{"src_title": "Turistika", "tgt_title": "Tourisme", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti (Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj.), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka (1492) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1547). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru. Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského \"tour\", okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí. V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.", "section_level": 1}, {"title": "Současné trendy.", "content": "Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování (např. hostely). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři (anglicky \"backpackers’'). Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému. Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy. Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko-polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy turistiky.", "content": "Turistika má mnoho různých podob, lze je dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční. Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat.", "section_level": 1}, {"title": "Další druhy cestování.", "content": "V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Slovo turistika lze najít i v několika neologismech nebo spojení s přeneseným významem:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turistika je zájmová činnost (sport, koníček, hobby) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V ČR je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů (KČT), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek.", "tgt_summary": "Le mot tourisme désigne le fait de voyager pour son plaisir hors de ses lieux de vie habituels, et d'y résider de façon temporaire, mais aussi un secteur économique qui comprend en plus de l'hôtellerie l'ensemble des activités liées à la satisfaction et aux déplacements des touristes. ", "id": 186039} {"src_title": "Biologie", "tgt_title": "Biologie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo „biologie\" (řecky βιολογία; ze slov βίος (život) a λόγος (slovo)) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – \"Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia\", publikovaném v roce 1766. Termín „biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem-Baptistou Lamarckem (1744–1829). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života. Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al-Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al-Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů. Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá. Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „novo-Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Základy moderní biologie.", "content": "Rozeznáváme pět základů biologie:", "section_level": 1}, {"title": "Podřízené a související vědní obory.", "content": "Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory: a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Strukturální.", "content": "Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty. Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika. Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice. Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií. Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA. Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologické.", "content": "Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku. Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií (taxonů). Základní taxonomické kategorie jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tři domény.", "content": "Organismy se obvykle dělí do tří domén: V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí.", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace eukaryot.", "content": "Eukaryota se zpravidla dělí do šesti \"superskupin\" (k roku 2019): dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu (často nepřirozených) říší např dle Thomase Cavaliera-Smithe:", "section_level": 4}, {"title": "Environmentální.", "content": "Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince (autekologie), populací (demekologie), společenstev (synekologie) a biomů. Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha (v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals) inspiovala řadu dalších etologů. Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice.", "section_level": 3}, {"title": "Obecná biologie.", "content": "Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd (zejména fyziky a chemie).", "section_level": 2}], "src_summary": "Biologie (z řeckého'jako život a'jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy – tedy společenstva mnoha populací různých organismů a jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich životnímu prostředí. ", "tgt_summary": "La biologie (du grec \"bios\" « la vie » et \"logos\", « discours ») est la science du vivant. Elle recouvre une partie des sciences de la nature et de l'histoire naturelle des êtres vivants. ", "id": 1944461} {"src_title": "Mytologie", "tgt_title": "Mythologie", "src_document": [{"title": "Starověk a středověk.", "content": "Nejstarší kritická reflexe mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů Milétské školy, kteří v opozici k tradiční kosmologii hledali původ světa v pralátce (arché). O něco později Xenofanés odmítl antropomorfní bohy, argumentoval tím, že kdyby zvířata uměla vytvářet sochy a obrazy, také by bohy zobrazila k obrazu svému. Hérakleitos se domníval, že neexistuje nic věčného ani neměnného a povýšil na nejvyšší princip Logos. Platón sice literární zpracování klasických mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech s některými mýty pracoval, s jeho dílem je spojen například mýtus o Atlantidě nebo mytologické představy o reinkarnaci. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie. Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor Theagenése z Rhegia, který mýtu přisuzuje symbolickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako alegorie. U Hérodota se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením historie a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa Euhémera nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u stoiků, zatímco euhemerismus u epikurejců a také u patristických a středověkých křesťanských učenců. Někteří autoři jako Cicero ovšem oba názorové směry úspěšně kombinovali. Římský filozof Lucretius zase proslul racionálními argumenty proti existenci kentaurů, draků a podobných monster. V době středověku byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například irskými mnichy zkompilované Knihy o dobývání Irska, Gesta Danorum Saxona Grammatica nebo Prozaická Edda Snorriho Sturlusona, z této doby pochází i nejdůležitější zprávy o slovanské mytologii v Helmondově, Kosmově či Nestrovoě kronice.", "section_level": 1}, {"title": "Období raného novověku.", "content": "Během renesance studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo, Daniel Heinsius se pokoušel o srovnání antické mytologie se Starým zákonem, na což v 17. století navázal Samuel Bochart, který mimo jiné ztotožnil Prométheova otce Iapetea s hebrejským Jáfetem. Až během 18. století začaly vznikat práce jako \"O původu pohádek\" Bernarda Fontelleho, \"O kultu fetišů\" Charlese de Brosses nebo \"Nová věda\" Giambattisty Vica, které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu romantismu, který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof Johann Gottfried Herder, jehož myšlenky ovlivnily pozdější národní obrození a dále bratři Grimmové, Friedrich Schelling a později Ernst Cassirer, kteří prosazovali autonomii mýtu. Zvláště Cassierer koncem 19. století přikládal mýtu ústřední význam, označil mýtus za podloží, z něhož vyrůstají další lidské formy prožívání a poznávání reality, jako je umění, náboźenství, právo, ale i věda a technika. Ještě předtím, počátkem 19. století měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na Předním východě a v Egyptě, kolonizaci Indie a rozpoznání existence indoevropské jazykové skupiny Williamem Jonesem. To vyústilo mimo jiné ve vznik srovnávací mytologie založené na srovnávací lingvistice, což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mýtických postav na základně jazykové podobnosti.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Počátkem 19. století se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u Adalberta Kuhna, ohně u Johanna Hertela, měsíce u Georga Hüsinga a slunce u Maxe Müllera či heliolitické školy. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie. Tuto metodu uplatlin v kontextu slovanské mytologie i Karel Jaromír Erben. Na konci 19. a začátku 20. století se stal dominantním přístupem ritualismus, často ve spojení s evolucionismem. Vědci v tomto období hledají nejarchaičtější či nejpůvodnější formu náboženství a mytologie, sestavují evoluční linie. Klíčovou roli má studium vztahů mezi mýtem a rituálem,nto směr byl představován především Jamesem Frazerem proslaveným dílem Zlatá ratolest, Edwardem Tylorem a Jane E. Harrisonová. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem. Pokud rituál zanikne, mýtus tím ztrácí svou funkci a postupně je degradován, často až do žánru pověsti či pohádky. Odpovědí na evolucionismus se stává difuzionismus, zaměřený na výzkum rozšíření kulturních jevů, vymezování kulturních celků a jejich vzájemné interakce, šíření kulturních fenoménů včetně mýtů migrací a kulturní výměnou. Významným představitelem tohoto směru byli Franz Boas a Wilhelm Schmidt, známý svou kontroverzí teorií \"urmonoteismu\", podle níž primitivní lidské kultury vyznávaly monoteismus, zatímco polyteistické mytologie vznikly sekundárně, degenerací prapůvodního monoteismu. Vlivné byly také teorie založené na sociologii, představované například Émilem Durkheimem, Marcelem Maussem a Paulem Radinem, podle nichž mýty plní především funkci společenské smlouvy, napomáhají udržovat optimální mezilidské vztahy, zvyšují soudržnost lidské komunity a schopnost jejího fungování. Ve dvacátém století na toto pojetí mytologie navázali Mary Douglas a Clifford Geertz, pro něhož byly mýty veřejným vyjádřením způsobu, jakým příslušníci určité kultury rozumí světu kolem sebe.", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již Freud, který ale k mýtům a náboženství obecně zaujímal spíše negativní postoj. Mnohem větší pozornost jim věnovala jungiánská odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy kolektivního nevědomí a věnoval velkou pozornost teorii archetypů. Jeho myšleenky byl rozvedeny například Josephem Campbellem, podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili Otto Rank, Richard Somerset Raglan nebo James Hillman. Značný vliv měl na mytologii též strukturalismus v díle Claude Lévi-Strausse, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s antropologií, neboť mýty v sobě dle Lévi-Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady binárních opozic. Naproti tomu Mircea Eliade přistupoval k mytologii z hlediska hermeneutické religionistiky, především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního, případně chaosu a řádu. Ustřední pro něj byl pojem posvátna jako nezávisle existující entity, která proniká do profánního světa každodenní lidské existence, tento proces pronikání posvátka do běžné reality se označuje jako \"hierofanie\". Mýty podle Eliadeho zachycují okamžiky \"hierofanie\", která s sebou přináší i přeměnu chaosu v řád. Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem Georgese Dumézila a jeho trojfunkční teorií, na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na kritické analýze textů. Mezi nejnovější tendence v přístupu ke studiu mýtů představuje kognitivní religionistika, např. v díle Pascala Boyera nebo v podobě spojené s antropologií u Jareda Diamonda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mytologie (mythologie, bájesloví, případně \"bájeslovectví\") je věda zabývající se studiem mýtů. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů (např. egyptská mytologie, řecká mytologie, římská mytologie). Doslovně znamená mytologie \"vyprávění příběhu\" a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do antropologie náboženství.", "tgt_summary": "La mythologie (du grec, de, « parole », et, « discours ») est soit un ensemble de mythes liés à une civilisation, une religion ou un thème particulier, soit l'étude de ces mythes. Les chercheurs qui étudient les mythologies sont appelés « mythologues ». ", "id": 707421} {"src_title": "Literatura", "tgt_title": "Littérature", "src_document": [{"title": "Definice literatury.", "content": "V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout. Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu. Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami. Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní. V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumání literatury.", "content": "Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky. Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova \"Poetika\" nebo Longinovo pojednání \"O vznešenu\". Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus. V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filosof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943).", "section_level": 1}, {"title": "Literární teorie.", "content": "Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.", "section_level": 2}, {"title": "Literární historie.", "content": "Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů: V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy a žánry umělecké literatury.", "content": "Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově \"Poetice\" už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie. Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii a prózu. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále). Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Austrálie a Oceánie.", "content": "Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura.", "section_level": 2}], "src_summary": "Literatura (z latinského \"littera\", písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat. ", "tgt_summary": "La littérature est un ensemble d'œuvres écrites ou orales auxquelles on reconnaît une valeur esthétique. C'est un art exprimant un idéal de beauté grâce aux productions littéraires, elle permet de manifester des émotions et de révéler aux lecteurs ou aux auditeurs ce qu'une personne a dans le cœur. La littérature vise à éduquer, à communiquer des pensées, à influencer et même à séduire. La littérature constitue un héritage patrimonial et peut concourir à la préservation du patrimoine d'un pays, lorsqu'elle en souligne les valeurs, la culture et la civilisation. ", "id": 2140160} {"src_title": "Světový kongres esperanta", "tgt_title": "Congrès mondial d'espéranto", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kongres.", "content": "První esperantský sjezd se konal v roce 1905 v Boulogne-sur-Mer ve Francii. Zúčastnilo se jej na 700 esperantistů z 33 zemí a také Dr. Ludvík Lazar Zamenhof. Sjezd měl neobyčejný úspěch. Byly vyřešeny důležité problémy, jako deklarace o esperantu, byl založen \"Jazykový výbor\" a \"Organizační výbor\". Účastníky sjezdu byla přijata Buloňská deklarace definující principy esperantismu.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Zdárný výsledek sjezdu položil základy k rozsáhlému rozkvětu hnutí. Následovaly další sjezdy. V roce 1906 v Ženevě, v roce 1907 v Cambridge, v roce 1908 v Drážďanech a 10. v Paříži, který se nekonal, protože vypukla válka. Na tento sjezd se přihlásilo téměř 4000 lidí. Hlavním vedoucím hnutí ve Francii se stal Louis de Beaufront (1855 až 1932). Byl autorem úspěšných učebnic, vydavatelem časopisu \"L'Espérantiste\", tehdejšího nejlepšího, nejzajímavějšího a nejúčinnějšího orgánu hnutí. Beaufront založil \"Společnost pro propagaci esperanta\", dovedl přinést do hnutí vlivné osobnosti, autority, podporovatele i svazy. Při propagaci Beaufront důsledně užíval moderních reklamních metod, velmi autoritativně i diktátorsky projednával otázky jazykové a organizační, velmi důrazně bojoval proti jakýmkoliv reformám. V roce 1907 však anonymně předložil svůj projekt reforem v esperantu pod pseudonymem Ido a tak se stal hlavním vedoucím rozkolnického idistického hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "I v současnosti jsou každoročně pořádány světové kongresy jako manifestace esperantského hnutí. Jsou jedinečné pro užívání esperanta a pro posilování mezinárodní solidarity mezi esperantisty a pro rozvoj hnutí. Představenstvo UEA rozhoduje o místě a času na základě obdržených pozvání a po jednáních s dotyčnou zemí. Pozvání musí podepřít státní nebo městská instance nebo jiná významná organizace. Sjezd trvá osm dní – od soboty do soboty. Hlavní části sjezdu jsou: seznamovací večer, slavnostní zahájení, výroční schůze, zasedání sekcí, zasedání výboru UEA, umělecké večery, kulturní večery, sjezdová universita, divadelní představení, mezinárodní ples, návštěva města, zájezdy, přijetí účastníků na radnici, přijetí zástupců na vyslanectvích atd. Zahájení jsou impozantně slavnostní, účastní se jich oficiální zástupci mnoha států, obvykle velvyslanci, zvláštní zplnomocněnci, ministři apod. Tyto sjezdy se pořádají vždy pod záštitou hlavy státu nebo ministerského předsedy dotyčné země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světový kongres esperanta (v esperantu Universala Kongreso de Esperanto) má nejdelší tradici mezi mezinárodními esperantskými setkáními. Světové kongresy se pořádají téměř bez přerušení již po dobu více než sta let. Probíhají každoročně od roku 1905, s výjimkou první a druhé světové války. Od 20. let 20. století je organizuje Světový esperantský svaz. Organizátorem kongresu v roce 2016 je slovenské město Nitra. ", "tgt_summary": "Le congrès mondial d’espéranto, \"Universala Kongreso de Esperanto\" ou tout simplement UK, est un congrès organisé chaque année et dont la langue de travail est l'espéranto. Selon les années, il rassemble entre et espérantophones, mais à plusieurs occasions, la participation a dépassé le chiffre de congressistes. ", "id": 585418} {"src_title": "Newton", "tgt_title": "Newton (unité)", "src_document": [{"title": "Definice a další veličiny.", "content": "Newton je definován následovně: Síla 1 newton je taková síla, která udělí volnému hmotnému bodu o hmotnosti 1 kg zrychlení 1 m·s. To zjednodušeně řečeno znamená, že za jednu sekundu působení takové síly hmotný bod změní (zvýší či sníží) svoji rychlost o jeden metr za sekundu. Jelikož je newton jednotkou síly, je rovněž jednotkou tíhy (v minulosti váha), tj. síly, kterou je jedno těleso přitahováno ke druhému, typicky Zemi (je dána nejen působením gravitace, ale je ovlivněna také případnou odstředivou silou). Hmota 1 kg poblíž zemského povrchu má tíhu zhruba 9,81 N (±1 % zejména v závislosti na zeměpisné šířce). Těleso o hmotnosti 102 kilogramů je tedy Zemi přitahováno silou přibližně jednoho kilonewtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Některé další od newtonu odvozené jednotky.", "content": "Od newtonu jsou odvozeny další jednotky: \"Joule\" jako jednotka práce nebo energie (1 joule je definován jako práce, kterou koná síla 1 N působící po dráze 1 m ve směru pohybu). Z praktických důvodů (viz níž) se však v energetice častěji používá watthodina (resp. kilowatthodina a její násobky). \"Watt\" jako jednotka výkonu; (1 watt je výkon, při němž se vykoná práce 1 joulu za 1 sekundu). Z wattu se pak (z čistě praktických důvodů, z fyzikálního hlediska ne úplně šťastně) odvozuje další jednotka pro energii watthodina (resp. častěji kilowatthodina); je definována jako výkon jednoho wattu, který trvá jednu hodinu. Používá se především v energetice. 1 Wh se rovná 3 600 Joulů. \"Pascal\" je jednotka tlaku (1 Pa je definován jako síla 1 N působící na plochu 1 m2); je ale taky jednotkou pevnosti v tahu 1 N/mm2 = 1 MPa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Newton [ňútn] je jednotka síly v soustavě SI se značkou N. Jedná se o odvozenou jednotku založenou na základních jednotkách kilogram (kg), metr (m) a sekunda (s). Rozměr v základních jednotkách soustavy SI je kg.m.s. Jednotka je pojmenována po významném fyzikovi Isaacu Newtonovi.", "tgt_summary": "Le newton (symbole : N) est l'unité de mesure de la force nommée ainsi en l'honneur d'Isaac Newton pour ses travaux en mécanique classique. ", "id": 269177} {"src_title": "Rychlé šípy", "tgt_title": "Rychlé šípy", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Členy klubu Rychlé šípy byli Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček; jejich klubovním psem byl Bublina a po něm Kuliferda. Jméno Mirka Dušína se stalo synonymem bezchybného kladného hrdiny. Antagonistou RŠ byla v prvopočátku banda zvaná \"Černí jezdci\". Její členové se však posléze stali registrovaným klubem Mladého hlasatele, polepšili se a zmizeli ze scény (částečně na naléhání druhorepublikové policie). Po krátké pauze, kdy \"Rychlé šípy\" neměly v seriálu soustavný protiklad, vznikla vůči nim opozice v podobě Bratrstva Kočičí pracky: Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Záměrem spisovatele Jaroslava Foglara bylo vytvořit vzdělávací, poučný, ale přitom vtipný a poutavý obrázkový seriál, který by zvedl náklad časopisu \"Mladý hlasatel\" a zároveň by mu usnadnil vzdělávání čtenářských klubů. Jejich počet totiž narůstal a podrobná korespondenční agenda byla neúnosná. Seriál začal vycházet na konci roku 1938 a rychle si získal popularitu. Přitom původně se s větším počtem dílů nepočítalo. Seriál se navíc původně jmenoval \"Černí jezdci\" (resp. jednotlivé díly byly nazvané po nich). Jaroslav Foglar po celý život odmítal prozradit, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly, či nikoli. Uměle také podobné otázky přiživoval, aby zájem o své dílo udržel stále živý. Několikrát se o původu Rychlých šípů dopustil mystifikací hraničících se lží. Přesto však postupně vědomě či nevědomě odhalil několik indicií o původu svého legendárního klubu. Bezděčně například prozradil, že Rychlé šípy žily v Praze. Jak vše přehledně zdokumentoval Miloš Dvorský ve své knize \"Mýtus zvaný Stínadla\", těžiště Foglarovy inspirace bylo v jeho vlastním dětství. Částečně se inspiroval také příhodami ve svém oddíle, dílem běžnými novinovými články. Stěžejní však byla Foglarova jedinečná fabulace.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Klub Rychlých šípů nikdy nebyl začleněn do žádné formální organizace mládeže. Mylně je tedy někdy tato pětice považována za skauty, jimiž nikdy nebyli a nejsou. Na rozdíl od jiných bývalých sokolských a junáckých oddílů se nestali ani součástí protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Po válce se téměř stali členy Československého svazu mládeže, i toho však nakonec byli uchráněni. Nikdy ani nebyli členy pionýrské organizace, byť jejich tvůrce přes jisté výhrady byl ochoten s Pionýrem spolupracovat. Komiksové příběhy Rychlých šípů mají silně výchovný charakter, mnohé díly končí pregnantně vyjádřenou radou nebo poučením (např. „\"nikdy nepijte na ovoce\"“, „\"nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík\"“). Nabádají k řádnému chování, pomáhání slabým a nemohoucím či vystupování proti bezpráví, dále vedou k zdravému životnímu stylu (sportování, nekouření) a ke klubové činnosti po jejich vzoru. Patrná je i výchova k úctě a důvěře k zákonům a ke státním autoritám (policie, úřady). Rychlé šípy často varují své okolí před nebezpečným chováním, nejsou vyslyšeny a příběh pak končí tragicky, těžkým zraněním nebo i smrtí. Výjimečně se něco přihodí i jim samotným, např. Mirek je zraněn, když se snaží zabránit neznámému chlapci v rozbíjení dynamitové patrony, která vybuchne a chlapce zabije. Druhou skupinou jsou příběhy čistě komické, v nichž se Rychlým šípům (všem nebo někomu z nich) dějí zábavné trampoty. Na rozdíl od vážněji míněných dobrodružství, při nichž Rychlé šípy často soupeří s jinou skupinou a vesměs vítězí, humorně laděné historky mohou skončit i jejich neúspěchem (např. jízda na pětikole, lovení pašíka na dvoře, tříkrálová návštěva cukrárny). Zvláštní prostor v komiksech dostává Rychlonožka – několik dílů tvoří jeho bizarní noční sny nebo jsou zobrazeny jeho rodinné patálie. Knižní příhody Rychlých šípů (stínadelská trilogie) jsou více zaměřeny na dobrodružné zápletky; výchovné aspekty a humor se objevuje jen málo.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Ačkoli jsou Rychlé šípy a zvláště jejich vedoucí Mirek Dušín všeobecně prezentováni jako prototypy dokonalé ušlechtilosti, při pečlivém čtení jejich příběhů lze narazit na ojedinělé situace, kdy se Mirek nebo jiní chlapci z klubu zachovají nečestně nebo přestoupí zákon. Kresby a příběhy Rychlých šípů se opakovaně dostaly do kontroverzních situací ovlivněných dobovou politikou. Po vzniku protektorátu se z Mirka Dušína a dalších postav seriálu stali v \"Mladém hlasateli\" průvodci lekcemi německého jazyka. Po válce, když seriálu hrozil zánik v důsledku nastupující komunistické ideologie, pokusil se ho Foglar (neúspěšně) zachránit tím, že členy klubu vyslal na stavbu mládeže.", "section_level": 1}, {"title": "Komiksové příhody.", "content": "\"Rychlé šípy\" původně vycházely jako komiks od roku 1938 do roku 1989, s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu. Autorem námětu a scénáře byl vždy Jaroslav Foglar, kreslířem prvního období (do roku 1948) byl Jan Fischer a druhého období (od konce 60. let) Marko Čermák. Některé díly v roce 1941 nakreslili Bohumír Čermák a Václav Junek. První série vycházela v časopisech \"Mladý Hlasatel\" a \"Vpřed\", na přelomu 60. a 70. let i v různých sešitových vydáních. Souborné knižní vydání seriálu vyšlo roku 1998 v nakladatelství Olympia.", "section_level": 1}, {"title": "Knižní příhody.", "content": "\"Rychlé šípy\" jsou hlavními postavami knižní trilogie \"Dobrodružství v temných uličkách\": \"Záhada hlavolamu\" (1941), \"Stínadla se bouří\" (1947) a \"Tajemství Velkého Vonta\" (1986 české vydání v Německu, v ČR až 1990). Záhada hlavolamu byla zfilmována v roce 1993 (režie: Petr Kotek) a stala se také námětem TV seriálu z roku 1969 (režie Hynek Bočan). Známými rekvizitami z ní jsou záhadný hlavolam ježek v kleci, Tleskačovo létající kolo, tajemný Em, temné uličky Stínadel a bezeslovná píseň Vontů. Knihy \"Záhada hlavolamu\", \"Stínadla se bouří\" i \"Tajemství Velkého Vonta\" vyšly později jako obrázkový komiks.", "section_level": 1}, {"title": "Deskové hry.", "content": "Ve společné krabici vyšly dvě hry na motivy Rychlých šípů: \"Rychlé šípy – Záhada hlavolamu\" a \"Lov Bobříka síly\".", "section_level": 1}, {"title": "Rekapitulace vydání Rychlých šípů.", "content": "Samostatný obrázkový seriál (komiks) \"Rychlé šípy\" má celkem 317 stran, které vycházely takto: Kromě výše uvedených vyšlo několik pokračování po roce 1989 např. v TJ Aster/Hucul klub Praha, v Blok Brno, v časopisech Zvonky (Brno) a Magazínu Kometa (Praha).", "section_level": 1}, {"title": "Foglarovi pokračovatelé.", "content": "Ještě za Foglarova života a tím více po jeho smrti se našli jiní autoři, kteří v příbězích slavného klubu pokračovali. Některé si i získaly jistou popularitu, Foglar k nim ale souhlas nikdy nedal. Vedle toho, že někteří autoři se více či méně zdařile snažili navázat na trilogii Foglarových příběhů ze Stínadel, samostatnou kapitolou jsou díla inspirující se kreslenými příběhy Rychlých šípů. Díky jejich všeobecné známosti existuje těchto výtvorů široká škála, od seriózně míněných pokračování držících se Foglarova stylu, přes více či méně uctivé parodie, až po vyslovené blasfemie plné vulgárních témat a výrazů. Tato parodická díla vznikají často pouhou změnou dialogů v ponechané původní kresbě, zatímco serióznější pokračování jsou tvořena zcela nově včetně kresby. Foglar, který byl obecně na svá autorská práva velice háklivý, se vesměs stavěl rozpačitě i k uctivým epigonům, o jakémkoli znevažování nemluvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rychlé šípy (zkratka RŠ) je název fiktivní chlapecké pětice z knih a komiksů spisovatele Jaroslava Foglara, vytvořené jako alternativa ke skautingu. ", "tgt_summary": "Rychlé šípy (littéralement « Flèches rapides ») est le nom d'un club fictif de cinq garçons, composé de Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček (« Casquette rouge »), Rychlonožka (« Rapide ») et un chien nommé Bublina (« Bulle »). Ils ont été créés par l'écrivain tchèque. Les \"Rychlé šípy\" sont célèbres en République tchèque et en Slovaquie, la série étant une pierre angulaire dans l'histoire de la bande dessinée tchécoslovaque. Le nom de Mirek Dušín est même devenu proverbial, et fait référence à quelqu'un qui est extrêmement droit, honnête et travailleur, et qui est généralement utilisé de manière sarcastique.", "id": 962198} {"src_title": "Mezinárodní smlouva", "tgt_title": "Traité (droit international public)", "src_document": [{"title": "Dělení mezinárodních smluv.", "content": "Mezinárodní smlouvy jsou nejčastěji písemné, nevylučují se ale ani ústní. Je-li mezinárodní smlouva písemná, což je pravidlem, může být na jednom, dvou, nebo vícero dokumentech. \"Bilaterální\" jsou smlouvy mezi dvěma stranami, vícestranné, které se blíží dvoustranným, se označují jako \"plurilaterální\" a skutečně mnohostranné jako smlouvy \"multilaterální\" (vícestranné se začaly objevovat až po Vídeňském kongresu v roce 1815, např. Vestfálský mír z roku 1648 byl ještě založen na vícero obsahově stejných dvoustranných dohodách mezi dříve válčícími státy). Část mezinárodních smluv je otevřena pro přístup dalších subjektů, je-li přístup vázán na souhlas dosavadních smluvních stran nebo jinou podmínku, jde o smlouvy polootevřené či polouzavřené, zavřené jsou pak ty, k nimž již nikdo přistoupit nemůže. Někdy může být smlouva, příp. jen její dodatky tajné, což znamená, že o nich veřejnost nemá být informována. Lze je uzavírat na kratší (do jednoho roku) nebo delší časové období, případně na neomezenou dobu. Jestliže je uzavřena \"preliminární smlouva\", jde o smlouvu dočasnou, která je později nahrazena definitivní. V praxi se pak dělí na tři základní typy, v České republice jsou takto stanoveny rozhodnutím prezidenta republiky z roku 1993:", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí smlouvy.", "content": "Pravomoc určitého subjektu sjednat mezinárodní smlouvu zakládá u každého státu jeho vnitrostátní právo, zejména ústava, jestliže by však hlava státu, vláda nebo ministr zahraničních věcí své pravomoci na mezinárodním poli překročili (jednali by \"ultra vires\"), vedlo by to k neplatnosti smlouvy jen tehdy, pokud by takové překročení bylo objektivně zřejmé (např. přijetí Mnichovské dohody z roku 1938 československou vládou bylo neplatné mj. z toho důvodu, že k odstoupení části státního území bylo zapotřebí souhlasu parlamentu ve formě ústavního zákona). Smlouvy se tradičně člení na: Tento text je uzavřen datem a místem sjednání smlouvy, mohou pak ale ještě následovat přílohy smlouvy, které se někdy označují jako protokoly či dodatkové články. Jazyk smlouvy závisí zcela na vůli smluvních stran, multilaterální smlouvy se však pravidelně sjednávají ve více světových jazycích, přičemž každá taková jazyková verze není překladem, ale je verzí oficiální. Sjednání smlouvy je zakončeno \"autentifikací\", schválením dojednaného textu, jeho definitivním uzavřením, což se sice provádí především jejím podpisem, ale ten ještě automaticky neznamená také navíc definitivní souhlas dané smluvní strany být smlouvou vázána. Definitivní přijetí smlouvy (\"akceptace\") může být tímto podpisem na místě vyjádřeno jen tehdy, jestliže se na tom strany ve smlouvě předem dohodly. Obvyklejším způsobem u významných mezinárodních smluv je \"ratifikace\", slavnostní podpis smlouvy, který provádí hlava státu, a to až později, neboť většinou je nejdříve zapotřebí získat souhlas s ratifikací v parlamentu nebo referendem. Zjednodušenou obdobou ratifikace je u vládních a rezortních smluv schválení (\"aprobace\", \"konfirmace\"). Jestliže k už sjednané smlouvě přistupuje nová strana, může tak učinit \"akcesí\", bezvýhradným přistoupením, nebo \"adhezí\", přistoupením jen k některým částem smlouvy. Tento závazný projev státu se dokončuje tím, že se příslušné ratifikační nebo jiné akceptační listiny vymění mezi smluvními stranami, případně se uloží u \"depozitáře\", který chrání originál smlouvy a registruje ji v sekretariátu OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Platnost a účinnost smlouvy.", "content": "Není-li počátek platnosti mezinárodní smlouvy výslovně dohodnut, stane se tak v okamžiku, kdy svůj definitivní souhlas vyjádří všechny smluvní strany. Ještě před svým vstupem v platnost ale může být prozatímně prováděna, a to i jen zčásti, jestliže se tak strany dohodnou, třeba na základě dodatkových protokolů nebo výměny nót. Od platnosti smlouvy, tedy od stavu, kdy je mezi smluvními stranami vytvořen jistý právní vztah, je třeba odlišovat její účinnost, právní nutnost podle smlouvy postupovat. Tyto dva okamžiky zpravidla nastávají zároveň, někdy však smlouva začíná být účinná vzhledem k nutnosti přípravy později. Během platnosti smlouvy je možné ji načas \"suspendovat\", odložit účinnost, v případě válečného konfliktu k tomu dochází automaticky u smluv mírových, regulujících právní vztahy mezi stranami, které jsou podmíněny mírovým stavem. Účinnost smlouvy je také možné územně omezit, obvykle je však prováděna na celém území, které podléhá suverénní moci smluvních stran (v USA je někdy využívána tzv. \"federální klauzule\", která podmiňuje výkon smlouvy na území některého ze států unie jeho souhlasem; obdobně byla dříve u koloniálních mocností využívána tzv. \"koloniální klauzule\"). Aby měly smluvní strany větší jistotu, že všichni budou smlouvu skutečně plnit, lze v ní dohodnout záruky, např. dohled třetí strany, zřízení kontrolních orgánů u povinného státu, zastavení některých jeho státních příjmů, jako je např. příjem ze státních monopolů, nebo dokonce i okupace části jeho území. Nastane-li spor o interpretaci smlouvy a nepodaří-li se jej urovnat mezi stranami, je možné věc předložit rozhodčímu orgánu, který jej rozhodne. Není-li ve smlouvě takový postup dohodnut a určen rozhodce, může jím být vždy Mezinárodní soudní dvůr. Platnou smlouvu lze kdykoli na základě dohody všech smluvních stran v jednotlivostech změnit či rozsáhle revidovat, a to dokonce i mlčky, akceptováním nového právního pravidla, které některá ze stran v naplňování smlouvy zavede. Dohodou (\"prorogací\") lze vždy dobu platnosti prodloužit, stejně jako např. výměnou nót mezi zúčastněnými stranami se ujistit, že platnosti ještě nepozbyla. Není-li však doba platnosti smlouvy dohodnuta ani není výslovně stanoveno, že se uzavírá na dobu neurčitou, je někdy obtížné určit, zda ji lze v rozumné lhůtě vypovědět, nebo má být trvale platná. Tak tomu bude zejména tehdy, je-li smlouvou založena nějaká mezinárodní organizace. Výpověď je jedním z důvodů ukončení platnosti dvoustranné smlouvy, jde-li o smlouvu vícestrannou, označuje se tento způsob jako vystoupení ze smlouvy (jestliže by takto postupovaly všechny strany, šlo by o dohodu). Smlouva může také zaniknout uplynutím sjednaného času, splněním, byla-li omezena na určitý účel, naplněním dohodnuté rozvazovací podmínky, fyzickou nemožností plnění, podstatnou změnou okolností, která má za následek radikální změnu v právních poměrech stran (obyčejové pravidlo \"rebus sic stantibus\"; neuplatní se však u dohod o státních hranicích), anebo v některých případech i trvalým vyjitím z užívání (\"desuetudo\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva. Zakládají se jí, mění nebo ruší vzájemná práva a povinnosti smluvních stran jako subjektů mezinárodního práva, tedy nejčastěji států. V praxi se kromě označení \"smlouva\" vyskytují i názvy jako \"úmluva\", \"konvence\", \"protokol\", \"pakt\", \"statut\", \"charta\" nebo \"dohoda\", to však z hlediska mezinárodněprávních účinků nemá žádný význam. Od mezinárodních smluv je však třeba odlišit tzv. \"gentlemanské dohody\", které sice může uzavřít představitel státu, ale pouze za svou osobu, stát jako takový tím neváže, a také \"čistě politická ujednání\", které se sice mohou nazývat obdobně, ale strany je dohodly s úmyslem jim mezinárodněprávní účinky nepřiznat (např. Jaltská dohoda nebo Postupimská dohoda z roku 1945). ", "tgt_summary": "Un traité est un contrat conclu entre plusieurs sujets de droit international public. L'accord écrit traduit l'expression des volontés concordantes de ces sujets de droit en vue de produire des effets juridiques, qui sont régis par le droit international.", "id": 1124351} {"src_title": "Divadlo", "tgt_title": "Théâtre", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scenáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je předvedena buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivní pojetí.", "content": "Jedná se o kolektivní umění (na rozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně i hudební skladatel atd.), které také publikum v hledišti vnímá kolektivně. Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost.", "section_level": 2}, {"title": "Interaktivní pojetí.", "content": "Zatímco u výtvarných umění a literatury divák a čtenář vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, v divadle se zúčastňuje jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně je tomu i u jiných interaktivně vytvářených děl, kde divák dotváří výsledné dílo svou vlastní účastí (např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.)", "section_level": 2}, {"title": "Tematická omezenost.", "content": "Tématem klasického divadla (na rozdíl od jiných typů umění) musí být vždy nějaká lidská nebo společenská událost, divadlo se musí zabývat člověkem, neboť hlavním nositelem divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však nemusí platit pro experimentální divadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Paralelnost smyslových vnímání.", "content": "Divadlo je umění opticko-akustické a časově-prostorové. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), kdežto divadlo všemi lidskými smysly současně. Obdobně je tomu v některých proudech současného výtvarného umění, jako je procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.", "section_level": 2}, {"title": "Podíl jiných umění.", "content": "Do divadelní struktury vstupují i jiné druhy umění jako její složky. Některé jsou i mimo divadlo samostatnými uměními (malířství, hudba, architektura, zpěv, tanec), jiné existují v divadle (herectví, režie, scenáristika) a v divadlu příbuzných oborech jako je film, rozhlas nebo televize. V současném výtvarném umění od začátku 20. století (futuristé a dadaisté) a potom od poloviny 50. let (Jackson Pollock, Robert Rauschenberg, akční umění a performance) je umělec též integrovanou součástí uměleckého díla.", "section_level": 2}, {"title": "Úlohy.", "content": "Kromě základní estetické úlohy může divadlo plnit i mnoho dalších funkcí – etickou, výchovnou, politickou, zábavnou, náboženskou nebo didaktickou – které podporují jeho účinek a zvyšují jeho celkovou společenskou prestiž v kultuře.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle prostorového členění a hereckého projevu.", "content": "Divadlo zahrnuje rozličné žánry dramatického umění nebo hudebně-dramatického umění podle prostorového členění a hereckého projevu: Někdy se nejevištní formy nepovažují za divadlo a divadlo se spolu s rozhlasem, televizí a filmem řadí mezi dramatická (scénická) umění.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové divadlo.", "content": "Zvláštním druhem je lidové divadlo, tedy celá škála dramatických prvků v různých projevech lidové kultury (lidové zvyky a obřady, pohádky, pověsti, dětské hry, lidové tance, lidové písně) a samostatné lidové dramatické útvary (různé vánoční kolední hry, hra o Dorotě apod.). Zařazujeme sem i loutkové divadlo. Například v pohádkách lidový vypravěč vlastně zčásti hraje divadlo (svým projevem dramatizuje děj pohádky, používá mimiku apod.). Pokud jde o zvyky, různé divadelní prvky je možné nalézt hlavně při svatebním obřadu (námluvy prováděné obrazným vyjadřováním, výstupy maskovaných postav v době svatby) a jiných obřadech (chození Mikuláše a Lucie, průvody masek na konci masopustu, vynášení Morany apod.). Patrně nejvyspělejším lidovým divadelním útvarem jsou vánoční kolední a pašijové hry (betlémská hra s námětem narození Krista, hra chození s hadem prezentující biblický příběh vyhnání Adama a Evy z Ráje, chození s kolíbkou va Tři krále, chození s hvězdou na Tři krále). Hra o Dorotě je zdramatizovaná středověká legenda o vztahu vladaře a poddaného (krále a Doroty).", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik divadla.", "content": "O vzniku divadla neexistují žádné přímé prameny, jedná se pouze o domněnky a teorie. Podle těchto teorií divadlo pravděpodobně vzniklo z pravěkých slavností a rituálů. Tyto obřady měly snad také zabezpečit úspěšný lov, od kterého bylo přímo závislé přežití pravěkých lidí. Při těchto rituálech člověk používal, mimo jiné, zvířecí masky, aby se co nejvíce připodobnil lovenému zvířeti. Maska se tak možná stala jednou z prvních divadelních rekvizit. Jisté však je, že ještě starověké řecké divadlo se chápalo jako součást kultu a uprostřed jeviště (\"orchestra\") stával obětní oltář.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo v období starověku (Mezopotámie, Starověký Egypt).", "content": "Šlo o divadlo provozované v kontextu rituálů a náboženských obřadů. V Mezopotámii šlo o oslavy nového roku, které tehdy probíhaly v březnu. Předváděna byla Mardukova smrt a zánik Sarpanit, což bylo symbolizováno rozsekáním a spálením soch. Pozůstatky byly poté převezeny do chrámu. Rituál souvisel se vzkříšením přírody a vyznačoval se kultivovaným tanečním projevem a integrací hudby i akrobatických prvků. Ze starověké egyptské kultury se do dnešních dob dochovalo množství různých svitků v kontextu egyptských bohů (Usírův cyklus zachovaný v Knize mrtvých). V Číně se za dynastie Šang také objevují počátky divadla.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo v antickém Řecku.", "content": "Vývoj řeckého divadla můžeme sledovat od 5. do 4. století př. n. l., kdy nastal jeho úpadek. Divadelní umění se zde vyvinulo z náboženských slavnosti, zejména dionýsií, které doprovázel sborový zpěv, živé obrazy a tanec a teprve později je doplnil dramatický děj, předváděný jedním, dvěma a později třemi herci. Divadelní představení se pořádala o velkých svátcích a měla podobu soutěže. Herci byli pouze muži, účastnili se jich však všichni, včetně žen a dětí. Thespis snad uvedl v letech 636-633 př. n. l. první tragédii, která se pokládala za vyšší formu, ale brzy se k ní připojila i komedie. Řecké divadlo v této době položilo základ evropskému divadlu, na toto divadlo navázal starověký Řím a tím se rozšířilo do celého světa. Tragédie i komedie se hrály v přírodních divadlech (\"theatron\" od \"theaomai\", dívat se, pozorovat), která se stavěla na návrších. Divadelní prostor byl rozdělen na tři části: Když Římané zavedli oponu, vznikla zde naše předscéna. První divadelní hry měly přesná a poměrně přísná pravidla:", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo v antickém Římě.", "content": "Divadlo Starověkého Říma je pokračováním starořeckého divadla, do něhož vstoupily i prvky etruského divadla. Římané spojili amfiteatrální hlediště s divadelní budovou (\"scaena\") v jeden celek, proscenium bylo nižší a hlubší a orchestra polokruhová. Zavedli také oponu, která se původně vytahovala zespodu. Římská divadla se často stavěla v rovině, což bylo daleko náročnější. Původně byla dřevěná, první kamenné divadlo dal postavit Pompeius v Římě roku 55 př. n. l. Představení se konala v době slavností \"ludi Romani\" (Římské hry) – představení se odehrávala na veřejných prostranstvích, později se začalo se stavbou dřevěných a kamenných divadel. Ve velkých městech císařské doby účelem divadelních představení bylo především bavit, podle státnického hesla \"panem et circenses\" – chléb a hry. Latinský termín herec (\"histrio\") pochází z pojmenování profesionálních aktérů (\"ister\") etruských představení, která zahrnovala pantomimu, zpěv, tanec a později i improvizovaný dialog. Herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili. Herci nedávali důraz na správnou výslovnost a procítěné deklamování textu, ale na výřečnost a přesvědčivost, na výraznou mimiku a gestikulaci, obzvlášť pokud nepoužívali masky. Římané neomezovali počet herců na jevišti, vystupovalo zde tolik herců, kolik hra vyžadovala. Ženské role také začaly hrát ženy-herečky. Římané především inscenovali latinské překlady řeckých dramat; komedie přebásněné podle řeckých předloh, tzv. \"fabulae palliatae\" a komedie čerpající náměty z římského života, tzv. \"fabulae togatae\".", "section_level": 2}, {"title": "Nejznámější tvůrci římských komedií.", "content": "Mezi publikem byly nejoblíbenější tzv. attelánské frašky. Římské divadlo nikdy nedosáhlo tak vysoké úrovně jako divadlo řecké. Jeho význam však spočívá v tom, že Římané zprostředkovali řecké divadelní umění a jeho pokrok dalším národům žijícím na území Římské říše. S úpadkem říše upadlo i divadlo, které bylo později považováno nastupující křesťanskou církví za nežádoucí a bylo zakázáno.", "section_level": 3}, {"title": "Středověké divadlo.", "content": "Rozvoj středověkého divadla trval v Evropě od 9. století do poloviny 16. století. Šlechta a církev se snažili o vybudování nové, křesťanské civilizace. Církev sice udržovala antickou literární i filosofickou tradici, populární pozdně římské divadlo však pro jeho pohanský ráz odmítala a účast na něm věřícím zakazovala. V 9. století sa divadlo začalo rodit znova, tentokrát však vycházelo z křesťanského kultu. Církev potřebovala oslovit i negramotné lidové masy a přiblížit jim biblické příběhy a postavy. V kostelech se začaly hrát latinské dramatické výstupy při velikonočních bohoslužbách (tzv. velikonoční tropy). Vznikaly i další náboženské žánry jako mystérium, mirákulum a moralita. Kromě náboženských žánrů vznikly později i žánry světské – plebejské: fraška a pastorála. Hlavní budovou pro středověké divadlo byl kostel. Dramatické výstupy se odehrávaly nejprve při hlavním, později i u vedlejších oltářů. Později divadlo přešlo na veřejná prostranství – na tzv. simultánní jeviště, simultánní proto, že bylo společné pro všechny výstupy. Na jevišti bývaly umístěny malé domečky, tzv. \"mansiony\" – na nich byla namalována dekorace a herci stáli vždy před tím, ve kterém se odehrával děj.", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční divadlo.", "content": "Období humanistického a renesančního divadla sahá přibližně od počátku 16. do poloviny 17. století. V bohatých městech severní Itálie se od počátku 14. století objevuje nové pojetí umění a krásy, jak v malířství (Giotto di Bondone), tak také v básnictví a literatuře. Dante Alighieri ve svých náboženských básních zdůrazňuje samostatnost a svobodu člověka a od poloviny 15. století s objevem a překlady zejména řecké starověké literatury vzniká renesanční humanismus. Proti asketickým ideálům středověku staví ideál krásy a radosti, zájem o přírodu a starověké dědictví. Roku 1531 ve Ferraře a roku 1545 v Římě byla postavena první krytá divadla, zachovalo se jen Teatro Olimpico ve Vicenze z roku 1585. Andrea Palladio se na základě důkladného studia římských divadel a literatury pokusil obnovit přesnou podobu starověkého divadla (ovšem pod střechou) a provoz byl zahájen Sofoklovou tragédií \"Oidipus král\". V Itálii vznikly také nové divadelní žánry, a to opera (Claudio Monteverdi, \"Orfeo\" z roku 1607) a balet. První operní divadlo vzniklo v Benátkách, odkud se šířilo dále do Evropy. Změnily se i inscenační techniky – simultánní jeviště vystřídalo jeviště s pohyblivými dekoracemi. Při výrobě dekorací Italové využili objev perspektivy. Dekorace byly malované na plátně, které bylo napnuto na trojbokých hranolech, tzv. \"telari\". Jednalo se o předchůdce dnešních kulis. Takovéto uspořádání jeviště přetrvalo až do našich dob. Viz též : Commedia dell'arte, Alžbětinské divadlo a William Shakespeare.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní divadlo.", "content": "V 17. století pronikl barok do všech uměleckých sfér. Divadlo obohatil hlavně o monumentálnost a technické vymoženosti. V městech vznikaly reprezentační divadelní budovy. Jeviště se proměnilo na kulisové nebo také kukátkové. Mělo velký prostor před oponou, zvaný rampa. Jevištní systém se skládal z několika párů malovaných stěn po stranách (kulisy), rovnoběžně s rampou a oddělených uličkami. Prostor uzavírala zadní stěna – prospekt a nahoře sufity – závěsné pásy látky, které tvořily horní část jevištní dekorace. Objev kulis umožnil využít celou hloubku jeviště a několikrát změnit scénu během představení. Příkladem takové značně mechanizované barokní scény je zámecké divadlo v Českém Krumlově. Tento jevištní systém se používal až do poloviny 19. století a s jistými úpravami v zásadě dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo od baroka po preromantismus – klasicistní drama.", "content": "Klasicismus vznikl a vyvrcholil v 17. a 18. století na francouzském královském dvoře za vlády Ludvíka XIV., odkud se postupně rozšířil do celé Evropy. Vzorem pro klasicistické umění se stala antika. Umělci viděli smysl v napodobování přírody. Klasicismus sa utvářel pod vlivem racionalistické filosofie (»\"Myslím, tedy jsem\".« – René Descartes). Umění nesmělo protiřečit rozumu, za nejvyšší zákon byl považován soulad pravdy, krásy a dobra.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicismus v dílech francouzských autorů.", "content": "Na počátku německého klasicismu stál profesor Johann Christoph Gottsched. Uvedl do Německa francouzské klasické drama a s pomocí divadelní ředitelky a herečky Friederiky Karoliny Neuberové reformoval německé divadlo. Jejich cílem bylo očistit Německo od laciných a bezcenných her a nahradit je překlady francouzské klasiky a vlastní tvorbou. Kritik, teoretik a dramatik Gotthold Ephraim Lessing je považován za tvůrce německého měšťanského dramatu. Preromantismus v německém dramatu se objevuje hlavně v tvorbě skupiny Sturm und Drang, které se postavila jak proti aristokratickému klasicismu, tak také proti osvícenskému racionalismu. Hnutí zdůrazňovalo tvůrčí svobodu osobnosti odmítající společenské konvence a předsudky a řídící se vlastním srdcem. Upřednostňovalo cit a vášeň před racionalismem a intelektualismem. Do protikladu k městu dávalo volnost přírody. Přiklánělo se k lidovým tradicím. Nejznámější představitelé tohoto hnutí jsou Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) a Friedrich Schiller (1759–1805). V Itálii se proměny zastaralé \"commedia dell'Arte\" ujal Carlo Goldoni – nahradil starou improvizovanou komedii typových figur \"charakterovou komedií\". Jeho nejznámější hry:", "section_level": 3}, {"title": "Divadlo 19. století. Romantismus a realismus.", "content": "Romantismus se rozšířil jako reakce na příliš rozumové osvícenství a na vzdělance zaměřený klasicismus. Proti vládě rozumu hájili romantici právo citu. Vyžadovali tvůrčí originalitu, vytváření neskutečných světů. Drama obohatili o lyrické prvky a opisy duševních stavů. Jejich základním motivem bylo osobní rozčarování a zklamání. Vynalezli pochmurné „osudové“ drama. Romantismus neměl na divadlo podstatný vliv – působil však na vnitřní strukturu dramatu a na herecké umění. Vnesl do divadla svobodu a pestrost. Oslňoval rušným dějem, fantazií, tajuplností, dobrodružstvím, cizokrajností, velkými tragédiemi lásky a vášně a bohatou výpravou a dekorací.", "section_level": 2}, {"title": "Nejvýznamnější představitelé romantického dramatu.", "content": "Realismus vznikl ve Francii v 40. letech 19. století jako protipól romantismu, podmíněný také politicky, protože po neúspěšné revoluci v roce 1848 bylo třeba na svět nazírat bez iluzí a fantazie (z latiny \"realis\" = skutečný). Jeho nástup podpořil i pokrok vědy a techniky → pozitivismus. Preferováno bylo objektivní zkoumání, metafyzika byla zavržena a umění si začalo osvojovat metody objektivního pozorování. V divadle realismus reprezentovala metoda Meiningenčanů – divadelního souboru Jiřího II., vévody sasko-meiningenského. Usilovali o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti, ať už šlo o lidi, kostýmy nebo dekorace. Naturalismus (z latiny \"natura\" = příroda) je metoda uměleckého zobrazení skutečnosti založená na filozofii pozitivismu a darwinismu. Opisoval temné stránky lidského života, vyznačoval se vulgárním jazykem, drastickými a krutými scénami. Život však jen »fotografoval«, nevysvětloval jej a tak zůstal jen na jeho povrchu. Dekorace měla být odrazem konkrétního životního prostředí a tak vzbuzovat dokonalý obraz reality.", "section_level": 3}, {"title": "Proměny divadla v první polovině 20. století – vlivy avantgardy.", "content": "Jedním z prvních avantgardních uměleckých směrů, které ovlivnily divadlo, byl impresionismus. Jeho snahou bylo vyjádření okamžitého smyslového dojmu, nikoliv zobrazovaná skutečnost, ale nálada (imprese). V dramatu se do popředí dostávaly lyrické opisy a epizodní příběhy. Kromě impresionismu je znát i vliv symbolismu, který přikládal velký význam hlavně obraznosti a fantazii, skutečnost vyjadřoval jen náznakem, symbolem. Do dramatu přinesl maximální stylizaci, která někdy přerostla až do nežádoucí abstrakce – v herectví i ve výpravě. Německým přínosem do vlny avantgardního umění byl expresionismus. Usiloval o ponor do skutečnosti, vystižení její podstaty, jejího nitra a nejen o zobrazení její vnější podoby. Byl poznamenán životním pesimismem, tísní, napětím a emocemi, způsobenými hlavně první světovou válkou. Expresionistické herectví se liší od realistického tím, že nezobrazuje postavu jako celek, ale jen jako její náčrt a jeho pomocí se snaží zdůvodnit jednání postavy. V Sovětském svazu vznikl konstruktivismus, inspirovaný technikou, jednoduchostí a účelností technických zařízení, konstrukcí staveb a strojů, a to zejména ve scénografii.", "section_level": 2}, {"title": "Stanislavskij, absurdní drama a epické divadlo (Brecht).", "content": "Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko se stali zakladateli jedné z nejvýznamnějších divadelních institucí na světě – Moskevského uměleckého akademického divadla, známého také pod zkratkou MCHAT. Stanislavskij vytvořil svoji vlastní hereckou metodu, kterou sám nazval psychickým realismem. Herci se museli plně ztotožnit s rolí, museli ji prožívat, museli umět zdůvodnit své chování na jevišti. Do hry vstoupily nálady, náznaky, odstíny citů namísto okázalých gest a efektních pohybů. Ze Stanislavského školy vyšly režisérské osobnosti sovětského divadla:", "section_level": 2}, {"title": "Epické divadlo a efekt odcizení (\"Verfremdungseffekt\").", "content": "Dramatický a divadelní model je postaven na rozbití divákovy iluze, že na jevišti není předváděn skutečný život skutečných postav, ale že jde jen o iluzi, o divadelní představení. Divák má být takto veden k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a svým vlastním životem. Po formální stránce dramatici nahradili přítomný dramatický čas časem minulým a epickým, v hrách vystupuje množství postav a vypravěč, scéna se často mění. Podstatou je odcizení: herec musí mít odstup od textu, nesmí se ztotožnit s úlohou, postavu má představovat, racionálně objasnit a nemá diváka citově vázat. Mezi zcizovací efekty patří písně, komentáře, transparenty, přestavba scény bez spuštění opony apod. Hlavním představitelem epického divadla se stal německý dramatik, režisér a divadelní teoretik Bertolt Brecht. Mezi jeho nejznámější díla patří: \"Baal\", \"Žebrácká opera\", \"Matka Kuráž a její děti\", \"Život Galileiho\", \"Dobrý člověk ze Sečuanu\" a \"Kavkazský křídový kruh\".", "section_level": 3}, {"title": "Absurdní drama.", "content": "Nazýváno někdy i jako tzv. antidrama, neboť je postaveno na nihilistické koncepci a vychází z existencialismu. Dílům často chybí souvislý děj a zápletka. Motivace postav je neznámá, (ne)komunikace mezi postavami nabývá absurdní charakter, chybí i rozuzlení hry. Postava je obyčejně osamělý člověk, neschopný komunikovat s ostatními.", "section_level": 3}, {"title": "Experimentální divadlo.", "content": "Experimentální divadlo je souhrnné označení pro vizuální i akusticky orientované představení, které není narativního charakteru. Vychází více z vizuality, gesta, tance (současného), nonverbality, zvuku, absentuje literární příběh a dramatizace. Futuristické divadlo. Totální divadlo. Drama předmětů. Merz – divadlo. Figurální kabinet. Divadlo rukou. Performance. Butó. Taneční divadlo. Pohybové divadlo. Experimentální akustická poezie. Multimediální divadlo. Interaktivní divadlo. Edward Gordon Craig: \"Umění divadla vzniklo z gesta a tance. Dnešní dramatici nejsou dětmi divadla, ale literatury\".", "section_level": 3}, {"title": "Divadlo 20. a 21. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Malé formy.", "content": "V reakci na složitý provoz a honosné budovy \"kamenných\" divadel vznikala už začátkem 20. století ve Francii, v Německu i v USA malá divadélka s několika herci, komickými, satirickými a často improvizovanými představeními. V Praze mělo velký úspěch Osvobozené divadlo (1927) s Voskovcem, Werichem a Ježkem, od 60. let vzniklo mnoho malých divadel (Divadlo Na zábradlí, Semafor, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana v Praze, Divadlo Husa na provázku v Brně a řada jiných). Světově proslula polská malá a experimentální divadla, například „Laboratorium“ J. Grotkowského v Opole se 34 sedadly.", "section_level": 3}], "src_summary": "Divadlo je výkonné čili múzické umění, při němž herci (případně zpěváci a tanečníci) na jevišti předvádějí divadelní hru. Diváci při tom obvykle sedí v hledišti kryté nebo otevřené divadelní budovy. Divadlem se zabývá divadelní věda čili teatrologie.", "tgt_summary": "Le théâtre () est à la fois l'art de la représentation d'un drame ou d'une comédie, un genre littéraire particulier, et l'édifice dans lequel se déroulent les spectacles de théâtre. On parle aussi de genre dramatique. ", "id": 1166763} {"src_title": "Tlakový hrnec", "tgt_title": "Autocuiseur", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Důležitou součástí hrnce je poklice, jíž je hrnec neprodyšně uzavřen. Poklice je opatřena otvorem, uzavřeným těžkou, ale pohyblivou zátkou, jež funguje jako pojistný ventil. Propouští přebytečnou páru, a tak zamezuje nebezpečnému zvýšení tlaku, které by mohlo vést k roztržení hrnce a výbuchu. Pro zvýšení bezpečnosti má tlakový hrnec navíc tepelnou pojistku, která se při nebezpečném zvýšení teploty roztaví a uvolní páru z hrnce. Nadto mají mnohé moderní hrnce neselhatelnou přetlakovou pojistku v podobě otvoru v pokličce, jímž se v případě přetlaku mechanicky vytlačí část těsnění.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Při vaření v tlakovém hrnci dochází k úsporám času a energie. I tužší plátky hovězího masa (z falešné svíčkové, nebo z pera) jsou měkké cca po 20–60 minutách, zatímco při dušení pod poklicí je nutno počítat až s hodinami a maso je třeba předem naložit do oleje nebo loje. Drůbeží kostry ze současných velkochovů se rozvaří za cca 30-60 minut tak, že je možné je beze zbytku pozřít.", "section_level": 1}, {"title": "Orientační časy vaření některých vybraných potravin.", "content": "Čas vaření se začíná počítat od dosažení varného tlaku, což se u většiny moderních tlakových hrnců pozná podle objevení se (barevného) ukazatele. Po skončení vaření se obvykle ještě nechává hrnec \"dojít\" 3-10 minut na vypnutém sporáku bez přísunu tepla.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Zvýšený tlak při vaření v tlakovém hrnci představuje jisté riziko. Většina negativních názorů vychází z dramatických zkušeností s vytržením pojistky při varu u starých hliníkových hrnců, k čemuž docházelo kvůli ucpání ventilu. Při náhlém poklesu tlaku dojde v přehřáté kapalině k bouřlivému varu, který může vyvrhnout vařený pokrm do okolí. Ani dnes není dobré do hrnce přidávat větší množství naťového koření (bazalky, majoránky, rozmarýny, tymiánu), aby se neucpaly otvory v pojistkách. Stejně tak není vhodné hrnec příliš naplnit, neboť hrozí velmi rychlý nárůst tlaku při vaření. Moderní tlakové hrnce se obvykle vyrábějí z nerezové oceli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tlakový hrnec (též Papinův hrnec, odtud hovorově papiňák) je silnostěnný hrnec sloužící k vaření za vyššího tlaku (280-300 kPa), než je běžný atmosférický tlak. Vyšším tlakem se dosáhne vyšší teploty vaření (120 °C až 130 °C, teplota varu vody za normálního tlaku je asi 100 °C), a tím i rychlejšího uvaření pokrmu. Též chuťové vlastnosti pokrmu mohou zůstat v uzavřené nádobě výraznější. Jmenuje se po svém vynálezci, francouzském matematikovi a fyzikovi Denisu Papinovi, jenž jej poprvé sestrojil roku 1679. Nešlo ale o první tlakový hrnec vůbec. Předchůdcem tlakového hrnce měl být kerotakis, tlakový hrnec údajně vynalezený alchymistkou Marií Židovkou (Prorokyní) ve 2. století v severní Africe.", "tgt_summary": "L’autocuiseur, appelé également « Cocotte-minute » (marque déposée, propriété de la société SEB), est un ustensile de cuisine constitué d'un récipient en métal épais hermétiquement clos par un couvercle équipé d'une valve de dépressurisation. Il permet de cuire les aliments sous haute pression. ", "id": 628791} {"src_title": "Nelson Mandela", "tgt_title": "Nelson Mandela", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Mandela se narodil ve vesnici Mvezo nedaleko Umtata v dnešním Kapsku. Jeho předek byl v první polovině 19. století náčelníkem kmene Thembu, který sídlil v oblasti Transkei. Své rodové jméno Mandela získal po svém dědovi. Jeho křestní jméno Rolihlahla znamená „potížista“. V klanu byl znám pod jménem Madiba. Jeho otec Gadla Henry Mphakanyiswa byl náčelník kmene (mezi lety 1915 a 1926), jeho matka pocházela z klanu Ixhiba. Jejich svatba byla kmenem označena za morganatické manželství a Mandelovo nástupnictví tím bylo ohroženo. Vyrůstal ve vesnici své matky v Qunu. Ona sama byla negramotná, ale zato oddaná křesťanka, i proto ho okolo roku 1925 poslala do lokální metodistické školy. Od svého učitele křtem získal anglické jméno Nelson. Jeho otec zemřel ve druhé polovině dvacátých let. Matka malého Nelsona poté odvedla do paláce kmene, kde ho svěřila do poručnictví kmenovému regentovi. Následně se několik let neviděli. Brzy se stal silně věřícím metodistou. Ve škole se věnoval angličtině, dějinám Xhosů, historii a geografii. V šestnácti letech podstoupil rituál obřízky a obdržel jméno Dalibunga. Později studoval na škole západního typu – Clarkebury Boarding Institute ve městě Ngcobo, která byla určena původním obyvatelům Jižní Afriky. Následně přestoupil na metodistickou Healdtown Comprehensive School ve městě Fort Beaufort. Bakalářská studia (BcA.) začal na University of Fort Hare, kde se setkal s Oliverem Tambem, jenž se stal jeho celoživotním přítelem a kolegou. Tato univerzita byla opět určena jen původním obyvatelům Jižní Afriky. Studoval zde angličtinu, antropologii, politiku a římské právo. Na konci prvního roku studia se zapojil do bojkotu Studentské zastupitelské rady proti univerzitní politice, za což byl vyloučen. Později odešel do Johannesburgu, kde dálkově studoval práva na University of Witwatersrand, ale kvůli aktivitě v politice třikrát neuspěl u zkoušek a byl roku 1949 vyloučen. Právní zkoušky složil až roku 1953, od té doby pracoval jako obhájce.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1941–1954).", "content": "Roku 1941 odcestoval do Johannesburgu, kde získal práci jako noční hlídač v dole, ale brzy byl z práce vyhozen. Poté přes své přátele získal práci asistenta v právnické firmě Witkin, Sidelsky a Eidelman. Již tehdy se prohloubilo jeho přátelství se členy Afrického národního kongresu a komunistické strany. Na setkáních komunistické strany byl osloven rovností ras v Evropě, ale do strany nevstoupil kvůli programovému odmítání náboženské víry. V roce 1943 již byl velmi politicky angažovaný, kdy se zajímal o rovnost ras. Již jako mladý student se Nelson Mandela zapojil do politické opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva jihoafrické černé většiny. V roce 1942 se stal členem Afrického domorodého kongresu v roce 1955 přejmenovaného na Africký národní kongres (ANK), kde o dva roky později společně s Walterem Sisulu, Oliverem Tambem a dalšími spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK. Africký národní kongres byl založen roku 1955 spojením Afrického domorodého kongresu, Komunistické strany Jižní Afriky (South African Communist Party, SACP) a komunistické odborové organizace Jihoafrického odborového svazu (Congress of South African Trade Unions, COSATU). Po volbách v roce 1948 (volit směli jen občané bílé pleti), vyhrála Národní strana s její politikou zavedení apartheidu, Mandela následně vedl řadu stávek a bojkotů. V roce 1950 byl zvolen do vrcholné funkce v exekutivní složce ANK. Téhož roku se odmítl podílet na komunistické anti-apartheidní generální stávce. Ta vedla k represím režimu. V prosinci 1951 byl zvolen prezidentem Ligy mladých ANK. Roku 1952 přijal učení dialektického materialismu a smířil se s komunisty. V této době se nechal ovlivnit díly autorů, jako jsou Karl Marx, Friedrich Engels a Vladimir Iljič Lenin. Téhož roku vedl ANK v kampani odporu proti nespravedlivým zákonům, nicméně pragmaticky zvolil nenásilnou cestu odporu inspirovanou Gándhím. Ve městě Durban hovořil k davu o 10 000 lidech. Shromáždění skončilo pokusem o povstání, které bylo potlačeno. Mandela byl následně na krátký čas uvězněn ve věznici Marshall Square. Členská základna ANK následně vzrostla na sto tisíc členů. Vláda reagovala vyhlášením stanného práva. V červenci 1952 byl znovu zatčen a odsouzen za „statutární komunismus“ na devítiměsíční nucené práce s dvouročním odkladem. V srpnu 1953 si otevřel vlastní právní kancelář Mandela a Tambo. Byla to jediná kancelář v zemi, kterou vedli obyvatelé černé pleti.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres lidu a obvinění z vlastizrady (1955–1961).", "content": "V roce 1955 přešel k myšlence násilné revoluce a dojednával podporu vyzbrojení ze strany Číny. Také byl jedním z organizátorů Kongresu lidu, na kterém se měl smluvit politický postup hnutí. Na kongresu byla přijata Charta svobody. Ta poskytla hnutí antiapartheidu základní program. Sepsal ji Lionel Bernstein s hlavními body demokracie, rasové rovnosti a znárodnění velkých podniků. Kongres byl nakonec rozehnán policií. V březnu 1956 byl Mandela vykázán z Johannesburgu na dobu pěti let. Téhož roku byl zatčen, ale po dlouhotrvajícím procesu (1956–1961) byl osvobozen z obvinění z vlastizrady. Roku 1959 se účastnil pan-afrického kongresu. V roce 1961 se také stal velitelem \"Umkhonto we Sizwe\" („Kopí národa“), ozbrojeného křídla ANK (inspiroval se hnutím Fidela Castra). Ideje této militantní skupiny čerpal z děl Mao Ce-tunga a Che Guevary. Mnoho z prvních členů byli komunisté bílé pleti. Od 60. let do roku 2008 byla tato organizace označená Spojenými státy jako teroristická a její členové, včetně Nelsona Mandely měli zakázán vstup na území USA.", "section_level": 2}, {"title": "Uvěznění (1962–1990).", "content": "V roce 1962 v Etiopii podstoupil kurz vedení guerilly. V srpnu téhož roku byl zatčen a odsouzen na pět let za nelegální cestu do zahraničí a za podněcování ke stávce. Během roku 1963 byli zatčeni další představitelé Umkhonto we Sizwe a Mandela byl spolu s nimi postaven před soud za spiknutí proti vládě. V červnu 1964 byli Mandela a sedm dalších obviněných v tzv. Rivonijském procesu odsouzeni na doživotí za 4 sabotáže a za plánování ozbrojeného převratu. Až do roku 1982 byl Mandela internován ve vězení na ostrově Robben (Robben Island), poté byl přemístěn do vězení v Polsmoor. V únoru 1985 odmítl podmínečné propuštění z vězení výměnou za zřeknutí se ozbrojeného boje. Ve vězení tak zůstal až do 11. února 1990, kdy neustávající kampaň ANK a mezinárodní tlak vedly k jeho propuštění na příkaz prezidenta Frederika Willema de Klerka. Zákaz činnosti ANK byl také zrušen. Nelson Mandela v roce 1988 obdržel Sacharovovu cenu a spolu s de Klerkem sdílel Nobelovu cenu míru v roce 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Jako předseda ANK (červenec 1991 – prosinec 1997) a jako první černý prezident Jihoafrické republiky (květen 1994 – červen 1999) se podílel na přechodu od vlády menšiny a rasové segregace k demokratické vládě většiny. Získal také mezinárodní respekt za svoji obhajobu národního a mezinárodního usmíření, ačkoliv sociální výsledky za dobu jeho vlády některé radikály zklamaly. Jeho úsilí o národní usmíření vyvrcholilo v květnu 1995 přijetím nové ústavy Jihoafrické republiky, která, mimo jiné, zakazuje diskriminaci národních menšin, včetně bělochů. Mandelova vláda si ale také vysloužila kritiku za údajnou neschopnost zastavit krizi AIDS. Nelson Mandela není vnímán jen pozitivně. Kritikové uvádějí hlavně jeho spojení s vojenskou frakcí ANC, vzrůst kriminality, brutálními a krutými operacemi a vraždou ochranky jeho manželky Winnie Mandelové z řad ANC nebo defraudace Winnie Mandelové pro kterou byla nucena opustit svou poslaneckou funkci. V roce 2008 bylo jméno Nelsona Mandely vyškrtnuto z amerického seznamu teroristů.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity po ukončení prezidentského období.", "content": "Po ukončení prezidentského období v roce 1999 se Mandela stal zástupcem řady sociálních spolků a spolků bojujících za lidská práva. Obdržel mnoho zahraničních ocenění, včetně Řádu sv. Jana od britské královny Alžběty a prezidentské medaile svobody od George W. Bushe. V únoru 2003, krátce před americkou invazí do Iráku, Mandela označil Spojené státy americké za „hrozbu světovému míru“ a prohlásil, že prezident Bush chce „uvrhnout svět do holocaustu“. Tento incident nevyvolal téměř žádnou odezvu tisku v USA. Mandela Bushe obvinil z „ignorování OSN“. Mandela pokračoval s obviněním otázkou, jestli to je „protože současný generální tajemník OSN je černoch?“", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Nelson Mandela byl 8. června 2013 hospitalizován kvůli plicní infekci. Koncem června byl jeho stav natolik vážný, že se očekávalo oznámení o jeho úmrtí, z tohoto stavu se však začal postupně zotavovat. Z nemocnice byl propuštěn na začátku září, ovšem jeho stav byl nadále kritický. Další měsíce strávil ve svém domě v Johannesburgu. Nemoci nakonec podlehl a 5. prosince 2013 zemřel. Shodou okolností zemřel v den premiéry jeho životopisného filmu \"Mandela: Long Walk to Freedom\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Svou první ženu potkal roku 1944. Evelyn Mase byla aktivistka a členka Afrického národního kongresu. Vzali se v říjnu 1944. V roce 1946 se jim narodil Madiba \"Thembi\" Thembekile. Druhé dítě, dcera Makaziwe, poté v roce 1947, ale žila jen devět měsíců než zemřela na meningitidu. V roce 1954 se jim narodila další dcera jménem Makaziwe Phumia. Rozvedli se roku 1958. Nelson Mandela byl třikrát ženatý. Jeho první manželství s Evelyn Ntoko Mase skončilo po 13 letech rozvodem v roce 1958 a jeho 38 let trvající manželství s Winnie Madikizela skončilo odloučením v dubnu 1992 a rozvodem v březnu 1996. O svých 80. narozeninách se oženil s Graça Machelovou, vdovou po Samora Machelovi, bývalém prezidentovi Mosambiku a spojenci ANK, který zahynul při leteckém neštěstí o 15 let dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní den Nelsona Mandely.", "content": "Dle usnesení valného shromáždění OSN je 18. červenec Mezinárodním dnem Nelsona Mandely.", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Nelson Mandela byl ztvárněn v několika filmech:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nelson Rolihlahla Mandela (18. července 1918 – 5. prosince 2013) byl jihoafrický bojovník proti apartheidu, politik a prezident Jihoafrické republiky v letech 1994 až 1999. Byl prvním černošským prezidentem zvoleným v prvních svobodných volbách v historii Jihoafrické republiky. Jeho vláda se soustředila na likvidaci dědictví apartheidu, zaměřovala se na institucionalizovaný rasismus, chudobu a sociální nerovnost, a zprostředkovala mezirasové usmíření v zemi. Politicky se hlásil k africkému nacionalismu a demokratickému socialismu. V letech 1991 až 1997 byl prezidentem Afrického národního kongresu. V mezinárodní politice byl generálním tajemníkem Hnutí nezúčastněných zemí v letech 1998 až 1999. ", "tgt_summary": "Nelson Rolihlahla Mandela (prononcé en xhosa ), dont le nom du clan tribal est « Madiba », né le à Mvezo (province du Cap) et mort le à Johannesburg (Gauteng), est un homme d'État sud-africain ; il a été l'un des dirigeants historiques de la lutte contre le système politique institutionnel de ségrégation raciale (apartheid) avant de devenir président de la République d'Afrique du Sud de 1994 à 1999, à la suite des premières élections nationales non ségrégationnistes de l'histoire du pays. ", "id": 306009} {"src_title": "Rakousko", "tgt_title": "Autriche", "src_document": [{"title": "Název země.", "content": "Německý název \"Österreich\" pochází ze staroněmeckého slova \"Ostarrichi\", které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje \"Východní marku\" (\"Marchia orientalis\"), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektů němčiny. V latině byl tento název zkomolen", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěké osídlení.", "content": "Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též \"Tancující Fanny\"\"\") nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše. Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby", "section_level": 2}, {"title": "První státní útvary na území Rakouska.", "content": "Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54). Dalšími dvěma provinciemi byla Panonie a Raetie. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau). Od poloviny 4. století na toto území přicházeli", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Babenberků.", "content": "Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott \"privilegium minus\", kterým císař povýšil rakouskou marku na Rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil", "section_level": 2}, {"title": "Habsburské soustátí.", "content": "Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Po jeho smrti roku 1564 se však moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská republika.", "content": "Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, v níž Rakušané bojovali po boku Německa a prohráli. Na konci války, roku 1918, se monarchie rozpadla. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva. První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 tak Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu (tzv. austrofašismu). Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska. Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů. Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů. Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané,", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Přibližně 60 % země je hornaté povahy. Rakousko zahrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které zasahuje dále do Česka a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní Karpaty. Nížiny leží na", "section_level": 2}, {"title": "Hranice.", "content": "Celková délka státní hranice: 2832 km, z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km. Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.", "section_level": 2}, {"title": "Hory.", "content": "Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské Alpy):", "section_level": 3}, {"title": "Jezera.", "content": "Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkové rozlohy 315 km2, zbytek jezera patří Maďarsku. Další větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46 km2 a Traunsee s 24 km2 v Horních Rakousech. Velké je také Bodamské", "section_level": 2}, {"title": "Řeky.", "content": "Drtivá většina Rakouska (80 566 km2, 96 % území) je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze Vorarlbersko na západě je z většiny (2366 km2) odvodněno Rýnem do", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní větry, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek. Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.", "section_level": 2}, {"title": "Teploty.", "content": "Když působí stabilní tlaková výše z východu \"(ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy)\" může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot.", "section_level": 3}, {"title": "Srážky.", "content": "Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salzburgu. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem. Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště,", "section_level": 3}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Státní zřízení a vrcholné orgány státní moci.", "content": "Rakousko je podle ústavy z roku 1920 spolkovou parlamentní republikou. Hlavou státu je spolkový prezident (\"Bundespräsident\") volený na šest let v přímých volbách. Prezident sídlí v paláci Hofburg. Spolkový prezident jmenuje členy spolkové vlády. Rakouský parlament je dvoukomorový a skládá se z Národní rady (183 členů) a Spolkové rady (61 členů). Národní rada je volena obyvatelstvem na pětileté období, členy Spolkové rady volí zemské sněmy rakouských spolkových zemí. Rakouská spolková vláda je odpovědná Národní radě. V jejím čele stojí spolkový kancléř, členy vlády jsou vicekancléř a spolkoví ministři (vicekancléř je zároveň ministrem jednoho rezortu). Vláda může být rozpuštěna prezidentským dekretem, nebo vyjádřením nedůvěry v Národní radě. Národní rada proti tomu může být rozpuštěna prezidentem na žádost premiéra, případně na žádost vlastní. Volit poslance a prezidenta mohou Rakušané od 16 let. Limit byl snížen z 18 let v roce 2007. Hranicí pro vstup do Národní rady je pro politickou stranu", "section_level": 2}, {"title": "Politické a správní členění.", "content": "Rakousko je rozděleno do devíti spolkových zemí, které jsou zase rozděleny do 80 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.", "section_level": 2}, {"title": "Rovnost pohlaví.", "content": "V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži. Výjimkou je odchod do penze státních úředníků, kteří mají tzv. definitivu. Právně je však podloženo postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy až do roku 2027. Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní systém.", "content": "Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí mezi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost armáda Rakouska (\"Bundesheer\"). Její protiteroristickou jednotkou je Jagdkommando. V Rakousku je povinná vojenská", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Rakousko je členem Evropské unie (EU). Přihlášku podalo 17. června 1989, přístupová jednání byla zahájena 1. února 1993. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, v němž se 66 procent hlasujících vyslovilo pro vstup do unie. Členem se Rakousko stalo 1. ledna 1995, ve stejné chvíli jako Švédsko a Finsko. Později vstoupilo do schengenského prostoru (1. prosince 2007) a přijalo euro na úkor tradičního šilinku (1. ledna 1999). Rakouská vláda dlouhodobě v EU podporuje její rozšiřování na Balkán (kam obecně míří značná část zájmu rakouské zahraniční politiky), naopak oponuje vstupu Turecka a oznámila, že při jeho případném vstupu by nechala rakouský souhlas potvrdit občany v referendu. V europarlamentu je pro Rakousko vyčleněno osmnáct křesel. Proti tomu Rakousko není členem NATO, neboť rakouská ústava zemi prohlašuje za \"trvale neutrální\" a výslovně uvádí, že to znamená nemožnost členství v jakékoli vojenské alianci \"pro všechny příští časy\". Zakazuje rovněž přítomnost jakýchkoli zahraničních vojenských základen na svém území. Rakouská neutralita má však přeci jen jiný charakter než švýcarská a zejména po rozpadu sovětského bloku na počátku 90. let 20. století začala být mírně přehodnocována - v roce 1991 například rakouská vláda umožnila přelet zahraničních vojenských letounů přes své území při útoku na Irák a od vstupu do Evropské unie v roce 1995 se Rakousko též podílí na společné obranné politice EU. Připojilo se též k Partnerství pro mír, tedy programu spolupráce Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy. Pod hlavičkou OSN rovněž vyslalo své jednotky do Bosny a Kosova, po konci jugoslávské války. Roku 2017 se Rakousko připojilo ke smlouvě o úplném zákazu jaderných zbraní (kterou jinak odmítly všechny členské státy NATO). V Evropě je jedinou větší zemí, která tak učinila. Vídeň je jedním ze čtyř sídelních měst Organizace spojených národů (vedle New Yorku, Ženevy a Nairobi).", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s ČR.", "content": "V Česku má Rakousko velvyslanectví v Praze a konzuláty v Brně a v Českých Budějovicích. Vztahy obou zemí jsou na oficiální úrovni velmi dobré, avšak doposud nijak úzké. Tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázky spojené s odsunem Sudetských", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na obyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500 USD na obyvatele (dle MMF, 2010). V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX. K nejznámějším rakouským firmám patří Red Bull, výrobce stejnojmenného energetického nápoje. Zakladatel této firmy Dietrich Mateschitz je nejbohatším Rakušanem, díky tomu, že se mu v polovině 80. let podařilo vytvořit zcela novou větev trhu s nealkoholickými nápoji. Zejména výrobou terénních motocyklů proslula firma KTM. Křišťálovým sklem pak společnost Swarovski. Zakladatel firmy Daniel Swarovski se narodil na území Česka, v Jiřetíně pod Bukovou. Mezinárodní význam má rovněž energeticko-petrochemická společnost OMV (dříve ÖMV). Velkou tradici má také výrobce pian a klávesových nástrojů Bösendorfer, nebo výrobce sportovních potřeb Fischer. Zejména ve střední a východní Evropě se uplatnily rakouské maloobchodní řetězce Billa nebo Julius Meinl. Milovníci vláčků pro děti znají dobře značku Roco. Ve finančním podnikání a pojišťovnictví se prosadili Raiffeisen, Erste nebo Vienna Insurance Group. Celosvětově známé jsou také sušenky Manner společnosti Josef Manner & Comp AG. K nejúspěšnějším rakouským firmám v Česku patří Kapsch, který zde řadu let provozoval mýtný systém na dálnicích, a konglomerát Steyr-Daimler-Puch, který vyzbrojil Armádu České republiky obrněnci Pandur II. Rakousko vytvořilo po druhé světové válce svou verzi sociálního státu. Přispěla k tomu i tradičně významná role odborů v rakouské společnosti. Do 80. let byla značná část podniků ve státních rukách, ale v této dekádě přišla vlna privatizací. Rakouská ekonomika byla v 50.-80. letech silně závislá na německé, k čemuž přispívalo i \"obklíčení\" zeměmi východního bloku (Československo, Maďarsko, Jugoslávie). Pád východního bloku a vstup Rakouska do Evropské unie roku 1995 ekonomickou závislost na Německu snížily. Velkou roli v rakouském hospodářství hraje cestovní ruch, který se podílí na HDP až devíti procenty. Roku 2008 bylo Rakousko například celosvětově na devátém místě ve výši příjmů z turismu. Návštěvníkům nabízí nejen řadu historických památek, ale sází též na agroturistiku a Alpy jsou zázemím řady horských a lyžařských středisek. Rakousko je světovou špičkou v ekologickém zemědělství, má největší podíl takto spravovaných ploch na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Energetika.", "content": "Asi 60 % výroby energie zajišťují vodní elektrárny, 32 % tepelné elektrárny a zbytek jiné obnovitelné zdroje. Část elektřiny musí Rakousko dovážet, zejména z Německa a České republiky. Roku 1972 Rakousko začalo stavět svou první jadernou", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Automobilová síť v zásadě probíhá ve východo-západních liniích podél Dunaje a v severojižní linii podél pohoří Alp. Skládá se z vedlejších silnic, dálnic a silnic s vyšší povolenou rychlostí. K proslulým dopravním stavbám patří Most Evropy na dálnici A13. S výškou 190 metrů byl v době svého dokončení v roce 1963 po dobu deseti let nejvyšším mostem v Evropě a jeho nejvyšší pilíř,", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "K roku 2018 žilo v Rakousku 8,83 milionu obyvatel, z toho 1,8 v hlavním městě Vídni. Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005) u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). Dětská úmrtnost je kolem 0,45 %.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem 1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prvním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zvedal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o 3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939, kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Němčina je úřední a mateřský jazyk přibližně 98 % rakouských občanů. Rakouská varianta standardní němčiny vykazuje určité odchylky od ostatních německy hovořících zemí. Ty jsou zachyceny v Rakouském slovníku, který je pak brán jako zdroj pravidel nadřazený Dudenovu slovníku. V Rakousku se vyskytují především dva základní dialekty hornoněmeckých jazyků: Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovanskými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská chorvatština,", "section_level": 2}, {"title": "Imigrace.", "content": "V roce 1992 se Rakousko vydalo novou cestou v imigračním zákonodárství vydáním pobytového zákona, který se např. na rozdíl od Německa neřídí etnickými a nacionálními hledisky. Spíše určuje horní hranici celkové hrubé migrace", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "64,1 % obyvatelstva náleží k Římsko-katolické církvi a 3,8 % k jedné z evangelických církví, převážně k augsburskému, méně helvétskému vyznání (2011). Přibližně 180 000 křesťanů je členy ortodoxních církví. K židovství se hlásí 8140 lidí (stav k sčítání lidu v roce 2001); podle údajů vídeňské", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2,6 milionu (stav k roku 2018). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země. Druhým největším městem je Štýrský Hradec (265 778 obyvatel), následuje Linec (191 501), Salzburg (145", "section_level": 2}, {"title": "Svátky.", "content": "Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového zákona o", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V každém architektonickém slohu vznikala významná stavební díla, z nichž je mnoho na dnešním seznamu světového dědictví UNESCO (historická centra Vídně, Salcburku a Štýrského Hradce, palác Schönbrunn, zámek Eggenberg, horská dráha Semmering, prehistorická kůlová obydlí v Alpách). V 18. a 19. století byla Vídeň směr udávající centrum evropského kulturního a především hudebního života, což nebylo pouze díky mnoha významným hudebníkům a hudebním skladatelům, kteří byli s touto zemí spjati, ale také díky mnoha operním i běžným divadlům a orchestrům, mnohostranně zaměřeným hudebním tradicím, jako například Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků a mnoha festivalům (Salcburský festival, Bregenzské slavnosti, Slavnosti v Reichenau). Díky tomu má Rakousko vybudovánu dlouhou divadelní tradici a živou kabaretní scénu. V oblasti kulinářského umění jsou Rakušané známí svou kavárenskou kulturou. Vinárny a rozličné krajové pokrmy nezapřou svou dlouhou tradici. Roku 2003 byl Štýrský Hradec evropským hlavním městem kultury. K rozšiřování rakouské kultury v zahraničí slouží Rakouské kulturní fórum.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Až do dnešních dnů si v kulturním dění Rakouska udržela výsadní místo klasická hudba. Rakousko se může ohlížet zpět do historie na hudební velikány světového významu. Wolfgang Amadeus Mozart je možná nejslavnějším skladatelem všech časů. K nejznámějším skladatelům své doby patřili též Joseph Haydn, Franz Schubert a Anton Bruckner. Významnou kapitolu do dějin rakouské hudby napsali i Michael Haydn, Carl Ditters von Dittersdorf, Max Steiner, Alexander von Zemlinsky, Franz Xaver Süssmayr, Johann Joseph Fux či Johann Georg Albrechtsberger. Franz Xaver Gruber se proslavil písní \"Tichá noc, svatá noc\", která zlidověla a stala se vánoční koledou. Johann Strauss starší zpopularizoval valčík, Johann Strauss mladší se stal „králem valčíku“. Na rozhraní klasické a modernistické vážné hudby stál Gustav Mahler. Čistý modernismus pak reprezentovali Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton von Webern. Tuto tradici klasické hudby následovalo také mnoho známých dirigentů jako Erich Kleiber, Herbert von Karajan, Karl Böhm, Nikolaus Harnoncourt, Felix Weingartner, Clemens Krauss nebo Franz Welser-Möst. Z interpretů", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Na filmovém plátně se proslavili herci Curd Jürgens, držitel Oscara Maximilian Schell (film \"Norimberský proces\"), držitel dvou Oscarů Christoph Waltz (za výkony ve filmech \"Hanebný pancharti\" a \"Nespoutaný Django\"), držitel Zlatého glóbu Klaus Maria Brandauer, Romy Schneiderová, jež se proslavila v trilogii \"Sissi\", Senta Bergerová, Oskar Werner, Maria Schellová, O. W. Fischer, nebo Martin Weinek, známý z televizního seriálu \"Komisař Rex\", jež je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "K nejznámějším rakouským prozaikům se řadí Stefan Zweig (\"Šachová novela\"), Robert Musil (\"Muž bez vlastností\"), Joseph Roth (\"Pochod Radeckého\", \"Kapucínská krypta\"), Gustav Meyrink (\"Golem\", \"Zelená tvář\") či Hermann Broch (\"Náměsíčníci\"). Adalbert Stifter věnoval mnoho zájmu šumavské přírodě. Peter Altenberg mapoval životní pocit Vídeňáků před koncem rakousko-uherské monarchie. Marie von Ebner-Eschenbachová byla představitelkou realismu 19. století. Králi rakouské poezie jsou romantik Nikolaus Lenau a Georg Trakl, představitel expresionismu. Nejslavnějšími rakouskými dramatiky jsou Arthur Schnitzler, Hugo von Hofmannsthal, Johann", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Vrcholným představitelem gotického malířství v Rakousku byl Michael Pacher. V první polovině 19. století rakouskou kulturu významně zasáhl směr zvaný biedermeier, v malířství ho reprezentovali zvláště Moritz von Schwind a Ferdinand Georg Waldmüller. V pozdějších fázích 19. století převládl akademismus, jenž došel naplnění zejména v díle Hanse Makarta. Zřejmě nejslavnější období rakouského malířství zažila Vídeň okolo roku 1900, kdy byla centrem secese. Tehdy zde působili malíři Gustav Klimt, Oskar Kokoschka a Egon Schiele. V designu secesi rozvíjel Koloman Moser. Na počátku 20. století přišla, jako i jinde v Evropě, vlna modernismu. V rakouském malířství", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Rakousko má řadu historických památek. Ve Vídni patří k nejnavštěvovanějším palác Schönbrunn, který byl od druhé poloviny 18. století do roku 1918 letní rezidencí rakouských císařů, proslulou svými zahradami. Hofburg byl jejich hlavním sídlem, v jeho jižním křídle je dnes galerie Albertina s největší sbírkou grafik na světě, včetně mnoha děl Albrechta Dürera, v další části sídlí Rakouská národní knihovna (schraňuje i slavnou Peutingerovu mapu), v jiné rakouský prezident nebo proslulá Španělská jezdecká škola. Další vídeňskou pamětihodností je zámeček Belvedere z architektonické dílny Johanna Lucase von Hildebrandta, kde je dnes galerie, v níž lze spatřit mj. i nejslavnější obrazy Gustava Klimta a Egona Schieleho (další jsou k vidění v Muzeu Leopoldových). Velkým symbolem Vídně je též gotická Svatoštěpánská katedrála. A také barokní skvosty Kostel svatého Karla Boromejského (stejně jako Schönbrunn dílo Johanna Bernharda Fischera) a Peterskirche, na jehož fasádě se podílel Kilián Ignác Dientzenhofer, jehož rukopis je dobře znám i z pražských barokních staveb. Velký význam pro identitu Rakušanů má Císařská hrobka na náměstí Neuer Markt, zvaná též kapucínská krypta, kde je pohřbena většina rakouských panovníků. Klenotem", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Rakousko bylo, především na začátku 20. století, jedním z vedoucích vědeckých center světa a přineslo mu geniální myslitele a výzkumníky jako zakladatele kvantové fyziky Wolfganga Pauliho a Erwina Schrödingera, otce zoopsychologie Konrada Lorenze, vynálezce Viktora Kaplana, průkopníka termodynamiky Ludwiga Boltzmanna, objevitele struktury benzolu Johanna Josefa Loschmidta, objevitele krevních skupin Karla Landsteinera, nebo \"zachránce matek\" doktora Ignaze Semmelweise. K významným vědcům patřil též objevitel Dopplerova jevu Christian Doppler, badatelka v oblasti radioaktivity Lise Meitnerová, její synovec Otto Frisch, zakladatel etologie Karl von Frisch, molekulární biolog", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Většinu novinového trhu ovládají bulvární tituly v čele s \"Kronen Zeitung\", mezi serióznější deníky patří středolevicový \"Der Standard\", středopravicový \"Die Presse,\" středový \"Kurier\" a katolický \"Salzburger Nachrichten\". Zvláštní roli sehrává státní deník \"Wiener Zeitung,\" jeden z nejstarších stále vycházejících deníků na světě, založený roku 1703 (pod názvem \"Wiennerisches Diarium\"). Vlastní ho rakouská vláda a slouží ke zveřejňování jejích oficiálních stanovisek. Soukromá média již několikrát", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Rakouská kuchyně bývá často redukována pouze na vídeňskou kuchyni, ačkoli obsahuje i tradiční kuchařské umění bývalého Rakouska-Uherska. Vedle samotných krajových specialit je tato kuchyně ovlivněna především svými sousedy, tedy Čechy a Maďary. Jako příklad může sloužit třeba guláš, který je původem z Maďarska. Celosvětové proslulosti dosáhl vídeňský řízek (\"Wiener Schnitzel\") z telecího masa. Podle legendy stál u zrodu této speciality vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče, který v dopise císaři Františku Josefovi I. doporučil pochoutku \"cotoletta alla milanese\", se kterou se seznámil během italského tažení. Mělo jít o kotletu obalovanou směsí strouhanky a parmezánu. Císařský kuchař však nesehnal parmezán a nahradil ho moukou a vejcem. Tím vynalezl „trojobal“ i vídeňský řízek. Zvláštní proslulost si vydobyly některé sladkosti. Především sacherův dort (\"Sacher-Torte\")", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "K nejslavnějším rakouským sportovcům patří pilot formule 1 a trojnásobný mistr světa Niki Lauda. Mistrem světa byl i Jochen Rindt. Rakouská stáj Red Bull Racing vyhrála seriál F1 čtyřikrát. V Rakousku se jezdí závod Formule 1 Grand Prix Rakouska, na okruhu Red Bull Ring poblíž Spielbergu ve Štýrsku. Mistrem světa v závodech silničních motocyklů se stal Rupert Hollaus. Tradičně se Rakušané prosazují ve sjezdovém lyžování, v němž kralují v historické tabulce olympijských medailistů. Tři zlaté olympijské medaile má sjezdař Toni Sailer, dvě Hermann Maier, Petra Kronbergerová, Benjamin Raich, Michaela Dorfmeisterová a Marcel Hirscher. Annemarie Moserová-Pröllová šestkrát vyhrála Světový pohár a má pět titulů mistryně světa. Ze severské kombinace má tři olympijské zlaté Felix Gottwald, ze skokanského můstku Thomas Morgenstern. Olympijské zlato na můstcích vybojovali i Ernst Vettori, Andreas Widhölzl či Gregor Schlierenzauer. Rakousko pořádalo dvoje zimní olympijské hry, v roce 1964 a 1976, v obou případech v Innsbrucku. Na letních hrách se Rakušanům nejvíce daří v kanoistice. Dvě zlaté má judista Peter Seisenbacher. Rakouský fotbalový reprezentační tým zažil nejlepší éru v 50. letech 20. století, kdy Rakušané získali bronz na mistrovství světa roku 1954. Oporou tohoto týmu byl Gerhard Hanappi. Rapid Vídeň hrál dvakrát finále Poháru vítězů pohárů, Austria Vídeň jednou, FC Red Bull Salzburg jednou postoupil do finále Evropské ligy. K nejslavnějším rakouským fotbalistům patří Hans Krankl, vítěz Poháru vítězů s Barcelonou, či Andreas Herzog, který vyhrál Evropskou ligu s Bayernem Mnichov. Úspěšným trenérem byl Ernst Happel, který přivedl Nizozemce ke stříbru na světovém šampionátu a Feyenoord Rotterdam a Hamburger SV k triumfu v Lize mistrů. Nejúspěšnějším rakouským tenistou je Thomas Muster, který roku 1995 vyhrál Roland Garros a o rok později se stal světovou jedničkou. Nejúspěšnějším rakouským ledním hokejistou byl Thomas Vanek, který se prosadil v severoamerické NHL a jako první rakouský hokejista historie byl v Rakousku vyhlášen sportovcem roku. Jasna Merdan-Kolarová a Ausra Fridrikasová byly v letech 1990 a 1999 vyhlášeny nejlepšími házenkářkami světa. Svými extrémními kousky, například skokem ze stratosféry, proslul Felix Baumgartner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakousko, oficiální název Rakouská republika, Republik Österreich, je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z devíti spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Jejím hlavním městem je Vídeň. Dalšími velkými městy jsou Štýrský Hradec, Linec, Salzburg a Innsbruck. ", "tgt_summary": "L'Autriche ( ), en forme longue la république d'Autriche (), est un État fédéral d'Europe centrale sans accès à la mer. Pays montagneux, il est entouré, dans le sens des aiguilles d'une montre, par l'Allemagne et la Tchéquie au nord, la Slovaquie et la Hongrie à l'est, la Slovénie et l'Italie au sud, et par la Suisse et le Liechtenstein à l'ouest. L'Autriche est membre de l'Union européenne et de la zone euro respectivement depuis 1995 et 1999. Sa langue officielle est l'allemand, mais depuis la ratification de la Charte européenne des langues régionales ou minoritaires, six autres langues (hongrois, slovène, croate du Burgenland, tchèque, slovaque et romani) sont reconnues. Sa capitale et plus grande ville est Vienne. ", "id": 1243989} {"src_title": "Gravitační potenciální energie", "tgt_title": "Énergie potentielle gravitationnelle", "src_document": [{"title": "Výpočet.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní gravitační pole.", "content": "V homogenním gravitačním poli je velikost gravitační potenciální energie závislá na hmotnosti tělesa, na výšce, do které bylo zvednuto, a na gravitačním zrychlení. Velikost potenciální energie se rovná mechanické práci, která je na těleso vykonána při zvedání, přičemž nulová hodnota potenciální energie je kladena na povrch zdroje gravitačního pole. Hodnota potenciální energie je určena vztahem kde \"m\" je hmotnost tělesa, \"a\" je gravitační zrychlení, \"h\" je výška nad povrchem. Potenciální energie homogenního pole je tedy nulová na povrchu, s výškou roste a v nekonečnu dosahuje nekonečně velké (kladné) hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Radiální gravitační pole.", "content": "I v radiálním gravitačním poli je gravitační síla závislá pouze na vzdálenosti od centra gravitačního působení. Radiální gravitační pole je tedy polem centrálních sil a jedná se tedy o konzervativní pole, což umožňuje definovat v tomto poli potenciál a potenciální energii. Pro práci sil v radiálním gravitačním poli platí výraz kde formula_3 je gravitační konstanta, formula_4 je hmotnost zdroje gravitačního pole, formula_5 je hmotnost tělesa a formula_6 označují vzdálenosti od středu gravitačního působení, ve kterých se nachází sledované těleso. Vzhledem k tomu, že přírůstek potenciální energie je roven záporné hodnotě vykonané práce, lze potenciální energii v radiální poli zapsat jako kde formula_8 je konstanta, která se určí vhodnou volbou hodnoty potenciální energie v některém bodě prostoru. Je zvykem volit potenciální energii tak, aby její hodnota v nekonečnu byla nulová, tzn. Z této podmínky pak pro potenciální energii radiálního gravitačního pole platí Pro potenciál gravitačního pole lze pak psát kde formula_4 představuje hmotnost zdroje gravitačního pole. Potenciální energie radiálního pole je tedy nulová v nekonečnu, se zmenšující se vzdáleností od centra gravitačního působení její hodnota klesá (do záporných hodnot) a pro formula_13 dosahuje nekonečně velké (záporné) hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění.", "content": "V obecnějším případě je potenciální energie tělesa důsledkem působení (a prostorového rozložení) ostatních těles, která na sebe působí gravitační silou. Nulovou hladinu potenciální energie je vhodné klást do nekonečna, kde se předpokládá nulová hodnota gravitační síly. Přibližováním těles se energie snižuje (do záporných hodnot). Zvedání tělesa v gravitačním poli Země odpovídá oddalování těles, a tedy potenciální energie stoupne o hodnotu \"m\". \"a\". \"h\", kde výška \"h\" odpovídá vzdálenosti, o kterou se zvětší vzdálenost těles.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gravitační potenciální energie je jeden z druhů mechanické energie, kterou má těleso v gravitačním poli. Jedná se o druh potenciální energie.", "tgt_summary": "En physique classique, l'énergie potentielle gravitationnelle est l'énergie potentielle associée au champ gravitationnel. Son interprétation la plus naturelle est liée au travail qu'il faut fournir pour déplacer un objet plongé dans un champ gravitationnel. Plus précisément, la variation d'énergie potentielle gravitationnelle d'une masse est l'opposée du travail nécessaire pour déplacer cette masse entre deux points de l'espace où règne un champ gravitationnel.", "id": 411134} {"src_title": "Kinetická energie", "tgt_title": "Énergie cinétique", "src_document": [{"title": "Newtonovská (klasická) kinetická energie.", "content": "Kinetická energie v klasické mechanice je definována ve tvaru", "section_level": 1}, {"title": "Odvození vztahu.", "content": "Uvažujme hmotný bod o hmotnosti formula_4, na který působí síla formula_5, pak pohybová rovnice jde zapsat v následujícím tvaru kde formula_7 je rychlost uvažovaného hmotného bodu v čase formula_8 (okamžitá rychlost). Tuto pohybovou rovnici skalárně vynásobíme rychlostí formula_7 hmotného bodu (na sílu formula_5 neklademe žádná omezení), čímž dostaneme Jelikož platí, že lze předchozí rovnici upravit kde formula_1 je \"kinetická energie\" hmotného bodu. Protože pro element práce platí formula_15, pak z předchozí rovnosti vyplývá a odtud integrací dostáváme Alternativně lze kinetickou energii také vyjádřit pomocí hybnosti formula_18", "section_level": 2}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "V rámci speciální teorie relativity lze získat přesnější vztah kde \"m\" je hmotnost tělesa v pohybu, \"m\" je klidová hmotnost, \"v\" je rychlost tělesa a \"c\" je rychlost světla. První člen v závorce je tzv. Lorentzův faktor. Tento vzorec lze pomocí Taylorova rozvoje přepsat do tvaru nekonečné řady z níž je vidět, že při rychlostech mnohem menších než \"c\" je významný jen první člen a platí newtonovský vzorec.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme izolovanou soustavu, pak platí zákon zákon zachování mechanické energie, který lze formulovat ve tvaru který nám říká, že se kinetická energie v izolované soustavě mění na energii potenciální a naopak. Zaměříme-li se na homogenní tíhové pole Země (lze ho považovat za homogenní pro malé vzdálenosti od povrchu), pak tuto přeměnu lze jednoduše ilustrovat například na volném pádu z výšky formula_23. kde formula_25 je počáteční čas, ve kterém má těleso ve výšce formula_23 nulovou rychlost, a formula_27 je čas dopadu. Výsledek lze jednoduše ověřit přímým výpočtem úlohy volného pádu. Nejdříve určíme čas dopadu čímž dosazením za rychlost dostáváme výsledek, který je v souladu se zákonem zachování energie", "section_level": 1}], "src_summary": "Kinetická energie (též pohybová energie) je jeden z druhů mechanické energie, kterou má pohybující se těleso. Je to tedy práce, kterou musíme vykonat, abychom urychlili těleso na určitou rychlost. Velikost kinetické energie tělesa, vykonávajícího posuvný pohyb závisí na jeho hmotnosti a rychlosti. Vykonává-li těleso rotační pohyb, závisí jeho energie na úhlové rychlosti a momentu setrvačnosti. Je-li těleso v klidu, má nulovou kinetickou energii. Protože pohyb těles je relativní, záleží hodnota kinetické energie na tom, z jaké vztažné soustavy těleso pozorujeme.", "tgt_summary": "]]formula_1 L'énergie cinétique (du grec \"ἐνέργεια / enérgeia\" « force en action » et \"κίνησις / kínêsis\" « mouvement ») est l’énergie que possède un corps du fait de son mouvement par rapport à un référentiel donné. Sa valeur dépend donc du choix de ce référentiel. Elle s'exprime en joules (J). ", "id": 281006} {"src_title": "Programování", "tgt_title": "Programmation informatique", "src_document": [{"title": "Historie programování.", "content": "První známý kalkulátor se znaky programování byl mechanismus z Antikythéry ze starověkého Řecka, který pomocí diferenciálního soukolí zaznamenával pohyby Měsíce a Slunce a s jeho pomocí bylo možné předpovědět zatmění těchto těles a data Olympiád. V roce 1206 Al-Džazárí postavil a ve své knize \"Kniha znalostí důmyslných mechanických zařízení\" popsal programovatelný automat, bubeníka, který natočením vaček měnil rytmy a vzory bubnování. V roce 1801 řídil Joseph Marie Jacquard svůj tkalcovský stav pomocí sady děrných štítků, které představovaly tkaný vzor. Jacquardův tkalcovský stav tak mohl produkovat s různými sadami děrných štítků naprosto odlišné vzory. Okolo roku 1830 použil děrné štítky také Charles Babbage pro svůj analytický stroj. První známou programátorkou byla Ada Lovelace (1815—1852), dcera básníka lorda Byrona. Zabývala se programováním analytického stroje (), který navrhl Charles Babbage.", "section_level": 1}, {"title": "Programovací paradigmata.", "content": "Jako programovací paradigma se označuje základní přístup k tvorbě programu. Zahrnuje programovou strukturu, způsob formulace problémů a metodologii jejich řešení, metodiku zpracování apod.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob (metodika) vývoje.", "content": "Existují v podstatě dva způsoby vývoje software.", "section_level": 1}, {"title": "Kaskádový.", "content": "Kaskádový (též vodopádový) způsob je jeden z prvních způsobů vývoje softwaru a probíhá prakticky ve sledu: Návrh (analýza) → programování → nasazení u zákazníka (údržba). Jednotlivé fáze se neprolínají, ale jedna navazuje na druhou. Tato vlastnost je i hlavní nevýhodou této metody – u velkých a časově náročných projektů může být čas potřebný pro provedení příslušné etapy tak dlouhý, že podmínky, do kterých je výsledný software nasazen, si žádají zcela jiné požadavky, než byly identifikovány na začátku projektu.", "section_level": 2}, {"title": "Iterační.", "content": "Dnešní moderní programování vychází z principu, že při psaní mohou vzniknout chyby (a vznikají), a dále z toho, že některé myšlenky je vhodné si ověřit v praxi, než se zahrnou do projektu. Proto se využívá postup: návrh (analýza) → programováni → testování. Etapy známé z vodopádového modelu platí i zde, ale aplikují se na mnohem menší části projektu (např. dílčí funkcionalitu, jednotlivé moduly). Nově identifikovaný požadavek je ihned analyzován, implementován a podroben revizi (testování). Z pohledu celého projektu se jeví, že příslušné fáze probíhají současně. Např. programátor si chce ověřit funkčnost návrhu, a proto vytvoří tzv. „minimální implementaci“ dané části (programování předbíhá návrhu). Nebo se při testování zjistí, že datová prostupnost aplikace je nižší než požadovaná, a proto se daná část přeprogramuje. V ideálním případě se testování účastní i zákazník, který zhotovení programu zadal. Z tohoto principu pak vycházejí a dále ho rozšiřují další metody programování: aspektové, agilní a extrémní.", "section_level": 2}, {"title": "Programovací jazyky.", "content": "Pod pojmem programovací jazyk rozumíme prostředek pro zápis algoritmů, jež mohou být provedeny na počítači. Je komunikačním nástrojem mezi programátorem, který v programovacím jazyce formuluje postup řešení daného problému, a počítačem, který program interpretuje technickými prostředky.", "section_level": 1}, {"title": "Programovací nástroje.", "content": "Programovací nástroje jsou programy, které programátorům usnadňují vývoj programů. Nejčastějšími nástroji jsou překladače, vývojová prostředí. Další jsou nástroje pro řešení speciálních úkolů (např. automatické generování kódu): bison, flex, yacc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Programování je v informatice proces od návrhu řešení problému pomocí výpočetní techniky ke spustitelnému počítačovému programu. Zahrnuje činnosti jako je analýza problému, jeho pochopení, nalezení algoritmu a zápis zdrojového kódu v cílovém programovacím jazyce (kódování, ). Účelem programování je nalezení takové sekvence příkazů (resp. strojových instrukcí), které může počítač provést, a zadaný úkol tak automatizovaně vyřešit. Proces psaní zdrojových kódů často vyžaduje odborné znalosti v mnoha různých oborech, například návrhu aplikací a jejich rozhraní, logiky a algoritmizace. ", "tgt_summary": "Dans le domaine de l'informatique, la programmation, appelée aussi codage, est l'ensemble des activités qui permettent l'écriture des programmes informatiques. C'est une étape importante du développement de logiciels (voire de matériel). ", "id": 718811} {"src_title": "Jižní Amerika", "tgt_title": "Amérique du Sud", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Jižní Amerika je napojena na Severní Ameriku 48 km širokou Panamskou šíjí. Za rozhraní obou světadílů se obvykle považuje až státní hranice mezi Panamou a Kolumbií. Z karibských ostrovů se většina přiřazuje k Severní, resp. Střední Americe. Výjimkou je souostroví Trinidad a Tobago, případně též Aruba, Curaçao, Bonaire a ostrovy spravované jihoamerickými státy. Nejzazší body na pevnině: Nejzazší body včetně ostrovů:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Jihoamerický subkontinent lze rozdělit na tři velké geografické celky: Na západním pobřeží kontinentu tvoří Andy nejdelší pevninské pohoří na Zemi. Velehory se táhnou v délce 7 500 km od Venezuely podél pobřeží Tichého oceánu až k jižnímu cípu Patagonie. Nejvyšší vrchol And je 6 959 metrů vysoká Aconcagua. Je zároveň nejvyšší horou Jižní Ameriky a nejvyšší horou mimo Asii. Hora leží na hranicích Argentiny a Chile. Nejnižší bod kontinentu se nachází poblíž města Santa Cruz – Laguna del Carbon 105 metrů pod hladinou světového oceánu. Jižním bodem kontinentu je mys Horn. Největší nížinou je Amazonská nížina, rovníková tropická nížina, která je odvodňována Amazonkou spolu s jejími 10 tisíci přítoky. Z And přes celý kontinent na východ tekoucí Amazonka s délkou 7 062 km je nejdelší řeka Jižní Ameriky a je nejvodnější řekou na Zemi. Na severu kontinentu se nachází Orinocká nížina, která je ohraničená Amazonskou nížinou, Guyanskou vysočinou na jihu, Na severu je ohraničená venezuelským pobřežím. Další nížina se nachází na jihu kontinentu, kde řeky Paraguay a Paraná tvořící říční systém přitékají se severu z Pantanalu a přechází subtropickou bažinatou oblast. Vysočinami jsou Guyanská vysočina, Brazilská vysočina a Východopatagonská vysočina. Jižní cíp Jižní Ameriky, tvořený především Argentinou, Uruguayí a Chile, tvoří svébytný region Cono Sur.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a geomorfologie.", "content": "Okraj Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu je ovlivňován geologicky aktivním okrajem kontinentu ve formě subdukční zóny. Atlantská strana kontinentu je geologicky pasivní. Východní hory kontinentu mají prekambrický základ, který je překryt pískovcem. V nížinných strukturách řek převažují třetihorní a čtvrtohorní sedimenty.Na jihu tvoří patagonská platforma základnu patagonské vysočiny. Orogenní Andy tvoří většinou vrstvy vulkanických sedimentů, poprekambrické sedimenty, a pohoří z doby středního a mladšího prekambria. Region And má díky poloze na geologicky aktivním okraji kontinentu bohatý výskyt zemětřesení a vulkanismu. Jižní Amerika byla dílem prakontinentu Gondwana. Důkazem je podobnost pobřeží Jižní Ameriky a Afriky, značné množství čediče který vznikl při vytvoření východní okraje kontinentu, stejné linie pískovců a důkazy zalednění v permu a karbonu. Jižní část kontinentu se vyznačuje několikerým zaledněním ve čtvrtohorách. Geomorfologickými jevy jsou zde ledovcová jezera, morény a tvary, které vznikly při tání ledovců. V Jižní Americe se nachází celosvětově důležité zásoby surovin a minerálů. Těží se zde železná ruda, ledek, ropa, uhlí, zlato a měď.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima Jižní Ameriky zahrnuje všechny pásy. Celoroční vliv má Humboldtův proud na západě, tropické pásmo tlakových níží (ITCZ), vznik tropických cyklón na okraji subtropické tlakové výše a pasátové větry. Studený Humboldtův proud má za účinek ochlazení povrchové mořské vody při pobřeží severního Chile a Peru, což má za následek vytvoření pobřežních pouští. Tento fenomén spočívá ve skutečnosti, že ochlazený vzduch vytváří trvalou inverzi, což vede k vytvoření trvalé tlakové výše, která nedovolí konvenkci a tím i srážky. Důsledkem jsou rozsáhlé pouště na pobřeží moře. Rovníková tropická poloha vede v období jižní zimy k vytvoření tropické konvenční zóny v oblasti centrální Amazonie a má za důsledek silné srážky. V létě se rozšiřuje dále na jih, a tím je tropické pásmo uvnitř bohaté na celoroční dešťové srážky. Taktéž v létě se vytváří kontinentální teplá tlaková níže, která je velmi bohatá na srážky. Jižní okraj tropů je proto velmi bohatý na letní dešťové srážky.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Dvěma hlavními jazyky Jižní Ameriky jsou španělština a portugalština, přičemž oba zde mají přibližně stejný počet mluvčích. Portugalsky se mluví v Brazílii, zatímco španělsky ve většině ostatních zemí, bývalých španělských koloniích. Další evropské jazyky jsou rozšířeny pouze okrajově: angličtina v Guyaně, nizozemština v Surinamu a francouzština ve Francouzské Guyaně. Kromě toho tu existují indiánské jazyky, které mají většinou malý počet mluvčích, mezi výjimky se řadí guaraní, které je úředním jazykem v Paraguayi, a kečuánština a aymarština v Peru a Bolívii, které mají každý několik milionů mluvčích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jižní Amerika je jižní část amerického kontinentu. Celá tato část se nachází na západní polokouli. Její větší část je na jižní polokouli, menší na severní polokouli (čtyři země – Venezuela, Guyana, Surinam a Francouzská Guyana – leží celým svým územím na severní polokouli). Kontinentem prochází rovník a obratník Kozoroha; kontinent je na západě ohraničen Tichým oceánem, Atlantským oceánem je ohraničen na východě. Jižní Amerika je spojena se Severní Amerikou úzkou pevninskou šíjí většinou nazývanou Střední Amerika. K propojení kontinentů došlo z geologického hlediska teprve v nedávné době. Na jihu odděluje Drakeův průliv jižní cíp kontinentu tvořený ostrovem Ohňová země od Antarktidy. Na jih od Ohňové země se nachází Hornův mys, který spojuje Atlantský a Tichý oceán. ", "tgt_summary": "L’Amérique du Sud est un continent ou un sous-continent et la partie méridionale de l'Amérique. Il est situé entièrement dans l'hémisphère ouest et principalement dans l'hémisphère sud. Il est bordé à l'ouest par l'océan Pacifique et au nord et à l'est par l'océan Atlantique. L'Amérique centrale, qui relie le sous-continent à l'Amérique du Nord, et les Caraïbes sont situées au nord-ouest. ", "id": 2088645} {"src_title": "Afrika", "tgt_title": "Afrique", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno \"Africa terra\" („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak Latinské jméno \"Afri\" (v jednotném čísle Afer) vzniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a rozloha.", "content": "Afrika o své ploše 30 368 000 km2 je třetí největší světadíl. Druhý největší by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty, Severní a Jižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní. Africký kontinent má atypicky pravidelný obrys a oproti dalším kontinentům má rovněž malý počet ostrovů (největším je Madagaskar), a také nízký počet poloostrovů (největším je Somálský poloostrov). Břehy kontinentu omývá Atlantský a Indický oceán. Od Evropy ji odděluje Středozemní moře a nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), jižně od Suezské šíje pak oba kontinenty odděluje Rudé moře.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Většina kontinentu leží na africké litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi, kdežto na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý, s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopka Kilimandžáro (5895 m n. m.). Hranici mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "Světadíl má bohaté zásoby nerostných surovin. Odhaduje se, že v Africe se nachází 90 % světových zásob kobaltu, 90 % zásob platiny, 50 % zásob zlata, 98 % zásob chromu, 70 % tantalu, 64 % manganu a jedna třetinau zásob uranu. Mimo to se zde nachází diamanty, zemní plyn, tuha, měď a další suroviny.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Afrika spadá do úmoří Atlantského a Indického oceánu. Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Nachází se zde i velká jezera převážně tektonického původu, např. Viktoriino jezero (také Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, která jsou po většinu roku vyschlá a až v období dešťů se zaplňují. Takovým korytům říkáme vádí.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Zhruba střední část Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. Většina světadílu se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku, pokryté pralesem, je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti pak tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti Sahary, Namibské pouště či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí. Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Libyi byl v roce 1922 naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zdiskreditován a zrušen. Povrch kontinentu tvoří ze 60 % pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr – ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně. 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů je zasaženo degradací půdy a 77 % území erozí půdy. Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů. Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a \"rozmezím volnosti\" populací volně žijících živočichů a rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsou lvi, hyeny a gepardi) a býložravců (například buvoli, sloni, velbloudi a žiraf). Je také domovem zvířat džungle – hadů, primátů a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a obojživelníci. V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhů megafauny, neboť byly nejméně postiženy vymíráním v pleistocénu.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.).", "content": "Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního egyptského města Fajjúm předek člověka pojmenovaný \"Aegyptopithecus\". Zhruba před 6 – 8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů \"(Panina)\" a lidí \"(Hominina).\" Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody \"Sahelanthropus\", \"Orrorin\" a \"Ardipithecus\", nalézané v Čadu, Keni a Etiopii. Před 4,2 – 1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu \"Australopithecus\" a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu \"Homo.\" Prvními typy byly prvotní formy \"Homo habilis\" (člověk zručný) a \"Homo rudolfensis\" (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu \"Homo ergaster\" (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzanie se nalezly pozůstatky druhů \"Homo erectus\" (člověk vzpřímený) a \"Homo heidelbergensis\" (člověk heidelberský). Nálezy rodu \"Homo sapiens\" (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují rysy typické pro budoucí typ afrického pravěkého člověka. Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů naznačují, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000 – 26 000 př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství, chov dobytka a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso. V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech: V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk (5 000 př. n. l. – 500 n. l.).", "content": "Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše Núbie (města Meroe, Napata, Kerma) a starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou –jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, v Cenejském království, které později dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar. Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt. V 7. století před naším letopočtem, během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, kupříkladu Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalo křesťanství. V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské a etiopské církvi. Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V pátém století našeho letopočtu se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690. Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. stol. n. l. začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávka transsaharské stezky, města Djenné. Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. Ve starověku také začala migrace protoBantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Období samostatného vývoje.", "content": "V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo například Etiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky a mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie Almohadové, Marínovci, Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alaouite, kteří vládnou Maroku dodnes. Od 10. století se ze západu severní Afriky (jejich hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod velením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve třináctém století byl ustaven Mamlúcký sultanát. Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad. V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané. V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí : V jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec samostatného vývoje.", "content": "Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování sub-saharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století. Nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Odhady hovoří, že mezi 15. a 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a USA. Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA r. 1863 apod.). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále až 800 000 lidí v otroctví, téměř čtvrtina obyvatel země. Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. Závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dohodnuta na Berlínské konferenci (1884–85). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství. Africké státy tím přešly do plné správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a potvrzena plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994. V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech získaly nezávislost státy: Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956–1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 - Rok Afriky, kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy je neochotně pustilo až po krvavých válkách. Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech a oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například: povstání Mau Mau v Keni (1952–1960), Alžírská válka (1954–1962), portugalská koloniální válka a angolská válka za nezávislost (1961–1974), válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, ke Spojeným státům americkým nebo Sovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl, často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus, k příklonu k západním státům a navázání obchodních styků se západními investory. Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek, mimo jiné šlo o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost: Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju. Od roku 2010 otřásá arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014 – současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990, a na více než 1,1 miliardy v roce 2013. Současné odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel. Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050. Afrika tak má velmi mladou populaci. V Africe například každoročně rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání. Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě). Problematické také je, že pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku. Obyvatelstvo Afriky jsou převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny. Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.", "section_level": 1}, {"title": "Etnika.", "content": "Mluvčí bantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšířili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčí nilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčí svahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky, Křováci (Khoisan) a Pygmejové. V jihozápadní Africe žijí Khoikhoiové. V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny. Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: Berbeři na severozápadě, Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary. V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků. Před dekolonizací, která začala v 60. letech, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy, například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionu Portugalců z Angoly a Mosambiku. Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionů v JAR. V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina. Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé Indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři: Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe je i arabština. Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Ovšem některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství křesťanství a islám. Podle Encyklopedie Britanika je nejrozšířenější křesťanství (45 % obyvatel) následované islámem (40 %), podle World Book Encyclopedia je pořadí největších náboženství obrácené. Zbylých 15 % Afričanů vyznává většinou tradiční domorodá náboženství či nějaké další (nejčastěji bahá'í, judaismus, hinduismus). Křesťanství proniklo do Afriky ve starověku a rychle se stalo dominantním vyznáním v Severní Africe v oblastech pod vlivem římské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně tři papežové a tři učitelé církve. V 7. století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především v Egyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy je misionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici ve výrobě uměleckých předmětů, která sahá hluboko do starověku. Jako každá jiná, i africká kultura si vybudovala řadu mýtů, pověstí a folklór.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Afrika je nejchudší obydlený kontinent. Zpráva o vývoji lidstva OSN z roku 2003, která celkově monitoruje 175 zemí, uvádí, že pozice od 151. místa (Gambie) do 175. (Sierra Leone) jsou všechny obsazeny africkými státy. Počátky ubohé ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny korupcí a despotismem. Zatímco země jako Čína, nyní i Indie a také Latinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v zahraničním obchodě, v investicích, i v růstu kapitálu. Výsledná chudoba má mnoho důsledků – nízkou životní úroveň, násilí a politickou nestabilitu – což jsou zároveň i faktory, dále prohlubující chudobu Afriky. Největší ekonomický úspěch zaznamenaly Botswana a Jihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají již vlastní kurz měny. To je způsobeno jak množstvím jejich surovinového přírodního bohatství (jsou hlavními producenty zlata a diamantů), tak i dobře zavedeným právním systémem. Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím. Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má nejpočetnější populaci ze všech afrických států. V současné době má také jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Je pravděpodobné, že díky rapidnímu vzestupu své ekonomiky, spolu s opatřeními proti korupci, bude brzy zařazena mezi „\"ekonomické tygry\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Politický přehled.", "content": "Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi státy Belgie a Francie izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v Subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách. Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série pučů a vojenských diktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech byla vojenská síla v mnoha státech považována jako jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi národy v Africe. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu. Od získání nezávislosti do současnosti trvají různě úspěšné snahy o regionální integraci a spolupráci. Nejvýznamnější organizací je Africká unie (AU), která vznikla v roce 2002 po reformě Organizace africké jednoty (OAU), která byla založena v roce 1963. AU aktuálně sdružuje 54 afrických zemí mimo Maroka a Západní Sahary. Důležitou organizací spadající pod AU je i Africké hospodářské společenství (AEC). Mezi africké regionální organizace dále patří: ECOWAS, Jihoafrická celní unie, Jihoafrické rozvojové společenství, Mezivládní úřad pro rozvoj, Svaz arabského Maghrebu, Společný trh pro Východní a Jižní Afriku a Východoafrické společenství.", "section_level": 1}, {"title": "Politické členění Afriky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Části Afriky.", "content": "Jižní Afrika Severní Afrika Střední Afrika Východní Afrika Západní Afrika", "section_level": 3}, {"title": "Cestovatelé.", "content": "K významným cestovatelům Afrikou patřili: Abú Abdallah Ibn Battúta: David Livingstone: Stal se tak prvním člověkem, který přešel Afriku v její jižní části (z Luandy v Angole do mosambického Quelimane). Henry Morton Stanley: Emil Holub: Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem: Josef Vágner: Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. Kniha \"Safari pod Kilimandžárem\" pak získala v Lipsku v roce 1979 ocenění Zlatá kniha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Afrika (anglicky, francouzsky, portugalsky, arabsky أفريقيا,, amharsky አፍሪቃ,, svahilsky ) je třetí největší kontinent po Asii a Americe s celkovou rozlohou přes 30,3 mil. km2, což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi a včetně ostrovů pokrývá 6 % celkové rozlohy Země. ", "tgt_summary": "L’Afrique est un continent qui couvre 6 % de la surface de la Terre et 20 % de la surface des terres émergées. Sa superficie est de avec les îles, ce qui en fait la troisième mondiale si l'on compte l'Amérique comme un seul continent. Avec plus de 1,2 milliard d'habitants, l'Afrique est le deuxième continent le plus peuplé après l'Asie et représente 16,4 % de la population de la planète en 2016. Le continent est bordé par la mer Méditerranée au nord, le canal de Suez et la mer Rouge au nord-est, l’océan Indien au sud-est et l’océan Atlantique à l’ouest. ", "id": 806769} {"src_title": "Akustika", "tgt_title": "Acoustique", "src_document": [{"title": "Obory akustiky.", "content": "Fyzikální akustika studuje způsob vzniku a šíření zvuku. Dále se zabývá jeho odrazem a pohlcováním v různých materiálech. Hudební akustika zkoumá zvuky a jejich kombinace se zřetelem na potřeby hudby. Lingvistická akustika se zabývá tříděním hlásek z hlediska percepce. Auditivni metoda zkoumá zvuky řeči pouhým poslechem. Hlubší analýzy je schopna pouze metoda pracující s přístroji – tzv. Spektrograf, který převádí zvuky v optické záznamy a tzv. Sonograf. Obrazy zvuku se pak nazývají zvukové spektrografy a sonogramy. Fyziologická akustika se zabývá vznikem zvuku v hlasivkách člověka a jeho vnímáním v uchu. Lékaři se také podrobně zabývají vlivem hluku na lidské zdraví a fungování lidského organismu. Stavební akustika zkoumá dobré a nerušené podmínky poslouchatelnosti hudby a řeči v obytných místnostech a sálech. Dále také možnosti eliminace nežádoucího šíření hluku mimo místnosti či opačně z vnějšího prostoru do budov. Elektroakustika se zabývá záznamem zvuku, reprodukcí a šířením zvuku s využitím elektrického proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišení zvukových vlnění.", "content": "Infrazvuk je zvuk o tak nízkém kmitočtu, že ho lidské ucho není schopné zaznamenat. Přesná hranice mezi slyšitelným zvukem a infrazvukem neexistuje, ale udává se mezi 16 a 20 Hz. Spodní hranice se udává mezi 0,001 a 0,2 Hz. Je známo, že velryby, sloni, hroši, nosorožci, okapi a aligátoři používají infrazvuk k dorozumívání. Ultrazvuk je zvuk s frekvencí vyšší než 20 000 Hz. Ultrazvuk se dá použít třeba při lékařském vyšetření. Ultrazvukové vlny procházejí tělem a odrážejí se od orgánů (akustická impedance). Odražené vlny lze převést ve formě jasově modulovaného obrazu na monitor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akustika je rozsáhlý vědní obor, zabývající se vznikem zvukového vlnění, jeho šířením, vnímáním zvuku sluchem a přenosu prostorem až po vnímání lidskými smysly. Má celou řadu poddisciplín, např. hudební akustika zkoumá fyzikální základy hudby, hudebních nástrojů a prostorů, stavební akustika zvukové jevy a souvislosti v uzavřeném prostoru, budovách a stavbách, prostorová akustika šíření zvuku v obecném prostoru, fyziologická akustika vznikem zvuku v hlasovém orgánu člověka a jeho vnímáním v uchu, psychoakustika vnímání zvuku v mozku atd. Akustika patří mezi nejstarší obory fyziky. Akustika se dále dělí podle oblasti zájmu. Slovo AKUSTIKA pochází z řec. akoustikós, což znamená \"\"týkající se slyšení\"\", od akoúo znamenající \"\"slyším\".\"", "tgt_summary": "L’acoustique est la science du son. La discipline a étendu son domaine à l'étude des ondes mécaniques au sein des gaz, des liquides et des solides, quelles que soient les fréquences, audibles ou non (infrasons, sons et ultrasons). On parle de \"vibroacoustique\" quand l'étude se porte particulièrement sur l'interaction entre solides et fluides. ", "id": 2104948} {"src_title": "Elektrický potenciál", "tgt_title": "Potentiel électrique", "src_document": [{"title": "Výpočet.", "content": "Jelikož elektrický potenciál vyjadřuje potenciální energii na jednotku náboje, je možné jej vyjádřit jako kde \"W\" je potenciální energie nabitého tělesa a \"Q\" je jeho náboj. Potenciál bodového náboje, který se nachází v počátku soustavy souřadnic, lze zapsat jako kde formula_3 je polohový vektor bodu prostoru a formula_4 je Integrační konstanta, která určuje hodnotu potenciálu v nekonečnu. Obvykle se klade formula_5. Potenciál objemově rozloženého náboje s hustotou náboje formula_6 lze vyjádřit vztahem kde formula_8 je celkový objem, přes který se integruje. Tento potenciál je definován ve všech bodech prostoru, tedy také v bodech, ve kterých je hustota náboje formula_6 nenulová. Tím se potenciál spojitě rozloženého náboje odlišuje od potenciálu soustavy bodových nábojů. Tento potenciál je navíc všude spojitý a má ve všech bodech prostoru parciální derivaci alespoň prvního řádu, což v souvislosti s intenzitou elektrického pole znamená, že také intenzita pole daná tímto vztahem je definována ve všech bodech prostoru včetně bodů, v nichž je hustota náboje nenulová. Potenciál plošně rozloženého náboje lze vyjádřit jako kde formula_11 je plošná hustota elektrického náboje. Pro potenciál lineárně rozloženého náboje platí kde formula_13 je lineární hustota elektrického náboje.", "section_level": 1}, {"title": "Poissonova rovnice.", "content": "Dosadíme-li do Gaussova zákona elektrostatiky pro spojitě rozložený náboj místo intenzity elektrického pole potenciál, dostaneme Využijeme-li z vektorové analýzy tzv. Laplaceův operátor formula_15, lze předchozí vztah zapsat ve tvaru Poissonovy rovnice Tato rovnice je platná ve všech bodech prostoru, v nichž platí Gaussův zákon. Pokud je v některých bodech prostoru objemová hustota nulová, tzn. formula_17, zjednoduší se předchozí rovnice na rovnici, která se označuje jako rovnice Laplaceova", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na základě principu superpozice lze odvodit výraz pro potenciál soustavy formula_19 bodových nábojů formula_20 až formula_21, jejichž polohové vektory jsou formula_22 až formula_23. Potenciál jednoho z bodových nábojů formula_25 ze soustavy nábojů formula_20 až formula_21 vzhledem k ostatním nábojům soustavy lze určit podle principu superpozice jako Záporný gradient potenciálu je roven intenzitě elektrického pole, tzn. Potenciál elektrostatického pole lze podle chápat jako potenciální energii jednotkového náboje. Položíme-li potenciál v nekonečnu roven nule, tzn. formula_30, potom lze podle předchozího vztahu psát Rozdíl potenciálů je roven napětí mezi danými body. Plocha, na níž si potenciál zachovává svoji hodnotu, tzn. formula_32, se nazývá ekvipotenciální plocha. Siločáry jsou vždy kolmé k ekvipotenciálním plochám. To lze ukázat diferenciací vztahu formula_32, tzn. kde formula_35 leží v tečné rovině k ekvipotenciální ploše. Vektory formula_36 a formula_35 jsou tedy vzájemně kolmé, tzn. formula_36 je kolmé k ekvipotenciální ploše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektrický potenciál je skalární fyzikální veličina, která popisuje potenciální energii jednotkového elektrického náboje v neměnném elektrickém poli. Jedná se tedy o potenciál elektrického pole, tzn. množství práce potřebné pro přenesení jednotkového elektrického náboje ze vztažného bodu, kterému je přisouzen nulový potenciál, do daného místa. Za místo s nulovým potenciálem (tzn. vztažný bod) se obvykle bere buď nekonečně vzdálený bod (běžné u jiných potenciálů, u elektřiny obvykle pouze v teoretických úlohách), nebo povrch Země.", "tgt_summary": "Le potentiel électrique, exprimé en volts (symbole : V), est l'une des grandeurs définissant l'état électrique d'un point de l'espace. Il correspond à l'énergie potentielle électrostatique que posséderait une charge électrique unitaire située en ce point, c'est-à-dire à l'énergie potentielle (mesurée en joules) d'une particule chargée en ce point divisée par la charge (mesurée en coulombs) de la particule. ", "id": 306283} {"src_title": "Mars (planeta)", "tgt_title": "Mars (planète)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Mars vznikl podobně jako ostatní planety našeho systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, srážely se navzájem a formovaly ve větší tělesa. Na konci tohoto procesu v", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "Mars má oproti Zemi zhruba čtvrtinovou plochu povrchu a přibližně desetinovou hmotnost (1,448×10 km a 6,4185×10 kg). Střední hustota planety je 3933 kg.m. Velikost Marsu, který zůstal znatelně menší než Země, přestože se vyvíjel v oblasti, kde bylo více místa, a mohl proto nasbírat více materiálu, se řadí k hlavním - a dosud neuspokojivě vysvětleným - paradoxům ve vývoji sluneční soustavy. Podle jedné z teorií to možná souvisí s dávnou migrací Jupiteru sluneční soustavou, při níž tato obří planeta mohla zónu terestrických planet nakrátko navštívit a část materiálu odsud vymést. Sluneční den je na Marsu podobně dlouhý jako na Zemi (24 hodin, 39 minut a 35,244 sekund) a nazývá se \"Sol\".", "section_level": 1}, {"title": "Geologické složení.", "content": "Přesné geologické složení planety neznáme, ale na základě astronomických pozorování a průzkumu několika desítek meteoritů z Marsu nalezených na Zemi se soudí, že jeho povrch tvoří převážně horniny ze skupiny čedičů. Oproti pozemským čedičům jsou některé oblasti obohaceny o křemičitanovou složku podobnou až pozemským andezitům (na druhou stranu je možné, že jsou tvořeny i sopečným sklem). Při pozorování je planeta načervenalá, protože celý povrch planety pokrývá oxid železitý. V okolí Marsu se v současnosti nevyskytuje globální magnetické pole, avšak některé oblasti planety vykazují trvalou magnetizaci, což svědčí pro hypotézu, že historické magnetické pole bylo globálního charakteru. Na povrchu se nevyskytuje voda v tekutém stavu, což může být jeden z důvodů, proč na Marsu není pozorována desková tektonika. V minulosti (zejména na počátku vývoje planety) však", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Do 60. let 20. století se všeobecně věřilo, že polární čepičky Marsu jsou složené ze zmrzlé vody. Během průzkumu kosmickými sondami se ale ukázalo, že Mars má slabou atmosféru složenou především z oxidu uhličitého s pouze malou příměsí vody, která se předpokládala v polárních oblastech. Atmosférický tlak v průměru dosahuje 700 Pa. Na základě tohoto zjištění byl následně vytvořen model atmosféry Marsu, z něhož vyplynulo, že dostatečně nízké teploty způsobily zkondenzování a zmrznutí samotného CO na pólech. Kvůli tomuto periodickému ději (na Marsu se střídají roční období podobně jako na Zemi) dochází také k významné změně tlaku během roku až o 20 procent. Další podrobné zkoumání nicméně ukázalo, že se póly skládají z vodního i suchého ledu (HO i CO). Pro pozorovatele mimo planetu má Mars oranžovočervenou barvu nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Oblasti s nižším albedem se jeví při pozorování šedě. Na červených oblastech se nacházejí rozličné světlé", "section_level": 2}, {"title": "Atlas.", "content": "Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případě Merkuru a Venuše, jelikož názvosloví vznikalo více než sto let, již od prvních pozorování prováděných italským astronomem Giovannim Schiaparellim roku 1877. Ten během pozorování začal pro útvary používat jména", "section_level": 3}, {"title": "Poznámky.", "content": "Nulová výška: Protože Mars nemá vodní plochy, neexistuje tam žádná přirozená nulová výška (jakou je u Země hladina světového oceánu), od které by se mohly měřit výšky topografické. Byla tedy zavedena umělá nulová výška povrchu; do 90. let 20. století daná atmosférickým tlakem 6,1 mbar a později středním gravitačním potenciálem v oblasti rovníku planety. Nultý poledník: Rovník Marsu je odvozen z jeho rotace, ale nultý poledník byl - podobně jako na Zemi - stanoven dohodou, že prochází určitým konkrétním bodem. V 19. století si za tento bod astronomové (s poměrně velkou nepřesností) zvolili kruhový útvar na povrchu nazvaný \"Sinus Meridiani\". Teprve poté, co roku 1972 sonda Mariner 9 získala první podrobnější snímky, bylo rozhodnuto, že nultý poledník prochází malým kráterem Airy-0 v oblasti Sinus Meridiani.", "section_level": 3}, {"title": "Stratigrafie.", "content": "Stratigrafie Marsu je vědní disciplína v planetologii, která se snaží vymezit základní stratigrafické jednotky na Marsu. Původně byly na základě fotografií sondy Viking ze 70. let vyčleněny čtyři, ale ty nyní vzhledem k novým údajům ze sond, které v posledním desetiletí kolem Marsu obíhají či po něm jezdí, procházejí podstatnou revizí. Protože zatím není možné získat geologické vzorky přímo z hornin na povrchu, je stratigrafie založena na pozorování svrchní vrstvy kůry, respektive na projevech impaktů cizích", "section_level": 2}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Mars má velmi řídkou atmosféru, která nedokáže zachovávat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což vede k velkým teplotním rozdílům ve dne a v noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000 Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30 km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta ke Slunci přibližuje a zase se od něj vzdaluje. V zimě přibližně 25 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrací se do atmosféry. Atmosféra převážně z oxidu uhličitého (95,32 %) dále obsahuje dusík (2,7 %), argon (1,6 %), kyslík (0,13 %), oxid uhelnatý (0,07 %) a vodní páru (0,03 %), která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadí", "section_level": 2}, {"title": "Oblačnost.", "content": "Na Marsu byla pozorována i oblačnost nejspíše tvořená krystalky oxidu uhličitého vznikajícími ve výšce zhruba patnáct kilometrů. Vyjma oblačnosti zde probíhají procesy napovídající, že i na Marsu se mění počasí. V atmosféře planety se také často vyskytují prachové bouře občas celoplanetárního charakteru nebo malé vzdušné prachové víry. Během bouří může vítr na povrchu planety dosahovat až rychlosti okolo 200 km/h, takže vynáší do atmosféry značné množství drobných prachových částic (obsahujících magnetit) o velikosti 0,1 mikrometru až 0,01 mm. Protože magnetit pohlcuje modré světlo lépe než červené, atmosféra se při pohledu z planety jeví žlutavá a při východu/západu Slunce červená. Tento proces je složitější než Rayleighův rozptyl, který způsobuje modrou barvu Země. Vítr vane průměrně rychlostí 35 až 50 km/hod., díky řidší atmosféře však nemá takovou sílu jako jeho obdoba na Zemi.", "section_level": 3}, {"title": "Voda.", "content": "V současnosti se kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu voda vyskytovat v tekuté podobě – existuje buď ve formě ledu, nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Z pozorování se zdá téměř jisté, že po povrchu planety voda kdysi tekla. Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v období noachianu. Vlivem ochlazování planety v hesperianu povrchová voda zmrzla a zbytek zřejmě unikl do kosmického prostoru. Následné erozivní procesy část zmrzlého ledu potopily pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se na pólech nacházejí", "section_level": 2}, {"title": "Magnetické pole a radiace.", "content": "Magnetické pole Marsu je slabé, proto chrání neporovnatelně méně než to zemské. Měření sondy Mars Global Surveyor přinesla důkazy, že krátce po vzniku planety měl Mars dynamičtější povrch, který se více podobal Zemi. Měření magnetometrem ukázalo magnetické pruhy, což svědčí o silnějším magnetickém dynamu, které pracovalo několik", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Mars obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti mezi 206 644 545 km (1,3815 AU) v periheliu a 249 228 730 km (1,666 AU) v afeliu. Jeden oběh kolem centrální hvězdy trvá 686,9601 pozemského dne. Kolem osy se otočí za dobu velmi podobnou délce pozemského dne – za 24 hodin 39 minut a 35,244 sekund (Země 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund). Úhlový sklon planetární osy 25,19° je srovnatelný se sklonem 23,44°, který má Země. Díky němu jsou zde roční období podobná těm na Zemi, jen téměř dvakrát tak dlouhá, neboť „marsovský rok“ činí 1,88 roku pozemského. Vzdálenost", "section_level": 1}, {"title": "Měsíce.", "content": "Okolo planety obíhají dvě přirozené družice – Phobos („strach“) a Deimos („hrůza“). Podle řecké mytologie byli Fobos a Deimos synové boha války Area, kteří ho jako vozatajové doprovázeli do válek. Protějškem řeckého Area byl římský Mars (mytologie). Oba měsíce objevil v roce 1877 Asaph Hall a pojmenoval je podle synů boha Marta. Je zajímavé, že existence měsíců byla v literatuře předpovězena dlouho před jejich objevením. Johannes Kepler usoudil, že pokud má Země jeden měsíc a Jupiter čtyři (v jeho době byly známy pouze Galileovy měsíce Jupitera), musí mít Mars kvůli harmonii kosmu měsíce dva. O dvou marsovských měsících psal", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Nejstarší pozorování planety jsou známá již z období starověkých civilizací (Egypťané, Babylóňané a Řekové), kdy Mars sledovali pouhým okem. V první polovině 17. století využili astronomové první konstruované dalekohledy, díky nimž na povrchu planety rozeznali tmavé a světlé plochy, a proto usoudili, že Mars má polární čepičky. V roce 1877 se v mapách povrchu Marsu poprvé objevily nové útvary, tzv. kanály, u nichž si jejich objevitel Giovanni Schiaparelli nebyl jist, oč vlastně jde. Později se ukázalo, že jsou důsledkem optického klamu způsobeného špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a pohybem", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Mars se stal jednou z prvních planet zkoumaných hned od počátku vesmírného průzkumu. Americké, ruské, evropské a japonské sondy kolem této planety již obíhaly, dopadaly na její povrch, přistávaly tam a jezdily po ní, aby získaly data o jejím geologickém složení a vlastnostech povrchu, hledaly vodu či zkoumaly klima.", "section_level": 1}, {"title": "Minulost.", "content": "První úspěšná mise byla americká - v roce 1964 Mariner 4. Následoval symbolický úspěch dvou sovětských sond Mars 2 a Mars 3 vypuštěných v roce 1971, které přistály na jeho povrchu, ale kontakt s nimi byl ztracen několik sekund po dosednutí. Důležitou událostí začátku 70. let 20. století se stalo navedení americké sondy Mariner 9 na oběžnou dráhu, odkud pořídila první kvalitní fotografie povrchu planety, jež umožnily rozpoznat základní morfologické jednotky. Následoval americký program Viking, který se skládal ze dvou orbitálních sond, přičemž každá obsahovala i povrchový modul. Oba povrchové moduly úspěšně přistály na povrchu v roce 1976 a po dobu 6 (Viking 1) respektive 3 (Viking 2) let prováděly", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2001 NASA vyslala úspěšně sondu Mars Odyssey, která je stále na orbitě planety. Pomocí gama spektrometru objevila známky vodíku ve svrchních metrech marsovského regolitu. Předpokládá se, že tento vodík je vázán ve vodním ledu, který se pod povrchem nachází. O dva roky později se v roce 2003 k planetě vydala evropská sonda Mars Express, která se skládala ze dvou částí, orbitálního modulu Mars Express a přistávacího s označením Beagle 2. Tato mise byla úspěšná jen částečně, jelikož přistávací modul z nezjištěných příčin selhal během přistávacího manévru a následně v únoru 2004 byl prohlášen za ztracený. Na začátku roku 2004 byl pomocí planetárního fourierovského spektrometru pracujícího s infračerveným světlem ohlášen nález metanu v atmosféře Marsu. V červnu 2006 Evropská vesmírná agentura vydala zprávu, že objevila polární záři. V roce 2003 se k Marsu vydala i dvě stejná vozítka NASA v rámci projektu Mars Exploration Rover – Spirit (MER-A) a Opportunity (MER-B). Obě úspěšně přistála na povrchu v lednu 2004 a začala zkoumat místa dopadu, pomocí mechanického ramena čistit vzorky a analyzovat je. Mezi největší objevy patří důkaz, že na Marsu kdysi skutečně byla tekutá voda v obou oblastech, kde", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Na rok 2018 plánuje Evropská vesmírná agentura svoje první vozítko pod názvem ExoMars; mělo by se dokázat prokopat až dva metry pod povrch, kde by hledalo organické molekuly. V roce 2004 vyhlásil americký prezident George", "section_level": 2}, {"title": "Život na Marsu.", "content": "Současné poznání historie Marsu nasvědčuje, že po jeho vzniku se na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná jako celoplanetární oceán pokrývala převážnou část severní polokoule. Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla na povrchu vytvořit obyvatelnou zónu a umožnit tak vznik primitivního života. Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá, a planeta se tak nachází mimo obyvatelnou zónu Slunce. Předpokládá se, že by pro případný vznik života musely být k dispozici jiné energetické zdroje než energie Slunce (např. vulkanismus). Slabá magnetosféra a extrémně tenká atmosféra, veliké výkyvy teplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita, život v naprosté temnotě, život bez dýchatelného kyslíku atd.). V letech 2014–2015 probíhaly na Mezinárodní vesmírné stanici experimenty s antarktickými houbami rodu \"Cryomyces\". Na vesmírné stanici byly po dobu 18 měsíců vystaveny stejné atmosféře i silnému ultrafialovému záření, s jakým by se setkaly na povrchu Marsu. Na konci testu přežilo 60 % všech houbových buněk a každá desátá byla schopna se množit a vytvářet nové kolonie. Pro potvrzení i vyvrácení teorie o životě na Marsu zatím chybějí jasné důkazy. Některé náznaky sice nasvědčují tomu, že na Marsu život skutečně byl, jako například struktury připomínající pozůstatky činnosti organismů v meteoritu ALH 84001. Na povrchu planety provedlo několik sond (např. Viking) experimenty, které měly objevit důkazy života, ale nepřinesly žádný důkaz potvrzující život na planetě nyní ani v minulosti. Pro nebezpečí zavlečení pozemského života na Mars jsou sondy určené pro přistání na Marsu důkladně sterilizovány (i když na začátku výzkumu nebyly všechny sondy sterilizovány příliš pečlivě). Na jasnou odpověď, jestli na planetě skutečně vznikl život, či zda se jedná pouze o vědeckou fikci, je potřeba počkat, dokud nebude pečlivě prostudována větší část povrchu planety.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonizace.", "content": "Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnost vody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planet sluneční soustavy. Proto bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030 a od této doby zde začít budovat stálou", "section_level": 2}, {"title": "Terraformace.", "content": "Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnit člověku život na povrchu Marsu bez nutnosti kvůli okolnímu prostředí používat ochranné prostředky. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi. Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by", "section_level": 2}, {"title": "Mars v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno planety.", "content": "Mars dostal jméno po římském bohu války,s nímž se tedy setkáváme v římské mytologii (viz Mars (mytologie)). V babylónské astronomii byla planeta - pravděpodobně kvůli rudé barvě - pojmenována po Nergalovi, božstvu ohně, války a ničení. Když Řekové spojili Nergala se svým bohem války Areem, pojmenovali planetu (\"Areos aster\") neboli „hvězda Areova“. Římané, kteří svého boha války Marta ztotožnili s řeckým Areem, s ním spojovali i planetu a říkali jí „“ neboli „Hvězda Martova“, resp. „Mars“. Řekové označovali planetu také jako (\"Pyroeis\"), což přibližně znamená \"hořící\". V hinduistické mytologii je Mars znám jako Mangala () a spojován s bohem války; v sanskrtu také jako \"Angaraka\" podle boha války, učitele okultních věd, jehož", "section_level": 2}, {"title": "Význam v astrologii.", "content": "Za vlády Chaldejců došlo v jižní Mezopotámii k významnému rozvoji astrologie a zavedení systému sedmi planet (k vládnoucímu páru Slunce a Měsíc přidali ještě planetu Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn), kterým byly také přiřazeny příslušné božské principy; v případě Marsu babylónský bůh moru Nergal, k němuž byly později asociováni egyptský Hor, hindský Mangal, řecký Ares a římský bůh války Mars. Tradičním astrologickým sedmi planetám odpovídá sedm dnů v týdnu. Mars je spojen s úterým, z čehož také vychází pojmenování pro tento den v románských jazycích (např. ve španělštině \"martes\", v italštině \"martedì\" a ve francouzštině \"mardi\"). Podle Pythagora sedm planetárních sfér kolem Země svým otáčením vyluzuje tzv. hudbu sfér – starší hudební stupnice proto byly sedmitónové. Marsu odpovídá číslo 5 a tón G. Mars ve zvěrokruhu vládne I. a VIII. nebeskému domu, tj. denní", "section_level": 2}, {"title": "Inteligentní Marťani.", "content": "Oblíbená představa, že Mars je obydlen inteligentními Marťany, se traduje od 19. století, kdy se naplno rozeběhlo mapování marsovských kanálů, které propagoval především italský astronom Giovanni Schiaparelli. V souvislosti s knihou Percivala Lowella o planetě, která postupně umírá, vysychá a chladne, jejíž prastará civilizace se proto snaží budovat síť zavlažovacích kanálů, se objevila lákavá myšlenka, že na Marsu existuje inteligentní život. Pozorování neexistujících kanálů na Marsu se mezi tehdejšími astronomy šířilo jako marsovská horečkaa přinášelo stále podrobnější", "section_level": 2}, {"title": "Sci-fi.", "content": "Mars byl a je častým předmětem sci-fi příběhů, které ho v historii popisovaly jako živý svět inteligentních tvorů a v současnosti jako vyprahlou planetu, kterou se člověk snaží podmanit. Jeho magická rudá barva a chybná představa rozsáhlých kanálů na jeho povrchu inspirovala mnohé spisovatele, aby své příběhy zasadili do tohoto světa. Snad nejznámější knihou z rané historie sci-fi žánru je H. G. Wellsova kniha Válka světů z roku 1898, která popisuje invazi Marťanů z umírající planety na Zem a následnou válku s lidstvem. Kniha se stala hitem a dočkala se i rádiového vysílání 30. října 1938. Vysílání bylo natolik přesvědčivé, že mnozí posluchači, kteří si zapnuli rádio později, se domnívali, že se jedná o skutečnou událost, což vyústilo v paniku a chaos. Dalším slavným dílem je Marťanská kronika od amerického spisovatele Raye Bradburyho, která líčí zkázu marťanské civilizace nešťastnou náhodou způsobenou lidmi a neschopnost lidí se z této chyby poučit. V 60. letech 20. století o Marsu psali Edgar Rice Burroughs a Robert A. Heinlein. Mars", "section_level": 2}], "src_summary": "Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Byla pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. s pevným horninovým povrchem pokrytým impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva měsíce nepravidelného tvaru nazvané Phobos a Deimos. ", "tgt_summary": "Mars () est la quatrième planète par ordre de distance croissante au Soleil et la deuxième par masse et par taille croissantes. Son éloignement au Soleil est compris entre ( de kilomètres), avec une période orbitale de martiens ( terrestres). ", "id": 911215} {"src_title": "Pluto (trpasličí planeta)", "tgt_title": "Pluton (planète naine)", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Ve 40. letech 19. století analyzoval francouzský matematik Urbain Le Verrier nepravidelnosti v oběžné dráze Uranu a pomocí zákonů klasické mechaniky předpověděl pozici tehdy ještě neobjevené planety Neptun. Na konci 19. století však astronomové opět pozorovali drobné odchylky od Uranovy vypočítané dráhy, což znovu vedlo ke spekulacím, že musí být ve svém oběhu rušen ještě další, zatím neznámou planetou. Percival Lowell, americký astronom a bohatý obchodník, který roku 1894 založil Lowellovu observatoř ve Flagstaffu v Arizoně, začal roku 1906 pracovat na rozsáhlém projektu, jehož cílem bylo najít případnou devátou planetu, kterou nazýval „Planeta X“. Roku 1909 už měli s dalším astronomem Williamem H. Pickeringem vytipováno na obloze několikero souřadnic, na nichž by se mohla nacházet. Hledání přesto nepřinášelo žádné výsledky. Lowell a jeho observatoř v něm přesto pokračovali až do jeho smrti roku 1916. Lowell nevěděl, že 19. března 1915 jeho observatoř pořídila dva matné snímky s Plutem, ovšem těleso na nich zůstalo nerozpoznáno. Navíc Lowell nebyl jediný, komu se něco takového nevědomky podařilo. Celkem je známo 16 předobjevových fotografií Pluta, přičemž nejstarší z nich byla pořízena na Yerkesově observatoři ve Williams Bay ve Wisconsinu, a to již 20. srpna 1909. Po Lowellově smrti následovala desetiletá právní bitva s jeho vdovou, Constance Lowellovou, která zpochybnila jeho poslední vůli, v níž observatoři odkázal 1 milión dolarů. Většina této částky však padla na soudní výlohy a hledání Planety X se tak znovu rozběhlo až roku 1929, kdy se ho ujal Clyde Tombaugh, kterého za tímto účelem pozval ředitel hvězdárny Vesto Melvin Slipher, jehož zaujaly Tombaughovy precizní astronomické náčrty. Tombaughovým úkolem bylo systematické fotografování noční oblohy. Každý snímek pořídil dvakrát v určitém časovém rozmezí. Následně se dvojice snímků porovnávaly, zda na nich nějaký objekt nezměnil svou pozici. Díky přístroji nazývaném blink komparátor mohl při prohlížení fotografických desek rychle přecházet tam a zpět, čímž se u objektů, jež změnily svou pozici, vyvolávala iluze jejich pohybu. 18. února 1930, téměř po roce hledání, nakonec Tombaugh nalezl pohybující se těleso na deskách pořízených 23. a 29. ledna toho roku. Jedna méně kvalitní fotografie byla pořízena také 21. ledna. Poté, co se objev potvrdil ještě i na dalších snímcích, zaslala o něm 13. března 1930 hvězdárna zprávu do.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Objev Pluta měl obrovský ohlas po celém světě. Lowellova observatoř, která měla právo těleso pojmenovat, obdržela z celého světa nesčetně návrhů, zahrnujících mj. jména jako Odin, Persephone, Erebos, Atlas či Prometheus. Constance Lowellová navrhovala Zeus, a později Percival po svém manželovi a dokonce Constance po sobě. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty, a astronomové Lowellovy observatoře nakonec volili hlasováním z užšího okruhu pouhých tří návrhů: Minerva, římská bohyně moudrosti, Cronus, anglický přepis jména jednoho z Titánů, a Pluto, římský bůh podsvětí. První uvedené jméno však již patřilo planetce (93) Minerva. V hlasování nakonec astronomové jednomyslně vybrali Pluta, jehož jméno navrhla jedenáctiletá školačka Venetie Burneyová z Oxfordu. Oficiálně byl objekt pojmenován 24. března 1930. Veřejnosti byl nový název oznámen 1. května 1930. Určitou roli při výběru jména", "section_level": 2}, {"title": "„Planeta X“.", "content": "Myšlenka, že Pluto je hledanou planetou X, začala získávat trhliny hned po jeho objevu. Pluto měl totiž velmi malou jasnost a také i v poměrně velkém dalekohledu se stále jevil jen jako bod. Odhady jeho hmotnosti byly v průběhu 20. století několikrát významně opraveny, přesněji však mohla být stanovena teprve až po objevu jeho měsíce Charona, kdy astronomové s pomocí 3. Keplerova zákona dospěli k hodnotě 0,2 % hmotnosti Země. Taková hmotnost byla příliš nízká na to, aby mohla vysvětlit pozorované odchylky v oběžné", "section_level": 2}, {"title": "Dráha a rotace.", "content": "Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let. Charakteristiky jeho oběžné dráhy jsou podstatně odlišné od oběžných drah planet, které jsou téměř kruhové a neoddalují se od roviny ekliptiky. Pluto na rozdíl od nich obíhá po velmi výstřední a velmi nakloněné dráze, svírající s ekliptikou úhel větší než 17°. V důsledku této výstřednosti se také v malém úseku své dráhy nachází blíže Slunci, než Neptun. Naposledy tato situace nastala v období od 7. února 1979 do 11. února 1999, přičemž perihéliem prošel 5. srpna 1989. Z dlouhodobého hlediska je oběžná dráha Pluta chaotická. Jeho pozice může být relativně spolehlivě vypočtena na několik milionů let dopředu (i do minulosti), ovšem po uplynutí 10 až 20 miliónů let se již všechny předpoklady stávají spekulativními. V důsledku své malé hmotnosti je totiž Pluto citlivý i na poměrně malé vlivy, které mohou jeho dráhu narušovat. To neznamená, že by se nepředvídatelně měnila jeho dráha, kterou naopak především dráhová rezonance s Neptunem činí velmi stabilní a bezpečnou před srážkami s planetami či před vymrštěním pryč z oblasti. Znamená to však, že nelze dopředu určit jeho pozici na této dráze.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Neptunu.", "content": "Přestože oběžná dráha Pluta při pohledu shora zdánlivě protíná dráhu Neptunu, ve skutečnosti jejich uspořádání neumožňuje, aby se spolu tato tělesa někdy srazila nebo i jen k sobě přiblížila. Jedním z důvodů je, že obě oběžné dráhy se ve skutečnosti nekříží. Při pohledu shora se sice zdá, že v okamžiku, kdy je Pluto nejblíže Slunci, je současně také blízko dráhy Neptunu, ve skutečnosti se však vyskytuje vysoko nad ní, dokonce nejvýše, jak je možné. V tomto místě se Pluto pohybuje ve vzdálenosti 8 astronomických jednotek nad dráhou Neptunu, takže ke kolizi v žádném případě nemůže dojít. Vzestupný a sestupný uzel dráhy Pluta, tj. body, kde dráha protíná ekliptiku, zase s Neptunem svírají úhel větší než 21°. Samotná tato fakta by však k ochraně Pluta nestačila. Plynní", "section_level": 2}, {"title": "Další faktory.", "content": "Kromě rezonance 3:2 hrají při udržování stability oběžné dráhy Pluta svou roli ještě i jiné vlivy, které jsou důsledkem dvou dalších mechanismů. Tzv. argument šířky perihélia Pluta, tj. úhel mezi bodem, kde kříží rovinu ekliptiky, a bodem, v němž je nejblíže Slunci (perihéliem), se pohybuje kolem hodnoty 90°. To znamená, že když je Pluto v perihéliu, nachází se současně nejvýše nad rovinou ekliptiky, což mu brání v setkáních s Neptunem. Tento fakt je přímým důsledkem tzv. Kozaiova mechanismu, jehož vlivem je výstřednost dráhy menšího tělesa (zde Pluta) úzce spojena s jejím sklonem vůči dráze většího tělesa, jež na ně gravitačně působí (Neptunu). V případě Pluta tento mechanismus způsobuje, že jeho argument šířky perihélia se pohybuje v rozmezí ±38°, takže úhel mezi perihéliem Pluta a oběžnou dráhou Neptunu je vždy větší než 52°. K největšímu úhlovému přiblížení dochází vždy jednou za 10 000 let. Další vliv má fakt, že tzv. délky vzestupných uzlů těchto dvou těles (tj. bodů, kde jejich dráha protíná rovinu ekliptiky) jsou téměř v rezonanci s výše uvedeným pohybem perihélia.", "section_level": 2}, {"title": "Perioda rotace.", "content": "Vzhledem k hvězdám se Pluto otočí vždy jednou za 153,29 hodiny a vzhledem ke Slunci jednou za 153,28 hodiny, takže jeden tamní den je roven přibližně 6,39 dne pozemského. Osu rotace má podobně jako planeta Uran vůči své dráze extrémně nakloněnou, a to v", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální charakteristika.", "content": "Detailní průzkum Pluta je kvůli jeho velké vzdálenosti od Země mimořádně obtížný. Mnoho z jeho charakteristik proto budou moci astronomové upřesnit po zpracování dat sondy \", která okolo Pluta prolétla 14. července 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a povrch.", "content": "Průměrná zdánlivá jasnost Pluta se pohybuje kolem 15,1, i když v perihéliu může zjasnit až na hodnotu 13,65. K jeho pozorování je tedy nutný dalekohled s průměrem zrcadla alespoň 20 cm. I v poměrně velkých dalekohledech se však stále jeví (podobně jako hvězdy) jako bod, a nelze tedy rozlišit jeho disk. Důvodem je jeho velmi malý úhlový průměr, který se pohybuje mezi 0,06 a 0,11 úhlové vteřiny. První pokusy o zobrazení povrchu Pluta, provedené na konci 80. let 20. století, byly založeny na pečlivých pozorováních přechodů jeho největšího měsíce, Charonu, přes jeho disk. Během pozorování se měřily změny v celkové jasnosti binárního tělesa Pluto-Charon. Pokud Charon zakryl jasnější část povrchu Pluta, byla i změna jejich celkové jasnosti zřetelnější, než když zakryl tmavší část. Výsledkem pak byla počítačově zpracovaná mapa jasnějších a tmavších oblastí. Touto metodou bylo také možné sledovat změny jasnosti povrchu Pluta v průběhu času. Současné mapy byly vytvořeny složením snímků z Hubblova vesmírného dalekohledu (HST), které mají největší v současné době dostupné rozlišení, a ukazují tak znatelně více podrobností. Díky nim lze rozeznat povrchové odlišnosti o průměru několika stovek kilometrů, jako jsou polární oblasti či velké světlé skvrny. Protože žádná z obou kamer,", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování povrchových útvarů.", "content": "S ohledem na očekávané mapování povrchu Pluta sondou New Horizons v červenci roku 2015 Mezinárodní astronomická unie rozhodla, že nové názvy povrchových", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Na základě pozorování Pluta pomocí HST astronomové usuzují, že jeho průměrná hustota se pohybuje mezi 1,8 a 2,1 g/cm, z čehož vyplývá, že hmotnost by tělesu mohly přibližně z 50–70 procent dodávat kamenné materiály a ze 30–50 procent led. Lze předpokládat, že vlivem rozpadu radioaktivních prvků obsažených v materiálech tvořících těleso se led zahřívá dost na to, aby se od těchto materiálů oddělil, takže Pluto pravděpodobně má diferencovanou vnitřní", "section_level": 2}, {"title": "Hmotnost a velikost.", "content": "Pluto má hmotnost 1,3×10 kg, tj. asi 0,2 procenta hmotnosti Země, a jeho průměr byl dříve odhadnut na 2 306 ±20 km, což je přibližně 66 % průměru Měsíce. Ovšem při průletu sondy New Horizons v červenci roku 2015 byla stanovena velikost na 2 370 ± 20 km a je tak momentálně největší známou trpasličí planetou. Původně se astronomové snažili vypočítat hmotnost Pluta na základě jeho domnělého vlivu na oběžné dráhy Neptunu a Uranu, a roku 1955 dospěli k závěru, že je přibližně stejně hmotný, jako Země. Další výpočty, provedené roku 1971 tuto předpokládanou hmotnost snížily zhruba na úroveň Marsu. Roku 1976 astronomové Dale Cruikshank, Carl Pilcher a David Morrison z Havajské university vzali v úvahu přítomnost methanového ledu na jeho povrchu, což znamenalo, že Pluto je", "section_level": 2}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Atmosféra Pluta je tvořena tenkou dusíkovou slupkou, obsahující malá množství methanu a oxidu uhelnatého. Tyto tři prvky se do atmosféry uvolňují ze zmrzlého povrchu. Atmosférický obal je přibližně 60 km silný. Těsně nad povrchem se atmosférický tlak pohybuje v rozmezí od 6,5 do 24 mikrobarů. Předpokládá se, že výrazný vliv na atmosféru má protáhlá oběžná dráha Pluta: čím více se vzdaluje od Slunce, tím více se plyny z atmosféry ukládají zmrzlé na povrchu. Když se Pluto naopak Slunci přibližuje, teplota", "section_level": 2}, {"title": "Měsíce.", "content": "Pluto má pět známých přirozených satelitů. První z nich, Charon, byl objeven americkým astronomem Jamesem Christym roku 1978. Další čtyři měsíčky objevil tzv. \", tj. skupina americké NASA pátrající po neznámých průvodcích Pluta na snímcích Hubblova vesmírného dalekohledu. Těmito měsíci jsou Nix a Hydra, objeveny roku 2005, Kerberos, objeven roku 2011, a Styx, objeven roku 2012. Satelity obíhají Pluto v neobvyklé blízkosti, v porovnání s jinými systémy. Teoreticky se satelity kolem Pluta mohou vyskytovat až do vzdálenosti 53 % poloměru tzv. Hillovy sféry (stabilní zóna gravitačního vlivu tělesa). Například Neptunův měsíc Psamathe obíhá svou mateřskou planetu ve vzdálenosti 40 % poloměru její Hillovy sféry. Všechny známé satelity Pluta však obíhají ve vzdálenostech do 3 % této zóny. Zdá se tedy, že jde o velmi kompaktní systém, ačkoliv zatím ještě nelze vyloučit objevy dalších těles nebo i malých prstenců.", "section_level": 1}, {"title": "Charon.", "content": "Soustava Pluto-Charon je pozoruhodná zejména tím, že její hmotný střed (barycentrum) neleží uvnitř žádného z jejích těles. Jde o druhý největší binární systém ve sluneční soustavě (po systému Slunce-Jupiter). Současně má Charon také vzhledem k Plutu poměrně velké rozměry. Někteří astronomové proto soustavu nazývají trpasličí dvojplanetou (analogicky k dvojplanetkám). Systém je také neobvyklý tím, že obě tělesa mají vůči sobě navzájem vázanou rotaci, tzn. že jejich doba rotace se rovná oběžné době kolem jejich barycentra.", "section_level": 2}, {"title": "Hydra a Nix.", "content": "Další dva měsíce zachytili astronomové pomocí Hubblova vesmírného teleskopu až 15. května 2005. Pluto se tak stal prvním známým tělesem Kuiperova pásu s více než jedním měsícem. Satelit obíhající Pluto po vzdálenější dráze (původně označený jako S/2005 P 1) byl později pojmenován Hydra a měsíc nacházející se blíže mateřskému tělesu (původně označený jako S/2005 P 2) dostal jméno Nix. Oba malé měsíce obíhají Pluto ve dvoj- až trojnásobně větší vzdálenosti než Charon: dráha Nix je od barycentra soustavy vzdálená 48 700 kilometrů a Hydry 64 800 kilometrů. Pohybují se po téměř kruhových prográdních dráhách ležících prakticky ve stejné rovině, jako oběžná dráha Charonu. Tyto dráhy leží velmi blízko dráhové rezonanci 4:1 (v případě Nix) a 6:1 (v případě Hydry) s Charonem. Fyzikální vlastnosti těchto měsíců zatím nebyly zcela spolehlivě určeny. Hydra se někdy jeví být jasnější než Nix, což může znamenat, že je buď větší, nebo že některé části jejího povrchu odrážejí více světla.", "section_level": 2}, {"title": "Další malé měsíce.", "content": "Čtvrtý měsíc Pluta, Kerberos, objevil tým amerických astronomů v čele s Markem Showalterem z Institutu SETI. Objev satelitu, který nalezli na snímcích Hubblova vesmírného teleskopu, když pátrali po případných prstencích Pluta, byl oznámen 20. července 2011. Průměr tělesa, nacházejícího se mezi oběžnými dráhami Nix a Hydry,", "section_level": 2}, {"title": "Teorie o původu tělesa.", "content": "Původ Pluta astronomy dlouho mátl. Jedna hypotéza předpokládala, že se jedná o bývalý měsíc Neptunu, který z oběžné dráhy kolem této planety vymrštil její největší současný měsíc Triton. Tahle myšlenka se však neujala, neboť Pluto se na své dráze kolem Slunce Neptunu nikdy nepřibližuje. Skutečné místo Pluta mezi tělesy sluneční soustavy začalo být jasnější po roce 1992, kdy astronomové postupně nalézali další malá transneptunická tělesa, která se Plutu podobala nejenom svou oběžnou dráhou, ale také rozměry a složením. Astronomové proto dospěli k závěru, že Pluto je jen největším členem tzv. Kuiperova pásu, poměrně stabilního prstence sestávajícího z těles obíhajících Slunce ve vzdálenosti 30 až 50 astronomických jednotek. Podobně jako jiná tělesa Kuiperova pásu, i Pluto má některé vlastnosti společné s kometami, jež rovněž pocházejí z oblastí ležícími za oběžnou dráhou Neptunu. Pokud by se Pluto nacházel ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země, vyvinul by se u něj typický kometární ohon. Ačkoliv Pluto je největším známým současným tělesem Kuiperova pásu, nebylo tomu tak zřejmě vždy. Např. Neptunův měsíc Triton, který je", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování ze Země.", "content": "Při střední opozici je hvězdná velikost Pluta jen 13,6. Maximální jasnost při jeho největším přiblížení k Zemi může být ještě o magnitudu vyšší. Naopak v aféliu své dráhy, a zároveň v konjunkci je jeho hvězdná velikost 15,9. K jeho pozorování je vždy potřeba větší astronomický dalekohled. Jeho zdánlivý", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum Pluta.", "content": "Pluto představuje pro vesmírný let vzhledem ke své malé hmotnosti a obrovské vzdálenosti velkou výzvu. Jako první měla možnost těleso navštívit sonda \"Voyager 1\", ovšem její řídící středisko místo toho dalo přednost průletu kolem Saturnova měsíce Titan, který byl neslučitelný s trajektorií potřebnou na průlet kolem Pluta. Další sonda, která se dostala do vnějších oblastí sluneční soustavy, byl Voyager 2, ovšem ani jeho dráha letu se k Plutu nijak nepřibližovala. První seriózní úvahy o výzkumu Pluta vesmírnou sondou se tak objevily až v posledním desetiletí 20. století, kdy NASA začala plánovat misi k Plutu a Charonu, později nazvanou \". Roku 2000 však byla z rozpočtových důvodů odvolána. Již následujícího roku však začali pracovníci NASA plánovat misi novou, takže 19. ledna 2006 se nakonec k Plutu podařilo vyslat vesmírnou", "section_level": 1}, {"title": "Spory kolem klasifikace.", "content": "Pluto je v současné době řazen mezi trpasličí planety, případně plutoidy (tj. trpasličí planety za oběžnou dráhou Neptunu). Patří mezi tělesa Kuiperova pásu, přesněji mezi tzv. plutina, tj. objekty obíhající Slunce v dráhové rezonanci 2:3 s Neptunem. Krátce po svém objevu byl označen za planetu, ovšem po objevu dalších transneptunických těles se objevila otázka, zda nemá být spíše považován za jejich řadového člena. Některá muzea a planetária začala veřejnosti představovat modely sluneční soustavy, v nichž již Pluto mezi planetami nefiguroval, což vzbuzovalo kontroverze. Roku 2002 byl objeven Quaoar, o němž se v té době soudilo, že jeho průměr je přibližně 1280 kilometrů, téměř polovina průměru Pluta. Roku 2004 zase objevitelé Sedny odhadli její průměr až na 1800 km, tedy velmi blízko hodnotě průměru Pluta, přesahující 2300 km. Sílily proto názory, že Pluto by měl být označen jen za jeden z objektů Kuiperova pásu, podobně jako astronomové přestali za planety považovat Ceres, Pallas, Juno a Vestu, když objevili, že mezi Marsem a Jupiterem je celý pás planetek jim blízkých rozměrů. Roku 2003 o tom astronomové hlasovali na 25. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Sydney, ovšem návrh neprošel. 29. července 2005 byl oznámen objev Eris, u níž byl zjištěn podobný průměr, jako má Pluto. Objevitelé i tisk ji v té době označili za desátou planetu sluneční soustavy, ovšem obecně mezi astronomy v tom žádná shoda nepanovala. Mnozí to naopak považovali za nejsilnější argument pro přeřazení Pluta mezi planetky. Debatu nakonec ukončilo 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie, konané 14. – 26. srpna 2006 v Praze, na němž byla přijata nová definice planety. Zásadní podmínkou, která Pluto z této skupiny vyřadila, byl požadavek, že těleso musí vládnout dostatečnou gravitací, aby vyčistilo okolí své oběžné dráhy od jiných těles. Součástí rozhodnutí byl i výslovný výčet uznaných planet, mezi nimiž Pluto nebyl jmenován. Naopak, toto těleso bylo přímo označeno za prototyp nově ustanovené kategorie těles, trpasličích planet. 13. září 2006 pak IAU oficiálně zahrnula obě největší transneptunická tělesa do svého katalogu planetek pod označením (134340) Pluto a (136199) Eris. Změna klasifikace vyvolala mezi astronomy také určitý odpor. Alan Stern, vedoucí vědeckého týmu řídícího let sondy \"\", rozhodnutí výslovně odmítl s tím, že podle nové definice by nebyly planetami ani Země, Mars, Jupiter či Neptun, neboť se v okolí jejich drah vyskytují některé planetky. Podle něj rozhodnutí ani neodráží vůli astronomické komunity, neboť pro něj hlasovalo méně než pět procent astronomů. Na druhou stranu např. Michael Brown, objevitel Eris, rozhodnutí IAU podpořil. Ve Spojených státech se k protestům přidali i někteří politici. Několik členů Kalifornského zákonodárného shromáždění předložilo rezoluci, v níž mj. obvinili IAU z „vědeckého kacířství“. Poslanci Sněmovny reprezentantů Nového Mexika přijali rezoluci, v níž vzdali čest Clydu Tombaughovi, objeviteli Pluta, v níž se mj. uvádělo, že Pluto bude vždy považován za planetu, a 13. březen 2007 (výročí objevu) byl prohlášen za Den planety Pluto. O dva roky později schválil podobnou rezoluci illinoiský senát, který požadoval, aby Plutu byl navrácen jeho původní status a současně určil za den Pluta 13. březen 2009. Diskuse o statusu Pluta nevyhasly ani v následujících letech, ve Spojených státech se o něm debatovalo ještě v říjnu 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pluto, oficiální označení (134340) Pluto, je největší a po Eris druhou nejhmotnější známou trpasličí planetou sluneční soustavy. Zároveň se jedná o deváté největší a desáté nejhmotnější známé těleso, které obíhá přímo okolo Slunce. Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Toto kosmické těleso astronomové původně řadili mezi planety, ovšem po změně definice pojmu „planeta“, ke kterému došlo během 26. valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006, byl zařazen mezi trpasličí planety a plutoidy. ", "tgt_summary": "Pluton, officiellement désignée par (134340) Pluton (désignation internationale : \"(134340) Pluto\"), est une planète naine, la plus volumineuse connue dans le Système solaire ( de diamètre, contre pour Éris), et la deuxième en termes de masse (après Éris). Pluton est ainsi le neuvième plus gros objet connu orbitant directement autour du Soleil et le dixième par la masse. Premier objet transneptunien identifié, Pluton orbite autour du Soleil à une distance variant entre 30 et et appartient à la ceinture de Kuiper, ceinture dont il est (tant par la taille que par la masse) le plus grand membre connu. ", "id": 256061} {"src_title": "Souhvězdí", "tgt_title": "Constellation", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Souhvězdí i dnes pomáhají při orientaci na obloze. Žijeme-li na severní polokouli, pak můžeme během roku pozorovat souhvězdí severní, zatímco jižní nám zůstanou z velké části skryta. Je to dáno tím, že zemská osa se v prostoru téměř nepohybuje a vůči vzdáleným hvězdám zůstává v klidu (míří stále k Polárce neboli Severce). Jižní souhvězdí jsou pak bez ustání zakryta zemským tělesem. Souhvězdí v okruhu kolem světového pólu, tzv. cirkumpolární souhvězdí jsou vidět z daného místa po celý rok. Poloměr tohoto okruhu je stejný jako zeměpisná šířka místa pozorování. Pozorovatel na pólu vidí neustále tutéž část oblohy. Naopak pozorovatel stojící blízko rovníku by během jednoho dne mohl teoreticky spatřit celé nebe i se všemi hvězdami. Polárku by neustále viděl těsně nad obzorem. Prakticky k tomu však nikdy nedojde, neboť ve dne hvězdy pozorovat nemůžeme a celá jedna polovina nebe, ve které se nachází Slunce, je skryta v jeho záři. Musíme si počkat mnoho měsíců, než se Země na své dráze kolem Slunce posune. Tak se nám otevře výhled na souhvězdí do této chvíle skrytá. Právě proto se často hovoří o jarní, letní, podzimní a zimní obloze.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Souhvězdí jsou dělena do rodin souhvězdí:", "section_level": 1}, {"title": "Tvary souhvězdí.", "content": "Jednotlivé hvězdy souhvězdí spojuje pouze lidská představivost. Slunce stejně jako ostatní hvězdy, které vidíme prostým okem na obloze, patří do naší Galaxie, ale jinak jsou na sobě nezávislé. Vedle sebe můžeme vidět hvězdy, které se navzájem vůbec nepodobají, které dělí propastné vzdálenosti a které se pohybují různými směry. Pomíjivost tvarů souhvězdí je poměrně „svižná“: kolem 30 tisíc let. Poté se hvězdy od sebe na obloze vzdálí a obrazec se rozpadne. Výjimkou jsou takzvané otevřené hvězdokupy a pohybové hvězdokupy. Jsou-li dostatečně blízko, mohou tvořit a většinou i tvoří převážnou část celého souhvězdí. Hyády v Býku a většina hvězd Velkého vozu takovými hvězdokupami jsou. Dnes už označení souhvězdí neznamená jen tvar a několik hvězd v tento tvar spojený. Každé jedno souhvězdí má přesné hranice a stává se v podstatě jakýmsi územím, do kterého spadá všechno, co v tomto území můžeme v dalekém vesmíru pozorovat (tělesa Sluneční soustavy se při pozorování ze Země mohou postupem času promítat do různých souhvězdí).", "section_level": 1}], "src_summary": "Souhvězdí je oblast na obloze s přesně vymezenými hranicemi. Často se souhvězdí říká i zdánlivému útvaru na obloze (alignementu), který je tvořen spojnicemi několika nejjasnějších hvězd. Tyto v dávných dobách lidem připomínaly různé bohy, zvířata apod., podle kterých je pak pojmenovali. V každé civilizaci byl systém souhvězdí jiný. ", "tgt_summary": "Une constellation est un « groupe d'étoiles voisines sur la sphère céleste, présentant une figure conventionnelle déterminée, à laquelle on a donné un nom particulier »; c'est aussi une « région du ciel conventionnellement délimitée qui inclut ce groupe d'étoiles ». ", "id": 1237165} {"src_title": "Vesmír", "tgt_title": "Univers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během historie lidstva vzniklo několik kosmologií a kosmogonií pro pozorovatelný vesmír. Nejstarší kvantitativní geocentrické modely vznikly ve starověkém Řecku. Předpokládaly, že vesmír je v prostoru konečný a existuje věčně, a obsahuje soubor soustředných sfér konečných velikostí - které odpovídají stálicím, Slunci a různým planetám - rotujících kolem kulaté, ale nehybné Země. V průběhu staletí, díky přesnějším měřením a lepším teoriím gravitace vedl vývoj k heliocentrickému modelu Sluneční soustavy Mikuláše Koperníka a k modelu vesmíru Isaaca Newtona. Další vývoj astronomie přinesl poznání, že Sluneční soustava je součástí galaxie složené z miliard hvězd, Mléčné dráhy, a že mimo Mléčnou dráhu existují v dosahu astronomických přístrojů jiné galaxie. Pečlivé studium rozložení těchto galaxií a jejich spektrálních čar vedlo ke vzniku moderní kosmologie. Objevy rudého posuvu v roce 1924 Edwinem Hubblem a reliktního záření v roce 1964 Arnem Penziasem a Robertem Wilsonem ukázaly, že vesmír se rozpíná, a že měl patrně svůj počátek. Podle dnes převládajícího vědeckého modelu vesmíru, známého jako Velký třesk, se vesmír začal rozpínat", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie, synonyma a definice.", "content": "České slovo vesmír pochází z ruského slova \"весь мир\" (ves mir – „celý svět“), které se začalo používat v době národního obrození místo staročeského vesvět. Anglické slovo pro vesmír (\"universe\") pochází ze starofrancouzského slova \"univers\", a to z latinského slova \"universum\". Toto slovo používal Cicero i pozdější autoři latinských textů ve stejném smyslu, jako se dnes používá slovo vesmír. Latinské slovo pochází z poetického zkrácení slova \"unvorsum\", poprvé použitého v Lukreciově knize \"De rerum natura\" (\"O přírodě\") IV.262. Alternativní výklad slova \"unvorsum\" je \"vše se otáčí jako jedno\", nebo \"vše je otáčeno jedním\". V tomto smyslu může být slovo překladem staršího řeckého slova pro vesmír, περιφορά, \"něco přepravovat v kruhu\", které původně znamenalo roznášení jídla v kruhu hostů. Toto řecké slovo odkazuje na časné řecké modely vesmíru. Ohledně Platónovy metafory o Slunci Aristotelés uvažoval o tom, že rotace nejvzdálenější sféry stálic prostřednictvím Slunce působí pohyb a změny na Zemi. Řekové celkem přirozeně předpokládali, že Země je pevná a že se nebe otáčí kolem ní, a teprve důmyslná astronomická a fyzikální měření (jako Foucaultovo kyvadlo) musela prokázat opak. Nejvíce používaný termín pro \"vesmír\" mezi starověkými řeckými filozofy od dob Pythagora byl τὸ πᾶν (všechno), definované jako celek (τὸ ὅλον) a prostor (τὸ κενόν). Další synonyma vesmíru u starověkých řeckých filozofů byla κόσμος (což znamenalo svět, kosmos) a φύσις (jež původně znamenalo živou přírodu a z něhož pochází slovo fyzika). Podobná synonyma se vyskytují v latině (\"totum, mundus, natura\") a přežila i v moderních jazycích, např. německá slova \"Das All, das Weltall\" a \"die Natur\" pro vesmír. Podobná synonyma jsou také v angličtině, jako \"everything\" (v teorii všeho), \"cosmos\" (v kosmologii), \"world\" (hypotéza mnoha světů) nebo \"nature\" (přírodní zákony a přírodní filozofie).", "section_level": 1}, {"title": "Nejširší definice: realita a pravděpodobnost.", "content": "Nejširší definici vesmíru lze nalézt ve spise \"De Divisione naturae\" \"(O rozdělení přírody)\" středověkého filozofa a teologa Jana Scota Eriugeny, který definoval vesmír jako prostě vše: všechno stvořené i všechno nestvořené. Ve Feynmanově přístupu ke kvantové mechanice na bázi dráhového integrálu jsou amplitudy pravděpodobnosti různých výsledků určitého pokusu - za přesně definovaného počátečního stavu systému - určeny sumací po všech možných historiích (cestách), kudy mohl systém dospět z počátečního do konečného stavu", "section_level": 2}, {"title": "Definice reality.", "content": "Obvykle se vesmír definuje jako vše, co existovalo, existuje a bude existovat. Podle našeho současného chápání se vesmír skládá ze tří principů: prostoru a času, souhrnně známého pod pojmem časoprostor nebo vakuum; forem energie, včetně hybnosti a hmoty, a přírodních zákonů, které je dávají do vztahů. S definicí pojmu vesmíru souvisí vše, co existuje v jediném okamžiku kosmologického času, jako je věta „Vesmír je nyní vyplněn jednotným mikrovlnným zářením", "section_level": 2}, {"title": "Definice oddělených časoprostorů.", "content": "Je možné si představit oddělené časoprostory, každý existující sám o sobě, které ale nemohou navzájem spolu komunikovat. Snadno si lze představit jako metaforu skupinu samostatných mýdlových bublin, v nichž žijí pozorovatelé, a z jedné mýdlové bubliny nemohou spolupracovat s pozorovateli v jiných mýdlových bublinách, dokonce z principu.", "section_level": 2}, {"title": "Definice pozorovatelné reality.", "content": "Podle ještě více omezující definice je vesmír vše, co se nachází v našem časoprostoru a s čím bychom mohli interagovat nebo naopak. Podle obecné teorie relativity některé regiony prostoru nemohou být nikdy v interakci s naší částí prostoru za celou dobu existence vesmíru, a to kvůli konečné rychlosti světla a pokračující expanzi vesmíru. Například rádiové signály vyslané ze Země nikdy nedosáhnou určité oblasti prostoru, a to i kdyby vesmír existoval navěky, neboť", "section_level": 2}, {"title": "Velikost, stáří, obsah, struktura a zákony vesmíru.", "content": "Oblast vesmíru viditelná ze Země (pozorovatelný vesmír) je koule o poloměru přibližně 46 miliard světelných let,; (celý vesmír podle nejnovějších odhadů má zhruba 96 miliard světelných let). Poloměr byl určen z nejvzdálenějších viditelných objektů se zahrnutím rozpínání vesmíru. Pro srovnání: typická galaxie má průměr přibližně 30 000 světelných let a obvyklá vzdálenost mezi dvěma sousedními galaxiemi je 3 milióny světelných let. Například naše Galaxie má průměr zhruba 100 000 světelných let, a galaxie v Andromedě se nachází zhruba ve vzdálenosti 2,5 milionů světelných let od Mléčné dráhy. V pozorovaném vesmíru existuje pravděpodobně více než 100 miliard (10) galaxií. V roce 2016 britští astronomové odhadli počet galaxií na více než jeden bilion. Velikosti galaxií se pohybují od trpasličích galaxií s méně než deseti miliony (10) hvězd, až po obří eliptické galaxie s biliónem (10) hvězd, všechny se otáčejí kolem těžiště ve středu galaxie. Z velice hrubého odhadu vyplývá, že v pozorovatelném vesmíru je kolem jedné triliardy hvězd (10), nicméně v roce 2010 astronomové zveřejnili studii, která došla k číslu 300 triliard hvězd (3×10). Pozorovatelná hmota ve vesmíru je rozšířena rovnoměrně (homogenně), pokud se berou průměrné hodnoty ve vzdálenostech větších než 300 miliónů světelných let. Nicméně v menším měřítku pozorujeme, jak se hmota hierarchicky \"shlukuje\": atomy do hvězd, většina hvězd do galaxií, většina galaxií do kup galaxií, kupy se sdružují v nadkupách galaxií, tvoří vlákna o velikosti desítek až stovek milionů světelných let a nakonec tu jsou největší struktury ve vesmíru, jako je např. Sloanova velká zeď galaxií. Také pozorovatelná hmota je ve vesmíru rozložena izotropně, což znamená, že vesmír se jeví ve všech směrech pozorování stejný, v každém směru pozorování tedy obsahuje přibližně stejné množství objektů. Ve vesmíru se vyskytuje rovněž izotropní mikrovlnné záření, které odpovídá tepelné rovnováze spektra záření černého tělesa o teplotě asi 2,725 Kelvinů. Hypotéza, že celý vesmír je homogenní a izotropní, je známa jako kosmologický princip a astronomická pozorování ji podporují. Současný vesmír má velmi nízkou celkovou hustotu, zhruba 9,9×10 gramů na centimetr krychlový. Tato hmota a energie je rozdělena na 74 % temné energie, 22 % chladné temné hmoty a 4 % baryonové (běžné) hmoty. Na čtyři metry krychlové připadá jeden atom vodíku. Vlastnosti temné energie a temné hmoty jsou z velké části neznámé. Temná hmota podléhá gravitaci stejně jako obyčejná hmota a tudíž zpomaluje expanzi vesmíru, naopak temná energie toto rozpínání urychluje. Nejpřesnější odhad věku vesmíru, 13,799±0,021 miliardy let, vznikl na základě pozorování reliktního kosmického mikrovlnného záření. Nezávislé odhady (založené například na radioaktivním datování) věku vesmíru mají sice menší přesnost, přesto potvrdily věk 11–20 miliard let, či 13–15 miliard let. Vesmír nebyl stejný po celou dobu své existence; například poměr mezi populacemi kvasarů a galaxií se změnil a sám prostor se patrně rozšířil. Tato expanze umožnila, že pozemští vědci mohou pozorovat světlo z galaxie vzdálené třicet miliard světelných let od Země, a to i v případě, že světlo k nám cestovalo pouhých třináct miliard roků. Tato expanze je v souladu s pozorováním, že fotony emitované ze vzdálených galaxií mají posunutou vlnovou délku do červeného oboru spektra a nižší frekvenci. Rychlost prostorové expanze vesmíru se zrychluje, jak ukazuje studium supernov typu Ia a expanze byla potvrzena i dalším pozorováním. Novější výzkum s mnohem větším počtem supernov typu Ia však zrychlenou expanzi zpochybnil. Relativní podíly chemických prvků, především nejlehčích atomů, jako je vodík, deuterium a helium, se zdají být stejné v celém vesmíru a jsou pozorovatelné po celou jeho historii. Zdá se, že ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty, asymetrie pravděpodobně souvisí s narušením CP invariance při rozpadech elementárních částic. Zdá se, že vesmír nemá žádný souhrnný elektrický náboj, proto má gravitace dominantní postavení v kosmologických měřítkách délky. Zdá se také, že vesmír nemá žádnou souhrnnou hybnost či moment hybnosti. Absence náboje a hybnosti by vyplývaly ze známých fyzikálních zákonů (Gaussova zákona elektrostatiky a z Landauova-Lifšicova pseudotenzoru), pokud by vesmír byl konečný. Z pozorování se zdá, že vesmír tvoří spojité časoprostorové kontinuum, které se skládá ze tří prostorových dimenzí a jednoho časového rozměru. Prostor se zdá být téměř plochý (téměř nulové zakřivení), což znamená, že Eukleidovská geometrie experimentálně platí s vysokou přesností pro většinu vesmíru. Zdá se, že časoprostor má souvislou topologii, alespoň v měřítku pozorovatelného vesmíru. Jsou však také náznaky, že by vesmír mohl být vícedimenzionální, a že časoprostor může mít provázanou globální topologii, obdobně s válcovou nebo toroidní topologií dvourozměrných prostorů. Vesmír se podle pozorování řídí souborem fyzikálních zákonů a fyzikálních konstant. Podle převažujícího standardního modelu fyziky se veškerá hmota skládá ze tří generací leptonů a kvarků, což jsou fermiony. Tyto elementární částice spolu interagují prostřednictvím nejvýše tří základních interakcí: elektroslabé interakce, která zahrnuje elektromagnetismus a slabou jadernou sílu, silnou jadernou sílou, jak ji popisuje kvantová chromodynamika, a gravitaci, která se v současné době dá nejlépe popsat obecnou teorií relativity. První dvě interakce mohou být popsány renormalizovanou kvantovou teorií pole, interakce zprostředkovávají kalibrační bosony, které odpovídají určité kalibrační symetrii. Renormalizované kvantové teorie obecné relativity dosud nebylo dosaženo, i když různé formy teorie strun jsou nadějné. Speciální teorie relativity má platnost v celém vesmíru, za předpokladu, že prostorové a časové délky jsou dostatečně malé, jinak musí být použita obecná teorie relativity. Neexistuje žádné vysvětlení pro konkrétní hodnoty fyzikálních konstant, jako je Planckova konstanta \"h\" nebo gravitační konstanta \"G\" a jeví se, že jsou platné v celém vesmíru. Platí zákony zachování, jako např. zákon zachování náboje, hybnosti, momentu hybnosti a energie; v mnoha případech mohou tyto zákony zachování souviset se symetrií a matematickou identitou.", "section_level": 1}, {"title": "Historické modely vesmíru.", "content": "Modely vesmíru (kosmologie) a jeho původu (kosmogonie) vznikaly na základě ve své době dostupných údajů a představ o vesmíru. V minulosti byla kosmologie a kosmogonie příběhem bohů vyprávěných různými způsoby. Teorie odosobněného vesmíru řídícího se fyzikálními zákony byly nejprve navrhovány Řeky a Indy. V průběhu staletí se zlepšovala astronomická pozorování, vznikly teorie pohybu a gravitace, které vedly ke stále přesnějšímu popisu vesmíru. Moderní éra kosmologie začala v roce 1916 obecnou teorií relativity Alberta Einsteina, která umožnila kvantitativně předpovědět vznik, vývoj a konec vesmíru jako celku. Většina dnes přijímaných kosmologických teorií vychází z obecné teorie relativity a z předpokládané teorie Velkého třesku, jsou však třeba ještě přesnější měření, která by určila, která z teorií je správná.", "section_level": 1}, {"title": "Stvoření světa.", "content": "Mnohé kultury znají příběhy popisující stvoření světa, které můžeme rozdělit do několika různých typů. V jednom se svět rodí z vejce, jako například ve finské epické básni Kalevala, čínském příběhu Pangu nebo indickém příběhu Brahmánda Purana. V jiných příbězích vystupuje bytost, která stvoří svět, jenž z ní vychází, jako v příběhu tibetského buddhismu o Ádi-buddhovi, ve starověkém řeckém příběhu Gaii \"(Matky Země)\", mýtu", "section_level": 2}, {"title": "Filozofické modely vesmíru.", "content": "V 6. století před naším letopočtem raní řečtí filozofové, předsókratici, vytvořili první známé filosofické modely vesmíru. Nejdříve poznali, že zdání může klamat, a usilovali lepší pochopení základních skutečností. Zvláště si všimli schopností věci změnit formu (např. led se změní na vodu a dál na páru) a několik filozofů si začalo uvědomovat, že všechny očividně různé látky na světě (dřevo, kov, atd.) jsou různými formami jednoho praelementu, \"arché\". Prvním byl Thalés, který za tuto pralátku považoval vodu. Po něm Anaximenés za prvopočátek považoval vzduch a", "section_level": 2}, {"title": "Astronomické modely vesmíru.", "content": "První astronomické modely vesmíru byly vytvořeny krátce po vzniku astronomie babylonskými astronomy, kteří viděli Zemi jako plochý disk plovoucí v oceánu, a tak vytvořili předpoklady pro vznik raných řeckých map světa od Anaximandra a Hekataia z Milétu. Pozdější řečtí filozofové sledovali pohyby nebeských těles a snažili se vytvořit modely vesmíru, založené na hlubších empirických důkazech. Podle modelu Eudoxa z Knidu je prostor a čas nekonečný a věčný, Země je kulatá a pevná, a všechno ostatní je omezeno pouze na otáčení dutých soustředných sfér, v jejichž středu je nehybná Země, jejíž střed je středem všech koulí. Tento model byl zdokonalen řeckými astronomy Kalippem a Aristotelem, a k téměř do dokonalé shodě s astronomickým pozorováním jej přivedl Ptolemaios. Model s pevnou Zemí uprostřed se shoduje s bezprostřední lidskou zkušeností a Řekové byli přesvědčeni, že jen kruhový pohyb může trvat věčně. Nicméně všichni řečtí vědci nepřijali geocentrický model vesmíru. Pythagorejský filozof Filolaos předpokládal, že ve středu vesmíru je \"ohnivé centrum\", kolem kterého krouží Země, Slunce, Měsíc a planety rovnoměrným kruhovým pohybem. Řecký astronom Aristarchos ze Samu byl první známým astronomem, který navrhl", "section_level": 2}, {"title": "Teoretické modely vesmíru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná teorie relativity.", "content": "Ze čtyř základních interakcí převládá v kosmologickém měřítku gravitace, ostatní tři základní síly hrají zanedbatelnou roli při vytváření struktur na úrovni planet, hvězd, galaxií a dalších větších struktur. Důvodem je, že veškerá hmota a energie se navzájem přitahují a gravitační účinky se tedy kumulují, kdežto kladné a záporné náboje se navzájem ruší, takže elektromagnetismus je v kosmologických měřítcích relativně nevýznamný. Zbývající dvě interakce, slabá a silná jaderná síla, klesají velmi rychle se vzdáleností a jejich účinky se omezují především na subatomární vzdálenosti. Při popisu vývoje vesmíru je však potřeba brát v potaz i globální vlastnosti časoprostoru, jako jeho křivost, protože na takovýchto měřítkách již hrají významnou roli. Z tohoto důvodu vznikly první seriózní modely vesmíru až s objevem obecné teorie relativity, která je schopna zahrnout oba tyto jevy. Obecná teorie relativity popisuje vztahy mezi zakřivením časoprostoru a rozložením hmoty v něm. Zakřivení časoprostoru určuje pohyb hmoty, který probíhá podél nejkratších, resp.", "section_level": 2}, {"title": "Fridmanův model.", "content": "Fridmanovy rovnice pro vývoj vesmíru jsou řešením Einsteinových rovnic pro případ homogenního a izotropního vesmíru. Toto řešení používá speciální tvar metrického tenzoru tzv. Fridman-Lemaîter-Robertson-Walkerovu metriku, která plyne z kosmologického principu a byla nezávisle objevena čtyřmi vědci: Fridmanem, Lemaîtrem, Robertsonem a Walkerem. Zjednodušeně můžeme říci, že metrika má pro časoprostor stejný význam, jako Pythagorova věta v Eukleidově prostoru - určuje, jaký časoprostorový interval (analogie délky) je mezi dvěma blízkými body popsanými rozdíly souřadnic \"t, r, θ, φ\". Tato metrika má jen dva neurčené parametry: celkové měřítko délky \"R(t)\", které se může měnit s časem, a index zakřivení \"k\", který může nabývat", "section_level": 2}, {"title": "Teorie Velkého třesku.", "content": "Převažující model Velkého třesku vychází v současnosti z mnoha experimentálních měření, jako je například vztah vzdálenosti vesmírného objektu a rudého posuvu galaxií, poměru atomů vodíku a hélia ve vesmíru a všudypřítomného, izotropního mikrovlnného záření kosmického pozadí. Jak již bylo uvedeno, rudý posuv má původ v rozpínání vesmíru, kterým se zvětšuje vlastní prostor vesmíru a zvětšuje se vlnová délka fotonu se zvyšující vzdáleností objektu, stejně jak klesá jeho energie. Čím delší cestu musel foton absolvovat, tím větší expanzi vesmíru zažil, a proto je záření nejstarších fotonů ze vzdálených galaxií nejvíce posunuto do červené oblasti spektra. Stanovení korelace mezi vzdáleností a rudým posuvem je důležitým problémem experimentální fyzikální kosmologie. Další experimentální pozorování expanze vesmíru může vysvětlit kombinace jaderné a atomové fyziky. Jak probíhala expanze vesmíru, hustota energie elektromagnetického záření klesala rychleji než hustota hmoty, protože energie fotonu se snižuje s jeho vlnovou délkou. A tak, i když hustota energie vakua nyní ve vesmíru dominuje, kdysi dominovalo záření, poeticky řečeno, vše bylo světlem. Jak se", "section_level": 2}, {"title": "Teorie mnohovesmíru.", "content": "Některé spekulativní kosmologické teorie tvrdí, že náš vesmír je pouze jedním z množiny vesmírů, které se označují jako mnohovesmír (z anglického \"multiverse\"). Tento termín byl poprvé použit psychologem a filozofem Williamem Jamesem. Vesmíry tvořící mnohovesmír se někdy nazývají paralelní vesmíry a jejich povaha a způsob jejich vzájemné interakce závisí na konkrétním fyzikální modelu. Koncept mnohovesmíru a oddělených vesmírů nicméně není nový, například biskup Étienne Tempier v Paříži roku 1277 řekl,", "section_level": 2}, {"title": "Tvar vesmíru.", "content": "Tvarem vesmíru rozumíme jeho geometrii a topologii. Geometrie vesmíru přitom zahrnuje především jeho křivost, zatímco topologie definuje, zjednodušeně řečeno, tvar vesmíru jako celku. Křivost můžeme měřit přímo z vlastností pozorovatelného vesmíru, ale topologii vesmíru bychom mohli empiricky zjistit jen v případě, kdy by byla velikost pozorovatelného vesmíru v nějakém směru srovnatelná s celkovou velikostí vesmíru. Formálněji řečeno při hledání topologie vesmíru zkoumáme, která trojrozměrná varieta odpovídá prostorovému řezu čtyřrozměrného časoprostoru vesmíru v souřadnicích, které se pohybují s ním (comoving coordinates). Pozorovatelný vesmír představuje světelný či kauzální kužel od počátku vesmíru, tedy množinu bodů, z nichž mohlo světlo za tento čas dospět k pozorovateli. Pokud je pozorovatelný vesmír menší než celý vesmír (v některých modelech je o mnoho řádů menší), nelze určit globální strukturu vesmíru pozorováním. Výpočty z obecné teorie relativity, např. modely založené na FLRW metrice, nemohou samy o sobě rozhodnout o topologii vesmíru, protože Einsteinovy rovnice jsou lokální a nepředepisují celkový tvar časoprostoru. Nejjednodušším a (především v populárních textech) asi nejčastěji používaným dodatečným předpokladem je, že vesmír je jednoduše souvislý. Potom platí, že vesmír s kladnou křivostí má konečný objem a topologii povrchu čtyřrozměrné koule (tzv. tři-sféry), zatímco plochý vesmír a vesmír se zápornou křivostí jsou prostorově nekonečné. Obecnější modely však uvažují například Poincarého prostor, který tvoří pravidelný sférický dvanáctistěn, či model Picardova rohu. Údaje, z nichž se sestavují modely vesmíru, poskytla zejména družice Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP). NASA zveřejnila první údaje z WMAP v únoru 2003. V roce 2009 zahájila činnost kosmická observatoř Planck, která pozoruje záření mikrovlnného kosmického pozadí s vyšším rozlišením, než měla WMAP, což by mohlo přinést nová data dat o tvaru vesmíru. Údaje by měly být k dispozici na konci roku 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vesmír či kosmos (z řeckého κόσμος, \"ozdoba\", \"šperk\" ale později také \"vše uspořádané, řádné a jisté\", \"vesmír\") je souhrnné označení veškeré hmoty, energie a časoprostoru, který je obsahuje. Zahrnuje tedy hvězdy, planety, galaxie, mezigalaktický prostor, temnou hmotu a další. V užším smyslu se \"vesmír\" také někdy užívá jako označení pro kosmický prostor, tedy část/díl vesmíru mimo Zemi. ", "tgt_summary": "L'univers est l'ensemble de tout ce qui existe, régi par un certain nombre de lois. La cosmologie cherche à appréhender l'univers d'un point de vue scientifique, comme l'ensemble de la matière distribuée dans l'espace-temps. Pour sa part, la cosmogonie vise à établir une théorie de la création de l'univers sur des bases philosophiques ou religieuses. La différence entre ces deux définitions n'empêche pas nombre de physiciens d'avoir une conception finaliste de l'univers (voir à ce sujet le principe anthropique). ", "id": 2403522} {"src_title": "Bratři Grimmové", "tgt_title": "Frères Grimm", "src_document": [{"title": "Životopisné údaje.", "content": "Bratří Grimmové prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou lidových pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými \"Kinder- und Hausmärchen\" (česky: Pohádky bratří Grimmů), kterými položili základy nové vědy – folkloristiky. Pohádky jako \"Sněhurka\" či \"Šípková Růženka\" jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je zapsali, byli právě bratří Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím, kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu. Lidové pohádky bratřím vyprávělo dohromady asi 40 lidí. Jednou z nejvýznamnějších vypravěček byla Marie Hassenpflugová, přítelkyně jejich sestry Charlotty, která pocházela z dobře situované, francouzsky mluvící rodiny. Mariininy příběhy byly směsí motivů pocházejících z lidové tradice a vlivů z četby Perraultových \"Pohádek Matky husy\" (1697). Roku 1830 se bratři přestěhovali do Göttingenu, kde se Jacob stal univerzitním knihovníkem. V roce 1837, ale byli oba bratři propuštěni za protest proti zrušení tzv. Hannoverské konstituce králem Arnoštem Augustem. V roce 1841 se bratři Grimmové stávají profesory na univerzitě v Berlíně a pracují na německém výkladovém slovníku. První svazek tohoto rozsáhlého díla vyšel v roce 1854 a poslední 16. svazek vyšel až dlouho po jejich smrti v roce 1960. Bratři Grimmové pracovali velmi činorodě a důkladně také na poli heroické mytologie, starověkého náboženství a práva a jejich úsilí nepolevilo ani když se Wilhelm v roce 1825 oženil. Sám Jacob se nikdy neoženil. Wilhelm zemřel v Berlíně 16. prosince 1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž 20. srpna 1863. Bratři Grimmové tvořili dokonalý pracovní tým, v němž se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literárním badatelem. Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech. Svou celoživotní prací bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být zaznamenávány a poté uveřejněny v tištěné formě ve svém originálním znění, a tak být dále šířeny. V praxi byly pak, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány, například ve \"Sněhurce\" byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v \"Jeníčkovi a Mařence\", kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci. Ani v moderní době nezůstaly pohádky bratří Grimmů ušetřeny pozornosti. Němečtí nacisté považovali za jeden ze symbolů německého lidu pohádku \"O červené Karkulce\", neboť v jejich interpretaci byla zachráněna před zlým židovským vlkem. V 70. letech 20. století byly pohádky bratří Grimmů zase předmětem pohrdání a kritiky feministického hnutí za svůj neskrývaný sexistický popis světa. Kromě činnosti folkloristické se bratři Grimmové věnovali i jazykovědě – spolu založili v roce 1838 projekt, který vedl k vytvoření Deutsches Wörterbuch, jednoho z nejvýznamnějších slovníků německého jazyka, který je používán dodnes a se svými dvaatřiceti svazky se řadí také k nejrozsáhlejším slovníkům vůbec. Projekt byl dokončen až v roce 1961. Dalším významným dílem Jacoba Grimma byl spis \"Deutsche Mythologie, \"který rozsáhle pojednává o germánské mytologii.", "section_level": 1}, {"title": "Pohádky bratří Grimmů.", "content": "Pohádky bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen) byly publikovány ve dvou svazcích (1812–1815), poslední edice vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. Některé pohádky se staly proslulými po celém světě, jsou půvabné svým kouzlem, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje dobra se zlem. Mezi nejznámější publikované pohádky patří: Sněhurka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Popelka, Brémští muzikanti, Dupynožka, Tři přadleny nebo Bělinka a Růženka, Čiperná Markyta, Medvědáč, Železný Jan, Strakatinka, Král Odřivous a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratři Grimmové (německy Brüder Grimm, nebo Gebrüder Grimm) byli sběratelé klasických lidových německých pohádek a mytologických příběhů. Známější z obou bratrů, Jacob Grimm (4. května 1785–20.září 1863), byl jedním z největších německých jazykovědců. Mladší Wilhelm Grimm (24. unora 1786–16. prosince 1859) se zapsal do dějin jako spolupracovník svého staršího bratra.", "tgt_summary": "Les frères Grimm (en allemand ou ) étaient deux linguistes, philologues et collecteurs de contes de langue allemande : Jacob Grimm, né le à Hanau et mort le à Berlin, et Wilhelm Grimm, né le à Hanau et mort le à Berlin.", "id": 588769} {"src_title": "Jaroslav Ježek", "tgt_title": "Jaroslav Ježek (compositeur)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na pražském předměstí, tehdy samostatném městě Žižkově v rodině krejčího Adolfa a matky Františky (dnešní ulice Rokycanova č. 8, tehdy Všehrdova). Od dětství trpěl šedým zákalem. Jako dítě navštěvoval hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Prodělal spálu a téměř ohluchl. Navíc měl také nemocné ledviny. Veškerou svou péčí a sesterskou láskou jej v té době také zahrnovala o dva roky mladší sestra Jarmila, později provdaná Strnadová. Jako švadlena mu také z velké části pomohla zaplatit jeho první piano. V roce 1921 se přestěhovala rodina Jaroslava Ježka do družstevního domu v Kaprově ulici, kde v prvním patře získali dvoupokojový byt. V roce 1923 se pokusil složit přijímací zkoušky ze hry na klavír na pražské konzervatoři. Zde jej komise kvůli špatnému zraku nechtěla přijmout, po provedení vlastní Ježkovy improvizace ho ale přijali na studium skladby, kde jej vyučovali Karel Boleslav Jirák a Alois Hába. O rok později složil již úspěšně přijímací zkoušky také na hru na klavír do třídy Albína Šímy. Mezi jeho pedagogy patřili také Josef Suk a Josef Bohuslav Foerster. Stýkal se i s mnoha mladými umělci té doby např. s E. F. Burianem, Vítězslavem Nezvalem, Joe Jenčíkem a především s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, s nimiž pak vytvořil nesmrtelné trio: Ježek skládal hudbu a Werich s Voskovcem k tomu dokládali vtipné inteligentní texty. Toto spojení hudby s dobrým textem zaručovalo divácký úspěch. Jeho Tango Mercedes, které údajně napsal v roce 1930 při svém letním pobytu v Písku, se stalo světovým hitem. V meziválečném období se Ježek vypravil do Paříže, kde se po večerech bavil po hospodách a kabaretech, kde předváděl své umění a také zde objevil jazz, který ho pak hudebně inspiroval. V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR. Vzhledem k tomu, že aktivně spolupracoval na protinacistických hrách Osvobozeného divadla, v lednu 1939 spolu s Janem Werichem emigroval do Spojených států. Zde se k nim připojil i Jiří Voskovec. V USA krátce pobýval v Pensylvánii a pak přesídlil do New Yorku, kde působil jako sbormistr Zpěvokolu. Ani milovaná Frances, se kterou se Ježek oženil pár dní před smrtí, nedokázala utišit jeho zdravotní neduhy, na konci roku 1941 byl hospitalizován a na Nový rok 1942 zemřel na chronické ledvinové onemocnění ve věku 35 let. Po válce byla urna převezena do Prahy a dne 5. ledna 1947 uložena v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Dne 18. června 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění in memoriam. V Praze je po něm od roku 1990 pojmenována Konzervatoř a Vyšší odborná škola se zaměřením na jazzovou a populární hudbu.", "section_level": 1}, {"title": "Modrý pokoj.", "content": "Pro Jaroslava Ježka navrhl okolo roku 1926 jeho přítel a spolupracovník z Legie malých a později z Osvobozeného divadla architekt František Zelenka v bytě Ježkových v pražské Kaprově ulici č. 10/45 na Starém Městě pokoj v modré barvě zařízený speciálně pro Ježka, ztrácejícího zrak. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice spravována Hudebně historickým oddělením Národního muzea – Českého muzea hudby, pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam písňové tvorby (výběr).", "content": "Autoři všech textů Jiří Voskovec a Jan Werich, pokud není uvedeno jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti kultury vzpomínají na Jaroslava Ježka.", "content": "František Filipovský Václav Holzknecht", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Ježek (25. září 1906 Žižkov – 1. ledna 1942 New York) byl český hudební skladatel, dirigent, hudební improvizátor, dramaturg a klavírista. Byl autorem taneční, divadelní a filmové hudby ale i vážné hudby. Hudební inspiraci nabral hlavně v jazzu. Mezi jeho nejznámější a zvlášť populární je jeho hudba k divadelním hrám a filmům, která v některých případech téměř zlidověla.", "tgt_summary": "Jaroslav Ježek, né le à Prague et mort le à New York, est un compositeur tchécoslovaque, également pianiste et chef d'orchestre.", "id": 1600653} {"src_title": "Německá demokratická republika", "tgt_title": "République démocratique allemande", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (\"Sowjetische Militäradministration in Deutschland - \"SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik v roce 1949.", "content": "V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům. V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED. V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa. V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal. V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení \"Německá demokratická republika\". Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace. V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné, obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187, což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi). Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací. Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR. Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části - východní a západní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ. Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR. Roku 1973 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupil Erich Honecker. Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glastnost. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací. 3. října 1990 došlo ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990-1993).", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o \"\"demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát\"\". Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období. Patřily k nim: léta 1949–61 - budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a leta 1985–89 - období úpadku a zániku východního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla \"Sozialistische Einheitspartei Deutschlands\" (SED, Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa (KPD) a Sociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni. Postupimská dohoda zavázala sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně: Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout svou „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě. Do Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež (\"Freie Deutsche Jugend\" nebo \"FDJ\") nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí \"(Länder)\": Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých \"Länder\" (států) a \"Provinzen\" (pruské provincie). Západní části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl připojen Polskem, zůstaly v NDR a byly připojeny k Meklenbursku a Sasku. Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci a zákonem „Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí). NDR se pak členila na 15 krajů \"(Bezirke)\": Berlín, hlavní město NDR, Drážďany, Karl-Marx-Stadt, Lipsko, Gera, Erfurt, Suhl, Halle, Magdeburg, Chotěbuz, Postupim, Frankfurt nad Odrou, Neubrandenburg, Schwerin, Rostock. Ty se dále členily na okresy \"(Kreise)\" a městské okresy \"(Stadtkreise)\". Východní Berlín se v roce 1961 stal 15. krajem (\"Bezirkem\"), ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili novou (návrh) ústavu. Přestože město bylo jako celek legálně pod kontrolou spojenecké kontrolní rady a spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR spravovala okres Berlín jako součást svého území.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990, to bylo způsobeno především houfným útěkem obyvatel do Západního Německa - celkem jedna čtvrtina obyvatel emigrovala přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (o málo více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené složky.", "content": "Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je věcí sporné.", "section_level": 1}, {"title": "Nationale Volksarmee.", "content": "Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy. NVA se skládala z následujících složek:", "section_level": 2}, {"title": "Pohraniční jednotky.", "content": "Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla \"Deutsche Grenzpolizei\", podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Volkspolizei.", "content": "Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.", "section_level": 2}, {"title": "Stasi.", "content": "Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská vojenská okupace.", "content": "Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR. Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let. Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách. Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreaktivnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora socialistických zemí třetího světa.", "content": "Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi. Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou. První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií. Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt na Blízkém východě.", "content": "Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“ Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“ a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“. OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením. Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou. Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělali kolektivní (státní) podniky 96,7% čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80% základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990. Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky. Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex. Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“. Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM). Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám. V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (\"Staatssekretär für Kirchenfragen\"), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou. V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10% jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla neobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství. Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25% populace, katolíci 5%. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5% v roce 1950 na 70% v roce 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Státní ateismus.", "content": "Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl dutým a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi, které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za duté, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa. Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako \"Neues Leben\" a \"Magazin\". Mezi další populární rockové skupiny patřiliy Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavetelstvím AMIGA.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA, Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například \"Gruppe Berlin\", \"Gruppe Babelsberg\" nebo \"Gruppe Johannisthal\", kde místní týmy točily a produkovaly filmy.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let. Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem. Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů. Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku. NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a rádio.", "content": "Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na \"Funkhaus Nalepastraße\" ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.", "section_level": 2}, {"title": "Ostalgie.", "content": "Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní. Tato reakce však brzy zkysla. Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (\"Ossis\") vedlo k odporu k západním Němcům (\"Wessis\"). V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“ Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni. Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů. Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie „nostalgie“). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin!", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá demokratická republika (NDR, \"„Východní Německo“\", v německy mluvících zemích i jinde běžně \"DDR\", zkratka pro \"Deutsche Demokratische Republik\") byl stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR. ", "tgt_summary": "La République démocratique allemande (RDA) ; en ou, parfois traduit par \"République démocratique d'Allemagne\"), également appelée Allemagne de l'Est, est un ancien État communiste européen qui a existé durant la seconde moitié du. Le projet de république démocratique allemande est développé dans un texte, le Friedensmanifest, publié en. ", "id": 131498} {"src_title": "Rovina", "tgt_title": "Plan (mathématiques)", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Rovina je buď plocha, na kterou se kreslí (nákresna), nebo se znázorňuje některým rovinným útvarem pomocí některého geometrických promítání. Rovina se označuje malým řeckým písmenem. Znázornění:", "section_level": 1}, {"title": "Rovnice roviny.", "content": "Rovina je množina bodů prostoru, které vyhovují tzv. \"rovnici roviny\", která může být zadána v různých tvarech.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná rovnice roviny.", "content": "Obecná rovnice roviny má tvar kde koeficienty formula_2 nejsou současně nulové a jsou to koeficienty normálového vektoru roviny (vektoru kolmého k rovině). Proměnné formula_3 jsou souřadnice bodu ležícího v rovině. V případě, že známe tři body formula_4 určující rovinu, obecnou rovnici roviny získáme takto: spočteme vektory formula_5 a formula_6, vypočítáme jejich Vektorový součin ze kterého získáme koeficienty formula_2 a napíšeme obecnou rovnici. Zbývající koeficient d získáme tak, že dosadíme souřadnice bodu K (nebo kteréhokoli jiného bodu ze zadání) do napsané rovnice.", "section_level": 2}, {"title": "Parametrické vyjádření roviny.", "content": "Parametrické vyjádření roviny má například vektorový tvar formula_8, který se dá rozepsat dle složek takto: kde formula_12 a formula_13 je bod, který leží v rovině a vektory formula_14 a formula_15 jsou nekolineární vektory ležící v rovině, tzn. jsou to směrové vektory roviny.", "section_level": 2}, {"title": "Úseková rovnice roviny.", "content": "Úsekovou rovnici roviny zapisujeme jako kde formula_17 vymezují úseky vyťaté rovinou na osách formula_3. Srovnáním úsekové a obecné rovnice dostáváme formula_19.", "section_level": 2}, {"title": "Normálová rovnice roviny.", "content": "Normálová rovnice roviny má tvar kde formula_21 je vzdálenost počátku souřadného systému od roviny, tj. délka normály od počátku souřadnicového systému do průsečíku s rovinou,formula_22 jsou směrové kosiny roviny,formula_23 představují úhly, které svírají kladné souřadnicové poloosy s normálou roviny.Normála je směrnice kolmá ve všech směrech k rovině.Směrové kosiny lze vyjádřit z obecné rovnice jako kde formula_27 pro formula_28 a pro formula_29 pro formula_30.", "section_level": 2}, {"title": "Rovinný řez.", "content": "Rovinným řezem geometrického útvaru formula_31 rovinou formula_32 se nazývá průnik roviny formula_32 a útvaru formula_31. Rovinný řez plochy rovinou, ve které leží normála plochy, se nazývá normálovým řezem plochy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rovina je v matematice \"dvourozměrný\" geometrický útvar, který si lze představit jako neomezenou dokonale rovnou plochu. Algebraicky vyjádřeno, jde o množinu bodů izomorfní s dvoudimenzionálním lineárním prostorem. Jinak řečeno jde o dvoudimenzionální afinní prostor. ", "tgt_summary": "En géométrie classique, un plan est une surface plate illimitée, munie de notions d’alignement, d’angle et de distance, et dans laquelle peuvent s’inscrire des points, droites, cercles et autres figures planes usuelles. Il sert ainsi de cadre à la géométrie plane, et en particulier à la trigonométrie lorsqu’il est muni d’une orientation, et permet de représenter l’ensemble des nombres complexes. ", "id": 735928} {"src_title": "Berlín", "tgt_title": "Berlin", "src_document": [{"title": "Všeobecný přehled.", "content": "Berlín leží na severovýchodě Německa, zhruba 70 km západně od hranic s Polskem, je obklopen spolkovou zemí Braniborsko (\"Brandenburg\"). Městem protéká řeka Spréva (\"Spree\"), vodní plochy (především jezera) tvoří 6,6 % celkové plochy; mimo mnoha parků a obdobných zelených ploch se na území města nachází i lesní porosty (17,9 % celkové plochy). Průměrná výška nad mořem: 34 m n. m. Nejvyšší bod: Teufelsberg, 115 m n. m. (jedná se o umělý násyp, vzniklý ze zbytků stavebního materiálu vybombardovaných domů). Vzdálenost Berlín–Praha činí kolem 350 km. Cesta vlakem trvá necelých pět hodin, cesta letadlem kolem 40 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "První historicky doložené zmínění Berlína pochází z roku 1244. Roku 1451 se Berlín stává vládním městem braniborských markrabích a kurfiřtů, 1701 pak hlavním městem Pruského království, 1871 hlavním městem nově založené Německé říše. Berlín byl v minulosti tolerantním městem, kde nalezlo útočiště mnoho pronásledovaných uprchlíků, mimo jiné hugenoti z Francie (po r. 1685) a protestanti z Čech (po r. 1730), jejichž někteří potomci, žijící v tzv. České vesnici (\"Böhmisches Dorf\"), až do druhé poloviny 20. století ještě hovořili česky. Ve dvacátých letech 20. století se z Berlína stává evropská metropole s bohatým politickým, vědeckým a hlavně kulturním životem. Tolerance končí roku 1933 příchodem Hitlera k moci. Po druhé světové válce, kdy město bylo z velké části zničeno (např. 40 procent obytné plochy), byl Berlín rozdělen do čtyř okupačních sektorů. Počátkem studené války se Berlín dostal do středu konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Již roku 1948 dochází k Berlínské blokádě (kdy veškeré zásobování města se koná výlučně leteckým spojením) a posléze k politickému rozdělení města. K faktickému rozdělení dochází stavbou Berlínské zdi 13. srpna 1961. Po pádu Berlínské zdi roku 1989 začíná nová kapitola města. Berlín se stává městem se zázemím a hlavním městem SRN.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura obyvatelstva podle věku a zaměstnání.", "content": "Věková struktura se po sjednocení Berlína normalizovala. Dřívější západní část města trpěla svou polohou: přes vysoký počet studentů bylo přestárnutí obyvatelstva aktuálním problémem, zejména vzhledem k omezenému počtu nových pracovních míst. Ve struktuře obyvatelstva podle zaměstnání je v popředí výrazně sektor služeb. Současná situace je charakterizována následujícími čísly (koncem roku 2002):", "section_level": 2}, {"title": "Struktura obyvatelstva podle národností.", "content": "Již Západní Berlín se vyznačoval relativně vysokým podílem cizinců. Z celkového počtu 1,8 milionu obyvatel (roku 1989) ve městě bydlelo např. 128.000 obyvatel turecké národnosti (43,2 % všech cizinců). Dnešní situace je obdobná. Podle údajů statistického úřadu činil celkový počet ve městě hlášených občanů neněmecké národnosti k 30. červnu 2006 463 723 (13,9 % obyvatelstva města), kteří pocházejí z 183 států (celkový počet obyvatel činí 3 398 205). K největším národnostním menšinám patří turecká národnost, jejíž příslušníci žijí v Berlíně částečně již ve třetí a čtvrté generaci. Druhou největší národnostní skupinu tvoří občané Polska a poté Srbska a Černé Hory. Problematické je posouzení počtu a podílu občanů arabské národnosti (přes 20 000, kolem 4,6 %), kde se jedná zejména o uprchlíky z občanské války v Libanonu, kde největší skupinu tvoří kategorie „národnost nevyjasněna“. Trend dalšího růstu občanů neněmecké národnosti se prosazuje i nadále. K 31. prosinci 2006 žilo ve městě 467 683 cizinců z 184 zemí, tedy 14 procent přihlášených obyvatel; ve srovnání s 31. prosincem 2005 to znamená přírůstek o 1,5 procent. Uvedená čísla je ovšem třeba brát i v jiném ohledu s rezervou. Německo nerozlišuje mezi národností a státní příslušností. V Berlíně žije např. i velká skupina tzv. vystěhovalců ze zemí bývalého SSSR, kteří jakýmkoliv způsobem prokázali svůj německý původ a získali tím německé občanství. I když jejich znalosti němčiny jsou v mnoha případech mizivé, nejsou ve výše uvedených číslech zachyceni. V důsledku koncentrace obyvatel jiných národností do jistých obvodů nebo jejich částí má tento stav mimo kulturní pestrosti i negativní stránky – základní školy, kde podíl cizinců činí i přes 90 procent žáků, nejsou v některých čtvrtích Berlína výjimkou. Integrační modely sedmdesátých a osmdesátých let, zpočátku nadějné, ztroskotaly, částečně se dá hovořit o uzavřených ghettech různých menšin cizinců. Jedná se zejména o arabské resp. palestinské přistěhovalce či nositele asylu, ale též i o jistou část tureckého obyvatelstva, které v Berlíně žije mnohdy již ve třetí generaci (která je pak integrována méně než ona druhá). V Berlíně existuje i velká židovská obec, se svými 11 000 členy (podle jiných údajů pak 13 000) největší židovská obec v Německu. V tom je obsaženo ovšem přibližně 8000 vystěhovalců z bývalého SSSR počátkem devadesátých let. To znamená, že méně než jedna třetina obce pochází ještě z doby dřívějšího Západního Berlína. Před holocaustem v Berlíně žilo asi 170 000 Židů, z nichž asi 90 000 emigrovalo. Ze zbylých jich jen asi 800 přežilo holocaust. Berlín má v současnosti také jednu z největších izraelských diaspor na světě. Mnoho Izraelců bylo s to získat v posledních dvou desetiletích německé občanství, jelikož jejich prarodiče byli před druhou světovou válkou a holocaustem německými státními příslušníky. Smutnou zajímavostí je, že v mnoha případech se jednalo i o osoby, jež byly zavražděny v nacistických vyhlazovacích táborech (tj. ačkoliv oni sami za války zahynuli, většinou s celými rodinami, alespoň jeden jejich potomek ale holocaust nějakým způsobem přežil, po válce měl sám v Izraeli děti a zejména z generace zase jejich dětí – tj. z tzv. \"Třetí generace\" po holocaustu – dnes pocházejí tito optanti). V r. 2017 se jednalo o více než 33 tisíce osob; počet Izraelců žijící a pracující v Německu je však ještě daleko větší. V souvislosti s tímto fenoménem je Berlín často v poslední době nazýván jako \"izraelské hlavní město Evropy\".", "section_level": 2}, {"title": "Politické zřízení.", "content": "Spolková země Berlín je vedle Hamburku a Brém jedním ze tří městských států Spolkové republiky Německo. V čele města stojí primátor (\"regierender Bürgermeister\"), volený poslaneckou sněmovnou (\"Abgeordnetenhaus\"). Ve spolkových orgánech Německa je Berlín zastoupen 23 mandáty ve spolkovém sněmu a 4 mandáty ve spolkové radě. Strany, které v Berlíně kandidují při volbách, odpovídají až na malé výjimky stranám v Německu. Od roku 2011 vládne v Berlíně tzv. velké koalice SPD a CDU.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Berlín se tradičně dělí do obvodů (\"Bezirk\"). Po sjednocení města měl Berlín 23 obvodů, zákonem o územní reformě z roku 1998 byl jejich počet k 1. lednu 2001 snížen na 12, přičemž v některých případech došlo ke sloučení bývalých západních a východních obvodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berlín (německy \"Berlin\") je hlavní město Německa a zároveň i spolková země Spolkové republiky Německo. Hlavním městem Německa se stal roku 1991 a od sjednocení Německa (a tím i obou částí města) Berlín patří k největším městům v Evropě a je největším městem Evropské unie. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Berlin ( ) est la capitale et la plus grande ville d'Allemagne. Institutionnellement, c’est une ville-État nommée \"Land de Berlin\". ", "id": 2328310} {"src_title": "Náboženství", "tgt_title": "Religion", "src_document": [{"title": "Pojem náboženství.", "content": "Moderní evropský pojem náboženství (lat. \"religio\") nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská \"religio\" také původně znamenala svědomité dodržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat na různá náboženství a pro Lucretia už dokonce znamenalo téměř totéž co pověra v pojetí blízkém ateizmu. V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle domácích slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium zejména mimoevropských „náboženství“ resp. soustav víry ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech „domorodců“, lidí, kteří v dané společnosti žijí (tzv. emický přístup). Také někteří protestantští teologové (Karl Barth a jeho škola) toto označení odmítají, zdůrazňují, v čem se křesťanství od jiných náboženství liší a tvrdí, že je naopak kritikou všech náboženství. Naproti tomu řada sociologů si všimla společenské funkce náboženství a z tohoto hlediska v nich vidí mnoho společného. Émile Durkheim pokládal náboženství za výraz kolektivní identity skupiny, která si teprve v posvátném uvědomuje sebe samu. Psychologové objevili obdobnou roli náboženství při integraci lidské osoby, pro vznik vztahů důvěry, jako oporu společné morálky a podobně. Jiní autoři – například Rudolf Otto – naproti tomu hledají společné prvky nebo vrstvy různých náboženství: pro R. Otta je to posvátná bázeň, pro M. Foessela „výraz toho, zač dlužíme bytosti-základu“ a pro J. Sokola „lidská odpověď na fakt života a existence, který se v náboženství chápe jako dar.“", "section_level": 1}, {"title": "Typologie náboženství.", "content": "Různá náboženství v širokém slova smyslu provázela všechna známá lidská společenství, a to už od velmi dávných dob: za první nepochybné známky člověka se často pokládají symbolické, kulturní projevy, například pohřby nebo malby, které ovšem nemusí být kultem náboženským, mít nutně náboženský, kultovní charakter. Nejstarší známé pohřby jsou patrně staré až 300 tisíc let, symbolické malby desetitisíce let. Během posledních dvou století shromáždili archeologové, etnologové a religionisté nesmírné množství materiálu z celého světa, jež ukazuje obrovskou rozmanitost náboženských projevů. Pokusy uspořádat tuto rozmanitost do lineární řady, jak se o to snažili evolucionisté 19. století, se nezdařily, přesto se lze pokusit o (samozřejmě jen hrubé a přibližné) třídění, typologii náboženství podle různých hledisek. U významných náboženství lze vysledovat historickou linii obsahující částečné souvislosti. Z Egypta (atonismus) vyšla abrahámovská náboženství a jejich neortodoxní směry a sekty. Mezopotámie přes Anatolii (Chetité) pak ovlivnila náboženství Řecka a to etruskou a římskou mytologii. Hinduismus ovlivnil prostředí Indie, kde pak vznikly směry jako je buddhismus či džinismus. Konfucianismus ale nemusí být považován za náboženství a prolínání kultu s kulturou nelze jednoduše oddělit. Náboženská víra obecně totiž není ani tak vrozená, ale je spíše kulturním fenoménem.", "section_level": 2}, {"title": "Předstupně náboženství.", "content": "Náboženství vyrůstá z obecné sociální pospolitosti a jejího vzájemného prožívání jednotlivci. V složitějších společnostech se z tohoto celku vydělují jednotlivé složky kultury: hudba a tanec, umění, divadlo, obyčeje, právo, vyprávění, případně v písemné formě jako literatura a další. Kmenový, společenský zdroj náboženství je kolektivní a ucelený, člověk se do něj rodí, děje se ve společných slavnostech a nemá žádné výslovné učení. Složitější společnosti pak vedou ke vzniku větších bohů.", "section_level": 3}, {"title": "Historická náboženství.", "content": "Naproti tomu náboženství rozvinutější, historická, se odvozují od vystoupení určité zakladatelské osobnosti a jejího zjeveného učení a příkladu a jeho historické zachování, zejména v písemných dokumentech. Příkladem může být židovství s Abrahámem a Mojžíšem, mithraismus se Zarathuštrou, křesťanství s Ježíšem Nazaretským nebo islám s Mohamedem. I když obvykle začínají jako náboženství omezené skupiny, vytvářejí si posvátné texty, později psané a komentované. Díky tomu lze často sledovat i určitý vnitřní vývoj, který může vést jednak k monoteismu a k posunu důrazu od vnějšího náboženského jednání (kultu) k učení a mravním požadavkům a jednak k jeho rozšíření, univerzalizaci. Postupně se přitom obracejí k jednotlivému člověku a mohou se šířit i přes hranice původní skupiny, např. etnika, nabývat univerzální povahu. Často provázejí i širší společenskou a politickou integraci a více či méně se spojují s politickou mocí. Zavazuje člověka k určitému jednání vůči druhým a vůči společnosti, kterou v průběhu času hluboce proměnilo. Přes střídavě více a méně kritický postoj ke „světské“ moci se politickému zneužití často neubránilo.", "section_level": 3}, {"title": "Polyteismus a monoteismus.", "content": "Rozlišení spočívá v tom, zda dané náboženství uctívá jednoho nebo více bohů. V případě věrouky bez bohů se mluví o víře ateistické. Nesnáz je v tom, že mnohé kmenové společnosti o žádných bozích nemluví, nýbrž uctívají „přírodní síly“ na posvátných místech a při zvláštních příležitostech (nový Měsíc, zatmění a podobně). Na dotazy etnologů domorodci často neurčitě zmiňují nějakého původce světa, což vedlo W. Schmidta k domněnce o „původním monoteismu“. Bůh i božstvo jsou totiž pojmy naší kultury, které se nedají snadno přeložit do jiných jazyků a kultur. To ovšem může být projevem jak nerozvinuté terminologie, tak zároveň nepochopení či uzavřenosti samotných překladatelů, omezených monopolizací slova \"bůh\" pro jedinou bytost resp. bytosti. Vzhledem k tomu je vhodnější místo pojmu „náboženství“ přesnější pojem \"víra\". Většina vyspělých kultur starověku uctívala a uctívá různě členitou hierarchii božstev s jedním nejvyšším a ani v řecké a římské mytologii nejsou postavy bohů tak zřetelně odlišené, jak si naši předkové představovali. Mytologie jsou velmi proměnné a svědčí spíše o pojmenování nějakých sil (blesku, plodnosti, úrody) nebo oblastí (rodiny, obchodu, řemesel) než o vyhraněných „osobnostech“ bohů se stálými jmény. V buddhismu se bohové objevují jen jako kategorie bytostí vedle lidí, zvířat a dalších typů. V židovství nesmí být Bůh (Jahve) nijak zobrazován..", "section_level": 3}, {"title": "Místní a univerzální náboženství.", "content": "Jiné rozlišení se zakládá na tom, zda se určitá forma náboženství vyskytuje pouze na určitém místě, v určité oblasti, anebo zda je na místě nezávislá a univerzální. Místní „náboženství“ v pravém slova smyslu jsou vlastně kulty, provozované na určitém posvátném místě, které lidem nebrání, aby se na jiném místě – v rámci téže kultury – účastnili jiných. Takové kulty jsou zpravidla kolektivní a mohou se konat jen v určitém čase – podobně jako křesťanské pouti. Takové cesty věřících na poutní místa určitého náboženství vyžadují od poutníků též sebezapření, sebetrýznění, askezi, či jiného utrpení. Univerzální náboženství se naproti tomu obvykle obracejí k individuu (i když také zdůrazňují společenský výkon obřadů a společenskou povahu etiky) a kladou důraz i na morálku a učení. Nauka (dogmatika) je ostatně způsob, jak se náboženství může vymezit od svého okolí a přitom se neopírat o etnický původ. Jistý návrat k uzavřenému a výučnému náboženství představují aspoň na první pohled tzv. sekty, jenže z historie víme, že podobně začínala i pozdější univerzální náboženství a naopak úspěšné sekty se snaží o větší otevření a oslovení široké veřejnosti, podobně jako tzv. nová náboženská hnutí, většinou odvozená z křesťanství. Rozlišení mezi uzavřeným a otevřeným náboženstvím, které se v důsledku promítne i do povahy společnosti, zavedl Henri Bergson.", "section_level": 3}, {"title": "Vnější a vnitřní náboženství.", "content": "Jiná důležitá proměna se podle Karla Jasperse odehrála v tzv. „osové době“ kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l. V několika různých vyspělých kulturách tehdy došlo k „objevu“ individua, osobní svobody, svědomí a odpovědnosti. V oblasti náboženství tomu odpovídá zvnitřnění, posun důrazu od společných slavností a svátků k individuální upřímné zbožnosti a morálce. V židovství se v té souvislosti také poprvé objevuje pojem náboženské víry jako očekávání budoucnosti a naděje na záchranu (spásu). Se zvnitřněním, individualizací a univerzalizací náboženství souvisí patrně také „objev“ monoteismu a radikální transcendence jediného Boha stvořitele. Zatímco pro starší náboženství byli bohové sice mocnou, ale přece jen součástí světa a často sami podléhali silám osudu, izraelský Hospodin je jeho jediným původcem a vládcem a sám je zcela mimo svět a jeho zákonitosti. Člověk se k němu tudíž nemůže přímo dostat, je odkázán na jeho zjevení a nanejvýš může pozorovat stopy jeho působení.", "section_level": 3}, {"title": "Definice náboženství.", "content": "Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání. Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu. Odborná literatura poskytuje mnoho různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí. České slovo náboženství, úzce spojené s pojmem Boha, má také posunutý význam oproti pojmům v jiných jazycích, odvozeným často ze slova religio, které má zřejmě původ ve slovese relegere (= znovu pročítat, promýšlet) a je příbuzné se slovy označujícími ohleduplnost, svědomitost i posvátnost. Pojem náboženství neznamená jen věrouku (nauku, učení), ale zahrnuje také složku sociální, společenství příslušníků, např. hinduistů, buddhistů, katolíků. Bez něj by sama nauka ani neměla význam. To se odráží i jazyce: „přistoupit (přestoupit) na víru“ - přihlásit se ke společenství jiného učení, případně přímo se zapsat do konkrétní církve, aniž by se nutně zásadně změnilo vlastní myšlení.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady definic náboženství.", "content": "Následující příklady jsou pouze ukázkou pestrosti a různorodosti definic náboženství. Émile Durkheim: Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev. Gottlieb Fichte: Náboženství je poznání; objasňuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být vzneseny, a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým a skutečné posvěcené mysli. Sigmund Freud: Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého. Clifford Geertz: Náboženství je Karel Marx: Náboženská bída je výrazem jednak skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Náboženství je opium lidu. Rudolf Otto: Jádro všech náboženství tvoří posvátno, které je vlastní každému náboženství. Náboženství je pak vztah člověka k posvátnému. Alfred North Whitehead: Náboženství je loajalita ke světu. Ivan Štampach: Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenosti. Jan Sokol: Základní vrstvou náboženství je soustavná, artikulovaná a společná lidská odpověď na fakt života a existence, který se zde chápe jako dar. Náboženství vyjadřuje vděčnost za život i obavu o něj, biblickou \"bázeň Boží\".", "section_level": 2}, {"title": "Světová náboženství.", "content": "Světové názory v náboženství je možno dělit na Materialisté, ateisté nepřipouštějí, v souladu s ateistickou tradicí a v rozporu s náboženským výkladem světa, existenci jakýchkoli vyšších, nadpřirozených či zázračných jevů a sil a považují je za iluze. Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou křesťanství a islám, která obě navazují na židovství (judaismus). Věřící těchto náboženství jsou \"lidé Knihy\", neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný – inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají některé biblické postavy a myšlenky. Jejich Knihou je Korán. Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice: Věřící stejné víry tvoří společenství. Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví – výjimku tvoří snad jen některé menší – však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů. Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh (božstvo, bůžek, duch, mocnost apod.), podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda a zde se náboženství může jevit jako hledání Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který slučuje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: „Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne.“ Podle modernějších názorů (E. Durkheim) však zánik tradičních náboženství nemusí vést k rozpadu společnosti. Člověk si vždy uvědomuje, že je více závislý na sociálním celku, než na víře v Boha.", "section_level": 1}, {"title": "Počty věřících v hlavních světových náboženstvích.", "content": "Nejvíce lidí se dnes hlásí ke křesťanství, následuje islám a hinduismus. Někteří muslimové však tvrdí, že praktikujících muslimů je více, než praktikujících křesťanů. To je však velmi relativní a teoretická otázka, která je úzce spojená s chápáním a používáním termínů apod. Více než miliarda lidí se s žádným náboženstvím neztotožňuje, fakticky jsou ateističtí. Následující tabulka je přibližná a udává základní informace o největších náboženstvích světa.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství a stát.", "content": "Státem podporované náboženské kulty jde nalézt již ve státech Starověkého Blízkého východu. Podobně jako místní starověké kulty se také univerzální světová náboženství, jako buddhismus, křesťanství nebo islám stávají státními náboženstvími. Buddhismus je v současnosti státním náboženstvím Bhútánu, kde převažuje Tibetský buddhismus, a také v Kambodži a Thajsku, které se hlásí k Théravádě. Jednu z větví s křesťanství vyhlásilo jako své státní nebo oficiální náboženství celkem osm států. Římskokatolické vyznání považuje za své státní náboženství Argentina, Dominikánská republika, Kostarika, Lichtenštejnsko, Malta, Monako, Salvador a některé Švýcarské kantony. Jako státní církev vystupuje také Řecká pravoslavná církev. Luteránství, jedna z větví protestantismu, je státním náboženstvím v Dánsku, na Islandu a v Norsku. Anglikánská církev je státní církví Anglie, nikoliv Spojeného království. Islám je v současností státním náboženstvím v nejvíce zemích světa. Aceh (indonéská provincie), Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Brunej, Egypt, Jordánsko, Katar, Komory, Libye, Maledivy, Malajsie, Maroko, Mauretánie, Pákistán, Saúdská Arábie, Somálsko, Spojené arabské emiráty, Tunisko deklarují za své státní náboženství sunnitský islám. Nerozlišený nebo smíšený sunnitsko-ší'itský islám je státním náboženstvím v Bahrajnu, Iráku, Jemenu a Kuvajtu. Ší'itský islám je státním náboženstvím Íránu. Ibádíja je převládajícím náboženstvím v Ománu. Osvícenství v 18. století bylo počátkem sekularizace evropského kontinentu. Dochází k rozvoji racionalismu, moderní vědy a také ateismu. Náboženství tak přestává plnit svou vysvětlovací řádu věcí a jeho dominantní společenské postavení se stává neudržitelné. Dochází k odluce státu a církve a následnému vzniku sekulárních států což se mimo jiné projevuje i sekularizací školství. Z racionalistického hlediska mají náboženské organizace opodstatnění pouze pokud jsou společensky prospěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké studium náboženství.", "content": "Náboženství bylo již od antických počátků vědeckého myšlení předmětem studia a reflexe. Dnes je výzkum různých aspektů náboženství předmětem řady věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náboženství, \"religie\" je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám. ", "tgt_summary": "Une religion est un système de pratiques et de croyances en usage dans un groupe ou une communauté. Il n'y a pas de définition qui soit reconnue comme valable pour tout ce qu'il est permis aujourd'hui d'appeler \"religion\". ", "id": 1761371} {"src_title": "Nur-Sultan", "tgt_title": "Noursoultan", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Původní ruský název města \"Akmolinsk\" vycházel z kazašského slova akmola, bílý hrob. Roku 1961 bylo na doporučení N. S. Chruščova město přejmenováno na \"Celinograd\" podle celin, jejichž obdělávání tehdy bylo v oblasti hlavní činností. V roce 1993 bylo ruské jméno nahrazeno oficiálním kazašským jménem \"Akmola\". Dřívější název Astana, který se pro město používal od roku 1998 do roku 2019, znamená kazašsky „hlavní město“. Nastupující prezident Kazachstánu Kasym-Žomart Tokajev v inaugurační řeči pronesené 20. března 2019 navrhl přejmenování hlavního města na Nur-Sultan (), na počest prvního kazachstánského prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Nursultan Nazarbajev rezignoval na svou funkci den předtím, v úterý 19. března 2019. Návrh na přejmenování tehdejší Astany podpořila vládnoucí strana a ministr spravedlnosti Marat Beketajev doplnil, že změna vstoupí v platnost poté, co bude příslušně upravena ústava. Kasym-Žomart Tokaev zamítl vládní návrh na vyhlášení republikového referenda kvůli přejmenování kazachstánského hlavního města. Návrh byl předložen přímo parlamentu a změna podle článku 53 ústavy Kazachstánu byla ve dvou čteních 102 poslanci mažlisu a 43 senátory schválena. V oddíle I, článku 2 ústavy byl zakotven oficiální název hlavního města Нур-Султан, konkrétně se jednalo o schválení zákona No 238-VІ ЗРК ze dne 23. března 2019 \"О внесении изменений в Конституцию Республики Казахстан\". Někteří kazachstánští právníci vzápětí veřejně vyslovili názor, že toto přejmenování je nezákonné, protože v ústavě je stanoveno, že osoba, která byla dočasně pověřena výkonem prezidentské funkce poté, co stávající prezident ve své funkci předčasně skončil, nemá právo předkládat návrhy na změnu ústavy a že mělo být vypsáno referendum. Ministerstvo spravedlnosti Kazachstánu tyto námitky odmítlo s tím, že změny byly schváleny parlamentem a jsou tudíž v souladu se zněním ústavy. Jméno „Nursultan“ pochází z arabštiny a je složeno ze dvou slov – „nur“ (arabsky „světlo“, v soudobé kazaštině se tento výraz také překládá jako „záře“ nebo „sluneční paprsek“) a „sultan“, což arabsky znamená „vláda“, „vládce“, „autorita“. „Sultan“ byl ve středověku titulem vládce, od 14. století se jméno „Sultan“ začalo objevovat jako osobní jméno lidí, kteří neměli žádné vazby na panovnický rod. V současnosti se tento výraz vyskytuje jak ve složených jménech, tak i jako samostatné jméno u příslušníků některých národů, konkrétně například u Kazachů nebo Uzbeků. Slovo „nur“ běžně existuje jako součást mnoha složených kazašských jmen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ruské a sovětské období.", "content": "Na místě dnešního Nur-Sultanu založili Rusové v roce 1824 vojenskou pevnost, která o osm let později získala jméno \"Akmolinsk\" a kolem níž se začalo rozvíjet stejnojmenné město. Roku 1868, kdy byl celý Kazachstán anektován Ruskem, se město stalo administrativním střediskem. Ve 30. letech 20. století, již za Sovětského svazu, bylo město spolu s celou zemí postiženo hladomorem. Roku 1939 se Akmolinsk stal střediskem oblasti. V polovině 50. letech byla v Sovětském svazu zahájena kampaň obdělávání celin a význam Akmolinska vzrostl v nové roli hlavního města kraje, tvořeného pěti severními oblastmi Kazachstánu (1960–1965). To vedlo k rozvoji městské výstavby a ke zlepšení vybavenosti města včetně otevření vysokých škol. V letech 1961–1991 se město jmenovalo \"Celinograd\".", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislý Kazachstán.", "content": "Deklarace o svrchovanosti Kazašské SSR byla přijata 25. 10. 1990. V prosinci 1991 byla země přejmenována na Republiku Kazachstán a krátce nato, 16. 12. 1991, vyhlásila nezávislost. Celinograd tehdy změnil jméno na \"Akmolu\" a nadále byl administrativním střediskem oblasti. Za nové hlavní město Kazachstánu byla \"Akmola\" prohlášena v červenci 1994 namísto dosavadního Almaty. Po roce, v září 1995, to potvrdil prezident Nazarbajev svým dekretem. K slavnostnímu předání funkce došlo v \"Akmole\" 8. 12. 1997. Dalším prezidentským dekretem ze dne 6. 5. 1998 byla \"Akmola\" přejmenována na Astanu. Od té doby město zažívá nebývalý rozmach. Počet obyvatel se v průběhu posledního desetiletí zdvojnásobil a ve městě vyrostly desítky moderních kancelářských budov, nové ulice, parky i rezidenční čtvrti.", "section_level": 2}, {"title": "Nur-Sultan dnes.", "content": "Nur-Sultan je moderním, pečlivě plánovaným městem s výraznými prvky socialistické výstavby, která však s ohledem na regionální charakter nebyla ničím zvlášť výjimečný. Široké třídy s vládními budovami, bývalými stranickými sekretariáty a několika kulturními institucemi lemují aleje stromů. V posledních letech se zde hodně staví. V centru města vyrůstají moderní prosklené mrakodrapy. Jejich výstavba byla svěřena zahraničním, převážně tureckým firmám. Nur-Sultan je důležitým průmyslovým střediskem země. Nejvýznamnější jsou zdejší závody strojírenské, zejména na výrobu zemědělských strojů, a potravinářské závody. Největší potravinářský komplex města představuje pivovar postavený na klíč českou firmou VÚCHZ, který je současně největší v zemi. Ve městě je sídlo prezidenta, rady ministrů (vlády), dvoukomorové nejvyšší rady \"(Kenges)\" a několik velvyslanectví včetně Česka. Některé ambasády cizích států však zůstaly v bývalém hlavním a největším městě Kazachstánu, v Almaty.", "section_level": 1}, {"title": "Městská výstavba.", "content": "Nur-Sultan lze rozdělit do značné míry na několik různých oblastí. Severně od železniční trati, která protíná Nur-Sultan ve směru východ-západ, jsou průmyslové a chudší obytné oblasti. Mezi železniční tratí a řekou Išim je centrum města, kde v současné době probíhá intenzivní stavební činnost. Směrem na západ a na východ jsou větší obytné plochy s parky. Na jih od řeky Išim jsou nové oblasti státní správy. Zde probíhá mnoho velkých stavebních projektů, například výstavba diplomatických čtvrtí, a různé vládní budovy. Do roku 2030 mají být tyto čtvrti dokončeny. Původní plány na nový Nur-Sultan navrhl japonský architekt Kišó Kurokawa, který také projektoval nové Astanské mezinárodní letiště. Panelová sídliště, která zůstala ze sovětské éry, jsou nyní postupně odstraňována a nahrazována budovami zcela nových struktur, v důsledku rozsáhlých stavebních prací v celém městě. Prezident Nursultan Nazarbajev věnoval architektuře Nur-Sultanu zvláštní pozornost. Většinu z nedávno dokončených staveb projektovali mezinárodně uznávaní architekti a návrháři, jako jsou Kišo Kurokawa nebo Norman Foster.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Staré a historické budovy budete v Nur-Sultanu hledat marně. Nur-Sultan je totiž jedno z měst, na kterém se nejvíce podepsal vliv sovětské éry. Převažuje architektonický styl z let 1960–1970, jiné městské čtvrtě byly nově postaveny buď v posledních letech, nebo byly přebudovány. To se týká městské čtvrti jižně od řeky Išim, jež začala vznikat se změnou vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Nové stavby.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Palác míru a harmonie.", "content": "Pyramida, kterou navrhl architekt Norman Foster, byla slavnostně otevřena v září 2006. Poskytuje prostor pro různá náboženství: judaismus, islám, křesťanství, buddhismus,hinduismus, taoismus a další. Zahrnuje také operní dům s 1 500 sedadly, muzeum národní kultury, novou \"univerzitu civilizace\", knihovnu a výzkumné centrum pro etnické a geografické skupiny Kazachstánu. Toto vše je v pyramidě se základnou 62 × 62 metrů, vysoké 77 metrů. Budova je koncipována jako globální centrum pro náboženské porozumění, zřeknutí se násilí a prosazování víry a lidské rovnosti. Pyramida míru vyjadřuje ducha Kazachstánu, kde kultura, tradice a zástupci různých národností vedle sebe žijí v harmonii a souladu. Jednou za tři roky se zde bude v kruhové místnosti scházet 200 delegátů světových náboženství a víry. Pyramida je 77 metrů vysoká (včetně 15 metrů vysokého podstavce zakrytého zeminou) a stála 8,74 bilionů kazachstánských tenge (okolo 58 milionů USD).", "section_level": 3}, {"title": "Islámské centrum.", "content": "Islámské centrum bylo postaveno v roce 2005 a sponzoroval je emír Kataru. Skládá se z mešity, madrasy a knihovny. Mešita má 4 minarety, každý o výšce 63 metrů, a její kapacita je 5 000 osob. Kopule mešity měří 43 m.", "section_level": 3}, {"title": "Chan Šatyr.", "content": "V prosinci 2006 představil kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev plány na výstavbu nákupního a zábavního centra Chan Šatyr, \"obřího průhledného stanu\". Stavba je 150 metrů vysoká a navrhl ji britský architekt Norman Foster. Plocha interiérů centra činí 100 000 m2, plášť stavby je konstruován tak, aby propouštěl světlo a zároveň aby odolal extrémním výkyvům venkovních teplot, k nimž v průběhu roku dochází v kazachstánské metropoli. Chan Šatyr je největší stavbou ve tvaru stanu na světě. Nákupní centrum bylo otevřeno 6. července 2010.", "section_level": 3}, {"title": "Ak Orda – Prezidentský palác.", "content": "Ak Orda, v kazaštině nebo v ruské transkripci \"Акорда\", tedy \"Akorda\" (v překladu z kazaštiny doslovně „Bílá horda“, což byl ve středověku název západní části Zlaté hordy, ustavené mongolským chánem Bátúem), je oficiální název rezidence prezidenta Kazachstánu. Prezidentský palác byl postaven v roce 2004 na levém břehu řeky Išim v čele bulváru Nuržol jako pětipatrová budova z monolitického betonu. Obklad byl zhotoven z 20–40 cm silného italského mramoru. Výška budovy je 80 metrů a celková plocha je 36 720 čtverečných metrů. Ak Orda zahrnuje jurtu, jako haly navržené z mramoru a žuly, mramorový sál pro schůzky a oficiální návštěvy zástupců zahraničních zemí a zlatý sál pro soukromé jednání a diskuse mezi hlavou státu a představiteli jiných zemí. Palác Ak Orda byl zařazen mezi desítku nejkrásnějších prezidentských rezidencí na světě.", "section_level": 3}, {"title": "Bajterek.", "content": "Bajterek je nejslavnější orientační bod v Nur-Sultanu. Tato věž má představovat topol, na který kouzelný pták Samuruk položil své vejce. Na kouli na vrcholu Bajtereku je otisk ruky prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Nur-Sultan žije především ze své funkce hlavního města a s tím souvisejících činností. Stavební činnost ve městě hraje také velkou roli. Dalším významným odvětvím je zpracování kůže. Okolí města má rozsáhlé zemědělské využití.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Nur-Sultan leží uprostřed Kazachstánu, a tím má zvláštní postavení dopravního uzlu. V roce 2005 byla dokončena velká rekonstrukce Astanského mezinárodního letiště (IATA: TSE, ICAO: UACC) podle projektu japonského architekta Kišo Kurokawy. Nur-Sultanské vlakové nádraží je významným centrem pro severní Kazachstán, vlaky zajišťují dopravu do většiny velkých měst v Kazachstánu, včetně Talgo Express do Almaty. Mezinárodní spoje do Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, Ruska a na Ukrajinu jezdí většinou jednou týdně. Od léta 2008 nabízí jízdní řád také přímé vlakové spojení do Čínské Urumči (v autonomní oblasti Sin-ťiang).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Do roku 2007 se populace Nur-Sultanu více než zdvojnásobila, na více než 600 000 obyvatel, s očekávaným počtem obyvatel 1 milion v roce 2030. Migrující pracovní síla – legální i nelegální – přichází z celého Kazachstánu a sousedních států, jako Uzbekistán a Kyrgyzstán. Nur-Sultan je magnetem pro mladé odborníky, kteří chtějí budovat kariéru. To změnilo národnostní složení obyvatelstva města a přineslo více kazašského obyvatelstva do města, které dříve mělo většinu obyvatel skládající se ze slovanských národů. V Nur-Sultanu vzrostl počet kazašského obyvatelstva na zhruba 60 %, oproti 17 % v roce 1989. V roce 1999 měl Nur-Sultan 281 000 obyvatel. Okolo 30 % kazašského původu a 70 % národnosti ruské, ukrajinské, německé a další. Mnozí toto argumentují tím, že cesta k přilákání etnických Kazachů na sever byla klíčovým faktorem při přesunu kapitálu. Dnes má Nur-Sultan kolem 750 000 obyvatel, což znamená nárůst okolo 200 000 osob za dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 1999, je 40,5 % populace ruského původu, dále 5,7 % Ukrajinců, 3,0 % Němců, 2,6 % Tatarů, 1,8 % Bělorusů a 0,8 % Poláků. Ale 41,8 % Kazachů již mělo početní převahu nad Rusy, kteří do té doby tvořili největší etnickou skupinu, Ingušové a Korejci představovali 0,6 %. Jiní, hlavně Uzbekové, tvořili 3,8 % celkového počtu obyvatelstva.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Nur-Sultan leží v Akmolské oblasti, v Kazašské nížině na řece Išim, na křižovatce transkazachstánské a jihosibiřské železnice, asi 850 km severozápadně od bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty. Její zeměpisná poloha je 51°10' severní šířky a 71°30' východní délky. Od Prahy je vzdálena přibližně 4 400 km. Průměrná nadmořská výška města dosahuje 400 m. Nejnižší bod, hladina řeky Išim, je v nadmořské výšce 380 m, nejvyšší bod je ve výšce 430 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Průměrná denní teplota vzduchu se pohybuje kolem −16 °C v lednu a 20 °C v červenci. Nejdeštivější měsíc je červenec, kdy spadne okolo 50 mm srážek.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí profesionální cyklistická stáj Astana Team. Barys Astana hraje v Kontinentální hokejové lize, nejvyšší ruské lize. FK Astana letošní sezonu 2015-2016 hraje UEFA Champions League a jako stadion mají Astana Arena s kapacitou 30 000 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nur-Sultan (; známý též pod dřívějším označením Astana (), případně pod staršími názvy \"Akmola\" nebo \"Celinograd\") je od roku 1997 hlavním městem Kazachstánu. Žije zde obyvatel. Město se nachází uprostřed liduprázdných stepí středního Kazachstánu na řece Išim.", "tgt_summary": "Noursoultan ( ; en ) est la capitale du Kazakhstan. Connue auparavant sous le nom dAkmolinsk (en ) (jusqu'en 1961), de Tselinograd (en, jusqu'en 1992), dAkmola (en, jusqu'en 1998) et Astana (en, jusqu'en 2019), elle est choisie comme nouvelle capitale du Kazakhstan indépendant par le président Noursoultan Nazarbaïev en 1994, transfert devenu effectif trois ans plus tard. Forte de en 2014, c'est la deuxième ville du pays pour ce qui est de la population, derrière Almaty, l'ancienne capitale. ", "id": 2444543} {"src_title": "Japonsko", "tgt_title": "Japon", "src_document": [{"title": "Dřívější české názvy.", "content": "Dříve se v češtině Japonsko někdy vyslovovalo a psalo jako Žaponsko, což svědčí o snaze zachovat původní francouzskou výslovnost. V Ottově slovníku naučném", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historická období.", "content": "Historie Japonska se", "section_level": 2}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy. S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné – kolem roku 11", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční Japonsko.", "content": "Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Džimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867–1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař \"Mucuhito\" (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a polovinu Sachalinu a později v roce 1910 okupovalo Koreu. Během 1. světové války Japonsko obsadilo většinu Mikronésie. Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska roku 1931 a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy, kaučuku, barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó (北海道), Honšú (本州, největší ostrov), Šikoku (四国) a Kjúšú (九州). K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km. Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultraprominentních vrcholů. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: \"„Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc“\". Nepřímo je tedy řečeno, že císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Naruhito, který v květnu 2019 vystřídal svého otce Akihita, který abdikoval. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009. Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Šinzó Abe. Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Japonsko je členským státem Spojených národů a nestálým členem Rady bezpečnosti Spojených národů. Japonsko se spolu se členy skupiny G4 – Brazílií, Německem a Indií, uchází o stálá křesla v bezpečnostní radě.. Jednou z podmínek kapitulace po 2. sv. válce bylo rozpuštění armády. Japonsko se podle článku 9. ústavy vzdalo vlastní armády, ale ústava nebyla", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Japonsko se dělí na 47 prefektur. Japonský právní řád nezná pojem hlavního města, v českém prostředí za něj však bývá označována prefektura Tokio (東京), která ztratila postavení města při změnách systému státní správy v roce 1943. Prefektura má nyní 9,3 milionů obyvatel, včetně", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Tehdy se začalo hovořit o japonském hospodářském zázraku. Zaměřuje se hlavně na průmysl – výrobu automobilů (Japonsko byl druhý největší výrobce automobilů na světě v roce 2009. v roce 2015 třetí), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace. Po druhé světové válce Japonsku vyšly především dvě sázky. První byla na automobilový průmysl. Ačkoli západní značky byly již dobře zavedené, Japonci dokázali na euroamerické trhy proniknout kombinací dobré ceny a solidní kvality. Značky jako Toyota, Honda, Nissan, Mazda, Mitsubishi nebo Subaru se staly rychle symbolem japonské průmyslové moci. V oblasti motocyklů se to samé povedlo značkám Yamaha, Suzuki či Kawasaki. Boom výroby aut i motocyklů vynesl na vrchol i výrobce pneumatik Bridgestone, který se stal světovou prodejní jedničkou ve svém oboru. Druhou vítěznou sázkou japonského hospodářství po roce 1945 se stala jemná elektronika. Zpočátku firmy získaly významnou státní podporu, brzy se z nich ale stali globální giganti - Sony, Toshiba, Canon, Panasonic, Nikon, Hitachi, Sharp, Fujitsu, Casio, JVC, Seiko, Olympus. Přehrávače, fotoaparáty, hodinky či spotřebiče těchto značek zaplavily od 60. let 20. století celý svět. Japonský poválečný hospodářský model ovšem ovlivnil svět ještě jinak - stal se přiznaným vzorem pro další ekonomiky v oblasti, především pro Jižní Koreu a Čínu, a i zde zafungoval.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Japonsko bylo první zemí na světě, která vyvinula vysokorychlostní železnici. První trať byla otevřena v roce 1964 a spojovala Tokio a Ósaku. Nesla název Tókaidó a vlaky na ní jezdily maximální rychlostí 210 km/h. Síť vysokorychlostních tratí se nazývá Šinkansen. K roku 2017 měla již 2800 kilometrů a tvořilo ji osm tratí. Jezdí na ní vysokorychlostní vlaky, které se obvykle označují stejným termínem. Oficiálně sice mají vlaky vlastní názvy, např. Nozomi (Naděje), Hikari (Světlo), Kodama (Ozvěna), v praxi se ale název šinkansen používá i pro vlaky, a to i v samotném Japonsku. Na území Japonska jezdí 250 těchto vlaků. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 320 km/h, na trati Tóhoku. Od roku 2030 by měly dosahovat rychlosti až 360 km/h. Šinkanseny využívají i tunel Seikan, druhý nejdelší na světě, spojující ostrovy Honšú", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Japonska je odhadován na 127,1 milionu, s 80% žijícími na Honšú. Japonská společnost je jazykově i kulturně homogenní, složená z 98,5% etnických Japonců, s malým počtem zahraničních pracovníků. Domorodí Ainuové jsou původními obyvateli ostrova Hokkaido. V Japonsku žije menšina Korejců, kteří do Japonska přišli během okupace Koreje. Do „nečisté“ kasty burakumin patří až tři miliony Japonců, kteří se stejně jako Korejci často setkávají s diskriminací ze strany většinové společnosti. V zemi žije několik set tisíc Brazilců a Peruánců, kteří jsou japonského původu. Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001) Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 % Demografické složení v roce 2002: Průměrná délka dožití: Národnostní složení: Celkem žije v Japonsku přes 1,78 milionů nejaponského obyvatelstva", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintó a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. V zemi je 81 097 šintoistických svatyní a 75 922 buddhistických chrámů. Ve výzkumech uvádí čtyřicet procent Japonců, že věří v Boha, nebo bohy, ale jen šest procent, že je Bůh pro jejich život důležitý. V církvi je organizováno jen 10 procent Japonců. Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (文部科学省 [Monbu-kagaku-šó], MEXT) jsou přibližné počty věřících:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Velmi známé je japonské umění krásného písma – kaligrafie, porcelán, komiksy – manga (čtou se zprava doleva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady. Významným symbolem Japonska je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.).", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Spisovatelka Murasaki Šikibu je známá díky svému \"Příběhu prince Gendžiho\" napsanému mezi lety 1000 až 1014, který je jedním z nejranějších a nejslavnějších románů v dějinách. Dvorní dáma Sei Šónagon ve stejné době proslula svými \"Důvěrnými sešity\". Básník 17. století Macuo Bašó je zakladatelem básnické formy nazvané haiku. Zejména jeho kniha \"Úzká stezka do vnitrozemí\" (\"Oku no hosomiči\") je klasikou japonské literatury. Žánr haiku si mistrovsky osvojili v 18. století zvláště Issa Kobajaši a Buson Josa. Ke klíčovým autorům 19. století patřil Sóseki Nacume, který psal prózu, poezii i literárněvědné studie. Jasunari Kawabata získal v roce 1968 Nobelovu cenu za literaturu a byl prvním Japoncem, kterému se to podařilo. Nejslavnějším jeho románem je \"Jukiguni\" (\"Sněhová", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Zcela osobitým vývojem prošla japonská malba, vyvíjející se dlouho v součinnosti s kaligrafií. Klasickým tušovým mistrem 15. století byl Seššú Tójó. V 18. století se svými dřevotisky žánru ukijo-e proslavil Kacušika Hokusai. K jeho neslavnějším dílům patří \"36 pohledů na horu Fudži.\" Dalšími tvůrci ukijo-e byli v této vrcholné éře japonského malířství Hirošige, Utamaro Kitagawa, Utagawa Kunijoši či Harunobu Suzuki. Všichni měli značný vliv na evropské malířství, zvláště impresionisty. Jako výtvarná umělkyně se prosadila i Joko Ono, známá především jako vdova po Johnu Lennonovi. K nejslavnějším mangistům", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Japonská hudba se dlouho vyvíjela velmi osobitě a s malým kontaktem s hudbou evropskou. U císařského dvora se od 7. století pěstoval styl zvaný gagaku (\"elegantní hudba\"). Tradiční japonské hudební divadlo nó (založené Zeami Motokijem) a komické divadlo kjógen (původně komické mezihry uvnitř nó) jsou provozovány od 14. století. Souhrnně se nazývají nógaku a byly vyhlášeny za světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO. Hudební doprovod, zvláště za pomoci loutny šamisen, měla i další tradiční divadelní forma kabuki. Specifickým japonským strunným hudebním nástrojem je i koto, jehož užívání je doložitelné již z 9. století. Evropská klasická hudba do Japonska vstoupila v 19. století. Ve 20. století to byl především", "section_level": 2}, {"title": "Film a hry.", "content": "Nejslavnějším japonským filmovým režisérem je Akira Kurosawa, tvůrce proslulých snímků \"Sedm samurajů\" nebo \"Rašómon.\" V roce 1990 obdržel Oscara za celoživotní režisérské dílo. \"Příběh z Tokia\" (1953) režiséra Jasudžiró Ozua zvolili světoví filmaři v roce 2012 nejlepším filmem historie. Výraznou televizní osobností s přesahem do zahraničí je Takeši Kitano, též ovšem známý filmař a vítěz Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Nagisa Óšima byl zase oceněn v Cannes, za svůj šokující snímek o sexuální posedlosti \"Korida lásky\". Dvě Zlaté palmy si z Cannes odvezl také Šóhei Imamura. Ošima a Imamura jsou klíčovými představiteli tzv. Japonské nové vlny, neboli \"Nuberu bagu\", která se přihlásila v 50.-70. letech 20. století a vnesla do japonské kinematografie nejen nový styl, ale také nová, dosud tabuizovaná, témata, jako je sex, násilí a život na okraji společnosti. \"Králem dlouhých záběrů\" je režisér uměleckých snímků Kendži Mizoguči. Jedním z nejslavnějších japonských herců je Toširó Mifune. Japonská kinematografie obohatila svět také o specifické žánrové filmy: džidaigeki jsou japonské historické filmy o samurajích, kaidžů jsou filmy s obřími netvory (Godzilla je jedním z nejslavnějších), pink film (\"pinku eiga\") je označení japonských snímků, které", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Jedna z nejstarších zachovalých staveb z japonského středověku je Hrad Himedži. Společně s hradem Macumoto a s hradem Kumamoto tvoří tzv. „Tři slavné hrady“. Himedži byl roku 1993, jako první japonská památka, zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Brzy následovaly další: buddhistický chrám Hórjúdži ve městě Ikaruga, památky Kjóta (Svatyně Kamo, Tódži, Kijomizu-dera, Daigodži, Ninnadži, Saihódži, Tenrjúdži, Kinkakudži, Rjóandži, Hongandži, Kózandži, Hrad Nidžó), Památník míru v Hirošimě (jde o ruinu jediné budovy v Hirošimě, kterou nezlikvidoval výbuch atomové bomby roku 1945, a kterou navrhl český architekt Jan Letzel), šintoistická svatyně Icukušima, památky v Naře (Tódaidži, Kófukudži, svatyně Kasuga, Gangódži, Jakušidži, Tóšódaidži a zbytky paláce Heidžó), svatyně Nikkó Tóšógú a Futarasan v Nikkó, památky ve městě Hiraizumi (Čúsondži, Mócúdži, Kandžizaióin a ruiny chrámu Murjókóin), památky v pohoří Kii (svatyně Jošino Mikumari, svatyně Kinpu, Kimpusendži, svatyně Jošimizu, Óminesandži, svatyně Kumano Hongú, svatyně Kumano Hajatama, Fudarakusandži, svatyně", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Japonsko dalo světu několik sportů, a to bojových. Sumó je jedním z nich, je považováno za sport národní, má dvoutisíciletou tradici a příliš se nerozšířilo za hranice japonských ostrovů. Naopak dvě další japonská bojová umění, judo a karate, se stala globálním fenoménem. Judo je olympijským sportem, karate zažije olympijskou premiéru v roce 2020. Méně se do světa rozšířilo kendó, další japonské bojové umění. Vynálezem 20. století je pak bojové umění aikido, jež vytvořil Morihei Uešiba. S touto tradicí Japonci vstoupili velmi dobře připraveni do světa moderního sportu. Na olympijských hrách k roku 2018 získali již 156 zlatých medailí. 39 z nich, vcelku pochopitelně, v judu. I druhá disciplína, kde berou Japonci nejvíce zlaté kovy, je bojová, a je jí zápas (32 zlatých). Dispozice mají zjevně i ke gymnastice, kde získali již 31 zlatých medailí. Ze zimních sportů, které se staly populární zvláště v posledních letech, jsou to rychlobruslení (4 zlaté) a skoky na lyžích (3). V atletice získali Japonci sedm prvenství, trojskokan Mikio Oda získal v roce 1928 to první a byl vůbec prvním zlatým olympijským medailistou Japonska v individuálních disciplínách. O čtyři roky později na něj navázal ve stejné disciplíně", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Typickou pro japonskou gastronomii je příprava jídel bez tepelné úpravy. Pro Evropana nejneobvyklejší studenou přípravou jídla je příprava ryb, známé suši (kousky ryb zabalené do přílohy) nebo sašimi (tenké plátky sušených ryb). Japonci prý konzumují více než 3000 druhů ryb, ovšem nejen jich, i jiných mořských živočichů jako je mořský ježek (\"uni\"), chobotnice, mušle, krevety nebo krab kegani. Nejoblíbenějším druhem ryby je tuňák, často se jí také úhoř, ať už sladkovodní (\"unagi\") nebo mořský (\"anago\"), platýs (\"hirame\"), pražma (\"tai\") či mořský ďas (\"anko\"). Pro turisty bývá oblíbeným adrenalinovým zážitkem ochutnávka ryby fugu, která je při nesprávné přípravě prudce jedovatá. Součástí suši obvykle bývá mořská řasa nori, do níž se sušená ryba balí. V jiných typech jídel se používají i jiné řasy, například wakame či kombu. Základní přílohou, jako i v jiných asijských kuchyních, je rýže. Kulturní význam rýže je v Japonsku však mnohem", "section_level": 2}, {"title": "Věda a školství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Japonská věda zažila obrovský rozmach po druhé světové válce. Důkazem jsou i mezinárodní ocenění, jichž navíc zbadatelně přibývá v čase. Jaderný fyzik Hideki Jukawa se roku 1949 stal prvním japonským laureátem Nobelovy ceny za fyziku, když předpověděl existenci částice mezon. V roce 1965 stejnou cenu získal Jukawův přítel a spolužák Šin'ičiró Tomonaga, za přínos k teorii kvantové elektrodynamiky. V roce 1975 mířila fyzikální Nobelova cena do císařství znovu, k Leo Esakimu, vynálezci tunelové diody, která využívá tzv. tunelový jev. Za detekci neutrin z kosmu byl Nobelovým výborem oceněn Masatoši Košiba, roku 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Vzdělání na všech úrovních je zajišťováno jak veřejnými, tak soukromými institucemi. Na všech úrovních vzdělávání se platí školné jak na veřejných, tak na soukromých školách. Jedinou výjimkou jsou veřejné školy poskytující povinné základní vzdělávání (6 + 3 roky), které jsou financovány zcela z veřejných zdrojů. Soukromé vzdělávací instituce se těší značné oblibě především na vyšší sekundární (středoškolské) a terciární (vysokoškolské) úrovni, přičemž kvalita i popularita některých soukromých vysokých škol dosahuje takové úrovně, že je řadí mezi nejlepší vysoké školy v", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mezi celosvětově známé japonské výrazy patří například: Oblíbený a známý je i sójový tvaroh tofu; dále šóju (sójová omáčka) a pasta miso (ze zkvašené rýže, obilí a sójových bobů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Japonsko (:, \"Nihonkoku\"/\"Nipponkoku\") je stát ve východní Asii, v Tichém oceánu. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu. ", "tgt_summary": "Le Japon, en forme longue l'État du Japon, en japonais et respectivement, est un pays insulaire de l'Asie de l'Est, situé entre l'océan Pacifique et la mer du Japon, à l'est de la Chine, de la Corée du Sud et de la Russie, et au nord de Taïwan. Étymologiquement, les kanjis (caractères chinois) qui composent le nom du Japon signifient « pays (, ') d'origine (, ') du Soleil (, \"ni\") » ; c'est ainsi que le Japon est désigné comme le « pays du soleil levant ». ", "id": 1531366} {"src_title": "Moskevský Kreml", "tgt_title": "Kremlin de Moscou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Borovický vrch, místo na kterém je dnešní Kreml postaven, byl obýván Slovany již od druhého tisíciletí př. n. l. V 11. století místa, kde se řeka Neglinnaja vlévá do řeky Moskvy obýval kmen Krivičů \"(Кривичи)\", který tam zbudoval první malé opevnění. Podle Ipatěvské kroniky je první písemná zmínka o Moskvě datována rokem 1147. Od této doby se dá mluvit o vzniku Moskvy jako města. První hradební zeď byla postavena v roce 1156, její délka činila 850 metrů, opevněná plocha uvnitř pak kolem 3000 metrů. Toto rozsáhlé rozšíření, v té době ještě „Moskevského hradu“, provedl kníže Jurij Dolgorukij. V roce 1238 byl hrad zničen při nájezdu Mongolů. Od roku 1264 hrad začal sloužit jako sídlo moskevských knížat. Takové hrady a tvrze se v Rusku odpradávna jmenovaly \"detinec\". Slovo \"kreml\" se začalo používat až od 14. století. První písemné doklady, ve kterých je moskevský hrad nazýván Kreml, pocházejí z roku 1331.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo ruských panovníků.", "content": "První zmínky o kamenných stavbách v Kremlu pochází z první poloviny 14. století, poté co metropolita Alexej roku 1360 přesunul svoje sídlo z Kyjeva do Moskvy. V tomto období začala v Kremlu vznikat z příkazu Ivana Kality řada chrámů. Hlavní chrám Nanebevzetí panny Marie (Uspenskij sobor, \"Успенский собор\") byl založen v roce 1327 a výrazně přestavěn a rekonstruován v 15. století. Později byli v tomto chrámu korunováni ruští carové. Většina chrámů v moskevském Kremlu byla postavena v rusko-byzantském architektonickém slohu, tedy s jednou centrální a několika po obvodu rozmístěnými zlatými kopulemi z vápence. Původní zeď kolem Kremlu byla dřevěná. Za vlády Dmitrije Donského byla v letech 1366–1368 nahrazena masivní kamennou (vápencovou) obvodovou zdí. Tato zeď měla chránit Kreml před nájezdy Tatarů, především chána Tochtamiše. Po smrti Dmitrije založil jeho poručník, metropolita Alexis, klášter Zjevení archanděla Michaela (Чудов монастырь). Na konci 14. století se Vasiliji I. Dmitrijeviči podařilo dojednat mír s Tatary, takže mohl pokračovat ve výstavbě chrámů. Příkladem budiž chrám Zvěstování panny Marie (Blagověščenskij sobor, \"Благовещенский собор\") z roku 1405, na jehož výzdobě se podíleli Theofanés Řek, Andrej Rublev a Prokor.", "section_level": 2}, {"title": "Velké přestavby od 15. století.", "content": "Ivan III. si v roce 1475, po sjednocení Ruska, uvědomil, že jeho sídlo, Kreml, není hodné panovníka jeho významu v podobě, v jaké se nacházel. V této době byly vápencové obvodové zdi v havarijním stavu a i další budovy bylo třeba opravit. Ruští stavitelé, které Ivan III. pozval, nejprve dokázali vyspravit zdi, ale již si nedokázali poradit s projektem takového rozměru, jakým byla celková přestavba zdí nebo oprava chrámu Nanebevzetí; jejich pokusy skončily pouze zřícením některých chrámových zdí. Když Ivan III. zjistil, že nemá dostatečně kvalifikované projektanty v Rusku, poslal pro architekty do Itálie. V roce 1475 přijel první italský architekt Aristotele Fioravanti, kterého získal Ivan III. za podpory metropolity Filipa na rekonstrukci chrámu Nanebevzetí. Na přání Ivana III. byl vzorem této stavby chrám Nanebevzetí ve Vladimiru. Chrám je postaven v rusko-byzantském stylu, podle umístění velké centrální zlaté kupole a čtyř menších umístěných v rozích, ale Fioravanti zanesl do stavebního postupu mnoho inovativních prvků. Vložil do základů mohutné dubové kůly, používá železné klenební spojníky a pro stavbu kopule používá cihly namísto kamene. Mezi lety 1485–1516 probíhala generální přestavba pevnostních zdí italskými pevnostními specialisty. Pracoval zde například Pietro Antonio Solari, který se proslavil rekonstrukcí hlavní vstupní Frolovské (později Vykupitelovy) věže v roce 1491, na základech původní postavené Vasilijem Jermolinem, a dalších věží. Tato přestavba probíhala v duchu v Itálii již zastaralého pevnostního stavitelství quattrocenta, při které byl vápenec nahrazen neomítanými pálenými cihlami a zdi dostaly výrazná cimbuří v podobě vlaštovčích ocasů. Věže byly přidány až v 17. století. Tyto nové zdi se dochovaly dodnes; jejich délka je 2235 m, výška kolísá mezi 8 a 19 m a šířka je v rozmezí 3 až 6 m. Novou stavbou, kterou Kreml doplnili italští architekti, byla Granovitaja palata (Грановитая палата), jejíž název pochází z názvu zvláštních řezaných (tzv. diamantový rust) z kamene obkladů východní fasády. Budovu začal stavět v roce 1487 Marco Frjazin a stavbu dokončil Solari. Na konci tzv. „italského období“ od roku 1505 do roku 1508 se v Kremlu stavěly dvě významné budovy: Archandělský chrám (Архангельский собор), který byl postaven Alevizem Novijem na základech původního chrámu z roku 1333, a zvonice Ivana Velikého. Zvonice byla dvoustupňová a vysoká 60 m, za panování Borise Godunova jí byla přistavěna ještě 21 m vysoká třetí část. Zvonice byla tak důmyslně zkonstruována, že přetrvala mnohé požáry a dokonce za války s Napoleonem i francouzskou nálož, která srovnala okolní stavby se zemí. Po dokončení těchto staveb vyšel carský dekret, který nařizoval, že žádná další budova nesmí stát v blízkosti pevnosti. To způsobilo, že je Kreml oddělený od dnešního historického moskevského centra tzv. Kitaj-gorodu. V letech 1555–1560 po dobytí Kazaňského chanátu nechal car Ivan IV. na toto prázdné místo (dnešní Rudé náměstí) postavit architektem Postnikem Jakovlevem chrám Vasila Blaženého. V roce 1682 prožil car Petr Veliký ještě jako dítě v Kremlu velice traumatické okamžiky, když jen o vlásek unikl živ z moskevské rebelie (Střelecká vzpoura), z toho důvodu Moskvu neměl rád a později v roce 1712 přemístil sídelní město z Moskvy do nově postaveného honosného Sankt-Peterburgu Petrohradu a Kreml upadl v zapomnění až do 18. století. Ještě před přesunutím carského sídla z Kremlu do Petrodvorce proběhla poměrně rozsáhlá dostavba ozdobných věžiček nad stávající věže obvodových zdí.", "section_level": 2}, {"title": "Přestavby od 18. století.", "content": "V 18. stol znovuobjevila moskevský Kreml, do té doby používaný jen pro korunovace carů, Kateřina Veliká a znovu sem přemístila jeho zašlé moci. Nezůstalo jenom u přemístění, ale Kateřina sebou přivezla poměrně odvážné plány na přestavbu Kremlu. Tyto plány se týkaly přestavby zdí v klasicistním slohu, které ale, jak se shoduje mnoho odborníků naštěstí, z velké části nebyly nikdy provedeny. Nicméně velký projekt spojený s reformou z roku 1763, která ustanovila Moskvu jako centrum soudu, proveden byl. Kateřina pověřila talentovaného klasicistního architekta Matveje Kazakova provedením budovy Senátu. Tato budova leží v do té doby nevyužité severovýchodní části Kremlu. Tato čtyřpatrová budova tvoří souměrný trojúhelník s dvěma vnitřními křídly a třemi nádvořími. Do východního vrcholu tohoto trojúhelníku Kazakov umístil výraznou rotundu, která sloužila pro shromažďování Senátu. Po dostavbě byla hradební věžička před Senátem z bezejmenné přejmenována na „Senátní“. Budova za dob komunismu sloužila jako sídlo Nejvyššího sovětu SSSR. V 19. století z příkazu cara Mikuláše I. proběhla další výrazná přestavba budovy, která byla poškozena za francouzské okupace na začátku století, Velkého kremelského paláce (Большой Кремлёвский дворец). Tuto přestavbu řídil architekt Konstantin Ton a na návrhu vnitřní výzdoby se podílel dvorní architekt Friedrich Richter. Tato přestavba vytvořila skutečnou dominantu Kremlu při pohledu přes řeku Moskvu. Během těchto prací také došlo k propojení Velkého paláce s palácem Těremským (Теремной дворец), Diamantovým palácem a s chrámem Zvěstování. Poté opět Kreml začal ztrácet na významu až do doby nástupu komunismu na začátku 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětské období.", "content": "Po Velké říjnové revoluci přesunul 12. října roku 1918 Vladimir Iljič Lenin veškerou moc po mnoha letech zpět do Kremlu. Lenin si rezervoval v Kremlu místnost pro sebe a určil za sídlo Sovětu bývalou budovu Senátu. V této době proběhlo několik oprav dlouho nepoužívaných budov. Poté se ale začaly projevovat názory komunismu na tradiční ruskou víru a komunistické architektonické postupy. Na příkaz Josifa Stalina došlo k rozsáhlému bourání po staletí stavěných chrámů po celém Rusku, velké části Kremlu se však tato akce vyhnula. Krom zbourání konventu Nanebevstoupení (\"Vozněsenskij monastyr\"), kláštera Zjevení, starého Spasitelova chrámu a malého Nikolského paláce byly odstraněny carské symboly a Kreml se uzavřel veřejnosti. Ve třicátých letech byly původní zlaté orlice umístěné na kremelských věžích zčásti nahrazeny svítícími rudými kolem 3 metrů vysokými hvězdami. Místo po zbouraných budovách nahradila vojenská akademie a Sjezdový palác postavený v letech 1959–1961 architektem Michailem Posochinem. Tato stavba je postavena z mramoru a skla, je konstrukčně jednoduchá a nepůsobí rušivým dojmem, což např. historik architektury W. C. Brumfield shledává jako jediné pozitivum budovy. Ze strany Rudého náměstí u Kremelské zdi bylo postaveno architektem Ščusevem Leninovo mauzoleum a podél zdi se začali pohřbívat významné osoby. V roce 1955 byl Kreml znovu veřejnosti otevřen a v roce 1961 se z něho stalo kromě sídla vlády muzeum. Později v roce 1990 byl jako první ruský komplex zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moskevský Kreml je středověký kreml v centru Moskvy, sloužící mimo jiné jako oficiální sídlo prezidenta Ruské federace. Kreml má velmi výrazné vnější zdi postavené z neomítaných červených pálených cihel. Jsou vysoké 5 až 19 metrů, dlouhé 2235 metrů, jejich tloušťka dosahuje 3,5 až 6,5 metru a jsou posílené dvaceti věžemi, nejvyšší – Trojická – měří 79 metrů. Půdorysem Kremlu je nepravidelný trojúhelník, jehož plocha má 277 000 m (téměř 28 hektarů). Jedná se o jeden z největších hradních komplexů na světě. Uvnitř se nachází několik z nejvýznamnějších ruských pravoslavných kostelů, například \"Uspenskij sobor\" (chrám Nanebevzetí Panny Marie) z 15. století, \"Blagověščenskij sobor\" (chrám Zvěstování Panny Marie) a \"Archangelskij sobor\" (chrám Archanděla Michaela) s hrobkami ruských panovníků. Kromě těchto kostelů se v Kremlu nacházejí rovněž významné paláce, například Velký kremelský palác, dokončený roku 1849, a Těremský palác se soukromými komnatami ruských carů. V několika palácích jsou vystaveny umělecké a historické poklady Ruské říše, shromážděné v průběhu celých staletí. Moskevský Kreml je největší obývaná pevnost v Evropě.", "tgt_summary": "Le kremlin de Moscou (, \"Moskovskiy Kremlʹ\"), souvent appelé simplement le Kremlin, est une forteresse située au cœur de Moscou, capitale de la Russie. ", "id": 1706752} {"src_title": "Poznaň", "tgt_title": "Poznań", "src_document": [{"title": "Dějiny a pamětihodnosti.", "content": "Poznaň byla od počátku politickým, vojenským a ekonomickým centrem vznikajícího státu Polanů a podle některých historiků hlavním městem polského státu za prvních Piastovců. Nejslavnější období prožila mezi lety 968, kdy zde vzniklo první polské biskupství, a rokem 1039, kdy ji poničil výbojný český kníže Břetislav I. Poznaňská katedrála sv. Petra a Pavla na Tumském ostrově je tak nejstarší polskou katedrálou; byla mnohokrát přestavována, po 2. sv. válce byla obnovena v převládajícím gotickém slohu a od roku 1962 drží titul basilica minor. Později Poznaň ztratila svůj politický význam, ale nadále se rozvíjela hospodářsky, zejména v době Vladislava II. Jagella. V polovině 16. století byla vybudována místní renesanční radnice s orlojem, panoráma centra města. Roku 1793 se při druhém dělení Polska město stalo součástí Pruska, po sjednocení německých států (1871) Německého císařství. Během napoleonských válek proběhlo protipruské Velkopolské povstání (1806). Druhému Velkopolskému povstání v letech 1918—1919 se podařilo prosadit připojení bývalé pruské provincie Posen k nové vzniklé 2. polské republice. Při nacistické invazi do Polska byla Poznaň obsazena již po 10 dnech, tedy 10. září 1939. Polské obyvatelstvo, především inteligence a účastníci Velkopolského povstání, byli vystaveni systematickému teroru. V místním koncentračním táboře Fort VII zabili nacisté do roku 1945 asi 20 000 lidí. Zlikvidována byla také židovská komunita. Roku 1943 zde velitel SS Heinrich Himmler pronesl tzv. Poznaňský projev, v němž otevřeně hovořil o „konečném řešení židovské otázky“. Město bylo těžce poničeno v bojích mezi německou a sovětskou armádou (Viselsko-oderská operace) na začátku roku 1945; 23. února pak bylo město osvobozeno Rudou armádou pod velením maršála Žukova. Poznaň a Polsko v nových hranicích se tak dostaly do sovětské sféry vlivu. 28. června 1956 zde došlo k prvním masovým protestům polských obyvatel proti komunistické vládě. Poznaňské povstání (či Poznaňský červen) bylo krvavě potlačeno, bylo však předehrou k destalinizaci Polska a nástupu reformističtější Gomułkovy vlády v říjnu téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a vzdělání.", "content": "První divadlo vzniklo roku 1808, nejvýstavnější je o sto let mladší \"Velké divadlo\" neboli \"Opera\". V Poznani se koná nejstarší světová soutěž mladých houslistů a různé hudební, divadelní i filmové festivaly. Největším muzeem je \"Národní muzeum\", jehož sbírky jsou umístěny na několika různých místech. Nejstarší vysokou školou byla jezuitská kolej, založená roku 1611. Roku 1919 byla založena významná Univerzita Adama Mickiewicze, která má v současnosti okolo 50 000 studentů. Dále jsou zde univerzity Lékařská, Přírodovědecká a Ekonomická, polytechnika, několik uměleckých akademií a množství soukromých škol.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V Poznani není mnoho velkých průmyslových závodů, hospodářství je proto založeno především na obchodu a službách. Sídlí zde mnoho obchodních řetězců, například v Poznani vzniklá síť supermarketů Piotr i Paweł. Také díky tomu se Poznaň dostala na 2. příčku v HDP na obyvatele, růst se ovšem s krizí roku 2008 zarazil. Každoročně tu probíhá průmyslový veletrh, po MSV v Brně 2. největší ve střední Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Poznaň je díky své poloze mezi Varšavou a Berlínem jedním z hlavních dopravních uzlů Polska a má poměrně dobré spojení jak se zbytkem země, tak s Evropou. Místní letiště Poznań-Ławica má v současnosti velký nárůst pasažérů. Poznaň je napojena na východozápadní dálnici A2, součásti tahu E30 ze západní Evropy do Ruska. Prochází tudy také 3 státní a 4 vojvodské silnice. První vlak přijel do Poznaně roku 1848, a to od Štětína. Postupně se Poznaň stala jedním z největších železničních uzlů střední Evropy. Vychází odtud 9 tratí (od severu ve směru hodinových ručiček): 1) na Piłu, 2) Gołańcz, 3) Hnězdno, 4) Konin a Varšavu, 5) Ostrów Wielkopolski, 6) Leszno a Wrocław, 7) Wolsztyn, 8) Berlín/Zielonou Góru, 9) Krzyż Wielkopolski a Štětín; kromě 2) a 7) jsou všechny dvoukolejné a elektrifikované. Nejvytíženější a nejrychlejší je trať na Varšavu. Hlavním nádražím je Poznań Główny; kromě toho tu existuje dalších 15 stanic a zastávek obsluhovaných osobními vlaky. Nákladní vlaky projíždějí po spojkách mimo hlavní nádraží.", "section_level": 1}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje a autobusy. V letech 1930 až 1970 zde existovaly také trolejbusové tratě. Poznaňské tramvaje vyjely do ulic roku 1880 (koňka), resp. 1898 (elektrická tramvaj) a dnes tvoří síť o 66 km a 19 linkách. Roku 1997 byla dána do provozu tramvajová rychlodráha spojující centrum se sídlištěm Sobieského.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub Lech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poznaň ( s výslovností,, ) je jedno z nejstarších a největších polských měst. Leží ve Velkopolsku na řece Wartě a je důležitým obchodním a dopravním uzlem mezi Berlínem a Varšavou. Poznaň je sídlem prvního polského biskupství, nyní Poznaňského arcibiskupství. Má rozlohu 262 km2 a obyvatel. Od roku 1999 je metropolí Velkopolského vojvodství.", "tgt_summary": "Poznań ( ) () est l’une des plus vieilles et grandes villes polonaises, située à l'ouest de la Pologne, sur la Warta. Le berceau de l'Etat polonais et capitale historique de la région de la Grande Pologne, elle est le chef-lieu de la voïvodie de Grande-Pologne ainsi que du powiat de Poznań, même si elle ne fait pas partie de son territoire. En revanche, le territoire de la ville de Poznań constitue le powiat-ville de Poznań. La ville est divisée en 42 quartiers (\"Osiedle\"). ", "id": 1216257} {"src_title": "Koruna česká", "tgt_title": "Couronne tchèque", "src_document": [{"title": "Měnová odluka.", "content": "Název nové české měny stanovil § 13 zákona ČNR č. 6/1993 Sb. ze 17. prosince 1992 o České národní bance. § 56 dále uvádí, že dosavadní platné bankovky a mince Státní banky Československé (SBČS) se považují za zákonné peníze. Přestože zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1993, nelze to chápat tak, že již k tomuto datu se stala \"koruna česká\" skutečnou zákonnou jednotkou – nebylo dosud vydáno žádné prováděcí nařízení (na rozdíl od ČNB, která skutečně vznikla k 1. lednu 1993). Po 1. lednu 1993 tedy existovaly dva suverénní státy se dvěma nezávislými centrálními bankami a jednou společnou měnou, kterou byla nadále \"koruna československá\" (s ročníkem ražby 1993 dokonce vyšly ještě dvě československé oběžné desetikoruny a tři stříbrné pamětní mince této měny, přestože byly \"pro jistotu\" uvedeny do oběhu již koncem roku 1992). Teprve zákonem č. 60/1993 z 2. února 1993 o oddělení měny spolu s nařízením vlády č. 61/1993 Sb. k provedení zákona o oddělení měny a vyhláškou ČNB č. 62/1993 Sb., kterou se provádí zákon o oddělení měny, z téhož dne byla měnová unie ukončena ke dni 8. února 1993 – zanikla tak koruna československá a vznikla samostatná česká koruna a následně i slovenská. Nové měny vycházely z předešlé v poměru 1 Kčs = 1 Kč = 1 Sk, ovšem slovenská koruna rychle oslabila. První bankovky samostatné české měny (hodnota 200 Kč), rychle připravené před odlukou, byly postupně uváděny do oběhu od 8. února 1993. Bankovky (vyšší hodnoty okolkované, nižší hodnoty neokolkované) a mince zrušené československé měny však nadále zůstaly v platnosti v určeném poměru jako platidla nové měny po několik následujících měsíců v obou státech (nejdéle v ČR mince v nominální hodnotě 2 Kčs a 5 Kčs do 30. listopadu 1993, okolkované bankovky do 31. srpna 1993). Mimo to ještě zůstaly oficiálně v platnosti všechny československé stříbrné mince, vydané v letech 1954–1992 (1993) SBČS (až do 30. června 2000, vyměnit je bylo možné do 30. června 2006).", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky české koruny.", "content": "Součet hodnot všech českých platných mincí a bankovek činí 8888 Kč (1+2+5+10+20+50+100+200+500+1000+2000+5000). V roce 2003 byla ukončena platnost mincí o hodnotě 10 a 20 haléřů, 31. srpna 2008 byla ukončena platnost mincí o hodnotě 50 h a bankovky v hodnotě 20 Kč a v březnu 2011 byla ukončena platnost bankovky o hodnotě 50 Kč. V roce 2019 vyšla pamětní stokorunová bankovka v zlatožluté barvě s portrétem Aloise Rašína, u příležitosti 100. výročí měnové odluky Československa. Oproti spekulacím nenahradí klasický motiv s Karlem IV.", "section_level": 1}, {"title": "Mince.", "content": "Mince 50 Kč byla v roce 1994 vyhlášena v anketě World Coins Mincí roku 1993 v kategorii oběžných mincí. V roce 2000 byly vydány mince v hodnotě 10 a 20 korun se speciálním (jubilejním) vzhledem – desetikoruna s ozubenými kolečky hodinového strojku a dvacetikoruna s astrolábem. V roce 2018 byla u příležitosti 100. výročí vzniku Československa vydána emise oběžných mincí v hodnotě 20 korun s vyobrazeními T. G. Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše. Datum emise bylo 24. října 2018. V lednu 2019 byla vydána emise taktéž dvacetikorunových mincí s vyobrazeními Aloise Rašína, Viléma Pospíšila a Karla Engliše.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "Kromě oběhových mincí vydává Česká národní banka též pamětní mince, což vyhlašuje ve Sbírce zákonů: stříbrné v hodnotách 200 Kč a 500 Kč a zlaté v hodnotách 1000 Kč 2500 Kč 5000 Kč a 10000 Kč. Zlaté mince jsou vydávány v tematických řadách. Roku 2000 byla vydána mimořádná stříbrná mince se zlatou vložkou a hologramem v nominální hodnotě 2000 Kč. Výrobcem jak oběžných, tak pamětních mincí je Česká mincovna, která je smluvním partnerem České národní banky. V české mincovně byla v prosinci 2018 realizována vysokohmotnostní mince v hodnotě sto milionů Kč. S průměrem přes půl metru je tato česká mince druhou největší na světě. Českou vysokohmotnostní minci představila ČNB veřejnosti 31. ledna 2019 na slavnostní vernisáži výstavy věnované výročí 100 let československé měny na Pražském hradě.", "section_level": 3}, {"title": "Bankovky.", "content": "Autorem podoby všech bankovek České republiky je Oldřich Kulhánek. Výrobní cena bankovek se pohybuje od 1,30 Kč (za 50 Kč) do 2,30 Kč (za 5000 Kč). (\"Zdroj: ČNB\") Bankovky váží cca 1 g. Tisícikorunová bankovka s novými ochrannými prvky byla v roce 2008 vybrána za světovou bankovku roku.", "section_level": 2}, {"title": "Výroční a pamětní bankovky.", "content": "Česká národní banka vydala 30. ledna 2019 klasickou oběžní stokorunovou bankovku s přetiskem ke stému výročí měnové odluky od Rakousko-Uherska. Přetisk na bankovce je s výročním logem České národní banky, které obsahuje text a letopočty „ČNB“; „1919“; „100 let“; „Kč“ a „2019“. Česká národní banka vydala 31. ledna 2019 první pamětní bankovku v nominální hodnotě 100 Kč ke 100. výročí budování československé měny. Tato pamětní zlatožlutá stokoruna o rozměrech 194 x 84 mm s portrétem ministra financí Aloise Rašína byla zhotovena podle návrhu akademické malířky Evy Hoškové.", "section_level": 3}, {"title": "Směnný kurz.", "content": "Česká koruna byla v roce 2008 nejvíce posilující a poté druhou nejvíce oslabující měnou světa. Dne 7. listopadu 2013 rozhodla Česká národní banka o intervencích na devizovém trhu, kde se snažila držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 CZK/EUR. Tyto intervence skončily 6. dubna 2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koruna česká je (od měnové odluky 8. února 1993) měnová jednotka České republiky (se zkratkou Kč, mezinárodně v ISO 4217 CZK); dělí se na sto haléřů (zkratka h), ty se však pro nízkou hodnotu používají už jen v bezhotovostním styku. Od rozdělení Československa 1. ledna 1993 existovala na základě vzájemné dohody měnová unie, v níž byla měnou obou nástupnických států nadále koruna československá (se zkratkou \"Kčs\", mezinárodně \"CSK\"). Zákon o České národní bance (ČNB) č. 6/1993 Sb. prohlašuje v § 16 platné bankovky a mince vydané ČNB za zákonné peníze v jejich nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky. Další úpravu obsahuje zákon o oběhu bankovek a mincí č. 136/2011 Sb. a prováděcí předpisy.", "tgt_summary": "La couronne tchèque (, symbole : Kč, code ISO : CZK) est la monnaie nationale de la Tchéquie depuis 1993. La couronne tchèque est divisée en (génitif pluriel : haléř au singulier, haléře au nominatif pluriel).", "id": 1702135} {"src_title": "Zeus", "tgt_title": "Zeus", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zeus je původem indoevropské božstvo nebes. Výraz je odvozen od indoevropského kořene Djaus a má paralelu ve jménech Deus, Jupiter (řím.), Zeus pater (řec.), Djaus Pitar (védský Nebeský otec), Tyr (germ.) aj. Zeus je jediným bohem Olympského panteonu, který má etymologicky jasný indoevropský původ. Nenacházíme u něj ovšem atribut ztracené ruky tak jako u jeho germánské podoby Tyra, dále pak frýžského boha Sabazia, s nímž byl později ztotožněn a který byl zobrazován s bronzovou pravou rukou zdobenou symboly dobrotivosti a laskavosti, a Jupitera, jenž byl při jemu věnovaných oslavách představován mužem jedoucím na voze s pravým předloktím zakrytým v hávu. Ve vědách se v podobě Djaus Pitar jedná o původně nejstarší božstvo. V mnoha indoevropských náboženstvích byl později buď zastíněn původně nižšími božstvy (Odinem u severních germánských národů, Indrou u Indů), nebo si udržel vůdčí postavení v trojici nejvyšších božstev (keltský Teutatis, baltský Dievs, římský Jupiter a řecký Zeus). Ve slovanském panteonu se pravděpodobně projevil jako Svarog, základem jehož jména je indoevropské svar (světlo), souvisí i se sanskrtským výrazem svarga (nebe) a íránským hvar (slunce).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj Dia.", "content": "Zeus byl původně relativně nedůležitý indoevropský bůh jasného nebe, časem splynul s několika jinými bohy a stal se bohem počasí. V této podobě se dostal na Krétu, kde se stal i ochráncem mykénských králů. Tato funkce nejpravděpodobněji vyplynula z jeho původní funkce boha dobrého počasí a jasné oblohy. Pro námořně založenou Krétu mělo počasí velký vliv. V této podobě se dostal do Řecka, kde se stal ochráncem řeckých králů. Jak se bůh počasí stal i bohem hor, je doposud nejasné, nejpravděpodobnější teorie hovoří o tom, že vzhledem k proměnlivosti počasí na horách se Řekové domnívali, že vládce počasí vládne i horám. V této podobě ho Řekové začali umisťovat na horu Olymp. Někdy po roce 1000 př. n. l. se z tohoto boha začal, nejprve lokálně, stávat nejvyšší bůh. Tento přerod byl patrně nejsilnější a nejrychlejší v okolí Smyrny (Izmir), byl velmi dynamický a zdá se, že v době Homéra (cca 750 př. n. l.) již byl téměř dokončený. Jisté je, že právě Homér a později Hésiodos dali tomuto bohu základní podobu, nicméně lze usuzovat, že v době, kdy Hésiodos psal \"Zrození bohů\", byl již Zeus všeobecně považován za jedinou alternativu nejvyššího boha. U Homéra je přesto silně patrný Diův vznik z boha počasí; jako takový je velmi prchlivý a často i snadno oklamatelný. V Iliadě se však ukazuje i jeho nová funkce, kdy se pomalu stává ochráncem práva. Tato funkce je pak zesílena Hésiodem, který ji evidentně považoval za primární. Tím je ukončen jeho přerod v nejvyššího boha a původní vlastnosti boha počasí se dostávají do pozadí. Přesto ho ještě Aischylos v \"Prosebnicích\" (Prosebnice, Hiketides, psáno po bitvě u Marathonu - 490 př. n. l.) a zejména v \"Upoutaném Prométheovi\" vnímá jako boha značně rozporuplného a stále nezpochybňuje jeho některá primitivní jednání či negativní vlastnosti, které pocházejí právě z raného období bohova života. Ve stejné době se však od Xenofanea objevuje první významnější pokus proměnit Dia v boha bez těchto negativních vlastností. Tato a především pozdější polemika o příliš lidských vlastnostech Dia vedla k tomu, že se z něj pomalu stával všemocný bůh. Ve 3. století př. n. l. někteří filosofové naznačovali, že jde vlastně o jediného boha a že ostatní bohové jsou buď jeho vtělení, nebo pouze pomocníci. Tento vývoj by nepochybně vedl k monoteismu a k představě jakéhosi universálního, dokonalého Boha. Zajímavé je, že tento trend byl nastolen několika významnými stoiky, což naznačuje, že právě myšlenka rovnosti lidí je jedna z podmínek vytvoření monoteismu. Tyto představy byly nepochybně ovlivněny stylem vlády Alexandra Makedonského. Jejich další rozvoj v podobě Boha Dia nebyl umožněn, neboť ten již v tuto dobu začínal splývat s římským bohem Jovem.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody vývoje.", "content": "Vývoj Dia je relativně zajímavý. Z hlediska vývoje bohů je vcelku typické, že s rozvojem společnosti dochází ke snižování počtu bohů. Nejběžnější způsob je, že se z boha něčeho dobrého (v případě Dia dobrého počasí) stane bůh, který přijme i aspekty boha k němu opačného. Tento vývoj nastal pravděpodobně v době raně mykénské (16. století př. n. l.). Zde však Zeus zažil velké povýšení a stal se ochráncem králů; to samozřejmě zvýšilo jeho důležitost, což bylo způsobeno právě výjimečnou důležitostí dobrého počasí na krétskou ekonomiku. Z Mykén se toto pojetí dostalo zpět do Řecka pravděpodobně až někdy ve 13. století př. n. l. U Dia poté nastal relativně nezvyklý přechod, kdy jako bůh počasí přijal funkci boha hor. Tento krok je nezvyklý a u Dia je i problematické ho časově zařadit. V této podobě vydržel až do příchodu dórských kmenů (po roce 1100 př. n. l.). Po celou dobu si však podržel i funkci ochránce řeckých králů. Po roce 1000 př. n. l. se situace v Řecku ustálila a začala vznikat centra. S těmi samozřejmě vznikla potřeba hlavního boha. Je ale zvláštní, že se prosadil právě Zeus, neboť v tomto období se začala projevovat zaostalost řeckých horských oblastí. Dalším nečekaným faktorem je rychlost, s jakou se Zeus jako hlavní bůh prosadil – např. v roce 776 př. n. l. se na jeho počest konaly první Olympijské hry. Z toho lze vyvodit, že je pravděpodobné, že v dórském pojetí měl tento bůh nějakou významnou roli a představa toho, že by tento bůh byl ochránce panovníka, pro ně nebyla nepřijatelná. Vzhledem k tomu, že moc jednotlivých lokálních vládců stoupala, musela stoupat i moc jejich ochránce. (Srovnatelný vývoj boha-ochránce panovníka lze pozorovat u mnoha společenství, např. v egyptském náboženství.) Dalším nezanedbatelným faktorem bylo i to, že Dórové přišli do klimaticky příznivé oblasti a jelikož byl původním řeckým kmenům zatlačeným do hor znám i jako bůh hor, byl všemi ochotně přijat za nejvyššího boha. Jako nejvyšší bůh měl Zeus příliš lidské vlastnosti, což odpovídá jeho rychlému vzniku, neboť se ještě mýty a báje nestačily posunout z vypravování bardů do fáze odlidštění bohů. (Tento sklon se nejvýrazněji projevila u stoiků, ale tento pohled byl spojen s potřebou vytvořit boha, který by lidi morálně převyšoval.) Tyto tendence sílily s rozvojem vzdělanosti v Řecku; protože na lidskou morálku se kladly stále větší nároky, a tak bylo potřeba zmoralizovat i bohy.", "section_level": 2}, {"title": "Schopnosti a možnosti.", "content": "Z původní funkce vyplývalo, že Zeus byl vládce počasí, a jako takový ovládal i blesky, které používal jako zbraň. Dále z titulu této funkce shromažďoval mraky, zařizoval déšť, sníh, duhu a ostatní počasí – např. „probouzel vítr“. Především z Íliady lze usoudit, že nebyl všemocný ani vševědoucí. Mohl se proměňovat v cokoli a kohokoli a zároveň měl možnost proměňovat i lidi. Zajímavé je, že Diova funkce ochránce vladaře se postupně zcela vytratila a přenesla se na ochránce měst. To bylo patrně způsobené rozvojem demokracie, která neměla přímého vládce, jenž by cítil povinnost za svou vládu někomu děkovat. Přesto mu podléhalo nejen lidstvo, ale i jednotlivec. Došlo také k vývoji od pojetí, že člověk pouze plní Diovu vůli až po silné omezení této funkce, která připadla Moiře. Jako nejvyšší bůh dohlížel nad řádem světa, což znamenalo, že zajišťoval střídání noci a dne a ročních dob. Z toho vyplynula jeho funkce ochránce práva, cizinců, přísahy, domu (ve smyslu rodinného krbu) a pohostinnosti. Společensky pak působil jako ochránce sněmu a měst. Méně známé je i jeho spojení s věštěním. Byla mu zasvěcena druhá nejvýznamnější řecká věštírna v Dódóně, kde se věštilo podle šumu listů posvátného dubu. Kromě věštění mohl svoji vůli lidem zjevovat pomocí snů, dále pak hromem, bleskem, či letem orla. Především v pozdějším podání vystupuje i jako ochránce práva a spravedlnosti, v této funkci ho ale častěji zastupuje bohyně Diké. Podle Iliady má v domě dva sudy, ze kterých posílá jednotlivým lidem dobré nebo špatné věci. Výběr a poměr dobra a zla je závislý jen na něm. Podle některých mýtů byl Zeus i tím, kdo rozhodoval o válce a vítězství. Tato funkce však byla limitována ostatními bohy a Zeus si v této oblasti rozhodně nemohl počínat suverénně. Obvykle byl považován za toho, kdo lidem dává nejen moc, ale i spokojenost a statečnost. Diovy morální vlastnosti mají velice nestálý charakter, každopádně ho lze označit za mstivého, často i záludného a intrikářského. Manželce byl nevěrný a často se s ní hádal. Měl silně bisexuální sklony, přičemž jeho homosexuální tendence se z dnešního pohledu pohybovaly na hranici pedofilie.", "section_level": 1}, {"title": "Zeus podle klasických řeckých autorů.", "content": "O postavě tohoto boha si děláme představy z mýtů, které sepsali řečtí autoři. Na těchto mýtech je patrný silný neřecký vliv, který pojetí tohoto boha značně ovlivnil. Protože řecké mýty tvoří jakýsi chronologicky pojatý systém, lze sestavit něco jako Diův životopis. Zeus je synem Titána Krona a jeho manželky Rheie. Narodil se na Krétě v jeskyni v pohoří Ída (nebo v jeskyni v Aigaiském pohoří, podle dalších verzí šlo o kopec Dikté}, kde ho uschovala jeho matka před Kronem, který se obával vzpoury a každé její dítě preventivně pozřel. Tato obava vycházela z proroctví, že ho jedno z jeho dětí svrhne. Živil se mlékem Amaltheie (což byla podle některých verzí koza, podle jiných nymfa a medem, kterým ho krmily včely a pečovaly o něj kúréti (podle některých verzí i nymfy). Místo Dia dala Rheia Kronovi spolknout kámen zabalený do dětských plen, tento kámen Zeus později umístil v Delfách. Mýtus o jeho narození má evidentně krétské kořeny a dochází zde ke spojení Dia s některým z vegetačních božstev mykénské Kréty. Poté co Zeus vyrostl vedl spolu se svými staršími sourozenci (ty Kronos také původně spolkl, ale jelikož ho tlačil kámen spolknutý místo Dia, vyvrhl je) vzpouru proti Kronovi. V tomto boji, kterého se účastnila většina Titánů na straně Krona, na straně Dia a jeho sourozenců bojovali jednoocí obři Kyklopové a storucí obři Hekatoncheirové. Zeus a jeho spojenci zvítězili po desetiletém boji. Tato část mýtu je zcela jasně řeckého původu a krétský vliv je zde zcela nepatrný. Poté si losem rozdělil vládu nad světem se svými bratry - Diovi připadla vláda nad nebem a zemí. Sídlo Dia se tak dostalo do pohoří Olymp, kde sídlil s dalšími vybranými bohy nazývanými Olympané. Diovu vládu vážně ohrozilo povstání obrů Gigantů, které za pomoci ostatních bohů a svého pozemského syna Hérakla potlačil. Další mýty pak popisují různé Diovy zálety, nebo jeho zasahování do lidských záležitostí, nemusí v nich nutně vystupovat jako bůh, který člověku pomáhá (např. Prométheus), jako dohlížitel na řád se projevil třeba, když bleskem srazil Faethónta.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly.", "content": "Diovým symbolem byl orel, svazek blesků a žezlo. Jeho posvátným stromem je dub. Vlastnil rovněž nezničitelný štít aigis, který mu zhotovil Héfaistos z kozí kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné poměry.", "content": "Z velkého množství dětí lze říci, že pouze některé si vynutila mytologická logika, v takovýchto případech lze najít u tohoto potomka jistou příbuznost s jasným nebem. U ostatních se jednalo pouze o snahu logicky uspořádat mytologii a vytvořit příbuzenskou linii zpravidla s královskými rody.", "section_level": 1}, {"title": "Uctívání.", "content": "Kolem Dia se jako kolem každého významnějšího boha této oblasti vytvořil docela silný kult, ten neměl ustálená pravidla a nijak nevybočoval z rámce rituálů věštných řeckých respektive indoevropských bohů. Co se obětí týče tak v tomto kultu je zaznamenáno několik lidských oběti, později docházelo ke klasicky řeckému způsobu obětování. K jeho poctě se konaly závody v Olympii (olympijské hry) a v Nemei. Dále existovala řada běžných oslav na jeho počest a řada mimořádných oslav, kdy si ho bylo třeba naklonit. Zeus měl relativně důležitou roli v očistných a smírných obřadech.", "section_level": 1}, {"title": "Zeus v umění.", "content": "Zeus samozřejmě zasáhl výrazným způsobem do umění, jednak mu bylo zasvěceno několik chrámů a jednak byl často zobrazován ve výtvarném umění. Z chrámů se nejznámějším stal \"Diův chrám v Olympii\", který byl dlouhou dobu největším řeckým chrámem. V tomto chrámu byla umístěna nejznámější Diova socha tzv. \"Feidiova socha Dia v Olympii\" z roku 453 př. n. l., která byla pokládána za jeden ze sedmi divů světa. Jejím autorem byl sochař Feidiás. Další velmi známý chrám byl Olympion v Athénách. Velký význam měla i věštírna v Dódóně, která byla zasvěcena Diovi. Mimo Řecko byl nejznámějším chrámem patrně chrám v Akragantu na Sicílii. Ve výtvarném umění byl Zeus zobrazován nejčastěji, jak vrhá blesky, nebo při některých výjevech z mytologie, nejvděčnějším tématem se stalo svržení Titánů do Tartaru, či boj s Giganty. Mimo Feidiovy sochy se stalo slavné \"sousoší Dia s Ganymédem\", či socha \"Zeus s Oticoli\". Z novější doby jsou známa zobrazení především jeho milostných afér jako je \"Léda s labutí\", nebo scény zobrazující všechny Olympské bohy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zeus (starověký řecký Ζεύς [Zeús]; moderní řecký Δίας [Dias]; skloňování \"Dia\", \"Diovi\", \"Die\", \"Diem\") je nejvyšší z bohů řecké mytologie.", "tgt_summary": "Zeus (en grec ancien ) est le dieu suprême dans la mythologie grecque. Fils du titan Cronos et de la titanide Rhéa, marié à sa sœur Héra, il a engendré, avec cette déesse et avec d'autres, plusieurs dieux et déesses, et, avec des mortelles, de nombreux héros, comme l'a expliqué la théogonie d'Hésiode (). ", "id": 1731709} {"src_title": "Astronomická jednotka", "tgt_title": "Unité astronomique", "src_document": [{"title": "Vývoj definice.", "content": "Původně byla astronomická jednotka definována jako střední vzdálenost Země od Slunce. Astronomická jednotka byla stanovena v roce 1771, při pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, francouzským astronomem Jérôme Lalandem jako 153±1 milion km. Poprvé byla stanovena už 1672 (Cassini, Picard, Richer) jako 138 milionů km (z měření opozice Marsu). Kvůli vyšší přesnosti Mezinárodní astronomická unie (IAU) přijala v r. 1976 novou definici, podle které je astronomická jednotka rovna délce poloměru nerušené oběžné kruhové dráhy tělesa se zanedbatelnou hmotností, pohybujícího se okolo Slunce rychlostí 0,017 202 098 950 radiánů za den (86 400 s). Přesněji řečeno tato definice váže délku astronomické jednotky s gravitačním parametrem Slunce (tak, aby gravitační parametr byl roven přesně (0,017 202 098 95)2 AU3/d2). To zajišťuje, že pokud se při výpočtech používají jako jednotky hmotnost Slunce a astronomická jednotka (namísto kilogramů a metrů), není potřeba dosazovat hmotnost Slunce (resp. hodnotu gravitačního parametru), která totiž není známa s tak vysokou přesností jako některé další údaje. Experimentálně zjištěná hodnota odpovídající definici z roku 1976 pak byla 1 AU = 149 597 870 700 ± 3 m. Roku 2012 bylo na Valném shromáždění IAU v Pekingu doporučeno sjednotit značení astronomické jednotky na au a jednotka byla nově definována přesným převodním vztahem k metru: 1 au = 149 597 870 700 m (přesně). Odpadly tak diskuse spojené s uvažováním relativistických efektů a úbytku hmotnosti Slunce, v dřívější definici nezmiňované. Také se tím vyloučil vliv naměřeného, ale zatím nevysvětleného nárůstu vzdálenosti Země a Slunce mezi roky 1976 a 2008 změřeného pomocí telemetrie, aniž by se měřitelně (podle elementů drah) měnil gravitační parametr Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomická jednotka podle soustavy SI.", "content": "Astronomická jednotka byla dříve v soustavě SI vedlejší jednotkou délky a byla značena UA. Kategorie vedlejších jednotek byla později zrušena, ale používání některých mimosoustavových jednotek spolu s jednotkami SI se nadále připouští. Do roku 2013 byla astronomická jednotka, značená ua, řazena do kategorie mimosoustavových jednotek, jejichž používání je akceptováno souběžně s jednotkami SI a jejichž vztah k jednotkám SI není definován pevně, ale závisí na experimentálním určení, stejně jako elektronvolt či dalton., tedy zachovávala dřívější definici platnou od r. 1976, a jako experimentálně zjištěnou hodnotu byl uváděn starší údaj z r. 1995: 1 ua = 149 597 870 691(6) m. Dodatkem Příručky SI z r. 2014 byla přijata nová přesná definice astronomické jednotky podle IAU se značkou au (1 au = 149 597 870 700 m) a jednotka byla přeřazena do kategorie jednotek, jejichž používání je akceptováno souběžně s jednotkami SI (a přitom nezávisí na experimentálním určení)..", "section_level": 2}, {"title": "Násobky.", "content": "Historickou, řídce používanou astronomickou jednotkou je miliónnásobek astronomické jednotky se samostatným názvem siriometr, též nazývaný astron, makron či metron (bez zavedených zkrácených značek). Převodní vztah: 1 siriometr zhruba odpovídá dvojnásobku vzdálenosti mezi Zemí a Siriem, odtud jeho název. Jednotku siriometr navrhl v r. 1911 švédský astronom Carl Vilhelm Ludwig Charlier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astronomická jednotka (doporučená značka jednotky au z anglického \"astronomical unit\", nebo ua z francouzského \"unité astronomique\"; běžně se používá i značka AU, případně UA, obě zavedené dříve platnými normami) je jednotka vzdálenosti, používaná v astronomii, původně definovaná jako střední vzdálenost Země od Slunce. Vzájemné vzdálenosti planet či jiných objektů sluneční soustavy vyjádřené v au poskytují relativně názorné měřítko (poměr) vzdáleností těchto objektů od sebe. ", "tgt_summary": "Lunité astronomique de longueur, ou de façon plus usuelle unité astronomique (en anglais : '), est l'unité de longueur du système astronomique d'unités ; elle correspond approximativement à la distance entre la Terre et le Soleil soit environ 150 millions de kilomètres. Elle est encore couramment notée « au », « AU », « ua » ou « UA », où « au » est en fait la seule notation agréée par le Bureau international des poids et mesures, et ce depuis 2012 ; « ua » était la notation recommandée par l’Union astronomique internationale avant 2012. ", "id": 1576360} {"src_title": "Královéhradecký kraj", "tgt_title": "Région de Hradec Králové", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb., Královéhradecký kraj zároveň navazuje na původní Hradecký kraj, který existoval až do roku 1862. Mezi turisty nejnavštěvovanější místa bezesporu patří Krkonošský národní park s nejvyšší horou České republiky Sněžkou (1603 m n. m.) nebo pramenem největší české řeky Labe, NPR Adršpašsko-teplické skály nebo Prachovské skály se skalními městy, barokní hospital Kuks, Braunův Betlém u Kuksu, klášter v Broumově, Babiččino údolí v Ratibořicích, ZOO se safari ve Dvoře Králové nad Labem, Třebechovický betlém v Třebechovicích pod Orebem, hrad Kost, zámky v Náchodě, Častolovicích, Opočně, Novém Městě nad Metují a Rychnově nad Kněžnou, či pevnostní město Josefov.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Rozsáhlé roviny křídové tabule Polabí silně kontrastují s nejvyšším pohořím Čech, Krkonošemi a jejich „menším bratrem“ Orlickými horami. Oblast je protkaná říčkami a řekami povodí Labe, které jsou na jaře vydatně syceny vodou z horských pokrývek, které reprezentují každoročně kolem miliardy litrů. Přesně na takových místech se setkáváme s ideálními podmínkami pro využívání půdy k zemědělským účelům. Z hlediska zásob pitné vody se ovšem jedná v rámci republiky o region, který je v případě nižších letních srážek nejvíce ohrožen jejím nedostatkem. Lugická geologická oblast se táhne od Šluknovského výběžku na jihovýchod až na pomezí Čech a Moravy. Značnou částí zasahuje i do Polska. Jedná se v podstatě o vyzdviženou hrásťovou kru z prvohorních a druhohorních sedimentů. Byla ovlivněna saxonskou tektogenezí ve třetihorách, která vnesla do tváře Českého masívu řadu hlubinných zlomů, například středosaské nasunutí hraničící s východní větví středočeské oblasti. Větší část tvoří turonské pískovce (mladší druhohory). Ty přecházejí v předhůří Sudet, tedy Krkonoš a malých Orlických hor, v přeměněné horniny jílovitého původu, břidlice a fylity. Na samotných pohořích, se pak setkáváme s přeměněnými hlubinnými vyvřelinami, pararulami a svory.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územími okresů Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov. K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě okresních měst Hradce Králové, Jičína, Náchoda, Rychnova nad Kněžnou a Trutnova, mají rozšířenou působnost státní správy také Broumov, Dobruška, Dvůr Králové nad Labem, Hořice, Jaroměř, Kostelec nad Orlicí, Nová Paka, Nové Město nad Metují, Nový Bydžov a Vrchlabí. Území těchto správních obvodů se dále člení na 35 správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, jejichž funkci vedle 15 výše uvedených obcí s rozšířenou působností mají také Červený Kostelec, Česká Skalice, Hostinné, Hronov, Chlumec nad Cidlinou, Kopidlno, Lázně Bělohrad, Nechanice, Opočno, Police nad Metují, Rokytnice v Orlických horách, Smiřice, Sobotka, Svoboda nad Úpou, Teplice nad Metují, Třebechovice pod Orebem, Týniště nad Orlicí, Úpice, Vamberk, Žacléř. Největšími městy v kraji jsou Hradec Králové (93 tisíc obyvatel), Trutnov (30 tisíc obyvatel), Náchod (20 tisíc obyvatel), Jičín (17 tisíc obyvatel), Dvůr Králové nad Labem (16 tisíc obyvatel), Vrchlabí (12 tisíc obyvatel), Jaroměř (12 tisíc obyvatel) a Rychnov nad Kněžnou (11 tisíc obyvatel).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Královéhradecký kraj je oblastí s velmi hustou železniční sítí. Ale jen dvě trati jsou elektrifikovány a dvoukolejná trať není v kraji ani jedna, což způsobuje nemalé problémy s propustností hlavně v okolí krajského města. Několik krátkých lokálek bylo zrušeno nebo je provozují soukromé společnosti. Královéhradecký kraj křižují dvě dálkové evropské silnice E67 (Praha-Varšava) a E442 (Liberec-Olomouc), které budou postupně převedeny na dálnice a rychlostní silnice. Avšak jediná dálnice D11 zatím končí u exitu 84 za hranicemi kraje a dálnice D35 z ní odbočující vede jen po území kraje sousedního. V budoucnu povede D11 z Prahy přes Hradec Králové, Jaroměř a Trutnov k hraničnímu přechodu v Královci. Silnice I/35 mezi Hradcem Králové a Turnovem bude nahrazena přeložkami. Ale nyní jsou řidiči nuceni používat běžnou síť silnic dalších tříd. Mezi silnice I. třídy na území kraje patří čísla 11, 14, 16, 31, 32, 33, 35 a číslo 37, která je mezi Hradcem Králové a Pardubicemi přestavěna na čtyřpruhovou silnici. Silnic druhé třídy je mnohem více a mezi nejdůležitější patří čísla 296, 300, 303, 308, 321, 324. Od roku 2010 je v kraji kompletně zaveden jednotný dopravní systém IREDO, zahrnující vlaky a autobusy. Od roku 2011 byl systém rozšířen i do sousedního Pardubického kraje, takže cestující mohou na jednu jízdenku procestovat oba kraje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královéhradecký kraj je vyšší územní samosprávný celek České republiky, zaujímající severní část Východočeského kraje. Leží téměř celý na severovýchodě Čech, některé pozemky v současném katastru Pece pod Sněžkou však do roku 1959 náležely Polsku a leží tudíž na historickém území Slezska. Na jihu sousedí s Pardubickým krajem, na jihozápadě se Středočeským krajem a na západě s Libereckým krajem. Na severu sousedí s polským Dolnoslezským vojvodstvím. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "La région de Hradec Králové (en ) est une des 14 régions de la Tchéquie. Elle se situe au nord-est de la Bohême. Sa capitale administrative est la ville de Hradec Králové, littéralement « Château des Rois ».", "id": 764674} {"src_title": "Antarktida", "tgt_title": "Antarctique", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Antarktida leží na jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu. Nejzazší body na pevnině: Nejzazší body včetně ostrovů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy. V období křídy (před 145 až 66 miliony let) bylo v oblasti Antarktidy výrazně tepleji než dnes a podmínky v okolí Jižního pólu byly prakticky tropické. Led se objevil asi před 46 milióny let. A led je zde nepřetržitě 14 miliónů let, tedy déle než se předpokládalo. Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robert Falcon Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla. Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Antarktida má rozlohu 13 829 430 km2, a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km2. Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější (viz Podnebí). Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří několik horských vrcholů a jiné pusté, skalnaté oblasti. Ledový příkop podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m. Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovcovým štítem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Na drtivé většině Antarktidy je ledové podnebí, které je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem. Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena oficiálně nejnižší teplota na zeměkouli –89,2 °C. Ještě mnohem nižší hodnoty v přibližně stejné oblasti naměřily satelity; v roce 2010 teplotu –94,7 °C, nebo během let 2004 až 2016 teplotu –98,6 °C a nižší (a to hned na několika místech), družice však ve srovnání s daty z meteorologických stanic vykazují určitou nepřesnost a získané údaje tak nejsou oficiálně uznány. Naopak nejvyšší historicky naměřená teplota v Antarktidě o hodnotě +20,75 °C byla zaznamenána na Seymourově ostrově dne 9. února roku 2020. Druhá nejvyšší teplota byla naměřena na argentinské stanici Esperanza dne 6. 2. 2020, a to +18,3 °C. Dřívější teplotní rekord +17,8 °C naměřila Mendelova polární stanice v roce 2015. Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od –40 °C do –70 °C. V létě (leden) kolísají mezi –10 °C a –40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější. Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze dva druhy původních kvetoucích rostlin, jedna nepůvodní invazní kvetoucí bylina (Poa annua) a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země. V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých. Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa. Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě. Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007). Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému. Ukládání odpadů, včetně starých vozidel, je zakázáno od platnosti Protokolu o ochraně životního prostředí v roce 1998. V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen-Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálnice“ McMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly. Jediný námořní přístav na Antarktidě je u polární stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden–březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině. K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů. Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinsona, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je kontinent a zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země. ", "tgt_summary": "L'Antarctique (prononcé, ou aussi ), parfois appelé « le Continent Austral » ou « le Continent Blanc », est le continent le plus méridional de la Terre. Situé autour du pôle Sud, il est entouré des océans Atlantique, Indien et Pacifique et des mers de Ross et de Weddell. Il forme le cœur de la région antarctique qui inclut également les parties émergées du plateau des Kerguelen ainsi que d'autres territoires insulaires de la plaque antarctique plus ou moins proches. L'ensemble de ces territoires, qui partagent des caractéristiques écologiques communes, constitue l'écozone antarctique. ", "id": 1608380} {"src_title": "Jonathan Swift", "tgt_title": "Jonathan Swift", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Dublinu anglickým rodičům. Záhy přišel o oba rodiče (otec mu zemřel dokonce před jeho narozením) a o výchovu se pak staral jeho strýc. Studoval na latinské škole v Kilkenny a v letech 1682-1686 absolvoval s ne příliš dobrým prospěchem dublinskou univerzitu Trinity College. Roku 1688 odjel do Londýna a stal se tajemníkem vynikajícího anglického státníka, významného whigistického politika, diplomata a učence sira Williama Templea, na jehož doporučení se dal vysvětit na kněze. Za svého dlouhého pobytu na Templeově venkovském sídle \"Moor Park\" získal značné vzdělání a politický rozhled, poznal řadu významných osobností a sám začal psát. Po Templeově smrti roku 1699 působil deset let jako farář v irském Laracoru u Dublinu. Roku 1702 získal na dublinské universitě Trinity College titul doktora teologie. Často také jezdil na delší pobyty do Londýna, kde se díky svým politickým pamfletům stal známou osobností. Kolem roku 1710 se rozešel s whigy, nedokázal u nich vzbudit zájem o problémy chudé irské církve. Přešel k toryům, jejichž představitelům prokazoval neocenitelné služby svými politickými brožurami, pamflety a články v časopise \"The Examiner\", který nějaký čas vedl. Ale ani jejich podpora mu nepomohla získat stálé místo v Anglii, ani se nestal biskupem, jak očekával. Byl jen roku 1713 jmenován děkanem katedrály sv. Patrika v Dublinu a tam od roku 1714 prožil zbytek svého života. Od roku 1701 měl poměr s Ester Johnsonovou. Seznámil se s ní jako její učitel za svého působení u sira Templea a žila s ním v Irsku až do své smrti roku 1728 (je to známá „\"Stella\"“, jak ji jmenoval ve svých četných dopisech). Kromě ní se Swift ještě blízce stýkal s Ester Vanhomrighovou (dal jí přezdívku „\"Vanessa\"“), jež se do něj vášnivě zamilovala, když mu bylo přes čtyřicet (jí bylo o dvacet čtyři let méně). I Vanessa šla za ním do Irska, zemřela tam roku 1723, nedlouho poté, co mezi ním a jí došlo k roztržce vzniklé tím, že se dozvěděla o své sokyni a napsala buď jí, nebo jemu list a děkan jí to neodpustil. Po „\"Stellině\"“ smrti se začal čím dál tím více stranit veřejnosti i svých přátel a žil nakonec v úplné odloučenosti. Jeho poslední léta byla poznamenána vleklou chorobou, při níž ztratil sluch a schopnost řeči, a nakonec šílenstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Je po něm pojmenován kráter Swift na Deimosu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonathan Swift (30. listopadu 1667 – 19. října 1745) byl anglický spisovatel, satirik, pamfletista, básník a anglikánský kněz, autor slavného fantastického cestopisu \"Gulliverovy cesty\".", "tgt_summary": "Jonathan Swift (né le à Dublin, en Irlande, et mort le dans la même ville) est un écrivain, satiriste, essayiste, pamphlétaire politique anglo-irlandais. Il est aussi poète et clerc et à ce titre il a été doyen de la cathédrale Saint-Patrick de Dublin. ", "id": 139132} {"src_title": "Zlín", "tgt_title": "Zlín (ville)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1894.", "content": "První písemná zmínka o osadě Zlín pochází z roku 1322, kdy ji koupila královna Eliška Rejčka a věnovala brněnskému klášteru. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem okolního valašského osídlení. Městská práva dostal v roce 1397 – patřilo mezi ně právo pořádat trhy, vařit pivo, i právo hrdelní. Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. V roce 1622 byl vypálen zlínský zámek a okolní stavení a statky zplundrovány. Zlín byl sídlem panství. Další panské sídlo se nacházelo v tehdy samostatném městečku Malenovice, které je dnes městskou částí Zlína. Zlínské panství vystřídalo řadu majitelů – k těm známějším patří Šternberkové v době předhusitské, Tetourové v 15.–16. století, Rottalové po třicetileté válce, později Serényiové a Brettonové. Posledním soukromým vlastníkem zlínského zámku se stal brněnský továrník Leopold Haupt, od kterého jej odkoupilo město Zlín v roce 1929. Město se v 19. století nacházelo na rozhraní tří moravských národopisných oblastí: Valašska, Slovácka a Hané. Nejblíže ale mělo svým charakterem k Valašsku. Až do konce 19. století se Zlín příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice. Po zřízení okresů v roce 1850 byl Zlín přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. V 19. století počet obyvatel nepřesáhl 3000.", "section_level": 2}, {"title": "Baťova éra.", "content": "Když začátkem 90. let 19. století nedostali sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi povolení (živnost) na výrobu obuvi v městě Uherské Hradiště, zkusili to v nedalekém Zlíně. Tam povolení ke zpracovávání kůží a výrobu obuvi dostali – v roce 1894 založili ve Zlíně firmu pod názvem „Antonín Baťa“ (od 1. srpna 1900 změna – vznik veřejné společnosti „T & A Baťa“) a s několika zaměstnanci začali budovat společnost, která velmi brzy přerostla slávu tehdejšího Rakouska-Uherska a později i samostatného Československa. Ekonomiku firmy, po několika letech společného budování firmy, převzala Anna Baťová a držela zpočátku své bratry velmi zkrátka, poněvadž si zvykli spíše vysedávat v blízké hospůdce, než se věnovat obchodu a firmě jako takové. První velkou zakázku na vojenské boty, obdržela firma Baťa od Rakouska-Uherska. Šlo o dodávku obuvi pro 5200 vojáků. V roce 1910 vyráběli již na 10 000 párů. Po úmrtí nejstaršího sourozence Antonína (zemřel v roce 1908) se vedení firmy ujal Tomáš Baťa. Během následujících 25 let (během nichž mohl několikrát zkrachovat) vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik. Díky této skutečnosti se do města přistěhovalo mnoho obyvatel, především z chudého Valašska, ale i ze Slovácka, Hané a vzdálenějších oblastí Československa. S rozvojem Zlína zároveň docházelo k pozvolnému ukončení masivního valašského vystěhovalectví do Texasu. Baťově továrně pomohla první světová válka, kdy byl důležitým dodavatelem obuvi pro rakouskou armádu. Vítězně se popral s hospodářskými krizemi v letech 1922–1923 a 1929–1933 a vypracoval se v největšího světového výrobce obuvi se závody a prodejnami v mnoha desítkách zemí světa. V letech 1921–1930 se počet obyvatel dnešního území města zvýšil z 14 470 na 34 348. Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem. Tomáš Baťa pozval do Zlína mnoho renomovaných architektů (například Le Corbusiera), a tak se město změnilo v aglomeraci plnou funkcionalistické architektury. Rostly kolonie typických „baťovských“ staveb – rodinných domků, ale také výškových domů. Jako příklad lze uvést stavbu Společenského domu, v současnosti Hotelu Moskva, v letech 1931–1933. V době vrcholící rozmachu Baťova koncernu došlo k jeho formálnímu přejmenování. Firma „T & A.Baťa“ přestala v roce 1931 právně existovat a byla přeměněna v akciovou společnost Baťa, a.s., Zlín. Tomáš Baťa (tragicky zemřel 12. července 1932 při leteckém neštěstí při letu do Švýcarska za svým tehdy nezletilých synem Tomášem), přenechal svůj velký podnik v závěti polorodému bratrovi Janu Antonínovi právě z důvodu, že v něm cítil obdivuhodnou, cílevědomou silnou vůli. Takovou jakou měl jejich otec. Jan Antonín Baťa (zemřel v roce 1965 v zahraničí), se jmenoval původně Jan Karel, říkal si později Antonín právě po otci. Tomáš Baťa o něm napsal: „... Byl cílevědomý a odvážný, protože hlavně v Jižní Americe to pro něj nebylo jednoduché.“ Rozvoj města Zlín a firmy Baťa, a.s., Zlín, pokračoval ještě vyšším tempem, než do té doby. Nejproslulejší stavbou z té doby je 77,5 m vysoký mrakodrap „Jednadvacítka“ – tehdejší sídlo ředitelství firmy Baťa. Tato budova byla vystavěna v letech 1937–1938 podle projektu architekta Vladimíra Karfíka a kromě mnoha pokročilých technických řešení (šestnáctipatrový železobetonový skelet postavený za 160 dní, centrální klimatizace s ovládáním v jednotlivých kancelářích) je známá hlavně „pojízdnou“ ředitelskou kanceláří v jednom z výtahů (s telefonem a tekoucí vodou). V době vzniku to byla druhá nejvyšší necírkevní stavba v Evropě. Město tehdy několikrát navštívil i prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk. Tomáš Baťa zastával od roku 1923 až do své smrti při letecké havárii v roce 1932 úřad starosty Zlína a cílevědomě budoval moderní město „pro 50 000 obyvatel“. Neorientoval se jen na svou továrnu a bydlení pro dělníky (výstavbou nejen tzv. dělnických čtvrtí, např. Letná, Zálešná, Podvesná i Lesní čtvrti a domků v Otrokovicích, ale i luxusnějších rodinných domů ve Zlíně pro pracovníky vedení firmy), ale i na obchodní a dopravní síť, služby, kulturní a sportovní vyžití obyvatel. Mnohé budovy tehdy postavené se pyšnily přívlastkem „nej“: např. největší obchodní dům, největší hotel, největší kino (pro 2 500 sedících diváků), všechno bráno „na východ od Frankfurtu“. Mezi nejvýznamnější stavby ve městě patří Památník Tomáše Bati od architekta Františka Lydie Gahury, který byl otevřen rok po smrti Tomáše Bati (1933) a je považován za vrcholné dílo zlínské architektury. Je pozoruhodné, že takovéto budovy vznikaly v relativně malém městě, a ne v metropolích jako Vídeň či Berlín. Zlín třicátých let je dodnes považován za „architektonický zázrak“ a živou učebnici funkcionalismu. Řadu dalších plánů však překazila válka (např. dostavbu centrálního zlínského Náměstí Práce, železnici Praha‒Zlín‒Košice nebo dálnici Praha‒Zlín, ke které na Zlínsku existuje několik torz mostů). Sestra Anna zemřela v roce 1936. 1. října 1935 vznikl podle vládního nařízení č. 104/1935 Sb., „kterým se v zemích České a Moravskoslezské provádějí změny obvodů některých okresních úřadů,“ nový politický okres Zlín a město se tak stalo okresním městem. Za druhé světové války, v roce 1944, bylo město bombardováno. Již v roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny.", "section_level": 2}, {"title": "Budování socialismu.", "content": "Od 1. ledna 1949 bylo město v souvislosti s připojováním dalších obcí přejmenováno na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda, centrální městská čtvrť si však ponechala název Zlín (plným označením Gottwaldov I-Zlín). Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. V úspěšné činnosti pokračovaly instituce s baťovskou historií – například zlínské filmové ateliéry, které proslavili svými animovanými díly především Karel Zeman a Hermína Týrlová. Jiným příkladem je jeden ze zakladatelů českého průmyslového designu Zdeněk Kovář (ergonomické nástroje a stroje, automobily Tatra 603 a Tatra 138). Zlín se stal také domovem cestovatelské dvojice Zikmund a Hanzelka. Po roce 1968 začala výstavba největšího zlínského sídliště Jižní Svahy, které se stále rozvíjí. Dnes zde žije přes 25 tisíc lidí. Baťovy závody pokračovaly ve výrobě obuvi pod názvem Svit n. p. V 80. letech byly koncernovým podnikem, pod který spadaly i závody v Třebíči, Zruči nad Sázavou a Botana Skuteč. Jen ve Zlíně tehdy v koncernu pracovalo přes 20 000 zaměstnanců a vyrobili přes 20 milionů párů obuvi. Většina produkce (cca 60 % výroby), mířila na export do zemí RVHP, hlavně do Sovětského svazu. Obuv se exportovala i na západ včetně USA (cca 20 %) a na tuzemský trh. Většina strojní výroby pokračovala v ZPS (Závodech přesného strojírenství), které měly dobré jméno především v obráběcích strojích. Výrobu pneumatik provozoval národní podnik Rudý říjen. V roce 1975 byla v nedalekých Otrokovicích dokončena výstavba největší pneumatikárny v socialistických zemích. V 90. letech se podnik vrátil k původnímu názvu BARUM (původně BAta RUbber Manufacturing) a dnes je důležitou součástí koncernu Continental. V roce 1990 dosáhl počet obyvatel téměř 90 tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta a přelom století.", "content": "V prosinci 1989 navštívil Gottwaldov Tomáš Baťa mladší. Seznámil se jak s areálem Svitu a ZPS, navštívil i společnost Barum v Otrokovicích. S úrovní výroby v obuvi i pneumatik byl velmi spokojen a překvapen i s úrovní řízení a technickým vybavením podniků. K 1. lednu 1990 došlo k přejmenování města Gottwaldov zpět na Zlín. Od 24. listopadu 1990 je Zlín statutárním městem. V roce 2001 byla založena Univerzita Tomáše Bati (má necelých 10 tisíc studentů) a vznikl samosprávný Zlínský kraj. V 90. letech 20. století docházelo ve městě k rozvoji soukromého podnikání (zlínský region tehdy měl nejvíce podnikatelů na počet obyvatel), ale zároveň také zanikly některé menší podniky (např. mlékárna Lacrum, jatky a další). Státní podnik Svit a. s. Zlín ukončil výrobu obuvi v roce 2000 z důvodu vyhlášení konkurzu. Důvodem byly neuhrazené státní pohledávky ze zemí svazku postsovětských států, soustředěných ve Společenství nezávislých států, které vzniklo v roce 1991 po rozpadu SSSR. Ve městě, které bylo dříve centrem obuvnického průmyslu, se dnes výrobou obuvi zabývá jen hrstka firem s několika stovkami zaměstnanců. ZPS udržuje strojírenskou výrobu mimo hlavní podnikový areál. Ve zlínském areálu je i firma MITAS, zabývající se výrobou velkých pneumatik a další gumárenské výroby. Významně negativní vliv mělo také rozdělení Československa: Zlínsko se z centrálního regionu stalo příhraniční oblastí, obchod a doprava směrem na východ prudce poklesly, a v celém regionu prudce vzrostla nezaměstnanost. V současné době je však nezaměstnanost ve Zlíně pod celostátním průměrem. V roce 2010 bylo město napojeno na dálniční síť prostřednictvím rychlostní silnice R55 (od roku 2016 jako dálnice D55). Po roce 1990 se od města osamostatnilo několik bývalých částí Zlína (Lhota, Lípa, Tečovice, Karlovice, Březnice a Ostrata). K 1. lednu 2009 se pak na základě referenda ze 17. května 2008 osamostatnily Želechovice nad Dřevnicí. Sílily také požadavky na zřízení osadních výborů či přímo samosprávných městských částí v okrajových částech Zlína. V roce 2010 se do zastupitelstva dostalo hnutí M. O. R. (Morální očistu radnice), které mělo vznik samosprávných městských částí v Přílukách, Malenovicích, Vršavě, Klečůvce či v Lužkovicích jako jeden z klíčových bodů ve svém volebním programu, avšak neprosadilo tento záměr u svých koaličních partnerů, takže do programového prohlášení rady se dostalo již jen neurčité posílení pravomocí městských částí. Prakticky nedošlo k žádným změnám, v zastupitelstvu nakonec neprošel ani kompromisní návrh na posílení pravomocí komisí místních částí. Hnutí M. O. R. se pod vlivem tohoto neúspěchu rozpadlo a část jeho politiků odešla z hnutí i z rady města. Vznik městských částí prosazovali například náměstek primátora Bedřich Landsfeld či Eva Štauderová a Pavel Jungmann, odpůrcem byl například primátor Miroslav Adámek (nestraník za TOP09 a STAN) či opoziční zastupitel Martin Mikeska z ČSSD.", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní Zlín.", "content": "Dnes je Zlín nejen sídlem Zlínského kraje, ale zejména významným průmyslovým, obchodním a kulturním centrem východní Moravy. Ve městě je soustředěno velké množství středních škol a také Univerzita Tomáše Bati. Nacházejí se zde tři nemocnice, mj. Krajská nemocnice T. Bati. V roce 2025 by ji měla nahradit nová moderní nemocnice v Malenovicích. Vzhledem ke krajskému postavení je ve Zlíně kromě okresního soudu i pobočka brněnského krajského soudu. Ze Zlína vysílá regionální Český rozhlas Zlín. Zlín se v roce 2008 prezentoval v New Yorku prostřednictvím výstavy \"ZLíNY\" (Zlín in New York). K této výstavě vznikl i propagační film Zlína, který mapoval jeho současnost. V květnu 2008 bylo dostavěno na zlínském náměstí Míru obchodní a zábavní centrum \"Zlaté jablko\". Nachází se na místě bývalé historické budovy Záložny. Při stavbě tohoto centra byla jedna z podmínek zachování přední části domu z důvodu historické významnosti pro město Zlín.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Zlín (v letech 1949–1989 Gottwaldov) podle výsledků sčítání lidu včetně místních částí, které k němu v konkrétní době patřily. Je patrné, že stejně jako v jiných velkých městech Česka počet obyvatel v posledních letech klesá. V celé zlínské aglomeraci nicméně žije přes 100 tisíc obyvatel. Do vlastního města dojíždí přes 10 tisíc lidí za prací i za studiem.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve Zlíně se nachází Městské divadlo, Kongresové centrum Zlín, Filharmonie Bohuslava Martinů, Velké kino, Krajská knihovna Františka Bartoše, Památník Tomáše Bati (bývalý Dům umění) nebo Krajská galerie výtvarného umění s expozicí ve druhém patře zámku. Ve zlínském zámku sídlí také Muzeum jihovýchodní Moravy s expozicí \"S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly\" a \"Archivem H+Z\", který spravuje nejen cestovatelský odkaz Hanzelky a Zikmunda, ale také Jana Havlasy, Stanislava Škuliny, Heleny Šťastné-Bübelové a Eduarda Ingriše. Další archeologické a národopisné expozice má muzeum umístěné na hradě Malenovice. Ve Zlíně je také Muzeum obuvi, divadlo Malá scéna a folklorní soubory Kašava, Vonica a Bartošův soubor písní a tanců. Každoročně se zde konají festivaly vážné hudby Harmonia Moraviae a Talentinum, festivaly folklorních souborů a dechových orchestrů FEDO (který pořádá Velký dechový orchestr města Zlína) a Zlínské besedování, divadelní festival Setkání-Stretnutie, ale také festival cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá Země. Nejznámější akcí je ovšem Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, který se zde koná už od roku 1961 a jehož návštěvnost od roku 2010 přesahuje 100 tisíc lidí. Festival je podporován Ministerstvem kultury České republiky a Státním fondem kultury ČR a Evropskou unií. V části Zlína, ve Štípě, se nachází zoologická zahrada, v posledních letech nejnavštěvovanější turistická atrakce na Moravě. Zlínská zoo, zvaná také Zoo Lešná, je místem, kde mohou návštěvníci vidět zvířata všech kontinentů v přírodním bioparku s volným výběhem. Nachází se v ní také historický zámek Lešná, který je často vyhledáván jako místo pro konání svatebních obřadů. Na okraji města je provozována hvězdárna.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se nacházejí fotbalový stadion Letná, Zimní stadion Luďka Čajky, PSG Arena, atletický stadion, městská hala, krytý bazén, koupaliště, turistické a cykloturistické stezky a další menší sportoviště. V zimním období je v provozu lyžařská sjezdovka v centru města. Ve Zlíně a okolí se každoročně jezdí motoristický závod Barum Rally. Mezi významné sportovní kluby patří:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Zlín leží relativně stranou od hlavních dopravních tahů. Je to dáno jednak polohou v poměrně stísněném údolí, ale zejména tím, že k rozvoji města došlo teprve ve 20. století, kdy již existovala hlavní silniční a železniční síť. Firma Baťa plánovala dopravní napojení zlepšit, ale její projekty (dálnice, protažení železnice na Slovensko) se vinou druhé světové války neuskutečnily. Za socialismu existoval opět plán vést kolem Zlína (tehdy Gottwaldova) dálnici (D1 byla původně trasována z Brna do Pováží), ten se ale neuskutečnil a po rozpadu Československa v roce 1993 bylo vládou preferováno zlepšení napojení na Ostravsko, zatímco Zlínsko zůstalo po určitou dobu stranou zájmu. Teprve po přivedení úseku dálnice D55 od křižovatky s D1 u Hulína na západní okraj Zlína (dokončeno roku 2010) má toto krajské město napojení na celostátní dálniční síť a výrazně se zrychlilo spojení s Brnem (cca 1 hodina z centra do centra) a potažmo i s Prahou.", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Silniční osu města tvoří hlavní silnice I/49, v západo-východním směru. Tato silnice vede z Otrokovic (napojení na D55 směr Hulín a I/55 směr Uherské Hradiště) a pokračuje přes Vizovice a jih Vsetínska na Slovensko (směr Púchov a dálnice D1). Přímo ve Zlíně se se silnicí I/49 kříží silnice II. třídy č. 490 (jižním směrem Uherský Brod a severním Fryšták a Holešov) a několik silnic III. třídy.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Zlín neleží na žádném významném železničním tahu. Jedinou tratí, která protíná město (rovnoběžně s hlavní silnicí), je slepá jednokolejná trať Otrokovice–Vizovice (trať 331). Uzlová železniční stanice v Otrokovicích (trať 330) tak plní úlohu hlavního železničního terminálu pro zlínskou aglomeraci, kde zastavují vnitrostátní i mezinárodní rychlíky (trasa z Polska do Rakouska nebo do Bratislavy). Se Zlínem je dopravně propojena nejen místní dráhou, ale i trolejbusovou dopravou.", "section_level": 2}, {"title": "Městská a regionální hromadná doprava.", "content": "Zlín provozuje městskou dopravu společně s Otrokovicemi. Dopravní společnost Zlín-Otrokovice (DSZO) provozuje autobusové a trolejbusové linky (na nich též hybridní vozidla schopná jízdy i mimo trolejové vedení). Zapojení osobních vlaků na železniční trati Otrokovice-Vizovice do tarifu MHD vedlo ke vzniku Zlínské integrované dopravy, do níž patří i některé linky jiných regionálních autobusových dopravců. Koordinátor veřejné dopravy Zlínského kraje (KOVED), zřízený krajem roku 2005, připravuje celokrajský integrovaný dopravní systém KORIS.", "section_level": 2}, {"title": "Části města.", "content": "V roce 1948 byly k městu Zlín připojeny obce Prštné, Louky nad Dřevnicí, Mladcová, Příluky a Kudlov a městské čtvrti byly pojmenovány: K 1. ledna 1949 byly k městu připojeny obce Jaroslavice, Malenovice, Tečovice, Kvítkovice a Otrokovice a sloučené město bylo pojmenováno Gottwaldov. Městské čtvrti nesly názvy: Již v roce 1950 nejsou Otrokovice ani Kvítkovice zmiňovány mezi osadami obce Gottwaldov a jsou uváděny jako samostatné obce – v roce 1960 byly Kvítkovice připojeny k Otrokovicím a ty byly roku 1964 „povýšeny“ na město. V letech 1950–1964 se Gottwaldov členil na 7 osad: Zlín, Zlínské Paseky, Prštné, Louky, Mladcová, Příluky, Malenovice (v seznamu osad nejsou zmíněny dříve připojené Jaroslavice, Kudlov, Tečovice, Kvítkovice ani Otrokovice, nově jsou zmiňované Zlínské Paseky). Od 14. června 1964 se Gottwaldov členil na 12 částí obce: kromě dosavadních sedmi (Zlín, Zlínské Paseky, Prštné, Louky, Mladcová, Příluky, Malenovice) nově ještě Jaroslavice, Kudlov a Tečovice (obce těchto jmen však byly podle vyhlášky připojeny již 1. ledna 1949) a Lhotka a Chlum. Dne 15. června 1976 k dosavadním 12 přibylo 8 nových částí obce: Březnice, Klečůvka, Kostelec, Lípa, Lužkovice, Salaš, Štípa a Želechovice nad Dřevnicí. K 1. lednu 1980 se počet částí obce zvýšil na 23; přibyly Karlovice, Ostrata a Velíková. K 1. červenci 1980 přibyla Lhota a počet částí obce se tak zvýšil na 24, k 1. lednu 1990 pak bylo město přejmenováno na Zlín. K 24. listopadu 1990 se počet částí obce snížil na 21: osamostatnily se Lhota, Lípa a Tečovice. K 1. lednu 1992 se osamostatnily Karlovice, k 1. lednu 1993 Březnice, k 1. lednu 2001 Ostrata. K 22. květnu 2003 zanikla část obce Zlínské Paseky a počet částí obce tak poklesl na 17. K 1. lednu 2009 se na základě referenda ze 17. května 2008 osamostatnily Želechovice nad Dřevnicí. Od roku 2009 se město skládá z 15 katastrálních území, která až na dvě výjimky odpovídají členění města na 16 místních částí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlín (v letech 1949–1989 \"Gottwaldov\") je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má obyvatel, v jeho aglomeraci žije více než 100 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Zlín (nommée « Gottwaldov » entre 1948 et 1990, en allemand, Gottwald) est une ville de la Tchéquie, la capitale de région de Zlín et le chef-lieu du district de Zlín. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2198030} {"src_title": "Synagoga", "tgt_title": "Synagogue", "src_document": [{"title": "Vývoj instituce synagogy.", "content": "Instituce synagogy vznikla v babylonském zajetí po zboření prvního jeruzalémského chrámu. V době druhého Chrámu již synagogy představovaly náboženská i společenská centra života obce, význam synagog výrazně stoupl ještě více po zboření druhého Chrámu roku 70. Synagoga sloužila jako modlitebna (\"bejt tefila\"), škola (\"bejt midraš\") i jako dějiště veřejných jednání (\"bejt kneset\"). V pozdějším vývoji převážila modlitební funkce synagogy, zatímco ostatní funkce přebíraly zvláštní budovy: midraš a židovská radnice. Nejstarší archeologický doklad existence synagógy na území Izraele pochází z počátku 1. století n. l. a nachází se v Gamle. Mimo Izrael se nejstarší takovýto doklad nachází na ostrově Délos a pochází z 1. století př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "Synagogy vycházejí konstrukčně z blízkovýchodních chrámů, stejně jako mešity, nicméně neexistuje zde žádný závazný vzor. V ortodoxních synagogách je ženám tradičně vyhrazen oddělený prostor za stěnou hlavního sálu či galerie v patře. Mnohé reformní synagogy se vnitřním uspořádáním blíží křesťanským kostelům. Výzdoba se zpravidla omezuje na ornamentální malby, mozaiky, závěsy, vitráže apod. Zpodobnění lidí, zvláště pak v podobě soch, se v synagogách nevyskytují, neboť by mohla být vykládána jako modloslužba. Synagoga je orientovaná na východ, respektive směrem k Izraeli. V Izraeli jsou synagogy orientovány směrem k Jeruzalému a v Jeruzalémě směrem k Chrámové hoře. Často bývá její podlaha pod úrovní okolního terénu nebo alespoň místo pro chazana (kantora, zpěváka, který vede modlitbu) je pod úrovní podlahy v duchu naplnění verše Žalmu 130,1 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Na východní (nebo k Jeruzalému orientované) stěně je aron ha-Kodeš - svatostánek. V něm jsou uloženy svitky Tóry, které má synagoga k dispozici. Někdy má synagoga svitek jeden, jindy několik. Podle tradičního uspořádání bývá uprostřed synagogy vyvýšené místo, které se nazývá buď \"bima\" nebo \"almemor\". Obojí znamená \"pódium\". Na tomto pódiu je pult, který používá chazan k čtení modliteb a ke čtení z Tóry. V synagogách postavených na přelomu 19. a 20. století je bima často součástí vyvýšené plošiny u Aronu. Svitky Tóry jsou tedy uchovávány ve svatostánku. Aron je připomínkou schrány (archy) úmluvy, která bývala uložena ve vnitřní svatyni Jeruzalémského chrámu. Bývá zakryt oponou (\"parochet\"), která rovněž symbolizuje chrámovou oponu, která oddělovala svatyni od velesvatyně. V synagoze také bývá věčné světlo (ner tamid), symbolizující nepřetržitě hořící menoru jeruzalémského chrámu a přítomnost Boží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga (z řeckého, \"synagógé\", „shromáždění“;, \"bejt kneset\", „dům shromáždění“ nebo בית תפילה, \"bejt tfila\", „dům modlitby“), je židovská modlitebna, sloužící kromě místa pro bohoslužebná setkání i jako místo setkání společenských nebo náboženského studia. V jidiš se synagoga nazývá „šul“ (škola), v ladino „esnoga“. ", "tgt_summary": "Une synagogue (du grec /, adapté de l'hébreu, « maison de l'assemblée ») est un lieu de culte juif. ", "id": 1445383} {"src_title": "Teologie", "tgt_title": "Théologie", "src_document": [{"title": "Historický vývoj pojmu.", "content": "Pojem \"teologie\" nepochází z křesťanského náboženství, ale ze starověké řecké kultury. Nejstarší užití slova nacházíme v Platónově \"Ústavě\" (379a). Platón se zde kriticky staví k mytologickým vyprávěním o bozích a hledá pravdu o jednom, dobrém a neměnném. Aristotelés užívá též pojmu teologie, označuje ji za nejvyšší z teoretických věd, která má za svůj předmět první příčinu (\"Metafyzika\" 1064a/b). Od 2. století začínají užívat pojmu křesťanští autoři, tzv. apologeté, kteří teologii staví do kontrastu k mytologii pohanského náboženství. Eusebeios z Kaisareie užívá pojmu ve smyslu „křesťanského chápání Boha“. U žádného z církevních Otců neoznačuje pojem celek křesťanské víry, ale pouze tu jeho část, která je vztažena k Bohu; to, co se týká božího spásného jednání vůči člověku, označovali Otcové pojmem \"oikonomia\" (ekonomie spásy). Zatímco mezi teology ve starověku patřili většinou biskupové, ve středověku hrají v teologii prim řeholníci. V rámci univerzit vznikají teologické fakulty, na nichž je studována křesťanská nauka systematicky. U Petra Abélarda a sv. Bonaventury z Bagnoreggia získává konečně pojem teologie rozsah posvátného vědění, který zahrnuje celou křesťanskou nauku. Na teologii se nyní pohlíží v tomto smyslu jako na spekulativní a teoretickou vědu, jejímž vrcholným dílem je \"Teologická suma\" sv. Tomáše Akvinského. S protestantskou reformací je opět posílen aspekt praktického rozměru teologie. Martin Luther se tímto chápáním staví do monastické teologické tradice, kterou ve středověku zastupuje např. sv. Anselm z Canterbury či sv. Bernard z Clairvaux. Praktickou vědou je teologie v tom smyslu, že se celá zabývá spásou člověka v Bohu, která zahrnuje i praktické počínání věřícího. Luterští teologové proto považovali teologii za \"scientia practica\", praktickou vědu. K dalšímu posilování praktických aspektů teologie na úkor teorie a spekulace přichází v době osvícenství (Johann Salomo Semler a Friedrich Schleiermacher). Na katolické straně se dnes chápe rozdělení na teologickou teorii a praxi jako svým způsobem fatální, neboť na základě samotných teologických principů nelze prakticky rozlišovat lidské poznání o Bohu a jeho postoj vůči Bohu a světu. V tomto chápání nemůže být v životě teologa rozděleno, co o Bohu vypovídá a jak před Bohem žije.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení teologie.", "content": "Teologii můžeme rozdělit na mnoho oborů podle různých měřítek. Toto rozdělení se věnuje akademickým odvětvím teologie v křesťanství: Podle svého předmětu (\"locus\")) můžeme teologii dělit takto: Podle své povahy lze dělit teologii na: Podle příslušnosti teologa k jednotlivému náboženství nebo skupině církví lze dělit teologii na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Teologie (z řeckého θεολογία \"theologia\" < θέος \"theos\" bůh + λόγος \"logos\" slovo; také bohosloví) je nauka o Bohu, o bozích a souvisejících tématech (zázraky, duše, posmrtný život apod.). V českém kulturním kontextu se teologií obvykle rozumí teologie křesťanská, v širším významu je však možné hovořit i o teologii ostatních náboženství. ", "tgt_summary": "La théologie (en grec ancien θεολογία, littéralement « discours rationnel sur la divinité ou le divin, le Θεός [\"Theos\"] ») est un ensemble de champs disciplinaires qui concernent d'une manière ou d'une autre l'idée de Dieu ou de divin. ", "id": 1635341} {"src_title": "Lotrinští", "tgt_title": "Maison de Lorraine", "src_document": [{"title": "Metsko-Ardenská dynastie a rod Anjou.", "content": "Tradice je někdy považovala za patrilineární potomky Karla Velikého. Prvním lotrinským vévodou z tohoto rodu se roku 1047 stal Adalbert, po němž následoval jeho bratr Gerhard. Starší z Gerhardový synů Dětřich založil vévodskou linii, mladší Gerhard se stal předkem hrabat z Vaudémontu. Poprvé rod Lotrinsko ztratil roku 1431, kdy vévoda Karel II. zemřel bez mužských potomků. Jeho dcera Izabela se provdala za Reného, vévodu z Anjou, který získal Lotrinsko pro sebe. Jejich dcera a dědička Jolanda se ale provdala za Bedřicha II., hraběte z Vaudémontu, vnuka mladšího bratra vévody Karla II. a dědičky Vaudémontského hrabství Markéty, a Lotrinsko se tak vrátilo do rodu Lotrinských. Na rozlišení obou vévodských linií se o mladší někdy mluví jako o dynastii Vaudémont, nebo Lotrinsko-Vaudémontské.", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie de Guise.", "content": "Vedlejší linií lotrinského rodu byli francouzští vévodové de Guise, kteří vynikli jako vůdcové Katolické ligy za válek s hugenoty v 16. století, a málem tehdy uzurpovali francouzský trůn. Vymřeli roku 1688.", "section_level": 1}, {"title": "Lotrinsko-Vaudémontská dynastie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Habsbursko-Lotrinská.", "content": "Zcela novou éru rodu založil poslední vévoda František Štěpán(† 1765), pozdější císař František I. (1745-1765), který se oženil s dědičkou habsburského rodu Marií Terezií. Cenou za sňatek bylo odstoupení Lotrinska Francii. Jejich potomci spojili jméno Habsburků se svým. Tradice lotrinského rodu poté ustoupila do pozadí, pro další generace byl přirozeně důležitější jejich původ ze strany císařského rodu. Od té doby se většinou o rodině Lotrinských mluví prostě jako o Habsburcích. Habsbursko-Lotrinská dynastie tak byla v letech 1780 – 1918 panujícím rodem v zemích habsburské monarchie a tudíž i pátou a zatím poslední českou královskou dynastií. Habsbursko-lotrinská dynastie je dnes jedinou žijící větví lotrinského rodu. Členové této dynastie pocházejí z manželství poslední habsburské panovnice Marie Terezie a Františka I. Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. V období let 1780 – 1806 pocházeli z této dynastie císařové Svaté říše římské národa německého, od roku 1804 do roku 1918 pak užívali titulu rakouských císařů. Kromě Rakous a Čech vládli jako dědicové Habsburků také v Uhrách; v letech 1765 – 1860 panovali také ve velkovévodství toskánském resp. ve vévodství modenském. Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení \"Habsbursko-Lotrinská dynastie\" často zkracováno jako \"Habsburkové\". Současnou hlavou rodu je Karl von Habsburg, vnuk posledního císaře Karla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lotrinští (, ) je panovnický rod, který vládl v Lotrinsku od 11. do 18. století, a následně v habsburské říši (jako Habsbursko-Lotrinská dynastie) do roku 1918, v 18. a 19. století také v italských státech Toskánsko a Modena. Rod byl spjatý s Lotrinskem po téměř celou jeho feudální historii, proto se titul Lotrinský zažil jako jeho vlastní jméno. Na odlišení od jiných dynastií na lotrinském trůně, a též na rozlišení jeho jednotlivých linií se někdy o starší linii mluví jako dynastii Metské či Ardénské, o mladší linii jako rodu Vaudémont. ", "tgt_summary": "La maison de Lorraine est une famille autrefois souveraine remontant au moins au. Elle prit le nom de Lorraine avec Gérard d'Alsace (mort en 1070), fait duc de Lorraine par l'empereur germanique Henri III, après son frère Adalbert.", "id": 1839138} {"src_title": "Zpracování přirozeného jazyka", "tgt_title": "Traitement automatique du langage naturel", "src_document": [{"title": "Tradiční (strukturalistický) přístup.", "content": "Počítačové zpracování přirozeného jazyka je interdisciplinární obor. Tento obor mimo jiné zkoumá přirozený jazyk jako matematický systém. Přirozený jazyk jako hlavní nástroj lidské komunikace je za pomocí aktivní účasti uživatele transformován prostřednictvím speciálních technologií ve formální jazyk (\"interlingua\"; logická reprezentace významu), který je vhodný pro sémantickou prezentaci. Vyjadřuje význam jednotlivých prvků přirozeného jazyka, který je počítačově zpracován. Základem je algoritmický popis jednotlivých rovin přirozeného jazyka, který je zároveň nezávislý na konkrétním jazyku. Základem interakce člověka s počítačem je dotazovací jazyk, u kterého je odstraněna víceznačnost jednotlivých prvků na všech úrovních. S ohledem na přesnost a jednoznačnost reprezentace samotného významu je nutná existence samostatné reprezentace pro každý významový prvek přirozeného jazyka. Struktury formálního jazyka jsou na konkrétních jazycích nezávislé. Při zpracování jazyka bylo nutné vymezit pravidla tzv. jazykové roviny. Každá jazyková rovina je pak určena svým hlavním jazykovým prvkem nebo třídou prvků, které jsou pro konkrétní rovinu typické. Každá rovina má vstupní a výstupní reprezentaci.", "section_level": 1}, {"title": "Fonetická rovina.", "content": "Výstupem fonetické roviny je zpracování posloupnosti fónů ve fonetické abecedě.", "section_level": 2}, {"title": "Fonologická rovina.", "content": "Výstupem fonologické roviny je posloupnost symbolů abstraktní abecedy, použitelná na fonologické rovině.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologie.", "content": "Výstupem morfologie je zpracování větné struktury.", "section_level": 2}, {"title": "Syntaktická rovina.", "content": "Výstupem syntaktické roviny je větná struktura (strom s označením větných vztahů).", "section_level": 2}, {"title": "Sémantická rovina (tektogramatická nebo tektografická, hloubková).", "content": "Výstupem sémantické roviny je větná struktura s určením větných vztahů.", "section_level": 2}, {"title": "Pragmatická rovina.", "content": "Výstupem pragmatické roviny je logická forma textu, která může být vyhodnocena jako pravda nebo nepravda.", "section_level": 2}, {"title": "Automatické indexování textů.", "content": "Je to proces přiřazení selekčních obrazů dokumentům nebo dotazům. Selekčním obrazem se rozumí výraz nebo množina výrazů určitého selekčního jazyka, např. všechna podstatná jména, předem daná podstatná jména, výrazy ve tvaru „podstatné jméno – přídavné jméno“ apod. Klíčovým problémem automatického indexování bývá určení, která slova textu nejlépe charakterizují jeho celkový obsah. Lingvistické problémy automatického indexování:", "section_level": 1}, {"title": "Mozaika.", "content": "Tato metoda automatického indexování je vhodná především pro ty jazyky, které mají rozvinutou flexi (ohýbání slov – skloňování, časování, stupňování atd.) a mají gramatickou shodu. Těchto pozitivních výsledků bylo dosaženo mimo jiné u češtiny, slovenštiny a ruštiny. Tato metoda nedokáže zcela dobře řešit problémy synonymie, homonymie a skrytých vztahů textu. Cílem metody je přiřadit vstupnímu textu selekční obraz. Tato metoda má dvě hlavní fáze, a to morfologicko-lexikální analýzu a syntaktickou analýzu. V těchto dvou fázích jsou z textu extrahovány terminologické jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Automatické indexování tezauru.", "content": "Informační požadavek může být vyjádřen i jinými výrazy přirozeného jazyka, než jaké se vyskytují v daném textu. Problém tkví v tom, že významy různých výrazů přirozeného jazyka se mohou různými způsoby a v různé míře vzájemně překrývat. Tři typy těchto situací jsou: Daný problém představuje „koeficient selekční významnosti“. Řešením problémům při indexaci dokumentů a dotazů je tezaurus.", "section_level": 1}, {"title": "Tezaurus.", "content": "Tezaurus je řízený slovník deskriptorového a selekčního jazyka, který je uspořádaný tak, že explicitně zachycuje apriorní vztahy mezi lexikálními jednotkami. Je to slovník obsahující: Tezaury určené pro indexování jsou zpravidla omezené na terminologii určité užší odborné oblasti. Ústředním pojmem tezauru určeného k indexování je deskriptor. Z každé skupiny synonymních termínů je vybrán jeden reprezentant nazývaný deskriptorem. Tento by měl být používán k samotnému popisu (deskripci) skutečného nebo požadovaného obsahu textu. Deskriptor je univerzální vyhledávací prvek, který při vyhledávání má zastupovat i všechna svá synonyma. Všechna synonyma jsou pak nazývána \"nedeskriptory\". Pouze mezi deskriptory se zachycují vztahy (vazby) – nadřazený, podřazený, asociovaný, ekvivalentní deskriptory v jiných jazycích (v případě vícejazyčného tezauru).", "section_level": 2}, {"title": "Strojový překlad.", "content": "Automatický neboli strojový překlad je stejně starý jako počítačové zpracování posloupnost znaků v nejobecnějším pojetí. Od poloviny 50 let se úkolem strojového překladu zabývalo asi 20 amerických a přes 10 evropských pracovišť. V této souvislosti není možné ani opomenout Univerzitu Karlovu v Praze, která v této oblasti vyvíjela aktivity od roku 1957. Jedním z jejich výsledků byl i experimentální systém APAČ (Automatický překladač z angličtiny do češtiny).", "section_level": 1}, {"title": "Strojový překlad 1. generace.", "content": "Systém strojového překladu tzv. 1. generace vytvářely překlad typu „slovo-slovo“ v nejlepším případě „sousloví za sousloví“. Jednalo se o velmi hrubý překlad. Veškerá logika systému spočívala v nalézání slovníkové jednotky a přidávání slovníkového ekvivalentu. Tyto strojové systémy obvykle zahrnovaly lematizátor slov vstupního textu. Vyzkoušené systémy strojového překladu 1. generace se staly základem automatizace nazývané dnes indikativní nebo orientační překlad. \"Smyslem takových systémů je rychle poskytnout informaci, o čem pojednává text v cizím jazyce\".", "section_level": 2}, {"title": "Strojový překlad 2. generace.", "content": "V systémech 2. generace jsou nějakým konzistentním způsobem odděleny pracovní fáze (programové moduly), které řeší:", "section_level": 2}, {"title": "Strojový překlad 3. generace.", "content": "Tyto systémy navíc uplatňují některé přístupy umělé inteligence. Někteří odborníci považují za 1. generaci jen systémy typu „slovo za slovo“, u 2. generace hovoří v souvislosti s jakýmkoliv zpracováním syntaktických struktur a 3. generaci vnímají jako zapojení jakékoli sémantiky do strojového překladu.", "section_level": 2}, {"title": "Automatická korektura textů.", "content": "Chyby lze rozdělit takto:", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus opravy pravopisných chyb.", "content": "Každé slovo z textu je třeba zkoušet lematizovat tak dlouho, dokud se:", "section_level": 2}, {"title": "Vytváření korpusů.", "content": "Korpusy textů jsou vytvářeny pro účely práce lingvistů. Slouží k pokusům o detailnější poznání jazyka. Korpusy jsou různého druhu nebo zaměření, obsahují velké množství textů, a to psaného i mluveného jazyka, ale i z hlediska obsahového by měly být co nejbohatší. Jednojazyčný korpus je souborem textů či promluv v jednom jazyce. Aby byla informace co nejefektivněji využita pro počítačové zpracování, je třeba shromážděná data (korpusy) obohatit jejich anotováním, tzn. doplňováním hodnot gramatických či jiných např. lexikálně sémantických kategorií jednotlivým prvkům věty. Existuje řada anotovaných korpusů u nás i ve světě. Pro češtinu je největším textovým korpusem Český národní korpus, vyvíjený v Ústavu Českého národního korpusu na FF UK. Anotování jazykového korpusu s sebou nese důležité výsledky v lingvistice. Dále umožňuje vypracovat procedury, které by se mohly na základě dat, která vytvořili lingvisté, „naučit“ analyzovat běžný text, a to včetně textu neznámého, který je pro systém dosud nepoznán.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace mezi počítačem a člověkem v přirozeném jazyce.", "content": "Komunikace v přirozeném jazyce mezi počítačem a člověkem \"by mohla v daleké budoucnosti\" sloužit k ovládání operačního systému, k dotazování do databází a vkládání dat do nich apod. ELIZA je experimentální chatbot z roku 1964. Je založen na třech datových strukturách. Základní konstantní datovou strukturou je slovník klíčových slov, na která je vhodné v dialogu reagovat. Každé slovo je ohodnoceno váhou a je mu přiřazena zásoba možných reakcí. Do druhé konstantní struktury patří seznam náhradních reakcí, které je možné použít bez ohledu na to, co říká pokusná osoba. Pro češtinu vznikl v roce 1980 systém KODAS pro vyhledávání dat v tabulkových strukturách. V dnešní době už existují pokročilejší virtuální asistenti jako Google Now, Siri a Cortana (rozpoznávající hlasové příkazy) a chatboti sloužící např. ke komunikaci společností se zákazníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačové zpracování přirozeného jazyka (\"Natural language processing\") je soubor technik na pomezí (počítačové) lingvistiky, informatiky (umělé inteligence), popř. též akustiky a dalších. Věnuje se analýze či generování textů nebo mluveného slova, které vyžadují určitou (ne absolutní) míru porozumění přirozenému jazyku strojem. ", "tgt_summary": "Le traitement automatique du langage naturel (abr. TALN), ou traitement automatique de la langue naturelle, ou encore traitement automatique des langues (abr. TAL) est un domaine multidisciplinaire impliquant la linguistique, l'informatique et l'intelligence artificielle, qui vise à créer des outils de traitement de la langue naturelle pour diverses applications. Il ne doit pas être confondu avec la linguistique informatique, qui vise à comprendre les langues au moyen d'outils informatiques. ", "id": 647918} {"src_title": "Občanská demokratická strana", "tgt_title": "Parti démocratique civique (Tchéquie)", "src_document": [{"title": "Program.", "content": "Svůj volební program pro volby v roce 2006 nazvala ODS „Společně pro lepší život“ či také „ODS Plus“. Tato kampaň následovala po tzv. „Modré šanci“, která se jasně měla vymezit k tehdejším koaličním vládám pod vedením ČSSD a nabídnout pravicové alternativy tehdejších programů. Program z roku 2006 ODS označila za opatření nutná k tomu, aby bylo zastaveno plýtvání penězi ze státního rozpočtu, zneužívání sociálních dávek a zadlužování státu, snížena míra korupce, posílena udržitelnost sociálního a zdravotního systému, zvýšena motivace pracovat a snížena nezaměstnanost. Základní součástí tohoto programu byla tzv. rovná daň, která poukazovala na přínosy podobného daňového systému, který zavedla SDKÚ-DS na Slovensku, kterou si ODS vyvolila za svůj vzor k následování. Podle kritiky levicových politických stran se jednalo o šanci jen pro bohatší menšinu společnosti a vedoucí zejména k dalšímu „rozevírání nůžek“ mezi sociálními skupinami. ČSSD kritické hlasy vtělila do vlastní „antikampaně“ s názvem ODS Mínus, ve které zpochybnila například zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví a požadovala diskuze o školném a reformách klíčových zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční orientace.", "content": "Občanská demokratická strana byla od roku 1992 členem Evropské demokratické unie (EDU), společného pravicového uskupení několika desítek evropských politických stran liberálního a křesťansko-demokratického zaměření. Od roku 2009 je na evropské úrovni zakládajícím členem Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (AECR). Předsedou AECR je dlouholetý politik ODS a europoslanec Jan Zahradil. Občanská demokratická strana spoluzakládala (společně s britskými a polskými Konzervativci) evropskou politickou stranu Hnutí za evropskou reformu a evropskou parlamentní skupinu Evropští konzervativci a reformisté (ECR). Počátkem roku 2019 ODS požádala vládu, aby Česká republika uznala Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Jednalo se o spornou záležitost, protože východní Jeruzalém byl Izraelem nelegálně anektován v roce 1980 a Palestinci ho nadále považovali za hlavní město budoucího státu Palestina.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány strany.", "content": "Nejvyšším orgánem ODS je podle stanov kongres. Schází se každoročně, obvykle na podzim. V sudých letech se volí vedení. Základní jednotkou ODS jsou místní sdružení v dané obci, či městě. Ta se seskupují do oblastních sdružení (kopírující v převážné většině bývalé okresy) a ta dále do regionálních sdružení (kopírující rozložení samosprávných krajů). Ve statutárních městech zpravidla kopíruje struktura místních sdružení jednotlivé městské části, či obvody a samotné statutární město je oblastním sdružením). Nejvyšším orgánem každého sdružení je sněm (místní, oblastní a regionální), který se koná podle stanov aspoň 1× ročně. Mezi sněmy řídí činnost sdružení jeho rada (místní, oblastní a regionální). V minulosti disponovaly od úrovně oblastí jednotlivá oblastní sdružení také svými kontrolními a revizními komise a také smírčími komisemi. Od úpravy stanov v roce 2013 jimi disponují pouze regionální sdružení a celostátní úroveň strany. Kontrolní a revizní komise má za úkol kontrolovat především hospodaření strany a správu jejího majetku, zatímco smírčí komise rozhoduje ve věcech sporů. Mezi kongresy rozhodují o činnosti strany výkonná rada, která má v současnosti 22 členů (členové předsednictva a po jednom zástupci z každého regionálního sdružení), a republikový sněm (členové předsednictva, předsedové regionálních sdružení a předsedové oblastních sdružení). Výkonná rada se schází podle potřeby, nejméně 1× měsíčně. Předsednictvo (dříve grémium) průběžně řídí činnost strany mezi zasedáními výkonné rady. Skládá se z předsedy strany, jejích místopředsedů a předsedů parlamentních klubů. Důležitými orgány pro vnitřní chod strany jsou parlamentní kluby (poslanecký, senátorský a europoslanecký). Jejich předsedové jsou členy předsednictva a na politický chod strany mají zásadní vliv. Tyto kluby zřizují své sekretariáty včele s klubovým tajemníkem. Dalšími orgány strany jsou straničtí manažeři (obdoba stranických tajemníků), kteří řídí provozní chod strany, ale na politické řízení strany nemají vliv (dle stanov ODS mají v orgánech strany pouze hlas poradní). Vrcholným představitelem je Hlavní manažer ODS, kterého jmenuje výkonná rada a který spravuje chod Hlavní kanceláře ODS. V minulosti mělo každé oblastní sdružení svého oblastního manažera a byla nastavena velice široká profesionální síť pracovníků strany. Dnes je již zachována struktura pouze regionálních manažerů, kteří mohou mít své asistenty. Pokud má v daném místě, či kraji ODS zastoupení v samosprávných orgánech, jsou zřizovány tzv. „Kluby zastupitelů“, které ale nemají právní zakotvení ve stanovách ODS a jsou pouze součástí jednacího řádu daného zastupitelstva. Kluby zastupitelů však mohou přijmout vlastní jednací řád, který je pro jeho členy závazný. Včele klubů stojí vždy jeho předseda a libovolný počet místopředsedů. V případě klubů krajských zastupitelů bývá ustanoven také Tajemník klubu, který provozně řídí chod klubu. Statut tajemníka klubu krajských zastupitelů je dán zvykově a v některých krajích je placeným zaměstnancem daného Krajského úřadu, např. Olomoucký kraj nebo Praha).", "section_level": 1}, {"title": "Historie Občanské demokratické strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od vzniku po rozštěpení.", "content": "Občanská demokratická strana byla založena 20. dubna 1991 na ustavujícím kongresu v Olomouci. Občanské fórum se tím rozpadlo na dva subjekty: ODS a středolevé Občanské hnutí. Předsedou se stal dosavadní předseda OF Václav Klaus. V listopadu 1991 ODS uzavřela koaliční dohodu s Křesťanskodemokratickou stranou (KDS) a na Slovensku s Demokratickou stranou. Ve volbách v roce 1992 zvítězila koalice ODS-KDS ve všech zákonodárných orgánech, ODS pak na federální úrovni uzavřela koalici s Hnutím za demokratické Slovensko, v České republice pak s KDS, KDU-ČSL a ODA. Premiérem Československa se stal Jan Stráský, premiérem České republiky pak Václav Klaus. V průběhu roku 1992 se ODS z českých stran nejzásadněji zasloužila o rozpad Československa, hlavně díky iniciativě předsedy Václava Klause. V čele nezávislé České republiky pak provedla ODS zásadní transformační kroky a podílela se na začleňování země do západoevropských struktur; podala přihlášku ke vstupu do NATO i EU. Dne 18. března 1996 se ODS sloučila s KDS, již společně tak šly do parlamentních voleb v červnu. V nich ODS znovu zvítězila, ovšem pravicová koalice získala pouze 99 poslaneckých křesel kvůli úspěchu tzv. nesystémových stran (KSČM a SPR-RSČ). Po jednáních, do nichž se výrazně zapojil prezident Václav Havel, byla dohodnuta menšinová koalice ODS, KDU-ČSL a ODA, tolerovaná Českou stranou sociálně demokratickou, jejíž předseda Miloš Zeman se na oplátku stal předsedou Poslanecké sněmovny. Na podzim 1996 získala ODS v prvních volbách do senátu 32 mandátů. ODS však musela čelit vzrůstajícímu tlaku ze strany veřejnosti (způsobený především zhoršením ekonomické situace), strany koaličních partnerů a i z vlastních řad. V souvislosti s finančními skandály na podzim 1997 odstoupil ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec a později místopředsedové strany Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Václava Klause k odstoupení. Následně vládu opustili ministři za KDU-ČSL a ODA, což vedlo k premiérově demisi. Pro tyto události ODS zpopularizovala označení \"Sarajevský atentát\", neboť výzva přišla během Klausovy návštěvy na summitu středoevropských zemí ve válkou zničeném Sarajevu. Přesto byl Václav Klaus v prosinci 1997 na 8. kongresu strany znovu zvolen předsedou ODS, což vedlo po krátkém problematickém období ke stabilizaci strany; Pilipovo a Rumlovo křídlo ji opustilo a v lednu 1998 založilo Unii svobody. ODS se pak nepodílela na dočasné polo-úřednické Tošovského vládě.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1998.", "content": "Po předčasných volbách v červnu 1998, v nichž dosáhla ODS nečekaně dobrého výsledku (druhá za ČSSD s 28 % hlasů), existovala možnost koalice některé z velkých stran s US a lidovci: unionisté však vládu s vítěznou ČSSD odmítli. Václav Klaus však podle novináře Erika Taberyho nabídl Unii svobody a KDU-ČSL „velmi kruté podmínky“, které tyto strany odmítly jako vydírání. V této situaci ODS překvapivě uzavřela tzv. Opoziční smlouvu s ČSSD, podle níž se měl stát předsedou vlády Miloš Zeman výměnou za předsednictví obou komor parlamentu a důležitá správní místa pro ODS. Občanští demokraté také měli zajistit schválení zákonů navržených ČSSD včetně reformy volebního zákona, která měla posílit většinové prvky (a byla zamítnuta Ústavním soudem). To se setkalo s velkou nelibostí veřejnosti (Děkujeme, odejděte!), nicméně vláda přežila do konce volebního období. Před volbami 2002 opustila ODS skupina okolo tehdejšího pražského primátora Jana Kasla. Nová strana se pojmenovala Evropští demokraté, roku 2006 se spojila se Sdružením nezávislých kandidátů do politické strany SNK Evropští demokraté. Ve volbách v červnu 2002 dosáhla ODS historicky třetího nejhoršího výsledku (24,5 % hlasů). Václav Klaus na podzim dal svou funkci k dispozici; na 13. kongresu ODS v prosinci 2002 byl novým předsedou zvolen ostravský senátor Mirek Topolánek, když o 11 hlasů porazil Petra Nečase. Od té doby ODS vyhrávala všechny volby, kterých se účastnila, až do drtivé porážky na podzim 2008. Jednalo se o následující hlasování: Po volbách v roce 2006, v nichž ODS po deseti letech opět zvítězila s historicky nejlepším výsledkem jakékoliv strany od vzniku republiky, sestavila ODS koaliční vládu s KDU-ČSL a Stranou zelených. Koaliční strany však získaly pouze 100 poslaneckých mandátů a tudíž se neobešly bez podpory poslanců Michala Pohanky a Miloše Melčáka, kteří opustili ČSSD. Patová situace vedla k několika měsícům křečovitého vyjednávání mezi stranami a politické nestabilitě. Na konci roku 2006 tak ODS držela nejdůležitější ústavní i mocenské posty v zemi: post prezidenta republiky (Václav Klaus v té době ještě podporoval ODS), předsedy vlády (Mirek Topolánek), 12 ze 13 krajských hejtmanů (všechny mimo Jihomoravského kraje), primátory většiny statutárních měst (Praha, Brno, České Budějovice atd. mimo Ostravy). Jediný důležitý post, jehož nedržela ODS, byl post předsedy Poslanecké sněmovny (tím byl Miloslav Vlček z ČSSD). Mezi nejdůležitější kroky vlády ODS, která nakonec vznikla, patřila reforma veřejných financí, příprava Evropského předsednictví, důchodová a zdravotnická reforma. Volební prohra v říjnu 2008 ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev, kdy drtivě zvítězila opoziční ČSSD, se stala živnou půdou pro kritiky Topolánkova vedení strany a posílila konzervativněji zaměřené tzv. „rebely“, do jejichž čela se postavili Vlastimil Tlustý, prezident Václav Klaus a Pavel Bém. Mezi nimi a vedením ODS došlo k rychlému zhoršení vztahů, které vyvrcholilo demonstrativním odchodem Václava Klause z 19. kongresu ODS a vzdání se postu čestného předsedy. Na tomto kongresu se zároveň pokusil Topolánka vystřídat v čele strany Pavel Bém, ale Topolánek svůj post obhájil. V průběhu roku 2008 nicméně ODS i další koaliční strany přišly o podporu několika svých poslanců a v lednu 2009 vznikly nové strany, které se zaměřily na nespokojence z ODS. 24. března 2009 proběhlo hlasování o nedůvěře vládě. PSP ČR vyjádřila nedůvěru kabinetu vedeného Mirkem Topolánkem; dva poslanci za ODS a dva za Stranu Zelených se rozhodli vládu nepodpořit, hlavním z důvodů byl ostrý nesouhlas s tehdejšími praktikami. Předseda strany Mirek Topolánek rezignoval oficiálně na svou funkci 13. dubna 2010. Jeho pravomoci do volebního kongresu převzal z rozhodnutí výkonné rady již 1. dubna pověřený místopředseda Petr Nečas. Toho pak 21. kongres Občanské demokratické strany zvolil předsedou strany.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny 2010.", "content": "Volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2010 předcházela turbulentní a vůbec nejdelší volební kampaň běžící prakticky od vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě v březnu 2009. Původně se volby měly uskutečnit jako předčasné již v říjnu 2009. Ústavní soud však na návrh Miloše Melčáka, poslance zvoleného za ČSSD, zrušil parlamentem přijatý ústavní zákon, který předpokládal uskutečnění předčasných voleb stejnou cestou jako při obdobné situaci v roce 1998. Následně sice došlo k široké politické shodě na změně Ústavy, která zakotvila možnost samorozpuštění Poslanecké sněmovny. Těsně před hlasováním o rozpuštění Poslanecké sněmovny však ČSSD vedená Jiřím Paroubkem porušila přijaté dohody a neumožnila z důvodu obav o vlastní úspěch konání voleb v listopadu 2009. Volby tak proběhly až v řádném termínu v květnu 2010 a funkční období původně „letní překlenovací“ vlády Jana Fischera se protáhlo na více než rok. V průběhu volební kampaně odstoupil 1. dubna 2010 z pozice volebního lídra předseda Mirek Topolánek. O 12 dní později pak rezignoval i na funkci předsedy. Výkonná rada ustavila novým volebním lídrem místopředsedu Petra Nečase. Ve volbách skončila ODS druhá (20,22 % hlasů a 53 mandátů) za vítěznou ČSSD, která získala 22,08% hlasů a 56 mandátů. Pětiprocentní uzavírací klauzuli překročily dále TOP 09 (41 mandátů), KSČM (26 mandátů) a VV (24 mandátů).", "section_level": 2}, {"title": "ODS opět ve vládě.", "content": "Přestože ODS ve volbách nezvítězila, zahájila prakticky bezprostředně po volbách koaliční jednání s TOP 09 a VV. Prezident republiky reflektoval vůli středopravicových stran vytvořit vládu podporovanou jejich bezprecedentní 118mandátovou většinou v Poslanecké sněmovně a pověřil Petra Nečase vedením jednání o vzniku vlády. Koaliční smlouva podepsaná mezi ODS, TOP 09 a VV rozdělila vládní křesla mezi smluvní strany v poměru 6 : 5 : 4. ODS vyslala do vlády Petra Nečase (premiér), Alexandra Vondru (ministr obrany), Jiřího Pospíšila (ministr spravedlnosti a předseda legislativní rady vlády), Pavla Drobila (ministr životního prostředí), Martina Kocourka (ministr průmyslu a obchodu) a Ivana Fuksu (ministr zemědělství). Vláda byla jmenována 13. července a Poslanecká sněmovna jí vyslovila důvěru 10. srpna. Během prvního roku vlády došlo k výměně některých ministrů nejmenšího koaličního partnera a také ke změně na postu ministra životního prostředí, kterým se v lednu 2011 stal Tomáš Chalupa. V říjnu pak na pozici ministra zemědělství vystřídal Ivana Fuksu dřívější ministr dopravy Petr Bendl.", "section_level": 2}, {"title": "Komunální a senátní volby 2010.", "content": "V komunálních volbách, které se uskutečnily spolu s prvním kolem voleb do Senátu 15. a 16. října 2010, obhájila ODS své prvenství mezi politickými stranami v počtu získaných mandátů. V dresu ODS tak bylo zvoleno celkem 5 112 zastupitelů. Výchozí situace před senátními volbami byla pro ODS obtížná. Strana obhajovala vůbec nejvyšší počet mandátů, 18 z celkového počtu 27. Ve dvoukolovém senátním klání ODS získala 8 mandátů, když celkovým ziskem 12 mandátů zvítězila ČSSD. Rozložení sil v Senátu nezměnily ani doplňovací volby, ve kterých v březnu 2011 na Kladensku uspěla ČSSD.", "section_level": 2}, {"title": "Krajské a senátní volby 2012.", "content": "Volby do zastupitelstev krajů se v roce 2012 uskutečnily 12. a 13. října. ODS zvítězila v Plzeňském kraji a celkově obsadila s 12,28 % hlasů třetí místo. Občanští demokraté potvrdili roli lídra pravice, když více hlasů dokázali získat jen sociální demokraté a komunisté. Ve stejné dny roku 2012 proběhlo i první kolo voleb do Senátu. ODS obhajovala 14 mandátů, do druhého kola postoupilo 10 kandidátů. Nejvýraznější úspěch zaznamenal Jaroslav Kubera, který v prvním kole získal 40,49 % hlasů a následně, společně s dalšími třemi kandidáty, uspěl i ve druhém kole.", "section_level": 2}, {"title": "Předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2013.", "content": "Předčasným volbám konaným ve dnech 25.–26. října 2013 předcházela politická krize, kterou odstartoval policejní zásah na úřadu vlády a následná demise premiéra Petra Nečase kvůlu kauze Nagyová. Přestože následné vyšetřování premiérova okolí nepřineslo konkrétní výsledky, ODS čelila tvrdým útoků i neopodstatněným odsudkům ze strany médií i levicové a populistické opozice. Několik dní po podání demise se ODS, TOP 09 a LIDEM dohodly na pokračování koaliční spolupráce, kterou by vedla místopředsedkyně strany Miroslava Němcová. Prezident Miloš Zeman ale s tímto postupem navzdory ústavním zvyklostem nesouhlasil a jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, která ovšem podle očekávání nezískala důvěru Sněmovny a vládla nadále v demisi. V důsledku těchto událostí poslanci odhlasovali rozpuštění Sněmovny a otevřeli tak cestu k předčasným volbám. Do nich vedla občanské demokraty původně zvažovaná premiérka Miroslava Němcová. Po rezignaci Petra Nečase na stranické funkce tuto agendu zastal 1. místopředseda Martin Kuba. ODS ve volbách získala 7,72 % hlasů a 16 mandátů, což byl nejhorší výsledek v historii strany. ODS následně odešla po sedmi letech do opozice.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Evropského parlamentu 2014.", "content": "V České republice přišli lidé k volbám do Evropského parlamentu 23. a 24. května 2014. ODS ve své předvolební kampani představila jako jediná strana vizi eurorealistické politiky. Občanští demokraté odmítli pouhý antagonismus vůči EU, stejně tak ale nesouhlasili s dalším přesouváním pravomocí do Bruselu. Hlavním motivem kampaně se stala Petice pro korunu, v rámci které se podařilo shromáždit více než 40 000 podpisů občanů, kteří tak vyjádřili přání zachovat korunu a nepřijímat euro. Post europoslance ohájili předseda europoslaneckého klubu Jan Zahradil a bývalý hejtman Evžen Tošenovský.", "section_level": 2}, {"title": "Komunální a senátní volby 2014.", "content": "Navzdory předpovědím mnohých komentátorů ODS uspěla v komunálních volbách, které se uskutečnily 10. a 11. října 2014. Z hlediska procentuálního přepočtu získaných hlasů byla třetí nejsilnější parlamentní stranou, když je předstihlo pouze hnutí ANO a ČSSD. Občanští demokraté obhájili víc než 2 500 mandátů, do čela obcí se postavilo na 250 starostů zvolených za ODS. První kolo senátních voleb se uskutečnilo společně s komunálními volbami, ODS v něm obhajovala 3 mandáty. Do druhého kola, které se konalo 17. a 18. října, postoupilo hned 7 kandidátů občanských demokratů, místo v horní komoře parlamentu získali 2 z nich. V roce 2014 musela ODS v důsledku mediálního tlaku vrátit milion korun z podezřelého sponzorského daru od mladé kadeřnice Sabiny Spálovské.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny 2017.", "content": "ODS v těchto volbách posílila o 9 mandátů a se ziskem 11,3% hlasů se stala druhou nejsilnější stranou ve Sněmovně, před ní se s velkým náskokem ocitlo hnutí ANO. Potenciální koalice dvou nejsilnějších stran – ANO a ODS, jež by měla ve sněmovně těsnou většinu 103 hlasů, však byla jakožto předvolební slib občanskými demokraty odmítnuta. ANO následně po krátkém období menšinové vlády sestavilo druhou – koaliční vládu ANO a ČSSD s podporou KSČM. ODS se tak stala nejsilnější opoziční stranou a její předseda Petr Fiala se stal lídrem tzv. Demokratického bloku.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do zastupitelstev obcí a Senátu 2018.", "content": "ODS ve volbách do zastupitelstev obcí uspěla a ve většině velkých měst posílila. Vyhrála také volby do zastupitelstva Hlavního města Prahy, byť s minimálním náskokem oproti všem ostatním, kteří se do něj dostaly. Tři další subjekty – Piráti, Praha sobě a Spojené síly pro Prahu (volební koalice TOP 09, STAN a KDU-ČSL) ale uzavřely koalici mezi sebou a ODS se tak k funkcím v městské radě nedostala. V senátních volbách však ODS drtivě zvítězila v obou kolech. Z prvního kola postoupilo 10 vlastních kandidátů a 3 další, kteří kandidovali v rámci koalice nebo s podporou ODS. Senátory se nakonec stalo 9 kandidátů ODS a 3, kteří kandidovali v rámci koalice nebo s podporou ODS (jeden z nich byl členem ODS). Do senátního klubu ODS se pak přidal ještě Ladislav Faktor, který kandidoval jako nezávislý, a Ivo Valenta, který se do senátu dostal již dříve za Stranu soukromníků. Tento klub měl tedy 18 členů a až do Doplňovacích voleb 2019 se dělil o první místo s klubem Starostů a nezávislých. Úspěch v senátních volbách zaručil ODS zisk křesla předsedy Senátu pro senátora Jaroslava Kuberu, který tuto funkci vykonával až do svého náhlého úmrtí v lednu 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Preference.", "content": "Na počátku 90. let měla ODS velikou podporu u veřejnosti a preference se tehdy pohybovaly kolem 35 %. Po sarajevském atentátu podpora ODS slábla, nicméně po roce 1998 se preference začaly zvedat a pohybovaly se kolem 25 %. Po nástupu vlády sociální demokracie roku 2002 pak podpora sílila, volby v roce 2006 přinesly největší zisk přes 35 % hlasů. Po pádu vlády se preference s ČSSD vyrovnaly, ale volby roku 2010 nakonec straně přinesly jen 20 %. Popularita pak prudce slábne, předčasné sněmovní volby v roce 2013 strana získala pouze 7,7 % a na konci roku se její preference pohybovaly už jen kolem 4 %. Po volbě nového vedení strany v lednu 2014 se nicméně propad preferencí zastavil, od té doby setrvávají v rozmezí 6–9 %, což potvrdily i volby do Evropského parlamentu v květnu 2014. Květen 2016 11 %.", "section_level": 1}, {"title": "Politici ODS.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předsednictvo.", "content": "Na 29. kongresu ODS v Praze dne 18. ledna 2020 bylo zvoleno následující předsednictvo strany:", "section_level": 2}, {"title": "Programové týmy.", "content": "Systém programových týmů nahradil původní expertní tým ODS, který plnil funkci dřívejší stínové vlády. Členové programových týmů se podílí na formování programových priorit ODS v jednotlivých gescích, každý tým čítá několik členů a jednoho koordinátora, který za danou oblast zodpovídá. Koordinátoři programových týmů:", "section_level": 2}, {"title": "Poslanci Parlamentu České republiky.", "content": "Poslanecký klub ODS má 23 členů, z toho 4 ženy. Předsedou klubu je 1. místopředseda strany Zbyněk Stanjura. Místopředsedou sněmovny za ODS je předseda strany Petr Fiala. Předsedou Ústavně právního výboru je Marek Benda, v čele Výboru pro obranu a bezpečnost stojí Jana Černochová. ODS ještě připadá podle sněmovních dohod křeslo předsedy Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, to je ale po odvolání Václava Klause mladšího neobsazené. ODS na tuto pozici navrhuje plzeňského primátora Martina Baxu, ke zvolení nového předsedy však stále nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Senátoři Parlamentu České republiky.", "content": "V senátorském klubu ODS je aktuálně 19 členů. Předsedou klubu je bývalý policejní prezident Martin Červíček a 1. místopředsedou je Zdeněk Nytra. Místopředsedou Senátu je Jiří Oberfalzer. Až do svého náhlého úmrtí v lednu 2020 byl předsedou Senátu Jaroslav Kubera. Ve funkci ho 19. února 2020 nahradil Miloš Vystrčil. Předsedou Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu je Vladislav Vilímec.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritika Občanské demokratické strany vychází z různých ideových pozic a je běžnou součástí politického boje. Velkých rozměrů dosáhla při skandálu s financováním strany a ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006, kdy na kritice ODS postavila Česká strana sociálně demokratická svou volební kampaň nazvanou ODS Mínus. ODS byla též kritizována ze strany politické pravice za nedostatečné prosazování pravicových hodnot v Topolánkově vládě. Zejména šlo o podpis Lisabonské smlouvy Mirkem Topolánkem a snahu prosadit ji v parlamentu, schválení antidiskriminačního zákona nebo uznání nezávislosti Kosova. Kromě kritiky ideologické je ODS též terčem kritiky věcné, nejčastěji v souvislosti s korupčním jednáním svých členů. Zvlášť silnou nevoli vyvolal například bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček, za jehož působení ve vládě získala jeho „bývalá“ firma Viamont miliardové státní zakázky. Jde přitom o firmu s netransparentní vlastnickou strukturou, která využívá listinné akcie na majitele. Proto lze předpokládat, že zde Aleš Řebíček stále vlastní nemalý obchodní podíl a při rozhodování o veřejných zakázkách se jako ministr dopustil střetu zájmů a obohatil se o stovky miliónů korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská demokratická strana (ODS) je česká liberálně konzervativní pravicová strana, vládní v letech 1992–1996, 1996–1997, potřetí od podzimu 2006 do jara 2009 a opět od července 2010 do července 2013 jako nejsilnější koaliční partner v kabinetu Petra Nečase. Strana se profiluje jako konzervativní a ekonomicky liberální na domácí scéně a euroskeptická na scéně evropské. ODS je společně s britskými Konzervativci a polskou Právo a Spravedlnost jednou ze zakládajících stran třetí největší evropské skupiny Evropští konzervativci a reformisté. Hlavními hesly programu strany jsou \"„nízké daně, zdravé veřejné finance, nezadlužená budoucnost, podpora rodin s dětmi a sociálně potřebnými, adresný sociální systém, snižování byrokracie, uvolnění podnikání, bezpečný stát a transatlantická vazba.“\" ", "tgt_summary": "Le Parti démocratique civique (, ODS) est un parti politique tchèque de type conservateur libéral et eurosceptique. L'ODS est le principal parti de la droite libérale du pays. Il fut créé en 1991, après une scission du Forum civique par Václav Klaus, l'ancien président de la République, et est dirigé depuis le par Petr Fiala. Au niveau international, il est membre de l'Union démocrate internationale.", "id": 1196619} {"src_title": "Tóra", "tgt_title": "Torah", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Jak k tomuto věnování došlo, bylo předmětem debat v období raného rabínského anebo tanaitského judaismu (1. století n. l. – počátek 3. století n. l.) Jedna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření. Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to ale podle těchto verzí byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry. Během období Druhého chrámu (3. století př. n. l.–1. století n. l.) se pak prosazovala verze, podle které Mojžíš obdržel nejen celou psanou Tóru, ale také Ústní zákon. Podle hypotéz, které se od doby osvícenství začaly ujímat na evropských univerzitách, byl text Tóry sestaven z několika předcházejících zdrojů. Jde o tzv. hypotézu pramenů či dokumentární hypotézu (nazývanou někdy podle předpokládných pramenů \"Jahvisty\", \"Elohisty\", kněžského spisu, německy Priesterschrift, a tzv. Deuteronomisty zkratkou „JEPD“). V klasické podobě ji formuloval Julius Wellhausen, hypotéza ale prošla mnoha modifikacemi. Ke společně sdíleným východiskům moderního biblického bádání dnes patří předpoklad, že je text Tóry kompromisem kněžských a laických, navzájem rozdílných materiálů. Ke spojení těchto tradic do díla, které známe jako Tóru či Pentateuch, došlo pravděpodobně za vlády Peršanů od konce 6. stol. př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před tím, než Židé vstoupí do Kanaánu. Zatímco řecké názvy knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) popisují zhruba obsah každé knihy, v židovské tradici bývaly knihy označovány podle počátečních slov, jak je tomu i v tomto případě.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Tóra je v židovské tradici otevřena interpretaci. Během dvou tisíciletí rabínského judaismu byl text Tóry podroben agadické, halachické, gramatické, filozofické a mystické interpretaci. Tato nikdy nekončící interpretace Tóry zajišťuje názorové bohatství judaismu. Doslovnému výkladu se obvykle nedává přednost před ostatními výklady. Kabala a chasidismus někdy zdůrazňují, že proces předávání Tóry nikdy nekončí a může být zopakován pro každého jednotlivce zvlášť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tóra ( znamená \"zákon, učení\"), také \"Chamiša chumšej Tora\" (hebrejsky „Pět pětin Tóry“) označuje první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské bible. V širším smyslu pak slovo \"tóra\" označuje celý Tanach a také Ústní tóru, tradiční interpretaci textu Tóry. ", "tgt_summary": "La Torah ou Thora (en hébreu, « instruction » ; en grec ancien, « Loi ») est, selon la tradition du judaïsme, l'enseignement divin transmis par Dieu à Moïse ( – \"Tōraṯ Mōshe\") sur le mont Sinaï et retransmis au travers de ses cinq livres (hébreu : – \"Ḥamishā Ḥoumshē Tōrā\") ainsi que l'ensemble des enseignements qui en découlent. ", "id": 2425922} {"src_title": "Dom Mintoff", "tgt_title": "Dom Mintoff", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mintoff se narodil v katolickém prostředí. Studium architektury ve Velké Británii (Oxford). Brzy se angažuje v mladé, protiklerikální a tehdy probritsky zaměřené straně MLP (\"Maltese Labour Party\"), založené roku 1920. Roku 1947, kdy se MLP dostává pod předsedou Paulem Boffou k moci, se Mintoff stává zástupcem předsedy vlády a po roztržce s ním předsedou vlády. Po prohraných volbách roku 1950 se dostává znovu k moci roku 1955, po roztržkách s církví však přebírá vládu ještě téhož roku konkurenční strana \"Partit Nazzjonalista\". V této době dochází k radikálnímu obratu zaměření Mintoffa a MLP. Sekularismus dále sílí, Mintoff však upouští od svého plánu, integrovat Maltu do Velké Británie, a propaguje nyní neutralistická stanoviska a politiku státní nezávislosti (kterou Malta získává roku 1964). Roku 1971 vítězí MLP ve volbách a Mintoff se stává předsedou vlády (až do roku 1984). Jeho popularita roste. Mimo vyhlášení republiky (1974) přerušuje vázání maltské měny na britskou libru a podepisuje smlouvy o uzavření velitelství NATO na Maltě a o odchodu britských jednotek z ostrova (k němuž došlo 1979). Kontroverzní je jeho zahraniční politika (přes jeho probritskou minulost i ve Velké Británii). Malta za jeho vlády neudržuje jen úzké styky se Sovětským svazem a evropskými členy Varšavské smlouvy, ale i s Čínou a severní Koreou, v rámci ‚společné středomořské identity‘ především s Libyí, ale již v sedmdesátých letech se zasazuje o nezávislý palestinský stát; v paměti je i jeho několikatýdenní blokování výsledného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Madrid, 1983). Mintoff však ztroskotává na vnitropolitických problémech. Hospodářské problémy a stoupající nezaměstnanost, reforma zdravotnictví, kde došlo ke konfliktům s asociacemi lékařů, především ale eskalující konflikt s církví v otázce její role ve výchově a školství a v otázce zestátnění církevní pozemků. Tyto problémy vedou k tomu, že Mintoff se roku 1984 vzdává svých státních i stranických funkcí, přestože MLP zůstává vládnoucí stranou až do května 1987. Téhož roku, před parlamentními volbami, se Mintoffovi podařilo prosadit princip neutrality do státní ústavy. Mintoff je i spoluzodpovědný za předčasné ukončení vlády MLP v roce 1998, když při otázce důvěry hlasoval spolu s opoziční PN \"Partit Nazzjonalista\", která pak ve vypsaných parlamentních volbách zvítězila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dom Mintoff, celým jménem Dominic Mintoff (6. srpna 1916 Cospicua, Malta − 20. srpna 2012) byl maltský politik, opakovaně zvolený do úřadu premiéra Malty.", "tgt_summary": "Duminku « Dom » Mintoff est un homme d'État maltais, né à Cospicua le et mort à Tarxien le.", "id": 1420201} {"src_title": "Orientační běh", "tgt_title": "Course d'orientation", "src_document": [{"title": "Orientační běh ve světě.", "content": "Kolébkou orientačního běhu je Skandinávie, která má pro něj ideální podmínky - rozlehlé lesy a orientačně náročné terény. První závod v OB se uskutečnil 31. října 1897 v norském Oslu. Zúčastnilo se jej 8 mužských startujících, kteří soupeřili na trati dlouhé 10,5 km se 3 kontrolami. Čas vítěze byl 1:41:07. Postupně se rozšířil také do Švédska a Finska, kde během první poloviny 20. století vznikly národní svazy, systém soutěží atd. Do dalších míst Evropy a světa se začal šířit až ve druhé pol. 20. stol. Dnes se orientačnímu běhu věnuje okolo 1 milionu lidí na celém světě. V 68 státech je registrováno přes 350 000 závodníků ve více než 4 000 klubech. Doménou je především Evropa, mimo ní je nejrozšířenější v USA, Kanadě, Austrálii a v Japonsku. V současnosti se snaží výrazněji prosadit v Číně - především na vysokých školách.", "section_level": 1}, {"title": "Orientační běh a olympijské hry.", "content": "Přestože se orientační běh již v roce 2001 stal oficiálním sportem na Světových hrách (World Games) a je také sportem na letních OH neslyšících, zůstávají prozatím snahy o zařazení orientačního běhu na OH neúspěšné. Je nutno uznat, že závod je většinou nutné pořádat daleko od hlavního města, doba trvání soutěže je delší než většina ostatních individuálních soutěží a že tento sport není příliš atraktivní pro televizní diváky (to se ale pomalu mění díky technologii TracTrac, které pomocí GPS zaznamenává polohu běžce v terénu a přenáší ji na obrazovku; je tedy možné sledovat pohyb běžce na trati v reálném čase). Tratě, která by mohla vyhovovat požadavkům OH, jsou parkový orientační běh, micro-O a krátká trať. Nejpravděpodobněji by do programu olympijských her mohl být zařazen sprintový pěší orientační běh. Tato disciplína je po celém světě stále populárnější a může být také velmi divácky atraktivní. U příležitosti 17. zimních olympijských her v Naganu se v Sugadaira Kögen v Japonsku konal mezinárodní kulturní festival, ve kterém byl zařazen také lyžařský orientační běh. IOF pak roku 2002 sepsala petici Programové komisi Mezinárodního olympijského výboru, aby lyžařský orientační běh zařadila v roce 2006 na ZOH s tím, že by se mohl konat na stejném místě jako závody v biatlonu. Ve formálním doporučení ale Programová komise poukázala na to, že tento sport nemá dostatečné mezinárodní zastoupení (soutěží převážně skandinávské země), jsou zde překážky pro komentátory a diváky, které brání jednoduchému sledování soutěže, a nutnost výdajů na nové technologie a výsledkový systém. 28. listopadu 2006 pak Výkonný výbor Programové komise rozhodl lyžařský orientační běh spolu s dalšími sporty nezařadit ani do přezkoumávacího procesu. V současnosti se rozhoduje o zařazení pěšího orientačního běhu na LOH 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Orientační běh v Česku.", "content": "Do Československa se orientační běh dostal zásluhou turistů, kteří přivezli zkušenosti právě z pobytu ve Skandinávii. Vytvořili však svou variantu vycházející více z turistiky - vícečlenné hlídky, zátěž, ústní zkoušky, zákaz běhání. Prvky turistiky ale postupně mizely a na základě mezinárodních kontaktů se sport přibližoval skandinávskému pojetí. První závod se uskutečnil 22. října 1950 v Chřibech na Bunči a zorganizovali jej zlínští turisté pro tříčlenné pěší hlídky. Závod nesl jméno \"I. ročník poháru města Zlína\". V roce 1952 již proběhlo první Mistrovství ČSR a také první noční orientační běh, který zorganizoval klub TJ-Gottwaldov v Hostýnských vrších a následně i v Praze. Ve stejném roce se také uskutečnil první lyžařský závod. Po deseti letech se po velkých diskuzích začalo od roku 1960 závodit také individuálně. Samostatným sportem se však orientační běh stal až v roce 1968, kdy vznikl samostatný svaz (do té doby byl pod svazem turistů a lyžařů), který se dnes nazývá Český svaz orientačních sportů a kromě orientačního běhu zastřešuje také závody MTBO, LOB a Trail. V sezóně 2018 bylo zaregistrováno celkem 11 443 orientačních běžců, kteří jsou sdružení ve více než 200 klubech (mezi největší z nich patří Oddíl OB Kotlářka, OK Lokomotiva Pardubice, SK Žabovřesky Brno, OK 99 Hradec Králové, OOB TJ Turnov, KOS TJ Tesla Brno, SK Praga, SKOB Zlín, OOB TJ Tatran Jablonec, OOB TJ Slovan Luhačovice, OK Jiskra Nový Bor, OK Slavia Hradec Králové, USK Praha nebo OK Kamenice). Ročně se uskuteční přes 200 oficiálních závodů v pěším OB, 15 v MTBO a 10 v lyžařském OB.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní federace orientačního běhu.", "content": "Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF, \"International Orienteering Federation\") zastřešuje národní federace a jejich členy. Vznikla v roce 1961 v dánském hlavním městě Kodani. Mezi deseti zakládajícími členy bylo i Československo, za které byl zároveň zvolen do prvního předsednictva Dr. Miroslav Hlaváček. Dalšími zakládajícími členy byli: Bulharsko, Dánsko, Finsko, Maďarsko, Východní Německo, Západní Německo, Norsko, Švýcarsko a Švédsko. Nejvyšším orgánem IOF je Kongres, který je pořádán v dvouletých intervalech při MS. Kongres je složen ze zástupců národních svazů, kde každý stát má jeden hlas. V čele federace pak stojí předsednictvo (\"IOF Council\") – v jehož čele je prezident, tři viceprezidenti a sedm dalších řadových členů. Seznam členů předsednictva IOF:", "section_level": 1}, {"title": "Tratě pro pěší orientační běh.", "content": "Trať se navrhuje tak, aby prověřila fyzickou zdatnost i orientační dovednost. Orientační náročnost tratě a její délka musí odpovídat výkonnostní a věkové úrovni příslušné kategorie. Umístění kontrol a celková koncepce tratí musí vylučovat roli náhody. Délky tratí v jednotlivých závodech se liší v závislosti na charakteru terénu, typu závodu a dané kategorii. Pro obvyklé typy závodů jednotlivců by časy vítězů v jednotlivých kategoriích měly být zhruba následující Pravidla: Noční orientační běh má parametry stejné jako klasická trať – rozdílem je, že kontroly by měly být méně orientačně náročné (mohou být označeny reflexní páskou) a běhá se v noci (první závodník může vystartovat minimálně 60 minut po západu slunce a poslednímu by měl časový limit pro absolvování závodu vypršet minimálně 90 minut před východem slunce). Kromě klasického vybavení je pro noční disciplínu další povolenou pomůckou baterka, čelovka, či jiný přístroj poskytující osvětlení.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství České republiky.", "content": "Český svaz orientačních sportů, sekce orientačního běhu, každoročně přiděluje pořadatelství Mistrovství České republiky (MČR) v těchto disciplínách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Orientační běh (zkratka OB, angl. Orienteering) je sport založený na schopnosti orientace v terénu s mapou a buzolou. Účastníci na startu obdrží mapu, obvykle terénu, který neznají. Na mapě jsou vyznačena kontrolní stanoviště (\"kontroly\"), která mají účastníci nalézt v určeném pořadí. Závodní orientační běh je sport, při kterém závodníci postupně co nejrychleji oběhnou všechny kontroly na své trati. Tratě jsou připraveny v různé obtížnosti a délce a rozděleny do tzv. kategorií podle pohlaví a věku závodníků např. D35 (ženy nad 35 let) nebo H18 (muži do 18 let). Elitní kategorie přístupné všem bez rozdílu věku jsou H21 a D21. Závodníci při OB běhají většinou mimo cesty a překonávají terénní překážky. ", "tgt_summary": "La course d’orientation est un sport de pleine nature qui se pratique avec une carte et une boussole, et un système de gestion chronométrique électronique ( puce électronique au doigt) pour les courses officielles et qui se déroule en forêt ( individuelle ou relais ) ou en ville (sprint et relais ) de jour ou de nuit. La forme traditionnelle est une course à pied de type tout terrain mais d’autres formes de course d’orientation sont nées au fil des années, notamment à VTT et à ski. Une personne pratiquant cette activité est appelée un orienteur ou une orienteuse. Ce sport est géré par l.", "id": 733616} {"src_title": "Fridrich I. Barbarossa", "tgt_title": "Frédéric Barberousse", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Fridrich se narodil pravděpodobně v prosinci roku 1122 jako syn švábského vévody Fridricha Štaufského a jeho manželky Judity, dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů. O jeho dětství prakticky nic nevíme. Od svého mládí byl Fridrich velmi silně vázán na rod své matky. Na jaře roku 1147 se stal po svém zemřelém otci švábským vévodou. Brzy poté se spolu se svým štaufským strýcem králem Konrádem III. vydal na křížovou výpravu. Ale i na ní pěstoval blízký vztah se svým strýcem z matčiny strany Welfem VI. Během výpravy se Fridrich účastnil různých diplomatických jednání a „udržoval pozici“ mezi znepřátelenými Štaufy a Welfy. Po skončení křížové výpravy, která neslavila žádný podstatný úspěch, se konflikt mezi Štaufy a Welfy v říši dále vystupňoval.", "section_level": 1}, {"title": "Králem a císařem.", "content": "Když Konrád 15. února 1152 v Bamberku zemřel, jen Fridrich a bamberský biskup byli u jeho smrtelného lože. Oba poté tvrdili, že Konrád za plného vědomí předal královské klenoty Fridrichovi a řekl, že Fridrich má být jeho královský nástupce namísto Konrádova tehdy šestiletého syna, budoucího Fridricha IV. Fridrich energicky usiloval o korunu a ve Frankfurtu čtvrtého března jej kurfiřti zvolili králem. Byl korunován v Cáchách o několik dnů později. Po svém zvolení Fridrich dále posiloval své vztahy s Welfy. Ještě v roce 1152 obdržel Welf VI. říšské državy v Itálii (mj. markrabství toskánské, vévodství spoletské a principát sardinský). Následujícího roku pak jeho synovec Jindřich Lev získal právo investitury v biskupství oldenburském, retzenburském a meklenburském, a také ve všech nově vzniklých diecézích na východ od Labe. Postavení Jindřicha Lva se tak přiblížilo postavení krále. Dne 18. června 1155 byl Barbarossa v Římě korunován císařem. Během ceremoniálu Fridrich odmítl vzít za uzdu papežova koně, protože toto gesto chápal jako nepřijatelný projev podřízenosti papeži. Teprve po vysvětlení, že toto „gesto“ pochází od císaře Konstantina, se zaběhlému rituálu podvolil. V roce 1156 se Fridrich Barbarossa podruhé oženil. Jeho manželkou se stala dědička burgundského hrabství Beatrice. Na podzim využil úmrtí rýnského falckraběte Hermana ze Stahlecka a novým falckrabětem jmenoval svého nevlastního bratra Konráda.", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Itálii.", "content": "V květnu 1167 porazilo císařské vojsko, vedené jeho legáty kolínským arcibiskupem Rainaldem z Dasselu a mohučským arcibiskupem Christianem, Římany. V červenci dorazil k Římu i Fridrich spolu se vzdoropapežem Paschalem III. a dalším vojskem. Spojenému vojsku nemohl vzdorovat ani papež Alexandr III., ani Římané. Svatý otec uprchl do Beneventa a Římané se podrobili císaři a uzavřeli s ním dohodu, zajišťující jim další existenci senátu. Dne 30. července byl Paschal v chrámu svatého Petra v Římě slavnostně nastolen a 1. srpna korunoval Fridrichovu manželku císařovnou. Velký Barbarossův triumf byl vystřídán katastrofou. V císařově vojsku se totiž rozšířila malárie, které padla za oběť nejen většina vojska, ale i přední představitelé štaufské moci. Mezi zemřelými byli kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu, biskupové Konrád z Augsburgu, Alexandr z Lutychu, Daniel Pražský, Eberhard z Řezna, Gottfried ze Špýru a Hermann z Verdenu. Zemřeli i vévodové Fridrich IV. Švábský, Welf VII. a Děpolt, bratr českého krále Vladislava a mnoho dalších hrabat a šlechticů. V této situace se Fridrich spolu se zdecimovaným vojskem stáhl na sever. Oslabení císařovy moci využila v severní Itálii ke své aktivizaci Lombardská liga. Vzhledem k rostoucímu nepřátelství a slabosti císařského vojska musel nakonec císař prchat z Itálie v přestrojení. V červenci 1169 donutil Fridrich k rezignaci salcburského arcibiskupa Vojtěcha. Po jeho rezignaci císař nedosadil nového metropolitu, ale nechal arcibiskupství pod přímou správou říše. Dne 15. srpna 1169 nechal v Cáchách korunovat králem svého syna Jindřicha VI.", "section_level": 1}, {"title": "Spor s Jindřichem Lvem.", "content": "Tradičně dobré vztahy císaře k Jindřichu Lvovi se začaly horšit v polovině 70. let. Důvodem byly nejenom Jindřichovy spory s jeho knížecími protivníky, ale především jeho neochota poskytnout Fridrichovi vojsko k bojům v severní Itálii. Fridrich pak logicky považoval Jindřichovu nedostatečnou podporu za jednu z hlavních příčin svého neúspěchu. Proto začal postupně činit kroky, které měly vést ke zmenšení jeho moci. Prvním krokem bylo uzavření dohody s papežem a následné sesazení schizmatických biskupů, kteří byli věrní Jindřichovi. Na jejich místa se vrátili Jindřichovi nepřátelé. K Jindřichově oslabení vedlo i to, že jeho strýc Welf VI. (jenž ale byl zároveň i strýcem Barbarossy) výměnou za jiné výhody převedl na Fridricha své dědičné statky ve Švábsku. Zároveň se Jindřich Lev odmítl dostavit na říšský sněm ve Wormsu v roce 1179, kde se měly projednávat jeho spory s ostatními knížaty a církevními představiteli. I v dalších měsících se Jindřich odmítal dostavit ke dvoru a spor řešit. Následkem toho byla na něho uvalena v červnu 1179 klatba. V lednu následujícího roku na sněmu ve Würzburgu byla Jindřichu Lvovi pro urážku císařského majestátu odňata říšská léna, především vévodství saské a bavorské. Následně bylo Sasko rozděleno na Vestfálsko, které připadlo kolínskému arcibiskupství, a Engern, který získal Bernard pocházející z rodu Askánců. Bavorsko obdržel osvědčený Fridrichův spojenec Ota z Wittelsbachu a Štýrsko, do té doby formálně závislé na Bavorsku, bylo povýšeno na samostatné vévodství pod vládou dosavadního markraběte Otakara. Také hrabata z Andechsu byla povýšena do hodnosti vévodů meránských, chorvatských a dalmatských.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí křížová výprava.", "content": "Brzy po katastrofické porážce vojska Jeruzalémského království u Hattínu a následujícím obsazení Jeruzaléma Turky stala se v Evropě znovu aktuální otázka křížové výpravy. Fridrich i v minulosti pečlivě sledoval vývoj ve Svaté zemi a už dříve (na podzim roku 1184) vyjádřil na schůzce s papežem Luciem III. připravenost podílet se na přípravě nové kruciáty. Zároveň ale už v 70. letech navázal císař (byť epizodní) styky i se sultánem Saladinem ve snaze použít ho jako protiváhu při jednáních s Byzancí. Konečné rozhodnutí o vyhlášení výpravy však Fridrich odložil až na dvorský sněm plánovaný na Velikonoce následujícího roku v Mohuči. V druhé polovině roku 1188 se císař snažil o zajištění budoucího klidného průběhu tažení výpravy až do Svaté země. Jednal proto s posly z Byzance, z Ikonia, Uher i Srbska. Poté, co bylo zejména byzantské poselstvo ujištěno o veskrze mírových úmyslech výpravy a poté, co byly odpřisáhnuty císařovým synem vévodou Fridrichem Švábským, rakouským vévodou Leopoldem V. a würzbuským biskupem Gottfriedem, přislíbilo poselstvo podporu a zásobování výpravy na území Byzance. Ještě před svým odchodem na křížovou výpravu vyřešil Fridrich otázky související s regentskou vládou, kterou pověřil svého syna Jindřicha, a vymezil přesný okruh úkolů pro každého ze svých synů. Papež Klement III. mu slíbil, že vykoná Jindřichovu císařskou korunovaci. Před svým odchodem Barbarossa rovněž vyhlásil nové nařízení o míru. V květnu 1189 vyrazilo shromážděné vojsko z Řezna do Svaté země. Zatímco dobové prameny odhadovaly počet bojovníků na 100 000, současní historikové předpokládají spíše 12 000-15 000 bojovníků. Už začátkem června byl císař Fridrich v Ostřihomi přivítán uherským králem Bélou III. Dobré vztahy obou panovníků byly stvrzeny zásnubami císařova syna Fridricha s dcerou Bély III. Konstancií. Na konci června dorazil císař už do Bělehradu. Přestože už dříve byzantský císař Izák přislíbil hladký průchod křižáckého vojska Byzancí a také dostatečné zásobování vojska během cesty, výprava po celou cestu trpěla problémy s nezajištěným zásobováním a byla také neustále napadána. Byzantský císař v té době zajal císařské vyslance, navázal kontakt se sultánem Saladinem a obvinil Barbarossu, že plánuje dobýt Konstantinopol a dosadit na trůn svého syna. Za této situace zastavil v srpnu Barbarossa další postup výpravy, vybudoval si tábor ve Filippopoli (dnes Plovdiv) a v následujících měsících vyplenil velkou část Byzantské říše. Teprve počátkem listopadu přesunul svůj tábor do Adrianopole (dnes Edirne), kde si vybudoval zimní tábor. Tímto přesunem blíže ke Konstantinopoli se snažil zvýšit tlak na byzantského císaře. Zároveň začínal zvažovat útok na Konstantinopol na jaře roku 1190. Přesto jeho hlavním cílem stále zůstával úspěch křížové výpravy. V té době došlo také k jednání se zástupci Bulharů, kteří byli ochotni Fridricha při útoku na Konstantinopol podpořit. Rostoucímu tlaku nedokázal byzantský císař už dále odolávat a v lednu 1190 navrhl Barbarossovi dohodu a zavázal se plně podporovat křížovou výpravu. Na konci března se pak celé vojsko konečně přeplavilo přes Hellespont. Po přeplavení do Anatolie však s rostoucí vzdáleností od Konstantinopole slíbená byzantská podpora slábla. Jestliže byzantská pomoc byla pochybná, po opuštění byzantského území se situace ještě zhoršila. Ukázalo se, že dohody dříve uzavřené s Arslanem Kiličem mají prakticky nulovou hodnotu, protože sultán v letech 1188–1189 rozdělil svou říši mezi devět svých synů a ještě i další příbuzné, kteří mezi sebou rozpoutali boj. Křižáci se museli bránit neustálým tureckým útokům a když dosáhli 13. května hlavní město sultanátu Ikonium (dnes Konya) postavilo se jim do cesty silné turecké vojsko. Unaveným křižákům strženým Barbarossovým příkladem se však podařilo seldžucké Turky porazit a Ikonium dobýt.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Římský císař Fridrich I. Barbarossa zemřel 10. června 1190 v průběhu třetí křížové výpravy. Severně od města Silifke se pokoušel zkrátit si cestu přechodem přes brod řeky Salef (dnes je řeka známa jako Göksu) a při tomto pokusu se utopil. Císařova smrt se stala pro část rytířů vhodnou záminkou pro ukončení výpravy. Jen menší část vojska vedená Barbarossovým synem Fridrichem pokračovala dále do Svaté země. Z císařova mrtvého těla byly vyjmuty vnitřnosti, které byly pohřbeny blízko místa nešťastného úmrtí, ve městě Tarsu. Nabalzamované mrtvé tělo pokračovalo dále s výpravou. Poté, co křižáci dorazili do Antiochie, se ukázalo, že balzamace je nedostatečná. Proto bylo maso odděleno od kostí a bylo pohřbeno v Antiochii. Kosti pak měly být pohřbeny v osvobozeném Jeruzalémě a alespoň takto symbolicky měl Barbarossa dosáhnout svého cíle. Nakonec byly ale pohřbeny v hrobce v Tyru. Fridrich V. Švábský zemřel roku 1191 v Akkonu a hrob, kde byly pohřbeny kosti jeho otce, je dnes nezvěstný.", "section_level": 1}, {"title": "Fridrich Barbarossa a české země.", "content": "Po nástupu Fridricha Barbarosy na trůn zaujal k němu český kníže Vladislav II. zdrženlivý postoj. K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, hlavně však Vladislav již dříve Barbarossovi přislíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. A pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158. V květnu 1158 české vojsko vytáhlo do Itálie a v srpnu se zúčastnilo bojů o Milán, kde se proslavilo hrdinskými skutky. Dne 8. září 1158 v Miláně císař slavnostně znovu ozdobil Vladislava II. korunou. Samotná hodnota Vladislavova \"královského titulu\" vzbuzuje do dneška otazníky. Kromě chybějící domácí korunovace nevíme také nic o \"pomazání na krále\", které tvořilo důležitou součást rituálu korunovace. Přes udělený \"královský titul\" totiž Vladislav stále zůstával jen jedním z řady říšských knížat. Přijetím koruny z rukou císaře se Vladislav také do budoucna jednoznačně svázal se štaufskou politikou, což přinášelo mnohé problémy. Zprostředkovaně se týkal českých zemí i spor o salcburské arcibiskupství. V roce 1168 byl zvolen arcibiskupem Vojtěch, syn českého krále Vladislava. Barbarossa jeho volbu neuznal a v červenci 1169 donutil Vojtěcha k rezignaci, přestože Vladislav nabízel císaři za jeho uznání větší peněžní částku. Císař po roce 1165 přestavěl hrad v Chebu na falc. Tam byl v polovině roku 1179 vyřešen spor knížete Bedřicha s rakouským vévodou Leopoldem o Vitorazsko za přítomnosti císaře. Také tam pobýval o Vánocích v roce 1188. Fridrichova vnučka Kunhuta Štaufská byla manželkou českého krále Václava I. a matkou Přemysla Otakara II.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "I. manželka Adéla z Vohburgu II. manželka Beatrix Burgundská", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich I. Barbarossa (Rudovous) (asi prosinec 1122 – 10. červen 1190, řeka Salef v dnešním Turecku) byl římský král (1152–1190) a císař (1155–1190) z rodu Štaufů, syn Fridricha II. Švábského a Judity Welfské, dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů. ", "tgt_summary": "Frédéric de Hohenstaufen, dit Frédéric \"Barberousse\" (en allemand : \"Friedrich I., Barbarossa\", 1122 – ), fut empereur romain germanique, roi des Romains, roi d'Italie, duc de Souabe et duc d'Alsace, comte palatin de Bourgogne. ", "id": 70485} {"src_title": "Plzeňský kraj", "tgt_title": "Région de Plzeň", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 1. lednu 2016 se území kraje zvětšilo o některá katastrální území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje: Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Na území kraje se nachází sedm okresů s pěti okresními městy, tři okresy sídlí v krajském městě Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "content": "Okresní úřady v Česku však 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Území samosprávných krajů se od 1. ledna 2003 člení pro účely přenesené státní správy na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě Plzně, která je statutárním městem od roku 1990, vykonává rozšířenou působnost státní správu v Plzeňském kraji dalších 14 obcí. Okresy jsou nadále jednotkami územního členění státu a obvody některých dalších státních institucí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ačkoli je Plzeňský kraj rozlohou v Česku třetí největší, počtem obyvatel je až devátý a hustota zalidnění je druhá nejnižší v zemi (po Jihočeském kraji). V kraji je minimum středně velkých měst. Na metropolitní Plzeň navazují drobné vesnice, 4/5 rozlohy kraje (a 30 % obyvatelstva) tvoří katastry obcí do 2000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Plzeňský kraj patří mezi průměrně ekonomicky rozvinuté kraje. Na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) České republiky se podílí cca 5,5 % a v podílu tvorby HDP na obyvatele zaujímá mezi kraji páté místo, především díky ekonomické výkonnosti města Plzně, která dle odhadů vytváří téměř dvě třetiny celkového HDP Plzeňského kraje. V kraji působí řady významných firem z oblasti strojírenství (např. Škoda Transportation, TS Plzeň), výroby alkoholických nápojů (Bohemia Sekt Starý Plzenec, Stock Plzeň, Pivovar Prazdroj), keramické výroby, energetiky (Plzeňská teplárenská, Plzeňská energetika). V kraji působí také řady zemědělských firem a společností v oblasti obchodu a služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Krajem prochází důležitá dálnice D5 z Prahy kolem Plzně do Bavorska. Další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů, do Stříbra a do Mostu.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Plzeň je i důležitý železniční uzel, ve kterém se sbíhají trati do Rokycan a Prahy, do Mladotic, Žatce a Mostu, do Mariánských Lázni a Chebu, do Nýřan a Domažlic, do Klatov, do Nepomuku, Strakonic a Českých Budějovic. Největší význam má trať 170 Praha-Beroun-Plzeň-Klatovy, která je spolu s tratí 178 Plzeň-Cheb součástí tzv. 3. železničního koridoru, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí, zejména v části mezi Plzní a Chebem a Plzní a Rokycany. Trať 180 Plzeň-Domažlice-Furth im Wald slouží ke spojení s Bavorskem a trať 183 Klatovy-Železná Ruda zajišťuje spojení mezi krajskou metropolí a Šumavou. Spojení se severními Čechami zajišťuje od roku 1873 trať 160 Plzeň-Žatec. Spojení s jižními Čechami zajišťuje trať 191 z Plzně do Strakonic a dále do Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná doprava Plzeňska.", "content": "V Plzeňské aglomeraci funguje integrovaný dopravní systém \"Integrovaná doprava Plzeňska\", který je kombinací železniční, autobusové i městské hromadné dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Plzeňském kraji působí 63 středních škol, z nichž nejvíce je v krajském městě. V Plzni také sídlí dvě vysoké školy: Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, která byla založena v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše, a Západočeská univerzita v Plzni. V Plzni působí také výzkumný ústav Škoda spojený se stejnojmennou firmou.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Nejlepší podmínky pro zemědělství jsou v Plzeňské kotlině, tam se pěstují převážně obilniny. Plzeňský kraj patří také k významným producentům řepky. Plzeňský kraj má různorodé přírodní podmínky a chov skotu se uskutečňuje zejména v podhorských oblastech, ale díky dobrým vlastnostem travních porostů ve vyšších polohách je lze využít k pasteveckému chovu. V tomto kraji je chováno 161 991 kusů skotu, z toho je 66 386 kusů krav. Tento chov se uskutečňuje zejména v periferních částech kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Mezi nejvýznamnější průmyslová odvětví zastoupená v Plzeňském kraji patří strojírenství, potravinářství, průmysl stavebních hmot a keramiky, výroba a distribuce energií, hutnictví. Společnosti s účastí zahraničního kapitálu představují cca 3,4 % podíl na celkovém počtu průmyslových podniků v kraji, tato hodnota dvojnásobně převyšuje celorepublikový průměr. Kraj patří v rámci Česka k oblastem s dlouhodobě nižší mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje okolo 7 %.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "K nejvýznamnějším nerostným surovinám Plzeňského kraje patří kaolin používaný k výrobě porcelánu. Jeden z rozsáhlých povrchových lomů se nachází u Kaznějova. Dříve se zde těžilo uhlí a uran.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Podstatnou část kraje vyplňuje Plzeňská pahorkatina, na severovýchodě se nachází Plzeňská kotlina a ze Středočeského kraje sem zasahují Brdy. Nejvýše sahají pohraniční hory Český les a část Šumavy. Na Šumavě leží i nejvyšší bod kraje. Nejvyšším vrcholem na českém území je Velká Mokrůvka (1370,2 m n. m.), avšak hraniční čára vedoucí 20 m od hlavního vrcholu Blatného vrchu na německém území rovněž přesahuje vrstevnici 1370 m. Nejdůležitějším chráněným územím je Národní park Šumava, jehož část do Plzeňského kraje zasahuje. V kraji jsou chráněné krajinné oblasti Šumava, Český les, Brdy, Křivoklátsko, Slavkovský les, přírodní parky a 162 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V kraji se nacházejí dvě oblasti přirozené akumulace vod (Brdy, Šumava) a významnou roli při zásobování obyvatelstva pitnou vodou hrají i vodní nádrže Nýrsko a Lučina. Většinu území kraje odvodňuje Berounka, která vzniká v Plzni soutokem Radbuzy a Mže. Část Klatovska a Sušicko odvodňuje Otava. Obě povodí náleží k úmoří Severního moře. Železnorudsko odvodňuje Řezná, která odvádí vodu do Dunaje. Na území kraje je řada jezer – ledovcová Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero, Laka a hrazené Odlezelské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Lesy.", "content": "Na území kraje je zastoupeno 9 přírodních lesních oblastí, lesnatost činí 38,8 % a je nad průměrem České republiky, který činí 33,6 %. Z celkové rozlohy připadá přes 80 % na lesy hospodářské, asi 2 % na lesy ochranné a přes 16 % na lesy zvláštního určení. Jde např. o lesy v národním parku, národních přírodních rezervacích, lesy lázeňské nebo lesy v hygienických pásmech ochrany vodních zdrojů. Převažujícími dřevinami jsou smrk a borovice, jejichž monokultury tvoří více než 85 % rozlohy lesů v kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V kontextu České republiky patří životní prostředí v kraji mezi čistější, vzhledem k nižší hustotě osídlení. Výjimku tvoří plzeňská aglomerace s vysokou koncentrací osídlení, průmyslu i dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožená území a ekologické zátěže.", "content": "Mezi hlavní přírodní ohrožení patří nebezpečí záplav a povodní, zejména v oblasti soutoku řek v Plzeňské kotlině. Člověkem vyvolaná rizika lze dělit do mnoha kategorií, přičemž v kraji jsou významná zejména území ohrožená těžbou, neboť zde minulosti či současnosti probíhala těžba řady surovin – černého uhlí, železných rud, kaolinu, žáruvzdorných jílů, štěrkopísků nebo břidlic s vysokým obsahem pyritu. Významná jsou také území ohrožená dopravou, zemědělstvím a ukládáním odpadů. Příkladem staré ekologické zátěže je zamoření bývalého skladu pesticidů v Lubech u Klatov pesticidem DDT, které proniká i do povrchové vody. Obyvatelům okolí se na základě studie rizik, kterou zaplatil Krajský úřad Plzeňského kraje, nedoporučuje, aby pili vodu z místních studní. Náklady na odstranění zamoření se odhadují na 30 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Historické památky.", "content": "V kraji se nachází stovky historických památek, z nichž mezi nejnavštěvovanější patří zámky Horšovský Týn, Kozel, Manětín, Nebílovy, Zbiroh a hrady Rabí, Radyně, Švihov nebo Velhartice a Domažlice. V regionu působil i významný barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel, z jehož díla v kraji zůstala celá řada významných staveb a turisté je kvůli nim navštěvují např. Klášter Plasy nebo Kladrubský klášter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeňský kraj leží na jihozápadě Čech, v jižní části Západočeského kraje. Na severozápadě sousedí s Karlovarským krajem, na severu má kratičký úsek společné hranice s Ústeckým krajem, na severovýchodě hraničí se Středočeským krajem, na jihovýchodě s Jihočeským krajem. Nejdelší úsek společné hranice má s německou spolkovou zemí Bavorsko (\"Bayern\") na jihozápadě. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "La région de Plzeň (en ) est une des quatorze régions de la Tchéquie. Elle couvre une partie de la Bohême occidentale avec les régions de Karlovy Vary et de Ústí nad Labem au Nord et la région de Bohême centrale. Au Sud-Est se trouve la région de Bohême-du-Sud. Sa plus longue frontière se situe l'Ouest avec la région allemande de Bavière. Sa capitale est la ville de Plzeň (en allemand Pilsen).", "id": 755107} {"src_title": "Asteroid", "tgt_title": "Astéroïde", "src_document": [{"title": "Sluneční soustava.", "content": "V rámci sluneční soustavy už byly objeveny desetitisíce asteroidů. K 17. únoru 2016 byly přesně vypočítány oběžné dráhy celkem 706 000, každý z nich byl označen číslem. 455 000 z nich bylo pojmenováno oficiálním jménem. Poslední odhady uvádějí celkový počet asteroidů ve sluneční soustavě na 1,1 až 1,9 milionů. Největšími asteroidy ve vnitřní části sluneční soustavy jsou (2) Pallas a (4) Vesta; průměr obou z nich dosahuje cca 500 km. (1) Ceres o průměru 900–1000 km byl v roce 2006 přeřazen do kategorie trpasličích planet.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace asteroidů.", "content": "Asteroidy jsou zařazovány do skupin na základě charakteristik jejich oběžných drah a detailů viditelného světla, které se odráží od jejich povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "Orbitální skupiny a rodiny.", "content": "Asteroidy se dělí do \"skupin\" a \"rodin\" na základě charakteristik oběžných drah. Obvykle je celá skupina pojmenována po prvním objeveném členovi. Skupiny jsou relativně volná dynamická spojení, zatímco vazby v rodinách jsou mnohem pevnější – jsou výsledkem rozpadu jednoho velkého asteroidu na několik menších.", "section_level": 2}, {"title": "Spektrální klasifikace.", "content": "Roku 1975 Clark R. Chapman, David Morrison a Ben Zellner vyvinuli taxonomický systém, založený na barvě, schopnosti odrážet záření a tvarech spektra. Tyto vlastnosti pravděpodobně odpovídají složení materiálu na povrchu asteroidu. Původně klasifikovali jen tři typy asteroidů: Od této doby došlo k mnoha rozšířením, kdy do něj bylo přidáno mnoho nových typů.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy se spektrální klasifikací.", "content": "Původně byla spektrální označení založena na určení složení asteroidů: To však vedlo k velkému omylu, jelikož se předpokládalo, že typ asteroidu nesvědčí o jeho složení. Zatímco asteroidy různých spektrálních klasifikací jsou pravděpodobně složené z různých materiálů, není zaručené, že asteroidy v rámci jedné taxonomické jednotky mají i stejné složení. Vědci se ale nebyli schopni dohodnout na novém taxonomickém systému asteroidů, výsledkem čehož spektrální klasifikace uvízla na mrtvém bodě.", "section_level": 3}, {"title": "Objevování asteroidů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historické metody.", "content": "Díky objevům na poli astronomie došlo v posledních dvou stoletích k velkému posunu v objevování asteroidů. Na konci 18. století vytvořil baron Franz Xaver von Zach skupinu 24 astronomů, která měla na obloze najít chybějící planetu, která se, podle předpokladu Titius-Bodeova zákona, měla nacházet přibližně ve vzdálenosti 2,8 astronomické jednotky od Slunce. Impulsem k vytvoření této skupiny byl úspěch Williama Herschela, který v roce 1781 objevil za pomoci stejného zákona planetu Uran. Bylo nutné připravit ručně kreslené mapy oblohy pro všechny hvězdy zvěrokruhu až po dohodnutou limitní magnitudu. Během následujících nocí měla být obloha zmapována, přičemž cílem pátrání měl být nějaký neznámý pohybující se objekt. Předpokládalo se, že rychlost pohybu nové planety by měla činit asi 30 úhlových vteřin za hodinu. Během tohoto pátrání však nebyla objevena planeta nýbrž asteroid 1 Ceres (planetka), který byl objeven roku 1801 jedním ze členů skupiny. Během několika následujících let byly objeveny další asteroidy: 2 Pallas (planetka), 3 Juno (planetka), 4 Vesta (planetka), přičemž poslední z nich byl objeven roku 1807. V pátrání po dalších asteroidech pokračoval od roku 1830 Karl Ludwig Hencke. O 15 let později objevil asteroid (5) Astraea. Za méně než dva roky našel asteroid (6) Hebe. K pátrání se zanedlouho přidali i další astronomové a od té doby byl každým rokem objeven alespoň jeden nový asteroid (vyjma roku 1945). Mezi významné „hledače“ asteroidů patřili např.: John Russell Hind, Annibale de Gasparis, Karl Theodor Robert Luther, Hermann Mayer Salomon Goldschmidt, Jean Chacornac, James Ferguson, Norman Robert Pogson, Ernst Wilhelm Leberecht Tempel, James Craig Watson, Christian Heinrich Friedrich Peters, Alphonse Louis Nicolas Borrelly, Johann Palisa, Paul Henry, Prosper Henry a Auguste Charlois. Roku 1891 použil Maximilian Franz Joseph Cornelius Wolf poprvé astrofotografii na zjišťování přítomnosti asteroidů, která z důvodu dlouhé expozice zobrazovala proužky světla na fotografické desce. Tato metoda v porovnání s předchozími výrazně zvýšila úspěšnost při pátrání po nových asteroidech. Sám Wolf jich objevil celkem 248 počínaje 323 Brucia (planetka). O století později byl identifikován stále jen zlomek z celkového počtu existujících asteroidů. Astronomové se jimi příliš nezabývali a nazývali je jako „nebeská havěť“.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní metody.", "content": "Asteroidy byly až do roku 1998 (příchod automatizovaných systémů) hledány ve čtyřech krocích. Nejprve se vyfotografovala část oblohy širokoúhlým dalekohledem. Většinou byly pořízeny dvě fotografie s odstupem jedné hodiny. Poté se tyto párové fotografie zkoumaly pomocí stereoskopu. Obrázek pohybujícího se tělesa se pod stereoskopem jevil oproti hvězdám v pozadí jako nepatrně „plavající“. Následně poté, co se podařilo identifikovat pohybující se těleso, byla jeho pozice přesně změřena použitím digitalizačního mikroskopu. Tato pozice se měřila relativně vůči hvězdám, jejichž poloha byla známa. Tyto tři kroky však ještě neznamenaly objev asteroidu: pozorovatel totiž zatím jen našel úkaz, který dostal dočasné označení. Posledním krokem bylo zaslání pozic a časů měření Brianu Marsdenovi z Centra planetek (ang. Minor Planet Center). Dr. Marsden má k dispozici počítačové programy schopné vypočítat, zda tento úkaz obíhá po ucelené oběžné dráze. Pokud ano, je pozorovatel úkazu prohlášen za objevitele a dostane právo jej pojmenovat ihned poté, co dostane číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování objevených asteroidů.", "content": "Jakmile je potvrzena oběžná dráha asteroidu, dostane tento číslo a později mu může být přiděleno i jméno (např. 1 Ceres). Několik prvních bylo pojmenováno po postavách z řecko-římské mytologie. Později byla používána i jména slavných osobností, manželek objevitelů a dokonce i televizních postav. Nepsaná tradice udělování pouze ženských jmen pomyslně skončila až asteroidem 334 Chicago. Občasné pojmenovávání ženskými jmény však pokračovalo i poté. Asteroid číslo 9822, objevený Observatoří Mt. Palomar, pojmenovala Mezinárodní astronomická unie (IAU) názvem (9822) Hajduková 4114 T–1 podle slovenské astronomky Dr. Márie Hajdukové. Další \"české stopy\" jsou například (3336) Grygar a (3337) Miloš objevené J. Kohoutkem r.1971, (6149) Pelčák objevená A.Mrkosem 1979, (7532) Pelhřimov -M.Tichý r.1995, (7739) Čech – L.Brožek r.1982... z novější doby např. (10634) Pepibican a (10919) Pepikzicha od L.Šarounové (další jsou uvedeny na její stránce). Několik skupin asteroidů nese jména s klasickým námětem jako např. Centauri. Jednotlivé asteroidy v pásu obíhajícím mezi Saturnem a Neptunem jsou všechny pojmenované podle legendárních kentaurů a hrdinů z Trojské války. Roku 2003 došlo k objevu nové skupiny asteroidů \"Apoheles\".", "section_level": 2}, {"title": "Nejnovější technologie: hledání nebezpečných asteroidů.", "content": "V poslední době se zvyšuje zájem identifikovat asteroidy, které protínají oběžnou dráhu Země a u nichž tedy existuje riziko srážky se Zemí. Mezi tři nejdůležitější skupiny asteroidů blízko Země patří Apollo, asteroidy Amors a asteroidy Athens. Do skupiny asteroidů blízko Země patří í 433 Eros, který byl objeven už roku 1898. V následujícím období byla objevena srovnatelná tělesa – v pořadí, v jakém byly objevené, jsou to: 1221 Amor, 1862 Apollo, 2101 Adonis a konečně 69230 Hermes, který se roku 1937 přiblížil do vzdálenosti pouhých 0,005 AU od Země. Dvě významné události v pozdějších desetiletích ještě zvýšily stupeň znepokojení: zvyšující se akceptace teorie Waltera Alvareze o vyhubení dinosaurů následkem dopadu asteroidu na Zem a pozorování srážky komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem v roce 1994. Tyto a mnohé jiné události podnítily spuštění vysoce efektivních automatických systémů, sestávajících z CCD (ang. Charge-Coupled Device) fotoaparátů a počítačů napojených přímo na dalekohledy. Od roku 1998 byla těmito systémy objevena velká většina asteroidů. Seznam těchto systémů: Sám systém LINEAR objevil do 28. srpna 2007 více než 84 764 asteroidů. Dnes jich je asi 136 000. Nicméně obrana proti asteroidům nemusí být tak efektivní jak se předpokládalo.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkum asteroidů.", "content": "Až do doby letů do vesmíru byly asteroidy i těmi největšími dalekohledy vidět jako pouhé světelné body a jejich povrch zůstával záhadou. První fotografie objektů podobných asteroidům byla zblízka pořízena roku 1971, kdy sonda Mariner 9 vyfotografovala Phobos a Deimos, dva malé měsíce planety Mars, které jsou pravděpodobně gravitačně zachycenými asteroidy. Tyto fotografie odhalily jejich velmi nepravidelný tvar. Prvním skutečným, zblízka vyfotografovaným asteroidem byl roku 1991 (951) Gaspra následovaný roku 1993 asteroidem (243) Ida a jeho souputníkem Dactyl. Všechny tyto objekty byly vyfotografovány sondou Galileo na cestě k Jupiteru. První sondou zaměřenou na asteroidy byla NEAR Shoemaker, která vyfotografovala asteroid (253) Mathilde, než začala obíhat kolem asteroidu (433) Eros, na kterém roku 2001 i přistála. Mezi další asteroidy, které byly krátce sledovány sondami, patří (9969) Braille – sondou Deep Space 1 roku 1999 a (5535) Annefrank – sondou Stardust roku 2002. Střetnutí s asteroidy měla naplánované i sonda Rosetta (ESA), vypuštěná roku 2004. V roce 2008 sledovala asteroid (2867) Šteins a v roce 2010 se přiblíží k asteroidu (21) Lutetia.", "section_level": 1}, {"title": "Srážky se Zemí v geologické minulosti.", "content": "Dnes víme, že mnohokrát v historii naší planety došlo ke srážkám Země s velkými asteroidy. Například vymírání na konci křídy před 66 miliony let zřejmě do značné míry zapříčinil dopad desetikilometrové planetky Chicxulub do oblasti současného Mexického zálivu. Planetka vážila asi 8 bilionů tun a měla objem kolem 2600 km3. Srazila se se zemí v oblasti mělkého moře při rychlosti kolem 20 km/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asteroid je starší a nepřesné, ale stále často používané označení těles, která se správně nazývají planetky. Nepřesné pojmenování \"asteroid\" má historické kořeny z období, kdy byla známá pouze dvě tělesa. V době, kdy bylo objeveno už několik desítek těles, bylo přijato nové označení tohoto dosud neznámého typu těles – \"planetka\". ", "tgt_summary": "Un astéroïde (du grec ancien, « qui ressemble à une étoile ») est une planète mineure composé de roches, de métaux et de glaces, et dont les dimensions varient de l'ordre du mètre (limite actuelle de détection) à plusieurs centaines de kilomètres. L'appellation « en forme d'étoile » vient de l'aspect irrégulier des astéroïdes au télescope, différent du disque parfait des planètes, lors des premières observations astronomiques. ", "id": 271946} {"src_title": "The Beatles", "tgt_title": "The Beatles", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1957–1960 Vznik.", "content": "V roce 1956 založil John Lennon během své docházky do gymnázia Quarry Bank v Liverpoolu skifflovou skupinu The Blackjacks, ale už po týdnu ji přejmenoval na The Quarrymen. V červenci roku 1957 se po vystoupení The Quarrymen na wooltonské zahradní slavnosti u kostela Sv. Petra přijde do šatny na skupinu podívat Paul McCartney, který kapele sebejistě předvede několik rock'n'rollových písní. John Lennon mu po dvou týdnech vzkáže, že jej bere do své kapely. „Musel jsem se rozhodnout: buď posílím svou pozici ve skupině, nebo přijmu Paula a posílím skupinu. Rozhodl jsem se posílit skupinu.“ 6. února 1958 pozvala kapela (která tehdy hrála pod různými jmény) na McCartneyho naléhání čtrnáctiletého kytaristu George Harrisona, aby se na ně podíval ve Wilson Hall v liverpoolském Garstonu. McCartney se s Harrisonem seznámil ve školním autobuse na cestě do Liverpoolského Institutu, který oba navštěvovali. Přestože Lennon nechtěl o přijetí Harrisona do skupiny i přes jeho instrumentální kvality původně ani slyšet (důvodem byl velký věkový rozdíl mezi oběma – dva a půl roku), Harrison se do skupiny v průběhu března 1958 sám „infiltroval“. V průběhu tohoto období se neustále měnilo obsazení skupiny – většinou kvůli McCartneyovým vysokým požadavkům na instrumentální zdatnost hráčů (vedoucí Lennon se v tomto ohledu nechal jeho logickým argumenty přesvědčit) a v lednu 1960 se přidal Lennonův přítel z umělecké školy, malíř Stuart Sutcliffe, kterého Lennon s McCartneym přinutili koupit baskytaru a hrát na ni, přestože to neuměl. Lennon s McCartneym hráli oba dva na doprovodné kytary, Harrison na sólovou a v kapele se vystřídalo velké množství bubeníků. V roce 1960 The Quarrymen vystřídali řadu jmen – „Johnny and the Moondogs“, „Long John and the Beatles“, „The Silver Beetles“ (pocházející z návrhu Larryho Parnese na „Long John and the Silver Beetles“) – před ustálením se na The Beatles. Existuje mnoho teorií týkajících se názvu kapely a jeho nezvyklého pravopisu. Obvykle je připisováno Lennonovi, který řekl, že jméno bylo kombinací slova beetles (v angličtině brouci, jako odkaz na kapelu Buddy Hollyho The Crickets) a slova beat. Cynthia Lennon tvrdí, že Lennon vymyslel název Beatles „během brainstormingového sezení u pivem nasáklého stolu v baru Renshaw Hall.“ Lennon, který je známý svým vyprávěním různých verzí příběhů zavtipkoval v časopise Mersey Beat z roku 1961, že „to přišlo ve vidině – objevil se muž na ohnivém koláči a řekl jim: ‚Od tohoto dne dále budete Beatles s A.‘“ V rozhovoru z roku 2001 převzal nárok na zvláštní pravopis jména Paul McCartney, když řekl, že „John měl nápad, že bychom se mohli jmenovat Beetles a já na to ‚a co třeba Beatles; jako tlukot bubnu?‘ Je zvláštní jak se tvoří dějiny.“ V květnu 1960 Beatles objížděli severovýchodní Skotsko jako doprovodná kapela zpěváka Johnnyho Gentlea. S Gentlem se setkali hodinu před jejich prvním vystoupením a McCartney poukazuje na turné jako na velkou zkušenost pro kapelu. Kapela, která byla často bez bubeníka si na turné zajistila služby Tommyho Moora, který byl mnohem starší než ostatní. Avšak brzy po turné se Moore, který cítil velký věkový rozdíl, vrátil do továrny na lahve, kde pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku. Dalším bubeníkem byl Norman Chapman, ale za několik týdnů byl povolán do vojenské služby. Jeho odjezd způsobil závažný problém, jelikož Allan Williams, vlastník liverpoolského klubu Jacaranda, který nově vznikající domácí skupiny podporoval a fungoval jako jejich neoficiální manažer, pro ně domluvil hraní v klubech na Reeperbahn v německém Hamburku.", "section_level": 2}, {"title": "1960–1970 The Beatles.", "content": "Hamburk 15. srpna 1960 pozval McCartney Petea Besta, aby se stal stálým bubeníkem kapely. Viděl Besta hrát s The Blackjacks v Casbah Clubu, který vlastnila Petova matka Mona Bestová. Byl to sklepní klub v liverpoolském West Derby, kde Beatles hrávali a často ho navštěvovali. V dokumentárním snímku The Compleat Beatles řekl Williams, že Best „nehrál příliš obratně, ale obstojně.“ Beatles začali hrát v hamburských barech Indra a Kaiserkeller, jejichž provozovatelem byl Bruno Koschmider. Ten po Beatles vyžadoval, aby hráli šest až sedm hodin za večer, sedm dní v týdnu. Beatles si získali menší okruh příznivců, mezi nimiž byli i fotografka Astrid Kirchherrová a výtvarník Klaus Voormann. Krátce poté, co Beatles přetáhl Koschmiderův konkurent Peter Eckhorn do svého klubu Top Ten, byl Harrison vyhoštěn, protože na něj přišlo udání, že není plnoletý. O týden později byli McCartney a Best zatčeni, obviněni za žhářství a vyhoštěni, protože při odchodu z pokoje, kde během angažmá u Koschmidera bydleli, zapálili na zdi kondom a způsobili malý požár. Lennon sám následoval ostatní v půlce prosince, Sutcliffe zůstal v Hamburku, protože se rozhodl, že se zasnoubí s Kirchherrovou. Znovu spolu hráli Beatles poprvé 17. prosince 1960 v Casbah Clubu. Baskytarista byl v Hamburku, proto musel basu převzít Paul McCartney, přestože z toho zprvu neměl vůbec žádnou radost. V dubnu 1961 se Beatles vrátili do Hamburku, tentokrát s řádně zajištěnými pracovními povoleními, o něž se postarala Bestova matka, která v tento moment převzala ochranné otěže nad skupinou a vytěsnila tak Williamse. Během hraní v hamburském Top Ten Club si Beatles vybral zpěvák Tony Sheridan jako svou doprovodnou kapelu pro sérii nahrávek pro německou společnost Polydor, které produkoval známý kapelník Bert Kaempfert. Kaempfert podepsal s kapelou při prvním setkání 22. června 1961 jejich vlastní smlouvu pro Polydor. 31. října vydal Polydor nahrávku písně My Bonnie (Mein Hertz ist bei dir nur), která se v německých žebříčcích objevila pod jménem „Tony Sheridan and the Beat Brothers“, což byl obecný název pro kohokoliv, kdo se objevil v Sheridanově doprovodné kapele. (I pozdější hamburské nahrávky Tonyho Sheridana s jinými hudebníky jsou souhrnně připsány skupině The Beat Brothers a jsou dodnes omylem považovány za nahrávky Beatles.) K pověsti, že tato nahrávka vedla k setkání kapely s jejich budoucím manažerem Brianem Epsteinem, je třeba dodat, že byli díky ní také poprvé zmíněni v americkém tisku. Epstein vzal skupinu do svých rukou a přestože neměl žádné manažerské zkušenosti, se zápalem sobě vlastním započal s neúnavnou péčí o Beatles a jejich propagaci, počínaje jevištní prezentací a konče obcházením vydavatelských společností s nahrávkami s cílem získat nahrávací smlouvu. V lednu 1962 Beatles jeli do Londýna na přehrávky pro firmu Decca Records. Decca, která měla na výběr mezi Beatles a skupinou The Tremeloes, která dělala konkurz týž den jako Beatles, nakonec upřednostnila Tremeloes, především kvůli dostupnosti (Beatles byli přespolní). V dubnu 1962 Beatles opět odjeli do Hamburku a tentokrát měli hrát v nově otevřeném Star Clubu. Den před jejich příjezdem, 10. dubna 1962, zemřel v Hamburku na krvácení do mozku Stuart Sutcliffe. Epsteinovi se mezitím podařilo uspět u firmy Parlophone (odnož koncernu EMI) a producenta George Martina, který Beatles pozval ke zkoušce. Zkouška vedla k rozchodu s Petem Bestem, jelikož George Martin s ním nebyl spokojen. Na post bubeníka (většina liverpoolských adeptů odmítla – včetně šestnáctiletého Lewise Collinse, budoucího Bodieho ze seriálu Profesionálové) přišel nakonec na konci srpna 1962 Ringo Starr (narozený jako Richard Starkey), nejstarší hráč se zkušeností z několika dalších skupin. V říjnu 1962 vydala skupina u společnosti EMI první singl s názvem \"Love Me Do\" (na druhé straně píseň \"P.S. I Love You\"), který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl \"Please Please Me\" / \"From Me To You\", byl už velkým hitem v celé Británii, kde se dostal až na druhé místo celonárodního žebříčku. První album, nazvané rovněž \"Please Please Me\" (1963), znamenalo začátek \"beatlemánie\" ve Velké Británii. Beatles také hráli naposledy v \"Cavern Clubu\" a začali koncertovat po celé Evropě a posléze i po celém světě. Během let 1963 a 1964 odehráli přes 200 velkých koncertů. V roce 1964 následovalo úspěšné turné po Spojených státech, vystoupení v \"The Ed Sullivan Show\" (Show Eda Sullivana) a natočení prvního filmu: \"A Hard Day's Night\" (česky \"Perný den\") i stejnojmenné album. Díky úspěchu Beatles se v americkém žebříčku hitparád začaly prosazovat i další britské rockové skupiny jako např. Rolling Stones, Gerry & The Pacemakers nebo Dave Clark Five. 26. října 1965 byli Beatles vyznamenáni Řádem britského impéria a natočili další film \"Help!\" (česky \"Pomoc!\"). Vystoupení na Shea Stadium v roce 1965, při druhém americkém turné, zaznamenalo rekordní počet 55 tisíc diváků. Hudebně se Beatles začali odklánět od jednoduchých textů o lásce a začali experimentovat se zvuky různých nástrojů (např. indický strunný nástroj sitár ve skladbě \"Norwegian Wood\") i hraním se smyčcovým kvartetem (píseň \"Yesterday\"), dokonce i s celým orchestrem (\"A Day In The Life\"). Vedle Beatles a už zavedených skupin jako \"The Beach Boys\" se ovšem prosazovaly i skupiny vycházející jak z hudebního stylu Beatles, tak i absorbující jiné vlivy. V USA se prosadily skupiny jako např. \"The Byrds\", \"Buffalo Springfield\", \"Mamas & Papas\", \"Quicksilver Messenger Service\", \"Jefferson Airplane\", ve Velké Británii se na žebříčcích umísťovali vedle Beatles také „syrovější“ \"Rolling Stones\" nebo „bluesovější“ \"The Yardbirds\" (či jejich následovníci \"Cream\"), Jimi Hendrix atd. Beatles mají na tyto kapely obrovský vliv svými novátorskými přístupy k technice nahrávání, ale zároveň se nechávají sami ovlivňovat. Dokladem toho je například nahrávání první desky Pink Floyd \"„The Piper at the Gates of Down“\", když v té době Beatles trávili mnoho času při tvorbě \"„Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“\" (1967). Obě kapely se navzájem navštěvovaly a jistá podoba postupů při větších plochách na obou deskách není náhodná. 4. března 1966 pronesl John Lennon při jednom interview poznámku o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutá se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotují vysílání hudby Beatles. V témže roce Beatles přestali koncertovat, 1. května 1966 měli poslední vystoupení ve Wembley ve Velké Británii, v srpnu měli poslední oficiální koncert v Candlestick Park v San Francisku v USA. Téhož roku vyšlo dle kritiků jedno z nejlepších alb v historii rockové hudby, \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\", které je poznamenáno hudebními studiovými experimenty. 27. srpna 1967 zemřel manažer Brian Epstein po pravděpodobně náhodném předávkování barbituráty. Po Epsteinově smrti Beatles natočili další film \"Magical Mystery Tour\" a vydali i stejnojmenné album poznamenané halucinogenními prožitky z užívání drog. I přes první vážné rozmíšky mezi jednotlivými členy skupina natočila v roce 1968 pozoruhodné \"The Beatles\" (nazývané také \"The White Album\" podle jeho bílého přebalu). Ringo Starr během nahrávání alba krátkodobě opustil skupinu. Téhož roku založili Beatles firmu Apple Corps (česky \"jablko\") – vlastní gramofonovou značku, obchod, filmovou společnost atd. Vznikl další film, tentokrát kreslený, \"Yellow Submarine\" (česky: \"Žlutá ponorka\"). Rok 1969 byl pro skupinu kritický a definitivně vedl k jejímu rozpadu. John Lennon začal na nahrávání vodit kontroverzní japonskou umělkyni a svoji druhou ženu Yoko Ono, proti čemuž protestoval hlavně Paul McCartney. John Lennon s ní natočil album \"\" a začal se zabývat vlastními „nebeatlovskými“ hudebními projekty (založil skupinu Plastic Ono Band) a protesty proti válce ve Vietnamu. Beatles jako skupina spolu naposledy veřejně koncertovali na střeše svého nahrávacího studia 30. ledna 1969 a vznikl i poslední film a LP \"Let It Be\". Během jejího natáčení po hádkách s McCartneym i Lennonem dočasně skupinu opustil George Harrison. V létě 1969 skupina natočila své poslední studiové album \"Abbey Road\". Dosud nevydané snímky \"Let It Be\" byly předány hudebnímu producentovi Philu Spectorovi k finálnímu zpracování. John Lennon se v té době věnoval pouze Plastic Ono Band a svým mírovým aktivitám a o další hudební výboje Beatles již ztratil zájem. Po poslechu zpracovaných skladeb alba \"Let It Be\" požádal Paul McCartney o odstranění dle jeho názoru nemístných úprav. Nebylo mu vyhověno a nakonec to tedy v dubnu 1970 byl on, kdo ze skupiny oficiálně odešel a veřejnost se tak poprvé dozvěděla o definitivním rozchodu Beatles, o němž se již několik měsíců šuškalo. Paul byl obviňován, že opustil Beatles (jakkoli právě jemu šlo o udržení skupiny), na což reagoval, že Beatles opustili sami sebe. Paul McCartney podal k Nejvyššímu soudu 31. prosince 1970 žádost o oficiální ukončení partnerství Beatles. Všichni členové skupiny se vydali na sólovou dráhu. V průběhu 70. let se neustále objevovaly spekulace o chystaném znovuspojení Beatles. Bývalí členové skupiny tyto teorie buď odmítali, nebo ignorovali. Tečku za těmito dohady ukončila násilná smrt Johna Lennona 8. prosince 1980, když byl zastřelen před vstupem do nájemního domu, kde žil s Yoko Ono a druhým synem Seanem. V roce 1994 předala Yoko Ono McCartneymu demosnímky Lennonových písní, ke kterým zbylí členové skupiny nahráli doprovod a vznikly tak poslední písně \"Real Love\" a \"Free as a Bird\" vydané na albech Anthology 1 (Apple Records, 21. listopadu 1995), Anthology 2 (Apple Records, 18. března 1996), Anthology 3 (Apple Records, 28. října 1996). Mají svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební vývoj.", "content": "Neustálé nároky členů Beatles na vytvoření nového zvuku kapely na každé nové desce, v kombinaci s aranžérskými schopnostmi George Martina a odbornými znalostmi techniků EMI jako byli Norman Smith, Ken Townshed a Geoff Emerick, hrály významnou roli v novátorském zvuku alb \"Rubber Soul\" (1965), \"Revolver\" (1966) a \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\" (1967). Beatles pokračovali v čerpání vlivů dlouho po jejich úvodním úspěchu, a často nalézali nové cesty v hudbě a textech díky poslechu svých současníků. Mezi tyto vlivy patřil Bob Dylan, který byl inspirací pro takové písně jako např. \"You've Got to Hide Your Love Away\" a \"Norwegian Wood (This Bird Has Flown)\". Mezi další současníky můžeme zařadit \"The Byrds\" a \"The Beach Boys\", jejichž album \"Pet Sounds\" bylo McCartneyho oblíbené. Spolu s triky ve studiu jako byly zvukové efekty, netradiční umístění mikrofonu, nahrávací smyčky, dvoustopé a různě rychlé nahrávání, začali Beatles rozšiřovat své nahrávky o nástroje, které byly v té době pro rockovou hudbu neobvyklé. Patřily mezi ně smyčcové a dechové orchestry, stejně jako indické nástroje jako např. sitár v písni \"Norwegian Wood (This Bird Has Flown)\" a swarmandel v písni \"Strawberry Fields Forever\". Využívali také elektronické nástroje jako byl např. mellotron s jehož pomocí vytvořil McCartney flétny v úvodu písně \"Strawberry Fields Forever\", a Ondioline, elektronické klávesy, které produkovaly neobvyklý zvuk podobný hoboji v písni \"Baby, You’re a Rich Man\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie (UK).", "content": "Hlavní článek: Diskografie The Beatles", "section_level": 1}], "src_summary": "The Beatles byla anglická rocková skupina z Liverpoolu. Jejími členy byli John Lennon (zpěv, doprovodná kytara), Paul McCartney (zpěv, basová kytara), George Harrison (sólová kytara, zpěv) a Ringo Starr (bicí, příležitostně zpěv). Patří mezi komerčně nejúspěšnější a kritiky nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Hudba Beatles je dodnes hraná a oblíbená po celém světě. Když renomovaný hudební časopis Rolling Stone v roce 2003 sestavil žebříček nejlepších alb v dějinách populární hudby, Beatles se do první desítky dostali celkem čtyřikrát (včetně 1. místa za \"„Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“\"). ", "tgt_summary": "The Beatles est un groupe de pop et de rock'n'roll, originaire de Liverpool, en Angleterre. Le noyau du groupe se forme avec les Quarrymen fondés par John Lennon en 1957, il adopte son nouveau nom en 1960 et, à partir de 1962, prend sa configuration définitive, composé de John Lennon, Paul McCartney, George Harrison et, le dernier à se joindre, Ringo Starr. Il est considéré comme le groupe le plus populaire et influent de l'histoire du rock. En dix ans d'existence et seulement sept ans d'enregistrement (de 1962 à 1969), les ont enregistré douze albums originaux et composé près de majoritairement écrites par le tandem Lennon/McCartney, dont le succès dans l'histoire de l'industrie discographique reste inégalé. ", "id": 1875827} {"src_title": "C++", "tgt_title": "C++", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název C++.", "content": "Starší verze jazyka, společně označované jako „“ (česky C s třídami), byly používány od roku 1980. Jméno C++ vymyslel Rick Mascitti v létě 1983. Toto jméno zdůrazňuje evoluční povahu změn oproti jazyku C; „++“ je operátor inkrementace v C. Kratší jméno „C+“ je syntaktická chyba a bylo též použito jako jméno jiného nesouvisejícího jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Standardy C++.", "content": "Přestože byl jazyk vyvíjen již od počátku 80. let, první oficiální norma C++ byla přijata v roce 1998, další v roce 2003 (\"INCITS/ISO/IEC 14882-2003\"). V roce 2006 a 2007 byly přijaty některé aktualizace. Standard označovaný jako C++11, značně rozšířil C++ a byl přijat organizací ISO v září 2011 jako \"ISO/IEC 14882:2011\". Současný standard je C++17 (\"ISO/IEC 14882:2017\").", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita s jazykem C.", "content": "Jazyk C je až na několik jasně definovaných výjimek podmnožinou C++. Jak uvádí Bjarne Stroustrup, všechny programy uvedené ve slavné učebnici jazyka C \"The C Programming Language\" od Briana W. Kernighana a Dennise M. Ritchieho jsou zároveň programy v C++. První překladače C++ byly preprocesory, které překládaly z C++ do čistého C. Považovat jazyk C++ za pouhé rozšíření jazyka C by ale bylo chybou, protože není s jazykem C zcela kompatibilní. Některé programy v jazyce C nelze překládat překladači pro C++.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti jazyka a rozdíly oproti jazyku C.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primitivní typy.", "content": "C++ obsahuje 18 primitivních datových typů. Celá čísla: Čísla s plovoucí desetinnou čárkou: Znaky: Logická hodnota:", "section_level": 2}, {"title": "Objekty.", "content": "Koncepce objektů jazyka C++ byla převzata z jazyka Simula 67. Objekty (třídy) jsou pojaty jako přirozené rozšíření datových struktur jazyka C o možnost vkládání členských funkcí. C++ umožňuje řídit viditelnost složek objektů pro ostatní části programu.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičnost.", "content": "V C++ existuje na rozdíl od jiných jazyků vícenásobná dědičnost, tj. třída \"C\" může dědit od třídy \"A\" i \"B\". Pro případ, že by třídy \"B\" a \"C\" dědily od \"A\" a třída \"D\" dědila od \"B\" i \"C\" je nutno u tříd \"B\" a \"C\" použít virtuální dědění. Kromě virtuální dědičnosti má ještě C++ tři druhy klasické dědičnosti:", "section_level": 3}, {"title": "Polymorfismus.", "content": "C++ umožňuje překrývat metody v základních třídách metodami z rozšířených tříd. Tento mechanismus se jmenuje polymorfismus. Pro využití polymorfismu je nutné v základní třídě u polymorfické metody uvést klíčové slovo codice_4. Polymorfismus je podobný přetěžování, ale u přetěžování probíhá rozhodování o tom, která metoda se bude volat, při překladu, u polymorfismu až za běhu.", "section_level": 3}, {"title": "RTTI.", "content": "'resp.'je způsob, jakým se v C++ získávají informace o typu objektu za běhu programu. RTTI se skládá z dvou hlavních částí, operátoru informací o typu codice_5 a operátoru přetypování codice_6.", "section_level": 3}, {"title": "Přetypování.", "content": "Na rozdíl od jiných jazyků obsahuje C++ čtyři metody přetypování. C++ také podporuje přetypování codice_14 převzaté z jazyka C.", "section_level": 2}, {"title": "Šablony.", "content": "Šablony rozšiřují znovupoužitelnost kódu, neboť umožňují napsat kód se zcela obecným (neurčeným) datovým typem. Jiné jazyky mohou dosáhnout stejné funkcionality použitím kořene objektové hierarchie nebo genericitou.", "section_level": 2}, {"title": "Přetěžování funkcí a operátorů.", "content": "Jazyk C++ umožňuje deklarovat více funkcí se stejným názvem. Kompilátor určí správné volání podle počtu a typu argumentů. Tato technika se nazývá přetěžování funkcí. Velmi silnou vlastností jazyka je i možnost přetěžovat standardní operátory (například '+' nebo '=') a tak přirozeně využívat tyto operátory pro nově vytvářené třídy a tvorbu abstraktních datových typů.", "section_level": 2}, {"title": "Standardní knihovna.", "content": "Standard jazyka C++ z roku 1998 se skládá ze dvou částí: popisu jazyka a standardní knihovny. Standardní knihovna jazyka C++ obsahuje mírně modifikovanou verzi standardní knihovny jazyka C a Standard Template Library (STL).", "section_level": 2}, {"title": "Standard Template Library.", "content": "STL obsahuje velké množství užitečných datových struktur a algoritmů, jako například vektory (dynamické pole), spojové seznamy, iterátory, zobecněné ukazatele, (multi)mapy, (multi)sety. Všechny tyto struktury mají konzistentní rozhraní. S použitím šablon je pak možné programovat generické algoritmy schopné pracovat s kterýmkoliv kontejnerem nebo sekvencí definovanou iterátory. Používání standardní knihovny – například používání codice_15 nebo codice_16 místo polí ve stylu jazyka C – může vést k bezpečnějšímu a lépe škálovatelnému softwaru. STL byla původně vytvořena a používána firmou Hewlett-Packard a později také Silicon Graphics. Standard se na ni neodkazuje jako na „STL“, ale jen jako na část standardní knihovny, přesto mnoho lidí stále používá tento pojem na odlišení od ostatních částí knihovny. Většina překladačů poskytuje implementaci standardu C++ včetně STL. Existují také implementace standardu nezávislé na kompilátoru (např. STLPort). Jiné projekty také vytvářejí různé zákaznické implementace knihovny jazyka a STL s různými cíli návrhu.", "section_level": 3}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "„Hello, World!“.", "content": "Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup. int main(int argc, char *argv[]) { // hlavní funkce programu", "section_level": 2}, {"title": "Parametry programu.", "content": "Tato aplikace vypíše všechny argumenty programu zadané při spuštění int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}, {"title": "Polymorfismus.", "content": "Pro zkrácení kódu je uvedena deklarace a definice tříd najednou. Správně by deklarace měla být v hlavičkovém souboru, definice v souboru s kódem. Navíc je doporučeno, aby každá třída byla v samostatném souboru. class A { public: }; class B : public A { public: }; int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}, {"title": "Algoritmy.", "content": "Ve standardní knihovně jsou k dispozici algoritmy pro práci s datovými strukturami. Na příkladu je pomocí standardních algoritmů vygenerována a vypsána Fibonacciho posloupnost. * Třída vygeneruje při volání přetíženého operátoru volání funkce (funktoru) class Generator { private: public: }; void vypisovac(int i) { int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}], "src_summary": "C++ je multiparadigmatický programovací jazyk, který vyvinul Bjarne Stroustrup a další v Bellových laboratořích AT&T rozšířením jazyka C. C++ podporuje několik programovacích stylů (paradigmat) jako je procedurální programování, objektově orientované programování a generické programování, není tedy jazykem čistě objektovým. V současné době patří C++ mezi nejrozšířenější programovací jazyky.", "tgt_summary": "C++ est un langage de programmation compilé permettant la programmation sous de multiples paradigmes (comme la programmation procédurale, orientée objet ou générique). Ses bonnes performances, et sa compatibilité avec le C en font un des langages de programmation les plus utilisés dans les applications où la performance est critique. ", "id": 534391} {"src_title": "Donald Ervin Knuth", "tgt_title": "Donald Knuth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Donald Ervin Knuth se narodil roku 1938 v Milwaukee v americkém státě Wisconsin. Prvním vzorem mu byl jeho otec, který vyučoval účetnictví na místní luteránské střední škole a malému Donaldovi předal zápal pro vzdělání a také pro hudbu. Svoji výjimečnost Knuth poprvé projevil v osmé třídě, když vyhrál soutěž pořádanou společností na sladkosti \"Ziegler\": úkolem bylo vytvořit co nejvíce slov z písmen textu „Ziegler's Giant Bar” a zatímco referenční řešení obsahovalo 2500 slov, Donald vymyslel slov 4500, a to bez použití apostrofu. Za jasnou výhru získal televizní přijímač a také zásobu cukrovinek po zbytek školní docházky. I přesto ale svou další budoucnost neviděl v matematice či fyzice, ale v hudbě, které na střední škole věnoval téměř veškerý volný čas. Jeho názor změnila až nabídka stipendia pro studium fyziky od Case Institute v Ohiu. Zde Knuth objevil svůj zápal pro matematiku, která mu na střední škole připadala nudná, a na doporučení svého učitele matematické analýzy změnil obor z fyziky na matematiku. V roce 1956 se Donald poprvé setkal s počítačem– sálovým IBM 650, což byl první sériově vyráběný počítač na světě. Počítači ihned propadl– celou noc se z manuálu učil základy programování a hned také vymýšlel, jak uvedené příklady zlepšit. První jeho program faktorizoval čísla, další hrál pro změnu piškvorky a další zas analyzoval výkonnost jednotlivých hráčů školního basketbalového družstva. Díky výjimečným výsledkům mu Case Institute v roce 1960 jako vůbec prvnímu studentovi v historii udělil po dokončení bakalářského studia i magisterský titul v oboru matematika. Poté odešel studovat na California Institute of Technology, kde o tři roky později získal titul doktorský za disertaci \"Finite semifields and projective planes\". Mezi další jeho práce z tohoto období pak patří spočtení eulerova čísla na 1271 desetinných míst a článek o vyhodnocování polynomů počítačem. Ještě během studií, v roce 1961, se Donald Knuth oženil s Nancy Jill Carterovou, s kterou má dvě děti Johna Martina (*1965) a Jennifer Sierru (*1966).", "section_level": 2}, {"title": "Umění programování.", "content": "Na Caltech zůstal i po dokončení postgraduálního studia jako odborný asistent. Již od roku 1960 Knuth rovněž pracoval jako konzultant pro Burroughs Corporation. Zabýval se zde softwarem i hardwarem a potkal zde mnoho inspirativních lidí, zejména pak Edsgera Dijkstru, který právě v oné době dokončoval spolu s J. A. Zonneveldem první implementaci překladače pro Algol 60. Na svém celoživotním díle, monografii \"Umění programování\" (anglicky \"The Art of Computer Programming\"), začal pracovat v roce 1962, tedy ještě coby doktorand. Původně se mělo jednat o publikaci o překladačích pro nakladatelství Addison-Wesley. Když ale text do roku 1966 narostl do délky tří tisíc stran rukopisu, bylo zřejmé, že vzniká něco mnohem většího. Nakonec se s nakladatelstvím dohodl na sepsání sedmi svazků, jež by pokrývaly nejdůležitější znalosti z informatiky a algoritmizace, spolu s jejich detailní matematickou analýzou. První díl o základních algoritmech vyšel v roce 1968, druhý o generování náhodných čísel a aritmetických algoritmech o rok později a třetí o řazení a vyhledávání v roce 1973. První svazek čtvrtého dílu o kombinatorických metodách vyšel až roku 2011. Čtvrtý díl je rozdělen do čtyř svazků; jednotlivé části postupně vycházely ve formě tzv. „fasciklů”, tedy pracovních verzí, ke kterým se může vyjádřit odborná veřejnost. Pátý díl bude věnován algoritmům syntaktické analýzy a Knuth jeho dokončení plánuje na rok 2020. Po jeho dokončení se vrátí k prvním třem dílům, které zaktualizuje– doplní do nich témata, která v době psaní prvních svazků ještě nebyla prozkoumána. Šestý díl by měl pojednávat o teorii bezkontextových jazyků a finální sedmý by se měl věnovat překladačům. I přes nedokončenost je ale \"Umění programování\", kterému se často přezdívá „programátorská bible”, vysoce ceněno. Například americký vědecký časopis \"American Scientist\" jej zařadil mezi sto nejvýznamnějších vědeckých publikací 20. století. Vznikly také překlady do řady cizích jazyků, přičemž v češtině vydalo nakladatelství Computer Press zatím první dva díly. Zajímavostí pak je, že ukázky kódu v knize jsou uvedeny v jazyce symbolických adres hypotetického počítače MIX (respektive jeho RISC verze MMIX v pozdějších vydáních). K architektuře MIX vzniklo několik emulátorů (například GNU MDK).", "section_level": 2}, {"title": "TeX.", "content": "Dlouhá pauza po vydání třetího svazku \"Umění programování\" byla způsobena především Knuthovou nespokojeností s tehdejší sazbou matematické literatury. Systém pro počítačovou sazbu, který nazval TeX, vyvíjí od roku 1977. Kromě TeXu vytvořil také systém pro vytváření písem za použití matematiky Metafont. O těchto systémech také napsal čtyřsvazkovou sérii knih \"Computers and Typesetting\", která spolu s faktem, že oba systémy nabídl zdarma k používání, pomohla širokému rozšíření systémů, především pak TeXu. Že má Knuth smysl pro humor, můžeme vypozorovat například z číslování verzí obou systémů– místo tradičního zvyšování čísla verze, se označení verze TeXu prodlužuje vždy o další číslici rozvoje Ludolfova čísla a verze Metafontu se pro změnu blíží k číslu Eulerovu. Knuthovým přáním je, aby se po jeho smrti systémy již dále nevyvíjely, ale zůstaly ve finálních verzích s označením \"π\", respektive \"e\". Dalším žertíkem je pak vyplácení 2,56 $ za nalezení typografické chyby v jeho libovolné publikaci. Tato částka nebyla vybrána náhodně– 256 pencí Knuth označuje za jeden „hexadecimální dolar”.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod na Stanford a další projekty.", "content": "Ještě před odchodem z California Institute of Technology na Stanford přispěl Donald Knuth v polovině šedesátých let k rozvoji překladačů objevem LR analýzy. Jedná se speciální deterministickou verzi syntaktické analýzy zdola nahoru. Také se podílel na algoritmu pro vyvozování důsledků z axiomů a ověřování důkazů v axiomatických systémech, který vytvořil v roce 1966 se svým studentem Peterem Bendixem, a který dnes nese jména obou autorů– Knuthův-Bendixův algoritmus. Knuth odešel na Stanford ještě před začátkem prací na TeXu, v roce 1968, a s touto kalifornskou univerzitou spojil zbytek své kariéry. Se studentem Vaughanem Prattem zde v polovině sedmdesátých let vytvořil jednoduchý, avšak efektivní algoritmus pro hledání výskytu podřetězce v řetězci. Nezávisle na nich totožný postup objevil i James H. Morris, a tak algoritmus dnes známe pod názvem Knuthův-Morrisův-Prattův algoritmus (KMP). Na Stanfordu coby profesor teoretické informatiky vyučoval především kurzy o matematice a datových strukturách. Své přednášky o matematice jakožto základu informatiky, shrnul v knize \"\", kterou napsal spolu s Ronaldem Grahamem a Orenem Patashnikem. Legendární byl i jeho řešitelský seminář \"A Programming and Problem-Solving-Seminar\". Od roku 1993 však pořádá přednášky již jen velmi zřídka, a svůj čas věnuje práci na \"Umění programování\". Knuth také vymyslel nový přístup k programování, který nazval literární programování (anglicky \"literate programming)\", ve kterém je na prvním místě dobrá čitelnost a srozumitelnost pro čtenáře kódu. Toho je dosaženo množstvím komentářů v přirozeném jazyce, jež převažují nad výkonným kódem. Pro toto paradigma také naprogramoval systémy WEB a CWEB, ale princip literárního programování můžeme nalézt například i v programovacím jazyku Haskell. Knuth zasáhl i do jiných oblastí než je programování: Například během týdenní dovolené v Oslu napsal „matematickou novelu” \"Surreal Numbers: How two ex-students turned on to pure mathematics and found total happiness\", která pojednává o dvou bývalých studentech, kteří studují Conwayův číselný systém– tedy systém, který Knuth v té době rovněž zkoumal. Kniha nepojednává tolik o samotném číselném systému, jako spíše o způsobu jak k takovému problému při bádání přistupovat. Jde o první beletrii, ve které byly uveřejněny výsledky výzkumu dříve, než se objevily v odborném článku. Ve volném čase se Knuth věnuje hudbě– především hraje na varhany, které si sám navrhl. Stejně jako jeho rodiče je Donald Knuth luteránem. Systematický přístup vědce spojil s vírou v díle \"3:16 Bible Texts Illuminated\", ve kterém analyzuje šestnáctý verš třetí kapitoly každé biblické knihy. O víře píše i v knize \"Things a computer Scientist rarely talks about\". V roce 2006 porazil rakovinu prostaty.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Knuth za svou práci získal řadu ocenění. V roce 1971 získal od ACM Cenu Grace Murray Hopperové, dále mu byla udělena například prestižní Turingova cena (1974) a z rukou prezidenta Cartera převzal Národní vyznamenání za vědu (1979). Také získal například Kyotskou cenu (1996) nebo Medaili Johna von Neumanna (1995). Donald Knuth je členem britské Královské společnosti, francouzské akademie věd nebo Americké matematické společnosti. V roce 1996 se stal čestným doktorem brněnské Masarykovy univerzity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald Ervin Knuth (* 10. ledna 1938 Milwaukee, Wisconsin, USA) je přední informatik a emeritní profesor na Stanfordově univerzitě (plným titulem „Professor Emeritus of The Art of Computer Programming“). ", "tgt_summary": "Donald Ervin Knuth (), né le à Milwaukee au Wisconsin, est un informaticien et mathématicien américain de renom, professeur émérite en informatique à l'université Stanford (en tant que « professeur émérite de l'art de programmer »). Il est un des pionniers de l'algorithmique et a fait de nombreuses contributions dans plusieurs branches de l'informatique théorique. ", "id": 423852} {"src_title": "BASIC", "tgt_title": "Basic (langage)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před polovinou 60. let 20. století byly počítače velmi drahé sálové stroje, které obvykle vyžadovaly vlastní dedikované místnosti a klimatizaci. Byly využívány velkými společnostmi k plnění vědeckých a komerčních úloh. Uživatelé odevzdávali své úlohy na děrných štítcích nebo podobných mediích počítačovým operátorům a výsledky vypočtené počítačem sbírali později. Jednoduché dávkové zpracování však umožňovalo vykonávat pouze jednu úlohu v daný čas. Další úlohy pak následovaly. Během 90. let 20. století se staly dostupnějšími rychlejší a levnější počítače, stále se však jednalo o sálové počítače. Tyto počítače přišly s novou technikou umožňující sdílení času, takže procesor a operační paměť mohlo využívat více uživatelů nebo procesů. V takovém systému operační systém přiděluje jednotlivým procesům procesorový čas a přepíná mezi nimi. Každý proces se chová tak, aby využil počítač na plno, ačkoliv čas pro vykonání jeho operace stoupá. Časové sdílení bylo použito se záměrem spuštění několika dávkových procesů současně. Časové sdílení umožňovalo používat počítače několika nezávislým uživatelům, kteří pracovali s terminálem, který byl vybaven klávesnicí a teletype tiskárnou, později i monitorem. Počítače byly dostatečně rychlé, aby dokázaly rychle reagovat na požadavky všech uživatelů. Oblastí intenzivního výzkumu v 60. a 70. letech 20. století se stala potřeba pro optimalizaci interaktivního časového sdílení pomocí interpretů příkazové řádky a programovacích jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Původní jazyk BASIC byl navržen v roce 1964 pány John Kemeny a Thomas Kurtz z Dartmouthské univerzity v Hanoveru v americkém státě New Hampshire a implementován týmem Dartmouthských studentů pod jejich vedením. Zkratka \"BASIC\" pochází z nepublikované práce Thomase Kurtze. BASIC byl navržen tak, aby bylo umožněno studentům psát programy pro sálové počítače pro systém Dartmouth Time-Sharing. Byl určen speciálně pro méně technické uživatele, kteří neměli nebo nechtěli mít nějaké související matematické znalosti. Schopnost používat počítač pro podporu výuky a výzkumu byla v té době docela nová. Jazyk byl založen na FORTRAN II s některými vlivy ALGOL 60 a dodatky, aby byl vhodný pro systémy se sdílením času. Zpočátku se BASIC soustředil na podporu jednoduché matematické práce s podporou aritmetiky matic. Původně byl jazyk implementován jako dávkový. Funkce reprezentované textovými řetězci byly doimplementovány v roce 1965. Návrháři jazyka se rozhodli uvolnit kompilátor k dispozici zdarma, takže jazyk se mohl hodně rozšířit. (V roce 1960 se software stal zpoplatněnou komoditou, do té doby byl poskytován zdarma jako služba s velmi drahými počítači, obvykle k dispozici pouze k pronájmu.) BASIC byl také k dispozici vysokým školám v oblasti Hannoveru. Byla vyvinuto značné množství úsilí pro podporu tohoto jazyka. V následujících letech se objevily další dialekty BASICu; Keménův a Kurtzův původní BASIC dialekt se stal známý jako Dartmouth BASIC.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření na minipočítače.", "content": "Znalost relativně jednoduchého jazyka BASIC se rychle rozšířila po celém počítačovém světě. BASIC byl implementován mnoha výrobci. BASIC se stal poměrně populární v nových minipočítačích, jako jsou DEC, PDP série a DGN. BASIC byl také hlavním jazykem pro HP čas-sdílející systémy v pozdních 60. a raných 70. letech 20. století, kde byl jazyk implementován jako interpret. Také byl v této době portován do operačního systému Pick, kde kompilátor renderuje do pseudoinstrukčního kódu, který je možné dále interpretovat virtuálním strojem. Během tohoto období bylo napsáno několik jednoduchých počítačových her v BASICu, nejvíce pozoruhodná byla Mike Mayfieldův Star Trek. Řada z nich byla shromážděna zaměstnanci David H. Ahl a publikovány v novinkách, které shromažďoval. David H. Ahl později shromáždil řadu z nich do knižní formy „101 BASIC Computer Games“, která byla poprvé publikována v roce 1973. Během stejného období se Ahl podílel na vytvoření malého počítače pro použití ve vzdělávání, rané formy osobního počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Typický program Hello world vypadá v BASICu takto: 10 PRINT \"Hello, world!\" 20 END Následují dva příklady, které demonstrují na stejné úloze rozdílnost nestrukturovaného a strukturovaného programování. Původní, nestrukturovaný BASIC (konkrétně Applesoft BASIC): 100 IF (A$ = \"A\") OR (A$ = \"a\") THEN GOTO 30 110 PRINT \"Nashledanou \"; 120 FOR I = 1 TO 200 130 PRINT U$; \" \"; 140 NEXT I 150 PRINT „Moderní“ strukturovaný BASIC (konkrétně QBasic): INPUT \"Zadejte svoje jmeno\"; UserName$ PRINT \"Ahoj \"; UserName$ DO LOOP WHILE UCASE$(Answer$) = \"A\" PRINT \"Nashledanou \"; FOR I = 1 TO 200 NEXT I PRINT", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty jazyka BASIC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další verze.", "content": "Verzí BASICu za léta jeho existence vznikla celá řada. Některé z nich jsou: Jazyky z BASICu odvozené:", "section_level": 2}], "src_summary": "BASIC či basic [bejzik] je rodina programovacích jazyků vysoké úrovně sloužících jako jednoduchý nástroj pro výuku programování. Jazyk byl navržen v roce 1964 na americké Dartmouthské univerzitě a pro snazší srozumitelnost byla použita klíčová slova jazyka vycházející z běžné angličtiny. Název BASIC je zkratkou anglických slov \"Beginner's All-purpose Symbolic Instruction Code\", česky „univerzální kód symbolických instrukcí pro začátečníky“. V 80. letech našel BASIC široké uplatnění na domácích mikropočítačích. Ve svých prvních verzích nepodporoval volání funkcí (ke skokům v programu sloužil příkaz goto, tato koncepce se později ukázala jako nevyhovující) a jednotlivé řádky kódu musely být číslovány. Pozdější verze už poskytovaly plnohodnotný strukturovaný návrh a některé současné verze dokonce umožňují objektově orientované programování (Visual Basic, Gambas).", "tgt_summary": "Basic ou basic (de l'acronyme anglais BASIC pour \"\", littéralement « code d'instruction symbolique multi-usages du débutant »), est une famille de langages de programmation de haut niveau ayant pour caractéristique leur facilité d'utilisation.", "id": 1991684} {"src_title": "UTF-8", "tgt_title": "UTF-8", "src_document": [{"title": "Důvody vzniku, základní vlastnosti.", "content": "Přirozené kódování znaků Unicode/UCS do 2 nebo 4 bajtů se nazývá UCS-2/UTF-16 a UCS-4/UTF-32. Pokud se nespecifikuje jinak, ukládá se nejprve nejvýznamnější bajt (tzv. konvence big-endian). S řetězci uloženými ve formátu UCS-2 nebo UCS-4 je spojeno několik problémů: Z uvedených důvodů nejsou formáty UCS-2 a UCS-4 vhodné pro ukládání do souborů. Tyto problémy řeší kódování UTF-8, které má následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Způsob kódování znaků.", "content": "Každému z více než milionu znaků (písmových i řídicích) je přiřazeno číslo – tzv. kódový bod – a čím je toto číslo vyšší, tím je potřeba k jeho kódování více bajtů. V každém bajtu jsou nejvýznamnější bity příznakové a indikují, kolik bajtů je pro zapsání znaku použito, zatímco zbývajícími bity je zapsán vlastní kód znaku. Pro přepis kódu znaku se používá formát codice_1, kde XXXX je hexadecimální kód znaku, tedy každá číslice (X) šestnáctkové soustavy odpovídají čtyřem bitům (polovině bajtu). Následující tabulka ukazuje způsob kódování. Pokud je nejvýznamnější bit bajtu 0 (hodnoty 0–127), jedná se o jednobajtový kód dle tabulky ASCII. V ostatních případech jsou rozhodující bity na začátku prvního bajtu: počet jedničkových bitů zakončených nulou (110–11110) odpovídá počtu bajtů sekvence (2–4), ostatní bajty začínají bity 10. Ostatní bity v sekvenci (označené \"xxx\") slouží k vyjádření vlastního kódového bodu (kódu znaku). Počet \"n\" těchto bitů určuje (teoretický) počet 2 kódových bodů, tedy znaků, které lze touto sekvencí kódovat. Podle původní definice byl jeden znak v UTF-8 reprezentován jedním až šesti bajty. V listopadu 2003 byl rozsah kódů ISO/IEC 10646 omezen na codice_2 kvůli shodnému omezení s UTF-16, již popisuje UTF-8 s tímto omezením.", "section_level": 1}], "src_summary": "UTF-8 (zkratka pro \"UCS/Unicode Transformation Format\") je jedním ze způsobů kódování znaků, tedy přiřazení číselných kódů znakové sadě (písmenům abecedy a dalším znakům) pro potřeby počítačového zpracování textů. Představuje rozšířený mezinárodní standard dle norem Unicode/ISO/IEC 10646 a dominantní způsob kódování na internetovém webu, který umožňuje ukládat a zobrazovat texty s použitím široké palety světových písem. ", "tgt_summary": "UTF-8 (abréviation de l’anglais \"Universal Character Set Transformation Format\" - ) est un codage de caractères informatiques conçu pour coder l’ensemble des caractères du « répertoire universel de caractères codés », initialement développé par l’ISO dans la norme internationale ISO/CEI 10646, aujourd’hui totalement compatible avec le standard Unicode, en restant compatible avec la norme ASCII limitée à l’anglais de base, mais très largement répandue depuis des décennies. ", "id": 333857} {"src_title": "Server", "tgt_title": "Serveur informatique", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Servery jsou umístěny buď volně nebo ve speciální místnosti, kterou označujeme serverovna (s klimatizací, zabezpečovacím zařízením, UPS apod.). Pro úsporu místa se mohou zakládat do speciálních skříní, tzv. racků.", "section_level": 1}, {"title": "Poskytování služeb.", "content": "Služby server poskytuje klientům, což označujeme jako model klient-server (odlišné modely jsou peer-to-peer nebo friend-to-friend). Služby mohou být nabízeny v rámci jednoho počítače (lokálně) nebo více počítačům pomocí počítačové sítě (síťové služby). Lokální službou může být například obsluha připojené tiskárny, správa automatických aktualizací a podobně. Služby, které server poskytuje v lokální síti (LAN) může být například sdílení disků, tiskáren nebo schopnost ověřit uživatele podle jména a hesla (autentizace). Ve větších sítích, jako je Internet, servery uchovávají a nabízejí webové stránky a poskytují další služby (DNS, e-mail atd.). Poskytování služby zajišťuje speciální program. V unixových systémech je označován jako démon (), v Microsoft Windows pak jako služba (), který s klientem komunikuje pomocí definovaného protokolu (SMB pro sdílení disků a tiskáren ve Windows, HTTP pro webový server a podobně). Podle toho, jestli je server vyhrazen jen pro poskytování služeb, nebo může sloužit i uživatelům, servery rozlišujeme na:", "section_level": 1}, {"title": "Hardware serveru.", "content": "Obvyklým zvykem je stavět server výkonnější, než jsou obyčejné stanice pro uživatele. Cena hardware však roste rychleji než výkon počítače, takže se může vyplatit nakoupit několik obyčejných počítačů a za pomoci speciálního software je sdružit do počítačového clusteru. Mnoho firem (Dell, Hewlett-Packard, IBM,...) nabízí speciální počítače, které označuje jako servery určené pro domácnosti, malé, střední, větší firmy a podobně. Jedná se však o klasické počítače (většinou IBM PC kompatibilní), avšak často s doplňujícími možnostmi, ve vyšší kvalitě, delší zárukou, prodejními službami nebo rychlejším servisem v případě poruchy. Takový počítač může mít možnost osazení rychlejšími procesory, větším množstvím paměti, jejich hardware může být pečlivěji vyroben a testován, mohou obsahovat záložní (redundantní) komponenty (dva zdroje, diskové pole RAID,...), speciální monitorovací software a podobně. Zákazníci, kteří kupují dražší servery u renomovaných prodejců, jsou ochotni zaplatit vyšší cenu i za další služby jako prodloužení záruky, certifikáty, kompatibilita s určitým hardware nebo software a podobně. Snižují tak riziko finančních ztrát v případě problémů s počítačem, na jehož správné funkci jsou závislí.", "section_level": 1}, {"title": "Software serveru.", "content": "Hlavní rozdíl mezi osobním počítačem a serverem je ve vybavení programy (software). Současné operační systémy jsou obvykle univerzální a mohou sloužit jako osobní počítač i jako server. Rozdíl je pak v jejich nastavení, kdy u osobních počítačů je preferována interaktivita (počítač rychle reaguje na požadavky uživatele) a u serverů se klade důraz na škálovatelnost (schopnost dosažení co nejvyššího výkonu). Z obchodního hlediska jsou některé komerční produkty odlišovány (Windows Vista a Windows Server 2008, produkty firmy Microsoft). Cílem je dosáhnout vyšší ceny u produktů, které jsou určeny pro firemní prostředí, a naopak nižší ceny u produktů, které jsou určeny pro běžné uživatele (srovnej např. Windows Vista Starter, Home Basic, Bussines, Ultimate). Z hlediska softwarového vybavení jsou u serverové edice navíc některé programy, které zajišťují poskytování síťových služeb. Stejně tak u produktů určených pro domácí prostředí chybí komponenty nutné pro použití ve větších (firemních) sítích. Open source software jako je Linux, FreeBSD, Solaris a další, umožňuje uživateli volně měnit nastavování operačního systému nebo přidávat doplňující aplikace (a všechny údaje jsou volně k dispozici). I přesto jsou například některé distribuce Linuxu rozlišeny pro desktop a na server. Serverové mohou mít například delší dobu podpory, desktopové se orientují na vyšší pohodlí uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Servery v Internetu.", "content": "Internetové servery se mohou nacházet přímo ve firmách, školách nebo domácnostech, často jsou však umisťovány do specializovaných hostingových center, kde je zajištěn nepřetržitý dohled, záložní zdroje elektrické energie, klimatizace, vysokorychlostní zálohované připojení k Internetu apod. Servery mohou být pronajímány i částečně, například pro poskytování některé služby (webhosting), případně v poslední době i jako virtuální stroje, kdy jeden fyzický počítač vystupuje jako více počítačů pro různé zákazníky, aniž si mohou navzájem škodit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Server je v informatice obecné označení pro počítač, který poskytuje nějaké služby, nebo počítačový program, který tyto služby realizuje. V unixových systémech je případně označován jako démon (), v Microsoft Windows potom jako služba ().", "tgt_summary": "Un serveur informatique est un dispositif informatique (matériel et logiciel) qui offre des services à un ou plusieurs clients (parfois des milliers). Les services les plus courants sont : ", "id": 1309796} {"src_title": "Hanza", "tgt_title": "Hanse", "src_document": [{"title": "Vznik hanzy.", "content": "Ve středověku se v říši (Německu) vytratila silná královská moc, která by zabezpečila zájmy měst, jako tomu bylo například v Anglii nebo ve Francii. Proto byla německá města nucena sama si zajistit ochranu před svévolí místních knížat, loupeživých rytířů, pirátů apod. Za tímto účelem a především k prosazování ekonomických cílů založila městské svazy. Největším a nejvýznamnějším z nich byla severoněmecká hanza. Hanza byla původně společenstvím kupců ze švédského Gotlandu (první zmínky se váží k roku 1161). Ve 13. století se však začala formovat jako spolek měst. Roku 1282 vznikla německá hanza sloučením místních hanz v prosperujících obchodních centrech, jako byl Kolín nad Rýnem, Hamburk a Lübeck. Postupně se připojila další města, takže v době svého největšího rozkvětu měla hanza na 80 členů a operovala v oblasti Severního a Baltského moře od Flander až po východní Pobaltí a západní Rus. Vedoucí postavení získala města Lübeck, Hamburk a Brémy, dále k hanze patřily například Rostock, Wismar, Gdaňsk, Riga nebo Tallinn.", "section_level": 1}, {"title": "V dobách největší slávy.", "content": "Hanza si monopolizovala práva na zprostředkovatelský obchod mezi Anglií, Nizozemím, Skandinávií, Livonskem a Rusí. Svoje dvory (faktorie) si založila po celé severní Evropě. V Novgorodě to byl dvůr sv. Petra, v Londýně Steel Yard, další existovaly v Bruggách, Bergenu, Stockholmu nebo Kaunasu. Ze zemí východní Evropy se vyvážely přírodní produkty a potraviny (obilí, kůže a kožešiny, med, vosk, dřevo, sledi), ze západu sukna, kovové výrobky, vína, přepychové předměty z Itálie a jižní Francie. Hanza přivážela na sever Evropy také koření a další luxusní zboží, které pocházelo z Orientu. V dobách svého největšího rozmachu ve 14. století představovala hanza samostatnou politickou a vojenskou sílu, která vedla války, uzavírala mír a navázala diplomatické styky s řadou států. V letech 1367–1370 válčila za podpory Švédska a meklenburského knížectví s Dánskem, které narušilo její privilegia. Po uzavření stralsundského míru získala kontrolu nad Sundskými úžinami a dokonce také právo účastnit se volby dánského krále. Společné záležitosti hanzovních měst řešily sjezdy, které se scházely v Lübecku. Hanza neměla společnou pokladnu. Její armádu a flotilu tvořily vojenské a námořní síly jednotlivých měst, nebo se využívalo žoldnéřského vojska. V oblasti svého působení se hanza uchylovala i k rozsáhlým pirátským akcím.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Poměrně brzy, již ve druhé polovině 15. století, začala hanza upadat. To mělo řadu příčin. Na vině byly hluboké rozpory uvnitř svazu, kde každé město prosazovalo svůj prospěch. V důsledku rozvoje vlastního obchodu Anglie, Nizozemí, Švédska, Dánska a Ruska, podporovaného panovníky, ztrácela hanza svá privilegia na zahraničních trzích. V roce 1494 byl uzavřen hanzovní dvůr v Novgorodě, 1578 následoval Londýn. V 16. století ztrácela hanza rychle své bývalé postavení a řada měst od ní odpadla. Určitý význam si udržela do 17. století. Poslední hanzovní sněm se sešel roku 1669.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanza (též hansa, střední dolnoněmčinou \"Hanse\", \"Düdesche Hanse\", \"Hansa\", odtud přešlo do češtiny – skupina, spolek, houf, německy: \"Deutsche Hanse\") znamenala svazek převážně německých obchodních měst, která provozovala dálkový obchod. Založena byla v polovině 12. století, fungovala půl tisíciletí, až do poloviny 17. století. Z původního spolku německých obchodníků se původní Hanza rozrostla ve svaz hanzovních měst, který prosazoval své zájmy v cizích zemích i vůči vlastnímu panovníkovi.", "tgt_summary": "La Hanse, Ligue hanséatique, Hanse germanique ou Hanse teutonique est l'association historique des villes marchandes de l'Europe du Nord autour de la mer du Nord et de la mer Baltique. Elle se distingue des autres hanses en ce sens que son commerce repose sur des privilèges jalousement défendus qui leur sont octroyés par divers souverains européens. ", "id": 713777} {"src_title": "Hérakleitos", "tgt_title": "Héraclite", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Existují dva referáty, které mohou sloužit jako zdroje informací o Hérakleitově životě. První pochází od Díogena Laertia, životopisce ze 3. století n. l., jehož Díogenafie (to znamená soubor názorů a údajů k určité věci) \"Životy, názory a výroky proslulých filosofů\", která podává informace o ohromném množství myslitelů a která je naštěstí celá zachovaná a běžně dostupná, zahrnuje i kapitolu o Hérakleitovi. Tato kapitola je v číslování Hérakleitových \"nepřímých\" (tedy těch o něm, nikoliv citátů z něj) zlomků rozdělena na 17 částí, A 1,1 až A 1,17. Díogenés čerpal různé informace o Hérakleitovi (i dalších filosofech) z mnohem dřívějších Apollodórových \"Kronik\", které se nám nedochovaly. Druhý, o poznání kratší a zmatenější, ale i přesto zajímavý referát s životopisnými prvky sepsal Suidás ve svém \"Lexiconu\". Ten je při číslování rozdělován na Hérakleitovy \"nepřímé\" zlomky A 1a/1 a A 1a/2. O spolehlivosti údajů v obou referátech je možno míti oprávněné pochyby. Například jeden z překladatelů a vykladačů Hérakleita, angličan Ch. Kahn, říká o Díogenově referátu, že jde o „helénistické anekdoty, které si Díogenés zřejmě většinou vymyslel z narážek v dochovaných zlomcích.“ Zdeněk Kratochvíl uvádí ve své knize \"Délský potápěč k Hérakleitově řeči\" tento názor na pravou míru; prohlašuje, že Díogenés si sice mnoho údajů vymyslel, či opsal jiné smyšlené údaje, obojí vycházející z anekdotické interpretace Hérakleitova díla, ale přesto lze z jeho referátu vyzískat několik údajů, kterou jsou pravděpodobně spolehlivé. Suidás, který sepsal \"Lexicon\" v 10. století n. l., pak čerpal pravděpodobně hlavně z něj a se spolehlivostí jeho údajů se to zjevně má stejně. Data Hérakleitova narození (cca 540 př. n. l.) a úmrtí (cca 480 př. n. l.) jsou založena na Díogénově údaji, že zemřel v šedesáti letech života, a že byl v mužném věku („akmé“, tj. přibližně 40. let, kdy člověk podle řeků dosahuje úplné fyzické a duševní zralosti) za 69. olympiády, to jest v letech 504 až 501 př. n. l. Suidás zaznamenává totožný údaj a dodává, že to bylo \"za vlády Dáreia, syna Hystaspova\", což je správně. Ve knize \"Hérakleitos\" však F. Ch. Kessidi uvádí, že předpoklad, že zemřel o několik let později, tedy asi roku 475 př. n l., je \"poměrně přesvědčivý\".", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Hérakleitos pocházel z královské rodiny v Efesu, který leží na západním pobřeží dnešního Turecka, a byl tedy vysokým aristokratem. Je několik verzí jména jeho otce; Díogenés (3. století n. l.) píše \"Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův – nebo podle některých Hérakontův.\", Aetios (okolo 100 n. l.) v \"nepřímém\" zlomku na Hippasa zase \"...a Hérakleitos z Efesu, syn Blosónův, říkají...\", Suidás (10. století n. l.) pak \"Hérakleitos, syn Blosónův nebo Bauberův, podle některých pak Hérakinův:\" a konečně Kleméns Alexandrijský (konec 2. století n. l.) \"Hérakleitos, syn Blysónův, přesvědčil...\". Máme zde tedy jména Blosón (3×), Blysón, Bauber – což jsou pravděpodobně všechno přepisy jednoho jména, což bude asi Blosón – Hérakont a Hérakin – to je asi opět jedno jméno. Možné vysvětlení dvou rozdílných verzí jména je, že Hérakont/Hérakin bylo jméno Hérakleitova děda. Díogenés říká,", "section_level": 2}, {"title": "Politické působení.", "content": "Strabón podává příhodné vysvětlení královského titulu a postavení rodu, ze kterého Hérakleitos pocházel: \"(Ferekýdés Athénský) říká, že tažení Iónů, které probíhalo později než aiolská kolonizace, vedl Androklos, zákonitý syn athénského krále Kodra. Stal se tak zakladatelem Efesu. Proto tam prý byla ustanovena královská hodnost Iónie, a ještě nyní se ti, kdo jsou z tohoto rodu, nazývají králi a náleží jim jisté pocty: Přední místo při závodech, purpurový šat jako znak královského rodu, hůl namísto žezla a vedení posvátných obřadů Démétry Eleusinské.\" Významná otázka související s Hérakleitovým životem je, jaké postavení jako příslušník ionského královského rodu měl; byl to pouze titul krále-obětníka, nebo i určitá výkonná moc? Tu měli basileové, tedy Andorklovi potomci, v Efesu v době po jeho založení v 11. století př. n. l.; již kolem roku 560 př. n. l. byl však Efesos pod navládou Kroise, krále sousední Lýdie. Závislost na něm se zatím omezovala na platbu daní. Roku 547 př. n. l. (to znamená asi sedm let před Hérakleitovým narozením, jestliže dáme za pravdu Díogenovým údajům) však Efesos (stejně jako jiná maloasijská města) dobyl perský král Kýros II. a učinil jej", "section_level": 2}, {"title": "V asylu Artemísia.", "content": "Věnujme se nyní dále Hérakleitovi. Podle Díogena se stáhnul do asylu Artemidina chrámu v Efesu, zvaného Artemísion (což byl jeden z největších chrámů v 6. století př.n.l. a jeden ze sedmi divů antického světa). Tak jako nevíme, proč byl Hermodóros vyhnán, neznáme ani důvod tohoto Hérakleitova rozhodnutí. Je však možné, že obě události měly stejnou příčinu, nebo spolu alespoň souvisely; například Špaňár a Kessidi se domnívají, že se Hérakleitos stáhnul do asylu poté, co byl jeho druh vyhnán, jelikož jeho politické plány se zhroutily, nebo aby jej nepotkal podobný osud. V Artemísiu měl navíc vše zajištěné, jelikož měl jako potomek efesského královského rodu pravděpodobně určitý význam v kněžské společnosti Artemidina kultu. Jistě zde měl také dostatek času k sepsání své jediné knihy, ta však mohla být sepsána i kdykoliv jindy, nebo průběhem delšího časového období; máme zde také Díogenův údaj, že jí do svatyně věnoval, ) Zajímavý je i Díogenův údaj, že \"Démétrios však praví v \"Soujmenovcích\", že pohrdnul i Athéňany, ačkoli byl u nich ve svrchované vážnosti, a spíše se rozhodl pro domovinu, přestože ho Efesané tupili.\"; Kratochvíl jej vysvětluje tak, že", "section_level": 2}, {"title": "Anekdoty.", "content": "Nyní jsme se věnovali těm údajům a teoriím o Hérakleitově životě, o kterých snad můžeme říct, že o něm doopravdy vypovídají – tj. je šance, že jsou pravdivé. Nyní se budeme věnovat rozboru těch údajů, u kterých je silně pravděpodobné, že jsou smyšlené, a hlavně tomu, na jakém základě je jejich autoři vymysleli. V drtivé většině případů jde o smyšlenky, které (často až zlomyslně) referují k některé části Hérakleitova díla.", "section_level": 1}, {"title": "Bohové u pece.", "content": "Aristotelés zapsal vyprávění o cizincích, kteří přišli Hérakleita navštívit (Kratochvíl se domnívá, že v době, kdy pobýval v Artemisiu) a zůstali stát ve dveřích, když ho viděli, jak se hřeje u pece. Hérakleitos je pozval dál", "section_level": 2}, {"title": "Hra v kostky.", "content": "Díogenés uvádí, že poté, co nalezl azyl v Artemidině svatyni, \"hrál s dětmi v kostky; když ho pak Efesané obstoupili, vzkřikl na ně: \"Co se divíte, ničemové? Což není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?\"\" Zdeněk Kratochvíl to chápe jako možnou projekci zlomku \"Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti.\" a referenci k Hérakleitovu opovržení", "section_level": 2}, {"title": "Anekdoty o nemoci a smrti.", "content": "Díogenés Laertios zachovává tento příběh o Hérakleitově smrti: \"Nakonec se vystěhoval, zprotiviv si lidi, a žil osaměle v horách, živě se travou a bylinami. Když ovšem z toho dostal vodnatelnost, vrátil se do města a záhadně vyzvídal na lékařích, mohli-li by udělat ze záplavy sucho. Protože ho nechápali, zahrabal se ve stáji do kravského hnoje, doufaje, že se teplem hnoje voda z něho vypaří. Když však ani takto ničeho nedosáhl, skonal ve věku 60 let.\" O kousek níže na vysvětlenou dodává: \"Hermippos však tvrdí, že se ptal lékařů, může-li mu někdo z nich tlakem na vnitřnosti vyčerpat vodu. A když řekli, že ne, položil se na výsluní a poručil chlapcům, aby ho přikryli hnojem. Takto prý druhého dne skonal a byl pohřben na agoře.\" Stejnou verzi příběhu nalézáme i u", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Není důvod pochybovat o pravdivosti údaje, že Hérakleitos byl autorem jediné knihy. Kromě Díogena, který píše \"Kniha, která se mu připisuje...\", dílo dokládají například Aristotelés a Démétrios Rhétór, a Díogenés dále píše v kapitole své knihy o Sókratovi: \"Vypravuje se, že když dal Eurípidés Sokrátovi přečíst Hérakleitův spis...\". Za takových okolností je třeba ji věnovat pozornost. Díogenés ji charakterizuje takto: \"(Hérakleitova kniha) se podle souvislosti nazývá \"O přirozenosti\", dělí se však na tři části, totiž o veškerenstvu, politickou a teologickou.\" Július Špaňár upozorňuje na problém s takovýmto dělením, když píše, že \"rozdělení filosofie na jednotlivé části začíná až Aristotelem, u Hérakleita proto ještě nepřichází v úvahu.\" Sám ale tuto nesrovnalost vysvětluje: \"(Stoik) Kleanthés (dělil filosofii) až na šest částí...: na dialektiku, rétoriku; etiku, politiku; fyziku a teologii.\" Na ty tři poslední části se podle Díogena dělilo i Hérakleitovo dílo; Kleanthés byl tedy původcem tohoto dělení a podle něj se řídili i další komentátoři, kteří většinou také pocházeli z řad Stoiků. Stejný názor zastává i Kratochvíl. V Díogenově charakteristice spisu je zmíněn i jeho název, \"O přirozenosti\" (nebo v jiném překladu \"O přírodě\"), a historik níže pokračuje takto: \"Jedni jí uvádějí pod nadpisem \"Músy\", druzí \"O přirozenosti\"; Diodotos pak \"Přesné kormidlo pro cestu životem\", jiní \"Ukazatel povah; Jeden svět obratu všeho pospolu\".\" Žádný z těchto spisů však téměř jistě není Hérakleitem daný název; Kessidi píše, že v Hérakleitově době ani nebylo zvykem dávat prozaickým dílům jména, byla většinou nadepsána slovy typu \"Ten a ten říká/píše/popisuje/mluví o...\", nebo byl nadpis nahrazen krátkým naznačením tématu. Název \"Músy\" je podle něj i Zdeňka Kratochvíla převzat z Platónova spisu \"Sofistés\", ve kterém srovnává \"Iónské Músy\", Hérakleita, se \"Sicilskými Músami\", Empedokleem. Původ jména \"O přírodě\"/\"O přirozenosti\" pak pěkně vysvětluje Špaňár, když říká, že tento název byl (nejspíš alexandrijskými knihovníky) připisován dílům těch filosofů, které Aristotelés označil za \"fyziky\" či \"fyziology\"", "section_level": 1}, {"title": "Číslování dochovaných zlomků.", "content": "Předsókratovská filosofická tradice – a s ní i Hérakleitos – začala být důkladněji prozkoumávána v devatenáctém století, například němcem Schleiermacherem a později E. Zellerem; na pevný základ postavil toto bádání ale až Hermann Diels, který sebral a utřídil starověké podání o předsókraticích, a (což je důležité) částečně přeložil jejich zlomky ve své knize \"Die Fragmente der Vorsokratiker\" (\"Zlomky předsókratiků\"), jejíž 5. vydání vypracoval a doplnil Walther Kranz. A právě v tomto překladu zlomků předsókratiků bylo vypracováno jejich používané číslování. Při citování zlomku některého předsókratika dle edice Diels-Kranz se používá formule DK x X x, ve které x = číslo a X = písmeno, například DK 12 B 3. \"DK\" znamená Diels-Kranz, \"x\" znamená filosofa (pro Hérakleita je toto číslo 22) a může být nahrazeno jeho jménem, \"X\" typ zlomku a poslední číslo konkrétní zlomek. Pozdější knihy obsahující zlomky předsókratiků je často uvádějí v jiném pořadí, které je dle mínění autora vhodnější, číslování však většinou dodržují. Formule také může být pozměněna; DK lze vynechat a číslo filosofa lze (jak již bylo řečeno) nahradit jeho jménem a v knize či kapitole, která pojednává o konkrétním filosofovi, jej lze vynechat také, jelikož je zřejmé, že jde o jeho zlomky. Edice Diels-Kranz rozděluje zlomky předsókratiků na tři typy. Prvním je A, \"nepřímý\" zlomek, což jsou citáty jiných autorů pojednávajících o filosofovi. Hérakleitových \"nepřímých\" zlomků A uvádí DK 55, ke", "section_level": 1}, {"title": "Starověké přídomky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Temný.", "content": "Už ve starověku dostal Hérakleitos tento přídomek, a to z toho důvodu, že význam jeho řeči lze jen obtížně pochopit. Přestože Díogenés Laertios sám zastával názor, že se Hérakleitos ve svém spise \"občas vyjadřuje jasně a srozumitelně, takže i největší omezenec jej může snadno pochopit a povznést svou duši; stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná\", cituje verše básníka Tímóna z Fliunta, který o filosofovi říká, že \"v hádankách mluví\", a níže také uvádí, že Theofrastos je přesvědčen, že \"některé části jeho díla jsou jen zpola dokončené a na různých místech jsou napsány pokaždé jinak.\" Aristotelés a Démétrios Rhétor pak uvádějí Hérakleitův spis jako příklad temného, těžko pochopitelného a nezřetelného vyjadřování, a", "section_level": 2}, {"title": "Plačící filosof.", "content": "Jak již bylo řečeno, byl to Theofrastos, o kom Díogenés tvrdil, že považoval některé části jeho díla za nedokončené, jiné rozporuplné. Díogenés říká, že Theofrastos přisuzoval tuto skutečnost Hérakleitově \"trudnomyslnosti\", a podle Zdeňka Kratochvíla tím nemyslel ledajakou \"nevinnou melancholii\", nýbrž skutečnou \"trudnomyslnou pomatenost\". Podle některých Hérakleitos napsal svůj spis \"temný\" pod vlivem trudnomyslné nenávisti a rozhořčení vůči lidem, která mu zatemnila mysl, a tak i to, co psal. Díogenés nám také sděluje, že \"Někteří tvrdí, že jí (svou knihu) napsal úmyslně nejasně, aby ji mohli číst (jenom) povolaní.\", což by svědčilo o jeho zlém záměru vůči lidem, a tedy jeho trudnomyslnosti. Je pravda, že pravděpodobně nenapsal svůj spis pro lidi, které po tolika stránkách kritizoval a od kterých se distancoval (viz sekci \"Učení; Kritika lidí\"). Nicméně, domněnky jako ta Theofrastova způsobili jeho pozdější označení, \"plačící filosof\", jak byl nazýván v protikladu k Démokritovi, který je znám jako \"smějící se filosof\". Pokud má pravdu Stobaios, už Sótion na počátku 1. století n. l. postavil proti sobě dvojici plačícího a smějícího se filosofa: \"\"Mezi moudrými muži Hérakleitos místo hněvu plakal, Démokritos se smál.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Učení.", "content": "Přesto (a možná právě proto), že mají mnoho odlišných výkladů a rekonstrukcí, Hérakleitovy zlomky přitahují velkou pozornost, hlavně kvůli originálním, nesoudobým, zajímavým náhledům na fungování vesmíru i lidskou společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Všechno plyne.", "content": "Platón nám sděluje, že Hérakleitos říká, že \"všechno se pohybuje a nic netrvá\". Pro toto tvrzení lze nalézt doklad v snad nejznámějším Hérakleitově zlomku \"Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.\", nebo, přestože to není", "section_level": 2}, {"title": "Pralátka: Oheň.", "content": "K vysvětlení původu a podstaty světa využívá Hérakleitos oheň. Nechápe jej ale stejně jako filosofové milétské školy své \"pralátky\"; Thalés vodu, Anaximandros apeiron, čili \"neurčito, bezmezno\" a Anaximenés vzduch, jak se domníval například Simplikios, když o Hérakleitovi a Hippasovi řekl, že zastávají názor, že se \"všechno jsoucí tvoří z ohně jeho zhušťováním a zředováním\", nebo Galénos, který zase tvrdil, že to, že je oheň pralátka, dokazoval (například) Hérakleitos tvrzením, že jeho větším a větším stlačováním vzniká prve vzduch, pak voda a nakonec země. Hérakleitos ohni pouze připisuje jisté významné vlastnosti (je \"aktivní\", \"věčný\", \"sám se živí\" a \"stoupá\"), že se, podle toho, co říká Kratochvíl,", "section_level": 2}, {"title": "Protiklady.", "content": "Hérakleitos považuje protiklady – které si u něj podle Zdeňka Kratochvíla nemáme vykládat jako například největší horkost X největší chlad, či \"představa\" horkosti X \"představa\" chladu, ale prostě jako jakýkoliv rozdíl, diferenci na škále teploty – za velmi důležité a je přesvědčen, že vlastně \"jsou\" harmonie, jak říká ve zlomku \"Protikladné se", "section_level": 2}, {"title": "Zápas.", "content": "Hérakleitos pravděpodobně zastával názor, že \"zápas\" je hnací silou světa, která ho nutí \"být\"; opakem zápasu je pak \"odpočinek\", který udržuje \"zápas\" v míře – aby se totiž celý svět \"zápasem\" nezbortil. Lépe to", "section_level": 2}, {"title": "Logos.", "content": "Mnoho Hérakleitových zlomků odkazuje na \"rozum, který řídí svět\". Nazývá jej \"logos\" (řecky \"slovo\", \"rozum\", „důvod“, \"smysluplná řeč\", opak \"blábolu\"), \"Bůh\" nebo \"to jedno moudré\". Domněnka, že by text zlomků byl ovlivněn křesťanstvím, není pravděpodobná, protože zlomky citují i předkřesťanští autoři. Hérakleitův logos má povahu jakési pravidelnosti a zákonitosti světa, tak jako jeho \"protiklady\" a \"zápas\", případně souvislost s ohněm – to všechno jsou aspekty a podoby logu. O božstvech řeckého polyteistického panteonu běžně mluví například ve zlomku B 53 \"\"...jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi...\"\" nebo ve výše citovaném zlomku A 9, kde mluví o božstvech domácího ohniště. Jeho logos „nechce i chce být zván jménem Dia“ (zl. B 32) a Hérakleitos zdůrazňuje, že je jen jeden, nejde však o monoteismus v judaistickém, křesťanském nebo muslimském pojetí, protože logos je zde součástí světa a nikoliv jeho stvořitelem. Je to nejvyšší a rozumná", "section_level": 2}, {"title": "Kritické názory.", "content": "Jako aristokrat se Hérakleitos několikrát opovržlivě vyjadřuje o jednání „většiny“ nebo „mnoha“ lidí. Kritizuje však také významné předchůdce, zejména Homéra, Hésioda a Pythagoru: \"\"Pythagoras, syn Mnésarchův, pěstoval zkoumání nejvíce ze všech lidí, a vybrav si tato sepsání, vytvořil si svoji moudrost – mnohoučenost, umění šalby!\"\" Zvlášť ostré odsouzení míří na jeho krajany: \"\"Efesané si zaslouží, aby všichni dospělí byli usmrceni a zanechali město nedospělým\",\" protože vyhnali toho nejprospěšnějšího, Hermidóra. U lidí vůbec, u „množství“ kritizuje povrchnost (\"\"Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivosti; mnozí však se sytí jako dobytek.\"\"), nechápání či odmítání jeho učení (\"\"Když nechápající poslouchají, podobají se hluchým; vlastní řeč jim dosvědčuje: jsouce zde, jsou nepřítomni.\"\", \"\"Ti, kdo neumějí naslouchat, neumějí ani", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Hérakleitos měl veliký vliv na pozdější filosofii. S úctou jej cituje Platón, Aristotelés, Kléméns Alexandrijský a další. Mezi nejznámějšími z jeho „ctitelů“ v moderní filosofii patří Georg Wilhelm Friedrich Hegel (rozvinul a rozpracoval Hérakleitovu představu vývoje a změn a na jednom jeho zlomku postavil slavnou metaforu \"pána a raba\") a Friedrich Nietzsche (věnoval se předsokratikům ve spise \"Filosofie v tragickém období Řeků\"). Dále jím byl silně ovlivněn Martin Heidegger, který věnoval interpretaci jeho zlomků spis a přednášel o něm. V současnosti je Hérakleitos téměř módním autorem, protože se jeho zlomky dají interpretovat velmi rozdílným způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Platón.", "content": "Významným tématem Hérakleitova myšlení je harmonie mezi dvěma základními změnami, totiž přibýváním a ubýváním. Často používá běžné slovo „stát se“, „stávat se“ (\"gignesthai\" nebo \"ginesthai\"), takže ho moderní vykladači charakterizují jako filosofa \"stávání se\" spíše než \"bytí\". Zastával názor, že všechno se mění v běhu času. Platón argumentuje proti Hérakleitovi takto: \"Jak by tedy mohlo být něčím to, co nikdy není v", "section_level": 2}, {"title": "Stoikové.", "content": "Stoicismus byl filosofická škola, která vzkvétala od 3. století př.n.l. do 3. století n.l.. Vznikl v Řecku a silně ovlivnil myšlení politických i intelektuálních elit Římské říše až do nástupu křesťanství ve 3. století. Po celou tuto dlouhou dobu byli stoici přesvědčeni, že hlavní zásady jejich filosofie pocházejí od Hérakleita. Podle A. A. Longa \"význam Hérakleita pro pozdější stoiky je nejjasněji patrný u Marca Aurelia.\" Jednoznačnou spojitost mezi prvními stoiky a Hérakleitem nelze prokázat, lze ji však najít ve stoických zlomcích. Long mluví o „modifikacích Hérakleita“. Stoiky zajímalo, jak Hérakleitos pojednává o ohni. Nejenže ho viděl jako základní ze čtyř živlů, ten, který se dá vyčíslit a určuje množství či poměr (\"logos\") ostatních tří; představoval si", "section_level": 2}, {"title": "Církevní Otcové.", "content": "Řada Hérakleitových zlomků se zachovala ve spisech církevních otců, křesťanských myslitelů prvních pěti staletí našeho letopočtu, přibližných současníků stoicismu v rámci římské říše. Slovo \"logos\" má v běžné řečtině mnoho významů a v tom nejběžnějším znamená \"slovo\" či \"řeč\". Pojem logu jako Božího Slova hraje významnou úlohu v Bibli i v křesťanské dogmatice, ale užíval se také v novoplatónismu nebo v gnózi. Ve řeckém překladu Starého zákona znamená \"logos\" Boží Slovo, jímž Hospodin stvořil svět, i jeho zjevení Israeli. V křesťanství pak představuje jeho vtělení v Ježíši Kristu (), druhou božskou osobu, nikoliv poznatelný rozumový", "section_level": 2}], "src_summary": "Hérakleitos z Efesu, starořecky Ἡράκλειτος ὁ Ἐφέσιος (cca 540 př. n. l. – 480 př. n. l.) byl řecký předsókratovský filosof (respektive myslitel, který byl později – v době, kdy už filosofická tradice existovala – zpětně označen za filosofa), rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko. O jeho životě a osobnosti je známo jen velmi málo a velká část informací je pravděpodobně smyšlená. Kvůli osamělému životu, který vedl, a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomků a opovržlivé poznámky o lidech je již od starověku nazýván „Temný“ či „Plačící filosof“. ", "tgt_summary": "Héraclite d'Éphèse (en grec ancien / ) est un philosophe grec de la fin du, natif de la cité d'Éphèse.", "id": 2138485} {"src_title": "Reproduktor", "tgt_title": "Haut-parleur", "src_document": [{"title": "Dělení reproduktorů dle pohonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrodynamické.", "content": "Tento princip pohonu je nejběžnější. Základem těchto reproduktorů je cívka a permanentní magnet. Cívka se pohybuje ve válcové štěrbině mezi pólovými nástavci magnetického obvodu. Princip činnosti spočívá v působení síly na vodič, kterým protéká elektrický proud v magnetickém poli. Síla se přenáší na membránu a způsobuje její pohyb. Kromě konvenčních typů existují zvláštní provedení :", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetické.", "content": "Tento princip není dnes příliš používán. Základem je membrána, např. z tenkého železného plechu, kterou přitahuje pevně umístěná cívka s jádrem (elektromagnet), nebo malý magnet, umístěný v poli budící cívky, který pohybuje s membránou. V historii se na tomto principu vyráběly např. sluchátka pro spojaře nebo telefonii a také reproduktory k radiopřijímačům. Výhodou je poměrně jednoduchá konstrukce, nevýhodou většinou značné zkreslení a omezený frekvenční rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrostatické.", "content": "Membrána z tenké fólie s vodivou vrstvou bývá umístěna mezi dvě pevné elektrody, obvykle ve tvaru sítěk. Reproduktor pracuje na principu vzájemného přitahování a odpuzování elektricky nabitých desek. Podle uspořádání a vzdálenosti elektrod vyžaduje značně velké provozní a polarizační napětí (stovky až tisíce Voltů). Mohou být vyráběny jako vysokotónové, nebo i širokopásmové, ovšem vyžadují značné rozměry. Na stejném principu se konstruují i vysoce kvalitní sluchátka.", "section_level": 2}, {"title": "Piezoelektrické.", "content": "Využívá se piezoelektrického jevu. Destička z piezomateriálu je mechanicky spojena s vhodnou membránou, nebo přímo tvoří membránu. Použití je spíše pro levné vysokotónové jednotky (malá výchylka membrány), nebo pro tlakové měniče i poměrně velkých výkonů (malé sirény apod.). Jejich zásadní nevýhodou je poměrně nerovnoměrná frekvenční charakteristika a větší zkreslení. Výhodou bývá poměrně vysoká účinnost, jednoduchá konstrukce a nízká cena.", "section_level": 2}, {"title": "Plazmové reproduktory.", "content": "Tyto reproduktory nemají membránu. Využívá se změn tlaku vzduchu, vyvolaných koronou nebo obloukovým výbojem. Na tomto principu se dají realizovat převážně vysokotónové měniče, výhodou je kmitočtový rozsah, neomezovaný hmotností membrány. Přestože je princip znám dlouho a experimenty se prováděly již kolem roku 1900, je použití reproduktorů na tomto principu velmi okrajové. Ve starší literatuře se pro tyto měniče používá označení ionofon.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické.", "content": "V praxi se tohoto principu běžně nepoužívá. Tradují se informace o sporadickém použití pro vytváření extrémně vysokých zvukových hladin, např. pro simulaci hluku při testech dílů pro letectví a kosmonautiku. Principem je modulace unikajícího stlačeného vzduchu z kompresoru pomocí ventilu, ovládaného budícím signálem. Na stejném principu, s ventilem ovládaným nikoliv elektricky, ale mechanicky – přenoskou – byly počátkem 20. století vyráběny i gramofony.", "section_level": 2}, {"title": "Další principy.", "content": "Zajímavý princip reproduktoru představuje tzv. rotary woofer (nezaměňovat s rotujícími reproduktory – Leslie efekt). V otvoru ozvučnice se otáčí lopatky ventilátoru, u kterého se náklon lopatek mění budícím signálem. Princip připomíná fenestron. Použití je zvláště pro velmi nízké frekvence a generování infrazvuku. Jeden z méně obvyklých principů se v praxi častěji používá, a to pohon membrány pomocí servomotoru. Membrány – obvykle více membrán, např. 2 nebo 4 – jsou táhly napojeny na obvod kotouče, který je pootáčen pomocí servomotoru. Membrány tak konají pístový pohyb, vynucovaný natáčením serva. Použití je pouze pro nízké kmitočty a poměrně velké výkony. Existují další fyzikálně možné principy, ale jejich použití je spíše v rovině pokusů. Mezi ně patří např. využití magnetostrikčního jevu, který se používá u měničů pro ultrazvuk, nebo využití Johnsen-Rahbeckova jevu (změna součinitele tření mezi vodičem a polovodičem vlivem změny elektrického potenciálu).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení reproduktorů dle účelu.", "content": "Podle účelu použití většina výrobců odlišuje několik různých skupin. Nejčastěji to bývá: Dělení není jednotné ani závazné, některé výrobky mají vlastnosti, které jim dovolují použití pro různý účel. Také je do jisté míry na tom kterém výrobci, jak ve svém výrobním programu reproduktory rozdělí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení reproduktorů podle frekvenčního rozsahu.", "content": "Z hlediska frekvenčního rozsahu se vyrábějí reproduktory s různými vlastnostmi. Je to dáno jednak jejich účelem jednak fyzikálními vlastnostmi jednotlivých konstrukcí. Některé reproduktory se provozují jen v úzkém frekvenční pásmu, např. o šířce jen jedné oktávy (např. v sirénách), nebo např. pouze v pro přenos řeči v telekomunikační technice (obvykle požadovaný rozsah od několika set Hz po 3-5kHz), některé jsou určeny pro přenos zvuku v levné spotřební elektronice, domácích Hi-Fi soupravách nebo profesionálních ozvučovacích systémech. Různé nároky na požadované vlastnosti (výkon, rozměry, účinnost, frekvenční charakteristika, zkreslení, cena aj.) daly vzniknout široké škále vyráběných typů. Pro vysoce kvalitní přenos zvuku se obvykle požaduje co nejširší přenášený frekvenční rozsah, nejlépe v celém slyšitelném pásmu (20Hz až 20kHz). Z mnoha důvodů je výroba reproduktoru, který by celé takto široké pásmo přenesl, velmi obtížná. Na takový reproduktor jsou kladeny zcela protichůdné požadavky. Např. pro přenos nízkých frekvencí je vhodné, aby reproduktor měl tuhou membránu velkých rozměrů, což znamená i dosti značnou hmotnost kmitajících částí, naopak pro přenos vysokých frekvencí je nutné mít membránu velmi lehkou. Proto je výhodné přenášet celý požadovaný frekvenční rozsah pomocí více různých měničů, které jsou optimálně přizpůsobeny pro dílčí, poměrně úzká frekvenční pásma. Z těchto reproduktorů se sestavují reprosoustavy, které kromě reproduktorů obsahují často pomocné akustické obvody, a většinou další elektronické části (přívodní konektory, výhybky, popřípadě zesilovače aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Části elektrodynamického reproduktoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koš reproduktoru.", "content": "Koš reproduktoru je základní nosnou konstrukcí reproduktoru. Slouží pro připevnění reproduktoru do skříňky a zároveň nese elektromagnetický obvod, závěsy membrány a připojovací terminál. U výškových reproduktorů bývá bez otvorů, u hlubokotónových musí být opatřen co největšími otvory aby uzavřený vzduch pod membránou negativně nezvyšoval tuhost zavěšení membrány a nezhoršoval tak akustické vlastnosti zařízení. Ohraničení otvorů mívá aerodynamický tvar pro co nejlepší proudění vzduchu. Konstrukce koše musí být co nejpevnější a zároveň musí mít antirezonanční vlastnosti. U levných reproduktorů se používají koše vylisované z plechu, také se používá polyamid či jiný plast, zejména u reproduktorů pro použití ve vlhku. Dražší reproduktory mívají koš ze silnostěnného odlitku slitin hliníku. Koš mívá po obvodu otvory pro upevňovací šrouby, kterými je reproduktor uchycen k ozvučnici. U miniaturních reproduktorů tyto otvory často chybí, reproduktory se upevňují pomocí různých úchytů, rámečků nebo i lepením. U vysokotónových reproduktorů a leckterých nepřímovyzařujících jednotek koš jako takový neexistuje. Membránový systém, zvukovod a další části jsou montovány přímo k magnetickému obvodu. K ozvučnici se reproduktor často uchycuje pomocí zvukovodu. V současnosti je většina vyráběných reproduktorů s membránou a košem kruhového tvaru. Existují i reproduktory eliptické, kde je koš i membrána eliptického tvaru. Časté to bývalo u širokopásmových reproduktorů, zvláště pro TV přijímače.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický obvod.", "content": "Je to základní součást pohonu elektrodynamického reproduktoru. Magnetické pole ve válcové vzduchové mezeře mezi pólovými nástavci je vybuzováno permanentním magnetem uloženým nejčastěji ve vnějším plášti magnetického obvodu nebo tvoří podstatnou součást středového sloupku magnetického obvodu. Magnet bývá z jednoho kusu, ale může být složen i z několika shodných, umístěných na sobě, nebo několika různých segmentů, umístěných vedle sebe po obvodu. Magnety se používají nejčastěji feritové, ze slitiny AlNiCo a v poslední době se prosazují (zejména u drahých reproduktorů pro profesionální použití) neodymové magnety. U reproduktorů vyráběných v 30. až 40. letech 20. století bývalo běžné, že byl použit elektromagnet, který zároveň sloužil jako tlumivka napájecího zdroje. Pólové nástavce bývají někdy vybaveny zkratovacími prstenci. U některých reproduktorů je vnitřní pólový nástavec plný, u některých má otvor. Tento otvor může být součástí zvukovodu některých výškových systémů, nebo umožňuje proudění vzduchu z prostoru kmitačky (chlazení a zvýšení poddajnosti celého systému). Pro některé účely, hlavně pro instalaci do klasických televizorů s CRT obrazovkou a pro soustavy, které mají pracovat v blízkosti televizorů a monitorů, se vyrábějí reproduktory, u kterých je magnetický obvod stíněný, nebo omezen tak, aby vnější mag. pole bylo co nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Kmitací cívka.", "content": "Kmitací cívka je další podstatnou částí pohonu elektrodynamického reproduktoru. Nejčastěji to bývá vinutí z izolovaného vodiče (měď, hliník, poměděný hliník), navinuté na tzv. formeru (cívkové těleso), který je spojen s membránou. Former může být vyroben i jako část membrány. Jako vodič může být použito i profilovaného drátu (čtvercový průřez nebo pásek). Vinutí bývá obvykle ve dvou vrstvách, u některých (zejména středových a vysokotónových tlakových reproduktorů) často jen jedna vrstva, výjimečně 4 vrstvy (některé basové reproduktory). Former může být z papíroviny, pro vyšší výkony z hliníku, kaptonu, skelných vláken apod. V některých případech bývá samonosné vinutí, vlastní vinutí je pouze prosyceno vhodným lepidlem. V některých případech mají kmitací cívky 2 samostatná vinutí (tzv. dvoucívkové reproduktory, obvykle pro subwoofery). Na cívku, zejména u výkonných reproduktorů, jsou kladeny značné nároky. Musí snášet teploty vznikající při vysokém zatížení, být tuhá, nesmí se deformovat, přitom – zejména u reproduktorů pro vysoké frekvence – musí mít co nejmenší hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Membrána.", "content": "Tvar membrány basových a středových reproduktorů je většinou kuželový, buď v rozvinutelném nebo nerozvinutelném tvaru (tzv. NAWI tvar- zkratka z něm. nicht abwickelbar). U širokopásmových reproduktorů se často používá lehká pomocná membrána menšího průměru, která je upevněna před hlavní membránou, a zlepšuje vyzařování vysokých frekvencí. U některých reproduktorů je v membráně vytvořena jedna nebo více vlnek, které rozdělují membránu na několik koncentrických mezikruží. Nízké frekvence pak vyzařuje celá plocha membrány, nejvyšší jen vnitřní mezikruží. U výškových se často používá tvar vrchlíku (kalota), nebo mezikruží (zejména u tlakových). Materiály membrán", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení membrány.", "content": "Membrána je obvykle připevněna tak, aby se mohla pístově pohybovat. U většiny reproduktorů s kónickou membránou bývá membrána zavěšena na celém vnějším obvodu závěsem ke koši a středícími prvky k vnitřní části koše nebo k magnetu. Závěs může být ze stejného materiálu jako membrána, vytvořený např. jednou nebo několika vlnkami, které se deformují a umožňují pístový pohyb. Papírový závěs obvykle neumožňuje velký pohyb membrány, proto se používá převážně u středotónových reproduktorů. U basových reproduktorů bývá závěs často z impregnovaného textilu, gumy, pěnové pryže, molitanu a podobných poddajných materiálů. Aby se mohla kmitací cívka pohybovat poměrně přesně v úzké mezeře magnetického obvodu, musí být zejména u reproduktorů větších rozměrů membrána zavěšena i kolem svého středu. Používá se na to středící prvek, montovaný ke koši nebo magnetickému obvodu. Tento díl je obvykle z impregnovaného textilu, mívá soustředně vylisované vlnky (vlnovec). Brání zároveň vnikání nečistot do mezery mag. obvodu. Svou poddajností se podílí na vlastnostech reproduktoru. U rozměrově malých reproduktorů, sluchátek a měničů s kalotovou membránou tento prvek nebývá.", "section_level": 2}, {"title": "Vývody a připojovací svorky.", "content": "Pro připojení ke zdroji signálu jsou reproduktory vybaveny různými svorkami. U levných a miniaturních reproduktorů to bývají jednoduchá pájecí oka. Často se používají fastony (někdy i různého rozměru pro nezáměnnost připojení – polarita), u dražších i tlačné nebo šroubovací svorky. Kladná svorka bývá označena obvykle červenou barvou nebo znaménkem +. Smluvně platí, že při přivedení napětí souhlasné polarity se membrána pohybuje dopředu. Vývody od kmitací cívky ke svorkám mohou být jak vodičem, kterým bývá vinuta vlastní cívka (u některých vysokotónových měničů a levných miniaturních reproduktorů), většinou je však vývod z mechanických důvodů zesílen. U dražších vysokotónových měničů se často používají páskové vývody, napojené v těsné blízkosti kmitací cívky, nebo přímo na vlastním formeru. Často se používají laněné vývody. U reproduktorů s větší výchylkou jsou to měkká ohebná lanka mezi připojovacími svorkami a membránou. Někdy jsou letmo ukotvena ke středicímu vlnovci. Lanka musí být dostatečně dlouhá, aby membráně umožnila plnou výchylku a současně aby nedocházelo k jejich mechanickému namáhání, případně pazvukům.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita reproduktorů a jejich použití.", "content": "Kvalitu a použití reproduktoru určují následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Thiele-Smallovy parametry reproduktoru.", "content": "Pro popis a simulaci chování elektrodynamických reproduktorů na nízkých frekvencích se používají tzv. Thiele-Smallovy parametry. Jejich omezení spočívá v předpokladu, že se membrána chová jako ideální píst a nedochází k její deformaci a na dalších zjednodušujících předpokladech. kde \"ρ\" je hustota vzduchu (1.184 kg/m při 25 °C), a \"c\" je rychlost zvuku (346.1 m/s při 25 °C).", "section_level": 2}], "src_summary": "Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku. Obvykle se skládají z membrány, z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál a dalších dílů. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.", "tgt_summary": "Un haut-parleur, ou hautparleur, est un transducteur électroacoustique destiné à produire des sons à partir d'un signal électrique. Il est en cela l'inverse du microphone. Par extension, on emploie parfois ce terme pour désigner un appareil complet destiné à la reproduction sonore (voir Enceinte). ", "id": 550818} {"src_title": "Tchaj-wan (ostrov)", "tgt_title": "Taïwan (île)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Západní část ostrova je plochá a navazuje na mělké dno Tchajwanského průlivu. Zde se soustřeďuje drtivá většina osídlení a infrastruktury. Střední a východní část ostrova vyplňují až 3 952 m vysoké hory, táhnoucí se převážně v severojižním směru. Vznikají od třetihor tektonickými posuny i doprovodnou sopečnou činností, způsobenou nasouváním filipínské oceánské desky pod jihočínskou. Tchaj-wan je podle maximální nadmořské výšky 4. nejvyšší ostrov na světě (po Nové Guineji, Borneu a Havaji) Tchajwanská pohoří se dělí na následující celky:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První důkazy o lidském osidlení na ostrově Tchaj-wan se datují před 40 000 lety, počátek neolitického osídlení, snad předky dnešních domorodých kmenů, se datuje před 6 000 lety. Domorodé jazyky jsou řazeny mezi austronéské jazyky blízké jazykům obyvatel dnešních Filipín, Indonésie či Nové Guineje a Polynésie. Příslušníci těchto jazykových skupin jsou rovněž považováni za původní obyvatele ostrova. Tchaj-wan je také považován za nástupiště migračních vln, které v období počínaje před 4 000 lety osidlily ostrovy Tichého a Indického oceánu. Čínští zemědělci a obchodníci se na ostrově začali usazovat od doby mongolské okupace ve 13. století a ostrov se postupně stal okrajovou součástí čínské říše. Mezi 13. a 16. stol. sporadicky navštěvovali ostrov Tchaj-wan čínští rybáři či piráti. V r. 1544 jej Portugalci pojmenovali \"Ilha Formosa\". V první polovině 17. století se Tchaj-wan stal předmětem koloniálního soupeření mezi Nizozemskem a Španělskem, v téže době proběhla další velká vlna čínského přistěhovalectví z přilehlých pevninských provincií. Holanďané založili r. 1624 kolonii s hlavním městem Zeelandia na místě dnešního Tainanu. Pracovní síly dováželi z Fu-ťienu. Španělé okupovali v letech 1626–1642 severní výběžek ostrova v místech dnešního Keelongu a Tanshui. V roce 1662 Čeng Čcheng-kung (Koxinga), který ve jménu svržené dynastie Ming bojoval proti nové mandžuské dynastii Čching, porazil Holanďany a donutil je k odchodu (ovládali tak většinu ostrova v letech 1624–1662). Tchaj-wan se tak na dvě desetiletí stal poslední baštou protimandžuského odporu. Koxinga založil na Tchaj-wanu Království Tungning, jeho následníky byli jeho syn a vnuk. Po Čchengově smrti (1662) pak roku 1683 Čchingové ostrov obsadili a po následující dvě století zůstal součástí Číny. Po prohrané válce s Japonskem musela čchingská Čína roku 1895 Šimonoseckým mírem mimo jiné postoupit Tchaj-wan Japonsku. Obyvatelé Tchaj-wanu, než by se nechali odevzdat do japonského područí, se za této situace pokusili prohlásit nezávislost jako tzv. \"Tchajwanský demokratický stát\" (druhá republika v dějinách Asie). Tento pokus však po několika měsících ukončila okupace Tchaj-wanu Japonskem. Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem, tak potlačováním čínské identity a snahami o japanizaci obyvatelstva. Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem a industrializací (železnice, školy, kanalizace atd. – tchajwanská architektura v období 1895–1945), tak potlačováním čínské identity, krutým zacházením s příslušníky domorodých kmenů a snahami o japanizaci obyvatelstva. V roce 1935 započal proces včlenění ostrova do Japonského císařství jako plnoprávné provincie. Na postupimské konferenci bylo s přihlédnutím k závěrům z konference v Káhiře (1943) rozhodnuto, že Tchaj-wan bude znovu přičleněn k Číně. Ostrované, jejichž země byla hospodářsky podstatně vyspělejší než většina pevninské Číny, se však ani nyní nedočkali většího podílu na správě svých záležitostí. Čínská republika sice vytvořila místní vládu a úřady, ale obsazovala je výhradně lidmi z pevniny. Bezohledná byla také hospodářská politika Čínské republiky vůči Tchaj-wanu. Napětí vyvrcholilo protikuomintangským povstáním, které v Tchaj-peji propuklo 28. února 1947. To bylo krvavě potlačeno během tzv. Masakru 228 (kolem 10 000 obětí) a nad ostrovem byl vyhlášen výjimečný stav, který přetrval až do roku 1987. Od konce roku 1948 probíhal v souvislosti s obratem v čínské občanské válce masový příliv uprchlíků z pevninské Číny na ostrov. V roce 1949 se na ostrov uchýlily zbytky Čankajškovy armády, která na pevnině prohrála občanskou válku s komunisty. Změněná vojenskopolitická situace ve východní Asii, kdy se v souvislosti s korejskou válkou na obranu Tchaj-wanu začaly angažovat USA, však po roce 1950 zabránila obsazení ostrova armádou ČLR. Tchaj-wan si tak udržel nezávislost na komunistech až dodnes. Do začátku devadesátých let však i na Tchaj-wanu vládl totalitní režim, krajně pravicový. Poté následovala postupná demokratizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tchaj-wan (též Formosa, TZ: 臺灣, ZZ: 台湾, hanyu pinyin \"Táiwān,\" tongyong pinyin \"Táiwan,\" Wade-Giles \"T'ai-wan,\" tchajwansky \"Tâi-oân)\" je ostrov v jihovýchodní Asii. ", "tgt_summary": "Taïwan (, plus souvent écrit à Taïwan ou en Chine continentale) ou Formose () est une île située au sud-est de la Chine continentale, au sud du Japon et au nord des Philippines, et bordée à l’est par l’océan Pacifique, au sud par la mer de Chine méridionale, à l’ouest par le détroit de Taïwan et au nord par la mer de Chine orientale. Taïwan était autrefois dans l'Empire chinois. Elle est colonisée par l'Empire du Japon après la première guerre sino-japonaise (1895), restituée par les États-Unis à la République de Chine en 1945, et revendiquée par la République populaire de Chine depuis 1949. ", "id": 65882} {"src_title": "Etika", "tgt_title": "Éthique", "src_document": [{"title": "Základní přístupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Deskriptivní etika.", "content": "Deskriptivní etika popisuje mravní hodnoty a soudy, které ve společnosti platí. Neříká tedy, zda je to či ono dobré nebo špatné, pouze konstatuje, jaký je stav ve společnosti. Spolupracuje, a často se překrývá, se sociologií, sociální a kulturní antropologií, religionistikou, etnologií a dalšími společenskými vědami.", "section_level": 2}, {"title": "Metaetika.", "content": "Metaetika zkoumá jazyk, kterým pronášíme etické výroky a morální soudy. Vznikla spolu s analytickou filosofií.", "section_level": 2}, {"title": "Normativní etika.", "content": "Zabývá se otázkami povinností (\"deontologické\" otázky – co by člověk dělat \"měl\") a otázkami hodnot (\"axiologické\" otázky – co utváří dobrý život). Na rozdíl od etiky deskriptivní hledá odpovědi na to, zda je něco morálně správné či nikoli.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikovaná etika.", "content": "Vyjadřuje se ke konkrétním, praktickým otázkám, které se týkají etických rozhodnutí. Sem patří např. bioetika nebo žurnalistická etika.", "section_level": 2}, {"title": "Etika autonomie.", "content": "Vycházejí z autonomie svědomí a svobody jako základní mravní hodnoty. Etika autenticity zdůrazňuje, že jen to je morální, co vychází z čistého upřímného přesvědčení. Sem můžeme zařadit etiku existencialismu. Jediným příkazem mravním je jednat svobodně a autenticky. Vše je dovoleno. Za vše jsme ale také absolutně zodpovědní. K etice autonomie patří také etika Kantova. Autonomie znamená, že mravní autorita není dána zvnějšku, ale vychází z člověka. Podle Kanta je touto sebeurčující autoritou praktický rozum, který formuluje mravní zákony, platící nepodmíněně. Takovým zákonem je kategorický imperativ. Jednej tak, aby zákony tvého jednání se mohly stát principem všeobecného zákonodárství. Kategorický imperativ je dán sám sebou, není třeba ho dokazovat, mluvíme o mravní apriori. Mravní zákon se projevuje také jako povinnost. Ta podle Kanta rozhoduje o morálně dobrém, které musí být vždy ve shodě s povinností. Naopak sklony a smyslové impulsy, stojí-li proti povinnosti, zapříčiňují jednání nemorální. Autonomní etiky se soustředily na jednajícího člověka, jeho rozum a svobodu. V současné diskuzi se otevírají otázky, co tento rozum a svobodu orientuje.", "section_level": 2}, {"title": "Etika odpovědnosti.", "content": "Uvědomujeme si, že k naplnění života nestačí pouze naše autonomie a svoboda. Od nejranějšího dětství víme, že jsme tu díky druhým a naše svoboda má smysl jen proto, že jsou tu ti druzí. Židovský filozof Martin Buber dokazuje, jak se naše „já“ zrodilo a stále dotváří díky „ty“, tomu druhému, který nás miluje. Ten druhý může být konkrétní člověk nebo Bůh. Pro etiku odpovědnosti se nejvyšší mravní hodnotou stává vztah k němu. Z věrnosti svému přesvědčení či rozumu zachovává věrnost tomu druhému. Etikou toho druhého se zabýval zejména Emmanuel Lévinas. Podle něj je ten druhý víc než moje svoboda. Svobodný člověk je zaslíben druhému, je za něj zodpovědný. A to ho zavazuje, aby se o druhého staral dřív než o sebe, druhého v bezmoci nelze opustit. Vztah k druhému je nesouměrný, to znamená, že vůbec nejde o to, jestli je pomoc opětována. Tradiční etika je příliš zaujata člověkem a lidskými vztahy. Opomíjí vztahy k přírodě a budoucnosti. Člověk a jeho technika jsou schopni utvořit budoucnost, z nichž jde strach. Tento strach se však může stát pozitivní etickou hodnotou, když probudí naši zodpovědnost za budoucí generace. Modelem veškeré opravdové odpovědnosti je odpovědnost rodičovská. Je třeba být vnímavý a zbaběle neunikat.", "section_level": 2}, {"title": "Základní pojetí etiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nekognitivní.", "content": "Jazyk etiky podle tohoto pojetí neříká nic objektivního, pouze vyslovuje osobní preference mluvčího. V takovém případě by etika neměla význam.", "section_level": 2}, {"title": "Relativistické.", "content": "V tomto pojetí nelze srovnávat dvě situace, protože žádné dvě situace nejsou zcela stejné. Není absolutní základ, ke kterému by se různé situace mohly vztahovat, a tak vše zůstává relativní.", "section_level": 2}, {"title": "Absolutistické.", "content": "Snaha vytvořit myšlenkový rámec, který umožňuje tvrdit, že něco je vždy správné a něco vždy nesprávné. Nemusí to nutně znamenat, že existují neměnná, pevně daná pravidla, toliko říká, že mravní chování lze vztahovat k univerzálně použitelným principům.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj etiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "V Antice se etikou zabývalo několik autorů, od kterých se nám dochovaly texty, od jiných však nikoliv např.: Hésiodos, Epicharmos, Theognis, Sókratés, Platón, Xenofón, Antisthenés, Aristoteles. Antická etika odpovídá nejen na otázky, co je dobré a co je špatné, ale řešila teorie způsobu lidského života. Sókratés mluví o tom, že jej vede \"daimonion\" (svědomí), tvrdil, že poznání je pravá ctnost a neřest je důsledkem neznalosti. Platón ve svém známém podobenství o jeskyni naznačuje, že idea Dobra je transcendentní. Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Rozum má ovládat žádosti za použití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý, odpovídá takto: rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost. Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž. Aristoteles je zastáncem teorie středu („zlatá střední cesta“). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Mezi extrémy se nalézá harmonie. Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít. \"Eudaimonia\" – štěstí, blaženost, je stav, kam nás dovede náš rozum. Další směry pak také řeší etické otázky. Epikurejci věřili, že jediným cílem a ctností člověka je blaho. Dosahování blaha by měl podle nich člověk omezit pouze tehdy, je-li to pro něj dlouhodobě nevhodné (sebedestrukce alkoholem apod.). Stoikové se zase shodně s Aristotelem domnívali, že cílem člověka je \"eudaimonia\". Věřili, že vesmír uspořádala inteligentní bytost a že tedy má smysl (logos). Stoicismus uznává realitu takovou, jaká je, člověk má podle nich přijmout, že některé věci může změnit a některé ne. Za ty, které může změnit, má přijmout odpovědnost. Důležité je, že podle stoiků nezáleží na výsledcích jednání (na rozdíl od např. utilitarismu), ale na dobré vůli.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Tomáš Akvinský rozvinul etiku na základě přirozeného zákona. Vycházel z křesťanské tradice a podařilo se mu podložit křesťanskou etiku racionálními základy. Nauka o přirozeném zákoně (\"lex naturalis\") vychází z empirického pozorování a logických dedukcí. Každá věc sleduje účel, a naplnění tohoto účelu je dobré. Rozum, který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky. Také Tomáš Akvinský říká, že mravní posouzení jednání nezávisí na jeho výsledku, ale na účelu, ke kterému směřuje. Protože je přirozené právo založeno na rozumu, není kulturně podmíněné. V \"Summa Theologiae\" popsal Tomáš čtyři základní ctnosti: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost.", "section_level": 2}, {"title": "Společenská smlouva.", "content": "V novověku se etika vypořádávala s otázkou, co tvoří základ morálky. Thomas Hobbes míní, že cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi vládcem a jedinci. Vládce by neměl obavu z anarchie. V knize \"Leviathan\" píše o absolutistickém státě. Dohoda má být prosazována za účelem omezení sobeckých lidských emocí, k vzájemnému prospěchu. Také John Locke uznává ve svém \"Pojednání o vládě\" z roku 1690 potřebu společenské smlouvy – je totiž nutný arbitr pro nestranné řešení sporů. Autorita však nemá být v rukou vládce, ale náleží spíše státním institucím. Na tomto základu stojí i dnešní moderní demokracie a oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní.", "section_level": 2}, {"title": "Utilitarismus.", "content": "U zrodu utilitarismu, jedné z nejvlivnějších etických teorií, stál Jeremy Bentham. Hledání teorie morálky ku prospěchu občanům jej vedlo k \"principu užitečnosti\". Akce je užitečná, pokud vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu, to, zda je čin v souladu s normami, je druhořadé. John Stuart Mill upozornil, že lidé nejsou příliš předvídaví, a ve své knize \"Utilitarismus\" představil tzv. \"utilitarismus pravidel\". Společnost se podle něj neobejde bez zásad (např. zásada pravdomluvnosti).", "section_level": 2}, {"title": "Kantův kategorický imperativ.", "content": "Immanuel Kant si byl vědom, že nepoznáváme věci „o sobě“, ale věci, jaké se nám jeví. Morálku proto zakládá na \"dobré vůli\" – to může být jediné správné východisko dobrého jednání. V \"Kritice praktického rozumu\" (1788) představil kategorický imperativ: \"„Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vždy být současně uplatněna jako princip vytvářející univerzální zákon.“\" Druhý člověk nemá být pro nás prostředek našeho prospěchu – lidskost je cílem. Kantova morálka je \"apriorní\" – platí bez ohledu na důsledky.", "section_level": 2}, {"title": "Morálka a moc.", "content": "Friedrich Nietzsche se Zarathustrovým výrokem „Bůh je mrtev!“ loučí s představou absolutní morálky. Místo toho má být smyslem všeho \"nadčlověk\" – směřování ke zdokonalení lidstva. Člověk má být schopen „přitakání životu takový, jaký je“.", "section_level": 2}, {"title": "Existencialismus.", "content": "Søren Kierkegaard považuje za stěžejní vztah člověka s Bohem. Bůh dal člověku svobodnou vůli a s tou je svázaná odpovědnost. Lidská existence je něčím zcela jedinečným, nezáleží jen na výsledku naší volby, ale na její upřímnosti. Martin Heidegger mluví o \"vrženosti\" do světa a o maskách, které si oblékáme. Stejně tak s ostatními se setkáváme jenom povrchně. Cesta k převzetí odpovědnosti vede skrze uvědomění si omezenosti své existence – smrti. Jean-Paul Sartre tvrdí, že neexistuje žádný apriorní účel nebo smysl lidské existence. \"Existence předchází esenci\" – tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Je důležité „být sám sebou“ a ne jenom přijímat role. Sartre domyslel svět bez Boha – „není na co se upnout, jsme tím, co ze sebe uděláme.“", "section_level": 2}, {"title": "Situační etika.", "content": "Podle Josepha Fletchera není moudré postupovat od pravidel k situacím. Namísto toho nastoluje \"„princip lásky“\" – jediné a absolutní pravidlo je pravidlo lásky. Částečně tak navazuje na křesťanskou morálku. Směru, který staví na první místo princip lásky, se říká agapéismus, podle řeckého výrazu pro lásku pečující, agapé. Paul Tillich upozorňuje, že pravidla jsou přesto důležitá, mohou totiž poskytnout určité vodítko.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství a etika.", "content": "Existují tři přístupy: Podle křesťanství je Bůh absolutní autoritou morálky. Lidé mohou morální zákon poznávat prostřednictvím Bible, církevní tradice, Božského vnuknutí (Duch svatý) nebo skrze svědomí. V judaismu je autoritou např. Tóra, v islámu jsou to Korán, hadísy a zákon šaría, hinduismus vychází z mnoha spisů a živé zkušenosti, buddhismus kromě spisů klade důraz na rozum a osobního učitele.", "section_level": 2}, {"title": "Svědomí.", "content": "V etice hraje významnou roli svědomí. V křesťanském pojetí je to zákon vepsaný Bohem do lidských srdcí („hlas Boha v naší duši“, „niterné zjevení Boha v nás“). Každý má svědomí, které je zároveň cestou k poznání přirozeného zákona a také Boží existence. V sekulárním pojetí je svědomí založeno na svobodě a poznání dobra, vychází z toho, co nás naučila společnost, případně z pudů apod. Svědomí je vysoce univerzálním činitelem a vytváří základ mravní argumentace napříč kulturami. David Hume započal éru, kdy se dobro a zlo nerozlišovalo rozumem, ale citem. Stejně lze rozpoznat afekty – přímé a nepřímé. Kdo se ale řídí jen citem, nemusí být mimo. Problém je v tom, že když se vcítím do druhých, budu jednat jako oni. A třeba i špatně. Lidé mají strach jít proti davu, jsou rádi v davu. Jak potom ale mohou lidé poznat, že je něco špatně? Immanuel Kant naopak city zavrhl a kladl důraz hlavně na rozum. Díky rozumu mohu lépe poznat své okolí. Abych poznal svého přítele, musím jej nejprve nenávidět, abych jej nezávisle posoudil. Jak můžu cítit něco k lidem, kteří jsou třeba na druhém konci světa? Jak se mě může dotýkat dění na druhém konci světa? Zde funguje soucit. V některých situacích ale naše morální souzení nenásleduje cítění. Někomu přeji vše špatné, ale když se mu to stane, soucítím s jeho bolestí. Člověka je také možno motivovat rozumem, ale jeho motivace není tak silná jako citová. Morální soudy mají povahu složitou. Morální vývoj je podmíněn jak citovým, tak i rozumovým vývojem. Člověk zakrnělý v citech nedosáhne plného morálního vývoje. Dochází k tomu třeba v prostředí, kde dítě vyrůstá v deprivaci. Svědomí Projev svědomí je, když se projeví náš vnitřní éthos. A může se postavit třeba proti celospolečenskému étosu. Dříve bylo pojímáno jako vnitřní hlas boží. Ten bylo třeba poslechnout. Dnešní pohled je více psychologický. ́ Někteří lidé jej mají tak silné, že nejsou schopni sami se sebou žít. Nesou na všem takovou vinu, že jim ji nikdo nemůže sejmout. Člověk však může v citovém a morálním vývoji naopak zakrnět a netrápí jej třeba ani vražda. Velmi vnímavé jsou při svém vývoji děti. Neměly by být brány na lehkou váhu, protože jejich nevinný vnitřní hlas bývá často ten správný, ale my je výchovou zkazíme. Tomáš Akvinský tvrdí, že svědomí je aplikací znalostí na určitou situaci. Rozlišuje svědomí následné a předchozí. Předchozí je důležitější a určuje naše morální chování. Naše svědomí má podle něj tři roviny: Všichni lidé to mají podle něj stejně nastaveno. Ale u každého se projeví podmínky jinak. U člověka tak není možná libovůle. Vše je podřízeno všeobecnému zákonu vesmíru. Člověk se na něm podílí na základě přirozeného zákona. K čemu má pak člověk sklon, to má tendenci považovat za dobré. A to má povinnost uskutečnit. Tento přirozený zákon je u všech lidí stejný, čím víc ale jdeme k jednotlivostem, tím víc můžeme selhat – každý tedy přikázání zákona vykoná jinak. Pokud má někdo špatné návyky, tak už mu to nepřijde. Prapůvodně byl dobrý, ale když se někdo naučí žít špatně, pak už se nikdy nenapraví. Svědomí je velmi niternou záležitostí. Ale při společenské praxi není do člověka vidět, takže je daleko hůře posuzován čin vykonaný, než pouhé myšlení. Ale právě ta myšlenka je základ špatného činu. Ta je horší než čin samotný.", "section_level": 2}], "src_summary": "Etika (z řeckého ethos – mrav), nebo též teorie morálky je filozofická disciplína, která se zabývá zkoumáním mravní dimenze skutečnosti. Etika zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Etika se dále dělí na další disciplíny: e. analytická, e. autonomní, e. deontologická, e. environmentální, e. evoluční, e. feministická, e. heteronomní, e. individuální, žurnalistická etika, bioetika atd.", "tgt_summary": "L'éthique est une discipline philosophique portant sur les jugements moraux. C'est une réflexion fondamentale sur laquelle, en principe, la morale (en grec \"ethos\") de tout peuple pourrait établir ses normes, ses limites et ses devoirs. ", "id": 74846} {"src_title": "Bílina (řeka)", "tgt_title": "Bílina (rivière)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V některých starších textech a mapách bývá uváděna pod německým názvem \"Biela\" (Biela Fluss, Biela Bach), případně i v českém přepisu Bělá, čímž může dojít k záměně například s řekou Bělá v Jeseníkách. V lidové slovesnosti bývá uváděna také jako Běla.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Bílina pramení v nadmořské výšce 825 metrů v Loučenské hornatině Krušných hor v katastrálním území Radenov, poblíž tzv. Novodomské cesty zhruba 3⁄4 km jižně od vrcholu Kamenná hůrka (878 m) a 2,5 km na západ od vesnice Zákoutí, asi 11 km severně nad městy Chomutovem a Jirkovem. Řeka udržuje převážně severovýchodní směr. První kilometry v horách plyne Bílina východním směrem, než u Orasína obrací k jihu a spadá Telšským údolím (s vodní nádrží Jirkov) k Jirkovu, kde vystupuje z Krušných hor do Mostecké pánve. Na rozhraní Jirkova a Březence na říčním kilometru 69,777 napájí vodní nádrž Březenec s rozlohou 0,75 hektaru a objemem 26 000 m3. Na středním toku, kde byla krajina silně přetvořena povrchovou těžbou hnědého uhlí, je průběh řeky silně regulován a mnohé přítoky, i sama Bílina, převedeny mimo svá původní řečiště. Za Jirkovem leží na Bílině vodní nádrž Újezd a odtud směrem k Mostu mezi povrchovými doly (lom ČSA, lom Jan Šverma) Bílina vede v umělém Ervěnickém koridoru, který byl vybudován při postupu okolních povrchových lomů. Řeka je svedena v délce 3,1 km do trubní přeložky 4 × Js 1200 mm. Do začátku 20. století zde protékala Komořanským jezerem, to však bylo v důsledku důlní činnosti roku 1835 uměle vysušeno. Dřívější znečištění toku je již značně eliminované. Pokračuje Mosteckou pánví otevřenou, bezlesou krajinou. Koryto je hlinité, široké 5 až 10 metrů, z velké části regulované. Pokračuje Mosteckou pánví otevřenou, bezlesou krajinou. Koryto je hlinité, široké 5 až 10 metrů, z velké části regulované.Od Rudolic je již řeka vhodná i pro plavbu, začíná zde také peřejnatý úsek až k Obrnicím. Dalších 13 km je regulováno. Od Světce si řeka již zachovává svoji původní podobu, koryto je úzké a hluboké, dno až na peřejnaté úseky hlinité, proud rychlý, v cestě proto vzniká mnoho přírodních překážek, nejčastěji spadlé stromy. Poslední kilometry je řečiště silně znečištěné chemickým odpadem ze závodů poblíž Ústí nad Labem. Ústí zleva do Labe na jeho 71. říčním km v Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Sjezd.", "content": "Na řece je vodočet na říčním kilometru 3,5 a pro plavbu z Velvět k ústí zde potřebujeme 65 cm. Bílina je sjízdná po celý rok. Sjezd trvá v úseku Rudolice až Ohníč 3–4 hodiny a v úseku Ohníč až Ústí nad Labem 5–7 hodin (kvůli četným překážkám).", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Nejvýznamnějším přítokem je Srpina. Další přítoky jsou Malá voda (do vodní nádrže Jirkov), Březenecký potok, Braňanský potok, Kundratický potok, Otvický potok (do vodní nádrže Újezd), Loupnice, Bílý potok, Liběšický potok, Syčivka, Lukovský potok, Radčický potok, Štrbický potok, Bouřlivec, Kladrubský potok, Luční potok, Teplická Bystřice, Bořislavský potok, Žichlický potok, Řehlovický potok, Radejčínský potok, Stadický potok, Újezdský potok a Ždírnický potok.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrné měsíční průtoky Bíliny (m3/s) ve stanici Trmice: Hlásný profil:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Prakticky celý průtok řeky byl dříve používán jako technologická voda v chemických závodech v Záluží u Litvínova. Vytékala jako chemický odpad, voda byla zcela bez života po celém toku a silně znečištěná fenoly a dalšími chemickými látkami. V 90. letech 20. století se situace radikálně zlepšila a dnes se do Bíliny vrací život a koryto se postupně pročišťuje. Průtok je také zvyšován Podkrušnohorským přivaděčem a Průmyslovým vodovodem Nechranice z řeky Ohře do Jirkova. Většími sídly na toku jsou Jirkov, Most, Bílina a Ústí nad Labem. Při březích Bíliny se ve Stadicích nachází národní kulturní památka Královské pole s pomníkem Přemysla Oráče.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění.", "content": "Řeka je na horním toku čistá a neovlivněná lidskou činností. Nad vodárenskou nádrží Jirkov dokonce její voda splňuje požadavky na kvalitu pitné vody pro kojence. Po vstupu do oblasti těžby uhlí na Mostecku je do ní odváděno množství odpadních vod a ústí do ní značně znečištěný Mračný potok. Od soutoku s Mračným potokem je řeka Bílina hodnocena stupně znečištění IV. (velmi silně znečištěná voda). Těsně před soutokem s Labem už Bílina obsahuje rtuť, arzen a řadu organických látek, takže patří mezi nejznečištěnější řeky v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Zamoření ropnými látkami v prosinci 2009.", "content": "Z litvínovské chemičky Unipetrol RPA unikly 23. prosince 2009 do Bíliny ropné látky, jejichž koncentrace sto- až tisícinásobně překročily limity přípustné pro znečištění povrchových vod. Hasiči na řece postavili mezi Litvínovem a Ústím nad Labem více než desítku norných stěn, ale přesto uhynul velký počet ryb a znečišťující látky pronikly až do Labe, kde už proti nim nebylo možné účinně zasáhnout a bylo nutné o havárii informovat německé orgány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bílina je řeka v okresech Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem v České republice. Jedná se o levostranný přítok řeky Labe, který protéká mezi Krušnými horami a Českým středohořím směrem na východ, přičemž tvoří říční osu severovýchodní poloviny Mostecké pánve. Délka toku činí 81,4 kilometrů, přičemž pouhá šestina její délky má přírodní ráz. Její povodí má plochu 1071 km2. Délka sjízdného úseku je více než 48 km.", "tgt_summary": "La Bílina (ou \"Biela\" en allemand) est une rivière et un affluent en rive gauche de l'Elbe, dans le nord de la Bohême (donc en République tchèque).", "id": 1792137} {"src_title": "Slayer", "tgt_title": "Slayer", "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "Je oficiálně doloženo, že Slayer je hned vedle Metallicy nejcoverovanější (nejpřehrávanější) metalovou kapelou na světě. To není náhodou, kapela si totiž vybudovala pověst technického mistrovství díky některým písním, které složil Jeff Hanneman, a na svou dobu poněkud drsnější a rychlejší hudbou silně ovlivnila vývoj thrash metalu (temnějším EP Haunting the Chapel a alby jako Hell Awaits a především Reign In Blood) i vývoj extrémních odnoží metalu (především death metalu a black metalu). Mnohé kapely, včetně Slipknot nebo Vader, přiznávají Slayer jako jednu z hlavním inspirací pro svou tvorbu. Samotný Slayer byl ve svých počátcích ovlivněn punkem, o který se zajímal Hanneman, a kapelami Iron Maiden, Judas Priest, Motörhead a Venom. Dave Lombardo je nazýván jako \"otec dvoukopáků\" (bicí s úpravou pedálů u velkého/basového bubnu), poprvé je možné dvoukopáky slyšet v albu Hell Awaits (1985). Bubeník Gene Hoglan (Strapping Young Lad, Death, Fear Factory) začínal jako bedňák Slayer, a dokonce měl nabídku na post drumtechnika kapely. Hoglan však odmítl a rozhodl se pro vlastní hudební kariéru. Kerry King nahrál kytarové sólo pro song \"No Sleep Til' Brooklyn\" od populární hip-hop/rockové kapely Beastie Boys. Stále mnozí fanoušci spekulují, že kapela původně začínala pod názvem Dragonslayer (v roce 1981 vznikl film stejného jména). Tuto informaci ale rozporuje samotný Kerry King, který v několika rozhovorech prohlásil, že jde o pouhý mýtus. Zpočátku hrála kapela namalovaná silnou vrstvou makeupu. Když hráli v San Franciscu společně s Exodus, Laaz Rocket a partou Savage Grace, sklidili obrovské uvítání, i když se jim fanoušci trochu smáli kvůli jejich makeupu. Tom Araya dal na radu jednoho z nich a setřel si líčidlo. Od té doby se už nenamalovali. Debutové album Show No Mercy bylo příznačně nahráváno v pozdně nočních hodinách. Nešlo však o žádný výstřelek kapely – Slayer chtěli jednak ušetřit za pronájem studia, jednak se přes den bubeník Dave Lombardo věnoval snaze dokončit střední školu. Logo kapely vytvořil Dave Lombardo. Polovina původní sestavy Slayer nebyla narozena v USA. Zatímco frontman Tom Araya pochází z Chile, Dave Lombardo do Spojených států emigroval z Kuby. Tom Araya byl přemluven do skupiny a paradoxně se nikdy o metal nezajímal. Kdyby se nedal na dráhu muzikanta, pokračoval by ve své roli lékaře. Jejich fanoušek si nechal vyřezat na spodní stranu zápěstí logo Slayer a kapela si fotografii dala na booklet.(Album: Divine Intervention) 11. září 2001 bylo vydáno album God Hates Us All, náhodou na den přesně s teroristickým útokem na dvě věže Světového obchodního centra", "section_level": 1}], "src_summary": "Slayer byla americká thrashmetalová hudební skupina působící od počátku 80. let. Kariéru zakončila posledním koncertem v LA 30. listopadu 2019. Byla založena Kerry Kingem, který na místo druhého kytaristy našel Jeffa Hannemana a posléze nalezl na post baskytaristy Toma Arayu, bubeníkem se stal Dave Lombardo. Kapela se během chvíle stala velmi populární v undergroundové scéně a spolu s kapelami jako Metallica, Anthrax a Megadeth založila thrashmetalovou scénu. ", "tgt_summary": "Slayer est un groupe de thrash metal américain, originaire de Huntington Park, en Californie. Le groupe est formé en 1981 par les guitaristes Jeff Hanneman et Kerry King. Slayer est connu pour être l'un des groupes leaders du mouvement thrash metal, avec la sortie en 1986 de ', nommé « le meilleur album \"heavy\" de tous les temps avec \"Master of Puppets\" de Metallica » par Kerrang. Le groupe est considéré comme l'un des «'» des groupes de thrash metal, avec Megadeth, Anthrax et Metallica. Le 22 janvier 2018, les membres annoncent la fin du groupe avec une tournée d'adieu prévue. ", "id": 2200672} {"src_title": "Vápník", "tgt_title": "Calcium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Poměrně měkký, lehký, reaktivní kov, který se svými vlastnostmi více podobá vlastnostem alkalických kovů než vlastnostem předcházejícímu členu – hořčíku. V kapalném amoniaku se rozpouští za vzniku tmavěmodrého roztoku. Vápník patří k lepším vodičům elektrického proudu a tepla. Není tolik reaktivní jako alkalické kovy, ale je lepší ho uchovávat pod petrolejem. Soli vápníku barví plamen cihlově červeně. Vápník je velmi reaktivní a v přírodě vytváří pouze vápenaté sloučeniny Ca. Vápník reaguje za pokojové teploty s kyslíkem i vodou. Při zahřátí se snadno slučuje s dusíkem na nitrid vápenatý CaN a s vodíkem na hydrid vápenatý CaH a i s velkým množstvím prvků tvoří za vyšších teplot sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Vápenaté sloučeniny jsou lidstvu známy již od starověku – pálením vápence nebo mramoru se získávalo a dodnes získává pálené vápno neboli oxid vápenatý CaO, jeho reakcí s vodou vzniká hašené vápno neboli hydroxid vápenatý, který se používal a dodnes používá k přípravě malty. Malta se ve starověku také vyráběla ze sádry neboli sádrovce či chemicky dihydrátu síranu vápenatého CaSO.2 HO. Zatímco v Itálii se běžně používala malta z vápence, v Egyptě se běžně používala malta ze sádrovce - není tedy divu, že staré egyptské pyramidy a hrobky mají omítky z této malty. Výrobu malty z vápence popisuje již spisovatel Dioskoridos (původem z Malé Asie) v 1. století našeho letopočtu. Název vápníku / Calcia je odvozen od slova vápno, latinsky calx. Později se stalo běžné označovat oxid vápenatý jako vápenatou zeminu a časem se označení zemina přeneslo i na ostatní oxidy kovů alkalických zemin a kovů vzácných zemin (kovy vzácných zemin jsou prvky III.B skupiny). Vápník poprvé připravil sir Humphry Davy roku 1808 elektrolýzou vápenatého amalgámu, který si připravil elektrolýzou slabě zvlhčeného hydroxidu vápenatého za použití rtuťové katody.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky své velké reaktivitě se vápník v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Ve všech má mocenství Ca. Jako biogenní prvek je jedním ze základních stavebních kamenů buněk všech živých organizmů na této planetě. Zemská kůra je z velké části tvořena horninami, ve kterých vápník tvoří velmi podstatnou složku. Podle posledních dostupných údajů tvoří vápník 3,4 – 4,2 % zemské kůry a je tedy pátým nejzastoupenějším prvkem a třetím nejzastoupenějším kovem, řadí se za železo a před hořčík. V mořské vodě je jeho koncentrace pouze 0,4 g Ca/l a ve vesmíru připadá na jeden atom vápníku přibližně půl milionu atomů vodíku. Nejběžnější horninou na bázi vápníku je vápenec, uhličitan vápenatý CaCO tvořený minerálem kalcitem nebo aragonitem stejného chemického složení. Tato hornina se nachází prakticky ve všech lokalitách biologického původu a pochází ze schránek obyvatelů pravěkých (především druhohorních) moří. Česko patří ve světě mezi státy s nejbohatším výskytem hornin vápencového typu, známá je například lokalita mezi Prahou a Berounem nebo Moravský kras. Speciální typ představuje křída, téměř čistý měkký pórovitý vápenec s typicky zářivě bílou barvou, nacházející se například na pobřeží kanálu La Manche nebo na Rujáně. Její největší ložiska vznikla ve stejnojmenném geologickém období v pravěkých mořích vysrážením uhličitanu vápenatého na usazených vápenatých skořápkách prvoků. Nejznámějším využitím je plavením přírodní křídy vyrobená psací křída, důvěrně známá ze školního prostředí. Nejvíce ceněnou odrůdou vápence je mramor nebo travertin, používaný především k dekorativním účelům – obklady budov, sochy. Významná naleziště jsou na Apeninském poloostrově (carrarský mramor), ale i v České republice (slivenecký mramor). Jedná se o přeměněnou horninu vzniklou z vápence rekrystalizovaného vysokým tlakem a teplotou. Výsledná barva je závislá na příměsích a pigmentu v původní hornině. Příměsi, které se v původní hornině vyskytovaly ve vrstvách nebo v žílách, se metamorfózou přetvářejí v charakteristickou mramorovou kresbu. Ta jej činí méně pevným, proto se mramor s kresbou obvykle nepoužívá pro sochy. Vzájemné chemické přechody mezi uhličitanem a hydrogenuhličitanem vápenatým Ca(HCO) jsou příčinou vzniku krasových jevů. Princip těchto procesů spočívá v tom, že hydrogenuhličitan vápenatý je vodě více rozpustný než uhličitan vápenatý. Pokud se roztok Ca(HCO) v podzemní vodě dostane do kontaktu s atmosférickým oxidem uhličitým CO, dojde ke vzniku málo rozpustného uhličitanu, který se usadí na místě svého vzniku. Tyto přírodní úkazy se vyskytují v jeskynních systémech po celém světě a pomalý růst stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů je geologickou obdobou růstu a vývoje živých organizmů v přírodě. Další minerály", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Ročně se vyrobí okolo 1000 tun vápníku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ca(OH) + CO → CaCO + HO Hydroxid vápenatý Ca(OH) – hašené vápno – se využívá také v lékařství pro jeho dezinfekční účinky a k bělení chlévů nebo venkovních omítek. Dále se s ním můžeme setkat na sklech skleníků, přičemž po zatvrdnutí (vznik uhličitanu vápenatého; viz výše) brání přímému slunečnímu záření na rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "CaCO → CaO + CO CaO + HO → Ca(OH)", "section_level": 2}, {"title": "Soli.", "content": "Větší část vápenatých solí se ve vodě rozpouští, ale část se rozpouští hůře nebo vůbec, všechny soli mají bílou barvu (nebo jsou bezbarvé), pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Vápenaté soli jsou lépe rozpustné než soli hořečnaté. Vápenaté soli vytváří snadno podvojné soli a dnes i komplexy, které ale nejsou pro vápník a i další kovy alkalických zemin typické.", "section_level": 3}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Mezi organické sloučeniny vápníku patří zejména vápenaté soli organických kyselin, například šťavelan vápenatý, který se nachází v listech rebarbory spolu s kyselinou šťavelovou a způsobuje jejich jedovatost, a vápenaté alkoholáty. K dalším vápenatým sloučeninám patří organické komplexy. Zcela zvláštní skupinu organických vápenatých sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "section_level": 2}, {"title": "Biologický význam vápníku.", "content": "Vápník patří mezi biogenní prvky, které jsou nezbytné pro všechny živé organismy. V tělech obratlovců je základní součástí kostí a zubů, nachází se ale i ve svalech, krvi a dalších tělesných tkáních. Tvrdé schránky — škeble a mušle rozmanitých tvarů a velikostí chránící těla různých mořských i sladkovodních plžů a mlžů jsou tvořeny z velké části především sloučeninami vápníku. Mohutné korálové útesy, které po staletí vytvářejí mořští polypi z třídy korálnatců, jsou zbytky vápenitých koster těchto uhynulých živočichů. V naší přírodě se nejčastěji setkáme s hlemýždi, které jejich vápenitá ulita chrání před predátory. Vápník je nejhojněji se vyskytujícím minerálem v lidském těle. Hraje zcela nezastupitelnou roli pro zachování zdraví našich kostí.V lidské potravě představuje vápník velmi podstatnou složku. Mimo jiné napomáhá také správné funkci srdce, svalů a nervové soustavy a přispívá ke srážení krve. 99% veškerého vápníku přítomného v lidském těle je obsaženo v kostech a zubech, zbývající 1%, se nachází v krvi a měkkých tkáních. Protože je vápník nezbytný pro zdravý vývin a růst kostí a zubů, je důležité, aby se pravidelně vyskytoval především v jídelníčku dětí a mládeže. Důležitý přitom není pouze dostatek samotného vápníku, ale i vitaminu D, který pomáhá při ukládání vápníku do kostní hmoty. Distribuci a využití vápníku řídí některé hormony štítné žlázy a příštitných tělísek. Pro využití vápníků je důležitý i prvek hořčík. Nedostatek některého z těchto faktorů je příčinou onemocnění křivice neboli rachitidy. Nedostatek vápníku, resp. vitamínu D v dětství je podezřelý jako jeden z možných faktorů vyvolávající později roztroušenou sklerózu. U starších lidí a u lidí s nedostatkem pohybu či nedostatečným příjmem vápníku dochází k úbytku vápníku z kostní hmoty, což se projevuje jako osteoporóza (řídnutí kostí). Kosti jsou křehké, snadno se lámou a zlomeniny se naopak obtížně a velmi zdlouhavě hojí. Na základě výzkumu prováděného ve Spojených státech se zjistilo, že přibližně 34 miliónů Američanů trpí sníženou hustotou kostní hmoty a u 10 miliónů již propukla osteoporóza. Mezi pacienty trpícími osteoporózou přitom najdeme z 80% ženy a z 20% muže. Zlomenina zaviněná řídnutím kostí se někdy v životě objeví u poloviny všech žen a čtvrtiny všech mužů starších 50 let. Uvádí se, že denní dávka vápníku by měla činit 800 – 1000 mg denně, u kojících žen ještě asi o 500 mg více. Ještě v dnešní době mají někteří lidé za to, že zdroj vápníku v lidské potravě představuje mléko a mléčné výrobky, ale mnoho novějších studií toto tvrzení označilo za uměle udržovaný mýtus, protože vápník v kravském mléce obsažený má velice špatnou vstřebatelnost, jiné studie navíc poukazují na to, že při trávení kravského mléka je naopak spotřebováván vápník z vlastních tělesných zásob - zdravotní problémy spojené s nedostatkem vápníku jsou nejrozšiřenější právě v zemích s nejvyšší spotřebou mléka na obyvatele. Vápník je přítomen ve většině listové zeleniny, semenech (zejména máku), ořeších, ovesných vločkách a řadě minerálních vod. Ovšem v zelenině je vápník (i některé jiné prvky) často vázán jako nerozpustný fytát či šťavelan. Také vláknina omezuje jeho využití. Je třeba si uvědomit, že lidská strava má být celkově vyvážená a spolu s přísunem důležitého množství vápníku musí obsahovat i dostatek ostatních minerálních složek (např. hořčíku či fosforu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vápník (chemická značka Ca, \"Calcium\") je nejvýznamnější prvek z řady kovů alkalických zemin, lehký, velmi reaktivní kov. Autorem jeho českého a slovenského názvu je Jan Svatopluk Presl.", "tgt_summary": "Le calcium est l'élément chimique de numéro atomique 20, de symbole Ca. C'est un métal alcalino-terreux gris-blanc et assez dur. Il n'existe pas à l'état de corps pur dans la nature. C'est le cinquième élément le plus abondant de la croûte terrestre (plus de 3 %). Il est vital pour de nombreuses espèces : formation des os, des dents et des coquilles (il compose 1 à 2 % du poids du corps humain d'un adulte). Le calcium joue également un rôle très important en physiologie cellulaire, tout en étant un poison cellulaire au-delà d'une certaine dose.", "id": 92016} {"src_title": "Lovosice", "tgt_title": "Lovosice", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nejbližší horou je Lovoš, který tvoří přirozenou dominantu v panoramatu města. Z vrcholku Lovoše lze přehlédnout celé město a široké i blízké okolí s vrchy Českého středohoří v čele s největrnější horou Česka Milešovkou. Dalším významným vrchem v okolí je „Máchova hora“ Radobýl, nacházející se na protějším břehu řeky u města Litoměřice. Ty jsou odtud vzdáleny asi 5 km směrem na východ na opačném břehu Labe, Ústí nad Labem se nachází asi 22 km směrem severním, Praha je odtud vzdálena necelých 50 km směrem na jihojihovýchod. Celá zdejší oblast, zejména protější břeh Labe, je odedávna vinorodou oblastí, nacházejí se zde vinařské obce Žalhostice, Malé a Velké Žernoseky. Lovosice se nachází nedaleko místa, které je odedávna známé jako \"Porta Bohemica\". Blízko Lovosic je Opárenské údolí s mimořádně zachovalou přírodou a s romantickou zříceninou hradu Opárno, tímto údolím protéká Milešovský potok s průzračně čistou vodou. Město je díky své poloze podél břehu Labe protáhlé resp. dlouhé a úzké. Tento jejich tvar dal vzniknout známému českému úsloví „\"dlouhý jak Lovosice\"“. Bylo to způsobeno i logickým propojením s dnešními obcemi Lhotka nad Labem a Malé Žernoseky s celkovou délkou 5,3 km.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "Oblast kolem Lovosic byla obydlena už od 6. tisíciletí př. n. l. a archeologické nálezy z několika neolitických sídlišť z dob kultur s lineární a vypíchanou keramikou ukazují, že byly od té doby osídleny nepřetržitě. Mezi zdejšími nálezy z doby eneolitu (3800 př. n. l.–2000 př. n. l.) je zastoupeno mnoho různých kultur: kultura nálevkovitých pohárů, kultura kulovitých amfor, řivnáčská kultura, kultura se šňůrovou keramikou a kultura zvoncovitých pohárů, což dokládá, že Lovosice byly významným dopravním uzlem. Ani v době bronzové (2000 př. n. l.–750 př. n. l.) se situace nezměnila, a v Lovosicích se tak nalezly stopy všech kultur českého pravěku: únětické, mohylové, knovízské a lužické. Zvláště z doby únětické kultury pochází bohaté nálezy, dokládající, že Lovosice byly v té době středem větší oblasti a důležitým obchodním bodem. Nalezeno bylo například 40 bronzových hřiven. Stejně bohaté nálezy pochází i z období kultury knovízské. Ty dokazují, že Lovosice stály na kulturní hranici, protože na druhém břehu Labe sídlila kultura lužická. Ve starší době železné za dob bylanské kultury bylo tohle místo i nadále významným centrem. Z této doby se zde nalezly bohaté knížecí hroby. V mladší době železné, za dob laténské kultury se v této oblasti objevují Keltové, kteří ji hustě osídlili. Na přelomu 3. a 2. století př. n. l. se na území dnešního města zřejmě nacházelo několik osad, které se posléze spojily. Nové centrum vzniklo u původního ústí Modly do Labe. Archeologický výzkum ukázal, že centrum se uspořádáním blížilo keltským oppidům. V 1. století př. n. l. Lovosice osídlil germánský kmen Markomanů. Ačkoli Lovosice už nebyly takovým centrem jako za Keltů, přesto bylo zdejší osídlení husté. Z této doby zde nalezena keramika a šperky z Podunají, a tedy z Římské říše. I z doby archeologicky chudého období stěhování národů (5. a první polovina 6. století) se nalezly hroby. První známkou příchodu Slovanů jsou nevzhledné hrnce takzvaného pražského typu, opět z míst původního keltského sídliště.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Po příchodu Slovanů zde bylo velké opevněné tržiště s obchodním přístavem. Lovosice jsou proto také jedním z míst, o nichž se diskutovalo, zda zde nestál Canburg, hledané raně středověké hradiště, které se nepovedlo dobýt vojsku Karla Velikého. Bohatství zdejšího sídliště pramenilo z obchodu s obilím, které se zde směňovalo za sůl ze Saska. Nalezena byla i zrnka fíků a vinné révy. Jde o nejstarší nálezy tohoto druhu v Čechách. Úpadek sídla v 10. a 11. století byl způsoben rozmachem blízkých Litoměřic, podporovaných Přemyslovci. Centrum vsi se v této době posouvá z původního místa u ústí Modly asi o 1 km jihovýchodně do prostoru kostela svatého Václava a původní centrum je na dlouho opuštěno. První zmínka o Lovosicích pochází z 12. dubna 1143, kdy kníže Vladislav II. daroval upadající Lovosice Strahovskému klášteru. Ze zápisů z 13. století víme, že patřily Lichtemburkům. Pak je držel či spravoval jistý Drážek z Lovosic (1237). Jindřich ze Žitavy je roku 1248 dědičně pronajal litoměřickému měšťanu Hartvikovi. Z listiny vyplývá, že zde žili i bezzemci, kteří platili daně v soli. Lovosice tedy měly městský charakter. V srpnu roku 1251 prodal Smil z Lichtenburka polovinu vsi míšeňskému cisterciáckému klášteru Altzella za 900 hřiven stříbra. V roce 1272 byl témuž klášteru odprodán zbytek Lovosic za dalších 500 hřiven. Jejich vysoká cena opět ukazuje na to, že Lovosice nebyly pouhou vsí. Roku 1415 řádu panství zabral král Václav IV. a zastavil je Vlaškovi z Kladna. Roku 1507 byl majitelem Albrecht z Kolovrat a roku 1511 Šlejnicové. Pravděpodobně Jiří Šlejnic dal na místě bývalé tvrze postavit mezi lety 1545 až 1574 renesanční zámek. Roku 1574 tehdy zcela české Lovosice získal Jan z Valdštejna, který je chtěl ihned nechat povýšit na město, ale neuspěl. Při požáru roku 1583 zde shořelo 13 dvorů a chalup a pět krámů. Povýšení dosáhl až jeho syn Adam, který využil svého postavení na císařském dvoře. 22. června 1600 podal žádost a ta byla vyřízena již 4. července. Město mělo asi sto domů a 500 až 700 obyvatel. Podobně velká byla jiná města v okolí (Budyně nad Ohří, Libochovice a Třebenice).", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Po Bílé hoře se původně české město začalo poněmčovat. Roku 1745 byl dokončen kostel sv. Václava. Důležitým rokem v dějinách Lovosic byl rok 1756, kdy byla u Lovosic svedena první bitva sedmileté války mezi Pruskem a Rakouskem. Bitvu připomíná kaplička v sousedství hřbitova. O deset let později navštívil bojiště Josef II., na jehož počest byl v Lovosicích postaven pomník. Roku 1783 získal lovosické panství kníže Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu. Schwarzenbergové drželi místní velkostatek až do roku 1940, kdy byl veškerý majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga zabaven nacistickou okupační správou. V lednu a únoru roku 1809 celé město včetně zámku shořelo, ale bylo záhy zásluhou Jana Schwarzenberga obnoveno. Zámek byl barokně přestavěn a začal sloužit jako archiv a kanceláře. V letech 1817–1821 byla vystavěna nová silnice z Terezína do Teplic. Roku 1844 zde začal pracovat parní mlýn. Roku 1845 Lovosice postihla velká povodeň, při níž bylo 12 domů zcela zbořeno a 58 silně poškozeno. Od roku 1849 sídlil v Lovosicích okresní soud. V roce 1850 byla do Lovosic z Prahy přivedena železnice a město se také stalo svobodným. O rok později začal vlak jezdit i do Drážďan. Roku 1854 zde Augustin Tschinkel založil továrnu na cikorku. Schwarzenbergové založili cukrovar a pivovar. V roce 1904 byla nedaleko nádraží otevřena pobočka Mlékárny bratří Pfundů, kde se vyrábělo kondenzované mléko a mléčný prášek. S rozvojem průmyslu a dopravy došlo i k nárůstu počtu obyvatel. V roce 1850 zde žilo 1396 lidí, o třicet let později již 4223. V roce 1910 zde pak bydlelo 5076 osob. Opět se začal zvětšovat poměr českého obyvatelstva, z původních 12 % v roce 1880 až na 33 % v roce 1930. Na přelomu 19. a 20. století byly Lovosice spojeny železnicí s Louny, Mostem, Teplicemi a Českou Lípou. V roce 1900 zde vyrostla první chemická továrna, která vyráběla mazadla a další chemické látky. Po mnichovské dohodě Lovosice připadly do Sudet a byly připojeny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Zůstalo v nich žít celkem 4400 osob, z nichž pouhých 600 bylo Čechů. Do města se začali stěhovat Němci z východní Evropy. Při sčítání lidu v roce 1939 zde žilo 5151 lidí a o čtyři roky později 6245, což bylo více než před válkou. Po druhé světové válce proběhlo vysídlení německého obyvatelstva a do města se vrátili uprchnuvší Češi a stejně jako ve zbytku Sudet se do Lovosic přistěhovali noví lidé z Československa a východní Evropy. Výstavbou překladiště uhlí na Labi (pro elektrárny – hlavně Chvaletice) zanikla obec Prosmyky, jejíž katastrální území připadlo Lovosicím. Město se rychle rozvíjelo a stalo se průmyslovým a dopravní centrem. V roce 1950 žilo v Lovosicích 5233 lidí, v roce 1984 již 11 270. V roce 1999 měly Lovosice 9521 obyvatel, k 1. lednu 2012 zde žilo 8984 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Počátek židovského osídlení Lovosic se datuje k počátku 17. století a v témže století také vzniklo židovské ghetto (severozápadně od zámku) a stará synagoga. Tu v roce 1762 nahradila novější synagoga ve východní části ghetta v dnešní Přívozní ulici. Počátkem 19. století tvořilo ghetto 17 domů. Svého vrcholu dosáhlo židovské obyvatelstvo na přelomu 19. a 20. století, kdy zde v roce 1900 žilo 286 židů. Jejich počet pomalu klesal (v roce 1930 celkem 201) a existence místní židovské obce ukončila druhá světová válka. Během té byla zbořena stará synagoga, zatímco nová byla zbořena až po válce. V Lovosicích existovaly postupně dva židovské hřbitovy. Starý židovský hřbitov z 16. století se nacházel mezi ulicemi Vodní a Dlouhá a roce 1956 byl zcela zničen a na jeho místě bylo postaveno panelové sídliště. Nový židovský hřbitov z let 1871 až 1872 je součástí komunálního hřbitova v Teplické ulici. Byl poškozen během války a v 80. letech zmenšen, v důsledku čehož se dochovalo pouze pět náhrobků. Součástí je novorománská obřadní síň.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Díky své strategické poloze jsou Lovosice významným dopravním uzlem. Kromě nákladního říčního přístavu na Labi má město i výborné spojení s Prahou a Německem po dálnici D8. Městem také prochází významný železniční koridor na trase Praha – Ústí nad Labem – Drážďany (Trať 090). V Lovosicích se také sbíhá několik vedlejších železničních tratí směrem od České Lípy (Trať 087), Teplic (Trať 097), Loun (Trať 114) a Mostu (Trať 113). Z tohoto důvodu jsou také významnou rychlíkovou železniční stanicí a nachází se tu, mimo jiné, velký kontejnerový terminál a seřazovací nádraží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovosice (německy:\"Lobositz\") jsou město v severních Čechách. Leží na levém břehu řeky Labe na severním konci Polabské nížiny a na jižním úpatí Českého středohoří. Lovosice patří do Ústeckého kraje, až do šedesátých let 20. století byly okresním městem, později spadaly do okresu Litoměřice. Dnes jsou městem s rozšířenou působností. Město má velmi dlouhou průmyslovou tradici, zejména v chemickém a potravinářském průmyslu. Během posledních let ve městě začaly působit nové zahraniční firmy z oblasti elektrotechnického a strojírenského průmyslu. Podle úředních informací trvale žije na území města obyvatel.", "tgt_summary": "Lovosice est une ville du district de Litoměřice, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2002776} {"src_title": "Chorvatsko", "tgt_title": "Croatie", "src_document": [{"title": "Historické země.", "content": "Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji; přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník, Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před 130 tisíci lety žili na chorvatském území významné komunity neandrtálců. Pozůstatky na kopci nad obcí Krapina objevil v roce 1899 paleontolog Dragutin Gorjanovič Kramberger a spolu s nimi osm opracovaných drápů orla mořského, které archeologové v roce 2015 prohlásili za nejstarší šperky světa. Existenci rozvinutého, ba inovativního zemědělství a chovatelství již v období 5000 př. n. l. dokázal průlomový objev v roce 2018, kdy během zkoumání hrnčířských výrobků ze dvou archeologických nalezišť v Pokrovniku a Danilo Bitinu badatelé objevili stopy sýra, jehož stáří odhadli na nejméně na sedm tisíc let, díky čemuž museli dosud odhadované stáří této potraviny posunout o celých čtyři tisíce let. V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2. – 1. století př. n. l. vytvořili Římané na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také dnešní chorvatské území. Od 7. století se zde začali usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I. z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi. Za vlády Habsburků a za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. Proti turecké hrozbě byla vytvořena vojenská hranice. Chorvatský šlechtic Mikuláš Šubič Zrinský, který roku 1566 zahynul s celou svou posádkou při obraně pevnosti Szigetvár proti padesátinásobné přesile Osmanských Turků, se stal po své smrti chorvatským národním hrdinou.", "section_level": 1}, {"title": "Jugoslávie (1918–1991).", "content": "1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se v letech 1913–1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu. Roku 1929 se Království SHS přejmenovalo na Království Jugoslávie. V rámci", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost (1991–dosud).", "content": "V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko. 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost (ta byla uznána 15. ledna 1992 Evropským společenstvím). Jugoslávská federace však samostatnost neuznala, a to rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání 3.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Chorvatsko leží v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově na břehu Jaderského moře a na mnoha ostrovech v Jaderském moři. Patří mu dvě třetiny kamenitého pobřeží Jaderského moře (poloostrov Istrie a Dalmácie). Hraničí s Maďarskem na severovýchodě, Srbskem na východě, Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou na jihovýchodě a Slovinskem na severozápadě. Rozloha je 56 594 kilometrů čtverečních, z toho 128 čtverečních kilometrů tvoří vodní plocha. Je to 127. největší země na světě. Nejvyšším pohořím jsou Dinárské hory, kde se nachází nejvyšší hora Chorvatska Sinjal s výškou 1831 m n. m. Tyčí se blízko hranic s Bosnou a Hercegovinou. Chorvatsko se krom pevninské části skládá z více než tisíce ostrovů a ostrůvků různých velikostí, z nichž 48 je trvale obydleno. Největšími ostrovy jsou Cres a Krk, z nichž každý má rozlohu přibližně 405 čtverečních kilometrů. Hornatými severními částmi Chorvatského Záhoří a rovinatými pláněmi Slavonie na východě, které jsou součástí Panonské pánve, protékají hlavní řeky: Dunaj, Dráva, Kupa a Sáva. Dunaj, druhá nejdelší řeka Evropy, protéká městem Vukovar na východě a tvoří součást hranice se Srbskem. Střední a jižní oblasti poblíž jadranského pobřeží se skládají z nízkých hor a zalesněných", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Chorvatsko je unitární stát a parlamentní republika. Podle ústavy z roku 1990 bylo Chorvatsko poloprezidentským systémem, do značné míry kvůli osobě zakladatele státu Franjo Tuđmana. Roku 2000 byla pozice prezidenta zákonem oslabena a Chorvatsko přešlo na systém parlamentní, v němž výkonnou moc drží především premiér a vláda, zvaná Rada ministrů. Vláda je odpovědná parlamentu, který je jednokomorový a nazývá se \"Sabor\". Prezident republiky (\"Predsjednik Republike\") je hlavou státu, je přímo volený občany a jeho mandát trvá pět let. Ústava dává jedné osobě možnost být zvolen pouze dvakrát. Prezident je velitelem ozbrojených sil a má určitý vliv na zahraniční politiku. Prezidentem Chorvatska je od roku 2020 Zoran Milanović. Vláda je vedena předsedou vlády, který má čtyři místopředsedy a šestnáct ministrů. Vláda má sídlo u Banského dvora v Záhřebu, hned naproti budově parlamentu. Současným předsedou vlády je od roku 2016 Andrej Plenković, předseda největší pravicové strany, která vedla většinu vlád od roku 1991, Chorvatského demokratického společenství. Jednokomorový parlament (\"Sabor\") má zákonodárnou moc. Druhá komora existovala od roku 1993, ale v roce 2001 byla zrušena. Počet členů \"Saboru\" se může pohybovat od 100 do 160. Všichni jsou voleni lidovým hlasováním na čtyři roky. Zasedání \"Saboru\" se konají od 15. ledna do 15. července a od 15. září do 15. prosince.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále", "section_level": 2}, {"title": "Právní a soudní systém.", "content": "Chorvatsko má občanskoprávní právní systém, ve kterém právo vychází primárně z písemných stanov, přičemž soudci slouží pouze jako vykonavatelé, a nikoli tvůrci práva. Jeho vývoj byl do značné míry ovlivněn německými a rakouskými právními systémy. Chorvatské právo je rozděleno do dvou hlavních oblastí – soukromé a veřejné právo. Hlavním zákonem v zemi je ústava přijatá 22. prosince 1990. Hlavními soudy jsou Ústavní soud, který", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Chorvatské ozbrojené síly (CAF) se skládají z větví letectva, armády, námořnictva a velitelství pro vzdělávání a výcvik. V čele CAF stojí generální štáb, který podléhá ministru obrany, které zase podává zprávy prezidentovi Chorvatska. Podle ústavy je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil a v případě bezprostředního ohrožení během války vydává příkazy přímo generálnímu štábu. Po válce v letech 1991–1995 se výdaje na obranu a velikost CAF neustále snižovaly. Jen 2005 vojenské výdaje byly odhadovány 2,39 % HDP země, který umístil Chorvatsko 64. v žebříčku všech zemí. Od roku 2005 byl rozpočet udržován pod 2 % HDP, což je rekordní maximum 11,1 % v roce 1994. Tradičně spoléhající na velký počet branců prošla CAF také obdobím reforem zaměřených na snižování, restrukturalizaci a profesionalizaci v letech", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Chorvatsko navázalo diplomatické vztahy s 181 zeměmi. Od roku 2017 Chorvatsko udržuje síť 54 ambasád, 28 konzulátů a 8 stálých diplomatických misí v zahraničí. Kromě toho existuje v Chorvatské republice 52 zahraničních ambasád a 69 konzulárních úřadů kromě kanceláří mezinárodních organizací, jako je Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Světová banka, Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), Rozvojový program OSN, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky a UNICEF. Chorvatské ministerstvo zahraničních věcí a evropské integrace v roce 2009 zaměstnávalo 1 381 zaměstnanců a utratilo 648,2 milionu kun (86,4 milionu EUR). Mezi", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 7 000 USD nižší než v Česku. V dobách Jugoslávie patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic. Ekonomika země silně utrpěla v letech 1991–95, během vleklého válečného konfliktu se Srby a Bosňany. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic do postkomunistického bloku, které tak získaly zejména země střední Evropy. Po skončení války se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky. Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4–6 %. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, až 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, i kvůli odporu veřejnosti. V neposlední řadě se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, a to díky nerovnoměrné politice regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011 byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy eur. V roce 2015 do země přijelo přes 13 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů. Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijelo přes 739 000. Po Slovensku je tak Chorvatsko nejnavštěvovanější evropskou zemí českými turisty. V letním období proto česká média poskytují informační servis o cestách do Chorvatska, v samotném Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i čeští policisté. Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od poloviny 19.", "section_level": 2}, {"title": "Potápění.", "content": "V Chorvatsku se aktuálně nachází 278 potápěčských lokalit a více než 140 potápěčských center. Potápění v Chorvatsku je regulováno Chorvatskou asociací pro potápění. Nejvýznamnějšími potápěčskými lokalitami jsou: Kampanel, ostrov", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2011 zde bylo celkem 1 100 km dálnic. V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů. Největší nákladní přístav je", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98,5 % obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva je 0,4 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948)", "section_level": 1}, {"title": "Česká menšina.", "content": "Češi se do chorvatské Slavonie, která byla součástí Habsburské říše, začali stěhovat na konci 18. století, protože oblast byla vylidněná v důsledku", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Chorvatsko nemá žádné oficiální náboženství. Svoboda náboženského vyznání je právo zaručené ústavou, která také definuje všechny náboženské komunity jako rovnocenné před zákonem a oddělené od státu Podle sčítání lidu v roce 2011 se 91,36 % Chorvatů hlásilo jako ke křesťanství; z toho římsko katolíci tvoří největší skupinu, tvořící 87,83 % populace, po níž následuje pravoslaví (4,44 %), protestantismus", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Chorvatsko má univerzální systém zdravotní péče, jehož kořeny lze vysledovat až k zákonu o maďarsko-chorvatském parlamentu z roku 1891, který poskytuje formu povinného pojištění všech dělníků a řemeslníků. Na obyvatelstvo se vztahuje základní zdravotní pojištění poskytované zákonem a volitelným pojištěním. V roce 2017 dosáhly roční výdaje na zdravotní péči 22,0 miliard kuna (3,0 miliardy EUR). Výdaje na zdravotní péči představují pouze 0,6 % soukromého zdravotního pojištění a veřejných výdajů. V roce 2017 utratilo Chorvatsko kolem 6,6 % svého HDP na zdravotní péči. V roce 2015 bylo Chorvatsko na 36. místě na světě v průměrné délce života s 74,7 let u mužů a 81,2 let u žen a mělo nízkou kojeneckou úmrtnost 3 na 1 000 narozených. V Chorvatsku jsou stovky zdravotnických zařízení, z", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Chorvatština je oficiálním jazykem Chorvatska a po přistoupení v roce 2013 se stala 24. úředním jazykem Evropské unie. Jazyky menšin se oficiálně používají v jednotkách místní samosprávy, kde více než třetina populace tvoří národnostní menšiny nebo kde to místní legislativa definuje. Těmito jazyky jsou čeština, maďarština, italština, rusínština, srbština a slovenština. Kromě těchto jazyků jsou uznány také tyto jazyky: albánština, bosenština, bulharština, němčina, hebrejština, makedonština, černohorština, polština, rumunština, romština, ruština, slovinština, turečtina a ukrajinština. Podle sčítání lidu v roce 2011 prohlásilo 95,6 % občanů Chorvatska za svůj rodný chorvatský jazyk, 1,2 % prohlásilo za rodný srbský jazyk,", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Za Chorvata může být považován nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić, ovšem narodil se v Bosně. V barokní éře se proslavil dubrovnický básník Ivan Gundulić. Symboly renesančního humanismu jsou Marko Marulić a Janus Pannonius. Klasikem realistické prózy 19. století byl August Šenoa. V meziválečné éře proslul básník Tin Ujević či Vladimir Nazor. Významným autorem po druhé světové válce byl Miroslav Krleža. V Nizozemsku se prosadila Dubravka Ugrešićová. Nejvýznamnější autorkou literatury pro děti je Ivana Brlićová-Mažuranićová. K nejpřekládanějším současným autorům patří Slavenka Drakulićová. Nejvýznamnějším hudebním skladatelem je Ivan Zajc. Illyrismus v 19. století reprezentoval zejména skladatel Vatroslav Lisinski. V Sarajevu se chorvatskému otci narodil Goran Bregović, proslulý představitel world music. Maksim Mrvica se proslavil jako klavírista kombinující pop a klasiku. Jako klavírista proslul Ivo Pogorelich. Nejznámějších sochařem je Ivan Meštrović, malířem Vlaho Bukovac, či Giulio Clovio, autor miniatur a iluminátor středověkých rukopisů. Goran Višnjić a Mira Furlanová se prosadili jako televizní a filmoví herci v Británii a USA. Chorvatský filmový průmysl je malý a silně dotovaný vládou, zejména prostřednictvím grantů schválených ministerstvem kultury, přičemž filmy jsou často koprodukovány veřejnoprávní televizí HRT. Chorvatské kino produkuje ročně pět až deset celovečerních filmů. Pula Film Festival, národní filmový festival pořádaný každoročně v Pule, je nejprestižnější filmovou akcí představující národní a mezinárodní produkce. Animafest Záhřeb, založený v roce 1972, je prestižní každoroční filmový festival, který se věnuje výhradně animovanému filmu. První největší úspěch chorvatských filmařů dosáhl Dušan Vukotić, když získal cenu Akademie za nejlepší animovaný krátký film z roku 1961 za Ersatze (Surogat). Architektonickými památkami zapsanými na seznam světového dědictví jsou Diokleciánův palác ve Splitu, Eufraziova bazilika v Poreči a Katedrála sv. Jakuba v Šibeniku. Krom toho byla na seznam zapsána i celá dvě historická města – Dubrovník a Trogir. Krom toho k významným stavbám patří biskupský komplex v historickém jádru města Zadaru, středověké hrady Trakošćan a Veliki Tabor či skalní klášter Blaca na ostrově Brač.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "V Chorvatsku je svoboda tisku a svoboda projevu zaručena ústavou. Chorvatsko je na 59. místě v Indexu svobody tisku v roce 2020. Radio Záhřeb, nyní součást chorvatské Radiotelevizija, byl první veřejnou rozhlasovou stanicí v jihovýchodní Evropě. V prosinci 2018 existovalo čtrnáct celostátních bezplatných televizních kanálů vysílajících v pozemním vysílání,", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Chorvatská kuchyně je specifickým typem evropské jihovýchodní (balkánské) kuchyně. Rozdíly ve výběru potravin jsou největší mezi vnitrozemskou a pobřežní částí Chorvatska. Vnitrozemská kuchyně byla ovlivňována slovanskou, maďarskou a tureckou kuchyní. Charakterizuje se použitím koření, například černého pepře, papriky a česneku. Pobřežní kuchyně Chorvatska byla ovlivněna především řeckou a římskou kuchyní, později také středomořskou, zejména italskou", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "V Chorvatsku, přesněji v malé vesničce Smiljan, se narodil slavný fyzik Nikola Tesla. Nobelovu cenu za chemii získali Vladimir Prelog a Leopold Ružička. Významným meteorologem a seismologem byl Andrija Mohorovičić, optikem pak Marin Getaldić. Všestranným badatelem byl jezuita Ruđer Bošković, který v oblasti astronomie mj. našel způsob výpočtu oběžných drah planet", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportem v Chorvatsku je fotbal. Chorvatská fotbalová reprezentace dosáhla svého největšího úspěchu na mistrovství světa v Rusku roku 2018, kde vybojovala stříbrnou medaili. Tahounem tohoto mužstva byl především Luka Modrić, který za rok 2018 získal Zlatý míč, jinak čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů s Realem Madrid. Dalšími výraznými osobnostmi stříbrného týmu byli Ivan Perišić, Mario Mandžukić a Ivan Rakitić. Na světovém šampionátu roku 1998 získali Chorvati medaili bronzovou. Pilířem byl tehdy především útočník Davor Šuker, nejlepší střelec celého turnaje. Součástí týmu byl i Robert Prosinečki, který patřil k nejvýraznějším hráčům Jugoslávské reprezentace již na šampionátu v roce 1990. Velmi úspěšní jsou Chorvati také v házené. Již dvakrát vyhráli olympijský turnaj, v roce 1996 v Atlantě a roku 2004 v Athénách. Roku 2003 se stali také mistry světa. Hlavní hvězdou tohoto týmu byl Ivano Balić. Ten byl vyhlášen nejlepším házenkářem světa v letech 2003 a 2006. V roce 2013 se stejné", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Gramotnost v Chorvatsku činí 99,2 %. Celosvětová studie o kvalitě života v různých zemích, kterou zveřejnil časopis \"Newsweek\" v srpnu 2010, označila chorvatský vzdělávací systém za 22. nejlepší na světě. Základní vzdělání v Chorvatsku začíná ve věku šesti nebo sedmi let a skládá se z osmi tříd. V roce 2007 byl schválen zákon o zvýšení bezplatného, nepovinného vzdělávání do věku 18 let. Povinné vzdělávání se skládá z osmi tříd základní školy. Střední vzdělání zajišťují gymnázia a odborné školy. Od roku 2017 existuje 2 049 základních škol a 701 škol poskytujících různé formy středoškolského vzdělávání. Základní a střední vzdělání je k dispozici také v jazycích uznaných menšin v Chorvatsku, kde se kurzy pořádají v italském, českém, německém, maďarském a srbském jazyce. Existuje 137 základních a středních hudebních a uměleckých škol, 120 škol pro děti a mládež se zdravotním postižením a 74 škol pro dospělé. Ve školním roce 2009–2010 byly pro studenty středních škol zavedeny celostátní maturitní zkoušky (\"državna matura\"), která zahrnuje tři povinné předměty (chorvatský jazyk, matematiku a cizí jazyk) a volitelné předměty. Chorvatsko má osm veřejných vysokých škol, univerzitu v Dubrovníku, Osijeku, Pule, Rijece, Splitu, Zadaru, Záhřebu a dvě soukromé univerzity (Katolická univerzita v Záhřebu a Mezinárodní univerzita v Dubrovníku). Univerzita v Zadaru, první univerzita v Chorvatsku, byla založena v roce 1396 a zůstala aktivní až do roku 1807, kdy jiné instituce vysokoškolského vzdělávání převzaly až do založení obnovené Zadarské univerzity v roce 2002. Záhřebská univerzita, založená v roce 1669, je nejstarší nepřetržitě fungující univerzitou v jihovýchodní Evropě. V Chorvatsku je celkem 55 vysokoškolských institucí, ve kterých se studuje více než 157 tisíc studentů. Vzdělání pro své občany Chorvatsko poskytuje zdarma, včetně státních vysokých škol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatsko (úředním názvem Chorvatská republika, starším názvem \"Charvátsko, Charvátská republika\", \"\", \"Republika Hrvatska\") je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy; jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Chorvatsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 6. 11. 1996), WTO (od 30. 11. 2000), NATO (od 1. 4. 2009) a Evropské unie (od 1. 7. 2013). Hlavním městem je Záhřeb, který je i jedním z 21 tamních krajů (žup, chorvatsky: \"županije\"). ", "tgt_summary": "La Croatie, en forme longue la république de Croatie, et, est un pays d'Europe centrale et du Sud, indépendant depuis 1991 lors de la dislocation violente de la Yougoslavie. Il s'étend depuis les confins de l'extrémité orientale des Alpes au nord-ouest et depuis les plaines pannoniennes au nord-est, jusqu'au littoral de la mer Adriatique au sud-sud-ouest, en passant par le massif montagneux des Alpes dinariques au centre. Elle est entourée par la Slovénie, la Hongrie, la Serbie, la Bosnie-Herzégovine et le Monténégro. Sa capitale est Zagreb et elle est membre de l'Union européenne depuis le, de l'OMC depuis 2000 et de l'OTAN depuis 2009.", "id": 1671049} {"src_title": "Litva", "tgt_title": "Lituanie", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno Litvy (ve slově \"Lituae\" v genitivu; 1. pád by tedy byl \"Litua\") bylo poprvé zmíněno v Quedlinburské kronice dne 9. března 1009 v zápise o smrti svatého Bruna. Bruno pokřtil Netimera, jednoho z lokálních (patrně jotvingského) knížat a jeho blízké. S tím nesouhlasil jeho bratr Zebeden, který nechal Bruna i s jeho svitou stít. (viz též článek Dějiny Litvy). Existuje několik verzí původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva vznikl z litevského slova \"lietus\", což znamená \"déšť\". Litva je tedy podle nich \"země deště\". Existuje však mnoho jiných zemí, kde prší častěji než v Litvě, ale jejich jména nejsou odvozena od slova déšť. Sami Litevci tuto verzi berou pouze anekdoticky, např. v textu písně úryvek \"...Lietuva, kur lietus lyja...\" – \"...Litva, kde prší...\". Litevský jazykovědec Kazimeras Kuzavinis tvrdí, že jméno země pochází z názvu vodního toku \"Lietauka\", jehož název byl slovanismem (správný název byl Lietava). Podle něj právě tato řeka dala jméno jednomu z litevských regionů a později i celé Litvě. Lietauka je v současnosti pravým přítokem řeky Neris. Je to 11 km dlouhý vodní tok, který se nachází 30 km od města Kernavė, tehdejšího důležitého politického centra litevského státu. Avšak v jeho větší blízkosti nebyly nalezeny žádné archeologické památky a sotva tam co mohlo být, protože to bylo bažinaté místo. Říčka je příliš nevýznamná (pouze 11 km) aby mohla dát jméno celé zemi. Proto tuto verzi lingvisté většinou odmítají. Simas Karaliūnas navrhl originální hypotézu, že název Litvy souvisí s německým slovem \"leiten \" (vést, velet). Toto slovo je pokládáno za odvozeninu indoevropského prajazyka, která v minulosti mohla být i v litevštině. Název prý zpočátku znamenal \"vojsko\" a tuto souvislost \"leiten \" – vojsko potvrzují i historické dokumenty. Artūras Dubonis na základě historických údajů uvedl teorii, že původní forma ethnonyma byla \"leitis\". To, že kmen slova \"liet-\" pochází z původního \"leit-\" bylo lingvistům známo již dříve. A. Dubonis dokázal, že označením \"leitis\" byli Litevci nazýváni v některých zdrojích z 14. – 15. století a to dalo název určité specifické vrstvě zemanů Velkoknížectví litevského. Leitis totiž mělo zhruba tyto významy: 1. Vrstva sloužících velkoknížeti: vlastnili polnosti ve vlasti, vydržovali jeho koně, platili daně přímo panovníkovi, sloužili mu za vojenských tažení. Panovníkovi vojáci, také vybírali mýtné. Po zesílení pozic šlechty se stali pro panovníka již nepotřebnými a brzy zanikli, někteří se sami stali šlechtici. 2. Věc, záležitost. 3. Název národnosti (Litevců) ve 14. – 15. století. Občas takto byli nazýváni všichni Litevci kromě Žemaitiů (Žmuďanů). V lotyštině se termín \"Leitis\" množné číslo \"Leiši\" jako alternativní k novějšímu \"Lietuvietis\" udržel až dosud. Mimo jiné, stejného původu – ovšem s jiným směrem variací – je i název Lotyšska (Lettonia).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Lidé žili na tomto území již od pravěku. Historické záznamy svědčí o tom, že obchod tu vzkvétal již kolem roku 50 př. n. l., kdy se odtud vyvážel jantar až do římské říše. První litevské státní útvary vznikly v 10. až 13. století. V roce 1240 se spojily ve Velkoknížectví litevské. Na počátku 13. století Litevci odrazili útok Řádu německých rytířů a udrželi si svou nezávislost. Od 14. století Litva expandovala na území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Po porážce mongolské Zlaté hordy v bitvě u Modrých vod roku 1362 se Litva zmocnila Kyjevského knížectví. Roku 1385 vstoupila Litva do Krewské unie spolu s Polskem a roku 1387 přijala Litva jako poslední země v Evropě křesťanství. Z Litvy vzešla polská panovnická dynastie Jagellonců. V roce 1569 uzavřelo Velkoknížectví litevské smlouvu s Královstvím Polska, tzv. Lublinskou unii. Díky ní vytvořila Litva s Polskem stát dvou uznaných národů, tzv. Republiku obou národů. Ve státě měli větší vliv Poláci. V letech 1702 až 1706 byla Litva okupována Švédy. Litva byla spojena s Polskem až do roku 1795, kdy stát zanikl v rámci třetího dělení Polska. Většina území Litvy připadla Ruskému impériu, menší část připojilo Prusko. V roce 1812 bylo území Litvy nakrátko obsazeno francouzskými vojáky. Po porážce Napoleona carem Alexandrem I nadále zůstalo Ruskou provincií. Za první světové války bylo území Litvy obsazeno císařským Německem. Německá generalita prosazovala anexi území Litvy, 3. března 1918 podepsala sovětská delegace mír v Brestu s Německem a v něm se vzdala velkého území, do něhož patřila i Litva. Po rozpadu carské říše se Litva osamostatnila, ale měla napjaté vztahy s Polskem, které obsadilo území okolí města Vilniusu, které bylo Litvou považováno za hlavní město; Litevci zřídili tedy jako hlavní město Kaunas. Litva získala v roce 1923 anexí přístav Klaipėdu. V roce 1939 musela Litva vydat právě Klaipėdu pod nátlakem Německa. Po okupaci východních částí Polska v roce 1939 bylo území Vilniusu a okolí předáno Sovětským svazem Litvě. V roce 1940 byla Litva okupována SSSR. Tuto okupaci, tak jako mnoho dalších, si dohodl sovětský vůdce Stalin s Hitlerem 24. srpna 1939 v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Po napadení SSSR v roce 1941 bylo území Litvy okupováno Němci v letech 1941 až 1944. V Ponarech němečtí nacisté zavraždili na 100 000 Židů, Poláků a Rusů. Na masakrech Židů v Litvě se aktivně podíleli i litevští kolaboranti. 12. litevský prapor působil pod německým velením v Bělorusku, kde se podílel na zavraždění 300 000 lidí. V červenci 1944 Sověti společně s Poláky dobyli Vilnius a Litva se znovu stala součástí SSSR. Po válce stalinský režim deportoval desítky tisíc Litevců na Sibiř a mnoho Litevců odešlo do lesů, kde jako lesní bratři vedli proti Sovětům partyzánskou válku. Novodobý samostatný litevský stát vznikl 11. března 1990, kdy Nejvyšší rada tehdejší Litevské republiky vyhlásila Zákon o obnovení nezávislosti Litevské republiky. Hospodářská situace však byla svízelná; okamžitě vystartovala inflace a musel být zaveden přídělový systém na potraviny. SSSR nezávislost, byť v ústavě zakotvenou, neuznal a následně 13. ledna 1991 došlo k potyčkám mezi stoupenci litevské samostatnosti (u Vilniuské televizní věže) a sovětskými vojáky rozmístěnými v zemi. Zahynulo celkem 14 lidí a další stovky byly zraněny. Cestu Litvy k uznání nezávislosti ze strany Sovětského svazu urychlila snaha dalších svazových republik vystoupit ze svazku ke konci roku 1991. Litva je od roku 2004 členem NATO a 1. května 2004 jednou z novějších členských zemí EU. Od vstupu do Evropské unie opustilo zemi 370 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Z geografického pohledu se Litva nachází ve střední Evropě (i když podle OSN se řadí do států severní Evropy), při jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Podle nejpravděpodobnější zeměpisné metody leží střed Evropy 26 km severně od Vilniusu u vesnice Purnuškės. Stanovili to vědci z Francouzského geografického institutu v roce 1989. I přesto některé jiné evropské státy tvrdí, že střed Evropy se nachází právě na jejich území (např. Polsko, Česko, Německo). Hraničí s Lotyšskem (délka hranic 588 km) na severu, s Běloruskem (677 km) na jihovýchodě, s Polskem (104 km) a ruskou Kaliningradskou oblastí (273 km) na jihozápadě. Litva leží v mírném podnebném pásmu na přechodu oceánského a kontinentálního klimatu. Nejvýchodnější bod Litvy se nachází u vesnice Vosiūnai asi 40 km od Ignaliny (26° 50‘ v.d.), nejzápadnější bod u města Nida na Kuršské kose (20° 57‘ v.d.), nejsevernější bod u vesnice Aspariškiai (56° 27‘ s.š.) a nejjižnější bod u vesnice Musteika (53° 54‘ s.š.). Střed Litvy se nachází 6,5 km severozápadně od města Kėdainiai (55° 20‘ s.š., 23° 54‘ v.d. u vsi Roščiai). Vzdálenost mezi středem Litvy a středem České republiky je kolem 850 km. Vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem je 373 km a mezi nejjižnějším a nejsevernějším bodem 276 km. Celková rozloha Litvy je 65 200 km2, je tedy větší než např. Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Estonsko, ale je menší než např. Rakousko, Česko, Irsko, téměř stejnou rozlohu má Lotyšsko. Východ slunce je na východě o 23 minut a 20 sekund dříve než na západě. Litva leží ve východoevropském časovém pásmu GMT +2 (stejně jako např. Helsinky, Riga, Athény nebo Jeruzalém). Také jako většina evropských zemí rozlišuje zimní a letní čas, ačkoliv byla několikrát na vládní úrovni zvažována možnost zrušení letního času.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Povrch státu je vesměs rovinatý a nížinný, průměrná nadmořská výška činí 99 m. Východ státu vyplňuje pahorkatina Baltských vrchů (), které vznikly v pleistocénu jako ledovcové nánosy. Stejně tak vznikla i pahorkatina Žemaitijská vysočina () na západě země. Střed země vyplňuje Litevská nížina, která nepřesahuje nadmořskou výšku 100 m. Morénové valy na severu země se vytvořily při ústupu ledovce. Nejvyšším místem je vrch Aukštojas s výškou 293,84 m, který se nachází na jihovýchodě Litvy v pahorkatině Baltských vrchů 29 km jihovýchodně od Vilniusu. Do 18. listopadu 2005 se za nejvyšší bod Litvy označoval kopec Juozapinė, novější měření však ukázala, že je přibližně o 24 cm nižší než nedaleký Aukštojas. Velmi podobnou výšku má také nedaleký kopec Kruopynė, který měří 293,4 m. Litva má ze všech pobaltských států nejníže položený nejvyšší bod: nejvyšší bod Lotyšska a Estonska přesahuje 310 m. Kdysi byla Litva velmi zalesněná, dnes lesy tvoří pouze 30 % celkové rozlohy. V lese nejčastěji roste borovice, smrk a bříza, velmi zřídka i jasan a dub. Lesy jsou bohaté na houby, bobule a mnoho dalších rostlin. Pole a louky zaujímají 57 %, vnitrozemské vody 4 %, mokřady a bažiny 3 % a 6 % území ostatní.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Po poslední velké době ledové se v nížinách opět vyvinula hustá říční síť a množství drobných jezer, bažin, močálů a rašelinišť. Litva má 90 km písečného mořského pobřeží, značnou část z toho představuje Kurský záliv, oddělený od moře úzkým písečným poloostrovem, označovaným jako Kurská kosa. Poloostrov je rozdělen mezi Litvu a ruskou Kaliningradskou oblast (k pevnině je připojen na ruské straně) a od roku 2000 zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Kurský záliv v zimě dva až tři měsíce zamrzá, v létě v něm teplota vody dosahuje až 25 °C. Nejvýznamnější litevskou řekou je Němen (), který sem přitéká z Běloruska a ústí do Kurského zálivu. Na 116 km představuje hranici Litvy s Ruskou federací a s Běloruskem. Povodí Němenu zaujímá až 70 % území Litvy. V lidové tradici se označuje jako „otec litevských řek“. Za „matku litevských řek“ se pokládá druhá největší řeka Litvy – Neris, nejvýznamnější přítok Němenu na území Litvy. Neris pramenící v Bělorusku protéká Vilniusem a vlévá se do Němenu v Kaunasu. V Litvě se nachází více než 3000 jezer, která jsou – podobně jako jinde v Pobaltí – ledovcového původu. Pozornost si zaslouží zejména jezero Vištytis u stejnojmenného městečka, ležícího na jeho břehu (, ). Pro velkou rozmanitost flory a fauny bývá někdy označováno \"evropský Bajkal\". Malebná zvlněná a zalesněná krajina v okolí byla vyhlášena za přírodní rezervaci. Jako skutečný vodní labyrint se tradičně představuje jezerní oblast v okolí města Ignalina, kde je i největší jezero Litvy – Drūkšiai (část dnes patří Bělorusku). Na jeho břehu funguje od osmdesátých let jaderná elektrárna. Přestože nemá původně plánovanou kapacitu (po černobylské havárii roku 1986 zastavili výstavbu dalších bloků), někteří ochránci tvrdí, že jezero je pro potřeby elektrárny malé a voda, která se do něj vrací z chladicí soustavy, způsobuje jeho oteplování, což má negativní důsledky na ekosystém. Litva má také několik malých ostrovů, které se nacházejí v deltě Němenu – mimo jiné například Rusnės sala, Briedžių sala, Kiemo sala, Vito sala, Kubilių sala, Trušių sala, Vilkinės sala; v deltě Minije – například Zingelinė sala; v Rusnė – Ragininkų sala; v Kurském zálivu – Kiaulės nugara.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je chladnějšího typu mírného podnebného pásma na přechodu oceánského a kontinentálního podnebí. Průměrné lednové teploty na pobřeží Baltského moře jsou okolo –2 °C, červencové okolo 16 °C. Ve vnitrozemském Vilniusu jsou větší rozdíly teplot v průběhu roku. V lednu je teplota okolo –6 °C a v červenci 18 °C. V létě teploty velmi často překračují hranici 20 °C i při pobřeží a noční teploty většinou klesnou pod 14 °C. Někdy teploty ve vnitrozemí dosáhnou i hodnot vysoko nad 30 °C. Zimy mohou být, obzvláště ve vnitrozemí, velmi mrazivé. Noční teplota ve Vilniusu pravidelně každou zimu klesne pod -15 °C. Extrémy však mohou dosahovat od na -34 °C při pobřeží až na -43 °C ve vnitrozemí. Průměrný roční úhrn srážek činí od 600 mm ve východní části Litvy až po 900 mm při pobřeží. Náhlé silné bouřky a přeháňky (hlavně při pobřeží) v letních měsících způsobují to, že až 50 % všech srážek spadne právě v létě. Nejméně srážek spadne v zimě. Každý rok na celém území sněží, nejčastěji od října do dubna. Se smíšenými srážkami se dá setkat i v září nebo květnu. V některých letech Litva zažila kvůli suchu lesní požáry. Absolutně nejnižší teplota v Litvě -42,9 °C byla naměřena 1. února 1956 ve městě Utena, a absolutně nejvyšší teplota 37,5 °C byla naměřena 30. července 1994 ve městě Zarasai. Nejnižší a nejvyšší zaznamenané teploty v Litvě v jednotlivých měsících:", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Litva je parlamentní republikou s prvky poloprezidencialismu. Prezident je volen přímou volbou. Jednokomorový parlament (\"Seimas\") má 141 poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté období. Pro vstup do parlamentu musí strana získat minimálně 5 % hlasů, koalice 7 % hlasů. Prezident je volen na pětileté období. Prezidentem se v červenci 2019 stal Gitanas Nausėda. Prvním postsovětským prezidentem byl Algirdas Brazauskas (1993–1998), pak tento úřad zastávali Valdas Adamkus (1998–2003 a 2004–2009), Rolandas Paksas (2003–2004), který byl po politické aféře odvolán, a Dalia Grybauskaitė (2009–2019). Od roku 2012 je premiérem dřívější ministr financí a dopravy sociální demokrat Algirdas Butkevičius.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní systém.", "content": "Litva má čtyřstupňovou soustavu obecných soudů – jedná se o soudy okresní (Apylinkės teismas), krajské (Apygardos teismas), odvolací (Apeliacinis teismas) a Nejvyšší soud (Lietuvos Aukščiausiasis Teismas). Vedle obecných soudů existuje dvoustupňová soustava správních soudů, sestávající z krajských správních soudů (Apygardų administraciniai teismai) a Nejvyššího správního soudu (Vyriausiasis administracinis teismas).", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Litva se už od raného středověku dělila na dvě základní historické země: východní Aukštaitsko (\"Aukštaitija\", „Horní země“) a západní Žmuď/Žemaitsko (\"Žemaitija\", „Dolní země“) s úzkým přístupem k moři u Palangy. V rámci Litevského velkoknížectví měla zejména Žmuď zvláštní správní postavení. Na jihozápadě s ní sousedila Malá Litva (\"Mažoji Lietuva\"), jež byla vlastně nejsevernějším výběžkem řádového státu německých rytířů a později Pruska; přes svá výrazná jazyková a kulturní specifika ale Malá/Pruská Litva nikdy netvořila zvláštní správní jednotku. Část z ní – pruh území mezi řekou Němenem, Kurským zálivem a hranicí Žmudi, spolu s důležitým přístavem Klajpedou – byla po 1. sv. válce anektována Litevskou republikou a zůstala v jejím rámci až dodnes. Dále má Litva ještě národopisné regiony: na jihovýchodě je to Dzūkija (či Dainava) s hlavním městem Vilniusem a s regionální metropolí Alytusem, na západ od ní, na hranicích s Kaliningradskou enklávou Ruska, pak leží Suvalkija (nebo Súduva), situovaná zároveň na jih od Němenu. Ani tradiční hranice mezi částí Malé Litvy a Žmudí či mezi Žmudí a Aukštaitskem nejsou v moderním správním uspořádání Litvy respektovány, tím méně pak nezřetelné hranice národopisné. Nicméně, za éry prezidenta Rolanda Pakse se začalo s přesným vymezováním hranic těchto zemí a regionů, protože se objevila myšlenka na rozdělení Litvy na 4 či 5 zemí místo uměle narýsovaných krajů. Pro tyto budoucí země (\"žemės\") byly dokonce navrženy (resp. v případě Žmudi a Malé Litvy znovuobnoveny) zemské znaky a vlajky. Zatím ale k plné realizaci záměru nedošlo a v platnosti tak zůstává dělení z roku 1994 na 10 krajů (\"apskritis\", mn. č. \"apskritys\"), které jsou dále děleny na celkem 60 okresů. Kraje jsou pojmenovány po hlavním městě (uvedeném v závorce).", "section_level": 2}, {"title": "Okresy.", "content": "Správní dělení Litvy, klikací mapka s okresy, kterých je 60 (2016), obcí je přibližně 640.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Litva je průmyslový a zemědělský stát. V zemědělství převažuje živočišná produkce nad rostlinnou. Chov prasat, skotu, koní a drůbeže. Produkce masa, mléka a rybích výrobků. Pěstuje se ječmen, pšenice, žito, len, brambory, cukrová řepa a zelenina. Hlavní průmyslová odvětví zde jsou strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Díky slabé surovinové základně ložiska rašeliny je produkce elektrické energie téměř výhradně závislá na jaderné energetice. Průmysl je soustředěn zejména do větších měst jako jsou Vilnius, Kaunas, Klaipėda a Šiauliai. Světoznámá je produkce jantaru. Ignalinská jaderná elektrárna, která se nachází 60 km severovýchodně od města Utena, produkovala až 80 % elektrické energie státu; Litva tím zaujímala přední místo v Evropě; od 1.1.2010 je v souladu s přístupovou dohodou k EU odstavena. Připravuje se její nahrazení moderní elektrárnou v tomtéž areálu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Země má dobře vyvinutou železniční i silniční infrastrukturu. Dálnice A1 spojuje hlavní město Vilnius přes Kaunas s přístavem Klaipėda, A2 potom Vilnius a Panevėžys. Důležitou komunikací je Evropská silnice E67 z Prahy do Helsinek. První železnice byla na území dnešní Litvy postavena v letech 1851–1862, kdy bylo vybudováno 1 333 km dlouhá trať mezi Petrohradem a Varšavou. První vlak přijel do Vilniusu 16. září 1860. V roce 1920 byla trať mezi Vilniusem a Varšavou přebudována na standardní rozchod. V současnosti je v zemi 1 749 km širokorozchodné železnice a z toho 122 km je elektrifikováno. Normální rozchod má 22 km trati. Státní firmou, provozující železniční dopravu, jsou \"Lietuvos geležinkeliai\" (\"Litevské železnice\"). V roce 2024 je plánováno dokončení trati se standardním rozchodem z Helsinek do Varšavy a dále do Berlína. Přístav Klajpeda je nejsevernější nezamrzající přístav ve východní části Baltského moře. V roce 2010 přístavem prošlo 31 milionů tun nákladu a 321 000 cestujících. V zemi jsou čtyři mezinárodní letiště (Vilnius, Kaunas, Palanga a Šiauliai). Největší letiště 6 km jižně od Vilniusu v roce 2012 odbavilo 2,2 milionu cestujících.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Největší letiště země je letiště Vilnius, v roce 2016 přepravilo 3,8 milionů cestujících. Největší leteckou společností jsou dovolenkové Small Planet Airlines.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb obyvatelstva.", "content": "Litevská populace nebezpečně klesá. Potvrzuje to i sčítání lidu v předchozích letech, např. v roce 1989 se počet obyvatel odhadoval na 3 674 800. Litevský statistický úřad (\"Statistikos Departamentas\") odhaduje, že počet obyvatel byl v prvním čtvrtletí roku 2007 kolem 3 384 800. V únoru roku 2012 je počet obyvatelstva odhadován na 3 195 702 (ve srovnání s rokem 1989 pokles o 13 %). Velký pokles počtu obyvatelstva je zaznamenán především v důsledku výrazného snížení počtu narozených dětí od roku 1991. V roce 1990 se narodilo 56 868 živě narozených dětí a 39 760 lidí zemřelo, kdežto v roce 2001 bylo pouze 31 546 živě narozených dětí a 40 399 lidí zemřelo. V roce 2010 se pak narodilo 35 626 živě narozených dětí a 42 120 lidí zemřelo. A v poslední době – po vstupu Litvy do Evropské unie v roce 2004 – se také Litva potýká s vysokou emigrací. V roce 2008 byl přirozený přírůstek obyvatelstva -0,284 %.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Z celkového počtu obyvatel 3 483 972 v roce 2001 tvořili Litevci 83,45 % obyvatelstva, významná je polská (6,74 %) a ruská (6,31 %) menšina. Poláci jsou největší menšinou, žijí v jihovýchodní oblasti Litvy (v oblasti Vilniusu). Rusové jsou druhou největší menšinou, žijí většinou ve třech městech – ve Vilniusu tvoří 14 %, v Klaipėdě 28 % a ve městě Visaginas až 52 % obyvatelstva. Další už méně významná běloruská menšina (1,23 %) žije hlavně v pohraničních oblastech. Romů je zde 2571 (0,09 %), žijí hlavně ve městech Vilnius, Kaunas a Panevėžys. Dalšími menšinami jsou: Ukrajinci (0,65 %), Židé (0,12 %), Němci (0,09 %), Tataři (0,09 %), Lotyši (0,08 %) a Arméni (0,04 %). 0,18 % obyvatelstva jsou jiné národnosti a u 0,9 % obyvatelstva se jejich národnost nedala identifikovat. Litevština, která je úředním jazykem, patří spolu s lotyštinou do skupiny baltských jazyků. Ruská menšina požaduje, aby úředním jazykem byla i ruština. Podle sčítání lidu v roce 2001, je litevština asi pro 84 % obyvatelstva Litvy mateřským jazykem, asi pro 8,2 % obyvatelstva ruština a asi pro 5,8 % obyvatelstva polština. Více než 60 % umí plynule mluvit rusky, zatímco anglicky pouze 16 %. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 80 % Litevců umí mluvit rusky a 32 % mluví anglicky. Ve většině litevských škol se jako první cizí jazyk učí angličtina, studenti se také mohou učit německy, nebo na některých školách i francouzsky. Vztahy s ruskou menšinou jsou částečně komplikované. Menšina požaduje texty nejen v latince, kterou Litevci znovu zavedli, ale i v cyrilici. Rusové žili v Litvě od připojení země k carskému Rusku, ale nejsilnější vlna osidlování začala po sovětské okupaci ve 2. polovině 20. století. Komplikované jsou také vztahy s polskou menšinou, protože litevské úřady administrativně omezují polské školství a používaní polštiny. Poláci nemohou používat svá polská příjmení. Na území Litvy mohou být názvy a nápisy pouze v litevštině. Tato opatření jsou namířena proti všem menšinám. Existují také problémy s restitucemi majetku Poláků. V roce 2011 odmítl polský prezident Lech Wałęsa převzít nejvyšší litevské vyznamenání a uvedl, že vyznamenání je ochoten převzít teprve poté co se zlepší postavení polské menšiny v Litvě. Demografický obraz Litvy výrazně poznamenaly turbulence 20. století. Během sovětské okupace v letech 1940 a 1941 bylo asi 5000 lidí popravených a 45 000 deportovaných na Sibiř. Během německé okupace v letech 1941 a 1945 zahynulo okolo 370 000 lidí. Po opětovném připojení Litvy k SSSR roku 1945 emigrovalo asi 80 000 lidí a okolo 205 000 lidí deportovali na Sibiř. Nejkrutější osud postihl Židy. Před druhou světovou válkou se cca 7,5 % obyvatelstva hlásilo k židovské národnosti (zejména městské obyvatelstvo, řemeslníci a obchodníci). Vilniusu, kde Židé tvořili až 30 % populace, bylo někdy přezdíváno \"severní Jeruzalém\". Takřka všichni litevští Židé zahynuli za nacistické okupace během holokaustu nebo emigrovali po válce do USA a Izraele, takže dnes jich je tu jen okolo 4000. Významným faktorem, který ovlivnil národnostní strukturu obyvatelstva, bylo po připojení Litvy k SSSR masivní přistěhovalectví Rusů (přesto však menší než v Lotyšsku a Estonsku).", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtnost.", "content": "Průměrný věk je 37,4 let (ženy 40,1 let, muži 34,8 let). Roku 2001 žilo v Litvě 3 483 972 obyvatel, z toho 1 629 148 (46,76 %) byli muži a 1 854 824 (53,24 %) ženy. Roku 2007 byla očekávaná smrt při narození u mužů 65 let a u žen 77 let. Je to největší rozdíl mezi pohlavími a nejnižší průměrná délka života mužů v Evropské unii. Roku 2008 byla kojenecká úmrtnost 5,9 na 1000 narozených. Životní úroveň obyvatelstva se za celý rok v roce 2007 zvýšila o 0,3 %. Méně než 2 % obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a 99,6 % obyvatelstva nad 15 let je gramotných. V posledních letech Litva zaznamenala dramatický nárůst sebevražd, 38,6 lidí ze 100 000, a nyní zaujímá první místo v počtu sebevražd na obyvatele na světě. Také počet vražd je nejvyšší v Evropské unii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Z evropských zemí byla Litva christianizována až jako poslední – roku 1386. Dnes se drtivá většina (79 %) obyvatel hlásí k katolické církvi, která má ve společnosti velký vliv, k čemuž výrazně přispělo i to, že v průběhu padesáti let komunistické a ruské nadvlády představovala katolická víra významný sebeidentifikační prvek litevského národa. Litva je jediným státem na území bývalého SSSR, kde má katolická církev dominantní postavení. K východnímu křesťanství – pravoslavné církvi se hlásí zejména ruské obyvatelstvo (4,07 %). Protestantismus (1,9 %) má z hlediska počtu věřících jen okrajový význam a početně nevýznamné komunity představují i Židé a muslimové. Relativně malou skupinu tvoří ateisté (14,86 %).", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "V roce 2001 žilo ve všech 103 litevských městech dvě třetiny obyvatelstva (66,7 %). Kromě hlavního města Vilniusu jsou dalšími významnými litevskými městy přístav Klaipėda, na soutoku řek Němen a Neris ležící Kaunas a v severní části země Šiauliai a Panevėžys. Seznam 10 největších litevských měst:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Zřejmě nejznámějším litevským umělcem za hranicemi je Mikalojus Konstantinas Čiurlionis, všestranný tvůrce, jenž maloval, komponoval hudbu i psal. Nejznámějším litevským sochařem byl kubista Jacques Lipchitz, hudebním skladatelem Leopold Godowsky. Ve Vilniusu se narodil i skladatel César Antonovič Kjui. Hlavní rolí v Tarkovského snímku \"Solaris\" z roku 1972 se proslavil herec Donatas Banionis. George Maciunas založil v USA v 60. letech vlivnou uměleckou komunitu Fluxus. Litevské občanství měla i primabalerína Maja Plisecká. Za autora první litevské básně je považován Kristijonas Donelaitis. Slova i hudbu litevské národní hymny napsal básník Vincas Kudirka. Výraznou obrozeneckou postavou je spisovatel Simonas Daukantas. V sovětské éře litevskou poezii reprezentoval například Justinas Marcinkevičius. Na konci 80. let se začala prosazovat spisovatelka Jurga Ivanauskaitė. V současnosti je známou zpívající básnířkou Alina Orlova. V Litvě se narodil i nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Litevský rodák Aaron Klug získal Nobelovu cenu za chemii. Ve Vilniusu se narodil také nositel Nobelovy ceny za fyziologii Andrew Schally. V Kaunasu se narodil proslulý matematik a geometr Hermann Minkowski. Výzkumem orangutanů proslula etoložka Birutė Galdikasová. V Kaunasu se narodila anarchistická politická filozofka Emma Goldmanová, ve Vilniusu její milenec a další významný anarchista Alexandr Berkman. V Kaunasu se též narodil existencialistický filozof Emmanuel Lévinas. Jednou z klíčových postav sémiotiky 20. století byl Algirdas Julien Greimas. Archeoložka Marija Gimbutasová proslula svými jungiánsky inspirovanými tezemi o uctívání ženských božstev v předindoevropských komunitách v Evropě. Ve Vilniusu se narodil též judaistický učenec Ga'on z Vilna.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V éře samostatnosti Litevci získali šest zlatých olympijských medailí. Na dvou olympiádách triumfoval diskař Virgilijus Alekna. Už ta vůbec první zlatá olympijská medaile pro samostatnou Litvu byla diskařská a v Barceloně ji roku 1992 získal Romas Ubartas. Zlato v závodě na 100 m prsa vybojovala plavkyně Rūta Meilutytė, získaly ho i dvě další ženy: pětibojařka Laura Asadauskaitė a střelkyně Daina Gudzinevičiūtė. Litevští sportovci se ovšem prosazovali již i v dresu Sovětského svazu. Individuální zlaté si z olympiád přivezli plavci Robertas Žulpa a Lina Kačiušytė, boxer Danas Pozniakas, cyklista Gintautas Umaras nebo běžkyně na lyžích Vida Vencienė. Podíleli se také na řadě medailí kolektivních, zejména v basketbalu, kde k nejslavnějším medailistům patří Arvydas Sabonis (šestinásobný vítěz ankety o nejlepšího basketbalistu Evropy), Modestas Paulauskas, Šarūnas Marčiulionis či Rimas Kurtinaitis, který se stal i úspěšným trenérem. V NBA se prosadili i Zydrunas Ilgauskas či Jonas Valančiūnas. Basketbal má v Litvě mimořádnou tradici, již před válkou Litevská mužská basketbalová reprezentace získala dva tituly mistrů Evropy (1937, 1939) a i po obnovení samostatnosti dokázala tento úspěch v roce 2003 zopakovat. Stejného úspěchu dosáhly v roce 1997 ženy. Fotbalová reprezentace tolik úspěšná není, ale Edgaras Jankauskas vyhrál Ligu mistrů s FC Porto a Deividas Šemberas Evropskou ligu s CSKA Moskva. Rasa Polikevičiūtė, Edita Pučinskaitė a Diana Žiliūtė jsou mystryněmi světa v cyklistice. Úspěšnou šachistkou je Salomėja Zaksaitė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litva ( nebo, plným názvem Litevská republika\")\" je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Na severu sousedí s Lotyšskem, na východě s Běloruskem, na jihu s Polskem a na jihozápadě s ruskou exklávou Kaliningradskou oblastí. V únoru 2012 žilo v zemi 3,2 milionu obyvatel. Především v důsledku emigrace za prací do zemí Evropské unie (EU) však do srpna 2017 poklesl počet obyvatel na 2,82 milionu. Hlavním městem je Vilnius. Litevci jsou baltským národem a tvoří 84 % obyvatel země. Oficiálním jazykem je litevština. ", "tgt_summary": "La Lituanie, en forme longue la république de Lituanie (en lituanien : \"Lietuvos Respublika\") est un pays d’Europe du Nord situé sur la rive orientale de la mer Baltique, au nord-est de la Pologne, au nord-ouest de la Biélorussie, au sud de la Lettonie et à l'est de l'oblast russe de Kaliningrad. Sa capitale est Vilnius. C'est le plus méridional des Pays baltes ainsi que le plus peuplé et le plus grand en superficie. ", "id": 2372069} {"src_title": "Hlas", "tgt_title": "Voix humaine", "src_document": [{"title": "Tvorba hlasu - fonace.", "content": "Tvorbu lidského hlasu vysvětluje tzv. teorie zdroje a filtru, která popisuje vznik hlasu ve dvou stupních. V prvním stupni vzniká hrtanový tón modulováním proudu vzduchu vlivem kmitání hlasivek (zdroj). Ve druhém stupni je tento hrtanový tón modifikován v dutinách vokálního traktu, které působí jako rezonátor (filtr), a vzniká tím finální zvuk hlasu. Ten je potom vyzařován z úst (a někdy i z nosu) ven do prostoru. Zdrojem hlasu je výdechový proud z plic, který je modulován kmitáním hlasivek a dává tak vznik primárnímu hrtanovému tónu. Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů a elastických vlastností hlasivek. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a vzduch proudící z plic je rozkmitává. Hlasivky se při jejich kmitavém pohybu pohybují vlivem působení intraglotického tlaku (tj. tlaku v mezihlasivkové štěrbině působícího na hlasivky) a elasticity tkání hlasivek. Při řeči se hlasivky na tvorbě hlasu podílí tak, že buď kmitají a propůjčují hlasu tónové složky (které jsou přítomny např. u samohlásek, sonor, znělých konsonant), a nebo že nekmitají a vytvoří pouze štěrbinu, kterou proniká vzduch generující šum (např. neznělé obstruenty). Jedinečnost každého lidského hlasu je částečně způsobena odlišnou základní frekvencí (danou především vlastnostmi hlasivek) a z větší míry pak barvou hlasu (frekvenčním spektrem), která vzniká modifikací spektra hrtanového tónu v dutinách vokálního traktu (tj. dutinách dýchacích cest nad hlasivkami). Hrtanový tón vznikající při kmitání hlasivek je složený tón s odpovídající harmonickou řadou. Od hrtanového tónu jsou odvozeny všechny tónové složky řeči. Dutiny vokálního traktu poté slouží jako rezonátor, který zesiluje některé svrchní harmonické tóny. Oblasti zesílení svrchních harmonických tónů se nazývají formanty. Formanty jsou důležité pro rozlišování samohlásek, ale i některých souhlásek (sonory). Zvukovou stránku jazyka zkoumá fonetika.", "section_level": 1}, {"title": "Frekvenční rozsah.", "content": "Frekvenční rozsah neškoleného hlasu dospělého jedince je jen asi 1,5 oktávy. Lidský hlas se mění s věkem: hlas novorozence má frekvenci přibližně 440 Hz (komorní \"a\", základní tón pro ladění hudebních nástrojů, má tutéž frekvenci). V době pohlavního dospívání dochází k mutaci, výška hlasu klesá (viz níže – rozdělení podle výšky). Složky frekvenčního spektra hlasu dosahují do oblasti kolem 10 kHz. Pro přenos srozumitelné řeči postačuje pásmo výrazně užší. Nejdůležitější složky, zajišťující srozumitelnost, leží v oblasti 1–3 kHz. Vyšší frekvence se podílejí především na barvě hlasu. Mezinárodní telekomunikační unie stanovila pro přenos telefonních hovorů frekvenční rozsahu 300 Hz – 3,4 kHz. Předpokládá se, že nesrozumitelná slova si telefonisté domyslí z kontextu nebo si je vyhláskují.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamický rozsah.", "content": "Hladina akustického tlaku vytvářeného hlasem je závislá na vzdálenosti od úst, prostředí a úsilí řečníka. Při běžném hovoru je časově průměrovaná hladina akustického tlaku řeči ve vzdálenosti 1 m asi 40 až 60 dB(A), při velmi hlasitém projevu kolem 80 dB(A). Pianissimo při operním zpěvu je v hledišti cca 50 dB, fortissimo cca 85 dB. Rekordy při světové soutěži v řevu se pohybují přes +100 dB. Přesná měření ukázala, že špičkové hladiny nejhlasitějších fonací dosahují ve vzdálenosti 30 cm od úst hodnot kolem 130 dB(C).", "section_level": 1}, {"title": "Hlas v hudbě.", "content": "Hlas je v hudbě nejčastěji používán jako zpěv. Hlasy v různých výškových polohách mají různé názvy. Co literatura, to jiné přiřazení názvů hlasů k frekvenčním rozsahům. Zde uvedené hodnoty viz Horová, doplněno Juríkem, laskavý čtenář si srovná s údaji v připojených odkazech na anglická hesla Wikipedie a v další uvedené literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní hlasové techniky.", "content": "Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy hlasu.", "content": "Poruchami hlasu se zabývá foniatrie, specializovaná disciplína otorinolaryngologie neboli ORL – \"„ušní, nosní, krční“\", nápravou poruch řeči pak logopedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlas, přesněji lidský hlas, je zvuk, vytvářený hlasivkami. V hudbě výraz \"hlas\" použito pro označení melodické linky - partu. U varhan je jako \"hlas\" označena skupina píšťal s jednou zvukovou barvou (rejstřík).", "tgt_summary": "La voix humaine est l'ensemble des sons produits par le frottement de l'air des poumons sur les replis du larynx de l'être humain. La voix inclut la parole, le cri, le rire et le chant. ", "id": 1012090} {"src_title": "Pražské jaro (festival)", "tgt_title": "Festival du Printemps de Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První ročník se konal v roce 1946 pod záštitou prezidenta republiky Edvarda Beneše při příležitosti 50. výročí založení České filharmonie. Organizační výbor byl sestaven z významných osobnosti české hudby. Od roku 1952 je festival zahajován cyklem symfonických básní \"Má vlast\" Bedřicha Smetany a uzavírán 9. symfonií s ódou na radost od Ludwiga van Beethovena. Dnes už platí pouze zahájení Mou Vlastí. Zahajovací koncert Pražského jara obvykle probíhá tradičně vždy 12. května ve Smetanově síni pražského Obecního domu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti na festivalu.", "content": "Na pražských festivalových pódiích přijímali nadšené ovace Karel Ančerl, Leonard Bernstein, Sir Adrian Boult, Hélène Boschi, John Eliot Gardiner, Rudolf Firkušný, Jaroslav Krombholc, Rafael Kubelík, Moura Lympany, Jevgenij Mravinskij, Charles Munch, Ginette Neveu, Jarmila Novotná, Lev Oborin, David Oistrach, Václav Hudeček, Jan Panenka, Pavel Štěpán, Aleš Bárta, Anne-Sophie Mutter, Nigel Kennedy a další. Na festivalu se představují české i zahraniční orchestry: Berlínská filharmonie, English Baroque Soloists, Česká filharmonie, Musica Florea, Barocco sempre giovane, Il Giardino Armonico a další.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Festival vždy připomíná významná hudební výročí uváděním výběru skladeb jubilujících autorů, světové i české premiéry soudobých skladatelů. Ke koncertním vystoupením jsou zváni umělci a orchestry špičkových kvalit. Kromě vážné hudby bývá na programu festivalu v posledních letech vždy i několik koncertů jazzové hudby. Od roku 2013 pořádá Pražské jaro pravidelně podzimní festival dedikovaný jednomu z největších českých klavíristů 20. století Rudolfu Firkušnému – Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Hlavním tématem 73. ročníku Pražského jara konaného 12. 5 – 3. 6. 2018 byla oslava 100. výročí vzniku Československé republiky. Program festivalu tedy nabídl například díla Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Eugena Suchoně, společně se skladbami jejich současných pokračovatelů mj. Marko Ivanoviče, Michala Nejtka či Lukáše Sommera. Mezi další téma festivalu patřilo výročí 70 let od vzniku státu Izrael, při jehož příležitosti zazněla díla autorů s židovskými kořeny - houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, kantáta Ten, který přežil Varšavu zkomponovaná v americkém exilu Arnoldem Schoenbergem a 3. symfonie \"Kadiš\" amerického skladatele a dirigenta Leonarda Bernsteina. Kromě zmíněných skladeb si návštěvníci festivalu také mohli vyslechnout např. Prokofjevovu \"Klasickou\" symfonii, operu Lohengrin od Richarda Wagnera, Modrouvousův hrad od maďarského neofolkloristy Bély Bartóka, nebo Dvořákovu kantátu Svatební košile mj. se solisty Adamem Plachetkou a jeho ženou Kateřinou Kněžíkovou v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražského filharmonického sboru.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretační soutěž Pražského jara.", "content": "Festival Pražské jaro také pečuje o mladé interprety. Stejnojmenná interpretační soutěž byla založena rok po vzniku festivalu a koná se každoročně v různých nástrojových oborech před zahájením koncertního programu festivalu. Ocenění laureáti této soutěže jsou většinou předními interprety ve svém oboru. Např.: fagotisté L. Hucek a V. Vonášek, hobojisté J. Adamus a L. Séquardtová, houslisté I. Štraus, B. Matoušek a I. Ženatý, klavíristé M. Kasík a I. Kahánek, hornista R. Baborák, trumpetista Vl. Rejlek, varhaníci V. Rabas a A. Bárta, violoncellista M. Rostropovič či zpěvačka D. Pecková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní hudební festival Pražské jaro je pravidelná přehlídka vynikajících světových umělců, symfonických orchestrů a komorních těles. Koná se každoročně v Praze od 12. května (výročí úmrtí Bedřicha Smetany) do 4. června. Je od svého počátku reprezentativní přehlídkou světové hudební kultury a jejích nejnovějších trendů.", "tgt_summary": "Le festival international de musique classique du Printemps de Prague (Pražské jaro) se tient à Prague tous les ans au printemps, à partir du 12 mai (anniversaire de la mort de Bedřich Smetana). Il réunit des solistes, orchestres symphoniques ou de chambre venus du monde entier pour des concerts au Rudolfinum, à l'opéra d'état ou à la Banque nationale tchèque.", "id": 572984} {"src_title": "Riga", "tgt_title": "Riga", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Nejčastěji přijímaným etymologickým vysvětlením jména města je to, že jde o německou zkomoleninu z livonštiny (oblast pobřeží kolem dnešní Rigy byla v raném středověku sídlem kmene Livů, kteří mj. dali jméno i středověkému Livonsku), v níž existuje slovo \"ringa\" („smyčka, oblouk“), což by mohl být odkaz na četná ramena a velkou okrouhlou zátočinu, jež tu před svým vyústěním do moře tvoří řeka Daugava.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "V zimě se v Rize pohybují teploty okolo -5 °C, v létě mezi 15 a 20 °C. Podnebí je mírné, přímořské, se zřetelnou aktivitou cyklonů a značným podílem srážek.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Rize je velké množství akademických institucí, včetně Lotyšské univerzity (Latvijas Universitāte), Technické univerzity (Rīgas Tehniskā universitāte) a Stradiňšovy univerzity (Rīgas Stradiņa universitāte). V Rize zasedá i lotyšský parlament (Saeima) a na Rižském hradě sídlí lotyšský prezident. V posledních letech se výrazně zvýšil obchodní a turistický cestovní ruch vzhledem k zlepšení komerční a turistické infrastruktury. Riga jako přístavní město je hlavním cestovním uzlem místní silniční a železniční dopravy. Většina turistů cestuje do Rigy letecky. Mezinárodní letiště v Rize je největší v Pobaltí, bylo zmodernizované v roce 2001, k 800. výročí založení města. Mezi lety 1993 a 2001 se letecká doprava zdvojnásobila. Baltské námořní trajekty spojují Rigu se Stockholmem a Kielem. V období studené války byly v Rize také dvě letecké základny: Rumbula a Spilve. Ve městě se nacházejí všechny důležité finanční instituce, včetně lotyšské centrální banky. Zahraniční obchod se v Rize v posledním období rozvíjí, zvláště po vstupu Lotyšska do Evropské unie 1. května 2004. V Rize je soustředěna přibližně polovina celé průmyslové kapacity Lotyšska, především v oblasti finančnictví, veřejných služeb, potravinářství, farmakologie, zpracování dřeva, tiskařství. Je zastoupen textilní a nábytkářský průmysl a výroba komunikačních zařízení. Přístav v Rize je důležitým centrem dopravy zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Rigy se snižuje, zvlášť je to znatelné na údajích po roce 1991. Způsobila to emigrace etnických Rusů, odchod části obyvatel do Velké Británie a Irska a nízká porodnost. Počet obyvatel je 701 064 (01.07.2018). Ve městě tvoří Lotyši kolem 43 % populace, přibližně stejné procento je Rusů. Pro porovnání, v Lotyšsku žije 59 % Lotyšů, 28,5 % Rusů, 3,8 % Bělorusů, 2,5 % Ukrajinců, 2,4 % Poláků, 1,4 % Litevců a 2,4 % jiných národností (2006). Většina Lotyšů je protestantské evangelické luteránské nebo římskokatolické víry, většina Rusů patří k ruské ortodoxní církvi. Po získání nezávislosti v roce 1991 se muselo mnoho nelotyšských rodin, které se přistěhovaly po anexi Lotyšska v roce 1940, odstěhovat do svých původních zemí. Výsledkem tohoto velkého počtu emigrací z Lotyšska je snižování počtu obyvatel, zároveň procentuálně počet Lotyšů vzrůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stará Riga.", "content": "Historické centrum Rigy zvané Stará Riga (Vecrīga) se nachází na pravém břehu řeky. Z významných památek je možno jmenovat: Románská monumentální katedrála, dnes patřící luteránům, je největším kostelem v pobaltských státech. Začala vznikat roku 1211 a v průběhu století byla několikrát přestavována. Kvůli její stavbě byly strženy původní domy. Dnes jejich přítomnost připomínají jenom dlažební kostky na náměstí, sestavené v jejich půdorysech. (Z náměstí je možno spatřit mj. i věže tří velkých rižských kostelů: krom Dómu jsou to ještě věže sv. Jakuba a sv. Petra.) Nejzajímavější je, že ani na jedné věžičce není umístěn kříž. Místo toho se tam nachází větrné korouhvičky v podobě kohoutů, které podle pohanských pověr mají odrazovat zlé duchy. Uvnitř katedrály se nacházejí jedinečné varhany s 6768 píšťalami, rejstříky obsahují i zvuky větru a moře. Původní varhany ze 16. století byly po 300 letech v roce 1884 nahrazeny novými. Původně hrad postavený z vůle křižáků (Mečoví rytíři) roku 1330 mimo tehdejší městské hradby, náhradou za starší hrad ve městě, zničený Rižany. Až do roku 1481 na hradě sídlil velmistr řádu; o 3 roky později byl hrad měšťany vypálen a pobořen. V letech 1509–1515 z nařízení mečonošů byl hrad Rigou opět postaven, ovšem už v jiné podobě. Za pozdější polské a švédské vlády hrad několikrát stavebně upravovali; za ruské éry byl roku 1818 zásadně přestavěn v duchu tehdejší zámecké architektury a ještě rozšířen v letech 1860–1862. Posledním velkým zásahem byla adaptace na prezidentský palác (1939), pietně zrekonstruovaná v 90. letech po znovudosažení nezávislosti. Mezi lety 1922–1940 a opět od roku 1995 zámek slouží jako sídlo prezidenta Lotyšské republiky. Část prostor je vyhrazena pro Muzeum lotyšské historie, Muzeum zahraničního umění a Muzeum literatury, divadla a hudby. Jedná se o nejvyšší středověkou budovu v Rize. Zajímavostí je, že její věž několikrát vyhořela. Poprvé byla věž vztyčena v roce 1690, ale již za 31 let shořela. Opětovně postavena byla roku 1746. S tím se pojí pověst o staviteli, který prý po dokončení kostelní věže na jejím vrcholu vypil sklenici vína a hodil ji dolů. Na kolik střepů se rozpadne, tolik století bude nová věž stát. Sklenice dopadla do slámy a rozbila se pouze na dva kusy. A opravdu – za dvě století, v roce 1941, zasáhla věž při německém bombardování bomba... Poslední oprava byla provedena v roce 1973. Tentokrát byla původní dřevěná konstrukce věže nahrazena kovovou. Podle pověry byli do jeho zdí pohřbeni zaživa dva mniši, kteří si mysleli, že si takto zajistí svatost. Při rekonstrukci kostela v 19. století se ale ostatky mnichů opravdu našly. Byly ponechány na původním místě. První zmínky o kostele jsou z roku 1225. Toto datum je také vytesáno nad vstupní branou. Zajímavý je neobvyklý tvar věže. Kostelní zvon totiž nevisí uvnitř, ale vně věže. Současný zvon pochází z roku 2001, protože původní byl za první světové války dovezen do Ruska a roztaven. Je biskupským kostelem římskokatolické rižské arcidiecéze. Je poslední zachovanou částí bývalých městských hradeb. Pochází ze 14. století. Poté, co byla téměř zničena Švédy, byla znovu opravena. V 19. století ale dlouhá léta chátrala. Teprve když se jí ujali němečtí studenti, kterým se podařilo město přesvědčit, aby jim budovu pronajalo za symbolickou částku jednoho rublu za rok, byla znovu opravena. Studenti vyklidili holubí trus, který se za léta ve věži shromáždil, a prodávali ho jako hnojivo. Vydělali si tím na opravu věže. Díky studentům se tedy Prašná věž zachovala dodnes, kdy je součástí Lotyšského vojenského muzea. První písemná zmínka o této skupině domů je z roku 1334. Na rižském náměstí se nachází dům pojmenovaný buď po sv. Mořicovi, který byl patronem cechu svobodných kupců, nebo po černých pokrývkách hlavy, které kupci nosili. Původní budova ze 14. století, která svobodným kupcům patřila, ale byla za druhé světové války vybombardována. Současná stavba je z roku 1999. Tři bratři jsou skupina tří historických domů v centru města na ulici Mazā Pils. Nejstarším z nich je dům číslo 17, postavený na přelomu 15. a 16. století, který je zároveň vůbec nejstarší dochovanou zděnou obytnou budovou v Rize. Dům číslo 19 byl postaven v roce 1646. Dům číslo 21 pochází z konce 17. století, v 19. století prošel přestavbou. Název byl inspirován obdobnou skupinou historických budov v estonském Tallinnu označovanou jako „Tři sestry“.", "section_level": 2}, {"title": "Širší centrum.", "content": "V parku obklopujícím staré město stojí Pomník svobody (Brīvības piemineklis), od sochaře Kárlise Záleho a architekta Ernestse Štālbergse. Pomník byl z darů celonárodně uspořádané sbírky postaven v letech 1931–1935 na místě staršího pomníku cara Petra Velikého, a to jako symbol mladého, svobodného a nezávislého státu. Na vrcholu travertinového obelisku, vyrůstajícího ze základny památníku stojí měděná 9metrová socha mladé ženy (familiárně Rižany přezdívaná \"Milda\"), symbolizující Svobodu, resp. samotné Lotyšsko. Ve vztyčených rukou třímá tři pěticípé hvězdy, které odkazují na tři hlavní lotyšské země: Kuronsko, Vidzemsko a Latgale. U úpatí památníku je řada soch a reliéfů představujících postavy lotyšské mytologie, události lotyšských dějin a symbolická zobrazení práce, rodiny a svobody. Nápis na památníku hlásá: „Vlasti a svobodě“ (\"Tēvzemei un Brīvibai\"). Symbolika tohoto monumentu během doby sovětského záboru země byla pro Lotyše obzvláště významná, ovšem skrývaná (aby památník unikl zničení sovětskou mocí, byl mu přisouzen nový oficiální význam – tři hvězdy měly představovat tři pobaltské republiky v rukou „osvoboditelky“ Matky Rusi). Dnes je to tradiční místo schůzek, různých oslav či demonstrací. U úpatí pomníku pravidelně hlídá a pochoduje čestná stráž.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě je velké množství hokejových klubů. Mezi ty nejznámější patří: Ve městě se konalo spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýznamnější akce, které se zde konaly patří:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Označení 1796 Riga nese planetka o průměru asi 74 kilometrů objevená ruským astronomem Nikolajem Černychem 16. května 1966.", "section_level": 1}], "src_summary": "Riga (lotyšsky: ) je hlavní město Lotyšska. Leží při ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) do Rižského zálivu Baltského moře. Žije zde obyvatel a je největším městem Pobaltí. Slouží jako kulturní, vzdělávací, politické, obchodní a průmyslové středisko širokého okolí, plní i důležitou tranzitní roli mezi západními státy a Ruskem. ", "tgt_summary": "Riga (, ) est la capitale de la Lettonie. Construite sur la mer Baltique au fond du golfe de Riga, dans lequel se jette la Daugava, c'est un centre industriel, commercial, culturel et financier majeur de la région de Vidzeme.", "id": 2465127} {"src_title": "Zásobník (datová struktura)", "tgt_title": "Pile (informatique)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zásobník byl poprvé vytvořen v roce 1955, načež byl v roce 1957 patentován Němcem Friedrichem L. Bauerem. Stejný koncept byl nezávisle a v přibližně stejném čase vyvinut Australanem Charlesem L. Hamblinem.", "section_level": 1}, {"title": "Zásobníková architektura.", "content": "Jako počítače nebo virtuální stroje se zásobníkovou architekturou se označují takové, které používají zásobník jako základní strukturu pro ukládání mezivýsledků výpočtu. Často nemají žádné nebo jen minimum registrů a omezený přístup k paměti. Aby byly turingovsky úplné, musí buď mít přece jen nějaký přístup k paměti, nebo musí mít zásobníky dva. Příklady virtuálních strojů se zásobníkovou architekturou:", "section_level": 1}, {"title": "Minimální implementace zásobníku.", "content": "Pro implementaci zásobníku jako abstraktního datového typu jsou zapotřebí tato primitiva:", "section_level": 1}, {"title": "Softwarová implementace zásobníku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Ve většině vyšších programovacích jazyků může být zásobník poměrně jednoduše implementován pomocí pole, nebo lineárního seznamu. To co identifikuje datovou strukturu jako zásobník není implementace, ale rozhraní - uživatel smí pouze přidávat (push) nebo ubírat (pop) hodnoty z pole či lineárního seznamu spolu s několika málo pomocnými funkcemi. Následující text demonstruje toto pravidlo pomocí jazyka C.", "section_level": 2}, {"title": "Pole.", "content": "Implementace pomocí pole se zaměřuje na vytvoření pole, kde se na nulovém indexu (array[0]) nachází dno zásobníku. Program si do pomocné proměnné ukládá na jakém indexu se nachází vrchol zásobníku - tento index se mění podle toho jak velikost zásobníku roste, nebo se zmenšuje. V jazyce C může být tento zásobník implementován jako jednoduchá struktura: Funkce push() je použita k inicializaci zásobníku a zároveň přidání nové hodnoty na jeho vrchol. Je zodpovědná za změnu hodnoty proměnné codice_1 a za vložení nového prvku do pole codice_2. Funkce také ověřuje jestli pole není plné; pokud by se pole naplnilo a tato kontrola by zde nebyla, vedlo by to k chybě segmantation fault. Funkce pop() odstraňuje prvek z vrcholu zásobníku a dekrementuje hodnotu codice_1. Dále ověřuje jestli zásobník není prázdný - pokud by zde tato kontrola nebyla, tak by pokus u vyjmutí prvku z již prázdného zásobníku pravděpodobně vedl k chybě segmentation fault.", "section_level": 3}, {"title": "Lineární seznam.", "content": "Implementace pomocí lineárního seznamu je stejně jednoduchá a srozumitelná. Dalo by se říct, že zásobníkový lineární seznam je o dost jednodušší než ostatní obvyklé použití lineárního seznamu - požaduje pouze takovou implementaci kde může být přidán nebo odebrán pouze vrchní element. Na rozdíl od implementace pomocí pole tato struktura neodpovídá celému zásobníku, ale pouze jedinému elementu: Tato struktura odpovídá typickému prvku lineárního seznamu (minimálně v C). Funkce push() má za úkol inicializovat prázdný zásobník a přidat nový prvek k neprázdnému seznamu. Funguje tak, že jako parametr dostane nová data spolu s adresou cílového zásobníku, načež vytvoří nový prvek seznamu tím, že mu alokuje paměť a pak ho vloží do seznamu jako nový vrchol: Funkce pop() odstraní vrchol zásobníku ze seznamu a přiřadí ukazatel na vrchol zásobníku předchozímu prvku. Ověřuje jestli seznam není prázdný před tím než z něj odebere prvek:", "section_level": 3}, {"title": "Zásobník a programovací jazyky.", "content": "Některé jazyky jako Lisp a Python nepotřebují implementace zásobníku, protože funkce push a pop jsou dostupné ke každému seznamu. Všechny Forthu podobné jazyky (např. Adobe PostScript) jsou navrženy okolo zásobníku, který je viditelný a přístupný programátorovi. C++ a jeho Standard Template Library poskytují \"codice_4\" šablonu tříd, které jsou omezeny jenom na push a pop operace. Java obsahuje třídu Stack, která je odvozena od třídy Vector, což může být považováno za chybu návrhu, protože zděděná metoda codice_5 ignoruje LIFO model zásobníku.", "section_level": 2}, {"title": "Podobné datové struktury.", "content": "Funkcí se zásobníku podobá fronta, která s ním může být zkombinovaná do obousměrně ukončené fronty. Stručně řečeno, fronta je struktura typu FIFO.", "section_level": 2}, {"title": "Složitost v závislosti na implementaci.", "content": "Zásobník lze implementovat (nejen) pomocí paměťového pole s vrcholem na začátku, pole s dnem na začátku a jednosměrného spojového seznamu. V těchto implementacích je pro všechny operace asymptotická složitost operací konstantní - mimo push a pop v poli s vrcholem na začátku. V tomtě případech je asymptotická složitost O(n).", "section_level": 2}, {"title": "Hardwarová implementace zásobníku.", "content": "Nejčastější použití zásobníku na úrovni hardwaru (architektury) je jako prostředek k alokování a přidělování paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Základní architektura zásobníku.", "content": "Nejčastěji je zásobník část paměti počítače s pevně danou počáteční adresou a proměnnou velikostí. Na začátku je velikost stacku 0. \"Ukazatel velikosti zásobníku\" (nejčastěji registr) ukazuje na adresu začátku zásobníku. Dvě základní operace použitelné na jakýkoliv zásobník jsou: Existuje několik variací základních operací nad zásobníkem. Každý zásobník má v paměti pevně danou pozici kde začíná. Jak jsou data přidávána, \"ukazatel zásobníku\" je měněn tak, aby ukazoval aktuální velikost zásobníku, která se mění směrem od počáteční adresy zásobníku (buď dolu, nebo nahoru v závislosti na implementaci). Například zásobník může začínat na adrese 1000 a expandovat směrem dolu, díky čemuž jsou nová data uchovávána na adrese 1000 a \"ukazatel velikosti zásobníku\" je dekrementován pokaždé, když je přidán nový prvek. Pokud je prvek ze zásobníku odebrán, ukazatel je inkrementován. Maximální možná adresa na kterou je možné uložit data je 0. \"Ukazatel velikosti zásobníku\" může ukazovat na počáteční adresu zásobníku, nebo na omezený počet adres pod, nebo nad počáteční adresou (záleží na tom jestli roste nahoru, nebo dolu), ale nikdy nesmí ukazovat za tuto hranici. Jinak řečeno, pokud je počáteční adresa 1000 a zásobník roste dolu (nabírá hodnot 999, 998 atp..), ukazatel nikdy nesmí být inkrementován přes 1000 (1001, 1002 etc..). Pokud přílišné volání funkce pop způsobí změnu adresy nad tuto hodnotu, dochází k \"podtečení zásobníku\". Jestliže nastane příliš volání funkce push a \"ukazatel velikosti zásobníku\" bude ukazovat za minimální (nebo maximální v případě rostoucího zásobníku) adresu, dochází k \"přetečení zásobníku\". Některá prostředí, která opravdu závisí na zásobníku mohou nabízet dodatečné operace nad zásobníkem: Zásobník je často zobrazován jak roste směrem nahoru (viz obrázek na vrcholu stránky), nebo směrem zleva doprava, takže nejvyšší hodnota je hodnota nejvíce vpravo. Toto znázornění může být nezávislé na skutečné struktuře zásobníku v paměti. Rotace vpravo pak znamená, že prvek na prvním místě se přemístí na třetí místo, druhý na první a třetí na místo druhého. Zde je znázornění tohoto procesu; V počítači je zásobník obvykle reprezentován jako blok paměťových buněk s \"dnem\" na pevně dané adrese, přičemž \"ukazatel na vrchol\" ukazuje na momentálně nejvyšší zabranou buňku zásobníku (vrchol). Termíny \"vrchol\" a \"dno\" jsou používány bez ohledu na to, jestli zásobník roste v paměti nahoru (98, 99, 100..), nebo dolu (100, 99, 98..).", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol zásobníku.", "content": "Vložením prvku na zásobník je \"ukazatel vrcholu\" změněn o velikost prvku (jestli je inkrementován nebo dekrementován záleží na tom kam zásobník v paměti roste), takže ukazuje na novou buňku paměti kam nakopíruje nový vrchol zásobníku. Při vkládání (push) může ukazatel na konci operace ukazovat na vrchol zásobníku, nebo na následující volnou buňku. Pokud ukazuje na vrchol zásobníku, tak bude aktualizován před tím než bude na danou adresu vložen nový prvek. Vyjmutí (pop) hodnoty ze zásobníku je jednoduše inverzní operace k vkládání. Prvek na vrcholu je odstraněn a ukazatel je aktualizován v opačném pořadí než jaké bylo použito při vkládání.", "section_level": 2}, {"title": "Hardwarová podpora.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zásobník v hlavní paměti.", "content": "Hodně CPU má registry, které mohou být použity jako \"ukazatele vrcholu\". Některé (např. Intel x86 a Zilog Z80) mají speciální instrukce, které implicitně používají registr který byl vyhrazený k použití pro ukazatel Ostatní (např. DEC PDP-11 a řada Motorola 68000) mají módy adresování které umožňují použít jakýkoliv registr pro ukazatel.", "section_level": 3}, {"title": "Zásobník v registru.", "content": "Série numerických koprocesorů Intel 80x87 má řadu registrů které mohou být adresovány jako zásobník, nebo jako sada číselných registrů. Počítače Sun SPARC mají řadu registrových oken organizovaných jako zásobník, takže podstatně redukují místo v paměti které zabírají argumenty funkcí a návratové hodnoty.", "section_level": 3}, {"title": "Zásobník v oddělené paměti.", "content": "Existuje řada mikroprocesorů. které implementují zásobník přímo v hardwaru; některé mikrokontrolery mají zásobník s pevně danou délkou, přičemž zásobník není přímo přístupný. Hodně mikroprocesorů založených na stacku je používáno k běhu programovacího jazyka Forth na úrovní mikrokódu. Zásobník je také často používán jako základ mainfraimů a minipočítačů. Tyto stroje se nazývají zásobníkový počítač.", "section_level": 3}], "src_summary": "Zásobník je v informatice obecná datová struktura (tzv. abstraktní datový typ) používaná pro dočasné ukládání dat. Také se používá anglický výraz stack. ", "tgt_summary": "En informatique, une pile (en anglais \"stack\") est une structure de données fondée sur le principe « dernier arrivé, premier sorti » (en anglais LIFO pour \"\"), ce qui veut dire, qu'en général, le dernier élément, ajouté à la pile, sera le premier à en sortir.", "id": 2178579} {"src_title": "Okresy v Česku", "tgt_title": "Districts de la Tchéquie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okresy vznikly jako základní správní jednotka v roce 1850 na základě císařského nařízení z roku 1849 jako náhrada za původní panství. V Československu až do 31. prosince 1948 existovaly okresy dvojí. Byly to jednak okresní hejtmanství (správní okresy) s okresním úřadem, jako správním orgánem, a dále pak okresy soudní, což byly územní obvody okresních soudů. Okresy s různými kompetencemi existují i v dalších následnických státech Rakousko-Uherska. Po vzniku Československa se okresní hejtmanství začala označovat jako okresy politické a ještě později jako správní okresy. Od roku 1850 proběhla řada reforem, kdy se měnil celkový počet i rozsah okresů. Od 1. února 1949 do 31. prosince 2002 pak byla organizace státní správy a soudů spojena. V České republice ještě před zánikem Československa transformoval zákon ČNR č. 425/1990 Sb. okresní národní výbory s účinností ode dne obecních voleb v roce 1990 na okresní úřady. Tím okresy přišly o přímo volené zastupitelské sbory. Ty byly nahrazeny okresními shromážděními (v zákoně použita legislativní zkratka \"shromáždění\"). Do okresního shromáždění volila obecní zastupitelstva své zástupce. Okresní shromáždění byla zrušena s koncem roku 2000, s koncem roku 2002 byly pak zrušeny i okresní úřady. Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, v § 44 stanovil: „Platnost tohoto zákona končí posledním dnem kalendářního roku, v němž uplynou dvě léta od konání prvních voleb do zastupitelstev krajů.“", "section_level": 1}, {"title": "Změny.", "content": "V roce 1900 bylo v českých zemích 133 okresů. Z toho: Po Mnichovské dohodě byly \"politické okresy\" (něm. \"politischer Bezirk\") v Sudetech připojené k Německu přejmenovány na \"zemské okresy\" (něm. \"Landkreis\"). Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byly \"politické okresy\" (něm. \"politischer Bezirk\") v protektorátu přejmenovány na \"okresy\" (něm. \"Bezirk\"). Dekret prezidenta republiky č. 121/1945, o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory, obnovil země a okresy do stavu k 29. září 1938, avšak zároveň zavedl změny. Zavedl statutární města Praha, Liberec, Plzeň, Brno, Olomouc, Opava a Moravská Ostrava, která byla vyňata z přilehlých okresů, avšak jejich místní národní výbory (místní správní komise) plnily zároveň funkci okresního národního výboru pro tyto okresy. Zároveň byla nově stanovená statutární města rozšířena o řadu přilehlých obcí. Zřízen byl nový okres Praha-venkov-jih v obvodu dosavadního soudního okresu Zbraslav, zbylá část okresu Praha-venkov byla přejmenována na Praha-venkov-sever. Správní okres liberecký byl přejmenován na Liberec-venkov, plzeňský na Plzeň-venkov a opavský na Opava-venkov. Z královédvorského správního okresu bylo vyčleněno území soudního okresu jaroměřského jako nový správní okres jaroměřský. Zbytek frýdeckého správního okresu, který nebyl připojen k Moravské Ostravě, byl sloučen se správním okresem místeckým do nového správního okresu místeckého. Moravskoostravský správní okres byl zrušen, tři zbylé obce nepřipojené k Moravské Ostravě byly připojeny do místeckého okresu. Sídlo okresu z Nového Města nad Metují bylo přeneseno do Dobrušky, z Lanškrouna do Ústí nad Orlicí a z Přísečnice do Vejprt. Obnoveny byly rovněž předválečné expositury správních okresů, přičemž byly zřízeny nové expozitury: semilského okresu v Železném Brodě, orlickoústeckého v Lanškrouně, dobrušského v Novém Městě nad Metují a píseckého ve Vodňanech. Vládě dal zákon zmocnění pouhým nařízením slučovat a rozlučovat okresy a měnit jejich obvody i sídla i přidělovat a odebírat právo statutu statutárním městům. Vládní nařízení č. 63/1946 Sb. zavedlo okres Nové Město nad Metují, vyhláška ministra vnitra 88/1946 Sb. přenesla dočasně na okresní národní výbor Nové Město nad Metují též působnost pro okres Dobruška. Vládní nařízení č. 230/1946 Sb. zavedlo okres Lanškroun. Počet okresů byl 154 (110 v české zemi a 44 v moravskoslezské). Vládní nařízení č. 3/1949 Sb., o územní organisaci okresů v českých zemích, v souvislosti s přizpůsobením okresních hranic novým krajským hranicím zavedlo další změny a zvýšilo tak počet okresů na 179, čímž zároveň došlo ke sjednocení soudních okresů se správními: Zákonem č. 142/1949 Sb. byla zrušena kategorie statutárních měst, v Liberci, Olomouci a Plzni byly zřízeny jednotné národní výbory, které plnily zároveň roli městského i okresního národního výboru. Postavení Prahy upravil zvláštní zákon č. 76/1949 Sb. a zákon č. 79/1949 Sb. rozdělil Prahu na 16 obvodů. Podle vládního nařízení č. 139/1949 Sb. byla změněna struktura okresních národních výborů po vzoru krajských. Nositelem veřejné moci bylo plénum NV, výkonnými orgány rada, předseda, referenti (volení z členů pléna) a komise. Pro vedení úřadu (zaměstnanců) byl radou určen z řad zaměstnanců tajemník, jehož výběr podléhal schválení ministerstva vnitra. V 50. letech byly přijaty zákony, které upravovaly postavení a organizaci národních výborů, roku 1954 byly první volby, v nichž voliči mohli volit jen jednotnou kandidátku Národní fronty.", "section_level": 2}, {"title": "Po zrušení okresních úřadů.", "content": "Okresní úřady na území České republiky ukončily svoji činnost 31. prosince 2002 v rámci druhé fáze reformy územní správy. Zároveň s tím už okresy přestaly mít zákonem stanoveno své sídlo (okresní město). Obvody okresů i po 1. lednu 2003 zůstaly zachovány pro potřeby soudů, policie, archivů, úřadů práce atd. Dále se využívají jako statistická jednotka, někdy i jako rozlišovací údaj k názvu obce a některých nestátních organizací. Do 31. prosince 2007 byly okresy jednotkou NUTS 4, od 1. ledna 2008 byla v rámci Evropské unie tato úroveň převedena do soustavy LAU, okresy jsou tedy jednotkou úrovně LAU 1. Obvody úřadů práce, okresní správy sociálního zabezpečení byly zachovány v plném rozsahu. Pozemkové úřady je využívaly jen v tom rozsahu, jak byly vymezeny k 1. 1. 2000. Kromě těchto zbytků státní správy na okresní úrovni hrají okresy i nadále roli pro fungování profesní samosprávy, konkrétně pro okresní sdružení lékařů, stomatologů, lékárníků a veterinárních lékařů. Systém soudů a státních zastupitelství sice zachoval uspořádání vycházející z dosavadních krajů a okresů a jejich sídel i názvy „krajský“ a „okresní“, avšak soudní obvody těchto soudů byly redefinovány speciálním zákonem a postupem času se od nich vymezení okresů dle zákona o územním členění státu odchýlilo. Kompetence okresních úřadů převzaly zčásti krajské úřady a zčásti obecní úřady obcí s rozšířenou působností státní správy, jejichž správní obvody jsou zpravidla o něco menší než okresy a některých případech přesahovaly i přes hranice okresů (i když pouze v rámci jednoho kraje v Česku). Tento stav nastal u 152 obcí a narušil tak skladebnost územního členění státu. Bylo rozhodnuto v rámci reformy územní správy skladebnosti na těchto úrovních dosáhnout, třebaže k faktickému výkonu působností to není nezbytné. Částečně se podařilo realizovat tento krok změnou okresní příslušnosti 119 obcí vydáním vyhláška ministerstva vnitra č. 513/2006 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna 2007. Výjimkou jsou dosud spadající do správních obvodů obcí s rozšířenou působností Český Brod (4 obce leží v okrese Nymburk), Jihlava (1 obec leží v okrese Havlíčkův Brod), Stod (9 obcí leží v okrese Domažlice), Tanvald (1 obec leží v okrese Semily), Turnov (13 obcí leží v okrese Liberec a 3 obce leží v okrese Jablonec nad Nisou) a Valašské Klobouky (2 obce leží v okrese Vsetín). Novou úpravu okresů zavádí zákon o územně správním členění státu s účinností od 1. ledna 2021.", "section_level": 2}, {"title": "Okresy podle územních krajů.", "content": "Kraje a okresy jako územní jednotky zavedl s účinností od 11. dubna 1960 zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb. Počet okresů se snížil ze 180 na 76. Později byl tento zákon změněn zákony o národních výborech č. 69/1967 Sb. (§ 79, rozdělení okresu Košice na Košice-mesto a -vidiek), 29/1968 Sb. (zvláštní status Bratislavy), 175/1968 Sb. (zvláštní status pro Brno), 40/1969 Sb. (Ostrava), 41/1969 Sb. (Plzeň), 71/1969 Sb. (členění Slovenska), 126/1971 Sb. (Brno, Ostrava a Plzeň se mění na okresy), 248/1990 Sb. (okres Gottwaldov přejmenován na okres Zlín), 425/1990 Sb. (zřízení okresních úřadů), 108/1995 Sb. (zřízen okres Jeseník), 132/2000 Sb. (změny kompetencí v souvislosti s reformou) a 320/2002 Sb. (zrušení okresních úřadů, Čl. CXIV: do zákona o územním členění státu přidán § 1a zmocňující ministerstvo vnitra stanovit území okresů výčtem obcí a voj. újezdů). Území okresů na základě tohoto zmocnění znovu definovala vyhláška ministerstva vnitra o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy č. 564/2002 Sb. Další vyhláška č. 513/2006 Sb. změnila území většiny okresů s účinností od 1. ledna 2007 tak, aby se přizpůsobilo hranicím správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Praha podle § 2 zákona o územním členění státu č. 36/1960 Sb. tvoří samostatnou územní jednotku \"(která tak není okresem ani krajem, i když tomu byla z některých hledisek postavena na roveň)\" a dělí se na deset obvodů. Novým zákonem o územně správním členění státu budou územní kraje ke dni 1. ledna 2021 zrušeny.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy podle samosprávných krajů.", "content": "Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanovil názvy vyšších územních samosprávných celků (krajů) a vymezil je výčtem okresů (území okresů bylo později definováno prováděcím předpisem k zákonu č. 36/1960 Sb., o územním členění státu - vyhláškou č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy). Novelizujícím ústavním zákonem č. 176/2001 Sb. byly čtyři kraje přejmenovány. Okresy budou jako části krajů nově vymezeny zákonem o územně správním členění státu", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní město Praha.", "content": "Hlavní město Praha je ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. také jmenováno vyšším územním samosprávným celkem. Na hlavní město Prahu se nevztahuje zákon o krajích, Praze přiznává postavení a pravomoci obce a zároveň kraje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění. Podle zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, hlavní město Praha plnilo v plném rozsahu i funkce okresního úřadu, třebaže okresem není a nebylo a na okresy se nečlení. Jako okresní soudy zde působí obvodní soudy.", "section_level": 2}], "src_summary": " Okresy v České republice jsou územní jednotky středního stupně, na něž se dělí území státu podle zákona o územním členění státu. Zároveň jsou menšími správními jednotkami (LAU 1) Evropské unie. Název každého okresu je jedinečný v rámci celé republiky. Česká republika má (od vzniku okresu Jeseník 1. ledna 1996) celkem 76 okresů, hlavní město Praha nepatří do žádného z nich. ", "tgt_summary": "Les districts de la Tchéquie sont issus d'une division de la Tchécoslovaquie en 1960 (en, au pluriel ). Cette nouvelle division n’a pas pris en compte les anciennes divisions traditionnelles et les liens locaux. En Tchéquie il y avait 75 districts ; un, le district de Jeseník a été créé par la division du district de Šumperk. Trois étaient composés uniquement de villes statutaires (\"statutární města\", sing. \"město\") Brno, Ostrava et Plzeň qui obtinrent le statut de district en 1971. Prague (\"Hlavní město Praha\") a un statut spécial, mais les dix districts de Prague (\"obvody\") étaient, d'une certaine manière, équivalent aux \"okres\". ", "id": 1672841} {"src_title": "Kanada", "tgt_title": "Canada", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Canada\" pochází z řeči prvních národů – konkrétněji kmene Huronů – a zní \"kanata\" a do češtiny jej lze přeložit jako „vesnice“, „uskupení vesnic“ či „osídlení“. V roce 1535 použili indiáni toto slovo pro označení osady Stadacona v rozhovoru s Jacquesem Cartierem. Ten je potom začal používat pro označení oblasti okolo své osady – dnes již jako část Québec City. Od roku 1547 se toto označení začalo objevovat na mapách jako označení rozsáhlé okolní oblasti. Tedy původní označení, Nová Francie, se přestávalo používat a \"Canada\" byl název území", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie do 20. století.", "content": "Archeologické studie datují první lidské osídlení do doby před cca 26 000 lety v případě severního Yukonu a před cca 9 500 lety v případě jižního Ontaria. První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam. Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou Johna Cabota (1497), další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády. V roce 1919 Kanada v rámci dalšího osamostatňování sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla i Kanadu. Před druhou světovou válkou Kanada podporovala politiku appeasementu vůči Německu, po přepadení Polska pak její premiér William Lyon Mackenzie King prosadil v kanadském parlamentu vyhlášení války (10. září). Během války došlo k obrovskému rozvoji válečného průmyslu, Kanada zásobovala jeho produkty nejen Velkou Británii, ale i USA a SSSR. Její pozemní jednotky byly nejdříve dislokovány převážně ve Velké Británii, později se účastnily válečných operací. Obchodní i válečné loďstvo hrálo enormně významnou roli v bitvě o Atlantik. V roce 1949 se do té doby formálně nezávislé Dominium Newfoundland připojilo ke Kanadě jako její 10.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Kanadské území zahrnuje severní část Severní Ameriky. Na severu k němu patří řada arktických ostrovů zasahující až k Severnímu ledovému oceánu. Na severovýchodě jsou tyto ostrovy úzkými průlivy odděleny od dánského Grónska. Kanada reklamuje od roku 1925 své právo na část Arktidy mezi 60 a 141° západní délky, tyto nároky však neuznávají všechny státy. Na východě je pobřeží Atlantiku, na jihu dlouhá hranice s USA (postupně od východu jde o státy Maine, New Hampshire, Vermont, New York, Pensylvánie, Ohio, Michigan, Wisconsin, Minnesota, Severní Dakota, Montana, Idaho a Washington) a na západě pacifické pobřeží a dlouhá hranice s americkým státem Aljaška. Od New Yorku po Minnesotu tvoří hranici s USA systém Velkých jezer a s ním související řeky. Hustota osídlení kanadského území je 3,26 obyvatel/km2 (jedna z nejnižších na světě), ale rozmístění obyvatelstva je velmi nerovnoměrné. Většina obyvatel je soustředěna v jižní a východní části země, zejména ve 160 km dlouhém pásu okolo amerických hranic a v koridoru Québec-Winsdor. Nejsevernějším trvale osídleným místem Kanady (a světa) je CFS Alert (stanice kanadských sil Alert) na severním výběžku Ellesmerova ostrova, 450", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Kanada je konstituční monarchií, jejíž hlavou je Alžběta II., královna Velké Británie. Královniným zástupcem v Kanadě je generální guvernér. Kanada je též parlamentní zastupitelská demokracie s federálním uspořádáním a silnými demokratickými tradicemi. Kanadská ústava vytváří právní rámec existence země, skládá se z psaného obsahu a nepsaných tradic a konvencí. Její základ je obsažen v \"Zákoně o britské Severní Americe\" z roku 1867 („British North America Act 1867“, resp. „Constitution Act 1867“). Říká, že Kanada má ústavu podobnou principům Spojeného království a rozděluje moc mezi federální a provinční vlády. Zahrnuje tzv. \"Kanadskou chartu práv a svobod\" („Canadian Charter of Rights and Freedoms“) zaručující základní práva a svobody, jež v obecném měřítku nemohou být potlačeny žádnými legislativními nebo procedurálními kroky na žádné z úrovní vlády. Federálnímu parlamentu a provinčním správám nicméně umožňuje na pět let některé její další části potlačit. Funkce premiéra náleží vůdci strany, jež získá důvěru většiny dolní komory kanadského parlamentu. Generální guvernér zastupující královnu formálně jmenuje vládu i premiéra. Podle konvencí však volbu premiéra respektuje. Kanadská vláda tradičně sestává ze členů strany prvního ministra, jež mají křeslo v parlamentu, většinou v dolní sněmovně. Její členové jsou vázáni přísahou ke Královnině tajné radě pro Kanadu a stávají se ministry britské koruny. Premiér má širokou politickou moc především při jmenování dalších vysokých úředníků. Současnou generální guvernérkou je od roku 2017 Její Excelence Julie Payetteová, současným premiérem je od roku 2015 vůdce Kanadské Liberální strany Justin Trudeau. Kanadský parlament je složen ze dvou komor, z volené dolní komory parlamentu, sněmovny lidu, a jmenovaného senátu. Každý ze členů sněmovny lidu je volen většinovým volebním systémem. Všeobecné volby vypisuje generální guvernér na žádost předsedy vlády. Nové volby musí být vypsány do pěti let od posledních voleb. Členové senátu, jejichž křesla jsou přidělována na regionálním základě, jsou vybírání premiérem a formálně jmenováni generálním guvernérem. Svou funkci pak zastávají až do věku 75 let. Čtyřmi hlavními kanadskými politickými stranami jsou Conservative Party of Canada (Konzervativní strana Kanady), Liberal Party of Canada (Liberální strana Kanady), New Democratic Party (Nová demokratická strana) (NDP) a „Bloc Québécois“ (Quebecký blok). Současná (červen 2017) vláda je sestavena liberální stranou (vládne od roku 2015). Menší strany jako Green Party of Canada (Strana zelených) a další strany zastoupení v parlamentu nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Kanada má úzké zahraniční vztahy s USA, s nimiž má nejdelší nebráněnou hranici na světě, nebo např. společnou leteckou obranu (NORAD). Obě země spolu často kooperují jak na politické, tak i vojenské úrovni a jejich ekonomiky jsou velmi úzce provázané (vizte také Severoamerická unie). Mimo to má Kanada nadstandardní vztahy s Velkou Británií a Francií, dvěma bývalými imperiálními mocnostmi, které hrály nezastupitelnou roli při jejím vzniku – je členem Commonwealthu a La Francophonie. S", "section_level": 2}, {"title": "Kanadské ozbrojené síly.", "content": "Kanada je jedním ze zakládajících členů NATO. V současné době disponuje 62 000 vojáky a 26 000 rezervisty. Kanadské ozbrojené síly sestávají z armády, námořnictva a vzdušných sil. Disponují 1400 obrněnými vozidly, 34 válečnými plavidly a 861 letadly. Ve své historii se Kanada kromě mírových misí OSN přímo účastnila i válečných", "section_level": 2}, {"title": "Územní uspořádání.", "content": "Kanada je složena z deseti provincií a tří teritorií. Provincie jsou Alberta, Britská Kolumbie, Manitoba, Nový Brunšvik, Newfoundland a Labrador, Nové Skotsko, Ontario, Ostrov prince Edwarda, Québec a Saskatchewan. Teritoria jsou Severozápadní teritoria, Nunavut a Yukon. Provincie mají vysoký stupeň autonomie, teritoria poněkud menší. Obojí disponují vlastními provincionálními (resp. teritoriálními) symboly, viz seznam kanadských provinciálních a teritoriálních symbolů. Provincie jsou zodpovědné za většinu státních sociálních programů v Kanadě (viz zdravotní péče v Kanadě, vzdělávací systém v Kanadě a sociální dávky v", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kanada je jedním z nejbohatších států světa s vysokými příjmy na jednoho obyvatele. Životní úroveň v zemi je tak velmi vysoká. Jedná se o člena OECD a skupiny G8. Její ekonomika je tržní a ač více regulovaná než v sousedních Spojených státech, méně regulovaná než ve většině evropských států. Tradičně má nižší hrubý domácí produkt na obyvatele než její jižní soused (bohatství je však rozděleno rovnoměrněji), také však vyšší než velké rozvinuté západoevropské ekonomiky. V minulém desetiletí její ekonomika celkově rychle rostla a země si zachovala nízkou nezaměstnanost. V roce 2006 byla nezaměstnanost 6,3 % což je nejlepší výsledek za posledních 30 let. Nejvyšších hodnot naopak dosahuje na Newfoundlandu a Labradoru a to okolo 14,5 %. V minulém století růst výroby, těžby a služeb přeměnil ekonomiku ze zemědělsky zaměřeného státu na především urbanizovaný průmyslový stát. Stejně jako v ostatních zemích rozvinutého světa v kanadské ekonomice dominuje sektor služeb, jež zaměstnává tři čtvrtiny Kanaďanů. Mezi rozvinutými zeměmi je však Kanada neobvyklá v míře důležitosti primárního sektoru", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 měla Kanada 30 007 094 obyvatel, populaci na počátku roku 2011 odhaduje Statistický úřad na 33,5 milionu obyvatel. Většinu růstu zajišťuje imigrace, menší část porodnost. Osídlení je zřetelně nerovnoměrné, velká část obyvatelstva žije poblíž východního pobřeží či do 160 km od americké hranice. Velké nahuštění obyvatelstva se nachází zejména v koridorech Québec-Windsor, Calgary-Edmonton a v oblasti Lower Mainland. Naopak obrovská teritoriální území na severu jsou osídlena velice řídce. Statistický úřad odhaduje počet obyvatel v roce 2025 na 40 milionů, v roce 2050 je počet obyvatel odhadován na více než 55 milionů.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Kanada je etnicky velice různorodá. Dle sčítání z roku 2001 zde existuje 34 etnických skupin, k nimž se hlásí minimálně 100 000 obyvatel. Řada obyvatel (zejména francouzsky mluvících) navíc o sobě mluví jako o Kanaďanech i jako o např. Francouzích a ve sčítání udávají obě tato etnická zařazení. Největší etnické skupiny jsou Kanaďané (39,4 %), Angličané (20,2 %), Francouzi (15,8 %), Skotové (14,0 %), Irové (12,9 %), Němci (9,3 %), Italové (4,3", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství v Kanadě.", "content": "Většina obyvatel Kanady (67,3%) se hlásí ke křesťanství. Nejsilnější křesťanskou církví je římskokatolická církev, ke které se hlásí 43,6 % obyv. Působí tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 7 církví: arménští katolící, chaldejští katolící z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rumunští řeckokatolíci, slovenští řeckokatolíci. Mají celkem 251 500 věřících a část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků mají diecéze pro", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Kanada je multikulturní země mnoha jazyků. Na federální úrovni se od roku 1969 profiluje jako dvojjazyčná, úřední řeči jsou angličtina (mateřský jazyk 59,7 % obyvatel) a francouzština (mateřský jazyk 23,2 % obyvatel). Jeden z těchto jazyků ovládá 98,5 % obyvatel (jen angličtinu 67,5 %, jen francouzštinu 13,3 % a oba jazyky 17,7 %). Znalost jednoho z jazyků je podmínka k udělení občanství žadatelům z jiných zemí. Angličtina je mateřskou řečí většiny obyvatel všech provincií s výjimkou Québecu a ve dvou ze tří teritorií: Yukonu a Severozápadních teritoriích. (Poznámka: Při pohledu do etnických statistik je třeba si uvědomit, že fakt, že se někdo hlásí k francouzské národnosti, ještě neznamená, že nutně má za mateřský jazyk francouzštinu, u dalších etnik – Irů a Skotů – se takto nedá", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kanadská kultura představuje velmi nesourodou směs různých tradic a kultur. Přetrvávají v ní zbytky tradice původních obyvatel (Indiánů a Eskymáků), tradice přistěhovalců, hlavně Francouzů, Irů a Skotů a Angličanů. V moderní době je velice silný vliv americké kultury a amerických médií, zejména na anglicky mluvící část Kanaďanů. V tomto kontextu se mluví o tom, že některé oblasti kultury jsou pro obě země společné. Tvorba a přetrvávání kanadských zvyků a kulturních počinů jsou ovlivňovány a podporovány federálními programy, zákony a institucemi i na úrovni provincií a nižších celků. Na federální úrovni hrají významnou roli Canadian Broadcasting Corporation (CBC), National Film Board of Canada (NFB), a Canadian Radio-television and Telecommunications Commission (CRTC). Jelikož je Kanada geograficky rozsáhlá a etnicky velice diverzifikovaná oblast, existují zde obrovské kulturní rozdíly mezi provinciemi i nižšími regiony. Kanadská kultura je zároveň stále ovlivňována současnou imigrací lidí z celého světa. Mnozí Kanaďané si tohoto multikulturalismu velice cení a považují ho za hlavní klad a přednost kanadské kultury celkově. Nejslavnějším kanadským architektem je Frank Gehry. CN Tower v Torontu je nejvyšší věží na západní polokouli, s výškou 553 metrů. Nejvyšším mrakodrapem v Kanadě je First Canadian Place v Torontu postavený v roce 1975, druhým nejvyšším je Scotia Plaza tamtéž. V roce 1992 byl v Torontu postaven komplex Brookfield Place, jehož součástí je i národní hokejová síň slávy. K nejvýznamnějším stavbám dějin brutalismu bývá řazen projekt Habitat 67 izraelsko-kanadského architekta Moše Safdieho. Jde o experimentální obytný objekt v Montrealu připravený u příležitosti světové výstavy Expo 67. Ze starších stylů bývá ceněna empírová Montréalská radnice, první budova v Kanadě postavená v roce 1878 výhradně pro městskou správu, nebo novogotické stavby Bazilika Notre-Dame v Montréalu a zámeček Casa Loma v Torontu. Produktem historismu je i Château Frontenac v Québecu. Rideau Hall v Ottawě je oficiální rezidencí generálního guvernéra Kanady. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána lokalita L'Anse aux Meadows, kde manželé Helge a Anne Ingstadovi nalezli v roce 1960 pozůstatky vikinského osídlení, které zde krátkodobě existovalo okolo roku 1000. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o legendární Vinland Leifa Erikssona. Na seznamu Světového dědictví je i historické jádro Québecu, přístavní město Lunenburg (jako unikátní příklad britské dřevěné koloniální architektury v Severní Americe) a rybářská osada Red Bay na Labradoru. Z technických památek je na seznamu Rideau Canal, vodní kanál, spojující hlavní město Kanady, Ottawu, s městem Kingston u pobřeží jezera Ontario. Ke známým malířům patřili Philip Guston a Jean-Paul Riopelle. Skalní malby v Provincial Parku byly zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. Lidové umění reprezentují kameny Inukšuk, které tradičně vytvářejí Eskymáci na severoamerickém pobřeží Severního ledového oceánu. Nobelovu cenu za literaturu získali Alice Munroová a Saul Bellow. Ke známým autorům patřili i Margaret Atwoodová, Yann Martel (narozen ve Španělsku) či Lucy Maud Montgomeryová. Především prózou \"Anglický pacient\" získal mezinárodní slávu Michael Ondaatje (narozen na Srí Lance). V oblasti science fiction patří k významným autorům A. E. van Vogt. Významným hudebním skladatelem je Howard Shore, který se proslavil zejména v oblasti filmové hudby, je mj. autorem hudby k filmové trilogii \"Pán prstenů\". Jako sólový klavírista v oblasti vážné hudby se prosadil Glenn Gould. V jazzu to byl skladatel Oscar Peterson. Kanaďané se jako i jiní Anglosasové poměrně hodně prosazují i v globální populární a rockové hudbě. Průkopníky v tom byli Leonard Cohen, Paul Anka a Neil Young a kapely Steppenwolf, The Band, The Guess Who a Rush (hudební skupina). Později uspěli také Celine Dion, Bryan Adams, Alanis Morissette, Sebastian Bach jakožto člen skupiny americké Skid Row (americká hudební skupina) a Shania Twain. V současnosti mají značný úspěch skupiny Nickelback, Arcade Fire, Sum 41, Three Days Grace, Tokyo Police Club, Billy Talent a Simple Plan. Jako sólisti v soušasnosti uspěli Avril Lavigne, Nelly Furtado či Michael Bublé, Justin Bieber, Drake (umělec), The Weeknd a Shawn Mendes. Kritiky byla vždy velmi oceňována Joni Mitchellová či představitelka \"keltské\" hudby, harmonikářka Loreena McKennittová. Jako hudební producent se prosadil David Foster. Kanaďané se tradičně prosazují i v Hollywoodu a v amerických televizních produkcích, které jim jsou schopné zajistit globální popularitu (kanadský film a televize méně). Hvězdami Hollywoodu byla ještě v němé éře Marie Dresslerová a Norma Shearerová. V éře klasického Hollywoodu to byla Mary Pickfordová. Později se hvězdami pláten stali Jim Carrey, Christopher Plummer, Michael J. Fox, Mike Myers, Keanu Reeves (narozen v Libanonu), Donald Sutherland či Leslie Nielsen. \"Krotitelé duchů\" proslavili Dana Aykroyda, \"Kokosy na sněhu\" Johna Candyho, série \"Vřískot\" Neve Campbellovou. Nedávno proslavili snímky \"Sherlock Holmes\" Rachel McAdamsovou, \"X-men\" Ellen Pageovou, \"Matrix\" Carrie-Anne Mossovou. V seriálu \"Pobřežní hlídka\" se proslavila Pamela Andersonová, v seriálu \"Ztraceni\" Evangeline Lilly, v seriálu \"24 hodin\" Elisha Cuthbertová a Kiefer Sutherland (narozen v Anglii), v kultovním sci-fi \"Star Trek\" William Shatner, v sitcomu \"Jak jsem poznal vaši matku\" Cobie Smuldersová, seriálu \"Castle\" Nathan Fillion a Stana Katic, v seriálu \"Beverly Hills 90210\" Jason Priestley. K nejmladším kanadským hvězdám, které se prosadili v Americe, patří Ryan Gosling. Z režisérů se v Hollywoodu prosadili James Cameron a David Cronenberg. K průkopníkům filmu patřil Mack Sennett. Naopak v Kanadě povětšinou tvoří Atom Egoyan (narozen v Egyptě), Denis Villeneuve, Denys Arcand či Paul Haggis. V americké televizi je známé jméno producenta a scenáristy Davida Shorea, tvůrce seriálu \"Dr. House\" či \"Směr jih\". Legendou tzv. nového cirkusu je sdružení Cirque du Soleil, jeho ústřední postavou byl Guy Laliberté. Celosvětově známou modelkou je Linda Evangelista.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Jako rodilí Kanaďané přebírali Nobelovu cenu za fyziku Arthur B. McDonald, Willard Boyle (též občan USA), Bertram Brockhouse, Richard Taylor, Arthur B. McDonald, Donna Stricklandová a James Peebles. V Kanadě se narodili také nositelé Nobelovy ceny za chemii Rudolph A. Marcus (též občan USA), Sidney Altman, Henry Taube a William Giauque (též občan USA). Krom toho toto ocenění získali i naturalizovaní Kanaďané Michael Smith (narozen v Anglii), John Charles Polanyi (narozen v Německu) a Gerhard Herzberg (narozen v Německu). Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získali Kanaďané Ralph M. Steinman, David H. Hubel (též občan USA), Charles B. Huggins (též občan USA) a Frederick Banting. Navíc také dva muži, kteří získali kanadské občanství až v průběhu života: Jack W. Szostak (narozen v Anglii) a John James Rickard Macleod (narozen ve Skotsku). Naturalizovaným Kanaďanem byl také slavný vynálezce telefonu Alexander Graham Bell (narozen ve Skotsku). Velmi rozvinutá je v Kanadě již tradičně počítačová věda, Kanaďany byli vynálezce jazyka Java James Gosling, jazyka Unix Brian Kernighan, jazyka APL Kenneth Iverson, jazyka Awk Alfred Aho", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Kanadskými oficiálními národními sporty jsou lední hokej (zimní sport) a lakros (letní). Zejména hokej je národní kratochvíle a nejpopulárnější sport v zemi (v roce 2004 bylo v zemi 1,64 miliónů lidí aktivně hrajících hokej). Sedm kanadských týmů se účastní NHL (Toronto Maple Leafs, Montreal Canadiens, Vancouver Canucks, Ottawa Senators, Calgary Flames, Edmonton Oilers a Winnipeg Jets). Další oblíbené sporty jsou kanadský fotbal a curling. Široce rozšířené jsou i golf, baseball, lyžařské sporty, fotbal, volejbal a basketbal, byť spíše na soukromé úrovni, profesionální soutěže už tak populární nejsou. V roce 2010 se ve Vancouveru pořádaly zimní Olympijské hry. Kanadským národním sportem je lední hokej. Nejslavnější kanadští hokejisté patří i k nejslavnějším hokejistům všech dob: Wayne Gretzky, Mario Lemieux, Gordie Howe, Sidney Crosby, Bobby Orr, Mark Messier, Maurice Richard,", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Údaje z roku 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanada (\"Canada\", výslovnost v angličtině a ve francouzštině) je rozlohou druhá největší země světa, rozkládající se v severní části Severní Ameriky. Hraničí se Severním ledovým oceánem (sever), Atlantikem (východ), USA (jih a severozápad) a Tichým oceánem (západ). ", "tgt_summary": "Le Canada (prononcé ou ; en anglais ) est un pays situé dans la partie septentrionale de l'Amérique du Nord. Monarchie constitutionnelle à régime parlementaire constituée en fédération, composée de dix provinces et trois territoires, le pays est encadré par l'océan Atlantique à l'est-nord-est et à l'est, par l'océan Arctique au nord-nord-ouest et au nord-est, enfin par l'océan Pacifique à l'ouest. Le Canada comprend deux frontières terrestres avec les États-Unis, l'une au sud et l'autre à l'ouest-nord-ouest avec l'Alaska ainsi qu'une frontière maritime avec la France, par le biais de l'archipel de Saint-Pierre-et-Miquelon, et le Danemark, par le biais du Groenland. Le territoire terrestre canadien s'étend sur de kilomètres carrés, ce qui en fait le deuxième pays du monde pour la superficie après la Russie. En 2019, il compte plus de d'habitants et est ainsi le du monde en ce qui concerne la population. Le territoire contient plus de, ce qui fait du Canada l'un des pays possédant les plus grandes réserves d'eau douce du globe. Les langues officielles au niveau fédéral sont l'anglais et le français. La capitale fédérale est Ottawa et la monnaie le dollar canadien. ", "id": 438752} {"src_title": "Ústí nad Labem", "tgt_title": "Ústí nad Labem", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno bylo patrně, vzhledem k poloze na soutoku dvou řek, odvozeno ze staročeského slova ustie (ústí). V německém jazyce se používá nejméně od 15. století název \"Aussig an der Elbe\". Město bylo většinu své existence převážně německojazyčné. V latinských zápisech je doložen z roku 1368 (v zápisech pražských benediktinů u sv. Jiří) název \"Vsk super Albium\". V nadpisu \"Městské knihy soudní a pamětní\", založené roku 1438 v rámci obnovy města 12 let po dobytí husity a vedené do roku 1514, byl užit název \"Austia super Albea\". Pamětní kniha byla psaná nejprve latinsky, od roku 1440 některé zápisy též německy a roku 1474 se objevuje čeština, která kolem roku 1490 převážila. V nadpise knihy testamentů vedené v letech 1504–1585 se město označuje \"Ausigh super Albea\", zápisy se střídají také ve třech jazycích, zpočátku převažuje čeština.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblastí s nejstarší historickou tradicí je okolí nedaleké obce Stadice ležící v údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o zrodu Přemyslovců. Podle jeho vyprávění byl právě zde bájný Přemysl Oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec. Přemyslovci Čechám vládli přibližně od roku 800 až do roku 1306. Přemysl Otakar II. povýšil Ústí na město, pravděpodobně v polovině 13. století. Výsady, které město dostalo od svého zakladatele, potvrdil a rozšířil Jan Lucemburský. Město se řídilo magdeburským právem, mělo svobodné právo plavby i právo mílové. Během husitských válek bylo město obsazené míšeňským markrabětem obléháno husity a boje vyvrcholily v létě 1426 bitvou v místech, kterému se od té doby říká \"Na Běhání\". Jak název napovídá, německá vojska byla poražena. Poté se vlády v Ústí ujal Jakoubek z Vřesovic. Dobové kroniky uvádějí, že vítězové nechali dál pokojně žít místní německy mluvící obyvatelstvo. Na rozdíl od řady jiných královských měst Ústí nezískalo během husitských válek žádné pozemky a prestiž města v následujícím období poklesla. Vrcholného rozvoje dosáhlo město v druhé polovině 16. a v prvém desetiletí 17. století. Díky tomu, že se nezúčastnilo nezdařeného povstání proti Ferdinandovi I. roku 1547, nebylo potrestáno a domohlo se alespoň relativní hospodářské prosperity. Od druhé poloviny 16. století dochází v Ústí především v důsledku imigrace obyvatelstva k značnému posílení německého živlu, který postupně převládl. Třicetiletá válka, během níž se Ústí stalo sedmkrát obětí nejrůznějších tažení, přinesla městu velký úpadek. Ten byl také příčinou vleklé populační krize trvající déle než dvě staletí. V následujících letech zůstalo Ústí nad Labem po dlouhou dobu jen malým zemědělským střediskem s počtem obyvatel nepřesahujícím 2 000 a to až do roku 1830, kdy v důsledku bouřlivého průmyslového rozvoje začala populace neobvykle narůstat. V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice se udála v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. 29. a 30. srpna proběhla bitva u Přestanova a Chlumce, následovaná celou řadou místních potyček, které vyvrcholily 16. a 17. září téhož roku bitvou u Varvažova. Tyto události připomíná několik pomníků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj v 19. století.", "content": "Ekonomický růst přinesl mnohé významné pozitivní změny. V období let 1800 až 1830 bylo po dlouhých desetiletích stagnace postaveno prvních dvacet domů, z nich větší část na Skřivánku, v místech známých jako Uhelný lom (Kohlbruch). Středověké a renesanční městské hradby, jimiž bylo Ústí nad Labem obehnáno, byly v průběhu čtyřicátých let 19. století zbořeny. Dobové prameny z těchto let uvádějí, že obyvatelé Ústí se zabývají zemědělstvím, pěstováním vinné révy a okurek, obchodem a dopravou ovoce a uhlí po Labi. Z řemesel a průmyslu je v Ústí zastoupeno tkalcovství, soukenictví, jirchářství, výroba barev, papírny, prýmkařství a drobná domácká výroba, v okolí města je otevřeno na 60 hnědouhelných dolů. Významnou roli hrál nebývalý rozmach lodní přepravy a lodního stavitelství. Vznikly tu dva přístavy a impulsem pro zahájení pravidelné říční plavby se v květnu roku 1841 stal příjezd parníku Bohemia pod velením britského kapitána J. Rustona. Práce na železnici Praha–Podmokly–Drážďany byly započaty na jaře 1845 a v roce 1851 byla trať dokončena. V roce 1860 žilo ve městě 7 950 obyvatel, což je oproti roku 1840 plný čtyřnásobek. V roce 1880, navzdory válce i nezanedbatelným ztrátám způsobených opakovanými epidemiemi cholery, tyfu a černých neštovic, dosahuje zdejší populace již počtu 16 524 osob. V kritickém roce 1873, kdy vrcholila vlna cholery, zemřel ve městě každý patnáctý člověk. V letech epidemií převyšoval počet úmrtí počty narozených, současně ale vždy stouplo přistěhovalectví. V roce 1867 vznikl nový pivovar, v němž se do roku 2011 vyrábělo pivo pod značkou Zlatopramen. První most přes Labe, určený pro dopravu silniční i železniční byl zkonstruován roku 1872, město tím získalo spojení na plánovanou Berlínsko-Bagdádskou železnici a další důležitá místa. Sedm let po dokončení železnice na Prahu byl zahájen provoz na trati do Teplic prodloužené v roce 1870 až do Chomutova. Výhodná železniční i lodní dopravní spojení a snadno dosažitelné zdroje energie v podobě mocných nalezišť hnědého uhlí v těsné blízkosti města, přispěly k jeho rozsáhlé industrializaci. Koncem 19. století předčil ústecký labský přístav objemem přepravovaného zboží dokonce i Terst, do té doby největší v Rakousko-Uhersku a stal se tak nejvýznačnějším přístavem celého mocnářství. Podle sčítání lidu, provedeného v roce 1910, dosáhla zdejší populace, oproti počátku 19. století, kdy zde žilo jen okolo 2 tisíc obyvatel, počtu téměř 40 tisíc, čímž se po Praze, Plzni, Českých Budějovicích a Liberci přiřadilo k největším městům v Čechách. Ústí nad Labem ale tehdy tvořily jen tři osady: Klíše, Krásné Březno a vlastní město. Její aglomerace nicméně zahrnovala i Bukov, Předlice a Střekov, přičemž v ní k roku 1930 žilo celkem 63 tisíc obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní krize, druhá světová válka.", "content": "Neobyčejná ekonomická prosperita přinášela však i vlivy negativní, vedle znečišťování životního prostředí a zničení většiny historických památek to bylo také vzrůstající vyhrocování sociálních a národnostních konfliktů mezi německou a českou menšinovou populací. V květnu 1935, pod vlajkami Sudetoněmecké strany, řečnil v Ústí na náměstí Konrád Henlein a v parlamentních volbách dostala jeho strana ze 23 zúčastněných většinu, z celkového počtu 28 331 hlasů 16 494 (58 %). V rámci budování československého pohraničního opevnění se od léta 1936 počalo v Ústí nad Labem s výstavbou linií objektů lehkého opevnění vzor 36 (podél řeky Bíliny) a později řopíků (podél Labe). Po uzavření Mnichovské dohody bylo město jako součást Sudet 9. října 1938 připojeno k Německé říši. Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra nálety spojeneckými silami takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy - té nacistické, i pozdější komunistické. V období let 1945 až 1948 bylo z regionu vysídleno na 53 000 Němců. Na jejich místa přišli osídlenci z českých zemí, Slovenska, Rumunska a Sovětského svazu, čímž v této oblasti došlo ke zpřetrhání kulturních a historických tradic a snížení úrovně vzdělanosti obyvatel. 31. července 1945 se v Ústí odehrál neobjasněný masakr německého obyvatelstva, při kterém bylo zabito asi 80–100 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Období socialismu.", "content": "Po převzetí vlády komunisty se pokračovalo s odstraňováním válečných škod a rozvíjel se těžký průmysl. Na začátku 60. let město přijímá plán komplexní přestavby, který počítá se zbouráním drtivé většiny historické zástavby v centru a nahrazení moderní výstavbou. Ten se poté uplatňuje především v 70. a 80. letech, kdy jsou prováděny rozsáhlé plošné asanace, budují se nové masivní objekty na místech původní zástavby, dopravní stavby a celkově se mění ráz městského jádra. Demolice na Masarykově (v té době Fučíkově) třídě bývá označována za nejrozsáhlejší odstřel v tehdejším Československu. Zároveň se buduje množství sídlišť většinou na vyvýšených místech města z důvodu lepšího stavu ovzduší.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V první polovině devadesátých let rozvoj města stagnuje, Ústí se přes zlepšující se životní podmínky nezbavuje špatné pověsti, potýká se s poměrně vysokou nezaměstnaností a vzniká několik sociálně vyloučených lokalit (např. v Matiční ulici). Zlom přichází až se začátkem nového tisíciletí, začíná se s masivní přestavbou a rekonstrukcí centra (mj. oprava Mírového náměstí a přilehlých ulic, hlavního nádraží a okolního prostoru, dostavba proluk vzniklých za války a socialismu), podporuje se sport a kultura, organizace Člověk v tísni zde zahájila program Sociální integrace a Ústí se po letech stává konečně důstojnou metropolí Ústeckého kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ústí nad Labem leží na soutoku řek Labe a Bíliny. Rozkládá se v hlubokém údolí (až 500 m) Labe nazývaném Porta Bohemica a na okolních svazích a vyvýšeninách. Kotlinu ohraničují severní Mariánská a jihovýchodní Střekovská skála, vrchy Větruše na jihu a Sedlo na východě. Četná údolí a rokle s vodopády zde vyhloubilo množství menších potoků ústících do obou řek. Většina území spadá pod Verneřickou část Českého Středohoří, konkrétně pak dle města pojmenovaného Ústeckého středohoří, na jihu sousedí s Litoměřickým a Teplickým středohořím. Vyskytují se zde především vyvřelé horniny jako čediče, tefrity, fonolity a trachyty. Menší západní části města spadají pod Mosteckou pánev a v minulosti se zde těžilo hnědé uhlí. Na severozápad od města se nachází Krušné hory. Nejvyšší hory na jihu města nad Brnou dosahují výšky až 630 m n. m. a nejnižší bod naměřený při hladině Labe má 131 m n. m. V pískovcové bázi svrchnokřídových sedimentů se v okolí města shromažďují termální vody objevené roku 1888 vrtem v Bystřanech. V letech 1911–1912 byla vyhloubena řada dalších vrtů v západní části města pro některé průmyslové podniky (továrna Wolfrum, sklárna ) a pro městské lázně. Jiný vrt, původně určený jako zdroj pitné vody pro Střekov, byl vyvrtán roku 1930 v Brné, kde se od té doby termální voda využívala k zásobování očistných lázní a plaveckého bazénu. Voda z dalšího vrtu z roku 1977 se využívala pro koupaliště na Klíši. Teplota vody z různých vrtů se pohybuje okolo 30 °C. Polohy v nížinách města spadají do teplé oblasti, výše položená místa pak k mírné teplé. Rozdílnost teplot bývá někdy viditelná v zimě, kdy jsou horní polohy zasněžené a dolní nikoliv, avšak častým jevem je také teplotní inverze způsobená údolním charakterem části města. Bezvětří zde dosahuje až 60 % v závislosti na konkrétním místě. Obecně platí, že více větrno je ve vyšších polohách města.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Na území Ústí nad Labem zasahuje celkem šest zvláště chráněných území. Z velkoplošných se jedná o chráněnou krajinnou oblast České středohoří. Maloplošná chráněná území zastupují dvě přírodní památky, a to Divoká rokle v Mojžíři a Loupežnická jeskyně u Svádova, dvě přírodní rezervace, v podobě Kozího vrchu u Mojžíře a Sluneční stráně v Brné, a národní přírodní památka Vrkoč ve Vaňově. Dále na území města roste dohromady 20 památných stromů či jejich seskupení. Druhově se jedná o lípy malolisté (\"Tilia cordata\"), lípy velkolisté (\"Tilia platyphyllos\"), duby letní (\"Quercus robur\"), buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), jeřáb břek (\"Sorbus torminalis\") a jinan dvoulaločný (\"Ginkgo biloba\").", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 2 316 domech 39 830 obyvatel, z nichž bylo 20 208 žen. 6 885 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 30 544 k německé a 161 k židovské. Žilo zde 32 123 římských katolíků, 3 387 evangelíků, 83 příslušníků Církve československé husitské a 976 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 981 domech 43 793 obyvatel. 8 735 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 32 878 k německé. Žilo zde 33 002 římských katolíků, 4 195 evangelíků, 472 příslušníků Církve československé husitské a 985 židů. Po odsunu německého obyvatelstva počet obyvatel vlivem přistěhování setrvale stoupal, v letech 1986–1992 bylo dokonce statisícovým městem (největšího počtu, 106 598 obyvatel, dosáhlo Ústí nad Labem v roce 1990), od té doby ale počet obyvatel klesá. Ústí nad Labem je nicméně centrem severočeské aglomerace, která kromě přilehlých obcí zahrnuje celý pás většiny největších měst v Ústeckém kraji (tzv. Ústecko-chomutovská aglomerace): od Klášterce nad Ohří přes Kadaň, Chomutov, Jirkov, Most, Litvínov, Bílinu, Teplice, Krupku, Ústí nad Labem až po Děčín. Žije v ní přes 500 tisíc obyvatel a je tak čtvrtou největší aglomerací v Česku. Kromě toho do vlastního města také dojíždí přes 10 tisíc lidí za prací i za studiem.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Mezi místní křesťanské komunity patří: Apoštolská církev, Biblické společenství křesťanů, Adventisté sedmého dne, Církev bratrská, Církev československá husitská, Církev víry Milost, Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Ústí nad Labem (součást Ústeckého seniorátu), Křesťanská misie, Nový život, Pravoslavná církev - Eparchie pražská, Římskokatolická církev - arciděkanství Ústí n. L. resp. ústecký vikariát (3 farní obvody - Trmice, Ústí n. L., Střekov; v nich 24 farností), YMCA. Od roku 1848 se ve městě nacházela rovněž židovská komunita. Největšího rozkvětu dosáhla koncem 19. a začátkem 20. století zejména díky přítomnosti dvou význačných rodů Weinmanů a Petschků, které se ve velké míře zasloužily o rozvoj celého města. Pro zdejší komunitu měly dvě po sobě jdoucí diktatury takřka zničující dopad. Část Židů z Ústí emigrovala před 2. světovou válkou, část odešla po odtržení Sudet do vnitrozemí. Náboženská nesnášenlivost však pokračovala i po válce a i z toho důvodu mnoho ze zbývajících ústeckých Židů emigrovalo. Změny v náboženských svobodách nastaly po roce 1989. Náboženská obec v Ústí nad Labem se snaží hlavně zabezpečit poklidné stáří svých členů. Život v obci však upadá, z důvodu absence mladé generace. V roce 2000 měla zdejší obec 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění území.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Připojování a odtržení obcí.", "content": "První vlna připojování obcí proběhla roku 1939, kdy nacistická samospráva připojila k městu Střekov, Trmice a několik dalších obcí, které se později opět odpojily. Cílem bylo vytvořit takzvané Velké Ústí. 1. února 1949 se osamostatnily jako obce městské čtvrti Hostovice a Stříbrníky. Od 1. července 1960 se Dobětice odtrhly od Ústí a připojily jako osada k obci Stříbrníky. Výstavbou sídliště Bukov urbanisticky splynuly Bukov a Všebořice, což mělo za následek připojení Všebořic k Ústí nad Labem 1. ledna 1963. Z Všebořic přitom bylo vyčleněno Podhoří a připojeno k Úžínu a Střížovice připojeny k Českému Újezdu. V souvislosti s výstavbou sídlišť na Severní terase byla s účinností od 27. listopadu 1971 osada Kočkov vyčleněna z obce Chuderov a připojena k Ústí nad Labem. Také byly k městu připojeny části katastrů Stříbrníků a Božtěšic. V souvislosti s likvidací při těžbě uhlí Dolu Antonín Zápotocký byl ke stejnému datu k Ústí nad Labem přičleněn katastr obce Úžín s osadami Podhoří a Roudné, katastr osady Dělouš byl připojen k obci Habrovice. Samotné Podhoří, původně obec, bylo již od roku 1957 osadou Všebořic. K 1. únoru 1976 byla k Ústí přičleněna obec Tuchomyšl a k 1. květnu 1976 obec Nová Ves s osadou Sedlo, obec Stříbrníky s osadou Dobětice a Český Újezd s osadou Střížovice. Stříbrníky však již dříve byly prakticky spojeny se sídlištěm Skřivánek. Spolu s Doběticemi se staly organickou součástí městského obvodu Severní Terasa. Současně byla provedena drobná úprava hranic katastru Předlic tak, že ulice Na sluníčku s 20 domy a 75 obyvateli byla připojena k obci Hrbovice. Na základě rozhodnutí plenárního zasedání ONV 26. června 1980 byly s platností od 1. července 1980 k městu připojeny obce Brná nad Labem, Habrovice, Hostovice, Kočkov, Kojetice, Sebuzín, Skorotice, Svádov, Vaňov a od 1. ledna 1981 Božtěšice. Poté mělo Ústí nad Labem 23 částí a počet jeho obyvatel překročil 80 000. K 1. lednu 1986 města Chabařovice a Neštěmice a obec Chlumec včetně jejich částí byly připojeny k městu Ústí nad Labem. Důvodem bylo, že Ústí nad Labem se snažilo dosáhnout limitu 100 000 obyvatel, aby splnilo tehdejší podmínku pro zřízení Národního výboru města Ústí nad Labem. V roce 1990 se Chabařovice a Chlumec znovu odtrhly, spolu s nimi i Ryjice. Neštěmice však součástí Ústí zůstaly. V září roku 1991 byl vytvořen samostatný městský obvod Ústí nad Labem-Trmice, do nějž spadala katastrální území Trmice, Koštov, Újezd a Tuchomyšl. 1. ledna 1994 se Trmice spolu s Koštovem a Újezdem na základě referenda oddělily od Ústí (k němuž patřily zhruba od roku 1939). Zaniklá obec Tuchomyšl, na jejímž území je povrchový důl, zůstala v Ústí nad Labem. Evidenčně byla Tuchomyšl připojena k části Všebořice, třebaže s ní nesousedí a je od ní oddělena částí Předlice.", "section_level": 2}, {"title": "Historie správního členění.", "content": "V době, kdy město spravoval podle zákona č. 142/1949 Sb. jednotný národní výbor, který měl zároveň funkci městského národního výboru a zároveň funkci okresního národního výboru. Výkonnými složkami JNV pro jednotlivé části města byly obvodní rady. Plenární zasedání 10. srpna 1949 schválilo zřízení 6 jedenáctičlenných obvodních rad, a to obvodní rady: Zřízení obvodních rad schvalovalo ministerstvo vnitra, KNV Ústí dal souhlas k jejich uvedení v činnost ještě před ministerským schválením. Rady začaly fungovat již od listopadu roku 1949 v plném složení, v čele každé rady stál předseda a jeho náměstek. Jednotný národní výbor v Ústí nad Labem skončil svou působnost 17. května 1954, kdy byly odděleny městský národní výbor a okresní národní výbor. K opětovnému sloučení městské a okresní správy podruhé došlo po volbách roku 1986, a to zákonem České národní rady č. 1/1986 Sb., která Národnímu výboru města Ústí nad Labem svěřila pravomoci ONV a zároveň zrušila dosavadní ONV. Národní výbor města Ústí nad Labem na území města řídil šest obvodních národních výborů a v rámci své kompetence jako ONV byl nadřízeným orgánem deseti MNV v obcích okresu. Podobné postavení okresního národního výboru měly ještě městské národní výbory v Brně, Ostravě a Plzni, kde však území města bylo samostatným okresem. MěstNV v Ústí nad Labem tak byl jediný MěstNV, který měl takovou pravomoc mimo území svého města. Až podle zákona o obcích č. 367/1990 Sb. byl rehabilitován pojem statutární město a město Ústí nad Labem získalo právo zřizovat své vlastní samosprávné městské části nebo městské obvody, přičemž v duchu své tradice pro tyto celky zvolilo označení „městský obvod“.", "section_level": 2}, {"title": "Obvody a části města.", "content": "Evidenčně se město dělí na 22 částí, katastrálně na 26 katastrálních území, samosprávně na čtyři obvody. Tři katastrální území (Ústí nad Labem, Bukov a Krásné Březno) jsou rozděleny vždy do dvou městských obvodů). Evidenční části většinou zhruba odpovídají katastrálním územím, pouze katastrální území zaniklého sídla Tuchomyšl je přiřazeno jako exkláva k části Všebořice a katastrální území zaniklého sídla Dělouš je evidenčně přiřazeno z větší části k sousední části Strážky a z menší části k části Všebořice. Evidenční část Severní Terasa má území totožné s městským obvodem Ústí nad Labem-Severní terasa – nemá vlastní původní katastrální území, jádro této části tvoří severovýchodní část katastrálního území Ústí nad Labem, k němuž je připojeno katastrální území Dobětice a malé části katastrálních území Bukov a Krásné Březno. Centrální evideční část Ústí nad Labem-centrum pak tvoří zbytek katastrálního území Ústí nad Labem, který není součástí části Severní Terasa. K. ú. Budov u Svádova evidenčně patří k části Svádov a k. ú. Nová Ves evidenčně patří k části Střekov. Městský obvod Ústí nad Labem-město: Městský obvod Ústí nad Labem-Neštěmice: Městský obvod Ústí nad Labem-Severní terasa: Městský obvod Ústí nad Labem-Střekov:", "section_level": 2}, {"title": "Správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastupitelstvo a primátor.", "content": "Primátory města postupně byli:", "section_level": 2}, {"title": "Justice.", "content": "Působí zde okresní soud i soud krajský, jehož obvod odpovídá Severočeskému kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Bouřlivý rozvoj průmyslu město zažívá v 19. století, mezi prvními je založena v roce 1820 konzervárna. Velký rozmach nastává po roce 1850, kdy byla zavedena železnice a město tak mohlo plně těžit ze své strategické dopravní polohy a blízkých levných zdrojů energie v podobě uhlí. Roku 1856 byl založen Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který od počátku patřil k největším podnikům ve městě. Dalším velkým podnikem z této doby jsou Schichtovy závody (pozdější Setuza) na Střekově vyrábějící mýdlo a tuky. Struktura výroby byla pestrá, převažovaly však obory chemie a textilní výroby. Po druhé světové válce se upřednostňoval těžký průmysl zastoupený především chemií (Spolchemie), zpracováním paliv (tlaková plynárna v Úžíně) a strojírenství (Severočeská armaturka, ZPA...). Po Sametové revoluci řada podniků zanikla úplně (tlaková plynárna, panelárna...), případně se postupně rozpadla a v jejich dřívějších areálech začala působit řada menších firem. Již od začátku měl průmysl výrazný vliv na životní prostředí, především pak v období od 60. let do 80. let 20. století, kdy byla situace nejkritičtější. Od 90. let se životní prostředí i přes zachování některých průmyslových podniků velmi zlepšilo a město za své úsilí o zlepšení životního prostředí získalo v letech 1999, 2000 i 2001 ocenění Evropské komise. Přes tato ocenění je i nyní patrný laxní přístup městských orgánů k častým haváriím, ke kterým ve zdejší chemické továrně Spolchemie dochází. Během roku 2004 došlo 2× po sobě k únikům nebezpečných chemikálií do ovzduší. Obyvatelstvo bylo informováno se zhruba dvouhodinovým zpožděním. Úsilí některých občanů o přesunutí chemického průmyslu z centra města na průmyslové periferie zatím pokaždé skončilo nezdarem a výhledově nevypadá situace o moc lépe, avšak nebezpečné provozy pomalu z centra mizí, aby byly nahrazovány moderními a bezpečnými technologiemi. To se projevuje například i nynější čistotou řeky Bíliny, která ještě donedávna sloužila k rozřeďování nebezpečných chemických odpadů, jež Spolchemie produkovala. V roce 2012 se skládala výroba v Ústí nad Labem především z chemického, potravinářského, strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Výroba zůstává většinou v místě původních větších podniků (areál Tonaso v Neštěmicích, Glencore vyrábějící oleje a další v areálu Setuzy na Střekově...), původních průmyslových zón (Předlice, Krásné Březno...) či v nově vzniklé průmyslové zóně na kraji Předlic poblíž dálnice D8. Významným zůstává Spolek pro chemickou a hutní výrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Ústí je přirozeným centrem služeb svého a okolních okresů. Nachází se zde řada poboček nebo sídel velkých firem či státních institucí a úřadů působících v kraji (CPI byty, Centropol, Česká národní banka, Krajský úřad Ústeckého kraje, Finanční úřad... ), bank, hotelů, supermarketů a dalších. Služby jsou soustředěny v centru města, především pak kolem Mírového náměstí a přilehlých ulic, dále pak na krajích města v obchodních zónách (Všebořice, Trmice). Nachází se zde obchodní centra Fórum a Sever, dále obchodní dům Labe. Obchodní třídou je Masarykova ulice vedoucí z centra až na samý kraj města. Další menší centra služeb má každý městský obvod často kolem supermarketů.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a výzkum.", "content": "Vědu a výzkum ve městě zastupuje především Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, dále pak Výzkumný ústav anorganické chemie ve staré budově sídla Spolchemie a menší pracoviště v rámci jednotlivých podniků. Na předměstí v Libouchci také vznikl projekt technologického parku s inovačním centrem. Ten se však v roce 2017 nacházel v druhé insolvenci a celý projekt byl na pokraji krachu. Mezinárodním tahem je železniční trať č. 090 – I. tranzitní železniční koridor \"státní hranice–Děčín–Ústí nad Labem–Praha–Břeclav–státní hranice\", který je součástí IV. transevropského multimodálního koridoru. Jsou po něm vedeny mezinárodní spoje EuroCity Hamburg-Berlín–Praha–Budapešť.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V budoucnu je plánována výstavba vysokorychlostní železniční trati spojující Drážďany s Prahou s pravděpodobnu stanicí v místě dnešního západního nádraží, která by měla podstatně urychlit dopravou do obou zmíněných měst.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Na území města Ústí nad Labem se nachází celkem 22 základních škol. Mezi zdejší střední školy patří:", "section_level": 2}, {"title": "Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.", "content": "Historie univerzity byla započata v roce 1954, kdy byla založena Vyšší pedagogická škola, z níž se v roce 1959 stal Pedagogický institut. Následně byla v roce 1964 založena Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem. V roce 1991 byla v Ústí nad Labem zřízena Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, kterou tvoří osm fakult; konkrétně: Fakulta filozofická, Fakulta sociálně ekonomická, Fakulta umění a designu, Pedagogická fakulta, Přírodovědecká fakulta, Fakulta životního prostředí, Fakulta výrobních technologií a managementu a Fakulta zdravotnických studií.", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "V Ústí nad Labem hraje 1. hokejovou ligu České republiky klub HC Slovan Ústí nad Labem. V celé historii ústeckého hokeje hrál tým extraligu jednu jedinou sezonu a to 2007/2008. Ve druhé lize působí ústecký fotbalový tým FK Ústí nad Labem, známý též pod jménem ARMA, který hrál v roce 1952 a v sezonách 1958/59 a 2010/11 i nejvyšší soutěž. Nejvyšší soutěž v České republice hrají také ústečtí basketbalisté BK Ústí nad Labem, volejbalisté SK Volejbal Ústí nad Labem, boxeři Kick Box Fox a hokejbalisté Elba DDM Ústí nad Labem. Po roce 1995 zde vzniklo několik registrovaných florbalových klubů. Z USK Slávie Ústí nad Labem, FBC Viktoria Ústí nad Labem a FBC TBC 68 Ústí nad Labem vznikl spojením v roce 2013 jednotný klub Florbal Ústí, který hraje druhou nejvyšší mužskou i ženskou soutěž. Juniorský tým v sezoně 2013/2014 postoupil do soutěže nejvyšší. V roce 2011 zde také vznikl klub amerického fotbalu Ústí nad Labem SC Blades. Z Ústí nad Labem pochází také úspěšný hokejbalový tým Elba DDM Ústí nad Labem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Město Ústí nad Labem bylo těžce postiženo americkými nálety na konci II. světové války a demolicemi v období socialismu. V důsledku toho má zachovány jen zbytky historického jádra. Mezi nejznámější ústecké dominanty patří Josefem Mockerem neogoticky přestavěný kostel Nanebevzetí Panny Marie s šikmou věží, upravená hradní zřícenina hradu Střekova a výletní restaurace (zámeček) Větruše. Z moderních staveb je třeba zmínit Mariánský most přes řeku Labe. Pokud jde o architektonickou hodnotu, za nejvýznamnější ústeckou stavbu lze považovat Menšinovou základní školu navrženou Josefem Gočárem. Město má rovněž vlastní zoologickou zahradu, založenou roku 1908. V roce 1908 pan Heinrich Lumpe odkoupil od obce Ústí nad Labem na místě bývalé cihelny na svahu Mariánské skály pozemky, o kterých věděl, že jsou místem častého výskytu drobného ptactva a založil zde soukromou přírodní ptačí rezervaci známou pod názvem Lumpepark. Inspirací k založení přírodního parku pro něj byla mimo jiné činnost amerického průmyslníka Henryho Forda z Detroitu, o kterém četl ve Vídeňských listech jako o nadšeném milovníku přírody. Na tomto místě je dnešní Zoologická zahrada Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Po určitou dobu svého života ve městě též žili herci působící ve zdejším Činoherním studiu. Patřili mezi ně třeba Jiří Bartoška, Jiří Císler, Josef Dvořák, Karel Heřmánek, Jan Hrušínský, Ivana Chýlková, Uršula Kluková, Vladimír Kratina, Josef Alois Náhlovský, Pavel Rímský, Karolina Slunéčková, Leoš Suchařípa, Miluše Šplechtová či Ondřej Vetchý.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ústí nad Labem ( \"\" \"an der Elbe\") je statutární město na severozápadě Čech, centrum Ústeckého kraje. Leží na soutoku řek Labe a Bíliny mezi Českým středohořím a Krušnými horami. Žije zde obyvatel a je součástí půlmilionové severočeské aglomerace. Ústí nad Labem je univerzitním městem s průmyslovou tradicí a sportovním zázemím, důležitým železničním a silničním uzlem, nemá ale mnoho dochovaných historických památek.", "tgt_summary": "Ústí nad Labem (en ; autrefois en ) est une ville de la Tchéquie, la capitale de la région d'Ústí nad Labem et le chef-lieu du district éponyme. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 127246} {"src_title": "François Rabelais", "tgt_title": "François Rabelais", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na přání otce advokáta vstoupil k františkánům poblíž Angers a kolem roku 1511 se stal knězem. V klášteře se setkal s myšlenkami italského humanismu, naučil se řecky a překládal Hérodota, což narazilo na odpor u pařížské Sorbonny i u jeho představených. Protekcí biskupa z Poitiers, benediktínského opata, mohl roku 1524 přestoupit do jeho kláštera a roku 1526 z řádu vystoupit. V letech 1528–1530 žil v Paříži, kde snad začal studovat medicinu a měl zde dvě nemanželské děti. Protože se v rostoucím napětí mezi katolíky a protestanty nemohl rozhodnout pro žádnou stranu, nechal se 1530 propustit z kněžského stavu (laicizovat) a zapsal se na lékařskou fakultu v Montpellieru, kde také vydával spisy Hippokratovy a Galénovy, o něž se tehdy opíralo studium lékařství. Vedle toho se věnoval psaní a roku 1532 vydal svůj první román s titulem \"Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy\". Román - parodie na rytířské romány jeho doby – vyšel pod pseudonymem v Lyonu, kde se Rabelais usadil a stal lékařem v nemocnici. Roku 1534 vydal knihu o topografii starého Říma a krátce nato - po velkém úspěchu \"Pantagruela\" – opět pod pseudonymem román \"Strašlivý život velkého Gargantuy, otce Pantagruelova\". Roku 1535 se vzdal lékařského místa a stal se sekretářem vlivného diplomata bordeauxského arcibiskupa (a biskupa různých měst mimo jiné pařížského) Jeana du Bellay, jehož opakovaně doprovázel na cestách do Říma. Při té příležitosti dosáhl papežské povolení formálně znovu vstoupit do benediktinského řádu, což mu umožnilo získat výnosné kanovnické místo a zároveň provozovat lékařství. 1537 byl v Montpellier promován na doktora a začal přednášet Hippokratovy spisy na základě řeckého textu, a zároveň doprovázel arcibiskupa du Bellaye při různých politických misích. Protože Sorbonna kritizovala jeho romány jako nemravné, vydal 1542 jejich upravené vydání a s královským privilegiem další romány s prostým názvem \"Třetí kniha\" (1545) a \"Čtvrtá kniha\" (1552). Když se po smrti tolerantního krále Františka I. k útokům Sorbonny přidal i reformátor Jean Calvin, odjel Rabelais do svobodného města Metz, kde působil jako lékař a tajemník. Díky svému ochránci, biskupovi du Bellay, byl dobře zaopatřen a mohl poslední léta života trávit v klidu. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na Index zakázaných knih. Zůstalo na něm až do konce 19. století, zmiňuje ho ještě \"Index\" z roku 1892. Od roku 1900 přestaly být v \"Indexu\" uváděny spisy, které byly zavrženy před rokem 1600; v \"Indexech\" vydaných ve 20. století se proto Rabelaisovo jméno již nenachází.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Díky kombinaci prostého až vulgárního jazyka, ironie, sarkasmu i erudovaných slovních hříček jsou Rabelaisovy romány dodnes živé a jméno Gargantua se stalo pojmem. Krátce po Rabelaisově smrti roku 1564 vyšla ještě \"Pátá kniha\", o níž vládly ve své době pochybnosti, zda jde o Rabelaisův text; dnes se všeobecně předpokládá, že jde o autentický, avšak autorem nezredigovaný rukopis. České překlady:", "section_level": 1}], "src_summary": "François Rabelais [\"rab:lé\"] (1494 nebo 1483 Chinon, Touraine – 9. dubna 1553 Paříž) byl francouzský spisovatel, právník, lékař, botanik a stavitel, autor slavného románu Gargantua a Pantagruel.", "tgt_summary": "François Rabelais (également connu sous le pseudonyme de \"Alcofribas Nasier\", anagramme de François Rabelais, ou bien encore sous celui de \"Séraphin Calobarsy\") est un écrivain français humaniste de la Renaissance, né à la Devinière à Seuilly, près de Chinon (dans l’ancienne province de Touraine). ", "id": 1154290} {"src_title": "MESSENGER", "tgt_title": "MESSENGER", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké vybavení.", "content": "Sonda nese sedm vědeckých přístrojů:", "section_level": 2}, {"title": "MDIS (Mercury Dual Imaging System).", "content": "Obsahuje dvě CCD kamery, jednu širokoúhlou se zorným polem 10,5° a jednu teleskopickou se zorným polem 1,5°. Širokoúhlá kamera obsahuje 12 filtrů, přes které lze pozorovat povrch Merkuru ve vlnových délkách od 400 po 1 100 nm (viditelná a blízká infračervená oblast). Multispektrální snímky z této kamery pomohou vědcům určit různé druhy hornin na povrchu Merkuru. Teleskopická kamera je schopná pořizovat detailní černobílé snímky povrchu s maximálním rozlišením 18 m (u Marineru 10 to bylo 100 m).", "section_level": 3}, {"title": "GRNS (Gamma-Ray and Neutron Spectrometer).", "content": "Obsahuje dva spektrometry – gama a neutronový, s jejichž pomocí se získávají informace o chemickém složení Merkurovy kůry.", "section_level": 3}, {"title": "XRS (X-Ray Spectrometer).", "content": "Rentgenový spektrometr detekuje záření vyvolané dopadem rentgenového záření ze Slunce na povrch Merkuru. Energetický rozsah XRS je 1 – 10 eV a je schopen registrovat přítomnost hořčíku, hliníku, křemíku, síry, vápníku, titanu a železa. Úzké zorné pole (12°) eliminuje možnost ovlivnění detekce rentgenovým zářením hvězdného pozadí.", "section_level": 3}, {"title": "MAG (MAGnetometer).", "content": "Magnetometr podrobně zkoumá magnetické pole Merkuru, jeho sílu a rozložení v prostoru jak plošně, tak i výškově. MAG je umístěn na 3,6 m dlouhém ramenu, aby se zabránilo ovlivňování senzoru magnetickým polem sondy. Měření se provádějí po dobu 50 ms každou sekundu s výrazným nárůstem počtu provedených měření v okrajových oblastech magnetosféry.", "section_level": 3}, {"title": "MLA (Mercury Laser Altimeter).", "content": "Laserový výškoměr mapuje povrch Merkuru pomocí infračerveného laseru (pracuje na vlnové délce 1 064 nm) s přesností na 30 cm. Společně s RS (Radio Science) pomůže ke studiu gravitačního pole a jádra planety.", "section_level": 3}, {"title": "MASCS (Mercury Atmospheric and Surface Composition Spectrometer).", "content": "Obsahuje dva přístroje – spektrometr pracující v ultrafialové a viditelné oblasti (Ultraviolet Visible Specrometer) a spektrograf pro viditelnou a blízkou infračervenou oblast (Visible-Infrared Spectrograph). První z nich zkoumá chemické složení a vlastnosti atmosféry s rozlišením 25 km. Druhý na povrchu zjišťuje přítomnost minerálů obsahujících železo a titan, a to s rozlišením 3 km.", "section_level": 3}, {"title": "EPPS (Energetic Particle and Plasma Spectrometer).", "content": "Spektrometr EPS (Energetic Particle Spectrometer) slouží k detekci částic urychlených v Merkurově magnetosféře. Druhý spektrometr FIPS (Fast Imaging Plasma Spectrometer) slouží ke sledování nízkoenergetických částic přicházejících od povrchu a atmosféry, ionizované atomy unášené slunečním větrem apod.", "section_level": 3}, {"title": "RS (Radio Science).", "content": "Tento experiment využívá komunikačního systému sondy pro měření její rychlosti a vzdálenosti od Země. Tyto údaje poslouží k měření gravitačního pole a společně s laserovým výškoměrem LSA k určení velikosti a skupenství Merkurova jádra.", "section_level": 3}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Start sondy MESSENGER proběhl po jednodenním odkladu způsobeném tropickou bouří Alex 3. srpna 2004 v 6:15:56 UT pomocí nosné rakety Delta II 7925H a dvou předchozích odkladech. Příhodná startovací okna se otevírala od 2. do 14. srpna vždy na dobu pouhých 12 sekund. Protože byla promeškána výhodná startovací okna z března 2004 (devatenáctidenní) a května 2004 (dvanáctidenní) musela být sonda navedena na míň výhodnou dráhu, kvůli které mohla na dráze Merkuru zakotvit až v roce 2011 místo původně plánovaného roku 2009. Po bezproblémovém startu proběhla aktivace vědeckých přístrojů a kamer, testy užitečného zatížení a několik motorických manévrů, které navedly sondu na správnou trajektorii.", "section_level": 2}, {"title": "Průlet kolem Země.", "content": "Dráha k Merkuru počítala s několika gravitačními manévry u Země, Venuše a Merkuru. První proběhl 2. srpna 2005 u Země a k největšímu přiblížení došlo v 19:13 UT na vzdálenost 2347,5 kilometrů nad středním Mongolskem. Přiblížení k Zemi využili technici na kalibraci přístrojů a testy kamer. Během průletu pořídila širokoúhlá kamera několik stovek fotografií, ze kterých byl později vytvořen film zachycující vzdalující se Zemi. Gravitační působení Země změnilo dráhu sondy tak, že namířila do vnitřních částí sluneční soustavy směrem k Venuši.", "section_level": 2}, {"title": "Gravitační manévry u Venuše.", "content": "Další dva gravitační manévry proběhly u Venuše. První setkání proběhlo 24. října 2006 s největším přiblížením v 8:34 UT na vzdálenost 2987,3 kilometrů. V době průletu kolem planety nebyla prováděna žádná vědecká měření, protože se v té době nacházela Venuše z pohledu Země za Sluncem a rádiová komunikace mezi sondou a přijímacími stanicemi byla omezená. Druhý průlet kolem Venuše se uskutečnil 5. června 2007 ve 23:08 UT na minimální vzdálenost 338,2 kilometrů. Tentokrát proběhly vědecké experimenty a pozorování ve spolupráci s evropskou sondou Venus Express. Bylo pořízeno několik set fotografií planety, atmosféru zkoumal spektrometr, laserový výškoměr a další přístroje sondy. Gravitačním manévrem se sonda dostala na správnou dráhu ke svému cíli – k Merkuru.", "section_level": 2}, {"title": "První průlet kolem Merkuru.", "content": "První setkání s Merkurem proběhlo 14. ledna 2008 ve vzdálenosti asi 200 kilometrů. Vědecký tým se na průlet pečlivě připravoval, protože podle výsledků měření se plánovaly další experimenty. Nejdřív začala snímat přibližující se planetu širokoúhlá kamera. Poté se ve vzdálenosti kolem 38 000 km do měření zapojil spektrometr MASCS (\"\") ve viditelné a ultrafialové oblasti, který studoval složení povrchu a hledal případnou atmosféru planety.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý průlet kolem Merkuru.", "content": "Druhý průlet se uskutečnil 6. října 2008, při kterém se sonda přiblížila na vzdálenost 200 km od povrchu. Následoval třetí průlet kolem planety (30. září 2009) a ke konečnému navedení na oběžnou dráhu Merkuru došlo 18. března 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Navedení na oběžnou dráhu kolem Merkuru.", "content": "Dle plánu NASA se sonda dne 18. března 2011 natočila proti směru svého dosavadního letu a na dobu asi 14 minut zapálila trysky svého největšího motoru. Tímto manévrem se její rychlost zpomalila o 862 m/s, díky čemuž přešla na oběžnou dráhu kolem Merkuru. Po několika dalších korekcích byla tato oběžná dráha upravena na minimálních 200 km a maximálních 15 000 km od povrchu planety s oběžnou dobou 12 hodin. Messenger se tak stal první umělou družicí této planety. Velká výstřednost dráhy byla zvolena kvůli tomu, aby byla sonda chráněna před teplem vyzařovaným horkým povrchem planety.", "section_level": 2}, {"title": "Konec mise.", "content": "Po vyčerpání paliva se sonda zřítila na povrch planety v blízkosti kráteru Janáček 30. dubna 2015. Během své úspěšné mise obkroužila Merkur 4104krát.", "section_level": 2}, {"title": "Pořízené snímky.", "content": "Počátkem roku 2013 NASA uveřejnila barevné snímky Merkuru pořízené kamerou sondy.", "section_level": 1}], "src_summary": "MESSENGER (\"MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging\" – česky „povrch, kosmické prostředí, geochemie a měření Merkuru“; zároveň \"messenger\" – posel) byla planetární kosmická sonda NASA k Merkuru, první po 35 letech. Byla vypuštěna v srpnu 2004; po složité trajektorii se dvěma průlety kolem Venuše a třemi kolem Merkuru byla 18. března 2011 úspěšně navedena na jeho oběžnou dráhu. Tím zahájila výzkumný program, původně plánovaný na minimálně jeden rok, který ale trval přes 10 let, během nichž na Zemi poslala přes 277 000 snímků. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015.", "tgt_summary": "MESSENGER (en anglais, soit en français « Surface, environnement spatial, géochimie et télémétrie de Mercure ») est une mission d’étude de la planète Mercure de l’agence spatiale américaine NASA. La sonde spatiale, lancée en 2004, se place en orbite autour de la planète le. L’objectif de la mission est d’effectuer une cartographie complète de la planète, d’étudier la composition chimique de sa surface et de son exosphère, son histoire géologique, sa magnétosphère, la taille et les caractéristiques de son noyau, ainsi que l’origine de son champ magnétique. Mercure, planète la plus proche du Soleil, est quasiment inexplorée : MESSENGER n’a été précédée que par la sonde, qui a survolé la planète à trois reprises en 1974 et 1975. Les données que la mission a collectées doivent contribuer à affiner la connaissance des mécanismes de formation et d’évolution du Système solaire. ", "id": 1066240} {"src_title": "Lucembursko", "tgt_title": "Luxembourg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Dějiny samostatného Lucemburska počínají vznikem lucemburského hradu. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jež se stalo střediskem nevelkého, leč svou polohou nikoliv nepodstatného panství. Lucemburské hrabství vzniklo roku 963 a na vévodství bylo povýšeno roku 1354 Karlem IV. Ten byl zároveň českým králem. Na český trůn se Lucemburkové dostali v roce 1310, kdy se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou. Po dlouhém období nadvlády jiných zemí získalo Lucemburské velkovévodství samostatnost v 19. století. Lucembursko zpočátku vystupovalo jako neutrální země. Po opakovaném obsazení ze strany Německa však bylo nuceno tento stav změnit. Po druhé světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Severoatlantické aliance, Organizace spojených národů a Evropského hospodářského společenství. Ve 20. století se lucemburští politici také tradičně angažují v evropském integračním procesu. Lucemburčan Robert Schuman patří k otcům myšlenky Evropské unie. Lucemburčané se také často stávají předsedy Evropské komise, byli jimi Jacques Santer, Gaston Thorn a Jean-Claude Juncker.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Lucembursko se dělí na dvě dost odlišné části: V Lucembursku je bohatá říční síť a až na říčku Korn náleží všechny do povodí největší lucemburské řeky Mosely, která svým tokem vytváří přírodní hranici mezi Lucemburskem a Německem. Mosela má sice největší průtok, ale nejdelší je se 160 km řeka Sauer (nebo také Sûre). Národní řekou je Alzette. Spolu s Moselou vytváří východní hranici státu řeky Sauer a Our. Východní část Oeslingu, kde se nachází turisticky atraktivní Malé lucemburské Švýcarsko, je součástí přírodního parku zasahujícího i do Německa. Hlavní město Lucemburk je zároveň největším městem v zemi. Mezi další důležitá sídla patří Esch-sur-Alzette, Echternach, Diekirch, Differdange, Dudelange a Sanem. Zajímavý je i Vianden s rozsáhlým románsko-gotickým hradem a domem spisovatele Viktora Huga.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Přes třetinu země zaujímají lesy, které se vyskytují především v oblasti Oesling, zatímco Gutland na jihu je využíván spíše zemědělsky. Lesy jsou zejména listnaté, jehličnaté stromy byly vysázeny na začátku 19. století. Z živočichů zde žijí jeleni, srnci, kanci, lišky, kuny, bažanti, různí draví ptáci, čápi a většina zvěře je chráněna.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí země ovlivňuje Atlantský oceán, ale i kontinentální klima. Lucembursko patří do západoevropského kontinentálního klimatického regionu a tudíž zde nejsou žádné extrémní teploty. Průměrná lednová teplota přibližně 0 °C, v červenci se pohybuje okolo 17 stupňů. Úhrn ročních srážek činí 700 – 1000 mm, i když někde dosahuje až k 1200 mm. Klima Oeslingu je vlhčí a chladnější než klima Gutlandu. Nejtepleji je v údolí řeky Mosely, kde se pěstuje vinná réva.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Lucembursko je podle ústavy z roku 1868 dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je velkovévoda; země je jediným velkovévodstvím na světě. Pravomocemi velkovévody je svolávat a rozpouštět parlament, podle výsledků voleb jmenovat vládu a doživotní členy Státní rady, schvalovat zákony a také má právo veta. Zákonodárným orgánem Lucemburska je jednokomorový parlament, který má 60 poslanců volených na pět let. Sněmovna také schvaluje složení vlády. Vláda je složena z ministerského předsedy a dvanácti ministrů. Dalším důležitým orgánem je Státní rada s 21 členy jmenovanými velkovévodou na doživotí. Nejvyšší soudní instancí třístupňového soudnictví je Vrchní soudní dvůr. Občané starší osmnácti let mají povinnost účastnit se voleb do parlamentu. Nejdůležitějšími politickými stranami jsou Křesťanskosociální lidová strana (CSV) a Lucemburská socialistická dělnická strana (LSAP), které spolu většinou utvářejí vládní koalici.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Země je rozdělena do 12 kantonů, které jsou dále rozděleny do celkem 105 komunit.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (do účinnosti přišla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura lucemburský frank na belgickém území a naopak. Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v celém světě (přepočteno dle parity kupní síly činil v roce 2004 70 000 $). Příčinou této vysoce nadprůměrné hodnoty je, že asi třetinu pracovních sil (cca 100 000) tvoří příslušníci okolních států, kteří do Lucemburska dojíždějí a nejsou tudíž do obyvatelstva započítáni. Zemědělství je zastoupeno pouze 0,5 procenty v celkovém HDP. Služby naopak tvoří přes 80 %: v Lucembursku sídlí přes 200 bank. Důležitá je též průmyslová výroba, hlavně průmysl slévárenský, který je ale v celkovém úpadku. Obchod s Lucemburskem tvoří téměř 86 % celkové zahraniční obchodní výměny země. V hlavním městě je několik mezinárodních institucí, včetně institucí.EU je největší obchodní partner Lucemburska; (Evropský statistický úřad Eurostat, Soudní dvůr Evropské unie, generální sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka). 1. listopadu 2007 otevřelo Lucembursko pracovní trh též pro občany Česka bez jakéhokoliv omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Skandál LuxLeaks.", "content": "V listopadu 2014 vypukl finanční skandál nazvaný Luxembourg Leaks. Lucembursko pomáhalo mezinárodním firmám platit nižší daně, přičemž tehdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker měl cíleně bránit daňové reformě EU. Tajné dohody mezi Lucemburskem a nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností. Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o téměř 200 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Počet obyvatel je k červenci 2009 491 775. V roce 2008 žilo 82% obyvatel ve městech a každý rok se míra urbanizace zvyšuje o procento. Složení obyvatelstva je velmi pestré, což je dáno vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, a dalšími faktory. Lucemburčané tvoří nejpočetnější etnikum (63,1%). Hlavně slévárenský průmysl do země v minulosti přilákal mnoho Portugalců (13,3%) a Italů (4,3%), kteří dnes tvoří významnou menšinu v zemi. Dalšími menšinami jsou Francouzi (4,5%) a Němci (2,3%). Další menšiny pocházejí ze států Evropské unie (7,3%) a ze zbytku světa (5,2%). Od pěti let je v zemi povinná předškolní docházka. Školní docházku musí děti plnit od šesti do patnácti let a vyučování probíhá vícejazyčně. Vysokou školu studují Lucemburčané v zahraničí, především v Belgii a ve Francii. Lucemburčané jsou první na světě ve spotřebě vína a šestí ve spotřebě piva.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředními jazyky v Lucembursku jsou francouzština, němčina a od roku 1982 i lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Francouzština se užívá v politických kruzích, státních institucích, literatuře a vyšším druhu školství. Němčina je považována za jazyk obchodníků, je vyučována především na základních školách a je v převážné míře používána v médiích. Lucemburština je považována za místní dialekt, kterým se hovoří hlavně doma, ale v poslední době v ní vychází i tisk, objevuje se v rozhlase i v televizi a v lucemburštině vychází už i první knihy. U vjezdů do měst a vesnic je pod běžně užívaným názvem na ceduli zobrazena i jeho podoba v lucemburštině. Podle zákona z 24. února 1984 je národním jazykem lucemburština, texty zákonů a jejich prováděcích předpisů se píší ve francouzštině, ve správním a právním styku lze používat francouzštinu, němčinu nebo lucemburštinu. Občané mohou psát ve styku s úřady lucembursky, francouzsky nebo německy, odpověď musí, jak dalece možné, následovat v témž jazyce. Jelikož už němčina není národním jazykem (ačkoliv je jazykem úředním), nemohlo se Lucembursko například zúčastnit diskuzí o poslední reformě jejího pravopisu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Celkem 87 % obyvatel je římskokatolického vyznání. Zbylých 13 % tvoří protestanti, židé, muslimové a jiní. Patronkou Lucemburska je Kunhuta Lucemburská.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Hugo Gernsback byl významným vynálezcem, ale více nakonec proslul jako jeden z otců sci-fi literatury - jmenuje se po něm i nejvýznamnější sci-fi cena Hugo. Básník Michel Lentz je autorem lucemburské hymny.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "Fotografie v Lucembursku je často spojována se dvěma významnými muži, kteří se v Lucembursku narodili, ale odešli ještě když byli velmi mladí: Edward Steichen (1879–1973) byl Američan, který dělal vynikající módní a válečné fotografie v první polovině 20. století, zatímco Gabriel Lippmann (1845–1921) jako Francouz získal Nobelovu cenu za fyziku za své úspěchy v barevné fotografii. Existuje však celá řada dalších Lucemburčanů, kteří dokumentovali rozvoj města Lucemburku a země jako celku od 50. let 19. století až do současnosti. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Lucembursku mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění Lucemburska.", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "V Lucembursku se narodil fyzik Gabriel Lippmann, nositel Nobelovy ceny za rok 1908. Lucemburské kořeny měli i další Nobelisté Paul Lauterbur a Jules A. Hoffmann. Významným botanikem byl Heinrich Johann Nepomuk von Crantz.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Lucemburčané mají slavnou cyklistickou školu. Z ní vzešla jména jako Andy Schleck, Fränk Schleck, Kim Kirchen, Charly Gaul, Nicolas Frantz či François Faber. Olympijské zlato si připsali běžec na patnáctistovku Josy Barthel a maratonec Michel Théato. Sjezdař Marc Girardelli má dvě olympijská stříbra. Nejslavnějším lucemburským fotbalistou byl Louis Pilot. Bertrand Gachot byl pilotem Formule 1. Do Formule 1 zasáhl i obchodník Gérard Lopez, majitel stáje Lotus.", "section_level": 1}, {"title": "Letectví.", "content": "Jediné mezinárodní letiště v Lucembursku je letiště Lucemburk, kterým v roce 2016 cestovaly 3 miliony cestujících. Vlajková letecká společnost Lucemburska nese nazev Luxair, další významná letecká společnost je nákladní Cargolux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucembursko, oficiálně Lucemburské velkovévodství (,, ), je malý západoevropský vnitrozemský stát sousedící s Belgií, Německem a Francií. Má kolem půl milionu obyvatel, většinou římskokatolického vyznání. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština. ", "tgt_summary": "Le Luxembourg, en forme longue le Grand-Duché de Luxembourg ou le grand-duché de Luxembourg, en luxembourgeois et, en allemand et, est un pays d'Europe de l'Ouest sans accès à la mer. Il est bordé par la Belgique à l'ouest et au nord, l'Allemagne à l'est, et la France au sud. Il comprend deux régions principales : l'Oesling au nord, qui est une partie du massif de l'Ardenne, et le Gutland au sud, prolongement de la Lorraine au sens géologique du terme. Le Luxembourg compte au, et s'étend sur une superficie de, faisant de lui l'une des plus petites nations souveraines d'Europe. ", "id": 352674} {"src_title": "Portugalsko", "tgt_title": "Portugal", "src_document": [{"title": "Název země.", "content": "Název země vzešel z římského označení \"Portus Cale\". \"Cale\" bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Toto území získali kolem roku 200 př. n. l. Římané od Kartága v průběhu Druhé punské války. Vizigóti pak ve středověku upravili název území na \"Portucale\", které později dalo vzniknout jménu \"Portugale\" čili Portugalsko. V 9. století pojem Portugalsko zahrnoval území cca mezi řekami Minho a Douro. Z názvu \"Portucale/Portugale\" bylo jeho zkrácením odvozeno taktéž dnešní jméno města nacházejícího se na místě přístavu původní osady \"Cale\", tedy Porta.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Kelti, Řekové, Kartáginci, Římané i Arabové pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny a vznik Portugalska.", "content": "Raní řečtí mořeplavci nazvali toto území \"Ophiussa\" (v řečtině \"Země hadů\"), neboť místní obyvatelé uctívali hady. Po nich dorazili k břehům Portugalska Féničané – kolem roku 1104 př. n. l. – a zanechali rovněž četné stopy na místní kultuře. Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Kelti ze střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem. V roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova obsadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za Punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Území se tak stalo součástí provincie Hispánie, při dalším dělení se většina pozdějšího Portugalska octla v provincii Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů. V 5. století vznikla na severozápadě poloostrova Svébská říše, kterou dobyli Vizigóti, o tři století později Arabové. V 11. století vzniklo v průběhu reconquisty Portugalské hrabství; od roku 1139 hrabě Alfons I. Portugalský již vystupuje jako první portugalský král. Tzv. reconquista byla z hlediska historického dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova evropskou civilizací, která postupně rozložila tzv. Córdobský chalífát. Vyvrcholila právě vznikem dvou křesťanských království – Španělska a Portugalska. Za pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons I. Lisabon v roce 1147; reconquista byla v Portugalsku dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až do roku 1492.", "section_level": 2}, {"title": "Zámořská expanze a koloniální říše.", "content": "Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy. Po obsazení Ceuty (1415) postupovali mořeplavci dále podle afrického pobřeží, až roku 1488 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje. O deset let později přistál Vasco da Gama v Indii, kde vznikly další portugalské kolonie (od roku 1505 tzv. Portugalská Indie). Afonso de Albuquerque dobyl indickou Gou (1510), malajskou Malaku (1511) a perský Hormuz (1515), a Portugalci ovládli lukrativní obchod s kořením z Moluk a navázali kontakty s Čínou a Japonskem. Ve stejné době pronikli Portugalci také do Jižní Ameriky, kde vznikla jejich největší kolonie – Brazílie. Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor, Angola nebo Mosambik se osvobodily až v roce 1975, Macao bylo předáno Číně roku 1999. Dodnes je v mnoha někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno katolictví. Globální expanze Portugalsko vyčerpala a při nástupnické krizi roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem. Nezávislost byla obnovena roku 1640 za Jana IV., Španělé ji však uznali až po vzájemných bojích v roce 1668. V roce 1755 postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení, které si vyžádalo na 60 000 obětí. První ministr, markýz de Pombal, vedl obnovu města v imperiálním stylu. Krom toho prosadil merkantilistické i různé osvícenské reformy a stal se otcem moderního Portugalska. Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku 1808 napadeno Napoleonem. Královský dvůr v té době přesídlil do Ria de Janeiro a ovládal své državy (od r. 1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves) odtud až do návratu roku 1820. V roce 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 1828–1830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s portugalskými koloniálními zájmy v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalská republika.", "content": "Portugalsko bylo vyhlášeno republikou 5. října 1910. Za první světové války stálo Portugalsko na straně Dohody. První portugalská republika však byla zmítána nepokoji a neměla tak dlouhého trvání – v roce 1926 došlo k vojenskému puči. António de Oliveira Salazar, od roku 1928 ministr financí, se roku 1932 chopil moci a zavedl v zemi zmítané krizí diktaturu založenou na autoritářském konzervatismu, nacionalismu a imperialismu ve spojení s římskokatolickou církví; takzvaný Estado Novo (\"nový režim\"), vyhlášený následujícího roku, trval 41 let. Za druhé světové války bylo Portugalsko neutrální. Roku 1949 se stalo zakládajícím členem NATO. Portugalsku se nepodařilo udržet svoje koloniální panství. Jeho rozklad započal rokem 1961, kdy Indie anektovala četná území včetně Goy. Zároveň se stále častěji objevovala nespokojenost dalších, převážně afrických kolonií (Angola, Mosambik, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kapverdy). Nákladné a neúspěšné koloniální války přispěly k pádu salazarovského režimu. Marcelo Caetano, nástupce déle než 40 let vládnoucího Salazara, byl svržen armádou během tzv. Karafiátové revoluce, která začala 25. 4. 1974, a Portugalsko pak nastoupilo cestu pluralitní demokracie. Do Portugalska se po roce 1975 z bývalých kolonií, především z Angoly a Mosambiku, vrátilo na 800 000 bílých Portugalců. Vazby na staré kolonie, zvláště africké, však přetrvaly. Ze zemí, kde byla portugalština úředním jazykem (země PALOP), tj. z Guineje-Bissau, Angoly, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova a z Kapverdských ostrovů, se počátkem devadesátých let 20. století rekrutovala většina zaměstnaných cizinců v Portugalsku, stejně jako velká část nelegálních pracovníků. V roce 1986 země vstoupila společně se Španělskem do Evropského společenství. V roce 1999 vstoupila do Eurozóny a Číně předala Macao. V roce 2007, během třetího portugalského předsednictví EU, byla formulována a podepsána Lisabonská smlouva.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 92 391 km2 je Portugalsko 108. největší zemí na světě a je o 17 % větší než Česká republika. Z rozlohy Evropské unie zabírá 2,1 % a je její 13. největší zemí. Na východě a na severu má 1 214 km dlouhou hranici se Španělskem, na západě a jihu ji obklopuje Atlantský oceán. Severní, střední a východní Portugalsko pokrývají horská pásma Serra de Nogueira, Serra do Gerez, Serra de Marão, Serra da Estrela (dosahuje téměř 2000 m n. m.), Serra de São Mamede a jižní pahorkatina Alentejo. V jihozápadním cípu vystupuje Serra de Monchique. Západní a jižní část tvoří nížiny se strmým skalnatým pobřežím. Souostroví Madeira a Azorské ostrovy, které leží v takzvané riftové zóně na styku dvou litosférických desek, jsou sopečného původu a je zde také větší riziko zemětřesení. Podobnou seizmicky aktivní oblastí je i Lisabonský záliv. Nejvýznamnějšími řekami jsou Tajo, Douro a Guadiana, na nichž je vybudováno velké množství kaskádových přehrad.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je na severu a západě mírné oceánské, na jihu subtropické středomořské (suché horké léto a mírná vlhká zima). Průměrná červencová teplota se pohybuje od 20 °C do 24 °C a lednová mezi 9 °C až 12 °C. Průměrný roční úhrn srážek klesá přibližně ve směru od severu k jihu, tedy od 1 200 mm až po 500 mm. Průměrná teplota na ostrovech je 18,5 °C a průměrné srážky 650 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Podle oficiálního dělení na obce nemá Portugalsko město nad 500 000 obyvatel, neboť obce, které fakticky srostly s centry aglomerací, nadále zůstávají samostatné. Lisabon (499 000 obyvatel v roce 2007) je centrem třímiliónové metropolitní oblasti Região de Lisboa a od 12. století je hlavním městem Portugalska. Je kulturním, dopravním a především ekonomickým centrem země (je jedinou oblastí Portugalska s HDP nad průměrem EU). Střediskem metropolitní oblasti s 1,5 milióny obyvatel je Porto, které čítá 240 000 obyvatel a je důležitým severoportugalským přístavem v ústí řeky Douro. Mezi další velká města v hustě zalidněném severozápadním Portugalsku patří Braga (sídlo arcibiskupství a náboženské středisko) a Guimarães. Ve středním Portugalsku pak Coimbra (157 000 obyvatel, sídlo nejstarší portugalské univerzity), v Alenteju historická Évora a na jižním pobřeží Faro. Hlavním a největším městem Madeiry je Funchal. Významná města na Azorách jsou Ponta Delgada (ostrov São Miguel), Angra do Heroísmo (ostrov Terceira) a Horta (ostrov Faial).", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Portugalský politický systém je poloprezidentský. Prezident je volen přímo na pětileté funkční období ve všeobecných volbách. Je vrchním velitelem ozbrojených sil, na základě výsledků parlamentních voleb jmenuje předsedu vlády a jím navrženou vládu. Má rovněž pravomoc rozpustit parlament, odvolat vládu či vyhlásit válku. Tyto jsou však omezeny řadou podmínek, mezi než patří kupříkladu povinnost konzultací se sedmnáctičlennou Státní radou. Ta slouží jako poradní sbor a skládá se z předsedy Republikového shromáždění, premiéra, předsedy Ústavního soudu, Ochránce spravedlnosti, z předsedů regionálních vlád, z pěti občanů vybraných prezidentem a z pěti občanů volených republikovým shromážděním. Hojně využívanou pravomocí prezidenta je vetování zákonů. Současným prezidentem je Marcelo Rebelo de Sousa. Republikové shromáždění (\"Assembleia da República\") je název portugalského jednokomorového parlamentu složeného z 230 poslanců. Je volen ve všeobecných volbách na dobu čtyř let na základě principu poměrného zastoupení. Předseda Republikového shromáždění zastupuje prezidenta v době jeho nepřítomnosti. Výkonnou moc má vláda v čele s předsedou vlády. Vláda musí parlamentu předložit svůj program. Pokud není zamítnut většinou poslanců, znamená to potvrzení vlády ve funkci. Současným premiérem je António Costa.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Portugalsko vede dlouholetý spor se Španělskem o oblast Olivença (španělsky \"Olivenza\"). Toto území bylo od 13. století součástí Portugalska až do roku 1801, kdy se Portugalsko po drtivé porážce od napoleonské Francie a jejího spojence Španělska tohoto území muselo vzdát právě ve prospěch Španělska. Portugalsko si nárokuje jeho navrácení na základě čl. 105 Vídeňské smlouvy z roku 1815, která ustavila evropské poměry po Napoleonově porážce.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Portugalsko se dělí do 18 distriktů v kontinentální části a dvou autonomních regionů (Azory a Madeira), které jsou dále děleny do 308 obcí (portugalsky „Município“ či „Concelho“) a 3092 farností („Freguesia“). Po reformě územně-správního dělení v roce 2013 význam distriktů upadá na úkor nově vzniklých tzv. „meziokresních společenství“ a „metropolitních oblastí“. V kontinentálním Portugalsku existuje 21 meziokresních společenství a 2 metropolitní oblasti:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Portugalsko je zemědělský a také průmyslový stát se zásobami nerostných surovin. Vstupem do Evropské unie dosáhl stát značného rozmachu dříve stagnujícího hospodářství a přílivu investic ze zahraničí. Varující je však stále asi 5% negramotnost obyvatelstva a také rostoucí zadlužení Portugalska, které v roce 2019 dosáhlo 123% HDP. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, těžební, textilní, obuvnický, strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Těží se wolfram, cín, uran, černé uhlí, měď, stříbro, kaolin, sůl a mramor. Asi 75 % zahraniční výměny zboží této země probíhá s jinými členy EU. Země je závislá na dovozu ropy a zemního plynu. Nejdůležitější průmyslová střediska jsou Lisabon a Porto. Důležitým producentem elektrické energie jsou vodní elektrárny. V zemědělství převažuje rostlinná produkce. Orná půda zabírá 32 %, lesy 36 % a louky a pastviny 11 % plochy státu. Významná je těžba dřeva a korku. Portugalsko je největším producentem korku na světě – 180 000 tun ročně. Pěstuje se pšenice, kukuřice, rýže, oves, brambory, cukrová řepa, olivy, ovoce (zejména vinná réva a subtropické ovoce) a zelenina. Probíhá chov skotu, prasat, ovcí, koz, drůbeže, oslů a mul. Významná je i produkce rybích výrobků (například rybí konzervy a rybí moučka). Výrazné příjmy pocházejí z cestovního ruchu. Nejatraktivnější turistická střediska jsou Lisabon, Porto, Coimbra, pobřeží Algarve, ostrovy Madeira a Azory. Portugalsko navštíví ročně cca 20 milionů turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovitelné zdroje energie.", "content": "Portugalsko v roce 2016 používalo ve 4 po sobě jdoucích dnech (7.5.2016 6:45h - 11.5.2016 17:45h) elektřinu pouze z nefosilních zdrojů, tedy ze solárních, vodních a větrných elektráren.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Pro svou periferní a přímořskou polohu se Portugalsko po staletí orientovalo na námořní dopravu a méně na pozemní infrastrukturu. Velké přístavy fungují v Lisabonu a Leixões; námořní doprava je také životně důležitá pro Madeiru a Azory. V 90. letech a na počátku 21. století proběhly poměrně velké investice do silniční a dálniční sítě, na jejíž většině se v současnosti vybírá mýtné. Součástí těchto investic byl i Most Vasco da Gama nebo lisabonské nádraží Oriente, které dodaly lesk výstavě Expo 98. Byla také zrychlena železniční magistrála Lisabon – Porto. Velikášské plány na vysokorychlostní propojení se španělskou sítí AVE se zpožďují mimo jiné následkem ekonomické krize. Správcem železniční infrastruktury je REFER; aktuálně je v provozu 2843 km železničních tratí. Hlavním železničním podnikem jsou Comboios de Portugal, které ročně přepraví okolo 130 milionů cestujících (zhruba o třetinu méně než ČD ve srovnatelně lidnatém Česku). Hojně jsou využívány zejména příměstské vlaky v aglomeracích Porta a Lisabonu. Tato dvě města provozují také metro; lisabonské je klasické, portské je z velké části nadzemní a připomíná tramvajovou rychlodráhu. Zajímavostí je také malebná tramvajová doprava v Lisabonu a lanovky v Lisabonu, Braze, Coimbře i jinde.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání v roce 2011 mělo Portugalsko 10 562 178 obyvatel. V roce 2017 mělo v Portugalsku legální pobyt více než 400 000 přistěhovalců a jejich potomků, především Afričané z bývalých kolonií, ale také Rumuni, Ukrajinci nebo Brazilci. Početná portugalská diaspora žije v Brazílii, USA, Francii a v dalších zemích Evropy a Latinské Ameriky. Velké potíže činila hlavně v minulosti negramotnost, která se i dnes pohybuje kolem 5 %, což je jedno z nejvyšších čísel v EU. Portugalsko v posledních letech bojuje s velmi nízkou porodností.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Asi 81% Portugalců se hlásí k římskokatolické církvi. Katolická církev si udržuje poměrně silný vliv na obyvatelstvo hlavně v severní části státu a na venkově. V zemi se nacházejí významné katolické školy a světoznámé poutní místo Fátima. K dalším křesťanským církvím se hlásí asi 3,3 % obyvatel (protestanti, pravoslavní atd.). K ostatním náboženstvím asi 0,3% obyvatel (hlavně přistěhovalců z Asie a Afriky, především muslimové a hinduisté). Asi 3,9 % obyvatel je bez vyznání a kolem 9 % se k náboženské otázce nevyjádřilo.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V průběhu posledních 3000 let se v Portugalsku vystřídalo mnoho civilizací. Své stopy zde zanechala fénická, řecká, keltská, kartaginská, římská i arabská kultura. Výrazný „portugalský architektonický styl“ pozdní gotiky, který je spjat s námořními objevy a s bohatstvím plynoucím z dovozu zámořských produktů, tzv. manuelino (manuelský styl), byl v 19. století nazván národním stylem. Významné manuelské stavby se nacházejí nejen v samotném Portugalsku, ale i na Madeiře, na Azorách, v Maroku, v Mosambiku, v Hormuzu či v indické Goe. Řada historických staveb byla zapsána na seznam kulturního světového dědictví UNESCO: Klášter Řádu Kristova v Tomaru, Klášter Alcobaça, Klášter Batalha, Klášter jeronymitů, barokní palácový komplex Mafra, chrám Bom Jesus do Monte a Belémská věž v Lisabonu. Nejvýznamnějšími spisovateli a básníky jsou Luís de Camões a Fernando Pessoa. José Saramago získal roku 1998 Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný portugalský spisovatel. Základy portugalské poezie budovali hned dva králové - Dinis I. Portugalský a Sancho I. Portugalský. Ze středověkých cestovatelů a objevitelů zanechal nejvýznamnější literární památku Fernão Mendes Pinto, patrně velký fabulátor. Klasikem portugalské realistické prózy je José Maria de Eça de Queirós. Romantickou prózu reprezentoval Camilo Castelo Branco. Mezinárodního úspěchu dosáhl i Almeida Garrett, Miguel Torga, v posledních letech pak António Lobo Antunes, José Luís Peixoto či Sophia de Mello Breyner Andresenová. Nejvýznamnějším dramatikem je středověký autor Gil Vicente. V Portugalsku také působil český básník František Listopad. Tak jako Španělé flamenco či Francouzi šanson, i Portugalci rozvinuli svůj osobitý národní hudební styl zvaný fado. Jeho klasickou a asi nejslavnější představitelkou byla Amália Rodriguesová. Dnes styl fado reprezentuje například Dulce Pontes, zpěvačka Mariza, nebo skupina Madredeus. Legendou portugalského folku je Zeca Afonso. Jako koncertní klavíristka se proslavila Maria João Piresová. V metalu se prosadila skupina Moonspell. V americké kapele Extreme se jako zpěvák a kytarista uplatnil Nuno Bettencourt. Salvador Sobral v roce 2017 vyhrál populární soutěž Eurovision Song Contest. Nejvýznamnějším portugalským filmovým režisérem je Manoel de Oliveira. V Hollywoodu se ve 30.-50. letech prosadila herečka a tanečnice Carmen Miranda. K mezinárodně úspěšným herečkám dnes patří Maria de Medeiros, známá třeba z filmu Quentina Tarantina \"Pulp fiction\". Z mužských herců je to např. Joaquim de Almeida. Výtvarný výraz vrcholné barokní éře portugalského impéria dávala například malířka Josefa de Óbidos. Ve 20. století k experimentům výtvarné avantgardy přispěla jiná žena - Maria Helena Vieira da Silva. Významnými architekty byli Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura, oba jsou držiteli prestižní Pritzkerovy ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Portugalci jsou největšími konzumenty ryb a mořských plodů v Evropské unii (na jednoho obyvatele). Jsou dokonce 3.-4. na světě (po Japonsku a Islandu). Nejčastěji mají na talíři tresku, často v úpravě zvané \"bacalhau\", kdy je treska sušená a nasolená (tato úprava má námořnické kořeny). Podobně kralují mezi Evropany ve spotřebě rýže. Nejpopulárnějším zákuskem je \"pastel de nata\" (též zvaný \"pastel de Belém\"), jde o pudinkové koláčky posypané skořicí. Asi nejslavnějším gastronomickým produktem z Portugalska je portské víno, dolihované víno z vinic v údolích podél řeky Douro v severní části Portugalska. Jeho výroba začala roku 1670. Známá je ale i odrůda Vinho Verde ze severozápadu Portugalska, z oblasti, jejíž tradiční jméno zní Entre-Douro-e-Minho, a mnohé jiné. První zmínky o portugalském vínu pocházejí již z roku 600 př. n. l. První podnože odrůd vinné révy přivezli do Portugalska Féničané.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Neurolog António Egas Moniz roku 1949 získal Nobelovu cenu za fyziologii, a to za průkopnictví v oblasti cerebrální angiografie. Je dosud jediným Portugalcem, který získal Nobelovu cenu za vědu. Jedním z nejvýznamnějších matematiků 16. století byl Pedro Nunes. K významným současným badatelům patří neurovědec Antonio Damasio. V Braze se narodil Pavel Orosius, raný křesťanský teolog. V Lisabonu se narodil významný židovský myslitel Izák Abrabanel. João de Barros ve svém spise \"Decadas da Asia\" shromáždil obrovské množství historického a geografického materiálu o zemích kolonizovaných Portugalci. Filozof 16. století Uriel da Costa proslul jako obhájce svobody myšlení a kritik náboženství. Nejstarší portugalská univerzita byla založena roku 1290 v Lisabonu, avšak byla časem přemístěna do Coimbry. Historický areál univerzity byl v roce 2013 zapsán na seznam kulturního světového dědictví UNESCO. Největší vysokou školou je dnes Lisabonská univerzita.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Portugalsko vybojovalo dosud čtyři zlaté olympijské medaile, všechny v atletice. Carlos Lopes roku 1984 v maratonu, Rosa Motaová roku 1988 ve stejné disciplíně, Fernanda Ribeirová roku 1996 v běhu žen na 10 000 metrů a Nelson Évora roku 2008 v trojskoku. Rui Costa je mistrem světa v cyklistice. Jen malý zájem ovšem vyvolávají zimní sporty, k nimž nejsou v Portugalsku vhodné podmínky. Na zimní olympijské hry dosud Portugalsko vyslalo za celou jejich historii jen patnáct sportovců. Basketbalistka Ticha Penicheirová byla vybrána mezi 15 nejlepších hráček americké WNBA všech dob. K Portugalsku neodmyslitelně patří fotbal. Nejslavnější hráči byli Eusébio (Zlatý míč 1965), Luís Figo (Zlatý míč 2000) a Cristiano Ronaldo (Zlatý míč 2008, 2013, 2014, 2016, 2017). Vysoký kredit si drží i trenér José Mourinho. Portugalská fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu v roce 2016, když vyhrála mistrovství Evropy. V roce 2004 na tomto turnaji brala stříbro, v roce 1966 pak dosáhla nejlepšího umístění na šampionátu světovém, když obsadila třetí příčku. Velmi úspěšní jsou Portugalci rovněž na klubové úrovni, Benfica Lisabon, Sporting Lisabon a FC Porto vybojovali řadu evropských klubových trofejí. Země hostila Euro 2004. Kvůli šampionátu bylo přestavěno či nově postaveno 10 moderních stadionů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugalsko (portugalsky: \"Portugal\"), oficiálně Portugalská republika (portugalsky: \"República Portuguesa\"), je evropský stát nacházející se na jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova. Je to nejzápadnější suverénní stát kontinentální Evropy. Jediným jeho pevninským sousedem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira, které mají autonomii. ", "tgt_summary": "Le Portugal, en forme longue la République portugaise, en portugais :, est un pays d'Europe du Sud, membre de l'Union européenne, situé dans l'Ouest de la péninsule Ibérique. Délimité au nord et à l'est par l'Espagne puis au sud et à l'ouest par l'océan Atlantique, il est le pays le plus occidental de l'Europe continentale. Il comprend également les archipels des Açores et de Madère, deux régions autonomes situées dans le nord de l'océan Atlantique. Membre fondateur de l'OTAN, le Portugal est étroitement lié politiquement et militairement avec l'ensemble des autres pays occidentaux. Il est également membre de l’OCDE, de l'ONU, du conseil de l'Europe et de l’espace Schengen et est l'un des pays fondateurs de la zone euro. Le Portugal entretient en outre d'importantes relations avec l'Espagne et la France, l'Allemagne, le Royaume-Uni et l'Italie, qui sont ses cinq plus importants partenaires commerciaux. ", "id": 594504} {"src_title": "Turingův stroj", "tgt_title": "Machine de Turing", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Turingův stroj je sedmice formula_1 kde :", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurace.", "content": "Konfigurace Turingova stroje je prvek formula_12 množiny formula_13, kde \"q\" je aktuální stav, \"s\" je nejmenší souvislá část pásky obsahující všechny neprázdné symboly a \"n\" je pozice čtecí hlavy (číslo buňky). Vzhledem k tomu, že množiny formula_2 a formula_3 jsou obvykle disjunktní (resp. lze vhodnou volbou prvků množiny formula_2 dosáhnout toho, aby byly), používá se též kompaktní tvar, ve kterém se konfigurace Turingova stroje zapisuje jako řetězec symbolů odpovídající stavu pásky a aktuální stav se do něj vloží před symbol, na kterém se nachází čtecí hlavy. Pokud například páska obsahuje 1234, stroj je ve stavu formula_17 a čtecí hlava stojí na symbolu 2, zapíše se tato konfigurace jako 1formula_17234. Počáteční konfigurace Turingova stroje pro vstup formula_19 je konfigurace formula_20, resp. v kompaktním zápisu formula_21.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "Na začátku výpočtu je Turingův stroj v počáteční konfiguraci a na pásce je zapsané vstupní slovo. Dále pracuje v jednotlivých krocích:", "section_level": 1}, {"title": "Neformální popis.", "content": "Neformálně řečeno je TS primitivní počítač s nejjednoduššími instrukcemi a jednou zapisovací páskou, pamětí. Existuje více různých modelů TS, které jsou ovšem co do síly výpočtu ekvivalentní. Další modely se zavádějí kvůli jednodušší demonstraci daných problémů. Za základní model můžeme považovat ten s jednostranně nekonečnou páskou. Samotný TS poté postupuje podobně jako konečný automat, ale s tím zásadním rozdílem, že má nekonečně velkou pásku, na kterou může zapisovat a libovolně se po ní může pohybovat. Na začátku definujeme stavy a přechodové funkce, přijímající a zamítající stav a abecedu, nad kterou TS pracuje. Poté na pásku TS vložíme slovo, které se skládá ze symbolů abecedy a TS se pokusí toto slovo přijmout. Při tom můžeme po TS chtít, aby nám nějakým způsobem pozměnil symboly na pásce, čímž můžeme realizovat nějaký výpočet, například násobení. TS může ukončit svůj výpočet třemi možnými stavy: pokud vstupní slovo \"w\" vyhovuje podmínkám, TS slovo přijme (akceptuje). Pokud slovo \"w\" nevyhovuje, TS slovo odmítne. Třetí možností je, že se TS zacyklí, což znamená, že TS bude donekonečna přecházet mezi nějakými stavy a nikdy se nezastaví. Turingův stroj tedy neumí vyřešit všechny problémy. Další příklady a důkazy budou následovat.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad Turingova stroje.", "content": "Napíšeme jednoduchý TS, který bude mít za úkol zjistit, zda slovo napsané na pásku má tvar 01, n>0 (zda řetězec obsahuje n nul a následně n jedniček). Víme, že konečný automat tento problém řešit neumí, ale zásobníkový automat to již řešit umí. Ukážeme, jak by vypadal TS M, který by tento problém vyřešil. Základní myšlenkou algoritmu je, že náš Turingův stroj vždy vymaže počáteční 0, přesune hlavu na konec slova, vymaže z něj poslední 1 a přesune se zpět na začátek slova. Tuto činnost opakuje, dokud slovo nevymaže nebo se nedostane do stavu, kdy další krok není definován (v tom případě slovo do jazyka nepatří). Formální zápis: formula_22, formula_23, počáteční stav je formula_24 a formula_25. Přechodová funkce by vypadala následovně: Několik poznámek k algoritmu: Ukázka výpočtu výše uvedeného Turingova stroje při vstupu codice_1. Zapíšeme ji jako posloupnost po sobě následujících konfigurací. Nad šipkou představující jeden krok výpočtu je vždy uvedeno číslo použitého pravidla: formula_38 formula_39 formula_40 formula_41 formula_42 formula_43 formula_44,formula_45 formula_46 formula_47 formula_48 formula_49 formula_50 formula_51 formula_52 formula_53 formula_54 formula_55 formula_56 formula_57 formula_58 formula_43 formula_60 formula_47 formula_62 formula_49 formula_64 formula_65 formula_66. Turingův stroj dospěl do koncového stavu, výpočet končí úspěšně. Ukázka výpočtu při vstupu codice_2: formula_67 formula_57 formula_69 formula_41 formula_71 formula_43 formula_73,formula_47 formula_75 formula_49 formula_77. Ale formula_78 není definováno, výpočet končí neúspěšně. Do stavu formula_79 se náš stroj dostane po vymazání poslední 1. U slova formula_80 mohou v této situaci nastat jen dva případy − buď se tím slovo vyprázdnilo (instrukce 7) nebo ještě jeho část zbývá, ta ale musí končit jedničkami (instrukce 8). Ukázka výpočtu při vstupu 0101: formula_81 formula_57 formula_83 formula_43 formula_85. Výpočet opět končí neúspěšně, protože přechodová funkce formula_86 není definována. V korektním slově řetězec jedniček zahájený za první nulou pokračuje až do konce slova, ve stavu formula_87 tedy stroj může na pásce najít jen symboly 1 nebo formula_5.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Existuje velké množství různých modifikací Turingova stroje, všechny však mají stejnou \"sílu\", tzn. že přijímají stejnou třídu jazyků jako základní model.", "section_level": 1}, {"title": "Subrutiny.", "content": "Tvorba složitějších TS není jednoduchá záležitost a subrutiny slouží k usnadnění této činnosti. Subrutina je množina stavů, která obsahuje počáteční a koncový stav. Zpravidla řeší nějaký dílčí problém v TS. V běžném programování má ekvivalent ve funkci, která také má nějaké vstupní a výstupní stavy a řeší z pravidla nějaký dílčí problém celého programu. V předchozím příkladě kontroly 01 by mohla být subrutina například vrácení čtecí hlavy na začátek nebo kontrola, zda už máme označena všechna čísla.", "section_level": 1}, {"title": "Zakódování Turingova stroje.", "content": "Každý Turingův stroj můžeme zakódovat do jednoho řetězce. Existuje nekonečně mnoho způsobů, jak TS zakódovat, záleží na vlastní definici. Můžeme například očíslovat všechny stavy, očíslovat všechny symboly z abecedy a očíslovat všechny směry, kterými se může čtecí hlava vydat. Následně můžeme přechodovou funkci (q,a)→(q,t,L), kde dolní indexy označují očíslování, zakódovat takto: codice_3. Jako oddělovač jsme použili jedničku a počet nul se vždy rovná očíslování daného objektu. Více různých přechodových funkcí můžeme oddělit dvěma jedničkami, takže pokud bychom přidali ještě funkci (q,b)→(q,t,R), získali bychom řetězec codice_4. Takto můžeme zakódovat všechny přechodové funkce. Zbývá už jen označit startovací, přijímající a ukončovací stav, což můžeme udělat například tak, že startovací stav bude mít vždy index jedna, přijímající dva a zamítající tři. Do tohoto formátu pak můžeme zakódovat libovolný TS. Důsledkem tohoto faktu je, že množina všech Turingových strojů je spočetná.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzální TS.", "content": "\"Univerzální Turingův stroj\" je takový TS \"U\", který jako vstup přijímá kód jiného TS \"T\" (jeho Gödelovo číslo) a vstupní slovo stroje \"T\". Dokáže rozkódovat přechodovou funkci stroje \"T\" a výpočet tohoto stroje simulovat. Univerzální TS dokáže vypočítat libovolnou částečně rekurzivní funkci (neboli je ekvivalentní k univerzální částečně rekurzivní funkci), rozhoduje jakýkoliv rekurzivní jazyk a přijímá libovolný rekurzivně spočetný jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzální jazyk L.", "content": "Univerzální jazyk L je takový jazyk, který obsahuje dvojice TS a řetězec, přičemž tento TS daný řetězec přijímá. Platí: L = {[M, w]| TS M přijímá slovo w}. Tento jazyk je rekurzivně spočetný. Abychom zjistili, zda daná dvojice patří do tohoto jazyka, potřebovali bychom sestrojit TS T, který by rozhodoval problém, zda TS M přijímá slovo w. K tomu budeme potřebovat Univerzální TS. Tento TS T bude postupovat tak, že na vstupu vezme libovolný (zakódovaný) TS M a slovo w a nasimuluje činnost TS M při vstupu w. Neexistuje jiná možnost jak zjistit, jestli TS M přijímá slovo w než ta, že prostě do TS M to slovo w dáme a počkáme, jak nám TS M odpoví. Takže Universální TS T nasimuluje činnost TS M a pokud TS M slovo přijme, i T dvojici přijme. Pokud TS M slovo odmítne, i T dvojici odmítne. Problém nastane, když se TS M při vstupu w zacyklí. Neexistuje postup, jakým by měl TS T poznat, že se vnitřní TS M zacyklil, takže se zacyklí taktéž. Náš T je tudíž schopen rozpoznat a přijmout všechny dvojice, které do jazyka L patří, ale není schopen identifikovat všechny dvojice, které do jazyka L nepatří. A to v případě, kdy se TS M při vstupu w zacyklí. Přičemž takový TS jistě existuje, například TS, který se zacyklí pro jakýkoliv vstup.", "section_level": 1}, {"title": "Redukce problémů.", "content": "Některé problémy (Turingovy stroje) můžeme redukovat na jiné, což nám může pomoci při hledání důkazu, zda daný jazyk je rekurzivní jazyk, rekurzivně spočetný jazyk nebo zda není ani rekurzivně spočetný jazyk. Modelová situace: Víme, že jazyk A je rekurzivně spočetný (existuje důkaz). Chceme zjistit, zda je jazyk B rekurzivní, přičemž platí, že pokud by pro B existoval rozhodovací algoritmus, byli bychom s jeho pomocí schopni rozhodnout také problém A, tedy z A by se rázem stal rekurzivní jazyk. My ale víme, že A není rekurzivní jazyk, proto ani B nemůže být rekurzivní jazyk. Konkrétní příklad:", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk HALT.", "content": "Jazyk HALT představuje množinu všech dvojic TS a slovo, pro které platí, že TS pro dané slovo zastaví (buď přijme, nebo odmítne, ale nezacyklí se). Tento jazyk není rekurzivní, protože pokud by tento jazyk byl rekurzivní, byli bychom schopni sestavit algoritmus, který by rozhodoval Univerzální jazyk L. TS, který by rozhodoval L by mohl vypadat následovně (předpokládáme vstup TS M a w, TS je TS, který rozhoduje jazyk HALT): Tento TS by byl schopný identifikovat, zda TS M přijímá slovo w. Nejdříve zjistí, zda daný TS M pro slovo w zastaví. Pokud se zacyklí, slovo rovnou odmítne. V opačném případě simuluje činnost M, který už musí vrátit nějaký výsledek, nemůže se zacyklit, to by bylo v rozporu s rozhodnutím TS. Tento TS by tudíž rozhodoval L. My ale víme, že to není možné. A pokud není možné rozhodnout L, ale pomocí TS by to šlo, znamená to, že HALT nemůže být rekurzivní jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk EMPTY.", "content": "Jazyk EMPTY je množina všech TS, které přijímají prázdný jazyk. Tento jazyk není rekurzivní, protože s jeho pomocí lze řešit L. Představme si TS, který by rozhodoval, zda TS přijímá prázdný jazyk. Nyní sestrojíme TS, který je schopen rozhodnout L při vstupu TS M a slova w: Protože ale víme, že jazyk L není rozhodnutelný, nemůže ani jazyk EMPTY být rozhodnutelný/rekurzivní.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy, které TS nedokáže vyřešit.", "content": "Přestože je TS mocný nástroj, nedokáže vyřešit všechny problémy. Každý Turingův stroj můžeme zakódovat do řetězce skládajícího se z jedniček a nul podobně jako se kódují programy na reálných počítačích. Tím máme dokázáno, že Turingových strojů je spočetně mnoho, protože uzávěr nad abecedou codice_5 můžeme uspořádat do nekonečné posloupnosti 0, 1, 01, 10, 100, 101, 110, 111, 1000,... a každý Turingův stroj zakódovaný do jedniček a nul tudíž v této posloupnosti nalezneme. Teď dokážeme, že jazyků (= problémů) je nespočetně mnoho. Použijeme k tomu diagonální metodu. Jazyk je vybraná podmnožina z uzávěru nad abecedou. Předpokládejme abecedu codice_6 a jazyky (codice_7 značí, že daný jazyk slovo v prvním řádku neobsahuje, codice_8 značí, že obsahuje): Takže platí, že codice_9, tedy codice_10 atd. Nyní sestrojíme jazyk, který jistě nenajdeme v předchozím (nekonečném) výčtu jazyků. Nový jazyk Ln sestrojíme tak, že pokud jazyk Li obsahuje slovo z A* na i-té pozici, jazyk Ln ho obsahovat nebude a naopak. Tak jistě docílíme toho, že nový jazyk Ln se bude lišit alespoň v tomto jednom slově. Takže L1 neobsahuje slovo na prvním místě, tedy slovo codice_11, takže Ln ho obsahovat bude. Jazyk L2 neobsahuje slovo na druhém místě, codice_12, takže Ln ho bude obsahovat. Jazyk L3 obsahuje 01, takže Ln ho nebude obsahovat. A tak dále. codice_13. Jazyk Ln nenajdeme v předchozím výčtu jazyků, protože s každým uvedeným jazykem Li se bude lišit alespoň v tom, zda (ne)obsahuje slovo z A* na i-té pozici. Tím jsme dokázali, že množina všech jazyků (problémů) je nespočetná. Pokud existuje nespočetně mnoho jazyků (problémů) a spočetně mnoho Turingových strojů, musí nutně existovat problémy, které Turingovy stroje nejsou schopné řešit. Jazyků (problémů) je zkrátka více než Turingových strojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turingův stroj (TS) je teoretický model počítače popsaný matematikem Alanem Turingem. Skládá se z procesorové jednotky, tvořené konečným automatem, programu ve tvaru pravidel přechodové funkce a pravostranně nekonečné pásky pro zápis mezivýsledků. Využívá se pro modelování algoritmů v teorii vyčíslitelnosti. ", "tgt_summary": "En informatique théorique, une machine de Turing est un modèle abstrait du fonctionnement des appareils mécaniques de calcul, tel un ordinateur. Ce modèle a été imaginé par Alan Turing en 1936, en vue de donner une définition précise au concept d’algorithme ou de « procédure mécanique ». Il est toujours largement utilisé en informatique théorique, en particulier dans les domaines de la complexité algorithmique et de la calculabilité. ", "id": 327267} {"src_title": "Martina Hingisová", "tgt_title": "Martina Hingis", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Martina Hingisová se narodila roku 1980 ve východoslovenské metropoli Košicích, tehdejší součásti Československa, do rodiny tenistů Melanie Molitorové a Karola Hingise. Matka byla profesionální tenistka, jež v jednom z výročních žebříčků dvouhry žen v ČSSR figurovala na desátém místě. Poskytnout dceři optimální podmínky", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1993–1994: Juniorská kariéra.", "content": "Tenis začala hrát ve dvou letech a ve čtyřech odehrála první turnaj mladších žákyň. Do juniorského tenisu organizovaného Mezinárodní tenisovou federací vstoupila v roce 1993 jako 12letá žákyně. Prvním turnajem, do něhož nastoupila, se v únoru 1993 stalo 5. halové mistrovství České republiky juniorů, probíhající v Přerově. V úvodním kole ji vyřadila Lenka Němečková.", "section_level": 2}, {"title": "Ve 12 letech nejmladší šampionkou grandslamové juniorky.", "content": "V sezóně 1993 se stala historicky nejmladší vítězkou juniorky Grand Slamu, když stále ve věku dvanácti let ve finále French Open 1993 zdolala 17letou Belgičanku Laurence Courtoisovou. O rok později vítězství na juniorce French Open 1994 zopakovala, když v boji o titul hladce přehrála 18letou Kanaďanku Sonyu Jeyaseelanovou. V červenci pak triumfovala ve Wimbledonu 1994 po závěrečné výhře nad Jihokorejkou Jeon Mi-ra a z newyorského US Open 1994 odešla jako poražená finalistka, když nestačila na 16letou Američanku Meilen Tuovou. Na červencovém juniorském mistrovství Evropy 1994 v Klostersu vyhrála dvouhru po rozhodující výhře nad Lenkou Němečkovou. Poslední událostí v této věkové úrovni se pro ni stalo zářijové US Open 1994. V juniorské kategorii celkově zvítězila v pěti singlových a třech deblových turnajích organizovaných Mezinárodní tenisovou federací. V roce 1994 se stala vůbec nejmladší juniorskou mistryní světa ve dvouhře poté, co zakončila sezónu na 1. místě žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "1993–1995: Rychlý vstup do profesionálního tenisu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverzní rozhodnutí: ve 14 letech mezi profesionálky.", "content": "První turnaj na okruhu ITF, do něhož nastoupila v říjnu 1993 – měsíc po 13. narozeninách –, vyhrála. Na události s rozpočtem 10 tisíc dolarů ve švýcarském Langhentalu zdolala ve finále Němku Sophii Görgesovou po třísetovém průběhu. Poté se představila v lednu 1994 na coburgském turnaji, z něhož odešla vyřazena ve druhém kole. V rámci okruhu ITF vybojovala celkem dva singlové a jeden deblový titul. K langhentalské trofeji přidala dva triumfy z Prostějova. Na druhém ročníku této české akce vyhrála čtyřhru s Petrou Langrovou v únoru 1995. Již jako světová šestnáctka pak ovládla dvouhru prostějovského turnaje roku 1996 poté, co ve finále zvítězila nad Rakušankou Barbarou Paulusovou. V rámci okruhu WTA Tour debutovala – a stala se profesionálkou –", "section_level": 3}, {"title": "Nejmladší vítězka singlového zápasu na Grand Slamu.", "content": "Na grandslamu debutovala lednovým Australian Open 1995, kde na úvod přešla přes Američanku Jolene Watanabeovou Giltzovou, aby ji poté ve své nejlepší sezóně kariéry vyřadila pozdější osmifinalistka Kjōko Nagacuková z Japonska. Ve věku 14 let a 3 měsíců se stala nejmladším tenistou, jenž vyhrál singlový zápas na Grand Slamu. První finále na okruhu WTA si zahrála ve věku 14 let na květnovém Citizen Cupu 1995. Na její raketě této hamburské události postupně skončily Sandrine Testudová, světová pětka Jana Novotná – poprvé porazila hráčku elitní desítky", "section_level": 3}, {"title": "1996: Historicky nejmladší vítězka Wimbledonu po deblové výhře.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skalp světové jedničky a wimbledonský triumf v ženské čtyřhře.", "content": "Na Australian Open ji ve čtvrtfinále vyřadila světová osmnáctka Amanda Coetzerová. Následovala semifinálová účast na tokijském Toray Pan Pacific Open z kategorie WTA Tier I, kde nestačila na chorvatskou osmou hráčku žebříčku Ivu Majoliovou. Jako světová šestnáctka v březnu zavítala na prostějovský turnaj okruhu ITF s dotací 50 tisíc dolarů, kde jako nejvýše nasazená ve finále zdolala Rakušanku Barbaru Paulusovou. Výraznější výsledek na antuce přišel na květnovém Italian Open, kde jako 15letá hrála v roli turnajové šestky. Ve čtvrtfinále", "section_level": 3}, {"title": "Olympionička a první profesionální trofej ve dvouhře.", "content": "V červenci se zúčastnila atlantské letní olympiády. V singlové soutěži byla patnáctou nasazenou. Ve druhé fázi ji vyřadila Japonka Ai Sugijamová. Grandslamové maximum vytvořila na newyorském US Open, kde pronikla přes čerstvou bronzovou olympijskou medailistku Janu Novotnou do semifinále. Podruhé v sezóně ji v něm zdolala světová jednička Steffi Grafová. Premiérový singlový titul vybojovala na říjnovém Porsche Tennis Grand Prix, hraném na tvrdém povrchu v německém Filderstadtu. Ve čtvrtfinále zůstala na její raketě světová dvojka Arantxa Sanchézová Vicariová, poté čtyřka Lindsay Davenportová. Trofej", "section_level": 3}, {"title": "1997: Nejlepší rok kariéry – jeden zápas od čistého Grand Slamu.", "content": "Švýcarka sezónu ovládla, když vévodila singlovým statistikám dvanácti vyhranými turnaji, třinácti odehranými finále, získáním tří ze čtyř grandslamů a nejvyšším výdělkem 3 400 196 dolarů. Poměr singlových výher a proher činil 93,8 %. Na konci března se stala světovou jedničkou a dalších 80 týdnů, až do října 1998, čelo žebříčku WTA neopustila. Jediný prohraný zápas ve finále French Open znamenal, že se nestala třetí tenistkou historie, která dosáhla na čistý Grand Slam. Ve všech čtyřech vzájemných duelech roku porazila bývalou světovou jedničku Moniku Selešovou.", "section_level": 2}, {"title": "Nejmladší vítězka Grand Slamu i světová jednička ve 20. století.", "content": "V první části roku zaznamenala sérii 37 výher a šesti titulů v řadě, což znamenalo druhý nejlepší vstup do sezóny v otevřené éře tenisu. Druhý týden sezóny odehrála Sydney International z kategorie Tier II, kde jako druhá nasazená prošla přes Mary Joe Fernandezovou do finále. V něm přehrála Američanku Jennifer Capriatiou po třísetovém průběhu. Vítěznou šňůru prodloužila na Ford Australian Open, kde neztratila ani jednu sadu. V semifinále opět zdolala Mary Joe Fernandezovou. V boji o titul vyhrála nad francouzskou 22. hráčkou žebříčku Mary Pierceovou, která získala jen čtyři gemy. Hingisová se výhrou v 16 letech a 117 dnech stala nejmladším vítězem grandslamové dvouhry v historii tenisu. Po boku Bělorusky Nataši Zverevové zvítězila i v ženské čtyřhře po výhře nad párem Lindsay Davenportová a Lisa Raymondová. Na únorovém Toray Pan Pacific Open vybojovala třetí trofej v řadě. V semifinále vyřadila Anke Huberovou a před finále odstoupila světová jednička Steffi Grafová. Vítězná série pokračovala i na pařížském Open Gaz de France, kde ji ani v závěrečném duelu nezastavila Anke Huberová.", "section_level": 3}, {"title": "Šampionka Turnaje mistryň a pád z čela žebříčku.", "content": "Na amerických betonech dobyla další tři trofeje. Na červencovém Bank of the West Classic ve Standfordu si připsala double, když vedle singlu vyhrála i čtyřhru s Davenportovou. Další týden situaci zopakovala na Toshiba Classic v San Diegu, kde vedle dvouhry ovládla čtyřhru s Arantxou Sánchezovou Vicariovou. Teprve druhou porážku sezóny ji v polovině srpna uštědřila sedmá hráčka žebříčku Lindsay Davenportová v semifinále losangeleského Acura Classic po třísetovém průběhu. Na závěrečném grandslamu US Open neztratila žádný set. Na cestě za premiérovým newyorským titulem ji v závěrečných kolech nezastavily Sanchézová Vicariová, Lindsay Davenportová a v boji o", "section_level": 3}, {"title": "1998: Zisk čistého Grand Slamu v ženské čtyřhře.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Trofej na Indian Wells Masters.", "content": "Po volném losu prohrála svůj úvodní zápas sezóny, když na Sydney International nestačila na pozdější finalistku Venus Williamsovou. Přesto si odvezla titul z deblové soutěže v páru s Helenou Sukovou. V roli první nasazené a obhájkyně titulu zavítala na Australian Open. Třetí grandslam za sebou vyhrála poté, co ve čtvrtfinále vyřadila Mary Pierceovou, v semifinále turnajovou desítku Anke Huberovou a v závěrečném boji osmou nasazenou Conchitu Martínezovou po setech 6–3 a 6–3. Spolu s Chorvatkou opanovala také ženskou čtyřhru. Na Toray Pan Pacific Open ji ve finále zastavila Davenportová ve dvou setech. Po třítýdenní pauze se na kurtech objevila v březnu během State Farm Evert Cupu v Indian Wells. Po", "section_level": 3}, {"title": "Zvládnutý Turnaj mistryň a světová dvojka.", "content": "Během letní sezóny na amerických betonech nevyhrála žádný turnaj. Mezi poslední čtveřicí ji na sandiegském Toshiba Classic přehrála Mary Pierceová. Na Acura Classic ji v utkání o titul porazila Davenportová a na montréalském du Maurier Open ji v semifinále stopku vystavila pátá nasazená Selešová. Na letní vrchol US Open přijížděla stále jako světová jednička. Ve čtvrtém kole zdolala Francouzku Nathalii Dechyovou. Poté zvládla zápasy proti Selešové i Novotné. Až v závěrečném střetnutí podlehla potřetí v roce Lindsay Davenportové po dvousetovém průběhu. Přesto se na newyorském majoru zapsala do statistik historie tenisu, když s Novotnou vyhrála", "section_level": 3}, {"title": "1999: Současné kralování žebříčku dvouhry i čtyřhry.", "content": "V sezóně dominovala statistikám sedmi vyhranými turnaji (spolu s Davenportovou) a třinácti odehranými finále. Na odměnách vydělala nejvyšší částku 3 291 780 dolarů a podruhé v kariéře rok zakončila jako světová jednička. Se stabilní spoluhráčkou Annou Kurnikovovou se staly párem roku.", "section_level": 2}, {"title": "Singlový i deblový hattrick na Australian Open.", "content": "Na lednovém Sydney International z kategorie Tier II pronikla jako světová dvojka do finále, v němž podlehla první hráčce klasifikace Lindsay Davenportové. Potřetí za sebou pak vyhrála Australian Open, což se v otevřené éře před ní podařilo pěti hráčkám – Goolagongové, Courtové, Selešové a Grafové. Navíc, také jako šestá žena open éry, vyhrála potřetí za sebou ženskou čtyřhru, poprvé v páru s Ruskou Annou Kurnikovovou, s níž utvořila novou stabilní dvojici. S bývalou spoluhráčkou, tehdy 30letou Janou Novotnou, se rozešla, když ji označila za „příliš starou a příliš pomalou“. V melbournské dvouhře svedla jediné třísetové klání ve čtvrtém kole s šestnáctou hráčkou pořadí Amandou Coetzerovou. V závěrečných třech zápasech proti Mary Pierceové, Monice Selešové a světové devětadvacítce Amélii Mauresmové již nepřipustila komplikace. Na vítězné vlně pokračovala tokijským Toray Pan Pacific Open, kde přes Novotnou postoupila do finále. Na druhém turnaji v řadě zdolala Coetzerovou, která ji odebrala pouze tři gamy. Bodový zisk jí po sedmnácti týdnech na druhé příčce zajistil 8. února návrat do čela světové klasifikace, kde strávila dalších 21 týdnů až do července", "section_level": 3}, {"title": "Wimbledonský výpadek.", "content": "Výpadek Hingisovou postihl ve Wimbledonu, kde jako nejvýše nasazená utržila rychlou porážku od 16leté australské kvalifikantky a pozdější čtvrtfinalistky Jeleny Dokićové, které patřila 129. příčka žebříčku. V zápase měla úspěšnost prvního servisu jen 44 % a pětkrát podání ztratila. Stala se tak třetí turnajovou jedničkou v otevřené éře, která prohrála v prvním kole grandslamu a zařadila", "section_level": 3}, {"title": "Třetí žena na čele dvouhry i čtyřhry současně.", "content": "Na dvorce se vrátila po šesti týdnech srpnovým Tennis Classic v San Diegu. V semifinále na její raketě skončila Jihoafričanka Amanda Coetzerová a v boji o vítězství nadělila „kanára“ světové čtyřce Venus Williamsové. Bodový zisk za titul jí pomohl k návratu na čelo klasifikace, když 9. srpna vystřídala Davenportovou a na této pozici již setrvala do konce roku. V té chvíli současně vévodila i deblovému žebříčku WTA, když na jeho prvním místě figurovala mezi 7. červnem až 4. červencem, a opět od 2. do 22. srpna 1999. Celkově setrvala zároveň na prvním místě dvouhry a čtyřhry 27 týdnů, a to v několika obdobích. Po Martině Navrátilové a Arantxe Sánchezové Vicariové se stala třetí hráčkou, jíž se tento výkon podařil (později se k nim přidaly Lindsay Davenportová a Kim Clijstersová). Na losangeleském Acura Classic byla", "section_level": 3}, {"title": "2000: Potřetí a naposledy nejlepší hráčkou v konečném pořadí.", "content": "V sezóně vyhrála nejvyšší počet devíti turnajů, stejně tak se probojovala do nejvíce finále, když jich odehrála třináct. První místo obsadila v žebříčku výdělků s 3 457 049 dolary. V závěrečném hodnocení světové klasifikace skončila potřetí jako světová jednička.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšná obhajoba v Tokiu.", "content": "Sezónu již tradičně rozehrála na sydneyském Adidas International, kde jako nejvýše nasazená skončila v semifinále na raketě deváté hráčky žebříčku a pozdější vítězky Amélie Mauresmové. V pozici trojnásobné obhájkyně zamířila na Australian Open, kde roli největší favoritky na cestě do finále plnila hladkým průchodem jednotlivými koly. Pouze v osmifinále Sandrine Testudová dovedla set do tiebreaku, jenž Švýcarka vyhrála. Mezi poslední osmičkou deklasovala třináctou nasazenou Arantxu Sánchezovou Vicariovou. V semifinále si poradila s další Španělkou Conchitou Martínezovou. Sérii 27zápasové neporazitelnosti na Australian Open ukončila druhá žena žebříčku Lindsay Davenportová. Přestože Švýcarka dotáhla ztrátu 1–5 ve druhé sadě, v jejím závěru opět prohrála podání. Američanka si před utkáním ledovala bolestivou dolní končetinu. Také v ženské čtyřhře byla trojnásobnou obhájkyní trofeje. Ve", "section_level": 3}, {"title": "Hamburská a berlínská výhra.", "content": "Druhou trofej roku vybojovala na Betty Barclay Cupu závěrečnou výhrou nad Arantxou Sánchezovou Vicariovou. Po dvou letech tak zvítězila na hamburském turnaji a připsala si šestý titul z antuky. V roli obhájkyně přijela na WTA German Open, kde v semifinále nenašla recept na světovou osmičku Conchitu Martínezovou. Na pařížském French Open opět hrála v pozici světové jedničky, když se do čela vrátila 22. května. Přestože ji v osmifinále uštědřila Rumunka Ruxandra Dragomirová „kanára“, zbylé dvě sady vyhrála a postoupila do dalšího kola. V něm přešla přes Chandu Rubinovou, aby ji v semifinále zastavila šestá nasazená Mary Pierceová. Francouzka vyhrála jak", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtá stuttgartská trofej za pět let a druhá z Turnaje mistryň.", "content": "Na Letních olympijských hrách v Sydney nestartovala. Na okruh se vrátila počátkem října halovým Porsche Tennis Grand Prix ve Filderstadtu. Turnajem prošla bez zaváhání, když v závěrečných dvou kolech zdolala Arantxu Sánchezovou Vicariovou a 17letou Kim Clijsterovou. V rámci filderstadtského turnaje získala čtvrtý titul během pěti předešlých let a také poslední. S Annou Kournikovovou slavila také deblovou trofej. Druhý „double“ za sebou – singlovou a deblovou trofej, si odvezla další týden z curyšského Swisscom Challenge, když ve finále singla porazila Lindsay Davenportovou a spoluhráčkou ve čtyřhře se opět stala Kurnikovová. Obě dvě spoluhráčky", "section_level": 3}, {"title": "2001: Celkem 209 týdnů na čele žebříčku WTA.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dva triumfy na arabských turnajích i v Sydney.", "content": "Prvním turnajem oficiální sezóny se opět stal Adidas International, na který přijela jako nejvýše nasazená první hráčka klasifikace. Na cestě do finále zůstaly na její raketě Kim Clijstersová, Serena Williamsová a světová pětka Conchita Martínezová. V boji o titul přehrála druhou ženu žebříčku Lindsay Davenportovou až 7–5 v rozhodující sadě. Obě hráčky se na okruhu potkaly popatnácté a Švýcarka snížila pasivní bilanci výher a proher na 6:9. Během Australian Open prošla úvodní čtyři kola bez potíží. Jediný třísetový zápas odehrála ve čtvrtfinále proti česté nasazené Sereně Williamsové. Poté, co následně deklasovala světovou trojku Venus Williamsovou, ji ve finále vyzvala 24letá olympijská vítězka Jennifer Capriatiová, jíž patřila čtrnáctá pozice a která se k tenisu vrátila v únoru 1996. Americká hráčka triumfovala a připsala si premiérový grandslamový titul. Na únorovém Toray Pan Pacific Open v Tokiu ji čerstvou finálovou porážku vrátila Davenportová, s níž odešla poražena po třísetovém průběhu. Také na čtvrtém turnaji v roce – Qatar Total Fina Elf Open, se probojovala do závěrečného zápasu o titul. Za hodinu si v něm poradila s francouzskou nasazenou trojkou Sandrine Testudovou, čímž navýšila poměr vzájemných zápasů", "section_level": 3}, {"title": "Výpadek části podzimu pro zranění.", "content": "Na letních amerických betonech dosáhla semifinálové účasti na sandiegském Acura Classic i estyle.com Classic v Los Angeles, kde byla v obou případech nad její síly světová desítka Monika Selešová. Také na závěrečném majoru US Open dohrála mezi poslední čtveřicí tenistek. Vyjma třísetové výhry ve třetím kole nad Ivou Majoliovou, uštědřila během cesty do semifinále každé soupeřce „kanára“. Ve čtvrté fázi zdolala Australanku Jelenu Dokićovou a poté Dáju Bedáňovou, než ji stopku vystavila desátá nasazená Serena Williamsová po hladkém průběhu za 51 minut. Do konce sezóny odehrála již pouze dvě události v říjnu. Na moskevském Kremlin Cupu vyřadila po volném losu kvalifikantku z druhé stovky Sandru Kleinovou, ale ve čtvrtfiniále nestačila na turnajovou osmičku Jelenu Dementěvovou. Jako obhájkyně titulu zavítala na Porsche Tennis Grand Prix do Filderstadtu, na kterém po odehrání tří čtvrtfinálových gamů skrečovala zápas s Lindsay Davenportovou pro poškození hlezenních vazů. Týden poté podstoupila chirurgický výkon a operatér Heinz Buehlmann sdělil, že by doba zotavení měla trvat okolo dvou měsíců. Po 73 týdnech na čele žebříčku WTA jej naposledy opustila 14. října 2001, když ji nahradila Capriatiová. Celkově ženskému tenisu kralovala 209 týdnů, což k danému datu znamenalo čtvrté nejdelší období za Grafovou, Navrátilovou a Evertovou.", "section_level": 3}, {"title": "2002: Pokračující zdravotní problémy a čtvrtý tokijský titul.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ztracené finále na Australian Open a sydneyská obhajoba.", "content": "Tradičním začátkem v nové sezóně byla účast na sydneyském Adidas International z kategorie Tier II, kde jako světová čtyřka plnila roli turnajové dvojky. Po volném losu přehrála Lisu Raymondovou, Sandrine Testudovou, a po roce znovu pátou ženu klasifikace Kim Clijstersovou. Hladkou finálovou výhrou nad osmou nasazenou Američankou Meghann Shaughnessyovou obhájila sydneyský titul. Na melbournské Australian Open přijížděla v roli turnajové trojky. Cesta do semifinále znamenala bezproblémové postupy, když na", "section_level": 3}, {"title": "Šesté tokijské finále v řadě.", "content": "Na únorovém Toray Pan Pacific Open postoupila pošesté za sebou do finále. V něm si poradila se Selešovou, jíž porazila podruhé v rozmezí 14 dní. Američanka v úvodním dějství vedla již 5–1 na gamy a neproměnila dva setboly. Košická rodačka sadu rozhodla ve svůj prospěch v tiebreaku, druhou ztratila a třetí vyhrála poměrem 6–3. Na tokijském turnaji tak získala rekordní čtvrtý titul, čímž překonala tři", "section_level": 3}, {"title": "Opakování scénáře: operace i podzimní výpadek.", "content": "Dne 20. května podstoupila operační zákrok levého hlezna. Matka a trenérka Melanie Molitorová se domnívala, že zánětlivá ložiska v kloubech dolních končetin a patní ostruhu zavinila nevhodná obuv společnosti Sergio Tacchini, kterou tenistka nosila od jedenácti do osmnácti let, a proto na italskou firmu podala žalobu. Poprvé od roku 1994 tak vynechala grandslamový turnaj, a to na French Open a poté i ve Wimbledonu. Po tříměsíční rekonvalscenci se vrátila v polovině srpna montréalským Rogers AT&T Cupem. Z pozice světové osmičky vypadla ve čtvrtfinále s pátou hráčkou žebříčku Jelenou Dokićovou.", "section_level": 3}, {"title": "2003–2005: První přerušení kariéry.", "content": "Po říjnovém Porsche Tennis Grand Prix 2002 se odhlásila ze tří zbylých plánovaných turnajů sezóny, když opět pociťovala bolesti v levém kotníku. Dočasné ukončení kariéry oficiálně oznámila v únoru 2003. Francouzskému deníku \"L'Equipe\" sdělila: „\"Návrat na kurty nepřipadá v úvahu, alespoň v nejbližší době... Musíte pochopit, že se můj život opravdu začíná odvíjet jiným směrem. Je mi", "section_level": 2}, {"title": "2006–2016: Další kariéra.", "content": "V lednu 2006 se vrátila na tenisové kurty na turnaji v australském Gold Coastu a dotáhla to až na šestou příčku ve světovém žebříčku. V listopadu 2007 oznámila ukončení kariéry poté, co jí byla provedena pozitivní dopingová zkouška na kokain; ona sama však používání drog rezolutně popřela. V červenci 2013 se podruhé vrátila k profesionálnímu tenisu, a to jen do čtyřhry, když na Southern California Open vytvořila pár se slovenskou tenistkou Danielou Hantuchovou. Dvojice vypadla ve druhém kole. Ve finále čtyřhry Apia International Sydney 2016 porazila s Mirzaovou francouzský pár Caroline Garciaová a Kristina Mladenovicová. V závěru druhé sady se přitom ocitly na prahu porážky, když dokázaly otočit nepříznivý stav gamů 1–6 a 2–5. Zvítězily tak ve 30. zápasem za sebou, čímž překonaly výkon páru Gigi Fernándezová a Nataša Zverevová, který v sezóně 1994 dosáhl na sérii 28 zápasů. Sydneyský titul znamenal, že se v následné deblové klasifikaci", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jméno získala po tenistce Martině Navrátilové. Rodiče se rozvedli a matka spolu s dcerou se vrátili do Rožnova pod Radhoštěm, zatímco otec zůstal v Košicích. Po čase se matka s osmiletou dcerou odstěhovala do Švýcarska, hlavním důvodem byla snaha umožnit hrát dceři tenis i v nízkém věku, podle tehdejších pravidel nesměla totiž hrát turnaj mládeže, ani druhé manželství však její matce nevydrželo. Po rozvodu se matka vrátila ke svému dívčímu příjmení Molitorová. Martina hovoří česky, slovensky, švýcarskou němčinou,", "section_level": 1}, {"title": "Finále na Grand Slamu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ženská čtyřhra: 16 (13–3).", "content": "V roce 1998 vyhrála Hingisová všechny čtyři grandslamové turnaje a stala se čtvrtou tenistkou v historii,", "section_level": 2}], "src_summary": "Martina Hingisová (* 30. září 1980 Košice) je bývalá švýcarská tenistka pocházející z česko-slovenské smíšené rodiny, která se na profesionálních okruzích pohybovala mezi sezónami 1994–2017. Matka Melanie Molitorová je Češka, otec Karol Hingis má slovensko-maďarský původ. Na Letních olympijských hrách 2016 v Rio de Janeiro vybojovala pro Švýcarsko stříbrnou medaili z ženské čtyřhry v páru s Timeou Bacsinszkou. ", "tgt_summary": "Martina Hingis est une joueuse de tennis professionnelle suisse, née le à Košice (Slovaquie, alors en Tchécoslovaquie). Elle détient le record de la plus jeune gagnante d'un titre du Grand Chelem en simple dans l'ère Open (et le deuxième derrière Lottie Dod en 1887), et celui de la plus jeune numéro un mondiale de l'histoire du tennis. ", "id": 1110841} {"src_title": "Parní stroj", "tgt_title": "Machine à vapeur", "src_document": [{"title": "Historie parního stroje.", "content": "První mechanický stroj poháněný parou sestrojil Hérón Alexandrijský v 1. století našeho letopočtu. Považoval jej ale jen za hračku a na praktické využití nedošlo. Dnes je vynález parního stroje obvykle připisován skotskému vynálezci Jamesi Wattovi, který ho vynalezl v roce 1765. Ve skutečnosti Watt „pouze“ významně zdokonalil stroje Thomase Saveryho a Thomase Newcomena. Jednalo se o stroje na principu kondenzace syté páry ve válci a využití síly vyvolané podtlakem k čerpání vody. V případě atmosférického parního stroje Thomase Newcomena byl prostor pod pístem naplněn párou, která píst zvedla do horní polohy. Pak se pod píst vstříkla studená voda a kondenzaci páry vznikl podtlak. Píst byl tlačen atmosférickým tlakem dolů a prostřednictvím táhla, které s ním bylo pevně spojeno, prováděl práci kývavým pohybem nahoru a dolů jako zahradní pumpa. V letech 1722-1724 postavil Newcomenův atmosférický parní stroj - první na evropském kontinentě - anglický mechanik Issak Potter v Nové Bani na Slovensku. V r. 1736 získal Jonathan Hull či Hulls první patent na kolesovou loď poháněnou Newcomenovým atmosférickým parním strojem. Prvním Wattovým zlepšením bylo oddělení kondenzace do zvláštního prostoru mimo válec. Díky tomu se stěny válce neochlazovaly a zvýšila se účinnost stroje. V průběhu druhé poloviny 18. století si pak Watt nechal patentovat řadu vynálezů, které byly dále využívány po celou éru parních strojů. Dvojčinný parní stroj, v němž se pára vháněla střídavě pod píst a nad píst, takže i zpětný pohyb pístu byl poháněn tlakem páry a nikoli atmosféry. Tím se podstatně zvýšil výkon i účinnost, protože stroj mohl pracovat s párou o vyšším než atmosférickém tlaku. Z dalších vynálezů jmenujme převod přímočarého pohybu pístu na otáčivý pomocí klikového mechanismu nebo Wattův odstředivý regulátor, který udržoval stálé otáčky stroje. V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Proto se tomuto století také říká století páry. Dopravě kralovaly vlaky tažené parními lokomotivami, vody brázdily parníky, průmyslové podniky měly stroje poháněné transmisemi od centrálního parního stroje, na polích se objevily parní oračky, parní mlátičky a parní lokomobily. Povrch silnic pak upravovaly parní válcovačky resp. parní válce. Ve 20. století význam parního stroje postupně upadal. Z dopravy byl vytlačen spalovacím motorem s vnitřním spalováním a z průmyslu elektrickými stroji a parní turbínou. Nejdéle sloužily těžní parní stroje, které v některých dolech vydržely až do devadesátých let 20. století (viz Muzeum Krásno). V současnosti je možné se s provozem parních strojů setkat především u nostalgických jízd parních lokomotiv. V průmyslu se také používaly speciální stroje podobné či konstrukčně příbuzné parnímu stroji. Byla v nich využívána přímočará hnací síla přenášená na pracovní nástroj z pístu jednoduchého parního stroje. Jednalo se o parní kladiva, parní buchary či parní lisy a podobná strojní zařízení. Dnes jsou nahrazena jinými technickými principy či jinými technologickými postupy. Na letadlových lodích se dodnes využívá parní katapult, což je vlastně speciální parní stroj s několika desítkami metrů dlouhým válcem.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost.", "content": "Proti současným tepelným strojům má parní stroj nízkou účinnost přeměny energie (maximálně 30 %). Spolu s kotlem, který má tepelnou účinnost okolo 50 % je výsledná účinnost (podle typu stroje a kotle) mezi 5 % – 15 %. To je proti spalovacím motorům s vnitřním spalováním s běžně dosahovanou účinností okolo 35 % nedostačující. Tam, kde je dostatek levného uhlí, se ale může ekonomicky užívat i dnes - proti jiným typům strojů se vyznačuje vysokou spolehlivostí a schopností práce v mnoha pracovních režimech (různé otáčky i výkony, snadná reverzace). Nespornou výhodou parního stroje je, že mu nevadí přetížení, a nedojde k jeho poškození, ani když se přetížením zcela zastaví.", "section_level": 1}, {"title": "Popis práce.", "content": "Pára z kotle je přes regulátor vedena do ústrojí vnitřního rozvodu (nejčastěji šoupátkové komory) a odtud je rozdělována do válce. Tam svým tlakem způsobuje pohyb pístu. Použitá pára je opět přes šoupátkovou komoru vypouštěna ven. Posuvný pohyb pístu je přes pístní tyč, křižák a ojnici přenášen na kliku, která posuvný pohyb převádí na otáčivý (rotační). Část výkonu stroje je odebírána ústrojím vnějšího rozvodu, které řídí nucený pohyb částí vnitřního rozvodu (šoupátka, řidčeji ventilů), usnadňuje rozběh stroje, umožňuje nastavit stupeň plnění válce a také změnu směru otáčení (reverzaci), je-li požadována. \"Animované schéma práce stroje je v článku Lokomotivní parní stroj.\"", "section_level": 1}, {"title": "Reverzace.", "content": "Reverzace chodu parního stroje se provádí za klidu stroje přestavením rozvodu. Stroj se znovu rozběhne tak, že pára je přiváděna na stranu pístu, odkud byla předtím vytlačována, a naopak. \"Animované schéma reverzace stroje je v hesle Lokomotivní parní stroj.\"", "section_level": 2}, {"title": "pV diagram.", "content": "pV diagram popisuje práci tepelného stroje v průběhu jednoho pracovního cyklu (vizte také Carnotův cyklus). Skutečný tvar tohoto diagramu, malovaný speciálním přístrojem, se nazývá indikátorový diagram.", "section_level": 1}, {"title": "Plnotlaké a expanzní stroje.", "content": "Pokud je pára přiváděna do válce po celou dobu pohybu pístu, mluvíme o \"plnotlakém parním stroji\". Takové byly především první parní stroje. Pokud je pára vpouštěna jen po část pohybu pístu, mluvíme o \"expanzních strojích\". Poměr mezi celkovým objemem válce a objemem v okamžiku uzavření přívodu páry se nazývá \"plněním\". Obvyklá plnění se pohybují mezi 100 % (plnotlaké stroje) a zhruba 10 – 20 %. Využití expanze páry umožnilo několikanásobně zvýšit účinnost parního stroje. Dalším vývojovým stádiem pak bylo využití několikanásobné expanze ve sdružených parních strojích", "section_level": 1}], "src_summary": "Parní stroj je pístový tepelný stroj, spalovací motor s vnějším spalováním, přeměňující tepelnou energii vodní páry na energii mechanickou, nejčastěji rotační pohyb. ", "tgt_summary": "La machine à vapeur est une invention dont les évolutions les plus significatives datent du. C'est un moteur à combustion externe qui transforme l'énergie thermique de la vapeur d'eau (produite par une ou des chaudières) en énergie mécanique. ", "id": 2456306} {"src_title": "Rozchod koleje", "tgt_title": "Écartement des rails", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Jako normální rozchod se označuje rozchod 1435 mm, používaný zejména na železničních tratích ve střední a západní Evropě, severní Americe, na Blízkém Východě, v Austrálii a v Číně. V oblasti bývalého Sovětského svazu se používá široký rozchod 1520 mm. Také v ostatních částech světa je zpravidla pro nějakou ucelenější oblast vždy charakteristický určitý rozchod. Zvláštní kapitoly tvoří rozchody průmyslových a důlních drah, pozemních lanových drah a modelové železnice.", "section_level": 2}, {"title": "Česko a střední Evropa.", "content": "První železnice v Česku byly ve 20. letech 19. století budovány s užším rozchodem: budějovicko-linecká koněspřežka měla rozchod 1106 mm, lánská koněspřežka 1120 mm. Normální rozchod začal být masově využíván zejména se zaváděním parního provozu. Některé tramvajové tratě byly budovány od počátku s normálním rozchodem, avšak zejména v městech se stísněnými poměry byl volen metrový rozchod. Dnes mají v Česku normální rozchod 1435 mm všechny nemuzeální veřejné železniční tratě s výjimkou Jindřichohradeckých místních drah a osoblažské dráhy, které mají tzv. bosenský rozchod 760 mm. Normální rozchod má také pražské metro a dnešní tramvajové sítě v Česku, výjimkou je již jen tramvajová trať z Liberce do Jablonce nad Nisou s rozchodem 1000 mm, který je formou dvourozchodových splítkových tratí zachován i na části městských tratí v Liberci. Metrový rozchod mají i obě karlovarské pozemní lanovky, pražská petřínská má od roku 1932 normální rozchod. Také jinde ve střední Evropě jsou úzké rozchody některých tramvajových či lokálních drah všeobecně reliktem z dob konce 19. a začátku 20. století. V některých městech se proto desítky let provádělo přerozchodování tramvajových sítí (například v Chemnitzu či Stuttgartu podobně jako v Liberci), někde k tomu naopak vůbec nedošlo (bratislavská tramvajová síť, Tatranské elektrické železnice atd.). V současné době se rozchody kolejí u místních drah stanovují většinou podle rozchodů železničních. Pro usnadnění transportu zejména železné rudy byly vybudovány širokorozchodné tratě vedoucí ze Sovětského svazu až do hloubi některých sousedních států, kde se jinak používal normální rozchod. V bývalém Československu tak byla vybudována širokorozchodná trať z hraničního přechodu Užhorod/Maťovce do stanice Haniska pri Košiciach v sousedství Východoslovenských železáren. V Polsku pak byla vybudována podobná, ale mnohem delší trať, Linia Hutnicza Szerokotorowa. Odpadala tím pracná překládka transportované suroviny – železné rudy (či složitá výměna podvozku u plně ložených nákladních vagónů) při dodávkách této suroviny z rudných ložisek v Sovětském svazu, později ze států vzniklých jeho rozpadem.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodou úzkorozchodných drah je zejména možnost menšího poloměru oblouku (\"ostřejších zatáček\") v náročném terénu nebo stísněných prostorových podmínkách a především výrazně menší náklady na výstavbu i údržbu tratě. Proto byly menší rozchody často voleny u tramvajových, lokálních, lesních a průmyslových drah. Nevýhodou menších rozchodů je obecně menší kapacita a stabilita vozidel, zpravidla menší provozní rychlost. Obecnou nevýhodou různosti rozchodů je menší kompatibilita vozového parku i kolejových dílů. Různost rozchodů kolejí má i strategický význam. Například po roce 1945 byly na Zakarpatské oblasti přerozchodovány železnice na sovětský rozchod. Výjimkou zůstaly pohraniční úseky Čop–Baťovo–Mukačevo a Baťovo-Korolevo-Ďakovo, tady tratě širokého a normálního rozchodu byly a jsou vedeny souběžně ve směru k překladištím. Státy sousedící s Brazílií budovaly v 19. století v obavě před invazí koleje o jiných rozchodech. Značné dopravní problémy měla i německá armáda při východním tažení do Sovětského svazu během druhé světové války. Tyto problémy byly částečně způsobeny širším rozchodem koleje, dále také nevhodnými rozměry některých druhů těžkých zbraní, které při přepravě vlakem zasahovaly mimo průjezdní profil tratě a znemožňovaly tak souběžný provoz na dvoukolejných tratích (např. těžké tanky typu Tiger I) a vyžadovaly vždy velmi pečlivou přípravu celého transportu.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled používaných rozchodů kolejí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Normální rozchod.", "content": "Za normální rozchod je dnes označován rozchod 1435 mm, 4 stopy 8 1⁄2 palce. Je dnes standardem na přibližně 60 % železnic světa, včetně většiny českých. Maximální přípustný rozchod normálněrozchodné koleje v oblouku je 1470 mm. Byl údajně odvozen z rozteče kol anglických dostavníků. V Anglii byla vzdálenost vnějších hran kol silničních povozů omezena na 5 stop, tj. 1524 mm. Některé železnice zpočátku používaly kolejnice úhelníkového profilu a kola bez okolků (tzv. „plate railway“), takže vozy mohly přecházet mezi silničním a železničním provozem. Britské koněspřežné železnice používaly celou řadu rozchodů, z nichž 1422 mm byl největší. První britské parostrojní měly různé rozchody v rozmezí od 1372 mm (4 stopy 6 palců) až po 2140 mm (7 stop 1⁄4 palce, Brunelův rozchod). „Stephensonův“ rozchod byl již před Stephensonem použit na koněspřežných železnicích v Durhamu, pocházejících z 18. století. Na nich konal George Stephenson své první pokusy s parními lokomotivami (v roce 1814 Stephenson předvedl první parní lokomotivu a roku 1825 byla uvedena do provozu první veřejná parostrojní trať). Stephenson tento rozchod převzal a intenzivně ho propagoval a hájil, proto se mu dnes říká Stephensonův rozchod. Zpočátku úřední privilegia rozchod nepředpisovala a stanovovala ho jen výjimečně v případech, kdy bylo nutné zajistit napojení na již existující trať. Po intenzivním politickém boji v Británii zákon v roce 1846 stanovil jednotný rozchod 1435 mm, přičemž obsahoval výjimkou pro Brunelovu síť o rozchodu 2140 mm. Pro Irsko byl v téže době stanoven jednotný rozchod 1600 mm (5 stop a 3 palce). Stephensonovu rozchodu se v té době říkalo „úzký rozchod“. Původní Stephensonův rozchod byl pouze 1422 mm (4 stopy 8 palců). Z důvodu nedostatečné vůle mezi kolejnicemi a okolkem, která způsobovala jízdní problémy, byl tento rozchod postupně rozšířen až na 1435 mm, kde se ustálil v polovině 30. let 19. (20.?) století. Roellova encyklopedie uváděla a často bylo citováno, že původní Stephensonův rozchod byl 1372 mm (4 stopy 6 palců, tedy 4 a půl stopy) a byl zvětšen o 2 a půl palce kvůli umístění válců uvnitř rámu lokomotiv. Tato domněnka je považována za vyvrácenou. Rozchod 1372 mm se sice používal na koněspřežných i parostrojních železnicích ve Skotsku, ale nezávisle na Stephensonovi, a první lokomotivy s vnitřními válci se začaly používat až léta poté, co Stephenson používal rozchod 1422 mm. Vlivem času však docházelo k nahromadění chyb měření, takže se nesprávná míra stala standardem. Do skupiny normálního rozchodu se zařazují i některé nepříliš odlišné rozchody:", "section_level": 2}, {"title": "Rozchod modelové železnice.", "content": "Rozchody modelových železnice odpovídají přibližně standardnímu rozchodu v daném měřítku. Nejběžnější typizované rozchody modelových železnic jsou od 6,5 mm do 64 mm, viz rozchody modelové železnice.", "section_level": 2}, {"title": "Rozchod jeřábové dráhy.", "content": "U jeřábových drah se měří rozchod jako vzdálenost mezi svislými osami kolejnic obou větví jeřábové dráhy (ČSN 73 5130 Jeřábové dráhy). Portálové jeřáby mohou mít rozchod desítky metrů, někdy i přes 100 metrů. Běžné věžové jeřáby mají rozchod koleje jeřábové dráhy kolem 5 metrů (např. 4,6 m, 5 m, 6 m).", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozchod koleje vyjadřuje vzdálenost mezi vnitřními hranami kolejnic, měřenou podle konvence 14 mm pod temenem kolejnice. Udává se v milimetrech, i když historicky používané hodnoty jmenovitých rozchodů vznikly většinou z měr v anglických jednotkách. Jmenovitý rozchod má kolej v přímém úseku trati a v obloucích větších poloměrů. V obloucích menších poloměrů (na normálněrozchodných tratích se to týká oblouků o poloměru 300 m a menších) bývá obvykle rozchod rozšířen, aby jimi snáze projely pojezdy železničních vozidel. Rozšíření se pohybuje od několika milimetrů do několika centimetrů – podle rozchodu koleje a poloměru oblouku. ", "tgt_summary": "L'écartement des rails est la distance séparant le flanc interne des deux files de rails d’une voie ferrée. L'écartement standard de (soit quatre pieds huit pouces et demi), définissant la voie normale, est le plus utilisé à travers le monde (60 % des lignes). On parle de voie large lorsque l'écartement est supérieur et de voie étroite lorsqu'il est inférieur (voie métrique pour l'écartement de ). ", "id": 630602} {"src_title": "Benjamin Franklin", "tgt_title": "Benjamin Franklin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z chudých poměrů – jeho otec byl chudým mydlářem – a původně se vyučil u svého bratra knihařem a knihkupcem. Další vzdělání získal jako autodidakt. Brzy začal sám psát a publikovat v bratrově časopise \"New England Current\". V roce 1723 odešel nejprve do New Yorku, pak do Filadelfie a v roce 1724 do Londýna, kde pracoval jako knihtiskař. Vrátil se v roce 1726. Později si otevřel tiskárnu, knihkupectví a papírnictví. Vydával časopis \"Pennsylvania Gazette\" a od roku 1732 pod pseudonymem Richard Saunders almanach \"Poor Richard's Almanack\", který v Čechách překládal Josef Jungmann pod názvem \"Chudý Richard aneb Cesta k blahobytu\". Aktivně se věnoval veřejnému životu i přírodovědným výzkumům. V roce 1753 vynalezl bleskosvod, nebyl však první. Popsal jej v dopise datovaném 17. září a do roku 1774 vydal o elektřině čtyřsvazkové pojednání. S pokusy přestal někdy kolem roku 1757. Byl jmenován čestným doktorem mnoha univerzit. V roce 1754 byl za Pensylvánii vyslán do kongresu osad, kde předložil první návrh americké ústavy. Po vzniku USA pak spolupracoval i na její definitivní verzi. Roku 1775 uzavřel ve Francii dohodu o pomoci koloniím, která zajistila materiální pomoc v boji za nezávislost. Po návratu se stal známým senátorem za Pensylvánii.", "section_level": 1}, {"title": "Vynález bleskosvodu.", "content": "V roce 1752 se rozhodl zjistit, zda existuje souvislost mezi elektrickým proudem a bleskem. Provedl velmi nebezpečný pokus: vzal papírového draka a připevnil ho ke kovové tyči, potom přivázal konec provázku na klíč a vyšel ven do bouře. Když drak vyletěl do bouřkového mraku, uviděl Franklin jiskry a cítil náraz, jak elektřina z mraku prošla z draka po provázku ke klíči. Poté vyrobil a vyzkoušel funkční bleskosvod. Nebyl však první – v téže době jej zcela nezávisle na něm vynalezl i český kněz Prokop Diviš. Dnes jsou všechny budovy vybaveny bleskosvody, které přitahují blesk lépe než budova samotná. Připojený elektrický vodič odvede silný elektrický proud bezpečně do země a zabrání tak poškození budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Šachy.", "content": "S jeho jménem jsou spjaty počátky amerického šachu, jehož byl velkým příznivcem. Ve svých vzpomínkách například líčí, jak kolem roku 1733 hrával jako student italského jazyka se svým přítelem ze studií šachy a měl s ním dohodu, že ten, kdo prohraje šachovou partii, se musí za trest naučit nazpaměť dlouhý italský text. Velmi si pochvaloval, jak jeden tímto způsobem druhého „donutil“ naučit se dobře italsky, neboť byli vyrovnaní hráči a střídavě se navzájem poráželi. Franklin, v jehož domě ve Filadelfii se scházel jeden z prvních kroužků šachových nadšenců v USA, doporučoval šachy nejen jako hru, ale také jako výborný prostředek výchovy mládeže k sebeovládání a ke schopnosti se soustředit. Rozhodně zdůrazňoval, že šachy jsou nejen zábavou, ale také faktorem, který v člověku podporuje rozvoj mnoha prospěšných psychických schopností potřebných pro každodenní práci a existenci. Tyto názory popsal v článku \"Morals of Chess\" (Morálka šachu, Columbian Magazine, 1786), která je jednou z prvních šachových publikací na území USA. V pojednání se například píše, že šachy nás učí předvídavosti, šíři pohledu, opatrnosti a brání ukvapenosti. On sám nebyl silným hráčem, ale jeho kniha je plná bystrých postřehů o podstatě šachů a o jejich vlivu na společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Muži pokroku.", "content": "Roku 1862 namaloval Christian Schussele olejomalbu na plátně \"Muži pokroku\" (\"Men of Progress\") velkou 128,3×190,5 cm, na které zpodobnil velké muže svého věku: Williama Thomase Greena Mortona, Jamese Bogarda, Samuela Colta, Cyruse Halla McCormicka, Josepha Saxtona, Charlese Goodyeara, Petera Coopera, Jordana Lawrence Motta, Josepha Henryho, Eliphaleta Notta, Johna Ericssona, Fredericka Sickelse, Samuela F. B. Morse, Henryho Burdena, Richarda Marche Hoea, Erasta Bigelowa, Isaiaha Jenningse, Thomase Blancharda a Eliase Howea. V pozadí na zdi visí namalovaný portrét Benjamina Franklina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benjamin Franklin, pseudonym Richard Saunders (17. ledna 1706, Governors Island u Bostonu, Massachusetts, USA – 17. dubna 1790, Filadelfie, Pensylvánie, USA) byl americký státník, diplomat, vydavatel, přírodovědec a spisovatel. Stal se jedním ze zakladatelů americké demokratické kultury, v anglofonních kulturách je mu přičítán vynález hromosvodu. V roce 1740 založil Pensylvánskou univerzitu, druhou univerzitu ve Spojených státech. ", "tgt_summary": "Benjamin Franklin, né le à Boston et mort le à Philadelphie, est un imprimeur, éditeur, écrivain, naturaliste, inventeur et homme politique américain. ", "id": 824993} {"src_title": "Tycho Brahe", "tgt_title": "Tycho Brahe", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl potomkem starého šlechtického rodu. Studoval filozofii a rétoriku v Kodani (1559–1562), poté práva v Lipsku. V roce 1565 zdědil značné jmění a začal se věnovat svým koníčkům – alchymii, ale především astronomii. Později pokračoval ještě ve studiu chemie v Augsburgu. Roku 1571 se po smrti otce vrátil do Dánska a získal vlastní observatoř. 11. listopadu 1572 pozoroval (a popsal ve spise \"O nové hvězdě\") výbuch supernovy SN 1572 v souhvězdí Kasiopeja. Poté cestoval nějaký čas po Evropě. Velkorysá nabídka dánského krále Frederika II., který mu nechal postavit laboratoře a observatoře Uranienborg a Stjerneborg na ostrově Hven, jej přiměla k návratu. Na králem darované ostrovní observatoři pracoval přes dvacet let. Za zásluhy byl vyznamenán nejvyšším dánským královským vyznamenáním, Řádem slona, bývá s ním portrétován. V roce 1597 se Brahe nepohodl s novým králem (Kristián IV.), nějaký čas cestoval po Evropě a v roce 1599 byl Rudolfem II. na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozván do Prahy, kde působil jako císařský astronom u dvora (nejprve v zámku v nedalekých Benátkách).", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Podle pověsti zemřel Brahe na protržení močového měchýře při pozorování zatmění Slunce nebo kvůli tomu, že ze společenských důvodů nemohl vstát od hostiny dříve než císař. Podle historických pramenů se ve skutečnosti roznemohl na (či po) hostině u Petra Voka z Rožmberka, kde bujaře popíjel. Když se vrátil domů, nebyl schopen močit a trpěl silnými bolestmi. Někteří vědci se na základě dobových popisů příznaků domnívají, že ho postihla akutní urémie, která bývá zpravidla důsledkem selhání ledvin. Zemřel po necelých dvou týdnech – 24. října 1601. Pohřben byl na pražském Starém Městě v kostele Panny Marie před Týnem u Staroměstského náměstí. V roce 1901 byly jeho ostatky vyzvednuty, prozkoumány a uloženy do nové cínové rakve na stejném místě. Vědci v roce 1901 tehdy odebrali vzorky jeho vlasů a vousů. Část tohoto vzorku poté získali Dánové v roce 1991. Dvojí zkoumání zjistilo ve vousech i vlasech nebývale velké koncentrace rtuti. Tak velké množství, že závěr byl nasnadě: právě otrava rtutí zjevně způsobila selhání ledvin a způsobila smrt. První zkoumání provedl profesor Bent Kempe z Ústavu soudní chemie Kodaňské univerzity, druhé Jan Pallon ze švédské Univerzity v Lundu. Oba vědci užili jiné metody a zkoumali jiné vzorky, a i výsledky se tedy liší v řadě detailů: podle Kempeho se jedovatá rtuť dostala do jeho těla přibližně 11 až 12 dní před smrtí, Pallon vyčetl ze svých analýz, že silnou dávku jedu dostal asi 13 hodin před smrtí (což někteří interpretují tak, že byl otráven nadvakrát).", "section_level": 1}, {"title": "Spekulace o okolnostech smrti.", "content": "Profesor Kempe ve své studii vyslovuje domněnku, že se Brahe otrávil sám, používal totiž svůj léčivý lektvar, který rtuť obsahoval. Pallon konstatuje, že mohl být také zavražděn. O tom, kdo by mohl být jeho vrah, se objevila řada spekulací, žádná z nich však nepřináší důkazy. Josua a Anne-Lee Gilderovi v knize \"Nebeská intrika\" () z jeho vraždy obviňují Keplera, který se dle nich toužil dostat k Braheho astronomickým záznamům. S jinou teorií přišel dánský historik Peter Andersen, podle kterého byl Tycho Brahe otráven svým vzdáleným příbuzným švédským šlechticem jménem Erik Brahe, a to na pokyn dánského krále Kristiána IV.", "section_level": 2}, {"title": "Nové zkoumání Braheho ostatků.", "content": "V lednu roku 2009 požádalo Dánsko o opětovnou exhumaci. Cílem mělo být zjištění, zda smrt nezpůsobila otrava chloridem rtuťnatým. Dánský vědecký tým přijel do Prahy 15. listopadu 2010 a začal zkoumat ostatky. Archeologové Braheho ostatky uložené v cínové rakvi vyzvedli 15. listopadu. Uvnitř byly části dlouhých kostí, žeber i část lebky. Zachovaly se i zuby v horní čelisti. Dne 17. listopadu 2010 pak radiologové pražské Nemocnice Na Homolce kostru zkoumali pomocí počítačové tomografie (CT). O dva roky později byla vydána zpráva, že Brahe zemřel v Praze přirozenou smrtí, nikoli otravou. Podle vědeckých závěrů nebyly v jeho ostatcích nalezeny stopy po rtuti v takovém množství, které by mohlo způsobit jeho smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Tycho Brahe vytvořil originální kosmologickou teorii: podle ní je sice Země středem vesmíru, ale kolem ní obíhá jen Slunce a Měsíc. Ostatní planety obíhají kolem Slunce. Vytvořil tak jeden z kompromisních modelů mezi geocentrickou teorií Ptolemaia a teorií heliocentrickou Mikuláše Koperníka. Přesným měřením paralaxy dokázal, že komety se nacházejí vně měsíční dráhy. Na základě Brahových pozorování (především poloh Marsu) mohl o několik let později Johannes Kepler formulovat své slavné zákony oběhu planet. Před tím se ale střetl s Tychovými dědici a naměřená data získal až po zákroku císaře. Na Brahovu počest byl pojmenován měsíční kráter Tycho. Ve své astrologické praxi prosazoval myšlenku, že postavení nebeských těles pozemské události ovlivňuje, nikoliv předurčuje. Sepsal dva astrologické traktáty (jeden o vlastním systému výpočtu astrologických domů). Tato díla se nedochovala.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Tychona Brahe v Praze připomínají různé památky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tycho Brahe (14. prosince 1546, zámek Knudstrup, Dánsko (dnes jižní Švédsko) – 24. října 1601, Praha), původním jménem Tyge Ottesen Brahe [ˈtsyːə ˈʌd̥əsn̩ ˈb̥ʁɑː] (někdy uváděný chybně jako \"„Tycho de Brahe“\"), byl význačný dánský astronom, astrolog a alchymista. Byl považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy, jenž byl překonán až šedesát let po vynalezení dalekohledu.", "tgt_summary": "Tycho Brahe ( ), né Tyge Ottesen Brahe ( – ), est un astronome danois, issu d'une grande famille associée de longue date aux affaires du royaume. Sa région natale, la Scanie, fait désormais partie de la Suède. Tycho Brahe marque une rupture dans l'histoire de l'astronomie, et plus généralement dans l'histoire des sciences. À une époque où prévaut encore le respect de la tradition et des anciens, il donne la priorité à l'observation, avec le souci constant de valider ses hypothèses au regard de celles-ci. Il prend grand soin de la fabrication et de la mise au point de ses instruments qui lui permettent de recueillir un nombre considérable de données. Bien qu'effectuées à l'œil nu, ces mesures sont, à leur meilleur, au moins dix fois plus précises que celles de ses prédécesseurs en Europe. Ainsi, ses observations de la supernova de 1572, le conduisent à remettre en cause l'immuabilité du monde supra-lunaire énoncée par Aristote, remise en cause confirmée par ses observations de la grande comète de 1577, dont il met en évidence qu'elle ne peut être un phénomène atmosphérique (sub-lunaire). ", "id": 1655732} {"src_title": "Obnovitelná energie", "tgt_title": "Énergie renouvelable", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obnovitelné zdroje energie člověk využívá od pravěku. Populační růst civilizace však vedl k odlesňování krajiny, což zbrzdilo (a místy i zvrátilo) využívání fosilních paliv. Přibližně od 19. století přestaly být obnovitelné zdroje samy schopné pokrýt požadovanou spotřebu. Obava z vyčerpání zásob uhlí se objevuje v USA již roku 1873. Větší nárůst zájmu se ale objevuje až v 70. letech 20. století v návaznosti na ropnou krizi. Nárůst podílu obnovitelných zdrojů energie však vede k obavám závislosti na přírodních výkyvech.", "section_level": 1}, {"title": "Definice v zákonech v České republice.", "content": "Definice obnovitelného zdroje podle českého zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí je: \"„Obnovitelné přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně, nebo úplně obnovovat, a to samy, nebo za přispění člověka.“\" Definice podle zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie: \"„obnovitelnými zdroji [se rozumí] obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu z čistíren odpadních vod a energie bioplynu.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Využití obnovitelných zdrojů.", "content": "V roce 2006 pocházelo asi 18 % celosvětově vyprodukované energie ze zdrojů, označovaných jako obnovitelné. Většina z toho (13 % celkové spotřeby) pochází z tradiční biomasy (především pálení dřeva). Vodní energie, poskytující 3 % celkové spotřeby primární energie, byla druhý největší obnovitelný zdroj. Moderní technologie, využívající geotermální energii, větrnou energii, sluneční energii a energii přílivu dohromady poskytovaly asi 0,8 % z celkové výroby. V březnu roku 2007 se představitelé Evropské unie dohodli, že v roce 2020 má být 20 % energie členských států vyráběno z obnovitelných zdrojů, aby se omezily emise oxidu uhličitého, který je považován za původce globálního oteplování. Investování do obnovitelné energie si vyžádalo náklady ve výši z 80 miliard amerických dolarů v roce 2005 a v následujícím roce náklady ve výši 100 miliard amerických dolarů. Německo v roce 2018 pokrylo 38,2% a v roce 2019 již 42,6% své hrubé spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů se vyrábí tzv. \"zelený\" vodík.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy obnovitelných zdrojů energie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční energie.", "content": "Sluneční energie patří mezi hlavní zdroje obnovitelné energie. Na Slunci probíhají již několik miliard let termonukleární reakce. Těmito reakcemi se přeměňuje sluneční vodík (který obnovován není) na helium za uvolnění velkého množství energie. Ze Slunce je energie předávána na Zemi ve formě záření. Energetický příkon ze Slunce je ve vzdálenosti, v níž se nachází Země, přibližně 1300 W/m. Tento výkon se označuje jako solární konstanta. V ČR dopadá za rok průměrně 1100 kWh/m. Pokud se tato energie přeměňuje nějakým technickým zařízením (sluneční kolektor, fotovoltaický článek) přímo, mluvíme obvykle o sluneční energii.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní energie.", "content": "Vodní energie je technicky využitelná potenciální, kinetická nebo tepelná energie veškerého vodstva na Zemi. Jde o velmi využívaný obnovitelný zdroj energie. Nejvíce se v dnešní době využívá přeměny ve vodních elektrárnách na elektrickou energii. Vodní energie se využívá již od starověku. Nejprve to bylo k dopravě (splavování lodí a vorů či dřeva po proudu řek), později k pohonu strojů (mlýnů, hamrů, čerpadel – například vodního trkače – a pil). K rozšíření jejího využívání v Evropě došlo v období středověku zásluhou mnišských řádů, jejichž kláštery ji nejen hojně využívaly, ale též si mezi sebou relativně rychle předávaly vylepšení zvyšující efektivitu jejího využití. Převažujícím způsobem využití vodní energie se později stala výroba elektřiny. První vodní elektrárna byla postavena v Appletonu ve státě Wisconsin ve Spojených státech amerických v roce 1882.", "section_level": 2}, {"title": "Větrná energie.", "content": "Větrná energie je dalším obnovitelným zdrojem energie. Síla větru byla již dříve využívána například k pohonu větrných mlýnů a plachetnic. V současné době je větrná energie využívána hlavně pro výrobu elektřiny pomocí větrných elektráren. Každý stát má přitom jiné podmínky pro rozvoj větrné energie. Nejlépe jsou na tom například státy, které mohou instalovat větrné turbíny na moře. Podle velikosti vrtule a výrobní kapacity můžeme rozlišovat tři základní typy větrných elektráren: malé, střední a velké. Malými větrnými elektrárnami nazýváme taková zařízení, jež mají instalovanou kapacitu do 60 kW a průměr vrtule maximálně 16 m. Podtypem v této kategorii jsou tzv. mikrozdroje (s kapacitou do 2,5 kW a průměrem vrtule do 3 m), které jsou užívány zejména pro napájení baterií či domácích elektrospotřebičů. Malé větrné elektrárny od 2,5 do 10 kW slouží hlavně pro vytápění domů či ohřev vody. Rychlost větru můžeme změřit anemometrem. Ten je možné běžně zakoupit. Jeho cena se pohybuje kolem jednoho či dvou tisíc korun. Rozběhová rychlost větru u většiny malých větrných elektráren je kolem 3–3,5 m/s. K tomu, aby podaly slibovaný výkon, který by dokázal pokrýt alespoň částečně základní spotřebu elektřiny, je však potřeba vyšší rychlost větru. Zde pochopitelně hlavně záleží na konkrétních parametrech užívaného zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Geotermální energie.", "content": "Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která má původ ve zbytkovém teplu planety Země, vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů, horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění nebo i chlazení), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Řadí se mezi obnovitelné zdroje energie, avšak nemusí to platit vždy – některé zdroje geotermální energie se mohou vyčerpat v horizontu desítek let, protože rychlost proudění tepla je menší, než rychlost jeho odčerpávání.", "section_level": 2}, {"title": "Biopaliva.", "content": "V případě získávání biopaliv z živých organismů (většinou ve formě sloučenin uhlíku – například ve dřevě, olejnatých rostlinách, obilí), mluvíme o bioenergii. Zdrojem bioenergie jsou biopaliva, která se podle skupenství dělí na biopaliva tuhá, kapalná.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické aspekty.", "content": "Celosvětově plánovaný rozvoj obnovitelných zdrojů si vyžádá meziroční nárůst produkce jistých kovů o 5 až 18 % ročně po dobu následujících 40 let. Geotermální či vodní zdroje mohou způsobovat zemětřesení. Přehradní nádrže jsou zdrojem skleníkových plynů, protože obnovitelnost zdroje neznamená, že se jedná o zdroj bezemisní.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovitelná energie v Česku.", "content": "Obnovitelné zdroje energie jsou podporovány různými dotacemi nebo zvýhodněnými výkupními cena energie. V České republice je elektřina z obnovitelných zdrojů podporována garantovanými výhodnými výkupními cenami nebo formou tzv. zelených bonusů. Z těchto dvou variant může každý vlastník elektrárny, která využívá obnovitelné zdroje energie, volit. V letech 2005-2011 činila podpora obnovitelných zdrojů energie 54,4 mld. Kč, kombinovaná výroba elektřiny a tepla 4,2 mld. Kč a druhotné zdroje energie 0,6 mld. Kč (celkem tedy téměř 60 miliard korun). Nepřímá podpora fosilních zdrojů činila za totéž období 76,3 miliardy korun (uhlí 55,3 mld. Kč, ropa 14,2 mld. Kč, zemní plyn 6,8 mld. Kč). Z toho přibližně polovina (37 mld) sloužila k likvidaci zátěží, vzniklých před rokem 1994. Podíl obnovitelných zdrojů na celkové primární energii i na výrobě elektřiny činil v České republice přitom ve stejném období přibližně 3-10 % (jejich podíl v tom období rostl – proto rozptyl v podílu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obnovitelná energie je energie vyrobená z obnovitelných zdrojů, které se v lidském časovém měřítku přirozeně obnovují, na rozdíl od neobnovitelných zdrojů energie jako jsou například fosilní paliva, která se neobnovují v lidském časovém měřítku a jsou tedy vyčerpatelné, a mimo to jejich spalování přispívá ke změně klimatu. Obnovitelná energie se používá k výrobě elektrické energie pro průmysl, dopravu a domácnosti a skrze svoji udržitelnost jsou nutné k energetické bezpečnosti a k udržitelnému rozvoji. ", "tgt_summary": "Les énergies renouvelables (EnR) sont des sources d'énergie dont le renouvellement naturel est assez rapide pour qu'elles puissent être considérées comme inépuisables à l'échelle du temps humain. Elles proviennent de phénomènes naturels cycliques ou constants induits par les astres : le Soleil essentiellement pour la chaleur et la lumière qu'il génère, mais aussi l'attraction de la Lune (marées) et la chaleur générée par la Terre (géothermie). Leur caractère renouvelable dépend d'une part de la vitesse à laquelle la source est consommée, et d'autre part de la vitesse à laquelle elle se renouvelle. ", "id": 1463802} {"src_title": "Roald Amundsen", "tgt_title": "Roald Amundsen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Amundsen se narodil jako čtvrtý syn v rodině norských majitelů lodi a kapitánů v Borge poblíž Fredrikstadu. Jeho otec byl Jens Amundsen. Matka se rozhodla držet jej mimo námořní průmysl a nutila ho stát se lékařem. Tento závazek se mu dařil plnit do jeho 21 let, kdy jeho matka zemřela. Amundsenovu celoživotní dráhu ovlivnil Fridtjof Nansen přechodem Grónska v roce 1888, i zmizelá (a mnohokrát marně hledaná) Franklinova expedice, které jej vrhly na dráhu badatele. Nejprve se plavil jako kormidelník po mořích a od roku 1897 se účastnil již řady polárních výprav.", "section_level": 1}, {"title": "Polární výpravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Belgická antarktická expedice (1897–1899).", "content": "Amundsen se zúčastnil první čistě vědecké expedice do Antarktidy, kterou na lodi Belgica organizoval Belgičan Adrien de Gerlache. Amundsen se zde seznámil s Frederickem Cookem, který mu předal cenné zkušenosti. Zejména se jednalo o jeho poznatky získané u Inuitů (Eskymáků) v severním Grónsku, jako bylo kožešinové oblečení a použití psích spřežení, které pak hrály roli při jeho úspěšném dobytí jižního pólu.", "section_level": 2}, {"title": "Severozápadní průjezd (1903–1906).", "content": "Amundsen jako první v letech 1903–1906 proplul Severozápadním průjezdem od Grónska podél pobřeží Severní Ameriky do Nome na Aljašce. Na výpravu se vydal, vzhledem k omezeným prostředkům, na rybářské lodi Gjøa o výtlaku pouhých 47 tun vybavené malým motorem a s posádkou šesti mužů. Expedice měla i vědecké úkoly a Amundsen určil polohu magnetického pólu, který před ním již roku 1831 určil James Clark Ross.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí jižního pólu (1911).", "content": "Po úspěchu se severozápadní cestou se Amundsen začal připravovat na dobytí severního pólu, kam se chtěl přiblížit unášením v ledu (driftováním) na lodi Fram, kterou k tomuto účelu postavil a již 1893–1896 použil jeho krajan Fridtjof Nansen. V září 1909 však přišly zprávy, že dobytí severního pólu si nárokují Peary a Cook. Teprve po vyplutí lodi Fram v létě 1910 Amundsen odhalil utajovanou změnu plánu, že místo severního pólu hodlá dobýt dosud nepokořený jižní pól, na jehož dosažení se již několik let připravoval Brit Robert Scott. Amundsenova loď Fram dorazila 14. ledna 1911 do Zátoky velryb u Rossova ledovce a zbudovali zde základnu nazývanou Framheim (Domov Framu). V nastalém závodě o dobytí jižní točny díky lepší výbavě, organizaci a štěstí zvítězil Amundsen a 14. prosince 1911 se svými společníky jako první stanul na jižním pólu. Aby vyloučil pochybnosti, které se vyskytly při dosažení severního pólu, strávila jeho skupina na pólu tři dny, prováděli opakované měření polohy a prochodili okolí určeného pólu, aby pokryli případnou odchylku změřené polohy. Na pólu pak zanechali stan Polheim („Dům pólu“) se zprávami pro Scotta. Cílová skupina Scottovy Expedice Terra Nova pólu dosáhla až 17. ledna 1912 a na zpáteční cestě všichni její členové zahynuli. Amundsen objevil neznámé pohoří, místy vysoké 4 500 m, které nazval pohoří královny Maud.", "section_level": 2}, {"title": "Severovýchodní průjezd (1918–1920).", "content": "1918–1920 projel se škunerem Maud Severovýchodním průjezdem, který jako první projel již 1878–1879 Adolf Nordenskjöld, z Norska podél severních břehů Evropy a Asie k Beringovu průlivu.", "section_level": 2}, {"title": "Severní pól vzducholodí Norge (1926).", "content": "Amundsen se následně zajímal o průzkum polárních oblastí letecky a pořídil si pilotní průkaz. Spolu s pilotem Hjalmarem Riiser-Larsenem a americkým milionářem Lincolnem Ellsworthem, který výpravu financoval, se pokusili v roce 1925 zdolat severní pól na hydroplánech Dornier Wal. Let skončil havárií letadel v polární pustině, ale po třech týdnech budování vzletové dráhy na ledu se jim podařilo vzlétnout a vrátit se na Špicberky. Následujícího roku se trojice letců vydala k pólu znovu, tentokrát vzducholodí Norge. K výpravě proto přibrali jejího italského konstruktéra Umberta Nobileho a také polárníka Oscara Wistinga, který s Amundsenem došel na jižní pól. Vzduchoplavci opět startovali ze Špicberk, 12. května 1926 přeletěli přes severní pól – dva dny po Byrdově přeletu letounem Fokker F.VII – a doletěli na Aljašku. Protože dosažení pólu nejen pozemními výpravami Cooka a Pearyho, ale i Byrdovým letem jsou zpochybňovány, je některými badateli považován let vzducholodi Norge za první dosažení severního pólu. Amundsen s Wistingem jsou také prvními lidmi, kteří dosáhli obou zemských pólů.", "section_level": 2}, {"title": "Osudný let při záchraně trosečníků Italie (1928).", "content": "Amundsen byl mezi prvními, kteří začali se záchranou ztracené posádky Nobileho vzducholodi Italia. 18. června 1928 vyrazil hydroplán Latham 47 s Amundsenem a dalšími pěti lidmi na palubě z Norska na další pátrací akci. Měl naplánované přistání na Špicberkách, ale nikdy tam nedorazil. Později moře vyplavilo Amundsenův stan a plovák letounu, ve kterém letěl, na pobřeží u Tromsø. Předpokládá se, že se Amundsenův letoun v mlze zřítil jižně od Medvědího ostrova do Barentsova moře a že Amundsen zahynul během havárie nebo těsně po ní. Jeho tělo se nikdy nenašlo.", "section_level": 2}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Své zážitky vylíčil populárně vědeckou formou v knihách:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "Amundsenův rodný dům poblíž Fredrikstadu je pamětním místem a muzeem spravovaným neziskovou organizací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Roald Engelbregt Gravning Amundsen (16. červenec 1872, Østfold – červen 1928 Barentsovo moře, výslovnost ) byl norský polární badatel. Se svými výpravami jako první dosáhl jižního pólu a první proplul severozápadní cestou kolem Severní Ameriky. Stal se průkopníkem polárního výzkumu vzducholoděmi a letouny. Zahynul při záchranné misi pátrající po vzducholodi \"Italia\".", "tgt_summary": "Roald Engelbregt Gravning Amundsen ( ), né le à Borge en Norvège et mort le vers l'île aux Ours, est un marin et explorateur polaire norvégien. ", "id": 545319} {"src_title": "Leonardo da Vinci", "tgt_title": "Léonard de Vinci", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny; ze jména otce je odvozeno jeho rodné jméno \"Leonardo di ser Piero\" (Leonardo od pana Piera). Narodil se dne 15. dubna 1452 ve 22.30 hod. v horské vesnici Anchiano u města Vinci. Byl pokřtěn za přítomnosti deseti kmotrů. Jeho matka se o rok později provdala za muže jménem Accattabrigo, zatímco otec o čtyři měsíce dříve uzavřel sňatek s dcerou notáře z Florencie. Otec Leonarda uznal za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy, a tak se o jeho mladických letech můžeme pouze dohadovat. O mladém Leonardovi se ví jen tolik, že byl příjemného vzhledu a oplýval tak neobyčejnou sílou, že dokázal ohýbat železné pruty. Leonardo byl nadaný v mnoha různých oborech, počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hraní na loutnu, a v neposlední řadě byl také výborný vynálezce. Jako vědec předznamenal činnost Galilea Galileie, Francise Bacona, Isaaca Newtona a dalších. Měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, vlnění, hoření, o koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoha dalších. Nakreslil spoustu různých skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. nebo 20. století. Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů, a něco se i za ta staletí ztratilo – výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen. Zachovalo se 3 500 svazků technických náčrtků a 48 dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek, které psal velmi drobným písmem a jako levák v protisměru zprava doleva, některé jsou považované za šifrované.", "section_level": 1}, {"title": "Florentské období.", "content": "Ve věku 14 let nastoupil do učení v renomované dílně sochaře Andrey del Verrocchio, jeho spolužáky byli Sandro Botticelli, Pietro Perugino a Lorenzo di Credi ve Florencii. Zde bylo jeho prvním vzorem mistrovo bronzové sousoší \"Kristus a nevěřící svatý Tomáš\". Dále se učil kreslit olůvkem na plátno drapérii stojící postavy jako studii pro malbu, dochované exempláře nesou označení \"Jabach I-XIII\" podle jména někdejšího sběratele, další studie se dochovaly ve sbírce Medicejských v galerii Uffizi. Namaloval anděla na obraze „Křest Krista“. Při malbě použil jinou techniku malování, než jaká byla do té doby běžná, která umožňovala jasnější a výraznější barvy, a tak Leonardův anděl na celé kresbě vynikl a stal se dominantní postavou na plátně. Když k tomu připočteme jemnou techniku da Vinciho rukou, tak výsledek byl natolik kolosální, že i sám velký Verrocchio uznal, že ho jeho učedník s náskokem předstihl, a údajně se rozhodl, že sám již nikdy malovat nebude. V Leonardovi vrcholí výtvarná renesance výrazným a výmluvným gestem, šerosvitem s jemnými přechody světelných efektů, vytvářející prostor, který již předjímá malířskou problematiku baroka. Jeho nejznámějšími díly jsou: olejomalba Mona Lisa (La Gioconda), freska Poslední večeře, olejomalba Madona ve skalách a další. U něj získal technickou dovednost, naučil se funkčnímu, přesnému a objektivnímu zobrazování předmětů.", "section_level": 2}, {"title": "Milánské období.", "content": "V roce 1482 odešel na pozvání vévody Lodovica Sforzy z Florencie do Milána. V těchto letech kolem sebe shromáždil skupinku následovníků, z nichž někteří mu zůstali věrni až do konce jeho života. Ve Florencii nikdy takový obdiv nenalezl, neboť jeho osobitý styl byl pro tu dobu příliš novátorský a nepokrokový skepticismus Florenťanů mu tak nikdy nemohl poskytnout uznání, kterého by zasluhoval. Jeho styl byl rovnovážným pojetím mezi silnými poetickými city a vůlí umělce, naplněný jedinečným mysticismem gest. Leonardo odmítal geometrickou formu perspektivy. Aby vytvořil hluboký pohled do krajiny v obraze, využíval volně kompozice bohatých vztahů všeho živého na plátně. Ve svých obrazech vyjadřoval vnitřní dynamiku postav v esovitém tvaru těla, který se tak stal jedním ze základních modelů pro klasické figury šestnáctého století. Leonardo tak vytvořil geniální malířský styl, v té době ojedinělý. Může s tím však souviset jeho pravděpodobná šilhavost. Kolem roku 1483 Leonardo začal se svým studiem aerodynamiky a fyziky, anatomie, meteorologie, astronomie a kosmografie. Zajímal se o Pythagorovu matematiku, již si brzy osvojil a učinil ji základem vlastních bádání. Své poznatky získané prostřednictvím vědeckého zkoumání Leonardo využil k dramatickému efektu celé kompozice malířských děl. Roku 1487 se zúčastnil architektonické soutěže na model kupole nad křížením milánského dómu. Všechny podané návrhy byly však příliš nové a smělé, a tak byl dóm dokončen podle plánů, které byly více v gotickém duchu. V roce 1495 započal práci na svém díle \"Poslední večeře\". Užil nové techniky s temperou a olejem. Tato volba se však ukázala jako nešťastná, neboť barvy na omítce brzy začaly degradovat a opadávat. Již v půli šestnáctého století bylo popsáno jako úplně zničené, a tak \"Poslední večeře\" byla podrobena mnoha pokusům o opravu. Leonardova kompozice obrazu vyzařuje tajemné, téměř esoterické rozměry, divák je pozván do světa citu a nekonečné dynamiky světla. Volba barev se stává prostředkem k popsání atmosféry, jemná kombinace světla a stínu vytváří novou formu a podporuje představivost diváka. Postavy na zdi jsou zobrazeny v typické renesanční středové perspektivě a v mírném podhledu, tak i v kombinacích různě natočených a výrazně gestikulujících postav apoštolů získávají výraz monumentality a rovnováhy. Naštěstí Leonardův žák Marco d'Oggiono mistrovu malbu zkopíroval v měřítku 1:1 technikou olejomalby na plátně a tato kompozice byla roku 2019 představena veřejnosti poprvé po restaurování. V roce 1499 byli Sforzové z Milána vypuzeni a Leonardo se vrátil zpět do Florencie.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Florencie.", "content": "Z jara roku 1500 se Leonardo opět usídlil ve Florencii, kde pak zůstal až do roku 1507. Pobýval u matematika Pacioliho, pro jehož dílo o božské proporci a architektuře měl údajně vytvářet ilustrace. V nemocnici Panny Marie konal svá anatomická studia; zabýval se otázkou regulace řeky Arna ve spojitosti s vysoušením močálů. K otázce Sforzova pomníku se mohl vrátit až v roce 1503, kdy mu bylo uloženo vysokou radou města Florencie, aby v novém sále vládní budovy vymaloval obraz \"Bitva u Anghiari\". V letech 1503 až 1506 maloval obraz Mona Lisa, patrně jeden z nejslavnějších obrazů světového malířství.", "section_level": 2}, {"title": "Cestování.", "content": "V letech 1506–1513 působil opět v Miláně, 1513–1514 pak v Římě, kde žil v paláci Guiliana de‘ Medici (mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X.), a jako jeho chráněnec dostával pravidelný plat, což byla pro Leonarda, který se do té doby i přes svůj věhlas často potýkal s bídou, velmi vítaná změna. Řím byl tehdy jednou velkou bottegou a konkurence zde byla obrovská.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Roku 1516 přijal pozvání krále Františka I. z Valois a žil až do své smrti ve Francii", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Leonardovo dílo je neobyčejně rozmanité a ovlivnilo umění i vědu na celém světě. A to i přesto, že značná část jeho výtvarných děl i vědeckých pojednání byla zničena. Výzkum jeho deníků a skicářů stále probíhá. Podle nových poznatků vytvořil Leonardo kolem roku 1500 obraz \"Salvator Mundi\" (Spasitel světa), který je v současnosti jediným jeho malířským dílem nacházejícím se v soukromém majetku. Všech 16 dalších známých obrazů se nalézá ve veřejných muzeích. Tento obraz byl podroben velmi důkladným zkouškám a odborníci jej považují za pravé Leonardovo dílo. Jeho předposledním majitelem byl rusko-kyperský miliardář Dmitrij Rybolovlev, který obraz koupil od obchodníka Yvese Bouviera za 127,5 milionu dolarů. 16. listopadu 2017 jej prodal prostřednictvím aukční síně Christie's v New Yorku za 400 milionů dolarů doposud neznámému kupci. Ten za obraz zaplatil včetně provize a poplatků 450,312 milionů dolarů. Tak vysoká cena za obraz tzv. starého mistra dokresluje Leonardův význam jako malíře, neboť toto dílo zdaleka předčilo cenou doposud nejdražší obraz \"Les femmes d'Alger\" (Ženy z Alžíru) od Pabla Picassa, který byl v květnu 2015 prodán za 179,4 milionu dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Nezachovalo se žádné Leonardovo architektonické dílo. Ve svých zápisnících zanechal mnoho plánů na nejrůznější budovy, ale pravděpodobně je nerealizoval. Jak již bylo řečeno výše, zúčastnil se roku 1487 neúspěšně soutěže na model kupole nad křížením milánského dómu. Ze zlomku početných analytických náčrtků se dá tušit, že se Leonardo zabýval teoretickým bádáním, jehož výsledkem měl být architektonický ideál.", "section_level": 2}, {"title": "Sochy a plastiky.", "content": "Model jezdeckého pomníku Francesca Sforzy – samotný pomník, resp. jeho monumentální hliněný předobraz v nadživotní velikosti byl před odlitím do bronzu zničen francouzskými vojáky při okupaci Milána.", "section_level": 2}, {"title": "Kodexy.", "content": "Leonardo se během svého života pokusil sepsat několik knih o různých oblastech svého poznání. Jeho poznámky jsou však značně neucelené a roztříštěné. Leonardův literární odkaz, obnášející asi 7000 stránek, byl v moderní době podrobně prozkoumán. V současnosti jej pod kodifikovanými názvy lze najít ve význačných galeriích či různých evropských knihovnách, ale i u soukromých sběratelů (například britská královna Alžběta II. či americký miliardář Bill Gates). Je známo, že Leonardo připravoval veledílo o anatomii, malířství, přírodě, světlu a stínu. Žádný z jeho poznámkových cyklů nedospěl do ucelené a publikovatelné podoby. Zajímavostí je, že Leonardo psal levou rukou zrcadlově obráceně zprava doleva. Je známa také Leonardova zmínka, že napsal 120 resp. 114 knih. Míněny jsou patrně jeho poznámkové bloky, které psal florentským nářečím, tedy jazykem obecným (\"volgare\").", "section_level": 2}, {"title": "Anatomické studie.", "content": "Značnou část svého života věnoval Leonardo studiu anatomie. Nezůstalo jen u lidské anatomie, v jeho náčrtcích můžeme nalézt i koně a jiná zvířata. Plánoval ostatně jako u většiny svých poznámek vydání souborného spisu. Leonardo získával vědomosti o stavbě lidského těla z četných pitev, které prováděl. Byl ovšem udán svými odpůrci, a tak byl jeho výzkum zakázán papežem Lvem X. Přesto svým studiem výrazně ovlivnil tehdejší anatomické a fyziologické názory.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna.", "content": "Leonardovy rukopisy a kresby jsou od poloviny května 2007 zpřístupněny zdarma na digitálním archivu E-Leo, který založila Knihovna Leonarda da Vinciho ve Vinci financovaný společně Leonardovou knihovnou a Evropskou unií. Samotná knihovna založená v roce 1928 uchovává část jeho impozantního díla resp. mnoho tisíc svazků leonardovských monografií. Projekt E-Leo má adresu www.leonardodigitale.com.", "section_level": 2}, {"title": "Leonardovy vynálezy.", "content": "Leonardovy vynálezy lze rozdělit do čtyř základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Létací stroje.", "content": "Leonardo, fascinovaný fenoménem létání, vytvořil podrobné studie letu ptáků a plány na sestrojení několika létajících strojů, včetně helikoptéry poháněné čtyřmi lidmi (která by patrně nefungovala, neboť by začala celá rotovat) a lehkého rogalla. V jeho poznámkách se též vyskytuje náčrt létacího stroje, na kterém stojí za povšimnutí precizní propracování koncového kormidla. 3. ledna 1496 neúspěšně vyzkoušel létací stroj, který sám sestrojil. Krom konstrukcí napodobujících křídla ptáků vytvořil též jednu podle netopýřích křídel. Ve svých poznámkách se též zabýval myšlenkou padáku, který však rozpracoval jen teoreticky. Jako pohon pro svoje létací stroje častokrát využíval lidskou sílu (např. pedály jako na kole), i když si uvědomoval, že to může fungovat jen teoreticky. Vynalezl anemometr na zjišťování rychlosti větru, anemoskop na zjišťování směru větru a inklinometr na kontrolu vodorovné pozice při letu.", "section_level": 2}, {"title": "Bojové stroje.", "content": "Jeho deníky obsahují též několik vynálezů vojenského charakteru, jako např. kulomety, obrněný tank s lidským či koňským pohonem či klastrovou bombu, a to přesto, že pokládal války za nejhorší lidskou činnost. Zkonstruoval i ekvivalent bojového děla, které mělo možnost nastavení úhlu a výšky, bylo pohyblivé a využitelné v boji. Oprášil středověké náčrty a vylepšil beranidlo, které se dalo používat přímo na hradby měst.", "section_level": 2}, {"title": "Tank.", "content": "Leonardem navržený tank vypadal jako obrovská kovová kobliha na kolech. Měl se řítit řadami nepřátel a rozrážet je a zároveň krýt vlastní vojáky, ženoucí se za ním. A aby nepřítel věděl a aby zaznamenal tuto hrůzu, měli střelci nahoře v kuželovité věži při postupu vpřed pálit ze střílen. Tank, chráněný kovovými pláty, mělo pohánět osm mužů, kteří by vměstnáni uvnitř točili klikou, jejíž pohyb by se přenášel na kola. V jednu chvíli Leonardo dokonce přemýšlel o tom, že by místo mužů nasadil do tanku koně, kteří by prostě jen cválali a jeli do bitvy. Nakonec tento nápad Leonardo zavrhl. Trvalo více než čtyři století, než lidé postavili tanky podobného typu. První tanky vyrazily do akce roku 1916 při bitvě na řece Somme během první světové války a postupovaly úplně stejně, jak to kdysi navrhl Leonardo - postupovaly po bitevním poli, ničily vše, co jim stálo v cestě, a za nimi klusali vojáci, kterým sloužily tanky jako ochrana před nepřátelskou palbou.", "section_level": 3}, {"title": "Jiné vynálezy.", "content": "Další vynálezy zahrnují ponorku, zařízení s ozubenými kolečky, které může být považováno za první mechanickou kalkulačku, a auto poháněné pružinovým mechanismem. V čase svého pobytu ve Vatikánu naplánoval průmyslové využití sluneční energie pomocí parabolických zrcadel na ohřívání vody. Mimo těchto vynálezů vynalezl skafandr, ve svých studiích jej do detailů rozpracoval, i když v té době pozůstával jen ze zvonu na hlavu a plovacích ploutví. Až později domyslel kožený oděv určený na pobyt pod vodou. Také zkonstruoval vrtačku, která sestávala z hlavice, kolečkového mechanismu a kliky, pomocí které se otáčela. K jednomu z nejfuturističtějších vynálezů jeho doby patří bicykl. Zatímco v roce 1817 se začíná konstruovat první jízdní kolo (převody a řetězy byly dodány až v roce 1900) a celý proces výroby pomocí techniků, továren a podnikatelů trvá přes 80 let, Leonardo ho před čtyřmi sty lety dosáhl jediným skokem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leonardo da Vinci, rodným jménem Leonardo di ser Piero (15. dubna 1452 Anchiano u Vinci, Itálie – 2. května 1519 Le Clos Lucé u Amboise, Francie) byl italský malíř, čelný představitel renesanční malby, mimo jiné autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného \"Mona Lisa\" (kolem 1503–07, Louvre, Paříž). Proslul také jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl i sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Nemalou měrou se podílel také na zdůrazňování práv zvířat, s čímž pravděpodobně souvisel i jeho možný vegetariánský jídelníček.", "tgt_summary": "Léonard de Vinci (, dit \"Leonardo da Vinci\"), né le à Vinci (Toscane) et mort le à Amboise (Touraine), est un peintre italien et un homme d'esprit universel, à la fois artiste, organisateur de spectacles et de fêtes, scientifique, ingénieur, inventeur, anatomiste, peintre, sculpteur, architecte, urbaniste, botaniste, musicien, poète, philosophe et écrivain. ", "id": 1202478} {"src_title": "Hliník", "tgt_title": "Aluminium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Neušlechtilý stříbřitě šedý, nestálý, kujný kov, elektricky velmi dobře vodivý. Při teplotách pod 1,18 K je supravodivý. Atomy tvoří kovové krystaly tvořené krychlovými plošně centrovanými elementárními buňkami, což odpovídá nejtěsnějšímu uspořádání kulových atomů. Uměle byly vytvořeny nebo počítačem namodelovány i alotropické modifikace s rozvolněnější mřížkou. V přírodě se vyskytuje zejména ve formě sloučenin, nejznámější rudou je bauxit AlO · 2 HO (dihydrát oxidu hlinitého). Vytváří sloučeniny v oxidačních číslech +I až +III, nejběžnější a nejstabilnější jsou sloučeniny hlinité. V kyselém prostředí tvoří ve vodném roztoku hlinitý kation, v alkalickém prostředí pak hlinitanový anion [AlO]. Hliník je v čistém stavu velmi reaktivní, na vzduchu se rychle pokryje tenkou vrstvičkou oxidu AlO, která chrání kov před další oxidací. Hliník je velmi dobře rozpustný ve zředěných kyselinách, koncentrovaná kyselina dusičná či kyselina sírová jej však stejně jako vzdušný kyslík pokryjí pasivační vrstvou oxidu. Také hydroxidy alkalických kovů snadno rozpouštějí kovový hliník za vzniku hlinitanů (AlO). Hliník a slitiny hliníku jsou velmi dobře svařitelné téměř všemi metodami svařování. Výjimkou je slitina dural, která je svařitelná obtížně. Hliník byl v kovové formě izolován roku 1825 dánským fyzikem Hansem Christianem Ørstedem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky velké reaktivitě hliníku se v přírodě setkáváme prakticky pouze s jeho sloučeninami. Hliník je třetím nejvíce zastoupeným prvkem v zemské kůře. Podle posledních dostupných údajů tvoří hliník 7,5–8,3 % zemské kůry. V mořské vodě je jeho koncentrace velmi nízká, pouze 0,01 mg Al/l a ve vesmíru připadá na jeden atom hliníku přibližně půl milionu atomů vodíku. Nejběžnější horninou na bázi hliníku je bauxit, AlO · 2 HO. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Jiným významným minerálem je kryolit, hexafluorohlinitan sodný NaAlF, používaný především jako tavidlo pro snížení teploty tání oxidu hlinitého při elektrolytické výrobě hliníku. Minerály na bázi oxidu hlinitého AlO patří mezi velmi významné i ceněné. Korund je na 9. místě Mohsovy stupnice tvrdosti. Technický oxid hlinitý se nazývá také elektrit a je hojně využíván k výrobě brusného papíru. Drahé kameny, jejichž základním materiálem je oxid hlinitý se liší příměsí, která způsobuje jejich charakteristické zbarvení. Červený rubín je zbarven příměsí oxidu chromu, modrý safír obsahuje především stopová množství oxidů titanu a železa. Obě zmíněné formy korundu patří k nejvíce ceněným drahým kamenům na světě, ale mají i významné využití v technice. Safírové hroty vynikají svou tvrdostí a odolností a vybavují se jimi špičkové vědecké měřicí přístroje. Rubín je znám jako materiál pro konstrukci prvního laseru na světě. Titan-safírový laser vyniká extrémně krátkými pulsy (< 50 fs)", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Teprve zvládnutí průmyslové elektrolýzy taveniny kovových rud umožnilo současnou mnohasettunovou roční produkci čistého hliníku. Při elektrolýze se z taveniny směsi předem přečištěného bauxitu a kryolitu o teplotě asi 950 °C na katodě vylučuje elementární hliník, na grafitové anodě vzniká kyslík, který ihned reaguje s materiálem elektrody za vzniku toxického plynného oxidu uhelnatého, CO. Na území někdejšího Československa byla roku 1933 zahájena výroba hliníkových plechů a později roku 1954 výroba spotřebního zboží z hliníkových fólií v Břidličné. Společnost ve výrobě nadále setrvává. Dále roku 1953 započala výroba hliníku ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dovážela z Maďarska. Výroba hliníku Söderbergovou technologií zde byla ukončena v roce 1998. Největšími světovými producenty hliníku jsou firmy Rio Tinto Alcan, Rusal a Aluminum Company of America.", "section_level": 1}, {"title": "Využití kovového hliníku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předměty denní potřeby.", "content": "Hliník nalézá uplatnění především díky své poměrně značné chemické odolnosti a nízké hmotnosti. Proto se z jeho slitin vyrábějí například některé drobné mince, ale i běžné kuchyňské nádobí a příbory. Po vyválcování do tenké fólie se s ním setkáme pod názvem alobal při tepelné úpravě pokrmů nebo jako ochranného obalového materiálu pro nejrůznější aplikace. Ve stavebnictví se používají lisované hliníkové profily, ze kterých se vyrábějí např. okna a dveře. Společně se stříbrem slouží hliník ve formě velmi tenké fólie jako záznamové médium v kompaktních discích (CD) ať již pro záznam zvuku nebo jako paměťové médium ve výpočetní technice. Tato vrstva se na plastový podklad obvykle napařuje tichým elektrickým výbojem ve vakuu.", "section_level": 2}, {"title": "Hliník jako vodič.", "content": "Vzhledem k poměrně dobré elektrické vodivosti se hliníku užívá jako materiálu pro elektrické vodiče. Oproti použití mědi má ovšem některé nevýhody: Hliník je křehčí, vodič se např. opakovaným ohybem snadno zlomí. Průchodem proudu se zahřívá a zvětšuje svůj objem. Pokud je hliníkový vodič spojen mechanicky s jiným vodičem kupříkladu pomocí šroubu, pak toto roztažení nemůže probíhat všemi směry stejně. Není-li spoj optimálně navržen, dojde k plastické deformaci měkkého hliníku. Při ochlazení, tedy když proud přestane vodičem protékat, se naopak smrští rovnoměrně ve všech směrech, což způsobí, že se šroubované kontakty poněkud uvolní, čímž se zvýší jejich přechodový odpor, který následně vede ke zvýšenému zahřívání. Navíc se hliníkový vodič vlivem působení vzdušného kyslíku potahuje vrstvičkou nevodivého AlO a vinou toho se přechodový odpor mezi vodičem a svorkovnicí dále zvyšuje. Hliníkové kontakty mají být proto pravidelně dotahovány, aby se zmenšilo nebezpečí vzniku požáru. Tyto vlastnosti vedly v posledních letech k omezení používání hliníku ve prospěch mědi zejména v domovních rozvodech. Nadále se hliník jako vodič běžně používá v dálkových rozvodech a průmyslových aplikacích, které jsou pod profesionálním dohledem.", "section_level": 2}, {"title": "Aluminotermie.", "content": "Díky své elektropozitivitě má hliník značnou afinitu ke kyslíku a ochotně s ním reaguje. Této vlastnosti využívá aluminotermie – metoda výroby některých kovů z jejich oxidů za použití hliníku jako redukčního činidla. Při uvedené reakci se také uvolňuje značné množství tepla a teplota dosahuje dostatečných hodnot pro roztavení např. železa. Následující reakce práškového hliníku s oxidem železitým se dříve často používalo ke spojování železných kolejnic vzniklým roztaveným železem. Aluminotermická metoda se v praxi využívá při výrobě kovů, které nelze redukovat uhlíkem. Mezi tyto kovy patří například molybden, mangan, chrom a vanad. Při reakci vzniká oxid hlinitý a příslušný kov: Práškový hliník se používá také jako složka některých trhavin, protože svoji přítomností zvyšuje teplotu exploze i brizanci výbušniny.", "section_level": 2}, {"title": "Slitiny hliníku.", "content": "Nejdůležitější je však uplatnění hliníku ve formě slitin, z nichž bezesporu nejznámější je slitina s hořčíkem, mědí a manganem, známá jako dural. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé hustoty. Zároveň jsou i značně odolné vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro letecký a automobilový průmysl, ale setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků a podobných aplikacích.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny hliníku a jejich význam.", "content": "Bezesporu nejvýznamnější sloučeninou hliníku je oxid hlinitý, AlO. Tato látka se vyskytuje v řadě modifikací se zcela odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi. Chlorid hlinitý, AlCl je velmi významný průmyslový katalyzátor v oboru organické syntézy. Uplatňuje se zde jako Lewisovská kyselina, jejíž působením dochází vnášení alkylových skupin na aromatické jádro nebo halogenaci uhlovodíků do předem zvolené polohy. Reakce tohoto typu jsou souborně označovány termínem Friedel-Craftsovy reakce, klasickým příkladem je výroba toluenu reakcí chloroformu s benzenem nebo syntéza styrenu z ethenu a benzenu. Fluorid hlinitý, AlF a fosforečnan hlinitý AlPO patří mezi velmi málo rozpustné sloučeniny hliníku. V analytické chemii slouží k vážkovému (gravimetrickému) stanovení obsahu hliníku v roztoku a fosfátový ion může odstraňovat i malá množství hliníku z odpadních a průmyslových vod. Octan hlinitý, Al(CHCOO) se používá v lékařství jako účinná látka v mastech proti otokům. Hlinité sloučeniny se špatně rozpouštějí (příliš toxické tak nejsou).", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Hliník se prakticky nevyskytuje téměř jako jediný z prvků I.–III. základní skupiny prvků periodické soustavy v žádné živé tkáni, ať již rostlinné nebo živočišné, navzdory jeho značnému zastoupení v zemské kůře. Jako kritický účinek považuje Evropský úřad pro bezpečnost potravin možné negativní ovlivnění vývoje nervové soustavy. Tolerovaný týdenní příjem hliníku byl proto stanoven ve výši na 1 miligram na kilogram tělesné hmotnosti za týden. Dlouhou dobu existuje podezření a je vedena debata, že případný zvýšený výskyt hliníku v krvi může být příčinou vzniku Alzheimerovy choroby tím, že likviduje mozkové a nervové buňky. Světová zdravotnická organizace (WHO), uvádí existenci spojení mezi vystavením působení hliníku a Alzheimerovou chorobou. Vyšší frekvence používání antiperspirantů odpovídá vyšším rizikům vzniku Alzheimerovy choroby. Podle provedených výzkumů byly zjištěny nadměrné koncentrace hliníku v mozku lidí s Alzheimerovou chorobou. Výzkum ověřil tuto teorii laboratorními testy na zvířatech, kde pokud byl hliník vpíchnut do mozku laboratorních zvířat, tak se u nich vyvinula neurologická choroba podobná Alzheimeru. Některé studie oponují, že se to nepodařilo prokázat. Výzkumy, díky kterým vznikl tento předpoklad, mohly být ovlivněny tím, že se část lidí setkávala poměrně často s hliníkovým příborem a nádobím, a měli tedy zvýšenou hladinu hliníku. V současnosti je však na obsah hliníku velmi pečlivě testována především krevní plazma, která by při pravidelných krevních transfuzích mohla zvýšit hladinu hliníku v krvi pacienta. Obdobná pravidla platí pro všechny dialyzační roztoky, používané při chronickém selhání ledvin. Poměrně diskutovaným problémem je riziko používání hliníkového nádobí a příborů při přípravě a konzumaci potravy. Je pravda, že v podmínkách, kdy se potraviny běžně tepelně upravují i konzumují, je hliník nejstálejší a prakticky nerozpustný. V neutrálním prostředí běžné pitné vody o pH = 7 je hliníkový povrch perfektně stabilní a bezpečný. Problém nastává, když je například vařený pokrm okyselen například octem. Kromě toho se v poslední době stále mírně zvyšuje kyselost pitné vody, především v důsledku kyselých dešťů. Pak může skutečně nastat situace, kdy se z hliníkových nádob bude uvolňovat hliník při každém použití. Na druhé straně je organizmus vybaven řadou bariér, které brání pronikání sloučenin hliníku do tělesných tekutin a buněk. Vdechování jemných prachů hlinitých sloučenin, jako je například oxid hlinitý, může vyvolat \"onemocnění plic\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hliník (chemická značka Al, \"Aluminium\") je velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin v leteckém průmyslu a mnoha dalších aplikacích.", "tgt_summary": "L'aluminium est l'élément chimique de numéro atomique 13, de symbole Al. Il appartient au groupe 13 du tableau périodique ainsi qu'à la famille des métaux pauvres. ", "id": 2069813} {"src_title": "Nekonečno", "tgt_title": "Infini", "src_document": [{"title": "Nekonečno v matematice.", "content": "V geometrii se někdy běžný eukleidovský prostor (i rovina) doplňuje různými nekonečny, „body“ s nekonečnou vzdáleností v různých směrech. Například v projektivní geometrii se každé dvě rovnoběžné přímky protnou v jediném bodě, který lze chápat jako jedno konkrétní \"nekonečno\" (právě to, ve kterém se protínají všechny přímky rovnoběžné s jednou danou přímkou). Jiná možnost je doplnit prostor jen o jedno nekonečno (vznikne tak topologická sféra).", "section_level": 1}, {"title": "Mohutnost nekonečných množin.", "content": "V teorii množin se zavádějí různé mohutnosti nekonečen. Pro jejich popis se používají pojmy jako kardinály (kardinální čísla) a ordinály (ordinální čísla). Podstatou porovnání mohutnosti (kardinality) je možnost vytvoření vzájemně jednoznačného zobrazení mezi množinami. Z tohoto pohledu je například stejná mohutnost množiny přirozených, celých, racionálních a algebraických reálných čísel, ale tyto množiny mají menší mohutnost, než množina čísel transcendentních, iracionálních nebo reálných.", "section_level": 1}, {"title": "Potenciální a aktuální nekonečno.", "content": "Důležitým krokem k takovému pojetí nekonečna bylo uskutečnění myšlenkového přechodu od potenciálního k aktuálnímu nekonečnu. Potenciálně nekonečná množina je v představách chápána jako konečná s možností podle potřeby přibírat další prvky. Aktuálně nekonečná množina ja pak taková, která je brána jako (nekonečný) celek. Zásadní průlom v tomto směru provedl český matematik Bernard Bolzano.", "section_level": 2}, {"title": "Nekonečno ve fyzice.", "content": "Ač na první pohled úplně nefyzikální (výsledkem měření fyzikální veličiny může být pouze reálné číslo), nekonečna se ve fyzice běžně vyskytují. Asi nejčastěji se vyskytuje v nějaké limitě - z výpočetních důvodů je často snazší pracovat s nekonečnem než s konečnými kvantitami. Už jednoduchá idealizace v mechanice, hmotný bod, obsahuje „nefyzikální“ nekonečno, nekonečnou hustotu. Také v optice se běžně počítá s nekonečnem - při tvorbě brýlí se vychází z toho, že poloměr rovné plochy je nekonečno. V horším případě se nekonečna objevují v řešení rovnic, jako důsledek nějaké fyzikální teorie. Obvykle to značí, že matematický aparát, v jakém je teorie formulována, přestává stačit. Tak například obecná teorie relativity „předpovídá“ nekonečné hodnoty různých fyzikálních veličin v singularitě. Fyzikální interpretace je, že teorie ve skutečnosti předpovídá meze své platnosti a pro předpovědi skutečnosti by byla nutná neexistující kvantová teorie gravitace. „Potíže s nekonečny“ mají i další moderní fyzikální teorie a důmyslné metody, jak s nekonečny pracovat, jsou podstatnou částí současné fyziky (viz renormalizace).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nekonečno (∞) je abstraktní pojem, který označuje kvantitu (množství) něčeho, co je tak veliké, že nemá konec (od slova konec je odvozeno slovo \"konečný\"), typicky se nedá spočítat, změřit, a pokud ano, tak je větší než každé konečné číslo. Přesto se řadí mezi čísla. Objekt, který je tak veliký, že má atributy nekonečna, se někdy nazývá přídavným jménem \"nekonečný\". Nekonečno nemá hranice, ale není totéž co neohraničenost. Nepřítomnost hranic je podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Nekonečno lze ztotožnit s neohraničenosti pouze v Eukleidově geometrii, obecně je nutné rozlišovat ne/konečnost topologickou a metrickou. Např. kulová plocha (povrch koule) je (metricky) konečná, ale neohraničená. Stejně jako nekonečno. ", "tgt_summary": "Le mot « infini » (-e, -s ; du latin \"in-\", préfixe négatif, et \"\", « limité ») est un adjectif servant à qualifier quelque chose qui n'a pas de limite en nombre ou en taille. ", "id": 2448752} {"src_title": "Samopal vzor 58", "tgt_title": "Sa Vz 58", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po ukončení 2. světové války začaly Česká zbrojovka a Zbrojovka Brno pracovat na návrhu zbraně vycházející z německé útočné pušky StG 44 Sturmgewehr a její munice 7,92 × 33mm Kurz. Protože měl ale v té době větší prioritu vývoj nového samopalu (Sa 23/25), o projekt nebyl ze strany vojenské správy zájem. Po zavedení náboje 7,62 × 25 mm Tokarev vojenská správa trvala na úpravě stávajících samopalů Sa 23/25 na munici 7,62 × 25 mm Tokarev. Výsledkem byl samopal Sa 24/26, přijatý 11. 6.1951 do výzbroje československé armády. V roce 1953 byly vypracovány takticko-technické požadavky na „univerzální ruční zbraň pěchoty“. Byla požadována účinná střelba na 400 m a dobrá přesnost střelby. Hmotnost měla být max. 3,5 kg a zbraň měla být konstruována na náboj 7,62 × 45 mm vz. 52. Byly vypracovány tyto projekty: Poté, co byl do výzbroje československé armády zaveden sovětský náboj 7,62 × 39 mm vz. 43 a v roce 1954 byl výzkum přesunut do Konstrukty Brno, byly vypracovány nové takticko-technické požadavky a vývoj zbraně byl roku 1956 znovu zahájen pod krycím názvem „Koště“. Hlavním řešitelem tohoto úkolu byl ustanoven Jiří Čermák. V roce 1958 byla tato zbraň zavedena do československé armády jako 7,62 mm SAMOPAL vz. 58. Ve stejném roce získala zbraň čestný diplom na výstavě Expo 58.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové vlastnosti.", "content": "Útočná puška 7,62 mm Sa vz. 58 je zbraň jednotlivce určená k ničení živé síly nepřítele střelbou, pažbou nebo bodákem zejména v boji zblízka. Dále jej lze použít ke střelbě na útočící letouny a vrtulníky. Přepínačem lze přepnout na střelbu jednotlivými ranami, nebo dávkami. Polohy přepínače jsou označeny „1“ (jednotlivé rány, přepínač k sobě), „0“ (zajištěno, přepínač dolů) a „30“ (dávka, přepínač vpřed). Počet ran v dávce závisí na době stisknutí spouště. Prakticky lze střílet nejkratšími dávkami po dvou ranách – vyžaduje to zkušenost střelce. Vzdálenost účinné střelby:", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce a jednotlivých součástí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní části zbraně.", "content": "Samopal vz. 58 se skládá z následujících hlavních částí:", "section_level": 2}, {"title": "Hlaveň.", "content": "Hlaveň zbraně je zasazena do pouzdra závěru a v něm zajištěna čepem. Vývrt hlavně se čtyřmi drážkami je tvrdě chromován vrstvou 0,01 mm. Ústí hlavně je opatřeno závitem s chránítkem ústí. Při střelbě cvičnými náboji se chránítko ústí sejme a našroubuje místo něj cvičný nástavec, který pomáhá zvýšit tlak plynů v hlavni na velikost potřebnou pro opakované natažení závěru. Závit může rovněž sloužit k montáži tlumiče plamene nebo jiných zařízení. Na přední části hlavně zespoda je umístěn záchyt snímatelného bodáku. Zadní část hlavně přechází v nábojovou komoru. Na hlavni je nalisován nosič mušky. V první třetině hlavně je uchycen plynový násadec s šikmým otvorem pro odběr prachových plynů z hlavně, na jehož levé straně je oko pro přední poutko. V plynovém násadci se pohybuje píst, na kterém je navlečena zpruha pístu. Píst není pevně spojen s nosičem závorníku, ale je samostatnou součástí.", "section_level": 2}, {"title": "Mířidla.", "content": "Samopal je vybaven jednoduchými otevřenými mířidly stavitelnými od 100 do 800 m (po 100 metrových krocích; stupnice 1–8) a „univerzální“ dálkou označenou „U“ pro střelbu v noci do 300 m. Muška je válcovitého tvaru a je našroubována do čepu mušky. Hledí je upevněno v základně hledí. Základna hledí tvoří jeden celek s pouzdrem závěru.", "section_level": 2}, {"title": "Pouzdro závěru.", "content": "Pouzdro závěru je vyfrézováno z odlitku (což je sice přesnější, ale rovněž finančně i časově náročnější než lisování plechu u AK-47). Spojuje ostatní části závěru v jeden celek a slouží k vedení závěru. V obdélníkovém vybrání jsou po obou stranách umístěny vodicí lišty, po kterých se pohybuje nosič závorníku a závorník. Do vybrání v přední části zapadají uzamykací ozuby uzávěru. Snadné zasunutí náboje do nábojové komory umožňuje náběh. Část pouzdra závěru nazvaná můstek rozděluje vnitřní prostor pouzdra na dvě části. Přední – s průchozím okénkem pro zasunutí zásobníku a zadní – s vybráním pro umístění spušťadla. Ve vrchní části můstku je zasunut vyhazovač sloužící k vyhození prázdné nábojnice po výstřelu. Po pravé straně vyhazovače je záchytka závěru, která po vystřelení posledního náboje zadrží závěr v zadní poloze (tzv. střelecká pohotovost). Po levé straně vyhazovače zespodu je na čepu upevněna záchytka zásobníku.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Závěr vysouvá náboje ze zásobníku a zasouvá je do nábojové komory, uzamyká nábojovou komoru při výstřelu, rozněcuje zápalku náboje, vytahuje a vyhazuje vystřelenou nábojnici. K vrácení závěru do krajní přední polohy slouží vratné ústrojí. Závěr se skládá z těchto základních součástí:", "section_level": 2}, {"title": "Činnost zbraně při střelbě.", "content": "Konstrukce závěru a systém jeho uzamčení je originální. Zbraň střílí z přední (uzamčené) polohy závěru. Funkce vnitřního mechanizmu Sa vz. 58 je založena na principu tlaku prachových plynů, odvedených po výstřelu z vnitřku hlavně šikmým plynovým kanálkem do plynového válce, umístěného nad hlavní. Ve válci plyny působí na píst, jehož pístnice se svým zadním koncem opírá o nosič závorníku a tak na něj impuls prachových plynů přenáší. Nosič závorníku se začne pohybovat vzad, po jeho posunutí o 12 mm vyjde závora, zvedaná závorníkem, vzhůru mimo vybrání pouzdra závěru a závěr je tím odemknut. Potřebná dráha vytvoří prodlevu, během níž opustí střela hlaveň a tlak prachových plynů poklesne na hodnotu bezpečnou pro odemčení závěru (tato dráha se nazývá podkluz). Odemčený závěr se pohybuje dozadu, přitom je vytažena z nábojové komory a vyhozena prázdná nábojnice. Nábojnici vytahuje vytahovač umístěný na závorníku a pevný vyhazovač v pouzdru zbraně (za zásobníkovou šachtou) ji vyhazuje doprava nahoru. Do přední polohy je píst s pístnicí vrácen samostatnou pružinou pístu. Celý závěr je do přední polohy vracen předsuvnou pružinou, umístěnou nad bicí pružinou. Přitom závorník podá z nábojiště nový náboj a zasouvá jej do nábojové komory. Závorník uzavře hlaveň a nosič závorníku pokračující v dopředném pohybu stlačuje závoru do vybrání v pouzdře závěru. Tím je hlaveň uzavřena a uzamčena.", "section_level": 3}, {"title": "Spoušť.", "content": "Spoušť potřebuje pro výstřel delší dráhu než většina podobných zbraní, je ovšem poměrně lehká.", "section_level": 2}, {"title": "Pojistka/selektor způsobu střelby.", "content": "Samopal je vybaven třípolohovým selektorem/pojistkou na pravé straně těla zbraně nad spouští. Při poloze křidélka pojistky dolů („0“) je zbraň zajištěna. Pojistka snižuje přenášecí páku mezi spouští a záchytem úderníku, takže úderník může být napnutý a bezpečně zajištěný. Při poloze dopředu zbraň střílí dávkou („30“) a v poloze dozadu jednotlivými („1“) ranami (pomůcka pro zapamatování: „třicet nepříteli, do země nic a jednu pro sebe“).", "section_level": 3}, {"title": "Činnost mechanizmu při střelbě jednotlivými ranami.", "content": "Natažený úderník má dva záchyty (pravý a levý). Při střelbě jednotlivými ranami je při stisknutí spouště stlačen levý záchyt. Pravý stále zadržuje úderník, dokud není hlaveň uzavřena a uzamčena. Až tehdy nosič závorníku stlačí vypouštěcí páku, která stlačí pravý záchyt. Uvolněný úderník urychlovaný zpruhou úderníku přímoběžným pohybem udeří na zápalník. Iniciace nábojů je mechanická, úderem zápalníku na zápalku náboje. Při zpětném pohybu přestane nosič závorníku stlačovat vypouštěcí páku a zároveň stlačí přerušovač. Úderník se pohybuje vzad společně se závěrem a zůstává zachycen oběma záchyty. Poté se opět stisknutím spouště může celý cyklus opakovat.", "section_level": 3}, {"title": "Činnost mechanizmu při střelbě dávkou.", "content": "Při střelbě dávkou je páčkou pojistky snížením mimo dosah nosiče závorníku vyřazen přerušovač. Úderník je také zachycen oběma záchyty. Po stisknutí spouště je snížen levý záchyt, přičemž pravý stále zadržuje úderník. Nosič závorníku po uzavření a uzamčení hlavně stlačí automatickou spoušť, čímž se uvolní pravý záchyt a úderník je uvolněn. Automatická spoušť rovněž zabraňuje odpalu náboje při nedovřeném závěru. Po iniciaci zápalky náboje nosič závorníku pohybující se dozadu uvolní vypouštěcí páku. Protože je vyřazen přerušovač, je levý záchyt stále stisknutou spouští držen mimo úderník. Ten je zachycen pouze pravým záchytem. Záchyt je opět snížen stlačením vypouštěcí páky po uzavření a uzamčení hlavně. Cyklus se opakuje, dokud je stisknuta spoušť nebo nejsou vystříleny všechny náboje. Pokud je uvolněna spoušť, zachytí se úderník i levým záchytem.", "section_level": 3}, {"title": "Pažba.", "content": "Pažba (nebo ramenní opěra) umožňuje správné opření samopalu o rameno střelce. Na levé straně pažby je umístěno zadní poutko. Je vyrobena z dřevité lisované hmoty, upevněna šroubem k tělu zbraně. První série Sa vz.58 měly díly z bukového dřeva, později došlo k používání dřevité lisované hmoty. Povolením jediného šroubu je možno snadným způsobem vyměnit standardní pažbu za ramenní sklopnou opěrku (používá ale jiný kratší typ šroubu). Nadpažbí je možno vyměnit po vysunutí čepu, podpažbí vyklepáním čepu (není určeno pro běžnou demontáž) a pistolovou pažbičku po povolení šroubu.", "section_level": 2}, {"title": "Zásobník nábojů.", "content": "Zbraň je vybavena střeleckou pohotovostí. Po vystřelení posledního náboje zůstane závěr zachycen vzadu. V této poloze je možné vyměnit zásobník nebo pomocí nábojového pásku rychle doplnit náboje v zásobníku. Nábojový pásek s deseti náboji se zasune do drážek v nosiči závorníku a tlakem palce se sloupec nábojů přesune do zásobníku (většina zahraničních zbraní stejné kategorie používá pro podobné nabíjení poměrně složité přípravky). Zásobník je vyroben z hliníkové slitiny a není zaměnitelný se zásobníkem k AK-47.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Vnější povrchová ochrana samopalu je provedena tepelně odolným a otěruvzdorným lakem. Pro zvýšení odolnosti je pod ochranným nátěrem povrch parkerizován a extrémně namáhané díly závěru jsou tvrdě chromovány.", "section_level": 2}, {"title": "Používané střelivo.", "content": "Ke střelbě ze samopalu vz. 58 se používá 7,62 mm nábojů vz. 43 těchto druhů Výcvikové náboje jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Ke každému samopalu vz. 58 patří příslušenství:", "section_level": 1}, {"title": "Souprava měrek a nářadí k sa vz.58.", "content": "Níže uvádím složení této vzácné soupravy, která se používá ke kontrolám předepsaných rozměrů dílů pro správnou funkci zbraně a výsledky kontroly slouží k zařazení do kvalitativní kategorie daného kusu zbraně. Používají armádní zbrojíři.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání Sa vz. 58 a AK 47.", "content": "Na první pohled se zdá, že je Sa vz. 58 jen další kopií slavného Kalašnikova AK-47. To je ovšem omyl. Konstruktéři samozřejmě vycházeli z tehdy existujících zbraní StG 44 a AK-47, ale nejdůležitější část zbraně, tj. její vnitřní mechanizmus, je kompletně odlišný a použitý systém uzamčení závěru nebyl doposud u zbraně této kategorie použit. Obecně má Sa vz. 58 vyšší kadenci ran (800 za minutu) než AK-47 (600 za minutu). Díky tomu je Kalašnikov zvladatelnější, ovšem méně předvídatelný než Sa vz. 58, který má větší zdvih hlavně. Díky většímu otvoru pro vyhazování nábojnic je u Sa vz. 58 menší šance zachycení nábojnice v komoře. Celá sestava závěru také na rozdíl od Kalašnikova zůstane po posledním výstřelu vzadu, což pomáhá vojákům určit stav střeliva. Obě zbraně jsou ovšem přes všechny systémové odlišnosti mimořádně spolehlivé. Československá armáda provedla srovnávací testy mezi Sa vz. 58 a AK-47, které měly novou zbraň s osvědčeným Kalašnikovem porovnat. Bylo vybráno několik samopalů od obou typů, ty byly rozebrány a z těchto dílů byly složeny dvě „nové“ zbraně. Poté bylo z každé zbraně vystříleno 20 000 kusů střeliva. Za střelcem stáli asistenti, kteří průběžně dobíjeli zásobníky. Střelec po vystřílení zásobníku proto jen dal ruku dozadu, dostal nový, nabil a pokračoval. Po každém třetím zásobníku ponořil celý samopal na chvíli do sudu s vodou, aby jej ochladil. Po skončení testu byly obě zbraně rozebrány a zjišťovala se míra jejich poškození. Obě zbraně (Sa vz. 58 i AK 47) obstály na výbornou. Za celou dobu testu se u obou vyskytla jedna závada. U Sa vz. 58 to byla prasklá vratná pružina závěru.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrada samopalu vz. 58 pro Armádu ČR.", "content": "Od osmdesátých let se hovořilo o modernizaci výzbroje armády, ke které ovšem dlouhou dobu nedošlo. Kandidátem na výměnu za pušku vz. 58 v devadesátých letech byl komplet CZ 2000 (LADA). Až 1. února 2010 byl oznámen vítěz výběrového řízení na přezbrojení části AČR novými útočnými puškami. Soutěž vyhrála Česká zbrojovka Uherský Brod se svojí novou zbraní CZ 805. AČR v prvním kole nákupu těchto zbraní pořídila 7 937 pušek. Ke kompletnímu přezbrojení by mělo dojít do roku 2020 po druhé etapě nákupu 9 700 kusů nového modelu této zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samopal vzor 58 (také nazývaný Sa vz. 58) je československá útočná puška určená k ničení živé síly a lehce obrněných cílů. Pracuje na principu odebírání plynů z hlavně a může střílet jednotlivými ranami nebo dávkou. Používá puškový náboj středního výkonu 7,62 × 39 mm vz. 43, zásobník je konstruován na třicet nábojů. Je ve výzbroji Armády České republiky, Slovenské armády a policejního sboru. Terminologicky nesprávně se vzoru 58 říká samopal, přičemž podle současné terminologie jde o útočnou pušku.", "tgt_summary": "Le Sa vz 58 (pour \"Samopal vzor 1958\" soit en français \"Pistolet mitrailleur modèle 1958\") est un fusil d'assaut tchécoslovaque. ", "id": 1009378} {"src_title": "Starý zákon", "tgt_title": "Ancien Testament", "src_document": [{"title": "Otázka kánonu, označení a dělení.", "content": "Rozsah biblického kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 samostatných knih (resp. 24, jelikož nerozdělují některé knihy na více částí jako křesťané). Protestanti přejali židovský kánon, tak jak se ustálil okolo roku 100. Katolická církev uznává kánon rozšířený i o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných celkem 46 spisů. Nejvíce knih má ve svém kánoně Etiopská ortodoxní církev – 54. Označení Starý zákon je křesťanské a „starý“ zde stojí v protikladu či jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je do jisté míry problematické, jelikož svádí k tomu, aby toto označení bylo chápáno jako „zastaralý zákon“. Již i křesťanští autoři navrhují používat buď židovské označení Tanach (akronym složený z \"Tóra\", \"Nevi'im\" (proroci) a \"Ktuvim\" (spisy); toto označení však nepostihuje deuterokanonické knihy), anebo např. \"První zákon\" (a pro Nový zákon pak užívat \"Druhý zákon\"). Podle klasického židovského dělení má Starý zákon tři části: Tóra, Proroci a Spisy. Křesťané jej obvykle dělí na čtyři části: pět knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a charakter.", "content": "Starý zákon vznikal v průběhu přibližně 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. n. l. Existují však i teorie opírající se o literární skladbu a historické skutečnosti první části knihy Genesis, které posunují stáří těchto textů před rok 1500 př. n. l., a tvrdící, že zápisy historie, jak bylo tehdy zvykem a považováno za důležité, pořizovali již praotcové (doba patriarchů bývá umísťována do období kolem r. 2000 př. n. l., někteří historici ji ale umisťují do doby 12.–13. stol. př. n. l., která je pravděpodobnější alespoň pro skupiny kolem Abraháma a Izáka) nejspíše na hliněné tabulky, které se předáváním dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil tento soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletích př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. n. l. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky. Ke správnému porozumění je nutné si uvědomit záměr textu a okolnosti, ve kterých text vznikal. Cílem tvůrců totiž ve většině případů nebylo objektivně vylíčit historické události, ale spíše tyto události interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je možné se přiblížit skutečnému průběhu historické události. Problematika historicity událostí je ztížena navíc ještě tím, že Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin. Mnohé knihy také původně nebyly určeny k literárnímu užití, ale byly určeny k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty Starého zákona procházely mnohdy dlouhým vývojem a v první fázi byly předávány ústně. Postupem doby však vznikala potřeba tyto texty zapisovat – zmínky o tomto procesu obsahuje i samotný text Starého zákona. Převedením ústní tradice do písemné podoby se však většinou modifikoval žánr, jelikož původní text byl vytržen z původního kontextu a vložen do prostředí nového. Zároveň byl text také ucelován – tato redakce, probíhající v 2. pol. 1. tisíciletí př. n. l., tak textu dala jeho konečnou podobu. I přes snahu text sjednotit v něm lze často rozlišit jednotlivé původní části a švy mezi nimi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starý zákon (v některých překladech Stará smlouva) je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky.", "tgt_summary": "L'Ancien Testament (en koinè (grec) : // ), aussi appelé Ancienne Alliance, Écrits vétérotestamentaires, Premier Testament ou Bible hébraïque, désigne l'ensemble des écrits de la Bible antérieurs à Jésus-Christ. L'Ancien Testament est donc la Bible juive, le \"Tanakh\". Pour les chrétiens, il forme la première partie de la Bible, la deuxième partie, appelée Nouveau Testament, étant constituée de l'ensemble des livres relatifs à la vie de Jésus-Christ (Évangiles, Actes des Apôtres, Épîtres de Paul et épîtres universelles, Apocalypse).", "id": 1620473} {"src_title": "Káva", "tgt_title": "Café", "src_document": [{"title": "Kávovník.", "content": "Kávová semena jsou semena plodů rostliny zvané kávovník. Jedná se o ovoce. Plod lze přirovnat k tvrdé třešni, nejen tvarem, ale i barvou, která bývá v době sklizně červená nebo červenofialová. Uvnitř plodu jsou ukryta dvě proti sobě položená semena – zelená kávová zrna. Tato rostlina patří do čeledi mořenovitých rostlin. Původně divoce rostoucí strom se pěstuje na kávovníkových plantážích na mnoha místech celého světa buď jako strom nebo keř. Existující druhy kávovníků se mezi sebou kříží a šlechtí se, aby bylo dosaženo větší odolnosti proti škůdcům, kteří pokud napadnou kávovníky na plantážích, mohou způsobit rozsáhlé škody. Například cizopasná houba dokáže totálně zničit i celé plantáže. Jako příklad této zkázy můžeme uvést ostrov Cejlon, kde musely být kávovníkové plantáže zcela nahrazeny čajovníky. Pravlastí kávovníku je africký kontinent, konkrétně Etiopie. Zde existuje oblast Kaffa, kde káva dodnes roste i divoce. Podle historie byla káva v období 13.–14. století převezena válečníky z Etiopie do Jemenu. Takto se káva dostala do Arábie, která je považována za kolébku kávy – nápoje. Její pěstování bylo ještě před 150 lety primární výsadou Arabského poloostrova a vývoz kávových zrn byl přísně zakázán. Největší podíl na rozšíření kávy do Evropy mají především Holanďané, kteří tajně převezli kávová zrna z Jemenu. V současné době se ovšem kávovníky pěstují po celém světě. Všude v oblastech, kde je pro jejich růst příznivé podnebí a další ekologické a ekonomické podmínky. Kávovníky v průběhu svého růstu potřebují dostatek vláhy i slunce, proto se jim nejlépe daří ve vlhkém tropickém pásmu. Každému druhu kávovníku ale vyhovuje trochu odlišné podnebí. Kávovníkové stromy nebo keře se dožívají poměrně vysokého věku (až třiceti let), ovšem v této době už poskytují nižší úrodu; nejvyšší výnosy dávají kávovníky po pěti až šesti letech. Co nejvyšším výnosům je třeba pomoci správnou péčí. Kávovníky se musí, stejně jako jiné pro nás méně exotické rostliny, pravidelně přihnojovat, prořezávat a chránit nově vzrostlé rostliny proti prudkému a žhnoucímu slunci. Z jednoho keře lze získat až 2,5 kg zelené kávy a z té 0,5 kg pražené kávy. Existují dva základní druhy kávovníků, které se odlišují růstem, svými nároky na pěstování i finální chutí kávy. Oblast, ve které kávovník roste, má rovněž vliv na chuť kávy. Kávovníky pěstované ve vyšších nadmořských výškách poskytují kávová zrna jemnější chuti a s nižším obsahem kofeinu. Na českém trhu se prodávají převážně směsi kávy, většinou se skládají z více základních druhů zrn. Teprve správnou kombinací vhodně zvolených druhů se vytvoří směs s harmonickou a ucelenou chutí. Tzv. „čisté druhy“ jsou k dostání spíše ve specializovaných obchodech. Směsi se většinou připravují ze zelených zrn a teprve pak se dohromady praží. Při výběru směsi jsou rozhodující nejen požadované vlastnosti, ale také cena. Aby výsledná káva byla co nejlepší chuti, záleží nejen na odrůdě pěstovaných kávovníků, ale především na sklizni plodů, následném zpracování kávových zrn, na správném pražení, uskladnění a expedování kávových žoků. Každá z těchto dílčích prací má pevná pravidla a jejich nedodržení se vždy projeví negativně na výsledné chuti kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy kávovníků.", "content": "Káva se často připravuje jako směs z různých druhů kávovníku. Nejčastěji se setkáváme s druhem kávovník robusta (\"Canephora\") a kávovník arabika (\"Arabica\"), méně používané kávovník liberijský (\"Liberica\") a kávovník šari (\"Excelsa\") se na trhu vyskytují zřídka. Arabika má podíl na světové produkci asi 70 % a robusta asi 25 %. Arabský kávovník roste ve větších nadmořských výškách (900–2800 m n. m.), často na sopečné půdě, či jako lesní forma (např. etiopská káva Harar či Wild Forest). Kávovníky rostoucí v těchto výškách jsou méně odolné proti škůdcům a chorobám, jsou také velmi choulostivé na mrazíky. Vyhovují mu mírnější teploty nepřesahující 24 °C. Zrna jsou větší než u robusty a během pražení i při samotné přípravě nápoje jsou velice citlivá na teplotu. Káva z tohoto druhu má nižší obsah kofeinu (běžně mezi 1-1,3%) a její chuť je jemná a nasládle lahodná. Tvoří až 70 % z celkové produkce kávy na světě. Její zpracování je poměrně náročné, zrna se zpracovávají takzvanou „mokrou metodou“, což znamená, že káva projde procesem fermentace. Tento způsob zpracování je finančně náročnější, a proto je také výsledná cena této kávy vyšší než u ostatních druhů. Druhým významným kávovníkem je robusta. Vyznačuje se tmavší barvou, výraznější, zemitější (drsnější), méně vytříbenou chutí než arabský kávovník. Zrnka jsou menší, obsahují cca 2x více kofeinu (asi 2-2,6%). Robusta není tolik náročná na pěstování, je odolnější proti škůdcům a poskytuje vyšší výnosy. Tomuto kávovníku vyhovuje stálejší počasí s vyššími teplotami. Nejlépe snáší teploty kolem 30 °C. Kávová zrna jsou zpracována tzv. „suchou metodou“, která není tak finančně náročná. Výsledkem je cena výrazně nižší. Používá se především do směsí s ostatními druhy. Ve směsi s arabikou snižuje cenu. Nejméně významným druhem kávovníku je Coffea liberica. Vzrůstem je ze všech druhů kávovníku nejvyšší. Dorůstá až 18 metrů (arabika 8 m, robusta 10 m). Je velmi silný a plody mají i velká zrna, která jsou hořké chuti. Liberica sice poskytuje velké výnosy, ovšem kvalita je považována za pouze průměrnou.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava kávy.", "content": "Příprava kávy má mnoho způsobů, nejčastěji se používá: filtrovaná káva (drip), espresso, vacuum pot, Aeropress, cafeteria (french press), mokka press, instantní káva, turecká mokka, v Česku a na Slovensku také tzv. turecká káva (která se však liší od kávy připravované v Turecku).", "section_level": 1}, {"title": "Espresso.", "content": "Espresso je způsob výroby kávy italského původu, ve kterém je malé množství téměř vroucí vody vytlačeno pod tlakem jemně mletými kávovými zrny. Výraz espresso pochází z italštiny, kde je příčestím inf. esprimere – „vytlačit“, ale též „vyjádřit“. Espresso je také základem pro jiné druhy kávy, včetně caffè latte, cappuccino, lungo, americano nebo flat white. Existují i alternativy k espressu. Pro každou jednotlivou přípravu je důležité především použít kvalitní čerstvě praženou kávu a čistou vodu. Je také důležité dodržet správný postup přípravy. Jedním z rozhodujících faktorů je správné mletí kávy. Zároveň se doporučuje především pro přípravy filtrovaných káv čerstvě a světle praženou kávu.", "section_level": 2}, {"title": "Turecká káva.", "content": "Turecká káva, tzv. „turek“ se připravuje slitím namleté kávy v šálku s vodou těsně pod bodem varu (nejlépe 98°C). Tato příprava kávy je populární a tradiční v Česku a na Slovensku. Tento způsob přípravy kávy není v jiných zemích obvyklý a má své nevýhody. V prvních minutách louhování se do nápoje uvolňují jen chuťové a aromatické složky. Prudké spaření kávy a delší louhování je ale velmi nešetrné a uvolňuje třísloviny, které mají za následek nakyslou až řezavou chuť kávy.", "section_level": 2}, {"title": "Turecká mokka.", "content": "Turecká mokka je tradiční způsob pití kávy ve Středomoří, především v Řecku, Turecku a na Blízkém východě. Pro přípravu se využívá kovová konvička zvaná „džezva, ibrik“. Turecká mokka je všeobecně asi jedna z nejsilnějších káv co se obsahu kofeinu týče. Přestože je silnější, je její chuť kultivovanější než u „českého turka“. Pravá turecká káva je ve většině případů připravována rovnou s cukrem a kořením. Používá se skořice, vanilka a kardamom. Káva bez těchto uvedených ingrediencí, včetně cukru, se pije jen při smutečních hostinách. Do džezvy nasypeme velmi jemně semletou kávu s kořením a cukrem v poměru cca 3:1, zalijeme studenou vodou (jen ve výjimečných případech mírně předehřátou), postavíme na tepelný zdroj a čekáme kdy káva poprvé vzkypí. Když obsah díky pomalému ohřevu uzavře zúženou část, dochází k nejdůležitější fázi přípravy, pomalé propařování. Jakmile káva vzkypí tak, že už by z džezvy přetekla, odstavíme ji na asi půl minuty a celý proces opakujme dle chuti a potřeby, obvykle celkem čtyřikrát. V žádném případě nápoj nepřivedeme k varu, káva připravená touto cestou zdaleka nedosahuje chuťových kvalit, které sebou už jako surovina nese. S vařící vodou se připravuje pouze a výlučně, pravý \"český turek\". Díky velmi jemnému mletí, které je pro tento způsob přípravy kávy nutné, se drží sedlina na dně džezvy, takže není třeba kávu filtrovat a můžeme jí pohodlně servírovat přímo do šálků bez plovoucích zrnek na hladině. Nápoj je díky této přípravě také vydatnější a podává se bez mléka, jen se sklenicí vody.", "section_level": 2}, {"title": "Další způsoby.", "content": "Může jít o \"filtrovanou kávu\", označovanou i jako \"drip\", nebo o přípravu kávy v \"kafetieru\" (cafetier, french press). Aeropress je příprava kávy v přístroji, kde je káva stlačována vzduchovým válcem přes filtrační papír. Metoda a přístroj byla vynalezena v roce 2005. Vacuum pot (kávový sifon) – jedná se o přípravu filtrované kávy. Káva je díky přetlaku vodní páry vytlačena přes filtr do skleněné nádoby. Moka, moka press, je způsob přípravy v kovové konvičce. Jsou typy konviček, které jsou kombinací kovu a porcelánu. Principem je, že voda se zahřívá až se změní v páru, která ze spodní části probublá přes kovové sítko naplněné kávou do vrchní nádobky, nebo přímo do šálků. Existují ale i tradiční přípravy kávy často spojené s místní kulturou jednotlivých zemí. Příkladem je příprava kávy ve Vietnamu nebo etiopský kávový obřad, kdy se káva sváží s keramické konvičce tzv. jebena (džebena).", "section_level": 2}, {"title": "Arabský rituál pití kávy.", "content": "U nás je znám především italský „rituál“ pití kávy; starší a trochu složitější je rituál arabský. Nabídnutou kávu prakticky nelze odmítnout. Kávu obvykle roznáší člověk, který je obdobou „našeho“ číšníka, má tácek a na něm šálky. Nabídne kávu, tu host vypije a pokud chce další, položí šálek na tácek dnem dolů, tedy do standardní pozice. Pokud však už další kávu nechce, položí šálek dnem vzhůru nebo na stranu. To je často pro Evropany i Američany trochu problém, stavějí šálky dnem dolů a „číšník“ jim s úsměvem nalévá další a další kávu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "V r. 2017 byla vypracována na základě 201 metaanalýz souhrnná studie kompletující dostupné poznání (do června 2017) týkajících se vlivu konzumace kávy na lidské zdraví; podkladem byly většinou observační studie, které dokládají vztah (korelaci), nicméně nejsou schopny prokázat příčinnou souvislost (viz korelace neimplikuje kauzalitu). Na populační úrovni je pití kávy spojeno s nižší celkovou úmrtností, s nižší úmrtností na kardiovaskulární onemocnění a s nižším výskytem rakoviny, zvláště rakoviny prostaty, dělohy, rakoviny kůže (melanomové i nemelanomové) a rakoviny jater. Dále je prokázána souvislost mezi konzumací kávy a lepšího metabolického zdraví, včetně nižšího výskytu diabetu typu 2, metabolického syndromu, žlučových kamenů, dnou a ledvinovými kameny. Zvláště statisticky výrazně je prokázán příznivý vztah mezi pitím kávy a jaterními potížemi (snížená pravděpodobnost jaterní fibrózy, jaterní cirhózy, úmrtnosti na jaterní cirhózu a chronického onemocnění jater). Konečně byl v literatuře publikován statisticky významná souvislost mezi pitím kávy a nižším výskytem Parkinsonovy choroby, klinické deprese a Alzheimerovy choroby. Celkově chybí statisticky přesvědčivé důkazy negativní účinků pití kávy s výjimkou těch, které se vztahují k těhotenství (pití kávy v těhotenství je spojeno s nízkou porodní hmotností, předčasnými porody i spontánními potraty a také s akutní dětskou leukémií) a dále s výjimkou negativní souvislosti vysoké konzumace kávy a zvýšeného rizika vzniku zlomenin u žen. Jako nejvhodnější množství kávy maximalizující předpokládané příznivé zdravotní účinky kávy byly doporučeny 3–4 šálky kávy denně. Takovéto množství kávy navíc neobsahuje dostatečné množství kofeinu, aby se mohl projevit jeho močopudný účinek a tudíž z hlediska příjmu tekutin je toto množství kávy shodné s pitím stejného množství vody.", "section_level": 1}, {"title": "Pití kávy a rakovina.", "content": "V roce 2016 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) konstatovala, že pití kávy nemůže klasifikovat jako karcinogen. Pouze pití horkých nápojů (včetně kávy) tato agentura klasifikuje jako pravděpodobný karcinogen pro člověka (skupina 2A).", "section_level": 2}, {"title": "Čerstvost kávy.", "content": "Káva vydrží opravdu čerstvá pouze několik dní max. týdnů. Pražená káva je tepelně opracovaný produkt. Obsahuje těkavé látky a oleje, které na vzduchu i v různých atmosférách žluknou. Většina prodávaných káv jsou již žluklé, vyčpělé kávy. Ať se jedná o obyčejné nejlevnější kávy typu robusta, tak i kávy renomovaných značek, na které lidi nenechají dopustit. Jak kávu správně skladovat? Káva je organická surovina, která si žádá správné skladování pro uchování své vynikající chuti a bohatého aroma. Jejími největšími nepřáteli jsou teplo, vlhkost, vzduch a světlo, proto je doporučeno ji od upražení co nejdříve spotřebovat. Kávu ukládáme do řádně vymyté neprůsvitné nádoby s gumovým těsněním, nejlépe z tmavého skla či plechu. Tuto nádobu dobře uzavřeme, zabráníme přístupu vzduchu ke kávě a uložíme ji do chladu a sucha. Ideálním místem bude kuchyňská skříňka nebo spíž. Vyhněte se kontaktu s kořením, káva často absorbuje okolní pachy a znehodnocuje se tak její chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Mletí zrnkové kávy.", "content": "Při přípravě kávy je nejlépe umlít pouze tolik kávy, kolik se přímo spotřebuje – mletá káva si nedokáže dlouho držet své aroma. To se rychle ztrácí – asi do 15 minut po umletí. Orientační hrubost mletí:", "section_level": 1}, {"title": "Plantážní káva.", "content": "Tímto pojmenováním se typicky rozumí jakostní jednodruhová káva, která má původ v nějakém konkrétním zeměpisném místě, kde byla sbírána. Podle těchto oblastí se také odvíjí konkrétní typické chuťové vlastnosti kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kávy.", "content": "Kávu lze rozdělit do několika skupin podle způsobu a okolností zpracování:", "section_level": 1}], "src_summary": "Káva je nápoj z upražených a rozemletých semen plodů kávovníku. Označují se tak i samotná semena, případně semena rozemletá na prášek. Káva je charakteristická svou silnou vůní (aroma) a černou barvou. Obsahuje mimo jiné alkaloid kofein, který povzbuzuje srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak. Především se káva pije pro své povzbuzující účinky. Je také velmi oblíbeným nápojem při setkávání lidí a je často podávána po jídle (jako jakási „tečka“ či pro lepší trávení). K největším producentům patří Brazílie, Vietnam, Kolumbie a Indonésie. Nejčastěji se pije káva ze zrnek druhu arabika a robusta. Káva je druhou nejprodávanější komoditou na světě (po ropě).", "tgt_summary": "Le café (de l'arabe القهوة : Elqahwah, \"boisson stimulante\") est une boisson énergisante psychotrope stimulante, obtenue à partir des graines torréfiées de diverses variétés de caféier, de l'arbuste caféier, du genre \"Coffea\". Il fait partie des trois principales boissons contenant de la caféine les plus consommées dans le monde, avec le thé et le maté. ", "id": 1750320} {"src_title": "Request for Comments", "tgt_title": "Request for comments", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jednotlivé RFC dokumenty vydává editor RFC podle příkazů Internet Architecture Board. Každé RFC má při zveřejnění přiděleno číslo. Žádné jednou vydané RFC se nikdy neruší, pouze se v budoucnu může upravit vydáním novějšího RFC. Všechna RFC lze volně získat na adrese https://www.ietf.org/standards/rfcs/ a na mnoha dalších místech. Každé RFC je dostupné v podobě čistého ASCII textu (v angličtině), ze kterého se tvoří i další verze (např. HTML, PDF apod.). Na rozdíl od klasických norem a standardů vydávaných klasickými normotvornými institucemi (jako např. ISO, ANSI apod.) vznikají RFC poněkud jiným způsobem. Původními autory jednotlivých RFC jsou obvykle konkrétní experti, kteří se snaží řešit konkrétní problém, jehož řešení nabídnou ve formě návrhu RFC Internetové veřejnosti (jako tzv. \"Internet Draft\"). Pokud je dané řešení (často již dobře fungující v rámci nějakého pilotního provozu) uznáno za přínosné, dokument se vydá jako RFC. Toto pragmatické řešení standardů sestavovaných jednotlivci či malými skupinami na základě praktických zkušeností má mnohé výhody oproti formálnějším procesům standardizačních komisí u úřadů typu ISO. Standardy vytvořené pomocí RFC jsou (vzhledem k neexistenci jakékoli skutečné moci na jejich vynucování) až na výjimky dodržovány, přičemž pomohly rozšíření Internetu do dnešních celosvětových rozměrů. Jistá neformálnost procesu vytváření RFC dokumentů se zrcadlí v tradici vydávání žertovných RFC, které jsou publikovány obvykle na apríla každého roku. Bližší informace o procesu tvorby RFC jsou uvedeny v (\"The Internet Standards Process, Revision 3\"). První RFC dokument (, \"Host Software\") napsal Steve Crocker z Kalifornské univerzity a byl vydán 7. dubna 1969.", "section_level": 1}], "src_summary": "RFC (, tj. \"žádost o komentáře\") je v informatice označení řady dokumentů popisujících internetové protokoly, systémy apod. Jak název napovídá, RFC jsou považovány spíše za doporučení než normy (standardy) v tradičním smyslu (jako je například ČSN nebo ISO). Přesto se RFC dokumenty řídí drtivá většina Internetu. Vše je založeno na principu: „dodržuj doporučení, nebudeš mít problémy“ (při komunikací s jinými účastníky Internetu).", "tgt_summary": "Les (RFC), littéralement « demande de commentaires », sont une série numérotée de documents officiels décrivant les aspects et spécifications techniques d'Internet, ou de différents matériels informatiques (routeurs, serveur DHCP). Peu de RFC sont des standards, mais tous les documents publiés par l'IETF sont des RFC. ", "id": 536018} {"src_title": "Pivo", "tgt_title": "Bière", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pivo je tradičním a populárním nápojem, který má na území Česka dlouhou tradici. Řadí se mezi alkoholické nápoje s relativně nízkým obsahem alkoholu (30–50 g v jednom litru). Kromě alkoholu obsahuje pivo také přibližně 2 000 dalších látek. Obsahuje významné množství vody, takže se jedná o výrazně zavodňující nápoj, dále obsahuje také sacharidy v podobě „rychlých kalorií“, bílkoviny, hořké látky chmele, polyfenolické sloučeniny, oxid uhličitý, vitamíny a minerální látky. Kombinace těchto složek dává fyziologicky vyrovnaný roztok, který je v rovnováze s osmotickým tlakem krve. Významné je zastoupení minerálů v pivu, kde se nachází kromě draslíku a sodíku, které jsou zde v příznivém poměru, také chloridy, vápník, fosfor, hořčík a křemík. Z vitamínů obsažených v pivu jsou nejvýznamnější vitaminy skupiny B – thiamin (vitamin B1) (3 % denní spotřeby v jednom litru piva), riboflavin (vitamin B2) (20 %), pyridoxin (vitamin B6) (31 %), niacin (45 %) a kyselina listová (52 %). Jeden litr piva obsahuje přibližně 400 – 500 kilokalorií představujících přibližně 20 % denní spotřeby, což je méně než má například jablečná šťáva, a 200 mg biologicky aktivních látek. Pivo je možno používat jako nápoj vhodný k utišení žízně, ale též pro jeho nutriční hodnotu, především vhodnou vyváženost iontů a minerálních látek, vitaminů a polyfenolů (flavonoidů) s antioxidačním účinkem, který ovšem nemusí být pozitivní. Příznivé účinky piva na lidský organismus se mohou projevit při jeho střídmé konzumaci, kdy nepřevažují negativní účinky alkoholu. Ovšem i střídmé pití však pravděpodobně škodí, protože studie jsou často ovlivněny vlivy systematických chyb, kdy do skupiny abstinentů například spadají lidé, kteří nepijí ze zdravotních důvodů. Pivo obsahuje hořké chmelové látky, které mají pozitivní vliv na sekreci žluči, která přímo podporuje trávení. Současně výrazně podporuje chuť k jídlu, což může při nestřídmé konzumaci pokrmů vést k nárůstu tělesné hmotnosti. Hořká chuť ale lidem neimponuje. Čím vyšší obsah flavonoidů pocházejících z obilnin a chmelu pivo obsahuje, tím vyšší je jeho antioxidační účinek. Obsah flavonoidů zvyšujeme delší a intenzivnější extrakcí sladu, zvýšením množství sladu, resp. přidáním sladu nebo výtažku z dalších obilnin a obilovin, u bylinných a ovocných piv rovněž z bylin a ovoce. Z různých druhů ovoce nejvyšší antioxidační účinky mají flavonoidy ostružin a malin. Barvení kulérem (karamelem) nebo pražením sladu je sice pro pivo charakteristické, avšak antioxidační hodnotu piva nezvyšuje. Ovšem ovocné šťávy (nebo přímo samotné ovoce) obsahují větší počet flavonidů, aniž by obsahovaly alkohol. Uvádí se, že konzumace piva má příznivé účinky na dobrou náladu, podporu krevního oběhu, snížení rizika srdečních příhod a působí proti vysokému krevnímu tlaku. Konzumace piva může vést k rozvoji alkoholismu s poškozením zdraví. Avšak nejen alkohol, ale jiné látky dlouhodobou konzumací způsobují především tato onemocnění a zvýšenou úmrtnost: cirhóza jater, kolorektální karcinom, karcinom prsu, diabetes mellitus a další. Podle IARC je každý alkoholický nápoj považován za prokázaný karcinogen.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah alkoholu.", "content": "Pivo může obsahovat od 0,5 do cca 20 procent alkoholu, ale v českých pivech je alkoholu nejčastěji mezi 4–6%. Lidské tělo je schopno odbourávat alkohol dle individuálních měřítek, které záleží na hmotnosti, pohlaví, zdravotním stavu, stupni únavy a dalších faktorech. Doba, za kterou se z těla odbourá alkohol uvolněný po konzumaci piva, se dá jen nepřesně odhadovat. Obecně platí zásada, že čím je člověk obéznější, tím pomaleji se alkohol z jeho těla odbourává. Orientačně se občas uvádí čas okolo 2 hodin a 10 minut pro 80 kg vážícího muže u 10° piva a 3 hodiny a 50 minut u ženy o hmotnosti 60 kg. Pro 12° pivo se pak uvádí při stejných fyziologických parametrech doba 2 hodiny a 50 minut respektive 4 hodiny a 30 minut. Jedním ze základních faktorů schopnosti odbourávat alkohol je enzym ADH – alkoholdehydrogenáza. Tento enzym však některým národům úplně chybí (eskymáci, indiáni, některé asijské národy). V právním řádu České republiky se pivem zabývá zejména vyhláška č. 335/1997 Sb., která provádí zákon o potravinách (zákon č. 110/1997 Sb.). Vyhláška obsahuje jak definici piva, tak požadavky na výrobu a jakost, rozdělení druhů piva a jeho označování.", "section_level": 2}, {"title": "Složení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Voda.", "content": "Voda je při výrobě piva nejdůležitější ze základních surovin, která je využívána pro samotnou výrobu nápoje, tak i v procesech, které s výrobou souvisí, z čehož vyplývá, že pro výrobu piva je potřeba velké množství vody – na 1 litr vystaveného piva je spotřebováno čtyřikrát až osmkrát více vody. Její použití přímo ovlivňuje kvalitu výsledného produktu. Pivovary jsou tak budovány v místech, kde jsou výrazné zdroje kvalitní vody.", "section_level": 2}, {"title": "Chmel.", "content": "Chmel je jedna ze základních surovin pro výrobu piva, která mu dodává charakteristickou nahořklou chuť pomocí chmelových pryskyřic a chmelové aroma vlivem silic. Pro přípravu piva se používají samičí chmelové hlávky, které se zpracovávají na tzv. \"chmelové produkty\". Jedná se o granule připravené z hlávek po usušení, rozemletí a následné peletizaci. Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě. Řadí se do skupiny jemných aromatických chmelů. Chmel je na území Česka pěstován ve třech hlavních oblastech – žatecké, úštěcké a tršické, a to již od 8. století. Chmelové hlávky jsou chemicky složité, jelikož obsahují např. alfa kyseliny známé jako humulony.", "section_level": 2}, {"title": "Slad.", "content": "Slad se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných druhů obilí, nejčastěji ječmene či méně často pšenice, které mají výrazný podíl na výsledné chuti piva, jeho barvě a aromatu. Rozlišuje se \"světlý\" a \"tmavý slad\" (slad plzeňský a bavorský) podle barvy a dále jsou slady speciální (karamelový, pražený, diastatický apod.). Pro výrobu piva se využívá ječné zrno, tzv. obilka, která se skládá z obalu, zárodku klíčku a endospermu. U sladu se následně sleduje hlavně klíčivost a klíčivá energie. Příprava sladu probíhá ve sladovnách, kde je sklizené obilí v případě světlého sladu nejprve přibližně po 3 dny máčeno v měkké vodě, aby se dosáhlo toho, že zrna vstřebají přibližně 45 % své váhy vody. Následně je rozloženo ve vrstvě silné mezi 10 a 15 cm a nechává se naklíčit. V průběhu klíčení se zrno několikrát obrací. Klíčení zrna končí v době, kdy klíček dosahuje přibližně 3⁄4 délky zrna. Vzniká tak \"zelený slad\", který podstupuje několik fází sušení nejprve o teplotě 35, pak 50 a 60 °C, na závěr se provádí závěrečná fáze sušení za stálého větrání, kdy se pohybuje teplota mezi 75–80 °C. Kvalitní sladovnický ječmen po vysušení obsahuje 62–65 % škrobu v sušině. Nejnižší teplotou sušený světlý slad je vyráběn v Česku pro piva plzeňského typu. Při použití vyšší teploty se získává slad vhodný pro výrobu piva pale ale malt či alternativního pojmenování „vídeňského“ typu. Pokud je použitá teplota ještě vyšší, vzniká slad pro bavorský typ. Při nárůstu teploty následuje tmavý slad zbarvený do hnědé až karamelové barvy, užívaný pro výrobu tmavých piv. Malá část sladu se také praží ve speciálních pražících bubnech a je následně využívána k dochucení tmavých piv. Tímto procesem se získá škrobovitý roztok, který je důležitý pro uvolnění fermentovaných cukrů.", "section_level": 2}, {"title": "Kvasinky.", "content": "Kvasinky jsou mikroorganismy používané v biotechnologické výrobě piva – pivovarnictví. Podle druhu (průběhu) fermentace jsou pro svrchní kvašení (cca 20 °C; průběhem fermentace kvasinky na hladině) používány kvasinky \"Saccharomyces ceravisiae\", pro spodní kvašení (5–10 °C; během fermentace kvasinky sedimentují) \"Saccharomyces pastorianus\". Některá piva jsou kvašena i spontánním kvašením, tedy za použití divokých kvasinek a mikroorganismů přítomných v místě výroby bez dodatečného dodání čisté kvasničné kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Pěna.", "content": "Pivo obsahuje oxid uhličitý, který vytváří v pivu bublinky a pěnu. Čepované pivo je pak charakteristické krémovou pěnou. Kvalitní pěna by měla udržet lehčí minci. Pěna tlumí povrchové vlnění hladiny piva.", "section_level": 2}, {"title": "Historie piva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie piva ve světě.", "content": "Princip přípravy je po staletí stejný, ale postupně se významně zdokonalovaly jednotlivé technologické kroky a zařízení. Primitivní přípravu piva postupně nahradila řemeslná výroba a v polovině 19. století průmyslová výroba. Za kolébku piva se považuje Mezopotámie, oblast tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufratem a Tigridem. Již v 7. tisíciletí před n. l. zde pěstovali obilí Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané. Předpokládá se, že pivo bylo objeveno náhodně, díky tehdejšímu skladování obilí v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíše natekla voda a došlo ke kvašení, jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí. Následně se začaly z obilí připravovat kvašené nápoje cíleně, což byl jakýsi druh piva Sumery nazývaný \"kaš\", Babyloňany \"šikarum\". Vaření piva bylo do rozvoje technické metody jeho přípravy většinou doménou žen. Nicméně se objevily i archeologické důkazy, že pivo může být i starší a že původní motivací výroby bylo šlechtění obilnin. Sumerské pivo kaš bylo na rozdíl od současného piva připravováno bez chmele, který v té době ještě nebyl znám. Kaš vznikal z ječného chleba a sladu, které byly společně umístěny do velikého džbánu, ve kterém docházelo ke kvašení. Bez přítomnosti chmelu kaš nezískával hořkou chuť a pro její dodání se muselo využívat jiného postupu. Většinou se využívalo pražení chleba v horkém popelu či přidávání zelené hořčice či sezamových semínek. Po objevení kvašení sladu začalo vznikat mnoho druhů piva, které se lišily od sebe barvou a chutí. Okolo roku 3000 př. n. l. bylo pití piva rozšířeným zvykem. Tehdejší pivo nepodstupovalo proces filtrace, což mělo za následek přítomnost velkého množství mechanických částic a to, že pivo nebylo čiré. Z tohoto důvodu se pro pití využívalo obilné stéblo, které fungovalo jako slámka. O tisíc let později v Chammurapiho zákoníku z 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí i první zmínky o veřejných provozovnách, kde bylo možné pivo zakoupit. Zákoník upravoval tresty pro nepoctivé šenkýřky, pro které mělo být trestem vhození do vody nebo dokonce smrt utopením. Další záznamy o přípravě piva pocházejí ze starověkého Egypta, který je občas považován za původní zemi objevu piva. Staří Egypťané používali pro kvasicí nádobu používanou při výrobě slovo \"namset\", které nejspíše pochází z akkadského slova \"namzítu\". Egypťané používali pro výrobu piva ječmen, ze kterého vyráběli slad a různé typy pšenice namísto chmele. Absence chmelu pak měla za následek, že pivo mělo nasládlou chuť, podobnou spíše dnešnímu kvasu. V době antiky se pivo nacházelo na okraji zájmu, jelikož konzumaci v oblasti Středomoří jasně dominovalo víno. Staří Řekové pivo nepili vůbec, mezi Římany bylo oblíbeno pouze u vojáků, zvlášť v pohraničních oblastech, kde panoval nedostatek vína. V oblastech Evropy obývané Kelty se piva pilo více, ale nejváženějším nápojem Keltů byla medovina. Oproti tomu germánské kmeny i nadále preferovaly výrobu a konzumaci piva. Mezi další oblasti, kde byla konzumace piva hojně rozšířená, patří oblasti pod nadvládou Vikingů v oblastech severní Evropy. Pivo se zde ale konzumovalo teplé, což např. v Polsku přetrvalo i do mnohem pozdější doby. Současně zde došlo k objevení metody, která umožňovala výrobu silnějšího piva. Jednalo se o metodu tzv. \"vymrazování piva\", během kterého pivo zmrzlo a vzhledem k rozdílné teplotě tání vody a alkoholu došlo k nárůstu obsahu alkoholu v pivě. Předpokládá se, že se obsahem alkoholu blížilo k dnešním ležákům. Předpokládá se, že právě Keltové a Germáni krátce po změně letopočtu začali do piva přidávat chmel. V roce 1516 byl vypracován bavorský Reinheitsgebot („záruka čistoty“), aby zajistil produkci kvalitního piva. „\"Zákon o čistotě piva\"“ (německy \"Reinheitsgebot\", \"Deutsche Reinheitsgebot\" nebo \"Bayerische Reinheitsgebot\") znamená, že pivo obsahuje pouze chmel, slad, kvasinky a vodu., Značné obliby dosáhlo pivo v 19. století, kdy hlavnímu konkurentovi v podobě vína hrozilo zničení hmyzím škůdcem z rodu Phylloxera. V roce 1876 vydává Louis Pasteur dílo \"Studie o pivu\", ve kterém podrobně popisuje novodobou technologii pro výrobu piva založenou na filtraci a pasterizaci piva. Současně po celé 19. století narůstaly poznatky o přípravě, kvašení a filtraci piva. Současně v roce 1876 je založen první pivovar určený k masové produkci piva. Stal se jím americký pivovar Budweiser. V druhé polovině 20. století došlo ke změně trendů vyrábět většinu piva v masových pivovarech a začaly se zakládat malé pivovary, které se v první fázi objevily převážně na území Velké Británie. Unifikovaná piva vyráběná moderními metodami vaření piva, např. CK tanky (cylindrokonické tanky, CKT) a dodatečným ředěním třinácti- až patnáctistupňového piva vodou obohacenou oxidem uhličitým na požadovanou stupňovitost pomocí tzv. HGB systému, mají lehce pejorativní označení \"„europivo“.\"", "section_level": 2}, {"title": "Historie piva v Česku.", "content": "Archeologický výzkum území českých zemí přinesl důkazy, které dokládají, že i dřívější obyvatelé tohoto území připravovali kvašené nápoje z obilí. K dispozici jsou podrobnější údaje o přípravě piva keltskými Bóji, germánskými kmeny Markomanů a Kvádů a Slovany bájného praotce Čecha, kteří přišli na území českých zemí a trvale se zde usadili. Nejstarší doložený český pivovar je Břevnovský klášterní pivovar v Břevnovském klášteru, který byl založen roku 993. Prvým dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva. Nejstarším dokladem o pěstování chmele na území českých zemí je nadační listina ze 30. let 11. století knížete Břetislava. Největší rozkvět výroby piva na území českých zemí nastal ve 12. století, kdy měl na území státu právo vařit pivo kdokoliv. V těchto starých dobách pivo vařily velmi primitivním postupem ženy v každé domácnosti. Nesloužilo jenom jako nápoj, ale připravovaly se z něj různé pokrmy jako polévky, kaše a omáčky. Rozvoj řemeslné výroby piva nastal od 13. století se zakládáním nových královských měst, která dostávala od panovníka řadu privilegií. Pro rozvoj pivovarství bylo důležité přidělení práva várečného a práva mílového (zrušeno v roce 1788). Později tato práva získala i poddanská města od příslušné šlechty. Velký význam pro rozvoj pivovarství a kvalitu piva měly v českých zemích sladovnické cechy. Určovaly, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontrolovaly jeho kvalitu a na rozdíl od okolních zemí dohlížely i na to, aby pivo vařil jen ten, kdo se v tom oboru řádně vyučil. Proto byla česká piva již ve středověku velmi kvalitní a v hojné míře se vyvážela do okolních zemí i na dvory jiných panovníků. Ve 14. až 15. století zbohatlí měšťané sdružovali své finanční prostředky a zakládali společné městské pivovary. Ke konci středověku a kolem poloviny 16. století se rozvíjela výroba piva ve šlechtických pivovarech, stabilně se udržovala či rozšiřovala v klášterních pivovarech, které méně podléhaly vlivům politických a hospodářských změn. Městské řemeslné pivovarství začalo upadat po roce 1547, kdy se řada měst vzbouřila proti nadvládě Habsburků a poté jim byl konfiskován majetek. O velkou reformu výroby sladu a piva, která byla prvním krokem v rozvoji typických vlastností současných českých piv, se zasloužil v 18. století český sládek František Ondřej Poupě (1753–1805). Navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad, upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pivovarskou školu, která byla zřejmě první svého druhu v Evropě a absolvovala ji řada nejen českých sládků, ale i pivovarníků ze zahraničí. Významným mezníkem v českém pivovarství bylo založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešního Prazdroje) v roce 1842, který vyráběl výhradně spodně kvašená piva. Pivo mělo velmi dobrou kvalitu a během krátké doby všechny pivovary v Čechách a na Moravě zavedly tuto technologii výroby. V polovině 19. století nastal zlatý věk českého pivovarství, které silně ovlivnilo vývoj tohoto oboru na celém světě. Je to období zahájení průmyslové výroby sladu a piva. Vynikající rozvoj českého pivovarství a kvalita jeho výrobků byla podpořena třemi základními faktory: optimálními podmínkami pro pěstování surovin sladovnického ječmene a chmele, orientací rozvíjejícího se strojírenského průmyslu na výrobu sladařských a pivovarských zařízení (vyvážela se záhy do 400 zemí) a zajištěním jak středoškolské, tak vysokoškolské výuky pivovarských odborníků. V té době se uvolnila možnost výstavby pivovarů a v Čechách vzniklo okolo 30 nových měšťanských, akciových a soukromých pivovarů. Postupně se zvyšovala celková výroba piva koncentrovaná do větších pivovarů, malé pivovary zanikaly. Pivo se vyváželo prakticky do celého světa. V roce 1918 nová Československá republika převzala z bývalé habsburské monarchie asi 60 % výrobního potenciálu pivovarů, celkem 562 pivovarů bylo v poměrně špatném stavu. Katastrofu českému pivovarnictví jako veškerému světovému vývoji přinesla druhá světová válka. Po válce řada uzavřených pivovarů již neobnovila svoji činnost. Pivovarský a sladařský průmysl byl postupně v celé Československé republice zestátněn a centrálně řízen. V době socialistického režimu nebyly do pivovarů a sladoven vkládány potřebné finanční prostředky na modernizaci. Přesto pivovarský obor zajistil na domácím trhu dostatek piva a byl schopný vyvážet pivo a slad nejen do tzv. socialistických zemí, ale i na náročný trh kapitalistických oblastí světa. Po 2. světové válce byly v českých zemích postaveny pouze dva pivovary: Radegast a Most. Druhý jmenovaný byl v roce 1998 uzavřen. Sladoven bylo postaveno pět. Na Slovensku bylo postaveno v období socialistického Československa osm pivovarů. Po roce 1989 proběhla privatizace pivovarů, mnohé zanikly, do některých vstoupil zahraniční kapitál. V roce 2003 bylo v České republice 36 sladoven, které vyrobily 483 693 tun sladu. Z toho vývoz činil 213 324 tun (44,10 %). Činných průmyslových pivovarů bylo v roce 2007 48, vyrobily 18 548 314 hl piva, z toho bylo vyvezeno 2 129 848 hl (11,48 %), roční spotřeba na jednoho obyvatele činila 160,9 l piva. Sedm největších pivovarů pokrývá 84 % produkce českého piva (jedná se o pivovary Plzeňský Prazdroj, Budějovický Budvar, Staropramen, Královský Pivovar Krušovice, PMS Přerov, Drinks Union a Starobrno).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení piva.", "content": "Pivo se rozděluje z několika různých hledisek, z nichž nejdůležitější jsou: stupňovitost, barva a pivní styl.", "section_level": 1}, {"title": "Stupňovitost.", "content": "Stupňovitost piva se udává v EPM (extrakt původní mladiny, nebo se také nazývá stupnice Ballinga), který udává obsah všech extraktivních látek v mladině. Jedná se především o cukry (zkvasitelné a nezkvasitelné). Ze zkvasitelných cukrů pak při kvašení piva vzniká alkohol. Stupňovitost piva tedy udává plnost (hutnost) piva → 10° tedy obsahuje 10 % těchto látek, 12° pak 12 %, atd. → čím více extraktivních látek, tím plnější pivo. Z tohoto také vyplývá, že stupňovitost je přímo úměrná obsahu alkoholu (čím více zkvasitelných cukrů mladina obsahuje, tím více vznikne při vaření piva alkoholu). Rozdělení piva dle stupňovitosti není jednotné a liší se podle zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Takto rozděluje pivo předpis č. 335/1997 Sb. Ministerstva zemědělství a v současné době (rok 2016) probíhá změna z důvodu jeho nepřesnosti a zastaralosti.", "section_level": 3}, {"title": "Barva.", "content": "Barva piva popisuje pivo z hlediska zrakového vnímání piva. Dle platných český zákonů rozlišujeme pivo světlé, polotmavé, tmavé a řezané. ", "section_level": 2}, {"title": "Pivní styl.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Svrchně kvašená piva.", "content": "Svrchně kvašená piva obvykle kvasí při teplotách kolem 15-20 °C, někdy však i vyšších. Ve většině případů vytváření na povrchu kvasícího piva pěnu způsobenou stoupajícím CO spolu s kvasnicemi. Od toho se tato piva nazývají svrchně kvašená. Doba kvašení těchto piv se obvykle pohybuje kolem tří týdnů, v některých případech však mohou kvasit i několik měsíců.", "section_level": 3}, {"title": "Výroba piva.", "content": "Principem výroby piva jako alkoholického nápoje z obilí jsou dva procesy. Zaprvé je to rozštěpení v obilných zrnech přítomných složitých cukrů (škrobu) na jednoduché zkvasitelné cukry. Zadruhé je to následné zkvašení těchto jednoduchých cukrů pomocí kultury mikroorganismů (zejména kvasinek). Nedílnou součástí výrobního procesu je smíchání surovin s vodou a tím převedení využitelných látek do vodného roztoku. Základem pro výrobu piva je slad. Ten vzniká ve sladovně naklíčením obilných zrn a jejich šetrným usušením za určité teploty v závislosti na druhu sladu. Následuje přesun suroviny do pivovaru.", "section_level": 2}, {"title": "Vystírání a rmutování.", "content": "V začátku samotné výroby piva se slad šrotuje (rozemele) a smísí se s vodou. V této směsi se za zvyšující se teploty vlivem enzymů štěpí v zrně obsažený škrob na zkvasitelné cukry, které přecházejí do roztoku. Tato procedura je prováděna v provozu nazývaném varna. V závislosti na zemi původu se využívají rozdílné metody. Na Britských ostrovech je oblíbená metoda spařování, která je velmi podobná přípravě čaje. Během jedné až tří hodin je slad vystavován teplotě okolo 65 – 68 °C. V kontinentální Evropě oproti tomu převládá tzv. dekokční proces, který je proti spařování složitější procedurou. (Jeho výsledkem je roztok, ve kterém došlo k důslednějším přeměnám škrobu na cukry a štěpení bílkovin.) Proces je založen na přečerpání části várky z \"vystírací kádě\" do zvláštní nádoby \"rmutovacího kotle\" (pánve), kde je tato část uvedena do varu a dojde v ní k narušení škrobnatých útvarů, což umožňuje lepší přístup enzymů k molekulám škrobu po opětovném smíchání s chladnější částí. Začíná se zpravidla na teplotě 35 °C. Postupným zvyšováním teploty se dosáhne až maximální teploty okolo 76 °C.. Při rmutování (klasickém i dekokčním) se zařazují prodlevy při jednotlivých teplotách (cukrotvorná, bílkovinoštěpná atd., kvůli enzymatickým procesům – např. enzymů alfa a beta amyláza).", "section_level": 2}, {"title": "Scezování.", "content": "Výsledkem obou metod je rmut, který je přečerpán do tak zvané „scezovací kádě“. V počáteční fázi scezování vytvoří hrubé částice – většinou obaly zrn, tzv. pluchy – filtrační vrstvu zvanou mláto, kterou opouští čirá sladina. Zbylé využitelné podíly zachycené v mlátě se vymývají skrápěním či promýváním vrstvy mláta teplou vodou. Výsledkem je sladká tekutina zvaná sladina, která vzniká filtrováním (scezováním) na nebo v moderním zařízení zvaném „sladinový filtr“.", "section_level": 2}, {"title": "Chmelovar.", "content": "Chmelovar je proces, kdy je sladina uvedena do varu po dobu 60–90 minut. V této době je do vznikajícího piva dodávána důležitá surovina pro získání chuti – chmel. Chmel se v závislosti na druhu piva a preferencích sládka může přidávat jak v přírodní formě šišek, tak i lisovaný či v podobě tekutého extraktu. Chmel se může do vařeného piva přidávat vícekrát než jednou, a to až třikrát. Platí obecné pravidlo, že čím dříve je chmel do piva přidán, tím hořčí chuť pivo bude mít. Smícháním roztoku s chmelem vzniká mladina. Dále dochází při chmelovaru vlivem hořkých látek (pryskyřic a kyselin) k vysrážení tzv. \"klků\", tedy chuchvalců bílkovin a chmelových zbytků. Mladina se poté přečerpává do odkalovacího zařízení (dříve tzv. štoky, nyní například vířivá káď, kde dojde k odstranění chmelových zbytků a klků před zchlazením a kvašením).", "section_level": 2}, {"title": "Značení piva.", "content": "Vedle obecných náležitostí pro označení piva (dle vyhlášky č. 324/1997 Sb.) je nutno podle vyhlášky č. 335/1997 Sb. pivo označit: názvem druhu a skupiny (např. pivo ležák), obsahem alkoholu v procentech, zda jde o světlé, či tmavé pivo, a některými dalšími údaji. Přesný údaj o extraktu původní mladiny není nutno povinně zveřejňovat. (Označení stupňovitostí bylo opuštěno v devadesátých letech 20. století). Místo stupňů je nutno uvádět tzv. extrakt původní mladiny (EPM) – a to v procentech hmotnostních (např. 12% pivo; pozor – tato procenta si nelze plést s procenty alkoholu, která se u běžných piv pohybují mezi 4–5 %), za podmínky, že ho výrobce zaručuje. Není-li ve výrobě zaručena přesnost EPM (resp. z jiných důvodů, rozhodne-li se tak výrobce, např. z důvodů daňových), postačí uvedení druhu piva podle vyhlášky (viz výše druhy piva podle míry EPM). Označení druhu piva je ale nutno použít vždy (i při uvedení EPM). \"Příklady\" značení: a) \"nesprávné\" značení: pivo 10stupňové, pivo 12stupňové, jedenáctka, silné 14stupňové pivo; b) \"správné\" značení piva: pivo výčepní, pivo ležák, speciál 14 %.", "section_level": 1}, {"title": "Konzumace piva.", "content": "Pivo je celosvětově rozšířený nápoj, který se těší velké oblibě hlavně v oblastech střední Evropy, jmenovitě na území Česka, Slovenska, Rakouska a Německa. Dále pak v zemích západní a severní Evropy, jako jsou Dánsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie a Irsko.", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce. Na druhém místě se nachází USA s 232,8 miliony hektolitry, následované Ruskem s 109,8 miliony hektolitry. Nejprodávanějším pivem na světě je holandské pivo Heineken. Oblíbené je také na území USA, Kanady, Nového Zélandu a Austrálie. Jde často o země, kde převládá protestantství, které nepovažuje víno za krev Krista pomocí transsubstanciace, takže víno nemá podporu (ve středověku převažovala produkce vína mnichy).", "section_level": 2}, {"title": "V Česku.", "content": "Podle českých předpisů se pivem rozumí: \"pěnivý nápoj vyrobený zkvašením mladiny připravené ze sladu, vody, neupraveného chmele, upraveného chmele nebo chmelových produktů, který vedle kvasným procesem vzniklého alkoholu (ethanolu) a oxidu uhličitého obsahuje i určité množství neprokvašeného extraktu\" (§ 11 písm. a/ vyhlášky č. 335/1997 Sb.).", "section_level": 2}, {"title": "Zdanění piva.", "content": "Z daňových zákonů se pivem zabývá především zákon č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, který upravuje v § 80 a násl. \"spotřební daň z piva\". Daň není povinna odvádět osoba, která v domácnosti vaří pivo pro osobní potřebu do 200 litrů za rok a pivo neprodává za podmínky, že to oznámí celnímu úřadu. Zvláštní daňové podmínky jsou stanoveny pro malé nezávislé pivovary. Základem daně je množství piva v hektolitrech, základní \"daňová sazba\" za jeden hektolitr a celé procento EPM je 24 Kč. Při prodeji piva se také vedle spotřební daně uplatňuje daň z přidané hodnoty (DPH) podle zákona č. 235/2004 Sb. V souvislosti s rozdílem české spotřební daně z piva a z vína (vína mají nulovou spotřební daň) navrhl Český svaz malých nezávislých pivovarů prodávat pivo pod názvem \"sladové víno\".", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj ceny.", "content": "Cena piva zažila v 90. letech 20. století značný nárůst. V době komunismu byla průměrná cena piva dlouhodobě až na dvě zdražení téměř neměnná. První z těchto dvou zdražení proběhlo v roce 1965, kdy se cena 10° lahvového piva zvedla z 1,4 Kčs na 1,7 Kčs, a druhé v roce 1984, kdy cena narostla z 1,7 Kčs na 2,5 Kčs. Největší nárůst ceny začal od roku 1992 a trval až do roku 2003, kdy se cena dostala na 8,59 Kč. V následujících letech docházelo k mírnému poklesu ceny až na nejnižší hodnotu k roku 2006. V této době stálo pivo 8,4 Kč.", "section_level": 3}, {"title": "Množství.", "content": "Roční spotřeba piva na hlavu (2008) Česko se drží dlouhodobě na přední pozici v množství vypitého piva na hlavu, které zahrnuje všechny obyvatele Česka včetně kojenců a dětí. Prvenství však před 2. světovou válkou držela Belgie (z důvodu vysokých daní na víno). Například roce 1931 tam byla spotřeba na jednoho obyvatele 228 litrů. Spotřeba piva však v Belgii neustále klesá, zatímco v ČR se v šedesátých letech 20. století zdvojnásobila. V roce 1980 ještě vedla NSR se 145 litry. Každoročně každý Čech vypije dle statistik přibližně okolo 160 litrů piva. V roce 2005 bylo dosaženo lokálního maxima, kdy připadala na každého obyvatele 163,5 litru piva, o rok později následoval propad na 159,1 litru. Odhaduje se, že 15–20 % se na domácí spotřebě piva podílejí zahraniční turisté. Česko si tak udržuje přední pozici i nadále, na druhém místě ve spotřebě piva se nově nacházejí Irové se 130 litry, kteří tak na třetí místo odsunuli Němce, kteří v roce 2007 vypili 111,7 litru piva. Německý trh se v současnosti ale nachází v útlumu a množství vypitého piva zde postupně klesá. Česko je 16. největším producentem piva na světě (k roku 2007) s ročním výstavem okolo 19,897 milionu hektolitrů piva a devátým největším celosvětovým vývozcem piva s neustávajícím růstem. Nejvíce vyrábí Plzeňský Prazdroj (Gambrinus, Radegast), který ovládá SABMiller, pak Staropramen (Molson Coors), dále Heineken a pak teprve české pivovary.", "section_level": 3}, {"title": "Alergeny v pivu.", "content": "K alergenům patří mykotoxiny z plesnivého sladu, které se našly ve dvou třetinách českých piv (zdroj časopis D-test), lepek a oxid siřičitý, který se do piva přidává jako konzervační látka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pivo je kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a (nikoli nezbytně, ale většinou) chmele pomocí pivovarských kvasinek (eventuálně divokých kvasinek), který se těší značné oblibě v Česku i v zahraničí. Na území Česka se jedná o nejkonzumovanější alkoholický nápoj. Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název \"České pivo\" chráněno jako zeměpisné označení. ", "tgt_summary": "La bière est une boisson alcoolisée obtenue par fermentation alcoolique d'un moût de produits végétaux amylacés tels que l'orge, le maïs, le riz (saké), la banane, le manioc... Ce moût est obtenu à l'issue d'une étape importante de la fabrication de la bière, le brassage, opération à l'origine des vocables brasseur et brasserie. C'est la plus ancienne boisson alcoolisée connue au monde et la boisson la plus consommée après l'eau et le thé. ", "id": 171670} {"src_title": "Program Apollo", "tgt_title": "Programme Apollo", "src_document": [{"title": "Vznik a koncepce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení cíle.", "content": "Program Apollo byl připravován na přelomu 50. a 60. let 20. století jako následník programu Mercury. Zatímco kosmická loď Mercury byla jednomístná a schopná pouze krátkodobého letu na nízké oběžné dráze Země, uvažovaná loď Apollo měla být dostatečná k dopravě tří astronautů až k Měsíci, případně i na jeho povrch. Nový program pojmenoval manažer Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) Abe Silverstein po starořeckém bohu Apollónovi. Zatímco NASA pokračovala v plánování programu Apollo, finance pro něj byly, kvůli slabé podpoře pilotovaných kosmických letů ze strany tehdejšího prezidenta Eisenhowera, uvolňovány jen pomalu. V listopadu 1960 byl John Fitzgerald Kennedy zvolen prezidentem Spojených států po agresívní protisovětské kampani, slibující mimo jiné obnovení americké nadřazenosti na poli výzkumu vesmíru. Zavázal se získat vůdčí pozici bez podmínek a vytáček, udělat Spojené státy „ne,první, jestliže‘, ne,první, ale‘, ani,první, když‘, ale,první‘ a hotovo“ (), Navzdory své předvolební rétorice s konkrétními rozhodnutími ohledně vesmírného programu nespěchal. Věděl jen málo o technických detailech programu a vyhýbal se velkým finančním závazkům, které vyžadovala příprava pilotovaných letů na Měsíc. Když jím jmenovaný nový ředitel NASA James Webb požádal o 30% zvýšení rozpočtu, Kennedy podpořil urychlení vývoje nosných raket, ale rozhodnutí o celkové koncepci odložil. Dne 12. dubna 1961 jako první člověk vzlétl na oběžnou dráhu Země sovětský kosmonaut Jurij Gagarin a americká prestiž i pocit nadřazenosti dostaly velkou ránu. Na setkání výboru Kongresu pro vědu a vesmír den po Gagarinově letu řada účastníků slíbila podpořit nové vesmírné programy. Kennedy však zachovával opatrnost. O několik dní později, 20. dubna, Kennedy požádal viceprezidenta Johnsona o zhodnocení amerického vesmírného snažení a programů, které by Spojeným státům daly možnost dohnat a předehnat Sovětský svaz. Johnson po týdnu přišel se závěrem, že Spojené státy mohou dosáhnout vůdcovství, pokud vynaloží dostatečné úsilí. Dospěl k závěru, že přistání na Měsíci je dostatečně daleko v budoucnosti a dostatečně obtížné, aby ho mohly Spojené státy dosáhnout první. Dne 25. května 1961 Kennedy ohlásil svou podporu programu Apollo v řeči před Kongresem: Cíl vyhlášený Kennedym byl ambiciózní – ke dni prezidentovy řeči pobýval ve vesmíru dosud pouze jeden Američan (Alan Shepard), a to méně než měsíc předtím a pouze na několik minut při suborbitálním letu. Dokonce i někteří zaměstnanci NASA pochybovali o splnitelnosti závazku. Vyslání lidí na Měsíc do konce 60. let si vyžádalo rozsáhlý vzestup technologické tvořivosti a masivní soustředění zdrojů (24 miliard dolarů). Na vrcholu aktivit spojených s programem Apollo se na něm podílelo na 400 tisíc zaměstnanců ve 20 tisících podnicích a univerzitách. Během 60. let se podstatným způsobem rozšířila i americká vesmírná agentura realizující program – NASA. Skupina NASA pro řízení pilotovaných programů v Langleyho výzkumném středisku se přestěhovala do texaského Houstonu, kde vznikl nový rozsáhlý vědecký komplex – dnešní Johnsonovo vesmírné středisko.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepce misí.", "content": "Jakmile Kennedy definoval cíl kosmického programu, NASA začala zvažovat způsoby jeho naplnění. Snažila se přitom minimalizovat riziko pro astronauty i náklady či technickou náročnost letů. Vybírala ze čtyř možných variant: Začátkem roku 1961 měl přímý let nejsilnější podporu uvnitř NASA. Mnoho odborníků se obávalo i setkávacího manévru, natožpak spojování lodí, i kdyby mělo být uskutečněno na oběžné dráze Země. Setkání a spojení na oběžné dráze Měsíce považovali za vyloženě hazardní. Nicméně skupina kolem Johna Houbolta v Langleyho výzkumném středisku zdůrazňovala významnou úsporu hmotnosti kosmické lodě ve variantě LOR. Během roku 1960 a první poloviny následujícího roku Houbolt urputně, ale bezúspěšně, bojoval za setkání na oběžné dráze Měsíce. Zlom přineslo až ustanovení Golovinova výboru v červenci 1961. Výbor měl doporučit nosič, ale uznal, že výběr nosné rakety závisí na architektuře mise. Nakonec doporučil kombinaci EOR a LOR přístupu, čímž se setkání na oběžné dráze Měsíce konečně vymanilo z postavení okrajového návrhu skupinky nadšenců. Na přelomu let 1961/1962 si získalo podporu mezi osazenstvem pracovní skupiny pro řízení pilotovaných letů v Langleyho výzkumném středisku, právě tehdy transformované ve Středisko pilotovaných letů v Houstonu. Inženýrům z Marshallova střediska vesmírných letů trvalo déle, než přijali koncepci LOR (oficiálně ji podpořil Wernher von Braun až na tiskové konferenci v červnu 1962). NASA formálně rozhodla ve prospěch mise typu LOR 11. července 1962. Historik James Hansen k tomu poznamenal: Koncepce LOR měla tu výhodu, že lunární modul mohl být použit jako záchranný člun v případě selhání velitelského modulu. To se stalo při letu Apolla 13, kdy výbuch kyslíkové nádrže připravil velitelský modul o elektrickou energii. Zdroje lunárního modulu – pohon, elektrická energie a podpora života – umožnily bezpečný návrat posádky.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmická loď.", "content": "Předběžné studie lodi Apollo ji modelovaly jako trojmístný velitelský modul doplněný několika servisními moduly s pohonem a zdroji elektrického proudu. Předpokládalo se její využití v různorodých misích – letech k vesmírné stanici, obletu Měsíce, nebo návratu na Zemi z povrchu Měsíce. Poté, co se přistání na Měsíci stalo oficiálním cílem, byla rozpracována koncepce velitelského/servisního modulu (CSM, ), ve kterém posádka doletěla na Měsíc, a po startu z Měsíce se v něm vrátila na Zemi, přičemž ještě větší další pohonný modul byl potřeba pro přistání na Měsíci. Výběr „setkání na oběžné dráze“ jako konceptu letu změnil úlohu CSM v „měsíční tahač“, přičemž pro přistání na Měsíci a návrat k CSM použila posádka nově přidaný dvoumístný lunární modul (LM, ). Velitelský modul (CM, \"Command Module\") měl tvar kužele s výškou 3,66 metru, největším průměrem 3,9 metru a hmotností 5,5 tun. Na vrcholu kabiny byl průlez o průměru 736 mm. Posádka do velitelského modulu nastupovala dalším průlezem, ve kterém bylo okno. Na stěnách kabiny se nacházela další čtyři okna. Kabina obsahovala tři křesla pro posádku, modul byl vybaven i částí manévrovacích motorků systému RCS (\"Reactive Control System\"), který zajišťoval stabilizaci a orientaci lodě, a palubním počítačem. Velitelský modul byl jedinou částí lodi, která byla vybavena tepelným štítem, protože jako jediná část se vracela skrz zemskou atmosféru a přistávala v moři. Servisní modul (SM, \"Service Module\") měl tvar válce dlouhého přibližně 6,71 m s průměrem 3,61 m. Obsahoval nádrže na okysličovadlo a palivo pro motor (SPS), palivové články a nádrže na kyslík, vodík a dusík. Motor servisního modulu o tahu 91,2 kN zajišťoval všechny manévry: navedení na oběžnou dráhu Měsíce, opuštění oběžné dráhy Měsíce a větší korekce dráhy. Servisní modul nesl také většinu trysek systému RCS. Prázdný vážil 3850 kg, mohl nést 19 440 kg pohonných hmot. Zakázku na stavbu velitelského a servisního modulu získala společnost North American Aviation. V důsledku zpoždění, problémů s kvalitou a překročení nákladů byly v zimě 1965–1966 vztahy mezi North American a NASA napjaté. Vztahy se zhoršily ještě více o rok později, když v kabině při pozemním testu uhořela posádka Apolla 1. Lunární modul měl výšku 6,985 m a rozpětí 9,449 m při vyklopených přistávacích nohách; plně naložený vážil přibližně 15 100 kg. Skládal se ze dvou částí; z přistávacího a startovacího stupně. Při startu z povrchu Měsíce přistávací stupeň zůstal na povrchu. Startovací stupeň tvořila přetlaková kabina o objemu 6,65 m3 (z toho 4,5 m3 obyvatelných) a přístrojový úsek. Ve vlastní pilotní kabině se nacházely palubní přístroje, počítače, klimatizace, systém zásobování elektrickou energií, kryt startovacího motoru a po stranách nádrže pohonných hmot. V přístrojovém úseku byly nádrže s heliem pro tlakování pohonného systému a nádrže s kyslíkem a vodou. Voda sloužila k pití, ale také k chlazení a v případě nouze i na uhašení požáru. K přestupu astronautů mezi velitelským a lunárním modulem během letu sloužil průlez ve stropě kabiny. Druhý, čtvercový průlez, sloužící k výstupu na měsíční povrch, byl na dně kabiny. Přetlaková kabina měla 3 okna, dvě po stranách hlavní paluby, třetí nad hlavou velitele. Moduly určené k přistání na Měsíci byly vybaveny soupravami vědeckých přístrojů ALSEP, případně i vozidly Lunar Rover. Uprostřed přistávacího stupně byl přistávací motor (DPS, \"Descent Propulsion System\"). Maximální tah motoru byl 46,8 kN. Startovací motor (APS, \"Ascent Propulsion System\") dokázal ve vakuu vyvinout maximální tah 15,6 kN. Tah obou motorů bylo možné regulovat. Ke stabilizaci lodě sloužily dva nezávislé stabilizační systémy, každý s osmi motory. Za normálních podmínek pracovaly oba systémy paralelně, v případě nouze však bylo možné loď stabilizovat jen jedním z nich. Elektrickou energii lunárnímu modulu, na rozdíl od modulu velitelského a servisního, dodávaly zinko-stříbrné palivové články, protože byly lehčí a spolehlivější než vodíkovo-kyslíkové. Čtyři články byly v přistávacím, dva ve startovacím stupni. Kontrakt na konstrukci a výrobu lunárního modulu získala společnost Grumman Aircraft Engineering Corporation. Společnost měla problémy s dodržením termínů. První funkční lunární modul nebyl včas hotový pro plánovaný zkušební let v prosinci 1968, aby se zabránilo zdržení programu, musel být změněn plán letů a jeden zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Nosné rakety.", "content": "Když se tým inženýrů vedený Wernherem von Braunem zapojil do programu Apollo, nebylo ještě jasné, jaké úkoly bude mít jejich raketa. Přímý let Apolla na Měsíc potřeboval mnohem silnější nosnou raketu, plánovanou Novu. Rozhodnutí ve prospěch setkání na oběžné dráze Měsíce přeorientovalo tým Marshallova střediska vesmírných letů na vývoj raket Saturn I, Saturn IB a Saturn V. I když byl Saturn V slabší než plánovaná Nova, stal se přesto největší kdy používanou raketou.", "section_level": 1}, {"title": "Saturn I a IB.", "content": "Saturn IB byla dvoustupňová raketa, zdokonalená verze rakety Saturn I, užívané pro testy vybavení programu Apollo, provedení experimentu Highwater a vypouštění družic Pegasus. Saturn IB se od Saturnu I odlišoval silnějšími motory H-1 v prvním stupni, novým systémem řízení letu a přepracovaným druhým stupněm, který měl jeden motor J-2, namísto šesti malých motorů. Na nízkou oběžnou dráhu dokázal dopravit náklad o hmotnosti více než 18 tun a byl tak schopen vynést velitelský i servisní modul Apolla, nebo samotný lunární modul. Použit byl ve čtyřech bezpilotních testech a k vynesení Apolla 7, první pilotované lodi programu. Po skončení programu Apollo rakety Saturn IB vynášely astronauty v lodích Apollo ke stanici Skylab, raketa byla použita i v programu Sojuz-Apollo.", "section_level": 2}, {"title": "Saturn V.", "content": "Saturn V byla třístupňová nosná raketa schopná vynést až 120 tun užitečného zatížení na nízkou oběžnou dráhu Země a 47 tun k Měsíci. První stupeň měl pět motorů F-1, druhý pět J-2, třetí jeden J-2. Raketa byla použita ke dvěma bezpilotním testům lodí Apollo (Apollo 4 a 6) a pilotovanému letu Apolla 9 (zkoušky lunárního modulu na oběžné dráze Země). Vynesla lodě Apollo ke všem devíti letům k Měsíci a roku 1973 též stanici Skylab.", "section_level": 2}, {"title": "Lety.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpilotní.", "content": "Před prvními pilotovanými lety byly nosné rakety Saturn a loď Apollo šest let zkoušeny v bezpilotních misích. Letové testy rakety Saturn I začaly čtyřmi suborbitálními lety od října 1961 do března 1963. Následovalo šest orbitálních letů, pět z nich s maketami lodi Apollo, poslední proběhl v červenci 1965. V letech 1963 a 1965 proběhly na základně White Sands zkoušky záchranného systému Apolla. Během roku 1966 byla loď Apollo třikrát vynesena do vesmíru raketou Saturn IB v misích AS-201, AS-202 a AS-203. Následující let, označený Apollo 1 a plánovaný na 21. února 1967, měl být pilotovaný. Při nácviku předstartovního odpočítávání a nouzového opuštění lodi 27. ledna vypukl ve velitelském modulu požár. Oheň se rychle rozšířil, protože kabina byla naplněna čistým kyslíkem a bylo v ní množství hořlavých materiálů. Astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee neměli šanci na záchranu a uhořeli. V důsledku tragédie bylo pozměněno vnitřní vybavení lodi a při pozemních zkouškách používána atmosféra ze dvou třetin kyslíku a třetiny dusíku. Další bezpilotní mise už měly název Apollo, totiž Apollo 4, Apollo 5 a Apollo 6. Koncem roku 1967 proběhl první letový test rakety Saturn V s lodí Apollo 4, a sice velitelského a servisního modulu. Start 9. listopadu 1967 proběhl úspěšně, taktéž úspěšný byl test tepelného štítu Apolla při vstupu do atmosféry 2. kosmickou rychlostí, na kterou loď urychlil motor servisního modulu, i vlastní přistání Apolla. Při misi Apollo 5 v lednu 1968 se poprvé do vesmíru dostal lunární modul, testovány byly zejména jeho motory. Let proběhl úspěšně, takže další bezpilotní test lunárního modulu byl zrušen. Apollo 6 v dubnu 1968 byl poslední bezpilotní let Saturnu V. Cílem letu bylo vyzkoušení nosné rakety, restart jejího třetího stupně a navedení Apolla na otestování návratu Apolla po simulovaném obletu Měsíce do atmosféry Země druhou kosmickou rychlostí. Kvůli předčasnému vypnutí motorů 2. stupně a neúspěchu restartu 3. stupně muselo být pro navedení lodi na excentrickou dráhu s apogeem ve výši 22 274 km použito motorů Apolla, jejichž výkon pak chyběl při plánovaném urychlení na 2. kosmickou rychlost. Přistávací manévr proběhl už bez potíží.", "section_level": 2}, {"title": "Pilotované.", "content": "V pilotovaných letech programu Apollo byly posádky lodi tříčlenné – skládaly se z velitele (CDR, ), pilota velitelského modulu (CMP, ) a pilota lunárního modulu (LMP, ). Velitel byl zodpovědný za celkový průběh letu. Byl pilotem lodi, tj. velitelského modulu, byl-li přítomen, a lunárního modulu (LM), první vycházel na povrch Měsíce. Pilot velitelského modulu sloužil jako navigátor, detailně znal systémy velitelského a servisního modulu, řídil počáteční spojení s LM, zodpovídal za zážehy motorů a korekce dráhy a zůstával ve velitelském modulu, když jeho kolegové přistáli na Měsíci. Pilot lunárního modulu zastával povinnosti palubního inženýra, když sledoval systémy obou modulů, byl povinen detailně znát systémy LM. Při samostatném letu LM pomáhal veliteli v roli navigátora, po přistání na Měsíci doprovázel velitele na vycházkách. Apollo 7 v říjnu 1968 bylo první pilotovanou misí programu. Během jedenáctidenního letu na oběžné dráze Země posádka vyzkoušela velitelský/servisní modul, upravený po požáru Apolla 1. Byl první pilotovaný start Saturnu IB a první americký let trojčlenné posádky. Od prosince 1968 do května 1969 NASA plánovala provedení tří pilotovaných letů s použitím rakety Saturn V, které měly vyzkoušet loď Apollo včetně lunárního modulu. Nicméně v létě 1968 bylo zřejmé, že lunární modul nebude v prosinci k dispozici. Vedení NASA se proto rozhodlo vyslat v misi Apollo 8 na oběžnou dráhu Měsíce sestavu tvořenou velitelským a servisním modulem. Následoval let Apollo 9, během něhož byl vyzkoušen pilotovaný let lunárního modulu, zatím na oběžné dráze Země. Let Apollo 10 byl poslední přípravný před přistáním na Měsíci. Thomas Stafford a Eugene Cernan se v lunárním modulu spustili až na necelých 15 km nad povrch Měsíce. Mise Apollo 11 byla vyvrcholením celého programu. Dne 19. července 1969 Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistáli na Měsíci a 20. července vystoupili na jeho povrch. Apollo 12 byl druhý let s přistáním na Měsíci. Na cestě Apolla 13 k Měsíci však vybuchla jedna z nádrží s kyslíkem a vážně poškodila loď. Přesto se posádce po obletu Měsíce podařilo přistát na Zemi. Následující čtyři mise – Apollo 14, 15, 16 a 17 – proběhly úspěšně. V posledních třech astronauti k pohybu po Měsíci používali vozidlo Lunar Rover. Posledním letem k Měsíci bylo Apollo 17, jehož velitel Eugene Cernan byl posledním člověkem stojícím na povrchu Měsíce. Ve funkci pilota lunárního modulu se letu na Měsíc poprvé zúčastnil profesionální vědec – geolog Harrison Schmitt. Posádka Apolla 17 přistála na Zemi 19. prosince 1972. Původně byly plánovány tři další lety na Měsíc, Apollo 18 až 20. Po drastickém snížení rozpočtu NASA a rozhodnutí zrušit druhou sérii raket Saturn V byly roku 1970 tyto mise zrušeny. Ušetřené prostředky pohltil program Space Shuttle, zbylé lodi Apollo a rakety Saturn byly využity v programech Skylab a Sojuz-Apollo, případně umístěny v muzeích.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečná hodnocení.", "content": "Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Apollo – ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Apolla 17. Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu. Zbylé rakety Saturn a kosmické lodi Apollo byly po zastavení programu využity v projektech Skylab a Sojuz-Apollo. Bez zajímavosti také není to, že od programu Apollo se žádný člověk nevydal do vesmíru dál, než na nízkou oběžnou dráhu. Tento fakt je častým argumentem zastánců názoru, že přistání na Měsíci bylo fingované (viz níže). Šest letů (Apollo 11, Apollo 12, Apollo 14, Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17) dosáhlo povrchu Měsíce. Apollo 7 a 9 vzlétly pouze na oběžnou dráhu Země, aby otestovaly velitelský a lunární modul. Apollo 8 a 10 testovaly různé komponenty na oběžné dráze Měsíce a fotografovaly jeho povrch. Porouchané Apollo 13 na Měsíci nepřistálo, ale získalo také jeho fotografie. Měsíční mise získaly cenná vědecká data a 382 kilogramů měsíčních vzorků. Prováděné pokusy a pozorování zkoumaly mechaniku hornin, meteoroidy, šíření seismických vln, šíření tepla, měřily vzdálenost Měsíce od Země, magnetická pole a sluneční vítr. Zanechané měřící aparatury pracovaly do září 1977, pasivní koutové odražeče je možno pro měření vzdálenosti Měsíce používat dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíční vzorky.", "content": "Šest měsíčních misí programu Apollo přivezlo 381,7 kg měsíčních hornin. Většina je uložena v Lunar Receiving Laboratory v Houstonu. Horniny dopravené z Měsíce jsou ve srovnání s běžnými pozemskými materiály extrémně staré. Jejich stáří je od 3,2 miliard let u bazaltů z měsíčních moří, až po 4,6 miliard let u vzorků z vysočin. Jako takové představují vzorky z velmi raných období existence sluneční soustavy, které na Zemi téměř chybí. Analýza složení měsíčních vzorků podpořila teorii velkého impaktu, podle které vznikl Měsíc po srážce Země s tělesem velikosti Marsu. Tato srážka způsobila vyvržení materiálu ze Země a onoho tělesa na oběžnou dráhu Prazemě. Z tohoto materiálu se vytvořil prstenec, který se postupně zformoval do Měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Náklady.", "content": "Roku 1961, kdy prezident Kennedy ohlásil program, byly náklady odhadnuty na 7 miliard dolarů. Tehdejší administrátor NASA James Webb považoval tento odhad za nerealistický a v podkladech pro viceprezidenta Johnsona uvedl částku 20 miliard. Webbův odhad šokoval mnohé činitele, včetně prezidenta, ale ve zpětném pohledu se ukázal být poměrně přesný. V lednu 1969 NASA srovnala náklady na programy Mercury, Gemini a Apollo. Náklady na program Apollo tehdy odhadla na 23,9 miliard dolarů, rozdělených na položky (v miliónech dolarů): Konečné náklady programu Apollo byly, podle zprávy z roku 1973 určené pro Kongres, 25,4 miliard dolarů. Náklady na program Apollo tvořily po dobu jeho trvání většinu rozpočtu NASA. Například roku 1966 bylo pro Apollo určeno 60 % z 5,2 miliard přidělených NASA. Roku 2009 NASA zveřejnila odhad nákladů na program Apollo v dolarech roku 2005 – zaokrouhleně 170 miliard. Započítány byly náklady na výzkum a vývoj, dodání 15 raket Saturn V, 16 velitelských a servisních modulů, 12 lunárních modulů, náklady na provoz a řízení, výdaje na výstavbu a rekonstrukci pozemních zařízení a na letové operace. Odhad byl založen na zprávě Kongresového rozpočtového úřadu ze září 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Následné programy.", "content": "Během rozvoje programu Apollo se NASA zamýšlela nad otázkou, co přijde po letech na Měsíc. V srpnu 1965 vzniklo v NASA oddělení programu aplikací Saturnu a Apolla, jehož zaměstnanci, ve spolupráci s hlavními dodavateli, připravovali pokračování amerického kosmického programu. Ze všech projektů Apollo applications se uskutečnil pouze program Skylab a let Sojuz-Apollo. Vesmírná stanice Skylab byla postavena z upraveného stupně S-IVB, druhého stupně rakety Saturn IB. Osídlena byla třikrát (mezi roky 1973 a 1974) a astronauti na ni létali loděmi Apollo (velitelský a servisní modul), které vynášely rakety Saturn IB. Stanice zanikla v červenci 1979. Při mezinárodním letu Sojuz-Apollo se v červenci 1975 setkaly a spojily americké Apollo a sovětský Sojuz 19. Tento let byl poslední pilotovanou misí NASA před prvním letem raketoplánu Space Shuttle roku 1981 (mise STS-1).", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Existují konspirační teorie, že celý program Apollo byl podvod a záběry z Měsíce byly natočeny v pozemských studiích. Inicioval je především Bill Kaysing svou knihou \"We Never Went to the Moon\" v roce 1974. Teorie předpokládají utajení stavu věcí ze strany desítek tisíc pracovníků zapojených do lunárního programu, stejně jako aktivní spolupráci Sovětského svazu. Odmítači reálnosti letů na Měsíc hledají potvrzení pro své přesvědčení například ve fotografiích pořízených astronauty na Měsíci – podle nich jsou na fotografiích špatné směry a tvary stínů, měly by být vidět hvězdy, americká vlajka nemůže na Měsíci vlát... Tvrdí, že nelze přežít průlet Van Allenovými pásy, nebo že motor lunárního modulu by při přistání vytvořil kráter. Jejich argumenty vycházejí z neznalosti a nepochopení fyzikálních zákonů a byly vědci odmítnuty. Přes rozsáhlou vysvětlovací kampaň NASA je tento názor stále poměrně populární. Podle průzkumů veřejného mínění z let 1995 a 1999 si 6 % Američanů myslelo, že přistání byl podvrh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Apollo, probíhající v letech 1961–1972, byl americký program pilotovaných kosmických letů realizovaný Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho cílem bylo přistání lidí na Měsíci a jejich návrat na Zemi. Tohoto cíle bylo poprvé dosaženo v roce 1969. ", "tgt_summary": "Le programme \"Apollo\" est le programme spatial de la NASA mené durant la période 1961 – 1972, qui a permis aux États-Unis d'envoyer pour la première fois des hommes sur la Lune. Il est lancé par le président John F. Kennedy le, essentiellement pour reconquérir le prestige américain mis à mal par les succès de l'astronautique soviétique, à une époque où la guerre froide entre les deux superpuissances battait son plein. ", "id": 1178345} {"src_title": "Modrá", "tgt_title": "Bleu", "src_document": [{"title": "Dějiny a symbolika.", "content": "Modrá patří k barvám které začaly být v umění používány nejpozději – například v paleolitických malbách stejně jako zelená chybí, a ještě ve starověku byly jako základní barvy chápána trojice bílá-červená-černá, a symbolický význam modré byl velmi slabý, pokud byla vůbec vnímána jako samostatná barva. Ve starověké Evropě navíc byly navíc možnosti výroby kvalitní modři omezené – možné bylo užít nevýraznou barvu borytovou či drahé dovážené indigo. Stará řečtina a latina tak například nemá slovo které by označovalo výhradně modrou barvu.. Až ve 13. století počala modrá soupeřit s červenou – barvou aristokratickou a královskou, o pozici nejprestižnější barvy, a později v rámci protestanské reformace počala být chápána jako barva morální a důstojná, až se nakonec v období romantismu stala nejoblíbenější barvou. Na počátku 21. století byla modrá v západní Evropě a ve Spojených státech s velkým náskokem nejoblíbenější barvou (cca 50% dotázaných), přičemž byla následována zelenou (pod 20%), bílou a červenou (obě kolem 8%) a až poté ostatními barvami. Odlišná je situace u dětí do deseti let, ty mají v největší oblibě červenou a poté zelenou a modrou. Naproti tomu pohlaví na oblibu barev výraznější vliv nemá. Tyto údaje však neplatí například pro Španělsko a latinskoamerické země kde je pořadí oblíbenosti červená, žlutá a modrá, nebo pro Japonsko kde je pořadí bílá, černá, červená. Přes svoji oblibu, či právě naopak kvůli ní, má modrá v západní kultuře, například oproti červené, zelené, bílé a černé, jen malý symbolický význam. Zároveň je také barvou kterou lidé nejméně nesnáší – a lze jí tak chápat jako barvu neutrální, mírnou a nešokující. Přesto vykazuje určitou symbolickou hodnotu: je spojována se sny a melancholií (Novalisův \"Modrý květ\") a je vnímána jako uklidňující – používá se v nemocnicích či na uklidňující léky. Taktéž je spojována s dovoleným chováním – například na dopravních značkách, nebo politickou umírněností a konsensuálností – je například barvou OSN („modré přilby“), UNESCO nebo Evropské unie. Toto chápání modré má své kořeny již ve středověké symbolice barev, prosadilo se však až v době romantismu. Ačkoliv je modrá barva chápána jako studená – jako barva vody a chladu, tak dlouho byla chápána jako barva teplá, či dokonce nejteplejší ze všech. Odklon od tohoto pojetí počal až v 17. století a byl dokončen až v 19. století, stejně tak barvou vody byla až do 15. století zelená, která postupně předávala své místo právě modré.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a symbolika modré barvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V technice.", "content": "\"Poznámka: Tento odstavec popisuje hlavně evropské zvyklosti, neplatí tedy celosvětově.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Modrá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 470 nm. Modrá barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání (viz RGB), jejím doplňkem je žlutá. V západní kultuře je modrá vnímáná jako studená barva. ", "tgt_summary": "Le bleu est un champ chromatique, regroupant les teintes rappelant celles du ciel ou de la mer par temps clair. ", "id": 1796500} {"src_title": "Sinice", "tgt_title": "Cyanobacteria", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Sinice se pravděpodobně vyvinuly z anaerobních fotosyntetizujících bakterií, jako jsou dnešní purpurové bakterie či chlorobakterie (Chloroflexi). Nejstarší známé důkazy o existenci sinic na Zemi v podobě fosílií jsou staré 3,5 miliardy let a pochází především z formace Apex Chert v Austrálii. Tyto prekambrijské nálezy tzv. stromatolitů možná představují vůbec nejstarší nálezy buněčných organismů. Některé studie však tvrdí, že tyto nálezy jsou abiotického původu a představují jen složité struktury vzniklé devitrifikací horniny na bázi uhlíku. Přibližně před 2,5 miliardami let se zintenzivnil vulkanismus a uvolněný oxid uhličitý způsobil rozmach sinic. Lépe zachované fosilní nálezy sinic pochází z období mezi 2–0,9 miliardami let. Vzhledem jsou identické s dnešními sinicemi a pokud je nějaká fosílie zařazena do určitého současného rodu, před daný rodový název se často dává předpona „paleo“. Udává se, že tyto sinice patří do řádů Chroococcales a Oscillatoriales. Až do počátku kambria (před cca 600 miliony lety) byly sinice dominantními organismy na Zemi, a tento dlouhý úsek geologické historie Země je proto označován jako „věk sinic“. V tomto období se také díky sinicím postupně zvyšoval obsah kyslíku v atmosféře. Přes dlouhou evoluční historii sinic se zdá, že se vzhled jejich buněk téměř nezměnil, i když ke genetickým změnám dochází. Tato teorie může být označena jako stagnující evoluce. Plastidy, organely mnohých eukaryotických organismů (především různé řasy a rostliny), v mnohých ohledech připomínají sinice. Podle tzv. endosymbiotické teorie, která je podpořena různými strukturálními a genetickými podobnostmi, se plastidy vyvinuly z sinic pohlcených eukaryotními buňkami asi před 1,5 miliardami lety.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba buněk.", "content": "Sinice se vyskytují jako jednotlivé buňky, shluky buněk v koloniích nebo jako vlákna. Jejich stélka se proto obvykle označuje buď jako kokální či trichální. Některé vláknité formy mívají specializované buňky heterocyty (či též heterocysty), ve kterých probíhá fixace vzdušného dusíku, případně akinety, což jsou klidové buňky určené k přetrvání nepříznivých období. Buňka sinic je prokaryotického typu a obvykle dosahuje velikosti 1–10 mikrometrů, jen vzácně více (např. buňka \"Chroococcus giganteus\" má až 60 mikrometrů). Pouhým okem je možné spatřit kolonie sinic. Sinice a jejich kolonie jsou zbarveny nejčastěji modrozeleně, ale dosahují barev od blankytně modré přes malachitově zelenou, žlutou, červenou až po černou.", "section_level": 1}, {"title": "Struktury na povrchu buňky.", "content": "Sinice jsou do jisté míry gramnegativní bakterie a jako takové Gramovou metodou získávají růžové zabarvení, protože tyto bakterie mají specifický typ buněčné stěny. Sinice jako gramnegativní bakterie mají totiž na povrchu dvě plazmatické membrány (vnitřní a vnější) a mezi nimi poměrně tenkou vrstvu peptidoglykanu (murein), jenž tvoří pevnou složku celé buněčné stěny. Na druhou stranu některé specifické vlastnosti buněčné stěny sinic sinice odlišují od ostatních gramnegativních bakterií, a sinice se tak zdají být směsí vlastností gramnegativní a grampozitivní buňky. Zatímco běžné gramnegativní bakterie mají buněčnou stěnu o šířce jen asi 2–6 nanometrů, u jednobuněčných sinic je to asi 10 nanometrů, u vláknitých sinic 15–35 nanometrů a vzácně až 700 nanometrů (u sinice \"Oscillatoria princeps\"). Po chemické stránce jsou ale peptidy vytvářející zmíněná příčná spojení spíše charakteristická pro gramnegativní bakterie. Rovněž kyselina teichoová, typická složka stěn grampozitivních bakterií, u sinic chybí. Membrána obsahuje mnohé transportní kanály umožňující pasivní či aktivní transport látek přes stěnu. Příkladem jsou pasivní kanály z proteinu porinu či různé specifické kanály určené pro pomalu difundující látky. U některých vláknitých sinic byly nalezeny v příčných přehrádkách mezi jednotlivými buňkami zvláštní kanály připomínající plazmodezmy rostlin. Směrem ven od vnější plazmatické membrány navíc mají sinice zpravidla slizovou vrstvu (glykokalyx) složenou z lipopolysacharidů. Obecně mívá fibrilární (vláknitou) strukturu. Někdy bývá vyvinuta více a jindy méně a v určitých případech může tvořit silnou homogenní či vrstevnatě uspořádanou pochvu kolem celé buňky (a tento obal je někdy ještě navíc zbarvený). U sinic nikdy nebyly nalezeny bičíky, přesto se ale mnohé z nich (zejména zástupci řádu Oscillatoriales) dokáží po povrchu aktivně pohybovat. Při pohybu je produkováno velké množství slizu, skutečný hnací motor však představují svazky stažitelných bílkovinných vláken umístěných na povrchu buněk. Obvykle se klouzají, někdy však projevují i zvláštní typ rotačního pohybu (který dal jméno například českému rodu \"Oscillatoria\", drkalka).", "section_level": 2}, {"title": "Protoplast.", "content": "V protoplastu (vnitřním prostoru) sinic není v porovnání s eukaryotickými buňkami takové množství organel. Obvykle se rozlišují dva typy cytoplazmy: na povrchu buněk bývá výrazně barevná chromatoplazma, obsahující velké množství fotosyntetických barviv, zatímco uvnitř je centroplazma neboli centroplazmatická oblast, kde převládá sinicová DNA, ribozomy a podobně. Ribozomy sinic jsou prokaryotního typu: jejich malá podjednotka obsahuje 16S RNA, zatímco velká podjednotka 23S RNA. DNA vytváří jedinou kruhovitou molekulu DNA, nazývanou nukleoid, která neobsahuje histony. Velikost genomu se pohybuje od asi 1,7 milionu párů bází (\"Prochlorococcus\") až po asi 8,9 milionu párů bází (\"Nostoc punctiforme\"). Zajímavá je skutečnost, že sinice mohou mít více kopií své genetické informace, tzn. nemusí být haploidní. Dodatečný genetický materiál mohou také představovat plazmidy, malé kruhové molekuly DNA. Sinice jsou schopné předávání částí své genetické informace z jedné buňky do druhé (tzv. horizontální genový transfer). Další buněčné struktury se vyvinuly u sinic v souvislosti s jejich fotosyntetickým způsobem výživy. Významné jsou zejména thylakoidy, membránou obalené měchýřky uložené podél cytoplazmatické membrány či prorůstající skrz naskrz celou buňkou. Fotosyntéze mimoto pomáhají i tzv. fykobilizomy. Některé vodní sinice tvoří i válcovité měchýřky o délce až 1000 nanometrů a naplněné vzduchem, které umožňují vznášení buněk ve vodním sloupci.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Je známo velké množství taxonů sinic, ale přesný počet nelze zjistit. Kalina a Váňa například uvádí 150 rodů s 2000 druhy s tím, že je tento počet pravděpodobně silně podhodnocený. Někdy se díky značné proměnlivosti (fenoplasticitě) sinic vůbec nepřistupuje k popisování druhů, ale užívají se jen rody. Pro jednotlivé morfologické odchylky v rámci rodu se pak používá termín morfotyp. V historii byly sinice považovány za nižší rostliny. V angličtině na to dosud upomíná termín blue-green algae, český historický název sinné řasy a rovněž latinský název \"Cyanophyceae\". Na druhou stranu dnešní název „sinice“ je neutrální, pochází ze slova sinný, tedy modrý. Při určování sinic se nejprve hledí na typ stélky, tvar a velikost buněk, případně navíc uspořádání buněk v koloniích a přítomnost slizu. U vláknitých kolonií se navíc zjišťuje přítomnost slizové pochvy, způsob propojení buněk, tvar vlákna a případně typ jeho větvení. Důležitá je také přítomnost heterocytů a akinet. Když se díky mikroskopickým a biochemických studiím ukázalo, že jsou sinice jednou z podskupin bakterií, získaly nejen botanické, ale i druhé, bakteriologické názvosloví. Botanické názvosloví ustanovuje tzv. Mezinárodní kód botanické nomenklatury (ICBN), zatímco klasifikaci bakterií se zabývá Mezinárodní bakteriologický kód (ICNB). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století se přešlo z botanického na bakteriologické názvosloví, ale dosud bylo pod platným bakteriologickým názvoslovím publikováno jen velmi málo druhů sinic. Další významnou změnou je skutečnost, že jsou dřívější prochlorofyty považovány za sinice, přestože mají některé specifické vlastnosti. Klasifikace sinic je stále v pohybu. Thomas Cavalier-Smith zařadil v roce 2002 oddělení sinic do velké skupiny Glycobacteria a naznačil jejich příbuznost zejména s kmeny Firmicutes a Actinobacteria. Dále dělí sinice na skupiny Gloeobacteria (pro rod \"Gloeobacter\", neobsahující thylakoidy) a Phycobacteria (ostatní sinice včetně prochlorofytů). Druhou jmenovanou skupinu Cavalier-Smith rozdělil na pět obvyklých řádů, jež jsou uznávány i botaniky: Systém NCBI prakticky přejímá Cavalier-Smithovo uspořádání, ale s jedním rozdílem. Zde figuruje skupina Prochlorales jako samostatný řád. Naopak velmi odlišné je pojetí systému sinic v publikaci Bergey's Manual of Systematic Bacteriology. V této knize je rozdělen kmen sinice na pět sekcí (I–V) bez taxonomického označení, které v určitých ohledech korespondují se systémem Cavalier-Smithe. Zmíněný systém pěti sekcí vyjmenovává jen rody sinic, druhy podle autora u sinic nelze rozlišit. V literatuře se přiklání k tomuto typu klasifikace i další autoři. Tak či onak, molekulárně biologické studie některé navrhované taxony nepotvrdily a označují je za nepřirozené z hlediska vývoje života na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotosyntéza.", "content": "Z metabolického hlediska jsou sinice fototrofní a autotrofní (podobně jako většina rostlin), tedy zkráceně fotoautotrofové. Vyznačují se především fotosyntézou oxygenního typu, při níž je voda donorem elektronů, oxid uhličitý je fixován na organické sloučeniny a jako vedlejší produkt se uvolňuje kyslík. Tato reakce se dá zjednodušeně vyjádřit rovnicí: Centrem fotosyntetických reakcí jsou u sinic tzv. thylakoidy (vyjma primitivní sinice \"Gloeobacter\", která je nemá), tyto struktury totiž obsahují vlastní fotosyntetická barviva, která jsou nutná pro přeměnu světelné energie na chemickou. Přehled fotosyntetických barviv u sinic je skutečně pestrý. U sinic se vyskytují všechny čtyři známé druhy chlorofylu, tedy nejen a (který má zpravidla roli hlavního fotosyntetického pigmentu), ale u některých zástupců navíc i b, c, nebo d. Chlorofyl b byl nalezen u prochlorofytů (\"Prochloron\", \"Prochlorococcus\", \"Prochlorothrix\"), chlorofyl c u některých zástupců rodu \"Prochlorococcus\" a chlorofyl d se zdá být hlavním fotosyntetickým pigmentem u sinice \"Acaryochloris marina\". Ve fykobilizomech bývají obsaženy tři fykobiliproteiny: modrý allofykocyanin a fykocyanin a červený fykoerytrin. V některých případech byla nalezena i barviva β-karoten, zeaxantin, echinenon, kantaxantin či myxoxantofyl (typ xanthofylu), mnohé z nich nemusí zastávat roli v procesu fotosyntézy. Dále jsou v tylakoidech přítomna reakční centra – tzv. fotosystémy I a II. Ve fotosystému II probíhá fotolýza vody za vzniku kyslíku a vodíkového kationtu, který spolu s uvolněnými elektrony vstupuje do dalších reakcí. Elektrony jsou transportovány řetězcem proteinových komplexů a nakonec vedou k vytvoření protonového gradientu napříč membránou, který je podstatou vzniku adenosintrifosfátu (ATP). Mimo tylakoidy se uplatňují při fotosyntéze ještě další struktury, jako například fykobilizomy, které umožňují využít co nejširší spektrum světla. Karboxyzomy jsou tělíska obsahující enzym Rubisco, který umožňuje syntézu cukrů v Calvinově cyklu. Zásobní látkou je u sinic především tzv. sinicový škrob, ale dusík se obvykle skladuje ve formě cyanofycinu a fosfor ve formě zrn volutinu. Fotosyntetická schopnost sinic je v mnoha ohledech poměrně flexibilní. Konkrétním příkladem je chromatická adaptace probíhající ve ztížených světelných podmínkách. Jedná se o jev, při němž se na fykobilizomech upravuje počet fykocyaninových a fykoerytrinových jednotek a tím se posouvá spektrum využitelného světla. Pokusy bylo dokázáno, že buňka je schopna změnit svou barvu od ocelově šedé přes různé stupně zelené po červenavou. Druhým příkladem přizpůsobivosti je schopnost přejít v anaerobním prostředí s množstvím sirovodíku na anaerobní fotosyntézu, při níž je jako donor elektronů užíván místo vody právě sirovodík. Evoluční původ oxygenní fotosyntézy je nadále předmětem zkoumání. Nové teorie ukazují, že společný předek sinic jí nebyl schopen; geny pro ni se pravděpodobně vyvinuly až poměrně pozdě v evoluční historii sinic (přibližně před 2,3 miliardami let) v linii vedoucí k recentní třídě \"Oxyphotobacteria\" a odtud se dále šířily horizontálním genovým přenosem a fúzemi fotosystémů.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha v koloběhu dusíku.", "content": "Sinice jsou také významnými fixátory vzdušného dusíku v celosvětovém měřítku a významně tak ovlivňují koloběh dusíku v přírodě. Zpravidla se reakce odehrává ve speciálních buňkách bez fotosyntetické funkce, zvaných heterocyty či heterocysty. V striktně anaerobních podmínkách uvnitř heterocytů se pomocí enzymu nitrogenázy ze vzdušného dusíku (N) vytváří za spotřeby adenosintrifosfátu (ATP) amonné sloučeniny. Některé sinice ani nemají heterocyty (např. rod \"Lyngbya\"), ty pak fixují dusík v noci, kdy v buňkách neprobíhá fotosyntéza a množství kyslíku uvnitř buňky je tedy minimální.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární metabolismus.", "content": "Sinice produkují množství dalších sekundárních metabolitů a podpůrných látek, například různé oligosacharidy, karboxylové kyseliny, vitamíny, peptidy, atraktanty, hormony, enzymy, antibiotika, polysacharidy a toxiny. Na ochranu proti UV záření např. produkují pigment scytonemin, případně i gloeocapsin, β-karoten, kantaxantin či myxoxantofyl. Všechny tyto látky odfiltrovávají záření o velmi nízké vlnové délce. Sinice rovněž produkují široké spektrum jedů, souhrnně tzv. cyanotoxinů. Způsobují kožní alergie, zánět spojivek, bronchitidu, u dobytka napájeného znečištěnou vodou i otravu. Nebezpečné koncentrace dosahují sinicové jedy především v době, kdy je ve vodě rozvinutý tzv. „vodní květ“.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "U sinic může být pozorováno pouze nepohlavní rozmnožování, žádné rozmnožovací buňky u sinic neexistují. Buňky jednobuněčných (kokálních) sinic se množí pouze prostým dělením. Toto dělení začíná tvorbou příčné přehrádky, která vzniká od krajů buňky a postupně se uzavírá (podobně jako clona fotoaparátu). Pokud dělení probíhá ve více rovinách, vznikají kolonie s různou vzájemnou orientací buněk. Některé sinice se však tomuto klasickému scénáři vyhýbají: \"Chamaesiphon\" se rozmnožuje pomocí exocytů, tedy spor vznikajících na volném konci buňky, a \"Chroococcidiopsis\" se rozmnožuje mnohonásobným dělením tzv. baeocytu. Vláknité sinice se mohou štěpit na dílčí pohyblivá vlákna, tzv. hormogonie. K dlouhodobému přežívání slouží u některých sinic akinety, zvláštní druh tlustostěnných spor.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Sinice za svůj evoluční úspěch a velmi dlouhou geologickou historii vděčí kombinací několika pro ně charakteristických vlastností. V prekambrickém období pravděpodobně byly schopny sinice tolerovat nízký obsah kyslíku, vysokou míru UV záření a zvýšené koncentrace sirovodíku. I dnes jsou sinice téměř všudypřítomné a mnohdy také vstupují do významných symbiotických svazků. Pokud se přemnoží ve vodním prostředí, jsou nazývány „vodní květ“.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sinice se vyskytují v širokém spektru různých prostředí: v sladkých i slaných vodách (plankton), na povrchu půdy a v tenké vrstvě pod ní, na skalách (například vápencových) i uvnitř jeskyní, ale nápadná je schopnost sinic osídlovat různá extrémní prostředí, která jsou pro jiné skupiny organismů nehostinná, a z tohoto důvodu v nich sinice také často zcela dominují. Sinice jsou například velmi často primárními kolonizátory dosud neosídlených skal či nově vzniklých půd. Byly zaznamenány termofilní sinice rodu \"Synechococcus\", žijící v termálních pramenech v teplotě až 73 °C. Ve špatných světelných a nutričních podmínkách je schopna žít řada sinic podílejících se na tvorbě mořského pikoplanktonu. Tzv. halofilní druhy jsou schopné odolávat vysokým koncentracím soli v okolní vodě, například v Mrtvém moři. Alkalofilní zástupci dokáží žít i ve velmi zásaditém prostředí, při pH 13,5 žije sinice rodu \"Leptolyngbya\" (zřejmě nejvyšší zjištěná hodnota pH, v níž byl objeven život). V suchozemském prostředí úspěšně vzdorují vyschnutí tzv. xerofilní sinice: v poušti Negev se vyskytují sinice v drobných dutinkách v půdě, kde se nachází stopové množství vody. V polárních oblastech jsou sinice velmi důležitou složkou zdejšího koloběhu živin, kolonizují například dna antarktických jezer a ledovou krustu v Grónsku. Některé další sinice osídlují póry uvnitř kamenů. Sinice se podílí na vzniku povlaků inkrustovaných uhličitanem vápenatým, z nichž mohou vznikat různé travertiny, onkolity a stromatolity.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní květ.", "content": "Sinice jsou častým původcem jevu známého jako vodní květ, při němž dochází k přemnožení některých vodních fotosyntetizujících organismů nad určitou míru. Problém představuje především vodní květ v sladkovodních nádržích, které jsou využívány jako zdroj pitné vody a k rekreaci. Při rozvoji vodního květu jsou ve větším množství do vody uvolňovány cyanotoxiny. Rizikové pro rozvoj sinicového vodního květu jsou zejména vodní plochy s vyšší hodnotou pH, vyšší teplotou vody a vysokým obsahem živin (především fosforu). Mnohdy vodní květ způsobuje nadměrné vypouštění živin do vody, tedy tzv. eutrofizace vod. Existují různé způsoby boje proti vodnímu květu.", "section_level": 2}, {"title": "Symbiotické interakce.", "content": "Sinice vstupují velmi často do symbiotických svazků s jinými organismy, a to zejména do mutualistických (oboustranně prospěšných) vztahů, kde sinice zpravidla hraje roli fotobionta. V některých případech vstupují sinice přímo do cizích eukaryotních buněk. Pozůstatkem minimálně jedné takové události jsou plastidy – organely mnoha eukaryot připomínající v mnohém své prapředky, sinice. Jinou, ale podobnou, událostí vznikly primitivní plastidy u prvoků rodu \"Paulinella\", které mají dodnes patrnou peptidoglykanovou stěnu. Tyto mezičlánky na cestě mezi endosymbiontem a organelou se často nazývají cyanely. Poněkud známějším příkladem symbiózy sinic jsou lišejníky (konkrétně cyanolišejníky), které asi v 8–15 % obsahují sinice, například rodu \"Nostoc\" či \"Calothrix\". \"Nostoc\" žije v symbiotickém svazku také s houbou \"Geosiphon pyriforme\", sinice \"Richelia\" uvnitř některých rozsivek (Diatomeae) a jiný rod zase uvnitř buněk obrněnek (Dinoflagellata). Také rostliny mohou hostit sinice: \"Nostoc\" žije v krytosemenných rostlinách rodu \"Gunnera\", ale i v kořenech mnohých cykasů. Jiné sinice žijí uvnitř těl kapradinek rodu \"Azola\". I uvnitř těl mořských hub (Porifera) a u pláštěnců (Tunicata) mohou být přítomny fotosyntetizující sinice, ty pak jsou nazývány zoocyanely.", "section_level": 2}, {"title": "Viry sinic.", "content": "U sinic jsou známy i jejich virové patogeny, tzv. cyanofágy, jejichž genetickým materiálem je zásadně dvouvláknová DNA. Známými viry jsou např. sladkovodní as-1 a lpp-1. Viry významně ovlivňují početnost sinic, některé průzkumy například objevily viry v téměř všech studovaných populací sinic. Ekologické výzkumy v oceánu také ukazují, že u pobřeží mají sinice rodu \"Synechococcus\" daleko vyšší rezistenci vůči svým virům, protože se s nimi na mělčině častěji setkávají a přírodní výběr zde tedy působí daleko silněji.", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "Sinice mají do jisté míry nezanedbatelný hospodářský význam. Nepočítaje negativní vliv vodního květu na ekonomiku a lidské zdraví, mají sinice mnoho kladných stránek. Sinice především obsahují v sušině vysoké koncentrace proteinů (až 70 %), mnohem více než například zelené řasy. Sinice rodu \"Arthrospira\" (známá pod komerčním názvem \"Spirulina\") se pěstuje v mnoha zemích na výrobu vitamínových tablet. Obsahuje mimo jiné ve velké míře vitamíny (vitamín B) a karoteny. Především v nezápadních civilizacích byly sinice dříve nedílnou součástí jídelníčku a v některých případech (Čad) se k přípravě pokrmů užívají dosud. Některé pigmenty sinic (fykobiliny), zejména fykocyanin, se používají jako netoxická barviva, díky nimž se pozorují metabolické procesy probíhající v buňkách různých organismů. Jiné látky obsažené v sinicích by se mohly do budoucna stát výchozí surovinou pro výrobu protirakovinných a protizánětlivých léků, antibiotik a antivirotik. Kosmické agentury NASA a ESA uvažují o zapojení sinic do stravy kosmonautů na budoucích vesmírných misích na velkou vzdálenost, některé sinice jsou schopné růst i na měsíční půdě. Uvažuje se o užití sinic pro výrobu biopaliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinice (Cyanobacteria, ale také \"Cyanophyta\" či Cyanoprokaryota) je kmen nebo oddělení (záleží, zda se jedná o bakteriologické či botanické pojetí) gramnegativních bakterií. Vyznačují se schopností fotosyntézy, při níž vzniká kyslík (tzv. oxygenní typ). Český název této skupiny pochází ze slova siný, tedy tmavě modrý. ", "tgt_summary": "Les Cyanobacteria, ou cyanobactéries, sont un embranchement de bactéries (procaryotes), également appelées « algues bleues », ou autrefois « algues bleu-vert ». ", "id": 292894} {"src_title": "Problém obchodního cestujícího", "tgt_title": "Problème du voyageur de commerce", "src_document": [{"title": "Zadání optimalizační verze problému.", "content": "Laická formulace: Existuje \"n\" měst, mezi nimi silnice o známých délkách. Úkolem je najít nejkratší možnou trasu procházející všemi městy a vracející se nazpět do výchozího města. Matematická formulace používající pojmosloví teorie grafů: \"V daném ohodnoceném úplném grafu najděte nejkratší hamiltonovskou kružnici.\" Problém nespočívá ani tak ve stanovení libovolného postupu nalezení nejkratší cesty – jeden takový postup je totiž skoro samozřejmý: stačí jednoduše prohledat všechny možné uzavřené cesty mezi danými městy a vybrat nejkratší z nich. Obtíž však je, že s rostoucím počtem měst (či uzlů grafu) počet možných cest velice rychle narůstá, a tím se doba potřebná k propočtu hrubou silou na počítačích stává zcela neúnosnou už při několika málo desítkách uzlů. Klíčová obtíž je tedy v nalezení časově \"efektivního\" algoritmu hledání nejkratších cest. V obecné variantě problému navíc nevyžadujeme, aby v grafu platila trojúhelníková nerovnost. To by v reálném světě znamenalo, že přímá cesta z Prahy do Brna by mohla být delší než \"zkratka\" přes Ostravu. Často tedy hovoříme o ceně cesty, díky čemuž si tuto neintuitivní situaci můžeme lépe představit. Pokud v grafu trojúhelníková nerovnost platí, říkáme, že se jedná o metrický problém obchodního cestujícího.", "section_level": 1}, {"title": "Zadání rozhodovací verze problému.", "content": "Existuje také rozhodovací verze problému obchodního cestujícího, kde otázkou je: \"Existuje v daném úplném ohodnoceném grafu hamiltonovská kružnice kratší než x?\"", "section_level": 1}, {"title": "Obtížnost.", "content": "Optimalizační verze problému obchodního cestujícího patří mezi tzv. NP-těžké úlohy, tzn. v obecném případě není známo, ani jak pro každý vstup nalézt přesné řešení v rozumném čase, a dokonce ani zda vůbec může existovat algoritmus, který takové řešení najde v čase úměrném nějaké mocnině počtu uzlů. Že jde o nedeterministicky polynomiální problém, je patrné z toho, že nedeterministický počítač, umožňující v každém kroku rozvětvit výpočet na libovolný počet větví, by mohl začít v některém „městě“, rozdělit propočet délky trasy na tolik větví, kolik z města vede silnic, a v každém z cílových měst postupovat stejně – s výjimkou tras vedoucích do již navštívených měst. Tak by prohledal všechny možné trasy v \"n\" výpočetních krocích, pokud počet měst činí \"n\", a rozvětvil by se maximálně do formula_1 větví. V praxi se podobná úloha obvykle řeší pouze přibližně (heuristickými algoritmy, např. genetickými algoritmy, tabu prohledáváním atd.). Tím se (za cenu vzdání se nároku na nalezení optimálního řešení) dosahuje prakticky použitelných časů. Heuristické algoritmy obecně nijak negarantují, jak moc se získaný výsledek liší od optimální cesty, pro \"metrický problém obchodního cestujícího\" však existují prakticky použitelné (polynomiální) algoritmy, které toto dovedou (např. Christofidův algoritmus najde cestu, která je nejhůře o polovinu delší). Rozhodovací verze problému je NP-úplná, tedy existuje Nedeterministický Turingův stroj (nedeterministický algoritmus), který vydá jak odpověď ANO, tak odpověď NE vždy po maximálně „polynomiálním počtu kroků“.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad nejkratší okružní cesty.", "content": "Mějme města A, B, C, D, vzdálená od sebe podle následujícího obrázku: Nejkratší okružní cesta obchodního cestujícího je A → B → C → D → A (případně v opačném směru A → D → C → B → A), na které urazí vzdálenost 35 + 12 + 30 + 20 = 97.", "section_level": 1}], "src_summary": "Problém obchodního cestujícího (anglicky Travelling Salesman Problem – TSP) je obtížný diskrétní optimalizační problém, matematicky vyjadřující a zobecňující úlohu nalezení nejkratší možné cesty procházející všemi zadanými body na mapě.", "tgt_summary": "En informatique, le problème du voyageur de commerce, ou problème du commis voyageur, est un problème d'optimisation qui, étant donné une liste de villes, et des distances entre toutes les paires de villes, détermine un plus court chemin qui visite chaque ville une et une seule fois et qui termine dans la ville de départ. ", "id": 1371102} {"src_title": "Rubidium", "tgt_title": "Rubidium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Rubidium je měkký, lehký a stříbrolesklý kov, který lze krájet nožem, asi jako vosk. Na rozdíl od předchozích alkalických kovů má větší hustotu než voda. Velmi dobře vede elektrický proud a teplo. Ve srovnání s ostatními kovy má nízkou teplotu tání a varu. V jeho parách se kromě jednoatomových částic vyskytují i dvouatomové molekuly. Páry mají zelenomodrou až zelenou barvu. Elementární kovové rubidium lze dlouhodobě uchovávat pod vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta, s kterými nereaguje. Rubidium mimořádně rychle až explozivně reaguje s kyslíkem na superoxid rubidný a s vodou na hydroxid rubidný a v přírodě se proto vyskytuje pouze ve sloučenách. Rubidium se v přírodě vyskytuje pouze v jednom oxidačním stupni a to Rb. Reakce rubidia s vodou je natolik exotermní, že unikající vodík reakčním teplem samovolně explozivně vzplane. Rubidium se také za mírného zahřátí slučuje s vodíkem na hydrid rubidný RbH, s dusíkem na nitrid rubidný RbN nebo azid rubidný RbN. Nepřímo se také slučuje s uhlíkem. Soli rubidia barví plamen světle fialově.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Rubidium bylo objeveno roku 1861 německým chemikem Robertem W. Bunsenem a německým fyzikem Gustavem R. Kirchhoffem za použití jimi objevené spektrální analýzy, kteří rubidium našli v dürkheimských minerálních vodách spolu s cesiem. Rubidium bylo pojmenováno podle svých dvou červených čar ve spektru jako tmavočervený – rubidus. Kovové rubidium bylo poprvé získáno jeho objevitelem Robertem W. Bunsenem elektrolýzou roztaveného chloridu rubidného.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky své velké reaktivitě se v přírodě setkáváme pouze se sloučeninami rubidia a to pouze v mocenství Rb. Obsah rubidia v zemské kůře je poměrně vysoký, předpokládá se, že zemská kůra obsahuje 100 – 300 mg/kg, což odpovídá 78 ppm (\"parts per milion\" = počet částic látky na 1 milion všech částic) a ve výskytu se řadí na stejnou úroveň jako nikl, měď nebo zinek. Průměrný obsah v mořské vodě je přibližně 0,12 mg/l. Ve vesmíru se předpokládá výskyt 1 atomu rubidia na přibližně 6 miliard atomů vodíku. V minerálech provází rubidium obvykle ostatní alkalické kovy. Patrně nejvýznamnější výskyt je uváděn v minerálu lepidolitu, což je poměrně značně komplikovaný hlinito-křemičitan lithno-draselný KLi[AlSiO](OH,F). V tomto minerálu se obsah rubidia pohybuje kolem hodnoty 1,5 %. V malých množstvích (asi okolo 0,015 %) se vyskytuje v karnalitu KCl·MgCl·6HO.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Elementární rubidium se průmyslově vyrábí elektrolýzou roztavené směsi 60 % chloridu vápenatého a 40 % chloridu rubidného při teplotě 750 °C. Vápník vzniklý elektrolýzou ve sběrné nádobě tuhne, protože jeho teplota tání je vyšší než rubidia a tím se od rubidia odděluje. Elektrolýza probíhá na železné katodě a grafitové anodě, na které vzniká plynný chlor. Tento způsob pro tento kov však není úplně nejlepší. V současné době se vyrábí okolo 5 tun rubidia ročně. Lepší je příprava chemickou cestou, zahříváním hydroxidu rubidného nebo oxidu rubidného s kovovým hořčíkem v proudu vodíku nebo s kovovým vápníkem ve vakuu. Jedno z nejlepších redukovadel je zirkonium. Malé množství rubidia lze připravit zahříváním chloridu rubidného s azidem barnatým za vysokého tlaku. Baryum vzniklé rozkladem azidu vytěsňuje z chloridu rubidného rubidium, které v podobě svých par kondenzuje na chladnějších stěnách nádoby.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vzhledem ke své mimořádné nestálosti a reaktivitě má kovové rubidium jen minimální praktické využití.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Soli.", "content": "Rubidné soli jsou ve vodě obecně velmi dobře rozpustné a jen několik je nerozpustných, všechny mají bílou barvu, pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Rubidné soli vytváří snadno podvojné soli, ale velmi nesnadno komplexy. Ještě před 50 lety nebyly známy žádné komplexy alkalických kovů, o kterých se předpokládalo, že nejsou vůbec schopny tvořit komplexy (podobně jako se předpokládalo, že vzácné plyny nejsou schopny tvořit sloučeniny).", "section_level": 3}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Mezi organické sloučeniny rubidia patří zejména rubidné soli organických kyselin a rubidné alkoholáty. K dalším rubidným sloučeninám patří organické komplexy rubidných sloučenin tzv. crowny a kryptandy. Zcela zvláštní skupinu organických rubidných sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rubidium (chemická značka Rb, \"Rubidium\") je prvkem z řady alkalických kovů, vyznačuje se velkou reaktivitou a mimořádně nízkým redoxním potenciálem.", "tgt_summary": "Le rubidium est l'élément chimique de numéro atomique 37, de symbole Rb. C'est un métal alcalin, mou et argenté, dont la température de fusion n'est que de. Il peut être maintenu liquide à température ambiante grâce au phénomène de surfusion, comme le césium et le gallium. ", "id": 1151176} {"src_title": "Teorie chaosu", "tgt_title": "Théorie du chaos", "src_document": [{"title": "Základy teorie.", "content": "Nelineární dynamický systém může obecně vykazovat jeden z následujících typů chování: Typ chování, jaký systém může vykazovat, závisí na počátečním stavu systému a hodnotách jeho parametrů, jestliže nějaké existují. Nejsložitějším typem chování je \"chaotický pohyb\", neperiodický složitý pohyb, který dal jméno této teorii.", "section_level": 1}, {"title": "Chaotický pohyb.", "content": "Abychom mohli klasifikovat chování systému jako chaotické, musí systém vykazovat následující vlastnosti: Citlivost k počátečním podmínkám znamená, že dvě blízké trajektorie ve fázovém prostoru se s rostoucím časem rozbíhají (exponenciálně). Jinak řečeno, malá změna v počátečních podmínkách vede po čase k velmi odlišnému výsledku. Systém se chová identicky pouze, když je jeho počáteční konfigurace \"úplně\" stejná. Příkladem takové citlivosti je tzv. „motýlí efekt“, kdy mávnutí motýlích křídel vyvolá jen nepatrné změny v atmosféře, které ale v průběhu času mohou vést až k tak dramatickým změnám, jako je výskyt tornáda (pokud by se jednalo o samoorganizované kritično). Mávnutí křídel motýla zde představuje malou změnu počátečních podmínek systému, která ale způsobí řetěz událostí vedoucí k rozsáhlým jevům, jako jsou tornáda. Kdyby motýl nemávl svými křídly, trajektorie systému by mohla být zcela odlišná. Totéž by se ale týkalo i dalších motýlů a díky chaotickému chování pak nelze určit, jaký z nich byl příčinou. Citlivost k počátečním podmínkám se dá kvantifikovat Ljapunovým exponentem či časem. Transitivita znamená, že aplikace transformace na libovolný daný interval formula_1 ho roztahuje až do doby, kdy překryje libovolný další daný interval formula_2. Transitivita, husté periodické body a citlivost na počáteční podmínky se dají rozšířit na libovolný metrický prostor. J. Banks a jeho kolegové ukázali v roce 1992, že v nastavení obecného metrického prostoru tranzitivita a zároveň husté periodické body implikují citlivost na počáteční podmínky. Tento elementární, ale neočekávaný fakt vedl Bau-Sen Du, z Matematického institutu, Academia Sinica, Taiwan k definici silnější verze citlivé závislosti - k extrémně citlivé závislosti - která není důsledkem tranzitivity a hustých periodických bodů. Extrémně citlivá závislost znamená, hrubě řečeno, že blízké body se oddělují a konvergují nekonečně často, což je často právě případ chaotických dynamických systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Atraktory.", "content": "Jedním způsobem vizualizace chaotického pohybu, nebo opravdu libovolného typu pohybu, je vytvoření fázového diagramu pohybu. V takovém diagramu je čas implicitní a každá osa reprezentuje jednu dimenzi stavu. Například někdo kreslí \"pozici\" kyvadla vůči jeho \"rychlosti\". Kyvadlo v klidu bude zobrazeno jako bod a kyvadlo v periodickém pohybu bude nakresleno jako jednoduchá uzavřená křivka. Když takový graf vytváří uzavřenou křivku, křivka se nazývá orbita. Často je na fázových diagramech vidět, že většina stavových trajektorií se přibližuje a obmotává nějakou obecnou limitu. Systém končí ve stejném pohybu pro všechny počáteční stavy v oblasti okolo tohoto pohybu, téměř jako by byl systém k tomuto pohybu (trajektorii fázového prostoru) přitahován (anglicky 'attracted'). Tento „cílový“ pohyb je tedy případně nazýván atraktor\" systému a je velmi častý pro nucené disipativní systémy. Např. jestliže připojíme ke kyvadlu tlumič, bez ohledu na jeho počáteční pozici a rychlost se bude blížit ke klidovému stavu - nebo přesněji - dosáhne ho v limitě. Trajektorie ve fázovém diagramu budou všechny spirály, směřující ke středu, a nebudou již tvořit množinu oválů. Tento bod ve středu - stav, kdy je kyvadlo v klidu - se nazývá „atraktor“. Atraktory jsou často spojeny s disipativními systémy, kde některý prvek (v našem případě tlumič) spotřebovává energii. Takový atraktor můžeme nazývat „bodovým atraktorem“. Ne všechny atraktory jsou body. Některé jsou jednoduchými smyčkami, nebo složitějšími dvojitými smyčkami (pro ty je potřeba více než dva stupně volnosti). A některé jsou skutečnými fraktály: to jsou tak zvané „podivné atraktory“. Systémy s atraktory ve tvaru smyčky vykazují periodický pohyb. Systémy se složitějšími rozdělenými smyčkami vykazují kvaziperiodický pohyb. A systémy s podivnými atraktory vykazují chaotické chování. V libovolném bodě fázového diagramu se stav systému mění určitým deterministickým způsobem. Jestliže naše kyvadlo je v dané pozici a putuje s danou rychlostí, můžeme spočítat, v jaké další (infinitizimálně) pozici kyvadlo bude a s jakou se bude pohybovat rychlostí. Můžeme se tedy dívat na náš diagram jako na vektorové pole, a použít vektorový počet, abychom mu porozuměli.", "section_level": 2}, {"title": "Podivné atraktory.", "content": "Zatímco většina typů pohybů zmíněných výše poskytuje velmi jednoduché atraktory, jako jsou body nebo kruhové křivky zvané \"limitní cykly\", chaotický pohyb vede k tomu co je známé jako \"podivný atraktor\", což jsou atraktory s velkolepými detaily a velkou složitostí. Například jednoduchý trojdimenzionální model Edwarda Lorenze vede ke slavnému Lorenzově atraktoru. Lorenzův atraktor je jeden z nejznámějších diagramů chaotických systémů, protože nejen že byl jeden z prvních popsaných, ale zároveň je jeden z nejsložitějších. Vznikají v něm velmi zajímavé obrazce, které vypadají jako motýlí křídla. Jiným takovým atraktorem je Rösslerovo zobrazení, které vykazuje dvouperiodickou cestu k chaosu podobně jako logistická zobrazení. Podivné atraktory se objevují jak ve spojitých dynamických systémech (jako je ten Lorenzův systém), tak i v některých diskrétních systémech jako je Hénonovo zobrazení). Jiné diskrétní dynamické systémy mají odpuzující strukturu nazývanou Juliovy množiny, která tvoří hranici mezi oblastmi přitažlivosti pevných bodů - Juliovy množiny lze pokládat za podivné \"odpuzovače\". Jak podivné atraktory, tak Juliovy množiny typicky mají fraktální strukturu. Poincaré-Bendixsonova věta ukazuje, že podivný atraktor může ve spojitém dynamickém systému vzniknout jen tehdy, má-li tři nebo více dimenzí. Avšak žádné takové omezení neplatí pro diskrétní systémy, které vykazují podivné atraktory ve dvou- nebo v jednodimenzionálních systémech.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Kořeny teorie chaosu lze datovat k roku 1900, ve studiích Henri Poincarého o problému pohybu 3 objektů se vzájemnou gravitační silou, tzv. problému tří těles. Poincaré objevil, že mohou existovat orbity, které jsou neperiodické, a které nejsou ani neustále vzrůstající ani se neblíží k pevnému bodu. Pozdější studie, také na téma nelineárních diferenciálních rovnic, byly realizovány G.D. Birkhoffem, A.N. Kolmogorovem, M.L. Cartwrightovou, J.E. Littlewoodem, a Stephenem Smalem. Kromě Smaleho, který snad jako první čistý matematik studoval nelineární dynamiku, byly všechny tyto studie přímo inspirovány fyzikou: problém tří těles v případě Birkhoffa, turbulence a astronomické problémy v případě Kolmogorova, a radiové technice v případě Cartwrightové a Littlewooda. Ačkoliv chaotický pohyb planet nebyl pozorován, experimentátoři narazili na turbulenci v pohybu kapalin a neperiodické kmity v radiových obvodech, bez podpory teorie, která by vysvětlila jejich pozorování. Teorie chaosu rychle postupovala vpřed po polovině minulého století, kdy se stalo pro některé vědce zřejmé, že lineární teorie, převažující teorie systémů v tomto období, prostě nemůže vysvětlit pozorované chování v určitých experimentech, jako jsou logistické mapy. Hlavním katalyzátorem vývoje teorie chaosu byl elektronický počítač. Většina matematických teorií chaosu zahrnuje jednoduché opakované iterace, jejichž vývoj je nepraktické zkoušet ručně. Elektronické počítače výzkum takových systémů velice usnadňují. Jeden z prvních elektronických počítačů, ENIAC, byl použitý ke studiu jednoduchých modelů předpovědi počasí. Jedním z prvních pionýrů této teorie byl Edward Lorenz, jehož zájem o chaos vznikl náhodně během jeho práce na předpovědi počasí v roce 1961. Lorenz použil počítač Royal McBee LPG-30 k výpočtu svého modelu simulujícího počasí. Chtěl vidět opět svou sekvenci a aby ušetřil čas, začal simulaci zprostředka. Měl totiž vytištěna data z minulé simulace a tak je zadal jako vstupní data do svého modelu. K jeho překvapení bylo předpovídané počasí zcela jiné, než na jeho původním modelu. Lorenz zkoumal, proč tomu tak je, a příčinu objevil ve své sestavě. Sestava zaokrouhlovala proměnné na 3 desetinná místa, zatímco počítač pracoval s 5 desetinnými místy. Tento rozdíl je malý a neměl by mít prakticky na řešení vliv. Avšak Lorenz objevil, že malé změny v počátečních podmínkách vedou k velkým změnám na výstupu z dlouhodobého hlediska. Pojem chaos, jak je používán v matematice, byl vytvořen aplikovaným matematikem Jamesem A.Yorkem. Mooreův zákon a dostupnost levnějších počítačů rozšířila možnost zkoumání teorie chaosu. V současné době pokračuje velmi aktivně zkoumání této teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Matematická teorie.", "content": "Matematici vymysleli mnoho způsobů jak kvantifikovat jevy v chaotických systémech. Ty zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Minimální složitost chaotického systému.", "content": "Mnoho jednoduchých systémů může také produkovat chaos, bez využití diferenciálních rovnic, například logistické zobrazení, což je diferenční rovnice (rekurentní vztah) která popisuje vývoj populace v čase. Rovněž diskrétní systémy, jako jsou buňkové automaty, mohou silně závislet na počátečních podmínkách. Stephen Wolfram zkoumal celulární automat s touto vlastností, který nazýval \"pravidlo 30\".", "section_level": 2}], "src_summary": "V matematice a fyzice se teorie chaosu zabývá chováním jistých nelineárních dynamických systémů, které (za jistých podmínek) vykazují jev známý jako deterministický chaos, nejvýznamněji charakterizovaný citlivostí na počáteční podmínky (viz motýlí efekt). V důsledku této citlivosti se chování těchto fyzikálních systémů, vykazujících chaos, jeví jako náhodné, i když model systému je deterministický v tom smyslu, že je dobře definovaný a neobsahuje žádné náhodné parametry. Příklady takových systémů zahrnují atmosféru, solární systém, kyvadlo, tektoniku zemských desek, turbulenci tekutin, ekonomii, vývoj populace. ", "tgt_summary": "En mathématiques, la théorie du chaos étudie le comportement des systèmes dynamiques très sensibles aux conditions initiales, un phénomène généralement illustré par l'effet papillon. Pour de tels systèmes des différences infimes dans les conditions initiales entraînent des résultats totalement différents, rendant en général toute prédiction impossible à long terme. Cela concerne même les systèmes purement déterministes (ceux dont le comportement futur est entièrement déterminé par les conditions initiales, sans aucune intervention du hasard) : leur nature déterministe ne les rend pas prévisibles car on ne peut pas connaître les conditions initiales avec une précision infinie. Ce comportement paradoxal est connu sous le nom de chaos déterministe, ou tout simplement de chaos. ", "id": 1905868} {"src_title": "Voltaire", "tgt_title": "Voltaire", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho křestní otec, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let. Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. („le jeune“, tj. mladší). Už jeho první drama \"Oidipus\" (1719) se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě \"Henriada\", která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným sociálním pořádkům v jeho rodné zemi. Již při druhém delším pobytu v Holandsku v roce 1722 zakusil ducha tolerance a svobodného podnikání, dostalo se mu zde i vřelého přijetí v literárních, obchodních a šlechtických kruzích. Zcela pak propadl kouzlu Británie, která byla na svou dobu mimořádně tolerantní a nábožensky nezávislá na vlivu Říma. Začal se učit anglicky, navštívil v Londýně toryovského politika a filozofa vikomta Bolingbroka (1678–1751), který na něj učinil ohromný dojem. V roce 1726 se Voltaire opět zapletl. Jeho vtip tentokrát trefil jednoho z nejmocnějších příslušníků pařížské nobility, známého knížete Rohana. Voltaire byl zbit, krátce vržen do Bastily a vypovězen z Paříže. Logickým cílem se stala Británie, kam odcestoval 5. května 1726. Během téměř tříletého pobytu v Británii (1726–1729) poznal anglickou společnost té doby, významné osobnosti, Popea a Swifta, studoval anglickou filozofii, vědu i písemnictví, četl Locka, Bacona, Berkeleye, Newtona, studoval trochu matematiky a mechaniky, zajímal se rovněž o shakespearovské divadlo. Po návratu do Francie se realizoval především jako dramatik, zajímal se také o dějiny a píše Historii Karla II. Jeho dramata (Smrt Césara, Zaira aj.) měla ve své době velký ohlas, dnes jsou nicméně pozapomenuta jen s malou nadějí na opětovné vzkříšení. V roce 1734 Voltaire veřejně vystupuje jako nezávislý myslitel otištěním \"Filosofických listů o Angličanech\". Jeho hlavním terčem se stala nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika Voltairových názorů.", "content": "Filozoficky byl Voltaire eklektik. Voltairova filozofie se formovala pod vlivem Lockova senzualismu, Baylova náboženského skepticismu, Newtonovy fyziky a systémů Bolingbroka, Shaftesburyho i dalších anglických deistů 17. –", "section_level": 2}, {"title": "Voltaire o Bohu a náboženství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Voltairovo pojetí Boha.", "content": "Voltaire bývá označován za jednoho z největších bezbožníků. „Bezbožství Voltairovo nezakládá se výhradně... na víře v rozum a na principu vědy. Pochází z jeho povahy dychtící po požitcích, je dědicem epikurejské tradice, která od 15. století a během 17. století hájí pud rozkoše proti křesťanství. Náboženství, které činí překážky přírodě, které touhu a potěšení označuje jako hříšné, činí naň dojem nestvůrného nesmyslu.“ Voltairovo dílo bylo od počátku školou nevážnosti a nevěry. Už v jeho tragédii \"Oidipus\" (\"Oedipe\", 1718) jsou verše: \"„Nejsou kněží tím, co hloupý dav v nich vidí,\" \"jich celou sílu dělá jen důvěřivost lidí.“\" Tragédie \"Mohamed\" (\"Mahomet\", 1741) vyzněla jako útok na náboženství vůbec, bez ohledu na jméno jeho proroka, a z děje se dalo usuzovat, že každé náboženství se zakládá na prohnanosti jedněch a hlouposti druhých. Přesto Voltaire nebývá označován za ateistu, ale za deistu. V \"„Pojednání o", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství jako uzda v tlamě smyslného davu.", "content": "Voltaire byl nesmiřitelným nepřítelem dogmat, obřadů, zjevených náboženství, to vše zahrnoval pod potupným jménem „pověra“. Ve \"„Filozofickém slovníku“\" (\"Dictionnaire philosophique portatif,\" 1764) napsal: \"„Téměř vše, co sahá za hranice uctívání Nejvyšší bytosti a podřízení se jejímu věčnému řádu, jest pověra.“\" Náboženství považoval za výtvor lidský, dílo podvodných proroků a kněží. Prudce útočil na katolicismus a jeho dogmata. Poukazoval na rozpory v bibli a tím dokazoval její nevěrohodnost. Na kněze se díval s despektem. Jsou nástrojem tyranie, strůjcem krvavých náboženských válek. Kněží nepovznášejí lid mravně, nýbrž jej ohlupují. To však neznamená, že by odmítal jakékoliv náboženství. \"„Chceme náboženství, ale náboženství prosté, moudré a vznešené.“\" Při posuzování náboženství se projevuje primát praxe, charakteristický pro Voltairovo myšlení. Náboženství je podle Voltaira akceptovatelné pouze", "section_level": 3}, {"title": "Boj proti křesťanství.", "content": "Voltaira velmi tížil špatný, ba hanebný stav tehdejší francouzské společnosti. Dle profesora Richarda H. Popkina „velký díl zla připisoval náboženské tradici a institucím, které ovládaly výchovu a kulturní život Francie. Původ problému vysledoval ke křesťanské víře, k jejím institucím a k jejímu původci, starověkému judaismu. Voltaire zobrazoval biblické náboženství po historické i teologické stránce jako zdroj chorob, které postihly evropské lidstvo. Biblické dějiny, zvláště starozákonní, popisoval jako skandální zachycení nelidské nemravnosti, pověrčivého nevědomého přístupu ke světu a uctívání antropomorfní modly... Nelítostně tepal náboženské stanovisko bible. Teology chápal jako původce racionalizované a institucionalizované verze této podivné, zlovolné starověké nauky, kteří ji využili k ovládnutí a manipulaci lidu.“ Voltairův boj proti křesťanství vyvrcholil v době jeho pobytu ve Ferney (po roce 1758), kde se cítil dost v bezpečí. Tento boj vede nyní Voltaire mnohem důsledněji a odvážněji. Útočí na bibli, na evangelia, na jejich autentičnost a hodnověrnost. Provádí kritiku historickou a filologickou a snaží se řešit otázky: Jak vznikla, jak se utvořila bible? Jaká je komposice knih, z nichž jest složena? Kdy jednotlivé knihy vznikly? Jaká", "section_level": 3}, {"title": "Katolík Voltaire.", "content": "Voltaire se narodil jako katolík a studoval na koleji, která byla řízena jezuity. Formálně byl až do smrti příslušníkem katolické církve, exkomunikován nikdy nebyl. Ve Ferney dal vybudovat nový kostel, protože starý byl již zchátralý. Z vděčnosti za služby, které Voltaire prokazoval kapucínům v Gexu, svým sousedům, s nimiž dobře vycházel, zaslal generál řádu svatého Františka Voltairovi diplom, kterým ho jmenoval „čestným kapucínem“. Voltaire se pak v dopisech občas šibalsky podepisoval „\"fráter Voltaire, nehodný kapucín\"“. Navenek Voltaire plnil povinnosti katolického křesťana, už proto, aby po smrti mohl mít řádný pohřeb. O Velikonocích chodil ke svatému přijímání a dával se zaopatřit, kdykoli se povážlivě roznemohl. Když jednou taková zpověď pohoršila jeho přátele, odpovídá na to v dopisech takto: \"„Co jsem učinil letos, učinil jsem již častěji, a dá-li Bůh, budu činit i napříště. Co jiného zbývá mudrcům, obklopeným barbary? Jsou chvíle, kdy je nutno napodobit jejich posunky a mluvit jejich jazykem.“\" \"„Nelze lépe projevit opovržení k takovým komediím než hrát v nich; kdo se jich straní, dává najevo, že se jich bojí.“\" „\"Kdybych měl sto tisíc mužů, vím dobře, co bych udělal, ale protože je nemám, budu chodit o Velikonocích k přijímání a nazývejte si mě pokrytcem, jak chcete.\"\" Jeho životopisec Orieux uvádí tuto příhodu: „Když se ho jeho sekretář Wagnière ptal, co by udělal, kdyby žil ve Španělsku pod dohledem a ve spárech inkvizice a chtěl si zachovat život, odpověděl: »\"Obstaral bych si velký růženec, chodil bych každý den na mši, líbal bych rukávy všech mnichů a pokoušel se zapálit všechny jejich kláštery\".»“ Ve spisech, které publikoval pod vlastním jménem, Voltaire dogmata katolické věrouky neodmítal, spíše je ironizoval a nepřímo zpochybňoval. Otevřeně protikřesťanské spisy nevydával pod svým jménem a popíral, že je jejich autorem. Přesto byl jeho kritický postoj k církvi a ke", "section_level": 3}, {"title": "„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“.", "content": "Nepochybně je to jeden z nejvíce citovaných „výroků“ Voltaira. Nejde však o citát autentický, není totiž známa žádná Voltairova písemnost, ve které by byla zmíněná věta uvedena. Ve skutečnosti pochází z anekdoticky psaného Voltairova životopisu, z knihy \"The Friends of Voltaire\" (Přátelé Voltaira), která byla publikována v roce 1906 a jejíž autorkou byla S. G. Tallentyre; šlo o pseudonym, skutečnou autorkou knihy je anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hall (1868—1956). Touto větou (\"„I disapprove of what you say, but I will defend to the", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Napsal přes padesát literárních děl: povídek, románů, divadelních her, lyrických i epických básní, filozofických úvah, esejí a historických studií. Mnoho Voltairových prací zařadila církev na Index zakázaných knih (\"Filozofický slovník, Filozofické listy, Pojednání o snášenlivosti, Pannu Orleánskou, Candide, Století Ludvíka XIV.\" a další). Z jeho rozsáhlého literárního díla je dnes nejznámější a nejpřekládanější román \"Candide aneb Optimismus\", představitel žánru „filosofické povídky“, typické pro francouzské", "section_level": 2}, {"title": "České překlady.", "content": "Uvádíme", "section_level": 2}], "src_summary": "Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (21. listopadu 1694, Paříž – 30. května 1778, Paříž), byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel. ", "tgt_summary": "François-Marie Arouet, dit Voltaire, né le 21 novembre 1694 à Paris et mort dans la même ville le, est un écrivain et philosophe français qui a marqué le. ", "id": 1792492} {"src_title": "Zoroastrismus", "tgt_title": "Zoroastrisme", "src_document": [{"title": "Stáří a původ.", "content": "Doba vzniku zoroastrismu je sporná, stejně jako je sporné, kdy žil historický prorok Zarathuštra. Ještě donedávna se předpokládalo, že se tak stalo kolem roku 600 př. n. l. na území střední Asie, avšak filologický rozbor nejstarších posvátných textů ukazuje, že počátky nauky sahají snad až do 2. tisíciletí př. n. l. To činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa. Zoroastrismus se nejúspěšněji ujal v Íránu a v některých částech Afghánistánu. Tato území obývali Protoíránci, kteří tu zůstali při přesunu kmenů do Indie. O jejich původním náboženství se nezachovalo mnoho poznatků, ale z podobností védského náboženství se zoroastrismem lze usuzovat, že védy i zoroastrismus čerpají ze stejného pramene. Do zoroastrismu pronikají jména některých původních božstev, jen zde sehrávají jinou úlohu. Například protoíránské označení pro bohy, \"daivové\", nabývá v posvátném spise Avesta významu démoni.", "section_level": 1}, {"title": "Zarathuštrovo dílo a náboženská reforma.", "content": "Zarathuštra je autorem nejstarších částí Jasny, tzv. „zpěvů“ Gáth. Jejich jazyk nejspíš nebyl přímo jeho mateřštinou, značné shody v dikci se staroindickými památkami naznačují existenci „kněžského“ jazyka. Zarathuštrova reforma spočívá v tom, že odvrhl starší polyteismus a za jediného svrchovaného boha označil „vládce-moudrost“ Ahuru Mazdu. Zarathuštra tvrdil, že se mu zjevil jako dobrý, spravedlivý bůh, odměňující dobro a trestající zlo. Ahura Mazda je zároveň nejvyšší pravdou, je nesmrtelný a nedělitelný. Má tedy základní božské atributy.", "section_level": 1}, {"title": "Dualismus dobra a zla.", "content": "Při takovéto koncepci nejvyšší bytosti se Zarathuštra musel nutně střetnout s problémem, jak vysvětlit zlo na světě. Ahura Mazda jako nejvyšší dobro, spravedlivý a moudrý Bůh, nemohl být původcem zla. Podle Zarathuštrových představ stvořil Ahura Mazda na počátku dvě bytosti, dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju, které byly plodem jeho mysli. Spenta Mainju se rozhodl konat dobro, stal se Ahura Mazdovým duchem, zatímco Angra Mainju se vyvinul v představitele a původce zla. Ne proto, že by jeho povaha byla zlá, ale proto, že si sám zvolil takovou cestu. Spenta Mainju a Angra Mainju jsou dvě síly, které spolu neustále zápasí. Je však nutné je chápat v jejich celistvosti, nemohou existovat odděleně. Představují světlo a tmu, den a noc. Tento dualismus způsobuje, že se na světě stále objevují nové pozitivní i negativní síly, které stojí buď na straně Spenta Mainju, anebo Angra Mainju a navzájem spolu bojují. Dobří duchové jsou souborně nazýváni \"améša spentové\" (nesmrtelní svatí) a zosobňují Ahura Mazdovy vlastnosti. Po boku Angra Mainju vystupují \"daivové\" (démoni). Zarathuštra nabádá lidi, aby se rozhodli konat dobro. Pokud činí nepravosti, spolupracují s Angra Mainjou a opakují jeho volbu. Důležitým momentem je v zoroastrismu právě možnost, dokonce nutnost svobodné volby. Člověku se tak dostává morální zodpovědnosti za jeho činy.", "section_level": 1}, {"title": "Členění sil dobra a zla.", "content": "Ahura Mazda (nejvyšší božstvo)", "section_level": 1}, {"title": "Eschatologie.", "content": "V zoroastrismu se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše (\"urván\") přežije i zánik tělesné schránky člověka. Její další úděl závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem. Spravedlivý člověk smí vstoupit přes most soudu (\"čhinvad-púl\") do domu hymnů (\"garó-demána\"), obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými. Do domu hymnů je provázen krásnou Daénou, tvořenou z jeho dobrých myšlenek. Duše nespravedlivého člověka bude naopak provázena ošklivou dívkou, jež je stejně tak výtvorem jeho myšlenek. Daéná představuje lidské svědomí, ať už dobré či zlé, reprezentuje vlastní Já té které osoby. Oddělení dobrých duší od špatných se odehrává na mostě, přes který jsou převáděny. Utrpení či blaženost jsou přímo úměrné skutkům, vykonaným během života. Pokud jsou tyto skutky v rovnováze, je stav blaženosti a utrpení neutrální. Z dochovaných pramenů není zcela jasné, zda duše zemřelého bude v tomto stavu setrvávat věčně.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední soud.", "content": "V zoroastrismu nacházíme též popis posledního soudu (podobně jako v křesťanství), jemuž bude předcházet souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem, se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. V zoroastrismu se hovoří až o čtyřech spasitelích, kteří mají postupně vykonávat své dílo. Spasení završí teprve poslední z nich, jenž se má narodit z panny oplodněné Zarathuštrovým semenem, uloženém v jistém jezeře, kde se panna bude koupat.", "section_level": 1}, {"title": "Učení zoroastrismu.", "content": "Učení zoroastrismu je v nejpůvodnější formě podáno v knihách Avesty. Skutečností, která dala počátek všemu jsoucnu, je praprincip chápaný jako čistě duchovní bytost, ale zároveň princip rozdvojený v sebeafirmaci (Ahura Mazda) a sebenegaci (Angra Mainju). Jsou to dva zabsolutizované protiklady a rozpory, z nichž vyplývá působení praprincipu a jimiž je podmíněna existence pohybu. Ahura Mazda neboli Óhrmazd podmiňuje bytí, Angra Mainju čili Ahriman ztělesňuje jeho popření; proti tomu se staví Óhrmazd a z negace popření vyplývá další bytí. Proti bytí znovu působí Ahriman, a tak se donekonečna srážejí protiklady, jež udržují existenci neosobní – později personifikované – praskutečnosti. Celý tento proces vykládají jednotlivé náboženské proudy v zoroastrismu jako odvěký boj protikladných božstev – dobrého a zlého.", "section_level": 1}, {"title": "Oslavy svátků.", "content": "Vzhledem k historickému a geografickému vývoji zoroastrismu existují 3 různé kalendáře, tedy i 3 různé doby oslavy svátků:", "section_level": 1}, {"title": "Zoroastrismus dnes.", "content": "V současnosti je počet vyznavačů zoroastrismu nízký, což je způsobeno dlouhým pronásledováním a postupnou konverzí k islámu. Odhaduje se, že na světě žije mezi 124 000 a 190 000 zoroastristů. Z toho však většina nežije v Íránu, ale v Indii, kam emigrovali po pádu Sásanovské říše a kde jsou známí jako Pársové. V původní vlasti Íránu žijí ve městech Teherán, Jazd, Kermán a Kermánšáh, kde mluví zvláštním dialektem perštiny, a ve střední Asii. Komunity zoroastristů existují i v Pákistánu, Severní Americe a Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoroastrismus či zarathuštrismus je íránské dualistické náboženství, jehož byl ve starověku zakladatelem prorok Zarathuštra (řecky \"Zoroaster\"). Bývá nazýván také jako mazdaismus podle jména nejvyššího boha či pársismus podle názvu jeho vyznavačů v Indii (Pársové). Někteří historikové považují zoroastrismus za historicky první nejstarší světové náboženství v dějinách. Ve starověku byl oficiálním náboženstvím Perské říše, ale díky vlivu této civilizace se rozšířil i mimo historické země Persie (dnešního Íránu) a Mezopotámie, jeho vliv je možný vystopovat v Arménii, Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Sýrii, Pákistánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, ale ve většině těchto zemí byl s nástupem středověku nahrazen islámem nebo křesťanstvím. V dávných dobách soupeřil také s manicheismem. Do dnešních dnů je zoroastrismus činný hlavně v Íránu a Indii, kde se nachází málo jeho vyznavačů.", "tgt_summary": "Le zoroastrisme est une religion née sur le territoire de l'actuel Iran. Elle tire son nom de son « prophète » ou fondateur Zarathoustra, dont le nom a été transcrit en \"Zoroastre\" par les Grecs (Ζωροάστρης, Zōroastrēs). Cette réforme est intervenue au cours du Ses tenants s'appellent des zoroastriens ou, en français du, des guèbres. Elle est aussi couramment dénommée mazdéisme, du nom de sa divinité principale, Ahura Mazda. ", "id": 1751396} {"src_title": "Diamant", "tgt_title": "Diamant", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo diamant pochází z řeckého ἀδάμας [adámas] znamenající nezničitelný.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Podle tradiční teorie vznikají diamanty ve svrchním zemském plášti za vysokých teplot (900-1300 °C) a tlaků (4,5-6 GPa) v ultrabazických vyvřelinách - kimberlitech, lamproitech a komatiitech. Podle izotopového složení uhlíku v diamantech se hovoří o harzburgitických diamantech, původem z pláště, a eklogitických diamantech, které mají podíl uhlíku z organických zdrojů a zřejmě vznikají při hluboké subdukci sedimentů. Nicméně geneze diamantů není zcela jednoznačná. V posledních letech byly objeveny mikroskopické diamanty v granulitech, které zřejmě vznikly za podstatně nižších tlaků než se předpokládá u diamantů. Dalším nedořešeným problémem je vznik tmavých diamantů carbonado z Jižní Ameriky. Většina diamantů vzniká v hloubce 150 - 200 km, nalezen byl ale i diamant vzniklý v hloubce 700 km. Ve vesmíru vznikají diamanty ve vychladlých hvězdách, zatím největší takový byl objeven v bílém trpaslíku v systému PSR J2222-0137.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na diamantu bývá vyvinuto rýhování, plochy někdy naleptány a pak jsou matné. Diamant jako jediný drahý kámen se vyskytuje ve všech barevných modifikacích, nejčastěji je však bílý. Bývá šedý, neprůhledný bort, karbonádo, bezbarvý, dokonale štěpný podle osmistěnu {111}. Má tvrdost 10 v Mohsově stupnici, je 4× tvrdší než korund, nejvyšší tvrdost má na plochách štěpného osmistěnu (což umožňuje broušení diamantu diamantovým práškem), hustota 3,52-3,6 g/cm3. Má vysoký index lomu světla - přes 2,4 (ale moissanit má vyšší - 2,65–2,69) a nejvyšší tepelnou vodivost ze všech látek vůbec. Relativní permitivita ε je 5,5. Nevede elektřinu. Diamanty s příměsí určitých nečistot mohou mít vlastnosti polovodičů.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Hmotnost diamantů se udává v karátech. Metrický karát (Carat) je definován jako 0,2 g a značí se ct. Diamant o hmotnosti 1 g má tedy 5 karátů. Diamanty v běžně prodávaných špercích mají obvykle hmotnost v setinách, desetinách až jednotkách karátů. Tato jednotka hmotnosti se historicky vyvinula od hmotnosti semene svatojánského chleba (Rohovník obecný - Ceratonia siliqua - Carob Tree - St. John's Bread). Semena byla tradičně používána v Arábii a Persii jako závaží při určování hmotnosti drahých kamenů. Důvodem je skutečnost, že velikost a hmotnost těchto semen je poměrně uniformní a v uvedené oblasti světa jsou semena běžně dostupná.", "section_level": 2}, {"title": "Barva.", "content": "Chemicky čistý a strukturálně perfektní diamant je dokonale čirý bez odstínů nebo zabarvení. Barva diamantu může být způsobena chemickou nečistotou nebo strukturálními kazy v krystalové mřížce. Sytost a barva odstínu může zvýšit i snížit cenu diamantu. Například čiré diamanty s odstínem žluté nebo hnědé jsou většinou levnější, zatímco růžové, červené, sytě žluté nebo modré diamanty (jako například diamant Hope) jsou velmi ceněny. Proto se také někdy provádí umělá změna barvy diamantů fyzikálními procesy, jako je ozařování nebo žíhání za vysokého tlaku a teploty. Další úpravou (zlepšením) barvy je bělení diamantů. Všechny úpravy barev diamantů mají za účel zvýšit cenu diamantu. Diamanty s upravenou barvou musí být označeny jako upravené.", "section_level": 2}, {"title": "Čistota.", "content": "Čistotou se míní míra vnitřních defektů. Můžou to být třeba krystaly cizího materiálu, nezkrystalizovaný uhlík nebo strukturální nedostatky jako malé praskliny, které mohou způsobovat bělavý nádech diamantu. Pouze asi 20 procent vytěžených diamantů má dostatečnou čistotu na to, aby mohly být užity v klenotnictví. Ostatních 80 procent se využívá průmyslově jako řezné nástroje nebo brusivo.", "section_level": 2}, {"title": "Brus.", "content": "Broušení diamantů je umění i věda o tom jak vytvořit drahokam z hrubého diamantu. Broušení diamantů popisuje způsob jakým byl hrubý kámen vybroušen a vyleštěn do své finální drahokamové podoby. Často je zaměňován brus s tvarem briliantů. Techniky broušení diamantu jsou zlepšovány stovky let. Jednu z hlavních zásluh na moderním brusu má matematik a drahokamový nadšenec Marcel Tolkowski, který v roce 1919 zdokonalil kruhový briliantový brus tím, že spočítal ideální tvar pro maximální zpětný odraz a disperzi barev světla. Moderní kruhový briliant má nejméně 57 facet (vybroušených plošek). V současné době se většina menších diamantů brousí v Indii a Rusku, kde je levná lidská práce. Většina operací při broušení menších diamantů je více méně zautomatizována.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba a výroba.", "content": "Přírodní diamanty se průmyslově těží ve velkých povrchových lomech, hlubinnou důlní těžbou kimberlitových nebo lamproitových komínů (důl Argyle v severní Austrálii), nebo podmořskou těžbou ze sedimentů. Lze také vyrobit umělé diamanty, např. krystalizací uhlíku z kovových slitin za velmi vysokých tlaků a teplot. Jejich výroba je poměrně levná a používají se jako průmyslové diamanty pro řezné nástroje a brusivo. Výroba velkých syntetických diamantů poslední dobou potenciálně ohrožuje průmysl přírodních šperkářských diamantů. Konečný efekt obecné dostupnosti syntetických diamantů šperkařské kvality na cenu přírodních diamantů lze těžko předvídat. Přírodní a umělé (syntetické) diamanty lze rozlišit většinou spektroskopickými metodami v dobře vybavené laboratoři. Pomocí epitaxe z molekulárních svazků se za vysokého tlaku a teploty získávají diamanty ve tvaru tenkých destiček. Tyto umělé diamanty jsou velmi drahé a mají použití např. v optice, elektronice a v jiných speciálních zařízeních.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování diamantů.", "content": "Před 15. století se do diamantových šperků používaly pouze surové neopracované drahokamy, lidé ještě tenkrát nevěděli, jak tento nejtvrdší nerost opracovat. Diamanty se začaly poprvé brousit v průběhu 15. století, kdy Belgičan Lodewijck van Bercken objevil způsob, jakým se dá surový diamant opracovat - pouze jiným diamantem. Nejčastěji používaným brusem je v současnosti briliant. Neopracovaný a neleštěný diamant vypadá jako kousek skla. Vybroušením faset vzniká mistrovské dílo, třpytivý diamant. Typický kulatý briliant má celkem 57 faset neboli plošek: tabulku (velkou fasetu uprostřed), 32 faset na korunce (horní části briliantu) a 24 faset v pavilonu (dolní části briliantu zakončené špičkou). Při broušení ztrácí přes polovinu své původní váhy. Diamanty se v dnešní době zpracovávají především moderními metodami, využívá se například laseru při rozřezávání a tvarování kamene. Pro konečnou fázi úpravy diamantu a jeho vybroušení v nádherný lesklý skvost je ale stále nenahraditelná lidská práce a zručnost.", "section_level": 1}, {"title": "Certifikace diamantů.", "content": "Klíčovým ukazatelem přesných parametrů diamantu, a tedy i jeho výsledné hodnoty je certifikát vystavený mezinárodní gemologickou laboratoří. Jedná se o profesionální posudek, který deklaruje přírodní původ, nebo dodatečné technologické úpravy, kterými diamant prošel. Certifikát dále popisuje veškeré výše popsané vlastnosti diamantu jako je hmotnost, barva a čistota, ale také hodnocení zpracování brusu diamantu nebo stupeň jeho fluorescence. Každý certifikovaný diamant získá během procesu hodnocení své unikátní číslo, které jej pak spojuje s vystavěným certifikátem. Díky digitálním technologiím je zpravidla možné toto číslo ověřit i online na stránkách gemologické laboratoře. \"Pro neodbornou veřejnost je nákup diamantu bez mezinárodního certifikátu velmi nebezpečným krokem, protože celá řada parametrů, ale i technologických úprav lze ověřit jen v laboratorních podmínkách!\"", "section_level": 1}, {"title": "Laboratoře hodnotící diamanty.", "content": "Globálně existují stovky laboratoří, které poskytují služby v oboru hodnocení drahých kamenů. Ovšem pouhý fakt, že se společnost těmto službám věnuje, nestačí k tomu, abyste získali kvalitní a celosvětově uznatelný posudek. Důvodem jsou vysoké nepřesnosti ve výsledném hodnocení, které se mohou lišit i o více než 6 stupňů. Takové gemologické laboratoře většinou úmyslně nadhodnocují své posudky, aby přilákaly nepoctivé obchodníky, kteří pak nabízejí diamanty s uměle navýšenou hodnotou. Pozor také na tzv. firemní certifikáty! Takto vydaná hodnocení složitě prokazují svou objektivitu, protože nebyly vytvořeny nezávislým odborným institutem, ale samotným prodejcem. Na diamantovém trhu jsou proto neakceptovatelné. I přesto, že regionální laboratoř dodržuje daná pravidla hodnocení, není považována za mezinárodní, protože je na opačném konci světa neznámá. Takový certifikát pak sice udává relevantní posudek, ale pro kupujícího z jiné země je bezpředmětný.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodně uznávané gemologické laboratoře.", "content": "Celosvětově uznávané laboratoře hodnotící drahé kameny mají pobočky po celém světě a striktně dodržují definovaná pravidla pro jejich hodnocení. Vzhledem k přísným kritériím se dá výběr mezinárodně uznávaných gemologických laboratoří zúžit na následující výpis: · GIA – Gemological Institute of America · HRD – Hoge Raad voor Diamant · EGL – European Gemological Laboratory · IGI – International Gemological Institute", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Nejznámější je využití diamantů ve šperkařství. Aby vynikly jejich optické vlastnosti, jsou vybrušovány do tvaru speciálního mnohostěnu - briliantu. Hmotnost diamantu se vyjadřuje v karátech (ct). Velmi významné je využití diamantů v průmyslu, kde je spotřeba mnohonásobně vyšší než ve šperkařství. Vyrábějí se z nich řezné, vrtné a brusné nástroje, prášky a pasty. Pro tento účel se využívají diamanty pro šperkařství bezcenné (špatná barva, špatná čistota), diamantový prach a průmyslově vyráběné diamanty. Díky extrémním fyzikálním vlastnostem se diamanty používají také pro řadu speciálních elektronických součástek a v laboratorním výzkumu. Diamanty mohou poskytovat také informace vědcům, o tom, co se děje v Zemi. Byl například nalezen diamant, který v sobě obsahoval perovskit CaSiO3, minerál, který se za běžných podmínek v hloubce menší než 650 Km stává nestabilním.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Nejstarší naleziště diamantů jsou známa Současná významná světová naleziště diamantů (seřazená podle hodnoty produkce)", "section_level": 1}, {"title": "Napodobeniny diamantů.", "content": "Napodobeniny diamantů jsou minerály jako karbid křemíku (moissanit), bílý topaz nebo kubická zirkónie. Umělé diamanty se pro šperkařské a obchodní účely podle metodiky mezinárodní klenotnické organizace CIBJO (např. The Diamond Book 2006-1) rovněž řadí mezi napodobeniny, i když se fyzikálně a chemicky jedná o diamanty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diamant je téměř nejtvrdší známý přírodní minerál (nerost) a jedna z nejtvrdších látek vůbec (tvrdší jsou např. fullerit, romboedrická modifikace diamantu či nanokrystalická forma diamantu – ADNR). Jedná se o krystalickou formu uhlíku C. Tvoří hlavně jednotlivé krystaly oktaedrického, dodekaedrického nebo krychlového vzhledu, typický je vypouklý a vzácně až kulovitý tvar krystalů. Diamanty často tvoří srostlice krystalů. Pro použití ve šperku je nejoblíbenější výbrus nazývaný briliant.", "tgt_summary": "Le diamant (\\dja.mã\\) est l'allotrope de haute pression du carbone, métastable à basses température et pression. Moins stable que le graphite et la lonsdaléite qui sont les deux autres formes de cristallisation du carbone, sa renommée en tant que minéral lui vient de ses propriétés physiques et des fortes liaisons covalentes entre ses atomes arrangés selon un système cristallin cubique. En particulier, le diamant est le matériau naturel le plus dur (avec l'indice maximal (10) sur l'échelle de Mohs) et il possède une très forte conductivité thermique. Ses propriétés font que le diamant trouve de nombreuses applications dans l'industrie comme outils de coupe et d'usinage, dans les sciences comme bistouris ou enclumes à diamant et dans la joaillerie pour ses propriétés optiques. ", "id": 911755} {"src_title": "Island", "tgt_title": "Islande", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Island se nachází těsně pod polárním kruhem. Je vzdálen 810 km od Skotska, 970 km od Norska a 287 km od Grónska.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky. Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší evropský parlament. Když v Norsku, k němuž měl Island kulturně i geograficky blízko, prosadil Olaf Trygvason (norský král v letech 995–1000) šíření křesťanství tou nejtvrdší metodou, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu postupovat stejně a ničili především pohanské svatyně. Sněm Althing je prohlásil za psance a vyhlásil, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf dal zatknout Islanďany přebývající v Norsku a hrozil, že pokud Island nepříjme křesťanství, budou rukojmí popraveni. V důsledku toho přijal Althing v letech 999–1000 kompromisní zákon, že se všichni Islanďané dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1783 došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky Laki, které měly za následek hladomor a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu. Následky výbuchu sopky Askja v roce 1875 zničily islandskou ekonomiku a způsobily velký hladomor. Během následujících 25 let 20 % obyvatelstva Islandu emigrovalo, hlavně do Kanady a Spojených států. Poté se hospodářská situace země začala pomalu zlepšovat.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatnost.", "content": "Po událostech s vlajkou Islandu pokračovalo osamostatňování Islandu vytvořením společné Dánsko-Islandské komise, která se po dvou týdnech roku 1918 shodla na úplné autonomii pro Island. A tak po schválení dánským a islandským parlamentem byl přijat návrh, pro nějž se vyslovila většina (90 %) obyvatel Islandu. Přijetím tohoto návrhu se stal 1. prosince 1918 Island suverénním a samostatným státem, oslavy ale zhatila krutá zima. Island měl s Dánskem společného krále, a tudíž s ním byl v personální unii. Dánsko se až do odvolání staralo o obranu islandských vod a vyplatilo Islanďanům 2 miliony korun do fondu na Islandu a v Dánsku. Smlouva o personální unii byla platná do roku 1940 a po uplynutí mohl kterýkoli z obou států požádat o úpravu nebo, pokud k revizi do tří let od roku 1940 nedošlo, mohl jakýkoliv z obou států smlouvu jednostranně vypovědět.", "section_level": 2}, {"title": "Válka a okupace Islandu.", "content": "Obyvatelé Islandu žili podle zákona o unii z roku 1918 v neutrální zemi bez armády a svou neutralitu si hodlali udržet. Pro válečné období byla utvořena tzv. válečná rada. Vláda ani po okupaci Dánska nepřijala britskou nabídku ochrany. Proto Britové, ze strachu, aby Němci neobsadili Island, podnikli bleskovou operaci \"Fork\" a 10. května 1940 Island obsadili. Roku 1941 převzaly obranu Islandu od Britů zatím neutrální Spojené státy americké. Na to přistoupili Islanďané s podmínkou vyklizení Islandu ihned po skončení války a respektování suverenity Islandu. Američané na Islandu vybudovali především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení republiky a poválečné období.", "content": "Už od začátku 30. let někteří lidé byli pro zrušení personální unie s Dánskem. I obrana islandských vod již po obsazení Dánska Německem nebyla možná. Proto od roku 1942 probíhaly přípravy na změnu státního zřízení. Smlouva o unii s Dánskem byla vypověditelná roku 1944. Na žádost dánských velvyslanců a Američanů byl až roku 1944 Althingem schválen návrh zrušení unie s Dánskem a vyhlášeno celonárodní referendum, kterého se zúčastnilo 98 % voličů, 97 % z nich dalo hlas ke zrušení unie a 95 % jich dalo hlas republice. 17. června 1944 byl Island vyhlášen republikou a byla zrušena personální unie s Dánskem. Althing zvolil za 1. prezidenta Sveinna Björnssona. Král Kristián X. poslal k tomuto dni telegram, v němž vyjádřil politování nad tím, že se s ním islandský lid rozchází za těchto poměrů, ale popřál mu vše nejlepší. Změna ústavy spočívala převážně v nahrazení slova král slovem prezident. Po válce odešly do jara 1947 všechny cizí vojenské jednotky, ale v tu samou dobu bylo obnoveno jednání s USA o předání letiště v Keflavíku a možnosti mezipřistání amerických letadel, z čehož Islandu plynuly peníze. Island stále zůstával neutrální a bez armády. Roku 1949 bylo Islandu nabídnuto členství v NATO a vláda nabídku přijala, ovšem pod podmínkou, že v době míru nebudou na Islandu rozmístěna cizí vojska. V roce 1951 již vláda podepsala dohodu o obraně s USA a v Keflavíku přistálo prvních 15 letadel s americkými vojáky. V rámci Marshallova plánu získal Island v letech 1948 až 1960 kolem 70 milionu dolarů. Od roku 1971 byly z Dánska postupně navráceny islandské rukopisy.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2008 postihla zemi vážná ekonomická krize, která vyústila v pád vlády (premiér Geir Haarde). Na pád vlády měly značný vliv i poměrně masivní demonstrace a protesty. 25. dubna 2009 se konaly předčasné volby, zvítězily levicové strany (premiérkou se stala Jóhanna Sigurðardóttir), některé velké banky byly znárodněny a byla vypracována nová ústava, na které se podílela i občanská shromáždění. 16. června 2009 podal Island přihlášku do Evropské unie, kterou následně 11. března 2015 stáhl a přístupové rozhovory byly zastaveny.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Islandský parlament Althing má 63 členů, kteří jsou voleni jednou za čtyři roky. Hlavou státu je prezident, který je rovněž volen přímo občany a plní spíše reprezentativní funkci. Výkonná moc je soustředěna v rukou vlády v čele s premiérem. Vláda byla zatím vždy v historii republiky tvořena zástupci dvou či více politických stran, neboť žádná politická strana dosud nikdy v historii republiky nezískala více než polovinu hlasů. Prezidentem Islandu je Gudni Jóhannesson a předsedkyní vlády je Katrín Jakobsdóttir.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Topografie.", "content": "Island je se svou rozlohou 103 125 km2 druhým největším ostrovem v Evropě. Jeho břehy jsou od Skotska vzdáleny kolem 800 km, od Norska 970 km, od Grónska 287 km a od Faerských ostrovů 420 km. Na severu se téměř dotýká severního polárního kruhu, avšak pouze ostrov Grímsey je jím skutečně protnut. Zejména střed a východ ostrova se nachází v dost velké nadmořské výšce, směrem k severnímu pobřeží vybíhají řekami oddělené hřbety. Nejvyšším vrcholem je Hvannadalshnjúkur, která je součástí ledovce Vatnajökull. Ve vnitrozemí se tyčí sopky Herðubreið (1682 m) a Askja (1510 m).", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Island leží na rozhraní dvou litosférických desek v oblasti Středoatlantského hřbetu, v místě kde dochází ke vzniku nové oceánské kůry a jejímu následnému rozpínání. Nicméně vyjma toho se pod Islandem nachází pravděpodobně horká skvrna způsobující enormní produkci lávy. Výsledkem unikátního podloží je vznik riftové oblasti s bohatou sopečnou aktivitou. Island je geologicky velmi mladý. Byl vytvořen sérií sopečný erupcí ze Středoatlanstského hřbetu. V roce 1973 muselo byt z důvodu erupci vulkánu Helgafell evakuováno obyvatelstvo ostrova Heimaney. Na severní straně začíná v oblasti poloostrova Melrakkaslétta a pokračuje na jih přibližně do poloviny ostrova, kde mění směr na jihozápadní a rozdvojuje se. Sopečný materiál budující vlastně celý Island můžeme rozdělit do tří základních zón. Geologicky nejstarší část tvoří tzv. starší bazaltové plató složené z třetihorních čedičů o stáří až 16 miliónů let. Tato formace buduje rozsáhlé oblasti zejména na severu a severozápadě ostrova, a také na východním pobřeží. Mladší bazaltové pásmo je šedě zbarvené a lemuje v úzkých pruzích současnou vulkanickou zónu. Prokazatelné stáří se pohybuje mezi 0,2 až 3 milióny let. Plošiny jsou složeny převážně čedičem a doleritem, v menší míře se zde vyskytují i horniny kyselejší, především ryolity. Centrální mladá vulkanická zóna je tvořena horninami, jejichž stáří se pohybuje v rozmezí 0,7 miliónu let až po nedávné výlevy čedičů. Jde o jednu z nejaktivnějších oblastí na světě s více než 2 000 erupcemi v poledové době (tj. za 10 000 let). Unikátní jsou tvary vzniklé pod ledovcovými výbuchy. Láva se při styku s ledem nebo tavnou vodou rychle ochlazuje a tuhne. Pokud přitom pronikne ledovcovou hmotou nebo hladinou jezera, vzniká útvar podobný stolové hoře (v islandštině \"stapi\"). Jedním z nejmladších ostrovů světa je Surtsey, který se vytvořil roku 1964. Měl rozlohu 2,7 km2, nyní jen 1,4 km2.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Island leží v blízkosti centra tlakové níže a přes svou severní polohu má díky teplým vodám Golfského proudu mírné klima. Míšení teplých a chladných mořských vod má za následek vznik vydatných dešťů. Množství srážek klesá přibližně směrem od jihozápadu na severovýchod. Jejich roční úhrn je na jihu a jihozápadě 1 000 až 3 000 mm podle nadmořské výšky, na severu a východě pouze 300–500 mm. Velká proměnlivost charakterizuje počasí celého ostrova. Zima je na jihu mírná s průměrnou teplotou v lednu od 2°C do -1 °C. Letní teploty dosahují 15 i více stupňů (ne ovšem ve vysokých polohách).", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Island znamená v místním jazyce „ledová země\". Prakticky celý ostrov nese stopy po činnosti ledovců, jako jsou velká ledovcová údolí s čedičovými vrstvami vyhlazenými při pohybu ledové hmoty, nebo naopak rozbrázděnými úlomky materiálu, který uvízl na bázi ledovců. Podobně svědčí o ledovcové aktivitě i množství morén a obrovské výplavové plošiny – \"sandry\". V pleistocénu prodělal ostrov klimatické změny, které měly za následek postup a ústup ledovců. Celkem ledovce pokrývají 11 % rozlohy Islandu. Největší ledovcová oblast ostrova a celé Evropy, Vatnajökull na jihovýchodě měří 8 100 km2, což představuje zhruba 8 % rozlohy Islandu. Ačkoliv Vatnajökull vypadá jako jednoduchá ledovcová čapka, ve skutečnosti se skládá z několika nezávislých ledových těles umístěných na podledovcových sopečných vrcholech. Sopky překryté ledovou hmotou jsou v řadě případů aktivní (naposledy v r. 1997). Jejich činnost vyvolala katastrofické povodně, které se valily údolím řeky Jökulsá á Fjöllum a vytvořily unikátní tvary na severním pobřeží ostrova.", "section_level": 2}, {"title": "Řeky a jezera.", "content": "2 750 km2 státu tvoří voda, což je 2,67 % povrchu státu. V horských oblastech pramení největší zdejší řeky napájené ledovci. Patří mezi ně Thjórsá, Hvítá a nejvodnější Jökulsá á Fjöllum. V důsledku mladých tektonických pohybů se vodní toky vyznačují množstvím vodopádů založených na puklinách a zlomech (Dettifoss, Skógafoss, Gullfoss). Typickým rysem krajiny je také množství jezer vytvořených činností ledovců (jezero Lagarfljót) nebo vzniklých v důsledku tektonických poklesů (jezero Thingvallavatn). Řada jezer vznikla v kráterech sopek (maar Vítí), případně jsou hrazena lávovými proudy (jezero Mývatn) či ledovcovými morénami.", "section_level": 2}, {"title": "Termální prameny a gejzíry.", "content": "Island je zároveň ostrovem ohně. Tvoří ho totiž výhradně sopky. Neustále chrlí žhavou lávu a horký popel. Islanďané sopky využívají. Vrtají do Země díry a prohánějí jimi vodu. Horkou vodou se pak mohou vytápět obytné domy. Se sopečnou činností úzce souvisí termální prameny a gejzíry. Typickým doprovodným znakem vulkanické činnosti je i přítomnost bahenních sopek, sirovodíkem páchnoucích solfatar a fumarol. Nejznámějším místem výskytu těchto úkazů je oblast Námaskard (Námafjall) u jezera Mývatn. Největší koncentrace gejzírů je v lokalitě Haukadalur, 50 km od jižního pobřeží. Od místního, tzv. Velkého gejzíru (Stóri gejzír) pochází ono mezinárodně užívané slovo. V současnosti je však tento otec gejzírů, jenž chrlil vodu až do výše 70 m., nečinný a hlavní atrakcí oblasti je jeho menší obdoba Strokkur, pravidelně chrlící vodu až do výše 20 m.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Jedinými stromy, s nimiž se zde v současnosti setkáme, jsou trpasličí vrby, zakrslé břízy typické pro tundrovou vegetaci a jalovce. Rostou tu různé druhy brusnicovitých a šíchovitých rostlin. Hojné jsou lišejníky a ostřicové trávy typické pro bažiny a mokřiny. Nápadnějšími květy upoutají v krátkém létě např. kakost, endemitní mák, nízký turan, smetánka či zvonek. Z nízkých orchidejí můžeme vidět \"Platanthera hyperborea\", roste tu také protěž alpská. Jednotvárná vegetace neposkytuje dostatek potravy zvěři, která je druhově velmi chudá. Žije tu liška polární, na krách sem občas zabloudí medvěd lední. Nejrozšířenější faunou ostrova jsou bezpochyby ptáci a také ovce. Kolonie alek, chaluh a racků v pobřežních fjordech patří k vyhledávaným lokalitám. Na Islandu žije na deset milionů papuchalků, ptáků s výrazně zbarveným zobákem a černobílým peřím. Obratně se potápějí v moři a loví rybky.", "section_level": 2}, {"title": "Národní parky.", "content": "Na Islandu se nacházejí 3 národní parky (stav v roce 2013) – národní park Snæfellsjökull, národní park Þingvellir a národní park Vatnajökull.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Island se dělí na 79 obcí (\"sveitarfélög\"), 23 hrabství (isl.: \"sýslur\"), 8 okresů (\"hluti\") a na 6 krajů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na Islandu žilo ke dni 1. lednu 2018 348 450 obyvatel. Hustota zalidnění je 3,22 obyvatel na km2. 60 % obyvatel Islandu žije v aglomeraci Reykjavíku. 92 % obyvatel žije ve městech, zbytek 8 % na vesnicích. Podle žebříčku Rozvojového programu OSN z roku 2007 je Island z hlediska kvality života nejlepším místem pro život lidí ze všech 177 hodnocených zemí světa.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředními jazyky na Islandu jsou islandština a od 2. června 2011 také znakový jazyk neslyšících. Islandština je severogermánský jazyk pocházející ze staré severštiny. Island je první zemí, v níž byl znakový jazyk schválen jako oficiální státní jazyk. Islanďané jsou hrdí na své vikinské kořeny a mnoho z nich může vysledovat svůj původ až k prvním osadníkům, jejichž jména jsou zapsána v Knize osadníků (Landnámabók). A protože současná islandština vychází přímo ze staré severštiny, což byl jazyk Vikingů, mohou středověké vikinské ságy snadno číst i dnešní Islanďané.", "section_level": 2}, {"title": "Jména a příjmení.", "content": "Na Islandu nemají klasická jména a příjmení jako v jiných zemích. Nejdůležitější je křestní jméno, podle kterého jsou dokonce řazeny i telefonní seznamy. Dítě dostává místo příjmení jméno svého otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Prezident \"Ólafur Ragnar Grímsson\" se tedy jmenuje \"Ólaf Ragnar, Grímův syn\". Na Islandu se téměř vždy vyskytují dvě křestní jména. Vezměme si příklad: matka se jmenuje \"Anna Kristín Guðmunsdóttir\" a otec se jmenuje \"Kristján Atli Hilmarsson\". Manželka po svatbě nepřebírá příjmení po manželovi jako v Česku. Děti přebírají příjmení z prvního křestního jména otce, zřídka matky. Čili, dcera se bude jmenovat např. \"Ásta Björg Kristjánsdóttir\" a syn \"Svavar Þór Kristjánsson\". Samozřejmě se vyskytují i výjimky, kdy přechází příjmení z rodu na rod, stejně jako v Česku, ale takových je jen málo. Mají ho většinou lidé, jejichž předkové byli kdysi z bohatého rodu a snažili se tímto odlišit od „normálních“ lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Státní církví je luteránská Islandská státní církev. V roce 2015 vypadalo rozdělení islandské společnosti podle náboženské příslušnosti takto: V roce 2012 se podle průzkumu, který vykonal Gallupův ústav, 57 % Islanďanů považovalo za náboženské osoby, 31 % za nenáboženské osoby a 10 % za přesvědčené ateisty.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Seznam 7 největších měst podle pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Dle Mezinárodního měnového fondu má Island HDP na obyvatele v paritě kupní síly 39 168 USD (2007) a je tak jedenáctý na světě. Island se v roce 2007 stal státem s nejvyšším HDI na světě. Během krize finančního sektoru v roce 2008 si Island vysloužil 1. místo v poměru bank držených státem. Počátkem října 2008 stát přebral kontrolu nad třemi největšími bankami v zemi, které se dostaly do vážných problémů. Pro státní rozpočet však jde o enormní zátěž a premiér oznámil, že se země nachází krok před státním bankrotem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Finanční krize roku 2008.", "content": "Bankovní systém v Islandu prošel velmi překotným vývojem. V první polovině devadesátých let zdejší nejen bankovní trh mohutně sílil a expandoval. To přineslo růst celému finančnímu sektoru a Island byl dokonce považován za vzor rychle rozvíjejíce se ekonomiky. Finanční sektor rostl tak rychle, že v posledních letech před krizí dokonce devětkrát převýšil hrubý domácí produkt Islandu. S počátkem globální finanční krize, se islandské banky rázem propadly. Na začátku října roku 2008 musely být tři největší banky zestátněny. To mělo velký vliv na islandskou korunu, která rychle ztratila svoji hodnotu. Dopad této krize pocítili i obyvatelé Islandu, ale naopak pro cizince se stal tento ostrov daleko levnější destinací. Političtí představitelé Islandu pak jednali o půjčce (neúspěšně mimo jiné s Ruskem). Krize také znovu otevřela cestu k diskuzi zda by měl Island vstoupit do Evropské unie. Islanďané do této doby do unie nechtěli v podstatě hlavně z jediného důvodu, kterými byly rybolovné kvóty, rozdělované v Bruselu mezi jednotlivé státy.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomická struktura.", "content": "Island je stát bez výrazných surovinových zdrojů, avšak s velkými hydroenergetickými a geotermálními zásobami, využívanými k výrobě elektrické energie a k vytápění. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů. Zásadní prioritou islandského hospodářství je turistika a obecně odvětví služeb. Průmysl je orientován zejména na výrobu a zpracování hliníku. Dříve naprosto dominantní zpracování ryb a výroba rybích konzerv ustupuje do pozadí. Rybolov zajišťoval v minulosti až 75 % vývozu této země a zaměstnával celých 12 % práceschopné populace. Rybolov se dočkal bouřlivého rozkvětu ve druhé polovině 20. století, kdy se z rodinného rybaření stal celý průmyslový komplex, který má na starosti rybolov, zpracování a vývoz ryb. Od počátku 90. let 20. století ale význam rybolovu klesal. V roučasnosti (2017) tvoří jeho podíl již jen 16% na exportu a 6% na HDP. Zemědělství je zaměřeno převážně na živočišnou produkci, chov ovcí, skotu, prasat a drůbeže. Rostlinná produkce je omezena na pěstování brambor a zejména pícnin, pro které je vhodné pouze 1 % státu. Zajímavým úkazem je pravidelná úroda zeleniny a jižního ovoce v oblasti při polárním kruhu, realizovaná ve velkokapacitních sklenících vytápěných geotermální energií; Island je dokonce druhým největším evropským producentem banánů. Dovážejí se paliva, strojírenské výrobky, rudy (především pro výrobu hliníku) a potraviny.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava na Islandu je řízena podle drsného terénu a nepříznivými klimatickými podmínkami. Hlavní typ dopravy je auto. Některé silnice jsou sjízdné ale jen v létě. Neexistuje zde železniční síť a kromě měst ani autobusová doprava. Aby se daly překonat velké vzdálenosti, jsou na Islandu v provozu vzdušné taxíky-malá letadla, která si lze najmout i s pilotem. Dvě větší města Reykjavík a Akureyri spojuje hlavní okružní islandská silnice Hringvegur. Jedinými dopravními prostředky, kterými se mohou Islanďané dopravovat mimo Island, je letadlo a loď. Na Island je možné cestovat letadlem, především se společnostmi Icelandair a nízkonákladovou Iceland Express, anebo levněji lodí, např. z norského Bergenu, cesta v takovém případě potrvá 2 dny. Na samotném Islandu se můžeme nejsnáze přemisťovat opět letecky na vnitrostátních aerolinkách Air Iceland, které svými cenami konkurují dálkovým autobusům a jsou podstatně rychlejší. Cesty do vnitrozemí jsou s výjimkou hlavní okružní silnice sjízdné jen v létě a pěší přechody jsou dost náročné. Na Islandu neexistovala a neexistuje veřejná železniční síť. Pouze v letech 1913–1928 zde byly koleje, a to při stavbě přístavu v Reykjavíku. Trať byla úzkorochodná o rozchodu 900 mm a sloužila pro návoz a odvoz zeminy a kamene. Dodnes existují 2 parní lokomotivy, které zde sloužily. Byly vyrobeny lokomotivkou Jung engine company v Kirchenu, jmenují se Pioner (vystaven v muzeu historie Reykjavíku) a Minør (na pomníku u kulturního centra Harpa). V dnešní době vláda uvažuje o výstavbě rychlodráhy mezi Reykjavíkem a mezinárodním letištěm v Keflavíku. V budoucnu chtějí radní v Reykjavíku vybudovat systém městské kolejové hromadné dopravy (na způsob německého S-Bahn). Chtěli by ji vystavět do roku 2040. Island má 13 034 km silnic, z toho 4 617 km zpevněných. Je zde 86 letišť, z toho 12 asfaltovaných.", "section_level": 3}, {"title": "Měna.", "content": "Na Islandu se platí islandskou korunou (isl.: \"Íslensk króna\"). Dělí se na 100 aurar. Kód měny je ISK. Zároveň jsou v oběhu bankovky v hodnotách 10, 50 a 100 korun, které se z oběhu stahují a brzy platit přestanou. Zajímavostí je, že cena niklu a mědi v mincích s nominální hodnotou 1 a 5 korun je vyšší než jejich peněžní hodnota. Islanďané poslali žádost k připojení do Evropské unie, avšak 15. 3. 2015 žádost stáhli zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Pro islandskou literaturu jsou typické ságy, první vznikaly již od 12. století tj. náboženské, poté historické, poslední byly napsané v 14. století. Souběžně se literatura odvíjela od germánské a norské tradice, a také od zdejších mýtů a hrdinských písní. Nejslavnějším středověkým islandským spisovatelem a učencem byl Snorri Sturluson, autor \"Prozaické Eddy\". Za autora \"Poetické Eddy\" byl dlouho považován učenec a zakladatel slavné školy v Oddi Sæmundur Sigfússon, dnes to ale vědci nepovažují za pravděpodobné. Klíčovým představitelem tzv. skaldské poezie byl Egill Skallagrímsson. Nejvýznamnějším středověkým kronikářem byl Ari Thorgilsson. V 16. století se rodí zájem o dějiny a zeměpis ostrova a v 17. století jsou položeny základy vědeckému oboru – nordistice. Na konci 18. století vznikají první světské tiskárny a objevují se první pokusy o román. V 19. století nastává obrovský rozvoj poezie následován počátky umělecké prózy. Otcem moderní islandské vědy a vzdělanosti byl Árni Magnússon. Prvním velkým moderním spisovatelem byl Matthías Jochumsson, mj. autor textu islandské hymny. Počátek 20. století se nese v duchu nových směrů ale kladen je důraz i na svébytnost islandského státu a jeho tradic. Experimentuje se především v poezii, průlom v próze nastává až v 2. polovině století. Roku 1955 získal Halldór Laxness Nobelovu cenu za literaturu. V té době zaznamenal světový ohlas i spisovatel Gunnar Gunnarsson. V současnosti jsou za hranicemi své vlasti nejznámější spisovatelé Sjón, Hallgrímur Helgason a Matthías Jochumsson. Součástí rozmachu severské detektivky je pak např. Arnaldur Indriðason.", "section_level": 2}, {"title": "Film a výtvarné umění.", "content": "V oblasti umění výtvarného se prosadil konceptuální umělec Olafur Eliasson. Island má význačný filmový průmysl. Asi nejpopulárnější islandský film je komedie \"101 Reykjavík\" (u nás uváděný pod názvem \"S milenkou mé matky\") z roku 2000 režírovaný Baltasarem Kormákurem. Jeho film \"Severní blata\", natočený podle předlohy Arnaldura Indriðasona, vyhrál na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Nejrozšířenější televizní stanicí na Islandu je státní televize RÚV a její nejsledovanější pořad Sjónvarpið, zahrnující zprávy, sport a počasí. Druhým nejsledovanějším kanálem je soukromá televize Stöð 2. Třetí nejrozšířenější je SkjárEinn. Ostatní menší stanice jsou vysílány pouze lokálně. Rádia jsou vysílána po celém Islandu, včetně vnitrozemí. Nejpopulárnější rádia jsou Rás 1, Rás 2, Bylgjan a FM 95,7. Na Islandu vycházejí troje denní noviny: Fréttablaðið, Morgunblaðið a 24 stundir.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Islandská hudba je příbuzná s nordickou hudbou a zahrnuje tradiční folkovou a popovou hudbu. Mezi nejznámější islandské interprety patří skupina Sigur Rós (s frontmanem Jón Þór Birgissonem), zpěvačka Björk a Emilíana Torrini, jež se proslavila písní v jednom z dílů filmové trilogie \"Pán prstenů.\" Dále lze jmenovat skupiny Múm, Of Monsters and Men, The Sugarcubes, Amiina, Sólstafir, GusGus, Kaleo, Skálmöld či FM Belfast, zpěváka Páll Óskara Hjálmtýssona. Originálním multiinstrumentalistou je Ólafur Arnalds. Z oblasti vážné hudby lze vzpomenout dirigenta a klavíristu Vladimira Ashkenazyho, jenž má mj. islandské občanství a v minulosti vedl i Českou filharmonii. Státní hymnou Islandu je \"Lofsöngur\". Píseň je také známa pod názvem \"Ó Guð vors lands\" (\"Bože naší země\"). Slova napsal Matthías Jochumsson a hudbu složil Sveinbjörn Sveinbjörnsson. Píseň vznikla v roce 1847 u příležitosti oslav tisíciletého výročí osídlení ostrova. Za hymnu byla píseň přijata v roce 1944. Píseň má tři sloky, ale jako hymna slouží pouze první sloka.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Systém školství na Islandu je založený na americkém systému. Islandské školství se skládá z mateřské školky, základní školy, střední školy a vysoké školy. Mateřská a základní škola je povinná. Povinné základní vzdělání je pro děti od 6 do 16 roků. Mnoho institucí požaduje od státu více soukromých škol. Ve škole se kromě islandštiny učí anglicky a dánsky.", "section_level": 2}, {"title": "Islandská univerzita.", "content": "Islandská univerzita (isl.: \"Háskóli Íslands\") je islandská státní univerzita, která sídlí v Reykjavíku. Škola byla založena v roce 1911. V současnosti má jedenáct fakult a studuje ji okolo 8 000 studentů.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Hlavním pokrmem islandské kuchyně jsou ryby, potom jehněčí a mléčné výrobky. Þorramatur (Thorramatur) je tradiční islandské jídlo, vhodné pro mnoho různých pokrmů. Jí se nejčastěji ve měsíci Þorri, což je leden a únor. Tradičními pokrmy jsou Skyr, Scrota, žralok a ovce. Skyr je tradiční islandský mléčný výrobek podobný jogurtu. Skyr obsahuje 12 % proteinů, 3 % sacharidů, 0,5 % tuku a hodně vápníku. Nyní je islandská strava velmi odlišná, zahrnuje kuchyně po celém světě. Do normální islandské snídaně patří chléb, cereálie a ovoce. Večeře je odlišnější. Jako jinde ve světě, i zde je rozšířený fast food.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Sport na Islandu je velmi populární, ačkoli se v minulosti vyměnilo mnoho sportů, Islanďané zůstávají velmi zdravý národ. Dnes je na Islandu nejpopulárnější fotbal, házená, basketbal a atletika. Golf, tenis, plavání, šachy a jízda na koni je také populární. Tradiční sport na Islandu je Glíma. Glíma je podobné wrestlingu. Islanďané jsou výborní na ledu a šplhání po skalách. Házená je obvykle uváděna jako národní sport. Islandští házenkáři patří k nejlepším na světě – národní tým mužů získal stříbro na olympijských hrách roku 2008 a bronz na mistrovství Evropy v roce 2010. Islanďanky jsou překvapivě dobré ve fotbale ve srovnání s počtem obyvatel Islandu. V posledních letech se daří i mužům. Především slavné tažení národního týmu do čtvrtfinále na mistrovství Evropy 2016 bylo celonárodním svátkem. K nejslavnějším islandským fotbalistům patří Eiður Guðjohnsen, vítěz Ligy mistrů UEFA s týmem FC Barcelona. Slavným šachistou byl Friðrik Ólafsson.", "section_level": 2}, {"title": "Slavnosti a tradice.", "content": "Obyvatelé Islandu, i přes jejich severský původ rádi oslavují, a to, pokud možno venku, jako jsou např. průvody apod.", "section_level": 2}, {"title": "Únor.", "content": "Karneval: K tzv. růžovému pondělí (bolludagur) patří jedení kulatých dezertů zvaných eclair, plněných krémem. Na masopustní úterý (sprengidagur) se zde obvykle podává jehněčí s hráškem. Na popeleční středu (öskudagur) se děti strojí do krojů a koledují sladkosti a peníze.", "section_level": 3}, {"title": "Duben.", "content": "Třetí dubnový čtvrtek se slaví začátek léta pouličními slavnostmi", "section_level": 3}, {"title": "Květen.", "content": "Každý rok se v květnu koná Reykjavík Arts Festival (festival umění), při kterém vystupují nejen místní ale i zahraniční umělci. V posledních letech tento festival začali pořádat i jiné islandské obce.", "section_level": 3}, {"title": "Červen.", "content": "3. června se zde slaví Den námořníků, který pořádá většina rybářských obcí, a při kterém se koná mnoho kulturních akcí a sporotvních soutěží. 17. června se slaví Den vyhlášení nezávislosti. Oficiální část oslav probíhá na náměstí Austurvöllur v Reykjavíku, kde prezident položí věnec na památník Jóna Sigurdssona. Následně se koná velký pouliční festival s hudebními skupinami a stánky. Konec měsíce završuje čtyřdenní jazzový festival v Egilstađiru, na který se sjíždí interpreti z celé Skandinávie", "section_level": 3}, {"title": "Srpen.", "content": "První pondělí v srpnu se slaví Den řemeslníků, nebo také nazývaný Den obchodníků. Tento volný den se využívá hlavně pro výlety do přírody. Na ostrově Heimaey se ve stejný den koná národní svátek s rockovými koncerty a ohňostroji. Počátkem srpna se v ulicích pořádá průvod Gaypride, doprovázený pestrými barvami. Třetí víkend se koná Reykjavík-Marathon, po kterém následuje Kulturní noc s hudbou, literaturou a výstavami kdy je vše co se týká kultury zdarma. Po kulturní noci následuje ohňostroj.", "section_level": 3}, {"title": "Září.", "content": "V září se ve vrchovině koná slavnost Shánění ovcí, kdy sedláci na koních shánějí ovce do předem postavených ohrad (réttur) v obcích, kde se ovce následně třídí. Na konci únavné práce se koná slavnost se zpěvem, tancem a jídlem.", "section_level": 3}, {"title": "Říjen.", "content": "V Reykjavíku se koná filmový festival, kde se promítají zahraniční i islandské filmy. V říjnu se zde také koná Iceland Airwawes Festival, což je alternativní festival převážně islandských hudebních skupin.", "section_level": 3}, {"title": "Vánoce.", "content": "Na Vánoce se podle tradice má nosit nový oděv, jinak prý sní onoho člověka „vánoční kočka“. Tradičním vánočním jídlem je zde Hangikjöt, neboli uzený plátek skopového, jehněčího, nebo dokonce koňského masa, podávaný s bramborami a bešamelovou omáčkou.", "section_level": 3}], "src_summary": "Island () je stát na stejnojmenném ostrově na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Žije zde obyvatel, jeho rozloha je 103 125 km2, což z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. V jeho aglomeraci žijí dvě třetiny islandské populace. Ostrov je vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nacházejí lávová pole, pohoří a ledovce. Břehy ostrova jsou omývány Golfským proudem, který významně ovlivňuje zdejší podnebí.", "tgt_summary": "LIslande (, littéralement « terre de glace »), en forme longue la république d'Islande (), est un pays insulaire d'Europe du Nord situé dans l'océan Atlantique. Géographiquement plus proche du continent américain du fait de sa proximité avec le Groenland, le pays est rattaché culturellement et historiquement à l'Europe. Ayant pour capitale et pour plus grande ville Reykjavik, son régime politique est une république parlementaire. ", "id": 136054} {"src_title": "Martin Luther", "tgt_title": "Martin Luther", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka. Vyrůstal v chudých poměrech, spojených s tvrdou výchovou. Jeho otec se postupně vypracoval na úspěšného podnikatele, což mu umožnilo financovat studia svého nadaného syna. V letech 1501–1505 studoval na univerzitě v Erfurtu filozofii. Po získání titulu magistra se zapsal na studia práv, krátce poté se však rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Ač byl vzorný mnich, pobyt v klášteře v něm od začátku vyvolával pochybnosti o možnosti spasení z vlastní moci. V roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze. O rok později (1508) přešel na univerzitu ve Wittenbergu, kde s krátkými přestávkami – 1511 cestoval ve věci svého řádu do Říma – přednášel filozofii, později i teologii. V roce 1512 se stal doktorem teologie a získal doživotní biblickou profesuru a od roku 1513 započal ve Wittenbergu kazatelskou činnost. V tomto období Luther překonal své pochybnosti a při studiu Písma dospěl k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme. Zkušenosti s rozporem mezi svým svědomím, vycházejícím ze studia Bible, a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí vedou Luthera ve Wittenbergu 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků (obecně rozšířená legenda o tom, že je přibil na vrata kostela není zcela potvrzená). (Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopetrského chrámu v Římě). Teze, které se bez vědomí Luthera rychle rozšířily, vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas. Oficiální místa zprvu reagovala přes obviňování z kacířství ze strany dominikánů velmi zdrženlivě, Luther byl totiž chráněncem saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého (rod Wettinů). Místo aby šel do Říma, kam byl předvolán, prosadil kurfiřt, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu (1518). Ten Lutherovi pohrozil klatbou. V roce 1519 se Luther účastnil disputace s Eckem v Lipsku, ve které popřel neomylnost papeže a koncilů. Řím v roce 1520 oficiálně vydal bulu Exsurge Domine s hrozbou klatby. Luther vydal reformační spisy, ve kterých své názory dále obhajoval. Když po jejich veřejném pálení sám reagoval spálením papežské buly, nařídil Lev X. 1521 jeho exkomunikaci. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydal císař Karel V. proti Lutherovi \"wormský edikt\" (prohlášení kacířem, zákaz spisů). Fridrich III. Moudrý nechal Luthera bezprostředně poté unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobýval v letech 1521–1522. Zde překládal Nový zákon. Lutherovy myšlenky se mezitím lavinovitě šířily a vyvolávaly v celé zemi bouřlivé přijetí. Od radikálních projevů příznivců nového učení se Luther od počátku ostře distancoval. Roku 1522 se vrátil do Wittenbergu, aby učinil přítrž obrazoborectví. V roce 1524 začal opět přednášet, vystupoval proti Tomáši Müntzerovi, který svým kázáním podněcoval sedláky k nepokojům. Dne 13. června 1525 uzavřel Luther manželství s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora. Roku 1528 se reformátor zúčastnil vizitací na farnostech v saském kurfiřtství, při kterých se přesvědčil o jejich duchovně zaostalém stavu. Marburské náboženské rozhovory 1529, na kterých diskutoval mj. s Zwinglim, s cílem vytvořit teologickou jednotu evangelické strany proti katolíkům, ztroskotaly. Se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem položil Luther základy institucializované nové, evangelické církve (Melanchthonovo Augsburské vyznání z roku 1530). Překlad Starého zákona Luther dokončil za spolupráce jiných wittenberských teologů v roce 1534. Ve zbývajícím období svého života se věnoval podpoře nově vznikající instituce, řešení církevněpolitických a praktických teologických otázek a v neposlední řadě vydal řadu ostrých polemických spisů. Před svou smrtí trpěl přepracováním. Umírá v Eislebenu dne 18. února 1546 ve věku 62 let.", "section_level": 1}, {"title": "Teologická pozice.", "content": "Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto pěti reformačních zásad (v pořadí logiky spásy): Z nich vyplývají i negativní stanoviska k otázkám pelagianismu (skutkaření), sedmi svátostí, uctívání svatých a Marie, učení o očistci, papežství atd. O sto let starší kritickou pozici Husovu Luther zpočátku neznal. Teprve po výtce svých protivníků, že se hlásí k Husovu kacířství, se s dílem Husovým seznámil a otevřeně se pak přiznal k tomu, že s Husem (a Johnem Viclefem) sympatizuje.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj k Židům.", "content": "Lutherův postoj k Židům prošel určitým vývojem. Zpočátku je v jeho díle patrná jistá snaha o vstřícnost vůči Židům. Ve spise \"Daß Jesus Christus ein geborener Jude war\" (1523) vyzýval křesťany, aby Židy nepohrdali, protože „spása přišla z nich a nikoli z nás“. Později své názory přehodnotil a zařadil se mezi ostré kritiky židovství, o čemž svědčí Lutherovy pozdní spisy \"Brief wider die Sabbather an einen guten Freund\" (Dopis proti Sabatistům dobrému příteli) (1538), \"Von den Jüden und ihren Lügen\" (O Židech a jejich lžích) (1543) a \"Vom Schem Hamphoras und vom Geschlechte Christi\" (1544); v těchto pozdních spisech však již neargumentuje exegeticky z Bible.", "section_level": 2}, {"title": "Martin Luther a české země.", "content": "Lutherovo vystoupení mělo ohlas i v českých zemích. České překlady některých jeho spisů byly vydány již v letech 1520 a 1521. K prvnímu rozmachu luterství došlo v roce 1523, kdy se Havel Cahera, tehdy Lutherův stoupenec, stal administrátorem kališníků (strany pod obojí, utrakvistů) a farářem v Týnském chrámě. Synoda, kterou jako administrátor církve v roce 1524 vedl, učinila řadu usnesení v luterském smyslu. Později však získali převahu konzervativní kališníci a obě strany pak spolu soupeřily. Česká Jednota bratrská navázala písemný styk s Martinem Lutherem v letech 1522 až 1524, a 1533-1542, kdy si navzájem vyjasňovali teologické otázky; roku 1542 došlo i k osobnímu setkání delegace, kterou vedl biskup Jednoty Jan Augusta. Vzájemné styky byly přátelské, ale obě strany byly ve svých postojích neústupné a došlo k postupnému odcizování německých luteránů a Jednoty. Ta se vydala vlastní cestou, která byla přerušena vývojem po Bílé hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Martin Luther a současné Česko.", "content": "Osobnost Martina Luthera připomíná jeho pomník v Aši. V Českém Těšíně je po něm pojmenováno náměstí u evangelického (českobratrského) kostela, v Hrádku nad Nisou ulice. V Plzni je po něm pojmenována soukromá základní škola. Lutherův odkaz systematicky rozvíjí Lutherova společnost v Praze a Sdružení Martina Luthera, z. s., v Českém Těšíně.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Luther byl velmi plodný spisovatel. Výmarská edice Lutherova díla (Weimarer Ausgabe - ve zkratce hojně používané - WA) čítá 127 svazků (asi 80 000 stran) a byla vydávána od roku 1883 do roku 2005. Následuje stručný výběr:", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Luther (10. listopadu 1483 Eisleben – 18. února 1546 Eisleben) byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny.", "tgt_summary": "Martin Luther ( ), né le à Eisleben, en Saxe-Anhalt et mort le dans la même ville, est un frère augustin théologien, professeur d'université, initiateur du protestantisme et réformateur de l'Église dont les idées exercèrent une grande influence sur la Réforme protestante, qui changea le cours de la civilisation occidentale. ", "id": 1720474} {"src_title": "Výpočet data Velikonoc", "tgt_title": "Calcul de la date de Pâques", "src_document": [{"title": "Jiné hymnické písně.", "content": "Polsko má a mělo kromě oficiální hymny v této roli také několik tradičních písní (v letech 1918 až 1927 užívaných i při oficiálních příležitostech):", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Text hymny má dvě verze, obě jsou v Polsku obecně známé: Zkrácená je „uhlazená“ především obsahem. Vynechává zejména zmínku původní písně o nepřátelských národech: Niemiec, Moskal (tj. \"Rusák\"), která navazovala na situaci násilně rozděleného Polska. Příznačně není zmíněn Rakušák, přestože se Rakousko na dělení Polska podílelo, protože rakouský zábor byl poměrně liberální. Tato zmínka o Rusech byla v zemi obsazené v roce 1945 vítěznou Rudou armádou nepřijatelná. Nezkrácená podoba se zpívá naopak pro zdůraznění vzdoru a odhodlání k samostatnosti, typicky v disentu a podzemních organizacích a zvláště v době válečného stavu po vojenském puči v roce 1981.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad současného textu do češtiny.", "content": "Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme. Co nám cizí přesila vzala, šavlí si vezmeme zpět Vpřed, vpřed, Dąbrowski, z italské země do Polska. Pod tvým vedením se spojíme s národem. Přejdeme Vislu, přejdeme Vartu, Poláky budeme. Příklad dal nám Bonaparte, jak zvítězit máme. Vpřed, vpřed, Dąbrowski,... Jak Czarniecki do Poznaně po švédském záboru, aby zachránil vlast, vrátil se přes moře. Vpřed, vpřed, Dąbrowski,... Už tam otec ke své Barče uplakaný mluví: „Jenom poslyš, prý že naši do bubnů tam bijí.“ Vpřed, vpřed, Dąbrowski,...", "section_level": 1}, {"title": "Výpůjčka u jiných národů.", "content": "Na základě této písně napsal Slovák Samo Tomášik v roce 1834 s takřka identickou melodií píseň se zcela novým českým textem Hej, Slováci (nejprve v češtině), která se na Všeslovanském sjezdu v Praze v roce 1848 stala všeslovanskou hymnou jako \"Hej, Slované\" a byla přeložena do řady slovanských jazyků. Po roce 1945 byla přijata jako hymna Jugoslávie. Za 2. světové války sloužila také jako hymna Slovenska a lužickosrbská verze \"Hišće Serbstwo njezhubjene\" byla národní hymnou do 1. světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako hymna Polské republiky byla 26. února 1927 polským Sejmem schválena píseň Dąbrowského mazurka (polsky „Mazurek Dąbrowskiego“, také „Ještě Polsko nezhynulo“, polsky „Jeszcze Polska nie zginęła“). Její hudební část je převzata do písně Hej Slované, resp. Hej, Slováci, hymny Slovenského štátu v době druhé světové války. Autor hudby je neznámý a její text napsal Józef Wybicki v roce 1797 v Itálii a byla přijata polskými Legiemi Dąbrowského, které doufaly, že budou moci bojovat za obnovu nezávislosti Polska po jeho rozdělení). Melodie byla chytlavá a text byl ze solidarity k Polákům přeložen do 17 jazyků, jako je němčina, francouzština, angličtina, ruština, maďarština, chorvatština a slovenština. Během revoluce v roce 1848 se Mazurek Dąbrowského zpíval na ulicích Vídně, Berlína i Prahy.", "tgt_summary": "Le calcul de la date de Pâques permet de déterminer le dimanche de Pâques et la date des fêtes associées comme l'Ascension et la Pentecôte. Pâques est le dimanche qui suit la première pleine lune du printemps, c'est-à-dire, selon la définition établie par le Concile de Nicée en 325 : ", "id": 2011866} {"src_title": "Angloamerická měrná soustava", "tgt_title": "Unités de mesure anglo-saxonnes", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Zatímco ve Velké Británii, kde byla zavedena metrická soustava SI (zákonem z roku 1965, přechod ukončen roku 1995), se některé imperiální jednotky užívají ze zvyku a částečně úředně paralelně k jednotkám metrickým i dnes, je situace v USA opačná: alternativní používání metrického systému je sice úředně povoleno, omezuje se však dodnes zejména na vědeckou literaturu. Nepřehlednost angloamerické měrné soustavy je komplikována skutečností, že téměř všechny jednotky byly v minulosti vícekrát definovány, částečně navíc rozdílně ve Velké Británii a v USA; také použití těch samých jednotek ve Velké Británii a v USA je mnohdy rozdílné. Protože jednotky obou systémů vykazují různé rozdíly, užívá se pro britské imperiální jednotky označení Imp. a pro (stejnojmenné) americké jednotky U.S. apod. Toto označení však není závazné a není vždy dodržováno. \"Metodické poznámky:\"", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky délky.", "content": "Základní jednotkou je palec (inch, coul), jehož velikost byla 1. července 1959 určena na přesně 2,54 cm, a z něhož se odvozují další jednotky jako stopa (\"foot\", množné číslo \"feet\"), yard, míle atd. Pro pozemní míli se užívá i názvu \"statute mile\" (zákonná míle). Při překladu anglické jednotky \"inch\" do češtiny se většinou ustálil z němčiny převzatý výraz „coul“, „palec“ je potom obdobná (staročeská) délková jednotka. Pro zvláštní účely se dříve užívaly i jednotky geografická míle (\"geographical mile\" = 6082 feet = 1,8537936 km) a telegrafní míle (\"telegraph mile\" = 6087 feet = 1,8553176 km).", "section_level": 1}, {"title": "Polní jednotky délky.", "content": "Tak zvané polní jednotky délky byly dříve užívány především pro výměr pozemků ve Velké Británii (a jejich koloniích) a jsou spíše historického významu (jednotka \"rod\" byla také nazývána \"pole\" nebo \"perch\"). V následující tabulce uvedené délky jednotek \"link\" („článek“) a \"chain\" („řetěz“) jsou udány podle tzv. Gunterova systému (\"Gunter's measurement\"), mimo to existuje ještě tzv. Ramdenův resp. také inženýrský systém (\"Ramden's measurement, Engineer's measurement\"), jehož jednotky jsou větší (přičemž 1 řetěz má vždy 100 článků – podle kovového řetězu, kterým bylo měřeno pole). U Ramdenova resp. inženýrského řetězu platí:", "section_level": 2}, {"title": "Námořní (nautické) jednotky.", "content": "Pro měření vzdálenosti na moři (a také v letecké dopravě) se užívala námořní (také nautická) míle (\"nautical mile\", méně často \"sea mile\"), která je o 800 stop delší než zákonná míle (tedy 6080 stop = 1853,184 m), a dříve legua (\"league\", která by ovšem neměla být zaměněna se španělskou leguou), čítající zpravidla 3 námořní míle. Dnešní mezinárodně platná definice námořní míle (také mezinárodní námořní míle, tedy \"international sea mile\") je od roku 1929 6076,12 stop nebo přesně 1852 metrů. Pro měření hloubky se užívaly jednotky sáh (\"fathom\") a kabel nebo kabelová délka (\"cable\", \"cable length\"). Sáh (\"fathom\") vyjadřoval podle legendy délku rozpažených paží vikinga. Mimo běžné definice kabelu jako jedné desetiny námořní míle existují i další, mj. 1 kabel = 120 sáhů, užívané námořnictvem USA (\"U.S. Navy\") a také 1 kabel = 100 sáhů (tedy 182,88 m).", "section_level": 2}, {"title": "Americké zeměměřičské jednotky.", "content": "Americké zeměměřičské jednotky (\"U.S. survey units\") byly používány v USA výlučně Národní geodetickou zeměměřickou službou (\"National Geodetic Survey (NGS)\", do r. 1970 \"U.S. Coast and Geodetic Survey\"). Jediným rozdílem je zanedbatelně odlišná definice základní jednotky inch, který je o 0,0000508001 mm větší než imperiální inch (rozdíl činí 3 mm na míli). Údaje v těchto jednotkách nesou často (ale ne vždy) označení \"U.S. survey\". Poměr jednotek mezi sebou je stejný jako u imperiálních jednotek. Od roku 1986 již NGS interně používá jen jednotek SI, pouze pro potřeby 8 federálních států výsledky přepočítává do starých amerických zeměměřických jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Další jednotky.", "content": "Mimo výše zmíněných délkových jednotek existuje v angloamerické měrné soustavě ještě celá řada dalších, z velké části zastaralých jednotek. Za zmínku stojí: Výběr těchto jednotek je obsažen v následující tabulce.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky plochy.", "content": "Plošné jednotky angloamerické soustavy se vyznačují obdobnou nepřehledností jako i jednotky délky. Při definici plošných jednotek lze rozeznávat následující systémy: Některé další, historické jednotky (\"yardland\", \"hide\", \"barony\"), používané pro výměru pozemků, vyšly z použití. Jejich definice se velmi lišily (tak např. \"yardland\" obnášel mezi 15 a 80 acre) a mely částečně abstraktní charakter pouze pro přibližné vyjádření velikosti pozemku, aniž by se přitom měla na zřeteli nějaká přesná velikost (pozemek měřený v \"yardland\" byl „malý“, měřený však v \"barony\" byl „velký“). Jednotka \"hide\" byla často užívána pro výměr daní. Nejčastěji lze vycházet z toho, že \"yardland\" (také \"virgate\") obnášel 30 acre, \"hide\" 100 acre a \"barony\" 4000 acre. Pro plošné jednotky, používané v USA, platí to samé jako i o jednotkách délky: jedná-li se o tzv. zeměměřičské jednotky (U.S. survey), tak jsou tyto odvozeny ze zanedbatelně odlišné definice základní jednotky inch a jsou nepatrně větší.", "section_level": 1}, {"title": "Krychlové (kubické) jednotky objemu (duté míry).", "content": "Obdobně jako i v metrické soustavě SI existují i krychlové jednotky, odvozené ze základních jednotek délky. Sem patří zejména Jejich používání však není tak rozšířeno jako v soustavě SI, angloamerická soustava se vyznačuje existencí jiných, historických jednotek, jejichž definice jsou odlišné. K nejznámějším kubickým jednotkám angloamerické soustavy patří galon (\"gallon\"), jichž existovalo v minulosti velké množství. Při vzniku moderního systému dutých měr hrály následující značnou roli: roku 1707 převzaly USA pro tekutiny (původně britský) vinný galon (\"wine gallon\", rovný 3 × 7 × 11 coulům tedy 231 kubickým coulům, původně 230,907 kubických coulů) a jinak tzv. obilní galon (\"corn gallon\", 268,8 kubických coulů). Kolonisté v Severní Americe převzali tehdejší britský vinný galon pro všechny tekutiny (mj. i pro naftu), zatímco ve Velké Británii tehdy platily dva různé galony (\"wine gallon\" a \"ale gallon\"), které byly až roku 1824 zrušeny a nahrazeny jednotným (imperiálním) galonem, který byl definován jako 277,41945 kubických coulů (10 liber čisté vody při 62 °F); v USA ke změně nedošlo. Veškeré jednotky mají v britském i americkém systému stejná jména (až na \"drachm\", v USA \"dram\") a povětšinou i stejné přepočtové faktory mezi sebou. Aby se zamezilo záměnám, bývá u britských jednotek často uvedeno \"Imp\" a u amerických \"U.S.\" Toto je důležité, protože např. britská unce pro tekutiny (\"fluid ounce\") je menší než stejnojmenná americká, ale odvozené jednotky jako \"pint\", \"quart\" a \"gallon\" jsou zase větší. Pozoruhodné dále je, že jak britský tak i americký barel pro naftu (\"petrol barrel\", naftový sud) obnášejí oba zhruba 159 litrů, ačkoliv se britský skládá z 35 galonů (Imp) a americký z 42 galonů (U.S.). Další překážkou k rychlému pochopení této soustavy je skutečnost, že částečně existují rozdílné míry pro tekuté (\"wet\") a suché (\"dry\") látky. Ve Velké Británii byly duté míry pro suché látky roku 1968 zrušeny, takže dnes existují celkem tři rozdílné systémy: imperiální (tedy původně \"wet\", ve Velké Británii, který dnes nalézá použití i pro suché látky), \"U.S. wet\" (tekutiny v USA) a \"U.S. dry\" (suché látky v USA). Míra \"bushel\" (bušl), zásadně dutá míra, se pak používá v USA ve dvou variantách jako jednotka hmotnosti pro obilí. Pokud je vztah jednotek mezi sebou stejný pro systém Imp (wet) i US wet, jsou tyto poměry uvedeny v následující tabulce v jedné řádce s tím, že údaje se vztahují na ten samý systém.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky hmotnosti.", "content": "Základem angloamerických jednotek pro hmotnost (nikoliv pro váhu) je systém avoirdupois, který byl převzat kolem 15. století z Francie. Aby se zamezilo záměně s jinými systémy, užívá se u jednotek často zkratka \"avdp\". Tyto jednotky se někdy označují jako obchodní jednotky. Základní jednotkou je \"pound\" (\"avdp\"; česky libra). Dříve užívaný a 1878 zavedený \"pound\" ve Velké Británii se nepatrně lišil od amerického (zavedeného 1893). Roku 1960 byl pak jednotně definován jako 453,592370 g. Jednotky větší než \"pound\" jsou však v důsledku různých definic i nadále rozdílné. Protože tyto britské jednotky jsou menší nežli americké, užívá se pro rozlišení často označení \"short\" (krátký) pro britské a \"long\" (dlouhý) pro americké před jednotkou. Ve Velké Británii zrušená jednotka \"stone\" je zejména starší generací stále ještě užívána pro vyjádření hmotnosti vlastního těla. Méně významný, i když stále užívaný, je systém troy pro vážení mincí a drahých kovů; jejich jednotky jsou jak v USA, tak i ve Velké Británii stejné, používání jednotky \"troy pound\" bylo však ve Velké Británii 1879 zrušeno (dnes je platná pouze v USA). Pro rozlišení se užívá označení \"troy\". Jak britské tak i americké jednotky jsou identické. Dřívější lékárenský systém apothecaries byl z převážné většiny nahrazen metrickými jednotkami. Pro rozlišení se užívá zkratka \"ap\". Jak britské tak i americké jednotky jsou identické. Všechny tyto tři systémy mají tu samou a identickou jednotku: \"grain\". Zatímco však násobky této jednotky má (částečně) stejné označení (\"ounce\", \"pound\"), je jejich poměr k jednotce \"grain\" rozdílný. Navíc se tyto systémy liší tím, že jednotky mezi \"grain\" a \"ounce\" jsou částečně odlišné. V užívání v USA jsou i dvě varianty jednotky \"bushel\", což je původně dutá míra, která se však používá jako jednotka hmotnosti pro obilné produkty: Čtvrtý systém, nazývaný Tower, používaný dříve pouze ve Velké Británii, má pouze historický význam a zanikl před několika stoletími.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné jednotky.", "content": "Mimo výše zmíněné jednotky existují i další vedlejší a odvozené jednotky, kde se angloamerická měrná soustava liší od soustavy SI (a tím i od dřívějšího metrického systému). Většina se jich týká spíše odborné literatury. Jako příklad lze uvést Z mnoha dřívějších časových jednotek se uchoval pouze \"fortnight\" (z \"fourteen nights\", doslovný překlad: čtrnáct nocí) tedy 14 dní (dva týdny ). Výběr některých dalších jednotek je v následujícím přehledu.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost.", "content": "Běžnou jednotkou pro měření rychlosti je \"mph\" (\"mile per hour\", tedy míle za hodinu), odpovídající 1,609344 km/h, méně užívanou odvozenou jednotkou je \"ft/s\" (\"foot per second\", tedy stopa za sekundu), odpovídající 1,09728 km/h nebo 0,3048 m/s. Jistou kuriozitou je Irsko, kde silniční vzdálenosti se sice uvádějí již v kilometrech, ale rychlost stále ještě v mílích za hodinu. V námořní (a také letecké) dopravě je rychlost měřena v námořních mílích za hodinu (\"sea mile per hour\"), která je však uváděna jako zvláštní jednotka uzel (\"knot\", zkratka \"kt\") a odpovídá 1,853184 km/h (imperiální námořní míle) resp. 1,852 km/h (mezinárodní námořní míle).", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "V anglicky mluvících státech stále ještě převažuje užívání stupňů Fahrenheita a ne Celsia při měření teploty (to neplatí o vědecké literatuře, kde je často užívána obvyklá Kelvinova stupnice). Mezi stupnicí Fahrenheita a Celsia existují dva zásadní rozdíly: Pro přepočet stupňů platí tedy následující vzorce:", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyňské jednotky.", "content": "Pro Evropana je především nezvyklé, že v receptech se množství potřebného materiálu a přísad v receptech neuvádí jejich váhou, ale objemem. Zatímco britské kuchyňské jednotky, používané zejména ve starších receptech, se mohou lišit (některé prameny tvrdí, že v mnoha případech šlo o to, jak velký hrníček měl ten který kuchař při ruce, když formuloval recept), jsou odpovídající americké jednotky jednoznačně definovány. Rozšíření těchto jednotek ve Velké Británii (a stále více i v USA) je dnes již spíše výjimečné. Základní jednotkou je \"cup\" (hrnek, hrníček), odvozenými (menšími) jednotkami jsou \"tablespoon\" (stolní lžíce, zkratka Tbsp) a \"teaspoon\" (čajová, tedy malá lžička, zkratka tsp). Pro americké jednotky platí definice Pro odpovídající britské jednotky jsou ponejvíce udávány poměry (dále existují ještě rozdílné \"saltspoon\", \"desertspoon\" a \"tea\" \"cup\"). Přepočet na jinak obvyklé gramy a další jednotky hmotnosti není možný – u každé látky (sůl, mouka, cukr atd.) je poměr jiný. Pro britské jednotky pak nezávazně platí, že by se mohlo jednat o přibližně stejné poměry jako u zde uvedených amerických jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Anglicky: Česky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Angloamerická měrná soustava se skládá z imperiálních jednotek (imperial units), používaných i dnes ve Velké Británii, a amerických běžných jednotek (U.S. customary units), používaných v USA.", "tgt_summary": "Les unités de mesure anglo-saxonnes sont des unités de mesure originaires d'Angleterre et encore utilisées, dans certains cas, dans divers pays anglo-saxons ou ayant un héritage commun avec le Royaume-Uni.", "id": 810122} {"src_title": "Překladač", "tgt_title": "Compilateur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním programem, který by bylo možno označit jako překladač, byl A-0 System, který v roce 1952 vytvořila Grace Hopperová pro počítač UNIVAC I. Vývoj překladačů pak pokračoval prvním „kompletním“ překladačem pro jazyk Fortran v roce 1957, prvním tzv. self-hosting překladačem pro LISP v roce 1962, až po překladače psané ve vyšších programovacích jazycích po roce 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah jazyk – program – překladač.", "content": "Číslicový počítač je z technického hlediska stroj, interpretující strojový kód uložený v paměti. Strojový kód tvořící počítačový program si u běžných číslicových počítačů založených na binární logice můžeme představit jako dlouhou posloupnost nul a jedniček. V pionýrských dobách výpočetní techniky bylo třeba nejprve vytvořit algoritmus, poté jej přepsat do symbolicky zapsaného strojového kódu a tento ručně přepsat do strojového kódu. Tato činnost je časově velmi náročná, přičemž v každé fázi tohoto procesu lze udělat mnoho chyb. Prvním zjednodušením byl assembler, který umožňoval převod symbolicky zapsaného strojového kódu do jeho číselného vyjádření. Assembler (ve smyslu překladač assembleru) nebývá řazen mezi kompilátory, přestože by z formálního hlediska mohl být za kompilátor považován. Funkce assembleru je ve srovnání s kompilátorem velmi jednoduchá, zdrojový kód assembleru se považuje pouze za čitelnější formu zápisu strojového kódu, kde jsou adresy proměnných a návěstí označeny symbolickými názvy. Algoritmy byly v počátcích výpočetní techniky zapisovány formou vývojových diagramů. Vývojové diagramy jsou vhodné pro formální popis algoritmů, avšak jejich tvorba je zdlouhavá a jejich počítačové zpracování je obtížné. Naproti tomu vyšší programovací jazyky umožňují efektivní a jednoznačně definovaný zápis algoritmů. Klasický postup, kdy je algoritmus nejprve zapsán v programovacím jazyce a poté přeložen pomocí kompilátoru do strojového kódu se z velké části používá dodnes, protože takto vytvořené programy využívají velice efektivně strojový čas počítače. Typickým příkladem kompilovaného jazyka je programovací jazyk C. Když strojový čas počítačů zlevnil (a čas programátorů relativně podražil), začaly se objevovat jazyky, které nejsou zaměřené na vytvoření maximálně efektivního kódu, ale které si kladou za primární cíl přehlednější a pohodlnější zápis algoritmů a zmenšení problémů při přenosu programů mezi různými architekturami počítačů. Díky tomu vznikly interpretované jazyky, které nejsou (a bez zásahu do struktury jazyka nemohou být) kompilovány. Zdrojový kód není překládán přímo do strojového kódu, ale je přímo interpretován pomocí speciálního programu – interpretu. Typickým příkladem interpretovaného jazyka může být např. Smalltalk.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze překladu programu.", "content": "I když by bylo možné, aby kompilátor překládal zdrojový kód přímo do spustitelného tvaru, obvyklý postup překladu bývá odlišný. Zdrojový kód programu bývá obvykle rozdělen do více jednotek, u velkých programů se může jednat o tisíce souborů se zdrojovými texty. Důvodů pro takovou fragmentaci zdrojového kódu programu je mnoho, např. snadnější údržba zdrojových kódů, možnost znovu-využívání jednotek, nižší nároky na kompilátor atp. Proto kompilátor překládá jednotky zdrojového kódu do tzv. objektového kódu. Objektový kód jednotky je v podstatě již strojovým kódem cílové architektury, obsahuje však dodatečné informace umožňující přemístění návěstí a proměnných přeložené jednotky a informace o vazbách na externí proměnné a na externí kód. Z jednotlivě přeložených objektových kódů a z funkcí obsažených v knihovnách pak linker sestaví výsledný spustitelný kód. Příklad možného postupu překladu programu psaného v jazyce C: Překladové nástroje zpravidla na požádání generují dodatečné informace (například mapy proměnných, kód s rozvojem maker, informace o vyhodnocení konstant atp.). Tyto informace mohou sloužit pro kontrolu průběhu překladu, nebo jako vstupy pro ladící nástroje.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura překladače.", "content": "Překladač lze navrhnout mnoha způsoby, často bývá rozdělen na dvě části. První je závislá na vstupním jazyce (tzv. \"front-end\") a druhá závisí na cílové architektuře (tzv. \"back-end\"). Překlad nemusí probíhat přímo, může využívat tzv. mezikód (bytekód, resp. mezilehlý kód), tzn. že kód je nejprve překládán do mezikódu a v druhém kroku z mezikódu do strojového jazyka. Tím se rozdělí jeden kompilátor na dva jednodušší kompilátory, přičemž překlad ze zdrojového jazyka do mezikódu může být společný pro více architektur. Rovněž je výhodné, že pokud je potřeba vyrobit překladač pro další jazyk, stačí vytvořit pouze část pro překlad do mezikódu. O překladači se mluví i v případě, že překládá do vyššího programovacího jazyka. Tímto způsobem se používá C jako tzv. \"přenositelný assembler\", dále běžně na jedné straně assembler a extrémisté na druhé straně Scheme. Z pohledu uživatele tyto fáze nemusí být odděleny \"a všecko je na jeden knoflík, odborně tlačítko\". Uživatel vidí přítulné GUI. Překlad z mezikódu, např. v integrovaném prostředí, může být odložen, z různých důvodů, a vykonáván dále po částech podle potřeby. Pro to se používá termín JIT, \"just-in-time\" kompilace. Důvody jsou... Tento přístup se od interpretace liší v tom, že se do mezikódu zpracuje celý zdroják, tudíž kompilační chyby jsou nalezeny a opraveny před spuštěním. Mezikód může být i interpretován, např. abstraktním neboli virtuálním strojem. Vlastní běh překladače označujeme jako čas překladu (\"compile time\"); spuštění přeloženého programu pak jako čas běhu (\"run time\"). Jednoslovným termínem \"runtime\" se označují části kódu, které se připojují (přilinkují) k přeloženému kódu a obsahují podpůrné funkce, jako implementaci vestavěných operací, V/V,... Překladač může dostat kromě zdrojáku i příkazy pro svou činnost prostřednictvím options, například o požadované míře optimalizace nebo o povolených rozšířeních syntaxe, použitých v konkrétním zdrojáku. Taktéž zdroják může obsahovat příkazy nebo informace pro kompilátor, známé jako pragmy. A výstupem nemusí být jen strojový kód, ale i dodatečné informace pro debugger apod.", "section_level": 1}, {"title": "Části překladače.", "content": "Z formálního hlediska je možné rozdělit překladač na následující části, ve skutečnosti však nemusí být tyto jednotky vždy striktně oddělené (např. lexikální a syntaktická analýza může splynout):", "section_level": 1}, {"title": "Lexikální analyzátor.", "content": "Lexikální analyzátor je první jednotka překladače, která má za úkol relativně jednoduchým způsobem získat ze vstupního zdrojového textu tzv. lexémy (některý základní prvek příslušného jazyka, např. klíčové slovo „codice_1“) a tu pak zasílá syntaktickému analyzátoru. Všechny možné lexémy jsou ve vstupním jazyce popsány pomocí regulárních výrazů. V kompilátoru se pro jejich rozpoznávání používá konečný automat. Kromě samotného lexému se do syntaktického analyzátoru posílají další související údaje, např. jakého druhu je daný lexém (operátor, klíčové slovo, identifikátor,...), u identifikátorů odkaz do tabulky identifikátorů (pro urychlení překladu, překladač poté nemusí pracovat s textem, ale pouze s číselným označením) apod. Celý soubor údajů předávaný z lexikálního do syntaktického analyzátoru se označuje anglickým termínem \"token\" (\"známka\", \"odznak\").", "section_level": 2}, {"title": "Syntaktický analyzátor.", "content": "Syntaktický analyzátor (v angličtině označovaný jako \"parser\", z \"to parse\" – \"rozebrat\", \"oddělovat\", \"udělat větný rozbor\") se dá považovat za mozek překladače, protože provádí samotnou analýzu vstupního jazyka. Úkolem syntaktického analyzátoru je rozpoznat, zda je program zapsán správným způsobem, např. zda na úvodní „codice_2“ bude navazovat někde koncové „codice_3“, ale také určuje, v jakém pořadí se budou provádět jednotlivé části příkazů, např. u „codice_4“ rozpozná a určí, že nejdříve se bude násobit a pak až sčítat, nebo u vnořených příkazů zajistí, že nejdříve se vyhodnotí parametr funkce a teprve pak se daná funkce zavolá. Úloha syntaktického analyzátoru je o něco složitější než úloha lexikálního analyzátoru, neboť na rozdíl od regulárního jazyka lexémů musí syntaktický analyzátor rozpoznávat složitější bezkontextový jazyk (typicky LL(1) či LR(1)). Syntaktický analyzátor k tomu musí vyhodnocovat vstup v delším záběru. Výsledkem práce syntaktického analyzátoru je tzv. \"syntaktický strom\" (anglicky „parse tree“), který popisuje strukturu vstupního programu. Jedním z nejjednodušších způsobů konstrukce syntaktického analyzátoru je tzv. \"metoda rekurzivního sestupu\". V této metodě se pomocí rekurzivních volání konstruuje syntaktický strom, přičemž struktura implementace překladače odráží strukturu příslušné gramatiky. Pokud je v gramatice na daném místě neterminální symbol, v překladači mu odpovídá (rekurzivní) volání funkce reprezentující příslušný neterminál. Tato rekurzivní volání končí u terminálních symbolů (lexémů jazyka), které jsou přečteny a uloženy do syntaktického stromu. K syntaktické analýze se využívá zásobníkového automatu.", "section_level": 2}, {"title": "Sémantický analyzátor.", "content": "Sémantický analyzátor zpracovává syntaktický strom a provádí analýzu významu jednotlivých operací. Na rozdíl od syntaktického analyzátoru, který provádí kontrolu správnosti struktury programu čili zápis programového kódu, sémantický analyzátor provádí kontrolu správnosti operací. V tomto mechanismu se odehrává veškerá typová kontrola a různé konverze. Prací sémantického analyzátoru je např. analýza typů výrazů na levé a pravé straně přiřazovacího příkazu, přičemž musí zabránit např. přiřazení hodnoty s plovoucí řádovou čárkou do proměnné s pevnou řádovou čárkou. Vstupem sémantického analyzátoru je syntaktický strom, který vygeneroval syntaktický analyzátor, výstupem je opět syntaktický strom, ale s doplněnými dodatečnými informacemi a s provedenými konverzemi.", "section_level": 2}, {"title": "Překladač do mezikódu.", "content": "V této fázi se ze syntaktického stromu generuje kód, tzn. strukturovaný syntaktický strom se transformuje do lineární posloupnosti instrukcí. Obvykle se však negeneruje přímo kód cílového jazyka, ale kód v nějakém pomocném jazyce, tzv. \"mezikód\". Cílem tohoto kroku je ulehčit následující operace, které by v cílovém jazyce mohly být komplikované. Tohoto přístupu se s výhodou používá pro tvorbu optimalizátorů efektivity kódu. Existují však i překladače bez fáze překladu do mezikódu, překládající přímo do cílového jazyka. Jednou z možností návrhu mezikódu je tzv. \"tříadresný kód\". Instrukce tříadresného kódu mají jednotnou strukturu, pracují nad adresami dvou vstupních operandů a jednoho výsledkového operandu, např. codice_5. Nejtypičtější formou mezikódu však je kód nějakého zásobníkového počítače. Překladem do mezikódu končí část závislá na zdrojovém programovacím jazyku (\"front-end\"), zbytek překladače (\"back-end\") může být dokonce shodný pro překladače různých jazyků (tak je navržen např. překladač GCC). Jako mezikód se používá i jazyk symbolických adres, někdy též nepřesně nazývaný assembler (ovšem s omezením na cílovou architekturu).", "section_level": 2}, {"title": "Optimalizátor.", "content": "Optimalizátor provádí optimalizace pomocí různých transformací mezikódu, jejichž cílem je zlepšení vlastností výsledného kódu (zrychlení běhu, zmenšení velikosti kódu a podobně). Příkladem optimalizace může být například odstranění cyklického přiřazení: takovýto kód optimalizátor přepíše na: Také se může vyskytovat tzv. \"mrtvý kód\", tedy kód, který se nikdy nevykoná, například: while (false) { takový kód optimalizátor zcela zahodí. Na výstupu optimalizátoru je stále mezikód.", "section_level": 2}, {"title": "Generátor kódu.", "content": "V poslední fázi se z mezikódu generuje výstupní kód, program v cílovém jazyce. Cílovým jazykem nejčastěji bývá přímo strojový kód, často též bajtkód a v poslední době též rozšíření JavaScriptu asm.js (prohlížeče Mozilla Firefox, Google Chrome, Opera a Safari).", "section_level": 2}, {"title": "Typy překladačů.", "content": "Překladače můžeme rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Klasický překladač.", "content": "Klasický překladač je nejběžnějším typem překladače. Programátor sestaví celý program ve zdrojovém tvaru, což bývá text či struktura, a pak jej pošle na vstup překladače. Během překladu obvykle není možné zasahovat do činnosti překladače. Překlad probíhá v jednom nebo několika průchodech (viz níže). Postupně probíhá lexikální, syntaktická a sémantická analýza, optimalizace (obvykle ve více průchodech) a generování cílového kódu (podrobněji viz výše).", "section_level": 2}, {"title": "Konverzační překladač.", "content": "Konverzační (interaktivní) překladač s uživatelem během překladu komunikuje. Uživatel postupně zapisuje řádky zdrojového kódu, které jsou ihned po dokončení jednotlivě posílány konverzačnímu překladači. Konverzační překladač obvykle obsahuje příkazy metajazyka, které jsou určeny jen překladači (výpis proměnné, ovlivnění chodu překladače, ukončení práce). Konverzační překladače s uživatelským rozhraním mohou mít vlastní menu s metapříkazy, což zjednodušuje analýzu vstupu, protože se překladač nemusí zabývat rozlišením vstupního jazyka a metajazyka. Výhodou tohoto překladače je rozšíření možností ladění. Další výhodou je, že pokud nastane chyba, je to zpravidla u posledního vstupu, což je zpravidla jen jeden řádek.", "section_level": 2}, {"title": "Konverzační interpretační překladač.", "content": "Konverzační interpretační překladač postupně přijímá určité příkazy, kontroluje jejich správnost, ukládá a příkaz interpretuje. Je vhodný pro implementaci jednoduchých grafických programů či výukových programů (Logo, Karel).", "section_level": 2}, {"title": "Konverzační kompilační překladač.", "content": "Konverzační kompilační překladač postupně načítá určité příkazy, ukládá si je ve zdrojovém kódu, a pak je zpracovává. Tento překladač postupně generuje cílový kód nebo intermediální kód (asi častěji nazývaný bajtkód). Velkou nevýhodou je, že je přístupný pouze příkaz, který se zrovna zpracovává, což způsobuje komplikace při zpracovávání kontextových závislostí. Proto se dá použít jen pro nejjednodušší jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Průchody překladače.", "content": "Průchodem překladače se rozumí kompletní načtení celého zdrojového kódu. Průchodem vzniká mezikód pro vnitřní potřebu překladače. Mezikód je vstupem další části nebo dalšího průchodu překladače. Podle počtu průchodů dělíme překladače na: \"Dneska je relativně dost operační paměti, málokdo píše gigabajtové nebo terabajtové zdrojáky (nebo si je nechá generovat), disky mají taky pohyblivé hlavičky a tudíž dokážou číst kde-co, fai(j)lové systémy se jim přizpůsobily a čtou náhodně, občas i bez chyb, málokdo používá klasickou (sekvenční) děrnou pásku nebo (taky sekvenční) magnetickou pásku, proto počítání průchodu a dělení na jednoprůchodové s jejich virtuálními výhodami je mimo mísu.\" A to jsem vynechal skriptovací jazyky a děrné štítky. Některé části překladače, např. statická analýza a s ní související optimalizace, fungují dobře až nejlépe, pokud mají v nějaké formě k dispozici celý program.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad překladače.", "content": "Následující program implementuje jednoduchý jednoprůchodový překladač napsaný v jazyce C. Tento překladač kompiluje výrazy definované v infixovém zápisu do postfixové notace (reverzní polská notace, zkráceně RNP) a taktéž do jazyka symbolických adres. Tento překladač používá pro vyhodnocování výrazů rekurzivní volání funkcí. char lookahead; int pos; int compile_mode; char expression[20+1]; void error() { void match( char t ) { void digit() { void term() { void expr() { int main ( int argc, char** argv )", "section_level": 1}], "src_summary": "Překladač (též kompilátor,'nebo také'z \"\" – \"sestavit\", \"zpracovat\") je v nejčastějším smyslu slova softwarový nástroj používaný programátory pro vývoj softwaru. Kompilátor slouží pro překlad algoritmů zapsaných ve vyšším programovacím jazyce do jazyka nižšího, nejčastěji strojového, či spíše do strojového kódu. Z širšího obecného hlediska je kompilátor stroj, respektive program, provádějící překlad z nějakého vstupního jazyka do jazyka výstupního. Z matematického hlediska je kompilátor funkce, která mapuje jeden nebo více zdrojových kódů podle překladových parametrů na kód ve výstupním jazyce.", "tgt_summary": "En informatique, un compilateur est un programme qui transforme un code source en un code objet. Généralement, le code source est écrit dans un langage de programmation (le \"langage source\"), il est de haut niveau d'abstraction, et facilement compréhensible par l'humain. Le code objet est généralement écrit en langage de plus bas niveau (appelé \"langage cible\"), par exemple un langage d'assemblage ou langage machine, afin de créer un programme exécutable par une machine.", "id": 77217} {"src_title": "Johann Gottfried Herder", "tgt_title": "Johann Gottfried von Herder", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z chudých poměrů, od roku 1762 studoval v Královci (tehdy německy \"Königsberg\"), kde mezi jeho učiteli byl také Immanuel Kant. Přiklonil se však k vlasteneckému směru J. G. Hamanna, který zdůrazňoval city proti rozumu a věnoval se dílu německého mystika Jakoba Böhmeho. Roku 1764 přišel jako duchovní a učitel do Rigy, roku 1769 cestoval po Francii a 1770 se ve Štrasburku setkal s o čtyři roky mladším Johannem Wolfgangem Goethem, což mělo pro oba životní význam. Z jejich přátelství vznikla skupina \"Sturm und Drang\". Od roku 1771 se stal vrchním duchovním a dvorním kazatelem v Bückeburgu a roku 1776 se s pomocí Goethovou stal superintendentem ve Výmaru. Později přivítal Francouzskou revoluci, což rozladilo řadu jeho přátel, a nakonec se rozešel i s Goethem. Je pochován uvnitř Kostela sv. Petra a Pavla (\"Stadtkirche St. Peter und Paul\", hovorově \"Herderkirche\") ve Výmaru.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Byl také ovlivněn francouzským osvícenstvím, na rozdíl od univerzalistického racionalismu Immanuela Kanta však přikládal velký význam národní a jazykové rozmanitosti. Ve své první významné práci „O povaze a původu lidské řeči“ (1772) zkoumal vznik lidského jazyka vůbec a dospěl k závěru, že řeč nejspíše vznikla ne jako nástroj účelové komunikace, ale společného slavení a svátků. Jeho neobyčejně pronikavé náhledy na společenský význam řeči, na její vliv na myšlení a tudíž i na odlišnost lidských kultur dále rozvinul Wilhelm von Humboldt a navázala na ně řada jazykovědců a antropologů až do současnosti. V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let později vedlo i ke sjednocení politickému a stalo se vzorem pro národní emancipační hnutí ve střední a východní Evropě. Národ je podle něj skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával („Hlasy národů v jejich písních“ 1773). Zabýval se Shakespearem, dávnou poezií germánských národů, ale také poezii Starého zákona, Homérem a Eddou. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost. Na to pak navázal romantismus a také české národní obrození.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jeho dílo mělo nesmírný vliv na myšlení, kulturu i politiku celého 19. století. Jeho úvahy o jazyce a jazycích jsou živé dodnes. Silně ovlivnil filosofii Hegelovu, Schleiermacherovu a Nietzschovu, ale i myslitele anglické a americké (John Stuart Mill, John Dewey), u nás zejména Františka Palackého a celé národní obrození. Čeští obrozenci druhé, ofenzivní fáze národního obrození (první polovina 19. století) přijali Herderův popis Slovanů a často ho účelově upravovali. Ten jim věnuje poměrně krátké dva odstavce ve svém rozsáhlém díle \"Myšlenky k filozofii dějin lidstva\". Jednotný národ Slovanů popisuje jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, kteří jsou mravní a pohostinní. Věnují se tedy nejvíce zemědělství, ale i drobným řemeslům a kultuře. Označoval je za národ, který nestojí o dobývání a nadvládu nad světem. Kvůli jejich postojům však často bývali podrobováni, a to nejdříve Franky, poté Sasy, a také Tatary. Slovany dále popisoval jako v boji statečné, ale v porobě lhostejné. A co bylo pro obrozence nejdůležitější, věřil, že Slovany čeká svobodná budoucnost, kdy si budou vládnout sami. Ačkoli si on sám uvědomoval i nebezpečí národních šovinismů a zdůrazňoval, že národy se „učí navzájem“ a jen ve spolupráci mohou dospět dál, dovolávali se ho všichni vlastenci i nacionalisté až do 20. století. Správně odhadl, že vzestup lidových vrstev a jejich vstup do politiky v demokracii posílí význam veřejné komunikace v lidovém (národním) jazyce, který bude hrát i stále významnější politickou roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Gottfried von Herder [\"herdr\"] (25. srpna 1744, Mohrungen [dnes Morąg], Východní Prusko – 18. prosince 1803, Výmar) byl německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození.", "tgt_summary": "Johann Gottfried (von) Herder (né le à Mohrungen et mort le à Weimar) est un poète, théologien et philosophe allemand. Ami et mentor du jeune Goethe, ce disciple de Kant est considéré comme l'inspirateur du \"Sturm und Drang\" et des deux grands Classiques de Weimar Goethe et Schiller dans leur jeunesse.", "id": 1853385} {"src_title": "Jan Pavel II.", "tgt_title": "Jean-Paul II", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Karol Józef Wojtyła mladší se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích jako třetí potomek armádního důstojníka Karola Wojtyły staršího (1879–1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884–1929). Oba rodiče pocházeli z okolí města Bílsko-Bělá, zhruba 60 kilometrů jihozápadně od Krakova. Jméno Karol dostal budoucí papež po otci, Józef snad po maršálu Józefu Piłsudském, jenž deset dní před jeho narozením porazil bolševická vojska u Kyjeva nebo na počest císaře Františka Josefa I., v jehož armádě jeho otec dříve sloužil. Ze svých starších sourozenců Karol Wojtyła zažil pouze bratra Edmunda (1906–1932), sestra Olga (*†1914) zemřela krátce po narození. Dne 20. června 1920 jej ve wadowickém kostele Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak. Kmotry se stali jeho teta a strýc z matčiny strany Maria Wiadrowska a Józef Kuczmierczyk. Své dětství Karol Wojtyła, kterého lidé z jeho nejbližšího okolí oslovovali \"Lolek\", prožil v prvním poschodí domu čp. 2 na Rynku (dnes Kościelna 7), přímo naproti kostela, kde byl pokřtěn. Jeho rodina žila skromně, zhruba na úrovni středního stavu. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který dříve pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství rakousko-uherské armády. Po vzniku Polska pokračoval v kariéře jako poručík polské armády, do zálohy v hodnosti kapitána odešel v roce 1927. Matka, zručná vyšívačka, si svou práci příležitostně nosila domů. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově. V chlapeckém věku se Karol Wojtyła rád věnoval kopané, plavání nebo bruslení a často se účastnil i pěších výletů do okolí Wadowic. Do první třídy nastoupil 15. září 1926 v místní základní škole, jež byla umístěná v prvním patře městské radnice, vzdálené zhruba minutu chůze od bytu rodiny Wojtyłových. Na konci třetí třídy, 13. dubna 1929, ve věku 45 let, zemřela na vleklý zánět srdce a ledvin Karolova matka Emilie. V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity v Mickiewiczově ulici. Tato škola mu poskytla kvalitní klasické vzdělání, které navíc doplnil studiem řečtiny a latiny, jež se stala jeho celoživotní zálibou. S výukou neměl výraznější problémy a vždy dosahoval výborného prospěchu. Mimo školu se věnoval i řadě dalších aktivit, k nimž patřilo například členství v bratrstvu Panny Marie, kde se seznámil s kaplanem bratrstva otcem Zacharem. O denním rozvrhu Karola Wojtyły v průběhu docházky do gymnázia jeho životopisec George Weigel poznamenal: Díky otci se Karol Wojtyła seznámil s polským romantismem a doma i ve škole intenzivně pročítal klasiky polské literární tradice. Tento zájem prohloubil i aktivní činností v divadelních spolcích působících při kostele a škole. V průběhu své herecké a režisérské kariéry se postupem času \"stal součástí něčeho, co výrazně přesahovalo estetické a intelektuální hranice běžného ochotnického divadla\". 5. prosince 1932 zemřel jeho bratr Edmund, který se od svého pacienta v nemocnici nakazil spálou. Oba bratři si byli do té doby velmi blízcí", "section_level": 1}, {"title": "Kněz.", "content": "Po dvou letech studia, 17. prosince 1944, získal Karol Wojtyła dvě nižší svěcení a v souladu se středověkým obřadem mu byla vyholena tonzura. V říjnu 1945 nastoupil do posledního ročníku teologie na znovuotevřené Jagellonské universitě a začal si přivydělávat jako odborný asistent v nižších ročnících (přednášel zde systematickou teologii a dějiny věrouky). 12. prosince téhož roku pak získal další nižší svěcení a s nimi i sutanu. Na přelomu června a července 1946 úspěšně složil teologické zkoušky vyžadované ke kněžskému svěcení a posléze byl 13. října kardinálem Sapiehou, v rámci \"zrychleného plánu\", vysvěcen na podjáhna. O tři týdny později byl vysvěcen na jáhna (20. října) a 1. listopadu 1946 se po tradičním obřadu stal knězem. 15. listopadu pak otec Wojtyła odcestoval do Říma, kde měl po následující dva roky pokračovat v doktorském studiu teologie na papežském Athenaeu sv. Tomáše Akvinského. Magisterské zkoušky s výsledkem čtyřicet bodů z možných čtyřiceti vykonal v červenci 1947, doktorské zkoušky pak složil 14. června 1948. Titul doktor teologie mu však byl udělen až 16. prosince téhož roku na Jagellonské", "section_level": 1}, {"title": "Biskup a arcibiskup.", "content": "4. července 1958 papež Pius XII. nečekaně jmenoval otce Karola Wojtyłu do funkce pomocného biskupa krakovského a současně titulárním biskupem v Ombi. Do svého nového úřadu byl vysvěcen ve Wawelské katedrále v Krakově 28. září 1958 a ve svých 38 letech se tak stal nejmladším biskupem v polských dějinách. Služba v této pozici pro něj znamenala velké množství nových pastoračních povinností, nicméně i nadále, přestože již v menší míře, učil na lublaňské univerzitě a i přes diagnostikovanou chudokrevnost měl rozpracováno několik projektů najednou a věnoval se řadě dalších okrajových aktivit. Jedním z těchto projektů byla i práce na knize \"Láska a odpovědnost\", kterou vydal v roce", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "V polovině 60. let 20. století polská komunistická vláda naznačila vatikánským představitelům, že by nebyla proti, kdyby v zemi působil druhý kardinál. Úmyslem vládních činitelů patrně bylo rozpoltit polskou církev na dvě části, jednu v čelem s novým kardinálem, druhou s primasem Wyszyńskim. Na základě tohoto požadavku tedy papež Pavel IV. 29. května 1967 oznámil kardinálskému kolegiu, že do hodnosti kardinála jmenoval arcibiskupa Karola Wojtyłu. Důvodem tohoto rozhodnutí byla zřejmě arcibiskupova intenzivní pastorační činnost v Polsku a fakt, že \"dokázal srozumitelně, otevřeně a neobyčejně adresně šířit evangelickou zvěst\". Kardinálský klobouk od papeže obdržel 28. června téhož roku při obřadu prováděném v Sixtinské kapli. Jako člen duchovenstva římské diecéze k tomuto úřadu získal titulární sídlo v kostelíku sv. Cesara in Palatio na Via Porta Latina nedaleko Caracallových lázní. V září 1967 byla do Vatikánu papežem Pavlem VI. svolána synoda biskupů, která měla dát konkrétní podobu \"Dogmatické konstituci o církvi\", jež byla vypracovaná na druhém vatikánském koncilu. Ačkoli byl kardinál Wojtyła na toto zasedání vyslán polským episkopátem, do Říma neodcestoval. Své solidární rozhodnutí odůvodnil tím, že na synodu může odjet pouze společně s kardinálem Wyszyńskim, jemuž komunistické úřady odmítly vydat povolení k výjezdu. V srpnu a září 1969 poprvé navštívil Kanadu a USA, kde především navazoval kontakty s polskými krajanskými spolky. 2. října pak z New Yorku odletěl do Říma, kde se již společně s kardinálem Wyszyńskim zúčastnil „výjimečného“ setkání Biskupské synody. Všeobecnou pozornost zde vzbudil svým projevem o křesťanských komunitách a skupinách a potřebě „kolegiálních struktur“, přičemž čerpal ze svých zkušeností z Polska a Severní Ameriky. V závěrečné fázi tohoto shromáždění, kterého se účastnily hlavy episkopátů ze všech zemí, byl požádán, aby se stal členem komise, jež měla vypracovat závěrečnou deklaraci shrnující celou diskusi. 30. září 1971 by kardinál Wojtyła ve Vatikánu přítomen zahájení druhé biskupské synody, v jejímž průběhu byl 5.", "section_level": 1}, {"title": "Papežský pontifikát.", "content": "Po prvním volebním dnu konkláve, jež bylo zahájeno 15. října 1978, byl výsledek hlasování rovnoměrně rozdělen mezi dva hlavní italské kandidáty janovského arcibiskupa Giuseppe Siriho a florentského arcibiskupa Giovanni Benelliho. Vzhledem k tomu, že druhého dne nebyli členové konkláve schopni nalézt vzájemný kompromis ani adekvátní alternativu z řad italských prelátů, po návrhu kardinála Franze Königa zvolilo 99 ze 111 hlasujících novým papežem Karola Wojtyłu. Stalo se tak po osmém kole, jehož výsledek byl věřícím shromážděným na Svatopetrském náměstí oznámen v 18:43 hodin. Při tradičním obřadu, v jehož průběhu nový papež akceptoval své zvolení, Karol Wojtyła přijal na důkaz oddanosti k Pavlu VI. a jako projev náklonnosti k Janu Pavlu I. nové jméno Jan Pavel II. Následujícího dne při mši koncelebrované v konkláve označil za svůj první úkol dokončit realizaci Druhého vatikánského koncilu. Slavnostní intronizace Jana Pavla II. na papežský stolec proběhla 22. října a účastnilo se jí na 300 000 přihlížejících. V posledních dnech starého a v prvních dnech nového roku 1979 se Jan Pavel II. stal prostředníkem mezi Chile a Argentinou, ve vyhroceném sporu o vlastnictví ostrovů v průlivu Beagle. O necelý měsíc později (26. ledna) odletěl přes Dominikánskou republiku na pětidenní a svou první papežskou cestu do Mexika, kde se po neoficiálním a chladném přivítání prezidentem Portillou zúčastnil konference latinskoamerických biskupů. 2. března téhož roku odeslal dopis do komunistického Československa, jímž se pokusil místní katolíky podpořit v odporu proti tyranii. O tři týdny později (25. března) publikoval svou první encykliku \"Redemptor hominis\", v níž se zabýval místem člověka v moderním světě. Na Zelený čtvrtek 8. dubna napsal dopis všem katolickým kněžím na světě, neboť chtěl \"znovu rozdmýchat u svých bratří-kněží pocit náboženského dramatu jejich povolání\". Od 2. do 10. června pobýval při další apoštolské cestě v rodném Polsku, kde navštívil Krakov, Nowu Hutu, Čenstochovou, Jasnou Góru, Osvětim a rodné Wadowice. Další z jeho zahraničních cest vedla do Irska odkud 2. října odletěl do New Yorku, kde promluvil o neodcizitelných právech člověka před 34. generálním shromážděním OSN. Ještě téhož večera pak sloužil mši pro 75 000 věřících na Yankee Stadionu a následujícího dopoledne se na Madison Square Garden setkal s několika desítkami tisíc žáků místních škol a mladých členů různých katolických organizací. Po návštěvách ve Filadelfii, Iowě, Chicagu a Waschingtonu D.C. se svatý otec 8. října vrátil zpět do Vatikánu, kde na 5. listopad svolal inovované „plenární zasedání“, kterého se účastnilo 120 kardinálů. 29. listopadu posléze odcestoval do Turecka, kde zahájil teologický dialog s pravoslavnou církví v čele s ekumenickým patriarchou Dimitriem a jako první papež v historii navštívil pravoslavnou liturgii. Od 14. do 31. ledna 1980 Jan Pavel II. ve Vatikánu uspořádal tzv. „Zvláštní synodu pro Holandsko“, v jejímž průběhu byla urovnaná krize v holandské církvi, jejíž přední představitelé mj. požadovali kněžské svěcení žen či možnost uzavírání sňatků pro kněze. O tři měsíce později odcestoval na svou první poutní cestu do Afriky, kde v rámci rozvrhu od 2. do 12. května navštívil Zaire, Kongo, Keňu, Ghanu, Horní Voltu a Pobřeží slonoviny. Následně 30. května odletěl do Francie, kde jej na letišti v Paříži přivítal prezident d'Estaing. V závěru své návštěvy ukončené 2. června navštívil sídlo UNESCO, aby na 109. výkonné radě pronesl podle vlastního názoru jeden z nejvýznamnějších projevů ve svém životě. Na konci téhož měsíce Jan Pavel II. odcestoval na dvanáctidenní cestu do největší katolické země na světě Brazílie. Náročný program, při němž urazil 30 000 kilometrů, zahrnoval projev k půl milionu mladých lidí v Belo Horizonte, schůzku se 150 000 dělníky v São Paulu, návštěvu chudinské čtvrtě v Rio de Janeiru nebo rozhovor se zástupci indiánů, kteří obviňovali vládu z genocidy, na slavnosti konané hluboko v amazonské džungli. Jeho další zahraniční cesta vedla do NSR (15.–19. listopadu), kde se v prvních hodinách pobytu na zámku Augustusburg setkal s prezidentem Carstensem. V dalších dnech pak mj. v Kolíně nad Rýnem promluvil k 6000 profesorů a studentů nebo pronesl projev k místním biskupům. 2. února 1981 Jan Pavel II. uskutečnil \"nejtroufalejší\" jmenování za svého pontifikátu, když do funkce pařížského arcibiskupa jmenoval orleánského biskupa a židovského konvertitu Arona Lustigera. O čtrnáct dní později (16. února) odcestoval na papežskou cestu do Asie, kterou zahájil ve filipínské Manile. Po přivítání prezidentem Ul-Haqem jej čekal nabitý program, v jehož průběhu inicioval proces blahořečení Lorenza Ruize, ukřižovaného v 17. století v Nagasaki. Obřadu, který se konal dva dny po papežově příletu, přihlížel zhruba milion Filipínců. 23. února, po předchozím dni stráveném na ostrově Guam, dorazil Jan Pavel II. do Japonska, kde jej u vchodu do císařského paláce přivítal císař Hirohito, který byl prvním panovníkem v japonské historii, jenž přijal představitele jiného vyznání. O dva dny později svatý otec přednesl devítijazyčnou řeč u Památníku míru v Hirošimě, a po projevu ke studentům Univerzity OSN odcestoval do centra japonského katolicismu Nagasaki. Cestou zpět do Říma letadlo s papežem přeletělo přes severní pól a pro doplnění paliva přistálo na Aljašce, kde na mši celebrovanou pod širým nebem v Delaney Park Strip dorazilo 50 000 místních obyvatel.V den 64. výročí Zjevení Panny Marie ve Fatimě, 13. května téhož roku byl při tradiční středeční projížďce v papamobilu (před tzv. generální audiencí) po Svatopetrském náměstí na Jana Pavla II. spáchán atentát, jehož původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. Kulka browning ráže 9 mm prošla břichem, kde způsobila četná poranění střev a jen o několik milimetrů minula hlavní", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtné pocty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Beatifikace.", "content": "Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitě prohlášen za svatého (již na jeho pohřbu volal dav heslo \"Santo Subito\" – „Ať je svatý ihned“). To je však podle církevního práva nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces. Dne 13. května 2005 bylo oznámeno, že vzhledem k „výjimečným okolnostem“ bude ihned zahájen beatifikační proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen svatým otcem Františkem", "section_level": 2}, {"title": "Další pocty.", "content": "Často navrhovanou otázkou je udělení čestného titulu „\"Veliký\"“ (v latině \"Magnus\"), který dosud přísluší pouze třem papežům, Lvu I., Řehoři I. a Mikuláši I. Problém je v tom, že užívání tohoto titulu není dáno kanonickým právem, ale obecnou zvyklostí – patří zkrátka těm papežům, u kterých se ustálilo v užívání. Nejde tedy o otázku oficiálního udělení, ale o vžitost tohoto titulu, který již teď používají některá periodika a toto slovo používal v souvislosti se svým předchůdcem i sám papež Benedikt XVI. Na jeho počest byla pojmenována celá řada organizací, institucí a míst. Ve světě jde například o Mezinárodní letiště Jana Pavla II. v Krakově, Poloostrov Jana Pavla II. na Livingstonově ostrově či Katolická univerzita Jana Pavla II. Velikého v San Diegu. V České republice jde například o CSZŠ Jana Pavla II.. Jmenují se po něm náměstí například v Hradci Králové a Žilině na památku jeho návštěvy. Janu Pavlu II. je zasvěcena kaple v prachatickém hospicu a od 5. dubna 2013 je v kříži v", "section_level": 2}, {"title": "Životní dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Hned po svém zvolení papežem řekl Jan Pavel II. kardinálům, kteří ho zvolili, že jeho hlavní úlohou bude zrealizovat učení Druhého vatikánského koncilu, a jeho nejdůležitějším bodem je podle něj všeobecné povolání ke svatosti. To se také stalo základem pro kanonizaci mnoha svatých vykonávajících různá povolání a podporu organizace Opus Dei, jejíž úlohou je rozšířit toto povolání mezi laickou veřejnost. To ho také vedlo k vydání Katechismu katolické církve připraveného po Druhém vatikánském koncilu. Vydání tohoto katechismu, který je vlastně základní učebnicí katolické nauky, se stalo mezinárodním bestsellerem a bylo velkým úspěchem Jana Pavla II. Záměrem jeho vydání bylo podle apoštolské konstituce Jana Pavla II. \"Fidei Depositum\" z 11. října 1992 „vyjádření víry a učení katolické církve, potvrzení a objasnění Bible apoštolskou tradicí a církevní autoritou.“ Úmyslem a cílem Druhého vatikánského koncilu bylo přiměřeně objasnit apoštolské a pastorální poslání Církve, vhodněji vykládat obsah katolického učení, aby se stal přístupnější lidem žijícím v současnosti. Proto, aby Katechismus katolické církve odpovídal těmto požadavkům, přebírá na jedné straně starodávné zažité uspořádání, kterého se přidržel už katechismus papeže Pia V., zároveň však obsah podává novým způsobem, aby odpovídal na otázky nové doby. Vydání Katechismu spolu s dalšími písemnostmi byl důležitý krok po zmatku v učení církve, který přišel během krize po Druhém vatikánském koncilu. Ten nastal v 70. a 80. letech 20. století, když stovky kněží, řeholníků a věřících opustily katolickou církev. Tento stav se podařilo zvrátit v 90. letech 20. století. Jan Pavel napsal množství důležitých dokumentů, které podle mnohých pozorovatelů budou mít dlouhotrvající dopad na církev a svět. V roce 1960, ještě jako biskup, Wojtyła publikoval vlivnou knihu \"Láska a zodpovědnost\" na obranu tradičního učení církve o sexu a manželství z pohledu filozofa. V roce 1967 pomáhal při formulování encykliky papeže Pavla VI. \"Humanae Vitae\", která", "section_level": 2}, {"title": "Cesty.", "content": "Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přes 100) než všichni jeho předchůdci dohromady (Prahu navštívil poprvé jako papež v sobotu 21. dubna 1990, kdy sloužil pontifikální mši na zcela zaplněné letenské pláni). V součtu měřily jeho cesty víc jak 1 167 000 km. Některé jeho cesty (jako například do Spojených států a Svaté země) vedly na místa, které už předtím navštívil papež Pavel VI., mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil. Stal se prvním papežem, který ve své funkci navštívil Spojené království, kde se setkal s královnou Alžbětou II., nejvyšší představitelkou anglikánské církve. Tato cesta byla skoro zrušena kvůli válce o Falklandy, proti které v době návštěvy vystoupil. V dramatickém symbolickém gestu poklekl v modlitbě vedle canterburského arcibiskupa Roberta Runcia v Canterburské katedrále, založené Augustýnem Canterburským. Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanost Panně Marii, když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jako Knock v Irsku, Fatima v Portugalsku, Guadalupe v Mexiku a Lurdy ve Francii. Jeho veřejná vystoupení přitahovala masy lidí, jako například v roce 1979 ve Phoenix Parku v Dublinu, kde se sešel milion osob, což byla čtvrtina celé populace ostrova. V roce 1984 se Jan Pavel stal prvním papežem, který navštívil Portoriko. Speciálně kvůli němu byly vztyčeny zástavy na Mezinárodním letišti Luise Munoza Marina v San Juanu, kde se setkal s guvernérem Rafaelem Hernandezem Colonem, a na náměstí Las Americas. V dubnu 1990 poprvé ve funkci papeže navštívil postkomunistické Československo, konkrétně Prahu, Velehrad a Bratislavu. Během jeho návštěvy Filipín a jejich hlavního města Manily v lednu 1995", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k jiným náboženstvím.", "content": "Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty s Izraelem, modlitbou u Zdi nářků v Jeruzalémě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívil islámskou mešitu. Dalajlama, duchovní vůdce Tibeťanů, navštívil papeže 8krát, víc než kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a dalajlama často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i dalajlama patří k osobám mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost.“", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Židům.", "content": "Vztah katolické církve k Židům se během pontifikátu Jana Pavla II. zlepšil. Velmi často hovořil o vztahu církví k Židům. V roce 1979 se stal prvním papežem, který navštívil koncentrační tábor Osvětim v Polsku. Krátce nato jako první novodobý papež navštívil synagogu, a to synagogu v Římě. V březnu 2000 papež Jan Pavel II. navštívil památník holokaustu Jad vašem v Izraeli a dotkl se toho pro Židy nejposvátnějšího, Zdi nářků v Jeruzalémě. V říjnu 2003 Anti-Defamation League (ADL) pogratulovala papeži k vstupu do 25. roku jeho papežství. Dne 18. ledna", "section_level": 3}, {"title": "Vztah s pravoslavnou církví.", "content": "V květnu 1999 Jan Pavel II. navštívil Rumunsko na pozvání Jeho Blaženosti Teoctista, patriarchy rumunské pravoslavné církve. Bylo to poprvé od Velkého schizmatu (události, která v roce 1054 rozdělila církev na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou), kdy papež navštívil stát s převažující částí obyvatelstva hlásícího se k východní pravoslavné církvi. Papeže při příchodu přivítal patriarcha spolu s prezidentem Emilem Constantinescem. Patriarcha poznamenal, že „druhé milénium křesťanské historie začalo bolestivou ranou jednotě církvi a na konci tohoto milénia je vidět reálnou snahu tuto jednotu obnovit.“ 9. května papež i patriarcha navštívili společně bohoslužby celebrované tím druhým (pravoslavnou liturgii a katolickou mši). Dav stovek tisíců lidí navštívil tyto bohoslužby, které se konaly na otevřeném prostranství. Papež řekl shromážděným: „Jsem tu mezi vámi s touhou po skutečné jednotě. Není tomu dávno, co bylo nemyslitelné, aby římský biskup mohl navštívit své rumunské bratry a sestry ve víře. Dnes po dlouhé zimě utrpení a útlaku si konečně můžeme vyměnit polibky míru a společně se modlit k Pánu.“ Velká skupina rumunských pravoslavných věřících ukázala podporu myšlence znovusjednocení. O dva roky později, v roce 2001, se Jan Pavel II. stal prvním papežem po 1291 letech, který navštívil Řecko. Návštěva vyvolala kontroverze a papež se setkal s protesty a ignorováním ze strany čelných představitelů pravoslavné církve. Žádný z nich ho nepřišel přivítat. V Aténách se papež setkal s arcibiskupem Christodulem, hlavou řecké pravoslavné církve. Po soukromém třicetiminutovém setkání oba dva veřejně promluvili. Christodoulos předčítal list „13 prohřešků“ římskokatolické církve proti pravoslavné církvi od Velkého schizmatu, včetně drancování Konstantinopole křižáky v roce 1204. Také řekl: „Až dosud jsme neslyšeli ani jedno slovo omluvy“ za „nepříčetné křižáky ve 13. století“. Papež odpověděl: „Za případy minulé a", "section_level": 3}, {"title": "Sociální a politické postoje.", "content": "Jan Pavel II. byl, co se týká doktrín a věcí souvisejících s porodností a postavením žen, považovaný za konzervativního. Listy týkající se lidské sexuality, nazývané \"Teologie těla\", jsou rozšířením meditací o přirozené mužnosti a ženskosti, která vede k lásce a k sexu. Tato učení reprezentují zásadní vývoj v katolickém učení o sexu. Ohledně interrupcí papež napsal: „Stále existuje legální zabití lidské bytosti, která má vědomí, ale ještě není narozená. A v dnešních časech hovoříme o zabití, které je umožněné demokraticky zvoleným parlamentem, který je považovaný za pokrokový výdobytek společnosti a celého lidstva.“ Byl kritický k liberální teologii, která spíše kopíruje liberální politiku na úkor duchovní liberalizace. V roce 1995 v encyklice \"Evangelium Vitae\" (Evangelium života) znovu prosadil za hlavní hodnotu církve lidský život. Rozšířil ji též o odsouzení interrupce, eutanazie a o všechna použití trestu smrti, což označil jako součásti „kultury smrti“, která pronikla do moderního světa. Jeho postoje k válce, trestu smrti, k odpuštění dluhů pro rozvojové země a k chudobě jsou označované jako liberální, což ukazuje, že je někdy těžké označit náboženské vůdce jako „konzervativní“ či „liberální“. Papež, který nastoupil do úřadu v čase, kdy Sovětský svaz", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Navzdory velké popularitě si vysloužil Jan Pavel II. i mnoho kritiky. Například, že díky opozici vůči komunismu podporoval pravicové diktátory. Jan Pavel II. se příležitostně setkal s diktátory, jako například s Augestem Pinochetem z Chile. Někteří toto setkání interpretovali jako podporu Pinochetovi, podle jiných Jan Pavel II. při setkání žádal od Pinocheta obnovu demokracie. Při setkání byl Jan Pavel II. vmanévrován Pinochetovým okolím do společné fotografie. Další kritika se týká toho, že údajně souhlasil s kardinálem Piem Laghim, který podle kritiků podporoval „špinavou válku“ v Argentině. Kromě Escrivy i několik dalších svatořečení a blahořečení vyvolalo kritické ohlasy, protože dotyční údajně podporovali fašistické politické strany. Papežovi zastánci oponovali, že tato tvrzení jsou nepravdivá. Další kritika se zaměřovala na jeho přesvědčení. Obzvlášť kritizováno bylo jeho přesvědčení o úlohách pohlaví a sexuality. Některé feministky kritizovaly jeho postoj o postavení žen a aktivisté za práva homosexuálů nesouhlasili s jeho formulací církevní pozice, že homosexuální touhy jsou „postižené“, a obzvlášť s nesouhlasem se sňatky osob stejného pohlaví. Pro mnohé byl mimořádně kontroverzní jeho postoj k ochraně proti početí. Jan Pavel II. podporoval tradiční katolické učení a věřil, že neoddělitelnou součástí sexu je rozměr plodnosti. Proto argumentoval, že používání umělých antikoncepčních prostředků, které plodnost ze sexu vylučují a redukují ho jen na tělesný požitek, je nemorálním činem. Mnoho lidí s tímto postojem nesouhlasilo, ale dokonce i někteří z těch,", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Jan Pavel II. (, ), vlastním jménem \"Karol Józef Wojtyła\", (18. květen 1920 Wadowice – 2. duben 2005 Vatikán) byl polský katolický duchovní, jenž se postupně stal pomocným biskupem (1958–1963), arcibiskupem krakovským (1964–1978), kardinálem (1967) a od 16. října 1978 až do své smrti prvním slovanským a po 455 letech prvním neitalským papežem. ", "tgt_summary": "Karol Józef Wojtyła ( ) (Wadowice, près de Cracovie, en Pologne, – Vatican, ) est un prêtre polonais, évêque puis archevêque de Cracovie, cardinal, élu pour être le de l’Église catholique le sous le nom de (en latin ', en italien ', en polonais '). Il est appelé saint par les catholiques depuis sa canonisation en. ", "id": 1758357} {"src_title": "Evropská kosmická agentura", "tgt_title": "Agence spatiale européenne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ESA byla zřízena Úmluvou o založení ESA ze dne 30. května 1975. V nové agentuře byly sjednoceny Evropská organizace pro výzkum vesmíru (ESRO – \"European Space Research Organisation\") a Evropská organizace pro vývoj startovacích zařízení (ELDO – \"European Launch Development Organisation\"), která se stala její součástí pod názvem Evropské centrum výzkumu vesmíru a technologií (ESTEC - \"European Space Research and Technology Centre\").", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy, rozpočet a organizační struktura.", "content": "Členy ESA je dvacet dva států: Belgie, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Slovinsko a Lotyšsko mají podepsanou s ESA smlouvu o spolupráci PECS (trvání pět let), která jim umožňuje zapojení se do většiny programů a je předstupněm k plnému členství. Česko začalo o plném členství v ESA vyjednávat v červnu 2007 a stalo se plnohodnotným členem dne 12. listopadu 2008. Kanada, která díky své formální příslušnosti k britskému Společenství národů má úzké vztahy s Evropou, je od roku 1979 spolupracující zemí a zapojuje se do vybraných projektů ESA na základě vzájemných smluv. ESA také spolupracuje s Evropskou unií, na které ale je formálně nezávislá. Rozpočet ESA na rok 2006 byl schválen členskými státy na ministerské konferenci v prosinci 2005 v Berlíně ve výši necelé €3 miliardy. Jedná se sice o druhý největší rozpočet kosmické agentury po NASA, ale v porovnání s americkým kosmickým programem je zhruba jen čtvrtinový (rozpočet NASA je přibližně €13 miliard). Na druhou stranu má ale většina členských zemí svůj vlastní kosmický program, takže celkové výdaje na kosmický výzkum jsou v Evropě téměř dvojnásobné a některé projekty (jako např. navigační systém Galileo) jsou také finančně podpořeny EU. V roce 2011 se rozpočet zvýšil na 3,9 miliardy €. Český podíl byl 10,4 milionu €. Pro rok 2015 byl sestaven rozpočet ve výši 4,4 miliardy € a příspěvek ČR byl 14,2 milionu €.", "section_level": 1}, {"title": "Specializovaná střediska.", "content": "Centrála agentury je umístěna v Paříži. ESA vybudovala postupem času několik specializovaných středisek.", "section_level": 1}, {"title": "ESTEC.", "content": "V nizozemském Noordwijku je umístěno vývojové středisko pro satelitní technologie ESTEC (angl. \"European Space Research and Technology Centre\"). Je vzdáleno od amsterodamského letiště 45 minut jízdy autem. Pracuje zde 1 600 odborníků, z nichž je pět Čechů. Zde byly zkoušeny dvě automatické lodě ATV, které dopravily materiál na vesmírnou stanici ISS.", "section_level": 2}, {"title": "ESOC.", "content": "V německém Darmstadtu je umístěno Evropské středisko vesmírných operací (angl. \"European Space Operations Centre\" — ESOC), odkud jsou řízeny družice a kosmické sondy.", "section_level": 2}, {"title": "EAC.", "content": "Středisko pro výcvik evropských astronautů EAC (angl. \"European Astronaut Centre\") se nachází rovněž v Německu, ve městě Kolín nad Rýnem.", "section_level": 2}, {"title": "ESRIN.", "content": "Nedaleko Říma, ve městě Frascati, se nachází výzkumné středisko ESRIN (angl. \"European Space Research Institute\"), jehož úkolem je mimo jiné shromažďovat, ukládat a dále distribuovat data z družic a sond. Bylo založeno roku 1966 a do provozu uvedeno o pět let později. V roce 2004 převzalo funkci ústředního střediska pro dálkový průzkum naší planety. Mimo to zajišťuje hospodářskou agendu ESA, odtud jsou zadávány soutěže, zakázky a je zde spravována webová prezentace ESA. Dále má na starost vše kolem nové kosmické rakety VEGA.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika členem.", "content": "Dne 18. června 2008 proběhlo hlasování o vstupu Česka do ESA, během kterého byla jednomyslně vyjádřena podpora jejímu vstupu do organizace, do prosince probíhala ratifikace smluv a začleňování. Dne 8. července 2008 byla smlouva o přistoupení Česka k ESA podepsána. Za ČR byl signatářem český premiér Mirek Topolánek, za ESA její generální ředitel Jean-Jacques Dordain. Dohodu 18. září 2008 schválil Senát Parlamentu České republiky, 25. září také poslanecká sněmovna a v říjnu 2008 ji podepsal prezident ČR Václav Klaus. Dne 12. listopadu 2008 se Česká republika stala plnohodnotným členem organizace uložením smlouvy na francouzském ministerstvu zahraničí v Paříži. 14. listopadu 2008 byla česká státní vlajka vztyčena po boku vlajek ostatních členských států před budovami Evropské kosmické agentury. V roce 2011 se Česká republika podílela na projektech družic Swarm, Proba 2 a na přípravě atomových hodin pro ISS. Trojice satelitů Swarm i s českými přístroji odstartovala v listopadu 2013 na oběžnou dráhu Země.", "section_level": 1}, {"title": "Program ESA.", "content": "ESA vysílá své kosmonauty na základě smluv s Roskosmosem loděmi Sojuz k vesmírné stanici ISS. Provozuje rakety Ariane, které vynášejí kosmické družice na oběžnou dráhu. Vypouštěla ATV, která sloužila jako zásobovací vesmírná loď pro ISS. ESA společně s NASA provozovala laboratoř Spacelab, kterou vynášel raketoplán Space Shuttle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská kosmická agentura (\"European Space Agency\", \"ESA\"; \"Agence spatiale européenne\", \"ASE\") je mezivládní organizace pro využití vesmíru, která má v současnosti 22 členských států včetně České republiky. Sídlo jejího ředitelství je v Paříži a její jednotlivá centra jsou ve zbytku Evropy. Zaměstnává zhruba zaměstnanců (včetně subdodavatelů a zaměstnanců jednotlivých státních kosmických agentur) a v současnosti má roční rozpočet přibližně 6 miliard €. ", "tgt_summary": "L’Agence spatiale européenne (ASE, en et en ), le plus souvent désignée par son sigle anglophone ESA, est une agence spatiale intergouvernementale coordonnant les projets spatiaux menés en commun par une vingtaine de pays européens. L'agence spatiale, qui par son budget ( en 2020) est la troisième agence spatiale dans le monde après la NASA et l'Administration spatiale nationale chinoise, a été fondée le. Les activités de l'agence couvrent l'ensemble du domaine spatial : les sciences avec l'astrophysique, l'exploration du Système solaire, l'étude du Soleil et la physique fondamentale ; l'étude et l'observation de la Terre avec des satellites spécialisés ; le développement de lanceurs ; les vols habités à travers sa participation à la Station spatiale internationale et à Orion ; la navigation par satellite avec le programme Galileo ; les télécommunications spatiales pour lesquelles l'agence finance la mise au point de nouveaux concepts ; la recherche dans le domaine des technologies spatiales. L'ESA participe également à des programmes spatiaux initiés par d'autres agences spatiales. ", "id": 1772972} {"src_title": "Konečný automat", "tgt_title": "Automate fini", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Formálně je konečný automat definován jako uspořádaná pětice formula_1, kde:", "section_level": 1}, {"title": "Popis činnosti automatu.", "content": "Na počátku se automat nachází v definovaném počátečním stavu. Dále v každém kroku přečte jeden symbol ze vstupu a přejde do stavu, který je dán hodnotou, která v přechodové tabulce odpovídá aktuálnímu stavu a přečtenému symbolu. Poté pokračuje čtením dalšího symbolu ze vstupu, dalším přechodem podle přechodové tabulky atd. Podle toho, zda automat skončí po přečtení vstupu ve stavu, který patří do množiny přijímajících stavů, platí, že automat buď daný vstup \"přijal\", nebo \"nepřijal\". Množina všech řetězců, které daný automat přijme, tvoří regulární jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Deterministické versus nedeterministické automaty.", "content": "Přechodovou funkci lze definovat také tak, že v každém bodě tabulky není jeden cílový stav, ale celá množina stavů. Takový automat se nazývá \"nedeterministický konečný automat\" (oproti \"deterministickému konečnému automatu\", který v každém místě tabulky obsahuje právě jeden cílový stav). Takový hypotetický automat pak při přečtení jednoho symbolu ze vstupu přejde jakoby \"současně\" do všech stavů této množiny a ze všech těchto stavů pokračuje čtením dalšího vstupu. Vstup pak nedeterministický automat přijme tehdy, je-li alespoň jeden stav z těch, ve kterých automat nakonec zůstane, prvkem množiny přijímajících stavů. V přechodové tabulce nedeterministického automatu je také navíc sloupeček pro \"prázdný vstup\", označovaný ε (ε obecně v celé teorii formálních jazyků označuje prázdné slovo; musí platit, že ε ∉ \"Σ\", protože by potom v definici - především přechodové funkce - nebylo jasné, zda \"ε\" značí symbol z Σ, nebo prázdné slovo). Tyto tzv. \"epsilon-přechody\" automat provádí neustále, bez čtení symbolu ze vstupu. Je zřejmé, že teoreticky jich musí proběhnout nekonečné množství, ale prakticky to znamená, že automat přejde do takové množiny stavů, která odpovídá tranzitivnímu uzávěru přes tyto přechody. Jakkoli se možnost současně provádět více větví výpočtu může zdát užitečná, ve skutečnosti je výpočetní model nedeterministického automatu úplně stejně mocný jako model deterministického automatu, také přijímá pouze regulární jazyk. Ve skutečnosti je relativně triviální převést libovolný nedeterministický automat na deterministický. K tomu stačí „pouze“ původní množinu stavů nahradit její potenční množinou (ovšem tím vzroste počet stavů exponenciálně, na 2). Každý stav takto vytvořeného automatu pak odpovídá nějaké množině stavů původního nedeterministického automatu a jsou mezi nimi jednoznačné přechody.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka činnosti.", "content": "Jako příklad je možné ukázat následující deterministický konečný automat: Pokud má daný automat zpracovat vstup codice_1, bude to probíhat takto: Na počátku je automat ve stavu S. Na vstup přijde první symbol, jednička. Z tabulky vyplývá, že na příchod jedničky ve stavu S automat reaguje přechodem do stavu S. Dále přichází nula, ze stavu S se příchodem nuly přechází do stavu S. Poté přichází jednička, ze stavu S se příchodem jedničky přechází do stavu S (tzn. zůstává se ve stejném stavu). Nakonec přichází další jednička, takže automat opět zůstává ve stavu S. Stav S \"nepatří\" do množiny \"A\", tudíž tento automat vstup codice_1 \"nepřijal\", řetězec codice_1 \"nepatří\" do jazyka přijímaného tímto automatem. Pro úplnost: tento konečný automat přijímá regulární jazyk řetězců, které vyjadřují binární číslo dělitelné beze zbytku třemi. Číslo 1011 = 11, číslo, které není dělitelné třemi (má zbytek 2, odpovídající výslednému stavu S).", "section_level": 1}, {"title": "Znázornění konečného automatu.", "content": "Místo relativně nepřehledného (zvláště pro větší automaty) popisu konečného automatu přímo tabulkou se obvykle používá grafické znázornění, na kterém kolečka znázorňují jednotlivé stavy a šipky (s přidruženým vstupním symbolem) mezi těmito kolečky popisují jednotlivé přechody. Příklad takového znázornění pro předchozí ukázkový automat je na obrázku: Dvojité kolečko označuje přijímající stavy (v našem případě pouze jeden, S), počáteční stav je označen šipkou směřující z volného prostoru k počátečnímu stavu (v našem případě je jím tedy S), někdy s připsaným textem, např. \"START\". (Tato notace není jediná, jindy se např. koncové stavy označují tlustším orámováním a dvojité kolečko označuje počáteční stav apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Zadání konečného automatu.", "content": "Automat se zadává také pomocí regulárního výrazu, jejichž formalizmus má stejnou vyjadřovací sílu. Regulární výrazy (s rozšířeními) se používají v praxi pro zadávání automatů počítačům. (Častěji než tabulka nebo obrázek.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Konečný automat (KA, též FSM z anglického \"finite state machine\", či DFA z anglického \"deterministic finite automaton\") je teoretický výpočetní model používaný v informatice pro studium formálních jazyků. Popisuje velice jednoduchý počítač, který může být v jednom z několika stavů, mezi kterými přechází na základě symbolů, které čte ze vstupu. Množina stavů je konečná (odtud název), konečný automat nemá žádnou další paměť, kromě informace o aktuálním stavu. Konečný automat je velice jednoduchý výpočetní model, dokáže rozpoznávat pouze regulární jazyky. Konečné automaty se používají při vyhodnocování regulárních výrazů, např. jako součást lexikálního analyzátoru v překladačích. V informatice se rozlišuje kromě základního deterministického či nedeterministického automatu také automat Mealyho a Mooreův.", "tgt_summary": "Un automate fini ou automate avec un nombre fini d'états (en anglais'ou'ou \"FSM\") est un modèle mathématique de calcul, utilisé dans de nombreuses circonstances, allant de la conception de programmes informatiques et de circuits en logique séquentielle aux applications dans des protocoles de communication, en passant par le contrôle des processus, la linguistique et même la biologie. Un automate fini est une construction mathématique abstraite, susceptible d'être dans un nombre fini d\"'états\", mais étant un moment donné dans un seul état à la fois ; l'état dans lequel il se trouve alors est appelé l'« état courant ». Le passage d'un état à un autre est activé par un événement ou une condition ; ce passage est appelé une « transition ». Un automate particulier est défini par l'ensemble de ses états et l'ensemble de ses transitions. ", "id": 191479} {"src_title": "Univerzita Palackého v Olomouci", "tgt_title": "Université Palacký", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznikla 22. prosince 1573 udělením příslušných práv dosavadní olomoucké koleji Tovaryšstva Ježíšova. Vysokoškolská výuka začala o tři roky později. V době stavovského povstání univerzita na čas zanikla, ale byla obnovena v roce 1621. V roce 1778 byla moravská univerzita na čas přestěhována do Brna, ale v roce 1782 vydal císař Josef II. dekret, kterým se univerzita přenesla zpátky do Olomouce, zároveň však byla degradována na akademické lyceum (podle dekretu měly být univerzity pouze ve Vídni, v Praze a ve Lvově). V roce 1827 bylo učení znovu povýšeno na univerzitu pojmenovanou C. k. Františkova univerzita v Olomouci. V roce 1860 císař František Josef I. dekretem univerzitu zrušil, v Olomouci zůstala kromě univerzitní knihovny pouze samostatná teologická fakulta, která se stala pojítkem mezi starou univerzitou a univerzitou dnešní, obnovenou až v roce 1946 pod názvem Univerzita Palackého. Vzhledem k takto přerušenému olomouckému univerzitnímu vývoji došlo v roce 1919 při založení univerzity v Brně k vydání zákona č. 50/1919 Sb.z.n., kterým byla Masarykova univerzita označena za druhou českou univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Revoluční hnutí roku 1848 nalezlo na olomoucké univerzitě živnou půdu. V březnu byla vytvořena ozbrojená \"Akademická legie\" o celkem 382 mužích (první rota se skládala ze studentů práva pod velením studenta Appela, druhá ze studentů filosofie a medicíny pod vedením studenta Arnošta Förchtgotta). Část legionářů pak podpořila akce revolučního studentstva ve Vídni. Profesoři (např. Ignác Jan Hanuš, Jan Helcelet, Andreas Ludwig Jeitteles) a studenti se účastnili činnosti politických spolků, podnítili vznik německých i českých novin. Pro své aktivity v roce 1848 univerzita upadla v nemilost a poté, co habsburský režim nabyl zpět sebevědomí, byla od roku 1851 postupně likvidována. Univerzita jako celek byla oficiálně zrušena dekretem v roce 1860 (dekret přečkaly fakulta teologie a, do roku 1875, lékařsko-chirurgické studium). Univerzitní regálie následně získala Univerzita Innsbruck. Konkrétně se jedná o: Snahy o navrácení olomouckých regálií, které započaly již po vzniku Československa v roce 1918, byly doposud marné. Jediným výsledkem bylo obdržení kopie rektorského žezla, kterou Univerzita Innsbruck darovala Univerzitě Palackého v roce 1998. Při obnovení univerzity v roce 1947 tak musely být zhotoveny nové regálie. Autorem novodobého znaku UP je akademický malíř, pedagog UP a olomoucký patriot Aljo Beran.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj názvu olomoucké univerzity.", "content": "zřejmě nebyl ještě plně ustálen. Podle historických dokladů a zejména pečetí univerzity lze stanovit zhruba tento vývoj:", "section_level": 2}, {"title": "Fakulty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cyrilometodějská teologická fakulta.", "content": "Cyrilometodějská teologická fakulta je nejstarší fakultou univerzity – bohoslovecká studia probíhala již při povýšení Jezuitské koleje na univerzitu v roce 1573. Když byla mezi lety 1782–1827 univerzita degradována na lyceum, zachovala si tato fakulta vysokoškolský status, který jí zůstal i po uzavření ostatních fakult a zrušení univerzity v roce 1860 (většina profesorů fakulty se distancovala od revoluce roku 1848). V roce 1919 změnila jméno na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. V letech 1939–1945 byla uzavřena nacisty, v roce 1946 se stala součástí obnovené univerzity. V roce 1950 byla zrušena komunisty, nakrátko byla obnovena v letech 1968–1974. Činnost obnovila v roce 1990. Kromě přípravy bohoslovců zde studují i laičtí posluchači. Ve spolupráci s Vyšší odbornou školou sociální Caritas v Olomouci nabízí také bakalářské obory charitativní a sociální práce a sociální a humanitární práce a samostatně navazující magisterské studium.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofická fakulta.", "content": "Filozofická fakulta je druhou nejstarší fakultou univerzity. Vyučování na ní zahájil Angličan George Warr 3. listopadu 1576 přednáškou z logiky. Po revoluci v roce 1848 byla tato fakulta potlačena jako první v roce 1851. Obnovena byla až v roce 1946,v letech 1953–1958 však byla opět uzavřena. Dnes fakulta nabízí více než 600 kombinací širokého spektra humanitních, sociálních, lingvistických a uměnovědných oborů.", "section_level": 2}, {"title": "Právnická fakulta.", "content": "Právnická fakulta je třetí nejstarší fakultou univerzity. V roce 1679 byla dekretem císaře Leopolda I. ustavena na univerzitě právnická profesura, a to k značné nelibosti univerzitu vedoucích jezuitů. V 60. letech 18. století se stala centrem osvícenství na Moravě. Profesura byla povýšena na direktorium v roce 1778 a fakultou se stala v roce 1784. Její studenti a profesoři byli nejaktivnějšími příznivci revoluce roku 1848. V roce 1855 následovalo uzavření univerzity. Zákon o obnovení univerzity v Olomouci obnovil v roce 1946 i právnickou fakultu, k jejímu faktickému znovuotevření ale došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1991. Fakulta je také jedinou v ČR poskytující klinické vzdělávání studentům ve formě bezplatné právní pomoci veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská fakulta.", "content": "Vyučování lékařství bylo zahájeno na Filosofické fakultě v roce 1753. S přestěhováním do Brna v roce 1778 vznikla při Filosofické fakultě samostatná Katedra ranhojičství a babictví, která se pak v roce 1782 stala Direktoriem ranhojičství a babictví, na kterém probíhal dvouletý lékařský kurz. Studium lékařství pokračovalo i po uzavření univerzity v roce 1860, zrušeno bylo až v roce 1873. V roce 1946 došlo k obnovení fakulty. Mezi lety 1954–1958 byla filosofická fakulta jedinou fakultou univerzity. V roce 2008 se z ní vyčlenila nová Fakulta zdravotnických věd UP.", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogická fakulta.", "content": "Zatímco čtyři starobylé fakulty byly ustaveny zákonem o obnovení univerzity v Olomouci, pedagogická fakulta byla založena roku 1946 zvláštním zákonem č. 100/1946 Sb. Po reformě učitelského studia roku 1953 byla přeměněna na Vysokou školu pedagogickou, přeměněnou roku 1959 na Pedagogický institut. Ten byl v letech 1963–1964 včleněn zpět do Univerzity Palackého a vznikla tak opět pedagogická fakulta. V roce 1991 se z ní vyčlenila nová Fakulta tělesné kultury UP.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodovědecká fakulta.", "content": "V roce 1953 byla v Olomouci založena Vysoká škola pedagogická s Fakultou společenských věd a Fakultou přírodních věd. Ta druhá byla v roce 1958 začleněna do svazku univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta tělesné kultury.", "content": "Fakulta tělesné kultury byla založena rozhodnutím Akademického senátu UP dne 27. srpna 1990. Vznikla na základě iniciativy pracovníků Katedry tělesné výchovy Pedagogické fakulty UP. Činnost zahájila v roce 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta zdravotnických věd.", "content": "Fakulta zdravotnických věd byla založena jako osmá fakulta univerzity na základě rozhodnutí akademického senátu UP 27. února 2008 osamostatněním zdravotnických nelékařských oborů od lékařské fakulty.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitní zařízení.", "content": "Mezi univerzitní zařízení univerzity, běžně zvaná také „centrální jednotky“ patří:", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní hala.", "content": "V univerzitní hale na adrese \"U sportovní haly 2, Olomouc-Lazce\", sídlí tři sportovní celky SK UP Olomouc, SK UP-BCM Olomouc a v prostoru loděnice Akademik sport centrum UP. Jedná se o víceúčelovou halu s komplexem venkovních hřišť a loděnicí sloužící především pro odbornou výuku studentů Fakulty tělesné kultury UP, zájmovou tělesnou výuku studentů všech fakult UP, pro tréninky a mistrovská utkání oddílů Sportovního klubu UP a pro sportovní či kulturní akce. Hala svým vybavením splňuje veškeré parametry pro vrcholový sport na mezinárodní úrovni. Hrací plocha splňuje podle certifikátu DIN (mezinárodních federací volejbalu, basketbalu a házené) požadavky pro konání olympijských her na olympijské úrovni. Uvnitř jsou k dispozici dvě samostatné hrací plochy umožňující organizaci soustředění, turnajů, organizaci mezinárodních utkání a pořádání sportovních akcí na evropské i světové úrovni. Mezi prostory haly patří:", "section_level": 2}, {"title": "Studentské spolky.", "content": "Prvním spolkem olomouckých studentů byla patrně Mariánská sodalita (bratrstvo po vzoru spolku ustaveného v roce 1563 na Collegiu Romanu) nazvaná \"Regina Angelorum\", činná v letech 1625–1778. Na univerzitě působí či působily různé studentské spolky, jako například ESN UP Olomouc (sekce Erasmus Student Network), AIESEC Olomouc, Asociace studentů speciální pedagogiky, Politologický klub, Cech studentů historie, Česká asociace studentů psychologie, UP Crowd, Divadlo Konvikt, Liga posluchačů Právnické fakulty UP a další.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Toto je neúplný seznam významných osobností spjatých s olomouckou univerzitou:", "section_level": 1}, {"title": "Rektoři.", "content": "Prvním rektorem univerzity se v roce 1573 stal Hurtado Pérez. Až do roku 1765 připadala pozice \"Rectora Magnifica\" automaticky rektorovi jezuitské koleje. Prvním světským rektorem se v roce 1766 stal Johann Heinrich Bösenselle. K nejvýznamnějším rektorům univerzity patří osvícenec a zakladatel moderní moravské historiografie Josef Vratislav Monse, slovinský filosof Franz Samuel Karpe, první rektor obnovené univerzity po druhé světové válce filosof J. L. Fischer a první porevoluční rektor, amerikanista Josef Jařab. První ženou na postu rektora české vysoké školy se stala na Univerzitě Palackého v roce 1950 Jiřina Popelová. V současné době je rektorem Jaroslav Miller, který tuto funkci zastává od 1. února 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Internacionalizace, mezinárodní hodnocení.", "content": "Univerzita Palackého v Olomouci v posledních letech posiluje svou internacionalizaci. Projevuje se to například v počtu zahraničních studentů. Zatímco v roce 2009 studovalo na UP 2250 zahraničních studentů (dlouhodobých i těch v rámci výměnných pobytů) ze 69 zemí, v roce 2019 to bylo 4497 zahraničních studentů ze 108 zemí. Podíl zahraničních studentů (bez výměnných studentů) v roce 2019 pak tvořil 10 % ze všech studentů UP, jednalo se o celkem 2109 zahraničních studentů z 92 zemí světa. Co se akademických pracovníků týká, těch bylo na UP v roce 2009 celkem 96, v roce 2018 už celkem 209. Za své snahy v oblasti internacionalizace získala UP v roce 2019 na mezinárodní konferenci European Association for International Education v Helsinkách prestižní cenu \"2019 EAIE Award for Excellence in Internationalisation.\" Univerzita Palackého v Olomouci se pravidelně umisťuje mezi třemi nejlepšími českými VŠ ve světovém kontextu. V posledním tzv. Šanghajském žebříčku se objevila na 501.-600. místě, v QS World University Rankings to bylo 601.-650. místo, v Times Higher Education World University Rankings pak 601.-800. místo. UP se objevuje také ve specifických světových žebřících. V žebříčku Times Higher Education \"New Europe\", zahrnující univerzity ze zemí, které vstoupily do Evropské unie po roce 2004, se UP umístila na 10. místě. V dílčím žebříčku QS Emerging Europe and Central Asia Ranking zaměřeném na východní Evropu a centrální Asii se umístila na 44. příčce (celkem bylo v žebříčku zahrnuto 350 institucí z 27 zemí). Podrobnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerzita Palackého v Olomouci (latinsky: \"Universitas Palackiana Olomucensis\") byla založena v roce 1573 a se svou téměř 450letou tradicí je po Univerzitě Karlově druhou nejstarší univerzitou v českých zemích, na Moravě pak nejstarší. V roce 2019 studovalo na UP téměř 22 000 studentů. V současnosti UP sestává z osmi fakult a umožňuje studium ve více než 270 studijních programech. V rámci přírodovědecké fakulty a lékařské fakulty zároveň provozuje tři mezinárodní vědecká centra. Od roku 2014 je jejím rektorem Jaroslav Miller. ", "tgt_summary": "L'université Palacký d'Olomouc (en tchèque : \"Univerzita Palackého\", en latin (nom officiel) : \"Universitas Palackiana Olomucencis\") est la plus ancienne université de Moravie et la seconde plus ancienne université de Tchéquie derrière l'université Charles de Prague.", "id": 267271} {"src_title": "Jazyk symbolických adres", "tgt_title": "Assembleur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "JSA se poprvé objevily v 50. letech 20. století, kdy byly označovány jako druhá generace programovacích jazyků. Eliminovaly většinu chyb vznikajících při programování a časovou náročnost první generace programovacích jazyků tím, že odstranily nutnost pamatovat si číselné kódy jednotlivých strojových instrukcí, nutnost vypočítávat adresy skoků a umístění dat a zjednodušením (zkrácením) zápisu programu. Ve své době byly široce využívány pro všechny typy programování. Avšak v 80. letech (u mikropočítačů v 90. letech) byly nahrazeny programovacími jazyky s vyšší úrovní abstrakce, které přinášely vyšší produktivitu programování. V současné době jsou JSA používány zejména pro přímé ovládání hardware, přístup ke specializovaným instrukcím procesoru nebo pro kritické úseky, kde je nutný vysoký výkon. Typicky se jedná o ovladače zařízení, nízkoúrovňové embedded systémy a operační systémy. Pokročilé překladače JSA poskytují doplňující nástroje pro správu a vývoj kódu, řízení překladu programu, a podporu ladění. Mezi hlavní prvky patří také podpora maker, pak nazýváme takový překladač makro assembler.", "section_level": 1}, {"title": "Terminologie.", "content": "Anglické slovo \"assembler\" znamená \"sestavovatel\" a označuje pouze překladač, tj. program, který \"sestavuje\" strojový kód. Programovací jazyk zpracovávaný takovým překladačem se označuje JSA, v angličtině se jmenuje \"assembly language\". Exaktní česká terminologie vychází z toho, že \"assembler\" označuje pouze překladač, zatímco programovací jazyk označuje výhradně jako \"jazyk symbolických adres\" (JSA), kterýžto výraz popisuje základní nabízenou výhodu – odstranění nutnosti ručně propočítávat veškeré adresy při překladu programu. V praxi se ovšem velmi často pro označení JSA používá termín \"assembler\" (původem z anglického jazyka).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "JSA je programovací jazyk nejnižší úrovně a je závislý na strojovém kódu procesoru. Každá rodina procesorů má svůj vlastní odlišný JSA, protože ve strojových instrukcích různých rodin procesorů a možnosti rozdělování a adresování paměti bývají zásadní rozdíly. Každá firma vyrábějící procesory si definuje vlastní pravidla pro JSA svých procesorů, z kterých mohou (ale také nemusejí) vycházet nezávislí autoři a firmy. Společným rysem drtivé většiny JSA je, že kódovou jednotkou je zde jeden řádek. Program v JSA se skládá z Příkladem jednoho řádku (tedy jednoho příkazu) v JSA může být následující zápis instrukce procesoru x86/i386 (např. Intel 80386): mov al, 61h která se přeloží na strojový kód (kde první část kódu je vlastní instrukce \"mov al\" a druhá část konstanta \"61h\"): 10110000 01100001 který znamená přesun hexadecimální hodnoty 61 (97 dekadicky) do registru procesoru pojmenovaného „al“. Název instrukce „mov“ (zkratka anglického slova \"move\" – \"přesun\") je následován seznamem parametrů. Tak vypadá typická instrukce v JSA. Assembler zpravidla překládá zdrojový kód na několik průchodů. To je dané tím, že při prvním průchodu nejsou známé adresy a hodnoty definované za překládaným řádkem, ovšem i při dalších průchodech se mohou adresy posunout, protože délka strojové instrukce může záviset na hodnotách adres a konstant, které byly v prvním průchodu neznámé, přičemž změnou původně předpokládané délky instrukce se mohou adresy opět posunout...", "section_level": 1}, {"title": "Program „Ahoj světe!“.", "content": "Hello world v NASM: [org 100h] [bits 16] jmp START curto: ret putchar: ret wrchar: ret inkey: ret writez: l_writez1: l_writez9: ret msg1: db \"Ahoj svete!\", 13,10, 0 START: push cs pop ds mov si,msg1 call writez END: mov ax,4C00h int 21h", "section_level": 1}, {"title": "Překladače JSA.", "content": "Existuje velké množství překladačů JSA, pro x86 například: pro jiné architektury:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jazyk symbolických adres (zkratka JSA,, slangově assembler) nebo také jazyk symbolických instrukcí je v informatice nízkoúrovňový programovací jazyk, jehož základem jsou symbolické reprezentace jednotlivých strojových instrukcí a konstant potřebných pro vytvoření strojového kódu programu pro určitý procesor. Nejedná se tedy o jeden konkrétní jazyk, ale spíše o druh jazyka. Symbolickou reprezentaci tvoří zpravidla výrobce procesoru a je založena na mnemotechnických zkratkách, které vyjadřují, co daná strojová instrukce dělá, označují symbolicky registr, slovní zkratku podmínky a podobně. JSA je proto závislý na konkrétním procesoru a zapsaný program je obtížně přenositelný na jinou platformu (na rozdíl od vyšších programovacích jazyků). ", "tgt_summary": "Un langage d'assemblage ou langage assembleur est, en programmation informatique, le langage de plus bas niveau qui représente le langage machine sous une forme lisible par un humain. Les combinaisons de bits du langage machine sont représentées par des symboles dits « mnémoniques » (du grec \"mnêmonikos\", relatif à la mémoire), c'est-à-dire faciles à retenir. Le programme assembleur convertit ces mnémoniques en langage machine, ainsi que les valeurs (écrites en décimal) en binaire et les libellés d'emplacements en adresses, en vue de créer par exemple un fichier objet ou un fichier exécutable. ", "id": 1314349} {"src_title": "Lev", "tgt_title": "Lion", "src_document": [{"title": "Populace a rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický areál.", "content": "V období pleistocénu byli lvi hojně rozšířeni na všech kontinentech včetně Ameriky. K velkým změnám došlo koncem poslední doby ledové kolem roku 10 000 př. n. l. Lvi v této době vymizeli z Ameriky a velkých části Evropy i Asie. V Evropě byli poslední lvi vyhubeni kolem roku 100 n. l. Do té doby přežívali v malých populacích na Pyrenejském, Apeninském a především Balkánském poloostrově. Podle Hérodota byli lvi kolem roku 480 př. n. l. v Řecku poměrně běžní, uvádí, že napadali velbloudy ze zásobovacích kolon perského krále Xerxa I. během jeho válečného tažení. Aristoteles v roce 300 př. n. l. již lvy na území Řecka považuje za vzácné. Na Kavkaze je doložen výskyt lva ještě v 10. století. V Palestině byli lvi vyhubeni již ve středověku. S masivním rozšířením střelných zbraní v průběhu 18. století vymizel lev z velké části svého asijského areálu. Na přelomu 19. a 20. století vymřeli lvi také v severní Africe. V Íránu byl poslední živý lev spatřen v roce 1941. Poslední eurasijští lvi (poddruh \"Panthera leo persica\") dnes žijí v severozápadní Indii. V Africe na jih od Sahary je lev stále ještě poměrně hojný.", "section_level": 2}, {"title": "Současný výskyt.", "content": "Dnes žije naprostá většina divokých lvů v Africe, malá populace asijských lvů přežívá v indickém státě Gudžarát.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Lev byl vyhuben na většině území svého původního areálu. Dnes žijí asijští lvi pouze na území národního parku Gir Forest v severozápadní Indii. Na území o rozloze 1412 km2 v lesnatém státě Gudžarát žije zhruba 650 lvů. Jejich stavy zůstávají stabilní.", "section_level": 3}, {"title": "Afrika.", "content": "V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. V roce 2015 byla africká lví populace odhadována na cca 23 000 kusů žijících v divočině (jde sice o nejmenší možný počet, nicméně pravděpodobnější odhad-maximální počet je 39 000). V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snižování jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány, což může vést k tzv. inbreedingu – potlačení dalšího rozvíjení genofondu. Lev patří do velké pětky afrických zvířat.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava a lov.", "content": "Lvi loví ve smečkách. Jejich kořistí se stávají hlavně větší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli, zebry, v Indii pak především jeleni, ale také menší zvířata - zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami zvířat, která usmrtila jiná zvířata, jako hyeny, levharti, gepardi a psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali orientovat na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti, a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince. V příhodné situaci a při správně koordinovaném lovu dokážou skolit i nejvyššího žijícího suchozemského tvora, žirafu. V tomto případě je na místě nezištná pomoc statného samce, s kterým dostanou velkého býložravce na zem a zde jej už snadno usmrtí. Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením druhého roku života. Lvi podle některých zdrojů vyvinou rychlost až 80 km/h, seriózní vědecké publikace udávají do 59 km/h. Jako téměř všechny kočkovité šelmy postrádají vytrvalost. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a výpadem s vytaženými drápy, dlouhé skoky na oběť jsou mýtus. Kořist většinou usmrtí zastavením přívodu krve do mozku, stiskem na hrdle nebo u menší kořisti zlomením vazu tlapou. Lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, jelikož pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Jakožto šelma kočkovitá mají lvi velice dobrý zrak, který jim pomáhá v temnotě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a z 1,5–2metrové vzdálenosti skočí na kořist. Kořist usmrcují lvi i lvice stejným způsobem. Samci se ve smečce většinou nepodílejí na lovu, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru. Některé smečky se nazývají kočovné. Tyto smečky jsou zvláštní tím, že za své teritorium pokládají nějaké stádo býložravců (např. stádo buvolů, pakoňů atd.), se kterými putují. Domácí smečky z toho často nejsou nadšeny a tak občas dochází k střetům. Protože jsou samice lehčí a menší, jsou hbitější a rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou, občas se však k lovu přidá i samec, a to když je kořist příliš velká a samice jí nedokáží se svou vahou skolit. Samec využívá svou sílu a velikost především pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočívající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem – urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty, pokud ve smečce lev chybí (což se může stát) jedí pouze samice s lvíčaty. Samci většinou jsou u skolené kořisti nejagresivnější. Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice. Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně. Lvi loví většinou v noci. Kořist vidí hůře a tak se k ní může smečka lépe přiblížit. Lvi mají skvělý sluch, díky němuž dokáží rozpoznat kde zrovna běží stádo a nebo vyvolený jedinec, jenž jim později poslouží jako večeře. V noci mají lvi jinou taktiku než ve dne. V noci se nemusí krčit v dlouhé trávě, protože je kořist nevidí. Jen potichu našlapují a jsou mnohem rychlejší než ve dne. Lvi často loví vysokou mohutnou a v zásadě pomalejší zvěř, kterou lehce dohoní. Skolí jí tím, že se na ní zavěsí (hlavně na záď a boky), a následně, po naprostém vyčerpání kořisti, se zavěsí na krk a rdousí, dokud není jejich cíl mrtvý. Je zajímavé, že lvi se nesnášejí s ostatními druhy velkých kočkovitých šelem. Lvi jsou s gepardy a levharty už odpradávna úhlavní nepřátelé. Lvi odhánění gepardy i levharty od jejich ulovené kořisti, díky jejich početnosti si na ně ostatní druhy moc \"nevyskakují\". Naopak levharti a gepardi zabíjejí lvíčata, stejně tak lvi gepardům a levhartům jejich mláďata. Pokud lvi najdou na svém území jinou velkou kočkovitou šelmu, která se zrovna nemá kam utéct, zabíjí ji. Je to preventivní opatření, aby lvi měli dostatek potravy a nemuseli se bát o svá mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který může trvat i několik dní, kopuluje pár pravidelně 20× až 40× denně. V tomto období také zřídka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře. Březost samice trvá 100–120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Až 80 % mláďat se nedožije ani dvou let, jsou neustále ohrožována ostatními predátory a hladem. Stává se, že když do smečky přijdou lvíčata brzy, jejich starší bratři a sestry si s nimi začnou \"hrát\" a při tom jim ublíží. Starší lvíčata je berou skoro jako takovou hračku, s kterou si mohou hrát, jak se jim zlíbí, a jedno, co se s tou \"hračkou\" stane, lvíčata tak většinou umřou. Lvíčata mají mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, ale také levhart, gepard a pes hyenovitý. Lvíčata jsou skvrnitá, jejich srst je maskuje. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce chrání před zraněním v soubojích. Když pohlavně dospějí mladí samci ve smečce, hlavní lev je vyžene, a pokud by se někdy jen pokusili vrátit, hlavní lev je nepřijme, a buď je znovu násilím vyžene nebo rovnou zabije. Lvice povětšinou zůstávají ve smečce, pokud se tedy neoddělí a nenajdou si partnera. Potulní mladí lvi přežívají sami nebo v malých koalicích (až čtyři členi), ve kterých po čtyři léta dospívají a loví si sami. Kolem čtyř let si začínají hledat lví samičku a smečku. Buď odlákají nějakou samici z jiné smečky k sobě a novou smečku založí, nebo nějakou smečku převezmou tím, že přemohou hlavního lva. Málo z těchto samců se však dožije více jak čtyř let. Buď zahynou hlady a nebo se postaví samci, který je silnější než oni sami. Když nějaký lev přemůže hlavního samce, zabije lvíčata, aby se lvice opět dostaly do říje a noví nástupci mohli rozšířit potomstvo vlastní krve. Díky tomuto postupu umírají slabí lvi a lvíčata slabších lvů, tím se zvyšuje počet přeživších silných lvů. Samice se často snaží uchránit svá mláďata před cizím lvím samcem, ovšem jen málokdy úspěšně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci. Samci pohlavně dospívají kolem věku dvou let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou přibližně v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat, hned jak se dostanou do smečky. Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologická charakteristika.", "content": "Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150–250 kg; samci vážící přes 200 kg jsou však poměrně vzácní. Dospělí lví samci tedy váží průměrně asi 180 kg. Samice dosahují hmotnosti 90–165 kg, zcela výjimečně i nepatrně více. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg, jednalo se však o obézního jedince. Samci dosahují délky 170–250 cm. Samice asi 140–175 cm. Ocas měří 70–100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá přibližně 5 mm dlouhý bodec. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více. Kožich bývá zbarven různě – Od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlejší, střapec na ocasu je vždy černý.", "section_level": 1}, {"title": "Hříva.", "content": "Dříve se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Keni a v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají hřívy menší. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné, že při páření se samci s větší a tmavší hřívou jsou více aktivní, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Nejstarší fosilní nálezy kočky připomínající lva jsou známy z Tanzanie, stáří je odhadováno na 3,5 milionu let. Někteří vědci se domnívají, že šlo o původní druh lva, avšak většina se shodla na tom, že jde pouze o šelmu lvu podobnou. Nejstarší známé nálezy druhu \"Panthera leo\" byly nalezeny v Africe a jejich stáří je odhadováno na 700 000 let. \"Panthera leo\" se poprvé objevil v Evropě před 300 000 lety v Itálii jako poddruh \"Panthera leo fossilis\". Z tohoto nálezu je také odvozený poddruh \"Panthera leo speleae\" – lev jeskynní, který se také začal objevovat před 300 000 lety. V období pleistocénu se lvi rozšířili také na území Severní a Jižní Ameriky a vznikl nový poddruh \"Panthera leo atrox\" – lev americký. V severní Eurasii a Americe byli lvi běžní, vymřeli po skončení poslední doby ledové – asi před 10 000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V současnosti je obecně uznáváno osm poddruhů lva (poddruhy vyhynulé již v pleistocénu nezapočítáváme). Hlavní rozdíl mezi jednotlivými poddruhy tkví v jejich rozšíření a velikosti. Jelikož však rozdíly mezi jednotlivými poddruhy nejsou tak specifické, jako u tygrů či levhartů, někteří odborníci poddruhy lva neuznávají a považují lva za monotypický druh.", "section_level": 1}, {"title": "Variace.", "content": "Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Bílí lvi.", "content": "Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Nejde o albíny, jejich neobvyklé zbarvení je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě při lovu, díky zbarvení může totiž být kořistí velice lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mladí lvi, kteří na sobě mají barevné skvrny. Bílý (z heraldického hlediska stříbrný) lev je od 12. století českým symbolem.", "section_level": 2}, {"title": "Kříženci lvů s ostatními velkými kočkami.", "content": "Lvi jsou často kříženi s tygry (většinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov „tiger“ a „lion“ – první část zkratky značí vždy živočišný druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni. Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice většinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale z těchto jedinců opět jen 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva. Méně známou variací je tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, kteří mají na svědomí větší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v keňské oblasti Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili za pouhé dva dny na 35 afrických dělníků. Dělníci postavili obranné ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani ty je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu, zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí. Jsou rovněž zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přírodě. Lev je zapsán na červeném seznamu IUCN v kategorii: zranitelný – VULNERABLE (VU), stupeň (A2abcd).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev pustinný (\"Panthera leo\") je savec čeledi kočkovitých a jeden z pěti druhů velkých koček rodu \"Panthera\". Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus, hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží 150–250 kg a samice 90–165 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, ve velké části Asie, v Evropě a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a v nevelké části Indie. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. Jejich nejčastější kořistí jsou velcí savci, především kopytníci. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí lva jako zranitelný druh.", "tgt_summary": "Le lion () est une espèce de mammifères carnivores de la famille des félidés. La femelle du lion est la lionne, son petit est le lionceau. Le mâle adulte, aisément reconnaissable à son importante crinière, accuse une masse moyenne qui peut être variable selon les zones géographiques où il se trouve, allant de pour les lions de Kruger à pour les lions de Transvaal. Certains spécimens très rares peuvent dépasser exceptionnellement. Un mâle adulte se nourrit de de viande chaque jour contre chez la femelle. Le lion est un animal grégaire, c'est-à-dire qu'il vit en larges groupes familiaux, contrairement aux autres félins. Son espérance de vie, à l'état sauvage, est comprise entre 7 et pour le mâle et 14 à pour la femelle, mais il dépasse fréquemment les en captivité. ", "id": 509878} {"src_title": "Lockheed U-2", "tgt_title": "Lockheed U-2", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky dlouhé historie U-2 sahají na samý počátek padesátých let dvacátého století, kdy americké letectvo začalo zvažovat možnosti stabilního letu ve velmi vysokých výškách. Lockheed Corporation se do projektu zapojila o rok později. Zpočátku Clarence L. Johnson zvažoval odvození konstrukce od úspěšné stíhačky F-104 \"Starfighter\". Dokonce se uvažovalo o tom, že letadlo nebude vybaveno podvozkem, aby se snížila hmotnost. Americké letectvo tento projekt odmítlo s tím, že koncepce je příliš neobvyklá, letadlo není vybaveno přetlakovou komorou a je pouze jednomotorové. O návrh ale projevila zájem CIA, která velmi nutně potřebovala informace o sovětském raketovém programu. Koncem roku 1954 začala divize Skunk Works pracovat na projektu intenzivněji. Projekt s krycím názvem \"Aquatone\" schválil prezident Eisenhower. Zajímavostí je, že projekt byl spolufinancován letectvem a například speciálně upravené motory Pratt & Whitney J57 byly dodávány USAF jako standardní pohonné jednotky pro bombardéry Boeing B-52 a další typy již užívané v americkém letectvu. Další součástí krytí projektu bylo uvolnění informace o tom, že Lockheed vyvíjí speciální výzkumný letoun pro NACA.", "section_level": 1}, {"title": "Prototyp.", "content": "Vyvíjené letadlo dostalo v továrně přezdívku \"Angel\", CIA jej vedla jako \"Article 341\". Zalétání prototypu provedl 4. srpna 1955 zkušební pilot Lockheedu Tony LeVier. Předcházel mu incident, kdy si při pojížděcích zkouškách LeVier nevšiml, že se letadlo vzneslo asi deset metrů nad povrch a letadlo přišlo při tvrdém dosednutí o část podvozku. Testy probíhaly až do dubna 1956, kdy bylo dosaženo cílů stanovených pro letové zkoušky. Původní výrobní série představovala 55 kusů U-2, z nichž nejméně sedm bylo přepracováno na konstrukčně zesílené \"U-2B\" se silnějšími proudovými motory Pratt & Whitney J75-P-13. Následující typ \"U-2C\" měl zvětšené palivové nádrže a zvětšené sací otvory pro motor J75-P-13B. Verze \"U-2D\" měla pozměněný Q-Bay pro senzory, nebo druhého člena posádky. \"U-2E\" pak byla výzvědným letounem CIA s moderními ECM systémy. Přinejmenším čtyři letouny \"U-2A\" byly překonstruovány v následující typ \"U-2F\" přidáním tankovacích nástavců armádního typu. V roce 1959 byla sériová produkce U-2 ukončena, v roce 1968 pod označením U-2R obnovena.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografické vybavení.", "content": "Vzhledem k tomu, že U-2 je výzvědné letadlo, hraje fotografický přístroj velkou roli v kvalitě zpravodajských informací. Přístroj je v U-2 umístěn v šachtě za pilotní kabinou zvané \"Q-Bay\". Po dobu provozu U-2 se používaly tři druhy fotopřístrojů značené lakonicky \"A\", \"B\" a \"C\". Přístroje typu \"A\" byly provizorní přístroje sloužící do doby, než bude k dispozici specializované vybavení, které přišlo s přístroji typu \"B\". Typ \"C\" spatřil světlo světa již v době, kdy byly k dispozici modernější koncepce a jeho použití bylo minimální. Ohnisková vzdálenost typu \"B\" byla přibližně 910 milimetrů a světelnost f/8. Fotoaparát používal film o šířce 457 milimetrů. Role filmu v přístroji byla dlouhá téměř dva kilometry. Aby se předešlo problémům s posunem těžiště při převíjení filmu, byly použity dva pásy, které se převíjely v opačném směru, čímž zůstalo celkové těžiště fotoaparátu zachováno. Optiku přístroje vyrobila společnost Perkin Elmer.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CIA.", "content": "Primárním cílem projektu \"Aquatone\" bylo pro CIA dosáhnout možnosti přeletů přes území Sovětského svazu. CIA ještě během letových zkoušek provedla nábor pilotů, kteří prošli změnou identity a speciálním výcvikem. CIA zformovala svoji první jednotku \"Detachment A\", která byla umístěna nejprve v Anglii a poté přestěhována do Wiesbadenu nedaleko Frankfurtu. První operační let proběhl 19. června 1956 a vedl přes Varšavu, Berlín a Postupim. Let proběhl bez obtíží a získaný materiál (fotopřístroj \"B\") byl co do kvality obrazu zatím to nejlepší, co měla CIA k dispozici. O tři týdny později proběhl první let, při kterém bylo dosaženo přeletu území SSSR, tedy primárního cíle projektu. Na rozdíl od prvního letu se tentokráte dostalo U-2 nad Ruskem značné pozornosti protivzdušné obrany. Letoun \"Article 347\" byl po celou dobu sledován ruskými radary. Pilot Harvey Stockman přelétl Minsk a Leningrad a po více než osmi hodinách přistál ve Wiesbadenu. Po třetím letu, při kterém bylo vysláno velké množství záchytných stíhačů a došlo k několika neúspěšným pokusům o sestřelení letadla, předal sovětský velvyslanec v USA protest a formální žádost o ukončení přeletů území SSSR. Americká vláda v odpovědi popřela, že by se jakékoliv vojenské letadlo USA na takových přeletech podílelo. Což byla pravda, protože všechna letadla operující pro CIA měla \"civilní\" registraci (působila oficiálně jako meteorologické stroje). Operace CIA pokračovaly zdárně až do 1. května 1960, kdy vypukla Aféra U-2. Francis Gary Powers odstartoval k přeletu přes Sverdlovsk a Pleseck, dvě hlavní sovětské raketové střelnice. Při tomto letu byl U-2 sestřelen pomocí čtrnácti raket SA-2, stroj ovšem sestřelila už první. Další rakety byly odpalovány na oblak trosek v domnění, že jde o rušení. Je pravděpodobné, že nedošlo k přímému zásahu letounu, ale jeho zničení bylo důsledkem tlakových vln po výbuších raket. Powers se po patnácti kilometrech pádu dostal z letadla a byl zajat. Tuto skutečnost sovětská strana týden úspěšně tajila a Američanům, kteří se domnívali, že došlo ke zničení letounu, způsobila blamáž vystavením kompletního letounu se špionážní výbavou. Powers byl posléze odsouzen za špionáž ale po dvou letech vyměněn za Rudolfa Abela v rámci výměny špionů. Powers poté pracoval jako zkušební pilot Lockheedu. Zahynul při havárii vrtulníku 1. srpna 1977. Dalším operačním nasazením U-2 byly mezi lety 1959 až 1974 operace ze základny na Tchaj-wanu, které formálně řídila tchajwanská vláda na základě smlouvy mezi Čankajškem a C. L. Johnsonem, ale fakticky se jednalo o akci CIA, která sloužila k získání údajů o vojenských zařízeních kontinentální Číny. Operace probíhaly do roku 1974 a jednalo se o poslední nasazení U-2 pod vedením CIA. Protivzdušná obrana Čínské lidové republiky přitom sestřelila pět U2 (tři piloti zahynuli, dva byli zajati) a dalších osm strojů z různých příčin havarovalo (zahynulo sedm pilotů). V roce 1974 skončilo zapojení CIA do programu U-2 a 20 zbylých strojů bylo předáno armádnímu letectvu.", "section_level": 2}, {"title": "U. S. Air Force.", "content": "USAF přebíralo operace CIA postupně až do roku 1974. Ve stavu letectva se U-2 nacházely od června 1957 a postupně nahrazovaly stávající letouny Martin RB-57D \"Canberra\", u kterých se začala projevovat únava materiálu. Významnou úlohu hrál letoun U-2 během Karibské krize. V srpnu 1962 přivezl z Kuby U-2 patřící CIA snímky, odhalující stanoviště PLO charakteristické pro sovětské raketové základny. Po celou dobu krize létaly U-2 nad Kubou a dokumentovaly stav raketových základen. Došlo k jednomu sestřelu, kapitán Anderson byl sestřelen raketou SA-2 a další dva letouny byly ztraceny kvůli technickým závadám. Není bez zajímavosti, že jeden stroj byl nalezen v pralesích Latinské Ameriky. Pro lety nad Kubou se používala letadla z inventáře CIA, protože byla vybavena nejmodernějšími ECM prostředky a riziko sestřelu bylo v tomto případě vysoké. Posledním nasazením U2 první generace byly operace ve Vietnamu, které probíhaly od roku 1963. Operace U-2 ve Vietnamu trvaly dvanáct let a jejich cílem byl především dálkový průzkum, protože úkoly související s průzkumem bojiště již v té době přebíraly bezpilotní prostředky.", "section_level": 2}, {"title": "NASA.", "content": "NACA (a později NASA) zpočátku poskytovala CIA krytí pro její operace. Formálně se tak dělo až do roku 1970. V dubnu 1971 dostala NASA povolení k používání tohoto letadla pro vlastní výzkumné účely. Jednalo se o U-2C první generace. V roce 1982 NASA pořídila odzbrojený TR-1A, jenž dostal označení ER-2. V roce 1987 byly letouny U-2C první generace vyřazeny a NASA používá U-2 pouze druhé generace.", "section_level": 2}, {"title": "U-2R - druhá generace.", "content": "V roce 1965 bylo jasné, že zvyšující se nároky na kvalitu zpravodajských informací vedou k požadavkům na montáž dodatečného vybavení a výkony letadla klesají na neudržitelnou úroveň. Lockheed začal pracovat na nové studii nazvané U-2R, která koncepčně vycházela z U-2, ale ve skutečnosti se jednalo o zcela nové letadlo. Letadlo je větší, při konstrukci byly využity kompozitní materiály. Novinkou jsou pouzdra - \"Superpods\" - připevnitelná na křídlo. Pouzdra obsahují další průzkumné vybavení. První let U-2R se uskutečnil 28. srpna 1967 a od roku 1968 se letouny U-2R zapojily do operací na Tchaj-wanu, ve Vietnamu a na Blízkém Východě. Zatím poslední bojové nasazení zažil letoun přezdívaný \"Dragon Lady\" při operacích v Iráku. Dvoumístná varianta U-2RT je určena jako cvičná/přeškolovací. Další modifikace U-2R nese označení TR-1 (Tactical Reconnaissance) a je stále v aktivní službě. Pohonnou jednotku tvoří proudový motor Pratt & Whitney J75-P-13B s tahem 75,60 kN. První stroj vzlétl 1. srpna 1981 a následující měsíc byl předán USAF. Poslední vyrobený TR-1 byl dodán v říjnu 1989. Od roku 1992 rozhodlo USAF o ukončení označování TR-1 a všechna akceschopná letadla dále operovala jako U-2R. V letech 1994 až 1998 uskutečnil Lockheed u zbývajících letounů U-2R zástavbu nových pohonných jednotek. Proudové motory J75-P-13B byly nahrazeny turbodmychadlovými General Electric F118-GE-101 bez přídavného spalování s nižší spotřebou paliva. U takto modifikovaných strojů s označením Lockheed U-2S stoupl o 15% dolet, operační dostup dosáhl 24 380 m. Všechny U-2S byly zařazeny od 28. listopadu 1994 u 9. průzkumného křídla, umístěného na letecké základně Beale v Kalifornii. Bealeova letecká základna hostí 99. RS (průzkumnou letku), jejíž tři oddělené jednotky jsou umístěny na základně RAF Akrotiri (Det 1) na ostrově Kypr, OL-FR v Istres AB ve Francii a OL-CH/4402. průzkumná letka (prozatímní) v Saúdské Arábii. 5. RS je umístěna v Osanu v Jižní Koreji a pokrývá Dálný východ, zatímco 1. RS zajišťuje výcvik se dvěma letouny U-2ST a letouny Northrop T-38 Talon.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumné vybavení U-2R.", "content": "Vzhledem k tomu, že U-2R je přibližně o třetinu větší, rozšířily se možnosti jeho výbavy o mnoho dalších průzkumných a komunikačních prostředků. Navíc U-2R je modulární a kombinace výbav je opravdu pestrá.", "section_level": 2}, {"title": "Q-Bay.", "content": "Q-Bay může obsahovat tři druhy fotopřístrojů. Přístroj \"IRIS-III\" (zkratka označení \"Intelligence Reconnaissance Imagery System\") používá optický systém s ohniskovou vzdáleností 610 milimetrů. Pokrývá pás terénu široký asi 100 kilometrů. Stereoskopický přístroj \"OBC\" (\"Optical Bar Camera\") má ohniskovou vzdálenost optické soustavy 760 milimetrů. Stereoskopického efektu je dosaženo tak, že kamera se natočí dopředu a vyfotografuje objekty nacházející se na zemi před letadlem, pak se natočí dozadu a stejné objekty vyfotografuje poté, co nad nimi letadlo přelétlo. Přístroj \"HR-329\", známý též jako fotopřístroj \"H\" je modifikovaná verze \"Type-IV\" navrženého firmou Hycon pro A-12. Během prvního konfliktu v Iráku se tento přístroj používal a kvalita snímků byla ohromující. Vzhledem k extrémně dlouhé ohniskové vzdálenosti (1676 milimetrů) se používá většinou k detailnímu průzkumu předem vybraných cílů, protože nepokrývá dostatečně velké území k tomu, aby byl použitelný pro strategický průzkum. Q-Bay může dále obsahovat sběrač vzorků vzduchu, komunikační stanici a záznamová zařízení pro ASARS (viz níže) a další senzory.", "section_level": 3}, {"title": "E-Bay.", "content": "E-Bay je šachta umístěná za kabinou pilota. Může obsahovat navigační systémy \"LN-33 PIII\" nebo již nepoužívaný \"NAS-21A\", popřípadě systém \"EWS\" (\"Electronic Warfare System\").", "section_level": 3}, {"title": "Prostor v přídi.", "content": "V přídi může být umístěn radar s vysokou rozlišovací schopností ASARS-2 (Advanced Synthetic Aperture Radar System) - letouny s tímto radarem mají prodlouženou příď o 910 mm. ASARS-2 je vyráběn společností Raytheon a poskytuje za jakéhokoliv počasí data o statických i pohybujících se cílech v reálném čase. Data jsou poskytována téměř v reálném čase zpracovávající stanici TRAC/ETRAC (Tactical Radar Corelator). Na letounu U-2R byl poprvé testován v roce 1981 (sér. č. 68-10336). V příďovém prostoru může být dále umístěna kamera E/O nebo kamera snímající v infračerveném pásmu, popřípadě satelitní komunikační modul \"SPAN\".", "section_level": 3}, {"title": "Superpod.", "content": "Pouzdra umístěná na křídle mohou nést další vybavení. \"Senior Glass\" slouží k zachycení a analýze rádiových signálů. V současné době je v přípravě nový systém, který by měl \"Senior Glass\" nahradit, protože některé komponenty systému již výrobci nejsou schopni dodat. \"Senior Ruby\" je systém pro zachycení a monitorování radarových stanovišť. \"Senior Spear\" obsahuje komunikační senzory, pouzdro \"EP-X\" slouží k monitorování aktivit námořních lodí a \"Senior Book\" obsahuje komunikační senzory (toto pouzdro je ovládáno ze země).", "section_level": 3}, {"title": "Hřbetní prostor.", "content": "Posledním stanovištěm je hřbetní prostor, do kterého se umisťuje systém pro předávání dat (tzv. \"datalink\"). Jedná se moduly typu \"SPAN\" nebo \"SPUR\", které zajišťují předávání dat přes satelit.", "section_level": 3}, {"title": "Specifikace (U-2R).", "content": "Lockeed U-2 je jednomotorový středoplošník s hliníkovou konstrukcí s využitím některých kompozitových dílů. Cvičná verze má druhý kokpit místo \"Q-Bay\", která slouží k umístění fotografického vybavení. Některé technické údaje letounů U-2R a TR-1 jsou dosud utajovány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lockheed U-2 \"Dragon Lady\" je americké výzvědné letadlo, které bylo vyvinuto v padesátých letech 20. století v tzv. „Skunk Works“ firmy Lockheed Corporation v kalifornském Palmdale. Jeho hlavní předností je schopnost dlouhodobého letu ve výškách kolem 20 km. ", "tgt_summary": "Le Lockheed U-2 est un avion de reconnaissance qui fut utilisé intensivement durant la guerre froide par les États-Unis, notamment pour observer les territoires soviétiques. Il est toujours en service aujourd'hui, bien que modifié.", "id": 1480252} {"src_title": "František Ladislav Čelakovský", "tgt_title": "František Ladislav Čelakovský", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem strakonického tesaře Vojtěcha Čelakovského a jeho ženy Anny, rozené Štefflové. Ve Strakonicích vychodil čtyřletou hlavní školu (jeden rok pro neznalost němčiny opakoval). Od roku 1812 studoval nižší gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s J. V. Kamarýtem. poté přestoupil na gymnázium v Písku. Po jeho absolvování studoval filozofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum v Českých Budějovicích, odkud byl vyloučen (za četbu Husových děl). Pokračoval pak ve studiu na lyceu v Linci a od roku 1820 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Z profesorů mu imponoval Bernard Bolzano. Spíše než povinným předmětům se věnoval cílevědomému jazykovému a literárnímu sebevzdělávání; při závěrečných univerzitních zkouškách v roce 1822 propadl z logiky, a tak studia nedokončil. Živil se kondicemi (doučováním), jako soukromý vychovatel (do roku 1829) a na přímluvu K. A. Vinařického mu pražská arcibiskupská konzistoř zadala překlad spisu Aurelia Augustina \"\". Roku 1830 dostal nabídku z Ruska, aby spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem a Václavem Hankou v Petrohradě založili a řídili slovanskou knihovnu. Čelakovský byl ochoten tento úkol přijmout, ale z nabídky sešlo patrně přičiněním Václava Hanky. František Palacký mu proto zařídil alespoň podporu knížete Rudolfa Kinského. V letech 1829–1842 byl korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. Od roku 1833 byl redaktorem \"Pražských novin\", jejichž přílohu \"Rozmanitosti\" proměnil (1834) na týdeník \"Česká Wčela\", tento týdeník se brzy změnil na samostatný časopis. V novinách se snažil o politickou i kulturní výchovu čtenáře a jeho hlavním přínosem byla změna v přejímání zahraničních článků přímo z řady cizojazyčných novin, nejen z německých, jak to bylo doposud. Kromě toho navazoval styky i přátelství se zahraničními slavisty a publikoval také jejich práce, například si dopisoval s anglickým slavistou J. Bowringem a osobně se setkal se slovinským básníkem Francem Prešerenem. Roku 1834 se oženil se svou dlouholetou snoubenkou Marií Ventovou ze Strakonic a téhož roku se jim narodil syn Ladislav, pozdější botanik. V roce 1835 byl jmenován suplujícím profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě. V Pražských novinách uveřejnil 26. listopadu 1835 výhrůžku ruského cara Mikuláše I. k porobeným Polákům, že při sebemenším pokusu o revoluci nechá Varšavu zcela zpustošit, s dovětkem, že takto před 400 lety mluvili tatarští chánové k ruským knížatům. Po stížnosti ruského vyslance ve Vídni Pražským novinám na komentář Čelakovského vůči carovi (nepřímo ho označil za svévolného tyrana) byl odvolán jak z jejich redakce, tak z místa profesora. Další dva roky byl odkázán jen na příležitostné výdělky (zvl. překlady úřední literatury) a na podporu přátel K. A. Vinařického a J. K. Chmelenského. Od r. 1838 působil jako knihovník v rodině Kinských. Ve Vratislavi se stal (1841) profesorem slovanské literatury. Usadil se tam i s rodinou, roku 1844 jeho žena náhle zemřela na tyfus. Hned za příštího pobytu v Praze se zasnoubil s Antonií Reissovou a po sňatku v dubnu 1845 s ní odjel zpět do Vratislavi. Na tamní univerzitě působil až do roku 1849, kdy stejnou funkci získal na pražské univerzitě. Jeho druhá manželka Antonie Reissová (Bohuslava Rajská), byla sestrou Johanny Reissové, manželky Josefa Františka Friče. Čelakovský k stáru vlivem své nemoci a pracovních neúspěchů zatrpkl, jeho zlé jednání popsala Antonie ve své korespondenci s Boženou Němcovou.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Literární působení Čelakovského, zahájené na počátku 20. let, vyrůstalo z humánně pojatých národních a slovanských ideálů, z estetických zásad preromantismu a z konkrétních podnětů Jungmannova kulturního programu, jejž Čelakovský svým dílem tvořivě obohacoval. Měl zvláštní schopnost pronikat do vnitřního smyslu i tvárných principů básnických děl a kriticky vnímat umělecké zkušenosti národní i cizí literatury. Čelakovský také úmyslně mystifikoval veřejnost, když v letech 1821 až 1823 publikoval několik básní pod jménem Žofie Jandová. Tato fiktivní autorka měla být jako první česká básnířka dokladem vyspělosti české literatury a kultury a anglický překladatel John Bowring ji dokonce zahrnul do své antologie české literatury (\"Cheskian Anthology\").", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasová poezie.", "content": "Ohlasová poezie je umělá literární tvorba související s preromantickým obdivem k folklóru. Využívá postupy ústní lidové slovesnosti a napodobuje ji. První ohlasové pokusy v české poezii nepocházejí od Čelakovského, ale teprve v jeho rukou se vzor lidové slovesnosti stal zdrojem vysokých básnických hodnot. Odlišnost ruské a české lidové poezie charakterizoval Čelakovský srovnáním krajiny obou zemí: ruskou lidovou poezii přirovnal k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům, českou pak k drobným lesíkům, říčkám a potůčkům.", "section_level": 3}, {"title": "Vědecká literatura.", "content": "Posmrtně Matice česká vydala jeho univerzitní přednášky:", "section_level": 2}, {"title": "Překlady.", "content": "Překládal z němčiny, angličtiny a latiny.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Františka Ladislava Čelakovského bylo umístěno pod okny historické budovy Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Od roku 1882 jsou po něm pojmenovány Čelakovského sady u Národního muzea na pražském Novém Městě.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Ladislav Čelakovský (7. března 1799 Strakonice – 5. srpna 1852 Praha) byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová.", "tgt_summary": "František Ladislav Čelakovský (connu également sous le pseudonyme de Marcian Hromotluk), né le à Strakonitz et mort le à Prague, est un linguiste, philologue, slaviste, traducteur et poète bohémien.", "id": 1154322} {"src_title": "Viktor Juščenko", "tgt_title": "Viktor Iouchtchenko", "src_document": [{"title": "Vzdělání a ekonomická kariéra.", "content": "Studoval na Finančním a ekonomickém institutu v Ternopilu obor účetnictví. Pracoval jako zástupce hlavního účetního v kolchoze nedaleko města Ivano-Frankivsk, později jako ředitel jednoho oddělení \"Státní banky SSSR\" a ředitel \"Zemědělsko-průmyslové banky\" v Kyjevě. V roce 1993 se stal guvernérem Národní banky Ukrajiny. V této funkci stabilizoval ukrajinský finanční trh, v roce 1996 zavedl novou měnu – ukrajinskou hřivnu – a zavedl přísnou monetární politiku. Za jeho éry byla Národní banka Ukrajiny obviněna Mezinárodním měnovým fondem (MMF) ze zneužití půjček MMF ke zkreslovaní úvěrového postavení Ukrajiny. To mělo umožnit některým politikům (nikoli osobně Juščenkovi) osobní obohacení. Toto obvinění potvrdil i audit společnosti Price-Waterhouse.", "section_level": 1}, {"title": "Premiérem.", "content": "V roce 1999 byl prezidentem Leonidem Kučmou jmenován premiérem Ukrajiny. Podle mnoha analytiků s ním v té době Kučma počítal jako se svým nástupcem ve funkci prezidenta. Za jeho vlády zaznamenala Ukrajina ekonomické pokroky, ačkoli kritici namítají, že to nebylo zásluhou kroků jeho vlády, ale celkovou ekonomickou situací. V roce 2001 ztratil v parlamentu většinu (vytvořila se proti němu koalice komunistů a vlivné těžařské lobby). V lednu 2002 se stal předsedou středo-pravicové koalice \"Naše Ukrajina\", která v březnu 2002 vyhrála volby do parlamentu, ovšem nepodařilo se jí najít koaličního partnera pro vytvoření vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 2004 a Oranžová revoluce.", "content": "V roce 2004 kandidoval na prezidenta za opoziční blok \"Naše Ukrajina\", když na začátku září záhadně onemocněl a objevily se dohady, že byl otráven stoupenci provládního kandidáta na prezidenta Viktora Janukovyče. Otrava dioxiny byla prokázaná rakouskými lékaři a od té doby má Juščenko zohyzděnou tvář. Přesto podle ukrajinské prokuratury Juščenko onemocněl „herpetickou infekcí“ a údajně mařil vyšetřování svého případu, protože odmítl předat svůj lékařský spis ukrajinským či rakouským úřadům (v Rakousku byl hospitalizován). V prvním kole nakonec po dlouhém zdržování Ústřední volební komise v zákonně nejzazším termínu oznámila, že Viktor Juščenko kolo vyhrál s 39,87 % hlasů, kdežto jeho protivník Viktor Janukovyč dostal 39,32 %. V druhém kole v listopadu 2004 přiznávaly oficiální výsledky Juščenkovi 46,61 % hlasů, zatímco Janukovyčovi 49,46 %. Výsledky však byly zpochybněny a statisíce Ukrajinců vyrazily demonstrovat do ulic. Vypukla tak tzv. Oranžová revoluce. Nejvyšší soud Ukrajiny nakonec uznal volby za zfalšované a přikázal opakování 2. kola, v němž Juščenko zvítězil s 52 % hlasů nad Janukovyčem s 44,2 % hlasů. 23. ledna 2005 se tak Juščenko stal třetím prezidentem nezávislé Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentem.", "content": "Juščenko změnil směr ukrajinské politiky k větší otevřenosti vůči Evropě (byla např. zrušena vízová povinnost pro občany států Evropské unie); v domácí politice nebyl příliš úspěšný, zejména ve věci korupce. Preference strany Naše Ukrajina tak klesly na 14,15 % v parlamentních volbách 2007. V dalších letech Juščenkova popularita vytrvale slábla; v současnosti má širší podporu jen u nacionalisticky laděných obyvatel Haliče. V prezidentských volbách 2010 získal Juščenko jen 5,45 % hlasů a vypadl tak již v prvním kole. Juščenko vyznamenal in memoriam některé členy Organizace ukrajinských nacionalistů včetně Stepana Bandery Řádem hrdinů Ukrajiny, přestože tito jsou spojeni s masakry civilního obyvatelstva během 2. světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Andrijovyč Juščenko (:, * 23. února 1954 Choruživka, Sumská oblast) je ukrajinský politik, vůdčí osobnost bloku Naše Ukrajina (Наша Україна). V období 22. prosince 1999 – 29. května 2001 působil jako premiér Ukrajiny, v období 23. ledna 2005 – 25. února 2010 jako prezident Ukrajiny.", "tgt_summary": "Viktor Iouchtchenko (Віктор Ющенко), né le à Khoroujivka (Soumy, RSS d'Ukraine), est un homme d'État ukrainien, président d'Ukraine du au. ", "id": 2098163} {"src_title": "Stendhal", "tgt_title": "Stendhal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparteho a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat \"hnutí srdce\". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, které se podle situace mohou měnit. Kritika společnosti a dychtivost po životě jsou u Stendhala nerozlučně spjaty, moc a svůdnost inteligence má sloužit citu. V románech a novelách líčí cestu ctižádostivých hrdinů od romantické iluze k cynismu a přetvářce, či marné vzpouře a smrti. Od romantiků se odlišoval tím, že se snažil o věcné a neosobní podání románové tvorby. Stendhalovo líčení bitvy u Waterloo (1815) se stalo vzorem pro evropský realismus 19. století. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý. Byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po roce 1880. Jeho náklonnost k Itálii a její kultuře se objevuje ve většině jeho děl. Jedna z prvních Stendhalových knih, později oblíbený spis \"O lásce\" (\"De l'Amour\", 1822), byla vydána bez zájmu. Koncem dvacátých let začíná Stendhal psát romány, z nichž prvním je \"Armance aneb několik scén z Pařížského salonu\" (\"Armance, ou quelque scènes d'un salon de Paris\", 1827), po něm následuje patrně nejslavnější dílo, \"Červený a černý\" (\"Le Rouge et le Noir\" 1830). Po Červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do Papežského státu. V Itálii strávil Stendhal víceméně zbytek života a zde také napsal další velké romány: \"Lucien Leuwen\" (1832–1835) a autobiografické dílo \"Život Henri Brularda\" (\"Vie de Henri Brulard\", 1836). Posledním z trojice velkých románů byla \"Kartouza parmská\" (\"La Chartreuse de Parme\", 1839) a nedokončený román \"Lamiela\" (1840). Stendhal zemřel při jedné z častých návštěv Paříže v roce 1842, kdy jej na ulici postihla mrtvice. Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Romány Novely Autobiografie, deníky, paměti a korespondence Eseje a uměnovědné spisy Část Stendhalova díla byla církví zařazena na Index zakázaných knih, a to „všechny milostné příběhy“ (omnes fabulae amatoriae).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Stendhal výrazně ovlivnil dějiny evropského (a světového) umění jak esejista a teoretik umění, tak zejména svými romány. Z celkového Stendhalova díla sice zaujímají romány poměrně malý rozsah: pět děl, z toho dvě neukončená a za života autorova nezveřejněná (Lucien Leuwen, Lamiela), ale přesto se jimi trvale zapsal do dějin světové literatury. Ačkoli za jeho života nebyly Stendhalovy romány oceněny ani kritikou (oficiální i neoficiální kritika, s výjimkou Honoré de Balzaka, je odmítla), ani čtenáři, ke konci 19. a v první polovině 20. století se stal jedním z nejčtenějších světových autorů. Svým rozsahem nevelkým románovým dílem ovlivnil jednak psychologický román, jednak historický a realistický román. Pro umění románu měl zásadní vliv i Stendhalovův způsob výstavby postavy: vlastnosti a rysy postavy v jeho knihách nejsou podány najednou, postava není definitivně a beze zbytků popsána a charakterizována hned v úvodních kapitolách, jak tomu bylo v té době zvykem; postava u Stendhala krystalizuje před očima čtenáře a z fragmentárních rysů a charakteristik dosahuje autor postupně syntetického portrétu. – Příčila se mu stylizovanost a nabubřelost, v textu příběhu výrazně omezil popisnost vnějších věcí, o to více se však věnoval vykreslení vnitřního života hrdinů (tato technika měla vliv na vývoj psychologického románu 20. století).", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "- „Člověk se může opřít pouze o to, co je pevné.“ (Červený a černý) - „Jedním z rysů geniálnosti je – nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi.“ (Červený a černý) - \"Je přece zvláštní, že umění užívat života chápu teprve nyní, kdy jeho konec je tak blízký.“ (Červený a černý) - „Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá v pět hodin odpoledne; jak by mohla pochopit, co je to noc?“ (Červený a černý) - „Obvyklý můj stav byla nešťastná láska, obdivování hudby a malířství, tj. potěšení z plodů těchto umění, nikoli pokusy o neobratné tvoření. S vybranou citlivostí jsem hledal výhledy na krásnou krajinu, a je proto jsem cestoval. Krajiny rozehrávaly mou duši jako smyčec a stejně i pohledy, o nichž dosud nikdo nepsal.“ (Život Henriho Brularda) - „Vidím, že jsem měl ze všeho nejraději snění, dokonce jsem mu dal přednost před úspěchem ve společnosti.“ (Život Henriho Brularda) - „Vidím, že to, co jsem roku 1800 pokládal za vysoké hory, jsou povětšinou pouhé krtiny; ale na tento objev jsem přišel příliš pozdě.“ (Život Henriho Brularda) - „Měl jsem a dosud mám nejaristokratičtější záliby, udělal bych pro blaho lidu všechno, ale myslím, že bych raději polovinu každého měsíce strávil ve vězení než s lidmi v hospodě.“ (Život Henriho Brularda) - „Nikdo nemůže dosáhnout velkého úspěchu bez jistého stupně nestydatosti.“ (Egoistické vzpomínky) - „Člověk může poznat vše, jen sebe ne.“ (Egoistické vzpomínky)", "section_level": 1}], "src_summary": "Stendhal (výslovnost \"Standal\" i \"Stendal\") vlastním jménem Henri Marie Beyle (23. leden 1783 Grenoble – 23. březen 1842 Paříž) byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu. ", "tgt_summary": "Henri Beyle, plus connu sous le pseudonyme de Stendhal ( ), né le à Grenoble et mort d'apoplexie le dans le arrondissement de Paris, est un écrivain français, connu en particulier pour ses romans \"Le Rouge et le Noir\" et \"La Chartreuse de Parme\". ", "id": 179330} {"src_title": "Pozitivismus", "tgt_title": "Positivisme", "src_document": [{"title": "Kořeny a předchůdci.", "content": "Pozitivismus mohl navázat na starověkou skeptickou tradici, na kritickou filosofii Davida Huma, na francouzské osvícenství i na britský utilitarismus (Jeremy Bentham). Druhou důležitou složkou byla evoluční filosofie dějin, jak ji v navázání na eschatologické proudy v křesťanství a gnózi vypracoval Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Optimistická verze eschatologie byla založena na víře v neomezené možnosti lidského pokroku a racionálního řízení lidských i společenských záležitostí.", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivismus A. Comta.", "content": "Název pozitivismus vychází z „pozitivní filosofie“ Augusta Comta (1798–1857) a z jeho filosofie dějin. Podle Comta prochází lidstvo ve svých dějinách zákonitě třemi stádii, totiž teologickou, metafyzickou a pozitivní epochou (tzv. zákon tří stádií). V první do roku 1300 se lidstvo řídilo náboženstvím (a to nejdříve animistickým, poté polyteistickým a pak monoteistickým), ve druhé mezi lety 1300 a 1800 filosofickou spekulací, kdežto ve třetí od roku 1800 se bude řídit jen racionální a pozitivní vědou. Vědecké řízení lidských společností musí převzít Comtem založená nová věda, kterou nazval sociologií a pokládal za královnu všech věd. Podle Comtova pozitivismu by se měly zkoumat pouze skutečnosti, které je možné si reálně ověřit, a nepotvrzené spekulace by měly být zamítnuty. Své myšlenky poprvé zveřejnil ve svých spisech \"Kurz pozitivní filozofie\" vydaných mezi lety 1830 a 1842, ve kterých se termín „sociologie“ objevuje poprvé. Vědecká organizace společnosti pro největší možný prospěch lidstva musí ovšem umět nahradit i další funkce, které dříve plnilo náboženství – zejména zajišťovat soudržnost a solidaritu společnosti. Comte se proto snažil ustavit i „pozitivistické náboženství“ se vším, co k němu patří. Navrhl nový kalendář o 13 stejných měsících, kde byly jednotlivé dny zasvěceny velikánům, kteří se o pokrok lidstva nejvíce zasloužili (byl mezi nimi například Mojžíš, Archimédés nebo Fridrich II. Veliký), zakládal pozitivistické kongregace s nedělními obřady a dokonce vypracoval „Pozitivistický katechismus“. Comte viděl i význam mariánské úcty v katolicismu a pro svůj projekt chtěl získat především ženy; stal se tak jedním z prvních myslitelů, kteří se věnovali otázkám ženství a pozdějšího genderu. Comte sám byl ovšem pod vlivem francouzského katolicismu a katolickou církev s její systematicky propracovanou organizací, zákonodárstvím i liturgií sice odmítal jako zpátečnickou, ale zároveň velmi obdivoval a napodoboval. Proto se tato „náboženská“ stránka jeho pozitivismu v Evropě neprosadila, zapustila však kořeny v Brazílii: na brazilské vlajce je dodnes pozitivistické heslo „Řád a pokrok“ (\"Ordem e progresso\") a pozitivistická sdružení tam hrají značnou roli. Jádrem jejich poselství je láska a uznání vůči „všemu pozitivnímu“, zejména vůči životu, vůči předkům, společenským institucím, vlasti a lidstvu.", "section_level": 1}, {"title": "Comtův vliv v Evropě.", "content": "Zato druhá stránka Comtova poselství, totiž víra v neomezené možnosti pokroku, řízeného racionalitou a vědou, měla i v Evropě nesmírný vliv. Comtovy myšlenky silně ovlivnily například Karla Marxe, ale také liberální myslitele, jako byl Herbert Spencer a později i T. G. Masaryk. Masaryk viděl v pozitivismu a jeho zdůrazňování lidské společnosti a solidarity účinnou protiváhu k individualismu, který mu vadil na liberalismu 19. století. Také americký pragmatismus se svým důrazem na užitečnost a prospěch jako jediné kritérium lidského jednání byl Comtovu záměru blízký. Pozitivistické vidění společnosti a dějin přitahovalo zprvu hlavně společenské vědce. Historici jako Hippolyte Taine nebo evolucionisté v jiných vědách zde viděli možnost, rozvrhovat dějinné události do velkých souvislostí, vytvářet vývojová schémata a podobně. Masarykův koncept smyslu českých dějin také patří do této souvislosti. Na druhé straně však stáli historikové a právníci, kteří v pozitivismu viděli především teorii poznání (epistemologii), jež se omezuje na daná fakta a vyhýbá se každé spekulaci o tom, co přímo ověřitelné není. To platilo pro přírodovědce jako Heinrich Helmholtz nebo Heinrich Hertz stejně jako pro historiky, kteří se chtěli omezit na archivně daná fakta, nebo pro „pozitivní“ právníky, kteří právo chápou jen jako soubor daných norem („čistá právní nauka“ Hanse Kelsena (1881–1973)). Koncem 19. století se tento pozitivismus jako teorie poznání prosadil v přírodních vědách. Významný německý fyzik a filosof Ernst Mach (který dlouho přednášel v Praze) formuloval pozitivistické zásady takto: Výpovědi o tom, co není dané, nemají smysl, a do vědy nepatří. Věda se musí řídit zásadou „ekonomie myšlení“ a všechno, co nelze dokázat a využít k předpovídání budoucího, ze svých úvah vyloučit. V této souvislosti také teprve vzniklo označení Ockhamovy břitvy pro zásadu dříve používanou jen v logice. Na těchto zásadách postavil Mach svůj empiriokriticismus, z něhož se pak odvozuje novopozitivismus, jak jej představoval například Vídeňský kruh, Bertrand Russell, Rudolf Carnap nebo raný Ludwig Wittgenstein. Úspěchy pozitivistické vědy vyvolaly dojem, že i Comtova vize společnosti řízené vědou a vědeckými metodami je přece jen uskutečnitelná. Vyžaduje ovšem, aby se ze společnosti a z lidského myšlení vůbec vymýtilo všechno, co vědecké v tomto smyslu není; to je jádro scientismu.", "section_level": 1}, {"title": "Émile Durkheim.", "content": "Émile Durkheim byl přesvědčen, že pro všechny oblasti vědění, které se stávají vědou, platí společný model zkoumání, a to pro vědy přírodní, stejně tak jako pro vědy společenské, sociologii nevyjímaje. Durkheim vnímá sociální fakty jako kolektivní jevy, tudíž jako něco, co existuje uvnitř společnosti, nicméně vně jednotlivců. Sociální fakty se tedy dají zkoumat jako věci, neboť jsou objektivní a pro všechny společné. Durkheim samozřejmě uznává, že bez lidí by společenské fakty zanikly, ale společenské jevy, které jsou pozorovatelné v současnosti byly vytvořeny před mnoha generacemi, jsou ve společnosti ustálené a současný člověk se jim po narození přizpůsobuje stejně jako přírodním podmínkám. Člověk tedy nezná motivace svých předků pro zavedení těchto společenských faktů a nedokáže je vysvětlit. Proto také sociální fakty mohou být předmětem objektivního zkoumání, neboť společenská realita je stejně objektivní jako realita přírodní. Émile Durkheim také tvrdí, že nezáleží na tom, kdo pozorování provádí, neboť do průzkumu se nepromítá subjektivní vidění světa toho, kdo průzkum provádí, a tedy provede-li stejné pozorování více sociologů, dostanou stejný výstup. Tomu také odpovídá metodologie, kterou Durkheim popisuje, a to že sociální fakty je třeba pozorovat objektivně, přímo a nezprostředkovaně. Cílem sociologie tedy není poznat důvody sociálních faktů, nebo jim porozumět jak je tomu například u interpretativní sociologie, ale popsat vztahy mezi nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika pozitivismu.", "content": "Proti positivismu hned zpočátku ostře vystupovali katoličtí myslitelé. Katolická církev dekretem ze dne 12. prosince 1864 zařadila Comtův \"Kurz pozitivní filozofie\" („Cours de philosophie positive\") na Index zakázaných knih. Katoličtí filozofové tomistické orientace upozorňovali na to, že pozitivismus má četné styčné body s materialismem. „\"Hlavní omyl, jenž jest positivismu s materialismem společný, jest jeho princip noëtický, že zdrojem a měrou všeho našeho poznání jest toliko skutečnost, empirie\".\" Tvrdí-li positivismus, že o věcech nadsmyslných nemůžeme nic vědět, že jsou nepoznatelné, a materialismus hlásá, že neexistují, liší se prakticky jen ve slovech. „\"Positivismus není než materialismus, jenž se za své jméno stydí a proto se raději positivismem nazývá. Materialismus zavinil, jak známo francouzskou revoluci... a všechny další revoluce, které po francouzské revoluci následovaly, a jest proto nyní pro své hrůzyplné konsekvence, které z něho pro praktický život nutně plynou, před veřejností diskreditován. Aby však mohl beze vší překážky své podvratné nauky dále hlásati a tak cestu raziti k dalším revolucím, odívá se nyní raději v roucho positivismu.\"\" K prvním kritikům pozitivismu patřil také K. Marx. Ačkoli sám od Comta mnoho převzal, neviděl vyústění dějin lidstva ve vědeckém poznání, nýbrž v praktickém osvobození vykořisťovaných. Ostrou – i když ne zcela věcnou – kritiku Machova empiriokriticismu napsal také Lenin. Spíše reakcí než filosofickou kritikou byl také vitalismus H. Driesche, holismus a další proudy, které zdůrazňovaly celistvost například živých organismů, které nelze zkoumat jen analytickou metodou dělení na elementární měřitelná „fakta“. Důkladnějšímu rozboru toho, jak lidské poznávání a vnímání ve skutečnosti probíhá, se věnoval Edmund Husserl a jím založená fenomenologie, která ukázala, že člověk není pouhým receptorem objektivního světa, nýbrž je vždy veden intencemi, případně i potřebami a účely. Na tak základní otázky jako „\"proč\"“ nedovede důsledný pozitivismus, pokud se omezuje jen na fakta, dát žádnou odpověď. I vědecké poznání začíná hypotézou a výběrem relevantních fakt ještě dřív, než vůbec může něco konstatovat.", "section_level": 1}, {"title": "Současné směry.", "content": "V různých modifikacích je pozitivistické dědictví i dnes určující především ve vědě a v její metodologii. Důležitým pokračováním této metody je logický pozitivismus a v širším smyslu převážná část zejména filosofie vědy a anglosaské filosofie vůbec. Také právní pozitivismus je prakticky nejvlivnější základ právního myšlení, protože velmi zjednodušuje právní praxi a poskytuje jí jednoduchý model. Ve společenských vědách se tento vliv projevuje představou hodnotově neutrální vědy (Max Weber), která pouze popisuje skutečnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozitivismus je epistemologické a metodologické stanovisko, případně způsob myšlení. Chce se vyhnout spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím. Pojem „pozitivní filosofie“, neboli zkráceně pozitivismus byl poprvé použit v roce 1824 Augustem Comtem. ", "tgt_summary": "Le positivisme est un courant philosophique fondé au par Auguste Comte, à la fois héritier et critique des Lumières du. Le positivisme s'en tient aux relations entre les phénomènes et ne cherche pas à connaître leur nature intrinsèque : il met l'accent sur les lois scientifiques et refuse la notion de cause. ", "id": 2401701} {"src_title": "Google bomba", "tgt_title": "Bombardement Google", "src_document": [{"title": "Princip útoku.", "content": "Vyhledávací algoritmus Googlu přihlíží nejen k obsahu stránek, ale i k tomu, jakým textem na ně odkazují jiné stránky, tj. de facto jak cílovou stránku popisují jiní lidé. Pokud např. nějaká stránka obsahuje odkaz na http://www.wikipedia.org s textem „velká encyklopedie“, při vyhledávání termínu „velká encyklopedie“ se bude ukazovat i stránka http://www.wikipedia.org, i pokud se na ní tento termín nenachází. Tento postup má zvýšit relevanci výsledků, ale lze ho zneužít. Pokud mnoho stránek obsahuje odkaz na cílovou stránku s nějakým urážlivým textem (např. \"hlupák\"), bude Google mezi výsledky vyhledávání tohoto textu uvádět i cílovou stránku. Je-li odkazů mnoho, může se cílová stránka ocitnout na prvním místě ve výsledcích, což je obvykle cílem Google bomby. Takový výsledek lze zjednodušeně prezentovat jako „Google si myslí, že tato stránka pojednává o \"hlupákovi\"“ (správnější je ovšem „mnoho stránek uvádí, že tato stránka pojednává o \"hlupákovi\"“). Princip objevil Adam Mathes v dubnu 2001, když mu Google na dotaz „internet rockstar“ vrátil stránku amerického informatika Bena Browna, přestože toto spojení neobsahovala. Mathes svůj nápad brzy vyzkoušel a za pomoci dalších bloggerů docílil, že stránka jeho kamaráda Andy Pressmana byla na prvním místě po dotazu „talentless hack“ (netalentovaný pisálek). Nicméně první Google bomba zmiňovaná v tisku je „more evil than Satan“ (\"zlejší než Satan\"), která vedla na stránku firmy Microsoft už v roce 1999. Pravděpodobně šlo ale jen o náhodu, které si všimli uživatelé Googlu, nikoliv cílený útok.", "section_level": 1}, {"title": "Opatření.", "content": "Matt Cutts v lednu roku 2007 oznámil na oficiálním blogu Google, že vývojáři přijali proti Google bombám opatření. Pokusili se snížit jejich efekt implementací obecného algoritmu, který by měl fungovat v různých jazycích. Webmaster zdůvodnil tento krok tím, že bomby byly často mylně interpretovány jako „názor Googlu“.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady známých Google bomb.", "content": "Google bomby obvykle nejsou příliš trvanlivé. Pokud jsou úspěšné a vejdou v širší známost, píše se o nich na řadě zpravodajských webů s vysokým PageRankem, jež původní cíl bomby vytlačí z předních míst. Mimoto pořadí výsledků všech vyhledávání běžně osciluje podle toho, jak Google přepočítává PageRank při aktualizacích svého indexu a pozměňuje parametry algoritmu; speciálně v únoru 2005 došlo ke změně, která většinu starších Google bomb oslabila a zmenšila jejich účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Bombardování českých politiků.", "content": "Po CzechTeku 2005 se objevilo několik protestních Google bomb: Další ještě silnější vlna bomb zaměřených na české politiky a politické strany přišla v zimě 2005–2006, jelikož v češtině u málo konkurenčních frází je lze vytvářet velmi snadno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako Google bomba se označuje jistý způsob „zneužití“ vlastností internetového vyhledávače Google (případně, v přeneseném významu i jiného), po kterém je výsledkem vyhledání nějaké fráze webová stránka, která danou frázi neobsahuje, ale útočník na ni tak odkazuje, obvykle s humorným nebo politicko-kritickým úmyslem.", "tgt_summary": "Le bombardement Google () (ou bombardement de Google) est une technique de référencement visant à influencer le classement d'une page dans les résultats du moteur de recherche Google. Elle exploite une caractéristique de l'algorithme PageRank qui accorde un certain \"poids\" au texte ayant un hyperlien vers une page.", "id": 1964031} {"src_title": "Malleus maleficarum", "tgt_title": "Malleus Maleficarum", "src_document": [{"title": "Vznik a autoři knihy.", "content": "Kniha byla pravděpodobně napsána v roce 1485, rok před jejím prvním vydáním. První čtyři vydání v letech 1486-1494 (Špýr a Norimberk) byla anonymní, Sprenger a Kramer byli jako autoři uvedeni teprve v jedenáctém vydání (Norimberk, 1519), dlouho po jejich smrti. Jako první autor bývá, pravděpodobně neprávem, uváděn Jakob Sprenger (asi 1436-1495), převor dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, později provinciál dominikánské provincie Teutonia, profesor teologie a později děkan kolínské univerzity, formálně též inkvizitor. Podle některých vědeckých bádání se na vytvoření díla vůbec nepodílel. Zřejmě byl jako autor uveden pouze pod vlivem buly Inocence VIII., v níž je Sprenger vedle Kramera jmenován. Většinu knihy (možná celou knihu) sepsal druhý uváděný autor, Heinrich Kramer, latinským jménem Institoris (asi 1430-1505), německý dominikán, doktor teologie, převor dominikánského konventu v Schlettstadtu a inkvizitor, který závěrečná léta svého života působil v Olomouci a bojoval proti Jednotě bratrské. Kramer se ve svém boji s čarodějnictvím často setkával s nepochopením a odmítáním ze strany kléru. Například uspořádal roku 1485 velký soud v Innsbrucku, při němž bylo vyslechnuto 57 podezřelých; nikdo z nich nebyl odsouzen a innsbrucký biskup byl natolik znechucen Kramerovým zájmem o sexuální praktiky domnělých čarodějnic, že za ďábla neoznačil tyto podezřelé, nýbrž inkvizitora Kramera, jehož vykázal ze země. Kramer si na překážky důrazně postěžoval papeži Inocenci VIII. Ten je roku 1484 podpořil bulou \"Summis desiderantes affectibus\", v níž podpořil oba inkvizitory v jejich činnosti a ve značné míře zaštítil jejich názory. Znění papežské buly odpovídalo pravděpodobně návrhu vytvořenému samotným Kramerem. Autoři žádali pro knihu dobrozdání od teologické fakulty kolínské univerzity, avšak většina tamních profesorů odmítla mít s touto knihou cokoli společného. Podle tehdejšího vyjádření byly knihou doporučené právní procedury neetické a protiprávní a démonologie knihy neodpovídala učení katolické církve. Kramer dobrozdání fakulty padělal. Papež Pius V. (1566-1572) čarodějnické procesy v papežském státě ukončil tím, že pro ně stanovil striktní důkazní procedury. Knihu samotnou nikdy papež neoznačil za oficiální stanovisko církve. Některé soudy, zvláště civilní, i mnozí představitelé a členové církve je však za ně často považovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Význam knihy.", "content": "Kniha poskytuje dosti věrný obraz své doby, charakterizované strachem a nejistotou, kde obyvatelé Evropy hledali viníky situace. Literatura věnující se čarodějnicím vystřídala v této době v popularitě legendy o světcích, podobné knihy byly bestsellery. Kniha se stala v Evropě nesmírně populární a v dobách své největší slávy bylo \"Kladivo\" druhou nejprodávanější knihou hned po bibli. V prvních dvou staletích od svého sepsání se dočkalo přinejmenším 34 vydání (podle jiných zdrojů 28 vydání), mnohdy upravovaných, doplňovaných a aktualizovaných. Kniha byla vytištěna snad až ve statisících exemplářů. Od počátku 17. století však bylo \"Kladivo\" vytlačováno zejména spisem \"Disquisitionum magicarum libri sex\", vydaným v Lovani roku 1599, jehož autorem byl španělský jezuita Martin Delrius, působící v Nizozemí. Delriova kniha byla také hlavním vodítkem Jindřicha Františka Bobliga ve velkolosinských a šumperských procesech. Poslední latinská vydání \"Kladiva\" vyšla v Lyonu v letech 1604–1620 (7 vydání) a pak v roce 1669. Kladivo dlouho nebylo přeloženo do jiného jazyka. Prvním překladem do živého jazyka byl polský výtah z \"Kladiva\" z roku 1614 (Varšava). Volnější německý překlad byl pořízen roku 1906, anglický v roce 1928. První český překlad spolu s faksimilí latinského vydání z roku 1669 vydalo v roce 2000 nakladatelství Otakar II. Překlad Jitky Lenkové je však odbornou veřejností hodnocen jako „neuvěřitelně ubohý“.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha je rozdělena do tří částí: K původnímu vydání byla připojena i bula \"Summis desiderantes affectibus\" papeže Inocence VIII.. K pozdějším vydáním byly nezřídka připojovány i jiné spisy s obdobnou tematikou. Kniha je především teologickým spisem. Způsobem kladení otázek, snášením argumentů pro a proti a jejich zodpovídáním je velmi podobná spisům svatého Augustina nebo Tomáše Akvinského, na jejichž autoritu se v citacích také odvolává. Autoři Kladiva komplikovanou argumentací zamítli Canon Episcopi (Pravidlo biskupovo) vzniklé kolem roku 900 a zahrnuté v Gratianově dekretu (Decretum Gratiani, 1139-1142), které považuje čarodějnictví za pouhý klam. \"Malleus\" není jedinečné svými argumenty a recepty. Podobné myšlenkové směrování se nachází i v jiných traktátech z druhé poloviny 15. století, kdy víra v čarodějnictví v církevním diskursu výrazně posílila. Na část dřívější tradice navazuje i z dnešního hlediska militantní a fanatický styl autorů, nenávist vůči ženám a obsese údajným sexuálním chováním čarodějnic. Příznačné je, že kniha se věnuje pouze čarodějnicím a nikoli již jejich mužským protějškům. Žena jako slabší tvor je podle knihy snáze napadnutelná zlými mocnostmi a skýtá tak více nebezpečí než muž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malleus maleficarum (česky \"Kladivo na čarodějnice\") je latinsky psaná rukověť, jejíž autorství bylo později přičteno dominikánům Heinrichu (Institorisi) Kramerovi a Jakobu Sprengerovi. Byla vydána poprvé ve Štrasburku roku 1486 (nebo na přelomu let 1486 a 1487 u tiskaře Petra Dracha ve Špýru). Obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic, který obsahuje soudobé lidové představy, tradované nebo dokumentované případy a návody k pronásledování čarodějnic. ", "tgt_summary": "Le Malleus Maleficarum (« Marteau des sorcières », c’est-à-dire marteau contre les sorcières), est un traité des dominicains Henri Institoris (Heinrich Kramer) et Jacques Sprenger (Jacob Sprenger), ayant eu place de coauteur, publié à Strasbourg en 1486 ou 1487. Il connut de nombreuses rééditions. Ce texte est utilisé dans le cadre de la chasse aux sorcières qui débute au en Europe. ", "id": 180165} {"src_title": "Kolín", "tgt_title": "Kolín", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Kolín je podle názoru jazykovědce Milana Harvalíka odvozen od sousední obce Starý Kolín, která se dříve jmenovala „Kolín“ a přívlastek „Starý“ jí byl dán až posléze, po vzniku dnešního města Kolína; tomu se dříve říkalo „Nový Kolín“ (v německém prostředí přívlastek „Neu“ přetrval déle). Základem slova „Kolín“ je podle Harvalíka osobní jméno „Kola“ (což bylo domácké oslovení nositele středověkého jména „Kolimír“) nebo „Chola“ (podle staročeského výrazu „choliti“, dnes slovo „chlácholit“), k němuž byla přidána přivlastňovací přípona „-in“, čímž vzniklo spojení ve smyslu Cholův dvůr, Cholův hrad či Cholův majetek. Podle jiných zdrojů (prezentovaných například na oficiálních webových stránkách města) pochází název ze staročeského slova „koliti“, tj. „zatloukat kolíky, kůly“, a souvisí s polohou Starého Kolína v často zaplavované oblasti na soutoku Klejnárky a Labe, v jehož okolí se pomocí dřevěných kůlů zpevňovala půda. Později byla pro rozvíjející se trhovou osadu vybrána výhodnější poloha na vyvýšeném místě 7 km západním směrem. Nová osada (a pozdější královské město) si ponechala jméno původní osady. Takový způsob vzniku názvu však jazykovědec Harvalík odmítá. Existují i další, méně pravděpodobné výklady. Název by mohl také být odvozen ze své polohy na vyvýšeném místě, pahorku – latinsky „colinus“, což je ovšem v rozporu s existencí Starého Kolína. Podle jiné teorie latinská podoba Colonia souvisí s příchodem německých kolonistů do Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Kolín byl založen relokací před rokem 1261 (první písemná zmínka) pravděpodobně Přemyslem Otakarem II., osídlena je však tato oblast nepřetržitě už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit už v 6. století našeho letopočtu. Z příkazu krále Přemysla Otakara II. bylo vybudováno městské opevnění z dvojitého pásu kamenných hradeb. Středověké město bylo chráněno i mohutným tokem Labe, ale i jeho protější břeh byl opevněn. Pozůstatkem hradební soustavy je zálabská bašta, tzv. Práchovna, z 15. století. Roku 1413 město vyhořelo a v roce 1421 jej dobyli Pražané spolu s orebskými husity, kteří spálili klášter dominikánů. O šest let později se město dostalo do rukou sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán, který jej držel do roku 1434. Poté město s okolními církevními statky ovládl táborský kněz Bedřich ze Strážnice, který na troskách kláštera vybudoval roku 1437 hrad \"Lapis refugii\" a na protější skále za Labem vysokou obrannou věž. Hrad byl později rodem Žerotínů přestavěn na zámek a od 19. století sloužil pouze jako hospodářské budovy a pivovar. Bedřich se v roce 1454 spojil s katolickými odpůrci zemského správce Jiřího z Poděbrad, pány z Hradce a Rožmberka. Bedřich ze Strážnice vládl na kolínském panství až do roku 1458, kdy byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a vykázal Bedřicha na svůj hrad Potštejn. Městu Jiří z Poděbrad daroval \"ungelt\" (tržní poplatek) v branách a na mostě a také dvůr v Křečhoři.Po smrti českého krále Jiřího z Poděbrad roku 1471 bylo město v držení jeho syna Viktorina, knížete z Minstrberka. Ten se postavil proti nově zvolenému králi Vladislavu Jagellonskému a pozval do Kolína svého švagra, uherského krále Matyáše. Uherská vojska držela Kolín až do roku 1473. Pak přešlo město do rukou Viktorínova bratra Hynka (zřejmě po sněmu v Benešově, kdy se Hynek stal správcem země). Ten se ale stal rovněž Vladislavovým odpůrcem, poté co Vladislav nesplnil slib vzít si za ženu Hynkovu sestru Ludmilu, a postoupil město roku 1476 Matyášovi za 20 000 zlatých. Matyáš se v květnu a červnu 1477 dvakrát neúspěšně pokusil o obsazení města. Na sjezdu v Jihlavě (1486) nakonec Matyáš vrátil Kolín králi Vladislavovi. Město ale bylo pokládáno za součást kolínského hradu a panství, jehož hejtmani nebo zapsaní držitelé sami obnovovali městskou radu a osobovali si vliv na politickou a soudní správu města. To změnil v roce 1519 král Ludvík Jagellonský, který svým výnosem zařadil Kolín opět mezi královská města. Nečekaly ho však jen pěkné časy. V roce 1547 bylo město těžce pokutováno králem Ferdinandem za účast ve stavovské vzpouře. Vývoji města škodily také požáry v letech 1579, 1587, 1589, 1597 a 1617 a mor v letech 1568, 1582, 1598 a 1613. A v roce 1618 se kolínští účastnili stavovského povstání, za což po bitvě na Bílé hoře byli postiženi konfiskací městských statků a odejmutím mnoha privilegií. Až v roce 1628 bylo město prohlášeno za katolické a Ferdinand II. mu vrátil většinu privilegií a vrátil i zabavené statky. Město dále utrpělo velké škody v třicetileté válce, když bylo opakovaně vydrancováno Švédy v letech 1634, 1639–1640, 1643 a 1648. Napadené epidemií moru bylo město v letech 1625, 1633, 1640 a 1649. Válka o rakouské dědictví (1740–1748) opět poškodila silně město stejně tak jako další sedmiletá válka v letech 1756–1763, kdy byla svedena bitva u Kolína (17. června 1757), v níž byl pruský král Bedřich II. poražen. Uklidnění a rozvoj přinesly městu až reformy Marie Terezie. Ovšem roku 1796 bylo město téměř celé zničeno velkým požárem. Po napoleonských válkách zaznamenává město růst a blahobyt. V roce 1845 byl Kolín napojen na důležitou železnici mezi Prahou a Olomoucí, tento fakt je velmi důležitý pro další rozkvět města. Od druhé poloviny 19. století tak prošlo město rychlou industrializací. Nejdříve (1856–1873) vznikly potravinářské závody (olejny, lihovary, cukrovary, pivovary, parní mlýny) spojené s úrodným zemědělským zázemím města a lučební továrna vyrábějící pro rolníky hnojiva. Na přelomu 19. a 20. století v návaznosti na předchozí závody vznikly nové továrny s progresivními obory, tentokrát především s chemickým zaměřením. Ve 20. století se město stalo jedním z center chemického průmyslu v českých zemích. V době národního obrození byl Kolín jedním z prvních měst s vlasteneckým ruchem. Dne 28. prosince 1890 přednášel v Kolíně prof. T. G. Masaryk před více než 400 posluchači, mezi nimiž bylo i početné zastoupení židovské komunity, která se dříve přikláněla spíše ke staročechům. Hojně navštívená byla rovněž Masarykova přednáška, kterou měl v Občanském klubu v Kolíně 6. července 1895 u příležitosti 480. výročí Husova upálení. Přednášku připravil pro tisk pod názvem \"Jan Hus, naše obrození a naše reformace\". V roce 1932 byla dokončena elektrárna s tehdy nejvyšším komínem v Čechách. Elektrárnu navrhl architekt Jaroslav Fragner (spolu s řadou dalších objektů ve městě). K tomuto roku bylo ve městě evidováno osm hotelů (Central, Grand, Lidový dům, Pošta, U černého koně, U Přemysla, Veselý), tři kavárny (Arco, Lidový dům, U Amerikána), 12 peněžních ústavů, obchodní grémium, cukrovar, dva lihovary, sedm cihelen, 11 továren (mj. na mýdla Hellada, na minerální oleje Vacuum Oil Company, na stroje Sedláček, také chemická, na kávoviny nebo tři na cukrovinky). Působil zde okresní úřad, okresní soud, okresní četnické velitelství, hlavní celní úřad, berní správa, katastrální zeměměřičský úřad, státní reálné gymnázium, obchodní akademie, zemská průmyslová škola a také okresní nemocnice.", "section_level": 2}, {"title": "Židé v Kolíně.", "content": "Asi v první polovině 14. století se zde usídlili Židé, jsou doloženi v městských knihách k roku 1377. Židovská obec v Kolíně postupně nabyla značného významu, řadí se mezi největší a nejvlivnější do poloviny 19. století. Starý židovský hřbitov, založený roku 1418, je dnes druhým nejvýznamnějším v Čechách. Za vlády Marie Terezie žil v Kolíně vlivný městský úředník Tumlíř, který nařízení císařovny o vystěhování Židů z českých měst odmítl uposlechnout. Proto Židé v Kolíně zůstali a o každém velkém svátku se pak za svého dobrodince modlili v místní synagoze.", "section_level": 2}, {"title": "Pověst o zvonu.", "content": "Rytíř Vužan se chystal vykonat pouť do Jeruzaléma. Aby na něj mezitím jeho žena nezapomněla, nechal jí ulít zvon do kostela sv. Bartoloměje. Jeho žena prý do zvonoviny vhodila několik stříbrných mincí, aby hlasu zvonu přidala na mohutnosti. Rytíř pravil, že se do deseti let vrátí. Když se rytíř nevrátil ani po deseti letech, jeho žena začala pomýšlet na nové vdavky. Když kráčela s ženichem do kostela, myslela více na svého ztraceného muže než na nastávající svatbu, když náhle začal její zvon vyzvánět: „Hola, tam z vojny se vrací můj pán!“ Rytíř se vrátil a žil se svou ženou šťastně, jak dlouho mohl. Zvon v roce 1796 spadl při požáru z věže, roztloukl se na kusy a byl přelit. Pověst o Vužanovi zachytil Josef Svatopluk Machar v básni \"Zvon\" ve své sbírce Golgatha.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Kolín se nachází ve Středočeském kraji, asi 60 km východně od Prahy. Město se rozprostírá na obou březích Labe v místě, kde řeka velkým obloukem mění svůj směr ze západního na severní. Leží na okraji Polabské nížiny, která se rozprostírá severně a východně od města a náleží ke Středolabské tabuli. Od jihu a západu se do města svažují výběžky Českomoravské vrchoviny. Pozvolně klesající rovina je narušena údolími Polepského a Pekelského potoka. Severovýchodně zasahuje k městu vrchem Vinice (237 m n. m.) Východolabská tabule. Centrum města leží na skále na levém břehu Labe. V okolí města se nacházejí lužní lesy, dnes státem chráněny (Veltrubský luh). Taktéž na východ od města se nachází přírodní památka Kolínské tůně.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Území města je rozděleno do 10 částí na čtyřech katastrálních územích: V letech 1988–1990 byla krátce součástí města i dnes znovu samostatná obec Radovesnice I.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Kolín byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Kolín ale stále existuje a skládá se z 89 obcí, obvod obce s rozšířenou působností Kolín z 69 obcí. Působí zde také stále okresní soud a okresní státní zastupitelství.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Historické jádro je od roku 1989 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Zachovalo si původní středověký půdorys. Na Karlově náměstí se nacházejí barokní domy, novorenesanční radnice, morový sloup a kašna. Jihozápadní část tvoří bývalé židovské ghetto se synagogou ze 17. století. Centrum je obehnáno dvojitým pásem hradeb (částečně zachovaným) s parkánem. Předsunutá součást městského opevnění na pravém břehu Labe se nazývá Práchovna. Pochází z 15. století, později sloužila jako sklad střelného prachu. Dominantou města je chrám svatého Bartoloměje, původně raně gotický z 2. poloviny 13. století. Na jeho přestavbě v gotickou katedrálu se koncem 14. století podílel Petr Parléř. Je národní kulturní památkou. Další kostely ve městě jsou barokní kostel svatého Víta na Zálabí (původně gotický ze 14. století), kostel Nejsvětější trojice s kapucínským klášterem, chrám svatého Jana Křtitele nyní užívaný pravoslavnou církví, kostel církve československé z roku 1932 a ruiny kostela Všech svatých u nádraží. Západně od centra města se nachází druhý nejstarší a druhý největší židovský hřbitov v Čechách z roku 1418 s více než 2600 náhrobky. Je zde také náhrobek syna známého pražského rabína Löwa z roku 1599. Na Zálabí se nachází nový židovský hřbitov, založený na konci 19. století. Byl značně poškozen během druhé světové války a při stavbě mostu přes Labe. Před budovou gymnázia stojí od roku 1990 obnovený pomník Tomáše Garrigua Masaryka. Byl nalezen v roce 1989 pod uhlím a starými pneumatikami ve sklepení Nelahozeveského zámku spolu s pomníkem T. G. M. od Břetislava Bendy z roku 1946 pro Brandýs nad Labem. Od roku 2007 je v provozu obnovená Kolínská řepařská drážka. Po této dráze si lze zaplatit jízdu kolem Kolína. Dnes je dlouhá kolem čtyř kilometrů. Známou kolínskou stavbou je dnes také již nefunkční kolínská vodárna a také mezi místními známý „šestnáctipatrák“, nejvyšší kolínská stavba, v jejímž přízemí je lékárna. Kromě toho jsou zde architektonicky cenné meziválečné budovy gymnázia (původně obchodní akademie) nebo kolínského nádraží. Od druhé poloviny 19. století se město dynamicky rozvíjelo jako průmyslové centrum středního Polabí, díky čemuž se stalo největším městem východních středních Čech. Z tohoto období se dnes zachovala řada industriálních památek: Kromě výše zmíněných je v Kolíně řada dalších zachovalých areálů, např. Chemická továrna Stanislava Orla v Brankovické ulici na Zálabí, Továrna na vozy Fram v Ovčárecké ulici na Zálabí, areál Prchal-Ericcson / Tesla či železářské závody Josefa a Prokopa Červinkových v Havlíčkově ulici, Veletovského cihelna v Plynárenské ulici a strojírna bratří Kašparidesů v Polepské ulici. Potenciálně velmi atraktivní průmyslové dědictví však stále ještě není systematicky rozvíjeno, navzdory jeho hojnému zastoupení. Naopak již proběhly i některé demolice, kromě části objektů zámeckého pivovaru (spilka, ječné půdy) byl roku 2007 zbořen i cenný areál tiskárny J. L. Bayera, jehož součástí byly budovy z konce 19. století a z 20. let století následujícího. Na jeho místě byl postaven obchodní dům Futurum, projektovaný však bez jakékoliv návaznosti na historii či architekturu proslulého podniku. Kromě dvou židovských hřbitovů se ve městě ve čtvrti Zálabí nachází Městský hřbitov (1880) a evangelický hřbitov. Dalším veřejným pohřebištěm je hřbitov v Sendražicích a kolumbárium v kostele církve Československé husitské.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 508 domech 16 204 obyvatel, z nichž bylo 8 601 žen. 16 015 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 39 k německé a 32 k židovské. Žilo zde 8 268 římských katolíků, 893 evangelíků, 4 311 příslušníků Církve československé husitské a 482 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 324 domech 18 488 obyvatel. 18 200 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 108 k německé. Žilo zde 9 173 římských katolíků, 1 369 evangelíků, 5 234 příslušníků Církve československé husitské a 430 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Na počest místního kapelníka a hudebního skladatele Františka Kmocha se zde vždy v polovině června koná mezinárodní festival dechové hudby Kmochův Kolín. Tvorbu slavného českého fotografa Jaromíra Funkeho připomíná fotografických festival výstav a přednášek Funkeho Kolín, který se pořádá jednou za dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Městská knihovna Kolín.", "content": "Městská knihovna Kolín sídlí v Husově ulici, je příspěvkovou organizací zřízenou městem Kolín a poskytuje veřejné knihovnické a informační služby. Knihovna v Kolíně byla otevřena 9. března 1873, čtenářům tedy slouží více jak 140 let. V roce 1975 byla otevřena pobočka pro děti na kolínském sídlišti, od roku 2006 tam funguje i pobočka pro dospělé (Benešova ulice). Knihovna spravuje ještě pobočku ve Štítarech a od roku 2000 i informační centrum včetně židovské synagogy a Práchovny. Knihovna pořádá velké množství vzdělávacích i kulturních akcí, k těm nejúspěšnějším patří např. pasování posledních ročníků mateřských škol a prvňáčků, putování po zajímavostech okolí, tvoření pro děti i seniory. Knihovna pravidelně vyhlašuje fotografickou, literární i výtvarnou soutěž a účastní se celorepublikových akcí SKIPu, např. Noc s Andersenem, Den pro dětskou knihu. Od roku 2015 pořádá knihovna Univerzitu volného času a od roku 2017 i virtuální U3V. Knihovna provozuje také osm miniknihoven rozmístěných po celém městě. K 1. lednu 2019 měla knihovna ve svém fondu 107 914 titulů, 3 646 registrovaných čtenářů a roční počet výpůjček činil 150 948. Celkový počet návštěvníků byl 98 187 a k tomu 42 035 on-line návštěv. Město Kolín chystá v budoucnu výstavbu nové moderní knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V Kolíně obstarává základní vzdělání sedm základních škol označených číslicí 1–7, obvykle se k pořadovému číslu školy přidává i název ulice – například „3. Základní škola Prokopa Velikého“. Základní školy připojených obcí – například Sendražice – se do číslování kolínských základních škol nepočítají. Výuku uměleckých oborů zajišťuje Základní umělecká škola Františka Kmocha. V Kolíně také působí škola zvláštní. Střední vzdělávání zajišťují Gymnázium Kolín, Obchodní akademie, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště stavební, Střední odborná škola informatiky a spojů a Střední odborné učiliště, Střední odborná škola strojírenská, Střední škola obchodní, Střední zdravotnická škola a Dívčí katolická střední škola a Mateřská škola. Soukromými školami jsou Střední odborná škola podnikatelská Kolín a Střední odborná škola managementu a práva. V oblasti vyššího školství v Kolíně působí Vyšší odborná škola misijní a teologická a Vyšší odborná škola zdravotnická.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Na jaře 2005 byla na severním okraji města otevřena automobilka konsorcia TPCA (Toyota-Peugeot-Citroën), která zaměstnává 3 000 lidí, s výrobní kapacitou 300 000 vozů ročně. Prvním modelem je trojice Toyota Aygo, Peugeot 107 a Citroën C1, společně vyvinutá a z 92 % identická, uvedená na trh kolem poloviny roku 2005. Z chemického průmyslu je to kolínská Draslovka, Lučební závody a rafinerie PARAMO (dříve KORAMO). Na Zálabí se nachází tepelná elektrárna s původním názvem ESSO, kterou podle projektu architekta Jaroslava Fragnera realizoval v roce 1932 Elektrárenský svaz středolabských okresů. Při pravém břehu Labe je součástí Masarykova mostu na Horním ostrově hydroelektrárna. Obě elektrárny provozuje Dalkia a.s. Kolín, což je závod francouzské firmy Dalkia a její české pobočky Dalkia Česká republika, která se v současné době zabývá také výrobou a rozvodem tepelné energie, kterou zásobuje průmysl a obyvatele v Kolíně.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Kolínem procházejí následující komunikace: V roce 2012 byl zprovozněn obchvat města (silnice I/38). Spojení obou částí města zajišťují dva silniční mosty (Masarykův a Nový). Pro pěší a cyklisty slouží též lávky vedoucí přes Kmochův ostrov. Autobusové linky v roce 2011 provozovala vedly do těchto míst: Bystřice nad Pernštejnem, Čáslav, České Budějovice, Chlumec nad Cidlinou, Kouřim, Kutná Hora, Liberec, Městec Králové, Mladá Boleslav, Nymburk, Poděbrady, Tábor, Týnec nad Labem, Uhlířské Janovice, Vlašim, Zásmuky, Žďár nad Sázavou, Žiželice.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Kolín je důležitým železničním uzlem nejen Středočeského kraje, prochází jím první i třetí železniční koridor. Kolín leží na těchto tratích: V Kolíně se nachází jedno nádraží a čtyři zastávky, z toho nejdůležitější je odbočná železniční stanice Kolín, jejíž staniční budova byla obnovena v rámci projektu Českých drah Živá nádraží. Na trati do Prahy leží železniční zastávka \"Kolín zastávka\", na trati do Pardubic železniční zastávka \"Kolín dílny\", na trati do Nymburka železniční zastávka \"Kolín-Zálabí\" a na trati do Ledečka železniční zastávka \"Kolín místní nádraží\". V Kolíně zastavují nebo z něj vyjíždějí mnohé dálkové železniční linky: Kolín se nachází v systému pražské příměstské dopravy Esko, vedou sem následující linky (\"pozn.: uvedena je stanice, ve které končí systém Esko, v závorce je uvedena cílová stanice vlaků\"):", "section_level": 2}, {"title": "Městská autobusová doprava.", "content": "Městská autobusová doprava v Kolíně existuje už od první republiky, je tvořena 11 linkami a v současné době ji zajišťuje společnost Okresní autobusová doprava Kolín", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "V Kolíně se nachází říční přístav a plavební komora.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kolín je město na východě Středočeského kraje ležící na řece Labi a obec s rozšířenou působností. Žije zde obyvatel a má rozlohu 35 km2 s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů, vlastní katastrální území Kolín má rozlohu 23,47 km. Kolín je důležitým železničním uzlem. Provozuje se zde průmysl chemický, automobilový, strojírenský, potravinářský, polygrafický a v neposlední řadě hutnický.", "tgt_summary": "Kolín (en ou ) est une ville de la région de Bohême-Centrale, en République tchèque, et le chef-lieu du district de Kolín. Sa population s'élevait à habitants en 2020.", "id": 525006} {"src_title": "Honoré de Balzac", "tgt_title": "Honoré de Balzac", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Honoré de Balzac se narodil v měšťanské rodině ve městě Tours ve francouzském departementu Indre-et-Loire. Jeho rodiči byli Bernard-François Balssa (1746–1829), jenž zbohatl za francouzské revoluce jako vojenský zásobovatel, a Anne-Charlotte-Laure roz. Sallambier (1778–1854), tedy o 32 let mladší než otec. Někdy mezi lety 1771 a 1783 dostal otec úřední povolení ke změně rodinného jména na \"Balzac\". Honoré měl dvě sestry, Laure provdanou de Surville (1800–1871) a Laurence provdanou de Montzaigle (1802–1825). Z jeho rodokmenu také vyplývá, že do manželství jeho rodičů se narodil již roku 1798 jeden chlapec, Louis Daniel Balssa (20. května 1798 – 22. června 1798), který však po necelém měsíci života zemřel. Od 22. června 1807 až do roku 1813 pobýval Honoré v internátu klášterní školy ve Vendôme, kde byl vychováván mnichy řádu oratoriánů. Později vystudoval v Paříži práva. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal tzv. \"černé\" dobrodružné romány, a to pod různými pseudonymy, nejčastěji jako \"Horace de Saint-Aubin\", které později zavrhl.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský a literární profil.", "content": "Balzac vyznával politický legitimismus, byl monarchistou s celoživotními snahami proniknout do vyšší (aristokratické) společnosti. Hojně navštěvoval pařížské salóny, například Jamese von Rothschilda. V roce 1825 například započal poměr s ovdovělou vévodkyní d'Abrantès, která byla o 15 let starší než on. Z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány na pokračování). Několikrát se také pokusil o sebevraždu. Když na tom byl finančně dobře, nakoupil akcie, ale zkrachoval. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Do dějin literatury vstoupil i jako legendární „dělník pera“, známý svou mimořádnou pracovitostí; kromě psaní románů působil takřka po celý tvůrčí život i jako novinář a kritik.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy k ženám.", "content": "Roku 1832 se Balzac prostřednictvím korespondence seznámil s hraběnkou Ewelinou Hańskou roz. Rzewuskou (1801–1882), dcerou rusko-polského šlechtice, provdanou za bohatého statkáře sídlícího poblíž Berdyčeva na Ukrajině. Nejprve Balzac obdržel dopis z Oděsy, podepsaný pouze slovem „cizinka“ (L'étrangère), ve kterém Hańská vyslovila svůj smutek nad cynismem a ateismem v románu \"Šagrénová kůže\" (\"La Peau de Chagrin\"). Spisovatel odpověděl na kritiku neznámé ženy formou inzerátu v listu \"La Gazette de France\", což byly jediné francouzské noviny, které se tehdy směly dovážet do Ruského impéria. Po výměně několika dopisů se Balzac se svou čtenářkou prvně setkal v září 1833 na břehu Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, kam Ewelina přicestovala se svým manželem. Další jejich setkání se uskutečnilo v prosinci 1833 v Ženevě. Podle životopisce Rogera Pierrota „obdržel Balzac odměnu za svou lásku“ poprvé dne 26. ledna 1834 ve vile Diodati v Cologny, tedy na stejném místě, kde mu vévodkyně de Castries dříve takovou přízeň odmítla. V roce 1833 měl Balzac krátkou aféru s Marií du Fresnay, vdanou ženou tehdy ve věku 24 let. Z tohoto vztahu se 4. června 1834 narodilo jeho jediné dítě, dcera Marie-Caroline du Fresnay. Marie-Caroline se později provdala a rozvedla, přitom zůstala bezdětná. Zemřela následkem automobilové nehody ve věku 96 let v Paříži. Ve své závěti ji Honoré de Balzac učinil svou dědičkou. Po její smrti přešlo toto dědictví na její synovce. Poté, co Ewelina Hańská v roce 1841 ovdověla, podnikl Balzac cestu za ní do Petrohradu (1843). Po dalších měsících společného pobytu v Paříži se vydal na Ukrajinu, několikrát navštívil Kyjev a pobýval také v Radyvylově.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta a manželství.", "content": "Teprve pár měsíců před svou smrtí, a to 14. března 1850, když byl spisovatel již těžce nemocný, se v Berdyčevě uskutečnil jeho sňatek s Ewelinou Hańskou. Balzacova nemoc se ještě zhoršila během dubnové cesty do Paříže. Tam Honoré de Balzac 18. srpna 1850 zemřel. V den jeho smrti jej navštívil Victor Hugo, jeho dlouholetý přítel, který také promluvil na spisovatelově pohřbu. Honoré de Balzac je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Po jeho boku je pochována i hraběnka Hańská, jeho manželka, která zemřela mnohem později, v roce 1882.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Ve svých dílech projevil Balzac smysl pro detail, měl velkou znalost prostředí i postav, které vytvořil. Snažil se popsat všechny typy lidí ve společnosti a jejich životní situace. Dokázal tak vystihnout morální vlastnosti lidí v tehdejší francouzské společnosti. Šlo mu o historii mravů (\"histoire des moeurs\"). Balzac je autorem rozsáhlého cyklu, který nazval \"Lidská komedie\" (La Comédie humaine). Tento cyklus, zobrazující francouzskou společnost na počátku 19. století, obsahuje 95 románů a povídek, z nichž většina vyšla v časopisech i knižně. Předmluva k tomuto monumentálnímu cyklu je manifestem realistického umění. Jádrem celého cyklu je volná trilogie románů \"Otec Goriot\", \"Ztracené iluze\", \"Lesk a bída kurtizán\". V \"Otci Goriotovi\" jsou poprvé obsaženy všechny základní rysy balzacovského románu. V něm vytvořil Balzac truchlivý příběh bohatého kupce, který nahromaděný majetek odkázal dcerám, jež ho poté opustily. Proto dožívá opuštěný a opovrhovaný. Významnou postavou románu je mladý Rastignac, jenž touží vyniknout a v honbě za penězi a mocí postupně ztrácí víru ve staré morální zásady. Další postavou je bývalý galejník Vautrin, který mladého muže vyvádí z iluzí. Pokračování nazvané \"Ztracené iluze\", označované často za „nejbalzacovštější“ román, je především příběhem venkovského básníka Luciena de Rubempré v Paříži, který se postupně stává bezcharakterním žurnalistou. Román \"Lesk a bída kurtizán\" trilogii uzavírá – popisuje výstřelky mužů z vysokých kruhů společnosti, jejich vztahy ke kurtizánám a vyznačuje se napínavým až dobrodružným dějem. Jednou z hlavních postav je opět Lucien de Rubempré. Některé z jeho románů a zejména povídek, inspirovaných poetikou středověkého romanopisce Rabelaise, byly pokládány za nemravnou četbu. Část Balzacova díla byla církví zařazena na Index zakázaných knih, především „všechny milostné příběhy\" (omnes fabulae amatoriae).", "section_level": 2}, {"title": "České překlady.", "content": "Českých překladů Balzacových děl je celá řada, i když všechny Balzacovy spisy do češtiny přeloženy nejsou. Zde uvádíme reprezentativní „Spisy Honoré de Balzaca\", které v edici „Knihovna klasiků\" postupně vycházely v nakladatelství Československý spisovatel, ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a v Odeonu (nakladatelství). Shora uvedené vydání Balzacových spisů v edici „Knihovna klasiků\" bylo rozvrženo do dvaceti svazků a zůstalo nedokončené (vyšlo jen 18 svazků). Původně mělo zahrnout i renesančně rozpustilé \"Žertovné povídky\" (také překládáno Rozmarné povídky, Šprýmovné povídky, \"Les Contes drôlatiques\", 1832–1837), ale k tomu již nedošlo. Spisy ostatně nebyly koncipovány jako úplný soubor Balzacových děl, takže řada jeho prací se do nich nedostala. Některé z nich však byly přeloženy do češtiny; významnější česká vydání uvádíme.", "section_level": 2}], "src_summary": "Honoré de Balzac [onoré d balzak] (20. května 1799, Tours – 18. srpna 1850, Paříž), byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu. Bývá považován za zakladatele kriticko-realistického románu. Balzacovým magnum opus je cyklus devadesáti pěti románů a povídek pod souborným názvem \"Lidská komedie\". Napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou, např. \"Šagrénová kůže\", rovněž součást \"Lidské komedie\" – v cyklu \"Filosofických studií\".", "tgt_summary": "Honoré de Balzac, né Honoré Balzac à Tours le ( prairial an VII du calendrier républicain) et mort à Paris le, est un écrivain français. Romancier, dramaturge, critique littéraire, critique d'art, essayiste, journaliste et imprimeur, il a laissé l'une des plus imposantes œuvres romanesques de la littérature française, avec plus de quatre-vingt-dix romans et nouvelles parus de 1829 à 1855, réunis sous le titre \"La Comédie humaine\". À cela s'ajoutent \"Les Cent Contes drolatiques\", ainsi que des romans de jeunesse publiés sous des pseudonymes et quelque vingt-cinq œuvres ébauchées. ", "id": 1714030} {"src_title": "Antičástice", "tgt_title": "Antiparticule", "src_document": [{"title": "Vznik antičástic.", "content": "Pár částice-antičástice může vzniknou při interakci jiných částic a může zaniknout anihilací, kdy se vytvoří ještě jiné částice. Jaké částice vznikají záleží od interagujících částic, například elektron a pozitron anihilují na záření gama, tedy kvanta elektromagnetického pole - fotony, neboť jejich interakce je primárně elektromagnetická. Pár proton-antiproton interagující silnou interakcí produkuje mezony, nejčastěji piony a jejich antičástice. Při těchto procesech však mohou vznikat i další netypické produkty, pokud se při srážce uvolní dostatečné množství energie (jak se to děje v urychlovači částic). Toto je důležitý jev využívaný v částicové fyzice. Antičástice vznikají i při jaderných reakcích (např. při beta plus rozpadu, kdy vznikají pozitrony).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Částice jsou základními stavebními prvky hmoty. Hmota, která je složena pouze z antičástic, se označuje jako antihmota. V pozorovaném vesmíru výrazně převažuje hmota nad antihmotou. Studiem tohoto nepoměru se zabývá kosmologie.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Existenci antičástic předpověděl Paul Dirac několik let před tím, než Carl D. Anderson v roce 1932 poprvé pozoroval pozitron v mlžné komoře.", "section_level": 1}, {"title": "Předpověď existence pozitronu.", "content": "Schrödingerova rovnice známá z klasické kvantové mechaniky není relativisticky invariantní. Bylo proto nutno zavést její zobecnění, nazývající se Klein-Gordonova rovnice Z této rovnice odvodil v roce 1928 Paul Dirac rovnici pro elementární částice se spinem 1/2, tzv. Diracovu rovnici. Jejím řešením však překvapivě byly i částice se zápornou energií a opačným elektrickým nábojem. Své výsledky Dirac publikoval a nalezené částice byly později ztotožněny s pozitronem. Ten byl experimentálně objeven Carlem Andersonem v roce 1932.", "section_level": 2}], "src_summary": "V částicové fyzice pro každou částici látky existuje antičástice, což je částice, která má stejnou hmotnost jako částice, ale hodnoty jiných charakteristik mají opačné znaménko, např. elektrický náboj, baryonové číslo, podivnost nebo izospin. ", "tgt_summary": "L'antiparticule est un type de particule du modèle standard de masse et spin égaux à ceux de la particule correspondante, mais de nombres quantiques opposés. ", "id": 1725337} {"src_title": "Právní jednání", "tgt_title": "Acte juridique", "src_document": [{"title": "Obsah a forma.", "content": "Obsah každého právního jednání tvoří jeho složky, které se dělí na podstatné, pravidelné a nahodilé. Podstatné (\"essentialia negotii\") jsou ty složky, bez nichž by šlo o neurčité právní jednání, jenž by vůbec neexistovalo (tzv. zdánlivé právní jednání). U typových smluv jsou vždy uvedeny v základních ustanoveních zákona, který danou smlouvu reguluje (). Naproti tomu složky pravidelné (\"naturalia negotii\"), např. ujednání o čase a místě plnění, se sice také obvykle vyskytují, ale na existenci právního jednání nemají žádný vliv. Stejně tak nahodilé složky (\"accidentalia negotii\"), které se ovšem objevují jen občas. Patří mezi ně podmínky, jejichž splnění ovlivňuje vznik, změnu nebo zánik práv – jestliže na splnění podmínky závisí, zda právní následky nastanou, jde o podmínku odkládací, naopak jestliže na jejím splnění závisí, zda už nastalé následky pominou, jde o podmínku rozvazovací (). Mezi podmínky lze zařadit i příkaz (\"modus\"), např. je-li vysloven v závěti (). Nahodilou složkou právního jednání je také doložení času (\"dies\"), kdy lze počátek i konec účinnosti právního jednání časově limitovat (). Z hlediska formy platí, že pro právní jednání lze zvolit jakoukoli formu, ledaže ji stanoví zákon nebo je určena předchozí dohodou účastníků. Zákonem je ústní forma stanovena např. pro uzavření manželství () a písemná, o niž jde i u elektronické komunikace, pro právní jednání, kterým se zřizuje, převádí, mění nebo ruší věcné právo k nemovité věci (). Pro některá právní jednání je dokonce stanovena přísná písemná forma v podobě veřejné listiny. Zákonem vyžadovanou formu je nutné dodržovat vždy, při změně už učiněného právního jednání ji lze nahradit pouze formou přísnější, zatímco dohoda účastníků by zde musela využití méně přísné formy výslovně vyloučit ().", "section_level": 1}, {"title": "Druhy právních jednání.", "content": "Právní jednání lze třídit podle různých kritérií:", "section_level": 1}, {"title": "Platnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neplatné nebo zdánlivé právní jednání.", "content": "Neplatnost právního jednání může být buď \"absolutní\", která nastává bez dalšího a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, nebo \"relativní\", jež je stanovena na ochranu určitého účastníka a kterou právě on musí namítnout, jinak je právní jednání považováno za platné (). Neplatnost ale podle staré zásady \"turpitudinem suam allegare non potest\" nemůže namítnout ten, kdo ji sám způsobil (). Absolutní neplatnost je zákonem stanovena pouze u právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, příp. pokud je plnění od počátku nemožné (). V ostatních případech jde o neplatnost relativní. Základním pravidlem při posuzování platnosti navíc je, že na každé právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné, než neplatné (). Neplatnost by tedy měla být výjimečnou, ovšem jestliže už nastane, nemá takové právní jednání žádné právní následky. Důsledkem je pouze právo na náhradu vzniklé škody (). Platí nicméně oddělitelnost právního jednání, takže právní následky nevyvolává pouze ta jeho část, které se důvod neplatnosti týká, pokud by ovšem bylo jednáno i bez ní (). Ve smlouvách to lze sjednat zvláště pomocí tzv. salvátorské klauzule. Nápravou neplatného právního jednání může také být: Od neplatného právního jednání je ale zapotřebí odlišovat právní jednání \"zdánlivé\", které pro právo vůbec neexistuje, resp. ke kterému se nepřihlíží (). Proto je také nelze zhojit, dodatečně schválit nebo přeměnit na jiné. Též se neuplatní náhrada škody jako u jednání neplatného, v úvahu by mohl přicházet jen institut předsmluvní odpovědnosti (). Kromě kogentních právních norem, které přímo stanoví, k jakému jednání se nepřihlíží, jde o zdánlivé právní jednání také v případě závad v náležitostech vůle. Aby právní jednání existovalo a bylo též platné, tj. aby založilo ty právní následky, jež jsou mu přisuzovány, musí totiž splňovat určité náležitosti (především na straně jednající osoby).", "section_level": 2}, {"title": "Náležitosti právního jednání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Náležitosti subjektu.", "content": "Právně může jednat jen ten, kdo je k tomu plně způsobilý – kdo má právní osobnost a dostatečnou míru svéprávnosti. Není-li jednající plně svéprávný, nebo trpí-li duševní poruchou, která ho činí v tomto ohledu neschopným, je jeho právní jednání neplatné (). Může jít např. o nezletilého, za kterého nebude jednat jeho zákonný zástupce a který ani od něj nebude mít udělen předchozí souhlas k danému právnímu jednání, jenž nebude přiměřené věku (). To, zda půjde o neplatnost absolutní, nebo pouze relativní, však zde bude záviset na tom, jestli v určitém případě došlo ke zjevnému porušení veřejného pořádku.", "section_level": 3}, {"title": "Náležitosti vůle.", "content": "Vůle je chápána jako vnitřní vztah jednajícího subjektu k následku, který je zamýšlen. Chybí-li taková vůle, o právní jednání nejde, resp. jde o zdánlivé právní jednání (). Proto právním jednáním není např. pouhá společenská úsluha, při níž chybí vůle se právně vázat. Vždy je také nutné, aby bylo jednáno svobodně. Právní jednání nemůže být činěno pod fyzickým donucením (\"vis absoluta\") nebo tzv. bezprávnou výhrůžkou (\"vis compulsiva\"); ovšem zatímco přímé fyzické donucení vůli zcela vylučuje a právní jednání je tak zdánlivé, psychické násilí zakládá jen jeho relativní neplatnost (). Vůle také musí být vážná, příslib učiněný žertem, při hře nebo v nadsázce žádné právní důsledky nemá, byť by měl jinak všechny znaky skutečného právního jednání (). Nevážná jsou i všechna simulovaná jednání, která např. mají zastřít jiné právní jednání – pak je právně relevantní jen to jednání, které mělo být zastřeno (). Vůle nakonec musí být omylu prostá, jednání v omylu ale zakládá relativní neplatnost pouze tehdy, týká-li se podstatné okolnosti jednání, tzn. takové, při jejíž pravdivé znalosti by jednáno nebylo. Výjimkou je omyl vyvolaný lstí, který má následky i ve vztahu k nepodstatným okolnostem (), naopak zjevné chyby v psaní nebo počtech nejsou platnosti nikdy na závadu ().", "section_level": 3}, {"title": "Náležitosti projevu vůle.", "content": "Další podmínkou existence právního jednání je, aby vůle byla projevena navenek. Není podstatné, jaké motivy jednajícího vedly, nepřihlíží se tedy k jakékoli jeho vnitřní výhradě. Vůli lze projevit výslovně (tzn. ústně, písemně, znakovou řečí apod.) či konkludentně (tzn. projev učiněný jinak než výslovně; patří sem i projev učiněný mlčky, jestliže nelze mít pochybnosti, co jednající chtěl projevem vyjádřit). Každý projev ale musí být dostatečně určitý a srozumitelný, nelze-li jeho obsah zjistit ani výkladem, jde opět o zdánlivé právní jednání (). Srozumitelností se přitom rozumí srozumitelnost obecná, takže je-li např. nějaký dokument v cizím jazyce, nečiní ho tato okolnost neplatným. Navíc je právně relevantní jen objektivní nesrozumitelnost pro každého, nikoli pouze pro někoho. Mezi náležitosti projevu vůle se řadí také forma jednání, avšak jen tehdy, je-li zákonem nebo dohodou stran předepsána, v opačném případě platí zásada neformálnosti. Je-li ovšem např. zvolena písemná forma, je podmínkou platnosti takového jednání podpis ().", "section_level": 3}, {"title": "Náležitosti předmětu.", "content": "Předmět jednání, to, čeho se dané jednání týká, musí být možný a dovolený. Z hlediska možnosti jde o to, zda je určité plnění v daném okamžiku fyzicky možné (nelze např. opatřit „modré z nebe“), pouhá zvýšená obtížnost uskutečnění ale neplatnost právního jednání nezakládá. Nedovoleností se pak rozumí, že plnění není možné ze zákonných důvodů. Např. český občanský zákoník obecně zakazuje jednat proti dobrým mravům a současně umožňuje, aby určité jednání bylo neplatné i na základě zvláštního zákona. Všechny tyto případy pak vedou k absolutní neplatnosti právního jednání, k níž soud přihlíží i bez návrhu, u protizákonného jednání ale jen za současného splnění podmínky zjevného narušení veřejného pořádku, jinak jde o neplatnost relativní ().", "section_level": 3}, {"title": "Účinnost.", "content": "Zatímco platnost právního jednání ovlivňuje, zda vůbec dojde k jeho právním následkům, na účinnosti závisí, kdy konkrétně a příp. v jakém rozsahu a vůči komu takové následky nastanou. Právní jednání nabývá i pozbývá účinnosti podle ustanovení zákona nebo podle dohody stran, nejdříve ale svou \"perfekcí\", tzn. dovršením, což u adresovaných právních jednání nastává nejdříve tehdy, když se projev vůle dostane do dispoziční sféry adresáta (). Např. pro uzavření smlouvy je zapotřebí nejen aby protistrana dostala nabídku (ofertu), se kterou souhlasí, ale aby její přijetí (akceptace) došlo také navrhujícímu. U nemovitých věcí zapisovaných do katastru nemovitostí se nicméně rozlišují účinky obligační, které se vztahují jen na vzájemnou vázanost smluvních stran, a věcněprávní, jenž působí vůči všem, kupř. zákon stanoví, že vlastnictví se zde nabývá nejdříve zápisem do tohoto veřejného seznamu (). V zájmu ochrany dlužníků zákon také umožňuje, aby se zkrácený dlužník dovolal ve vztahu ke své osobě relativní neúčinnosti právního jednání věřitele.", "section_level": 2}, {"title": "Výklad právních jednání.", "content": "Následky právního jednání závisí přirozeně též na tom, jak bylo interpretováno. Na rozdíl od výkladu právních předpisů zde ovšem zákon v zájmu právní jistoty stanoví jasná pravidla. Každé právní jednání se posuzuje především podle svého reálného obsahu, proto se také např. nepřihlíží k simulovanému právnímu jednání a platí to, které jím mělo být zastřeno. Úmysly či motivy jednajícího nejsou vždy relevantní, vychází se z nich jen tehdy, pokud je druhá strana znala nebo musela znát. Jinak se určitému projevu vůle přisuzuje význam, jaký obvykle mívá. Dalšími podpůrnými výkladovými prostředky je praxe, kterou už strany mezi sebou zavedly, resp. jejich předchozí i následné jednání (), při právním jednání jen mezi podnikateli se také musí brát v potaz obecné či odvětvové obchodní zvyklosti. Je-li při jednání použit výraz, který lze vykládat různě, vykládá se podle pravidla \"contra proferentem\" k tíži toho, kdo jej použil jako první. Ve styku s podnikatelem se takovým výrazům sice přisuzuje jejich obvyklý význam, nicméně při výkladu smlouvy je třeba vždy zvolit výklad příznivější pro spotřebitele (). Jestliže by ovšem ani pomocí výkladu nebyl zjištěn obsah jednání, k takovému neurčitému nebo nesrozumitelnému právnímu jednání by se vůbec nepřihlíželo, ledaže by bylo dodatečně vyjasněno ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Právním jednáním () svéprávná osoba nabývá práva a zavazuje se k povinnostem. Je projevem vůle člověka s právními následky, jde tedy o jednu z právních skutečností. Právně lze jednat konáním (\"komisivní jednání\") nebo opomenutím (\"omisivní jednání\"), může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (\"konkludentně\"). Svým obsahem a účelem musí právní jednání odpovídat dobrým mravům i zákonu. Jestliže je v rozporu s právem, jedná se o protiprávní jednání, jehož následkem je delikt. Nejčastějším projevem právního jednání obecně je ale smlouva. ", "tgt_summary": "En français, le terme d'acte juridique a deux sens : Afin de distinguer les deux, il est d'usage de reprendre les mots latins \"negotium\" pour le premier sens et \"instrumentum\" pour le second.", "id": 109648} {"src_title": "Fonologie", "tgt_title": "Phonologie", "src_document": [{"title": "Foném.", "content": "Hlavním zájmem zkoumání ve fonologii je foném – nejmenší zvuková jednotka, která odlišuje slova mezi sebou. Výslovnostní varianty fonému jsou alofony: V češtině se např. nerozlišují fonémy a („n“ ve slově \"náš\" proti „n“ ve slově \"banka\"), protože rozdíl mezi nimi nemůže měnit význam. Vyslovované a jsou proto považovány za alofony jediného fonému. Naproti tomu v angličtině tento rozdíl hraje roli, viz např. \"thin\" (tenký) vs. \"thing\" (věc). Alofonní výslovnost je především zájmem fonetiky, která sleduje, jak se to které slovo správně vyslovuje, proto ji musí zajímat i rozdíly, které význam nerozlišují.", "section_level": 1}, {"title": "Morfoném.", "content": "Fonologie také studuje zákonitosti, na jejichž základě dochází v daném jazyce k hláskovým změnám (alternacím) při ohýbání a odvozování slov (nestuduje však ohýbání slov samotné, to je předmětem zájmu morfologie). Např. měkčení /k/ na /ts/ (psáno ) při připojení přípony \"-e\" ke kmeni \"matk\" je způsobeno fonologickými pravidly češtiny. Množina všech fonémů, které se při ohýbání a odvozování střídají na stejné pozici daného morfému, se nazývá morfoném (morfofoném).", "section_level": 1}, {"title": "Distinktivní rysy.", "content": "Fonologie studuje rozdíly mezi jednotlivými fonémy i zvukové jevy na vyšší úrovni (tzv. suprasegmentální jevy). Pokud mají tyto jevy schopnost rozlišovat význam slov, označují se jako distinktivní rysy. Přítomnost a nepřítomnost (případně i stupeň) určitého rysu u fonémů vytváří fonologickou opozici. Příklady: Distinktivními rysy vytvářejícími v různých jazycích fonologické opozice mohou být např. délka samohlásek, délka souhlásek (dlouhá x krátká), znělost (znělá x neznělá), zaokrouhlenost (zaokrouhlená x nezaokrouhlená), otevřenost (otevřená x středová x zavřená), přednost (přední x střední x zadní), palatalizace (palatalizovaná x nepalatalizovaná), přízvuk, intonace a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Fonologická transkripce.", "content": "Přepis textu pomocí fonémů (který neodpovídá zcela přesně výslovnosti) se obvykle zapisuje mezi lomítka. Pro zápis jednotlivého fonému se používá znak odpovídající alofonu, který je považován za základní způsob výslovnosti: Fonetická transkripce se snaží o co nejpřesnější záznam výslovnosti, zapisuje se obvykle do hranatých závorek: Je-li třeba odlišit grafický zápis používaný v daném jazyce podle příslušných pravidel pravopisu, je možné umístit text mezi ostré závorky:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Fonologie vznikla začátkem 20. století v době tzv. krize fonetiky, která dávala v té době dosti přesný popis artikulace hlásek, který však přestával stačit potřebám jazykovědců. Nový pohled na hlásky a jejich funkci v jazyce naznačili někteří jazykovědci již na konci 19. století. Systematicky se však této problematice věnovali představitelé tzv. pražské školy ve 30. letech, zejména pak Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, který je považován za zakladatele fonologie. Jeho nedokončené dílo Základy fonologie vyšlo v roce 1939 (rok po jeho smrti). Obsahuje hlavní myšlenky fonologie, zejména definici fonému jako základní fonologické jednotky a popis systému fonologických opozic. Fonologie si v rámci lingvistiky získala vysokou prestiž. V 50. a 60. letech byly některé její metody (popis pomocí systému opozic) převzaty i do jiných společenských věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fonologie (fonémika) je lingvistická věda, která podobně jako fonetika zkoumá zvukovou stránku přirozeného jazyka. Na rozdíl od fonetiky ji však zajímají pouze zvukové rozdíly, které mají v daném jazyce nějakou funkci (schopnost rozlišovat význam). Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání.", "tgt_summary": "La phonologie est la branche de la linguistique qui étudie l'organisation des sons au sein des différentes langues naturelles. Elle est complémentaire de la phonétique, qui s'intéresse aux sons eux-mêmes, indépendamment de leur emploi. La phonétique s'intéresse aux sons en tant qu'unités acoustiques produites par un mécanisme physiologique ; la phonologie, aux sons en tant qu’éléments d'un système.", "id": 375524} {"src_title": "Řečtina", "tgt_title": "Grec", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí dosud nerozluštěného lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris, po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk. Další zachované doklady o podobě řečtiny pocházejí z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka, zejména Homérovy básně, psané v iónském dialektu. Literární památky ze 6. až 4. století př. n. l. dokládají klasickou řečtinu, jejíž attická forma se i dnes vyučuje jako starořečtina. Ani klasická řečtina totiž neměla jednotnou podobu, nýbrž vyskytovala se v různých dialektech. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:", "section_level": 1}, {"title": "Helénismus.", "content": "Po pádu athénské demokracie nastává období helénismu (konec 4. století př. n. l. – 3. století n. l.), kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. \"koiné dialektos\" – obecný řecký jazyk, stručně koiné, dnes nazývaný \"dhimotikí ghlósa\". Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický (důrazový), zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky (diftongy) se proměnily v jednoduché samohlásky (monoftongy). Tato výslovnost se už blíží novořečtině. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (tj. některé gramatické významy se začaly vyjadřovat pomocí zvláštních slov místo změnou tvaru slova, např. u sloves se řada časů vyjadřuje opisy), ve skloňování dochází k redukci pádů atd. Tato zjednodušená \"koiné\" se v důsledku výbojů Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.) rozšířila jako úřední i obecně komunikační jazyk (tzv. lingva franka) po celém východním Středomoří a řeckých osadách v Itálii. V tomto jazyce byl napsán Nový zákon a stal se tak i jazykem křesťanských církví. V Římě se řečtina dlouho užívala jako jazyk vzdělanců, kteří se i v této době snažili udržovat klasickou attičtinu (atticismus).", "section_level": 2}, {"title": "Střední řečtina.", "content": "Po rozdělení a pádu západní Římské říše (476) se řečtina stala jedinou úřední řečí východní říše a pozvolna vytlačila latinu. Po ztrátě latinsky mluvících zemí na Balkáně se z Východní říše stala Byzanc, která od poloviny 7. století prodělala jistou kulturní krizi. Došlo k úpadku měst, gramatického vzdělávání a elit. Když se zde literární tvorba začala koncem 8. století oživovat, byla to už řečtina spíše hovorová a velmi blízká novořečtině.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes četné přejímky z jiných jazyků (turečtina, italština, angličtina, francouzština aj.) tvoří většinu slovní zásoby dnešní řečtiny původní řecká slova.", "section_level": 2}, {"title": "Pravopis a výslovnost.", "content": "Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl). Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezentujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. Έ). Základní pravidla čtení pro novořečtinu: Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod. Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. \"ja afto\" (για αυτό) → \"j' afto\" (γι' αυτό) (\"pro to\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Řečtina ( – \"ellinikí (glóssa)\", tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – \"elliniká\", tj. řečtina) je indoevropský jazyk používaný autochtonním obyvatelstvem především v Řecku, na Kypru a v částech Turecka, a dále v některých emigračních zemích, jako je Austrálie, Spojené státy, Kanada aj. Novořečtina čili současná řečtina se přímo vyvinula ze starořečtiny. Řečtina tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny a vedle aramejštiny a čínštiny je jazykem s nejdelší zachovanou literární tradicí.", "tgt_summary": "Le grec (en ) est une langue hellénique, seule survivante de cette famille. Sous sa forme moderne et démotique (νέα ελληνικά, δημοτική), il a aujourd'hui de locuteurs, principalement en Grèce et à Chypre mais aussi dans les communautés de la diaspora ou minoritaires d'autres pays (Turquie, Italie, Bulgarie, Ukraine, Macédoine du Nord, Hongrie, Roumanie, Moldavie, Géorgie). Il existe également une langue grecque liturgique (Ακολουθική Ελληνική), uniquement employée dans certaines grandes cérémonies religieuses commémoratives, notamment par le patriarcat œcuménique de Constantinople. Cette langue utilise généralement, et depuis l'antiquité, l'alphabet grec pour son écriture.", "id": 1532318} {"src_title": "Solanin", "tgt_title": "Solanine", "src_document": [{"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Vyskytuje se v některých lilkovitých rostlinách například v bramborách či rajčatech. Solanin nacházíme ve všech částech rostliny, v listech, plodech, kořenech i hlízách. Solanin se vyvinul jako přirozená ochrana rostlin před škůdci, má fungicidní a insekticidní účinky. Bramborové hlízy vystavené světlu zelenají (zvyšuje se koncentrace neškodného chlorofylu), ale zároveň se v zelených částech zvyšuje i koncentrace solaninu jako přirozená ochrana před okusováním hlíz, které se dostaly na povrch půdy. Zelené části brambor by tak měly být před konzumací odstraněny. Neexistuje však jednoznačná spojitost mezi stupněm zelenání hlíz a obsahem solaninu v nich obsaženém.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ve formě soli s kyselinou chlorovodíkovou (solaninhydrochlorid), která je rozpustnější, se používá v zemědělství k postřikům jako insekticid. V minulosti byl používán jako prostředek k léčbě bronchitidy, astmatu a epilepsie. Jako anticholinergenní činidlo může pomáhat při potlačování projevů rýmy a kašle. V poslední době jsou však tyto efekty zpochybňovány.", "section_level": 1}, {"title": "Toxický účinek.", "content": "V laboratorních podmínkách je uváděna jako dávka LD50 při orálním podání u krys 590 mg/kg tělesné hmotnosti. Projevem otravy je nejprve zrychlení tepové a dechové frekvence, pak ztráta vědomí přecházející v kóma. V trávicím traktu způsobuje poškození sliznice v žaludku a dvanáctníku, s možným krvácením a otoky; obvykle je otrava doprovázena křečemi v žaludku a průjmem. Teratogenita ani karcinogenita solaninu nebyly prokázány. Maximální povolená koncentrace v konzumních bramborách je podle hygienických norem 200 mg/kg hlíz. K jejímu překročení dochází zcela ojediněle, neboť odrůdy s vysokým předpokladem syntetizovat tento toxin jsou cíleně vyřazovány z pěstování. Běžné koncentrace solaninu v bramborách na českém trhu činí asi 20-150 mg/kg hlíz. Koncentrace se zvyšuje při dlouhodobém skladování, zejména v době, kdy v jarních měsících skladované hlízy klíčí. Maximální koncentrace je v okolí oček nebo klíčků. Přestože je solanin jen slabě rozpustný, přechází při vaření část solaninu do vody; proto se nedoporučuje v jarních měsících slité vody po vaření brambor používat dále ke kuchyňským účelům (např. k přípravě česnekové polévky). Při dlouhodobém zpracování na vysokou teplotu, zejména při smažení brambor, se solanin deaktivuje, přestože jinak alkaloidy solaninového typu jsou za podmínek běžného kuchyňského zpracování značně stabilní. Koncentrace solaninu v pokrmech se rovněž výrazně sníží, jsou-li brambory zbaveny nejen slupky, ale i 2 až 3 mm povrchu hlízy pod slupkou, kde je koncentrace alkaloidů nejvyšší. Údajně hlášené případy otravy dětí solaninem při okusování syrových hlíz nejsou potvrzeny; spíše k nim může docházet při požití plodů rostliny. Historická data však zachycují i několik vážných, snad i smrtelných otrav, ke kterým došlo při konzumaci pokrmů připravených z naklíčených brambor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solanin, přesněji α-solanin, je toxický glykoalkaloid. V čistém stavu je to bílá krystalická látka s jehličkovitými krystalky, silně hořké chuti, špatně rozpustná ve vodě. Její molekula se skládá z cukerné složky, trisacharidu solatriosy, a z vlastního steroidního alkaloidu solanidinu.", "tgt_summary": "La solanine est un glycoalcaloïde présent, comme la chaconine, dans de nombreux légumes de la famille des Solanacées. Elle appartient à la famille chimique des saponines. ", "id": 45363} {"src_title": "Vznětový motor", "tgt_title": "Moteur Diesel", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Do spalovacího prostoru se nejprve nasává vzduch (sání) při tlaku 0,08–0,085 MPa. Po uzavření sacího ventilu se nasátý vzduch stlačuje (komprimuje), píst se pohybuje směrem k horní úvrati, jeho teplota roste na 550–800 °C a tlak stoupá na cca 3 až 4 MPa (při kompresním poměru okolo 1÷14 až 20). Před horní úvratí je tryskou do válce vstříknuta čerpadlem pod tlakem (10–25 MPa, při použití Common rail, nebo PD (Pumpe Düse) 100–200 MPa) přesně odměřená dávka paliva (obvykle nafta či stlačený zemní plyn), která je jemně rozprášena. Palivo začne hořet samovznícením ve vzduchu ohřátém kompresí. Ve fázi expanze je pak vzniklý tlak převeden na mechanickou práci, (adiabatický děj). V poslední fázi (výfuk) se otevírá výfukový ventil a spaliny jsou vytlačeny do výfuku, (izobarický děj). Palivo se může vstřikovat do válce (přímý vstřik), ale z důvodu tvrdého chodu se u menších motorů často vstřikuje do předkomůrky (komůrkové motory). Tím se utlumí rázy a někdy zlepší spalování, ale ztráty prouděním plynů a zvětšením spalovacího prostoru snižují termodynamickou účinnost motoru.", "section_level": 1}, {"title": "Zvyšování výkonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přeplňování.", "content": "Vznětové motory jsou často vybavovány kompresorem, nejčastěji – takřka výhradně turbodmychadlem. Takto vybavené motory se označují jako přeplňované. Přeplňování umožňuje lépe využít spalovací prostor. Více vzduchu umožní spálit více paliva a při stejném objemu zvýšit výkon motoru o 30 a více procent. Záleží na velikosti plnícího tlaku – výkon ve srovnání s motorem nepřeplňovaným může být i více než dvojnásobný. Tepelná účinnost motoru se obvykle také zvyšuje. Zároveň lze účinněji chladit spalovací prostor větším překryvem otevření ventilů během přechodu z výfuku do sání (horké spaliny jsou „vyfouknuty“ plnicím vzduchem). U motorů přeplňovaných turbodmychadlem se využívá energie plynů, které by jinak již jen bez užitku volně unikly výfukem. Turbodmychadlo je poháněno odtokem spalin z motoru, proto přináší efekt jen ve vyšších otáčkách, kdy je rychlost spalin dostatečně vysoká. Mechanický kompresor, poháněný přímo motorem, má podobný efekt, a to již v nízkých otáčkách, protože je poháněn mechanicky – převodem od klikového hřídele. Je to ale na úkor výkonu. Setkáme se s ním především u starších konstrukcí dvoudobých motorů, kde byl pro rozběh motoru nezbytný. Konstrukčně je obvykle proveden jako Rootsovo dmychadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Systém vstřiku paliva.", "content": "Pro zvýšení výkonu motoru, lepší průběh kroutícího momentu a nižší emise se používají elektronicky řízené systémy vstřiku paliva: Čerpadlo - tryska či Common rail. Je u nich dosahováno přesnější dávky paliva, je možné vstříknout více menších dávek během jedné doby než u klasického vstřikování paliva. Injektory umožňují vstřikovat až 7 krát během zmiňované doby, nicméně v praxi se nesetkáváme s plným využitím této funkce. Zpravidla můžeme rozdělit vstřiky do těchto kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Vznětové motory pohánějí dopravní stroje (plavidla, lokomotivy, automobily, zemědělské stroje). Svého času sloužily i v letecké dopravě. Stacionární vznětové motory se využívají pro pohon strojů, které nemají pevný přívod elektrického proudu, případně jako pohon elektrických generátorů (diesel agregáty). Velký význam mají u speciálních stavebních a zemědělských strojů a u vojenských mobilních mechanismů. Velké (lodní či lokomotivní) motory bývají konstruovány jako víceválcové a bývají pomaluběžné. Platí zde přibližně úměra: čím větší vznětový motor, tím nižší jmenovité otáčky. Otáčky se u velkých motorů pohybují řádově ve stovkách otáček za minutu. Největší lodní motory se staví jako řadové, jsou dvoudobé a mají křižákové uspořádání klikového mechanismu.", "section_level": 1}, {"title": "Znečišťování ovzduší.", "content": "Staré dieselové motory nebyly vybaveny katalyzátorem a jejich výfukové plyny obsahují mj. množství malých prachových částic (sazí) vznikajících nedokonalým spalováním nafty. Proto jsou významným zdrojem znečištění ovzduší. Katalyzátorem mohou být vybaveny vozy splňující emisní normu Euro IV a vyšší (technologie SCR), nebo jsou vybaveny filtrem pevných částic DPF (technologie EGR).", "section_level": 1}, {"title": "Aféra Dieselgate.", "content": "Po roce 2017 je snaha o ukončení prodejů osobních automobilů se vznětovým motorem kvůli aféře Dieselgate. Do velkých německých měst je zákaz vjezdu do emisní normy Euro 3.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kombinace nafty s benzínem.", "content": "Mazda vyvíjí motor označený SPCCI, který je principem vznětový, ale spaluje benzín a k ovládání momentu vznícení směsi používá zapalovací svíčku. Wisconsinská univerzita nyní představila motor, který spaluje benzín i naftu zároveň. Říká mu RCCI – „Reactivity Controlled Compression Ignition“, tedy „reaktivitou kontrolované vznícení kompresí“. \"Reaktivita\" popisuje schopnost paliva samovznícení za vysokých teplot (při kompresi). Řízení reaktivity označuje poměr mísení vysoce reaktivního s nízkoreaktivním palivem. Nízkoreaktivní palivo může být benzín, ethanol nebo zemní plyn. Vysoce reaktivní je nafta. Do spalovací komory je nasána směs vzduchu s benzínem. Nafta je vstříknuta posléze kvůli promíchání směsi. Druhý vstřik pak obohatí směs na úroveň potřebnou k samovznícení. Poměry směsi určuje řídící jednotka na základě zatížení. Jestliže dnešní vznětové motory mají účinnost 40%, dosahuje RCCI motor při ideálních podmínkách až 60%. Kombinace dvou paliv vede ke složitosti motoru, což je zatím překážka běžnému nasazení. Umožňuje však využít výhody benzínového motoru (ekologie) a vznětového (kroutící moment, účinnost).", "section_level": 2}], "src_summary": "Vznětový motor, běžně také nazývaný dieselový motor, naftový motor, Dieselův motor či zkráceně jen diesel, je druh pístového spalovacího motoru s vnitřním spalováním. ", "tgt_summary": "Le moteur Diesel, appelé également moteur à allumage par compression, est un moteur à combustion et explosion dont la mise en rotation est provoqué par l'injection de carburant dans la chambre de combustion et par un phénomène d'auto-inflammation lié aux températures élevées dans la chambre de combustion. Celles-ci sont atteintes grâce à un fort taux de compression (rapport volumétrique de ), permettant d'obtenir une température de. Pour le démarrage des petits moteurs, des bougies de préchauffage sont souvent utilisées pour permettre un meilleur démarrage à froid, en créant un point chaud dans la chambre de combustion. Pour les moteurs de bateaux et les gros moteurs fixes à fioul lourd, on chauffe celui-ci à haute température pour permettre le démarrage. ", "id": 1368400} {"src_title": "Bionika", "tgt_title": "Bionique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento relativně mladý interdisciplinární vědní obor vznikl na přelomu 50. a 60. let především zásluhou kvalitativně nového rozvoje v biologii, který byl umožněn prudkým vývojem technických věd po druhé světové válce. Nemůžeme si ovšem myslet, že když se v roce 1956 konala první konference mající na programu zhodnocení využití biologických poznatků v technice a když se o dva roky později poprvé objevuje pro nový vědní obor pojmenování bionics, že se bionika zrodila jen tak ze dne na den během pouhých několika let. Lidé samozřejmě již odedávna pozorovali přírodu, která je obklopovala, a nacházeli v ní inspiraci. Napodobování živých organismů technickými konstrukcemi mnohem dříve před tím než bionika vůbec vznikla lze najít v letectví či ve stavitelství. Zde stačí jmenovat například legendárního Leonarda da Vinciho a jeho létající stroj inspirovaný netopýrem z počátku 16. století či pro stavitelství tak významnou stavbu, jakou je „Crystal Palace“ (česky Křišťálový palác) v Londýně z let 1850 až 1851 (viz obr. 1). Autor této pozoruhodné stavby, Sir Joseph Paxton, se nechal při jejím návrhu inspirovat studiem listů viktorie královské - obrovského leknínu, jehož listy dosahují průměru až přes dva metry a jejichž žebrovitá struktura jim propůjčuje vysokou nosnost a odolnosti proti poškození. Vznikla tak nejen proslulá střešní konstrukce budovy, ale zrodil se nový způsob stavění pomocí montážních panelů. Nicméně tyto technické konstrukce inspirované přírodou byly spíše věcí náhody než nějakého cílenějšího úsilí. První již skutečně bionické studie a myšlenky se objevují až v první polovině dvacátého století. Jmenujme například práce G. Lilienthala „Biotechnika létání“ (1925) (a neméně významný průkopník jeho bratr,Otto Lilienthal) nebo A. Niklitschenka „Technika živého“ (1940). Prvním, kdo problematiku bioniky poměrně široce rozpracoval, byl ovšem R. H. Francé ve svých pracích „Technické výkony rostlin“ (1919) a „Rostlina jako vynálezce“ (1920). Francé pro svůj „nový vědní obor“ zvolil pojmenování „biotechnika“ a snažil se jej náležitě propagovat, ovšem jeho práce zůstaly nepovšimnuty. Teprve po druhé světové válce se zájem o bionickou problematiku začíná zvyšovat. Velký kus práce v popularizaci bioniky odvedl především Max O. Kramer, který se zabýval studiem kůže delfínů. Při svém výzkumu zjistil, že kůže delfína má speciální strukturu, která delfínovi umožňuje pohlcovat část energie turbulentního proudění a při plavání tak výrazně snížit odpor protisměrně proudící vody. Po důkladných studiích přikročil Kramer v roce 1956 k praktickým pokusům se speciálními potahy na ponorky a dosahoval s nimi až padesátiprocentního snížení třecího odporu. Jeho práce je významná především tím, že usiloval o aplikaci principu a ne o vytvoření přesné kopie kůže delfína. Bylo mu totiž jasné, že plně kopírovat stavbu kůže delfína nelze a že je nutné využít především principu, který příroda nabízí. Zrodila se tak v podstatě hlavní koncepce bioniky - studiem živé přírody nacházet vhodná principiální řešení a na jejich základě vytvořit vhodné technické zařízení. Definitivně se bionika zařadila do systému věd díky neúnavné práci vědců z Aeronautical Systems Division vedených Johnem Keto. Tito vědci společně s několika dalšími uspořádali v roce 1956 první výše zmiňovanou vědeckou konferenci zaměřenou na zhodnocení možností využití biologických poznatků v technické praxi a již v roce 1957 byly pak vytyčeny hlavní výzkumné cíle nového vědního oboru a byly určeny způsoby práce v této nové vědní disciplíně. V roce 1960 pak dochází na prvním bionickém sympoziu za účasti více než 700 delegátů k oficiálnímu zrodu bioniky.", "section_level": 1}, {"title": "Náplň bioniky.", "content": "Hlavní náplní bioniky je vytvořit velmi úzkou vzájemnou vazbu mezi biologií a technikou s přirozenou vazbou na další hraniční obory biologie. Tato vzájemná vazba umožňuje jednak pomocí biologie a jí příbuzných vědních oborů rozvoj v technických vědách, ale také využitím inženýrských metod a postupů pokrok ve vědách biologických. Bionika má tedy umožňovat především úzký vzájemný kontakt při poznávání zákonitostí živé a neživé přírody a zajistit oboustranně výhodné využití výsledků tohoto výzkumu. Dnes se soustřeďuje především na studium živých struktur a procesů probíhajících v těchto strukturách, jako na podněty pro budoucí technické aplikace. Takto získané poznatky systematicky shromažďuje a využívá je v průmyslové výrobě buď formou nových výrobních procesů nebo přímo formou nových konkrétních výrobků.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Ze systematického hlediska můžeme bioniku rozdělit na bioniku: Úkolem obecné bioniky je především vyhledávat ty biologické struktury a procesy, které by mohly mít význam jako podnět pro realizaci technických a technologických zařízení, bez ohledu na to, zda je daný biologický systém již dostatečně znám a prozkoumán. Obecná bionika tedy především studuje všechny dosud poznané rostlinné a živočišné druhy a vyhledává nejnadějnější biologické principy. Při tomto studiu spolupracuje s mnoha dalšími biologickými vědami, jako je cytologie, histologie, fyziologie a další. Systematická bionika systematicky zpracovává a třídí poznatky obecné bioniky. Velmi často také zpracovává informace a dokumentaci o problematice bioniky jako celku. Poznatky získané obecnou bionikou jsou většinou tříděny podle oborů použití a podle tematických skupin (např. na systémy aktivního a pasivního létání, tvarové profily organismů, submikroskopické struktury apod.) Specificky použitá bionika již zajišťuje pro jednotlivé obory podrobné studium podnětů, vypracování modelů či prototypů výrobků. Dále pak zajišťuje v těchto jednotlivých oborech rozvíjení vhodných metod pro zpracování bionických poznatků. Zároveň shromažďuje požadavky průmyslu a předává je dále obecné bionice.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Bionicky rozšíření/vylepšení lidé, u nichž by elektronické či mechanické součástky tvořily část jejich těl, se dosud vyskytovali pouze v sci-fi, nicméně už dnes jsou lidé s endoprotézou, naslouchátkem (kochleární implantát) nebo srdečním stimulátorem. 24. srpna 1998 na sebe upozornil Kevin Warwick, profesor kybernetiky při univerzitě v Readingu, když si nechal pod kůži vložit radio-identifikátor RFID a prohlásil o sobě, že je kyborg. Experimentální kybernetické protézy již existují, ale především jejich hmatové možnosti jsou výrazně horší než schopnosti přirozených končetin. Potíž je s tzv. neurálním rozhraním, kdy naše dnešní technika sice už do určité míry je schopná číst signály z těla, z nervů, ale informační vzruchy do ní, zpět do těla, ještě neposkytuje: Napojení elektroniky na neurony a tímto poskytování nové zpětné vazby a vjemů do mozku zůstává stále nevyřešenou technologickou výzvou. aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bionika je hraniční obor, systematicky zaměřený na uplatňování poznatků ze stavby a funkcí živých organismů a jejich struktur při vývoji nových technologií. Teda spáji biologi s technikou.", "tgt_summary": "La bionique est la science qui recherche, chez les plantes et les animaux, des modèles en vue de réalisations techniques. Elle se base sur l'étude des systèmes biologiques (biomécanique en particulier) pour développer (par biomimétisme éventuellement) des systèmes non biologiques susceptibles d'avoir des applications technologiques.", "id": 816356} {"src_title": "Štít", "tgt_title": "Bouclier (arme)", "src_document": [{"title": "Vývoj štítu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké a antické štíty.", "content": "Zprávy o starověkých štítech jsou velice kusé. Používaly se povětšinou velké štíty chránící celého bojovníka. Takové štíty, obvykle hranaté a zhotovené z dřevěných desek nebo proutí používali sumerští, babylónští, asyrští či perští bojovníci. Těmito velkými štíty byli v Mezopotámii chránění například lučištníci. Každý lučištník měl proto k dispozici štítonoše. Z Babylonu je také doložen menší bronzový kuželovitý štít. Staří Egypťané používali menší štíty listovitého nebo kapkovitého tvaru, zhotovené zpravidla z hovězí kůže. Indičtí bojovníci používali menší kruhové štíty z kůže nebo kovu, zpevněné kolem středu čtyřmi kovovými puklicemi. Řecké těžkooděnecké štíty byly kulaté, chránící bojovníka do pasu, obvykle vyrobené z bronzu nebo ze dřeva potaženého měděným plechem s velice složitým tepáním na přední straně. Lehkooděnci používali i lehký štít \"pelte\" měsícovitého tvaru. U římských štítů jsou doloženy dva základní typy a to štít obdélníkový, vypouklý, zvaný \"scutum\", používaný legionáři a štít oválný (převzatý od Keltů), který používaly pomocné sbory a jízda. Keltské štíty byly oválné nebo kulaté, vyrobené ze dřeva a vyztužené podélným žebrem a ve středu zesílené kováním. Podobné, vštěinou kulaté štíty zesílené kováním používali také Germáni, jejich štíty měly často ve středu kovový hrot.", "section_level": 2}, {"title": "Středověké štíty.", "content": "Evropské středověké štíty lze v zásadě rozdělit na jezdecké a pěší. Zatímco u těch prvních vývoj vedl (u pohyblivých bojovníků) k postupnému zmenšování, u těch druhých byl trend spíše opačný. Raně středověké pěší štíty byly převážně kruhového tvaru, s puklicí uprostřed, ať už ploché (Vikingové) nebo vypuklé (Frankové). Jezdecké štíty toho období byly také převážně kruhové, občas oválné. Od 11. století se objevuje mandlovitý tvar štítů. Byly vyrobeny ze dřeva potaženého surovou kůží nebo několika vrstvami plátna a někdy měly středovou kovovou puklici a kování na hranách. Pěší štít postupně převzal tvar štítů jezdeckých. Koncem 12. století zanikla u mandlových jezdeckých štítů horní zaoblená hrana a štít dostal tvar sférického trojúhelníka, bez středové puklice upevněný k ruce bojovníka vázáním, který se postupně zmenšoval a ve 14. století kryl jezdce pouze do pasu. Na některých vyobrazeních z počátku 13. století můžeme sice ještě vidět kapkovitý tvar štítu, ale obecně lze říci že od druhé čtvrtiny 13. století byl tvar štítu víceméně ustálený. Ve Velislavově bibli se však objevují zobrazení jízdních bojovníků kryjících se eliptickými štíty a v oblasti Porýní jsou známky užívání oválných štítů u jízdy ještě kolem roku 1340. V 15. století získal štít tvar na výšku postaveného obdélníka s výřezem na pravé straně (z pohledu jezdce) do kterého zakládal jezdec při útoku kopí. Pěší štíty se v tomto období ubíraly dvěma různými směry. Na jedné straně to byly pěstní štítky a na druhé straně velké štíty zejména pro ochranu střelců, tzv. bojové pláště a pavézy. Po 15. století jezdecké štíty téměř vymizely. Za zmínku stojí pouze lehké dřevěné štíty používané lehkou jízdou tzv. \"litevské pavézy\" a tarče, používané zejména při turnajích. Naproti tomu u pěchoty se i nadále zachovalo používání pavéz a objevil se nový a ještě větší typ štítu, tzv. \"taras\", který sloužil především pro střelce z palných zbraní. V průběhu 16. století štíty z výzbrojí evropských armád vymizely a poslední jednotkou která je používala byli za třicetileté války rondašíři. Tato jednotka se však v boji příliš neuplatnila tak byli rondašíři záhy zrušeni. I v Evropě se objevovaly zajímavé konstrukce štítů (např. obranně-útočný \"hakenschild\"), které však měly obvykle velmi omezené využití.", "section_level": 2}, {"title": "Dnes.", "content": "Dnes jsou štíty používány policejními a armádními jednotkami. Pořádkové jednotky používají průhledné štíty jako ochranu před davem. Jednotky zvláštního určení používají tzv. balistické štíty, jako ochranu před střelbou protivníka, například při průchodu různými chodbami či dlouhými odkrytými prostory. Tyto štíty bývají přizpůsobeny použití v často nepříznivých světelných podmínkách a proto na nich bývá též upevněno světlo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Štít je obranný prostředek sloužící k odrážení úderů a osobní ochraně vojáků. Štít se drží v ruce. Existují i jiné obranné prostředky, používané ke stejnému účelu – např. brnění, drátěná košile nebo neprůstřelná vesta, ty se však oblékají. I když je štít primárně ochranný prostředek, díky možnosti se štítem aktivně pracovat můžou být zejména lehčí typy štítů použity i k útoku nebo k aktivní obraně. ", "tgt_summary": "Le bouclier est l'arme défensive la plus ancienne et destinée à parer une attaque. Il est connu au moins depuis l'époque sumérienne (, en Mésopotamie) et sera utilisé en occident jusqu'au, quand les armes à feu individuelles se généraliseront, rendant celui-ci obsolète. ", "id": 2312435} {"src_title": "Botanická nomenklatura", "tgt_title": "Nomenclature botanique", "src_document": [{"title": "Kód pro plané rostliny.", "content": "Mezinárodní kód nomenklatury řas, hub a rostlin je celosvětově platný a závazný systém pro tvorbu a publikování jmen taxonů rostlin a hub. Každých 6 let vychází nová verze, platná je vždy ta nejaktuálnější. Použití jmen taxonů se určuje pomocí nomenklatorických typů. Pojmenování taxonů je založeno na prioritě publikace, platí nejstarší platně publikované jméno. Každý taxon v určitém vymezení, postavení a hierarchické úrovni může mít jen jedno jméno – nejstarší, které je v souladu s pravidly (výjimky ve zvláštních případech – konzervace). Za počátek \"\"starting point\"\" botanické nomenklatury se považuje Linného dílo \"Species plantarum\" z roku 1753, jména rostlin publikovaná před tímto dílem se neberou v úvahu. Pro mechy je jako \"\"starting point\"\" stanoveno Hedwigovo dílo \"Species muscorum frondosorum\" z roku 1801. Vědecká jména jsou považována za latinská bez ohledu na jejich jazykový původ. Objeví-li botanik nový druh, popíše jej v některém vědeckém časopise, stanoví mu jméno a typovou položku, Popis obsahuje tzv. \"diagnózu\" nebo odkaz na ni: uvedení hlavních diagnostických znaků, ideálně odlišení od nejpodobnějších známých taxonů. Musí být jedinečná, psaná latinsky mezi 1.1.1935 a 31.12.2011, latinsky nebo anglicky od 1.1.2012. Zjistí-li se časem, že se vědec zmýlil a popsal již známý druh, provede se synonymizace a platí starší jméno. Zajímavostí je, že v současnosti není dovoleno pojmenovat rostlinu po sobě, ale lze ji pojmenovat po jiném kolegovi.", "section_level": 1}, {"title": "Kód pro pojmenování kulturních rostlin.", "content": "Mezinárodní kód nomenklatury kulturních rostlin - International code of Nomenclature of Cultivated Plants - ICNCP - určuje pravidla tvorby jmen cultonů - skupin kultivarů, linií křížení a kultivarů pěstovaných zemědělských plodin a okrasných rostlin. Kód spravuje International Society for Horticultural Science (ISHS).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomické jednotky.", "content": "říše (regnum) – podříše (subregnum) – kmen (phylum) – podkmen (subphylum) – oddělení (divisio) – pododdělení (subdivisio) – třída (Classis) – podtřída (subclassis) – řád (ordo) – podřád (subordo) – čeleď (familia) – podčeleď (subfamilia) – skupina (tribus) – podskupina (skupinka, subtribus) – rod (genus) – sekce (část, sectio) – podsekce (částka, subsectio) – druh (species) – poddruh (subspecies) – odrůda (varieta – varietas) – pododrůda (subvarietas) – forma (tvar, forma) – podtvar (subforma) – lusus ICNCP", "section_level": 1}], "src_summary": "Botanická nomenklatura označuje názvosloví rostlin a řídí se mezinárodně uznávanými pravidly. Základem botanické nomenklatury je binomická nomenklatura, jejíž základy vytvořil Carl Linné. Botanická nomenklatura je nezávislá na zoologické a bakteriologické.", "tgt_summary": "La nomenclature botanique est une discipline non scientifique de droit botanique qui a pour objet d'édicter les règles permettant de former les noms de taxons des organismes « considérés comme plantes », et de déterminer leur priorité relative lorsque plusieurs d'entre eux sont en concurrence. ", "id": 2318774} {"src_title": "Orcus (planetka)", "tgt_title": "(90482) Orcus", "src_document": [{"title": "Orbitální charakteristiky.", "content": "Orcus je typickým exemplářem z řad plutín, což jsou tělesa, jejichž oběžné dráhy jsou v rezonanci 2:3 s drahou Neptunu. Orcusova orbita je tvarovaná podobně jako oběžná dráha Pluta (jejich perihélia se nachází nad rovinou ekliptiky), ale je jinak orientována (viz obr. 1). Ve jednom bodě sice kříží dráhu Neptuna (Obr. 2), ale rezonance mezi těmito dvěma tělesy způsobuje, že si od sebe udržují trvalý odstup 60 obloukových stupňů. Kolem Slunce oběhne Orcus jednou za 247,492 roků. Jeho perihélium se nachází ve vzdálenosti 30.53 AU od Slunce, afélium 48.31 AU (e=0.22552).", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry a jasnost.", "content": "Orcusova absolutní magnituda činí přibližně 2,3 (to je srovnatelné s absolutní magnitudou jiného KBO - 50000 Quaoar, jehož absolutní magnituda je 2,6). Na základě pozorování Spitzerovým teleskopem v infračervené oblasti spektra, byl průměr Orcuse stanoven na 946.3 km. Tudíž je jeho albedo odhadováno asi na 20%.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Pozorování v infračervené části spektra vykonaná na Evropské jižní observatoři naznačují přítomnost příměsí vodního ledu a uhlíkatých sloučenin. Další pozorování dalekohledem observatoře Gemini potvrzují známky ledu asi na 15-30 procentech povrchu. Zbytek pokrývá zmrzlý methan(asi 30%).", "section_level": 2}, {"title": "Satelit.", "content": "22. února 2007 byla objevena ve vzdálenosti 0,25 úhlové vteřiny od Orcusu jeho družice. Parametry její oběžné dráhy však ještě nebyly upřesněny. Rozdíl magnitudy oproti planetce je asi 2,7. Na základě předpokladu, že albedo tohoto satelitu bude podobné albedu Orcusu usuzuje se na průměr asi 220 km. Tento měsíc dostal jméno Vanth.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Planetka Orcus byla pojmenována po postavě z římské mytologie, bohu a vládci podsvětí Orcovi. Orcus je také jiné jméno pro řeckého boha Háda.", "section_level": 1}], "src_summary": "(90482) Orcus (známý také pod svým předběžným označením 2004 DW) je objekt Kuiperova pásu (KBO), objevený 17. února 2004 (historie předobjevových snímků však sahá až do roku 1951) astronomy Michaelem Brownem z Caltechu, Chadwickem Trujillem z observatoře Gemini a Davidem Rabinowitzem z Yale University.", "tgt_summary": "(90482) Orcus est un objet massif de la ceinture de Kuiper, candidat au statut de planète naine, découvert le par Michael E. Brown, Chadwick Trujillo et David L. Rabinowitz. ", "id": 321535} {"src_title": "Gallienus", "tgt_title": "Gallien", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Gallienus pocházel z urozené senátorské rodiny, z matčiny strany snad svázané s Etrurií, konkrétně s městem Falerii Novi. S manželkou Iulií Saloninou měl tři syny – Valeriana, Salonina a Mariniana, posledního zcela jistě už jako samovládce. Jeho úřední kariéra před rokem 253, kdy se jeho otec Valerianus stal císařem, je zcela neznámá – svůj první konzulát zastával až v roce 254.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Do čela římské říše se Gallienus dostal v září či v říjnu 253, jen několik týdnů po otcově vítězství v občanské válce s Aemilianem, když mu bylo zhruba pětatřicet let. Nejprve ho provolali \"caesarem\", ale brzy poté i \"augustem\", čímž formálně získal stejné postavení jako Valerianus. Bližší okolnosti proklamace nejsou známy, je však zřejmé, že císař Valerianus tím navazoval na politiku Maximina Thráka, Philippa Araba, Decia a Treboniana Galla, kteří ve snaze zvýšit prestiž svého rodu zahrnuli syny tituly a výsadami. Ve Valerianově případě k tomu ale přistupovaly i čistě praktické zřetele. Během občanské války, která mu zajistila trůn, vyplenili Peršané řadu syrských měst včetně lidnaté Antiochie nad Orontem a také germánské kmeny sporadicky útočily na provincie podél Rýna a Dunaje. Bylo třeba bojovat na několika frontách současně a Gallienus jako dospělý muž mohl být v tomto směru jen k užitku.", "section_level": 1}, {"title": "Otcovým spoluvladařem.", "content": "Oba císaři se roku 254 vypravili do boje. Valerianus se rozhodl, že sám obnoví klid ve východních provinciích, zatímco syn měl střežit hranici na Dunaji. V příštích sedmi letech své vlády – snad s výjimkou krátkého období v roce 257 – trávil Gallienus čas pouze ve vojenských táborech. Bojoval střídavě na Balkáně i na Rýně a patrně v této době začal reformovat vojsko, které mu podléhalo. Vytvořil mobilní těžkou jízdu pod Aureolovým vedením, jež mohla být rychle nasazena na jakékoli ohrožené místo v pohraničí. Ustanovil také svého syna Valeriana \"caesarem\" a po jeho předčasné smrti udělil stejnou hodnost i mladšímu synu Saloninovi. Jeho angažovanost začala brzy nést své plody – v bitvě u Milána porazily císařské legie alamanské nájezdníky, čímž Gallienus ochránil samotné centrum impéria – Řím.", "section_level": 1}, {"title": "Samovládce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krize a konsolidace moci.", "content": "Asi v červnu 260 upadl císař Valerianus u Edessy do perského zajetí a Gallienus se tak ocitl téměř v zoufalém postavení. Nejenže se načas zhroutila celá římská obrana na Východě a Peršané vyplenili provincie Sýrii, Kilikii a Kappadokii, ale proti Gallienovi rychle povstalo několik provinčních velitelů, usilujících svrhnout celý valerianovský rod. Trvalo téměř půldruhého roku, než Gallienus dostal situaci jakž takž pod kontrolu. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě, tři další – Macriana, Quieta a Aemiliana – zlikvidovali jeho velitelé a spojenci. Přesto Gallienus nemohl být s výsledkem plně spokojen. Na Západě mu odepřely poslušnost Galie, Británie a Hispánie, kde se zmocnil vlády dolnogermánský místodržitel Marcus Cassianius Postumus, na Východě padlo do rukou palmýrského knížete Septimia Odaenatha přinejmenším pět provincií. I když Odaenathus uznával Galliena za svého císaře a jen Postumus se otevřeně stavěl na odpor, krize z let 260–261 podstatně oslabila moc římského ústředí. Na tom se v příštích několika letech nedalo nic změnit – říše byla příliš vyčerpaná. Mezi lety 261 a 264 žil Gallienus převážně v Římě, kde se zabýval konsolidací římské správy a vojenství. Na jeho příkaz byli senátoři zbaveni velitelských míst v armádě a nejvyšší vojenské funkce mohl od té doby zastávat každý, kdo se osvědčil v boji. Gallienus také dosadil do čela provincií příslušníky nižšího stavu jezdců, jež pokládal v mnoha směrech za kompetentnější než senátory, a ukončil násilné akce proti křesťanům, nařízené otcem před rokem 260. Je s podivem, že mu v bouřlivých šedesátých letech zbýval čas i na kulturní zájmy, především ve vztahu k Řecku. V roce 264 se rozhodl podniknout cestu do Attiky, převzal v Athénách úřad archónta eponyma a dal se zasvětit do eleusínských mystérií. Uvažoval také o výstavbě ideálního města filozofů v jižní Itálii, které mělo nést jméno Platónopolis. V tom mu však zabránily naléhavější úkoly.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta na trůně.", "content": "V roce 265 vytáhl Gallienus v čele vojska proti Postumovi, porazil ho v bitvě, v průběhu dalších operací byl však zraněn a přinucen výpravu odvolat. Byl to jeden z mála vojenských neúspěchů, jež za své patnáctileté vlády utržil. Mnohem lépe se mu vedlo při výpravě proti Gótům a Herulům, kteří v roce 267 poplenili jeho oblíbené Řecko. V bitvě na řece Nestu v Makedonii jim připravil zničující porážku a znovu tak dokázal, že je schopným vojevůdcem. V době, kdy ještě doznívaly boje s Góty, se vnitropolitická situace opět drasticky vyostřila. V první polovině roku 268 odpadl od Galliena velitel jezdectva Aureolus, mnoho let jedna z císařových opor, a v říši vypukla občanská válka. Gallienus svěřil pronásledování Gótů svému vojevůdci Marcianovi, porazil Aureola u dnešního Ponterola v Itálii, při obléhání Milána ho však zavraždili spiklenci kolem prefekta prétoriánů Heracliana (cca září 268). Nový císař Claudius II., který o komplotu přinejmenším věděl, pak nechal Galliena na nátlak vojáků konsekrovat.", "section_level": 2}, {"title": "Gallienův obraz v pramenech.", "content": "V latinské historické tradici je Gallienus většinou líčen jako slabošský tyran, který se nejen nestará o vládní záležitosti, ale je přímo odpovědný za všechny problémy impéria v padesátých a šedesátých letech. Důvod je nasnadě: Gallienovy vojenské reformy připravily o vliv římskou senátorskou elitu, jež tehdy určovala „veřejné mínění“, a ta Gallienovi jeho rozhodnutí nikdy neodpustila. Naopak řecké prameny, tolik nezatížené stavovskou optikou, zobrazily císaře ve velmi příznivém světle – jako energického velitele a mírného vládce. Jejich názor dnes sdílejí i moderní historikové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Licinius Egnatius Gallienus (218 – září 268 u Milána) byl římský císař vládnoucí v letech 253–268. Jeho otcem byl Publius Licinius Valerianus, pozdější císař, matkou Egnatie Mariniana, dcera Egnatia Victora Mariniana. ", "tgt_summary": "Gallien (Publius Licinius Egnatius Gallienus) (218 - 268) est empereur romain de l'an 259/260 à septembre 268 après J.-C. D'abord coempereur en 253, il partage le pouvoir avec son père Valérien. Son règne a été l'une des périodes les plus critiques pour l'Empire romain. Après la lourde défaite de Valérien contre les Perses et la capture de l'empereur, Gallien hérite d'une situation tragique, marquée par un grand nombre de rébellions, de tentatives d'usurpations et une reprise des invasions sur toute la longueur de la frontière européenne de l'empire, du Rhin au Danube. Face aux menaces intérieure et extérieure, il contient cependant les invasions et lutte contre les usurpateurs, notamment Postume en Gaule, tout en se conciliant Odénat en Orient, pour parer au plus pressé. Son règne extrêmement difficile est considéré par les sources antiques comme le fait d'un débauché et d'un incapable, mais les historiens modernes portent sur son œuvre un jugement beaucoup moins sévère.", "id": 2086015} {"src_title": "Vejce", "tgt_title": "Œuf (biologie)", "src_document": [{"title": "Význam vajec domácí drůbeže.", "content": "Základní význam vajec domácí drůbeže je v první řadě biologický, tj. zajistit reprodukci daného druhu. Protože k vývoji nového jedince dochází mimo tělo matky, obsahuje vejce všechny důležité výživné složky nezbytné pro vývoj nového organismu. Zatímco vejce krůt, kachen a hus jsou produkována hlavně pro účely reprodukční, tj. slouží jako vejce násadová, slepičí vejce slouží také jako vejce konzumní a mohou být součástí lidské výživy. Vejce mají vysoký obsah plnohodnotných bílkovin (obsahují všechny aminokyseliny pro člověka nezbytné a to v poměru, který je nejpříznivější ze všech běžných potravin). Vejce dále obsahují tuky, vitamíny a minerální látky. Avšak obsahují i vysoké množství cholesterolu, takže konzumace 3 a více vajec denně prokazatelně zvyšuje riziko onemocnění a smrti. Kromě přímé spotřeby vajec jako potraviny se vejce (vaječná hmota, bílek, žloutek) využívají jako surovina v různých odvětvích potravinářského (pekařství, cukrářství, výroba trvanlivého pečiva, těstovin, masných výrobků aj.) i nepotravinářského průmyslu (farmaceutický, kožedělný, textilní, chemický, fotografický, sklářský aj.). Neméně významné je využití vajec v humánní i veterinární medicíně (výroba očkovacích látek, ředidlo semene při inseminaci apod.). Jakost konzumních vajec je dána souhrnem jejich vnějších a vnitřních vlastností. \"Vnější (technologická) hodnota\" konzumních vajec je určována hmotností (velikostí), tvarem, podílem jednotlivých částí vejce a kvalitou vaječné skořápky. Podíl jednotlivých částí vejce (žloutek, bílek a skořápka) je ovlivňován druhem a plemenem drůbeže, velikostí vejce, počtem snesených vajec a individuálními vlastnostmi nosnic. \"Vnitřní (nutriční) hodnota\" konzumních vajec jako potraviny je dána obsahem živin, jejich stravitelností, chutí a vůní.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled ptačího vejce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tvar.", "content": "Ptačí vejce má zpravidla oválný tvar, na jedné straně vytvářející ostřejší vrchol (špičku). Některá vejce se ovšem od tohoto tvaru poněkud odlišují. Vejce ptáků, hnízdících na útesech, například alkounů, mají relativně výraznou špičku, takže jejich tvar připomíná kužel. Je to z toho důvodu, aby se vejce neskutálela, nýbrž se pouze otáčela na místě. Naopak ptáci, žijící v dutinách, mívají vejce kulovitá.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Velikost vejce se značně liší podle druhu – nejmenší vejce ze všech žijících ptáků snáší kolibřík – jeho vejce váží 0,25 g, naopak největší vejce ze všech žijících ptáků snáší pštros – má hmotnost 750 až 1600 gramů, rozměry cca 16×13 cm. Někteří vyhynulí dinosauři a \"Aepyornis\" měli ovšem vejce větší. Největší slepičí vejce na světě váží 169 gramů; toto vejce, které snesla slepice v německém Langwege, je asi trojnásobně větší než běžné vejce. Rozdíly jsou ovšem i v poměru hmotnosti ptáka ve srovnání s jeho vejcem – tak právě vejce kolibříka představuje asi 25 % hmotnosti ptáka, což je nejvíce mezi ptáky. Rovněž u ptáka kivi představuje vejce čtvrtinu hmotnosti těla, naopak pštrosí vejce váží jen 1 % hmotnosti dospělého jedince. Základními strukturálními složkami vejce jsou žloutek, bílek a vaječná skořápka.", "section_level": 2}, {"title": "Skořápka.", "content": "Skořápka je vápenitý obal ptačího vejce. Bývá barevná (podle barvy prostředí), dostatečně silná aby unesla ptáka, který na ní sedí, ale zároveň dost tenká na to, aby se líhnoucí ptáče dokázalo z vejce proklovat a navíc pórovitá. Základními strukturálními součástmi skořápky jsou podskořápečné blány, vlastní skořápka a kutikula. Uváděné informace se týkají převážně slepičích vajec, o kterých existuje nejvíce informací. Sušina skořápky činí asi 98–99 %. Obsahuje kolem 2–5 % organických látek (glykoproteinový komplex, jehož množství se směrem k povrchu skořápky postupně snižuje) a 95–98 % anorganických látek (89–97 % uhličitanu vápenatého, až 2 % uhličitanu hořečnatého, 0,5-5% fosforečnanu vápenatého a hořečnatého). Čerstvá vejce jsou potažena solemi draslíku a sodíku, čehož se dá využít k rozpoznání stáří vajec.", "section_level": 2}, {"title": "Barva.", "content": "U běžných plemen odpovídá barva skořápky barvě ušnic. Slepice s bílými ušnicemi snášejí vejce bílá, slepice s červenými ušnicemi hnědá.", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní struktura.", "content": "Přes tyto vnější odlišnosti je ovšem vnitřní struktura všech ptačích vajec víceméně stejná. Odlišnosti jsou především ve velikosti žloutku, který je u nekrmivých ptáků asi dvakrát objemnější než u krmivých – protože čerstvě vylíhlé ptáče musí přežít než si samo dokáže obstarat potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické složení vejce.", "content": "Uváděné informace se týkají převážně slepičích vajec, o kterých existuje nejvíce poznatků. Slepičí vejce obsahují velké množství vody, jejím největším zdrojem je bílek. Na složení sušiny se podílejí především bílkoviny a tuk. Bílkoviny jsou obsaženy hlavně v bílku a žloutku, kdežto tuky jsou soustředěny jenom ve žloutku. Obsah cukrů ve vejci je minimální. Minerální látky jsou obsaženy především ve skořápce, kdežto ve vaječné hmotě je jich velmi málo. Rozdíly v chemickém složení vajec jednotlivých druhů drůbeže nejsou velké. Složení vejce je však ovlivňováno plemenem, věkem drůbeže, úrovní a intenzitou snášky, ročním obdobím, podmínkami vnějšího prostředí, kvalitou a kvantitou krmení a řadou dalších faktorů, včetně zdravotního stavu. Slepičí vejce obsahují mnoho cholesterolu (424 mg/100 g vajec). Podle některých studií však tolik nepřispívají ke zvyšování krevního cholesterolu, jelikož navíc obsahují lecitin, který množství cholesterolu v krvi snižuje. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných ve slepičích vejcích (průměr na celé vejce).", "section_level": 2}, {"title": "Organoleptické vlastnosti vajec.", "content": "Čerstvě snesené vejce nemá žádnou specifickou vůni, ale po snesení může získat vlivem prostředí, ve kterém je skladováno, i nežádoucí pachy. Vejce proto nesmí být skladována s jinými produkty. Chuť vejce určuje více žloutek než bílek. Chuť je ovlivněna především krmivem. Někdy pozorovaná rybí chuť může být způsobena zkrmováním většího podílu rybí moučky, zvláště s vysokým obsahem tuku, ale i při nezkrmování rybí moučky. Za možné příčiny této rybí chuti se uvádějí produkty metabolismu bakterií (\"E. coli\" aj.), krmivo s vyšším obsahem mastných kyselin, betainu, porucha organismu nosnice metabolizovat trimetylamin či zkrmování většího množství řepkové moučky (>10 %) apod. Chuť připomínající seno se někdy zjišťuje u chladírenských vajec; bývá způsobena také metabolickými produkty bakterií, schopnými metabolismu při teplotě 0 °C (\"Pseudomonas\" spp.).", "section_level": 1}, {"title": "Abnormality vajec.", "content": "Při tvorbě vejce v pohlavních orgánech nosnice vznikají někdy ve srovnání s normálním průběhem různé tvarové i funkční změny, které se projevují i na kvalitě konzumních vajec. Vnitřní kvalita vajec může být narušena i při nezměněné snášce Tyto změny vznikají nejčastěji v důsledku poruch funkce vejcovodu z různých příčin – endogenních (zdravotní stav nosnic) i exogenních (bakterie, plísně, krmivo). Abnormální vejce jsou nepoživatelná, používají se jen jako surovina k technickému zpracování.", "section_level": 1}, {"title": "Mikrobiální změny ve vejci.", "content": "Po prolomení všech ochranných bariér vejce může dojít k proniknutí bakterií do vaječného obsahu, k jejich pomnožení a enzymatickým působením mikroorganismů k pronikavým chemickým změnám vaječného obsahu – vznikají mikrobiální změny vajec. Nejčastěji formy mikrobiální zkázy vajec jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Cizorodé látky ve vejcích.", "content": "Cizorodé látky se do vejce dostávají především prostřednictvím krmiva, medikovaného krmiva nebo napájecí vody nebo aplikací veterinárních přípravků drůbeži. Jedná se o látky organického nebo anorganického původu, které jsou používány v zemědělství jako herbicidy nebo insekticidy, případně jsou přidávány do krmiva nebo vody jako léčiva v preventivních nebo léčebných koncentracích. Přidávání různých léků jako antikokcidik nebo antibiotik je omezeno příslušnými předpisy a jsou používána pouze taková, která v organismu nevytváří rezidua. Přednost je dávána těm látkám, které se rychle z organismu vylučují nebo metabolizují na neškodné složky. Léčiv, chemických, biologických a fyzikálních prostředků lze použít jen po souhlasu veterinárního lékaře, který zároveň nařídí provedení příslušných opatření, aby nedošlo k výskytu cizorodých látek v produkovaných vejcích.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologický význam vajec.", "content": "Nebezpečí přenosu infekce na člověka vejcem je mnohem menší než u jiných potravin. Je to zejména proto, že vaječný obsah je chráněn skořápkou před kontaminací zvnějšku, takže v okamžiku snášky je zpravidla sterilní. K výjimkám dochází pouze v případě vertikálního přenosu některých mikroorganismů nebo po kontaminaci vejce po snesení v kontaminovaném prostředí či nedodržováním hygienických zásad při manipulaci s vejci nebo s vaječným obsahem. Podle mechanismu přestupu mikroorganismů do vejce rozlišujeme transovariální přenos přímý (vertikální) a nepřímý. Při některých onemocněních se mikroorganismy dostávají přímo z krve infikované nosnice do vaječníku a do tvořící se žloutkové koule (salmonely, mykobakterie). Žloutek může být také kontaminován kontaktem s membránami vzdušných vaků (mykoplasmata) při pronikání do infundibula vejcovodu; vaječný bílek pak patogeny lokalizovanými v bílkotvorných žlázách vejcovodu (retroviry aj.). Vejcovod je zpravidla sterilní, s výjimkou části blízko kloaky, navíc má prostředí vejcovodu baktericidní vlastnosti. Ve všech těchto případech se jedná o \"přímý (vertikální) transovariální přenos\". K \"nepřímému transovariálnímu přenosu\" infekce dochází při kontaminaci vejce zvenčí přes skořápku, ať již trusem při průchodu kloakou nebo stykem s vnějším prostředím (podestýlka). Některé mikroorganismy prorůstají aktivně přes neporušenou skořápku do vaječného obsahu (salmonely, plísně), jiné se zase mohou dostat dovnitř pasivně nasátím nebo přes mechanicky porušenou skořápku (praskliny, naklování skořápky), např. půdní bakterie. Někdy také mohou nastat ojediněle případy, kdy je vejcovod infikován zvenčí (pojímání kachen na rybníku, umělá inseminace apod.) a pak mohou mikroorganismu proniknout až do vaječného obsahu.", "section_level": 1}, {"title": "Snůška.", "content": "Výraz „snůška“ se nejčastěji používá v ornitologii a myslivosti; v drůbežnictví se používá termín \"\"snáška\"\" (kladení vajec, ovipozice). Velikost snášky (počet snesených vajec) se liší jak mezi ptačími druhy, tak i v rámci jednoho druhu v závislosti na přírodních podmínkách – aby pro vylíhnutá mláďata bylo možno zajistit dostatek potravy. Nadměrné množství vajec také může snadněji odhalit hnízdo predátorům. Vliv má také stáří ptáka (starší jedinci snášejí více vajec) a roční období (čím později pták zahnízdí, tím bývá snáška menší). Velikost snášky je částečně ovlivněna i geneticky. Některé ptačí druhy snášejí jedno \"pojistné\" vejce navíc – vylíhnuté mládě z něj je slabší a rodiče je zpravidla nechají uhynout, avšak pokud z nějakého důvodu uhyne silnější mládě, rodiče mají ještě jedno. To se uplatňuje například u tučňáků. U dravců se objevuje dokonce tzv. \"kainismus\", kdy silnější z mláďat slabší usmrtí a někdy i sežere. V příhodných podmínkách ovšem rodiče odchovají oba sourozence. Produkce vajec domácí drůbeže je výsledkem snášky, která vyjadřuje jak počet, tak i hmotnost a kvalitu vajec, které nosnice snesou za určité časové období. U konzumních vajec je někdy vhodnější vyjadřovat snášku podle produkce vaječné hmoty (podle počtu vajec a jejich hmotnosti), naopak u násadových vajec počtem vajec vhodných k nasazení. Charakteristickými ukazateli snášky jsou její intenzita a stálost (perzistence). \"Intenzitou snášky\" se rozumí počet po sobě snesených vajec (série) a délka intervalů mezi jednotlivými sériemi. Vyjadřuje se tzv. \"procentuální snáškou\" (počet vajec snesených za určité období). Průběh snášky se graficky vyjadřuje tzv. \"snáškovou křivkou\". \"Snáškový cyklus\" začíná snesením prvního vejce po dosažení pohlavní dospělosti samice drůbeže a končí pelicháním. Slepice snášejí vejce v sériích. Větší pauza ve snášce je fyziologicky způsobena pelicháním, kdy během 10-14 dní dochází k atrofii pohlavních orgánů; stejně rychle ale dochází k obnově jejich činnosti po ukončení pelichání. Snáškových cyklů může být několik (jejich počet a délka závisí na druhu domácí drůbeže). U slepic v intenzivních chovech trvá snáškový cyklus zpravidla jeden rok (10-12 měsíců), pouze v ojedinělých případech se slepice chovají po dobu dvou snáškových cyklů. Roční snáška u různých druhů drůbeže se orientačně pohybuje u slepic v rozmezí 240-360 vajec, kachen 150-290 vajec, krůt 100-150 vajec, hus 50-70 vajec a perliček 100-150 vajec.", "section_level": 1}, {"title": "Označování vajec.", "content": "V EU platí povinnost označování prodávaných vajec typem chovu, zemí původu a registračním číslem hospodářství. Označení zahrnuje text na obalu vajec a kód přímo na vejcích. Příklad kódu: \"1 CZ 6789\" První číslice označuje způsob chovu nosnic: Další dvě písmena značí kód státu (dle ISO 3166-2), z kterého vejce pochází: Poslední číslicí je registrační číslo hospodářství (vyhledávání pro CZ):", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnostní třídy vajec.", "content": "Velikost prodávaných vajec se pro prodejní účely rozděluji dle hmotnosti do čtyř skupin (tříd): Nejmenší vajíčka snáší nosnice na počátku snášky, váží 35-53 gramů a jsou označována písmenem \"S\". První vajíčka od nosnic bývají po stránce kvalitativních parametrů nejlepší. Velikost vajec se se stárnutím nosnic zvětšuje. Obsah žloutku je ve vejcích přibližně stejný, ale s velikostí vajec se zvyšuje obsah bílku. Ve snášce se vyskytuje 1-2 % abnormalit ve velikosti vajec: velmi velká vejce s hmotnosti 105-115 gramů (někdy i více). Tato výjimečná vejce obsahují většinou 2 až 3 žloutky.", "section_level": 1}, {"title": "Zkamenělá vejce.", "content": "V současnosti již paleontologové znají tisíce fosilních vajíček, a to od ryb, obojživelníků, plazů i ptáků. Největšími vajíčky byla vejce jakéhosi teropodního oviraptorosaurního dinosaura z Číny (Vnitřního Mongolska), dosahující délky až kolem 61 cm. Známá jsou také hnízdiště dinosaurů z období svrchní křídy. Největší známá snůška vajec druhohorního dinosaura z Číny čítala 77 exemplářů. U dinosauřích vajec byla potvrzena přítomnost barev na skořápce, podobných jako u vajec současných ptáků. Ve fosilních vejcích titanosaurních sauropodů, starých 80 milionů let, byly objeveny stopy po původních aminokyselinách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vejce je plod plazů, ptáků a vejcorodých savců. Vzniká v těle samice z oplodněného vajíčka a obsahuje vše podstatné pro zrození a další vývoj jedince. Matka klade jedno či více vajec do vhodného prostředí, kde se nějakou dobu vyvíjí samostatně až do vylíhnutí. U vejcoživorodých se vejce vyvíjí v těle matky a mláďata se líhnou těsně před snůškou (porodem), v jejím průběhu nebo vzápětí. Vzhled vajec se liší podle živočišného druhu, ale jejich obsah je vždy chráněn pevnějším povrchem. Tvrdému, i když pórovitému povrchu vejce se říká skořápka. Ze zárodečného terčíku se může vyvinout mládě, ale nemusí, pokud je vejce neoplozené. Zárodečnému terčíku se také říká očko nebo zárodek. ", "tgt_summary": "Dans la reproduction sexuée, la cellule œuf ou zygote (du grec ancien « joint, attelé » et ayant la même étymologie que « joug ») est le premier stade de la vie d'un individu. Il s'agit d'une cellule diploïde non encore divisée, issue de la fécondation de gamètes haploïdes, c'est-à-dire de la fusion d'un ovocyte (gamète femelle chez les animaux) ou de l'oosphère (gamète femelle chez les végétaux), avec un gamète mâle : spermatozoïde pour les animaux (créant ainsi un embryon), anthérozoïde chez les algues et tube pollinique et spermatozoïde chez les végétaux, créant ainsi un embryon qui sera inclus dans une graine. Par définition, un zygote est une cellule totipotente. Le cytoplasme du zygote (et notamment les mitochondries) est hérité du cytoplasme de l'ovocyte.", "id": 1491174} {"src_title": "Karolina Světlá", "tgt_title": "Karolina Světlá", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy (firma V. J. Rott v Praze.. Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott (1795–1869), matka Anna, rozená Vogelová (1811–1882). Měla sestru Sofii (provdaná Sofie Podlipská, spisovatelka a překladatelka, 1833–1897) a bratra Jindřicha (1837–1906). V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853). Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka (1821–1892), který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky (1852–1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu. Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková. Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. \"Ženský výrobní spolek český\", který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. S manželem, profesorem Petrem Mužákem bydlela v Praze v ulici Ve Smečkách a v domě U Kamenného stolu na Karlově náměstí. Světlá byla přesvědčena, že ženy svými vlohami a inteligencí jednou dokáží, že jsou schopné studovat a samostatně se rozhodovat. Svým rozhledem působila na nejbližší okolí jako žena, jaká se v tehdejší společnosti běžně nevyskytovala.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné jako její prózy venkovské. Její nejslavnější prózy jsou z Podještědí, kam 30 let jezdila každé léto – tzv. ještědské prózy. Snažila se v nich podat charakteristiku venkovského lidu a zároveň řešit určité morální otázky, které považovala za důležité. Největší pozornost věnovala vztahu muže a ženy – jejími literárními hrdiny jsou vždy ženy, které jsou mravně a morálně silné. Tyto ženy jsou schopny obětovat svou lásku vyšším ideálům. Její hrdinky většinou nejsou spokojeny se svým životem a nenacházejí štěstí. Na jejich postavách Světlá demonstruje svou základní ideu: skutečné štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů. Následujících 5 románů bývá nazýváno \"Ještědské romány\". Světlá v těchto románech staví venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.", "section_level": 1}, {"title": "Povídky.", "content": "Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (\"Společnice\", \"Skalák\", \"Cikánka\", \"Lesní panna\", o svých rodičích \"Na úsvitě\", aj.) uveřejněných v mnoha časopisech (\"Světozor\", \"Lumír\", \"Máj\", \"Kresby\", \"Květy\", \"Zlatá Praha\",...). Většina z nich vyšla ve výboru sebraných spisů v nakladatelství Leopolda Kobra v 80. až 90.letech 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Korespondence.", "content": "Zachovala se její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.", "section_level": 2}, {"title": "Karolina Světlá v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Portréty.", "content": "Karolína Světlá se přiměřeně svému společenskému postavení dávala ráda portrétovat, jak kresebně, tak v malbě a v pozdějším věku zejména fotograficky (ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy, Národní galerie v Praze a Národního muzea). Nejznámější jsou dva pomníky vytvořené teprve po její smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Životopisný film a romány.", "content": "Biografická zpracování života Karoliny Světlé se z větší části opírají o dopisy (většinou opisy) zasílané mezi Nerudou a Světlou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková (24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha), byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu.", "tgt_summary": "Karolina Světlá (née Johanna Rottová) ( – ) est une écrivain tchèque du. Elle est considérée comme la fondatrice de la littérature de terroir tchèque.", "id": 1470659} {"src_title": "Římský císař", "tgt_title": "Empereur romain", "src_document": [{"title": "Legitimita.", "content": "Seznam v zásadě zahrnuje všechny osoby, jež lze na základě převažujícího mínění badatelů označit za legitimní císaře. Určení legitimity jednotlivých císařů je vzhledem k velmi vágnímu legálnímu vymezení císařské hodnosti poměrně obtížné. Stěžejní úloha při výběru císaře formálně náležela senátu a římskému lidu. Přesto se již v raném principátu zřetelně ukázalo, že klíčovou roli zastávala armáda. Pokud vojsko nebo lid prohlásili někoho za císaře, k dosažení legitimity svého postavení potřeboval tento jedinec také souhlas senátu. Souhlas býval ovšem často vynucován nátlakem. Panující císař mohl jmenovat svého následníka a přenést na něho část zodpovědnosti za řízení státu. V takovém případě příslušela senátu při rozhodování o budoucím císaři jen velmi omezená role. Mnozí z císařů získali své postavení uzurpací, zatímco řada neúspěšných uchazečů měla legitimní nárok na trůn. Osoby uvedené v seznamu jako legitimní císaři buď po určitou dobu nesporně vládli celé říši, nebo byli spolucísaři či následníky jiných legitimních císařů a sami po nich fakticky vykonávali vládu, anebo byli akceptováni senátem v případě, že se vyskytlo více uchazečů trůnu a žádný z nich nebyl dříve ustanoven následníkem. Například Aurelianus si uzurpoval trůn, avšak byl jediným a nezpochybnitelným, a proto legitimním vládcem říše. Gallienus sice neměl ve své moci celé území impéria a čelil několika uzurpátorům, ale byl následníkem legitimního císaře Valeriana. Claudius Gothicus se domohl trůnu uzurpací a neovládal celou říši, nicméně byl jediným uchazečem akceptovaným senátem. Obdobně všichni pretendenti trůnu v roce čtyř císařů dosáhli v jisté fázi konfliktu uznání senátu. Shora formulovaným zásadám se vymykají Pescennius Niger a Clodius Albinus, kteří získali moc v roce 193. Přesto i oni jsou zahrnuti do seznamu, neboť legitimita Septimia Severa, tehdejšího senátem formálně uznaného císaře, byla obdobně sporná. Naproti tomu existuje několik jedinců, kteří se stali spolucísaři, nikdy ale nevykonávali samostatně vládu. Obvykle se jedná o potomky některého z císařů. Tito legitimní císaři nejsou v seznamu vedeni individuálně, nýbrž společně s těmi, kdo je učinili svými spoluvládci. Císařové panující po roce 395 na Východě podléhají stejným, shora uvedeným kritériím, třebaže u nich postačuje vláda jen nad východní polovinou říše. Na Západě je situace poněkud složitější, protože legitimita západního císaře byla v této době často odvozována od souhlasu a uznání jeho východního kolegy. Značná část západních císařů nedosáhla uznání Východu, přesto jsou zařazeni do seznamu. Konkrétně Romulus Augustus byl v podstatě uzurpátor. Navzdory tomu bývá běžně označován za „posledního západořímského císaře“.", "section_level": 1}, {"title": "Titulatura.", "content": "Vedle vlastního jména každého císaře tvořily součást jeho oficiální titulatury obvykle také tituly \"Imperator Caesar\", umisťované před tímto jménem, a \"Augustus\", nacházející se za ním. S výjimkou julsko-klaudijské dynastie se tyto tituly v seznamu neuvádějí. Titulatura dále zahrnovala v různých obměnách počty zastávaných úřadů, nebo čestné tituly jako \"Pater patriae\" („Otec vlasti“), či jména přemožených národů \"Germanicus\", \"Sarmaticus\", \"Pathicus\", \"Gothicus\", \"Alamannicus\" a jiné, případně přízviska \"Pius\" („zbožný“), \"Felix\" („šťastný“), \"Invictus\" („nepřemožitelný“), \"Victor\" („vítěz“), \"Triumphator Semper\" („vždy triumfující“) a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seznam římských císařů představuje souhrn jedinců monarchicky vládnoucích římské říši od konce 1. století př. n. l. První z nich, Augustus, završil občanské války, jež vedly k zániku římské republiky. Ve svých rukou soustředil značnou vojenskou a politickou moc a své postavení legitimizoval řadou pravomocí a titulů přiznaných mu římským senátem a převzatých po něm většinou jeho nástupců. Ke svému původnímu jménu připojil čestný titul \"augustus\", po svém adoptivním otci zdědil jméno Caesar a běžně byl oslovován vojenským termínem \"imperator\". Na veřejnosti se nechal titulovat neformálním výrazem \"princeps\" („první občan“), vyjadřujícím jeho vůdčí pozici ve státě a navozujícím zdání zachování republikánských tradic. Nová forma vlády, vznikající od roku 27 př. n. l., se proto nazývá principát. ", "tgt_summary": "Un empereur romain est le principal dirigeant de l'Empire romain, depuis la fin de la République romaine avec Auguste (en ) jusqu'à la chute des empires et principautés issues de la décomposition de l'empire byzantin. ", "id": 1132065} {"src_title": "ENIAC", "tgt_title": "ENIAC", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "ENIAC byl určen pro výpočty palebných tabulek pro dělostřelectvo americké armády za druhé světové války, avšak válka skončila dříve nežli mohl být stroj ve válce využit. Proto byl použit až při vývoji jaderné termonukleární zbraně. Po oficiálním představení počítače pozval Pentagon matematické a elektrotechnické špičkové vědce a formou 48 přednášek jim ukázal přednosti počítače. Přednášky probíhaly mezi 8. červencem a 30. srpnem 1946 a polovina těchto přednášek byla vedena přímo tvůrci ENIACu. Jednalo se vlastně o úplně první přednášky na téma počítače a jejich využití na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1987 byl ENIAC neziskovou organizací IEEE přidán na seznam klíčových elektronických vynálezů, tzv. IEEE milestones. V tomto seznamu tak figurují převratné elektronické vynálezy lidstva jako například Voltův sloup, první elektrárna na světě (z roku 1882, byla umístěna v Jižní Karolíně v USA) nebo tranzistor. Čestné místo v něm pak zaujímá Nikola Tesla za vynalezení bezdrátové komunikace nebo motoru na střídavý proud.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava, používání a vypnutí.", "content": "Projekt, tedy výrobu počítače, financovala vláda USA prostřednictvím americké armády a vedl jej generálmajor Gladeon Marcus Barnes. Vlastní výrobou počítače pak na zakázku, podepsanou 5. června 1943, byla pověřena Penn State University v Pensylvánii. Výrobou byly za univerzitu pověřeni John Mauchly, J. Presper Eckert a jejich tým. Projekt získal označení „Project PX“ a výroba trvala tři roky. Veřejnost se o počítači dozvěděla až 14. února 1946. Jeho cena byla vyčíslena na 500 000 tehdejších dolarů (dnes by stál 6 000 000) a armáda převzala oficiálně počítač v červenci 1946. Poprvé jej armáda vypnula 9. listopadu 1946 za účelem údržby a zvětšení paměti. Při této příležitosti byl přesunut na základnu „Aberdeen Proving Ground“, která se nachází u města Aberdeen v americkém státě Maryland. Zde jej 29. července 1947 opět aktivovali a fungoval nepřetržitě (s mírnými každodenními opravami, viz níže) až do 2. října 1955, kdy jej v 12:00 definitivně vypnuli.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočty a programování.", "content": "ENIAC dokázal provádět podmíněné výpočty, iterace (loopy), odskakovat do podprogramů. Program byl nejdříve navržen na papíře a teprve poté nakonfigurován (před rokem 1948 pouze pomocí přepínačů, poté pomocí děrných štítků). Takovéto „programování“ trvalo mnoho hodin až několik týdnů. Při práci s desetimístnými čísly prováděl 357 (násobení) nebo 35 (dělení) operací za sekundu, přičemž operace s menšími čísly prováděl rychleji. Používal desítkovou soustavu (dnešní počítače používají dvojkovou soustavu a použití desítkové bylo atypické i v 40. letech – jediný jiný počítač své doby, který ji používal, byl Harvard Mark I – IBM ASCC). ENIAC byl programován pomocí přepínačů, avšak v roce 1948 byl modifikován, aby mohl provádět program uložený v paměti ROM, v podobě funkčních tabulek čtených z primitivního čtecího zařízení. Tento zásah sice znemožnil paralelní provádění operací a snížil šestinásobně jeho výkon, avšak doba programování se zkrátila ze dnů na hodiny, což oprávnilo tuto modifikaci. V roce 1952 byla pětinásobně zvýšena jeho rychlost (tedy téměř na původní úroveň) a v roce 1953 byla rozšířena jeho hlavní paměť.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Obsahoval 17 648 elektronek, 7200 krystalových diod, 1500 relé, 70 000 rezistorů, 10 000 kondenzátorů, okolo 5 miliónů ručně pájených spojů, vážil 30 tun, zabíral 63 m (2,6 m × 0,9 m × 26 m), spotřebovával 150 kW elektrické energie a jeho vývoj stál 500 000 dolarů. Vstup i výstup obstarávaly děrné štítky a tisk se prováděl na specializovaném stroji (pravděpodobně IBM 405 nebo podobný).", "section_level": 1}, {"title": "Poruchovost.", "content": "ENIAC byl poměrně poruchový, téměř každý den vyhořelo několik vakuových elektronek. K závadám na elektronkách docházelo nejčastěji při zapínání nebo vypínání počítače (traduje se, že když byl zapojen, pouliční světla Philadelphie slabě poblikávala). Tento problém byl jednoduše (i když nákladně) vyřešen nepřetržitým provozem. Poté se závada na elektronkách vyskytla jednou za dva dny, přičemž k jejímu nalezení stačilo 15 minut. Do jeho modifikace v roce 1948 zabíralo odstraňování jeho závad až polovinu užitného času.", "section_level": 1}, {"title": "Následovníci.", "content": "Přímým následovníkem ENIACU byl počítač MANIAC (\"Mathematical Analyser Numerical Integrator And Computer\"), který byl stavěn v laboratořích \"Los Alamos National Laboratory\" od roku 1946 do roku 1952, funkční byl od roku 1953. Byl konstruován k matematickým výpočtům popisujícím fyzikální děje a byl využit i k vývoji vodíkové bomby.", "section_level": 1}], "src_summary": "ENIAC (\"Electronic Numerical Integrator And Calculator\") je jeden z historicky prvních, navíc turingovsky úplných, elektronkových počítačů. Jeho vývoj byl zahájen v roce 1943 v Penn State University v Pensylvánii ve Spojených státech amerických, dokončen byl po téměř třech letech v roce 1946 a pracoval až do roku 1955 pro americkou armádu ve státě Maryland. Chlazení zajišťovaly dva letecké motory. Při svém představení v roce 1946 získal přezdívku „Giant Brain“, tedy „Obrovský mozek“. ENIAC patřil k první generaci počítačů (1945–1954). Nyní se jeho části (jako např. některé jeho kontrolní panely) nacházejí v muzeích ve Spojených státech.", "tgt_summary": "LENIAC (acronyme de l'expression anglaise ) est en 1945 le premier ordinateur entièrement électronique construit pour être Turing-complet. Il peut être reprogrammé pour résoudre, en principe, tous les problèmes calculatoires. ", "id": 783739} {"src_title": "Jan Skácel", "tgt_title": "Jan Skácel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku. Po druhé světové válce vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent deníku \"Rovnost\", odkud v roce 1954 přešel do literární redakce brněnského rozhlasu. Tam zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue \"Host do domu\" a \"ROK\" (\"Revue otevřené kultury\"). V roce 1969 byl \"Host do domu\" zakázán a Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a v exilové literatuře. Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky \"Dávné proso\", \"Naděje s bukovými křídly\", \"Odlévání do ztraceného vosku\" a \"Kdo pije potmě víno\". V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka \"A znovu láska\" a kniha kurzívek \"Třináctý černý kůň\". Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Chyba broskví (45. čtyřverší ze sbírky): Stopadesátý sonet o jaru:", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89. V roce 1992 byl in memoriam oceněn Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal čestným občanem Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba \"O slunovratu\", mj. známou píseň \"Modlitba za vodu\", dále pak další dva texty \"Účtování na vesmírných kontech\" a \"Šťovíky u cest\" zhudebnil pro album \"Vteřiny křehké\" (2014), od počátku roku 2020 Hradišťan na koncertech zařazuje zhudebněnou podobu Skácelovy básně Pohřeb konfidenta. Jan Skácel svými texty inspiroval řadu dalších skladatelů. A. Tučapský - Co zbylo z anděla, Z. Pololáník - Písně: na verše Jana Skácela, L. Peduzzi - Smuténka: cyklus ženských sborů na slova Jana Skácela, M. Holáňová: Naděje s bukovými křídly. V roce 2006 byla v rámci rekonstrukce na brněnském náměstí Svobody osazena bronzová kašna s verši Jana Skácela. Koncem října 2016 mu byla ve svahu pod Špilberkem odhalena socha z dílny akademického sochaře Jiřího Sobotky – obří básníkova tvář složená z velkého množství nerezových trubek, jimiž lze symbolicky vyhlížet na město Brno Skácelovýma očima.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Skácel (7. února 1922 Vnorovy – 7. listopadu 1989 Brno) byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti. Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, sametové revoluce se však nedožil. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma.", "tgt_summary": "Jan Skácel, né le à Vnorovy, mort le à Brno, est un poète tchèque de Moravie. Jan Skácel fait d'abord ses études secondaires à Břeclav puis à Brno, où il termine ses études secondaires en 1941. Sous l'Occupation nazie il est assigné au travail obligatoire en Autriche annexée au Reich. ", "id": 577793} {"src_title": "Charon (měsíc)", "tgt_title": "Charon (lune)", "src_document": [{"title": "Objev měsíce.", "content": "Charon objevil 22. června 1978 americký astronom James Christy, který v té době pracoval na Americké námořní observatoři (U. S. Naval Observatory, USNO) ve Washingtonu, DC, při zevrubné prohlídce zvětšených snímků Pluta a jeho okolí pořízených v průběhu několika předchozích měsíců. Povšiml si při tom slabé hvězdy, která se na snímcích periodicky objevovala a měnila polohu. Z toho usoudil, že se může jednat o dosud neznámého průvodce Pluta. Nejstarší snímky, na nichž bylo toto těleso při systematickém prohledávání archivu snímků spatřeno, pocházely z 29. dubna 1965, ale tehdy uniklo pozornosti. Dostalo provizorní označení S/1978 P 1. Po potvrzení jeho existence pro něj objevitel navrhl jméno Charon, které schválila Mezinárodní astronomická unie (IAU) v roce 1985. Kromě toho nese také definitivní označení Pluto I; jehož význam se zvýšil v roce 2005 po objevu dalších dvou měsíců Pluta, jimž 23. června 2006 IAU oficiálně schválila jména \"Nix\" a \"Hydra\" spolu s definitivním označením \"Pluto II\" a \"Pluto III\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis měsíce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rotace.", "content": "Rotace Charona kolem vlastní osy je vázaná, podobně jako rotace našeho Měsíce, a její perioda tedy odpovídá periodě oběhu měsíce kolem společného těžiště soustavy Pluto–Charon, tj. přibližně 6,4 dne. Způsobilo to dlouhodobé působení slapových sil, které rotaci obou těles zpomalilo, takže obě vykazují rotaci vázanou. Pozorovateli na planetě by proto ukazoval stále stejnou stranu. Také obyvatel Charonu by viděl stále jen jednu polokouli Pluta. Dynamika soustavy této dvojplanety umožnila stanovit značně přesně její souhrnnou hmotnost. Hmotnosti jednotlivých těles, Pluta a Charonu, bylo možno přesněji určit až na základě rozboru pohybu dvou nově objevených malých měsíců Pluta.", "section_level": 2}, {"title": "Průměr.", "content": "Charonův průměr se podle posledních měření odhaduje přibližně na 1212 km a díky této velikosti se měsíc zformoval do téměř kulovitého tvaru. Jeho povrch o rozloze 4,56 mil. km zřejmě pokrývá vrstva vodního ledu na rozdíl od Pluta, potaženého jinovatkou z tuhého dusíku. Průměr Charonu byl nejprve odhadován z jeho pravděpodobného albeda, ale v období od roku 1985 do roku 1990, kdy se Země nacházela v rovině oběhu Charonu kolem Pluta, docházelo k pravidelným vzájemným zákrytům obou těles pozorovatelným ze Země, což znalost rozměrů obou těchto těles značně zlepšilo. V té době se podle různých měření odhady průměru Charonu pohybovaly v rozmezí od 1182 do 1256 km. Dne 11. července 2005 došlo k zákrytu slabé hvězdy C313.2 hvězdné velikosti 14 v souhvězdí Hada (Serpens Cauda) Charonem. Kvůli tomuto jevu pozorovatelnému z Jižní Ameriky tam byly vyslány tři expedice, které využily celkem osmi různých dalekohledů na pěti observatořích. Hodnotu průměru se podařilo výrazně zpřesnit na 1212±3 km. Navíc se na základě porovnání výsledků mezi observatořemi zdá, že na jednom místě povrchu Charonu se možná nachází deprese o hloubce až 8 km.", "section_level": 2}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Hmotnost Charonu se rovná přibližně osmině hmotnosti Pluta. Na základě dobré znalosti velikosti tohoto měsíce bylo možné vypočítat i průměrnou hustotu, která činí 1,63 g/cm. Je tedy asi o 20 % nižší než průměrná hustota Pluta. Z toho vyplývá, že těleso měsíce tvoří z 55±5 % křemičitanové horniny a z 45±5 % led (zmrzlá voda a těkavé látky). Jedná se tedy o typického představitele transneptunických těles.", "section_level": 2}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Sledování průběhu začátku a konce zákrytů neodhalilo přítomnost měřitelné atmosféry; vzhledem k citlivosti přístrojů lze odvodit, že tlak atmosféry při povrchu tohoto měsíce nepřevyšuje 11 mPa.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Na povrchu měsíce lze pozorovat jak impaktní krátery, tak útvary vzniklé tektonickými procesy, konkrétně hřebeny, trhliny a údolí. Tyto tektonické útvary vznikly při roztahováni měsíční kůry, což napovídá, že Charon zvětšil svůj objem. V současnosti je zvětšení objemu vysvětlováno tak, že se pod povrchem měsíce dříve nacházel oceán kapalné vody, který postupně zamrzal. Během fázové změny kapalné vody na led došlo ke změně objemu a vzhledem ke skutečnosti, že led má větší objem než voda, v kůře stouplo napětí a popraskala. Na severním pólu měsíce se nachází tmavá oblast o průměru přibližně 475 km. Neoficiálně se označuje Mordor podle Černé země z díla J. R. R. Tolkiena.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Charonu.", "content": "Kruhová dráha Charonu kolem těžiště soustavy dvojplanety činí možnost, že je zachyceným tělesem, velmi nepravděpodobnou. Počítačové simulace, které v roce 2005 publikoval Robin Camp, poukazují na reálnou možnost, že Charon vznikl před 4,5 miliardou let jako důsledek srážky Pluta s větším tělesem z Kuiperova pásu. Trosky vyvržené z povrchu Pluta při dopadu onoho tělesa se spolu s jeho pozůstatky staly materiálem, z něhož pak akrecí vznikl Charon. Nedostatkem této teorie je okolnost, že podle ní by měl Charon obsahovat méně těkavých složek než Pluto, ale porovnání středních hustot obou těles vede k opačnému závěru. Proto se řada astronomů přiklání k druhé teorii, která zachycení připouští a podle níž v průběhu záchytu Charonu Plutem došlo k jejich tečné kolizi, přičemž energie srážky způsobila jejich částečné ochuzení o těkavé látky, ale nebyla dostatečná k tomu, aby je rozbila na drobné úlomky. Červeno-šedé barvy Pluta a jeho tří těles se dají taktéž těžko vysvětlit jako úlomky z prudkého dopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmický průzkum.", "content": "Charon byl zkoumán zblízka sondou New Horizons, která proletěla kolem Pluta a Charonu 14. července 2015. Zaznamenaná data odesílala sonda v průběhu roku 2015 a 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Charón (řecky \"Χάρων\"), po němž je měsíc pojmenován, byl převozník, který převážel duše zesnulých přes řeku Acheron v podsvětí. Jméno bylo vybráno proto, že vládcem podsvětí byl bůh Pluton (Hádés), k němuž Charón neodlučně patří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charon je největší přirozenou družicí trpasličí planety Pluto. Vzhledem k jeho relativně velké hmotnosti (téměř 12 % hmotnosti Pluta) se o této dvojici těles často hovoří jako o dvojplanetě.", "tgt_summary": "Charon, officiellement (désignation internationale : \"\", pron. : [karɔ̃] « karon ») est le plus grand satellite naturel de Pluton et un objet massif de la ceinture de Kuiper.", "id": 2357397} {"src_title": "Kubismus", "tgt_title": "Cubisme", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Protože kubismus byl směr, ve kterém literatura neměla velký vliv, nemá žádný přesně daný počátek (tj. nevyšel mu žádný manifest). První impulsy, kterými byl kubismus ovlivněn, můžeme vysledovat kolem roku 1906 u děl, která během svých studií v Paříži vytvářeli Georges Braque (Francouz) a Pablo Picasso (Španěl). Zpočátku byla jejich tvorba na sobě nezávislá, oba ovlivnil Paul Cézanne a africké domorodé umění. Roku 1907 začali pracovat společně a zůstali spolu až do vypuknutí první světové války (1914). Termínu „kubismus“ jako první použil francouzský kritik umění Louis Vauxcelles v roce 1908 („divný cubiques“ = krychle). Toto použití bylo myšleno hanlivě. Později byl termín přijat, ačkoli se jeho zakladatelům nelíbil. Kubistické hnutí se i díky podpoře galeristy D.-H. Kahnweilera, rychle rozšířilo a po roce 1910 lze mluvit o kubistické škole. Podle tvorby dělíme kubismus na:", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Světové malířství: České malířství: Slovenské malířství:", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Kubismus literaturu příliš neoslovil, proto vzniklo velmi málo děl spojených s tímto hnutím. Pro kubistické básně není rozhodující význam ani melodičnost, ale obraz, proto jsou básně kubistů netradiční z hlediska svého tvaru (často tvořily z písmen obrazce, které byly ve vztahu k dané básni). Důraz byl kladen na dynamiku a fantasii. Oblíbeným básnickým prostředkem se stala tzv. volná asociace představ, pomocí níž chtěli vyjádřit jakési „nadskutečno“.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "U některých architektů došlo k velmi výraznému ovlivnění kubismem, jejich stavby samozřejmě musely být především funkční, proto nelze hovořit o čistém kubismu. Architekti tvořící pod vlivem kubismu vytvářeli velmi zvláštní díla, která působí velice silným dojmem. Kubistická architektura vznikla na území současného Česka díky skupině umělců jako Emil Filla, Otto Gutfreund, Josef Čapek a architektů jako je Josef Gočár, Josef Chochol a další. Kubistický směr je světově unikátní a nikde jinde nedosáhla kubistická architektura takového rozmachu jako v Česku. Na kubistickou architekturu později navazuje dekorativnější rondokubismus, zvaný také české art deco. Architekti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kubismus je avantgardní umělecké hnutí přelomu 19. a 20.století, které pojímá výtvarné umění revolučním způsobem. Princip kubismu spočívá v jeho prostorové koncepci díla, předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v přístupu ke skutečnosti, nejen ve vidění, ale především v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary (především krychle - latinsky \"cubus\"), které byly pak pomocí fantazie skládány do obrazu, proto zobrazené předměty působí dojmem, že jsou deformované a objevují se zároveň z několika pohledů. Problém nastal u předmětů, které jsou ve vzájemném vztahu, neboť pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu. ", "tgt_summary": "Le cubisme est un mouvement artistique du début du, qui constitue une révolution dans la peinture et la sculpture, et influence également l'architecture, la littérature et la musique. Produites essentiellement dans la région parisienne, les œuvres cubistes représentent des objets analysés, décomposés et réassemblés en une composition abstraite, comme si l'artiste multipliait les différents points de vue. Elles partagent également une récurrence des formes géométriques et du thème de la modernité. ", "id": 1832982} {"src_title": "Neutrální Moresnet", "tgt_title": "Moresnet neutre", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Nové teritorium mělo více méně trojúhelníkový tvar, jehož základnu tvořila hlavní cesta z Cách do Lutychu (Liège). Důl ležel severně od této cesty. Kolem něj se sbíhaly dvě přímé postupně se blížící linie vedoucí na sever a protínající se na vrchu Vaalserberg. Životu v Neutrálním Moresnetu dominoval zinkový důl jako hlavní zaměstnavatel lákající mnoho pracovníků ze sousedních zemí, kteří obohatili původní malou „neutrální“ populaci (256 osob), ačkoliv celkové množství lidí žijících v Moresnetu nikdy nepřekročilo 3000. Status neutrálního území měl několik výhod. Patřily mezi ně nízké daně, žádná dovozní cla z obou sousedních zemí a díky tomu nízké ceny ve srovnání s bezprostředním okolím. Většina služeb jako například pošta byla sdílena mezi Belgií a Pruskem – způsobem podobným jako v Andoře. Jednotlivcům z původního „neutrálního“ obyvatelstva byla ponechána volba, v čí armádě chtějí sloužit (obyvatelé přistěhovavší se do roku 1874 a jejich přímí potomci měli dokonce možnost vyhnout se vojenské službě úplně) a pod kterou jurisdikci chtějí patřit. Nevýhodou tohoto statusu byla skutečnost, že lidé z Moresnetu podle něj neměli státní příslušnost.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Po Vídeňském kongresu byla mapa Evropy významně přepsána, aby odrážela novou politickou rovnováhu sil. Jednou z dotčených hranic byla hranice mezi novým Spojeným královstvím nizozemským a Pruskem. Obě strany se dohodly na hranici, která většinou kopírovala starší linii, v okolí Moresnetu však nastal problém. Mezi vesnicemi Moresnet a Neu-Moresnet ležel hodnotný zinkový důl \"Vieille Montagne\" (německy \"Altenberg\"). Obě země usilovaly o začlenění tohoto zdroje pod své území, ale výsledkem byl kompromis, dosažený po půlročním vyjednávání v Cáchách: vesnice Moresnet samotná připadne Nizozemsku, Neu-Moresnet se stane částí Pruska a důl s vesnicí Kelmis (La Calamine) okolo něj se stane dočasně neutrálním teritoriem, nad kterým oba státy vytvoří společnou správu.", "section_level": 2}, {"title": "1830–1915.", "content": "Když v roce 1830 získala Belgie nezávislost na Nizozemsku, připadlo území na nizozemské straně pod kontrolu Belgičanů, kteří také obsadili post spolusprávce, ačkoliv jim Nizozemci kontrolu nad územím nikdy formálně nepostoupili. Nejdříve bylo teritorium přímo řízeno dvěma královskými komisaři, po jednom od každého souseda, později byla Moresnetu přiznána větší míra samosprávy, byla zde zavedena desetičlenná rada a starosta (také vykonávající roli hlavy státu), na němž se zmínění dva komisaři dohodli. Když byl důl v roce 1885 vytěžen, narostla nejistota dalšího přežívání Neutrálního Moresnetu. Objevily se návrhy prosadit Moresnet jako mnohem nezávislejší subjekt, např. založení kasina nebo poštovní služby vydávající vlastní známky, tato poslední myšlenka však byla zmařena místní správou. Nejpozoruhodnější iniciativa pocházela od místního důlního lékaře, Dr. Wilhelma Mollyho, který chtěl z Moresnetu vytvořit první světový esperantský stát, zvaný Amikejo („Místo přátelství“). Národní hymnou měl být esperantský pochod téhož jména. Období samostatné existence Moresnetu však zvolna končilo. Belgie ani Prusko, resp. Německo (od r. 1871) se nikdy nevzdaly původního nároku na toto území. Kolem roku 1900 zaujalo zejména Německo vůči Moresnetu mnohem agresivnější postoj a bylo obviněno ze sabotáže (např. odpojení elektřiny a telefonu) a obstrukcí administrativních procesů, kterými si chtělo vynutit řešení problému. Když na počátku 1. světové války v roce 1914 vpadla německá armáda do Belgie, obsadila i Moresnet a 27. června 1915 ho Německo anektovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Poválečná Versailleská smlouva v roce 1919 stanovila, že Neutrální Moresnet (spolu s částí pruského území jižně od trojmezí, viz popis k mapce) se má stát částí Belgie. Ta jej plně anektovala 10. ledna 1920. Němci se ho ještě jednou zmocnili během 2. světové války, v letech 1940–44, ale poté se oblast definitivně vrátila k Belgii. Území v určitém smyslu nadále existuje jako část okrsku Kelmis/La Calamine v belgických Východních kantonech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neutrální Moresnet (; ; ), jinak také Altenberg, bylo drobné evropské neutrální území o velikosti zhruba 3,5 km2, existující mezi lety 1816 až 1915, resp. 1919. Vzniklo proto, že jeho dva velcí sousedi nebyli schopni se domluvit, komu z nich má patřit, a tak se rozhodli z něj vytvořit kondominium. Toto území se rozkládalo asi 7 km jihozápadně od Cách (Aachen), přesně na jih od trojmezí hranic Německa, Belgie a Nizozemí na vrchu Vaalserbergu. Dnes je součástí Belgie.", "tgt_summary": "Le territoire contesté de Moresnet, dit Moresnet neutre, est un ancien territoire communal neutre européen créé par du traité des limites signé à Aix-la-Chapelle le. De forme sensiblement triangulaire et d'une superficie de, il était situé à environ au sud-ouest d'Aix-la-Chapelle, au sud du point où les frontières de l'Allemagne, des Pays-Bas, et depuis 1830 de la Belgique, se rencontrent au sommet du Vaalserberg. L'Empire allemand l'annexa le. Le traité de Versailles l'assigna à la Belgique.", "id": 1875930} {"src_title": "Klášter", "tgt_title": "Monastère", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Český výraz \"klášter\", podobně jako německé \"Kloster\" nebo polské \"klasztor\", je odvozeno z latinského claustrum = \"uzavřené místo\". Ze stejného latinského základu vychází také termín klauzura, kterým bývá označována uzavřená část kláštera, v některých případech – zejména u kontemplativní řádů – nepřístupná laickým osobám. I v souvislosti s některými v křesťanství (nemnišskými) řeholními řády je tedy přesné užívat pojem klášter, pokud jím nemíníme klauzuru, ale celý klášter. Významově příbuzný výraz \"konvent\", kolej, či \"řeholní dům\" pak označuje spíše samotné osazenstvo kláštera (\"jezuitská kolej\", \"premonstrátská kanonie\", \"templářská komenda\" atd.). Pravoslavné kláštery se označují jako monastýry, významnější pak jako lávry. Křesťanské řádové komunity utvářejí mniši, řeholnice, i jako u jezuitů aj. laické osoby, příp. osoby terciářů, nebo je to naopak, kdy jde o úplně volné zvlášť laické seskupení zvláště různých křesťanských církví jak je to v příp. Taizé, některé formy můžeme najít i u jiných náboženství. Obyvatelé kláštera v křesťanství nejsou tedy vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci, karmelitáni, vincentky, voršilky). Kromě křesťanských klášterů jsou známy také kláštery muslimské, nebo buddhistické či taoistické, mezi nimiž jsou kláštery různých jednotlivých škol a sekt. Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam, nebo i jiný (umělecký). Obdobné instituce v některých náboženstvích bývají více zaměřeny jako školy a zpravidla jsou v českém jazyce označovány ne jako kláštery, ale původním termínem: např. medresy v islámu nebo hinduistické ašrámy. Nauka o klášterech se nazývá \"monasteriologie\".", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanské kláštery.", "content": "Křesťanské mnišství se poprvé objevilo někdy na konci 3. století n. l. v Egyptě, Anatolii a Palestině. Mnozí křesťané se odebrali do pouště, aby tu následovali příklad Ježíše Krista a svatého Jana Křtitele, v jejichž konání spatřovali životní vzor a cestu k pokání. Někteří z nich do pouště uprchli před krutým pronásledováním ze strany císaře Decia. Zpočátku se k těmto společenstvím přidávali muži, ženy i celé rodiny. Postupem času se však tito první poustevníci zřekli pozemských radostí, manželství a majetku, aby v samotě a tichu otevřeli svou mysl Bohu. První organizovaná společenství těchto osob vznikla záhy a začaly se vytvářet první poustevnické kolonie, v nichž se usídlilo i několik stovek věřících, kteří žili osamoceně v chatrčích nebo jeskyních a setkávali se jen ke společné modlitbě. Tehdy nebyl jejich život ještě podřízen žádným pravidlům. Podstatou byla samota, odříkání, meditace, půst, modlitba a většinou nějaký druh sebetrýznění. Teprve dvojice svatých, sv. Augustin a sv. Basil, poskytla společenstvím mnichů jasný řád a regule. Nejuznávanějším a nejčastěji používaným souborem pravidel mnišského života se pak stala řehole svatého Benedikta, která byla vypracována někdy na přelomu 4. a 5. st. n. l. (schválena byla až roku 595). Uznání ze strany církve se ale všechna tato mnišská společenství dočkala až o několik století později, roku 787 na Druhém nikajském koncilu. V Evropě začaly první kláštery vznikat na přelomu 5. a 6. století, jejich počet začal prudce růst kolem roku 1000 n. l. a pak se neustále zvyšoval. V 9. století byl pro benediktinský řád jako detailní návrh vyhotoven \"ideální model kláštera\" sv. Havla, který představoval inspiraci při výstavbě pozdějších klášterních objektů. V případě mnišských řádů šlo o velké komplexy, které představovaly mimo jiné i všestranně samostatnou a soběstačnou hospodářskou jednotku a též hospodářské a kulturní centrum oblasti. Jejich hlava (opat) bývala někdy i biskupem. Jejich význam od 16. století podstatně klesal. Éra největšího rozmachu pravoslavných klášterů spadá do 14. a 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Život ve středověkém klášteře.", "content": "Klášterní život podléhal řeholi a víře. Řehole svatého Benedikta například obsahovala tři základní body, kolem nichž se měl odvíjet život v klášteře – modlitba, práce a milosrdenství. Převážná většina času byla věnována modlitbě. Ve zbývajícím čase se mniši věnovali práci – v počátcích se jednalo o práci manuální, ale ve středověku už převažovala práce duševní, tedy studium teologických spisů, studium antické filozofie a přepisování knih (do doby než vznikl knihtisk). Některé řehole pak obsahovaly i povinnost mnichů starat se o nemocné, staré a chudobné lidi. Všechny kláštery musely přijímat poutníky, potulné mnichy a pocestné a po určitou dobu se o ně starat. Součástí řehole byla i poslušnost, střídmost v jídle, zákaz vlastnit osobní majetek, povinnost dodržovat celibát, nosit mnišský oděv a často i slib mlčenlivosti. Křesťanský mnich trpěl zimou a vlhkostí své cely, střídmou stravou a někteří i tělesnými tresty, které provozovali sami na sobě, aby se potrestal za svou hříšnost. Nedodržení řehole se u jednotlivých mnichů trestalo nařízeným pokáním, uvězněním v cele a často i bičováním. Mniši z důvodu svého osobního růstu často dodržovali zákaz mluvení. Ubytování bylo zařízeno tak, že v některých klášterech měl každý mnich svou celu, v jiných byly cely společné. Mniši spali zcela oděni a ve stejném oblečení v jakém prožili den. Zdraví mniši se mohli koupat pouze třikrát do roka, před vánočními, velikonočními a svatodušními svátky. Holení nebylo v klášterech běžné, některé řády holení povolovaly a jiné přísně zakázaly.", "section_level": 2}, {"title": "Kláštery a církev.", "content": "Mimo prostory klášterů existoval zcela jiný svět. Z pohledu mnichů se jednalo o svět zahálky, hříchu a zatracení. Ve středověku došlo k růstu měst a s tím byl spojen i vznik mnoha hostinců, lázní, nevěstinců a jiných \"hříšných\" míst. Kostely a katedrály ve městech byly trvale otevřeny veřejnosti, lidé uvnitř spali, jedli a dokonce obchodovali. Ve středověku už církev nebyla vzorem ctnosti a někteří papežové byli známí svým nevázaným životem. Mniši v klášterech byli tímto vývojem společnosti znechuceni a s nedůvěrou hleděli i na duchovní, kteří ve městech žili. Mezi katolickou církví a kláštery tak vznikalo určité napětí, které se ještě zvyšovalo majetkovými spory a neustálou snahou klášterů po samostatnosti a nezávislosti na církvi. Kláštery podléhaly duchovní jurisdikci biskupů v diecézi, kde se nacházely. Biskup na kláštery dohlížel, stvrzoval volbu opatů a převorů a konal pravidelné kontrolní návštěvy. Mniši museli biskupa a celý jeho doprovod při každé návštěvě pohostit. Benediktinská opatství získala jako první výsadu, že již nepodléhají biskupům, ale přímo papeži. Od této chvíle měly kláštery téměř absolutní autonomii a mniši získali právo sami si volit opaty a převory. Další spor se vedl o to, zda i kláštery mohou být vlastníky kostelů. I v tomto případě kláštery nakonec výsadu získaly. Moc klášterů tak postupně rostla, stejně jako jejich majetek a nezávislost na církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Příjmy a výdaje.", "content": "Největší finanční příjmy získaly kláštery z darů věřících. Mnohé dary přicházely s přijímanými mnichy a chovanci z bohatých rodin. Jiné dary poskytovala šlechta, bohatí měšťané a sedláci v podobě závěti. Kláštery tak vlastnily pozemky, domy, statky a peníze. Hotovost získávala opatství také pronájmem svých mlýnů, domů a poskytováním tržního práva. Část financí přinášeli také poutníci. Na jejich podnikání tak s podezřením a závistí hleděla nejen církev, ale také šlechta a sedláci. Kláštery často bývaly pro mnohé poddané zdrojem zaměstnání a střechy nad hlavou. Touto levnou pracovní silou byli tzv. bratři laici. Zatímco středověcí mniši pocházeli většinou z bohatých a šlechtických rodin, tak bratři laici byli negramotní zemědělci. Byli pokládáni za mnichy, jelikož skládali mnišský slib, nosili mnišský oděv, ale žili odděleně od mnichů vzdělaných. Jejich hlavní povinností bývala většinou manuální práce, od úklidu po obdělávání pozemků. Kromě bratrů laiků obdělávali polnosti klášterů také poddaní, kteří žili na pozemcích patřících klášteru. Kláštery byly bohaté i chudé, ale všechny měly povinnost poskytovat pohostinnost poutníkům a mnichům z jiných klášterů. Kromě poskytování ubytování a jídla pocestným, odčerpávala část příjmů také výstavba a další zvelebování kláštera a jeho budov. Velkou část peněz utratil klášter za stravování svých mnichů a bratrů laiků (mohlo se jednat i o několik stovek osob). Největší zátěží pak byla návštěva vysokého církevního činitele, krále nebo jiného místního vládce. Do kláštera tak často přišel panovník se svou početnou družinou a mohl tu strávit i několik dnů. Tato vynucená pohostinnost představovala náhlou a nečekanou hospodářskou zátěž, která však byla občas vyvážena získáním nových privilegií. Pro velká opatství nebyla návštěva vysokých církevních činitelů nebo krále a jeho doprovodu až takovou katastrofou, ale pro méně bohaté a menší kláštery mohla být likvidační. Finanční situace klášterů se zhoršovala také v obdobích neúrody.", "section_level": 2}, {"title": "Bohatství a chudoba.", "content": "Jak moc a finanční síla mnoha evropských klášterů v raném středověku rostla, tak sílila v určitých kruzích i snaha o návrat k původním hodnotám mnišského života. Tedy k chudobě, odříkání, modlitbě, meditaci a pomoci bližním. Roku 1098 se tak skupina nespokojených mnichů z opatství Molesme rozhodla osamostatnit a usadili se v Cîteaux. Cílem tohoto kláštera bylo od počátku znovunastolení řehole svatého Benedikta a její důsledné dodržování. Mniši se tu jasně postavili do opozice k nejbohatšímu evropskému opatství v Cluny. Duchovní rozkvět kláštera v Cîteaux nastal po příchodu svatého Bernarda roku 1112. Tento řád – cisterciáci, chudobu v počátcích dodržoval, mniši odmítali obchodovat a udržovat styky s okolním světem. Zřekli se vlastnictví kostelů a odmítali přijímat finanční částky. Řád ale zaznamenal obrovský růst a kolem roku 1500 již existovalo více než 600 mužských cisterciáckých opatství a 650 ženských opatství po celé Evropě. I tento řád se nakonec neubránil přijímání darů, hromadění majetku a využívání levné pracovní síly bratrů laiků. Odklon některých řádů od původních idejí mnišského života vedl ke vzniku řádů žebravých (např. Františkáni). Zakladatelé a členové žebravých řádů pociťovali rozhořčení především nad tím, jak se benediktini a cisterciáci částečně vzdali původních myšlenek na skromný život v modlitbách a v následování příkladu Ježíše Krista, a místo toho stále více zasahovali, finančně i mocensky, do politických otázek středověké Evropy. Mniši žebravých řádů byli naproti tomu nuceni zříci se veškerého majetku (tedy i řádového) a nesměli se dotknout peněz. Neměli klášter ani jiný příbytek a během svých cest spávali ve stodolách a na sýpkách. Vykonávali příležitostné práce a přijímali almužnu. Františkáni mohli kázat a udělovat svátosti, ale problém byl v tom, jak tuto činnost provádět a přitom nevlastnit kostel. Papež Řehoř IX. tak roku 1230 řeholi řádu přehodnotil a dovolil tak žebravým řádům vlastnit alespoň potřebný majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Kláštery mužské, ženské a smíšené.", "content": "Zatímco středověké mužské kláštery byly především centry vzdělání (studium a opisování knih), tak ženské kláštery sloužily převážně jako místa pro výchovu mladých dívek ze šlechtických a zámožných rodin. Některé z chovanek zůstávaly v klášteře po celý život a přijaly řeholní slib. Finanční příspěvek klášteru totiž vyšel rodinu většinou levněji, než provdání dcery a vyplacení věna. Řeholnice pocházející z královských rodů pak téměř vždy zastávaly v klášteře významné funkce, převážná většina královských dcer se stala abatyšemi. Ženské kláštery byly často využívány také jako domovy pro bohaté vdovy, které za patřičný finanční dar klášteru získaly právo strávit v jeho bezpečí zbytek života. Počet zájemkyň o pobyt nebo výchovu v klášteře byl takový, že ženských klášterů bylo nakonec ve středověku asi třikrát více než mužských. Vůbec první kláštery v historii byly ale většinou smíšené a v jejich čele stály někdy ženy – matky představené, které měly stejné pravomoce jako později opati, včetně poskytování zpovědi a udělování rozhřešení. Tento typ klášterů byl tvořen dvěma spřízněnými komunitami, mužskou a ženskou, které spolu žily v jednom areálu, sdílely jednu modlitebnu, dělily se o povinnosti a měly společného představeného. Proti tomuto soužití mužů a žen protestovala církev, ale dlouho byla bezbranná. Smíšené kláštery nevyhovovaly i mnoha mnichům. Církev tedy nakonec prosadila názor, že se muži a ženy nemohou společně oddávat náboženskému životu, aniž by upadli do hříchu. Prostory pro mnichy tak byly odděleny od částí obývaných mniškami. V průběhu 11. století smíšené kláštery zcela zmizely. Mravnostní prohřešky, k nimž údajně docházelo ve smíšených klášterech, se ale zřejmě čas od času vyskytovaly i v klášterech ženských a mužských. Ve středověkých spisech totiž opakovaně nalézáme zmínky o otěhotnění řeholnic a ještě častěji pak zprávy o intimních vztazích mezi mnichy. Není tedy pochyb o tom, že občas k podobným mravnostním deliktům na půdě klášterů opravdu docházelo (téma intimních vztahů mezi mnichy se stalo i jedním z motivů románu Umberta Eca Jméno růže). Četnost těchto případů ale již dnes nelze zjistit.", "section_level": 2}, {"title": "Irské kláštery – centra vzdělanosti.", "content": "V Irsku začal intenzivně šířit křesťanství v 5. století sv. Patrik. Díky jeho osobitému duchovnímu odkazu a jeho neřímskému typu křesťanství byl i charakter irských (iroskotských) křesťanských klášterů od počátku svébytný a odlišný od klášterů kontinentálních. Irské kláštery byly ve skutečnosti opevněnými osadami, v nichž žili mniši jednotlivě a nebo v malých skupinách. V areálu kláštera se nacházelo více menších kostelů, kde se mniši scházeli. Na fungování každé opevněné osady dozíral presbyter (mnich s kněžským svěcením). Jak mniši, tak i opati měli volnost pohybu, proto odcházeli podle svých potřeb do samoty věnovat se rozjímání a pak se opět svobodně vraceli. V irských klášterech se také kladl daleko větší důraz na kontakt mezi mnichy a běžným obyvatelstvem, což u širokých vrstev obyvatelstva vedlo k prohlubování náboženského života a k šíření vzdělanosti. Rovněž v přístupu k obecné vzdělanosti byli irští mniši méně ortodoxní, než tomu bylo v ostatních částech Evropy. V 5. století, v době chaosu, který nastal po pádu Římské říše, nalezla řada z kontinentu prchajících poustevníků, mnichů i vzdělanců azyl právě v klidném Irsku, kde byli přijati a irští mniši následně začali intenzivně shromažďovat latinská, hebrejská i řecká vědecká, filozofická a umělecká literární díla, přičemž při výběru nerozlišovali mezi díly náboženskými a klasickou antickou literaturou. Tyto spisy a knihy v klášterech dále opisovali a uchovávali, aniž by u „pohanských„ antických děl prováděli cenzuru. Tento otevřený přístup ke studiu antické literatury vedl následně k tomu, že v blízkosti irských klášterů vznikaly vyhlášené klášterní univerzity, do nichž směřovali studenti z celého Irska, Anglie a nakonec i celé Evropy. Díky mnichům žijícím v irských klášterech, tedy na samém okraji Evropy, se nám tak dochovala významná díla především antické latinské literatury, která by byla jinak zřejmě navždy ztracena ve zmatcích a válkách, které nastaly po pádu Římské říše. Během 6. století se následovníci sv. Patrika vydali v jeho stopách i mimo Irsko a snažili se misijním způsobem šířit křesťanství dál mezi pohany ve Skotsku, Anglii a v kontinentální Evropě. Sv. Kolumba (starší) založil do konce svého života 60 klášterů ve Skotsku, jeho duchovní dědic Aidan šířil křesťanství mezi pohanskými Angly v severní Anglii, Brendan Mořeplavec se vydal na Island a do Grónska a okolo roku 590 vyrazil sv. Kolumbán (mladší) spolu s dvanácti mnichy na cestu do Galie, kde založil mezi barbarskými Suéby tři lesní kláštery – Annegray, Fontaines a Luxeuil. Po vyhnání z Galie odešel sv. Kolumbán do Lombardie. Za svůj život založil odhadem 60 klášterů na území dnešní Francie, Německa, Švýcarska a Itálie. Jeho souputník Svatý Havel založil klášter St. Gallen. Spolu s těmito šiřiteli křesťanství se zpět do Evropy a dalších oblastí zaniklé Římské říše postupně vracely i kopie zachráněných literárních děl – křesťanských i antických. Irský misijní impulz dosáhl svého vrcholu ve druhé polovině 7. století, kdy byl posílen anglickými misionáři, kteří pod vlivem svých irských spolubratrů vyrazili do germánských zemí. V té době ale dochází ke střetu svébytného iroskotského křesťanství s přísnějším římským křesťanstvím, kdy se roku 664 vyhrotí konflikt na synodu v northumbrijském opatství ve Whitby, na kterém northumbrijský král rozhodl ve prospěch římské strany. Na přelomu 8. a 9. století pak dochází k nájezdům Vikingů na území Irska, během nichž je většina klášterů zničena. Evropské kláštery založené původně irskými mnichy – poutníky přejaly časem většinou Řeholi sv. Benedikta.", "section_level": 2}, {"title": "Kláštery v českých zemích.", "content": "Počátkem 70. let 10. století byl na Pražském hradě u kostela sv. Jiří zřízen první klášter v českých zemích, a to pro benediktinky. Do konce 10. století (kolem roku 993) vznikl i první mužský benediktinský klášter v Břevnově. Následuje zakládání dalších klášterů, které se taktéž řídí řeholí svatého Benedikta: Ostrov u Davle (999), Sázava (1032), Rajhrad (1048), Hradisko u Olomouce (1078), Opatovice (1086 až 1087), Třebíč (1101 až 1104), Kladruby (1115), Postoloprty (1119 až 1121), Vilémov (snad 1131), Podlažice, Teplice (1160 až 1167), Orlová (1248), Pustiměř (1340), Emauzy – Na Slovanech (1347) a konečně klášter benediktinek na Starém Městě pražském. Během znovupromýšlení církevní politiky a učení, které proběhlo v západní Evropě ve druhé polovině 11. století a ve století 12., k nám odsud začaly pronikat nově založené řády mnichů, řeholních kanovníků, řády rytířské a později ve 13. století také žebravé (mendikantské). Mezi nejdůležitější ve 12. století patřili premonstráti a cisterciáci, za jejichž uvedením na naše území stál olomoucký biskup a diplomat evropského formátu Jindřich Zdík (asi 1083–1150). Kláštery byly nejprve většinou zakládány jako \"venkovské\" (kolonizační – benediktinské, cisterciácké atd.), které byly budovány s opevněním a hospodářskými objekty jako zcela nové stavby v krajině, většinou v údolí řek. K těmto bývaly přiděleny blízké vesnice nebo osady. Později vznikaly kláštery \"městské\" (zakládány především žebravými řády – dominikány, františkány), budovány ve městech, bez hospodářských objektů, často v chudinských částech na městské periferii nebo před hradbami, což umožňovalo šíření věrouky a péči mezi potřebnými. Rozvoj klášterů výrazně ohrozily husitské války v 15. století. Opětovný rozkvět české klášterní kultury se pak odehrál až v první polovině 17. století v rámci rekatolizace. Výrazně utlumen byl opět v období rakouského osvícenství 18. století. Řada reforem vydaných císařem Josefem II., synem Marie Terezie, byla namířena proti církvi, například zrušením téměř poloviny klášterů, a to těch, které se nezabývaly vzděláváním, či péčí o nemocné. Církev byla pověřena pouze správou a udržováním klášterů v chodu, vč. zajištění vzdělání a péči o nemocné. Některé reformy však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Po druhé světové válce, jako důsledek velkého rozmachu ateismu i v Československu, zahájil tehdejší režim po roce 1948 pronásledování všech řeholních řádů a kongregací s úmyslem je zcela vymýtit. Tehdy došlo k likvidaci nebo zchátrání většiny klášterů a prudkému poklesu počtů řeholníků a řeholnic. Přesto se stát staral o duchovní a o údržbu církevních památek a některých objektů a vyplácel duchovním i nízkou mzdu, vč. úhrad nákladů na ubytování. Po sametové revoluci se začalo s obnovou některých klášterů a řeholního života, ale jde (hlavně z důvodu malého zájmu o klášterní život v sekularizované společnosti) o poměrně pomalý proces hlavně pro malý zájem občanů. V současné době stát vyplácí 1,3 mld korun ročně na mzdy duchovních.", "section_level": 2}, {"title": "Klášterní architektura.", "content": "Do 2. poloviny 12. století byly klášterní stavby budované výhradně ze dřeva, postupně nahrazované kamennými stavbami v románském slohu, od 1. poloviny 13. století začíná v českých zemích převládat gotický sloh, a to zejména u staveb cisterciáckého řádu (např. Velehrad, Nepomuk, Tišnov). Mezi typické součásti středověké klášterní klauzury náleží: Volitelné součásti klauzury: Volitelné součásti středověké klášterní klauzury mohly být součástí tzv. \"vnitřní klauzury\" (náležící ke křížové chodbě) nebo \"vnější klauzury\" (v areálu mimo jádro konventu).", "section_level": 2}, {"title": "Buddhistické kláštery.", "content": "Buddhistické kláštery jsou historicky starší, jsou však i odlišné. Což však také není zcela pravda, neboť křesťanské mnišství nemohlo existovat před Kristem, ale v evropské i židovské tradici existují starší (6. století př. n. l. a starší) klášterní společenství – Orfici, Pythagorejci, židovští proroci (Elijáš aj.) měli kolem sebe školu, od níž pak pocházejí většinou známé biblické spisy, podobně jako Eseni. Buddhistické kláštery byly zakládány již v 5. století př. n. l., například Nálanda v indické provincii Bihar. V období největšího rozvoje této buddhistické univerzity zde pobývalo až deset tisíc studentů. V Asii dodnes funguje mnoho buddhistických klášterů, známé jsou například chrámové komplexy Shaolin a Donglin v Číně nebo často těžko přístupné horské kláštery tibetského buddhismu v oblasti Tibetu a Nepálu, např. Tengboche.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter (z německého \"Kloster\" z latinského \"claustrum\", uzavřené místo, latinsky \"monasterium\") je instituce a budova nebo komplex budov, které slouží jako dlouhodobý příbytek pro duchovní a pracovní činnosti mnichů (monachů), mnišek (jeptišek) či laiků, kde žijí společně jako komunita na rozdíl od osaměle žijících poustevníků (eremitů). ", "tgt_summary": "Un monastère est un ensemble de bâtiments où vit une communauté religieuse de moines ou de moniales. Il en existe dans les religions chrétiennes et bouddhiste. ", "id": 1721928} {"src_title": "Skoky na lyžích", "tgt_title": "Saut à ski", "src_document": [{"title": "Hodnocení skoků.", "content": "Hodnocení se vytváří na základě součtu dvou údajů: bodů za délku skoku a bodů za styl od rozhodčích. Od sezóny 2010/2011 se k bodům získaným za vzdálenost a styl přičítají (popř. odečítají) body za sílu větru, neboť skokan se silnějším větrem proti je zvýhodněn (vítr nese, doplachtí dál) oproti skokanovi s větrem v zádech. Současně byl zaveden tzv. gate-faktor, bodová korekce podle výšky nájezdového okna, který umožňuje jury snížit (zvýšit) nájezd aniž by se muselo kolo opakovat. Cílem těchto opatření je jednak dosažení spravedlivějšího hodnocení, jednak plynulejší průběh závodů. Příklad: skokan skočí 123 m na můstku K120. Rozhodčí udělí známky: 18; 18,5; 18,5; 19; 18. Skokan získá 60 bodů za dosažení K120, další 3*1,8 bodu získá za jeho překročení. Za délku skoku tedy obdržel 65,4 bodu. U rozhodčích se nejvyšší (19) a nejnižší (1x18) známka škrtá a za styl tedy získává 55 bodů. Celkově získal 120,4 bodu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodů.", "content": "Z kvalifikace postupuje padesát závodníků. Postup do závodu má automaticky zajištěna první desítka v průběžném pořadí světového poháru. V prvním kole nastupují skokani od posledního postoupivšího z kvalifikace po nejvýše umístěné. Do druhého kola postoupí třicítka nejlepších skokanů. Každý postoupivší získává body do světového poháru (30. místo = 1 bod, 1. místo = 100 bodů). Jiným způsobem probíhá Turné čtyř můstků: v prvním kole probíhá vyřazovacím způsobem. Vítěz kvalifikace nastupuje proti poslednímu postoupivšímu, druhý proti devětačtyřicátému atd. Vítěz duelu postupuje do druhého kola. Do něj se také dostane pět nejlépe bodovaných skokanů, kteří svůj duel prohráli (tzv. \"lucky losers\"). Druhé kolo již probíhá tradičně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření skoků.", "content": "Popularita skoků na lyžích je omezena na několik převážně evropských zemí. Mezi tradiční skokanské země je považováno především Finsko, Norsko, Německo a Rakousko. Skoky jsou dále relativně populární a úspěšné ve Švýcarsku, Slovinsku, Polsku a Česku, méně pak ve Francii, Itálii a Rusku. Mezinárodních závodů se též účastní skokané z Estonska, Švédska, Rumunska, Bulharska, Běloruska, Ukrajiny a Nizozemska. Na mistrovství světa se představil také závodník Řecka Nico Polychronidis. V Asii se skokům daří v Japonsku, méně pak v Jižní Koreji, Číně a Kazachstánu. Nově se skoky rozšířili i do Turecka. Na západ od nultého poledníku se skáče v USA a v Kanadě. Na jižní polokouli je prý jediný skokanský můstek, a to v argentinském San Carlos de Bariloche.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Skoky na lyžích vznikly v norském Morgedalu. První soutěž se konala v Trysilu v roce 1862. První známé klání vzniklo v Husebybakkenu v roce 1879. V roce 1892 se přesunulo do Holmenkollenu, který je „mekkou“ této disciplíny. Zde měl také premiéru příbuzný sport: severská kombinace, která se skládá ze skoků a běhu na lyžích. Od roku 1924 jsou skoky součástí zimních olympijských her. Od roku 1953 se v Rakousku a Německu koná slavné Turné čtyř můstků (dříve Intersport turné). Československé a po roce 1993 české skoky na lyžích zažily tři slavná období. 1923 – 1933 – Skoky na lyžích jsou již velmi populární. Např. na harrachovské závody v roce 1923 přišlo dvacet tisíc návštěvníků. Mezi největší české úspěchy této éry patří první místo a bronz z mistrovství světa v roce 1925 (Willen Dick, Franz Wende), stříbro z MS 1927 a 1933 (Dick, resp. Rudolf Burkert) a bronz z olympijských her 1928 (Burkert). 1968 – 1975 – Éra trenéra Zdeňka Remsy a skokana Jiřího Rašky, českého lyžaře století. Raška získal zlato a stříbro na OH (1968), stříbro z MS (1970), bronz z MS v letech (1972) a je prvním českým vítězem Turné čtyř můstků (1972). Karel Kodejška lety na lyžích vyhrál (1975) a dva roky před tím skončil v téže disciplíně bronzový. Rudolf Höhnl vybojoval na MS v roce 1974 bronz. 1983 – 1994 – éra skokanů Pavla Ploce, Jiřího Parmy, Františka Ježe, Jaroslava Sakaly a dalších. Čeští skokané vyhráli MS (Parma, 1987), MS v letech na lyžích (Sakala, 1994) a v součtu 22 závodů Světového poháru. Z olympijských her si odvezli stříbro (Ploc, 1988) a dva bronzy (Ploc, 1984; Jiří Malec, 1988). Na MS krom Parmy uspěl dvakrát Sakala (stříbrný a bronzový v roce 1993). Mezi letci se dařilo Plocovi (2. místo v roce 1983, o dva roky později bronzový). Úspěšný byl i český reprezentační tým, který skončil 2. na MS v roce 1993 a třikrát třetí (MS 1984, 1989, OH 1992) Další úspěchy přišly až v následujícím století díky Jakubovi Jandovi, který vyhrál Světový pohár (2006), šest závodů SP, Turné čtyř můstků (2006), letní Grand Prix (2005) a skončil stříbrný a bronzový na MS 2005. Po vítězné sezóně ve SP šly výkony Jakuba Jandy dolů, ale objevily se další talenti, a to zejména Jan Matura,Roman Koudelka, Antonín Hájek a Lukáš Hlava. Žádný z nich, ale nedosáhl úspěchů Jakuba Jandy. Roman Koudelka ale prožíval velký průlom v sezóně 2011/2012, ve které už dokázal skončit pátý v celkovém pořadí Turné čtyř můstků, skončil druhý v závodě ve Willingenu a pravidelně se umisťuje v nejlepší desítce v závodech SP. V sezóně 2014/2015 dokonce vyhrál závody v Klingenthalu, Lillehameru, Engelbergu a Sapporu. V posledních letech se do českého týmu dostávají mladí skokané a vyplňují tak mezeru po Jandovi, Maturovi a Hájkovi. Mezi mladé naděje českého skoku patří Vojtěch Štursa, Čestmír Kožíšek, Viktor Polášek, Tomáš Vančura, Filip Sakala nebo František Holík.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skoky na lyžích jsou převážně zimní sport, v němž se závodník snaží o co nejlépe obodovaný skok z můstku. Skoky na lyžích jsou také integrální součástí severské kombinace.", "tgt_summary": "Le saut à ski (ou saut à skis) est un sport d’hiver dans lequel les skieurs descendent une pente sur une rampe pour décoller (le tremplin), essayant d’aller aussi loin que possible. En addition à la longueur, les juges donnent des points pour le style en vol et l'atterrissage du sauteur. Les skis utilisés sont longs et larges. ", "id": 2245340} {"src_title": "Pokračovací válka", "tgt_title": "Guerre de Continuation", "src_document": [{"title": "Příčiny války a náhledy na ni.", "content": "Podle Sovětského svazu válku zahájil útok Německa na Sovětský svaz vedený z území Finska. Válečné akce Wehrmachtu v Laponsku usnadnil souhlas finské vlády (ta oficiálně zastávala stanovisko, že se jedná o protiváhu vůči sovětskému námořnictvu v přístavu Hanko, jež tam pobývalo na základě podmínek ze strany SSSR Finsku vnucené mírové smlouvy z roku 1940. Snahou bylo uchovat si image neutrálního státu, faktem ale zůstává logistická podpora útoku ze strany Finska). Jakkoliv si Finové byli vědomi, že vpuštění německých sil do Laponska lze vykládat jako podíl na agresi, chtěli před světem vystupovat v roli napadeného poté, kdy SSSR vojensky zareaguje (i) proti Finsku. Cílem finské spolupráce s Německem bylo jednak znovuzískání území podstoupených SSSR po Zimní válce, jednak a především zajistit na dohlednou dobu svoji bezpečnost před stále agresivnější politikou SSSR, který se hrubě vměšoval do vnitřní i zahraniční politiky Finska, porušoval mírové podmínky domluvené po zimní válce a vznášel stále nové požadavky vůči Finsku. Navíc postup SSSR při vyvolání a gradaci petsamské krize už minimálně hraničil s válečným aktem. Finové nazvali tuto válku „pokračovací“ proto, že ji považovali za pouhý logický důsledek a pokračování zimní války. Z pohledu vedení tehdejšího SSSR se zde tedy jednalo o akt agrese ze strany Finska započatý poskytnutím finského území pro německý útok, z pohledu Finska, které vyhlásilo neutralitu a jehož jednotky se k německému útoku nepřipojily, se naopak jednalo o agresi ze strany Sovětského svazu, zahájenou 25. července masivním bombardováním finských měst. Boj po boku nacistického Německa vedl 6. prosince 1941 k vyhlášení války Finsku Velkou Británií (jakožto spojencem SSSR) a posléze i některými dalšími státy. Britsko-finský válečný stav se prakticky omezil na jediný britský nálet na Petsamo. Sami Spojenci nebyli v otázce Finska jednotní, například Američané si zřejmě byli mnohem lépe než Britové vědomi obtížné situace Finska a měli na rozdíl od nich jen málo starostí o to, jaké stanovisko v dané věci zastává SSSR. USA Finsku válku ani po pozdějším uzavření spojenectví se SSSR nevyhlásily, dokonce mu v roce 1941 zaslaly oficiální gratulaci k znovudobytí území ztracených v zimní válce. K ochlazení styků mezi oběma zeměmi a odvolání amerického velvyslance došlo až v roce 1944, těsně před koncem pokračovací války.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ofenzíva Osy (1941).", "content": "Koordinace plánů Německa a Finska proti SSSR probíhala již od jara 1941, 7. června započal příchod německých vojsk do oblasti Petsama a 9. byly vydány první rozkazy k mobilizaci finských vojsk v síle 16 divizí pěchoty, 2 střeleckých divizí a 1 tankové brigády. Válka byla zahájena 22. června nálety německého letectva, využívajícího k dotankování finská letiště (Utti), na sovětské území a minovacími operacemi německé Kriegsmarine proti sovětským vodám, vedenými loděmi z oblasti Alandských ostrovů a položením min v sovětských pobřežních vodách v oblasti Estonské SSR finskými ponorkami. 25. června 1941 odpověděl Sovětský Svaz leteckým bombardováním finských měst a dělostřeleckým ostřelováním finského území Rudou armádou, načež Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku. První fáze války v roce 1941 se vyvíjela přesně podle finských představ. Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila ztracená území a pokračovala dál do nitra Východní Karelie, a spolu s Wehrmachtem směrem na Bílé moře, Oněžské jezero a řeku Svir. 29. června začala společná finsko-německá operace Silberfuchs s cílem dobýt Murmansk (operace Platinfuchs) a přetnout murmanskou železnici u Kandalakši (operace Polarfuchs). Tímto postupem již v říjnu 1941 „operace finských a německých sil znamenaly nejen vážné ohrožení Leningradu, ale i zásobovacích linií vedoucích z Archangelska a Murmansku na sovětsko-německou frontu.“ V prosinci 1941 se finská vojska zastavila. Část Parlamentu a vlády sice chtěla zastavit už na hranicích z roku 1939, Mannerheim ale prosadil postup až na výše zmíněnou linii, neboť z bezpečnostních důvodů vyhovovala mnohem více než staré hranice. Jednak byla mnohem lépe hájitelná, jednak se zabrané území dalo v případě potřeby použít jako předpolí a manévrovací prostor v případě velkého nepřátelského útoku a nakonec mělo být navrácení zabraného území lákadlem pro SSSR, k ukončení války a znovuuznání hranice z roku 1939. Finsko poté v průběhu války opravdu několikráte nabídlo Sovětskému svazu mír za uznání hranic z roku 1939 a ústup ze zabraného území, ale pokaždé bylo odmítnuto.", "section_level": 2}, {"title": "Klidná fáze (1942-1944).", "content": "Poté, co německá operace Barbarossa skončila v prosinci 1941 neúspěchem, postoj Finska k válečnému úsilí Osy výrazně ochladl a následovalo dva a půl roku klidu, kdy Finsko částečně demobilizovalo armádu a svou účast ve válce omezilo na držení dobytých pozic a občasné mírové návrhy. Finská Ladožská flotila se spolu s německými silami podílela na blokádě Leningradu. Finsko se jednoznačně odmítlo jakkoli vážněji podílet na útočných plánech Německa na pozemních frontách, jehož akce v Laponsku a Severním Finsku skončily debaklem. Nepodařilo se je přemluvit ani k útokům proti Murmanské magistrále. Jediným vážnějším „válečným podnikem“ byl pokus Rudé armády o ofenzívu v oblasti řeky Svir na přelomu let 1942 a 1943, který skončil naprostým fiaskem. Vztahy mezi Finskem a Německem navíc poněkud ochladly poté, co Finové kategoricky odmítli přijmout Německou pomoc v řešení pro Finsko neexistující židovské otázky a navíc odmítli vydat do Německa přes 500 židovských uprchlíků z Norska. Němci navíc získali oprávněné podezření, že se Finové pokoušejí z války vyvléknout.", "section_level": 2}, {"title": "Ofenzíva Rudé armády v roce 1944.", "content": "V roce 1944 se situace na frontě zcela změnila. Rudá armáda připravila mohutnou ofenzívu na Karelské šíji. Hlavním cílem však nebyla porážka Finska. Plán byl jednou ze dvou klamných operací před operací Bagration. Němci měli právě touto operací na Karelské šíji a Ladožsko – Oněžské frontě, stejně jako u Narvy a na jižním směru dojít k přesvědčení, že toto jsou hlavní směry úderu, které Rudá armáda ve svém letním tažení povede. Pozdější naprostý úspěch operace Bagration, který znamenal definitivní zhroucení německých obranných linií na východě byl také právě mimo jiné rovněž důsledkem této velmi úspěšné tzv. \"maskirovky\". Stejně, jako tomu bylo na západní frontě v případě vylodění, i zde byl hlavní útok očekáván v jiných oblastech, než nakonec proběhl. Přesto však útok na finské obranné linie byl veden mohutnou armádou, vybavenou nejmodernější technikou silné a nyní také velmi zkušené Rudé armády. Maršál Mannerheim předpokládal, že k tomuto útoku dříve či později dojde a nechal na frontových liniích a zejména pak na Karelské šíji vybudovat silné obranné linie. Ty Finové budovali prakticky celých dva a půl roku a tak zde byla silná a odolná hluboce členěná obrana s množstvím pevností a zátarasů. Ofenzíva Rudé armády začala 9. června 1944 a byla vedena zničující silou. Finové, přestože vedli mistrné obranné boje, nemohli odolat takové přesile a stahovali se postupně na další, vnitřní obranné linie. Obě strany měly těžké ztráty. Hlavní obranné linie se sovětům podařilo prorazit, avšak nepodařilo se jim finskou armádu přivést do stavu, kdy by nebyla s to vést ústupové boje a zaujímat nová obranná postavení. Několikanásobná převaha a nasazení elitních gardových jednotek, vyzbrojených tím nejlepším, čím Rudá armáda disponovala, umožnila částečný úspěch sovětské ofenzívy. Kritickým se pro finskou armádu ukázal být nedostatek moderních pěchotních protitankových zbraní, bez kterých finští vojáci navzdory obrovské statečnosti a vynikajícím schopnostem dokázali vzdorovat nejmodernější obrněné technice, představované tanky IS-1, IS-2 a T-34/85, jen velmi obtížně. Zoufalá finská vláda se obrátila na Německo s prosbou o urychlenou dodávku obrněné techniky a moderních protipěchotních zbraní a o leteckou podporu. Německo bylo ochotno pomoci, pokud ovšem Finsko uzavře oficiální a nezrušitelnou smlouvu o spojenectví s Německem až do úplného konce a pokud Finsko vydá Židy. Finové odmítli oboje, nicméně finský prezident Ryti se rozhodl napsat dopis Hitlerovi, který obsahoval osobní záruky, že dokud bude prezidentem, Finsko zůstane spojencem Německa (což vedlo k přerušení diplomatických vztahů s USA). Hitler se s tím spokojil a poslal vše žádané. Finové pak s pomocí německého letectva, moderních protitankových zbraní a malých německých obrněných jednotek skutečně zastavili počátkem června postup Rudé armády na tzv. VKT-linii sahající od Viipurského zálivu přes jezero Kurpar a řeku Vuoksi až k Taipale a Ladožskému jezeru. Jediným větším problémem Finů tak byl předčasný pád Viipuri. Za nové situace nabídla finská vláda Sovětskému svazu mír v hranicích z roku 1940. Stalin to však odmítl a ohlásil, že přijme pouze bezpodmínečnou kapitulaci. Finové odmítli na jakoukoli kapitulaci přistoupit – trvali na příměří a na tom, že Rudá armáda nevstoupí do středního a jižního Finska. Stalin tedy nechal přisunout na finskou frontu další jednotky a chystal se problém Finska vyřešit jednou provždy. 25. června 1944 vypukla bitva v oblasti Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Padesátitisícová finská armáda v ní zastavila početně třikrát silnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele a způsobila mu těžké ztráty. Obranná linie nebyla prolomena. Ztráta 22 000 rudoarmějců a asi 500 tanků představujících vrchol soudobé obrněné techniky ukázala, že Finsko není tak slabé, jak se předpokládalo. Navíc zkrachovaly i souběžné akce v Ladožské Karelii – Východní Karelii Finové vyklidili – a proti jižnímu pobřeží Finska, kde se ukázalo, že Rudá armáda není se stávajícími silami schopna provést efektivní vylodění ve finském týlu. Finská fronta tak byla jediným úsekem Východní fronty, na němž Rudá armáda v roce 1944 nedokázala splnit zadané cíle navzdory nejvyšší snaze a četným posilám.", "section_level": 2}, {"title": "Příměří.", "content": "Stalin, překvapen rychlým postupem Západních spojenců Evropou, navrhl Finsku přijatelné podmínky příměří, aby mohl své síly poslat do střední Evropy, kde právě zkolabovaly německé skupiny armád Střed a Jih, což znamenalo, že v dohledu byla snadněji dostupná a mnohem bohatší kořist, než jaká se dala sehnat ve Finsku. Prezident Ryti v reakci na to okamžitě odstoupil a místo něj byl zvolen Mannerheim, který odmítl být vázán Rytiho osobními sliby Hitlerovi. Finsko podmínky přijalo. Souhlasilo s hranicemi z roku 1940 s tou změnou, že SSSR zabral navíc Petsamo (fakticky mu stejně patřilo už v roce 1940, byť formálně náleželo Finsku), souhlasilo s velkými reparacemi a smířilo se i se sovětskou vojenskou základnou v Porkkale (podle smlouvy do roku 1994, fakticky ji SSSR opustil již roku 1956), kterou Mannerheim údajně nazval nožem na krku Helsinek a kvůli níž navrhoval změnu hlavního města. Přijalo omezení armády i vznik tzv. Kontrolní mírové komise. Pokračovací válka skončila příměřím, které vstoupilo v platnost 5. září 1944. K formální ukončení válečného stavu došlo přijetím Pařížského míru v roce 1947.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Pokračovací válka, byť selhala v sekundárním cíli – trvalém osvobození ztracených území, v tom primárním uspěla – zajistila Finsku jeho nezávislost a svobodu. V příštích letech sice muselo přistoupit na určitou podřízenost Sovětskému svazu ve své zahraniční a v malé míře i vnitrostátní politice, nicméně vždy zůstalo svobodným a demokratickým státem, jehož svobodnou volbu zejména ve vnitrostátních otázkách Sovětský svaz do značné míry respektoval. Finsko tak bylo jediným spojencem Německa, který se nenechal na konci války Sovětským svazem \"osvobodit\". Ztráty Rudé armády byly tak velké, že to Stalin vzdal. Navíc komunisté ve Finsku byli bezvýznamnou silou, a tak nemohli vytvořit Stalinovu pátou kolonu, jako v jiných zemích. Finská armáda ztratila v pokračovací válce asi 60 000 mužů, ztráty Rudé armády se odhadují na čtvrt miliónu vojáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pokračovací válka () byl v rámci druhé světové války probíhající vojenský konflikt mezi Finskem a Sovětským svazem v letech 1941–1944, navazující na zimní válku (odtud označení). Finsko bylo během pokračovací války zčásti podporováno nacistickým Německem, které využilo finské fronty ve svých operacích proti Sovětskému svazu. Po uzavření příměří mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1944, s nímž Německo nesouhlasilo, pak na pokračovací válku navázala laponská válka mezi Finskem a Německem. Oficiální ukončení válečného stavu mezi Finskem a Sovětským svazem představoval Pařížský mír (1947).", "tgt_summary": "La guerre de Continuation ( ; ; ), également appelée guerre soviético-finlandaise (, est un conflit qui opposa la Finlande et l'Union soviétique du au (armistice de Moscou), pendant la Seconde Guerre mondiale. Le Royaume-Uni déclara la guerre à la Finlande le, mais ne prit pas part activement au conflit. En revanche, l'Allemagne nazie, déjà engagée dans la guerre contre l'URSS, fournit un important soutien matériel et sa coopération militaire à la Finlande, cette dernière se trouvant \"de facto\" en état de cobelligérance avec le Troisième Reich. Ce conflit fut formellement clos avec le traité de Paris de 1947. ", "id": 570646} {"src_title": "Planetární mlhovina", "tgt_title": "Nébuleuse planétaire", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Planetární mlhoviny jsou obvykle slabě viditelné objekty, žádná není viditelná pouhým okem. První objevená planetární mlhovina byla mlhovina Činka v souhvězdí Lištičky, pozorovaná Charlesem Messierem v roce 1764 a zapsaná jako M27 v jeho katalogu mlhovin. Prvním objevitelům se slabými dalekohledy se zdálo, že se M27 a jiné mlhoviny podobají plynným obrům, a William Herschel, objevitel Uranu, pro ně prosadil termín \"planetární mlhovina\", ačkoliv, jak nyní víme, se velmi liší od planet. Povaha planetárních mlhovin nebyla známa až do prvních spektroskopických pozorování v polovině 19. století. William Huggins byl jedním z prvních takových pozorovatelů, pro rozklad světla užíval optického hranolu. Jeho pozorování hvězd ukázalo, že mají spojitá spektra s mnoha temnými čarami na nich navrstvenými a později zjistil, že mnoho mlhovinových objektů jako mlhovina v Andromedě mají spektra podobná hvězdným — tyto mlhoviny se později ukázaly být galaxiemi. Naproti tomu, když se podíval na mlhovinu Kočičí oko, našel velmi odlišné spektrum. Spíše než souvislé spektrum s navrstvenými absorpčními čarami vykazuje mlhovina Kočičí oko a jiné podobné objekty jen malý počet emisních čar. Nejjasnější z nich má vlnovou délku 500,7 nanometrů, což neodpovídalo čáře žádného známého prvku. Nejprve si vytvořil hypotézu, že na této délce vyzařuje dosud neznámý prvek, který nazval \"nebulium\" — podobná úvaha vedla k objevu hélia ve slunečním spektru v roce 1868. Nicméně zatímco hélium se brzy po objevu ve slunečním spektru podařilo izolovat i na Zemi, nebulium nikoliv. Na počátku 20. století Henry Norris Russell předložil hypotézu, že spíše než neznámý vyzařuje vlnovou délku 500,7 nm známý prvek, jen za dosud neznámých podmínek. Ve 20. letech 20. století fyzikové ukázali, že v plynu o extrémně nízké hustotě mohou elektrony obsadit excitované metastabilní energetické úrovně v atomech a iontech, které by jinak při vyšších hustotách byly velmi rychle deexcitovány srážkami. Přechody elektronů z těchto hladin dávají u kyslíku hodnotu 500,7 nm. Tyto spektrální čáry, které je možno spatřit jen plynů o velmi nízké hustotě, se nazývají \"zakázané čáry\". Spektroskopická pozorování tedy ukazují, že mlhoviny jsou tvořeny extrémně zředěným plynem. Jak je vysvětleno dále, centrální hvězdy planetárních mlhovin jsou velmi horké. Jejich jasnost je naproti tomu velmi malá, z čehož plyne, že musí být velmi malé. Pouze v okamžiku, kdy hvězda vyčerpá všechno své nukleární palivo, se může smrštit do tak malé velikosti a tak lze planetární mlhoviny chápat jako závěrečnou fázi vývoje hvězdy. Spektroskopická pozorování ukazují, že všechny planetární mlhoviny expandují, což evokuje myšlenku, že planetární mlhoviny jsou vnější vrstvy hvězdy odhozené do prostoru na konci jejího života. Na konci 20. století umožnil technologický pokrok prohloubit studium planetárních mlhovin. Kosmické dalekohledy umožnily astronomům studovat světelné emise mimo viditelné světlo, neviditelné z pozemských observatoří. Infračervené a ultrafialové studie planetárních mlhovin dovolily mnohem přesnější určení teploty, hustoty a četnosti výskytu mlhovin. Technologie CCD umožňuje oproti dřívějším možnostem mnohem přesnější měření i velmi slabých spektrálních čar. Hubbleův vesmírný dalekohled také ukázal, že ačkoliv se mnoho mlhovin ze Země zdá být jednoduchými a pravidelnými, při velmi vysokém optickém rozlišení dosažitelném nad zemskou atmosférou byly odhaleny i velmi složité struktury.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Planetární mlhoviny jsou konečným stádiem vývoje většiny hvězd. Naše Slunce je velmi průměrnou hvězdou a pouze malé množství hvězd má mnohem větší hmotnost než ono. Hvězdy mající více než několik slunečních hmotností končí svůj život při dramatické explozi supernovy, ale průměrné a méně hmotné hvězdy na konci vytvářejí planetární mlhovinu. Typická hvězda vážící méně než dvojnásobek hmotnosti Slunce stráví většinu svého života zářením produkovaným nukleární fúzí, která přeměňuje vodík na hélium v jejím jádře. Energie uvolňovaná fúzními reakcemi zabraňuje gravitačnímu kolapsu hvězdy a hvězda je proto stabilní. Po několika miliardách let hvězda vyčerpá své zásoby vodíku a v jádře už není dost energie, která by mohla bránit tlaku vnějších vrstev. Jádro se proto smršťuje a zahřívá. Dnešní sluneční jádro má teplotu 15 miliónů K, jakmile však vyčerpá svůj vodík, smršťování jádra zvýší teplotu asi na 100 miliónů K. Vnější vrstvy hvězdy se naopak díky velmi vysoké teplotě předávané z jádra enormně rozepnou a poté stanou mnohem chladnější. Hvězda se změní v rudého obra. Jádro hvězdy pokračuje ve smršťování a zahřívání, jakmile však teplota dosáhne 100 miliónů K, jádra hélia se začnou spojovat a vzniká tak uhlík a kyslík. Obnovení fúzních reakcí zastaví kontrakci jádra hvězdy. Hoření hélia brzy vytvoří inertní jádro hvězdy z uhlíku a kyslíku obklopené slupkou hélia. Fúze hélia je extrémně citlivá na teplotu s reakční rychlostí úměrnou T. To znamená, že pouhý 2% nárůst teploty více než zdvojnásobí rychlost reakcí. To činí hvězdu velmi nestabilní – malé zvýšení teploty vede k prudkému nárůstu rychlosti reakcí, což uvolní velké množství energie dále zvyšující teplotu. Héliová hořící slupka rychle expanduje a ochladí se, což opět sníží rychlost reakcí. To vytváří mohutné pulsace, které se časem stanou dostatečně mohutnými na to, aby odhodily celou hvězdnou atmosféru do prostoru. Vyvržené plyny se zformují v mrak materiálu kolem nyní již obnaženého jádra hvězdy. Jak se stále větší a větší část atmosféry vzdaluje od hvězdy, jsou obnažovány stále hlubší a hlubší vrstvy o vyšší a vyšší teplotě. Jakmile obnažený povrch dosáhne teploty 30 000 K, začne se uvolňovat dost ultrafialových fotonů, aby došlo k ionizaci vyvržené atmosféry, což způsobí její svit. Mrak se stane planetární mlhovinou.", "section_level": 1}, {"title": "Životnost mlhovin.", "content": "Plyny planetárních mlhovin se pohybují od centrální hvězdy rychlostí několika kilometrů za sekundu. Ve stejné chvíli, kdy plyny expandují, se centrální hvězda ochlazuje, jak vyzařuje svou energii — fúzní reakce se zastavují, protože hvězda není dostatečně hmotná, aby dosáhla teploty jádra nutné pro fúzi uhlíku a kyslíku. Nakonec se ochladí natolik, že není schopna vydávat dost ultrafialového záření, aby udržela vzdalující se plyny ionizované. Hvězda se stane bílým trpaslíkem a atomy a molekuly plynného mraku se rekombinují, čímž se pro nás stanou neviditelnými.", "section_level": 1}, {"title": "Galaktická recyklace.", "content": "Planetární mlhoviny hrají velmi důležitou roli v galaktické evoluci. Raný vesmír se skládal téměř kompletně pouze z vodíku a hélia, těžší prvky je možno vytvořit pomocí nukleární fúze pouze ve hvězdách. Plyny z planetárních mlhovin obsahují velký podíl prvků jako uhlík, dusík a kyslík, a jakmile se dostatečně rozepnou a dostanou do mezihvězdného prostoru, obohacují jej těžšími prvky, astronomy souhrnně nazývanými \"kovy\". Následující generace hvězd, která se zformovala, obsahovala již od počátku těžší prvky. Ačkoliv jsou tyto těžší prvky pouze malou částí hvězdy, mají významný dopad na její vývoj. Hvězdy vytvořené velmi brzy po počátku vesmíru, obsahující extrémně malé množství těžších prvků, jsou známy jako hvězdy populace II (hvězdy 1. generace), zatímco mladší hvězdy s vyšším podílem těžších prvků jsou známy jako hvězdy populace I (hvězdy 2. generace).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Typická planetární mlhovina má zhruba světelný rok na délku a obsahuje extrémně zředěný plyn s hustotou obvykle kolem 1000 částic v cm – takže je asi biliardakrát řidší než zemská atmosféra. Mladší planetární mlhoviny mají větší hustotu, někdy i vyšší než 10 částic na cm. Jak mlhovina stárne, její rozpínání způsobuje snižování hustoty. Záření z centrální hvězdy ohřívá plyny na teploty asi 10 000 K. Navzdory intuici se teplota plynů se vzrůstající vzdáleností od centrální hvězdy zvyšuje. Čím energetičtější je foton, tím obtížněji je absorbovatelný, a proto jsou nízkoenergetické fotony prvními, které jsou absorbovány. Ve vnějších objemnějších částech mlhoviny jsou nízkoenergetické fotony již pohlceny a zbývající vysokoenergetické fotony dávají mnohem vyšší teploty. Mlhoviny lze popisovat jako \"ohraničené zářením\" nebo \"ohraničené hmotou\". V prvním případě je kolem hvězdy tolik hmoty, že jsou všechny její ultrafialové fotony absorbovány a viditelná mlhovina je obklopena množstvím neionizovaného plynu. V druhém případě vyzařuje centrální hvězda dost ultrafialového záření, aby ionizovala všechen okolní plyn.", "section_level": 2}, {"title": "Počet a rozdělení.", "content": "V současné době v naší Galaxii, která se skládá z více než 200 miliard hvězd, známe asi 1 500 planetárních mlhovin. Jejich vzácnost je dána jejich velmi krátkým životem ve srovnání s celkovou délkou života hvězdy. Nacházejí se většinou poblíž roviny Mléčné dráhy s největší koncentrací poblíž galaktického centra. Jen velmi výjimečně je lze vidět ve hvězdokupách, pouze v jednom nebo dvou případech. Přestože CCD prvky v moderní astronomii téměř úplně nahradily fotografický film, poslední průzkumy, které významně zvýšily počet známých planetárních mlhovin, používaly film Kodak Technical Pan spolu s velmi kvalitním filtrem izolujícím nejsvětlejší emisní čáry vodíku, které silně emitují téměř všechny planetární mlhoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologie.", "content": "Obecně řečeno, planetární mlhoviny by měly být symetrické nebo téměř kulové, je však možné pozorovat široké spektrum tvarů a složitých forem. Přibližně 10% planetárních mlhovin jsou přísně bipolární a malé množství je asymetrické. Jedna je téměř pravoúhlá. Příčinám tak velkého množství forem není zcela porozuměno, ale může být způsobeno gravitačními interakcemi s hvězdným průvodcem, pokud je centrální hvězda složkou dvojhvězdy, nebo narušováním toku materiálu vzdálenějšími planetami (které ještě nebyly pohlceny) ve chvíli, kdy se mlhovina formuje. Velmi důležitou roli při tvarování mlhoviny hraje také magnetické pole, které může být velmi složitě tvarované a ionizovaný plyn tyto tvary kopíruje.", "section_level": 2}, {"title": "Současná témata studií o planetárních mlhovinách.", "content": "Dlouho přetrvávajícím problémem studia planetárních mlhovin je, stejně jako v mnoha jiných případech, že jejich vzdálenosti nejsou přesně určeny. Jen pro velmi málo blízkých planetárních mlhovin je možné určit vzdálenosti změřením jejich \"expanzní paralaxu\": pozorování o vysokém rozlišení po několika letech ukážou expanzi mlhoviny kolmo na linii pohledu, zatímco stroboskopická pozorování Dopplerova posunu odhalí rychlost expanze v linii pohledu. Porovnání úhlové expanze s odvozenou rychlostí odhalí vzdálenost mlhoviny. Problém vytváření širokého spektra rozmanitých tvarů mlhovin je kontroverzním tématem. Především se má za to, že interakce mezi vypuzenými materiály pohybujícími se rozdílnými rychlostmi vysvětluje většinu pozorovaných tvarů. Nicméně někteří astronomové věří, že dvojice centrálních hvězd je odpovědná za přinejmenším některé z nejsložitějších planetárních mlhovin extrémních tvarů. Existují dvě odlišné cesty určování četnosti kovů v mlhovinách, ke kterým se vztahují různé typy spektrálních čar, a občas se vyskytují velké nesrovnalosti mezi výsledky odvozenými z těchto dvou metod. Někteří astronomové to přičítají přítomnosti malých teplotních fluktuací uvnitř planetárních mlhovin; jiní tvrdí, že nesrovnalosti jsou příliš velké na to, aby mohly být vysvětleny pomocí teplotních vlivů, a pro vysvětlení předpokládají existenci studených chuchvalců obsahujících velmi malé množství vodíku. Nicméně žádné takové chuchvalce dosud nebyly pozorovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planetární mlhovina je astronomický objekt skládající se z přibližně kulové zářící obálky plynů tvořený jistými typy hvězd na konci jejich života. Tento pojem nemá žádnou souvislost s planetami: název pochází z domnělé podobnosti se vzhledem obřích planet. Jev netrvá dlouho, trvá jen několik tisíc let z typického života hvězdy dosahujícího několik miliard let. V naší Galaxii známe asi 1 500 těchto objektů. ", "tgt_summary": "Une nébuleuse planétaire est un objet astronomique qui ressemble à un disque d'aspect nébuleux lorsqu'il est observé à basse résolution. En raison de cet aspect, semblable à celui des planètes, l'adjectif « planétaire » lui a été attaché, et il a été depuis maintenu pour conserver l'uniformité historique. À partir d'observations plus détaillées (en particulier spectroscopiques), on sait maintenant que les nébuleuses planétaires n'ont en fait aucun rapport avec les planètes. ", "id": 2097759} {"src_title": "Čeložnice", "tgt_title": "Čeložnice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé se obec vzpomíná v roce 1131 jako majetek olomouckého biskupského statku v Šitbořicích. V roce 1499 se ves stala majetkem Zástřizlů, kteří ji roku 1527 připojili k milotickému panství. V roce 1870 zde byla vystavěna cihelna. V roce 1897 postavil v obci jednotřídní školu za 12 000 K zednický mistr Eusebius Cibulka z Kyjova. Roku 1903 bylo na škole přistavěno patro a byla rozšířena na dvoutřídku. V letech 1898–1899 byla vystavěna silnice do Kostelce a 1912–1913 přímo v obci byla vybudována okresní silnice. Roku 1931 byl vybudován bazén ke koupání a obec byla elektrifikována. Na konci 2. světové války byly Čeložnice osvobozeny rumunskými vojáky 29. dubna 1945. Od roku 1947 je v obci telefon, 1949 místní rozhlas a družstevní prádelna. Na dnešním katastru obce bývala ves \"Hostašov\", která se v roce 1499 uvádí jako pustá. Podle pozdější tradice bylo v Hostašově 17 domů a obyvatelé se živili výrobou kolomazi při pálení smrků. Pramen Čeložnického potoka a někdy i samotný potok je dodnes místními nazýván Kolomaznica. Obecní kronika je vedena od roku 1926. Obecní vlajku a znak Čeložnice získaly 21. června 2018 rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Vlajka i znak mají tři barevná pole (modré, žluté a zelené), na nichž jsou vyobrazeny černá lopata na červené násadě, vinný hrozen a stříbrný srp se zlatou rukojetí.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Zastupitelstvo obce má 7 členů. Voleb do zastupitelstva v říjnu 2018 se účastnilo 188 (tj. 55,29 %) voličů. Kandidovalo pouze místní uskupení \"Sdružení nezávislých kandidátů\". Starostou byl zvolen Jan Zbořil a místostarostou Zdeněk Šimeček. Obec náleží do senátního obvodu č. 79 - Hodonín. Do roku 1960 patřila do okresu Kyjov.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2011 se 34,8 % obyvatel přihlásilo k české národnosti a 44 % k moravské. 34,8 % se hlásilo k Římskokatolické církvi, 21,3 % bylo bez vyznání a 29,7 % vyznání neuvedlo. Průměrný věk byl 45,2 let.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "První pravidelná autodoprava byla zavedena v dubnu roku 1928 firmou Slavík. Spojení bylo asi dvakrát týdně (v neděli a trhové dny) v ceně 5 Kč za dopravu tam i zpět. V roce 1950 zřídila na žádost obce pravidelné spojení s Kyjovem firma ČSAD. Do obce vede autobusová linka č. 729668 z Kyjova. V roce 2013 ze dvou autobusových zastávek v obci jezdilo do Kyjova 10 přímých spojů v pracovní dny a 6 spojů přes víkend. Z Kyjova je přímé železniční spojení s Brnem po trati č. 340 (tzv. Vlárská dráha). Do obce vede od jihu jediná veřejně přístupná silnice III/42214 ze sousedního Kostelce, do Moravan vede zpevněná a v zimě neudržovaná cesta. Z Kyjova (5 km) vede polní cestou žlutě značená turistická trasa, která dále pokračuje po lesních cestách do Koryčan (7,5 km). Z Bohuslavic (4 km) vede zeleně značená trasa, která dále pokračuje přes rekreační oblast Kameňák (2 km) dále do Chřibů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čeložnice () je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 5 km severně od Kyjova, na jižním úpatí Chřibů. Obcí protéká Čeložnický potok, pramenící studánkou Kolomaznica v severní zalesněné části obce. Žije zde obyvatel. Od roku 1999 je členem mikroregionu Moštěnka. U obce je rekreační oblast Pastviny s desítkami chat a rekreačním střediskem Relaxx.", "tgt_summary": "Čeložnice est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 595630} {"src_title": "Bern", "tgt_title": "Berne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny.", "content": "Na ostrohu řeky Aary \"Engehalbinsel\", severně od středu města, se na ploše asi 140 ha nacházelo keltské osídlení z doby asi 3. až 1. století př. n. l. Od přelomu letopočtu do 3. století se na stejném místě nacházelo římské sídliště \"Vicus Brenodorum\" s pohřebištěm, divadlem a chrámovou čtvrtí. V roce 1984 zde byla nalezena zinková destička, jejíž nápis obsahuje slovo \"Brenodor\". Může naznačovat antické jméno někdejšího oppida, není však prokázáno, nejde-li o falsum. Prehistorické osídlení bylo prokázáno i v Bümpliz, dnešní městské části Bernu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověké město.", "content": "Středověké město bylo založeno původně burgundským rodem Zähringů, a sice vévodou Bertholdem V. z Zähringenu roku 1191. Podle legendy bylo pojmenováno podle medvěda (německy Bär), kterého zde vévoda měl zabít. Moc rodu Zähringů začala vzrůstat ve 12. století v Horním Burgundsku. Po smrti vévody Bertholda, který zemřel bez dědice, udělil roku císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský městu tzv. \"Zlatou chartu Bernu\". Tím se Bern stal svobodným říšským městem.", "section_level": 2}, {"title": "Stará švýcarská konfederace.", "content": "V roce 1351 se Bern připojil k Staré švýcarské konfederaci. Tak se stal jedním z osmi kantonů v období formování od 1353 do 1481. V 1415 Bern vpadl do Aargau a dobyl ho. Podobně dobyl v roce 1536 Vaud a jiná menší teritoria; tím se stal největším městským státem severně od Alp. V 18. století zahrnoval většinu dnešních kantonů Bern a Vaud. Přirozenou ochranu Bernu ze severu, východu a jihu tvořil zákrut řeky Aaare. Na západní straně bylo nutno budovat opevnění. S tím, jak se město rozšiřovalo, posouvalo se i opevnění. V letech 1191 až 1256 byla západní hranice Bernu v místě věže, na které je dnes umístěn bernský orloj, tzv. \"Zytglogge\". Poté, do roku 1345, tuto roli převzala západnější vět tzv. \"Käfigturm\" a do roku 1622, dnes neexistující \"Christoffelturm\" (stával v blízkosti dnešního hlavního vlakového nádraží). Během Třicetileté války byla vybudována 2 další opevnění nazývané \"Schanze\" na ochranu poloostrova. Navzdory šířícímu se moru v 14. století se město pomalu rozrůstalo díky přistěhovalectví z okolních oblastí. Po obrovském požáru v roce 1405 byly původní dřevěné stavby zničeny a nahrazeny hrázděnými a ještě později pískovcovými budovami, které jsou dnes charakteristické pro staré město.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Bern byl okupován francouzskými vojsky v roce 1798 během francouzského revolučního období, kdy přišel o některé své území. V roce 1802 Bern získal zpět území Oberland (jižně od Bernu). Po Vídeňském kongresu v roce 1814 získal také území Jura (francouzsky mluvící území), čímž se Bern stal opět největším kantonem konfederace. Tak tomu bylo v období restaurace až do roku 1979, kdy se odtrhla oblast Jura a vznikl kanton Jura. V roce 1848 se Bern stal federálním městem (což byl oficiální název pro Bern jako de facto hlavní město) Švýcarské federace, která vznikla 12.9.1848 po 27-denní občanské válce. V Bernu se konalo množství kongresů socialistů, hlavně během druhé světové války, kdy bylo Švýcarsko neutrální (svou neutralitu si zajistilo už na Vídeňském kongresu). Počet obyvatel města rostl z 5 000 v 15. století na 12 000 do konce 18. století a na přibližně 60 000 do konce 19. století. Počet 100 000 překročilo město během dvacátých let 20. století. Nejvyšší počet obyvatel mělo město v šedesátých letech, a to přibližně 165 000. Od té doby populace mírně klesala. V únoru 2015 tu žilo 139 211, z nichž 105 579 bylo Švýcarů a 33 802 (24 %) rezidentů bylo cizinců. V aglomeraci města žije přibližně 391 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Město Bern leží v nadmořské výšce 542 m n. m. na švýcarské plošině na obou stranách řeky Aara mezi horami Gurten na jihu a Bantiger na východě. Řeka Aare protéká starým městem od východu a vytváří dlouhý zákrut (zvanou Aareschlaufe). Řeka je v oblasti starého města a severně od něj v úzkém údolím zapuštěným asi 30 až 50 metrů hluboko.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické zajímavosti.", "content": "Mezi nejznámější turistické atrakce patří:", "section_level": 1}, {"title": "Centrum města.", "content": "Centrum Bernu se vyvinulo ze středověkého města a bylo uznáno za kulturní dědictví UNESCO. Menší množství památek je i mimo centrum města (zámeček Elfenau) a nejbližším okolí (zámek Jegenstorf, památník bitvy na Grauholzi aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Hlavní nádraží je uzlem železniční, autobusové i městské dopravy. Po nádraží v Curychu je se 200 000 cestujícími za den (rok 2014) druhým nejfrekventovanějším ve Švýcarsku. Nádraží má 14 nástupištních hran, ke kterým přijíždí vlaky z celé země i zahraničí – EuroCity, Cisalpino, TGV, Talgo, ICE a CityNightLine, čtyři hrany slouží místnímu systému S-Bahn. Vedle hlavního nádraží se na území města nachází menší nádraží, které slouží jako zastávky S-Bahn: Felsenau, Tiefenau, Wankdorf, Ausserholligen, Stöckacker, Bümpliz Nord, Bümpliz Süd, Brünnen, Riedbach a Weissenbühl. Systém místních železnic S-Bahn Bern spojuje město 13 linkami s městy Thun, Biel, Solothurn, Neuchâtel, Fribourg a Schwarzenburg, oblastí Emmental a dalšími aglomeracemi. S-Bahn v Bernu je provozován společnostmi BLS a Regionalverkehr Bern-Solothurn (RBS). V Bernu jsou v provozu také soukromé lanové dráhy Gurtenbahn, Marzilibahn a výtah od řeky Aary do starého města Mattenlift.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje, trolejbusy, autobusy a regionální vlaky.", "content": "Dopravní síť společnosti Bernmobil tvoří pět tramvajových, tři trolejbusové a třináct autobusových linek. V širším okolí města jsou provozovány autobusové linky Postauto (provozované švýcarskou poštou) a regionální vlaková doprava společností RBS. a BLS (Bern-Lötschberg-Simplon)", "section_level": 2}, {"title": "Přívozy.", "content": "Severně od Bernu jsou v provozu dva soukromé osobní přívozy přes řeku Aare: přívoz \"Reichenbach\" do Unterzollikofen a přívoz \"Zehndermätteli\" do Bremgartenu. Třetí přívoz \"Bodenacker\" u Elfenau již není na území města.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Regionální letiště Bern-Belp (IATA: BRN, ICAO: LSZB) se nachází 7 km jihovýchodně od centra Bernu. Provozuje pravidelné vnitrostátní i mezinárodní lety.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě hraje velké množství hokejových klubů. Mezi ty nejznámější patří: Ve městě hraje velké množství fotbalových klubů. Mezi ty nejznámější patří: Ve městě se konalo spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýznamnější akce, které se zde konaly patří:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost - česká stopa v Bernu.", "content": "Bernské \"Museum für Kommunikation\" vystavuje na nepřehlédnutelném místě československý automobil Tatra 57 z roku 1937, který ve speciální úpravě sloužil švýcarské poště v letech 1940-1949.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bern (, italsky a rétorománsky Berna, v místní švýcarské němčině Bärn) je obec ve Švýcarsku, hlavní město stejnojmenného kantonu a de facto hlavní město Švýcarska (sídlí zde vláda a parlament, ale jeho postavení jako hlavního města ani jako dříve uváděného \"federálního města\" není v legislativě zakotveno). Bern leží v okrese Bern-Mittelland. ", "tgt_summary": "Berne (en, en italien et en ) est la capitale \"de facto\" de la Suisse, la capitale du canton homonyme et la cinquième plus grande ville de Suisse. Depuis 1848, Berne est la « ville fédérale », à savoir le siège permanent du gouvernement fédéral et de l'Assemblée fédérale suisses, mais pas des tribunaux fédéraux (le Tribunal fédéral est situé à Lausanne). ", "id": 2354984} {"src_title": "Curych", "tgt_title": "Zurich", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V úrodném místě hustého neolitického osídlení se usadili Helvétové. Kamenné město založili Římané roku 15 př. n. l., měli zda celní stanici a město nazvali \"Turicum\". V 5. století je osídlili germánští Alamani, ze severovýchodu sem pronikali křesťanští misionáři. Roku 835 se poprvé připomíná hrad, založený na místě římské pevnosti císařem Ludvíkem Němcem, který zde roku 853 založil první ženský benediktinský klášter, později nazývaný \"Fraumünster\". Od roku 1218 byl Curych císařským městem pod vládou abatyše zmíněného kláštera. Brzy nato si město o rozloze 38 hektarů vybudovalo hradby, z nichž se dochovaly dvě brány. Počátkem 14. století zde vznikl Codex Manesse, jeden z nejkrásnějších iluminovaných rukopisů kurtoazní kultury a hlavní pramen středověké německé poezie a heraldiky. Feudální vládu abatyše nahradila roku 1336 cechovní samospráva (\"Zunftordnung\") a roku 1351 se měšťané přísahou připojili jako pátý člen Švýcarské konfederace (\"Confederatio helvetica\", \"Eidgenossenschaft\"), jímž Curych zůstal až do roku 1798. Roku 1520 se stal hlavním kazatelem v kostele sv. Petra Ulrich Zwingli, který zahájil švýcarskou reformaci a roku 1531 zde vyšel jeho překlad Bible (\"Zürcher Bibel\"). Z konfliktů se sousedními katolickými kantony vznikly Kappelské války. Roku 1624 si Curych vybudoval nákladné opevnění a vymáhání daní vyvolalo selské vzpoury, které město tvrdě potlačilo. Roku 1648 se prohlásil patricijskou republikou. Helvetská revoluce roku 1798 pozvala do země francouzské republikánské vojsko, které zemi bez boje obsadilo. Republika pod francouzskou patronací sice brzy padla, zrušila však feudální vládu města nad kantonem a připravila půdu pro moderní uspořádání. Curyšská smlouva 1859 ukončila spor mezi Francií, Rakouskem a Itálií a uznala samostatnost Švýcarska. Roku 1847 byla otevřena první švýcarská železnice Curych – Baden. Roku 1867 byla založena hlavní třída současného města \"Bahnhofstrasse\", vedoucí od Hlavního nádraží k jezeru. Roku 1871 byla otevřena budova Hlavního nádraží a roku 1877 curyšská burza. V letech 1848 a 1874 přijal Curych švýcarskou ústavu, postupně zbořil hradby a stal se cílem velké imigrace z okolí. Přistěhovalci se však obtížně domáhali občanských práv a teprve od roku 1875 začalo platit, že po deseti letech pobytu se člověk stává občanem. Roku 1893 byly k městu přičleněny okolní obce, kde vznikal průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Výkonnou moc drží devítičlenná městská rada (\"Stadtrat\"), zákonodárnou moc 125členný parlament (\"Gemeinderat\"), obojí přímo volené na čtyři roky. Městskou radu tvoří profesionální politici, každý z nich vede jeden odbor radnice a představený výkonného odboru působí jako primátor. Současnou koalici sociálních demokratů, liberálů a zelených vede Corine Mauch (SD). Parlament se schází jednou týdně a členové jsou placeni za účast na zasedáních. Městskou radnici užívají i volené orgány kantonu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Veřejná městská doprava je v Curychu velmi populární a převažuje nad automobilovou. Tvoří ji jednotná síť předměstských železnic (\"S-Bahn\"). 13 linek tramvají, 18 autobusů a 6 trolejbusů. Frekvence spojů na některých linkách dosahuje až 10 spojů za hodinu. Od roku 2008 spojuje tramvaj letiště s městem. Síť doplňují lodní spoje po jezeře i řece a několik lanovek do okolních kopců. Letiště Zürich v obci Kloten, asi 13 km severně od města, je s více než 24 miliony cestujících za rok na 15. místě v Evropě a má přímé spojení se všemi kontinenty. Letiště intenzivně využívají společnosti Swiss (\"Swiss International Air Lines\" a \"Swiss European Air Lines\"), Alitalia a Lufthansa (nazývá ho \"třetím hubem\") a letiště je domovským letištěm společností Belair, Edelweiss Air a Helvetic Airways i základnou záchranné letecké služby. Hlavní nádraží s více než 2900 vlakových pohybů a 350-500 tisíci pasažéry denně patří mezi nejrušnější na světě a město má dalších 16 nádraží a 10 zastávek. Železnici provozují Švýcarské železnice (SBB), hlavní nádraží má však i přímé dálkové spojení vlaky TGV do Francie a ICE do Německa. Spojení s Českou republikou je udržováno prostřednictvím nočního spojení. Vtěsném okolí města jsou dálnice A 1 (Bern, Ženeva a St. Gallen), A 3 (Basilej a Sargans) a A 4 (Schaffhausen). Dálnice v okolí města jsou ovšem přeplněné a pozvolna se buduje obchvat kolem Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Řeka Limmat protéká starým centrem a dělí je na dvě části. Jsou zde pozůstatky bývalého opevnění a vodní příkop \"Schanzengraben\". Na západním okraji centra teče řeka Sihl. Na pravém břehu Limmatu leží Niederdorf, živější část města s mnoha restauracemi, kiny a hudebními kluby. Živá je také 4. čtvrť kolem \"Langstrasse\", s různými národnostmi a jejich kulturami, včetně prostituce.", "section_level": 1}, {"title": "Staré město, City.", "content": "\"Altstadt\" (Staré město) s cechovními domy leží po obou stranách Limmatu. Na návrší \"Lindenhof\" je nejstarší doloženě osídlení nad Limmatem, od 18. století s parkovou úpravou na zbytcích románského hradu s památníkem, připomínajícím obranu Curychu ženami. Západně od \"Lindenhofu\" probíhá luxusní \"Bahnhofstrasse\", sídlo bank a obchodní třída, vedoucí od hlavního nádraží k jezeru.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely.", "content": "Většina kostelů je protestantská. Přehled muzeí je zde.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V Curychu je také zoologická zahrada, stará a nová botanická zahrada a řada dalších parků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Curych (; latinsky \"Tigurium\"}} ) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží v předhůří Alp u severního konce Curyšského jezera, na obou březích řeky Limmat, která zde z jezera vytéká. Je obklopeno lesnatými kopci, nejvyšší z nich Uetliberg dosahuje výšky 869 m n. m. Město se dělí na 12 okresů (Bezirk) a v roce 2014 zde žilo přes 404 783 obyvatel, v celé aglomeraci přes 1,1 milionu obyvatel. V roce 2017 žilo v Curychu 32,5 % cizinců (pro srovnání v Ženevě 47,9 %). ", "tgt_summary": "Zurich ( ou ) (allemand : \"Zürich\", suisse allemand : \"Züri\", en Suisse, italien : \"Zurigo\", romanche : \"Turitg\" ) est une cité alémanique de Suisse, capitale du canton de Zurich. Même si l'allemand est la langue officielle, les Zurichois parlent le \"Züritüütsch\", un dialecte de l'alémanique qui emprunte d'ailleurs certains termes à d'autres langues en plus de l'allemand dont le français, l'italien, ou encore l'anglais. C'est une cité très cosmopolite, comptant plus de d'étrangers. Dans son article intitulé « World's most expensive place to live is... » du 15 février 2012, \"The Economist\" classe Zurich comme étant la ville la plus chère au monde. Depuis, la ville occupe régulièrement la deuxième place dans le classement du journal britannique, juste derrière Hong Kong. Le cabinet Mercer la classe parmi les dix premières de 221 villes dans le monde en 2019 pour sa qualité de vie, ensemble avec Genève et Bâle. ", "id": 2208287} {"src_title": "Karel VIII. Francouzský", "tgt_title": "Charles VIII (roi de France)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Karel se stal panovníkem v třinácti letech, a tak ihned propukl spor mezi jeho sestrou Annou de Beaujeu a Ludvíkem Orleánským o regentství – nakonec v tomto souboji zvítězila Anna. Mladý král byl zasnouben s Markétou, dcerou římského krále Maxmiliána I. a Marie Burgundské. Poručnická vláda, jež spravovala Francii až do roku 1491, byla v podstatě řízena třemi osobami: Annou, vévodou bourbonským Pierrem de Beaujeu (Anniným mužem) a vlivným biskupem (pozdějším kardinálem) Guillaumem Briçonnetem. Dne 6. prosince 1491 se Karel VIII. v Langeais oženil s Annou, dcerou a dědičkou Bretaňského vévody Františka II., aniž se ohlížel na to, že Anna nejen svolila k sňatku s Maxmiliánem I., ale podle dobového zvyku s ním již byla oddána v zastoupení. Tento fakt spolu s Karlovým předchozím zrušeným zasnoubením s Markétou Rakouskou měl za následek citelné ochlazení vztahů mezi Francií a Habsburky, zajistil však Karlovým nástupcům držení Bretaně. Z tohoto manželství se narodily čtyři děti: Karel, Karel, František a Anna, všechny však zemřely v útlém věku. V roce 1494 podnikl Karel VIII. výpravu do Itálie, aby zde jako dědic Anjouovců uplatňoval nárok na neapolský trůn. Tento podnik stojí na počátku dlouholeté angažovanosti francouzských králů na poloostrově. Karlovým vojskům se zpočátku dařilo (Neapol byla roku 1495 dobyta), avšak pod tlakem papeže Alexandra VI., Maxmiliána I. a neapolského krále Ferdinanda II. museli nakonec Francouzi odtáhnout. Karel VIII. zemřel bez dědice na následky zranění, jež nešťastnou náhodou utrpěl na svém zámku Amboise – narazil hlavou do trámu a zřejmě si způsobil krvácení do mozku. Jeho osobou vymřela starší linie vládnoucího rodu Valois.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel VIII. (30. června 1470 v Amboise – 7. dubna 1498 tamtéž) byl francouzský král z rodu Valois vládnoucí v letech 1483–1498. Jeho otcem byl král Ludvík XI., matkou Šarlota Savojská.", "tgt_summary": "Charles, dit « l'Affable », né le au château d'Amboise, mort le au même endroit, est roi de France de 1483 à 1498. ", "id": 2438717} {"src_title": "Dominikánská republika", "tgt_title": "République dominicaine", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Dominikánská republika leží na východě ostrova Hispaniola. Většinu území Dominikánské republiky vyplňují horská pásma. Nejvyšší hora, pojmenovaná Pico Duarte, je vysoká 3087 m n. m., nejníže položeným bodem je jezero Enriquillo, které leží pod hladinou moře. Nížiny se táhnou podél pobřeží. Podnebí je vlhké tropické. Průměrné teploty se pohybují od 16 do 30 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje v rozmezí od 1000 do 2000 mm. Dominikánská republika leží v oblasti, kde často řádí hurikány. Povrch Dominikánské republiky je z 40% pokryt lesními porosty.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Pro Evropany ostrov objevil 6. prosince 1492 Kryštof Kolumbus a již roku 1496 bylo založeno město Santo Domingo. Kolombus nazval ostrov „rájem na zemi“. Na území dnešní Dominikánské republiky vznikla první španělská kolonie, první univerzita i nemocnice v „Novém Světě“. Původní obyvatelé Taínové byli vesměs vyhubeni nebo vymřeli na zavlečené nemoci již v průběhu 16. století. Španělští dobyvatelé se proto rozhodli dovážet pro práci na plantážích a v dolech africké otroky. Právě zde začal svou práci otec Bartolomé de Las Casas, misionář a bojovník za práva indiánů, který předznamenal moderní koncepci lidských práv. Od roku 1697 byla Hispaniola rozdělena mezi Francii a Španělsko podepsáním smlouvy z Rijswijku. V roce 1790 žilo ve španělské kolonii Santo Domingo 40 000 bělochů, 25 000 svobodných černochů a mulatů a 60 000 otroků. V letech 1791 – 1803 proběhlo na sousedním Haiti úspěšné povstání otroků. Španělská kolonie Santo Domingo vyhlásila nezávislost na Španělsku v roce 1821, ale krátce nato byla obsazena vojsky sousedního státu Haiti, pod jehož vládou byl celý ostrov sjednocen. Odpor proti haitské okupaci rostl a po úspěšném ozbrojeném povstání Dominikánská republika získala nezávislost v roce 1844. Prvním prezidentem se stal Pedro Santana, který zůstal ve funkci až do roku 1861, kdy se na jeho žádost republika na čtyři roky opět stala španělskou kolonií na obranu proti britským pokusům zmocnit se Dominikánské republiky. V roce 1865 získala nezávislost na Španělsku podruhé. Roku 1882 se dostal k moci diktátorský vůdce Ulises Heureaux, který vládl až do roku 1899, kdy byl zavražděn. Stejně jako Haiti byla i Dominikánská republika v letech 1916-1924 obsazena Spojenými státy americkými, které si kontrolu nad cly podržely až do roku 1940. V roce 1930 se dostal k moci generál Rafael Trujillo, který vládl většinou jako velmi krutý diktátor. Byl zavražděn 30. května 1961 v Santo Domingo. Už v roce 1957 jmenoval Trujillo spisovatele, právníka a úspěšného diplomata Joaquína Balaguera (1906-2002) svým zástupcem a roku 1960 presidentem. Roku 1963 byl zvolen prezidentem levicový kandidát Juan Bosch a po půl roce byl svržen vojenským převratem, ale už roku 1965 vypukla proti vojenskému režimu revoluce. Na to reagoval americký prezident Lyndon B. Johnson vojenským obsazením Dominikánské republiky, na němž se podílel i oddíl vojáků Organizace amerických států. Armáda připravila nové volby, v nichž zvítězil Balaguer, a po roce ostrov opustila. Balaguer vládl 12 let jako bezohledný diktátor a připravil o život asi 11 tisíc lidí, přesto byla jeho vláda mírnější než Trujillova a dosáhla i jistých úspěchů, zejména v budování veřejných staveb a infrastruktury. Období 80. a 90. let v době světové krize a zadluženosti bylo pro Dominikánskou republiku kritické. Mezinárodní měnový fond připravoval řešení problému, které ovšem vyvolalo jen větší nepokoje. V období 1978 – 1986 vládli v zemi demokratičtější prezidenti a politická situace se zklidnila. Nicméně ve volbách roku 1986 zvítězil opět Balaguer, ve věku 80 let a téměř úplně nevidomý, a udržel se u vlády až do roku 1996, kdy jej porazil Leonel Fernández. Za jeho vlády dosáhl hospodářský růst 7,7 % při nízké inflaci i nezaměstnanosti. Volby roku 2000 přesto vyhrál levicový kandidát Hipólito Mejía. Roku 2002 byla uzavřena kritická etapa Dominikánské politiiky Balaguerovou smrtí, a roku 2006 opět zvítězil středový kandidát Fernandez, kterého od roku 2012 nahradil Danilo Medina z téže strany. Hospodářský růst přes 7 % a nízká inflace přivedly Dominikánskou republiku mezi nejúspěšnější latinskoamerické země, i když patrně trpí zvětšováním sociálních rozdílů, divokou imigrací ze sousedního Haiti a všudypřítomnou korupcí.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Míšenci tvoří 73 % populace země, běloši 16 % a černoši 11 %. Střední délka života mužů je 66 let, u žen 69,4 let. V zemi žije několik set tisíc imigrantů z Haiti, kteří vykonávají méně kvalifikované práce a čelí diskriminaci ze strany Dominikánců. Dominikánský nejvyšší soud v roce 2013 rozhodnul, že děti haitských imigrantů narozené v Dominikánské republice nemají nárok na dominikánské občanství, což se týká až 200 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "V 11. století byl obyvatelům území dnešní Dominikánské republiky vnucen jazyk kmene Taínů. V roce 1492 objevil toto území Kryštof Kolumbus a začala se zde šířit španělština, často i násilím. V současnosti je španělština mateřským jazykem 98 % obyvatel, největší jazykovou menšinu tvoří Haiťané, kteří mluví specifickým kreolem.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Více než 20 % obyvatel země pracuje v zemědělství. Základní plodinou je cukrová třtina, dále se pěstují banány, bavlna, kakao, káva, kukuřice, maniok, podzemnice olejná, rýže a tabák. Chová se skot, prasata a kozy. Nejvýznamnějším hospodářským odvětvím je těžba nerostných surovin: azbestu, bauxitu, chromu, mědi, niklu, platiny, ropy, stříbra, uhlí, uranu, zlata, železné rudy. Významným odvětvím je dále zpracovatelský průmysl, zastupují jej cukrovary, palírny rumu a závody na zpracování tabáku. Své místo má i výroba stavebních materiálů, zpracování rud, textilní a oděvní průmysl a petrochemie. Dominikánská republika je součástí zóny volného obchodu mezi USA a několika státy Střední Ameriky – DR-CAFTA. Podle údajů Světové banky dosáhl hrubý domácí produkt přepočtený na 1 obyvatele a jeho paritu kupní síly v roce 2012 hodnoty 5 733 mezinárodních dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Tvoří významnou složky příjmů do státního rozpočtu. Příjmy z turismu v roce 2009 představovaly téměř 9,2% celkového státního HDP. Dominikánská republika se stala v 90. letech vyhledávaným cílem náročných západních turistů.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Dominikánská republika se administrativně skládá z 31 provincií a jednoho \"Distrito Nacional\" – hlavního města Santo Domingo.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Dominikánská republika je zapojená do několika projektů a organizací na poli latinskoamerické integrace. Je členským státem např. organizací Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerický hospodářský systém, Středoamerický integrační systém, Sdružení karibských států, Petrocaribe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominikánská republika je stát v Karibském moři, který se rozkládá na východní části ostrova Hispaniola v souostroví Velké Antily. Jediným sousedním státem je Haiti, společná hranice je dlouhá 360 kilometrů.", "tgt_summary": "La République dominicaine, en espagnol, est un pays des Grandes Antilles, Caraïbes. Elle occupe environ les deux tiers de l'île d'Hispaniola, en mer des Caraïbes, Haïti occupant le tiers ouest de l'île. L'espagnol est la langue officielle de ce pays qui compte plus de.", "id": 1614809} {"src_title": "Portable Document Format", "tgt_title": "Portable Document Format", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Adobe představilo formát PDF v roce 1993. Specifikace formátu byla dostupná bezplatně, ale formát zůstal proprietární až do jeho oficiálního uvolnění 1. července 2008. Poté byl publikovaný Mezinárodní organizací pro standardizaci (ISO). Specifikace formátu schválená v ISO nadále odkazuje na použití proprietárních technologií, jako je například Rich Text používaný v interaktivních formulářích Adobe XML Forms Architecture. Pracovní skupina ISO požádala firmu Adobe, aby tyto technologie stabilizovala a předložila je ke standardizaci, aby mohly být zahrnuty v chystané nové verzi formátu - PDF 2.0, který je aktuálně ve vývoji. Zpočátku nebyl balík pro prohlížení a vytváření dokumentu volně ke stažení, bylo potřeba si jej zakoupil. Při vydání verze 2.0 Adobe změnilo své stanovisko a začalo distribuovat program Acrobat Reader zdarma. To otevřelo formátu PDF cestu, aby se mohl stát jedním z nejpoužívanějších formátů pro dokumenty současnosti a de facto standardem pro výměnu dokumentů na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Technické vlastnosti.", "content": "Formát PDF je založen na jazyce PostScript, některé prvky tohoto jazyka jsou však ve formátu PDF implementovány mírně odlišně, jiné nejsou použity vůbec, přidána pak je schopnost vkládat do dokumentu omezenou sadu znaků (subset) fontu, a jejich pozdější tisk na nePostScriptových zařízeních. Formát PDF také obsahuje systém pro uložení různých částí dokumentu do jediného souboru s použitím komprese, text komprimuje algoritmem LZW.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura souboru.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Druhy objektů.", "content": "Soubor PDF se skládá především z objektů, kterých existuje osm druhů: Objekty mohou být přímé (vloženy do jiného objektu), nebo nepřímé. Nepřímé objekty jsou očíslovány číslem objektu a ̈generation number ̈. Tabulka indexů nazývána xref tabulka poskytuje offset bajtu každého nepřímého objektu od začátku souboru. Tato konstrukce umožňuje efektivní libovolný přístup k objektům v souboru, a také umožňuje, aby kvůli malým změnám nemusel být přepisován celý soubor (inkrementální aktualizace). Od verze PDF 1.5 mohou být nepřímé objekty také umístěny do speciálních proudů (object streams). Tato technika snižuje velikost souborů, které mají velké množství nepřímých objektů, a je vhodná zejména pro Tagged PDF. Existují dvě rozložení PDF souborů, nelineární (neoptimalizované) a lineární (optimalizované). Nelineární PDF soubory spotřebují méně místa na disku než jejich lineární protějšky, mají však pomalejší přístup, protože některé z údajů potřebných pro sestavení stránky jsou roztroušeny po celém souboru. Lineární PDF soubory (také označovány jako optimalizovány nebo webově optimalizovány) jsou konstruovány způsobem, který jim umožňuje být čteny z pluginu webového prohlížeče bez nutnosti čekání na stažení celého souboru, protože jsou zapsány na disk lineárně (v pořadí podle stránek). PDF soubory mohou být optimalizovány pomocí software Adobe Acrobat nebo QPDF.", "section_level": 3}, {"title": "Zobrazovací model.", "content": "Základní princip, jak je grafika reprezentována v PDF je velmi podobný tomu v PostScriptu, s výjimkou použití průhlednosti, která byla přidána do PDF od verze 1.4. K popisu stránky používá PDF grafika kartézský souřadnicový systém nezávislý na použitém zařízení (device independent). Popis stránky PDF může používat matice pro rotaci, změnu měřítka, nebo zkosení grafických prvků. Klíčovým konceptem ve formátu PDF je stav grafiky (graphics state), stavové proměnné, což je kolekce grafických parametrů, které mohou být měněny, ukládány, a obnovovány popisem stránky. PDF má (od verze 1.6) 24 grafických stavových vlastnosti, z nichž 16 je nezávislých na použitém zařízení (device independent) a 8 na zařízení závislých (device dependent). Popis některých důležitých grafických stavových vlastností (device independent): Některé grafické stavové proměnné jsou nastavovány pomocí konkrétních operátorů, některé pomocí příslušného záznamu v slovníku grafických stavových proměnných (graphics state parameter dictionary) a jiné pomocí obou. Například aktuální tloušťka čáry může být nastavena buď operátorem w, nebo (od PDF 1.3) pomocí LW záznamu v slovníku grafických stavových proměnných, zatím co aktuální barva je nastavována jenom pomocí konkrétního operátoru.", "section_level": 2}, {"title": "Vektorová grafika.", "content": "Vektorová grafika ve formátu PDF, stejně jako v PostScriptu, je konstruována pomocí cest (path). Cesty jsou obvykle složeny z čar a kubických Bézierových křivek, ale můžou být také vytvořeny z obrysů textu. Na rozdíl od PostScriptu, PDF neumožňuje aby jediná cesta (path) míchala tvar textu s čárami a křivkami. Cesty mohou být tahané (stroked), vyplněné, nebo použity pro ořezávání. Tahy a výplně můžou používat jakoukoliv sadu barev, včetně vzorů (patterns). PDF podporuje několik typů vzorů. Nejjednodušší je dlaždicový vzor (tilling pattern), v němž je specifikován kousek předlohy, který se poté nanáší opakovaně. Může to být barevný dlaždicový vzor, s barvami specifikovanými ve vzorovém (pattern) objektu, nebo nebarevný dlaždicový vzor, který odkládá specifikaci barvy do doby vykreslování vzoru. Se začátkem PDF 1.3 se objevuje také stínovací (shading) vzor, který vykresluje nepřetržitě se měnící barvy. Existuje sedm druhů stínovacích vzorů, z kterých nejjednodušší jsou axiální odstín (typ 2) a radiální odstín (typ 3).", "section_level": 2}, {"title": "Rastrové obrázky.", "content": "Rastrové obrázky v PDF (tzv. Image XObjects) jsou reprezentovány pomocí slovníků s asociovanými streamy. Slovník popisuje vlastnosti obrázku, a stream obsahuje obrazová data. (Méně často, může být rastrový obrázek přímo součástí popisu stránky jako vložený obrázek.) Obrázky jsou obvykle filtrovány pro účely komprese. Obrazové filtry podporované v PDF zahrnují některé obecné filtry: Normálně veškerý obrazový obsah je součástí PDF souboru. Standard PDF však umožňuje aby obrazová data mohla být uložena v externích souborech s použitím externích streamů nebo alternativních obrázků. Některé standardizované podskupiny PDF, jako např. formát PDF/A a PDF/X, tyto funkce zakazují.", "section_level": 2}, {"title": "Text.", "content": "Text ve formátu PDF je reprezentován pomocí textových prvků v page content streams. Textový prvek definuje, že znaky by měly být vykresleny na určitých pozicích. Tyto znaky jsou specifikovány za pomocí kódování vybraného zdroje písma (fontu).", "section_level": 2}, {"title": "Fonty.", "content": "Font objekt ve formátu PDF je popis digitálního typu písma (typeface). Může buď popisovat vlastnosti typu písma, nebo může obsahovat vložený soubor s fontem. První případ se nazývá unembedded font, zatím co druhý embedded font. Soubory s fonty, které mohou být vestavěné v PDF, vycházejí z široce používaných formátů písem (fontů): Typ 1 (a jeho komprimované varianty CFF), TrueType, a (od PDF 1.6) OpenType. Navíc PDF podporuje variantu Typ 3, ve které jsou komponenty fontu písma popsané pomocí PDF grafických operátorů.", "section_level": 3}, {"title": "Standardní písma Typu 1 (standardních 14 Fontů).", "content": "Čtrnáct typů písma - známé jako standardních 14 fontů - mají zvláštní význam v dokumentech PDF: Tyto fonty jsou někdy nazývány jako základních čtrnáct fontů písma. Tyto fonty, nebo vhodné substituční písma se stejnými metrikami, musí být vždy k dispozici ve všech PDF prohlížečích, a tak nemusí být vloženy v PDF souboru. PDF prohlížeče musejí znát metriku těchto fontů. Ostatní fonty mohou být nahrazeny, pokud nejsou vloženy v pdf souboru.", "section_level": 3}, {"title": "Kódování.", "content": "V textovém řetězci jsou znaky zobrazeny pomocí kódu znaku (integer), které jsou mapovány na glyfy v aktuálním fontu pomocí kódování. Existuje řada předdefinovaných kódování, včetně WinAnsi, MacRoman, a velké množství kódování pro jazyky východní Asie, a fonty můžou mít své vlastní vestavěné kódování. (I když WinAnsi a MacRoman kódování jsou odvozeny od historických vlastností operačních systémů Windows a Macintosh, fonty používající tato kódování fungují stejně dobře na všech platformách.) PDF umožňuje specifikovat předdefinované kódování, vestavěné kódování fontů, nebo poskytnout vyhledávací tabulku (lookup table) rozdílů vůči předdefinovanému nebo vestavěnému kódování (nedoporučuje se pro TrueType fonty). Kódovací mechanizmy v PDF byly navrženy pro fonty Typu 1 a pravidla pro jejich požití pro TrueType fonty jsou složitá. Pro velké fonty nebo fonty s nestandardními glyfy, se požívá zvláštní kódování Identity-H (pro horizontální zápis) a Identity-V (pro vertikální). Pro takové druhy fontů je nutné poskytnout ToUnicode tabulku, pokud má být uchována informace o sémantice znaků.", "section_level": 3}, {"title": "Průhlednost.", "content": "Původní zobrazovací model PDF byl, stejně jako v PostScriptu, neprůhledný: každý objekt vykreslen na stránce zcela nahrazoval cokoliv dříve vykreslené na stejném místě. Od verze 1.4 byl PDF zobrazovací model rozšířen tak, aby umožňoval průhlednost. Je-li průhlednost použita, nové objekty interagují s dříve zobrazenými objekty, aby vytvořili efekt prolínání. Funkce transparentnosti byla do PDF přidána s ohledem na zpětnou kompatibilitu, tak aby mohla být ve verzích PDF 1.3 a předchozích ignorována. V důsledku toho by soubory, které používají malé množství transparentnosti, měly být zobrazeny přijatelně i ve starších prohlížečích. Avšak soubory využívající velké množství transparentnosti mohou být staršími prohlížeči zobrazeny nesprávně bez varování. Rozšíření transparentnosti jsou založeny na klíčových pojmech jako: skupiny transparentnosti (transparency groups), režimů prolnutí (blending modes), tvar (shape) a alfa (alpha). Model je úzce spojen s funkcemi Adobe Illustrator verze 9. Režimy prolnutí byly založeny na těch, které byly v té době používány v Adobe Photoshop. Když byla zveřejněna specifikace PDF 1.4, byly vztahy pro výpočet režimy blendingu drženy v tajnosti. Od té doby je však společnost Adobe publikovala.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s dalšími formáty.", "content": "Formát PDF je možné srovnat s dalšími formáty pro uložení (převážně) textových dokumentů:", "section_level": 1}, {"title": "PostScript.", "content": "Jak už bylo zmíněno, PDF z PostScriptu vychází, takže jejich schopnosti jsou do značné míry podobné. Nejviditelnější rozdíl je ve velikosti souborů. Jelikož soubory PDF automaticky používají kompresi, jsou typicky výrazně menší než odpovídající dokumenty ve formátu PostScript.", "section_level": 2}, {"title": "(X)HTML.", "content": "Jazyk HTML si za cíl klade popsat \"obsah\" WWW stránky tak, že konkrétní způsob zobrazení stránky je na libovůli prohlížeče, potažmo uživatele. To na jedné straně umožňuje zobrazovat dokumenty tak, aby vyhovovaly čtenáři, na straně druhé znemožňuje zaručit přesně stejný vzhled dokumentu u všech uživatelů. Oproti tomu je cílem formátu PDF zajistit co nejpřesněji stejné zobrazení na libovolném zařízení. Formát PDF je proto před HTML upřednostňován zvláště v případě graficky bohatého návrhu, u kterého autor vyžaduje dodržení původního vzhledu, u reklamních materiálů, prospektů apod. V rámci HTML lze téhož dosáhnout pomocí bitmapové grafiky či (v poslední době) pomocí vektorové grafiky, např. ve formátu SVG. Takové řešení však trpí mnoha nedostatky a odstraňuje většinu předností jednoduchého textového formátu. Výsledné dokumenty jsou také obvykle výrazně větší než původní HTML text. Typickým příkladem rozdílů je chování při zvětšování dokumentu, např. pro lepší čitelnost pro osoby s vadou zraku:", "section_level": 2}, {"title": "Software pro práci s PDF.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prohlížení.", "content": "Kromě oficiálního bezplatně použitelného Adobe Readeru existuje celá řada programů schopných pracovat s formátem PDF. Patří mezi ně např. prohlížeč PDF-XChange Viewer, Foxit Reader, Sumatra PDF nebo open source prohlížeč Xpdf, který obsahuje i programy na extrahování textu, fontů a obrázků z PDF a též i převod PDF na PostScript nebo PPM.", "section_level": 2}], "src_summary": "PDF (zkratka anglického názvu Portable Document Format – \"Přenosný formát dokumentů\") je souborový formát vyvinutý firmou Adobe pro ukládání dokumentů nezávisle na softwaru i hardwaru, na kterém byly pořízeny. Soubor typu PDF může obsahovat text i obrázky, přičemž tento formát zajišťuje, že se libovolný dokument na všech zařízeních zobrazí stejně. Vytvářet PDF dokumenty lze jak v komerčním softwaru Acrobat od Adobe, tak v dalších programech (často však pouze jako export do PDF). Prohlížení je snazší, existují volně dostupné prohlížeče pro mnoho platforem, nejznámějším je oficiální prohlížeč mateřské firmy \"Adobe Reader\". Některé aktivní typy obsahu (jako například interaktivní formuláře, 3D grafika, videa, zvuk) nejsou v mnohých PDF prohlížečích podporované. PDF soubory mají příponu \".pdf\" popřípadě \".PDF\". PDF je otevřeným standardem a je snadno přenositelný (jeho reprodukce je nezávislá na použitém softwaru i hardwaru), i proto je velice rozšířený a hojně využívaný. 1. července 2008 byl tento formát publikován jako standard ISO 32000-1:2008 (vycházející z PDF 1.7). PDF soubory vytvořené podle ISO normy nadále umožňují použití proprietárních technologií definovaných jen firmou Adobe (např. Adobe XML Forms Architecture, Adobe JavaScript), přičemž v rámci ISO probíhá snaha o jejich standardizaci.", "tgt_summary": "Le, communément abrégé en PDF, est un langage de description de page présenté par la société Adobe Systems en 1992 et qui est devenu une norme ISO en 2008. ", "id": 1669885} {"src_title": "Právní norma", "tgt_title": "Règle de droit", "src_document": [{"title": "Legitimita právní normy.", "content": "Právní norma je obecným projevem vůle mocenského subjektu zastupujícího spravedlnost (právo). Legitimita (oprávněnost) právní normy je závislá na: Nelegitimní právní norma je buď aktem zvůle, nebo je zcela neúčinná. Klasické, totalitní pojetí právní normy předpokládá nezpochybňovanou absolutní moc a na otázku legitimity neklade důraz. Naproti tomu v demokratickém, sociologickém, filosofickém nebo etickém pojetí práva bývá legitimita moci považována za relativní a podmíněnou – formální institucionalizované moci může být nadřazeno osobní svědomí nebo svoboda, vyšší princip mravní nebo obdobný konstrukt. Otázka legitimity a spravedlnosti pak nabývá při výkladu a aplikaci práva klíčového významu.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura právních norem.", "content": "Právní norma zpravidla bývá pojímána jako soustava tří navazujících složek (částí): \"hypotézy\", \"dispozice\" a \"sankce\". Uspořádány jsou jako konjunkce dvou podmíněných vět: \"„Jestliže je splněna hypotéza, vzniká tím závazek nebo oprávnění uvedené v dispozici“\" a \"„jestliže je splněna hypotéza a nebyl splněn závazek v dispozici, pak vzniká sankční oprávnění nebo závazek“\". Podle Viktora Knappa jsou nicméně skladebnými částmi právní normy především mody normativnosti neboli normativní modality, což jsou způsoby regulace chování. Rozdělují se na objektivní a subjektivní, objektivní popisují regulace chování z hlediska zákona a patří sem navzájem neslučitelné \"příkaz\", \"zákaz\" a \"dovolení\", subjektivní popisují vztah objektivních modalit ke konkrétní osobě jako \"oprávnění\" nebo \"povinnost\". Platí pak, že", "section_level": 1}, {"title": "Hypotéza.", "content": "Hypotéza je podmínka, která personálně (vymezením povinné osoby), lokálně (místním vymezením), temporálně (časovým vymezením) a (nebo) modálně omezuje platnost dispozice. Hypotéza může být jednoduchá nebo může být složená z více podmínek a z vymezení jejich vzájemného vztahu. U normy platné všeobecně (univerzálně) se hypotéza často neuvádí nebo je vyjádřena slovy „každý“, „kdokoli“, zvratným slovesem \"(„Trest smrti se nepřipouští“)\" apod. Základní rámec hypotézy je dán územním a (nebo) personálním rozsahem legitimity autora normy – tedy zpravidla územím státu a (nebo) občanstvím osob. Pokud hypotéza není vymezena typově, ale jmenovitě, nejde o obecně závaznou právní normu (normativní akt), ale individuální mocenský (správní, soudní) nebo smluvní akt. Rovněž zákony a prováděcí předpisy však někdy obsahují jmenovitý právní akt – například výčet restituovaných objektů, vymezení územních nebo samosprávných celků apod. Hypotéza může být s dispozicí považována za nedělitelný celek, protože změnou formulace téže normy lze ovlivnit, zda se kritérium jeví jako součást dispozice nebo hypotézy (například výše uvedené ustanovení občanského zákoníku lze přeformulovat na \"„Každý je povinen ztracenou věc, kterou nalezl, vydat vlastníkovi“\" – ačkoliv obsah normy je stejný, zdánlivě se rozšířila hypotéza a upřesnila dispozice. Opačným postupem vznikne formulace „Kdo vydal nalezenou ztracenou věc vlastníkovi, splnil svou povinnost“, v níž je obsah normy přeneseno do hypotézy – obdobné formulace užívá přestupkový a trestní zákon. Příkladem relativně složité hypotézy je ustanovení § 38g odst. 1 a 2 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu, které vymezuje okruh fyzických osob, které jsou povinny podat přiznání k dani z příjmu: \"„(1) Daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 10 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu. (2) Daňové přiznání není povinen podat poplatník, který má příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků podle § 6 pouze od jednoho a nebo postupně od více plátců včetně doplatků mezd od těchto plátců (§ 38ch odst. 4) a neuplatňoval odečet úroků (§ 15 odst. 10 a 11) z hypotečního úvěru banky, popřípadě z jiného úvěru poskytnutého bankou v souvislosti s hypotečním úvěrem. Podmínkou je, že poplatník podepsal u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň zvláštní sazbou daně, nemá jiné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než 6000 Kč. Rovněž není povinen podat daňové přiznání poplatník, jemuž plynou pouze příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků ze zahraničí, které jsou podle § 38f vyjmuty ze zdanění. Daňové přiznání za zdaňovací období je však povinen podat poplatník uvedený v § 2 odst. 3, který uplatňuje nezdanitelné částky podle § 15 odst. 1 písm. b) až f).“\"", "section_level": 2}, {"title": "Dispozice.", "content": "Dispozice je vyjádření příkazu, zákazu, dovolení nebo práva (nároku). Dispozice zakládá za podmínek určených hypotézou závazkový vztah mezi osobami (stranami), tedy komplementární (vzájemně se doplňující) práva a povinnosti. Není-li některá ze stran jmenována, zpravidla se jí rozumí stát, případně společnost. Komplementárními dvojicemi práv a povinností jsou například: Například v ustanovení § 135 občanského zákoníku \"„Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi.“\" je dispozicí příkaz vrátit nalezenou věc vlastníkovi, kontravalentně zákaz věc si ponechat nebo s ní naložit jakýmkoli jiným způsobem a implicitně právo vlastníka nalezenou věc obdržet zpět. V ustanovení čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod \"„Každý má právo na příznivé životní prostředí“\" je základní dispozicí právo každého na příznivé životní prostředí, ovšem pouze v mezích, v jakých mu jej mohou zajistit nebo ochránit možné protistrany (stát, společnost, každý subjekt), jimž z této normy implicitně vyplývá povinnost nebo omezení. Český přestupkový a trestní zákon, které obvykle bývají chápány jako zdroj nejzákladnějších právních norem, dispozici zakazující konat popisované delikty neobsahují. Ustanovení typu „kdo udělá to a to, bude potrestán tak a tak“ jsou vykládána jako implicitní vyjádření zákazu na základě předpokladu, že trestnost je totožná se zakázaností. Vzniká tak mnoho teoretických nejasností ohledně rozsahu práv dětí, nepříčetných osob, osob vyznávajících jiné hodnoty nebo názory apod. Pouze některé sankce z těchto zákonů lze přiřadit k dispozicím vyjádřeným v Ústavě a v Listině základních práv a svobod nebo ve speciálních zákonech. V ostatních případech lze konstatovat kolizi sankčních předpisů s principy právního státu deklarovanými v Ústavě a Listině.", "section_level": 2}, {"title": "Sankce.", "content": "Sankce je vlastně další dispozicí, která se uplatní v případě, že osoba, jíž vyplývá závazek ze základní dispozice, jej nesplní. Sankcí může být například trest, výchovné nebo ochranné opatření, náhradní závazek anebo částečné nebo úplné přenesení původního závazku na jinou osobu. Sankce může být uvedena přímo u textu dispozice, k níž se vztahuje, nebo v samostatné části právního předpisu nebo v samostatném právním předpisu. Právní normy, k nimž nelze žádnou (účinnou) sankci přiřadit, se někdy označují jako nedokonalé (lat. \"lex imperfecta\"). Sankce může být i nepřímá (porušení zákona například pouze poškodí pověst přestupce nebo ho zbaví možnosti uplatnit vlastní nárok).", "section_level": 2}, {"title": "Druhy právních norem.", "content": "Právní normy lze dělit podle různých kritérií:", "section_level": 1}, {"title": "Strukturální typy formulací.", "content": "Ve větách právních norem mohou jednotlivé podmínky nebo závazky být asociovány a řetězeny do složitějších podmínek nebo závazků. Mohou být v poměru: Formulace právních norem mohou být: Abstraktní a vágní právní normy v zákonech mohou způsobovat, že o právech a povinnostech fakticky rozhoduje autor prováděcího předpisu nebo orgán veřejné moci interpretující právní normu. Takový stav umožňuje obcházení principů demokratického právního státu, podle nichž práva smí lidem být omezována a povinnosti ukládány pouze zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Působnost právní normy.", "content": "Působností právní normy se určuje míra její realizace a aplikace. Celkem jsou rozlišovány čtyři druhy působnosti normy: osobní, věcná, časová a místní.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah právní normy a součástí právního předpisu.", "content": "Součástí právních předpisů bývají:", "section_level": 1}], "src_summary": "Právní norma je norma, tedy vyjádření toho, co má být, která je zároveň právně závazná. Jedná se o označení pro jeden obecný příkaz, zákaz nebo dovolení vyplývající z právního řádu včetně nástrojů a zmocnění k jeho dosažení nebo vymáhání. Právní předpis (například zákon, vyhláška apod.) zpravidla obsahuje mnoho právních norem, některé právní předpisy ale neobsahují žádnou právní normu (deklarativní zákony, jako je například zákon o zásluhách Edvarda Beneše) nebo obsahují jen neúplné právní normy. ", "tgt_summary": "La règle de droit, \"norme de droit\" ou \"droit objectif\" est « la norme juridiquement obligatoire, quelle que soit sa source (règle légale, coutumière), son degré de généralité (règle générale, règle spéciale), sa portée (règle absolue, rigide, souple...) ». ", "id": 844662} {"src_title": "Benátky", "tgt_title": "Venise", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vzestup Benátek.", "content": "Počátky města spadají do období stěhování národů, název Venezia snad podle kmene Venetů/Benetů, který se v této oblasti usadil, když barbary ohrožované obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené snad už v 5. století) se postupně vyvinulo sebevědomé město, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale výhodně orientované na obchod s východním středomořím a Byzancí. Ten Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak obratnou diplomacií, těžící i z nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem – prvně zmíněným k roku 697) a s ohromným vlivem ve východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a vrchol benátské moci, výtvarné umění.", "content": "Už ve středověku se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav (dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini atd.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo též významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V. Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V. Scamozzi, Jacopo Sansovino, A. Palladio). Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (F. Guardi). A nelze přitom zapomínat ani na tradici benátského divadla – z Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudební skladatel Antonio Vivaldi. Významnou roli v životě města hrály tzv. \"scuoly\", což nebyly školy v dnešním smyslu, ale vlivné cechovní korporace s vlastními financemi, budovami a potřebou reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek Benátek.", "content": "Od sklonku 16. století však benátská moc pozvolna upadala, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku neustálé turecké expanze. Definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797. Město načas připadlo Rakousku, po bitvě u Slavkova byly Benátky opět francouzské. Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani revolučních událostí let 1848–49. Bezohledným ostřelováním města tehdy „nastolil pořádek“ slavný český maršál Jan Radecký z Radče. V roce 1866 se město plebiscitem (674 426 hlasů proti 69) připojilo k sjednocené Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ve městě sídlí patriarcha benátského patriarchátu, který je metropolitou benátské církevní provincie a prezidentem biskupské konference církevního regionu Triveneto. Stolec benátského patriarchy je po římském, na němž sedí papežové, nejvýznamnějším diecézním stolcem Itálie a jen ve 20. století se papeži stali tři benátští patriarchové: (Pius X., Jan XXIII. a Jan Pavel I.) V Benátkách také existuje jedna z historicky nejvýznamnějších středoevropských židovských obcí. Ve části Cannaregio se nachází historická židovská čtvrť - ghetto - přičemž tento termín pochází právě odsud. Pochází odsud však pouze název označující židovskou čtvrť, první fungující ghetto na světě nebylo zde, jak se často mylně uvádí, protože zdejší ghetto bylo založeno až roku 1516., kdy už např. v Čechách, Německu či Rakousku uzavřená židovská sídliště v rámci městských celků existovala víc jak sto let. Říkalo se jim však \"židovská města\" (podobně jako např. v Praze na Josefově), termín ghetto je tedy označení pozdější a skutečně z Benátek pochází.", "section_level": 1}, {"title": "Kanály a mosty.", "content": "Hlavní ulice doplňuje asi stovka kanálů, kde je čilý dopravní ruch. Ve městě je překonává přes 400 kamenných mostů a asi 15 000 domů zde stojí na dubových kůlech zaražených do mořského dna. Dopravní tepnou je Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký kanál, který prochází přímo středem města. Spojuje hlavní nádraží a přístav s historickým náměstím Svatého Marka a centrem města. Nejstarší a nejznámější most je Ponte di Rialto, který jako jeden ze čtyř spojuje obě části města rozdělené kanálem. Mramorový oblouk 48 m dlouhý doplňují dvě řady obchodů. Ve městě zajišťují dopravu motorové lodě, které brázdí kanály, pro turisty jsou k dispozici klasické gondoly. Čtvrtý most \"Ponte della Costituzione\" byl postaven španělským architektem Santiago Calatrava v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické Benátky jsou plné kulturních a uměleckých památek. Od nejstarších staveb, jako je bazilika svatého Marka nebo Dóžecí palác 12.–15. století, přes gotické kostely Santa Maria dei Frari a Santi Giovanni e Paolo, renesanční stavby – Bibliotheca Marciana (Sansovino) a kostel San Giorgio Maggiore (A. Palladio) z téže doby – až po barokní kostel Santa Maria della Salute. Na Náměstí svatého Marka, na Canal Grande i v dalších čtvrtích města jsou historické a umělecké poklady, které uvnitř uchovávají další mistrovská díla.", "section_level": 1}, {"title": "Benátské paláce.", "content": "Benátské paláce byly postaveny tak, aby odpovídaly potřebám města bez ulic, návštěvníci totiž obvykle připlouvali lodí. Většina benátských domů měla dvě patra, kuchyň byla situována buď v přízemí pro snadnější přístup k vodě, nebo v podkroví, aby lépe unikaly pachy vznikající při vaření. Nejstarší dochované soukromé paláce v Benátkách pocházejí ze 13. století a jejich architektura odráží vliv byzantského světa. Bohatě zdobené paláce v gotickém slohu jsou v Benátkách mnohem četnější než v jakémkoli jiném stylu. Nejproslulejší je Dóžecí palác s elegantními oblouky z istrijského kamene a krásnou kružbou, která propůjčuje fasádě jemný, jakoby krajkový vzhled. Renesanční domy v Benátkách často stavěli z pískovce místo tradičních cihel. Mezi typické náměty, jež nastupující ozdobný styl převzal ze starověkého Řecka a Říma, patří kanelované sloupy, korintské hlavice a polokruhové oblouky. Kořeny benátského baroka sahají do klasické renesance. Věnce, girlandy, cherubíni, maskarony a rozety oživují průčelí budov, jako například Ca' Pesary ze 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Benátské gondoly.", "content": "Gondoly tvoří neoddělitelnou součást života v Benátkách již od 11. století. Štíhlým trupem a plochým dnem jsou skvěle přizpůsobeny pro plavbu úzkými a mělkými kanály. Gondola je směrem k přídi mírně zahnutá doleva, což zabraňuje tomu, aby se točila pořád dokola. V roce 1562 bylo vydáno nařízení, že všechny gondoly musí být černé, aby se zamezilo okázalým projevům bohatství. Při zvláštních příležitostech je krášlí květiny. Patronem gondoliérů je český světec Jan Nepomucký. Jeho socha stojí u kostela svatého Jeremiáše a je dnes jedinou sochou umístěnou na břehu Canalu Grande. Každoročně konaná Regatta Storica vede právě k ní a otáčí se u kůlu, stojícího u její paty. Plavba gondolou není levná (80 € za půlhodinu plavby v roce 2015).a obvykle ji využívají turisté Mnohem levnější je tzv. \"traghetto\" (přívoz, cena 2 € v roce 2016 ) nebo \"vaporetto\" (vodní autobus, cena 7,50 € v roce 2016 ).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Dnes už je pravých Benátčanů málo. Lidé se z historické části Benátek stěhují jinam, do jiných měst nebo například do Mestre. Důvodem jsou příliš vysoké nájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "Ke slavným benátským rodákům patří například:", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Benátky (, ) jsou hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Jeho historické jádro leží na ostrovech v mělké Benátské laguně, oddělené od Jaderského moře úzkou kosou Lido, novější části města byly vybudovány na pevnině (Mestre). Ve dnech zvaných „acqua alta“ (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm. ", "tgt_summary": "Venise ( /veˈnɛtʦja/ ; /veˈnɛˑsja/) est une ville côtière du nord-est de l'Italie, sur les rives de la mer Adriatique. Elle s'étend sur un ensemble de îles séparées par un réseau de canaux et reliées par 435 ponts. Située au milieu de la lagune vénète, entre les estuaires du Pô et du Piave, Venise est renommée pour cet emplacement exceptionnel ainsi que pour son architecture et son patrimoine culturel, qui lui valent une inscription au patrimoine mondial de l'UNESCO. ", "id": 2298761} {"src_title": "Arthur Schopenhauer", "tgt_title": "Arthur Schopenhauer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem gdaňského velkoobchodníka. V roce 1793, tedy pět let po synově narození, přesídlil otec do Hamburku. Devátý až jedenáctý rok svého života strávil Schopenhauer u otcova přítele v Le Havru, kde se dokonale naučil francouzsky. Také později brali s sebou rodiče chlapce na své dlouhé cesty Belgií, Francií, Švýcarskem a Německem. Za svého půlročního pobytu v Anglii se důkladně seznámil s anglickým jazykem a literaturou. V šestnácti letech vstoupil na přání svého otce do učení u hamburského obchodníka. Otcova smrt (sebevražda skokem z okna), k níž došlo krátce poté, přiměla matku Johannu Schopenhauerovou, později známou spisovatelku, která byla o dvacet let mladší než manžel, aby přesídlila do Výmaru. Zde se setkával mladý Schopenhauer např. s Goethem, Schlegelovými apod. a osvojil si vzdělání potřebné k tomu, aby se mohl zapsat na univerzitu. Výmarské společnosti nicméně mladý Arthur připadal příliš kritický a přemoudřelý, s matkou se proto po hádce rozešel ve zlém a až do její smrti se s ní nestýkal. Se svou sestrou Adel vedl pouze sporou korespondenci, po svém odchodu z domova se potkali pouze jednou v roce 1840, Adel o devět let později umírá. Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Roku 1813 promoval prací \"O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu\". Následná čtyři léta žil v Drážďanech, kde napsal spisy \"O vidění a barvách\" (1816) a pak i své hlavní dílo \"Svět jako vůle a představa\" (1819). Roku 1820 se habilitoval v Berlíně, ale po neúspěšném prvním semestru, kdy všichni posluchači následovali slavného Hegela, se stáhl do ústraní. Hegelovi nicméně nikdy svůj neúspěch nezapomněl, obzvlášť jedovatým sakrasmem proslul jeho trakát \"\"O univerzitní filosofii\"\". Hodně cestoval (Itálie aj.) Když se v roce 1831 vrátil nazpět do Berlína, vypukla cholera, které podlehl i Hegel; Schopenhauer se odstěhoval do Frankfurtu nad Mohanem, kde setrval do své smrti roku 1860. Dědictví po otci dokázal Schopenhauer rozmnožit, po celý život z něj žil a nepracoval, pokoušel se sice získat práci jako překladatel, vždy však neúspěšně. To vedlo k velkým obavám o peníze a jeho proslulé lakomosti. Když bankéř spravující jeho peníze utrpěl ztrátu a ve snaze uniknout bakrotu nabídl svým investorům pouze zlomek jejich původních investic, začal mu Schopenhauer korespondenčně vyhrožovat tak drakonickými důsledky, že mu bankéř vrátil 70% jeho peněz. Ve Frankfurtu proslul svou samotářskou povahou i mnohým podivínstvím (na dlouhých procházkách vedl rozhovory se svým pudlem Atmou, léta chodil plavat do Mohanu). Slávy se nakonec dočkal okolo roku 1850, kdy jeho kniha \"Parerga a Paralipomena\" (řecky: Zbylé a doplňkové práce) zaznamenala úspěch, který vedl k třetímu vydání jeho hlavního díla \"Svět jako vůle a představa\". V té době jej v jeho bytě ve Frankfurtu nad Mohanem začali vyhledával lidé obdivující jeho filosofii, s odvrácenou stránkou slávy se setkával i při svých denních cestách do Englisher Hofu, kde byl zvyklý obědvat, býval sledován novináři. Zemřel ve věku 72 let na zápal plic.", "section_level": 1}, {"title": "Schopenhauerova filosofie.", "content": "\"Svět jako představa\" – těmito slovy začíná Schopenhauerova kniha. Ale tuto první část Schopenhauerovy teze již známe od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Tím navazuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filosofii. Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej POUZE takto je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje. Schopenhauer však klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít ve světě samém. Proto musíme neumlčovat náš hlavní pramen poznání, vnější a vnitřní zkušenost. Jaké je ale ono \"„pravé místo“\", na nějž je třeba navázat? \"Svět jako vůle\" – zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu. Jednotlivci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela odlišnými způsoby: jednak jako představa v rozumovém nazírání, tedy jako objekt mezi objekty, zapojený do kauzální souvislosti všech jevů... a zároveň naprosto odlišným způsobem, totiž jako to, co každý dobře zná a co se označuje slovem vůle... (jak píše ve svém díle \"Welt als Wille und Vorstellung I\" tj. \"Svět jako vůle a představa\", str. 119). Akt vůle a tělesná akce nejsou dvě různé věci, spojené kauzálně. Jsou jedno a totéž. Tělesné jednání je objektivovaný akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru. Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka nezáleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle. I paměť je pouze služkou naší vůle. Vůle je jako statný slepec, který nese na svých ramenou vidoucího, ale chromého člověka. Ve skutečnosti jsme poháněni zezadu. Žene nás nevědomá vůle k životu. Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť co se děje bez našeho vědomí, neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost), to vše je nevědomá světová vůle. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i individuální smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Metafyzika pohlavní lásky.", "content": "Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Tato vůle se projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku. Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum (vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl uznáván od dob renesance, že svět je harmonický. Svět není logický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu.", "section_level": 2}, {"title": "Utrpení světa a vykoupení.", "content": "Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest..., přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti. Schopenhauer se stavěl proti přehnanému metafyzickému optimizmu Leibnize. Absurditu tvrzení, že žijeme v nejlepším možném světě viděl jako křiklavou, oproti ní stavěl názor, že žijeme v nejhorším z možných světů, neboť každé bytosti se dostalo právě tolik, aby byla schopna udržet se naživu, ale nic navíc. Oproti optimistickému názoru, že svět je krásný, stavěl vcítění se do věcí: \"Optimista mne vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle, se svými horami a údolími, řičkami, rostlinami, zvířaty, atd. Cožpak je však svět nějaké kukátko? \"Na vidění\" jsou tyto věci ovšem krásné, ale \"být jimi\" je něco zcela jiného.\" Podle Schopenhauera přece existuje východisko: Estetická cesta vykoupení – Můžeme se povznést k poznání toho, co se skrývá za jevy? Zvíře to nedokáže, ale člověk ano. Poznáním, kterým je mu to umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm. Etická cesta vykoupení – Je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout duchem popírání světa. Popření vůle. \"Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných.\" Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii reinkarnace (viz spisek \"O smrti\"), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Jak může ve světě, jehož jedinou podstatou je slepá vůle, triumfovat intelekt nad vůlí. Nesvědčí to o tom, že kromě slepé vůle musí existovat i jiná síla? Odpověď: Pokud svoje myšlení, které vzešlo ze slepé vůle, dokážeš rozvinout na tak velkou míru, že dokážeš objektivizovat svoje osobní vlastnosti jako sobeckost, radost apod. tak jsi na dobré cestě tyto vlastnosti ovládnout.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arthur Schopenhauer (22. února 1788, Gdaňsk, Polsko-litevská unie – 21. září 1860, Frankfurt nad Mohanem, Svobodné město Frankfurt) byl německý filosof 19. století. Byl hlasatelem pesimistické filosofie a ač zůstal za svého života téměř neznámý, svým přesvědčením o iracionálním základě světa výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mj. Friedricha Nietzscheho.", "tgt_summary": "Arthur Schopenhauer ( ) est un philosophe allemand, né le à Danzig, mort le à Francfort-sur-le-Main. La philosophie de Schopenhauer a eu une influence importante sur de nombreux écrivains, philosophes ou artistes du et du, notamment à travers son œuvre principale publiée pour la première fois en 1819, \"Le monde comme volonté et comme représentation\".", "id": 962254} {"src_title": "Bitva u Sudoměře", "tgt_title": "Bataille de Sudoměř", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "18. listopadu 1419 bylo uzavřeno příměří, které na téměř půl roku ukončilo boje kališnické a katolické strany uvnitř a v okolí české metropole. Část venkovských radikálů nespokojených s kolísavou politikou pražské radnice, v čele s Břeňkem Švihovským z Dolan, bratry Chvalem a Kunešem z Machovic, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, nebyla ochotna tuto smlouvu akceptovat a odcestovala z Prahy do působiště kněze Václava Korandy, centra husitského hnutí, Plzně. Zde posléze vedli poměrně úspěšnou válku s oddíly místních feudálů organizovaných do krajského landfrýdu, které se jim na sklonku roku podařilo porazit v bitvě u Nekmíře. Při bitvě husité uplatnili defenzivní taktiku opírající se o vozovou hradbu. V lednu 1420 muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, vojenského náměstka krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze Plzeň oblehla, a po dobu několika dalších měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Někdy před polovinou března dorazila do Plzně písemná zpráva o založení \"nové vzorné husitské obce\" poblíž Sezimova Ústí na hoře s biblickým jménem \"Tábor\". Kněz Hromádka v listu mimo jiné žádal Jana Žižku, aby k ochraně vznikající komuny vyslal část svých ozbrojenců. Ten bez ohledu na svízelnou situaci uvnitř hradeb vypravil pomocný odřad, který z Plzně vyrazil v průběhu několika dalších dnů. Jeho odchod však znamenal výrazné oslabení pro husity, kteří setrvali na místě, neboť v polovině března již město svíralo několik narychlo vybudovaných bašt. Navíc příslušníci místní katolické a německé opozice využili příznivé situace a začali opevňovat své domy. Vnější i vnitřní tlak začal být pro obleženou posádku kritický. Její předáci proto přistoupili na naléhání Pražanů, kteří jako prostředníci sjednali s královskou stranou podmínky jejich svobodného odchodu z města. Výprava, která podle \"Starých letopisů českých\" čítala 400 pěších (včetně žen a dětí), 12 vozů a 9 jezdců, vyrazila z Plzně patrně 23. března. Nicméně smlouva, kterou husitům královská strana zaručila podmínky kapitulace, nebyla dodržena. O trase jejich pochodu byl informován mistr převorství strakonických johanitů Jindřich z Hradce a oddíly „železných pánů“ pod velením kutnohorského mincmistra Mikeše Divůčeka z Jemniště a Petra ze Šternberka, jež operovaly v Píseckém kraji. Předáci husitů Valkoun z Adlaru a Břeněk Švihovský z Dolan, kteří se v krajině dobře vyznali, mezi tím vedli výpravu přes Kasejovice, Řepici a Štěkeň k Sudoměři, se záměrem pokračovat k Táboru přes Týn nad Vltavou. Obezřetně se vyhýbali místům s nepřátelskými posádkami a využívali pozic, kde mohli počítat s podporou místní drobné šlechty. Po celou dobu však byli sledováni příslušníky landfrýdu pod velením Bohuslava ze Švamberka. 25. března se s plzeňskými šlechtici spojil oddíl johanitů, přičemž řádového mistra od samostatného útoku odradila pouze zpráva, že mu táhnou na pomoc kutnohorský mincmistr a Petr ze Šternberka, kterým se nedlouho před bitvou podařilo dobýt Písek. Shromážděné vojsko zaútočilo na husity po krátké poradě ještě téhož dne v odpoledních hodinách.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy současníků.", "content": "O průběhu událostí z 25. března 1420 existují čtyři více či méně podrobné písemné prameny různé výpovědní hodnoty. Nejvýznamnější z nich je svědectví \"Husitské kroniky\" literáta Vavřince z Březové, který byl přímým účastníkem husitských válek. Jeho zprávy jsou obecně přijímány jako spolehlivé a díky tomuto textu mnozí historici zastávají názor, že ve funkci vrchního velitele kolony husitů tehdy nebyl Jan Žižka, ale Břeněk Švihovský z Dolan. Žižka byl patrně hodnostně vedle něho a řídil takticko–operační záležitosti spjaté s bitvou (výběr terénu, vozová hradba) a pochodem kolony. Dalším písemným pramenem je obsáhlejší popis bitvy z rukopisu Š \"Starých letopisů českých\" pocházejícího z období panování Jiřího z Poděbrad. Zpravodaj byl patrně velkým Žižkovým ctitelem, tudíž i vítězství bylo podle něj vybojováno pouze Žižkovou zásluhou a Břeněk Švihovský z Dolan byl pasován do role jeho pomocníka. Pramen, který jako jediný poskytuje početní stav katolických spojenců nese název \"Kronika starého kolegiáta pražského\" a hovoří se zde o více než dvou tisících jezdcích. Autor kroniky také jako jediný dokládá, že bitvy se účastnil Bohuslav ze Švamberka. Posledním významným dílem je text literární práce s názvem \"Historie česká\" od italského humanisty Enea Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II. I když středověký historik neznal místo, kde k bitvě došlo, vešlo jeho krátké podání do českých pověstí a opírali se o něj i někteří čeští odborníci působící v posledních desetiletích 19. století (Václav Vladivoj Tomek).", "section_level": 2}, {"title": "Pravděpodobný průběh.", "content": "Jakmile se husité dozvěděli o hrozícím nebezpečí, nezbylo jim než vyhledat vhodné místo pro obranu. Vozovou hradbu postavili jihovýchodně od usedlosti Sudoměř, na malé vyvýšenině za několik metrů širokou šíjí (hrází), mezi rybníky Markovec a Škaredý. V prvním stála voda, druhý byl vypuštěný. Podle výběru místa k bitvě je zřejmé, že předáci husitů byli s krajinou a terénem kolem Sudoměře dobře obeznámeni. Nedaleko stojící tvrz Řepice patřila do majetku Chvala z Machovic, je tedy pravděpodobné, že je sem přivedli někteří z příslušníků vojska nebo místní sedláci, potažmo někteří z vůdců výpravy znali okolí z dřívějšího pobytu. Důvodem, proč se \"železní páni\" odvážili útoku v tak pro ně nevýhodné krajině, byla patrně jejich výrazná početní převaha. Dodnes není jasné, kolika ozbrojencům vlastně husité čelili. František Palacký se na konci 19. století domníval, že jich mohlo být až 5000 (též Hanuš Kuffner). V pozdějších desetiletích přední historici (Josef Pekař, Josef Macek, V. V. Tomek, Jan Durdík) vycházeli z \"Kroniky starého kolegiáta pražského\" a tento počet snížili na 2000. Současní odborníci s přihlédnutím k možnostem jednotlivých šlechticů hovoří o síle 700 těžkých jezdců. Defenzivní postavení husitů však českým feudálům a johanitům nedovolilo uplatnit početní výhodu ani rozvinout standardní útočný jízdní šik. Jejich první řada patrně utrpěla vysoké ztráty po salvě ze střelných zbraní a nedostala se ani do těsné blízkosti vozové hradby. Teprve až druhý sled prorazil k vozům a došlo k boji na krátké čelní frontě (špici). Část katolických pánů se pravděpodobně pokusila o útok přes vypuštěné dno rybníka Škaredý, ale bahno znemožňovalo chůzi koním, a tak sesedli ze sedel a pokračovali pěšky. Jejich těžké odění i kluzký terén ovšem poskytly výhodu pohyblivějším husitům, kteří neváhali s protiútokem. Podle všech náznaků boj trval několik hodin, přesněji do chvíle, kdy zapadlo slunce a na bojiště se snesla mlha. Snížená viditelnost a vysoké ztráty patrně vnesly do řad útočníků zmatek, který je obrátil na ústup. Jediný úspěch katolíků zaznamenal kutnohorský mincmistr, jenž si z bojiště odváděl 30 zajatců, kteří mu padli do rukou při výpadu z vozové hradby.", "section_level": 2}, {"title": "Bilance.", "content": "Po dosaženém vítězství se husité, jejichž velení pravděpodobně teprve v této chvíli převzal Jan Žižka, rozhodli přenocovat na bojišti. Druhého dne pohřbili své mrtvé, raněné zanechali v okolních vsích a přesunuli se k hradu Újezdu, kde setrvali po dva dny. Krátce na to se o vítězství dozvěděli na Táboře a vstříc jim vyrazil menší ozbrojený oddíl, který je doprovodil až k Hradišti. Žižkovým příchodem na Tábor byla dokonána první etapa sjednocení husitských sil z jižních a západních Čech. O celkových ztrátách v bitvě prameny nehovoří, lze se však domnívat, že na obou stranách byly vysoké. Kronikáři zanechali pouze lakonickou informaci, že v čele kališníků padl Břeněk Švihovský z Dolan a z královských byl těžce raněn mistr johanitů Jindřich z Hradce. Svému zranění v příštích měsících podlehl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Sudoměře se odehrála 25. března 1420 v lokalitě mezi rybníky Markovec a Škaredý, jihovýchodně od usedlosti Sudoměř, vzdálené přibližně 14 km od měst Strakonice a Písek. Husitský oddíl, přemisťující se z Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor, zde porazil početnější a lépe vyzbrojené vojsko strakonických johanitů a katolických šlechticů Plzeňského landfrýdu včetně oddílu rytířů přezdívaných „Železní páni“. Střetnutí obou protivníků bylo první větší bitvou husitských válek a předznamenalo směr, kterým se dále vyvíjelo husitské válečnictví.", "tgt_summary": "La bataille de Sudomĕř eut lieu le, opposant les forces catholiques et hussites. Ces derniers étaient menés par Břeněk de Švihov (mort au combat) et Jan Žižka. Les hussites furent victorieux. Il s'agit de la deuxième plus célèbre bataille des croisades contre les hussites. La première, la, était plus une retraite qu'un véritable affrontement.", "id": 311331} {"src_title": "Stanisław Lem", "tgt_title": "Stanislas Lem", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lvov - dětství a dospívání.", "content": "Stanisław Lem byl jediným synem zámožného lvovského lékaře otorhinolaryngologa Samuela Lema a Sabiny Lemové (rozené Wollnerové). Malý Stanisław byl velmi bystrým dítětem, číst se naučil již ve svých 4 letech. Rád si prohlížel otcovy anatomické atlasy a později četl knihy známých autorů jako Karl May, Jules Verne a Rudyard Kipling. Do roku 1931 navštěvoval základní školu Stanisława Zołkiewského a poté přešel na gymnázium Karla Szajnochy. Stanisław Lem byl spíše samotář. Měl silnější postavu, což souviselo s jeho náklonností k cukroví - za bonbony utrácel většinu peněz, které příležitostně dostal. Později si začal kupovat různá mechanická a elektrická zařízení a rozvinula se u něj vášeň pro konstruktérství. V tom jej podporoval i otcův starší bratr, advokát, jenž mu půjčoval technické encyklopedie. Ve 12 letech dostal od otce psací stroj, na němž později napsal svá první literární díla. Zároveň dostal originální nápad - vytvářet si legitimace. Začal si vyrábět všelijaké průkazy a doklady, opatřoval je razítky a pečetěmi a vytvořil si tak svůj fiktivní svět. Zjistil, že je možné vymýšlet neexistující skutečnosti a události, v tomto momentě lze spatřovat počátky jeho vědeckofantastické tvorby. Na gymnáziu dobře prospíval v rodném jazyce (měl v oblibě slohové práce). Potíže mu činila matematika, kterou tu krátce učil i známý filosof Roman Ingarden. V 17 letech začal psát verše, avšak během okupace o ně přišel. Jeho oblíbenými básníky byli Bolesław Leśmian a Rainer Maria Rilke. V Sověty okupovaném Lvově se zkoušel dostat na lvovskou polytechniku, ale přestože složil přijímací zkoušky, nebyl přijat kvůli svému buržoaznímu původu. Díky otcovým známostem se mu podařilo zahájit studia na Lvovské lékařské univerzitě, která však přerušila válka a německá okupace. Za války pracoval jako automechanik a svářeč a byl členem odboje. V roce 1944, kdy do Lvova opět vkročila Rudá armáda, ve studiích pokračoval.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun do Krakowa.", "content": "Po válce bylo rozhodnuto, že Lvov bude připojen k Sovětskému svazu a Lemovi rodiče se synem zvolili odjezd do Krakowa. Mladý Stanisław Lem zde začal studovat medicínu na Jagellonské univerzitě. Po ukončení studia však nepřistoupil k závěrečné zkoušce, aby se vyhnul službě vojenského lékaře, a obdržel pouze diplom, že ukončil studia (nikoli lékařský diplom). V roce 1946 začal psát beletrii, vyšly mu první povídky a v časopise Nový svět novela na pokračování \"Marťan\". V letech 1947–1950 pracoval jako mladší asistent ve vědeckém semináři vedeném doktorem Mieczysławem Choynowskim. Ten Lema nutil učit se anglicky a půjčoval mu knihy z USA a Kanady. Stanisława velmi zaujalo dílo \"Kybernetika aneb Řízení a sdělování u organismů a strojů\" Norberta Wienera. Lemův výrazný zájem o kybernetiku vyústil v napsání knihy, která vyšla v roce 1957 v nepatrném nákladu s plným titulem: \"Dialogy o atomovém zmrtvýchvstání, teorii nemožnosti, filosofických přínosech kanibalismu, smutku ve zkumavce, kybernetické psychoanalýze, elektrické reinkarnaci duší, zpětných vazbách evoluce, kybernetické eschatologii, charakteru elektrických sítí, falešnosti elektromozků, věčném životě v bedně, konstruování géniů, epilepsii kapitalismu, řídících strojích, projektování společenských systémů od Stanisława Lema\".", "section_level": 2}, {"title": "Období od 50. let.", "content": "V roce 1953 se oženil s Barbarou Leśniakovou. Společně začali jezdit do zahraničí, Stanisław Lem byl řadovým členem Svazu polských spisovatelů a během výjezdů pořádaných Svazem navštívili manželé např. Jugoslávii, Československo, NDR a Sovětský svaz. Lem trpěl sennou rýmou a v létě jezdíval na několik týdnů do polského podtatranského města Zakopane, aby se zde věnoval literární tvorbě. V zimě sem jezdil s manželkou lyžovat. V roce 1968 se manželům Lemovým narodil syn Tomasz. Kolem roku 1973 navázal Stanisław Lem kontakt s rakouským vydavatelem časopisu \"Quarber Merkur\" Franzem Rottensteinerem. Později se mezi nimi vyvinula úzká spolupráce a Rottensteiner se stal Lemovým významným propagátorem v německém jazykovém prostředí. Lem se stal populárním nejen ve východním bloku, ale i např. v USA, kde mu v roce 1970 vyšel román \"Solaris\". Stal se zakládajícím členem Polské astronautické společnosti a později se stal členem Polské kybernetické společnosti. Začátkem osmdesátých let probíhala Polskem vlna stávek vyvolaná odborovým hnutím Solidarita. V prosinci 1981 byl vyhlášen výjimečný stav, občanská práva byla potlačena. Lem i s rodinou opustil Polsko a usadil se ve Vídni. Působil zde v rakouském literárním institutu a opět se věnoval sci-fi příběhům prokládaným filosofickými úvahami. Polský publicista Stanisław Bereś vedl v první polovině 80. let s Lemem dlouhé rozhovory, které později shrnul do publikace \"Hovory se Stanisławem Lemem\". Lem se nezřekl své vlasti nadobro, vždy tvrdil, že se chce vrátit a v roce 1988 návrat do Krakowa uskutečnil. Zde také v roce 2006 zemřel ve věku 84 let na srdeční selhání. Byl pochován na místním hřbitově \"Cmentarz Salwatorski\".", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika Lemova díla.", "content": "Svou prvotinu vydal v roce 1946, nicméně za hlavní dílo své rané tvorby považoval Stanisław Lem \"Dům proměnění\" - první část třídílného románu \"Nepromarněný čas\". Není vyloučeno, že by u vážných soudobých témat zůstal, nebýt peripetií s vydáním tohoto díla. Příklonu k sci-fi literatuře napomohlo setkání s ředitelem vydavatelství \"Czytelnik\" J. Panskim a rychlé vydání knihy \"Astronauti\". Lem zjistil, že na knižním trhu je mezera, způsobená absencí dostatečné literární odezvy na mnoho nových technologických objevů (např. atomová energie, raketová technika). Právě motiv atomového konfliktu lze nalézt v několika autorových dílech, kde vyjadřuje obavy z možného zneužití těchto technologií. Dalším výrazným rysem v tvorbě je užití kybernetiky. Z hlediska četnosti výskytu je tento motiv nejvýznamnější, je založen na důkladných znalostech datujících se od chvíle seznámení se s knihou \"Kybernetika aneb Řízení a sdělování u organismů a strojů\" Norberta Wienera. Víra, že kybernetické mozky jednoho dne předčí lidské, patří ke konstantám Lemových názorů. Jeho nejslavnější díla pocházejí ze šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Od prvotního ovlivnění (částečně i vynuceného komunistickými programy) socialistickým realismem se jeho díla postupně stávala kombinací čistokrevné technologické sci-fi a filozofických úvah. Druhým typem Lemova díla jsou sci-fi bajky a pohádky, které kontrastují s jeho vážnými a přemítavými romány. Ty s žánrem vědecké beletrie sdílí v podstatě jenom prostředí a jejich podstatou a též důvodem, proč je Lem psal, pravděpodobně bude autorova potřeba odpočinutí, uvolnění a odlehčení jeho často tíživých, přemítavých, filosoficky laděných sci-fi románů. V Lemových dílech se postupně objevují dvě postavy, které později objevují i v dalších textech. Je to především pilot Pirx, se kterým čtenáři překonávají různé technické nástrahy, které čekají na lidi budoucnosti, a Ijon Tichý, který při svých kosmických výpravách navazuje kontakty s mimozemskými civilizacemi. Prostřednictvím deníků Ijona Tichého (je přirovnáván k baronu Prášilovi) nastavuje autor ironické zrcadlo lidské civilizaci. Hned v několika Lemových dílech se dá vysledovat společný prvek a tím je téma kontaktu lidí s mimozemskou civilizací, respektive obtížnost a někdy až neschopnost či dokonce nemožnost jeho navázání, dané přílišnou odlišností mezi pozemským a mimozemským životem. Byl autorem řady rozhlasových her, televizních inscenací, filmových scénářů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanisław Herman Lem (12. září 1921 Lvov – 27. března 2006 Krakov) byl polský spisovatel, filozof, lékař, futurolog a satirik, světoznámý autor sci-fi. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků a prodalo se přes 27 milionů výtisků. Jeho dílo ovlivnilo nejen polskou, ale i světovou vědecko-fantastickou literaturu.", "tgt_summary": "Stanisław Herman Lem, francisé en Stanislas Lem, né le à Lviv (aujourd'hui en Ukraine, Lwów en polonais) et mort le à Cracovie, en Pologne, est un écrivain de science-fiction polonais. Son œuvre, traduite en, caractérisée par l'étendue de sa palette, est construite autour d'une vision critique du comportement humain. Stanislas Lem est également l'un des écrivains polonais les plus traduits aux côtés de Gombrowicz et Sienkiewicz. \"Solaris\" est sans doute son roman le plus célèbre et a été porté au cinéma par Andreï Tarkovski en 1972 puis par Steven Soderbergh en 2002. Certains de ses romans mêlent récit d'anticipation et intrigue policière, notamment dans \"Le Rhume\" (\"Katar\", 1976).", "id": 1177005} {"src_title": "Transcendentní číslo", "tgt_title": "Nombre transcendant", "src_document": [{"title": "Důkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Liouvillův důkaz.", "content": "Důkaz existence těchto čísel přinesl v roce 1840 francouzský matematik Joseph Liouville, když zkoumal rozložení kořenů algebraických rovnic na reálné přímce. Poté, co se neúspěšně pokoušel dokázat, že Eulerovo číslo je transcendentní, se mu také podařilo zkonstruovat nekonečnou řadu těchto čísel jako součty posloupností zlomků. Mimo jiné zkonstruoval také tzv. \"Liouvilleovo číslo\" kde 1 je na \"n!\"-tém místě a 0 na ostatních místech.", "section_level": 2}, {"title": "Cantorův nekonstruktivní důkaz.", "content": "Zajímavý je také důkaz, který roku 1873 podal Georg Cantor. Díky práci Richarda Dedekinda věděl již Cantor, že všech algebraických čísel je pouze spočetně mnoho. Když tedy ukázal, že všech reálných čísel spočetně mnoho není, prokázal tím zároveň, že obory algebraických a reálných čísel nemohou být totožné, tedy transcendentní čísla existují. Cantor dokázal dokonce více: transcendentních čísel je nespočetně mnoho, tedy více než čísel algebraických, a to aniž by jeho důkaz obsahoval jakýkoli náznak konstrukce byť jen jediného transcendentního čísla. Jeho důkaz tedy spadá do kategorie nekonstruktivních důkazů.", "section_level": 2}, {"title": "Cantorův konstruktivní důkaz.", "content": "Cantor též předložil následující, méně slavný, konstruktivní důkaz. Zvolme funkci f přirozených čísel, která očíslovává všechna algebraická čísla. Dedekint předvedl konstrukci konstruktivní funkce f. Konstruktivitou funkce f je míněno, že pro každá dvě přirozená čísla m,n lze numericky stanovit hodnotu f(m) s přesností 1./n. V definici funkce f se využívá kódování polynomů s racionálními koeficienty přirozenými čísly. Exaktní definování funkce f, ač přímočaré, je velmi zdlouhavé a rutinní, a tak tyto technické detaily zde pomineme. Konstrukce transcendentního čísla spočívá v nalezení posloupnosti uzavřených intervalů I1, I2, I3, I4..., jež je klesající posloupností vůči relaci býti podmnožinou. Vzhledem k úplnosti množiny reálných čísel průnik této posloupnosti je neprázdný. Číslo X patřící do tohoto průniku bude hledaným transcendentním číslem. Za interval I1 zvolme třeba interval [0, 1]. Je-li již stanoveno prvních n intervalů, zvolme libovolný systém n+1 intervalů takových, že.: Tento systém lze nalézt mimo jiné výběrem z ekvidistančním rozdělením intervalu In na 3*(n+1) úseků. Z Dirichletova principu plyne, že některý podinterval neobsahuje žádné z čísel f(1), f(2), f(3),... f(n). Tento podinterval budiž intervalem I(n+1). Nyní zbývá dokázat, že číslo X je transcendentní. Dokazujme sporem. Nechť X je algebraické číslo, pak existuje přirozené číslo n takové, že X = f(n). Číslo X je však obsaženo v intervalu I(n+1), který z definice neobsahuje číslo f(n). Tedy X nemůže být rovno f(n). Což je spor.", "section_level": 2}, {"title": "Turingova konstrukce.", "content": "Vyčíslení -zde míněno vždy na Turingově stroji- kořene polynomu s racionálními koeficienty na požadovaný počet desetinných míst je úloha s (nejvýše) polynomiální časovou složitostí. Z definice je každé algebraické číslo kořenem nějakého takovéhoto polynomu, a tak vyčíslení číslice na n-tém místě desetinného rozvoje algebraického čísla je úloha s polynomiální časovou složitostí. Z teorie složitosti (resp. množin, dokazatelnosti, modelů, vyčíslitelnosti apod.) známe různé množiny přirozených čísel, kdy úloha rozhodnout, zda číslo je prvkem množiny, není úloha s polynomiální časovou složitostí. Vyberme si nějakou množinu A s touto vlastností. Definujme číslo X z intervalu [0., 1./9] tak, že.: Vyčíslení čísla X na požadovaný počet desetinných míst není úloha s polynomiální časovou složitostí, což plyne z volby generujicí množiny A. Číslo X není tedy algebraické číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Důkaz, že číslo \"π\" je transcendentní, např. s konečnou platností dokazuje nemožnost kvadratury kruhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transcendentní číslo je takové komplexní číslo, které není kořenem žádné algebraické rovnice s racionálními koeficienty. Netranscedentním komplexním číslům proto říkáme algebraická čísla. ", "tgt_summary": "En mathématiques, un nombre transcendant sur les rationnels est un nombre réel ou complexe qui n'est racine d'aucune équation polynomialeformula_1où est un entier naturel et les coefficients sont des rationnels dont au moins un est non nul, ou encore (en multipliant ces rationnels par un dénominateur commun) qui n'est racine d'aucun polynôme non nul à coefficients entiers. Un nombre réel ou complexe est donc transcendant si et seulement s’il n'est pas algébrique. ", "id": 1569959} {"src_title": "Orlová", "tgt_title": "Orlová", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klášter, statek a zámek.", "content": "První zmínka o Orlové pochází z roku 1223 z listiny vratislavského biskupa Vavřince. Osada tehdy tvořila jádro lokality zvané \"Sal\" (sůl) a patřila k benediktinskému klášteru v Týnci u Krakova. Později byl do Orlové přesunut benediktinský klášter, který se zasloužil o rozvoj Orlové, především v oblasti vzdělání a kultury. Dodnes je součástí sbírek NG v Praze významná oltářní archa jako doklad kulturní vyspělosti tehdejších představitelů orlovského kláštera. V době reformace místní klášter upadal a v roce 1561 odtud byli mniši vyhnáni evangelickým těšínským knížetem Václavem a orlovský klášterní statek byl připojen ke knížecímu panství Fryštát. V 17. století původní klášterní statek vlastnili pánové z polského Slupska, pak Bludovští z Bludova. Po vymření jejich rodu získal orlovské panství rod Mattencloitů, kteří v roce 1844 poskytli Rothschildům v daném regionu právo na těžbu uhlí. Bludovští vybudovali v sousedství kostela v roce 1765 zámek. Zámek od roku 1902 sloužil jako městská nemocnice. V roce 1979 byl zbořen z důvodu poddolování.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj města.", "content": "Změna nastala až počátkem 19. století, kdy bylo v Orlové objeveno bohaté ložisko černého uhlí. Malá zemědělská obec se díky průmyslové revoluci a následném napojení na strategickou Košicko-bohumínskou dráhu vyvinula v město (na něž byla oficiálně povýšena roku 1922) Stěžejním průmyslem byla těžba, avšak nebyla jediným. V Orlové působilo mnoho jiných továren, které dodávaly městu ráz moderního a bohatého města. Centrum Orlové rozkvetlo do podoby významného střediska s tramvajemi, muzeem, nemocnicí. S množstvím českých, polských a německých škol bylo na dlouhou dobu v rámci Slezska nejvýznamnějším centrem školství (první české gymnázium, polské gymnázium, obchodní, zdravotní, průmyslové, vyšší pedagogické školství). Po určitou dobu bylo v Orlové sídlo seniora Slezské evangelické církve a. v.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný úpadek a regenerace.", "content": "Negativní vlivy důlní činnosti se naplno projevily po druhé světové válce (zapříčiněno vysídlením původního většinového německého obyvatelstva a destruktivním a nešetrným způsobem těžby ze strany nacistických okupantů i komunistického zřízení v ČSR). V šedesátých letech dokonce existoval plán na celkovou likvidaci města, k tomu naštěstí nikdy nedošlo. V Orlové bylo srovnáno na dva tisíce budov se zemí, zrušená tramvajová i osobní železniční doprava. Mnoho škol bylo přesunuto do okolních měst (Ostrava, Karviná, Havířov), na 50 tisíc exponátů sbírek orlovského muzea bylo rozprášeno po celé ČSR. V roce 1973 Orlová na tehdejší dobu bohatě slavila 750 let. Objemná publikace vydaná k této příležitosti je poslední svého druhu a zachycuje dřívější podobu historického centra včetně zámku. Od té doby většina starého města i místní části Lazy vlivem poddolování zmizela. Společenský a obchodní život se přesunul do panelového sídliště v části Lutyně, které postupně nahradilo staré centrum města. Sídliště zbudované v pěti etapách má téměř 30 tisíc obyvatel. Z jádra města se zachovalo pouze torzo, které až v posledních několika málo letech doznává viditelné revitalizace. Dosud se Orlové nepodařilo vynahradit ztracené město. Nové centrum má sídlištní charakter. Co do velikosti je Orlová 34. největším sídlem v ČR. V současné době proběhla dostavba nového centra, jeho středobodem je hypermarket Albert. V těsné sousedství nová městská knihovna. V blízkosti je gymnázium, které získalo cenu Grand Prix architektů v roce 1996. Návrh regenerace části sídliště získal zvláštní Cenu Petra Parléře (2005).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2001 se k náboženskému vyznání přihlásilo 9 819 obyvatel Orlové, z toho 7 548 k římskokatolické církvi; bez vyznání bylo 23 019 osob; vyznání nebylo zjištěno u 2018 osob. V Orlové má sídlo římskokatolická farnost s farním kostelem Narození Panny Marie. Protestantské církve: Sbor Českobratrské církve evangelické, farní sbor Slezské církve evangelické a. v., Kazatelská stanice Církve bratrské, Sbor Adventistů sedmého dne, Sbor Apoštolské církve. Náboženská společnost: Sál království Svědků Jehovových. Roku 2004 byl veřejnosti prezentován návrh na výstavbu mešity v Orlové, který se setkal s odporem obyvatel města a nakonec nebyl uskutečněn.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční a tramvajová doprava.", "content": "Příměstská tramvajová doprava v Orlové započala v roce 1909, kdy byla předána k provozu trasa Ostrava - Petřvald - Karviná. Přes Orlovou vedla jižně od Starého náměstí. V roce 1913 se síť rozrostla o dvě trasy, jedna vedoucí z Orlové do Bohumína přes Dolní Lutyni, a druhá z Orlové do Fryštátu přes Doubravu. Tyto poslední dvě trasy měly konečnou na náměstí v Orlové. Kvůli místnímu poddolování byla síť tramvajových kolejí v Orlové postupně rušena v letech 1966-1967. Osobní železniční doprava zde fungovala v letech 1869–1967. I zde byla doprava ukončena kvůli poddolování. V roce 1963 se rychlíková doprava přesunula na novou přeložku trati Dětmarovice - Louky nad Olší. Osobní vlaky, i přes bouřlivé protesty obyvatelstva, zde přestaly zastavovat roku 1967. Staniční budova byla zbourána a její existenci připomíná jen název ulice Nádražní. Orlová je v současnosti jediné město nad 10 tisíc obyvatel v ČR, které nemá pravidelnou osobní železniční dopravu. V roce 1991 se znovu objevily snahy na obnovení osobní železniční dopravy v úseku Bohumín - Rychvald - Orlová, případně na zavedení osobní dopravy v úseku Orlová - Rychvald - Ostrava (po nově dobudované spojce), dodnes se však nic takového nerealizovalo. V roce 2006 se zpracovávala projektová dokumentace k znovunapojení Orlové na osobní železniční dopravu. Na popud města uvolnil Krajský úřad Moravskoslezského kraje finance ke zpracování této dokumentace. Do konce roku 2006 měly být hotovy tři varianty napojení města na Ostravu (1. Ostrava – Petřvald – Orlová, 2. Ostrava – Rychvald – Orlová, 3. Ostrava- Bohumín – Dolní Lutyně – Orlová). Nejvýhodnější z těchto tří tras měla být s pomocí grantů EU zprovozněna. Krajský úřad Moravskoslezského kraje zařadil tento projekt mezi své strategické plány v oblasti dopravy. Mělo se jednat o systém tramvlaku, tedy vozů, u kterých je možné jezdit po tramvajových i klasických kolejích. Pokud by se tento projekt osvědčil, mělo pokračovat jeho rozšiřování i do okolních měst. Cílem akce mělo být propojení celé ostravské aglomerace (Ostrava, Orlová, Bohumín, Havířov, Karviná) kvalitní dopravní infrastrukturou, speciálně zaměřenou na osobní železniční dopravu. Byl vypracován projekt s každoroční úpravou, cíl však zůstal stejný-napojení v úseku Ostrava-Rychvald-Orlová. Projektová dokumentace uvádí, že celkové náklady na vybudování tratě a dalších úprav vyjdou na téměř 2 miliardy korun. Projekt vytvořil Dávid Korfant, student Univerzity Pardubice, dopravní fakulty Jana Pernera.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Městská autobusová doprava v Orlové má 5 linek, které provozuje ČSAD Karviná a. s. U linek 502 se obyvatelé dostanou k žel.st. Dětmarovice, a několika spoji 505 také k žel. zast. Dolní Lutyně. Celé území města je zařazeno do integrovaného dopravního systému ODIS zóna číslo 15,do které spadá i obec Doubrava. Od 10. června 2018 byla přidána zóna číslo 150 zahrnující mj. území Dolní Lutyně a Dětmarovic. Severní část Lutyně až po zastávku pošta, jihovýchod Lazů a obec Doubrava jsou navíc rozšířeni zónou číslo 7.", "section_level": 2}, {"title": "Čerpací stanice.", "content": "Seznam čerpacích stanic na území města:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Město protíná mezinárodní cyklistická trasa „56 Těšínské Slezsko“. V Orlové se pravidelně koná závod Světového poháru v cyklistice žen Gracia Orlová.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V době protireformace se v Orlové narodil Jiří Budinský (Budaeus György) (1633 – asi v 18. stol.), evangelický duchovní a spisovatel, působící v Uhrách. V Orlové se narodil i významný český výtvarník Stanislav Kolíbal nebo muzikolog a profesor na zdejším gymnáziu Jiří Rudolf Míša, jehož jméno dnes nese Základní umělecká škola v Porubě. 28. 11. 1924 se v Orlové narodil Polák Otokar Balcy, povoláním jako zvukař v animovaných seriálech v Bílsku-Bělé (např. ozvučil známý animovaný seriál Bolek a Lolek). V Orlové se také narodil významný československý houslista, dirigent, vysokoškolský pedagog polské národnosti Bohdan Warchal (27. ledna 1930, Orlová – 30. prosince 2000, Bratislava). Jeho jméno nese mezinárodní soutěž ve hře na smyčcové nástroje, konaná každoročně v Dolním Kubíně na Slovensku. V Orlové působil například jeden ze zakladatelů československých legií v Itálii Jan Čapek. V roce 1910 do Orlové již poněkolikáté zavítal Alois Jirásek. Byl pozván jako svědek na svatbu svého bratrance, který v Orlové žil. Také zde pobýval gen. Josef Šnejdárek, který velel čs. jednotkám v Sedmidenní válce o Těšínsko. V Orlové dodnes působí věhlasný atelier Slawinski, který proslul výrobou houslí po celé Evropě. Na polské gymnázium do Orlové dojížděl z nedaleké Horní Suché herec Bronislav Poloczek, dále zde studoval a žil ichtyolog a zoolog Eugene Balon. Na orlovském gymnáziu studoval známý český sexuolog Radim Uzel. V Lazech se narodil Gustaw Przeczek, spisovatel, literát a polský menšinový aktivista.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Orlová užívala po svém povýšení na město v roce 1922 znak s orlicí držící v zobáku hostii, v pravém spáru opatskou mitru a v levém spáru berlu, jako reminiscenci na dávné benediktinské opatství. Roku 1970 byl přijat nový znak – v polceném štítu je na pravé straně zlatá orlice, na levé straně je v horním stříbrném poli červený listnatý strom (lípa – dříve podle tvaru listu spíše dub, spojovaný s nedalekou Doubravou, která byla od 70. let 20. století až do roku 1990 součástí Orlové) a v dolním černém poli dvě stříbrná zkřížená hornická kladívka.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části Orlové.", "content": "Orlová se člení na čtyři místní části, které se nachází na čtyřech katastrálních územích: Dříve byla součástí města i dnes samostatná obec Doubrava.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířená působnost.", "content": "S územně správní reformou se Orlová stala městem s rozšířenou působností, pod správu města se tak dostalo město Petřvald a obec Doubrava. V rámci rozšířené působnosti Orlová spravuje agendu 37211 občanů. Do roku 2012 spadala pod správu města také obec Dolní Lutyně. Na základě veřejné ankety a rozhodnutí obecního zastupitelstva z roku 2011 přešla Dolní Lutyně pod správu Bohumína. Na katastru Věřňovic, části Dolní Lutyně, bude napojena česká dálnice D1 na polskou dálnici A1. Městský úřad v Orlové vydal souhlasné stanovisko k výstavbě strategické průmyslové zóny Dolní Lutyně. Problémem je kolize s přírodní ptačí rezervací Natura 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Informovanost obyvatel o městě.", "content": "V cyklu dvou týdnů vychází pravidelně čtrnáctideník Orlovské noviny, kde pravidelně vychází zprávy z města, zprávy od čtenářů, kulturní a sportovní informace, a také Společenská kronika zesnulých občanů spolu s blahopřáními. V roce 2016 vzniklo na Tiskovém oddělení města Orlové \"Internetové Televizní Vysílání města Orlové\". Od podzimu 2017 již pod názvem \"iTVO - internetová televize Orlová\" přináší videoreportáže z akcí na území města Orlové. Ty jsou k nalezení na webových stránkách města, facebooku města Orlové, youtubu iTVO, nebo na webu itvo.cz. Každý týden v sobotu vychází na regionální televizi Polar premiéra Orlovského expresu s nejdůležitějšími aktualitami o dění ve městě. Město také reaguje na dotazy občanů na webových stránkách města v sekci Dotazy občanů.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Illnau-Effretikon.", "content": "Partnerství se švýcarským městem Illnau-Effretikon je dlouhodobé. Díky vazbám na Švýcarsko a spolupráce města Illnau-Effretikon s vysokou školou architektury ve městě Winterthur byl v polovině devadesátých let v Orlové zaveden systém malých kruhových objezdů na křižovatkách Masarykovy třídy. Kvůli těmto úpravám musely být dokonce změněny české státní normy. Orlová tak byla prvním městem v zemi, ve které se malé kruhové objezdy naplno uplatnily, orlovské „kruháče“ tak dnes můžete vidět po celé České republice. Všude jsou stavěny na základě norem vydaných pro Orlovou. Další spolupráce se Švýcary se odehrává také především na poli architektury a urbanismu, jde především o komplexní regenerace sídlišť v místní části Lutyně. Konkrétním počinem bylo vybudování podzemního parkoviště, na jehož střeše je umístěn tenisový dvorec a dětské hřiště. To vše ve velmi stísněném prostoru sídliště „Pátá etapa“ v Orlové-Lutyni.", "section_level": 2}, {"title": "Rydułtowy.", "content": "Partnerství s polským městem Rydułtowy bylo nově navázáno v rámci projektu „Spojuje nás Olše“. Město ve Slezském vojvodství je od Orlové vzdáleno cca 30 km, má s Orlovou mnoho společných problémů, především v oblasti restrukturalizace průmyslu, využívání starých průmyslových ploch a nezaměstnanost. Deklarován je společný postup při získávání dotací z fondů EU. V centru Orlové vznikla nová Rydultowská ulice, v Rydultowech naopak ulice Orlovská.", "section_level": 2}, {"title": "Czechowice-Dziedzice.", "content": "Spolupráce s polským městem Czechowice-Dziedzice je spíše v oblasti kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Námestovo.", "content": "Partnerská smlouva byla uzavřena 7. listopadu 2019 v rámci XXIV. výstavy spolkové a klubové činnosti", "section_level": 2}], "src_summary": "Orlová (, ) je slezské město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji, 18,7 km východně od Ostravy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Orlová (en ; en ) est une ville du district de Karviná, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 844803} {"src_title": "Aralské jezero", "tgt_title": "Mer d'Aral", "src_document": [{"title": "Pobřeží a dno.", "content": "Severní břeh je místy vysoký, místy nízký a je členěn hlubokými zálivy. Východní břeh je nížinný, písčitý, s velkým množstvím mělkých zálivů a pobřežních ostrovů. Jižní břeh je tvořen vysychající deltou Amudarji. Západní břeh je málo členitý tvořený strmým svahem Ustjurtu (výška až 250 m). Reliéf dna je rovný.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "V Aralském moři se nacházelo více než 300 ostrovů, které zaujímaly 3,5 % rozlohy (1960). Největší byly Kokaral, Barsakelmes a Vozrožděnija. V souvislosti s vysycháním jezera se na začátku 21. století ostrovy postupně změnily v poloostrovy a některé z nich se následně spojily zcela s pevninou.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do Aralského jezera ústí nebo spíše ústily dvě velké středoasijské řeky Amudarja a Syrdarja. V povodí Aralského jezera leží 3000 jezer. Klima je kontinentální. Průměrná teplota vzduchu v létě 24 až 26 °C, v zimě -7 až -13 °C. Průměrné srážky jsou 100 mm za rok. Vodní bilance se v 70. letech 20. století skládala z 5,9 km3 srážek, 54,8 km3 přítok řek a 60,7 km3 odpařování. Sezónní kolísání hladiny bylo 25 cm a dlouhodobé do 3 m. Bylo tehdy čtvrté největší na světě. Na konci 50. let 20. století začala hladina klesat v souvislosti se širokým využíváním vody Amudarji a Syrdarji na zavlažování zemědělských ploch vytvořených v poušti a v 90. letech se tento pokles zrychlil. Přítok řek klesal postupně ze 63 km3/rok v roce 1960 na 12,5 km3/rok v r. 1990 a pouhých 3,2 km3/rok v roce 2003. Spolu se snižujícím se přítokem klesala nadmořská výška hladiny (z 53,4 m v r. 1960, přes 38,2 m v roce 1990 na 31 m v roce 2003) objem vody (z 1 083 km3 v roce 1960, přes 323 km3 v r. 1990 na 112,8 km3 v r 2003) a rozloha (z 68 900 km2 v r. 1960, přes 36 800 km2 v r 1990 na 18 240 km2 v r. 2003). Do roku 2003 tak ztratilo 80 % objemu, 2⁄3 rozlohy a 22 m nadmořské výšky. Slanost vzrostla 6 až 12krát. Břehy postoupily o 150 km a nechaly za sebou 45 000 km2 mořského dna, z jehož povrchu je každoročně rozfoukáno 100 Mt prachu. Při malém stavu vody už řeky nedotékají k současnému pobřeží, ale i tak zůstává \"Aral\" největším jezerem v oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Teplota vody na povrchu je v létě 26 až 30 °C, v zimě méně než 0 °C. Ledy je v průběhy zimy možno vidět na celém jezeru. Slanost vody v ústí řek byla 10 až 11 ‰ a u jihovýchodního břehu do 14 ‰. V souvislosti s vysycháním jezera stoupla slanost vody z 10 ‰ v roce 1960 na 29 ‰ v roce 1990 a 78 ‰ v roce 2003. Průzračnost vody byla do 25 m. Voda v jezeře proudila dokola po směru hodinových ručiček. Kvalita jeho vody je dnes velmi špatná, kromě vysoké mineralizace obsahuje značné množství hnojiv a pesticidů, které její přítoky nabírají cestou přes zemědělskou krajinu.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Z ryb žily v Aralském moři jeseteři, kapři, usači, plotice, jelci a boleni. Znečištění připadá na vrub testování biologických zbraní. Aralské moře je dnes spolu s Černobylem bráno jako synonymum pro ekologickou katastrofu úděsných rozměrů. Ústup jezera a jeho veliké znečištění zcela zničilo kdysi bohatý rybářský průmysl, a navíc vedlo ke vzniku a rozšíření solných pouští a bažin v okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Na jezeře byla rozvinutá místní lodní doprava v provozu zhruba 7 měsíců do roka. Mezi hlavní přístavy se řadily Aralsk a Mujnak. Dnes zde zbyly jen vraky lodí v poušti, které domorodci rozebírají do sběru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé bylo jezero zkoumáno a mapováno Alexejem I. Butakovem v letech 1848–49.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Břehy jezera byly vždy poměrně málo obydlené. Místní obyvatelstvo se zabývalo především rybářstvím, v menší míře chovem skotu, ondatry a pěstováním zeleniny. Aralská rybozpracující oblast zabírala povodí jezera a do něj ústících řek. Základními ekonomickými centry byly Aralsk a Mujnak. Rybářské závody byly v deltě Amudarji, v obcích Avan (ostrov Kokaral), Buguň (východní pobřeží) a na ostrovech Ujaly a Uzynkair.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ekologické katastrofy.", "content": "Když byly uvedeny do provozu první zavlažovací kanály a první zemědělské plochy v pouštních oblastech, začalo jezero pomalu vysychat; šlo však o pomalý proces, větší problém než vysychání představovalo znečištění přítoků hnojivy. Dnes už Aralské moře v podobě, v níž je stále zobrazeno ve většině atlasů, neexistuje. Původní rozloha jezera se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. Tato radikální změna je následkem monstrózního projektu zavlažování pouští pro účely pěstování bavlny, který v roce 1954 zahájil SSSR. Řeky Amudarja a Syrdarja, které přiváděly vodu z pohoří Pamír a Ťan-šan a Aralské moře napájely tisíce let, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Výsledkem projektu byla ekologická katastrofa, kterou lze v historii SSSR srovnat snad jen s havárií černobylského reaktoru. V období let 1966 až 2003 poklesla hladina vnitrozemského moře o 22 metrů. Pobřeží ustoupilo v průměru o 80 km a jezero se rozpadlo na několik částí. Kvůli zvýšenému obsahu soli (8x vyšší koncentrace než v oceánu) začaly vymírat ryby. Kolem jezera vznikla solná poušť, z níž vítr roznáší slaný prach dál do okolí a ničí tak přilehlé bavlníkové plantáže. Voda v jezeře je již v podstatě jedovatá, neboť přísun hnojiv, pesticidů a dalších látek přinášených v obrovské míře řekami je znásoben tím, že jezero nemá odtok a jeho objem stále klesá (tudíž dochází ke koncentrování rozpuštěných látek).", "section_level": 1}, {"title": "Zánik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1987.", "content": "V roce 1987 se jezero rozpadlo na dvě oddělená jezera Severní (Malé) a Jižní (Velké) Aralské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "1995.", "content": "V roce 1995 byly obě části propojeny kanálem, který měl zajišťovat výměnu vody, avšak vysychání je příliš rychlé na to, aby se vyplatilo udržovat tento kanál v provozu. Jižní část jezera se dále rozpadla na východní a západní, přičemž západní zřejmě čeká úplný zánik, jelikož nemá žádný přítok. Stav jezera monitorují meteorologické stanice Mujnak a Aralsk a od roku 1999 také Akumsyk a od roku 2002 ještě Tostubek.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Jezero dosahuje maximální hloubky 45 m. Rozloha povodí je 690 000 km2 a objem vody 112,8 km3. Leží v nadmořské výšce 31 m.", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o záchranu.", "content": "V roce 2003 rozhodla vláda Kazachstánu o pokusu pro záchranu Severního Aralského jezera, napájené řekou Syrdarja, kde se pokouší zvýšit hladinu pomocí stavby přehrady. Přehrada Dike Kokaral (pojmenovaná podle někdejšího ostrova) byla budována v letech 2003–2005 za pomoci Světové banky. Je 13 km dlouhá a 10 metrů vysoká. Již do roku 2006 (dříve, než očekávaly prognózy) bylo díky ní dosaženo navýšení hladiny severního jezera o téměř 10 metrů. Koncentrace solí ve vodě poklesla a do jezera se vrátilo ekonomicky významné množství ryb. Vzdálenost vodní plochy od města Aralsk se zmenšila ze 100 km na 25 km, což vyvolalo naděje, že se Aralsk v budoucnu opět stane přístavem. Jižní část, která leží v Uzbekistánu, byla vzata jako ztracená. Očekává se, že zánik obou jižních částí (východní i západní) by mohl nastat během dvaceti let.", "section_level": 3}, {"title": "2006.", "content": "V roce 2006 je tedy Aralské jezero rozděleno na tři části: Severní Aralské jezero, Východní mělká část a Západní hluboká část. Jezero resp. jeho dvě popř. tři části mají rozlohu 17 160 km2. Oblast vysychajícího jezera je 428 km dlouhá a maximálně 235 km široká.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Došlo k úplnému vyschnutí jihovýchodní části, protože do ní nepřitéká dostatek vody a převažuje výrazně výpar nad přítokem. Zbyly jen vyschlé oblasti plné soli, kterou větrné bouře unáší stovky kilometrů daleko a způsobují problémy se zasolením půdy a kontaminací pesticidy. Oblast je jen několikrát do roka zaplavena přebytkem vody ze severního jezera, protože Uzbekistán nemá zájem omezit využívání řeky Amudarja pro zavlažování bavlny a vyschlé dno jezera se raději snaží využít k těžbě ropy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aralské jezero dříve též zvané Aralské moře (,,, nebo, z turkického \"aral\" – „ostrov“ – tak se původně jmenovalo místo při ústí Amudarji a posléze celé jezero) je vysychající bezodtoké slané jezero na hranici kazachstánských oblastí Aktobské a Kyzylordské a Karakalpacké republiky v Uzbekistánu ve střední Asii. Propadlina \"Aralského jezera\" vznikla v důsledku prohybu zemské kůry v pozdním pliocénu.", "tgt_summary": "La mer d'Aral est un lac d'eau salée d'Asie centrale situé entre 43° et 46° de latitude nord et entre 58° et 62° de longitude est, occupant la partie basse de la dépression touranienne ou aralo-caspienne au milieu d'espaces désertiques. Elle est partagée entre le Kazakhstan au nord et l'Ouzbékistan au sud. Elle tire son nom du mot kazakh \"Aral\" qui signifie « île » en référence aux milliers d'îles qui la couvraient. ", "id": 2088850} {"src_title": "Vzteklina", "tgt_title": "Rage (maladie)", "src_document": [{"title": "Původce onemocnění.", "content": "Původcem vztekliny je RNA virus z rodu \"Lyssavirus\" z čeledi Rhabdoviridae. Jedná se o poměrně jednoduše stavěný, obalený virus, jehož virion má tvar projektilu. Klasickou vzteklinu způsobuje lyssavirus sérotypu 1. V rámci rodu lyssavirus existuje dalších šest sérotypů, izolovaných hlavně z netopýrů, které rovněž způsobují onemocnění nerozlišitelné od vztekliny. Klasické antirabické vakcíny však nemusí poskytovat ochranu proti všem sérotypům viru. Ve vnějším prostředí je virus poměrně odolný, přežívá dobře vyschnutí a je konzervovaný nízkými teplotami, při teplotách pod bodem mrazu přežívá měsíce. V zakopaném mrtvém těle zvířete si může uchovat virulenci i několik týdnů, při teplotách kolem 20 °C zůstane živý až jeden týden. Je citlivý k UV záření, sluneční záření jej ničí do jedné hodiny. Většina dezinfekčních prostředků je též použitelná, velmi účinný je formaldehyd, dobré jsou i dezinfekční prostředky na bázi chlóru, lze použít i kyseliny, louhy, tuková rozpouštědla, mýdla a saponáty. Nejrychlejší dekontaminaci předmětů lze zajistit jejich ponořením do vroucí vody nebo jejich opálení plamenem, vysoké teploty virus vztekliny ničí okamžitě.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K infekci vzteklinou jsou náchylní všichni teplokrevní živočichové, u ptáků však bylo onemocnění pozorováno jen po experimentální infekci. Rezervoárem nemoci jsou především šelmy a letouni, kteří představují zdroj infekce i pro jiné savce, kteří slouží jen jako náhodní hostitelé, kteří chorobu již dále nešíří. Virus vztekliny není jednotný. I v rámci sérotypu-1 se jednotlivé kmeny liší povrchovými antigeny na povrchu virionu: tyto změny se dají zjistit použitím monoklonálních protilátek a vzteklinové viry se podle nich dělí na jednotlivé genotypy; varianty viru se ale odlišují i svojí genetickou výbavou, prokazatelnou pouze analýzou genomu. Navíc se jednotlivé odlišné kmeny viru, tzv. biotypy, liší geografickým rozšířením, patogenními vlastnostmi a živočišným druhem, který je hlavním rezervoárem. Jednotlivé biotypy jsou adaptovány na konkrétního hostitele, pro který je vysoce infekční, takže k nákaze stačí menší množství virových částic, a vysoce patogenní, s krátkou inkubační dobou a velkým množstvím vylučovaného viru ve slinách. Pro jiné druhy zvířat je tento konkrétní biotyp infekční výrazně méně, potřebná infekční dávka může být až 100 000krát větší. Neadaptovaný virus nemusí být u jiného druhu schopen vyvolat onemocnění, infekce vyvolá jen tvorbu protilátek a zvíře je k další infekci již odolné. Jiný než rezervoárový hostitel se může při infekci chovat i jako nespecifický, dead-end hostitel, který sice onemocní a uhyne, ale pro další šíření vztekliny nemá význam. Ovšem dojde-li k úspěšné infekci a virus je schopen vylučování i z nespecifického hostitele, virus se může opakovaným pasážováním na novém hostiteli adaptovat na tento nový druh, pro který je následně opět vysoce infekční a patogenní, a vznikne nový biotyp s novým hlavním rezervoárovým druhem zvířete. Z epizootologického hlediska jsou dále rozeznávány dvě formy vztekliny: městská (urbánní), kde je hlavním zdrojem nákazy pes, a sylvatická (lesní), kde jsou zdrojem volně žijící zvířata. Vzteklina je onemocnění s přírodní ohniskovostí, s periodickým propuknutím nákazy ve chvíli, kdy hustota vnímavých hostitelů překročí určitou hranici a choroba se snadno šíří z jednoho zvířete na druhé. Vzplanutí vztekliny sníží množství vhodných hostitelů a počet nemocných zvířat se sníží na jednotlivé případy, které udržují chorobu přítomnou v populaci. Při „přeskočení“ vztekliny a adaptaci biotypu na nového hostitele se dále vzteklina šíří jako epizootie, vlnovitě postupující rychlostí 30–60 km za rok do nezasažených území s naivní populací hostitelů a v oblastech za frontou se dále opět udržuje enzooticky s pravidelným vzplanutím nákazy v ohniscích.", "section_level": 1}, {"title": "Vzteklina psů.", "content": "Vzteklina psů je z hlediska ohrožení zdraví lidí nejvýznamnějším biotypem vztekliny. Urbánní forma vztekliny, jejímž hlavním rezervoárem je pes domácí, představuje hlavní zdroj infekce člověka v rozvojových zemích, především v Africe a v Asii. Celosvětově je 95 % všech případů vztekliny člověka způsobeno právě pokousáním psem domácím. Vzteklina psů se vyskytuje celosvětově. Viry adaptované na psa cirkulují v psí populaci, nezávisle na výskytu sylvatické formy vztekliny.", "section_level": 2}, {"title": "Vzteklina divokých zvířat.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzteklina lišek.", "content": "Virus vztekliny lišek obecných se v několika různých, více či méně příbuzných biotypech vyskytuje v Evropě, v Asii a v Severní Americe. V Evropě je liška obecná nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny. Liška obecná je hlavním rezervoárem vztekliny též na většině území bývalého Sovětského svazu, nicméně přítomné biotypy mohou cirkulovat též v populaci korsaka, vlka obecného nebo psíka mývalovitého. Vzteklina lišek polárních je způsobena odlišným biotypem, který se vyskytuje endemicky v oblastech za severním polárním kruhem, na Aljašce, v Kanadě, v Grónsku, na souostroví Špicberky a v Ruské Federaci. V Kanadě je biotyp adaptovaný na lišku polární schopný kolovat i v populaci lišek obecných a skunka pruhovaného a je hlavním zdrojem vztekliny v provinciích Québec a Ontario. Ve státě Texas je rezervoárem specifického biotypu vztekliny liška šedá. Pes a kočka jsou k nákaze virem vztekliny lišek obecných 300 000krát odolnější než liška, která je velmi vnímavá. Liška nakažená liščím biotypem vztekliny vylučuje virus ve slinné žláze v 90–100 % případů, podobně je na tom i skunk. Virus ale vylučuje už jen 83 % jezevců, 50 % nemocných kun a 30–70 % nemocných psů. Z hlediska rizika liščí vztekliny pro člověka je důležitým hostitelem kočka domácí: vylučuje virus ve slinách v 80 % případů a u polodivoce žijících koček, jejichž teritoria se překrývají s teritorii lišek, může snadno dojít k přenosu infekce. Na enzooticky zamořených územích se vzteklina objevuje ve zhruba čtyřletých cyklech s nejvyšším počtem případů v březnu a v dubnu a s druhým, i když menším vrcholem na podzim.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina psíků mývalovitých.", "content": "Psík mývalovitý je rezervoárem vztekliny na Dálném východě, Mongolsku, v severní Číně a v Koreji. V Jižní Koreji je psík mývalovitý hlavním vektorem vztekliny, vyskytuje se u něj ve čtyřletých cyklech, s největším počtem případů v lednu a v únoru. Dále je psík mývalovitý rezervoárem vztekliny ve Východní Evropě: zde je nepůvodním, invazním druhem, který do volné přírody Evropy pronikl z kožešinových farem. Virus vztekliny, který v Evropě napadá psíky mývalovité, byl původně adaptovaný na lišky, ale v populaci psíků mývalovitých se snadno šíří a především v Pobaltí je psík mývalovitý společně s liškou obecnou nejvýznamnějším rezervoárovým zvířetem.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina skunků.", "content": "Skunkové jsou nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny v Severní Americe. Skunk bělohřbetý a skunk dlouhoocasý mají omezený areál rozšíření a tím pádem i omezený význam jako vektory vztekliny, skunk západní a skunk skvrnitý mají zase přirozeně nižší populační hustotu, která neumožňuje snadné šíření nákazy. Skunk pruhovaný je však ve Spojených státech a v Kanadě hlavním zdrojem vztekliny. Na východním pobřeží Spojených států je vzteklina skunků způsobena mývalím biotypem viru (viz vzteklina mývalů severních). V Kanadě, v provinciích Ontario a Quebec, a ve státe New York koluje v populaci skunků místní liščí biotyp viru, ke kterému jsou skunkové stejně vnímaví jako lišky. Dále na kontinentě existují dva odlišné varianty viru, adaptovaného přímo na skunka pruhovaného: jedna je endemicky rozšířena v kanadských provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta, na americkém Středozápadě a v Kalifornii, druhá způsobuje vzteklinu skunků v Texasu a Kansasu. Ve státe Missouri a v Arkansasu se pak vyskytují obě varianty viru. Vzteklina skunků je v těchto státech přítomná endemicky, nemá tendence vytvářet vlnovitě šířící se epizootie jako vzteklina lišek či mývalů. U skunků propuká vzteklina v šesti- až osmiletých cyklech, s největším počtem případů na jaře a na konci podzimu.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina mývalů severních.", "content": "Biotyp, jehož hlavním rezervoárem je mýval severní, se endemicky vyskytuje na celém východním pobřeží Spojených států amerických. Vzteklina mývalů se poprvé objevila na Floridě na začátku 50. let 20. století, epizooticky se rozšířila směrem na sever a v současnosti je přítomna v pásu od států Florida a Alabama na jihu až do státu Maine na severu. V červenci 1999 se nákaza objevila v Kanadě v provincii Ontario, ale vakcinační programy její postup zastavily a poslední nemocný mýval byl v Kanadě zjištěn v roce 2005. Ve Spojených státech běží programy orální vakcinace mývalů, které udržují nákazu v současných hranicích a brání jejímu rozšíření směrem na západ. V zamořených oblastech se vzteklina mývalů objevuje v pětiletých cyklech.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina promyk a mangust.", "content": "Promyka malá je kromě psa domácího nejvýznamnějším vektorem vztekliny v Karibiku. V oblasti je nepůvodním druhem, byla dovezena v 19. století jako lovec potkanů na plantážích cukrové třtiny, v současnosti je považována za škůdce a invazní druh. Vzteklina promyk malých je přítomná v Grenadě, v Portoriku, na Kubě, v Dominikánské republice a na Haiti, na Grenadě a Portoriku jsou hlavním rezervoárem vztekliny. Vzteklina promyk malých na Karibských ostrovech je pravděpodobně způsobena virem vztekliny psů, který není na promyky adaptovaný, v některých oblastech má až 50 % všech promyk vytvořené protilátky proti vzteklině po abortivní infekci. V Jižní Africe je vektorem vztekliny mangusta liščí, vlastní biotyp viru vztekliny hostí též promyka červená.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina netopýrů.", "content": "Vzteklinové viry adaptované na letouny se vyskytují po celém světě. V Evropě jsou netopýři nositeli specifických sérotypů vztekliny: viru evropské netopýří vztekliny typu 1 (EBLV-1, sérotyp 5) a viru evropské netopýří vztekliny typu 2 (EBLV-2, sérotyp 6). Podobně jako virus klasické vztekliny, ani netopýří viry neinfikují všechny druhy letounů, ale jsou hostitelsky specifické: EBLV-1 způsobuje onemocnění netopýrů večerních a netopýrů tripolitánských, EBLV-2 napadá netopýry rodu \"Myotis\". Vzteklina netopýrů je v jejich populaci enzootická a výjimkou není překonání infekce a tvorba protilátek. Při propuknutí choroby je netopýr neschopný letu, nevyhledává úkryt a vydává nenormální zvuky. Vzácně je možný přenos i na pozemní savce (kunu skalní, kočku, ovce) a na člověka. Z epizotoologického hlediska však vzteklina netopýrů nepředstavuje větší hrozbu, protože lišky jsou k infekci netopýřími viry velmi odolné, takže možnost adaptace netopýřího viru a způsobení epizootie lišek je jen teoretická, a nepravděpodobná. V Africe jsou netopýři nositeli dalších sérotypů vztekliny: jedná se o netopýří virus Lagos (séropyp 2), izolovaný z kaloně plavého a dalších plodožravých netopýrů v Nigérii a virus Duvenhage (sérotyp 4), vyskytující se u hmyzožravých netopýrů v Jižní a Východní Africe. Virus Duvenhage je prokazatelně přenosný i na člověka, virus Lagos nikdy nebyl u člověka diagnostikován. Nejnověji objeveným sérotypem je Shimoni bat virus, izolovaný v Keni z pavrápence Commersonova. V Asii jsou netopýři nosiči dalších, specifických sérotypů lyssavirů: v Kyrgyzstánu byl z mozku netopýra východního izolován virus Aravan, v Tádžikistánu byl objeven virus Khujand, a z oblasti pochází též další dva sérotypy viru, Irkut a Západokavkazský netopýří virus (WCBV, West Caucasian bat virus). V Austrálii jsou kaloni rezervoárem sérotypu 7, australského netopýřího viru. I tento sérotyp může být přenesen na člověka v omezené míře i na další druhy savců. Na americkém kontinentě je vzteklina netopýrů způsobena klasickým virem vztekliny, sérotypem-1. Viry adaptované na netopýry nejsou patogenní pro ostatní savce a způsobují u nich infekci jen neochotně. Nejvýznamnějším rezervoárem je upír obecný, a to v celé Latinské Americe. Upíři představují hlavní zdroj infekce pro skot, jen v Brazílii upír obecný je zároveň vůči vzteklině poměrně odolný, u 3–28 % jedinců byly nalezeny protilátky proti vzteklině, jako důkaz abortivní infekce. Vzteklina upírů je přenosná na člověka, ale nové údaje ukazují, že i u něj je možná abortivní infekce. Nositeli vztekliny v Americe je kromě upírů též několik druhů hmyzožravých netopýrů, jako je netopýr mexický a další druhy rodu \"Lasiurus\", netopýr hnědý a další druhy rodu \"Eptesicus\", netopýři rodu \"Myotis\", dále morousové, jako je morous guánový. Biotyp viru morouse guánového je odlišný od viru vztekliny upírů, takže mezi jednotlivými druhy netopýrů a jejich virem vztekliny patrně panují podobné vztahy jako mezi vzteklinou a jejími čtyřnohými rezervoáry.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina u jiných druhů savců.", "content": "V omezené míře slouží jako rezervoáry vztekliny i jiné druhy savců, především tedy psovitých šelem: vzteklina vlků obecných je závažná z epidemiologického hlediska, protože nemocní vlci ztrácí strach z člověka a napadají lidi i domácí zvířata. Občasné epizootie vztekliny se objevují u vlků na Aljašce i v Ruské federaci a Mongolsku v obou případech se jedná pravděpodobně o nákazu liščím biotypem viru, vzteklina adaptovaná přímo na vlka nebyla zjištěna. V Africe virus vztekliny psa může kolovat v populacích divokých psovitých šelem, zvláště šakalů, a mezi šakaly čabrakovými se může vzteklina přenášet nezávisle na jiných vektorech. Vektorem vztekliny je též pes ušatý, u kterého se objevují pravidelné epizootie vztekliny a společně s mangustami je on a šakal čabrakový hlavním vektorem sylvatické vztekliny v Africe. Další psovité šelmy jsou spíše oběťmi nákazy, epizootie vztekliny jsou problémem u ohrožených vlčků etiopských a psů hyenovitých. Ohrožená zvířata jsou proto chráněna očkováním. Biotyp méně patogenní vztekliny se vyskytuje u hyen skvrnitých, v Serengeti má 37 % všech hyen protilátky proti vzteklině, zvláštností je též potvrzení skrytého nosičství, kdy klinicky zdravá hyena intermitentně vylučuje virus vztekliny ve slinách. Na hranicích mezi Spojenými státy a Mexikem byl přítomen biotyp vztekliny, adaptovaný na psa domácího a na kojota, ale ten byl vakcinačními programy vymýcen v roce 2004. V Brazílii je vektorem specifického kmenu vztekliny pes šedý. Býložravci jsou většinou dead-end hostitelé, kteří již nemoc nešíří na jiná zvířata, výjimkou je kudu velký, u kterého je vzeklina schopná šířit se z jednoho zvířete na druhé a udržovat se tak v populaci těchto antilop. Epizootie vztekliny kudu v období od 1975–1985 zahubila 20 % tehdejší populace, až 50 000 zvířat. Mezi jednotlivými zvířaty se vzteklina nepřenáší pokousáním, ale olizováním při sociálním kontaktu a při spásání trnitých keřů, kdy dochází jednak ke vzniku oděrek v ústní dutině zvířete, tak ke kontaminaci vegetace infekční slinou. Ostatní druhy savců mohou onemocnět, ale pro další šíření nákazy nemají význam.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina ptáků.", "content": "U ptáků je vzteklina velmi sporadická, většina ptačích druhů je prakticky nevnímavá. Ptáci nejsou považováni za přirozeného hostitele ani za součást infekčního řetězce. Přestože starší publikace uvádějí vznik spontánního onemocnění u drůbeže po pokousání liškou, ptáci onemocní jen výjimečně a s atypickým průběhem (spíše parézy než excitační příznaky). Experimentálně lze vyvolat vysokými dávkami viru vztekliny pouze přechodné a lehké porušení všeobecného zdravotního stavu, bez vylučování viru do okolí. Zatím nebyl zaznamenám případ vzniku vztekliny u lidí od ptáků. Izolace viru vztekliny byly popsány u káně lesní, jestřába lesního, luňáka červeného, kachen a sovy pálené. Experimentální infekce byly úspěšné u jestřábů, sokolů, krkavců, zpěvných ptáků, holubů, hus, kachen, kura domácího a pávů. Protilátky proti viru vztekliny byly zjištěny u volně žijících populací raroha prériového, jestřába lesního, orla skalního, kalouse pustovky, havranů, krkavců a špačků.", "section_level": 3}, {"title": "Rozšíření nemoci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ve světě.", "content": "Vzteklina je rozšířena téměř na celém světě. Za země vzteklinou nezasažené se považuje Velká Británie, Irsko či Austrálie, nicméně ve Velké Británii byly popsány případy netopýrů nakažených evropským netopýřím virem, který je příbuzný viru vztekliny, a v Austrálii se u kaloňů a netopýrů vyskytuje australský netopýří virus. Oba viry jsou schopné vyvolat smrtelné onemocnění člověka. Epizootie vztekliny, která se šíří po indonéských ostrovech, dále představuje značné riziko zavlečení i klasické vztekliny. Vzteklina ani příbuzné viry se nikdy nevyskytovaly na Novém Zélandu, dále jsou zcela vztekliny prosté ostrovní státy v Oceánii, vzteklina se nikdy nevyskytovala ani na karibských ostrovech či na ostrově Mauricius, a není přítomna ani na Antarktidě. Podle Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE) se může kterákoliv země stát zemí vztekliny prostou, má-li zaveden efektivní způsob monitoringu nákazy a opatření zabraňující nákaze, a na jejím území nebyl dva roky hlášený žádný případ vztekliny. Izolace netopýřích sérotypů nemá na status země prosté klasické vztekliny vliv. Dle těchto kritérií jsou v roce 2012 vztekliny prosté následující země a teritoria:", "section_level": 2}, {"title": "V ČR.", "content": "Česká republika v roce 2004 splnila kritéria OIE a od té doby má status vztekliny prosté země. Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE \"Disease Information\" č. 30 z 23. června 2004. Poslední případ vztekliny pozemních obratlovců byl zaznamenán 19. dubna 2002 u lišky v okrese Trutnov. V květnu 2005 byla v okrese Vyškov diagnostikována vzteklina u netopýra hvízdavého (\"Pipistrellus pipistrellus\"). V Česku se jedná o čtvrtý potvrzený případ vztekliny netopýra, přičemž první byl zjištěn v roce 1994 a další dva případy v roce 1999. Vzteklina netopýrů (jedná se o evropský netopýří virus) je považována za specifickou variantu nákazy a jejím výskytem není dotčen status vztekliny prostého státu dle kritérií OIE. Problémem monitoringu nákazy netopýrů je nízký počet vyšetřených vzorků a nízká kvalita vyšetřovaných kadaverů. V rámci monitoringu nákazy nadále probíhá vyšetřování uhynulých a ulovených lišek obecných a dalších zvířat: v roce 2010 bylo v referenčních laboratořích vyšetřeno 5424 kusů lišek, 32 kun, 15 srnců obecných, 200 koček domácích, 15 psů a 106 kusů ostatních zvířat, všechny s negativním nálezem. V roce 2012 bylo zatím vyšetřeno 2567 zvířat.", "section_level": 2}, {"title": "Historie nemoci.", "content": "Vzteklina je jednou z nejstarších známých onemocnění člověka. Nemoc je známa a doložená od 3000 př. n. l. Už ze starověkého Egypta pocházejí důkazy o této smrtelné chorobě v podobě fresek znázorňujících „vzteklé“ lidi a psy. První písemné záznamy o vzteklině pocházejí už ze starověkého Babylonu z 23. století před naším letopočtem. Staří Řekové i Římané znali vzteklinu; latinský název pro vzteklinu s největší pravděpodobností pochází ze sanskrtu, ze slova \"rabhas\" – páchat násilí, řecké pojmenování – lyssa – je zase odvozeninou od slova \"lud\" – násilí. Vzteklina je zmíněna i v Iliadě: egyptský bůh Sirius měl podobu šíleného psa (počty vzteklých šakalů stoupaly v létě, kdy vycházelo právě souhvězdí Velkého psa). Bohyně Artemis prý měla mít sílu léčit vzteklinu. Vzteklinou se zabývali Démokritos i Aristoteles, ten však odmítal spojitost mezi kousnutím vzteklého psa a onemocněním u člověka. V prvním století našeho letopočtu se vzteklinou zabýval římský lékař Aulus Cornelius Celsus; od něj pochází první popis průběhu vztekliny u člověka, Celsus také odhalil kousnutí nemocného psa jako prvotní příčinu onemocnění a doporučil i „léčbu“ vztekliny – vypálení rány rozžhaveným železem a ponořením pokousaného do studené vody. Tento způsob ošetřování ran způsobených nemocným zvířetem, společně s „desinfekcí“ kyselinou dusičnou, přetrval až do 18. století. Jako léčebné prostředky byla doporučována také konzumace jater vzteklého psa, račích očí, kohoutích mozků nebo hřebínků. Ve středověku byl za příčinu vztekliny považován např. mráz, vysoká teplota, konzumace příliš horké potravy, žízeň, hlad, některé atmosférické jevy, kolísání teploty, nebo, což je pochopitelné, démonický původ. Vlkodlaci a upíři jsou pravděpodobně aspoň částečně produktem lidského strachu ze vztekliny. Většina procesů s nimi spadá do období epidemií vztekliny: v roce 1271 vypukla epidemie vztekliny ve Francii, v roce 1500 ve Španělsku, 1586 ve Flandrech, Rakousku, Maďarsku a Turecku, 1604 v Paříži, 1721–1728 na Balkáně. „Léčba“ proto spočívala nanejvýš ve vymítání, nemocní většinou končili na hranici. Během renesance se sice vyskytlo několik publikací o vzteklině – roku 1546 Girolamo Fracastoro popsal klinické stadium vztekliny i způsob přenosu, Saluis z Bologne se rovněž zabýval vzteklinou, ale mezi obyčejnými lidmi nadále přetrvávala víra v nadpřirozený, ďábelský původ vztekliny. Zprávy o vzteklině v Novém světě pocházejí už z počátku 16. století, kdy mnich Petrus Anglerius zaznamenal případy šílenství španělských vojáků po kousnutí netopýrem, v roce 1709 se o tomtéž zmiňuje Fray Jose Gil Ramirez. V roce 1804 německý vědec Zinke poprvé dokazuje přenos vztekliny pomocí slin z nemocného psa na zdravého, v roce 1813 Francois Magenlie a Gilbert Breochut úspěšně přenesli vzteklinu z nemocného člověka na psa, v roce 1879 Victor Galtier přenesl vzteklinu z psa na králíka a z něj na jiného psa. Roku 1881 členové Pasteurova týmu, Roux, Chamberlain, Thuillier dokázali, že původce se nachází v CNS a přenesli vzteklinu injekcí nervové tkáně nemocného zvířete. Poté bylo zjištěno, že virulence původce se vytrácí zhruba po 15 dnech – vakcínou ze sušené králičí míchy bylo 50 psů úspěšně chráněno proti vzteklině. 6. června 1885 byl po mnohačetném pokousání vzteklým psem očkován Joseph Meister, který se tak stal prvním zachráněným člověkem. V průběhu následujících 15 měsíců pak bylo naočkováno dalších 2500 lidí. Z 19. století jsou dokumentovány případy vztekliny psů a koček a dalších zvířat na území Čech a Moravy. Ve dvacátých letech minulého století bylo ročně laboratorně potvrzeno 400–600 případů vztekliny. Z toho připadalo 86 % na psy. V období 1919–1937 zemřelo na vzteklinu jen v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze. V ČR je od roku 1953 povinné očkování psů, což nákazovou situaci podstatně změnilo a těžiště nákazy se přesunulo do volné přírody. Poslední prokázané nakažení člověka vzteklinou v ČR bylo v 60. letech minulého století na Kroměřížsku, v roce 1993 byl původce nákazy „dovezen“ z Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a průběh nemoci.", "content": "Virus je vylučován prakticky jen slinami, přičemž ve slinách se vyskytuje 3–5 dní před prvními klinickými příznaky. K infekci dochází většinou poraněnou kůží – hlavně pokousáním. Ve svalovině v místě pokousání se virus částečně pomnoží a šíří se nervovými drahami (tzv. „axonálním transportem“) do CNS. Tam se virus začne výrazně množit, způsobí nehnisavou meningoencefalitidu a dojde ke klinickým příznakům. Inkubační doba je v průměru 2–4 týdny (max. 15 měsíců u koně, min. 5 dnů u psa) a je závislá na množství viru, místě pokousání (čím blíže mozku, tím rychlejší nástup), kmenu viru a vnímavosti zvířete (resp. imunitního stav hostitele). Z CNS se šíří virus dále do slinných žláz, rohovky a parenchymatózních orgánů. K infekci u ptáků (která je poměrně vzácná) může dojít pokousáním, např. liškou, nebo pozřením infikované kořisti. U dravců se připouští možnost kontaminace zobáku a pařátů od infikovaných a uhynulých divoce žijících zvířat. Virus se šíří z místa poranění endoneurálními lymfatickými cévami do CNS. Neutralizační protilátky vznikají u ptáků velmi rychle a neutralizují virus vztekliny uvolňovaný z nervových buněk. Tím se u ptáků vysvětluje vznik pouze místně omezené infekce i jejich rychlé uzdravení.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U zvířat.", "content": "Výše popsané jsou typické příznaky průběhu vztekliny běžného u většiny zvířat, kromě toho však vzteklina může probíhat jako tzv.: U zvířat chybí hydrofobie (známá u vztekliny lidí). U lišek, ale i jiných volně žijících šelem bývá naopak typické, že jedince uhynulé na vzteklinu lze najít v blízkosti vodních zdrojů či přímo v nich. Je to dáno tím, že lišky, které jsou v počátečním stádiu dehydratované, vyhledávají vodu. Klinické příznaky u ptáků přirozeně i experimentálně infikovaných začínají rovněž krátkým excitačním obdobím, které se projevuje vyskakováním, křičením, pokusy vzlétnout, agresivitou vůči lidem a epileptiformními záchvaty, a pokračuje ataxií, slabostí končetin, padáním na bok a konečně paralýzou hlavy a krku. V průběhu dalších dnů mohou být pozorovány netečnost, ospalost, nezájem, nutkavé pohyby a úhyn. Někteří ptáci se mohou spontánně uzdravit.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "V rozvojových zemích ročně vzteklinou onemocní až 55 000 lidí. Inkubační doba trvá 10 dnů až 6 měsíců a stejně jako u zvířat je závislá na infekční dávce, kmenu viru, vnímavosti a místě pokousání. Projevuje se atypickým chováním, v němž se projevují absence strachu, záchvaty zuřivosti, bolest při použití motorického svalstva, nadměrná produkce slin, křeče, nadměrná vzrušivost (pohyb v místnosti, jediné šplouchnutí vody či i jen pohled na ni a představa zvuku šplouchnutí či nutnosti ji polknout vyvolá prudkou reakci – viz alternativní jméno \"hydrofobie\") a další poruchy osobnosti. Zmiňovaná hydrofobie je následek ochrnutí polykacích svalů. Smrt nastává v kómatu za současné paralýzy všech svalů.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Základní metodou diagnostiky vztekliny u zvířat je přímá imunofluorescence, která se dělá z otisků řezů mozku (Amonův roh). Imunofluorescencí se prokazují virové antigeny přímo ve tkáni nakaženého jedince, je vysoce senzitivní a specifická a také relativně rychlá, přesná a levná. Jedná se ovšem o postmortální způsob diagnostiky a nedá se použít při diagnostice vztekliny u lidí (jedině jako metoda potvrzení po úmrtí pacienta). Dále se používá imunohistochemická metoda. V minulosti se dělaly také histologické řezy, u nemocných se často vyskytovaly typické intracytoplasmatické inkluze (tvořené virovými proteiny) zvané Babes-Negriho tělíska. Nejčastěji se tvoří v Purkyňových a pyramidálních buňkách Amonova rohu. Přestože jsou patognomickým znakem pro vzteklinu, od použití histologie se v diagnostice vztekliny upustilo, jejich nepřítomnost totiž vzteklinu ani zdaleka nevylučuje. Biologický pokus, při kterém se suspenze z vyšetřované tkáně inokuluje 3–5 denním myškám a následně se provádí přímá imunofluorescence z jejich mozkové tkáně, se v minulosti prováděl v případě negativního či dubiózního fluorescenčního testu. Dnes se od něj upouští a živé myši jsou nahrazovány buněčnými kulturami, např. z myšího neuroblastomu či juvenilních ledvinových buněk křečka (BHK-21). Po namnožení viru v buněčných kulturách se následně prokazuje opět imunofluorescencí, virus neutralizačním testem či molekulárními metodami. Intravitální metody jsou méně přesné a specifické a používají se jenom u lidí. Používají se otiskové preparáty z rohovky, které se vyšetřují pomocí IF, izolace viru ze slin nemocného a sérologické průkazy protilátek v krvi nebo mozkomíšním moku. PCR slouží k průkazu virové RNA. Negativní výsledky však vzteklinu nevylučují. Protilátky se totiž často nestihnou vytvořit.", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální diagnostika u zvířat.", "content": "Při diagnostice vztekliny je třeba vyloučit všechny encefalopatie infekčního či neinfekčního původu, jež se projevují nějakými nervovými příznaky. Konkrétně je třeba odlišit: Z neinfekčních nemocí je to například otrava strychninem či olovem.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba a prognóza u lidí.", "content": "Primární formu léčby představuje očkování pokousaného jedince, v případě, že jsou pochybnosti o nakažení inkriminového zvířete, může lékař den počkat, bude-li odchyceno a vyšetřeno. Pokud se tak nestane, respektive stane a vzteklina je potvrzena, je zahájeno očkování napadeného člověka. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než pronikne do mozku. Šance na zabránění propuknutí choroby klesají s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí. První očkování zavedené Louisem Pasteurem představovalo 14 dávek vakcíny, současná moderní metoda používá jednu dávku séra a 5 dávek vakcíny. Propuknutí choroby až donedávna znamenalo jistou smrt. V poslední době však experimentální medicína vyvinula nové léčebné postupy, jejichž hlavním principem je udržování pacienta v anestetickém kómatu a aplikace silných dávek virostatik a látek chránících mozek. Prvním pacientem, na němž byla metoda vyzkoušena, byla patnáctiletá dívka Jeanna Giesová z Wisconsinu, která se tak stala prvním známým člověkem, který byl nakažen vzteklinou a přežil, aniž by byl očkován (před ní bylo známo dalších 6 lidí, u kterých se objevily klinické příznaky vztekliny a přežili, nicméně ve všech případech byli očkovaní). Jedná se o dlouhodobý a nákladný léčebný proces vyžadující navíc dlouhou rekonvalescenci. Celý postup, nazvaný Milwaucký protokol, je dosud experimentem, jeho finanční nákladnost navíc prakticky vylučuje, aby se rozšířil mimo nejbohatší země světa. K roku 2009 bylo známo 36 použití Milwauckého protokolu v jeho původní (MP 1, 26 případů a 3 přeživší) a první revidované verzi (MP 2, 10 případů a 2 přeživší). Z pohledu studií publikovaných do roku 2016 je tento protokol hodnocen jako neúčinný a není doporučován. Terapie u zvířat se neprovádí. Podezřelá zvířata jsou utracena či odlovena.", "section_level": 1}, {"title": "Veterinární legislativa.", "content": "Každý pes, který pokousal člověka, musí být majitelem předveden na veterinární vyšetření a to 0. den (v den pokousání) a poté 5. den od pokousání. Termín druhého vyšetření je stanoven právě kvůli tomu, že virus se vylučuje do slin 2–4 dny před prvními klinickými příznaky. Nejeví-li pes žádné nervové příznaky ani 5. den po pokousání, je možnost přenosu infekce na člověka vyloučena. Každý pes na území ČR starší 6 měsíců a také lišky a jezevci chovaní v zajetí musí být povinně vakcinováni proti vzteklině a poté revakcinováni dle příbalového letáku vakcíny. U koček není vakcinace povinná.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence vztekliny je založena primárně na vakcinaci zvířat a lidí. U volně žijících nebo domácích zvířat probíhaly a v řadě zemích stále probíhají vakcinační eradikační programy. U lidí se prevence dělí na preexpoziční profylaxi (preventivní vakcinace) a postexpoziční profylaxi, tedy vakcinaci po pokousání či jiném přímém kontaktu s nemocným či podezřelým zvířetem. Preexpoziční vakcinaci podstupují lidé, u nichž s ohledem na jejich povolání a místo pobytu hrozí vysoké riziko infekce – například veterináři, laboratorní personál, který manipuluje s virem vztekliny, chovatelé zvířat apod. V Evropě není běžně používaná. Postexpoziční profylaxe je hlavním opatřením u lidí, jež přišli do kontaktu s rabitickým nebo podezřelým zvířetem. Krom samotné vakcinace je doporučováno okamžité vypláchnutí pokousané rány vodou s mýdlem či desinfekční látkou a aplikace antirabitických protilátek do 7 dnů od podání první postexpoziční vakcinační dávky. Každoročně je na světě očkováno po pokousání více než 15 miliónů lidí, díky čemuž jsou zachráněny stovky lidských životů.", "section_level": 1}, {"title": "Orální vakcinace lišek.", "content": "Od roku 1989 se na území České republiky 2× ročně prováděla orální vakcinace lišek. Vakcinace se prováděla kladením vakcín zabalených v návnadě z rybího tuku (letecky či ručně), zhruba 12–15 návnad na km2. K orální vakcinaci lišek se používá živá atenuovaná vakcína (např. Lysvulpen). Ve vakcíně je obsažen i tetracyklin, který slouží jako marker (vyšetřením uhynulých či zastřelených lišek se zjišťuje přítomnost tetracyklinu v kostech či zubech). Od orální vakcinace lišek se v ČR v r. 2010 upustilo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vzteklina (též rabies, běsnění, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému všech teplokrevných živočichů včetně lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním. ", "tgt_summary": "La rage est une encéphalite virale grave touchant principalement les mammifères. Après apparition des symptômes, elle est mortelle dans la quasi-totalité des cas. Cette infection est hautement contagieuse par morsure et transmissible de l'animal à l'Homme. Selon l'OMS, la maladie cause environ humains chaque année dans le monde, pour la plupart dans les zones rurales d'Afrique et d'Asie. 40 % des victimes ont moins de 15 ans. ", "id": 526824} {"src_title": "Celulóza", "tgt_title": "Cellulose", "src_document": [{"title": "Struktura a funkce v buněčné stěně.", "content": "Struktura celulózy je vytvářena nerozvětvenými řetězci asi 500 jednotek D-glukózy. Dlouhé nevětvené polymery celulózy v buněčných stěnách rostlin vytváří vyšší struktury – mikrofibrily. To jsou v tahu velmi pevná vlákna složená z mnoha molekul celulózy spojovaných vodíkovými můstky. Obvykle však není celulóza jedinou složkou buněčných stěn, ty totiž obsahují mezi mikrofibrilami i např. xyloglukany, pektiny a případný lignin. Uspořádání mikrofibril určuje směr růstu buňky. Pokud jsou v části uspořádány rovnoběžně, buňka roste ve směru kolmém vzhledem ke směru mikrofibril. Syntézu celulózy (z aktivované formy glukózy, tzv. UDP-glukózy) provádí enzym celulózasyntáza, který je součástí membrány rostlinné buňky. Je to velký komplex, který zároveň syntetizuje vždy 36 vláken. Ty se okamžitě spojují do kompaktní mikrofibrily a vytváří vazby s buněčnou stěnou. Pohyb komplexu plazmatickou membránou určuje směr uložení mikrofibrily ve stěně.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v přírodě.", "content": "Většina živočichů nemá enzymy, které by dokázaly rozštěpit β-1,4 vazby mezi jednotlivými glukózovými jednotkami. Proto je pro ně celulóza nestravitelná a v potravě tvoří vlákninu, která projde trávicím traktem a společně se střevními bakteriemi tvoří výkaly. Známým příkladem živočicha, který celulózu dokáže trávit, je hlemýžď zahradní. Také bakterie mají schopnost celulózu štěpit a metabolizovat. Při hydrolytickém štěpení celulózy vznikají různé štěpné produkty (cellopentóza, cellotetróza, cellotrióza, cellobióza) až po glukózu. Býložravci tedy často hostí ve své trávicí trubici symbiotické bakterie, které celulózu buněčných stěn rozštěpí a umožní tak býložravci zužitkovat energii, která je v ní uložena. Nejznámější jsou bezesporu termiti nebo přežvýkavci, kteří dokážou symbiotických bakterií využít nejlépe.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Celulóza se pro komerční účely izoluje ze dřeva odstraněním ostatních složek (lignin, hemicelulóza, oleje aj.). Celulózové vlákno se používá v papírenském a textilním průmyslu. Celulóza je hlavní složkou buničiny, z níž se vyrábí papír, a rostlinných vláken z bavlny, lnu a konopí; jejím derivátem jsou umělá vlákna, jako je acetát celulózy nebo viskóza, surovina k výrobě umělého hedvábí nebo celofánu. Nitrací celulózy vzniká nitrocelulóza, známá také jako střelná bavlna. Mez pevnosti v tahu se u obyčejného papíru (z vláken v průměru desítek mikrometrů) pohybuje v jednotkách MPa. Pokud je ale vyroben z vláken celulózy o průměru desítek nanometrů, tak se pevnost zvýší na stovky MPa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Celulóza (dříve běžně \"celulosa\") je polysacharid sestávající z beta-D-glukózy. Jednotlivé glukózové jednotky jsou spojené glykosidovou vazbou β-1,4 a tvoří dlouhé, nerozvětvené řetězce, které jsou zcela nerozpustné ve vodě. Celulóza je hlavní stavební látkou rostlinných primárních buněčných stěn a spolu s ligninem a hemicelulózami se podílí na stavbě sekundárních buněčných stěn; celulóza je nejrozšířenějším biopolymerem na zemském povrchu, ročně jí vzniká až 1,5×10 tun. Mimo to se však vyskytuje i u některých živočichů, konkrétně u pláštěnců (\"Tunicata\"). ", "tgt_summary": "La cellulose est un glucide constitué d'une chaîne linéaire de molécules de D-glucose (entre 15 et ). Ce biopolymère est le principal constituant de la paroi des cellules végétales, y compris du bois (lequel est caractérisé par ailleurs par une forte teneur en lignine). ", "id": 912049} {"src_title": "Ebola", "tgt_title": "Maladie à virus Ebola", "src_document": [{"title": "Virus Ebola.", "content": "Virus Ebola pochází z tzv. rodiny \"filovirů\", ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných. Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston ve Virginii mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl. Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008, 2012, 2014 a 2018), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura viru.", "content": "Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovitý charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, včetně podoby „U“, „6“, svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm. Délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 μm. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F. A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob).", "section_level": 2}, {"title": "Historie viru Ebola.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ebola–Zaire (EBOV, dříve ZEBOV).", "content": "Ebola–Zaire byl první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire – nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela, ředitel vesnické školy, přišel na kontrolu do místní misionářské nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii, a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela. Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často opětovně používány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích. Výskyt viru: rok 1976–318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001–2002 – 122/97, 2003 – 142/128. Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři.", "section_level": 3}, {"title": "Ebola–Sudan (SUDV, dříve SEBOV).", "content": "Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu nic neprokázal. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé. Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péči v nemocnici ve městě Maridi. I zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola. Naposledy propukla Ebola-Sudan v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidí, 5 z nich zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan. Kmen ebola-Súdán je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze třikrát (1976 – 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 – 34/23, 2001–2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Smrtnost se pohybuje kolem 60 %.", "section_level": 3}, {"title": "Ebola–Reston (RESTV, dříve REBOV).", "content": "V roce 1989, makakové zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston v americké Virginii. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a kočkodan. V roce 2008 byl virus Ebola–Reston nalezen v uhynulých filipínských prasatech. I zde se ukázalo, že mají pracovníci chovu proti viru protilátky.", "section_level": 3}, {"title": "Ebola–Pobřeží slonoviny (TAFV, dříve CIEBOV).", "content": "V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nejsou o kmenu známy bližší informace.", "section_level": 3}, {"title": "Ebola–Bundibugyo (BDBV, dříve BEBOV).", "content": "V roce 2007 se v Ugandě (oblast Bundibugyo) objevil nový typ viru, který způsobil přes sto případů nemoci a necelých 40 úmrtí. V roce 2012 se znovu objevil v Demokratické republice Kongo.", "section_level": 3}, {"title": "Krvácivá horečka Ebola.", "content": "Inkubační doba viru Ebola může být v rozsahu 2 dny – 3 týdny (obvykle 7–10 dnů). Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá kaše“). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6–10 dnů.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos a diagnóza.", "content": "K přenosu viru může dojít při kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opice nebo kaloni). Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno. Má se za to, že kaloni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazu přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím spermatu téměř dva měsíce. Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, jako například malárie, cholera a další virové krvácivé horečky. Za účelem potvrzení diagnózy jsou krevní vzorky testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany Těchonín v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv. Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda) nebo nitrožilně podávané tekutiny. S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Ve vývoji je několik léčiv. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům). V listopadu 2018 byla zahájena studie PALM, která srovnávala léčiva ZMapp, remdesivir, mAb114 a REGN-B3. V srpnu 2019 bylo na základě pruběžných dat rozhodnuto studii zastavit a dále pokračovat pouze ve zkoumání léků mAb114 a REGN-B3. Současně se tyto léky stanou běžně dostupné pro nakažené. Podle předběžných dat, na základě prvních 499 lidí účastných studie zemřelo 53% pacientu, kterým byl podávan remdesivir a 49% ZMapp. Úmrtnost byla 34% u mAb114 a 29% u REGN-EB3. Monoklonalní protilátka mAb114 byla izolována z krve přeživšího epidemie Eboly v roce 1995 v Kongu v městě Kikwit. Vyvinula ji US National Institute of Allergy and Infectious Diseases (NIAID). Dnes ji vyrábí floridská společnost Ridgeback Biotherapeutics. REGN-EB3 je směs třech lidských monoklonálných protilátek typu IgG1 (REGN3470, REGN3471, a REGN3479, v poměru 1:1:1), které jsou produkovány pomocí technologie využívajíci transgenní myši. Vyrába ji Regeneron Pharmaceuticals z města Tarrytown, New York. Na základě \"Monitored Emergency Use of Unregistered and Investigational Interventions framework\" od WHO se bude v léčebných centrech v Kongu používat na léčbu mAb114 a REGN-B3, i když jejich vývoj není ukončen. ZMapp a remdesivir se již nebudou používat. Ve vývoj bylo také několik vakcín. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo. Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky. Vakcínu rVSV-ZEBOV vyvinuli kanadští vědci začátkem 21. století, její testování však dále nepokračovalo. Vývoj byl obnoven v souvislosti s velkou epidemií v roce 2014, kdy licenci odkoupila americká farmaceutická společnost Merck & Co.. Vakcína byla s úspěšně použita při epidemii v roce 2018, kdy bylo vakcinováno 3 330 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z nakažených opic a prasat na člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířat z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění. Nápomocné může být i správné vaření masa a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností.", "section_level": 2}, {"title": "Trendy.", "content": "Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři. Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky. Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím. Je avšak známý případ britské zdravotní sestry, Pauline Cafferkeyové, u které virus v jejím těle opakovaně přežívá.", "section_level": 2}, {"title": "Bioterorismus.", "content": "Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatžana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy „zkřížit ji“ s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe. Symptomy se obvykle začínají projevovat několik dní až tři týdny po nákaze virem, a to horečkou, bolestí v krku, bolestmi svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením. ", "tgt_summary": "La maladie à virus Ebola, également appelée fièvre hémorragique Ebola ou fièvre d’Ebola (en anglais, \"Ebola virus disease\" ou \"EVD\"), est la maladie provoquée par le virus Ebola, qui touche les primates et d'autres animaux tels que le porc. Il s'agit d'une fièvre hémorragique virale aiguë accompagnée d'une atteinte sévère de l'hémostase et du système immunitaire conduisant à une grave immunodépression. Présentant un tableau clinique identique à celui des affections à virus Marburg, la maladie à virus Ebola est réputée plus grave et le plus souvent mortelle chez l'homme, avec un taux de létalité atteignant parfois 90 % lors des flambées épidémiques. Ces dernières surviennent principalement dans les villages isolés d'Afrique centrale et d'Afrique de l'Ouest, à proximité des forêts de feuillus humides tropicales et subtropicales. Aucun facteur de prédisposition à l'infection n'a été identifié ; toutefois, les personnes de 20 à semblent particulièrement sensibles au virus. ", "id": 251231} {"src_title": "Teorie pravděpodobnosti", "tgt_title": "Théorie des probabilités", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Rozvoj t.p. probíhal od 17. století, zpočátku inspirován hlavně hazardními hrami. Za její počátek se považuje slavná výměna dopisů mezi matematiky Blaisem Pascalem a Pierrem Fermatem zahájená roku 1654. Šlo jim tehdy o otázku, jak spravedlivě rozdělit bank mezi hráče, jestliže série hazardních her musela být předčasně přerušena. Tehdy rozvíjené teorii pravděpodobnosti dnes říkáme \"klasická pravděpodobnost\" či \"kombinatorická pravděpodobnost\", protože pravděpodobnost jí zkoumaných jevů se řídila kombinatorickými zákonitostmi. Již v 19. století však byly známy modely různých rozdělení pravděpodobnosti, jako jsou například alternativní, binomické, Poissonovo (příklady diskrétních rozdělení), nebo normální (Gaussovo), exponenciální, rovnoměrné (jedná se o spojitá rozdělení).", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "V dnes převládající podobě byla teorie pravděpodobnosti axiomatizována a formalizována Andrejem Nikolajevičem Kolmogorovem, jenž roku 1933 publikoval práci \"Grundbegriffe der Wahrscheinlichkeitsrechnung\" (Základní pojmy počtu pravděpodobnosti), ve které se poprvé objevují Kolmogorovovy axiomy pravděpodobnosti založené na teorii míry. Kolmogorov pro svoji definici pravděpodobnosti použil abstraktní množinu formula_1 vybavenou formula_2-algebrou formula_3 (tedy takzvaný měřitelný prostor), spolu s konečnou mírou formula_4 definovanou na formula_3, v tomto případě samozřejmě formula_6. Tato pravděpodobnostní trojice formula_7 tvoří takzvaný pravděpodobnostní prostor. Z tohoto hlediska se teorie pravděpodobnosti jeví jako partie teorie míry, která se zabývá prostory jednotkové míry. Alternativu představuje tzv. bayesovský přístup, který prosazoval např. Edwin Thompson Jaynes (1922–1998) v knize \"Probability Theory: The Logic of Science\" (Teorie pravděpodobnosti: Logika vědy). Z jeho hlediska je teorie pravděpodobnosti rozšířením klasické aristotelské logiky na případ výroků, jejichž pravdivostní hodnota leží kdesi mezi absolutní jistotou a absolutní nepravdou. Takto postavená teorie pravděpodobnosti se umísťuje do blízkosti fuzzy logiky a na rozdíl od „objektivistické“ kolmogorovovské teorie klade důraz na subjektivní stránku poznávacího procesu (pravděpodobnost jednoho jevu se v ní může lišit od člověka k člověku v závislosti na tom, kolik informací kdo má). Za jistých podmínek však kolmogorovské a bayesovské teorie splývají a vedou ke stejným závěrům.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Teorii pravděpodobnosti používáme v případech, kdy zkoumáme tzv. náhodné pokusy. Při náhodném pokusu není výsledek pokusu jednoznačně určen jeho počátečními podmínkami. To náhodné pokusy odlišuje od pokusů \"deterministických\", jejichž výsledek je možno na základě určených počátečních podmínek jednoznačně určit. Jsou-li tedy určeny počáteční podmínky pokusu, pak výsledek deterministického pokusu lze dopředu určit a při opakování pokusu (za stejných podmínek) bude výsledek deterministického pokusu stále stejný. Naproti tomu získáme při opakování náhodného pokusu různé výsledky (při stejných počátečních podmínkách), přičemž výsledek libovolného z těchto pokusů nelze předpovědět jednoznačně. Náhodnost určitého pokusu je obvykle spojena s nedostatečnou znalostí počátečních podmínek daného pokusu. Kdybychom např. při hodu kostkou byli schopni přesně určit všechny počáteční podmínky (poloha a orientace kostky v prostoru, její rychlost apod.), bylo by možné předpovědět, které číslo na kostce padne. Vzhledem k tomu, že tyto údaje neznáme, používáme k určení předpovědí metod teorie pravděpodobnosti. Výsledků teorie pravděpodobnosti využívá zejména matematická statistika, zejména v oblasti asymptotického chování náhodných výběrů. Časté jsou také aplikace náhodných procesů na finanční, fyzikální a jiné procesy sledované v čase. Dnes je teorie pravděpodobnosti široká disciplína zahrnující mnoho podoborů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie pravděpodobnosti (počet pravděpodobnosti) je matematická disciplína popisující zákonitosti týkající se jevů, které (přinejmenším z hlediska pozorovatele) mohou a nemusí nastat, resp. jejichž výsledná hodnota není předem jistá. Příkladem může být výsledek hodu kostkou ještě předtím, než hodíme, anebo venkovní teplota zítra v poledne. ", "tgt_summary": "La théorie des probabilités en mathématiques est l'étude des phénomènes caractérisés par le hasard et l'incertitude. Elle forme avec la statistique les deux \"sciences du hasard\" qui sont partie intégrante des mathématiques. Les débuts de l'étude des probabilités correspondent aux premières observations du hasard dans les jeux ou dans les phénomènes climatiques par exemple. ", "id": 498670} {"src_title": "Bismut", "tgt_title": "Bismuth", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Bismut je těžký kovový prvek bílé barvy se slabým růžovým leskem, křehký a hrubě krystalický, známý již od starověku. V plynném stavu tvoří molekuly Bi. Na rozdíl od většiny ostatních těžkých kovů nejsou jeho sloučeniny toxické, vyskytuje se v nich v mocenství Bi a méně často jako Bi. Bismut se nerozpouští v neoxidujících kyselinách, protože je to ušlechtilý prvek. Snadno se však rozpouští především v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti i malých množství oxidačních činidel (HNO, HO...). Bismut je na vzduchu za laboratorní teploty stálý, v červeném žáru shoří namodralým plamenem na oxid bismutitý BiO, za žáru se bismut slučuje s většinou prvků. Bismut tvoří s většinou kovů slitiny, které mají nízké teploty tání. Elementární bismut má největší diamagnetickou konstantu ze všech známých kovových prvků, značně vysoký elektrický odpor a vykazuje nejvyšší hodnotu Hallovy konstanty ze všech kovů. Společně se rtutí má nejnižší tepelnou vodivost ze známých kovových prvků. Po dlouhou dobu byl bismut Bi pokládán za stabilní, neměnný izotop, přestože to odporovalo teoretickým výpočtům stability atomových jader. Teprve v roce 2003 byl francouzskými atomovými fyziky ve Výzkumném institutu astrofyziky v Orsay podán důkaz, že bismut podléhá radioaktivní přeměně. Bismut je tedy nestabilním prvkem, který podléhá alfa rozpadu s poločasem přibližně 2×10 let, což z něj činí jeden z nejpomaleji se přeměňujících přirozených radioizotopů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Bismut je v zemské kůře velmi vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,2 ppm (parts per milion; mg/kg). jeho koncentrace v mořské vodě pouze 0,017 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom bismutu přibližně 300 miliard atomů vodíku. Bismut se v přírodě vyskytuje ryzí i ve sloučeninách. Hlavními minerály bismutu jsou bismutinit (psáno též \"bismutin\"), chemicky sulfid bismutitý BiS, bismit jako oxid BiO a zásaditý uhličitan bismutit [(BiO) CO]. Obvykle se vyskytuje jako příměs v rudách stříbra, zlata, cínu, mědi a olova. V Česku se rudy bismutu nalézají v Českosaském rudohoří. Nejvíce bismutu těží Čína, Mexiko, Peru a Bolívie. Pouze bolivijská ložiska poskytují jako primární rudy minerály bismutu, v ostatních nalezištích tvoří bismut pouze příměsi v rudách jiných kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Významné uplatnění nalézá bismut jako legovací prvek v různých slitinách. Některé slitiny bismutu mají velmi nízkou teplotu tání, často i pod teplotou varu vody. Tohoto jevu se využívá při konstrukci automatických hasicích systémů (tzv. sprinklerů), které jsou montovány do výškových budov a automaticky začnou rozprašovat vodu při náhlém nárůstu teploty v okolí. Vzhledem ke své nízké toxicitě se bismut stále častěji používá jako náhrada olova v nejrůznějších aplikacích – především jako složka pájek pro instalatérské práce, ale i při výrobě střeliva a broků. Přídavek bismutu do slitin obvykle snižuje tvrdost materiálu a zvyšuje jeho kujnost. Slitina železa s bismutem je známa jako \"kujná litina\" a lze ji na rozdíl od běžné litiny snadno tvářet kováním i válcováním. Slitiny bismutu obvykle při chladnutí mírně zvyšují svůj objem a slouží proto k lití do forem pro vytváření přesných replik a kopií různých předmětů. Bismut se používá do slitin ložiskových kovů. Ke známým nízkotajícím slitinám bismutu patří Woodův kov, který je směsí 55 % bismutu, 25 % olova, 15 % cínu a 5 % kadmia a taje okolo 70 °C. Lipowitzova slitina je směsí 50 % bismutu, 25 % olova, 15 % cínu a 10 % kadmia a teplotu tání má okolo 60 °C, je to nejníže tající slitina směsi těchto kovů. Roseův kov je směsí 50 % bismutu, 25 % olova a 25 % cínu a taje při 94 °C. V chemickém průmyslu je bismut součástí katalyzátorů na výrobu akrylátů a dalších látek. Při výrobě keramiky slouží bismut jako náhrada olova při přípravě glazur, barviv pro keramické materiály a výrobě optických vláken s vysokým indexem lomu. Bismut je důležitou součástí kosmetických a lékařských přípravků (např. v lékařství se používá zásaditá sůl kyseliny gallové Bi(OH)·OCO·CH(OH) na zásyp ran – dermatol; sloučeniny bismutu se používají i jako léky proti syfilidě). Řada dalších různých sloučenin bismutu se používá v kosmetice a medicíně jako součást různých desinfekčních prostředků a léků používaných při léčení žaludečních a střevních chorob. Slitina s manganem s názvem \"bismanol\" slouží pro výrobu velmi silných permanentních magnetů.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "Ve sloučeninách se bismut vyskytuje především v mocenství Bi. Většina jeho solí je velmi málo rozpustná a snadno hydrolyzuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bismut (v obecném použití bizmut či vizmut; chemická značka Bi, \"Bismuthum\" nebo \"Bisemutum\") patří mezi těžké kovy, které jsou známy lidstvu již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se při výrobě barviv a keramických materiálů.", "tgt_summary": "Le bismuth est l'élément chimique de numéro atomique 83, de symbole Bi. C'est le cinquième et dernier élément du groupe des pnictogènes (groupe ). Il est toxique mais moins que le plomb qu'il tend donc à remplacer pour certains usages, et ce n'est pas un oligo-élément : il n'a aucun rôle physiologique connu. Réputé très faiblement présent dans les organismes animaux, sa cinétique environnementale et dans les organismes a été peu étudiée (contrairement à celle d'autres métaux lourds proches). ", "id": 403400} {"src_title": "Chromozomová mutace", "tgt_title": "Anomalie chromosomique", "src_document": [{"title": "Dopad chromozomových aberací.", "content": "Chromozomové aberace nemusí mít pro buňku, ve které vzniknou, okamžitý význam. Obvykle se projeví až při buněčném dělení, neboť většina těchto aberací více či méně stěžuje či úplně znemožňuje rovnoměrné rozdělení genetické informace do dceřiných buněk. To může mít za následek vznik nádorového onemocnění nebo (v důsledku odumírání buněk) urychlené stárnutí tkání a orgánů a rozvoj degenerativních procesů v organismu. U gametických buněk obou pohlaví jsou příčinou snížené plodnosti svých nositelů (rodičů), spontánních abortů nebo vrozených vývojových vad potomků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Numerické a strukturní aberace.", "content": "V rámci komplexních chromozomálních abnormalit, jaké najdeme například v nádorových buňkách, lze ve stejné buňce narazit na numerické i strukturní aberace, často i mnohočetné.", "section_level": 2}, {"title": "Somatické a gametické aberace.", "content": "Další dělení zohledňuje původ / vznik chromozomální aberace. Ty mohou být vrozené či získané: Klinický význam chromozomálních aberací je různý. Malé strukturální změny často nezpůsobují žádný fenotypový projev, zatímco numerické odchylky mohou způsobovat závažné syndromy nebo nejsou slučitelné se životem. Na chromozomální abnormalitu mohou upozornit:", "section_level": 2}, {"title": "Typické syndromy.", "content": "Existuje několik klasických syndromů způsobených chromozomální aberací. Podezření na tato syndromy lze často vyslovit už jen na základě klinického vyšetření, pro potvrzení diagnózy je ovšem cytogenetické vyšetření nezbytné. Nejtypičtější jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Příklady zápisu.", "content": "Pokud cytogenetickým vyšetřením prokážeme určitou abnormalitu v karyotypu, je potřeba ji správně zaznamenat. Za tímto účelem je vytvořen mezinárodní systém cytogenetické nomenklatury (ISCN – The International System for Human Cytogenetic Nomenclature). V současnosti je platná verze z roku 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Správný zápis.", "content": "Při popisu karyotypu je zapotřebí držet se tří základních kroků: predicts the risk of cancer: results from a pooled cohort study of 22 358 subjects in 11 countries. \"Carcinogenesis, 2008, 29, 6, p.1178-83.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Chromozomová mutace, respektive chromozomová aberace je mutace, která zasahuje do chromozomů a mění jejich tvar a strukturu. Jde o velmi rozsáhlé spektrum abnormalit, které může mít různě závažný klinický význam. Některé chromozomální odchylky jsou zcela neškodné a u svého nositele se ani neprojeví. Řada aberací ale není slučitelná se životem a u narozených se s nimi vůbec nesetkáme. Komplexní a mnohočetné chromozomální aberace nalezneme v nádorových buňkách.", "tgt_summary": "Une anomalie chromosomique (ou aberration chromosomique quand elle survient sur des cellules chargées de la reproduction) est une altération d'un chromosome, sur lequel un gène est absent ou au contraire surnuméraire (anomalie de structure), ou une altération du caryotype, avec un chromosome entier absent ou présent plusieurs fois (anomalie de nombre). ", "id": 1115534} {"src_title": "Fundamentalismus", "tgt_title": "Fondamentalisme", "src_document": [{"title": "Bezpečnostní aspekty.", "content": "Zpráva ministerstva vnitra z roku 1997 popisuje náboženský fundamentalismus jako \"„myšlenkový směr, který s „doslovnou“ a historickou interpretací náboženských textů vnáší do přítomné doby předdemokratické a předhumanistické prvky“\". V českém prostředí je \"„jednou z nápadných, avšak zdaleka ne převažujících pohnutek k intoleranci“\" a nejvýrazněji je reprezentován některými sektami. Zpráva poukazuje na potenciální společenskou nebezpečnost fundamentalismu v případě, jsou-li jeho zastánci ochotni usilovat o dosažení svých představ násilnými akcemi a porušováním právního řádu. V evropském prostředí je tak sledována i nábožensky fundamentalistická část extremistického spektra, vedle pravicových, levicových a nacionalistických extremistů. Zpráva se věnuje zejména fundamentalismu islámskému, jehož posilování koncem 20. století konstatuje a označuje jej za nejvýznamnější fenomén světového terorismu. Islámský fundamentalismus je namířen proti křesťanským, židovským, sekulárním a jinověreckým systémům a prakticky proti současné západní civilizaci i částečně proti umírněným islámským režimům. Zpráva zároveň varuje před ztotožňováním islámského fundamentalismu s islámským náboženstvím jako takovým. V souvislosti s pravicovým extremismem zmiňuje také prvky katolického fundamentalismu u skupin hlásících se k fašismu, např. neregistrovaného Hnutí národního sjednocení. Obdobná zpráva z roku 2011 spojuje i polské pravicově extremistické skupiny s katolickým fundamentalismem a vysvětluje to historickou snahou profilovat se vůči německému protestantství a ruskému pravoslaví. Tento fundamentalismus se podle zprávy projevuje silnou netolerancí homofobního charakteru, která je v Polsku častější než rasisticky motivované útoky. Podobné charakteristiky zpráva nachází i u pravicových extremistů v Chorvatsku, zde doplněné o složité vztahy na Balkáně. V srbském prostředí pak uvádí pravoslavný fundamentalismus jako rys krajně pravicových mládežnických hnutí (např. Obraz, Dveri) v kombinaci s velkosrbským nacionalismem. V Řecku se východní ortodoxní křesťanský fundamentalismus u krajně pravicových hnutí projevuje v radikálně odmítavých postojích k islámu. Převážně v USA se vyskytuje protestantský fundamentalismus, který je také formou křesťanského fundamentalismu. Zpráva z roku 1997 konstatuje prozatímní absenci extremistických organizací islámských fundamentalistů či nebezpečného náboženského extremismu v České republice. Také v dalších 14 letech obdobné zprávy vesměs konstatují, že ministerstvo vnitra, resp. ministerstvo kultury nezaznamenalo žádné problémy s extremistickými projevy registrovaných či evidovaných subjektů nebo jejich představitelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fundamentalismus (z latinského \"fundamentum\" – základ) je urputné lpění na základních principech. Je protikladem modernismu. Nejčastěji je užíván ve spojitosti s náboženstvím, kde označuje směry, vyžadující doslovný výklad základních textů a jejich aplikaci do života. Bývá spojen s přesvědčením o absolutnosti vlastní pravdy, provázeným netolerancí k odlišným názorům či bohům (monoteismus). Zatímco zvenčí jsou zastánci označováni jako fundamentalisté, sami se vnímají jako pokračovatelé tradice, kterým je cizí moderna. Často jej doprovází moralizování a xenofobie. ", "tgt_summary": "Le fondamentalisme se manifeste par un engagement envers des doctrines radicales et peu nuancées, généralement religieuses, mais aussi séculières ou même anti-religieuses.", "id": 1102398} {"src_title": "Ideologie", "tgt_title": "Idéologie", "src_document": [{"title": "Funkce ideologie.", "content": "Ideologie má podle amerického politologa Andrewa Heywooda více funkcí. První je vysvětlovací funkce, která pomáhá vysvětlovat politické jevy a události, hodnotící funkce nám poskytuje hodnotový systém a jeho kritéria. Díky orientační funkci se můžeme snáze připojit k nějaké sociální skupině a funkce programová nám nabízí základní rysy politického programu a politické cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pojmu ideologie a její chápání jednotlivými mysliteli.", "content": "Za tvůrce pojmu ideologie je označován francouzský osvícenecký aristokrat a filosof Antoine Destutt de Tracy. Ten se za Direktoria podílel na vzniku Národního institutu, kde později působil v Sekci morálních a politických věd na Oddělení analýzy vjemů a idejí. Slovo „idéologie“ bylo poprvé použito na přednášce 20. června 1796, kdy de Tracy hledal příhodný název pro svou vědu o idejích, „Science des idées“, zbavenou veškerých metafyzických a náboženských konotací. Destutt de Tracy tento termín poprvé použil pro označení systematicky kritických a terapeutických studií sensualistických základů idejí. Moderní pojetí pojmu však vychází z jeho posměšné na základě vnitřní souvislosti přenesené aplikace na všechny systémy idejí, které se nelogicky nadřazují a zároveň s sebou nesou předpoklad, že tato absence realismu má svůj zdroj v sebezaslepení a sebezaujetí ideologa jako reprezentanta ideologie, vlastní tedy než propagandistickou funkci, byť to původně proklamátory idejí nebylo zamýšleno. O pejorativní význam slova ideologie se zasloužil Napoleon Bonaparte, který zpočátku podporoval institut a roku 1797 se dokonce stal jeho čestným členem, ale později se od Destutta de Tracyho distancoval, protože jeho škola údajně nedokázala pochopit praktickou politiku. Poté, co se Napoleon ve Francii ujal vlády, došlo mezi ním a institutem k názorovému střetnutí, neboť institut „obhajoval demokratické výsledky revoluce a stal se postupně hrází proti absolutistickým snahám Napoleona“. Napoleon dokonce obvinil Ideology z neúspěšného tažení do Ruska. Přestože de Tracy slova ideolog („\"idéologue\"“) nikdy nepoužil, neboť člověk zabývající se ideologií byl podle něj ideologista („\"idéologiste\"“), redaktoři Francouzského akademického slovníku z roku 1835 s oběma výrazy pracovali jako se synonymy, navíc upřednostnili politické „ideolog“, kterým Napoleon označoval své liberální odpůrce. Z tohoto rétorického pozměnění významu pochází marxistický vývoj ideologie, jež slouží k znevážení věr, teorie a praxe odpůrců. Dodnes je ideologie chápána jako pojem užívající se pro hru moci a resistence, které nutně nemusí být jen politické. Moderní podobu pojem ideologie nabyl až v marxismu. Podle Karla Marxe a Friedricha Engelse se jedná o falešné vědomí, které zakrývá skutečnost. Uchopení tohoto pojmu se však v průběhu vývoje marxismu lišilo. Kupříkladu Lenin se shoduje s ostatními radikálními marxisty na existenci dvou typů ideologií: negativní sloužící buržoazii a pozitivní, která je revolučním nástrojem pro dělnickou třídu. Marx naopak tvrdí, že existuje více druhů ideologie, neboť každá třída si vytváří svou vlastní. Z Marxe vycházel i sociolog Karl Mannheim, který se výzkumem pojmu zabýval. V nemarxistickém užití termínu představují ideologie doktríny vyhlašované představiteli stran, prvně užité na přelomu 19. a 20. století. Právě na těchto staví své teorie Karl Mannheim.Termín ideologie má pejorativní nádech pro některé nemarxistické autory v těch případech, kdy stranické doktríny obsahují monopolistické, propracované a uzavřené ideologie, jímž je následně dodán tento hanlivý podtext. Marxisté i nemarxisté se shodují na tezi, že ve všeobecném negativním slova smyslu pojem ideologie znemožňuje racionální argumentaci, nejedná se tak pouze o doktrínu bez logických rozumových podkladů, ale také o systém devastující příhodné protiargumenty. Dle Mannheima nejsou ideologie schémata sloužící k vytýkání kvalit vědeckých konstruktů. Domníval se, že ideologie představují pyšný kulturní útvar poskytující směrodatné výklady světa a jejich funkce je nenahraditelná. Další odbornější verze přístupů k ideologii jsou pestrou škálou politického uvažování. Neomezují se jen na třídění odpovědí k jednotlivým postojům. Tato empirická práce se zabývá otázkou nastolenou antropologickými přístupy, totiž je-li ideologie prostě jakýmkoli druhem symbolické soustavy, která může lidi vybavit politickou identitou a řídit jejich politické postoje, nebo zda má zvláštní rozlišitelné rysy. Sociologové od sebe oddělují dva typy vzniku a vývoje pojmu ideologie. Jeden označují jako hodnotící a druhý jako nehodnotící, avšak oba způsoby v detailu hodnotí. Minimálně ve smyslu, že ani jeden neuznává platnost idejí, které jsou podle nich ideologické. Odlišné je pouze chápání ideologie jako politické nebo sociální filosofické myšlenky, která má být teprve uspořádána a diskutována, takto užívají termín především angličtí akademičtí autoři politické literatury. Na teoretická rozpracování termínu ideologie byli v minulosti bezesporu nejproduktivnější marxisté. Ti se snažili pomocí kritického ideologického myšlení vysvětlit, z jakých důvodů dělníci nepokračovali v šíření revolučních nálad prosazovaných Marxem jako antitezí k dominantním ideologiím, jež se sám Marx rozhodl poodkrýt. Oficiální marxismus ve finále ideologii de facto ořezal natolik, že je rovna jakémukoli popisu pozornosti společenského činitele, o kterém předpokládáme, že má jedinečný zájem, obvykle ekonomický.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivá pojetí ideologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí ideologie dle Karla Marxe.", "content": "Pojem ideologie u Marxe se od obecného pojmu velmi liší, ale právě s jeho osobou získává pojem větší význam, než měl doposud. Slovo ideologie použil ve svém raném díle Německá ideologie (1846), které napsal spolu s Friedrichem Engelsem. v tomto díle je ideologie chápána coby „Myšlenky vládnoucí třídy, jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj. třída, která je vládnoucí materiální mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní mocí“. Marx je toho názoru, že se v ideologii šíří nepravdivé vidění světa, dochází zde tak k mystifikaci. Tento jev později nazval Friedrich Engels jako falešné vědomí. Dle Marxe je ideologie spjata s třídním systémem a je projevem moci, která je nerovnoměrně rozdělena mezi společenské vrstvy (třídy). Marx také tvrdí, že ideologie je jen dočasný jev, protože proletariát žádnou ideologii nepotřebuje, protože je jedinou třídou, která nepotřebuje iluze.", "section_level": 2}, {"title": "Pojetí ideologie podle hnutí navazujícího na myšlenky marxismu.", "content": "Ideologie už nepředstavuje jen nepravdu (mystifikaci). Termín je zbaven hanlivých a negativních konotací. Lenin například ve svém díle \"Co dělat?\" (1902) hovoří o proletářských idejích jako o „socialistické ideologii“ či „marxistické ideologii“.", "section_level": 2}, {"title": "Pojetí ideologie dle Antonia Gramsciho.", "content": "Italský politik a marxistický filosof Antonio Gramsci došel při rozvíjení marxistické teorie ideologie nejdále. Tvrdil, že třídní systém, který se objevuje v kapitalismu, není udržován jen nerovnou ekonomikou a politickou mocí, ale také vládou buržoazních idejí a teorií. Zastával také názor, že se ideologie objevuje ve všech vrstvách ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Mannheimovo pojetí ideologie.", "content": "Maďarský sociolog Karl Mannheim reprezentuje směr v sociologickém myšlení, který můžeme označit za „kritiku ideologií“. Směr kritizuje hlavně ideologický a utopický způsob myšlení. Mannheim vychází z Marxova pojetí ideologie jako falešného vědomí a jako procesu tvorby idejí z idejí samotných. Považuje naši dobu za dobu konfliktu mezi ideologiemi, který má ničivý dopad na lidstvo. A zastává názor, že současnému světu a dějinám lze porozumět jen skrze porozumění podstatě ideologických systémů. Pro Mannheima představuje ideologie soubor idejí, kde jsou vztahy idejí k jejich nositelům, k jejich zájmům a sociálním pozicím důležitější než samotný obsah idejí. Pojem ideologie je víceznačný. Můžeme oddělit dva významy pojmu „ideologie“, první lze označit za \"dílčí\" a druhý za \"totální\" pojem ideologie. Dílčí pojem vypovídá pouze o tom, že určitým „představám“ a „idejím“ nechceme věřit. Tyto ideje totiž pokládáme za zastření faktického stavu, který není vhod tvůrci těchto představ (idejí). Pod tento pojem můžeme zahrnout vše od vědomé lži až po klamání sebe. Za ideologii označuje jen část tvrzení určité osoby a to pouze vzhledem k obsahovosti výpovědi. Osoba, která zastírá fakta, a její potenciální odhalitel jsou na stejné úrovni. Lži a zastírání faktů určité osoby mohou být ještě u dílčího pojmu odhaleny, nejde to o radikální podezření z ideologie. Funkcionalizování se pohybuje jen v psychologické rovině. Předpokládá se, že k zastírání pravdy vedou osobu určité zájmy, kterých chce dosáhnout, proto pracuje partikulární pojem ideologie především s \"psychologií zájmů.\" O totální (radikální) pojem se jedná, pokud jde o ideologii období nebo určité skupiny (např. třídy). Je tím myšlena zvláštnost a povaha totální struktury vědomí tohoto období nebo skupiny. Totální ideologie zahrnuje celý myšlenkový systém, který charakterizuje určitou skupinu nebo dobu. Proto se zde funkcionalizuje celá teoretická rovina. Toto pojetí ideologie se snaží pracovat hlavně s formalizovaným a objektivním pojmem funkce. Tady se často jedna strana snaží zničit druhou a to jak její obsahy a stanoviska tak i její duchovní základnu. K tomuto extrémnímu vyhrocení, kdy strany destruují i duchovní podstaty opozice, mohlo dojít až v moderní společnosti, kde se vytvořily rozhodující sociální polarity nesené odlišnou světovou vůlí O podezření z ideologie můžeme podle Mannheima mluvit v případě, kdy přirozená lidská nedůvěra se stává metodickou, když se nepřátelské názory neberou jen jako vylhané, ale objevuje se v nich neschopnost pravdy, která se vysvětluje jako funkce sociálního zakotvení. Partikulární ideologie se často transformuje v totální. Poukazování na chyby druhé strany přechází ve snahu podrobit sociologické kritice celé její myšlení a vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie v době totalitních režimů a během studené války.", "content": "V této době bylo upozorňováno hlavně na úlohu ideologie na režimy v Itálii (fašismus) a Německu (nacismus), Rusku (komunismus). Hlavními osobami tohoto období, které se vývojem ideologie zabývali, byli Karl Popper, Hannah Arendtová, J. L. Talmon a Bernard Crick. O ideologiích typu komunismu nebo fašismu tvrdili, že jsou to ideologie „uzavřené“, které si nárokují monopol na pravdu a odmítají tolerovat myšlenky a názory s nimi neslučitelné. Ideologie jsou tak „sekulární náboženství“: mají totalizující povahu a slouží jako nástroje sociální kontroly, protože zajišťují servilitu a poslušnost. Podle Poppera je tak například liberalismus ideologií „otevřenou“, a to díky tomu, že je založen na svobodě, toleranci a různosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem ideologie od 60. let 20. století.", "content": "Pojem je nově definován a to pro potřeby běžné společenské a politické vědy, stal se tak neutrálním a s objektivním obsahem. Byl zbaven politické zátěže, která s ním byla v minulosti spojována.", "section_level": 2}, {"title": "Vnímání ideologie napříč politickým spektrem.", "content": "Podle A. Heywooda liberálové na ideologii pohlížejí jako na oficiálně sankcionovaný systém názorů, který si nárokuje monopol na pravdu, často za pomoci pochybného tvrzení, že je vědecký. Ideologie má tudíž utlačovatelskou až totalitní povahu, markantními příklady ideologie jsou komunismus a fašismus. Podle konzervativců je ideologie projev arogance racionalismu. Ideologie jsou propracované myšlenkové systémy, které jsou nebezpečné či nespolehlivé, protože jsou odtržené od reality, kladou si tak nedosažitelné cíle. Socialisté, kteří následují Marxe, v ideologii viděli soubor myšlenek, které zakrývají rozpory třídní společnosti. Fašisté se často se od ideologie odvracejí a reprezentují ji jako „světový názor“ (Weltanschauung) než jako nějakou systematickou filosofii. Ekologové zastávají názor, že ideologie negativně poznamenaná svým napojením na arogantní humanismus a na ekonomiku orientovanou na růst. Náboženští fundamentalisté přistupují k hlavním náboženským textům jako k ideologii a to z důvodu, že jsou zjeveným slovem božím. Odmítají tak sekulární teorie, nejsou totiž opřeny o náboženské principy a postrádají tak mravní podstatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a/nebo podobných zájmů určité skupiny. V politické a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového. ", "tgt_summary": "Une idéologie est un système prédéfini d'idées, appelées aussi catégories, à partir desquelles la réalité est analysée, par opposition à une connaissance intuitive de la réalité sensible perçue. De tels systèmes considérés comme idéologiques existent dans les domaines politique, social, économique, culturel et religieux. Une idéologie est souvent la dimension culturelle d'une institution sociale ou d'un système de pouvoir. Une idéologie est typiquement imposée d'autorité, par un endoctrinement (enseignement) ou de façon imperceptible dans la vie courante (famille, media). Une idéologie \"dominante\" est diffuse et omniprésente, mais généralement invisible pour celle ou celui qui la partage, du fait même que cette idéologie fonde la façon de voir le monde. ", "id": 1813269} {"src_title": "Bill Gates", "tgt_title": "Bill Gates", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bill Gates je synem Williama H. Gatese, Sr., firemního právníka (dnes pracuje také pro Nadaci Billa a Melindy Gates) a Mary Maxwell Gates (zemřela v roce 1994 na rakovinu), učitelky a členky správní rady First Interstate Bank, Pacific Northwest Bell a národní rady mezinárodní neziskové organizace United Way. Bill Gates má dvě sestry. Po dokončení šesté třídy základní školy přestoupil na exkluzivní soukromou střední školu Lakeside School. Na této škole měl možnost poprvé pracovat s počítačem a začal se učit programovat. Několik studentů této školy (mezi nimi kromě Gatese byl také Paul Allen) získalo od místní počítačové firmy možnost využívat zdarma (resp. za to, že pomohou hledat chyby systému) její minipočítač PDP-10. V 17 letech Gates za svůj program pro tvorbu školních rozvrhů získal 4200 dolarů, ve stejném roce s Allenem založil firmu Traf-O-Data, kde pracovali na systému pro analýzu dopravního provozu (systém používal procesor Intel 8008). Po střední škole nastoupil v roce 1973 na Harvardovu univerzitu (na koleji bydlel na stejné chodbě jako Steve Ballmer). V průběhu studia vytvořil spolu s Allenem a spolužákem Monte Davidoffem původní interpret programovacího jazyka Altair BASIC pro počítač Altair 8800 (první komerčně úspěšný osobní počítač). Tento programovací jazyk byl založen na jednoduchém jazyku BASIC, který se na Dartmouth College používal pro výuku. Licenci prodali výrobci počítače Altair, společnosti MITS (\"Micro Instrumentation and Telemetry Systems\"). V roce 1975 založil s Allenem společnost Micro-Soft (ze které se později stala Microsoft Corporation), aby mohli svou verzi jazyka BASIC, nazvanou Microsoft BASIC, prodávat i jiným firmám. Komerční úspěch tohoto produktu byl základem zdařilého rozvoje společnosti. Ve třetím ročníku se proto Gates rozhodl opustit školu a věnovat se pouze podnikání. Klíčový průlom přišel na konci 70. let, když se společnost IBM chystala ke vstupu na trh osobních počítačů se svým IBM PC (uvedeným v roce 1981). Gatesovi se podařilo firmě IBM prodat licenci na operační systém, který zakoupil od místního výrobce počítačů. Operační systém MS-DOS se později stal \"de facto\" standardem v oblasti osobních počítačů a partnerství s IBM, skončené prakticky až neshodami při vývoji operačního systému OS/2, vyneslo Microsoftu vedoucí postavení v celém oboru. Jako tvůrce obchodní strategie Microsoftu byl Gates úspěšný v rozšíření firemního záběru; v mnoha částech trhu se Microsoftu podařilo vypracovat se do pozice jedničky a na této pozici se pevně udržet. Některé postupy Microsoftu a jeho vedení však vzbudily kontroverzní reakce či podezření z porušení zákonů, v několika případech dokonce soudy jejich jednání zhodnotily jako nezákonné. 1. ledna 1994 se Gates oženil s Melindou Frenchovou. Mají tři děti (Jennifer Katharine Gates narozena 26. dubna 1996, Rory John Gates narozen 23. května 1999 a Phoebe Adele Gates narozena 14. září 2002). Bydlí v obrovském domě na kopci u jezera Washington. Tento dům je vystavěn „pro 21. století“, obsahuje velké množství elektronických systémů. V roce 2000 předal Gates pozici generálního ředitele svému dlouholetému příteli Stevu Ballmerovi a přešel na nově vytvořenou pozici „hlavního softwarového architekta“. Roku 2005 mu byl britskou královnou Alžbětou II. udělen rytířský čestný řád (KBE). V roce 2006 oznámil, že v průběhu následujících dvou let opustí všechny manažerské funkce ve firmě a od července 2008 se hodlá plně věnovat své nadaci a v Microsoftu bude fungovat jen jako předseda správní rady a poradce. Učinil tak na počátku roku 2008, kdy se symbolicky rozloučil na veletrhu CES v Las Vegas.", "section_level": 1}, {"title": "Nadace Billa a Melindy Gatesových.", "content": "Spolu se svou ženou založil \"Nadaci Billa a Melindy Gatesových\". Nadace, která je považována za největší soukromou charitativní nadaci na světě, rozděluje peníze na univerzitní stipendia pro zástupce menšin, prevenci AIDS, boj s nemocemi, které ohrožují hlavně země třetího světa, a další účely. V současné době financuje tato nadace 90 % celého projektu eradikace dětské obrny, neboť Světová zdravotnická organizace již přesunula financování na další nemoci. V červnu 1999 daroval Gates se ženou této nadaci 5 miliard dolarů, což je historicky absolutně největší jednorázový dar od žijící osoby. Gates daroval přes 100 milionů dolarů na pomoc dětem postiženým AIDS. 26. ledna 2005 oznámila nadace, že darovala dalších 750 milionů dolarů mezinárodnímu Fondu pro vakcíny, který bojuje s nemocemi jako např. černý kašel, spalničky, dětská obrna a žlutá zimnice. V roce 2005 byl Gates spolu se svou manželkou a zpěvákem Bonem vyhlášen časopisem TIME osobností roku.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "Bill Gates se dlouhodobě vyskytuje v seznamu nejbohatších lidí světa. Podle časopisu Forbes a jeho seznamu „Nejbohatší lidé světa“ byl majetek Billa Gatese:", "section_level": 1}], "src_summary": "William Henry Gates III, KBE (* 28. října 1955 Seattle, Washington), všeobecně známý jako Bill Gates, je spoluzakladatelem a předsedou představenstva společnosti Microsoft. Patří mezi nejbohatší lidi na světě. K lednu roku 2020 činil jeho majetek 108.8 miliard dolarů.", "tgt_summary": "William Henry Gates, dit Bill Gates, né le à Seattle (État de Washington), est un informaticien et entrepreneur américain, pionnier dans le domaine de la micro-informatique. Il a fondé en 1975, à l'âge de, avec son ami Paul Allen, la société de logiciels de micro-informatique Micro-Soft (rebaptisée depuis Microsoft). Son entreprise acheta le système d'exploitation QDOS pour en faire le MS-DOS, puis conçut le système d'exploitation Windows, tous deux en situation de quasi-monopole mondial. ", "id": 1204722} {"src_title": "Paul Éluard", "tgt_title": "Paul Éluard", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Saint-Denis v rodině účetního Clémenta Grindela a švadleny Jeanne Cousin. V první světové válce působil na frontě jako zdravotník, v té době se také stal antimilitaristou. Ve svých 16 letech onemocněl tuberkulózou, musel ukončit studia a odjet na léčbu do švýcarského sanatoria Davos. Tam také poznal svou první ženu Galu (známá jako Gala Dálí, vlastním jménem Elena Ivanovna Diakonova), se kterou se v roce 1917 oženil. Měli spolu dceru jménem Cécile. V té době začal Éluard psát své první básně, částečně inspirované Waltem Whitmanem. V roce 1918 jej objevil Jean Paulhan a představil ho André Bretonovi a Louisi Aragonovi - tím se stal ústřední postavou pařížské dadaistické skupiny, kde patřil k levému proudu (angažoval se též ve prospěch komunistů). Později se přidal ke skupině surrealistů. Po manželské krizi, díky které hodně cestoval, se v roce 1924 vrací do Paříže. Do básní se promítají jeho problémy z tohoto období: vrátila se mu tuberkulóza a žena jej opustila se Salvadorem Dalím. V roce 1934 se oženil s modelkou jeho přátel Mana Raye a Pabla Picassa jménem Nusch (vlastním jménem Maria Benz), považovanou za jakéhosi maskota surrealistického hnutí. Během druhé světové války byl členem francouzského hnutí Résistance. Bojoval také svými básněmi, např. Svoboda (1942), nebo Les sept poèmes d'amour en guerre (1944). V roce 1942 se stal členem Francouzské komunistické strany, což mělo za následek jeho odklon od surrealismu. Později dokonce vyzdvihoval Stalina a prohlášením \"„mám dost práce s nevinnými, kteří prokazují svoji nevinnost, než abych měl čas na vinné, kteří se přiznali“\" veřejně odsouhlasil popravu Kunderova přítele Záviše Kalandry (1950).", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Zármutek z předčasné smrti jeho druhé ženy Nusch (1946) jej inspiroval k napsání díla \"Le temps déborde\" (1947). Jeho novou vášní se stal mír, svoboda a sebeovládání. Účastnil se komunisty organizovaného Mezinárodního kongresu intelektuálů za mír, k účasti přemluvil také Picassa. Svou poslední ženu, Dominique Laure, potkal na Sjezdu obránců míru (Congress of Peace, 1949) v Mexiku. Oženil se s ní v roce 1951 a věnoval jí své dílo Fénix. Paul Éluard zemřel v listopadu 1952 na infarkt. Jeho pohřeb, organizovaný komunistickou stranou, se konal v Charenton-le-Pont. Je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Počátky jeho díla jsou ovlivněny surrealismem, postupně přecházel k reálnému světu až se z něj stal bojovník za svobodu. Poslední fáze jeho díla jsou básně, které opěvují zázraky každodenního života.", "section_level": 1}, {"title": "Surrealistická tvorba.", "content": "Ve sbírkách \"Svobodné ruce\" (1937) a \"Otevřená kniha\" (1938) se díky událostem druhé poloviny třicátých let, válce ve Španělsku a rozmáhajícímu se fašismu v Éluárdových objevuje téma bratrství, solidarity, lásky a revoluce. Za okupace ve sbírkách \"Poezie a pravda\" (1942) a \"Na dostaveníčku s Němci\" (1944) bojuje za svobodu a důstojnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Éluard [eliár], vlastním jménem Eugène Emile Paul Grindel (14. prosince 1895 Saint-Denis – 18. listopadu 1952 Charenton-le-Pont), byl francouzský básník, jeden ze zakladatelů surrealistického hnutí. Byl levicově orientován, antimilitarista, účastnil se protifašistického odboje.", "tgt_summary": "Paul Éluard, nom de plume d'Eugène Grindel, né à Saint-Denis le et mort à Charenton-le-Pont le, est un poète français. ", "id": 215464} {"src_title": "Obilniny", "tgt_title": "Céréale", "src_document": [{"title": "Obilniny.", "content": "Výzkumem obilnin se zabývá \"Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž\" (dříve \"Výzkumný ústav obilnářský\") v Kroměříži.", "section_level": 1}, {"title": "Botanické zařazení.", "content": "Obilniny patří do čeledi lipnicovité (\"Poaceae\"), označované také jako trávy, řádu lipnicokvěté (lipnicotvaré) (\"Poales\"). Jsou to jednoleté i víceleté byliny se svazčitým kořenovým systémem. Stonek nazývaný stéblo je složen z dlouhých dutých článků (internody) a kolének (nody), kde dochází k prodlužování, tedy růstu celé rostliny. Většina druhů vytváří několik odnoží. Pochva listů vyrůstající z kolének přechází v listovou čepel s rovnoběžnou žilnatinou. Na rozhraní pochvy a čepele vyrůstá jazýček a čepel je zakončena oušky. Tvar jazýčku a oušek může být rozlišovacím znakem některých obilnin (pšenice, ječmen, žito, oves).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Obilniny rozdělujeme podle morfologických a fyziologických vlastností do dvou skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Pseudoobilniny.", "content": "Pseudoobilniny (pseudoobiloviny) jsou rostliny z jiných čeledí než lipnicovité (\"Poaceae\"), které se ale přiřazují k této skupině díky stejnému hospodářskému využití a chemickému složení. Nejvýznamnějšími představiteli jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Obilniny v hospodářství.", "content": "Obilniny jsou rostliny poměrně nenáročné, rostou v různých podmínkách a poskytují vysoké výnosy. Jejich plody – obiloviny – lze kromě toho dlouho skladovat, vytvářet zásoby a obchodovat s nimi. Proto hrály obilniny v lidské historii velmi významnou úlohu jak při přechodu od sběračství a lovectví k usedlému zemědělství, tak také při vzniku obchodu a měst. Ještě kolem roku 1900 popsali etnologové na americkém Středozápadě indiánské kmeny, které se živily sběrem zrna divoce rostoucích travin. Postupným šlechtěním se podařilo zvyšovat výnosy a dosáhnout současného zrání zrna, což umožnilo klasickou sklizeň. Skladováním obilovin v obilních jamách vznikaly zásoby a přebytky, které pak umožnily i vznik obchodu, řemesel a měst, kde se směňovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Obiloviny ve výživě.", "content": "I dnes se podíl obilovin na celosvětové lidské výživě odhaduje na 60 – 70 %, v chudých rozvojových zemích ale ještě mnohem víc. Tam proto také hrozí choroby, způsobené jednostrannou výživou:", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"obilí\" má společný původ s ruským \"obilje\", které znamená zásobu, hojnost. Slovo \"cereálie\" je latinského původu a bylo odvozeno od římské bohyně Cerery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obilniny jsou rostliny z čeledi lipnicovité, využívané, šlechtěné a pěstované především pro svá semena – zrna či obilky. Obilí, obiloviny, také cereálie slouží především k lidské výživě. Obilovina ve formě obilky představuje hlavní produkt obilnin Zrna se užívají buďto celá (rýže, žito, ječmen, oves), broušená, to jest částečně nebo úplně zbavena obalu zrna (kroupy, bílá rýže), anebo rozemletá (celozrnná mouka – rozemleté celé zrno, vločky (nejen ovesné), krupky, bílá mouka nebo krupice). Zrno obsahuje zejména škrob, minerály, vitamíny, oleje a vlákniny. Zrna se také zkrmují přímo. ", "tgt_summary": "Une céréale est une plante cultivée principalement pour ses graines, utilisés en alimentation humaine et animale, souvent moulus sous forme de farine raffinée ou plus ou moins complète, mais aussi en grains entiers (ces plantes sont aussi parfois consommées par les animaux herbivores sous forme de fourrage). Le terme « céréale » désigne aussi spécifiquement les grains de ces plantes. Les principales céréales sont le maïs, le blé, le riz, les mils (y compris le sorgo), l'orge, et l'avoine (par ordre de tonnage produit mondialement). ", "id": 1505366} {"src_title": "Graham Greene", "tgt_title": "Graham Greene", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 2. října 1904 v anglickém Berkhamstedu v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jako dítě dával přednost samotě a četbě knih, především dobrodružných příběhů. Byl nesmělý a jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Byl velmi frustrován citovou nepřístupností svých rodičů, především otce, a v širším okruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V mladistvém věku byl poslán na psychiatrické léčení pro své opakované koketování se sebevraždou. Tyto zážitky popisuje později ve své autobiografii \"Kus života\" (1971). S odcizeným revolverem – vždy puzen iracionální touhou po smrti – chodil do parku za domem rodičů, kde hrál sám se sebou ruskou ruletu – roztočil bubínek zbraně s jedním nábojem v komoře, přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ačkoli to provedl tolikrát, že pravděpodobnost „úspěchu“ byla vysoká, nikdy výstřel nevyšel. Ozvěny traumatizujícího dětství se později často objevují ve spisovatelově tvorbě, především povídkové (\"Twenty-One Stories\", 1954). Psychoterapeut, který Greena léčil, objevil v chlapci literární talent, a když pak odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin \"Oxford Outlook\" a \"Weekly Westminster Gazette\". V té době psal poezii, články a recenze. Vedl poměrně bouřlivý život, spíše než studiu se věnoval večírkům a pití. Dokonce také vstoupil do komunistické strany, ovšem spíše z recese než z přesvědčení.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "K výraznému zlomu v jeho životní dráze došlo po jeho seznámení s jeho budoucí manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou v roce 1925, tedy ve stejném roce, kdy dokončil studium a vydal svou prvotinu, sbírku básní \"Babbling April\". Byl vychován v tradiční anglikánské víře a později zmítaný nejrůznějšími filozofickými tendencemi, pod jejím vlivem konvertoval ke katolicismu. To – jak se posléze ukázalo – nebyl z hlediska jeho osobní i literární budoucnosti nijak formální krok. S Vivien se oženil v roce 1927 a měli spolu posléze dvě děti – dceru a syna. Po ukončení školy pracoval krátký čas jako novinář, postupně v Nottinghamu a londýnských Timesech, poměrně brzy však novinářské zaměstnání opouští, k čemuž ho přiměje úspěch jeho prvního románu \"Člověk v člověku\" (\"The Man Within\") v roce 1929. Tehdy také získal smlouvu s nakladatelstvím William Heinemann, které poté vydalo většinu jeho knih. Ovšem následující dva romány, \"Smysl činu\" (\"The Name of the Action\") a \"Co se šeptá po setmění\" (\"Rumour at Nightfall\") nebyly příliš zdařilé a Greene se k nim později nehlásil; dokonce po určitý čas váhal, zda s psaním neskončit, ale pokusil se napsat zábavný román – \"Vlak do Istanbulu\" (\"Stamboul Train\"), kterým chtěl potěšit čtenáře a především přilákat filmaře. Román měl opravdu úspěch a brzy byl zfilmován (Twentieth Century Fox). V té době pracoval jako literární kritik pro \"The Spectator\" a začal psát recenze filmů. Jeho kritiky byly dosti nevybíravé a navíc byly o tehdy oblíbených autorech. Kvůli jeho recenzi filmu \"Wee Willey Winkey\" (1937), v níž se Greene vyjadřuje o předčasné vyspělosti devítileté herečky Shirley Temple a jisté náklonnosti hollywoodských dospělých mužů k ní, byl po prohraném soudu zrušen časopis \"Night And Day\", ve kterém článek vyšel, a autor musel zaplatit odškodné. Dnes je Greene ovšem považován za jednoho z nejlepších filmových kritiků své doby a jeho práce tohoto druhu vyšly souborně.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné tvůrčí období.", "content": "Na konci třicátých let začal cestovat a sbírat inspiraci pro své další knihy. Cestoval nejdříve po Evropě – Německo, Lotyšsko, Estonsko. Z cesty do Švédska vznikla kniha \"Jsem Angličan\" (\"The England Made Me\"), z dlouhého putování po liberijské džungli v roce 1935 pak \"Journey Without Maps\". Těsně před válkou zažil při své návštěvě dozvuky protináboženského teroru během revoluce v Mexiku, o němž píše v cestopise \"The Lawless Road\" a v románu \"Moc a sláva\" (\"The Power and the Glory\"; 1938). Na začátku druhé světové války působil jako dobrovolník protivzdušné obrany za náletů na Londýn. Z tohoto období čerpá téma románu \"Konec dobrodružství\" (\"The End of the Affair\"), který vyšel v roce 1951. V letech 1941–43 byl zaměstnán ve službách ministerstva zahraničí v Sierra Leone. Za tohoto pobytu vznikl koncept dalšího slavného Greenova románu \"Jádro věci\" (\"The Heart of the Matter\"), který vyšel v roce 1948. Práce v Africe byla ovšem jinak tak nudná, že se též bavil vymýšlením různých vylepšení plánů na získávání tajných agentů. V roce 1943 se vrátil do Londýna a sloužil v oddělení kontrarozvědky MI6. Jedním z jeho úkolů bylo hrát dvojitého agenta. Podstrkoval Němcům smyšlené plány vojenských operací, které sám vymýšlel. Vzhledem ke Greenovu avanturistickému životnímu stylu bylo logické, že se jeho manželství nakonec rozpadlo. Sám se přesvědčil, že není ani dobrým manželem, ani otcem. Stalo se tak brzy po válce. Greene se nikdy nerozvedl, ačkoli žil postupně až do konce života s několika partnerkami.", "section_level": 2}, {"title": "Období cest.", "content": "V poválečném období spisovatelova cestovatelská vášeň velmi zintenzivněla. Většina z jeho cest a pobytů se poté stala inspirací, námětem nebo politickým či společenským pozadím jeho dalších děl. Pobýval v Saigonu ve Vietnamu v době Indočínské války, 1953 (román \"Tichý Američan\"), v Keni při povstání Mau Mau v roce 1956 (\"Vyhaslý případ\"). Pobýval též na Kubě (\"Náš člověk v Havaně\"), na Haiti (\"Komedianti\"), v Panamě (kniha \"Setkání s generálem\" – \"Getting to Know The General\") o Greenově přátelství s generálem Omarem Torrijos Herrerou, panamským diktátorem) či Argentině (\"Honorární konzul\"). Navštěvoval prakticky výhradně politicky a hospodářsky problematické země, především státy s autoritativními, diktátorskými režimy. Proto byly poté jeho knihy často označovány za politické, on sám však toto tvrzení vždy kategoricky odmítal a prohlašoval, že je apolitickým spisovatelem. To lze považovat ve smyslu ústředních témat jeho děl za pravdivé, nevyjadřuje totiž přímo nějaké politické názory, ačkoli je nepochybně měl. Zdůrazňuje pouze nutnost angažovanosti člověka a nemožnost zůstat stranou v případě vnitřního morálního konfliktu s politickým režimem, který potlačuje svobodu člověka. Zcela zásadní motivaci pro návštěvy zemí, kde na jedné straně stála bohatá oligarchie a na straně druhé bída a teror popisuje Greene sám v jedné ze svých modelových úvah: „Navštívil jsem dvě města, jedno oplývalo krásnými stavbami, lidé měli všeho dostatek, nikoho netrápily starosti o budoucnost. Poté jsem navštívil město, zničené bombardováním, kde uprostřed trosek žebrali zmrzačení lidé. Přesto jsem v něm cítil záchvěv naděje, v onom prvním jsem však necítil nic než lhostejnost. Pro naději tu nebylo místa, neboť budoucnost už je přece tady. Už nikdy se nemůže zlepšit.“ Pokusy vysvětlovat autorova díla primárně politicky byly ovšem stejně mnohokrát učiněny a to jak ve světě, tak soudobou kritikou u nás. Např. po vydání \"Tichého Američana\", který onu morální angažovanost zmiňuje, byl u nás Greene chválen za sympatie ke komunismu, na druhé straně železné opony pak obviňován z antiamerikanismu. Byl také členem Mezinárodního výboru na podporu Charty 77. Československo navštívil dvakrát, poprvé v roce 1948, podruhé po sovětské okupaci v roce 1969. Byl příznivcem a obdivovatelem komunistickým režimem vězněného, později exilového českého spisovatele Jana Beneše, jehož knihu povídek z vězeňského prostředí \"Druhý dech\" dokonce považoval za lepší, než Solženicynův \"Jeden den Ivana Denisoviče\". Kromě jiného též při své návštěvě Polska pomohl k emigraci na západ jednomu místnímu hudebníkovi.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečné období.", "content": "S příchodem 60. let se Greenovy cestovatelské aktivity podstatně zmírnily. Výraznou měrou se na tom podílela jeho nová životní partnerka, o dvacet let mladší Francouzka Yvonne Cloetta, která s ním nakonec setrvala až do jeho smrti. Greene se v této době věnuje především psaní povídek – vychází mysticky surrealistický soubor \"Vědomí skutečnosti\" (\"A Sense of Reality\", 1963) a \"Smíme si půjčit vašeho manžela?\" - a autobiografiím. V roce 1966 se odstěhoval do Antibes ve Francii, aby si mohli být se svoji partnerkou nablízku. Jakkoli jeho přesídlení mělo především osobní důvody, tamější prostředí mu bylo blízké též pro jeho lehké spříznění s generací francouzských katolických spisovatelů, která se zformovala v meziválečné době. Z této skupiny si nejvíce vážil François Mauriaca, který mu obdiv vracel, považuje jej za největšího moderního romanopisce. Již dříve pravidelně navštěvoval literární symposia ve Francii a Belgii, kde většinou exceloval a většinu svých publikovaných rozhovorů vedl právě s představiteli francouzské literárně-publicistické scény. K anglické soudobé literatuře se naopak stavěl velmi kriticky. Jak sám napsal, „anglický křesťanský román vyšel z módy s Chestertonem a definitivně skončil smrtí Henryho Jamese“. S Yvonne se koncem sedmdesátých let přestěhovali do posledního Greenovo působiště, švýcarského města Vevey na břehu Ženevského jezera. Greene psal téměř až do své smrti, v období let 1969 až 1982 vydal pět románů, z nichž nejzdařilejšími jsou již zmíněný \"Honorární konzul\", dále pak \"Doktor Fischer ze Ženevy\" a \"Monsignor Quijote\", všechny však disponují zcela vytříbeným rukopisem jak po stránce obsahové, tak formální. V posledních letech života se Greene vracel k dříve nezpracovaným tématům, umělecký výsledek jeho snažení je však již velmi poznamenán stářím (\"Kapitán a nepřítel\"). V roce 1989 onemocněl leukémií a dva roky na to zemřel. Pohřben je u Ženevského jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Grahama Greena je velmi rozsáhlé. Anglická vydání obsahují 26 románů, kolem 15 povídkových souborů (počítaje v to i kompilace), kolekce divadelních her a filmových scénářů, rozsáhlou sbírků esejů a kritik, soubory novinářských článků a jednu básnickou sbírku. O spisovateli bylo v angličtině napsáno a vydáno více než 20 biografických děl různých autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Greenovy příběhy jsou typické více rovinami, obsahujíce často dobrodružná, detektivní či politická témata na svém povrchu, dominují však filozofická a mravní, potažmo náboženská dilemata v konfrontaci osobní, hluboce lidské a praktické sféry vnitřního světa postav se suchostí, akademičností a neživotností teorie či přísného dogmatu. Příběh může stát sám o sobě coby román či povídka, přesto však (a to je autorovou specialitou) vždy jakoby mezi řádky řeší problémy epiku daleko přesahující. Svrchní děj příběhu i jeho lokalizace je tedy jen jevištěm k ústřední hře, kterou je psychologické drama jedince. Graham Greene sám rozděloval své knihy na tzv. „vážné“ a „entertainments“ (zábavné), avšak jen u málokterých z nich bychom nenalezli onen základní činitel, tedy již zmíněný vnitřní pohled. Touto, zcela originální technikou psaní dospěl do pozice autora, jehož zásadním pohledem je pohled neortodoxního katolíka na mravní podstatu chování svých hrdinů, kde polemizuje s církevním dogmatem, stavěje se jednoznačně za institut lidské vědomí přesahující spravedlnosti a milosrdenství (ilustrativním se v tomto smyslu jeví motto (a v jeho duchu vedený obsah) vynikajícího románu Brightonský špalek: „Between the stirrup and the ground, he mercy asked and mercy found“, tedy „Už v pádu, nohou ještě v třmeni, prosil a došel odpuštění“). Greenovým prostředím, je prostředí zoufalství a opuštěnosti lidského jedince, prostředí suicidálních tendencí a paradoxů křesťanské víry. Greene pohrdá okázalou svatostí stejně jako ignorancí, promlouvaje např. ústy hlavního aktéra jedné z jeho povídek „schopnost sebeklamu a bezbřehého optimismu mne naplňuje větším zoufalstvím, než beznaděj“. Jeho postavy jsou váhající, věčně pochybující bytosti, často trýzněné úzkostí a plné strachu, někdy vyvržené nebo pokryteckou společností odsouzené jako amorální či zbabělé (paralela s Dostojevským se nabízí). Jejich skutečná tvář je skryta a zjevuje se nám prismatem autorova pohledu do jejich duše a jejich vnitřnímu vztahu k Bohu. Jak uvedla ve své práci o autorovi německá spisovatelka Gertrud von Le Fort, „Greenovo dílo je překvapujícím ještě v širším měřítku, protože k tomuto výkladu nedochází na poli teologickém či morálně teologickém, ale postihuje vlastní jádro této obtížné problematiky, která (alespoň pro katolíka) tkví ve vztahu mezi básnictvím a teologií.“", "section_level": 2}, {"title": "Autor v. kritika a instituce.", "content": "Greenův pohled je logicky vzdálen materialistickému chápání člověka, proto jen těžko mohl dojít ocenění u kritiků, neorientujících se v „osidlech“ víry. Proto bývá označován jednou za realistu, jindy zase za „posledního existencialistu“. Akademická kritika mu také dokonce vyčetla přílišnou jednoduchost jeho postav, což může být důsledkem jeho metody, kdy lze čtenářem dobře vidět jen příběh sám o sobě a je jen na respondentovi, zda je ochoten či schopen nechat se vtáhnout do jeho vnitřní podstaty. Ve skutečnosti se právě v tomto způsobu práce skrývá Greenovo kouzlo a originalita. Greene sám v jednom rozhovoru komentuje svůj postoj ke kritikům, když na otázku „Co říkají vašim dílům Vaši kritici, kteří nejsou věřícími?“, odpověděl: „Nejsou otřeseni, neprojevují žádné pohnutí, jsou indiferentní, a to i ti nejinteligentnější – obávám se, že jsou křesťanskému pohledu na člověka vzdáleni natolik, že do něj nemohou proniknout“. Na druhou stranu katolická kritika mu rovněž nebyla někdy příliš nakloněna, např. román „Honorární konzul“ byl označen za směsici starověkého manicheismu a deformovaného novotomismu Pierra Teilharda de Chardin. Greene ovšem nebyl nikdy suchým filozofem, jeho postavy jsou z masa a kostí a čelí rozličným životním příběhům, na které lze jen stěží naroubovat nějakou teorii. Není bez zajímavosti a tedy ani s podivem, že Greene měl velké problémy s katolickými institucemi a jeho román \"Moc a sláva\" měl být dokonce v roce 1953 zakázán. Jen díky ochranné ruce, kterou nad ním držel londýnský kardinál Newman, se tak nakonec nestalo (ve své knize „Úniky“ se však autor zmiňuje, že institucionálně kniha zakázána být neměla – šlo snad o ojedinělý názor jednoho biskupa, papež byl opačného názoru. Dokonce se v knize dá najít doklad, že papež Greenovy knihy četl – nikoliv z moci úřadu, ale pro potěšení). Jeho postoj je v tomto směru demonstrován slovy, které vkládá do úst jedné ze svých postav v románu \"Jádro věci\": „Církev zná všechna pravidla, ale neví, co se děje v jediném lidském srdci“. Ačkoli byl označován za katolického spisovatele, vždy vehementně oponoval: „Nejsem katolický spisovatel, jsem jen spisovatel, který je současně katolíkem.“ Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu, nikdy ji však nezískal.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová zpracování děl.", "content": "Většina jeho románů byla zfilmována, autor sám však postupně téměř všechny snímky odsoudil jako povrchní, zjednodušující a zavádějící, ačkoli se zprvu k filmovým adaptacím svých prací stavěl více než pozitivně a např. \"Třetí muž\", k němuž napsal scénář spolu s Carolem Reedem, vyhrál první cenu na festivalu v Cannes v roce 1949. Svoje znechucení z filmových podob své tvorby dává nepřímo najevo ve svých románech (např. \"Konec dobrodružství\" či \"Tichý Američan\") a vyjadřuje se k nim i přímo se sobě vlastním sarkasmem v autobiografických textech (nejvíce jej popudila hollywoodská verze \"Moci a slávy\", kterou prohlásil za kýč).", "section_level": 2}, {"title": "Přehled titulů.", "content": "Některé knihy vyšly česky několikrát a pod různými názvy, jiné nevyšly vůbec. \"(Pozn.: na prvním místě v přehledu uvedený český název označuje práci, která u nás vyšla.)\" Jedním z potvrzení výše uvedených konstatování o nepochopení jeho díla některými kritiky je i fakt, že jeho filozoficky závažné knihy vycházely u nás překvapivě i v době totalitního režimu, který – jakkoli jinak velmi citlivý na jakékoli náznaky (a jakkoli cenzurně do děl zasahoval) – v nich nenašel známky ideologického nebezpečí ve sděleních, která lze považovat za zásadní. Soubor jeho esejů, literárních a filmových kritik (\"Collected Essays\", 1969) však nebyl doposud vydán. Torzo z nich se k českému čtenáři dostalo v roce 1970 (\"Paradox křesťanství\"). Hry vyšly v knižním kompletu jako \"Collected Plays\" v roce 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy o autorovi.", "content": "O Greenovi byla napsána celá řada knih. Za všechny je nutno uvést rozsáhlou třísvazkovou biografii profesora Normana Sherryho \"The Life of Graham Greene, volume I–III\". Jedinou obsáhlejší původní českou prací je kniha anglisty a překladatele Jana Čulíka (1925–1995) \"Graham Greene: Básník trapnosti\", ve druhém vydání z roku 2002 pod nakladatelovým názvem \"Graham Greene: Dílo a život\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Henry Graham Greene (2. října 1904 Berkhamsted, hrabství Hertfordshire, Anglie – 3. dubna 1991 Vevey, Švýcarsko) byl významný britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Témata jeho děl mají společného jmenovatele v hlubokém, věčně pochybujícím, především však v osvobozujícím básnickém pohledu na člověka z hlediska spisovatelova základního atributu lidství – svědomí. Proto je též označován jako Dostojevský 20. století.", "tgt_summary": "Henry Graham Greene, né le à Berkhamsted, dans le comté de Hertfordshire, en Angleterre, et mort le à Vevey, dans le canton de Vaud, en Suisse, est un écrivain et scénariste britannique. Il a écrit des romans, des nouvelles, des récits de voyages, des essais et des critiques dans lesquels il explore l'ambivalence morale et politique du monde moderne et s'interroge sur le catholicisme. ", "id": 1082056} {"src_title": "Prvoci", "tgt_title": "Protozoaire", "src_document": [{"title": "Vývoj poznání.", "content": "Pravděpodobně prvním člověkem, který pozoroval prvoky, byl Holanďan Antoni van Leeuwenhoek. Popsal a zakreslil především nálevníky (Ciliophora) a nazýval je \"Animalcula\" („zvířátka“). V 18. století byli nazýváni Animalcula Infusoria čili „zvířátka z nálevů“. Tyto a mnohé další klasifikace byly postaveny na víře, že prvoci jsou živočichové. Prvním, kdo vyčlenil jednobuněčné heterotrofy, byl v roce 1848 Rudolf Leuckart. Ve druhé polovině 19. století vznikala další pojmenování, resp. klasifikace (jako Protoctista a Protista), jež zahrnují nejen prvoky, ale i mnohé jiné organismy. Český název prvoci použil v roce 1821 Jan Svatopluk Presl jako český ekvivalent k termínu Infusoria.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Tabulka zobrazuje aktuální představy o fylogenetických vztazích prvoků, respektive domény Eukaryota, jelikož formy označované za prvoky jsou součástí většiny současných superskupin kromě skrytěnek, které nejsou uvedeny ani v tabulce. V posledním sloupci tabulka uvádí skupiny prvoků, které jsou do dané říše dnes řazeni, neuvádí však ostatní zástupce těchto říší, jako jsou živočichové, vyšší rostliny, houby a organismy považované za řasy.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Většina prvoků je velmi malá na to, aby je bylo možné spatřit pouhým okem, ale jsou dobře pozorovatelní mikroskopem. Nejčastěji dosahují rozměrů od 0,005 do 0,05 mm, i když jsou běžné i formy do velikosti 0,5 mm. Mezi prvoky viditelné pouhým okem patří např. měňavka bahenní (\"Pelomyxa palustris\"), která dosahuje velikosti až 5 mm. Buňka prvoků obsahuje mnohé organely, které zajišťují pohyb, získávání potravy, trávení, vylučování nestrávených zbytků a odpadu a rozmnožování, které často nemají obdobu v buňkách jiných organismů (např. buněčná ústa, extruzomy, a podobně). Prvoci mají jedno nebo více rovnocenných či funkčně odlišných jader. Množí se nepohlavně (dělením nebo rozpadem) nebo pohlavně, někdy se jednotlivé způsoby napevno střídají v pravidelném životním cyklu. Žijí volně nebo cizopasí, pro většinu je charakteristická pohyblivost a heterotrofní způsob života. Známo je přes 30 000 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb.", "content": "Pohyb prvoků je pasivní (prouděním vody a vzduchu) nebo aktivní. Aktivní pohyb může být améboidní, tzn. „přeléváním“ cytoplazmy (mechanizmus tohoto pohybu přesně neznáme, půjde zřejmě o stěhování plazmatických makromolekul) nebo pomocí brv (cilie) a jednoho či více bičíků (flagellum). Bičík se může přiložit k povrchu buňky, čímž vzniká undulující membrána (má ji např. Trypanosoma). Splýváním brv vznikají ciliální deriváty – cirry nebo membranely. Prvoci se dříve tradičně dělili právě podle způsobu pohybu do čtyř níže uvedených skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Příjem potravy.", "content": "Příjem potravy se uskutečňuje: Při endocytóze sa částice dostává dovnitř buňky vlečením povrchové membrány, která utvoří okolo částice měchýřek. Pokud se na fagocytózu specializuje jedna část povrchu buňky, mluvíme o příjmu potravy cytostómem, který je typický pro Ciliophora. Nestrávené zbytky opouštějí buňku exocytózou přes cytopygy – buňkový „anus“, který je viditelný pouze v době defekace. Vylučování zajišťuje Golgiho aparát.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Prvoci jsou rozšířeni všude, kde je jen trochu vlhké prostředí. Nalezneme je ve sladké i slané vodě, v půdě, na povrchu i uvnitř živočichů a rostlin. Hrají důležitou roli v ekologii - mají význam při tzv. samočištění vody, v půdách jsou součástí společenstva půdních organizmů zvaného edafon. Jsou schopny přežívat za nízkých i vysokých teplot. Některé druhy mohou žít jen v teplých mořích, jiné vyžadují studené polární mořské vody. Nejvhodnější teplotou pro většinu prvoků je však rozmezí 15 až 25 °C. I když někteří prvoci žijí i v prostředí s vysokými teplotami, většina z nich při teplotách nad 42 °C hyne. Dalším nebezpečím pro prvoky je ultrafialové záření, čehož se využívá např. ke sterilizaci vody. V mechu nalezneme převážně kořenonožce a nálevníky, kteří dovedou snášet velké teplotní a vlhkostní rozdíly. Mořské prvoky lze nalézt jak u mořského dna, tak při mořské hladině. Prvoci obývající mořské dno (benthos) jsou převážně dírkonošci s pevnou schránkou, kteří se po mořském dnu pohybují nebo žijí přisedle na podkladu. Mřížovci žijí převážně na volném moři (pelagiál a jsou hlavní složkou mořského planktonu. V menším počtu pak mořské vody obývají i bičíkovci a dírkonošci. Zvláštní skupinou z hlediska životního prostředí jsou parazitičtí prvoci.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenní prvoci.", "content": "Podle způsobu života je dělíme na ektoparazity a endoparazity. Ektoparazité žijí na povrchu vodních a vlhkomilných živočichů. Hostitelům jsou schopni způsobit těžká onemocnění a často je i usmrcují. Typickými představiteli této skupiny prvoků jsou např. bičivka rybí, čepelenka kapří nebo kožovec rybí. Endoparazité přežívají v tkáních nebo orgánech svých hostitelů. Mezi ty, kteří jsou hostiteli nebezpeční, patří např. měňavka střevní nebo trypanozomy. (Jindy však přítomnost prvoků naopak hostiteli pomáhá - tak je tomu u termitů, kteří mají ve svých střevech bičíkovce, nebo u přežvýkavců s nálevníky v bachoru. Tito prvoci umožňují hostitelům lépe trávit potravu. Většina endoparazitů však v tělech hostitelů škodí - připravují je o výživné látky, poškozují jejich buňky a někdy je i ničí; vylučují jedovaté látky, toxiny). Patogenní prvoci způsobují mnohé významné nemoci člověka i jiných organismů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prvoci (\"Protozoa\") je souhrnné označení pro jednobuněčné eukaryotní heterotrofní (či mixotrofní) organismy, které byly dříve kvůli pohyblivosti a neschopnosti fotosyntézy řazeny do říše živočichové (Animalia). Tím se liší od ostatních protistů, jako jsou různé řasy (Algae) či houbám podobní protisté (hlenky, oomycety apod.). Tvoří kolonie. Ze skutečnosti, že dříve tvořili podskupinu živočichů, vyplývá také latinský termín protozoa čili „prvotní živočichové“. ", "tgt_summary": "En biologie, le terme protozoaire (Protozoa), du grec ancien proto- (πρῶτος, prôtos « premier ») et zôon (ζῷον « animal »), désigne les protistes (eucaryotes souvent unicellulaires et sans tissus spécialisés) hétérotrophes mobiles qui ingèrent leur nourriture par phagocytose, contrairement aux deux autres types de protistes (protophytes et protomycètes). ", "id": 520993} {"src_title": "Vladimir Vladimirovič Majakovskij", "tgt_title": "Vladimir Maïakovski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Bagdati v Gruzii v rodině polesného rusko-kozáckého původu. Jeho matka byla ukrajinského původu. Přestože vyrůstal v gruzínsky mluvícím prostředí, jeho rodným jazykem byla ruština. Politicky se angažoval již od roku 1908, kdy četl marxistickou literaturu (několikrát byl zatčen za angažování se ve prospěch komunismu). Od roku 1911 studoval na moskevském učilišti malířství, architekturu a sochařství. Roku 1914 byl vyloučen. Poprvé publikoval v roce 1912 ve futuristickém almanachu \"Políček obecnému vkusu\" (Пощёчина общественному вкусу), jeho první větší báseň \"Oblak v kalhotách\" pochází z roku 1915. V letech 1915–1917 pracoval jako kreslič v Petrohradu. Po vypuknutí VŘSR se přihlásil ke komunismu a psal především propagační poezii. V občanské válce pracoval ve státní zpravodajské agentuře ROSTA (РОСТА, Ruská telegrafní agentura). Roku 1923 založil časopis \"LEF\", který také později řídil. Ve dvacátých letech jako přední sovětský básník mohl cestovat, navštívil Lotyšsko, Velkou Británii, Německo, Spojené státy, Kubu, Československo, psal tendenční a milostnou poezii a satiry, zaměřené proti šosáctví a byrokracii. V roce 1930 spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho rané dílo spadá do futurismu, jeho pozdější dílo je silně ovlivněné marxismem, socialistickou ideologií a socialistickým realismem, také se snažil oba postupy spojit v takzvaný комфут, tj. komunistický futurismus. Byl nejvýznamnějším oficiálním spisovatelem v tehdejším SSSR. Většina jeho básní je proto silně tendenční, což jim může v očích některých čtenářů ubírat na literární hodnotě. Majakovskij zpravidla používal bohatě rýmovaný tónický verš většinou o třech iktech, typický pro ruskou lidovou poezii, v umělecké tvorbě ale neobvyklý. Používal také zvláštní „schůdkovité“ psaní veršů, v němž je každý přízvukový a zároveň významový celek ve verši psán na samostatný řádek, ovšem v tomto řádku má takovou polohu, jakou by měl v případě, kdyby byl psán v jediném verši. Verše tak působí dojmem jakýchsi schodů. Tento způsob zápisu veršů byl často napodobován jeho epigony (v české literatuře např. některé básně Josefa Kainara). Pro jeho tvorbu jsou typické dlouhé řetězce rozvíjejících se metafor a přirovnání, dlouhé často několik veršů a zakončené pointou. Řada z těchto veršů v sovětské literatuře a literatuře socialistického realismu obecně přešla do klišé. Jeho tvorba obsahuje především milostnou poezii a poezii věnovanou politickým tématům. Typickým básnickým útvarem je lyrickoepická poema, psal ale i čistě lyrické básně.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady.", "content": "Celé dílo Majakovského bylo do češtiny přebásněno Jiřím Tauferem, tento jazykově velmi obtížný překlad je pokládán za mimořádně zdařilý, u některých básní jsou ale k dispozici i jiné překlady (např. Bohumila Mathesia).", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimir Vladimirovič Majakovskij (rusky \"Владимир Владимирович Маяковский\", 19. července 1893 – 14. dubna 1930) byl ruský prozaik, básník a dramatik. Stal se zakladatelem ruského futurismu, který ovlivnil celou sovětskou literaturu. Psal také filmové scénáře a dětskou literaturu.", "tgt_summary": "Vladimir Vladimirovitch Maïakovski (en ), né le à Baghdati (gouvernement de Koutaïssi, Empire russe) et mort le à Moscou, est un poète et dramaturge futuriste soviétique.", "id": 1997035} {"src_title": "Jessica Alba", "tgt_title": "Jessica Alba", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Jessica Marie Alba se narodila 28. dubna 1981 v USA v Kalifornii ve městě Pomona, Markovi Alba, který je mexického a španělského původu a Cathy Jensen, která má dánské a francouzsko – kanadské předky. Alba vyrůstala spolu se svým asi o rok mladším bratrem Joshuou Alba. Kariéra jejího otce v US Air Force si však vyžádala své a rodina se často stěhovala. Nejprve do Biloxi ve státě Mississippi a později do Del Rio v Texasu. Alba měla v mládí poměrně časté zdravotní obtíže. Dvakrát jí selhaly plíce, trpěla záněty plic 4-5 krát ročně, trpěla na astma, měla zánět slepého střeva a cystu na mandlích. Poté co rodina přestala cestovat a v jejích devíti letech se znovu usadili v Kalifornii, problémy ustaly. Zájem o herectví Jessica Alba projevila už v pěti letech, od dvanácti pak začala chodit na své první lekce herectví. O devět měsíců později již měla podepsánu smlouvu s agentem. Vystudovala střední školu ukončenou v 16 letech maturitou.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Alba se na filmové scéně měla poprvé objevit v původně malé roli v komedii \"Všechno je dovoleno\" (Camp Nowhere) roku 1994. Zamýšlená dvoutýdenní účast na natáčení se však nakonec protáhla na dva měsíce, když jedna z hlavních představitelek filmu od smlouvy odstoupila a Alba dostala její roli. Jessica s úsměvem připouští, že to nebyl nějaký její fenomenální talent nebo kouzlo, které přiměly režiséra obsadit ji do této role. Byly to její vlasy, které jí dávaly originalitu. Mladá Alba natočila také televizní reklamy pro Nintendo a J.C. Penney a účinkovala v několika nezávislých filmech. Objevila se v malé roli mladého snoba ve třech epizodách komediálního seriálu \"Tajuplný svět Alex Mackové\" (The Secret World of Alex Mack). V letech 1995 – 1996 si zahrála Mayu v prvních dvou sériích u nás – zejména mladšími diváky – známého \"Delfína Flipa\" (Flipper). Pod dohledem své matky se Alba učila plavat dříve, než vůbec uměla chodit. Má také potápěčskou licenci (PADI) což jí umožnilo užívat si s delfíny, když v Austrálii natáčela první sérii. V roce 1996 se objevila ve filmu \"Venus Rising\" jako mladá Eva. Téhož roku měla malou roli Marii v jedné epizodě známého seriálu \"Nemocnice Chicago Hope\". Hostovala také v epizodě \"Too Soon for Jeff\" v rámci projektu \"The ABC Afterschool Specials\". O rok později je hostem v Kanadské talk show \"‚Dini Petty Show‘\", kde hovoří o své dosavadní herecké kariéře a roli v seriálu \"Delfín Flip\". Roku 1998 Alba pokračuje v seriálových rolích hostováním v jedné epizodě seriálu \"Loď lásky\" (Love Boat: The Next Wave), kde si zahrála dívku zamilovanou do kapitánova mladého syna, hrála ve dvou epizodách \"Beverly Hills 90210\" (Fox) jako Leanne nebo v seriálu \"Brooklyn South\" (CBS) jako Melissa. Kromě hostování v seriálech také tehdy účinkovala ve filmu \"P.U.N.K.S.\", který byl uveden začátkem roku 1999. Roku 1999 se také již objevila v mnoha časopisech a začala získávat lepší obsazení ve filmech. V romantické komedii \"Nepolíbená\" (Never Been Kissed), si zahrála menší roli Kirsten Liosis po boku \"Drew Barrymore\". Film byl uveden na jaře. Větší role pak přišla v podobě Molly v hororu \"Ruka zabiják\" (Idle Hands). Její herecké výkony v těchto dvou filmech způsobily rozrušení v zábavním průmyslu a Alba vzbudila větší pozornost médií než dříve. Téhož roku dostala také hlavní roli Chloe v thrilleru \"Paranoia\" (Paranoid), který byl uveden o rok později. Zásadní zlom v herecké kariéře Jessicy Alby přišel nepochybně roku 2000 s hlavní rolí v úspěšném sci-fi seriálu \"Temný Anděl\" (Dark Angel). Alba vyhrála konkurz, byla vybrána z asi 1200 kandidátů na hlavní postavu seriálu, geneticky upraveného super-vojáka Max Guevara, která prchá před vlastním osudem. Seriál TV stanice Fox z post-katastrofického cyberpunkového prostředí, v režii známého Jamese Camerona, trhal divácké rekordy – v průměru 10,4 milionů diváků na epizodu. Po pouhých dvou sériích však byl ukončen a příběh zůstal otevřen. Po úspěchu \"Temného Anděla\" se již Alba objevovala převážně v hlavních rolích. V roce 2002 natáčela romantický film \"Se slovníkem v posteli\" (The Sleeping Dictionary) (uveden následující rok), kde si zahrála půvabnou Selimu. Děj je zasazen do roku 1930 do tropického prostředí deštného pralesa v Malajsii, v britské kolonii Sarawak a pojednává o zakázané lásce Selimy a britského vojáka Johna Truscotta. O rok později (2003) hrála v tanečním filmu \"Honey\" barmanku Honey Daniels, která žije hip-hopem, díky němuž záhy pocítí slávu následovanou střetnutím s realitou. V roce 2004 se podílela malou rolí na hororu \"A Dream of Color in Black and White\" a téhož roku začala na Bahamách natáčet film \"Do hlubiny\" (Into the Blue), kde hrála jednu z hlavních postav – Sam. Skupinka přátel se zde při honbě za zapomenutými poklady oceánu dostane do konfliktu s drogovými dealery. Film byl uveden v roce 2005. Rok 2005 v kariéře Jessicy Alby byl ve znamení filmových adaptací komiksových předloh. Nejdříve to byl do té doby nevídaný počin, známé \"Město hříchu\" (Sin City) se zajímavým hereckým obsazením, podle předlohy původního komiksu, kde Alba hrála jedinou světlejší roli v celém filmu, barovou tanečnici Nancy Callahan. Film byl režírován hvězdnou trojicí: Robert Rodriguez, Frank Miller a Quentin Tarantino. Dalším filmovým ztvárněním komiksu byla taktéž známá \"Fantastická čtyřka\" (Fantastic Four), kde si Alba zahrála jednu z postav klíčové čtveřice, vědkyni Susan Storm, po získání zvláštních schopností pak takzvanou Invisible Woman. V roce 2006 Jessica Alba dokončila práci na filmech \"Awake\" (jako Sam) a \"Good Luck Chuck\" (jako Cam Wexler). Natáčela také pokračování filmové adaptace komiksu \"Fantastic Four\" s názvem \"\", kde pokračuje ve své roli Susan Storm (Invisible Woman). Komedie \"Bill\", (kde hraje Lucy) je v postprodukci, stejně tak \"The Ten\" (kde se ukáže jako Liz). V průběhu roku 2007 natáčela remake původního hongkongského snímku, thrilleru \"Oko\" (The Eye), kde hraje slepou dívku Allison, která podstoupí operaci rohovky s následky, které ji umožní vidět nepředstavitelné jevy. Jessica Alba tady pracovala po boku Toma Cruise, který je také producentem filmu. V roce 2008 se objevila po boku Justina Timberlaka ve filmu \"Love Guru\". Za roli získala nominaci na Zlatou malinu. O rok později podepsala smlouvu na hlavní roli ve filmu \"Neviditelný symbol\". Film měl premiéru na filmovém festivalu v Hamptons, do kin byl vydán v roce 2011.", "section_level": 2}, {"title": "2010–současnost.", "content": "V roce 2010 se objevila v několika filmech. S Kate Hudson si zahrála prostitutku Joyce Lakeland ve filmu \"Vrah ve mě\". Film měl premiéru na Filmovém festivalu Sundance. Ve filmu \"Na sv. Valentýna\" si zahrála přítelkyni postavy, kterou hrál Ashton Kutcher. Film režíroval Garry Marshall a kromě Alby a Kutchera se ve filmu objevilo několik dalších hvězd jako Julia Roberts, Jennifer Garner, Bradley Cooper a Jessica Biel. Dále se objevila ve filmech \"Machete\" a \"Fotři jsou lotři\". V roce 2011 si zahrála ve filmu \"\". V lednu 2012 založila s Chrisem Gaviganem společnost The Honest Company, která prodává ne-toxické domácí prostředky, například vlhčené ubrousky, prací prostředky, krémy na ruce, různé čisticí prostředky. V roce 2013 vydala knihu The Honest Life, ve které vypráví, jak se snaží vytvářet přírodní a netoxický život pro svoji rodinu. V roce 2013 se objevila v komedii \"\", animovaném filmu \"Útěk z planety Země\". Znovu si zahrála roli Santany ve filmu \"Machete zabíjí\" a roli Nancy Callahan ve filmu \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kromě zdravotních potíží v dětství, prodělala v roce 2001 onemocnění ledvin. Již od 12 let si připravovala vlastní nízkotučná jídla, protože rodiče byli vždy obézní. Dnes také pravidelně cvičí. Kromě, v biografii zmíněné, zálibě v potápění velice ráda hraje golf. První, zhruba dvouletou vážnou známostí Jessicy Alby byl její seriálový partner z \"Temného anděla\" Michael Weatherly. Poté měla velmi krátkou známost s modelem Jeanem Paulem a spekulovalo se také o vztahu s baseballovým hráčem Derekem Jeterem. Současným přítelem Jessicy Alby je však producent Cash Warren, se kterým se seznámila na natáčení \"Fantastické čtyřky\", kde pracoval jako asistent režiséra. Má 15 mladších bratranců a sestřenic, se kterými ráda tráví volný čas. Jessica Alba vyrůstala v křesťanském prostředí, kde však příliš neobstála kvůli svému přirozenému půvabu, který jí byl (podle jejích slov) mnoha lidmi vyčítán: Díky její přirozené kráse se nevyhnula také nabídkám na nahé filmové scény, které však odmítla: Alba měla také spor s časopisem Playboy, který umístil její fotografii na titulní stranu bez jejího svolení. Dohodla se na vyrovnání ve formě nespecifikované finanční částky, kterou časopis poukázal na konto jedné z nadací, kterou Alba podporuje. V roce 2008 se jí narodila dcera Honor Marie, v roce 2011 (13. srpna) druhá dcera Haven Garner a třetí dítě tentokrát syna Hayese porodila 31. prosince 2017, otcem je americký producent Cash Warren.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jessica Marie Alba, přechýleně Jessica Albová nebo chybně Albaová (* 28. dubna 1981, Pomona, Kalifornie), je americká herečka, českému publiku známá především rolí Mayi v seriálu \"Delfín Flip\", hlavní rolí v kyberpunkovém sci-fi seriálu Jamese Camerona a Charlese H. Egleea \"Temný Anděl\", z posledních jako představitelka \"Nancy Callahanové\" ve filmu \"Sin City – město hříchu\" nebo ve filmové adaptaci komiksu \"Fantastická čtyřka\", kde si zahrála Invisible Woman. ", "tgt_summary": "Jessica Marie Alba généralement dit Jessica Alba, est une actrice, mannequin et entrepreneuse américaine, née le à Pomona (Californie). ", "id": 54974} {"src_title": "Římskokatolická církev", "tgt_title": "Église latine", "src_document": [{"title": "Věřící.", "content": "Podle vatikánské ročenky \"Annuario Pontificio\" měla římskokatolická církev ke konci roku 2010 1 272 000 000 členů (pokřtěných katolíků), což ji činí největší křesťanskou církví (zahrnující celosvětově asi polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě (zahrnující cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech liší. Nejkatoličtějším kontinentem světa je Jižní Amerika. Římskokatolická církev drtivě převládá v prakticky celé Jižní a Střední Americe. Hlásí se k němu polovina věřících obyvatel Kanady. Ve Spojených státech a některých ostrovních státech Karibiku je počet katolíků převýšen počtem protestantů. Ve Spojených státech je celkem 77,3 milionů věřících katolíků. Celkem žije v Jižní Americe polovina všech věřících katolíků. Po ní následuje Evropa, kde se obvykle udává podíl katolíků v rozpětí 30–40 %. Žije zde jedna čtvrtina z celosvětového počtu věřících katolíků. V Austrálii se k Římskokatolické církvi hlásí 25 % obyvatel a v Africe asi jedna šestina obyvatel. Nejméně katolickým kontinentem je Asie, kde katolíci představují na území drtivé většiny asijských států zanedbatelnou menšinu, často pronásledovanou. Většinu obyvatelstva tvoří římští katolíci pouze ve dvou asijských státech (Filipíny a Východní Timor). V současné době rychle roste podíl katolíků v Africe a Asii (zejména jihovýchodní), naproti tomu ke stagnaci až poklesu dochází v Jižní Americe (zde speciálně v Brazílii, kde se v poslední době výrazně prosazují evangelikálové) a Evropě, kde dochází v řadě států k výraznému postupu sekularizace společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Coby organizaci určuje fungování římskokatolické církve Kodex kánonického práva (zkráceně \"CIC\", vydán 1983). Druhý vatikánský koncil deklaroval ve své konstituci \"Lumen gentium\" (čl. 8), že „jedna, svatá, katolická a apoštolská“ církev „subsistuje (\"subsistit\", uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Petrovým nástupcem se míní papež. Církevní správa se člení na jurisdikční oblasti, nejčastěji vymezené na územním základě, existují však i jiné možnosti (například vymezení instituční, kupříkladu vojenský ordinariát). Za základní a standardní jednotku lze považovat diecézi, která se obvykle dále dělí na děkanáty a tyto dále na farnosti. Diecéze se mohou sdružovat v církevní metropoli.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k ostatním katolickým církvím.", "content": "Římskokatolická církev sdílí s ostatními katolickými církvemi společenství ve svátostech a umožňuje věřícím z jednotlivých katolických církví za určitých podmínek změnu příslušnosti k této církvi, např. při migraci, svatbě apod.; teoreticky může být papežem, tedy biskupem církve latinského obřadu, zvolen i věřící některé z východních katolických církví.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní a charitativní střediska.", "content": "Katolická církev spravuje na celém světě 5158 nemocnic (nejvíce v Americe a Africe), 16 523 ostatních zdravotních středisek, 612 leprosárií, 15 679 domů pro staré, nemocné a handicapované lidi (nejvíce v Evropě – 8304), 9492 sirotčinců, 14 576 manželských poraden (nejvíce v Evropě 5670), 3782 sociálně-vzdělávacích středisek a 37 601 dalších institucí.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací a výchovné instituce.", "content": "Katolická církev spravuje na celém světě 73 580 mateřských škol, které navštěvuje 7 043 634 dětí; dále 96 283 základních škol 1. stupně pro 33 516 860 žáků; 46 339 základních škol 2. stupně a středních škol pro 19 760 924 žáků. Katolické vyšší školy navštěvuje 2 477 636 studentů, univerzity pak 2 719 643 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Nauka katolické církve se v základních – a nejpodstatnějších – věcech shoduje s naukou i ostatních církví, jak o tom svědčí společná kréda, zvl. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Souhrn katolické věrouky je obsažen v Katechismu katolické církve. Zde jsou zmíněna některá specifika, jimiž se katolická církev vyznačuje.", "section_level": 1}, {"title": "Svátosti.", "content": "Katolická církev uznává sedm svátostí (čísla v seznamu označují příslušné odstavce Katechismu katolické církve (\"KKC\").", "section_level": 2}, {"title": "Liturgie a modlitba.", "content": "Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Součástí liturgie je též Denní modlitba církve (zkráceně breviář, někdy též Liturgie hodin), což je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Římskokatolická církev (nazývána též \"Latinská\"), v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická \"(všeobecná, univerzální)\" církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Asi 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků činí římskokatolickou církev největší křesťanskou církví (zahrnující polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě. V České republice, kde je zdaleka největší organizovanou náboženskou skupinou, se k této církvi podle posledního sčítání lidu z roku 2011 hlásí 1 083 899 lidí (10,26 % obyvatel Česka, 18,7 % z odpovídajících respondentů). V absolutních číslech poklesl počet lidí preferujících tuto církev na 40 % stavu oproti roku 2001. K Římskokatolické církvi se hlásí 49,83% lidí z celkového počtu všech věřících v ČR. ", "tgt_summary": "L'Église latine (en latin : \"\") est la composante de tradition occidentale de l'Église catholique, la composante orientale étant constituée par les vingt-trois Églises dites catholiques orientales.", "id": 1459887} {"src_title": "Titulky", "tgt_title": "Sous-titrage", "src_document": [{"title": "Úvodní titulky.", "content": "Úvodní titulky obvykle obsahují název filmu a jména jeho hlavních tvůrců. Co všechno obsahují, je dáno místními zvyklostmi. V mnoha filmech tvoří samostatnou část filmu s výrazným výtvarným zpracováním. Příkladem mohou být animované titulky filmů skupiny Monty Python, filmů série \"Růžový panter\" nebo výrazně pojaté titulky filmů o Jamesi Bondovi.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečné titulky.", "content": "Závěrečné titulky obvykle obsahují kompletní jmenný seznam všech lidí, kteří se na filmu podíleli, od herců a scenáristů až po asistenty. Závěrečné titulky obvykle děj nijak nedoplňují, ale existuje i řada výjimek, kde můžeme v závěrečných titulcích vidět např. události po hlavním ději filmu, záběry z natáčení či nepovedené scénky.", "section_level": 1}, {"title": "Skryté titulky.", "content": "V televizi se můžeme setkat ještě s jedním druhem titulků, a tím jsou skryté titulky určené pro diváky se sluchovým postižením. Jsou dostupné na teletextu na straně 888. Skryté titulky doslova kopírují zvukovou verzi dialogu a často obsahují i doplňkové informace o doprovodných zvucích jako např. \"ženský smích\" nebo \"vrzání schodů\".", "section_level": 1}, {"title": "Titulky k cizojazyčným filmům.", "content": "Titulky s překladem se vyrábějí buď leptáním (chemický proces) nebo vypalováním laserem. Leptání je rychlejší a jeho cena závisí na délce filmu. Cena laseru závisí na počtu titulků ve filmu. Proto jsou různé filmy (i od jedné a téže distribuční společnosti) titulkované leptáním nebo laserem, v závislosti na délce, množství titulků ve filmu a počtu kopií, které se mají titulkovat. Titulky pro kina v České republice vyhotovují téměř výlučně společnosti Filmprint a Linguafilm.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad.", "content": "Překlad titulků se od překladu psaného textu může lišit. Při vytváření titulků pro film nebo televizní pořad překladatel titulků obvykle analyzuje obraz a jednotlivé věty zvukové stopy. Překladatel rovněž může nebo nemusí mít přístup k přepisu dialogu. Zejména v oblasti komerčních titulků překladatelé často interpretují zamýšlený význam, místo aby dialog překládali tak, jak je veden. Význam je tedy důležitější než forma. Diváci to ne vždy ocení, protože to pro ty, kteří mluvenému jazyku částečně rozumí, může být rušivé. Mluvený projev může obsahovat slovní vatu nebo kulturně podmíněné významy, které v psaných titulcích nelze vyjádřit. Překlad filmových titulků se výrazně liší od překladu pro dabing. V titulcích je nutno zachovat maximální stručnost a kondenzovat informace tak, aby byl divák psaným textem co nejméně zatížen, protože kromě přečtení textu titulků musí ještě zvládnout sledovat dění na zbytku obrazovky nebo plátna. Titulky by proto měly být \"mluvné\" a obsahovat jen nezbytně nutné informace. Měly by obsahovat takový počet znaků za sekundu, který divák stačí pohodlně přečíst. Dříve byla běžným standardem rychlost přibližně 12 znaků za sekundu (cps, characters per second), tato rychlost se však v posledních letech zvyšuje. Obvyklá rychlost se v různých zemích liší, pohybuje se však od 9–10 cps do 15–17 cps.", "section_level": 2}, {"title": "Dabing.", "content": "Kromě titulků slouží k překladu filmu také dabing, při kterém herci namlouvají přeložený dialog přes původní verzi. Dabing je ovšem náročnější a až desetinásobně dražší. Proto je většina filmů v kinech v Česku nabízena v původním znění s titulky přesto, že dabovaný film automaticky znamená vyšší návštěvnost než titulkovaný (bez ohledu na žánr nebo přístupnost filmu). Dabingem se v kinech opatřují především filmy určené pro děti nebo filmy, u nichž se očekává velmi vysoká návštěvnost (a tudíž je zaručeno, že nárůst tržeb díky dabingu bude vyšší než rozdíl nákladů na dabing a titulky). V televizi jsou naopak výrazně běžnější dabované filmy, protože dabing pro televizi a video je výrazně lacinější než dabing pro kina.", "section_level": 2}, {"title": "Upřednostnění titulků nebo dabingu.", "content": "Upřednostňování dabingu nebo titulků v různých zemích vychází převážně z rozhodnutí učiněných na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. S příchodem zvukového filmu se dovozci filmu v Německu, Itálii, Francii a Španělsku rozhodli cizí hlasy dabovat, zatímco zbytek Evropy zvolil metodu zobrazování dialogů ve formě přeložených titulků. Volbu do značné míry ovlivnila finanční situace (vytvoření titulků je ekonomičtější a rychlejší způsob než dabing), avšak ve třicátých letech se v Německu, Itálii a Španělsku jednalo o rozhodnutí politické. Dabing byl účelnou formou cenzury. Díky tomu, že umožňuje vytvoření dialogu zcela odlišného od originálu, bylo pomocí něho možné zajistit, aby se k místním divákům nedostávaly cizí názory a myšlenky. Několik „speciálních kin“ ve větších německých městech používalo místo dabingu titulky. V zemích, v nichž jsou tradičně upřednostňovány titulky, se dabing obecně pokládá za něco zvláštního a nepřirozeného a používá se jen u animovaných filmů a v televizních pořadech určených pro děti předškolního věku. Vzhledem k tomu, že jsou animované filmy „dabovány“ i v původním jazyce a hluk pozadí a zvukové efekty jsou obvykle nahrávány jako samostatná zvuková stopa, má dabování na divácký zážitek zanedbatelný, nebo dokonce žádný pozorovatelný vliv. V dabovaných televizních pořadech nebo filmech však diváky často ruší skutečnost, že zvuk neodpovídá pohybu rtů herců. Hlasy dabérů navíc mohou znít nezaujatě, nebo naopak příliš expresivně, nebo se k dané postavě nemusí hodit. Některé zvuky v pozadí nemusí být do dabované stopy vůbec převedeny, což snižuje kvalitu diváckého zážitku.", "section_level": 2}, {"title": "Chybějící titulky u dialogů v cizím jazyce.", "content": "Pokud se ve filmu objeví promluva v cizím jazyce, obvykle se k překladu pro diváka použijí titulky. V některých případech se však dialog v cizím jazyce nepřekládá (a zůstává proto pro většinu cílového publika nesrozumitelný). Často se tak stává, když je film snímán převážně z pohledu určité postavy, která danému jazyku nerozumí. Chybějící titulky v divácích evokují podobný pocit neporozumění a odcizení, který zažívá postava ve filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Titulky v původním jazyce.", "content": "Přestože se titulky ve stejném jazyce jako jazyk originálu vytvářejí zejména pro neslyšící a nedoslýchavé lidi, často je využívají i slyšící diváci. Častým důvodem je to, že jim díky titulkům neunikne žádná důležitá informace. Někdy pro diváka mohou být těžko srozumitelné silné přízvuky z jiných zemí, přestože se v nich mluví jeho mateřským jazykem. Ve filmu i v televizních pořadech se často setkáváme s titulky ve stejném jazyce, pokud má řečník vadu řeči. Titulky navíc mohou zprostředkovávat informace, které by se pouhým sluchem zjišťovaly jen stěží. Jako příklad mohou sloužit texty písní, tichý dialog nebo ne tolik důležitý dialog vedlejších postav. Uvádí se, že tyto dodatečné informace a detaily zlepšují celkový zážitek a umožňují divákovi lepší pochopení daného obsahu. Titulky ve stejném jazyce jako originál lze také použít, pokud chce divák lépe rozumět dialogům v cizojazyčném filmu, aniž by se musel uchýlit k přeloženým titulkům.", "section_level": 1}, {"title": "Titulky a digitální technika.", "content": "Profesionální titulkáři obvykle používají speciální počítačový software a hardware. Video je uloženo v digitální podobě na pevném disku, díky čemuž jsou jednotlivé snímky filmu okamžitě dostupné. Kromě vytváření titulků titulkář obvyklé také sděluje počítačovému programu přesnou pozici, na které se jednotlivé titulky ve filmu mají objevit a zase zmizet. V případě filmů pro kina to obvykle není úkolem překladatelů, ale techniků. Titulky lze vytvářet i pomocí volně dostupných programů na vytváření titulků, jako je Subtitle Workshop pro Windows, MovieCaptioner pro Mac/Windows nebo Subtitle Composer pro Linux. Pomocí programů jako VirtualDub v kombinaci s VSFilter, který lze v mnoha programech pro přehrávání videa využít i k zobrazování titulkových souborů, je poté možné je napevno vkládat do video souborů. U filmů ve formátu DVD může být kromě původního znění také několik (obvykle 7) alternativních zvukových stop (obvykle dabing do jiných jazyků) a k tomu mnoho (obvykle až 32) verzí titulků v různých jazycích (a většinou také jedna verze v původním jazyce pro sluchově postižené či pro účely výuky tohoto jazyka). Titulky na DVD jsou uloženy ve formě bitmap, tedy vlastně jako obrázky, proto je složité titulky opravovat či pozměňovat. Pro souborové formáty videa (DivX, XviD apod.) jsou titulky šířeny v odděleném souboru. Pro tento soubor se používají různé formáty. Nejpoužívanějšími formáty jsou MicroDVD a SubRip. Liší se způsobem definice času, kdy se má titulek zobrazit. U MicroDVD se vychází z čísla snímku, a proto je nutné při vytváření vycházet z počtu snímků za sekundu (FPS). SubRip přiděluje titulku čas začátku a čas konce zobrazení titulku. Tyto titulkové soubory se vkládají do speciálních SW přehrávačů nebo pomocí kodeku, který se tyto titulky sám pokouší nalézt ve stejném adresáři, kde je umístěn film. Titulky k filmům je možné stáhnout např. z největšího českého serveru s touto tematikou titulky.com nebo OpenSubtitles.org.", "section_level": 1}, {"title": "Titulky v divadle.", "content": "Titulky se používají i v divadle. Zvláště u cizojazyčně zpívaných oper nebo při vystoupení souborů z jiných jazykových oblastí umožňují divákům porozumění ději.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titulky jsou psaná verze filmového dialogu. Obsahují přepis řeči či nějak doplňují informace o právě sledované scéně z filmu. Mohou obsahovat buď překlad dialogů v cizím jazyce, nebo psaný záznam dialogu v témže jazyce, který je určen pro diváky se sluchovými poruchami. Titulky jsou také často využívány pro průběžný překlad dramatických děl v cizím jazyce. Obvykle se objevují ve spodní části obrazovky nebo plátna. Na filmových festivalech se často zobrazují na odděleném displeji pod plátnem. ", "tgt_summary": "Le sous-titrage est une technique liée aux contenus audiovisuels, notamment cinématographiques, consistant en l'affichage de texte au bas de l'image, lors de la diffusion d'un programme, comme un film. Cette technique initiée par le cinéma a ensuite été transposée à la télévision, où elle peut concerner tous types de programmes comme les séries télévisées, les documentaires, les journaux télévisés, etc. Elle s'applique désormais à tous les médias audiovisuels : DVD-Video, Internet, etc.", "id": 900887} {"src_title": "Krkonoše", "tgt_title": "Monts des Géants", "src_document": [{"title": "Historie vymezení a názvů.", "content": "Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85-165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš). Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory. Poté co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století). Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory. Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč. Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518. Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš. První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta. Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601. Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech). Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech. Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (\"Riesengebirge\", v angličtině \"Giant Mountains\") pochází z názvu \"Risenberg\", jímž Georgius Agricola (1494–1555) v roce 1546 označil Sněžku. Pomnožné číslo \"Riesengebirge\" pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení \"jámy\"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého Kola), nebo mrazové sruby.", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami do nichž spadají podstatně mírněji. Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu. Kompletní geomorfologické členění Krkonoš uvádí následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Z dvaceti nejvyšších vrcholů České republiky leží 15 z nich právě v Krkonoších. Celkem se v české části Krkonoš nachází 54 hlavních vrcholů vyšších než 1000 metrů a 18 bočních rozsoch přesahujících tisícimetrovou hranici. Některé z těchto vrcholů leží přímo na česko-polské hranici (mj. Sněžka) nebo i na polském území nedaleko hranice (Vysoká pláň). Mezi polské tisícovky jsou zařazeny vrcholy, ležící na polském území více než 100 m za státní hranicí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Krkonoše tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka. Na polské straně se nacházejí jezera ledovcového původu Wielki a Mały Staw. Na české straně Krkonoš je ledovcového původu jen Mechové jezírko.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Na území Krkonoš se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento u nás velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Malakofauna Krkonoš čítá 90 druhů měkkýšů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Jako první park byl na polské straně Krkonoš v roce 1959 vyhlášen Krkonošský národní park (Karkonoski Park Narodowy), na české straně byl následně v roce 1963 vyhlášen Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36 400 ha s ochranným pásmem národního parku 18 400 ha. Krkonoše jsou také od roku 1992 Bilaterální biosférickou rezervací vyhlášenou Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu s celkovou rozlohou 71 800 ha. KRNAP je členěn do I., II. a III. ochranné zóny, kde I. zóna je nejcennější a spadá na ní nejpřísnější režim ochrany. To znamená např. opatření kdy v I. a II. zóně je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy. Na území Krkonoš je vyhlášena též ptačí oblast a významné ptačí území, které pokrývá celou oblast biosférické rezervace resp. národního parku včetně ochranného pásma.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Krkonoše jsou z klimatického hlediska nejdrsnějším českým pohořím. Vrcholové partie ležící nad hranicí 1400 m se podnebím dají srovnat s grónským pobřežím. Teplota se mění především v závislosti na nadmořské výšce. Průměrná teplota například v Trutnově je 6,8 stupně Celsia, kdežto na Sněžce, která je nejchladnějším místem Krkonoš, je průměrná roční teplota 0,2 stupně Celsia. Zároveň se jedná o nejchladnější místo České republiky. Množství srážek v Krkonoších závisí na nadmořské výšce a orientaci svahu. Známým faktem je, že stanice v západních Krkonoších mají během roku větší množství srážek než stanice ve východních Krkonoších, protože v Česku převládá západní proudění vzduchu. Nejvíce srážek vypadává v letních měsících během bouřek a nejméně srážek je v březnu, ale díky velkému množství sněhu je to méně patrné. Přestože jsou Krkonoše nejvyšším pohořím v Česku, tak zde nevypadává nejvíce srážek, protože Krkonoše leží ve srážkovém stínu Jizerských hor. Na hřebenech dosahuje množství srážek průměrně kolem 1300 mm/rok, kdežto v údolí to může býti až 1500 mm/rok. Další partií srážek je samozřejmě sníh, který je nedílnou součástí Krkonoš. Průměrně o datu výskytu prvních sněhových srážek se v Krkonoších nedá mluvit, protože na hřebenech může sněžit prakticky po celý rok. Stála sněhová pokrývka leží na hřebenech průměrně od půlky listopadu až do května. K největší kumulaci sněhu dochází na závětrných svazích (tzv. mapa republiky, kde výška sněhu dosahuje až 15 metrů). V Krkonoších je častý silný vítr (nejvyšší rychlost větru naměřena na Sněžce 216 km/h).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Krkonoše jsou významným centrem letní i zimní turistiky. Nejvýznamnější turistická střediska oblasti jsou: Největším krkonošským (i českým) lyžařským střediskem je SkiResort Černá hora-Pec, vzniklý v roce 2012 spojením středisek v Janských Lázních, Černém Dole a Svobodou nad Úpou, se středisky v Peci pod Sněžkou, Velké Úpě a Malé Úpě. Nejdelší českou sjezdovkou je turistická sjezdovka v Rokytnici nad Jizerou, dlouhá 3185 m, s převýšením 652 m. V posledních letech počet turistů stoupl, v roce 2015 oblast poprvé překonala hranici jednoho milionu návštěvníků, když jí navštívilo rekordních 1,13 milionu návštěvníků. Zároveň se změnila skladba turistů, přibylo hlavně Čechů a Poláků na úkor Němců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krkonoše (, ) jsou geomorfologický celek a nejvyšší pohoří Česka a České vysočiny. Leží v severovýchodních Čechách (západní částí leží v Libereckém kraji, východní v Královéhradeckém) a na jihu polské části Slezska (v Dolnoslezském vojvodství). Nejvyšší horou Krkonoš i celého Česka je Sněžka (1603 m n. m.). Podle pověstí střeží pohoří bájný duch Krakonoš. Krkonoše patří mezi nejoblíbenější horská místa v Česku.", "tgt_summary": "Les monts des Géants (en ), appelés massif de Karkonosze en polonais et Krkonoše en tchèque, désignent le plus haut massif des Sudètes constituant la frontière polono-tchèque. La Sniejka, la plus haute montagne de la Pologne et de la Tchéquie de ses d'altitude, est le point culminant du massif.", "id": 488826} {"src_title": "Semeno", "tgt_title": "Graine", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Semeno má nejčastěji kulovitý tvar. I když se semena různých skupin rostlin velmi liší, základní stavba bývá podobná. Semeno bývá obaleno osemením, suchým blanitým pouzdrem, které vzniká z vaječných obalů. V jednom pólu semena (na obrázku by byla nahoře) může být patrná jizvička, která je pozůstatkem po otvoru klovém u vajíčka. V druhém pólu (na obrázku by byl dole) je pupek, jenž vzniká z chalazy, cévního svazku v poutku vajíčka. Na vnitřní stranu osemení navazuje většinou endosperm, vnitřní živné pletivo, které vzniká z zárodečného vaku. Obsahuje škrob a vyživuje zárodek (embryo), který se nachází uprostřed semene. Embryo má anatomickou stavbu, která již přibližně odpovídá budoucímu rozvržení orgánů v rostlině. Má buď jednu dělohu (u jednoděložných), nebo dvě dělohy (u dvouděložných). V dělohách se poprvé objeví i chlorofyl a vznikají z nich děložní lístky. Dělohy někdy obsahují živiny (bílkoviny, škrob, olej). Mezi děložními lístky je u dvouděložných vzrostný vrchol. Jednoděložné rostliny mají také vzrostný vrchol, ale je umístěn vedle dělohy. Dělohy vyrůstají z takzvaného hypokotylu a pod ním je základ budoucího kořínku.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření semen.", "content": "Současně s růstem semene roste i plod, který vzniká z pestíku, případně i jiných květních částí. Plod obsahuje jedno nebo více semen, která se šíří někdy společně (pukavé plody) a někdy zvlášť. Šíření semen je stejně rozmanité, jako šíření pylu po opylení. Existuje několik cest, jimiž se dá semeno přenášet z mateřské rostliny na nová stanoviště, zejména větrem, hmyzem nebo vodou. Bližší informace o transportu semen v plodech najdete v článku plod. Jedním ze způsobů šíření semen je mechanismus kadidelnice. Což znamená, že semena jsou uložena na dně poháru, který je seshora otevřený a semena jsou za větrného počasí, větrem vyvívána a rozptylována po okolí. To zabezpečuje, že se semena rozptýlí do větší vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Klíčení semene.", "content": "Za příhodných podmínek začne semeno klíčit. Začne přijímat vodu a bobtnat. Osemení pukne a zárodek vyrůstá vzrostným vrcholem napřed. K urychlení klíčení a odstranění dormance se používá i přírodních způsobů, jako je například máčení semen v čajovém výluhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Semeno je rozmnožovací orgán semenných rostlin, vzniklý z oplozeného vajíčka (\"ovum\"). Může však vzniknout i bez oplodnění (jev zvaný apomixe čili partenogeneze). ", "tgt_summary": "Dans le cycle de vie des « plantes à graines », appelées spermatophytes, la graine est la structure qui contient et protège l'embryon végétal. Elle est souvent contenue dans un fruit qui permet sa dissémination. ", "id": 115568} {"src_title": "Teplice nad Metují", "tgt_title": "Teplice nad Metují", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Teplice nad Metují leží v severní části okresu Náchod v Královéhradeckém kraji, na státní hranici s Polskem, vzdušnou vzdáleností přibližně 7 km od Police nad Metují, 11 km od Broumova, 19 km od Trutnova a 20 km od Náchoda. Polský Mieroszów je vzdušnou čarou vzdálen 8 km, polský Wałbrzych pak 21 km. Město se nachází v geomorfologickém celku Broumovská vrchovina, celé jeho území patří do CHKO Broumovsko. Podstatnou část katastru města pokrývá NPR Adršpašsko-teplické skály. Zde leží i nejvyšší bod katastru, vrch Čáp (786 m n. m.). Dalšími významnými vrcholy v katastru města jsou např. Trojmezí (739 m n. m.), Kraví hora (730 m n. m.), Strážný vrch (701 m n. m.), Hejda (626 m n. m.) nebo Lysý vrch (611 m n. m.). Řeka Metuje protéká městem přibližně v severojižním směru. Podél jejího toku leží části města Teplice nad Metují, Dolní Teplice, Dědov a Javor. Další části leží na přítocích řeky Metuje: Zdoňov na Zdoňovském potoce (jeho součást Libná podél jeho bezejmenného přítoku), Horní Teplice na Teplickém potoce a Bohdašín na Bohdašínském potoce. Lachov leží na bezejmenném potoce, který je přítokem Bohdašínského potoka, Skalami žádný významnější tok neprotéká.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Při předposledním sčítání lidu v roce 2001 žilo ve městě celkem 1 840 obyvatel, z toho bylo 941 žen (51,1 % ze všech obyvatel). Do věkové kategorie 0–14 let spadalo 269 obyvatel, do věkové kategorie 15–64 let 1 281 obyvatel a do věkové kategorie 65+ spadalo 290 obyvatel. V době svého narození mělo v Teplicích nad Metují trvalý pobyt 673 lidí, podíl rodáků na celkovém počtu obyvatel tedy činil 36,6 %.", "section_level": 2}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Podle údajů z jednotlivých censů je zřejmé, že počet obyvatel se v novodobé historii neustále snižuje. Největší úbytek nastal po druhé světové válce, kdy došlo k vyhnání obyvatel německé národnosti z Československa. Mírný pokles registrujeme i v nejnovější historii.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Městem prochází železniční trať č. 026 Týniště nad Orlicí – Otovice zastávka, která má v obci jednu stanici (Teplice nad Metují) a dvě zastávky (Dědov a Bohdašín). Trať na území města vstupuje od jihu údolím řeky Metuje, poté pokračuje podél Bohdašínského potoka a nad Bohdašínem katastr města opouští. Ve stanici Teplice nad Metují zastavují všechny spěšné i osobní vlaky provozované na trati, v zastávkách Dědov a Bohdašín pouze vybrané osobní vlaky. Ze stanice Teplice nad Metují odbočuje lokální trať č. 047 do Trutnova hl. n., která má v obci také dvě další zastávky (Teplice nad Metují město a Teplice nad Metují skály). Provozované osobní a spěšné vlaky zastavují ve městě ve všech stanicích a zastávkách. Na území Teplic nad Metují se nachází jediný tunel na trati (délka 230 m).", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Městem procházejí pouze silnice III. třídy. Horší dostupnost je kompenzována nižší intenzitou osobní i nákladní automobilové dopravy. Veřejná pravidelná autobusová doprava zajišťuje městu spojení se všemi okolními městy a zároveň dopravní obslužnost většiny částí města (obsluhovány nejsou pouze části Horní Teplice a Skály). V současné době se připravuje otevření hraničního přechodu Zdoňov – Laczna pro individuální automobilovou dopravu.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní druhy dopravy.", "content": "Cyklistická doprava je usnadněna vyznačením několika cyklistických tras, které jsou budovány zejména jako stimul rozvoje cykloturistiky. Samostatná cyklostezka s vyloučením automobilové dopravy spojuje Teplice nad Metují a Adršpach. Katastr města protíná také hustá síť turistických stezek pro pěší.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V minulosti byl ve městě zastoupen zejména textilní průmysl, vázaný na zpracování lnu. Tato výroba ale v 90. letech 20. století zanikla. Delší historii má na území města také strojírenský průmysl, dnes zastoupený firmou Komap Dědov (výroba přechodů, přírub a klenutých den) a firmou G. D. P. P. (výroba potrubních dílů). V okolí města se těží pískovec, jehož zpracování se věnují dvě firmy (Granit Lipnice a Kámen Brádle). V 90. letech 20. století nově vznikly v Teplicích nad Metují podniky potravinářského průmyslu. Konkrétně se jedná o stáčírnu stolní vody, kterou nyní provozuje firma PEPSICO CZ s.r.o., součást mezinárodní společnosti PepsiCo Inc. V místním závodě, který se nachází nedaleko železniční stanice Teplice nad Metují, se stáčí stolní voda čerpaná z artéských studní. Voda se distribuuje pod obchodními názvy Toma Natura, Toma Natura Svěží a Toma Natura Plus. Dále se jedná o firmu Stěnava, vyrábějící horalské trubičky (plněné cukrovinky, obdoba hořických trubiček).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativa.", "content": "Obec s pověřeným obecním úřadem (správní obvod tvoří obce Adršpach, Meziměstí, Teplice nad Metují a Vernéřovice).", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Město je zřizovatelem MŠ a ZŠ Teplice nad Metují, subjektu, který integruje mateřskou školu, devítiletou základní školu a praktickou školu. Od otevření v roce 1907 sídlí škola ve školní budově nedaleko Horního zámku směrem na Adršpach. Ve školní budově se nachází také městská knihovna. Ve městě se zachovala i bývalá budova školy mezi kostelem a budovou Horního zámku, ve které dnes sídlí infocentrum a obchod se sportovními potřebami. Královéhradecký kraj je zřizovatelem Střední školy hotelnictví a společného stravování, která sídlí ve Střmenském podhradí. Poskytuje střední vzdělání s maturitní zkouškou (obory Hotelnictví pro život a Gastronomické služby) a střední vzdělání s výučním listem v programech kuchař, kuchař-číšník, číšník a barman.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Každoročně na sklonku léta se ve městě koná Mezinárodní horolezecký filmový festival. První ročník se uskutečnil v roce 1981, vzhledem k přestávkám v pořádání se v roce 2013 konal jubilejní 30. ročník. Jedná se o soutěžní festival, na kterém jsou prezentovány snímky z oblasti horolezectví a dalších sportů v přírodě. Nedílnou součástí festivalu je sportovní (závody v běhu, lezení apod.) a kulturní doprovodný program (výstavy fotografií, koncerty hudebních skupin apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Přilehlé skalní město je jedním z center českého pískovcového lezení, specifické části horolezeckého sportu. Teplice nad Metují poskytují vyznavačům tohoto sportu zázemí (ubytovací kapacity, specializovaný obchod). Ve městě působí několik sportovních organizací. Nejvíce sportovních oddílů je sdruženo v TJ Slavoj Teplice nad Metují. Konkrétně se jedná o volejbalový oddíl, fotbalový oddíl, hokejový oddíl, lyžařský oddíl, cyklo-ski klub a ASPV (Asociace sportu pro všechny). Nejvýznamnější sportovní událostí, která se ve městě každoročně koná, je dálkový závod horských kol nazvaný Rallye Sudety. Tento cyklistický maratón, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1995, patří vzhledem ke své délce a profilu trati k nejtěžším závodům v Česku. Pořadatelem je Redpoint Team. Ve městě je v zimním období v provozu lyžařský vlek. Obsluhovaná sjezdovka je 500 metrů dlouhá, při poslední rekonstrukci byla osazena děly pro umělé zasněžování.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Teplice nad Metují jsou (spolu s Adršpachem) východiskem do Adršpašsko-teplických skal, plošně největšího pískovcového skalního města ve střední Evropě. Odhadovaná návštěvnost skalního města byla např. v roce 2003 přibližně 270 tis. osob, větší část návštěvníků (cca 220 tis.) mířila do skal z Adršpachu. Vstup do skalního města se nachází na západním okraji Teplic nad Metují. Základní prohlídkový okruh je přibližně 6 km dlouhý a navazuje na něj několik dalších turistických tras. Trasou přes Vlčí rokli je okruh propojen s adršpašskou částí skalního města. Ve skalním městě se nachází hrad Skály a hrad Střmen. V Teplicích nad Metují slouží turistům několik desítek ubytovacích zařízení (kempy, ubytovny, penziony, hotely) či turistické informační centrum (nedaleko Městského úřadu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Teplice nad Metují (německy \"Weckelsdorf\" nebo \"Wekelsdorf\") jsou město (od roku 1972) v severovýchodních Čechách na horním toku řeky Metuje. Žije zde obyvatel. Teplice nad Metují jsou druhým nejmenším městem okresu Náchod a jedním z nejmenších měst Královéhradeckého kraje. Katastrální rozloha města je 5604 ha. Teplice nad Metují leží v nadmořské výšce kolem 464 m n. m. První písemná zmínka je z roku 1362.", "tgt_summary": "Teplice nad Metují (en ou ) est une ville du district de Náchod, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1470209} {"src_title": "Bosňáci", "tgt_title": "Bosniaques", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bosňané nesou svůj původ od Slovanů obývajících oblast dnešní Bosny a Hercegoviny. Některé nedávné výzkumy však naznačují, že kořeny Bosňanů přesahují dějiny Slovanů, a že jsou ilyrského původu. Ilyrové, kteří žili v Bosny se s příchodem Slovanů asimilovali.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve středověké Bosně se obyvatelstvo nazývalo \"Bošnjani\" (Bossinensis, Bossnenses-Bossinensium, Bossignanus-Bosignanis, Bosignani, Bošnjani), o čemž svědčí mnoho písemných historických pramenů 14. a 15. století: 1389, 1390, 1391, 1400, 1404, 1407, 1412, 1419, 1421, 1422, 1427, 1428, 1430, 1436, 1438, 1440, 1441, 1449, 1465,1477. Jazyk těchto Bosňanů byl nejčastěji označován za bosenský. Zmiňují se o něm dvě smlouvy z 3. 7. 1436 (dokumenty jsou v kotorském archivu).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Bosňácký folklor má dlouhou tradici, která sahá až do 15. století. Obecně jej lze charakterizovat jako směsici slovanských a orientálních vlivů. Prolínají se zde tradice ryze bosenské, dále pak jihoslovanské, albánské, turecké, arabské a také soudobé evropské.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba, potažmo ústní (mluvená i zpívaná) kultura má u Bosňáků nezanedbatelné postavení, které čerpá svou sílu i osobitost převážné z doby nadvlády osmanské říše. Obecně se hudební folklór člení na epickou (mužskou, heroickou) a lyrickou (ženskou) část. Tomu odpovídají jak používané nástroje, tak melodie a rytmus. Stabilní kořeny má na venkově (\"izvorna muzika\") i ve městech (sevdalinky, iláhije, kasídy). V období turecké nadvlády vznikly dnes již legendární baladické ženské písně, sevdalinky, opěvující nešťastnou lásku, přátelství a velikost bosenských rodáků. Původně se rozvíjely ve dvou největších městech Sarajevu a Mostaru, ale velice brzy se rozšířily na celé území tehdejšího Sandžaku (od 1580 ejáletu, nato od 1864 vilájetu) Bosna. Z té doby pochází také tradice zpěvu iláhijí (náboženských písní opěvujících Alláha) a kasíd (světských písní). Iláhije se staly doménou především muslimských mnichů, dervišů, kteří se tehdy shlukovali v početných klášterech, tekijích. Nejstarší zmínka o stavbě tekije na území Bosny a Hercegoviny pochází z roku 1462. Soudobým fenoménem bosňácké hudby je \"izvorna muzika\" (původní, ryzí hudba), která se poprvé objevila v období kolem I. světové války na severovýchodě Bosny a Hercegoviny. Jejími středisky jsou dodnes města Kalesija, Zvornik a Bratunac. Zpívaná je obvykle jedním zpěvákem za doprovodu dvou houslistů a hráče na čtyřstrunný drnkací strunný nástroj, šargiju.", "section_level": 2}, {"title": "Tanec.", "content": "Klasickým slovanským tancem je kolo, ne jinak tomu je u Bosňáků. Jeho podoba se však může v jednotlivých regionech značně lišit. V jiných podobách se lidový tanec příliš neujal, jak je možné vidět dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Báje a pověsti.", "content": "Hlavním motivem bosňáckých bájí a pověstí jsou osudy bosenských velikánů za turecké vlády. Jejich typickými hrdiny (gáziji, gazi, junáky) jsou bojovníci ve službách Osmanské říše. Mezi nimi vyniká Alija Đerzelez, Adni Mahmud-paša Anđelović (1420–1474), Jakub-paša Hadum (2. pol. 15. stol.–po 1510), bratři Mujo, Halil a Omer Hrnjicové (17. stol.), Mustaj-beg Lički (17. stol.), Ali-paša Rizvanbegović (1783–1851), Smail-aga Čengić (1780–1840) a Husein-kapetan Gradašćević (1802–1834). K dalším významným osobnostem patří osmanský místodržící v Bosně Husrev-beg (1480–1541) a velkovezír Mehmed-paša Sokolović Sokollu (1506–1579). Zcela výjimečné postavení má také pověst o středověkém bánu Kulinovi, prvním velkém vládci, který položil základ bosenské státnosti a nezávislosti.", "section_level": 2}, {"title": "Svátky.", "content": "Většina Bosňáků vyznává již po pět staletí islám, čemuž také odpovídá i většina národních svátků. Prvním z nich je svátek přerušení půstu, \"Ramazanski bajram\", třídenní slavnost zakončující postní měsíc ramadán. A tím druhým je připomínka oběti následující po pouti do Mekky (hadždž), \"Kurban-bajra\"m. V minulosti se oslavoval rovněž příchod nového islámského roku a narození Posla Muhammada.", "section_level": 2}, {"title": "Příjmení.", "content": "Bosňácká příjmení, stejně jako u většiny západních Jihoslovanů, jsou zakončena deminutivními příponami -ić a -ović. Původně přízviska nosili jen příslušníci významných panských rodin, a to coby patronymum (Filip > Filipov > Filipović), jejich užívání se ustálilo až v 19. století po rakousko-uherském záboru Bosny a Hercegoviny. V zásadě platí, že starší jsou příjmení s příponou -ić (např. Ramo > Ramić) než -ović (Ramo > Ramović). V Hercegovině jsou častější příjmení bez deminutivních přípon (Begeta, Ćumurija, Efica, Kajtaz, Kurt). Původ středověkých příjmení není zcela jasný, nejčastěji se odvozují od rodných jmen (např. Kotroman > Kotromanić, Kulin > Kulinić). Většina bosňáckých příjmení má ale svůj původ v období osmanské vlády, kdy byl patrný vliv islámské kultury. Mnoho jmen naznačuje povolání, které zakladatel rodu vykonával (Lagumdžija – minér, Dizdar – strážce pevnosti, Spahić – spahija = kavalerista, Pašić – paša = generál, Softić < softa = žák v medrese, Mujezinović – mujezin = muezin), nebo jeho sociální postavení (Kapetanović < kapetan, Agović < aga, Ajanović < ajan, Begović < beg), dovednost, znalost či jinou charakteristiku (např. Hadži... < hadžija – vykonal-li pouť do Mekky, Hafiz... < hafiz – znalec Kur’ánu, Kara... < kara – černý, tmavé pleti). Četná jsou také složená příjmení, odkazující na urozený či vznešený původ jako např. Dervišhalidović (syn derviše, mnicha, Halida) nebo Izetbegović (syn Izeta, který byl begem, vysokým úředníkem a velkostatkářem). Některá bosňácká příjmení naznačují etnický původ zakladatele rodu (např. Arnautović, Arnaut < Arnaut = Albánec, Vlahić < Vlah = Vlach či Arumun, Arapović < Arap/Arapin = Arab, Misrija < Egypťan, Tatarević < Tatarin = Tatar).", "section_level": 2}, {"title": "Symboly.", "content": "Tradičními bosňáckými barvami jsou zelená, bílá, žlutá a modrá. Dvěma nejvýznamnějšími symboly Bosňáků jsou půlměsíc a lilie (\"Lillicum Bosniacum\"). Nejstarším symbolem Bosňáků je vlajka s zlatým půlměsícem a pěticípou hvězdou na tmavozeleném podkladě. Na počátku 90. let 20. století jej nahradila zástava se dvěma horizontálními zelenými pruhy a s půlměsícem na bílém podkladě. Během občanské války (1992–1995) se třetím, a dnes také nejpopulárnějším, symbolem Bosňáků stala první státní vlajka Republiky Bosny a Hercegoviny. Na ní je vyobrazen středověký erb bosenského královského rodu Kotromanićů.", "section_level": 2}, {"title": "Bosenský jazyk.", "content": "Bosňáci nazývají svůj mateřský jazyk bosenštinou (\"bosanski jezik\", \"босански језик\"). Tento jazyk se drobně odlišuje od srbštiny a chorvatštiny, dříve společného jazyka − srbochorvatštiny v Socialistické federativní republice Jugoslávii. Bosenským jazykem se lze domluvit i v Severní Makedonii a Slovinsku.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Tradičním náboženstvím Bosňáků je sunnitský islám, ale modernizační evropské trendy způsobily, že se mnoho lidí odklonilo od duchovního života a praktikuje ateismus. Postavení islámu je již po pět staletí pevně zakořeněnou součástí života tohoto národa a představuje společně s bosenským jazykem a existencí Bosny a Hercegoviny jeden ze základních pilířů bosňácké identity. Bosňáci jsou považování ze umírněné vyznavače islámu i přesto, že za nadvlády Osmanské říše patřili k nejhorlivějším zastáncům tohoto náboženství. Během 20. století však došlo díky evropskému vlivu k postupné liberalizaci a oslabování islámských hodnot. Dnes patří do skupiny tzv. evropských muslimů, kteří jsou ovlivněni jak východní (orientální), tak západní (evropskou) kulturou. Praktikování islámu je většinou omezeno na nutné vykonávání každodenních modliteb, společnou páteční modlitbu (\"džumu\") a dodržování největších muslimských svátků jako jsou svátek přerušení půstu a svátek oběti. O mnoho řidčeji se vidí zahalené ženy, tolik typický obrázek z většiny arabských zemí. Jednou z rozdílností od ostatních muslimů je požívání alkoholu, což můžeme objevit ale i u jiných národů s muslimskou většinou (např. Turků). Naopak zákaz konzumace vepřového masa byl vždy striktně dodržován. Během občanské války (1992–1995) se v Bosně a Hercegovině objevily tendence šířit rigidní podobu islámu, wahhábismus, rozšířenou v Saúdské Arábii a Kataru. Tato konzervativní větev sunnitského islámu však v bosenskohercegovské společnosti nezanechala významnější stopy.", "section_level": 1}, {"title": "Bosňáci dnes.", "content": "Nejvíce slovanských muslimů žije v Bosně a Hercegovině, přibližně 1,9 milionu, kteří se nazývají Bosňáci. Mimo Bosnu žije okolo 145 000 Bosňáků v Srbsku a okolo 53 000 v Černé Hoře (většinou v Sandžaku, historické oblasti na pomezí Srbska a Černé Hory), dále pak 31 000 v Chorvatsku, 27 000 v Kosovu, 21 000 ve Slovinsku a kolem 17 000 v Severní Makedonii. Také mnoho lidí v Turecku má bosňácké kořeny, ale přesná čísla nejsou známa. Bosňácká diaspora, přesahující 500 000 členů, se nachází ve Švédsku, Německu, Rakousku a dalších západoevropských zemích, ve Spojených státech (města St. Louis, New York, Chicago), Kanadě (Toronto a Vancouver) a v Austrálii. K bosňácké národnosti se dnes hlásí dle odhadů mezi 2,4–3,0 miliony lidí po celém světe. Největšími městy s bosňáckým obyvatelstvem jsou Sarajevo, Tuzla, Zenica, Mostar, Bihać, v Sandžaku Novi Pazar a v diaspoře Saint Louis v Missouri ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosňáci (bosensky \"Bošnjaci/Бошњаци\") jsou jihoslovanský národ s islámskou tradicí, který obývá především Bosnu a Hercegovinu a území kolokviálně nazývané Sandžak. Jejich etnogeneze je příčinou mnohých sporů, zvláště mezi národně orientovanými srbskými a chorvatskými historiky. ", "tgt_summary": "Les Bosniaques (en bosnien, ', pl. ', ) sont un peuple slave du sud, de langue bosnienne, vivant majoritairement en Bosnie-Herzégovine et dans certaines régions de Serbie et du Monténégro comme le Sandjak. Il y a aussi des minorités bosniaques au Kosovo, en Autriche, en Allemagne, en Suède, en Turquie et en Croatie. Ils forment un peu plus de la moitié de la population de Bosnie-Herzégovine, soit 50,11 % (2013).", "id": 1501598} {"src_title": "Atmosféra Země", "tgt_title": "Atmosphère terrestre", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Atmosféra s dnešním složením vznikla jako výsledek dlouhého procesu, kdy byla soustavně přetvářena i živými organismy. Původní složení atmosféry vzniklé po zformování planety bylo chemicky zcela rozdílné. Obsahovalo směs sopečných plynů, které se uvolnily z odplynění magmatu, které se rozprostíralo v ohromném magmatickém oceánu po většině povrchu planety. Společně s částicemi, které do atmosféry zanesly kolize s jinými tělesy bombardujícími povrch, byla tato atmosféra pro život v dnešní podobě toxická. Teplota povrchu Země a tak i atmosféry je odhadována na přibližně 80 °C v době před 3 miliardami let. Tou dobou byla atmosféra zhruba poloviční. S rozvojem života, rozšíření zelených řas v oceánech nastal proces změny složení atmosféry. Příčinnou nárůstu kyslíku ale mohla dominantně být vulkanická činnost a až důsledkem rozšíření organismů. Během fotosyntézy se také začal jako odpadní plyn dostávat toxický a pro většinu tehdejších životních forem jedovatý kyslík. Ovšem vyšší vrstvy atmosféry již obsahovaly značné množství kyslíku. Ke zvýšení úrovně kyslíku pravděpodobně došlo již několikrát před velkou oxidační událostí. Ovšem k nárůstu kyslíku došlo spíše postupně než díky velkým událostem. Uvolňování kyslíku organismy mohlo být brzděno jinými organismy s anoxygenní fotosyntézou. Po zoxidování hornin jeho procentuální zastoupení postupně narůstalo (vedlo ke kambrické explozi života) a nyní dosahuje hodnoty okolo 21 %.", "section_level": 1}, {"title": "Vrstvy atmosféry.", "content": "Teplota a složení zemské atmosféry se liší podle nadmořské výšky; konkrétní úměra mezi výškou a teplotou se však rovněž mění s výškou. Podle tohoto vztahu tedy dělíme zemskou atmosféru na tyto vrstvy (uváděné výšky jsou přibližné – závisí na dalších fyzikálních parametrech): Hranice mezi těmito vrstvami jsou nazývány tropopauza, stratopauza, mezopauza a termopauza. Průměrná teplota atmosféry u povrchu země je 14 °C a v troposféře klesá průměrně o 0,65 °C na každých 100 m výšky.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné možnosti členění atmosféry.", "content": "Atmosféru lze rozdělit na vrstvy i podle jiných kritérií, některé vrstvy se potom mohou překrývat: Podle koncentrace iontů a volných elektronů se atmosféra Země dělí na tyto vrstvy: Podle složení: Samostatné:", "section_level": 1}, {"title": "Tlak.", "content": "Atmosférický tlak přímo vyplývá z tíže vzduchu. Protože se množství (hmotnost a hustota) vzduchu a tíhové zrychlení nad povrchem země mění podle zeměpisné pozice, není ani atmosférický tlak v různých místech stejný. Obecně platí, že tlak klesne přibližně o 50 % při výstupu do výšky 5 km. Průměrný atmosférický tlak na úrovni mořské hladiny je přibližně 101,3 kPa = 1013 hPa.", "section_level": 1}, {"title": "Složení při povrchu Země.", "content": "Složení suchého vzduchu je: Mimo jiné atmosféra obsahuje i množství vodních par, a to zejména v troposféře. Vodní pára dosahuje koncentrace až 3 %, přičemž průměrně tvoří 0,25 % z celkové hmoty atmosféry. Atmosféra obsahuje také 17 milionů tun prachu. Tedy přibližně 3,3 miliardtiny hmotnosti atmosféry.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv člověka na atmosféru Země.", "content": "Člověk svou činností významně ovlivňuje zemskou atmosféru. Lze uvést několik příkladů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemská atmosféra je vrstva plynů obklopující planetu Zemi, udržovaná na místě zemskou gravitací. Obsahuje přibližně 78 % dusíku, 21 % kyslíku a 1 % ostatních plynů (argon, oxid uhličitý, vodík, helium, neon, radon, xenon, ozon a stopové příměsi dalších plynů). Voda v atmosféře se vyskytuje hojně, a sice ve všech třech skupenstvích (vodní pára, vodní kapky i ledové krystaly). Atmosféra chrání pozemský život před nebezpečnou sluneční a kosmickou radiací a svou tepelnou setrvačností snižuje teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. ", "tgt_summary": "Latmosphère terrestre est l'enveloppe gazeuse entourant la Terre que l'on appelle air. L'air sec se compose de 78,087 % de diazote, 20,95 % de dioxygène, 0,93 % d'argon, 0,041 % de dioxyde de carbone et des traces d'autres gaz. L'atmosphère protège la vie sur Terre en filtrant le rayonnement solaire ultraviolet, en réchauffant la surface par la rétention de chaleur (effet de serre) et en réduisant partiellement les écarts de température entre le jour et la nuit. ", "id": 1938841} {"src_title": "Slunečnice topinambur", "tgt_title": "Topinambour", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Helianthus tuberosus\" L., 1753", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Slunečnice topinambur je morfologicky podobná slunečnici roční, ale květenstvím jsou drobnější úbory dosahující průměru až 10 cm. Přímá lodyha dorůstá výšky 1,2–3 m a v horní části se větví. Je obrostlá až 1 mm dlouhými bělavými, na bázi načervenalými chloupky. Listy jsou na spodní části lodyhy vstřícné, na vrcholu rostliny spíše střídavé. Protáhlé hlízy se zvrásněným povrchem a tenkou slupkou jsou pevně přirostlé ke stolonům (podzemním výhonkům), což je jednou z hlavních příčin, proč je pěstována pouze omezeně. Po vytvoření hlíz získává rostlina značnou obrůstací schopnost. Výnos z 1 m2 je 4–7 kg hlíz.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Název topinamburů je odvozen od jména jihoamerického indiánského kmene Tupinambů, od nichž je v 16. století získali francouzští námořníci a kolonisté v Brazílii.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Slunečnice topinambur pochází ze Severní Ameriky. Přirozený areál rozšíření sahá od jižní Kanady po Mexiko, je však pěstována a zplaňuje i v jiných částech světa včetně Evropy. V České republice se vyskytuje roztroušeně až často zejména v nižších, teplejších polohách. Do Evropy byly topinambury dovezeny v 16. století z Mexika nebo z Brazílie, nejprve patrně do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Rostlina je nenáročná na podmínky prostředí, snáší vlhké i suché polohy, hlízy nejsou poškozovány ani silnými mrazy, je proto vhodná k pěstování i vpodhorských i horských oblastech. U nás zplaňuje zejména na březích řek, v příkopech, na mezích i na místech nedávných zemních prací. Pokud rostliny zplaňují, mohou se nevhodně šířit; patří mezi invazivní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Dříve se pěstovala jak k jídlu, tak jako krmivo, zejména lesníky pro černou zvěř. V současné době se začíná její pěstování ve světě obnovovat vzhledem k obsahu dietně příznivého polysacharidu inulinu. Kromě toho hlízy obsahují též vitamíny A, B1, B2, C a D. Největším pěstitelem v Evropě je Francie, odkud se do Evropy šířila do konce 16. století jako potravina, kterou později vytlačily brambory. Topinambury nejsou náročné na předplodinu, samy jsou předplodinou zaplevelující. Víceletým pěstováním (část hlíz se ponechává v půdě jako sadba) se problém zaplevelení řeší, ale zhoršuje se vzcházivost v důsledku nerovnoměrného uložení hlíz, zhutňování půdy i zdravotního stavu rostlin. Půda se připravuje podobně jako pro brambory, dobře reaguje na hnojení organickými hnojivy. Sázet lze topinambur na podzim i na jaře. Vzdálenost řádků je 60–75 cm, vzdálenost hlíz v řádku 30–45 cm, hloubka sázení 6–10 cm. Počet hlíz je 50 000 na hektar, potřeba sadby při hmotnosti hlíz 30–60 g je 2–2,5 t. Při pěstování na produkci biomasy se zakládá víceletá kultura. Je možné sklízet dvě seče, první počátkem července. Sklizeň se provádí běžnými nadzemními řezačkami. Hlízy se ponechají přes zimu v půdě. Hlízy i zelená hmota jsou dobře silážovatelné. Dobré jako pícnina pro dobytek. Pokud topinambury pěstujeme v malém a kvůli hlízám (syrové chutnají mírně oříškově), doporučuje se vysazovat je každý rok znovu (ponechají-li se hlízy v zemi, vytváří se množství malých hlíz). Pokud se vysazují na jaře, pak co nejdříve, aby rostliny stihly vyrůst, pokud na podzim, tak co nejpozději, aby nestihly do zimy vyrašit, protože by nadzemní část zmrzla. Zalévat je třeba hlavně v srpnu a v září, když tvoří hlízy (narůstají nejvíce v září a říjnu). Hlízy se sklízejí na podzim, ale protože jsou mrazuvzdorné, můžeme je nechat v zemi přes zimu a sklízet podle potřeby. Kvetou až koncem léta a na podzim, poskytují pozdní pastvu včelám. Semena u nás nestihnou dozrát, množí se hlízami. Protože topinambury produkují množství organické hmoty, hodí se do kompostu, lze je využít jako krmivo pro domácí zvířata a díky výšce jako pohledovou clonu (soukromí, zakrytí méně vzhledných míst atp.), k zastínění nebo jako oporu pro fazole či jiné pnoucí byliny.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Topinambury jsou velmi vhodné pro diabetiky, protože neobsahují škrob, kterého je mnoho v bramborách, ale diabeticky vhodný inulín, dále železo, křemík, draslík a vitamín C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slunečnice topinambur (\"Helianthus tuberosus\"), starším názvem topinambur hlíznatý, zkráceně jen topinambury (podst. jm. pomnožné), lidově zvaná židovské brambory nebo řidčeji také jeruzalémské artyčoky, je bylina z čeledi hvězdnicovitých. Je to nepůvodní druh květeny ČR.", "tgt_summary": "Le topinambour (bot. Helianthus tuberosus L., 1753), aussi appelé artichaut de Jérusalem, truffe du Canada ou soleil vivace, est une plante vivace de la famille des astéracées, dont l'espèce appartient au même genre que le tournesol \"(Helianthus annuus)\". Elle est cultivée pour ses tubercules comestibles.", "id": 1913069} {"src_title": "Apoštolská posloupnost", "tgt_title": "Succession apostolique", "src_document": [{"title": "Pojetí ve starověku.", "content": "Církevní Otcové prvních staletí se odvolávali na apoštolskou posloupnost jakožto určitou zkoušku pravověrnosti té které nauky – zda je pravověrná a nikoli heterodoxní. To bylo v dobách velkých kontroverzí a zvláště střetu mezi křesťanskou církví a gnostickými sektami naprosto nezbytné. Všichni se odvolávali na svatá Písma a bylo proto potřebné mít k dispozici ještě jiné měřítko. Protestantský církevní historik J. N. D. Kelly píše ve svém nejvýznačnějším díle \"Early Christian Doctrines\": Pro církevní spisovatele prvních staletí podle Kellyho", "section_level": 1}, {"title": "Svědectví 1. století.", "content": "Velmi raným svědectvím je zásah římského biskupa Klémenta kolem roku 80, kdy napsal korintské církvi list, ve kterém řeší problém, který v této církvi nastal. Církev reptala proti svým představitelům a to tak hlasitě, že toto reptání dolehlo až ke sluchu jiným církevním obcím (srov. \"1. list Klémentův\", 1,1; 46,5--47,7). Tváří v tvář tomuto velkému pohoršení zasahuje římská církev. Římský biskup proto Korintským připomíná, jaké je místo hlasatelů evangelia, těm, kterým je svěřena služba v církvi. Tento list, sepsaný ne až tak dlouho po smrti apoštola Pavla, který sám znal velmi dobře korintskou obec a ve svých listech ji napomínal, je nám svědectvím o tom, jakou vážnost měl v církvi úřad. Jako Otec poslal svého Syna, tak i Syn poslal apoštoly, aby hlásali jeho evangelium. Ti pak posílají své nástupce, aby pokračovali v tomto jejich poslání, poslání spásy, které Otec svěřil Synovi. Garantem a tvůrčí silou tohoto poslání a hlásání je Duch Svatý, vždyť v Duchu Kristově je evangelium hlásáno a on je zárukou pravdy, kterou Kristus vyučil své apoštoly. Pro otázku raného Klémentova svědectví je jistě zajímavá i skutečnost, že podle svědectví církevního spisovatele přelomu 2. a 3. století Tertulliana Kléménta ustanovil za biskupa apoštol Petr:", "section_level": 2}, {"title": "Hegesippos.", "content": "Eusebios z Kaisareie, autor Církevních dějin popisuje pět ztracených knih Hegesippových ze 2. století. Tyto knihy se ztratily a dochoval se nám z nich pouze malý úryvek, který cituje právě Eusebius (HE 4,30). Hegesippus se v něm raduje z toho, že se setkal s mnoha biskupy, kteří mají stejnou víru. Posloupnost biskupů v jednotlivých církevních obcích je pro něj důležitá a děje se podle ustanovení Písma (Zákon, Proroci a Pán):", "section_level": 2}, {"title": "Irenej z Lyonu.", "content": "Dalším důležitým svědectvím, jak raná církev pojímala apoštolskou posloupnost, je svědectví galského biskupa a mučedníka Ireneje z Lyonu (Eirénaios, † 202) z jeho díla \"Proti herezím\" (kolem roku 190, dále jen \"AH\" z latinského názvu \"Adversus haereses\"): O kapitolu dále poukazuje Irenej \"„na posloupnost biskupů největší a nejstarší církve, která je známa všem, a kterou v Římě založili a uspořádali dva nejslavnější apoštolové, Petr a Pavel -– té církve, která vlastní tradici a víru, se kterou přichází k nám, poté co ji apoštolové hlásali lidem“\" (AH 3,3,2). Irenej byl přesvědčen, že „s touto církví musejí [...] souhlasit všechny církve, tj. všichni věřící po celém světě. A právě v ní věřící na kterémkoli místě zachovali apoštolskou tradici“\" (3,3,2). Irenej též vydává svědectví, že v mládí viděl žáka apoštolů, smyrnenského biskupa a mučedníka Polykarpa, kterého v jeho církevní obci ustanovili sami apoštolové (AH 3,3,4). Apoštolskou posloupnost církevních obcí chápe tedy jako měřítko a důkaz, že křesťanská víra, jak ji učí katolická církev, je shodná s učením apoštolů (viz AH 3,4,1). Chápe jako povinnost poslouchat kněze, držitele apoštolské posloupnosti a charismatu pravdy, a podezírá ty, kdo se od apoštolské posloupnosti odloučili (srov. AH 4,26,2), když jinde píše:", "section_level": 2}, {"title": "Tertullianus.", "content": "Tertullianus, církevní spisovatel z Kartága v severní Africe, napsal kolem roku 200 spisek \"De praescriptione haereticorum\" jako obranu církve proti heretickým názorům a skupinám. Následující úryvek prozrazuje své přesvědčení, které sdílel s církví:", "section_level": 2}, {"title": "Augustinus.", "content": "Jeden ze čtyř velikých otců západní církve, hipponský biskup Augustinus vyjadřuje své názory na apoštolský původ církve v jednom ze svých polemických spisů:", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní pojetí u různých církví.", "content": "Katolická církev, pravoslaví, východní miafyzitské církve, nestoriánská církev (tj. Asyrská církev Východu), lutherské církve, anglikánské církve a starokatolické církve se drží přesvědčení, že apoštolská posloupnost je zachována prostřednictvím svěcení (ordinace) biskupů v nepřerušené osobní linii, avšak nauku tyto církve nevykládají shodně. Pro katolickou a pravoslavnou teologii má nepřerušenost apoštolské posloupnosti velký význam kvůli Kristovu zaslíbení, že církev „brány pekel nepřemohou“ (Bible, Matoušovo evangelium 16,18) spolu s dalším příslibem, že bude s apoštoly až do konce věků. Pokud by apoštolská posloupnost byla přerušena, pak by to podle nich znamenalo, že Ježíš tento svůj slib nedodržel. Katolická církev i pravoslaví věří, že víra každé z nich je v souladu s vírou apoštolů (viz výše Irenej z Lyonu). Katolíci uznávají platnost apoštolské posloupnosti pravoslavných a východních miafyzitských církví, východní církve však naopak platnost apoštolské posloupnosti u katolíků neuznávají. Papež Lev XIII. prohlásil ve své bule \"Apostolicae curae\", že římskokatolická církev věří, že svěcení u anglikánů jsou sporná, protože v obřadu svěcení došlo ke změně v době anglického krále Eduarda VI. Katolíci uznávají též platnost apoštolské posloupnosti starokatolických církví (Utrechtské unie). Krom zachování historického předání posloupnosti východní miafyzitské církve a pravoslavné církve ještě vyžadují, aby nositel církevního úřadu zachoval pravoslavnou víru, tj. v jejich chápání víru apoštolů. Arménská apoštolská církev, jedna z východních miafyzitských církví, uznává katolická biskupská svěcení bez tohoto vymezení (a naopak katolická církev uznává biskupská svěcení této církve - je to proto, že ve středověku existovala po určitý čas unie mezi Katolickou církví a částí Arménské apoštolské církve). Některé ostatní církve – anglikánské církve, episkopální církve, lutherské církve, starokatolické církve a některé církve metodistické si podle svého mínění apoštolskou posloupnost též uchovaly. Většina protestantských církví ale neučí, že by podobné historické předání prostřednictvím vkládání rukou bylo nezbytné. Apoštolové jako učedníci Ježíšovi jsou pro ně sami o sobě dostatečným základem pro církev po celé dějiny skrze Písmo svaté, které sepsali. Mít víru apoštolů pro ně znamená věřit v to, co říká Písmo a přijímat toto slovo v Duchu Svatém. Toto pojetí vychází z protestantských principů \"sola fide\" a \"sola scriptura\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Apoštolská posloupnost (též apoštolská sukcese) je teologický termín, jímž se rozumí návaznost, ve které každý katolický biskup je „následníkem“ dalších biskupů, kde toto „následnictví“ sahá až k apoštolům (proto \"apoštolská\"). Podle tohoto pojetí je křesťanská církev duchovní nástupkyní apoštolů. Různé křesťanské církve však tuto nauku vykládají různým způsobem.", "tgt_summary": "La succession apostolique est la transmission, par les apôtres, à des successeurs, de l’autorité et des pouvoirs reçus de Jésus de Nazareth. De ce fait, ces successeurs sont seuls habilités à enseigner et à gouverner leurs Églises respectives. La succession apostolique se transmet au moyen des consécrations épiscopales dont certains canons définissent la validité. Ce concept ecclésiologique propre au christianisme joue dans la non-reconnaissance par les Églises catholique et orthodoxe des ministres d'autres confessions chrétiennes (les Églises antéchalcédoniennes et celles issues de la Réforme protestante) ou de leur autorité.", "id": 14361} {"src_title": "Stefan Zweig", "tgt_title": "Stefan Zweig", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejm. do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry (antické drama Thersites, jednoaktovka Proměnlivý komediant a tragédie Dům u moře) nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis \"An die Freunde im Fremdland\" [Přátelům v cizině], v němž oznamuje, že za války musí dát přednost kolektivu před jedincem, tj. německému vlastenectví před přáteli na Západě, (\"nejprostší německý sedlák... je mi v této době bližší než vy\"), loučí se s konkrétně nejmenovanými přáteli ve Francii, Belgii a Anglii a odebírá se programově do mlčení. V závěru však vyjadřuje přesvědčení, že jejich přátelství přetrvá a po skončení bojů se opět rozvine. Později se spolu s intelektuály jiných národností, např. Romainem Rollandem, zapojil do mírového hnutí; pomocí novinových článků i literárních děl (drama Jeremiáš) upozorňoval na nehumánnost války. Roky 1919 až 1934 prožil v Salzburku, kde zakoupil dům na Kapucínském vrchu a oženil se s Friderikou Marií von Winternitzovou. Během této doby vznikla podstatná část jeho díla. V r. 1934 Salzburk opustil a rozešel se i s rodinou. Po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 emigroval do Velké Británie. Psal, pořádal přednášková turné a vystupoval proti fašismu. V roce 1941 odjel se svou druhou ženou a spolupracovnicí Lottou Altmannovou do brazilského města Petropolis, kde společně dobrovolně ukončili svůj život poté, co se k němu dostaly zprávy o ničení kulturních hodnot nacisty.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zweigovy postavy jsou mistrně psychologicky zobrazeny a mnohdy se ocitají (často vlivem těžko ovlivnitelných vnějších dějinných souvislostí – válka, inflace, fašismus) ve svízelných situacích. Jeho literární odkaz zahrnuje eseje, dramata, novely, biografické romány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stefan Zweig [cvaik] (28. listopadu 1881 Vídeň – 23. února 1942 Petrópolis u Rio de Janeira) byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny.", "tgt_summary": "Stefan Zweig (), né le à Vienne en Autriche-Hongrie et mort le à Petrópolis au Brésil, est un écrivain, dramaturge, journaliste et biographe autrichien. ", "id": 2112472} {"src_title": "Simón Bolívar", "tgt_title": "Simón Bolívar", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Simón Bolívar byl synem šlechtice španělského původu; otec mu zemřel ve věku tří let, matka, když mu bylo dvanáct. Ujal se ho strýc, se kterým se ale Simón pohádal a tři roky po smrti své matky se odstěhoval ke svému učiteli Simónu Rodríguezovi. Roku 1798 vstoupil Bolívar do venezuelské milice jako kadet. Roku 1799 odešel studovat do Španělska. Pokračoval do Francie, kde studoval francouzštinu, vedl rozmařilý život a stal se velkým přívržencem Napoleona Bonaparte. Roku 1802 se vrátil do Španělska, kde se oženil se svou příbuznou Maríí Teresou Rodríguezovou del Toro. Nakrátko se vrátil do vlasti v letech 1803–1804, nedlouho po příjezdu jeho manželka María Teresa zemřela. 2. prosince 1804 se Bolívar zúčastnil Napoleonovy korunovace. O rok později byl přizván mezi Svobodné zednáře. Do vlasti se definitivně vrátil roku 1807. Zapojil se do hnutí usilujícího o osvobození ze španělské nadvlády. Pro tuto činnost byl vypovězen na svůj statek, takže Venezuelské revoluce se přímo neúčastnil. Když roku 1810 junta v Caracasu prohlásila nezávislost, vyslala Bolívara jako vyjednavače do Anglie. Dne 2. března 1811 zasedal Venezuelský kongres. V roce 1812 se Bolívar účastnil neúspěšného povstání venezuelských republikánů pod vedením Franciska de Mirandy. Po Mirandově kapitulaci pak v Cartageně organizoval ozbrojené síly, které se 1813 zmocnily Caracasu; Bolívar získal titul Osvoboditel \"(El Libertador)\" – ten mu přiřkla 14. října 1813 Caracaská rada. V roce 1814 se mu nakrátko podařilo osvobodit i Bogotu, ale následujícího roku po opětovné porážce odešel hledat pomoc na Jamajku, později na Haiti. V roce 1816 se opět vrátil s vojskem a dobyl Angosturu (dnešní Ciudad Bolívar), která se stala sídlem revoluční vlády. Po vítězství u Boyacá 1819 byla velká část Nové Granady osvobozena a začlenila se do Velké Kolumbie (stát na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru), vytvořené na \"kongresu v Angostuře\"; Bolívar bojoval za svůj sen o jednotné Jižní Americe a stal se prezidentem Velké Kolumbie. Další vítězství nad španělskými vojsky v letech 1821 až 1822 upevnila Bolívarovo postavení. Bolívar přispěl k osvobození Peru a roku 1821 byl zvolen jeho prezidentem. Definitivní porážku Španělům zasadili v roce 1824 Bolívar u Junínu a José Antonio de Sucre u Ayacucha. Roku 1825 bylo Horní Peru na jeho počest nazváno Bolívie. Peru Bolívii uznalo a zaslalo jí návrh ústavy. Téhož roku předložil Bolívar svoji demisi na úřad prezidenta, nebyla však přijata. Nicméně jeho plán na vytvoření panamerické federace nebyl 1826 přijat kongresem latinskoamerických států v Panamě. Velkou Kolumbií zmítaly stále větší rozpory, které Bolívar nebyl s to zvládnout. Ve funkci vrchního vojenského velitele Venezuely potvrdil Josého Antonia Paéze a řekl mu, že má „právo odpovědět na nespravedlnost spravedlností a na zneužití síly odepřením poslušnosti“ Bogotskému kongresu. To se nelíbilo jeho místopředsedovi Santaderovi, Bolívarovu někdejšímu spojenci. V dopise z 16. března se Bolívar se Santaderem definitivně rozešel. V těchto letech dále sílily separatistické sklony ze stran Peru a Bolívie. Proto byl 27. srpna 1828 vydán dekret diktatury, který Bolívarovi přisoudila neomezenou moc. Bolívar zrušil úřad viceprezidenta a Santadera jmenoval velvyslancem ve Spojených státech. Přestože Santader úřad přijal, se svým odjezdem nespěchal, pravděpodobně kvůli chystanému atentátu na Bolívara, do kterého je zapleten. Atentát se uskutečnil 25. září 1828 a Bolívar z něj vyvázl díky své dlouholeté milence Manuele Sáenzové. Zrádcové byli odsouzeni k smrti, ale Santaderovi byl rozsudek samotným Bolívarem změněn pouze na vyhnanství. Zklamaný Osvoboditel odstoupil z venezuelského prezidentského úřadu. Za svého nástupce doporučil Sucreho, který však byl krátce na to zavražděn neznámo kým (pravděpodobně ze Santaderova popudu). Navrhl tedy Paéze, přičemž prohlásil, že jestli bude zvolen právě Paéz, dá se mu on – Bolívar – jako voják plně k dispozici. 20. ledna 1830 došlo ke zřízení Kolumbijského kongresu. Bolívar složil funkci kolumbijského prezidenta a dále podporoval Paéze. Zvolen však byl Joaquín Mosquera. Ten Bolívara požádal o podporu své vlády. Bolívar je sice znechucen, přesto mu pomoc nakonec poskytne, aby zabránil případnému krveprolití. Vyčerpán a zklamán poté odešel do ústraní. Bolívar, nemocný tuberkulózou, zemřel 17. prosince 1830 na statku San Pedro Alejandrino. Krátce před smrtí ještě řešil situaci ohledně nově vznikajícího Ekvádoru.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Bolívar se dodnes v Jižní Americe těší značné úctě. Svědčí o tom například skutečnost, že jeho rodná země, Venezuela, nese oficiální název \"República Bolivariana de Venezuela\" (Bolívarovská Venezuelská republika). Podle Simóna Bolívara se jmenují dvě měny jižní Ameriky – bolivijský boliviano a venezuelský bolívar.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco [bolibar] (24. července 1783 San Mateo u Caracasu, Nová Granada, dnes Venezuela – 17. prosince 1830 Santa Marta, Kolumbie) byl venezuelský generál a politik, jeden z hlavních představitelů jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.", "tgt_summary": "Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios, plus connu sous le nom de Simón Bolívar et surnommé El Libertador, né le à Caracas au Venezuela, et mort le à Santa Marta en Colombie, fut un général et homme d'État vénézuélien. Il est une figure emblématique, avec l'Argentin José de San Martín et le Chilien Bernardo O'Higgins, de l'émancipation des colonies espagnoles en Amérique du Sud dès 1813. Il participa de manière décisive à l'indépendance de la Bolivie, de la Colombie, de l'Équateur, du Panama, du Pérou et du Venezuela. Bolívar participa également à la création de la Grande Colombie, dont il souhaitait qu'elle devint partie d'une grande confédération politique et militaire regroupant l'ensemble de l'Amérique latine, et dont il fut le premier président. ", "id": 1996654} {"src_title": "Vačka", "tgt_title": "Came (mécanique)", "src_document": [{"title": "Tvar vačky a vlastnosti mechanizmu.", "content": "Pro dosažení dostatečně velké rychlosti zdvihátka mají být boky vačky štíhlejší. Mohou být vytvořeny spojením samotných kruhových oblouků nebo až s vloženou tečnou, nejlépe však plynulým spojením několika obecných a charakteristických křivek, z nichž každá splňuje funkční podmínky na svém úseku působení. U ventilového rozvodu přeplňovaného spalovacího motoru může být vačka sacího nebo i výfukového ventilu vybavena na jednom z boků také menším druhým hrbem a to pro prodloužení překrytí ventilů (současného otevření sacích i výfukových) při vyplachování válce. V praxi je tvar vačky odvozován výpočtem z předem stanovené zdvihové křivky zdvihátka. Její tvar bývá vyladěn tak, aby měla alespoň dvě první derivace v celém průběhu spojité. Mimořádný význam má při tom průběh křivky zrychlení. Příliš velká a rychle rostoucí kladná zrychlení způsobují nadměrný hluk a opotřebení dílů. Velká záporná zrychlení překonávají při vyšších otáčkách sílu přítlačné pružiny, čímž dochází k přerušení vazby, k rázům a vibracím. Velká záporná zrychlení na vrcholu činí vačku ostrou až podříznutou (kinematicky nereálnou). Zdvihová křivka bývá konstruována spojitým složením až z 8 charakteristických úsekových křivek (čs. pat. čís. 147648) na jednom boku a navíc ještě z úseku náběhového. Vačky vstřikovacích čerpadel bývají až tangenciální s obecnou křivkou, spojující tečnu s velkým obloukem na vrcholu (čs. aut. osv. čís. 249267).", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza zdvihové křivky vačky.", "content": "Ta může být zadána s pomocí nakreslené křivky zrychlení a pak integrováním (programem pro integrování funkce z tabulky). Grafické úpravy mohou být prováděny ještě „po cestě“ na křivce rychlosti. Výsledek se mnhokrát opakuje, protože bývá obtížné dodržet podmínku o maximálním zdvihu. Vačka by se nemusela vejít do tunelu vyhrazeného pro hřídel anebo by musely být čepy ložisek příliš velké.", "section_level": 1}, {"title": "Vačka vzorová, příslušná vačka matiční a kopírovací vřeteno.", "content": "Tvar samotné vačky, odvozené od zdvihové křivky se obvykle nezadává. Ze zdvihové křivky jsou odvozovány polární a tangenciální souřadnice pro frézování (na NC stroji) a pro broušení vzorové vačky, obvykle s krokem 0,5 grad. Ta ale také nemusí být zhotovena, vyrobíme – li přímo matiční vačku (šablonu) pro broušení celé vačkové hřídele na kopírovací brusce. Pro tuto cestu určíme polární a tangenciální souřadnice matiční vačky s respektováním kinematiky kopírovací brusky (samotné vačce se tvarem jen málo podobá). Ta je pak podkladem pro zhotovení kopírovacího vřetene pro sériové broušení vačkové hřídele na kopírovacích bruskách. V malosériové výrobě bývají tato vřetena skládána z dvojic matičních vaček.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočty vaček.", "content": "Soustava navazujících programů musí dokonale zohledňovat kinematiku vačkového mechanizmu, strojů pro obrábění vzorové a matiční vačky (s přídavky a posuvy vřeten) a také kinematiku kopírovací brusky. Programy pro výpočet zdvihové křivky poskytují náhledy o průběhu zdvihu, derivací, poloměru křivosti obrysu vačky, plnosti zdvihové křivky, Hertzových tlaků a rychlostí skluzu. Součástí programu má být kompatibilní soustava podprogramů pro souřadnicové transformace obrysu vačky, matiční vačky anebo šablony a jejich ekvidistant, a to ze souřadnic polárních na tangenciální a obráceně. Musí umožňovat vstup tabulkou některého z těchto druhů souřadnic a má vyloučit z výpočtu hrubé chyby v zadání. Někteří autoři upřednostňují při interpolacích v těchto výpočtech (po vyloučení chyb) Lagrangeovu metodu s pevnými uzlovými body. Při výpočtu charakteristik vačky vstřikovacího čerpadla musí být zohledňován počátek a taktéž celý průběh zatížení soustavy výstřikem paliva (TPD, zákon vstřikování). Program ATEST vačky nebo matiční vačky zpracovává statistickou metodou výsledky měření dokonalosti jejich výroby na laserové lavici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vačka je součást strojů, která zajišťuje převod otáčivého pohybu na posuvný, a to v přesně vymezeném okamžiku. Nejjednodušší vačka má vejčitý tvar, může však být i složitější. Je o ni opřeno zdvihátko, které je k ní přitlačeno pružinou. Při otáčení vačky se zdvihátko pohybuje podle tvaru vačky. Tvarem vačky lze mechanicky „naprogramovat“ dobu a výšku zdvihu v závislosti na jejím natočení. ", "tgt_summary": "Une came est une face mécanique permettant de piloter le déplacement d'une pièce. Il s'agit d'une pièce roulant (ou glissant) sur une autre pièce ; c'est donc une déclinaison du plan incliné (machine simple). La came permet de générer des mouvements alternatifs. ", "id": 1840817} {"src_title": "Modrá obrazovka smrti", "tgt_title": "Écran bleu de la mort", "src_document": [{"title": "Typy obrazovek smrti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Windows NT a novější.", "content": "Ve Windows NT a novějších (Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7) označuje modrá obrazovka smrti (oficiálně označená jako „stop error“) situaci, kdy kernel zaznamená chybu, ze které se nelze zotavit. To je nejčastěji způsobeno tím, že některý ovladač nezpracuje vyhozenou výjimku nebo provede neplatnou operaci. V dané situaci je jedinou možností restart počítače, což může vést ke ztrátě dat, neboť Windows nebyly správně ukončeny. Chybová zpráva „Stop“ obsahuje kód chyby a její symbolický název (např. 0x0000001E, KMODE_EXCEPTION_NOT_HANDLED) a čtyři hodnoty blíže určující chybu. Zobrazena je také adresa, na které problém nastal, a označení příslušného ovladače. Ve Windows NT a 2000 je dále uveden seznam všech načtených ovladačů (obsahující bázovou adresu ovladače, datum vytvoření ovladače a jeho název) a výpis zásobníku. Windows lze nastavit tak, aby podrobné ladící informace poslaly přes COM rozhraní na kernel debugger na jiném počítači. Z omezených informací na obrazovce totiž jen těžko lze spolehlivě určit příčiny chyby. Ve Windows XP SP1 a nižší lze povolit manuální vyvolání BSOD vytvořením klíče DWORD s názvem CrashOnCtrlScroll a hodnotou 1 v registrech Windows na adrese HKEY_LOCAL_MACHINE\\SYSTEM\\CurrentControlSet\\Services\\i8042prt\\Parameters. Poté lze BSOD vyvolat dvojitým stisknutím Scroll Locku při držení pravého Controlu.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Me/9x/3.x.", "content": "Modrá obrazovka smrti se také vyskytuje na operačních systémech Windows 95, 98 a Me. Zde je méně závažná, zato častější. V těchto operačních systémech je BSoD hlavním způsobem, jakým VxD může oznámit chybu uživateli (interně je označována jménem „_VWIN32_FaultPopup“). Při zobrazení modré obrazovky má na Windows 9x uživatel možnost volby – buď restartovat počítač, nebo se pokusit pokračovat. BSoD však pochopitelně znamená závažné potíže, takže možnost pokračování často nefunguje buď vůbec, nebo je poté systém nestabilní. Nejčastější příčinou BSoD jsou zde nekompatibilní verze DLL knihoven, což je někdy označováno jako „DLL peklo“ (\"DLL hell\"). V případě, že je v systému nainstalována jiná verze dané DLL knihovny, než kterou program očekává, může to způsobit nestabilní chování. Tyto problémy postupně rostou tím, jak se do Windows instaluje nový software, což vede k důvodu, proč jsou nově přeinstalované Windows stabilnější. Na Windows 95 a 98 dojde k BSoD také tehdy, když se systém pokusí přistoupit k souboru c:\\con\\con. Tento fakt lze zneužít i vzdáleně, např. tím, že se na webové stránce odkáže na tento soubor, což může vést k tomu, že počítač uživatele, který takovou stránku zobrazí, havaruje. Pro tuto chybu již Microsoft vydal opravu (záplatu). K BSoD také může dojít v situaci, kdy uživatel vysune výměnné médium ve chvíli, kdy se z něj čte nebo je zobrazena jeho adresářová struktura v prohlížeči souborů. Na operačních systémech Windows NT a novějších už tento druh modré obrazovky smrti nenastává. V případě, kdy kvůli některé ze zmíněných chyb příslušný program zhavaruje, je operačním systémem ukončen, aniž by ovlivnil zbytek systému.", "section_level": 2}, {"title": "Windows 1.0.", "content": "První modrá obrazovka smrti byla ve Windows 1.0. Byly to pouze klikyháky a symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Obvyklý vzhled modré obrazovky smrti jsou bílá (RGB 255, 255, 255) písmena na modrém pozadí (RGB 0, 0, 170). Nastavením v souboru system.ini však lze nastavit libovolné jiné barvy z palety CGA. Windows 95, 98 and Me používají textový režim s rozlišením 80×25 a písmo podobné fontu Fixedsys. Windows NT používají textový režim 80×50 při rozlišení 720×400. Ve Windows XP je použit font Lucida Console.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Následují příklady modrých obrazovek smrti. Přesný vzhled se může na konkrétních počítačích lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Windows XP/Vista/7.", "content": "
Byly zjisteny potize a system Windows byl ukoncen, aby nedoslo k poskozeni pocitace. PFN_LIST_CORRUPT Pokud je to poprve, co vidite obrazovku s chybou zastaveni pocitace, restartujte pocitac. Pokud se obrazovka objevi znovu, pokracujte temito kroky: Ujistete se, ze novy hardware a software jsou spravne instalovany. Pokud se jedna o novou instalaci, obratte se na dodavatele hardwaru nebo softwaru a vyzadejte si pripadne aktualizace systemu Windows. Pokud potize potrvaji, vypnete nebo odeberte instalovany hardware nebo software. Zakazte moznosti pameti systemu BIOS, napriklad ukladani do mezipameti nebo stinove rizeni. Pokud potrebujete pro odebrani nebo vypnuti soucasti pouzit nouzovy rezim, restartujte pocitac, po stisknuti klavesy F8 vyberte Upresnit moznosti spusteni a pote vyberte polozku Nouzovy rezim. Technicke informace: *** STOP: 0x0000004e (0x00000099, 0x00000000, 0x00000000, 0x00000000) Zahajovani vypisu fyzicke pameti RAM Vypis fyzicke pameti je dokoncen. Pozadejte o pomoc spravce systemu nebo skupinu technicke podpory. / \"Apaša\") est l'une des plus anciennes et plus importantes cités grecques d'Asie Mineure, la première de l'Ionie. ", "id": 1001216} {"src_title": "Flamenco", "tgt_title": "Flamenco", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamenkovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve flamenkovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury. Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. Tehdy akcentovanému důrazu na tradici se pak v sedmdesátých letech vzepřely přední osobnosti nové vlny. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje své prvky s popem, rockem, jazzem, brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všemi myslitelnými styly. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla – zpěvák patřící do nové vlny (přezdívaný pro svůj bolestný výraz „zlomenina duše“), režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamenkovou tematikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé...) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades. Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy flamenca.", "content": "\"Flamenco (cante, toque, baile) jondo\" se dá přeložit jako „hluboké flamenco“. Je vážné, melancholické s důrazem na nejhlubší emoce. Řadí se sem: \"Cante (toque, baile) chico\" je živější než cante jondo. Dalo by se také charakterizovat jako veselé, rozpustilé, smyslné, něžné, poetické a eroticky laděné. Často není dobře provedeno – je příliš hlučné a divoké. Což je chyba, protože v tomto případě není vhodné upřednostňovat rozjásanost před důstojností. Patří sem tyto styly:", "section_level": 1}], "src_summary": "Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska. Vzniklo mezi Romy, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní romská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou. ", "tgt_summary": "Le flamenco est un genre musical et une danse datant du qui se danse seul, créé par le peuple andalou, sur la base d'un folklore populaire issu des diverses cultures qui s'épanouiront au long des siècles en Andalousie. ", "id": 1237907} {"src_title": "Chalkédón", "tgt_title": "Chalcédoine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické doklady osídlení pocházejí již z pravěku. Ve starověku byl Chalkedon megarskou kolonií, založenou na místě o tolik horším než Byzantium na opačném břehu, že byl ve věštbě označen jako „město slepých“ (\"caecorum oppidum\", Plinius Starší). Ve svých raných dějinách těžil z bohatství námořního obchodu Byzantia. Kolem roku 513 př. n. l. byl dobyt satrapou Otanem a dlouho kolísal mezi spartskými a athénskými zájmy. V době helénské jej pergamský král Attalos III. odkázal roku 133 př. n. l. Římanům. Město téměř zničil pontský král Mithridatés VI., avšak během doby císařské se opět vzmohlo a vyrostlo v něm mnoho nových veřejných staveb. Tento rozkvět ukončily ve 3. století n. l. vpády Gótů do Malé Asie, jež místním způsobily značné škody. Další pohroma pak přišla o sto let později, kdy bylo město vypleněno vojsky císaře Valenta za podpory uzurpátora Procopia. Ze sutin budov nechal Valens postavit akvadukt v Konstantinopoli. Svůj význam si Chalkedon přesto podržel až do konce starověku. Již za císaře Diokleciána se zde zformovala křesťanská komunita, symbolem jejího odporu proti Římanům byla mučednická smrt svaté Eufémie. Roku 451 město hostilo čtvrtý ekumenický koncil. V letech 616–626 ho drželi Peršané, kteří se za krále Husrava II. pokoušeli dobýt Konstantinopol. Od těch dob nastal pomalý úpadek, provázený rozpadem antických staveb. Osmanští Turci použili materiál z rumiště na výstavbu Istanbulu. Od konce 19. století se prostor antického města nazývá Kadıköy a je jednou z místních částí tureckého Istanbulu.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Od názvu města je odvozen též název minerálu chalcedonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chalkédón (řecky Χαλκηδών nebo Καλχηδών, v češtině též jako Kalchédón, Chalkedon či Chalcedon) je starověké přístavní město v Bíthýnii v Malé Asii, téměř naproti Byzantiu, na jih od Scutari.", "tgt_summary": "Chalcédoine (en grec ancien / ) est une cité grecque de Bithynie (actuellement en Turquie), située sur la mer Propontide, à l'entrée orientale du Bosphore, face à Byzance et au sud de Chrysopolis (Scutari, actuellement Üsküdar). Elle s'appelle aujourd'hui Kadıköy et est devenue une banlieue (résidentielle et plutôt aisée) d'Istanbul, dans le prolongement d'Üsküdar.", "id": 826646} {"src_title": "Strom", "tgt_title": "Arbre", "src_document": [{"title": "Vnitřní stavba kmene.", "content": "Na povrchu stromu je kůra, která může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka. Pod kůrou se nachází lýko, které je v podstatě jedinou živou částí kmene. Lýkem prochází sítkovice, které rozvádí organické látky po celé rostlině. Největší část kmene je vyplněna dřevem, což je v podstatě mrtvá hmota cév, skládající se z celulózy a ligninu. Mezi lýkem a dřevní částí se nalézá kambium, které se významně podílí na růstu kmene.", "section_level": 1}, {"title": "Růst stromu.", "content": "Strom roste do délky běžným prodlužovacím růstem. Jeho zvláštností je růst do šířky. Při něm dochází k sekundárnímu tloustnutí. Při sekundárním tloustnutí se uplatňují dva druhy pletiv, sekundárních meristémů – kambium a felogén. Kambium se zakládá jako prstenec meristématických buněk, které se nacházejí jak v cévních svazcích (tzv. fascikulární kambium - odděluje vnější lýkovou a vnitřní dřevní část cévního svazku), tak mimo ně (interfascikulární kambium). Tloustnutí se děje tak, že fascikulární kambium produkuje směrem ven lýko (sekundární floém) a směrem do centra kmene dřevo (sekundární xylém). Tato produkce se děje především na jaře (v dřevní části vznikají řidší cévy o větším průměru – světlejší zbarvení), o něco pomaleji pak v létě (hustší cévy o menším průměru – tmavší zbarvení), na podzim a v zimě ustává, čímž se vytváří charakteristické útvary, tzv. letokruhy. Felogén se nachází na povrchu lýkové části a také produkuje buňky ven i dovnitř. Směrem ven jde o buňky korku (felému), směrem dovnitř pak buňky felodermu, které obsahují chloroplasty. Buňky nad felogénem postupně odumírají, neboť vznikající korek jim zamezí v přístupu živin (které se k nim ze sítkovic a cév nedostanou).", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení v rostlinné taxonomii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Semenné rostliny.", "content": "Mezi stromy s klasickým druhotným tloustnutím patří v současné době takřka výhradně pouze rostliny krytosemenné dvouděložné (Magnoliopsida) a nahosemenné (zde jde výhradně o dřeviny) – jinany (Gingkoopsida, jediný druh) a jehličnany (Pinopsida). Stromové formy vytváří i cykasy (Cycadopsida), které dominovaly ve druhohorách a v současné době je jejich druhové spektrum výrazně omezeno. Druhotné dřevo je vyvinuto omezeně, druhotné tloustnutí je často atypické. Jednoděložné rostliny (Liliopsida) druhotného tloustnutí zpravidla schopné nejsou, až na výjimky, kterými jsou například některé dračince (\"Dracaena\"), dračinky (\"Cordyline\") nebo juky (\"Yucca\") s atypickým druhotným tloustnutím. Dřevnatění u arekovitých (\"Arecaceae\", \"Palmae\") je projevem primárního tloustnutí, proto palmy nepatří mezi stromy v užším smyslu. Stromy jsou obecně více zastoupeny mezi tropickými druhy a mezi vývojově primitivnějšími čeleděmi.", "section_level": 2}, {"title": "Výtrusné rostliny.", "content": "Stromové formy vytvářely v minulosti i četní zástupci výtrusných rostlin – plavuně, přesličky, kapradiny. Z jejich zuhelnatělých kmenů vzniklo černé uhlí. Do současnosti přežilo jen několik rodů stromových kapradin, např. rody \"Cyathea\" nebo \"Dicksonia\".", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Stromy s ohledem na své velké rozměry mají rovněž poměrně intenzivní metabolismus. Např. průměrně vzrostlý stoletý soliterní strom za jeden letní den vyprodukuje při fotosyntéze asi 1000 litrů kyslíku (člověk za stejné období spotřebuje při dýchání asi 300 litrů). Díky potřebě chlazení tentýž strom odpaří za den přes 100 litrů vody, což odpovídá energii asi 70 kWh (která se promění ve vodní páru místo v teplo – lze tedy říct, že funguje stejně účinně jako klimatizační jednotka o výkonu 3 až 5 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Produkce dříví.", "content": "Dřevo je významný obnovitelný konstrukční materiál využívaný ve stavebnictví, výrobě nábytku, papírenství a mnoha dalších průmyslových odvětvích. Pokud uvažujeme o dřevu jako o průmyslové surovině značujeme ho jako dříví. Odvětvené kmeny v celých délkách se označují jako surové kmeny. Příčným rozřezáním surových kmenů a tříděním podle rozměrů a kvality vznikají sortimenty dříví. Nejkvalitnější sortimenty slouží k výrobě nábytku, hudebních nástrojů, sportovního náčiní nebo pro další speciální aplikace. Sortimenty průměrné kvality se používají po dalším zpracování (rozřezáním na pilách na tzv. řezivo) nejčastěji ve stavebnictví. Ještě nižší nároky jsou kladeny na sortimenty určené pro papírenský průmysl a výrobu celulózy. Konečně nejméně kvalitní dříví je používáno v různých formách (kusové dříví, štěpka, pelety, brikety) jako obnovitelný zdroj energie.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologická funkce.", "content": "Stromy jsou dominantní růstovou formou většiny přírodních ekosystémů. Například v Česku by přirozená vegetace bez vlivu člověka byla tvořena z 99 % lesními porosty. Podle studie z roku 2015 je celkový počet stromů na planetě odhadován na 3,04 bilionu (tedy 200 stromů na každý hektar souše). Množství stromů na planetě Zemi bylo prudce sníženo člověkem především kvůli zemědělství a využití dřeva pro průmysl a na palivo. Ekologická výhoda získávání obživy ze stromů spočívá mj. v tom, že půda není narušována každoroční opakovanou orbou, že se lze u mnoha druhů obejít i bez chemizace a v okolí stromů může existovat původní flóra a fauna. Stromy mají výrazný vliv především na: Relativní ekologická výhoda získávání obživy ze stromů určitého druhu pěstovaných jednotlivě nebo v malých skupinkách mezi původní vegetací a v okolí lidských sídel spočívá zejména v tom, že půda není narušována každoroční opakovanou orbou, že se lze u některých druhů obejít i s minimem chemizace a v okolí stromů může existovat původní nebo odlišná, ale relativně pestrá flóra a fauna. Pokud si své stromy v blízkosti svého obydlí pěstují a sklizeň z nich a její zpracování zejména pro svou potřebu zajišťují malopěstitelé, odpadá také zátěž životního prostředí z dopravy a průmyslového zpracování. Je třeba tyto způsoby obživy preferovat, třebaže jsou z úzkého průmyslového hlediska málo efektivní. Naopak pěstování stromů na velkých monokulturních plantážích, zejména když je likvidován původní cenný biotop (např. tropický prales), působí značné ekologické škody. (Viz Palma olejná.)", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a estetický význam.", "content": "Stromy mají díky své dlouhověkosti a velikosti odedávna význam jako duchovní symboly, kulturní památky i jako orientační body. Řada primitivních náboženství využívá v nějaké míře stromy. Odedávna se stromy vysazují podél významných stezek, na rozcestích, u drobných sakrálních staveb (kapličky, křížky, kostelíky). Již od středověku byly zakládány parky, v nichž byly vysazovány různé původní i nepůvodní druhy stromů, včetně speciálně vyšlechtěných kultivarů. Stromy (především duby) na hrázích rybníků pomáhají zpevňovat svými kořeny těleso hráze. Liniové výsadby stromů se často využívají k pohledovému oddělení různých částí kulturní krajiny, ale také se podílejí na omezení hluku a znečištění. V rovné krajině pak plní funkci jako větrolamy.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana stromů.", "content": "Kácení dřevin se řídí zákonem ČNR 114/1992 Sb. v platném znění ze dne 1.12.2009 a prováděcí vyhláškou MŽP 189/2013 Sb. Vlastník pozemku smí pokácet strom, jehož obvod nepřesahuje 80 cm ve výšce 1,30 m nad zemí. U větších stromů musí žádat o povolení obecní úřad. Výjimkou je situace, kdy strom bezprostředně ohrožuje životy a zdraví obyvatel nebo majetek (většího rozsahu). V takovém případě lze strom pokácet ihned, ovšem je nutné strom před pokácením zdokumentovat a do 15 dnů pokácení ohlásit obecnímu úřadu, který může případně rozhodnout o jeho neoprávněnosti. Nelze připustit preventivní kácení zdravých dřevin, které by mohly působit škodu například pádem při větrném počasí. Významné stromy může obecní úřad vyhlásit za památný strom, takto je možno vyhlásit i celou alej či stromořadí. Nelesní zeleň se často stává součástí územních systémů ekologické stability (především biokoridorů), popřípadě významných krajinných prvků. Ochrana lesních stromů je zajištěna především pomocí lesního zákona. Navíc každý les je ze zákona o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem. Doupné stromy a stromy s hnízdy vzácných druhů ptáků rostoucí na pozemcích, které jsou obhospodařovány Lesy České republiky, mohou být za jistých okolností označovány modrými trojúhelníky, tyto stromy jsou pak ušetřeny probírek a prořezávek.", "section_level": 1}, {"title": "Další informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stáří.", "content": "Stromy jsou z hlediska životní formy fanerofyty, tj. nepříznivé období (zimu) přežívají pomocí pupenů uložených vysoko nad povrchem země. Stromy jsou rostliny vytrvalé a zpravidla velice dlouhověké, většina druhů stromů je schopna se dožít několika set let. Rekordmanem je smrk ztepilý, který se jmenuje Old Tjikko (Starý Tjikko). Se svými 9550 lety je nejstarším žijícím stromem světa. Roste ve švédském národním parku Fulufjället. I přes své stáří měří pouhých pět metrů. Vědci tvrdí, že toho dosáhl tzv. klonováním a vrstvením. Klonování umožňuje, aby kmen stromu po několika stech letech uhynul, přičemž jeho kořeny přežívají oněch několik tisíc let. Vrstvení pak nastává ve chvíli, kdy se větev stromu dotkne země a „stane“ se kořenem. Pokud bychom počítali jen stáří podzemního systému samotného (nikoli jen výhonků), tak by prvenství patřilo stromu Pando. I když s ním to také není jednoduché. Jedná se totiž o část lesa tvořeného jedním kořenovým systémem. Všechny stromy v jedné části lesa Fishlake National Forest mají stejný genetický kód. Vědci pro to našli vysvětlení. Všechny tyto stromy vyrůstají z kořenů původního stromu, který tu kdysi před desítkami tisíc let vyrašil první. Kořenový systém tohoto stromu je starý asi 80 000 let. V Česku je nejvíce dlouhověkým druhem tis červený (\"Taxus baccata\"), který se může dožít i přes 1000 let. Naopak krátkověké jsou některé druhy pionýrských dřevin, např. bříza bělokorá (\"Betula pendula\") se jen málokdy dožije přes 70 let. Českým rekordmanem je pravděpodobně Karlova lípa v Klokočově, jejíž věk je na základě průzkumů odhadován asi na 800 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozměry.", "content": "Výška stromů se pohybuje od několika centimetrů po více než 100 metrů. Někdy jsou členěny podle dosahované výšky do podkategorií: Nezávisle na velikosti se stromy ve většině zlomí od rychlosti větru 42 m/s.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Svět.", "content": "Nejvyšším žijícím stromem je sekvoj vždyzelená (\"Sequoia sempervirens\") „Hyperion“ v Redwood National and State Parks v Kalifornii s výškou 115,85 m. Nejvyšším žijícím krytosemenným (a zároveň nejvyšším tropickým) stromem je jedinec druhu \"Shorea faguetiana\", který byl objeviteli nazván „Menara“ (což v majaštině znamená \"věž\"). Je vysoký 100,8 m a roste na severu Bornea v malajsijském státě Sabah. Strom s největším objemem je sekvojovec obrovský (\"Sequoiadendron giganteum\") zvaný „Generál Sherman“ v Národním parku Sequoia v USA, který dosahuje objemu 1473,4 m3, výšky 83,8 m, jeho průměr u země je přes 11 m a průměr hlavní větve je 2,1 m. Strom, který dosáhl největšího známého obvodu kmene na světě, je tisovec Montezumův (\"Taxodium mucronatum\") zvaný \"El Árbol del Tule\" neboli Tulský strom v jižním Mexiku s obvodem kmene 42 m a průměrem 14 m. Nejmenší známý kvetoucí strom je asi jedinec druhu \"Monanthes polyphylla\", který je vysoký 1,8 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Česko.", "content": "Nejvyšším českým smrkem byl Král smrků v Boubínském pralese, který měl před svým pádem v roce 1970 výšku 57,2 m a objem téměř 30 m3. Krále smrků z Boubína již přerostl tzv. Těptínský smrk rostoucí v nadmořské výšce 350 m v údolí Kamenického potoka u Těptína (východně od Prahy), který v roce 2003 měřil 58 m s obvodem 515 cm. Těptínský smrk byl vyvrácen při vichřicí dne 25. června 2008, jako jediný ze skupiny tzv. těptínských smrků. Nejvyšším českým stromem je 64,1 metru vysoká douglaska tisolistá podle měření ze dne 22. října 2014, která roste ve Vlastiboři na Jablonecku ve tříhektarovém lese. Je tedy vysoká skoro jako Petřínská rozhledna v Praze. Přírůstek tvoří každý rok asi 25–30 cm. Stromem s největším objemem v Česku by mohl být topol černý v Lochovicích, který měl obvod 15,7 m. Někdy na začátku 19. století byl vyvrácen vichřicí. Stromem s největším obvodem v Česku byla Tatrovická lípa, která měla obvod 16,5 m a byla srostlicí 10 kmenů vyrůstajících ze společné báze, nejspíš kolem původního kmene. V současnosti má ale obvod 1122 cm, jelikož byla částečně rozlámána při vichřici. Stromem s druhým největším obvodem v Česku byl již zmíněný topol černý v Lochovicích, který měl obvod 15,7 m, který je nejspíš největším dosaženým obvodem u topolu v Evropě. V současnosti není na světě znám topol o větším obvodu, než měl tento. Ze stromů s obvyklou formou vzrůstu měl tento topol největší obvod v Česku.", "section_level": 3}], "src_summary": "Strom () je růstová forma vyšších rostlin. Prýt (nadzemní část) stromu se skládá ze zdřevnatělé nevětvené spodní části - kmene, který se v určité výšce nad zemí dělí na jednotlivé větve (na rozdíl od keře, kde k větvení dochází již u země, nebo těsně nad zemí). Horní část stromu, kde dochází k větvení, se nazývá koruna. ", "tgt_summary": "Un arbre (du latin \"arbor\" issu du vieux latin \"arbos\", à l'étymologie incertaine, le linguiste Julius Pokorny le rapprochant de \"arduus\" et de l'indo-européen commun \"er(ə)d-\", « grandir, grand », arbos serait alors un adjectif, substantivé pour désigner une « haute (plante) ») est une plante ligneuse terrestre comportant un tronc sur lequel s'insèrent des branches ramifiées portant le feuillage dont l'ensemble forme le houppier, appelé aussi couronne. Les arbres sont des plantes pérennes qui vivent plusieurs années, de plusieurs décennies à plusieurs siècles, et dans de rares cas plusieurs millénaires. ", "id": 1883219} {"src_title": "Letiště Václava Havla Praha", "tgt_title": "Aéroport de Prague - Václav Havel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letiště v Ruzyni bylo nově vybudováno ve třicátých letech jako náhrada za původní hlavní pražské letiště Kbely založené po vzniku republiky roku 1918. Nové letiště bylo postaveno v šedesátých letech v souvislosti s rozvojem letectví a proudových letadel. Další, podstatná rozšíření si vyžádalo otevření hranic a výrazné navýšení letecké dopravy po roce 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a počátky (1933–1945).", "content": "Letiště bylo vystavěno na pláni zvané \"Dlouhá míle\" v letech 1933–1937. Konstrukce letiště vyprojektovaná arch. Adolfem Benšem byla na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži v roce 1937 oceněna zlatou medailí. Doprovodné budovy navrhl Kamil Roškot. Provoz letiště byl zahájen 5. dubna 1937, kdy zde v devět hodin ráno přistál letoun Douglas DC-2 Československé letecké společnosti na letu z Piešťan přes Zlín a Brno, o hodinu později pak letoun Air France na trati z Vídně do Drážďan. Na letišti se nacházelo 5 travnatých vzletových a přistávacích drah. Během prvního", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a nové letiště (1945–1989).", "content": "Prvních úprav se letiště dočkalo po válce. V letech 1947–1956 doznalo rozšíření a vylepšení jeho technické zázemí. Konec padesátých let pak přinesl další úpravy v souvislosti s příchodem proudových letadel. Po válce byla zahájena stavba paralelní dráhy 04/22, která byla záhy zastavena. V letech 1960–1968 bylo letiště rozšířeno o oblast označovanou dnes jako Sever na tzv. Nové letiště. V polovině 60. let byla vypsána další", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V letech 1989–1993 byla provedena rekonstrukce severní odbavovací budovy, také v tomto případě byla vypsána architektonická soutěž, ve které zvítězili Petr Franta a Michal Brix. Souběžně byly rekonstruovány vzletové a přistávací dráhy. Zároveň byl vypracován investiční záměr rozšíření odbavovacího prostoru v areálu Sever. K jeho uskutečňování se přikročilo v roce 1995 a jeho součástí je i terminál 2, otevřený 17. ledna 2006, který navrhl tým architektů Nikodem a Partner spol. s r. o. a Mansfeld IDC s r. o. Z nových staveb budí pozornost z architektonického hlediska rovněž budova energetického dispečinku od dvojice respektovaných architektů Zdeňka Jirana a M. Kohouta (2006). Švýcarská federální prokuratura v roce 2008 požádala české úřady o právní pomoc ve věci privatizace státem ovládané společnosti Letiště Praha, která je vlastníkem letiště v Ruzyni. Švýcarská prokuratura měla", "section_level": 2}, {"title": "Charakter letiště.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecký provoz.", "content": "Letiště je plně vybaveno pro lety za viditelnosti (VFR) i podle přístrojů (IFR) a umožňuje nepřetržitý provoz ve dne i v noci. Je plně koordinováno v rámci EUROCONTROL v Bruselu z hlediska přidělovaných časů vzletů (tzv. \"slotů\"). Dráhový systém sestává ze tří vzletových a přistávacích drah (VPD), z nichž jedna (04/22 délka 2120 m) je trvale pro vzlety i přistání uzavřena, používá se jako pojezdová dráha a pro parkování velkých letadel (jako např. Antonov An-225). Hlavní VPD je 06/24 (směr 062/242°, tzn. severovýchod-jihozápad, délka 3715 m), v obou směrech vybavená systémem ILS, druhou VPD je 12/30 (směr 124/304°, tzn.", "section_level": 2}, {"title": "Terminály.", "content": "Letiště obsahuje tři dvojice terminálů rozdělené podle typu dopravy na pravidelnou osobní dopravu (severní), nákladní dopravu (cargo) a individuální a speciální doprava (jižní). Nové letiště je označováno jako \"Terminál Sever\". U těchto terminálů je hlavní odbavovací plocha (\"Apron North\"), vybavená také 17 stáními s tunely pro přímý nástup do letadla. V sousedství je nákladní terminál s odbavovacími", "section_level": 2}, {"title": "Aerolinie a destinace.", "content": "Letním letovém řádu 2018 létalo z Letiště Václava Havla 67 dopravců do 157 destinací v Evropě, Severní Americe a Asii. V zimním letovém řádu 2017/2018 létalo z Letiště Václava Havla 61 dopravců do 122 destinací v Evropě a Asii. Největší expanzi zde na zimu provedl Ryanair, otevřel celkem osm linek, společnost China Eastern spustila novou dálkovou linku do Si-anu. Po dobu platnosti letního letového řádu 2017 působilo na Letišti Václava Havla Praha celkem 67 dopravců. Cestujícím byla k dispozici pravidelná spojení do 155 v Evropě, Asii a Severní Americe. Nabídka byla rozšířena o 10 destinací (Aarhus, Almería, Jerevan, Londýn–Southend, Malmö, Menorca, Reykjavík, Stavanger, Trapani a Verona). Zároveň přibyli dva noví dopravci Flybe, Georgian Airways a Blue Air. Jedenáct aerolinií zajišťovalo dálkové linky, do Severní Ameriky a Asie. Po dobu platnosti zimního letového řádu 2016/2017 působilo na Letišti Václava Havla Praha celkem 58 leteckých společností (v sezónně 15/16 to bylo 54). Cestujícím byla k dispozici pravidelná spojení do 105 destinací ve 39 zemích světa (v sezóně 15/16 bylo 97 v 38 zemích).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelní dopravci.", "content": "Dopravci létající pravidelně na pražské Letiště Václava Havla (aktualizováno v", "section_level": 2}, {"title": "Nákladní dopravci.", "content": "Následující nákladní letecké", "section_level": 2}, {"title": "Bývalí dopravci.", "content": "Od roku 1937 se na tomto", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet přepravených cestujících.", "content": "V roce 2018 se jednalo o 36. nejrušnější letiště v Evropě podle počtu přepravených", "section_level": 2}, {"title": "Nejvytíženější linky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Letiště s největším počtem pasažérů z", "section_level": 3}, {"title": "Státy.", "content": "Státy s největším počtem cestujících z Letiště Václava Havla v Praze, v letech 2011, 2016 a 2017:", "section_level": 3}, {"title": "Porovnání roků.", "content": "Porovnání počtu destinací a dopravců", "section_level": 2}, {"title": "Plánované stavby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní dráha.", "content": "Plánuje se výstavba nové vzletové a přistávací dráhy rovnoběžné s dráhou 06/24. Ačkoli již v roce 2004 generální ředitel České správy letišť Martin Kačur uváděl plánovaný začátek stavby na rok 2007 a dokončení již o dva roky později, získal projekt stavby teprve 27. 10. 2011 od Ministerstva životního prostředí souhlasné stanovisko EIA (posouzení vlivu na životní prostředí, žádost byla podána 1. 9. 2005 a bylo k ní přes 3600 vyjádření). Součástí je ale 71 podmínek, mj. úplné zastavení leteckého provozu od 24:00 do 5:29 hodin. Současná dráha 06/24 je hlavní dráhou letiště a odehrává se na ní více než 80 % provozu letiště. Vedlejší dráha 12/30 smí být pro provoz využita pouze v případě, kdy není z technických či meteorologických důvodů možné používat dráhu 06/24. To znamená, že ačkoli má letiště Praha-Ruzyně dráhy dvě, používá se vždy pouze jedna. Hodinová kapacita této jediné dráhy je 46 (maximálně 48) pohybů (vzletů a přistání) letadel, což řadí Ruzyni mezi absolutní evropskou špičku co se týká intenzity provozu na jedné dráze (absolutní jedničkou je letiště Londýn/Gatwick s kapacitou 46 – 50 pohybů v závislosti na poměru vzletů a přistání). Ani to však již provozu nestačí a dráhový systém letiště a je v současnosti přetížen.", "section_level": 2}, {"title": "Řídící věž.", "content": "Kromě paralelní dráhy je plánovaná výstavba i nové řídící věže, která má díky své vyšší výšce zajistit lepší výhled dispečerům. Její cena vyjde přibližně na 380 milionů korun. Půjde-li vše", "section_level": 2}, {"title": "Doprava u letiště.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Autobusové linky.", "content": "Dne 16. července 1938 byla v trase Vozovna Vokovice – Letiště zavedena autobusová linka označená písmenem I. V roce 1952 byla přečíslována na 108. Rychlíková autobusová linka 225, provozovaná z náměstí Republiky k letišti od 3. října 1960, byla v poválečné době jednou z prvních třech městských autobusových linek s jednoslužným provozem, tedy bez průvodčího. Zpočátku zde platilo dvojnásobné jízdné oproti běžným městským linkám, což vyjadřovala i dvojka na začátku čísla linky. Později byla tato linka přečíslována na běžnou linku 119. Pro cestu na letiště nebo z letiště existuje mnoho možností: Městské autobusové", "section_level": 2}, {"title": "Poptávková doprava.", "content": "Je možné využít také vozidel taxislužby. Stanoviště taxislužby přímo u terminálů využívají výhradně taxikářské společnosti, které mají smlouvu s provozovatelem letiště. Kromě taxislužby zajišťují individuální poptávkovou dopravu též", "section_level": 2}, {"title": "Individuální a hromadná doprava.", "content": "K letišti vede od sjezdu z dálnice D7 (Lipské ulice) nedlouhá Aviatická ulice, která oblast Nového letiště (severního terminálu) prochází velkou smyčkou. Ke starému letišti (jižnímu terminálu) vede ulice K letišti od mimoúrovňového křížení Evropské ulice, Pražského okruhu a dálnice D7. Na přímé propojce mezi starým a novým letištěm je veřejný provoz omezen, jezdí tudy však městské a regionální autobusové linky. Silniční provoz před terminály je přísně regulován, dokonce i řidiči linkových autobusů si musejí při každé jízdě čipovou kartou otevírat vjezdovou a výjezdovou závoru. Poplatková politika letiště motivuje řidiče k co nejrychlejšímu", "section_level": 2}, {"title": "Železniční vlečka.", "content": "Dnešní železniční trať 121 původně vedla jako pokračování dnešní větve trati 122 od Hostivice ke Kněževsi (stanici Středokluky) přímo přes západní část dnešního letiště.", "section_level": 2}, {"title": "Záměry zavedení osobní kolejové dopravy.", "content": "Od 90. let 20. století spolu soupeřily koncepce, zda k letišti prodloužit linku metra A (případně linku metra B), nebo modernizovanou železniční dráhu do Kladna, tradičně označovanou za rychlodráhu, či její odbočku, popřípadě více variant současně, a obě investice byly dlouho oddalovány. Zastupitelstvo hl. m. Prahy schválilo projekt železniční „rychlodráhy“ společnosti PRaK usnesením č. 13/21 ze dne 11. 1. 1996, zprovoznění bylo v té době plánováno na roku 2004. Prodloužení metra A ze stanice Dejvická nebo metra B ze stanice Zličín k letišti bylo v té době hodnoceno jako nevýhodné a jako nehospodárný souběh dvou páteřních kolejových systémů. V roce 1999 Česká správa letišť objednala vypracování projektu úseku z centra Prahy na letiště s tím, že prodloužení do Kladna by bylo až dodatečnou fází – takto pojímaly priority i České dráhy v roce 2001. V té době se hovořilo o tom, že v relaci na letiště a z letiště mělo platit", "section_level": 2}, {"title": "Název letiště.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ronalda Reagana.", "content": "V únoru 2011, při příležitosti oslav 100. výročí narození 40. amerického prezidenta Ronalda Reagana, napsala skupinka aktivistů ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi", "section_level": 2}, {"title": "Václava Havla.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Feničova výzva a petice pro přejmenování.", "content": "Po úmrtí Václava Havla, 19. prosince 2011, vydal Fero Fenič prohlášení s výzvou přejmenovat letiště Praha-Ruzyně v Praze-Ruzyni na Letiště Václava Havla. Název Ruzyně podle Feniče připomíná spíše známou pražskou věznici. Podle Feniče by se nejednalo o přejmenování, ale o pojmenování letiště, protože v názvu \"Letiště Praha\" podle něj není žádné", "section_level": 3}, {"title": "Kroky k přejmenování.", "content": "Společnost Letiště Praha podala 23. prosince 2011 žádost Úřadu průmyslového vlastnictví o registraci slovních ochranných známek ve znění \"Mezinárodní Letiště Václava Havla v Praze\" a \"Vaclav", "section_level": 3}, {"title": "Petice výtvarníka Kellnera proti přejmenování.", "content": "V sobotu 25. prosince 2011 se na internetu objevila též anonymní petice proti přejmenování letiště. Parlamentní listy její autorství nejprve v pondělí 27. prosince přiřkly miliardáři Petru Kellnerovi, jehož společnost však vzápětí oznámila, že akcionář PPF Petr Kellner nemá s peticí nic společného a text prohlášení žádným způsobem nepodporuje. Zároveň vyjádřil podezření, že nejde-li o náhodnou shodu jmen, může se jednat o podvrh či provokaci, které hrubým způsobem zasahuje do práv akcionáře PPF Petra Kellnera. Do 29. prosince 2011, za 4 dny, se pod ní objevilo asi 7 tisíc podpisů. Na konci článku Britských listů \"Na prahu autoritativního režimu\" z", "section_level": 3}, {"title": "Další reakce.", "content": "Pochyby k přejmenování letiště vyjádřil 27. prosince 2011 bývalý Havlův tajemník Vladimír Hanzel, podle nějž letiště je příliš komerční subjekt a navíc Havel", "section_level": 3}, {"title": "Souhlas vlády a přejmenování.", "content": "Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila návrh na přejmenování Letiště Ruzyně na „Letiště Václava Havla Praha“, v angličtině „“. Ještě téhož dne se objevila řada kritických ohlasů upozorňujících na chybný slovosled. Václav Pinkava, syn spisovatele Jana Křesadla, upozornil redakci iDNES.cz i Lidové noviny, že v tomto slovosledu název znamená, že se Václav Havel stal letištěm, tedy „Pražské letiště Vaclav Havel“, a pozastavil se i nad chybějící čárkou v Havlově jménu. Název označil za paskvil. Nesmyslnost schváleného názvu redakci potvrdil i překladatel a publicista František Fuka a Pavla Pohořálková z jazykové školy Glossa. Ministerstvo dopravy uvedlo, že s návrhem názvu přišlo samo Letiště Praha a že na problém nikdo dosud ministerstvo neupozornil. Mluvčí letiště Eva Krejčí se pokoušela název hájit tím, že v Paříži se někdy používá zkrácený název „Paris", "section_level": 3}, {"title": "Karla Gotta.", "content": "Bezprostředně po smrti českého popopvého zpěváka 1. října", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Jelikož je letiště umístěno poblíž obydlené zástavby, nad kterou přelétají přistávající a vzlétající letadla, uplatňuje Letiště Praha, s. p. (správce letiště) některá opatření, sestávající jednak z omezujících pravidel (např. omezení vzletů a přistání ve směrech k obydlené části města,", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "Ruzyňské letiště se objevilo v několika filmech. Patří mezi ně i Casino Royale, ve kterém Ruzyně představuje společně s Airbusem A340-600 společnosti Virgin Atlantic mezinárodní letiště Miami. Ze starších filmů je možné jmenovat např. Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. V roce 2013 natočila Česká televize dokument Runway 06-24 o dráze 06/24 a zároveň její generální rekonstrukci, která proběhla u 50. výročí její existence. K 80. výročí letiště ČT natočila dokument Příběh letiště Praha, kde popisuje historii a fungování zdejšího leteckého provozu. Na YouTube kanálu Letiště Václava Havla vychází videa o provozu na letišti, praktických informacích a zdejších letadlech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní Letiště Václava Havla Praha neboli Praha/Ruzyně (IATA: PRG, ICAO: LKPR) je veřejné mezinárodní letiště umístěné na severozápadním okraji Prahy, v městské části Praha 6, katastrálním území Ruzyně, u Kněževsi. Letiště je určeno pro mezinárodní i vnitrostátní, pravidelný i nepravidelný letecký provoz. Leteckou základnu zde mají České aerolinie, Smartwings a Ryanair. Provozovatelem letiště je akciová společnost Letiště Praha, a. s., v jejímž čele stojí čtyřčlenné představenstvo, jehož předsedou je Václav Řehoř. ", "tgt_summary": "L'aéroport de Prague - Václav Havel (en tchèque : \"Letiště Václava Havla Praha\"), anciennement appelé aéroport de Prague-Ruzyně, est l'aéroport qui dessert la ville tchèque de Prague. Il a pris ce nom le en hommage à Václav Havel, ancien, et premier, président tchèque décédé en 2011.", "id": 1806225} {"src_title": "IBM", "tgt_title": "IBM", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "IBM vyrábí a uvádí na trh počítačový hardware, software (a middleware) včetně moderace a poradenských služeb v široké oblasti od počítačů až po nanotechnologie. Společnost se také zabývá rozsáhlým výzkumem, za což drží i rekord v oblasti vývoje v nejvyšším počtu patentů za 25 let. Některé z vynálezů z produkce IBM: bankomaty, osobní počítače, diskety, hard disky, kreditní karty\",\" programovací jazyk \"SQL\", čárový kód či \"DRAM\" paměť. Dominantou v 60. a 70. letech minulého století byl pak IBM mainframe, například \"Systém/360\". IBM několikrát upravilo své zaměření podle změn dynamicky fungujícího trhu. Tyto změny souvisely například s podílením se na výrobě tiskáren se společností \"Lexmark\" v roce 1991, s prodejem značky počítačů \"ThinkPad\" a \"serverů x86\" firmě \"Lenovo\" a nákupem společností jako \"PwC\" \"Consulting\" (2002), \"SPSS\" (2009) a \"Weather Company\" (2016). Spolu s výše uvedeným vyhlásila společnost v roce 2014, že bude i nadále pokračovat v designu polovodičů, zároveň však přiznala, že ustoupí od produkce pro firmu \"Global Foundries\". S přezdívkou „Velká modrá (\"Big Blue\")“ je IBM jednou ze 30 společností uvedených v standardu \"Dow Jones Industrial\" (někdy vzpomínány i ve zkratce \"DJIA\") jako jedna z největších světových společností s téměř 380 000 zaměstnanci. Někteří z nich pod záštitou jména společnosti IBM získali ocenění světového významu jako: 5 Nobelových cen, 6 Turingových cen, 10 národních medailí v technologické oblasti a 5 národních medailí za vědu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik společnosti.", "content": "Základ společnosti IBM se formoval postupně již od roku 1885, kdy \"Julius E. Pitrap\" patentoval výpočetní měřítko \"(computing scale)\". Další části budoucí společnosti vytvořili spolu s \"Alexandrem Deyem\" vývojem docházkového záznamníku (\"dial recorder\") v roce 1888, \"Hermanem Hollerithem\" vynálezem elektronického sčítacího stroje a \"Willardem Bundym\" se svým časovačem v roce 1889. Spojili se poté dne 16. 06. 1911 pod \"Ch. R. Flintem\" pod další společnost jménem \"Computing-Tabulating-Recording (CTR\") s hlavním sídlem v \"Endicottu\", New York. Spojením do CTR se společnost rozrostla na 1300 zaměstnanců se sídly v \"Endicottu\" a \"Binghamton\", NY; \"Daytonu\", OH; \"Detroitu\", MI; \"Washingtonu\" D. C. a v \"Torontu\". Jejich výroba se zaměřila na produkci strojů od oblasti komerční výroby a průmyslových časovačů, kráječů masa a sýra až po oblast výroby tabulátorů a děrovacích štítků. Potom co v roce 1912 \"J. H. Patterson\" propustil \"T. J. Watsona, Sr.\" ze společnosti \"National Cash Register (NCR),\" požádal \"Watson Ch. R. Flinta\" o pomoc, na což mu \"Flint\" v roce 1914 nabídl místo generálního manažera \"CTR\". Po 11 měsících a vyřešených soudních sporech s \"NCR\" byl \"Watson Sr\". jmenován prezidentem společnosti \"CTR\". Watson následovně aplikoval některé průkopnické praktiky \"J. H. Pattersona\" pocházející z \"NCR\" do společnosti \"Computing-Tabulating-Recording\". Zavedl nová obchodní pravidla, jako například: nové prodejní strategie, upravení obchodníci v tmavých oblecích a obrovské zanícení k vytvoření nadšení a loajality vůči společnosti v srdci každého zaměstnance. Mantrou, a také oblíbeným sloganem „THINK“ způsobil \"Watson Sr.\" u svých zaměstnanců obrovský převrat. Už po prvních čtyřech letech vynesly obraty společnosti víc než 9 milionů dolarů a společnost se rozrostla nejen do Evropy, ale také do Jižní Ameriky, Asie a Austrálie. \"Watson\" se nikdy netajil tím, že pojmenování společnosti jako \"CTR\" mu přišlo neforemné a zbytečně komplikované, z důvodu psaní přes pomlčky, a tak v roce 1924 vymyslel nový název „International Business Machines“ neboli IBM. Do roku 1933 byla většina dceřiných společností spojena do jedné, s jménem IBM. V roce 1937 tabulační systém IBM umožnil organizacím zpracovat dotehdy nepředstavitelné množství dat. Mezi klienty, kteří využili tento systém, patřila i vláda Spojených států. Ta poprvé využila systém pro zpracování dat u 26 miliónu zaměstnanců napříč USA, která šla v souladu s legislativou společenské bezpečnosti. Další v pořadí, kdo tento systém použil, byla Hitlerova třetí říše prostřednictvím německé dceřinné společnosti \"Dehomag\". V průběhu druhé světové války společnost vyprodukovala množství malých zbraní (\"M1 Cabine\" a hnědou automatickou pušku) jako odpověď na připojení amerických vojsk k západním evropským státům.", "section_level": 2}, {"title": "Během 2. světové války.", "content": "Krátce po nástupu Hitlera k moci se nacistické Německo stalo druhým nejdůležitějším trhem pro IBM, hned po tom americkém. Registrační automaty IBM (modely Hollerith, ze závodu Dehomag) se postupně začaly používat v 78 koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa. IBM spolu s nimi dodávala kompletní servis a jejich instalace v koncentračních táborech zahrnovala i „workflow“ přizpůsobený zvládnutí zpracování obrovského množství dat. Registrační stroje IBM byly licencovány (nebyly prodávány – po celou dobu války zůstaly majetkem IBM), obnášely servis od IBM v místě zákazníka, a byly upraveny „na klíč“ požadavkům Třetí říše, aby vyhovovaly tehdejší dokumentaci (tzv. Haftlingskartei – karty pro vězně internované v koncentračních táborech, dokumentace pro koordinaci transportů, formulářové karty ze sčítání obyvatel či pro účely rasového oddělení SS a další). Tehdejší ředitel IBM, Thomas J. Watson, několikrát navštívil Německo, několik měsíců po nástupu Hitlera zařídil finanční injekci Dehomagu, která vedla až k zakoupení pozemků u Berlína a zřízení první továrny IBM v Třetí říši. Dehomag v polovině 30. let nabízel nacistickému režimu pomoc v identifikaci „rasově nežádoucích“ obyvatel Třetí říše ze sčítání lidu z dubna 1933. V červenci 1937 se ředitel Watson v Berlíně osobně setkal s Adolfem Hitlerem, aby s ním u jednoho stolu vyjednal speciální smlouvy na dodání licencovaných registračních strojů od IBM. S vědomím o poměrech v Německu po roce 1933 (stupňující se rasové diskriminaci, již tehdy existujících koncentračních táborech pro odpůrce Hitlerova represívního režimu) a toho, k jakému účelu budou registrační stroje jeho firmy použity, koordinoval a dohlížel na jejich výrobu v pobočkách IBM v Evropě a po roce 1942 nechal své evropské pobočky porušovat tehdy vydaný americký výnos \"Trading With Enemy Act (of 1941)\" (zakazující obchodování s nepřítelem). Technologie IBM zásadně usnadnila a po technologické stránce byla rozhodujícím prvkem k umožnění nacistické genocidy v míře, v jaké se odehrála – bez ní by nebylo možné zpracovat takové množství osobních údajů v řádu stovek tisíců až milionů lidí. Podle rozhodnutí soudce: „Zdá se, že nelze vyloučit spoluúčast IBM v materiální a intelektuální asistenci při zločinech nacistů během druhé světové války prostřednictvím své ženevské pobočky, neboť je zde obrovské množství důkazů indikujících, že ženevská pobočka (IBM) si byla těchto činů vědoma a podporovala je.|“ Ortel soudní žaloby, podané proti IBM hromadně z 40 zemí v únoru 2001, mimo jiné řekl: „Přesnost, rychlost a spolehlivost strojů IBM, zejména ve vztahu ke (zpracování) dat ze sčítání lidu, byly samy o sobě vychvalovány v publikacích Dehomagu. Nezdá se tedy nelogické dospět k závěru, že technická asistence IBM usnadnila úkony nacistů při páchání jejich zločinů proti lidskosti, činů též se týkajících účetnictví a třídění pomocí strojů poskytnutých a instalovaných od IBM.“ Pro IBM bylo legální provozovat obchodní činnost s Německem, dokud Amerika nevstoupila do války v prosinci 1941.", "section_level": 2}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "V roce 1949 vytvořil \"Thomas Watson Sr.\" dceřinnou společnost IBM World Trade Corporation, která se měla zaměřit na mezinárodní styky. Následně v roce 1952 po téměř 40 letech svého působení v křesle prezidenta společnosti \"Thomas Watson Sr.\" odstoupil a přenechal své místo synovi, \"Thomasovi Watsonovi Jr.\" V roce 1956 společnost poprvé uvedla příklad využití umělé inteligence. Její tehdejší vývojář, \"Arthur L. Samuel\" v laboratořích \"Poughkeepsie\" v státe New York demonstroval svou práci nejen na schopnosti IBM 704 hrát šachy, ale také učit se ze svých chyb. Rok poté, v roce 1957, byl představen programovací jazyk FORTRAN. V roce 1961 vyvinuli laboratoře IBM rezervační systém SABRE na základě požadavku klienta \"American Airlines\" a také představili velice úspěšný samo nastavitelný psací stroj. V r. 1963 se pracovníci IBM s NASA podíleli na sledování oběžného letu astronautů \"Mercury\". Rok poté se hlavní centrála IBM přestěhovala z města \"New York\" do \"Armonku\", NY. Druhou polovinu 60. let věnovala IBM dalšímu zkoumání vesmíru; podílela se na letech Gemini v r. 1965, Saturnových letech v r. 1966 na misi Lunar v r. 1969. V 50. letech se zapojila do výroby sálových a od roku 1981 také osobních počítačů (IBM PC kompatibilní), které ji nově definovaly ve věku počítačů. Dne 7. dubna 1964 představila společnost zbrusu nový komplex počítačů IBM \"Systém/360\", který úplně změnil dosavadní fungování společností. Nárůst využití z původně malého do obrovského měřítka měl za příčinu modernizaci modelů s větší výpočetní schopností bez nutnosti přepsat samotný program. Z pomocí několik úprav se počítač v roce 1970 předělal na IBM \"System/370\". Spojením obou počítačových domén IBM \"Systém/360\" a IBM \"Systém/370\" vytvořila IBM model, který byl využíván v průmyslu v období od 60. let až po začátek 80. let jako centrální počítač. V roce 1974 vyvinul inženýr \"George L. Laurer\" jménem IBM univerzální čárový kód. IBM ve spojení se Světovou bankou v roce 1981 představilo možnost „financial swaps“[PH1], kterou symbolicky představili veřejnosti vzájemnou záměnnou dohodou. Průmyslový standard, kterým se stali osobní počítače IBM, byl představen v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "IBM PC.", "content": "Dne 12. srpna 1981 byly firmou IBM uvedeny na trh IBM PC kompatibilní (PC – \"Personal Computer\") osobní počítače jako odpověď na úspěch firem Commodore, Atari, Apple a dalších. Počítače IBM PC se rychle staly nejrozšířenějším typem mikropočítače na trhu spotřební elektroniky, protože firma IBM zveřejnila zcela volně technickou dokumentaci a došlo k velmi rychlému rozvoji výroby laciných \"klonů\", což byly identicky funkční počítače jiných výrobců. Firma IBM chtěla licencovat BIOS počítače, ale tuto možnost záhy ztratila díky legálně provedenému reverznímu inženýrství, pomocí kterého mohl být do PC umístěn BIOS levnějších výrobců beze ztráty kompatibility (tj. možnosti bezproblémového provozování software). Úspěch počítačů PC byl způsoben jejich nízkou cenou a vysokou mírou kompatibility i přes to, že z technického hlediska byl návrh PC jednoduchý až zastaralý, k dispozici byly pouze velmi nedokonalé operační systémy bez grafického uživatelského prostředí a též nedokonalé uživatelské programy. Firma IBM přestala později IBM PC vyrábět, jedním z důvodů byl problém efektivně konkurovat asijským výrobcům.", "section_level": 2}, {"title": "Konec 20. století.", "content": "V roce 1991 IBM prodala prodala část vyrábějící tiskárny společnosti \"Lexmark\". O dva roky později v roce 1993 zažilo IBM šokující ekonomickou ztrátu 8 milionů dolarů, která byla v tom čase největší ztrátou v historii známé americké korporace. Jako reakci na tuto situaci přijala společnost výkonného ředitele z \"RJR Nabisco\", aby navrátil společnosti její původní slávu. V roce 2002 získala IBM poradenské služby \"PricewaterhouseCoopers\" jinak známé jako \"PwC\" a rok poté s její pomoci založila projekt, který upravil hodnoty společnosti. Ve jméně tohoto projektu držela IBM 3denní online diskuzi týkající se hlavních obchodních problémů s víc než 50 000 zaměstnanci. Výsledkem těchto diskuzí bylo vytvoření 3 hlavních hodnot společnosti: 1. Obětavost pro dosáhnutí úspěchu každého klienta 2. Inovace, na které záleží – pro naši společnost a také pro celý svět. 3. Důvěra a osobní odpovědnost v každém vztahu.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Na přelomu století IBM postupně rozšířila své portfolio na počítačové komponenty a datová média, kde v několika ohledech posunula technologické hranice (miniaturizace, zvyšování kapacity apod.). V roce 2005 se společnost rozhodla prodat část své obchodní činnosti zabývající se výrobou osobních počítačů čínské technologické firmě \"Lenovo\" a 4 roky poté také práva pro softwarovou společnost \"SPSS Inc\". V roce 2008 IBM vyrobila fungující elektronickou paměť SRAM technologií 22 nm. Později, v roce 2009, získal výpočetní program \"Blue Gene\" Národní medaili za technologii a inovaci. Medaili udělil osobně americký prezident \"Barack Obama\". V 2011 se společnost zasloužila o celosvětovou pozornost, když na herní show \"Jeopardy\"! představila svůj program umělé inteligence Watson, kde Watson vyhrál proti 2 šampionům, \"Kennovi Jenningsovi\" a \"Bradovi Rutterovi\". Ve stejném roce oslavila společnost své 100. narozeniny, konkrétně 16. června. V r. 2012 společnost koupila \"Kenexu\", rok poté \"SoftLayer Technologies\" - webovou doménu, v hodnotě téměř 2 miliard dolarů. V roce 2014 vydala společnost oficiální vyhlášení o prodeji \"serveru x86\" společnosti \"Lenovo\"; kontrakt dosáhl hodnotu 2,1 miliard dolarů. Ve stejném roce uzavřela společnost mnoho partnerských kontraktů s korporacemi jako: \"Apple Inc., Twitter, Facebook, Tencent, Cisco, AnderArmour, Box, Microsoft, VMware, CSC, Macy ́s, Sesame workshop\" aj. IBM v roce 2015 provedla 2 velké akvizice: \"Merge Healthcare\" v hodnotě 1 miliardy dolarů a digitální aktiva \"The Weather Company\" včetně \"Weather.com\" a \"Weather Channel\" mobilní aplikace. Tentýž rok vymysleli zaměstnanci IBM film s názvem A Boy and His Atom. Zapsal se do historie jako první molekulární film. V 2016 získala IBM společnost \"Ustream\", video konferenční služby a na základě toho navrhlo novou unitu \"Cloud, Cloud video\". V dubnu téhož roku vykázala IBM nejnižší hranici kvartálních prodejů ve 14 letech. O měsíc později společnost \"Groupon\" obvinila IBM z porušení práv při tvorbě patentů jako reakci na obvinění, které podala IBM na \"Groupon\" ve stejném zájmu o 2 měsíce dřív. V současnosti se zaměřuje mj. na cloud computing. V lednu 2019 IBM představila svůj první komerční kvantový počítač IBM Q System One.", "section_level": 2}, {"title": "Značka IBM.", "content": "Přezdívka IBM \"Big Blue\" souvisí s modře zbarveným logem a barevným schématem a také z důvodu používaní specifického \"dress kódu\" složeného z bílých košil a modrých sak, který se v minulosti v IBM uplatňoval. Logo společnosti prošlo mnoha změnami v průběhu let do současné podoby prvně navrhnuté v roce 1972 dizajnérem \"Paulem Randem\". IBM v průběhu let vyvinulo značku vysoké kvality jako důsledek víc než 100- letého fungování a marketingových kampaní. Od r. 1996 se IBM stala exkluzivním technologickým partnerem pro \"Masters Tournament,\" jednoho ze 4 hlavních šampionátů v profesionálním golfu. \"Masters Tournament\" společně s IBM vytvořilo \"Masters.org\" a také první aplikaci pro iPhone s živým streamem. V důsledku toho se generální ředitelka společnosti, \"Ginni Rometty\", stala 3. ženskou členkou řídící skupiny Master, \"Augusta National Golf klubu\". IBM je také významným sponzorem profesionálního tenisu, podílející se na akcích jako \"U.S. Open, Wimbledon, Australian Open\" a \"French Open\". Společnost také podporovala Olympijské hry mezi lety 1960–2000 a Národní fotbalovou ligu v rozmezí let 2003–2012. V roce 2012 se hodnota značky IBM vyšplhala na sumu 75,5 miliard dolarů a byla označená společností \"Interbrand\" jako 2. nejlepší společnost na světe. Ve stejném roku byla společnost vyhlášena za nejlepší společnost pro leadery, druhou nejlepší společnost z hlediska ekologie ve Spojených Státech a mnohé další. V roce 2015 byla magazínem \"Forbes\" vyhlášena jako 5. nejhodnotnější značka.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní centrála a pobočky IBM.", "content": "Hlavní centrála IBM sídlí ve městě \"Armonk\", NY, v oblasti vzdálené asi 60 kilometrů severně od \"Manhattanu\". Impozantní stavba hlavní budovy, známa jako CHQ, pokrývá plochu 26 300 m a tvoří ji převážně sklo a kámen. Komplex se rozprostírá na 10 ha parcele uprostřed dřívějšího jablečného sadu, který společnost odkoupila v polovině 50. let 20. století. Krom hlavní budovy jsou v komplexu známé taky The North Castle office (Kanceláře Severního zámku), které tvořily hlavní centrálu IBM v dřívějších dobách a IBM Learning Centre (ILC), rezort představující hotel a tréninkové centrum s víc než 182 hotelovými pokoji a 31 konferenčními sály. Do roku 2016 se IBM rozšířila do 174 krajin tvořící tzv. \"mobility centers\" v oblastech s nižším obratem na trhu a obrovské kampusy na trzích s větším obratem. Ve městě \"New York\" sídlí mnoho dalších známých poboček včetně divize \"IBM Watson\" v Astor Place na Manhattanu. Mimo New Yorku se kampusy kanceláří rozprostírají také v jiných částech Spojených Států, např. Austin, TX; Research Triangle Park (Raleigh – Durham), NC; Rochester, MN a Silicon Valley, CA. Nemovitosti, které IBM vlastní, jsou skutečně různorodé. Z mrakodrapů, ve kterých jsou umístěny jejich pobočky, jsou známé například 1250 René – Lévesque (Montreal, Canada), Tour Descartes (Paris, France), One Atlantic Center (Atlanta, GA, USA) či Pangu Plaza, 7. nejvyšší budova v Pekingu, která má přímý výhled na Pekingský národní stadion, který hostil i Letní Olympijské hry v roce 2008. Z jiných známých budov jsou to například tyto: IBM Rome Software Lab (Řím, Itálie), the Hursley House (Winchester, UK), IBM Johannesburg (Johannesburg, Jižní Afrika) nebo IBM Hakozaki Facility (Tokyo, Japonsko). Industriální architektura a dizajn, kterými se tyto budovy mohou pyšnit, jsou dílem autorů jako \"Eero Saarinen, Ludwig Mies van der Rohe\" a \"I. M. Pei\". V roce 2005 byla společnost IBM oceněna \"Agenturou enviromentální ochrany (EPA)\" jako jedno z 20 nejlepších pracovních míst z hlediska dojíždění, i když v roce 2004 byly vysloveny obavy týkající se znečisťování ovzduší v oblasti \"Endicottu\", NY.", "section_level": 1}, {"title": "IBM Česká republika.", "content": "IBM Česká republika je název pobočky IBM v České republice. Sídlí v Praze na Chodově a jejím generálním ředitelem je Zuzana Kocmaníková.", "section_level": 1}, {"title": "IBM Client Innovation centre Brno.", "content": "Je název druhé pobočky společnosti IBM v České repulice. Své počátky zahájilo rokem 2001, kdy prvně otevřelo své služby i v rámci Jihomoravského kraje. Od té doby zaměstnává velice diverzifikovaný tým profesionálů z oblasti IT, kteří zde působí v oblasti outsoursingových služeb, síťových služeb a v neposlední řadě v oblasti podpory zákazníků, mezi které patří přední světové banky, telefonní operátory ale i farmaceutické společnosti. V roce 2013 získalo centrum významné ocenění jako nejžádanější zaměstnavatel v Jihomoravském regionu. Poptávka byla tak obrovská, že se ve městě otevřela i druhá pobočka IBM v lokalitě Ponávka. V současné době za \"IBM Client Innovation Center Brno\" zodpovídá ředitel pobočky Zoltan Zerenyi.", "section_level": 1}], "src_summary": "IBM (International Business Machines) je americká mezinárodní technologická společnost s hlavním sídlem v Armonku, New York, Spojené státy americké. Společnost dnes operuje ve více než 170 zemích světa. Korporace se původem rozvinula ze společnosti \"CTR = Computing – Tabulating – Recording\" a až v roce 1924 byla přejmenována na IBM.", "tgt_summary": ", connue sous le sigle IBM, est une société multinationale américaine présente dans les domaines du matériel informatique, du logiciel et des services informatiques. ", "id": 175253} {"src_title": "Pásmo Gazy", "tgt_title": "Bande de Gaza", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast dnešního Pásma Gaza byla v roce 1517 dobyta Osmanskou říší, jejíž součástí následně bylo až do první světové války. Na počátku 19. století dominoval regionu kulturně Egypt. Ač bylo pásmo stále pod nadvládou Osmanské říše, mnoho obyvatel byli právě Egypťané, kteří emigrovali kvůli politickým nepokojům. Během první světové války (1914–1918) sloužilo pásmo jako bojiště, na kterém se utkali Britové proti Turkům podporovanými Němci. Během Třetí bitvy o Gazu bylo 7. listopadu 1917 pásmo Brity obsazeno. Po válce se Gaza stala součástí britského mandátu Palestina pod kontrolou Spojeného království. Židé osidlovali pásmo v okolí Gazy až do nepokojů v Palestině v roce 1929, kdy byli donuceni toto pásmo opustit. Poté vydali Britové zákaz, podle něhož nesměli Židé v tomto pásmu žít. I přesto se někteří Židé vrátili a založili kibuc Kfar Darom poblíž hranice s Egyptem. Po druhé světové válce vytvořila komise OSN plán na rozdělení mandátní Palestiny, který 29. listopadu 1947 schválilo Valné shromáždění OSN. Podle tohoto plánu měl vzniknout arabský a židovský stát, přičemž oblast dnešního Pásma Gaza měla připadnout budoucímu arabskému státu. Arabské státy však plán odmítly a namísto toho po vyhlášení izraelské nezávislosti 14. května 1948 došlo k první arabsko-izraelské válce. Izrael válku vyhrál, ale Pásmo Gaza obsazené egyptskou armádou získal po dohodách o příměří z roku 1949 Egypt. Ten tomuto území poté vládl až do roku 1967, kdy jej v šestidenní válce dobyl Izrael. V Pásmu Gaza následně vzniklo několik izraelských osad. Počátkem 90. let získala v rámci Oselských dohod kontrolu nad městy v pásmu nově vzniklá Palestinská samospráva, Izrael nicméně udržoval kontrolu nad místním leteckým prostorem, hranicemi a teritoriálními vodami. V roce 2005 se Izrael za vlády Ariela Šarona z celého Pásma Gazy jednostranně stáhl, přičemž evakuoval všechny své občany (do té doby zde žilo necelých devět tisíc Izraelců). O rok později se v Pásmu Gaza konaly volby, které vyhrálo hnutí Hamás. To se nejprve pokusilo utvořit vládu národní jednoty pod vedením Ismajla Haníji, zahrnující i poražené hnutí Fatah. V roce 2007 však kompletně převzalo moc po násilných střetech s Fatahem, které z Pásma Gazy vyhnalo. Izrael a Egypt následně uzavřely hraniční přechody s Pásmem Gazy a Izrael zavedl námořní blokádu, aby zamezil přísun zbraní do Pásma Gazy, odkud je od roku 2001 ostřelován raketami. Řada arabských států odmítla převzetí moci Hamásem a v roce 2008 uznaly Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie jako jedinou legitimní palestinskou vládu tu na Západním břehu Jordánu pod vedením Mahmúda Abbáse.", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené akce po jednostranném stažení Izraele z Pásma Gazy v roce 2005.", "content": "V reakci na palestinské ozbrojené útoky (ostřelování raketami a minomety, teroristické útoky a únosy) a pašování zbraní do Pásma Gaza podnikl Izrael v minulosti řadu vojenských operací. Od roku 2005, kdy se Izrael z Pásma Gaza jednostranně stáhl, na něj bylo palestinskými extremisty vypáleno přes jedenáct tisíc střel. S ohledem na tuto hrozbu Izrael vyvinul a začal využívat protiraketový obranný systém Železná kopule, který ničí střely mířící na obydlené oblasti. Za účelem zastavení ostřelování podnikl několik vojenských operací. V roce 2004 podnikl operace Duha a Dny pokání, v roce 2006 operace Letní déšť a Podzimní mraky a v roce 2008 operaci Horká zima. Na přelomu let 2008 a 2009 proběhla rozsáhlá ofenziva označovaná jako operace Lité olovo. Na obou stranách konfliktu si vyžádala asi 1400 mrtvých a více než 5000 zraněných, přispěla však k dramatickému poklesu počtu střel vypálených na Izrael (celkem o 77 % z 3716 v roce 2007 na 858 v roce následujícím). Další ofenzivu, známou jako operace Pilíř obrany uskutečnil Izrael v listopadu 2012. Zabil při ní vojenského velitele Hamásu Ahmada Džabarího a zničil sklady a odpaliště modernějších íránských raket středního doletu. V červenci a srpnu 2014 proběhla operace Ochranné ostří, která byla reakcí Izraele na opětovné raketové útoky na jeho území ze strany palestinských militantních skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Pásmo Gazy je rozděleno do 5 guvernorátů (seřazeno ze severu na jih):", "section_level": 1}], "src_summary": "Pásmo Gaza (též \"Pásmo Gazy\", : قطاع غزة, \"Qittā Ghazah\", : רצועת עזה, \"Recu'at Aza\") je území při pobřeží Středozemního moře. Na jihozápadě sousedí s Egyptem (zde Pásmo Gaza končí na někdejší hranici mezi Egyptem a Britským mandátem Palestina) a na jihu, východě a severu s Izraelem (zde Pásmo Gaza končí na linii příměří podle dohody o příměří mezi Egyptem a Izraelem, uzavřené 24. února 1949). Je zhruba 41 kilometrů dlouhé, jeho šířka se pohybuje od 6 do 12 kilometrů a celkově se rozkládá na 360 km. Mezinárodním společenstvím je považováno za součást státu Palestina, kam kromě Pásma Gaza patří i (územně s ním nesouvisející) Západní břeh Jordánu. ", "tgt_summary": "La bande de Gaza (, \"Qita' Ghazzah\") est une bande de terre de de long sur la côte orientale de la mer Méditerranée dans le bassin Levantin, au Proche-Orient. Elle tire son nom de sa principale ville, Gaza. D'une largeur de 6 à et d'une superficie de, son territoire est entouré au nord, à l'est et au sud-est par l’État d’Israël, et au sud-ouest par l’Égypte. En 2018, la population est estimée à plus de d'habitants, appelés \"Gazaouis\". ", "id": 1496664} {"src_title": "Jazyk (lingvistika)", "tgt_title": "Langage", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"jazyk\" pochází z praslovanského základu \"*językъ\", kteréžto slovo má nejblíže ke staroperskému slovu \"insuwis\". Rekonstruovaný indoevropský kořen slova je patrně \"*n̥-ghú-\", respektive \"*dnghu-\" či \"*dnghwa-\", s významem \"jazyk (orgán)\", \"řeč\", \"mluva\", \"jazyk\". První část je předpona \"*(d)n-\", druhá část je kořen, který se promítl i do ostatních indoevropských jazyků ( či,,,,,, ). Kořen mohl být také kontaminován kořenem slova \"lízat\". Původ hlásky \"d\" v germánských a dalších jazycích (gótsky \"tuggo\", staroirsky \"tege\" či ) není zřejmý, jedná se buď o zdvojení kořene slova nebo o tabuové důvody.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykověda.", "content": "Vědecký obor zabývající se zkoumáním jazyka se nazývá lingvistika. Otázky týkající se filosofie jazyka byly pokládány již ve starověkém Řecku, byly zde otázky typu zda mohou slova reprezentovat zkušenost nebo motivovanost obsahu slov, konkrétními památkami jsou například Platónovy dialogy Gorgias a Faidros. Ještě časnějším dokladem uvažování o jazyku jsou gramatiky sanskrtu, nejranější záznamy o kodifikaci liturgického jazyka a uspořádání znaků do abecedy patří do období 8. století př. n. l. Zásadním dílem je Pāṇiniho gramatika ze 6. století př. n. l. Významní myslitelé vyjadřující se k jazyku jako třeba Rousseau tvrdí, že jazyk pochází z emocí, zatímco Kant je zastáncem názoru o původu racionálním (rozumovém) a v logickém myšlení. Filosofové dvacátého století jako Wittgenstein tvrdí, že samotná filosofie je studiem jazyka. Do dějin lingvistiky se silně zapsali například Ferdinand de Saussure svou teorií jazykového znaku a příklonem ke struktuře a Noam Chomsky teorií generativní gramatiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kodifikace, definice a struktura.", "content": "Přirozené jazyky jsou mluveny, znakovány nebo psány, ale všechny jazyky mohou být zaznamenány jako audiozáznam, video nebo taktilní záznam Braillovým písmem. Toto je dáno modální nezávislostí (způsobu předání samotného sdělení). Z perspektivy filosofie může být jazyk definován několika způsoby: 1. kognitivní schopnost učit se a požívat komplexní systémy komunikace, 2. jako médium k popsání zákonů, na základě kterých tyto systémy fungují, 3. souhrn výpovědí, které mohou být vypovězeny na základě těchto zákonů. Všechny jazyky procházejí procesem sémiózy – přiřazování znaků (slov) k jednotlivým významům. Orální, manuální a taktilní jazyky obsahují fonologický systém, který je souborem pravidel podle kterých se jednotlivé jazykové znaky (nejmenší jednotky nesoucí význam(fonémy)) řadí do sekvencí, kterými jsou významově větší slovotvorné celky (morfémy) nebo slova (lexémy). Syntaktický systém se potom stará o kombinaci slov do frází a výpovědí.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a funkce.", "content": "Lidský jazyk má vlastnosti produktivity, rekurzivity a umístění, celkově potom závisí na společenské konvenci a učení. Jeho komplexní struktura vyžaduje mnohem širší zásobu významů než jakýkoliv známý systém zvířecí komunikace. Za počáteční stav jazyka je považováno období, kdy raní hominidé začali postupně měnit své primární dorozumívací systémy, tohoto stavu se přímo týkají teorie tzv. jiných myslí a sdílené intence. Často bývá tento stav dáván také do souvislosti s narůstající kapacitou mozku a vznik různých struktur jazyka je potom spojován s různými komunikačními a společenskými funkcemi. Jazyk je zpracováván v mnoha různých oblastech mozku, za jazyková centra jsou však považována Brockova a Wernickeho oblast. Lidé se učí jazyk v raném dětství a děti plynně mluví, když jsou jim přibližně tři roky. Používání jazyka je hluboce spjato s lidskou kulturou. Společně s jeho hlavním účelem, tedy komunikací, slouží jazyk také v mnoha společenských a kulturních ohledech jako například příslušnost k jisté sociální skupině, sociální stratifikace či zábava.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykový zeměpis.", "content": "Jazyky se vyvíjejí a rozrůzňují průběhem času. Historie jejich evoluce může být rekonstruována například srovnávací metodou, kdy se při porovnávání moderních jazyků určuje, který prvek musel mít společný prajazyk, aby se došlo vysvětlení následujících stupňů vývoje. Skupina jazyků, které se vyvinuly ze společného předka se nazývá jazyková rodina. Mezi nejšířeji používané patří indoevropská jazyková rodina jejímiž zástupci jsou např. angličtina, ruština nebo hindština; sinotibetská jazyková rodina, která zahrnuje tibetštinu, a dialekty či jazyky čínštiny; afroasijská jazyková rodina – arabština, somálština, hebrejština; bantuské jazyky – svahilština, jazyk zulu a stovky dalších živých afrických jazyků; Malajsko-polynézské jazyky – indonéština, malajština a stovky pacifických jazyků. Drávidská rodina zasahuje převážně jižní Indii a hovoří se zde mimo jiné tamilštinou a telugštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Definice jazyka.", "content": "Jazyk je kód či šifra sloužící ke komunikaci a přenosu sdělení; na rozdíl však od jazyků umělých, které slouží například k programování, je lidský jazyk přirozeně vzniklý a dynamicky se vyvíjející. Rozdíl mezi přirozenými a umělými jazyky je především fakt, že formální (umělé) jazyky jsou pouze systémy znaků ke kódování a dekódování sdělení, naproti tomu přirozené jazyky plní řadu dalších úloh, např. společenskou. Tento článek především pojednává o přirozeném lidském jazyce tak, jak ho studuje obor lingvistika. Jako předmět studia jazykovědy je jazyk nahlížen ze dvou stran, jako abstraktní koncept a jako specifické systémy - např. čeština. Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure byl tím, kdo definoval moderní lingvistiku. Použil francouzských termínů \"langage\" k označení jazyka jako konceptu společného všem, \"langue\" jako konkrétní jazyk a \"parole\" jakožto specifický akt komunikace proběhlý v některém z jazyků. Když mluvíme o jazyku jako o obecném konceptu, mohou být použity definice, které zasahují různé stránky tohoto fenoménu. Rozličné definice s sebou také přinášejí mnohost přístupů a chápání jazyka. Podobné nuance nastávají i u lingvistických škol a teorií s nimi spjatých nebo jimi zastávaných. Mohou to být například: Debaty o přirozenosti a původu jazyka byly vedeny od starověkých dob. Řečtí filosofové Gorgias a Platón polemizovali o vztazích mezi slovy, univerzáliích a motivovanosti slov jsoucny. Platón zde prohlašuje, že komunikace je možná, protože jazyk reprezentuje představy a koncepty, které existují nezávisle na jazyku, avšak pro jazyk jsou zásadní. Mohou být chápány jako zrcadla reality, která jazyk obklopuje. Během osvícenských debat o původu člověka bylo velmi módní polemizovat též o původu jazyka. Myslitelé jako Rousseau a Herder prosazovali názor o původu jazyka z emocí a instinktivní potřeby se vyjadřovat a jde tedy o jev blízký hudbě nebo poezii. Naproti tomu racionalisté, jmenovitě Kant nebo Descartes, viděli zdroj v racionálním uvažování a pragmatické potřebě komunikace. Na přelomu dvacátého století začali badatelé jako Wittgenstein zjišťovat, jakou roli hraje jazyk při běžném prožívání světa. Zda jazyk reflektuje objektivní skutečnost světa nebo jestli je tím médiem, kterým chápeme svět. Tyto úvahy vedly k přehodnocení otázek tehdejší filosofie na otázky lingvistické.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky formální a neformální.", "content": "Základní dělení jazyků je na formální a neformální. Formální jazyky jsou umělé jazyky (matematika, formální logiky, počítačové jazyky), které se vyznačují tím, že interpretace jejich jazykových konstruktů má nulovou vnitřní (vnitropsychickou) vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost), tedy, že je exaktní. Jinými slovy, každý vědoucí člověk naprosto přesně, bez jakýchkoli pochyb ví, co znamenají, tedy jaký mají význam. Jinak řečeno, znamená to, že v rámci dané vědecké komunity je sémantický diferenciál jejich významu nulový. Formální jazyky jsou tak součástí exaktního světa, a mohou reprezentovat (vypovídat o, popisovat) pouze entity exaktního světa. Znalosti o reálném světě mohou reprezentovat pouze prostřednictvím veličin, které mají tu vlastnost, že jsou měřitelnou elementární součástí světa reálného (sondami do něho, či jeho zástupci), i součástí světa exaktního (mají exaktní interpretaci), a tak tvoří most mezi oběma světy. Poznání uskutečněné s použitím veličin nazýváme umělé (exaktní Newtonovo) a poskytuje znalosti s nulovou vnitřní vágností viz věda. I formální jazyky musí (z mnoha důvodů) být schopny reprezentovat informaci s vágností. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může to být pouze jazykově uchopitelná nejistota (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici (jazykové rozšíření o) popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami. Takové rozšíření rozšiřuje aplikovatelnost jazyka - jeho vyjadřovací sílu. Ilustrací může třeba být rozšíření Turingova stroje na stochastický Turingův stroj, a porovnání vyjadřovací síly jazyků jimi generovaných. Pro jiné se nabízí porovnání působnosti jazyků deterministické a stochastické fyziky. Princip je ten, že připustíme-li více nejistoty, můžeme se dovědět (viz poznání, věda), a tak i jazykově reprezentovat (tedy i sdělovat) více. Neformální jazyky (přirozené živé i neživé, umělé např. esperanto, vnitropsychické, nebo umělecké jako malba, kresba, skulptura atp.) jsou jazyky s inherentní vágností interpretace svých jazykových konstruktů (slov, vět, tahů štětcem apod.). Tato interpretace je vágní, subjektivní a emocionální, měnící se od člověka k člověku, a u každého z nich v čase.. Říkáme jí konotace. Sémantický diferenciál konotace je vždy nenulový. Dá se měřit metodami sémantického diferenciálu. Neformální jazyky (díky své velké toleranci k vágnosti) mohou reprezentovat velice rozsáhlou paletu druhů informace s inherentní (vnitřní) vágností interpretace, třeba od momentálního rozpoložení lidské psýchy daného člověka, po znalosti o reálném světě, získané přirozeným (vágním) lidským poznáním. Převoditelnost informace z jazyka do jazyka je možná vždy jen v rámci téže skupiny jazyků, tedy formálních (např. z matematické reprezentace do počítačového jazyka) a neformálních (např. z angličtiny do češtiny, z malby do skulptury), nikoli mezi oněmi skupinami, jak je zřejmé z jejich vztahu k vnitřní vágnosti. Převod z vnitropsychických jazyků do vnějšího sdělovacího jazyka nazýváme formulace (viz obr. 1.), opačný převod nazýváme konotace (viz obr. 1.). Oba tyto převody jsou vágní, subjektivní a emocionální, měnící se od člověka k člověku, i u každého z nich v čase. V případě, že vnitropsychické zpracování informace probíhá ve formálním jazyce (u matematiků, a jiných vědců z oboru exaktní vědy), výše zmíněné převody jsou triviální (nic se jimi nemění) a tak jsou exaktní. Je třeba poznamenat, že neformálním (přirozeným) jazykem lze vyjadřovat i jména entit exaktního světa, např. jména herních karet a operací nad nimi (jsou dány pravidly hry), jména šachových figur a operací nad nimi, jména matematických objektů a operací nad nimi, např. derivace dráhy podle času, jména čísel, apod. Platí to v okruhu lidí, kde význam oněch entit exaktního světa každý z jedinců exaktně (tedy bez jakýchkoli pochyb) zná. V tomto případě nastává výjimečná situace, kdy konstrukty přirozeného jazyka ztrácejí svoji přirozenou vágnost, subjektivitu a emocionalitu a dostávají tak exaktní význam. Je to tím, že odkazují k exaktním entitám. Nezískávají však nástrojovou sílu formálního jazyka, který obvykle umožňuje (obsahuje nástroje pro) formální inferenci (odvozování), kdy je možno pouze na základě syntaktické složky (formy) odvodit nové jazykové konstrukty, jež mohou mít nový informační význam, viz Exaktní věda, tam Příklad inference ve formálním systému. Souvislost mezi reálným světem, jeho poznáním, poznáním vytvořeným vnitropsychickým kognitivním (znalostním) modelem a sdělením o poznaném, graficky znázorňuje trojúhelník uvedený v obr. 1. Říká se mu sémantický či sémiotický, podle toho, na co se při výkladu klade důraz. Najdeme ho v mnoha modifikacích a pod jmény mnohých autorů, např. Fregeho, Ogden-Richardsův a další. Podstava trojúhelníka nezobrazuje žádný vztah, neboť veškeré vztahy jsou zprostředkovány lidskou psýchou umístěnou v trojúhelníku na jeho horním vrcholu. Pokud by podstava měla zobrazovat nějaký vztah, musel by zde být další lidský aktér a to není. Někdy se do vztahů v trojúhelníku omylem vkládá vnější pozorovatel (další aktér), a vniká dojem, že podstava nějaký vztah zobrazuje. Vnější pozorovatel se na trojúhelník dívá, neúčinkuje v něm, jeho pohledem, ani jeho přemýšlením nad vztahy v trojúhelníku, se v trojúhelníku nic nemění.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a jeho vazba s poznáním z hlediska vágnosti.", "content": "Zde je ukázána vazba jazyka s poznáním pouze z hlediska vágnosti (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Je třeba poznamenat, že jinak je tato vazba mnohem širší, neboť prohlubování a rozšiřování poznání vyžaduje zavádění nejen nových pojmů, ale i nových jazyků. Příkladem může být situace, kdy I. Newton pro své zákony mechaniky potřeboval (a vybudoval) jazyk schopný popisovat spojitý (odehrávající se po nekonečně malých přírůstcích jak dotyčné veličiny, tak času) dynamický (s uvažováním vlivu setrvačnosti) pohyb. Vytvořil nový matematický nástroj-jazyk, jímž byla teorie fluxí (teorie plynoucího – infinitesimální počet), poněkud nemotorný, ale funkční integro-diferenciální počet, nebo třeba ve 20. stol. vytváření nových (jazykových) odvětví matematiky nutný pro rozvoj fyziky částic. Poznání reálného světa je základní přírodní výbavou člověka, umožňující mu přežití v něm. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (vnitropsychický kognitivní model dané části reálného světa) musí obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace. Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost. Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen převádět do vnějšího komunikačního jazyka- formulovat (viz obr. 1), a tak sdělovat. Vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění – optimalizace pravdivosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace pravdivosti sdělení adekvátní vágností říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), ošizuje příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, svázán s poznáním, jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (záznam) poznaného, adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace viz obr 1. Mimoto přirozený jazyk disponuje nástroji pro reprezentaci vnější vágnosti. Jsou to např. výrazy několik, snad, asi ano apod. Říká se jim neurčité kvantifikátory. I pro ty však platí, že jsou interpretovány s vnitřní vágností, subjektivitou a emocionalitou. Z výše uvedené optimalizace pravdivosti sdělení plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení zcela (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve zcela odbourána v poznání (zdroji informace). Má-li poznáním získaná informace být bez vnitřní vágnosti, musí být zvolen jiný filtr poznání. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. Máme tedy jazyk, který je schopen reprezentovat znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa. Jedná se nyní tedy o to, jak nahradit filtr přirozeného poznání (vágnost) jiným filtrem, který by poskytoval informace o reálném světě s nulovou vnitřní vágností, tedy exaktně. Je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktně, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Vztah jazyka a poznání v exaktním světě je tedy takový, že exaktní jazyk (s nulovou vnitřní vágností interpretace) slouží exaktnímu poznání, poskytujícímu znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnost mysli, orgán nebo instinkt.", "content": "Jedna z definic vidí jazyk primárně jako proprietu lidské mysli, která umožňuje lidem komunikaci: naučit se jazyk a produkovat a chápat výpovědi. Tato definice směřuje přímo k univerzalitě jazyka, který je společný všem lidem. Zasahuje také biologickou bázi, tedy unikátní vývoj lidského mozku. Zástupci teorie o tom, že akvizice jazyka je imanentní lidem, podpírají svá tvrzení o fakt, že kognitivně normální děti se jazyk naučí bez jakýchkoliv formálních instrukcí. Jazyky mohou dokonce vzniknout i spontánně na takovýchto místech, kde spolu žijí lidé mluvící různými jazyky, většinou dvěma a více, kteří spolu navzájem potřebují komunikovat; takto vzniklým jazykům se říká také kreolské. Tyto náhledy, které mohou být sledovány až k filosofům Kantovi a Descartesovi, chápou jazyk jako niterně imanentní člověku; promítají se též v Chomského teorii univerzální gramatiky. Tyto definice jsou často uplatňovány při studiu jazyka v kognitivně vědeckém rámci a v neurolingvistice. Tuto filosofii ale nesdílejí všichni jazykovědci. Jazyk může být také považován za sociální konstrukt.", "section_level": 1}, {"title": "Formální systém znaků.", "content": "Jiná definice vidí jazyk jako formální systém znaků zpravovaný gramatickými pravidly pro formulaci a přenos sdělení. Tato definice popisuje jazyk jako uzavřený strukturovaný systém znaků sestávajících ze dvou částí, tedy \"označujícího\" (označení, slovo např. stůl) a \"označovaného\" (entita, ke které se výraz vztahuje, např. stůl jako obraz v mysli, koncept stolu, který se nám vybaví). Tento strukturní pohled na jazyk je odkazem Ferdinanda de Saussura, jeho dílo zůstává podnětné dodnes. Formální přístup je typický svým postupem od nejelementárnějších částí – fonémů, po celky větší jako jsou slova nebo věty. Současným představitelem, který se touto problematikou zabývá, je Noam Chomsky, autor teorie o generativní gramatice. Definoval jazyk jako množinu vět, které mohou být vypovězeny na základě principu transformační gramatiky (proces generace jazyka v mozku). Tato transformační gramatika je vlastně soubor platných pravidel, která při užití formulují gramaticky správné věty. Chomsky považuje tuto schopnost mozku za imanentní a za samotný základ jazyka. Takováto teorie má blízko k formální logice a formální teorii gramatiky, uplatňuje se potom v aplikované počítačové lingvistice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvrstvení jazyka.", "content": "Strukturní přístup k jazyku si lze ilustrovat přehledem jednotlivých úrovní jazyka, tak jak jsou studovány disciplínami lingvistiky. Jakékoliv jednotky jazyka se dělí do dvou skupin, a sice na jednotky émické (přípona -ém) a jednotky s předponou alo-. Émické jednotky jsou takové, které stojí na straně abstraktního konceptu jazyka, př. lexém (koncept slova společný všem). Alo jednotky jsou konkrétně aktualizované v určitém aktu řeči, př. alolex (konkrétně vyslovené slovo). Úrovně seřazeny od nejmenších jednotek:", "section_level": 2}, {"title": "Nástroj komunikace.", "content": "Nejpragmatičtější z definic vážící se k jazyku je patrně ta směřující k sociální (společenské) funkci. Ta vidí jazyk jako komunikační systém, který umožňuje lidem vyměňovat verbální nebo znakové výpovědi. Jako prostředek k vyjádření se a ovlivňování tak svého okolí nebo jednoduše k zábavě. Funkční teorie gramatiky vysvětlují gramatické struktury jejich komunikativní funkčností a chápou gramatickou strukturu jazyka jako výsledek adaptivního procesu, kterému byla gramatika “ušita na míru“, aby sloužila komunikativním potřebám jeho uživatelů. Tento náhled úzce souvisí s kognitivním a interakčním rámcem, se kterým je často spojována sociolingvistika a lingvistická antropologie. Funkční teorie tíhnou k postupu studovat jazyk jako dynamický fenomén, jako struktury podléhající neustálému procesu změn tak, jak je používán svými uživateli. Tento pohled zdůrazňuje důležitost lingvistické typologie klasifikace jazyků podle jejich vnitřní struktury; umožňuje vidět proces gramatikalizace v kontextu daného systému a ze zjištěných údajů zobecňovat na celek. S oblastí filosofie jazyka, kde je akcentován pragmatický pohled, je často spojována pozdní práce Wittgensteinova a další filosofové jazyka jako P. Grice, J. Searl a W. O. Quine.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský jazyk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Lidský jazyk vznikl před řádově sto tisíci lety. Experimenty ukazují, že gramatika není vrozená, ale získává se rychle v útlém dětství. Jazyku se člověk učí již v prenatálním období. Jazyk se mohl technicky spoluvyvíjet s výrobou nástrojů. Gramatika a slovní zásoba se vyvíjejí různě rychle a různým způsobem. S růstem velikosti skupiny mluvčích se jazyk zjednodušje. Ovšem k počítání není jazyka třeba. Obecněji není jazyka třeba ani ke schopnosti uvažování. Jisté aspekty jazyka také částečně souvisejí s parametry prostředí jako například vlhkost vzduchu. Různé jazyky a písma však umožňují určovat význam ze zapsaného stejnou rychlostí. Počet živých jazyků se odhaduje na necelých 7 000 a do konce 21. století jich pravděpodobně polovina zanikne.", "section_level": 2}, {"title": "Unikátnost.", "content": "Lidský jazyk je unikátní ve srovnání s jinými formami komunikace používané zvířaty. Systémy používané například včelami nebo primáty jsou systémy uzavřené, které obsahují jen velmi omezené množství interakcí. Nicméně různé druhy zvířat mohou porozumět vokalizaci jiných druhů. V kontrastu s tím je lidský jazyk otevřený, neustále se vyvíjí a má vlastnost produktivity, což znamená, že z omezeného množství znaků vzniká neomezené množství výpovědí a nová slova. Toto je možné díky dualitě jazyka, kde množina jednotek, které samy o sobě význam nemají (zvuky, písmena, gesta), může být takřka neomezeně kombinována s významy k vytvoření nových znaků. Znaky a gramatická pravidla jednotlivých jazyků jsou široce \"arbitrární,\" což znamená, že motivovanost spojení výrazu s obsahem může mít nejrůznější konotace ovlivněné nesčetnými okolnostmi a obsah také nemusí být motivován vůbec ničím. Interakce, které zahrnují komunikační prostředky zvířat, jsou většinou geneticky determinované. Některé druhy zvířat si dokázaly prostřednictvím sociálního učení osvojit několik druhů sebevyjádření prostřednictvím lexigramů. Podobně se mnoho druhů ptáků a velryb učí své písně imitací členů stejného druhu, ale zatímco se některá zvířata mohou naučit mnoho slov a znaků, tak si žádné nedokázalo osvojit více než čtyřleté dítě a cokoliv získaného ani vzdáleně nepřipomínalo komplexní gramatiku či lexikální rozmanitost lidského jazyka. Lidský jazyk se především liší od jakéhokoliv druhu zvířecího komunikačního systému tím, že rozlišuje gramatické a sémantické kategorie, jako jsou podstatná jména nebo slovesa, přítomnost, minulost a budoucnost, které mohou být užity k velmi komplexním sdělením. Také je jediným známým přirozeným jazykem, který je modálně nezávislý. To znamená, že může být použit ke komunikaci ne pouze prostřednictvím jednoho kanálu či media, ale skrze několik. Například mluvený jazyk užívá modality auditivní, znakové jazyky a zápis fungují na vizuální modalitě a Braillovo písmo rozlišuje taktilní modalitu. Jazyk je také unikátní tím, že může odkazovat na abstraktní skutečnosti a na smyšlené či hypotetické události, stejně tak na události, které se udály v minulosti nebo se stanou v budoucnosti. Tato schopnost referovat ke skutečnostem, které se neváží na aktuální čas a prostor, se nazývá dislokace. Některé druhy zvířecí komunikace vykazují známky dislokace, například komunikace včel při hledání nektaru. Stupeň této vlastnosti v lidské řeči je však považován za unikátní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jazyk je systém sloužící jako základní prostředek lidské komunikace. Kromě funkce dorozumívací může plnit další funkce, např. apelovou (může sloužit k předávání příkazů), referenční (odkazuje se na časové nebo prostorové vztahy), kontaktovou, expresivní (emotivní), estetickou (poetickou) a metajazykovou. ", "tgt_summary": "Le langage est la capacité d'exprimer une pensée et de communiquer au moyen d'un système de signes (vocaux, gestuel, graphiques, tactiles, olfactifs, etc.) doté d'une sémantique, et le plus souvent d'une syntaxe — mais ce n'est pas systématique (la cartographie est un exemple de langage non syntaxique). Fruit d'une acquisition, la langue est une des nombreuses manifestations du langage.", "id": 525243} {"src_title": "Invazní druh", "tgt_title": "Espèce envahissante", "src_document": [{"title": "Invaze.", "content": "Nejstarší zmínka o ekologické katastrofě vyvolané zavlečením invazního druhu je z roku 77 n. l., kdy starořímský dějepisec Plinius starší zaznamenal vyslání římských legionářů na Baleárské ostrovy, aby tam zastavili invazi králíků z pevniny. Vojáci měli králíky chytat a hubit. Světově nejznámější je případ králíků v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Invaze nahrazující původní druh.", "content": "Klasickým případem invazního druhu, který vytlačuje druhy s podobnou funkcí, může být původně asijská netýkavka malokvětá, která vytlačuje naši netýkavku nedůtklivou, nebo vrbovka žláznatá, která vytlačuje naše vrbovky.", "section_level": 2}, {"title": "Rostlinná invaze.", "content": "Nejznámější \"invazní rostlinou\" na českém území, která se skutečně masivně šíří a ohrožuje celé ekosystémy, je bolševník velkolepý. Ta na některých místech už dosáhla takových rozměrů, že pro její potlačování byla nasazena armáda. Vzhledem k tomu, že daná rostlina může ohrozit zdraví člověka, někteří biologové a ekologové o ní (byť s nadsázkou) mluví jako o trifidovi. Dalšími agresivními invazními rostlinami na českém území jsou křídlatka japonská, trnovník akát a netýkavka žláznatá. Pro bližší představu – pouze náklady na zásahy proti výše zmíněnému bolševníku, netýkavce žlaznaté a křídlatce v CHKO Český ráj činily v roce 2003 přes půl milionu korun. S invazí nepůvodních druhů se potýkají víceméně všechny země, které jsou nějakým způsobem zapojeny do časté výměny osob a zboží. Invazní druhy se šíří velmi často neúmyslně, jsou-li jedinci omylem či nedopatřením přepravováni v kontejnerech se zbožím, které putuje na velké vzdálenosti. U některých rostlin je však větším problémem podcenění rizika. Četné druhy byly uvedeny do cizího prostředí v 19. století jako okrasné (např. puerárie \"Pueraria montana\" v USA; u nás výše zmíněný bolševník), ale v současné době působí značné ekonomické škody. K nejnebezpečnějším druhům náleží vodní hyacint, na našem území však jeho rozšíření díky klimatickým podmínkám nehrozí.", "section_level": 2}, {"title": "Živočišná invaze.", "content": "Asi nejznámější \"živočišné invaze\" jsou spojeny s Austrálií či oceánskými ostrovy, kde se introdukovaní savci i jiní živočichové stali metlou pro ekosystém v obřím rozsahu. Jen namátkou: kočky a krysy na ostrově Mauricius dokonaly vyhynutí dronteho mauricijského (jinak též blboun nejapný), protože mu žraly vejce. Krysy a lasicovité šelmy značně zatěžují ekosystémy ostrovů Nového Zélandu, mimo jiné zde ohrožují kiviho, nelétavého papouška kakapa sovího i slavnou živoucí fosílii haterii, které žerou vejce a údajně (v období hibernace) mohou sežrat i dospělého jedince. Jiným neblahým případem introdukce je vysazení promyk na ostrovy v Karibiku, aby tam vyhubily jedovaté hady křovináře. I v tomto případě na vysazení doplatily spíše endemitské druhy savců (např. štětinatec haitský, hutia konga) a ptáků než obávaní hadi. V Austrálii se po umělém zavlečení přemnožili (s děsivým dopadem pro celý ekosystém) králíci a posléze i kočky, které zde byly úmyslně vysazeny právě kvůli nim, namísto toho se však začaly živit místními ptáky a drobnými vačnatci (bandikuti, klokánek králíkovitý). Mezi další nepůvodní druhy obratlovců zavlečené do Austrálie s nepříznivým dopadem na místní ekosystémy patří např. myš domácí, potkan, ropucha obrovská, velbloud jednohrbý, buvol domácí, prase domácí, kapři. Dalším všeobecně známým případem je bojga hnědá, had původem z Nové Guineje, který se s v půli 20. století lodní dopravou dostal na Guam. Během několika let dosáhla hustota populace bojg na ostrově téměř 5000 kusů na kilometr čtvereční. Výsledkem bylo vyhynutí 13 z 22 druhů tamního ptactva, značné množství uštknutí lidí a opakované elektrické havárie (zkraty vznikající vniknutím hadů do transformátorů nebo vysoko na stožár).", "section_level": 2}, {"title": "Škody.", "content": "Podle předběžných odhadů náklady v důsledku biologických invazí dosahují v Evropě nejméně deseti miliard eur ročně. Ale odhad je velmi konzervativní, neboť u 90 % nově rozšířených druhů pořád nejsou známy ekologické ani ekonomické dopady jejich invaze.", "section_level": 1}, {"title": "Boj s invazemi.", "content": "Invaze nemusí nutně znamenat, že invazní druh je kompetičně silnější než ty, které vytlačuje nebo ohrožuje. V některých případech jde jen o to, že je nové území prosté jeho přirozených nepřátel. S takovými invazemi (pokud cílená likvidace invazního druhu lidskými silami selže nebo je už od počátku nerealistická) lze bojovat i tím, že na dané území jejich přirozené nepřátele zavlečeme také. K takovémuto kroku však je nutno přistupovat velice opatrně, jak ukazuje již zmíněný příklad koček, které se v Austrálii po vysazení také přemnožily a likvidují hlavně původní drobné savce, kteří se dají chytit mnohem snáze než králík. Příkladem úspěšného odstranění ekologického problému promyšleným zavlečením nového druhu je introdukce několika druhů brouků zpracovávajících kravský trus. V Austrálii k němu museli přistoupit poté, co se ukázalo, že místní druhy specializované na suchý trus vačnatců nejsou schopny mnohem vlhčí trus dobytka zpracovat dostatečně rychle, což vedlo k enormnímu přemnožení much a dalších druhů hmyzu, jejichž larvy se v trusu vyvíjejí.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody zavlečení.", "content": "K hlavním důvodům zavlečení patří kolonizace Evropany, zahradnictví a zemědělství a náhodný transport. Při kolonizaci Evropany byly na mnohá místa zavlečeny invazní druhy. Mnohé druhy byly zavlečeny do nových oblastí jako okrasné rostliny, zemědělské plodiny, trávy pastvin apod. Náhodně jsou zavlékána semena plevelů, která jsou sklizena spolu s komerčními semeny a zaseta v nových oblastech, loďmi a letadly jsou zavlékány např. krysy nebo hmyz. Přemisťováním nepůvodních druhů se mohou šířit i paraziti a nemoci. Jen některé zavlečené druhy se ale stávají invazními.", "section_level": 1}], "src_summary": "Invazní druh (nebo též invazivní) se na dané území dostal teprve s přispěním člověka (a je zde tedy nepůvodní), podařilo se mu zdomácnět a nyní se již samovolně a nekontrolovaně šíří, což může být spojeno s úbytkem druhů původních, leckdy těch, které mají podobnou funkci v přírodě jako on, a dalšími škodami. ", "tgt_summary": "Une espèce envahissante, espèce envahissante exogène ou espèce exotique envahissante ou EEE, l’anglicisme espèce invasive est également utilisé en dehors des documents officiels, est une espèce vivante exotique (ou allochtone, non indigène, exogène ou étrangère), un néozoaire s'il s'agit d'un animal, qui devient un agent de perturbation \"nuisible\" à la biodiversité autochtone des écosystèmes naturels ou semi-naturels parmi lesquels elle s’est établie. Son explosion démographique peut se traduire par une invasion biologique. Selon Curtis Marean au vu des définitions habituelles de l'invasivité écologique, \"Homo sapiens\" serait, en moins de 100 000 ans. ", "id": 35743} {"src_title": "František Langer", "tgt_title": "František Langer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině drobného obchodníka jako nejstarší ze tří synů (bratr Josef byl o čtyři a Jiří o šest let mladší). Rodina byla židovská, ale nábožensky vlažná. Její předek přišel do Čech v polovině 17. století jako dvorní Žid (židovský finančník, který spravoval finance šlechty), kterého si přivedl kardinál Dietrichstein do svých železáren ve Starém Ransku. Rodina žila v Praze až počínaje Františkovým otcem. V roce 1906 absolvoval gymnázium v Londýnské ulici a začal studovat na lékařské fakultě Karlovy university. V této době se spřátelil s Jaroslavem Haškem, později spolu napsali a hráli hru Pogrom na křesťany v Jeruzalémě. Langer v roce 1911 vstoupil do Haškovy satirické politické Strany mírného pokroku v mezích zákona. V roce 1914 úspěšně dokončil studium medicíny doktorátem. Ještě během studií na gymnáziu začal publikovat v různých časopisech a novinách (\"Národní obzor, Přehled, Zlatá Praha, Lumír, Novina, Besedy času, Rudé květy, Večery, Národní listy, Jeviště, Divadlo, Rozpravy Aventina, Přítomnost, Čin, Světozor, Šibeničky, Cesta, Kmen, Literární noviny, Divadelní zápisník, Divadelní noviny, Dnešek, aj\".). V letech 1912–1914 redigoval \"Umělecký měsíčník\", což byl list Skupiny výtvarných umělců, jejímž byl členem.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Nedlouho po promoci byl Langer povolán do Rakousko-uherské armády a zařazen jako poručík zdravotní služby k huculskému domobraneckému pluku. Následně byl jeho pluk odvelen do Ruska, kde Langer strávil téměř rok na haličské frontě a účastnil se ofenzivy na řece Visla. Během bojů u řeky Bug, byl Langer zasažen nepřátelskou kulkou do zad a odvelen na léčení do Vídně. Po svém zotavení se vrátil zpět na frontu, avšak v červenci 1916 padl nedaleko Černovic do ruského zajetí. Langer byl nejprve dopraven do Kyjeva a následně do Carycinu, kde byl díky svým zkušenostem s medicínou jménován lékařem v zajatecké nemocnici. Zde se staral o pacienty mnoha národností a k aktivitám vznikající České družiny byl prozatím skeptický. Vše změnila až revoluce v Rusku během únoru 1917. Kromě lékařské praxe psal do legionářských časopisů a staral se o kulturní činnost. Langer vstoupil do československých legií a byl jmenován šéflékařem 1. střeleckého pluku. V této funkci se účastnil slavné bitvy u Zborova a poté i Sibiřské anabáze, kdy se legie musely zdlouhavě vracet do vlasti přes celou Sibiř. Poté, co Langer a ostatní legionáři dorazili do Vladivostoku, tak zamířili přes Japonsko, Čínu a Indii zpět do Prahy, kam dorazili během roku 1920. I když Langer sloužil jako vojenský lékář, za svoji službu byl několikrát vyznamenán a dosáhl hodnosti Majora. Za zásluhy obdržel Československý válečný kříž 1914-1918, Československou revoluční medaili nebo dvakrát Řád sokola. Mimo jiné si Langer z Ruska přivezl i manželku, Mariu Mojsevovou, s kterou se oženil v roce 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po návratu z Ruska se Langer rozhodl vstoupit do nově vzniklé Československé armády a byl umístěn v Praze jako vojenský lékař, přičemž pravidelně přispíval do \"Lidových novin\". V roce 1925 byla jeho divadelní hra \"Periferie\" inscenována v Josefstädter Theater ve Vídni, v režii Maxe Reinhardta. Langer se čím dál tím více věnoval literatuře a divadlu a tak se nakonec rozhodl z armády koncem dvacátých let odejít. Sám později vzpomínal, jak na něj „Vojenská správa byla hodná, neb ho ponechávala v úřadě v Praze, kde se mu dobře psalo.“ V roce 1930, kdy byl vedením činohry Divadla na Vinohradech pověřen Jan Bor (který nahradil nemocného Jaroslava Kvapila), přemluvil Karel Čapek Františka Langera, aby šel novému šéfovi pomáhat v dramaturgii. Funkci dramaturga činohry pak Fr. Langer vykonával až do roku 1935.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V období kolem Mnichovské dohody byl Langer povolán zpět do armády v hodnosti plukovníka a sloužil jako velitel pražské posádkové nemocnice na Hradčanech. Po německé okupaci Československa v březnu 1939, nařídil Langer zničit všechny důležité dokumenty ve své nemocnici a odvézt zásoby do bezpečí, aby nepadly do rukou Němců. V dalších dnech musel předat nemocnici německému velení a začal se připravovat na emigraci. Počátkem července 1939, se Langer rozhodl emigrovat do Francie, kde se formovala Československá armáda v zahraničí. Po strastiplné cestě přes Krakov a polský přístav Gdyně se na norském škuneru Castleholm dopravil až k francouzským břehům, kde byl jmenován šéfem zdravotnictva československé armády v zahraničí. Avšak Francie byla poražena Německem v červnu 1940 a Langer se podílel ve francouzském přístavu Sète na evakuaci československých vojáků do Anglie, aby nepadli do rukou Němců. Poté, co dorazil do Anglie, pokračoval Langer dál ve své funkci šéfa zdravotnictva československé armády v zahraničí a rovněž se stal předsedou československého PEN Clubu. V říjnu roku 1944 byl s 1. čs. obrněnou brigádou vyslán na evropskou půdu k obléhání Dunkerque a v květnu 1945 dorazil do osvobozené Prahy. Za svoji službu ve Francii a Anglii byl Langer vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za zásluhy. Rovněž obdržel francouzský válečný kříž \"Croix de Guerre\".", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do vlasti.", "content": "V roce 1945 se vrátil do Československa ve funkci přednosty zdravotnictva v čs.vojsku v zahraničí a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem. Po únoru 1948 přestal být aktivní, jeho knihy nebyly zakázány, ale vycházely výjimečně. V letech 1949-1965 byl druhým předsedou Společnosti bratří Čapků. Roku 1995 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy. Jeho bratr Josef zemřel v koncentračním táboře (sebevražda), bratr Jiří uprchl přes Slovensko a Cařihrad do Palestiny, kde zemřel v roce 1943.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Hlavní část jeho tvorby tvoří drama. V dramatech se věnuje problematice lidských hodnot, otázek a stavů: lásce, nenávisti, životu a smrti, vině a odplatě, zločinu a svědomí. jeho zorné pole je omezeno na jemu dobře známé prostředí městské periferie. V jeho mládí to byla pražská čtvrt Vinohrady. Počátky jeho dramatu byly ovlivněny novoklasicismem:", "section_level": 1}, {"title": "Dramata.", "content": "Po první světové válce se zaměřil na dramatickou tvorbu, kde se zabýval především otázkami zločinu, viny a trestu. Dalším tématem mu byly legie, či spojení těchto dvou témat.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování veřejných míst.", "content": "Po Františku Langerovi je pojmenovaný park v Praze 10 na Bohdalci (část Sychrov). Je ohraničený ulicemi Pod Sychrovem, Osnická a Bohdalecká. Podnět k pojmenování dala tamní místostarostka Ivana Cabrnochová v roce 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Langer (3. března 1888 Královské Vinohrady – 2. srpna 1965 Praha) byl československý spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař, který dosáhl hodnosti Brigádního generála.", "tgt_summary": "František Langer, né à Prague (dans le quartier de Vinohrady) le et mort dans cette ville le, est un dramaturge, scénariste, essayiste, critique littéraire et journaliste tchécoslovaque, qui fut également médecin militaire.", "id": 2112656} {"src_title": "Problém čtyř barev", "tgt_title": "Théorème des quatre couleurs", "src_document": [{"title": "Formulace v teorii grafů.", "content": "Formálně se tento problém v teorii grafů podává tak, že cílem je obarvení vrcholů planárního grafu tak, aby žádné dva vrcholy spojené hranou neměly stejnou barvu. Formulace s mapou se na tuto verzi převede tak, že každému státu se přiřadí jeden vrchol (např. hlavní město) a hranou se spojí ty vrcholy, jejichž státy mají společnou hranici. Problém lze zobecnit i na grafy na jiném povrchu než rovině, např. mapa zobrazená na kouli má v tomto ohledu stejné vlastnosti jako rovinná mapa. U uzavřených povrchů s genem \"g\" udává počet postačujících barev (tzv. chromatické číslo grafu) rovnost kde vnější závorky označují zaokrouhlení na nejbližší menší celé číslo. Tento vzorec se označuje jako Heawoodova hypotéza. Fakt, že tento počet barev je nejnižší možný, dokázali pro všechny povrchy s výjimkou Kleinovy láhve a koule (a roviny) roku 1968 Gerhard Ringel a J. T. W. Youngs. Po důkazu problému čtyř barev zůstává jedinou výjimkou Kleinova láhev, která má genus 1, ale vyžaduje 6 barev (což dokazuje tzv. Franklinův graf).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o problému pochází od A. F. Möbiuse, který o něm pojednává ve své přednášce v roce 1840. Druhá zmínka je datována do roku 1852, A. de Morgan píše W. R. Hamiltonovi o svém studentovi, který zjistil, že politickou mapu Anglie je možné zbarvit čtyřmi barvami. Zmiňovaný student byl Frederic Guthrie. O témže problému referoval A. Cayley v roce 1878 na zasedání Londýnské matematické společnosti. Významný americký matematik v oblasti teorie množin a logiky C. S. Peirce se pokusil o důkaz hypotézy čtyř barev a přednášel o něm na Harvardu v roce 1860. Protože C. S. Peirce svoji práci nepublikoval, má se za to, že důkaz zřejmě nebyl správný, protože se nedochovalo ani jeho autentické znění. V roce 1879 uveřejnil svůj nezdařený pokus hypotézy 4 barev A. B. Kempe v časopise \"American Journal of Mathematics\". V roce 1890 totiž upozornil P. J. Heawood, že se Kempe dopustil chyby. Nicméně Heawood Kempeho úvahu modifikoval a upravil tak, že se mu podařilo dokázat, že 5 barev spolehlivě stačí k zabarvení každé mapy. Toto tvrzení, kterému se též říká hypotéza pěti barev, bylo na několik desetiletí jediným výsledkem s definitivní platností až do roku 1976, kdy se podařilo hypotézu o 4 barvách dokázat. Když se důkaz tohoto tvrzení (4 barvy) nedařil, snažili se mnozí zájemci o řešení sestrojit protipříklady, které by domněnku vyvrátily. Při zkoumání malých map 4 barvy postačovaly. Ukazovalo se proto, že půjde o podstatně složitější mapy. Průkopníkem v uvedené oblasti byl P. Franklin, která v roce 1922 dokázal, že pro mapy s méně než 24 státy teorém funguje. Na 28 zvýšil počet států C. N. Reynolds v létech 1927-27. Na 32 to byl opět Franklin v roce 1938. Na 36 C. E. Win v roce 1940. Na 40 potom O. Ore s G. J. Stemplem v roce 1970, vzápětí G. A. Doněc a Stromquist na 45. Zajímavou postavou v popisovaném „zápolení“ je bezesporu J. Mayer, který nebyl matematik, nýbrž profesor francouzské literatury na univerzitě Montpellier ve Francii. Začátkem 70. let Mayer zvýšil hranici na 48 a Stromquist odpovídá hranicí 52. Krátce nato dosáhl Mayer skoro neuvěřitelných hodnot 72 a 96. To bylo v roce 1974, v době konání II. československého sympózia o teorii grafů, kde se o řešení problému živě diskutovalo, ale ještě se nevědělo, že rozuzlení „záhady“ je blízko. Konečně v roce 1976 K. Appel a W. Haken z univerzity v Illinois oznámili, že problém vyřešili. Řešení si vyžádalo 1200 hodin strojového času. Plný důkaz má 56 stran textu a 114 stran obrázků (30 na každé straně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Problém čtyř barev či také věta o čtyřech barvách je (již kladně vyřešený) problém z teorie grafů, který zní: „Stačí čtyři barvy na obarvení libovolné politické mapy tak, aby žádné dva sousedící státy nebyly obarveny stejnou barvou?“ (Za sousední státy jsou považovány takové, že mají společnou hraniční čáru tj. nesousedí spolu jen v jednom bodě.) Obecněji se lze tázat na minimální potřebný počet barev, lze však poměrně snadno dokázat, že pět barev postačuje. Oproti tomu tvrzení, že čtyři barvy stačí, dlouhou dobu odolávalo všem pokusům o důkaz, nikdo však také nebyl schopen nalézt mapu, která by ho vyvrátila. ", "tgt_summary": "Le théorème des quatre couleurs indique qu'il est possible, en n'utilisant que quatre couleurs différentes, de colorier n'importe quelle carte découpée en régions connexes, de sorte que deux régions \"adjacentes\" (ou \"limitrophes\"), c'est-à-dire ayant toute une frontière (et non simplement un point) en commun reçoivent toujours deux couleurs distinctes. L'énoncé peut varier et concerner, de manière tout à fait équivalente, la coloration des faces d'un polyèdre, ou des sommets d'un graphe planaire. ", "id": 1133761} {"src_title": "Nutrie říční", "tgt_title": "Ragondin", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Nutrie říční je jediný známý zástupce čeledi nutriovitých. V současné době se vyskytuje ve volné přírodě na všech kontinentech mimo Antarktidu a Austrálii, o přirozený výskyt se však jedná pouze v Jižní Americe. Za obtížný invazní druh je považována v Jižní Koreji, jižním Japonsku, jihozápadní Číně, v povodí řeky Mississippi, jižní Evropě, centrální Asii a na Blízkém východě. Její rozšíření do severnějších oblastí je omezeno tím, že jde o spíše subtropické zvíře špatně snášející delší mrazivé zimy. Ty dokážou její populaci spolehlivě zredukovat. Daná vlastnost se projevuje expanzí směrem do hloubi mírného pásu v časech mírných zim a vyhynutím těchto exponovaných okrajových populací, pokud v zimě přituhne. Nutrie říční se postupně zabydluje i v Česku, například v Hradci Králové na soutoku Orlice a Labe. Může se ojediněle vyskytnout v blízkosti lidských obydlí, nejčastěji v blízkosti vody.", "section_level": 1}, {"title": "Invaze.", "content": "Nutrie říční je považována za invazní druh. Je zařazena na seznamu 100 nejhorších invazních druhů podle Mezinárodního svazu ochrany přírody, a to především kvůli poškozování mokřadních a pobřežních habitatů. Od roku 2016 je i na evropském Seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Nutrie říční žijí na hustou vegetací pokrytých březích potoků, jezer a řek či v zarůstajících bažinách. V březích si budují nory s chodbami dlouhými 15 a více metrů. Aktivní jsou hlavně za šera, přičemž se obvykle nevzdalují více než 180 m od nory. Jsou vynikající plavci a podstatnou část své aktivity vyvíjejí ve vodě. Na nohou mají plovací blány a jejich nozdry jsou posunuty dopředu a nahoru. Okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě umožňují snadněji hledat potravu. Výrazné jsou oranžové hlodáky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Velikostně se nutrie nacházejí přibližně mezi ondatrou a bobrem – tělo dospělé nutrie je dlouhé 40-70 cm, ocas je dlouhý 30-45 cm. Dospělé nutrie váží obvykle 5-6 kg, dobře živený alfa samec může dosáhnout 10 kg, samec vykrmený v zajetí až 12 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Nutrie se živí kořeny a bylinami – potravu si vyhrabávají, nebo se pasou na březích a podél břehů. Potravu si dokáže přidržet předními končetinami. Větší množství jedinců dokáže zcela spást pobřežní a příbřežní vodní vegetaci a rozhrabat břehy, čímž přispívá k jejich erozi. Velmi nepříjemná je tato jejich aktivita, pokud si k ní vyberou sypané hráze, které pak mohou rychle znehodnotit a uvést do havarijního stavu. Další nepříjemností je, že jsou hostiteli pro nematodální parazity, které mohou napadat člověka (jde zejména o druh \"Strongyloides myopotami\" napadající kůži člověka). V chovech je základem krmné dávky zelená píce v letních měsících, v zimních měsících seno, pařené brambory, krmná řepa či mrkev a jadrné krmivo (oves, ječmen, pšenice, kukuřice), a to nejčastěji v podobě šrotovaného krmiva.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Mláďata nutrií se rodí po celý rok, pohlavní dospělosti dosahují nejdříve do 4 měsíců. Rychlost dospívání je přímo úměrná dostatku kvalitní potravy, což znamená, že v mírném pásu mláďata narozená v zimě vyrůstají pomaleji. Březost trvá asi 130 dnů, v jednom vrhu je obvykle 5-6 mláďat. Mláďata mohou přežít odstavení od kojení již po pěti dnech, nicméně průměrná doba kojení je 5-6 týdnů. Ve volné přírodě vzniká následující sociální uspořádání. V polygamní sociální skupině vládne alfa samice, jí je podřízen alfa samec (v době říje se vedení prohodí). Mladé samice si vytvářejí teritoria částečně se kryjící s teritoriem matky, mladí samci jsou z rodiny vypuzeni.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Chov nutrií je mnohem náročnější než třeba chov králíků nebo drůbeže. I zkušený chovatel by měl počítat se ztrátami okolo patnácti procent, začátečník samozřejmě ještě s vyššími. Nejčastější příčinou je nevhodné krmivo. Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu vůbec, takže všechna potrava musí být kvalitní. Zatuchlé, namrzlé nebo i jen zapařené krmení může lehce vyvolat nadýmání, popřípadě záněty. Nebezpečná je píce sklizená z chemicky ošetřených míst nebo taková, která obsahuje jedovaté byliny (ocún, blín, pryšec, sasanka,...). Mezi větvemi, které dáváme k ohryzu, by neměla převládat vrba nebo jíva. Nutriím hrozí i jiná onemocnění. Hustá kožešina je v zimě nechrání před omrzlinami (nejčastěji na lysém ocase a končetinách) a v létě naopak bývá příčinou přehřátí organismu, příliš studené podlahy v kotcích mohou způsobovat záněty močových cest. Nutrie také snadno podléhají šoku, například pokud se nutrie zachytí hlodáky za pletivo nebo mříže své ubikace a zůstane tak viset, během několika minut uhyne následkem šoku. V zajetí je nutrie chována pro maso nebo pro kožešinu, obvykle se ale jedná pouze o malochovy. Kromě standardního plemene (hnědá kožešina) se podařilo vyšlechtit další plemena. Dominantní (viz mezialelové interakce – úplná dominance) jsou např. odrůdy bílá, černá a zlatá, recesívní pak stříbrná, pastelová, safírová, perlová. V Česku má chov nutrií dlouhou tradici již od roku 1928. Rozmach nastal v období 60. – 80. let, ale pak, za úpadku státem dotovaných velkochovů, došlo k poklesu chovaných zvířat. V důsledku nezájmu a chybějící mladé chovatelské generaci je chov nutrií v Česku ohrožen, resp. hrozí reálné nebezpečí zmizení plemen, patřících k národnímu dědictví – nutrie standardní, nutrie zlaté a nutrie přeštické. Záchranu a dohled nad genetickou rezervou má Národní referenční středisko genetických zdrojů Výzkumného ústavu živočišné výroby. Maso nutrie je libové a lehce stravitelné, takže se hodí jako výživa pro nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Plemena nutrií.", "content": "Plemena nutrií se dělí podle zbarvení srsti na hnědé (standardní), stříbrné a Přeštické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nutrie říční (\"Myocastor coypus\"), známá též jako vodní krysa, řekomyš americká, řekomyš bonárská, bobr bahenní, bobr jihoamerický, koypu či \"Mus coypus\", je velký hlodavec původem z Jižní Ameriky, ve světě často chovaný na kožešinu (ceněnou zejména ve východní Evropě a střední Asii) a maso. V mnoha teplejších oblastech severní polokoule se podařilo z chovu uniknuvším jedincům založit místní populace, čímž se nutrie zařadila na seznam invazních druhů.", "tgt_summary": "Le Ragondin (Myocastor coypus) ou \"rat gondin\", est un mammifère semi-aquatique, appartenant à la famille des Echimyidae, ou \"rats épineux\" à répartition cosmopolite. Ce gros rongeur, originaire d'Amérique du Sud, s'est naturalisé en Asie, en Afrique orientale, en Amérique du Nord, en Europe au pour l'exploitation de sa fourrure bon marché. Tous les individus présents dans ces régions proviennent à l'origine d'évasions ou de lâchers volontaires. ", "id": 259005} {"src_title": "Genetické programování", "tgt_title": "Programmation génétique", "src_document": [{"title": "Algoritmus genetického programování.", "content": "Dnes již existuje celá škála různých variant genetického programování. Proto zde nelze podat vyčerpávající popis všech variant. Ani následující schéma klasického algoritmu tohoto druhu nelze vztáhnout na všechny aplikace, ale může sloužit pochopení principu metody. V dalším popisu použijeme tyto termíny: Algoritmus lze slovy zapsat takto: V algoritmu nemusí být použity všechny tři uvedené operátory – záleží na konkrétní implementaci. V případě, že zvolená výběrová metoda může během evoluce odstranit nejlepšího jedince z populace, je vhodnější hledat nejlepšího jedince v každé generaci během celé evoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová implementace.", "content": "Počítačové programy pro genetické programování mohou být napsány v nejrůznějších programovacích jazycích. V nejstarších implementacích byly instrukce programu a datové hodnoty organizovány ve stromových strukturách, což upřednostňovalo jazyky, které přirozeně zahrnují tyto struktury (příkladem je Kozou propagovaný Lisp). Později byly navrženy a úspěšně realizovány také jiné typy implementace, jako např. s lineární reprezentací jedinců, která více vyhovuje klasickým imperativním jazykům [Banzhaf a kol. (1997)]. Např. komerční software Discipulus používá právě lineární genetické programování kombinované s použitím strojového kódu pro vyšší rychlost. Metodami genetického programování bylo ke konci roku 2003 již ve 36 různých složitých úlohách dosaženo výsledků přinejmenším srovnatelných s lidskými. Mezi nejnovější úspěchy na poli teorie GP patří vytvoření přesného pravděpodobnostního modelu, který dokázal, že genetické algoritmy jsou podmnožinou genetického programování.", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení metody.", "content": "Genetické programování je metodou, která umožňuje najít řešení klasických problémů a někdy také najde uspokojivé řešení některých velmi komplikovaných, nelineárních nebo kombinatorických úloh, například v oblasti data miningu nebo předpovídání počasí. GP může být u některých typů úloh náročnější na výpočetní výkon ve srovnání se specializovanějšími algoritmy a metodami.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Nejpoužívanější: Další:", "section_level": 1}], "src_summary": "Genetické programování (GP) využívá metod podobných biologické evoluci při vytváření počítačových programů, které co nejlépe řeší danou úlohu. Jedná se o metodu strojového učení, která používá evoluční algoritmy, které postupně zlepšují populaci počítačových programů. Za nejdůležitějšího z otců této metodologie se považuje John R. Koza (kniha \"Genetic Programming: On the Programming of Computers by Means of Natural Selection. Cambridge, MA: The MIT Press, 1992\"), i když první experimenty v tomto směru prováděli již Stephen F. Smith (1980) a Nichael L. Cramer (1985).", "tgt_summary": "La programmation génétique est une méthode automatique inspirée par le mécanisme de la sélection naturelle tel qu'il a été établi par Charles Darwin pour expliquer l'adaptation plus ou moins optimale des organismes à leur milieu. Elle a pour but de trouver par approximations successives des programmes répondant au mieux à une tâche donnée.", "id": 688801} {"src_title": "Protektorát Čechy a Morava", "tgt_title": "Protectorat de Bohême-Moravie", "src_document": [{"title": "Představitelé a vlády protektorátu.", "content": "Hlavou protektorátu byl tzv. státní prezident, který požíval čestných práv hlavy státu, pro výkon svého úřadu ale potřeboval důvěru Vůdce, tedy Adolfa Hitlera. Po celou dobu existence protektorátu byl státním prezidentem Emil Hácha. Skutečným držitelem moci pak byl Říšský protektor v Čechách a na Moravě, který jako zástupce Vůdce potvrzoval členy protektorátní vlády a který mohl jak vydávat vlastní nařízení, tak vetovat jakýkoli protektorátní zákon, nařízení, správní opatření nebo soudní rozsudek, pokud odporoval německým zájmům. Závěrem protektorátu místo něj fakticky vládl tzv. německý státní ministr, jímž byl K. H. Frank. Ačkoli dosavadní československá ústava nebyla formálně zrušena, parlament neexistoval a nové zákony nebyly schvalovány, místo nich vycházela vládní nařízení se silou zákona, která mohla dosud existující zákony i měnit. Zákonodárná činnost protektorátní vlády byla legalizována, jehož platnost byla neomezeně prodloužena. Za protektorátu byla povolena jediná česká politická strana, Národní souručenství.", "section_level": 1}, {"title": "Soustavné hrubé porušování lidských práv.", "content": "Představitelé nacistického Německa po celé období trvání Protektorátu Čechy a Morava soustavně ignorovali a hrubě porušovali snad všechna ustanovení dosavadní československé ústavy, týkající se lidských práv. Od 21. června 1939 byla říšským protektorem vydána série diskriminačních protižidovských předpisů, z nichž prvním bylo, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání. S romským obyvatelstvem se postupovalo na základě říšských úředních předpisů, z nichž pro osud Romů byl jedním z prvních rasových opatření výnos říšského vůdce SS z 8. prosince 1938 o \"potírání cikánského zlořádu\". V Protektorátu byli Romové po násilném a jednorázovém usazení všech kočujících osob od 2. srpna 1942 (\"Tag der Erfassung der Zigeuner\" - Den evidence Cikánů) koncentrováni spolu s míšenci a „osobami žijícími po cikánsku“ (např. potulnými řemeslníky) v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, odkud byli do srpna 1943 transportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů.", "section_level": 1}, {"title": "Odpor obyvatelstva proti německé okupaci v roce 1939.", "content": "Krátce po obsazení českého území a zřízení Protektorátu byla okupační mocí spuštěna velká vlna zatýkání, tzv. „Akce mříže“ \"(Aktion Gitter)\". Při ní bylo zatčeno několik tisíc českých vlastenců, mezi nimiž bylo mnoho komunistů. Zatčeni byli také téměř všichni němečtí antifašističtí emigranti, kteří se předtím uchýlili do Československa. Spontánní reakce na okupaci byla zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká. Šířil se bojkot všeho německého, poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily se anekdoty. Byly bojkotovány německé filmové týdeníky, projevoval se nesouhlas při promítání v kinech i při divadelních představeních. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp 30. dubna 1939, které se zúčastnilo zhruba 90 000 lidí. V květnu 1939 následovaly akce s protiněmeckými vystoupeními v pražském v chrámě Sv. Víta, u hrobu Františka Palackého a při převozu těla Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Následující protestní vystoupení proti okupační moci byla na vrchu Křemešník na Pelhřimovsku, na Svaté Hoře u Příbrami, u sv. Antoníčka nad Blatnicí, na Budči a v Březových Horách. Také v květnu 1939 se v Moravské Ostravě sešlo u příležitosti dne matek na 80 000 lidí. Další manifestací byly oslavy výročí upálení mistra Jana Husa. Poutě ke sv. Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 se zúčastnilo 100 tisíc lidí, po ní byli odvlečeni do koncentračního tábora katolický kněz Tylínek a msgre. Stašek. Dne 20. srpna 1939 se konala další velká „protiokupační“ pouť na Hostýně, avšak další poutě a shromáždění již byly okupační správou zakázány. Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých, moravských a slezských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní gestapem rozehnána. Byl při ní zabit dělník Václav Sedláček, několik lidí bylo těžce zraněno, mezi nimi i student Jan Opletal, který pak na následky zranění dne 11. listopadu zemřel. Početní účastníci jeho pohřbu 15. listopadu 1939, který se stal manifestací proti německé okupaci, byli brutálně rozehnáni. Dne 17. listopadu 1939 byly na osobní příkaz Adolfa Hitlera přepadeny české vysoké školy a studentské koleje, ve kterých nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všech deset českých vysokých škol bylo téhož dne „na tři roky“ uzavřeno, ačkoli toto násilné opatření zůstalo v platnosti až do konce Protektorátu. Konkrétně šlo v Praze o Universitu Karlovu, Husovu evangelickou fakultu bohosloveckou, České vysoké učení technické a Akademii výtvarných umění, v Příbrami o Vysokou školu báňskou, v Brně o Masarykovu universitu, Českou vysokou školu technickou, Vysokou školu zemědělskou a Vysokou školu zvěrolékařskou a v Olomouci o Cyrilometodějskou fakultu bohosloveckou. V Protektorátu byly pak v činnosti již jen německé vysoké školy (tj. německá univerzita v Praze a německé vysoké školy technické v Praze a v Brně). Vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů byly internovány v koncentračních táborech na německém území. Po těchto událostech byla okupační správou zavedena zcela neobvyklá represívní opatření, která nadále vyloučila veškeré možnosti otevřeného odporu vůči okupační moci. Český národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje a rozšiřování letáků a ilegálních časopisů, to vše vytvářelo českou rezistenci.", "section_level": 1}, {"title": "Politické, společenské a kulturní důsledky okupace.", "content": "Vedoucí představitelé státu v čele se státním prezidentem se stali fakticky loutkami úřadujícího říšského protektora. Jejich působení bylo rozporuplné – na straně jedné kolaborovali s okupační správou, na straně druhé byla snaha vytěžit pro české obyvatelstvo maximum možného. Státní správa a samospráva přecházela během okupace postupně do německých rukou. Ve větších městech, ve kterých byli starostové a zastupitelé Češi, byli na jejich místa dosazováni Němci. Postupně tato praxe přecházela i do menších měst a částečně na venkov. U veřejných zaměstnanců byla vyžadována povinná znalost němčiny. Politické strany byly zrušeny, díky aktivitám prezidenta Háchy vzniklo již v roce 1939 jednotné politické hnutí Národní souručenství, které se mělo stát organizátorem národní solidarity. Do této „strany“ se přihlásilo 98 % českých mužů. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů či českých a moravských fašistů. Roku 1943 bylo Národní souručenství pro svůj ryze národní postoj rozpuštěno. Československá armáda byla zrušena, vzniklo vládní vojsko, ve kterém sloužili někteří vojáci z povolání. Toto zhruba sedmitisícové lehce vyzbrojené vojsko bylo sice podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu. Vojáci byli až v roce 1944 posláni do Itálie k ochraně objektů, více než 700 z asi 5000 mužů přeběhlo k partyzánům, zbytek byl odzbrojen a nasazen na opevňovací práce. Jediný z dvanácti praporů, který zůstal v protektorátu, se v květnu 1945 přidal k pražskému povstání. Bezpečnostní aparát – policie a četnictvo – se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu ve skutečnosti plnila německá státní policie (gestapo, \"Geheime Staatspolizei\"), která měla dvě řídící úřadovny – v Praze a v Brně, které na sobě nezávisely a podléhaly přímo IV. odboru Nejvyššího úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. Český bezpečnostní aparát byl činný pouze v případech běžných kriminálních činů či přestupků, nad ostatními záležitostmi bdělo gestapo, jemuž padlo za oběť mnoho českých obyvatel. Většina protektorátního četnictva se k vlastnímu národu zachovala loajálně. Mnozí jeho příslušníci se snažili varovat občany před případným postihem, četnictvo též bylo jednou ze složek, která aktivně působila v květnovém povstání českého lidu 1945. Po okupaci se stalo jedním z cílů gestapa zlikvidování veškerých snah o vytvoření podzemní sítě v boji za osvobození republiky. Přesto došlo k vytváření odbojových skupin, vydávání různých ilegálních časopisů (Český kurýr, V boj, „Detektivky,“ ilegální Rudé právo a další). Jejich úkolem bylo vytváření a podpora všech forem odporu proti nacistům. Od roku 1944 došlo ve větší míře k vytváření partyzánských skupin, které působily zejména v oblastech s vhodným terénem pro tuto činnost. Nucená práce pro Říši (totální nasazení) – v první polovině roku 1939 byli pracující na práci v Německu získáváni nábory, ovšem postupem času byly zřízeny Úřady práce, byly zavedeny pracovní knížky a došlo k nucenému odvodu českých občanů na práci v „Říši“, přičemž podmínky se neustále zhoršovaly. Celkem bylo v Německu totálně nasazeno zhruba 650 000 Čechů. Omezování českého školství a vzdělávání. Nejen že byly uzavřeny všechny české vysoké školy, ale od roku 1942 byl postupně omezován i počet studentů na gymnáziích a bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000 v roce 1939 na zhruba 35 000 v roce 1944. Kulturní život byl podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila přísná cenzura. Brzo po okupaci bylo zakázáno vydávat, prodávat a půjčovat anglickou, americkou, polskou, ruskou, jugoslávskou a zejména židovskou literaturu. Mnoho knih i hudebních děl se dostalo na index zakázané kultury. Lepší úděl měl český film, ačkoli rovněž podléhal velkému tlaku okupantů. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav. Byla také uzavřena muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské důsledky německé okupace.", "content": "Již v březnu 1939 byla zavedena „nucená správa“ hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé podniky. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandardním opatřením“ plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.) Říšskoněmecká kapitálová účast v Protektorátě se během okupace zvětšila více než desetkrát a německý kapitál postupně ovládal české podniky. V zemědělství byly zřízeny jednotné stavovské korporace, byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Jednotliví výrobci si směli ponechávat pouze povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Ponechání si nějaké produkce načerno (porážky prasat, prodej obilí apod.) znamenalo přísné tresty. Z hlediska dlouhodobých cílů se Němci postupně hodlali zmocnit české půdy a kolonizovat okupovaný prostor, aby se stal trvalou součástí německého území. Germanizace „prostoru a lidí“, se začala rozbíhat již roku 1941. Její počáteční strategií bylo rozšíření německých „jazykových ostrovů“ kolem Jihlavy, Brna, Olomouce, Ostravy a dalších měst. Násilně byli vystěhováváni obyvatelé např. na Neveklovsku, Milovicku nebo na Drahanské vrchovině. Celkem si tak okupanti přisvojili do roku 1945 přes půl milionu hektarů zemědělské půdy. Po okupaci byl oficiálně vyhlášen kurs marky a koruny 1:10, ačkoliv skutečný poměr byl 1:6-7. Ihned po okupaci příslušníci německé armády skupovali ve velkém české zboží. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa. Pod přímý vliv se dostaly i banky a pojišťovny, přičemž během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování. Finanční toky se dostaly plně pod kontrolu Německa. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, která v roce 1940 činila 3 miliardy korun, roku 1944 již 12 miliard korun. Německo finančními machinacemi připravilo český stát během okupace o 43 tun ryzího měnového zlata. V září 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro tři kategorie českého obyvatelstva – obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující. V kategorii běžného spotřebitele bylo možno odebrat za týden následující množství potravin: 2900 g chleba, příp. 1200 g chleba a 900 g mouky, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka. Zemědělcům byly příděly úměrně kráceny. V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, a ceny na černém trhu se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000 %).", "section_level": 1}, {"title": "Vztah Čechů a Němců za okupace.", "content": "Již od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu došlo v českých zemích ze strany českých Němců k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, který byl doveden do extrémní podoby, jehož konečným cílem měla být likvidace a deportace Čechů. Nepřátelské postoje spojené s násilím a výhrůžkami se staly součástí politiky českých Němců, kteří byli v drtivé většině reprezentováni Sudetoněmeckou stranou, již v předválečném období. Po podepsání Mnichovské dohody a vyhnání části Čechů z pohraničních oblastí se stali čeští občané, kteří v pohraničí zůstali, občany II. kategorie. Do stejné pozice se dostali Češi po okupaci zbytku republiky. Němci z Protektorátu, kteří se valnou většinou postavili na stranu okupační moci, představovali podle německé ideologie privilegovanou horní vrstvu, tzv. \"Oberschicht,\" zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. \"Unterschicht\". Jedním z názorných příkladů zvýhodňování Němců byl zavedený přídělový systém v Protektorátu, kde byly odstupňované příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Nutno dodat, že příděly byly po nastoupení Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora v září 1941 sjednoceny (německé a české). Okupační předpisy dále stanovily, že český sedlák musel odevzdávat vyšší dodávky než sedlák německý. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Toto své výsadní postavení, které Němci za války a okupace Čech a Moravy dále posilovali, mělo spolu se zločiny nacistického Německa za následek čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči nim. Nejen Češi, ale i lidé ostatních národů, které se staly obětí německého nacismu, začali klást rovnítko mezi slova Němec, nacista, fašista a nepřítel.", "section_level": 1}, {"title": "Teror nacistů na obyvatelstvu Protektorátu, oběti nacismu.", "content": "Již těsně po okupaci byla přijata opatření, na které nebyli lidé, vychovaní v demokratickém státě, zvyklí. Teror obyvatelstva začal po 28. říjnu 1939 po sérii protinacistických vystoupení. Německá okupační správa vytvořila politiku cukru a biče, jelikož si byla vědoma toho, že při trvání války bude potřebovat české kvalifikované dělnictvo i ostatní obyvatelstvo pro své dobyvačné cíle. Po vítězném ukončení války mělo dojít ke konečnému řešení české otázky v rámci nacistického plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost. Do té doby však potřebovala klid a pořádek, a tak začala s popravami všech, kteří se jí jakýmkoliv způsobem vzpouzeli. Lidé byli odsuzováni k trestu smrti, posíláni do koncentračních táborů či na nucené práce. Tyto oběti nacismu se měly stát pro ostatní občany odstrašujícím příkladem toho, jak s nimi bude zacházeno, pokud se budou jakýmkoliv způsobem stavět proti okupační moci. Uvádí se, že za okupace Čech a Moravy a za samostatného Slovenského státu zahynulo asi 343–360 tisíc československých občanů, z toho asi 265–270 tisíc Židů (viz Oběti nacismu z Československé republiky). Do tohoto počtu nejsou zahrnuty osoby, které zemřely po ukončení války na následky dlouhodobého věznění, týrání či nucených prací.", "section_level": 1}, {"title": "Život v protektorátu.", "content": "Na podzim roku 1939 dali nacisté neněmeckému obyvatelstvu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události druhé světové války – rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků. Též docházelo k zavádění norimberských zákonů, arizaci majetku židovského obyvatelstva či k přidělování domů a bytů Židů německým přistěhovalcům z Říše. Ani rok 1940 nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Karl Hermann Frank vydal tajné memorandum o konečném řešení české otázky, což se ale neutajilo, protože již bezprostředně po tom pražská služebna SD (Sicherheitsdienst) konstatovala, \"„že se mezi Čechy šíří pověsti o přesídlení českého národa do Ruska nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace.“\" Postupně byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemí byli zváni Němci z Besarábie (z Rumunska), kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučena možnost studia na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude základní čtyřtřídní škola. Na demonstracích za národní svébytnost se často podílela katolická církev. Při bohoslužbách se zpívala národní hymna a svatováclavský chorál. Církevní poutě pak často nabývaly charakteru národních manifestací. Rok 1941 se stal do jisté míry rokem naděje. Německo po prohrané letecké bitvě s Anglií vzdalo plány na invazi na britské ostrovy. Když navíc přepadlo Sovětský svaz, lidé začali věřit tomu, že se karta obrátí a sovětský lid ve Velké vlastenecké válce zvítězí. Aktivizoval se odboj, rozmáhaly se sabotáže, v továrnách docházelo ke stávkám. Když se však v září stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, situace se změnila. Heydrich pronesl při nástupu svůj památný tajný projev, který se týkal plánů na likvidaci českého národa. Bylo vyhlášeno první stanné právo, které otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Heydrich také zintenzivnil deportace českých Židů do koncentračních táborů. Tato brutální politika přinesla nacistům ovoce v podobě hlasů ze zahraničí, že Češi jsou vcelku loajálními a spokojenými příslušníky Říše a že o vnitřním odboji lze stěží mluvit. Tento stav se změnil až 27. května 1942, kdy českoslovenští parašutisté provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, který na následky atentátu zemřel. Téhož dne bylo znovu vyhlášeno stanné právo a popravy se rozjely s ještě větší brutalitou. 10. června byla vypálena vesnice Lidice, muži byli zastřeleni, ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů, některé „rasově vhodné“ děti byly předány na výchovu do německých rodin. Na Kobyliské střelnici v dnešní Praze 8 byl 19. června 1942 popraven bývalý předseda protektorátní vlády a hrdina domácího odboje generál Alois Eliáš. 24. června 1942 došlo k vypálení osady Ležáky na Chrudimsku. Všichni dospělí byli popraveni 24. června 1942 na pardubickém Zámečku, děti odeslány do koncentračního tábora. Přežily jen dvě. 3. července 1942 bylo zrušeno stanné právo a život se začal dostávat pomalu do normálních kolejí. Toho dne se také konalo shromáždění na Václavském náměstí, kterého se pod nátlakem účastnilo více než 200 000 lidí a při němž se uskutečnil slib národa u pomníku sv. Václava. Rok 1943 byl více než nadějný. Po porážce německých vojsk u Stalingradu, následné porážce u Kurska a vylodění spojeneckých vojsk v Itálii už málokdo věřil v Hitlerovo vítězství. Znovu se aktivoval odboj, začaly vznikat organizované skupiny provádějící sabotáže a v horských zalesněných oblastech byly zakládány partyzánské skupiny. Rostoucí renomé Sovětského svazu podpořilo činnost komunistů a jejich aktivita vzrůstala s přibližující se frontou. V roce 1944 došlo k rozmachu partyzánských skupin, které byly podporovány a zásobovány Sověty. Dne 20. července 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení postihující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. 20. srpna byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu,“ kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím, omezila se „úředničina“, fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne např. lidi na výlety apod.), byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že Protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhého trvání. Na začátku roku 1945 se již válka pozvolna chýlila ke konci, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž stačilo pouhé podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění – ochromení – vyklizení – zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země). Do Čech a na Moravu začali přicházet tzv. „národní hosté“, což byli Němci, kteří prchali z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou. Dne 20. března 1945 vydal Hitler tzv. „Neronův rozkaz“ podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes České země tak prchaly další statisíce Němců, včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska, do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím. V prostoru Českých zemích se nacházela skupina armád Mitte (Střed) pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volkssturm měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády. Teror nacistů neustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za druhé světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Dne 5. května přepadla jednotka Waffen SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, kterého se aktivně účastnilo asi 130 000 osob, což bylo druhé největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách (největší byla první světová válka, ve které bojovalo asi 1,4 milionu Čechů). Osvobozením území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena Československá republika.", "section_level": 1}, {"title": "Hrdinství versus kolaborace.", "content": "Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – „pracuj pomalu“), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt. Celkově však zbrojní výroba na území protektorátu splňovala požadavky okupační správy. Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v případě, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy se jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince. Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti. Na jižní a jihovýchodní Moravě působily iredentistické a separatistické skupiny Národopisná Morava a Moravská nacionální sociální strana. Po válce bylo přibližně 10 000 lidí souzeno za nejrůznější typy kolaborace, z toho 730 bylo popraveno. Většina souzených byla nakonec osvobozena.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Území protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly územně okleštěné země Česká a Moravskoslezská (přejmenovaná na zemi Moravskou). Součástí protektorátu zůstala malá část území tehdejšího českého Slezska, tvořená politickým okresem Frýdek po drobných územních úpravách v důsledku polského záboru v roce 1938. K 1. listopadu 1940 provedla protektorátní vláda znatelnou úpravu zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Ke stejnému datu vstoupilo v platnost i související, jímž se měnilo vymezení několika politických okresů, přičemž se jiné politické okresy rušily. Země se dále členily na oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V letech 1939–1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné reparace.", "content": "Československo obdrželo poválečné reparace z Německa za škody způsobené německou okupací v celkové výši 14,5 milionu USD (1938), tedy 0,09% z částky, kterou Československo požadovalo. V Česko-německé deklaraci z roku 1997 se Německo a Česká republika dohodly, že nebudou dále zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protektorát Čechy a Morava () byla část československého území, od 15., respektive 16. března 1939 do 8.–9. května 1945 okupovaná nacistickým Německem. Okupované území Německo anektovalo a zřídilo autonomní Protektorát Čechy a Morava, vyhlášený 16. března 1939 výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Okupací a anexí okupovaného území Německo porušilo Mnichovskou dohodu, kterou samo 30. září 1938 uzavřelo. ", "tgt_summary": "Le protectorat de Bohême-Moravie était l'entité politique installée par l'Allemagne nazie pour assurer le gouvernement des territoires de la Bohême, de la Moravie et de la Silésie tchèque, après le démembrement du territoire de la Tchécoslovaquie consécutif à l'invasion allemande. Le protectorat fut proclamé le par Adolf Hitler, au lendemain de la « déclaration d'indépendance » de la République slovaque, en réalité État vassal de l'Allemagne, par Jozef Tiso. Emil Hácha, éphémère président de la Tchécoslovaquie, demeura « président d'État » du protectorat, mais la réalité du pouvoir était en fait exercée par le \"Reichsprotektor\" allemand. ", "id": 1006197} {"src_title": "Bolzano", "tgt_title": "Bolzano", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika a raný středověk.", "content": "V raném středověku bylo okolí Bolzana kvůli močálům a častým povodním neobyvatelné. Již v období římské říše se vedle silniční stanice Pons Drusi nacházelo sídliště. To se rozkládalo v okolí dnešní katedrály Nanebevzetí Panny Marie, kde byl nalezen raně křesťanský kostel. Vojenská stanice se s největší pravděpodobností nacházela u mostu přes řeku Isarco. V období stěhování národů byla sídla v údolí opuštěna a přemístěna na vyvýšená místa.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Biskupové přemístili sídlo zpátky do údolí a založili tržiště. Bolzano je od svého založení a povýšení do městského stavu před více než 800 lety obchodním místem, které leží výhodně umístěno mezi dalšími významnými obchodními městy Benátkami a Augsburgem. Na výstavy, které se konaly čtyřikrát do roka, přicházeli obchodníci ze severu a jihu. Z tohoto důvodu byl roku 1635 zřízen \"Merkantilmagistrat\" (obchodní soud), který se v době trhů skládal ze 2 německých a 2 italských radních. Od 12. století stavěla šlechta v údolí Bolzana hrady, obvykle na exponovaných místech, aby ukázala světskou moc rodin. Hrady byly stavěny na strategicky výhodných místech. Hrady spojovaly nároky politické moci s právní funkcí a s vybíráním daní. Daně byly většinou vybírány v naturáliích a z tohoto důvodu byly v prostorách hradů stáje a sklady pro skladování obilí a vína. V pozdním středověku byla moc přesunuta do měst Bolzano, Merano, Brixen a ke dvoru na hrad Tirol (od roku 1420 do Innsbrucku). Roku 1381 získalo město Bolzano od vévody Leopolda III. městský znak.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě hraje velké množství hokejových klubů mezi ty nejznámější patří:", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Střed města je \"na Piazza Walther\". V jihozápadní části náměstí stojí gotický farní kostel \"Duomo di Bolzano\" vystavěný ve 13. až 15. století, 64 m vysoká věž pochází ze 16. století. Pár desítek metrů západně, na \"Piazza Domenicani\", je gotický \"dominikánský kostel\" z roku 1270 s kaplí sv. Jana, kde jsou vzácné fresky Giottových žáků z roku 1340. Severovýchodně od hlavního náměstí Piazza Walther leží \"Rathausplatz\" (Piazza del Municipio), menší náměstí s radnicí z roku 1907. Měšťanské domy na náměstí jsou upraveny v rokokovém slohu. Západně od náměstí vede \"Via dei Portici\" (Laubengasse). Tato ulice a jižně rovnoběžné \"Via Argentieri\" a \"Via della Mostra\", jsou živé pěší zóny s měšťanskými domy ze 17. století s řadou obchodů, restaurací a kaváren. V ulici \"Via dei Francescani\" se nachází \"františkánský kostel\" z počátku 14. století. Cenná je křížová chodba ze 14. století s freskami, opět od žáků Giootovy školy. Na konci Via dei Portici se nachází Archeologické muzeum (\"Museo Civico\") se sbírkou kulturních a uměleckých předmětů vztahujících se k regionu Horní Adiže (Jižní Tyrolsko). Západně od historické části Bolzana protéká řeka \"Talvera\", na straně u starého města je louka s výhledem na okolní vrchy. Západně, za řekou, leží čtvrti postavené v průběhu 20. století \"Gries-S.Quirino\" a \"Europa-Novacella\". Jižně pak leží čtvrť \"Oltrisarco-Aslago\". V Bolzanu a blízkém okolí se nachází jedenáct hradů, nejznámější jsou Castel Mareccio (Maretsch) a Castel Roncolo. \"Hrad Maretsch\" leží v severní části města, nad starým městem u řeky Talvery. Pochází ze 13. století, v letech 1560–70 byl renesančně upraven. Necelé 2 km severně proti proudu řeky pak leží \"hrad Roncolo\" ze 13. až 14. st. (založený roku 1237). V sálech jsou fresky ze 14. až 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bolzano (italsky) nebo Bozen (německy), též Balsan/Bulsan (ladinsky), je město v regionu Trentino-Alto Adige v severní Itálii, správní středisko autonomní provincie Bolzano (zvaná též Jižní Tyrolsko). ", "tgt_summary": "Bolzano en italien, Bozen en allemand et Bolzane en français est une ville italienne du Haut-Adige dans la région autonome du Trentin-Haut-Adige.", "id": 213841} {"src_title": "Identita (matematika)", "tgt_title": "Identité (mathématiques)", "src_document": [{"title": "Často používané identity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Algebraické identity.", "content": "Některé pokládají základy algebry jako na příklad formula_2 nebo formula_3. Jiné se používají pro zjednodušování algebraických výrazů. Mezi nejčastější patří: formula_1 formula_5 formula_6 formula_7 formula_8 formula_9 formula_10 formula_11 formula_12 formula_13 formula_14 formula_15 formula_16 formula_17 Obecně formula_18 formula_19 formula_20 pro lichá formula_21 formula_22 pro sudá formula_21, která nejsou mocninou čísla formula_24. Pro formula_21, která jsou mocninou čísla formula_24 zapišme formula_27 pro nějaké formula_28. Označme formula_29 jako prvočíselný součinitel formula_28 takový, že formula_31 pro nějaké formula_32. formula_33 formula_21.", "section_level": 2}, {"title": "Exponenciální identity.", "content": "formula_35 formula_36, formula_37 formula_38 formula_39 formula_40, formula_41 formula_42 formula_43", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti identického zobrazení.", "content": "Identické zobrazení na vektorovém prostoru je lineární. Na konečnědimenzionálním vektorovém prostoru je dokonce kompaktní.", "section_level": 1}, {"title": "Identita jako neutrální prvek grupy.", "content": "Máme-li grupu zobrazení s operací skládání, je právě identita její neutrální prvek. Kupříkladu matice reprezentují lineární zobrazení na konečnědimenzionálních vektorových prostorech a násobení matic reprezentuje skládání těchto zobrazení. Proto v grupě matic s operací násobení je neutrální prvek identita (identické zobrazení), tedy jednotková matice.", "section_level": 1}, {"title": "Identita jako geometrické zobrazení.", "content": "Jako geometrické zobrazení představuje identita takové zobrazení, při němž obrazem každého bodu formula_44 geometrického útvaru formula_45 je bod formula_46 geometrického útvaru formula_47, přičemž každý takový bod formula_46 je shodný s bodem formula_44, tzn. formula_50. Všechny body geometrického útvaru formula_45 jsou tedy shodné s body útvaru formula_47, tzn. formula_53.", "section_level": 1}], "src_summary": "Identita, nebo také identické zobrazení, je matematické zobrazení, které přiřazuje prvku množiny ten samý prvek stejné množiny. Aplikací identity se tedy nic nezmění, výsledkem je opět vstupní hodnota. Značí se Id nebo I. ", "tgt_summary": "En mathématiques, le mot « identité » est employé dans plusieurs sens : il peut par exemple désigner un objet bien défini jouant un rôle particulier dans une famille d'objets (on parle ainsi de la fonction identité parmi les fonctions, de l'élément identité dans un groupe, de la matrice identité parmi les matrices, etc.). ", "id": 1015420} {"src_title": "Topologický prostor", "tgt_title": "Espace topologique", "src_document": [{"title": "Neformální úvod.", "content": "Pojmy uzavřená množina, kompaktní množina, spojité zobrazení, konvergence posloupnosti a mnohé další byly původně zavedeny pro podmnožiny reálných čísel. Lze je však definovat podobně na libovolné množině, na které je dána metrika, tzv. metrický prostor. Metrika je funkce, která splňuje několik axiomů, které zobecňují klasickou euklidovskou vzdálenost. Pojem „topologický prostor“ vznikl proto, aby bylo možné mnoho metrických pojmů rozšířit na ještě širší skupinu množin, včetně některých, na nichž nemá smysl zavádět strukturu metrického prostoru. Příkladem takových množin jsou ordinální čísla. Topologie stanoví, které množiny pokládáme za otevřené, a všechny ostatní pojmy definujeme pomocí otevřených množin. Topologickým prostorem je tedy každá množina (tzv. nosná množina) spolu se systémem jejích podmnožin (tzv. otevřené množiny), pokud splňují axiomy topologického prostoru. Každý metrický prostor je topologickým prostorem, protože sjednocení otevřených koulí přirozeně definují systém otevřených množin. Pojmy definované topologicky splývají s pojmy zavedenými pomocí metriky - například zobrazení mezi dvěma metrickými prostory je spojité v metrickém smyslu právě tehdy, pokud je spojité v topologickém smyslu. Jiný přístup k topologii je matematické uchopení pojmu \"tvar\". Pro běžná geometrická tělesa platí, že se dají na sebe vzájemně spojitě zobrazit, pokud mají stejnou topologii.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Topologickým prostorem nazveme množinu formula_1 společně s kolekcí formula_2 podmnožin formula_1, splňující následující axiomy: Kolekci formula_2 říkáme topologie na formula_1 (pojem topologie se také používá pro matematickou disciplínu). Množiny v formula_2 pak nazveme otevřené množiny, jejich doplňky v formula_1 uzavřené množiny. Konkrétní topologický prostor bývá často označován jako formula_14.", "section_level": 1}, {"title": "Homeomorfní topologické prostory.", "content": "Říkáme, že dva topologické prostory jsou homeomorfní, pokud mezi nimi existuje homeomorfismus, tzn. zobrazení které je prosté a na, je spojité a jeho inverze je spojitá. Z pohledu topologie jsou takové prostory identické (mají stejné topologické vlastnosti). Topologie zkoumá tvar objektů bez přihlédnutí ke vzdálenostem. Například písmena K a I jsou topologicky shodná (homeomorfní), pokud je chápeme jako dvojrozměrné útvary (tužka kreslí čáru o nenulové tloušťce), protože písmeno I vyrobené z velmi pružné gumy lze vytvarovat v K (a také v C,E,F,G,J,L atd.). Písmeno O je topologicky shodné s A,D,P, zatímco písmeno B je topologicky shodné s číslicí 8. Pokud písmena chápeme jako křivku ve dvourozměrném prostoru (jako tužka kreslící úsečky o nulové tloušťce), pak písmena E a T (bez patiček) jsou topologicky shodná navzájem, ale liší se od K, neboť K má bod, ze kterého „vyhýbají“ čtyři křivky (je jedno, zda jsou to úsečky nebo křivé čáry), zatímco E takový bod nemá. Každé dvě křivky, které neprotínají samy sebe jsou homeomorfní (například písmena I a L - nezáleží na tom, že L má ostrý zlom).", "section_level": 1}, {"title": "Jemnější a hrubší topologie.", "content": "O dvou topologiích J, H na téže množině řekneme, že J je jemnější než H (neboli H je hrubší, než J), pokud Hformula_15J, tedy každá množina otevřená v topologii H je otevřená i podle J. Nejhrubší topologie na libovolné množině formula_1 je tzv. triviální topologie, která je tvořena pouze množinou formula_1 a prázdnou množinou formula_18, tzn. formula_19. Naopak nejjemnější topologie na jakékoli množině je diskrétní topologie, která obsahuje všechny podmnožiny X. Každá podmnožina X je tak zároveň otevřená i uzavřená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Topologický prostor je matematická struktura, která formalizuje pojem \"tvar\". Umožňuje také definovat na prostoru takové pojmy, jako jsou konvergence, kompaktnost a spojitost. Topologickými prostory se zabývá topologie. Vyskytuje se prakticky ve všech odvětvích moderní matematiky.", "tgt_summary": "La topologie générale est une branche des mathématiques qui fournit un vocabulaire et un cadre général pour traiter des notions de limite, de continuité, et de voisinage. ", "id": 2475719} {"src_title": "Šachové zahájení", "tgt_title": "Ouverture (échecs)", "src_document": [{"title": "Základní dělení.", "content": "Šachová zahájení se dělí na otevřená (1. e4 e5), polootevřená (1. e4 ne e5) a zavřená (ne 1. e4). Každá z těchto třech základních skupin pak obsahuje množství jednotlivých zahajovacích systémů, které se dále dělí na jednotlivé varianty a subvarianty, z nichž řada nese své jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené hry.", "content": "Táhne-li bílý 1.e2-e4 a černý odpoví rovněž královským pěšcem o dvě pole (1...e7-e5), nabude hra otevřený charakter. Boj se pak často a někdy i hodně dlouho vede o pole e5, na něž může bílý vyvíjet tlak např. tahy 2. Jg1-f3, 2. d2-d4.", "section_level": 2}, {"title": "Polozavřené hry.", "content": "Odpoví-li černý na tah 1. e2-e4 jinak než 1...e7-e5, vzniknou polozavřené hry. V nich dochází k asymetrickým pozicím, což umožňuje a většinou i vynucuje, že protivníci jsou aktivní na různých úsecích šachovnice. Důsledkem toho bývá převážně ostrý a komplikovaný průběh hry, při němž oboustranné šance závisí na tom, kdo pracuje důrazněji a rychleji.", "section_level": 2}, {"title": "Zavřené hry.", "content": "Všechna zahájení s jiným prvním tahem než 1. e2-e4 jsou zahrnuta do skupiny zavřených her. Patří sem zejména dámský gambit, královská a Nimcovičova indická obrana, anglická hra a řada dalších. Hra zpravidla nabývá zavřený charakter, soupeři musí prokázat především své technické znalosti a poziční cit.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování zahájení.", "content": "Pojmenování zahájení nebo zahajovacích systémů vznikala v průběhu mnoha let vývoje různými způsoby. Některá zahájení nebo varianty byly například pojmenovány po významných šachistech, kteří je objevili, používali ve svých partiích, případně je nějakým způsobem zpopularizovali. Mezi ty můžeme zahrnout například Opočenského hru, Sokolského hru, Aljechinovu hru, Marshallův gambit atd. Někdy bylo jedno zahájení pojmenováno dokonce po více hráčích najednou (např. Caro-Kannova obrana nesoucí své jméno po dvou šachistech Carovi a Kannovi, kteří se jí v minulosti hlouběji zabývali). Velmi často pak nese zahájení pojmenování po nějaké zemi, území, nebo městě jehož šachisté ho používali (španělská hra, lotyšský gambit, sicilská hra, londýnská varianta, berlínská obrana, ruská hra, holandská hra, italská hra, anglická hra...). Dalším častým případem je, že zahájení získalo své jméno podle jeho čistě šachového obsahu, např. hra dvou jezdců v obraně, střelcova hra, hra čtyř jezdců, dámské fiancheto. Někdy však šachové systémy získávají svá jména i dosti kuriózním způsobem. Systém Orangutan získal své označení na základě žertu velmistra Tartakowera, který prohlásil, že v tomto zahájení mu postupující \"b\" pěšec připomíná šplhajícího orangutana. Varianta smažená játra je pojmenovaná podle italského rčení „mrtvý jako smažená játra“, kdy je při hře dvou jezdců v obraně král brzy vyštván ke středu šachovnice a je těžké ho pak zachraňovat.", "section_level": 1}, {"title": "Systematický přehled.", "content": "Protože používání slovních názvů je z mnoha důvodů dost nepřehledné, protože řada zahájení má vícero jmen a i názvy dílčích variant jsou někdy víceznačné, neboť byly např. po daném šachistovi pojmenovány varianty v různých zahájeních, takže by je bylo třeba rozepisovat mnoha slovy. Proto existuje v oblasti šachových zahájení ještě mezinárodní kód označovaný ECO, který zařazuje jednotlivé varianty pod mezinárodní kombinaci písmene a čísel. Sdělí-li například jeden znalý šachista svému protějšku z druhé strany zeměkoule kód B33, ten ví nebo si vyhledá, že jeho protějšek má na mysli Svěšnikovovu variantu v sicilské hře a již nezáleží na tom, jak oba hráči tuto variantu slovně nazývají ve svých zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahájení představuje počáteční fázi šachové partie, během níž se obě strany snaží co nejlépe vyvinout figury a připravit se na následný boj ve střední hře. Obvykle se o zahájení mluví jako o prvních 15–20 tazích partie. ", "tgt_summary": "L’ouverture est la première phase d'une partie d'échecs. Elle s'arrête lorsque les forces des deux adversaires sont mobilisées et que les rois sont en sécurité. Le terme d'ouverture est également utilisé dans le cas d'une ouverture de ligne par l'échange de figures ou de pions.", "id": 718428} {"src_title": "Lhenice", "tgt_title": "Lhenice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1283, kdy Lhenice patřily klášteru Zlatá Koruna. Roku 1420 uchvátil pro sebe Lhenice Oldřich II. z Rožmberka. Císař Zikmund Lhenice roku 1437 zastavil obci Táborské. V roce 1544 povýšil Lhenice císař Ferdinand I. na městečko. Táborské obci byly Lhenice královskou komorou zabrány a prodány opět Rožmberkům, kteří potvrdili městečku svobody. Roku 1600 daroval Lhenice Petr Vok z Rožmberka Martinovi Grejnarovi z Veveří. Ten zde vystavěl zámeček a po krátkém držení odevzdal Lhenice opět Petrovi. Po bělohorské bitvě dostaly se Lhenice v roce 1622 pánům z Eggenberka a roku 1719 Schwarzenberkům. V roce 1890 čítaly Lhenice 198 domů, 1422 obyvatel, farní kostel, 5 třídní školu, radnici, četnickou stanici, poštu, občanskou záložnu, 2 mlýny a pořádaly 2 výroční trhy. Základem půdorysu Lhenic je nevelké obdélné náměstí, přes které procházela cesta z Českého Krumlova do Netolic. Severní stranu tvoří kostel. Postupně se začalo sídliště rozrůstat a před třicetiletou válkou čítalo na 70 domů. Válka zničila městečko takřka z celé třetiny. Od roku 1713 se dostavil opět růst a další rozvoj nastal ve 20. a 30. letech 20. století. Bohužel, stavební úpravy 50. let 20. století dosavadní urbanistický vývoj Lhenic poškodily a městečko z části přišlo o svou tehdejší malebnost. Památkový výraz si zachovaly zejména jednotlivé domy, především okolo náměstí a podél cesty do Krumlova. Dominantou je kostel Sv. Jakuba, který má raně gotický původ. Zachována je spodní část věže z 1. třetiny 13. století, později byl goticky přestavěn. K další změně došlo v roce 1560 a v letech 1734-40. Byla prodloužena loď a zaklenut presbytář. V roce 1783 zvýšili stavebníci věž a roku 1904 prodloužili presbytář a zakončili jej půlkruhovou apsidou. Pod kostelem je zemanská tvrz, které se říká „Na zámku“. Na začátku 20. století zde byla objevena jáma, kterou tehdy považovali za propadlé sklepy a údajně kolem roku 1920 zde byly nalezeny i jakési tesané kvádry. Sklepení prý vede pod celými Lhenicemi až na Hradce, nebo až na Grejnarov. Veškeré památky však byly v roce 1950 zničeny. Starší historická literatura se domnívá, že zde stálo Grejnarovo renesanční sídlo. Podle dnešních názorů však šlo o objekt daleko starší. Panský dům (čp.156), vznikl v 16. století na vyvýšené terase severozápadně pod kostelem. Počátečním stavitelem byl zřejmě Martin Grejnar, ale dále pokračoval Petr Vok. Později byla stavba přebudována a z 1. patra byl roku 1909 přenesen kazetový strop na zámek Hluboká nad Vltavou. O původu znaku - štěpu s jablky - existují různé pověsti. Jedna vypráví, že v Budějovicích vypukla morová epidemie a Lheničtí neohroženě zásobovali město ovocem. Proto dostali znak, kde je jabloň a budějovické hradby. Jiná pověst vypráví, že městečkem projížděl kdysi vzácný cizinec a místní lidé mu podali míšeňská jablka. Ať už je pravda jakákoliv, vypadá dnes znak takto: „Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď s cimbuřím na obloučkovém podklenutí. Ve stínkách jsou střílny. Nad hradbou vyrůstá jabloňový štěp v přirozených barvách se žlutočervenými jablky“. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečný odpad.", "content": "Na začátku 90. let 20. století navozila firma Enviro Technology Today s.r.o. z Prahy do areálu bývalého Agreochemického podniku ve Lhenicích několik tisíc tun hlíny kontaminované polychlorovanými bifenyly (PCB) a další jedy, zanikla (r. 2009) a nebezpečný odpad odmítl kdokoliv převzít. Firma Enviro Technology Today za své chování dostala několik pokut od České inspekce životního prostředí, ale nikdy je neplatila. Likvidace nebezpečných látek bude podle odhadů krajského úřadu stát 50 až 70 milionů korun. Od roku 2009 vlastnila areál společnost Panství Bechyně s.r.o., které jedy údajně nepatřily a neměla tak důvod je likvidovat. V roce 2017 odkoupil areál včetně ekologické zátěže městys Lhenice a začal s likvidací odpadu. Městys získal dotaci téměř dvacet milionů korun z Národního programu Životního prostředí, dále dotací ve výši dvou a půl milionu korun přispěl Jihočeský kraj a zbytek nákladů pak zaplatil městys Lhenice, který získal na likvidaci ekologické zátěže bezúročnou půjčku. Do listopadu 2017 bylo firmou AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o. ze Lhenic vyvezeno a zlikvidováno 204,7 tun olejů, 440,5 tun kondenzátorů, 53,5 tun kontaminovaných vod a dalších asi 50 tun jiných nebezpečných odpadů. Sanace bude pokračovat druhou etapou která zahrnuje likvidací dalších cca 5 500 tun kontaminované zeminy, sedimentů v požární nádrži a zbylých agrochemických chemikálií, jakmile se podaří městysi získat další vhodný dotační titul.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V Brabcích u studánky, jižně od obce, se nachází kaple a Křížová cesta, opravená roku 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lhenice jsou městys na jihu Čech v Šumavském podhůří, 7 km jihojihozápadně od Netolic v okrese Prachatice pod vrchem Stráže (742 m) ve výšce 559 m nad mořem. ", "tgt_summary": "Lhenice est un bourg () du district de Prachatice, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 225141} {"src_title": "Epos o Gilgamešovi", "tgt_title": "Épopée de Gilgamesh", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ze sumerské literatury se Gilgames přesunul (již pod svým známějším jménem Gilgameš) do literatury akkadské. Obdobné eposy o Gilgamešovi můžeme najít i v chetitské literatuře a dalších mytologiích Předního východu. Překladem a úpravami tohoto díla docházelo k podstatným změnám, proto se některé verze mohou výrazně odlišovat. Poslední zmínky o Gilgamešovi pocházejí z doby kolem roku 200 př. n. l., kdy Claudius Aelianus v knize \"Zvláštnosti zvířat\" popisuje nechtěného vnuka babylónského krále, ten byl hozen z hradeb, zachráněn orlem a vychován zahradníkem. V roce 165 př. n. l. se Gilgameš objevuje ve středoperských textech echejců a manichejců vztahujících se ke Gn 1–4 a k první knize Henochově. Dále Theodor bar Kóní považuje jakéhosi Gmígmóse za současníka Abraháma (7. století).", "section_level": 1}, {"title": "Sumerská verze.", "content": "Jedná se o pět epických skladeb, které vznikly přibližně kolem roku 2500 př. n. l. – dochované opisy pocházejí přibližně z let 2000 př. n. l. – 1700 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Gilgameš a Akka.", "content": "115 veršů zachovaných z Nippuru vypráví o Akkově (panovník z 1. dynastie Kiše) obléhání Uruku, důvodem tohoto obléhání byl pravděpodobně Akkův požadavek na kontrolu zavlažovacích kanálů Uruku, což tehdy prakticky znamenalo nadvládu nad městem. O splnění tohoto požadavku se radilo „Shromáždění starších v Uruku“, které se rozhodlo splnit Akkova ultimáta, ale „shromáždění mladších bojovníků“ se rozhodne bojovat. V souladu s rozhodnutím shromáždění mladších bojovníků se Enkidu rozhodne nejprve vyjednávat (vyjednávání vede Gilgamešův královský velitel Birchurtura). Po neúspěchu tohoto jednání se urucké vojsko v čele s Enkiduem pokusí dostat z obležení. Následná bitva je z uruckého pohledu úspěšná především proto, že se na hradbách objeví Gilgameš. Při této bitvě je Akka zajat, ale Gilgameš ho zcela nečekaně nezabije, ale za nějakou neznámou službu z minulosti ho propustí. Tento příběh se v pozdějších (časově následujících) mýtech nikde neobjevil a je znám pouze v této verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Gilgameš a Chuvava.", "content": "Sumerská epická skladba známá ve dvou verzích (základní text má 202 veršů), která se zachovala v několika desítkách opisů z mnoha mezopotámských měst. Děj začíná v Uruku, kde se Gilgameš s Enkiduem připravují na tažení proti Chuvavovi (též Chuwawa, Chumbaba, Chubibi). Na toto tažení se připravují, protože Gilgames viděl po Eufratu plavat mrtvoly (druhá verze říká, že měl sen), v obou případech se lekl smrti a toto tažení mu mělo zajistit nesmrtelnost (jinde slávu). Na tuto výpravu si vzali padesát průvodců, jednalo se o svobodné občany města Uruku, kteří neměli co ztratit (podle druhé verze šlo o vojáky). Gilgames to oznámil napřed slunečnímu bohu Utovi (Šamaš, Šamšu), který mu dal (půjčil) sedm démonických bratrů. Po dlouhé cestě (překonal sedmero hor) dorazil k cíli, kde začal kácet vybraný cedr. Když to zjistil Chuvava, poslal na ně svého pomocníka, který je uspal. Chvíli poté se probudil Enkidu, ten probudil Gilgamese a začal mu rozmlouvat snahu zabít Chuvavu. Gilgames však Enkidua přemluvil, aby výpravu nevzdávali. Tak došli až k Chuvavovi, který stál před svým domem. Tam z něj podvodně (Gilgameš mu slíbil své dvě sestry za ženy) vylákali jeho sedm ochranných září a tím byl Chuvava bezmocný. Gilgames ho nejprve nechtěl zabít, ale Enkidu řekl, že by se vystavovali velkému riziku a usekl mu hlavu. Tuto hlavu odnesli Enlilovi, ten se na ně rozzlobil a záře rozdělil různým přírodním silám. Tato skladba ovlivnila akkadskou a chetitskou literaturu. Pravděpodobně vznikala v době, kdy sumerští vládci podnikali válečné výpravy pro cedrové dřevo, které bylo v Sumeru velmi ceněné.", "section_level": 2}, {"title": "Gilgameš a nebeský býk.", "content": "Epická skladba, zachovaná v několika fragmentech, měla přibližně 140 veršů. Zde je popisováno setkání Gilgamese s bohyní Inannou (Ištar), kterou tak zaujal, že mu nabídla manželství (někde se jednalo spíše o známost). Gilgames ji odmítl (vypočítával jí bývalé milence a říkal, co s nimi udělala), čímž ji urazil, ta se obrátila na svého otce – boha Ana, aby poslal proti Uruku a Gilgamesovi nebeského býka (sum. Gugalanna, gug-anna, akk. alap šami), ten jí po přemlouvání a vyhrožování vyhověl. Anuovi se nejprve nechtělo býka proti Gilgamesovi posílat, protože měl Gilgamese rád, namítal, že tím sešle na lidstvo neúrodu na sedm let a zda Inanna udělala dostatečné zásoby, protože za vinu jednoho nemůžou trpět všichni, teprve po jejím ujištění, že tak učinila, jí vydá býka. Inanna poté, i s nebeským býkem, dorazila k Uruku, kde býk začal řádit. Gilgames, který zrovna hodoval, se o tom dozvěděl, a vydal se s Enkidem proti němu. Společně ho porazili a po přihlížející Inanně hodil kýtu (někdy i hlavu, jinde přirození, někde hází Enkidu), ta se pak rozplakala a pak Gilgamese proklela. Zbytek býka v některých verzích věnoval sirotkům, jinde věnoval hlavu svému otci – (Lugulbandovi). V ninivské verzi eposu je tato verze součástí tabulky č. VI. Je poměrně zvláštní jak zde Inanna vystupuje, protože ostatní fungování této bohyně v mytologii bylo jiné – kladné, z toho lze usuzovat, že tato část vznikala v době, kdy bylo potřeba omezit kult Inanny.", "section_level": 2}, {"title": "Gilgameš, Enkidu a podsvětí.", "content": "Sumerská epická skladba, která má přes 300 veršů, zachovala se v několika verzích, které se v některých ohledech neshodují a někdy si i protiřečí. Dílo začíná vylíčením dávnověku, kdy bohové vládli společně zemi a vesmíru. Na břehu Eufratu vyrostl strom chuluppu (chalub, některé prameny uvádějí vrba, jiné dub, výjimečně také topol), který vyvrátil jižní vítr a ten se pak plavil po řece. Strom našla bohyně Inanna, vylovila ho a zasadila ho ve své zahradě v Uruku. V koruně tohoto stromu se usadill pták-démon Anzu, v kořenech had a v kmeni větrná žena (Lilú, lilou, akk. lilitu, pozdější hebr. Lilith) – to bylo špatně. Bohyně Inanna si totiž z tohoto stromu chtěla udělat trůn a lůžko a tyto bytosti ji v tom vadily, požádala o pomoc boha Utu, který ji nevyhověl, proto se rozhodla požádat Gilgamese, který zabil hada a vyhnal Anzua a Lilúu. Poté vyvrátil strom, osekal větve a kmen věnoval bohyni (v jiných verzích bohyni prostě vadily, ač se stromem neměla žádné plány – strom pak dala Gilgamešovi celý), z větve si udělal palici a z pařezu kouli (nebo také buben a paličku, existují i jiné výklady, co mohl udělat, přesný výklad není znám, každopádně se jednalo o magické předměty). Kouli pak odpaloval palicí, tomuto sportu se spolu s dalšími mladíky z Uruku věnoval velice náruživě a místní dívky a ženy jim musely nosit vodu a chleba (další možností je, že paličkou a bubínkem honil Urucké muže do práce a ti pak nebyli schopni plnit manželské povinnosti), proto si stěžovali bohům (nebo bohové slyšeli jejich nářek) a tyto předměty propadly podsvětí. Enkidu se nabídl, že předměty z podsvětí vynese, ale nedodržel pravidla podsvětí (vše se musí dělat obráceně), a proto musel v podsvětí zůstat. Gilgameš chtěl svého přítele zachránit, proto se obrátil na pomoc k bohům (Enlil, Nanu a Enki), jeho prosba se nakonec dostala až k Utuovi a Enkidu vyletěl komínem ven z podsvětí (jinde otevřel zemi a on z podsvětí vylezl). Neví se zda vyletěl on, jeho duch, možná jeho stín, ani se neví, zda se vrátil napořád (vzhledem k ostatním mýtům této oblasti dost nepravděpodobná varianta) nebo na nějaký čas, či za nějakým účelem. Enkidu se poté setká s Gilgamešem a vypráví mu, jak se daří zemřelým lidem, což se liší podle jejich zásluh (nejlepší je smrt vojáka, jinak též počet dětí, rozhoduje též, jak se o ně starají pozůstalí a jak oni se starali o předky, atp.) Gilgameš v závěru koná smuteční obřady za své rodiče (je zde naznačeno, že zemřela i jeho matka, ale ta by měla být bohyně). Část tohoto příběhu je obsažena ve XII. tabulce akkadské verze tohoto eposu.", "section_level": 2}, {"title": "Gilgamešova smrt.", "content": "Sumerský epos, obsahuje 305 veršů, z tohoto eposu se zachovalo několik menších částí v Ninive. Tento epos líčí poslední dny Gilgamešova života. Gilgameš je již těžce (nevyléčitelně) nemocen a zdá se mu sen. V tomto snu je na shromáždění bohů, kteří probírají jeho slavné činy, nakonec konstatují, že nemůže získat nesmrtelnost, ale že se po smrti stane správcem podsvětí a jako takový, že bude dohlížet na zemřelé, rozhodovat jejich pře, atp. Jelikož se tento sen opakoval, požádal Gilgameš rádce o vysvětlení. Ti mu řekli, že zemře a stane se jedním z bohů Anunnakú. Gilgameš stále nebyl smířen se smrtí, poté následuje neznámá část textu a pak se znovu setkal s Enkim (pravděpodobně ve snu) a se smrtí se smíří. Svolá všechny urucké dělníky a poručí jim, aby v odvodněném Eufratu postavili hrobku, kam je uložen i se svým doprovodem (dvořani, manželky) a dary, poté jsou dveře zapečetěny a Eufrat se vrátil do svého koryta. Tato část byla po roce 1500 př. n. l. zcela zapomenuta, v akkadské verzi je již zcela vynechána.", "section_level": 2}, {"title": "Akkadská verze.", "content": "Akkadská verze eposu o Gilgamešovi vznikla na základě Sumerských mýtů a eposů, ze kterých byly vybrány Akkadům známé části a ty pak byly spojeny do jednoho eposu. Toto spojení je někdy poněkud křečovité a návaznost děje mezi jednotlivými mýty (kapitolami) je někdy velmi chatrná, přesto lze říci, že se podařilo vytvořit jednotný celek na kterém je patrné, že předloha byla psána v různých dobách a různými lidmi. Poté tento epos prošel složitým vývojem, jeho podoba se ustálila kolem roku 1200 př. n. l., kterou sepsal Sín-leke-uníní (babylónský kněz). Tato tzv. „kánonická podoba“ vydržela až do poslední opisů, které jsou známy (asi 250 př. n. l.). Je na dvanácti tabulkách a obsahuje zhruba 3000 veršů. Většina nalezených částí pochází z Ninive z knihovny krále Aššurbanipala, chybějící části byly doplněny z Chetitských a jiných akkadských knihoven. V akkadštině se epos jmenoval „Ten, jenž hlubinu zřel“ (ša nagba ímuru – dle překladu L. Matouše)", "section_level": 1}, {"title": "I. tabulka.", "content": "Gilgameš, vládce Uruku tyranizuje své poddané, svými přehnanými stavitelskými plány a také tím, že obtěžuje urucké ženy. Ti naříkají a stěžují si k bohům, kteří stvoří divokého člověka Enkidua a ten má zbavit Urucké obyvatelstvo útlaku. Enkidua stvoří z hlíny bohyně Aruru. Tato tabulka končí Gilgamešovými sny, které jsou Gilgamešovými rádci vyloženy jako, že mu přijde silný partner.", "section_level": 2}, {"title": "II. tabulka.", "content": "Enkidu žije ve stepích a horách s divokou zvěří a ničí lovcům pasti. Lovci si stěžují Gilgamešovi, který lovci poradí, aby k napajedlu přivedli krásnou nevěstku Šamchat (akkadsky smyslná, dobře rostlá), která Enkidua svede a poté i zcivilizuje (milují se šest dní a sedm nocí). V Uruku se Enkidu setká s Gilgamešem, se kterým se utká v boji, poté, co zjistí, že jejich síly jsou vyrovnané, tak se spřátelí. (Není jasné, kde se v Uruku setkali. Podle některých verzí Enkidu Gilgameše potkal, když šel za milenkou. Podle jiné verze se střetli u brány, když Enkidu přicházel) Brzy poté se rozhodnou, že spolu podniknou výpravu proti Chumbabovi (Chuvava, Chuwawa). Rádci je od tohoto nápadu zrazují.", "section_level": 2}, {"title": "III. tabulka.", "content": "Zde se Gilgamešovi rádci smíří s plánem jejich výpravy a dávají mu rady. Gilgameš se nejprve radí s královnou – bohyní Ninsunou (Ninsumunnou), královna obětuje bohovi Šamašovi a dá jim cenné rady.", "section_level": 2}, {"title": "IV. tabulka.", "content": "Tato tabulka je ve velmi špatném stavu a některé části této tabulky jsou zcela nečitelné. Zde se Gilgameš s Enkiduem sami vydají na cestu (poloha cedrového lesa není známa, ale mnozí badatelé se domnívají, že ležel v Libanonu). O cestě se kvůli poškození neví téměř nic, ale na konci tabulky má Gilgameš sny (někdy dva, jindy tři), které Enkidu vyloží tak, že výprava bude úspěšná.", "section_level": 2}, {"title": "V. tabulka.", "content": "Zde výprava dorazí až do cedrového lesa, kdy začnou kácet vybraný cedr (je zde velice pečlivě popsán les). Brzy k nim dorazil Chumbaba nejprve se jim posmíval a pak je chytil do rukou a chtěl je pustit do propasti. V této chvíli se do věci, na základě Gilgamešovy modlitby, vložili bohové – především Šamaš a seslali na Chumbabu vítr, který mu zabránil v pohybu a zachytl padajícího Gilgameše a Enkidua. Chumbaba je poté prosí o milost, ale když se chce Gilgameš slitovat, Enkidu mu to rozmluví a zabije ho. Poté mu useknou hlavu, kterou na voru dopraví do Uruku.", "section_level": 2}, {"title": "VI. tabulka.", "content": "Po návratu z výpravy se do Gilgameše zamiluje Ištar (Inanna), ten ji odmítne poměrně neuctivým způsobem (vyjmenovává milence, které Ištar poté, co se jich nabažila od sebe odehnala). To Ištar urazilo a obrátila se na svého otce Ana, aby ji dal strašného nebeského býka (Alú). An váhá s vydáním býka, ale poté, co Ištar začne vyhrožovat, že vypustí mrtvé z podsvětí a slíbí, že zajistila dost potravy pro všechny, aby netrpěli poté, co nebeský býk zničí zemi, vydal ji An býka. Býk začal pustošit okolí Uruku. Gilgameš a Enkidu s ním svedli boj, ve kterém ho zabili. Poté mu vytrhli srdce a dali ho Šamašovi. Když to uviděla Ištar, řekla Gilgamešovi, aby se obával její pomsty, když to zaslechl Enkidu, hodil po ní kýtu ze zabitého býka (někdy přirození) a Ištar zmizela. Poté to oslavili.", "section_level": 2}, {"title": "VII. tabulka.", "content": "Tato tabulka se zachovala ve velmi špatném stavu, proto byl text doplněn na základě chetitských pramenů. Ištar se odebrala na radu bohů, kde si stěžovala, bohové rozhodli, že za své činy (zabití Chumbaby a hození kýty – přirození – po Ištar) musí jeden z nich zemřít, jejich volba padne na Enkidua, což ihned ve snu sdělí Gilgamešovi (podle jiných verzí se sen zdá Enkidovi). Enkidu se potom různě zlobí především na Šamchat, nakonec však Šamchat odpustí. Poté onemocní a znovu se mu zdá o smrti a o tom, jak půjde do podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "VIII. tabulka.", "content": "Zde nejprve Gilgameš u nemocného Enkidua vyjmenovává, kdo všechno pro něj bude plakat, poté se Enkidu naposled probudí, lituje, že nemůže zemřít smrtí válečníka. Brzy na to zase usne, Gilgameš k němu mluví, ale Enkidu zemře. Gilgameš poté vykřikne a jeho výkřik je slyšet po celém světě. Zbývající část tabulky je poškozena, ze zachovalých částí se usuzuje, že jsou zde popisovány smuteční obřady a příprava na pohřeb. Podle sumerské verze Gilgameš přítele oplakával šest dní a sedm nocí, během této doby se nemyl, nejedl a nepil, zdá se být velmi pravděpodobné, že tato část byla také v akkadské verzi.", "section_level": 2}, {"title": "IX. tabulka.", "content": "Gilgameš dostane strach ze smrti, neboť má pocit, že vše je marné. Opustí Uruk a bloudí pološílený děsem ze smrtelného konce krajinou. Tím se pravděpodobně navrací do míst, odkud přišel Enkidu – jaký to mělo význam, není jasné. Nakonec se rozhodne, že půjde k Utnapištimu, (Utanapištim, Uta-napištim) který přežil potopu světa a zná tajemství nesmrtelnosti. Od něho se dozví, že se musí dostat k hoře Mašu, ke které vede velmi nebezpečná cesta. Bránu u hory Mašu střeží Girtablilu (lidé-štíři), kteří se ke Gilgamešovi chovají zpočátku nepřátelsky, ale on je pak přesvědčí, aby ho pustili dál. Oni mu ještě řeknou, že půjde dvanáct dvouhodin temnotou (tato cesta je velmi dramaticky popisována). Gilgameš jde stanoveným časem močálem beznaděje až dojde do zahrady, jejíž popis se zachoval pouze z části, ale z popisu vyplývá, že se zde nacházely stromy z (polo)drahokamů, které rodily ovoce. Ze zahrady je vidět moře (pravděpodobně Středozemní).", "section_level": 2}, {"title": "X. tabulka.", "content": "Zde se Gilgameš seznámí se Siduri (šenkýřka bohů), které v této zahradě žije. Ta Gilgameše zpočátku nepozná a dokonce se ho obává, ale pak s ním promluví a zjistí co je zač. Ptá se Gilgameše jak to, že takto vypadá (je důležité si uvědomit, že se od smrti Enkidua nemyl a že byl oblečen do lví kůže) – on jí vylíčí svá dobrodružství (od smrti Enkidua, včetně) a ptá se jí jak se dostane k Utnapištimu, ona se mu to snaží rozmluvit říká, že zde není přívoz a že co ona pamatuje, tak moře překročil pouze Šamaš. Poté mu poradí, aby vyhledal Uršanabiho (převozník přes vody smrti). Gilgameš ho najde – ten se ho ptá, proč vypadá, jak vypadá, on mu to opět vysvětlí. Pak je velmi špatně zachovalá část, někteří badatelé se domnívají, že se s Uršunabim poperou, ale dohodnou se, že ho převeze. Gilgameš musí nařezat 300 třicetimetrových tyčí, když to učiní, vyplují a odstrkují se tyčemi – pokaždé jinou, aby mu voda nepokapala ruce. Konec tabulky je opět ve špatném stavu, ale ze zachovalé části vyplývá, že je Utnapištim zpozoruje, a opakuje se část dotazování, proč takto vypadá. Pak Utanapištim Gilgamešovi vysvětlí smrt.", "section_level": 2}, {"title": "XI. tabulka (tzv. tabulka o potopě).", "content": "Gilgameš se hned zpočátku ptá, jak je možné, že si jsou tolik podobní a jeden z nich je smrtelný a druhý ne (oba jsou ze 2/3 bozi). Uta-napištim mu odvypráví mýtus o potopě (tento příběh lze najít v několika dalších akkadských a sumerských textech, sem byl pravděpodobně zařazen, aby se text lépe vypravěčům vyprávěl): bohové se rozhodnou seslat na lidstvo potopu Ea to prozradí Uta-napištimu a pošle mu poselství po „rákosové chýši“, ten sestaví, podle přesného návodu loď, na kterou vezme vše, co má (všechny příbuzné, zvířata, stříbro a zlato), poté šest dní a sedm nocí prší, ze světa se stane obrovský močál. Po ukončení dešťů Uta-napištim vypustí holubici, pak vlaštovku – ty se vrátí zpět, nakonec to zkouší s havranem – ten se nevrátí, což naznačuje, že voda již opadla. Enlil poté udělá Uta-napištima a jeho ženu nesmrtelnými. Uta-napištim říká Gilgamešovi, že musí podstoupit zkoušku nesmrtelnosti tj. nespat šest dní a sedm nocí. Gilgameš v této zkoušce neobstojí a ihned usne, že spal sedm nocí uvěří až podle chlebů, které mu každé ráno dávali k hlavě. Gilgameš se rozhodne zanechat svého honu na nesmrtelnost, ale Uta-napištimu mu prozradí tajemství bohů: na dně moře roste rostlina omlazení, Gilgameš ji získá, ale na zpáteční cestě mu ji sežere had. Na konci pochopí, že cíl není v nesmrtelnosti a chlubí se Uršanabimu, který ho doprovází, hradbami, které nechal kolem Uruku vystavět.", "section_level": 2}, {"title": "XII. tabulka.", "content": "Tato tabulka byla k eposu přidána na základě sumerských tabulek, do eposu nezapadá a i její umístění je špatné, neboť v této tabulce vystupuje živý Enkidu, který zemřel na konci VII. tabulky, což je jedno z výrazných narušení děje v této tabulce. Za autora této tabulky je považován písař (alespoň je to na ní napsáno) Nabú-zukup-kénu, což byl pravděpodobně písař, astronom a kněz u dvora Sargona II. Zde Gilgameš vytvoří ze dřeva dva magické předměty (pukku a mekku), ty pro stížnosti uruckých žen spadnou do podsvětí, odkud se je Enkidu pokusí vynést, sestoupí proto do podsvětí, ale neřídí se Gilgamešovými pokyny, poruší zákony podsvětí (mj. dělat vše obráceně) a musí zůstat v podsvětí. Gilgameš poté prosí bohy, aby Enkidua propustili, a ten je nakonec propuštěn. Není jasné, zda byl propuštěn pouze na nějaký čas, nebo zda tam za něj musel někdo jít, což bylo v Akkadsko-sumerské mytologii poměrně běžné. Jisté je, že se setká s Gilgamešem a líčí mu, jak bídně se žije v podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "Další známé verze.", "content": "Kromě těchto verzí se našla celá řada stejných nebo podobných verzí v několika sumerských a akkadských městech, další verze byly nalezeny ve sbírkách chetitských králů. Některé části eposu byly nalezeny dokonce v Turecku, Palestině a Sýrii. Tyto texty pocházejí vesměs z 16.–12. století př. n. l., většinou jde o fragmenty, nebo zkrácené verze. V některých takto nalezených částech lze pozorovat úpravy pro místní podmínky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epos o Gilgamešovi (z původního \"Bilgames\" – výhonek stromu mésu, tj. strom života; řecky \"Gilgamos\") je epos z 2. tisíciletí př. n. l. líčící dobrodružství sumerského krále Gilgameše. Často je považován za nejstarší dochované epické dílo světové literatury.", "tgt_summary": "L’Épopée de Gilgamesh est un récit épique de la Mésopotamie. Faisant partie des œuvres littéraires les plus anciennes de l’humanité, la première version connue a été rédigée en akkadien dans la Babylonie du Écrite en caractères cunéiformes sur des tablettes d’argile, elle relate les aventures de Gilgamesh, roi d'Uruk, peut-être un personnage ayant une réalité historique, mais en tout cas une figure héroïque, et aussi une des divinités infernales de la Mésopotamie ancienne. ", "id": 1216462} {"src_title": "General Packet Radio Service", "tgt_title": "General Packet Radio Service", "src_document": [{"title": "Charakteristiky GPRS.", "content": "Starší služba Circuit Switched Data (neboli CSD) využívá pro přenos dat technologii přepojování okruhů, která obsazuje po celou dobu připojení jeden časový slot stejně jako normální telefonní hovor (v případě služby HSCSD – High Speed CSD – dokonce více časových slotů). GPRS používá technologii přepojování paketů a dynamicky využívá neobsazené kanály (časové sloty), které může sdílet více uživatelů. Výhodou GPRS je lepší využití dostupných prostředků, nevýhodou je nemožnost nebo obtížnost zajištění garantované propustnosti nebo rychlosti. Pro prohlížení webových stránek, příjem a odesílání e-mailů a chatování není minimální garantovaná propustnost nutná, na rozdíl od přenosu streamovaného videa nebo audia (internetová TV a rádia). GPRS specifikace zahrnuje podporu protokolů IP, PPP, OSPIH a X.25. Poslední z nich se používá pro aplikace jako například bezdrátové platební terminály a bankomaty, ačkoliv byl odebrán z důvodů požadavku standardu. X.25 je stále podporován přes PPP nebo přes IP, což ovšem má za následek nutnosti používání routerů nebo zapouzdření přímo do koncového terminálu. V praxi podporují operátoři na GPRS pouze IP a někdy také PPP.", "section_level": 1}, {"title": "EDGE.", "content": "Přestože Enhanced Data Rates for GSM Evolution (EDGE) zahrnuje používá se zkratka EDGE zpravidla pro EGPRS. Rozšíření spočívá především v nové modulaci 8-PSK a novém přepracování RLC/MAC bloku. EGPRS je zpětně kompatibilní s GPRS a nabízí vyšší rychlosti – až 59,2 kbit/s na timeslot, tj. až 236,8 kbit/s pro download a 118,4 kbit/s pro upload (při použití 4+2 timeslotů). Marketingově bývá označována jako síť 2,75 generace.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy GPRS zařízení.", "content": "Rozeznáváme tři třídy GPRS zařízení:", "section_level": 1}, {"title": "Kódová schémata u GPRS.", "content": "GPRS používá čtyři kódová schémata CS-1 až CS-4. Mobilní telefon musí vždy podporovat všechna čtyři kódová schémata a GSM síť obvykle podporuje CS-1 a CS-2 některé moderní sítě (v Česku např. T-Mobile a Vodafone) podporují všechna kódová schémata CS-1 až CS-4. Kódové schéma se vybírá v závislosti na odstupu signál/rušení tedy tzv. C/I, tak aby byl zajištěn co nejlepší a nejefektivnější přenos dat.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti mobilních zařízení.", "content": "Mobilní terminály (telefony) jsou rozděleny do tříd tedy \"multislot class\" podle toho, kolik timeslotů umí použít pro uplink, downlink a kolik z toho současně. Např. dnes nejběžnější telefon třídy 10 umí pro downlink použít 4 time sloty a pro uplink 1 time slot. Pracuje tedy v konfiguraci 4+1 (dohromady 5 TS) anebo 3 time sloty pro downlink a 2 pro uplink opět dohromady 5 time slotů. Běžné GSM/GPRS/EDGE terminály umí současně používat max. 5 time slotů. Nejnovější terminály tříd 30 až 34 umí již 6 TS současně, ale toto musí podporovat i síť. Třída tedy „Multislot Class“ může být rozdílná pro HSCSD, GPRS a EGPRS. Nejběžnější třídou je třída 10 v konfiguracích 4+1 nebo 3+2. Daná konfigurace je zvolena podle převládajícího toku dat a mění se podle aktuální situace.", "section_level": 1}, {"title": "Maximální rychlosti.", "content": "GPRS nabízí čtyři kódová schémata CS-1 až CS-4 příslušné kódové schéma se vybírá podle aktuálního odstupu signál/rušení tedy podle poměru C/I. Některé GSM sítě podporuji pouze kódová schémata CS-1 a CS-2 (v Česku takto byla do roku 2010 nastavena například síť O2) a některé sítě naopak podporují všechna kódová schémata CS-1 až CS-4 (v Česku jsou to například sítě T-Mobile a Vodafone). GPRS nabízí nejvyšší rychlost 80 kbit/s při kódování CS-4 a konfiguraci telefonu 4+1 (4 time sloty pro downlink a jeden pro uplink). EGPRS nabízí při stejné konfiguraci telefonu 4+1 maximálně 236,8 kbit/s při použití kódového schématu MCS-9. V praxi se při použití EGPRS dosahuje rychlostí kolem 200 kbit/s. V případě že telefon podporuje multislot class 32 (např. nejnovější telefony Nokia) a toto podporuje i síť (v Česku aktuálně síť O2), pak jsou teoretické maximální rychlosti pro download u GPRS 100 kbit/s u EGPRS 296 kbit/s. K využití služby EGPRS je ovšem potřeba mobilní telefon nebo jiné zařízení, které tuto technologii podporuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "General Packet Radio Service (GPRS) je služba umožňující uživatelům mobilních telefonů GSM přenos dat a připojení k Internetu (případně k jiným sítím). ", "tgt_summary": "Le ou GPRS est une norme (protocole réseau) pour la téléphonie mobile dérivée du GSM et complémentaire de celui-ci, permettant un débit de données plus élevé. On le qualifie souvent de 2,5G ou 2G+. Le G est l'abréviation de \"génération\" et le 2,5 indique que c'est une technologie à mi-chemin entre le GSM (deuxième génération) et l'UMTS (troisième génération). ", "id": 2398523} {"src_title": "Oněžské jezero", "tgt_title": "Lac Onega", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Vysoké skalnaté břehy na severu a severozápadě jsou složené z krystalických hornin (žula, rula). Pobřeží je velmi členité. Úzké zálivy (Petrozavodskaja guba, Kondopožskaja guba, Povenecký záliv aj.) jsou hluboce zařezané do souše. Břehy na severovýchodě a jihovýchodě jsou převážně nízké a nečlenité. Tvoří je písky a hlíny, často jsou bažinaté a zatopené při vysokém stavu vody.", "section_level": 1}, {"title": "Dno.", "content": "Reliéf dna severozápadní části je značně složitý. Střídají se hluboké propadliny (do 100 až 115 m) a rozlohou nevelké vyvýšeniny. Na jihu je dno rovné s hloubkou do 50 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře je 1369 ostrovů o celkové rozloze 250 km2. Největší ostrovy jsou Velký Klimecký, a Velký Lelikovský. V severní části jezera leží ostrov Kiži, na němž se nachází muzeum ruské dřevěné architektury. Jeho součástí jsou dva dřevěné kostely z 18. století a mnoho dalších dřevěných staveb (část z nich byla na ostrov dovezena). Ostrov je pod ochranou UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí 58 řek. Největší z nich jsou Šuja, Suna, Vodla, Vytegra, Andoma a Megra. Z jižní části jezera odtéká řeka Svir, tvořící jižní hranici \"Karelské republiky\", která spojuje \"Oněžské jezero\" s Ladožským jezerem. Odtok je regulován Hornosvirskou hydroelektrárnou, která přeměnila jezero na přehradu (viz také Hornosvirská přehrada). Řeky tvoří 75 % přírůstku vodní bilance jezera (15,6 km3/rok). 25 % tvoří atmosférické srážky. 84% úbytku vodní bilance připadá na řeku \"Svir\" (průměrně 17,6 km3 vody za rok) a 16% na vypařování z vodní hladiny. Nejvyšší úrovně hladiny dosahuje v červnu až srpnu a nejnižší v březnu a dubnu. Absolutní rozsah kolísání hladiny je přibližně 190 cm (v průběhu roku průměrně asi 50 cm). V důsledku vlivu větru činí rozdíl úrovně severní a jižní části 60 až 65 cm. Na jezeře se vyskytují stojaté vlny s dlouhou periodou (\"сейши\").", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Pro \"Oněžské jezero\" jsou charakteristické rozdíly v teplotním režimu v hluboké prostřední části a v mělkých pobřežních vodách. Nejvyšší teplota povrchové vody v odkryté části je v srpnu 20 až 24 °С, v zálivech pak 24 až 27 °С. Vrstvy vody u dna mají teplotu 2 až 2,5 °С v zimě a 4 až 6 °С v létě. Jezero zamrzá v prostřední části v lednu, u pobřeží a v zálivech na konci listopadu a v prosinci. Na konci dubna rozmrzají ústí přítoků, odkrytá část pak v květnu. Průzračnost vody je 8 až 9 m, u břehů 1 až 4 m. Voda je sladká s mineralizací 35 mg/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Jezero obývá 47 druhů ryb, ze kterých 17 má průmyslový význam. Nejvýznamnější jsou lososi, mníci, marény, sízi, candáti, cejni, okouni, štiky a korušky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jezero je spojené Bělomořsko-baltským kanálem s povodím Baltského a Bílého moře. Volžsko-baltská vodní cesta ho spojuje s povodím Volhy. Jezero má velký význam pro vnitroruskou i mezinárodní lodní dopravu.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Na pobřeží \"Oněžského jezera\" leží města Petrozavodsk (hlavní město \"Karelské republiky\"), Kondopoga, Medvežjegorsk.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "V letech 1918-1920 byla oblast na západ od jezera místem zuřivých bojů mezi Bílými Finy a Rudými gardami. Za druhé světové války (v letech 1941-1944) se stala oblast kolem \"Oněžského jezera\" a řeky \"Svir\" bojištěm, na němž se odehrávaly ostré střety mezi jednotkami Rudé a Finské armády. Finská armáda si totiž řeku a jezero zvolila jako mez svého postupu a přirozené přírodní opevnění a na závěr své ofenzívy v roce 1941 dobyla \"Petrozavodsk\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oněžské jezero ( nebo, nebo ) je jezero na severozápadě evropské části Ruska. Rozkládá se převážně v Karelské republice. Jižní část jezera tvoří hranici mezi \"Karelskou republikou\" a Leningradskou a Vologdskou oblastí. Je to druhé největší jezero v Evropě. Kotlina jezera je tektonického původu a byla dotvořena čtvrtohorními pevninskými ledovci. Má rozlohu 9700 km2 (včetně ostrovů 9950 km2). Je protáhnuté ze severozápadu na jihovýchod v délce 250 km a maximálně 91,6 km široké. Průměrnou hloubku má 30 m a maximální 127 m. Celkový objem vody je 292 km3. Nadmořská výška hladiny jezera je 33 m.", "tgt_summary": "Le lac Onega (en, \"Onejskoïe ozero\" ; en finnois/carélien : \"Ääninen\" ou \"Äänisjärvi\"), également connu sous le nom d'Onego, ou encore d'Oniégo, est le second lac d'Europe par son étendue, après le lac Ladoga.", "id": 33391} {"src_title": "Kopřivovité", "tgt_title": "Urticaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci kopřivovitých jsou vytrvalé, méně často jednoleté byliny nebo keře a stromy, výjimečně i hemiepifyty (\"Coussapoa\") s měkkým dřevem. Rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. V mléčnicích je vodnatá, čirá, u některých zástupců černající, nebo vzácněji mléčná šťáva. Na epidermis jsou často cystolity, u některých rodů i žahavé chlupy (prokázány celkem u 9 rodů, např. kopřiva (\"Urtica\"), \"Urera\", \"Laportea\", \"Discocnide\") nebo trny. Listy jsou jednoduché (u některých ojedinělých druhů, např. \"Cecropia sciadophylla\", vyhlížejí jako dlanitě složené), vstřícné nebo střídavé, s drobnými nebo velkými palisty (palisty chybí u rodu \"Parietaria\"). Čepel listů je celistvá až hluboce dlanitě členěná. Žilnatina je zpeřená nebo dlanitá, často triplinervní, postranní žilky často dosahují okraje až nad polovinou čepele. U rodu \"Cecropia\" jsou listy charakteristicky štítovité. Květy jsou drobné a nenápadné, pravidelné nebo souměrné (samičí květy rodu \"Pilea\"), jednopohlavné, obvykle v úžlabních květenstvích. Okvětí je nerozlišené, ze 2 až 5 lístků, samčí květy některých rodů jsou bezobalné. V samčích květech je 2 až 5 (vzácně 1) tyčinek a často jsou přítomna pistillodia (zakrnělé pozůstatky semeníku). Prašníky za zralosti vymršťují pyl do prostoru. Semeník samičích květů je svrchní, synkarpní, srostlý ze 2 plodolistů a s jedinou komůrkou a jednou čnělkou a jedním vajíčkem. Plodem je nažka, někdy částečně obalená zdužnatělým okvětím (dříve občas označovaná jako peckovice).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje přes 2600 druhů v 57 rodech. Je rozšířena kosmopolitně s centrem druhové diversity v tropickém pásu, především v Asii. V tropické Africe jsou zastoupeny poměrně málo. Bývalá čeleď \"Cecropiaceae\" má centrum v tropické Americe. Největší rody jsou pilea (\"Pilea\", 500–600 druhů), \"Elatostema\" (300 druhů), kopřiva (\"Urtica\", 80 druhů), cekropie (\"Cecropia\", 75 druhů) a \"Coussapoa\" (50 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Pyl je z prašníků vystřelován do prostoru. Nažky některých druhů, obalené dužnatým okvětím, jsou pravděpodobně šířeny trusem ptáků a savců. Semena některých druhů cekropií (\"Cecropia\") jsou šířena vodou. U ostatních není způsob šíření semen zřejmý. V dutých kmenech \"Cecropia\" žijí žahaví mravenci rodu \"Azteca\" a dalších rodů, kteří se živí tzv. Mullerovými tělísky tvořícími se na horní straně báze řapíků, bohatými na proteiny a glykogen. Mravenci rostlinu chrání před býložravci a odstraňují výhonky popínavých rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Kopřivovité byly ve většině systémů řazeny do řádu kopřivotvaré (\"Urticales\"). Čeleď \"Cecropiaceae\", ustanovená v r. 1978 a vykazující přechodové znaky mezi čeleděmi morušovníkovité (\"Moraceae\") a kopřivovité (\"Urticaceae\"), zahrnovala rody předtím řazené do čeledi morušovníkovité a jeden rod z čeledi kopřivovité. Molekulární výzkumy prokázaly, že \"Cecropiaceae\" tvoří vývojovou větev uvnitř čeledi kopřivovité. Proto byly v systému APG II obě čeledi sloučeny.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská květena.", "content": "Evropská květena zahrnuje 4 rody čeledi kopřivovitých: kopřiva (\"Urtica\", 10 druhů, některé endemické, např. \"Urtica rupestris\" na Sicílii), drnavec (\"Parietaria\", 6 druhů především v jižní Evropě), \"Forsskaolea tenacissima\" (jv. Španělsko) a \"Soleirolia soleirolii\" (západní Středomoří). V jižní Evropě je občas pěstována a lokálně zplaňuje \"Boehmeria nivea\", pocházející z Asie. Na Balkáně roste zplanělá jihoamerická \"Pilea microphylla\". Na území České republiky jsou domácí 3 druhy rodu kopřiva: kopřiva dvoudomá (\"Urtica dioica\"), kopřiva žahavka (\"U. urens\") a kopřiva lužní (\"Urtica kioviensis\"). Široce zdomácnělý je drnavec lékařský (\"Parietaria officinalis\"), pocházející ze Středomoří. Ojediněle zplaňují nebo jsou ze Středomoří zavlékány kopřiva kulkonosná (\"Urtica pilulifera\"), kopřiva \"Urtica dodartii\" a drnavec palestinský (\"Parietaria judaica\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Klasy cekropie (\"Cecropia\") a plody rodu \"Pourouma\" jsou jedlé, druh \"Pourouma cecropiifolia\" je pro plody i pěstován. Listy \"Laportea aestuans\" a různých druhů rodu \"Urera\" jsou v Africe vařeny jako zelenina. Příjemně vonící listy \"Pilea melastomoides\", pocházející z tropické Ameriky a zdomácnělé v Asii, jsou používány jako příloha k pokrmům. Ramie bílá (\"Boehmeria nivea\") a ramie zelená (\"B. utilis\") poskytují textilní vlákno odolné proti vlhku, sloužící k výrobě různých tkanin. Vlákna z kůry \"Poulzotia\", \"Myriocarpa\", \"Urera\" a kopřiva (\"Urtica\") jsou v Mexiku občas využívána k výrobě ručního papíru. Na Tahiti jsou z lýka místního druhu \"Pipturus argenteus\" zhotovovány provazy a další předměty. Také různé druhy kopřiv poskytují vlákno, např. \"Urtica gigas\" v Austrálii, \"Urtica heterophylla\" v Indii a středomořská kopřiva kulkonosná (\"Urtica pilulifera\"), pěstovaná pro vlákno především v Číně. Cekropie jsou v tropické Americe důležitými pionýrskými dřevinami. Některé druhy se staly v jiných oblastech invazivními rostlinami, např. \"Cecropia peltata\" v západní Africe, \"C. obtusifolia\" na Havaji a \"C. schreberiana\" na Madagaskaru. Africký strom \"Musanga cecropioides\" je zdrojem snadno opracovatelného dřeva obchodovaného pod jménem 'Parasolier'. Kopřiva dvoudomá (\"Urtica dioica\") obsahuje velké množství vitamínu C. Je využívána jako diuretikum při zánětech močových cest, vysokém krevním tlaku a při zbytnění prostaty. Též slouží jako léčivo při artritidě a senné rýmě. Žahavé chlupy kopřivy obsahují histamin, acetylcholin a kyselinu mravenčí. Rostlina dále obsahuje flavonoidy a v oddencích fytosteroly. Některé druhy rodu \"Pilea\" jsou pěstovány jako pokojové rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Archiboehmeria\", \"Astrothalamus\", \"Australina\", \"Boehmeria\", \"Cecropia\", \"Chamabainia\", \"Coussapoa\", \"Cypholophus\", \"Debregeasia\", \"Dendrocnide\", \"Didymodoxa\", \"Discocnide\", \"Droguetia\", \"Elatostema\", \"Forsskaolea\", \"Gesnouinia\", \"Gibbsia\", \"Girardinia\", \"Gonostegia\", \"Gyrotaenia\", \"Haroldiella\", \"Hemistylus\", \"Hesperocnide\", \"Hulletia\", \"Laportea\", \"Lecanthus\", \"Leucosyke\", \"Maoutia\", \"Metapilea\", \"Metatrophis\", \"Musanga\", \"Myrianthus\", \"Myriocarpa\", \"Nanocnide\", \"Neodistemon\", \"Neraudia\", \"Nothocnide\", \"Obetia\", \"Oreocnide\", \"Parietaria\", \"Parsana\", \"Pellionia\", \"Petelotiella\", \"Phenax\", \"Pilea\", \"Pipturus\", \"Poikilospermum\", \"Pourouma\", \"Pouzolzia\", \"Procris\", \"Rousselia\", \"Sarcochlamys\", \"Soleirolia\", \"Touchardia\", \"Urera\", \"Urtica\", \"Zhengyia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopřivovité (\"Urticaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu růžotvaré (\"Rosales\"). Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými vstřícnými nebo střídavými listy. U některých rodů jsou přítomny žahavé chlupy. Květy jsou drobné a nenápadné, s nerozlišeným, často zelenavým okvětím nebo bezobalné. Plodem je nažka. Vyskytují se po celém světě v počtu přes 2600 druhů, největší druhová pestrost je v tropech. Do kopřivovitých byla vřazena bývalá čeleď \"Cecropiaceae\". V Evropě se vyskytují celkem 4 rody, na našem území jsou původní 3 druhy kopřivy (\"Urtica\") a zdomácnělý drnavec lékařský (\"Parietaria officinalis\").", "tgt_summary": "La famille des Urticaceae (Urticacées, du latin \"urtica\" lui-même dérivé d\"'uro\", « brûler », allusion aux poils urticants) comprend près de 2 625 espèces réparties en une soixantaine de genres, dont les emblématiques orties (\"Urtica\").", "id": 220551} {"src_title": "Lublaň", "tgt_title": "Ljubljana", "src_document": [{"title": "Jméno a symboly.", "content": "Lublaň se nazývá,, a ; ve starověku se místo nazývalo \"Emona\". Původ názvu města Lublaň je nejasný. Ve středověku bylo město i řeka známé i pod německým názvem Laibach. Tento název byl až do roku 1918 oficiálně používán jako endonymum a zůstal jako časté německé exonymum, a to jak v běžné řeči, tak v úředním styku. Problém pro jazykovědce je, jak spojit slovinská a německá jména. Původ ze slovanského \"ljuba\" – „láska, líbit se“ byl v roce 2007 jako nejpravděpodobnější podpořen lingvistou Tijmen Pronkem, odborníkem na srovnávací indoevropské jazykovědu a na slovinská nářečí z Univerzity v Leidenu. Podpořil tezi, že jméno řeky pochází z názvu osady. Jazykovědec Silvo Torkar, který se specializuje na slovinská osobní a místní jména, obhajuje na stejném místě tezi, že jméno \"Ljubljana\" pochází z \"Ljubije\", z původního názvu řeky Lublaňka (), která", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Lublaně byla osídlena už v době Římanů, kteří zde zřídili tábor nazvaný Emona. Roku 1144 dostala německý název \"Laibach\" a od 13. století byla pod nadvládou habsburské říše jako hlavní město Kraňska až do roku 1918, s výjimkou let 1809–1813, kdy byla sídelním městem Francouzi zřízených Ilyrských provincií. Při vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla kulturní metropolí Slovinců. Za II. světové války ji obsadili Italové (12. dubna 1941). Metropolí Slovinska se Lublaň stala oficiálně roku 1963, nezávislé Slovinsko zde bylo vyhlášeno v červnu roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Okolo roku 2000 př. n. l. se v bezprostřední blízkosti Lublaně usadili obyvatelé žijící v kůlových obydlích. Mezi nejvýznamnější archeologické nálezy patří prehistorické kůlové obydlí a nejstarší dřevěné kolo na světě nalezené v bažinách. Toto jezerní obyvatelstvo se živilo lovem, rybařením a primitivním zemědělstvím. Na cestu přes", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Okolo 50 př. n. l. na území současné Lublaně postavili Římané vojenský tábor, který se později stal trvalým sídlem nazvaným Julia Emona. Tato opevněná pevnost byla obývána \"Legií XV Apollinaris\". Emona měla 5 až 6 tisíc obyvatel a hrála významnou roli během mnoha bitev. Její omítnuté cihlové domy,", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Pergamenový list \"Nomina defunctorum\" („Jména mrtvých“), pravděpodobně napsaný ve druhé polovině roku 1161, se zmiňuje o šlechtici Rudolfu Tarcentovi, advokátovi Akvileiského patriarchátu, který předal kanovníkovi do tohoto patriarchátu 20 hospodářství u Lublaňského hradu (\"Castrum Leibach\"). Podle odhadu historika Petra Štiha se to stalo mezi lety 1112 a 1125, což by představovalo nejranější zmínku o Lublani. Území jižně od řeky Sávy původně vlastnila řada majitelů a to až do první poloviny 12. století, kdy se rozvíjející město Lublaň postupně stalo majetkem korutanské rodiny vévodů ze Sponheimu. Městské osídlení v Lublani započalo v druhé polovině 12. století. Okolo roku 1200 byla Starému trhu () udělena tržní práva; staré náměstí bylo jedním ze tří čtvrtí, ze kterých vznikla Lublaň. Dalšími dvěma čtvrtěmi byla oblast nazvaná „město“", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "V 15. století se Lublaň proslavila uměním, zejména malířstvím a sochařstvím. Římská Arcidiecéze lublaňská byla založena roku 1461 a kostel sv. Mikuláše se stal diecézní katedrálou. Po Idrijském zemětřesení v roce 1511 bylo město přestavěno v renesančním stylu a kolem byly postaveny nové hradby. Po velkém požáru na Novém náměstí byly v roce 1524 zakázány dřevěné stavby. V 16. století měla Lublaň 5 tisíc obyvatel, z nichž 70 % mělo slovinštinu jako svůj mateřský jazyk, většina ostatních mluvila německy. V Lublani byla otevřena první střední škola, veřejná knihovna a tiskárna a město se stalo", "section_level": 2}, {"title": "Novověk, současnost.", "content": "Během napoleonského mezidobí od roku 1809 do 1813 byla Lublaň (pod jménem \"Laybach\") hlavním městem Ilyrských provincií. V roce 1813 se město znovu stalo rakouským a od roku 1815 do roku 1849 bylo správním centrem Ilyrského království v Rakouském císařství. V roce 1821 se zde konal Lublaňský kongres, který pro následující roky stanovil politické hranice v Evropě. První vlak dorazil v roce 1849 z Vídně a v roce 1857 byla trať rozšířena až do Terstu. V roce 1895 postihla Lublaň, tehdy město s 31 000 obyvateli, série zemětřesení o maximální hodnotě 6,1 stupně Richterovy stupnice neboli 8–9 Mercalliho stupnice. Přibližně 10 % z 1400 budov bylo zničeno, ačkoli obětí bylo málo. Během následující rekonstrukce byla řada čtvrtí přestavěna do stylu Vídeňské secese. Veřejné elektrické osvětlení se ve městě objevilo v roce 1898. Období přestavby mezi lety 1896 a 1910 se označuje jako „oživení Lublaně“ – kvůli architektonickým změnám, z nichž velké množství zůstalo až do dnešních dnů, a pro následnou reformu", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Město s rozlohou 163,8 km se nachází v Lublaňské kotlině ve středním Slovinsku, mezi Alpami a Krasem. Lublaň leží asi 250 km východně od Benátek, 220 km jižně od Salcburku a 110 km západně od Záhřebu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Město se rozprostírá na naplaveninové pláni pocházející z období čtvrtohor. Okolní nedaleké", "section_level": 2}, {"title": "Topografie.", "content": "Lublaň má nadmořskou výšku 295 metrů. Centrum města, ležící podél řeky Lublaňka, má výšku 298 metrů. Lublaňský hrad, který se nachází na vrcholku hradního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Hlavními vodními toky v Lublani jsou Lublaňka, Sáva, Gradaščica, Mali Graben, Iška a Iščica. Mezi čtvrtěmi Trnovo a čtvrtí Moste, kolem hradního kopce, protéká Lublaňka částečně Gruberským kanálem, postaveným podle plánů Gabriela Grubera mezi lety 1772 až 1780. U východního okraje města se stékají Lublaňka, Sáva a Kamnická Bistrica. Nejnižší bod Lublaně, s nadmořskou výškou 261 metrů, se nachází na jejich soutoku. Během své historie byla Lublaň zasažena řadou povodní. Poslední", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Lublani je oceánské (v Köppenově klasifikaci podnebí \"Cfb\"), hraničící s vlhkou subtropickou klimatickou oblastí (Köppenova klasifikace podnebí \"Cfa\"), s kontinentálními charakteristikami jako jsou teplé léto a mírně chladná zima. Červenec a srpen jsou nejteplejší měsíce s denními maximy obecně mezi 25 a 30 °C a leden je nejchladnější měsíc s teplotami většinou oscilujícími okolo 0 °C. Ve městě je ročně 90 mrazových dní a 11 dnů s teplotami nad", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Architektura města je kombinací různých stylů. Navzdory přítomnosti vysokých budov zejména na okraji města, zůstává v Lublani neporušené historické centrum. Zbytky nejstarší architektury se zachovaly z římského období, centrum města však získalo svůj obrys ve středověku. Po zemětřesení z roku 1511 byla Lublaň přestavěna v barokním stylu podle italského vzoru, zejména benátského. Po zemětřesení v roce 1895 byla znovu přestavěna, tentokrát ve stylu Vídeňské secese. Stavby z tohoto období dnes stojí vedle starších staveb z epochy baroka. Velké stavby v meziválečném období často nesou osobní stopu architektů Jože Plečnika a Ivana Vurnika. Ve druhé polovině 20. století byly části Lublaně přestavěny dle plánů Edvarda Ravnikara.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní památky.", "content": "Ústředním náměstím v Lublani je Prešerenovo náměstí (), na kterém leží františkánský kostel Zvěstování (). Postaven byl v letech 1646 až 1660 (zvonice následovaly později), nahradil starý gotický kostel na stejném místě. Uspořádání má formu raně barokní baziliky s jednou lodí a dvěma řadami postranních kaplí. Barokní hlavní oltář je dílem sochaře Francesco Robby. Mnoho z původních fresek bylo zničeno trhlinami ve stropě způsobenými zemětřesením v roce 1895. Nové fresky namaloval slovinský impresionistický malíř Matej Sternen. \"Lublaňský hrad\" je středověký hrad s románskými, gotickými a renesančními architektonickými prvky, který se nachází na vrcholu hradního vrchu a který dominuje centru města. Oblast kolem dnešního hradu byla nepřetržitě obývaná již kolem roku 1200 př. n. l. Hrad byl postaven v 12. století a byl sídlem markraběte, později tu sídlili kraňští vévodové. Pozorovací věž hradu pochází z roku 1848; ta byla obývána strážcem, jehož povinností bylo v případě", "section_level": 2}, {"title": "Parky a další zeleň.", "content": "Městský park Tivoli () je největším parkem v Lublani. Byl navržen v roce 1813 francouzským inženýrem Jeanem Blanchardem a nyní zaujímá plochu přibližně 5 km. Mezi lety 1921 a 1939 byl renovován slovinským architektem Jožem Plečníkem, který vytvořil širokou centrální promenádu zvanou Jakopičova promenáda (), nazvanou po předním slovinském impresionistickém malíři Rihardu Jakopiči. V parku jsou různé druhy stromů, květinové zahrady, řada soch a kašen. V parku stojí několik pozoruhodných staveb, mezi nimi zámek Tivoli, Národní muzeum současných dějin a", "section_level": 2}, {"title": "Ulice a náměstí.", "content": "Lublaňské centrální náměstí, zvané Prešerenovo, existuje již od 18. století, ale moderní vzhled získalo až koncem 19. století. Po zemětřesení z roku 1895 navrhl Max Fabiani náměstí jako střed čtyř ulic a čtyř bank a v osmdesátých letech 20. století navrhl Edvard Ravnikar kruhový design a chodníky ze žulových bloků. Uprostřed náměstí stojí socha slovinského národního básníka France Prešerena s múzou. Prešerenský památník vytvořil v roce 1905 Ivan Zajec, zatímco podstavec navrhl Max Fabiani. Náměstí a okolí je od 1. září 2007 pěší zónou: přes náměstí jezdí pouze turistický vlak, který vozí turisty na Lublaňský hrad. Náměstí republiky, dříve Náměstí revoluce, je největším náměstím v Lublani. V druhé polovině 20. století ho navrhl Edvard Ravnikar. Dne 26. června 1991 zde byla vyhlášena nezávislost Slovinska. Na severní straně stojí budova Národního shromáždění a na jižní straně Cankarův", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Mezi nejznámější mosty v Lublani, vyjmenované od severu k jihu, patří Dračí most (), Řeznický most (), Trojmostí (), Rybářská lávka (), Čevljarski most (), Hradecký most () a Trnovský most (). Posledně zmíněný most vede přes řeku Gradaščicu, všechny ostatní vedou přes řeku Lublaňku. Dračí most () postavený v roce 1901 a zdobený dračími sochami na podstavcích ve čtyřech rozích mostu se stal symbolem města a je považován za jeden z nejkrásnějších příkladů mostů postavených ve stylu Vídeňské secese. Má", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Lublaňský dialekt () je součástí skupiny horno gorenských nářečí. Lublaňské nářečí je použito i v literatuře, např. v románu \"Nekdo Druk\" od Branka Gradišnika a v básni \"Pika Nogavička\" Andreje Rozmana. Lublaň v knihách též vystupuje, např. v románu \"The Historian\" Elisabeth Kostové (kde je nazývána svým římským jménem Emona) či v románu Paula Coelha \"Veronika se rozhodla zemřít\".", "section_level": 1}, {"title": "Festivaly.", "content": "Každoročně se ve městě koná více než 10 000 kulturních akcí, včetně deseti mezinárodních divadelních, hudebních a uměleckých festivalů. \"Lublaňský festival\" (věnovaný převážně vážné hudbě), založený v roce 1953, je jedním z nejstarších festivalů v bývalé Jugoslávii. Mezi hosty patřili Dubravka Tomšičová, Marjan Lipovšeková, Tomaž Pandur, Katia Ricciarelliová, Grace Bumbry, Yehudi Menuhin, Mstislav Rostropovič, José Carreras, Slid Hampton, Zubin Mehta, Vadim Repin, Valeriy Gergiev, Andrew Davis, Danjulo Ishizaka, Midori, Jurij Bashmet, Ennio Morricone či Manhattan Transfer. Z orchestrů vystoupily Newyorská filharmonie,", "section_level": 2}, {"title": "Muzea a umělecké galerie.", "content": "V Lublani je mnoho historických a uměleckých muzeí a galerií. První muzeum bylo založeno roku 1821 a jeho pokračovatelem je dnešní Slovinské národní muzeum. První galerií soudobého umění byl Jakopičův pavilon, který byl v první polovině 20. století ústředním výstavním místem slovinských umělců. Na začátku šedesátých let jej následovala Městská umělecká galerie v Lublani, která vystavuje řadu moderních", "section_level": 2}, {"title": "Zábava a divadelní umění.", "content": "Cankarův dům je největší slovinské kulturní a kongresové centrum s několika sály a velkým foyerem, v němž se konají umělecké festivaly, umělecká představení, knižní veletrhy a další kulturní akce. Kino se v Lublani objevilo poprvé na přelomu 19. a 20. století a mezi obyvateli rychle získalo oblibu. Po druhé světové válce byla založena \"Kinofilmová společnost Lublaň\" později přejmenovaná na \"Jugoslovanska kinoteka\", která začala spravovat řadu v té době fungujících kin v Lublani. V šedesátých letech se konala řada filmových festivalů a v roce 1963 se otevřela filmotéka. S příchodem televize, videa a internetu byla většina kin v Lublani uzavřena a kino se převážně přesunuto do Koloseje, multiplexu v obchodním centru BTC City. Je tvořen dvanácti filmovými sály. Zbývajícími kiny jsou Kino Komuna, Kinodvor, kde se promítají umělecké filmy s doprovodným programem, a \"Slovenska kinoteka\". Slovinská filharmonie je ústřední hudební institucí v Lublani a ve Slovinsku. Pořádá koncerty vážné hudby domácích", "section_level": 2}, {"title": "Populární městská kultura a alternativní scéna.", "content": "Příliv mladých lidí do centra města v 80. letech 20. století spoluzpůsobil nástup subkultur a začala se rozvíjet také alternativní kultura, organizovaná kolem dvou studentských organizací (ŠKUC a ŠKD Forum). Spolupřispěla k politickým a společenským změnám a k založení alternativních center umění. Lublaňským ekvivalentem kodaňské Christiánie je samozvaná autonomní Metelkova čtvrť, která vznikla v bývalých rakousko-uherských kasárnách postavených v roce 1882 (dokončeny v roce 1911). V roce 1993 bylo sedm budov a 12 500 m2 ploch přeměněno na umělecké galerie, umělecká studia a sedm nočních klubů, včetně dvou homosexuálních, kde se hraje", "section_level": 2}, {"title": "Sporty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kluby.", "content": "Vývoji sportu v Lublani v 19. století dominovalo napětí mezi Němci a Slovinci. Prvními sportovními klubu v Lublani byly z roku 1863 a Lublaňský Sokol () z roku 1868, založené dle vzoru českého Sokola. Druhý z nich byl mateřským klubem všech slovinských sokolských klubů, stejně jako inspiroval vznik Chorvatského sokolského klubu v Záhřebu. Členové Sokola byli aktivní i v kultuře a v politice, usilovali o větší integraci Slovinců z různých korunních zemí Rakousko-Uherska a o svou kulturní, politickou a ekonomickou nezávislost. V roce 1885 založili Němci první sportovní klub na území dnešního Slovinska,. V roce 1887 slovinští cyklisté založili Slovinský cyklistický klub (). V roce 1893", "section_level": 2}, {"title": "Masové sportovní aktivity.", "content": "Každý rok od roku 1957 se ve dnech 8.–10. května koná tradiční rekreační pochod (Cesta kolem drátů) na počet osvobození Lublaně 9.", "section_level": 2}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Stadion Stožice, který byl otevřen v srpna 2010, se nachází ve Sportovním parku Stožice ve čtvrti Bežigrad a je největším fotbalovým stadionem v zemi a sídlem klubu NK Olimpija Ljubljana. Jedná se o jedno ze dvou hlavních hřišť Slovinské fotbalové reprezentace. V parku se také nachází kryté sportoviště, která se používá pro vnitřní sporty, jako je basketbal, házená a volejbal a mimo jiné je domácím místem pro KK Olimpija, RK Crimea a ACH Volley Bled. Kromě fotbalu je stadion také určen k pořádání kulturních akcí. Další stadion ve čtvrti Bežigrad je Bežigradský stadion, který je od roku 2008 uzavřen a chátrá. Byl postaven podle plánů Joža Plečnika a byl domovem NK Olimpija Ljubljana, zrušeného v roce 2005 (který se jmenoval stejně jako výše zmíněný klub sídlící na stadionu Stožice). Slovinský multimilionář Joc Pečečnik plánuje jeho obnovu. Sportovní park Ljubljana, který se nachází ve Spodnje Šišce, součásti čtvrtě Šiška, zahrnuje fotbalový stadion s pěti hřišti, atletickou halu, venkovní atletické areály, tenisové kurty, hřiště na pétanque a hřiště na plážový volejbal. Většina závodů, které se zde konají, jsou v atletice. Dalším sportovním parkem ve Spodnje Šišce je Sportovní park Ilirija, známý především plochodrážním stadionem. Na", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Průmysl zůstává nejdůležitějším zaměstnavatelem, zejména díky farmaceutickému, petrochemickému a potravinářskému průmyslu. Další oblasti zahrnují bankovnictví, finance, dopravu, stavebnictví, řemeslné služby a služby a cestovní ruch. Veřejný sektor poskytuje pracovní místa ve vzdělávání, kultuře, zdravotní péči a místní správě. Na Lublaňské burze (), koupené v roce 2008 burzou Vídeňskou a následně v roce 2015 burzou Záhřebskou, se obchoduje s velkými slovinskými", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Město Lublaň je řízeno Magistrátem města Lublaň (), který je veden městským zastupitelstvem, jehož hlavou je župan. Členové městského zastupitelstva i župan jsou voleni v komunálních volbách, které se konají každé čtyři roky. Zastupitelstvo mimo jiné vytváří obecní rozpočet a pomáhá v oblasti zdraví, sportu, financí, vzdělávání, ochrany životního prostředí a cestovního ruchu. Město je rozděleno do 17 čtvrtí zastupovaných zastupitelstvy jednotlivých čtvrtí. Tato zastupitelstva spolupracují s městským zastupitelstvem, seznamují se s návrhy obyvatel a připravují aktivity na svém území. Mezi roky 2002 a 2006 byla županem města Danica Simsic. Od komunálních voleb v říjnu 2006 až do jeho potvrzení za náměstka v Národním shromáždění Slovinska v prosinci 2011 byl županem", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 1869 měla Lublaň přibližně 22 600 obyvatel, toto číslo vzrostlo téměř na 60 000 do roku 1931 a na 293 000 k roku 2019. Lublaň je rozdělena na 17 městských částí neboli čtvrtí (). Městské části jsou: Bežigrad, Center, Črnuče, Dravlje, Golovec, Jarše, Moste, Polje, Posavje, Rožnik, Rudnik, Sostro, Šentvid, Šiška, Šmarna gora, Trnovo a Vič.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní vzdělávání.", "content": "V Lublani v současnosti existuje více než 50 veřejných základních škol s více než 20 000 žáky, jednou z nich je i mezinárodní základní škola pro zahraniční žáky. Mimo to existují dvě soukromé základní školy: Waldorfská a katolická. Kromě toho existuje několik základních hudebních škol. První škola v Lublani byla založena ve 13. století německými rytíři. Původně přijímala pouze chlapce; dívky byly přijímány od počátku 16. století. Farní školy jsou doloženy v 13. století, v kostele sv. Petra", "section_level": 2}, {"title": "Střední vzdělání.", "content": "Jako historicky první střední škola byla na základě návrhu Primože Trubara v období slovinské reformace založena Kraňská škola (1563–1598). Vyučovala převážně v latině a řečtině, ale také v němčině a slovinštině a byla otevřená pro obě pohlaví a všechny společenské vrstvy. V roce 1597 jezuité založili jezuitskou kolej (1597–1773), jejímž cílem bylo předat všeobecné vzdělání. V roce 1773 se", "section_level": 2}, {"title": "Terciární vzdělávání.", "content": "K roku 2019 měla Univerzita v Lublani 23 fakult a tři akademie, které se nacházejí v různých částech Lublaně. Ve slovinštině nabízejí kurzy lékařství, aplikované vědy, umění, práva, administrativy, přírodních věd a dalších předmětů. Univerzita má více než 38 000 studentů a asi 5 900 pedagogických pracovníků. Studenti této univerzity tvoří jednu sedminu obyvatel Lublaně a dávají městu mladistvý", "section_level": 2}, {"title": "Knihovny.", "content": "Nejstarší knihovny v Lublani byly umístěny v klášterech. V roce 1707 byla založena Seminární knihovna (), která je první a nejstarší veřejnou vědeckou knihovnou ve Slovinsku. Kolem roku 1774 po zrušení Jezuitů byla ze zbytků jezuitské knihovny a několika klášterních knihoven vytvořena knihovna Lycea. Slovinská národní a univerzitní knihovna () měla na konci roku 2018 přibližně 2 900 000 inventárních položek, z toho 1 400 000 monografií, 12 300 rukopisů a řadu dalších textových, vizuálních a multimediálních zdrojů. Druhou největší univerzitní knihovnou v", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "První společnost předních vědců a veřejných pracovníků v Kraňsku bylo Dismasovo bratrství (), které se v Lublani zformovalo v roce 1688. V", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Z Mezinárodního letiště Jože Pučnika (IATA kód LJU), ležícího 26 km severozápadně od města (na území města Zgornji Brnik, u města Kranj, létají např. společnosti Adria Airways, Air France, Air Serbia, easyJet, Finnair, Montenegro Airlines, Turkish", "section_level": 2}, {"title": "Kolejová doprava.", "content": "V železničním uzlu se v Lublani protínají panevropské železniční koridory číslo V (nejrychlejší spojení mezi severním Jadranem a střední a východní Evropou) a X (spojující střední Evropu s Balkánem) a hlavní evropské tratě E 65, E 69, E 70. Veškeré mezinárodní tranzitní vlaky ve Slovinsku jezdí přes Lublaň a zastavují zde všechny osobní mezinárodní vlaky. V oblasti Lublaně je šest železničních stanic a devět zastávek. Společnost Slovenske železnice nabízí pro využití železnice na území města denní i měsíční jízdenky. Ústředním nádražím je Železniční stanice Lublaň (). Železniční", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Lublaň se nachází v místě, kde se protínají dvě hlavní slovinské dálnice, dálnice z východu na západ v linii s celoevropským koridorem V a dálnice sever-jih v linii celoevropského koridoru X. Město je spojeno k jihozápadu dálnicí A1 (E70) s italskými městy Terst a Benátky a s chorvatským přístavem Rijeka. Na sever vede A1 (E57) do Mariboru, Grazu a do Vídně. Na východ ji spojuje A2 (E70) s chorvatským hlavním městem Záhřeb, odkud lze pokračovat do Maďarska nebo do důležitých měst bývalé Jugoslávie, např. do Bělehradu. K severozápadu vede dálnice A2 (E61) do rakouských měst Klagenfurt a Salcburk, která jsou důležitými výchozími body pro turisty ze severní Evropy. Od roku 2008 se na lublaňském obchvatu používá systém dálničních nálepek. Centrum města je obtížněji přístupné zejména ve špičkách kvůli dlouhým kolonám na silnicích se semafory a velkému množstvím denně dojíždějících osob. Jádro centra města je od roku 2007 uzavřeno pro provoz motorových vozidel (s výjimkou obyvatel s povolením) a tvoří tak pěší zónu kolem Prešerenova náměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná silniční doprava.", "content": "Hlavní Autobusové nádraží Lublaň () se nachází hned vedle hlavního lublaňského vlakového nádraží. Městská autobusová síť, provozovaná společností Ljubljanski potniški promet, je nejrozšířenějším prostředkem veřejné dopravy v Lublani. Flotila autobusů má průměrné stáří 8 let, v podstatě všechny autobusy z celkových více než 200 jsou klimatizované. Počet vyhrazených jizdních pruhů pro autobusy je omezen, což může způsobit problémy ve špičkách, kdy dochází k přetížení dopravy. Jízdu autobusem lze platit pomocí karty Urbana (platí i na lanovce) nebo mobilním telefonem. Autobusy se někdy nazývají „trole“ (s odkazem na trolejové vedení), jehož vznik", "section_level": 3}, {"title": "Jízdní kola.", "content": "V Lublani je silná cyklistická doprava, obzvláště v teplejších měsících roku. Je také možnost si kolo vypůjčit. Od května 2011 nabízí BicikeLJ, samoobslužný systém půjčování jízdních kol, obyvatelům a návštěvníkům Lublaně 510 kol a více než 600 parkovacích míst na 51 místech v širším centru města. Denní počet pronájmů činí přibližně 2 500 osob. I před zavedením systému BicikeLJ nabízelo město možnost pronajmutí kola. Některé okolnosti cyklodopravy jsou dodnes kritizovány. To se týká cyklostezek ve špatném stavu a konstruovaných tak, že je motorizovaná doprava privilegovaná. Existuje také mnoho jednosměrných ulic, které nelze použít jako alternativní trasu, takže je na kole obtížné legálně cestovat přes centrum města. Během let byly některé zákazy částečně zrušeny vyznačením cyklistického pruhu na chodníku. Situace se neustále zlepšuje a v roce 2015 se Lublaň umístila na 13. místě v žebříčku nejvíce cyklopřátelských měst na světě. O rok později byla Lublaň na seznamu již osmá za vitěznou Kodaní.", "section_level": 3}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Říční doprava na Lublaňce a na Sávě byla hlavním prostředkem nákladní dopravy do města a z města až do poloviny", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Lublaň má bohatou historii objevů v oblasti medicíny a v inovacích v lékařských technologiích. Většina sekundární a terciární péče se ve Slovinsku odehrává v Lublani. Lékařské centrum Lublaňské university () je největším nemocničním", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Lublaň má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lublaň (, ) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny a je zároveň největší obcí ve Slovinsku. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla Lublaň ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km2 a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel. Centrem města protéká řeka Lublaňka. ", "tgt_summary": "Ljubljana ( \"Laibach\", \"Lubiana\" ) est la capitale de la Slovénie. Plus grande ville du pays, comptant environ habitants, elle est influencée tout au long de son histoire par différentes cultures du fait de sa position géographique charnière entre les cultures germanique, latine et slave. Depuis 1991, la ville est le centre économique et culturel principal de la Slovénie devenue indépendante de la Yougoslavie.", "id": 310087} {"src_title": "El Amarna", "tgt_title": "Amarna", "src_document": [{"title": "Starověký Achetaton.", "content": "Město vzniklo za vlády Amenhotepa IV. Tento faraon se pokusil o náboženskou reformu, která jej však přežila jen o několik málo let. Odklonil se od původních bohů a vyzdvihl do té doby bezvýznamného boha Atona a povýšil ho do nejvyšších božských kruhů. Zřekl se svého jména po otci (které znamenalo „Amon je spokojen“) a přijal jméno Achnaton („Milý Atonovi“ někdy také „Prospěšný/sloužící Atonovi“). V téže době zakázal Amonův kult a jeho majetek zabavil, ostatní egyptské bohy tento osud potkal nedlouho poté. Protože každé egyptské město mělo za patrona nějakého boha, kterému pak toto město svým způsobem náleželo, rozhodl se panovník, že svému bohu postaví nové město (čisté a nezkažené starými bohy), které pojmenoval Achetaton („Atonův obzor“) a ze kterého pak po zbytek svého života vládl. Po Achnatonově smrti na trůn nastoupil jen velmi krátce vládnoucí Smenchkaré a po něm nastoupil na trůn jeho syn Tutanchaton. Ten již po třech letech se přesunul i s dvorem z Achetatonu zpět do Vésetu a změnil si i jméno na Tutanchamon („Živý obraz Amonův“). Během jeho vlády se pomalu obnovovaly staré pořádky, které předcházely náboženské reformě, a nakonec (nejpozději za vlády Aje a Haremheba) dochází i k likvidaci nápisů obsahující Achnatonovo či Atonovo jméno. Město Achetaton bylo opuštěno a na dlouhá staletí ztraceno pod vrstvami písku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu.", "content": "Prvním, kdo podal zprávu o existenci pozůstatků staroegyptského osídlení v Tell el-Amarně, byl francouzský jezuita a cestovatel Claude Sicard. Ten v roce 1714 popsal jednu z hraničních stél, která vyznačovala vnější hranici Achetatonu. V letech 1798–1799 zmapovala a zakreslila expedice Napoleona Bonaparta to, co bylo viditelné na povrchu. Své objevy v Egyptě pak francouzští badatelé publikovali v díle \"La Description de l‘Egypte\" (Popis Egypta). Naleziště pak prozkoumal v roce 1824 a pak v roce 1826 anglický egyptolog John Gardner Wilkinson. Výsledky své práce zveřejnil v publikaci \"The Manners and Customs of the Ancient Egyptians\" (Způsoby a obyčeje starých Egypťanů). Při svých výzkumech určil jméno faraona, který odtud vládl, a jeho manželky Nefertiti. Ve 40. letech 19. století pruská expedice vedená Karlem Richardem Lepsiem objevila, že jména a reliéfy Achnatona a Nefertiti byly vyškrabány a stesány, aby se na ně zapomnělo. V letech 1891 – 1892 byla egyptským muzeem prozkoumána hrobka nacházející se ve skalních útesech Džebel Abú Hasa v poušti východně od města. Protože však byl výzkum proveden neodborným způsobem, bylo při tomto výzkumu ztraceno mnoho archeologických informací. Dodnes tak není zcela jisté, komu tato hrobka patřila. V roce 1892 zde pod vedením Flinderse Petrieho prováděl vykopávky Howard Carter. Flinders Petrie rozlišil důležité části města. Ke konci svých výzkumů zde objevil staroegyptský archiv (“Dům korespondence krále, kéž žije, je zdráv a svěží!”), v němž se nacházely tzv. amarnské tabulky (někdy nazývané též amarnské dopisy) s korespondencí faraona s ostatními panovníky sousedních zemí. V roce 1902 zde Petrieho žák Norman de Garis Davies okopíroval scény vyryté na stěnách hrobek a vydal je pod názvem \"The Rock Tombs of El-Amarna\". Jeho dílo se stalo důležitým pro studium a pochopení amarnské doby. V letech 1907–1913 zde prováděl výzkum Německý orientální ústav. Při těchto vykopávkách byla v dílně sochaře Thutmose objevena známá bysta královny Nefertiti. Další výzkumy byly prováděny v letech 1920 – 1936 britskou Společností pro výzkum Egypta. Nejnovější výzkumy byly započaty v roce 1977 pod vedením Barryho J. Kempa z univerzity v Cambridge.", "section_level": 1}, {"title": "El-amarnské tabulky.", "content": "V roce 1887 bylo v El Amarně objeveno 382 hliněných klínopisných tabulek, obsahujících archív korespondence egyptského dvora jak s egyptskými vazaly a správci, tak se vzdálenými zeměmi jako Babylonií, Chetity, Mari a různými kenaánskými státy z 14. století př. n. l. Jejich jazykem je akkadština (tehdy mezinárodní diplomatický jazyk), avšak odlišná od té, kterou známe z Mezopotámie. Zvláště v případě tabulek pocházejících z Kenaánu je značně ovlivněna tamními dialekty. Jelikož je akkadské písmo slabičné, představují v mnoha případech cenný pramen pro studium některých kenaánských jazyků. Po obsahové stránce ilustrují el-amarnské dopisy složitou situaci na Předním východě, vazalské vztahy, platby tributů, vzpoury, smlouvy a pod.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik názvu el-Amarna.", "content": "V době panování Achnatona se toto místo nazývalo Achetaton (Atonův obzor). Krátce po jeho smrti bylo město opuštěno a upadlo v zapomnění. V 18. století se zde usadil beduínský kmen Bení Amran, který zde založil čtyři vesnice - et-Till, Hagg Kandíl, el-Amiríja a Haváta. Spojením názvu první vesnice et-Till a části jména kmene - Amran vznikl název oblasti et-Till Amran, později změněný na Tell el-Amarna. Nyní se používá zkrácený název el-Amarna nebo pouze Amarna.", "section_level": 1}], "src_summary": "El Amarna je dnešní název významného archeologického naleziště ve středním Egyptě, zhruba v polovině cesty mezi Káhirou a Luxorem na pravém břehu Nilu. Za vlády faraona 18. dynastie Amenhotepa IV. (tj. Achnatona, asi 1379-1361 př. n. l.) zde sídlil panovník a jeho dvůr. Město se tehdy jmenovalo Achetaton. Přesídlení dvora do tohoto města bylo součástí velké politické a náboženské reformy. ", "tgt_summary": "Amarna (Tell el-Amarna ou el-Amarna) est le site archéologique des ruines d'Akhetaton, la capitale construite par le pharaon Akhenaton aux alentours de -1360. ", "id": 1557069} {"src_title": "Marshallovy ostrovy", "tgt_title": "Îles Marshall", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Vlastní souostroví, sestávající ze tří desítek roztroušených atolů, se táhne mezi 4° až 13° severní šířky a 161° až 174° východní délky. Severně odtud leží ostrov Wake, na severozápad od Marshallových ostrovů se rozkládají Severní Mariany a ostrov Guam, na západ a jihozápad Federativní státy Mikronésie, na jihu a jihovýchodě je jejich sousedem Kiribati a směrem k severovýchodu se mezi Marshallovými a Havajskými ostrovy prostírají tisíce a tisíce kilometrů širého oceánu, v nichž je jedinou výspou atol Johnston. Ostrovům hrozí zatopení kvůli pozvolně se zvyšující hladině oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "O dávnější minulosti Marshallových ostrovů toho lze říci jen málo. První osadníci sem připluli z jihovýchodní Asie někdy ve 3. až 2. tisíciletí př. n. l. Z Evropanů je poprvé spatřili Španělé ve 20. letech 16. století, ale ještě dlouho zůstávaly ostrovy stranou zájmu evropských mořeplavců. Jméno dostaly po britském kapitánovi Johnu Marshallovi, který je prozkoumal roku 1799. Od 50. let 19. století se na Marshallových ostrovech usazovali první západní obchodníci a misionáři. Třebaže Španělsko vzneslo na ostrovy nárok a považovalo ostrovy za součást své kolonie Španělská Východní Indie, roku 1885 je zabrali Němci a prohlásili za součást Německé Nové Guineje, Španělé se museli spokojit s finančním odškodněním. Na ostrovech dál vládli náčelníci pod dohledem německé správy, která organizovala vzkvétající vývoz kopry. Po vypuknutí 1. světové války Japonsko (stojící na straně Trojdohody) využilo příležitosti a ostrovy obsadilo; japonskou správu po válce potvrdila i Společnost národů a svěřila ostrovy Japonskému císařství jako tzv. mandátní území Tichomořské ostrovy. Za 2. světové války v období od února do března 1944 Američané dobyli japonské pozice na atolech Kwajalein, Eniwetok a Majuro, čímž japonská přítomnost na ostrovech skončila. Po válce roku 1947 rozhodla Rada bezpečnosti OSN ponechat Marshallovy ostrovy, Mikronésii, Palau a Severní Mariany jako poručenské území Tichomořské ostrovy pod správou USA. V jeho rámci tvořily Marshallovy ostrovy jeden ze 6 ostrovních distriktů. 1. května 1979 byly Marshallovy ostrovy prohlášeny autonomní republikou. Roku 1986 vstoupila v platnost \"Dohoda o volném přidružení\" se Spojenými státy, čímž se Republika Marshallovy ostrovy stala suverénním státem. Jedinou oblastí, za niž Američané zodpovídají, zůstala obrana ostrovů. \"Dohoda\" byla od té doby několikrát pozměněna, poslední verze byla přijata v roce 2004. Od roku 1991 jsou Marshallovy ostrovy členem Organizace spojených národů.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusné atomové výbuchy.", "content": "V letech 1946 až 1958 provedli Američané na atolech Bikini a Eniwetok celkem 67 pokusných jaderných výbuchů o celkové síle 108 megatun TNT. V souvislosti s jadernými pokusy museli být vystěhováni obyvatelé atolu Rongelap. Rozsáhlé oblasti byly zamořeny radiací na desítky let. A úrovně radiace jsou stále vysoké pro obyvatelnost ostrovů. Místní obyvatelé se dočkali alespoň částečného finančního odškodnění za újmy způsobené radioaktivním spadem teprve nedávno.", "section_level": 2}, {"title": "Státní zřízení a politika.", "content": "Podle ústavy z 1. května 1979 (a víceméně i ve skutečnosti) jsou Marshallovy ostrovy demokratickou republikou. V čele státu stojí prezident, který je zároveň předsedou vlády. Prezidenta volí ze svých řad 33 poslanců parlamentu zvaného \"Nitijela\". Prezident poté mezi poslanci vybere členy své vlády. Funkční období parlamentu je 4 roky. Volební právo mají všichni občané starší 18 let. Spojení tradiční kultury s moderním politickým zřízením se projevuje tím, že jako poradní sbor parlamentu funguje též dvanáctičlenná rada náčelníků (\"Iroji\"). Vliv náčelníků nebyl až do konce 90. let zanedbatelný. Jestliže pětkrát zvolený první prezident Amata Kabua (1979–1997) a jeho nástupce (a bratranec) Imata Kabua (1997–2000) byli náčelníci, nynější prezident Kessai Note je prostého původu. Státním svátkem je 1. květen, výročí ustavení republiky (1979). Marshallovy ostrovy dosud navázaly diplomatické vztahy se 67 dalšími státy. Zastupitelské úřady fungují ve Washingtonu, Suvě, Tokiu a v Tchaj-peji. Marshallovy ostrovy jsou totiž jednou z několika mála zemí, které neuznávají Čínskou lidovou republiku, ale Čínskou republiku na Tchaj-wanu. Příčina není ani tak ideologická, jako ekonomická – tchajwanská vláda poskytuje výměnou za toto gesto ostrovům nezanedbatelnou finanční pomoc. Republika nemá vlastní vojsko, obranu ostrovů zajišťuje armáda Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Marshallovy ostrovy se dělí na 24 správních obvodů, které v podstatě odpovídají počtu obydlených ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Marshallovy ostrovy sestávají z 29 atolů a 5 osamocených ostrovů, které dohromady představují 1 152 ostrovů a ostrůvků rozesetých na ploše 1,9 milionu km2. Hlavní ostrovy jsou seskupeny do dvou rovnoběžných pásů směřujících od severozápadu k jihovýchodu. Tyto dvě skupiny jsou v místním jazyce zvány \"Ratak\" a \"Ralik\", což značí \"„Východ“\" a \"„Západ“\". Povrch ostrovů je plochý s průměrnou výškou 2 m, nejvyšší bod na atolu Likiep dosahuje pouze 10 m nad mořem. Podnebí je povětšinou vlhké tropické s průměrnou teplotou v lednu i červenci 27 °C, nejvíce srážek spadne v období od května do listopadu. V tomto směru jsou však velké rozdíly mezi jižní částí souostroví, kde se déšť vyskytuje téměř denně a roční úhrny srážek se pohybují kolem 3 400 mm (pětkrát více než v ČR), zatímco severněji položené ostrovy se musejí spokojit stěží s 500 mm vody ročně. Tropické bouře nejsou na konci léta výjimečným jevem. Domovem dvou třetin Marshallanů jsou atoly Majuro (s hlavním městem) a Ebeye. Osídlení na odlehlejších (a hospodářsky zaostalejších) ostrovech je minimální. Domorodí Mikronésané, hovořící marshallštinou (Kajin Majel), představují 96 % obyvatel. Věřící jsou křesťané – z 90 % protestanté, asi 8 % připadá na katolíky.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Marshallovy ostrovy jsou hospodářsky zcela závislé na Spojených státech. Bez amerických dotací, které v rámci Dohody o volném přidružení \"(Compact of Free Association)\" představují 60 % rozpočtu (65 ze 105 milionů USD), se stát s nepatrnou rozlohou pevniny a omezenými přírodními zdroji neobejde. Velká část dotací směřuje na podporu zemědělství na odlehlejších ostrovech, aby se zabránilo jejich vylidnění a následnému přesunu obyvatel na již tak přelidněné atoly Majuro a Ebeye. Většina běžného zboží se musí dovážet – téměř polovina dovozu připadá na potraviny a pohonné hmoty. Hlavními vývozními produkty jsou ryby, kopra a palmový olej. Pro domácí spotřebu se také pěstují chlebovník, banány, taro a pandány. Velký význam pro rozvoj místního hospodářství má též americká vojenská základna na atolu Kwajalein, kde v posledních letech probíhají zkoušky systému protiraketové obrany. Na turistický ruch v současnosti připadá jen asi 10 % tvorby HDP, v budoucnu by však toto číslo mělo výrazněji vzrůst. Protože k Marshallovým ostrovům přináleží i ohromné plochy oceánu, které zdejší rybáři nestačí využít, našla si místní vláda v prodeji práv k rybolovu cizím zemím nezanedbatelný zdroj příjmů. V poslední době též roste počet námořních plavidel registrovaných pod vlajkou Marshallových ostrovů – roku 2002 to bylo 342 lodí o výtlaku přes 1 000 BRT (s úhrnným výtlakem 14 471 690 BRT). Hlavní mezinárodní letiště se nachází na ostrově Majuro \"(Majuro International Airport)\", velké přistávací dráhy mezinárodních parametrů jsou i na ostrovech Kwajalein a Eniwetok. Vnitrostátní dopravě dále slouží asi tucet menších letišť na ostatních ostrovech. Silniční síť je vzhledem k ostrovnímu charakteru země omezená, pouze na hlavních ostrovech je asi 64 km silnic s pevným povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a kultura.", "content": "Na ostrovech existuje síť základních a středních škol v rozsahu dvanácti ročníků. Je zde též jedna vysoká škola. Výuka probíhá v marshallštině, od 4. ročníku i v angličtině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marshallovy ostrovy (výsl. [maršalovy]) jsou ostrovní stát rozkládající se na stejnojmenném souostroví v Mikronésii ve střední části Tichého oceánu – 4400 km jihovýchodně od Japonska, 4900 km východně od Filipín, 3000 km severovýchodně od Papuy Nové Guineje, 4800 km severně od Nového Zélandu a 3800 km jihozápadně od Havaje. Zdejší atoly Bikini, Eniwetok a Kwajalein prosluly jako pokusné střelnice americké armády.", "tgt_summary": "Les Îles Marshall ou Marshall, en forme longue la république des Îles Marshall, en marshallais et, en anglais et \"\", sont un État de Micronésie, en Océanie, dont l'indépendance a été reconnue en 1990. ", "id": 2279635} {"src_title": "Kniha Soudců", "tgt_title": "Livre des Juges", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha Soudců popisuje tu část dějin Izraele, kdy Izrael se již usídlil v zaslíbené zemi Kanaánu, ale ještě neměl krále. V této době podle Bible se řídil každý rod sám, jen v případě nouze, kdy na některý z izraelských kmenů dolehl těžce nepřítel, se objevili tzv. „soudci“, tj. lidé, kteří se stali vůdci jednoho či více kmenů a vedli je do boje proti nepříteli. Mezi soudce se však řadí i ti, kdo lid spravovali v době míru, mimo jiné i ženy. Izrael, jak je zde popsán, je kmenovou společností rozdělenou dále na rody a rodiny, bez centrální vlády. Tato doba spadá do konce 2. tisíciletí př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Příběhy soudců.", "content": "Kniha hovoří o 12 soudcích v jednotlivých, na sebe nenavazujících příbězích. Může jít o vojenské vůdce, soudce, proroky apod. Většinou se soudcové dělí na šest „malých“ a šest „velkých“, i když toto kritérium je značně subjektivní a záleží na délce zprávy o daném soudci. O „velkých“ soudcích se kniha zmiňuje podrobněji. Patří sem většinou: Otníel, Ehúd, Debora (jejím vojevůdcem byl Bárak), Gedeón, Jiftách a Samson. Naopak o „menších“ soudcích se zmiňuje kniha jen letmo a většinou je charakterizuje jednou větou, avšak velmi zvláštními prvky. Patří sem obvykle: Šamgar, Tóla, Jaír, Ibsán, Elón a Abdón. Jejich funkce je sporná, někteří badatelé se domnívají, že jejich jména sloužila především k datování (podle jména soudce se určoval rok). Kromě vyprávění o těchto soudcích, často plných anekdotických a folkloristických prvků, jsou v Knize Soudců i další vyprávění, kladená do doby, kdy Izrael ještě nebyl monarchií. Jde především o boj mezi Abímelekem a Jótamem, o stěhování Danovců na sever země a o boj s kmenem Benjamín.", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější příběhy.", "content": "Mezi velmi známé a často ikonograficky zpracovávané příběhy patří především cyklus vyprávění o Samsonovi, silákovi a hrdinovi, jehož síla spočívala v jeho vlasech, které si nesměl stříhat (Samson patřil mezi tzv. „nazirejce“, staré židovské charismatické hnutí spojené původně se svatou válkou). Nakonec však své tajemství vyzradil své družce Delíle, která jej zradila. Tak Samson upadl do rukou Pelištejců. Když jej však chtěli zabít, Samson si naposledy vyprosil od Boha sílu a podlomil sloupy v budově, kde se nacházel on i velké množství Pelištejců, kteří zahynuli spolu s ním. Samsonovo jednání je dnes někdy rozebíráno v souvislosti se sebevražednými atentáty. Samson před tím, než se zamiloval do zrádné družky, pobil tisíc mužů oslí čelistí a kam tu čelist odhodil, nazval to Rámat-lechí (Vyvýšenina oslí čelisti). Jednou dal třiceti mužům hádanku: \"Ze zvířete vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost.\" Oni správně odpověděli: \"Co je sladší než med, co je silnější než lev,\" jelikož odpověď zjistili od jeho ženy. On jim řekl: \"Kdybyste neorali mou jalovicí, moji hádanku byste neuhodli,\" a dal jim výhru, o kterou se vsadil (třicet pracovních oblečení a třicet svátečních košil). Samson soudil Izrael po dobu dvaceti let. Dalším známým příběhem je vyprávění o Jiftáchovi (ve starších překladech Jefta) a jeho dceři. Jiftách, když táhl do boje proti Amónu, slíbil Bohu, že když vyhraje bitvu, zasvětí mu a obětuje jako zápalnou oběť to první, co (nebo kdo. Z překladů není jednoznačné, jestli Jiftách očekával, že potká zvíře ze svých stád nebo osobu) mu vyjde vstříc, když se bude vracet domů. Jako první jej však potká jeho vlastní dcera, která mu vyjde vstříc, aby jej přivítala. Jiftách svůj slib dodrží. U tohoto příběhu se diskutuje nad otázkou lidských obětí v Izraeli. V Izraeli žádné lidské oběti neexistovaly, naopak to bylo něco odporného, něco, co existovalo v okolních národech, které však neměly smluvní vztah s Bohem, a Izraelité se od nich měli odvracet. Podle některých výkladů Jiftách svůj slib dodržel tím, že svou dceru zasvětil Bohu, aniž ji zabil - nikdy se nesměla vdát za muže, a tedy do své smrti zůstala pannou. Známá je také hrdinka Jáel, která stanovým kolíkem zabila vojevůdce Síseru, či příběh o Gedeonově rouše, pomocí kterého Gedeon zkoumal Boží vůli.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie knihy.", "content": "Kniha spadá do celku, který se nazývá deuteronomistické dějiny. V rámci tohoto komplexu knih neustále opakuje tutéž myšlenku, že totiž proti Boží věrnosti stojí zatvrzelost a hříšnost Izraele, který neustále upadá do modloslužebnictví. Schéma většiny příběhů je stejné a je ve své „obecné“ formě zachyceno v 2,11-23. Říká se tu přibližně následující: Bůh dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů. Když tyto národy začaly lid utiskovat, ten volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy poslal soudce, který lid vysvobodil a po dobu života soudce byl lid opět Bohu věrný. Avšak po smrti soudce se lid opět vrací ke svému hříchu a vše začíná nanovo. Autor chce zdůraznit protiklad Božího a lidského jednání, který nakonec povede k tomu, že Bůh svůj lid definitivně potrestá a vydá jej do moci Babylonie (závěr deuteronomistického díla, 2. kniha královská).", "section_level": 1}, {"title": "Datace a historicita knihy.", "content": "Autor knihy Soudců patří do deuteronomistické školy a píše patrně někdy během babylonského zajetí, tj. v 2. polovině 6. století př. n. l. Zpracovává mnoho starších materiálů. Velká část z nich již v té době má za sebou tak dlouhou tradici, že se z nich staly lidové příběhy a dnes je nemožné z nich „vypreparovat“ nějakou historickou pravdu. Proto hodnocení jejich stáří a historické povahy zůstává otevřené a nevyjasněné. Některé materiály jsou však velmi staré - podle jazyka i teologických názorů - a najdeme zde dokonce i pravděpodobně vůbec nejstarší texty celé Bible. Tím je tzv. „Debořina píseň“ nacházející se v 5. kapitole. Debora zde velmi archaickým jazykem a způsobem opěvuje vítězství Izraele a jeho Boha nad chasorským králem. Není-li možné soudit historicitu jednotlivých událostí, kniha naopak velmi pěkně odráží sociální situaci a kmenové uspořádání vznikajícího Izraele před monarchickou dobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Soudců, hebrejsky \"šoftim\" „soudci“, je sedmou z knih Starého zákona. Je psána hebrejsky. Židé ji řadí mezi Prorocké knihy. Podle jejich tradice ji napsal Samuel. Křesťanská tradice ji kvůli jejímu obsahu řadí naopak mezi knihy historické.", "tgt_summary": "Le Livre des Juges (en hébreu \"Sefer Shoftim\") est l'un des livres de la Bible hébraïque (l'Ancien Testament pour les chrétiens). Il raconte la période de l'histoire des Hébreux entre la conquête du Pays de Canaan (rapportée dans le Livre de Josué) et l'apparition de la royauté. À cette époque (vers -1150 - -1130), c'est sous la pression d'un danger et sur un mode défensif que les tribus d'Israël mettent à leur tête un chef : c'est l'époque des Juges (\"shofet\").", "id": 1837425} {"src_title": "Zisk", "tgt_title": "Bénéfice", "src_document": [{"title": "Rozdělení zisku podle typu.", "content": "Je nutno rozlišovat zisk \"ekonomický\" a zisk \"účetní\".", "section_level": 1}, {"title": "Účetní zisk.", "content": "V účetnictví se za zisk považuje kladný výsledek hospodaření, záporný výsledek hospodaření je ztráta. Zjednodušeně lze říci, že tomu odpovídá rozdíl mezi náklady a výnosy. Je to rozdíl mezi celkovým příjmem TR a celkovými explicitními náklady TC (\"tržby - náklady\"). Zisk je definován jako kladný rozdíl výnosů a nákladů, které spolu věcně a časově souvisí a jsou v souladu s platnou legislativou. Pokud použijeme všechny náklady a výnosy společnosti, které byly vynaloženy v daném účetním období, pak je výsledkem zisk po zdanění neboli čistý zisk. V účetnictví je zisk vykázán ve výkazu zisku a ztráty (výsledovce). Pokud zvolíme pro klasifikaci druhů zisků výkaz zisku a ztráty v druhovém členění, můžeme za zisk považovat zejména tyto ukazatele: Pro finanční analýzu a zejména pro hodnocení rentability podniku je někdy výhodné konstruovat ukazatele zisku tak, abychom z analýzy vyloučili nahodilé jevy, které mohou vést ke zkreslení výsledného hodnocení. Tyto ukazatele má smysl konstruovat pouze v případě, že jejich vliv na čistý zisk je podstatný. Může se jednat např. o zisk z prodeje dlouhodobého hmotného majetku konstruovaný jako rozdíl mezi prodejní cenou a zůstatkovou hodnotou prodaného majetku, zisk z prodeje dlouhodobých cenných papírů apod. V současné době se používají modifikace zisku založené na přičítání nákladových položek k čistému zisku. Jedná se zejména o tyto ukazatele: Pokud bychom chtěli tyto ukazatele určit z našeho výkazu zisků a ztráty, pak musíme postupovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický zisk.", "content": "V ekonomické teorii se mezi náklady počítají i takzvané náklady obětované příležitosti (též nazývané implicitní náklady). Jedná se o výnos, který by ekonomický subjekt (firma, spotřebitel) získal, kdyby úsilí věnoval jiné činnosti, která poskytuje nejvyšší výnos. \"Firma vlastní 100 000 Kč v hotovosti a bude se rozhodovat, zda je použít na nákup stroje. Explicitním nákladem nákupu stroje bude jeho nákupní cena – 100 000 Kč. Implicitním nákladem (n. obětovaným příležitosti) bude úrok, který firma nezíská, protože použité peníze neuloží do banky (mohlo by se jednat třeba o 8000 Kč ročně při úrokové sazbě 8 % p.a.).\" Podle tohoto postupu pak definujeme ekonomický zisk, který je rozdílem mezi celkovým příjmem (výnosem) a ekonomickými náklady. Často se lze setkat s tvrzením, že firmy dosahují nulového ekonomického zisku. To neznamená, že by podnikatel strádal, neměl vůbec žádný zisk (účetní zisk), ale že dosahuje právě takového zisku, kterého by dosahoval, kdyby se věnoval své nejvýhodnější alternativě (např. podnikal v jiném oboru).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení zisku.", "content": "Vypočítaný čistý zisk je nezbytné určitým způsobem rozdělit. Musí se z něj odvést daň z příjmů (u FO 15%, PO 19%) Předem stanovená část musí být přidělena do rezervního fondu, a to v případě pokud tento fond nedosáhl zákonem stanovené výše. Teprve ta část zisku, která zbude, se přidělí do ostatních fondů (např. FKSP); dále může být jeho část rozdělena mezi akcionáře formou přiznaných dividend, mezi družstevníky a společníky formou přiznaných podílů na zisku, nebo použita k navýšení základního kapitálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zisk je jedním ze základních ekonomických pojmů. Počítá se jako rozdíl mezi výnosy a náklady. Dosahování zisku je jeden z cílů fungování podniků a firem; hledání zisku je jednou ze základních charakteristik kapitalismu. ", "tgt_summary": "Le bénéfice ou le profit résulte de la constatation (économique et/ou monétaire) pour une période donnée : L'inverse (écart négatif) est appelé déficit, solde négatif, résultat négatif ou perte.", "id": 2003451} {"src_title": "Zakarpatská oblast", "tgt_title": "Oblast de Transcarpatie", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Od 10. století až do počátku 20. století bylo území Zakarpatské oblasti součástí uherského státu. V letech 1919/1920–1938 patřilo usnesením mírové smlouvy saint-germainské a trianonské meziválečnému Československu, roku 1938 bylo jihozápadní pohraničí připojeno k Maďarsku, které pak v letech 1939-1944 okupovalo celou oblast, než ji obsadil Sovětský svaz. Zakarpatská oblast v současné podobě byla ustavena 22. ledna 1946. Její hranice se mírně liší od hranic Podkarpatské Rusi v rámci ČSR, která nezahrnovala mj. město Čop a obce Ašvaň, Batva, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová a Téglás.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Oblast hraničí na západě se Slovenskem, na jihu s Maďarskem a Rumunskem, na severu krátce s Polskem a na severovýchodě s Lvovskou a Ivanofrankivskou oblastí. Povrch se zvedá od Panonské nížiny na jihozápadě k vrcholkům Karpat na severovýchodě; na východní hranici oblasti se tyčí nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla (2061 m). Nejvýznamnější řekou je Tisa, která pramení nedaleko Rachova a tvoří značnou část jižní hranice oblasti (s Rumunskem a Maďarskem). I ostatní významnější řeky – Uh (\"Už\"), Latorica, Rika, Tereblja a Teresva – patří do jejího povodí.", "section_level": 1}, {"title": "Krajní body.", "content": "Krajními body oblasti jsou: na západě 9° 22'E, 48° 27'N 1,5 km od obce Solomonovo na hranici se Slovenskem. Na východě 24° 37'E, 4° 48'N na hřebeni Čornohora 12 km od vsi Luhy v Rachovském okresu. Na severu 22° 35'E, 49° 5'N; na jihu 24° 18'E, 47° 53'N. Geometrický geografický střed Zakarpatí se nachází v blízkosti hory Kuk ve Svaljavském okresu.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Zakarpatská oblast se od svého vzniku (mimo přechodné změny v 60. letech) dělí na 13 rajónů. 5 měst oblastního významu (viz níže) je spravováno městskou radou podléhající přímo oblastní radě.", "section_level": 2}, {"title": "Města a obce.", "content": "V Zakarpatské oblasti je 11 měst, 19 sídel městského typu a 579 vesnic. Následující tabulka podává přehled všech měst a větších sídel městského typu (kurzívou). Tučně jsou vyznačena města oblastního významu. Vesnice nejsou v přehledu zahrnuty, i když některé mají více než 5000 obyvatel (např. Dovhe, Ilnycja či Koločava, jež byly v minulosti sídly městského typu).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Přes Zakarpatskou oblast vstupuje na Ukrajinu několik důležitých silničních a železničních tahů ze střední Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Železniční síť Zakarpatí je určena jednak hornatým reliéfem, jednak někdejší příslušností k Uhrám, kdy byly tratě směrovány od Budapešti. Z toho důvodu například největší města Užhorod a Mukačevo nejsou železnicí propojeny přímo, ale značnou oklikou. Hlavní magistrálou je elektrifikovaná dvoukolejná železniční trať Lvov – Stryj – Čop ze Lvova (Lvovská oblast) přes Volovecké sedlo a Mukačevo do Čopu, která je součástí 5. panevropského dopravního koridoru; z Čopu vedou frekventované hraniční přechody na Slovensko (Čierna nad Tisou) a do Maďarska (Záhony). Ukrajinské železnice zde provozují rychlíky do různých míst Ukrajiny, do Moskvy a několika středoevropských měst a je zde velmi silná nákladní doprava. Z Čopu vychází také trať do Užhorodu (kde jsou ukončeny některé rychlíky z vnitrozemí), pokračující údolím Uhu přes Perečín a Užocký průsmyk dále směrem na Lvov. Další osou je jednokolejná neelektrifikovaná železniční trať Baťovo – Královo nad Tisou, na niž navazuje trať Královo nad Tisou – Chust – Teresva – Solotvina – Velký Bočkov (poslední není v provozu od r. 1995); úsek Teresva (obec) – Trebušany vede peáží přes rumunské Sighetu Marmației, přičemž osobní a většinou i nákladní doprava je v peážním úseku v současnosti zastavena a osobní vlaky tak končí na jedné straně v Solotvině, na druhé v Rachově; úsek Rachov – Jasiňa – Ivanofrankivská oblast je tak izolovanější. V provozu jsou také odbočky z Králova nad Tisou do Ďakova s hraničním přechodem do rumunského Halmeu, z Baťova do maďarského Eperjeske, z Užhorodu do slovenských Maťoviec (víz Železniční trať Užhorod – Haniska pri Košiciach), a úzkorozchodná trať v okolí Iršavy.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Síť hlavních silnic je podobná železniční, napojuje však i Mižhirjský okres, který železnici nemá. Mezinárodní silniční tahy se křižují v západní části oblasti, s uzly v Užhorodě a Mukačevu. Oblastí prochází evropská silnice E50 (z Košic přes Užhorod, Mukačevo a Latorku směrem na Stryj a Ternopil), s větví E471 do Lvova. V Užhorodě se napojuje E573 vedoucí přes Čop z Debrecína. Souběžně s E50 vede evropská silnice E58, která se v Mukačevu odpojuje spolu s E81 přes Berehovo a Výlok směr Rumunsko. Meziměstské autobusové linky jezdí poměrně často a na východě oblasti jsou dostupnější a využívanější než železnice, která se uplatňuje spíše v okolí Užhorodu a Mukačeva. Existuje několik přímých autobusových linek spojujících Zakarpatí s Českem a Slovenskem přes hraniční přechod Užhorod/Vyšné Nemecké. V provozu je několik hraničních přechodů do Maďarska a od roku 2007 rovněž do Rumunska (v Solotvině). V Užhorodě je v provozu také menší letiště. Zakarpatí je jedinou oblastí Ukrajiny a Užhorod jediným oblastním městem, kde není v provozu tramvajová ani trolejbusová síť. Městskou dopravu v posledních letech (po 2010) obstarávají hlavně maršrutky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zakarpatská oblast (,,, běžněji \"Kárpátalja\"), též zvaná Zakarpatská Ukrajina, je nejzápadnější oblast Ukrajiny, víceméně shodná s někdejší Podkarpatskou Rusí. Obyvatelé jsou převážně Ukrajinci a Rusíni, kteří hovoří rusínštinou; ukrajinskou administrativou jsou však považováni za Ukrajince. Významnou menšinou jsou Maďaři, tvořící asi osminu obyvatelstva a soustředění na jihozápadě u hranic s Maďarskem. Hlavním městem je Užhorod, sekundárním centrem Mukačevo. Kraj je turisticky dosti přitažlivý, především pro milovníky dobrodružnějších horských túr. Je to jediná ukrajinská oblast, která sousedí se čtyřmi různými státy.", "tgt_summary": "L’oblast de Transcarpatie (en, \"Zakarpats’ka oblast’\", écrite aussi Zakarpattya en latin) est une subdivision administrative de l'Ukraine. Sa capitale est la ville d'Oujhorod.", "id": 2291980} {"src_title": "První republika", "tgt_title": "Première République (Tchécoslovaquie)", "src_document": [{"title": "Vznik Československa.", "content": "Nezávislost Československa byla prohlášena 28. října 1918 pětičlenným Národním výborem v Praze – jeho členy byli Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup, „muži 28. října“ –, a to v součinnosti se zahraniční akcí Československé národní rady, která se již o 14 dní dříve (dokonce se zpětnou platností k 26. září 1918) prohlásila za prozatímní vládu nového státu. Národní výbor prosadil v zájmu uchování veřejného pořádku kontinuitu zákonů a vládl prostřednictvím dekretů. Počátečním problémem bylo sestavení československého parlamentu. Jelikož volby byly zatím nereálné, byl parlament – Revoluční národní shromáždění – poskládán na základě voleb z roku 1911 do Rakousko-uherského sněmu. Slovensko bylo zastoupeno 44 jmenovanými poslanci. Národní výbor předal své pravomoci na prvním zasedání Národního shromáždění 14. listopadu 1918, kdy byl prezidentem zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, předsedou vlády Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš a ministrem vojenství Milan Rastislav Štefánik; také byl slavnostně sesazen rod Habsburků a byla přijata prozatímní ústava. Němci neměli v tomto parlamentu zastoupení žádné (odmítli se zúčastnit), přestože jich bylo více než Slováků. Na základě poválečné deklarace prezidenta USA Thomase Woodrowa Wilsona, která hovoří o právu národů Rakouska-Uherska na autonomii a byla vyhlášena jako základní princip mírového ujednání, se většina sudetských Němců hlásila k Německu či Rakousku. V nárokovaných oblastech formálně převzaly výkonnou moc německé národní orgány z rukou císaře dne 31. října 1918. Česká reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat bez pohraničí českých zemí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení nárokovaného území Sudet a vojenské potlačení následné sudetské demonstrace. Stejně tak jako sudetští Němci k Německu či Rakousku se Maďaři na jihovýchodě Slovenska zase hlásili k Maďarsku. V dubnu 1919 vypukla maďarsko-československá válka. Mírová konference v Paříži v roce 1919 uzavřela většinu územních sporů. Československou delegaci vedli Karel Kramář a Edvard Beneš. Konference schválila vyhlášení Československé republiky, rozprostírající se na území historických zemí Koruny české (Čech, Moravy a malé části Slezska) a části Horních Uher (Slovensko a Podkarpatská Rus). Území Lužice, které Beneš nárokoval na základě příslušnosti k Českému království do třicetileté války a Kladské hrabství, ztracené spolu se Slezskem za války o rakouské dědictví, zůstaly Německu. Dohoda stvrzující výsledky konference byla s německými delegáty podepsána 10. září 1919 a v mezinárodní platnost měla vstoupit 10. ledna 1920. Podobně nezískalo Československo ani širší území v okolí Bratislavy (dnes patřící Rakousku, jemuž byly mírové podmínky předloženy 2. června 1919), ani rozsáhlejší oblasti v okolí pohoří Mátra a Bük spolu s městem Miskolc, které si zachovalo Maďarsko. Po menších změnách v podmínkách týkajících se hospodářství a financí byla mírová smlouva s Rakouskem a Maďarskem podepsána v Saint-Germain-en Laye rovněž dne 10. září 1919. Do nové republiky tak bylo začleněno šest etnických skupin obyvatelstva s rozdílnými historickými, politickými a ekonomickými tradicemi. V článku 86 Versailleské smlouvy se však Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, na kterých by se vítězné mocnosti usnesly k ochraně menšin na československém území. Problémem byly samotné hranice státu. S Německem a Rakouskem se větší část průběhu hranic vyřešila na základě historického vývoje, tedy aplikací historického práva. Saint-germainská konference Československu z důvodu obrany navíc přidělila i severní svahy Krkonoš (což se nakonec nezrealizovalo). S Maďarskem však žádné historické hranice neexistovaly – ty proto určila zmiňovaná konference v Paříži na základě Benešových 7 memorand. I přes potvrzení Trianonské smlouvy z roku 1920 musela na území zasáhnout československá a rumunská armáda. Území Slovenska bylo tisíc let součástí koruny uherské a zde se, v rozporu s postupem v Čechách, na Moravě a ve Slezkem, uplatnilo přirozené právo. Metropolí Slovenska se stala Bratislava (původním jménem Prešpurk), přestože etnicky byla z 80 procent německá a maďarská. Tomáš Garrigue Masaryk ale tvrdil, že Československo potřebuje Dunaj a velmoci se připojily k jeho nárokům. Vznikl i spor o území Těšínska. Z pohledu historického práva náleželo celé Těšínsko k zemím Koruny české, nárok si na něj z etnických důvodů ale činilo i nově vzniklé Polsko. Po krátkém československo-polském vojenském střetnutí bylo Těšínsko rozhodnutím mezinárodní arbitráže ve Spa rozděleno mezi oba státy. Poslední spor byl ohledně průmyslově zaostalé Podkarpatské Rusi, kterou si nárokovala kromě Československa také Ukrajinská lidová republika (1918–19), s níž však tehdejší Podkarpatská Rus vůbec nesousedila (byla oddělena Polskem a Rumunskem), a také Maďarsko. Situaci opět musela řešit československá armáda, resp. čs. legionáři spolu s rumunskou armádou. Další problémy nově vzniklého státu byly také výrazné hospodářské a sociální rozdíly mezi tzv. historickými zeměmi (Čechy, Morava, Slezsko) a Slovenskem, resp. Podkarpatskou Rusí. Na Slovensko odcházeli čeští lékaři, učitelé a úředníci. Roku 1919 byla založena Bratislavská univerzita, 1920 Slovenské národní divadlo. Stále se však část Slováků a zejména více než 3 miliony Němců a 700 tisíc Maďarů necítili být rovnocennou součástí republiky a postupně tak narůstaly vnitřní rozpory. Mnozí Slováci po vzniku Československa pociťovali nostalgii z odštěpení od Uherska, ovšem ve 30. letech se již jednalo o okrajovou záležitost. Severně od Slovenska existovala i tzv. Lemko-rusínská republika, jejíž část obyvatel se chtěla postupem času připojit k ČSR. Prezident Masaryk, nechtěje po sporu o Těšínsko jitřit česko-polské vztahy, neprojevil o tuto zemi zájem, a v březnu 1920 ji proto zabralo Polsko.", "section_level": 1}, {"title": "Politika nového státu.", "content": "Nová ústava z 29. února 1920 nahradila onu provizorní z roku 1918. Československo bylo ustanoveno jako parlamentní demokracie, řízená parlamentem, který se skládal ze Senátu a Poslanecké sněmovny. Členové parlamentu byli voleni na základě poměrného systému ve všeobecných volbách. Parlament měl jak výkonnou tak zákonodárnou moc. Až později přešla výkonná moc na vládu a prezidenta. Ten byl volen parlamentem na 7 let a jmenován vládou. Ústava umožňovala vládě poměrně velké pravomoci, zejména ohledně lokálních problémů. Podle ústavy bylo Československo unitárním státem s širokou autonomií pro Podkarpatskou Rus. V letech 1918–1928 bylo Československo administrativně rozděleno na pět samosprávných zemí (zemi Českou, zemi Moravskou, zemi Slezskou, zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou. Centry jednotlivých zemí byla zemská města: Praha, Brno (s částečným uznáním tradičního druhého hlavního města Moravy, jímž byla Olomouc), Opava, Bratislava a Užhorod. S výjimkou Slovenska a Podkarpatské Rusi tak ostatní země navazovaly na předchozí správní model existující s jistými menšími úpravami již od středověku. V roce 1928 byla země Slezská spojená s Moravskou, aby se oslabil vliv německého obyvatelstva. V letech 1928-1939 se tak ČSR dělila na čtyři samosprávné země: zemi Českou, zemi Moravskoslezskou, zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou. Lokální problémy si jednotlivé země řešily samy. Slovensko a Podkarpatská Rus měly přislíbenou autonomii, které se však v době tzv. první republiky nedočkaly, požadavkům sudetských Němců byla vláda ochotná ustoupit až v roce 1938. Obyvatelé byli podle ústavy považováni za příslušníky „československého národa“ a oficiálním jazykem byl „jazyk československý“. Vytvořit pojem československý národ a spojit tak Čechy a Slováky v Čechoslováky bylo nutné zejména pro potřeby zahraniční politiky, jelikož stát měl daleko více obyvatel hlásících se k národnosti německé, než bylo Slováků. Ústava zajišťovala menšinám, které však tvořily více jak 20 % populace, naprostou rovnoprávnost (užívání svého jazyka ve školách, úřední jednání...). Tato rovnoprávnost byla však do jisté míry narušována, například tvorbou takových volebního obvodů, kde měli převahu Češi, či přijímáním pouze Čechů a Slováků do některých vojenských útvarů apod. Němci i přesto měli ve státní správě vysoký počet volených zástupců, existovalo velké množství německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství, a tím i knih v německém jazyce. Národnostní menšiny mohly svobodně zakládat organizace a různé spolky, nicméně jejich požadavky na autonomii byla česká vláda ochotná splnit až pod tlakem v krizovém roce 1938. Vztah státu a občanů se nezakládal na národnostním, ale na občanském principu, podobně jako ve Švýcarsku. Československá vláda byla známa zejména pro svou stabilitu. Základ tvořily politické strany, jejichž vedení se dokázala skoro vždy nějak dohodnout. Vyjma období od března 1926 do listopadu 1929, kdy nebyla vytvořena koalice, tvořilo páteř vlády pět zástupců (tzv. „Pětka“), pěti nejznámějších stran, jež představovaly: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), Československá sociálně-demokratická strana, Národní socialisté, Národní demokracie a Lidová strana. Pětka byla vedena Antonínem Švehlou, který byl premiérem skoro celá 20. léta, a točila se až do roku 1938 kolem známých politiků. Němečtí zástupci se dostávali do vlády od roku 1926, maďarské strany se i přes silnou agitaci sousedního Maďarska do vlády nikdy nedostaly.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Edvard Beneš, československý ministr zahraničí v letech 1918–1935 a pozdější prezident, spolupracoval se soustavou demokratických západních států, které podporovaly Československo na mezinárodní půdě do roku 1938. Beneš věřil ve Společnost národů, která propagovala poválečný status quo, mírový rozvoj Evropy a zaručovala bezpečnost těch zemí, které vznikly na podzim roku 1918. Vyjednal také spojenectví s Jugoslávií (1920) a Rumunskem (1921), které bylo později známé jako Malá dohoda. Malá dohoda měla zabránit maďarské snaze o získání svého původního vlivu a moci ve všech třech státech. Maďarsko neslo první meziválečné roky těžce, jeho ekonomika byla těžce poničená přerušením staletých vazeb a většinu svého historického území muselo odstoupit. Proto se jeho vláda upínala k fašistickým a revanšistickým snahám. Ministr Beneš orientoval politiku země na Velkou Británii a hlavně Francii, která byla i v mnoha ohledech vzorem první republiky. Zatímco Velká Británie udržovala politiku izolace, neboť považovala Československo za příliš vzdálenou zemi, s Francií se spolupráce rozvíjela mnohem otevřeněji. V roce 1924 uzavřelo Československo s Francií spojeneckou smlouvu. V roce 1925 bylo v Locarnu podepsáno několik dokumentů, na jejichž základě bylo Německo zrovnoprávněno s ostatními evropskými státy z mnohých politických hledisek. Na základě těchto smluv bylo Německo přijato do Společnosti národů. Německá vláda se zaručila garantovat západní hranice s Francií a Belgií, řešení hranic s Československem a Polskem se však odsunulo do budoucnosti a řešit to měla případná mezinárodní arbitráž. Následně uzavřela Francie s Československem a Polskem smlouvy o vzájemné vojenské pomoci v případě napadení Německem. Poté, co se v Německu dostali k moci nacisté a jejich sympatie začaly růst i v pohraničních oblastech západní poloviny ČSR, začal se tlak na případnou úpravu hranic zvyšovat. Československá diplomacie proto začala hledat nové spojence. Beneš se obrátil k Sovětskému svazu a v roce 1935 uzavřel Československo-sovětskou smlouvu, která obsahovala dohodu, že pomoc Rudé armády přijde pouze v případě, že první provede vojenský zásah Francie. Československou reprezentaci však ostře zchladily snahy západních spojenců řešit stále akutnější problém česko-německého soužití v pohraničních Sudetech odstoupením problémových území. Západní státy měly z případné války obavy a chtěly se případnému konfliktu vyhnout jakoukoliv cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Národnostní složení podle sčítaní z roku 1921:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Československo bylo hospodářsky velmi úspěšné, za což vděčilo zejména prudkému rozvoji průmyslu v době Rakouska-Uherska. Ačkoli nově vytvořený národ z Čechů a Slováků čítal přibližně jen asi 14,8 milionů osob, Československo převzalo asi 70 až 80 % celého průmyslu Rakouska-Uherska, včetně výroby porcelánu a sklářských podniků, cukrovarů, přes 40 % lihovarů a pivovarů, zbrojařských firem, výroby lokomotiv, automobilů a strojů, a také chemický průmysl v severních Čechách. Dalších 17 % průmyslu někdejšího Rakouska-Uherska, které království na Slovensku vybudovalo na konci 19. století, rovněž připadlo republice. Československo bylo v celosvětovém měřítku desátým průmyslově nejrozvinutějším státem a v letech 1920 až 1935 dokonce 9. nejbohatším státem světa. České země byly již z dob rakousko-uherské monarchie daleko silněji industrializované nežli Slovensko. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo 39 % obyvatelstva zaměstnáno v průmyslu a 31 % v zemědělství. Většina lehkého i těžkého průmyslu bylo soustředěna v pohraničí, tzv. Sudetech a většina podniků byla v držení německých občanů nebo bank. Češi vytvářeli asi jen 20 až 30 % celkového průmyslového výstupu. Na Slovensku bylo v průmyslu zaměstnáno jen asi 17,1 % obyvatel, avšak 60,4 % v zemědělství či lesnictví. Jen asi 5 % celého průmyslu na Slovensku bylo ve slovenských rukou. Podkarpatská Rus byla zcela bez průmyslu a její příjmy tvořily pouze turismus a těžba dřeva. V zemědělství byl po vyhlášení samostatnosti zaveden reformní program, který měl setřít nerovnosti rozdělení ekonomiky. Velká hospodářská krize v letech 1929 až 1933 zasáhla také Československo. Počet nezaměstnaných činil přibližně milión osob s následným poklesem pokles výkonu hospodářství o 40,4 %.", "section_level": 1}, {"title": "Měna.", "content": "Po vzniku první republiky bylo nutno urychleně zavést novou měnu, která by zemi oddělila od měn okolních států zasažených vysokou inflací. Dočasně ovšem na území Československa i nadále platily bankovky a mince rakousko-uherské banky. Následovala měnová reforma, při níž byla vytvořena koruna československá (zkratka „Kč“). Ještě téhož roku se v oběhu objevily první bankovky, v roce 1922 pak následovaly první vlastní mince, které nahradily dosud platné rakousko-uherské. Staré zlaté a stříbrné koruny prakticky zmizely z oběhu již od doby války. Korunová měna v průběhu dalších let prošla ještě několika reformami a změnami. Zákonem ze 7. listopadu 1929 byla například stanovena pro obchodní styk zlatá parita 1 koruny na 44,85 mg („měna krytá zlatem“). Přibližně v době mezi lety 1923 až 1929 měla koruna relativně stabilní hodnotu a pohybovala se průměrně mezi 15,36 až 16,37 švýcarských franků na 100 korun. Směnný kurz vůči říšské marce činil v roce 1932 0,85 koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V roce 1929 pracovalo v zemědělství 35 % čsl. obyvatelstva. Díky silné industrializaci došlo v zemědělství k poklesu přes 20 %. Kromě toho proběhlo několik vln znárodňování zemědělských závodů a selských dvorů. Zemědělství jako zdroj obživy převládalo zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Československý průmysl navázal na silnou průmyslovou tradici z dob Rakouska-Uherska a zpočátku se velmi rychle rozvíjel. Mnoho z průmyslových podniků a firem patřilo mezi největší v celé monarchii. Mezi nejvýznamnější firmy patřily např. Škodovy závody v Plzni (založené v roce 1866), Českomoravská-Kolben-Daněk (založené v roce 1871, pozdější ČKD), Laurin & Klement v Mladé Boleslavi (založené v roce 1895, dnešní Škoda Auto), Ringhofferovy závody (pozdější Tatra) a mnoho dalších. Tyto podniky pak tvořily páteř průmyslu v novém státě. Neefektivní starší systémy výroby byly postupně nahrazovány modernější rukodělnou prací, strojírenstvím a novými technologiemi. Jednou z nejvýraznějších postav tehdejšího hospodářství byl Tomáš Baťa (Baťovy závody zal. 1894 ve Zlíně), který již době císařství dával práci tisícům dělníků, když například „obouval rakouskou armádu“. Svého vrcholu dosáhla průmyslová výroba v Československu v roce 1924. Závody textilního, sklářského a obuvnického průmyslu byly tehdy nejmodernější na světě. Kromě toho byl velmi rozvinutý také zbrojní průmysl (Škodovy závody zal. 1866 v Plzni) a po dokončení elektrifikace Československa se prudce rozvíjelo zásobování elektrickou energií. V roce 1928 bylo v Československu jen 38 000 nezaměstnaných, což představovalo asi 1 % práceschopného obyvatelstva. Co do objemu průmyslové produkce byla první republika na desátém místě na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "První Československá republika patřila ve 20. a 30. letech 20. století mezi oblíbené cíle návštěvníků ze zahraničí. Nejnavštěvovanější částí země byly historické Čechy. Značná část turistů trávila dovolenou v Praze. Mnohé symboly města jako Pražský hrad, Karlův most, starobylé Staroměstské náměstí a moderní Václavské náměstí se staly oblíbenými cíli také domácích návštěvníků. Metropoli navštívilo ročně až osm milionů lidí. Pro státní pokladnu to znamenalo přínos až 800 milionů tehdejších korun. Dalšími hojně navštěvovanými místy v ČSR byla mj. lázeňská města. Některá z nich byla proslulá již z dob Rakouska-Uherska. To platilo pro mondénní západočeské lázně Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Jiná města s lázeňským provozem si rovněž vydobyla přízeň hostů, zvláště domácích, k nim patřily mj. Poděbrady, Luhačovice, Piešťany a Sliač.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Infrastruktura vybudovaná v předlitavské i zalitavské části Rakouska-Uherska nebyla dosti dobře použitelná pro samostatné Československo, neboť byla koncipována přdevším pro potřeby rakousko-uherského soustátí jako celku. Zpočátku zcela chybělo přímé železniční spojení Čech s Podkarpatskou Rusí, jejíž území před vznikem samostatných následnických států spadala pod uherskou správu a měla spojení pouze s Maďarskem. To změnila teprve výstavba nových železničních úseků, mj. byly vytvořeny dva hlavní přes 1 800 km dlouhé koridory na až doposud izolované Zakarpatí. Odtud pak mohl být zbytek země zásobován dřevem a dalšími surovinami.", "section_level": 2}, {"title": "Světová hospodářská krize.", "content": "Nezávislá Československá republika byla hospodářsky nejsilnějším následnickým státem Rakouska-Uherska. To bylo způsobeno vysokým stupněm průmyslového rozvoje země před válkou, zatímco na Slovensku a Zakarpatí byla ekonomika výrazně méně rozvinutá. V roce 1924 znovu dosáhla průmyslová výroba stavu před válkou, a roku 1929 ji dokonce o 41 % překonala. Světová hospodářská krize z roku 1931 však zasáhla také Československo, a výkon hospodářství se silně propadl. Mnoho podniků se ocitlo v úpadku, množství dělníků a řemeslníků přišlo o práci, v některých případech docházelo až k podvýživě. Roku 1931 začala krize opět sílit a roku 1933 dosáhla v Československu svého vrcholu, kdy bylo 1,3 milionů nezaměstnaných. Avšak ani po odeznění krize nedošlo v Československu do roku 1936 k většímu obnovení hospodářského růstu. Teprve v roce 1936 došlo k růstu ekonomiky, který v roce 1937 ještě zesílil. Motorem ekonomiky byly především chemický, hutnický, textilní a papírenský průmysl, které znovu dosáhly předkrizové úrovně. Také ekonomika státu, která poklesla o 38 %, se do roku 1938 znovu dostala do původní kondice. Malé podniky, které během krize vyhlásily úpadek, mohly být znovu vybudovány a obnovit výrobu. Hlavní příčinou pomalého vzestupu ekonomiky během krize byly zhoršené zahraniční vztahy, kvůli kterým nepřicházela žádná vnější hospodářská podpora.", "section_level": 2}, {"title": "Dluh.", "content": "Československo (stejně jako Lichtenštejnsko) v meziválečné době nemělo státní dluh, a mohlo si dovolit půjčovat značné sumy jiným státům (Jugoslávské království a Rumunsko). Poté, co však v roce 1931 Československo silně zasáhla hospodářská krize, bylo odkázáno na půjčky, a proto začalo vyvíjet tlak nejprve na Jugoslávii a poté i na Rumunsko. Jelikož však dlužníci nemohli půjčky splatit, zavedlo Československo obchodní sankce a silně zredukovalo vývoz. To zhoršilo zahraničněpolitické vztahy a následně nedošlo ani k očekávanému zásahu někdejších spojenců v první vídeňské arbitráži. V letech 1929-1933 zasáhla Československo celosvětová velká hospodářská krize. Krizí byly nejvíce postiženy Sudety.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Základní školy představovaly především školy obecné a měšťanské. Střední pak gymnázia (klasická a reálná), reálky, obchodní akademie, hospodářské (zemědělské) a průmyslové školy. Na pomezí mezi školami středními a vysokými stály různorodé vyšší odborné školy a učiliště. Šlo např. o Státní školu umělecko-průmyslovou v Praze, státní konzervatoře v Praze (česká a německá), Brně a Bratislavě, pedagogické akademie také v Praze (česká a německá), Brně a Bratislavě, Vyšší školu sociální péče v Praze, Státní archivní školu v Praze nebo Státní školu knihovnickou v Praze. Zařadit sem lze i bohoslovecké semináře (Praha, České Budějovice, Litoměřice, Hradec Králové, Brno, Olomouc, Vidnava, Trnava, Nitra, Banská Bystrica, Spiš, Rožňava, Košice, Prešov, Užhorod).", "section_level": 1}, {"title": "Území.", "content": "Za první republiky pod ČSR patřila následující území: Právě Podkarpatská Rus (východní soused Slovenska) byla v roce 1939 odtržena od ČSR. 29. října 1944 bylo její území obsazeno vojsky SSSR. Po skončení druhé světové války pak na krátký čas opět formálně náležela k ČSR, než byla s výjimkou (dnes slovenské) obce Lekárovce spolu s malým pruhem území tehdejšího východního Slovenska \"dobrovolně\" (na základě velmi problematického hlasování prosovětské skupiny obyvatel) odstoupena 29. června 1945 československou vládou SSSR, který ji 22. ledna 1946 začlenil jako Zakarpatskou oblast do rámce Ukrajinské SSR. Urbanizovány byly především české země. Na území Československa byly deseti největšími městy k roku 1930 Praha (849 tisíc obyvatel), Brno (265 tisíc obyvatel), Moravská Ostrava (125 tisíc obyvatel), Bratislava (124 tisíc obyvatel), Plzeň (115 tisíc obyvatel), Olomouc (66 tisíc obyvatel), Košice (58 tisíc obyvatel), Ústí nad Labem (44 tisíc obyvatel), České Budějovice (44 tisíc obyvatel) a Pardubice (41 tisíc obyvatel).", "section_level": 1}], "src_summary": "První republika je označení pro Československo v období od jeho vzniku v roce 1918 do přijetí Mnichovské dohody roku 1938 a postoupení převážně německojazyčného pohraničí Německu. Následovala druhá (1938–1939) a třetí republika (1945–1948); toto názvosloví bylo odvozeno od Francouzských republik číslovaných od Velké francouzské revoluce.", "tgt_summary": "La République tchécoslovaque, \"a posteriori\" précisée Première République (en tchèque, \"První republika\" ou \"První československá republika\", en slovaque, \"Prvá česko-slovenská republika\"), est le régime qu'a connu la Tchécoslovaquie entre sa création en 1918 et l'annexion des Sudètes par l'Allemagne nazie à la suite des accords de Munich en 1938. Elle est précédée de l'Autriche-Hongrie et suivie de la Seconde République tchécoslovaque, bref intermède encore démocratique qui dure du au, avant que ne soient instaurés le protectorat de Bohême-Moravie et la République slovaque.", "id": 1756739} {"src_title": "Henoch", "tgt_title": "Hénoch", "src_document": [{"title": "Henochův rodokmen.", "content": "Jeho rodokmen od Adama, dle knihy Genesis, je následující: Adam zplodil Šéta, Šét zplodil Enóše, Enóš Kénana, Kénan Mahalalela, Mahalalel Jereda a Jered Henocha. Henoch pak měl syna Metuzaléma, ten syna Lámecha a Lámech Noeho", "section_level": 1}, {"title": "Význam v biblické tradici.", "content": "Význam Henocha spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních jeho předků a potomků se o něm neříká jen standardní výpověď, totiž jak dlouho žil a koho zplodil, ale i to, že „chodil s Bohem“. Navíc se o něm neříká, že by zemřel, ale jen, že „nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“. Zajímavá je i skutečnost, že žil relativně krátce, avšak přesně 365 let, což odpovídá dnům slunečního kalendáře, který je s ním v pozdním židovství (3.-1. stol. př. n. l.) spojován. Těchto málo slov o Henochovi stačilo k tomu, aby z něj židovská tradice učinila jako z Božího oblíbence příjemce různých zjevení. Dochovaly se nám dvě tzv. knihy Henochovy, „Etiopský Henoch“ a „Staroslověnský Henoch“ (či 1. a 2. kniha Henochova). Jedná se o sbírky různých textů připisovaných právě Henochovi a obsahujících různá zjevení a odhalení pravd o dějinách a o běhu světa, astronomické poznatky a další. Henocha připomíná – avšak pouze jako starozákonní postavu, nikoli ve spojení s apokryfními spisy jemu připisovanými – kniha Sírachovcova (44,16). Henoch zde slouží jako příklad pokání. O Henochovi se zmiňuje na dvou místech dokonce i Nový zákon. Zaprvé jeho jméno najdeme v Listu Židům 11,5, kde se o něm hovoří jako o vzoru víry; zadruhé se objevuje v Listu Judově 1,14; tato pasáž však nezmiňuje Henocha jen jako starozákonní postavu, ale jako autora knihy Henochovy, z níž je zde také uváděn citát.", "section_level": 1}, {"title": "Henoch v judaismu.", "content": "Podle židovské tradice byl Henoch jeden z těch, kdo směl převzít a číst \"Adamovu knihu\". Pro svou čistotu směl též vstoupit do zahrady Eden a pobývat v obecenství andělů, kteří mu mimo jiné pomohli porozumět základním zákonitostem stvořeného světa. Pro svou spravedlnost byl též pověřen, aby lidem mimo zahradu Eden vyjevil Boží vůli týkající se správného způsobu života. Podle spisu \"Hejchalot rabati\" byl Henoch poté, co byl vzat zrakům pokolení potopy, proměněn v Metatrona, knížete andělů, kteří slouží u Božího trůnu.", "section_level": 1}, {"title": "Henoch v mormonismu.", "content": "Mormonský zakladatel Joseph Smith vydal na počátku svého působení několikastránkovou \"Knihu Enoch\", kterou údajně přijal skrze zjevení. Vypráví Henochův příběh, který byl kvůli zlovolnosti lidí ztracen z Božího Písma (Bible). Kniha Enoch je dnes součástí Knihy Mojžíš v Drahocenné perle. Podle mormonismu na Enocha sestoupil Boží duch a poslal jej prorokovat, ačkoliv byl \"pomalý v řeči\". Varoval ho před budoucí zkázou lidstva a předal mu pečetící moc na nebi i na zemi a \"otevřel oči\" (tedy sňal z očí závoj, který brání spatřit duchovní realitu). Enoch se tak stal prvním Vidoucím na Zemi. Enoch také kázal o Ježíši Kristu a jeho příchodu a vykonal mnohá veliká zázračná znamení. Viděl Boha Jehovu plakat. Nakonec byl spolu se svým spravedlivým lidem z města Sion vzat zaživa do nebe.", "section_level": 1}, {"title": "Henoch v Islámu.", "content": "Islám uznává za proroka také Enocha, který byl podle Bible vzat do nebe se svatým městem Sionem. Korán také zmiňuje fakt, že byl Enoch přenesen Bohem.Podle islámu se Enoch narodil na dnešním území Babylonu. Byl vyučován v náboženství proroka Adama a proroka Seta (Adamova syna) a odešel se svým lidem z Babylona do Egypta. Tam učil o půstu a almužně chudým. Kromě súry 19 je Idrís zmíněn už pouze v súře 21 (verše 85-86).", "section_level": 1}], "src_summary": "Henoch (, \"Chanoch\", doslova „Zasvěcený“), kraličtí přepisují jako Enoch, je jedním z lidí a potomků Adamových žijících před potopou. Henoch je mimo jiné pradědečkem Noeho. Hlavní zmínka o Henochovi pochází z biblické knihy Genesis, 5,18-24. V esoterních kruzích je postava Henocha ztotožňována s Hermem Trismegistem či Thovtem.", "tgt_summary": "Hénoch (hébreu, latin Enoch, arabe إدريس (Idris)) est un patriarche biblique. Il est le fils de Yared, le père de Mathusalem et l'arrière-grand-père de Noé. Septième patriarche du lignage de Seth, il a selon le livre de la Genèse vécu 365 ans avant que Dieu le prenne pour le placer au ciel : Hénoch « marchait avec Dieu », ce qui exprime une relation privilégiée avec Dieu. Sa durée de vie terrestre est courte en comparaison aux autres patriarches antédiluviens et suggère un lien avec l'année solaire de 365 jours.", "id": 2113324} {"src_title": "Válka", "tgt_title": "Guerre", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Válka doprovází lidstvo od neolitické revoluce a stejně jako se vyvíjela lidská kultura a výrobní možnosti, vyvíjela se i válka a její vedení. Na začátku proti sobě stáli nevyzbrojení členové jednotlivých klanů. Pak následovalo postupné vyzbrojování pěšáků a jejich organizace do větších celků. Ve starověku v Mezopotámii byla doložena první stálá armáda, která měla za úkol udržování státní moci, obranu před nájezdníky a rozšiřování říše do okolí. Díky pečlivé výzbroji a uspořádání se brzy stala velmi účinnou silou, která dokázala říši bránit. Od starověku jsou výdaje na obranu a válku běžně kolem 50 % rozpočtu města či státu, a to i během míru, což přetrvávalo až do 20. století. S rozvojem technických možností se mění i strategie a taktika boje. Vycvičené zástupy Římanů vystřídala jízda, masové nasazení pěchoty a lučištníci. Objevem palných zbraní začali lučištníci ztrácet na významu a byli nahrazováni střeleckými oddíly. Jezdectvo zažilo svůj pád během první světové války, když nebylo efektivní proti tvrdé realitě zákopové války. Překonání zákopové války umožnila letadla a tanky. S nástupem letectva a tanků se opět změnila strategie vedení války — na řadu přichází blesková válka, která je postavena na mobilních jednotkách schopných postupovat hluboko do týla nepřítele. Válka se stala mnohem více pružnou a pohyblivou. V průběhu druhé světové války se začala objevovat nová zbraň — balistická raketa, která již naprosto zrušila rozmezí mezi frontovou linií a zázemím. V dnešní moderní válce je možné zasáhnout libovolný cíl na planetě. S objevením jaderných zbraní přešlo lidstvo do doby, ve které vedení války může znamenat i konec civilizace. Válčící strany disponují technologií, která je schopna vymazat nepřítele z povrchu Země. Jedním z důsledků existence atomové bomby je strategie jaderného odstrašení a snaha předejít vypuknutí konfliktu. Existence atomové bomby je někdy považována za jeden z důvodů nevypuknutí třetí světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny války.", "content": "Války vznikají z různých příčin, které se nedají vždy dobře vysledovat, ale je důležité rozlišovat, jestli se jedná o války mezi státy anebo mezi skupinami lidí. Státy většinou válčí o získání moci (například válka ve Vietnamu), strategických surovin, kolonií, či z náboženských či ideologických důvodů. Během moderní války mezi civilizovanými státy jsou snahy na vedení konvenční války, kdy jsou dodržovány mezinárodní smlouvy o zacházení se zajatci, snaha ochraňovat civilisty a nedopouštět se válečných zločinů (i přes snahy se ale objevují případy jejich porušování). Během války náboženské, či občanské nebo ideologické nejsou často dodržovány žádné zákony a často na obou stranách jsou prováděny rozsáhlé etnické čistky, masové popravy, mrzačení obyvatelstva, znásilňování a používání veškeré dostupné techniky (magdeburská svatba). Vojáci nejsou často odlišeni od civilního obyvatelstva, což znemožňuje konvenčním armádám jejich efektivní eliminaci a způsobuje ztráty na civilistech. Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi státy sdružených v NATO v čele s USA na jedné straně a s komunistickými státy v čele se SSSR na straně druhé. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik. K vnitrozemským konfliktům (občanským válkám) dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní. Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe. Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na Blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Největší války dějin.", "content": "Za největší války podle středního odhadu počtu obětí se uvádějí: 3. století 8. století 14. století 17. století 19. století 20. století Války ovšem nelze takto jednoduše srovnávat, protože světová populace významně roste. Ve starověku patří svým rozsahem mezi významné války bitva u Kurukšétry (4 milióny), druhá punská válka (0,8 miliónu), galská válka (do 1 miliónu), první židovská válka (1 milión). Při relativním srovnání například třicetiletá válka zahubila třetinu (například České země) až dvě třetiny místní populace, kdežto II. světová válka maximálně 16 % obyvatel v Polsku (4 % ztráty mělo Československo). Arménská genocida, Rwandská genocida (v případě Tutsiů) či Paraguayská válka vyhladila přibližně 70 % lidí dané skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří. ", "tgt_summary": "La guerre se définit comme un état de conflit armé entre plusieurs groupes politiques constitués, comme des États. Par opposition aux guerres entre États, une guerre peut aussi désigner un conflit armé entre deux factions de populations opposées à l'intérieur d'un même État : on parle alors de guerre civile, de guerre ethnique, de guerre révolutionnaire ou encore de guerre de sécession. ", "id": 179782} {"src_title": "Džammú a Kašmír", "tgt_title": "Jammu-et-Cachemire (État)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Celé území státu je značně hornaté, pouze jihozápadní hranice kolem Džammú leží relativně v nížině. Z východu sem dosahují výběžky Himálaje, Zanskárské hory v Ladákhu je spojují s pohořím Karákoram, severního okraje pákistánského Kašmíru se dotýká Hindúkuš a do Čínou spravovaného Aksai Činu zasahuje pohoří Kchun-lun. Nejvyšší horou Kašmíru je druhá nejvyšší hora planety, K2 (též \"Mount Godwin Austen\", \"Čhokori\", \"Qogir Feng\" aj.; 8611 m). Indií spravované území dosahuje do výšky 7135 m n. m. masívem Nun Kun. Nejvýznamnější kašmírskou řekou je Indus, který ovšem pramení v sousedním Tibetu, Kašmírem protéká z jihovýchodu na severozápad, tam se teprve láme k jihu a protéká Pákistánem do Indického oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Indií kontrolovaná část státu Džammú a Kašmír se dělí na 22 okresů (anglicky \"district,\" urdsky a paňdžábsky ضلع \"zila'a,\" kašmírsky ज़िला \"zilā,\" hindsky जिला \"džilā).\" Údaje o velikosti okresů pocházejí ze stránek vlády Džammú a Kašmíru. Jejich součet neodpovídá údajům o celkové rozloze Indií spravovaného území. Anglická Wikipedie udává rozlohu 100 569 km2, estonská 101 387 km2, vládní stránky uvádějí 101 437 km2, ale součet rozloh okresů uvedených tamtéž vychází na 87 594, resp. 126 259 km2 (u okresu Léh je uvedeno 44 000 km2, u Kargilu 14 036, ale celý Ladakh (součet okresů Kargil a Léh) má být 96 701 km2!) Údaje o počtu obyvatel se vztahují k poslednímu indickému sčítání v roce 2001. Na Pákistánem kontrolovaných územích proběhlo poslední sčítání v roce 1998; zde uvedené údaje vznikly extrapolací nasčítaných dat pomocí přirozeného přírůstku do roku 2001. Území kontrolovaná Čínou nejsou trvale obydlená. Okres Rajouri vznikl v roce 1968 vyčleněním z okresu Poonch. V roce 1979 byl dále ze Srinagaru vyčleněn Budgam, z Baramully Kupwara, z Anantnagu Pulwama a Ladakh byl rozdělen na Kargil a Léh. K další úpravě správního členění došlo v roce 2007, kdy byly vytvořeny okresy Kištvár (vyčleněn z Dódy), Rámbán (z Dódy), Rijásí (z Udhampúru), Sámba (z Džammú), Bándípúra (z Bárámúly), Gánderbal (ze Šrínagaru), Kulgám (z Anantnágu) a Šópiján (z Pulvámy). 91% obyvatel okresu Kathua jsou hinduisté. V okresu Doda se mluví kašmírsky, dogri, bhadarwahi, kishtwani, siraji, pogli, paddri a paňdžábsky. Hlavním jazykem v Rajouri je pahárí, též gojri, dogri, kašmírština. Hlavními jazyky v Anantnagu a Šrínagaru jsou kašmírština a urdština, v Pulwamě kašmírština a vedle ní též pahari a sujri. V Baramulle kašmírština, dále pahárí, gojri, sheena (dardi) a urdština. Severní část okresu Kargil hovoří jazykem balti (kargali), jižní (Zanskár) jazykem ladákhí. V okrese Leh se mluví ladákhí. Zhruba platí, že mluvčí balti jsou muslimové, mluvčí ladákhí buddhisté.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Celoindickými úředními jazyky jsou hindština a angličtina. Státním jazykem Džammú a Kašmíru je urdština (od roku 1906, kdy z rozhodnutí mahárádži Pratapa Singha nahradila perštinu). Všechny dosud uvedené jazyky jsou pro drtivou většinu obyvatelstva státu cizí. Kašmírština, kterou hovoří asi 55% obyvatel státu, se ve státní správě nepoužívá, i když je alespoň na seznamu 18 jazyků oficiálně uznávaných indickou federální vládou. Státní správa Džammú a Kašmíru stále více preferuje angličtinu (i v zákonodárství). Angličtina se používá ve vyšším školství a částečně i v tisku. Urdština se používá v tisku a jako vyučovací jazyk na základních školách. Obyvatelstvo hovoří řadou dalších jazyků. V oblasti Džammú jsou to dialekty paňdžábštiny, zejména dogrí; paňdžábština je také běžným (ale ne úředním) jazykem Azad Kashmiru. V centrální oblasti jsou to (vedle kašmírštiny) dialekty hindštiny, godžrí a pahárí. Ladákh hovoří ladákštinou, příbuznou tibetštině; sever okresu Kargil už ovládá jazyk balti/kargali, stejně jako jihovýchodní třetina Pákistánem obsazených Severních oblastí (tzv. Baltistán). Severní třetina (zvaná Hunza) je doménou zvláštního jazyka burušaskí, zatímco jihozápadní třetina používá jazyk dardí, příbuzný kašmírštině.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Kašmíru.", "content": "Historický stát Kašmír vznikl 16.3.1846. Ihned po osamostatnění Indie a Pákistánu v roce 1947 svedly tyto dva státy o Kašmír válku. Na území měli sice převahu muslimové, nicméně kašmírský mahadádža Hari Singh, který byl ale sám hinduista, se nechtěl připojit ani k Indii, ani k Pákistánu. V říjnu 1947 bylo ale území napadeno z pákistánské strany a protože se maharádža nemohl sám ubránit napadení ze strany Pákistánu, rozhodl se pro připojení k Indii. Indie vzápětí požádala OSN o zásah a došlo k ustavení komise pro Indii a Pákistán. V jejím čele stál československý diplomat Josef Korbel. Na návrh zmíněné komise byla 1. ledna 1949 vytvořená linie příměří a zastavena palba. Důsledkem toho je Kašmír rozdělený na dvě části.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džammú a Kašmír (anglicky \"Jammu and Kashmir\"; hindsky जम्मू और कश्मीर, \"Jammū aur Kašmīr\"; urdsky مقبوضہ کشمیر, \"Jammūn va Kašmīr\"; kašmírsky جۄم تٕ کٔشېر, जॅम तु' क'शीर, \"Jọm tụ Kạšīr)\" je od odebrání autonomie v roce 2019 svazovým teritoriem Indie. Indie za součást svého území považuje celé území bývalého knížecího státu Kašmír, který zde existoval do roku 1947, fakticky však kontroluje jen necelou polovinu jeho rozlohy. Zbytek je rozdělen mezi Pákistán a v menší míře Čínu. Indií nárokované území sousedí na severu s afghánským Váchánem, na východě s čínskými autonomními oblastmi Ujgursko a Tibet, na jihu s indickými státy Himáčalpradéš a Paňdžáb a na západě s pákistánskými provinciemi Paňdžáb a Chajbar Paštúnchwá. ", "tgt_summary": "Le Jammu-et-Cachemire était un État du nord de l'Inde. Situé principalement dans les montagnes de l'Himalaya, le Jammu-et-Cachemire était frontalier de l'Himachal Pradesh et du Pendjab au sud, de la Chine (régions autonomes du Tibet et du Xinjiang) au nord-est et est séparé des territoires contrôlés par le Pakistan par la Ligne de contrôle. ", "id": 261040} {"src_title": "Nightwish", "tgt_title": "Nightwish", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1996–1997).", "content": "Hudební skupina Nightwish byla původně založena jako sólový projekt finského klávesisty a skladatele Tuomase Holopainena. Ten projekt založil v červenci roku 1996 na jednom z ostrovů finského jezera Pyhäjärvi s vizí tvorby atmosférické hudby. K tomu ale potřeboval další nástroje, než jen klávesy, a tak navázal spolupráci s kytaristou Emppu Vuorinenem a zpěvačkou Tarjou Turunen. Pro Turunen byl tento projekt prvním uskupením, ve kterém kdy působila; sám Holopainen dle zpěvačky do první zkoušky vůbec nevěděl, jak zpívá. Navzájem se už ovšem trochu znali ze školy a též díky Holopainenově matce, která Turunen v dětství učila na piano. V sestavě Holopainen, Vuorinen a Turunen vydalo uskupení v roce 1996 demo \"Nightwish\". To obsahovalo tři folkové písně, operní zpěv Turunen ale nakonec přesvědčil Holopainena k přechodu k symfonickému metalu. Právě podle titulní písně, která byla první, jež Holopainen kdy napsal, se skupina pojmenovala. Název skupiny, který jde volně přeložit jako \"noční přání\", ale nijak nereflektuje Holopainenovu duši, slovní spojení se mu prostě líbilo. Původní trio tak bylo doplněno o bubeníka Jukku Nevalainena a baskytaristu Samiho Vänsku. Aktivita Nightwish ovšem byla na kratší dobu přerušena, a to kvůli nástupu Holopainena na povinnou vojenskou službu. Právě tam ale začal tento klávesista skládat písně ve velkém a díky tomu vzniklo debutové album \"Angels Fall First\" (1997). Holopainen se při skládání textů inspiroval převážně jeho oblíbenou fantasy literaturou; sériemi \"Dragonlance\" či \"Pán prstenů\". Tato díla ovšem přímo nepromítal do svých děl, nýbrž mu dle vlastních slov „pomáhaly při tvorbě vlastních příběhů“. Demo nahrávku \"Angels Fall First\" skupina odeslala různým vydavatelstvím a nakonec podepsala smlouvu se společností Spinefarm Records. Ta se ovšem rozhodla album vydat v demo podobě; tedy bez profesionální produkce a masteringu. I přesto se deska prodávala, dostala se i do některých oficiálních hitparád a Nightwish odehráli své první koncerty. Po prvním z nich se Holopainen rozhodl ukončit studia na univerzitě biologie a plně se začal věnovat hudbě.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup na světový trh (1998–1999).", "content": "O rok později přišel Holopainen s dalšími devíti skladbami, které skupina vydala v prosinci 1998 na albu \"Oceanborn\". Oproti předchozí desce nastal velký hudební posun; skladby jsou hrané v rychlejším tempu, je kladen větší důraz na melodii a objevují se powermetalové prvky. Velký vliv na tuto změnu měla finská skupina Stratovarius a její album \"Visions\" (1997). Holopainen se také přestal soustředit na zpěv a pěvecké partie přenechal pouze Turunen. Nightwish s albem sklidili velký úspěch, kromě umístění na pátém místě ve finské hitparádě Suomen virallinen lista se \"Oceanborn\" dostalo také na prodejní pulty v dalších zemích světa. Později bylo v rodné zemi skupiny oceněno zlatou deskou. V rámci podpory desky se Nightwish zúčastnili svého prvního evropského turné, během něhož vystupovali jako podpora skupiny Rage.", "section_level": 2}, {"title": "Krize ve skupině a příchod Marca Hietaly (2000–2001).", "content": "Na začátku roku 2000 začali Nightwish ve studiu s nahráváním třetího řadového alba. Celý proces byl krátkodobě přerušen účastí ve finském kole hudební soutěže Eurovize, kde skupina zahrála novou skladbu „Sleepwalker“ z připravované desky. Přestože Nightwish vyhráli hlasování diváků, porota se jako finského reprezentanta rozhodla vybral písničkářku Ninu Åström. Kapela poté pokračovala v nahrávání alba. Dle Turunen ale ve studiu bylo „napětí a stres“, především kvůli ponorkové nemoci. Celá deska, která dostala název \"Wishmaster\" a vyšla v květnu 2000, zpěvačce přijde „temná a děsivá“, a to jak hudebně tak textově. Album ale i přesto bylo fanoušky vyhledávané; ve Finsku se dostalo na první místo v žebříčku prodejnosti a v německé hitparádě Media Control Charts na pozici dvacátou první. Skupina se dále těšila rostoucí popularitě a v návaznosti na vydání alba absolvovala své první světové turné; v Evropě jako headliner. Během něj kapela vystupovala téměř po celý zbytek roku 2000 a první polovinu roku dalšího. Došlo také na vydání EP \"Over the Hills and Far Away\" (červen 2001) obsahujícího kromě titulního coveru na skladbu Garyho Moora další tři vlastní písně kapely. Právě během krátkého podzimního turné k této nahrávce se Holopainen rozhodl kapelu opustit. Sám se totiž dostal do krize; skupina tehdy neměla manažera, o vše se staral Holopainen a bubeník Jukka Nevalainen. Zároveň dále houstly vztahy mezi členy; baskytarista Sami Vänskä se dle Holopainena začal chovat jako hvězda, zatímco kytarista Emppu Vuorinen neměl šanci se ve skupině skladatelsky projevit. Od myšlenky opustit Nightwish nakonec Holopainena odradil zpěvák Tony Kakko ze skupiny Sonata Arctica během jejich společného výletu do finského Laponska. Holopainen z kapely následně vyhodil Vänsku a rozhodl se management předat do rukou Ewa Pohjoly, tehdejšího zaměstnance Spinefarm Records. Později sám skladatel připustil, že Vänsku nedokázal vyhodit sám, ale řešil vše přes Pohjolu. Jako náhrada byl na post baskytaristy přijat Marco Hietala, který se také ujal mužského vokálu. Z evropského turné k desce \"Wishmaster\" bylo na koncertu v městě Tampere natočeno živé DVD \"From Wishes to Eternity\", které bylo vydáno pouze ve Finsku v limitované edici 10 000 kusů. \"Wishmaster\" také bylo po třech týdnech prodejích ve Finsku oceněno zlatou deskou. Německý časopis Rock Hard zvolil desku albem měsíce, čímž ji zařadil před \"Brave New World\", v té době nové album skupiny Iron Maiden.", "section_level": 2}, {"title": "\"Century Child\" (2002–2003).", "content": "V roce 2002 skupina vydala čtvrté studiové album \"Century Child\". Kromě znovuzavedení mužského vokálu byla novinkou i spolupráce se symfonickým orchestrem. Holopainen sice dle vlastních slov mohl většinu zvuků dostat ze syntezátoru, chtěl si ale vyzkoušet práci se skutečným uskupením; osloven byl tedy městský orchestr z Joensuu, jenž se podílel na několika skladbách. Hietalův zpěv sice do skladeb přidal určitou tvrdost a rockovost, hudebním stylem jsou ale písně podobné předchozím albům a orchestr zde působil především jako náhrada kláves. \"Century Child\" se hned dvě hodiny po vydání stalo ve Finsku zlaté a za dva týdny bylo oceněno také platinovou deskou. Nightwish se také začali probojovávat na přední příčky v hitparádách různých evropských zemích, například páté místo v Německu, patnácté v rakouské Ö3 Austria Top 40 a devatenácté v Norsku. Na vydání alba navázalo turné World Tour of the Century probíhající během let 2002 a 2003, které kromě letních festivalů zahrnovalo také samostatná vystoupení v Evropě a Americe. Po skončení turné bylo vydáno DVD \"End of Innocence\", jež kromě několika sestřihů z koncertů obsahuje hlavně zpovědi Holopainena a Nevalainena. Poprvé se tak na veřejnost dostaly zákulisní informace o problémech v kapele, která byla do té doby mediálně prezentována jako bezproblémová s ideálními vztahy.", "section_level": 2}, {"title": "Konec jedné éry (2004–2009).", "content": "Po skončení turné začal Holopainen postupně pracovat na nové desce a skupina v únoru 2004 podepsala smlouvu s vydavatelstvím Nuclear Blast, načež krátce poté oznámila vydání alba \"Once\". To bylo na trh uvedeno v červnu téhož roku. Se skupinou opět spolupracoval orchestr, tentokrát šlo ale o Londýnský filharmonický orchestr, což bylo pro kapelu poměrně riskantní; v případě finančního neúspěchu desky by se totiž dostala do problémů. Holopainen také pozměnil svůj skladatelský styl – přestal se inspirovat powermetalovou hudbou a fantasy literaturou a nápady začal hledat především ve filmové hudbě či „obyčejných tématech“. Písně jsou mnohem rychlejší, agresivnější a přímočařejší než na \"Century Child\", svůj styl zpěvu změnila také Turunen. Oproti předchozím deskám, kde zpívala hodně vysoko a nahlas, na \"Once\" přešla spíše ke klasickému opernímu stylu zpěvu. Deska se umístila na první příčce v několika hitparádách po Evropě; ve Finsku, Německu a Norsku. Dále obsadila přední příčky také ve švédském žebříčku Sverigetopplistan (3. místo), ve švýcarské Schweizer Hitparade (4. místo), v Rakousku (4. místo) či ve francouzské IFPI (9. místo). Album se také v Německu stalo platinové, ve Finsku trojplatinové a v Řecku zlaté. Celkově se ho prodalo něco kolem milionu kusů. K podpoře alba skupina absolvovala světové turné, které bylo zakončeno v říjnu 2005 ve vyprodané hale Hartwall Arena. To byl také poslední koncert s Nightwish pro Turunen, která byla po vystoupení zbytkem kapely vyhozena formou otevřeného dopisu. Hlavním problémem rozrůstajícím se mezi Turunen a zbytkem kapely, byl její manžel Marcel Cabulim, kterého si vzala v roce 2003 a který zároveň působil jako manažer skupiny pro Jižní Ameriku. Ten podle Holopainena změnil její charakter a udělal z ní jiného člověka, což postupně zhoršovalo jejich vzájemný vztah a dle skladatele to začalo být „opravdu špatné“ na konci roku 2004. Turunen dle vyjádření skupiny nechtěla podnikat dlouhá koncertní turné či vystupovat v malých sálech. Také údajně prohlásila, že další album s Nightwish bude její poslední. Turunen poté na otevřený dopis reagovala vlastním prohlášením, kde uvedla, že jí manžel „dopomohl k tomu, aby byl její hlas slyšet“. Zároveň ale nijak nereagovala na Holopainenovy věty ohledně nechuti koncertovat či odchodu z kapely. Odchod zpěvačky způsobil ve skupině vynucenou pauzu, během které začal Holopainen pracovat na nové studiové desce a také bylo vydáno DVD \"End of an Era\", zachycující koncert v Hartwall Areně. Ostatní členové skupiny se mezitím věnovali vlastním projektům a kapelám a Hietela do toho také pomáhal Holopainenovi s tvorbou nového alba. Jako nová zpěvačka byla vybrána Anette Olzon, její identita byla ovšem tajena až do vydání prvního singlu z nového alba. Kapela totiž nechtěla, aby byla nová členka posuzována podle bývalé kapely či fotek. Nová deska \"Dark Passion Play\" byla nakonec vydána na podzim roku 2007 u Nuclear Blast. S příchodem Olzon se také opět pozměnil styl hudby Nightwish. Částečně na to měl vliv její hlas, který nedosahoval takové síly jako ten Turunen a byl spíše rockovější, hlavním důvodem byl ale britský instrumentalista Troy Donockley. Ten s Holopainenem začal spolupracoval na skládání písní k \"Dark Passion Play\" a kapelu částečně nasměroval k folkovým motivům. Ty na albu doprovázejí tvrdší pasáže a celá deska působí barevněji. Textově jde přitom o nejtemnější album v dosavadní historii skupiny, a to zejména kvůli událostem v letech předchozích. Z této desky vzešla mimo jiné skladba „The Poet and the Pendulum“, přičemž Holopainen v roce 2018 řekl, že jde o píseň, „ve které se doslova zabil, aby to nemusel udělat ve skutečném životě“. Album se opět umístilo na předních příčkách mnohých hitparád, tentokrát se k nim přidala i česká IFPI, kde se deska umístila nejlépe na třetí pozici. Ve Finsku se po dvou dnech prodeje stalo platinové, zlaté desky získalo v Německu, Švýcarsku, Rakousku a Polsku. Negativním dopadem ovšem bylo rozdělení fanoušků na dva tábory. Zatímco jedni byli s volbou nové zpěvačky spokojení, druzí volali po návratu Turunen a Olzon nedělali začátky ve skupině vůbec lehké. K podpoře alba Nightwish absolvovali velké koncertní turné, jež probíhalo s menšími pauzami téměř dva roky v kuse. Po skončení koncertní série bylo vydáno živé DVD \"Made in Hong Kong (And in Various Other Places)\" a Holopainen s Donockleyem začali pracovat na dalším studiovém albu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Imaginaerum\" a další výměna zpěvačky (2010–2016).", "content": "Holopainen jako další desku nechtěl natočit pouze normální album, nýbrž něco na způsob soundtracku k filmu. Vzhledem k tomu, že ale chtěl film a album od sebe oddělit, se rozhodl napsat normální metalové konceptuální album a pak k němu natočit film. Deska dostala název \"Imaginaerum\" a po dlouhých odkladech vyšla na podzim roku 2011. Dlouhá příprava a nahrávání byly způsobeny touhou kapely udělat album „propracovanější“. Hudebně se kapela především držela stylu zaběhnutého na předchozí nahrávce \"Dark Passion Play\" a koncept reflektuje s příběhem filmu; pojednává o starém klávesistovi, který se po probuzení z kómatu učí znovu hrát na piano. Stejnojmenný film vyšel o rok později, jako režisér se na něm podílel Stobe Harju a produkoval ho Markus Selin. Ve filmu si krátké cameo role zahráli i členové skupiny, sám Holopainen měl roli mladší verze hlavní postavy. Oproti \"Dark Passion Play\" si \"Imaginaerum\" v evropských hitparádách spíše pohoršilo, první příčku obsadilo jen v pro Nightwish domácím Finsku, v Česku se umístilo až na třinácté pozici. Přesto to stačilo na několik zlatých desek; Německo, Řecko, Švýcarsko a Slovensko a jednu multiplatinovou ve Finsku. Na vydání alba opět navázala koncertní série, tato se ovšem stala poslední pro Olzon jakožto zpěvačku Nightwish. Ta měla již během minulého turné menší problémy, převážně v jeho závěru, kdy bojovala s únavou a vyčerpáním. Podobná situace nastala i na turné k \"Imaginaerum\", v září 2012 musela být Olzon před vystoupením v americkém Coloradu odvezena do nemocnice a koncert za ní provizorně odzpívaly Elize Ryd a Alissa White-Gluz, což se zpěvačce nelíbilo. Další vystoupení sice Olzon odzpívala, dle Holopainena ale kapele došlo, že nejde dál koncertovat v takové nejistotě a téměř okamžitě ukončili s Olzon spolupráci. Jelikož ale chtěli turné dohrát, kontaktovali nizozemskou zpěvačku Floor Jansen, jež koncertní sérii dozpívala. Jansen poté byla na podzim roku 2013 přijata jako stálá členka, spolu s ní byl do skupiny oficiálně přijat do té doby oficiálně pouze koncertní člen Donockley. V listopadu téhož roku ještě vyšlo koncertní DVD \"Showtime, Storytime\" zachycující vystoupení na festivalu Wacken Open Air 2013. Po absolvování promo akcí k DVD začal Holopainen pracovat na v pořadí osmé studiové desce Nightwish. Skupina se poté na pořízení demoverzí skladeb sešla v jedné chatě v lese a dle Holopainena byly některé party z tohoto nahrávaní použity i v závěrečném mixu, díky čemuž se prý Nightwish zvukově přiblížili k albu \"Once\" (2004). Celého nahrávání se ovšem nemohl zúčastnit Nevalainen, který dočasně přerušil svojí činnost v Nightwish kvůli narůstajícím problémům s nespavostí. Jako dočasná náhrada byl tedy přijat bubeník Kai Hahto. Přestože Jansen zvládá operní styl zpěvu, který skupina využívala za éry Turunen, tyto rejstříky se na albu vyskytují jen sporadicky a Jansen zpívá spíše měkčeji. Dle Holopainena se kapela shodla, že víc operního zpěvu nepotřebuje. Textově se deska zabývá evolucí a krásou života; Holopainen a Donockley se inspirovaly především knížkou \"O původu druhů\" Charlese Darwina. Album dostalo název \"Endless Forms Most Beautiful\" a vyšlo na jaře roku 2015. V žebříčcích prodejů se deska dostala na první místo v české a finské hitparádě. Dále obsadila přední příčky ve spoustě dalších evropských zemích. V Česku se deska po dvou dnech prodeje stala zlatou, přičemž toto ocenění získala také v Německu a Švýcarsku. Ve Finsku pak skupina za album obdržela platinovou desku. V rámci podpory alba proběhlo koncertní turné Endless Forms Most Beautiful World Tour, na němž bylo natočeno DVD \"Vehicle of Spirit\" (2016). To obsahuje záznamy z vystoupení ve Wembley Areně a na Ratina stadionu v Tampere.", "section_level": 2}, {"title": "\"Decades\" a budoucí plány (od 2017-2019).", "content": "Během roku 2017 si skupina dala koncertní i studiovou pauzu. Holopainen v tomto období dokončil debutové album jeho druhé kapely Auri, zatímco Jansen se s jejím přítelem Hannesem Van Dahlem narodila jejich první dcera. Začátkem dalšího roku pak skupina vydala kompilační album Decades, jež dle Holopainena obsahuje ty „nejpodstatnější skladby“ v historii Nightwish. K podpoře kompilace a zároveň k oslavě více než 20 let na hudební scéně se Nightwish v březnu 2018 vypravili na koncertní turné, které obsahovalo severoamerickou a evropskou část. Ani tohoto turné se neúčastnil Nevalainen, jehož zdravotní stav stále nebyl natolik dobrý, aby mohl koncerty absolvovat. Holopainen ho ovšem dle svých slov stále bral jako platného člena skupiny. Kapela na turné též nahrála vystoupení v São Paulu a Buenos Aires pro připravované DVD. Holopainen také začal ve druhé polovině roku 2017 pracovat na nové studiové nahrávce Nightwish, jejíž vydání odhaduje nejdříve na rok 2020. Během roku 2019 pak bylo oznámeno, že se Nevalainen rozhodl natrvalo Nightwish opustit, jelikož nechtěl „pokoušet štěstí“ a riskovat návrat nespavosti. Jako stálý člen byla přijata jeho koncertní náhrada Kai Hahto. Nevalainen však nadále zůstává v managementu kapely.", "section_level": 2}, {"title": "\"Human. :||: Nature. (od 2020)\".", "content": "10. ledna 2020 Holopainen oznámil, že mixování nového alba je hotové a připravuje se vydání. V návaznosti na to bylo 16. ledna 2020 ohlášeno vydání alba \"Human. :||: Nature.\" na 10. dubna 2020. Album se natáčelo v roce 2019 od srpna do října a bylo připravováno ve Finnvox Studios. CD verze obsahuje dva disky: první o devíti skladbách, na druhém je jedna skladba, která je ovšem rozdělená do osmi částí.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Hudební styl Nightwish je obvykle zjednodušeně označován jako symfonický metal s ženským vokálem. Toho se skupina drží po celou dobu své kariéry, přibližně od alba \"Dark Passion Play\" (2007) do toho navíc přibyly prvky folkové hudby. Vymyká se hlavně debutové album \"Angels Fall First\" (1997), kde se uplatnily jednak akustické a jednak gotické prvky. Svůj styl skupina našla na druhé studiové nahrávce \"Oceanborn\" (1998), kde skladby dostaly „bombastické, masivní a symfonické prvky.“ Na tomto albu a na další desce \"Wishmaster\" (2000), též skladatel Tuomas Holopainen do hudby Nightwish míchal prvky power metalu; tehdy byl inspirován převážně kapelou Stratovarius. S deskou \"Once\" (2004) poté dostaly velký prostor orchestrální elementy, jež byly na další desce doplněny již zmíněnými folkovými prvky. Ty má ve skupině na svědomí britský instrumentalista Troy Donockley, který s ní začal spolupracovat před albem \"Dark Passion Play\". Na dalších albech se orchestrální prvky dostávaly více a více do pozadí a na jejich místo nastoupily právě folkové motivy. Během nahrávání alb \"Century Child\" (2002) a \"Once\" (2004) skupina hojně spolupracovala se symfonickým orchestrem, který nahradil syntezátory z Holopainenových kláves. Zatímco na \"Century Child\" nebylo využití orchestru tolik znát, skladby na \"Once\" byly psány přímo tak, aby v nich orchestr měl možnost vyniknout. Na nahrávání alba \"Endless Forms Most Beautiful\" (2015) si skupina pozvala londýnský sbor Metro Voices, který se angažuje hlavně v nahrávání chorálů k filmové hudbě. Tarja Turunen, první zpěvačka v historii kapely, byla operní vokalistka vyučená na klasické hudbě, což spolu s orchestrálními prvky smíchanými s metalovou hudbou přispělo k ustálení pojmu symfonický metal. Částečná změna stylu \"Dark Passion Play\" seděla další zpěvačce Anette Olzon, ta totiž nedisponovala tak silným operním hlasem jako Turunen, nýbrž zpívala spíše jemněji a rockověji. Třetí a prozatím poslední vokalistka Floor Jansen, která se ke skupině připojila v roce 2012, sice zvládá široký okruh pěveckých stylů včetně operního, na albu \"Endless Forms Most Beautiful\" jej ovšem moc nevyužila a zpívala spíše jemněji. Dle Holopainena totiž kapela více operního zpěvu již nepotřebuje. Mužský zpěv od roku 2001 pak ve skupině zastává Marco Hietala. Ten většinou zpívá v duetu se zpěvačku, výjimkou je píseň „While Your Lips Are Still Red“, kde působí jako jediný vokalista. Na \"Endless Forms Most Beautiful\" se pěvecky představil také Donockley.", "section_level": 1}, {"title": "Témata textů.", "content": "Veškerá hudba a texty jsou dílem Holopainena, jemuž od roku 2007 s aranžemi pomáhá Donockley a místy s jednotlivými prvky také Hietala. Holopainena jako skladatele ovlivnily The 3rd and the Mortal či Metallica nebo filmoví skladatelé Hans Zimmer a James Newton Howard. Holopainen se během svých skladatelských začátků inspiroval převážně fantasy literaturou, šlo hlavně o série Dragonlance či Pán prstenů, přičemž právě titulní píseň alba \"Wishmaster\" je míněna jako pocta Johnovi Tolkienovi a dalším autorům fantasy. Skladba „FantasMic“ zase byla inspirovaná animovanými filmy od společnosti Disney. Texty ovšem nepojednávaly vždy přímo o těchto tématech, skladatel je měl jen jako inspiraci a vymýšlel příběhy vlastní. Holopainen se nechal inspirovat též spisovatelem Stephenem Kingem, od něhož převzal umístění sebe sama do písně. Od alba \"Once\" poté své nápady začal hledat ve filmové hudbě či v „obyčejných tématech“. Obyčejná témata někdy byla z autorova vlastního života, Holopainen se začal inspirovat též svými sny, touhami nebo věcmi, které ho zajímaly. Důležitou se pro něj stala autobiografická skladba „The Poet and the Pendulum“, kde se zabil, aby to nemusel udělat ve skutečném životě. Tato píseň byla napsaná v době po ukončení spolupráce s Turunen, čemuž se věnuje též text skladby „Bye Bye Beautiful“. Filmová muzika byla pro Holopainena inspirací již během jeho skladatelských začátků, tyto motivy ovšem tehdy uplatňoval pouze v hudbě k textům. Například na desce \"Wishmaster\" se dle něj objevují „bombastické prvky jako ve filmech \"Statečné srdce\" či \"Skála\"“. Holopainen píše texty pro Nightwish v angličtině, během historie této skupiny se ovšem objevily i výjimky, jako například skladba „Kuolema Tekee Taiteilian“ z alba \"Once\", která je celá nazpívaná ve skladatelově rodné finštině. Holopainen to částečně bral jako poctu své rodné zemi, šlo též o snahu dát desce trošku exotický výraz.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na metalovou scénu.", "content": "Skupina Nightwish je považována za jednoho ze zakladatelů a popularizátorů žánru symfonického metalu. V době jejich vzniku totiž nebylo zařazení kláves a orchestrací jako dominantních nástrojů příliš populární. Skupina se během let dostala na špičku evropské metalové scény, přičemž se její tvorbou začala inspirovat různá další uskupení, mimo jiné After Forever, Theocracy, Elvellon či Wishmasters. Christofer Johnsson, skladatel kapely Therion, v jednom rozhovoru prohlásil, že díky Nightwish se k jeho kapele dostaly spousty mladých lidí, které by jinak o Therion vůbec nevěděly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nightwish je finská hudební skupina hrající symfonický metal založená v roce 1996 skladatelem a klávesistou Tuomasem Holopainenem. K němu se přidali operní zpěvačka Tarja Turunen, kytarista Emppu Vuorinen, baskytarista Sami Vänskä a bubeník Jukka Nevalainen a v této sestavě Nightwish u společnosti Spinefarm Records vydali debutové album \"Angels Fall First\" (1997). Po vydání \"Oceanborn\" o rok později skupina pronikla na světový hudební trh, kde si během následujících čtyř až pěti let vybudovala silnou pozici a přešla k vydavatelství Nuclear Blast. Vztahy v kapele ovšem nebyly ideální a po turné ke třetí desce \"Wishmaster\" (2000) byl z Nightwish vyhozen Vänskä, jehož nahradil Marco Hietala. K další změně v sestavě došlo po turné k řadově pátému albu \"Once\" (2004), kdy byla Tarja Turunen vypovězena z kapely, a to z důvodu osobních rozepří mezi ní a zbytkem kapely. Její náhradnice, Anette Olzon, ve skupině nevydržela dlouho; pouhých pět let, načež byla roku 2012 nahrazena Floor Jansen. S ní skupina v roce 2015 vydala osmé album \"Endless Forms Most Beautiful\". Na rok 2020 si skupina přichystala album s názvem Human. :||: Nature. ", "tgt_summary": "Nightwish est un groupe de metal symphonique finlandais, originaire de Kitee, dans la région de la Carélie du Nord. Formé en 1996, il est considéré comme l'un des représentants du genre et comme l'un des groupes responsables du gain de popularité que connaît le metal symphonique à la fin des années 1990. Bien que le groupe soit devenu célèbre dans son pays natal dès la sortie de son premier single,'(1997), sa renommée internationale ne débute qu'avec la sortie des albums'(1998) et'(2000). La chanson'(composée en 1999) est le premier des singles du groupe à paraître au-delà des frontières de la Finlande, lui permettant ainsi de se faire connaître à travers toute l'Europe. ", "id": 1953521} {"src_title": "Genetický kód", "tgt_title": "Code génétique", "src_document": [{"title": "Genová exprese.", "content": "Genetická informace nesená organismem (jeho genom) je zapsaná v molekule DNA (s výjimkou některých nebuněčných organismů, u nichž tuto úlohu plní RNA). Každá funkční část (jednotka) DNA se nazývá gen. Každý gen se v procesu transkripce přepíše do odpovídající kratší molekuly mRNA, která slouží jako přenašeč informace od DNA k ribozómům - buněčným strukturám, na kterých probíhá translace (tvorba primární struktury bílkovin podle záznamu v mRNA). Pořadí aminokyselin se zde stanovuje tak, že ke každému kodonu (tripletu) se připojí tRNA s odpovídajícím antikodonem nesoucí aminokyselinu. K jednotlivým kodonům tedy náleží odpovídající tRNA se specifickým antikodonem a specifickou aminokyselinou. Máme tedy 64 (4) možných kombinací, 64 odlišných kodonů. V následujících tabulkách je zaznamenán standardní genetický kód. Je z něj patrné, že genetický kód je degenerovaný - jedna aminokyselina může odpovídat většímu množství odlišných kodonů. Z tohoto důvodu také nelze podle vyrobené bílkoviny zrekonstruovat podobu genu, podle kterého byl vytvořen (viz Centrální dogma molekulární biologie).", "section_level": 1}, {"title": "Kodon.", "content": "Kodon neboli triplet je označení tří za sebou jdoucích bází v mRNA. Určuje druh aminokyseliny. Ke každému kodonu existuje komplementární antikodon, což jsou vlastně tři za sebou jdoucí báze tRNA komplementární ke kodonu. Jednotlivá tRNA je specifická pro určitou aminokyselinu. Každá aminokyselina může být kódována více kodony, jeden kodon ale představuje pouze jednu aminokyselinu. Výjimečné postavení mají:", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka 1: RNA kodon → aminokyselina.", "content": "Kodon AUG slouží jako iniciační místo: první AUG v mRNA je místo, kde translace začíná; u eukaryot a archeí kóduje methionin, u bakterií (a z nich vzniklých organel - plastidů a mitochondrií) kóduje jako startovní kodon N-formylmethionin, dále v proteinovém řetězci pak standardní methionin Toto je startovní kodon pouze u některých prokaryot a v takovém případě pak kóduje methionin U některých zelených řas, nálevníků, afelidií a diplomonád se vyvinul nekanonický kód, při kterém UAG a UAA translaci neukončují a namísto toho kódují glutamin, podobně UGA kóduje u některých nálevníků cystein a u rodu \"Mycoplasma\" tryptofan U některých druhů archeí a baktérií je při biosyntéze enzymů pro metabolismus metanu normální \"Stop\"-funkce kodonu UAG modifikována přítomností zvláštní genové sekvence mRNA, umožňující navázat pyrolysinovou tRNA a zabudovat do proteinu pyrolysin (Pyl/O). Při biosyntéze některých proteinů archeí, baktérií i eukaryot je normální \"Stop\"-funkce kodonu UGA díky zvláštní genové sekvenci mRNA ignorována, což umožňuje navázat selenosysteinovou tRNA vzniklou selenizací serinové tRNA a zabudovat do proteinu selenocystein (Sec/U). V plastidech obrněnek \"Lepidodinium chlorophorum\" byla objevena odchylka kódu, při které kodon AUA kóduje methionin (Met/M) U rodu \"Candida\" byla objevena odchylka kódu, při které kodon CUG kóduje serin (Ser/S) Mnoho výjimek, v tabulce nevyznačených, se vyskytuje v genetickém kódu mitochondrií a plastidů.", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka 2: aminokyselina → kodon(y).", "content": "U některých zelených řas, nálevníků, afelidií a diplomonád se vyvinul nekanonický kód, při kterém UAG a UAA translaci neukončují a namísto toho kódují glutamin, podobně u některých nálevníků UGA kóduje cystein U některých prokaryot je startovním kodonem také AUU, GUG, UUG či CUG, v takovém případě pak kóduje methionin U některých druhů archeí a baktérií je při biosyntéze enzymů pro metabolismus metanu normální \"Stop\"-funkce kodonu UAG modifikována přítomností zvláštní genové sekvence mRNA, umožňující navázat pyrolysinovou tRNA a zabudovat do proteinu pyrolysin (Pyl/O). Při biosyntéze některých proteinů archeí, baktérií i eukaryot je normální \"Stop\"-funkce kodonu UGA díky zvláštní genové sekvenci mRNA ignorována, což umožňuje navázat selenosysteinovou tRNA vzniklou selenizací serinové tRNA a zabudovat do proteinu selenocystein (Sec/U). V plastidech obrněnek \"Lepidodinium chlorophorum\" byla objevena odchylka kódu, při které kodon AUA kóduje methionin (Met/M). U rodu \"Mycoplasma\" byla objevena odchylka kódu, při které kodon UGA translaci neukončuje a namísto toho kóduje tryptofan (Trp/W) U rodu \"Candida\" byla objevena odchylka kódu, při které kodon CUG kóduje serin (Ser/S) Mnoho výjimek, v tabulce nevyznačených, se vyskytuje v genetickém kódu mitochondrií a plastidů. Marshall W. Nirenberg a jeho laboratoř (National Institutes of Health) první provedla pokusy, které ukázaly na závislost mezi kodony a aminokyselinami, které kódují. Har Gobind Khorana rozšířil Nirenbergovu práci a nalezl kódy pro aminokyseliny, které Nirenbergova metoda nalézt nemohla. Za svůj výzkum oba obdrželi Nobelovu cenu (1968).", "section_level": 1}, {"title": "Technické detaily.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stopkodony.", "content": "Stopkodony, resp. terminační kodony jsou kodony ukončující translaci. Jsou tři: UAG, UGA a UAA a v anglické lit. jim přísluší následující nesystematická jména: UAG - \"amber\" (jantar), UGA - \"opal\" (opál), UAA - \"ochre\" (okr). Kodon \"amber\" pojmenovali jeho objevitelé Richard Epstein a Charles Steinberg po svém příteli Harrisi Bernsteinovi, jehož příjmení znamená v němčině \"jantar\". Zbývající dva kodóny byly pojmenovány vtipně \"opal\" a \"ochre\" pro zachování \"barevného pojmenování\". U některých zelených řas, nálevníků, afelidií a diplomonád se vyvinul nekanonický kód, při kterém UAG a UAA translaci neukončují a namísto toho kódují glutamin, podobně UGA kóduje u některých nálevníků cystein a u rodu \"Mycoplasma\" tryptofan. U některých druhů archeí a baktérií je při biosyntéze enzymů pro metabolismus metanu normální \"Stop\"-funkce kodonu UAG modifikována přítomností zvláštní genové sekvence mRNA, umožňující navázat pyrolysinovou tRNA a zabudovat do proteinu pyrolysin. Při biosyntéze některých proteinů archeí, baktérií i eukaryot umožňuje podobný mechanismus ignorovat při translaci normální \"Stop\"-funkci kodonu UGA, navázat selenosysteinovou tRNA, vzniklou selenizací serinové tRNA, a zabudovat do proteinu selenocystein.", "section_level": 2}, {"title": "Startkodony.", "content": "Startkodony, resp. iniciační kodony jsou místem, kde dochází k zahájení translace. Na rozdíl od stopkodonů ale přítomnost startkodónu sama o sobě nestačí, je ještě zapotřebí, aby se poblíž nacházela sekvence umožňující napojení mRNA na ribozóm.", "section_level": 2}, {"title": "Degenerovaný genetický kód.", "content": "Genetický kód je degenerovaný, resp. redundantní, což znamená, že dva či více kodonů může kódovat jednu a tutéž aminokyselinu. Degenerované kodony se obvykle liší ve své třetí pozici, viz kodony GAA a GAG, které oba kódují glutamin. Tato degenerace genetického kódu umožňuje existenci tzv. tichých mutací. Degenerovanost genetického kódu a z ní plynoucí existence tichých mutací značně zvyšuje toleranci substitučních mutací v degenerovaných kodonech. Např. kodony kódující alanin (GCG, GCA, GCU, GCC) mohou po libosti mutovat na své třetí pozici, aniž by došlo k záměně aminokyseliny, kterou kódují. Naproti tomu aminokyselina histidin je kódována pouze dvěma kodony, takže bez změny aminokyseliny je pouze jedna z možných tří mutací na třetí pozici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Genetický kód představuje soubor pravidel, podle kterých se genetická informace uložená v DNA (respektive RNA) převádí na primární strukturu bílkovin - tj. pořadí aminokyselin v řetězci. Genetický kód je univerzální - stejný u většiny živých organismů, pouze u několika málo skupin a mitochondrií se vyskytují drobné odchylky. Podoba genetického kódu společná většině živých organismů se nazývá standardní genetický kód.", "tgt_summary": "Le code génétique est l'ensemble des règles permettant de traduire les informations contenues dans le génome des cellules vivantes afin de synthétiser les protéines. Au sens large, il établit la correspondance entre le génotype et le phénotype d'un organisme. Ce code repose notamment sur la correspondance entre, d'une part, des triplets de nucléotides, appelés codons, sur l'ARN messager et, d'autre part, les acides aminés protéinogènes incorporés dans les protéines synthétisées lors de la phase de traduction de l'ARN messager par les ribosomes. ", "id": 1067932} {"src_title": "GCC", "tgt_title": "GNU Compiler Collection", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Richard Stallman začal na GCC pracovat v roce 1985. Rozšířil stávající překladač programovacího jazyka s názvem Pastel, což byl rozšiřující nepřenositelný dialekt programovacího jazyka Pascal. Překladač sám byl původně naprogramován v jazyce Pastel a do jazyka C ho v roce 1987 přepsal Len Tower a Stallman. Překladač se stal součástí GNU Projektu jako volně dostupný a volně šiřitelný překladač (teprve později byl význam „free software“ vysvětlován jako „svobodný“). Na projekt dohlížela FSF (Free Software Foundation). V roce 1991 dosáhl kompilátor GCC stability ve verzi 1.x, ale použitá architektura bránila implementaci mnoha požadovaným vylepšení. Proto FSF zahájila práce na GCC verze 2.x. Protože bylo GCC free software, existovali programátoři, kteří chtěli pracovat i na jiných rozhraních, než jen pro jazyk C, avšak práce pod vedením FSF pokračovaly nepružně a mnoho programátorů bylo frustrováno nemožností dosáhnout ze strany FSF akceptace jejich změn a záplat. Vše zašlo tak daleko, že Eric S. Raymond ve své eseji Katedrála a tržiště označil vývoj pod taktovkou FSF za klasický příklad modelu \"katedrála\" (i přes to, že dle filozofie free software mělo jít o model \"tržiště\"). Vzniklo mnoho forků zdrojových kódů, které se však ukázaly jako neefektivní. V roce 1994 byl GCC akceptován jako implicitní překladač pro 4.4BSD. V roce 1997 vytvořila skupina vývojářů projekt EGCS (Enhanced GNU Compiler System), který spojil několik experimentálních forků (větví) do jedné linie vývoje, která byla oddělena od GCC. Základem se stal kód vycházející z verze mezi vydáním GCC 2.7 a 2.81. Ve sloučeném kódu byl kód z forků g77 (Fortran), PGCC (Pentium-optimized GCC), mnoho C++ vylepšení a podpora mnoha nových platforem a operačních systémů. Vývoj EGCS se ukázal být tak velmi vitální, že FSF oficiálně zastavila práce na verzi 2.x, „posvětila“ EGCS jako oficiální verzi GCC a ustanovila EGCS správce dalším vedením projektu v dubnu 1999. Projekt obratem adoptoval pro vývoj model „tržiště“ a odvrátil se od modelu „katedrály“. Projekty se definitivně sjednotily vydáním GCC verze 2.95 v červenci roku 1999. GCC je nyní spravováno různými skupinami programátorů z celého světa. Překladač byl portován na více různých procesorů a operačních systémů, než kterýkoliv jiný softwarový překladač.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Od uvolnění verze 4.1.1, standardní verze kompilátoru obsahuje podporu těchto jazyků: Kompilátor jazyku Vala část kompilace provádí s využitím GCC. Kompilace jazyku Go se nejčastěji provádí s gccgo, což je nestandardní verze GCC.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Uživatel spustí řídicí program s názvem gcc, který interpretuje argumenty a rozhodne, jaký jazyk má být pro který vstupní soubor kompilátorem použit. Nejdříve vstupní zdrojový kód zpracuje preprocesor. Výsledek je předán překladači a výstupem je program v jazyce symbolických adres. Poté je spuštěn linker, který vytvoří výsledné soubory se strojovým kódem. Pro každý z jazyků, které GCC podporuje, je v k dispozici frontend („přední část“) překladače, jehož vstupem je zdrojový kód a výstupem mezikód v jazyce GIMPLE, který je nezávislý na jazyce vstupního kódu. Tento mezikód dále zpracovává backend. Překladač provede optimalizace a na kód jsou aplikovány statické metody analýzy kódu (např. FORTIFY_SOURCE, která se snaží odhalit možná přetečení na zásobníku). Tyto operace se dělí na architektuře nezávislé (GIMPLE) a na architektuře závislé (RTL). Finální kód v jazyce symbolických adres se je vytvořen za použití na architektuře závislých vzorů, původně založených na algoritmu Jacka Davidsona a Chrise Frasera. GCC je napsán primárně v jazyce C s výjimkou některých částí frontendu pro jazyk Ada. Distribuce obsahuje standardní knihovny pro Adu, C a Javu. Tyto knihovny jsou většinou psané ve stejných jazycích, pro které jsou určeny. Na některých platformách je distribuována nízkoúrovňová knihovna \"libgcc\", která je z části napsána ve strojově nezávislém jazyce C a z části v jazyce symbolických adres závislých na cílovém procesoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "GNU Compiler Collection (zkráceně GCC) je sada překladačů vytvořených v rámci projektu GNU. Původně se jednalo pouze o překladač programovacího jazyka C (a zkratka tehdy znamenala \"GNU C Compiler\"), později byly na stejném společném základě vytvořeny překladače jazyků C++, D, Fortran, Ada a dalších. ", "tgt_summary": ", abrégé en GCC, est un ensemble de compilateurs créés par le projet GNU. GCC est un logiciel libre capable de compiler divers langages de programmation, dont C, C++, Objective-C, Java, Ada et Fortran. ", "id": 2383172} {"src_title": "Rosice (okres Chrudim)", "tgt_title": "Rosice (district de Chrudim)", "src_document": [{"title": "Místní části.", "content": "Obec tvoří čtyři vesnice, k jejichž sloučení došlo roku 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel sv. Václava.", "content": "Hřbitovní kostel sv. Václava byl postaven v 2. polovině 18. století na místě starší renesanční stavby. U kostela se nachází polozděná zvonice z 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský dvůr čp. 8.", "content": "Dvůr stojí na severním okraji obce při průjezdní silnici, podél níž teče potok Žejbro, a sestává ze složitého komplexu budov, jehož jádro tvoří někdejší tvrz stojící uprostřed nádvoří. Další objekty byly připojovány v době barokní a později.", "section_level": 2}, {"title": "Zámeček.", "content": "Objekt svým vzhledem ještě zcela renesanční, zbudovaný v letech 1650–1653, stojí uprostřed rozlehlého hospodářského dvora. Patrové stavení o sedmi osách v průčelí a pěti na boční straně. Ve střední ose zvýšeného přízemí se nachází portál. Vstup v profilovaném ostění s uchy. Po stranách otvoru vstupu stojí polosloupy s jednoduchými hlavicemi. Polosloupy nesou rozštěpený obloukový štít. Pod ním reliéfní hlavička. K plošině před vstupem stoupá z obou stran několik schodů. Sály a místnosti patra jsou opatřeny rovnými stropy a bohatou štukovou dekorací. Tvoří ji rámce s pletencem, perlovcem, rosetami a věnci. Pod dnešním nátěrem stěn se zachovaly zbytky původní malby.", "section_level": 2}, {"title": "Dům čp. 1.", "content": "Patrová budova na půdorysu protáhlého obdélníka obrácené průčelím k silnici. Její fasáda byla nově upravena v období mezi oběma světovými válkami. Interiéry plochostropé. Úprava schodiště ukazuje, že objekt je původem klasicistní, možná už barokní.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská stavení.", "content": "Severovýchodně od křídla s kaplí, poněkud více vysunuto k silnici, stojí stavení zčásti patrové a zčásti přízemní. Mezi ním a křídlem s kaplí byl ponechán prostor pro vjezd do dvora. Do patrové části při bráně se vchází portálem v obdélném ostění s uchy. Interiér plochostropý. Dál navazují přízemní stavení chlévů, sklenuté plackami a plackami segmentového průřezu. Stáje, chlévy a stodoly ohraničují i pravou stranu dvora. Část při bráně je patrně barokního původu. Chlévy, stáje a stodoly klasicistní a poklasicistní.", "section_level": 2}, {"title": "Hromadný hrob z napoleonských válek.", "content": "Asi 2 km jihozápadně od Rosic je hromadný hrob z napoleonských válek datovaný k roku 1813. V onom roce nechal místní sedlák pan Dočkal postavit pomník na počest padlým Francouzům, kteří byli ošetřováni v bývalé jízdárně v Rosicích. Pověst říká, že jeden údajně mrtvý se v otevřené jámě probral a dostal se zpět do Rosic, kde dožil. V 70. letech 20. století se o něho zajímalo francouzské velvyslanectví.", "section_level": 2}, {"title": "Exulanti.", "content": "V dobách protireformace (doba temna) žili poddaní ve strachu z toho, že opustí-li víru svých předků, nebudou spaseni, ale budou-li se jí držet, ztratí děti, svobodu nebo svůj život. V 18. století v Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu apod. Číst nebo vlastnit bratrskou Bibli kralickou, která byla na indexu, bylo trestné. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací – až po trest smrti. Z Rosic v Chrudimském kraji v roce 1770 prokazatelně uprchli do Münsterbergu v pruském Slezsku: Franc Chmelík (krejčovský tovaryš z Rosic) a Anna Jehličková (otec Václav, Rosice). V Münsterbergu byli tito mladí lidé 22. neděli po svátku Nejsvětější Trojice oddáni.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Během třicetileté války se obyvatelé báli, že jim bude odcizen vzácný kostelní zvon, a proto jej ukryli do lesa Doubravy. Za války však všichni pamětníci zahynuli a zvon byl ztracen. Jednou jej náhodou vyhrabala zaběhlá svině. Později zvon vyměnili za zvon v Chrasticích, zvony se však v noci vrátily zpět. Při přeletu mezi obcemi se srazily tak prudce, až rosický zvon pukl. Přelil jej švédský zvonař Ohlson, který si za opravu nevyžádal odměnu, aby tak odčinil zlo, které spáchal jeho národ Čechům za třicetileté války. Jiné zdroje však uvádějí vyplacení odměny za opravu zvonu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kultura.", "content": "V Rosicích je základní škola, mateřská škola, několik prodejen, dvě hospody, pošta, sportovní areál s fotbalovým hřištěm, tenisovými, volejbalovými a nohejbalovými dvorci.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Narodili se zde:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosice jsou obec v Pardubickém kraji, 12 km jihovýchodně od Chrudimi. Mají rozlohu 16,09 km2. Žije zde obyvatel. Obec je často neoficiálně označována jako Rosice u Chrasti. Tak zní oficiálně jméno katastrálního území, místní pošty a někdejší železniční zastávky na zrušené železniční trati Hrochův Týnec - Chrast u Chrudimi. V minulosti byla obec nazývána též Vladycké Rosice.", "tgt_summary": "Rosice est une commune du district de Chrudim, dans la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 766051} {"src_title": "Kosticovci", "tgt_title": "Mysticeti", "src_document": [{"title": "Potrava.", "content": "Kosticovci nemají zuby. K pročesávání mořské vody obsahující korýše používají kostice. Potravu loví tak, že zaplaví svoji tlamu mořskou vodou, která obsahuje korýše, poté tlamu zavřou a vytvoří tlak zvednutím jazyka směrem k patru a tím vytlačí vodu a uvězní malé oceánské živočichy, například kril nebo planktonní korýše. Filtrování potravy jako druh stravování používají například i plameňáci. Protože jednotliví korýši jsou droboučcí, musí kosticovci nabrat obrovské množství vody, která je obsahuje, k tomu, aby přežili.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Kosticovci žijí ve všech oceánech Země. Všechny druhy se stěhují podle sezón. Léto tráví ve studených vodách ve vyšších zeměpisných šířkách, kde se věnují konzumaci potravy. Na podzim se přesouvají do teplejších vod, kde se páří a rodí mladé. Plejtvákovec šedý má dokonce nejdelší migrační trasu ze všech savců. Migruje přes 20 000 kilometrů každý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Skákání.", "content": "I přes jejich enormní hmotnost, jsou kosticovci schopni vymrštit téměř celé své obrovské tělo nad vodní hladinu. Pro svoje akrobatické schopnosti jsou známi především keporkaci, nicméně i ostatní členové podřádu kosticovců jsou schopni prolomit vodní hladinu nebo alespoň hlasitě prásknout o hladinu svou ocasní ploutví. Po výskoku se obracejí a padají zpět na hřbet. Příčinu tohoto chování se stále nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Možná se snaží vyvolat silné zvukové vlny, nebo se snaží potlačit svědění způsobené kožními parazity.", "section_level": 2}, {"title": "Zpěvy.", "content": "Oproti ozubeným, kosticovci nemají schopnost echolokace. Zato však mají jinou zvláštní schopnost: vydávají zvuky nízké frekvence (v infrazvukovém frekvenčním pásmu) velké hlasitosti. Volání největších velryb jsou slyšitelné až několik set kilometrů daleko. Unikátní jsou zpěvy keporkaků, které se skládají ze složitých sekvencí, které se u nich rok od roku mění. Celý projev trvá až 30 minut. Pravděpodobně jsou používány k námluvám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kosticovci (\"Mysticeti\") tvoří podřád řádu kytovců. Rozlišující prvek mezi ozubenými a tímto podřádem je ten, že kosticovci mají v horní čelisti místo zubů dvě řady desek, tzv. kostice, kterými filtrují kořist z vody. Zuby jsou přítomny pouze v zárodečné fázi. ", "tgt_summary": "Les mysticètes (Mysticeti) ou cétacés à fanons, ou encore vraies baleines, forment un micro-ordre de cétacés. Ce groupe est caractérisé par la possession de fanons (contrairement aux dents des odontocètes, ou cétacés à dents). Le terme mysticète vient du grec ancien « mystax » (lèvre supérieure) qui a donné « moustache ».", "id": 242739} {"src_title": "Maurice Ravel", "tgt_title": "Maurice Ravel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel ze Švýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Manželé se usadili na francouzské straně Pyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic. Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel studoval hru na klavír u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré. Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl. Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – \"Alcyone\", \"Alyssa\" a \"Myrrha\"; za \"Myrrhu\", kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu. Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt \"Španělskou rapsodií\", již dříve ovšem zaujal klavírními \"Vodotrysky\", všeobecně oblíbenou se stala i \"Pavana za mrtvou infantku\". Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič u kamionů a ve volných chvílích složil na frontě \"Tři sbory a capella\" – na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzského středověku a renesance. Roku 1920 se přestěhoval do Montfort l'Amaury u Paříže, kde bydlel až do své smrti 1937, mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívil Skandinávii a Anglii, v roce 1928 USA a Kanadu.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Po otci, vynálezci, zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin. Jeho dobrou přítelkyní byla Ida Rubinsteinová, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která inspirovala Ravela k napsání jednoho z jeho nejznámějších děl, baletu \"Bolero\". Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívil Španělsko a Maroko. Zemřel 28. prosince 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněn Claudem Debussym, Erikem Satiem, ale také ruskou Mocnou hrstkou a dalšími dobovými skladateli jako například Julesem Massenetem anebo Emmanuelem Chabrierem. Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky. Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu. V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírní \"Valses nobles et sentimentales\" a především symfonická báseň \"La Valse\". Při úspěšném turné po USA a Kanadě v roce 1928 se seznámil v New Yorku se skladatelem Georgem Gershwinem, který ho zavedl do Harlemu na koncert Duke Ellingtona. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeře Dítě a kouzla a Druhé sonátě pro housle a klavír Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu – jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsoby instrumentace. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval často symfonickou formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Joseph-Maurice Ravel [\"žozef móris ravel\"] (7. března 1875 Ciboure – 28. prosince 1937 Paříž) byl francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu.", "tgt_summary": "Maurice Ravel, de son nom de baptême Joseph Maurice Ravel, est un compositeur français né à Ciboure le et mort à Paris le. ", "id": 2378423} {"src_title": "Hedy Lamarrová", "tgt_title": "Hedy Lamarr", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se do zámožné židovské rodiny. Otec byl ředitelem banky, matka Gertrude Lichwitzová pocházela z budapešťské aristokratické rodiny a byla koncertní pianistkou. Hedwig dostala velmi dobré vzdělání, učila se na klavír, chodila do baletu, mluvila třemi jazyky. Přitom se u ní projevovalo i technické nadání. Po skončení střední školy se zapsala na studium herectví na škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Filmovat začala už v šestnácti letech a během dvou let natočila čtyři filmy. V roce 1932 ji obsadil český režisér Gustav Machatý do filmu \"Extase\", který svým erotickými scénami vyvolal senzaci a přinesl jí světovou slávu. Krátce po natočení filmu se Hedwig provdala. Prvním manželem byl o třináct let starší německý průmyslník a zbrojařský magnát Friedrich Mandl. Byl chorobně žárlivý, často tropil scény a dal svoji manželku neustále střežit. Snažil se z celého světa skoupit všechny kopie Machatého filmu \"Extase\". Hedy se toužila ze svého zajetí dostat. Nakonec v převlečení za služku a s bohatou kolekcí šperků vycestovala do Francie a v r. 1937 se nechala na dálku rozvést. Ve třiadvaceti letech se vydala do USA. Na lodi se seznámila s L. B. Mayerem, šéfem filmové společnosti Metro – Goldwyn – Mayer. Ten pro ni vymyslel umělecké jméno \"Hedy Lamarr\" a angažoval ji do několika filmů. Byla hvězdou první velikosti, ale opravdový úspěch dosáhla pouze ve filmu Samson a Dalila z roku 1949. Novináři ji označili za nejkrásnější ženu světa. Podle její tváře byla vytvořena \"Sněhurka\" v kresleném filmu Walta Disneyho, byla předlohou pro \"Kočičí ženu\". Svou filmovou kariéru ukončila v roce 1958. Během svého života byla Hedy Lamarrová šestkrát vdaná a kromě toho prožila mnoho mileneckých vztahů. Se třetím manželem, hercem Johnem Loderem měla dceru Denise a syna Anthonyho. Se druhým manželem adoptovali syna Jamese, kterého však ve dvanácti letech dala na vychování jiné rodině. Po posledním rozvodu v roce 1965 se stáhla do ústraní a žila až do konce života sama na Floridě. Těžce snášela postupnou ztrátu své bývalé krásy, trpěla depresemi, ztrácela zrak. Zemřela na selhání srdce ve věku 85 let. Syn Anthony na její přání nechal rozptýlit její popel na centrálním hřbitově ve Vídni. Hedy Lamarrová byla velmi inteligentní žena se zájmem o techniku. Vedle své herecké kariéry se věnovala řešení různých technických problémů a je autorkou několika vynálezů. S podporou svého bohatého přítele, majitele letecké továrny Howarda Hughse navrhla lepší konstrukci křídel letadel. Vylepšila světelné semafory, vymyslela rozpustné šumivé tablety, svítící obojky pro psy nebo také krabici, z níž se dají postupně vytahovat papírové kapesníky. Jejím největším a nejznámějším vynálezem byl systém pro tajnou komunikaci, tzv. FHSS (\"Frequency Hopping Spread Spectrum\").", "section_level": 1}, {"title": "Filmové role.", "content": "Lamarrová se proslavila především filmem \"Extase\" z roku 1932 (režie Gustav Machatý). V tomto experimentálním filmu hrála několik minut nahá, což byl jeden z prvních případů ženské nahoty ve filmu. To byl pro tehdejší společnost takový šok, že film odsoudil mj. papež Pius XII. a Adolf Hitler ho dokonce zakázal. Ve většině kopií (amerických i evropských) byly vybrané scény s nahou herečkou vystřiženy. Ve snímku \"Samson a Dalila\" (1949, dvakrát Oscar za výpravu a kostýmy + 3 nominace: Kamera, Speciální efekty, Hudba) dostala roli svůdkyně, ale ta byla jenom posledním vzepětím před definitivním úpadkem. Z pohledu její kariéry byl film natočený podle biblických námětů trhákem, další nabídku legendárního režiséra a producenta Cecila B. de Milla však Hedy Lamarrová odmítla.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrotechnika.", "content": "Její manžel Friedrich Mandl ve svém domě hostil četné významné armádní důstojníky a zbrojní odborníky, kteří otevřeně diskutovali o různých vojenských problémech. V té době právě zkoušeli nový systém dálkového řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Problémem byla ochrana signálů proti odposlechu a rušení. Jako hostitelka byla přítomna u těchto rozhovorů mladá Mandlova žena. Nikdo nepředpokládal, že by mladá kráska mohla mít o odborné řeči zájem nebo jim rozumět. To byl velký omyl, mladá paní o problém zájem měla. A dostala geniální nápad. Pokud se bude nosná frekvence signálů nepravidelně v krátkých intervalech měnit, nebude odposlech možný. Musela být ještě vyřešena synchronizace ladění vysílače a přijímače. V letech 1923–1925 George Antheil pro film \"Ballet Mécanique\" složil hudbu pro 16 mechanických klavírů (pianol), které měly hrát synchronně. Ve spolupráci s Hedy Lamarr v roce 1940 tento princip oprášil a spolu dospěli k představě rádiotechnické přenosové cesty, u níž by se synchronně, pomocí děrné pásky, přelaďoval jak vysílač, tak přijímač. Postup, kdy při přenosu informací se vysílač a přijímač synchronně přelaďují na další a další frekvence a který je znám pod zkratkou FHSS (\"Frequency-hopping-spread-spectrum\"), tedy zvláštní druh modulace odolné proti odposlechu, si Antheil a Lamarr nechali patentovat v roce 1942, přičemž svůj vynález dali bezplatně k dispozici americkému námořnictvu. Podle jejich představ se měl používat k navádění řiditelných torpéd. US Navy ale během války vynález obou umělců nevyužila a teprve v roce 1959, když vypršela patentová práva, se myšlenky ujala americká elektrotechnická firma Sylvania Electronic Systems Division a v přísném utajení, neboť se jednalo o vojenský projekt, vyvinula sdělovací systém s přeladitelnou nosnou frekvencí. Pochopitelně již nebyl řízen děrnou páskou, ale využíval tranzistorové digitální obvody. Poprvé byl „bojově“ nasazen za kubánské krize v roce 1962 a uvolněn pro civilní použití až v polovině 80. let. Právě včas, aby se mohl podílet na vzniku družicových komunikačních sítí. Dnes se systémy FHSS široce používají a tvoří nedílnou součást IT. Tento přenos nalezneme u satelitní televize a v sítích mobilních telefonů.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní život.", "content": "George Antheil zemřel v roce 1959, Hedy Lamarrová roku 2000. Za svůj vynález nikdy nedostali ani cent. Nicméně hollywoodská filmová hvězda se alespoň dočkala morální satisfakce. V roce 1997 bylo Hedy Lamarrové, snad jako jediné herečce v historii, uděleno v USA čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky. V roce 1998 použila softwarová společnost Corel na obal a propagaci svého grafického programu Corel DRAW 8 překreslenou fotografii Hedy Lamarrové, ale bez svolení. Z následného soudního sporu si Lamarrová odnesla 200 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hedy Lamarrová (9. listopadu 1914 Vídeň, Rakousko-Uhersko – 19. ledna 2000 Altamonte Springs, Florida, USA), narozená jako Hedwig Eva Maria Kiesler, byla rakousko-americká herečka a vynálezkyně, která byla považována za jednu z nejkrásnějších hereček stříbrného plátna.", "tgt_summary": "Hedy Lamarr, née Hedwig Kiesler le à Vienne (Autriche-Hongrie) et morte le à Casselberry (Floride, USA), est une actrice, productrice de cinéma et inventrice autrichienne naturalisée américaine. ", "id": 238619} {"src_title": "Mongolsko", "tgt_title": "Mongolie", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kočovné kmeny Siungnuové, kvůli nimž byla budována Velká čínská zeď, vytvořili ve starověku na území Mongolska mocný kmenový svaz. Někteří Siungnuové se přesunuli na západ, kde se smísili s dalšími etniky a dali vznik Hunům. Ve 13. století bylo území dnešního Mongolska centrem Mongolské říše založené Čingischánem, druhou největší říší všech dob. (Roku 1241 táhla mongolská vojska Moravou a vyplenila klášter Hradisko.) Po více než sto letech se Mongolská říše rozpadla a země se vrátila do stavu vnitřních sporů a potyček. Po pádu mongolské dynastie Jüan v roce 1368 začal dlouhodobý střet mezi východními chalšskými a západními ojratskými Mongoly, který měl za následek postupné vytlačování Ojratů na západ (část Ojratů migrovala do Ruska k povodí Volhy, odkud jsou známi pod jménem Kalmykové). To v pozdější době umožnilo dobytí části Mongolska mandžuskou dynastií Čching, ovládající Čínu od roku 1636. Tím došlo k rozdělení země na Vnitřní (ovládané Čchingy) a Vnější Mongolsko. Ale i Vnější Mongolsko bylo v roce 1691 podmaněno. Džúngarský chanát ovládaný Ojraty byl zničen dynastaií Čching roku 1757 a většina Ojratů zahynula v bojích s čínskou armádou.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Vnitřní a Vnější Mongolsko vyhlásilo nezávislost na Číně v roce 1911, avšak nezávislosti dosáhlo pouze Vnější Mongolsko pod vedením Bogdgegéna, a to za podpory Ruska. Roku 1919 bylo Vnější Mongolsko opět obsazeno Čínou. Po rozšíření ruské občanské války na východ byli Číňané na začátku roku 1921 vyhnáni bělogvardějskými jednotkami barona Ungerna. V průběhu léta 1921 byli bělogvardějci poraženi Rudou armádou a jejími mongolskými spojenci vedenými Süchbátarem. Nezávislé Mongolsko bylo znovuvyhlášeno 11. července 1921.", "section_level": 2}, {"title": "Komunistická éra.", "content": "V roce 1924 byla za podpory Sovětského svazu vytvořena Mongolská lidová republika, která zůstala pod vlivem SSSR po dalších sedmdesát let. V roce 1928 se do čela státu postavil Chorlogín Čojbalsan a začal přetvářet Mongolsko podle sovětského vzoru. Došlo k násilné kolektivizaci, zavírání a bourání buddhistických chrámů a mnoho lidí, především mnichů, se stalo obětí hledání domnělých nepřátel státu. Během stalinistických čistek přišlo o život více než 30 000 lidí. V roce 1931 obsadila armáda Japonského císařství sousední Mandžusko a vytvořila z něj loutkový stát Mandžukuo. Japonská hrozba dolehla až k hranicím Mongolska. Během krátkého sovětsko-japonského pohraničního konfliktu v roce 1939 byl japonský útok na Mongolsko společnými sovětsko-mongolskými silami odražen. Na konci druhé světové války se vojska Mongolska podílela na sovětském útoku na Mandžusko. Přímá hrozba ztráty kontroly nad územím Vnitřního Mongolska vedla Čínu k uznání Vnějšího Mongolska jako nezávislého státu. Čínská lidová republika uznala nezávislost této části Mongolska 6. října 1949, po referendu. Toto referendum se konalo na žádost Čínské lidové republiky a Mongolové se v něm jednoznačně vyslovili pro nezávislost na Číně. Čínská republika (nacházející se na Tchaj-wanu) nezávislost Mongolska \"de iure\" doposud neuznala. V roce 1952 se do čela Mongolska dostal Jumdžágín Cedenbal. Vytvořil kult osobnosti, který trval až do jeho odvolání. Celá jeho vláda se vyznačovala úzkou spoluprací se SSSR, a to i po výrazném ochlazením vztahů mezi SSSR a Čínou. V roce 1984 byl Cedenbal nuceně poslán do důchodu z důvodů špatného duševního stavu a na jeho místo byl dosazen Jambyn Batmönkh, který se marně pokoušel o ekonomické reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Pád komunismu.", "content": "Zavedení programů perestrojky a glasnosti v SSSR Michailem Gorbačovem vedlo v Mongolsku k poklidné Demokratické revoluci v roce 1990. Revoluce by se dala svým klidným průběhem přirovnat k Sametové revoluci v Československu. Od začátku roku 1990 se zvyšoval počet demonstrací, které požadovaly po vzoru perestrojky a glasnosti reformy jak hospodářské, tak politické. Dne 7. března 1990 zahájilo deset disidentů protestní hladovku. Tisíce jejich příznivců se k nim přidalo. Pod tíhou neudržitelnosti situace komunistická vláda o dva dny později rezignovala. Nová vláda vyhlásila demokratické volby na červenec 1990. Opoziční síly ale nedokázaly shromáždit dostatek sil, aby ovládly parlament. Komunistická strana měla v nové vládě, která vzešla z voleb 1990, většinu. I tak ale začala spolupracovat s opozicí a začala zavádět ekonomické reformy. Prvním volebním úspěchem opozice tak byly prezidentské volby v roce 1993, kdy vyhrál opoziční kandidát Punsalmágín Očirbat. Země je podle ústavy parlamentní republikou. Parlament je volen lidem a následně parlament zvolí vládu. V zemi dominují dvě politické strany. Bývalá komunistická Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), v roce 2011 přejmenovaná na Mongolskou lidovou stranu (MLS), u níž je výraznější příklon spíše k sociální demokracii, se střídá ve vládě s Demokratickou stranou (DS). DS poprvé zvítězila ve volbách v roce 1996. V roce 2000 obhájila pouze jeden mandát, poté se síly obou stran téměř vyrovnaly. Volby v roce 2004 skončily vítězstvím pro MLRS poměrem 48,23 % ku 44,27 % DS. MLRS však získala pouze 36 ze 74 obsazených mandátů a tak vytvořila velkou koalici právě s DS. Při volbách v roce 2008 získala MLRS více jak 52 %, přestože v průběhu voleb bylo ústředí komunistické strany zcela vypáleno protestujícími. DS získala necelých 40,5 %. Ve volbách z roku 2012 podruhé ve své historii zvítězila DS se ziskem 35,32 % hlasů, MLS skončila druhá s 31,31 % hlasů. Na třetím místě se umístila s 22,31 % Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), která vznikla odštěpením od MLS a prosazuje návrat od sociální demokracie ke komunismu. Premiérem se stal Norovyn Altanchujag, zástupce DS, která překvapivě utvořila koalici s radikálnější MLRS.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Po vzniku Kazachstánu přestalo být Mongolsko největším vnitrozemským státem světa (zaujímá druhou pozici). Patří mezi státy nejvíce vzdálené od moře (700 km). V západovýchodním směru měří 2 392 km, od severu k jihu 1 259 km. Délka hranic činí 8 161 km, z toho 3 485 km připadá na hranici s Ruskem a 4 676 km představuje pomezí s Čínou. Velká část země má charakter náhorní plošiny s průměrnou nadmořskou výškou přesahující 1 500 m; pouze 19 % rozlohy země se nachází pod úrovní 1 000 m. Nejnižším bodem je hladina jezera Choch núr (532 m) v nejseverovýchodnějším cípu země. Zatímco jihovýchod a jih Mongolska je jen mírně zvlněný a zbrázděný stržemi, na severu a zejména na západě se zvedají vysoká pohoří Východní Sajan, Changaj a Mongolský Altaj (s nejvyšší horou země Chüjtun vysokou 4 374 m), rozčleněná hlubokými údolími. Na jihu Mongolska pak daleko k východu vybíhá o něco nižší pásmo Gobijského Altaje. Celý jih a jihovýchod Mongolska zaujímá nejsušší a nejnehostinější část země – poušť Gobi. Mezi horami na západě se nachází celá řada velkých bezodtokých jezer; tato oblast bývá proto nazývána \"Jezerní pánev\". Zde se prostírá největší mongolské jezero Uvs núr (3 350 km2), dále Char Us núr, Chjargas núr, Ačit núr aj. Další velké jezero, Chövsgöl núr (2 620 km2), leží na severu země. V kontrastu s jihem, postrádajícím stálé vodní toky, v severní části země existuje poměrně hustá říční síť. Největšími řekami jsou Orchon a Selenga, které odvádějí vodu do ruského jezera Bajkal, patří tedy k úmoří Severního ledového oceánu. Selenga je na dolním toku při ruských hranicích dokonce využívána pro lodní dopravu. Východ země odvodňuje do čínského jezera Chu-lun a dále přes Amur do Tichého oceánu řeka Cherlen.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Od roku 1990 je Mongolsko parlamentní republikou. Mongolský parlament se jmenuje Velký lidový chural. Dvě nejsilnější politické strany nesou názvy Mongolská lidově revoluční strana a Mongolská demokratická strana. V roce 1991 došlo ke změně oficiálního názvu státu z „Mongolská lidová republika“ na „Mongolská republika“. V lednu 1992 byla přijata nová ústava, kterou se Mongolsko vzdalo socialismu. Zároveň se oficiálním názvem země stalo jednoslovné Mongolsko. Tato ústava vytvořila základ dalšího demokratického vývoje. Mongolsko však zůstalo mezinárodně-politicky neutrální. Hlavou státu je prezident volený na dobu 4 let. V roce 1997 byl zvolen prezidentem Nacagín Bagabandi. Současným prezidentem (od roku 2017) je Chaltmágín Battulga. V roce 2004 byla vytvořena v zemi velká koalice. Vládní akční program byl schválen Velkým Churalem v listopadu 2004. Program zdůrazňoval potřebu konsolidace demokratického zřízení státu a obsahoval také usnesení o potřebě rychlého ekonomického růstu.", "section_level": 1}, {"title": "Česko-mongolské vztahy.", "content": "Mongolsko je jednou z prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. České projekty se zde zaměřují na pět oblastí: ekonomický rozvoj včetně předávání zkušeností z transformace na tržní hospodářství, životní prostředí, zemědělství, sociální otázky a snižování nezaměstnanosti. Jistou důležitost má také prevence obchodu s lidmi. V oblasti mimo to působí i české nevládní organizace, zejména Člověk v tísni, Charita a ADRA. V České republice žije zhruba 9000 Mongolů (2018).", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Mongolsko je rozděleno do 21 ajmagů, které se dále dělí na 329 somonů. Hlavní město je spravováno samostatně, není součástí žádného ajmagu.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Mongolska se v současné době rychle rozvíjí. Skladba hrubého domácího produktu (HDP) je ovšem ještě ovlivněna tradičním velkým významem kočovného pastevectví pro značnou část obyvatelstva. Zemědělství včetně pastevectví mělo v roce 2011 podíl 15,8 % na HDP, průmysl však již vytvářel 32,6 % a služby včetně státní administrativy, školství a kultury 51,6 %. HDP v paritě kupní síly byl v roce 2011 odhadován na 13,4 miliardy dolarů, zhruba 4800 dolarů na jednoho obyvatele. Mongolsko je tedy doposud relativně chudá země, pod hranicí chudoby se nachází kolem 39,2 % obyvatel (2010). Míra nezaměstnanosti je relativně nízká, v roce 2010 se pohybovala kolem 9,9 %. Velmi důležitou složkou hospodářství je těžba nerostných surovin. V Mongolsku se nacházejí významná ložiska hnědého a černého uhlí, železné rudy, wolframu, mědi a zlata. Průmyslové státy se také zajímají o potenciál těžby kovů vzácných zemin v Mongolsku. Země má k dispozici rovněž naleziště ropy. Mongolskou měnou je tugrik (MNT). Tato peněžní jednotka se dělí na 100 mungů. Směnný kurs mongolské měny se začátkem března 2009 pohyboval okolo 100 tugriků = 1,30 až 1,50 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Značná část mongolského obyvatelstva donedávna žila kočovným způsobem života. Pokračující urbanizace vede k soustřeďování populace v hlavním městě Ulánbátaru a několika mnohem menších městech. Ulánbátar se svou rozvíjející se civilizační strukturou přitahuje bývalé kočovné pastýře dobytka, jejichž stáda uhynula v tvrdých zimách. V důsledku toho vzniklo na okraji Ulánbátaru několik sídlišť sestávajících z jurt. Největším městem je s vysokým náskokem hlavní město Ulánbátar, který má 1 318 000 (r. 2013) obyvatel, žije v něm tedy více než třetina mongolské populace. S velkým odstupem následují Erdenet (83 tis. obyvatel), Darchan (75 tis.), Čojbalsan (39 tis.) a Mörön (36 tis.). Další města mají již méně než 30 tis. obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Obyvatelé země jsou z 95 % Mongolové. Největší menšinou v Mongolsku jsou Kazaši, jejichž podíl dosahuje 4,5 % všeho obyvatelstva. Dále jsou v Mongolsku zastoupeni Rusové, Číňané, Korejci a mnoho jiných národností. Mongolové nejsou etnicky zcela jednotný národ, na území jejich vlastního státu jsou zastoupeny národnostní skupiny Chalchové (86 %), Ojrati a Burjati. Jejich náboženstvím je převážně buddhismus. Kazaši vyznávají islám. Až do 20. let 20. století bylo v zemi používáno vlastní písmo, dnes je však úředním písmem upravená cyrilice.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Úředním jazykem je mongolština. Dalším nejpoužívanějším jazykem je ruština, dá se domluvit i anglicky a čínsky. Podle českých zdrojů až 1 % obyvatel má znalosti češtiny.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání s ostatními státy.", "content": "Mongolská lidová republika byla v padesátých a šedesátých letech jen o pár tisíc lidí více početná než Autonomní Kosovsko-metochijská oblast (dnešní Kosovo). V roce 1974 bylo Mongolsko početnější než Estonská sovětská socialistická republika. V roce 1986 překonalo v počtu obyvatel Socialistickou republiku Slovinsko a o rok později Socialistickou republiku Makedonie. V roce 2013 mělo Mongolsko více obyvatel než Jamajka, v roce 2014 než Albánie a Arménie a v roce 2015 než Litva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mongolsko je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskem (3 000 km) a na jihu s Čínskou lidovou republikou (4 760 km). Země zaujímá plochu 1 566 500 km2 (dvacetkrát více než ČR, téměř jako Aljaška), ale vzhledem ke svým pouze 3,05 milionům obyvatel patří Mongolsko mezi státy s nejnižší hustotou zalidnění. ", "tgt_summary": "La Mongolie (en mongol bitchig :, cyrillique : ', transcription latine : ', littéralement : « Pays mongol ») est un pays d'Asie, situé entre la Russie au nord et la Chine au sud. Sa capitale et plus grande ville est Oulan-Bator (, \"Ulaanbaatar\"), la langue officielle est le mongol et la monnaie le tugrik. ", "id": 265647} {"src_title": "Měkkýši", "tgt_title": "Mollusca", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "\"Hlavní článek: Anatomie měkkýšů\" Jako bezobratlí živočichové nemají vnitřní kostru. Tělo se dělí na hlavu, nohu a útrobní vak. Útrobní vak obsahuje orgány a je kryt kožním záhybem tzv. pláštěm, jehož pokožka vylučuje na povrch schránku z uhličitanu vápenatého. U plžů se schránka nazývá ulita a u mlžů lastura. U některých zástupců je schránka redukovaná např. u sépií na sépiovou kost a u některých úplně chybí např. u chobotnic. U celého kmene se vyvíjejí ze tří zárodečných listů orgánové soustavy:", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "\"Hlavní článek: Metabolismus měkkýšů\" Měkkýši patří mezi živočichy s nestálou tělesnou teplotou (studenokrevní, poikilotermní, ektotermní). Ti mají asi řádově nižší velikost metabolismu vztaženou na jednotku hmotnosti než teplokrevní. Metabolismus plžů je přímo úměrný tělesné hmotnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ontogenetický vývoj.", "content": "\"Hlavní článek: Ontogenetický vývoj měkkýšů\" Rozmnožují se pohlavně. Jsou mezi nimi hermafrodité i gonochoristé. Měkkýši se líhnou z vajíček. Někteří jsou živorodí. Vývoj je (podle druhu měkkýše) buď přímý (tzn. malý plž po vylíhnutí podobný dospělci a jenom roste) nebo nepřímý (přes larvu): Bylo zjištěno, že mořský mlž arktika islandská (\"Arctica islandica\") se dožil 405 (až 410) let, čímž se jedná o nejdéle žijícího živočicha.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "\"Hlavní článek: Ekologie měkkýšů\" Skoro všechny třídy měkkýšů žijí v moři. Někteří mlži žijí také ve sladkých vodách. Plži žijí buď ve slané nebo sladké vodě nebo na souši. Hlavonožci jsou draví. Plži jsou většinou býložraví nebo všežraví. Někteří plži jsou zemědělsky významní škůdci. Někteří plži jsou draví. Mlži jsou filtrátoři. Měkkýši jsou důležitou součástí potravy jiných živočichů včetně člověka. Plži často fungují v přírodě jako mezihostitelé motolic.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Seřazeno podle zoologického systému.", "section_level": 2}, {"title": "Systematický strom.", "content": "Mollusca – měkkýši", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Evoluce měkkýšů zůstávala dlouho nevyjasněná. Fylogenetické analýzy založené na ribozomálních genech nebo na morfologických údajích dávaly podporu různým, vzájemně si protiřečícím hypotézám. Výslednou podobu fylogenetického stromu recentních měkkýšů snad nabídla studie z r. 2011, vycházející z velkého souboru dat o genomu (DNA) a transkriptomu (mRNA, tRNA, rRNA) hlavních linií měkkýšů. Studie dala vysokou podporu hypotéze, že chroustnatky jsou příbuznější červovcům než ostatním měkkýšům a společně tvoří monofyletickou skupinu Aculifera. Z pohledu této studie se jeví jako překonané předchozí hypotézy monofyletických skupin Testaria (schránkovci + chroustnatky), Serialia (přílipkovci + chroustnatky), ale i Diasoma (mlži + kelnatky), Cyrtosoma (plži + hlavonožci). Studie totiž nově odhalila, že plži a mlži jsou sesterské skupiny (společně tvoří klad Pleistomollusca). To se však nepotvrdilo v další studii, vycházející kromě dříve známých dat z nové analýzy transkriptomu 15 měkkýších druhů, která dává podporu přirozenosti společné skupiny plžů a kelnatek, a také společnému kladu přílipkovců a hlavonožců, ačkoli ostatní závěry (tj. přirozenost schránkovců a aculifer) potvrdila. Fylogenetický strom měkkýšů vypadá podle současných (r. 2011) představ takto:", "section_level": 2}, {"title": "Význam měkkýšů.", "content": "Ochrana měkkýšů", "section_level": 1}], "src_summary": "Měkkýši (Mollusca) patří mezi bezobratlé živočichy. Po členovcích se jedná o nejpočetnější živočišný kmen čítající asi 135 000 druhů. Jejich vědecký název je odvozen od latinského slova \"molluscus\", což znamená měkký oříšek. ", "tgt_summary": "Les mollusques (Mollusca) sont un embranchement d'animaux Lophotrochozoaires. Ce sont des animaux non segmentés, à symétrie bilatérale quelquefois altérée. Leur corps se compose généralement d'une \"tête\", d'une \"masse viscérale\", et d'un \"pied\". La masse viscérale est recouverte en tout ou partie par un \"manteau\", qui sécrète une \"coquille\" calcaire. Le système nerveux comprend un double collier périœsophagien. La cavité générale est plus ou moins réduite au péricarde et aux néphridies. L'embranchement des mollusques (\"Mollusca\") tire son nom du latin \"mollis\", « mou ». La science consacrée à l'étude des mollusques est la malacologie, de l'équivalent grec \"malakia\" (μαλάκια), « mou ». ", "id": 34087} {"src_title": "Duševní porucha", "tgt_title": "Trouble psychique", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Duševní poruchy jsou předmětem zkoumání celé řady oborů (psychopatologie, psychiatrie, psychologie), to mimo jiné působí nemalé obtíže při snaze definovat tento termín. Jednou z možností jak definice duševní poruchy dosáhnout, je vymezit ji proti pojmu duševní zdraví. Zdraví je podle Světové zdravotnické organizace definováno jako „požitek z úplné pohody společenské, duševní a tělesné, nikoli jen nepřítomnost nemoci nebo poruchy.“ V tomto smyslu je tak duševní porucha vnímána jako nedostatek duševního zdraví. Duševní zdraví a duševní porucha jsou však pojmy značně kulturně i názorově podmíněné, jejich obsah je tedy nepřesný, proměnlivý a není předmětem obecné shody. Přesné definování těchto pojmů je tedy těžké, protože se jedná o celou řadu konkrétních nemocí s jejich specifiky. Je-li stanoveno jisté objektivní hledisko, na jehož základě je stav srovnáván s předem definovanou hodnotou, hovoříme o pojetí normativním. V tomto pojetí se definice duševní poruchy vymezuje jako stav „nenormální – chorobný, patologický“ oproti stavu „normálnímu - zdravému, fyziologickému“. Je však nutné dodat, že obecné normy jsou značně kulturně a časově podmíněny, proto je definice i v tomto pojetí poměrně diskutabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 v české verzi používá pro všechny obsažené diagnózy termín „porucha“, aby se vyhnula ještě větším problémům při užívání termínů „nemoc“ a „onemocnění“. Zdůrazňuje, že „porucha“ není přesný termín, ale v této klasifikaci je užíván pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně nebo narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování však do klasifikace zahrnuty nejsou, protože neodpovídají definici duševní poruchy.", "section_level": 1}, {"title": "Společenské vnímání duševních poruch.", "content": "Společenské vnímání duševních poruch je značně podmíněno dobovou a místní kulturou či společenskými normami (například homosexualita nebo leváctví byly ještě nedávno považovány za poruchy). Ve většině období lidských dějin se však s duševní poruchou pojilo určité stigma. V současnosti se tyto negativní postoje váží nejen k samotným duševně nemocným, ale jsou zaměřeny také proti psychiatrii jako oboru. Ve společnosti se objevují i některé extrémy, jako popření psychických poruch a obvinění ze zneužívání psychiatrie, v rámci antipsychiatrického hnutí, které koncem 20. století aktivovaly nepříznivý postoj veřejnosti k psychiatrii.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika a klasifikace duševních poruch.", "content": "Pro vhodnou diagnostiku, léčbu, či výzkum duševních poruch, byla v rámci klasifikace nemocí zavedena tzv. klasifikace duševních poruch. Klasifikaci nemocí lze definovat jako soustavu kategorií, do kterých jsou zařazovány chorobné jevy podle zavedených kritérií. Na počátku 20. století bylo v klasifikacích rozlišováno jen několik desítek duševních poruch. Roku 1952 jich bylo už 192 a v roce 2000 uvedl Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. edice (DSM-4) již 374 duševních poruch. Tento nárůst je pravděpodobně způsoben dvěma faktory: Diagnóza se děje na základě příznaků duševních poruch, a to jak chování a slovních projevů, tak někdy i na základě fyzického vyšetření (např. u drogových závislostí).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM).", "content": "Jedná se o mezinárodně používanou příručku Americké psychiatrické společnosti (APA) pro klasifikaci a statistiku duševních poruch, ve které byly duševní poruchy rozděleny do skupin podle společných symptomů. Kromě kategorizování duševních poruch je v DSM definováno i mnoho jejich příznaků (jako je například paranoia). Ty zde samy o sobě nejsou považovány za nemoci, ale pouze za indikátory některých poruch. Poprvé vyšla roku 1952, v současnosti platí verze DSM-5 z roku 2013, která vyšla v celé řadě překladů do jiných jazyků. Ve srovnání s předchozím vydáním DSM (DSM-4) přináší nová verze rozšíření v řadě oblastí. Jde především o vývojové, kulturní a genderové aspekty duševních poruch. Manuál také zpřístupňuje informace o funkčních důsledcích jednotlivých poruch. Je vhodné zmínit také fakt, že DSM-5 je konceptuálně v souladu s Mezinárodní klasifikací nemocí (ICD) Světové zdravotnické organizace, přestože se v pojetí některých poruch liší. DSM-5 ve druhé sekci rozděluje duševní poruchy do 22 kategorií: Americkým manuálem DSM byl inspirován i V. díl (diagnózy řady F) Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, ICD), který vydává Světová zdravotnická organizace (WHO). Mezinárodní klasifikaci nemocí schválila WHO v roce 2001.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN).", "content": "V České republice je platná Mezinárodní klasifikace nemocí tzv. MKN-10 od roku 1994. \"MKN je publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností.\" Prochází průběžnými aktualizacemi, poslední aktualizace je platná od 1. 1. 2014. V kapitole Poruchy duševní a poruchy chování najdeme poruchy psychického vývoje, nikoliv příznaky, znaky a abnormální klinické a laboratorní nálezy. Kapitola obsahuje následující oddíly: Mezinárodní klasifikace nemocí neklasifikuje osoby, ale pouze popisuje a přibližuje situaci každého jedince s ohledem na veškeré aspekty jeho zdraví. Schválení a přijetí MKN znamenalo zlepšení chápání zdraví osob s duševním onemocněním a změnu pohledu na termíny jednotlivých postižení.", "section_level": 2}, {"title": "Právní zakotvení duševních poruch.", "content": "V českém civilním právu se pojem duševní porucha prvně objevuje v občanském zákoníku (OZ) 1950, tento zákon však nenabízí žádnou legální definici. Ani pozdější civilní kodexy, myšlen OZ 1964 a OZ 2012, neupravují definici nebo vymezení pojmu duševní porucha, přestože ji používají. Z právního hlediska je nutné oddělit termíny duševní porucha a duševní nemoc, přičemž český právní řád operuje s pojmem „duševní porucha“\".\" Mimo občanský zákoník je pojem duševní porucha také užíván v trestním zákoníku.", "section_level": 1}, {"title": "Trestní zákoník.", "content": "Termín duševní porucha je definován v zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v § 123. Zde se uvádí, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Mezi těžké asociální poruchy osobnosti řadíme kupříkladu neschopnost vnímat pocity druhých, nedostatek empatie, neschopnost pocitů viny, nezodpovědnost a nerespektování norem a závazků atd. A v neposlední řadě jako jinou těžkou duševní nebo sexuální odchylku můžeme označit různé sexuální deviace. Zásadním tématem spojeným s duševní poruchou v trestním právu je trestní odpovědnost. Pokud pachatel činu trpí duševní poruchou, trestní odpovědnost se sama o sobě nevylučuje. Vyloučena by byla tehdy, když by se k duševní poruše přidala buď neschopnost rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo neschopnost ovládat své jednání. Pro takové případy stanovuje trestní zákoník instituty nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. V § 47 potom přidává institut upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.", "section_level": 2}, {"title": "Nepříčetnost.", "content": "Podle § 26 trestního zákoníku není za trestný čin odpovědný ten, \"kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.\" Příčetnost, resp. nepříčetnost, nelze zaměňovat se svéprávností (dříve způsobilostí k právním úkonům) z hlediska občanského práva. I ten, jehož svéprávnost byla soudem omezena, může být z hlediska příčetnosti pachatelem trestného činu, tzn. že v konkrétním případě je schopen rozpoznat s ohledem na své duševní schopnosti, že čin, kterého se dopouští, je protiprávní, a své jednání podle toho ovládat. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá v rozsahu od několika sekund (porucha vědomí řidiče auta jako příčina dopravní nehody) do několika minut (epileptický záchvat) nebo může být dlouhodobějšího či trvalého rázu (schizofrenie).", "section_level": 3}, {"title": "Zmenšená příčetnost.", "content": "Zmenšeně příčetný je podle § 27 trestního zákoníku ten, \"kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.\"", "section_level": 3}, {"title": "Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.", "content": "Podle § 47 trestního zákoníku může \"soud upustit od potrestání tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a soud má za to, že ochranné léčení, nebo zabezpečovací detence, kterou zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.\"", "section_level": 3}, {"title": "Občanský zákoník.", "content": "Nový občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Co se týče duševních poruch, obsahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nové instituty, které mají být použity subsidiárně před omezením svéprávnosti člověka, pokud je jeho schopnost právně jednat pro duševní poruchu narušena. Smyslem je, aby byla poskytnuta adekvátní pomoc a podpora člověku, který ji vzhledem ke svému stavu potřebuje, a dále pak, aby byl člověk subjektem jednání a bylo na něm činit v co nejširší možné míře konečné rozhodnutí. Těmito novými instituty občanského zákoníku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Předběžné prohlášení (§ 38–44 občanského zákoníku).", "content": "Jedná se o speciální preventivní prohlášení jako závazný projev vůle člověka učiněný pro případ, že posléze nebude schopen spravovat vlastní záležitosti. Člověk očekávající vlastní nezpůsobilost právně jednat, zejména v případě, kdy u sebe pozoruje postupné rozvíjení duševní poruchy, má podle zákona možnost učinit prohlášení o tom: Vlastní nezpůsobilost však nelze vždy očekávat. Může k ní dojít náhle, nepředvídatelně – např. úrazem s poraněním mozku, či po mozkové mrtvici. V takových případech člověk předběžné prohlášení učinit nestihne a k ochraně jeho zájmů bude třeba přistoupit jiným způsobem (např. jmenováním opatrovníka).", "section_level": 3}, {"title": "Nápomoc při rozhodování (§ 45–48 občanského zákoníku).", "content": "Jedná se o podpůrné opatření při narušení schopnosti osoby právně jednat. Jeho účelem je zajistit člověku s duševní poruchou dostatečnou míru možnosti svobodně jednat na základě jeho vůle a v rámci jeho možností, aniž by byly ohroženy jeho zájmy. Člověk, který poskytuje nápomoc při rozhodování se označuje jako \"podpůrce\", a ten, který pomoc přijímá, jako \"podporovaný\". Nápomoc při rozhodování je poskytována na základě \"smlouvy o nápomoci\". Tato smlouva může být uzavřena jak v písemné, tak v ústní formě. V obou případech však musí být schválena soudem. Soud smlouvu neschválí, pokud zájmy podpůrce odporují zájmům podporovaného. Ze smlouvy musí být zřejmé, co má a nemá podpůrce dělat, jak má jednat a poskytovat svou pomoc. Podpůrce se smlouvou o nápomoci zavazuje, že bude přítomen při právních jednáních podporovaného, poskytne mu potřebné údaje a bude mu nápomocný radami.", "section_level": 3}, {"title": "Zastoupení členem domácnosti (§ 49–54 občanského zákoníku).", "content": "Jedná se o způsob ochrany oprávněných zájmů zletilé osoby s duševní poruchou při jednání s jinými osobami. Tuto osobu může zastupovat se souhlasem soudu její potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která před vznikem zastoupení žila se zastoupeným ve společné domácnosti nejméně tři roky a je ochotna se daného zastoupení ujmout. Zastoupení může vzniknout jen se souhlasem soudu, přičemž se přihlíží k názoru a přání zastoupeného. Zástupce hraje roli především v běžných záležitostech života zastoupeného, zejména \"poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, státní sociální podpory a sociálního zabezpečení.\" Tato možnost právní ochrany pro osoby trpící duševní poruchou, která jim brání v samostatném právním jednání, \"představuje jeden ze způsobů, kterým se naplňuje příkaz čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením umožnit těmto osobám žít v rámci společenství s možností volby.\"", "section_level": 3}, {"title": "Omezení svéprávnosti (§ 55–65 občanského zákoníku).", "content": "Dle § 16 občanského zákoníku se jednou získané svéprávnosti nelze nikdy vzdát a nelze jí člověka zbavit. Lidskou svéprávnost lze jen částečně omezit a to pouze v případě, je-li to v jeho zájmu, a pokud nepostačí mírnější opatření, zejména v případě trvalé duševní poruchy. O omezení svéprávnosti rozhoduje po zhlédnutí osoby pouze soud, přičemž v rozsudku vždy vymezí rozsah omezení a zároveň jmenuje opatrovníka. Každé omezení trvá nejdéle tři roky (je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, tak až pět let), lze je však opakovaně prodloužit. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nicméně člověka nezbavuje práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Osoby, které byly soudem omezeny ve svéprávnosti, jsou v každodenním kontaktu s jinými lidmi a uspokojují své běžné potřeby. Výrok soudního rozhodnutí proto musí být formulován tak, aby omezení způsobilosti fakticky nesuplovalo její zbavení. Není třeba zasahovat do záležitostí, které si člověk dokáže i přes svůj handicap obstarat snadno sám (např. nákup potravin, hygienických potřeb, ošacení). Tento institut je inspirován Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a Listinou základních práv a svobod. Samotný výkon práv je potom zaručen Ústavou České republiky.", "section_level": 3}], "src_summary": "Duševní poruchy (nebo také psychické poruchy, duševní nemoci, duševní onemocnění, duševní choroby) představují skupinu onemocnění a poruch, které ovlivňují především lidské myšlení, prožívání nebo vztahy s okolím. Mnoho těchto poruch bylo popsáno na základě svých specifických znaků a symptomů, které se druh od druhu liší. ", "tgt_summary": "Un trouble psychique, qui peut être également désigné sous les termes de trouble psychiatrique ou encore de trouble mental, désigne un ensemble d'affections et troubles d'origines très différentes entraînant des difficultés dans la vie d'un individu et/ou de son entourage, des souffrances et des troubles émotionnels et du comportement. Les troubles psychiques touchent toutes les populations, sans distinction de sexe ou d'âge. Ces troubles peuvent être chroniques ou permanents. Il est possible de s'adresser au médecin traitant ou bien à un psychiatre, un psychologue, ou un neuropsychiatre. ", "id": 1646102} {"src_title": "Rašelina", "tgt_title": "Tourbe", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Zásoby rašeliny se nalézají na mnoha místech na světě, největší zásoby mají země jako Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Irsko, Finsko, Estonsko, Skotsko, Polsko, severní Německo, Nizozemí, Skandinávie, Nový Zéland, v Severní Americe hlavně ve státech Kanada, Michigan, Minnesota, Florida (v oblasti Everglades) a Kalifornie (Sacramento-San Joaquin River Delta). Množství rašeliny je menší na jižní polokouli, kde je méně pevniny, ale rašeliniště najdeme například na ostrově Nový Zéland, Kergueleny, Jižní Patagonie (Ohňová země) a na Falklandských ostrovech. V Česku se těží rašelina například na Šumavě, ve Slavkovském lese u Krásna a v dalších lokalitách. Na vytěžených rašeliništích někdy vedou naučné stezky (např. Blatská stezka, Chalupská slať), kde se můžeme seznámit s typickou vegetací. Přibližně 60 % všech světových mokřadů jsou rašeliniště. Při správných podmínkách se během geologických období z rašeliny stane lignitové uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Rašelina se vrství z rostlinného materiálu, obvykle v bažinatých oblastech, kde je omezen úplný rozklad rostlin díky acidickým a anaerobním podmínkám. Je složena převážně z vegetace mokřin: stromů, trávy, hub a ostatních druhů organických zbytků, jako je hmyz a živočichové. Za určitých podmínek (v nepřítomnosti kyslíku) je rozklad inhibován natolik, že archeologové mohou často využít tento materiál. Rašelina roste vrstvu po vrstvě tak, jak se materiál ukládá na sebe a stupeň rozkladu (nebo humifikace) závisí hlavně na složení a na míře nasycení vodou. Rašelina vznikající ve velmi vlhkých podmínkách se akumuluje podstatně rychleji a méně rozložená, než v sušších místech. To umožňuje klimatologům použít rašelinu jako indikátor klimatických změn. Složení rašeliny je také možné použít ke studiu dávnověké ekologie při zkoumání druhů a množství tehdejších organických složek. Za správných podmínek je rašelina nejranější etapou v tvorbě uhlí. Většina nových rašelinišť byla vytvořena ve vysokých zeměpisných šířkách po ústupu ledovce na konci poslední doby ledové asi před 9000 lety. Obvykle rašelina roste pomalu, asi milimetr ročně. Rašelina na světových rašeliništích byla vytvořena za 360 let a obsahuje 550 gigatun (Gt) uhlíku. Rašelina může obsahovat stopové množství těžkých kovů, jako je rtuť. Zdroje rtuti mohou souviset s pronikáním metanu, který stoupá z velké hloubky a reaguje s rašelinou.", "section_level": 1}, {"title": "Typy rašelinišť.", "content": "Rozeznáváme tři typy rašelinišť:", "section_level": 1}, {"title": "Typy rašeliny.", "content": "Rašelina je materiál buď vláknitý, nebo sypký rašelinný substrát (někdy drcený), nebo jílovitý. Vláknitá rašelina je nejméně rozložená a zahrnuje neporušená vlákna. Drcená rašelina je poněkud rozložená a jílovitá je nejvíce rozložená. \" 'Phragmites\"' rašeliny jsou složeny z rákosovité trávy \"Phragmites australis\" a dalších trav. Je hustší než mnoho jiných typů rašeliny. Stavební technici, inženýři, mohou popisovat některé půdy jako rašeliny, pokud mají poměrně vysoký podíl organických látek. Tato půda je problematická, protože vykazuje špatné pevnostní vlastnosti (viz také Diagnostický půdní horizont).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a použití.", "content": "Rašelina je měkká a snadno se stlačuje. Pod tlakem vody a dalších vrstev rašeliníku v rašeliništích je stlačována.", "section_level": 1}, {"title": "Fosilní palivo.", "content": "Rašelina obsahuje 53–58 % spalitelných látek. Po usušení rašelina může být použita jako fosilní palivo. Má průmyslový význam jako palivo v některých zemích, jako je Irsko a Finsko, kde je těžena v průmyslovém měřítku. V mnoha zemích, včetně Irska a Skotska, kde je málo stromů, je rašelina tradičně používaná k vytápění domů a vaření. Cihly sušící se rašeliny vykopané z bažin lze stále vidět v některých venkovských oblastech.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství a zahradnictví.", "content": "Rašelina je také přidávána do půdy ke zvýšení schopnosti půdy uchovávat vlhkost. Do půdy přidává humus a zlepšuje její strukturu (provzdušňuje, dělá ji „lehčí“). Rašelina neobsahuje žádné živiny a je mírně kyselá. Je využívána v zahradnictví, zejména k pěstování zvláštních druhů okrasných rostlin, které vyžadují kyselé, humózní půdy (například, vřes, vřesovec, rhododendron, azalky, apod.). Rašelina má dobrou nasákavost a květináče s rostlinami naplněné rašelinou snadno nasají vzlínáním roztok (voda a živiny). Květináče naplněné rašelinou, rozložené v mělké nádrži vyložené fólií, nebo na vrstvě plsti nasycené roztokem jsou v podstatě formou hydroponie. Z rašeliny jsou lisováním vyráběny rašelinové květináče (Jiffy pot), které se po zakořenění stávají součástí půdy. Takové použití usnadní jednu z operací při výsadbě, kořenové baly se nerozpadají a kořeny rostlin nejsou poškozeny. Rašelina z květináčů dodává potřebný humus, použité nádoby jsou 100% recyklovány.", "section_level": 2}, {"title": "Stelivo.", "content": "Rašelinu lze použít i jako stelivo pro dobytek. V ČR jsou preferovány jako stelivo jiné materiály nebo technologie.", "section_level": 2}, {"title": "Bahenní zábaly.", "content": "Rašelina se využívá pro přípravu léčivých lázní. Rašelinové bahno se užívá k léčení např. při onemocnění kloubů. Paracelsus popsal účinky rašelinné koupele proti některým chorobám. Později se Napoleonovi vojáci dozvěděli o účincích rašeliny v slatinných koupelích v Egyptě a přinesli tyto poznatky do Evropy. Jérôme Bonaparte, bratr Napoleona dal příkaz vystavět první rašelinné lázně na žádost jeho vojska po bitvě u Lipska v Bad Nenndorf. Avšak již v roce 1802 jedny rašelinové lázně údajně existovaly v Bad Pyrmont. V 19. století byly rašelinné lázně založeny v mnoha evropských zdravotních střediscích včetně Karlových Varů (1836).", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Rašelina se používá při výrobě sladové whisky. Dává skotské whisky její specifické kouřové aroma, často nazývané „peatiness“.", "section_level": 2}, {"title": "Izolace.", "content": "Pro své dobré izolační vlastnosti je používána v průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Akvaristika.", "content": "Rašelina se někdy používá ve sladkovodních akváriích, nejčastěji v měkké vodě, nebo v biotopech říčních systémů, jako je napodobování amazonského povodí. Má měkkou texturu a tudíž je vhodná pro lov při dně (nebo jako obydlí). Kyseliny v rašelině změkčují vodu a působí jako ionex, obsahuje látky vhodné pro rostliny a pro reprodukční zdraví ryb, může dokonce zabránit růstu řas a zabíjet mikroorganizmy. Rašelina často vytváří ve vodě žluté nebo hnědé zbarvení vzhledem k vyplavování tříslovin a taninu.", "section_level": 2}, {"title": "Použití podle zemí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Irsko.", "content": "V Irsku je rašelina využívána ve velkém měřítku v domácnostech i průmyslovém sektoru. V Irské republice je státem vlastněná firma Bord na Móna zodpovědná za řízení zpracování rašeliny. Vyrábí mletou rašelinu, která se používá v elektrárnách. Rašelinová paliva prodává v podobě rašelinových briket, které se používají pro domácí vytápění. Tyto kulaté tyče jsou zhotoveny z hustě stlačené, sušené a drcené rašeliny. Brikety jsou při spalování v domácích krbech do značné míry bezkouřové a jako takové jsou široce využívány v irských městech a obcích, kde je pálení běžného uhlí zakázáno.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Díky klimatu, geografii a životnímu prostředí jsou bažiny a rašeliniště () ve Finsku velmi rozšířené. Dvacet šest procent z rozlohy Finska je pokryto různými druhy mokřin. Z tohoto důvodu je ve Finsku rašeliny k dispozici značné množství. Některé odhady předpokládají, že množství rašeliny ve Finsku je dvojnásobné oproti velikosti zásob ropy v Severním moři. Tyto bohaté zdroje (často smíchané s dřevem, v průměru 2,6 %) jsou spalovány za účelem výroby tepla a elektřiny. Rašelina se podílí přibližně 6,2 % na výrobě energie ve Finsku, což je druhé místo za Irskem. Příspěvek rašeliny k emisím skleníkových plynů ve Finsku může překročit ročně 10 milionů tun oxidu uhličitého, což se rovná emisím všech osobních automobilů provozovaných ve Finsku. Finsko klasifikuje rašelinu jako pomalu se obnovující palivo, biomasu. Evropská unie a Mezivládní panel pro změny klimatu, klasifikuje rašelinu striktně jako fosilní palivo. Zpracovatelé rašeliny ve Finsku často tvrdí, že rašelina je speciální forma biopaliv, protože se jedná o relativně rychlý cyklus CO v případě, že naleziště nebylo zalesněno před 100 lety. Průměrná míra zalesnění z jediného rašeliniště je však pomalá, od 1000 do 5000 let. Kromě toho je běžnou praxí, že je vytěženému rašeliništi dána možnost obnovit se, což vede k nižším úrovním skladování CO, než u původního rašeliniště. Emise CO u rašeliny jsou 106 g CO/MJ, emise oxidu uhličitého z rašeliny jsou tedy vyšší než u uhlí (na 94,6 g CO/MJ) a zemního plynu (na 56,1) (IPCC). Podle jedné studie lze zvýšením příměsi dřeva v palivové směsi ze současných 2,6 % na 12,5 % snížit emise CO na 93 g CO2/MJ. Těžba rašeliny je považována také za hrozbu pro biologickou rozmanitost Finských mokřadů. Mezinárodní společnost pro ochranu mokřadů International Mire Conservation Group (IMCG) v roce 2006 naléhala na místní a národní vlády Finska na ochranu a zachování zbývajících nedotčených ekosystémů rašelinišť. To zahrnuje zastavení odvodňování a těžby rašeliny v lokalitách rašelinišť nenarušených těžbou a zastavení současných a plánovaných odvodňování, které mohou ovlivnit tyto biotopy.", "section_level": 2}, {"title": "Environmentální a ekologické pohledy na rašelinu.", "content": "Vzhledem k ekologickým podmínkám jsou mokřady domovem mnoha vzácných a specializovaných organismů, které se nenacházejí nikde jinde. Ekologické organizace i vědci poukazují na to, že velkoplošné odstranění mokřadů v Británii, Irsku a Finsku znamenají ničení stanovišť volně žijících živočichů. Regenerace rašelinišť trvá staletí. Nedávné studie ukazují, že největší světová rašeliniště, která se nachází v západní Sibiři, a dosahují velikosti Francie a Německa dohromady, rozmrzají poprvé po 11 000 letech. Vzhledem k tomu, že permafrost taje, mohl by uvolnit miliardy tun metanu do atmosféry. Světová rašeliniště obsahují 180 až 455 petagramů (10gramů, 10 tun) uloženého uhlíku, a uvolňují do ovzduší 20 až 45 teragramů (10 g, 10 tun) metanu ročně. V \"přínosu pro dlouhodobé výkyvy\" obsahu těchto plynů v atmosféře je to značně diskutované téma.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Požáry.", "content": "Ačkoliv má rašelina pro člověka mnoho využití, zároveň přináší závažné problémy. Když je suchá, může vznikat nebezpečí požáru. Požáry v rašeliništích mohou hořet téměř do nekonečna (nebo alespoň do vyčerpání paliva), a to i v podzemí, pokud je hoření zásobeno kyslíkem. Rašelina má vysoký obsah uhlíku a za nízké vlhkosti dobře hoří. Jakmile je zapálena v přítomnosti zdroje tepla (např. požár), doutná. Tyto doutnající požáry mohou hořet nezjištěně velmi dlouhou dobu (měsíce, roky a dokonce století) a šířit se v podzemí, ve vrstvě rašeliny. Požáry rašeliny se objevují jako globální hrozba s významnými hospodářskými, sociálními a ekologickými dopady. Nedávný požár rašeliniště v Indonésii, s velkými a hlubokým porosty, přispěl více než 50 miliardami tun uhlíku ke zvýšení světové atmosférické úrovně CO. Rašeliniště v jihovýchodní Asii by mohla hořet až do roku 2040. V roce 1997 se odhadovalo, že požáry lesa a rašelinišť v Indonésii uvolnily do ovzduší mezi 0,81 a 2,57 Gt uhlíku, což odpovídá 13-40 procentům z množství uhlíku ze spalování fosilních paliv. Tyto požáry mohou být zodpovědné za zrychlení zvýšení hladiny oxidu uhličitého od roku 1998. Více než 100 požárů rašeliny v Kalimantanu a východní Sumatře hoří od roku 1997. Každý rok se šíří podzemní požáry rašeliny v Kalimantanu a východní Sumatře. Podzemní požáry zapalují lesy na povrchu. Rašeliniště mohou rovněž představovat výrazné potíže při konstrukci silnic, železnic a dalších staveb. Rašelina je vysoce stlačitelná i při malém zatížení. Při výstavbě West Highland Line, která byla postavena napříč Rannoch Moor v západním Skotsku, její stavitelé museli podložit koleje kořeny stromů, chrastím a tisíci tun zeminy a popela.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V pravěku měla rašeliniště značný rituální význam. V době bronzové a železné byla považována za domov duchů, nebo alespoň spojována s bohy či duchy. Některá severoevropská rašeliniště ukázala schopnost uchovat živočišné tkáně na tisíciletí. Zbytky těl byly nalezeny v rašeliništích na řadě míst v Anglii, Irsku, a zejména v severním Německu a Dánsku. Byly téměř dokonale konzervovány díky vlastnostem huminových kyselin. Ve skandinávii byly nalezeny v rašeliništi zbytky osob, mumie, které byly nazvány: Z rašeliniště bývají zbytky těl zachovány s neporušenou kůži, vnitřními orgány a kostrou. Rovněž bylo zachováno jejich oblečení a osobní věci. Bylo mnohdy možné zjistit způsob jakým byli usmrceni, či zda zranění bylo způsobeno po smrti. Některé zbytky těl pravděpodobně náleží osobám, které byly násilně nebo rituálně usmrceny. V dané problematice se v tomto směru debatuje více teorií. Mnoho rašelinišť podél pobřeží Malajsie slouží jako poldry, zmírňují povodně.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké využití a ochrana.", "content": "V červnu 2002 Rozvojový program Spojených národů zahájil Wetlands Ecosystem and Tropical Peat Swamp Forest Rehabilitation Project. Tento projekt byl cílený na posledních 5 let až do roku 2007 a spojuje úsilí různých nevládních organizací. V listopadu 2002 mezinárodní společnost International Peat Society and the International Mire Conservation Group (IMCG) zveřejnila pokyny pro rozumné využívání močálů a rašelinišť. Cílem je vytvořit mechanismy, které mohou dosáhnout rovnováhy protichůdných požadavků na využití celosvětových zásob rašeliny, aby bylo zajištěno její moudré využití pro plnění potřeb lidstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rašelina je nahromaděný, částečně rozložený rostlinný materiál. Obsahuje převážně organické látky (celulózu) a organické kyseliny, pH 2-6. Rašelina vzniká v rašeliništích, které se často lidově nazývají močály, bažiny, nebo slatě. Celosvětové zásoby rašeliny jsou 4 biliony m3 rašeliny, pokrývají 2 % povrchu Země (asi 3 miliony km2). Je v nich uloženo 8 miliard terajoule (TJ) energie.", "tgt_summary": "La tourbe est une matière organique fossile formée par accumulation sur de longues périodes de temps de matière organique morte, essentiellement des végétaux, dans un milieu saturé en eau. La tourbe forme la majeure partie des sols des tourbières. Séchée, elle donne un combustible brun à noirâtre qui chauffe moins que le bois et le charbon. ", "id": 1723035} {"src_title": "Medvěd hnědý", "tgt_title": "Ours brun", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, 5 až 10 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě hnědou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak. Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop – přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38–50 % větší než samice), mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle. Do největších rozměrů rostou především poddruhy medvěda hnědého, obzvláště pak medvěd kodiak nebo medvěd grizzly, kteří o prvenství tak říkajíc soupeří s medvědem ledním – mnoho autorů právě jeho staví na první příčku, coby největší žijící suchozemská šelma. Naopak mezi nejmenší poddruhy se řadí medvěd eurasijský (též zvaný brtník), porovnáme-li hlavu tohoto medvěda s robustní hlavou medvěda kodiaka, je téměř poloviční. Zřejmě úplně nejmenších rozměrů pak dosahuje medvěd syrský.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců a dle Červeného seznamu IUCN jde o málo dotčený druh. Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Nevyskytuje se na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe. V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený. V Severní Americe se vyskytuje poddruh medvěda hnědého zvaný medvěd grizzly. Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu. Populace medvědů hnědých v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem je velice nízká a čítá odhadem čtrnáct až osmnáct jedinců, z toho navíc nedostatek samic schopných rozmnožování. V Severní Americe medvědi preferují otevřené krajiny, zatímco v Eurasii se zdržují spíše skryti v horách nebo ve vlhkých lesních komplexech a odlehlých krajích. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "Na území České republiky byl medvěd hnědý považovaný za plně vyhynulého už v druhé polovině 19. století, na většině území Čech byl vyhuben v 17. a 18. století, nejdéle se vyskytoval na Šumavě. Za posledního šumavského medvěda se často označuje medvědice zastřelená 4. listopadu 1856 poblíž osady Jelení vrchy (dnes Jelení), pozdější zmínky nejsou nezpochybnitelně doložené. Na Moravě se udržel do konce 19. století. Mezi poslední zaznamenané úlovky je řazen ten z května 1885 v Beskydech, jehož lebka s původním popisem a datem ulovení je součástí sbírek Muzea regionu Valašsko v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Další doložený záznam je z roku 1887 na Travném u Morávky, údaj z roku 1893 z Hukvaldského panství je nedoložený. V souvislosti s rozšířením populace na Slovensku v 70. letech 20. století se medvěd vrátil do Beskyd. V současnosti se na Moravě a ve Slezsku vyskytuje stále jeden až několik málo jedinců a občas se odsud toulá dále na západ, jih nebo jihozápad. Nejhojnější je na moravské straně Karpat (např. v Javorníkách nebo Moravskoslezských Beskydech), kam proniká ze Slovenska. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud už žil v blízkosti lidí, tak přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do hibernace (nepravého zimního spánku), před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou. I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes jeho zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den, přičemž u nich může tento hmyz pokrýt až jednu třetinu energie získávané z potravy. V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi. Často se živí medem, který bere lesním včelám. Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, od kterých pak odhání potravní konkurenty, např. vlky, pumy, menší medvědy nebo tygry.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Medvěd hnědý se páří od května do července. Se svým druhem zůstává několika dnů, ale i týdnů. Samice dosahuje pohlavní dospělosti v 5. až 7. roce života, zatímco samci se páří až o několik let později, až když jsou mohutní a silní, což je důležitý předpoklad při soubojích o samice a území. Samice má utajenou březost, kdy se časné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8měsíční březosti při zimním spánku. V případech, kdy nemá matka dostatečné tukové zásoby, se často mláďata rodí mrtvá nebo umírají krátce po porodu. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata. Nejčastěji se rodí dvě, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy měla samice v jednom vrhu pět mláďat. Velikost mláďat závisí na věku matky, lokalitě a množství dostupné potravy. Starší samice rodí zpravidla větší mláďata než samice mladší. Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá, neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním. Velice často se stává, že dospělý samec zabije dospívající mláďata jiného samce, z důvodů genetické konkurence. Starší mláďata v případě nebezpečí nejčastěji prchají na stromy, po kterých umí na rozdíl od dospělých medvědů dobře šplhat.", "section_level": 2}, {"title": "Medvěd hnědý a člověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Medvěd hnědý v kultuře.", "content": "Pro svou sílu, velikost a schopnost „zázračně obživnout“ ze zimního spánku byl medvěd hnědý uctíván přírodními národy téměř v celé Eurasii a Severní Americe. Nálezy ozdobených medvědích lebek, pohřbených společně s lidskými ostatky, pocházejí již z období paleolitu před více než 30 000 lety. Pro Sámy, staré Finy, Balty a sibiřské domorodce byl medvěd uctívaným tvorem. Věřilo se, že je pánem a hospodářem lesa, příbuzným člověka, který rozumí lidské řeči. Vyslovení jeho pravého jména bylo tabu, dostal proto většinou opisné jméno, což je případ slovanského slova \"medvěd\" („jedlík medu“), německého \"Bär\" či anglického \"bear\" (obojí „hnědák“), staroirského \"milchobur\" („toužící po medu“) nebo litevského \"lokys\" (pravděpodobně „lízal“). Původní indoevropské jméno medvěda (\"*h2ŕ̥tḱos\") se dochovalo například u Italiků (latinsky \"ursus\") či Indů (v sanskrtu \"ṛ́kṣa\"). U lesních národů jsou jeho tabu pojmenování obdivnější a vznešenější: např. sibiřští Mansové mu říkají \"torel\" („vznešený“), Eveni \"akbaka\" („stařec“), Oročové \"amaha\" („strýček“) a Jakuti \"ehe\" („dědeček“), také na Zakarpatské Ukrajině či v Bělorusku mu vesničané dříve lichotivě říkali \"ďadko\". Postoj starých Finů k medvědovi je popsán v eposu Kalevala, zejména v jeho 46. runě, kde čarodějný pěvec Väinämöinen loví medvěda. Také zde je medvěd nazýván lichotivými jmény, např. Otso s medovou tlapou a je označen za potomka bohyně lesa Mielikki. Ulovení medvěda u sibiřských národů, ale také u severoamerických Indiánů (např. Kríů, Čipevajanů), dodnes doprovázejí složité usmiřovací obřady, při nichž se lovci zabitému medvědovi omlouvají a někdy i svalují vinu na někoho jiného. V některých oblastech severní Asie, zejména u Ainuů, Nivchů a Ketů, bylo zvykem chovat medvíďata ve vesnici, kde je některé ženy kojily společně s dětmi. Medvíďata si hrála s dětmi a byla pečlivě ošetřována. Když dorostla, vesničané je obvykle obětovali a snědli. Ainuové věřili, že duch obětovaného medvěda putuje přímo do nebe, kde sdělí bohům všechna přání a prosby lidí. Nivchové a Ketové někdy medvědy místo obětování vypustili zpět do přírody. Staří Izraelité pokládali medvěda za zlé a nebezpečné zvíře, podle starozákonní legendy přivolal prorok Elíša, uražený posměšky dětí, dvě medvědice, které posměváčky napadly. Medvěd měl své místo i v řecké mytologii, kde byl spojován s bohyní Artemis. Známý je příběh o lovkyni Kallistó, která byla následkem kletby proměněna v medvědici a posléze se stala souhvězdím Velké medvědice. Římané medvědy zneužívali k hrám v cirku, kde je nutili zápasit s gladiátory nebo jinými zvířaty, případně jim předhazovali odsouzené zločince. Přiváželi je ve velkém ze Sýrie a z Germánie, např. císař Gordianus III. dal vypustit do arény 300 medvědů, kteří se pro pobavení diváků navzájem rozsápali. Medvědi měli význam i v kultuře starověké Indie, Číny, Korey a Japonska. Většinou se však nejednalo o medvěda hnědého, ale jiné, menší druhy, v Indii to byl medvěd pyskatý, ve východní Asii medvěd ušatý. Korejský kulturní hrdina a první panovník Tangun byl podle mýtů potomkem nebešťana jménem Hwanung a medvědice. Medvěda si vážili i staří Keltové, kteří ho pokládali za symbol síly a statečnosti. Jména keltských králů Artuše a Cormaca Mac Arta jsou odvozena z keltského názvu medvěda (\"art\"). Medvěda si vážili rovněž Germáni. Jméno hrdiny Beowulfa znamená doslova „Vlk včel“, což je opět opisné označení (tzv. kenning) pro medvěda. Vikinští berserkové byli elitní bojovníci nadaní medvědí silou a zuřivostí, také jejich název je odvozen od medvěda. Tento motiv později využil J. R. R. Tolkien pro postavu Medděda ve svém románu Hobit. Z germánského názvu medvěda jsou odvozena vlastní jména Björn, Berthold, Berengarie či Bernard, z keltského jméno Artur a z latinského jména Uršula a Voršila. Existuje mnoho pohádek o medvědech, v Evropě je to např. původně anglická pohádka o třech medvědech, známá je i skotská pohádka o hnědém medvědu ze Zeleného údolí (či Hnědém medvědu norském), kde je medvěd zakletým princem. Velmi častý je motiv únosu nebo \"manželství\" medvěda a dívky. Např. v ruské pohádce unesl medvěd dívku Mášenku, ta ho však přelstila a vrátila se k rodičům. V jiné ruské pohádce se vypráví o bohatýru Ivanu Medvídkovi, který byl synem ženy a medvěda a měl medvědí sílu. Podobného původu byl i lotyšský bohatýr Láčplésis, který měl navíc medvědí uši. Sibiřští Evenkové si vyprávějí o ženě, která zabloudila v tajze a přezimovala v medvědím brlohu spolu s medvědem. Na jaře pak medvědovi porodila děti, z nichž vyrostli siláci a šamani. Motiv ženy unesené medvědem je častý i v pohádkách amerických indiánů, např. Haidů nebo Kríů, ale také u indiánů jihoamerických v oblasti And, tam je však únoscem místní druh – medvěd brýlatý. Indiáni medvědy zobrazovali na totemových sloupech a uctívali je jako své předky. Mnohé kmeny, jako Čerokíjové, Kvakiutlové nebo Arikarové tančili medvědí tance, Tlingitové nosili medvědí masky. Slovo medvěd bylo součástí mnoha indiánských jmen, stačí vzpomenout náčelníky Kiowů Stojícího medvěda a Bílého medvěda, náčelníka Kríů Velkého medvěda, medicinmana Arikarů Medvědí břicho a mnohé další. Ve středověké Evropě medvěd své výsadní postavení mezi zvířaty ztratil ve prospěch lva. Nadále však zůstal oblíbenou lovnou zvěří a erbovními zvířetem šlechtických rodů (např. Orsiniové, vévoda Albrecht Medvěd), měst (např. Berlín, Bern, Madrid, Beroun), státních a územních celků (např. Appenzelského kantonu, východního Fríska, Saska-Anhaltska, republiky Karélie) či emblematickým zvířetem (Finsko). Od 19. stol. je „Ruský medvěd“ neoficiálním symbolem Ruska. Ve 20. stol. se stal plyšový medvídek (\"teddy bear\") jednou z nejoblíbenějších dětských hraček, přestože jeho vzorem mezi živými zvířaty není žádný druh medvěda, ale australský koala. Za druhé světové války se stal slavným symbolem a maskotem polského odboje medvěd Wojtek. Tento medvěd pocházel z Íránu a patřil generálu Wladyslawu Andersovi. Roku 1944 se Wojtek účastnil bitvy o Monte Cassino, kde pomáhal nosit dělostřeleckou munici. Bitvu přežil a za svou statečnost byl vyznamenán, dokonce získal v polské armádě hodnost desátníka. Válku přežil a zemřel roku 1963. Medvěd je také maskotem fotbalového klubu Bayern Mnichov nebo univerzity Berkeley.", "section_level": 2}, {"title": "Chov.", "content": "Medvědi byli často chováni v hradních příkopech nebo cvičeni k tanci a předváděni jako pouťová atrakce. Medvědář s ochočeným medvědem putoval od vesnice k vesnici a vydělával si jídlo předváděním různých kousků. Metody výcviku medvědů však byly velmi tvrdé, často za hranicemi týrání, cvičení medvědi byli ve špatném zdravotním stavu následkem stresu, podvýživy a nemocí. Dodnes se s medvědáři můžeme setkat v jihovýchodní Evropě a především v severní Indii, kde používají medvěda pyskatého. V 16.–18. stol. byly oblíbenou zábavou šlechty také zápasy medvědů s velkými psy nebo s býky, na rozdíl od antických zápasů však jejich cílem nebylo vzájemné usmrcení zápasníků. Milovníkem této zábavy byli např. ruský car Fjodor II. nebo saský kurfiřt August Silný. Jejich zobrazení se dochovalo např. na olejomalbách anglického barokního malíře George Hamiltona. Od 19. stol. jsou cvičení medvědi jednou z největších atrakcí cirkusů, patří také mezi oblíbené a poměrně nenáročné chovance zoologických zahrad. V Česku je chovají nejen Zoo Brno, Zoo Děčín, Zoo Dvorec, Zoo Chomutov, Zoo Plzeň a Zoo Tábor, ale také město Beroun nebo některé hrady a zámky (např. Zákupy u České Lípy). Medvědi jsou v zajetí oblíbeni pro svou učenlivost, komické pohyby a zdánlivě dobromyslný vzhled. Ve skutečnosti jsou ale značně nebezpeční a způsobili v ZOO i v cirkusech mnohem více úrazů než např. lvi a jiné kočkovité šelmy. Hlavní důvod je ten, že medvědi mají slabě vyvinuté obličejové svaly a tedy i málo výraznou mimiku. Na medvědovi tedy nelze poznat změny nálady dřív, než když se bezprostředně chystá k útoku.", "section_level": 2}, {"title": "Lov.", "content": "Lidé lovili medvědy hnědé i jeskynní už v paleolitu, nejen jako zdroj masa a kůže, ale také jako konkurenty a případný zdroj nebezpečí. Medvědi byli často ubíjeni během zimního spánku, nebo loveni pomocí různých léček a pastí. osobní souboj s medvědem byl odedávna důkazem mužnosti a odvahy. V minulosti byly k lovu používány těžké oštěpy či kopí, od 19. stol. se medvědi po celém světě loví odstřelem, obvykle na čekané. Obvyklou metodou je lov na újedi, čímž se myslí čekání u návnady (obvykle mrtvého zvířete). V USA a Kanadě se provádí lov medvěda hnědého a baribala pomocí psů, kteří medvěda vyplaší a přinutí k obraně nebo k útěku na strom, kde se stane pro lovce snadným cílem. Je povoleno lovit pouze medvědí samce. Trofejí z medvěda je lebka, kožešina a pyjová kost. Medvědí maso se dá jíst, má tmavou barvu a chutí se poněkud podobá vepřovému nebo kančí zvěřině. Za pochoutky se pokládala medvědí hlava a především tlapy. Různým částem medvědího těla bylo připisována léčivé nebo magická moc, což platí např. o medvědím tuku, a zejména žluči, jíž dosud využívá tradiční čínská medicína. Kvůli žluči jsou dodnes medvědí v Asii vybíjeni pytláky nebo drženi v nelidských podmínkách na farmách, kde se jim žluč odebírá pomocí kanyly. Léčivé účinky medvědí žluči jsou však sporné. Méně se ví, že ve středověku se medvědím sádlem a žlučí léčilo i v Evropě, včetně Českých zemí. Kronikář Václav Březan zaznamenal, že se medvědí žlučí léčil Vilém z Rožmberka.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Medvěd hnědý útočí na člověka jen velice zřídkakdy a nejčastěji se tak stává, pokud ho vyrušíme při konzumaci potravy, když je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazíme na samici s mláďaty či na samce v období páření. Tento problém existuje např. v Yellowstonském národním parku, Rusku nebo na Slovensku, kde se v posledních letech počet medvědů hnědých výrazně zvýšil.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na dobytek.", "content": "Medvěd hnědý byl donedávna považován za krvelačného zabijáka, často útočícího na domácí zvířata až do velikosti krávy a koně. Škody na dobytku byly jedním z důvodů pronásledování a vybíjení medvědů. Např. ve Skandinávii, Rumunsku či Pyrenejích přibylo útoků medvědů na dobytek od poloviny 20. stol., kdy nastal ústup chovu velkých pasteveckých psů. Ve Skandinávii a Rusku někdy proniká i do chlévů. Kromě samotných zvířat nepohrdne ani jejich krmivem, zvláště pokud se jedná o prasata. Zvířata usmrcuje zlomením vazu a většinou je nesežere celá, přednost dává vnitřnostem, u krav, koz a ovcí začíná vemenem, které mu obzvlášť chutná, zvlášť je-li naplněné mlékem. V některých lokalitách medvědi (nejen hnědí, ale např. i lední a baribalové) v noci navštěvují skládky odpadků i ulice měst, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají poživatelné odpadky.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Poddruh medvěd brtník dostal své jméno podle toho, že vybírá dutiny stromů s hnízdy lesních včel. \"Brť\" je totiž staročeské slovo, označující dutinu stromu.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Medvěd hnědý byl popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném ve svém díle z roku 1758 \"Systema naturae\" (Soustava přírody), pod latinským názvem \"Ursus arctos\". Toto jméno je složeno z latinského a řeckého slova pro medvěda. Předkem medvěda hnědého byl znatelně větší, až 4 m velký medvěd jeskynní (\"Ursus spelaeus\"), často lovený našimi předky, neandrtálci, pro maso a srst, ale kteří jej též používali jako námět pro sošky určené k náboženským ceremoniálům. Medvěd jeskynní, obávaný živočich i pro jiné šelmy, např. lvy jeskynní, vyhynul zhruba před 10 000 lety. Výzkumy z oborů molekulární biologie a genetiky ukazují, že současný medvěd hnědý má stále podíl svého genomu v množství 0,9 až 2,4 % odpovídající genomu medvěda jeskynního.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medvěd hnědý (\"Ursus arctos\") je medvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. ", "tgt_summary": "L’ours brun (\"\") est une espèce d’ours qui peut atteindre des masses de 130 à. Le grizzli, l’ours kodiak et l’ours brun mexicain sont des sous-espèces nord-américaines de l’ours brun, l'Ours brun d'Europe la principale sous-espèce eurasienne avec de multiples autres sous-espèces comme l'Ours Isabelle. ", "id": 177631} {"src_title": "Alfa Romeo 158", "tgt_title": "Alfa Romeo 158", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vůz Alfa Romeo 158, kterému se přezdívalo Alfetta (malá Alfa), vznikl z podnětu Enza Ferrariho, který nejprve s vozy Alfa Romeo sám jezdil a posléze je používal ve svém týmu. Ve Ferrariho dílnách se zcela přepracovala koncepce vozu Alfa 308 Corsa s šestnáctiválcovým V motorem na vůz s řadovým osmiválcem a nezávisle zavěšenými koly. Alfetta se stala nejúspěšnějším závodním vozem období po druhé světové válce a vozem s nejdelší historií, vznikla v roce 1936 a na závodní dráze sbírala vavříny celých 13 let. Vůz je z velké části dílem Gioacchina Colomba, se nímž úzce spolupracoval Alberto Massimino. Motor byl přeplňovaný jednokomorovým objemovým kompresorem Roots. Již při prvních zkušebních jízdách demonstruje svou sílu 180 koní při 6500 otáčkách za minutu, při prvních pokusech v závodě se výkon vyšplhal až na 195 koní při 7000 otáčkách za minutu. Na závodní dráze si svůj debut odbyla v závodě Coppa Ciano v Livornu 7. srpna 1938, jednalo se o závod na městském okruhu dlouhém 5,8 km, který jezdci absolvovali celkem 25×. Alfa Romeo 158 okamžitě dominovala, zvítězil Emilio Villoresi a druhý dojel Clemente Biondetti. Následná evoluce vozu (model B) spatřila světlo světa v roce 1939 a s výkonem 225 koní znovu dominovala závodu v Livornu 30. července 1939, i v následném závodě v Pescaře V následujících letech závodů na evropském kontinentu, v důsledku válečného konfliktu, ubývalo, a tak se jezdci a týmy soustředili na závody v Jižní Americe. V poválečném období (1946) se Alfetta prezentovala s verzí 158/46 (254CV, 7500 otáček/min.) a v Grand Prix Národů 1946 obsadila první tři místa. Zvítězila také s Achillem Varzim na okruhu Valentino, s Carlem Felicem Trossim v Miláně. V roce 1947, díky plnění dvoucestným objemovým kompresorem Roots, vzrostl výkon na 275 koní (model 158/46B). Vůz dominoval v Grand Prix Švýcarska (první tři místa), Grand Prix Belgie (první čtyři místa), Grand Prix Bari (první dvě místa) a Grand Prix Itálie (první čtyři místa). I v roce 1948 patřila Alfa Romeo 158/47 k nejlepším vozům na tratích Grand Prix. V Grand Prix Švýcarska zvítězil Carlo Felice Trossi před francouzským pilotem Jean-Pierrem Wimillem (oba Alfa Romeo 158). Během tréninku na GP Švýcarska zahynul Achille Varzi, třetí pilot Alfy Romeo. V Grand Prix Francie slavila Alfa Romeo další kompletní stupně vítězů; Jean-Pierre Wimille, Consalvo Sanesi a Alberto Ascari. Jean-Pierre Wimille zvítězil v dalších dvou závodech v Grand Prix Itálie, která se jela na trati Valentino, a v Grand Prix Monzy, kde Alfa Romeo obsadila znovu první čtyři místa. Úvod roku 1949 je poznamenán tragickou událostí, která zasáhla především tovární tým Alfa Romeo, při Grand Prix Juan Domingo Peron, na okruhu Parco Palermo v Buenos Aires, zahynul Jean-Pierre Wimille. Další rána pro milánskou automobilku byla smrt dalšího pilota, Carla Feliceho Trossiho. Alfa Romeo, která dominovala závodům v posledních třech letech, přišla během několika měsíců o tři jezdce, tým byl v šoku. Vedení závodního týmu se rozhodlo do sezony nenastoupit. Na závodní tratě se vůz vrátil v roce 1950 se zcela inovovaným týmem, vedení angažovalo Giuseppe Farinu, Luigiho Fagioliho a Juana Manuela Fangia. S novým výkonem 350 koní a 8600 otáček/min Alfa Romeo 158 prakticky neměla konkurenci a zvítězila ve všech Grand Prix, kterých se zúčastnila. Giuseppe Farinu dovezla k titulu mistra světa a i následující dvě příčky v šampionátu patřily pilotům Alfetty 158. A tak končí 13leté úspěšné tažení světem Grand Prix pro vůz, jenž se stal opravdovou legendou mezi závodními vozy.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky vozu Alfa Romeo 158.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfa Romeo 158 (1500 cm3, 8 válců) je vůz formule 1 používaný v roce 1950. S tímto vozem se stal Giuseppe Farina prvním mistrem světa F1.", "tgt_summary": "L'Alfa Romeo 158 et sa déclinaison dérivée l'Alfa Romeo 159 (F1) sont des voitures de course de Formule 1 fabriquées par le constructeur italien Alfa Romeo de 1938 à 1951, surnommées « Alfetta » à cause de leurs dimensions réduites. ", "id": 1980298} {"src_title": "Tatra KT8D5", "tgt_title": "Tatra KT8D5", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Výroba tramvají pro československé dopravní podniky byla v ČKD ukončena v roce 1977 (standardní vozy Tatra T3 a kloubové K2), neboť se počítalo s projekty tramvají nové generace. Nadále však probíhala výroba typu T3 pro zahraničí (především pro Sovětský svaz), v produkci se ve druhé polovině 70. let objevily již nové modely Tatra KT4 a T5C5, které však byly určeny výhradně pro export. Základem nové tramvaje pro československé dopravce se měl stát tříčlánkový osminápravový vůz, z něhož měly být odvozeny další typy. Parametry pro toto mohutné vozidlo byly Správou pro dopravu zadány v polovině roku 1981, projekt tramvaje KT8D5 byl schválen v září 1982. Dva prototypy byl vyrobeny v roce 1984, roku 1986 byla vyrobena desetikusová ověřovací série, sériová produkce byla zahájena až v roce 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Tatra KT8D5 je obousměrný osminápravový motorový tramvajový vůz, přičemž všech osm náprav je hnacích. Vozidlo se skládá ze tří článků, které jsou navzájem spojeny klouby a krycími měchy. Oba vnitřní podvozky se nacházejí v prostoru pod klouby, střední článek tramvaje tak není nesený, ale je posazený právě na těchto podvozcích. Na jednom čepu je posazen jak krajní, tak střední článek, nejedná se tedy o podvozek Jakobsův. Kostra tramvaje je svařena z ocelových profilů, z vnější strany je oplechovaná, interiér je obložen dřevovláknitými deskami. Podlaha (ve výšce 900 mm na temenem kolejnice, v prostoru kloubů se mírně zvedá do výšky 970 mm) je vyrobena z vodovzdorné překližky, která je pokryta protiskluzovou gumovou krytinou. Na každé straně vozu se nacházejí patery skládací dveře, krajní jsou trojkřídlé, zbylé čtyřkřídlé. Koženkové sedačky jsou v interiéru rozmístěny systémem 2+1, v předních částech krajních článků 2+2. Prostor pro kočárky se nachází ve středním článku. Pro vytápění interiéru se využívá hlavně ztrátové teplo z brzdových odporníků, které se nacházejí na střeše. Kabiny řidiče jsou umístěny na obou koncích vozidla, pouze ale v jedné z nich se nachází uzemňovač, pojistky a jističe. Tramvaj je charakteristická tzv. krychlí (televizorem, budníkem) – kostkou nad čelem vozidla, kde je umístěno číslo linky (vyjma pěti vozů KT8D5SU v Brně; kostka byla u ostatních vozů při modernizacích odstraněna). Autorem designu vozidla je architekt Ivan Linhart. Vozy KT8D5 jsou vybaveny elektrickou výzbrojí typu TV3 s tyristorovou regulací výkonu dodávanou podnikem ČKD Trakce. Každý ze čtyř podvozků je vybaven dvěma kolejnicovými brzdami a dvěma kotoučovými brzdami. Trakční motory, které jsou uloženy podélně v podvozcích (pro každou nápravu jeden motor; v podvozku jsou zapojeny sériově, řízeny jsou vždy jedním pulzním měničem), jsou spojeny kardanovou hřídelí s dvoustupňovou převodovkou. Díky rozdělení výzbroje na čtyři stejné části, z nichž každá náleží jednomu podvozku, je možný nouzový dojezd tramvaje i na dva podvozky. Vozy typu KT8D5 jsou vybaveny dvěma standardními pantografy. Tramvaje tohoto typu nejsou určeny pro rozchod koleje menší než 1435 mm. Na konci 90. let 20. století postavila ČKD, jako jedny z posledních svých tramvají, sedm inovovaných vozů Tatra KT8D5N se středním nízkopodlažním článkem a elektrickou výzbrojí TV14, které byly dodány do Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce a modernizace.", "content": "V letech 2002–2014 probíhaly modernizace vozů KT8D5 provozovaných v Česku a na Slovensku vložením nového středního nízkopodlažního článku podle vzoru KT8D5N. Obdobná úprava byla v roce 2014 uskutečněna také u jedné tramvaje provozované v německém Strausbergu. V roce 2018 byla v Severní Koreji představena údajně nová tramvaj pro Pchjongjang. Ve skutečnosti však jde o modernizaci typu KT8D5, dle fotografií získalo vozidlo čela s novým designem, dvoukřídlé dveře, lepená okna, nové oplechování a sedačky.", "section_level": 2}, {"title": "Dodávky tramvají.", "content": "V letech 1984 až 1993 bylo vyrobeno celkem 199 vozů KT8D5. Část z tohoto počtu byla určena na export (především do Pchjongjangu), většina tramvají byla dodána československým dopravním podnikům.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz tramvají Tatra KT8D5.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "Dva prototypové vozy, které u ČKD obdržely evidenční čísla 0018 a 0019, byly vyrobeny v roce 1984. Jejich zkoušky bez cestujících, snad nejdelší v historii městské dopravy v Česku, trvaly v Praze až do roku 1988, přičemž ověřovací série tramvají KT8D5 byla vyrobena již v roce 1986. V jejich rámci proběhla 28. září 1984 zkušební jízda soupravy, která byla tvořena oběma spřaženými prototypy s celkovou délkou přes 60 m). První prototyp byl poté předán ke zkouškám do Moskvy, kde obdržel ev. č. 0003. Již v roce 1990 byl však prodán do Volgogradu, kde byl označen ev. č. 5834 a je nadále v provozu. Druhý prototyp byl roku 1989 prodán do Ostravy. Zde pod ev. č. 1500 jezdí dosud, v roce 2004 byl však modernizován na typ Tatra KT8D5R.N1.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Brno.", "content": "První tramvaje KT8D5 byly do Brna dodány roku 1986; jednalo se o dva vozy z ověřovací série, které obdržely evidenční čísla 1701 a 1702. Po různých zkouškách byly v září a v říjnu toho roku nasazeny do pravidelného provozu. Již v listopadu 1986 byla poprvé využita jejich obousměrnost při výluce v Bystrci. Další tramvaje tohoto typu přišly do Brna v letech 1989 a 1990. Původně mělo jít o desetikusovou dodávku, ale vzhledem k faktu, že se pražský dopravní podnik rozhodl neodebrat původně domluvený počet vozů, byly tyto přebytečné tramvaje nabídnuty ostatním československým dopravním podnikům. Do Brna tak dorazilo celkem 21 kusů evidenčních čísel 1703–1723. Podobná situace se opakovala v roce 1993, kdy ČKD vyrobilo pět tramvají KT8D5SU pro ruský Volgograd, který ale zakázku odřekl. Dopravní podnik města Brna za výhodnou cenu zakoupil i tyto vozy (ev. č. 1724–1728). Poslední tramvaje KT8D5 byly do Brna dodány v letech 2002 a 2003. Jednalo se o tři vozy původně provozované v Košicích, které je kvůli nadbytku prodaly firmě Pragoimex. Ta u jedné tramvaje provedla celkovou opravu (v Brně ev. č. 1736), další dva vozy byly modernizovány na typ KT8D5R.N2 (v Brně ev. č. 1737 a 1738). Od roku 1997 byly na vozy KT8D5 dosazovány menší modernizační prvky: poptávkové otvírání dveří, elektronický informační systém, nové dveřní pohony apod. Od roku 2002, respektive 2003, byly brněnské tramvaje KT8D5, jako vůbec první v Česku, modernizovány na typ Tatra KT8D5R.N2 vložením středního nízkopodlažního článku. V roce 2014 byl cyklus oprav dokončen modernizací poslední tramvaje č. 1724, která v létě 2013 dojezdila jako vůbec poslední vůz KT8D5 v Česku v původním provedení bez nového středního článku. V Brně je obousměrnost tramvají KT8D5 využívána nejen při mimořádných událostech (např. při výlukách), ale i v pravidelném provozu na lince č. 8. Její konečná zastávka v Líšni není od roku 1998 vybavena smyčkou, trať je ukončena pouze úvratí.", "section_level": 3}, {"title": "Most a Litvínov.", "content": "Na společné tramvajové síti měst Mostu a Litvínova se první dvě tramvaje KT8D5 z ověřovací série objevily v roce 1986 (obdržely evidenční čísla 315 a 320). Dalších, a zároveň i posledních šest dorazilo v roce 1990. Všech osm vozů bylo označeno evidenčními čísly 315–322. V letech 1995 až 1997 došlo, vzhledem k úbytku cestujících, k jejich odprodeji do maďarského Miskolce.", "section_level": 3}, {"title": "Ostrava.", "content": "Ostravský dopravní podnik obdržel v roce 1988 druhý prototyp tramvaje KT8D5 a zařadil jej o rok později pod evidenční číslo 1500. Celkem 15 vozů ev. č. 1501–1515 bylo dodáno v roce 1989, problémy s dodávkami po jednotlivých článcích a s jejich kompletací zapříčinily, že byly zprovozněny až na začátku roku 1990. Tento rok měl Dopravní podnik města Ostravy zakoupit dalších 21 tramvají KT8D5, z dodávek ale kvůli předchozím problémům sešlo. V roce 2003 byl modernizován první vůz na typ Tatra KT8D5R.N1. Hlavními úpravami bylo dosazení nového nízkopodlažního středního článku a celkové zjednosměrnění vozidla. V dalších letech tyto rekonstrukce pokračovaly i u ostatních vozů, přičemž v průběhu roku 2009 byla modernizována i poslední tramvaj KT8D5 č. 1508, která byla před rekonstrukcí naposledy v provozu s cestujícími 22. prosince 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Plzeň.", "content": "Do Plzně bylo v roce 1989 dodáno 12 tramvají KT8D5 (evidenční čísla 288–299), do provozu byly zařazeny následující rok. Nasazovány byly téměř výhradně na linku č. 4, což se změnilo až v roce 2005. Od roku 2000 obdržely vozy při pravidelných prohlídkách např. nový městský lak, elektronické informační transparenty či poptávkové otvírání dveří. V roce 2006 začaly modernizace plzeňských vozů KT8D5 na typ Tatra KT8D5R.N2P. Poslední nerekonstruovaná tramvaj KT8D5 č. 289 dojezdila 19. října 2009, poté byla odvezena na modernizaci.", "section_level": 3}, {"title": "Praha.", "content": "V Praze se konaly rozsáhlé zkoušky obou prototypových tramvají z roku 1984, tyto vozy však byly majetkem ČKD a v pravidelném provozu s cestujícími se nikdy neobjevily. Dopravní podnik hl. m. Prahy obdržel první čtyři tramvaje KT8D5 z ověřovací série v roce 1986 a označil je evidenčními čísly 9001–9004. Dalších vozů se Praha dočkala v letech 1989 a 1990, kdy bylo dodáno zbylých 44 tramvají (do ev. č. 9048), ačkoliv původní plány zněly na 200 kusů. Po nehodě z 16. září 1994 byla vyřazena první tramvaj KT8D5 (ev. č. 9006). Od 8. listopadu do 18. prosince 1993 jezdily kvůli rekonstrukci trati a s tím spojené částečné výluce spřažené soupravy dvou vozů KT8D5 na lince X17 mezi zastávkami Střelničná a Sídliště Ďáblice. V provozu byla vždy jedna kolej (druhá se opravovala) a denně zde jezdily dvě celodenní a jedna „šejdrová“ (pro posílení špičkového provozu) souprava. Druhé využití spřažených tramvají KT8D5 v běžném provozu v Praze nastalo mezi 28. a 30. říjnem 2010, kdy byla kvůli opravě trati v zastávce I. P. Pavlova v tomto místě vyloučena doprava a zároveň byla zřízena náhradní linka X Karlovo náměstí – I. P. Pavlova s provizorní zastávkou mezi ulicemi Sokolskou a Legerovou. Tato linka jezdila Ječnou ulicí kyvadlově po jedné koleji, provoz zajišťovala právě souprava tvořená dvěma spřaženými vozy KT8D5. První pražská „ká té osmička“ byla modernizována na částečně nízkopodlažní typ Tatra KT8D5R.N2P na přelomu let 2004 a 2005, v dalších letech rekonstrukce pokračovaly i u ostatních vozů. Na začátku roku 2013 zbývaly již pouze čtyři vozy v původním provedení (z celkových 47), z nichž dva byly v prvních měsících toho roku přistaveny do dílen. Dne 21. května 2013 uspořádal Dopravní podnik slavnostní rozloučení s tímto typem, kdy zbylé dva vozy č. 9030 a 9048 jezdily část dne na mimořádně obnovené lince č. 15 Lehovec – Florenc, na níž první tramvaje tohoto typu začaly v Praze roku 1986 vozit cestující. Vůz č. 9030 se po návratu z linky 15 vrátil do vozovny Hloubětín a začátkem června byl přistaven na modernizaci, která byla dokončena začátkem roku 2014. Tramvaj č. 9048 zatáhla z linky 15 do vozovny Střešovice, kde se stala novým exponátem muzea MHD. Zbývající dva vozy na modernizaci (po nehodě sešrotovaný vůz č. 9006 a muzejní vůz č. 9048) byly nahrazeny tramvajemi odkoupenými ze Strausbergu (č. 21 → č. 9098, č. 23 → č. 9056). Roku 2016 proběhl nákup sedmi vozů z Miskolce, na který v roce 2019 navázalo dalších osm vozidel z tohoto maďarského města. Všechny mají být zmodernizovány do roku 2024.", "section_level": 3}, {"title": "Slovensko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Košice.", "content": "Do Košic byly v roce 1986 dodány dva vozy KT8D5 z ověřovací série, další dodávky proběhly v letech 1989 až 1991. Celkem bylo zakoupeno 40 těchto velkokapacitních tramvají označených evidenčními čísly 500–539. Vzhledem k úbytku cestujících a zájmu košického dopravního podniku o sólo vozy bylo 10 tramvají KT8D5 v roce 1992 odprodáno do maďarského města Miskolc (vůz ev. č. 539 dokonce vůbec nebyl v Košicích zařazen do provozu). V roce 1995 byly odprodány další tři tramvaje do německého Strausbergu, v letech 1998 a 2001 vždy dva vozy do Sarajeva a v letech 2002 a 2003 celkem tři tramvaje do Brna. Poslední odprodaný vůz č. 515 měl v roce 1992 nehodu, při které byl zničen jeden z krajních článků. Teprve v roce 2002 byla tramvaj odprodána firmě ČKD Pragoimex (do té doby stála nevyužitě ve vozovně), která zbylý krajní článek použila jako náhradu pro ostravský vůz KT8D5 č. 1502, který byl rovněž poškozen při nehodě. Střední článek byl využit při rekonstrukci havarovaného brněnského vozu č. 1706 na typ KT8D5R.N2. Dopravný podnik mesta Košice od té doby vlastní 19 vozů KT8D5. V letech 2003–2009 byly košické tříčlánkové vozy modernizovány na typ Tatra KT8D5R.N2 vložením nového nízkopodlažního středního článku.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní provozy.", "content": "První prototyp tramvaje KT8D5 byl po zkouškách v Praze (ukončeny 1988) předán do Moskvy, aby zde proběhly zkoušky na rozchodu kolejí 1524 mm. Zkušební jízdy se v největším ruském městě konaly v letech 1989 a 1990, tramvaj byla označena evidenčním číslem 0003. V roce 1990 byl vůz předán na částečně podzemní rychlodráhu do Volgogradu, kde obdržel číslo 5834 a v provozu je dodnes. Volgograd si na začátku 90. let objednal pět tramvají KT8D5SU, zakázku však později odřekl a vozy výhodně odkoupil Dopravní podnik města Brna. Také druhý, původně košický vůz, u kterého byla v Krnovských opravnách a strojírnách provedena rekonstrukce na typ KT8D5R.N2, byl původně určen do Volgogradu, modernizovanou tramvaj ale opět zakoupilo Brno (ev. č. 1738). V roce 1990 bylo dodáno 45 tramvají KT8D5K do severokorejského Pchjongjangu (čísla 1001–1045). Poslední vůz KT8D5K se ocitl v Sarajevu (ev. č. 300), kam byly v letech 1998 a 2001 dodány další čtyři ojeté tramvaje KT8D5 z Košic (ev. č. 301–304). Jeden z pchjongjangských vozů KT8D5K byl v roce 2018 zmodernizován a podroben provozním zkouškám. První tři modernizované kusy byly do provozu zařazeny v únoru 2019. Dopravný podnik mesta Košice se 10 vozů KT8D5 zbavil jako nadbytečných v roce 1992, prodány byly v Maďarsku do maďarského Miskolce (ev. č. 200–209). Další tramvaje tohoto typu (ev. č. 210–217) se v Miskolci objevily v letech 1996–1997, kdy mostecko-litvínovský dopravní podnik odprodal celou svoji flotilu tříčlánkových vozů. Tři košické tramvaje KT8D5 byly v roce 1995 prodány do Strausbergu poblíž Berlína, zde obdržely čísla 21–23. Vozy 21 a 23 byly prodány DPP na modernizaci na KT8D5R.N2P po nákupu 2 vozů Flexity Berlin a 22 byl DPP modernizován na KT8D5R.N2S a zajistil záruku na 10 let Strausbergu. Tramvaje KT8D5 měly být původně dodány i pro plánovanou společnou tramvajovou síť měst Chomutova a Jirkova, po přehodnocení je měly nahradit soupravy tramvají T6A5 a vlečných vozů B6A5. Nakonec však plánované tramvaje nahradily trolejbusy. Na konci 80. let 20. století plánoval olomoucký dopravní podnik pořízení tramvají KT8D5, byly realizovány i zkoušky průjezdnosti městem pomocí speciálního svařence. Po sametové revoluci ale nebyl nákup uskutečněn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatra KT8D5 je tříčlánková tramvaj, kterou vyráběl závod Tatra Smíchov podniku ČKD mezi lety 1986 a 1993 (prototypy již 1984). Jedná se o velkokapacitní tramvajové vozidlo, které je vhodné i pro provoz na rychlodráhách. Celkem bylo vyrobeno 199 kusů, většina z nich byla určena pro české a slovenské dopravní podniky. Mezi dopravními fanoušky se jim přezdívá „kachny“ či „kačeny“.", "tgt_summary": "Tatra KT8D5 est un tramway bidirectionnel, construit par la société tchèque ČKD de 1984 à 1999. Ces rames ont fourni les réseaux de tramways des pays de l'Est.", "id": 1290791} {"src_title": "Pantheon", "tgt_title": "Panthéon (Rome)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chrám dal postavit Marcus Vipsanius Agrippa (zeť a nejbližší spolupracovník císaře Augusta) v době svého třetího konzulátu v letech 29 až 19 př. n. l., a to patrně v podobě baziliky jako svoji soukromou svatyni. Po roce 80 n. l. byl chrám – snad po požáru – obnoven za císaře Domitiána. Dnešní kruhová podoba Pantheonu pochází z doby Hadriánovy († 138), který jej dal po požáru v roce 123 přestavět. Autor přestavby není znám, někteří se domnívají, že to byl Apollodóros z Damašku († kolem 130). Kopule a strop předsíně byly pokryty bronzovými pozlacenými střešními taškami s reliéfy. Roku 202 byl chrám opraven císaři Septimiem Severem a Caracallou, jak o tom svědčí malý, dnes sotva čitelný nápis na architrávu. Od 5. století chrám pustnul, až jej východořímský císař Fokas věnoval papeži. Roku 609 byl chrám zasvěcen Panně Marii a mučedníkům, jejichž ostatky byly prý z katakomb převezeny a pohřbeny pod podlahou. Tak se chrám zachránil před zničením, které postihlo tolik jiných starověkých staveb. Nicméně roku 663 dal císař Konstans II. sejmout bronzové tašky z kopule, tašky z předsíně dal sejmout až papež Urban VIII. v 17. století. Za něho byly také doplněny chybějící sloupy v portiku a středověká zvonice nahrazena dvěma malými věžičkami, které se mylně připisují Berninimu. Ty byly sneseny za velké opravy v 19. století, kdy bylo také doplněno mramorové obložení a podlaha.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vstup do chrámu tvoří mohutný portikus s 16 žulovými sloupy s korintskými hlavicemi, který je jedinou dochovanou částí původní Agrippovy stavby (kromě tří sloupů vlevo, které jsou replikou ze 17. století). Sloupy pocházejí z Egypta, jsou 12 m vysoké a každý váží asi 60 t. Jsou seřazeny do tří řad, přičemž v první je 8 sloupů, ve zbývajících dvou vždy po 4 sloupech. Na vlysu je nápis zvěčňující zakladatele chrámu: \"M AGRIPPA L F COS TERTIVM FECIT\", čili \"M(arcus) Agrippa L(ucii)F(ilius) CO(n)S(ul) TERTIVM FECIT\" (česky: \"Postavil Marcus Agrippa, syn Lucia, potřetí zvolený konzulem\"). Vlastní chrám tvoří velká kruhová aula o stejném průměru a výšce 43,22 m (150 římských stop) zakrytá polokulovitou klenbou, v jejímž středu je otvor (okulus) o průměru 9 m, zdroj přirozeného světla v chrámu. Na stavbu kopule byl pravděpodobně vůbec poprvé použit litý pucolánový beton. Kopule ovšem nemá armatury, je zevnitř vylehčena pěti řadami kazet (lichoběžníkovitých zahloubení), v betonu jsou keramické nádoby a kusy pemzy, přesto váží asi 4 500 t. Mimořádně silné obvodové zdi (6,4 m) jsou z cihel a v síle zdiva je po obvodě sedm výklenků: hlavní v ose a tři po každé straně s představenými sloupy. Mramorová podlaha je mírně vypuklá, jednak kvůli odtoku vody, ale také z optických důvodů: díky perspektivě vypadá prostor větší. Původní mramorová výzdoba se zachovala zhruba z padesáti procent. Zbylé mramory (včetně podlahy) jsou věrnou replikou.", "section_level": 1}, {"title": "Čestné pohřebiště.", "content": "Od 16. století se v chrámě pohřbívaly významné osobnosti. Chrám sloužil také jako národní a později internacionální mauzoleum. Jsou zde pohřbeni mj. Raffael Santi a jeho snoubenka, skladatel Arcangelo Corelli, architekti Baldassare Peruzzi a Jacopo Barozzi da Vignola nebo malíř Anton Raphael Mengs. Jsou zde také první italští králové Viktor Emanuel II. a Umberto I.,", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Od starověku se Pantheon považoval za jedinečnou stavbu. Před ním byla největší kupolí zaklenutou stavbou na světě tzv. Atreova pokladnice v Mykénách (ta ovšem měla přečnělkovou klenbu, tj. nepravou). Pantheon si pak toto prvenství podržel až do roku 1913, kdy byla v tehdy německé Vratislavi postavena \"Jahrhunderthalle\" (Hala století) s kupolí o průměru 69 metrů. Do té doby jediné dvě stavby, jejichž kupole se té pantheonské výrazně rozměrově přiblížily, byla osmiboká kupole katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii (41,97 m, dostavěna 1434) a kupole svatopetrské baziliky (42,56 m, dostavěna 1590). Pantheon pak sloužil jako vzor pro mnoho slavnostních veřejných staveb, zejména od poloviny 18. století. Chrám od raně křesťanské doby dodnes slouží jako významný katolický kostel a oblíbené místo církevních slavností i svateb.", "section_level": 1}, {"title": "Další významy.", "content": "\"Pantheon\" či panteon v přeneseném slova smyslu označuje", "section_level": 1}], "src_summary": "Pantheon (z řec.Πάνθεον; \"pan\" – vše a \"theoi\" – bohové) je starověký kruhový chrám v Římě, původně zasvěcený všem bohům a od roku 609 zasvěcený Panně Marii mučedníků (Santa Maria dei Martiri, také Santa Maria Rotonda). Patří k nejvýznamnějším a nejzachovalejším antickým chrámům a stavbám vůbec. Stojí na \"Piazza della Rotonda\" ve čtvrti Pigna.", "tgt_summary": "Le Panthéon de Rome est un édifice religieux antique situé sur la piazza della Rotonda (Rome), bâti sur l'ordre d'Agrippa au. Endommagé par plusieurs incendies, il fut entièrement reconstruit sous Hadrien (début du ). À l’origine, le Panthéon était un temple dédié à toutes les divinités de la religion antique. Il fut converti en église au et est aujourd'hui la basilique Santa Maria ad Martyres. C’est le plus grand monument romain antique qui nous soit parvenu en état pratiquement intact, du fait de son utilisation ininterrompue jusqu'à nos jours. Il a donné son nom à un quartier de Rome. ", "id": 168456} {"src_title": "Metadata", "tgt_title": "Métadonnée", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihovny.", "content": "Katalogizační lístek v knihovně umožňuje uživateli rychle zjistit, zda ho kniha bude zajímat a jak ji snadno najde. Rozměry Katalogizačních lístků jsou 7,5 x 12,5 cm. Poskytují informace o mezinárodním desetinném třídění (MDT), autoru knihy, názvu díla, aktuálním číslu vydání, místu vydání, jménu nakladatelství, datu vydání, počtu stran, a někdy i místě výtisku, počtu výtisků, jméně toho, kdo připravil vydání, a anotaci.", "section_level": 2}, {"title": "Souborové systémy.", "content": "Souborový systém obsahuje a organizuje uložené informace jako soubory a adresáře. Soubory jsou rozlišeny jmény a adresáře slouží k organizaci souborů do logických celků. Vlastní obsah souborů jsou data, která ukládáme (například obrázek, spustitelný soubor nebo textový dokument). Pomocné informace, které popisují, jak jsou data uložena (tj. názvy souborů, čas uložení, čas poslední změny dat, názvy adresářů, oprávnění atd.) označujeme jako metadata.", "section_level": 2}, {"title": "Webové stránky.", "content": "Na World Wide Webu jsou metadata užitečná pro vyhledávání ve velkém množství dostupných informací. Ručně přidaná metadata ke stránkám přinášejí dodatečné informace a vytvářejí vyšší organizační strukturu. Stránky ve formátu HTML obsahují metadata ve své hlavičce, (mezi značkami codice_1) zapisují se pomocí značky (tagu) codice_2, do které lze vkládat informace typu znaková sada použitá na této stránce, klíčová slova, popis stránky, autor, související stránky, ale také strukturovaná metadata různých formátů. HTML značka (tag) codice_2 není párový, takže zápis vypadá například takto:codice_4, není tedy zakončen značkou codice_5 a říká nám, že použitý jazyk na dané webové stránce je čeština.Slouží pro prohlížeče webových stránek, např. značka codice_6 zakazuje v Exploreru zástupný symbol pro stahování obrázků, značka codice_7 říká prohlížeči, za jak dlouho (v sekundách) má přesměrovat na jiný web (\"content=0\" znamená ihned po načtení původní stránky), a udává adresu jiné stránky, na které je vedeno přesměrování.Hlavně však slouží pro webové vyhledávače (Google, Yahoo!, Seznam), stránky s nevyplněnými značkami codice_8 a codice_9 se hůře vyhledávají.Jsou tu i prakticky nepotřebné značky jako codice_10 se jménem autora webových stránek, které se ovšem nikde nezobrazují, a jsou dostupné pouze v HTML kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Příloha digitálních fotografií.", "content": "Fotografie pořizované digitálním fotoaparátem, digitální videokamerou, či mobilním telefonem, obvykle obsahují metadata ve formátu Exif. Tato metadata obsahují informace o vzniku fotografie – datum a čas pořízení, použitá ohnisková vzdálenost, použití blesku, typ a výrobce fotoaparátu, aktuální software, čas expozice, digitální zoom, komprese, údaje o poloze místa fotografování (GPS souřadnice) apod. Uživatel je zobrazí například v prohlížeči fotografií IrfanView pomocí kliknutí v menu na \"Obrázek\" > \"Informace\" > \"Info z Exif\". Ještě bývají dostupné informace z IPTC.", "section_level": 2}, {"title": "Příloha zvukových nahrávek.", "content": "Hudební soubory obsahují ve svých metadatech informace o názvu skladby, interpretovi, albu, použitém kodeku, datovém toku, apod. V souborech formátu MP3 se tato metadata ukládají do tzv. ID3 tagu. Existují projekty pro jednoznačnou katalogizaci hudebních záznamů (např. MusicBrainz či All Music Guide), které nabízejí číselný identifikátor, který lze do metadat uložit pro snadnější dohledání souvisejících údajů v databázi.", "section_level": 2}, {"title": "E-learning.", "content": "V e-learningu se používá standardní formát metadat dle IMS Global Learning Consortium. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT) v rámci Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) připravilo standard metadat EduCZ, který vychází ze standardu Dublin Core.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální mapy.", "content": "Digitální mapy by v GIS technologiích bez metadat nebyly použitelné. Nevěděli bychom, jak jsou mapová data stará, jak jsou přesná, jaké jsou podmínky jejich šíření a používání, od koho je lze získat atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metadata (z řeckého \"meta-\" = \"mezi, za\" + latinského \"data\" = \"to, co je dáno\") jsou data, která poskytují informaci o jiných datech. Příkladem je katalogizační lístek v knihovně, obsahující data o původu a umístění knihy: jsou to data o datech v knize, uložená na katalogizačním lístku. Metadata mohou sloužit např. k snadnému vyhledávání knih. ", "tgt_summary": "Une métadonnée (mot composé du préfixe grec \"meta\", indiquant l'auto-référence ; le mot signifie donc proprement « donnée de/à propos de donnée ») est une donnée servant à définir ou décrire une autre donnée quel que soit son support (papier ou électronique). ", "id": 108093} {"src_title": "Montpellier", "tgt_title": "Montpellier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Montpellier je jedno z mála významnějších francouzských měst, která vznikla teprve ve středověku, a poprvé se připomíná k roku 968. Na římské silnici Via Domitia vznikla osada s hradem a kostelem, která se díky vynikající poloze a přístavu stala významným obchodním městem. Roku 1213 Montpellier vyženili aragonští králové a ve městě se postupně usadilo mnoho uprchlíků ze Španělska, také Židů a muslimů. Roku 1220 založil kardinál Konrád jako legát papeže Honoria III. lékařskou školu, která si získala vynikající pověst, takže ji roku 1289 papež Mikuláš IV. povýšil na univerzitu. Roku 1349 město koupili francouzští králové, za epidemií po roce 1350 však zemřela téměř třetina obyvatel. Roku 1364 byla na místě staršího kláštera založena katedrála svatého Petra, jeden ze symbolů města. Roku 1593 si v jejím bezprostředním sousedství univerzita založila botanickou zahradu, která je na stejném místě i dnes. V 16. století měli ve městě převahu hugenoti a král Ludvík XIII. roku 1622 město kvůli tomu oblehl a dobyl. Protože hugenoti kladli silný odpor, král nakonec uznal platnost Nantského ediktu, postavil však nad městem mohutnou citadelu, aby případným dalším povstáním zabránil. V 19. století se Montpellier stal regionálním průmyslovým centrem a počt obyvatel stále rostl. V 60. letech 20. století po osamostatnění Alžírska přijalo město mnoho uprchlíků a v pozdějších letech se výrazně modernizovalo. Na východě města vzniklo nové sídliště \"Antigone\" a ve městě samém mnoho nových kulturních institucí a mezinárodní festival moderního tance.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "12 km jihovýchodně od středu města je mezinárodní letiště Montpellier-Méditerranée, město leží na dálnicích A9 a A7 a má přímé železniční spojení do Paříže. Vlaky TGV tam dorazí za 3 hodiny a 19 minut, trať se dále prodlužuje směrem do Španělska. Městskou dopravu obstarává 5 tramvajových tratí a řada autobusových linek.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Montpellier má tři univerzity a kromě toho vysoké školy („grandes écoles“) chemie, zemědělských věd a protestantské teologie. Město také hostí École nationale de l'aviation civile a Montpellier Business School.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Montpellier [\"mopelje\"] je město na jihu Francie v regionu Okcitánie, správní středisko departementu Hérault. Leží 10 km od pobřeží Středozemního moře, asi 130 km západně od Marseille a 570 km jižně od Paříže. S 281 tisíci obyvatel (z toho asi třetinu tvoří studenti) představuje osmé největší město Francie. V městské aglomeraci žije téměř 608 tisíc osob. ", "tgt_summary": "Montpellier (\"Montpelhièr\" en occitan) est une commune française, préfecture du département de l’Hérault. Capitale de l'ancienne région administrative Languedoc-Roussillon, elle est le centre d'une métropole et un pôle d'équilibre de la région Occitanie, où se déroulent les assemblées plénières. Montpellier se situe dans le Sud de la France, sur un grand axe de communication joignant l'Espagne à l'ouest, à l'Italie à l'est. Proche de la mer Méditerranée (), cette ville a comme voisines Béziers à au sud-ouest et Nîmes à au nord-est. ", "id": 484316} {"src_title": "Vrba", "tgt_title": "Saule", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vrby jsou opadavé dvoudomé stromy nebo keře s mohutným kořenovým systémem. Mohou růst vzpřímeně, vystoupavě nebo být plazivé, jejich větve jsou vzpřímené nebo převislé. Přestože jsou obvykle pružné, u báze mohou být lámavé. Ve většině jsou lysé, občas ojíněné. Pupeny mají zpravidla jednu šupinu, jen vzácně dvě. Střídavě, výjimečně i vstřícně vyrůstající listy jsou jednoduché a celistvé. Většinou mají krátký řapík a různě tvarované palisty. Listové čepele bývají tvaru čárkovitého až obvejčitého, okraje mají celokrajné nebo zubaté. Vzpřímená nebo převislá květenství, jehnědy, většinou na krátkých stopkách, jsou složeny z jednopohlavných, silně redukovaných, bezobalných květů vyrůstajících v paždí listenů. Mívají tvar podlouhlý nebo téměř kulovitý, vyrůstají buď před rašením listů, zároveň s ním, nebo až po vyrašení. Samčí květy mají 2 až 12 tyčinek s volnými nebo částečně srostlými nitkami nesoucími prašníky. Samičí jsou vytvořeny parakarpním gyneceem srostlým ze dvou až čtyř plodolistů. Mají stopkatý nebo přisedlý jednodílný semeník s více vajíčky, malou čnělku a ohnutou dvoulaločnou bliznu. Mívají pohárkovitý terč pod květem nebo nektarové žlázky. U většiny vrb je větší počet samičích rostlin než samčích. Květy opyluje hmyz, některé navíc i vítr. Plody jsou tobolky otvírající se dvěma zkrucujícími se chlopněmi. Obsahují velký počet (až 32) drobných, lysých semen opatřených chmýrem, která se větrem dobře šíří na velké vzdálenosti. Semena jsou bez endospermu a mají poměrně krátkou dobu klíčivosti. Rostliny se uměle množí převážně bylinnými řízky. Mnoha druhům vrb je vlastní mykorhiza, která je ve dvou variantách. Při první z nich houba vytváří kolem kořene hyfový plášť a neproniká do kořene, při druhé houbová vlákna do kořene pronikají. Rostlina při tomto soužití poskytuje houbě uhlík a energii, houba naopak rostlině vodu a některé minerály. Pro vrby žijící v nepříznivých přírodních podmínkách je mykorhiza nutnou součásti přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Ekologicky má většina druhů vrb vazbu na místa s dostatkem vody a světla. Při splnění těchto podmínek mohou růst v nejrůznějších biotopech: od terénních sníženin, horských roklí a strží, ledovcových karů až po údolní hlinité a štěrkové nánosy v okolí současných nebo zanesených říčních koryt. Osídlují čerstvě uložené substráty, kde patří k pionýrským druhům, využívají též míst ovlivněných lidskou činností, vyrůstají na navážkách, opuštěných loukách, pastvinách i orné půdě, v lomech či železničních náspech. Nejobvyklejšími biotopy s výskytem vrb jsou v mírném pásu aluvia řek s proudící okysličenou podzemní vodou, a to jak nížinných, tak pahorkatinných a podhorských, břehové křoviny divočících řek se štěrkovými lavicemi nebo porosty lužních lesů, dále podmáčené a zrašelinělé louky, svahová prameniště a vrchoviště. Specifické nároky má vrba jíva, která netoleruje zamokření a naopak dobře roste i na vysychavých vápencových skalách nebo ruderálních stanovištích. Trpasličí keříčkovité druhy vrb rostou ve sněhových vyležiscích a vyfoukávaných skalách alpínského bezlesí nebo v keříčkové vegetaci tundry. Životní strategií se vrby řadí prakticky mezi r-stratégy. Produkují veliké množství drobných lehkých semen s rychlou a zpravidla velmi dobrou klíčivostí. Rostou rychle, ale jsou zpravidla poměrně krátkověké. Pověstná a v hospodářství po staletí využívaná je též jejich regenerační schopnostː jsou schopny se obnovovat po opakovaném ořezávání i zakořeňováním opadaných větví.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vrby rostou téměř po celém světě, s těžištěm největšího rozšíření v mírném až subarktickém pásmu Evropy (65 druhů), Severní Ameriky (asi 100 druhů), v Rusku (120 druhů) a v Číně (270 druhů). Dále se vyskytují v Japonsku, Střední a Jižní Americe, Africe i na Středním východě. Chybí jen v Austrálii, na Novém Zélandu, v Oceánii, jihovýchodní Asii, západní Africe a východní Brazílii. Obvyklým rysem je vikarizace, kdy na velkém území na sebe navazují spíše menší vzájemně sousedící areály jednotlivých druhů. Místo původu tohoto rodu je pravděpodobně v horách východní Asie, odkud se mírně rozšířil do tropů, hodně po mírném pásmu a později i do Arktických oblastí. V dobách ledových ustupoval ze severu a v dobách meziledových se vracel zpět k severu. Přitom docházelo k hybridizaci mezi izolovanými populacemi. Po ustoupení ledovců byly vrby schopné díky svým větrem roznášeným semenům obsadit jako jedny z prvních rostlin biotopy uvolněné po ledovcích. Vysokohorské druhy jsou glaciálním reliktem arktického původu. Při poslední době ledové již neleželo naše území pod ledovcovým příkrovem, a mj. se právě tyto vrby dokázaly tvrdým životním podmínkám tundry přizpůsobit a přežít. S nástupem teplejšího klimatu však přežily v silné konkurenci většinou jen ty, které rostly vysoko v horách nebo v jiných nehostinných prostředích, např. v rašeliništích, vřesovištích, nebo bažinatých územích.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod vrba je velice široký a patří k taxonomicky značně problematickým skupinám rostlin. Podle posledních poznatků se skládá asi ze 450 druhů, názory na počet jsou však dosti odlišné, uvádí se rozmezí 300–550 druhů. Důvodem je obtížná determinace způsobovaná velkou genetickou a morfologickou variabilitou, mnohdy nezřetelnými určovacími znaky a také možným mezidruhovým křížením, mnohdy zpětným a násobným. Blízce příbuzné druhy se na překryvu areálů lehce kříží mezi sebou a vznikají hybridní roje. Odlišit zpětné a vícenásobné křížence od rodičovských druhů bývá velmi složité, mnohdy téměř nemožné. Někde převažují počty fertilních kříženců nad mateřskými rostlinami. Přesto se však zdá, že význam hybridizace byl v minulosti dosti přeceňován (jako hybridi byli popisování morfologicky proměnliví jedinci téhož druhu) a ke skutečně masivnímu křížení dochází v přirozených podmínkách spíše zřídka. Mezi hlavní faktory přispívající k velké genetické variabilitě patří dvoudomost, šíření semen při generativním rozmnožování na velké vzdálenosti, krátká generační doba, dlouholetý klonální životní cyklus a dobrá plodnost. Rostliny obvykle kombinují pohlavní způsob reprodukce s nepohlavním. Většina druhů je navíc hodně plastická, může se vyskytovat jako keřík nebo strom, mít okraj listů celistvý nebo pilovitý apod. Tyto vlastnosti jsou ovlivněny prostředím, což zvyšuje problémy při identifikaci druhů. Základním chromozómovým číslem je x=19, pro vrbu trojmužnou bývá udáváno x=22. Převážná většina druhů je diploidních (2n=38), velké stromové vrby podrodu \"Salix\" jsou tetraploidní (2n=76). V menší míře se vyskytuje polyploidie (hexa-, okto, deka- a dokonce dodekaploidie u druhu \"Salix maccalliana\" s 2n=12x=228). Systematické pojetí rodu \"Salix\" se může značně lišit podle autora a jeho geografické příslušnosti; v evropském prostoru je tradičně přijímána klasifikace ruského biologa Skvorcova, v němž je rod dělen do tří podrodů: \"Salix\" subgen. \"Salix\", \"Salix\" subgen. \"Vetrix\" a \"Salix\" subgen. \"Chamaetia\", každý je dále rozdělen do sekcí. Nový pohled na rod přinesly molekulární výzkumy, podle nichž je do něho v rámci zachování monofylie nutno začlenit ještě dosavadní drobné rody \"Chosenia\" (korejanka) a \"Toisusu\". Kromě toho byla prokázána existence čtyř hlavních vývojových větvíː první, bazální, odpovídá zhruba tradičnímu podrodu \"Salix\" a dělí se dál na euroasijskou a americkou větev, druhá zahrnuje jeho dosavadní sekci \"Triandrae\", třetí dva zmíněné malé rody a konečně čtvrtá obsahuje množství minimálně diferencovaných, a tedy často obtížně rozlišitelných keřovitých druhů z podrodů \"Vetrix\" a \"Chamaetia\". Lektotypem rodu je vrba bílá (\"Salix alba\"). V České republice bylo zaznamenáno těchto 25 druhů:", "section_level": 1}, {"title": "\"Salix\" subgen. \"Salix\".", "content": "Obvykle stromy, kvetou až po olistění, v květech mají 2 až 15 tyčinek a dvě nektaria; vyvinuly se v eocénu", "section_level": 2}, {"title": "\"Salix\" subgen. \"Vetrix\".", "content": "Keře nebo nepříliš statné stromy, kvetou před nebo současně s rašením listů, nejpočetnější podrod s velmi častou hybridizací; vyvinuly se v oligocénu, jejich největší rozmach však nastal až ve čtvrtohorách.", "section_level": 2}, {"title": "\"Salix\" subgen. \"Chamaetia\".", "content": "Drobné plazivé keříčky alpínských podmínek, v ČR jako glaciální relikty arktického původu; kvetou po plném olistění.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridy.", "content": "Na českém území dále roste 35 hybridů:", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ohrožení mnoha druhů vrb je dáno přirozenou vzácností jejich izolovaných, prostorově omezených reliktních stanovišť. Další jsou negativně zasahovány úbytkem vhodných biotopů vlivem lidské činnostiː regulací řek a mizením štěrkových lavic a náplavů, likvidací lužních porostů a změnou vodního režimu toků, ničením rašelinišť a slatinišť nebo vysoušením a následnou zástavbou vlhkých luk. Příloha č. II „Vyhlášky ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. Seznam zvláště chráněných druhů rostlin“ stanovila, že: V roce 2000 „Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky“ vyhlásil, že:", "section_level": 1}, {"title": "Význam a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo a proutí.", "content": "Vrba se po mnoho tisíciletí využívá jako zdroj měkkého, pórovitého, nepříliš kvalitního, zato však rychle se obnovujícího dřeva. Lesnický význam má v Evropě především vrba bílá, jejíž dřevo se užívá k výrobě celulózy, překližek nebo kriketových pálek; ostatní slouží spíše jako palivo. Ohebné a různobarevné proutí se odedávna používá k výrobě ošatek, košů i rozličného nábytku, ale též zaplétaných plotů či různých prostorových instalací. Nejkvalitnější materiál poskytuje vrba trojmužná, košíkářská a bílá; jejich pravidelným ořezáváním vznikají typické hlavaté vrby. S vrbou jako rychle rostoucí dřevinou se výhledově uvažuje pro produkci biomasy k energetickým nebo i krmným účelům, její listy i mladé výhonky někdy slouží jako potrava pro dobytek, ovce i soby. Do módy také přichází vrbové stavitelství, kdy stavba založená z vrbového proutí po jeho zakořenění postupně obrůstá listy a zapojuje se.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné a užitkové výsadby.", "content": "Mnohé druhy se pro svůj vzhled vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, především ty s převislým (\"smutečním\") habitem, jako jsou vrba babylónská, smuteční kultivary vrby bílé nebo hybridní vrba náhrobní; drobnější, pomalu rostoucí druhy nalezneme na skalkách v okrasných zahradách. Vrba je významnou medonosnou rostlinou vykvétající brzy z jara. Schopnost vrb vázat toxiny a osidlovat i kontaminovanou půdu lze využít v kořenových čističkách, rychle rostoucí a snadno se ujímající vrbové výsadby mohou sloužit též jako větrolamy, dálniční bariéry, ke zpevňování vodních břehů či svahů nebo k vysoušení podmáčených půd.", "section_level": 2}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Vrbová kůra obsahuje flavonoidy, třísloviny a šťavelany, dále také glykosid salicin pro výrobu kyseliny salicylové; z níž byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. V lidovém léčitelství se z kůry připravují odvary, které snižují teplotu, tiší bolesti, léčí nespavost, průjem i revma. Kůra se také používá jako diuretikum. Při vnějším užití se aplikuje proti kožním plísním, pocení a na nehojící se rány. Vrbové kůry se dříve se užívalo také k vydělávání kůží.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "V mnoha bájích a pověstech jsou spojovány se ženským elementem a Lunou. Vrbě jsou připisovány schopnosti přivodit inspiraci a věštecké sny, proto byla v mnoha kulturách zasvěcena básníkům a bardům. V bájích byla vrba také domovem a místem odpočinku pro bohy, například sumerská bohyně Bélit-Illi přebývala ve vrbách, pramenech a studánkách. V mnoha příbězích jsou vrby spojovány s nadpřirozenými bytostmi (vodníci, rusalky, vodní víly), bývají též schopny rozmlouvat s člověkem a být zpovědníkem jeho tajemství. Lidový příběh o ženě, jejíž duše v noci přebývala ve vrbě, zatímco navenek se jevila jako mrtvá, ztvárnil ve své \"Kytici\" Karel Jaromír Erben. Pro časné kvetení a vysokou schopnost regenerace je vrba jedním z významných symbolů jara a mnoha jarních rituálů symbolizujích plodnost a znovuzrození. Známou fiktivní vrbou je Vrba mlátička z příběhů o Harry Potterovi.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Vrba (\"Salix\") je obsáhlý rod dvoudomých opadavých dřevin z čeledi vrbovitých, zahrnující kosmopolitně rozšířené stromy, keře i drobné keříčky. Přirozeně rostou poblíž vody, v lužních lesích, na vlhkých loukách, rašeliništích či podél vodních toků, ale též v alpínské vegetaci či v mrazové tundře. Vesměs jsou velmi náročné na světlo. Jako zdroj rychle obnovovaného dřeva a proutí jsou odedávna využívány člověkem, vrbová kůra obsahuje léčivé látky. Květoucí jehnědy vrb jsou opylovány převážně hmyzem; patří k významným včelařským rostlinám. ", "tgt_summary": "Le saule (Salix) est un genre d'arbres, d'arbustes, d'arbrisseaux de la famille des Salicacées (\"Salicaceae\"). Il comprend environ, réparties à travers le monde, principalement dans les zones fraîches et humides des régions tempérées et froides de l'hémisphère nord.", "id": 945589} {"src_title": "Mosambik", "tgt_title": "Mozambique", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkoloniální éra.", "content": "Prvními obyvateli Mosambiku byli Křováci, později přišli do oblasti předci lidu Khoisan. V rozmezí 1. – 4. století byla země osídlena lidmi Bantu, kteří přicházeli ze severu od řeky Zambezi. Zabydleli se převážně na náhorních plošinách a podél pobřeží. Tito lidé byli zemědělci a dokázali zpracovávat železo. Nakonec se oblast dostala pod vliv Arabů. Prvními Evropany, kteří vstoupili na území dnešního Mosambiku, byli v roce 1498 Portugalci pod vedením Vasco da Gamy. Objevili zde arabské osady, které se táhly po celé délce pobřeží. Moc v zemi měl místní sultán. Podle sultána Muça Alebique dostal Mosambik (Moçambique) dokonce i své jméno. Část místních obyvatel přijala islám.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální éra.", "content": "První Portugalci přišli do Mosambiku kolem roku 1500. V 30. letech 16. století podnikli Portugalci několik výprav do vnitrozemí za účelem najít zlato. Při těchto výpravách založili na řece Zambezi pevnosti Sena a Tete a pokoušeli se ovládnout obchod se zlatem. Portugalci upevňovali a legitimizovali svoje pozice pomocí tzv. prazos (postoupení pozemku). V zemi začal kvést obchod s otroky. Během let 1500 – 1700 Portugalci obsadili většinu arabských osad na pobřeží. Jejich rozvoji však nepřispělo, když portugalská vláda začala investovat peníze především do kolonií v Indii a v Brazílii. Během 18. a 19. století obnovili Arabové svůj podmaněný obchod na pobřeží. Portugalci byli vytlačeni na jih země. Spousta portugalských prazos začala v polovině 19. století upadat, ale i přes to jich mnoho existovalo nadále. Francouzi a Britové se začali vměšovat do obchodu a politiky oblasti. Ve 20. století změnili Portugalci svoji politiku a proměnili Mosambik na velké soukromé společnosti, které byly financovány především Brity. Tak vznikla Mosambická společnost, Zambezijská společnost a Niassajská společnost. Byla vybudována železnice do sousedních britských kolonií.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Po druhé světové válce většina evropských zemí nechala své kolonie vyhlásit nezávislost. Jinak však to bylo s Portugalskem. António de Oliveira Salazar, ministerský předseda země, prohlásil portugalské kolonie za zámořské území Portugalska a znemožnil tak cestu kolonií za svobodou. V roce 1962 vznikla v Mosambiku Fronta za osvobození Mosambiku FRELIMO, která od roku 1964 začala bojovat proti portugalským kolonizátorům. Válka se rozšířila i do dalších portugalských kolonií – Angoly a Guineje-Bissau. FRELIMO bylo podporováno Čínou, Sovětským svazem a Alžírem. Portugalci, ač měli vojenskou převahu, nebyli schopni FRELIMO porazit. Na konci 70. let ovládali povstalci většinu mosambického území. V roce 1973 získal Mosambik autonomii; další rok (1974) proběhla v Portugalsku revoluce, kdy byl svržen autoritativní režim již zesnulého Salazara a země se vrátila k demokracii. Cesta k nezávislosti byla pro Mosambik otevřená. Mnoho Portugalců se vrátilo z Mosambiku do své rodné země (v Mosambiku v roce 1973 žilo na 300 000 etnických Portugalců). V roce 1975 byla vyhlášena Mosambická lidová republika. Komunistický blok, který celou dobu podporoval nezávislost Mosambiku, se dočkal dalšího člena. V Mosambiku byla zavedena vláda jedné strany a země se přihlásila k učení marxismu.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "V zemi začalo znárodňování průmyslu a přesídlování obyvatel. Původní bylo prohlášeno za zastaralé a nepřijatelné. FRELIMO potřebovalo třídní uspořádání obyvatelstva, protože v zemi žila spousta kmenů a jazykových skupin. Vláda si slibovala, že tak sjednotí zemi. Začala s kampaní, která diskreditovala kmenové náčelníky. FRELIMO však velice podcenilo jejich sílu. Nespokojenost s vládou a nedůvěra v modernizaci zemi začaly zemi velice rychle rozdělovat. Situace se vyhrotila do té míry, až přerostla v občanskou válku. Prvotním impulzem byla podpora protivládních povstalců v sousední Rhodesii, na kterou Rhodeská vláda odpověděla přímým útokem na mosambické území. Začala se formovat opozice proti marxistické vládě. V roce 1977 vznikl Mosambický národní odpor (RENAMO). Oddíly byly tvořeny převážně lidmi, kteří po úspěchu marxistické vlády utekli ze země. FRELIMO se začalo rychle orientovat na SSSR a odklonilo se od Číny. Dokonce do Mosambiku poslala své vojáky Castrova Kuba. Naopak RENAMO vyhlásilo z počátku boj za demokracii. V průběhu války se Rhodeský režim zhroutil, ale podporu našlo RENAMO v JAR. RENAMO používalo klasický partyzánský boj. Cílem byla infrastruktura měst a silnic, ale útočila i na civilní obyvatelstvo. V roce 1984 utržila RENAMO těžkou ránu, kdy po dohodě Nkomati skončila JAR s podporou rebelů. Smlouva měla ukončit i válku, ale nestalo se tak. V roce 1986 se zapojily do boje proti rebelům jednotky sousední Tanzanie a později i Zimbabwe, ale ten rok zemřel při letecké havárii hlavní vůdce FRELIMO Samaro Machel. Vystřídal ho Joaquim Alberto Chissano. Tento vůdce se odklonil od socialismu a začal FRELIMO orientovat na západní demokratické země. Přesto Mosambik v podstatě přestal mezinárodně existovat. FRELIMO nebylo schopno rebely vytlačit z venkova a naopak rebelové nedokázali na delší dobu obsadit ani jedno z větších měst. Až kolaps východního bloku zakončený rozpadem SSSR a pád politiky apartheidu v JAR daly možnost mírovému řešení konfliktu. V roce 1988 byla obnovena dohoda Nkomati. V roce 1990 byla vydána nová ústava a položeny základy demokracie. V roce 1992 byla mírovou smlouvou z Říma oficiálně ukončena válka mezi RENAMO a FRELIMO.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "RENAMO se transformovalo na politickou stranu a v roce 1994 se konaly první demokratické volby, které vyhrálo FRELIMO. Mosambik se v roce 1995 stal členem Commonwealthu a je tak jediným členem, který není bývalou britskou kolonií. V roce 1998 byly volby bojkotované stranou RENAMO. Byla zpochybněna demokratičnost voleb a v zemi vypukly nepokoje. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za spravedlivé. V roce 2004 se stal prezidentem kandidát strany FRELIMO Armando Guebuza.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Mosambik se rozkládá na ploše 801 590 km a je tak 35. největší zemí světa (po Pákistánu). Rozlohou je srovnatelný s Tureckem. Země se nachází v jihovýchodní Africe. Na severu sousedí s Tanzanií, na severozápadě s Malawi a Zambií, na západě se Zimbabwe, na jihu se Svazijskem a Jihoafrickou republikou a na východě s Indickým oceánem. Mosambik je rozdělen řekou Zambezi na dvě topografické oblasti. Severně od řeky Zambezi se úzké pobřeží směrem do vnitrozemí mění v kopcovitou oblast s nízkými náhorními plošinami a dále na západ jsou vysočiny. Jižně od řeky Zambezi jsou nížiny širší. Mosambik je odvodňován pěti hlavními řekami a několika menšími. Největší a nejvýznamnější z nich je řeka Zambezi. Na severu země se nachází tři velká jezera, mezi něž patří Niassa, Chiuta a Schirwa. Mezi velká města patří Maputo, Beira, Nampula, Tete, Quelimane, Chimoio, Pemba, Inhambane, Xai-Xai a Lichinga. Mosambik má tropické podnebí se dvěma ročními obdobími; vlhkým obdobím od října do března a suchým obdobím od dubna do září. Klimatické podmínky se různí v závislosti na nadmořské výšce. Srážky jsou výrazné zejména v pobřežní oblasti a směrem na sever a jih se mírní. Roční úhrn srážek se pohybuje od 500 do 900 mm v závislosti na oblasti. Průměrný roční úhrn srážek pro celou zemi je 590 mm. Pro vlhké období jsou běžné cyklóny. Průměrné teploty se v červenci pohybují v Maputu od 13 do 24 °C, zatímco v únoru od 22 do 31 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Níže uvedená jsou města nad 100 tisíc obyvatel:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hlavní obchodní vztahy jsou s Portugalskem a Jihoafrickou republikou. Vyváží se především zemědělské plodiny – 81 % lidí pracuje v zemědělství, přesto se ale musí dovážet potraviny. Dováží se také ropa. HDP na obyvatele dosahoval v roce 1995 jen 80 USD, což je nejméně na světě. Mosambiku pomáhá MMF a Světová banka.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Mosambičané se dělí do mnoha kmenů, mezi ty nejvýznamnější patří Makukové a Tsongové, potom také Malawijci, Šonové a Makondové. Většina obyvatelstva žije na venkově. Snahy socialistických revolucionářů o zvýšení gramotnosti se nepodařily, dnes je gramotných jen 40 % Mosambičanů. 70 % obyvatel vyznává lidová náboženství, katolíků je zde 20 %. Úředním jazykem v Mosambiku je portugalština.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů.", "content": "25. 6. 1975 – 19. 10. 1986 – Samora Moisés Machel – prezident; FRELIMO
19. 10. 1986 – 6. 11. 1986 – Marcelino dos Santos, Joaquim Chissano, Alberto Joaquim Chipande, Armando Guebuza, Jorge Rebelo, Mariano de Araújo Matsinhe, Sebastião Marcos Mabote, Jacinto Soares Veloso, Mário da Graça Machungo, José Óscar Monteiro – úřadující Politické byro Ústředního výboru FRELIMO
6. 11. 1986 – 2. 2. 2005 – Joaquim Chissano – prezident; FRELIMO
2. 2. 2005 - 15. 1. 2015 – Armando Guebuza – prezident; FRELIMO
od 15. 1. 2015 - Filipe Nyusi - prezident; FRELIMO", "section_level": 2}], "src_summary": "Mosambik, oficiálně Mosambická republika (: \"Moçambique\" nebo \"República de Moçambique\", ) je republika v jihovýchodní Africe, sousedící na severu s Tanzanií, na severozápadě s Malawi a Zambií, na západě se Zimbabwe, na jihu se Svazijskem a Jihoafrickou republikou a na východě s Indickým oceánem. Území dnešního Mosambiku objevil v roce 1498 mořeplavec Vasco da Gama a v roce 1505 bylo toto území kolonizováno Portugalskem. V roce 1510 měli Portugalci kontrolu nad všemi bývalými svazijskými sultanáty na pobřeží východní Afriky. Mosambik získal nezávislost v roce 1975, kdy byla vyhlášena Mosambická lidová republika. Nově vzniklý stát byl dějištěm intenzivní občanské války, která probíhala od roku 1977 do roku 1992. Země je členem Společenství portugalsky mluvících zemí, Commonwealthu a je pozorovatelem ve Frankofonii. Demografické ukazatele, jako střední délka života a dětská úmrtnost, patří k nejhorším na světě. Index lidského rozvoje (HDI) patří k nejnižším na světě.", "tgt_summary": "Le Mozambique, en forme longue la république du Mozambique, et, est un État situé sur la côte orientale du continent africain. Il est entouré par l'Afrique du Sud, l'Eswatini, Madagascar, le Zimbabwe, la Zambie, le Malawi et la Tanzanie. C'est une ancienne colonie portugaise, le premier pays lusophone d'Afrique, devant l'Angola, par sa population et le deuxième par sa superficie. Le pays est membre de la Communauté des pays de langue portugaise (CPLP), de l'Organisation internationale de la francophonie (OIF), du Commonwealth et de l'Organisation de la coopération islamique.", "id": 366824} {"src_title": "Komplexní číslo", "tgt_title": "Nombre complexe", "src_document": [{"title": "Zápis a související pojmy.", "content": "Komplexním číslem nazveme číslo tvaru formula_1, kde formula_2 a formula_3 jsou reálná čísla. Tento tvar komplexního čísla se nazývá algebraický. Písmeno formula_4 značí imaginární jednotku, která se formálně zavádí jako číslo splňující rovnici formula_5 tj. jako odmocnina z −1, která v reálných číslech neexistuje. Reálné číslo formula_2 se nazývá reálnou částí tohoto komplexního čísla a reálné číslo formula_3 jeho imaginární částí. Pokud je formula_8, je dotyčné číslo reálným číslem formula_2, tj. reálná čísla tvoří podmnožinu čísel komplexních. Pokud je formula_10, mluvíme o (ryze) imaginárním číslu. Někteří autoři totiž pojmem imaginární číslo rozumí jakékoli komplexní číslo. Elektrotechnici při výpočtech v obvodech střídavého proudu často komplexní čísla využívají, avšak písmenem formula_11 zpravidla označují okamžitou hodnotu proudu. Proto pro imaginární jednotku používají raději písmeno formula_12. Na pořadí zápisu imaginární části zpravidla nezáleží (formula_13), ale například v tabulkových procesorech se znak \"i\" nebo \"j\" dává vždy za číslo, aby nedocházelo k záměnám s adresami buněk ve sloupci I nebo J nebo za elektrický proud.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Množina všech komplexních čísel se značí obvykle písmenem formula_14. Potřebujeme-li pracovat pouze s reálnou, resp. imaginární částí komplexního čísla formula_15, používáme zápis kde formula_18 jsou reálná čísla. Komplexní číslo formula_15 lze tedy také vyjádřit některým z následujících zápisů: S imaginární jednotkou se zachází jako s každým jiným číslem, proto je možné používat následujících zkrácených zápisů:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Číslo formula_25 má reálnou část formula_26 a imaginární část formula_27. Nejedná se ani o reálné, ani o ryze imaginární číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Důvody pro zavedení komplexních čísel.", "content": "Už perský matematik Al-Chorezmí (asi 820) si všiml, že některé kvadratické rovnice nemají řešení. Italský matematik Girolamo Cardano (1501–1576) ukázal, že by stačilo vhodně definovat odmocninu záporného čísla, a René Descartes zavedl 1637 označení reálné a imaginární číslo. Zajímavé výsledky zkoumání těchto „neskutečných“ čísel ukázal Leonhard Euler a komplexní čísla přesně zavedl francouzský matematik Augustin Louis Cauchy (1821) a nezávisle na něm Carl Friedrich Gauss (1831). Obor reálných čísel, který vyjadřuje dostatečně dobře jakoukoliv kvantitu (množství), se tedy rozšiřuje do oboru komplexních čísel, jejichž význam není intuitivně příliš zřejmý, především proto, že v reálném oboru neleží řešení (kořeny) některých algebraických rovnic, čili obor reálných čísel není vzhledem k nim uzavřený. V oboru reálných čísel existují polynomy (s reálnými koeficienty a nezápornými celočíselnými exponenty), které nemají v oboru reálných čísel žádný kořen, případně je počet jejich reálných kořenů nižší než stupeň polynomu. Obor komplexních čísel je uzavřený nejen na výše uvedené kořeny polynomů s reálnými koeficienty, ale i na kořeny polynomů s komplexními koeficienty. Tuto uzavřenost vyjadřuje Základní věta algebry, která tvrdí, že polynom \"n\"-tého stupně má v oboru komplexních čísel n kořenů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Polynom formula_28 nemá v oboru reálných čísel žádný kořen. V oboru komplexních čísel jsou jeho kořeny čísla formula_4 a formula_30, protože:", "section_level": 2}, {"title": "Operace s komplexními čísly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Algebraický tvar komplexních čísel.", "content": "Pro čísla v algebraickém tvaru lze jednoduchými algebraickými úpravami odvodit vztahy pro součet, rozdíl a součin dvou komplexních čísel: Podíl dvou komplexních čísel lze vyjádřit takto: Pro komplexní číslo formula_37 je definována konjugace (komplexně sdružené číslo) formula_38. Jejich součin formula_39 je vždy reálný a nezáporný a je roven nule, pouze když formula_40. Pak můžeme psát pro inverzi stručně formula_41 pro formula_42. Norma (též absolutní hodnota nebo modul) komplexního čísla formula_37 je definována jako formula_44. Platí, že pro libovolná komplexní čísla formula_45 je formula_46, tj. norma součinu je součin norem.", "section_level": 2}, {"title": "Geometrické znázornění komplexních čísel.", "content": "Komplexní čísla se zobrazují v komplexní (Gaussově) rovině jako body se souřadnicemi \"x,y\"; \"x\" je reálná část komplexního čísla, \"y\" imaginární část. Na ose \"x\" leží reálná čísla, ose \"y\" ryze imaginární čísla. Kombinací těchto dvou složek (reálné a imaginární) dostaneme množinu všech komplexních čísel, tj. Gaussova rovina.", "section_level": 2}, {"title": "Goniometrický tvar komplexních čísel.", "content": "Každé komplexní číslo \"z\" různé od nuly je možné jednoznačně vyjádřit v goniometrickém tvaru. Pokud si v komplexní rovině zvolíme polární souřadnicový systém, vzdálenost od počátku označíme \"|z|\" (absolutní hodnota, také nazývaná norma nebo modul) a orientovaný úhel formula_47 (argument), kde I=[1;0]. O je počátkem soustavy a Z=[\"a\";\"b\"] je obraz komplexního čísla z=\"a\" + \"b\"i, platí: Modul lze z algebraického tvaru formula_49 určit ze vztahu: Argument lze vyjádřit ze vztahů: Aby byla hodnota argumentu jednoznačná, je nutné ji omezit na nějaký polootevřený interval délky 2π, většinou se volí formula_53 nebo formula_54. Funkce formula_55 má tedy v odpovídajících bodech skok velikosti 2π. Z tohoto důvodu se například argument součinu dvou komplexních čísel může lišit od součtu jejich argumentů o násobek 2π. Pro násobení, dělení a umocňování komplexních čísel formula_56 a formula_57 platí následující rovnice: Pro převod komplexních čísel z goniometrického tvaru na algebraický stačí zjistit hodnotu formula_61 a formula_62 a roznásobit závorku jako při práci s klasickým mnohočlenem:", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní funkce.", "content": "Komplexní funkce reálné proměnné je funkce, jejímž definičním oborem jsou reálná čísla a oborem hodnot jsou komplexní čísla. Platí: \"h\"(\"x\") = \"f\"(\"x\") + i\"g\"(\"x\") kde \"f\" je reálná část a \"g\" imaginární část komplexní funkce \"h\". Obrazem takovéto funkce v Gaussově rovině je křivka, jejíž geometrický obraz je množina všech bodů \"X\" = [\"f\"(\"x\"),\"g\"(\"x\")], kde \"x\" je z definičního oboru funkce. Širším pojmem je funkce komplexní proměnné, jejímž definičním oborem jsou komplexní čísla. Studiem těchto funkcí se zabývá komplexní analýza. V tomto oboru se podařilo odhalit mnohé souvislosti mezi rozdílnými funkcemi reálné proměnné. Příkladem je Eulerův vzorec, často využívaný při práci s komplexními čísly, ze kterého vyplývá i vztah mezi základními matematickými konstantami oblíbený nejen mezi matematiky. Komplexní analýza nabídla nové nástroje i reálné analýze, např. pro výpočet integrálů (Cauchyho vzorec, reziduová věta) a našla široké uplatnění ve fyzice a technických aplikacích, např. při výpočtech fyzikálních polí a matematickém modelování proudění tekutin v hydrodynamice a aerodynamice.", "section_level": 2}, {"title": "Základní vlastnosti tělesa komplexních čísel.", "content": "Komplexní čísla s operacemi sčítání a násobení tvoří komutativní těleso. Je to největší komutativní algebraické nadtěleso (konečného stupně rozšíření) tělesa reálných čísel a algebraický uzávěr tělesa reálných čísel. Toto těleso nelze okruhově uspořádat, protože formula_65. Komplexní čísla formula_14 je možno chápat jako dvoudimenzionální normovanou podílovou algebru nad formula_67. Existují právě dva automorfizmy formula_14 jakožto algebry nad formula_67: identita a konjugace. Je zajímavé, že existuje nekonečně mnoho automorfizmů formula_14 jako tělesa (ovšem jsou velmi nespojité a nezachovávají formula_71, což znamená, že reálná a čistě imaginární čísla nejsou určena samotnou strukturou tělesa formula_14 – porovnej s kvaterniony).", "section_level": 1}, {"title": "Definice pomocí uspořádaných dvojic.", "content": "Často jsou také komplexní čísla zaváděna jako všechny uspořádané dvojice reálných čísel formula_73 s definovanými operacemi sčítání a násobení: Znaménko formula_76 u násobení obvykle vynecháváme. Prvek formula_77 pak nazveme imaginární jednotkou (zapisujeme formula_78). Pro číslo formula_78 z definice platí formula_80. Použitím axiomů reálných čísel dostaneme následující tvrzení: formula_81 1. formula_82 2. formula_83 3. formula_84 4. formula_85 5. formula_86 6. formula_87 7. formula_88 8. formula_89 9. formula_90 10. Prvek tvaru formula_91 jednoznačně odpovídá reálnému číslu \"a\", zavedené operace jsou rozšířením operací v reálném oboru (mají stejné výsledky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Komplexní čísla (z latinského \"complexus\", složený) vznikají rozšířením oboru reálných čísel tak, aby v něm každá algebraická rovnice měla příslušný počet řešení podle základní věty algebry. Například kvadratická rovnice \"x\" + 1 = 0 nemá v oboru reálných čísel řešení, protože její diskriminant (−4) je záporný a jeho odmocnina zde není definována. Komplexní číslo má dvě složky, reálnou a imaginární, a zapisuje se nejčastěji jako \"a\" + \"b\"i, přičemž i znamená imaginární jednotku, definovanou vztahem i = −1. Zmíněná rovnice pak má dvě řešení, ± i. Pro operace s komplexními čísly platí pravidla pro počítání s dvojčleny. ", "tgt_summary": "En mathématiques, l'ensemble des nombres complexes est créé comme extension de l'ensemble des nombres réels, contenant en particulier un \"nombre imaginaire\" noté tel que. Le carré de est aussi égal à −1 :. ", "id": 1395717} {"src_title": "Banánovník", "tgt_title": "Bananier", "src_document": [{"title": "Banány v zemědělství.", "content": "Taxonomie banánovníku je poměrně složitá, protože existuje mnoho druhů a jejich vzájemných kříženců. V dnešní době mají největší rozšíření a ekonomický význam bezsemenné (partenokarpické) hybridní odrůdy vzniklé křížením druhů \"Musa acuminata\" a \"Musa balbisiana\". Odrůdy banánů se často označují zkratkami, které symbolicky vyjadřují počet a původ chromozomálních sad. Například odrůda \"Zakrslý Cavendish\" (\"AAA\") je triploidem, jehož všechny chromozómy pocházejí z \"M. acuminata\". Právě hybrid \"AAA\" je nejvýznamnější odrůda užívaná jako ovoce – „banán“, zatímco hybridy \"AAB\" a \"ABB\" se užívají jako zelenina – „plantejny“ (např. odrůdy \"Rajapuri\", \"Pisang Awak\", \"Saba\" a především \"Plantain\", podle níž se nazývá celá skupina). Triploidní odrůdy mají výhodu v tom, že nemají semínka. Nevýhoda spočívá v tom, že se proto musí množit vegetativně, tj. jde vždy o klony jedné rostliny, a jsou tak kvůli tomu velmi náchylné k různým chorobám. Kromě toho se jako ovoce místně užívají také některé méně významné druhy, např. \"Musa corniculata\", \"Musa discolor\" či \"Musa fehi\", které kvůli svým vlastnostem nejsou vhodné pro export. Banánové listy se užívají jako krmivo a význam má také pevné vlákno z banánových listů, z nějž se vyrábějí např. rohože nebo provazy. Z tohoto hlediska je nejvýznamnější druh banánovník textilní (\"Musa textilis\"). Banány rostou v trsech, které mohou dosahovat hmotnosti až 60 kg. V roce 2003 se ve světě sklidilo přes 70 milionů tun sladkých banánů, z čehož 15 milionů bylo exportováno na světové trhy (zdroj FAOSTAT ). Banánů na vaření bylo sklizeno v roce 2004 přes 32 miliónů tun, byly však z 97 % spotřebovány v zemi původu. Největšími exportéry banánů jsou Ekvádor, Kostarika, Kolumbie a Filipíny. V rozvojových zemích se rozdrceného pseudokmenu banánovníku s listy také používá jako krmiva pro zvířectvo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "O banánech se poprvé zmiňují buddhistické texty v roce 600 př. n. l.. Údajně i samotný Alexandr Veliký měl během své výpravy do Indie v roce 327 př. n. l. možnost pochutnat si na banánech. První skutečný banánový sad byl popsán v Číně okolo roku 200. Okolo roku 650 islámští dobyvatelé dovezli banány do Palestiny. Arabští kupci poté rozšířili banány po většině území Afriky. V roce 1502 portugalští kolonisté vybudovali první banánové sady v Karibiku a ve střední Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "V Jihovýchodní Asii se počátkem 21. století masově šíří tzv. panamská nemoc způsobená houbou Fusarium. Je to mj. způsobeno tím, že se pěstuje výhradně genotyp odrůdy Cavendish. Rostliny jsou stříkány až 40× do roka, místo aby byla dána přednost vývoji odolné transgenní odrůdy. Na banánovníku trvale přežívá (symbióza?) bakteriální hnědá hniloba (\"Ralstonia solanacearum\"; zdroj: VÚRV), která způsobuje hnědé skvrny na plodech. Urychluje rozklad odumřelých pletiv (transport živin) i rozklad plodů (transport semen a živin), agresivně napadá mladé rostliny mnoha jiných rostlinných druhů v okolí. Může však napadnout i pole s bramborami či některými dalšími plodinami (u nás větší škody zatím jen na bramborách). (VÚRV) Z hlediska kvality plodu je z hlediska senzorického (chuť, vůně), trvanlivosti i zdravotního (hodnota živin, rozvoj plísní) zásadní rozdíl mezi plodem uzrálým na banánovníku a tím, který dozrává během transportu a skladování.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Banánovník (\"Musa\") je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (\"Musaceae\"). Zahrnuje jak zakrslé druhy, velké jen několik desítek centimetrů, tak zástupce náležící k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Plody banánovníků, banány, jsou žádanou komoditou, kvůli které byli rozliční zástupci rodu \"Musa\" zkulturněni a různě šlechtěni. Kromě v Česku velmi dobře známých měkkých a sladkých odrůd banánů sem patří i příbuzné škrobovité banány na vaření, nazývané plantainy (nebo počeštěně plantejny).", "tgt_summary": "Les bananiers, Musa, sont un genre de plantes monocotylédones vivaces de la famille des \"Musaceae\" dont les fruits, en général, sont les bananes. ", "id": 1997818} {"src_title": "Týden", "tgt_title": "Semaine", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo „týden“ vzniklo z označení \"tý(ž) den\" (dříve proto skloňované i téhodne, témudni...), které označovalo stejný den za/před 7 dny. Pojem týdne přišel ke Slovanům s křesťanstvím a slovo samotné má původ na Velké Moravě, odkud se rozšířilo do jednotlivých, zejména západoslovanských jazyků. V pozdní latině týden označuje slovo \"septimana\", ze kterého se odvozují názvy v románských jazycích a které je odvozeno od počtu dnů v týdnu (\"septem\" sedm). Starší \"hebdomas\" bylo převzato z řečtiny, kde bylo utvořeno stejným způsobem (od \"hepta\", resp. \"hembdomos\"). Tyto výrazy se objevují v některých cizích slovech, např. v klášterním prostředí v názvu týdenní funkce hebdomadáře neboli septimanáře. Germánské názvy (anglicky \"week\", německy \"Woche\") jsou odvozeny od slova původně znamenající změna a je příbuzné např. s německým wechseln.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Týden o 7 dnech začal být užíván v Babylóně již 600 let př. n. l., ve 4. století byl přijat římskou říší.", "section_level": 1}, {"title": "Týden jako indikátor tržního dne.", "content": "I když v nynější moderní společnosti je běžný sedmidenní týden, antropologové zjistili, že v mnoha prehistorických společnostech lze nalézt týdny různé délky a to od tří do deseti dnů. Zpozorovali také, že název pro týden je v mnoha případech shodný s pojmenováním „tržního dne“, takže koncept týdne zřejmě vychází ze zemědělských nebo předzemědělských společností, ve kterých existovala tržiště či tržní dny. V oblastech s rozptýleným osídlením, kde se neobchodovalo každý den, bylo nutné, aby se zemědělci a spotřebitelé dohodli, ve který den se budou setkávat. Zvláště pokud cesta na trh trvala několik hodin nebo dní. Týden jako fixovaný počet dnů umožnil přesně určit tržní dny, na rozdíl od určování podle lunárního kalendáře nebo podle rotace nebeské sféry. Lidé tak raději používali týden založený na prostém počítání dní, než na vzájemném pohybu Měsíce a hvězd. Týden tedy nebyl „nebeský“, ale každému dni v týdnu bylo přiřazeno Slunce, Měsíc a tehdy pět známých planet, tedy Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.", "section_level": 2}, {"title": "Původ sedmidenního týdne.", "content": "Pro vysvětlení zavedení sedmidenního týdne v různých částech světa se nabízí hypotéza, že čtyři týdny (28 dní) hrubě odpovídají čtyřem měsíčním fázím, které se střídají s periodou synodického měsíce (přibližně 29,5 dne). Pro tuto hypotézu však chybějí důkazy a sedmidenní týden pravděpodobně vznikal uměle, bez vazby na cyklus měsíce či roku. Sedmidenní týden mohl být ustanoven na Západě a Východě různými cestami.", "section_level": 2}, {"title": "Východoasijský sedmidenní týden.", "content": "Ve starověké Asii se používal týden o 5 či 10 dnech. Používání čínského sedmidenního týdne a rovněž korejského, japonského, tibetského a vietnamského lze zaznamenat od středověku, kdy se babylonský pojem sedmi „světel“ rozšířil do Číny. Dny byly přiděleny každému ze sedmi světel, ale týden neovlivňoval společenský život nebo úřední kalendář. Byl většinou používán pro astrologické účely a byl citovaný v několika buddhistických textech do té doby, než ho Jezuité v 16. století znovu zavedli. Japonci v 19. století převzali sedmidenní západní týden spolu s vlastním astrologickým týdnem se jmény pro dny týdne, která odpovídají anglickým názvům a vychází tedy z názvů bohů germánské mytologie. Pokud by se tak nestalo, zachovaly by se babylonské názvy. Japonské názvy odkazují na čínský Měsíc, Slunce a pět planet.", "section_level": 3}, {"title": "Pozdější vývoj sedmidenního týdne.", "content": "Starověcí Egypťané používali týden o 10 dnech (dekan) a dělili tak měsíc s třiceti dny na 3 týdny. Starověcí Řekové ale přejali týden od Babyloňanů (Eudoxos z Knidu). Různé skupiny obyvatel Římského impéria, pokud dlouhodobě pobývaly ve východní části říše,postupně přebíraly sedmidenní týden. V občanském životě byla v Římě (už od Etrusků) totiž obvyklá osmidenní období, která vznikla z každodenní praxe. Každý osmý den přicházeli totiž rolníci z okolí Říma do města na trh a vyřídit si své záležitosti. Tento osmý den se nazýval \"nundinae\" a dny celého osmidenního týdne se označovaly písmeny \"A\" až \"H\". V tomto má svůj původ i oktáva. Roku 321 n. l. římský císař Konstantin reguloval používání týdne kvůli problému používání různých dnů pro náboženské slavnosti a zavedl neděli jako den náboženského svátku a odpočinku pro všechny, nejen pro křesťany a jiné skupiny, které již neděli slavily. Současně převzali sedmidenní týden i křesťané. Jak se společenství raných křesťanů rozvíjelo, začalo se odlišovat od původní židovské společnosti např. i v tom, že hlavní svátek připadl na neděli, zatímco židovský hlavní svátek je v sobotu. Židé ve 4. století si uchovali jako tradiční svátek \"sobotu\" a pokračovali v jejím uctívání dále. Později po vzestupu islámu se stal svátečním dnem pro toto náboženství \"pátek\". Sedmidenní týden se brzy stal zvykem pro křesťany, židy i muslimy. Následující evropská kolonizace a z toho vyplývající rozvoj globálního obchodu zavedl sedmidenní týden jako univerzální časový úsek i v kulturách, kde se do té doby nepraktikoval. Dvoudenní víkendové volno utvrdilo pondělní začátek týdne. Část normy ISO 8601, týkající se datování týdne, definuje také pondělí jako první den týdne. V tomto mezinárodním standardu je „prvním týdnem roku“ takový týden, který zahrnuje první čtvrtek roku. Takto je zajištěno, že první týden v roce nezačíná tzv. dlouhým víkendem (od pátku do neděle), což je v mnoha zemích způsobeno tím, že Nový rok je svátkem.", "section_level": 2}, {"title": "Týdny a kalendářní rok.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet týdnů.", "content": "Délka týdne neodpovídá délce žádného jiného kalendářního období ani astronomického cyklu. Nejblíže má ke čtvrtině měsíční fáze, ale synodický měsíc má cca 29,5 dne oproti pouhým 28 dnům 4 týdnů. V gregoriánském kalendáři má průměrný rok přesně 365,2425 dnů, tj. přesně 52,1775 týdnů. Ve starším juliánském kalendáři má průměrný rok 365,25 dny, tedy zaokrouhleně 52,1786 týdne (délka roku dělená sedmi nepředstavuje konečnou desetinnou hodnotou).", "section_level": 2}, {"title": "Sedmidenní cyklus týdnů.", "content": "Týdny tvoří sedmidenní neustále se opakující kalendářní cyklus, který běží nezávisle na dalších cyklech jako jsou měsíce a roky. Dny týdne se opakují stále bez přerušení od dob starého judaismu, takže ve všech kulturách, které používají tento sedmidenní týden, je vždy stejný den v týdnu. Tak například i při gregoriánské reformě kalendáře, kdy bylo v kalendáře vynecháno 10 dní, byla zachována týdenní posloupnost a po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října 1582. Ve starším juliánském kalendáři, ve kterém je pravidelně každý čtvrtý rok přestupný, odpovídá 28 let přesně 1461 týdnům a tak každých 28 let připadají na stejná data roku stejné dny v týdnu. Na základě pořadí roku v 28letém slunečním kruhu byla jednotlivým rokům přiřazována tzv. nedělní písmena. Při gregoriánské reformě kalendáře (1582) byly pro zpřesnění délky průměrného roku vynechány 3 přestupné roky během každých 400 let. Tak se cyklus přestupných let prodloužil z 28 na 400 let, které odpovídají přesně 20 871 týdnům. V gregoriánském kalendáři se tak po 400 letech opakují stejné dny v týdnu ke stejnému datu, např. 10. dubna 1605 byla neděle podobně jako 10. dubna 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Číslování týdnů.", "content": "Každému týdnu gregoriánského kalendářního roku lze přiřadit číslo, určující jeho pořadí v daném roce. Tak např.. náleží dle normy ISO 8601 do. týdne. Číslování týdnů se často používá např. v obchodě, a to zejména v evropských a asijských zemích – v některých jiných částech světa je jeho používání naopak vzácné. Koná-li se nějaká událost (např. výuka nebo setkání) jednou za dva týdny, bývá datum jejího konání často určeno dnem týdne a paritou čísla týdne – hovoří se o lichých nebo sudých týdnech. Podle normy ISO 8601 je prvním týdnem roku takový týden, který obsahuje čtvrtek. Pokud neúplný týden na začátku roku neobsahuje čtvrtek, tedy nový rok začíná pátkem, sobotou či nedělí, náleží tento týden větší částí do předchozího roku a jako první týden se označuje až týden následující. První týden roku tedy může začínat následovně: Tak například v roce 2016 připadal první čtvrtek na 7. ledna, proto 1. týden roku 2016 (dle normy zapisovaný 2016W01) byl týden od pondělí 4. do neděle 10. ledna 2016. První tři dny roku 2016 (pátek 1. až neděle 3. ledna 2016) patřily ještě do 53. týdne roku 2015. Poslední týden v roce mívá číslo 52, pouze pokud rok začíná čtvrtkem – nebo v případě přestupného roku i středou – má poslední týden číslo 53. Systém číslování týdnů používaný v některých zemích se může odchylovat od normy ISO. Následující tabulka popisuje některé z používaných možností:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení týdne.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dny v týdnu.", "content": "Pojmenování jednotlivých dnů v týdnu je ve většině evropských jazyků odvozeno z mytologie daných národů. Čeština, stejně jako jiné slovanské jazyky, vytváří jména dní převážně z řadových číslovek nebo vymezením pozice jednotlivých dní vzhledem k jiným dnům. V češtině jsou názvy dnů v týdnu následující:", "section_level": 2}, {"title": "První a poslední den týdne.", "content": "Týden začínající pondělím předepisují mezinárodní i evropské normy, ale ISO 8601 nebyla běžně přijata nebo implementována po celém světě, takže se v praxi v různých státech používá i týden začínající nedělí (např. USA nebo Japonsko) nebo sobotou (Blízký východ). Pořadí vychází z uspořádání týdne začínajícího všedními dny a končící svátečním dnem. V původní hebrejské tradici, která je podložena mýtem o stvoření světa v biblické knize \"Genesis\", začíná týden nedělí a končí v sobotu dnem odpočinku – šabatem. V křesťanské tradici se sváteční den posunul na neděli, kdy se připomíná klíčová novozákonní událost – zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a prvním pracovním dnem je tak pondělí. Podobně v muslimském tradici je svátečním dnem pátek a pracovní týden začíná sobotou.", "section_level": 2}, {"title": "Víkend a dny volna.", "content": "Víkend (z anglického \"konec týdne\") vzikl zrušením pracovní soboty a tím rozšíření volna na sobotu a neděli. Pětidenní pracovní týden se postupně prosazoval během 20. století. Víkend o jiných dnech se uplatňuje v zemích s jiným pořadím dnů vlivem náboženské tradice (viz výše). Pátek a sobota jsou dny odpočinku v některých muslimských zemích a Izraeli. V některých zemích, jako je Írán, je víkendem pouze jediný den (pátek) a týden začíná sobotou. Jiné muslimské země mají víkend ve čtvrtek a pátek.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní systémy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kalendáře s pevnými týdny v roce.", "content": "Některé originální kalendáře byly navrženy tak, aby týdny a roky byly synchronizovány přidáváním skokových, přestupných týdnů nebo dní do kalendáře. Výhodou takovýchto kalendářů je to, že dané datum připadá každým rokem na stejný den v týdnu. Případně, namísto přidávání dalších dnů mimo týden, je možné přidat celý týden do kalendáře, jehož roky mají kolísavou délku. Tak např.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy s jinou délkou týdne.", "content": "Systém sedmidenních týdnů se dnes používá ve většině kultur, které počítají s deseti číslicemi. V dřívějších kulturách ale byly pozorovány i týdny jiné délky. Týden je přitom chápán jako jeden z prvních pracovních rytmů lidského společenství, který nebyl orientován podle přírody.", "section_level": 2}, {"title": "Liturgický týden.", "content": "V křesťanské liturgii je týden hlavně dominantní speciálním postavením neděle. Týden byl pokládán mezi Židy za posvátný pojem vzhledem k zákonu ohledně odpočinku o sabatu a jeho asociací s první kapitolou knihy Genesis. Raní křesťané převzali jeho používání zprvu v židovské podobě s číslovanými dny beze jmen, včetně sabatu. Neděle, „první den týdne“ (Skutky 20:7, 1. Korintským 16:2, Zjevení 1:10), brzy nahradila sabat jako den náboženského svátku, ale samotný týden zůstal samostatný. Je také vhodné si připomenout, že prvá dvě století oslavy velkých křesťanských mystérií tvořily týdenní a ne celoroční cyklus. Neděle, podle epištoly Barnabáše (xv), byla „začátek jiného světa“, a pisatel dále prohlašuje: „Pročež také my držíme osmý den pro slávu, že Ježíš vstal z mrtvých a prokazatelně vstoupil na nebesa“. Dále Didaché (viii) stanoví: „Neslavte svůj svátek s pokrytci; oni slaví druhý [Pondělí] a pátý [Čtvrtek] den v týdnu, ale vy slavte čtvrtý den [Středa] a den přípravy [Pátek]“, zatímco v c.xiv jsme seznámeni „A v den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a vzdávejte dík“. Úplně jasně to vyplývá z řeči Tertulliana, apoštolské konstituce a dalších raných spisovatelů, že neděle každého týdne byla považována za připomínku vzkříšení Krista, středa a pátek pak za dny zrady a ukřižování Krista. Ačkoliv tato jednoduchá prvotní koncepce zaplňovala místa v čase, jak byly jednotlivé svátky vkládány a násobeny, v každoročním kalendáři, týden si vždy udržoval svůj význam; je to možné zvláště poznat u bohoslužeb v týdenním dělení žaltáře. Amalarius pro nás zachoval podrobnosti o uspořádání přijatém v královské kapli v Cáchách roku 802, při kterém byl týdně přednesen celý žaltář. Ve svých širších rysech dělení byl shodný s teoretickým vyhlášeným římským breviářem do té doby, než byla 1. listopadu 1911 vydána publikace apoštolské konstituce „Divine afflatu“. Navíc se objevuje v Amalariovi, že karolínské uspořádání bylo v podstatě stejné jako to již přijaté římskou církví. Již v 6. století sv. Benedikt stanovil jasný princip, že celý žaltář by měl být přednesen nejméně jednou v týdnu; přesto je podobné uspořádání přisuzováno papeži sv. Damasusovi. Požehnání zvláštních dnů týdne zvláštními subjekty zbožnosti je také oficiálně uznaná speciální mše požehnané Panny Marie v sobotu, v pátek pašijové bohoslužby během půstu a uspořádání děkovných mší pro speciální dny týdne schválené papežem Lvem XIII. Po dlouhou dobu v raném středověku byl na západě čtvrtek pokládán za druh menšího svátku nebo neděli, pravděpodobně proto, že to byl den týdne, kdy se týden přesunul do své druhé poloviny (srovnej Bede, \"Hist. Eccl.\", IV, 25). Znovu breviář odsouhlasený po koncilu v Tridentu povolil jistý bohoslužebný přírůstek ke mši, např. zádušní mši, graduální žalmy apod., přednášené jednou v týdnu, zvláště v adventní a postní pondělí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Týden je cyklicky se opakující časové období sedmi po sobě následujících dnů, existují ale i týdny s jiným počtem dnů. Sedmidenní týden se objevuje v různých kalendářích od starověku, v gregoriánském kalendáři byly dny v týdnu původně řazeny v pořadí neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota. Tento kalendář se celosvětově rozšířil jako občanský kalendář a v řadě zemí světa se vžilo řazení dnů v týdnu od pondělí, kterým začíná pět pracovních dní následovaných víkendem. ", "tgt_summary": "Une semaine (du latin \"septimana\" : « semaine ») est une période de sept jours consécutifs. L'adjectif français correspondant est « hebdomadaire » du latin \"hebdomadarius\" signifiant « celui qui est de semaine, semainier », latinisation du mot grec \"ἑβδομάς.\" Substantivé (utilisé comme nom), le mot désigne une publication paraissant chaque semaine.", "id": 68452} {"src_title": "Android (robot)", "tgt_title": "Androïde", "src_document": [{"title": "Náboženství, legendy, historie, alchymie.", "content": "Napodobit či zopakovat stvořitelský čin Boha či Přírody – tato myšlenka se v historii lidstva opakuje mnohokrát.", "section_level": 1}, {"title": "Automaty.", "content": "S rozvojem jemné mechaniky bylo navrhováno a konstruováno mnoho automatů, tj. samohybných mechanismů, přičemž mnoho z nich bylo umisťováno do člověkupodobných figur, jejichž pohyb ovládaly.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická literatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Publius Ovidius Naso.", "content": "Proměny, 10. kniha: Zbožný Pygmalion je natolik znechucen ženskou proradností, že zůstává starým mládencem, panicem. Jako náhradu za ženskou lásku si vyřeže ze slonové kosti sochu ideální panny tak krásnou, že se do ní zamiluje – mluví k ní a projevuje ji i jiné něžnosti. Modlí se k bohům, Venuše jeho prosby vyslyší a způsobí, že socha v Pygmalionově objetí postupně ožívá. Pygmalion si ji bere za manželku a ta mu porodí dceru Pafé. (Je to opačný proces k jinak celkem obvyklejšímu zkamenění.)", "section_level": 2}, {"title": "Jean-Jacques Rousseau.", "content": "Melodrama Pygmalion – Rousseau přepracovává Ovidiovu myšlenku, nejde zde už o pokoru před bohy, ale spíš o vzpouru. Soše dává jméno Galatea.", "section_level": 2}, {"title": "E. T. A. Hoffmann.", "content": "Povídka \"Der Sandmann\": Student Nathanael odmítne reálnou dívku Claru a zamiluje se do mechanické loutky Olimpie, kterou smontoval prodavač Copolla. Oči jí dodal profesor Spalanzani. Nathanael ji oživuje svým vášnivým pohledem – zpočátku pomocí kouzelného dalekohledu. Mechaničnost Olimpie uvolňuje Nathanaelovi prostor pro vlastní iluze. Jedná se tedy o umělou bytost, na jejímž vytvoření se podílelo vícero tvůrců, vícero technologií.", "section_level": 2}, {"title": "Auguste Villiers de l'Isle Adam.", "content": "Termín \"android\" zpopularizoval hrabě Auguste Villiers de l'Isle Adam ve svém symbolistickém sci-firománu \"L'Ève future\" v roce 1886 (česky: \"Budoucí Eva\", přel. A. Růžičková; vyd. F. Topič, Praha 1920). Trauma Lorda Ewalda spočívá v tom, že se zamiluje do zpěvačky Alicie, která je krásná, avšak hloupá. Zoufalou situaci řeší jeho přítel, vynálezce Edison, tak, že sestrojí věrnou figurínu Alicie, oživenou duchovní bytosti Sowana. Při tom jim pomáhají nejmodernější technologie, jako například Edisonův fonograf pro záznam hlasu, a tak vzniká nová bytost – \"Hadala\", krásná a inteligentní. Záměrem tvůrců je také to, že pečlivým naprogramováním redukují obvyklé ženské vrtochy a tak se jimi vytvořená bytost stane dobře ovladatelnou. Hadala se však vymkne z jejich manipulace, začne hovořit svým vlastním jazykem a žít si svým vlastním životem. S použitím moderní terminologie byla \"Hadala\" vlastně prototypem \"gynoida\", tedy žensky vypadajícího robota.", "section_level": 2}, {"title": "Karel Čapek.", "content": "Čapkovi roboti, výrobky firmy R. U. R., byli v jeho stejnojmenném románu člověku podobní roboti, tedy androidi. Na rozdíl od Villiersova románu, kde byla Hadala prototypem androida, který měl uspokojit Ewaldovy erotické tužby, byli Čapkovi roboti hromadně vyráběné bytosti, určené k vykonávání těžké práce. (Termín robot, (původně ze slovenského výrazu pro práci, pracovníka, výdělek atd - tedy robota, robotník, zárobok a tento výraz,tedy slovo zaslechl na Slovensku některý z bratrů Čapků), a který na podkladě tohoto románu vzniknul, se pak rozšířil na téměř všechny stroje, které zastupují člověka v jeho namáhavé práci – např. kuchyňský robot.)", "section_level": 2}, {"title": "Sci-fi film.", "content": "Často je android alespoň částečně dotvořený biologickými částmi: Pro androidy se předpokládají sice biologické, ale spíše uměle vytvořené živé části.", "section_level": 1}, {"title": "Současné technologie.", "content": "Na úrovni dnešních technologií je nejen nemožné sestrojit robota, který by byl ve všech ohledech podobný člověku, ale ani to nedává velký smysl: Naopak, dnešní roboty jsou konstruovány tak, aby nahrazovaly člověka tam, kde přirozené lidské síly a schopnosti nestačí (např. jemné neurochirurgické operace, práce v těžko přístupném a nebezpečném prostředí atd.). Nicméně jsou oblasti, ve kterých má nějaký smysl napodobovat některé lidské rysy:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady novodobých androidů.", "content": "Za jednoho z nejdokonalejších robotů humanoidní konstrukce lze považovat robota týmu SCHAFT, který v roce 2014 vyhrál soutěž DARPA Robotics Challenge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Android je člověku podobný robot. Android je stroj, jehož účelem je vypadat, chovat se, pracovat, popřípadě myslet podobně jako člověk díky umělé inteligenci. Název „Android“ pochází z řeckých výrazů \"andros\" (muž, člověk) a \"-eides\" (stejného druhu, podobný).", "tgt_summary": "L'adjectif androïde désigne ce qui est de forme humaine, étymologiquement ce « qui ressemble à un Homme ». Un androïde, est un robot construit à l'image d'un être humain. Stricto sensu, \"andr\" désigne l'homme au sens masculin, le terme gynoïde est utilisé pour un robot à l'image d'une femme ; les termes neutres humanoïde et anthropoïde sont synonymes. La dénomination « androïde » évoque l'image d'une machine alors que les autres termes ne font pas clairement la distinction par rapport à tout être anthropomorphe). Le mot \"droïde\" dérive de ce terme. ", "id": 2322288} {"src_title": "Bitva u Stalingradu", "tgt_title": "Bataille de Stalingrad", "src_document": [{"title": "Shrnutí průběhu bitvy.", "content": "Průběh poloviny bitvy byl na německé straně poznamenán osobními zásahy Adolfa Hitlera. Ten byl fascinován představou dobytí města nesoucího jméno jeho protivníka a na dálku velice nešťastně zasahoval do řízení vojenských operací. Rudá armáda vybičovaná rozhořčením nad barbarským chováním německých jednotek v Sovětském svazu a prací agentů a uzávěrových jednotek NKVD, kteří dostali rozkaz zastřelit každého, kdo by město opustil a prchl za Volhu, město zuřivě bránila. Rudá armáda se dokázala udržet na malém kousku země poblíž pravého břehu řeky Volhy (speciálně 62. armáda pod velením generála V. I. Čujkova), podporována obrovským množstvím děl rozmístěných na levém břehu. Zatímco válečníci Osy postupně, dům od domu, obsazovali a čistili Stalingrad, Rudá armáda přemístila ke Stalingradu všechny jednotky postradatelné jinde na frontě a také další síly ze Sibiře a 19. listopadu 1942 zahájila operaci Uran – smetla rumunské, maďarské a italské jednotky nacházející se na křídlech 6. armády a obklíčila ji ve městě spolu s částmi 4. tankové armády. V této době se snad ještě 6. armáda mohla probít zpět, ale Hitler to zakázal. Hitler nařídil generálu Erich von Manstein aby se k Stalingradu probil a obnovil spojení s 6. armádou. Manstein se tento, v dané situaci prakticky nemožný úkol, pokusil splnit a dostal se se svými jednotkami 50 km od Stalingradu, ale čerstvé ruské síly jej posléze definitivně vrhly zpět. Hitler, podpořen tvrzením vrchního velitele Luftwaffe maršála Hermanna Göringa, že dokáže Paulusovu armádu zásobovat ze vzduchu, zakázal Paulusovi vyrazit z města naproti Mansteinovi. Göring však svůj slib splnit nedokázal a při pokusech o jeho splnění nechal zcela zdecimovat zásobovací a přepravní část Luftwaffe. Když Hitlerovi došlo, že Paulus a jeho vojska jsou ztraceni, nařídil jim, že musí vydržet co nejdéle a jmenoval Pauluse polním maršálem, protože žádný německý polní maršál se nikdy před tím v historii nepříteli nevzdal. Paulus však odmítl zemřít a byl sovětskými vojáky zajat. Organizovaný odpor 6. armády byl ukončen 2. února 1943. Uvnitř kotle bylo zajato asi 90 000 vojáků; často již ve velmi zuboženém stavu, pouze 6000 se jich po konci války dočkalo propuštění na svobodu a mohlo se vrátit domů.", "section_level": 1}, {"title": "Situace před bitvou.", "content": "V původních německých plánech toto město nebylo žádným významným strategickým cílem. Směrnice č. 45 z 23. července 1942, s kódovým označením Braunschweig, nařizovala pokračovat v operaci Blau. Směrnice přikazovala sedmnácté armádě a první tankové armádě skupiny armád A pronásledovat sovětskou Rudou armádu za velkou zátočinu Donu a za Rostovem je zničit. Šestá armáda, podporovaná čtvrtou tankovou armádou, měla mezitím vyrazit směrem ke Stalingradu a rozdrtit nepřátelské síly tam soustředěné, obsadit město a zablokovat pozemní komunikace mezi Donem a Volhou. Tato bitva byla důsledkem německé ofenzívy, která započala po neúspěšném pokusu dobýt Moskvu (duben 1942). Cílem této ofenzívy byla ropná pole na Kavkaze a strategicky a hospodářsky významné pozice na jihu Ruska. Této ofenzívě bezprostředně předcházel sovětský útok poblíž Charkova, kde Rudá armáda pod vedením maršála S. K. Timošenka prorazila německou frontu (12. května 1942). Tyto akce byly zastaveny německou ofenzívou, která začala počátkem května útokem na Sevastopol (obsazen 3. července 1942) a Kerčský poloostrov (obsazen 15. května 1942). Hlavní ofenzíva byla zahájena 28. června 1942, kdy Němci zaútočili směrem na Voroněž a Kursk, mezi Charkovem a Kurskem prolomili sovětskou obranu a dostali se až k Staryj Oskol-Voroněž, odkud pokračovali směrem ke Stalingradu (dnešní Volgograd). Stalingrad byl původně jediným cílem, ale v průběhu července se Adolf Hitler rozhodl ovládnout i Kavkaz, čímž oslabil 6. armádu (generál Friedrich Paulus), která se nacházela severně od Stalingradu. Dne 12. července vznikl tzv. „stalingradský front“, což byla snaha opevnit Stalingrad. Velením obraných akcí před Stalingradem byl pověřen generál A. I. Jerjomenko. Přímo ve městě velel 62. armádě V. I. Čujkov a vrchní velení nad celým válčištěm měl až do začátku protiofenzivy Georgij Žukov. Dne 24. července padl Rostov do rukou německé 17. armády. První a čtvrtá tanková armáda uskutečnily v následujících šesti dnech průlom východním směrem přes Don a zatímco první armáda postupovala na jih, aby dosáhla Kavkazu, čtvrtá se otočila severovýchodním směrem, aby mohla podpořit Paulusovu 6. armádu při útoku na Stalingrad. Na čele této 6. armády postupoval XIV. tankový sbor generála von Weiterscheima. Byl to jediný tankový sbor v sestavě 6. armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60. pěší (motorizované) divize. Před touto „obrněnou pěstí“ Rusové ustupovali přes Don jak na sever, tak i na východ ke Stalingradu. Tento ústup, který byl zamýšlen jako operační, přerostl však u mnoha sovětských divizí v neorganizovaný divoký úprk. Na mnoha místech se projevila panika. Sovětské velení mělo jasný cíl. Udržet Stalingrad, město Stalinova jména v ohybu Volhy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německý útok.", "content": "Dne 17. července se generálplukovník Friedrich Paulus rozhodl zaútočit. Německá 6. armáda se 8. srpna dostala k „vnější obraně“ Stalingradu. Dne 21. srpna německé jednotky prolomily vnější obranu a překročily Don. O dva dny později se 6. armáda dostala k Volze (severně od Stalingradu), v této fázi se A. Hitler, patrně z prestižních důvodů, rozhodl opět posílit 6. armádu. Poté Němci, prakticky na předměstí Stalingradu, narazili na odpor 62. armády generála Čujkova. V této fázi bitvy německá armáda spálila dřevěné předměstské čtvrti, ale nepodařilo se jí dosáhnout výraznějších úspěchů. Dne 13. září byla sovětská frontová linie šest a v některých místech patnáct kilometrů od Volhy. Držely je divize 62. armády, jež měly k dispozici asi 60 tanků. Během tohoto dne Němci prorazili tuto obranu a podařilo se jim obklíčit jádro obrany - Traktorový závod a továrny Rudá barikáda a Rudý říjen (což mimo jiné znamenalo také to, že v traktorovém závodu byla ukončena výroba a opravy tanků, které zde probíhaly ještě na počátku samotné bitvy). Němci se snažili zaměřit svoji dělostřeleckou palbu na prostor ústředního přístaviště, kam byli každou noc z východního respektive levého břehu přiváženi vojáci a zásoby. Po 14. září se bitva rozpadla do nepřehledných a nelítostných pouličních bojů, které trvaly až do sovětského protiútoku. Během těchto bojů německá armáda ovládla téměř celý Stalingrad a koncem září se generál Paulus pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K tak velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly. Dál pokračovaly vleklé a úporné pouliční boje. Sověti v této době ztratili kontrolu nad centrem města a jejich síly byly rozděleny na dvě části. V jižní části bránili především podzemí tj. tunely a bunkry vykopané do západního břehu řeky Volhy, či rokli řeky Caricy, nedaleko přístaviště na Volze. Dne 14. října došlo k hlavnímu úderu německé armády, tento den byl nejkrvavějším dnem celé bitvy, po masivních náletech a dělostřeleckém útoku se Němci dostali do Traktorového závodu (čímž došlo k definitivnímu přerušení oprav a výroby tanků), čímž postoupili o téměř dva kilometry. Po tomto útoku sovětská armáda držela pouze úzký pruh u Volhy (v některých místech pouze 300 metrů). Tyto „poslední metry“ se však ukázaly být rozhodujícími, mj. proto, že německé dělostřelectvo zde už nadále nebylo schopné poskytovat stejnou podporu útočícím jednotkám, ostřelováním cílů na odvrácených svazích. V tuto dobu také stanovilo sovětské velení heslo \"za „Volhou není žádná země“\". Ze Stalingradu byli odváženi pouze boje neschopní ranění, každou noc byly přiváženy další posily a munice. V tomto období držela 6. německá armáda zhruba čtyři pětiny Stalingradu. Dne 26. října se Vestfálcům 16. tankové a pěšákům 94. pěší divize podařilo dobýt předměstí Spartakovka, o které se tvrdě bojovalo již od srpna. Po tomto úspěchu ovládala německá armáda více než devět desetin Stalingradu. 62. armáda, jejímž velitelem byl generál Vasilij Ivanovič Čujkov, v tuto dobu bránila pouze několik továrních budov a několik málo kilometrů příkrého volžského břehu (západní resp. pravý břeh řeky). Jednalo se o velmi úzký pruh zničené země, nicméně celý štáb 62. armády včetně velitele odmítl evakuaci na levý břeh a bránil spolu s řadovými vojáky tento malý perimetr. Dne 11. listopadu Friedrich Paulus zaútočil znovu, uvědomoval si, že jde o poslední šanci dobýt město Stalingrad do příchodu zimy, 12. listopadu se jeho čtvrté tankové armádě podařilo výpadem dosáhnout břehů Volhy jižně od města a tím uzavřít obklíčení. Rozhodující obrat v boji to však nepřineslo.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský protiútok.", "content": "Potom 19. listopadu už začal Stalinův protiútok. Aby mohl soustředit proti Stalingradu ty největší možné síly, snažil se Hitler ušetřit jednotky jinde. Spojil stepní frontu severně a jižně od města s jednotkami svých spojenců Rumunů (3. a 4. rumunská armáda), Maďarů (2. maďarská armáda) a Italů (8. italská armáda). Žukovův, Vasilevského a Stalinův plán umístil dva fronty, Jihozápadní (Vatutin) a Donský (Rokossovskij) západně od města s pěti pěšími a dvěma tankovými armádami. Tyto dva fronty udeřily na německé postavení 19. listopadu. Dne 20. listopadu se dal do pohybu Stalingradský front. Dne 23. listopadu se tyto jednotky v husté sněhové vánici setkaly u Kalače na Donu západně od Stalingradu, zde obsadily velmi důležitý most přes Don. Tento úder byl pro německou armádu velmi těžký, třetí a čtvrtá rumunská armáda byly v troskách, německá čtvrtá tanková armáda byla nucena ustoupit a šestá armáda zůstala pohřbena v sutinách na březích Volhy. Dne 22. listopadu obdržel generál Paulus rozkaz vydržet a očekávat další rozkazy. Byla to zřejmě Hitlerova pojistka proti ukvapenému ústupu. Po pečlivém zvážení situace poslal Paulus 23. listopadu ve 23 hodin 45 minut radiogram přímo Hitlerovi, ve kterém naléhavě žádal o povolení úniku z obklíčení. Hitlerova odpověď došla 24. listopadu ráno. Hitler nařizoval vytvořit frontu „kotle“ a stáhnout všechny na západ od Donu stojící části armády přes Don do „kotle.“ Dne 26. listopadu převzal velení nad skupinou armád Erich von Manstein, který se měl pokusit osvobodit 6. německou armádu v rámci vyprošťovací Operace zimní bouře. Manstein nepřivedl nové síly, jen převzal obklíčenou 6. armádu, rozbitou rumunskou 3. armádu, armádní skupinu Hollidt s posbíranými silami na Čiru a nově formovanou armádní skupinu Hoth. Jeho plánem bylo zaútočit ze západu skupinou generála Hollidta přímo na Kalač na Donu. Hothova armádní skupina měla mezitím udeřit z jihozápadu z prostoru kolem Kotelnikova a rozbít sovětské sevření. Čirská fronta měla krýt bok této záchranné akce. Pokud by to situace dovolila, měl 48. tankový sbor v součinnosti s 11. tankovou divizí, 336. pěší divizí a jednou polní divizí letectva podpořit Hothovu operaci útokem na severovýchod. Dne 12. prosince byla zahájena Mansteinova vyprošťovací ofenzíva v rámci Operace zimní bouře. Tankové divize musely překonat zhruba 100 kilometrů zasněžených stepí. Sověty tato ofenzíva překvapila. Stalin Jerjomenkovi poslal na pomoc 2. gardovou armádu. 16. prosince zaútočila Rudá armáda na italskou 8. armádu severně od Stalingradu, jejíž postavení prolomila. Mansteinovy tankové divize se zastavily 56 kilometrů od Stalingradu. Německé letectvo nebylo schopno v zimě zásobovat celou armádu. Pro udržení bojeschopnosti potřeboval Wehrmacht 750 tun zásob denně. Útoky rudého letectva, ostřelování přistávacích ploch, námraza, nejisté zimní počasí a letecké nehody způsobily dopravním silám Luftwaffe těžké ztráty. Bylo zaznamenáno asi 550 totálních ztrát - to znamená, že třetina letounů i s posádkami se stala obětí počasí, stíhačů a protiletadlového dělostřelectva, či byla zničena ostřelováním letišť. Za celou dobu se letectvu podařilo přepravit pouze dvakrát stanovené minimální množství na přežití – 300 tun materiálu denně. Od 25. listopadu do 11. ledna se denně přepravovalo v průměru pouze 104,7 tun materiálu. Za toto období bylo zároveň odsunuto téměř 25 000 raněných. Pro německou armádu znamenalo nedostatečné zásobování pohromu. Chyběly potraviny, zdravotnický materiál, zimní oblečení, střelivo i pitná voda. Vojáci byli vystaveni krutým podmínkám třicetistupňových mrazů, nedostatku potravin a sovětskému ostřelování. Navíc Rudá armáda v rámci Operace Prsten svými postupnými útoky stále více svírala smyčku kolem Stalingradu, německá vojska postupně zatlačila na východ až do stalingradských ruin. 24. prosince obsadila letiště v Tacinské, kde bylo na zemi zničeno 70 dopravních letadel. Počátkem ledna 1943 se příliv zásob zmenšil natolik, že denní dávka jídla pro obklíčené vojáky byla 50 gramů chleba. Ti umírali na následky podchlazení, podvyživení, nemocí i zranění. V improvizovaných ošetřovnách leželo za drastických podmínek 40 tisíc zraněných, kteří umírali bez lékařské péče, přičemž mrtví zůstávali na lůžkách, protože nebyla síla je pohřbít. Vojáci se živili masem ze zmrzlých koní a dokonce se uchylovali ke kanibalismu, když jedli maso ze svých zmrzlých spolubojovníků. Měli i velký nedostatek pitné vody, panovaly zde také velmi špatné hygienické podmínky, což vedlo k tomu, že mnoho vojáků onemocnělo úplavicí, nedostatečné oblečení a zima způsobovala omrzliny. Po 10. lednu, když padlo hlavní letiště uvnitř stalingradského perimetru, bylo přistávání natolik obtížné, že většina zásob se musela shazovat na padácích a již nebylo možné pravidelně evakuovat raněné. Ke dni 24. ledna téměř 20 000 mužů leželo v improvizovaných, často nevytápěných lazaretech při venkovní teplotě -30 stupňů. Dne 8. ledna poslali Nikolaj Nikolajevič Voronov a Konstantin Konstantinovič Rokossovskij Paulusovi výzvu ke kapitulaci, v níž slibovali lékařskou pomoc a potraviny. Paulus kapitulaci nepřijal. Teprve několik dní před kapitulací požádal Paulus Hitlera o její povolení. Hitler však, zaslepen svým přesvědčením, kapitulaci odmítl se slovy: \"„Šestá armáda musí splnit svou svatou povinnost“\". Navíc ještě Paulusovi věřil a povýšil radiotelegraficky Pauluse 30. ledna do hodnosti polního maršála, prakticky očekával, že raději spáchá sebevraždu než by volil zajetí, neboť ještě žádný německý maršál se nevzdal nepříteli. Paulus se přesto 31. ledna vzdal. Poslední vojáci pod vedením generála von Strikera kapitulovali 2. února. V podzemí Stalingradu však zůstalo ještě asi 10 tisíc mužů, z nichž poslední se vzdali až počátkem března 1943.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Podle válečných deníků 6. armády a denních hlášení sborů se v kotli v polovině prosince nacházelo 230 300 Němců a jejich spojenců, z toho 13 000 Rumunů. Kromě toho k tomuto datu deníky uvádějí i 19 300 ruských zajatců a přeběhlíků. Z těchto 230 300 důstojníků a vojáků bylo k 24. lednu 1943 letecky evakuováno 42 000 raněných, nemocných a specialistů. 16 800 vojáků bylo podle sovětských hlášení od 10. do 29. ledna zajato. Při kapitulaci od 31. ledna do 3. února se podle sovětských údajů vzdalo 91 000 mužů, podle jiných údajů jich bylo na 130 000. Podle nedávno odtajněných zpráv sovětské NKVD se po kapitulaci v podzemí Stalingradu nacházelo zhruba 10 tisíc německých vojáků, z nichž asi 2 tisíce padly při přestřelkách a 8 tisíc bylo zajato. Celkem na stalingradském bitevním poli padlo 80 500 německých vojáků, v tomto jsou zahrnuti i těžce ranění, kteří zůstali v posledních dnech bez péče a stravy. Podle ruských historiků padlo celkem asi 115 tisíc vojáků Wehrmachtu, kdežto ztráty na sovětské straně činily asi 400 tisíc mrtvých a asi 730 tisíc raněných. Podle historika Stephena Walshe padlo, bylo raněno nebo zajato 600 000 Němců a 494 374 Rumunů, Italů a Maďarů. Vojáci Wehrmachtu, kteří padli do zajetí, se nacházeli v žalostném stavu. Po dvanácti týdnech, kdy hladověli a byli vystaveni krutým mrazům ve stalingradském kotli, byli podvyživení a ztratili imunitu i vůči nemocem, které by za normálních okolností nebyly smrtelné. Tisíce jich zemřely již při pochodu do zajateckých táborů, další desetitisíce zemřely v důsledku totálního vyčerpání a nemocí v zajateckých táborech v okolí Stalingradu. Tam přežilo pouze 33 tisíc mužů, kteří byli později transportováni na Ural a na Sibiř, kde pracovali v dolech. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo pouze 6 tisíc. V Sovětském svazu se při zprávě o Paulusově kapitulaci na oslavu prvního nesporného sovětského vítězství ve válce rozezněly zvony na Kremlu. Po této bitvě byla 62. armáda přejmenována na 8. gardovou armádu. V Německu byl ve dnech 3. až 5. února 1943 vyhlášen celoříšský státní smutek, byly vyvěšeny černé prapory, byla zakázána filmová a divadelní představení apod. a zdůrazňovalo se, že tito Němci padli proto, aby německý národ žil.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Na památku bitvy byl pojmenován asteroid vnějšího hlavního pásu (2250) Stalingrad, objevený 18. dubna 1972 sovětskou astronomkou Tamarou Smirnovou na Krymské observatoři Naučnyj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Stalingradu, bitva o Stalingrad, či stalingradská bitva (podzim 1942 – zima 1943) představuje společně s bitvou před Moskvou (1941) a bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě druhé světové války. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a způsobila Wehrmachtu a jeho četným spojencům významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku, o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.", "tgt_summary": "La bataille de Stalingrad est l'ensemble des combats du au, pour le contrôle de la ville de Stalingrad, entre les forces de l'URSS et celles du Troisième Reich et de ses alliés. Ces combats incluent l'approche de la ville par les armées de l’Axe, les combats urbains pour sa conquête à partir de, puis la contre-offensive soviétique, jusqu'à l'encerclement et à la reddition des troupes allemandes. L'ensemble de ces combats, dans et hors de la ville, se sont étendus sur un peu plus de six mois et ont coûté la vie à plus de Soviétiques, civils et combattants, et à allemands, roumains, italiens, hongrois et croates. ", "id": 426926} {"src_title": "Pier Paolo Pasolini", "tgt_title": "Pier Paolo Pasolini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vzdělání získal na Boloňské univerzitě, kde studoval historii a literaturu, po ukončení studií pracoval jako učitel. Ačkoli pocházel z vojenského, profašisticky orientovaného prostředí, sám se zapojil do antifašistického hnutí a koncem 40. let vstoupil do italské komunistické strany. V 50. letech měl pro svou homosexualitu, ke které se veřejně hlásil, potíže s italskými úřady a vydání jeho knihy \"Darmošlapové\" v r. 1955 vyvolalo skandál. I komunistická kritika ji přijala chladně a Pasoliniho později vyloučila ze svých řad. Ten se však nikdy nepřestal považovat za marxistu (nikoliv za komunistu ). V 60. letech, když začaly jeho filmy získávat světovou proslulost a sbírat ocenění, se stal pro italskou společnost přijatelnějším. Dne 2. listopadu 1975 byl v pobřežním městě Ostia nedaleko Říma zavražděn. Za jeho vraždu byl odsouzen sedmnáctiletý Giuseppe Pelosi, ten ale v r. 2005 zpochybnil oficiální verzi vyšetřování a naznačil možné politické souvislosti umělcovy smrti. Koncem roku 2014 italské úřady znovu uvažovaly o obnovení vyšetřování na základě testů DNA, o něž požádal Pasoliniho bratranec Guido Mazzon.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Hrdinové v jeho dílech jsou zpravidla lidé žijící na okraji společnosti, což vedlo k častému používání jazyka lůzy.", "section_level": 2}, {"title": "Celovečerní filmy.", "content": "Zpočátku byl ovlivněn neorealismem, postupem času začal zpracovávat náboženskou tematiku. Ve svých pozdních filmech pak často zobrazoval násilí, mnohdy sahal i po motivech sadismu a nebál se realistického zobrazování sexu. Pro zvýšení efektu některých scén kombinoval amatérské herce s profesionálními.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "V roce 2014 natočil režisér Abel Ferrara celovečerní film \"Pasolini\" pojednávající o Pasoliniho posledních dnech a předčasné násilné smrti v roce 1975. Titulní postavu ztvárnil Willem Dafoe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pier Paolo Pasolini [pazolíny] (5. března 1922, Bologna, Itálie - 2. listopadu 1975, Ostia, Itálie) byl italský básník, spisovatel, scenárista, novinář, filozof, režisér a herec. Byl významnou osobností veřejného a politického života a jeho účast v něm vyvolávala četné kontroverze.", "tgt_summary": "Pier Paolo Pasolini est un écrivain, poète, journaliste, scénariste et réalisateur italien, né le à Bologne, et assassiné dans la nuit du 1 au, sur la plage d'Ostie, près de Rome. ", "id": 1476710} {"src_title": "Grafická karta", "tgt_title": "Carte graphique", "src_document": [{"title": "Stavba karty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis karty.", "content": "Grafická karta se stará o grafický výstup na monitor, TV obrazovku či jinou zobrazovací jednotku. V případě, že grafická karta obsahuje tzv. VIVO (video - in a video-out), umožňuje naopak i analogový vstup videosignálu např. při ukládání videosouborů z videokamery, videopřehrávačů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Součástky v grafické kartě.", "content": "\"Propustnost je při 256-bitové sběrnici.\" Brát pouze orientačně. Záleží na daném modelu grafické karty.", "section_level": 2}, {"title": "Výstupy z grafické karty.", "content": "K zobrazení na monitor, projektor atd. je potřeba patřičný konektor, kterým disponuje jak zobrazovací zařízení, tak i grafická karta. Přenos dat může být analogový nebo digitální:", "section_level": 1}, {"title": "Analogový přenos.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "VGA.", "content": "VGA je nejstarším a stále používaným konektorem. Jedná se o konektor analogový a hodil se tedy spíše ke starším CRT monitorům, které zpracovávaly signál analogově. Grafická karta musela původní digitální signál nejprve převést na analogový a ten dále pokračoval do zobrazovacího zařízení (kde je v modernějších monitorech znovu digitalizován). VGA konektor je již v dnešní době zastaralý a výrobci jej nakonec úplně odstranili z nových grafických karet. Slabinou tohoto konektoru bylo maximální rozlišení 2048×1536 pixelů, které bylo na většině monitorů dále omezeno na 1600×1200 pixelů a nemožnost současného přenosu obrazu a zvuku.", "section_level": 3}, {"title": "Digitální přenos.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "DVI.", "content": "Digital Video Interface (DVI) konektor vznikl kvůli potřebě přenášet do monitoru digitální signál, aby novější monitory typu LCD, nemusely převádět analogový signál zpět na digitální (což je problém VGA konektoru). Běžně se můžeme setkat s dvěma typy konektoru DVI. Prvním je DVI-D, který je čistě digitální a druhým pak DVI-I, který disponuje jak digitálním, tak i analogovým signálem, který může být pomocí jednoduché redukce vyveden do monitoru s klasickým VGA konektorem. Zvláštností je DVI-A, který je pouze analogový. Všechny tři typy se rovněž vyskytují jako single a dual link. Single link je většinou omezený na maximální rozlišení 1920×1200 pixelů, dual pak na 2560×1600 pixelů, avšak potřebuje speciální typ kabelu.", "section_level": 3}, {"title": "HDMI.", "content": "HDMI konektor je používán zejména pro multimediální zařízení, jako je televizor, DVD a Blu-ray přehrávače, herní konzole apod. Konektor HDMI byl představen v roce 2002 a prošel několika změnami. Současná verze je HDMI 2.0. Výhodou oproti DVI je možnost přenosu až osmi zvukových kanálů spolu s obrazem. Rozlišení je omezeno na 4096×2160 pixelů.", "section_level": 3}, {"title": "Display port.", "content": "Nejnovějším konektorem je takzvaný DisplayPort, který byl představen roku 2009. Je navržen tak, aby nahradil digitální (DVI) i analogové (VGA) konektory v monitorech počítačů stejně jako v grafických kartách. Má všechny funkce HDMI, ale nepředpokládá se, že by měl HDMI nahradit v oblasti domácí spotřební elektroniky, protože je určen spíše pro kancelářské a IT využití.", "section_level": 3}, {"title": "Chlazení grafické karty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzduchové chlazení.", "content": "Na vzduchové chlazení grafické karty se používá buď pasivní kovový chladič, nebo se přidává ventilátor. Případně se používá v kombinaci s heatpipes ke zvýšení chladicí účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní chlazení.", "content": "Vodní chlazení se většinou používá pouze u nejvýkonnějších grafických karet, které produkují největší odpadní teplo a to jenom jako TOP edice. Slouží ke snížení teploty a hlučnosti a používá se zejména, pokud je celý počítač chlazen vodním chlazením.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy s chlazením.", "content": "Referenční chladiče jsou v 95 % dostatečné na uchlazení grafické karty (GPU). Problém vzniká při kombinaci pasivního chlazení a nedostatečného větrání skříně nebo prachu na pasivních částech a znemožnění proudění vzduchu (částečné nebo úplné). Problémy, ale vznikají také při výměně chlazení a nesprávném odhadu teploty GPU, paměťových čipů, napájecích obvodů, případně ještě jiné součástky na grafické kartě (tzv. poddimenzované chlazení). K tomu většinou dojde při výměně aktivního chlazení za pasivní, většinou za účelem snížení hlučnosti. Proto je dobré se informovat (výrobce, prodejce, internet...), o množství ztrátového tepla, kartou vyzářeném a podle toho zvolit adekvátní způsob chlazení.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení grafické karty.", "content": "Grafická karta je limitována:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První grafická karta byla vyvinuta firmou IBM pro IBM PC v roce 1981. Jednalo se o MDA (\"Monochrome Display Adapter\"), který uměl pracovat pouze v textovém režimu. Původní 3D akcelerátor byl vyráběn na desce, která byla spojena s normální grafickou kartou. Jedním z největších představitelů grafických karet byla karta Hercules Graphics Adapter (HGC). Ta s sebou přinesla i další možnosti v rozlišení, kdy se v jednobarevných obrázcích hodnota rozlišení zvedla z doposud maximálních 80×25 znaků na vysoce kvalitních 720×348 pixelů. Pravou revoluci mezi 3D akcelerátory způsobila společnost3dfx v roce 1996 vydáním karty Voodoo. Zprvu společnostnebyla schopna najít někoho, kdo by podporoval její API Glide nebo vyrobil karty. Karta však neměla podporu 2D grafiky a byla zapojována pouze jako přídavný 3D akcelerátor. Následovníkem byla karta Voodoo Rush, která již 2D grafiku podporovala stejně jako všechny následující karty. Dalším revolučním počinem byla karta Voodoo2, první karta podporující zapojení SLI, tedy propojení více stejných karet pro zvýšení výkonu, které se stále využívá. Velmi úspěšná byla karta Voodoo Banshee a Voodoo 3, díky své nízké ceně a „plné samostatnosti”. Finanční tíseň donutila 3DFX předčasně vydat vícečipovou kartu Voodoo 5 se dvěma a čtyřmi čipy VSA-100, která však byla velmi drahá kvůli rychlým SDR pamětem a později levnější jednočipovou variantu Voodoo 4. Nakonec ale společnost 3DFX pohltily její finanční problémy a fakt že její karty nedisponovaly podporou T&L což bylo ve své době naprosto bezvýznamné, dokud nevyšel 3D mark 2000, který kartám s podporou T&L uděloval velmi vysoké hodnocení a tak mnohem horší karty s touto téměř nevyužívanou funkcí měly ve výsledku mnohem lepší výsledky než karty bez ní. To již byl na 3DFX příliš a tak byla v roce 2000 odkoupena společností NVIDIA. O pár let později jsou na trhu již velice výkonné grafické adaptéry, které bez problému zvládají i rozlišení 3200×2400 pixelů při barevné hloubce 32 bitů (tak vysoké hodnoty však ještě nedokáže zobrazit jeden monitor). Hlavní výrobci těchto grafických karet jsou firmy ATI (koupena společností AMD v roce 2006) a nVidia a v oblasti integrovaných grafických karet především Intel. Firma ATI svou řadu grafických karet pojmenovala Radeon, firma nVidia GeForce. V polovině roku 2006 byly na světovém trhu vládci v oboru grafických karet grafické čipy nVidia 7900 GTX (která již podporovala SLI) od firmy nVidia a grafický čip Radeon X1900 XTX od firmy ATI. V roce 2007 má obrovský náskok nVidia, díky svojí sérii GeForce8, podporující DirectX 10, kdy první dvě karty 8800GTX/GTS vyšly už na podzim 2006. Během května 2007 se na trhu objevila nová vlajková loď nVidie - 8800 Ultra, nejvýkonnější karta ze série GeForce8. AMD vdala Radeon HD 2900 XT. Dle očekávání není verze 2900 XT výkonnější než starší 8800GTX od nVidie. Další výrobci, jako je např. Matrox, Kyro, S3/Via, Rendition, SIS, Trident, XGI zaujímají pouze minoritní část trhu, nebo se soustředí na specifické grafické požadavky. Zaměřují se (např. Matrox) na profesionální oblast trhu (zpracování videa a CAD programy). Jedním z důvodů, proč se mezi velkými výrobci grafických karet nemohou objevit nové společnosti a ani není možný návrat v minulosti velkých výrobců, jsou ovladače grafických karet, které musí řešit veškeré chyby se kterými jsou vydávány nové hry, a nově vstoupivší společnost nemůže mít dostatek lidských zdrojů a financí na to, aby tyto chyby ve hrách v ovladačích svých grafických karet řešila. Po vydání řady HD3000 od AMD dorovnala poměr výkon/cena s NVIDIÍ, ale už nikdy nevydala HIGH-END jádro. Používá 2 GPU na 1 PCB pro dosažení vyššího výkonu (využití CF technologie). NVIDIA při vydání 8800GT ohrožuje trh, je velmi prodávaná a má v tu dobu jeden z nejlepších poměrů výkon/cena. Dokonce ohrozí i HIGH-END, při použití SLI má vyšší výkon než nejvýkonnější grafiky. Následuje vydání řady HD4000 od AMD. Díky zvýšení výkonu se může s NVIDIÍ měřit ve všech segmentech. NVIDIA odpoví vydáním řady GTX 200, která má vysoký výkon, ale přesto model GTX280 neporazí 9800GX2, přestože cenou se mu vyrovná. V Q3 2008 vydává NVIDIA grafiky na 55 nm a ohrožuje AMD, díky vyšším frekvencím a menší spotřebě. V roce 2009 ohlasila AMD vydání RV740 (HD47x0) na 40 nm a RV790 (výkonnější RV770) stále na 55 nm. NVIDIA přejmenovává 9800GTX+ na GTS250 se změnou PCB karty a ohlašuje vydání GTX275.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grafická karta je v informatice součást počítače, jejímž úkolem je vytvářet grafický výstup na monitoru. Hlavní součástí grafické karty je grafický procesor (GPU), který slouží pro rychlé a efektivní změny obsahu grafické paměti (viz framebuffer neboli FPS) a tím i změny obrazu viditelného na monitoru. Grafická karta může být integrovaná (tj. používá operační paměť počítače, je výrobci prezentována jako levnější) nebo dedikovaná (má vlastní videopaměť a je typicky inzerována jako výkonnější), přičemž nezáleží na tom, zda je grafická karta na vlastní samostatné desce (a vložena do slotu sběrnice). Specifický případ je pak integrace do mikroprocesoru (tzv. APU).", "tgt_summary": "Une carte graphique ou carte vidéo (anciennement, par abus de langage, une carte VGA), ou encore un adaptateur graphique, est une carte d'extension d’ordinateur dont le rôle est de produire une image affichable sur un écran. ", "id": 1707139} {"src_title": "Zambie", "tgt_title": "Zambie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkoloniální období.", "content": "Na území Zambie žili předchůdci člověka už před několika milióny let. Původními obyvateli Zambie byli Khoinové a Sanové. Tyto kmeny byly ale vytlačeny expandujícími bantuskými kmeny na jih. Většina předků dnešních obyvatel přišla až s poslední velkou vlnou bantuských přistěhovalců. Nejvýznamnější státy, které vytvořili, byly lundská říše a říše Barotsů (správněji česky \"Loziů\"), zformované v 18. století. V roce 1851 navštívil poprvé Zambii skotský cestovatel, misionář a lékař David Livingstone. Pro výzkum oblasti dnešní jižní a západní Zambie byl důležitý český rodák Emil Holub, který v částech Zambie cestoval v letech 1875 a 1886–7. Je autorem první odborné etnografické knihy o říši Barotsů (Loziů), která však vyšla pouze německy a je tedy v Zambii neznámá, a také autorem první podrobné mapy okolí Viktoriiných vodopádů a toku řeky Zambezi na hranicích Zambie, Zimbabwe, Botswany a Namibie.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "Britská Jihoafrická společnost získala od Barotsů obchodní monopol a zároveň byl vyhlášen protektorát nad Barotselandem. Ten byl v roce 1911 společně s dalšími oblastmi spojen do protektorátu Severní Rhodesie, který přešel pod vládu Velké Británie. Objevené zásoby mědi přilákaly množství evropských kolonistů.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "V roce 1953 byla Severní Rhodesie spojena s Jižní Rhodesií (později Zimbabwe) a Ňaskem (Malawi) do Federace Rhodesie a Ňaska. Ta byla zrušena v roce 1963. Prvním prezidentem nezávislé Zambijské republiky (vyhlášena roku 1964) se stal Kenneth Kaunda, který postupně vytvořil autoritativní režim. V roce 1975 byla soukromá půda a podniky znárodněny. Demonstrace a bouře v roce 1990 přinutily Kaundu, aby legalizoval opoziční strany. V prvních svobodných pluralitních prezidentských a parlamentních volbách se stal prezidentem představitel \"Hnutí za pluralitní demokracii\" Frederick Chiluba. Problémy v zásobování potravinami pokračovaly i přes hospodářský růst a docházelo k hladomorům. Od roku 1998, kdy byl zrušen výjimečný stav, je v zemi relativní klid. Od ledna roku 2002 do 19. srpna 2008 byl prezidentem země Levy Mwanawasa (znovu zvolen v roce 2006). Po jeho smrti 19. srpna 2008 se vládní strana i opozice dohodly na vypsání nových prezidentských voleb na říjen 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a přírodní podmínky.", "content": "Hlavním městem Zambie je Lusaka. Mezi významná města dále patří Kitwe, Kabwe nebo Livingstone. Zambie sousedí s Demokratickou republikou Kongo, Angolou, Malawi, Zimbabwe, Mosambikem, Tanzanií a Namibií. Většina území státu je tvořena lehce zvlněnou náhorní plošinou ve výšce kolem 900 – 1 500 metrů nad mořem, která je na východě prolomena riftovým údolím řeky Luangwa. Nejnižší místo země leží na řece Zambezi na hranicích s Mosambikem (329 m n. m.), nejvyšší místo je v pohoří Manfinga Hills (2 164 m n. m), zambijská část leží v Severní provincii v okrese Isoka, malawijská v Severní oblasti v okrese Chitipa (souřadnice: ). Na území Zambie jsou rozsáhlé bažiny - na severu (v okolí jezer Mweru a Bangweulu) a na západě (v okolí řeky Zambezi). Do území Zambie zasahuje také několik velkých jezer, například část jezera Tanganika, nebo část jezera Mweru. Z vodopádů stojí za zmínku vodopády Ngonye či známé Viktoriiny vodopády. Rostlinný pokryv tvoří savany a řídké lesy. Podnebí je tropické, střídají se tři hlavní roční období (období dešťů od listopadu do března, chladné suché období od května do srpna a horké suché období v září a říjnu). Průměrná teplota se pohybuje od 16 °C v červenci do 24 °C v říjnu (oba údaje měřeny v Lusace). Průměrné roční srážky se pohybují od 700 mm na jihu do 1 300 mm na severu; nejméně srážek, kolem 400 mm, spadne na jihozápadě při hranicích s Botswanou. Mezi typická zvířata Zambie patří slon africký, prase bradavičnaté, lev, žirafa, hyena skvrnitá nebo pes ušatý. Z volně žijících rostlin zde rostou například baobaby, opuncie nebo pryšce. Nalézají se zde světově významná ložiska mědi, zinku, kobaltu a olova.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Heslo na státním znaku „One Zambia – One Nation“ čili „Jedna Zambie – jeden národ“ má spojit multikulturní zambijskou společnost, neboť se zde hovoří přes 70 jazyky. Zambie má o něco více obyvatel než Česká republika (13 000 000 obyvatel). Nejvýznamněj­šími domorodými jazyky jsou bemba (2 miliony mluvčích), nyanja (1 mil.), tonga (1 mil.). Úředním jazykem je však angličtina. Míšením domorodých jazyků s angličtinou vznikají nové jazyky, například hornický jazyk Copperbeltu. Gramotnost dosahuje 79 %. Porodnost je zde 4,1 %, úmrtnost 2,1 %, emigrace dosahuje 0,016 % z celkového počtu obyvatel; přirozený přírůstek tak činí 1,9 % obyvatel za rok. Kojenecká úmrtnost je v Zambii 8,9 % novorozenců, jedné ženě se za život průměrně narodí 5,4 dětí a naděje na dožití je 37,4 let (37,1 muži a 37,7 ženy). V Zambii je 98,7 % lidí negroidní rasy, 1,1 % europoidní a 0,2 % ostatních ras. Z náboženství převažuje křesťanství, zastoupen je také islám a hinduismus; asi 1 % obyvatel jsou animisté (zároveň se k animismu hlásí i značná část křesťanů a muslimů, stejně jako v celé subsaharské Africe). \"poznámka: data jsou z roku 2002\"", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecně.", "content": "Zambie je typický rozvojový stát. Celkový Hrubý domácí produkt (přepočítaný podle parity kupní síly) Zambie dosahoval v roce 2002 8,5 miliardy USD. V přepočtu na 1 obyvatele byl tedy HDP (v paritě kupní síly) 870 USD za rok. Růst HDP za rok 2001 činil 3,9 %. V roce 2000 byla nezaměstnanost v Zambii 50 %. Rozdělení HDP (v paritě kupní ceny) za rok 2000: Rozdělení pracovních sil (3,4 milionu lidí) za rok 2000: V Zambii se platí zambijskou kwachou (= 100 ngwee). Roční inflace v Zambii dosahuje 21,5 %. Směnný kurs zambijské kwachy vůči americkému dolaru v lednu roku 2002 byl 1 USD = 3 848 ZMK.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Zambijský průmysl je založen především na těžbě a zpracování nerostných surovin. Mezi hlavní nerostné suroviny Zambie patří především měď, která se těží v tzv. měděném pásu (Copperbelt) při hranicích s Demokratickou republikou Kongo. Do tohoto měděného pásu je soustředěn největší počet obyvatel a měst. 23. září 2006 byla prezidentem potvrzena i přítomnost ropy, taktéž na severozápadě země. V příštích letech by měl následovat geologický průzkum i v dalších částech země. Růst průmyslové produkce v Zambii činí 5,1 % ročně. 99 % elektrické energie je vyrobeno ve vodních elektrárnách, část z ní je i vyvážena.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství v Zambii je extenzivního typu, na nízkém stupni modernizace a z velké části samozásobitelské. Ačkoliv je zde nejvyšší počet vodních zdrojů v jihoafrickém regionu, nejsou téměř vůbec využívány k zavlažování – pouze 460 km půdy je zavlažováno (údaj za rok 1998). Zambie produkuje málo významné množství kukuřice, dřeva, cukrové třtiny a tabáku. Živočišná výroba je rovněž velmi zaostalá – chová se pouze nevýznamné množství skotu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V Zambii je téměř 67 000 km silnic (většina prašných), přes 2 000 km úzkorozchodné (1 067 mm) železniční tratě, přes 2 000 km vodních cest a 1 700 km ropovodů. Na území Zambie je 111 letišť, z toho pouze 11 se zpevněnou dráhou. Jediné zambijské letiště má dráhu delší než 3 km a další 3 letiště mají dráhu dlouhou mezi 2,5 – 3 km. Jezdí se vlevo, vozový park je relativně zastaralý.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční obchod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz.", "content": "Zambie je největším světovým exportérem mědi (55 % zambijského vývozu), dále vyváží kobalt, tabák, bavlnu a elektrickou energii. Vývoz směřuje převážně do Velké Británie (25,2 %), Jihoafrické republiky (24,5 %), Švýcarska (9,4 %) a Malawi (7,5 %). Roční objem vývozu v roce 2001 činil 876 mil. USD.", "section_level": 3}, {"title": "Dovoz.", "content": "Zambie dováží hlavně stroje, automobily, ropné produkty, potraviny a oblečení, a to převážně z Jihoafrické republiky (67,1 %), Velké Británie (9,8 %), Zimbabwe (7,5 %) a Spojených států amerických (5,9 %). V roce 2001 činil objem dovozu 12 miliard USD.", "section_level": 3}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vodopády.", "content": "Mezi zambijské zajímavosti patří známé Viktoriiny vodopády na řece Zambezi ležící asi 8 km od města Livingstone na hranicích se Zimbabwe. Vodopády jsou 1 700 metrů dlouhé a necelých 100 metrů hluboké. Vstupné ze zambijské strany je 10 USD (ze Zimbabwské 20 USD). Viktoriiny vodopády pro evropský svět objevil 17. listopadu 1855 David Livingstone, který je pojmenoval na počest tehdejší britské panovnice. V domorodém jazyku se vodopády nazývají \"Mosi-oa-tunya\", tj. \"Hromový kouř\". Kromě Viktoriiných vodopádů jsou významnými ještě vodopády Ngonye.", "section_level": 3}, {"title": "Příroda.", "content": "V Zambii je přes deset národních parků. Patří k nim například South Luangwa s jednou z nejpočetnějších populací slonů v Africe. Dále jsou v Zambii parky Kafue a Sioma Ngwez. Příroda v Zambii je považována za jednu z nejkrásnějších na světě vůbec – přímo v divoké přírodě lze obdivovat lvy, hrochy, buvoly, zebry a žirafy. Do území Zambie zasahuje také část jezera Tanganika a několik dalších jezer.", "section_level": 3}, {"title": "Víza.", "content": "Zambijské vízum je možné získat na kterémkoliv zastupitelském úřadě Zambie či Velké Británie nebo přímo na kterémkoliv hraničním přechodu do Zambie. Poplatek za udělení tranzitního víza je 10 USD, 20 dolarů za jednorázové, 30 dolarů za dva vstupy a 40 dolarů za tři a více vstupů. Víza lze udělit maximálně na 90 dnů, cestovní pas musí být platný alespoň 90 dnů od data vydání víza. K žádosti o zambijské vízum je třeba vyplnit formulář a přiložit dvě fotografie.", "section_level": 3}, {"title": "Problémy.", "content": "Zambie je typicky rozvojová země. Obrovským problémem je zde AIDS – v roce 2014 téměř 14 % obyvatelstva (více než 1,6 milionu osob) bylo nakaženo virem HIV a počet sirotků, kteří ztratili oba rodiče, v roce 2005 již dosáhl milionu. Průměrnou délkou života 37,35 roku se Zambie řadí na 6. nejnižší příčku na světě. Na druhou stranu není v Zambii příliš rozvinutý obchod s drogami a také hospodářská kriminalita zde nehraje významnou roli. V současné době nemá Zambie s ostatními státy žádné konflikty a také vnitrostátní bezpečnostní situace je relativně příznivá. Dárci rozvojové pomoci vesměs velice kladně hodnotí proinvestiční hospodářskou politiku vlády. Jedním z poskytovatelů pomoci v Zambii je i ČR, která zemi zařadila mezi priority své zahraniční rozvojové spolupráce. Zaměřuje se především na sektor zdravotnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Zambie se člení na 10 provincií:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zambijská republika je vnitrozemský stát jižní Afriky. Leží kolem 14. stupně jižní šířky a 30. stupně východní délky. Jejími sousedy jsou Demokratická republika Kongo, Tanzanie, Malawi, Mosambik, Zimbabwe, Botswana, Namibie a Angola. Se svou rozlohou 752 614 km2 je téměř desetkrát větší než Česká republika.", "tgt_summary": "La Zambie, en forme longue la république de Zambie, en anglais et, est un pays d'Afrique australe, sans accès à la mer. Anciennement Rhodésie du Nord, jusqu'à son indépendance, elle fait partie intégrante du Commonwealth. Sa population est estimée à seize millions d'habitants en 2017. République démocratique, sa capitale est Lusaka. Son nom provient du fleuve Zambèze. ", "id": 2174117} {"src_title": "Bódhidharma", "tgt_title": "Bodhidharma", "src_document": [{"title": "Indický princ.", "content": "Bódhidharma se údajně narodil jako třetí dítě krále Sugandhu z jižní Indie někdy v druhé polovině 5. století. Jeho rodné jméno bylo prý \"Bódhitara\". Podle Denkóroku (Záznamu o předávání světla), textu z přelomu 13. a 14. století, měl ještě dva starší bratry jménem Čandratára a Gunatára. Pocházel z kasty kšatrijů (válečníků), i když některé prameny uvádí, že byl bráhmanem (kasta kněží). Své dětství prožil v malé, ale dynamicky se rozvíjející buddhistické provincii jižně od Madrasu. V dospělosti se vzdal přepychového života indického šlechtice a jako buddhistický mnich se stal žákem 27. indického patriarchy zenu (skt. dhjány) Pradžňádháry (Pradžňátara). Pradžňadhára mu později předal své učení (tzn. potvrdil hloubku Bódhidharmova duchovního vhledu přinejmenším na stejné úrovni) a Bódhidharma se tak stal 28. indickým patriarchou zenu. Denkóroku zaznamenává následující rozhovor, při němž Bódhidharma potvrdil hloubku svého poznání: Buddhistický mistr Pradžňádhára se zeptal Bódhidharmy: „Která z věcí je bez formy?“ Bódhidharma odpověděl: „Nepočátek je bez formy.“ Pradžňátára se zeptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhidharma odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“ Podle jedné tradice mu Pradžňdhára uložil, aby po jeho smrti počkal 60 let a teprve pak se vydal do Číny. Podle jiné odlišné verze bylo Bódhidharmovi 60 let, když do Číny dorazil. Každopádně obě verze se neshodují s nejčastěji uváděnými Bódhidharmovými životními daty 470 až 543. Údajně mu měl Pradžňdhára na základě jeho vynikajících schopností a úrovně poznání před jeho odchodem na misi do Číny udělit jméno Bódhidharma.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěva císaře Wu-tiho.", "content": "Na cestu do Číny se Bódhidharma vydal podle Záznamů chrámu Luo-jang na základě přání svého mistra Pradžňádháry, které mu sdělil na smrtelné posteli. Avšak podle Ťing-te čchuan-teng-lu, čínské sbírky o životě čchanových mistrů z roku 1004, učinil toto rozhodnutí sám Bódhidharma, jelikož byl zarmoucen úpadkem buddhismu za hranicemi Indie. Ať tak či onak někdy kolem roku 520 (vyskytují se i údaje 526 nebo 527) připlul do dnešního přístavu Kantonu (podle jiných zdrojů přešel hory). Následně putoval na sever na pozvání císaře Wu-tiho z jihočínské dynastie Liang na jeho dvůr do Nankingu (tehdejšího Ťing-kchangu), hlavního města říše. Zde vzbudil nelibost císaře Wua, když na jeho dotaz, jaké zásluhy získal zakládáním buddhistických klášterů, odpověděl, že žádné. Rozhovor, který proběhl mezi císařem a Bódhidharmou je zaznamenán v Pi-jen-lu, jedné z nejdůležitějších sbírek zenových kóanů sestavené v 1. pol. 12. století. Jedná se o první případ pro zen typického dialogu otázek a odpovědí, v japonštině nazývaném mondó (v čínštině \"wen-ta\"). Císař vypočítal všechno, co vykonal pro rozvoj buddhismu, a zeptal se, jaké zásluhy si tím získal. Činil tak v souladu s tradiční buddhistickou představou, že postupným shromažďováním zásluh z konání dobrých skutků získá člověk v dalších životech lepší zrození a nakonec dojde k plnému probuzení - k nirváně. V tomto smyslu očekával, že Bódhidharma jeho jistě záslužnou činnost ocení. Avšak Bódhidharma odpověděl: „Vůbec žádné zásluhy!“ To otřáslo císařovou představou o buddhismu, že se zeptal: „Co je potom prvním principem posvátné doktríny?“ Bódhidharma odpověděl: „Je úplně prázdné, nic posvátného v ní není.“ „Kdo jsi potom ty,“ řekl císař, „kdo se odvažuješ před nás předstoupit?“ „Já nevím,“ odvětil Bódhidharma. Bódhidharmovu reakci je nutné chápat z hlediska buddhistického učení o prázdnotě - respektive neexistenci trvalé podstaty v jakémkoli jevu. Z pohledu této nauky nelze říci, že by cokoli mohlo mít trvalou podstatu, vše je tedy v podstatě prázdné. Proto svým způsobem neexistují žádné zásluhy a osoba, která zásluhy vykonává, žádná posvátná doktrína a ani dokonce samotný Bódhidarma. Pojmům tak neodpovídají skutečně existující jevy, pojmy jako „zásluha“, „doktrína“ jsou jen koncepty, které vytváří lidská mysl. Popis Bódhidharmova setkání s císařem se nenachází ani v Záznamech chrámu Lo-jang z roku 547 a Životopisech nejvýznačnějších kněží od Tao-šuana z roku 645. První písemný záznam o jejich rozhovoru se objevuje až o 350 let později v Ťing-te čchuan-teng-lu z roku 1004. V době sestavení tohoto textu byla praxe čchanu v Číně již značně rozšířena. Je možné, že onen rozhovor byl fiktivní, pouze jakousi zbožnou alegorií, která měla demonstrovat specifiku zásad zenu. Opět, jak je typické pro zprávy o Bódhidharmově životě, nedostatek historických pramenů tak neumožňuje učinit jednoznačný závěr. Když Bódhidharma pochopil, že císař Wu-ti není připraven na pochopení jeho učení, vydal se na sever do království Wej. Podle legendy měl při své cestě přeplout řeku Jang-c’-ťiang na dutém rákosu. Mistr Keizan ve svém spise Denkóroku tvrdí, že legenda je mylně chápána doslovně. „Rákos“ měla být dle něj malá loďka podobná rákosu, nikoli samotný rákos. Přesto se stal Bódhidharma stojící na plovoucím dutém rákosu oblíbeným námětem nejen čínského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Pobyt v klášteře Šao-lin.", "content": "V severním království Wej se nakonec uchýlil do šaolinského kláštera. Zde měl údajně při meditaci vsedě (zazen) v jeskyni strávit devět let „hleděním do zdi“ (\"pi-kuan\"). Suzuki se domnívá, že to nelze brát doslova a že tato formulace se týká Bódhidharmova vnitřního stavu, toho, že ze své mysli vyloučil každou myšlenku na uchopování. V důsledku této intenzivní meditační praxe mu měly nakonec ochrnout nohy. Odtud pochází symbolismus japonských loutek \"Darumy\", které představují beznohého Bódhidharmu (podle vžité představy, že nohy mu neochrnuly, ale upadly) s těžištěm umístěným tak, že se po každém převržení znovu postaví. Populární japonská báseň o této figurce vystihující i přístup zenu zní: Podle legendy si také odřízl oční víčka, když při meditaci upadl do spánku. Proto je Bódhidharma zobrazován s doširoka rozevřenýma očima. Na místě, kam dopadla jeho odříznutá oční víčka, měly vyrůst první čajové keříky. Dle tradice je od té doby čaj oblíbeným nápojem v zenových klášterech.", "section_level": 1}, {"title": "Předání učení.", "content": "I přes tehdejší popularitu buddhismu v Číně našel Bódhidharma pouze několik žáků. V pramenech se objevuje několik jmen jeho žáků, mezi nimiž přes různost podání má nejzásadnější postavení Chuej-kche (původním jménem Šen-kuang, asi 486–593), neboť ten zajistil pokračování zenové tradice v Číně. Kromě něj měl být Bódhidharmovým žákem jakýsi Šeng-fu, který se údajně brzy po svém zasvěcení na severu Číny přestěhoval na jih. O dalším žákovi jménem Tao-jou se říká, že spolu s Chuej-kchem studovali u Bódhidharmy pět až šest let. Tao-jou měl stejně jako Chuej-kche porozumět Cestě, ale nikdy neučil. Nakonec to byl právě Chue-kche, komu Bódhidharma předal roucho, misku své linie a, podle Tao-süana, kopii Gunabhadrova překladu Lankávatára-sútry. Předání žebrací misky a mnišského roucha se po následujících pět generací stalo symbolickým vyjádřením předání zenového patriarchátu. I když se prameny shodují v tom, že to byl Chuej-kche, komu Bódhidharma patriarchát předal, rozdílně popisují, jak k této události mělo dojít. Podle nejznámějšího podání zaznamenaného ve Wu-men-kuanu, sbírky kóanů ze 13. století, Chuej-kche navštívil Bódhidharmu během jeho devítiletého ústraní v šaolinské jeskyni. Chuej-kche žádal Bódhidharmu opakovaně o poučení, byl však odmítnut. Chuej-kche se nenechal odbýt a vyčkával při meditaci vsedě ve sněhu před jeskyní doufaje, že Bódhidharmu nakonec obměkčí. Když Bódhidharma stále odmítal vyložit své učení, uřízl si levou paži a předložil ji Bódhidharmovi jako důkaz své opravdovosti. Teprve pak se Bódhidharma zeptal, čeho si žádá. „V mé mysli není klidu,“ řekl Chuej-kche. „Prosím, upokoj mou mysl.“ „Přines svou mysl sem ke mně a já ji upokojím,“ odpověděl Bódhidharma. „Ale když hledám svou mysl,“ řekl Chuej-khe, „nemohu ji najít.“ „Hle!“ odsekl Bódhidharma, „upokojil jsem tvou mysl!“ V tu chvíli dosáhl Chuej-kche probuzení ( satori, čínsky \"tun-wu\"). Podle Ťing-te čchuan-teng-lu dolehla na Bódhidharmu po devíti letech v šaolinském klášteře touha po domově a rozhodl se vrátit do Indie. Než se vydal na cestu domů, svolal své žáky, aby vyzkoušel, jak pochopili učení. Během rozhovoru vždy ocenil hloubku jejich poznání srovnáním s částmi lidského těla, přičemž postupoval od povrchu, takže morkem mínil nejhlubší pochopení. První žák na jeho dotaz odpověděl: „Jak tomu já rozumím, neměli bychom se, když chceme realizovat pravdu, zcela spoléhat na slova, ani bychom neměli slova zcela odmítat. Měli bychom je spíš používat jako nástroje na cestě.“ Bódhidharma mu odpověděl: „Pochopil jsi mou kůži.“ Jako další předstoupila mniška a pravila: „Jak já tomu rozumím, je pravda jako štěstí slibující pohled do Buddhova ráje. Můžeš se podívat jen jednou a nikdy více.“ Jí Bódhidharma odpověděl: „Pochopila jsi moje maso.“ Další žák pravil: „Čtyři velké prvky jsou prázdné a pět skandh je neexistujících. To tedy znamená, že tu není nic k pochopení.“ Nato odvětil Bódhidharma: „Pochopil jsi mé kosti.“ Když přišla řada na Chuej-kcheje, ten neřekl nic, jen se mistrovi mlčky uklonil. Jemu Bódhidharma řekl: „Pochopil jsi můj morek.“ Chuej-kche se tak stal jeho následovníkem v dharmě. Denkóroku se zmiňuje o tom, že po devíti letech, když schopnosti Bódhidarmových žáků Tao-fua, Tao-jüho, Cchung-č’ho a Chuej-kcheho dospěly k dokonalosti, odkázal jim svou kůži, maso, kosti a morek. V následující kapitole věnované Chuej-kchemu je pak popisováno, jak se stal Bódhidharmovým nástupcem, a to opět odlišně od předchozích pramenů. Roku 528 dorazil Chuej-kche (tehdy se ještě jmenoval Šen-kuang) podle pokynů svého učitele do kláštera Šao-lin, aby se tu setkal s Bódhidharmou. Ten jej však nevpustil dovnitř a tak Šen-kuang stál před branami v hustě padajícím sněhu. Přestože byl promrzlý na kost, vyčkal až do rána. Ráno s ním Bódhidharma nakonec promluvil, ale odmítl jej s odůvodněním, že jeho odhodlání není opravdové. Šen-kuang, aby dokázal svou opravdovost, vzal do ruky ostrý meč a uťal si levou ruku. Poté bylo Bódhidharmovi zřejmé, že tento muž má schopnosti pochopit učení, proto mu řekl: „Když dřívější buddhové hledali cestu, zapomínali pro pravou skutečnost na svá těla. Nyní sis v mé přítomnosti odťal ruku – vidím, že máš schopnost přijmout učení.“ Šen-kuang dostal nové jméno Chuej-kche, což znamená Moudrost a Schopnost, a Bódhidharma mu umožnil stát se jeho žákem. Chuej-kche zůstal v jeho učení následujících osm let. Proběhlo mezi nimi mnoho rozhovorů, při nichž však Chuej-kche stále neprokázal opravdovost svého poznání. Podle Denkóroku je v Tajuplných nápisech v komnatě zaznamenán osudový rozhovor, během něhož konečně Chuej-kche dosáhl probuzení. Jednou si Bódhidharma a Chuej-kche vyšli na vrcholek, který se jmenoval Pár příbytků. Bódhidharma se zeptal: „Kam to jdeme?“ Chuej-kche odpověděl: „Pokračujte prosím dál v cestě – tak to bude nejsnadnější.“ Bódhidharma řekl: „Pokud půjdeš dál, neuděláš ani krok.“ Když to slyšel Chuej-kche, dosáhl osvícení. Denkóroku k tomu dodává, že jednoho dne řekl Chuej-kche Bódhidharmovi: „Nejsem k ničemu připoután,“ a nakonec dosáhl bodu, kde nevyvstávají žádné pochyby. Časem mu předal Bódhidharma roucho a učení a pravil: „Tvému nitru předávám pečeť pravé skutečnosti probuzené mysli a jako svědectví pravého učení a víry ti pro záležitosti vnějšího světa předávám toto roucho.", "section_level": 1}, {"title": "Bódhidharma a kung-fu.", "content": "Bódhidharma je také považován za zakladatele bojového umění kung-fu. Podle některých pramenů byl Bódhidharma jako jihoindický princ vyučen indickému bojovému umění beze zbraně zvaném \"karapaito\", jež se následně po staletích transformovalo v umění dnes známé jako kalaripayattu. Samozřejmě jako buddhistický mnich nevyučoval bojové umění, ale využil své znalosti bojových technik k tomu, aby šaolinské mnichy naučil speciální pohybové cvičení, které mělo zlepšit jejich tělesnou kondici a napomoci jejich duchovní praxi. Později se z tohoto cvičení vyvinulo bojové umění. Tradiční čínské podání vzniku šaolinského bojového umění přisuzuje zásadní význam Bódhidharmovu devítiletému odloučení. Podle této tradice, když Bódhidharma viděl, že mniši jsou slabí a neschopní jakékoliv intenzivní činnosti, byl tím tak silně znepokojen, že se stáhl do samoty, aby o tomto problému přemýšlel. Zůstal takto izolován celých 9 let. Když vyšel ze své izolace, měl sepsány dvě knihy \"I-ťin-ťing\" (\"Klasická kniha o přeměně svalů a šlach\") a \"Si-suej-ťing\" (\"Klasická kniha o čistotě kostní dřeně a mozku\"). Prvně jmenovaná kniha se zachovala dodnes. Cvičení v této knize jsou formou \"waj-tanu\" (zevně-vnitřní čchi-kung), což rozvíjí promoci koncentrace místní čchi a lepší cirkulaci čchi. Mnichové použili tyto metody a zjistili, že tím značně vzrostla jejich síla. Tento trénink byl zahrnut mezi formy bojového umění představoval první do té doby známé použití čchi-kungu v bojovém umění. Mniši Šao-linu nadále rozvíjeli tyto metody a došli k 5 souborům forem napodobujících pohyby zvířat s dobře známými bojovými schopnostmi, jako tygr, levhart, drak, had a jeřáb. Tato jména zvířat lze i dnes najít ve stylech kung-fu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Podle Tao-süanova Ťing-te čchuan-teng-lu krátce poté, co Bódhidharma předal svoji linii Chuej-kcheovi, umírá pátého dne desátého měsíce roku 528 otráven žárlivým mnichem. Je třeba poznamenat, že ve svých předchozích životopisech Bódhidharmy Tao-süan tyto podrobnosti neuvádí, pouze se zmiňuje o tom, že Bódhidharma zemřel na březích řeky Luo a neuvádí ani datum ani příčinu smrti. Bódhidharmovy ostatky měly být pohřbeny poblíž Luo-jangu v chrámu Tinglin na hoře Medvědí ucho. Tím však příběh nekončí. Asi tři roky poté potkal na své cestě domů Bódhidharmu v horách Turkestánu poutník Sung Jün, který se vracel z Indie, odkud přinášel do Číny texty súter. Bódhidharma, který měl obutý pouze jeden sandál, řekl poutníkovi, že se vrací domů do Indie. V Číně bude pokračovat v jeho tradici čínský následovník v dharmě. Po svém návratu do Číny vyprávěl Sung Jün o tomto setkání Bódhidharmovým žákům. Ti nakonec otevřeli jeho hrob a nalezli ho prázdný - až na jeden patriarchův sandál. Od té doby je Bódhidharma často zobrazován s tyčí, na níž visí chybějící sandál. Podle Denkóroku poté, co předal dharmu Chuej-kcheovi, dospěl Bódhidharma k závěru, že tím se jeho úkol splnil. Prohlásil, že jeho cesta je u konce a měl by nyní odejít. Jak řekl, tak i učinil. Usedl do meditační pozice a zemřel. Později byl spálen na hoře Medvědího ucha. Mistr Keizan dodává, že se traduje, že jej spatřil muž jménem Sung Jün v horách Su, nicméně pravdou je, že byl spálen na hoře Medvědího ucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bódhidharma (sanskrt; \"Pchu-tchi-ta-mo\", zkr. \"Ta-mo\"; \"Bodaidaruma\", zkr. \"Daruma\", známý také jako Lo Han) byl indický buddhistický mnich, podle tradice jihoindický princ, který se podobně jako Buddha vzdal přepychového světského života. Byl posledním indickým patriarchou zenu (čínsky čchanu), který toto učení přinesl do Číny. Mimoto je také považován za zakladatele kung-fu, jelikož měl mnichům z kláštera Šao-lin předat tělesná cvičení, z kterých se následně toto bojové umění vyvinulo. ", "tgt_summary": "Bodhidharma (sanskrit en devanāgarī : बोधिधर्म « enseignement de sagesse » ; chinois simplifié : 菩提达摩, \"pútídámó\" ou 達摩, \"dámó\" ; japonais : 達磨, \"daruma\" ; c. fin du et début du ), moine bouddhiste persan originaire d'Inde, est le fondateur légendaire en Chine de l'école Chan, courant contemplatif (dhyāna) du mahāyāna, devenue au Japon l’école zen connue en Occident. L’école Chan prétendant remonter au Bouddha, Bodhidharma est considéré comme son et comme son premier patriarche chinois. ", "id": 263394} {"src_title": "Abelova grupa", "tgt_title": "Groupe abélien", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Existují dvě hlavní konvence pro zápis abelových grup – \"aditivní\" a \"multiplikativní\" Je zvykem, ačkoliv ne pevným pravidlem, zapisovat Abelovy grupy v aditivní notaci. Naopak, pokud nějaká grupa není Abelova, téměř nikdy se její grupová operace nezapisuje v aditivní notaci.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Každá cyklická grupa \"G\" je abelova, protože pokud \"x\", \"y\" jsou z \"G\", pak \"xy\" = \"a\"\"a\" = \"a\" = \"a\" = \"a\"\"a\" = \"yx\". Reálná čísla spolu se sčítáním jsou též abelovská grupa, stejně tak jako nenulová reálná čísla s násobením. Každá konečná grupa prvočíselného řádu je Abelova, neboť je automaticky cyklická. Existuje i těžší tvrzení, podle nějž každá konečná grupa, jejíž řád je roven druhé mocnině prvočísla, je Abelova. Proto nejjednodušší příklad grupy, která není Abelova, musí mít minimálně 6 prvků. Takový jednoduchý příklad skutečně existuje, je jím grupa permutací tříprvkové množiny s operací „skládání permutací“.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti Abelových grup.", "content": "Každá konečná Abelova grupa je direktním součtem cyklických grup o řádech rovných mocninám prvočísel. To je speciální případ obecnějšího tvrzení, podle nějž každá konečně generovaná Abelova grupa je direktním součtem konečných cyklických grup o řádech rovných mocninám prvočísel, a nekonečných cyklických grup. Součinu konečných grup z výše zmíněné věty se rovněž říká \"torzní část\" Abelovy grupy, součinu nekonečných cyklických grup z výše zmíněné věty se říká \"beztorzní část\" Abelovy grupy. Je zřejmé, že beztorzní část konečné Abelovy grupy je triviální. Každá podgrupa každé Abelovy grupy je Abelova a normální. Každá faktorgrupa každé Abelovy grupy je Abelova. Každá Abelova grupa nese strukturu modulu nad oborem celých čísel a naopak, každý modul nad celými čísly je Abelovou grupou vůči své operaci sčítání (z definice). Pojmy \"Abelova grupa\" a \"modul nad celými čísly\" jsou ekvivalentní.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice značí Abelova grupa (někdy též abelovská grupa či komutativní grupa) grupu (\"G\", ∗), ve které platí \"a\" ∗ \"b\" = \"b\" ∗ \"a\" pro všechna \"a\" a \"b\" z \"G\". Abelovy grupy jsou pojmenovány po norském matematikovi Nielsi Henriku Abelovi.", "tgt_summary": "Un groupe abélien (du nom de Niels Abel), ou groupe commutatif, est un groupe dont la loi de composition interne est commutative. Vu autrement, un groupe commutatif peut aussi être défini comme un module sur l'anneau commutatif Z des entiers relatifs ; l'étude des groupes abéliens apparaît alors comme un cas particulier de la théorie des modules. ", "id": 1308743} {"src_title": "Těhotenství", "tgt_title": "Grossesse", "src_document": [{"title": "Oplodnění.", "content": "První krok těhotenství obvykle začíná sexuálním stykem, kdy jsou mužské pohlavní buňky (spermie) vpraveny do dělohy. Mužské sperma obsahuje nejen pohlavní buňky, ale též cukry, proteiny a jiné látky na udržení životaschopnosti spermií. Lidské spermie přežijí v ženském těle obvykle asi 48 hodin. Spermie mají dlouhý bičík, který používají k pohybu; jsou to jediné lidské buňky s touto vlastností. Tyto buňky jsou haploidy (buňky s jednou sadou chromozómů), které vznikly meiózou ze zárodečných buněk ve varlatech. V jedné ejakulaci (výronu semene) bývá 100 až 300 miliónů spermií. Vajíčka (oocyty II. řádu) jsou haploidní ženské reprodukční buňky, jejichž úlohou je sloučit se s jednou spermií a následné vytvoření oplodněné zygoty. Tyto buňky jsou produkovány meiózou ve vaječnících, kde zůstávají, dokud nejsou aktivovány a uvolněny hormonálními změnami v ženském menstruačním cyklu. Obvykle je během menstruačního cyklu uvolněno jen jedno vajíčko. Během ovulace okraj (fimbrie) na konci vejcovodu se přesune přes vaječník na zachycení uvolněného vajíčka. Při oplodnění spermie obvykle potkají vajíčka ve vejcovodu, což vyžaduje od spermiových buněk před dosažením vejcovodu plavat z vrchu vaginy přes děložní hrdlo (cervix) a přes délku dělohy, co je v poměru k velikosti spermie značná vzdálenost. Po dosažení vejcovodu spermie plavou k vajíčku (orientují se na základě chemotaxe) a všechny se snaží ho oplodnit. Každá spermiová buňka obsahuje malý váček enzymů, které slouží k narušení povrchu vajíčka a umožňují tak proniknutí spermie dovnitř. To může trvat až 20 minut. Když se vajíčko sloučí s jednou spermií, jeho povrch se změní, což zabrání proniknutí dalších spermií. Sloučení buněčných jader vajíčka a spermie na formování diploidní buňky ukončuje první fázi těhotenství. Alternativní metody oplodnění, souhrnně označované pojmem asistovaná reprodukce, se používají při neplodnosti nebo k oplodnění žen bez partnera. Některé faktory jako polycystická ovaria, obezita ženy, příliš nízká hmotnost ženy či obézní muž snižují šanci na úspěšné oplodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky těhotenství.", "content": "Příznaky těhotenství rozdělujeme podle stádia na rané a pozdní. Hlavním příznakem raného těhotenství je vynechání pravidelné menstruace, nevolnost, časté nutkání k močení, únava a přecitlivělost. Níže jsou uvedeny nejčastější příznaky těhotenství:", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před uhnízděním oplozeného vajíčka.", "content": "V tomto čase existuje jediná totipotentní (schopna dělením produkovat každý buněčný typ v organismu) buňka – zygota – geneticky jedinečný nový organismus. Mitotické buněčné dělení je následující proces, při kterém se každá buňka rozdělí na další diploidní buňky. Zygota se dělí, produkujíc 2 menší buňky zvané blastomery, které se následně taktéž dělí každých 20 hodin. Tyto buňky se postupně zmenšují, až po asi 4 děleních vznikne 16 individuálních buněk. Tato skupina 16 buněk se nazývá morula a obvykle opouští vejcovod a postupuje do dělohy. Nedostane-li se do dělohy, vzniká ektopické těhotenství (mimoděložní).", "section_level": 2}, {"title": "Po uhnízdění oplozeného vajíčka.", "content": "Blastocel je malá dutina v centru buněk a vyvíjející se buňky rostou kolem ní. Na povrchu této dutiny je tenká vrstva buněk a zona pellucida (blanka kryjící zralé vajíčko) zůstává ve stejné velikosti jako předtím. Buňky rostou stále menší, aby se vešly. Tato nová struktura s dutinou v centru a vyvíjejícími se buňkami kolem ní se nazývá blastocysta. Existence blastocysty značí formování 2 typů buněk, vnitřní buňky rostoucí ve vnitru blastocelu a buňky rostoucí na jeho vnějšku. Během 24–48 hodin se blanka blastocysty (zona pellucida) přetrhne. Buňky na povrchu blastocysty začnou vylučovat enzym, který naruší výstelku (epitel) dělohy a vytvoří místo na uhnízdění.", "section_level": 2}, {"title": "Cirkulační systém placenty (plodového lůžka).", "content": "Buňky obklopující blastocystu teď naruší buňky na povrchu dělohy, formujíce malé nádržky krve, které stimulují vznik kapilár (vlásečnic). To je první fáze růstu placenty. Vnitřní buňky blastocysty se rychle dělí, formujíce 2 vrstvy. Vrchní vrstva bude embryo (zárodek) a buňky odtud budou použity v amniotické (plodové) dutině. Současně spodní vrstva formuje malý vak. (Začnou-li se buňky vyvíjet v abnormální pozici, může teď vzniknout ektopické (mimoděložní) těhotenství). Za několik dní tkáně chorionu (vnější zárodečný obal plodu) ve formující se placentě ukotví hnízdící část na dělohu. Systém krve a krevních cév se teď vyvine v bodu formující se placenty, rostoucí při místě uhnízdění. Malý vak uvnitř blastocysty začne produkovat červené krevní buňky. Během dalších 24 hodin se vyvine pojivá tkáň mezi rostoucí placentou a rostoucím plodem, která se později vyvine do pupeční šňůry.", "section_level": 2}, {"title": "Buněčná diferenciace.", "content": "Následně se úzká linie buněk objeví na povrchu embrya. Její růst ukazuje, že plod čeká gastrulace, ve které se vyvinou 3 vrstvy plodu – ektoderm (vnější), mezoderm (střední) a endoderm (vnitřní). Úzké linie buněk začnou formovat endoderm a mezoderm. Ektoderm začne rychle růst jako výsledek chemických složek produkovaných mezodermem. Tyto 3 vrstvy dají základ všem různým typům tkání v těle. Endoderm později vyformuje linii jazyka, zažívacího traktu, plic, žaludku a několika žláz. Mezoderm vyformuje svaly, kosti, lymfatickou tkáň, vnitřek plic, srdce, reprodukční a vylučovací systémy. Též dá základ pro slezinu a pro produkci krevních buněk. Ektoderm vyformuje kůži, nehty, vlasy, rohovku, linii vnitřního a vnějšího ucha, nos, dutinu, ústa, konečník, zuby, hypofýzu, prsní žlázy, oči a všechny části nervového systému. Asi 18 dní po oplodnění je embryo poděleno na formování množství tkání, které bude potřebovat. Má tvar jako hruška, kde oblast hlavy je větší než ocas. Nervový systém embrya je jedním z prvních rostoucích orgánů. Začne růst v duté oblasti zvané nervová brázda. Krevní systém pokračuje v tvorbě sítí, které umožňují oběh krve v embryu. Krevní buňky už byly vytvořené a proudí v těchto tvořících se sítích. Kolem placenty se začnou vyvíjet sekundární krevní cévy na zlepšení zásobování živinami. Krevní buňky se začnou formovat na vaku v centru embrya, stejně jako buňky, které se začnou diferencovat do krevních cév. Endokardiální (vnitřní srdeční) buňky začnou formovat svalstvo, které se stane srdcem. Během asi 24 dní po oplodnění existuje jednoduché rourkové srdce ve tvaru písmene S, které začne pulsovat. V této fázi začne proudit krev embryem.", "section_level": 2}, {"title": "1. měsíc (4. týden).", "content": "Hlava a nohy embrya rostou, vyvíjejí se oči a uši. V budoucím hrudníku bije srdce a vytvářejí se plíce.", "section_level": 2}, {"title": "2. měsíc (8. týden).", "content": "Nenarozené dítě přestává být embryem a stává se plodem. Plod už má všechny orgány. Vytváří se čelist včetně zárodků zubů v dásních. V mozku probíhá elektrická aktivita. Plod měří asi 2 cm a jeho srdce tepe asi 140 až 150 krát za minutu.", "section_level": 2}, {"title": "3. měsíc (13. týden).", "content": "Tlukot srdce je slyšet stetoskopem. Vytvořily se prsty s měkkými nehty. Na prstech jsou zřejmé otisky prstů. Plod reaguje na dotyk. Vyvíjejí se pohlavní orgány, ale určení pohlaví je stále obtížné. Plod se pohybuje, svírá pěst a pohybuje hlavou. Na konci třetího měsíce (prvního trimestru) je plod asi 10 cm dlouhý a váží asi 150 g.", "section_level": 2}, {"title": "4. měsíc (17. týden).", "content": "Plod slyší matčin hlas, tlukot srdce a další okolní zvuky. Plodová voda je dvakrát až třikrát denně obměněna. Matka přibývá na váze asi čtvrt kg za týden. Plod měří asi 16 cm a váží asi 250 g.", "section_level": 2}, {"title": "5. měsíc (21. týden).", "content": "Matce se dále zvětšují prsa, zpravidla pociťuje první pohyby dítěte. Plod je asi 19 cm dlouhý a váží 350 g. Začínají mu růst vlasy a oční řasy. Na ultrazvukovém vyšetření jsou vidět pohyby a bývá možno rozpoznat pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "6. měsíc (25. týden).", "content": "Plod je aktivní a otáčí se. „Saje“ si palec (ve skutečnosti však dosud nemá vyvinutý sací reflex). Má reálnou šanci (asi 70 %) na přežití v případě předčasného porodu. Měří přes 30 cm a váží asi 900 g.", "section_level": 2}, {"title": "7. měsíc (29. týden).", "content": "Plod rychle roste a přibývá na váze. Kope, může škytat a plakat. Chutí rozlišuje mezi sladkým a kyselým. Pracuje všech pět smyslů. Měří téměř 40 cm a váží asi 1,8 kg.", "section_level": 2}, {"title": "8. měsíc (34. týden).", "content": "Plodu rychle narostl mozek. V případě předčasného porodu má dítě velmi dobrou šanci na přežití. Měří asi 42 cm a váží 2,3 kg.", "section_level": 2}, {"title": "9. měsíc (38. týden).", "content": "Je krátce před porodem. Dítě obvykle měří od 48 do 54 cm a váží od 2,8 do 4 kg. Průměr jeho hlavy je 9,5 až 10,5 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Ačkoliv stojí podle výzkumů za více jak polovinou potratů chromozomální abnormality, tj. přirozený způsob, jak příroda ukončuje existenci nefunkčního organismu, zásadním vlivem jsou také věk a další rizikové faktory. Výzkumy ukazují, že k samovolným potratům dochází u žen před třicátým rokem pouze v 15 % případů. U žen kolem třiceti pěti již v 25 % případů a u žen po čtyřicítce je toto riziko již ve 42 % případů. Zejména ve vyšším věku se tedy nevyplatí podceňovat žádný z dále zmíněných rizikových faktorů.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika spojená s nezdravým životním stylem.", "content": "Nejčastější rizika jsou spojená s tzv. nezdravým životním stylem. Patří sem požívání alkoholu (způsobuje fetální alkoholový syndrom), kouření, dokonce i pasivní (či jen expozice produktů hoření), nebo obezita, která mimo vyššího rizika potratu stojí i za některými vrozenými defekty. Nevhodné je také časté pití kávy. Denní konzumace více než dvě stě miligramů kofeinu zdvojnásobuje riziko potratu nebo předčasného porodu. Z dalších potravin je rizikové pojídání zejména tepelně nedostatečně upraveného masa, ve kterém se mohou nacházet bakterie listérie, E. coli nebo další choroboplodné zárodky. Listérie se může objevit i v měkkých sýrech typu brie nebo gorgonzola. Kvůli listérii by měla být omezena také konzumace sushi. Ryby obecně zas mohou být zdrojem zdraví nebezpečné rtuti. Platí to i pro ryby v konzervách.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika zdravotní – nemoci.", "content": "Před a po oplodnění se jako rizikový faktor může ukázat nedostatek vitamínů, zejména kyseliny listové. Dobrá prevence je i sázka na kvalitní antikoncepci. Některé druhy hormonální antikoncepce mohou poškozovat játra žen. I to může ohrozit průběh těhotenství. Kondomy pak ochrání před pohlavními chorobami. Nedoléčené pohlavní choroby jsou schopny ovlivnit nejen plodnost, ale i průběh následného těhotenství. Před otěhotněním i během něj je dobré si dát pozor zejména na spalničky a zarděnky. Vyplatí se proto mít aktivní očkování. Tyto nemoci jsou příčinou nejen těžkých vrozených defektů, ale také zvyšují rizika potratu. Horečka během těhotenství významně zvyšuje riziko autismu. Dalším důležitým rizikovým faktorem je krevní tlak, jehož zvýšené hodnoty pomohou lékaři odhalit nebezpečnou preeklampsii v těhotenství.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí mazlíčci.", "content": "Při těhotenství by neměla žena čistit kočičí píseček. Pokud má kočka přístup ven, nejlepší by bylo ji během těhotenství přesunout do zcela jiného bytu. Existuje zde nebezpečí, že se od myší nebo ptáků nakazí toxoplazmózou, která je pro těhotné smrtelně nebezpečná.", "section_level": 2}, {"title": "Létání.", "content": "Pro těhotné je rizikové také létání. Jak velké toto riziko je, je dáno zdravotním stavem těhotné ženy i trimestrem, ve kterém se nachází. Létání v prvním trimestru je obecně považované za rizikové. V této době existuje největší riziko potratu. Druhý trimestr je ze zdravotních důvodů ideální, ale třetí trimestr je opět rizikový. Hrozí zde předčasný porod a let mohou zkomplikovat i zdravotní komplikace spojené s tímto obdobím. Před plánovaným letem je proto vždy vhodné navštívit gynekologa. S těmito riziky je spojeno i jedna formální komplikace, omezení cestovního pojištění. Pro pojišťovny je určující hlavně týden těhotenství, do kterého lze ženu ještě pojistit. Obvykle je to do 26. týdne. Na přesné podmínky je nejlepší zeptat se přímo dané pojišťovny. Povinnost lékařského potvrzení o zdravotní způsobilosti k letu obvykle nastává přibližně mezi 26. a 28. týdnem. Přesný začátek této povinnosti i podobu potvrzení určuje letecká společnost. Potvrzení nesmí být obvykle starší než 6 dní. Nejčastěji od 34. do 36. týdne může přepravce zakázat těhotné ženě vstup na palubu letadla a to i s vyplněným formulářem. Také tyto podmínky se lišit dle přepravce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těhotenství je proces, kterým žena odnosí živé potomky od početí (koncepce) do doby, kdy je potomstvo schopno života mimo dělohu. Začíná početím, což je proces oplodnění a formování zygoty (oplozená vaječná buňka po splynutí samčí a samičí gamety), a končí porodem, císařským řezem, potratem nebo interrupcí. ", "tgt_summary": "La grossesse ou gestation humaine est l'état d'une femme enceinte, c'est-à-dire portant un embryon ou un fœtus humain, en principe au sein de l'utérus, qui est dit gravide. En général, elle fait suite à un rapport sexuel, et débute selon le point de vue à partir de la fécondation (fusion d'un ovule et d'un spermatozoïde) ou de la nidation (implantation de l'embryon dans l'utérus), et se déroule jusqu'à l'expulsion de l'organisme engendré. La durée moyenne de la fécondation à l'accouchement pour une grossesse unique est de 38 semaines et deux jours, soit un peu moins de neuf mois, une durée largement reprise dans la culture. Dans les faits, cette durée est variable selon les femmes et le déroulement de la grossesse. Ainsi une grossesse normale dure entre 37 semaines et 41 semaines d'aménorrhée (SA), on parlera alors de grossesse menée \"à terme\". Pour une durée inférieure à 37 SA on parle de prématurité et pour une durée supérieure à 41 SA on parle de postmaturité. ", "id": 483031} {"src_title": "Družec", "tgt_title": "Družec", "src_document": [{"title": "Poloha a přírodní podmínky.", "content": "Obec se rozkládá ve zvlněné krajině na samotném okraji Křivoklátské vrchoviny – zhruba 3 km od CHKO Křivoklátsko. Nadmořská výška se pohybuje od 354,5 m na jihozápadním okraji katastru obce do 445 m na vrchu Dojka v jihovýchodní části obce; obecní úřad se nachází ve výšce 373 m n. m. Katastrem obce prochází dálnice D6. Územím obce protéká Loděnický potok, do něhož se v jihozápadní části obce vlévá říčka Výskyta. Na severovýchodním okraji vesnice (na západním úpatí vrchu Veselov) leží přírodní památka Pod Veselovem s výskytem koniklce lučního českého.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Z nálezů prehistorických lze uvést hroby z pozdně hradištního období; nádobku nalezenou v čp. 40; stříbrné mince s pecí na tavení rudy a střepiny nalezené na poli. Nejstarší zmínka o Družci pochází z roku 1320.", "section_level": 1}, {"title": "Farnost.", "content": "Farnost i fara se poprvé připomíná v roce 1352 jako \"Družec cum Žilina\", kdy odvedla desátek o 30 groších. Již tenkrát zde byla zřízena farní škola. Od svého postavení sem byl přifařen i filiální kostelík v sousední Žilině. Ves měla již od svého založení dva vlastníky a náležela tak ke dvěma panstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Smečenská (původně křivoklátská) část.", "content": "Většina Družce patřila ke Křivoklátu, jelikož tu bylo králi vykonáváno právo podací. Později bylo přiděleno ke kapli Všech svatých na pražském hradě. Roku 1466 byla však ves králem Jiřím z Poděbrad zástavně darována za věrné služby rodu Bořitů z Martinic na Smečně a jejich vlastnictví bylo roku 1514 králem Vladislavem dědičně potvrzeno.", "section_level": 3}, {"title": "Tachlovická část.", "content": "Část vsi vlastnili také i vladykové z Braškova, z nichž Grinvald roku 1387 obdaroval družecký kostel a pojistil zde své věno manželce Škonce, to ale poté převedl na Braškov. Když Škonka ovdověla, prodala svůj podíl na vlastnictví za 300 kop Janovi z Kladna a ves tak přešla na kladenské. Roku 1540 tu Zdeněk Kladenský (stejně jako jeho dědici Žďárští ze Žďáru) vlastnil kmetcí dvůr s krčmou. Rod Žďárských ze Žďáru poté vymřel po meči a vlastníkem se tak roku 1688 stala sestra posledního mužského příslušníka tohoto rodu – Polyxena Ludmila. Po ní zdědil obec syn Jaroslav Florián a ten roku 1705 část obce prodal Karlu Jáchymu Bredovi k tachlovickému panství. S panstvím obec koupila Anna Marie Františka Toskánská k Buštěhradu. Roku 1741 tato část přešla na vévody bavorské, roku 1805 na rod habsburský a roku 1847 byla přidělena k soukromým statkům císařským. Roku 1634 byla obec vypálena a zpustošena Švédy.", "section_level": 3}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Družec \"(865 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, cihelna, 4 hostince, knihař, 2 koláři, konsum Včela, 2 kováři, krejčí, malíř pokojů, 3 mlýny, 2 obuvníci, pekař, pila, 2 rolníci, 2 řezníci, 5 obchodů se smíšeným zbožím, sedlář, spořitelní a záložní spolek v Družci, stavební a bytové družstvo Domov, stavební podnikatelství, švadlena, tesařský mistr, 2 trafiky, truhlář, zámečník, 2 zedničtí mistři.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Hlavní památkou je poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, původně gotický z 1. poloviny 14. století. V roce 1634 byl kostel zpustošen Švédy. Do roku 1688 však byl znovu vystaven – zvětšený a barokně upravený. Hlavní pouť se koná v neděli po 2. červenci. K pískovcovému kameni u kostela, zvanému \"Zkamenělec\", se váže lidová pověst o zkamenělém hříšníkovi. Někteří autoři kámen považují za pravěký menhir. Je vysoký 1,8 metru a váží 0,8 tuny. Původ kamene kladou geologové do okolí Kamenných Žehrovic. Původně stál přímo před kostelem, roku 1777 nad ním byla vystavěna šindelová stříška. Na dnešní místo ho přemístili až v roce 1856. Na návsi stojí pískovcový sloup se sochou Panny Marie, vztyčený roku 1674, práce Jiřího Grana ze sousedních Doks. V těsné blízkosti Družce, ale již na katastru sousední Velké Dobré leží přírodní památka Veselov, malé chráněné naleziště koniklece lučního. Nedaleko obce, na křižovatce lesních cest, se na stromě nachází obrázek Panny Marie. Z iniciativy rodiny Matějkovy byl obrázek v květnu 2015 obnoven a posvěcen unhošťským farářem Jaroslavem Ptáčkem. Po obrázku je pojmenována nedaleká chatová osada U Obrázku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Družec je obec ve středních Čechách, necelých 7 km jihozápadně od Kladna. Obec má rozlohu 7,12 km2 a žije zde obyvatel. PSČ zdejší pošty je 273 62. Ke Družci patří také samota Motlovna. ", "tgt_summary": "Družec est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2176011} {"src_title": "Búrské války", "tgt_title": "Guerre des Boers", "src_document": [{"title": "První búrská válka.", "content": "První búrská válka (1880–1881) propukla poté, co se Britové pokusili prosadit v praxi anexi Transvaalu, kterou sir Theophilus Shepstone vyhlásil v roce 1877 (čtyřleté zdržení bylo zapříčiněno zejména válkou mezi Angličany a Zuly). Britské jednotky byly po řadě větších i menších neúspěchů poraženy v bitvě na hoře Majuba, v níž padl i velitel britských jednotek v Jižní Africe generál George Pomeroy Colley a 23. března 1881 válka skončila, když Británie akceptovala búrskou samosprávu pod (čistě teoretickým) britským dohledem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá búrská válka.", "content": "Druhá válka propukla v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná občanská práva) Britům, kteří se do země valili od roku 1887, kdy se v ní našla bohatá ložiska zlata. Boje zahájili Búrové poté, co Velká Británie odmítla stáhnout nové vojenské jednotky ohrožující hranice búrských republik. Klasická válka (1899–1900), v níž Britové zpočátku utrpěli několik ostudných porážek, aby se nakonec prosadili díky obrovské materiální a početní převaze, byla nahrazena gerilovou válkou (1900–1902). Tu nakonec Británie vyhrála jen za cenu nasazení téměř 500 000 mužů (celá populace Búrů zahrnovala pouze 85 000 dospělých mužů), obrovských ztrát a použití extrémně brutálních metod (v dnešní době by je mezinárodní právo vyhodnotilo jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), které značně zdiskreditovaly myšlenku, že Britové přinášejí koloniím civilizaci. Asi nejdiskutovanější byla taktika spálené země a vytváření koncentračních táborů pro téměř všechny búrské obyvatele búrských republik (včetně žen a dětí), což někteří moderní autoři označují vzhledem k podmínkám v nich panujících za jednání s charakterem genocidy. Byly zde však i další „nešťastné okolnosti“ jako mučení a zabíjení zajatců či vyzbrojení 10 000 domorodců kmene Bantu moderními zbraněmi. Nutno ovšem říci, že řada Búrů se těmto metodám přizpůsobila. Druhá búrská válka skončila kapitulací Búrů v roce 1902, která znamenala zánik búrských republik. Bylo jim přitom přislíbeno, že se jim v budoucnu dostane rozsáhlé samosprávy. Slib byl částečně naplněn v roce 1910 vytvořením Jihoafrické unie.", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy v českém tisku.", "content": "Český tisk nazýval konflikt \"Válka jihoafrická\", sledoval ho a podával rozsáhlé informace. Zajímavé je, že jako komentátor-odborník byl přizván i cestovatel dr. Emil Holub.", "section_level": 1}], "src_summary": "Búrské války, Búry označované jako války za svobodu, (16. prosinec 1880–31. květen 1902) jsou dvě války, které se odehrály mezi jihoafrickými republikami búrských osadníků (Transvaal a Svobodný stát Oranžsko) a Britským impériem, které si je nakonec za cenu těžkých ztrát podrobilo.", "tgt_summary": "La guerre des Boers (prononcé aujourd'hui « bour » la plupart du temps, mais à l'époque en France on écrivait aussi Boërs, avec la prononciation en rapport) est une expression qui désigne deux conflits intervenus en Afrique du Sud à la fin du entre les Britanniques et les habitants des deux républiques boers indépendantes : ", "id": 1618659} {"src_title": "Povrchové napětí", "tgt_title": "Tension superficielle", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Povrchové napětí způsobuje, že některé druhy hmyzu (například bruslařky) se mohou pohybovat po vodní hladině. Objekt, který by vodní hladinu prorazil, by se nutně potopil. Některé předměty, např. žiletky nebo kousek alobalu, lze položit na vodní hladinu, aniž by se potopily; když je ale potopíme dostatečně hluboko, klesnou až na dno. Velké povrchové napětí ztěžuje proces smáčení. Například destilovaná voda smáčí látky obsažené v oblečení velmi špatně, perlí. Toto je jeden z důvodů, proč se při praní přidávají prací prostředky, které svými mýdlovými látkami (tenzidy) smáčení usnadňují. Jiným příkladem je mytí mastných rukou. Mytí mastných rukou je obtížné, protože voda nesmáčí mastný povrch. Proto se používá mýdlo. V mýdlovém roztoku jsou síly mezi molekulami menší než síly mezi molekulami vody. Důsledkem je jednak snížení povrchového napětí vody, jednak to, že roztok smáčí mastný povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Zvětšíme-li plochu nějaké kapaliny, musíme vykonat práci právě kvůli povrchovému napětí. Povrchové napětí je tedy tak i definováno jako práce potřebná k zvětšení plochy vydělena plochou, která při tom vznikne navíc. Povrchové napětí tedy může být označeno i jako plošná hustota povrchové energie (v odpovídajících jednotkách J/m), kterou lze popisovat i pevné látky. Při zvětšování povrchu musí být vyvinuta síla, například když se pohybem smyčky z drátu směrem vzhůru, pokusíme zvětšit blánu, která se na smyčce vytvoří. Síla je úměrná délce smyčky a pro tekutiny je tato síla rovna změně povrchové energie. Jako povrchové napětí lze označit sílu, která působí kolmo na délku myšleného řezu povrchem, dělenou touto délkou, a která leží v tečné rovině k povrchu v daném bodě. Pokud působí na úsečku délky formula_1 v rovině povrchu kolmá síla formula_2, pak povrchové napětí vyjádříme jako Z je vidět, že na jednotkovou délku myšleného řezu působí pravá strana povrchové vrstvy napětím σ a levá strana napětím σ′, které je stejně velké, ale působí opačným směrem. Síly působící v myšleném řezu jsou tedy v tomto případě ve vzájemné rovnováze. Na zakřiveném povrchu vzniká působením povrchového napětí tlak, který je kolmý k povrchu kapaliny, a který u konvexního (vypuklého) povrchu směřuje do kapalin, u konkávního (vydutého) povrchu směřuje ven z kapaliny.", "section_level": 1}, {"title": "Termodynamická definice.", "content": "Obecná termodynamická definice povrchového napětí zní: Povrchová energie, neboli povrchové napětí σ („sigma“) je derivace volné entalpie H podle plochy A v systému s konstantní entropií S při konstantním tlaku p nebo také derivaci volné Gibbsovy volné energie G podle plochy A při konstantní teplotě T a konstantním tlaku p (a samozřejmě lze užít k vyjádření i ostatní termodynamické potenciály, viz níže) formula_4 Volná entalpie má rozměr stejný jako energie. Tudíž σ má rozměr energie/plocha. Vztahy vyplývají z první věty termodynamické neboť práci můžeme rozepsat na složku související s objemovými a povrchovými silami : formula_5. Pak lze pro vnitřní energie a užitím Legenderovy duální transformace i pro ostatní termodynamické potenciály psát formula_6 formula_7 formula_8 formula_9", "section_level": 2}, {"title": "Vznik povrchového napětí.", "content": "Povrchové napětí je výsledkem vzájemné interakce přitažlivých sil molekul nebo atomů, z nichž se skládá povrchová vrstva. Pozorujeme-li povrchovou vrstvu resp. rozhraní jako nějaký řez, pak lze povrchové napětí chápat také jako energii nenasycených vazeb na jednotku plochy (koheze). Povrchové napětí ale nemá pro makroskopické systémy funkci povrchové geometrie.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Příčinou jsou přitažlivé síly. Napravo je schematicky znázorněno, že přitažlivé síly působí na povrchovou částici asymetricky. Podobné obrázky se používají jako ilustrace k vysvětlení povrchového napětí. Neměly by ale být špatně interpretovány.", "section_level": 2}, {"title": "Chybné interpretace.", "content": "Povrchové napětí působí přímo v povrchu, ne kolmo k němu! Vzniká sice silami, které jsou schematicky znázorněny na obrázku, jejich směr však nelze jednoduše vyjádřit jako součet znázorněných sil. Schéma znázorňuje jen přitažlivé síly. Mezi dvěma částicemi působí ale i odpudivé síly, které se projeví až při větším přiblížení těchto částic. V rovnovážném stavu neexistují žádné výsledné síly, které působí směrem do vnitřku kapaliny! Kdyby se taková síla vyskytla, částice by byla urychlována do vnitřku kapaliny, než by se projevily odpudivé síly. Z toho vyplývá, že střední vzdálenost povrchových molekul je větší a tím vzniká i odlišná hustota ve srovnání s vnitřkem kapaliny: Z důvodu neustálého pohybu částic v kapalině je střední vzájemný rovnovážný odstup na povrchu větší a hustota je menší. Zmenšení povrchu vede spíše k zisku energie a ten je důvodem pro vznik povrchového napětí. Povrchové napětí je také vlastnost, která se vyskytuje při termodynamické rovnováze. Tedy když je tekutina v rovnováze se svými párami. Pak se nemění pozice fázové hranice a na částice nepůsobí žádné síly ve směru kolmo k fázové hranici. To znamená, že částice není urychlována ani do vnitřku kapaliny, ani do vnitřku plynu, a to nezávisle na tom, kde se nachází. Samozřejmě při rovnovážném stavu neexistují žádné síly, které by urychlovaly povrchové částice.", "section_level": 3}, {"title": "Důsledky povrchového napětí.", "content": "Ve snaze snížit povrchovou energii, tedy nasytit všechny volné vazby v povrchové vrstvě, se zmenšuje povrch kapalin. Protože má koule ze všech těles nejmenší povrch (vzhledem ke svému objemu), snaží se kapaliny, na které nepůsobí žádné další síly (jako například ve stavu beztíže) zaujmout kulový tvar. V kapičce kapaliny, například v malé kapce vody nebo plynové bublině uvnitř kapaliny, působí kvůli povrchovému napětí na rozhraní kapalina/plyn zvýšený tlak, taktéž i ve vnitřku mýdlové bubliny. Zvýšení tlaku popisuje Youngova-Laplaceova rovnice.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchová energie.", "content": "V důsledku existence povrchového napětí je v povrchové vrstvě nahromaděna i jistá energie, tzv. povrchová energie. Ponoříme-li drátěný rámeček s posuvnou příčkou do mýdlového roztoku, vytvoří se na něm vlivem povrchového napětí tenká kapalinová blána. Přestože se nám blána jeví jako jedna vrstva, jde ve skutečnosti o kapalinu, která je sevřena mezi dvěma povrchovými vrstvami. Z toho důvodu má blána vytvořená na drátěném rámečku dvě povrchové vrstvy. Povrchová vrstva působí na otáčivou příčku délky formula_10 povrchovým napětím formula_11, jedna povrchová vrstva tedy působí výslednou silou formula_12. Vzhledem k existenci dvou povrchových vrstev udržíme příčku v rovnováze silou formula_13. Při posunutí příčky o vzdálenost formula_14 vykonáme práci formula_15, která se jeví jako změna povrchové energie při změně povrchu o formula_16. Změnu povrchové energie je pak možné vyjádřit jako Z tohoto vztahu vyplývá, že snaha povrchového napětí o minimalizaci velikosti povrchu odpovídá minimalizaci povrchové energie. Kapalina se tedy snaží zaujmout takový tvar, při které je její povrchová energie (a tedy i velikost povrchu) nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Měření povrchového napětí.", "content": "Povrchové napětí lze měřit například kroužkovou (podle Lecomta de Noüy) nebo žehlicí metodou (podle Lenarda), tenziometrem, stalagmometrem nebo metodou kapilární elevace (popř. deprese).", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty povrchového napětí.", "content": "Hodnota povrchového napětí vody při 20 °C činí asi 0,073 N/m. Voda má poměrně vysoké povrchové napětí. Dále následuje rtuť, která má extrémně vysoké povrchové napětí. Tabulka hodnot pro povrchové napětí při 20 °C:", "section_level": 1}, {"title": "Závislost na složení a teplotě.", "content": "Povrchově aktivní látky snižují hodnotu povrchového napětí. Jejich efekt lze popsat \"laterálním tlakem\" π, který působí proti povrchovému napětí. π není žádný skutečný tlak, nýbrž má jen stejnou jednotku jako povrchové napětí. Je-li hraničící vzduchová vrstva nasycena plyny kapaliny, pak může pronikání dalších par z vnějšku výrazně ovlivnit povrchové napětí. Povrchové napětí je silně závislé na teplotě a všeobecně platí, že klesá s rostoucí teplotou. Od kritického bodu je rovno nule.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojem povrchového napětí byl poprvé použit roku 1629 vědcem N. Cabeo a 1751 Segnerem blíže vysvětlen. Ke vzniku teorie významně přispěli roku 1805 Thomas Young, v roce 1806 Pierre Simon de Laplace a roku 1830 Segner Poisson. Viz Youngova-Laplaceova rovnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povrchové napětí je efekt, při kterém se povrch kapalin chová jako elastická blána (tloušťky 10 až 10 m) a snaží se dosáhnout co možná nejhladšího stavu s minimální plochou. To znamená, že se povrch tekutiny snaží dosáhnout stavu s nejmenší energií. Čím větší je povrchové napětí, tím „kulatější“ je kapička této kapaliny. ", "tgt_summary": "La tension superficielle est un phénomène physico-chimique lié aux interactions moléculaires d'un fluide. Elle résulte de l'augmentation de l'énergie à l'interface entre deux fluides. Le système tend vers un équilibre qui correspond à la configuration de plus basse énergie, il modifie donc sa géométrie pour diminuer l'aire de cette interface. La force qui maintient le système dans cette configuration est la tension superficielle. ", "id": 147090} {"src_title": "Ázerbájdžán", "tgt_title": "Azerbaïdjan", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk a středověk.", "content": "Nejstarší doklady o osídlení území Ázerbájdžánu pocházejí z doby kamenné, první státní útvary zde vznikaly ve starověku. V 9. – 6. století př. n. l. se zde nacházela říše Urartu, v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. říše Mana. Na severu území od 1. století př. n. l. do 10. století existoval státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie. Rozšířil se v něm zoroastrismus. O ázerbájdžánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané. Ve 4. století se zde rozšířilo křesťanství a stalo se státním náboženstvím, ale v 7. století území dobyli Arabové a následovala násilná islamizace. V průběhu 9. – 16. století vznikala řada drobných knížectví. Mezi 11. a 14. stoletím byla země zasažena vpády seldžuckých Turků a Mongolů.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Na počátku 17. století byl Ázerbájdžán podmaněn Osmanskou říší. V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko, kterému se postupně podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku. Roku 1828 byla k Rusku připojena celá severní část Ázerbájdžánu, zatímco jeho jižní část zůstala po rusko-perské válce součástí Íránu. Na počátku 20. století se vyostřily spory s Arménií, které roku 1905 vyvrcholily ozbrojenými srážkami. Docházelo i k rolnickým povstáním a k ozbrojenému boji proti ruské nadvládě. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničně-politické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə. Po rozpadu bakuské komuny byla v Baku v srpnu 1918 ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach. V dubnu 1920 bylo Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika. V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikl Federativní svaz socialistických republik Zakavkazska, který se – zároveň s přejmenováním na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku – podílel v prosinci 1922 na vytvoření Sovětského svazu. Tato svazová republika byla v roce 1936 rozdělena na tři republiky, a to Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR. V květnu 1990 Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské SSR (v listopadu 1990 přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) zvolil prezidentem Ayaze Mütəllibova. V únoru 1991 došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V prosinci 1991 se Ázerbájdžán stal dohodou z Alma-Aty zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Demonstrace a nátlak opozice vedly poté k odstoupení Mütəllibova. V letech 1988 až 1994 probíhal ozbrojený konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, který v září 1991 vyhlásil nezávislost na Ázerbájdžánu. V důsledku války muselo opustit své domovy 1,3 milionu civilistů. Přes několik rezolucí Rady bezpečnosti OSN je 16 % ázerbájdžánského území, na němž funguje Náhorno-karabašská republika, pod faktickou arménskou okupací. K další eskalaci konfliktu došlo v roce 2016, kdy vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem. V květnu 1992 se stoupenci Mütəllibova pokusili opět převzít moc. Za prezidenta byl zvolen Abulfaz Elčibej, který však od června 1993 tuto funkci nevykonával. V prezidentských volbách dne 3. října 1993 zvítězil v té době úřadující prezident Hejdar Alijev. Poté, co byl Alijev v roce 2003, kvůli těžké nemoci léčen ve Spojených státech, odstoupil z funkce prezidenta. Zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu. Krátce předtím jmenoval svého syna Ilhama Alijeva předsedou vlády. Ve volbách 15. října 2003 byl Ilham Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. V této funkci byl potvrzen prezidentskými volbami dne 15. října 2008. Klan Alijevců si udržuje moc tvrdými represemi a budováním diktatury, která stojí na příjmech z ropy. Dochází k potlačování svobody slova, persekucím nezávislých novinářů či držení politických oponentů ve vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V Ázerbájdžánu se nachází 1 250 řek, z nichž jen 21 má délku větší než 100 km. Horské oblasti (nadmořská výška - 1 000 až 2 500 m) jsou charakteristické velmi hustou říční sítí (0,4 až 0,5 km/km2), zatímco v rovinách je to výrazně méně (0,05 až 0,1 km/km2). Největší řeka \"Kavkazu\" Kura protéká republikou ze severozápadu na jihovýchod a ústí do \"Kaspického moře\". Hlavní přítok \"Kury\" Araks teče podél jižní hranice \"Ázerbájdžánu\". Většina řek patří do povodí \"Kury\", jen řeky na severovýchodě (Samur) a v pohoří Talyš (Bolqarçay) ústí přímo do \"Kaspického moře\". Z jihovýchodních svahů Velkého Kavkazu stékají řeky Belokančaj, Muchachčaj, Talačaj, Kurmuchčaj aj. K severovýchodu od rozvodí tečou Samur, Kudialčaj aj. Z jihovýchodní části Malého Kavkazu stékají pravé přítoky \"Kury\" (Şəmkirçay, Agstafa, Gjandžačaj, Terter) a levý přítok \"Araksu\" Akera. Na většině řek jsou nejvyšší vodní stavy v létě (duben až září), jen v \"Talyši\" v zimě (říjen až březen). V rovinách se řeky využívají na zavlažování. Na \"Kuře\" byla vybudována velká Mingačevirská hydroelektrárna a Mingačevirská přehrada (rozloha 605 km2 a objem 16 km3), ze které jsou rozvedeny zavodňovací kanály (Hornokarabašský a Hornoširvanský). Pod přehradou je na \"Kuře\" rozvinuta místní lodní doprava. V Ázerbájdžánu je 250 jezer, většinou nevýznamných. Největší jezera jsou Gadžigabul (15,5 km2) a Bejukšor (10,3 km2). Jezera vznikla přehrazením dolin, popř. jsou ledovcového původu, a nacházejí se v horách \"Velkého\" a \"Malého Kavkazu\". Největší z těchto jezer je Velký Alagjol (rozloha 5 km2, hloubka 8 m) na Karabašské sopečné plošině. Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina překrásných jezer, vzniklých sesuvy. Mezi nimi je jedno z nejkrásnějších jezer \"Kavkazu\" Modré jezero. Mnoho jezer je také v Kuro-arakské nížině.", "section_level": 2}, {"title": "Velká města.", "content": "Počet obyvatel:", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V zemi vládne prezident Ilham Alijev, který na základě ústavní změny, přijaté v referendu, může být volen doživotně. Opozice označila hlasování za zmanipulované. Země dlouhodobě porušuje lidská práva, opoziční novináři jsou vězněni, fyzicky napadáni, zastrašováni, několik jich bylo zavražděno. Alijevovská hegemonní politická síla, Nová ázerbájdžánská strana, bývá charakterizována jako nacionálně-konzervativní, sekulární a etatistická, případně jako bezprogramová. V systému působí několik jejích menších \"satelitů\". Vedle nich dvě hlavní strany opoziční, Musavat (nejstarší ázerbájdžánská strana vůbec, obnovená po roce 1989 Isou Gambarem) a Ázerbájdžánská strana lidové fronty (\"Azərbaycan Xalq Cəbhəsi Partiyası\"), již založil roku 1992 Abulfaz Elčibej. Obě lze považovat za reprezentanty liberálních tendencí, ovšem s příměsemi, které nejsou u evropského liberalismu typické, jako je panturkismus a panislamismus u Musavatu. Obě strany spojily již jednou síly (2005) a vytvořily volební blok \"Azadlıq\" (Svoboda), ale marně. Volební systém je většinový, typu relativní většiny. Krom většiny pro hegemonní stranu plodí typicky i velké množství nezávislých kandidátů. Je krajně nevýhodný pro opoziční strany. Parlament je jednokomorový, má 125 členů a volí se do něj každých pět let, vždy první neděli v listopadu. Prezident je volen na sedm let přímou volbou a může kandidovat a být zvolen opakovaně bez omezení. Kritiku nedemokratických prvků ázerbájdžánských voleb se vládní strana často snaží tlumit pověstnou \"kaviárovou diplomacií\", poskytováním různých výhod pozorovatelům a západním diplomatům i politikům. Alijevova strana rovněž tvrdí, že mezinárodní kritiku organizuje Arménie, ve spolupráci s kontroverzní Sorosovou nadací.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Proces mezinárodního uznání nezávislosti Ázerbájdžánu po zhroucení Sovětského svazu trval přibližně jeden rok. Poslední země, která ho uznala, byl 6. listopadu 1996 Bahrajn. Plné diplomatické vztahy byly navázány nejdříve s Tureckem, Pákistánem, Spojenými státy, Íránem a Izraelem. Silná geopolitická vazba pojí Ázerbájdžán především s Tureckem. Zahraničně-politickou prioritou Ázerbájdžánu je od jeho počátků otázka Náhorního Karabachu a znovuzískání kontroly nad ním. To je však složité i z toho důvodu, že oblast je dislokována a nemá se současným Ázerbájdžánem vůbec společnou hranici. Tamní obyvatelstvo je z etnického hlediska arménské a Arménie má zahraničněpolitickou a vojenskou podporu Ruska. To implikuje ázerbájdžánské tendování k západu, které je však komplikované autoritářským systémem. Ázerbájdžán je spoluzakladatelem GUAM (Organizace pro demokratický a ekonomický rozvoj) a OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní). Od září 1993 je členem SNS (Společenství nezávislých států), má stálé mise v Evropské unii, hostí zvláštní vyslance Evropské komise a je členem OSN (Organizace spojených národů), OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), RE (Rady Evropy) a partnerem NATO pro mírový program (PfP). Dále je členem následujících organizací: AsDB, BSEC, CCC, EAPC, EBRD, ECE, ECO, ESCAP, FAO, GUAM, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMO, Interpol, IOC, IOM, ISO (korespondent), ITU, MMF, NAM (přísedící), OIC, OPCW, OBSE, PfP, RE, SNS, OSN, UNCTAD, UNESCO, UNHRC, UNIDO, UPU, UNWTO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO (přísedící).", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Ázerbájdžán se dělí na 59 rajónů (okresů) (\"rayonlar\", j. č. \"rayon\"), 11 statutárních měst (\"şəhərlər\", j. č. \"şəhər\") a 1 autonomní republiku (\"muxtar respublika\") Nachičevan, která se dále dělí na 7 rajónů (okresů) a měst a 1 autonomní oblast Náhorní Karabach. Prezident Ázerbájdžánu jmenuje guvernéry rajónů a měst, zatímco vláda Nachičevanu je vybrána a odsouhlasena parlamentem Nachičevanské autonomní republiky. Oblast Náhorního Karabachu a dalších přilehlých rajónů je pod správou mezinárodně neuznané Náhorno-karabašské republiky s arménským obyvatelstvem, ázerbájdžánští zastupitelé měst, jako je např. Chankendi nebo Šuša, stále působí v emigraci.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ázerbájdžánský hrubý domácí produkt (HDP) rostl v 1. čtvrtletí 2007 o 41,7 %, což byl nejvyšší růst HDP na světě. V roce 2005 to bylo 26,4 % (druhý nejvyšší růst HDP na světě) a v roce 2006 36,6 % (první na světě). Nejdůležitějším odvětvím národního hospodářství je těžba ropy, která je v zemi také částečně zpracovávána na ropné výrobky, převážně však vyvážena v surovém stavu. Ropný průmysl se na tvorbě HDP podílí přibližně 75 procenty a tvoří až 93 procent ázerbájdžánského exportu. V nedávné době byl zčásti privatizován. V zemi působí mj. několik zahraničních firem specializovaných na služby pro těžbu ropy. Důležitá byla stavba ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který je dlouhý 1 768 kilometrů a vede z ropných polí \"Azeri-Širag-Gunešli\" v Kaspickém moři do Středozemního moře. Ropovod spojuje tato ropná pole v blízkosti Baku s hlavním městem Gruzie a končí v Ceyhanu, tureckém přístavu na jihovýchodním břehu Středozemního moře. Je druhým nejdelším ropovodem na světě po ropovodu Družba. Největší objem ropy se vyváží (2019) do Itálie (11 miliard tun v hodnotě 5,5 miliardy dolarů), Izraele, Indie, Německa, Španělska, Číny, Česka a Francie. Celkové příjmy z vývozu ropy činily v roce 2019 14,45 miliardy dolarů. V posledních letech rostou významně také těžba a vývoz zemního plynu. O tuto surovinu je velký zájem v zemích Evropské unie, o čemž svědčí plány na výstavbu plynovodu Nabucco, spojujícího země Střední Asie a EU, jakkoli nerealizovaný. Dalším motorem hospodářského růstu v Ázerbájdžánu je stavebnictví, a to výstavba bytových i kancelářských domů, obzvláště v hlavním městě Baku, ale i silnic a městských komunikací. V Baku vyrostlo v posledních letech mnoho výškových staveb, zčásti na místech původní starší zástavby. Asi 54,9 procenta plochy Ázerbájdžánu tvoří zemědělská půda – 4 755 100 hektarů (2007), což je nejvíc v celé kavkazské oblasti. Pěstuje se ovoce, zelenina, víno, bavlna, léčivé rostliny, v některých oblastech je možné pěstovat brambory, cukrovou řepu a tabák. V Kaspickém moři se loví jeseteři a vyza velká, populace těchto vzácných ryb, lovených zejména pro tradiční výrobu kaviáru, se však povážlivě ztenčuje.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2013 měl Ázerbájdžán 9 356 500 obyvatel. 91,6 % obyvatel tvořili Azerové, 2,02 % Lezgové, 1,35 % Arméni (v samotném Ázerbájdžánu žádní nežijí, pouze v odtržené Náhorně-karabašské republice), 1,34 % Rusové, 1,26 % Talyšové a zbytek menší etnické skupiny. Demografické indikátory jsou v porovnání s okolními státy značně příznivé. V roce 2013 byla hrubá míra porodnosti 18,6 ‰, což představovalo zvýšení z 13,9 ‰ o deset let dříve. To je nejvíce z evropských států (budeme-li Ázerbájdžán za evropský stát považovat). Podle různých zdrojů přibližně 20 až 25 milionů Azerů žije v sousedním Íránu.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "99,7 % Ázerbájdžánců mluví ázerbájdžánsky. Druhý nejpoužívanější jazyk je ruština, kterou se mluví zejména v hlavním městě Baku a na severu Ázerbájdžánu. Jedním z prvních rozhodnutí ázerbájdžánského parlamentu po zisku nezávislosti v roce 1991 byl zákon o přechodu z písma cyrilice na latinku.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Okolo 95 % populace jsou muslimové. 85 % muslimů se hlásí k ší'itskému islámu a 15 % k sunnitskému. Ázerbájdžán má po Íránu procentuálně druhou nejvyšší ší'itskou populaci. Ostatní víry jsou praktikovány různými etnickými skupinami v zemi. Podle článku 48 ústavy je Ázerbájdžán sekulární stát a zaručuje náboženskou svobodu. Podle průzkumu z let 2006–2008 provedeného společností Gallup je jen pro 21 % obyvatel Ázerbájdžánu víra důležitým prvkem jejich každodenního života.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ázerbájdžánci mají silnou hudební tradici. Nejproslulejším skladatelem vážné hudby je Uzeir Hadžibekov. V jeho stopách šli Fikret Amirov a Kara Karajev. Z Baku pocházel i slavný violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič. V jazzu jsou světově nejproslulejšími Aziza Mustafa Zadehová a její otec Vagif Mustafazadeh. V oblasti populární hudby je světově nejznámějším Ázerbájdžáncem bezpochyby Muslim Magomajev. K dalším populárním zpěvákům patřili Aygün Kazımova či Rashid Behbudov. V Íránu se z Azerů prosadila v pop-music nejvíce zpěvačka Googoosh, v Británii to je Sami Yusuf. Popové duo Ell & Nikki v roce 2011 zvítězilo v mezinárodní pěvecké soutěži Eurovision Song Contest, která se konala v německém Düsseldorfu. Tradiční hudební styl mugham byl v roce 2003 zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Nejznámějším zpěvákem moderního mughamu je Alim Kasimov. Největší osobností ázerbájdžánské literatury, navíc osobností zakladatelskou, byl středověký básník Muhammad Füzuli. Ze středověkých turkických básníků, které lze aspoň částečně považovat za Azery, lze jmenovat též Imadaddina Nasimiho, Mirzu Shafi Vazeha, do jisté míry lze za azerského autora považovat i prvního perského šáha Ismá‘íla I. Azerové za národního básníka považují i Peršana Nizámí Gandževího. V 18. století se nejen jako básník, ale i jako politik prosadil Molla Panah Vagif. Z autorů 19. století lze jmenovat satirika Jalila Mammadguluzadeha. V sovětské éře vynikli Jusif Vazir Chamanzaminli (který vydal pod uměleckým jménem Kurban Said ve Vídni roku 1937 známý román \"Ali a Nino\"), Samad Vurgun či Anar. V současnosti budí emoce Akram Ajlisli. Z azerské menšiny v Íránu vzešel Mohammad-Hossein Šáhriar. Nejznámějším výtvarným umělcem je sochař Fuad Abdurahmanov, filmovým režisérem Rustam Ibragimbekov. Tradiční ázerbájdžánské umění tkaní koberců bylo v roce 2010 zapsáno na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. K nejcennějším architektonickým památkám patří ty ve starém Baku: Panenská věž, Palác Širvanšáhů či Atəşgah. Obrovské zisky z ropy umožnily Hejdaru Alijevovi zaplnit po roce 1993 hlavní město i unikátními moderními stavbami. K takovým patří Centrum Hejdara Alijeva, jež navrhla Zaha Hadidová, či Plamenné věže. Tento mrakodrap se stal nejznámějším symbolem moderního Ázerbájdžánu i proto, že tvar plamenů odkazuje k přezdívce \"Země ohně\", již Ázerbájdžán má - jednak díky předislámské tradici uctívání ohně, a jednak díky ropným věžím s ohněm na vrcholu. Oheň je i ve státním znaku. K dalším pozoruhodným moderním stavbám v Baku patří Krystalová hala nebo věž SOCAR, jež je sídlem státní ropné společnosti. Největším svátkem je oslava nového roku (a jarní rovnodennosti) Nourúz (\"Novruz Bayramı).\" Svátek má perské a zoroastristické kořeny. Za sovětských časů se slavil jen neoficiálně, v určité době byly oslavy dokonce zakázány. Dnes je státním svátkem a pracující mají ze zákona pět dní volna k jeho oslavě. Každý ze čtyř týdnů, který předchází tomuto svátku, je věnován jednomu z tradičních živlů - vodě, ohni, zemi a větru. Lidé dělají sváteční úklid, vysazují stromy, vyrábějí nové šaty, malují vejce, pečou národní pečivo (viz oddíl Kuchyně). Se svátkem je spojena řada folklórních tradic. Každé úterý během čtyř týdnů před svátkem děti přeskakují ohně a zapalují se svíčky. Během vrcholu svátku se konají hudební festivaly a hry (\"Kos-kosa\", \"Chdir Ilyas\" aj.), lidé nosí tradiční oděvy (čocha, rusky zvaná čerkeska, nebo čepice papacha) a navštěvují a udržují hroby příbuzných.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Ázerbájdžán je odedávna proslulý svou národní kuchyní. Hojnost ovoce, zeleniny, aromatických bylin a koření inspirovala ázerbájdžánské mistry kuchaře, kteří vytvořili velké množství nejrůznějších národních jídel. I ti nejzkušenější gurmáni, přijíždějící do Ázerbájdžánu ze všech konců světa, jsou nadšeni rafinovaností chutí a jemným aromatem těchto pokrmů. Ne náhodou je Ázerbájdžán krajem lidí, dožívajících se vysokého stáří. Vědci vysvětlují tento jev v prvé řadě příznivým klimatem, dále způsobem života a v neposlední řadě zdravou a pravidelnou stravou. Ázerbájdžánci jsou velice hrdí na svou kuchyni. Nejznámějšími pokrmy z ázerbájdžánské kuchyně, které jsou ceněny na celém světě, jsou plov (pilaf), šašlik, kebab, dolma a sladké dezerty jako pachlava a šakerbura a také goghal.", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Nejslavnějším ázerbájdžánským vědcem je bezpochyby nositel Nobelovy ceny Lev Landau. V oblasti počítačové vědy, ale i matematiky, se prosadil autor konceptu \"fuzzy vědy\" Lotfi Zadeh. V časech Sovětského svazu ovlivnil vývoj raketové techniky Kerim Kerimov. Ázerbájdžánci považují za Azera i perského učence Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsīho. Ázerbájdžánská národní kosmická agentura vyslala 7. února 2013 svůj první satelit AzerSat 1 na oběžné dráhu Země. Využila k tomu kosmodrom Kourou na Francouzské Guyaně. Satelit pokrývá Evropu a významnou část Asie a slouží k šíření televize, rozhlasu i internetu. Kavkazská oblast je seizmicky neklidná (jak dokázalo například zemětřesení v Arménii roku 1988), a tak se ázerbájdžánská věda věnuje velmi intenzivně předpovědím zemětřesení a návrhům budov odolných vůči otřesům. Největších úspěchů v tom dosáhl seismolog Elchin Chalilov. Nejvýznamnějším představitelem humanitních a sociálních věd je politolog a analytik Svobodné Evropy Mirza Khazar, jenž rovněž proslul novým překladem Bible do ázerbájdžánštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve sportu se Azerové mohou pochlubit slavnou zápasnickou školou. Zlatou olympijskou medaili v zápase získali Šarif Šarifov, Togrul Asgarov, Namig Abdullajev a Farid Mansurov. Rovšan Bajramov má dvě stříbra. Také judo si Kavkazané dobře osvojili, olympijské zlato v této disciplíně mají Elnur Mammadli a Nazim Hüseynov. Pro samostatný Ázerbájdžán vybojovala zlatou olympijskou medaili i střelkyně Zemfira Meftəkhətddinova. Azer Hossein Rezazadeh má dvě olympijská zlata ve vzpírání, ovšem vybojovaná v íránské reprezentaci, stejně je na tom teakwondista Hadi Saei. Volejbalistka Inna Ryskalová má také dvě olympijská zlata, ale z časů Sovětského svazu. V roce 2000 byla uvedena do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace. Ve fotbalové reprezentaci SSSR se nejvíce prosadil Anatolij Baniševskij, držitel stříbra z mistrovství Evropy roku 1972. Ali Daeí vytvořil v dresu Íránu rekord v počtu branek vstřelených za národní mužstvo. Fotbalový rozhodčí Tofik Bachramov sehrál slavnou roli při finále mistrovství světa roku 1966. Qarabağ FK se stal prvním ázerbájdžánským fotbalovým klubem, kterému se v sezóně 2017/18 podařilo postoupit do skupinové fáze Ligy mistrů UEFA. Nejznámějším ázerbájdžánským basketbalistou je Jaycee Carroll, vítěz euroligy. Slavnou šachovou školu reprezentují Šachrijar Mamedjarov, Tejmur Radžabov či Vugar Gašimov. V Baku se narodil i legendární šachista Garri Kasparov. Na evropské poměry poměrně neobvyklý krok učinila ázerbájdžánská vláda v letech 2013–2015, kdy se stala oficiálním sponzorem španělského fotbalového klubu Atlético Madrid, který pak nosil na dresu logo \"Azerbaijan - Land of Fire\". Šlo o státní marketing, formou, již jinak zatím využívají většinou jen obchodní společnosti. Mimořádně populární je v Ázerbájdžánu stolní desková hra vrhcáby. Je možno ji spatřit hrát nezřídka na ulicích. Od roku 2017 země pořádá závod formule 1 Grand Prix Ázerbájdžánu, a to na okruhu Baku City Circuit, jenž byl postaven v roce 2012. Architektonicky pozoruhodným dílem je Olympijský stadion v Baku otevřený v roce 2015, jenž sloužil jako ústřední dějiště prvních Evropských her. Měl by hostit jedno čtvrtfinále Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2020. V květnu 2019 se zde hrálo finále Evropské ligy UEFA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázerbájdžán, (oficiálním názvem Ázerbájdžánská republika, ), je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu. Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři. ", "tgt_summary": "L’Azerbaïdjan (en ), en forme longue la république d'Azerbaïdjan (en ), est un pays du Caucase situé sur la ligne de division entre l'Europe et l'Asie. Sa capitale est Bakou, sa langue officielle est l'azéri et sa monnaie est le manat. Le pays a gagné son indépendance au moment de l'éclatement de l'Union des républiques socialistes soviétiques (URSS) en 1991. ", "id": 351788} {"src_title": "Administrativní dělení Španělska", "tgt_title": "Communautés autonomes d'Espagne", "src_document": [{"title": "Vznik autonomních oblastí a jejich pravomoci.", "content": "Při přeměně Španělska v demokratický stát po pádu diktatury generála Francisca Franca, hrály důležité role centralismus, nacionalismus a separatismus. Z obavy, že by separatismus vedl k nestabilitě a k další diktatuře, vznikl kompromis napříč umírněnými politickými stranami, které se účastnily vzniku španělské ústavy v roce 1978. Cílem bylo uspokojit separatistická hnutí a tak odzbrojit extremisty. Španělsko bylo přeměněno ve vysoce decentralizovaný stát, což ostře kontrastuje s předchozím frankistickým režimem, stejně jako ve většině centralizovanou strukturou západoevropských států. Jednotlivé autonomní oblasti byly vymezeny většinou na základě historických nebo národnostních hledisek. Autonomní oblasti mají rozsáhlou autonomii s širokými legislativními a výkonnými kompetencemi, vlastní parlament a vládu, což odpovídá poměrům ve federaci. Rozsah pravomocí se u každého autonomního společenství poněkud liší a je stanoven v „autonomním statutu“ (\"estatuto de autonomia\") příslušného společenství, což je v podstatě jakási regionální ústava. Ve skutečnosti je tu určitý rozdíl mezi „historickými“ autonomními společenstvími, jakými jsou Baskicko, Katalánsko, Galicie, Andalusie, a zbytkem. „Historická“ získala více pravomocí, včetně možnosti regionálních předsedů vlád určovat termíny regionálních voleb. Baskicko a Katalánsko mají také vlastní policejní jednotky: Ertzaintza v Baskicku a Mossos d'Esquadra v Katalánsku. Ostatní společenství mají v těchto ohledech mnohem omezenější kompetence. Ústava v hrubých rysech uznává historická práva společenství. Tato práva měly kdysi některé španělské regiony na základě jednání s ústřední španělskou vládou. Je samozřejmé, že je bylo nutno poněkud aktualizovat v moderním autonomním statutu příslušného novodobého autonomního společenství. To vysvětluje, proč Baskicko a Navarra vybírají daně a vyjednávají se španělskou vládou o tom, kolik peněz musejí dodat státu, zatímco ostatní společenství to mají pevně stanoveno. Počátečním záměrem nebyla autonomie všech částí Španělska, ale jen těch „historických“. Zatímco se teprve rodila moderní španělská ústava, vypukly v Andalusii lidové protesty za právo na autonomii, při nichž 4. prosince 1977 demonstrovalo v andaluských ulicích více než 1 a půl milionu lidí. Důsledkem bylo začlenění dvou článků týkajících se autonomie do dokončené ústavy z roku 1978: článku 143, který umožňuje všem regionům získat autonomii, s určitým omezením přenesení pravomocí (což bylo kritiky decentralizace nazýváno \"Café para todos\" „káva pro každého“); a článku 151, který umožnil vznik autonomních společenství vybavených značným stupněm autonomie. Článek 151 dal automaticky autonomii těm regionům, které se jí těšily během Druhé španělské republiky na základě ústavy z roku 1931. Těmito regiony byly Baskicko, Galicie a Katalánsko, ovšem po vypuknutí španělské občanské války byla jejich autonomie nakonec zlikvidována. Tento článek však také nabídl možnost získat stejnou míru autonomie i ostatním regionům či národnostem, pokud by byla schválena v referendu. Samostatný autonomní statut pro Andalusii navrhl a předložil ke schválení Blas Infante, v červnu 1936 ho pak schválil parlament a v září 1936 v referendu také obyvatelé Andalusie. Bohužel však mezitím v červenci vypukla občanská válka, poté byl v srpnu 1936 frankistickými rebely zavražděn Blas Infante, což tento autonomistický projekt zhatilo.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální symboly.", "content": "Každé autonomní společenství a obě autonomní města používají také vlastní symboly, jakými jsou znak a vlajka, v některých případech také regionální hymnu. 10 společenství a Ceuta používá hned 2 nebo i 3 \"(Asturie)\" vlajky současně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Padesát provincií (\"provincias\") Španělského království je seskupeno do 17 autonomních regionů zvaných autonomní společenství (\"comunidades autónomas\"). Další 2 provincie na pobřeží severní Afriky – města Ceuta a Melilla mají postavení autonomních měst (\"ciudades autónomas\").", "tgt_summary": "Les communautés autonomes (, abrégé en \"CC.AA.\") sont le premier niveau de subdivision territoriale du royaume d'Espagne. Au nombre de 17, auxquelles il faut ajouter les villes autonomes de Ceuta et Melilla, elles bénéficient toutes d'un régime d'autonomie interne.", "id": 631529} {"src_title": "Bangladéš", "tgt_title": "Bangladesh", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bangladéš znamená „bengálská země“ či „Bengálsko“. Od 2. století př. n. l. tvořil součást Maurjovské říše. Později byl součástí Indie. Od 13. století se zemí velice rychle šíří islám. Roku 1760 se stalo Bengálsko britskou kolonií, ve které vládli hinduističtí vládci. To zvyšovalo napětí mezi muslimy a hinduisty v zemi. Bengálský hladomor v roce 1770 zahubil až třetinu populace Bengálska. V roce 1905 bylo Bengálsko rozděleno na západní hinduistickou a východní muslimskou část. Rozdělení se setkalo s odporem, a tak bylo Bengálsko v roce 1915 opět sjednoceno. Při hladomoru v Bengálsku v roce 1943 zahynuly až tři miliony lidí. V roce 1947 nechali Britové Britskou Indii svému osudu. Bengálsko bylo opět rozděleno podle náboženství. Převážně hinduistický západ připadl Indii a muslimský východ se stal, pod názvem Východní Pákistán, součástí Islámské republiky Pákistán. Západní Pákistán byl vzdálen od Východního přes 1500 km. V roce 1970 vyhrála volby Lidová fronta, která prosazovala autonomii Bengálska. Pákistánská vláda ale autonomii nezavedla a místo toho poslala do východního Bengálska své vojsko. Vypukla občanská válka, která si vyžádala statisíce obětí. Válku s pomocí Indie a SSSR východní Bengálsko vyhrálo a v prosinci 1971 byl vyhlášen samostatný stát Bangladéš. Prvním premiérem se stal vůdce Lidové ligy šejch Mudžíbur Rahmán. Ten byl v roce 1975 při převratu zavražděn, následně byl vyhlášen výjimečný stav, který byl zrušen až v roce 1991. To vedlo k obnovení demokratického systému, kterému dominují Národní strana vedená Chálid Ziovou a Awami League vedená Šejch Hasínovou, dcerou Mudžíbura Rahmána. V roce 2009 ustanovila vláda Šejch Hasínové trestní tribunál stíhající pachatele zločinů z období Bangladéšské války za nezávislost, v němž jsou stíháni především bangladéšští islamisté a představitelé opoziční Národní strany. Human Rights Watch vyjádřila pochybnosti o nezaujatosti soudního tribunálu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Území leží v deltě řek Gangy a Brahmaputry, které přinášejí úrodné náplavy, ale také ničivé záplavy. Jižní část země leží na pobřeží Bengálského zálivu. Jediným místem, kde se povrch zvedá, jsou Čittágongské hory na severovýchodě země. Podnebí ovlivňují monzuny, přinášející pravidelné a vydatné srážky. Velice časté jsou ničivé povodně a tajfuny, které pravidelně připravují místní obyvatele o obydlí. Cyklón Bhola v roce 1970 zahubil až 500 000 lidí. Cyklón v roce 1991 usmrtil přes 140 000 lidí. Země je odkázána na mezinárodní potravinovou pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Ústava stanovuje Bangladéš jako stát s parlamentní vládou, kterou má vést volený premiér. Dlouhé období výjimečného stavu ale znemožnilo toto uspořádání státu uskutečnit.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Bangladéš se dělí na 8 oblastí (bengálsky বিভাগ \"bibhága,\" pl. বিভাগে \"bibhágé,\" anglicky \"division\"), každé pojmenované podle svého správního střediska:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Relativně vysoké výnosy zemědělství neuživí vysoký přírůstek obyvatel. Podvýživa je běžným jevem. Země patří k nejchudším na světě, přestože podle FAOSTAT patří k největším producentům juty (2), rýže (4), ryb (5), tropického ovoce (5), brambor (11) a čaje (11) - číslo uvádí velikost v mezinárodním srovnání. Hlavními plodinami jsou rýže, kukuřice, pšenice a čaj, z technických plodin bavlník a juta, ze které se vyrábí pytlovina. Chová se drůbež a vodní buvoli, rozšířený je rovněž rybolov. K dopravě se používá říčních veletoků. Železnice a silnice jsou ve špatném stavu. Mnoho Bangladéšanů pracuje v textilním průmyslu. V roce 2013 si vyžádalo 1138 obětí zhroucení budovy Rana Plaza, kde si nechávaly vyrábět textilní zboží maloobchodní řetězce jako jsou Benetton nebo Carrefour. Specifickým druhem příjmů státního rozpočtu Bangladéše, hned po příjmech z oděvního průmyslu, jsou peníze plynoucí z OSN za vysílání bangladéšských vojáků a policistů do mírových misí. OSN přispívá vládě Bangladéše nejen kapitační platby za vojáky (cca 1000 USD za měsíc), ale i za používání vojenské techniky a vybavení (včetně nábytku).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Asi 75 % obyvatelstva žije na venkově. Počet obyvatel Bangladéše vzrostl z 44 milionů v roce 1951 na téměř 160 milionů v roce 2015. V metropolitní oblasti Dháky žije až 16 milionů lidí. Bangladéš je tak nejhustěji osídleným státem světa (pokud pomineme malé ostrovní země a městské státy): na území jen o málo větším, než bylo prvorepublikové Československo se tísní více obyvatel než má např. Rusko, resp. asi dvojnásobek obyvatel Německa. Takové nakupení populace představuje problém při častých přírodních katastrofách a také velmi zatěžuje životní prostředí státu. Bengálci tvoří drtivou většinu populace Bangladéše.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Obyvatelé jsou z 87 % muslimové. Je tu velká menšina hinduistů (asi 12 % obyvatelstva). V regionu Čittágongských hor žijí domorodé kmeny, které vyznávají převážně buddhismus. V Bangladéši žije též několik set tisíc muslimských Rohingyů, kteří uprchli před pronásledováním v sousedním Myanmaru.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Ve exilu dnes působí feministická spisovatelka Taslima Nasrinová. V roce 1993 vyšla její kniha \"Lajja\" (\"Stud\"), jež pojednává o osudu hinduistické rodiny v Bangladéši, na které si vylévali zlost muslimští fundamentalisté po zničení jedné mešity v Indii. Kniha byla muslimy často veřejně pálena, bangladéšská vláda spisovatelku oficiálně obvinila z rouhání, byl jí zabaven pas a její knihy zakázány. Muslimští duchovní nad ní vyhlásili fatvu za kritiku Koránu. S pomocí Amnesty International, PEN klubu a vyslance Evropské unie vycestovala v roce 1994 z Bangladéše, získala azyl ve Švédsku. Národním básníkem Bangladéše je Kazi Nazrul Islam. Významným architektem mrakodrapů byl Fazlur Rahman Khan.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "Začátek fotografie v Bangladéši spadá do roku 1971, kdy Bangladéš vyhrál válku za osvobození od Pákistánu. V té době byla nevyhnutelně nejvýznamnější fotografie z válečného období, což také značně pomohlo dokumentovat historii. Od války se fotografie a fotožurnalistika začleňují a pokrývají celou řadu témat včetně portrétů, krajiny, politiky, divoké přírody nebo módy. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Bangladéši vyvíjela za spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům Bangladéšanů ve světě fotografie do dnešních dní. Je pozoruhodné, že fotografie byla zavedena a rozvíjena jako institucionální a akademická disciplína prostřednictvím osobního úsilí, bez jakékoli zmínitelné pomoci nebo podpory ze strany vlády.", "section_level": 3}, {"title": "Věda.", "content": "Nejslavnějším bangladéšským vědcem je ekonom Muhammad Yunus. Proslavil se velmi úspěšným konceptem mikroúvěru (poskytování drobných půjček chudým podnikatelům, kteří jsou málo kredibilní na to, aby získali úvěr od tradiční banky). Roku 2006 obdržel spolu s touto bankou Nobelovu cenu za mír, spolu s Grameen Bank, kterou založil, a z níž ho bangladéšská vláda donutila roku 2011 odejít.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportem v Bangladéši je kriket. Bangladéšská kriketová reprezentace došla na světovém šampionátu nejdál do čtvrtfinále. Národním sportem je kabadi. Šachista Niaz Murshed se v roce 1987 stal prvním šachovým velmistrem v jižní Asii. Olympijských her se Bangladéš zúčastnil poprvé až roku 1984. Dosud (k roku 2018) se mu nepodařilo získat žádnou medaili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bangladéš, oficiálním názvem Bangladéšská lidová republika (), je stát v jižní Asii v historickém Bengálsku, po němž nese název. Přestože se můžeme setkat s tím, že se o Bangladéši hovoří v ženském rodě, podle Ústavu pro jazyk český je jediné přípustné skloňování podle mužského rodu. Jeho sousedy jsou Indie a Myanmar (Barma). Hlavním městem je Dháka. S počtem obyvatel 164 milionů se tato chudá rozvojová země řadí k nejlidnatějším státům světa. Oficiálním jazykem je bengálština. Většina obyvatel vyznává islám.", "tgt_summary": "Le Bangladesh ( ;, littéralement « le pays du Bengale »), en forme longue la république populaire du Bangladesh, en bengali,, est un pays du sous-continent indien. Situé au nord du golfe du Bengale, quasiment enclavé dans l'Inde, il a une petite frontière commune avec la Birmanie. ", "id": 1665122} {"src_title": "Burundi", "tgt_title": "Burundi", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Burundi je vnitrozemský stát s tropickým podnebím se dvěma výraznými obdobími dešťů. Území Burundi se rozkládá v nadmořské výšce výšce mezi 800 m a 2000 m, přičemž nejvyšší hora Heha dosahuje 2670 metrů. Díky této vysoké nadmořské výšce je zde relativně příznivé klima a to i přesto, že Burundi leží kousek od rovníku. Jsou zde tak příznivé podmínky pro zemědělství, což sebou ovšem nese masivní kácení lesů. Země leží při severovýchodním břehu jezera Tanganika. Do jezera Tanganika se vlévá řeka Rusizi, která tvoří zároveň hranici mezi Burundi a Demokratickou republikou Kongo. Na území Burundi pramení také řeka Kagera, jež je zároveň považována za pramen Bílého Nilu. V zemi se nacházejí 3 národní parky (Národní park Kibira, Národní park Ruvubu a Národní park Rusizi) a 5 přírodních rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Burundi je prezidentská republika. Hlavou státu a jeho výkonnou složkou je prezident. Prezident je volen přímo voliči na pětileté funkční období, přičemž může být zvolen max. dvakrát za sebou (podle ústavy z roku 2005 mohl být první prezident po skončení občanské války z let 1993–2005 zvolen parlamentem a to min. 2/3 hlasů). Prezident dále jmenuje ministry a svého viceprezidenta, kterého ovšem musí schválit parlament. Parlament je dvoukomorový a skládá se z Národního shromáždění a Senátu. Národní shromáždění má min. 100 členů, z nichž 60% je vyhrazeno pro Huty a 40% pro Tutsije. Členové parlamentu jsou voleni přímou volbou na 5 let. Senát má 54 členů (17 Hutuů a 17 Tutsiů, vždy 2 z jedné provincie, zbývající místa jsou rezervována pro zástupce dalších etnických menšin a také bývalé prezidenty). Členové senátu jsou voleni nepřímo na pětileté funkční období. V obou komorách parlamentu obsazují 3 místa Twaové a zároveň je nejméně 30% míst rezervováno pro ženy. Dne 13. května 2015 se část armády pokusila o státní převrat. Šlo o reakci na oznámení prezidenta Pierra Nkurunziza, že se hodlá ucházet o třetí zvolení do čela republiky. Po dvou dnech bojů se pučisté 15. května vzdali a prezident se vrátil do země. Počet obětí není znám, ale před boji uprchlo do sousedních zemí více než 100 tisíc lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů státu.", "content": "1.7.1962-8.7.1966 – Mwambutsa IV. Bangiriceng – král 8.7.1966-1.9.1966 – princ Charles Ndizeye – úřadující hlava státu 1.9.1966-28.11.1966 – Ntare V. Ndizeye (Charles Ndizeye) – král 28.11.1966-1.11.1976 – Michel Micombero – prezident; voj./UPRONA 2.11.1976-10.11.1976 – Jean-Baptiste Bagaza – předseda Nejvyšší revoluční rady; voj./UPRONA 10.11.1976-3.9.1987 – Jean-Baptiste Bagaza – prezident; voj./UPRONA 3.9.1987-9.9.1987 – Pierre Buyoya – předseda Vojenského výboru národní záchrany; voj./UPRONA 9.9.1987-10.7.1993 – Pierre Buyoya – prezident; voj./UPRONA 10.7.1993-21.10.1993 – Melchior Ndadaye – prezident; FRODEBU 21.10.1993-27.10.1993 – François Ngeze – předseda Výboru veřejné záchrany; vzbouřenecký; voj.\" 27.10.1993-5.2.1994 – Sylvie Kinigiová – úřadující prezidentka; UPRONA 5.2.1994-6.4.1994 – Cyprien Ntaryamira – prezident; FRODEBU 6.4.1994-1.10.1994 – Sylvestre Ntibantunganya – úřadující prezident; FRODEBU 1.10.1994-25.7.1996 – Sylvestre Ntibantunganya – prezident; FRODEBU 25.7.1996-11.6.1998 – Pierre Buyoya – prozatímní prezident; UPRONA 11.6.1998-30.4.2003 – Pierre Buyoya – prezident; UPRONA 30.4.2003-26.8.2005 – Domitien Ndayizeye – prezident; FRODEBU 26. 8. 2005–8. 6. 2020 – Pierre Nkurunziza – prezident; CNDD-FDD", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Burundi je rozděleno 18 provincií (provincie), ty se dále děli do komun (commune) a obvodů (colline). Městem s největším počtem obyvatel je bývalé hlavní město Bujumbura. Mezi další významná města patří hlavní město Gitega, Muyinga, Ngozi a Ruyigi.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Burundi je málo rozvinutý zemědělský stát, který je do značné míry závislý na zahraniční pomoci. Více jak 50 % obyvatel žije pod hranicí chudoby. Burundi má dokonce nejnižší HDP/obyv. na světě (90 USD, 2007). Více jak 90 % obyvatel pracuje v zemědělství. Nejdůležitější exportní plodinou je káva. Dalšími významnými zemědělskými produkty jsou čaj, bavlna, banány, maniok, sladké brambory, čirok, kukuřice, hovězí maso, či mléko. Ekonomická situace státu je značně závislá na úrodě a na cenách těchto zemědělských plodin (především káva a čaj) na světových trzích. Zpracovatelský průmysl je až na několik výjimek (přikrývky, obuv, mýdla) málo rozvinutý. Většina spotřebního zboží se tak musí dovážet. Nejvýznamnějším exportním partnerem je Švýcarsko (34 %), dále Velká Británie (12 %) a Pákistán (8 %). Naopak nejvýznamnější podíl na importu má Saúdská Arábie (13 %), Keňa (8 %) a Japonsko (8 %).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Země má přes 12 000 km silnic, z nichž je pouze 1 200 km asfaltovaných. Vodní doprava je provozována na jezeru Tanganika. Nejdůležitější přístav je pak v největším městě Bujumbuře, kde se také nachází jediné mezinárodní letiště v zemi. Kromě něj je v zemi ještě 7 menších letišť. V Burundi zcela chybí železniční síť.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Dle Populačního fondu OSN (UNFPA) se počet obyvatel Burundi pohybuje okolo 7,5 milionu. Burundi má 2. nejvyšší hustotu obyvatel v Subsaharské Africe (po Rwandě). Růst obyvatelstva dosahuje 3,4 %, přičemž jedna žena má za život průměrně 6,8 dětí. Vysoké jsou i míry mateřské (10 promile) a kojenecké úmrtnosti (10,2 promile). Předpokládaná délka dožití se u mužů očekává necelých 51 let a u žen něco málo přes 52 let. Velkým problémem pro zemi stále zůstává velký počet lidí nakažených HIV/AIDS (250 tis., 2003). Jedním z důsledků je pak nevyrovnaná věková struktura obyvatelstva. Do kategorie 0-14 let patří 46 % obyvatel, do kategorie 15-64 let 51 % obyvatel a do kategorie nad 65 let pouze 3 % obyvatel. Gramotných je pouze kolem 60 % obyvatelstva starších 15 let (67 % mužů, 52 % žen). Opakované kmenové války jsou vyvolávány tradiční nadvládou menšinového kmene Tutsiů, vysokých lidí původem z Etiopie a Ugandy, nad vzrůstem menšími příslušníky většinového kmene Hutuů. Hutuové tvoří 85% obyvatelstva, zatímco Tutsiové pouze 14%. Původní obyvatelé – pygmejští Twaové – zastupují dnes pouhé 1% obyvatelstva. Třináct let trvající občanská válka (1993–2005) měla na svědomí 300 000 lidských životů. V současnosti Burundi čelí vážným problémům způsobených rozsáhlými populačními přesuny svého obyvatelstva, jak v rámci země (asi 140 tis.), tak i v sousedních zemích (především v Tanzanii, kolem 50 tis.).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "V Burundi jsou používány dva oficiální jazyky – Kirundi, jazyk ze skupiny bantu který je široce používán místním obyvatelstvem, a francouzština. Svahilština, jazyk obchodníků, je stejně jako francouzština používán především v Bujumbuře. Pozoruhodnou skutečností je používání stejného jazyku Kirundi oběma hlavními etnickými skupinami, Hutuy i Tutsii; taková jazyková homogenita je v regionu subsaharské Afriky jedinečná.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převládajícím náboženstvím v Burundi je křesťanství, které vyznává 67 % obyvatelstva (katolíci 62 %, protestanti 5 %). 23 % obyvatel vyznává různá tradiční náboženství a zbývajících 10 % obyvatel jsou muslimové (především kolem města Bujumbury).", "section_level": 2}], "src_summary": "Burundi, oficiálně Burundská republika, je stát ve střední Africe. Burundi hraničí na severu s Rwandou, na západě s Demokratickou republikou Kongo a na východě a jihu s Tanzanií. Jihozápadní hranice státu je tvořena jezerem Tanganika. Hlavním městem Burundi je Gitega, země je administrativně rozčleněna na 17 provincií. Ekonomickým centrem je bývalé hlavní město Bujumbura.", "tgt_summary": "Le Burundi, en forme longue la république du Burundi, en kirundi :,, est un pays d'Afrique de l'Est sans accès à la mer, mais possédant un grand rivage sur le lac Tanganyika, situé dans la région des Grands Lacs et entouré par la république démocratique du Congo à l'ouest, le Rwanda au nord, et la Tanzanie à l'est et au sud. Sa capitale est, depuis le 4 février 2019, Gitega. Bujumbura, ancienne capitale et ville la plus peuplée du pays, est la capitale économique.", "id": 1850754} {"src_title": "Fidži", "tgt_title": "Fidji", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ostrovy byly osídleny před více než 3000 lety. První obyvatelé Fidži přišli z jihovýchodní Asie dlouho před prvním kontaktem s evropskými průzkumnými výpravami v 17. století. Natrvalo se zde Evropané usadili až v 19. století. Ostrovy přišly pod britskou správu jako kolonie v roce 1874. V roce 1970 získaly nezávislost. V roce 1987 došlo k porušení demokratických principů, během dvou vojenských převratů, nepokoji vyvolanými sílícím vlivem indofidžijské komunity. V roce 1990 ústava uzákonila fidžijskému etniku kontrolu v zemi, avšak vedla k silné emigraci Indů. Silný populační úbytek měl za následek ekonomické obtíže, ale byla zajištěna převaha Melanésanů. Dodatky uzákoněné v roce 1997 upravily ústavu do spravedlivější podoby. Svobodné míruplné volby v roce 1999 skončily vládou vedenou Indofidžijci. O rok později byla sesazena převratem vedeným konzervativním fidžijským nacionalistou Georgem Speightem. Demokracie byla obnovena koncem roku 2000 a Laisenia Qarase, který vedl prozatímní vládu, byl zvolen premiérem. Fidžijské členství ve Společenství národů bylo pozastaveno v návaznosti na protidemokratické aktivity spojené s pučem z roku 2000 a dalšího puče v roce 2006. Dne 5. prosince 2006 zde došlo k vojenskému převratu, při němž armáda pod vedením Franka Bainimaramy svrhla údajně slabou zkorumpovanou vládu Laisenia Qaraseho, která vzešla z demokratických voleb v květnu 2006. Frank Bainimarama dočasně převzal veškeré prezidentské pravomoci a slíbil brzké uspořádání demokratických voleb, ale jejich termín neupřesnil. 4. ledna 2007 předal prezidentský úřad zpět Ratu Josefa Iloilovi a následující den byl ustanoven dočasným předsedou vlády. Okolní státy i mezinárodní organizace považují puč za nezákonný a země byla kvůli němu vyloučena z Commonwealthu. Vzhledem k velikosti země má Fidži mimořádné ozbrojené síly a dlouhodobě patří mezi hlavním přispěvatele mírových sil OSN. 20. února 2016 zasáhla souostroví tropická cyklóna Winston, nejsilnější zaznamenaná bouře v historii měření v jižním Tichomoří. Živel zničil stovky domů a zabil nejméně 21 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Fidži je osamocené souostroví 322 ostrovů vulkanického nebo korálového původu ležících v tropickém pásmu v Tichém oceánu. Leží asi 1000 km východně od Nové Kaledonie. Ostrovy jsou hornaté. Nejvyšší horou země je vyhaslá sopka Tomanivi vysoká 1323 m n. m. Fidži leží v oblasti tropického vlhkého podnebí na jižní polokouli. Nejteplejším měsícem je leden, nejchladnějším červenec. Roční úhrn srážek se pohybuje od 2500 mm do 3300 mm. V období od listopadu do dubna, kdy prší nejvydatněji, ostrovům hrozí cyklony. 45 % plochy ostrovů je zalesněno. Tuto plochu zaujímají vždyzelené tropické lesy, opadavé lesy a savany. Rostou zde kokosové palmy, bambus a některé vzácné dřeviny. Ostrovy jsou domovem sov, papoušků, plazů a hmyzu. Ve vodách šelfových moří mají svůj domov ryby a korálnatci. Savce sem přivezli až kolonizátoři.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výkonná moc.", "content": "Hlavou státu je prezident, volený velkou radou (Great Council of Chiefs) po pětileté období. Ačkoliv je jeho funkce převážně čestné povahy, vytvořená po vzoru britské monarchie, prezident má jisté rezervní síly, jež mohou být využity v případě národní krize. Je také vrchní velitel ozbrojených sil. Velká rada uznává královnu Alžbětu II. jako svrchovanou hlavu vzhledem k členství v Commonwealthu. Prezident formálně jmenuje premiéra, který se musí spoléhat na podporu většiny v poslanecké sněmovně.", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "Fidžijský parlament je dvojkomorový. Sněmovna reprezentantů má 71 členů. 25 z nich je voleno univerzálními volebními hlasy. Zbývajících 46 je rezervováno pro komunity fidžijského etnika a jsou voleny z komunálních volebních listů: 23 Fidžijců, 19 Indofidžijců, 1 Rotuman a 3 všeobecní (Evropané, Číňané a další menšiny). Horní komora parlamentu, senát, má 32 členů, formálně jmenovaných prezidentem z nominací velkého sněmu (14), premiéra (9), hlavní opozice (8) a Rotumského sněmu (1). Menší vliv nežli sněmovna reprezentantů má senát, jež nemůže iniciovat legislativní úpravy, ale může je zamítnout nebo upravit.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní moc.", "content": "Justiční moc je zajištěna třemi trestními orgány (vrchním soudem, odvolacím soudem a nejvyšším soudem) danými ústavou. Vrchní a nejvyšší soud předsedají nejvyššímu soudci (momentálně Daniel Fatiaki).", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Pozemní vojsko tvoří Fidžijský pěší pluk (Fiji Infantry Regiment) – pravidelné a teritoriální síly jsou organizovány do šesti lehkých pěších praporů, Fidžijského ženijního pluku (Fiji Engineer Regiment), jednotky logistické podpory (Logistic Support Unit) a vojenské výcvikové skupiny (Force Training Group). Dva z pravidelných praporů tradičně slouží v zahraničních mírových misích.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Fidži je rozděleno do čtyř správních obvodů (hlavní města v závorkách): Tyto obvody jsou dále rozděleny do čtrnácti provincií. Ostrov Rotuma, severně od hlavního souostroví, má statut závislého území s vnitřní autonomií. Statisticky je zahrnut do východního obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Největší města.", "content": "Údaje podle sčítání lidu z roku 2007: 1) sídla bez statutu města Další informace: Seznam měst na Fidži.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství hraje důležitou roli v ekonomice Fidži, zaměřuje se především na pěstování cukrové třtiny. Pro vývoz se pěstuje zázvor, tabák, kakao, kaučuk a káva. Z produktů se vyváží kokosový olej a kopra. Pro potřeby státu se pěstují banány, citrusy, rýže a hlízovité rostliny. Chovají se prasata, skot, koně, slepice a kozy.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a nerostné bohatství.", "content": "Fidži patří k nejrozvinutějším státům Oceánie. Na ostrovech Viti Levu a Vanua Levu se nacházejí ložiska zlata. V zemi jsou také ložiska stříbra a měděných rud. Průmysl není příliš rozvinutý. Vyrábí se hlavně cement, barvy, laky a oděvy. Nejrozvinutějším odvětvím je potravinářský průmysl, pracují zde čtyři cukrovary, pivovary a závody na zpracování ryb a tabáku. Důlní průmysl využívá ložisek zlata, stříbra a mědi. Energetika je založená na ropě, v poslední době však roste podíl obnovitelných zdrojů, zejména se využívá hydroenergetického potenciálu země (v roce 2010 vyrobeno 835 169 tis. kWh elektrické energie, z toho téměř 50 % ve vodních elektrárnách, zbytek v dieselelektrárnách), většina hustě obydlených území je elektrifikována. Stát se snaží se zahraniční pomocí zvyšovat výkon obnovitelných zdrojů energie (zejména výstavbou dalších vodních elektráren) a dosáhnout energetické soběstačnosti. Export cukru a rostoucí turistický ruch, s 300 000 až 400 000 turisty ročně, jsou hlavními zdroji zahraničního obchodu. Zpracování cukru obnáší jednu třetinu průmyslových aktivit, ovládá ji státní Fidžijská cukerná společnost (FSC). Dlouhodobé problémy jsou nízké investice a problematická vlastnická práva k půdě. Politické nepokoje na Fidži způsobily krutý dopad na ekonomiku jenž znamenal propad o 2,8 % v roce 2000 a růst pouze 1 % v roce 2001. Turistický sektor se rychle zotavil, dosahujíc množství příchozích návštěvníků z doby před převratem znovu během roku 2002. Schopnost vlády ovládat rozpočet, který překročil čistý deficit 6 % v roce 2002, je závislá na návratu politické stability a důvěry investorů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Na hlavních ostrovech při pobřeží je poměrně hustá síť silnic s pevným povrchem, k dopravě cukrové třtiny do cukrovarů se využívá sítě úzkorozchodné železnice (rozchod 610 mm, cca 500 km). Mezi ostrovy je významná pobřežní lodní doprava, ve vnitrozemí ostrova Viti Levu i doprava říční. Na hlavních ostrovech je rozvinutá veřejná autobusová doprava. Letecká doprava využívá zejména mezinárodního letiště v Nadi, hlavní město má letiště u Nausori. Pro vnitrostátní dopravu se využívá řada přistávacích ploch. Námořní doprava se soustřeďuje zejména do největšího přístavu v Suvě, další námořní přístav je v Lautoce, a menší v Levuce, v Savusavu a u Labasy.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle posledního sčítání lidu z roku 2007 žije na Fidži 827 900 obyvatel, což je o 52 000 obyvatel více než při sčítání minulém r. 1996. Vývoj počtu obyvatel v posledních desetiletích: V zemi převládají dvě velké národnostní skupiny. Podle sčítání z roku 2007 v zemi žije 473 983 domorodců (57 % populace), 311 591 (38 %) Indů a 42 326 (5 %) ostatních. Z hlediska náboženského zde mají převahu křesťané (52,1 % : z nich 36,2% metodisté, 9% římští katolíci, 4% Assemblies of God, vč.adventistů s.d. 2,9%, plus malé minority anglikánů a presbyteriánů), hinduisté tvoří 38 % a muslimové 8 %, též malá minorita sikhů (0,4%). Střední délka života mužů je 66,7 let, u žen 71,8 let. Většina obyvatel země sídlí na největším ostrově Viti Levu.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Populace Fidži se dělí na původní Fidžijce – míšence polynéských a melanéských předků (54,3 %), a Indofidžijce – indofidžijské potomky smluvních dělníků přivezených na ostrovy Brity v 19. století. Procento populace Indofidžijců se výrazně snížilo během posledních dvou desetiletí vlivem emigrace. Okolo 1,2 procent jsou Rotumané – domorodci z ostrovů Rotuma, jejichž kultura má mnohem víc společného se zeměmi jako Tonga nebo Samoa nežli se zbytkem Fidži. Jsou zde též malé, ale ekonomicky významné, skupiny Evropanů, Číňanů a dalších menšin. Vztahy mezi Fidžijci a Indofidžijci jsou od koloniálních dob pokřivené, což způsobuje napětí mezi oběma komunitami, které ovládlo politiku poslední doby. Úroveň napětí kolísá mezi rozdílnými regiony země.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Tři úřední jazyky jsou ustanoveny ústavou: angličtina, jež byla zavedena zákony britské kolonie, fidžijština, jazyk etnických Fidžijců a hindština, hlavní jazyk Indofidžijců. Obyvatelé Fidži mají ústavní právo komunikovat s vládními úřady v jakémkoliv z úředních jazyků, s překladatelem poskytnutým na vyžádání. Používání angličtiny je jedním z nejdéle trvajících odkazů na zavedení již skoro století starých britských zákonů. Angličtina je hlavním dorozumívacím prostředkem mezi oběma etniky Fidžijců a Indofidžijců, stejně tak jako komunikace obyvatel Fidži se zbytkem světa. Je to jazyk, ve kterém vláda i trestní orgány vedou většinu svých záležitostí a je též hlavním jazykem ve vzdělání a obchodě. Fidžijština patří do austronéské rodiny jazyků. Je úzce spjata s polynéskými jazyky jako např. tonžštinou. Má mnoho dialektů, ale oficiálním standardem je bau-fidžijština. Vedle tří oficiálních jazyků je používáno i několik dalších. Na ostrově Rotuma je to rotumanština, jež je více příbuzná polynéským jazykům než fidžijština. Některé fidžijské dialekty, zvláště na západě země, se zřetelně liší od oficiálního Bau standardu a mohly by být považovány za oddělené jazyky, mít kodifikovanou gramatiku nebo literární tradici. Mezi indofidžijskou komunitou je malá komunita hovořící gudžarátštinou a málo starších Indofidžijců stále hovoří telugštinou, tamilštinou, bihárštinou a bengálštinou.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Nejrozšířenějším křesťanským vyznáním jsou metodisté. S 36,2 procenta v celé populaci (včetně skoro dvou třetin etnických Fidžijců) mají největší podíl v populaci ze všech národů. Římští katolíci (9 %), Assemblies of God (4 %) a křesťansko-synkretická Církev adventistů sedmého dne (2,9 %) jsou rovněž významné, působí zde též anglikáni a presbyteriáni (což je anglosaský směr kalvinistů – reformovaných evangelíků). Tyto i ostatní vyznání mají malý počet indofidžijských členů, křesťanství všech druhů zahrnuje 6,1 % z indofidžijské populace. Hinduisté se většinou hlásí k sanatanské sektě (74,3 % hinduistů), nebo jsou nespecifikovaní (22 %). Malá skupina Arya Samaj zahrnuje 3,7 % fidžijských hinduistů. Muslimové jsou většinou sunnité (59,7 %), nebo nespecifikovaní (36,7 %) a dále menšinoví ahmadíjovci (3,6 %) jež jsou považováni za kacířské většinou ortodoxních muslimů. Sikhská víra zahrnuje 0,9 % indofidžijské populace, nebo 0,4 % celkové populace. Jejich předci přišli z indického Paňdžábu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Národním sportem na Fidži je ragby. Na letní olympiádě v Rio de Janeiro 2016 dosáhlo mužstvo Fidži velkého úspěchu, když vyhrálo turnaj v sedmičkovém rugby a získalo zlatou medaili. Ve finále porazili mužstvo Velké Británie 44 : 7.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fidži (anglicky \"Fiji\", fidžijsky \"Matanit ko Viti\"), oficiálně \"Fidžijská republika\" je stát v Oceánii. Jeho nejbližšími sousedy jsou souostroví Vanuatu (asi 800 km na západ), Samoa (asi 700 km na severovýchod) a Tonga (asi 500 km na východ). Od Austrálie leží asi 2600 km na východ, od Nového Zélandu asi 1800 km na sever. ", "tgt_summary": "Les Fidji ou les îles Fidji, en forme longue la république des Fidji (en fidjien et, en anglais et, en hindi des Fidji, et, ), est un pays d'Océanie situé dans l'Ouest de l'océan Pacifique sud. L'archipel, qui fait partie de la Mélanésie, se trouve à à l'ouest-nord-ouest des Tonga, à au sud-ouest de Wallis-et-Futuna et à au sud des Tuvalu. ", "id": 1892452} {"src_title": "Kapverdy", "tgt_title": "Cap-Vert", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kapverdy byly neobydlené až do doby první portugalské kolonizace. Roku 1456 na ostrov Boa Vista doplul benátský mořeplavec ve službách Portugalska Alvise Cadamosto. Větší část souostroví prozkoumal a dal jim jméno Portugalec António Noli a stal se prvním gubernátorem ostrovů. První osídlování začalo 1461 s vybudováním vojenské základny na ostrově Santiago. Portugalci je začali využívat jako zásobovací stanici při plavbách dále na jih a do Indie, později zde pěstovali cukrovou třtinu. Roku 1496 se souostroví oficiálně stalo součástí portugalské koloniální říše. V letech 1500–1620 byl ostrov Santiago hlavním překladištěm otroků vyvážených ze západní Afriky. V této době tvořili obyvatelstvo Portugalci a afričtí otroci. V následujícím období význam Kapverd v této ekonomické oblasti poklesl. Další rozkvět obchodu s otroky nastal v 18. století, souvisel s dodávkou otroků do anglických kolonií Severní Ameriky. Ve stejném století bylo pobřeží centrem lovců velryb. Konec 18. století je spojen s ekonomickým úpadkem ostrovů. V tu dobu začala emigrace obyvatel do USA a Brazílie. V 19. století se stalo město Mindelo na ostrově São Vicente vhodným místem na doplnění různých zásob a uhlí pro velrybářské a transatlantické lodě. Ekonomický význam Kapverd vzrostl. Po otevření Suezského průplavu význam ostrovů jako tranzitního přístavu zanikl úplně. Během 19. a 20. století zemi opouštělo mnoho obyvatel. Hospodářská krize prakticky zůstala nevyřešena dodnes. Mezi léty 1773–1866 na Kapverdách udeřily celkem tři hladomory, z nichž každý stál životy asi 40 % obyvatel. Ve 20. století vzrostla vlna nacionalismu a aktivizovala se Africká strana nezávislosti Guineje Bissau a Kapverd (PAIGC), tyto události vedly v roce 1951 ke změně statusu z kolonie na zámořskou provincii. A po Karafiátové revoluci (1974) v Portugalsku se Kapverdám podařilo 5. července 1975 vyhlásit nezávislost. Prvním prezidentem samostatného státu se stal Aristides Pereira, který byl také nejvyšším představitelem Africké strany nezávislosti Guineje-Bissau a Kapverd. Plánovaná unie s Guineou-Bissau se po tamním státním převratu v listopadu 1980 nerealizovala, v lednu 1981 došlo ke změně názvu strany nezávislosti na Africkou stranu nezávislosti Kapverdských ostrovů. Po návštěvě papeže Jana Pavla II. na Kapverdách se katolická opozice osmělila požadovat demokratické změny a v únoru 1990 kapverdský režim ohlásil přechod k pluralismu a byl zaveden multipartijní systém. V prvních pluralitních volbách konaných v lednu 1991 zvítězilo Hnutí pro demokracii (MpD). Také prezidentský kandidát této strany António Mascarenhas Monteiro s převahou vyhrál. Strana i prezident měli převahu 2 volební období. Ve volbách v roce 2001 zvítězila po 10 letech Africká strana nezávislosti Kapverdských ostrovů se svým prezidentským kandidátem Pedro Piresem, který potvrdil svou výhru v dalších volbách v únoru 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kapverdy jsou parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident volený v přímých a všeobecných volbách na pětileté funkční období. V současnosti je prezidentem Jorge Carlos Fonseca, který stojí v čele země od roku 2011. V čele vlády stojí premiér jmenovaný prezidentem, zpravidla to bývá předseda strany, která vyhraje parlamentní volby. Výkonnou moc má vláda, která je odpovědna Lidovému shromáždění. Jmenuje ji prezident na návrh premiéra. Zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění (72 poslanců), které vzejde ze všeobecných voleb na pětileté volební období. Nyní je v platnosti ústava z roku 1992, v roce 1995 byly provedeny změny ve prospěch prezidenta, který získal více pravomocí. Revize ústavy z roku 1999 vytvořila novou funkci ombudsmana.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Od roku 2005 se území celého státu dělí na 22 administrativních jednotek zvaných concelhos:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kapverdské ostrovy se nacházejí v jižní části severního Atlantiku, mezi 17°13‘ a 14°48‘ severní šířky a 22°22‘ a 25°22‘ západní délky, asi 570 km od v kontinentální Africe ležícího Zeleného mysu, který dal ostrovům jméno (v portugalštině \"Ilhas de Cabo Verde\", Ostrovy Zeleného mysu). Souostroví Kapverdy se skládá z 10 ostrovů a 5 menších ostrůvků na celkové ploše 4035,5 km2. Seskupují do dvou celků podle pozice převládajících větrů: Jsou součástí Makaronézie, souboru sopečných souostroví táhnoucích se od Azorských ostrovů dále k jihu. Všechny ostrovy Kapverd jsou vulkanické, ale pouze na ostrově Fogo je stále aktivní vulkán Pico do Fogo vysoký 2975 metrů. Je zároveň nejvyšším bodem souostroví. Poslední erupce byla v roce 1995. Ostatní vyhaslé vulkány s výškou přes 1200 metrů se nachází na ostrovech Santa Antão, São Nicolau a Fogo. Vlivem suchého podnebí je na ostrovech rozsáhlá eroze půdy. Povrch ostrovů tvoří především kamenité pouště, provazce ztuhlé lávy, pyroklastická suť nebo tmavý prach. Nedostatek vegetace zapříčiňuje silnou větrnou erozi. Zalesňovací kampaň po vyhlášení nezávislosti byla neúspěšná, na některých plochách se uchytily jen suchomilné akácie. Na ostrově Santiago zůstal zachován původní mahagonový háj. Na ostrovech se nachází pouze 11 % obdělávatelné půdy a orné půdy pro intenzivní využívání jen asi 0,74 % z celkové rozlohy souostroví. Zemědělská půda je navíc ohrožována občasnými přívalovými dešti, které jsou příčinou jejího smývání. Země má nedostatek vody. Roční bilance srážek mezi 100-300 mm nedovolí vytvořit skutečnou řeku nebo jezero. Větší čas jsou koryta řek (\"riberias\") suchá. Nepříznivé suché podnebí bylo nepřátelské k lidskému osídlení, jeho boom přišel až s evropskými zámořskými objevy, jelikož ostrovy se nachází na důležité lodní trase. Význam souostroví pro globální transport zůstal zachován i v jednadvacátém století a ještě se rozšířil o významný uzel leteckých linek.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima je suché a horké; mezi prosincem a červnem je ovlivněno silným větrem, který sebou přináší písek ze Sahary a je místními nazýván harmattan. V červenci až listopadu převládá stabilní teplé a suché počasí, které je zřídka přerušeno přívalovým lijákem. Citelně se ochlazuje se stoupající nadmořskou výškou, průměrná výška ostrovů je 800 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hlavním odvětvím je zemědělství. Pro vlastní potřeby pěstují kukuřici, brambory, maniok, hrách a pro export kokosy, cukrovou třtinu, banány a datle. K zemědělství je využíváno pouze 16 % půdy. Velkou roli hraje také rybolov, ale kvůli slabému technickému vybavení domorodců končí většina ryb v sítích zahraničních rybářů. S rybolovem má souvislost i ryby zpracující průmysl. Loví se hlavně tuňáci a kromě ryb se zpracovávají langusty a humři. K exportu jsou dále určeny textilie a polotovary pro produkci obuvi a kožedělný průmysl. 90 % potravin se dováží, což se odráží i v jejich ceně. Dále k importu patří stroje, lodě a elektronika. Hlavními obchodními partnery jsou USA, Portugalsko, Španělsko a Velká Británie. Díky zahraniční pomoci a příspěvkům obyvatel žijících v zahraničí mají velký deficit obchodní bilance. Ostrovy jsou chudé na přírodní zdroje. Ve větší míře se těží jen vápenec, čedič, kaolin, tyto suroviny jsou používané ve stavebnictví v menší míře na export. Dalším exportním artiklem je sůl, která se získává z mořské vody. Na tvorbě HDP se 70 % podílí sektor služeb. Stále větší podíl na HDP má cestovní ruch. Kapverdské ostrovy jsou považovány za rozvojovou zemi. Stát zaujímá jedno z prvních míst v obdržené zahraniční pomoci v přepočtu na jednoho obyvatele. Této podpoře se těší díky svému demokratickému uspořádání a dodržování lidských práv a svobod. Hlavním sociálním, ekonomickým i politickým problémem je dnes nezaměstnanost. Kurz kapverdské měny (escuda) je pevně zakotven vůči euru: 1 euro = 110 escudo. Hotovost lze vyzvednout v již celkem běžných bankomatech.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Než Kapverdské ostrovy objevili Portugalci, bylo území neobydlené. Dnešní obyvatelé jsou potomky otroků (Balantové, Pepelové, Bidžagové, černoši z Konga, Ndonga atd.) a portugalských, janovských a nizozemských kolonizátorů, sefardských Židů. 3⁄4 obyvatel jsou mulati, zbytek černoši a jen nepatrná část běloši. 95 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, především k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu provedeného v roce 2000 tvořily ženy 51,9 % a muži 48,1 % obyvatelstva. Hlavní ostrov Santiago a samotná metropole Praia jsou přelidněné, zatímco Santo Antão a São Nicolau se vylidňují. V Nové Anglii v USA žije asi stejný počet Kapverďanů jako ve vlasti, mnoho dalších se jich usadilo v Brazílii, Portugalsku a dalších zemích Evropy. Imigranty tvoří obyvatelé Guineje–Bissau utíkající před válkou, před chudobou občané Senegalu, Nigerijci. V každém větším městě lze potkat čínské obchodníky. Italové, Němci a Rusové se pouštějí do rozvoje cestovního ruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Kapverdská kultura je směsí evropských a afrických kořenů. Její literatura je jedna z bohatších v lusofónní Africe. Nejvíce známým hudebním žánrem je folklórní styl morna, zpívá se kapverdskou kreolštinou a je doprovázen klarinetem, houslemi, kytarou a cavaquinho (nástroj původně z Portugalska, malá kytara). Nejznámější interpretkou tohoto hudebního stylu byla Cesária Évora.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředním jazykem na Kapverdských ostrovech je portugalština, avšak většina obyvatel se dorozumívá kreolštinou, Základem jí byla portugalština. Jazyk se šíří v ústním podání, jeho standardizovaná spisovná podoba neexistuje. Byla nicméně vytvořena jednotná abeceda pro všechny dialekty zvaná ALUPEC. Na jednotlivých ostrovech se na tvoření dialektu podílely jiné jazyky – na Sao Vincente francouzština, na Boa Vista italština, na Brava angličtina. Existuje dokonce i projekt na překlad Bible do praiského dialektu kreolštiny. Dosud bylo přeloženo několik knih Nového zákona. Manuel Veiga, bývalý ministr kultury, se snažil, aby se kreolština stala úředním jazykem. Mladší generace obyvatel znají francouzštinu, která se povinně vyučuje ve školách.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "V říjnu 2013 vznesli kapverdští zástupci na půdě Organizace spojených národů požadavek, aby se používal v oficiálním styku výhradně portugalský název \"Cabo Verde\", bez překladu do jednotlivých jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapverdy () jsou státem zahrnujícím deset ostrovů v Atlantském oceánu u pobřeží západní Afriky. Od roku 1975 jsou Kapverdy republikou. Ostrovy jsou pojmenovány podle poloostrova Zelený mys (francouzsky \"Cap-Vert\"), který tvoří nejzápadnější bod kontinentální Afriky.", "tgt_summary": "Le Cap-Vert, en forme longue la République du Cap-Vert, en portugais : ', ou ', est un État insulaire, composé d'un archipel de dix îles volcaniques. Situé dans l'océan Atlantique, au large des côtes du Sénégal, il couvre une superficie d'environ. Praia, la capitale, se trouve à de la presqu'île du Cap-Vert, au Sénégal. L'archipel se divise en deux séries d'îles : au sud les îles de Sotavento (Brava, Fogo, Santiago et Maio) et au nord les îles de Barlavento (Boa Vista, Sal, São Nicolau, Santa Luzia, São Vicente et Santo Antão). Santiago comprend à elle seule plus de la moitié de la population du pays, dont la capitale Praia. ", "id": 1122489} {"src_title": "Kyrgyzstán", "tgt_title": "Kirghizistan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie do příchodu Rusů.", "content": "Původ Kyrgyzů není dodnes zcela objasněn. Jejich jazyk patří do skupiny turkických jazyků. Turkické kmeny přišly do oblasti v 6. století. Na začátku 13. století původní obyvatelstvo ustoupilo do hor, protože zemí se převalila ohromná armáda vedená Čingischánem. Od 16. století už vystupují Kyrgyzové jako samostatný národ. Kyrgyzové vedli kočovný způsob života a živili se hlavně jako pastevci. Pro carské Rusko bylo velice snadné pastevce porazit a v roce 1876 se stalo území Kyrgyzstánu součástí ruského Turkestánu. Mnoho obyvatel uteklo do Číny. V roce 1878 bylo založeno pozdější hlavní město státu Biškek.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětské období.", "content": "Po bolševické revoluci v roce 1917 nastala v zemi nucená kolektivizace. Ta zcela zbořila tradiční kočovný život Kyrgyzů. V roce 1924 bylo území ustanoveno jako Kara-Kyrgyzská autonomní oblast pod správou Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Nakonec v roce 1936 vznikla v rámci Sovětského svazu Kyrgyzská sovětská socialistická republika, která dala zemi dnešní hranice. Při sčítání lidu z roku 1989 tvořili Kyrgyzové málo přes polovinu populace. Silnou menšinou jsou Rusové a Uzbeci. V roce 1990 propukly v západní oblasti státu kolem města Oš etnické nepokoje. Uzbeci, kteří cítili slábnoucí moc rozpadajícího SSSR, povstali proti zde menšinovým Kyrgyzům. Následovala vlna emigrace, a to především Rusů.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Nezávislá republika Kyrgyzstán vznikla v roce 1991, kdy se rozpadl SSSR. Kyrgyzstán se stal členem Společenství nezávislých států ještě téhož roku. Prvním prezidentem byl Askar Akajev, člen komunistické strany a prezident Akademie věd v Kyrgyzstánu. Akajev zažil velký skandál, když vyšlo najevo, že někteří členové vlády museli podat demisi, protože nebyli kyrgyzské národnosti. V roce 1994 bylo vypsáno referendum o setrvání Akajeva ve funkci prezidenta. Pro setrvání hlasovalo přes 96 % voličů. V roce 1995 byl Akajev zvolen prezidentem na dalších pět let. Jeho kampani napomáhala státem řízená média. Tři z šesti opozičních kandidátů odstoupili už před volbami, takže volby nelze považovat za zcela demokratické a svobodné. Další referendum proběhlo v roce 1996, kdy si Akajev posílil své pravomoci ve státě. Referendem v roce 1998 změnil Akajev ústavu státu. Snížil počet poslanců v parlamentu, zrušil jejich imunitu, zrušil zákon o svobodě slova a svobodě tisku a ovládl veškerá média v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Tulipánová revoluce.", "content": "Parlamentní volby v roce 2000 byly za účasti pozorovatelů z OBSE. Zjistili, že opoziční kandidáti nemají žádný prostor v médiích a vláda se je snaží všemožně znevýhodňovat. Volby byly označeny za nesvobodné. Další prezidentské volby téhož roku vyhrál očekávaně Akajev. V únoru a březnu 2005 proběhly volby do parlamentu opět za účasti pozorovatelů OBSE. Pozorovatelé uvedli, že ačkoli druhé kolo voleb znamenalo určité zlepšení oproti prvnímu kolu z 27. února, přesto volby nevyhověly mezinárodním standardům. Naproti tomu pozorovatelé ze Společenství nezávislých států označili volby za dobře zorganizované, svobodné a spravedlivé. To už ale v zemi začaly nepokoje a demonstrace požadující od Akajeva odstoupení z čela státu. Nepokoje se změnily v revoluci, která se označuje jako Tulipánová revoluce a je jednou z tzv. barevných revolucí, které proběhly v zemích bývalého SSSR (Oranžová revoluce na Ukrajině 2004, Růžová revoluce v Gruzii 2003). Akajev uprchl s rodinou ze země do Ruska. Premiér Nikolaj Tanajev rezignoval v okamžiku, kdy opozice ovládla média a policie se z části rozprchla a z části se přidala k protestujícím. Protesty v některých částech hlavního města přerostly v rabování. Nově vypsané volby v červnu 2005 vyhrála opozice. Premiérem se stal Felix Kulov a prezidentem Kurmanbek Bakijev, který byl touto funkcí pověřen již den po útěku Akajeva. V roce 2006 vyšla nová ústava, podle které ztrácí prezident podstatnou část svých pravomocí.", "section_level": 2}, {"title": "2009–2015.", "content": "Ačkoliv byl Kurmanbek Bakijev jako nový prezident mezinárodně vnímán jako prodemokratický, následný vývoj situace v zemi poukazoval na pozvolný návrat k situaci před Tulipánovou revolucí (potlačování opozice, nesvobodné volby). Ve volbách v červenci 2009 byl Kurmanbek Bakijev zvolen opětovně, opozice však volby označila za zfalšované, znepokojení vyjádřila i OBSE. Dne 15. března 2010 obvinili opoziční aktivisté, v reakci na cenzurované vysílání BBC, vládu ze snahy blokovat všechny nezávislé mediální zdroje informací. Vláda se následně hájila tvrzením, že tyto kroky učinila v reakci na obavy z nepokojů v důsledku zvyšujících se cen energií. Tato situace se stala impulzem k následným nepokojům, které 7. dubna následně vypukly masově, převážně v hlavním městě Biškeku a v Talasu na severu země. Demonstrace byly zaměřeny proti současné vládě s požadavkem odstoupení prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. Dav protestujících v Talasu zbil i tehdejšího ministra vnitra. Vláda v zemi vyhlásila výjimečný stav. Předsedkyní nově vytvořené prozatímní vlády se následně stala sociální demokratka a představitelka opozice Roza Otunbajevová, která by měla vytvořit návrh nové ústavy a připravit svobodné volby. V červnu 2010 proběhly na jihu země etnické nepokoje mezi Kyrgyzy a Uzbeky, především ve formě útoků proti uzbecké menšině, hlášeno bylo i rabování a žhářství. Kyrgyzská vláda neměla situaci pod kontrolu a Ruská federace do země vyslala nejméně 150 výsadkářů, aby chránili ruské vojenské objekty a ruské občany. Při nepokojích zemřelo přes 100 lidí, 400 000 opustilo své domovy, z toho 110 000 lidí uprchlo do sousedního Uzbekistánu, který nakonec uzavřel hranice. Kyrgyzstán plánuje v květnu 2015 vstoupit do Eurasijské ekonomické unie, jejímiž členy jsou Rusko, Kazachstán, Bělorusko a Arménie. 6. srpna 2015 vstoupil Kyrgyzstán do Eurasijské ekonomické unie.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Povrch státu je hornatý. Severní polovina území leží v pásmu pohoří Ťan-Šan, na jihozápadě se táhne Alajské pohoří a Zaalajské pohoří, které patří už k Pamíru.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí Kyrgyzstánu je ovlivněné polohou země, která má ze všech států světa největší vzdálenost od moře a také značnou nadmořskou výškou. Více než 94 % rozlohy státu leží v nadmořské výšce nad 1000 m n. m. a 40 % území ve výšce nad 3000 metrů. Podnebí je typicky kontinentální s vysokými rozdíly zimních a letních teplot. Velké výkyvy teplot jsou patrné i v létě během jednoho dne. Pouze na pobřeží jezera Issyk-kul je klima podobné přímořským oblastem.", "section_level": 2}, {"title": "Teploty.", "content": "Jaro bývá krátké, s častými opakujícími se mrazíky. V závislosti na nadmořské výšce začíná jaro v březnu, dubnu, nebo v květnu. Nejvyšší teploty vzduchu jsou v Čujské a Ferganské nížině v červenci (44 °C). I ve vysokých horách dosahují letní maxima přes 20 °C. Nejnižší teploty bývají v lednu a dosahují hodnot přes –40 °C. V Biškeku je i nejvyšší absolutní roční teplotní rozdíl teplot v Kyrgyzstánu, který dosahuje 76 °C (max. 41,6 °C; min. –34,4 °C). V Narynu je maximální roční výkyv teplot 71,6 °C, v Oši 64,6 °C, na meteorologické stanici Ťan-Šan 64,3 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Srážky.", "content": "Množství atmosférických srážek v Kyrgyzstánu je velice nerovnoměrné. Zatímco na některých místech dosahuje roční množství srážek 1000–1500 mm, na jiných je to pouze 100–150 mm. Velké množství srážek spadne na západních, jihozápadních a severozápadních stranách hor, které jsou na cestě vlhkých vzdušných proudů jdoucích ze severozápadu. Na jihozápadních svazích Ferganského hřbetu je roční množství srážek vyšší než 1000 mm. Ke srážkově chudým místům patří Čujská a Talaská nížina (250–500 mm). Nejmenší množství srážek spadne na západním pobřeží jezera Issyk-kul (v Balykči 100–140 mm) a jižní části Ferganské nížiny (Batken – 156 mm). Množství srážek je velice rozdílné i mezi jednotlivými roky – nejvyšší rozdíly jsou v jižním Kyrgyzstánu (od 110 mm do 580 mm ročně).", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Kyrgyzstán má velké vodní bohatství, na kterém jsou závislé i další státy (Uzbekistán a částečně i Kazachstán). Největší kyrgyzská řeka Naryn (535 km) s plochou povodí 53 700 km2 se vlévá do Syrdarji a pak do Aralského moře. Právě k úmoří Aralského moře patří největší část Kyrgyzstánu (76,6 %), další části patří do povodí řeky Tarym, úmoří jezera Issyk-kul a kazašského jezera Balchaš. Podél řeky Naryn, je obrovský potenciál pro rozvoj vodních elektráren – elektrická energie představuje kyrgyzskou hlavní vývozní komoditu. Jezer a přehradních nádrží je v Kyrgyzstánu kolem 750 (jejich celková plocha dosahuje 6836 km2, což je 3,4 % rozlohy země). Velikost přes 1 km2 má 16 jezer a 11 vodních nádrží.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Oblasti a jejich hlavní města: 1. Biškek (samosprávné město) 2. Batkenská oblast (Batken) 3. Čujská oblast (Tokmok) 4. Džalalabádská oblast (Džalal-Abad) 5. Narynská oblast (Naryn) 6. Ošská oblast (Oš) 7. Talaská oblast (Talas) 8. Issykkulská oblast (Karakol) 9. Oš (samosprávné město)", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Nejpočetnější národnost v Kyrgyzstánu představují Kyrgyzové. V roce 2014 jejich počet dosáhl velké většiny (72,6 %) z celkového počtu 5,8 miliónů obyvatel Kyrgyzstánu, zatímco v roce 1989 byl tento podíl 52,4 %. Ke zvýšení podílu Kyrgyzů v následujících letech došlo vlivem odchodu především ruského obyvatelstva. K odchodu slovanského obyvatelstva celkově docházelo v největší míře na začátku 90. let 20. století, jen během roku 1993 opustilo republiku 110 000 osob. V roce 1959 tvořili Rusové 30,2 % obyvatel a Ukrajinci 6,6 % obyvatel Kyrgyzské SSR, ale v důsledku emigrace a nižší porodnosti jejich procentuální podíl v populaci klesl na 6,4 % Rusů a 0,2 % Ukrajinců v roce 2014. V Kyrgyzstánu žije stále vysoké procento obyvatelstva s nekyrgyzskou národností. Na druhém místě podle početnosti obyvatelstva v Kyrgyzstánu, a tedy i největší skupinou z těchto jsou s cca 836 000 obyvateli Uzbeci (14,4 %) a na třetím místě Rusové, jejichž relativní i absolutní počet v posledních letech stále klesá. 80 % žije Uzbeků v Ošské a Džalalabadské oblasti. Další skupinou obyvatelstva jsou Ukrajinci, kteří se objevili na území dnešního Kyrgyzstánu společně s Rusy, přesidlovali se především z Poltavské oblasti na Ukrajině a z Ruska. Ukrajinci (společně s Bělorusy) v současnosti žijí především ve větších městech v Čujské oblasti. Jejich počet dosahující 14 485 osob je sedminásobně nižší oproti roku 1989. Významnou skupinou obyvatel Kyrgyzstánu byli Němci, které sem z oblasti Povolží nechal deportovat Stalin. Příchod Němců do carského Ruska je možné počítat od doby vlády německé kněžny Kateřiny (provdané za cara Petra III.), pozdější carevny Kateřiny Veliké. Ta již v roce 1763 nabídla Němcům, jako svým krajanům, přestěhování do carského Ruska, kde jim zajistila daňové úlevy a náboženskou svobodu v zemi. Pro ty, kteří se přestěhovali do oblastí dolní Volhy, na Ukrajinu nebo na Kavkaz, či do oblastí střední Asie však bylo těžké dostat se zpět. V roce 1989 žilo v Kyzgyzské SSR celkem 101 309 Němců, ale jejich počet klesl na necelých 9 tisíc v roce 2014, protože většina Němců z Kyrgyzstánu se po rozpadu Sovětského svazu odstěhovala do Německa nebo do Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kyrgyzstán patří spolu se sousedním Tádžikistánem k nejméně ekonomicky rozvinutým státům bývalého SSSR. Těží se zde černé uhlí, uran, ropa, zemní plyn, rtuť, zlato a antimon. Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební, strojírenský, textilní a potravinářský průmysl. Elektrická energie se vyrábí hlavně v hydroelektrárnách. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, kukuřice, bavlna a zelenina. Chovají se ovce, skot, prasata, drůbež a koně. V únoru 2009 vyjednal prezident Kurmanbek Bakijev s Ruskem ekonomickou podporu v hodnotě 2 miliardy dolarů. Podmínkou však bylo, že nechá uzavřít americkou leteckou základnu v Manasu využívanou Spojenými státy americkými od roku 2001, kterým slouží jako přestupní bod pro přesuny vojáků a zboží do Afghánistánu. Vláda sice rozhodla základnu uzavřít, ale následně byla v červenci pouze změněna smlouva a zvýšeno nájemné za základnu; ta ve své existenci pokračuje nadále. Dosud byl Kyrgyzstán jedinou zemí na světě s ruskou i americkou vojenskou základnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyrgyzstán (; Kyrgyzstan – ; Kirgizija) je stát ve střední Asii. Jeho sousedy jsou Čína, Tádžikistán, Uzbekistán a Kazachstán. Hlavním městem je Biškek. Kyrgyzstán je zakládajícím členem Společenství nezávislých států.", "tgt_summary": "Le Kirghizistan, Kirghizstan ou Kirghizie, en forme longue la République kirghize (en kirghize, et,, en russe, et, ), est un pays d'Asie centrale. Extrêmement montagneuse, peuplée à l'origine par des populations nomades, cette ancienne république de l'URSS a obtenu son indépendance lors de l'effondrement de cette dernière en 1991. Ses habitants s'appellent les Kirghizes. Les deux langues officielles sont le kirghize, une langue turque, et le russe. ", "id": 1021160} {"src_title": "Nikaragua", "tgt_title": "Nicaragua", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Středem země prochází pohoří Kordillery s mnoha sopkami. Na jihozápadě se rozkládají jezera Nikaragua (8430 km2) a Managua. Směrem k pobřeží Karibského moře se povrch snižuje až k bažinatému pobřeží Moskytů s porosty mangrovů, většina území státu leží v úmoří Atlantského oceánu (řeky San Juan, Coco, Río Grande). V karibském moři leží nikaragujské ostrovy Cayos Miskitos a Corn Islands. Jezero Nikaragua bylo kdysi spojené s oceánem. Tektonické procesy vytvořily později nové pohoří, a tak se jezero oddělilo od oceánu. V jezeře dodnes žijí žraloci, kteří si zvykli na nové podmínky sladké vody a vyvinuli se v endemický druh žraloků. Na jezeře je několik vulkanických ostrovů (např. Ometepe, Zapatera).", "section_level": 1}, {"title": "Historie a politika.", "content": "Během koloniálního období bylo území dnešní Nikaraguy součástí generálního kapitanátu Guatemala. Ten vyhlásil nezávislost na Španělsku 15. září 1821. O rok později byl vzniklý stát podroben Mexikem. Mezi roky 1823 a 1839 byla Nikaragua součástí Spojených středoamerických provincií. Během 19. století proběhlo několik dalších nepříliš úspěšných pokusů o vytvoření federace středoamerických států. V roce 1979 došlo v Nikaragui k převratu, kdy byl svržen diktátorský režim rodu Somozů a moci se chopili Sandinisté, levicová strana hlásící se k marxismu a teologii osvobození. Během své vlády zdokonalili infrastrukturu, vybudovali průmysl a zvýšili gramotnost obyvatelstva. Na nástup Sandinistů k moci reagovaly Spojené státy ekonomickými sankcemi a podporou opozičních povstaleckých skupin Contras. Americká podpora těchto organizací vyšla plně najevo v aféře Írán-Contras. Sandinisté byli od roku 1979 do 1990 jedinou vládní stranou v Nikaragui. V letech 1990 až 2006 byli v opozici, dnes jsou opět u moci. V letech 1997 až 2002 byl prezidentem Nikaraguy José Arnoldo Alemán Lacayo. V roce 2007 se prezidentem stal Daniel Ortega. Ortega byl zvolen prezidentem i v následujících volbách, přestože to tehdejší ústava nepovolovala. V roce 2014 došlo k její transformaci, která znovuzvolení umožňuje a dává prezidentovi přímou kontrolu nad armádou a policií. Zároveň dochází k neustálému zmenšování prostoru pro nezávislé nevládní organizace. Většina médií je v rukou státu, což ještě více zhoršuje lidskoprávní situaci v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Nikaragua je jedním z nejchudších států v Latinské Americe. HDP počítaný v paritě kupní síly na obyvatele v roce 2018 dosáhl hodnoty 5 533 mezinárodních dolarů. Nikaragua je členem DR-CAFTA. Nejvýznamnější položky nikaragujského exportu jsou výrobky textilního průmyslu, izolované vodiče a kabely a dále zemědělské produkty - hovězí maso, káva, tabákové výrobky a mořské plody.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Nikaragua je unitární stát. Je rozdělena do 15 departementů a 2 autonomních regionů. Těchto 17 územních celků se dále dělí na 152 \"municipios\" (obdoba českých okresů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikaragua je stát ve Střední Americe. Leží mezi Karibikem a Pacifikem. Na severu sousedí s Hondurasem (délka hranice 922 km) a na jihu s Kostarikou (309 km).", "tgt_summary": "Le Nicaragua, en forme longue la république du Nicaragua, en espagnol, est un pays d'Amérique centrale. Il est limitrophe du Costa Rica au sud et du Honduras au nord. Il est aussi entouré par l'océan Pacifique et la mer des Caraïbes. Sa capitale et la plus grande ville est Managua. ", "id": 614096} {"src_title": "Federativní státy Mikronésie", "tgt_title": "États fédérés de Micronésie", "src_document": [{"title": "Politický a demografický přehled.", "content": "Federativní státy Mikronésie jsou federativní republikou skládající se ze čtyř spolkových států: Yap, Chuuk (do roku 1990 Truk), Pohnpei (do listopadu 1984 \"Ponape\") a Kosrae.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mikronésie byla osídlena před více než 4 000 lety. Původní decentralizovaný rodový systém se vyvinul v ekonomicky a nábožensky centralizované impérium se sídlem na ostrově Yap. V okolí Nan Madol, který se díky umístění na umělých ostrovech propojených sítí kanálů často nazývá Benátkami Pacifiku a byl v době centralistické vlády Sadelurské dynastie v letech 500 až 1500 obřadním a správním centrem, žilo dle odhadů kolem 25 000 lidí. Po roce 1500 se centralistický systém vlády v oblasti Pohnpei rozpadl. Pro Evropu objevili oblast dnešní Mikronésie Portugalci. V 16. století oblast ovládalo Španělsko pod názvem Španělská Východní Indie. V roce 1899 byla postoupena Německu, které toto území začlenilo do své kolonie Německá Nová Guinea. Roku 1914 bylo území obsazeno Japonskem, které v první světové válce bojovalo na straně Dohody. Od roku 1920 bylo spravováno Japonskem jako Mandátní území Tichomořské ostrovy Společnosti národů. Od roku 1949 byla pod správou OSN vykonávanou USA jako součást Poručenského území Tichomořské ostrovy. Během druhé světové války zde byla umístěna větší část japonské flotily. V roce 1944 během operace Hailstone byly japonské síly zničeny. 10. května 1979 se čtyři oblasti Poručenského území Tichomořské ostrovy spojily a vytvořily současný státní celek. V roce 1986 uzavřela federace dohodu o volném přidružení k USA, která měnila dosavadní status v oblasti Mikronéské bezpečnosti z poručnictví na nezávislost. Vlajka Mikronésie je modrá, protože jsou její ostrovy obklopeny mořem a její čtyři hvězdy prezentují členy federace.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Mikronésie se rozkládá na většině ostrovů (vesměs korálových) v souostroví Karolíny. Tvoří ji 607 ostrovů roztroušených v oblasti skoro 3 tisíc kilometrů. Mají plochý povrch a nepatrně vyčnívající nad úroveň mořské hladiny. Přesto nejvyšší hora Nanlaud měří 782 m. Hlavní město je Palikir na ostrově Pohnpei. Mají teplé tropické a vlhké podnebí, ovlivněné oceánem. Průměrná teplota se na ostrovech po celý rok pohybuje mezi 30 °C přes den, 23 °C v noci. Průměrný roční úhrn srážek je 3100 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Velký rozvoj zaznamenává zemědělství. Hospodářství je závislé na pomoci USA. Ze zemědělských plodin se sklízí kokosové ořechy (kopra), maniok, batáty, pepř, tropické ovoce a taro. Pro obživu obyvatelstva a vývoz je důležitý rybolov. Chov zde není příliš rozšířen, chovají se drůbež a prasata. Jedinou nerostnou surovinou, která se zde těží, jsou kvalitní fosfáty. Velké příjmy do státní pokladny plynou z USA. Američané zde totiž mají své vojenské základny a platí za ně nájem. Významný, i když dosud malý, je cestovní ruch.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Původní obyvatelé Mikronésie jsou Mikronésané. Usadili se zde už před 4 000 lety. Byli to výborní mořeplavci a zabývali se rybolovem, zemědělstvím a tkalcovstvím, hrnčířstvím a pletením košů. Zakládali dokonce i rané státy. Střední délka života mužů v současnosti činí 67,7 let, u žen 71,3 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na oceánské ploše na severozápadě, která náleží státu, se nachází nejnižší bod zemského povrchu v Marianském příkopu 10 924 m pod hladinou moře. Na ostrově Pohnpei leží ruiny města Nan Madol, jež bylo zhruba do roku 1500 n. l. hlavním městem Saudeleurské dynastie. Ruiny sestávají ze zbytků kamenných budov na umělých ostrovech, protkaných sítí kanálů.", "section_level": 1}, {"title": "Účast při posuzování vlivu elektrárny Prunéřov na životní prostředí.", "content": "V prosinci 2009 požádala Mikronésie dopisem české ministerstvo životního prostředí o účast v řízení posuzujícím dopady na životní prostředí u plánované rekonstrukce zastaralých českých elektráren Prunéřov, která má prodloužit jejich životnost. Mikronésie je ohrožena stoupající hladinou oceánů v důsledku globálního oteplování a česká elektrárna vypouští zhruba 40x více oxidu uhličitého než činí roční emise celé Mikronésie. 6. ledna 2010 byly na ministerstvo doručeny připomínky Mikronésie k dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí předložené elektrárenskou firmou ČEZ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Federativní státy Mikronésie, zkráceně Mikronésie () je federativní republika a suverénní stát ve volném společenství se Spojenými státy americkými, nacházející se severovýchodně od Papuy Nové Guineje v Tichém oceánu. ", "tgt_summary": "Les États fédérés de Micronésie (, souvent abrégé en \"FSM\"), aussi connus sous le nom Micronésie, sont un État fédéral du Sud-Ouest de l'océan Pacifique nord. Il est situé dans une partie de l'archipel des îles Carolines et composé de quatre États s'étendant dans l'ordre de l'ouest à l'est : Yap, Chuuk, Pohnpei et Kosrae. ", "id": 852875} {"src_title": "Maroko", "tgt_title": "Maroc", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a římská nadvláda.", "content": "Historie osídlení Maroka sahají až do starověku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím. Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory. Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané bezohledně káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina podzemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území). Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem. V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší.", "section_level": 2}, {"title": "Pronikání islámu.", "content": "Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681–683. K podrobení došlo až v letech 705–708. Stejně jako Římané se i Arabové potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přesto, že Berbeři nakonec přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost; v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit. V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce. V letech 1061–1269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadové, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalské a španělské vlivy.", "content": "Léta 1420–1554 se nesla ve znamení vlády Vattásovců, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I. s místními vládci. Jde zejména o Safi, dále například o El Džadídu, dříve nazývanou portugalsky Mazagão, Essauru (Asavira, dříve Mogador), Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek „portuguesa“.", "section_level": 3}, {"title": "Imperialismus a cesta k samostatnosti.", "content": "Evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904. V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a pro výstrahu vyslala do Agádíru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná \"Skok Pantera do Agádíru\" vyvolala mezinárodní krizi. Ta vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem. Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rífů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání - nyní označované jako rífská válka - rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát. Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955. V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava. Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo. Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno. Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil 23. července 1999. na královský trůn jeho syn Muhammed VI. Krátce poté v televizním projevu slíbil, že se zaměří na potírání chudoby a korupci a podpoří vytváření pracovních míst, jakož i zlepšení situace v oblasti lidských práv. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V souvislosti s těmito nepokoji navrhl Muhammed VI. v roce 2011 změny ústavy zahrnující omezení svých pravomocí, které schválila 98,5% většina v referendu 1. července 2011. Opozice však považovala změny za nedostatečné.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Marocká krajina je nejvíce ovlivněna třemi aspekty – pohořím Atlas, Saharou a atlantickým pobřežím. Atlas prochází zemí od jihozápadu (Antiatlas s vrcholy přes 2 500 m n. m.) přes jeho největší část – Vysoký Atlas dosahující výšek přes 4 000 m n. m. – až k severu (pohoří Rif s vrcholy přes 2 000 m n. m.) a severozápadu země (Střední Atlas s vrcholy přes 3 000 m n. m.), kde strmě padá do Středozemního moře a pokračuje po pobřeží do Alžírska. Ve Vysokém Atlasu rozprostírajícím se ve středním Maroku najdeme i nejvyšší bod Maroka a celé Severní Afriky – Džabal Tubkal dosahující výšky 4 167 m n. m. Atlantické pobřeží je ploché a stoupá do vnitrozemí k tabulovité krajině marocké mesety (kolem 800 m n. m.). Na východě a jihovýchodě přechází pohoří Atlas v alžírskou náhorní plošinu šotů a v Saharu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Většina marockých řek ústí do Atlantského oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebú, Um er-Rbia, Tensift, Souss. Řeka Mulúja ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary. Režim řek je charakteristický vodností v zimním období a nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají vádí.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými teplotami 28 °C. Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy. Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií. Ve skutečnosti má však největší vliv na rozhodující otázky sám král, který je hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva. Má nejvyšší zákonodárnou moc, protože schvaluje všechny zákony usnesené parlamentem, jmenuje ministry, může rozpustit parlament a vyhlásit výjimečný stav. Jednokomorový parlament má 333 křesel z nichž se dvě třetiny obsazují přímými volbami na 6 let. Zbývající poslanci jsou delegováni z obecních parlamentů a stavovských organizací. Parlamentu předsedá předseda vlády. V Maroku platí všeobecná vojenská povinnost na 18 měsíců. Jednotné právo se rozvinulo z francouzských a islámských zákonů. Pod jeden nejvyšší soud spadá devět pracovních soudů a dále provinční a obecní soudy.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Od roku 2015 sestává Maroko z 12 regionů (včetně území Západní Sahary; arabsky جهة \"džaha,\" množné číslo جهات \"džahát,\" francouzsky \"région,\" množné číslo \"régions\"). Ty se dále dělí na 62 provincií a 13 městských prefektur. Navzdory fungujícímu systému nepřímých voleb do komunálních rad je reálná moc orgánů místní správy v rukou \"waliů\" (představitelé regionů) a \"guvernérů\" (představitelé provincií a prefektur) jmenovaných ministrem vnitra.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství se podílí na HDP mezi 13 a 20 % v závislosti na sklizni a zůstává i přes rozvoj ostatních odvětví významným článkem ekonomiky země. V zemědělství je zaměstnáno přibližně 40–45 % činného obyvatelstva (průměrný věk zemědělců je přes 50 let a cca 80 % z nich je negramotných). 67 % zemědělců jsou malorolníci s plochou půdy do 5 ha. Z celkové plochy orné půdy je zavlažováno pouze 15 %. Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou subtropické ovoce (z toho 55 % všech ovocných sadů připadá na olivovníky, dále pak datle, citrusy, opuncie), zelenina a obiloviny (ječmen, pšenice, kukuřice, aj.). Pěstují se též luštěniny, cukrová řepa a třtina a olejniny (kromě oliv ještě slunečnice, podzemnice olejná). V oblasti jižního Maroka se též pěstuje argania spinoza, z jejíž stromů se získává velmi ceněný arganový olej, využívaný v marocké kuchyni a v kosmetice. Z živočišné výroby převažuje chov suchu odolných zvířat – ovcí a koz. V poslední době roste i produkce skotu a drůbeže. Počet kusů v domácích stádech je silně ovlivňován dostupností píce, která je závislá na vydatnosti srážek. Významnou součást živočišné výroby tvoří produkce mléka (též důležitá součást marocké kuchyně).", "section_level": 2}, {"title": "Lesnictví.", "content": "Téměř 20 % území Maroka pokrývají lesy, zejména pak v horských oblastech. Ekonomicky využitelných porostů je však maximálně 5 % z celkové plochy, neboť většina tamních lesů má podobu nízkých a řídkých porostů bez valné hospodářské produkce. Stav marockých lesů se obecně zhoršuje v souvislosti s vysycháním celé krajiny (viz např. ), a též v souvislosti s růstem marocké populace (s důsledky v podobě nadměrné pastvy domácích zvířat a těžby dřeva na otop). Nejvýznamnější lesní celky Maroka zároveň patří mezi chráněná území, avšak zmíněné problémy jsou vážné i tam. Významnými lesními celky Maroka jsou les Mamora u Rabatu se světově významnou produkční plochou korkového dubu a unikátní cedrové lesy Středního Atlasu a Rífu (cedrové dřevo, tříslovina a pryskyřice). Důležitou surovinou pro tradiční řezbářství je „berberská túje“ – sandarakovník článkovaný. V suchých lesích kolem Agádíru roste původní argánie trnitá, z jejichž plodů se získává argánový olej (jediná produkční oblast na světě).", "section_level": 3}, {"title": "Rybolov.", "content": "Díky dlouhému pobřeží (3 500 km pobřeží s více než 1 000 000 km pobřežních vod) je významným exportním artiklem i rybolov. Ročně Maroko vyprodukuje 900 000 t ryb a mořských plodů a přináší ročně do státního rozpočtu až 300 mil. USD. V rybolovu je zaměstnáno více než 400 000 osob a marocká flotila má bezmála 20 000 rybářských lodí včetně 350 chladicích. Středomořské pobřeží se na marockém výlovu podílí pouze 4,2 % v celkovém objemu. Nejvýznamnější oblasti jsou naopak jižní oblasti atlantického pobřeží (v přístavu Al- ́Ajún v Západní Sahaře bývá vyloženo přes 40 % vylovených ryb). Dalšími hlavními rybářskými přístavy jsou Agádír, Tantan, Esavira, Safi, El Džadída, Casablanca, Mohamedia, Rabat, Kenitra, Larache, Tanger, Al-Husejma a Nador. Marocký rybolov se rozděluje na čtyři hlavní oblasti, z nichž byl v minulosti nejhodnotnější lov hlavonožců. Stav jejich zdrojů však za poslední roky katastroficky poklesl a s ním i výlov těchto živočichů. Druhou skupinu tvoří lov ryb typu sardinek, makrel a ančoviček. Třetí nejvýznamnější skupinou jsou tzv. bílé ryby (mečoun, treska, tuňák, aj.). Poslední skupinou jsou měkkýši a korýši. Zemědělské produkty jsou pro Maroko významnou exportní položkou, zejména se zeměmi Evropské unie (v roce 2003 tvořil s EU obchod se zemědělskými produkty 13 % z celkového vzájemného obratu). Od 1. ledna 2004 byly pro Maroko stanoveny relativně výhodné kvóty na vývoz zeleniny, především rajčat.", "section_level": 3}, {"title": "Průmysl a stavebnictví.", "content": "Průmysl a stavebnictví se na celkové tvorbě HDP podílí přibližně 30 %. V průmyslu je zaměstnáno v Maroku přibližně 400 000 osob (2000). Z průmyslu je nejvíce zastoupen oděvní a pletařský, zemědělsko-potravinářský, chemický, hutnický a strojírenský a elektrotechnický průmysl a elektronika. Z důvodu poklesu poptávky po marockém textilním zboží však podíl textilního a kožedělného průmyslu klesá, zejména ve prospěch metalurgie a elektrotechniky. Kromě těchto dynamicky se rozvíjejících odvětví dále vláda preferuje průmysl zpracovávající umělé hmoty, strojírenský průmysl (montáž motorových vozidel) a potravinářský průmysl. Největšími průmyslovými oblastmi jsou lokality mezi Casablankou a Mohamedií, mezi Casablancou a El Džadídou a mezi Rabatem a Kenitrou. Zakládají se však stále nové průmyslové zóny, zejména pak na severu země v okolí měst Tanger a Udžda. Chemický průmysl je zastoupen zejména v souvislosti s těžbou fosfátů (Maroko má největší fosfátové zásoby na světě). Tradiční součástí průmyslu jsou také umělecká řemesla, díky jejichž vysoké úrovni tvoří tato odvětví významnou součást zahraničního obchodu a turistického ruchu. V zemi je takto více než 500 výrobních družstev zaměstnávajících přibližně 21 000 řemeslníků. Z uměleckých řemesel se nejvíce vyváží koberce. Ve stavebnictví je v Maroku zaměstnáno přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a tvoří tak významné odvětví hospodářství země. Nedílnou součástí průmyslu v Maroku je i těžba nerostných surovin, a to zejména fosfátu, jehož největší světové zásoby se nachází právě na území Maroka (dle Marockého tisku až 75 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t). V exportu fosfátů je Maroko na prvním místě na světě (celkem zaujímá jednu třetinu světového trhu se surovými fosfáty), zatímco v těžbě je na třetím místě za USA a Ruskem, neboť bohaté zásoby nejsou zatím plně využívány (v roce 2004 bylo vytěženo 25,4 mil. t fosfátů). Kromě fosfátů disponuje Maroko ještě nerostnými zdroji mědi, fluoridu, olova, barytu a železa. V Maroku jsou také malá naleziště zlata a stříbra.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Služby v Maroku zahrnují především sektor turistiky a dopravních služeb. Turistika zaznamenává od roku 2004 trvalý rozvoj po propadech v první polovině 90. let 20. století a po roce 2001. Za tímto růstem stojí činnost Výboru pro strategii turistiky založeného v roce 2002, jehož cílem je zvýšit přitažlivost Maroka pro zahraniční turisty. V roce 2006 byly celkové příjmy z turistiky 6,3 mld. USD, což je nárůst o cca 29,2 % oproti roku 2005 a Maroko navštívilo 6,58 milionů turistů, přičemž 3,6 milionů jich přijelo ze zahraničí. Nejvíce zahraničních turistů přijíždí z Evropy (85 %), dále pak ze Severní Ameriky a ze států Maghrebu a Středního východu. Významnou skupinou jsou Maročané žijící v zahraničí (2,98 milionů návštěvníků). Stále více roste zájem turistů z Asie – např. Japonska a Jižní Korey. Základními turistickými středisky jsou Agádír a Marrákeš, kam zavítají přibližně dvě třetiny z celkového počtu turistů. Kromě turistiky se silně rozvíjí telekomunikační obory (v roce 2006 byl nárůst abonentů mobilních sítí o 29 % na celkových 16 milionů, Internet čítá cca 400 000 abonentů s nárůstem o 52,4 % oproti roku 2005).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2014 mělo Maroko 33 848 242 obyvatel při hustotě zalidnění 73 obyvatel na km2. Populace je v Maroku rozmístěna nerovnoměrně. Na jedné desetině rozlohy na pobřežním pásu na severozápadu země žijí dvě třetiny obyvatel. Obyvatelstvo neustále migruje z chudých venkovských oblastí do hospodářsky rostoucích měst. Ve velkých městech žije přibližně 45 % obyvatelstva. Historická královská města jsou Fès, Marrákeš, Meknes, Rabat, moderní průmyslová centra jsou Casablanca, Tanger, Udžda a Agádír.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Většinu populace tvoří Arabové či poarabštění Berbeři. V řidčeji osídlených částech Maroka žijí etnické menšiny – zejména Berbeři (30–40 %) a Haratinové. Berbeři sídlí v Maroku především v pohoří Rif (Rífové), Atlas a v oázách na jih od Atlasu jako usedlí rolníci v sídlištích z hlíny podobným opevněním (kasba) v horských oblastech. Haratinové (potomci černých otroků) sídlí především v oázách na jih od pohoří Atlas. Méně početnou menšinou jsou Židé (přibližně 30 000). V Maroku žije také přibližně 100 000 cizinců (Francouzi, Španělé). V roce 1956 žilo v Maroku přibližně 500 000 Evropanů a 220 000 Židů, většina ale odešla v období po vyhlášení nezávislosti. Naopak nezanedbatelný je i počet Marokánců žijících v zahraničí – přes 2 miliony v přistěhovaleckých komunitách v západní Evropě. Z hlediska státní příslušnosti tvoří obyvatelstvo země z 99,5 % Maročané a zbytek Mauretánci, Senegalci a Evropané.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Obyvatelé Maroka jsou téměř bezvýhradně (asi 98 %) sunnitští muslimové (sunnitský islám je státní náboženství). Zbytek tvoří křesťanství a židovství.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředními jazyky jsou arabština a od roku 2011 i berberština. Především v obchodním styku je značně rozšířená francouzština, na severu země je částečně zastoupena i španělština. Marocká arabština se podstatně liší od klasické arabštiny či arabštiny moderní, kterou se mluví v Egyptě a státech kolem Perského zálivu. Maročané však rozumí i této arabštině, zejména pak té egyptské, díky provázanosti televizních seriálů. Berberština se na území Maroka vyskytuje ve třech základních dialektech podle zeměpisné oblasti. Ačkoliv se jejich názvy různí, nejběžnější jsou tyto: Přibližně 25 % obyvatelstva hovoří pouze některým z dialektů berberštiny. Berberština se nově zavádí i do školní výuky.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Od roku 1963 platí všeobecná povinná školní docházka, do roku 2012 se podařilo snížit podíl negramotného obyvatelstva v Maroku na odhadovaných 28%. Největším problémem bylo dostat školství do odlehlých oblastí. Dnes již stojí školy i v nejvyšších údolích Atlasu a mnohdy negramotným rodičům zde jejich děti vyučují čerství absolventi pedagogických škol, které sem vláda posílá na jejich první učitelskou zkušenost, trvající 1-4 roky. V Maroku je 20 univerzit. Nejprestižnější je islámská vysoká škola ve Fèsu založená roku 859 a velká státní univerzita v Rabatu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportem v Maroku je jednoznačně fotbal a sledování zápasů marocké a španělské ligy je oblíbenou kratochvílí mužů v marockých kavárnách. Maročtí atleti tradičně slaví celosvětové úspěchy v běžeckých disciplínách na středních tratích. Marocká Sahara se každoročně stává dějištěm zřejmě nejtěžšího běžeckého závodu na světě, ultramaratonu zvaného Marathon des Sables. Pouze pro nejbohatší vrstvu se stále oblíbenějším stává golf a golfová hřiště stále přibývají. Je to paradox, protože Maroko se potýká s nedostatkem vody a tento problém bude v blízké budoucnosti ještě akutnější.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maroko, oficiálně Marocké království (, \"al-Maghrib\", francouzsky \"Royaume du Maroc\", berbersky \"ⵜⴰⴳⵍⴷⵉⵜ ⵏ ⵍⵎⵖⵔⵉⴱ\"), je monarchie v oblasti Maghrebu na nejzazším severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na jihu Západní Sahara a na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a Melilla.", "tgt_summary": "Le Maroc (en arabe :, \"al-Maġrib\" ; en berbère :, \"l-Meġrib\"), ou depuis 1957, en forme longue le royaume du Maroc, autrefois lEmpire chérifien, est un État unitaire régionalisé situé en Afrique du Nord. Son régime politique est une monarchie constitutionnelle. Sa capitale est Rabat et sa plus grande ville Casablanca. ", "id": 3816} {"src_title": "Panama", "tgt_title": "Panama", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Západní část Panamy prostupuje vulkanické pohoří \"Cordillera de Talamanca\", které zasahuje až do Kostariky. Zde se také tyčí nejvyšší hora Panamy – Volcán Barú (známý též jako Chiriquí 3 474 m). Dále na východ se táhne až téměř k průplavu horské pásmo \"Serrania de Tabasará\". Po obou stranách pohoří se rozkládají pobřežní nížiny, jen na poloostrově Azuero na jihu Panamy se terén od pobřeží Panamského zálivu opět strmě zvedá. Východně od Panamského průplavu probíhají paralelně s pacifickým i karibským pobřežím dva nižší horské oblouky, které na úplném východě uzavírají nejrozsáhlejší panamskou nížinu. Národní parky v Panamě (např. NP Coiba, NP Darién nebo NP La Amistad) a další chráněná území pokrývají na 34 % rozlohy státu. K Panamě patří souostroví Bocas del Toro a Perlové souostroví. Zdejší nejmohutnější řeky jsou Tuira, Bayano, Chucunaque a Chagres, největší přehradní nádrže jsou Bayano, Gatún a Alajuela. V roce 2005 pokrývaly lesy 59,2 %, zemědělská půda 37,9 %. Savany zabíraly jen 0,2 % území státu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je horké a vlhké po celý rok, v západních horách je podstatně chladněji. Na karibském pobřeží spadne ročně 2500–4000 mm srážek, tichomořské je výrazně sušší.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Území Panamy bylo původně osídleno Indiány, ale od počátku 16. století země začala být objevována a okupována Španěly. Indiánské obyvatelstvo téměř zcela vymizelo kvůli infekčním chorobám zavlečeným z Evropy. Jejich předkolumbovská populace se odhaduje na 200 000 až 2 miliony. Kolumbus se objevil u Panamských břehů již roku 1502, což byl začátek jejího začlenění do španělských kolonií, kde setrvala přes 300 let. Jako strategické nejužší místo v Americe mezi Pacifikem a Atlantikem se stala Panama rychle místem čilého obchodního a tranzitního ruchu. Zlato a stříbro z Jižní Ameriky se přepravovalo přes Panamu do Španělska. V první fázi vznikla mezi oceány silnice, po které Španělé přepravovali cenný náklad na mulách, později ji nahradila železnice dokončená USA roku 1855 na základě uzavřené smlouvy z roku 1846 kdy byla mezi Kolumbií a USA uzavřena Mallarinova–Bidlackova smlouva, jíž si USA zajistily výsadní postavení při eventuální stavbě komunikací. V těchto letech byla Panama stále součástí nezávislé Kolumbie. Na počátku 70. let 19. století se začal naplňovat dávný sen námořníků, když se začal budovat Panamský průplav přehrazením řeky Río Chagres přehradou, přičemž vzniklo Gatúnské jezero. V roce 1878 získala francouzská společnost Compagnie Universelle, vedená stavitelem suezského průplavu Ferdinandem Lessepsem, koncesi na stavbu průplavu, v roce 1889 však zkrachovala. Aby se její majitelé vyhnuli právnímu postihu, založili společnost Compagnie Nouvelle du Canal de Panama, na kterou převedli aktiva Compagnie Universelle a 50 000 akcií podstoupili bezúplatně Kolumbijské vládě, na základě čehož získala společnost koncesi na výstavbu průplavu. Společnost v roce 1902 koupily USA, které tím zrušily své plány na vedení průplavu přes Nikaraguu a započaly práce na dokončení průplavu přes Panamu. Koupě USA následovala po krachu Hay-Herránovy smlouvy z roku 1901, která sice byla podepsána, ale nebyla Kolumbijským parlamentem ratifikována. Při stavbě železnice a později průplavu zahynulo obrovské množství dělníků na následky malárie a žluté zimnice. I přes tyto útrapy byl ale průplav dokončen a první zkušební plavba 81,6 km dlouhým kanálem se uskutečnila roku 1913, slavnostní otevření pak 15. srpna roku 1914. V dnešní době je průplav strategickou tepnou zkracující cestu mezi oceány. Pro narůstající dopravu a nové lodě se stal průplav nedostatečný, proto se v nedávné době přistoupilo k jeho rozšiřování, přesto však jím stále nemohou proplouvat obrovské kontejnerové lodě. Průplav překonávají 3 pevné mosty (Puente de las Américas, Puente Centenario a Puente Atlántico), které zajišťují kontinuitu Panamericany. Nezávislost na Španělsku Panama získala v roce 1821, kdy vznikl nezávislý stát Velká Kolumbie (území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Venezuely, Panamy), která se rozpadla v 1830 a vznikla nezávislá Venezuela a Ekvádor. Panama se stala součástí dvojstátí pod nadvládou Kolumbie s názvem Nová Granada, 1832–1858 Republika Nová Granada, 1858–1863 Granadská konfederace, násilně ukončená Kolumbií v 1863, kdy z konfederace byla učiněna Kolumbijská republika. V roce 1886 byla přijata nová ústava, která centralizovala stát jako Kolumbii. To vedlo k občanské válce za nezávislost Panamy v letech 1899–1902, která skončila nezávislostí Panamy. Panama následně připravovala ústavu a vyhlášení samostatné republiky. Těmto snahám měla zamezit vojenská intervence kolumbijských vojsk v květnu 1903, kterým ale ve vylodění zabránil americký dělový člun USS Nashville (PG-7). Dne 3. listopadu 1903 Panama vyhlásila nezávislost. V roce 1904 byla uzavřena Hay-Bunau-Varillova smlouva, která spolu s ustanoveními panamské ústavy zakotvila výlučné postavení USA v oblasti budovaného průplavu (šestimílový pás území na obou jeho březích), bylo zřízeno Panamské průplavové pásmo (výsostné území USA) a umožněna výstavba dvou vojenských základen v zájmu zajištění bezpečnosti proplouvajících lodí, ke kterému se USA zavázaly. USA vyplatily Panamě jednorázový poplatek 10 miliónů dolarů a poskytly příslib placení každoročního poplatku ve výši 250 000 dolarů. V roce 1977 americký prezident James Carter a panamský generál Omar Torrijos podepsali dohodu, která stanovila 31. prosinec 1999 jako den předání Panamského průplavu Panamě jako neutrálního území pod panamskou správou, kde USA budou garantovat jeho vnější obranu. V roce 1940 se stal prezidentem Arnulfo Arias, nacionalisticky a protiamericky orientovaný prezident, roku 1941 svržený převratem, iniciovaným USA. Po válce držel moc v zemi José Antonio Remón velitel Národní policie, který kontroloval také funkce prezidenta. V roce 1952 byl zvolen prezidentem. Panama byla nestabilním územím a v prezidentském úřadě docházelo k častým změnám. V roce 1968 prezidenta Marca Aurelia Roblese svrhla vojenská junta vedená Omarem Torrijosem, který ovládl stát jako neomezený diktátor. V roce 1972 byl zvolen prezidentem. Zavedl sociální a ekonomické reformy, které pozvedly panamské hospodářství. V roce 1977 Panama a USA podepsaly smlouvu (Carter-Torrijosovu), která potvrzovala panamskou suverenitu v oblasti průplavu a podle které po skončení přechodného období přejde k 1. 1. 2000 jako neutrální území pod panamskou správu a USA budou garantovat jeho vnější obranu. V roce 1981 Omar Torrijos zemřel při havárii letadla a bez ohledu na výsledek voleb v 1983, které vyhrála opozice, zesílil vliv armády v zemi. V čele armády stanul generál Manuel Noriega, který v roce 1989 zrušil již druhé volby, ve kterých vyhrála opozice. Manuel Noriega podporovat nacionalismus a antiamerické nálady i přesto, že v minulosti pracoval pro CIA. Začal porušovat embargo Kuby, obchodovat s drogami a zpochybnil smlouvy s USA o výstavbě a správě průplavu. USA přerušily diplomatické styky s Panamou. V prosinci 1989 schválil americký prezident George H. W. Bush vojenskou operaci proti režimu generála Noriegy, která měla za cíl ochránit americká práva, bránit a provozovat průplav a předat Noriegu spravedlnosti. Noriega byl zatčen a odvezen na Floridu, kde byl obviněn dle federálních zákonů a postaven před soud. Mimo jiné byl obviněn z pašování drog, vydírání a finančního podvodu. Byl nakonec shledán vinným a 16. září 1992 byl odsouzen na 40 let. V roce 1999 mu byl tento trest zmírněn na 30 let. O extradici Noriegy požádala v roce 1999 Panama, aby se zde zpovídal ze zločinů, jež se staly během jeho vlády. V nepřítomnosti byl v roce 1995 odsouzen na 20 let odnětí svobody. O jeho vydání požádala rovněž Francie, která jej odsoudila za finanční podvod na 10 let. V roce 2010 byl vydán Francii, kde strávil 1 rok ve vazbě. V prosinci 2011 jej Francie vydala do Panamy, kde v roce 2017 zemřel. V současnosti je Panama jednou z mála zemí na světě, které nedisponují stálou armádou.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Díky výhodné zeměpisné poloze patří panamské hospodářství k jedněm z bohatších v Latinské Americe. Panamská ekonomika je založena na službách, které tvoří 78 % HDP. Hrubý domácí produkt Panamy v roce 2012 vzrostl o 10,8 % a byl tak nejvyšší ve Střední Americe, přesto však asi 14 % populace žije v chudobě. Pod panamskou vlajkou je registrováno přes 3000 lodí, jelikož jsou registrační poplatky malé a pracovní zákony velmi benevolentní. Pětina populace je zaměstnána v zemědělství, které vytváří pouze 6 % HDP. Nejvýznamnější zemědělské produkty jsou banány, cukrová třtina, káva, kukuřice a rýže. Většina průmyslové produkce zůstává na území Panamy a slouží k uspokojení domácí potřeby. Sektor služeb je tvořen především provozováním průplavu a bankovnictvím. Nemalou měrou přispívá i Bezcelní zóna Colón, která je druhou největší bezcelní zónou na světě. Mezinárodní obchod zároveň podporuje fakt, že oficiální měnou Panamy je kromě místní balboy i americký dolar. V roce 2018 patřily mezi nejvýznamnější exportní položky především produkty farmaceutického a chemického průmyslu - léčiva, sulfonamidy, aminosloučeniny, parfémy a kosmetika. Významnou roli při tvorbě hrubého domácího produktu sehrál i turismus, jehož příjmy představovaly v roce 2009 9,3% státního HDP.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2010 žilo v Panamě 3 405 813 osob. Většinu obyvatelstva tvoří mesticové. Podle sčítání obyvatelstva v roce 2010 žilo v Panamě 313 289 lidí afrického původu a 417 559 obyvatel indiánského původu. Kromě španělštiny má od 26. listopadu 2010 status oficiálního jazyka 7 nejrozšířenějších indiánských jazyků (Ngöbe, Guna, Emberá, Buglé, Wounaan, Naso tjerdi a Bri-Bri). Dalším rozšířeným jazykem je angličtina. Nejvýznamnější indiánská etnika jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "V roce 2014 Panama sestávala z deseti provincií a tří tzv. comarek (území, kde podstatnou část obyvatelstva tvoří původní indiánské kmeny), které jsou na provinční úrovni. Další dvě indiánská území (Madugandí a Wargandí) jsou nižšími administrativními celky provincií Panama a Darién.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panama (Španělsky: \"República de Panamá\") je stát na pomezí Jižní a Střední Ameriky kontrolující strategický průplav. Jeho sousedy jsou na východě Kolumbie a na západě Kostarika. Počet obyvatel přesahuje 3 miliony, z nichž téměř polovina žije v hlavním městě Panamá. Světový význam má Panamský průplav mezi Atlantským a Tichým oceánem.", "tgt_summary": "Le Panama, en forme longue la république du Panama (en et ), est un pays de situé à l’extrémité sud de l’Amérique centrale, sur l’isthme de Panama. Il est limitrophe du Costa Rica et de la Colombie, dont il faisait autrefois partie. Le pays est peuplé de en 2020. ", "id": 154153} {"src_title": "Samoa", "tgt_title": "Samoa", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast dnešní Samoy byla osídlena Polynésany v 10.–7. století př. n. l. Roku 1722 ostrovy objevili nizozemští a francouzští mořeplavci. Podle velkého množství plavců na člunech byly ostrovy nazvány francouzským mořeplavcem Bougainvillem Plavecké ostrovy \"(Îles des Navigateurs)\". První kolonisté však byli Britové. V 19. století se o Samou začali zajímat USA a Německo. Na berlínské konferenci v roce 1899 si tyto mocnosti rozdělily sféry vlivu. Samojské ostrovy byly rozděleny 171. poledníkem. Západní část byla spravována Německem, východní USA. Na počátku 1. světové války byla německá (západní) část Samoy obsazena Novým Zélandem, který ostrovy spravoval až do roku 1962 jako mandátní území Společnosti národů, později poručenské území OSN. 1. ledna 1962 byla vyhlášena nezávislost na základě referenda. Východní část zůstala nadále pod správou USA jako Americká Samoa. V roce 1997 země ze svého oficiálního názvu vypustila označení \"Západní\". V roce 2007 zemřel poslední nevolený panovník Malietoa Tanumafili II. a Samoa přešla na formu republiky parlamentního typu. 29. září 2009 zasáhlo Samou zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy stupnice. Při následné vlně tsunami zahynulo několik desítek lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrovy jsou sopečného původu lemované korálovými útesy. Vnitrozemí je hornaté (nejvýše ční Mauga Silisili 1858 m n. m. na ostrově Savai'i). Ostrovy jsou terčem ničivých tajfunů. Jinak na území státu panuje tropické podnebí, teplé, vlhké, ovlivněné jihovýchodními pasáty z Tichého oceánu. Průměrné teploty vzduchu se pohybují od 25 °C v červenci do 27 °C v lednu. Průměrný roční úhrn srážek činí 3200 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo tvoří převážně Samoané (92,6 %), míšenci Evropanů a Polynésanů (7 %), Evropané (0,4 %). Téměř všichni obyvatelé se hlásí ke křesťanství. Hlavní náboženské skupiny jsou kongregacionalisté (34,8 % obyvatel), římští katolíci (19,6 %), metodisté (15 %), mormoni (12,7 %), Apoštolská církev (6,6 %), adventisté sedmého dne (3,5 %) a bahá'í (stav podle sčítání lidu v roce 2001). Na ostrovech se používá samojština a angličtina. Gramotnost dosahuje 99,7 %. Porodnost 2,94 dětí na jednu ženu. Lidé se zde dožívají 71 let. Průměrný věk je 25,2 let.", "section_level": 1}, {"title": "Státní zřízení.", "content": "Samoa je parlamentní republikou od roku 2007. Oficiálními doživotními hlavami státu se stali dva nejvyšší náčelníci, kteří tuto funkci zastávali při vyhlášení nezávislosti v roce 1962. Po roce 1963 zůstal jedinou hlavou státu Malietoa Tanumafili II. do roku 2007, kdy zemřel. Jeho nástupci jsou však již voleni pouze na funkční období 5 let. Ovšem v ústavě není psáno, zda jde o republiku, nebo o monarchii. Samoa se někdy označuje jako monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Samoa je rozvojový stát. V zemědělství pracují dvě třetiny obyvatelstva a vyprodukují 90 % exportu. Z plodin se sklízí kokosové ořechy, kopra, kokosový olej, taro, banány, papája, ananasy, mango a kakao. Chovají se prasata, skot a drůbež. Významná je i těžba dřeva. Část obyvatel se věnuje rybolovu. Do země ročně přijede cca 88 000 turistů a turistický ruch pro Samou představuje 25 % HDP. Jedna továrna zaměstnává 3000 lidí výrobou elektrických přístrojů pro australskou automobilku. HDP v přepočtu na osobu a rok činí 8000 USD (2007).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V zemi jsou tři letiště s pevnou a jedno s nezpevněnou vzletovou a přistávací dráhou. Mezinárodní letiště se nachází cca 30 km od hlavního města. Při odletu je nutno platit odletovou taxu ve výši 60 tala (09/12) (1 tala = cca 8,5 Kč). Na obou hlavních ostrovech je cca 790 km zpevněných a 332 km nezpevněných silnic. Na ostrove Savai'i je zpevněná cesta jen kolem ostrova podél pobřeží, na ostrově Upolu je krom okružní cesty možnost průjezdu po dvou cestách napříč ostrovem (sever–jih). Doprava mezi oběma ostrovy je zajištěna trajekty (cca každé 2 hodiny) nebo letecky. V hlavním městě Apia se nachází přístav. K 7. září 2009 došlo v zemi k zásadní změně – vláda změnila dopravní pravidla na jízdu vlevo. Argumentem bylo, že změna obyvatelům umožní dovážet levnější vozy z Austrálie a Nového Zélandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samoa (\"Nezávislý stát Samoa\", dříve \"Západní Samoa\", samojsky \"Malo Sa'oloto Tuto'atasi o Samoa\"), je stát v západní části Samojských ostrovů v Polynésii (ve východní části souostroví se nachází Americká Samoa). Rozloha 2944 km2, 176 908 obyvatel (2006). Hlavní město je Apia (38 800 obyv.). Administrativně se člení na 11 distriktů (A'ana, Aiga-i-le-Tai, Atua, Fa'asaleleaga, Gaga'emauga, Gagaifomauga, Palauli, Satupa'itea, Tuamasaga, Va'a-o-Fonoti, Vaisigano).", "tgt_summary": "Les Samoa, en forme longue État indépendant des Samoa, en samoan ou, en anglais ou, sont un État indépendant de Polynésie occidentale, situé dans l'Ouest de l'océan Pacifique sud, appelé les Samoa occidentales jusqu’en 1997. ", "id": 1469245} {"src_title": "Svatý Vincenc a Grenadiny", "tgt_title": "Saint-Vincent-et-les-Grenadines", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinu území státu svou rozlohou zaujímá ostrov Svatý Vincenc (344 km2), který je sopečného původu. Zbytek tvoří Grenadiny, skládající se z 32 menších korálových ostrůvků, z nichž je jen polovina osídlena. Většími ostrůvky jsou Bequia, Canouan, Mustique, Union Island. Podnebí je horké a vlhké. Velice časté jsou hurikány.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrovy byly původně osídleny Kariby, ti se až do 18. století agresivně bránili usazování evropských přistěhovalců. Na ostrovy se postupně dostávali afričtí otroci, trosečníci z otrokářských lodí nebo uprchlíci z Barbadosu, Svaté Lucie a Grenady. Docházelo k míšení s Kariby a vznikla národnostní skupina potomků černých otroků a Karibů známá jako Garífuna. Počátkem roku 1719 zde začali francouzští osadníci pěstovat kávu, tabák, bavlnu a cukrovou třtinu, na plantážích pracovali otroci. Zrušení otrokářství v roce 1834 mělo za následek nedostatek pracovních sil na plantážích. To na ostrovy přitáhlo ve čtyřicátých letech 19. století pracovníky z Portugalska. Podmínky bývalých otroků i zemědělských přistěhovalců byly velmi špatné, a to i kvůli nízkým cenám cukru, až do začátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Černoši tvoří 70 % celkové populace. Za zmínku stojí menšina Indů (5,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Ostrov je konstituční monarchií v rámci Commonwealth Realm. Hlavou státu je tak britská královna Alžběta II. zastupovaná generální guvernérem Frederickem Ballantynem. Ostrov je členem Commonwealthu. Zákonodárné shromáždění má 21 členů. 25. listopadu 2009 proběhlo na ostrově republikánské referendum o změně státního zřízení na republiku. Bylo ale zamítnuto 55,64 % zúčastněných voličů. Ostrov tak zůstává monarchií s panovníkem sdíleným se Spojeným královstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v regionálních organizacích.", "content": "Stát je zapojen do několika regionálních (karibských i celoamerických) organizací, které se zaměřují na ekonomickou spolupráci, ale i na společnou podporu turistiky, sociální rozvoj apod. Jedná se např. o organizace: Společenství latinskoamerických a karibských států, Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky, Karibské společenství, Sdružení karibských států, Organizace východokaribských států, Petrocaribe, Regionální bezpečnostní systém.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Příjmy z turismu tvoří skoro třetinu z příjmů ostrova. Hlavním vývozním artiklem jsou banány. Značná část potravin se musí dovážet. V tomto státě sídlí společnost GECCO Corp., která vlastní velkého českého autobusového dopravce BusLine a. s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Vincenc a Grenadiny je ostrovní stát v Karibiku v souostroví Malé Antily, patří mezi Návětrné ostrovy, které leží při severním pobřeží Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "Saint-Vincent-et-les-Grenadines, parfois abrégé par le sigle SVG, en anglais, est un État des Petites Antilles, dans la région des Caraïbes, situé à l'ouest de la Barbade, entre Sainte-Lucie et la Grenade. Il fait partie, comme ces deux dernières, et quatre autres États de la région, de l'Organisation des États de la Caraïbe orientale à laquelle il a adhéré en 1981. ", "id": 1978561} {"src_title": "Sierra Leone", "tgt_title": "Sierra Leone", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Země dostala v roce 1460 portugalské jméno Serra do Leão podle tvaru pobřežních hor připomínajících lví zuby. Po roce 1500 se na mapách objevila španělská obdoba názvu Sierra Leona.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Nepřetržité osídlení na území Sierry Leone je doložené již z období před 2 500 lety. Od 9. století používaly zdejší kmeny železo a okolo roku 1000 se část z nich začala živit zemědělstvím. Hustý prales chránil místní obyvatele před expanzí mocných státních útvarů severozápadní Afriky, Ghanskou říší a později také jejími nástupci, říší Mali a Songhaj. Těžko sem tak pronikaly islámské vlivy ze severní Afriky. Při migraci velkého množství kmenů na počátku 15. století se na území Sierra Leone usadili dodnes dominantní kmeny Mendeů a Temneů. Tato země byla jednou z prvních, kterou v západní Africe kontaktovali Evropané. Portugalský objevitel Pedro de Sintra, který k místnímu pobřeží připlul v roce 1462, pojmenoval zdejší pohoří \"Serra de Leao\" (italsky \"Sierra Leone\") tedy \"Lví hory\". Prý to bylo z důvodu, že mu zdejší pohoří připomínalo spící lvici. Dle jiných pramenů prý Portugalcům ozvěny hromů v místních skalách připomínaly řev lvů. Portugalci zde v roce 1495 založili přístav. Brzy je následovali Francouzi a Holanďané. Záhy se na pobřeží rozvinul obchod s otroky. Kromě otroků získávali evropští obchodníci od domorodých obyvatelů výměnou za kovové zboží a látky také slonovinu a tropické dřevo. V roce 1526 zakoupil Angličan John Hawkins 500 místních otroků, načež je odvezl do kolonií v Novém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Doba kolonialismu.", "content": "V roce 1787 založili britští abolicionisté v Sieře Leone přístav Freetown, \"svobodné město\", kde byli usazeni osvobození černí otroci z Anglie, kolonií Spojeného království v severní Americe a jiných částí Afriky. Tito osvobození černoši byli známí jako Krio. O pět let později v roce 1792 se Sierra Leone stala jednou z prvních britských kolonií v západní Africe. Po všeobecném zákazu otrokářství v roce 1807 začali na území Sierry Leone proudit další osvobození otroci a význam této britské kolonie v západní Africe dál vzrůstal. Významně Freetown rozšířili otroci, kteří sem byli převezení v roce 1800 z Jamajky. Po roce 1840 již v zemi sídlilo na 40 000 osvobozených otroků. Britové využívali Freetown jako námořní základnu pro protiotrokářské hlídky a v roce 1808 učinili ze Sierry Leone svou královskou kolonii. Mezi lety 1821 až 1874 zde sídlil britský guvernér, který kromě Sierry Leone spravoval také britské osady v Ghaně a Gambii. Významnou událostí bylo založení univerzity Fourah Bay College v roce 1827, která jako jediná vysoká škola v oblasti přitahovala mnoho anglicky hovořících studentů. Stejně jako v sousední Libérii došlo i zde k jisté separaci a vymezování osvobozených \"probritských\" Kriů proti zbytku domorodého obyvatelstva. Ozbrojený odpor kmenů Mende a Temne proti britské nadvládě vyvolalo vyhlášení protektorátu v roce 1896 a následná snaha vládních orgánů o zavedení \"daně z chýše\". Nejvýznamnější vzpourou proti britské nadvládě bylo povstání Hut Tax z roku 1898, v jehož čele stál Bai Bureh. Povstání bylo Brity po čtyřech měsících potlačeno, Bai Bureh byl odeslán do vyhnanství a 96 jeho lidí bylo pověšeno. Dekolonizaci Sierry Leone zahájili Britové v roce 1951, kdy zavedli v zemi ústavu. O dva roky později byla vytvoření ministerská správa v čele se sirem Miltonem Margaiem. Margai se v roce 1960 stal ministerským předsedou.", "section_level": 2}, {"title": "Období nezávislosti.", "content": "Po druhé světové válce následovala Sierra Leone další bývalé britské kolonie a 27. dubna 1961 získala nezávislost a statut člena Britského společenství národů. Byl zaveden parlamentní systém a prvním ministerským předsedou se stal Milton Margai, který stanul v čele dominantní Sierraleonské lidové strany (\"Sierra Leone Peoples Party\" – SLPP). Již první roky nezávislosti však přinesly politickou nestabilitu a násilné převraty poté, když v roce 1964 zemřel zakladatel samostatného státu Sierry Leone, Milton Margai. Jeho bratr Albert Margai zemi jako ministerský předseda spravoval do roku 1967, kdy se konaly parlamentní volby, v nichž zvítězil Všelidový kongres (\"All People's Congress\" – APC) Siaka Stevense. Margai i Stevens však byli uvězněni brigádním generálem Davidem Lansanou, kterého ovšem vzápětí odstranili jeho armádní nadřízení z Národní reformační rady (NRC). I ty ovšem potkal podobný osud. Siaka Probyn Stevens se mohl v dubnu 1968 vrátit do úřadu předsedy vlády. V letech 1971 a 1974 se konaly další pokusy o puč. Stevens byl od roku 1971 prezidentem Sierry Leone a od roku 1977 se těšil plné podpoře parlamentu poté, co se konkurenční Lidová strana Sierry Leone připojila k APC. Rok 1977 provázely studentské demonstrace proti zkorumpované vládě a zpronevěřování fondů. V roce 1978 došlo ke změně ústavy, přičemž byly zakázány všechny strany kromě vládní APC. Jednobarevné volby se pak konaly v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "V roce 1985 Siaka Stevens odstoupil a na jeho místo byl z vůle samotného Stevense dosazen jeho generálmajor Joseph Saidu Momoh. Momoh se poté pokusil o některé ústavní reformy, které by vedly k větší demokratičnosti a pluralitě systému. Nová ústava byla přijata v červenci 1991. Již na jaře téhož roku ovšem vypuklo ve východní části země při hranicích s Libérií ozbrojené povstání Jednotné revoluční fronty (RUF) kapitána Fodaye Sankoha. RUF složená původně z bývalých členů ozbrojené skupiny Charlese Taylora či bojůvek z Burkina Faso byla podporovaná ze sousední Libérie a brzy se jí podařilo ovládnout strategicky významné diamantové doly v okresu Kono. Armáda se nejprve snažila bránit ústřední vládu, ale poté se sama obrátila proti ní. 29. dubna 1992 proběhl úspěšný ozbrojený převrat a prezident Momoh byl donucen uniknout do Guineje. Kapitán Valentine Strasser, vůdčí osobnost puče, poté ovládl Prozatímní národní vládnoucí radu (\"National Provisional Ruling Council\" – NPRC), avšak v boji s povstalci RUF prokázal stejnou neschopnost jako Momohova vláda. RUF se do roku 1995 zmocňuje většiny země a oblehne hlavní město Freetown. Vláda tehdy v kritické chvíli najmula několik stovek zahraničních žoldnéřů, kteří situaci opět otočili ve prospěch NPRC. Ta byla pod domácím i mezinárodním tlakem donucena uspořádat všeobecné volby v roce 1996, které do prezidentského úřadu vynesly diplomata Ahmada T. Kabbaha. Dohodou z Abidžanu z listopadu 1996 vznikl křehký smír mezi vládou a RUF. Kabbaha ovšem již v květnu 1997 svrhla Revoluční rada ozbrojených sil (\"Armed Forces Revolutionary Council\" – AFRC) pod vedením podplukovníka Johnnyho Paula Koromy. Nová vláda s RUF spolupracovala a dohodla jisté sdílení pravomocí. Sesazený prezident Kabbah byl znovudosazen po úspěšné intervenci nigerijských sil ECOMOG (zkratka pro ECOWAS Monitoring Group) v roce 1998. Intervenci předcházelo embargo Rady bezpečnosti OSN na dovoz pohonných hmot a zbraní a jednání mezi vůdci junty a zástupci ECOWASu, které ovšem nevedlo k žádaným výsledkům. V lednu 1999 se uskutečnil další, tentokrát neúspěšný pokus RUF svrhnout prezidenta Kabbaha, při kterém povstalci Foday Sankoha dočasně obsadili část hlavního města, kde se dopouštěli masových vražd a mrzačení obyvatel. Mezi Kabbahem a Sankohovými povstalci se 7. července 1999 podařilo vyjednat mír – mírovou dohodu z Lomé. Ta umožnila zapojení ozbrojenců do státní správy; například Foday Sankoh tak získal významný vládní post, umožňující kontrolu nad těžbou diamantů. Zejména RUF ovšem dohodu z Lomé porušovala. Její čelní představitelé byli zatčeni a zbaveni správních funkcí po událostech z května 2000, kdy bylo ozbrojenci RUF zastřeleno několik účastníků demonstrace proti porušování smlouvy z Lomé. Četným útokům byly vystaveny rovněž jednotky OSN, které od listopady 1999 měly dohlížet na plnění závazků z Lomé. Bylo tedy třeba sjednat další smlouvu, k čemuž došlo v listopadu 2000 v Abuje. Navíc bylo třeba znovu nastartovat projekt Odzbrojení, demobilizace a znovuzačlenění povstaleckých vojáků do společnosti (Disarmament, Demobilization and Reintegration, DDRR), který byl začleněn již do dohody z Lomé. Útoky RUF nicméně pokračovaly, povstalci se blížili k hlavnímu městu a situace se dále komplikovala, když do Sierry Leone vstoupila vojska Guineje, aby zničila základny RUF, které byly využívány i pro aktivity RUF na území Guinejské republiky. Velká Británie do země vyslala své jednotky za účelem evakuace osob pod konzulární ochranou Spojeného království. Teprve druhá dohoda z Abuji z května 2001 situaci uklidnila. Oficiálně ohlásil ukončení občanské války v zemi prezident Kabbah až v lednu 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V květnu 2002 dosáhla strana SLPP v prezidentských i parlamentních volbách drtivého vítězství, načež je Kabbah jmenován prezidentem na dalších pět let. Téhož roku se ze země stahuje většina britských vojáků i pracovníků UNAMSILu a je zřízen Zvláštní soud pro Sierru Leone (\"Special Court for Sierra Leone\" – SCSL), který dostal za úkol prošetřit a potrestat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které se v průběhu občanské války v zemi odehrály.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Sierra Leone se nachází na západním pobřeží Afriky mezi sedmou a desátou severní rovnoběžkou. Na severu a severovýchodě tento stát o rozloze 71,740 km sousedí s Guineou a na východě a jihovýchodě s Libérií. Zvlněný povrch země se zvedá směrem k severní hranici. Podél pobřeží se táhne nížinný pás bažin s lagunami a mangrovovým pralesem, za nímž se rozprostírá široká a úrodná aluviální nížina. Ve vnitrozemí převládají savany a tropické deštné lesy. Severovýchod země patří do Guinejské vysočiny a zde také leží nejvyšší bod země Loma Mansa měřící 1948 m n. m. Říční síť v zemi je hustá. Většina řek protékající zemí pramení v Guineji. Mezi největší toky patří řeky Jong, Mano, Rokel, Kaba, Sewa Kolenté či Moa. Řeka Mano tvoří část hranice s Libérií a řeka Kolenté odděluje na severozápadě Sierru Leone od Guineje. Podnebí v zemi je tropické, vlhké s vysokými teplotami. V hlavním městě Freetownu je průměrná teplota nejteplejšího měsíce dubna 28 °C a nejchladnějšího července 25 °C. Nejvíce srážek spadne na západě při pobřeží a to 5500 mm. Ve vnitrozemí naprší v průměru 2000–2500 mm srážek. Období dešťů trvá v zemi od května do října.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Sierra Leone je prezidentskou republikou, v jejímž čele v současnosti stojí prezident Julius Maada Bio. Výkonná moc leží v rukou přímo voleného prezidenta a jeho kabinetu. Prezident je hlavou státu a vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil a policie. Parlament má legislativní funkci. Tento systém byl zaveden změnou ústavy v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Země se dělí na 4 provincie – Eastern Province, North Western Province, Northern Province a Southern Province a jedno území Western Area. Tyto provincie jsou dále rozděleny na 12 distriktů – Bombali District, Koinadugu District, Tonkolili District, Port Loko District, Kambia District, Kenema District, Kono District, Kailahun District, Bo District, Bonthe District, Moyamba District a Pujehun District a Western Area na 2 distrikty – Western Area Urban District a Western Area Rural District.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Sierra Leone trpí dlouhodobými vnitřními politickými konflikty, které brání pozitivním změnám. Většinu strategických podniků kontrolují evropští a asijští investoři nebo menší podnikatelé. Mezi hlavní zdroje příjmů země patří tropické lesy s vyhledávanými druhy tvrdého dřeva, také nerostné suroviny a rybolov. Sierra Leone je rozvojový stát s významným těžebním průmyslem. Těží se rutil, diamanty, bauxit, zlato a ilmenit. Nacházejí se zde světové zásoby rutilu, ze kterého se získává titan. Ze zisků z prodeje diamantů se financuje nákup zbraní, proto se často označují jako \"krvavé diamanty\". V období let 2000 - 2003 platilo embargo na jejich vývoz vyhlášené Radou bezpečnosti OSN. Význam má těžba dřeva. Pěstují se rýže, maniok, batáty, palmová jádra a olej, podzemnice olejná, káva, kakao a ovoce. Z živočišné výroby má význam rybolov, chov skotu, ovcí a drůbeže. V zemi je prakticky jen silniční doprava, železniční je velmi řídká. Průmysl je slabě rozvinutý, zpracovávají se hlavně zemědělské produkty a dřevo.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Britové na území státu postavili železnici ještě v roce 1908, z níž se ale zachovalo pouze torzo. V roce 1971 byla tato železnice odstavena. Cesty tvoří zhruba 6750 km, mnohé z nich jsou však zničeny po občanské válce a opravují se. Část dopravy je vykonávána po vodní cestě. Přístav ve Freetownu je považován za jeden z největších v západní Africe. Mezinárodní letiště se nachází ve městě Lungi vzdálené cca 2 hodiny autem od Freetownu. V Sierra Leone se jezdí vpravo.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2013 žije v Sieře Leone přibližně 6 190 000 obyvatel. Populace je mladá a přes 40 % lidí v zemi je mladších 15 let. Téměř dvě třetiny obyvatel žijí na venkově. Hlavními etniky v Sieře Leone jsou zástupci kmenů Mende, Temne, Bulomo, Limbo a další. 71 % obyvatel Sierry Leone jsou muslimové, 27 % křesťané a 2 % příslušníci tradičních afrických náboženství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sierra Leone je přímořský stát v západní Africe, ležící při pobřeží Atlantského oceánu na západě a jihu. Pevninskou hranici má na jihovýchodě s Libérií (306 km) a na východě a severu s Guineou (652 km). Sierra Leona v překladu znamená \"„lví hory“\".", "tgt_summary": "La Sierra Leone, en forme longue la république de Sierra Leone, (en et en langue krio : \"Salone\") est un État d'Afrique de l'Ouest, d'une superficie de, peuplé de d'habitants. Il est situé entre la Guinée (au nord-ouest et à l'est-nord-est) et le Liberia (au sud-est) et est bordé à l'ouest-sud-ouest par l'océan Atlantique. La Sierra Leone fait partie de la CEDEAO. Ce pays est l'un des plus pauvres de la planète. Avec un indice de développement humain (IDH) de 0,419, il se classe 222 au niveau mondial.", "id": 1418889} {"src_title": "Šalomounovy ostrovy", "tgt_title": "Îles Salomon", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V roce 1568 byl španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña de Neira prvním Evropanem, který navštívil souostroví Šalomounových ostrovů. Pojmenoval je Islas Salomón („Šalomounovy ostrovy“) po bohatém biblickém králi Šalomounovi. Domníval se, že se jedná o onu bájnou zemi, odkud Šalomoun vozil poklady a zlato, které mělo být použito na stavbu chrámu v Jeruzalémě. Během většiny období britské nadvlády bylo území oficiálně pojmenováno „Britský protektorát Šalomounových ostrovů“. Dne 22. června 1975 bylo území přejmenováno na „Šalomounovy ostrovy“. Když se Šalomounovy ostrovy staly nezávislými v roce 1978, zachovaly si tento název. V českých textech se název ostrovů vyskytuje ve dvou variantách: Šalomounovy i Šalamounovy ostrovy. Ústav pro jazyk český AV ČR uvádí ve \"Slovníku spisovné češtiny\" jako spisovné obě tyto varianty, v Internetové jazykové příručce pak pouze variantu Šalamounovy ostrovy. Český úřad zeměměřický a katastrální uvádí v \"Indexu českých exonym\" jen název Šalomounovy ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dávná historie.", "content": "Papuánci začali ostrovy kolonizovat kolem roku 30 000 před naším letopočtem. Austronesiané pak přišli roku 4000 př. n. l., také s sebou přinesli kulturní prvky, jako jsou kánoe outrigger. Mezi lety 1200 a 800 př. n. l. přicházeli předkové Polynésanů, obyvatel ostrova Lapita z Bismarckova souostroví, se svou charakteristickou keramikou.", "section_level": 2}, {"title": "Evropský kontakt (1568).", "content": "Prvním Evropanem, který navštívil ostrovy, byl španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña de Neira, který připlul z Peru v roce 1568. Před příchodem Evropanů byli lidé Šalomounových ostrovů proslulí kanibalismem. Křesťanští misionáři začali navštěvovat ostrovy v polovině 19. století. Nejprve se jim mezi domorodci dařilo velmi málo, protože tzv. „kosení“ (často brutální nábor nebo únos pracovníků na cukrovarnické plantáže v australském Queenslandu a na Fidži) vedlo k řadě represálií a masakrů a tím k odporu domorodců vůči cizincům. Zlo pracovního obchodu vedlo Spojené království k tomu, aby v červnu 1893 vyhlásilo protektorát nad jižními Šalomounovými ostrovy. V letech 1898 a 1899 byly k britskému protektorátu přidány další vzdálené ostrovy. V roce 1900 byl zbytek souostroví (severní Šalomounovy ostrovy), území dříve pod německou jurisdikcí, převedeno na britskou správu, kromě ostrovů Buka a Bougainville, které ještě zůstaly pod německou správou v rámci Německé Nové Guineje. Obchodní a společenské styky domorodců mezi západními Šalomounovými ostrovy Mono a Alu a tradičními společnostmi na jihu Bougainville však bez překážek pokračovaly. Pod britským protektorátem se misionáři na Šalomounových ostrovech pevně usadili a podařilo se jim obrátit většinu obyvatelstva na křesťanství. Na počátku 20. století zahájilo několik britských a australských firem rozsáhlé kokosové výsadby. Ekonomický růst však byl pomalý a ostrované z něj měli jen malý užitek. Novinář Joe Melvin navštívil souostroví v roce 1892 jako součást svého tajného vyšetřování tzv. „kosení“ domorodců. V roce 1908 ostrovy navštívil také americký novinář a spisovatel Jack London, který cestoval po Tichomoří na lodi \"Snark\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "S vypuknutím druhé světové války se většina plantážníků a obchodníků evakuovala do Austrálie a většina kultivace přestala. Některé z nejsilnějších bojů o válku se objevily i u Šalomouňanů. Nejvýznamnější operace spojeneckých sil proti japonským císařským silám byla zahájena 7. srpna 1942 se souběžnými námořními bombardováními a obojživelnými přistáními na Floridských ostrovech u Tulagi a Red Beach na Guadalcanalu. Bitva o Guadalcanal se stala důležitou a krvavou kampaní, která se bojovala v tichomořské válce, když spojenci začali odpuzovat japonskou expanzi. Strategicky významné během války byly pobřežní strážci operující ve vzdálených lokalitách, často na japonských ostrovech, které v průběhu kampaně poskytovaly včasné varování a zpravodajství japonských námořních, armádních a leteckých hnutí. Seržant-major Jacob Vouza byl pozoruhodný rybář, který po zachycení odmítl sdělit spojenecké informace navzdory výslechu a mučení japonských císařských sil. Získal medaili Silver Star od Američanů, což je třetí nejvyšší hodnost Spojených států za bojovnost. Ostrované z Biuku Gasa a Eroni Kumana byli první, kdo našli ztroskotaného Johna F. Kennedyho a jeho posádku letadla PT-109. Navrhli použít šťávu z kokosových ořechů pro k napsání záchranné zprávy, která byla doručena na kánoi. Tato zpráva byla později uložena na psacím stole Kennedyho, když se stal prezidentem Spojených států. Šalomounovy ostrovy se staly jednou z hlavních bitevních oblastí v jižním Pacifiku. Byla na nich nasazena slavná squadrona \"Black Sheep\" VMF-214, které velel major Greg \"Pappy\" Boyington. „Slot“ byl název pro průliv New Georgia, když ho tzv. Tokijský expres používal k zásobování japonské posádky na Guadalcanalu. Více než 36 000 Japonců na Guadalcanalu bylo zabito, pohřešováno jich bylo zhruba 26 000, 9 000 zemřelo na nemoci a 1000 bylo zajato.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Místní rady byly zřízeny v padesátých letech když se na ostrovech zlepšila situace po druhé světové válce. Nová ústava byla založena v roce 1970 a volby se konaly, ačkoli ústava byla zpochybněna a nová byla vytvořena v roce 1974. V roce 1973 došlo k prvnímu cenovému šoku ropy a zvýšené náklady na provozování kolonie se staly nákladné pro britské správce. Po nezávislosti sousední Papuy Nové Guiney od Austrálie v roce 1975 získaly Šalomounovy ostrovy samosprávu v roce 1976. Nezávislost byla udělena 7. července 1978. První premiér byl Peter Kenilorea a Šalomounovy ostrovy si zachovaly monarchii. V září roku 2012 vévoda a vévodkyně z Cambridge navštívili ostrovy u příležitosti 60. výročí nastoupení královny Alžběty II. na trůn Spojeného království.", "section_level": 2}, {"title": "Etnické nepokoje (1998–2003).", "content": "Obyčejně označované jako napětí nebo etnické napětí, počáteční občanské nepokoje byly charakterizovány hlavně bojem mezi Hnutí za svobodu Isatabu (známé také jako Guadalcanal Revolutionary Army) a Malaita Eagle Force (stejně jako Marau Eagle Force). (Přestože velká část konfliktu byla mezi lidmi z Guadalcanalu a z Malaity, knihy Kabutaulaka (2001) a Dinnen (2002) argumentují, že označení „etnického konfliktu“ je zjednodušení.) Koncem roku 1998 zahájili bojovníci na ostrově Guadalcanal kampaň zastrašování a násilí vůči malaitským osadníkům. Během příštího roku uteklo tisíc malaiťanů zpět na Malaitu nebo do hlavního města Honiary (která, i když leží na Guadalcanalu, je převážně obývaná malaitskými a šalomounskými ostrovany z jiných provincií). V roce 1999 byla zřízena Eagle Force Malaita (MEF). Reformistická vláda Bartholomewa Ulufa'alu se snažila reagovat na složitost tohoto vyvíjejícího se konfliktu. V závěru roku 1999 vláda vyhlásila čtyřměsíční stav nouze. Bylo také mnoho pokusů o usmíření, ale bez úspěchu. Ulufa'alu také požádal o pomoc z Austrálie a Nového Zélandu v roce 1999, ale jeho odvolání bylo zamítnuto. V červnu 2000 byl Ulufa'alu unesen milicemi členy MEF, kteří cítili, že ačkoli byl malaiťan, nečinil natolik, aby chránil jejich zájmy. Ulufa'alu následně rezignoval za jeho propuštění. Manasseh Sogavare, který dříve pracoval jako ministr financí ve vládě Ulufa'alu, ale následně vstoupil do opozice, byl zvolen předsedou vlády ve věku od 23 do 21 let ve vztahu k reverendovi Leslie Bosetovi. Nicméně volby Sogavareho byly okamžitě vyhloubené, protože šest poslanců (kteří se považovali za stoupence Boseta) nebylo schopno se zúčastnit parlamentu kvůli rozhodujícímu hlasování. V říjnu 2000 byla mírovou dohodou v Townsville podepsána Malaita Eagle Force, prvky IFM a vládou Šalomounových ostrovů. Toto bylo těsně následováno dohodou o míru v únoru 2001 podepsanou Marau Eagle Force, Hnutí za svobodu Isatabu, provinciální vládou na Guadalcanalu a vládou Šalomounových ostrovů. Klíčový militantní vůdce Guale, Harold Keke, však odmítl podepsat dohodu, což způsobilo rozdělení s Guale skupinami. Následně Guale podepsali dohody, kterou vedl Andrew Te'e, spojili s policií ovládanou malaitánskou skupinou, aby vytvořili „Společné operační síly“. Během následujících dvou let se konflikt přestěhoval do Weather Coast na Guadalcanalu, zatímco společné operace se neúspěšně pokoušely zachytit Kekeho a jeho skupinu. Nové volby v prosinci 2001 přinesl Allan Kemakezovi předsedovi předsedy vlády za podpory jeho strany Lidové aliance a Asociace nezávislých členů. Zákon a pořádek se zhoršily s tím, jak se povaha konfliktu posunula: ve Weather Coast pokračovalo násilí, zatímco milovníci v Honiaře se stále více zaměřovali svou pozornost na zločiny a vydírání. Ministerstvo financí bylo často obklopeno ozbrojenými muži, když mělo dojít k financování. V prosinci 2002 ministr financí Laurie Chan rezignoval poté, co byl donucen k ozbrojenému stíhání, aby podepsal kontrolu provedenou některým ozbrojencům. Konflikt také vypukl v západní provincii mezi místními obyvateli a osadníky z Malaity. Renegovaní členové Revoluční armády Bougainville (BRA) byli pozváni jako ochranářská síla, ale nakonec způsobili tolik potíží, kolik zabránili. Převládající atmosféra bezpráví, rozsáhlé vydírání a neúčinná policie podnítila formální žádost vlády Šalomounových ostrovů o pomoc zvenčí. S krachem země a hlavním městem v chaosu byla žádost jednomyslně podpořena v Parlamentu. V červenci 2003 přišla na Šalomounovy ostrovy australská a tichomořská ostrovní policie a vojska pod záštitou australské Regionální asistenční mise na Šalomounových ostrovech (RAMSI). Značný mezinárodní bezpečnostní kontingent 2 200 policistů a vojsk vedených Austrálií a Novým Zélandem a s zástupci asi 20 dalších pacifických států začal příští měsíc při operaci Helpem Fren. Od té doby někteří komentátoři považovali zemi za neúspěšnou. Nicméně jiní akademici tvrdí, že spíše než selhávání státu, je to neformální stát: stát, který nikdy nekonsolidoval ani po desetiletích nezávislosti. V dubnu 2006 padlo obvinění, že nově zvolený předseda vlády Snyder Rini použil úplatky od čínských podnikatelů k nákupu hlasů poslanců parlamentu, vedl k masovým nepokojům v hlavním městě Honiara. Hluboká podrážděnost vůči menšinové čínské podnikatelské komunitě vedla k tomu, že v čínské čtvrti bylo město zničeno. Napětí se také zvýšilo přesvědčením, že do Číny byly vyváženy velké částky peněz. Čína poslala charterové letadlo, aby evakuovala stovky Číňanů, kteří utekli, aby se vyhnuli nepokojům. Evakuování byli také Australané a Britové.", "section_level": 2}, {"title": "Zemětřesení.", "content": "Dne 2. dubna 2007 v 07:39 místního času (UTC +11) došlo k zemětřesení o velikosti 8,1 na hypocentru 8,453 jižně, 156,957 východně, 349 kilometrů severozápadně od hlavního města Honiara a jihovýchodně od hlavního města Western provincie Gizo, v hloubce 10 km. Více než 44 dotřesů s velikostí 5,0 nebo více se objevilo až do 22:00 UTC, ve středu 4. dubna 2007. Následná tsunami zabila nejméně 52 lidí, zničilo více než 900 domů a zanechalo tisíce lidí bez domova. Otřesy prodloužily pobřeží jednoho ostrova, Ranongga, až o 70 metrů (230 stop), vystavující mnoho nedotčených korálových útesů. 6. února 2013 došlo na epicentru 10,80 jižně, 165,11 východně na ostrovech Santa Cruz na zemi s hodnotou 8,0, následovanou tsunami až 1,5 metru. Nejméně devět lidí bylo zabito a mnoho domů zbořeno. Hlavnímu zemětřesení předcházela řada zemětřesení o velikosti až 6,0.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Šalomounovy ostrovy jsou konstituční monarchií a mají parlamentní systém vlády. Královna Alžběta II. je zastoupena monarchou Šalomounových ostrovů a hlavou státu, je zastoupena generálním guvernérem, který parlament volí na pětileté funkční období. Jednokomorový parlament s 50 členy, zvolený za čtyřleté období. Parlament však může být zrušen většinovým hlasováním svých členů před ukončením jeho funkčního období. Parlamentní zastoupení je založeno na jednomístných volebních obvodech. Volit mohou občané starší 21 let. Hlava vlády je předseda vlády, který je zvolen parlamentem a volí kabinet. Každé ministerstvo je vedeno členem kabinetu, kterému pomáhá stálý sekretář, kariérní státní úředník, který řídí pracovníky ministerstva. Vláda Šalomounových ostrovů se vyznačuje slabými politickými stranami a vysoce nestabilními parlamentními koalicemi. Podléhají častému vyslovení nedůvěry, což vede k častým změnám ve vedení vlády a jmenování kabinetu. Vlastnictví pozemků je vyhrazeno pro ostrovany. Zákon stanoví, že cizinci s bydlištěm v zahraničí, jako je například Čína a Kiribati, mohou získat občanství prostřednictvím naturalizace. Pozemek je obecně stále držen na základě rodiny nebo vesnice a může být předán matce nebo otci podle místního zvyku. Ostrované se zdráhají poskytnout pozemky pro netradiční hospodářské podniky, což vedlo k neustálým sporům o vlastnictví půdy. Šalomounovy ostrovy nezachovávají žádné vojenské síly, ačkoli téměř 500 policistů zahrnuje jednotku ochrany hranic. Policie také odpovídá za hasičskou službu, pomoc při katastrofách a námořní dohled. Policie je vedena komisařem, který jmenuje generální guvernér a odpovídá předsedovi vlády. Dne 27. prosince 2006 přijala vláda Šalomounových ostrovů kroky, které by zabránily návratu australského policejního velitele. Dne 12. ledna 2007 nahradila Austrálie svého nejvyššího diplomata vyhoštěného ze Šalomounových ostrovů za politický zásah do smírného kroku, jehož cílem je ulehčit čtyřměsíční spor mezi oběma zeměmi. Dne 13. prosince 2007 byl předseda vlády Manasseh Sogavare odvolán hlasováním o nedůvěře parlamentu po odchodu pěti ministrů opozici. Bylo to poprvé, kdy předseda vlády na Šalomounových ostrovech ztratil funkci. 20. prosince zvolil parlament kandidáta opozice (a bývalého ministra školství) Dereka Sikuu za předsedu vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Justice.", "content": "Generální guvernér jmenuje hlavního soudce nejvyššího soudu na radu předsedy vlády a vůdce opozice. Generální guvernér jmenuje ostatní soudce radou soudní komise. Soudní komise tajné rady (se sídlem ve Spojeném království) slouží jako nejvyšší odvolací soud. Současným hlavním soudcem je pan Albert Palmer. Od března 2014 je Edwin Goldsbrough předsedou odvolacího soudu pro Šalomounovy ostrovy. Soudce Goldsbrough předtím působil jako soudce nejvyššího soudu Šalomounových ostrovů během pětiletého funkčního období (2006-2011). Soudce Edwin Goldsbrough pak sloužil jako hlavní soudce ostrovů Turk a Caicos.", "section_level": 2}, {"title": "Vojsko.", "content": "Ačkoli místní vojáci britských vojenských sil Šalomounových ostrovů byli součástí spojeneckých sil, kteří se účastnili boje během druhé světové války, země nemá od svého vzniku žádné řádné vojenské síly. Různé polovojenské složky policejních sil Královských Šalomounových ostrovů (RSIPF) byly rozpuštěny a odzbrojeny v roce 2003 po intervenci regionální asistenční mise na Šalomounových ostrovech (RAMSI). RAMSI má malý vojenský oddíl vedený australským velitelem odpovědným za pomoc policejnímu prvku RAMSI v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti. RSIPF stále provozuje dvě palubní lodě (RSIPV Auki a RSIPV Lata), které de facto tvoří námořnictvo Šalomounových ostrovů. Z dlouhodobého hlediska se předpokládá, že RSIPF obnoví obrannou roli země. Policejní síla je vedena komisařem, který jmenuje generální guvernér a odpovídá ministrovi policie, národní bezpečnostní a nápravné služby. Policejní rozpočet Šalomounových ostrovů byl zatížen kvůli čtyřleté občanské válce. Po řádění cyklonu Zoe na ostrovech Tikopia a Anuta v prosinci 2002 musela Austrálie poskytnout vládě Šalomounových ostrovů 200 000 šalomounských dolarů (50 000 dolarů australských) za pohonné hmoty a dodávky pro hlídkovou loď Lata, která se plavila se záchrannými prostředky (součástí práce RAMSI je pomoc vlády Šalomounových ostrovů za účelem stabilizace rozpočtu).", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Šalomounovy ostrovy jsou členem Organizace spojených národů, Commonwealthu, Fóra tichomořských ostrovů, Komise pro jižní Tichomoří, Mezinárodního měnového fondu a dalších významných organizací. Politická scéna Šalomounových ostrovů byla ovlivněna jeho postavením ohledně Čínské republiky (ROC) a Čínské lidové republiky (ČLR). Šalomounovy ostrovy uznaly diplomatické uznání Čínské republice (Tchaj-wanu) a uznaly ji za jediný legitimní vládu celé Číny, čímž dali Tchaj-wanu zásadní hlasy v Organizaci spojených národů. Lukrativní investice, politické financování a preferenční půjčky od Čínské republiky a Čínské lidové republiky stále více manipulovaly s politickou krajinou Šalomounových ostrovů. Vztahy s Papuou Novou Guineou, které se staly napjaté kvůli přílivu uprchlíků z bougainvilského povstání a útokům na severní ostrovy Šalomounových ostrovů, které prováděly bougainvilští rebelové, byly opraveny. Mírová dohoda z roku 1998 na Bougainville odstranila ozbrojenou hrozbu a oba národy urovnaly hraniční operace v dohodě z roku 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Pro místní správu je země rozdělena do deseti administrativních oblastí, z nichž devět jsou provincie spravované zvolenými provinčními shromážděními a desátou je hlavní město Honiara, spravované městskou radou Honiara.", "section_level": 2}, {"title": "Lidská práva.", "content": "Existují obavy a problémy týkající se lidských práv, pokud jde o vzdělání, vodu, hygienu, ženy a osoby, které se identifikují jako lesbičky, homosexuálové, bisexuální nebo transsexuálové. Homosexualita je na Šalomounových ostrovech nezákonná.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Šalomounovy ostrovy jsou ostrovní země, která leží východně od Papuy Nové Guiney a je složena z mnoha ostrovů: Choiseul, ostrovy Shortland; ostrovy New Georgia; Santa Isabel; Russellovy ostrovy; Nggela (ostrovy Floridy); Malaita; Guadalcanal; Sikaiana; Maramasike; Ulawa; Uki; Makira (San Cristobal); Santa Ana; Rennell a Bellona; Ostrovy Santa Cruz a vzdálené, malé ostrovy jako Tikopia, Anuta, Fatutaka a Falkie Atoll. Ostrovy leží mezi šířkami 5° a 13° jižní šířky a 155° a 169° východní délky. Vzdálenost mezi nejzápadnějšími a nejvýchodnějšími ostrovy je přes 1 500 kilometrů. Ostrovy Santa Cruz se nacházejí severně od Vanuatu a jsou zvláště izolovány více než 200 kilometrů od ostatních ostrovů. Bougainville je geograficky součástí souostroví Šalomounových ostrovů, ale politicky součástí Papuy Nové Guineje. Falkie Atoll, který je blíže k Bougainvilleu než k Choiseulu je součástí Šalomounových ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Oceánsko-ekvatoriální klima je velmi vlhké po celý rok, průměrná teplota je 26,5 °C (79,7 °F) s minimem extrémních teplot nebo výkyvem počasí. Červen až srpen je chladnější období. Přestože období sucha a dešťů nejsou, severozápadní větry od listopadu do dubna přinášejí častější srážky a občasné bouře nebo cyklóny. Roční srážky jsou asi 3 050 milimetrů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Souostroví Šalomounových ostrovů je součástí dvou odlišných pozemských ekoregionů. Většina ostrovů je součástí ekoregionu deštných pralesů Šalomounových ostrovů, která zahrnuje také ostrovy Bougainville a Buka; Tyto lesy se dostaly pod tlak z lesních činností. Ostrovy Santa Cruz jsou součástí ekoregionu deštných pralesů Vanuatu spolu se sousedním souostroví Vanuatu. Kvalita půdy se pohybuje od extrémně bohatých sopečných (sopky s různým stupněm aktivity na některých větších ostrovech) až po relativně neplodný vápenec. Více než 230 druhů orchidejí a dalších tropických květin krášlí krajinu. Ostrovy obsahují několik aktivních a spících sopek. Nejaktivnější jsou sopky Tinakula (ostrov Tinakula v provincii Temotu) a podmořská sopka Kavachi v provincii Western.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP na obyvatele Šalomounových ostrovů je 600 USD, což je řadí mezi méně rozvinuté státy. Více než 75% jejich pracovní síly se zabývá zemědělstvím a rybolovem. Většina vyráběných výrobků a ropných produktů musí být dovezena. Až do roku 1998, kdy světové ceny tropického dřeva prudce klesaly, dřevo bylo hlavním vývozním produktem Šalomounových ostrovů. Poslední léta jsou lesy Šalomounových ostrovů nebezpečně nadměrně využívány těžbou dřeva. Mezi další důležité plodiny a vývozy patří kopra a palmový olej. V roce 1998 začala těžba zlata v Gold Ridge na Guadalcanalu. Výzkum nerostných surovin v dalších oblastech pokračoval. V důsledku etnického násilí v červnu 2000 přestaly vývozy palmového oleje a zlata, zatímco vývoz dřeva klesal. Ostrovy jsou bohaté na nerozvinuté nerostné suroviny, jako je olovo, zinek, nikl a zlato. Rybolov na Šalomounových ostrovech také nabízí vyhlídky na vývoz a domácí ekonomickou expanzi. Japonský společný podnik, Solomon Taiyo Ltd., který provozoval jedinou konzervárnu ryb vzemi, se v roce 2000 uzavřel v důsledku etnických nepokojů. Ačkoli plantáže byly znovu otevřeny v rámci místní správy, vývoz tuňáků se neobnovil. Jedná se o probíhající jednání, které může vést k eventuálnímu opětovnému otevření důlní hory Gold Ridge a hlavních plantáží palmového oleje. Cestovní ruch, zejména potápění, je důležitým odvětvím služeb na Šalomounových ostrovem. Růst cestovního ruchu je omezován nedostatetečně rozvinutou infrastrukturou. Vláda Šalomounových ostrovů byla v roce 2002 insolventní. Od intervence RAMSI v roce 2003 vláda přepracovala svůj rozpočet. Konsolidovala a znovu sjednala svůj domácí dluh a s Australskou podporou nyní usiluje o nové sjednání svých zahraničních závazků. Hlavními dárci pomoci jsou Austrálie, Nový Zéland, Evropská unie, Japonsko a Čína. Soudy Šalomounových ostrovů znovu schválily vývoz živých delfínů za účelem zisku, nejvíce do Dubaje ve Spojených arabských emirátech. Tato praxe byla původně zastavena vládou v roce 2004 po mezinárodním rozrušení nad přepravou 28 žijících delfínů do Mexika. Tento krok vyústil kritikou jak z Austrálie, tak z Nového Zélandu, stejně jako z několika ochranářských organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Energie.", "content": "Skupina vývojářů obnovitelných zdrojů energie, která pracuje pro Komisi pro aplikovanou geologickou politiku jižního Pacifiku (SOPAC) a která je financována z partnerství pro obnovitelnou energii a energetickou účinnost (REEEP), vytvořila systém, který umožňuje místním komunitám přístup k obnovitelné energii, jako jsou solární, větrné elektrárny, aniž by bylo nutné zvyšovat značné částky hotovosti. Podle tohoto plánu mohou ostrované, kteří nejsou schopni platit za hotové solární lampy, platit v naturáliích.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Od roku 2006 bylo na Šalomounových ostrovech 552 438 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Většina ostrovanů je etnicky melanéská (94,5 %). Polynésani (3 %) a mikronésani (1,2 %) jsou dvě další významné skupiny. Existuje několik tisíc etnických číňanů. Na ostrovech také žije kolem 350 muslimů.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Zatímco angličtina je oficiálním jazykem, pouze 1–2 % obyvatel hovoří anglicky. Nejrozšířenějším jazykem je místní anglický pidžin, který je spjatý s Tok Pisin Papuy Nové Guiney, ale nemá oficiální status. Počet místních jazyků Šalomounových ostrovů je 74, z toho 70 žijících jazyků a 4 zaniklých, podle Ethnologue, Languages of the World. Melanéskými jazyky (převážně na jihovýchodních ostrovních skupinách) se mluví také na centrálních ostrovech. Polynéské jazyky jsou na ostrovech Rennell a Bellona na jihu, Tikopia, Anuta a Fatutaka na dálnému východu, Sikaiana na severovýchod a Luaniua na severu (Ontong Java Atoll, také známý jako Atoll Lord Howe). Imigrantská populace Gilbertese (i-Kiribati) mluví mikronéským jazykem.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženství Šalomounových ostrovů je převážně křesťanské (křesťané tvoří asi 92% populace). Hlavní křesťanská církvejsou: anglikánská církev Melanésie 35 %, římští katolíci 19 %, evangelická církev jižních moří 17 %, sjednocená církev Papuy Nové Guiney a Šalomounových ostrovů 11 % a adventisté sedmého dne 10 %. Dalších 5 % se drží domorodých přesvědčení. Zbývající se drží islámu, bahájské víry, svědků Jehovových a Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (kostel LDS). Podle nejnovějších zpráv žije na Šalomounových ostrovech asi 350 muslimů, včetně členů Ahmadiyjské muslimské komunity.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví.", "content": "Ženská délka života při narození byla 66,7 roku a délka života u mužů při narození byla v roce 2007 na úrovni 64,9. V letech 1990-1995 byla míra plodnosti 5,5 narození na ženu. Vládní výdaje na zdraví na obyvatele činily 99 USD (PPP). Zdravá délka života při narození je 60 let. Blonďaté vlasy se vyskytují u 10 % populace na ostrovech. Po letech dotazů vedly studie k lepšímu porozumění blonďatého genu. Zjištění ukazují, že blonďatá vlasová vlastnost je způsobena změnou aminokyselin v proteinu TYRP1. To představuje největší výskyt blonďatých vlasů mimo evropský vliv ve světě. Zatímco 10 % ostrovanů zahrnuje blonďatý fenotyp, 26 % populace nese také recesivní vlastnost.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Vzdělávání na Šalomounových ostrovech není povinné a pouze 60 % dětí ve školním věku má přístup k základnímu vzdělání. Od roku 1990 do roku 1994 vzrostl počet základních škol z 84,5 % na 96,6 %. V roce 2001 nebyly školy k dispozici. Zatímco míra zápisu naznačuje míru angažovanosti ve vzdělávání, ne vždy odráží účast dětí ve škole. Úsilí a plány, které vypracovalo Ministerstvo školství a rozvoje lidských zdrojů pro rozšíření vzdělávacích zařízení a zvyšování zápisu, byly brzděny nedostatkem vládního financování, špatnými programy odborné přípravy učitelů, špatnou koordinací programů a neúspěchem vlády platit učitelům. Procento vládního rozpočtu přidělené na vzdělání bylo v roce 1998 9,7 procenta, oproti 13,2 procenta v roce 1990. Dosažená úroveň vzdělání mužů je vyšší než dosažené vzdělání žen. Univerzita jižního Pacifiku má areál na Šalomounových ostrovech, zatímco univerzita Papuy Nové Guiney také vytvořila oporu v zemi na Guadalcanalu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V tradiční kultuře Šalomounových ostrovů se staré zvyky vydávají z jedné generace na druhou, údajně od samotných duchů duchů, aby vytvořily kulturní hodnoty Šalomounových ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rádio.", "content": "Rádio je nejsilnějším typem médií na Šalomounových ostrovech v důsledku jazykových rozdílů, negramotnosti a obtížnosti přijímání televizních signálů v některých částech země. Švýcarská Broadcasting Corporation (SIBC) provozuje veřejné rozhlasové služby, včetně národních stanic Radio Happy Isles 1037 na číselníku a Wantok FM 96,3 a provinční stanice Radio Happy Lagoon a dříve Radio Temotu. Tam jsou dvě komerční FM stanice, Z FM na 99,5 v Honiaře, ale pohledávka nad velkou většinou ostrova ven z Honiary, a PAOA FM u 97,7 v Honiaře (také vysílán na 107,5 v Auki), a jedna komunitní FM rozhlasová stanice, Gold Ridge FM na 88,7.", "section_level": 3}, {"title": "Noviny.", "content": "K dispozici je jeden deník \"Solomon Star\" a jedna on-line zpravodajská stránka \"Solomon Times Online\" (www.solomontimes.com), 2 týdeníky \"Solomons Voice\" a \"Solomon Times\" a 2 měsíčníky \"Agrikalsa Nius\" a \"Citizen's Press\".", "section_level": 3}, {"title": "Televize.", "content": "Neexistují žádné televizní stanice, které by pokryly celé Šalomounovy ostrovy, ale mohou být přijímány satelitní televizní stanice. V Honiaře však existuje kanál pro volné vysílání nazvaný \"One Television\" a znovu také vysílá \"ABC Asia Pacific\" (ABC Austrálie) a \"BBC World News\". K prosinci 2010 se obyvatelé mohli přihlásit k službě SATSOL, což je digitální služba placené televize, vysílající satelitní televizi.", "section_level": 3}, {"title": "Hudba.", "content": "Tradiční melanéská hudba na Šalomounových ostrovech zahrnuje jak sólový, tak i sólový vokál, rozdělené bubny a panpipecké soubory. Ve dvacátých letech dvacátého století začala vznikat bambusová hudba. V padesátých letech minulého století vytvořil Edwin Nanau Sitori píseň \"Walkabout long chinatown\", kterou vláda označila za neoficiální „národní píseň“ Šalomounových ostrovů. Moderní populární hudba zahrnuje různé druhy rockových a reggae prvků, stejně jako ostrovní hudbu.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Spisovatelé ze Šalomounových ostrovů zahrnují romány Rexforda Orotaloa a John Saunana a básník Jully Makini.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Národní rugbyový odborový svaz Šalomounových ostrovů hrává od roku 1969 na mezinárodní úrovni. Zúčastnil se Oceánijského kvalifikačního turnaje pro světové poháry pro rugby v roce 2003 a 2007, ale neuspěl při každé příležitosti. Národní týmy v asociačním fotbalu a souvisejícím futsalu a plážovém fotbalu se ukázaly jako nejúspěšnější v Oceánii. Národní fotbalový tým Šalomounových ostrovů je součástí konfederace OFC ve FIFA. V současné době se řadí mezi 184 z 209 týmů ve světovém žebříčku FIFA. Tým se stal prvním týmem, který porazil Nový Zéland v kvalifikaci na play-off místo proti Austrálii za kvalifikaci na mistrovství světa v roce 2006. V Austrálii byli poraženi 7-0 a doma 2-1. Dne 14. června 2008 vyhrál šampionát Futualu, tým Kurukuru, na turnaji Oceánie Futsal Championship na Fidži, aby je kvalifikoval do Světového poháru FIFA Futsal 2008, který se konal v Brazílii od 30. září do 19. října 2008. Šalomounovy ostrovy jsou ve futsalu obhájci šampionů v oblasti Oceánie. V letech 2008 a 2009 vyhrál Kurukuru v Oceánii ve fotbale. V roce 2009 porazili hostitelský stát Fidži, 8-0. Kurukuru v současné době drží světový rekord pro nejrychlejší gól, který byl zaznamenán v oficiálním futsalovém zápase. To bylo stanoveno kapitánem Kurukuru Elliot Ragomo, který v červenci 2009 vstřelil novou sezónu proti Nové Kaledonii. Mají také méně záviděníhodný rekord pro nejhorší porážku v historii mistrovství světa ve futsale, když v roce 2008 byli poraženi Ruskem dvěma cíli až třicátým. Fotbalový tým Bilikiki Boys, je statisticky nejúspěšnější v Oceánii. Vyhráli všechny tři regionální mistrovství, a tak se kvalifikovaly při každé příležitosti na mistrovství světa ve fotbale. Bilikiki Boys jsou od roku 2010 čtrnáctým místem na světě, což je vyšší než jiný tým z Oceánie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šalomounovy ostrovy či Šalamounovy ostrovy (, s výslovností ) jsou suverénní ostrovní stát, skládající se z šesti hlavních velkých ostrovů a více než 900 menších. Leží v Oceánii východně od Papuy Nové Guiney a severozápadně od Vanuatu. Rozloha souše činí 28 446 kilometrů čtverečních. Hlavní město, Honiara, se nachází na ostrově Guadalcanal. Název státu pochází ze stejnojmenného souostroví, obsahují i ostrovy Bougainville a Buka (část Papuy Nové Guiney), avšak nepatří sem ostrovy Rennell a Bellona a souostroví Santa Cruz. Celá tato oblast je součástí většího celku, Melanésie, jedné z hlavních částí Oceánie. ", "tgt_summary": "Les Îles Salomon () parfois simplement appelées les Salomon, sont un État situé à l'est-sud-est de la Papouasie-Nouvelle-Guinée. Les archipels qui composent ce pays se trouvent essentiellement en mer des Salomon et en mer de Corail. Les Salomon sont une monarchie membre du Commonwealth. Ils sont constitués d’une douzaine d’îles principales et de près d'un millier d'îles plus petites situées à cheval sur deux archipels : les îles Salomon pour la majorité du pays et les îles Santa Cruz pour la province de Temotu", "id": 2066908} {"src_title": "Lužní les", "tgt_title": "Ripisylve", "src_document": [{"title": "Podmínky pro vznik lužního lesa.", "content": "Důležitá je přítomnost vodního toku nebo vysoké hladiny podzemní vody. Díky tomu je v půdě nedostatek kyslíku, a tak dochází k redukčním pochodům. Tím vznikají sloučeniny, které dávají půdě modré zbarvení a zvláštní zápach, tzv. glejové půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhové složení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Typickými stromy lužních lesů jsou topol, dub, jasan, jilm, olše, vrba a lípa. Na prosvětlenějších místech se vyskytují keře jako střemcha, zimolez, svída, kalina či bez. Bylinné složení je ovlivněno přítmím, které ve spodních patrech lesa panuje. Mnohé rostliny se popínají, aby se dostaly výše, jako například chmel otáčivý. Různé šlahouny pak tvoří popenec obecný, ostružiník či svízel. Na jaře vzniká v lužních lesích tzv. jarní aspekt – porost světlomilných rostlin, které kvetou, ještě než vyraší listy stromů. Mezi tyto rostliny patří bledule jarní, sněženka podsněžník, orsej jarní, křivatec žlutý, ptačinec velkokvětý, plicník lékařský, violka lesní a dymnivka dutá. V létě nastupují v bylinném patru především stínomilné byliny, hlavně trávy a dále děhel lesní, pomněnka bahenní, kosatec žlutý, čarovník pařížský, podražec křovištní, vrbina penízková, pryskyřník plazivý, kostival lékařský, krtičník hlíznatý, netýkavka nedůtklivá a kopřiva dvoudomá. Mechové patro nebývá kompaktní, zabírá maximálně 10 % území.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Kvůli vysoké půdní vlhkosti je v lužních lesích relativně málo půdní fauny, jako jsou žížaly a sekáči. V blízkosti vody naopak bývá hodně obojživelníků. Mezi typické ptáky patří pěnice, budníček, pěnkava, sedmihlásek, červenka, špaček, cvrčilka, rákosník, čáp, volavka, kvakoš, včelojed, káně, luňák, jestřáb, raroh či orel mořský.", "section_level": 2}, {"title": "Lužní lesy v ČR.", "content": "V ČR se nachází 4 zachovalé a funkční ekosystémy charakterizující lužní lesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lužní les (luh) je podmáčený les s vysokou hladinou podzemní vody a záplavovým cyklem. Tento dříve běžný biotop mizí s rostoucí regulovaností vodních toků. V České republice lze nalézt největší lužní les na soutoku řek Moravy a Dyje, další zbytky lužního lesa se nacházejí na březích Labe u soutoku s Cidlinou (národní přírodní rezervace Libický luh), Moravy, Dyje a v jejich povodí.", "tgt_summary": "La forêt riveraine, rivulaire ou ripisylve (étymologiquement du latin, « rive » et, « forêt ») est l'ensemble des formations boisées, buissonnantes et herbacées présentes sur les rives d'un cours d'eau, d'une rivière ou d'un fleuve, la notion de rive désignant le bord du lit mineur (ou encore lit ordinaire, hors crues) du cours d'eau non submergée à l'étiage. ", "id": 2153995} {"src_title": "Paul Ricoeur", "tgt_title": "Paul Ricœur", "src_document": [{"title": "Život a myšlení.", "content": "Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. léta), hermeneutických (60.-80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.", "section_level": 1}, {"title": "Rané období.", "content": "Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu „Esprit“ pravidelně přispíval. Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy \"Ideje\".", "section_level": 2}, {"title": "Fenomenologické období.", "content": "Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948–1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané \"Filosofie vůle\". Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy \"Freud a filosofie\" a \"Symbolika zla\" (II. díl \"Filosofie vůle\", která mu získaly uznání.", "section_level": 2}, {"title": "Hermeneutické období.", "content": "Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. Ricœur se snaží přepracovat tento „hermeneutický roub na fenomenologii“ právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky. Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády. Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: \"La métaphore vive\" (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice \"Temps et récit\" (Čas a vyprávění, 1983). Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.", "section_level": 2}, {"title": "Období praktické filosofie.", "content": "V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo \"Soi-même comme un autre\" (\"Já jako druhý\"). Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární. Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou. Roku 2000 vydává knihu \"La mémoire, l'histoire, l'oubli\" (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Ricœur (27. února 1913 ve Valence – 20. května 2005 v Châtenay-Malabry u Paříže) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání. ", "tgt_summary": "Paul Ricœur, né le à Valence (Drôme) et mort le à Châtenay-Malabry (Hauts-de-Seine), est un philosophe français. Il développe la phénoménologie et l'herméneutique, en dialogue constant avec les sciences humaines et sociales. Il s'intéresse aussi à l'existentialisme chrétien et à la théologie protestante. Son œuvre est axée autour des concepts de sens, de subjectivité et de fonction de la fiction, notamment dans la littérature et l'histoire.", "id": 900939} {"src_title": "Kongo (řeka)", "tgt_title": "Congo (fleuve)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Podle stavby říčního údolí se tok řeky dělí na tři části.", "section_level": 1}, {"title": "Jezera.", "content": "K systému řeky náleží několik velkých jezer. Jsou to Tanganika a Kivu v povodí Lukugy, Bangweulu a Mweru v povodí Luvuy, Mai Ndombe v povodí Kasai a Tumba spojena průtokem Irebu přímo s \"Kongem\".", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Na průtok řek v povodí \"Konga\" mají vliv převážně bohaté dešťové srážky. Většina přítoků je na severní polokouli a má maximum od září do listopadu. Přítoky z jižní polokoule včetně horního toku Lualaby mají maximum od dubna do května. Na středním a především dolním toku je sezónní kolísání menší díky vyváženosti severních a jižních přítoků a tok \"Konga\" je tak přirozeně regulován. Za rok dochází ke dvěma vzestupům a dvěma poklesům vodní hladiny. Na středním toku závisí vzestup hladiny na podzimním maximu \"Lualaby\" a připadá na květen až červen a má druhotný charakter. Hlavní vzestup je zde ale způsoben severními přítoky v listopadu a v prosinci. Na dolním toku nastává hlavní vzestup také v listopadu a v prosinci a méně významný z dubna až května je způsoben podzimním maximem řeky Kasai. Průměrný průtok za rok při ústí činí 41 800 m3/s. V nejvodnějším měsíci prosinci dosahuje 60 000 m3/s a v nejméně vodném červenci 29 000 m3/s. Absolutní krajní hodnoty jsou 23 000 a 75 000 m3/s. Celkový roční odtok je 1230 až 1453 km3. Ohromná masa vody oslazuje oceán do vzdálenosti 75 km od břehu. Úsekem u ústí nese řeka 50 Mt pevných částic za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Energetika.", "content": "Co se týká zásob vodní energie zaujímá \"Kongo\" první místo na světě. Z toho se však využívá pouze zanedbatelné množství (Le Marinel, Delcomiun). Dolní tok řeky nabízí vynikající podmínky pro budování vodních elektráren na světě (převýšení 96 m na 15 km). Mohla by zde vzniknout svou produkcí největší soustava vodních elektráren na světě. Již zbudované vodní elektrárny Inga I a Inga II a slouží převážně pro Kinshase. Elektrárny byly zbudovány také pro provincii Shaba, která díky těžbě mědi patří mezi hospodářské základny země. Bylo zbudováno 1800 km elektrického vedení (700 000 V pro snížení ztrát na této velké vzdálenosti). Vedení nicméně neslouží k napájení oblastí mezi Kinshasou a \"Shabou\" – cílem bylo zvýšit kontrolu hlavního města nad touto oblastí, která se již v minulosti snažila o odtržení. Díky snižování produkce dolů však hlavním spotřebitelem zůstalo obyvatelstvo \"Kinshasy\", město tak má dobré veřejné osvětlení i ve svých nejodlehlejších částech.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Celková délka splavných vodních cest po řekách a jezerech v povodí řeky činí přibližně 20 000 km. Většina splavných úseků je v Konžské pánvi, kde představují jeden velký rozvětvený vodní systém, který je však od oceánu oddělen Livingstonovými vodopády na dolním toku. Čtyři hlavní úseky vhodné pro vodní dopravu na samotné řece jsou: Jednotlivé splavné úseky jsou pospojovány železnicemi. Hlavní říční a jezerní přístavy v povodí jsou Kinshasa, Brazaville, Mbandaka, Kisangani, Ubundu, Kindu, Kongolo, Kabalo, Bukama, Bangi (Ubangi), Ilebo aneb Port Franki (Kasai), Kalima, Kigoma, Bujumbura (Tanganika), Bukavu (Kivu). Na dolním toku je to námořní přístav Matadi s vnějším přístavem Ango-Ango, dále Boma a Banana.", "section_level": 2}, {"title": "Rybářství.", "content": "Řeky a jezera v povodí jsou bohatá na ryby. Vyskytuje se v nich více než 1000 druhů, z nichž mnohé mají průmyslové využití (okoun nilský, tlamouni, parmy, tygří ryby, sladkovodní sledi).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ústí řeky bylo objeveno v roce 1482 (podle jiných zdrojů 1484) portugalským mořeplavcem Diogem Cãem. Horní tok (Lualaba) byl objeven Davidem Livingstonem v roce 1871. Velkou část toku prozkoumal Henry Morton Stanley v letech 1876 až 1877", "section_level": 1}], "src_summary": "Kongo (,, v letech 1971 až 1997 nazývaná Zair) je nejvodnější řeka v Africe a druhá nejvodnější na Zemi po Amazonce. Co se týká délky je se svými 4 667 km druhá nejdelší v Africe po Nilu. Její povodí je v \"Africe\" největší a je druhým největším říčním povodím na světě (opět po \"Amazonce\"). Má rozlohu 3 680 000 km2 a leží převážně v Konžské pánvi a okolních hornatinách. Řeka a většina jejích přítoků protéká Konžským deštným pralesem, což je (po Amazonském pralese) druhý největší tropický deštný prales světa. Řeka tvoří přirozenou hranici mezi Konžskou republikou a Konžskou demokratickou republikou a v poslední části před ústím rovněž severní hranici Angoly. Na jejích březích se nacházejí hlavní města Brazzaville a Kinshasa.", "tgt_summary": "Le Congo est un fleuve d'Afrique centrale prenant sa source sur les hauts plateaux à la limite de l'Afrique australe, drainant de nombreux pays (dont majoritairement la République démocratique du Congo) et se jetant dans l'océan Atlantique. Il sert de frontière naturelle entre la République démocratique du Congo, la République du Congo et l'Angola. Son cours supérieur est appelé Lwalaba ou Lualaba, et entre les années 1970 et 1990 (zaïrianisation), la totalité du fleuve était appelé Zaïre au Zaïre. ", "id": 482767} {"src_title": "Ganga", "tgt_title": "Gange", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Tok řeky můžeme rozdělit na čtyři části.", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Horní tok začíná v Himálaji dvěma zdrojnicemi. Zprava to je Bhagírathí a zleva Alakanandá. Bhagírathí začíná poblíž ledovce Gangotri a Alakanandá začíná u ledovců Satopanth a Bhagirath Kharak a protéká poutním místem Badrináth. Údolí Alakanandy je asi 229 km dlouhé. Soutok Bhagírathí a Alakanandy je znám jako Dévprajág (v sanskrtu \"Devaprayāga\"). Odtud řeka nese název Ganga.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Střední tok začíná v místech kde řeka opouští hory a vstupuje do naplaveninové Ganžské roviny (východní část Indoganžské roviny). Nejprve zde řeka protíná vlnitou a značně zalesněnou krajinu, která je hustě rozčleněná koryty řek stékajících s \"Himálají\". Poté pokojně teče plochou rovinou v 8 až 12 km širokém údolí. V něm se nachází mnoho starých ramen, jezer, průtoků a bažin. Šířka koryta je 400 až 600 m. \"Ganga\" přijímá velké množství přítoků, z nichž největší je Jamuna. Ta teče téměř 1 000 km paralelně s \"Gangou\" a spojuje se s ní u Ilahabadu. Území mezi těmito dvěma řekami se nazývá Doab, což znamená \"dvojříčí\". Je to jedna z nejhustěji zabydlených oblastí \"Indie\".", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Dolní tok začíná od ústí \"Jamuny\". Nadmořská výška roviny se na tomto úseku postupně zmenšuje ze 100 až 120 m na 25 až 30 m na začátku delty. K pravému břehu místy zasahují výběžky pohoří Čhota-Nagpur (vysočiny Baghélkhand a Radžmahal). Břeh je vysoký, skalnatý a na některých místech se vyskytují peřeje (Mirzapur). Na ostatních místech je koryto široké a dolina je jasně vyznačena. Úval je členěn starými koryty a mnohými průtoky. \"Ganga\" přijímá levé přítoky stékající z \"Himálají\" a její šířka dosahuje až 2 km.", "section_level": 2}, {"title": "Delta.", "content": "Delta začíná pod vysočinou \"Radžmahal\", kde \"Ganga\" vtéká do Bengálské nížiny. Společně s Brahmaputrou zde vytváří jednu z největších delt na světě, která má složitou strukturu. Podle skladby povrchu se dělí na dvě části. Delta je na krajích ohraničena velkými rameny \"Gangy\". Na západě je to Huglí a na východě Meghna, která se spojuje s \"Brahmaputrou\" 230 km od ústí a jeví se hlavním korytem \"Gangy\" ústícím do Bengálského zálivu čtyřmi základními rameny.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Nejvýznamnější přítoky jsou zleva Ramganga, Gómatí, Ghághra, Gandak, Kósí, Burhi Gandak, Ghugri a Mahananda a zprava Jamuna a Són.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je smíšený. Na horním toku jsou to především tající ledovce a u města Váránasí se konají slavnosti sněhových vod. Na středním a dolním toku jsou zdrojem především monzunové deště, které přicházejí převážně od července do září. Vliv monzunů je částečně rozprostřen i na horskou oblast do výšky až 4 000 m. Vzestup vody začíná na konci dubna až na začátku května. Nejvyšší úrovně dosahuje hladina většinou ve druhé polovině srpna až v první polovině září. Průměrný vzestup hladiny je 10 m a při velkých povodních to může být až 15 m i více. V chladnou část roku má řeka sníženou vodnatost. Na úroveň hladiny v deltě mají velký vliv mořské přílivy. V ústí Huglí je to 5,5 m a u Kalkaty 3 až 3,4 m. Přílivy zasahují až 300 km do vnitrozemí. Průměrný roční průtok vody v ústí spolu s Brahmaputrou je 35 000 až 38 000 m3/s (1 200 km3 za rok). Řeka unáší přibližně 350 Mt nánosů za rok. Tím se vysvětluje značná kalnost vody řeky a Bengálského zálivu u jejího ústí.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "\"Ganga\" má velký ekonomický význam. V jejím povodí leží mnoho velkých měst. Největší jsou Dillí, Ágra, Murádábád, Kánpur, Iláhábád, Váránasí, Patna, Kalkata. \"Kalkata\" je zároveň mořským přístavem. Vodní zdroje povodí se široce využívají pro potřeby zavlažování. Voda z řeky se začíná rozebírat hned poté, co opustí hory. Největší magistrální zavlažovací kanály jsou Hornoganžský, Dolnoganžský, Hornojamunský, Dolnojamunský, Východojamunský, Západojamunský, Agra, Sarda. Splavná je do vzdálenosti 1 450 km od ústí. V deltě je říční doprava základní a často jedinou možnou dopravou. Řeka slouží stále prudce rostoucí populaci, zemědělství i průmyslu jako zdroj pitné i užitkové vody, kanál i dopravní tepna. Problémem je její enormní znečištění, kvalita vody se přitom stále zhoršuje vlivem průmyslového a městského odpadu. Doposud bylo uzavřeno 237 velkých průmyslových objektů, které do řeky vypouštěly nečistoty. Přesto nedochází k závažným epidemiím, jak by se dalo očekávat, a voda se ani při dlouhodobém skladování nekazí. K vysvětlení tohoto jevu přispělo objevení bakteriofágů v její vodě a neobvykle vysoké schopnosti vázat kyslík.", "section_level": 1}, {"title": "Posvátná řeka.", "content": "Řeka Ganga patří mezi védská božstva, bývá zobrazována jako říční bohyně jedoucí na krokodýlu a v mýtických textech je chotí boha Šiva. Každoročně se v jejích vodách omývají miliony lidí. Tyto rituální koupele mají očistit duši i tělo. Do Gangy se také sype popel z těl zemřelých lidí v naději, že tak budou osvobozeni ze samsáry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ganga (někdy užíván též tvar \"Ganges\",,,, ) je největší řeka Indie. Protéká státy Uttarákhand, Uttarpradéš, Bihár, Džhárkhand a Západní Bengálsko v Indii a Bangladéšem. Co se týká průtoku, tak dohromady s Brahmaputrou zaujímá 3. místo na světě po Amazonce a Kongu. Je 2510 km dlouhá. Povodí má rozlohu 1 120 000 km2. Včetně \"Brahmaputry\" má povodí rozlohu 2 055 000 km2.", "tgt_summary": "Le Gange ( ', ') est un fleuve de la plaine indo-gangétique, au nord de l'Inde. Sa longueur varie suivant les sources de à, son bassin couvre et son delta est commun avec celui du Brahmapoutre. ", "id": 9223} {"src_title": "Blevice", "tgt_title": "Blevice", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Vesnice leží stranou všech hlavních komunikací v závěru údolí drobného Blevického potoka, obklopená podkovou lesů na jeho jižních a východních svazích (1/6 podíl lesa na rozloze obce je na poměry širšího okolí výrazně nadprůměrný). Blevické údolí po obvodu obecního katastru lemují plochá, bezlesá, poli pokrytá návrší o úrovni kolem 270 m n. m. Nejnižší bod katastru (zhruba 213 m n. m.) se nachází severovýchodně od vsi v údolí potoka při silnici do Slatiny, centrum vsi má výšku kolem 230 m n. m., nejvyšší kótou (287 m n. m.) je pole na návrší jihozápadně od vsi směrem ke Kolči.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v obci shledáno 282 obyvatel, téměř výhradně české národnosti. Pouze dva obyvatelé se přihlásili k národnosti jiné (vietnamské, respektive ukrajinské). Bez vyznání bylo 81,6 % (230) obyvatel, 7,8 % (22) se hlásilo k církvi římskokatolické, 2,1 % (6) k ostatním vyznáním, u zbylých 8,5 % (24) nebyla náboženská příslušnost zjištěna. Obec má zemědělský a rezidenční charakter bez významnějších ekonomických subjektů, naprostá většina obyvatel do zaměstnání dojíždí. Školní zařízení v Blevicích není, žáci prvního stupně navštěvují základní školu v Kolči, žáci druhého stupně základní školu na Brandýsku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1282. V blízkosti kostela stávala středověká tvrz vladyckého rodu Šlechtů, kde se pravděpodobně narodil významný český humanista a diplomat Jan Šlechta ze Všehrd (24. 1. 1466 Blevice – 29. 8. 1525 Kostelec nad Labem).", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Blevice \"(488 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 autodopravci, cihelna, 4 obchodníci s dobytkem, družstvo pro rozvod elektrické energie v Blevicích, 2 hostince, konsum Včela, kovář, krejčí, obchod s ovocem a zeleninou, pokrývač, 6 rolníků, řezník, sadař, 3 obchody se smíšeným zbožím, stavební družstvo Svépomoc, trafika, truhlář, vodní družstvo pro zásobování vodou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blevice jsou obec v okrese Kladno, Středočeského kraje, zhruba 12 km severovýchodně od Kladna a 6 km jihozápadně od Kralup nad Vltavou. Mají rozlohu 4,24 km2 a žije zde obyvatel. Blevice spadají do obvodu pošty v Zákolanech, PSČ 273 28.", "tgt_summary": "Blevice est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 678743} {"src_title": "Lyzozom", "tgt_title": "Lysosome", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Uvnitř lyzozomů se nachází vhodné prostředí k degradaci mnoha různých typů organických látek, jako jsou cukry, tuky, bílkoviny i nukleové kyseliny. Proto obsahují 50 různých druhů enzymů a navíc i výrazně kyselé prostředí (pH 5). Kyselé prostředí uvnitř lysozómu vytváří protonová pumpa V-ATPáza.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik lyzozomů.", "content": "Vznikají syntézou lyzozomálních enzymů v hrubém endoplazmatickém retikulu, následným transportem těchto enzymů v malých vezikulech do Golgiho komplexu a poté oddělením lyzozomů z Golgiho komplexu. V mrtvých nebo poškozených buňkách dochází k narušení lyzozomů a následnému natrávení struktur celé buňky, tzv. autolýza buňky.", "section_level": 1}, {"title": "Lyzozomální onemocnění.", "content": "Nesprávná funkce lyzomomů může vést ke vzniku onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Získané lyzozomální poruchy.", "content": "Obvykle jde o poruchu relativní, tedy o překročení schopnosti lyzozomů zvládat přívod látek určených k degradaci. Uvnitř lyzozómů se hromadí kapénky nedegradovaných tukových substancí. Obvykle jsou takto postiženy makrofágy (např. tzv. pěnité buňky v rozvíjejícím se ateromovém plátu při ateroskleróze). Mohou však být postiženy i jiné buňky schopné intenzivní fagocytózy, zejm. jaterní buňky (hepatocyty) nebo buňky proximálních kanálků ledvin.", "section_level": 2}, {"title": "Vrozená lyzozomální onemocnění.", "content": "Geneticky podmíněná lyzozomální onemocnění jsou poruchy lyzozomálních enzymů nebo proteinů regulujících funkci lyzozomálních enzymů se projevují obvykle jako postupné hromadění materiálu v lyzozomech, zejm. v buňkách CNS a v makrofázích. Hromadění materiálu je tak výrazné, že se projeví zvětšením postižených orgánú (zejména sleziny a jater). Pro hromadění materiálu v buňkách se někdy tyto choroby označují jako střádavá onemocnění, tesaurizmózy (od řeckého \"thesaurus\" = pokladnice, skladiště) nebo i anglickým ekvivalentem \"lysosomal storage disease\". Jde o skupinu asi 40 chorob objevujících se s frekvencí asi 1 na 1000 porodů. Obvykle jde o choroby neléčitelné a smrtící, ale např. u Fabryho choroby se provádí podávání chybějícího enzymu, které umožňuje postiženým návrat do života. Kromě již zmíněné Fabryho choroby patří mezi tezaurizmózy patří např. Niemann-Pickovy choroba (typy A-C), Tay-Sachsova choroba, Gaucherova choroba nebo Krabbeho choroba.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lyzozom je kulovitý membránový útvar ve většině eukaryotických buněk, konkrétně u živočichů (\"Animalia\"), hub (\"Fungi\") a prvoků (\"Protozoa\"), který slouží k hydrolytické degradaci látek pocházejících z buňky i z jejího okolí. V rostlinných buňkách se lyzozomy nevyskytují a jejich úlohu přejímají vakuoly.", "tgt_summary": "Les lysosomes sont des organites cellulaires de 0,2 à 0,5 micron présents dans le cytosol de toutes les cellules eucaryotes, animales, à l'exception des érythrocytes (« globules rouges »). Ils ont pour fonction d'effectuer la digestion intracellulaire (ou extracellulaire via exocytose dans le cas des chondroblastes, ostéoclastes et macrophages) grâce à une quarantaine d'enzymes, dont des lipases, des protéases, des nucléases, des glycosidases, des phosphatases et des sulfatases. La membrane lysosomale contient des protéines de transport (perméases), des pompes à protons pour l'hydronium (protons H) et des canaux ioniques spécifiques aux ions chlorures Cl. Ces pompes à protons et ces canaux ioniques permettent le maintien à l'intérieur des lysosomes d'un pH compris entre 4,5 et 5, indispensable au fonctionnement des hydrolases acides qu'ils contiennent. Les lysosomes sont formés dans l'appareil de Golgi ou le réticulum endoplasmique. ", "id": 805177} {"src_title": "Cytologie", "tgt_title": "Biologie cellulaire", "src_document": [{"title": "Dějiny cytologie.", "content": "Dějiny cytologie sahají více než 300 let do minulosti a jsou úzce spjaty s objevem mikroskopu. Základy cytologie byly položeny roku 1665, když anglický vědec Robert Hooke studoval za pomoci primitivního mikroskopu vlastní výroby stavbu korku a našel v něm jakési prázdné dutinky, které mu připomínaly buňky včelích plástů a tak je podle nich pojmenoval: cellulae (lat.) - buňky. Robert Hooke byl tedy první, kdo pozoroval buňky (resp. buněčné stěny - apoplast a prázdné prostory, které zůstaly po buňkách samotných - symlastu. Smyslu a funkci toho, co pozoroval, ale nerozuměl a rozumět ani nemohl. Další významný posun cytologie je nerozlučně spojen se jménem nizozemského nadšence Antoni van Leeuwenhoeka. Tento vědecky nevzdělaný amatér se nadchl pro „malý svět“ a nechal se vyučit v broušení skla jen proto, aby si pak mohl vyrábět vlastní mikroskopy. Ač bez znalostí optiky, dokázal převážně metodou pokus-omyl vyrobit mikroskopy několikanásobně převyšující všechny ostatní soudobé přístroje (zvětšení max. 270x) a objevil pro vědu svět mikroorganismů. V protokolech o svých pozorováních popsal a nakreslil obrovské množství mikroorganismů (resp. jejich typů), i další pozorování (např. červené krvinky a proudění krve v kapilárách). Roku 1825 uveřejnil Jan Evangelista Purkyně první popis jádra živočišné buňky. S popisem jádra v rostlinné buňce jej následoval Robert Brown v roce 1831. Základy klinické cytologie položil v roce 1838 Muller, který rozpoznal a popsal nádorové bujení a dokázal rozlišit sarkom a karcinom. Zhruba v téže době přednesli základní teze buněčné teorie Matthias Schleiden a Theodore Schwann, nezávisle na nich některé tyto zásady objevil a vyslovil i Purkyně. Během 19. a 20. století se prudce rozvíjela mikroskopie, jednak pokud jde o kvalitu, schopnosti a nové typy mikroskopů, jednak pokud jde o její druhou část zabývající se přípravou vzorku - tj. jeho fixací a barvením. Význam cytologie stoupal jak v biologických vědách, tak v medicíně, kde se cytologická vyšetření stala důležitou diagnostickou metodou v mnoha oblastech. Důležitý byl pro cytologii i prudký rozvoj úzce souvisejících vědních oborů, zejména biochemie, biofyziky a molekulární biologie, který umožnil více se zabývat chemickým složením buněk a chemickými procesy v nich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytologie (řecky \"kytos\" - buňka + lat. \"logos\" - věda), též buněčná biologie je věda zabývající se studiem buněk. To zahrnuje anatomii buněk a (organel a dalších struktur), jejich fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu, jemuž náleží, a především pak buněčný cyklus, dělení a smrt buňky. ", "tgt_summary": "La biologie cellulaire (anciennement appelée cytologie) est une discipline scientifique qui étudie les cellules, du point de vue structural et fonctionnel, et les utilise pour des applications en biotechnologie. ", "id": 1988621} {"src_title": "Oulu", "tgt_title": "Oulu", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Jméno města Oulu pochází ze slova \"oula\", což bylo slovo označující ve tradiční laponštině povodeň a v starofinštině bláto na ledu.Lidské osídlení oblasti kolem Oulu bylo doloženo od pravěku. Dějiny města jsou ovlivněny třemi kulturnímu vlivy,a to především finským a švédským, částečně ruským. Po většinu svých dějin bylo město dějištěm mocenského zápasení mezi Švédskem a Ruskem, které se datovalo od středověku a pokračovalo až do počátku 19. století, kdy celé Finsko připadlo Ruské říši. Dějiny města Oulu začínají ve 14. století, kdy bylo území dnešního města součástí dohody mezi Švédskem a Novgorodem uzavřené v roce 1323 v Pähkinäsaari. Podle této mírové dohody byla oblast Oulu pod vládou tehdejšího mocného kupeckého města Novgorodu, což umožňovalo obchodní styky mezi regionem a Novgorodem realizované především podle toku řeky Oulu. U jejího ústí byla v roce 1375 postavena švédská pevnost Kastelli, jejíchž přesná poloha je dnes neznámá. Důvodem byla švédská snaha o kontrolu území v mocenském soupeření s Novgorodem. Na konci 14. století byla oblast kolem Oulu pod kontrolou Švédska. V roce 1590 postavil Peter Bagge v ústí řeky Oulu hrad, jehož zbytky zde stojí dodnes. Hrad měl být opevněným bodem švédské moci a kontroly nad celým regionem. Moskevské velkoknížectví muselo v roce 1595 uznat nadvládu Švédska nad oblastí Oulu a jezera Oulujärvi. Město Oulu bylo založeno králem Karlem XIX. v roce 1605. V roce 1610 obdrželo město Oulu městská privilegia. Jako většina severských měst bylo Oulu vystavěno ze dřeva, což znamenalo, že bylo často postiženo požáry a muselo být několikrát za svou historii znovu postaveno. Nicméně na konci 17. století mělo mít kolem 800 obyvatel a triviální školu. V době rusko-švédské války (1712-1714) město utrpělo četné ztráty a několikrát vyhořelo. Rozkvět města tak začal až ve druhé polovině 18. století, kdy Oulu získalo privilegia pro provozování zahraničního obchodu. Hlavním vývozním artiklem oblasti se stal především dehet, dřevo, lososi a máslo. Do města se dovážely tabákové produkty, alkohol, sůl a koloniální zboží. Veškerý obchod byl ale realizován přes Stockholm. V roce 1776 se Oulu stalo administrativním centrem, sídlem guvernéra. Na konci 18. století bylo již druhým největším městem ve Finsku za hlavním městem Turku. Po další rusko-švédské válce v roce 1809 připadlo Finsko pod vládu Ruska a dostalo status autonomního velkoknížectví. Přes tento fakt nebyla orientace na Švédsko z hlediska obchodního i kulturního přeťata. V roce 1822 postihl Oulu největší požár v jeho dějinách, který zničil i místní kostel. Ten dnešní byl postaven podle návrhů architekta Karla Ludwiga Engela v letech 1832-1844. Oulu se dostalo do válečného ohrožení znova v době Krymské války v roce 1854, kdy v oblasti Botnického zálivu operovalo britské námořnictvo, ale Angličané nezpůsobili městu žádné drastické škody. Po polovině 19.století bylo Oulu největším světovým exportérem dehtu, který se užíval při stavbě lodí. Právě britské námořnictvo patřilo k jeho největším odběratelům. Ve stejnou dobu disponovalo město největší obchodní flotilou ve Finsku.V roce 1886 bylo Oulu spojeno železnicí s Helsinkami, což znamenalo zlepšení komunikace s hlavním městem. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1917 vypukla ve Finsku občanská válka mezi \"bílými\" a \"rudými\", kterou vyhrála bílá strana. Oulu bylo válkou postiženo poměrně nepatrně. Byl zde ale tábor pro rudé zajatce a došlo k popravám. Ve 30. letech 20. století byl do Oulu zaveden také papírenský průmysl, který je ve městě dodnes. V době Zimní války bylo Oulu dvakrát bombardováno sovětskými stíhačky, totéž se opakovalo v době Pokračovací války, kdy ve městě sídlilo regionálního velení německých vojsk (jednalo se o celkem asi 4000 německých vojáků). V době Laponské války bylo Oulu postiženo relativně málo ve srovnání například s laponským Rovaniemi. Po válce v roce 1958 byla v Oulu založena univerzita, která minulý rok (2008) oslavila 50 let. Univerzita posílila význam města a podpořila také průmyslovou výrobu. V současností v Oulu převládá dřevozpracující, papírenský a ocelářský průmysl. Dalším klíčovým impulsem bylo otevření první divize Nokie ve Finsku v roce 1973. Tato skutečnost vedla k tomu, že se Oulu stalo během posledních třiceti let městem s výraznou orientací na moderní technologie. Na počátku 80. let byla tato pozice Oulu ještě více posílena založením Technopolis, centra nových technologii a expertíz. V centru města provozuje univerzita ve spolupráci s městem veřejnou bezdrátovou síť PanOulu, připojenou k Internetu. Během 90. let rostlo Oulu nevídaným způsobem a dosáhlo nad 100 000 obyvatel. Dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím centrům ve Finsku.", "section_level": 1}, {"title": "\"Fenomén Oulu\".", "content": "V odborné literatuře se od roku 1988 začal objevovat termín \"fenomén Oulu\" (anglicky: Oulu phenomenon, finsky: Oulu-ilmio), který se snaží charakterizovat transformaci ekonomiky a struktury města Oulu a jeho regionu od tradiční orientace na přírodní zdroje k tzv. \"knowledge industry\", spojený především s počítačovými a mobilními (resp. telekomunikačními) technologiemi, inovacemi a rozvojem výzkumu orientovaného na tyto technologie. Vedle největší finské firmy Nokie se do města během 80.let 20. století koncentrovalo několik center zaměřených na IT, inovace a výzkum v oblasti telekomunikací: univerzita Oulu, VTT (státní technologické laboratoře), Technopolis a Mediapolis. Investice do této transformace města byly realizovány v kooperaci se soukromými firmami. Tato politika byla podpořena také centrální vládou, která umožnila výstavbu a modernizaci infrastruktury (cesty, železnice, letecká doprava, nemocnice, vzdělávací instituce) v regionu. Oulu se tak stalo největším severofinským a severským centrem telekomunikačního a technologického výzkumu v 80. a v 90. letech 20. století. Jeho příklad se pokusila s menším úspěchem imitovat řada menších měst (fenomén \"polis\").", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní život.", "content": "Jako největší město severního Finska má Oulu bohatý kulturní život. Ve městě je městské divadlo, městská knihovna, několik kin, umělecká galerie a hned několik muzeí (například Muzeum severní Ostrobotnie, Geologické muzeum a Zoologické muzeum, skanzen Turkansaari). V Oulu sídlí také symfonický orchestr. Oulu nabízí také řadu hudebních klubů (např. Club Teatria), restaurací s finskou, mezinárodní i etnickými kuchyní (např.: indická, čínská, vietnamská, řecká, turecká, ruská) a také mnoho rychlých občerstvení typu fast foodu. Především během víkendů je možné navštívit koncerty místních i celofinských (někdy i zahraničních) interpretů. V létě je každoročně pořádán openair hudební festival Rock Qstock. V zimě (na začátku února) město organizuje \"Poro Feria Festival\", který je hlavní kulturní událostí zimních měsíců vedle týdne tanga (ve Finsku velmi populárního) na začátku ledna. V březnu se tradičně koná hudební festival (letos XIX.) a v na konci února mezinárodní festival dětského divadla.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Oulu je sídlem extraligového hokejového klubu Kärpät Oulu (založen 1946), který celkem 8x vyhrál finskou SM-Liigu (v letech 1981, 2004, 2005, 2007,2008, 2014, 2015 a 2018). V Kärpätu v minulosti působilo několik českých hokejových hráčů: Petr Tenkrát (2003-4 a 2004-5), Vladimír Machulda (2003-4), Martin Štěpánek (2003-4), Michal Broš (2006-7 a 2007-8), Viktor Ujčík (2006-7 a 2007-8) a Ondřej Kratěna (2007-8). Na podzim roku 2009 se k týmu přidal další český hráč Pavel Rosa. V Oulu v současné době působí v A týmu Kärpätu 1 český hráč, 21letý sniper – Radek Koblížek, z Ivančic, který již 6. sezonu, od 16 let obléká dres Karpatu. Řady Čechů od sezóny 2016/2017 posílil v juniorském A teamu hráč Zdeněk Sedlák ze Zlína. V OULU se také narodil hokejista Mikael Granlund.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní infrastruktura.", "content": "Oulu je v současné době dobře dopravně spojeno pomocí mezinárodního letiště Oulunsalo s pravidelnými lety do Helsinek, některých finských měst jako je Turku nebo Tampere, do nedávna také do lotyšské Rigy nebo do švédského Stockholmu. Linky jsou provozovány především Finnairem, Blue1 nebo společností SAS. Let do Helsinek trvá kolem jedné hodiny. Od druhé poloviny 19. století spojuje Oulu a Helsinky železnice, kterou provozuje státní společnost finských drah VR. Nejkratší cesta z Oulu do Helsinek trvá Pendolinem kolem 6 hodin. Noční vlaky s možností spaní jsou v Helsinkách asi za 11 hodin. Z Oulu železnice pokračuje do metropole Laponska Rovaniemi. Vlakem lze z Oulu cestovat také do Kajaani. Stejně tak je Oulu spojeno s většinou velkých finských měst pravidelnými autobusovými linkami. Veřejná městská a regionální doprava je založena na autobusové dopravě. Centrum města je obsluhováno menšími městskými minibusy a okraje města a příměstské oblasti běžnou autobusovou dopravou.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a zdravotnictví.", "content": "Vedle univerzity je Oulu centrem dalších vzdělávacích institucí. Vzhledem k tomu, že se ve Finsku obecně klade důraz na vyšší profesní vzdělávání, jsou i v Oulu zastoupeny vysoké a vyšší odborné školy a polytechniky. Jedná se například o Univerzitu aplikovaných věd v Oulu (OAMK), která nabízí bakalářské a magisterské studium v oblasti IT, mezinárodního obchodu atp. také v anglickém jazyce. Oulu má také uměleckou konzervatoř a uměleckou školu. V rámci středního školství dominují především gymnázia (těch je ve městě 12). Je zde také mezinárodní škola, která nabízí základní a střední vzdělání v anglickém jazyce a několik odborných učilišť. Zdravotní péče je na dobré úrovni. V Oulu jsou celkem dvě nemocnice: Městská nemocnice a Univerzitní nemocnice (OYS), která je na vysoké odborné úrovni a patří mezi nejlepší ve Finsku. Běžná zdravotní péče je podobně jako jinde organizována do soukromých ordinací, poliklinik nebo lékařských center (státních i soukromých).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oulu () je největší město v severním Finsku. Leží na severovýchodním pobřeží Botnického zálivu Baltského moře při ústí řeky Oulu v provincii Severní Pohjanmaa. Se svými více než 200 000 obyvatel se po Turku a před Jyväskylä řadí mezi největší finská města.", "tgt_summary": "Oulu (, ) est une ville de Finlande située sur la côte nord-est du golfe de Botnie, en Ostrobotnie du Nord, dont elle est la capitale. Avec une population de en 2019, Oulu est au cœur de la quatrième agglomération de Finlande. Elle est le centre administratif, culturel et commercial de la Finlande du nord et du centre.", "id": 2172162} {"src_title": "Okres Rokycany", "tgt_title": "District de Rokycany", "src_document": [{"title": "Vývoj územní struktury.", "content": "Poprvé v historii vznikl politický okres Rokycany v roce 1905, do té doby byl pouze okresem soudním \"(od roku 1850)\" v rámci politického okresu Plzeň. Za druhé světové války byl politický okres Rokycany opět dočasně zrušen a následně, při správní reformě v roce 1949, opět obnoven. Tehdy do jeho území náležely i např. oblasti v dnešním vojenském újezdu Brdy (dnes na Příbramsku) a obec Mokrouše (dnes okres Plzeň-jih). Naopak k němu nepatřila území dnešních obcí Smědčice (dříve okr. Plzeň), Liblín a Bujesily (dříve okr. Plasy). V dnešní podobě existuje okres od vyhlášení nové ústavy a s tím spojené reformy územní správy z 11. července 1960. Od té doby se jeho území nezměnilo, měnil se pouze počet obcí do něj zahrnutých. K 1. lednu 2016 se rozloha okresu zvětšila o několik katastrálních území ze zaniklého vojenského újezdu Brdy (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura povrchu.", "content": "Území okresu leží v nadmořských výškách od 250 do 750 metrů. Celá západní část okresu je položena spíše níže, jeho přirozenou severozápadní a severní hranici tvoří údolí řeky Berounky. Východně od Radnic a Rokycan se zvedá masiv Radče – součásti Křivoklátské vrchoviny. Najdeme tam nejvýše položená místa okresu. Východní a jihovýchodní hranici okresu potom tvoří úpatí Brdského pohoří, v jehož centrální části se rozkládá rozsáhlý vojenský újezd. Oblasti mezi Rokycany, Radnicemi a Zvíkovcem a jižně od Zbiroha jsou zemědělsky využívány. Nejvyšším bodem okresu byl do konce roku 2015 centrální masiv Radče (721 m), kóta Brno (718 m). Východně od Rokycan se nad obcí Svojkovice tyčí dominantní vrch Žďár (629 m), ze západní strany uzavírá Rokycanskou kotlinu Čilina (523 m). Na severovýchodě okresu, v prostoru CHKO Křivoklátsko, je nejvyšším vrcholem Těchovín (616 m). Po zániku vojenského prostoru Brdy k 1. 1. 2016 se území okresu rozšířilo o oblast Třemšínské vrchoviny a Třemošenské vrchoviny a nejvyšším místem se stala Koruna (831,6 m). Nejvýše položenou obcí okresu je podbrdský Trokavec (615 m) – v současnosti známý zejm. referendem o umístění amerického radaru v Brdech. Naopak nejníže položenou obcí je Liblín (312 m) – na řece Berounce. Nejníže položený bod okresu najdeme v katastru obce Čilá, v místě, kde řeka Berounka opouští území západních Čech (250 m). K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 575,08 km2, z toho:", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celý okres je odvodňován řekou Berounkou, jejíž tok skoro 42 km přibližně kopíruje okresní hranici. Centrálními oblastmi okresu neprotékají významnější vodní toky – jedná se zejména o potoky a říčky stékající z Brd. Okolí Zbiroha s četnými rybníky je odvodňováno Zbirožským potokem pramenícím pod Sirskou horou. Z centrálních Brd stéká Padrťský potok, který protéká Strašicemi, Dobřívem a Hrádkem. Soutokem s Holoubkovským potokem v Rokycanech se z něj stává říčka Klabava, na které byla v roce 1957 mezi stejnojmennou obcí a Ejpovicemi vybudována vodní nádrž Klabava. Vody ve vodní nádrži zadržuje 15 m vysoká přehradní zeď, maximální hloubka nádrže je 15 m a převládajícím významem je ochrana před povodněmi. Jižní, podhorskou část okresu odvodňuje Kornatický potok do Úslavy a dále do Berounky. V povodí Zbirožského potoka nalezneme rozsáhlou rybniční soustavu. Největším rybníkem je Štěpánský rybník mezi Cheznovicemi a Mýtem \"(48 ha)\", rozsáhlý je také Cekovský rybník \"(33 ha)\" u Cekova a Dolejší Kařezský rybník \"(32 ha)\" u Kařeza.", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Rokycansko bylo v minulosti velmi bohaté na nerostné suroviny. V Radnické pánvi se až do roku 1987 těžilo černé uhlí, dnes jsou ložiska vytěžena. Mezi Klabavou a Ejpovicemi byla ložiska méně kvalitní železné rudy, která byla upravována v přilehlém závodě Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Těžba i úprava byly zastaveny v roce 1967. Okres byl také relativně bohatý na stavební suroviny – písek a kámen. Kamenolomy najdeme na okrese u Těškova a u Třebnušky (obec Zbiroh). Provozovatelé lomu v Třebnušce hodlají těžbu dále rozšiřovat, čímž narazili na odpor tamních obyvatel a ekologických sdružení. V Kařeze se až do roku 1974 těžily cihlářské jíly, které využívala tamní cihelna.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství okresu.", "content": "Skladbou hospodářství se okres Rokycany řadí mezi okresy průmyslově-zemědělské. Míra registrované nezaměstnanosti dosahovala v listopadu 2007 – 3,5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V okrese je 272,22 km2 zemědělské půdy. Největší zemědělské společnost (většinou nástupnické organizace původních JZD) sídlí ve Zbiroze, v Oseku, v Kladrubech a v Příkosicích. Na zemědělské výrobě je nezanedbatelný také podíl soukromě hospodařících rolníků. Přibližně 12 000 ha zem. půdy je využíváno k pěstování obilovin, zvětšují se osevní plochy řepky olejné (2 100 ha v roce 01); asi 350 ha zabírají osevní plochy luskovin na zrno a 120 ha je osázeno bramborami. Do nejsevernějších oblastí okresu zasahuje žatecko-rakovnická chmelařská oblast. V živočišné výrobě převládá chov skotu (cca 12 tis. ks), prasat (cca 19 tis.) a drůbeže. Skoro 25 000 ha zabírá na okrese lesní půda. Většina lesů na Rokycansku byla po restituci vrácena šlechtickému rodu Colloredo-Mannsfeldů, kteří je dnes, spolu s několika chovnými rybníky, opět obhospodařují.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Rokycansko je jednou z tradičních oblastí výskytu hutnického průmyslu v ČR. Hutnictví a železářství má na okrese kořeny již od 16. stol. – s počátky hutní výroby je spojena technická památka – vodní hamr v Dobřívě \"(zal. 1505)\". V závodech okresu je zastoupeno jak hutnictví železa, tak i barevné hutnictví. Středisky tohoto průmyslového odvětví jsou dnes zejm. Hrádek u Rokycan \"(závod Železárny Hrádek)\", Rokycany (Kovohutě – zpracování barevných kovů) a Strašice (slévárna). Dalším významným oborem je strojírenství. Tento obor je na okrese soustředěn zejména do Holoubkova – do obce, která se díky průmyslu po druhé světové válce mnohonásobně rozrostla. V tamním podniku Weiler \"(dříve KOVOSVIT)\" se vyrábějí obráběcí stroje a vrtačky. Do závodu DCK Bohemia je soustředěna výroba rozvaděčů nízkého napětí. Jedním z tradičních strojírenských výrobců je Zbirovia Zbiroh \"(zal. 1845)\", který vyrábí nářadí. Po revoluci vznikly zejm. v okolí Rokycan závody na výrobu součástek do automobilů (např. Borgers). Mezi nejnovější průmyslové závody na Rokycansku patří Prowell v Rokycanech vyrábějící široký vlnitý papír a Linde (u Mýta). Naopak po roce 1989 zanikly známé rokycanské závody Marila (výroba džemů), Favorit (výroba jízdních kol), Hamiro (výroba hraček) a závody ZKZ (obkladačky) a Jitona (nábytek) ve Vranově. Asi nejznámějším produktem vyráběným na Rokycansku jsou dnes nátěrové barvy Primalex, které se vyrábí v původním závodě ZKZ ve Vranově.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Nejvýznamnější dopravní tepnou okresu je dálnice D5, která 28. října 1995 nahradila tehdejší (přetíženou) silnici I/5 – dnes silnici II/605. Dálnice spojuje Prahu s Plzní a hranicemi SRN v Rozvadově na Tachovsku. Je dlouhá 151 km a v současnosti již zcela dokončená. Na území okresu Rokycany byly její úseky stavěny postupně v letech 1990–1995. V říjnu 1993 byl otevřen úsek Mýto – Klabava, přesně o 2 roky později poté zbylé úseky Kařez – Mýto a Klabava – Ejpovice. Do okresu zasahuje i krátký úsek silnice I/26. Ze silnic II. třídy jmenujme kromě silnice II/605 (původní hlavní státní silnice Praha – Plzeň – Rozvadov) také silnice II/117 (Žebrák – Hořovice – Strašice – Mirošov – Blovice –...), II/232 (Rokycany – Liblín – Kozojedy (okres Plzeň-sever)) a II/233 (Rakovník – Zvíkovec – Radnice – Plzeň). Silnice II. třídy jsou II/117, II/183, II/232, II/233, II/234, II/235 a II/605.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Okresem procházejí tři železniční tratě – jedna hlavní a dvě regionální. Trať 170 Praha – Plzeň – Cheb vchází na území okresu před stanicí Zbiroh a opustí ho za zastávkou Ejpovice \"(celkem 30 km)\". Je dvojkolejná, v celé své délce elektrizovaná a relativně frekventovaná. Její trasa je součástí třetího železničního koridoru, v budoucnosti se plánuje její přestavba a modernizace, která si vyžádá např. zrušení (resp. přesunutí) stanice Zbiroh a přeložku tratě mezi Kařízkem a Rokycany. Po dokončení oprav a modernizací se na ní zvýší cestovní rychlost. Dnes jsou po ní vedeny kromě osobních a nákladních vlaků také rychlíky, v minulosti dokonce i vlaky InterCity. Rychlíkovými železničními stanicemi na Rokycansku jsou Kařez a Rokycany (zastavuje zde většina rychlíků). Jako Trať 175 je v jízdních řádech označována lokálka Rokycany – Nezvěstice. V úseku z Rokycan do Mirošova prochází hustě zalidněnou oblastí a je využívána nejen k osobní, ale také k relativně husté nákladní dopravě, a proto tomuto úseku nehrozí omezování, nebo dokonce rušení provozu. V úseku od stanice Mirošov po stanici Nezvěstice trať vede řídce zalidněnou krajinou s malými obcemi a proto je budoucnost tohoto úseku lokálky nejistý. Za Kornaticemi opouští lokálka území Rokycanska a pokračuje posledních 7 km okresem Plzeň-jih. Trať 176 vede z Chrástu u Plzně (okres Plzeň-město) do Radnic. Na území okresu vstupuje u Smědčic a má 8 zastávek – \"Sedlecko, Střapole, Všenice, Dolní Stupno, Stupno (úvraťová stanice), Bezděkov u Radnic, Břasy a Radnice\". Na této trati zatím nedošlo k výraznějšímu omezování spojů, pouze ke snížení počtu zaměstnanců v souvislosti se zavedením specifického odbavování cestujících.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Rokycansko je velmi oblíbeným rekreačním zázemím nejen obyvatel Plzně a západočeské oblasti, ale také mnohých Pražanů. Na okrese je velmi rozšířené chalupářství a chatařství – některé obce mají i přes 50 % domů využívaných k rekreaci. Největším lákadlem je relativně zachovalá příroda údolí Berounky, podbrdského kraje a Křivoklátska, která je navíc dobře dostupná po dálnici z Plzně i z Prahy. Úsek Berounky na Rokycansku je oblíben mezi vodáky. Střediskem agroturistiky na okrese je Darovanský dvůr u Darové (obec Břasy). Nejnavštěvovanějšími stavebními památkami okresu jsou vodní hamr v Dobřívi – technická památka a zámek ve Zbiroze \"(zpřístupněn od roku 2004, kdy ho opustila armáda)\". Další zámečky najdeme např. v Mirošově, Radnicích, v Liblíně nebo ve Zvíkovci. Nedaleko Liblína se nad řekou Berounkou tyčí zřícenina gotického hradu Libštejn. Z dalších hradů jmenujme např. Mitrvald. Okresní město Rokycany bylo v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Minulý režim zanechal v historickém jádře města nesmazatelné stopy, přesto se však mnohé památky naštěstí zachovaly dosud (např. gotický kostel na náměstí). V Rokycanech můžeme navštívit Okresní muzeum dr. Bohuslava Horáka s paleontologickou a národopisnou expozicí; jeho paleontologické sbírky se dokonce řadí co do velikosti na 2. místo v České republice, po pražském Národním muzeu. Město je známé také tím, že se nedaleko od něj 10. května 1945 poprvé setkaly americká a sovětská armáda. Tuto událost připomíná pomník na demarkační čáře (u Borku) a Vojenské historické muzeum. V Radnicích – malém historickém městečku severně od Rokycan – najdeme nejzachovalejší židovskou synagogu v kraji. V mnoha obcích okresu se zachovala typická lidová architektura – vesnice Vejvanov, Podmokly, Lhota pod Radčem, Jablečno a Dobřív byly v roce 1995 vyhlášeny vesnickými památkovými zónami, vesnice Ostrovec, snad nejhezčí vesnice okresu, je dokonce vesnickou památkovou rezervací. Větší množství zachovalých staveb lidové architektury mají také např. vsi Chlum, Medový Újezd nebo Těškov.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na území okresu se na ploše cca 80 km2 rozkládá část CHKO Křivoklátsko (cca 1/10 její celkové rozlohy). CHKO byla vyhlášena v roce 1978 a sídlí ve Zbečně na Rakovnicku. Další CHKO jsou Brdy ve východní a jihovýchodní části okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel ve vybraných obcích okresu.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Bezděkov • Břasy • Březina • Bujesily • Bušovice • Cekov • Čilá • Dobřív • Drahoňův Újezd • Ejpovice • Hlohovice • Holoubkov • Hrádek • Hradiště • Hůrky • Cheznovice • Chlum • Chomle • Kakejcov • Kamenec • Kamenný Újezd • Kařez • Kařízek • Klabava • Kladruby • Kornatice • Lhota pod Radčem • Lhotka u Radnic • \"Liblín\" • Líšná • Litohlavy • Medový Újezd • Mešno • Mirošov • Mlečice • Mýto • Němčovice • Nevid • Osek • Ostrovec-Lhotka • Plískov • Podmokly • Příkosice • Přívětice • Radnice • Raková • Rokycany • Sebečice • Sirá • Skomelno • Skořice • Smědčice • Strašice • Svojkovice • Štítov • Těně • Terešov • Těškov • Trokavec • Týček • Újezd u Svatého Kříže • Vejvanov • Veselá • Vísky • Volduchy • Všenice • Zbiroh • \"Zvíkovec\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Rokycany \"(Rokycansko)\" se nachází v západních Čechách, v severovýchodní části Plzeňského kraje. Okresním městem jsou Rokycany. Rozlohou je okres druhý nejmenší v kraji (po okrese Plzeň-město). Počtem obyvatel se řadí na poslední místo v rámci kraje, do roku 1996 byl dokonce i nejméně lidnatým okresem v celé České republice. Hustota zalidnění okresu je v porovnání s průměrnou lidnatostí kraje nadprůměrná. ", "tgt_summary": "Le district de Rokycany (en ) est un des sept districts de la région de Plzeň en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Rokycany.", "id": 1109172} {"src_title": "Chříč", "tgt_title": "Chříč", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Samotné slovo \"Chříč\" může také pocházet, jako několik jiných místních názvů, od Hedčanů, ale není to zcela jisté. Jedna z možností je, že se jedná o slovo odvozené od slova \"křoví\", kdy by se původně jednalo o obec nazývanou \"Křovíč\". Jiná možnost pak uvádí možnou zkomoleninu jména údajného hedčanského vladyky Chrze – odtud pak \"Chrzíč\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvně je Chříč připomínána roku 1318 jako součást majetku hradu Krašova. Od osmdesátých let čtrnáctého století byla Chříč vázána manským právem k hradu Křivoklát – držitelé vsi byli povinni se na výzvu křivoklátského purkrabího dostavit v brnění na hrad a plnit jeho příkazy. Přibližně od dvacátých let patnáctého století držel Chříč Absolon ze Chříče, spolu s bratrem Žibřidem stoupenci učení Husova a zdatní válečníci. V roce 1437 koupil ves od Absolona Otík ze Šanova, který ji roku 1447 prodal Sezemovi z Malšína. Ten ve vsi postavil tvrz. Chříč následně měnila vlastníky a po přelomu patnáctého a šestnáctého století byli její držitelé zbaveni manských povinností k hradu Křivoklátu. Od Václava Strojetického z Chříče získal ves v roce 1540 Oldřich Lažanský z Bukové, za kterého byla v šedesátých letech opravena tvrz a postaven nový dvůr. Po smrti Oldřicha si chříčské panství rozdělili jeho synové Šebestian a Oldřich mladší Lažanští z Bukové, Chříč se Lhotou a částí Hlinců připadla Šebestianovi. V té době byla na Chříči tvrz s pivovarem, poplužní dvůr a 13 osedlých s mlynářem. Šebestian se však během let zadlužil a v roce 1585 prodal Chříč Janu Týřovskému z Ensidle na Hřebečníkách a Skryjích. Jeho potomci, bratři Týřovští, prodali pro velké dluhy roku 1701 chříčské panství hraběti Václavu Josefu Lažanskému za 211 tisíc zlatých a 500 zlatých klíčného. 2. března 1715 zemřel hrabě Václav Josef Lažanský na Chříči, panství zdědila jeho manželka Marie Gabriela Lažanská a synové Maxmilián Václav a Karel Josef Lažanští z Bukové. Chříč zůstala v majetku hraběnky, která odkázala polovinu panství ústavu šlechtičen u svatých Andělů v Praze a z poloviny synu Maxmiliánovi a dcerám Marii Anně a Marii Josefě. V roce 1758 hraběnka Lažanská zemřela a polovina tehdy zadluženého chříčského panství připadla dle závěti ústavu šlechtičen. Ten dal panství do dražby, ale nenašel se žádný kupec a tak v roce 1764 koupil i druhou polovinu od dědiců Lažanských. S výjimkou let 1787–1791, kdy bylo panství nakrátko připojeno k Tereziánskému ústavu v Praze, patřilo ústavu chříčské panství až do roku 1906. V roce 1906 prodal ústav šlechtičen panství hraběti Štěpánovi Götzendorf-Grabowskému. O čtyři roky později roku 1911 panství prodává Gustavu Fisherovi, který jej vzápětí prodal Karlovi Černohorskému. Jako poslední v řadě majitelů koupil panství roku 1931 František Pokorný. Chříč se stala přirozeným centrem malého panství díky vzniku mlýnů (také vodní mlýny na říčce Javornici), pivovaru, lihovaru, řemeslných dílen, ale i fary, školy, pošty, obchodů a lékařské ordinace. Nedaleko vsi se až do roku 1886 těžila antimonová ruda. Svou pozici místního centra ztratila Chříč až na začátku dvacátého století, kdy po rozpadu panství klesl význam vsi. Po druhé světové válce zanikají řemeslné živnosti, pivovar a lihovar a většina obyvatel hledá uplatnění v zemědělství a lesnictví. Na začátku roku 1924 byla ves přejmenována na Chříč. Ve dvacátém století byl také zavezen návesní rybník.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní správa a zvony.", "content": "V roce 1785 získala nová zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého funkci lokálie, kterou dříve zastával kostel svatých Petra a Pavla v Dolanech. Z Dolan do chříčského kostela byly v roce 1878 přeneseny dva velké zvony, opačným směrem putoval malý zvonek, který je dnes ve zvoničce v Holovousích.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Když císař Josef II. zrekvíroval vybavení kostela svatého Mikuláše na Starém Městě v Praze, rozhodl se věnovat jeho největší zvon Dolanům. Ale obyvatelé Chříče, pod jejichž faru náležel dolanský kostelík, jim velký staroměstský zvon nepřáli. S výmluvou, že malému kostelu stačí malé zvony si jej vzali pro sebe. Když se však zvon poprvé v chříčském kostele rozezvučel, hněvivě volal: „Do Dolan – do Dolan!“ Občané se zalekli a vrátili zvon dolanským. Od té doby zvonil krásně. Na konci devatenáctého století ovšem dolanský kostel zchátral a jeho zvony putovaly zpět do Chříče.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Na východním okraji vsi se nachází závodní motokrosová dráha.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Chříč sousedí s vesnicemi Slatina a Lhota na severu, s Dubjanským dvorem na jihovýchodě, Studenou na jihu a Holovousy na západě. Vesnice leží na jihovýchodním okraji CHKO Křivoklátsko s údolími řek Javornice a Berounky. Nad jejich soutokem se nachází přírodní rezervace Dubensko s největším tisovým hájem v ČR. Vsí protéká Chříčský potok (dříve nazývaný Chrastnice), nedaleko silnice na Slatinu stojí památný javor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chříč, dříve Křic, je obec v severovýchodní části okresu Plzeň-sever, 10 km východně od Kralovic. V Chříči, zahrnující kromě vesnice Chříč i sousední Lhotu, žije obyvatel a její katastrální území činí 1362 ha (z toho Chříč 1050,56 ha). PSČ všech adres je 331 43. Obec Chříč je součástí Mikroregionu Kralovicko.", "tgt_summary": "Chříč (jusqu'en 1924 aussi Křič ; en ; de 1939 à 1945 ; ) est une commune du district de Plzeň-Nord, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1990663} {"src_title": "Toaletní papír", "tgt_title": "Papier toilette", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toaletní papír se v Číně vyráběl z rýžové slámy, přibližně od roku 600 našeho letopočtu. Císařská dílna tohoto nejlevnějšího papíru produkovala na 750 000 listů ročně. První továrně vyrobený papír prodávaný výhradně pro toaletní použití vyráběl Joseph Gayetty v USA v roce 1857. Jméno Gayetty bylo vytištěno na každém listu. Před tímto vynálezem, bohatí lidé používali ke své očistě vlnu, krajku nebo konopí, zatímco méně bohatí používali ruku omývanou v řece, nebo se čistili různými materiály jako hadry, dřevěnými hoblinami, trávou, senem, kameny, pískem, mechem, vodou, sněhem, kukuřičnými slupkami nebo mušlemi, v závislosti na zemi a počasí nebo sociálních zvyklostech. Ve starověkém Římě se obvykle používala mycí houba. Výzkum středověkých latrín ukázal na používání různých druhů mechů. V některých částech světa se běžně používaly staré noviny, telefonní seznamy, reklamní brožury atd. Na Středním východě, se obvykle používala voda. Lidé zde používají levou ruku na čištění a pravou ruku na jídlo. V některých částech Afriky to bylo naopak a stisk pravé ruky byl považován za nevychovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní toaletní papír.", "content": "Mezi výhody toaletního papíru patří snadná použitelnost, absorpční schopnost, dostupnost u toalet a možnost jej spláchnout ve většině zemí, kde je toaletní papír běžný. V oblastech, kde jsou rozšířenější vyhnívací nádrže, a ve většině rozvojových zemí je použitý toaletní papír obvykle umístěn do odpadové nádoby vedle toalety, protože kanalizace nebo septický (vyhnívací) systém nedokáže toaletní papír zpracovat. Toaletní papír je dostupný v mnoha typech, barevných variantách, dekoracích a strukturách, aby vyhověl individuálním preferencím. Toaletní papír je typicky vyroben z recyklovaného papíru. Z hlediska ochrany přírody by toaletní papír neměl být bělen, což by pomohlo snížit spotřebu dřeva a zamoření vod. Dvouvrstvý toaletní papír je standardem v mnoha zemích, i když jednovrstvý je často dostupný a často propagován jako levnější. Toaletní papír, zvláště když je propagován jako „luxusní“, může být vatován nebo vlnkován (ražen), navoněn, obarven nebo vzorkován, napuštěn léčivy (s antibakteriálními chemikáliemi) nebo s aloe atd. Ženám, které jsou náchylné k vaginální infekci se doporučuje používat bílý neparfémovaný toaletní papír. Vlhký toaletní papír byl uveden firmou Kimberly-Clark ve Velké Británii (Andrex) po roce 1990 a v USA v roce 2001 (jde o země, kde jsou bidety vzácné). Vlhký papír je navržen pro lepší čištění po defekaci než suchý toaletní papír a může být užitečný pro ženy během menstruace. V Československu je známý nedostatek toaletního papíru v dobách socialismu (plánované ekonomiky) - jednalo se o jednorázový (zato závažný) problém, který nastal v dubnu 1988 po požáru Harmaneckých papíren.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toaletní papír je pletivový papírový produkt navržený pro čištění análního otvoru \"(řitního otvoru)\" po vyprázdnění stolice \"(vyprázdnění nestrávených tuhých zbytků potravy z trávicího ústrojí = defekaci)\" nebo pro čištění genitálií po močení. ", "tgt_summary": "Le papier hygiénique, papier toilette (Europe) ou papier de toilette (Amérique du Nord), est un papier qui sert à nettoyer l'anus ou le méat urétral, le plus souvent après avoir déféqué et/ou uriné. Le papier toilette est également utilisé pendant les règles chez la femme pour essuyer le sang. ", "id": 1570392} {"src_title": "Evangelium podle Marka", "tgt_title": "Évangile selon Marc", "src_document": [{"title": "Textová kritika.", "content": "Text Markova evangelia je souvislý a vykazuje pero jednoho autora (nic na tom nemění fakt, že tento autor [\"Marek\"] čerpal z různých pramenů). První výjimkou je jen několik veršů - 7,16; 9,44-46; 11,26; 15,28. Ty sice dostaly svá čísla, neboť při vzniku číslování veršů v 16. století byly tyto verše považovány za součást Markova evangelia, avšak podrobná textová kritika ukázala, že netvořily původní text evangelia, ale byly přidány až v pozdějších rukopisech. Účelem těchto dodatků bylo slaďování výpovědí různých evangelií (zvláště Matoušova a Lukášova). Druhou výjimku a největší textový problém představuje u Marka jeho závěr. Samotný text evangelia končí veršem 16,8. Verše 16,9-20 jsou považovány za pozdější dodatek. Verš 16,8 působí velmi zmateně a ponechává děj evangelia otevřený. K tomu mohlo dojít omylem (Marek nestihl evangelium dopsat, nebo se poslední strana ztratila), nebo úmyslně (otevřený konec jako součást Markova plánu). V každé případě první čtenáři považovali Markovo evangelium za neúplné, a tak vznikl tzv. „delší závěr“, vyskytující se v dnešních výtiscích (tj. verše 16,9-20). Tento závěr vznikl jako kompilát ze zpráv o zjeveních vzkříšeného Ježíše z ostatních tří evangelií. Tento „delší závěr“ se nevyskytuje v nejvýznamnějších rukopisech (Sinajském a Alexandrijském) a i Jeroným a Eusebios z Kaisareie říkají, že chybí ve většině řeckých rukopisů. Neznají jej pravděpodobně ani Órigenés a Kléméns Alexandrijský. Kromě tohoto „delšího“ závěru existuje i jeden „kratší“, vyskytující se v některých řeckých, latinských, syrských a koptských rukopisech. Třetí možností zakončení, která se vyskytuje v Washingtonském rukopise, je tzv. Freerovo logion, které předpokládá delší závěr, ale doplňuje jej a vysvětluje strach a bojácnost apoštolů. Ani jeden z těchto tří závěrů však nepochází z „Markova“ pera.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk Markova evangelia.", "content": "Markovo evangelium je, jako ostatní evangelia, psáno řečtinou \"koiné\". Jeho řečtina však vykazuje silné hebraismy a latinismy. Nejsilnějším hebraismem (nejen) Markova evangelia je parataxe, tj. kompozice výpravného textu pomocí souřadných vět spojených spojkou „a“. Zde je Marek silně ovlivněn hebrejštinou, která rytmus vyprávění určuje právě spojkou ו \"waw\" (= \"a\"). Podobně nahrazuje Marek hebrejskou vazbu ויהי \"wajhí\" „a stalo se“, která v hebrejštině uvozuje většinou začátek výpravného bloku, řeckou vazbou Καὶ ἐγένετο \"kai egeneto\" „a stalo se“. Latinismů má Marek nejvíce ze všech ostatních evangelistů, viz např. κεντυρίων \"kentyrión\" („setník“, latinsky \"centurio\"; Marek a Lukáš používají řecký termín ἑκατόνταρχος \"hekatontarchos\"), πραιτώριον \"praitórion\" („místodržitelský dvůr“, lat. \"praetorium\"; tento termín však zná i Matouš a Jan) apod. Že Marek psal pro nežidovské čtenáře, je zřejmé i z toho, že pokud hovoří o židovských zvycích nebo používá přepis hebrejských či aramejských slov, vždy je vysvětluje (viz 5,41: Ταλιθα κουμ \"talitha kúm\", přeloženo vzápětí Markem jako Τὸ κοράσιον σοὶ λέγω ἔγειρε \"to korasion soi legó egeire\" „děvče, pravím ti, vstaň“). Z těchto poznatků (latinismy, vysvětlování židovských zvyků a překlady aramejských termínů) se usuzuje na pohanské, nejspíše latinské prostředí (pod vlivem dalších faktorů = Řím).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura evangelia.", "content": "Markovo evangelium má typickou strukturu všech synoptických evangelií. Po úvodu, kde se hovoří o působení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele, je Ježíš pokřtěn a začíná učit. Jeho učení je shrnuto do jednoho celku (na rozdíl od Janova evangelia), takže celé Ježíšovo působení vypadá, jako by se odehrálo během jednoho roku, během něhož Ježíš pomalu putuje (i když „oklikami“) do Jeruzaléma. Tento aspekt cesty je zdůrazněn především u Lukáše. Ježíš nakonec přichází do Jeruzaléma, kde nějakou dobu učí, střetává se se svými protivníky (různými židovskými skupinami), které se rozhodnou jej zničit. Následuje druhý velký blok, totiž vyprávění o Ježíšově utrpení, smrti, o prázdném hrobu a o zjevení vzkříšeného Ježíše apoštolům.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní látka Markova evangelia.", "content": "Přestože velká část příběhů a výroků obsažených v Markově evangeliu je zahrnuta též v Matoušově a Lukášově evangeliu, v Markově podání se objevují jedinečně zaznamenané texty, které nebyly - podle teorie dvou pramenů - ani Matoušem, ani Lukášem přejaty (jde v souhrnu o 4,9 % textu, případně 549 slov). Jedná se o:", "section_level": 1}], "src_summary": "Evangelium podle Marka (zkratka Mk) je druhá kniha v pořadí Nového zákona a od 13. století bývá tradičně rozděleno do 16 kapitol. Je nejkratší a nejstarší ze čtyř kanonických evangelií. Spolu s Matoušovým a Lukášovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Spis vznikl pro helénsko-křesťanskou komunitu zřejmě před rokem 70, protože neobsahuje žádnou narážku na zničení jeruzalémského Chrámu. Někteří badatelé však prosazují data ještě starší, až k roku 40 n. l. Je možné, že místem vzniku byl Řím. Tradice dodává, že Marek nebyl očitým svědkem událostí, ale že psal to, co se dověděl od apoštola Petra. ", "tgt_summary": "L'Évangile selon Marc (Τὸ κατὰ Μάρκον εὐαγγέλιον) forme, avec les trois autres évangiles, le cœur du Nouveau Testament, la partie la plus récente de la Bible chrétienne. Le deuxième (par sa place) des quatre Évangiles canoniques est aussi le plus bref et probablement le plus ancien ; c'est l'un des trois « Évangiles synoptiques ». ", "id": 1109206} {"src_title": "Ladislav Pohrobek", "tgt_title": "Ladislas Ier de Bohême", "src_document": [{"title": "Král dítě.", "content": "Byl čtvrtým dítětem českého, uherského a německého krále a rakouského vévody Albrechta II. (V.) Habsburského a jeho choti Alžběty Lucemburské, dcery císaře Zikmunda. Protože se narodil až čtyři měsíce po smrti svého otce, byl nazýván pohrobkem. V době jeho nezletilosti za něj rozhodoval zemský sněm. Jeho matka se všemožně snažila prosadit synova dědická práva především na vládu v Uhrách, kde měl jeho nároky hájit Jan Jiskra z Brandýsa, kterého přijala do svých služeb. Také nechala ukrást svatoštěpánskou uherskou korunu, k čemuž využila dvorní dámu Helenu Kottannerovou. Zařídila i Ladislavovu korunovaci ve Stoličném Bělehradě 15. května 1440, necelé dva měsíce po narození. Uherský sněm však Ladislavovy nároky odmítl a zvolil si za svého panovníka polského krále Vladislava III. Důvodem bylo stoupající turecké nebezpečí, které vyžadovalo, aby v čele království stál dospělý král, schopný řídit obranu země. V Čechách propukla po Albrechtově smrti anarchie. Stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, nemohli však najít žádného vhodného. O českou korunu nebyl zájem. Královský majetek byl většinou rozkraden, to, co zůstalo, bylo ve špatném stavu. Přední šlechtické rody konaly výpady proti sousedícím panstvím. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, synovci královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV. Albrecht mluvil česky a dlouho pobýval na pražském dvoře. Zřejmě právě na základě znalosti neutěšených českých poměrů také Albrecht nabízenou korunu odmítl. Koncem roku 1442 zemřela dvouletému Ladislavu Pohrobkovi také matka a poručníkem se stal jeho strýc Fridrich III. Habsburský, který byl po Albrechtově smrti zvolen římským králem, poději se stal i římským císařem. Roku 1444 padl Vladislav III. Jagellonský na křížové výpravě proti Turkům u Varny (proto dostal přízvisko Varnenčík). Poté uherský sněm uznal dědické nároky Ladislava Pohrobka a přijal ho za svého krále. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal slavný vojevůdce, sedmihradský vojvoda Jan Hunyadi. V českých zemích byl přijat nejdříve na Moravě v srpnu 1453, což vyvolalo negativní reakci ze strany českých stavů, podle kterých to měli být čeští stavové, kdo přijme nového panovníka jako první a ne moravští. Do Čech vstoupil až v listopadu 1453 u Jihlavy. Roku 1453 byl Ladislav jako třináctiletý zvolen a korunován také českým králem. Zde vykonával správcovskou funkci Jiří z Poděbrad.", "section_level": 1}, {"title": "Záhadné úmrtí.", "content": "Ladislavovi nebylo dopřáno dlouhé panování. Roku 1457 přijel do Čech, aby se ujal vlády a seznámil se s českou společností a prostředím, neboť si Prahu zvolil za své rezidenční město. Stalo se tak i kvůli neutěšené situaci Ladislava v Uhersku. V březnu 1457 nechal popravit syna Jana Hunyadiho Ladislava Hunyadiho, který byl obviněn z vraždy Ulricha Celjského – Pohrobkova příbuzného a dlouholetého ochránce. Tato poprava vyvolala v Uhrách takový odpor, že Pohrobek se rozhodl odjet do Prahy, kde také strávil poslední měsíce života. V Praze se též měla uskutečnit jeho svatba s francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou krále Karla VII. Do Francie bylo vysláno poselstvo v čele s českým šlechticem Zdeňkem ze Šternberka, které mělo požádat o princezninu ruku a doprovodit nevěstu do Čech. Během příprav na svatbu však sedmnáctiletý král náhle onemocněl a po třech dnech zemřel. Vzhledem k tomu, že se dosud těšil plnému zdraví, vznikla v té době i později celá řada dohadů o možné příčině královy smrti. Na králově těle byly patrné výrazné hematomy. Jedni usuzovali na otravu a podezřívali z královraždy Jiřího z Poděbrad, který poté získal český trůn. Další domněnkou bylo, že šlo o morovou nákazu. Teprve v roce 1985 dospěl antropolog MUDr. Emanuel Vlček po vyšetření králových kosterních pozůstatků k názoru, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Ladislavovou smrtí skončil první pokus v dějinách střední Evropy vytvořit mohutné podunajské soustátí, jejž inicioval Ladislavův děd Zikmund Lucemburský. Toto soustátí, které mohlo nastavit hráz pronikání Osmanů do nitra Evropy, bylo odsouzeno k zániku právě v okamžiku, kdy bylo obrany nejvíce zapotřebí, krátce po dobytí Konstantinopole Turky. Spor o dědictví po Ladislavu Pohrobkovi postavil na řadu desetiletí proti sobě dvě v té době nejmocnější dynastie ve střední Evropě: Habsburky, kteří se snažili uhájit to, co získal Albrecht II. sňatkem s dědičkou Lucemburků Alžbětou, a Jagellonce, opírající své nároky na českou a uherskou korunu o dědická práva Ladislavovy sestry Alžběty Habsburské, s níž se roku 1454 oženil polský král a litevský velkokníže Kazimír IV. Ovládnout české a uherské království a připojit je k dosavadním državám by pro oba rody znamenalo získat převahu ve východní části střední Evropy. Naděje císaře Fridricha III. ani Kazimíra Jagellonského se však nesplnily, neboť v Uhrách i v zemích Koruny české byli zvoleni králové z domácích šlechtických rodů, Hunyadiho syn Matyáš zvaný Korvín a Jiří z Poděbrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ladislav Pohrobek, nebo Holec (německy/latinsky \"Ladislaus Postumus\", 22. února 1440 Komárno – 23. listopadu 1457 Praha) z rodu Habsburků byl od 10. listopadu 1444 uherský (formální korunovace dokonce již 15. května 1440) a od 28. října 1453 český král.", "tgt_summary": "Ladislas dit \"le Posthume\" (en ; en ), né le à Komárom en Hongrie et mort le à Prague, est prince de la maison de Habsbourg, le fils du roi Albert II. Il est archiduc d'Autriche, roi de Bohême (sous le nom de Ladislas ), et roi de Hongrie (sous le nom de Ladislas V, parfois Ladislas VI). Par sa mort prématurée, cette union personnelle est terminée et les territoires héréditaires des Habsbourg sont réunifiés sous le règne de son cousin Frédéric V.", "id": 2083830} {"src_title": "Cytoplazmatická membrána", "tgt_title": "Membrane plasmique", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Buněčná membrána obklopuje cytoplazmu buňky, u živočišných buněk, a fyzicky odděluje intracelulární komponenty od extracelulárního prostředí. Houby, bakterie a rostliny také mají buněčnou stěnu, která uskutečňuje mechanickou oporu pro buňku a zabraňuje průniku velkých molekul. Buněčná membrána hraje roli při ukotvení cytoskeletu, dává buňce tvar, má vliv na uchycení k extracelulární matrix a k jiným buňkám, pomáhá skupinám buněk formovat se společně do tkání. Membrána je selektivně permeabilní a může regulovat, které látky vstoupí do buňky a nebo naopak uniknou ven z buňky. Tím usnadňuje transport materiálů potřebných pro přežívání. Průnik látek přes membránu může být pasivní, uskutečňující se bez dodání energie, nebo aktivní, vyžadující pro transport látky dodání (vynaložení) energie. Membrána také udržuje buněčný potenciál. Buněčná membrána pracuje jako selektivní filtr tím, že dovolí jen určitým látkám vstoupit dovnitř nebo opustit buňku. Buňka využívá počet transportních mechanismů, které zahrnuje biologická membrána:", "section_level": 1}, {"title": "Bakterie.", "content": "Gramnegativní bakterie mají plazmatickou membránu a vnější membránu oddělené periplazmatickým prostorem. Jiné prokaryotické organizmy mají jen plazmatickou membránu. Prokaryotické buňky jsou také obklopeny buněčnou stěnou složenou z peptidoglykanu (aminokyseliny a cukry). Některé eukaryotické buňky také mají buněčné stěny, ale ty neobsahují peptidoglykan.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Model fluidní mozaiky.", "content": "Podle modelu fluidní mozaiky S. J. Singera a G. L. Nicolsona mohou být biologické membrány považovány za dvoudimenzionální tekutinu, ve které všechny molekuly lipidů a proteinů více či méně snadno difundují. Ačkoliv trojrozměrná je již samotná lipidová dvouvrstva, k 3D uspořádání přispívá dále velké množství proteinů. Tyto proteiny umožňují vznik komplexů protein-protein, pickets and fences formace vycházející z aktinového cytoskeletu, ale také lipidové rafty.", "section_level": 2}, {"title": "Lipidová dvouvrstva.", "content": "Lipidová dvouvrstva se formuje procesem self-assembly, což znamená, že se formuje spontánně. Buněčná membrána primárně obsahuje tenkou vrstvu amfipatických fosfolipidů, které se spontánně sestavují do tzv. hydrofobního ocasu, který je z obou stran izolován polárními tekutinami. To má za následek, že se oblast více hydrofilní hlavičky asociuje s intracelulárním a extracelulárním do tvaru výsledné spojité lipidové dvouvrstvy. Na formaci lipidové dvouvrstvy se podílejí různé síly jako van der Waalsovy, elektrostatické, hydrogenní a nekovalentní interakce. Přesto jsou hlavní silou formující lipidovou dvojvrstvu hydrofobní interakce. Lipidové dvojvrstvy jsou v zásadě nepropustné pro polární molekuly. Seskupení do hydrofilní hlavičky a hydrofobní ho ocasu lipidové dvouvrstvy brání polárním rozpuštěným látkám (aminokyseliny, nukleové kyseliny, cukry, proteiny, ionty) v difúzi skrz membránu, ale všeobecně připouští pasivní difúzi hydrofobních molekul. To poskytuje buňce schopnost kontrolovat pohyb těchto látek skrz transmembránové proteinové komplexy, jako jsou póry, kanály a brány. Flipázy a skramblázy soustředí fosfatidylserin, který nese negativní náboj, na vnitřní straně membrány. Společně s kyselinou sialovou (NANA) tvoří vnější bariéru pro látky s nabitými skupinami procházející skrz membránu. Membrány zajišťují odlišnou funkci u eukaryotických a u prokaryotických buněk. Jednou z důležitých rolí je regulace prostupu materiálu do a z buňky. Struktura fosfolipidové dvouvrstvy (model fluidní mozaiky) se specifickými membránovými proteiny vysvětluje selektivní propustnost (permeabilitu) membrány a pasivní a aktivní transportní mechanismus. Navíc membrány prokaryot a v mitochondriích a chloroplastech eukaryot usnadňují syntézu ATP pomocí chemiosmózy.", "section_level": 2}, {"title": "Polarita membrány.", "content": "Apikální membrána na polarizované buňce je na povrchu plazmatické membrány, která tvoří lumen. To je zvláště evidentní v epiteliálních a endoteliálních buňkách, ale také popisuje jiné polarizované buňky, jako jsou neurony. Bazolaterální membrána polarizované buňky je částí plazmatické membrány, která vytváří její bazální a laterální povrchy. Nachází se směrem k intersticiu a pryč od lumen. Bazolaterální membrána se skládá z bazální membrány a laterální (postranné, boční) membrány, jejíchž aktivita a složení u epiteliálních buněk jsou identické. Proteiny (např., iontové kanály a pumpy) se volně pohybují z bazálního na laterální povrch a naopak v souladu s modelem fluidní mozaiky. Tight junction (tzv. těsný spoj) spojují epiteliální buňky těsně blízko jejich apikálních povrchů, a tím zabraňuje průchodu proteinů z bazolaterální membrány k apikální membráně. Bazální a laterální povrchy zůstávají zhruba ekvivalentní a rovnocenné k sobě navzájem a zároveň jasně odlišné od apikálního povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "Nadmembránové struktury.", "content": "Buněčná membrána může vytvářet různé typy „nadmembránových“ struktur jako kaveoly, postsynaptická těsnění (postsynaptic density), podozomy, invadopodia, fokální adheze a různé typy buněčných spojů. Tyto struktury jsou obvykle odpovědné za buněčnou adhezi, komunikaci, endocytózu a exocytózu. Mohou být zobrazeny pomocí elektronové mikroskopie a fluorescenčního mikroskopu. Jsou sestaveny ze speciálních proteinů – integrinů a kadherinů.", "section_level": 2}, {"title": "Cytoskelet.", "content": "Cytoskelet vytváří podklad buněčné membrány v cytoplazmě a vytváří lešení pro membránové proteiny, stejně jako pro tvořící se organely, které vyčnívají z buňky. Prvky cytoskeletu interagují velmi intenzivně a úzce s buněčnou membránou. Kotvící proteiny omezují cytoskelet jen na určitý povrch buněk – např. apikální povrch epiteliální buňky, který lemuje střevo obratlovců. Cytoskelet na povrchu buněk může formovat přívěškovité organely, jako jsou cílie (mikrotubulárního původu) a filopodia, která jsou z aktinového materiálu. Tato rozšíření jsou zakomponována v membráně a vyčnívají z buněčného povrchu za účelem vnímání vnějšího prostředí a zároveň umožňují kontakt se substráty nebo jinými buňkami. Apikální povrchy epiteliálních buněk jsou hustě pokryté aktinovými výběžky, tzv. mikroklky, které zvětšují buněčný povrch a tím zvyšují rychlost vstřebávání živin. Místní rozpojení cytoskeletu a buněčné membrány vytváří dále různé puchýřky (bubliny).", "section_level": 2}, {"title": "Složení.", "content": "Buněčná membrána obsahuje různé biologické molekuly, především lipidy a proteiny. Materiál je zakomponován do membrány nebo z ní odstraněn různými mechanismy:", "section_level": 1}, {"title": "Lipidy.", "content": "Příklady hlavních membránových fosfolipidů a glykolipidů: fosfatidylcholin (PtdCho), fosfatidylethanolamin (PtdEtn), fosfatidylinositol (PtdIns ), fosfatidylserin (PtdIns). Cytoplazmatická membrána obsahuje tři třídy amfipatických lipidů: fosfolipidy, glykolipidy a cholesteroly. Množství jednotlivých typů lipidů závisí na druhu buňky, ale ve většině případů jsou nejhojněji zastoupeny fosfolipidy. V červených krvinkách tvoří 30 % plazmatické membrány lipidy. Mastné řetězce fosfolipidů a glykolipidů obvykle obsahují sudý počet atomů uhlíku, typicky mezi 16 a 20 atomy uhlíku. Ty 16 a 18 uhlíkaté mastné kyseliny jsou nejčastější. Mastné kyseliny jsou buď nasycené nebo nenasycené s konfigurací dvojné vazby téměř vždy „cis“. Délka a stupeň nenasycenosti řetězců mastných kyselin má nesmírný vliv na fluiditu membrány. Nenasycené lipidy vytvářejí ohyby (klinks) a tak předcházejí společnému pevnému sbalení mastných kyselin, čímž se snižuje teplota tání (vzrůst fluidity) membrány. Schopnost organismu regulovat fluiditu buněčné membrány změnou složení lipidů se nazývá homeovisciósní adaptace. Celá membrána drží pohromadě pomocí nekovalentní interakce hydrofobních konců, nicméně struktura je docela pohyblivá a není fixována pevně na místě. Za fyziologických podmínek jsou fosfolipidové molekuly v membráně tekutého krystalického stavu. To znamená, že lipidové molekuly volně difundují a vykazují rychlé boční šíření podél vrstvy, kde se vyskytují. Nicméně výměna fosfolipidových molekul mezi intracelulárním a extracelulárním listem dvouvrstvy je velmi zdlouhavý proces. Lipidové rafty a kaveoly jsou příkladem cholesterolem obohacených mikrodomén v buněčné membráně. V živočišných buňkách se cholesterol běžně vyskytuje rozptýlený v různé míře po celé membráně, v nepravidelných prostorech mezi hydrofobními konci membránových lipidů, kde vytváří ztužující a zesilující účinek na membránu", "section_level": 2}, {"title": "Sacharidy.", "content": "Plazmatická membrána také obsahuje karbohydráty, převážně glykoproteiny, ale s některými glykolipidy (cerebrosidy a gangliosidy). Z velké části, bez glykosylace na membráně z vnitřní části buňky; spíše obecně glykosylace probíhá na extracelulárním povrchu plazmatické membrány. Glykokalyx je důležitý prvek ve všech buňkách, zvláště epitelií s mikrovili. Nedávná data naznačují, že se glykokalyx podílí na buněčné adhezi, při homingu lymfocytů a mnoha jiných procesech. Předposlední cukr je galaktóza a poslední cukr je kyselina sialová, cukerná kostra se vytváří v golgiho aparátu. Kyselina sialová nese negativní náboj poskytuje vnější bariéru nabitých částic.", "section_level": 2}, {"title": "Proteiny.", "content": "Buněčná membrána obsahuje velké množství proteinů, typicky kolem 50 % membránového objemu. Tyto proteiny jsou pro buňku důležité, protože jsou odpovědné za různé biologické aktivity. Přibližně třetina genů kvasinky je specificky kóduje, a jejich počet je dokonce vyšší u vícebuněčných organismů. Buněčná membrána je vystavena vnějšímu prostředí a je důležitým místem pro mezibuněčnou komunikaci. Existuje velké množství proteinových receptorů a identifikačních proteinů, jako jsou antigeny, které jsou přítomné na povrchu membrány. K funkcím membránových proteinů také patří buněčný kontakt, povrchové rozpoznání, kontakt cytoskeletu, signalizace, enzymatické aktivity nebo transport látek přes membránu. Nejvíce membránových proteinů musí být nějak vloženo do membrány. Proto se naskytuje N-koncová signální sekvence aminokyselin směřující proteiny do endoplazmatického retikula, kde se vkládají proteiny do lipidové dvouvrstvy. Jednou vložené proteiny jsou pak transportovány do jejich cílové destinace ve váčku, kde váček fúzuje s cílovou membránou.", "section_level": 2}, {"title": "Variace.", "content": "Buněčná membrána má odlišné složení lipidů a proteinů v různých typech buněk a smí proto mít specifická jména v určitých buněčných typech. Historicky byla plazmatická membrána také obecně označována jako plazmalema. U sinic mořského planktonu v Sargasovém moři byly v r. 2009 popsány plazmatické membrány bez fosfolipidů – náhradním membránovým lipidem je tzv. SQDG (sulfoquinovosyldiacylglycerol). Na objevu se podíleli i vědci Akademie věd České republiky. Výskyt byl zjištěn i na jiných místech oceánů s nedostatkem fosforečných a dusíkatých živin.", "section_level": 1}, {"title": "Propustnost.", "content": "Propustnost membrány je míra pasivní difuze molekul membránou. Molekuly schopné difuzi dostaly název „permeant molecules“ (pronikavé molekuly). Propustnost závisí hlavně na elektrickém náboji a polaritě molekul a v menší míře na molární hmotnosti molekuly. Vzhledem k tomu, že membrána je hydrofilní povahy, malé elektricky neutrální molekuly projdou skrz membránu snáze než nabité, velké molekuly. Neschopnost nabitých molekul projít skrz buněčnou membránu závisí na pH rozdělení látek v celé tekutině části těla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytoplazmatická membrána (\"také plazmatická membrána, plazmalema\") je tenký semipermeabilní obal ohraničující vnitřek buňky od vnějšího prostředí a kontrolující pohyb látek do buňky a ven z buňky Buněčná membrána je selektivně permeabilní pro ionty a organické molekuly, a v zásadě chrání buňku před vnějšími vlivy. Skládá se z lipidové dvouvrstvy se zakotvenými proteiny. Buněčná membrána se podílí na různých buněčných procesech jako buněčná adheze, výměna iontů a buněčná signalizace, také slouží jako cílová struktura pro několik extrabuněčných struktur, včetně buněčné stěny, glykokalyxu a vnitřního buněčného cytoskeletu. Cytoplazmatická membrána může být uměle vytvořena.", "tgt_summary": "La membrane plasmique, également appelée membrane cellulaire, membrane cytoplasmique, voire plasmalemme, est une membrane biologique séparant l'intérieur d'une cellule, appelé cytoplasme, de son environnement extérieur, c'est-à-dire du milieu extracellulaire. Cette membrane joue un rôle biologique fondamental en isolant la cellule de son environnement. Elle est constituée d'une bicouche lipidique comprenant des phospholipides et du cholestérol permettant d'ajuster la fluidité de l'ensemble en fonction de la température, ainsi que des protéines membranaires intégrales ou périphériques, les premières jouant généralement le rôle de transporteurs membranaires tandis que les secondes interviennent souvent dans les processus intercellulaires, l'interaction avec l'environnement, voire les changements de forme de la cellule. ", "id": 1049207} {"src_title": "Evangelium podle Lukáše", "tgt_title": "Évangile selon Luc", "src_document": [{"title": "Autor a původ.", "content": "Text je dílem vzdělaného člověka s dobrou řečtinou a s větší slovní zásobou než mají ostatní tři evangelia dohromady. Evangelium vzniklo dříve než kniha Skutků, která se na ně odvolává (. Stará tradice připisuje spis lékaři Lukášovi (, i když v evangeliu není jmenován. Nejstarším písemným dokladem je Zlomek Muratoriho (kolem 200 n. l.), Lukášovi je přičítá také Órigenés, Tertullian a další z téže doby. Lukáš doprovázel apoštola Pavla na jeho cestách, mohl hovořit s očitými svědky a nahlížet do písemných záznamů. Na základě toho křesťanská tradice usuzovala, že evangelium vzniklo nejspíše v Kaisareii někdy v době tamějšího Pavlova vězení (asi v letech 56-58 n.l.). Nejstarší zachované rukopisy (papyrus P75, Sinajský a vatikánský kodex) však mají pouze nadpis „podle Lukáše“. Autor téměř jistě používal text evangelia Markova a pravděpodobně psal až po zboření Jeruzalémského chrámu roku 70. Ze srovnání s evangeliem Matoušovým soudí biblická kritika, že oba používali i dnes ztracenou sbírku Ježíšových výroků, která se obvykle nazývá Q (z něm. \"Quelle\", pramen). Většina moderních badatelů proto soudí, že spis vznikl někdy mezi léty 70-90. Podle staré tradice psal Lukáš své evangelium na základě vyprávění Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika knihy.", "content": "Lukáš zřejmě psal pro křesťany, kteří ke křesťanství konvertovali z pohanství, což už tehdy díky Pavlově reinterpretaci nepředstavovalo žádný problém. Jeho řečtina je uhlazenější než u druhých evangelií, je v ní několik latinských slov a téměř žádná hebrejská. Z 1151 veršů Lukášova evangelia je 544 vlastních, 565 téměř totožných s Mt, 430 s Mk (z toho 389 je společných všem třem). Lukáš uvádí 17 Ježíšových podobenství, která v ostatních evangeliích chybí, a 28 zřetelných citátů ze Starého zákona, vesměs podle řeckého znění. Lukášovo evangelium se vyznačuje velkou pozorností k chudým, k ženám a dětem a vůbec k lidem na okraji společnosti. Pouze v Lukášově evangeliu je zpráva o Zvěstování Panně Marii, o pastýřích v Betlémě, o Ježíšově dětství, podobenství o milosrdném Samaritánovi, o ztraceném synu a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evangelium podle Lukáše (zkratka L nebo Lk) je třetí kniha v pořadí Nového zákona, nejdelší ze čtyř kanonických evangelií. Spolu s Matoušovým a Markovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů, které na ně navazují, jsou věnovány jistému Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv (.", "tgt_summary": "L'Évangile selon Luc (Τὸ κατὰ Λουκᾶν εὐαγγέλιον) est le troisième des quatre Évangiles canoniques. La tradition chrétienne lui attribue pour auteur le personnage appelé « Luc le bon médecin » dans certaines lettres de Paul de Tarse. Comme l'Évangile selon Marc, dont il tire 35 % de sa substance, et l'Évangile selon Matthieu, son texte se présente comme une biographie de Jésus de Nazareth. L'auteur, qui est également le rédacteur des Actes des Apôtres, indique qu'il écrit car plusieurs ouvrages ont déjà raconté cette histoire. L'évangile et les Actes sont dédiés à un certain « Théophile » (« qui aime Dieu » ou « ami de Dieu »), commanditaire réel ou fictif. ", "id": 1325837} {"src_title": "Star Trek III: Pátrání po Spockovi", "tgt_title": "Star Trek 3 : À la recherche de Spock", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2285, jeho začátek je určen hvězdným datem 8210.3. Hvězdná loď USS \"Enterprise\" se po bitvě s geneticky modifikovaným člověkem, bývalým diktátorem Khanem Noonienem Singhem, vrací na Zemi. Khan se pokusil zničit \"Enterprise\" pomocí terraformačního zařízení nazvaného Genesis. Při bitvě došlo ke ztrátám, včetně kapitána Spocka, blízkého přítele dočasného velícího důstojníka, kontradmirála Jamese T. Kirka. Spockova rakev byla vystřelena na orbitu nové planety vzniklé právě explozí Genesis. Admirál Flotily Harry Morrow navštíví po příletu k Zemi \"Enterprise\" a oznámí její posádce, že jejich loď je kvůli zastaralosti vyřazena. Nařídí jim také, aby o zařízení Genesis s nikým nemluvili, neboť se jedná o citlivé politické téma. Při návratu na Zemi se doktor Leonard McCoy začne chovat podivně, až je nakonec v pozemském vesmírném doku zadržen a umístěn do cely. David Marcus, Kirkův syn a hlavní vědec projektu Genesis, zkoumá spolu s Vulkánkou Saavik planetu Genesis z vědecké lodi USS \"Grissom\". Protože objeví na povrchu neočekávané známky života, oba se transportují na planetu, kde nejprve naleznou prázdnou Spockovu rakev a následně i mladého vulkánského chlapce, jehož mysl se ale v tomto těle nenalézá. Zařízení Genesis totiž vytváří nový život z neživých substancí, doktor Marcus navíc použil při jeho konstrukci protohmotu, takže když Spockova rakev dopadla na povrch, vzkřísilo Genesis jeho tělo, které se začalo společně s celou planetou velmi rychle vyvíjet a stárnout. Vědec odhaduje, že ke zhroucení celé planety i Spocka dojde během několika hodin. Mezitím klingonský komandér Kruge obdrží informace o zařízení Genesis, které lze potenciálně využít jako mocnou zbraň, se zamaskovaným válečným Dravcem zničí loď \"Grissom\" na orbitě planety a na povrchu zajme doktora Marcuse, Saavik a mladého, ale rychle stárnoucího Spocka. Spockův otec Sarek navštíví na Zemi Kirka a konfrontuje jej se smrtí svého syna. Společně zjistí, že Spock před svoji smrtí provedl přenos své \"katry\", žijící mysli, do doktora McCoye. Spockovu \"katru\" i jeho tělo je nutné dopravit na jeho domovskou planetu Vulkán, jinak bude definitivně ztracen. Kirk proto kvůli svému příteli neuposlechne rozkazy, společně se svými věrnými důstojníky osvobodí doktora McCoye z vězení, znemožní let modernější a rychlejší lodi USS \"Excelsior\", ukradnou kotvící \"Enterprise\" a vydají se zpět k planetě Genesis. Na její oběžné dráze je \"Enterprise\" napadena a těžce poškozena Krugeovou lodí. Při následném vyjednávání nechá Kruge popravit na povrchu planety jednoho ze tří zajatců, kterým se stane David Marcus, Kirkův syn, který chtěl bránit Saavik. James Kirk s posádkou předstírá kapitulaci, zapne autodestrukční zařízení a transportuje se na povrch planety. Na jeho loď se přemístí většina Klingonů z Krugeova plavidla, aby ji převzali, celá \"Enterprise\" je ale explozí autodestrukčního zařízení zničena. Kirk pod slibem předání tajemství Genesis vyláká Krugea na povrch, ten nechá všechny důstojníky Flotily kromě Kirka a Spocka transportovat na Dravce. Při postupném hroucení planety podstoupí Kirk s Krugem souboj, který admirál vyhraje, neboť Klingon se zřítí do propasti. Kirk se se Spockem transportují na klingonské plavidlo, které mezitím ovládli jeho důstojníci, neboť přemohli posledního zbývajícího člena Krugeovy posádky. Společně urychleně zamíří s Dravcem k Vulkánu, aby mohl být proveden slavnostní a starobylý obřad \"fal-tor-pan\". Při něm je Spockova \"katra\" úspěšně spojena s jeho tělem, které mezitím dosáhlo jeho původního věku. Jeho vzpomínky jsou ale zatím pouze částečné, admirála Kirka a jeho důstojníky i přesto pozná.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "V hlavních titulcích nebyl uveden Leonard Nimoy jako kapitán Spock, který se v této roli objevil pouze na konci snímku. V jeho průběhu hráli postavu Spocka další čtyři herci: ve věku 9 let Carl Stevens, ve věku 13 let Vadia Potenza, ve věku 17 let Stephen Manley a ve věku 25 let Joe W. Davis. Kromě nich navíc dabér Frank Welker nahrál Spockův řev a za Nimoye jako kaskadér zaskočil Steve Blalock. V malé cameo roli Janice Randové (v titulcích jako „žena v kavárně“) se ve snímku objevila i Grace Lee Whitneyová.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "\"\" byl úspěšný komerčně i co se týče kritiky, a proto studio Paramount Pictures velmi rychle začalo připravovat další film. Režisér \"Khanova hněvu\" Nicholas Meyer již neměl zájem se na novém snímku podílet, neboť se mu nelíbily změny konečných scén jeho filmu, které tam nechal doplnit producent Harve Bennett bez jeho souhlasu. Leonard Nimoy, představitel Spocka, naopak původně nechtěl hrát ve druhém startrekovském filmu, ten se mu po zhlédnutí ale tak líbil, že chtěl v roli Spocka pokračovat, což mu studio umožnilo a navíc jej obsadilo i na post režiséra. Paramount dal Bennettovi zelenou již den po premiéře \"Khanova hněvu\". Producent začal psát scénář, přičemž pro návrat postavy využil scény splynutí myslí Spocka a doktora McCoye z předchozího snímku. Nápad a jméno vulkánské \"katry\" konzultoval přímo s Nimoyem, který jej upozornil na epizodu „Čas amoku“, jež inspirovala Bennetta k vyššímu stupni „duchovního přenosu“ mezi Vulkánci. Producent a scenárista v jedné osobě také přiznal, že idea Kirka a jeho posádky vracející se na planetu Genesis, aby hledala Kirkovo „ušlechtilé já“, pramenila z básně, kterou Bennett četl v jednom startrekovském fanouškovském magazínu. Hlavním Bennettovým problémem bylo, jak uvést příběh lidem, kteří \"Khanův hněv\" neviděli, k čemuž pomohlo jeho „televizní myšlení“ (jak sám prohlásil). Na úplný úvod snímku zařadil sestříhanou sekvenci „v minulém \"Star Treku\" jste viděli...“ a Jamese Kirka nechal odvyprávět záznam do kapitánova deníku, který popisuje jeho pocity ztráty dobrého přítele. Kvůli předpokládanému konci snímku a oživení Spocka se Bennett rozhodl v průběhu filmu zničit USS \"Enterprise\", což mělo zůstat v tajnosti. Scénář, který byl hotový za šest týdnů a na kterém se podílel i Nimoy, začal psát od konce, od Spockových slov „Vaše jméno je... Jim.“, a pokračoval retrospektivně. Prvky, jako Kruge zabíjející svoji milou Valkris na nákladní lodi, byly přidány pro vytvoření kontextu a intrik. Původně měli být zápornými postavami Romulané, Nimoy ale preferoval více „teatrální“ Klingony, protože pokládal zařízení Genesis za analogické k sovětsko-americkým závodům jaderného zbrojení. Rozpočet \"Pátrání po Spockovi\" byl stanoven na 16 milionů dolarů, což bylo sice o pět milionů více než u \"Khanova hněvu\", stále však řádově méně než u. Navíc některé rekvizity a kostýmy byly již z produkce \"Khanova hněvu\" vyrobeny, což umožnilo více investovat do speciálních efektů. Speciální efekty, modely lodí a akční scény vytvořila společnost Industrial Light & Magic (ILM), která v listopadu 1982 obdržela dvoustránkový výtah s názvem \"Return to Genesis\", přičemž kompletní scénář dostala začátkem roku 1983. Model lodi USS \"Grissom\", pojmenované po astronautu Virgilu Grissomovi, následně posloužil i pro některá další vědecká plavidla v seriálu \"\". Lodí USS \"Excelsior\" vytvořila ILM nový design lodí Spojené federace planet, uhlazenější a modernější než u \"Enterprise\". Zatímco ve filmu je \"Excelsior\" větší než jeho předchůdce, ve skutečnosti byl fyzický model o 30 cm menší než model \"Enterprise\". Pro pozemský vesmírný dok byly postaveny dva modely. První z nich, vysoký 1,8 m, sloužil pro vnější záběry, interiér doku byl natáčen v modelu o délce 6,1 m s odstranitelnou centrální sekcí. Zcela nové plavidlo, vyskytující se i v dalších trekovských filmech a seriálech, vzniklo i straně nepřátel – klingonský válečný Dravec, jehož design navrhli Nilo Rodis a Dave Carson a postavil jej William George. Původně se mělo jednat o romulanskou loď, po změně hlavního protivníka ale bylo ponecháno označení i vzhled s prvky připomínající romulanskou techniku. Pro ušetření finančních prostředků byly použity a upraveny již postavené kulisy. Například můstek \"Enterprise\" posloužil po přestavbě jako můstek \"Grissomu\", pozemský bar a klingonská ošetřovna vznikly úpravami z ošetřovny na \"Enterprise\". Interiéry samotné \"Enterprise\" zůstaly od předchozího filmu většinou nezměněny, pouze byla přetřena podlaha z černé na šedou kvůli lepšímu obrazu při natáčení. Největší změny zaznamenala Spockova kajuta, protože Leonard Nimoy cítil, že původní šedá barva nectila vulkánský styl, kvůli čemuž ji nechal doplnit žlutou a oranžovou. Otrhaná jakoby-psí kreatura z klingonského můstku, jež byla produkčním týmem pojmenována „Fifi Rebozo“, byla maňásek, již ovládal Ken Ralston. Pomáhali mu další tři lidé, kteří lanky otvírali zvířeti oči a tlamu. Pro \"Pátrání po Spockovi\" vznikly také nové rekvizity v podobě upravených komunikátorů a phaserů z původního seriálu. Kostýmy vytvořil designér Robert Fletcher, který již měl zkušenosti z předchozích dvou trekovských filmů. Uniformy Hvězdné flotily použité v \"Pátrání po Spockovi\" navrhl již pro \"Khanův hněv\", nejvíce práce tedy věnoval civilnímu oblečení některých hlavních postav, slavnostním vulkánským róbám či klingonským kostýmům inspirovaným feudálním Japonskem. Samotné natáčení bylo zahájeno 15. srpna 1983, během něho panovala přísná bezpečnostní opatření, aby se zamezilo únikům informací, jako se to podařilo v případě Spockovy smrti v \"Khanově hněvu\". Veškeré filmování probíhalo kromě dvou dnů ve filmových studiích Paramountu, z čehož nebyl hlavní kameraman Charles Correll příliš šťastný. Produkci proto navrhoval např. Kauai na Havaji pro planetu Genesis či Red Rock Canyon v Kalifornii pro Vulkán, ta však neměla pro natáčení v takových lokacích finanční prostředky. Exteriéry planety Genesis byly postaveny ve studiu 15 a zabíraly rozměry 91×30 m. Protože se část kulis měla při destrukci planety zřítit, byla scéna postavena 4,9 m nad zemí, přičemž v podlaze se nacházela propadla a pyrotechnika. Schody na horu Selaya na Vulkánu byly natočeny na Occidental College, jediné venkovní filmovací lokaci, scéna ale byla vystřižena kvůli přílišné délce průvodu. Hudbu pro film složil James Horner, který se již podílel na \"Khanově hněvu\". Nimoy sice upřednostňoval svého přítele Leonarda Rosenmana, Horner byl produkcí vybrán pro zajištění hudební kontinuity mezi druhým a třetím startrekovským filmem. Po vzájemných diskusích s Leonardem Nimoyem souhlasil, že „romantická a citlivější hudba“ je v tomto případě důležitější než „bombastická“. Horner v \"Pátrání po Spockovi\" použil a přepracoval některá témata z předchozího snímku, nově napsal např. klingonské téma, pro scénu s krádeží \"Enterprise\" upravil hudbu z \"Romea a Julie\" od Sergeje Prokofjeva, u Spockova vzkříšení se inspiroval vlastním příspěvkem z konce filmu \"Brainstorm\".", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek III: Pátrání po Spockovi\" byl do amerických kin uveden 1. června 1984, přičemž během úvodního víkendu vydělal 16 milionů dolarů, čímž překonal snímek \"Indiana Jones a chrám zkázy\" uvedený o týden dříve. Celkový výdělek v Severní Americe činil 76,5 milionů dolarů a celosvětové tržby dosáhly celkově 87 milionů dolarů. Rovněž vyšel stejnojmenný knižní přepis od Vondy McIntyreové (v Česku byla kniha vydána v roce 1994 v nakladatelství Albert Boskovice). Snímek se dočkal převážně kladných ohlasů. Richard Schickel z týdeníku \"Time\" jej ocenil jako „pravděpodobně první vesmírnou operu, která si zaslouží toto označení v nejkrásnějším slova smyslu“. Podle Janet Maslinové z \"The New York Times\" a \"Newsweeku\" sice film uvadal pod zvyšujícím se věkem herců, ti to však vynahradili svým odhodláním. Roger Ebert označil snímek za „dobrý, ale ne skvělý“ a zařadil jej mezi na-efektech-závislý a charakterní \"Khanův hněv\". Oproti tomu \"USA Today\" ocenili \"Pátrání po Spockovi\" jako nejlepší ze všech tří snímků a jako nejbližší duchu své televizní předlohy. Jednu z mála negativních reakcí napsala Susan Ferrier Mackayová z \"The Globe and Mail\", která film označila za „špa-a-a-tný“ (v originále „ba-a-a-d“). \"Pátrání po Spockovi\" bylo v roce 1985 vydáno na kazetách VHS a betamax a na laserdiscu. Dne 11. května 2000, několik měsíců před \"Khanovým hněvem\", vyšel snímek bez dalších bonusů také na DVD. Dvojdisková sběratelská edice s doplňkovým materiálem (textovým komentářem Michaela Okudy a audio komentáři Nimoye, Bennetta, Corrella a Curtisové) byla na DVD vydána o dva roky později. V květnu 2009 vyšla blu-ray verze, která byla vytvořena remasterem DVD z roku 2000. Na disk byly také doplněny nové komentáře od Ronalda D. Moorea a Michaela Taylora, spoluautorů televizních seriálů \", \" a \"\". V Česku byl film poprvé uveden na TV Nova dne 20. dubna 1994.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek III: Pátrání po Spockovi (též Star Trek III: Hledání Spocka, v anglickém originále Star Trek III: The Search for Spock) je americký sci-fi film od studia Paramount Pictures, v pořadí třetí na motivy Star Treku. Režíroval jej Leonard Nimoy, který je ve startrekovském prostředí známý rolí pana Spocka, do kin byl uveden v roce 1984 a celosvětově vydělal 87 milionů dolarů. Svým příběhem navazuje na předchozí film \"\" (1982), na jehož konci Spock zemřel. V tomto snímku se admirál James T. Kirk se svoji věrnou posádkou i přes zákaz Hvězdné flotily vydá hledat Spockovo tělo, které zanechali na planetě Genesis, neboť existuje určitá naděje, že by po speciálním vulkánském obřadu mohl opět žít. Na film přímo navazuje další snímek \"\" (1986).", "tgt_summary": "Star Trek 3 : À la recherche de Spock (\"Star Trek III: The Search for Spock\") est un film américain de science-fiction réalisé par Leonard Nimoy, sorti en 1984. Il est la suite directe de \"\".", "id": 2347988} {"src_title": "Marie Terezie", "tgt_title": "Marie-Thérèse d'Autriche (1717-1780)", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého života. Byla nejstarší dcerou císaře Svaté říše římské Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví). Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předmětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě. V sedmi letech tančila", "section_level": 1}, {"title": "Námluvy.", "content": "S Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v šesti letech, kdy přicestoval ze svého hlavního města Nancy do Vídně. Její otec Karel VI. si jej ihned oblíbil, poněvadž v něm viděl syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl devíti let. František Štěpán byl příliš velký na to, aby si s Marií Terezií hrál. Při oficiálních oslavách, bálech a podobných příležitostech je navíc rozdělovaly i požadavky protokolu. Dalším problémem byl fakt, že by případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany popudilo Francii, která usilovala o kontrolu nad územím Lotrinska. Při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru a de facto následnici rakouského arcivévodského trůnu, hrála velkou roli předtucha, že se z jeho manželství pravděpodobně již nenarodí mužský následník habsburského rodu. Pro dynastická spojení přicházeli v úvahu princové z vládnoucích rodů jako byli Wittelsbachové (případně i sám bavorský kurfiřt, což by ale způsobilo rozkol v říši) nebo ze", "section_level": 1}, {"title": "První léta vlády.", "content": "Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistot. Problémy na začátku", "section_level": 1}, {"title": "Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 – 18. října 1748).", "content": "Uplynulo jen několik dní vlády Marie Terezie a Prusko v čele s Fridrichem II. žádalo od Rakouska celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých, za záruku rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela císařem. Tato nabídka byla Marii Terezii učiněna dne 15. listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den. Dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsadila pruská vojska postupně celé Slezsko a začaly Války o rakouské dědictví. Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě armády se střetly 10. dubna 1741 u Małujowic (Mollwitz) a rakouská vojska byla poražena. Hlavním důvodem neúspěchu bylo osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské. Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa. Neúspěch u Małujowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce území. V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery. Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo dosud. Podruhé před říšský sněm předstoupila Marie Terezie v září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to s Rakouskem vypadalo špatně; dle legendy předstoupila před sněm v černých šatech držíc na rukou půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi opuštěná a že nyní má již pouze Uhry. Uherské šlechtice to povzbudilo a ihned poskytli Marii Terezii peníze a vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher. Dne 15. srpna 1741 překročily Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší,", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení bojů.", "content": "V roce 1746 se k Rakousku a Anglii přidalo Rusko, které o něco dříve získalo vliv v Polsku. V Rusku vládla Alžběta I., která nastoupila na ruský trůn o rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou nechuť k Prusku a hlavně k jeho panovníku – Fridrichu II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě evropské vládkyně sepsaly dne 2. června 1746 dohodu, ve které si Marie Terezie v případě napadení Pruskem dělá opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala kvůli míru ze dne 25. prosince 1745. Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačila na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat.", "section_level": 1}, {"title": "František Štěpán císařem římskoněmeckým.", "content": "20. ledna 1745 zemřel po krátkém panování dosavadní císař Karel VII. Bavorský, čímž se otevřela cesta k hodnosti římskoněmeckého císaře pro Františka Štěpána Lotrinského, manžela arcivévodkyně a královny Marie Terezie. Ta brzy začala přesvědčovat některé kurfiřty, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, o jehož hlas úspěšně usilovala, byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak velký vliv při volbě.", "section_level": 1}, {"title": "Změny ve spojeneckých aliancích.", "content": "Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií, byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence. Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi příliš v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Moravan, Václav Antonín Kounic, kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten po zjištění poměrů ve Francii došel nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií přece jen pokračoval ve svém snažení. Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 povolala zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního a státního kancléře i šéfa zahraniční politiky. Navíc na začátku roku 1755 se přiostřila situace mezi Anglií a Francií a hrozila nová válka mezi nimi, což nahrávalo do karet", "section_level": 1}, {"title": "Sňatková politika Marie Terezie.", "content": "K upevnění postavení říše tímto způsobem měla vzhledem k četnému potomstvu nebývalé možnosti. Prvním, co bylo v této oblasti nutno provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, a to tak, aby z této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za třetí slezské války, a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV., který navrhl, aby si Josef vzal jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vzala nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z jedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v dohledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější smrti Karla IV. zakládalo nárok na španělský trůn pro syna Marie Terezie – Josefa. Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, byl sňatek s vnučkou Ludvíka XV. – s Isabelou Parmskou, který se nakonec i uskutečnil. Aby Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla IV. – Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie – Marii Karolinu. Svatba Josefa II. a Isabely Parmské se uskutečnila dne 6. října 1760, tedy v době, kdy ještě probíhala sedmiletá válka, ale i přesto byla velmi", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Františka I. a rozpory v rodině Marie Terezie.", "content": "O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie dozvěděla tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat po zbytek svého života; od dalšího dne chodila až do své smrti v černém a své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské krypty, kde byla později pochována i Marie Terezie. František I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné rodiny (11 dětí). Josef II. se po", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života Marie Terezie.", "content": "Poslední léta svého života tak Marie Terezie prožila ve velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího manžela, dále pak věčné rozpory se synem. Během hladomoru v českých zemích v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Navíc 5. srpna 1772 byla donucena souhlasit s rozdělením části Polska mezi Rakousko, Prusko a Rusko, které prosazovali vedle ruské carevny Kateřiny Veliké a pruského krále Fridricha i její spoluvládnoucí syn Josef a kancléř Kounic. Kdyby se postavila na stranu Polska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných kilometrů Polska, ale Rusko a Prusko se rozrostly v důsledku tohoto dělení", "section_level": 1}, {"title": "Panovnické hodnosti Marie Terezie.", "content": "Panovnické hodnosti Marie Terezie byly následující: Její panování bylo státoprávně podloženo pragmatickou sankcí jejího otce, císaře Svaté říše římské Karla VI., který neměl mužského potomka. Byla panovnicí nad habsburskou říší, nikoliv „císařovnou Svaté říše římské“, jak je někdy označována. Tou totiž nemohla", "section_level": 1}, {"title": "Titulatura na mincích.", "content": "Vývoj užívání jednotlivých hodností pro veřejné účely (nikoliv oficiálních titulů) ilustruje vývoj ražených mincí z dob její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis „M THERESIA D G R IMP HU BO REG“ (= Maria Theresia, Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemiaeque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna) až od roku", "section_level": 1}, {"title": "Tereziánské reformy.", "content": "Za panování Marie Terezie byly provedeny osvícenské reformy v řadě oblastí. Na ně pak navázaly josefinské reformy. V rámci správní reformy byla omezena zemská samospráva, vytvořena centralizovaná správa monarchie a státní správa byla profesionalizována. Bylo sjednoceno trestní právo v Rakousku a českých zemích, a to zákoníkem zvaným Constitutio Criminalis Theresiana (vešel v platnost roku 1768). Tento zákoník byl v mnohém stále poplatný právní soustavě středověku, jako důkazní prostředek připouštěl například mučení a obsahoval ještě skutkové podstaty trestných činů jako je čarodějnictví nebo magie. Byly vytvořeny tereziánské katastry, soupisy půdy, domů a obyvatel. Tereziánský urbář z roku 1767 definoval vztahy mezi vlastníky půdy a jejich poddanými v Uhrách, což narazilo na ostrý odpor uherské šlechty. Poddanská a pozemková reforma, kterou navrhl a v několika zemích (Čechy, Dolní Rakousy, Morava, Štýrsko a Halič), provedl František Antonín Raab, se označuje jako raabizace (aboliční raabovská soustava, raabovský robotní svod nebo raabovský emfyteut). Část vrchnostenské půdy byla za poplatek rozdělena mezi rolníky, v rámci pilotního projektu byla roku 1775 rozdělena část půdy po zrušeném jezuitském řádu. Roku 1775 vydala Marie Terezie poslední robotní patent, který zmírnil robotní povinnost. Josef II. raabovské reformy zastavil. Stát podporoval podnikání (textilní a sklářské manufaktury, papírny), zavedl celní unii a cla na ochranu před zahraniční konkurencí. Modernizovalo se obdělávání půdy a prosadily se brambory. Byla zavedena jednotná měna (1 tolar = 2 zlaté) a první papírové peníze (bankocetle) a sjednoceny míry a váhy. V roce 1751 byl vydán ohňový patent, stanovující průlomové zásady požární ochrany, zejména stavbu domů z nehořlavých materiálů a vybavení vesnic zvoničkami s nepřetržitou vartýřskou službou. V roce 1770 bylo uzákoněno číslování domů, jak ve městech, tak i na vesnicích. V matričních záznamech (knihách) se to projevilo od roku 1771. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád, jezuité tím přišli i o dohled nad školstvím. K řízení reformy školství byl pozván Johann Ignaz Felbiger. 6. prosince 1774 byl vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky (nikoli povinnou školní docházku, jak se obvykle uvádí). Byla zavedena povinná šestiletá školní docházka a systém škol: Dozor nad hlavními a normálními školami měly zemské školní komise. Roku 1775 byla provedena reorganizace středních škol podle Gratiana Marxe. Byla vytvořena pětitřídní (později šestitřídní) gymnázia, kde se učilo německy, od 3. třídy latinsky. Roku 1751 založila Marie Terezie ve Vídni vojenskou akademii.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení reforem.", "content": "V české historiografii jsou na důsledky panování Marie Terezie rozdílné názory. Zrušením České dvorské kanceláře v roce 1749 a dalšími jejími", "section_level": 2}, {"title": "Šaty pro Pražské Jezulátko.", "content": "Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství s císařem Františkem I. Štěpánem vzešlo 16 dětí, 5 synů a 11 dcer. Šest dětí zemřelo ještě za života jejich matky (1. Marie Alžběta, 3. Marie Karolína, 7.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televizní seriál.", "content": "Při příležitosti 300 let od narození Marie Terezie v roce 2017 se její život a doba, ve které žila a působila, stal námětem prvních dvou dílů výpravného stejnojmenného televizního seriálu. Premiéru těchto dvou dílů sledovalo v pořadu České televize na 2,5 milionu diváků a asi 800 tisíc diváků ji vidělo na slovenské RTVS. Seriál", "section_level": 2}, {"title": "Pomníky.", "content": "Pomník Marie Terezie v Bratislavě bylo monumentální mramorové jezdecké sousoší v Bratislavě (tehdy Prešpurku), postavené v roce 1897. Roku 1921 však bylo toto sousoší ve stupňujících se protiuherských náladách příslušníky československých legií za asistence policie zničeno. Dne 13. května 2017 byl odhalen základní kámen budoucího pomníku Marie Terezie v parku, který má vzniknout nedaleko jednoho z výjezdů", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Terezie, celým jménem \"Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna\", německy Maria Theresia Walburga Amalia Christiana (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská (oficiálně uherský král, \"Rex Hungariae\"), královna česká a markraběnka moravská atd. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Jejím manželem se 14. února 1736 stal František I. Štěpán Lotrinský. ", "tgt_summary": "Marie-Thérèse Walburge Amélie Christine de Habsbourg (en allemand : \"Maria Theresia Walburga Amalia Christina von Habsburg\"), née le à Vienne et morte dans la même ville le, archiduchesse d'Autriche, fille aînée de l'empereur Charles VI, mort sans descendance masculine, succède en 1740 à son père à la tête des possessions héréditaires de la maison des Habsbourg d'Autriche, notamment le royaume de Hongrie, le royaume de Bohême et le royaume de Croatie, dont elle recevra les couronnes. ", "id": 849662} {"src_title": "Magie", "tgt_title": "Magie (surnaturel)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Toto slovo pochází ze staroperského slova \"maguš\", které označovalo kněze, obětníka a byli jím později nazýváni zoroastriánští hvězdopravci v Médii. Řecký výraz \"mageia\" (magie) je odvozen právě z tohoto perského termínu, přičemž v řečtině brzy nabyl pejorativního nádechu (kouzelník, čaroděj, šarlatán).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Magie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších řeckých, egyptských a mezopotamských literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev připisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatónismu, který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatónismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy, zároveň se v tomto období se objevila vědecká nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii. K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii není mnoho, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe. Přesto v současné době po celém světě existuje množství okultních řádů a společností, které se věnují i praktikování různých forem magie. Mezi ty nejaktivnější patří O.T.O., LCN, či Séthův chrám. V ČR. se magické praxi věnují například adepti Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy. V něm pod vedením zkušených lektorů (Pavel Brndiar Tau-Paulus (dříve f. Archechempe), Libor Hejtmánek f. Pluto a Pavel Erich f. Teufel) probíhá pětiletý magický výcvik.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení magie.", "content": "Magii lze rozdělit několika způsoby, přesto ani jeden z nich není plně uspokojivý pro kulturní antropologii, ani pro samotné mágy. Každé z nich totiž naráží na některé nedostatky. Z pohledu hermetiků je rozdělení magie zásadní, například to, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatím co z pohledu kulturních antropologů jsou důležité spíše postoje většinové společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení, o němž panuje shoda, je rozdělení kulturní a geografické, jako je její vymezení na východní a západní, a rovněž pak dělení na praktickou a teoretickou. Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií, magia innaturalis byla pak prací v astrálu.Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů. Nejznámější dělení rozděluje magii podle magické praxe na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden, což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické, stalo se nejpoužívanějším. Poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem. Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Druhým odvětvím je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magií. Posledním způsobem, jak bývá dělena magie, je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí, magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií. V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii a někteří lidi dělí magii na bílou a černou. Takovéto rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy.", "content": "Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe, který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše co existuje a je jakýmsi astrálním světlem. Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy. Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.", "section_level": 1}, {"title": "Získání znalostí.", "content": "Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení neboli iniciace. Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům a to podle stupně její zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.", "section_level": 1}, {"title": "Magická praxe.", "content": "Ke každé magické operaci je podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobilý, již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce. Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení, mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě. Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu. Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu. V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo Každý kdo praktikuje magii musí vést tzv. magickou knihu, která musí být vedena podle pravidel, nikdo do ní nesmí nahlížet a magik do ní musí pravdivě zapisovat údaje o svých magických operacích.", "section_level": 1}, {"title": "Magické předměty.", "content": "V magii jsou často využívány tzv. magické předměty, což jsou předměty, u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý, kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla. Z dalších pochopitelně notoricky známá magická hůlka a magický meč. Magik používá k přípravě na rituály a na svoji ochranu také speciální kadidelnici. Aby síla uvedených předmětů byla co nejvyšší, tak by si magik měl pokud možno vše náčiní vyrobit sám. Toto ovšem klade vysoké materiální nároky na magika a pochopitelně klade ještě vyšší nároky na zručnost a vzdělanost magika. Z toho vyplývá, že stát se magikem je záležitost velice problematická a osobně velice náročná. Ovšem byly vyvinuty určité rituály a postupy, které dané předměty připraví na magickou praxi magikovu, aniž by ten musel výše uvedené předměty sám vyrobit. Při výrobním procesu totiž magik sám předává magickému náčiní svoji sílu a své ideje a dále ho různě iniciuje aby byl funkční a nanejvýše spolehlivý. Další věcí, o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam, jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což je vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii setkává i střetává mnoho výkladů, například hermetický (okultní) a etnologický (vědecký), a různé výklady se mohou vzájemně doplňovat nebo si odporovat. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím. Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy, další teorie pak považují magii za vědění nebo schopnosti, které člověk ztratil. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany, s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly. Je také chápána jako určitý druh náboženství, který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Za magii lze proto podle Tomáše Halíka považovat jakoukoliv snahu člověka používat to, co považuje za Boha či božstvo, „ke svým službám, k plnění svých přání a psychologických potřeb“. Opakem magie je podle Tomáše Halíka modlitba. ", "tgt_summary": "La magie est une pratique fondée sur la croyance en l'existence d'êtres, de pouvoirs et de forces occultes et surnaturels, permettant d'agir sur le monde matériel par le biais de rituels spécifiques. ", "id": 929333} {"src_title": "Kalmycko", "tgt_title": "Kalmoukie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do 16. století bylo území dnešní Kalmycké republiky ovládáno různými chanáty (Astrachaňským a jinými), v této době však již začala republika formálně patřit pod Rusko. V 17. století obsadili dnešní Kalmycko kočovní Kalmyci, vyhnaní z Číny (Ti se po sporech s carem v roce 1771 částečně vrátili zpět). Zbytek obyvatel byl přesídlen na Ural, nebo násilně začleněn pod Astrachaňskou gubernii; Kalmyci byli utlačováni a byla zabírána jejich zemědělská půda. Na začátku 20. století, v roce 1918 byla ustanovena v Astrachani sovětská moc, válečný stav však trval až do roku 1920. V říjnu 1935 pak byla vytvořena Kalmycká ASSR. Za druhé světové války bylo začátkem roku 1942 území republiky obsazeno německými vojsky. Kalmykové je vítali jako své osvoboditele od Stalinovy krutovlády. Na oplátku Němci rozpustili zemědělská družstva, provedli privatizaci půdy a opět umožnili Kalmykům svobodně vyznávat buddhismus. 5000 kalmyckých mužů také přijalo nabídku sloužit v německé armádě. V listopadu a prosinci 1942 však území znovudobyla sovětská vojska. V prosinci 1943 byli Kalmykové obviněni z kolaborace s Němci, Kalmycká ASSR zrušena a rozdělena mezi okolní ruské oblasti. Z rozkazu Stalina byla zbývající kalmycká populace násilně deportována do střední Asie a na Sibiř. Aby byly co nejdokonaleji smazány stopy po někdejším kalmyckém osídlení, byly názvy všech obcí a měst změněny z kalmyckých názvů na ruské. Návrat Kalmykům povolil teprve Nikita Chruščov roku 1957. 9. ledna 1957 bylo Kalmycko obnoveno jako správní celek se statusem autonomní oblasti. 29. července 1958 pak byla oblast znovupovýšena na ASSR. Od roku 1991 je v platnosti současný název - Kalmycká republika.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Obyvatelé jsou převážně Kalmykové (asi 60 %) a Rusové (asi 30 %) Ostatní skupiny národů jsou velmi malé. Z náboženství je vyznáván buddhismus a ortodoxní křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika země je založená na vývozu obilovin a ovoce do ostatních částí Ruska. Jižní poloha, a dokonalá rovinatost dělají z Kalmycké republiky ideální zemědělský kraj. Dalším neméně důležitým zdrojem pro místní ekonomiku je ropa a zemní plyn. Z energetického hlediska má také velký význam Veselovská přehrada na řece Západní Manyč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalmycká republika, Kalmycko je republikou Ruské federace. Nachází se severně od Kaspického moře. Její rozloha je 75 000 km2 (přibližně jako Česká republika), počet obyvatel je ale jen 289 400. Je jediným evropským regionem s převahou buddhistů.", "tgt_summary": "La République de Kalmoukie ou Kalmoukie (en russe : ; en kalmouk : ) est une république, sujet de la fédération de Russie. Les habitants de la Kalmoukie sont les Kalmouks. ", "id": 197989} {"src_title": "Karelská republika", "tgt_title": "République de Carélie", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Karélie je severská země, její severní hranicí probíhá severní polární kruh. Republika hraničí se čtyřmi oblastmi Ruska (Murmanskou oblastí na severu, Archangelskou oblastí na východě, Vologdskou oblastí na jihovýchodě a Leningradskou oblastí na jihu) a na západě se pěti provinciemi Finska (od jihu k severu postupně Jižní Karélií, Severní Karélií, Kainuu, Severní Pohjanmaa a Laponskem). Její břehy omývá na severovýchodě Bílé moře, na jihovýchodě Oněžské jezero a na jihu Ladožské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima se vyznačuje rysy klimatu kontinentálního i přímořského. Zima je relativně mírná ale dlouhá a léto je chladné. Relativní vlhkost vzduchu je vysoká a změny teplot nejsou velké. Průměrná teplota v červenci 14 až 16 °С a v lednu -9 až -13 °С. Průměrné množství srážek za rok je 600 mm na jihozápadě a 400 až 500 mm na severu. Většina jich spadne v létě.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf.", "content": "Republika se nachází ve východní části Baltského štítu. Její území představuje kopcovitou rovinu s jasně vyjádřenými stopami vlivu ledovce (morénové valy, charakteristické kruhové (\"kamy\") a podlouhlé (\"ozy\") kopce a jezerní kotliny). Nejvyšší místa jsou na západě a severozápadě hřbetu Mansalkja (nadmořská výška do 578 m) a Západokarelská vysočina (do 417 m). Nejvýznamnější nížiny jsou u moře a jezer (Přibělomorská, Oloněcká, Vodlinská). Pobřeží Bílého moře (Pomorský a Karelský břeh) se vyznačuje velkým množstvím zálivů a zátok.", "section_level": 2}, {"title": "Nerosty.", "content": "V republice se nacházejí naleziště různých stavebních materiálů (žula, diabas, křemenec, dolomity, mramor), dále pegmatit, železná ruda, železité křemence (Kostomukšskogo) a titanomagnetity (Pudožgorskogo) a slídy.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Karélie je kraj jezer, řek a bažin. Řeky patří k úmoří Bílého a Baltského moře. Nejsou dlouhé, ale mají velké průtoky a jsou na nich peřeje a vodopády. Největší jsou Kem, Vyg, Kereť ústící do Bílého moře a Vodla, Suna a Šuja ústící do Oněžského jezera. Řeky se využívají jako zdroje hydroenergie a pro splavování dřeva. Splavné jsou pouze dolní toky největších řek. Jezera tvoří 18 % území republiky. Nejvíce jich je na severu. Největší jsou Ladožské a Oněžské a dále pak Vygozero, Topozero, Pjaozero a Segozero. Jezera jsou často spojená průtoky.", "section_level": 2}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "Základní typy půd jsou podzolové, bažinato-podzolové a bažinaté. Karélie je bohatá na lesy (borovice, smrky, karelské břízy, olše, osiky). Zabírají polovinu rozlohy republiky. Bažiny zabírají 18 % území.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Zastoupení živočichů je rozmanité. Žijí zde sněžní zajíci, bobři, ondatry (aklimatizované), hnědí medvědi, sobi a losi. Velký průmyslový význam mají mořské i sladkovodní ryby (navagy, sledi, tresky, platýsi, lososi, pstruzi) a tuleni. Na území republiky se nachází rezervace Kivač.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Karélie byla osídlena již v dobách okolo 1. tisíciletí. Ve 12. století oblast obsadila Novgorodská republika, nakonec se dostala pod vliv Moskvy v polovině 15. století. V 17. století se stala častým terčem útoků Švédů, kteří ukusovali z jejího území. Po čase se zase ustálil původní stav – Karélie se vrátila Rusku. V posledních dobách carského Ruska se v zemi rozvíjela výroba dřeva a železa. Po říjnové revoluci vznikla \"Karelská pracovní komuna\" (8. června 1920) a ta byla přeměněna na Karelskou ASSR (25. července 1923), ale po zimní válce, v níž k ní byla přičleněna část Finské Karélie, byla reorganizována jako samostatná, šestnáctá sovětská republika (31. března 1940) pod názvem Karelofinská SSR. Roku 1956 (16. července) byl status země opět změněn na ASSR. Současného postavení požívá oblast od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina současných obyvatel Karélie jsou Rusové (76,6 %, 2002); původní obyvatelé, Karelové, tvoří 9,2 % (ještě okolo roku 1900 to bylo 40 %). Následují Bělorusové (5,3 %), Ukrajinci (2,7 %), Finové (2%) a Vepsové (0,7 %). Většina obyvatel vyznává ortodoxní křesťanství. Karélie je proslulá dřevěnými kostely s cibulovitými báněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Výroba je založena na těžbě dřeva a surovin, zemědělství není kvůli severní poloze oblasti vůbec možné. V Karélii, a hlavně v Petrozavodsku je zastoupeno velké množství dřevozpracujících podniků a také papíren. V roce 2016 je Karelská republika s dluhem 114,1 miliard rublů třetí nejzadluženější oblastí Ruské federace. V důsledku ostré rozpočtové krize plánuje ruská vláda v roce 2016 na další tři roky takřka sedminásobně snížit objem rozpočtových úvěrů pro regiony, což dostane Karelskou republiku spolu s dalšími 19 regiony na pokraj bankrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karelská republika (karelsky \"Karjalan Tazavalta\", ) je republika na severozápadě Ruska. Byla vyhlášena 25. července 1923 v rámci RSFSR. Má rozlohu 172 400 km2. Má 697 521 obyvatel (2006). Hlavním městem je Petrozavodsk. Jako v jediné z republik Ruské federace není její titulární jazyk, karelština, jazykem úředním. V současné době zahrnuje většinu historického území Karelie (zbytek náleží Finsku a Leningradské oblasti). Na jejím území se nenacházejí téměř žádné hory, ale zato mnoho jezer.", "tgt_summary": "La république de Carélie ou Carélie (en, ; en ; en ; en vepse : \"Karjalan Tazovaldkund\") est une république, sujet fédéral de Russie, située dans le nord-ouest de la Russie. Sa capitale est la ville de Petrozavodsk. Sa population en 2016 était d'environ 630 000 habitants.", "id": 1723040} {"src_title": "Okres Louny", "tgt_title": "District de Louny", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Lounský okres je charakterem podnebí v rámci naší republiky extrémním územím. Vlivem srážkového stínu Krušných hor se jedná o nejsušší okres České republiky. Průměrné roční srážkové úhrny činí 300 – 500 mm, dlouhodobý průměrný", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf.", "content": "Okres Louny se rozprostírá na rozhraní tří vyšších geomorfologických celků Českého masivu– České tabule, Krušnohorské subprovincie a Poberounské subprovincie. Do České tabule patří Dolnooharská tabule, která zahrnuje údolí Ohře od východní hranice okresu až přibližně po Postoloprty. Krušnohorská subprovincie zabírá sever a západ okresu – patří sem svahy a vrcholy sopečného Českého středohoří vystupující severně od Loun, jižní výběžek Mostecké pánve zasahující až k Žatci a Podbořanům a podhůří Doupovských hor v západní a jihozápadní části okresu (Nepomyšl, Lubenec). Pod Poberounskou subprovincii spadá", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Téměř celý okres Louny je odvodňován postupně do řeky Ohře, která se u Litoměřic vlévá zleva do Labe. Ohře protéká okresem v délce 72 kilometrů a tvoří přirozenou „páteř“ okresu, oddělující Džbán a České středohoří. Na území okresu vstupuje řeka těsně pod hrází nechranické přehrady. Protéká oběma největšími městy okresu – Žatcem i Louny. Tok řeky měl značný význam pro rozvoj oblasti již ve středověku, úrodné údolí Ohře na Lounsku a Litoměřicku lákalo však k osídlení již v době kamenné. Významnými přítoky této řeky na území okresu jsou Blšanka, Hasina a Chomutovka.", "section_level": 2}, {"title": "Územní struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vývoj okresu Louny.", "content": "Lounský okres v dnešní podobě začal fungovat 1. července 1960 v souvislosti s reformou veřejné správy zakotvenou v nové, tzv. „socialistické“ ústavě. Stal se nástupcem tří původních okresů – Louny, Žatec a Podbořany, jež v tehdejší podobě existovaly od první poválečné reformy veřejné správy z roku 1949. Lounský a žatecký okres byly před reformou součástí kraje Ústí nad Labem, podbořanský okres spadal pod kraj Karlovarský. Do nově vzniklého lounského okresu byly začleněny také některé obce původně patřící do okresů Bílina a Lovosice. Celý nově vzniklý okres se stal součástí Severočeského kraje se sídlem v Ústí nad Labem. Tehdy větší okresní město Žatec o svůj status přišlo a připadlo pod město menší – Louny. Po roce 1960 bylo zároveň započato s procesem integrace obcí do větších celků – tzv. střediskových obcí. A tak pokud bylo v roce 1961 na území Lounska 113 místních nebo městských národních výborů, do roku 1979 klesl jejich na počet na 87.", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé obce ve 20. století.", "content": "Území Lounska na rozdíl od svých severních sousedících okresů (Chomutov a Most) bylo ušetřeno likvidace vesnic kvůli těžbě hnědého uhlí. Jedinou výjimkou byly Třískolupy,", "section_level": 2}, {"title": "Obce s rozšířenou působností.", "content": "Jak již bylo zmíněno výše, lounský okres se od ledna 2003 člení na 3 správní obvody obce s rozšířenou působností: Louny, Žatec a Podbořany. Obvod obce s rozšířenou působností (dále jen obvod) Louny zahrnuje 41 obcí okresu v jeho severovýchodní části. Kromě města Louny pod něj patří i Postoloprty. Na rozloze 473 km2 žije asi 44 tisíc obyvatel, což", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na počátku roku 2018 bylo na území Lounska k trvalému pobytu přihlášeno 86 372 obyvatel. Tento počet se již téměř od konce druhé světové války příliš nemění – stále se drží mezi 85 a 90 tisíci. Mění se jen rozmístění obyvatelstva v rámci okresu – venkovské oblasti v periferních oblastech okresu se vylidňují, zatímco v perspektivně rozvíjejících se oblastech podél významných dopravních tahů a v aglomeracích největších měst okresu populace roste. Největší aglomerací okresu jsou Louny, kde s městem sousedí některé městysi a velké vesnice (Dobroměřice, Lenešice, Cítoliby, Vršovice, Černčice a Obora), dohromady mají populaci 23 tisíc obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný věk.", "content": "Z hlediska věkového průměru má okres relativně příznivou strukturu – průměrný věk v roce 2018 činil 41,7 let (muži 40,5 a ženy 43,0), což se jen mírně lišilo od průměrného věku Ústeckého kraje, který byl 41,8 let (muži 40,5 a ženy 43,2). Věkový průměr ČR tehdy činil 42,2 let (muži 40,8 a ženy 43,6). Nižší průměrný věk je však částečně ovlivněn na republikové poměry velmi nízkou nadějí dožití při narození, která v roce 2008 byla 71,3 let u mužů a", "section_level": 2}, {"title": "Cizinci.", "content": "Počet cizinců evidovaných na území okresu Louny se v období let 1996– 2008 zdvojnásobil. Stále však nedosahuje alarmující výše jako v některých jiných srovnatelně velkých okresech. Zatímco na okrese Louny pobývalo v roce 2008 asi 2 100 cizinců, ve stejném období se např. na", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Kriminalita byla v roce 2008 v okrese Louny nejnižší z celého Ústeckého kraje. Zatímco v kraji připadá na 1 000 obyvatel téměř 40 trestných činů, v okrese Louny to bylo „pouze“ 28 trestných činů. Ze cca 2 400", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hospodářská skladba Lounska je charakteristická nadprůměrným podílem pracovníků zaměstnaných v zemědělství, okres Louny lze tedy označit za zemědělský. To však zdaleka neznamená, že by počet pracovníků zaměstnaných v zemědělství převažoval. Podle údajů z roku 2001 byl z pětačtyřiceti tisíc ekonomicky aktivních obyvatel okresu zaměstnán nejvyšší podíl v průmyslu– 25 %. Deset procent pracovníků zaměstnávala sféra veřejných služeb zahrnující školství, zdravotnictví a ostatní služby sociálního rázu. Přibližně stejný podíl pracovníků (po osmi až devíti procentech) zaujímal obchod a opravárenské služby, stavebnictví, veřejná správa a zemědělství. 7 % ekonomicky aktivních pracovalo v oboru dopravy a komunikačních služeb (pošta, telekomunikace). Podle hospodářských sektorů připadalo na Lounsku 34 % pracujících na sekundární, 34 % pracovníků na terciární a 9 % na primární hospodářský sektor. Míra nezaměstnanosti činila v roce 2001 téměř 16 % ekonomicky aktivních obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Podílem 84 % orné půdy (počítáno z výměry zemědělské půdy, ne z celkové výměry okresu) náleží Lounsku deváté místo v republice. Naopak zalesněním, které tvoří 55 % půdy nezemědělské, patří okres až na poslední místa v republice. Z těchto čísel vyplývá vysoký význam zemědělství. Půdy na okrese jsou převážně hlinité až jílovitohlinité, typově se jedná o kvalitní hnědozemě. Relativně příhodné podnební podmínky (alespoň co se teploty týče) umožňují pěstování i náročnějších zemědělských plodin. Okres Louny je však po celé republice známý díky pěstování chmele, pro které jsou vhodné zdejší červené půdy. Chmelnice zabírají 6,1 % zemědělské půdy, což představuje jejich nejvyšší výměru v celé republice (na druhém místě je sousední okres Rakovník). Pěstování chmele se věnuje většina zemědělských podniků a družstev okresu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslová výroba se koncentruje do tří největších měst okresu – Loun, Žatce a Podbořan. Nejvýznamnějším průmyslovým střediskem jsou Louny se strojírenským, potravinářským a keramickým průmyslem. Mezi největší lounské podniky patří tradiční Elektroporcelán, vyrábějící keramické izolátory pro energetické přenosové sítě a Praga, která se zabývá výrobou součástek do dopravních prostředků a obráběním kovů. Další strojírenské závody, zabývající se také výrobou součástek pro automobilový průmysl, vznikly v nové lounské průmyslové zóně – jsou to japonské firmy Ishimitsu a Nachi. Závod MTI navazuje na tradici výroby naftových motorů. Velký význam mají pro Louny také zdejší železniční opravny. Z potravinářských provozů jmenujme pivovar, založený roku 1861, jehož vlastníkem je v současné době koncern Drinks Union se sídlem v Ústí nad Labem. Starobylým pivovarem, založeným již roku 1261, se může pochlubit také Žatec,", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Úroveň služeb se stejně jako ve všech ostatních oblastech republiky i na Lounsku po roce 1989 podstatně zlepšila. Došlo k rozšíření sítě obchodů a drobných živností, poněkud se zvýšila i ubytovací kapacita, došlo i ke zkvalitnění služeb. V okrese je v provozu na 41 poštovních úřadoven, nacházejících se ve všech městech, městečkách a obcích „střediskového charakteru“. Jen v Lounech jsou pošty 4, v Žatci 2. Na bezpečnost v okrese dohlíží Územní odbor Policie ČR Louny,", "section_level": 2}, {"title": "Statistické údaje o hospodářství okresu.", "content": "Průměrná hrubá měsíční mzda pracovníků činila na Lounsku v roce 2008 asi 18 tisíc korun, což bylo pod krajským i republikovým průměrem. Pro srovnání, průměrná hrubá mzda v Ústeckém kraji byla v tom roce 21 tisíc, v sousedním Plzeňském kraji 22 tisíc a ve Středočeském 23 tisíc korun. Republiková průměrná mzda se pak pohybovala okolo 24 tisíc korun (zejména vlivem vysokých průměrných mezd v Praze). Lounsko mělo dlouhá léta značné problémy s nezaměstnaností. V posledních několika letech došlo k částečnému zlepšení, zejména pod vlivem přílivu zahraničních investic do okresu a výstavby nových průmyslových", "section_level": 2}, {"title": "Školství a zdravotnictví.", "content": "Síť škol je tvořena školami mateřskými, základními a středními. Mateřské a základní školy jsou ve všech obcích „střediskového charakteru“ v okrese (většinou nad 500 obyvatel), některé ze ZŠ však mají pouze „malotřídní“ charakter pouze s prvním stupněm ZŠ. Základních škol bylo na okrese v roce 2005 jednačtyřicet, jejich síť je doplněna třemi zvláštními školami (dnes z důvodu politické korektnosti tzv. „ZŠ praktickými“) v Lounech, Žatci a Podbořanech. Střední školství je v okrese zastoupeno širokým spektrem škol státních i soukromých se sídly ve třech největších městech okresu. Lounské a žatecké gymnázium umožňují studovat osmileté i čtyřleté obory, podbořanské gymnázium je pouze osmileté. Obchodní akademie je možné studovat v Lounech a Žatci, ve", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Okresem Louny procházejí dva celorepublikově významné dopravní tahy, které mají podobný směr jak v silniční, tak i v železniční dopravě. Prvním z nich je dopravní tah Praha – Chomutov reprezentovaný silnicí I/7 a železniční tratí 124. Druhá významná dopravní trasa směřuje z Plzně přes Žatec do Mostu a je jednou ze dvou nejvýznamnějších spojnic západních a severních Čech. Tato trasa je v silniční dopravě tvořena silnicí I/27 z Plzně přes Jesenici na Rakovnicku a Žatec do Mostu, v železniční dopravě potom tratí č. 160 z Plzně přes Podbořany do Žatce (s návaznou tratí č. 123 do Postoloprt a Mostu).", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Úhrnná délka silniční sítě Lounska je 928 km. Z toho 11 % tvoří silnice I. třídy a 22 % silnice II. třídy. Na území okresu vede dálnice D7, která je místy vybudována pouze v polovičním profilu jako I/7. Její nově vybudované úseky operativně nahrazují starou nevyhovující „státní“ silnici Praha – Chomutov. Na přelomu 20. a 21. století (cca 1999 – 2001) byly na této silnici vybudovány obchvaty Loun a Postoloprt, které odvedly tranzitní dopravu z center těchto měst. V prostoru nové průmyslové zóny Triangle u Velemyšlevse severně od Žatce se nachází rušná křižovatka silnic I/7 a I/27. Druhá jmenovaná dopravní cesta vstupuje na území okresu severně od Jesenice v prostoru křižovatky se silnicí č. I/6 (Praha – Karlovy Vary). Prochází", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Síť železničních tratí v okrese Louny je hustá a poněkud nepřehledná. Tvoří ji 3 rychlíkové a 4 lokální tratě. Z technického hlediska je trať Most – Postoloprty (část tratě 123) dvoukolejná a elektrifikovaná a trať Postoloprty – Žatec – Březno u Chomutova, vč. žateckého železničního uzlu jednokolejná a elektrifikovaná. Zbývající tratě na území okresu jsou jednokolejné s nezávislou trakcí. Z hlediska vnitrostátní rychlíkové přepravy projíždí územím lounského okresu pouze několik párů rychlíků na trase Plzeň – Podbořany – Žatec – Chomutov – Most. Provoz rychlíků na trati Praha – Kladno – Žatec – Chomutov je od „přeložení“ traťového úseku 120 z trasy Praha – Chomutov pouze na trasu Praha – Rakovník minulostí. Dnes jsou na trati v provozu pouze spěšné vlaky z Lužné u Rakovníka do Žatce. Tento druh vlaků je v provozu také o víkendech na trati z Prahy přes Kralupy", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Až do roku 2006 měla autobusová doprava na lounském okrese podobný charakter jako ve většině oblastí ČR. Všechny místní autobusové linky zajišťoval podnik ČSAD Ústí nad Labem, později přejmenovaný na Dopravní podnik Ústeckého kraje. V srpnu roku 2006 však došlo k tzv. „autobusové krizi“, kdy DPÚK v reakci na spory s krajem ohledně dotací nevyslal na své linky autobusy a kraj následovně ukončil s podnikem spolupráci a snažil se v co možná nejrychlejším termínu sehnat dopravce pro krajské autobusové linky. Po několika problémových", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj okresu Louny.", "content": "Archeologické nálezy v oblasti dolního Poohří svědčí o osídlení již ve starší době kamenné. Příznivé přírodní podmínky oblasti způsobily, že právě oblast Lounska se stala starobylým jádrem českého státu. Právě v těchto končinách se již v 6. stol. usídlil slovanský kmen Lučanů. Jejich hradiště se nacházelo například i v prostoru dnešního Žatce, kde se nacházelo hlavní středisko kmene. Podle Starých pověstí českých, vycházejících částečně z Kosmovy kroniky, obýval kmen Lučanů území podél dolního toku Ohře, z čehož vyplývá, že sousedil na východě s kmenem Litoměřiců, na jihu s kmeny Čechů a na západě se Sedličany. Podle Starých pověstí českých zaniklo lucké knížectví po bájné bitvě u Turska, kdy měla přemyslovská vojska pod vedením knížete Neklana porazit lucká vojska vedená knížetem Vlastislavem. Po pádu údajného knížectví vznikla na území Lucka Žatecká župa knížectví přemyslovského. Z počátku 2. tisíciletí, konkrétně z roku 1004 pochází první písemná zmínka o Žatci v souvislosti s obsazením města Poláky a jejich následovným vytlačením. V tomto století jsou poprvé zmiňovány také Louny (1070), ale například také Lubenec (1056). Okolo roku 1121 vznikl u Postoloprt rozsáhlý benediktinský klášter nazývaný „Apolostolum Porta“, z roku 1256 byla založena jedna z nejstarších", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Z hlediska množství a kvality kulturních zařízení je lounský okres na velmi vysoké úrovni. Vždyť například různá divadla působí na okrese v Lounech, v Žatci a v Postoloprtech. V Lounech sídlí v pěkné funkcionalistické budově v centru města Vrchlického divadlo, budova žateckého městského divadla v klasicistním slohu se nachází ve Dvořákově ulici. V Postoloprtech provozuje divadlo městské kulturní středisko. Kina jsou ve většině velkých obcí okresu. V centru Loun můžeme", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na území Lounska se nachází 2 velkoplošně chráněná území: CHKO České středohoří a Přírodní park Džbán. Správa CHKO České středohoří sídlí v Litoměřicích, což je také okres, ve kterém se největší část oblasti nachází. Z celkové výměry 1 063 km2", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Bitozeves • Blatno • Blažim • Blšany u Loun • Blšany • Brodec • Břvany • \"Cítoliby\" • Čeradice • Černčice • Deštnice • Dobroměřice • Domoušice • Holedeč • Hříškov • Hřivice • Chlumčany • Chožov • Chraberce • Jimlín • Koštice • Kozly • Krásný Dvůr • Kryry • Lenešice • Libčeves • Liběšice • Libočany • Libořice • Lipno • Lišany • Líšťany • Louny • Lubenec • \"Měcholupy \" • \"Nepomyšl \" • Nová Ves • Nové Sedlo • Obora • Očihov • Opočno • \"Panenský Týnec\" • \"Peruc \" • Petrohrad • Pnětluky • Počedělice • Podbořanský Rohozec • Podbořany • Postoloprty • Raná • \"Ročov \" • \"Slavětín \" • Smolnice • Staňkovice • Toužetín • Tuchořice • Úherce • Velemyšleves • Veltěže • Vinařice • Vrbno nad Lesy • Vroutek • Vršovice • Výškov • Zálužice • Zbrašín • Žatec • Želkovice • Žerotín • Žiželice", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Louny \"(Lounsko)\" se nachází v severních Čechách, v Ústeckém kraji. Okresním městem jsou Louny v severovýchodní části regionu. Území Lounska má přibližně tvar kosodélníka táhnoucího se od jihozápadu k severovýchodu o délce asi 62 km a průměrné šířce cca 20 km. Rozlohou je Lounsko největším okresem Ústeckého kraje, naopak počtem obyvatel se řadí až na poslední místo. Hustota zalidnění okresu je v rámci kraje i ČR spíše podprůměrná. ", "tgt_summary": "Le district de Louny (en ) est un des sept districts de la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Louny.", "id": 2337152} {"src_title": "Okres Tábor", "tgt_title": "District de Tábor", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nadmořská výška se v okrese pohybuje od 354 m v jižní části, kam ještě zasahuje Třeboňská pánev, do 724 m na severu v oblasti Mladovožicka (Batkovy 724 m) a Jistebnicka (Javorová skála 723 m). Nedaleko města Chýnova se nachází chráněný přírodní útvar Chýnovská jeskyně, nejstarší (r. 1868) zpřístupněná jeskyně na území České republiky. Přírodní rezervace Borkovická blata jihozápadně od Soběslavi nabízí naučnou stezku, kde lze poznávat blatskou krajinu s typickými rostlinami (rojovník bahenní, rosnatka okrouhlolistá, rašeliník, klikva). K 13.5.2016 měl okres celkovou plochu 1 326 km2, z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Osou regionu je řeka Lužnice, která si zachovává svůj původní ráz. Protéká od jihu k severu, v Táboře mění směr na jihozápad. Další významnější řekou je pravostranný přítok Lužnice - Nežárka. Oba toky jsou atraktivními vodáckými řekami. Nacházejí se zde rovněž četné rybníky, z nichž mnohé poskytují rekreační možnosti - Horusický jižně od Veselí nad Lužnicí (třetí největší v ČR), Knížecí u Zárybniční Lhoty, Rytíř mezi obcemi Svince a Hlavatce, Sudoměřický nedaleko Sudoměřic u Tábora, Kozák v Pojbukách. K rekreaci i jako záložní zdroj pitné vody pro Tábor slouží nejstarší údolní přehradní nádrž ve střední Evropě Jordán, která byla zbudována roku 1492 přehrazením Košínského potoka. Nádrž nedávno prošla rozsáhlou modernizací - odbahnění, oprava plovárny, šaten, vytvoření písčité pláže, zatravnění sluneční plochy, vybudování děstkého a volejbalového hřiště.", "section_level": 2}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 1.1.2020 :", "section_level": 1}, {"title": "Největší města.", "content": "Změna hranice okresu Do 1. ledna 2007 byla v okrese Tábor také obec:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Balkova Lhota • Bečice • Bechyně • Běleč • Borkovice • \"Borotín \" • Bradáčov • Březnice • Budislav • Černýšovice • Dírná • Dlouhá Lhota • Dobronice u Bechyně • Dolní Hořice • Dolní Hrachovice • Drahov • Dráchov • Dražice • Dražičky • Drhovice • Haškovcova Lhota • Hlasivo • Hlavatce • Hodětín • Hodonice • Chotěmice • Chotoviny • Choustník • Chrbonín • Chýnov • Jedlany • Jistebnice • Katov • Klenovice • Komárov • Košice • Košín • Krátošice • Krtov • Libějice • Lom • \"Malšice \" • Mažice • Meziříčí • Mezná • Mladá Vožice • Mlýny • Myslkovice • Nadějkov • Nasavrky • Nemyšl • Nová Ves u Chýnova • Nová Ves u Mladé Vožice • Oldřichov • Opařany • Planá nad Lužnicí • Pohnánec • Pohnání • Pojbuky • Přehořov • Psárov • Radenín • Radětice • Radimovice u Tábora • Radimovice u Želče • Radkov • Rataje • Ratibořské Hory • Rodná • Roudná • Řemíčov • Řepeč • Řípec • Sedlečko u Soběslavě • Sezimovo Ústí • Skalice • Skopytce • Skrýchov u Malšic • Slapsko • Slapy • Smilovy Hory • Soběslav • \"Stádlec \" • Sudoměřice u Bechyně • Sudoměřice u Tábora • Sviny • Svrabov • Šebířov • Tábor • Třebějice • Tučapy • Turovec • Ústrašice • Val • Vesce • Veselí nad Lužnicí • Vilice • Vlastiboř • Vlčeves • Vlkov • Vodice • Zadní Střítež • Záhoří • Zálší • Zhoř u Mladé Vožice • Zhoř u Tábora • Zlukov • Zvěrotice • Želeč • Žíšov", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zimní stadiony.", "content": "Na území okresu se nachází 3 zimní kryté stadiony určené pro mistrovské soutěže i pro veřejnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Tábor je okres v Jihočeském kraji. V roce 2020 v něm žije přes 102 tisíc obyvatel. Sousedí s jihočeskými okresy České Budějovice, Písek a Jindřichův Hradec, středočeskými okresy Benešov a Příbram a okresem Pelhřimov kraje Vysočina.", "tgt_summary": "Le district de Tábor (en ) est un des sept districts de la région de Bohême-du-Sud, en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Tábor.", "id": 1100670} {"src_title": "Mendelova univerzita v Brně", "tgt_title": "Université Mendel de Brno", "src_document": [{"title": "Fakulty.", "content": "Mendelovu univerzitu v Brně tvoří pět fakult a jeden vysokoškolský ústav: Počet studujících na všech fakultách univerzity a na institutu v roce 2008 činil více než 12 000 aktivních studií. V letech 1952–1959 existovala také Zootechnická fakulta a v letech 1952–1969 byla součástí školy i Veterinární fakulta.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací program.", "content": "Vzdělávací program při vzniku této vysoké školy vycházel z jejich původních dvou odborů, tj. hospodářského a lesnického, a doznal v jisté časové posloupnosti svého výrazného rozšíření. Postupně docházelo k jeho doplňování o nové studijní programy a jejich obměňování tak, aby byly vhodněji naplňovány potřeby získávání vysokoškolské kvalifikace příslušného odborného zaměření. V současné době má univerzita akreditováno 19 studijních programů s 32 studijními obory pro bakalářské studium, 16 studijních programů s 37 studijními obory pro navazující (příp. pětileté) magisterské studium a 19 studijních programů s 30 studijními obory pro doktorské studium. V rámci studijních programů se mohou studenti rovněž individuálně profilovat v řadě odborných předmětů, jejichž obsahová náplň byla upravena s ohledem na potřeby spojené se vstupem Česka do Evropské unie. Univerzita dále nabízí studium v rámci kurzů celoživotního vzdělávání v 6 studijních programech (8 studijních oborech) a od roku 2003 také výuku v rámci Univerzity třetího věku (3 studijní obory).", "section_level": 1}, {"title": "Vědecko-výzkumné úkoly.", "content": "Řešení vědecko-výzkumných úkolů vychází z dlouhodobé prognózy a vědecké orientace univerzity a fakult a zahrnuje oblast zemědělských, lesnických, biologických, ekonomických a technických věd. Jedná se o otevřený okruh výzkumných aktivit, uplatňovaný v institucionálním výzkumu, ve výběrových řízeních grantových agentur, výzkumných centrech a v mezinárodních vědecko-výzkumných programech. Výzkumný program MENDELU v Brně sleduje v obecné rovině aktuální trendy současného vývoje základních vědních disciplín, zejména biologie a jejich aplikace v zemědělských, lesnických, zahradnických a ekonomických vědách. V praktické realizaci se jedná o cílené řízení biologických procesů, efektivní využívání neobnovitelných a tvorbu obnovitelných přírodních zdrojů při rozvoji trvale udržitelného, multifunkčního zemědělství a agrobyznysu. Důraz je kladen na kvalitu a bezpečnost zemědělských produktů obecně a potravin zvláště v podmínkách rostoucí konkurence na liberalizujícím se světovém agrárním trhu. V kontextu se závěry Společné zemědělské politiky EU jako prioritní preferuje univerzita zejména témata věnující se multifunkčnímu zemědělství a lesnictví, významu jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí při utváření krajinného prostoru a rozvoji venkova.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční styky.", "content": "V oblasti zahraničních styků realizují zaměstnanci i posluchači studijní a přednáškové pobyty, stáže a konzultace na vysokých školách ve Francii, Polsku, Rakousku, Německu, USA a Velké Británii a v mnoha dalších zemích. MENDELU je členem významných evropských organizací (CRE, ICA) a spolupracujících sítí analogicky profesně zaměřených škol. Rozšíření možnosti zahraniční spolupráce nabízí zapojení univerzity zejména do programu SOCRATES, LEONARDO DA VINCI CEEPUS, AKTION a dalších mezinárodních projektů.", "section_level": 1}, {"title": "Ubytování.", "content": "MENDELU v Brně má k dispozici ubytovací kapacitu na vysokoškolských kolejích především v Brně a Lednici. Všichni zájemci mají možnost stravování ve vysokoškolské menze. Tělovýchovné a sportovní vyžití je studentům umožněno v rámci fakultativní tělesné výchovy a prostřednictvím vysokoškolského sportovního klubu univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Praktická výuka.", "content": "Potřebám praktické výuky studentů, k řešení výzkumných úkolů a ověřování vědeckých poznatků v praxi slouží Školní zemědělský podnik Žabčice a Školní lesní podnik Masarykův les ve Křtinách. Doplňující pedagogické studium učitelství odborných předmětů, doplňující pedagogické studium mistrů odborné výchovy, výuku seniorů v rámci Univerzity třetího věku a vzdělávací kurzy podle potřeb a požadavků široké veřejnosti zajišťuje Institut celoživotního vzdělávání, založený v roce 2003. Pro výukové účely je využívána také Botanická zahrada a arboretum v Brně. K dispozici je rozsáhlá knihovna, čítárna časopisů a moderní informační a počítačové centrum jako součásti Ústavu vědecko-pedagogických informací a služeb. Ústav informačních technologií se stará o provoz informačního systému UIS a správu univerzitní IT infrastruktury. Audiovizuální centrum zhotovuje videozáznamy pro potřeby výuky a výzkumu a spravuje celouniverzitní filmotéku a videotéku. K zachování a zpřístupnění archivního bohatství univerzity dalším generacím je zaměřena činnost Univerzitního archivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mendelova univerzita v Brně (zkratka MENDELU) je nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v českých zemích. Univerzita je pojmenována po významném vědci na poli genetiky – Johannu Gregoru Mendelovi. ", "tgt_summary": "L’École supérieure d'agriculture et des forêts de Brno (\"Vysoká škola zemědělská a lesnická v Brně\") a été fondée par la loi du. En 1994, elle prend le nom du botaniste tchéco-allemand Gregor Mendel, père de la génétique (originaire de Moravie) et devient l’Université Mendel de Brno (\"Mendelova univerzita v Brně\"). ", "id": 612434} {"src_title": "Kabardsko-Balkarsko", "tgt_title": "Kabardino-Balkarie", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jih a západ území je vyplněn Kavkazem, na jihozápadě je nachází nejvyšší hora Kavkazu, Elbrus měřící 5 633 m. Z Kavkazu vedou četná horská údolí s řekami Malka, Baksan, Čegem a Čerek do nížiny, z níž vytéká směrem na východ řeka Těrek. V jejím okolí (na severu území) se rozkládá úrodná nížina.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kabardinci a Balkarové bojovali již v 15. století o svoji nezávislost. A to jak s Krymem, tak s Osmanskou říší. Jejich vítězství zajistilo až připojení k Ruské říši, což však uznalo Turecko až po dalších sto padesáti letech. Připojení k Rusku pro zemi znamenalo zavádění ruských zákonů, stěhování Rusů a tím oslabování národnostní celistvosti země. Proto došlo v 19. století k sérii povstání, hlavně rolníků. Mezi lety 1918 a 1920 také zde probíhala občanská válka. V roce 1921 byla vytvořena v rámci nové RSFSR Kabardinská autonomní oblast, která byla 6. ledna 1922 přejmenovaná na Kabardsko-balkarskou autonomní oblast, která se v roce 1936 změnila v Kabardinsko-balkarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Stalin na základě rozhodnutí prezidia Nejvyššího sovětu ze dne 8. dubna 1944 deportoval Balkarce do Kazachstánu a Střední Asie, republika byla přejmenována na Kabardskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Za Chruščova 6. ledna 1957 byla republika zpět přejmenována na Kabardinsko-Balkarskou ASSR a Balkarci se mohli vrátit, ale jejich domy již byly často obsazené Kabardinci, což dodnes působí nevraživosti mezi těmito národy. Balkarci dnes obývají převážně horská údolí, zatímco Kabardinci a Rusové jsou v nížinách. Od roku 1991 se používá název Kabardinsko-balkarská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Nalčik 2005.", "content": "Ačkoliv se v sousedních republikách se objevili teroristé a islámští extremisté, zde byla situace klidná. Dne 14. 10. 2005 však v hlavním městě Nalčiku zaútočila na vládní budovy ozbrojená skupina čítající cca 300 teroristů (tzv. Kavkazská fronta). Došlo k několika ozbrojeným střetům s místní policií a vojáky. Město bylo poté obklíčeno speciálními jednotkami a armádou a po několika hodinách byla situace stabilizována. Asi v 15 budovách státní správy a policie vypukl požár, bylo zabito 12 civilistů a 7 policistů a zaměstnanců vládních budov.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na rozdíl od jiných republik Ruské federace zde si Kabardinci udrželi etnickou většinu (55 %), Balkarců je naopak menšina (11 %). Rusů zde žije asi 25 %, zbylé obyvatelstvo tvoří Oseti (1 %) a jiné národy. Většina obyvatel jsou muslimové.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V republice se těží a zpracovávají wolframové a molybdenové rudy (u města Tyrnyauz). Na to navazuje strojírenský průmysl (dnes ve všelijakém stavu). Dále je zastoupen průmysl potravinářský a stavebních hmot. V dobách SSSR se v nížině Tereku budovalo závlahové zemědělství a hojně se rozvíjela vysokohorská turistika. Turistika (přesněji vysohorská turistika a horolezectví) je v poslední době velkým ekonomickým přínosem, zvláště pak v okolí hory Elbrus, kde se již dnes připravují na Olympijské hry a dochází zde k modernizaci středisek, která od sovětských dob nebyla modernizována..", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Zemí prochází významná železniční trať vedoucí z Rostova na Donu do Machačkaly, prochází téměř všemi kavkazskými republikami (před Nalčikem se trať větví a jedna z krátkých tras vede do města, druhá podél řeky Terek do Čečenska). Silniční síť je řídká, hlavně v horských oblastech. Hlavní silniční tah je Pjatigorsk - Nalčik - Vladikavkaz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabardsko-Balkarsko (rusky \"Кабардино-Балкарская республика\", zkráceně \"Кабардино-Балкария\", kabardinsko-čerkesky \"Къэбэрдей-Балъкъэр Республикэ\", karačajevsko-balkarsky \"Къабарты-Малкъар Республика\") je republika Ruské federace na severním okraji Kavkazu. Má rozlohu 12 500 km2 (srovnatelné s Libanonem) a žije tu 790 000 obyvatel. Sousedí s Stavropolským krajem, Karačajevsko-čerkeskou republikou a Severoosetskou republikou.", "tgt_summary": "La république de Kabardino-Balkarie, Kabardino-Balkarie ou Kabardo-Balkarie (en, ) est une république autonome située dans la région du Caucase. C’est l'une des sept républiques autonomes caucasiennes de la fédération de Russie (avec la Tchétchénie, le Daghestan, l'Ossétie-du-Nord-Alanie, l'Ingouchie, la Karatchaïévo-Tcherkessie et l'Adyguée) qui se trouvent pour l'essentiel au nord du territoire caucasien (Ciscaucasie).", "id": 2094323} {"src_title": "Gelasius Dobner", "tgt_title": "Gelasius Dobner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině pražského truhláře Josefa Dobnera a Marie Anny, rozené Schäfflerové, studoval nejprve u jezuitů a potom u piaristů. Koncem třicátých let vstoupil do řádu a vystudoval filosofii a teologii, potom vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Vídni a zároveň studoval práva. Prošel postupně několika piaristickými školami v Čechách a na Moravě (například Piaristické gymnázium v Kroměříži), roku 1752 byl postaven do čela právě zřízené piaristické školy v Praze. Pod patronací pražského světícího biskupa Václava Vokouna získal možnost studia historických pramenů v pražských církevních knihovnách. Proslulost si však získal až kritickým rozborem připraveného vydání Hájkovy Kroniky české (\"Annales Hageciani\"). Přes nepřízeň domácích „kolegů“, kteří trvali na věrohodnosti Hájkovy kroniky, stalo se Dobnerovo dílo základem moderní české historiografie a sám autor se dočkal mnoha ocenění v rámci řádu i mimo něj (od Marie Terezie obdržel roční penzi 300 zlatých). Při práci nad Hájkovou kronikou v různých šlechtických či církevních archivech opsal mnoho dosud neznámých pramenů, které vydal roku 1764 v edici \"Monumenta historica Bohemica\". Kromě tří dílů Annales Hageciani se věnoval otázkám rozsahu Velkomoravské říše, původu cyrilice a hlaholice, staroslovanské bohoslužby v Českých zemích, otázkám vztahu českého státu k říši a podobně. Značná část jeho prací věnovaných listinnému materiálu českého a moravského původu a životopisy některých význačných českých dějepisců a kronikářů zůstaly v rukopise. Dobner byl prvním českým moderním historikem, který stavěl na kritické metodě zkoumání písemných pramenů a odmítal neprověřené fabulace a výmysly, jež v té době často historickou práci provázely. Díky němu a jeho dílu byla česká historická věda ušetřena množství omylů a jejich napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace. Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození, z nichž ovšem většina na něj navazovala. Málo přející vztah Čechů k duchovním v 19. a 20. století přivedl jeho jméno takřka na práh zapomnění.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Dobnerovo bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gelasius Dobner, Sch.P., řádovým jménem Gelasius a Sancta Catharina, vlastním jménem Job Felix Dobner (30. května 1719 Praha – 24. května 1790 Praha) byl český katolický kněz-piarista německého původu, osvícenský historik, propagátor kritické metody v dějepisectví, označovaný za zakladatele moderního kritického českého dějepisectví. Zpracoval kritický komentář k Hájkově \"Kronice české\", kterým položil základy moderní kritické české historiografie.", "tgt_summary": "Gelasius Dobner, né à Prague le et mort dans la même ville le, est un historien originaire de Bohême.", "id": 1058651} {"src_title": "Oleg", "tgt_title": "Oleg le Sage", "src_document": [{"title": "Založení Kyjevské Rusi.", "content": "Podle \"Povesti vremennych let\" vládl v Novgorodu od roku 862 varjag Rurik († 878/879), legendární zakladatel původní ruské dynastie. Po jeho smrti ovládl severoruská centra Oleg, snad Rurikův příbuzný, který měl vykonávat regentskou vládu za jeho údajného syna Igora. Uváděl do poplatné závislosti další východoslovanské, baltské a finské obyvatelstvo v okolí Novgorodu a roku 880 podnikl velkou výpravu proti významnému obchodnímu středisku slovanských Krivičů, Smolensku. Po jeho dobytí táhl dále na Kyjev. V tomto starobylém městě, jehož význam určovala především výhodná poloha na obchodní cestě do Byzance, vládli rovněž varjagové, Askold a Dir, kteří přišli do východní Evropy jako členové Rurikovy družiny, brzy se však osamostatnili a vydali se po Dněpru k jihu. Cestou se zmocnili Kyjeva a ovládli zdejší Poljany. Roku 882 se Askold a Dir střetli před Kyjevem s varjažsko-slovanským vojskem, které přitáhlo z Novgorodu. Z této bitvy vyšel jako vítěz Oleg. Zmocnil se Kyjeva, přenesl sem své sídlo, neboť toto město mu nabízelo příznivější podmínky pro rozvoj dálkového obchodu, a Novgorod učinil závislým na Kyjevu. Spojení dvou nejvýznamnějších východoevropských středisek pod jedinou vládou bývá tradičně označováno jako založení nejstaršího východoslovanského státu, Kyjevské Rusi. Bohatá byzantská říše dále lákala varjagy k obchodování i k výbojům, jejichž hlavním cílem sice bylo zajistit dobré podmínky pro tranzit, ale také snaha získat kořist (cílem pustošivých loupeživých nájezdů bylo především západní pobřeží Černého moře). Vhodným nástupištěm k těmto výpravám se stal Kyjev. Roku 907 podnikl Oleg pokus dobýt Konstantinopol. V ruském vojsku, které se do Byzance vypravilo, bojovali vedle varjagů také Slované a příslušníci baltských a finských etnik. První tažení nebylo příliš úspěšné. Teprve roku 911 se podařilo Olehovi, poté co vzbudil strach obležením Konstantinopole, uzavřít s Byzancí nesmírně výhodnou mírovou smlouvu, která upravovala vzájemné vztahy a především zaručovala ruským kupcům významná práva při obchodování v Konstantinopoli. Nemuseli například platit cla a po dobu šesti měsíců byli zásobováni vším potřebným. Podmínkou však bylo, že do města přijdou beze zbraně a ne více jak padesát lidí současně. Kromě toho byl prý každý z ruských bojovníků, jak líčí letopisec, obdarován dvanácti hřivnami stříbra. Po návratu z druhé výpravy proti Konstantinopoli se Oleg odebral na ruský sever a zde v Ladoze krátce nato zemřel. Podle vyprávění letopisu na uštknutí hadem, který vylezl z lebky mrtvého koně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oleg (?, Švédsko – po 912, Ladoga) byl pololegendární varjažský bojovník, který roku 882 ovládl Kyjev a spojil ho s Novgorodem. Je považován za zakladatele nejstaršího východoslovanského státu – Kyjevské Rusi. Údaje o Olegovi jsou známy pouze z jediného pramene, nejstaršího ruského letopisu \"Pověsti vremennych let\".", "tgt_summary": "Oleg (en slave : Олег et en vieux norrois : \"Helgi\"), dit Oleg le Sage ( et en ) et parfois appelé Oleg de Novgorod, est un prince varègue du Rus' de Kiev de la dynastie des Riourikides (né à une date inconnue et mort en 912), qui régna de 882 à 912. ", "id": 63194} {"src_title": "Ludvík Vaculík", "tgt_title": "Ludvík Vaculík", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Brumově (dnes část města Brumov-Bylnice) jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval (byl Baťovým „mladým mužem“). V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ. Jako mladý vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech opět vrátil. Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku \"Beseda venkovské rodiny\" a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce \"Literárních novin\" (po zákazu v roce 1967 přejmenovány na \"Literární listy\", ještě později na \"Listy\"), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu \"Na farmě mládeže\" a román \"Rušný dům\". Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román \"Sekyra\", která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce. I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější. Na IV. sjezdu svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ (na tu dobu velice odvážný výrok) a k tomu navíc dodal, že „lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit“. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – svaz jej hned druhý den vyloučil a odevzdat musel následně i stranickou legitimaci KSČ. Následného politického tání využil k tomu, že vytvořil manifest \"Dva tisíce slov\", které po schválení jakožto „taktické a neprovokativní“ bez jakýchkoli okolků uveřejnily Literární listy, které tím způsobily poprask až v nejvyšších patrech československé politiky. Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77. Měl blízko k monarchismu a v roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení \"Na prahu nového milénia\", jehož autorem byl spisovatel Petr Placák. Ludvík Vaculík je pro některá svá díla (\"Český snář\", \"Morčata\") směřujícím k existencialismu, společně s Bohumilem Hrabalem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci, považován za pokračovatele Franze Kafky. Jeho manželkou byla Marie Vaculíková (známá jako \"Madla\"), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan. S dlouholetou partnerkou Lenkou Procházkovou měl dceru Cecílii a syna Josefa. Ludvík Vaculík zemřel 6. června 2015, pohřeb se konal v kostele sv. Václava v rodném Brumově 13. června 2015, zádušní mše se konala následujícího dne – 14. června 2015 v kostele Nejsv. Salvátora v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze \"Hodiny klavíru\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Vaculík (23. července 1926 Brumov – 6. června 2015 Dobřichovice) byl český prozaik, fejetonista, publicista, disident, autor manifestu \"Dva tisíce slov\" a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1972). Byl moravský patriot, ve tvorbě občas používal rodné valašské nářečí.", "tgt_summary": "Ludvík Vaculík (né le à Brumov, mort le ) est un écrivain et journaliste tchèque. Auteur de samizdats, il est notamment connu pour le manifeste \"Les Deux Mille Mots\" de juin 1968.", "id": 682537} {"src_title": "Absolutismus", "tgt_title": "Absolutisme", "src_document": [{"title": "Dějiny pojmu.", "content": "Termín \"absolutismus\" vznikl v německé pozitivistické historiografii v 2. polovině 19. století. Jeho původcem byl známý historik Leopold von Ranke. O větší rozšíření pojmu se postaral ekonom a státovědec Wilhelm Roscher, který také pojem blíže vymezil a vytvořil první periodizaci absolutismu (konfesijní, dvorský, osvícenský). Obsah termínu se během 20. století několikrát posunul, na sklonku 80. let došlo k jeho významnému zrelativizování. Bylo namítáno, že nebyly nikde úplně naplněny jeho základní znaky (např. v habsburských zemích si i přes centralizační úsilí vždy jednotlivé země uchovaly značné správní odlišnosti). Za termínem se tedy neskrývala žádná historická skutečnost. Proto je dnes spíše přijímána dynamická definice pojmu \"absolutismus\", která ho charakterizuje jako soubor tendencí směřujících k ideálnímu absolutistickému státu. Mnozí však namítali a stále namítají, že \"absolutismus\" nikdy neexistoval, že se vlastně jednalo jen o pozdější přenesení kulturních vzorců nejprve z Itálie, potom z Francie, do jiných zemí (Fernand Braudel). V české historiografii, marxistické zvláště, byl pojem \"absolutismus\" vymezen značně negativně. Toto vyznění bylo prohloubeno tradičním kontrastním vymezením předbělohorské a pobělohorské doby, které má počátek už v 19. století. Do devadesátých let, kdy české dějepisectví začalo vnímat západoevropskou diskuzi o obsahu termínu, byl \"absolutismus\" vnímán převážně jako právněhistorický pojem.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Byrokracie.", "content": "Panovník soustřeďoval do svých rukou veškerou moc, kterou potom často delegoval na svého prvního ministra (Richelieu, Mazarin, v habsburském soustátí např. Lobkovic, Vratislav z Mitrovic, Haugwitz, Kounic). Hierarchizovaný byrokratický systém úřadů byl co možná nejvíce centralizován, panovník usiloval o zmenšení moci stavů i měst, o sjednocení právního, politického i hospodářského systému na ovládaných územích. Výrazná byla snaha o omezení různých privilegií jak osob, tak institucí, která byla v rozporu s úsilím o centralizaci státu. Do vysokých úřadů se často dostávali představitelé měšťanských rodin a nižší šlechty, kteří nepředstavovali mocenskou opozici proti panovníkovi (tzv. šlechta talárů).", "section_level": 2}, {"title": "Armáda.", "content": "Jedním z projevů uplatňování absolutistických tendencí bylo vytváření armády, stálého vojska, které zajišťovalo panovníkovi mocenské postavení na mezinárodní scéně. Do té doby byla vojska svolávána jen v případě války. Panovníci největších evropských států vydržovali stálé armády v počtu několika set tisíc mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Merkantilismus.", "content": "Merkantilismus byl charakterizován snahou o centrální řízení hospodářství, o sjednocení měny, měr a vah a odstranění obchodních překážek v rámci státu, o podporu rozvoje cest a dopravy. V mezinárodním obchodě usiloval o dosažení aktivní obchodní bilance prostřednictví systému cel, který měl zamezit dovozu výrobků a vývozu drahých kovů. Export a domácí výroba byly naopak podporovány státem.", "section_level": 2}, {"title": "Dvorská kultura.", "content": "Nejvýznamnější aristokraté se v centralizovaném státě shromažďovali u dvora, který byl i mocenským a kulturním středem státu. Přítomnost v blízkosti panovníka zajišťovala dvořanům přístup k úřadům, panovníkovi naopak pomáhala eliminovat jejich vzbouřenecký potenciál, který by mohl vzniknout v regionech. Ke dvoru byli také vázáni mnozí umělci a intelektuálové. Dvůr pomáhal vytvořit obraz panovníka jako mocného vladaře jak dovnitř státu, který ztělesňoval, tak i navenek, kde měl budit respekt ostatních vládců.", "section_level": 2}, {"title": "Státní církev.", "content": "Potenciální odpor církve si panovník pojišťoval jejím začleněním do státního aparátu. Nejvýraznější byla tato situace v protestantských zemích (např. Dánsko), výrazně se projevovala i v katolických zemích (gallikanismus ve Francii), kde panovník zasahoval do jmenování biskupů, nebo do zveřejňování papežských prohlášení a encyklik.", "section_level": 2}, {"title": "Konfesijní absolutismus.", "content": "Termín používaný pro vystižení mocenské situace v některých evropských zemích v období od druhé poloviny 16. století do vypuknutí třicetileté války. Charakteristickým rysem byl růst napětí mezi reformačními církvemi a katolíky poté, co se na tridentském koncilu nepodařilo dosáhnout obnovení jednoty církve a uplatnila se zásada „čí země, toho náboženství“. Častým důsledkem byly náboženské války, které ve spojení s politickými ambicemi jednotlivých mocností vyústily posléze v třicetiletou válku. Příkladem uplatňování konfesijního absolutismu může být vláda Filipa II. ve Španělsku nebo Ferdinanda II. ve Štýrsku a později v habsburském soustátí.", "section_level": 1}, {"title": "Dvorský absolutismus.", "content": "Je formou uplatňování absolutismu, kdy ve státě hraje ústřední roli panovnický dvůr. Klasickým případem je Francie v době Ludvíka XIV. Ve středoevropském prostředí bývá jako dvorský absolutismus označováno panování Leopolda I., případně Karla VI.", "section_level": 1}, {"title": "Osvícenský absolutismus.", "content": "Osvícenský monarcha vydržuje dvůr pouze v nejnutnější, okleštěné podobě. Omezuje vliv církve i šlechty. Stát je výrazně byrokratizovaný a panovník se označuje za jeho prvního služebníka. Modelem uplatňování osvícenského absolutismu bylo Prusko krále Friedricha II. nebo Rakousko Marie Terezie a Josefa II.", "section_level": 1}, {"title": "Absolutismus v českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup absolutismu.", "content": "Po porážce druhého stavovského povstání vládli opět České koruně Habsburkové, kteří svého vítězství využili k nastolení absolutistického režimu v těchto zemích. I když k vytvoření plně centralizované habsburské monarchie s vnitřně pevným absolutistickým režimem okamžitě nedošlo. Lokální stavovská rebelie následně přerostla v celoevropský válečný konflikt, v prostředí válečného běsnění nebylo možné si počínat tak, jak tomu bylo za vlády Ferdinanda II. v červnu 1621, kdy byli na Staroměstském náměstí popraveni hlavní aktéři povstání. Panovník musel brát ohled i na katolickou šlechtu, která si ještě do vlády Marie Terezie ponechala jistý politický vliv. V našich zemích se sociálně ekonomické podmínky pro absolutní monarchii vytvořily teprve dodatečně v průběhu posledních desetiletí 17. století a během 18. století. Teprve tehdy se absolutismus v Čechách a na Moravě vnitřně upevnil, jelikož se stal adekvátní společenské struktuře. K nástupu absolutistického zřízení v České koruně tedy nedochází v důsledku vnitřního vývoje na rozdíl od západních evropských zemí, ale je zaveden jako součást promyšleného vojenského, politického a hospodářského ovládnutí země. Nastupující režim byl ztělesňován národnostně cizí dynastií, která začlenila český stát do vznikající mnohonárodnostní habsburské monarchie a využívala jej ke svým vlastním zájmům, které byly českému národu cizí. Nové poměry byly právně zakotveny v Obnoveném zřízení zemském v roce 1627 vydaném pro Čechy a v následujícím roce v identickém znění pro Moravu.", "section_level": 2}, {"title": "Upevňování a projevy absolutismu.", "content": "Ferdinand II. rozsáhlými konfiskacemi majetku šlechty zlikvidoval politickou moc našeho státu. Mohutná politická emigrace znamenala těžké kulturní ztráty pro České království. Dlouhá třicetiletá válka vedla ke zbídačení měst a venkovského obyvatelstva. Městské ekonomice chyběl dostatek oběživa, což bylo způsobeno zvláště obrovským berním zatížením, které odsávalo značné finanční částky ze země a oslabovalo hotový kapitál, bez něhož nebylo možno investovat a zajistit vzestup řemesla a obchodu. V důsledku válečných událostí, hladu a epidemií se podstatně snížil počet poddaných, kteří nebyli nadále schopni unést vysoké nároky svých vrchností. Nedostatku pracovních sil bylo čeleno procesem, který se dnes nazývá druhé znevolnění. Následující se zhoršující neutěšené postavení poddaných vedlo k jejich častým vzpourám. Bělohorskou porážkou tedy definitivně skončil svou existenci stavovský stát a v českých zemích došlo k nástupu absolutistického režimu, i když ještě ne plně zformovaného a dobudovaného. Především se změnilo postavení panovníka. Obnovené zřízení zakotvovalo dědičné nástupnictví českého trůnu v rodě habsburském, což znamenalo, že bylo zrušeno právo stavů volit panovníka, jestliže nastupoval z vládnoucí dynastie. Panovníkovi náležela mimo jiné nejvyšší moc soudní, výhradní právo zákonodárné (\"ius legis ferendae\") a moc správní (organizace úřadů). Došlo ke zrušení náboženské svobody, neboť katolictví se prakticky stalo jediným státním náboženstvím. Katolická církev byla ideově i společensky oporou habsburského absolutistického zřízení. V Čechách se také opět obnovil duchovní stav, který začal zasedat na českém zemském sněmu. Celkem klesl počet šlechtických rodin v českých zemích, bohatí příslušníci rytířstva vymizeli úplně. Šlechtický majetek soustředil se v rukou několika předních panských rodin.", "section_level": 2}, {"title": "Právo.", "content": "Změnila se i forma, ve které se nalézalo právo. Mizí právo obyčejové a nadále existuje jen právo psané a právě taková změna vyhovovala potřebám panovníka. Ze starého stavovského práva mělo nadále platit jen to, co nebylo v rozporu s Obnovenými zřízeními zemskými. Obyčeje však nelze podrobit panovníkově revizi, proto nezbývalo, než je zakázat, stejně jako obecnou závaznost soudních nálezů. S růstem centralistických snah sílí také snahy o unifikaci práva, absolutistickým obdobím dochází v českých zemích k rozsáhlé kodifikaci všech právních oblastí. Je to totiž jediná možná forma jak nahradit místní právní systémy, zrušit lokální privilegia a výsady. Také Ferdinand mohl své vítězství využít k plnému omezení práv měšťanského stavu. Nadále královským městům na sněmu v Čechách i na Moravě náležel kolektivně jen jeden hlas, kdežto každý jednotlivý zástupce vyšších stavů měl také jeden hlas. Později byla jen tři pražská města uznána za plně oprávněné členy sněmu, kteří se mohou účastnit celého sněmovního jednání, kdežto ostatní městům bylo ponecháno pouze právo vyslechnout sněmovní propozice. Účast měst na zemském sněmu tak byla ryze formální. Právo nabývat zemskodeskovní statky si v Čechách podrželo jen několik nejvýznamnějších měst. Na rozdíl od práva zemského městské právo zůstává beze změn. Postrádalo totiž normy politického charakteru a navíc Koldínův zákoník byl natolik prodchnut římskoprávními zásadami, že vcelku vyhovoval nejen změněným podmínkám politickým, ale i vývoji ekonomiky, která však v českých městech dlouho stagnovala. O vyspělosti městského práva svědčí skutečnost, že bylo povýšeno na podpůrný pramen šlechtického práva zemského. Přesto změna šlechtického procesu ovlivnila i městské právo, kde také postupně převládlo písemné řízení. Uzákoněno to bylo instrukcemi z let 1641 a 1644. Apelační soud měl dohlížet, aby toto bylo dodržováno. Městům na Moravě byl konečně vnucen Koldínův zákoník a byla zde plně prosazena kompetence pražské apelační komory, roku 1697 císař Leopold I. zakázal všem moravským městům obracet se o poučení někam jinam než k apelačnímu soudu. Apelační tribunál, původně nástroj královského dozoru nad městy, se v následujících letech postupně přeměnil ve všeobecnou odvolací instanci druhého stupně. Narostl pak autoritativní vliv dvorských úřadů ve Vídni, zejména tajné rady a dvorské komory, a také české dvorské kanceláře, která byl přemístěna do Vídně. Stala se nejvyšším orgánem správy a zároveň nejvyšším soudem všech zemí českého státu. Stala se také revizní stolicí pro rozsudky apelačního soudu. Kompetence komorního soudu v otázce revize tedy přešla na českou dvorskou kancelář. Došlo k rozsáhlé byrokratizaci státního aparátu včetně apelačního soudu, kde se všichni radové bez rozdílu museli povinně složit přijímací zkoušku z práva. Další změnou bylo zavedení písemného procesu. Celý průběh soudního řízení je písemný, od podání žaloby, výslechu svědků, stran, až po rozsudek, přesně podle zásady – co není ve spisech, neexistuje. Dokonce soudci nejsou povinni sami vyslýchat obžalovaného a rozhodují na základě písemného záznamu o jeho výslechu. Tak je také znemožněna kontrola průběhu soudního řízení feudální veřejností. Vedle dosavadního principu obžalovacího v trestním řízení se začíná prosazovat zásada inkviziční, která v následujícím 18. století plně převládla. Byl započat proces postupné germanizace, jejímž základem se stalo zakotvení v Obnoveném zřízení rovnoprávnosti němčiny s češtinou, což nakonec vedlo k výhradnímu panství němčiny jako úředního jazyka. V 18. století zůstala čeština v ústředních státních úřadech zachována jen při slavnostních ceremoniálech a česky byly vydávány překlady autentického znění všech právních předpisů. I když porážka protihabsburského povstání znamenala zánik stavovského státu, přesto v nově nastupujícím absolutistickém režimu zůstal na dlouhou dobu zachován stavovský princip personality práva. Dle této zásady pro jednotlivé skupiny obyvatel odlišující se svými politickým a právním postavením platila různá práva a také rozdílná příslušnost k jednotlivým soudů. Absolutistickému zřízení vyhovovalo hierarchické uspořádání feudální společnosti. Každý příslušník této struktury společnosti byl zároveň vrchností směrem dolů a poddaným směrem nahoru. Tyto skutečnosti se v právním řádu nejvýrazněji promítly do struktury soudní organizace, která odpovídala právním rozdílům mezi jednotlivými společenskými skupinami. Proto se také udržela až do reformy soudnictví v době osvícenského absolutismu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Absolutismus (z lat. \"absolutus\" – samostatný, nezávislý) je historiografický termín označující formu vlády tradičně charakterizovanou ústředním postavením panovníka, hospodářským a politickým centralismem, důležitostí armády a správního aparátu, existencí dvora a státní církve. Časově je pojem \"absolutismus\" používán pro období od poloviny 17. století (někdy konce 16. století) do Francouzské revoluce. Termín také dříve označoval celé dějinné období, v 90. letech 20. století byl však převrstven označením raný novověk v souvislosti se zásadním zpochybněním výpovědní hodnoty pojmu. Zpočátku sloužil \"absolutismus\" i jako synonymum pro absolutní monarchii. ", "tgt_summary": "L'absolutisme est un concept lié aux réactions de régimes politiques centraux, généralement monarchiques, visant à l'affranchissement des contrepoids (parlementaires, traditionnels ou constitutionnels) liés aux premières formes de séparation des pouvoirs qui ont suivi les formes consultatives (droit de remontrance et d'enregistrement des lois). Les qualificatifs d'absolutisme apparaissent quand le pouvoir central se dégage des remontrances et oppose des vetos aux contre-pouvoirs. L'absolutisme est lié aux périodes de centralisation politique et militaire caractérisées par la consolidation de la souveraineté territoriale des États, d'importants changements d'ordre militaire, l'affaiblissement du droit coutumier, la diffusion du droit romain, la montée du mercantilisme, ainsi qu'une importance accrue du rôle de la cour et surtout du roi dont la sacralité ne se porte plus simplement sur la fonction mais sur la personne physique. ", "id": 1186767} {"src_title": "Iapetus (měsíc)", "tgt_title": "Japet (lune)", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "Když jej Cassini v roce 1671 objevil, byla mu nápadná skutečnost, že ho mohl pozorovat jen na západní straně mateřské planety; na opačné jej svým dalekohledem nedokázal nalézt. Až roku 1705 jej s lepším dalekohledem spatřil i na druhé straně od Saturnu. Svítil však mnohem méně – byl o 2 magnitudy slabší. Už tehdy Cassini usoudil, že jedna polokoule měsíce musí být světlejší a druhá tmavší.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Středním průměrem 1436 km se Japetus řadí na třetí místo mezi Saturnovými měsíci, za Titan a Rheu. Jeho hustota je velmi nízká, jen 1,27 g/cm, takže lze předpokládat, že je tvořen převážně vodním ledem s příměsí silikátových hornin. Až do průletu sondy Voyager 2 22. srpna 1981 měli astronomové ve vztahu k Japetu více otázek než odpovědí, záhadou byly především odlišné reflexivní schopnosti povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "Tmavá a světlá polokoule.", "content": "Dnes v zásadě existují dvě hypotézy, proč má svrchní vrstva Saturnova satelitu tak různorodý vzhled – teorie impaktů-vulkánů a teorie Phoebe. Obě vycházejí z premisy, že anomálií je tmavá polokoule. Ani jedna hypotéza zatím nebyla prokázána; pro druhou však svědčí údaje o měsíci Phoebe, získané v roce 2009 sondou Cassini, kolem nějž byl objeven prstenec prachových částic. Podrobnější analýza spektroskopických dat v roce 2010 ukázala částečně rozdílné složení částic okolo měsíce Phoebe a povrchu Iapeta. Proto se uvažuje o prachu z dalších měsíců, nejvíce z malého měsíce Ymir. Tmavá plocha však nepokrývá přesně polovinu měsíce Iapetus, ale zasahuje ještě asi o 10° dále. To je pravděpodobně dáno působením Slunce, které ovlivňuje dráhu kosmického prachu a mikrometeoritů z ostatních měsíců. Uvažuje se i o tom, že tmavá polokoule měsíce dále sama tmavne. Díky své menší odrazivosti pohlcuje více slunečního záření a tím zde dochází i k větší sublimaci ledu, z něhož je Iapetus převážně složen.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchové útvary.", "content": "Na přelomu let 2004 a 2005 pořídila sonda Cassini řadu snímků Iapetu, jejichž rozlišení je výrazně lepší než v případě snímků sondy Voyager 2. Bylo zjištěno, že tmavá polokoule (označovaná jako \"Cassini Regio\") je stejně jako polokoule světlá poseta množstvím kráterů – největší má v průměru 600 km. Vědce však překvapilo zjištění, že v Cassini Regio se podél rovníku táhne horský hřeben dlouhý více než 1 300 km a vysoký až 20 km. Co způsobilo vznik tak gigantického pohoří, je dosud nejasné.", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Oběžná dráha Iapeta je neobvyklá. Přestože je to třetí největší měsíc Saturnu, jeho oběžná dráha je mnohem vzdálenější od Saturnu než orbita dalšího nejbližšího měsíce, Titanu. Má také dráhu s největším sklonem z pravidelných satelitů Saturnu, pouze nepravidelné vnější satelity jako Phoebe mají dráhy s větším sklonem. Důvod tohoto jevu je neznámý. Kvůli své vzdálené, skloněné orbitě je Iapetus jediný velký měsíc, z jehož povrchu by byly prstence Saturnu jasně viditelné. Z ostatních velkých měsíců by z prstenců byly viditelné pouze jejich okraje, protože obíhají blízko Saturnovy roviny rovníku (tzn. mají malý sklon dráhy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Iapetus, psáno též Japetus (pojmenován po starořecké mytické postavě Iapetovi), astronomické definitivní označení Saturn VIII, je přirozený satelit planety Saturn o průměru 1436 km, kterou obíhá mezi drahami Titanu a Phoebe ve vzdálenosti 3,56 milionu km. Objevil ho 25. října 1671 Giovanni Domenico Cassini. Měsíc je zvláštní tím, že jedna jeho polokoule je výrazně tmavší než druhá. Je to způsobeno odlišným albedem obou polokoulí satelitu, z nichž jedna odráží 3–5 procent dopadajícího slunečního svitu, zatímco druhá až 50 procent.", "tgt_summary": "Japet (S VIII Japet ; désignation internationale \"Iapetus\") est un satellite naturel de Saturne, le troisième plus grand satellite de la planète par la taille. Il fut découvert en 1671 par Jean-Dominique Cassini. ", "id": 820426} {"src_title": "Braniborské markrabství", "tgt_title": "Marche de Brandebourg", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Území bylo v 9.–12. století předmětem bojů slovanských kmenů a Svaté říše římské. V průběhu 12. století se německým králům a císařům z Ottonské dynastie podařilo znovuzískat nad Slovany kontrolu, následné germanizaci se nicméně někteří Slované přizpůsobili a zachovali si svébytnost. Římskokatolická církev zde vytvořila biskupství, která spolu s opevněnými městy umožnila ochránit obyvatele měst před útoky. V důsledku úspěšné německé křížové výpravy proti Polabským Slovanům udělil roku 1134 císař Lothar III. území Severní marky německému hraběti Albrechtu Medvědovi. Ten roku 1150 formálně zdědil po posledním havolanském knížeti Přibyslavovi havolanská území a město Braniboř. Po rozdrcení vojsk Sprévanů, kteří v 50. letech 12. století Braniboř obsadili, se pak prohlásil vládcem nového Braniborského markrabství. Albrecht a jeho potomci z rodu Askánců pak toto území zkultivovali a zavedli zde křesťanství. Docházelo zde i ke sňatkům mezi německými a slovanskými obyvateli. Koupí původně polské Lubušské země roku 1252 pak začali Askánci získávat území východně od Odry, později známé jako Nová marka.", "section_level": 1}, {"title": "Další osudy.", "content": "Roku 1320 vymřela linie braniborských Askánců, a v letech 1323–1415 bylo Braniborsko pod vládou bavorských Wittelsbachů, po nichž následovali Lucemburkové. Za jejich vlády se z braniborských markrabat stali říšští kurfiřti. Císař Karel IV. přičlenil roku 1373 Braniborsko personální unií k soustátí České koruny, s nímž bylo volně spojeno do roku 1415, kdy je jeho syn císař Zikmund převedl jako říšské léno na Hohenzollerny a ti zde pak vládli až do roku 1918. Hohenzollernové učinili sídelním městem Berlín, tehdy už hospodářské středisko země. Roku 1618 se markrabství stalo součástí státního celku Braniborsko-Prusko. Po rozpadu Říše roku 1806 byla na jeho území zřízena roku 1815 Braniborská provincie Pruského království. Dnes je jeho někdejší území rozděleno mezi Německo (většina území) a Polsko. Většina německé části je součástí spolkové země Braniborsko, ale významná část území (Stará marka) je součástí spolkové země Sasko-Anhaltsko. Okrajové oblasti (malá část Prignitze a Ukerské marky) jsou součástí spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko. Historickou součástí je i Berlín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Braniborské markrabství (německy \"Markgrafschaft Brandenburg\"), resp. Braniborská marka (německy \"Mark Brandenburg\") bylo v letech 1157–1806 říšským knížectvím na severovýchodě Svaté říše římské. Na základě císařské Zlaté buly z roku 1356, jejíž autorem byl Karel IV., obdržel braniborský markrabě kurfiřttskou hodnost, čímž bylo Braniborsko někdy dodatečně nazýváno Braniborským kurfiřtstvím (německy \"Kurfürstentum Brandenburg\" či \"Kurbrandenburg\") a stalo se předmětem zájmu nejvýznamnějších říšských rodů. ", "tgt_summary": "La marche de Brandebourg ou margraviat de Brandebourg (en allemand : \"Mark Brandenburg\") est un ancien État du Saint-Empire romain germanique. Fondé le, il joue un rôle majeur dans l'histoire de l'Allemagne. La Bulle d'or de 1356 confirme le margrave au statut de prince-électeur, lui permettant ainsi d'élire le roi. De par ce fait, le margraviat devient plus connu sous le nom d'électorat de Brandebourg. Le margraviat englobe la Vieille-Marche, la marche de la Prignitz, la Moyenne-Marche et la marche de l'Ucker. ", "id": 387595} {"src_title": "Čaroprávnost", "tgt_title": "La Huitième Fille", "src_document": [{"title": "Stručný obsah.", "content": "Mág Podomní Kšaft ví, že brzy zemře. Proto cestuje na místo, kde se má narodit osmý syn osmého syna, neboť takoví synové se stávají mágy. (Na Zeměploše je osmička magické a okultní číslo.) Kšaft mu proto chce předat svou magickou hůl jako svému nástupci. Narozené dítě je však dívka - Eskarína. Protože si toho Kšaft všimne příliš pozdě, hůl je již definitivně předána. Jak Eskarína roste, začínají se u ní projevovat různé nevysvětlitelné schopnosti. Místní čarodějka, Bábi Zlopočasná, s ní proto cestuje na Neviditelnou univerzitu v Ankh-Morporku. Dívka-mág je však v univerzitních kruzích něco neslýchaného. Eskarína je při prvním pokusu dostat se na univerzitu neúspěšná, Bábi jí ale nakonec místo na NU najde - Esk pracuje jako služebná. Sleduje přitom vzestup mladého mága Simona, kterého potkala cestou do Ankh-Morporku. Simon je mág schopný vytvářet nová, silná kouzla. Ta však otevřou bránu do temných a neprozkoumaných oblastí mnohovesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky.", "content": "Z nevysvětlených důvodů - snad proto, že jde o rané dílo, v němž ještě nebyly fiktivní reálie a kontinuita tak ustálené - se Eskarína objevuje až v knize Obléknu si půlnoc, jako vedlejší, ale výrazná pomoc Toničky Bolavé. Navíc jediná postava z \"Čaroprávnosti\", která se objeví i v dalších knihách (kromě Smrtě a Eskaríny), je Bábi Zlopočasná; události z \"Čaroprávnosti\" však nejsou nikde později ani naznačeny. Další kniha s čarodějkami, \"Soudné sestry\", začíná prakticky s „čistým kontem“. Jediné dvě možné zmínky jsou v knize \"Dámy a pánové\", kde Bábi říká, že na Neviditelné univerzitě už byla dříve, a také ta, že Bábi se naučila létat na koštěti až v pozdním věku - to se stalo právě v \"Čaroprávnosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Audiokniha.", "content": "V roce 2008 vyšly první tři knihy jako audiokniha v interpretaci samotného překladatele. \"Čaroprávnost\" na 8 CD má 8,5 hodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čaroprávnost (anglicky \"Equal Rites\") je humoristická fantasy kniha Terryho Pratchetta, třetí ze série \"Zeměplocha\" a první, kde hlavním hrdinou není Mrakoplaš. Do série uvádí čarodějku Bábi Zlopočasnou, která se objevuje v řadě pozdějších knih.", "tgt_summary": "La Huitième Fille est le troisième livre des \"Annales du Disque-monde\" de l'écrivain anglais Terry Pratchett. Traduit par Patrick Couton, il fut publié en France en 1994 chez L'Atalante et en 2000 chez Pocket. L'œuvre originale fut publiée en 1987 sous le titre \"Equal Rites\".", "id": 2081472} {"src_title": "Pirát", "tgt_title": "Piraterie", "src_document": [{"title": "Různá označení pro piráty.", "content": "Námořní lupiči byli známi už ve starověku, pirátství se však velmi rozšířilo v době kolonizace, kdy obchodní lodi přivážely z Ameriky do Španělska drahé kovy a jiné bohatství. V Západní Indii 17. století se pirátům říkalo bukanýři (\"buccaneers\"), což byli původně francouzští lovci, kteří se stali piráty. Slovo pochází z \"boucan\", dřevěná obruba užívaná pro uzení masa (jinde zvaná \"barbacoa\"). Tito piráti terorizovali španělské državy ve prospěch jiných evropských států; nejznámější z nich byl Henry Morgan. Bukanýři založili přístavy Tortuga a Port Royal, který nakonec obsadili Angličané a udělali z něj jedno z protipirátských center. Počátkem 18. století vznikla řada pirátských band, např. banda Edwarda Teache (zvaného Černovous), které napadaly obchodní trasy v Karibiku, podél pobřeží Afriky a někteří i Indie. V první polovině 18. století se pirátství omezilo díky soustředěnému úsilí evropských zemí; pirátům hrozily velmi těžké tresty. Nizozemští piráti byli známí jako kapeři nebo vrijbuiteři („plenitelé“). Slovo se skládá z holandského \"vrij\" (volný) a \"buit\" (kořist) a vzniklo z něho anglické „\"freebooters\"“, resp. „\"filibusters\"“ a francouzské „\"flibustiers\"“. Odtud flibustýři, což ovšem nebyli piráti, ale dobrodruzi, kteří působili v latinsko-amerických revolucích a pučích. Nakonec z toho vznikl význam blokování parlamentní schůze nepřetržitou řečí. Pojmenování Lanun zase dostali piráti v Malackém průlivu od Indonésanů a Malajšanů. Původně to byli námořníci, jejichž jméno se stalo synonymem pirátství někdy v 15. století. Některé země využívaly piráty jako nástroje k rušení konkurenčních obchodních tras a námořního obchodu jiných zemí a k terorizování jejich kolonií. Takovým pirátům s pověřením (\"Letter of Marque\", kaperský list) se říkalo privatýr nebo korzár, což v moderní arabštině je قرصان z tureckého \"Korsan\", které patrně vzniklo z latinského \"cursa\" (výprava, vpád, nájezd). Korzáři ze svého lupu získávali jen část, ale z hlediska jejich „mateřské“ země byla jejich činnost legální. Další výhodou mohly být lodě vyráběné pro ně na zakázku.", "section_level": 1}, {"title": "Korzárství.", "content": "„Privatýrství“ nebo „korzárství“ bylo obdobné klasickému pirátství, ale s povolením vlády nebo panovníka zajímat obchodní lodě, které patřily k nepřátelskému státu. Korzárství se vyskytovalo ve středomoří, zejména mezi Tureckem a Maltou, nejslavnějším korzárem byl Sir Francis Drake a Anglie byla největší zemí podporující privatýrství. Oprávnění (tzv. \"letter of marque\" – „kaperský list“, „korzárský patent“) zajmout občany cizího státu a zabavit jejich zboží znamenalo, že země, jež pověření vydala, to nepovažovala za pirátství. Teprve roku 1856 se sedm zemí v Paříži dohodlo na zákazu takových pověření a další národy následovaly v dohodě v Haagu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní nájezdníci.", "content": "Ve válce zastřené válečné lodě obchodních loupeživých nájezdníků útočily na nepřátelský lodní obchod. Praktiky opatrného přibližování a nenápadnosti, a poté otevřeného kontaktu. Němci ve druhé světové válce užívali těchto taktik v Indickém i Atlantském oceánu, ale od doby, kdy sami začali používat námořních plavidel, tito loupeživí nájezdníci přestali být privatýry, o to méně piráty. Mnoho těchto nájezdníků úspěšně operovalo během americké revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Pirátství v mezinárodním právu.", "content": "Korzárství bylo součástí válečného práva a vlastnictví kaperského listu znamenalo právo lapat lodě protivníka na vlastní nebezpečí. Naprosto se netýkalo plavidel zemí, se kterými země, která list vydala, nebyla ve válce. Obecně tu byl ten problém, že zprávy se šířily jen rychlostí lodí a tak kapitáni lodí, které se potkávaly, nemuseli vědět, jsou-li se zemí, které patří loď, kterou potkali, ve válce nebo ne. V polovině 19. století bylo kaperství mezinárodními dohodami zrušeno.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady pirátství na mezinárodní hranice.", "content": "Během 18. století Britové a Nizozemci kontrolovali oba břehy Malackého průlivu. Někteří piráti se zabývali aktivitami podobnými ozbrojeným rebeliím s cílem vzdorovat kolonizátorům. S nařízením zabránit těmto výpadům Britové a Nizozemci vytyčili pomyslnou čáru, kterou rozdělili úžiny na dvě části. Dohoda byla taková, že každá strana si bude hlídat pirátství ve své takto vymezené oblasti. Nakonec se tato čára stala hranicí oddělující Malajsii od Indonésie v této úžině.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní právo.", "content": "Zločin pirátství je pokládán za \"ius cogens\" (pevná, dohodnutá ustálená mezinárodní kogentní právní norma); ti, kdo se dopouštějí krádeží na otevřeném moři, zabraňují obchodu a ohrožují námořní komunikace, jsou pokládáni suverénními státy za nepřátele lidstva (\"hostes humani generis\") Jelikož se pirátství často uskutečňuje mimo hranice teritoriálních území jakéhokoliv státu, nebo naopak v oblastech, kde tato teritoria hraničí, případně i v oblastech, kde neexistuje efektivní státní správa, která by piráty účinně pronásledovala, trestní stíhání pirátů suverénními státy proto představuje složitou problematiku. Stíhat piráty na otevřeném moři státům brání dohoda o svobodě otevřeného (volného) moře a narušení principů \"extra territorium jus dicenti impune non paretur\", což znamená, že soud jednoho státního celku, který překračuje své územní soudnictví, je zbaven beztrestnosti. Nicméně, jako \"ius cogens\", jurisdikce může být uplatňována proti pirátům bez námitek států, jejichž příslušností je identifikováno pirátské plavidlo. Pokud dojde k pirátskému činu ve výsostných vodách nějakého státu, zločin se sice taktéž klasifikuje jako pirátství, nejde již ale o mezinárodní zločin a jde o záležitost spadající pod místní úřady (pokud zákony či smlouvy daného státu neříkají něco jiného).", "section_level": 2}, {"title": "Pirátské organizace.", "content": "Piráti se zdají být moderní prezentací rebelie – šikovné skupiny, které operují mimo dosah omezujících byrokracií moderního světa. Ve skutečnosti piráti často trpěli hladem, nestali se pohádkově bohatými a umírali mladí. Existují ale další překvapující skutečnosti: na rozdíl od dnešních západních společností mnoho pirátských společností operuje jako omezená demokracie, požadující právo volit a nahrazovat své velitele. Kapitán pirátské lodě byl často nelítostný bojovník, ve kterého posádka vložila svou důvěru. Nicméně když nešlo o bojovou pohotovost, obvykle autoritu přejímal kormidelník. Mnoho skupin pirátů dělí svou kořist, ať už je jakákoliv. Podle komplikovaného schématu každý z mužů obdrží svůj díl. Piráti zranění v bitvě si dopřávají speciální kompenzace. Všechny tyto podmínky byly často odsouhlaseny a sepsány. Tyto záznamy však mohou být použity jako usvědčující důkazy, že jednali nezákonně. Piráti svorně přijali vyvrženectví z tradičních společností nebo možná v sobě našli jen spřízněné duše vyvrhelů. Byli ale známí například i tím, že osvobozovali otroky z otrokářských lodí a vítali je ve svých řadách. Zdálo by se, že rovnostářské praktiky uvnitř pirátských klanů byly nejasné a udělaly minimum k omezení brutality pirátského způsobu života.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní pirátství.", "content": "Pirátství se v nedávných časech zvýšilo zejména v oblastech Jižní a Jihovýchodní Asie (Jihočínské moře), části Jižní Ameriky, a jihu Rudého moře, piráti si nyní vybírají malé lodě a tak získávají výhodu pro malý počet členů posádky zastoupených na moderních nákladních plavidlech. Moderní piráti okrádají lodě, které musí zpomalit, aby se správně nasměrovaly do koridoru těsné úžiny; tak se stávají zranitelné vůči malým motorovým člunům. Malé loďky jsou také schopné se maskovat jako rybářská nebo obchodní plavidla, když zrovna neplní různé aktivity pirátství, a tak se vyhnout nebo ošálit inspekci. Pirátství kvete i uvnitř přístavů, patrně nejhorší pověst mají přístavy Nigérie. Piráti jsou často napojeni na správu přístavů a vrhají se na osamoceněji stojící lodě a prostě je vyberou – pomoci od zkorumpované přístavní policie se loď zpravidla nedočká a posádka sama nesmí být podle mezinárodního práva ozbrojena (povolena je pouze jediná pistole pro kapitána lodě). Zajímavým faktem je, že v přístavech rovníkové Afriky se opravdu vyplatí mít vyvěšenu vlajku SSSR (ruské lodě ji tam používají běžně), před kterou mají místní lupiči enormní respekt. Je to pozůstatek incidentu, při kterém se piráti pokusili obsadit a vykrást sovětskou nákladní loď. Nepočítali však s tím, že námořníci SSSR si námořní zákony vykládají po svém a že posádka je těžce ozbrojena. Rusové nájezdníky zavčas zpozorovali a počkali si, až vylezou na palubu a ztratí tak možnost utéci. Ztráty pirátů byly prakticky absolutní. V mořích Jihovýchodní Asie není přísně vynucená způsobilost k námořní dopravě – jako by takové ztráty plavidel byly na denním pořádku. Proto statistiky udávající fakta o námořních incidentech s piráty nebudou přesné. Ve většině případů piráty nezajímá náklad, ale hlavně věci patřící pasažérům nebo posádce a obsah lodního trezoru, který by mohl obsahovat velké množství peněz potřebné k výplatám a poplatkům v přístavech. V některých případech piráti donutí posádku opustit loď a plují s ní k přístavu, kde ji přemalují a vystaví jí nové (falešné) identifikační papíry. Moderní pirátství je zjednodušené, protože množství obchodu se uskuteční přes námořní dopravu. Z komerčních důvodů se mnoho nákladních lodí orientuje na cesty přes těsné průplavy a průlivy jako je Suezský průplav, Panamský průplav a Malacký průliv. Mnoho lodí pak musí zpomalit kvůli navigaci a tím se stávají primárním terčem pirátů. Moderní definice pirátství zahrnuje tyto činy: Pirátské útoky se ztrojnásobily mezi lety 1993–2003. První polovina roku 2003 byla nejhorší. Tato šestiměsíční perioda zaznamenala 234 pirátských útoků, 16 úmrtí, a 52 zraněných – celosvětově. 182 případů pirátství bylo zaznamenáno v prvních 6 měsících roku 2004. 50 z těchto incidentů se stalo v Indonésii. Moderní pirátství také využívá nabídek a možností technologie. Mobilní telefony, motorové čluny, AK-47. Spekulace se vedou o tom, že piráti odposlouchávají satelitní komunikace jako je \"Inmarsat\", aby rozpoznali náklad a stupeň rizikovosti operace. Typickým počínáním pirátů je usmrcení všech pasažérů. Někdy je loď přemalována a přejmenována.", "section_level": 1}, {"title": "Populární kultura.", "content": "V populární kultuře jsou piráti asociováni s typickými zvyklostmi šacení a mluvy. Tato tradice vychází často z románu Roberta Louise Stevensona \"Ostrov pokladů\" a následných filmových verzí, kde vystupuje pirát \"Long John Silver\". Mnoho stereotypních pirátů má přízvuk očividně z anglických měst jako je Cornwall nebo Bristol. Popularita pirátů vzrostla po natočení filmu \"Piráti z Karibiku\". Na moderní piráty poukazuje film podle skutečné události Kapitán Phillips.", "section_level": 1}, {"title": "Povahové rysy pirátů v populární kultuře.", "content": "Piráti jsou hluční, vulgární, drsní, hrubí, extrovertní, násilničtí, bezohlední a krutí mořští bandité.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pirát (z fr. \"pirate\", řec. \"peiratés\", lupič, pirát) je původně námořní lupič. Piráti obvykle přepadají obchodní lodi, ale často loupí i na pobřeží. Pirátství kvete tam, kde je velký lodní provoz a lupiči mohou doufat v bohatou kořist. Místo původních šavlí a plachetnic mohou mít dnes k dispozici rychlé čluny, automatické zbraně i děla a rakety. ", "tgt_summary": "La piraterie désigne une forme de banditisme pratiquée sur mer par des marins appelés pirates. Cependant, les pirates ne se limitent pas seulement aux pillages de navire, mais attaquent parfois de petites villes côtières.", "id": 1361210} {"src_title": "Buffy, přemožitelka upírů", "tgt_title": "Buffy contre les vampires", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Příběh seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" se točí okolo dívky Buffy a skupiny jejích přátel, kteří si říkají Scooby Gang a kteří se snaží zkombinovat boj proti nadpřirozeným zlým silám se svými běžnými životy. Ačkoliv jsou v show prezentovány a zkoumány i vztahy ostatních hlavních postav a ačkoliv pořad obsahuje i různé vedlejší dějové linky, je seriál zaměřen především na Buffy a její roli archetypální hrdinky. Typická epizoda tvoří uzavřený děj a obsahuje jednoho nebo více protivníků (nebo nadpřirozených jevů), kteří jsou na konci tohoto dílu", "section_level": 2}, {"title": "Prostředí.", "content": "Děj seriálu je zasazen do fiktivního kalifornského města Sunnydale nedaleko Los Angeles, které bylo založeno na konci 19. století v místě Pekelné brány (v originále \"Hellmouth\"), portálu vedoucím do dimenzí démonů, což přitahuje do celé oblasti Sunnydale nadpřirozené jevy a bytosti. V každé generaci je vyvolena jedna dívka, přemožitelka (v originále \"The Slayer\"), která", "section_level": 2}, {"title": "Děj seriálu.", "content": "Do Sunnydale se se svou matkou právě přistěhovala Buffy Summersová, kterou z její původní školy v Los Angeles vyloučili poté, co podpálila tělocvičnu. Doufá, že nyní unikne svým povinnostem a svému předurčení přemožitelky, což bylo i příčinou onoho požáru v Los Angeles. Tento plán ale překazí anglický knihovník Sunnydaleské střední školy (v originále \"Sunnydale High School\") Rupert Giles, její nový pozorovatel, který jí připomene nevyhnutelnou přítomnost zla, protože škola je postavena přímo na Pekelné bráně. Buffy se spřátelí se svými dvěma spolužáky Xanderem Harrisem a Willow Rosenbergovou (vytvoří tzv. Scooby Gang), kteří jí následně pomáhají v boji se zlými stvořeními. V první sezóně musí zabránit Pánovi (v originále \"The Master\"), starému a obzvláště nebezpečnému upírovi, v otevření Pekelné brány a převzetí moci nad městem. Buffy v závěrečném souboji zemře, je však Xanderem resuscitována. Hlavními protivníky ve druhé řadě jsou zpočátku upíři Spike a Drusilla, kteří nově přijeli do Sunnydale. Sám Spike je mezi nemrtvými známý tím, že v minulosti zabil už dvě přemožitelky. Do města dorazí i přemožitelka Kendra,", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace, témata a metafory.", "content": "Během první řady \"Buffy\" ji její tvůrce Joss Whedon popsal pomocí srovnání, jako když „\"Tak tohle je můj život\" dáte dohromady s \"Akty X\"“. Prvky z teenagerovského seriálu \"Tak tohle je můj život\" přináší divákovi soucitné ztvárnění strachu dospívajících, zatímco vědeckofantastická \"Akta X\" dodávají nadpřirozenou zápletku s „nestvůrou týdne“. Kromě těchto seriálů zmínil Whedon i kultovní film \"Zkázonosná kometa\", který měl na něj „velký vliv“, a postavu Kitty Pryde z komiksové série \"X-Men\", jež ovlivnila vytvoření hrdinky Buffy. Autoři neoficiálního knižního průvodce \"Dusted\" si povšimli, že seriál byl často pastišem, který si vypůjčoval prvky z předchozích hororových románů, filmů, povídek, ale i z folklóru a mytologie. Vědci Lucy Nevitt a Andy William Smith popsali \"Buffyino\" využívání pastiše jako „postmoderní gotiku“. Například postava Adama (4. řada) je paralelou k \"Frankensteinovým\" monstrům, epizoda „Vejce zla“ zase obdobou filmu \"Invaze lupičů", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní role.", "content": "Počet hlavních postav se v průběhu sedmi řad seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" měnil, v celkovém počtu se jedná o 12 osob. Tyto postavy, tvořící Scooby Gang a bojující proti stvořením zla, rovněž pochází z různých prostředí. Jádro Scooby Gangu tvoří", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší role.", "content": "Díky navazujícímu ději se v seriálu vyskytuje množství vedlejších postav, které se pravidelně v příběhu objevují. Následující přehled obsahuje takové postavy, které se vyskytují nejméně v 15 dílech. Vzhledem k", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Scenárista Joss Whedon byl v polovině 80. let 20. století unaven ze stále stejných klišé filmových slasherů, kde postava hloupé nadržené blondýny zamíří na temné místo, aby mohla mít sex s přítelem, a jejím jediným účelem existence ve snímku je být hned zabita. Prvním ztělesněním konceptu \"Buffy\" byla „Rhonda, nesmrtelná servírka“; byla to „prostě představa o nějaké ženě, která vypadá úplně bezvýznamně, ale ze které se vyklube mimořádná postava“. Tato původní myšlenka se postupně vyvinula v \"Buffy\", kterou Whedon dotvořil do opaku klasického hollywoodského vzoru „drobné blondýnky, která jde temnou uličkou a je v každém hororovém filmu zabita“. Chtěl „tuto premisu podvracet a chtěl vytvořit někoho, kdo by byl skutečným hrdinou“. Měla to být postava, která je pěknou milou dívkou, ovšem zcela neznalou, sebestřednou, povrchní a bezduchou. Dozví se o upírech, o svém poslání přemožitelky a postupně dozraje. Vysvětlil také, že „úplně první výpovědí show byla radost ze ženské síly: její existence, její používání, její sdílení“. Whedon podle své představy napsal scénář, podle kterého v roce 1992 vznikl celovečerní film \"Buffy, zabíječka upírů\" s Kristy Swanson v titulní roli. Jeho režisérka Fran Rubel Kuzui se však na snímek dívala jako na „popkulturní", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení a jeho změny.", "content": "Na postavu Buffy Summersové dělalo konkurz více hereček, některé z nich byly v seriálu obsazeny do jiných rolí. Byly mezi nimi Julie Benz (Darla), Elizabeth Anne Allen (Amy Madisonová), Julia Lee (Chanterelle/Lily Houstonová/Anne Steeleová), Charisma Carpenter (Cordelie Chaseová) a Mercedes McNab (Harmony Kendallová). Bianca Lawson, která ve druhé řadě hrála přemožitelku Kendru, se naopak původně ucházela o roli Cordelie Chaseové. Titulní roli nakonec získala Sarah Michelle Gellar, která předtím v letech 1993–1995 hrála v mýdlové opeře \"All My Children\", přičemž za svůj výkon v roli Kendall Hart získala roku 1995 cenu Emmy v kategorii Nejlepší mladá herečka v hlavní roli v dramatickém seriálu. Původně však v roce 1996 dělala konkurz na jinou postavu, do show byla dokonce obsazena jako Cordelie Chaseová. Nicméně rozhodla se v castingu pokračovat a zkusit získat roli Buffy, což se jí po několika dalších zkušebních výstupech nakonec podařilo. Konkurzu na postavu Angela se zúčastnil také Nathan Fillion, který se později v show objevil jako Caleb. Štábu však dlouho nikdo nevyhovoval, den před natáčením roli nakonec dostal David Boreanaz, kterého castingová režisérka náhodou", "section_level": 2}, {"title": "Štáb.", "content": "Autor seriálu Joss Whedon působil po celých sedm řad jako výkonný producent a během prvních pěti sezón zastával také pozici showrunnera, vedoucího scenáristů a celé produkce. Během posledních dvou sérií byla showrunnerem a výkonnou producentkou Marti Noxon, která se na \"Buffy\" podílela již od druhé řady jako scenáristka, dramaturgyně a producentka. Fran Rubel a Kaz Kuzuiovi byli uváděni jako výkonní producenti, protože byli držiteli práv a licencí souvisejících s původní filmovou verzi \"Buffy\", na seriálu se však nijak nepodíleli. Ve funkcích výkonných producentů byli v titulcích uváděni i Sandy Gallin a Gail Berman, zástupci produkční společnosti Sandollar Television. Nejvíce dílů \"Buffy\" režírovali Joss Whedon a James A. Contner (oba po 20 epizodách), s 19 díly je za nimi v závěsu David Solomon. Téměř všechny epizody seriálu natočili kameramani Michael Gershman (82", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Seriál byl natáčen v Los Angeles a jeho blízkém okolí, studio bylo zřízeno ve skladištní hale v Santa Monice. Pro exteriéry ústředního bodu prvních tří řad seriálu, Sunnydaleské střední školy, využil štáb areál Torrance High School ve městě Torrance. Exteriér domu Summersových představoval rodinný dům rovněž v Torrance. Záběry z Kalifornské univerzity v Sunnydale pochází z kampusu Kalifornské univerzity v Los Angeles, pro obnovenou Sunnydaleskou střední využili filmaři budovu California State University, Northridge. Část hřbitovních scén byla natáčena na losangeleském hřbitově Angelus-Rosedale Cemetery, nicméně většinou byl využit", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "\"Buffy\" obsahuje mix scénické, indie, rockové a popové hudby. Pro každou epizodu skladatelé složili mezi 14 a 30 minutami hudby. Kvůli finančním možnostem byli omezeni na nahrání jednoho nebo dvou skutečných orchestrálních vzorků, jinak používali především počítače a syntezátory. I navzdory tomu se snažili vytvořit dramatickou instrumentaci, která by byla srovnatelná s filmovou hudbou. Na seriálu se podílelo postupně několik skladatelů, z nichž nejvýznamnější byli Christophe Beck (58 dílů od druhé do šesté řady) a Thomas Wanker (42 dílů v páté a šesté řadě). Pro muzikálový díl „Ještě jednou a s citem“, zahrnující 35 minut hudby a pouze 13 minut dialogů, napsal texty i hudbu Joss", "section_level": 2}, {"title": "Úvodní titulky.", "content": "Úvodní znělku \"Buffy\" složila a nahrála pop punková skupina Nerf Herder, od třetí sezóny byla v seriálu využívána její lehce upravená a znovu nahraná verze. K této kapele se Joss Whedon dostal díky Alyson Hannigan, která jej donutila poslechnout si jejich hudbu. Janet Halfyard ve své eseji „Music, Gender, and Identity in \"Buffy the Vampire Slayer\" and \"Angel\"“ popsala úvod takto: „Nejprve... slyšíme zvuk varhan doprovázený vlčím zavytím a obrazy probleskující noční oblohy, které se prolínají se záběry s nesrozumitelným starodávným písmem: jsou to nepochybné asociace jak na filmy němé éry, jako třeba \"Upír Nosferatu\", tak na konvence Hammer House of Horror a vůbec hororů obecně.“ Téma se však rychle změní: „Zmizí styl hororů ze 60. a 70. let, vystřídá ho stejný motiv varhan, které jsou však nahrazeny agresivní elektrickou kytarou, což přemisťuje znělku do kultury moderní mládeže...“ Během této hudby probíhá na obrazovce sekvence", "section_level": 2}, {"title": "České znění.", "content": "Původní český dabing \"Buffy, přemožitelky upírů\" vznikl v letech 1998–2000 pro TV Nova. Namluveny byly pouze první tři řady: první sezóna v roce 1998 (vyrobila firma Davay pro Českou nezávislou televizní společnost Nova, překlad Vít Kabelka, režie Lubomíra Sonková), druhá a třetí série v roce 2000 (vyrobila firma Česká produkční 2000 pro CET 21, překlad Vít Kabelka a Jan Medek, režie Václav Knop). Hlasové obsazení hlavních postav bylo v rámci těchto sezón dodrženo většinou stejné, pouze u dvou postav se od druhé řady změnili dabéři.", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání a vydávání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "Seriál \"Buffy, přemožitelka upírů\" zahrnuje celkem 144 epizod o délce okolo 44 minut (pouze epizoda „Ještě jednou a s citem“ má výrazněji odlišnou délku, přibližně 48 minut), přičemž několik dílů bylo koncipováno jako dvojepizody, které byly rozděleny na standardní díly až při reprízách. Samotnému seriálu předcházel nikdy oficiálně nevysílaný a neprezentovaný ukázkový pilotní díl o délce 25 minut. Před premiérou prvních dílů odvysílala stanice The WB krátký prezentační klip „History of the Slayer“ (česky \"Historie přemožitelky\"), který byl využit pro propagaci seriálu a pro vysvětlení základních faktů divákům. Dvojhodinová pilotní", "section_level": 2}, {"title": "Vydání pro domácnosti.", "content": "Na VHS vyšel seriál v průběhu let 1999–2002; každá sezóna byla rozdělena do dvou box setů. Výjimkou byla první řada o poloviční délce, která byla celá součástí jednoho box setu, a poslední sedmá řada, která nebyla do této edice vůbec zařazena. Kompletní vydání na DVD proběhlo po jednotlivých řadách nejprve v letech 2000–2004 pro region 2 (Evropa), pro region 1 (USA) došlo k vydání \"Buffy\" na DVD postupně v letech 2002–2004. Box", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Server Metacritic udělil první sezóně \"Buffy\" na základě 15 recenzí hodnocení 80 %. Například David Okamoto v deníku \"Dallas Morning News\" popsal seriál jako „jízlivé moderní středoškolské drama, které se vydává se za spin-off upírského filmu a které chytře kombinuje temný humor \"Smrtící atrakce\", pocity úzkosti ve školních třídách z \"Beverly Hills 90210\" a bláznivé řešení záhad v partě kamarádů ze \"Scooby-Doo na stopě\"“. Jiří Pavlovský ve svém příspěvku v časopise \"Ikarie\" uvedl, že „někdo \"Buffy\" definoval jako \"Přátele\" s upíry a sedí to. Brilantní hlášky, sympatické postavy a především hraní si s žánrem a seriálovými klišé, to udělalo ze seriálu kult. S dějem pracují tvůrci s obratností zkušených skořápkářů. Ukolébají vás pohodlnou pastí navyklých představ a klišé a pak uhnou a dostanou vás něčím, co absolutně nečekáte. A postupem času se k", "section_level": 2}, {"title": "Nominace a ocenění.", "content": "Seriál získal během své existence několik ocenění. Jednalo se o dvě ceny Emmy (nejlepší makeup v seriálu – „Překvapení“/„Nevinnost“ (1998), nejlepší hudební kompozice v seriálu (dramatická hudba) – „Proměna, 1. část“ (1998)), jednu cenu Hugo (nejlepší krátké hrané představení – „Rozhovory se záhrobím“ (2002)), sedm cen Saturn", "section_level": 2}, {"title": "Odborné studie.", "content": "Podle Jiřího Pavlovského jde sice o seriál určený původně teenagerům, který se ale „stal tématem disertačních prací, intelektuálních diskusí, filozofických rozborů a vůbec tlustých knih“. \"Buffy\" se totiž stala předmětem vědeckých prací v rámci studií populární kultury, přičemž někteří vědci zařazují tuto show i jako téma do literárních studií a analýzy. Neda Ulaby z americké rozhlasové stanice NPR uvedla, že seriál má „mimořádné přívržence mezi akademiky, z nichž někteří se podílí na tom, čemu říkají ‚Buffy Studies‘“. Ačkoliv tento obor není uznávaný jako samostatná vědecká disciplína, je termín „Buffy studies“ (česky \"studia Buffy\") běžně užíván v recenzovaných vědeckých pracích k seriálu \"Buffy, přemožitelka", "section_level": 2}, {"title": "Merchandising.", "content": "V roce 1998 byl v nakladatelství Pocket Books vydán oficiální knižní průvodce prvních dvou sezón seriálu \"The Watcher's Guide, Volume One\". V roce 2000 následoval druhý díl (pro řady 3 a 4) a roku 2004 poslední, třetí část (pro řady 5–7). Nakladatelství Pocket Books a Simon Spotlight Entertainment vydala v letech 1997–2008 také přes 70 románů týkajících se seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\", včetně románových přepisů některých epizod. Od roku 1998 byla ve vydavatelství Dark Horse Comics vydávána komiksová série (nejprve příběhy série \"Classic\", od roku 2007 na seriál navazující osmá, devátá, desátá, jedenáctá a dvanáctá řada, která v roce 2018 vytvořila zakončení celého příběhu. Autorem nebo spoluautorem těchto oficiálních pokračování byl Joss Whedon. V letech 2016–2017 vyšla také minisérie \"\", dějově zasazená do první řady seriálu, vydány byly i související komiksy \"Fray\", \"Tales of the Slayers\" a \"Tales of the Vampires\". Roku", "section_level": 2}, {"title": "Kánon.", "content": "Vzhledem k rozsáhlému množství odvozeného materiálu je za kánon Buffyversa považováno všech 144 epizod seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\", všech 110 epizod odvozeného seriálu \"Angel\" a dále komiksové série, na kterých se podílel přímo Joss Whedon, ať už autorsky, nebo dohledem: \"Fray\", \"Tales of the Slayers\", \"Tales of the Vampires\", \"Buffy the Vampire Slayer Season Eight\", \"Buffy the Vampire Slayer Season Nine\", \"Angel & Faith\", \"Buffy the Vampire Slayer Season Ten\", \"Angel &", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz seriálu.", "content": "Na základě úspěchu seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" vznikl v roce 1999 spin-offový seriál \"Angel\", který se do roku 2004 dočkal pěti sezón. Některé postavy z \"Buffy\" trvale přešly do \"Angela\", jiné zde občas hostovaly, několik epizod obou show mělo částečně crossoverový charakter. Joss Whedon spolu s ostatními autory přemýšlel i o dalších pořadech. Nejblíže k realizaci měl v letech 2001–2002 animovaný seriál \"Buffy the Vampire Slayer: The Animated Series\", který, ačkoliv scenáristé měli vymyšleno již sedm epizod, ale nedokázali prodat. Měl se odehrávat v průběhu první řady hraného seriálu (výkonný producent Jeph Loeb jej označil jako epizodu č. 7,5), měly se zde objevit všechny postavy z té doby (avšak nově i včetně Dawn), které měli namluvit původní herci. Jedinou výjimkou měla být samotná Buffy, neboť Sarah Michelle Gellar neměla o tento seriál zájem, proto ji měla nahradit Giselle Loren, která Buffy dabovala ve videohrách. V roce 2004 byl díky obnovenému zájmu produkční společnosti 20th Century Fox Television vyroben krátký čtyřminutový prezentační film, ale ani potom se žádný kupec nenašel. K dalším uvažovaným dílům patřil seriál věnovaný antihrdince Faith s názvem \"Faith the Vampire Slayer\" (herečka Eliza Dushku po skončení \"Buffy\" ale dala přednost seriálu \"Volání mrtvých\"), seriál nebo film \"Ripper\" o Gilesovi, seriál \"Slayer School\" o Willow a potenciálních přemožitelkách, které se objevily v sedmé řadě, či film o Spikovi. \"Buffy, přemožitelka upírů\" bývá často řazena do různých žebříčků nejlepších nebo nejoblíbenějších seriálů. Např. v letech 2004 a 2007 se objevila v magazínu \"TV Guide\" na třetím místě v žebříčcích 25, respektive 30 nejkultovnějších", "section_level": 2}], "src_summary": "Buffy, přemožitelka upírů (v anglickém originále Buffy the Vampire Slayer) je americký fantastický dramatický televizní seriál vytvořený scenáristou, režisérem a producentem Jossem Whedonem v produkční společnosti Mutant Enemy. V letech 1997–2003 bylo v sedmi řadách odvysíláno celkem 144 epizod, přičemž prvních pět sezón mělo premiéru na stanici The WB, zbylé dvě na kanálu UPN. Samotný seriál vychází z příběhu celovečerního filmu \"Buffy, zabíječka upírů\" z roku 1992, jehož scénář byl také Whedonovým dílem. ", "tgt_summary": "Buffy contre les vampires (\"\") est une série télévisée américaine de 144 épisodes d'environ 43 minutes du genre fantasy urbaine créée par Joss Whedon et diffusée du au sur le réseau The WB, puis du au sur le réseau UPN. ", "id": 248964} {"src_title": "Hatšepsut", "tgt_title": "Hatchepsout", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla dcerou Thutmose I. (vláda přibližně v letech 1479–1458 př.Kr.), a protože sňatky mezi blízkými příbuznými v královské rodině nebyly tehdy ničím neobvyklým, záhy se stala chotí svého nevlastního bratra Thutmose II. (vláda 1482–1480 př.Kr.). Porodila mu jen dceru Neferu-Ré, nikoliv tedy mužského dědice.
Hatšepsut se někdy nazývala dětskou verzí svého jména – Hatusu. Její trůnní jméno znělo \"Ma'atkare\"' - \"„Maat je duší Reovou“\"", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Když Thutmose II. předčasně zemřel, měl egyptský trůn připadnout jeho synovi Thutmosi III. (1479–1425 př. Kr.), kterého panovník měl s vedlejší ženou Eset ze svého harému. Korunní princ a následník byl však ještě příliš mladý a nepřipravený na to, aby mohl vládnout. Panování se, jako regentka, ujala Hatšepsut a po šesti letech vlády si přisvojila titul faraona s formálním spoluvládcem Thutmose III. Svoji funkci zdůrazňovala mužským oblečením včetně připínáním nepravého vousu při ceremoniálních akcích. Její vládu podporovali kněží Amonova kultu, úředníci a zřejmě i obecný lid. Byla dobově dobře vzdělaná a zkušená ve správních strukturách říše. Vedla výprav do Nubie, Palestiny i země Punt. Z výprav do země Punt, která se pravděpodobně rozkládala ve východní Africe nebo na arabském pobřeží Rudého moře, se dováželo kadidlo a parfémy. O této výpravě vypovídají nástěnné malby v zádušním chrámu Dér el-Bahrí. Po její smrti se Thutmose III. stal samostatným panovníkem. Starší literatura uvádí, že Thutmose ihned po svém nástupu na trůn začal ničit sochy, které zpodobňovaly Hatšepsut, a její jméno smazával ze všech nápisů, a to z důvodů \"„pomsty“\". Nové výzkumy ovšem ukázaly, že památníky královny nebyly odstraňovány na počátku, ale naopak na konci samostatného králova vládnutí a že to nebylo nikterak důsledné. Byla druhou doloženou královnou Egypta (po Sobekneferu).", "section_level": 1}, {"title": "Chrám královny.", "content": "Hatšepsut nechala vztyčit v Karnaku, velechrámem boha Amona, dva obelisky. Obelisky byly zhotovené z jediného kusu červené žuly a byly zvednuty pouze s pomocí lan. Výškou i vahou převyšovaly všechny do té doby vybudované. Jejím hlavním dílem bylo vystavění svatyně a zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Tato lokalita se nachází na západním břehu Nilu naproti Karnaku v širokém údolí Libyjského masivu. Hatšepsutin chrám je přilepen na horský masiv a částečně zapuštěn přímo do skály. Cesta k němu vedla územím osázeným tamaryškovým hájem. V současnosti je toto území tvořeno pouze suchou, vyprahlou krajinou bez jakýchkoliv rostlin. Chrám se rozkládá na třech terasách, které se opírají o stěny, po jejichž stranách stojí sloupořadí a jsou vzájemně propojeny hlavní vzestupnou rampou. Na vnější straně některých sloupů jsou sochy boha Usira. Tato výjimečná stavba v dokonalé harmonii s přírodou je dílem nejvynalézavějšího architekta starého Egypta - Senenmuta. Jeho hrobka spočívá poblíž své královny. V egyptštině znělo jméno Hatšepsutina chrámu Džeser - Džeseru, v češtině znamená \"nejposvátnější z nejposvátnějších\". Součástí Hatšepsutina chrámu byla také tzv. Hathořina kaple, v níž obyvatelé Théb obětovávali bohyni lásky. Královna Hatšepsut nechala ve svém chrámu vytesat příběh o svém božském zrození. Došlo k němu údajně spojením Nejvyššího boha Amona a Hatšepsutiny matky, manželky Tutmose I. královny Ahomse.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace mumie.", "content": "Z archeologických nálezů H. Cartera, který v roce 1903 odkryl hrobku KV20, se v hrobce patřící Tuthmosovi I. vyskytly indicie, že zde původně měla být i rakev a mumie královny Hatšepsut. Při stěhování mumií kněžími v 21. dynastii se v hrobce KV60, kromě jiných, našly dvě rakve mumií, jedna menší připisovaná \"”králově sestře”\", pravděpodobně manželce faraona Sekenenre Tao Tetisheri, ve druhé byla mumie se znaky obezity, o které se usuzovalo, že by to mohla být mumie Hatšepsut. Všechny mumie z KV60 byly přemístěny do Egyptského muzea v Káhiře. Většina z nich byla identifikována se členy z 17. až 21. dynastií. Některé neidentifikované byly uloženy do depozitu muzea. V rámci projektu genealogie Tutanchamonovy rodiny se také provedlo testování DNA včetně sporné mumie. Prokázalo se, že mitochondriální DNA Hatšepsut souhlasí s královnou Ahmose-Neferatri manželkou Thutmose I., tedy její prabábě. Antropologie mumie ukázala, že se Hatšepsut dožila ~50 let, trpěla cukrovkou a zemřela na rakovinu kostí. Pravděpodobný rekonstruovaný vzhled Hatšepsut ve středním věku ukazuje mírně obézní ženu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hatšepsut byla královna 18. dynastie, která vládla v letech 1479–1458 př.Kr. ve starověkému Egyptu. V titulatuře a na vyobrazeních tato panovnice vždy vystupovala jako muž – faraon. Identifikace její mumie byla oznámena 27. června 2007.", "tgt_summary": "Hatchepsout est une reine de l'Égypte antique qui deviendra pharaon, cinquième souveraine de la. Hatchepsout est la fille du pharaon et de la Grande épouse royale Ahmès. Son époux est, fils de et d'une épouse secondaire,. Le couple a une fille, Néférourê. ", "id": 390461} {"src_title": "Mohutnost", "tgt_title": "Cardinalité (mathématiques)", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Nechť formula_2, formula_3 jsou množiny.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislost s kardinálními čísly.", "content": "Výše jsme definovali pojem \"mít větší mohutnost\", ale nikoli pojem \"mohutnost\": Právě uvedené pojmy jsou mnohem snazší k pochopení, než pojem kardinálního čísla, a lze je zavádět i bez znalosti kardinálních čísel. Jsou velmi užitečným nástrojem pro práci s \"běžnými\" množinami (například lze jimi snadno dokázat, že algebraických čísel je méně než reálných a tedy nutně musí existovat transcendentní čísla). Relace \"mít menší/větší/stejnou\" mohutnost umožňují kvalitativně množiny co do velikosti srovnávat, ale neposkytují způsob, jak jejich velikosti vyjádřit kvantitativně. Pro kvantifikování velikostí nekonečných množin slouží kardinální čísla. Pojem \"mohutnost\" se pak používá jako synonymum k pojmu \"kardinalita\"; oba značí kardinální číslo vyjadřující velikost příslušné množiny. Kardinální čísla lze mezi sebou porovnávat; kardinalita množiny \"A\" je menší než kardinalita množiny \"B\", právě tehdy, když \"A\" má menší mohutnost než \"B\". S ohledem na to, že formula_17 je ekvivalence a že kardinální čísla jsou určena především k „zastupování ostatních množin ve věci jejich mohutnosti“, nabízí se samozřejmě otázka, zda je každá množina stejně mohutná, jako některé z kardinálních čísel, tj. zda v každé třídě rozkladu relace formula_17 je alespoň jeden kardinál. Odpověď zní ano – ale pouze za předpokladu, že přijmeme axiom výběru – bez něj mohou ve světě množin existovat takové množiny, které nelze vzájemně jednoznačně zobrazit na žádný kardinál.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti pojmu mohutnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní vlastnosti relace formula_19.", "content": "Relace formula_17 je reflexivní, symetrická a tranzitivní: Jedná se tedy o ekvivalenci na univerzální třídě formula_24 – všechny myslitelné množiny se rozpadají do skupin (tříd ekvivalence neboli faktortříd) podle své mohutnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Základní vlastnosti relace formula_25.", "content": "Relace formula_26 je (na univerzální třídě formula_24) reflexivní a tranzitivní: Nejedná se však o uspořádání, neboť tato relace není antisymetrická a to ani slabě: Například pro dvě různé množiny formula_30 a formula_31 platí formula_32. Cantorova-Bernsteinova věta uvedená v následujícím odstavci, poukazuje na fakt, že relace formula_26 je „skoroantisymetrická“ – dává do vztahu relace formula_26 a formula_17 v následujícím smyslu. Protože relace formula_17 je ekvivalencí na univerzální třídě formula_24, lze univerzální třídu podle této relace faktorizovat. Cantorova-Bernsteinova věta pak říká, že relace formula_26 (resp. její přirozené přenesení na třídu formula_39 faktortříd formula_24) je na formula_39 slabě antisymetrická, a tedy je neostrým uspořádáním.", "section_level": 2}, {"title": "Základní vlastnosti relace formula_42.", "content": "Jiná situace je u relace formula_42, která je antireflexivní, antisymetrická i tranzitivní: Je tedy ostrým uspořádáním na V. V případě přijetí axiomu výběru je toto uspořádání lineární vzhledem k ekvivalenci formula_19:", "section_level": 2}, {"title": "Cantorova-Bernsteinova věta.", "content": "Cantorova-Bernsteinova věta uvádí do souvislosti obě relace týkající se mohutnosti: formula_49 Myšlenka důkazu této věty je uvedena v samostatném článku.", "section_level": 2}, {"title": "Cantorova věta.", "content": "Cantorova věta uvádí do vztahu mohutnost množiny a její potenční množiny: formula_50", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z a Z.", "content": "Nekonečné množiny porušují lidskou intuitivní představu, že žádná množina nemůže být ekvivalentní (tj. stejně velká) se svojí částí (vlastní podmnožinou). Například množina Z celých nezáporných čísel (tedy přirozených čísel včetně nuly) je ekvivalentní s množinou Z celých kladných čísel (tj. přirozených čísel bez nuly). Touto ekvivalencí je zobrazení f(x) = x + 1, které splňuje všechny požadavky bijekce ze Z do Z:", "section_level": 2}, {"title": "Z a Z.", "content": "Celých čísel je stejně, jako celých kladných čísel. To lze dokázat tak, že celá čísla seřadíme: 0, 1, -1, 2, -2, 3, -3, 4, -4,...... Formálně zapsáno, tuto ekvivalenci množin dosvědčuje zobrazení f(x) definované takto:", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádané dvojice a n-tice.", "content": "Uspořádaných dvojic celých kladných čísel je stejně, jako celých kladných čísel. To lze dokázat tak, že uspořádané dvojice \"(a,b)\" seřadíme podle \"a+b\" a v případě rovnosti a dvojice se shodným \"a+b\" podle \"b\" Bijekcí je zde zobrazení (označíme jej T(x,y)), které dvojici čísel přiřadí její pozici ve výše uvedené posloupnosti. Například T(2,2) = 5. Podobně lze na celá kladná čísla zobrazit uspořádaná trojice: T(x,y,z) = T (T(x,y), z). Toto lze zobecnit pro každé přirozené číslo \"n\">0: Bijekci mezi množinami \"n\"-tic a Z tvoří zobrazení", "section_level": 2}, {"title": "Racionální čísla.", "content": "V prvním kroku odhlédneme od toho, že např. formula_51, a seřadíme všechny zlomky formula_52 podle \"|a|+b\", přičemž zlomky se stejným \"|a|+b\" seřadíme podle \"a\". Obdržíme posloupnost: Množina racionálních čísel je (dle své definice) ekvivalentní s množinou zlomků v základním tvaru; v naší posloupnosti však máme i zlomky, které nejsou v základním tvaru, například formula_54. To lze vyřešit dvěma způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Posloupnosti čísel.", "content": "Uvažme množinu P všech konečných posloupností celých kladných čísel libovolné délky (včetně prázdné posloupnosti délky nula). Zdánlivě je P větší, než množina všech \"n\"-tic pro jakékoli pevné \"n\". Ve skutečnosti je však P ekvivalentní se Z. Pro důkaz uvažujme zobrazení, které posloupnosti (a, a,..., a) přiřadí číslo Jedničku přičítáme proto, abychom funkci T nepředali nulu, jde-li o posloupnost délky 0; takové posloupnosti přiřadíme číslo T(1, 1) – což neplyne u uvedené formule, protože funkci T nemáme definovanou; funkci T lze definovat jako T(x) = x. Toto zobrazení ještě není bijekcí, protože v jeho oboru hodnot neleží čísla T(1, 2), T(1, 3), T(1, 4) atd. (Jinými slovy: je jen jedna prázdná posloupnost, ale my pro ni máme \"rezervováno\" nekonečně mnoho míst.) Bijekci dále sestrojíme stejným způsobem, jako výše u racionálních čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Algebraická čísla.", "content": "Reálné číslo se nazývá \"algebraické\", pokud je kořenem nějakého polynomu s celočíselnými koeficienty. Každý takový polynom má jen konečně mnoho kořenů. Proto můžeme každému algebraickému číslu x přiřadit přirozené číslo T\"(n,p,q)\", kde: T (\"c\"(\"z\"), \"c\"(\"z\"),..., \"c\"(\"z\")), kde \"c\" je bijekce z celých do celých kladných čísel Z tohoto zobrazení lze vytvořit bijekci stejně, jako u racionálních čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Reálná čísla a potence celých kladných čísel.", "content": "Vztah formula_60 plyne přímo z Cantorovy věty uvedené výše. Potenční množina přirozených čísel je ekvivalentní s množinou reálných čísel (formula_61). To plyne z Cantorovy-Bernsteinovy věty, protože jsou splněny její předpoklady: Z toho plyne, že množina reálných čísel není spočetná.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz existence transcendentních čísel.", "content": "Reálné číslo se nazývá transcendentní, pokud není algebraické. Výše jsme dokázali, že množina algebraických čísel je spočetná, zatímco množina reálných čísel nikoli. Proto nemohou být totožné, čili existují transcendentní čísla. Toto je snazší důkaz existence, než dokazovat například, že Ludolfovo číslo je transcendentní; je to ovšem důkaz nekonstruktivní (nedává návod, jak transcendentní číslo nalézt).", "section_level": 2}, {"title": "Mohutnosti některých množin.", "content": "Mohutnost konečné množiny je rovna počtu jejích prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Spočetné množiny.", "content": "Mohutnost množiny přirozených čísel se obvykle označuje formula_76 (\"alef nula\" – alef je první písmeno hebrejské abecedy). Množiny se stejnou mohutností, jako přirozená čísla, se nazývají spočetné. Každá nekonečná podmnožina přirozených čísel je spočetná, např. množina: Naopak některé množiny, které intuitivně vnímáme jako větší, mají stejnou mohutnost, jako přirozená čísla. Mohutnost rovnou formula_76 mají množiny:", "section_level": 2}, {"title": "Reálná čísla (kontinuum).", "content": "Mohutnost množiny všech reálných čísel se obvykle označuje formula_78 či formula_79 (význam symbolů – viz článek Kardinální aritmetika). Tato mohutnost je ostře větší než mohutnost množiny přirozených čísel. Je mohutností například množiny: Na otázku, zda existuje nějaká mohutnost mezi formula_76 a formula_79 (tj. zda existuje množina reálných čísel, která není spočetná, ale přitom má menší mohutnost, než množina všech reálných čísel) nelze najít odpověď z běžných axiomů teorie množin. Tzv. hypotézu kontinua, která tvrdí, že taková množina neexistuje, tj. že formula_82 nelze z axiomů teorie množin ani vyvrátit, ani dokázat. Naopak na otázku, zda existuje více než jedna nespočetná mohutnost, dává odpověď Cantorova věta, která říká, že formula_83 To znamená, že nespočetných mohutností je nekonečně mnoho, protože formula_84", "section_level": 2}, {"title": "Příklady motivující pojem mohutnosti a jeho vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad ovčáka.", "content": "Představme si ovčáka, který má dvě stáda ovcí – bílých a černých. Ovčák se rozhodne zjistit, které ze stád je větší, ale má velký problém – neumí počítat. Dlouho nad svým problémem přemýšlí, až ho napadne jednoduché řešení. Bere postupně ovce vždy po jedné z každého stáda a přivazuje je k sobě, vždy černou k bílé. Ví, že až s tím skončí, nezbude mu buď žádná volná bílá ovce, ale několik černých ano, nebo nezbude naopak žádná volná černá, ale několik bílých ano a konečně se může stát, že nezbude žádná bílá ani černá ovce. V prvním případě ovčák ví, že bílých ovcí je méně, ve druhém je černých méně a ve třetím případě jsou všechny ovce svázány po dvojicích k sobě, a tedy jsou obě stáda stejně početná. Ovčák nemá k dispozici pojmy, které by označovaly jednotlivé počty ovcí (nezná čísla), stejně jako člověk neobeznámený s teorií množin (nebo ten, který teorii množin teprve vytváří) nemá pojmy, které by označovaly jednotlivé počty prvků nekonečných množin (nezná kardinální čísla). Přesto však jsou oba schopni svá stáda resp. množiny porovnávat z hlediska velikosti, neboť k pouhému porovnání není třeba přesné velikosti znát.", "section_level": 2}, {"title": "Hilbertův hotel.", "content": "Následující příklad uváděl svým studentům David Hilbert, aby jim ukázal, že běžná intuice může při práci s aktuálním nekonečnem velmi klamat. Představme si hotel s nekonečným (spočetným) počtem pokojů. Na vrátnici tohoto hotelu přijde člověk, který se chce ubytovat, všechny pokoje však jsou již obsazené. Recepční však hosta nepošle pryč. Zato si zavolá pokojskou a nakáže jí, aby obešla všechny pokoje a každého z hostů požádala, aby se přestěhoval do pokoje s číslem o jedna vyšším, než v jakém dosud bydlel. Poté, co hosté udělají vše podle pokynů pokojské, jsou opět všichni ubytováni, ale navíc se uvolnil pokoj s číslem 1, kam se nyní může nastěhovat nově příchozí. Dokud chodí na vrátnici vždy jen konečné skupinky lidí, je vše v pořádku – pokojská vždy požádá hosty, aby se odstěhovali do pokojů s číslem o několik vyšším a požadovaný počet pokojů s nejnižšími čísly zůstane volný pro nové hosty. Jednoho dne však na vrátnici tohoto hotelu přijde nekonečně (spočetně) mnoho lidí najednou a všichni se chtějí ubytovat. Vrátný si se vzniklou situací neví rady, a tak zavolá majitele hotelu, aby tolika rozzuřeným hostům vysvětlil, že pro ně v hotelu již není místo. Hoteliér však dostane nápad. Opět vyšle pokojskou, aby obešla všechny pokoje, ale tentokrát má za úkol hostům vyřídit, aby se přestěhovali do pokoje s číslem dvojnásobným oproti tomu, v němž bydleli dosud. Tím se uvolní všechny pokoje s lichými čísly a všichni noví hosté se mohou pohodlně nastěhovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mohutnost množiny (také kardinalita množiny) je pojmem teorie množin vyjadřující velikost, počet prvků u konečných, ale i nekonečných množin. Značí se většinou formula_1.", "tgt_summary": "En mathématiques, la cardinalité est une notion de taille pour les ensembles. Lorsqu'un ensemble est fini, c'est-à-dire si ses éléments peuvent être listés par une suite finie, son cardinal est la longueur de cette suite, autrement dit il s'agit du nombre d'éléments de l'ensemble. En particulier, le cardinal de l'ensemble vide est zéro. ", "id": 915256} {"src_title": "Týr", "tgt_title": "Týr", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno Týr vychází z pragermánského \"*tiwaz\" a z praindoevropského \"*deiwós\" „bůh, nebešťan“. S *deiwós je příbuzné slovo \"*D(i)yéus\", což je rekonstruované jméno praindoevropského boha nebes odrážející se například v řeckém Zeus, latinském Jupiter a védském Djaus. Z tohoto důvodu byl některými badateli Týr vykládán jako božstvo nebes, ale vzhledem k tomu že žádný z dochovaných zdrojů nenaznačuje specifickou nebeskou povahu jiní badatelé, například Otto Bremer a Einar Haugen, toto spojení odmítli. Podle Martina L. Westa toto božstvo neslo původně jiné jméno a to bylo později nahrazeno obecným označením \"týr\" „bůh“. Ve vzácných případech bylo ve staroseverštině jméno tohoto boha používáno jako obecné označení pro boha, plurál \"tívar\" tak znamená „bohové“ a v singuláru, tedy jako \"týr\", bylo ve složeninách užíváno v kenninzích pro Ódina, jako například Hangatýr „bůh oběšenců“, a Thóra, nebo i jiných kenninzích: \"bödvar Týr\" „Týr bitvy“ znamená válečníka. Týrovo jméno tím však mezi severskými jmény bohů není nijak výjimečné a nemusí tedy nutně znamenat obecně „bůh“.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Prozaická Edda z počátku 13. století o něm uvádí toto: Na to jak Týr ztratil ruku je vyprávěno ještě na jednom místě \"Gylfiho oblouznění\". Taktéž je zmiňován Týrův protivník při Ragnaröku: pes Garm, který upoután jeskyni Gnipahelli střeží vstup do Helheimu. Ve \"Výčtu meter\" je uváděn pro tohoto boha kenning „Ódinův syn“. V Poetické Eddě je zmiňována Týova ztráta ruky v písni \"Lokiho pře\" a v \"Písni o Hymim\" Týr doprovází Thóra na výpravě za obrovským kotlem, který je vlastnictvím jotuna Hymiho, Týrova otce. V této písni se objevuje i nejasná zmínka o matce či pramáti tohoto boha:", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Jaan Puhvel považuje v důsledku etymologie Týra za božstvo nebes a dokonce uvažuje že jeho jména není odvozeno \"*deiwós\", ale přímo od \"*D(i)yéus\". Podle jeho názoru byl zatlačen Ódinem, kterého srovnává s védským Rudrou, a později s ním počal splývat. Týra srovnává s římský bohem přísah Diem Fidiem a hrdiny kteří přišli o svou ruku – římským Scaevolem a irským Núadou. Zároveň přirovnává Týra a Ódina k védské dvojici Mitra-Varuna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Týr, též Tý, je severský bůh z rodu Ásů. V literatuře bývá označován za boha nebes, války, práva a shromáždění \"thing\", ale jeho skutečná funkce je předmětem mnoha diskusí. Toto božstvo bylo známo i ostatním germánským národům, jeho anglosaský protějšek byl nazýván Tíw, Tiu či Tíg, starohornoněmecký Ziu, gótský Týz. Je s ním spojena runa staršího futharku zvaná \"tiwaz\". ", "tgt_summary": "Dans la mythologie nordique, Týr (nom générique pour \"dieu\" en vieux norrois) est le dieu du ciel, de la guerre juste, de la justice, de la victoire et de la stratégie. Tyr est un dieu majeur des Ases, commun à l'ensemble des peuples germaniques et nous connaissons plusieurs variantes régionales de son nom ; en gotique Teiws, en vieux haut-allemand Ziu, en vieil anglais Tīw ou Tīg, du proto-germanique *Tīwaz. Il est initialement un dieu souverain qui incarne en particulier l'aspect juridique de la souveraineté. Associé à l'assemblée législative du thing, il est également un dieu des serments, des procédures et du droit. ", "id": 1146173} {"src_title": "Ventil", "tgt_title": "Vanne", "src_document": [{"title": "Armatury podle konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kohout.", "content": "Kohout má v tělese zabroušený pracovní prvek, který se pootáčí o 90° kolmo k ose potrubí. Je poměrně jednoduchý, spolehlivý, dá se dobře rozebrat a i při vysokém tlaku není k otočení třeba velká síla. Protože umožňuje rychlé uzavření průtoku, nepoužívá se pro větší potrubí s kapalinami, kde by prudké uzavření způsobilo tlakový ráz. Podle tvaru pracovního prvku se rozlišují kohouty kuželové a kulové, užívané hlavně pro větší průměry. Pracovní prvek kuželového kohoutu je provrtaný komolý kužel, u kulového kohoutu provrtaná koule nebo spíše prstenec s vnější kulovou plochou. Kuželové kohouty se užívaly už ve starověku a bývají například i u sudů s vínem. Trojcestný nebo vícecestný kohout propojuje různá potrubí a směruje tekutinu do různých směrů.", "section_level": 2}, {"title": "Sedlový ventil.", "content": "Sedlový ventil má v tělese přepážku s kruhovým sedlem, vůči němuž se pohybuje kruhová kuželka s těsněním. Pohyb je obstaráván šroubem na dříku, kolmém k ose potrubí. Kuželka je v dříku umístěna otočně, aby se při uzavírání a otvírání nemuselo překonávat tření těsnění vůči sedlu. Směr proudění se při průchodu sedlovým ventilem mění. Sedlové ventily patří k nejběžnějším, v domácnostech bývají u vodovodu, u rozvodu ústředního topení aj. Pístový ventil má tělo bez přepážky s válcovým otvorem kolmo k ose potrubí a v něm se pohybuje zalapovaný píst, který zavírá nebo otvírá vstupní i výstupní otvor. Pístové ventily se používají i u některých dechových nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Šoupě.", "content": "Šoupě je ventil pro větší průměry potrubí. V těle se šroubem posouvá deska, dole opatřená otvorem o průměru potrubí. Výhodou je malá délka, nízký odpor a jednoduchá konstrukce. Užívá se u venkovních rozvodů vody i v průmyslu. Plastová šoupata pro zahradní bazény a pod. se posouvají přímým tahem ručně.", "section_level": 2}, {"title": "Talířový ventil.", "content": "Pracují s plochým talířem, zapadajícím do obrobeného osazení (sedla) v tělese hlavy motoru. Ventil je schopen udržet v závěrném směru velmi vysoké tlaky a jakožto samotěsnící se používá ve spalovacích motorech. Sací ventil spalovacích motorů je vyroben z velmi kvalitní chromkřemíkové magnetické oceli, kdežto výfukový ventil je vždy ze žáruvzdorné nemagnetické oceli (magnet se na něj nepřichytí - jednoduchá zkouška na rozlišení výfukového a sacího ventilu). Některé moderní motory mají výfukové ventily plněné sodíkem (uprostřed stopky ventilu je dutina, kterou vyplňuje sodík) - pro lepší chlazení ventilu.", "section_level": 2}, {"title": "Membránový ventil.", "content": "Funguje jako sedlový, jen kuželka s těsněním není upevněna na dříku, nýbrž na pružné membráně. Proto může být také ovládán tlakem jiného média nad membránou a případně působit jako zpětná vazba.", "section_level": 2}, {"title": "Jehlový ventil.", "content": "Jehlový ventil funguje podobně jako sedlový, jen místo sedla má malý otvor a místo kuželky zabroušenou kuželovitou jehlu. Slouží k jemné regulaci malých průtoků, nejčastěji u vysokých tlaků. Používá se například u spotřebičů na zkapalněný plyn.", "section_level": 2}, {"title": "Kuličkový ventil.", "content": "Kuličkový ventil je jednoduché zařízení, které zabraňuje zpětnému proudění. Má malé kruhové sedlo, na něž je obvykle pružinou přitlačována ocelová kulička, kterou proudící látka musí svým tlakem nadzvednout. Nejběžnějším případem je ventilek automobilové nebo bicyklové duše.", "section_level": 2}, {"title": "Klapka.", "content": "Slouží pro regulaci průtoků na velkých průměrech. Pracovním prvkem je klapka (disk), přivírající odpovídajícím způsobem tvarovaný otvor. Klapka se umisťuje tak, aby proud média přispíval k jeho dotěsnění. Nevýhodou je vysoká ovládací síla, nízká přesnost regulace, výhodou nízká cena i při velkých rozměrech. Například srdeční chlopně fungují jako klapky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ventil je mechanické zařízení regulující průtok tekutin (plynů, kapalin, zkapalněných tuhých látek, kalů atd.) v potrubí. Pojem v české strojařské terminologii zahrnuje také kohouty, šoupátka a klapky. Zatímco sedlový ventil reguluje průtok uzavíráním kruhového sedla kuželkou, která se pohybuje šroubem kolmo k ose potrubí, kohout má otočný provrtaný prvek, kolmý k ose potrubí, který se otáčí o 90°. Šoupátko se podobá ventilu, pracovní prvek je plochá destička s otvorem, která se posouvá kolmo k potrubí. Klapka je plochá, nejčastěji kruhová deska, která se otáčí kolem osy kolmé k potrubí. ", "tgt_summary": "Une vanne est un dispositif destiné à contrôler (stopper ou modifier) le débit d'un fluide liquide, gazeux, pulvérulent ou multiphasique, en milieu libre (canal) ou en milieu fermé (canalisation) ", "id": 2180476} {"src_title": "Funkcionální programování", "tgt_title": "Programmation fonctionnelle", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Funkcionální programovací jazyky, především čistě funkcionální, se používají spíše v akademickém než komerčním prostředí. Přesto široké spektrum organizací využívá některé funkcionální programovací jazyky jako např. Erlang, R (statistika), Mathematica (symbolická matematika), Haskell, ML, J a K (finanční analýza) a doménově specifické programovací jazyky jako XQuery/XSLT (XML). Dále jsou funkcionální programovací jazyky důležité pro některá odvětví informatiky, například zabývající se umělou inteligencí, formální specifikací, modelováním nebo rychlým prototypováním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvopočátky funkcionálních jazyků najdeme již ve 30. letech 20. století. Tehdy profesor matematiky a filosofie na Princeton University Alonzo Church (1903-1995) vytvořil netypovaný lambda kalkul jako matematickou teorii funkcí. K nejznámějším Churchovým vědeckým přínosům patří také tzv. Church-Turingova teze o tom, že algoritmus je ekvivalentní pojmu funkce a Churchův teorém z roku 1936 o tom, že aritmetika je nerozhodnutelná. Lambda kalkul poskytuje teoretickou podporu pro popis funkcí a jejich vyhodnocení. Ačkoliv je to více matematická abstrakce než programovací jazyk, vytváří dnes základy téměř všech funkcionálních jazyků. Kombinatorická logika je variace lambda kalkulu, kde jsou lambda výrazy nahrazeny omezenou sadou primitivních funkcí – kombinátorů. Vytvořil ji Moses Schönfinkel a Haskell Brooks Curry. Původně ji vytvořili k dosažení čistšího přístupu k základům matematiky. Kombinatorická logika je obecně chápána víc abstraktně než Lambda kalkul a ve vývoji ji předběhla. Jeden z prvních jazyků, který v sobě zahrnoval funkcionální část, byl LISP, vytvořený Johnem McCarthym pro IBM série 700/7000 vědeckých počítačů na konci 50. let. LISP představil mnoho vlastností, které můžeme najít v nynějších funkcionálních jazycích, ačkoliv LISP je technicky multi-paradigmatický jazyk. Scheme a Dylan byly pozdější pokusy zjednodušit a vylepšit LISP. Informační procesní jazyk IPL je někdy uváděn jako první počítačový funkcionální jazyk. Je to jazyk pro manipulaci se seznamem znaků. Má svůj generátor funkcí, který se stará o to, aby funkce mohla přijmout funkci jako argument a vzhledem k tomu, že je to assembly-level jazyk, kód může být použit jako data, takže IPL může být považován za higher-order funkční. Každopádně hodně závisí na měnící se struktuře seznamu a podobných přímých vlastnostech. Keenen E. Iverson vyvinul programovací jazyk APL na začátku 60. let a popsal ho roku 1962 ve své knize “A programming Language”. APL měl hlavní vliv na programovací jazyk FP Johna Backuse. Na začátku 90. let, vytvořili Iverson a Roger Hui nástupce APL, J programming. Uprostřed let 90. Artur Whitney, který pracoval s Iversonem, vytvořil programovací jazyk K, který se používá v komerčním a finančním průmyslu. John Backus představil programovací jazyk FP v roce 1977 ve své přednášce Can Programming Be Liberated From the von Neuman Style, když obdržel Turingovu cenu, která se uděluje za významný technický přínos pro oblast výpočetní techniky. Definoval funkcionální programy tak, že následují principy kompozice. Backusovy novinky popularizovaly výzkum funkcionálního programování, přestože zdůrazňovaly functional-level programming spíše než lambda kalkul, který byl spojován s funkcionálním programováním. V 70. letech vytvořil Robin Milner na universitě v Edinburgu programovací jazyk ML, a David Turner vyvinul jazyk Miranda na universitě v Kentu. ML byl poté pozměněn do několika dialektů, z nichž jsou nyní nejběžnější Objektive Caml a Standard ML. Programovací jazyk Haskell byl uvolněn na konci osmdesátých let jako pokus skloubit dohromady odlišné přístupy, které byly objeveny v průběhu výzkumu funkcionálního programování.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepty.", "content": "Spousta konceptů a paradigmat je vlastní funkcionálnímu programování a cizí imperativnímu programování (včetně objektově orientovaného programování). Nicméně programovací jazyky jsou často hybridy několika programovacích paradigmat, takže programátoři používající hlavně imperativní mohou též používat některý z konceptů funkcionálního programování.", "section_level": 1}, {"title": "Higher-order funkce.", "content": "Funkce jsou higher-order, česky \"funkce vyššího řádu\", v případě, kdy můžou převzít nějakou funkci jako argument nebo navrátit funkci jako výsledek. (Derivace a neurčitý integrál jsou toho příkladem v matematice). Higher-order funkce jsou důsledek toho, že funkce jsou entity první kategorie (First class) tím, že funkci lze použít jako argument a vracet jako výsledek jiné funkce (a cokoli jiného). Rozdíl mezi těmito pojmy je tento: higher-order popisuje matematický koncept funkce aplikovanou na jinou funkci, přičemž First class je počítačově-vědní termín, který popisuje programové jazykové entity, které nemají žádné omezení ve svém použití (tudíž first class funkce se může objevit kdekoliv v programu, stejně jako jiné first class entity, jako například čísla, včetně použití jako argument funkce, návratová hodnota funkce nebo součást datové struktury). Higher-order funkce přirozeně vznikají při použití currying (např. v Haskellu), což je technika, při které je funkci předán pouze první argument a funkce navrátí další higher-order funkci, která přijme další argument.", "section_level": 2}, {"title": "Čistě funkcionální.", "content": "Čistě funkcionální programy nemají žádné vedlejší efekty. To činí jejich chování jednodušším na pochopení a naprogramování. Například výsledek použití čisté funkce na čistý argument nezávisí na pořadí vyhodnocení. V důsledku jazyk, který nemá žádné nečisté funkce (čistě funkcionální jako například Haskell), může použít evaluaci call-by-need. Nicméně ne všechny funkcionální jazyky jsou čisté. Jazyky z rodiny Lispu nejsou čisté, protože způsobují vedlejší efekty. Jelikož čisté funkce neupravují sdílené proměnné, může jich být paralelně sdíleno více, aniž by se navzájem ovlivňovaly. Čisté funkce jsou proto vláknově bezpečné, a to umožňuje interpretům a kompilátorům používat evaluaci call-by-future. Čistě funkcionální programovací jazyky typicky vyžadují referenční průhlednost, což znamená, že pokud dva výrazy mají stejné hodnoty, může být jeden dosazen za druhý v jakémkoliv výrazu bez ovlivnění výsledku. Například: Pokud je funkce f(x) čistá, může kompilátor kód převést a transformovat program takto: a eliminuje druhé vyhodnocení (pravděpodobně zbytečného volání funkce f(x)). Tato optimalizace se nazývá eliminace společného podvýrazu (common subexpression elimination). Nicméně jestliže má funkce vedlejší efekt, volání funkce nemůže být eliminováno. Podívejte se na následující program: Druhé volání random nemůže být eliminováno, protože návratová hodnota se může lišit od předchozího volání. Podobně nemůže být optimalizováno, i kdyby printf vrátil stejnou hodnotu v obou případech, chybějící druhé volání by způsobilo změnu ve výstupu programu. Většina kompilátorů pro imperativní programovací jazyky detekuje čisté funkce a provádí obecnou eliminaci podvýrazu pro volání čistých funkcí. Předkompilované knihovny většinou nevyhodnocují tuto informaci a tím zabraňují optimalizaci externí funkce. Některé kompilátory, jako například gcc, přidávají výraz explicitně označující externí funkce jako čisté, takže mohou být optimalizovány i za přítomnosti předkompilovaných knihoven.", "section_level": 2}, {"title": "Rekurze.", "content": "Opakování je ve funkcionálních jazycích obvykle provedeno pomocí rekurze. Rekurzivní funkce vyvolávají samy sebe, čímž dovolují opakování programu. Koncová rekurze (tail recursion) může být rozpoznána a optimalizována kompilátorem do stejného kódu, který se používá na implementaci opakování, čti \"cyklu\", u imperativních jazyků. Programovací jazyk Scheme standardně vyžaduje další implementaci k rozpoznávání těchto funkcí. Obecné vzory rekurzí mohou být změněny za použití higher order funkcí, catamorphismus a anamorphismus jsou toho nejzřejmější příklady. Takové higher order funkce hrají obvykle roli podobnou vestavěným kontrolním strukturám, jako jsou smyčky v imperativních programovacích jazycích.", "section_level": 2}, {"title": "Striktní, nestriktní a líné vyhodnocení.", "content": "Funkcionální jazyky mohou být kategorizovány podle toho, používají-li striktní nebo nestriktní vyhodnocení, což jsou koncepty, které říkají, jak budou zpracovány argumenty funkce při vyhodnocování výrazu. Pro ilustraci se podívejte na následující dvě funkce f a g. Následující výraz bude vyhodnocen jednou z těchto cest. Výpočet vnitřnější funkce g jako první. Výpočet vnější funkce f jako první. V prvním případě se jedná o striktní výpočet, argumenty funkce jsou vyhodnoceny před voláním funkce; vedle toho druhý případ je příklad nestriktního vyhodnocení, kde jsou argumenty přenechány ve funkci nevyhodnocené a volání funkce určuje, kdy budou argumenty vyhodnoceny. Striktní vyhodnocení je efektivnější. Ve striktním výpočtu je argument počítán jednou, zatímco v „blbě implementovaném“ nestriktním může být počítán vícekrát, jak můžete vidět v příkladu nahoře, kde je funkce codice_1 vypočítána vícekrát. Striktní výpočet je také jednodušší implementovat, pokud argumenty předané datové funkci jsou datové hodnoty, v nestriktním výpočtu mohou být argumenty výrazy. A ve výsledku první funkcionální jazyky jako LISP, ISWIM a ML spolu s hodně novými funkcionálními jazyky používají striktní výpočet. Nicméně jsou tu důvody preferovat nestriktní výpočet. Lambda kalkul poskytuje silnější teoretické základy pro jazyky, které používají nestriktní výpočet. Nestriktní výpočet používají nejvíce definiční jazyky. Například podporuje nekonečné datové struktury jako seznam všech kladných proměnných typu integer nebo všech prvočísel. S nestriktním výpočtem jsou tyto struktury vypočítány pouze v kontextu, kde je vyžadována konečná délka. To vedlo k vývoji líného výpočtu, což je typ nestriktního výpočtu, kde výsledek počátečního výpočtu kteréhokoliv argumentu může být sdílen přes výpočtovou sekvenci. Ve výsledku není argument spočítán nikdy více než jednou. Líný výpočet je používán hlavně línými moderními čistě funkcionálními jazyky jako je Miranda, Clean a Haskell.", "section_level": 2}, {"title": "Funkcionální programování v nefunkcionálních jazycích.", "content": "Je možné používat funkcionální styl programování i v jazycích, které nejsou považovány za funkcionální. Některé nefunkcionální jazyky si od funkcionálních jazyků půjčily některé rysy jako higher-order funkce a zpracování seznamů. To dělá jednodušší používání tohoto stylu v těchto jazycích. Funkcionální struktury jako higher-order funkce a zpracování seznamů můžeme implementovat v C++ pomocí knihoven. V C můžeme použít ukazatele na funkce, abychom získali některé z efektů higher-order funkcí, například můžeme implementovat běžnou funkci mapování za použití funkčních ukazatelů. Deklarativní specifické jazyky jako SQL a Lex/Yacc, které nejsou Turing-kompletní, používají některé elementy funkcionálního programování, hlavně při vyvarování se nestálých hodnot.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání funkcionálního a imperativního programování.", "content": "Funkcionální programování je velmi odlišné od imperativního programování. Nejvýraznější rozdíl je v tom, že funkcionální programování zabraňuje vedlejším efektům, které jsou používané v imperativním programování k implementování stavů vstupů a výstupů. Čistě funkcionální programování zakazuje vedlejší efekty. Zakázání vedlejších efektů zajišťuje referenční průhlednost, která ulehčuje verifikaci, optimalizaci a paralelizaci programů a ulehčuje psaní automatických nástrojů k provedení těchto procesů. Higher-order funkce jsou zřídka používány ve starších imperativních jazycích. Kde by tradiční imperativní programování nejspíše použilo smyčku k prozkoumání seznamu, funkcionální styl by často použil higher-order funkci mapování, která převezme jako argument funkci a seznam, aplikuje funkci na každý element seznamu a vrátí seznam výsledků.", "section_level": 1}, {"title": "Simulování stavu.", "content": "Některé úlohy se zdají být většinou implementovány pomocí stavu. Čistě funkcionální programování provádí tyto úlohy a vstupně výstupní úlohy (jako je třeba přijmutí uživatelského vstupu a výstup na obrazovku) jinou cestou. Čistě funkcionální jazyk, jako je Haskell, je implementuje za použití monád, pocházejících z teorie kategorií. Monády jsou extrémně silný nástroj a nabízí intuitivní cestu jak modelovat stav (a jiné vedlejší efekty jako například vstupy a výstupy) v imperativním stylu bez ztráty čistoty. Zatímco existující monády jsou jednoduché na použití, pro spoustu lidí je těžké definovat novou monádu (která je občas potřebná pro určité typy knihoven). Alternativní metody jako třeba Hoareho logika a unikátnost byly vytvořeny pro sledování vedlejších efektů v programu. Některé moderní vývojové jazyky používají systém efektů k jednoznačnému zjištění vedlejších efektů.", "section_level": 2}, {"title": "Záležitosti efektivity.", "content": "Funkcionální programovací jazyky mají automatické spravování paměti s garbage collection, v kontrastu se staršími programovacími jazyky jako je C a Pascal, které používají explicitní spravování paměti. Funkcionální programovací jazyky jsou náročnější na systémové prostředky. Nicméně spousta imperativních programovacích jazyků jako Java, Perl, Python, Ruby mají také automatickou správu paměti a taky jsou náročné na systémové prostředky. Efektivita funkcionálních programovací jazyků se v poslední době zlepšila. Programy, které provádí náročné numerické výpočty ve funkcionálních jazycích jako OCaml a Clean, jsou stejně rychlé jako v C. Pro programy, které pracují s velkými maticemi a vícerozměrnými databázemi, byly vymyšleny a rychlostně optimalizovány array-funkcionální jazyky (jako J a K). Přestože čistě funkcionální jazyky jsou obecně považovány za pomalejší, jakýkoliv imperativní algoritmus se dá vyjádřit v těchto jazycích, přinejhorším s (asymptotickým) logaritmickým zpomalením. Navíc neměnnost dat může v mnoha případech vést k větší efektivitě díky tomu, že kompilátor může používat předpoklady, které by byly v imperativních jazycích nejisté.", "section_level": 2}, {"title": "Programovací styly.", "content": "Imperativní jazyky směřují k sérii kroků, vykonané programem při provádění akce, kdežto funkcionální programy směřují ke kompozici a poskládání funkcí často bez upřesňujících explicitních kroků. Jednoduchý příklad dvou řešení stejného problému za použití multiparadigmatického jazyka (Python): Ve funkcionální verzi to vypadá jinak V kontrastu k imperativnímu stylu, který popisuje kroky potřebné k vytvoření položky target, funkcionální styl popisuje matematický vztah mezi položkami source_list a target. Jedná se ale o nepraktické školometné ukázky, v praxi by se ale v pythonu použilo jedno z následujících řešení, kombinující oba přístupy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Funkcionální programování je deklarativní programovací paradigma, které chápe výpočet jako vyhodnocení matematických funkcí. Funkcionální programování má své kořeny v lambda-kalkulu, formálním systému vyvinutém v 30. letech k vyšetřování definicí funkcí, jejich aplikace a rekurze. Mnoho funkcionálních programovacích jazyků může být považováno za rozšíření lambda kalkulu. ", "tgt_summary": "La programmation fonctionnelle est un paradigme de programmation de type déclaratif qui considère le calcul en tant qu'évaluation de fonctions mathématiques. ", "id": 1746980} {"src_title": "Alyssa Milano", "tgt_title": "Alyssa Milano", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Je dcerou modní designérky a manažerky Lin Milano a Thomase M. Milano, který pracuje jako editor filmové hudby. Má mladšího bratra Coryho (narozený 1982), který se také živí herectvím. Má italské předky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "K herectví se dostala úplnou náhodou, když ji chůva jednoho dne vzala s sebou na konkurz do putovního muzikálu \"Annie\", který odstartoval na Broadwayi. Zatímco paní na hlídání odešla s nepořízenou, Alyssa měla tehdy štěstí a dostala svou první roli. V sedmi letech tak s maminkou vyrazila na osmnáctiměsíční divadelní turné. Po návratu do New Yorku účinkovala v reklamách, v deseti letech účinkovala v seriálu \"Who's the Boss?\". Ve 12 letech si zahrála dceru postavy Arnolda Schwarzeneggera ve filmu Komando. V roce 1994 se snažila získat roli Shannen Doherty v úspěšném seriálu \"Beverly Hills 90210\", ale nepodařilo se jí to.", "section_level": 2}, {"title": "1997-2010.", "content": "V roce 1997 získala roli ve filmu \"Láska na druhý pohled\". Roli Jennifer Mancini hrála v seriálu \"Melrose Place. \"Získala jednu z hlavních rolí seriálu \"Čarodějky\". Objevila se v deseti epizodách seriálu \"Jmenuju se Earl.\" Stala se producentkou a sama hrála ve filmu \"Kluk mojí holky\". 19. dubna 2010 měl premiéru seriál \"Romantically Challanged\", kde hrála Rebeccu Thomas, rozvedenou svobodnou matku. Také produkovala a zahrála si ve filmu \"Neděle u Tiffanyho.\"", "section_level": 2}, {"title": "2011-současnost.", "content": "Učinkovala ve dvou komediích: \"Týden bez závazků\" a \"Šťastný Nový rok\". V červnu 2013 se objevila v roli Savannah Davis v dramatickém seriálu stanice ABC \"Mistresses\". Po druhé řadě se rozhodla seriál opustit. Poté se stala moderátorkou a porotkyní reality show \"Project Runaway: All Stars\". V roce 2017 se připojila k seriálu stanice Netflix \".\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V lednu 1999 si vzala Cinjuna Tateho, kytaristu a zpěváka kapely Remy Zero, ale po deseti měsících se dvojice rozvedla. Po roce vztahu se zasnoubila s Davidem Bugliarim v prosinci 2008 a vzali se 15. srpna 2009 v New Jersey. Mají dvě děti: syna Milo Thomase (narozený 31. srpna 2011) a dceru Elizabellu Dylan (narozená 4. září 2014).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alyssa Jayne Milano (* 19. prosince 1972 Brooklyn, New York, USA) je americká herečka, producentka a bývalá zpěvačka. Nejvíce se proslavila rolemi v televizních seriálech \"Who's the Boss?\" (1984-92), \"Melrose Place\" (1997-98), \"Čarodějky\" (1998-2006) a \"Mistresses\" (2013-14).", "tgt_summary": "Alyssa Milano est une actrice, productrice, et ancienne chanteuse américaine, née le à New York. Elle est révélée au grand public par la série télévisée \"Madame est servie\" (1984-1992). ", "id": 262602} {"src_title": "Vodní nádrž Orlík", "tgt_title": "Barrage d'Orlík", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "Přípravné stavební práce budoucího vodního díla Orlík začaly již v roce 1954 a to dříve, než projekt byl oficiálně schválen tehdejší vládou. Během stavby se denně střídalo přes 1 500 dělníků a samotná stavba si vyžádala 2 oběti. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Pro výstavbu přehrady byla vybudována dlouhá železniční vlečka z Tochovic. Po stavební stránce byla přehrada dokončena a slavnostně uvedena do provozu 22. prosince 1961, 8 měsíců před stanoveným termínem dokončení. Poslední, IV. turbína vodní elektrárny byla spuštěna 10. dubna 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Zatopené vesnice a osady.", "content": "V průběhu výstavby vodního díla Orlík byly zatopeny následující vesnice a osady:", "section_level": 2}, {"title": "Technická data.", "content": "Těleso Orlické přehrady je v řetězu vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější. Její 450 m dlouhá betonová tížní hráz dosahuje v koruně výšky 91 m. Vzdutí je dlouhé na Vltavě 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Největší hloubka je 74 m. Objemem zadržené vody se nádrž Orlík řadí na první místo v České republice. Stálý objem nádrže, určený kótou 330,0 m, činí 280 mil. m3. Zásobní objem je 374,5 mil. m3, z toho využitelný zásobní objem po kótu 351,6 m představuje 85 mil. m3. Ochranný objem nad touto úrovní činí 62,1 mil m3 s maximální hladinou na úrovni 354,0 m nad mořem. Celkový maximální teoretický objem vody tak může dosáhnout 716,6 mil. m3.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní elektrárna.", "content": "Vodní elektrárna je umístěna v levé části řeky u paty betonové hráze. Do provozu byla uvedena v letech 1960-61 a celkový instalovaný výkon činí 364 MW. Plného výkonu je elektrárna schopna dosáhnout za 2 minuty a plní důležitou roli při stabilizaci elektrické sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Povodně 2002.", "content": "Povodeň v srpnu 2002 znamenala pro VD Orlík velkou zkoušku. Těleso přehradní nádrže přečkalo tuto povodeň bez poškození s výjimkou elektrárny, která byla vyplavena vlnami vody ze spádu z přelivů. Vlny zničily také příjezdovou cestu k elektrárně a most pro pěší v Solenicích, proud vymlel přilehlé břehy pod přehradou a poškodil i lodní zdvihadlo. V průběhu první vlny povodně dne 8. srpna 2002 se přítok do nádrže zvýšil na úroveň 1700 m3 za sekundu a volná kapacita nádrže se díky tomu zcela vyčerpala. Do nástupu druhé vlny se podařilo díky zvýšenému odtoku uvolnit 104 milionů m3 prostoru. Přítok se v následujících dnech snížil asi na 620 m3 za sekundu. Druhá vlna povodně dorazila 11. srpna a velmi rychle zvýšila úroveň přítoku až na rekordních 3900 m3 za sekundu, což odpovídá hodnotě tisíciletého průtoku (Q1000). Kapacita nádrže se postupně vyčerpala a došlo tak k nekontrolovatelnému odtoku s průtokem asi 3100 m3 za sekundu. Nejvyšší hladina 355,17 m n. m. byla dosažena dne 14. srpna ve 4:00 hod. Kulminační průtok se podařilo snížit asi o 800 m3 za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Orlické vraždy.", "content": "Popularitu Orlické přehrady zvýšily tzv. Orlické vraždy. Skupina pěti sériových vrahů v letech 1991–1993 za účelem peněžního zisku zavraždila pět lidí, vesměs podnikatelů, a těla obětí většinou ukrývali do sudů, do nichž nalili louh a shodili je do Orlické přehrady. Autorem tohoto nápadu byl Vladimír Kuna. Prozkoumávání dna bylo zahájeno 10. července 1995. Zpočátku vyšetřování byla vytvořena krycí historka o čištění dna přehrady. Po několika dnech byly nalezeny dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu. Třetí tělo bylo později policejními potápěči nalezeno na dně přehrady zabalené do role pletiva. V roce 2005 natočil režisér Jiří Svoboda na náměty těchto událostí film Sametoví vrazi. 23. září 2006 objevili lidé v přehradě u obce Chrást mrtvolu jednačtyřicetiletého zavražděného muže z Českobudějovicka. Muž měl ruce i nohy svázané. 1. června 2007 nalezli lidé u obce Vlastec vyplavené tělo 53letého muže, kterému předtím manželka namíchala do jídla uspávací prostředky a s neznámým komplicem ho zabila. 21. června 2008 objevili rybáři na hladině nádrže u Červené nad Vltavou ostatky ženy v plastové truhle. Mrtvola byla zabalená v igelitu, ruce měla svázané drátem. Policie předpokládala, že mělo jít o tělo Marcely Sekáčové, za jejíž smrt byl dosud nepravomocně na šest let odsouzen její milenec, lékař Vladimír Mikuš, přestože v době rozsudku nebylo tělo ještě nalezeno. Trest pro pachatele byl po odvolání zvýšen na 14 let odnětí svobody. Další mrtvolu našli policisté 22. dubna 2014 při pátrání po jiné pohřešované osobě nedaleko hradu Zvíkov. Tělo muže podle nich bylo ve vodě nejméně dva roky a bylo omotáno řetězem, který byl u dna ukotven podstavcem přenosné dopravní značky. Identifikace však byla obtížná, protože v databázi pohřešovaných lidí bylo tou dobou přes 1000 osob, které odpovídaly věku a výšce nalezeného. V roce 2010 u příležitosti 50. výročí přehrady ji iDnes.cz nazvala „přehradou s krvavou pověstí“, resp. „s nejhorší pověstí“.", "section_level": 1}, {"title": "Záměry.", "content": "V květnu 2014 ČTK publikovala zprávu, že Stavební fakulta ČVUT v Praze zpracovává pro Povodí Vltavy studii o možnostech prevence povodňových škod, aby Povodí Vltavy s. p. na jejím základě přineslo možné varianty do veřejné diskuse a navrhlo nějaké řešení. Studie má být hotova do konce roku 2014. V jedné z krajních teoretických variant počítá s tím, že by byla orlická nádrž vypuštěna a sloužila by jako suchý poldr. Studie zkoumá, zda vltavská kaskáda může trvale snížit hladinu některých přehrad, aniž by byly ohroženy ostatní funkce kaskády, tedy udržování splavnosti řeky na dolním toku, zásobování průmyslových podniků a zemědělství vodou, udržení kvality vody ve Vltavě a dodržení požadavků na výrobu elektřiny. Kvůli své největší rozloze byla Orlická přehrada vybrána ze tří největších nádrží jako nejvhodnější pro vypuštění. Starosta Orlíku Jiří Štrajt vyjádřil obavu, že by dno bylo jednou velkou žumpou a „kdoví, co by se tam všechno našlo“. Rekultivace by si vyžádala obrovské náklady a chataři, rybáři, turisté, z nichž jsou živi místní obchodníci a ubytovatelé a potažmo obce, by krajinu opustili. Provozovatel lodní společnosti Quarter Jindřich Hospaska uvedl, že si vypuštěnou přehradu vlastně umí představit, protože „v tomhle státě je možné všechno“.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní silnice z Tábora směrem na Písek a Plzeň překonávají jezero přes Podolský a Žďákovský most. Silnice z Milevska do Mirotic překonává přehradní nádrž u Zvíkova dvojicí mostů přes Vltavu a Otavu. Po koruně hráze vede silnice spojující Milešov s oblastí Příbramska. Údolí také překonává železniční most trati Tábor − Ražice z roku 1889. Na přehradním jezeře je zejména v letních měsících provozována lodní doprava, která spojuje turisticky zajímavá místa umístěná téměř po celé délce jezera. Součástí stavby přehrady bylo i lodní zdvihadlo pro lodě o výtlaku do 300 t, to však nebylo dokončeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní nádrž Orlík je součást Vltavské kaskády v jižních a středních Čechách. Byla vybudována v letech 1954–1961 a přehradila tok řeky Vltavy u Solenice na Příbramsku. Nese jméno zámku Orlík, který kdysi vystupoval na skále nad hlubokým údolím Vltavy a dnes se nachází jen pár metrů nad hladinou přehradního jezera.", "tgt_summary": "Le barrage d'Orlík (en ) est situé à au sud de Prague sur la rivière Vltava. Il est le plus grand de la République tchèque. Il a été construit pour la production d'énergie, la protection contre les inondations et la régulation des eaux. En outre, il sert à la circulation des bateaux et aux activités de loisir.", "id": 594767} {"src_title": "Čtvrtek", "tgt_title": "Jeudi", "src_document": [{"title": "Význam čtvrtku.", "content": "V byzantském ritu je čtvrtek dnem připomínky apoštolů a sv. Mikuláše.", "section_level": 1}, {"title": "Různé názvy čtvrtku.", "content": "I když český název „čtvrtek“ naznačuje, že týden začíná pondělkem, může se týden počítat i od neděle; potom je čtvrtek pátým dnem v pořadí, jak vysvítá ze středověkého latinského názvu \"feria quinta\" či z portugalského \"quinta-feira\". Přesto, podle normy ISO 8601, je čtvrtek považován za čtvrtý den v týdnu. Podobně je tomu kromě češtiny i v ostatních slovanských jazycích (polsky \"czwartek\", rusky \"четверг\"). V klasické latině se čtvrtek označoval jako \"Dies Jovis\" (Jovův den), z čehož vznikly názvy čtvrtku ve většině románských jazyků (it. \"Giovedì\", špan. \"jueves\", fr. \"jeudi\" apod.). Anglické \"Thursday\" či německé \"Donnerstag\" pochází od jména germánského boha Thóra; znamená tedy „Thorův den“. V bavorském nářečí je možné se setkat také s názvem „Pfinztag“, což je převzato z řeckého „pempte hemera“ (pátý den). Tento název měl eliminovat název vycházející ze jména pohanského boha Thóra. Hindský název pro čtvrtek je \"Guruvar\", přičemž \"Guru\" je v sanskrtu název planety Jupiter.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Thajsku je barvou spojenou se čtvrtkem oranžová. Sir Čtvrtek je název knihy a jméno protagonisty, autorem je australský sci-fi autor Garth Nix.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtek v náboženství.", "content": "V hinduistickém náboženství je čtvrtek, který je nazýván \"guruvar\", běžně postním dnem, zvláště v různých částech severní Indie. Kvakeři tradičně označují čtvrtek jako „pátý den“, aby se vyvarovali názvu „Thursday“, vycházejícím ze jména pohanského boha. Označení čtvrtka jako pátého dne v týdnu se používá také v islandštině, moderní řečtině, portugalštině a v moderních semitských jazycích. V křesťanské tradici zelený čtvrtek je čtvrtkem před Velikonocemi – den, kdy se konala Poslední večeře. Čtvrtek Nanebevstoupení Páně je 40. den po Velikonocích, kdy Ježíš Kristus vstoupil na nebesa. Ve Spojených státech je Den díkůvzdání každoročním svátkem, který se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu. První čtvrtek v roce spadá vždy do prvního týdne v roce (určuje ho). V hovorové řeči (zvláště v Německu) bývá čtvrtek označován jako „malý pátek“, což je výraz, vyjadřující zřejmě radost z blížícího se konce pracovního týdne.", "section_level": 1}, {"title": "Astrologické znamení.", "content": "Astrologické znamení pro čtvrtek je stejné jako pro planetu Jupiter, což vyplývá i z názvu čtvrtku v románských jazycích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtvrtek je označení pro čtvrtý den po neděli (odtud i jeho název). V českém občanském kalendáři je považován za čtvrtý den týdne, v tradičním židovském a křesťanském kalendáři je prvním dnem v týdnu neděle, čtvrtek je pátým dnem v týdnu.", "tgt_summary": "Le jeudi est le quatrième jour de la semaine civile dans plusieurs pays. Il est le cinquième de la semaine chrétienne, de la semaine juive et de la semaine musulmane. Il succède à mercredi et précède vendredi. ", "id": 2317866} {"src_title": "Nágárdžuna", "tgt_title": "Nāgārjuna", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Nágárdžunově životě je známou velice málo, co bychom mohli považovat za skutečná fakta. Na druhou stranu se zachovalo velké množství legend. Pravděpodobně se narodil v jižní Indii poblíž města Nagarjunakondy, které leželo v současném indickém státě Ándhrapradéš. Podle překladatele Kumáradžívy se Nágárdžuna narodil v bráhmanské rodině, ale později konvertoval k buddhismu. Možná tato skutečnost byla důvodem, proč byl jedním z mála významných buddhistických myslitelů, kteří raději psali v sanskrtu než v pálí nebo buddhistickém hybridním sanskrtu. Nágárdžunovo jméno se odvozuje od nága a \"ardžuna\" (strom druhu \"Terminalia arjuna\"). Podle tradice se Nágárdžuna narodil pod takovým stromem a nágové jej svém podmořském paláci vzdělávali v okultních vědách. Potom prý v peklech objevil mahájánové sútry. Podle legendárního podání překladatele Kumáradžívy od samého mládí Nágárdžuna vykazoval udivující intelektuální schopnosti. Ve věku dvaceti let měl věhlas bráhmany vyučeného tradičním způsobem. Poté zanechal učení a začal se oddávat smyslovým potěšením, až konečně jednoho dne, který se zakončil smrtí jeho dvou blízkých přátel, za něž se cítil zodpovědný, přijal buddhistické mnišské sliby. Velice rychle se obeznámil s Tripitakou. Uvědomiv si velký nepořádek v textech, započal cestu po celé Indii v hledání ztracených mahájánových textů. Slitoval se nad ním Mahánága a zavedl ho do své knihovny súter. Po devadesáti dnech studia je všechny ovládl, ale když nalezl další množství súter, uvědomil si, že je důležitější praxe než učení dalších textů. Poté usedl v samádhi - trpělivosti ne-bytí a vytvořil šástry školy Madhjamaka a napsal precizní komentáře mahájány Podle zřídla tibetské tradice a historika Bustona rinpoče jedině stéblo trávy kuša mohlo usmrtit Nágárdžunu, protože v předchozím životě \"nevědomě\" touto trávou usmrtil mravence. Z Nágárdžunových spisů vyplývá, že byl dobře obeznámen s učením nikájových škol (tj. učením tzv. starých buddhistických škol), tak i s filozofií šířící se mahájány. I když je obecně považován za příslušníka mahájány, často se ve svých pracích opírá o kánon škol mahájánou označovaných jako hínajána. Jeho filozofie je v tomto ohledu velice nezávislá a je tak střední cestou mezi starými a nově vznikajícími školami buddhismu. Je považován za jednoho ze zakladatelů a nejdůležitějších učitelů buddhismu mahájány.", "section_level": 1}, {"title": "Nágárdžunova filozofie.", "content": "Nágárdžunův hlavní přínos buddhistické filozofii tkví v jeho rozvinutí konceptu šúnjátá, neboli \"prázdnoty\", která spojuje další klíčové buddhistické pojmy, konkrétně anátman a pratítjasamutpádu (závislé vznikání). Podle Nágárdžuny jsou nejen živé bytosti bez jakékoli podstaty nebo duše (átman), ale i všechny věci jsou bez \"svabhávy\", jinak řečeno bez \"“vlastní podstaty”\". Jsou-li tedy bez skryté esence, jsou prázdné (šúnjata). Je tomu tak proto, že vznikají podmíněně, nikoli svou vlastní silou, ale v závislosti na podmínkách, které vytvářejí jejich současnou existenci. Podle zákona závislého vznikání je všechno vzájemně zřetězeno, propojeno a spjato, každá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, věci nemohou existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních charakteristických rysů, jelikož jsou jen průsečíky vzájemných vztahů, vlastně vůbec jako takové neexistují. Ale jestliže neexistují, neznamená to, že všechno je pouhé nebytí. Právě naopak, protože není bytí (\"bháva\"), nemůže být ani nebytí (\"abháva\") jako jeho protiklad. Jedinou skutečností je prázdnota (v sans. šúnjata, v pálí \"suňňata\"), kterou ovšem nelze ztotožňovat s nebytím. Právě relativita bytí a nebytí je projevem vesmírné prázdnoty. Podle Nágárdžuny je i samotná šúnjata (prázdnota) také \"šúnja\" (prázdná). Prázdnota (šúnjata) je v tomto významu totožná s nirvánou. Kdyby nirvána nebyla také prázdná, ale měla svou podstatu, jednalo by se o totéž, čím je hinduistický Brahman. Brahman je poznán v okamžiku, kdy člověk zjistí, že jeho nejvnitřnější podstata (átman) je totožná s božskou vesmírnou podstatou (Brahman). Nirvána je naopak prožita v okamžiku, kdy člověk zjistí, že nic nemá svou vnitřní podstatu a je tedy prázdné (šúnja). Nirvána tak není žádný konec, ani věčnost, ani nicota, ani vznik čehokoli. Nágáržuna realitu našeho běžného života chápe a vykládá jako vidinu, přelud, fatu morgánu, podobně jako jí jsou „nebeská města polobohů, zaječí parohy nebo syn neplodné ženy“. Příčinou této vidiny je nevědomost (v sans. \"avidjá\", v pálí \"avidždža\") o prázdnotě. Nágárdžuna neustále zdůrazňuje, že prázdnota v žádném případě neznamená nebytí a není s ním totožná. Prázdnota přesahuje bytí i nebytí (\"bhávábháva\"), je s nimi nesrovnatelná. Nebytí může existovat jen ve vztahu k bytí a naopak, avšak vesmírná prázdnota nemá žádný protiklad a je tak absolutní. Nágárdžuna stojí také za rozvinutím tzv. učení o dvou pravdách, které tvrdí, že v buddhismu existují dvě úrovně pravdy, jedna je skutečně pravdivá a druhá je pouze konvencí nebo účelovou pravdou. Tato konvenční pravda je v pozdějších mahájánových textech nazývaná jako \"upája\". Nagárdžuna čerpal z předchozího pojetí této doktríny, které se nachází v \"Kačajanagotta Suttě\" (viz Pálijský kánon) a které rozlišuje mezi \"nítártha\" (jasnými) a \"nejártha\" (skrytými) pojmy. Nagárdžuna rozlišuje mezi \"samvrti\" (konvenční) a \"paramártha\" (konečnou) pravdou. (Ádi Šankara nazval analogická pojetí \"vjavahárika\" a \"paramárthika\".) Podle Nágárdžuny je tak celá Buddhova nauka rozdělena na část ezoterickou a část exoterickou. Řekl: \"„Jsou dvě Buddhova učení. Jedno je tajné (sans. guhja) pro zasvěcence, druhé je zjevné (v sans. vjakta) a má cestu snadnou (v sans. sahadža) a cestu nesnadnou (v sans. kathina).“\"", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vedánta sútra 2.2.32 (\"sarvathánupapatte ca\") oponuje filozofii o šúnjatě. Pokud jsou prostředky poznání a argumenty prázdné, nelze podle ní tuto filozofii prosadit. Reference.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nágárdžuna (నాగార్జునా) (asi mezi lety 150 n. l. – 250 n. l., některými autory je uváděno 100 n. l. - 165 n. l., ale to je zřejmě nepravdivé) byl indický filozof, zakladatel školy Madhjamaka mahájánového buddhismu a pravděpodobně nejvlivnější buddhistický myslitel po samotném Buddhovi Gautamovi. Stoupenci mahájány věří, že jeho příchod bylpředpovězen samotným Buddhou v několika sútrách, konkrétně v textu zvaném \"Maňdžušrí múlatantra\" a sútře Královského samádhi (\"Samádhirádžasútra\"). ", "tgt_summary": "Nāgārjuna, ou Nagardjouna, est un moine, philosophe, écrivain bouddhiste indien ( - ), fondateur de l'école Madhyamaka et originaire de la région correspondant à l'Andhra Pradesh actuel. Beaucoup de points sur son existence relèvent de récits mythiques, si bien qu'il est difficile de dissocier les apports ultérieurs des éléments de sa vie originelle.", "id": 680549} {"src_title": "Ligatura (písmo)", "tgt_title": "Ligature (écriture)", "src_document": [{"title": "Ligatury v latince.", "content": "Původně v latince existovaly jen majuskule, které nebyly propojovány (jinak je tomu v kurzivním písmu). Potřeba zrychlit psaní vedla k proměnám tvarů psaných znaků, od 4. stol. se objevují přetahy nad a pod řádek, tzv. polounciály (semiunciály). Na konci 8. stol. na území Franské říše vzniká karolinská minuskula. V latinském písmu se ligatury užívaly často ve středověkých rukopisech, ve kterých jedno písmeno může mít až několik tvarů a podob podle ligatury, tj. podle toho, jaké písmeno předchází či následuje a jak je s ním spojeno. Typickou a snad nejznámější ligaturou používanou dodnes je ampersand \"&\" pocházející z písmen \"e\" + \"t\" (latinské „et“ znamená „a“), oblíbený např. v názvech firem.", "section_level": 1}, {"title": "Ligatura v arabštině.", "content": "V arabštině má téměř každé písmeno z principu čtyři formy (samostatnou, počáteční, koncovou a středovou), tj. stojí-li osamoceně (neváže se), na začátku slova (spojené s následným znakem), na konci slova (spojen se znakem před sebou), či uprostřed slova (spojen se znaky na obě strany). Několik málo znaků má pouze dvě formy. Obvykle se toto označuje za ligatury, přestože se jedná spíše jen o psanou formu písma (tiskací nemá). Rozdíl vynikne tím spíše, když uvedeme, že arabština má skutečné ligatury – tedy zvláštní spojení více písmen mezi sebou. Nejužívanější a jediná povinná ligatura je pro \"l + `aliv\": لا. Další ligatury jsou nepovinné: pro \"k + `aliv\", \"k + l\", \"k + l + `aliv\", \"l + m\" a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Ligatura v nápisech.", "content": "Ligatury našly své specifické uplatnění také v numismatice (mince), sfragistice (pečeti) a u epigrafických památek, např. na náhrobních a pamětních deskách, zvonech apod. Sloužily především k úspoře prostoru, aby byl požadovaný text co nejkratší. Vznikají spojováním dvou nebo více vedle sebe stojících písmen. Zřejmě nejběžnější je ligatura písmen AE – Æ.", "section_level": 1}, {"title": "Písma bez ligatur.", "content": "Existují písma, která navzájem písmena nikdy nevážou, a to ani při kurzivním psaní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako ligatura (z lat. \"ligare\" „svázat“), slitek nebo svaznice se označuje spojení dvou znaků v textu. „Svázání“ dvou znaků při psaní se v dnešním latinském písmu projevuje v psacím písmu, kde jsou spolu svázána všechna písmena v jednom slově. Od vynálezu knihtisku se jako ligatura, slitek, označuje umístění dvou písmen na jediný odlitek; tato písmena jsou obvykle nějak propojena či upravena. Slitek byl v klasické sazbě užíván zejména proto, aby příslušná dvě po sobě jdoucí písmena do sebe dobře zapadala a navzájem nenarušovala kresbu. Nejznámějším příkladem slitku je dvojice písmen „f“ a „i“, tedy „fi“, dále „fl“ a „ff“. Profesionální systémy jsou schopny slitky sázet automaticky, při používání jiných sázecích systémů je třeba slitek vyhledat mezi jednotlivými znaky použitého písma. Slitky se nepoužívají při vyznačování prostrkáváním. ", "tgt_summary": "En typographie, une ligature est la fusion de deux ou trois graphèmes d’une écriture pour en former un nouveau, considéré ou non comme un caractère à part entière. C'est un des procédés possibles d’enrichissement du stock de graphèmes d’une langue. ", "id": 68795} {"src_title": "Mount Everest", "tgt_title": "Everest", "src_document": [{"title": "Jména hory.", "content": "V Nepálu je hora nazývána Sagarmátha (सगरमाथा, Sagaramāthā, do nepálštiny převzato ze sanskrtu, kde znamená „Tvář nebes“). Tibetský název zní Qomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ, wylie \"Jo mo glang ma,\" Džo-mo-lang-ma, znamená „Matka světa“). Zkomolením tibetského názvu vzniklo i čínské 珠穆朗瑪峰 (pinyin: Zhūmùlǎngmǎ Fēng, českým přepisem Ču-mu-lang-ma feng). Českým standardizovaným exonymem je Everest. U nás i jinde ve světě zdomácnělo jméno Everest, které hoře dal Brit sir Andrew Scott Waugh (hlavní zeměměřič pro Indii). Sir George Everest byl předchůdcem sira Andrewa Scotta Waugha. Často slyšíme nesprávnou výslovnost [ivrist]. Publikace britského rozhlasu BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Oxford University Press z roku 1971 uvádí dva způsoby výslovnosti [everest] a [everist], správná výslovnost je tedy [maunt everest], případně méně často [maunt everist]. Horolezci hovoří vždy o [everestu], včetně R. Messnera, který zdolal jako první všechny osmitisícovky. Čínský deník \"People's Daily\" publikoval roku 2002 článek, v němž se ohrazuje proti přetrvávajícímu používání anglického názvu v západním světě. Autor doporučuje používání tibetského jména hory.", "section_level": 1}, {"title": "Měření hory.", "content": "Udávaná výška 8848 je oficiálně uznaná Nepálem a Čínou Radhanath Sikdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, byl v roce 1852 prvním, kdo určil Everest jako nejvyšší horu světa pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Před průzkumným měřením byl vrchol zeměměřiči nazýván jménem Peak XV. V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči učinili přesnější měření, které se přiblížilo dnešním měřením a výpočtům výšky Everestu 8848 m. Dnes je obecně přijímána hodnota 8848 m. Everest stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky a 27 mm k severovýchodu za rok. Konečně podle čínských měření z května 2005 je výška hory 8844 metrů, což je o celé 4 metry méně, než se běžně uvádí. Everest je horou, jejíž vrcholek je nejvýše nad mořskou hladinou. Za nejvyšší horu světa by mohla být pokládána také Mauna Kea na Havaji, která je nejvyšší horou od své základny, ukryté pod mořskou hladinou na oceánském dně. Mauna Kea takto přesahuje 10 km, ale nad moře ční pouhými 4205 metry. Druhou horou, jež by mohla být nejvyšší, je Chimborazo v Ekvádoru. Vrchol Chimboraza je od středu Země o 2168 metrů dále než Everest. Tímto způsobem Chimborazo měří 6384,4 km a Everest pouze 6382,3 km. Příčinou rozdílu je zemská rotace, která deformuje tvar Země i mořské hladiny, od níž se výška standardně měří. Přitom podle nadmořské výšky není Chimborazo se svými 6310 metry nad mořem ani nejvyšší horou And. Pro zajímavost lze uvést, že nejhlubší místo oceánského dna prohlubeň Challenger v Marianském příkopu je hlouběji pod mořskou hladinou než je Everest nad ní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mount Everest má dlouhou historii pokusů o překonání, kterým dlouho odolával. V kontextu s dnešními komerčními výpravami, kdy na něj lezou i děti a důchodci, to může působit divně, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní návštěvníci mají oproti těm z první poloviny 20. století obrovské výhody: vyzkoušené cesty, pevně instalovaná lana a žebříky, lepší vybavení a mnohem důvěryhodnější předpovědi počasí. I tak ale Everest zůstává nebezpečnou horou i pro klasické a maximálně jištěné výpravy na vrchol.", "section_level": 1}, {"title": "První pokusy.", "content": "V roce 1921 se uskutečnila průzkumná expedice pod vedením George Malloryho, která si kladla za cíl zejména vylepšit geografické znalosti o oblasti, na výstup na vrchol nebyla dostatečně vybavena. Tato expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, výše však již nepokračovala a vrátila se. V roce 1922 se pak uskutečnila velká britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Expedice čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Členem expedice byl také britský horolezec a chemik George Finch, který zde zkoušel výhody využití kyslíku z přenosných kyslíkových bomb. První pokus (bez použití kyslíku) uskutečnil Mallory, tři další horolezci a devět nosičů. Při tomto pokusu Mallory a dva horolezci poprvé v historii překročili hranici nadmořské výšky 8000 metrů, když dosáhli výšky 8225 metrů. Druhého pokusu, tentokrát již s podporou kyslíku, se kromě nosičů účastnili Bruce, Finch a Gurkha Tejbir. Bruce a Finch dosáhli výšky 8326 m. Třetího pokusu se účastnili Mallory (tentokrát již s kyslíkem), Finch, tři další britští horolezci a 16 nosičů. Při výstupu však strhli lavinu, ve které zahynulo 7 nosičů. Dále již nepokračovali a celá expedice tím skončila. Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči na omrzliny. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu bylo dosaženo 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od druhého výšvihu (second step), který je, jak bylo později zjištěno, ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod prvním výšvihem (first step) v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci již slaňovali zpět do nejvyššího základního tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nalezeny nebyly. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta příliš příznivců nemá. Také v následujících letech se uskutečnily další expedice s pokusy o výstup, žádný však nedosáhl ani nadmořské výšky druhého pokusu z britské expedice v roce 1924. V roce 1950 povolil Nepál vstup cizinců na své území, což otevíralo další možnosti. V roce 1952 se tak uskutečnila úspěšná švýcarská expedice. Jejím cílem nebyl výstup na vrchol, ale průzkum trasy výstupu z Nepálu. Nejvýše vystoupili Raymond Lambert a Šerpa Tenzing Norgay, kteří dosáhli nadmořské výšky 8595 metrů, což byl nový výškový rekord (s výhradou neznámé výšky dosažené Mallorym). Norgay získal zkušenosti, které již o rok později zúročil.", "section_level": 2}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Jako první stanul na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay.", "section_level": 2}, {"title": "První žena na vrcholu.", "content": "První ženou na Everestu byla Japonka Džunko Tabei dne 16. května 1975 po výstupu klasickou jižní cestou. Jen o 11 dní později ji následovala Tibeťanka Phantog po výstupu severní cestou s čínskou expedicí. Třetí ženou a první Evropankou na Everestu se stala asi nejúspěšnější himálajská horolezkyně – Polka Wanda Rutkiewiczová v roce 1978 (jižní cestou).", "section_level": 2}, {"title": "Zimní výstup.", "content": "První výstup v zimě dokončila 17. února 1980 JV hřebenem polská expedice vedená Andrejem Zawadou. Na vrchol vystoupili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Polští horolezci byli v zimním lezení v Himálaji průkopníky. Během výstupu na Everest čelili mrazům kolem −40 °C a prudkým vichřicím.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup bez použití kyslíku.", "content": "První výstup bez použití kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler. Messner pak v roce 1980 předvedl první kompletní sólovýstup, samozřejmě opět bez kyslíku. Použití kyslíku devalvuje podaný výkon, podle Messnera odpovídá výstup na Everest s kyslíkem výstupu do výšky 6400 metrů bez kyslíku. Horolezci stoupající s kyslíkem jsou v případě vypotřebování lahve ve velkém nebezpečí, neboť nejsou aklimatizování na skutečnou výšku, ve které se nacházejí. Takováto událost končí zpravidla tragicky. Z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je výstupů bez kyslíku jen něco přes dvě procenta.", "section_level": 2}, {"title": "Československý a český výstup.", "content": "Dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci – Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Jozef Psotka však při sestupu z Jižního sedla zahynul. Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonalim.", "section_level": 2}, {"title": "Tragické události.", "content": "Ve dnech 10. a 11. května 1996 zemřelo ve vrcholové části osm lidí, z toho tři horští vůdci: Rob Hall, Scott Fisher a Andy Harris. Mrtvých by bylo ještě víc, nebýt dočasného utišení bouře a výkonu vůdce Anatolije Bukrejeva, který byl ovšem částí kolegů později kritizován, že lezl bez kyslíku, nesetrval s výpravou a vrátil se dřív připravit pro navracející se čaj a kyslík, což někteří považovali za nezodpovědné. Příběhem se šťastným koncem je naopak výstup Izraelce Nadava Ben Yehudy, který se pokusil horu zdolat v květnu 2012. Rekord nejmladšího Izraelce na vrcholu Mount Everestu však obětoval záchraně tureckého horolezce. Cestou dolů jim nikdo nebyl ochotný pomoci a Nadav se stal oprávněně hrdinou. V roce 2006 se učitel matematiky z britského městečka Gainsborough pokusil vylézt na Mount Everestu s cestovní kanceláří Asian Trekking. Zdolal vrchol, ale cestou dolů ho opustily síly a ukryl se v malé jeskyni. Během několika hodin ho míjelo mnoho dalších horolezců. Po dalších deseti hodinách přišla výprava natáčející dokument pro Discovery Channel. Zeptali se Davida: \"Kdo jsi?\". Ten odpověděl \"Jmenuji se David Sharp, jsem tu s Asian Trekking a jen se chci trochu vyspat\". Poskytli mu zásobu kyslíku a nechali ho samotného. David Sharp zemřel. Celkem při výstupu (či sestupu) na Mount Everest zahynulo v letech 1922 až 2010 219 horolezců, včetně dvou Čechů (Libor Kozák v roce 2007 a Věslav Chrząszcz v roce 2009). V dubnu 2015 způsobilo zemětřesení v oblasti Nepálu smrt přibližně 3 700 lidí, na 200 lidí bylo v oblasti Mount Everestu pohřešovaných. Dalším závažným problémem při výstupu na Mount Everest je množství lidí, kteří se o to pokouší a v důsledku toho se tvoří leckdy i hodinové fronty. Nebezpečí plyne jak z pobytu v zóně smrti, tak ze ztráty tepla a z možnosti že dojde ke vyčerpání zásob kyslíku. Příčinou je popularita výstupu, nezkušenost lezců a omezený počet tzv. vrcholových dní.", "section_level": 2}, {"title": "Další rekordy.", "content": "Největší počet výstupů na vrchol zvládl k roku 2011 Šerpa Appa – celkem 21 výstupů. Rekord k 21. květnu 2019 drží šerpa Kami Rita s 24 výstupy. Nejmladšímu lezci na Everestu bylo 13 let, byl jím Američan Jordan Romer, nejstarší byl Šerpa ve věku 77.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezecké cesty.", "content": "Everest má dvě hlavní horolezecké cesty, jihovýchodní z Nepálu a severovýchodní z Tibetu, ale existují i další méně časté cesty. Jihovýchodní cesta z Nepálu je technicky méně obtížná než severozápadní cesta z Tibetu, také proto je mnohem frekventovanější. Jihovýchodní cestou šli také Hillary a Tenzing. Výběr prvovýstupu byl ovšem předurčen politickou situací v oblasti, neboť Tibet byl v roce 1949 pro cizince uzavřen. Většina pokusů o výstup je během dubna a května před letní monzunovou sezónou, kdy se také snižuje rychlost tzv. tryskového proudění. Nicméně k pokusům o výstup dochází i po letní monzunové sezóně v září a říjnu, ale výška sněhové pokrývky činí výstupy mnohem obtížnějšími. První výstup po letní monzunové sezóně se podařil na podzim 1973 japonské expedici jihovýchodním hřebenem. Samostatnou kapitolou jsou zimní výstupy, tedy výstupy v období zimního monzunu, kdy horolezci musí čelit polárním teplotám a častým vichřicím. Na druhou stranu v zimě v Himálaji méně sněží. Úspěšných zimních výstupů na Everest je méně než deset.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam horolezeckých tras na Everest.", "content": "První pokusy a výstupy na Everestu byly značně ovlivněny politickou situací v obou zemích. Do roku 1949 byl pro cizince uzavřen Nepál, v letech 1950–1979 Čína vojensky obsadila a znepřístupnila Tibet. Ze tří stěn Everestu severní a východní spadají do Tibetu, jihozápadní do Nepálu. Celkem existuje 17 cest a jejich variant k vrcholu Everestu. Běžně používané jsou jen dvě z nich. Pravděpodobně šest cest nebylo od prvovýstupu nikdy zopakováno. Jen dva prvovýstupy byly podniknuty bez použití kyslíkových přístrojů (Velký kuloár 1984 a východní stěna 1988). Na vrcholu Everestu stálo už několik tisíc lidí, bez kyslíkového přístroje zhruba jen 100, po výstupu alpským stylem (bez podpory Šerpů, bez kyslíku, bez předchozího zajištění trasy lany) jen tři (Messner 1980, Loretan a Troillet 1986). Mapa tras na Everest na www.explorersweb.com Možnosti nových prvovýstupů na Everest jsou omezené. Logickou možností je tzv. Fantasy Ridge v pravé části východní stěny, který se napojuje na severovýchodní hřeben. Pilíř je ohrožován lavinami a napojuje se na severovýchodní hřeben teprve pod jeho nejobtížnějším místem. Navíc by se jednalo o nejdelší výstupovou trasu s největším převýšením. Další možnou trasou je pravá část jihozápadní stěny vpravo od Boningtonovy cesty, kudy se pokoušely prostoupit tři expedice v 70. letech a také československá výprava v roce 1987. Nejvyšší dosažený bod na této trase je 8350 m (Dougal Haston a Don Whillans 1972).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mount Everest (, \"Džomolangma\";, \"Sagarmátha\"), je s nadmořskou výškou 8848 m n. m. (podle starších údajů i 8850 m n. m.) nejvyšší hora na Zemi. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himálaje kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi. ", "tgt_summary": "L'Everest, en parfois translitterré \"Chomolungma\", en,, aussi appelé mont Everest, est une montagne située dans la chaîne de l'Himalaya, à la frontière entre le Népal (province) et la Chine (région autonome du Tibet). ", "id": 737493} {"src_title": "Windows ME", "tgt_title": "Windows Millennium Edition", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1998 Microsoft uvedl, že neexistuje žádná verze Windows 9x po Windows 98. V květnu 1999 však společnost vydala druhé vydání Microsoft Windows 98, poté oznámil novou verzi systému Windows 9x. V roce 2000 byla tato verze vydána jako Windows Millennium Edition (Windows ME). V průběhu vývoje byly k dispozici nejméně 3 beta verze systému Windows ME. Dne 24. září 1999, Microsoft oznámil, že Windows Millennium Beta 1 byl spuštěn. Windows Millennium Beta 2 byl spuštěn 24. listopadu 1999, a byl obohacen o pár nových funkcí, jako je ochrana systémových souborů a Game Options Control Panel. Beta 3 byla vydána 11. dubna 2000, dostupná pro veřejnost byla 31. prosince 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Nové funkce a komponenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení systému.", "content": "Ve Windows ME byla poprvé představena funkce Obnovení systému (anglicky System restore), která umožňuje obnovit předchozí stav systému, což může být užitečné například v případě, kdy byly nainstalovány problémové ovladače nebo aplikace a systém kvůli tomu nepracuje správně. Tato funkce funguje tak, že sleduje změny systémových souborů a registrů, a dojde-li k jejich změně (k té dochází právě při instalaci ovladačů či aplikací), je vytvořen tzv. bod obnovení. (Na základě bodů obnovení pak probíhá obnovení systému.) Bod obnovení lze vytvořit i ručně. Tato funkce však má i své nevýhody – může zpomalovat počítač (v případě, že se systém rozhodne vytvořit bod obnovení, zatímco uživatel něco dělá), body obnovení jsou roztroušeny po všech jednotkách (v kořenovém adresáři každé jednotky je uložen adresář _RESTORE), a navíc se vám někdy může stát, že pomocí této funkce obnovíte virus, který jste předtím odstranili. Vylepšená verze této funkce je obsažena také ve Windows XP.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana systémových souborů.", "content": "Ochrana systémových souborů (anglicky Windows File Protection) představena už ve Windows 2000. Má za úkol chránit důležité systémové soubory před změnou. V případě, že se nějaká aplikace či uživatel pokusí odstranit nebo přepsat starší verzí důležité systémové soubory, Windows „tajně“ vytvoří kopii těchto důležitých souborů, a poté je obnoví do jejich původního stavu. Tato funkce je také ve Windows 2000 a Windows XP.", "section_level": 2}, {"title": "Automatické aktualizace.", "content": "Automatické aktualizace (anglicky Automatic Updates) kontrolují, automaticky stahují a instalují kritické záplaty, které jsou dostupné na Windows Update, uživateli stačí pouze instalaci potvrdit. Jako výchozí je nastaveno, aby se Windows Update kontrolovala každých 24 hodin. Tato komponenta je také ve Windows XP a Windows 2000 SP3 a vyšší.", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované složky.", "content": "Funkce Komprimované složky umožňuje uživatelům pracovat se ZIP soubory přes Průzkumníka, aniž by k tomu byl potřeba nějaký další program. Soubory ZIP mají ikonu složky se zipem. Tuto funkci tvoří knihovny zipfldr.dll (rozšíření Průzkumníka, které umožňuje procházet ZIP souborem, jako by to byla složka), dzip32.dll (komprese souborů) a dunzip32.dll (dekomprese souborů). Zda bude tato funkce nainstalována či nikoli, lze nastavit při instalaci systému i dodatečně. Tato funkce je obsažena v balíku Plus! pro Windows 98 a vylepšená verze této funkce je standardně ve Windows XP.", "section_level": 2}, {"title": "Odstraněné funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Režim DOS.", "content": "Jedna z nejvíce publikovaných změn z Windows 98 je, že Windows ME nedisponuje nadále režimem MS-DOS. Podle společnosti Microsoft je počítač, po odstranění plnohodnotného MS-DOS režimu, schopen poskytnout vyšší čtecí výkon. Config.sys a Autoexec.bat nejsou již nadále načítány během spuštění pomocí IO.SYS.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Windows Movie Maker: Tento nástroj je postaven na DirectShow a Windows Media technologii s cílem poskytnout počítačovému systému Windows funkci záznam videa a možností úprav.Umožňuje uživatelům záznam médií, jejich úpravy včetně změny formátu, velikosti souboru za účelem minimalizace nároků na volné místo na pevném disku nebo jiném nosiči dat. Díky tomu má tento formát mnohem nižší nároky na volné místo ve srovnání s mnoha jinými formáty médií. Windows Media Player 7 nabízí mnoho nových funkcí a schopností ve srovnání s předchozími verzemi, včetně WindowsMedia.com. Kupříkladu je možné uvést uživatelský manuál, rádiový tuner. Tyto nové funkce jsou integrovanou součástí přehrávače stejně jako jukebox, volby přehrávání a možnost změny vzhledu přehrávače a uživatelského rozhraní, který si uživatel může nastavit dle svých požadavků a představ. Windows DVD přehrávač: Microsoft do Windows ME zařadil také přepracovanou verzi svého DVD přehrávače. Na rozdíl od verze z Windows 98 podporuje nová verze, ve Windows Me, softwarové dekódování pro přehrávání DVD filmů bez vlastní dekódovací karty. Image Preview: V operačním systému Windows ME je možné zobrazit fotografie či obrázky pomocí softwaru Image Preview. Tento nástroj umožňuje uživateli otočení obrázku či fotografie, jejich tisk nebo například funkci lupa. Image Preview podporuje obrázky ve formátu BMP,.DIB,.EMF,.GIF,.JPEG,.PNG,.TIF a.WMF. Nástroj \"My Pictures\" umožňuje zobrazení náhledu obrázku nebo fotografie ve složce. Hry: Windows ME obsahuje verzi 7.1 DirectX API, která umožňuje DirectPlay Voice a mimo jiné nabízí také několik nových her jako: Backgammon, Dáma, Srdce, Reversi, Spades, Spider, Solitaire a populární Pinball. Poslední verzí DirectX pro Windows Me, je DirectX 9.0c, která byla spuštěna 7. 4. 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Systémové požadavky.", "content": "Minimální: Doporučené: Pozn.: Pokud se instalační program spustí s parametrem /nm, nebude se testovat, zda má počítač dostatečný výkon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows ME (Millennium Edition) je operační systém společnosti Microsoft. Byl vydán 14. září 2000. Je víceméně vylepšením stávajících Windows 98 a je posledním systémem běžícím jako nadstavba nad MS-DOS. (Další produkty používají už výhradně jádro založené na Windows NT). Tak jako jsou Windows 2000 určeny na práci a nasazení ve firmách, Windows ME se zaměřují na domácí uživatele. ", "tgt_summary": "Windows Millennium Edition (parfois abrégé ME), ainsi nommé pour l'occasion du millénaire, est la 3 édition de la branche 9x, lancé par Microsoft le. ", "id": 726565} {"src_title": "Mír", "tgt_title": "Paix", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Z etnologie dnes víme, že vztahy mezi jednotlivými kmeny a skupinami v době před vznikem států byly spíše napjaté a snadno přecházely v dílčí násilnosti a války. Latinské slovo \"pax\" (mír) se odvozuje od slovesa \"pacisco\", uzavírat smlouvy, a naznačuje, že mír se chápal jako dílčí překonání konfliktních vztahů domluvou, nikoli jako trvalý stav. Podobně vztahy mezi řeckými obcemi byly v zásadě konfliktní a mír bylo třeba v každém jednotlivém případě vyjednat. Z tohoto stavu nám zůstalo označení smluv, jimiž se končily války, jako „míru“ (například vestfálský mír, augšpurský mír). Ve válce dvou kmenů, vyzbrojených oštěpy, byly ničivé účinky omezené, kdežto s rozvojem zbraní a vojenské organizace se nesmírně rozšířily. Ještě v 19. století se vojenští velitelé mohli snažit, aby se válka týkala armád, nikoli civilního obyvatelstva, takže se německý teoretik války Carl von Clausewitz mohl domnívat, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“. Teprve ničivé a totální světové války 20. století a rozvoj vojenské techniky, který způsobily, donutil i většinu politiků k opatrnosti a hledání cest k trvalému míru. Zároveň se ukazuje, že vážným ohrožením míru nejsou jen konflikty mezi státy, nýbrž také terorismus.", "section_level": 1}, {"title": "Snahy o mír.", "content": "Touhu po míru vyjadřují už velmi dávné utopie, například u biblických proroků: Když se římským císařům podařilo ustanovit mír na celém území říše (Pax Romana), pokládali to mnozí za znamení nové epochy. Když se říše rozpadla a obyvatele západní Evropy začaly sužovat četné války mezi šlechtici, vzniklo v 11. století ve Francii a v Německu hnutí za „Boží mír“ (\"treuga Dei\"), které násilnosti aspoň omezovalo. Velkou touhu po míru vyvolaly ničivé a vleklé občanské a náboženské války 16. a 17. století. Řada významných myslitelů začala přemýšlet o tom, jak mír lépe pojistit, zejména prostředky práva. Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin, Hugo Grotius a další se snažili zabránit občanským válkám podporou centrální autority panovníka a zároveň hájit občany před jeho libovůlí. Zde vznikla myšlenka lidských práv. Významný krok učinil německý filosof Immanuel Kant, který v několika spisech hájil myšlenku, že v zájmu světového míru se i suverénní panovníci mají podřídit právu. Tématem společenských věd se mír stal počátkem 19. století v dílech sociologů A. Comta a H. Spencera, kteří argumentovali tím, že ve válkách fakticky prohrávají obě strany a většina lidí na nich nemá žádný zájem. Po druhé světové válce se úvahy o míru opět oživily a britský ekonom K. J. Boulding zdůraznil význam „integračních organizací“, jako je například církev nebo rodina, které mohou napětí ve společnosti překlenovat. Vedle snah o humanizaci války, jako bylo založení Červeného kříže a Ženevská konvence o zacházení se zajatci, vznikla už počátkem 20. století hnutí, jež se snažila zajistit mír ustavením vlády práva aspoň v rámci Evropy (například Panevropské hnutí). Neúspěšným pokusem o účinnější prosazování mezinárodního práva byla Společnost národů, na niž po druhé světové válce navázala poučenější Organizace spojených národů. Od roku 1901 se také uděluje Nobelova cena za mír. Teroristické útoky posledních desetiletí však ukazují, že „světový mír“ neznamená jen mír mezi státy, ale vyžaduje mírové poměry i uvnitř jednotlivých společností a států. Vedle ustavení mezinárodních soudních dvorů, které soudí a trestají válečné zločiny a další porušení lidských práv, a podobných mezinárodních institucí se mír může uskutečnit jen ve spolupráci států, občanských organizací a jednotlivců. Řada moderních států se proto snaží zařadit otázku míru do školního vzdělávání, mírovým snahám se věnují církve i občanská sdružení a dodržování lidských práv se stává jakousi základní normou mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly.", "content": "Tradičním symbolem míru je v oblasti židovské a křesťanské kultury holubice se zelenou větvičkou v zobáku, která připomíná záchranu lidstva z biblické potopy (Gn 8,8-12) a Noemovu smlouvu s Hospodinem. Olivové větvičky a mapa Země v modré barvě tvoří symbolický obsah vlajky OSN. K téže biblické události odkazuje i znak duhy, který se také užívá jako symbol míru. Moderním symbolem protiatomového a pacifistického hnutí hippies s heslem „milujte se, neválčete“ (\"Make love, not war\") je kruhové logo britského umělce a designera Geralda Holtoma z roku 1958, vytvořené původně pro britskou kampaň za jaderné odzbrojení. Symbol je kombinací vlajkových signálů pro písmena „N“ a „D“ anglického výrazu \"nuclear disarmament\" (jaderné odzbrojení).", "section_level": 1}, {"title": "Mírové hnutí.", "content": "Mírové hnutí je sociální hnutí, které usiluje o dosažení ideálů jak konec jednotlivých válek (nebo všech válek), minimalizace fyzického násilí v konkrétním místě nebo určité situaci, často spojené s cílem dosažení světového míru. Prostředky k dosažení těchto cílů obvykle zahrnují obhajobu věcí jak pacifismus, nenásilný odpor, diplomacie, bojkot, morální (dobročinný) nákup, podporování protiválečných politických kandidátů, demonstrace, a agitování k vytvoření legislativy.", "section_level": 1}, {"title": "Pacifismus.", "content": "Pacifismus značí odpor k válce nebo násilí jako prostředkům na řešení sporů nebo získání výhody. Pacifismus zahrnuje spektrum názorů od víry, že mezinárodní spory mohou a by měly být rozřešeny mírumilovně, Pacifismus může být založen na morálních principech (deontologický pohled) nebo na pragmatismu. Principiální pacifismus trvá na tom, že někde podél spektra od války k fyzickému násilí se podobné násilí stává nemorální. Pragmatický pacifismus se domnívá, že válečné náklady a mezilidské násilí je tak značné že musí být nalezený lepší způsoby na řešeníí sporů.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace Spojených národů.", "content": "Organizace Spojených národů je mezinárodní organizace, jejíž cíle jsou napomáhat spolupráci v oblastech jako mezinárodní právo, mezinárodní bezpečnost, ekonomický rozvoj, sociální pokrok, lidská práva a dosažení světového míru. Organizace Spojených národů byla založena v roce 1945 po druhé světové válce k tomu, aby nahradila Společnost národů, k zastavení válek mezi zeměmi a k poskytnutí platformy na dialog. OSN po schválení Bezpečnostní radou vysílá mírové jednotky do regionů, kde ozbrojený konflikt nedávno přestal nebo se zastavil k prosazení podmínek mírových dohod a na odrazení bojujících od pokračování. Protože OSN neudržuje svou vlastní armádu, mírové síly jsou dobrovolně poskytovány členskými státy OSN. Ozbrojené síly, též zvané Modré přilby, které prosazují dohody OSN, dostali medaile Spojených národů, které jsou považovány za mezinárodní vyznamenání a ne za armádní dekoraci.", "section_level": 1}, {"title": "Pomníky.", "content": "Následující pomníky jsou věnovány míru:", "section_level": 1}, {"title": "Teorie míru.", "content": "V rámci Studií míru a konfliktů (\"Peace and conflict studies\") se hledají různé teorie míru, což zahrnuje i zkoumání možností transformace konfliktů, odzbrojení a ukončení násilí. Sama definice míru může záviset na náboženství, kultuře i na předmětu studia. Jedna z definic říká, že mír je stav rovnováhy a porozumění v člověku i mezi lidmi, kdy se respekt získává přijetím rozdílů, trvalou tolerancí, konflikty se řeší dialogem, lidská práva jsou dodržována a každý hlas je slyšen. Všichni tak mohou být šťastni bez sociálních napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Měření a žebříček mírumilovnosti.", "content": "I když mír je často vnímán jako něco neměřitelného, různé organizace se pokoušejí ho kvantifikovat a měřit. Globální index míru produkovaný \"Institutem pro ekonomii a mír\" se snaží vyhodnotit mírumilovnost v zemích na základě 23 indikátorů. Poslední vydání \"Indexu\" hodnotí 158 zemí podle interní a externí úrovně míru. Podle Globálního mírového indexu z roku 2012 je nejmírumilovnější země Island.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír je stav, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí. Podle Ottova slovníku je to „požehnaný a blahodárný stav tichosti a dobré vůle mezi lidmi, národy a státy jakožto opak sporů, různic a války“. V mezinárodní oblasti je charakterizován tím, že státy vůči sobě nepoužívají ozbrojené síly, vnitrostátní mír znamená, že skupinové zájmy se neprosazují fyzickým ani psychickým násilím. Mír je nutnou, i když ne dostačující podmínkou pro dobrý život lidí i společností. Růst státní moci a rozvoj vojenské techniky (včetně jaderných zbraní) činí válku podstatně nebezpečnější než byla v minulosti a posiluje tak potřebu míru.", "tgt_summary": "La paix est un concept qui désigne un état de calme ou de tranquillité ainsi que l'absence de perturbation, de trouble, de guerre et de conflit. Elle correspond aussi à un idéal social et politique.", "id": 2140089} {"src_title": "Funkcionalismus", "tgt_title": "Fonctionnalisme (architecture)", "src_document": [{"title": "Koncept funkcionalismu.", "content": "Koncept funkcionalismu dle první definice od Louise Sullivana z roku 1893 lze shrnout jednou větou takto: „Forma následuje funkci“. Pro funkcionalistickou architekturu jsou typické účelové budovy jednoduchých tvarů. Používají se v ní převážně nové materiály (např. šamotové cihly, železo nebo beton). Architektura, jak tvrdí Adolf Loos, jeden z předních představitelů funkcionalismu v Českých zemích, nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály. Obdobně Le Corbusier představil funkcionalismus ve svém díle jako novou formu, která se dokázala oprostit od okázalosti a kultu strojené estetiky přetrvávající ještě počátkem 20. let 20. století. Formy považované za přeplácanost a zbytečnou komplikovanost byly nahrazeny geometrickou čistotou tvarů. Obdobně jako Adolf Loos označil ornament za zločin, Le Corbusier říká: „Dekorace je smyslné a primitivní povahy, stejně jako barva, a hodí se toliko pro nižší třídy, sedláky a divochy.“ Le Cobrusier také stanovil proslulých „Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu)“. Těchto pět tezí prakticky shrnuje hlavní vymoženosti tehdejší techniky:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy a realizace.", "content": "Charakteristickým rysem funkcionalistických staveb se stala železobetonová skeletová konstrukce a volný půdorys. Kromě jednotlivých moderně řešených veřejných a obytných staveb, vznikla v letech 1932–1936 v Praze 6 - Dejvicích Osada Baba (osada Svazu československého díla Praha), řešená předními českými architekty s přispěním nizozemského architekta Marta Stama. Dále to byla kolonie Nový dům v Brně nebo město Zlín. O významu meziválečné funkcionalistické architektury v Československu svědčí účast proslulých architektů: Adolfa Loose (Müllerova vila), Ludwiga Mies van der Roheho (Vila Tugendhat), Le Corbusiera (Zlín) nebo Marta Stama (Paličkova vila). Kromě Československa vznikly pozoruhodné funkcionalistické stavby i v dalších zemích (Německo, Nizozemsko, Francie, Belgie, Dánsko).", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní styl.", "content": "Ve 30. letech došlo k širšímu, mezinárodnímu uplatnění funkcionalismu, jehož zásady formuloval Congrès International d'Architecture Moderne – CIAM (Kongres mezinárodní moderní architektury), ustavený v roce 1928 na hradě La Sarraz u Lausanne ve Švýcarsku. Mezinárodní styl (International Style) se rozšiřuje do dalších zemí, kde se ujímají zásady funkcionalismu (Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Itálie, Anglie, Švýcarsko, Španělsko, Skandinávie). Zatímco 2. světová válka znamenala pro evropskou avantgardu stagnaci a v některých případech úplné opuštění programových zásad, došlo k rozšíření mezinárodního stylu mimo Evropu na zámořské kontinenty, do Severní a Jižní Ameriky, severní Afriky, Japonska a Indie. Díky tomu došlo k propojení zásad funkcionalismu s tradicí a zvyklostmi místních stavebních kultur, což mělo za následek stanovení nového konceptu soudobé architektury, jehož ideou byla tzv. organická architektura.", "section_level": 1}], "src_summary": "Funkcionalismus je architektonický směr, který lze zařadit do obecného pojmu moderní architektura. Ta začala krystalizovat ve 20. letech 20. století a podobně jako předcházející historické slohy, hledala svůj výraz ve formách vyjadřujících její filozofii, ovlivněnou celospolečenskými změnami. V oblasti architektury a stavebnictví to znamenalo stavět domy podle jejich funkce a zároveň reagovat na požadavky průmyslu. Ve dvacátých a třicátých letech byl funkcionalismus vedoucím architektonickým slohem i v Československu a svými realizacemi v meziválečném období přiřadil československou architekturu k evropskému vrcholu.", "tgt_summary": "En architecture, le fonctionnalisme est un principe selon lequel la forme des bâtiments doit être exclusivement l'expression de leur usage. Cette formulation n’est pas si évidente à définir, car elle est matière à confusion et à controverse à l’intérieur de la profession, particulièrement en ce qui concerne le Mouvement moderne. ", "id": 176923} {"src_title": "Akumulátor", "tgt_title": "Accumulateur électrique", "src_document": [{"title": "Druhy akumulátorů elektrické energie.", "content": "Akumulátory elektrické energie pracují na různých principech například tepelná, chemická či jiná akumulace energie. Nejznámější je průmyslový princip akumulace energie do potenciální energie vody v přečerpávacích elektrárnách. V případě, že elektřina slouží k výrobě tepla, dá se akumulovat i vytvořené teplo. Na tomto principu jsou založena akumulační kamna nebo bojler. V roce 1992 se považovalo za nejdůležitější 5 základních druhů akumulátorů elektrické energie:", "section_level": 1}, {"title": "Elektrochemický akumulátor.", "content": "Nejběžnější typy akumulátorů jsou založeny na elektrochemickém principu. Elektrochemické akumulátory využívají přeměnu elektrické energie na energii chemickou, kterou je možno v případě potřeby transformovat zpět na elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Princip.", "content": "Procházející proud v elektrochemickém akumulátoru vyvolá vratné chemické změny, které se projeví rozdílným elektrochemickým potenciálem na elektrodách. Z elektrod se pak dá čerpat na úkor těchto změn elektrická energie zpět. Protože jsou napětí na článcích elektrochemických akumulátorů relativně malá (okolo 1,2–3,7 V), jsou tyto články také sdružovány do akumulátorových baterií pro dosažení vyššího napětí.", "section_level": 3}, {"title": "Životnost.", "content": "Životnost většiny elektrochemických akumulátorů se pohybuje řádově ve stovkách nabíjecích/vybíjecích cyklů; např. NiMH akumulátory 1000–2000 cyklů nebo Ni-Zn 100-500 cyklů. Po tuto dobu postupně klesá kapacita akumulátoru (tj. celkový náboj, který je při plném nabití schopen pojmout - odlišné od veličiny elektrická kapacita!) kvůli chemické korozi jeho elektrod. Životnost je značně ovlivněna způsobem vybíjení a nabíjení a také provozní teplotou.", "section_level": 3}, {"title": "Využití.", "content": "Akumulátory se využívají v mnoha složitějších strojích jako pomocný zdroj energie. Olověné akumulátory jsou součástí prakticky každého automobilu jako zdroj pro startér. Akumulátory pohání klasické ponorky, jsou prováděny i pokusy s pohonem mnoha dalších dopravních prostředků. Elektromobily zatím obyčejné automobily nenahradily, ale jako golfové vozíky nebo akumulátorové vozíky na nádražích a ve skladových areálech se užívají již desítky let. Důležité je i využití ve spotřební elektronice. Je jimi vybaven například notebook nebo mobilní telefon. Akumulátor je součástí nepřerušitelného zdroje energie - UPS. Akumulátory jsou také součástí nouzových svítidel. Nouzová svítidla zajišťují osvětlení při výpadku dodávek elektrické energie. U tramvají zajišťují akumulátory takzvaný nouzový pojezd - při průjezdu mycí linkou není normální napájení z troleje možné.", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj.", "content": "Nově se například vyvíjejí akumulátory na bázi iontů hořčíku (Mg-ion)", "section_level": 3}, {"title": "Tepelný akumulátor.", "content": "Tepelné akumulátory akumulují energii ve formě tepla, představují většinou speciální zařízení nebo jsou součástí technologických celků (například teplovody), které umožňují využít akumulované tepelné energie pro přeměnu na jiný druh energie (obvykle elektrické).", "section_level": 2}, {"title": "Mechanický akumulátor.", "content": "Mechanické akumulátory akumulují mechanickou energii. Mechanické akumulátory jsou zařízení, která využívají potenciální energie nebo kinetickou energii a umožňují přeměnu těchto energií na jinou formu vhodnější pro praktické využití. V elektroenergetice se tohoto způsobu akumulace energie využívá u akumulačních vodních elektráren a rovněž u přečerpávacích vodních elektráren. Akumulační vodní elektrárny pracují jen na principu mechanické akumulace. Přečerpávací vodní elektrárny využívají přeměnu elektrické energie na energii potenciální, která ji v případě potřeby mění zpět na elektrickou energii. Další formou mechanické akumulace energie jsou zásobníky stlačeného vzduchu (plynu). Na jejich principu fungovala například pneumatická tramvaj. Na využití kinetické energie pracují \"setrvačníky\", jejich praktické uplatnění bylo v roce 1992 ve fázi výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetický akumulátor.", "content": "Elektromagnetické akumulátory jsou založeny na akumulování energie formou elektromagnetického pole kolem supravodivých vodičů. Tento způsob akumulace energie je předmětem intenzivního výzkumu, v běžné praxi není využíván.", "section_level": 2}], "src_summary": "Akumulátor je technické zařízení na opakované uchovávání energie, obvykle elektrické. Akumulátor je sekundární článek, který je potřeba nejdříve nabít a teprve potom je možné jej použít jako zdroj energie. Na rozdíl od sekundárních článků (akumulátorů) primární články dodávají energii ihned po svém sestavení a zpravidla je není možné dobíjet, například zinkouhlíkové baterie.", "tgt_summary": "Un accumulateur électrique est un système destiné au stockage de l'énergie électrique sous une forme différente. Il repose pour cela sur une technique de conversion réversible d'énergie. Tous les processus de conversion d'énergie sont complexes et entraînent des pertes. ", "id": 2211581} {"src_title": "Menstruační vložka", "tgt_title": "Serviette hygiénique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Různé formy vložek k absorpci menstruační krve se používaly již od pradávna. Jednalo se o nejrůznější savé materiály, včetně mechu, suché trávy, papyru či zvířecích kožešin. Nakonec se nejvíce osvědčily kusy látky, které se po použití praly. Vložky byly k tělu připevňovány různými způsoby: pásy či popruhy, spodní prádlo tak, jak je známe dnes, začaly ženy v Západním světě nosit až v 19. století. Ve středověku ženy z vyšších vrstev nosily kožené menstruační pásy, v Českých zemích ženy během menstruace používaly pro tento účel šité košile s rozparky na bocích, kdy žena protáhla spodní části látky mezi nohama a cípy svázala k sobě. Po vynálezu zavíracího špendlíku byla košile spínána jimi. Vynálezcem menstruační vložky je německý porodník Franz Crede, stalo se tak v roce 1884. Ještě na přelomu 19. a 20, století byly vložky luxusním zbožím, od 20. let se začaly již vyrábět průmyslově. Od roku 1930 byly k dispozici textilní vložky s páskem na knoflík. V roce 1950 již byly dámské vložky běžně k dispozici, ale jejich kvalita byla v porovnání se současností velmi nízká: snadno propouštěly krev a nosily se v kalhotkách vyplněných igelitem. V 60. letech 20. století se začaly na trhu objevovat vložky na jedno použití, které již byly vybaveny neklouzavým gumovým pásem k uchycení ke spodnímu prádlu. Protože menstruační vložky na jedno použití vznikly ve Spojených státech, do Česka pronikal tento vynález poměrně pomalu. K dispozici byly vložky vatové, složené z vrstev tuhé vaty v síťce, bez jakéhokoliv lepivého uchycení ke kalhotkám, první vložky s lepícím proužkem se začaly vyrábět v 70. letech 20. století. Na konci 80. let byly v tehdejší ČSSR menstruační vložky nedostatkovým zbožím.", "section_level": 1}, {"title": "Současná menstruační jednorázová vložka.", "content": "Od 90. let 20. století se jádro dámské vložky vyrábí z rozmělněného papíru, často běleného, někdy s přídavkem savé směsi gelů. Jádro je pokryté vatovanou bavlnou, spodní část vložky je tvořena nepropustnou folií a opatřena lepícím proužkem či proužky. Pro větší pohodlí a bezpečnost bývají některé typy vložek opatřeny křidélky, které se přehnou přes okraj kalhotek a brání bočnímu posunu vložky. Menstruační vložka se vkládá do kalhotek a je tedy nošena vně ženského těla, na rozdíl od tamponů nebo menstruačního kalíšku. Obecně je životnost jedné vložky průměrně 6 hodin, i když může vydržet 4 až 8 hodin v závislosti na absorpčních schopnostech vložky a síle menstruace nositelky. Po použití se vyhazují. Jednorázových vložek existuje více typů: Vložky normal i ty extra savé jsou dostupné ve variantách s křidélky nebo bez, standardní tloušťky nebo ultra tenké.", "section_level": 1}, {"title": "Instrukce na použití jednorázových maxi vložek.", "content": "Jednorázové vložky jsou obvykle baleny jednotlivě a pak seskupeny do balení o 24, 36 nebo 48 kusech.", "section_level": 2}, {"title": "Látkové vložky.", "content": "Ženy mohou používat též pratelné – vícekrát použitelné menstruační vložky, které jsou obvykle vyrobeny z bavlny (flanelu, plyše, froté) nebo vlny). Jsou šetrnější k životnímu prostředí a příjemně se nosí, jejich nevýhoda je nutnost manipulace s použitými vložkami a jejich praní.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Menstruační vložky jsou nejpoužívanější hygienickou pomůckou během menstruace. Nedají se ale použít při plavání a i při jiných sportech může být vhodnější ochrana v podobě tamponů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Menstruační vložka je hygienická pomůcka určená pro ženy, která slouží k zachycování krve při menstruaci nebo během šestinedělí. V současnosti jsou v západním světě nejčastěji používané menstruační vložky jednorázové, nicméně jsou k dispozici i látkové, pratelné vložky pro vícenásobné použití.", "tgt_summary": "Une serviette hygiénique est une protection hygiénique externe principalement destinée à absorber les flux sanguins issus des menstruations, mais aussi consécutifs à une intervention chirurgicale du vagin ou du col de l'utérus ou encore après un accouchement. Contrairement au tampon hygiénique, il s'agit d'une protection externe qui se fixe sur les sous-vêtements de type culotte. ", "id": 631218} {"src_title": "Eurotunel", "tgt_title": "Tunnel sous la Manche", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plány spojit Anglii a Francii tunelem jsou staré již několik set let. Patřily ale vždy do skupin velmi odvážných až bláznivých plánů, kterými chtěli lidé v minulosti upoutat pozornost. V 80. letech však byl projekt vzat seriózně, založena byla společnost Eurotunnel a začalo se kopat. Z bezpečnostních důvodů se rozhodlo, že bude tunel železniční. Byly vyraženy dva provozní tunely a mezi nimi jeden servisní. Otevření tunelu pro veřejnou dopravu v roce 1994 se zúčastnila královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Přestože tunel zachvátil požár, který jeho pověst poškodil, zůstává stále velmi důležitým dopravním prostředkem mezi kdysi znepřátelenými zeměmi. Dne 3. srpna 2006 společnost provozující Eurotunel vyhlásila bankrot a požádala o ochranu před věřiteli, vzhledem k tomu že zisky tunelu nepokrývají splácení dluhů za jeho stavbu. O přibližně půl roku později 15. ledna 2007 schválil francouzský soud restrukturalizaci firmy, což se setkalo s nevolí britských věřitelů. Za zmínku také stojí, že lokomotivy vhodné pro tento tunel byly zkoušeny na českém Železničním zkušebním okruhu Cerhenice.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Nákladní doprava je provozována vlaky SNCF a EWS, z francouzské strany vede vysokorychlostní trať \"LGV Nord\" napojující se na francouzskou železniční síť. Na britské straně byla roku 2010 dokončena vysokorychlostní trať pod označením High Speed 1 (původně \"Channel Tunnel Rail Link\"). Rychlovlaky Eurostar už nemusí být napájeny ze 3. kolejnice, na celé jeho trase je povolena rychlost 300 km/h, vyjma Eurotunelu a městských oblastí. Osobní vlaky ukončily svůj provoz na nádraží Londýn – Waterloo, neboť nyní zajíždějí na nově zrekonstruované nádraží Londýn – St. Pancras. Osobní vlaky jsou vedeny jednotkami Eurostar. V pobřežních městech Folkestone a Calais se nacházejí velké terminály, umožňující naložit do nákladních vagónů automobily. Tunel je dlouhý 50 km, z toho 38 km je pod mořským dnem. Průměrná hloubka je 45 m pode dnem moře. Od dokončení Gotthardského tunelu v červnu 2016 je Eurotunel třetím nejdelším železničním tunelem na světě, po zmíněném švýcarském Gotthardském tunelu (57 km) a japonském tunelu Seikan (54 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurotunel (anglicky \"Channel Tunnel\") je v češtině používaný výraz pro podmořský tunel pod Lamanšským průlivem, vedoucí mezi anglickým Folkestone a francouzským Coquelles u Calais, který je dlouhý přes 50 km. Tunel oficiálně otevřeli 6. května 1994 anglická královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Od 14. listopadu 1994 v něm provozuje společnost \"Eurotunnel\" přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou. Celý projekt byl zorganizován a financován společností Eurotunnel Group, jeho hodnota je 5,5 miliard USD, přičemž ročně vydělává přibližně 50 – 60 milionů USD.", "tgt_summary": "Le tunnel sous la Manche (en anglais, \"The Channel Tunnel\" ou \"Chunnel\") est un tunnel ferroviaire reliant le sud-est du Royaume-Uni (Angleterre) et le nord de la France, donc le réseau ferroviaire britannique au réseau européen. Composé de deux tubes latéraux parcourus par des trains, et d'un tube central de service plus petit, il est long de dont sous la mer. Il est exploité par la société franco-britannique Eurotunnel, filiale du Groupe Getlink. ", "id": 637885} {"src_title": "Duchcov", "tgt_title": "Duchcov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách pravěku byl dnešní Duchcov osídlen různými kmeny – dochovaly se po nich prsteny a náramky. Obec samotná vznikla v závěru 12. století. Město mělo mnoho jmen: jako ves pod názvem \"Hrabišín\" vystupuje na počátku 13. století, později se mění na \"Tokczaw\" (1241), \"Dokczaw\" a roku 1663 \"Duchcov\". V době třicetileté války (1618–1648) bylo město zpustošeno, ale zároveň se stalo sídlem rodu Valdštejnů, kteří zde podnítili další stavební činnost. V 18. století na valdštejnském zámku působil i Giacomo Casanova, který zde 13 let pracoval jako knihovník, napsal paměti a také zemřel. Na počátku 19. století měl Duchcov cca 150 obytných domů s cca 800 obyvateli. První snaha o zahájení těžby hnědého uhlí je datována k roku 1761. Roku 1763 v Duchcově vzniká manufaktura na výrobu punčoch. Tento rok také vzniká první obecní důl sv. Trojice. S rozvojem železnice v 19. století došlo ke zvýšení významu Duchcova jako dopravní křižovatky, zahájena je také povrchová těžba uhlí. Ta s postupem techniky v minulém století narostla do takových rozměrů, že ohrozila samotnou existenci města (v okolí Duchcova zanikly v důsledku těžby desítky obcí). Roku 1849 vznikl duchcovský cukrovar a první sklárna v severozápadních Čechách. V restauraci \"U Fričů\" bývala první česká škola na severu Čech. V letech 1853–1960 byl Duchcov okresním městem. 10. dubna 1881 byla ve starém nádraží zavedena první telefonní linka v Čechách, jenž byla propojena se správní budovou dolu Richarda Hartmanna v Ledvicích. Okolí nádraží je zachyceno ve filmu \"Případ pro začínajícího kata\". (V listopadu 2011 město jednalo se Správou železniční dopravní cesty o koupi.) Dále se ve městě točily scény z filmu \"Henry IV.\" a také z akčního seriálu \"Missing\" (Pohřešovaní). V 80. letech 20. století byla vážně zvažovaná možnost likvidace Duchcova a využití zásob hnědého uhlí, které jsou údajně ukryty pod městem. Došlo už k zbourání několika významných památek – v roce 1959 zejména barokní špitál v zámecké zahradě (do dnešních dní se z něj zachovala pouze klenutá freska Václava Vavřince Reinera, která byla přenesena do kopule pavilonu v zámecké zahradě). Paradoxně hlavním argumentem proti zboření města, který nakonec porazil zájmy těžařů, nebyl zámek nebo významné sakrální stavby, ale existence duchcovského viaduktu. Z hlediska architektury jde o zcela průměrnou stavbu, vázala se však k němu pro komunistický režim významná událost. U duchcovského viaduktu došlo v období velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století ke střetu stávkujících dělníků s četnictvem, označovanému jako Duchcovská stávka. Čtyři dělníci byli zastřeleni, několik dalších zraněno. Na základě této události se ujalo (po roce 1948) heslo „Masaryk střílel do dělníků\", přestože prezident Masaryk akci odsoudil. Viadukt byl vyhlášen národní kulturní památkou a tento status jí byl odebrán až nařízením vlády ze 16. srpna 1995. O městě, resp. o duchcovském viaduktu pojednává také v pořadí 26. dokument Osudové okamžiky – Duchcov 1931 – byl Masaryk odpovědný za střelbu do dělníků u duchcovského viaduktu? (Rudé právo tehdy přineslo karikaturu Tomáše Garrigua Masaryka v běhu, ověšeného granáty a puškami s bajonety s nápisem: „Sociálfašistický vůdce Masaryk spěchá na pomoc severočeským havířům“ – není známo, jak a zda prezident Masaryk tento umělecký výtvor komentoval). V ulici Giacoma Casanovy (dříve ulice Mostecká) se nachází \"Český dům,\" jenž dnes nese pamětní desku Tomáše G. Masaryka. Těžba uhlí měla ale za následek zánik dvou obcí, jejichž území dnes spadá pod Duchcov – Hrdlovky a Liptic. V roce 2009 probíhala v okolí rekultivace vytěžených ploch.", "section_level": 1}, {"title": "Sestřelení amerických letců nad dolem Alexander.", "content": "Dne 24. srpna 1944, ráno v 7:30 odstartovala z britského letiště Knettishall formace šestatřiceti letounů 388. bombardovací skupiny 8. letecké armády USA. Ve 12:45 se formace blížila k chemickým závodům v Záluží. Letoun B-17G, zvaný „Výtržnická kráska“, krátce před cílem zasáhla protiletadlová baterie, umístěna západně od velkostatku Nový Dvůr nad obcí Liptice. Pouze čtyřem členům posádky se podařilo vyskočit, přistáli na okraji lesa mezi Osekem a Hrdlovkou. Letoun dopadl do areálu dolu Alexandr a po chvíli vybuchl. V troskách zahynulo pět členů posádky, včetně velitele Charlese W. Edwardse. Na zemi pak zahynul velitel protiletadlové baterie oberleutnant Koch a deset civilistů ze závodní protiletecké obrany, mezi nimiž byli i dva mladí nasazení Češi. Ostatky pilotů posbírali ruští zajatci a pohřbili je u ohradní zdi. Na tomtéž místě byl v létě 1945 vybudován památník ozdobený originální vrtulí ze sestřeleného letadla. V listopadu 1947 došlo k exhumaci amerických pilotů, ale pomník zde zůstal do roku 1952. Pokyn pro zrušení pomníku přišel z vyšších míst. Vrtule i pamětní deska byly zničeny, zachoval se pouze korpus pomníku. Pomník však byl 8. května 1990 obnoven. Pomník byl osazen novou vrtulí z Turboletu L-410, jenž město dostalo darem z letecké opravny ve Kbelích. Důl Alexander byl později zlikvidován a to z důvodů povrchové důlní činnosti. Pomník byl tedy přenesen na duchcovský hřbitov, kde byl v srpnu 1996 znovuodhalen. Každý rok se zde koná pietní shromáždění. Pomník byl roku 1945 opatřen nápisem: „Na věčnou paměť hrdinných amerických letců, kteří dne 24. 8. 1944 položili své životy za osvobození Evropy“. V roce 2009 se při pietní akci konané k 65. výročí zúčastnili představitelé města Duchcova, zástupci Československé obce legionářské, zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupci Severočeského leteckého archivu Teplice i občané.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2001 se z 8 780 obyvatel přihlásilo 1 133 k nějakému náboženskému vyznání, 7 161 se profilovalo jako bez vyznání a zbytek (486) odmítl na otázku odpovědět. Největší počet obyvatel Duchcova se hlásí k římskokatolické církvi (897 podle sčítání lidu z roku 2001). Ve městě sídlí Římskokatolická farnost – děkanství Duchcov. K Českobratrské církvi evangelické se hlásilo 40 lidí, k církvi československé husitské se hlásilo 27 lidí, k pravoslaví pak 11 lidí, náboženská společnost Svědkové Jehovovi měla zastoupení 32 věřících.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Na dřívější těžbu uhlí navazoval elektrotechnický a strojní průmysl, dodnes zde sídlí firma Vitrablok vyrábějící duchcovské luxfery. Sídlí zde také porcelánová manufaktura Royal Dux Bohemia.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na severním konci města leží zastávka na hlavní železniční trati Ústí nad Labem – Chomutov. Staré nádraží blíže centra slouží od roku 1968 pouze nákladní dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Dům kultury Duchcov pořádá kulturní a společenské akce. Velký sál má kapacitou 160 míst, malý sál potom 40–80 míst. Je zde také učebna, občerstvení a šatna. Vystoupily zde známé osobnosti Ladislav Potměšil, Saša Hemala a jiné. Kino Lípa bylo postaveno v letech 1928–1929 podle plánů architekta Richarda Brosche z České Lípy. Kinosál má kapacitu 470 sedadel a je ho možné pronajmout pro pořádání kulturních akcí. První diváky kino uvítalo 30. listopadu 1929, kdy byl promítán film Duxein Stadtbild. Ve vestibulu kina lze nalézt pamětní desku, která byla pořízena ku příležitosti 70. výročí otevření kina. Deska byla odhalena 30. listopadu 1999. Ve vestibulu kina jsou v průběhu roku pořádány výstavy výtvarných prací dětí ze základních a mateřských škol. Ve městě působí Divadlo M, první soukromé kamenné divadlo v ČR. V repertoáru divadla jsou hry pro děti i dospělé, kabaretní pořady a externí akce na hradech a zámcích. Na počátku devadesátých let dvacátého století ve městě vycházely Duchcovské listy. Jednalo se o čtrnáctideník rodáků, občanů a přátel Duchcova. První číslo vyšlo 15. ledna 1991, celkem vyšlo sedm čísel – poslední 15. dubna 1991. Vydavatel a šéfredaktor PhDr. Jaroslav Drbohlav. Obnoveny byly v březnu 1992 nyní jako měsíčník. Vydavatel kulturní agentura PRODUXART Duchcov. Vedoucí redaktor Jaroslav Drbohlav. Vyšlo 20 čísel – poslední v prosinci 1993. Dalším periodikem, jehož vydavatelem je městský úřad, jsou Duchcovské noviny. Poprvé vyšly v květnu 1994. Vedoucí redaktor byl do srpna 1997 Miroslav Ptáček, od prosince 1997 až dosud je šéfredaktorkou Renata Kounovská.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "Muzeum města Duchcova bylo založeno v roce 1896 v jedné místnosti radnice budoucím starostou, tehdy pouze městským radním, Františkem Xaverem Reidlem. F. X. Reidl také vyzval obyvatelstvo aby darovalo nejrůznější předměty kulturního či přírodně historického významu na vzniklé muzeum. Roku 1898 zde byla otevřena první muzejní expozice, která byla neustále doplňována, přesouvána a nakonec zrušena. Roku 1901 bylo muzeum přemístěno do (pravděpodobně) Bílinské ulice č. 12, do domu, jenž věnoval městu zámečnický mistr a městský radní Dreiunker ke vzdělávacím účelům. Muzeum ukončilo svou činnost v 80. letech 20. století, až roku 1994 byla činnost opět obnovena a to v památkově chráněném objektu v Masarykově ulici č. 7., jenž musel projít náročnou rekonstrukcí, aby v něm byly zřízeny kanceláře, depozitář, badatelna a archiv muzea. Ve výstavní síni, pojmenované po duchcovském sochaři Janu Ignáci Poppelovi, jsou po celý rok výstavy zaměřené na život a umění v Duchcově a okolí. Lze také navštívit atrium se zachovalou částí téměř zaniklých hradeb a jsou zde umístěny historické kamenné prvky. Muzeum má jednu stálou expozici – expozice Historie města Duchcova, jež byla po dlouholetých přípravách v muzeu slavnostně otevřena dne 1. června 2001.", "section_level": 3}, {"title": "Školství.", "content": "V Duchcově se v roce 2009 nacházely dvě základní školy, střední odborné učiliště, základní umělecká škola, střední průmyslová škola, gymnázium a čtyři mateřské školy. Základní škola Antonína Sochora sídlí v budově bývalého chlapeckého německého gymnázia, které bylo otevřeno 16. září 1914. Během 2. světové války sloužila částečně i českému školství. Škole je příspěvková organizace a nese jméno po generálmajoru Antonínu Sochorovi. K hlavní budově školy je přidružena vedlejší budova s jednou speciální třídou. Pro žáky na prvním stupni funguje v budově školy oddělení školní družiny. V roce 2005 získala škola ocenění Ekoškola, tím se stala první školou v Ústeckém kraji s tímto oceněním.1. září 2008 zde studovalo 284 žáků. V roce 2009 byla ředitelkou školy Mgr. Ivana Kulhavá. Hlavní budova školy (čp. 793) je od roku 2007 chráněna jako nemovitá kulturní památka. Základní škola Jaroslava Pešaty byla zřízena výnosem ZŠR v Praze ze dne 1. července 1919 jako \"Česká měšťanská škola chlapecká a dívčí v Duchcově.\" 12. března 1996 byla škola pojmenována podle duchcovského rodáka, učitele a náčelníka sokolské župy Krušnohorské– Kukaňovy, Jaroslava Pešaty. Škola je rozdělena na dvě budovy. Budova prvního stupně se nachází ve Smetanově ulici – odtud také pochází místní slangové označení „Smetanka“. Druhá budova – druhý stupeň a ředitelství se nachází v ulici Jaroslava Pešaty. Jedná se o panelovou tříkřídlovou budovu na okraji města. Škola má kapacitu 750 žáků a k 1. září 2008 zde studovalo 405 žáků. Ředitelkou školy byla v roce 2018 Mgr. Veronika Prchalová. Od roku 1961 v Duchcově funguje Střední odborné učiliště stavební Fráňi Šrámka. Základní umělecká škola Ivana Kawaciuka získala své jméno po svém nejvýznamnějším absolventovi Ivanovi Kawaciukovi od roku 2008, slavnostní převzetí jména proběhlo na 14. Casanovských slavnostech v Duchcově, které se uskutečnily 6.–7. června 2008. V roce 2006 bylo sídlo školy přesunuto do SPŠ Duchcov.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek Duchcov.", "content": "Zámek byl založen v 13. století jako pevnost hrabišické dynastie. Po roce 1570 byla pro Václava Popela z Lobkovic přestavěna stará sulevická tvrz v zámek, ve kterém bydlel Václav Popel až do své smrti roku 1584. Zámek vybudoval Ital Filip podle plánů Ulrica Aostalliho. V letech 1675–1685 byly další přestavby podle plánů architekta Jeana Baptista Matheye. Další úpravy probíhaly v době, kdy panství převzal Jan Josef z Valdštejna. Práce nejdříve vedl Marcantonio Canevalle (od něhož pochází i stavba přilehlého zámeckého kostela Zvěstování Panny Marie). Podobu trojkřídlé budovy, kterou má zámek dodnes, dala až významná přestavba v roce 1707, provedená arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna, který z Duchcova vytvořil základ nového valdštejnského fideikomisu. Zámeckou zahradu projektoval Jan Ferdinand Schor. Od roku 1785 zde jako knihovník působil Giacomo Casanova, až do své smrti (1798), jenž zde také napsal své paměti. Rodina Valdštejnů prodala panství státu a opustila zámek v roce 1921. Zámek je otevřen veřejnosti. V zámecké zahradě u sousoší Kalvárie končila zaniklá duchcovská Křížová cesta.", "section_level": 2}, {"title": "Sloup Nejsvětější Trojice.", "content": "Morový sloup Nejsvětější Trojice dal vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750–1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel. Na podstavci jsou sochy Panny Marie a sv. Barbory, na samostatných soklech sv. Josefa a Jana Nepomuckého.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Zvěstování Panny Marie.", "content": "Plány na stavbu kostela nechal udělat Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 u stavitele Marca Antonia Canevalla, který byl také prvním stavitelem. Dokončen byl F. M. Kaňkou v roce 1721. Vysvěcen byl v roce 1722. Dne 10. května 1945 byl kostel vypálen sovětskými vojsky, čímž přišel o veškeré vnitřní vybavení, především však o oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Bernarda Brauna. V současnosti je kostel využíván na výstavu výtvarných děl a na divadelní představení o vánoční mši (24. 12). Kostel čeká na schválení památkářů ohledně rekonstrukce podlahy. Ke kostelu se vztahuje pověst, podle které když v roce 1590 zemřel zdejší pán Jiří Popel z Lobkovic, zvony z kostela Zvěstování Panny Marie prý zvonily samy od sebe (pravděpodobnější datum smrti Jiřího Popela z Lobkovic je však 1613. Navíc plány na stavbu kostela vznikly v roce 1696, dostavěn byl 1721, tedy je obzvlášť pravděpodobné, že se jedná pouze o pověst).", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Církve československé husitské.", "content": "Kostel Církve československé husitské je secesní evangelický kostel postavený drážďanskými architekty Rudolfem Schillingem a Juliem Willi Gräbnerem. Postaven byl 12. listopadu 1899–1902. Vysvěcen byl 20. dubna 1902. Je zapsán ve státním seznamu památek. Věž kostela, Soví věž, je vysoká necelých 42 m a slouží k vyhlídkovým účelům. V současnosti je kostel uzavřen veřejnosti až na příležitostné dětské umělecké výstavy a pěvecká vystoupení. Bohoslužby se konají každou 2. a 4. neděli v přilehlé farní budově.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Barbory.", "content": "Hřbitovní kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého je barokní stavba postavena podle plánu Octavia Broggia z roku 1726 a dokončena F. I. Préem roku 1731. Na místě kaple stála dříve kaplička postavená zřejmě již v 16. století. Stavbu obklopoval hřbitov s branou a s kostnicí. Do roku 1702 se také v kapli pohřbívalo. V kapli se dochovaly dodnes náhrobky z první poloviny 18. století. Bývalý hřbitov u sv. Barbory je i pravděpodobně místem posledního odpočinku Giacoma Casanovy, který zde žil a zemřel. Kaple nese i jeho pamětní desku.", "section_level": 2}, {"title": "Heymannova kaple.", "content": "Kaple se nachází v Havířské ulici, v domě č. 30. Je to stavba v barokním slohu a jejím zakladatelem byl P. Johann Christoph Heymann z roku (okolo) 1700 (nebo 1600). Sloužila jako domácí kaple svému majiteli a jedná se o poslední stavbu tohoto typu v Duchcově. V současnosti (2008) není kaple přístupná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Duchcov () je město v severních Čechách, v okrese Teplice, v Ústeckém kraji a má obyvatel. Město se rozkládá v podkrušnohorské uhelné pánvi cca 7 km západním směrem od okresního a lázeňského města Teplice. ", "tgt_summary": "Duchcov est une ville du district de Teplice, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018. ", "id": 1680255} {"src_title": "Drápkovci", "tgt_title": "Onychophora", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Jedinci mohou dorůstat až 20 cm délky. Jméno dostali podle dvojice drápků, které zakončují nečlánkované končetiny, nesoucí tělo nad podkladem. Stejnoměrně článkované tělo pokrývá kutikula s chloupky, kterou jednou za čas svlékají. Při každém svlékání přibývá počet článků i panožek. Na hlavě mají pár kroužkovaných tykadel a na jejich bázi jsou poměrně vyspělé oči s rohovkou i čočkou. První pár panožek (onychopodií) je přeměněn v kusadla, v ústech je navíc několik masitých pedipalp, vylučujících lepivý sekret. Vylučovací soustavu tvoří metanefridie. Nervová soustava: shodná jako u členovců, složena ze tří oddílů. Pár ventrálních nervových provazců se nachází v každém článku, nad řitním otvorem se spojují. Cévní soustava je otevřená, silně redukovaná díky vzdušnicovému typu dýchání. Přítomna jedna hřbetní céva s párem ostií na každém článku. Dýchací soustava: dýchají vzdušnicemi. Protože nemohou vzdušnice uzavírat (jak to například dělá hmyz), hrozí jim vyschnutí a musí se stále zdržovat ve vlhku. Na povrchu těla se nachází velké množství pórů se svazky tracheálních kapilár. Díky nim dochází k transportu kyslíku k jednotlivým buňkám.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Jsou to gonochoristé s přímým vývojem. Některé druhy kladou vajíčka, jiné rodí živá mláďata. U amerických živorodých druhů dokonce nacházíme jednoduchou placentu vyživující zárodek a vývoj embrya může trvat i 15 měsíců. V okamžiku vylíhnutí, či narození jsou mláďata podobná dospělcům.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření, biologie.", "content": "Žijí převážně na jižní polokouli ve vlhkých tropech. Je to jediný kmen živočichů, který je zcela suchozemský. Všichni drápkovci jsou masožraví. Z ústních žláz vystřikují lepkavou tekutinu, která na vzduchu tuhne. Užívají ji hlavně k lovu, k znehybnění kořisti, ale i pro obranu. Na jejich vlastním těle se tato vlákna rozpadají. Převážně jde o noční dravce, kteří napadají různé členovce a další malé živočichy (například slimáky) až do velikosti útočníka. Kořist je paralyzována a poté do ní drápkovec napustí trávicí enzymy, které obsah těla rozpustí. Díky svalnatému hltanu je pak obsah těla vysáván (na principu pumpy).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Celý kmen obsahuje asi 200 druhů. Příkladem je drápkonoš kapský (\"Peripatopsis capensis\"), modře zbarvený, 5 cm velký a žijící v jižní Africe. Aktuální klasifikace (2013): Kmen: Onychophora – drápkovci", "section_level": 1}], "src_summary": "Drápkovci (Onychophora) jsou kmen živočichů. Jedná se o velmi starobylou skupinu, která se v podstatě za posledních 500 milionů let nezměnila. Zatím bylo popsáno asi 200 druhů, ale předpokládá se, že celkový počet bude výrazně vyšší. Jde o článkovce s homonomní metamerií.", "tgt_summary": "Les onychophores (Onychophora) ou vers de velours sont un embranchement d'animaux terrestres d’une taille de 1 à de long, segmentés, portant une paire d'appendices (appelés lobopodes) non articulés sur chaque segment. Ils peuvent compter de 15 à plus de 40 segments. ", "id": 1679228} {"src_title": "Deep Impact (sonda)", "tgt_title": "Deep Impact (sonde spatiale)", "src_document": [{"title": "Konstrukce sondy, vybavení.", "content": "Sonda tvaru pětibokého hranolu má výšku 2,3 m a průměr přibližně 1,7 m. Nese na palubě dva dalekohledy. K dlouhofokálnímu dalekohledu o průměru optiky 30 cm jsou připojeny jedna CCD multispektrální kamera s vysokým rozlišením (rozlišení až 2 metry na obrazový bod ve vzdálenosti 700 km) a infračervený spektrometr pro zjišťování chemického složení plynů v komě komety. Ke krátkofokálnímu dalekohledu o průměru 12 cm je připojena multispektrální kamera s nízkým rozlišením (až 10 m na obrazový bod ve vzdálenosti 700 km). Z boku je připojen rozkládací panel fotovoltaických baterií, který zásobuje systémy sondy elektrickou energií (max. 92 W). Dále je vybavena systémem trysek na hydrazin, sloužících pro stabilizaci a korekce dráhy. Na spodní straně sondy je připevněn projektil (impaktor) o hmotnosti 372 kg, z čehož 113 kg připadá na měděný balast. Elektrickou energii dodává po oddělení od mateřského tělesa jediná chemická baterie s kapacitou 250 Ah. Na jeho palubě je kromě autonomního navigačního systému, sloužícího pro navedení projektilu na jádro komety, zásob pohonných látek (hydrazinu) a korekčních motorků také dalekohled o průměru 12 cm s kamerou, jejíž snímky slouží především navigačnímu systému k přesnému navádění na cíl, ale také pro získání podrobných snímků jádra komety s rozlišením až 20 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda byla vypuštěna 12. ledna 2005 nosnou raketou Delta II Model 7925 z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě na meziplanetární dráhu směrem ke kometě 9P/Tempel 1. Po cestě byla dráha zpřesněna několika drobnými korekcemi. Dne 25. dubna 2005 sonda pořídila první snímky komety. Dne 3. července 2005 se od sondy oddělil projektil a mateřská část sondy uskutečnila korekční manévr, aby se vyhnula jádru komety a minula jej ve vzdálenosti přibližně 500 km. V souladu s plánem projektil narazil relativní rychlostí 10,2 km/s do jádra komety 4. července 2005 v 05:45 UTC. Kinetická energie nárazu činila 19 GJ, což odpovídalo explozi asi 4,5 tuny TNT. Vzhledem k tom, že v době srážky se kometa nacházela ve vzdálenosti 133 mil. km od Země, byl jev pozorován pozemskými observatořemi na západní polokouli přibližně o 7 minut později, v 05:52:15,0 UTC ± 17 sekund. Do pozorování se zapojily i družicové observatoře Hubbleův vesmírný dalekohled, Spitzerův vesmírný dalekohled a další.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky mise.", "content": "Na tiskové konferenci, která se konala 4. července v 08:00 UTC, byly zveřejněny první snímky komety, na jejímž povrchu se nacházely impaktní krátery. Vědci NASA oznámili, že se kvůli materiálu rozptýlenému po dopadu impaktoru nepodařilo zachytit nově vzniklý kráter. Později bylo zjištěno, že je zhruba 100 metrů široký a až 30 metrů hluboký. Analýzy dat z teleskopu Swift, který pracuje v rentgenové části spektra ukázaly, že kometa pokračovala s uvolňováním materiálu z impaktu ještě 13 dní, maximum nastalo pět dní po impaktu. Do vesmíru bylo uvolněno 250 milionů kilogramů vody a mezi 10 a 25 miliony kilogramů prachu. Počáteční výsledky vědce překvapily, ve vyvrženém materiálu bylo obsaženo více prachu a méně ledu, než se očekávalo. Navíc byl prach nečekaně jemný, podobal se spíše jemnému pudru. Byly nalezeny také další materiály, jíly, uhličitany, sodík a krystalické křemičitany. Jíly a uhličitany obvykle ke svému vzniku potřebují tekutou vodu a sodík je ve vesmíru vzácný. Pozorování také odhalila, že kometa obsahuje zhruba 75 % prázdného prostoru, astronomové přirovnávají povrchové vrstvy komety k sněhové závěji. Vědci vyjádřili zájem o více misí k různým kometám, aby mohli určit, jestli mají podobné složení, či zda se hlouběji uvnitř komet nachází jiné materiály, vzniklé při formování sluneční soustavy. Astronomové stanovili, že kometa pravděpodobně vznikla v oblasti Oortova oblaku na okraji sluneční soustavy. V závislosti na vnitřním složení komety byli astronomové schopni určit, že komety, které vznikly dále od Slunce, budou obsahovat větší podíl ledu např. z ethanu, který byl na kometě 9P/Tempel přítomen. Jestliže budou mít jiné komety podobné složení, jako Tempel, astronomové předpokládají, že byly zformovány ve stejném regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Další mise.", "content": "Vzhledem k stále fungujícímu původnímu letovému vybavení, rozhodla NASA o dalším využití této sondy. Sonda se bude účastnit mise EPOXI, která se skládá ze dvou výzkumů –'(\"DIXI\") a'(\"EPOCh\"). Program DIXI tvoří výzkum komety Boethin, který bude realizován především při těsném průletu sondy okolo této komety 5. prosince 2008. V rámci programu EPOCh bude sonda pozorovat hvězdy, u kterých je potvrzena existence extrasolárních planet a bude prováděno měření infračerveného spektra Země. Cílem výzkumu je zpřesnění údajů o extrasolárních planetách a získání srovnávacích dat pro budoucí projekty studia atmosfér exoplanet. 17. a 18. ledna 2013 sonda během 36 hodin fotografovala a složením fotografií vytvořila záznam pohybu komety C/2012 S1. V té době se nacházela ve vzdálenosti 793 miliónů kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Název sondy byl inspirován stejnojmenným katastrofickým sci-fi filmem Deep Impact.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deep Impact je americká kometární sonda určená k průzkumu periodické komety Tempel 1 v rámci programu Discovery. Postavila ji americká firma Ball Aerospace & Technologies Corp.. Po technické stránce řídí let sondy Laboratoř proudového pohonu (JPL) v Pasadeně v Kalifornii. Po odborné stránce projekt řídí vědci z University of Maryland.", "tgt_summary": "Deep Impact est une sonde spatiale de l'agence spatiale américaine, la NASA, dont l'objectif principal est le recueil de données sur la composition interne de la comète Tempel 1. À l'époque de ce projet, les principales théories en vigueur postulent que les comètes sont constituées du matériau primordial à l'origine du Système solaire ce qui rend leur étude particulièrement importante pour la modélisation de sa formation. Deep Impact est une sonde spatiale d'environ, développée dans le cadre du programme Discovery qui rassemble des missions scientifiques interplanétaires à coût modéré. La sonde spatiale, lancée début 2005, arrive à proximité de la comète le et largue un impacteur de près de qui, en frappant sa surface à grande vitesse, crée un cratère d'impact d'environ de diamètre. Les matériaux éjectés en provenance de couches situées sous la surface sont alors analysées par les instruments de la sonde spatiale. La sonde remplit parfaitement ses objectifs en fournissant des données précises et parfois inattendues sur la structure interne de la comète. ", "id": 1193926} {"src_title": "Třezalka", "tgt_title": "Millepertuis", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původ českého názvu třezalka je odvozován od staroslověnského slova \"třězati\" (rozpíchat, rozdrásat) podle žláznatě tečkovaných listů, případně od staročeského \"dřěžeti\" (třást se). Odborný název \"Hypericum\" je odvozován z řečtiny, buď od \"hypo\" (pod) a \"eriké\" (vřes), tedy \"rostoucí pod vřesem\", nebo od \"hyper\" (nad) a \"eikón\" (představa), tedy \"nad všechno pomyšlení\" (v souvislosti s jejími léčivými vlastnostmi).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Třezalky jsou vytrvalé (výjimečně jednoleté) byliny nebo opadavé či stálezelené keře a dokonce i stromy. Africký druh \"H. bequaertii\" dorůstá výšky až 10 metrů. Rostliny jsou lysé nebo s jednoduchými chlupy, pokryté průsvitnými nebo neprůhlednými, světlými nebo tmavými žláznatými tečkami. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo případně přeslenité, přisedlé nebo krátce řapíkaté, celokrajné, se zpeřenou nebo dlanitou žilnatinou, bez palistů. Květy jsou pětičetné nebo řidčeji čtyřčetné, oboupohlavné, uspořádané ve vrcholičnatých květenstvích. Kališní lístky jsou volné nebo na bázi srostlé, u některých druhů zubaté se zuby zakončenými žlázkami. Koruna je citrónově žlutá až zlatožlutá, výjimečně bílá, někdy červeně naběhlá nebo žilkovaná, vytrvalá nebo opadavá. Tyčinek je mnoho a jsou buď uspořádané do 5 (4) svazečků nebo nepravidelně rozmístěné. Nitky tyčinek jsou žluté, tenké, volné nebo srostlé. Semeník obsahuje 3 až 5 komůrek s axilární placentací nebo pouze jedinou komůrku s parietální placentací. Na každé placentě je několik až mnoho vajíček. Čnělky jsou tenké, volné až kompletně srostlé. Blizna je drobná nebo hlavatá. Plodem je přehrádkosečná nebo řidčeji nepukavá tobolka, výjimečně bobule. Semena jsou drobná, válcovitá, často kýlnatá až jednostranně křídlatá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod třezalka zahrnuje asi 420 až 490 druhů. Je rozšířen téměř po celém světě s výjimkou arktických a pouštních oblastí a většiny nížinných oblastí tropů (chybí např. v Amazonii). Největší počet druhů roste v mírném pásu. V celé Evropě roste asi 65 druhů, převážná většina z nich ve Středomoří. Velký počet druhů je v Malé Asii (v Turecku 82 druhů, téměř polovina z nich jsou endemity). Ze Severní Ameriky je uváděno asi 52 druhů, z Latinské Ameriky asi 100 druhů, z Číny 64, V Asii má rozsáhlý areál druh \"Hypericum japonicum\", rozšířený od Indie a Číny po Japonsko a dále přes jihovýchodní Asii až po Austrálii a Nový Zéland, a také druh \"H. gramineum\", dosahující od Indie až na Novou Kaledonii. Tyto 2 druhy jsou jediné původní třezalky vyskytující se v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Třezalky v ČR.", "content": "V České republice roste celkem 8 druhů. V teplých oblastech je hojná třezalka tečkovaná, v chladnějších polohách je běžnějším druhem třezalka skvrnitá. V nižších a středních polohách se dále roztroušeně vyskytuje třezalka horská a třezalka chlupatá, rostoucí zejména ve světlých lesích a křoviskách, a třezalka čtyřkřídlá, vyhledávající mokřady, mokré louky a prameniště. Poměrně zřídkavým druhem je třezalka rozprostřená, vyznačující se poléhavou lodyhou. Roste na vlhkých místech na lesních cestách, březích rybníků či mokrých loukách. Třezalka ozdobná je vzácný druh, vázaný na stepní a lesostepní stanoviště teplých oblastí. Třezalka pěkná je v ČR kriticky ohrožený druh (kategorie C1) a v určité době byla považována za vyhynulou. Roste na světlinách jehličnatých a smíšených lesů na kyselých písčitých půdách.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky a účinek.", "content": "Z látek obsažených v třezalkách je významný zejména hypericin a blízce příbuzné látky, jako je pseudohypericin. Chemicky se jedná o naftodiantrony, deriváty antrachinonu obsahující strukturu z 8 těsně spojených benzenových jader. Hypericin má červenou barvu. Látka má prokázané antivirotické účinky proti řadě virů a retrovirů včetně HIV. Je zodpovědná za fotosenzibilující účinek (zvyšující citlivost pokožky vůči UV záření) a byla také v této souvislosti testována ohledně léčby rakoviny. Obsah hypericinu a pseudohypericinu v třezalce tečkované je asi 0,12 %, zatímco v třezalce skvrnité a třezalce čtyřkřídlé jen okolo 0,05 %. Zahradní druhy, jako třezalka bobulovitá nebo třezalka kalíškatá, jej neobsahují vůbec. Nejvyšší obsah byl zjištěn u druhu \"Hypericum boissieri\" (0,51 %) z jihovýchodní Evropy. Látka způsobující sedativní účinky třezalky tečkované dlouho nebyla identifikována, v současné době je tento účinek připisován hyperforinu, složité látce ze skupiny floroglucinolů. Bylo zjištěno, že tato látka ovlivňuje rovnováhu neurotransmiterů v mozku, tím, že inhibuje jejich vstřebávání. Z dalších látek jsou v třezalce tečkované obsaženy silice, flavonoidy, xanthony, třísloviny aj.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Třezalka tečkovaná je významná léčivá rostlina s dosti širokým uplatněním. Má hojivé, protizánětlivé, sedativní a antivirotické účinky, povzbuzuje látkovou výměnu a vylučování žluči. Ve fytoterapii se používá zejména k čištění krve, při depresích, léčení ekzémů a různých vnitřních orgánů. Zevně se používá při léčení ran, pohmožděnin apod. Užívá se ve formě nálevu z nati, tinktury nebo se maceruje v oleji a získává se tak červeně zbarvený třezalkový olej. Používá se též v homeopatii a je to známá magická rostlina. Rostlina způsobuje zvýšenou citlivost kůže vůči UV záření. Jiné druhy třezalek se nesbírají. Některé nápadně kvetoucí druhy z mírného pásu jsou pěstovány jako okrasné rostliny. Třezalka kalíškatá vyniká velkými květy s množstvím tyčinek. Vyhovují jí stinná a polostinná stanoviště. Ještě větší květy o průměru až 7 cm má kultivar 'Hidcote', vypěstovaný zkřížením třezalky kalíškaté s \"H. cyathiflorum\" 'Gold Cup'. Třezalka olympská naopak vyžaduje výslunné stanoviště a pěstuje se i jako skalnička. Třezalka bobulovitá a její kříženec třezalka nevonná jsou ozdobné také svými plody.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Většina pěstovaných druhů prospívá ve vlhčích a spíše kyselejších půdách na světlém až polostinném stanovišti. Vhodné je teplé a chráněné stanoviště a zimní přikrývka. Vysazují se do skupin nebo jako solitéry či předsadba keřů. Vyšší druhy, jako je třezalka kalíškatá nebo \"Hypericum henryi\", lze použít i jako nízký živý plot. Některé druhy se pěstují i jako půdopokryvné rostliny, jiné mají vzrůst spíše keřovitý. Množí se na jaře výsevem drobných semen na povrch prosáté vřesovky, řízkováním nebo dělením. Řízky lze odebírat buď zelené od června do srpna nebo vyzrálé až do listopadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třezalka (\"Hypericum\") je rod rostlin z čeledi třezalkovité. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými listy a pravidelnými žlutými květy s množstvím tyčinek. Rostliny bývají drobně žláznatě tečkované. Rod zahrnuje asi 450 druhů a je rozšířen téměř po celém světě od mírného pásu po horské oblasti tropů. V České republice roste celkem 8 druhů. V teplejších oblastech je běžná zejména třezalka tečkovaná, ve vyšších polohách třezalka skvrnitá. Mnoho druhů roste ve Středomoří. ", "tgt_summary": "Les millepertuis forment le genre Hypericum, composé d'environ 400 espèces réparties dans le monde entier sauf dans les déserts et les régions arctiques (et sauf sous les tropiques en dehors des zones montagneuses). ", "id": 1692098} {"src_title": "Andrej Andrejevič Vlasov", "tgt_title": "Andreï Vlassov", "src_document": [{"title": "Meziválečné období.", "content": "Do Rudé armády vstoupil v roce 1919 a bojoval proti bělogvardějcům. Vyznamenal se jako důstojník a i po válce postupoval na hodnostním žebříčku. V roce 1930 vstoupil do VKS(b). Od roku 1935 studoval na Frunzeho vojenské akademii. Stalinovy čistky v armádě přežil, jako člen vojenského soudu v letech 1937–1938 si naopak získal důvěru sovětského vůdce. V roce 1938 byl jako poradce vyslán do Číny, aby tu pomáhal generálovi Čankajškovi vést válku proti Japoncům. Vlasov se v Číně pohyboval pod změněným jménem Volkov a přednášel na vojenské akademii v Čchung-čchingu. V roce 1939 se stal dokonce náčelníkem štábu skupiny poradců a získal nejvyšší čínské vyznamenání, Řád zlatého draka. Záhy nato obdržel i sovětská vyznamenání (Řád rudého praporu, Leninův řád).", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský generál.", "content": "V předvečer Velké vlastenecké války velel v hodnosti generálmajora 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu. Vyznamenal se u Lvova a byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým. Po doléčení jej Stalin v listopadu 1941 pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy. I zde si vedl úspěšně a kromě opakovaných vyznamenání se dočkal povýšení na generálporučíka. V březnu 1942 byl ustanoven zástupcem velitele Volchovského frontu, jehož cílem bylo odrazit obklíčení Leningradu. Místo přechodu do útoku však jeho 2. údernou armádu čekaly těžké obranné boje a hrozící obklíčení. Dne 27. března prorazil se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku Erika. Sice jen v šířce dvou kilometrů, ale přece jen mezeru, kterou Sověti mohli protlačit zásobování. Prapory 58. pěší divize a policejní divize SS se snažily vytlačit sovětské vojáky z průseku. První pokus se nezdařil. Teprve druhý útok, který po pečlivé přípravě uskutečnila nyní posílená 58. pěší divize, vedl začátkem května 1942 k úspěchu, to znamená k pevnému spojení s policejní divizí SS, jež bojovala severně od lesního průseku. Tehdy se Vlasov rozhodl z bažin na Volchovu uniknout. Ale jeho pluky už nemohly postupovat přes zamrzlé bažiny a tiše se pohybovat napříč lesy. Podmáčená lesní půda a močály je vyháněly na cesty. A existovala jen jedna cesta, cesta vyrobená z kmenů přes průsek Erika. Koncem května bylo vítězství v těžké bitvě na Volchovu pro Německo vybojováno. Co z Vlasovovy armády ještě nebylo venku, to zůstalo neodvolatelně uzavřeno v pasti. Šlo o devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a část jedné tankové brigády. Nadešel konec sovětské 2. úderné armády. A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Desetitisíce ležely v lesích a bažinách – vojáci utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Vlasov sám se svým štábem před Němci prchal. Ti shodili tisíce letáků se zatykačem na něj opatřeným jeho fotografií nad vesnicemi Volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky. V jedné vesnici zastavil starosta kapitána von Schwerdtnera a hlásil, že zavřel jednoho muže, který vypadá jako partyzán, do své stodoly. Měl prý s sebou i nějakou ženu, možná agentku. Schwerdtner se nechal dovést ke stodole a doprovodný oddíl namířil samopaly. Ze tmy na světlo vyšel velký muž, špinavý, s vousem, v dlouhém důstojnickém plášti s koženým opaskem a špinavých holínkách. Uviděl samopaly, zvedl ruce a řekl lámanou němčinou \"„Nestřílet, jsem generál Vlasov.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Zajatec a kolaborant.", "content": "Nepřítelem zajatí sovětští důstojníci byli Stalinem považováni za viníky zasluhující trest smrti. Vlasov sám si uvědomoval, že i kdyby se jednou dostal z německého zajetí, tak zpět do Sovětského svazu se za Stalinova života určitě vrátit nemůže. Rozhodl se tedy pro kolaboraci a svůj další osud spojil s osudem nacistického Německa. Společně s dalším sovětským zajatcem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou a odpůrcem bolševismu, vypracoval text letáku, který kritizoval Stalina i západní spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Po této akci se ocitl v zajateckém táboře pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici a začal spolupracovat s oddělením nacistické propagandy v Berlíně. Podílel se na Manifestu smolenského výboru, který byl podepsán 27. prosince 1942, a obsahoval výzvu k vytvoření protibolševické Ruské osvobozenecké armády (ROA). Ze strany nacistů se však jednalo jen o propagandistický podvod a mystifikaci, jelikož Němci neměli v té době žádný zájem na vzniku této armády. Na začátku roku 1943 byl Vlasov propuštěn ze zajetí a od té chvíle se mohl na svobodě volně a bez dozoru pohybovat. Pořádal přednášková turné u německé armády, kde vysvětloval své protibolševické postoje a nadále obhajoval myšlenku vzniku Ruské osvobozenecké armády. Nastínil také, že Rusové se nakonec bolševismu zbaví sami i bez pomoci Němců. Když se to Hitler dozvěděl, zuřil a okamžitě jej přikázal odvézt zpět do zajateckého tábora. Hitler také znovu prohlásil, že Ruskou osvobozeneckou armádu lze dále propagandisticky využívat, ale nikdy nesmí opravdu vzniknout, jelikož Rusové, jako podlidé, nemohou být nikdy spojenci Němců. Tomuto řešení se ale nakonec nacisté stejně nemohli vyhnout – na sklonku roku 1943 už vznikaly první divize dobrovolníků, dokonce v rámci Waffen-SS, složené z obyvatel Sovětského svazu – z Ukrajinců, Lotyšů, Estonců a Turkmenů. Situace na bojištích byla vážná a rasová hlediska musela jít stranou. V roce 1944 změnil názor na vznik Ruské osvobozenecké armády i sám Hitler. Heinrich Himmler Vlasova jmenoval velitelem Ruské osvobozenecké armády s hodností generálplukovníka a vyzval jej k zahájení výstavby prvních dvou divizí.", "section_level": 1}, {"title": "Pražská konference.", "content": "V listopadu 1944 se v Praze uskutečnila konference, jejímž cílem bylo založení Komitétu pro osvobození národů Ruska a oficiální založení Ruské osvobozenecké armády. Už měsíc před konferencí probíhala intenzivní přípravná jednání, která nebyla jednoduchá. Ruská emigrace byla nejednotná, a tak někteří Vlasova oslavovali, zatímco jiní jeho činnost odsuzovali. Ruský nacionalista vadil především organizacím neruských národů – nejvíce Kavkazanům a Ukrajincům. Během konference se také zjistilo, že v německých ozbrojených silách působí už nyní až milion Slovanů, což byl šok především pro Heinricha Himmlera. Přesto souhlasil s vytvořením dvou divizí Ruské osvobozenecké armády. Konference byla zahájena 14. listopadu 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu a měla jen ceremoniální povahu, jelikož Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) vznikl už 12. listopadu v Dabendorfu. Text manifestu z této konference deklaroval nezávislost na hitlerovském režimu i na procarských emigrantech. Hlavním úkolem bylo odstranění Stalina a nastolení ústavního režimu na území Sovětského svazu. Konference skončila za necelé dvě hodiny. Výbor pro osvobození národů Ruska se stal jakousi vládou v exilu a první divize jím vedené Ruské osvobozenecké armády se začala formovat už v listopadu 1944 pod vedením plukovníka Sergeje Kuzmiče Buňačenka. Druhá divize vznikla v lednu 1945. Významné byly také letecké síly KONR, které od konce roku 1944 vznikaly především v Chebu a od ledna 1945 jejich letouny startovaly z letiště v Německém (Havlíčkově) Brodu.", "section_level": 1}, {"title": "Pražské povstání.", "content": "Dne 13. dubna 1945 se oženil s Adeleide Bielenbergovou, a to i přesto, že už jednou ženatý byl a nikdy se nerozvedl. Předpokládal však, že jeho první manželka byla po jeho zajetí popravena. Jeho druhé manželství bylo velmi krátké a již na konci dubna došlo k odluce. 1. divize pod vedením generálmajora Sergeje Kuzmiče Buňačenka se začala přesunovat přes území Čech, kde měla být podřízena německému velení. Buňačenko si uvědomoval, že s německou armádou už je konec, a tak odmítl nadále poslouchat její příkazy. Dvě divize ROA se v tom okamžiku nacházely asi padesát kilometrů od Prahy. Tehdy vznikla myšlenka podpořit české povstání, ke kterému se mezitím schylovalo. Ve štábu 1. divize ale kvůli této otázce propukl spor. Vlasov byl proti podpoře povstání, ale většina velitelů stála na straně Buňačenka. Vlasov se urazil a od té chvíle už se dalšího rozhodování nezúčastnil. Veškerou iniciativu převzal Buňačenko a k účasti „vlasovců“ na Pražském povstání tak došlo proti vůli samotného Vlasova. Dne 4. května 1945 dostal Vlasov z německé strany nabídku k odletu do Španělska, ale odmítl opustit své vojáky. O den později vypuklo Pražské povstání. Vlasovova armáda se okamžitě stala trnem v oku všem. Tím, že podpořila české květnové povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, ohrožovala plán českých komunistů z České národní rady, kteří podnikali opatření s cílem uchvátit moc za asistence sovětské Rudé armády. Vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ. Na pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské obci Lnáře, kde se hodlali vzdát Američanům. Američany byl Vlasov zajat dne 9. května 1945 a ti mu znovu nabídli možnost útěku, což on odmítl.", "section_level": 1}, {"title": "Trest smrti.", "content": "Většina vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, čímž rozmnožili houfy amerických válečných zajatců. Větší část z nich ale byla vydána Sovětům a následně popravena nebo uvězněna v žalářích a gulazích. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden sovětskou hlídkou, posléze byl v Moskvě souzen za vlastizradu a 1. srpna 1946 spolu s jedenácti dalšími odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením. Poprava proběhla na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě v 05:15 hodin a těla popravených byla následně zpopelněna v krematoriu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Andrejevič Vlasov (; Lomakino, Nižněnovgorodská oblast – 1. srpna 1946 Moskva) byl ruský sovětský generál, který za 2. světové války v německém zajetí vytvořil Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA), do jejíhož vedení ho jmenoval Heinrich Himmler.", "tgt_summary": "Andreï Andreïevitch Vlassov (en ; - ) est un général soviétique qui se rallia à Hitler et combattit dans les rangs de la Wehrmacht lors de la Seconde Guerre mondiale.", "id": 2354497} {"src_title": "Karel VII. Bavorský", "tgt_title": "Charles VII (empereur du Saint-Empire)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. a Terezy Sobieské, z matčiny strany byl tedy vnukem polského krále Jana III. Sobieského. Roku 1699, po smrti svého staršího nevlastního bratra Josefa Ferdinanda, se stal dědicem bavorského vévodství. Ve válce o španělské dědictví byl zajat rakouským vojskem a odveden na výchovu do jezuitského gymnázia. Po skončení války pobýval v Itálii a pomáhal v bojích o Bělehrad.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "V říjnu 1722 se ve Vídni oženil s Marií Amálií Habsburskou, mladší dcerou císaře Josefa I. V roce 1726 se stal jako Karel I. Albert nástupcem svého otce a po smrti císaře Karla VI. neuznal Pragmatickou sankci a postavil se proti Marii Terezii. V rámci válek o rakouské dědictví uchvátil vojensky část rakouského dědictví Habsburků včetně Království českého. Francouzské vojsko pod velením maršála de Saxe dobylo 26. listopadu 1741 Prahu a Karel Albrecht se dne 9. prosince 1741 nechal provolat protikrálem (korunovační klenoty byly ukryty ve Vídni) jako Karel III. Legálním králem českým byla od roku 1740 Marie Terezie, nicméně značná část české šlechty vzdala Karlu Albrechtovi 19. prosince hold. V lednu 1742 byl – za podpory francouzských vojsk – zvolen císařem jako Karel VII. a ve Frankfurtu nad Mohanem korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Klementem Augustem. Po několika porážkách v roce 1744 a znovudobytí uchvácených území (včetně Království českého), jakož i Bavorska vojsky Marie Terezie však fakticky byl císařem bez území (neměl oporu ani v jedné části monarchie a musel uprchnout i z Bavorska). Jeho nástupce v Bavorsku, syn Maxmilián III., se vzhledem k rakouské vojenské převaze vzdal císařských ambicí a v dubnu 1745 uzavřel s Marií Terezií mír.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželka Marie Amálie Habsburská:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel VII. Albrecht Bavorský (6. srpna 1697 Brusel – 20. ledna 1745 Mnichov) byl císař Svaté říše římské v letech 1742–1745.", "tgt_summary": "Charles Albert de Bavière (Bruxelles, - Munich, ), fils de Maximilien-Emmanuel de Bavière de la maison de Wittelsbach et de Thérèse Sobieska, fille de Jean III Sobieski, est électeur de Bavière à partir de 1726 et empereur des Romains de 1742 à 1745.", "id": 1712673} {"src_title": "Havířov", "tgt_title": "Havířov", "src_document": [{"title": "Název města.", "content": "Název nově založeného města vzešel z veřejné soutěže vyhlášené Krajským národním výborem v Ostravě. 12. 4. 1955 byly z 625 dopisů s 2350 návrhů vybrány tři nejlepší: \"Šachtín\", \"Havířov\" a \"Cingrov\" – názvy dobře vyslovitelné a vystihující hornický charakter právě budovaného města. Vítězem se rozhodnutím rady KNV stal název \"Šachtín\", avšak konečné rozhodnutí bylo na ministrovi vnitra, jenž dal", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie původních havířovských obcí.", "content": "Slované obývali území Těšínska od 8. století a byli závislí na Velkomoravské říši, později na Přemyslovcích. Od konce 10. století se po vpádu knížete Boleslava Chrabrého stalo území součástí polského státu. Území dnešního Havířova bylo součástí Opolského knížectví, ze kterého se po roce 1281 osamostatnilo Těšínské knížectví pod vládou knížete Měška, které bylo od roku 1325 vždy součástí českého státu. Osídlování území nabralo dynamiku ve druhé polovině 13. století a počátku 14. století. Důležitou roli při vzniku obcí sehrál orlovský benediktinský klášter. První historické zmínky hovoří v roce 1305 o Šenovu (\"Šonov, Schönhof, Szonów\") a Horní a Dolní Suché (\"Sucha ultraque\", tedy \"obojí Suchá\"). První spolehlivý doklad o existenci Bludovic pochází z roku 1335 (od 15. století jsou uváděny již rozdělené na Dolní a Horní Bludovice). V roce 1438 se poprvé připomíná Šumbark, který však byl zřejmě založen také ve 14. století. V polovině 16. století se o Šumbarku píše jako o městě, není však doloženo, že by Šumbark skutečně mohl užívat městských práv. V roce 1533 se poprvé zmiňují Životice (dříve také \"Žibotice\")", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba nových sídlišť 1946–1955.", "content": "Po druhé světové válce v souvislosti s dynamickým rozmachem průmyslu a těžby černého uhlí na Ostravsku, a s tím souvisejícím intenzivním přílivem přistěhovalců za prací, nastala poptávka po novém sídelním útvaru v oblasti Karviná – Místek. Základními parametry pro lokaci sídla bylo umístění poblíž zásob uhlí s dojížděním zaměstnanců do 30 minut a současně na území, které nebude samo poddolováno, což území v prostoru mezi Šumbarkem a Dolními Bludovicemi splňovalo díky poloze na tektonické poruše, tzv. bludovickém zlomu, kde se ložiska uhlí nachází až v hloubce", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po vzniku města Havířova 1956–1969.", "content": "Po vzniku nového města výstavba nijak nepolevila. V roce 1956 bylo předáno do užívání dalších 857 bytových jednotek, obyvatelstvo mělo věkový průměr pouze 33 let a děti tvořily 32 % populace. 8. 4. 1956 zahájilo oficiálně (již v prosinci 1955 zde byl slavnostně vyhlášen Havířov) provoz kino Radost projekcí filmu \"Rudá záře nad Kladnem\". V témže roce byl otevřen druhý poštovní úřad na Gottwaldově ulici (dnešní Hlavní třída), který se stal posilou pro původní poštu v Havířově III (bývalé sídliště Šenov-Šumbark). Na jaře 1957 se kopal přívodní řad beskydského vodovodu na dnešní Hlavní třídě, nejprve z Řetníka (Žermanice), poté ze Špluchova. V tomtéž roce bylo zavedeno nové číslování domů a květnu byl zahájen provoz státní spořitelny (nejprve 2× týdne, od roku 1961 denně). 4. 4. 1958 zahájily provoz první dva vozy taxi a průběžně byl navyšován počet školních zařízení –", "section_level": 2}, {"title": "Období stagnace 1970–1989.", "content": "S účinností od 1. 1. 1970 došlo v Havířově k významné úpravě správních a katastrálních hranic. Roztříštěnost Havířova na 13 městských částí byla vyřešena transformací na pouhé čtyři městské části Havířov 1 až 4, které od 1. 10. 1974 doplnil Havířov 5 (připojená obec Dolní Datyně) a od 1. 7. 1975 Havířov 6 (připojená obec Horní Suchá). K 31. 12. 1970 měl Havířov 81 317 obyvatel. Po roce 1970 nastalo v Havířově období výrazného zpomalení bytové výstavby, pozornost byla v této době směřována do výstavby sídlišť v okolních městech, zejména v Karviné, Orlové a Českém Těšíně, zatímco Havířov zůstal poněkud stranou. V roce 1971 byla zahájena výstavba především na území dnešní městské části Podlesí v okolí zimního stadionu, obchodního domu Permon a hotelu Merkur. V tomtéž roce byl na Šumbarku zahájen provoz pobočky podniku Nářadí, n. p. Rozestavěn byl již zmíněný obchodní", "section_level": 2}, {"title": "Havířov po roce 1990.", "content": "Politické, ekonomické a společenské změny po sametové revoluci v listopadu 1989 se nevyhnuly ani Havířovu. Hned v roce 1990 ve městě vzniklo mnoho politických stran a hnutí kandidujících do prvních svobodných voleb do Federálního shromáždění, České národní rady i do městského zastupitelstva. V Havířově se, podobně jako v jiných částech republiky, stalo jasným vítězem Občanské fórum. Dne 24. 11. 1990 Havířov získal postavení jednoho ze 14 zakládajících statutárních měst, což znamenalo obnovení městské samosprávy. K témuž datu však také využila Horní Suchá možnosti k osamostatnění. Na území města zahájilo provoz mnoho malých podnikatelských živností, velké státní podniky procházely transformací a privatizací, aby byly schopné se prosadit v novém tržním prostředí. V celé oblasti Ostravska nastal postupný útlum těžkého i důlního průmyslu a obrat směrem k rozvoji služeb, maloobchodu, případně k lehkému průmyslu. Na území města Havířova postupně došlo k zániku tradičních podniků – pobočka Svitu se v roce 1992 osamostatnila pod názvem Savela, ta se však vlivem nepříznivého ekonomického prostředí dostávala do stále větších problémů a v roce 2000 definitivně zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie rozdělení na městské části.", "content": "Rozdělení Havířova na městské části procházelo v průběhu let vývojem. V letech 1960 až 1970 byl počet částí nejpestřejší. Bylo jich třináct a jejich názvy jsou dnes více méně pozapomenuty: Dne 20. 11. 1968 došlo ke schválení úpravy správních i katastrálních hranic v rámci", "section_level": 2}, {"title": "Spádové obce (správní obvod) města Havířova.", "content": "Pod správu obce s rozšířenou působností Havířova, která", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční komunikace.", "content": "Havířovem prochází železniční trať 321 na trase Opava – Ostrava-Svinov – Český Těšín. Tato trať byla otevřena 15. listopadu 1911, a to z Kunčic do Prostřední Suché. 1. září 1914 byla skrze dnešní polské území prodloužena do Těšína. V roce 1931, po změně hranic, byl tento úsek zrušen a veden po českém území. V letech 1961–1969 byla trať v úseku Šumbark – Albrechtice přeložena do dnešního stavu mimo poddolovaná území, a také celá zdvojkolejněna a zelektrifikována. 27. října 1969 byla otevřena nová nádražní budova v tzv. bruselském stylu (podobně i nádražní budova ve Vítkovicích), jejíž cena byla 139 milionů československých korun. V roce 2011 bylo rozhodnuto o zbourání starého a vybudování nového nádraží, které mělo být v plném provozu od roku 2014. Z projektu zatím sešlo, spor o to, zda architektonicky cenné nádraží zbourat či nezbourat však probíhá dodnes. Výhledově město Havířov připravuje pouze úpravu přednádraží s vybudováním moderního přestupního terminálu pro autobusy. Vlaky ČD jsou integrovány v", "section_level": 2}, {"title": "Silniční komunikace.", "content": "Páteřní silniční komunikací procházející Havířovem je silnice I/11 směřující z Choťánek u Poděbrad (před vybudováním dálnice D11 až z Prahy) do slovenské Žiliny. Tato silnice zhruba kopíruje historickou tzv. císařskou cestu vedoucí z Opavy do Těšína. Tato cesta byla na území dnešního Havířova lemována oboustrannou alejí, která se dochovala na ulici Elišky Krásnohorské v počtu 16 stromů (lípa malolistá, jírovec maďal, jasan ztepilý a dub letní) a jednotlivě podél Národní třídy (té se však dnešní silnice I/11 vyhýbá) a Náměstí Republiky. Jako severní obchvat centra Havířova pro tranzitní nákladní", "section_level": 2}, {"title": "Příměstská autobusová doprava.", "content": "Příměstská autobusová doprava byla v počátcích existence havířovských sídlišť prakticky jedinou možností dopravy obyvatel do okolních měst a podniků, protože vlakových spojů bylo jen velmi málo a kapacita železnice (před rekonstrukcí, elektrifikací a zdvojkolejněním v první polovině 60. let) byla nízká. Ovšem taktéž autobusová doprava narážela na kapacitní problémy pro nedostatek autobusů, když jednotlivé spoje byly mnohdy zaplněny již ve výchozích zastávkách, takže např. do spojů ve směru do Ostravy se cestující z Havířova III již nedostali. Po navýšení počtu autobusů (v roce 1961 zaveden desetiminutový interval spojů do Ostravy) začala doprava pro změnu narážet na kapacitní problémy zastaralé silniční sítě v okolí Havířova, což způsobovalo zpoždění a dlouhé jízdní doby zejména ve směru na Ostravu a Karvinou. Podceněná silniční síť se v první", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava Havířov.", "content": "Havířov má hustou síť linek MHD, které jsou provozovány společností ČSAD Havířov. Tato síť pokrývá celé území města Havířova i okolních obcí Petřvald, Horní Suchá, Albrechtice, a od roku 1993 byla síť rozšířena do obcí Těrlicko, Horní Bludovice, Šenov a v posledních letech několik párů spojů zajíždí do lokality Nový Svět ve Stonavě. Vozový park si udržuje většinový podíl nízkopodlažních autobusů a také vozů s pohonem na CNG. Havířov byl ostatně od roku 1992, s tehdy nejpočetnějším vozovým parkem s pohonem na zemní plyn, průkopníkem alternativních paliv", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo původních havířovských obcí bylo charakteristické smíšeností populace české a polské národnosti. V některých měli většinu Češi (např. Šumbark), v jiných zase Poláci (např. Dolní Bludovice). Počet obyvatel v původních havířovských obcích a národnostní složení v roce 1921: Po roce 1947 začal spolu s intenzivní výstavbou nových bytů prudce stoupat počet obyvatel na území Havířova. Zatímco v roce 1947 zde žilo 2 000 trvalých obyvatel, ke konci roku 1955, po založení nového města, již 16 640 a ke konci roku 1959 před první vlnou sloučení s okolními obcemi 31 579 obyvatel. K dubnu 1957 činila skladba přistěhovalých do", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologické vymezení území Havířova.", "content": "Z geomorfologického hlediska je havířovské území součástí soustavy Západokarpatské provincie, konkrétně leží na rozhraní geomorfologických celků Ostravská pánev, respektive jejího podřazeného podcelku Havířovská plošina, do které spadá větší část Havířova, a Podbeskydská pahorkatina, přesněji jejího podcelku Těšínská pahorkatina, která se zvedá na jižním okraji katastru města", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celé území města Havířova patří do úmoří Baltského moře, do kterého vodu odvádí řeka Odra prostřednictvím svého přítoku Ostravice, do které se v Ostravě vlévá řeka Lučina odvodňující většinu Havířova. Do povodí řeky Lučiny patří také říčka Sušanka přivádějící vody ze severní až severovýchodní poloviny města – do řeky Lučiny se vlévá na západním okraji katastru Havířova. Průměrný průtok řeky Sušanky v ústí je 0,39 m/s.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Území Havířova patří do mírně teplé oblasti MT10 s průměrnou", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní organizace.", "content": "Volejbal Fotbal Hokej", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primátoři (předsedové Městského národního výboru).", "content": "Předsedové Městského", "section_level": 2}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "V Havířově byla také", "section_level": 2}, {"title": "Turistická a rekreační infrastruktura.", "content": "Městské informační centrum Havířov sídlí v křídle budovy Kina Centrum, nám. Republiky 575/7 (Havířov-město): informace, prodej vstupenek, map, knih, brožur, suvenýrů aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havířov (, ) je statutární město v Těšínském Slezsku, v Moravskoslezském kraji, ležící v ostravské aglomeraci 11 km jihovýchodně od Ostravy na řece Lučině. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Havířov (,, ) est une ville du district de Karviná, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 554161} {"src_title": "Nezaměstnanost", "tgt_title": "Chômage", "src_document": [{"title": "Míra nezaměstnanosti.", "content": "Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným) formula_1 neboli formula_2, kde: V praxi se přesnost takového měření těžko zajišťuje, každá metoda má své nedostatky. V České republice jsou zjišťovány dva ukazatelé míry nezaměstnanosti - obecná a registrovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná míra nezaměstnanosti.", "content": "Jedná se o ukazatel míry nezaměstnanosti zjišťovaný Českým statistickým úřadem. Tato míra je vypočítána na základě výběrového šetření pracovních sil - vychází tedy z reprezentativního vzorku společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Registrovaná míra nezaměstnanosti.", "content": "Tento ukazatel je v kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Je vypočítáván na základě údajů úřadů práce.", "section_level": 2}, {"title": "Složky nezaměstnanosti.", "content": "Nezaměstnanost může být také rozlišována jako:", "section_level": 1}, {"title": "Přirozená míra nezaměstnanosti.", "content": "Přirozená míra nezaměstnanosti je nejnižší dlouhodobě udržitelná míra nezaměstnanosti odpovídající potenciálnímu produktu. Její výše je pro každou ekonomiku jiná a nelze ani říci, že by tato míra byla žádoucí – je prostě přirozená. V přirozené míře tedy není zahrnuta cyklická nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti v ekonomice fluktuuje okolo přirozené míry nezaměstnanosti díky hospodářským cyklům (v recesi je míra nezaměstnanosti vyšší než je přirozená míra nezaměstnanosti). Milton Friedman a Edmund Phelps, kteří se tímto problémem v šedesátých letech zabývali, obdrželi za svou práci Nobelovu cenu za ekonomii, přičemž vývoj této koncepce je uváděn jako hlavní důvod jejich ocenění. Zjednodušený souhrn pojmu zní: “Přirozená míra nezaměstnanosti, když je ekonomika v ustáleném stavu plné zaměstnanosti, je podíl nezaměstnané pracovní síly.” Jinými slovy, tento koncept objasňuje, že ekonomický termín “plná nezaměstnanost” neznačí nulovou nezaměstnanost. Představuje hypotetickou míru nezaměstnanosti odpovídající hospodářským cyklům na dlouhodobé úrovni. Tato úroveň je v souladu s hospodářskými cykly, pokud neexistují různé dočasné frikce, například neúplná úprava cen na trzích práce a zboží. Přirozená míra nezaměstnanosti tedy odpovídá míře nezaměstnanosti převládající v \"klasickém pohledu\" na definici pojmu. Přirozená míra nezaměstnanosti je určována hlavně ze strany nabídky ekonomiky, tedy výrobními možnostmi a ekonomickými institucemi. Pokud tyto institucionální rysy zahrnují trvalé nesoulady na trhu práce nebo skutečné rigidity mezd, může přirozená míra nezaměstnanosti představovat nedobrovolnou nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti je kombinací frikční a strukturální nezaměstnanosti, která přetrvává v efektivní, rozvíjející se v ekonomice, když jsou trhy práce a zdrojů v rovnováze. Výskyt poruch (např. cyklické posuny v investičních náladách) způsobí, že se skutečná nezaměstnanost bude neustále lišit od přirozené míry, a bude částečně určována agregovanými poptávkovými faktory. Důsledkem politiky je, že přirozenou míru nezaměstnanosti nelze trvale snížit pomocí politik řízení poptávky (včetně měnové politiky), ale že takové politiky mohou hrát roli při stabilizaci změn skutečné nezaměstnanosti. Snížení přirozené míry nezaměstnanosti musí být podle konceptu dosaženo strukturálními politikami zaměřenými na stranu nabídky hospodářství. Podle více průzkumů se dvě až tři čtvrtiny ekonomů obecně shodují na tvrzení: ”Existuje přirozená míra nezaměstnanosti, ke které má ekonomika v dlouhodobém horizontu tendenci.”", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Zatímco Friedrich von Hayek argumentoval tím, že pokus o vytvoření plné nezaměstnanosti může spustit nekontrolovatelnou inflaci, a Hume poznamenal již v roce 1752, že zvyšování zdroje peněz by zvyšovalo cenu práce, objevilo se roku 1968 v prezidentském projevu Miltona Friedmana, který byl již v této chvíli prezidentem Americké ekonomické asociace prohlášení týkající se přirozené míry: „V jakýkoliv moment je zde určitá úroveň nezaměstnanosti, která má vlastnost konzistence rovnováhy ve struktuře reálných mezd. Přirozená míra nezaměstnanosti je úroveň, je úroveň, která je založena na Walrianském systému obecné rovnovážné rovnice, za předpokladu, že tato rovnice zahrnuje aktuální strukturální charakteristiky práce a trhy s komoditami, včetně nedokonalostí trhu, stochastickou variabilitu v poptávce a nabídce, náklady na sběr informací o volných pracovních místech, pracovní síle, náklady na přesun/cestování atp.\" Nicméně, toto utvořilo vizi – Friedman nikdy nesepsal model, který by obsahoval všechny tyto vlastnosti. Když ilustroval myšlenku přirození míry, jednoduše použil standardní model pracovní nabídky a poptávky, který byl v podstatě stejný jako model plné nezaměstnanosti Dona Patinkinse. Zde je konkurenční pracovní trh, kde jak nabídka, tak poptávka závisí na reálné mzdě. Přirozená míra je jednoduše konkurenční rovnováha, kde se poptávka rovná nabídce. Zmínka, že přirozená míra je unikátní, je implicitní: Existuje pouze jedna úroveň celkové výroby a zaměstnanosti, která je konzistentní s rovnováhou.", "section_level": 2}, {"title": "Phillipsova křivka.", "content": "Podle Milotna Friedmana přirozená míra inflace vyplývá z Phillipsovy křivky. Friedman ukazuje, že při nízké míře nezaměstnanosti mají platy tendenci se zvyšovat. Dodává, že inflace by byla stejná jako zvyšující se platy a svá tvrzení doložil na základě přesvědčení, že existuje stabilní vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Toto přesvědčení je důsledkem zásady, že nezaměstnanost by mohla být neustále redukována taktikou zvyšující se poptávky, a tedy vyšší inflace. Friedman a Phelps polemizovali nad tímto tvrzením, co se týče teoretického rozměru, tím, že zaznamenali, že pokud bude nezaměstnanost neustále nízká, některé reálné proměnné ekonomie, jako například konkrétní mzdy, by se neustále měnily. Což by muselo platit, jelikož inflace, která byla vyšší, souvisela se systematickou nestabilitou na trhu práce. Friedman také zaznamenal, že inflace mezd může eventuálně dohnat a vymezit se vůči reálným mzdám a zanechat nezaměstnanost netknutou. Proto můžeme dosáhnout nižší nezaměstnanosti pouze pokud inflace mezd a inflace očekávání je nižší než aktuální inflace. Avšak tato teorie je pouze dočasným závěrem. Eventuálně, nezaměstnanost by se vrátila do míry předurčené opravdovými faktory nezávisle na míře inflace. Soudě podle Friedmana a Phelpse, pokud je Phillipsova křivka dlouho dobu svislá, politiky zvyšující se poptávky by byly pouze příčinou inflace, ne příčinou neustále nízké nezaměstnanosti. Milton Friedman považuje chyby v předvídání za hlavní příčinu odchylek v nezaměstnanosti od její přirozené míry. Jeho dojem, že zde je unikátní Přirozená míra nezaměstnanosti, má stejnou váhu jako tvrzení, že existuje jen jediná její úroveň, u které lze plně očekávat inflaci (pokud aktuální a očekávaná inflace jsou si rovny). Edmund Phelps se oproti tomu zaměřil více na detaily týkající se struktur trhu práce a frikce, které mohou zapříčinit soubor změn v poptávce a tím dopomáhat inflaci, v případě stagnujícího očekávání, do determinování míry nezaměstnanosti. Jeho teorie také vnesly světlo mezi příčiny příliš vysoké přirozené míry nezaměstnanosti (např. proč je nezaměstnanost strukturální či klasická).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Hlavní kritika „přirozené míry“ je taková, že není žádný hodnověrný důkaz její existence. Jak sám Milton Friedman řekl „Nemůžeme vědět, co to ta přirozená míra je“. Hypotézy vytvářejí fundamentální předpoklad, že zde existuje jedinečná rovnovážná úroveň nezaměstnanosti. Co je důležité, Milton Friedman nikdy nesepsal určitý model přirozené míry (používá pouze jednoduchý model pracovní nabídky a poptávky). Jiní zas argumentují tím, že může existovat více rovnovážných stavů: například v důsledku hledání vedlejších ekonomických podmínek jako v modelu diamantového kokosu, což je ekonomický model vytvořený americkým ekonomem a nositelem Nobelovy ceny za rok 2010 Peterem Diamondem, nebo že by mohl spíše existovat „přirozený rozsah“ úrovně nezaměstnanosti než unikátní rovnováha.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Nezaměstnanost jako taková se vyskytuje v tržních ekonomikách. Za feudalismu měli všichni nevolníci přístup k půdě (byť ne vlastní) a potřebným nástrojům, takže mohli pracovat. Také ve starověkých i novějších formách otrokářství nenechávali majitelé otroků své otroky typicky zahálet (přinejhorším je mohli prodat někomu jinému). Centrálně řízené ekonomiky, jako v bývalém Sovětském svazu a jeho satelitech, obvykle poskytovaly práci každému občanovi, a to i za cenu přezaměstnanosti. V ČSSR existovala pracovní povinnost a trestný čin příživnictví, trestající osoby „soustavně se vyhýbající poctivé práci“. Nezaměstnanost tak byla nízká, ovšem za cenu umělé zaměstnanosti. Protože nezaměstnaní nejsou ve všech případech registrováni u vládních úřadů, oficiální statistiky nezaměstnanosti mohou být velmi nízké i v kapitalistických státech. Většina chudších zemí postrádá moderní sociální zabezpečení včetně podpory v nezaměstnanosti, takže si nezaměstnanost může dlouhodobě dovolit málokterý z jejich občanů. Lidé, kteří by v bohatých zemích zůstali bez práce, často nastupují na méně kvalifikované práce, mezi nezaměstnané se tak nezapočítají. V posledních letech se vysoká nezaměstnanost velké části mladých lidí – historicky nový jev – stává v některých jižních státech Evropské unie (Španělsko, Řecko, Itálie) nejen hospodářským, ale i sociálním problémem.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnanost.", "content": "Jako další ukazatel se uvádí i zaměstnanost dané skupiny jako podíl zaměstnaných ku všem osobám z té skupiny. Míra zaměstnanosti ve věkové skupině 20 až 64 let je v roce 2012 v EU přibližně 68% (muži 74%, ženy 62%) s cílem dosáhnout 75%. V EU pro rok 2011 je zaměstnanost 84% při dokončeném terciárním vzdělání. Zaměstnaných na plný pracovní úvazek či jen částečný je v ČR mírně přes 5 miliónů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nezaměstnanost je stav, kdy dochází k nerovnováze na trhu práce, poptávka po pracovních místech je vyšší než nabídka práce. Obecně se (dle metodiky Mezinárodní organizace práce) za nezaměstnaného považuje osoba, která: ", "tgt_summary": "Le chômage peut être défini comme l'état d’une personne souhaitant travailler et qui est à la recherche d'un emploi. Cette définition du chômage connaît de nombreuses variantes et son concept donne toujours lieu à des controverses théoriques et statistiques. ", "id": 2324273} {"src_title": "Trnovník akát", "tgt_title": "Robinia pseudoacacia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Koruny akátů v dospělosti mají nepravidelnou rozložitou širokou korunu. Stromovité druhy dorůstají až 20 m a jejich koruna může být až 15 m široká. Větve mají v mládí hnědou kůru s výraznými trny, později šedohnědou až šedou hluboce rozpraskanou borku. Otrněné větve akátů poskytují úkryt pro hnízdění a staré akáty s rozložitými korunami jsou shromaždištěm hejn drobných ptáků. Akát má 10–25 cm dlouhé, lichozpeřené, celokrajné listy se 4 až 8 jařmy, lístky jsou dlouhé 4–8 cm. Jejichž palisty dřevnatí a vytváří tak známé tmavohnědé trny. V našem klimatu kvete v květnu (až červnu). Květy jsou bílé, typické pro bobovité. Kalich pětizubý, dvoupyský, chloupkatý, pavéza široká. Květy bývají cca 1–2 cm velké, uspořádané v nících hroznech, pro vysoký obsah glukózy mají výrazně sladkou chuť. V hroznu bývá 3–6 květů. Plodem jsou ploché hnědé lusky, s tmavě hnědými, hnědooranžovými semeny. Lusky jsou zpravidla osmisemenné a zůstávají na stromech do brzkého jara. Kořeny má dlouhé, tenké, bohatě větvené a spletité. Často vyrůstají těsně pod povrchem a tvoří mnoho výmladků, jimiž se rozšiřuje do okolí. Na kořenech jsou stejně jako u všech bobovitých nádorky s nitrogenními bakteriemi. Dřevo akátu je žlutohnědé, těžké, tvrdé, pevné, velmi odolné ve styku s půdou. Flavonoidy jsou schopny více než 100 let chránit akátové dřevo pod zemí proti hnilobě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Trnovník akát je výrazně světlomilný, na půdu a vláhu však naprosto nenáročný. Roste od písčitých po jílovité půdy do výšky 1600 m n. m. Snáší dobře zakouřené prostředí, mechanické poškozování, požáry, okus i řez, vydrží zvýšenou koncentraci solí v půdě i půdy silně zhutněné, proto bývá často vysazován ve městech. Trnovníky preferují vyšší obsah vápníku.", "section_level": 2}, {"title": "Začlenění do ekosystému.", "content": "Akát, jako všichni zástupci čeledi bobovitých (\"Fabaceae\"), má na kořenech symbiotické hlízkové nitrogenní bakterie, které poutají vzdušný dusík a přeměňují ho na organické formy, které jsou přijatelné pro rostliny. Z tohoto důvodu dokáže osídlit i na živiny velmi chudé půdy. Lesníci se zprvu domnívali, že toto obohacování chudých půd živinami bude mít pozitivní vliv na produktivitu lesů na mělkých, písčitých a svažitých půdách. Ve skutečnosti byl tento efekt zanedbatelný a pěstování akátu vedlo spíše k ruderalizaci stanovišť a ústupu přirozených druhů bylin a keřů. Akát vytvářející husté, vysušené, tmavé porosty dovoluje růst jen málo druhům rostlin. Původní druhy byly vytlačeny nitrofilními, což způsobuje změny v celém biotopu. Na stanovišti se akát chová jako primárně sukcesní druh, který se rychle šíří kořenovými výmladky, alelopaticky omezuje růst ostatních rostlinných druhů a jeho odstraňování je velmi náročné.", "section_level": 2}, {"title": "Fytocenologie.", "content": "Fytocenologické zařazení akátových porostů není ustálené, bývají řazeny buď do ruderálních nitrofilních porostů třídy \"Galio-Urticetea\", do třídy křovinné vegetace \"Rhamno-Prunetea\", anebo do samostatné třídy \"Robinietea\". Dále se dělí do tří svazů, v jejichž rámci vytváří několik asociacíː", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Trnovníky chorobami ve větší míře netrpí. Ze škůdců je významnější bejlomorka akátová.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Trnovník akát byl dovezen jako medonosný strom a pro jeho hospodářský význam byla jeho výsadba propagována ještě v šedesátých letech 20. století. Med z akátu má velmi světlou barvu. Akátový med je jeden z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) a nejléčivějších medů. Čerstvá kůra i větévky jsou léčivé (žaludeční překyselení, neuralgie líce). Některé druhy akátu, mezi nimi i trnovník akát, jsou vysazovány pro dekorativní vzhled olistění a květů. Akáty jsou krásné stinné a v době květu výrazně vonící stromy. Pro pravidelnou nevelkou korunu je nekvetoucí roubovaný kultivar \"Robinia pseudoacacia\" \"Umbraculifera\" oblíbenou dřevinou do alejí. Květ je jako droga sbírán pro farmaceutické zpracování. Jeho velmi houževnaté dřevo se používá v nábytkářství, na stavbu plotů nebo malých člunů, ve stavebnictví i jako ceněné topivo, či na uzení. Jeho výhřevnost 11 850 MJ/m3 je nejvyšší z běžně používaných palivových dřev.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Akát množíme semenem. Odrůdy, jsou-li pravokořenné, lze množit kořenovými výběžky.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Trnovník akát má toxické účinky na rostliny ve svém okolí. Jeho kořeny vylučují do půdy v konkurenčním boji proti okolním rostlinám toxické látky (tzv. alelopatie). V jeho sousedství se nedaří žádné jiné přirozeně u nás rostoucí rostlině ani dřevině s výjimkou bezu černého, s kterým tvoří neproniknutelné porosty, často tvořené ještě spolu s vlaštovičníkem větším. To je důvod, proč akát vytváří monokultury. Rostlina obsahuje látky robinetin, myricetin a kvercetin. Kromě květů je celá rostlina jedovatá, hlavně kůra. Různé zprávy ale tvrdí, že semena a mladé lusky se po tepelné upravě dají jíst, protože se jedovaté látky teplem rozkládají. Když rostlinu sežerou koně, objevuje se u nich nechutenství, skleslost, průjem, kolika, slabost a srdeční arytmie. Příznaky se obvykle dostaví do hodiny od pozření a pomoc veterináře je nezbytná.", "section_level": 2}, {"title": "Invazní druh.", "content": "V evropských podmínkách jde o invazní druh. Do Evropy byl poprvé dovezen přibližně v roce 1601 francouzským botanikem Jeanem Robinem, po němž dostaly akáty své rodové jméno. V Česku je trnovník akát zmiňován poprvé v roce 1710. Koncem devatenáctého století se začal hojně vysazovat v evropských zemích pro zakrytí písčitých a skalnatých ploch, odkud rychle vytlačil původní, mnohdy velmi cennou vegetaci. Pro jeho obrovskou vitalitu a silné zmlazování je současné úsilí o jeho odstranění ze stanovišť velmi obtížné. Mezi území, kde se potýkají s invazí trnovníku, patří např. Národní park Podyjí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trnovník akát (\"Robinia pseudoacacia\", syn. \"Robinia pseudacacia\", \"Robinia acacia\"), je rychle rostoucí opadavý listnatý strom nebo keř z čeledi bobovitých. V Severní Americe je akát nazývaný \"Black Locust\", v Německu \"Robinie\", \"Falsche Akazie\" (falešná akácie), \"Scheinakazie\" nebo \"Silberregen\" (stříbrný déšť). Přes vzdáleně podobné listy a otrněné větévky nemá se skutečnou akácií mnoho společného. Je známo asi 20 druhů trnovníků. Trnovník pochází z Mexika a ze Severní Ameriky z lesů Apalačských hor, kde tvořil asi 4 % lesního společenství. Je rozšířen v teplých částech Evropy a Asie. V některých zemích (včetně Česka) je akát nebezpečnou invazní dřevinou. Trnovník akát patří mezi relativně krátkověké stromy, dožívá se jen zřídkakdy přes 200 let. Stopy rodu \"Robinia\" byly v Evropě nalezeny ve fosiliích z období eocénu a miocénu.", "tgt_summary": "Le robinier faux-acacia ou acacia (Robinia pseudoacacia) est une espèce de la famille des Fabacées (légumineuses de la sous-famille des \"Viciaceae\"). Cet arbre présente des fleurs zygomorphes caractéristiques chez les Fabacées. Ses fruits sont des gousses ressemblant à un haricot plat avec des graines à l'intérieur.", "id": 2473334} {"src_title": "Okres Děčín", "tgt_title": "District de Děčín", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "Svou rozlohou je na 4. místě v pořadí dle velikosti okresů. Zaujímá 17,0 % celkové rozlohy Ústeckého kraje. K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 909 km2, z toho: Území okresu náleží ke čtyřem geomorfologickým celkům – Děčínská vrchovina (sz. a centrální část okresu), České středohoří (jih a jz.), Lužické hory (východ) a Šluknovská pahorkatina (sever). Významným předělem v geologické stavbě území je tzv. Lužický zlom, protínající okres přibližně ve směru zsz. – vjv. Nejvyšší bod okresu představuje Pěnkavčí vrch (792 m) v Lužických horách, zatímco nejnižší nadmořskou výšku (115 m) má břeh řeky Labe na státní hranici u Hřenska (jde zároveň o nejnižší přirozený bod zemského povrchu na území celé České republiky). Západem Děčínska protéká nejmohutnější česká řeka Labe, k jejímuž bezprostřednímu povodí též většina okresu náleží. Významnějšími přítoky, jež Labe přibírá v děčínském okrese, jsou např. Ploučnice, Kamenice, či Jílovský potok. Dalšími toky, jejichž vody do Labe z území okresu plynou lokálně přes německé území, jsou mj. Křinice či Vilémovský potok. Severovýchod Šluknovska náleží sice také k povodí Labe, ale zprostředkovaněji, skrze řeku Sprévu, pramenící v přilehlém německém pohraničí. Jejím přítokem z českého území je např. Jiříkovský potok. Východ Šluknovského výběžku a přilehlé severní úpatí Lužických hor naproti tomu přísluší k povodí Odry a vody odtud sbírá řeka Mandava se svým přítokem Lužničkou. Šluknovskou pahorkatinou a Lužickými horami tedy probíhá rozvodí mezi úmořími Severního moře a Baltského moře.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Ke dni sčítání zde žilo 134 tisíc obyvatel, tím se řadí na 1. místo mezi sedmi okresy Ústeckého kraje. Okres Děčín je rozdělen na 52 obcí, z nichž 13 má statut města. Obce se dále dělí na 191 částí obcí a 331 základních sídelních jednotek. Data k 1. lednu 2016 Největší města nad 10 tisíc obyvatel (k 1. lednu 2020):", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/9, I/13a I/62 SIlnice II. třídy jsou II/240, II/261, II/262, II/263, II/264, II/265, II/266 a II/267.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Arnoltice • Benešov nad Ploučnicí • Bynovec • Česká Kamenice • Děčín • Dobkovice • Dobrná • Dolní Habartice • Dolní Podluží • Dolní Poustevna • Doubice • Františkov nad Ploučnicí • Heřmanov • Horní Habartice • Horní Podluží • Hřensko • Huntířov • Chřibská • Janov • Janská • Jetřichovice • Jílové • Jiřetín pod Jedlovou • Jiříkov • Kámen • Krásná Lípa • Kunratice • Kytlice • Labská Stráň • Lipová • Lobendava • Ludvíkovice • Malá Veleň • Malšovice • Markvartice • Merboltice • Mikulášovice • Rumburk • Růžová • Rybniště • Srbská Kamenice • Staré Křečany • Starý Šachov • Šluknov • Těchlovice • Valkeřice • Varnsdorf • Velká Bukovina • Velký Šenov • Verneřice • Veselé • Vilémov", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Děčín leží v Ústeckém kraji. Sousedí s ústeckými okresy Ústí nad Labem, Litoměřice a libereckým okresem Česká Lípa. Jeho severní hranice tvoří státní hranicí s Německem. V okrese Děčín jsou stanoveny tři obce s rozšířenou působností: Děčín, Rumburk a Varnsdorf. Pověřený obecní úřad se vedle ORP nachází v Benešově nad Ploučnicí, České Kamenici a Šluknově.", "tgt_summary": "Le district de Děčín (en ) est un des sept districts de la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Děčín.", "id": 1364400} {"src_title": "Hacker", "tgt_title": "Hacker (sous-culture)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když se dnes řekne „hacker“, velké většině lidí se vybaví pouze pochybná osoba sedící v tmavé místnosti osvětlené pouze velkým množstvím monitorů. Nebylo tomu tak ale vždy. Označení „hacker“ se stalo hanlivým pojmem až v 80. letech kvůli lidem jako Kevin Mitnick a jejich pochybným internetovým aktivitám za účelem vlastního obohacení spolu se špatnou interpretací masmédii. Samotný pojem „hacker“ byl prapůvodně označením pro někoho, „kdo vytváří nábytek s použitím sekery“ – v moderní společnosti pojem odpovídá zvídavému jedinci, který chce dopodrobna vědět, jak daná věc (přístroj nebo program) funguje a hledá její limity. Zejména to odlišuje hackery od ostatních lidí, kteří se spokojí s tím, že umějí přístroj použít, a jak přesně funguje, jaké jsou jeho maximální možnosti a jak případně schopnosti rozšířit, je nezajímá. Hackeři jsou experty svých oborů a dokáží ocenit práci svých podobně zaměřených kolegů. Jako hackery můžeme s přimhouřením obou očí (jednali spíš už jako crackeři) tedy z dnešního pohledu označit například i kryptology, kteří prolomili za druhé světové války německý kódovací přístroj Enigma (Marian Rejewski, Henryk Zygalski a Jerzy Różycki), nebo mladíky z USA, kteří se roku 1878, tedy dva roky po vynálezu telefonu (A. G. Bellem), pokusili proniknout do telefonního systému, čistě ze zájmu, aby se dozvěděli, jak systém funguje. „Hackeři“, jak je (v pozitivním slova smyslu) definujeme dnes, jsou s námi od přelomu 50. a 60. let. V této době neměly sálové počítače výkonu na rozdávání, proto se hledaly co nejefektivnější algoritmy k řešení daných problémů. Těm nejlepším vylepšením/programům se začalo říkat „hacks“. Díky nim bylo možné zpracovat více a více dat, rychleji a rychleji. Bohužel, tak jak někteří lidé pomáhají a snaží se vymýšlet vylepšení, které ve výsledku pomůže všem, jiní v něm hledají prostředky vlastního obohacení nebo užitku. V roce 1971 objevil John Draper možnost jak zadarmo volat díky píšťalce z dětských vloček. Vydávala totiž zvuk na frekvenci 2600 Hz, což byla shodou okolností frekvence potřebná k otevření telefonní linky. Na to roku 1973 navázali Steve Wozniak a Steve Jobs, budoucí zakladatelé firmy Apple Computers, kteří prodávali „modré skříňky“ generující různé zvukové frekvence a tím pomáhali crackovat telefonní systém. Není pak divu, že s rozvojem osobních počítačů byla už roku 1983 jedna skupina („414s“) souzena za proniknutí do více než 60 počítačů. Další rizika přibyla s nástupem Internetu. Příkladem může být červ z roku 1988, který využíval chybu v systému UNIX a svou replikací dokázal napadnout přes 6000 počítačů – přibližně 1/10 všech tehdejších počítačů. Za tímto červem stál dvaadvacetiletý student Robert Morris. Postupem času se objevilo mnoho crackerů, kteří se dokázali dostat k citlivým informacím. U některých se pouze vědělo, že se do systému dostali, další zveřejnili data na internetu, jiní se živili kradením a prodejem tajných návrhů a na některé se pravděpodobně vůbec nepřišlo. Takto časem podlehly systémy některých telefonních ústředen, výzkumných ústavů, bank a mnoha dalších. V našich krajích dosáhly největší proslulosti hackerské skupiny CzERT, SERT a binary.division v 90. letech, sdružené z větší části pod \"vlajkovou lodí\" \"binárních sxizofreniků\", serverem hysteria.sk. DDoS útok si lze u hackerů objednat v ceně od několika tisíc korun (placeno v bitcoin). Národní bezpečnostní agentura má divizi zvanou Tailored Access Operations (TAO), která provádí hackerské útoky. Hackeři pod názvem Equation Group, kteří možná také pracují pro NSA, stojí za nejméně 500 infekcemi počítačů ve finančním, energetickém, vládním i vojenském sektoru ve 42 zemích. Dne 7. března 2017 začal server WikiLeaks publikovat tajné dokumenty CIA v rámci série publikací s názvem Vault 7, které obsahují detailně popsané aktivity a možnosti CIA elektronicky sledovat lidi po celém světě a nabourat se do jejich elektronických zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení hackerů a crackerů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "White hat (\"Bílý klobouk\") – Etický hacker.", "content": "White hat hacker nenapadá zabezpečení za účelem způsobit újmu – hacker tak může například zkoumat zabezpečení svého operačního systému. Termín „white hat“ se v internetovém slangu dá přeložit jako „etický hacker“. Tato klasifikace odpovídá i osobám, jež se zabývají testy průniku do daného softwaru a zranitelnosti v rámci smluvních ujednání. \"Mezinárodní rada konzultantů elektronického obchodu\" (EC-Council) vytvořila certifikáty, kurzy a on-line školení pro různé oblasti Etického hackování.", "section_level": 2}, {"title": "Black hat (\"Černý klobouk\") – Cracker.", "content": "Black Hat je cracker, který narušuje počítačovou bezpečnost třeba jen ze škodolibosti, nebo k osobnímu prospěchu. Tento typ hackera je také podstatou veřejného mínění, že všichni hackeři jsou kriminálníci. Crackeři pronikají do zabezpečených sítí s úmyslem zničit data nebo vyřadit síť z provozu pro ostatní (normální) uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Gray hat (\"Šedý klobouk\").", "content": "Gray hat cracker je kombinace Black Hat a White Hat. Cracker může surfovat po Internetu a proniknout do počítačového systému pouze za účelem informování administrátora, že jejich systém byl cracknutý. Například mu také může za poplatek nabídnout opravu chyby, kterou pro útok zneužil.", "section_level": 2}, {"title": "Elitní cracker.", "content": "Některé crackerské skupiny vyžadovaly od svých členů jisté prokázání dovedností. Sociální status „elitního crackera“ odpovídal nejzkušenějším členům. Mezi nimi se také většinou nejrychleji šíří nově objevené exploity.", "section_level": 2}, {"title": "Skriptové dítě („script kiddie“).", "content": "Amatér, který pronikne do počítačového systému pomocí automatizovaného nástroje, který napsal někdo jiný. Obvykle mají malé znalosti základní koncepce, proto termín skriptové (tj. předem připravený plán, nebo soubor činností) dítě (tj. vývojové stádium, individuální nedostatek znalostí a zkušeností).", "section_level": 2}, {"title": "Začátečník („\"n00b\"“).", "content": "Začátečník je někdo, kdo s crackováním začíná a nemá téměř žádné znalosti a zkušenosti s fungováním technologií a crackování.", "section_level": 2}, {"title": "Blue Hat (\"Modrý klobouk\").", "content": "Blue hat je někdo, kdo stojí mimo počítačové firmy zabývající se bezpečností a nechá se najímat pro ladění a testování systému před jeho uvedením na trh. Microsoft používá termín BlueHat pro sérii bezpečnostních konferencí.", "section_level": 2}, {"title": "Cracktivista.", "content": "Cracktivista je cracker, který využívá technologii pro oznámení sociálního, ideologického, náboženského či politického sdělení. Obecně platí, že většina útoků se provádí jako zkreslení webové stránky nebo omezení přístupu k dané službě (\"Denial of service\").", "section_level": 2}, {"title": "Techniky crackerů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skenování portů.", "content": "Tato technika je velice rozšířená mezi začínajícími crackery. Cracker zjistí, které porty jsou v daném PC přístupné a na jakých číslech portů pracuje jaká služba.", "section_level": 2}, {"title": "Prolamování hesel.", "content": "Prolamování hesel je technologie získávání hesel, se kterými bylo manipulováno v určité činnosti (přihlašování na e-mail, kopírování...)nejčastěji se používá funkce \"Brute Force\" neboli \" BruteAttack\".", "section_level": 2}, {"title": "Zachytávání paketů.", "content": "Metoda vznikla od stejnojmenného programu, který slouží pro zachytávání paketů při přenosu po síti. Z paketů lze vyčíst např. heslo či přístupová práva.", "section_level": 2}, {"title": "Phishing.", "content": "Phishing může být program, systém či webová stránka, která na první pohled vypadá jako pravá aplikace, proto je považována za důvěryhodnou aplikaci, ale aplikace se za skutečnou pouze vydává. Princip spočívá v oklamání uživatele či systému k získání přístupu uživatelských údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Trojský kůň.", "content": "Trójský kůň je uživateli skrytá část programu nebo aplikace s funkcí, se kterou uživatel nesouhlasí (typicky je to činnost škodlivá). Název trójský kůň pochází z antického příběhu o dobytí Tróje.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačový virus.", "content": "Jako virus se v oblasti počítačové bezpečnosti označuje program, který se dokáže sám šířit bez vědomí uživatele. Dokáže se rozmnožovat ve spustitelných souborech či dokumentech.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačový červ.", "content": "Počítačový červ je v informatice specifický počítačový program, který je schopen automatického rozesílání kopií sebe sama na jiné počítače za účelem převzetí systému.", "section_level": 2}, {"title": "Keylogger.", "content": "Program Keylogger umožňuje snímat stisknuté klávesy od uživatele. Výsledky jsou zaznamenávány do textových souborů a následně mohou být odeslány např. na e-mail útočníka v určitém časovém intervalu.", "section_level": 2}, {"title": "Crackerské skupiny.", "content": "Crackerské skupiny začaly vznikat na počátku 80. let spolu s rozšířením domácích počítačů. Dnes patří mezi nejznámější Anonymous, Bastaron, Legion of Doom nebo LulzSec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hackeři jsou počítačoví specialisté či programátoři s detailními znalostmi fungování systému, dokáží ho výborně používat, ale především si ho i upravit podle svých potřeb. V masmédiích se tento termín používá pro počítačové zločince a narušitele počítačových sítí, kteří se ale správně (leč velmi zřídka) označují termínem \"cracker\". Dnes jsou oba pojmy často zaměňovány a pro pojem blízký původnímu významu se používají také termíny \"geek\", \"guru\", \"nerd\". ", "tgt_summary": "Le hacker est, ou. Le terme apparaît en 1959 dans le jargon du'(TMRC), une association d'étudiants du (MIT). En 1996, la'1983 définit un'comme une personne qui se délecte de la compréhension approfondie du fonctionnement interne d'un système, en particulier des ordinateurs et réseaux informatiques. Cette dernière définition fait écho à celle utilisée depuis les années 1950 par les radio-amateurs pour qui le'est un bricolage créatif visant à améliorer le fonctionnement d'un système.", "id": 1286182} {"src_title": "Rakouská literatura", "tgt_title": "Littérature autrichienne", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu rakouská literatura.", "content": "Jak je naznačeno výše, rozsah pojmu \"rakouská literatura\" může být pro jednotlivé mluvčí velmi rozdílný. Ve svém nejširším pojetí může rakouská literatura zahrnovat nejen autorky a autory původem rakouské, ale také ty, kteří na území současného Rakouska nežili, příp. žili jen krátce, ale byli ve své tvorbě zcela zjevně ovlivněni kulturním a politickým vývojem v monarchii. K těmto autorům by patřili např. zástupci tzv. pražské německé (Paul Leppin, Max Brod, Franz Werfel a další) nebo moravské německé literatury. Zatímco někteří z těchto autorů se orientovali spíše na bližší Německo, jiní, mezi nimi již jmenovaný Franz Werfel, měli později výrazněji blíže k Rakousku. Pojem rakouská literatura dále přirozeně zahrnuje autorky a autory původem z Rakouska, kteří však z nějakého důvodu Rakousko opustili a upřednostnili život v zahraničí. K těmto autorkám a autorům by mj. patřili Ingeborg Bachmannová (Itálie), Peter Handke (Francie) či Norbert Gstrein (Německo). Protipól k nim tvoří nemalá skupina autorek a autorů, kteří se sice nenarodili v Rakousku, ale později se do něj z nejrůznějších důvodů přestěhovali a rakouská kulturní a politická scéna je výrazně formovala. Příkladem by tu mohli být spisovatelé Daniel Kehlmann (Německo) a Doron Rabinovici (Izrael) či autorky Julya Rabinowich (Sovětský svaz) a Ann Cotten (Spojené státy). Specifickou skupinu rakouských literátek a literátů tvoří korutanští Slovinci, jejichž mateřským a často též tvůrčím jazykem je primárně slovinština. Nejvýraznějšími hlasy slovinské menšiny jsou Florjan Lipuš a Maja Haderlapová. Na počátku 21. století se vymezení literatury dle národnosti či bydliště autora zdá bolestivě nedostačující a limitující současně. Německy hovořící autorky a autoři často prezentují své knihy napříč německy hovořícími zeměmi, přebírají ocenění a stipendia bez ohledu na svou původní vlast, německé nakladatelské domy vydávají rakouské autorky a autory a rakouská nakladatelství zase spisovatelky a spisovatele původem německé apod. Určujícím není často ani téma. Příkladem za všechny může být rakouský spisovatel Josef Haslinger, který dlouhá léta vyučuje tvůrčí psaní v Lipsku, je předsedou německého PEN klubu a ve svých knihách se věnuje mj. tématům z litevské (\"Das Vaterspiel\") a české historie (\"Jáchymov\").", "section_level": 1}, {"title": "Od počátků do konce 18. století.", "content": "Do 18. století rakouská literatura neexistovala a byla součástí německé literatury, vůči které neprojevovala žádná specifika a lze říci, že podléhala stejným kulturním i politickým vlivům. V 18. století se začala projevovat specifičnost rakouského prostředí. Oproti německé literatuře se i v tomto období objevuje spíše minimum rozdílů, které se později prohlubovaly. Rakouská literatura tak získala charakteristický ráz, který byl zapříčiněn především jiným politickým vývojem a vztahem ke katolické církvi. Rozdíly proti německé literatuře se začaly projevovat nejprve v divadelní tvorbě, kde došlo k návaznosti na místní lidovou tvorbu a drama výmarské klasiky (Ferdinand Raimund, Franz Grillparzer).", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Na konci 18. století se začala formovat tzv. vídeňská fraška. Tu v 19. století rozvinuli především Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy. Rakouský romantismus byl ve srovnání s německým výrazně kritičtější a odbojnější. V tom se spíše přiblížil evropskému romantismu. Tento fakt byl ovlivněn zaměřením na Metternichovu politiku, což zároveň vedlo k exilu některých spisovatelů (Hieronymus Lorm). Výrazným představitelem dramatu této doby byl Anastasius Grün, který patřil k odbojné části rakouského romantismu. Po roce 1848 resp. po roce 1868 zesílil tlak jiných národností na rakouskou monarchii, což se promítlo i do literatury. Vliv těchto především slovanských autorů se nejvíce odrazil v realismu, který tak získal nejen nové podněty, ale zároveň byl oslaben jazykovými boji, které s oslabováním ekonomického a politického vlivu Rakouska, přerůstaly v určitou stagnaci literatury, či lépe řečeno v rezignaci nad stavem literatury. Nejvýraznější představitelkou rakouského realismu byla Marie von Ebner-Eschenbachová, Jakob Julius David, který někdy bývá řazen k naturalismu, který se plně projevil např. v díle Ludwiga Anzengrubera. Kolem roku 1900 do rakouské literatury pronikla celá řada nových uměleckých směrů. Nejvíce v této době ovlivnil literaturu impresionismus (Peter Altenberg) a symbolismus. Z německého prostředí se velice silně projevil i expresionismus. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byli Arthur Schnitzler a Hugo von Hofmannsthal. Schnitzler je autorem řady dramat (\"Anatol\", \"Milkování\", \"Rej\" a další) a kratších próz (např. \"Snová novela\"), kromě toho si dlouhá léta vedl detailní deník.", "section_level": 1}, {"title": "Od rozpadu monarchie po druhou světovou válku.", "content": "Po první světové válce se ústředním tématem rakouské literatury stal rozpad rakouské monarchie, kde se většinově projevilo nostalgické vzpomínání a záporné hodnocení tohoto rozpadu (Stefan Zweig, Karl Kraus, Robert Musil, Alexander Lernet-Holenia. Mezi nejvýraznější osobnosti rakouské literatury patřil i Heimito von Doderer, který se otázkou rozpadu monarchie příliš nezabýval. Po nástupu nacismu v Německu (1933) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. Bruno Brehm, Karl Hans Strobl). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. Stefan Zweig, Felix Braun). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce války po pád železné opony.", "content": "Po druhé světové válce se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. Felix Braun, Franz Theodor Csokor), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. vídeňskou skupinu, kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci (Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová). Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis \"Manuskripte\", kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda. S celosvětovým nástupem postmoderny se i v Rakousku prosadil tento styl, zejména v próze Christopha Ransmayra (\"Poslední svět\").", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1989.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politická a společenská situace.", "content": "Rok 1989 představuje v mnoha ohledech počátek nové epochy evropských dějin. S pádem „železné opony“ se mění i politické postavení Rakouska. Z neutrální republiky, jejíž hranice představovaly třecí zóny mezi Západem a Východem, resp. mezi zeměmi Varšavské smlouvy a členy NATO, se postupně stává jeden ze středobodů nové Evropy. Roku 1995 přistupuje Rakousko k Evropské unii a na přelomu tisíciletí podobně jako další země zavádí společnou evropskou měnu - euro. Nejpozději s rozpadem Jugoslávie a přístupem bývalých socialistických států včetně České republiky k EU (2004) se celá politická mapa Evropy zásadně mění. Ruku v ruce s vývojem v zahraničí dochází i k výrazným změnám skladby obyvatelstva v samotném Rakousku. Příliv cizinců se na domácí politické scéně stává vděčným terčem kritiky silně pravicově orientovaných strany, zejména pak Svobodné strany Rakouska (FPÖ), které se daří získat na svou stranu zejména konzervativnější voliče. Roku 1999 se FPÖ stává součástí vládní koalice a zůstává v ní až do poloviny prvního desetiletí, kdy je vytlačena sociálními demokraty.", "section_level": 2}, {"title": "Esejistika.", "content": "Neklidná politická situace v zemi svědčí zejména žánru politického komentáře a esejistice. Už roku 1987 vychází významný „esej o Rakousku“ Josefa Haslingera (*1955) nazvaný'(č. \"Politika pocitů\"), na nějž záhy navazují práce Karl-Markuse Gauße (*1954) a Roberta Menasseho (*1954). Druhý jmenovaný mj. označuje ve své stejnojmenné sbírce esejů Rakousko za „zemi bez vlastností“ (1992, něm. ').", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "V oblasti dramatické tvorby přežívá v Rakousku i v 90. let avantgardistický přístup, a to zejména v díle Marlene Streeruwitzové (*1950) a Wernera Schwaba (1958–1994). Už první divadelní hry feministicky orientované a politicky angažované Marlene Streeruwitzové dávají tušit, na která témata autorka cílí: kritika pozdně kapitalistické společnosti, kritika mužské nadvlády nad světem a v neposlední řadě snaha o prolomení divadelní, ale i společenské iluze, to jsou ingredience, které lze vystopovat už v jejím debutu \"Waikiki-Beach\" (1992) či pozdější hře \"New York, New York\" (1993). Od poloviny 90. let se autorka navíc věnuje i románové tvorbě. Také Werner Schwab, rodák ze Štýrského Hradce, který vyrůstal s matkou-samoživitelkou v chudých podmínkách, po neúspěšném studiu sochařství se živil mj. jako dřevorubec a roku 1994 zemřel na otravu alkoholem, si nikterak nebere servítky. Jeho „fekální dramata“ se mj. zabývají sexualitou, tělesností či kanibalismem, kromě toho se však vyznačují i velmi svébytným jazykem, kritiky překřtěným na „schwabštinu“. Jedním z reprezentativních dílů autora jsou \"\" (č. \"Prezidentky\"). Významným představitelem mladé generace rakouských dramatiků je Ewald Palmetshofer (*1978), z jehož her zmiňme alespoň do češtiny přeložené tituly'(2007, č. \"hamlet je mrtev. bez tíže\") či'(2009, č. \"faust má hlad a zaskočila mu grétka\").", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rakouské literární instituce Články o rakouské literatuře Další odkazy", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouská literatura je součástí německy psané literatury. Tradičně je rakouská literatura chápána jako literatura, která vznikla a nadále vzniká na území zaniklé \"dunajské monarchie\" a dnešního Rakouska, zpravidla tedy psaná autorkami a autory pocházejícími z Rakouska nebo těmi, kteří na tomto území dlouhodobě žili, příp. stále žijí, třebaže Rakousko není jejich původní vlastí. ", "tgt_summary": "La littérature autrichienne désigne la production d'auteurs nés dans l'Empire d'Autriche, dans l'empire austro-hongrois, dans l'éphémère République d'Autriche allemande ou dans l'actuelle République d'Autriche. Comme l'extension géographique, culturelle, ethnique et linguistique du pays a été bouleversée, que la nature de sa relation politique et culturelle à l'Allemagne a fait l'objet de nombreux et douloureux débats et qu'en raison des vicissitudes politiques, beaucoup d'auteurs ont émigré hors des frontières du pays, une définition purement géographique reste problématique. ", "id": 2181097} {"src_title": "Pavlík Morozov", "tgt_title": "Pavel Morozov", "src_document": [{"title": "Pavlík Morozov v propagandě.", "content": "Podle podání sovětské propagandy Pavlík Morozov udal svého otce úřadům jako kulaka. Jeho otec byl pak poslán do Gulagu a Pavlík Morozov byl brutálně zavražděn vesničany. Pavlík Morozov pocházel z chudé rodiny, žijící v nynější Sverdlovské oblasti, a byl předsedou základní organizace Mladých pionýrů ve vesnické škole. Byl komunistickou propagandou vykreslován jako fanatický stoupenec kolektivizace. Jeho otec byl oblíbeným předsedou místního sovětu a odpůrcem násilného združstevňování. Pavlík ho udal bezpečnostním úřadům a před soudem vypovídal o tom, že jeho otec falšoval dokumenty a podporoval kulaky. Rovněž obvinil své sousedy, že skrývali vypěstované obilí a neplnili státní dodávky v patřičné výši. Případ Pavlíka Morozova byl symbolem protikladu křesťanské („Cti otce svého a matku svou“) a stalinské komunistické morálky („Buď bdělý a ostražitý“). Po celé období komunismu byl oficiálně dáván za vzor sovětským dětem i dětem v ostatních komunistických satelitech Sovětského svazu, jeho životopis od Vitalije Gubareva patřil mezi nepominutelnou školní četbu.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné verze, realita.", "content": "Za Gorbačova byly údajně odtajněny spisy, které odhalují skutečný příběh, podle nějž Pavlíkův dědeček ukrýval v lese saně, které mu chtěl sovchoz zabavit, a Pavlík tento úkryt hlídal. Saně však chtěl ukrást též kdosi jiný, kdo hlídajícího Pavlíka zabil. Pavlík byl údajně slabomyslný. Jurij Družnikov, který byl průkopníkem v boření sovětského mýtu, přišel s tezí, že Pavlíka nezabili rozhořčení vesničané ani zloději, ale zabiják sovětské tajné policie OGPU Spiridon Kartašov (ve spolupráci s Pavlíkovým nevlastním bratrem Ivanem Potupčíkem, kandidátem bolševické strany) na pokyn šéfa OGPU a pravděpodobně se Stalinovým vědomím. Jiní publicisté a historici (např. Vladimír Bušin v listu Zavtra či britská historička Catriona Kelly v díle \"Comrade Pavlik: the rise and fall of a Soviet boy hero\", Granta, 2005) této teorii oponovali. Podle pořadu BBC o Pavlíkovi Morozovovi se věc měla tak, že Pavlík vůbec nefiguroval v procesu se svým otcem, protože v době, kdy byla zatčena a souzena skupina Morozov a spol. za padělání dokladů, Morozov starší již žil jinde – odešel od rodiny a nastěhoval se k jiné ženě ve vsi. Pavlík Morozov jako nejstarší muž v domácnosti se staral o hospodářství (a předpubertální děti berou úkoly vážně). Pavlík se dostal do sporu se svým dědem, který chtěl zpět polnosti, které kdysi dal svému synovi – otci Pavlíka. K hádce došlo na veřejnosti a Pavlík dědův požadavek příkře odmítl s tím, že by rodina přišla o obživu. Děd se urazil a Pavlíka zavraždil. Oba soudní spisy dosud existují, oba případy byly řešeny odděleně a profesionálně, propagandistická pověst je pravdivá jen v tom, že Morozov starší byl odsouzen za padělání dokladů a Pavlík byl zabit svým dědem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlík Morozov, vlastním jménem Pavel Trofimovič Morozov, (rusky \"Павел Трофимович Морозов\", 14. listopadu 1918 Gerasimovka, Rusko – 3. září 1932 Gerasimovka, Sovětský svaz) byl ruský chlapec, z nějž sovětská propaganda vytvořila prototyp prosovětského hrdiny a mučedníka.", "tgt_summary": "Pavel Trofimovitch Morozov, dit Pavlik Morozov (né le et mort le à Guerassimovka en URSS), est un jeune paysan de l'Union soviétique érigé en icône du communisme, parce qu'il n'aurait pas hésité – selon le mythe – à dénoncer son père qui était un opposant à la collectivisation. Son titre officiel était celui de « pionnier-héros numéro 001 de l’Union soviétique ».", "id": 866123} {"src_title": "Berkeley", "tgt_title": "Berkeley (Californie)", "src_document": [{"title": "Místní univerzita a její aktivity.", "content": "Berkeley za svoji pověst vděčí dlouholetému radikalismu, který bují hlavně na akademické půdě Kalifornské univerzitě v Berkeley (UCB), první univerzitě v Kalifornii. Byla to právě UCB, na níž v raných 60. letech 20. století začínalo hnutí Free Speech Movement, kde byly organizovány první protesty proti válce ve Vietnamu a kde byl použit na demonstrující národní gardou slzný plyn na příkaz Ronalda Reagana, tehdejšího guvernéra Kalifornie. Počátky univerzity sahají do dob, kdy chtěla anglická protestantská církev na západním pobřeží po vzoru španělských misionářů zavést výuku křesťanství. Křesťanská univerzita byla otevřena roku 1850, ale církev měla málo prostředků na její provoz a tak ji převzala díky zlatu zbohatlá státní správa a roku 1973 byla otevřena Kalifornská univerzita. UCB byla navržena pro 5000 studentů, dnes jich má pod svými křídly 30000.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity v 60. letech.", "content": "Na Sproul Plaza studenti organizovali své akce. Na tomto náměstí i dnes stojí stánky poskytující informace týkající se ekologie, sociálních věcí a politiky. Dalším důležitým místem dění v 60. letech byla Telegraph Avenue, na kterou narazíme, budeme-li procházet Bancroft Way. Je obklopená knihkupectvími, restauracemi, pekárnami a kavárnami, a jako taková je výborným místem pro poznání dnešního studentského života na Berkeley.", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Kalifornská univerzita patří mezi nejznámější a vědecky nejúspěšnější university na světě. Například ve světě počítačů díky několika projektům:", "section_level": 2}, {"title": "Místní knihovna.", "content": "Sice si nemůžete půjčit nějakou knihu v Bancroft Library, zato si zde ale můžete prohlédnout hroudu zlata z roku 1849, údajně jedna z těch které odstartovaly zlatou horečku nebo obdivovat nástěnné malby průkopníků Kalifornie. V knihovně je uložena sbírka 44 milionů knih a rukopisů včetně zásoby deníků, dopisů a publikací Marka Twaina. V elegantní knihovně Doe Library se nachází sekce Map Room, kde se skrývá vše o čem každý kartograf sní. Další dveře vedou do Morrison Library, kde každý nejradši popadne noviny a rozvalí se na pohodlný gauč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berkeley je město v USA, v Kalifornii v Sanfranciském zálivu. Má asi 105 000 obyvatel. Nachází se zde známá Kalifornská univerzita v Berkeley a jaderné výzkumné ústavy. ", "tgt_summary": "Berkeley (en anglais ) est une ville de l'agglomération de San Francisco, dans l'État de Californie, aux États-Unis. Elle est située sur la rive orientale de la baie de San Francisco, dans le comté d'Alameda et est bordée au sud par Oakland et Emeryville, au nord par Albany et Kensington et à l'est par les Berkeley Hills. Berkeley comptait habitants en 2010. ", "id": 2459976} {"src_title": "Lineární kombinace", "tgt_title": "Combinaison linéaire", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Uvažujme vektorový prostor formula_1 nad tělesem formula_2. Dále nechť formula_3 je nějaký vektor a formula_4 je soubor formula_5 vektorů z prostoru formula_1. Pak říkáme, že vektor formula_7 je lineární kombinací (angl. \"linear combination\") vektorů formula_4, právě když existuje formula_5-tice čísel z tělesa formula_10 taková, že lze vektor formula_7 vyjádřit ve tvaru sumy Někdy se hovoří obecně o lineární kombinaci vektorů formula_4, aniž bychom specifikovali vektor formula_7 či určili konkrétní hodnoty koeficientů formula_15. V takovém případě se zajímáme pouze o výrazy tvaru Číslům formula_17 ze vztahů výše říkáme koeficienty lineární kombinace. Jsou-li všechny koeficienty formula_17 nulové, tj. formula_19, je lineární kombinace označována jako triviální. Takováto lineární kombinace je bez ohledu na hodnotu vektorů formula_4 vždy rovna nulovému vektoru. Je-li alespoň jeden z koeficientů formula_21, pak říkáme, že lineární kombinace je netriviální.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrická interpretace.", "content": "Lineární kombinace vektorů je patrně nejsnáze nahlédnutelná v případě Euklidova prostoru, tj. prostoru uspořádaných \"n\"-tic reálných (potažmo komplexních) čísel. Pro jednoduchost vezměme dvourozměrný prostor formula_22 nad reálným tělesem. Jeho prvky jsou tedy uspořádané dvojice reálných čísel s operacemi definovanými následujícím způsobem Prvky tohoto prostoru si tedy lze představovat jako šipky vedoucí z počátku soustavy souřadnic. Sčítání vektorů ve smyslu vyznačeném výše totiž odpovídá skládání šipek. To lze vidět z následujícího příkladu, viz obrázek. Mějme dva vektory, které si barevně odlišíme, aby byl zřejmý jejich vztah k obrázku Na obrázku je též černou šipkou vyznačena výslednice těchto dvou vektorů, chápeme-li je jako šipky. Souřadnice této nové šipky přitom vyhovují vztahům pro sčítání dvou vektorů uvedeným v obecnosti výše, když položíme formula_25. Sice Více o vztahu šipek v rovině a dvojic čísel se lze dozvědět v oddíle Fyzikální vektory článku Vektorový prostor. Nyní, když vidíme vztah dvojic reálných čísel coby vektorů a šipek, ukažme si jednoduchou lineární kombinaci. Konkrétně zvolme formula_27 a formula_28, viz Definice. Máme tedy vektor formula_29, jehož hodnota je Na obrázku je tento vektor vynesen zelenou barvou a jsou zde pro názornost šedě vyneseny i vektory formula_31 a formula_32, jejichž sečtením zelený vektor vzniká. Můžeme si též představit jednoduchou fyzikální situaci, kdy na těleso působí v jednom bodě několik sil různých velikostí a směrů. Jejich součet, výslednice sil, udává výsledný efekt působení všech sil dohromady. Výslednice uvedených sil je tedy jejich jednoduchá lineární kombinace, kdy jsou všechny koeficienty rovny jedničce. Když bychom uvažovali dvě síly, jejichž vektory by byly formula_33 a formula_34 z předchozího příkladu, tak výslednice sil bude odpovídat černé šipce na obrázku.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad 1 — Aritmetické vektory.", "content": "V předchozí sekci jsme si ukázali, jak lze \"n\"-tice čísel graficky zobrazovat, explicitně jsme si to ukázali pro \"n\"=2. Nyní se podívejme na uspořádané trojice čísel. Mějme zadaný vektor formula_7 a množinu dvou vektorů formula_36, jejichž explicitní tvar je Ptáme se, zda lze vektor formula_7 vyjádřit jako lineární kombinaci vektorů formula_33 a formula_34. Lineární kombinace těchto vektorů s obecnými koeficienty formula_41 a formula_42 vypadá následovně kde jsme využili toho, jak je definován součet dvou vektorů a jejich číselný násobek. Aby byla daná lineární kombinace rovná pro nějaké hodnoty koeficientů vektoru formula_7, tak musí platit odkud je ihned patrné, že formula_28. Když tento vztah dosadíme do prvního řádku výše uvedené rovnosti, tak máme formula_47, když ho dosadíme do třetího řádku, tak formula_48, což není v souladu s rovností v prvním řádku. Zjistili jsme tak, že vektor formula_7 \"nelze\" vyjádřit jako lineární kombinaci vektorů formula_33 a formula_34. Pokud ale vektor formula_34 nahradíme vektorem dostaneme rovnost jejímž řešením je formula_48 a formula_28. Dokázali jsme tak rovnost", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 2 — Spojité funkce.", "content": "V oddíle Geometrická interpretace a v předchozím příkladě jsme viděli vytváření lineárních kombinací aritmetických vektorů. Množiny tohoto druhu vektorů, \"n\"-tic čísel, jsou patrně nejčastějšími příklady vektorových prostorů. Vektorové prostory jsou ale mnohem rozmanitější, můžeme například uvažovat vektorový prostor všech spojitých funkcí reálné proměnné. Mějme například funkci Předpis této funkce lze zřejmě rozepsat jako formula_59. Tuto funkci tak můžeme chápat jako lineární kombinaci funkcí formula_60 s koeficienty formula_61. Tutéž funkci ale můžeme současně chápat i jako lineární kombinaci funkcí formula_62 s koeficienty formula_63, nebo dokonce jako lineární kombinaci funkcí pokud funkce reálné proměnné chápeme jako funkce dvou reálných proměnných, v nichž se druhá proměnná nevyskytuje. Pro posledně jmenované funkce pak dostáváme koeficienty lineární kombinace formula_65, neboť po zpětném dosazení dostáváme rovnost kde jsme využili známého vzorce formula_67. Vidíme tedy, že rozklad vektoru do lineární kombinace není jednoznačný, pokud nespecifikujeme, jaké vektory se mají v lineární kombinaci vyskytovat.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 3 — Polynomy.", "content": "Speciálními případy spojitých funkcí jsou polynomy. Polynomem je například i funkce formula_68 z předchozího příkladu. Viděli jsme, že lze tuto funkci vyjádřit jako lineární kombinaci mnoha jiných funkcí. Ptejme se nyní, zda lze tuto funkci napsat jako lineární kombinaci následujících tří polynomů a pokud ano, pokusme se nalézt dané koeficienty: Začněme svůj postup tím, že si napíšeme obecný tvar lineární kombinace, do které dosadíme naše polynomy formula_70: Právě jsme si koeficienty shlukli ke stejným mocninám proměnné formula_72. Chtěli bychom vědět, zda výraz výše může být pro nějaké hodnoty koeficientů roven výrazu Máme tedy rovnost dvou funkcí závislých na proměnné formula_72: Protože se mají rovnat dvě funkce závislé na proměnné formula_72, musí být rovnost splněna pro všechny hodnoty proměnné a tedy musejí čísla před každou mocninou proměnné být v obou výrazech rovna. Dostáváme tak soustavu rovnic Vyjádřeme si z poslední rovnice formula_78 a dosaďme do zbylých dvou. Dostaneme tak Opět si z druhé rovnice vyjádřeme formula_80 a dosaďme do první rovnice. Ta se následně redukuje do tvaru Po zpětném podosazování tedy dostáváme Výsledek nikterak pohledný, leč správný. Pro funkci formula_68 jsme tak nalezli koeficienty jejího rozkladu do polynomů formula_70.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 4 — Soustavy lineárních rovnic.", "content": "V předchozím příkladu jsme narazili na soustavu lineárních rovnic. Podívejme se nyní na soustavy takovýchto rovnic z trochu jiného úhlu. Uvažujme nyní konkrétně následující soustavu Tuto soustavu lze přepsat do kompaktnějšího tvaru tím, že se přeneseme do vektorového prostoru formula_86 a zavedeme vektory Není těžké vidět, že lze pak výše uvedenou soustavu zapsat jako rovnost, kde na levé straně vystupuje lineární kombinace vektorů formula_88: Nyní tedy v roli koeficientů lineární kombinace vystupují proměnné formula_90, jejichž hodnoty chceme nalézt. Úlohu najít řešení soustavy lineárních rovnic jsme tak převedli na úlohu, kdy máme tři zadané vektory formula_88 a chceme najít takové jejich lineární kombinace, které budou rovny čtvrtému zadanému vektoru, vektoru formula_92. V našem případě jsou navíc vektory formula_88 lineárně nezávislé. Můžeme se na ně tedy dívat jako na bázi jistého trojrozměrného podprostoru v formula_86. Na naši úlohu lze poté nahlížet i tak, že hledáme souřadnice vektoru formula_92 v bázi tvořené právě vektory formula_88. Pokud formula_92 neleží v jimi generovaném podprostoru, tak výše uvedená soustava rovnic nemá řešení, to ale není náš případ. Pro úplnost, výše uvedenou vektorovou rovnici můžeme dále převézt na ještě kompaktnější tvar, naskládáme-li vektory formula_88 do matice. Označme si tuto matici formula_99. Navíc si ještě definujme vektor formula_7 jako sloupeček neznámých proměnných, pak S takto zavedenou maticí můžeme výše uvedenou soustavu rovnic vyjádřit ve tvaru kde se uplatňuje násobení matice formula_99 a vektoru formula_7.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy lineární kombinace.", "content": "Někdy je lineární kombinace pojem moc obecný a zavádějí se zajímavé podpřípady, konkrétně \"afinní\" a \"konvexní kombinace\". Afinní kombinace se uplatňují při popisu lineárních variet, konvexní kombinace při popisu konvexních podmnožin vektorových prostorů.", "section_level": 1}, {"title": "Afinní kombinace.", "content": "Nechť formula_1 je vektorový prostor nad tělesem formula_2, formula_107 množina formula_5 vektorů z formula_1 a formula_110 formula_5-tice čísel z tělesa. Pak lineární kombinaci formula_112 nazýváme afinní kombinace, právě když je součet jejích koeficientů roven jedné, neboli Podobně jako pro klasické lineární kombinace se i pro afinní kombinace definuje afinní obal.", "section_level": 2}, {"title": "Konvexní kombinace.", "content": "Nechť formula_1 je vektorový prostor nad tělesem formula_2, formula_107 množina formula_5 vektorů z formula_1 a formula_110 formula_5-tice čísel z tělesa. Pak lineární kombinaci formula_112 nazýváme konvexní kombinace, právě když je součet jejích koeficientů roven jedné a přitom jsou všechny koeficienty nezáporné, neboli Podobně jako pro lineární a afinní kombinace se i pro konvexní kombinace definuje konvexní obal.", "section_level": 2}], "src_summary": "V matematice se pojmem lineární kombinace označuje jeden z nejzákladnějších konceptů studovaných lineární algebrou. Jedná se v jistém smyslu o zobecnění pojmu násobení a sčítání pro čísla. Pomocí pojmu lineární kombinace se definují další důležité objekty lineární algebry jako je lineární obal, lineární nezávislost a podobně.", "tgt_summary": "En mathématiques, une combinaison linéaire est une expression construite à partir d'un ensemble de termes en multipliant chaque terme par une constante et en ajoutant le résultat. Par exemple, une combinaison linéaire de \"x\" et \"y\" serait une expression de la forme \"ax + by\", où \"a\" et \"b\" sont des constantes. ", "id": 1489048} {"src_title": "Gamál Násir", "tgt_title": "Gamal Abdel Nasser", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Tato chladná střelná zbraň užívá střelný princip luku se silnější pletenou tětivou na mnohem pevnějším krátkém těle zhotoveném z dubového dřeva, podobném pažbě pušky, se soustruženou kuželkou a doplňky někdy z kosti či slonoviny, a železný spouštěcí mechanismus s klikou či heverem. K němu je v přední části křížem připevněno lučiště s tětivou. Proti luku umožňuje kuše napínat lučiště výrazně větší silou, protože tato síla není přímo vázaná na sílu střelce. K napínání kuší se často používala různá pomocná mechanická zařízení, jako páky a navijáky. Nevýhodou kuše proti luku byla naopak její velikost, hmotnost a složité zdlouhavé nabíjení. Takto kuši popisuje ve svém díle Alexias byzantská princezna Anna Komnéna, která kuši viděla u bojovníků první křížové výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Kuše se rozdělují na:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o kuši, včetně jejího širokého nasazení, pocházejí z Číny. Již v 5. stol. př. n. l. se o ní zmiňuje Sun-c’ ve svém spise \"Umění války\". Nejstarší archeologický nález kuše pochází z hrobky v čínské provincii Chu-pej a je datován do 4. stol. př. n. l. Masověji však začala být používána až kolem roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie, snad z oblasti dnešního Vietnamu, kde je doložena ze 3. stol. př. n. l. Čínský termín pro kuši \"nǔ\" pochází z austroasijských jazyků. Výrazné zlepšení výkonnosti představovala čínská opakovací kuše, která byla používána od počátku našeho letopočtu až do 19. století. Umožňovala vystřelit za 15 sekund až 20 šipek. Dostřel i průbojnost byly omezeny, ale byla úspěšně používána jako obranná zbraň na Velké čínské zdi. Mimo Čínu je její použití doloženo i ve středověké Koreji. Nezávisle na Číně byla kuše vyvinuta v 5. století př. n. l. v řeckých městských státech. Vzhledem k dlouhému nabíjení nebyla považována za příliš účinnou zbraň s výjimkou obléhání. Jako její vylepšení vznikla kolem roku 400 př. n. l. balista. V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla (spolu s dlouhým lukem) jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný, krátký a jednoduchý. Na druhou stranu nevýhodou kuše byla větší hmotnost a menší rychlost střelby: asi jedna až dvě střely za minutu. Například florentský kronikář Giovanni Villani uvádí, že lučištník střílí třikrát rychleji, než janovský vycvičený střelec z kuše. Kuše byla původní zbraní především v zemích západní a střední Evropy, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali. Kuše byla podle některých pramenů na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána křesťanům v boji proti křesťanům, a to pod hrozbou klatby. V usenesení tohoto koncilu byla kuše nazvána ďábelskou zbraní (\"Arma diaboli\"), protože oproti šípům z luku způsobila jistou smrt. Církev ale nebránilo užívat ji v křížových výpravách proti Arabům a heretikům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala v mnoha bojích proti jiným křesťanům, jak svědčí například ilustrace Stoleté války z francouzských kronik. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše postupně ztrácela svůj význam. V českých zemích patřila i k vybavení husitských bojovníků a městských střeleckých společností. Její používání v lovectví a střeleckých soutěžích je doloženo až do počátku 17. století. Kuše zažívá svou renesanci ve druhé polovině 20. století, odkdy díky novým materiálům je možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dodnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (v Česku je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek (např. speciální jednotky Jihoafrické republiky). Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.", "section_level": 1}, {"title": "Kuše 14.- 18. století v českých sbírkách.", "content": "Archeologické nálezy fragmentů kuší a jejich šipek pocházejí z celé řady výzkumů, především ze středověkých hradů a tvrzí, které byly často obléhány, např. Zvíkov, Karlštejn, Křivoklát, Nový hrad u Kunratic, Havraň, Martinice, Zbořený Kostelec, Rokštejn, Vildštejn, Landštejn, Sion nebo Tepenec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gamal Abdel Nasser Hussein, v češtině též Násir (15. ledna 1918 Alexandrie – 28. září 1970 Káhira) byl egyptský prezident (1956–1970). ", "tgt_summary": "Gamal Abdel Nasser Hussein (), né le à Alexandrie et mort le au Caire, est un homme d'État égyptien. Il fut le second président de la République d'Égypte de 1956 à sa mort. Après une carrière militaire, il organisa en 1952 le renversement de la monarchie et accéda au pouvoir. À la tête de l'Égypte, il mena une politique socialiste et panarabe appelée nassérisme. Il est aujourd'hui considéré comme l'un des dirigeants les plus influents du. ", "id": 1947267} {"src_title": "Kuše", "tgt_title": "Arbalète", "src_document": [{"title": "Příprava a vlastnosti.", "content": "Připravuje se oxidací kovového práškového arsenu vzdušným kyslíkem při zahřívání na vyšší teplotu: případně žíháním arsenových rud za přístupu vzduchu, např. arsenopyritu: přičemž čistý oxid arsenitý sublimuje při teplotě 315 °C (za normálního tlaku). Oxid arsenitý se vyskytuje ve třech modifikacích: krystalizuje jednak v krychlové, jednak v jednoklonné soustavě, nebo jako amorfní forma. V roztoku a v plynné fázi se vyskytuje v dimerní formě (viz tabulka); teprve při zahřátí par nad 1800 °C se mění v monomerní formu sumárního vzorce AsO. Je slabě rozpustný ve vodě a dobře rozpustný v kyselině chlorovodíkové za vzniku chloridu arsenitého: Oxid arsenitý je amfoterní, tzn. rozpouští se v kyselinách i v silných zásadách, např. hydroxidu draselném za vzniku solí kyseliny arsenité, arsenitanů, v tomto případě arsenitanu tridraselného: Kyslíkem se dále oxiduje na oxid arseničný: V přírodě se oxid arsenitý nachází ve formě minerálů \"arsenolitu\", tzv. \"arsenový květ\" (krychlová modifikace) a \"claudetitu\" (jednoklonná modifikace).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V minulosti nacházel velmi široké uplatnění: Oxid arsenitý se v současnosti již k těmto účelům nevyužívá, zejména z důvodu jeho toxicity, karcinogenity a nepříznivého vlivu na přírodní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava arsenikem.", "content": "Otrava arsenikem je nejčastějším případem otravy sloučeninami arsenu. Přibližně 1000 let byl arsenik užíván jako jed na hlodavce, protože je bezbarvý, bez chuti a zápachu. Na přelomu 19. a 20. století byl užíván v medicíně jako \"Fowlerův roztok\" (\"Liquor Kalii arsenicosi\") v jednoprocentní směsi s uhličitanem draselným, zejména k léčení kožních onemocnění. Při předávkování tento koktejl způsoboval vleklou (chronickou) otravu. Smrt nastává po požití 0,3 g arseniku (s ohledem na individuální stav osoby). Při dostatečně velké dávce nastává smrt během několika hodin. Smrtná dávka (LD50) je 20 mg/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky otravy.", "content": "Příznaky akutní otravy jsou bolest břicha, nucení ke zvracení a třes. Při požití menší dávky nebo při vleklé otravě nastupují příznaky apatie, zvracení, průjem, později dehydratace, selhání ledvin. Pokud postižená osoba přežije toto období, dochází k trvalému poškození jater a nervového systému (polyneuropatie). Jinými běžnými příznaky vleklé otravy jsou: V místech, kde byly podzemní vody, užívané jako zdroj pitné vody, bohaté na sloučeniny arsenu, je známo, že organismus místních obyvatel si na nadměrný přísun arsenu do těla zvykl a projevy chronické otravy se buď neprojevily vůbec, nebo byly jen velmi mírné. Dnes je tento jev díky chemické kontrole zdrojů vody velmi vzácný. Může se však objevit tam, kde nebylo správně naloženo s uzavřenými důlními díly; příkladem může být výskyt arsenu ve vodě a půdě u Kutné Hory jako důsledek unikající vody z bývalého dolu na Kaňku.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace.", "content": "V lednu 2010 byl Evropskou agenturou pro chemické látky zařazen na kandidátský seznam nebezpečných látek vzbuzujících mimořádné obavy pro autorizaci dle směrnice REACH.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuše, také samostříl (zastarale lučiště), latinsky Arma diaboli (tj. ďábelská zbraň) je střelná zbraň, vystřelující mechanickou silou speciální šípy s kovovými šipkami. Kuše sehrála velkou roli jako vojenská zbraň ve středověkých válkách. Jako lovecká zbraň se používala až do 18. století. V malé míře se užívá dodnes.", "tgt_summary": "L'arbalète (du latin \"arcuballista\") est une arme de trait, constituée d'un arc monté sur un fût et lançant des projectiles appelés « carreaux ».", "id": 712233} {"src_title": "Okres Vyškov", "tgt_title": "District de Vyškov", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 888,71 km2, z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází dálnice D1, z ní odbočuje dálnice D46. Silnice I. třídy jsou I/47, I/50 a I/54. Silnice II. třídy jsou II/377, II/379, II/416, II/417, II/418, II/428, II/429, II/430 a II/431.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí malince. Bohaté Málkovice • Bohdalice-Pavlovice • Bošovice • \"Brankovice\" • Bučovice • Dětkovice • Dobročkovice • Dražovice • Drnovice • Drysice • Habrovany • Heršpice • Hlubočany • Hodějice • Holubice • Hostěrádky-Rešov • Hoštice-Heroltice • Hrušky • \"Hvězdlice \" • Chvalkovice • Ivanovice na Hané • Ježkovice • Kobeřice u Brna • Kojátky • Komořany • Kozlany • Kožušice • Krásensko • Křenovice • Křižanovice • Křižanovice u Vyškova • Kučerov • Letonice • Lovčičky • Luleč • Lysovice • Malínky • Medlovice • Milešovice • Milonice • Moravské Málkovice • Mouřínov • Němčany • Nemochovice • Nemojany • Nemotice • Nesovice • Nevojice • Nížkovice • Nové Sady • Olšany • Orlovice • Otnice • Podbřežice • Podivice • Podomí • Prusy-Boškůvky • Pustiměř • Račice-Pístovice • Radslavice • Rašovice • Rostěnice-Zvonovice • Rousínov • Ruprechtov • Rybníček • Slavkov u Brna • Snovídky • Studnice • Šaratice • \"Švábenice\" • Topolany • Tučapy • Uhřice • Vážany • Vážany nad Litavou • Velešovice • Vyškov • Zbýšov • Zelená Hora", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské újezdy.", "content": "Vojenský újezd Březina", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Vyškov je okres v Jihomoravském kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Vyškov. Území okresu Vyškov se člení do tří správních obvodů obcí s rozšířenou působností: Bučovice, Slavkov u Brna a Vyškov. ", "tgt_summary": "Le district de Vyškov (en ) est un des sept districts de la région de Moravie-du-Sud, en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Vyškov.", "id": 670643} {"src_title": "Včelařství", "tgt_title": "Apiculture", "src_document": [{"title": "Ekologický a ekonomický význam.", "content": "Ve vyspělých zemích Evropy je včelaření v důsledku industriální ekologické zátěže a zavlečení cizopasníka kleštíka včelího jediným nástrojem, kterým lze udržet včelu v přírodě a chránit tak celý ekosystém před kolapsem. Včely mají proti ostatním hmyzím opylovačům podstatnou přednost: zimu přečkává celé včelstvo v počtu 10 000 až 15 000 jedinců. Záhy na jaře je tedy díky vyzimovanému včelstvu k dispozici množství výkonných a nenahraditelných opylovačů, zatímco nepočetní jedinci ostatních druhů hmyzu teprve zakládají nové generace svého potomstva. Včelařství jako zemědělský obor je Med byl hlavním a nejrozšířenějším sladidlem v evropské kuchyni prakticky až do zavedení průmyslové výroby cukru. Sběr medu zobrazují jeskynní malby ve Španělsku z konce starší doby kamenné. Nejznámější je 12 tisíc let stará skalní kresba objevená v Pavoučí jeskyni (Cueva de la Araña) v Bicorp u Valencie. V zemích Blízkého východu je doložen chov včel v hliněných džbánech už v období 5.000 let př. n. l. a tímto způsobem se tam včely chovají dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Z 9. století se dochovala zpráva arabských cestovatelů Ibn Rusta a Ibn Mahmuda Gordiziho, že poddaní knížete Svatopluka chovají včely v dřevěných nádobách a z medu vyrábějí opojný nápoj. V latinských listech církevních a světských hodnostářů přemyslovské doby se často zmiňuje včelaření jako součást ekonomické hodnoty poddanského území. Olomoucký biskup Bruno ve svých listinách rozlišoval včely v lese a při usedlostech. V r. 1267 nechal zřídit zahrady pro včely ve Svitavách, Mohelnici a Kelči. Ve 14. století přišla ze sousedních německých zemí technologická novinka „hromadná těžba“ medu a vosku z lesních brtí. Brtníci organizovaným způsobem šplhali po stromech a z včelami obsazených dutin vylamovali části medných plástů. Karel IV. vydal první patent týkající se včelařství v norimberské oblasti. Tento patent se stal vzorovým pro podobné listiny i v českých zemích. Ve středověku si společnost včelařů velmi vážila, včelaři měli vlastní cechy, mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud.", "section_level": 2}], "src_summary": "Včelařství je jeden z nejstarších oborů lidské činnosti. Předmětem je chov včely medonosné. Výstupními produkty jsou med, vosk, propolis, pyl, mateří kašička a včelí jed. Významným výstupem včelařské činnosti je též opylení rostlin. Včelaření se v Česku věnují z velké části malovčelaři ze záliby. Včelařství je však také profesionálním oborem realizovaným na včelích farmách.", "tgt_summary": "L'apiculture est une branche de l’agriculture qui consiste en l’élevage d’abeilles à miel pour exploiter les produits de la ruche, principalement du miel mais également la cire, la gelée royale, le pollen et la propolis. L’apiculteur doit procurer au rucher un abri, des soins, et veiller sur son environnement. ", "id": 1234609} {"src_title": "BitTorrent", "tgt_title": "BitTorrent", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Autorem BitTorrentu je Bram Cohen a uveden byl na CodeCon 2002. Referenční implementace je napsána v programovacím jazyce Python a uvolněna pod licencí \"BitTorrent Open Source License\" (upravená verze \"Jabber Open Source License\"). Při distribuci pomocí BitTorrentu jsou soubory (může jich být víc) rozděleny klientem na menší bloky (jejich velikost resp. počet lze nastavit, obvykle mají okolo 250 kB). Každý \"leech\" může požádat kteréhokoliv \"peera\" o jemu chybějící blok, a zároveň poskytuje ostatním svoje již kompletně stáhnuté bloky. Často klient může upřednostňovat méně se vyskytující bloky, nebo i bloky na začátcích souborů. Při obvyklé (klient-server) distribuci souborů klienti stahují data jen ze serveru, který tak musí být výkonný a potřebuje velice rychlé připojení k počítačové síti (Internetu). Protokol BitTorrent umožňuje, aby klient stahoval data nejen ze serveru, ale i od ostatních klientů, kteří mají i jen část potřebných dat. Tím protokol ulehčuje \"seedům\" (zdrojům s kompletními daty). Stahování přes BitTorrent je tím rychlejší, čím více je \"seedů\". Cohen říká, že pro velmi populární soubory (obecně se říká, že BT má smysl, pokud v konkrétním torrentu je 10 MB a více, nebo jde o velmi aktuální a populární soubor (tj. pokud jde např. o učebnici o 300 kB, která má vysokou kvalitu a tedy stahovanost a to přiláká další lidi), pak může tento torrent žít velmi dlouho. Další aspekt je, že malé soubory se rychle šíří a tvoří velké větve, tj. seedeři mají velké ratio a soubor je velmi rychle rozšířen mezi mnoho klientů), může BitTorrent obsloužit tisícenásobně více downloadů než HTTP.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody BitTorrentu.", "content": "BitTorrentový klient je jakýkoli program, který implementuje bittorrent protokol, pomocí kterého jsou po síti přenášeny soubory. Peer je jakýkoli počítač, který reaguje na žádosti klienta. Před sdílením souboru (nebo skupiny souborů) je nejprve vytvořen malý soubor, který se nazývá „torrent“ (např. codice_1). Tento soubor obsahuje metadata o sdílených datech, které mají být sdíleny na trackeru (uživatel je tam hledá ale ve skutečnosti jsou uloženy mimo tento server), což je počítač (server-daemon), který koordinuje distribuci souborů. Peeři kteří si chtějí stáhnout nějaká data si musejí nejprve získat příslušný torrent soubor, připojit se k určenému trackeru, který řekne odkud si mohou stáhnout kousky souboru(ů). Stahování dat pomocí BitTorrentu se liší od klasického stahování pomocí HTTP (kde webový prohlížeč stahuje celý soubor najednou z jednoho zdroje) v tom, že BitTorrent použije velmi mnoho malých přenosů z různých zdrojů, zatímco webový prohlížeč použije jeden souvislý datový přenos. Dohromady tyto rozdíly umožňují BitTorrentu dosáhnout mnohem nižších nákladů pro poskytovatele obsahu dat, vyšší spolehlivost, a mnohem větší odolnost vůči zneužití nebo náhlým přívalům zájemců, než klasický webový server. Nicméně tato ochrana si vybírá svou daň: může chvíli trvat, než stahování dosáhne maximální přenosové rychlosti, protože chvíli trvá než se připojí dostatek \"seedů\" a spojení se ustálí; dále se čeká na uzel ze kterého obdržím potřebná data a mohu je dále poskytovat ostatním.", "section_level": 1}, {"title": "Vytváření a publikování Torrentů.", "content": "Peer distribuující data zachází se souborem jako s pevně daným počtem částí s velikostí mezi 64kB a 4MB. Peer vytváří pro každou část kontrolní součet, pomocí SHA algoritmu a zaznamenává je do torrent souboru. Při použití větší velikosti částí souboru se snižuje velikost torrent souboru, což snižuje generovanou zátěž, ale také snižuje efektivitu protokolu. Peer průběžně porovnává předem vypočtené kontrolní součty s daty, která stahuje, a zajišťuje tak integritu dat. Peeři, kteří poskytují kompletní soubory se nazývají seedeři a peeři, kteří poskytují data od začátku se nazývají původní seedeří (initial seeder). Struktura dat v torrent souboru závisí na použité verzi BitTorrentu. Podle konvence mají jména torrent souborů příponu.torrent. Torrent soubory mají „oznamovací“ sekci, která specifikuje URL trackeru a takzvanou „info“ sekci, která obsahuje (doporučená) jména souborů, jejich délku, délku částí dat a kontrolní součty všech částí dat. Vše je klientem využíváno k ověření integrity stažených dat. Torrent soubory jsou zpravidla zveřejňovány na webových stránkách nebo jinde a jsou spojeny s trackerem. Tracker udržuje seznamy klientů, kteří aktuálně sdílejí torrent. V beztrackerovém systému (decentralizovaný tracking) se všichni peeři chovají jako tracker. Prvním takovým implementovaným klientem byl Azureus, který používal distribuovanou hašovací tabulku (DHT). Později byl Bittorentem vyvinut a adoptován alternativní a nekompatibilní Mainline DHT. Pro vytvoření torrentu je třeba uvést také seznam trackerů. Je možné použít veřejné trackery, které shromažďují pouze seznam peerů identifikovaných podle IP adresy a hashe souboru, o který mají zájem. Příklad veřejných trackerů, které můžete použít při vytváření torrentů:", "section_level": 1}, {"title": "Stahování torrentů a sdílení souborů.", "content": "Uživatelé prohledávají web s cílem najít torrent, o který se zajímají, mohou si jej stáhnout a otevřít například BitTorentovým klientem. Klient se spojí s trackerem, který je specifikovaný v torrent souboru. Tracker poskytne klientovi seznam peerů, kteří aktuálně přenášejí části dat daných souborů specifikovaných v torrent souboru. Klient se připojí k těmto peerům a obdrží náhodné části dat. Jestliže swarm obsahuje jenom jednoho seedera, který tato data sdílí od začátku (initial seder), klient se přímo k němu připojí a požaduje části dat. Klienti obsahují mechanismus pro optimalizaci jejich stahovacího (download) a nahrávacího (upload) poměru. Například klient záměrně stahuje části dat v náhodném pořadí, aby se zvýšila šance P2P výměny dat, protože je možné jen tehdy, pokud mají peeři staženy různé části dat. Efektivita výměny dat závisí hodně na rozhodnutí, komu budou klienti posílat data. Klient může upřednostňovat posílání dat peerum, kteří data zpětně sdílejí, což podporuje férovou výměnu. Avšak přísná pravidla často vyústí k neoptimálním situacím, když nově připojení peeři nejsou schopni odesílat data nebo když dva peeři s dobrým vzájemným spojením si data nevyměňují, protože žádný z nich nepřevezme iniciativu. Proti těmto jevům používá oficiální BitTorrent klient mechanismus zvaný „optimistic unchoking“ (optimistické uvolňování), kdy klient rezervuje část přenosové kapacity pro seedování dat náhodným peerům v naději, že najde lepší partnery, a zároveň umožňuje nově příchozím peerům připojení do swarmu.", "section_level": 1}, {"title": "Adopce.", "content": "V současné době vzrůstá počet individuálních osob a organizací, kteří používají BitTorrent k distribuci vlastních licencovaných materiálů. Nezávislí „adoptivní rodiče“ říkají, že bez použití BitTorrent technologie a jím umožněného dramatického snížení nároků na jejich síťový hardware a propustnost datového připojení, by si nemohli dovolit distribuovat své soubory.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na počítačové sítě.", "content": "Výzkumná organizace CableLabs pro kabelový průmysl v Severní Americe odhaduje, že BitTorrent reprezentuje 18 % z celého širokopásmového přenosu dat. V roce 2004 CacheLogic zvýšila toto číslo odhadem na 35 % z celého přenosu na Internetu. Rozpory v těchto číslech jsou způsobeny rozdílem v metodě použití k měření P2P přenosu dat na Internetu. Routery (směrovače), které používají NAT, musejí udržovat tabulky zdrojových a cílových IP adres a síťových portů. Typický domácí router má limit okolo 2000 položek, zatímco dražší mají větší kapacitu. BitTorrent často kontaktuje 300-500 serverů za sekundu, takže rychle zaplní NAT tabulky, což je běžný případ, proč se domácí routery zahlcují. V roce 2017 byl Google Drive jedním z nejoblíbenějších serverů pro sdílení pirátského obsahu, jiná úložiště byla používána v řádově menším rozsahu. Jenom za říjen 2017 dostal Google přes 4700 DMCA žádostí o stažení obsahu, ve kterých se objevovaly až desítky odkazů. Výhodou Google Drive proti jiným službám je možnost založení účtu bez ověřování a možnost přehrávání některý formátů přímo v prohlížeči.", "section_level": 1}, {"title": "Indexace vyhledávačů.", "content": "BitTorrentový protokol neposkytuje žádné prostředky pro indexaci torrent souborů. Výsledkem je poměrně malý počet stránek hostujících odkazy k materiálům s autorskými právy. Některé webové stránky podporují průzkum a distribuci dat na BitTorrentových sítích. Veřejný tracker, jako The Pirate Bay, umožňuje uživatelům hledat a stahovat z jejich nabídky torrent soubory. Provozují pro tyto soubory také BitTorrentové trackery. Uživatelé mohou obyčejně také uploadovat torrent soubory s obsahem, který si přejí distribuovat. Privátní trackery, jako Demonoid, operují jako veřejný tracker s tím rozdílem, že mají omezený přístup. Je nutné se registrovat a udržovat správný poměr mezi stahováním a poskytováním (). Vyhledávací enginy (jádra) dovolují vyhledat torrentové soubory, které jsou umístěny a distribuovány na jiných stránkách. Například Mininova, BTJunkie, Torrentz a isoHunt. Tyto stránky umožňují hledat konkrétní soubory (dotaz může obsahovat fráze či klíčová slova). Jako odpověď je poskytnut seznam odkazů k torrent souborům, který vyhovuje zadaným požadavkům a který může být seřazen podle určitých kritérií (relevance (poměr seedeři-peeři), popularity).", "section_level": 1}, {"title": "Pirátství prostřednictvím BitTorrentu.", "content": "Sdílení prostřednictvím BitTorentu bylo oblíbené v době, kdy neexistovaly legální streamovací služby. Aby se omezilo neautorizované sdílení bylo provedeno několik velkých zátahů na torrentové servery. Některé ve své době populární servery skončily z vlastní vůle, jako Kickass Torrents, Torrentz.eu, ExtraTorrent nebo What.CD. Se vznikem legálních streamovacích služeb na ně řada uživatelů přešla. O ústupu využívání BitTorrentu pro nelegální sdílení obsahu svědčí i to, že z více než miliardy zaregistrovaných nelegálních stažení nebo shlédnutí sedmé řady seriálu Hra o trůny bylo pouze necelých 10 % učiněno přes BitTorrent.", "section_level": 1}], "src_summary": "BitTorrent je v informatice nástroj pro peer-to-peer (P2P) distribuci souborů, díky čemuž jsou datové přenosy rozkládány mezi všechny klienty, kteří si data stahují. Velmi populární je při stahování velkých objemů dat (např. distribuce Linuxu, ale většinou warez, viz níže). Název „BitTorrent“ se používá jako název distribučního protokolu, originální klientské aplikace a typu souboru s příponou.torrent.", "tgt_summary": "Le protocole a été conçu en et mis en place à l'été 2002 par le programmeur Bram Cohen, et est maintenu depuis 2004 par la société BitTorrent, Inc.. ", "id": 1293057} {"src_title": "Atropin", "tgt_title": "Atropine", "src_document": [{"title": "Účinky na organismus.", "content": "Atropin je kompetitivní antagonista acetylcholinových muskarinových receptorů. U intoxikovaného vyvolává velké vzrušení a přechodné psychické změny. Mimo to atropin jako parasympatolytikum vyvolává útlum žlázové sekrece (sucho v ústech), relaxaci hladkého svalstva, tachykardii (zrychlení srdeční činnosti), mydriázu (roztažení zorniček), zvyšuje se nitrooční tlak, nepřímým účinkem atropinu je i zvýšení tělesné teploty (jako důsledek blokády sekrece potu). V menších dávkách zvyšuje atropin touhu po pohybu, zvyšuje sklon k mluvení, k nemotivovanému smíchu či pláči, působí zrakové, sluchové i čichové halucinace jako třeba létání, jízda, otáčení (ty si však intoxikovaný většinou po vystřízlivění nepamatuje). Po požití tohoto alkaloidu se často dostavuje tendence intoxikovaného k agresi. Následuje útlum a spavost, případně vyzvracení bobulí. Je-li atropin předávkován, způsobuje ochrnutí mozku a obrnu dýchacího ústrojí. Intoxikace dávkou nad 50 mg atropinu končí u dospělého většinou kómatem a respirační paralýzou. Občas se však vyskytují jedinci mnohem citlivější u nichž se kritické stavy objevují již po 1 mg atropinu. Smrtelná dávka atropinu u dítěte se pohybuje kolem 10 mg, u dospělého kolem 100 mg, je tedy v nadměrné dávce silně jedovatý. Toxická dávka pro člověka je tedy 70–100 μg/kg. Jednotlivé dávky perorálně je 2 mg a subkutánně (injekcí pod kůži) 1 mg. Terapeutické dávky u dospělých 0,25–1,0 mg i.v., plná vagolytická dávka je 3 mg i.v., při otravách organofosfáty se podávají i dávky mnohem vyšší. Atropin se vstřebává rychle sliznicemi, spojivkou pomalu. Hromadí se v ledvinách a játrech, kde je odbouráván. 30–50 % se vylučuje močí nezměněno do 24 hodin. Atropin proniká placentou (5–15 min. po podání), byl zjištěn i v mateřském mléce.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Atropin se používá například v očním lékařství, chirurgii, anesteziologii nebo kardiologii.", "section_level": 1}, {"title": "Oční lékařství.", "content": "Atropin způsobuje rozšíření zornic, což napomáhá diagnóze některých očních chorob. Používá se jako oční kapky při léčbě vad či poškození oka, například: keratitidy, skleritidy, iritidy, uveitidy, vředu rohovky. Dále při ošetřování šilhavosti u dětí, po iridektomii, po perforujících poraněních oka, k uvolnění akomodační křeče při latentní hypermetropii. Diagnosticky se užívá při refraktometrii. Jelikož zvyšuje nitrooční tlak, nesmí se používat u osob trpících glaukomem (zeleným zákalem).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Injekce atropinu jsou používány v léčbě bradykardie (snížená srdeční frekvence). Atropin také slouží jako protijed na otravu organofosfátovými insekticidy (diazinon) a nervovými plyny. Protilátka proti atropinu samotnému je fyzostigmin nebo pilokarpin. Atropin se také používá k odstranění křečí hladkého svalstva a také k léčení Parkinsonovy choroby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atropin je tropanový alkaloid, který má halucinogenní účinky. Je obsažený v rostlinách z čeledi lilkovitých (\"Solanaceae\") např.: rulík zlomocný (\"Atropa belladonna\"), blín černý, durman nebo mandragora lékařská. Atropin je racemická směs enantiomerů hyoscyaminu. Poprvé byl izolován roku 1833.", "tgt_summary": "L'atropine est un alcaloïde tropanique présent dans diverses plantes de la famille des \"Solanaceæ\", comme la belladone, le datura, la jusquiame et la mandragore (solanacées dites vireuses). Elle est souvent utilisée en tant qu'antidote de certains gaz de combat neurotoxiques comme le VX ou le gaz sarin. ", "id": 271690} {"src_title": "Egon Bondy", "tgt_title": "Egon Bondy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil. Jak napsal ve vzpomínkové knize \"Prvních deset let\" (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „\"zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho\"“ (s. 61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi. Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivem Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník \"Židovská jména\", který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohatnutí, a žil na hraně zákona. Ve svém životě na okraji společnosti se nakrátko dostal do vězení a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažil kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabídl provedení atentátu na sovětské vedení. „\"Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme dvě krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa... a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.\"“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze. Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957, ve věku 27 let, odmaturoval na Gymnáziu v Hellichově ulici, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „\"Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo...\"“ (tamtéž, s. 88). Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. Mezi roky 1962–1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začal publikovat ve vědeckých časopisech (\"Dějiny a současnost\", \"Filozofický časopis\" aj.). V roce 1967 mu vyšly pod vlastním jménem první knihy, a to \"Otázky bytí a existence\" a \"Útěcha z ontologie\". Za tyto filozofické práce obdržel v roce 1967 akademický titul doktor filozofie (PhDr.) a vědeckou hodnost kandidát věd (CSc.). Od stejného roku byl v invalidním důchodu. V 70. letech se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila část jeho textů. V 80. letech ovlivnil ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského. Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952–1955, 1961–1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973–1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985–1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností. Psal udání na svou bývalou družku Janu Krejcarovou (dceru Mileny Jesenské), jejího muže, sociologa Miloše Černého (na základě Bondyho udání vyloučen ze studia), filosofy Jana Patočku, Ivana Dubského, Jiřího Němce nebo mladé začínající spisovatele. Až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace a po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kontrarozvědné, a dokonce rozvědné informace. Velké výhrady měl k politické situaci po sametové revoluci v roce 1989. Angažoval se v ultralevicových politických formacích (strana \"Levý blok\", příspěvky do \"Haló novin\" aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu. V roce 1981 obdržel Cenu Egona Hostovského. V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v devadesátých letech přesídlil do Bratislavy, jakožto formy protestu proti rozdělení Československa, kde v letech 1993–1995 vyučoval na tamější Univerzitě Komenského filozofii. V posledním období života působil také jako zpěvák ve skupině \"Požoň sentimental\", hrající hospodské folklórní písně. Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 1959), příležitostného básníka (sbírka \"Lesbický sen\" (1993)). Životní družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková (1920–1994). V roce 1981 napsal paměti \"Prvních deset let\", zachycující jeho bouřlivé období přibližně v období 1947–1957. Původně měly vyjít padesát let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumila Hrabala \"Morytáty a legendy\", \"Něžný barbar\" (zfilmováno v roce 1989) a některým dalším. On a jeho paměti Prvních deset let inspirovali film \"3 sezóny v pekle\". Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin třetího stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.", "section_level": 1}, {"title": "Básnické dílo.", "content": "Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivem Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici \"Půlnoc\" (asi 1950-1953/1955), v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – \"Totální realismus\" 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christianem Morgensternem. Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (\"Deník dívky, která hledá Egona Bondyho\", 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti. „\"Výkon a spotřeba – to jediné se cení\" \"Ve světě v němž sněj o uplatnění\" \"a kdo nevěří na to omámení\" \"moc brzo zjistí že už člověkem není\" \"je jen nástrojem k upotřebení\"“ Po smrti své družky Julie v roce 1994 poezii psát přestal. Nakladatelství \"Pražská imaginace\" vydalo v letech 1989–1993 soubor jeho básnického díla z let 1950–1987. Řadu básní zhudebnila skupina Plastic People of the Universe.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo prozaické, dramatické a překladatelské.", "content": "Po pokusech z počátku 50. let (např. román \"2000\" z r. 1950) začíná Bondy s prózou až počátkem 70. let. Prvním dílem je \"Sklepní práce\" (samizdat 1973, knižně Toronto 1988, Olomouc 1997), v němž se prolíná rovina groteskní současnosti s linií filozofických úvah a nadpřirozena. Následuje celá řada dalších próz, v níž dává autor najevo znechucení reálným socialismem, ať už v podobě antiutopie \"Invalidní sourozenci\" (psáno 1974), nebo epicky zpracovaná \"Cesta Českem našich otců\" (1983). Oblibu si získaly historické jinotajné povídky \"Mníšek\" (1975) a \"Šaman\" (1976), originální téma představuje satirická sci-fi z daleké budoucnosti, \"Nepovídka\" (1983), kde jsou umělé inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, žijícího v rezervaci. \"Nepovídka\" je už zrcadlem nikoliv jen reálného socialismu, ale celého moderního lidstva. Podobné teze najdeme též v divadelní hře \"Ministryně výživy\" 1970. V dílech nezřídka vystupují reálné postavy, nepřímo velmi často Bondy a jeho družka Julie, někdy ale celá řada dalších osobností – nejzřetelněji v hravé próze \"677\" (1977), kde čtenář narazí na jména, občas mírně pozměněná, jako Petr Uhl, Václav Havel nebo Karel Kosík. Po roce 1989 se jeho próza staví jednoznačně kriticky k současné situaci. Bondy píše cyberpunkový román \"Cybercomics\" (1997), některé další texty mají meditativní charakter, jsou plné skepse: \"Hatto\" (1994), \"Severin\" (1996), \"Údolí\" (1998). Novelu \"Epizóda 96\" (1997) napsal slovensky. Celkem čítá Bondyho bibliografie asi dvacítku próz. Kromě již zmiňované \"Ministryně výživy\" je Bondy autorem několika (12–14) dalších her. Projevil se rovněž jako překladatel, nejznámější je asi překlad \"Šibeničních písní\" od Christiana Morgensterna. Dále Bondy přeložil některé texty filozofické, v rukopise dosud zůstává do češtiny přebásněná poezie Mao Ce-tunga.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo filozofické.", "content": "Bondy je jedním z nejoriginálnějších, ovšem také nejkontroverznějších českých filozofů. Vědecké články publikoval od 60. let, první knihy vyšly rovněž díky přičinění filozofa Milana Machovce, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Jeho syn Martin Machovec se stal později editorem Bondyho díla. Nejvýznamnějším filozofickým dílem je \"Útěcha z ontologie\" (1968), kde se autor vyrovnává s různými modely bytí a dospívá k modelu ateistickému – nesubstančnímu. Předkládá zde mnoho nových názorů. Uveďme například, že se vznikem světa se vyrovnává tezí o samovzniku bytí v absenci bytí, přičemž samovzniku nemůže předcházet ani jeho možnost, neboť i posibilita je „něco“, která by vyžadovala vysvětlení svého vlastního vzniku. Bondy zavedl dále kategorii „\"ontologického pole\"“, které umožňuje plnohodnotnou existenci informací v realitě, v knize se setkáme s otázkami po smyslu lidské existence, Bondy dokazuje, že k uchopení ontologické reality není třeba boha, protože touto kategorií se vysvětlování univerza vůbec nezjednodušuje. V 70. letech rozpracoval etickou analýzu smyslu lidské existence v souvislosti s možným vytvořením artificiálních a na biotické existenci nezávislých bytostí (\"Juliiny otázky\", 1971; populárně pak próza \"Nepovídka\", 1983). V 70. a 80. letech významně přispívá k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím. Původcem celého projektu byl Milan Machovec, mezi účastníky nalezneme např. Milana Balabána. Zájem o orientální filozofii a vědomí dobových nedostatků ve zpracování tématu u nás ho přivedly k sepsání dějin filozofie. Na třinácti samizdatových svazcích pracoval v letech 1977–1989. \"Poznámky k dějinám filozofie\" vyšly později v šesti svazcích. Zůstaly ovšem torzem a zejména oddíl o antice zaznamenal z vědeckých kruhů nepříznivou kritiku. Více ceněny jsou oddíly o orientální filosofii indické, čínské, arabské a židovské. V roce 1993 připravil s \"Marií Čarnogurskou\" překlad Tao te ťingu. Bondy nadále píše filozofické eseje, ve kterých rozpracovává myšlenky nesubstanční ontologie a provádí syntézu „západních“, buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti. Souhrn těchto dosud nevydaných poznámek a esejů nese provizorní název „Příběh o příběhu“. Byl autorem románové triloogie, která je zařazena i mezi díla sci-fi literatury - Invalidní sourozenci, Afghanistan a Bezejmenná. V letech normalizace i po roce 1989 se věnoval také politologickým analýzám, v nichž vždy zůstával věrný svému nedogmaticky marxistickému světonázoru. „\"...co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu.\"“ (Sklepní práce, s. 160)", "section_level": 1}], "src_summary": "Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (20. ledna 1930, Praha – 9. dubna 2007, Bratislava), byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu.", "tgt_summary": "Egon Bondy, pseudonyme de Zbyněk Fišer (né le à Prague, République tchèque - mort le à Bratislava, Slovaquie), était un poète, philosophe, dramaturge et romancier tchèque, qui fut l'une des grandes personnalités de la dissidence tchécoslovaque. Il est considéré comme une figure emblématique de l'\"underground\" musical, littéraire et politique tchécoslovaque depuis les années 1950.", "id": 2093434} {"src_title": "Milan Rastislav Štefánik", "tgt_title": "Milan Rastislav Štefánik", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Milan Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět dětí (pět chlapců a čtyři děvčata) se rodičům podařilo vychovat do dospělosti. Třebaže byl synem faráře, vyrůstal v chudém prostředí a jeho život se téměř nelišil od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, jimiž se Pavol Štefánik jako vzdělaný národovec snažil vychovávat svoje potomky. První tři třídy obecné školy vychodil v rodné vsi, kdy mu byl učitelem slovenský vlastenec, absolvent slovenského evangelického gymnázia v Revúci, Martin Kostelný. Podle svědectví učitele byl Milan Rastislav nejlepším žákem na košarišské škole. Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání – aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit. Proto už v devíti letech odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium započal na evangelickém lyceu v Bratislavě, tehdejším Prešpurku, kde už studovali jeho dva bratři – Igor a Pavol. V oné době bylo lyceum maďarizované a ze slovenských vlasteneckých profesorů na něm učil jen Ján Kvačala. Z vyučujících si Štefánik oblíbil profesora matematiky Ferdinanda Hirschmanna a třídního profesora Samuela Markusovszkého. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavol prospíval slabě. Milan Rastislav i po přechodu na novou školu dosahoval výborného prospěchu, za což obdržel jednorázové Telekiho stipendium; kromě toho zde poznal i svoji první lásku, Emílii Chovanovou. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat stavební inženýrství do Prahy. V té době působil v Praze spolek Detvan (hlavním aktivistou byl tehdejší medik Vavro Šrobár) a Štefánik zde získal i stipendium od Českoslovanské jednoty. Hned na začátku studií začal navštěvovat se svým přítelem Janem Kraiczem i spolek evangelických akademiků Jeroným a byl rovněž členem podpůrného spolku Radhošť. Štefánik se také stal hlasistou a stoupencem myšlenek profesora T. G. Masaryka. V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. V roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Po prudké roztržce o prázdninách vyhnal otec mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil ke svému příteli Vavrovi Šrobárovi do Ružomberka. Na podzim se pak vrátil do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat ke studiu astronomie (tento obor se onehdy vyučoval na filozofické fakultě) a přes počínající problémy se žaludkem se pustil do studia. Posléze se i usmířil s otcem a mezi slovenskými studenty v Praze si postupně získával autoritu. Na podzim 1901 se stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později, byť nerad, spolu se svými přáteli Jurajem Nerádem a Zigem Zigmundíkem z Detvanu vystoupil. V letním semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu, kde v novém prostředí získal i nové kontakty. Po návratu do Prahy na podzim 1902 se znovu přihlásil do Detvanu a na valné hromadě byl opět zvolen předsedou. Když roku 1903 začal V. Šrobár vydávat časopis \"Hlas\", pomáhal mu Štefánik při redigování jeho přílohy \"Umelecký hlas\", věnované literatuře a umění. Jako publicista byl činný i jinde – na přání Jana Herbena psal do realistického časopisu \"Čas\" pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku konkrétními činy. Jako předseda Detvanu se zúčastnil roku 1903 sjezdu mezinárodní studentské organizace Corda Fratres v italském Palermu. V létě potom navštívil v Luhačovicích Pavla Blahu a zúčastnil se také otevření první výstavy \"Grupy uhorskoslovenských maliarov\", která byla výsledkem česko-slovenské kulturní spolupráce. Ze Štefánikových aktivit stojí za zmínku i návštěvy u historika Jaroslava Golla a básníka Jaroslava Vrchlického. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla disertační práce nazvaná \"O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572\". Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Dorazil do ní 28. listopadu 1904. Začátky byly těžké, ale V. Šrobár mu pomohl získat půjčku v ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se ke dvěma nejslavnějším astronomům v Paříži, Flammarionovi a Janssenovi. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat až do jara. Tehdy se Štefánikovými druhy stali členové skupiny českých umělců v Paříži (sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel, malíři Ludvík Strimpl, Tomáš František Šimon, Hugo Boettinger a další). Spřátelil se i s hrabětem Hanušem Kolowratem, který se právě stal rakousko-uherským vojenským atašé. Začátkem května 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánikovi se podařilo dostat se k němu, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssen byl Štefánikem upoután a ihned rozpoznal jeho talent. Jako host v Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy (např. 20. června 1905 podnikl výstup do observatoře na vrcholu Mont Blanku a 30. srpna pozoroval ve španělské Alcosebře úplné zatmění Slunce). 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studii \"Spektroskopické zkoumání zatmění Slunce v Alcosebře\" na zasedání Pařížské akademie věd a publikoval ji i časopis \"Comptes Rendus Hebdomadaires des Sciences de l'Academie des Sciences\". Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, když zveřejnil sedm svých vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého života a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, která se stala jeho nejbližší důvěrnou přítelkyní. Po odchodu osmdesátiletého Janssena však nový ředitel donutil Štefánika z Meudonské hvězdárny odejít. Na konci roku 1906 dostal Štefánik pověření od \"Bureau des Longitudes\" vést francouzskou výpravu do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorovat zatmění Slunce, které mělo proběhnout 13. 1. 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil i v Praze a na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradu. Cestu využil i k poznání Ruska a Střední Asie, například v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického (ten pravděpodobně zaznamenal Tolstého výrok o Štefánikovi: „... úžasně srdečný, milý člověk.“). Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci roku 1907 se však Štefánikův zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení do Chamonix, lázeňského města pod Mont Blankem, kde se léčil dva měsíce. Během léčení ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže. Po Štefánikovi, protože byl astronom, je také pojmenována Štefánikova hvězdárna.", "section_level": 1}, {"title": "Světoběžník.", "content": "Po příchodu do Paříže bojoval dlouho s existenčními problémy. Kromě toho se také snažil zachránit Janssenovu observatoř na Mont Blanku, což se mu nepodařilo, a tak byla 21. září observatoř rozebrána. Poté se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. S tímto problémem mu tehdy nejvíce pomohl senátor Émile Chautemps, s jehož pomocí zorganizoval Štefánik výpravu do severní Afriky, kde chtěl najít vhodné místo pro svoji hvězdárnu. Procestoval Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu, Tunisko a navštívil i Kartágo. Cesta neměla úspěch, ale na začátku roku 1910 dostal novou šanci. Vědecký ústav \"Bureau des Longitudes\" spolu s meteorologickým ústavem (\"Bureau Central Météorologique\") jej vyslaly na Tahiti pozorovat Halleyovu kometu. 27. května přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Tam strávil následujících 10 měsíců. Při pozorování úplného zatmění Slunce 28. května 1911 na ostrově Vavau dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků, což ocenila i Francouzská akademie věd. V roce 1912 ho \"Bureau des Longitudes\" vyslal na pozorování zatmění Slunce do Passa Quatro v Brazílii. Nedlouho po skončení výpravy se vrátil do Paříže a poté navštívil i rodnou obec Košariská. V květnu roku 1913 umírá jeho otec Pavel. Tehdy Štefánik plánoval, že se trvale usídlí na Tahiti, ale vzhledem k pověření, jež dostal od francouzské vlády, své rozhodnutí změnil. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik (tehdy už měl francouzské občanství) měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu také podařilo a francouzská vláda mu na návrh ministerstva námořnictví udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku v sanatoriu u prof. Monprofita v Yngerse. Po uzdravení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský pilot.", "content": "Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků, které hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde prováděl průzkumné lety. Operoval mj. v oblasti Artois, tedy místě, kde se tou dobou pohyboval i zbytek u Arrasu rozprášené roty Nazdar. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. V srpnu 1915 mu bylo vzhledem k jeho bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl a místo toho opět požádal o přeložení do Srbska. Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska.", "section_level": 1}, {"title": "Československá národní rada.", "content": "Štefánik se vrátil do Paříže, kde ho Jouvenel seznámila s nejvýznamnějšími politiky: ministerským předsedou Aristide Briandem a nejvlivnějším mužem na francouzském ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření česko-slovenského státu. 13. prosince 1915 se setkal s E. Benešem a oba se shodli na Štefánikově a Masarykově koncepcí samostatného státu. Štefánikovou novou úlohou, kterou si sám stanovil, bylo vytvoření jednoho řídícího centra pro společný odboj Čechů a Slováků a též vytvoření samostatného česko-slovenského vojska a jeho prosazení mezi politiky. O těchto plánech informoval také ministerského předsedu Aristida Brianda a dohodl jeho setkání s Masarykem. V té době opět začala Štefánika trápit žaludeční choroba a musel do nemocnice. Setkání Masaryka s Briandem bylo úspěšné a Masaryk Brianda získal pro svou koncepci řešení středoevropské otázky. Štefánik mezi tím neustále podporoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Československá národní rada. Jejím předsedou byl Masaryk, místopředsedy Josef Dürich a M. R. Štefánik a generálním tajemníkem E. Beneš. Její sídlo bylo na Rue Bonaparte 18 a jejím hlavním tiskovým orgánem byly časopisy \"La Nation Tchéque\" (Český národ) a \"Československá samostatnost\". Sám Štefánik podporoval označení \"česká\" a nikoli \"československá\". Současně začala rada organizovat česko-slovenské vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův zdravotní stav zlepšil, odešel do Itálie. Tam jako letec na italské frontě rozhazoval z letadla letáky určené především pro Čechy a Slováky a kromě toho chtěl získat italské vojenské a politické kruhy pro česko-slovenskou koncepci střední Evropy, v které se počítalo i s vytvořením jugoslávského státu. Postoj Itálie k otázce jihoslovanského státu byl však odmítavý. Po návratu do Paříže se Štefánik plně věnoval ustanovení samostatného česko-slovenského vojska. Za tímto účelem odcestoval do Ruska. Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove k Maurice Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a i k caru Mikulášovi a podařilo se mu posílit postavení ČSNR ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Dürich a Štefánik tzv. Kyjevskou dohodu společně s představitelem amerických Slováků G. Košíkem, kterou společně uznali ČSNR za vedoucí orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Francouzské velení potom poslalo Štefánika do Rumunska, kde se mu podařilo získat 1500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s Dürichem, který nerespektoval dohody a měl téměř pro-carskou orientaci, však přece měla Štefánikova mise v Rusku úspěch. Tomu napomohla i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení ČSNR se tak upevnilo. 2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků. Štefánikovi se podařilo získat na 3000 mužů. Druhým byla konsolidace krajanů v USA a získání jejich podpory pro ČSNR. Jeho činnost byla úspěšná a jeho politickou aktivitu mezi Američany ocenily i francouzské kruhy a 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl dekret o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení ČSNR v Paříži. V Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten potom se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska, které čítalo 10 tisíc mužů, Štefánik byl jeho zástupcem pro politické záležitosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr vojenství.", "content": "Po vzniku Československa se stal Štefánik 14. listopadu 1918 ministrem vojenství ve vládě Karla Kramáře. Vedle Ministerstva vojenství existovalo ještě Ministerstvo národní obrany, které mělo na starosti domácí vojsko a které řídil Václav Klofáč. Do gesce Ministerstva vojenství, v jehož čele byl Štefánik až do své smrti, spadaly zahraniční legie. Koncem roku 1918 byl generál Štefánik vyslán do Ruska za Československými legiemi na Sibiř. Dorazil na místo spolu s generálem Janinem. Cílem bylo zajistit vojenskou spolupráci s admirálem Kolčakem, který byl podporován západními mocnostmi, legionáři také měli i nadále držet Sibiřskou magistrálu pro případ budoucí vojenské intervence. Tyto aktivity měly zajistit výhodnou pozici pro Čechoslováky na nadcházejících pařížských mírových jednáních. Během několika měsíců sice dílčích úspěchů dosáhl, ale celkově je možno hovořit spíše o neúspěchu této mise. Legionáři byli unaveni, a protože válka skončila, chtěli se především vrátit domů a ne se vracet na frontu. Navíc v legiích nevládla disciplína, mnoho vojáků také podporovalo revoluci, což bylo pro radikálně protibolševického Štefánika zklamáním. Na Sibiři se také prohloubily jeho vleklé zdravotní potíže. Štefánik pak odjel do Paříže s tím, že legie je nutno co nejrychleji vrátit domů. V Paříži se dostal do střetu s Benešem ohledně orientace naší nově vytvářené armády, což bylo důležité urychleně vyřešit, neboť probíhal vojenský konflikt s Maďarskem. Beneš, který preferoval orientaci na Francii, uzavřel s francouzskou vládou již v lednu dohodu o vyslání vojenské mise. Štefánik byl naproti tomu zastáncem italské orientace - na Slovensku již v té době byl Československý armádní sbor legionářů z Itálie, jehož velitelský sbor tvořili z velké části Italové. Po ukončení jednání ve Francii odjel pokračovat v jednáních s italskou stranou. V Římě se také setkal se svou snoubenkou, markýzou Guillianou Benzoni. Koncem března ho zde zastihl telegram z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, jímž ho Masaryk zval do Prahy, aby pomohl urovnat kompetenční spory mezi francouzskou a italskou vojenskou misí. Štefánik zahájil přípravy na návrat do vlasti, kde byl naposled před válkou v roce 1913 na pohřbu otce. Nechtěl se vracet vlakem a požádal generála Badoglia, náčelníka generálního štábu italské armády, o přidělení letounu. Toto rozhodnutí se mu stalo osudným.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Štefánik odletěl z Itálie 4. května 1919, jeho cílem byla Bratislava. Pro přistání byla vybrána dvě místa. Když se první pokus o přistání nezdařil, pilot se velkým obloukem vrátil a hledal druhé místo k přistání. Při přiblížení k zemi se letadlo nečekaně zřítilo. Při leteckém neštěstí zahynula celá čtyřčlenná posádka. Příčina pádu letadla nebyla nikdy spolehlivě objasněna. S největší pravděpodobností se jednalo o nehodu, jejíž příčinou mohl být poryv větru, technická závada či chyba pilota při manévrování. Oficiální vyšetřování uvedlo také možnost, že Štefánik v sedadle pilota omdlel a upadl na výškové kormidlo. Objevily se i teorie, že šlo o sebevraždu, nebo že letadlo bylo sestřeleno - buď omylem (záměnou s maďarským letadlem), nebo záměrně (šlo o atentát). Veřejný pohřeb se konal 10. května v Bratislavě. Pohřbu se nezúčastnil ani prezident Masaryk, ani Beneš (který byl v té době v Paříži), hlavní projev přednesl ministr národní obrany Václav Klofáč. Všechny oběti neštěstí byly pohřbeny na vrchu Bradlo, poblíž Štefánikových rodných Košiarisek. Později zde byl postaven památník podle návrhu Dušana Jurkoviče (byl dokončen roku 1928).", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o atentátu.", "content": "Podle Emila Karla Kautského zabývajícího se analýzou historických okolností Štefánikovy smrti mají nepřímé důkazy a studium poválečného vývoje v Československu naznačovat, že se stal obětí střetu francouzských a italských geopolitických zájmů ve střední Evropě či mocenských ambicí Edvarda Beneše. Tomuto faktu nasvědčuje prudké nepřátelství mezi Štefánikem a Benešem po odhalení Benešovy tajně podepsané smlouvy s Francií (v neprospěch Itálie) a po zjištění zpronevěry darů zahraničních Slováků na chod česko-slovenských legií. Podle zastánců této teorie jsou důkazy o atentátu pitevní zpráva, průběh nehody i fakt, že svědecké výpovědi obsahující zmínku o střelbě byly vyšetřujícími orgány ignorovány. Někteří svědci tvrdili, že slyšeli střelbu nebo viděli vojáky z kasáren pálit na letadlo. Podle výpovědi pplk. Rudolfa Fabiána se na letadlo střílelo i přesto, že letci letěli nízko, křičeli a mávali bílými kapesníčky. Také se domníval, že \"\"možné by bylo, že vlastní hlídky rozestavěné u Ivanky na letadlo střílely.\"\" Při různých šetřeních, mj. Slovenské televize v roce 1988, byl kontaktován svědek, který viděl Štefánikovu prostřílenou leteckou bundu (redakce HRPD). Po podobných zjištěních byla příprava dokumentu zastavena. Tato část je zcela lživá, protože tuto originální leteckou bundu lze zhlédnout v Muzeu M. R. Štefánika v jeho rodné obci Košariská. Bunda je v pravé části ožehnuta požárem letadla, ale nikde nevykazuje jakékoliv místo s průstřelem. Samotní zaměstnanci Muzea se ohrazují proti této šířené lži. Za další důkaz je považován příběh radiotelegrafisty Jiřího Formana, uveřejněný 26. května 1996 v českých novinách \"Nedělní Hlasatel\" vydávaných v Kanadě. Podle něj dostali první hlášení o Štefánikově příletu, ale ve druhém hlášení bylo letadlo označeno za nepřátelské a vydán rozkaz na jeho sestřelení. Z obavy o stíhání spolu se svým kolegou, také svědkem incidentu, emigrovali do Francie. Po návratu do vlasti se nedokázali kontaktovat s přáteli z jednotky, protože už nežili (podle příbuzných se stali oběťmi havárie, našli je oběšené apod.). Tato teorie proto předpokládá, že nepohodlní svědci byli postupně odstraněni tajnou policií. Velmi pravděpodobným důvodem nehody je nešťastný omyl obsluhy protiletadlové obrany. Tato verze popisuje sestřelení letadla vlastní protivzdušnou obranou, neboť je faktem, že Československo bylo tou dobou ve válečném stavu s Maďarskem a letadlo se Štefánikem na palubě bylo označeno italskou trikolórou, jež je identická s maďarskou. (Je však pravdou, že maďarská letadla byla navíc označována rudou hvězdou).", "section_level": 2}, {"title": "Rodokmen.", "content": "Toto je rodokmen rodiny Milana Rastislava Štefánika, jak jej sestavil a v roce 1946 knižně uveřejnil Branislav Varsik, doplněný o další mužské potomstvo jeho otce, jak jej zachytil a v roce 2013 časopisecky uveřejnil historik Hadrián Radváni: Zakladatel rodu: Michal Štefánik (* asi 1724 „iuvenis Pravecensis“ – † 4. 12. 1778 Senica) ∞ Katarína Adamiš. Synové: Dle závěrů učiněných Branislavem Varsikem je rod Štefániků slovenského luteránského původu (ačkoliv místo narození nejstaršího předka udané jako „Pravecensis“ se mu nepodařilo jednoznačně identifikovat) a navzdory legendám se prý nejednalo ani o zemany, ani o české pobělohorské exulanty. Na existenci zemanských a českých předků naopak Varsik usoudil u rodiny matky Milana Rastislava Štefánika. Milan Rastislav Štefánik zemřel bezdětný. V mužské linii jeho otce (příjmení Štefánik) pokračoval jen jeho bratr Ladislav, který měl syna Pavla, jehož smrtí však tato mužská linie vymřela (měl jen dcery).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Po M. R. Štefánikovi se na rozdíl od jeho spolupracovníků Masaryka a Beneše nezachovalo žádné ucelené větší dílo. Především se jedná o osobní deníky (zápisníky), korespondenci a astronomické a publicistické práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a astronom. ", "tgt_summary": "Milan Rastislav Štefánik, né le à Kosaras en Hongrie (aujourd'hui Košariská en Slovaquie), sous la montagne de Bradlo, au nord de Bratislava, alors Presbourg () et mort le à Ivanka pri Dunaji en Tchécoslovaquie, est un astronome, homme politique, général et diplomate slovaque. Il fut l'un des cofondateurs de la République tchécoslovaque.", "id": 319007} {"src_title": "Rudý posuv", "tgt_title": "Décalage vers le rouge", "src_document": [{"title": "Příčiny rudého posuvu.", "content": "Existují ale desítky možných mechanismů rudého posuvu závislých na vzdálenosti a které je těžké rozlišit. K rudému posuvu může vést například i luminiscence, rozptyl (například CREIL) či Wolfův jev. Vlnový charakter světla je příčinou prodlužování vlnové délky světla vysílače vzdalujícího se od přijímače. Obecná teorie relativity zase vysvětluje, proč jdou hodiny pomaleji v gravitačním poli a proč tedy světlo při výstupu z gravitačního pole „červená“. A konečně kosmologický rudý posuv je způsoben rozpínáním se vesmíru, kdy mezi vysílačem a přijímačem vzniká nový prostor, který přijímač a vysílač neustále od sebe oddaluje. Všechny tyto jevy lze také popsat jako úbytek energie záření. Asi nejjednodušší je popis dopplerovského posuvu, zvláštního případu Dopplerova jevu. Čím rychleji se vysílač od přijímače vzdaluje, tím je rudý posuv větší a naopak. Pokud se vzdaluje konstantní rychlostí, rudý posuv je také stále stejně velký. Dopplerův jev objevil a popsal v roce 1841 za svého pobytu v Praze rakouský fyzik Christian Doppler. Kosmologický rudý posuv v astronomii poprvé pozoroval a v roce 1924 popsal americký astronom Edwin Hubble při pozorování velmi vzdálených kosmických objektů (galaxií). Zjistil, že spektrální čáry chemických prvků ve spektrech těchto objektů jsou proti měřením v pozemských chemických laboratořích posunuty směrem k dlouhovlnnému konci spektra. Později objevil, že tento rudý posuv spektrálních čar je tím větší, čím větší je vzdálenost pozorovaného objektu od Země a že i galaxie vzájemně se od sebe vzdalují rychlostí tím větší, čím jsou od sebe vzdálenější (Hubbleův zákon). To nakonec vedlo k teorii o rozpínání vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Lidské oko je schopno vnímat elektromagnetické záření o vlnových délkách v rozmezí od 400 do 800 nm. Tento obor spektra se nazývá viditelné světlo. Při krátkovlnné hranici tohoto oboru je pozorována modrá (přesněji fialová), na dlouhovlnné pak červená barva. Změny vlnových délek a frekvence, způsobené relativním pohybem zdroje elektromagnetického záření vůči pozorovateli, se projevují i na vlnových délkách, které lidský zrak nedokáže zachytit, takže pozorování v celém elektromagnetickém spektru je možné provádět jedině s pomocí přístrojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudý posuv (též červený posuv) je prodloužení vlnové délky elektromagnetického záření na straně přijímače. Ve viditelné části spektra znamená posuv barevnou změnu směrem k červené, odtud název. Nejčastěji se rozlišují tři příčiny rudého posuvu: ", "tgt_summary": "Le décalage vers le rouge ( en anglais) est un phénomène astronomique de décalage vers les grandes longueurs d'onde des raies spectrales et de l'ensemble du spectre — ce qui se traduit par un décalage vers le rouge pour le spectre visible — observé parmi les objets astronomiques lointains. À la suite des travaux de Tolman et Hubble c'est un phénomène bien documenté, considéré comme la preuve initiale de l'expansion de l'Univers et du modèle cosmologique avec le Big Bang. Dans cette acception, ce phénomène n'est pas produit par effet Doppler-Fizeau, mais est une conséquence de la dilatation de l'espace provoquée par l'expansion de l'univers. ", "id": 1022410} {"src_title": "Half-Life 2", "tgt_title": "Half-Life 2", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Half-Life 2 je, stejně jako jeho předchůdce Half-Life, first-person shooter, rozdělený do kapitol, v nichž se hráč ujímá Gordona Freemana. Hra používá stejné mechanismy jako jeho předchůdce: neustálé střídání prostředí, postupné přibývání zbraní a také drobné hádanky, založené na fyzikálním enginu. Hráč také začíná bez jakéhokoliv předmětu a pomalu, díky postupu ve hře, sbírá arzenál nutný pro boj.Podobné je také chování nepřátel: někteří spolupracují ve skupinách, někteří létají, někteří jsou ozbrojení, někteří využívají různých charakteristických pohybů a někteří jenom číhají. Hráč je může zabíjet přímo (pomocí zbraní), nebo nepřímo pomocí prostředí (shodit auto na nepřátele, zapálit plyn, pustit elektřinu) a nebo pomocí výbušných barelů. Hra využívá detailní simulaci fyzikálních jevů. Díky tomu jsou ve hře použity drobné hádanky založené na fyzikálních jevech, které jsou na rozdíl od prvního dílu (ve kterém jsou použity hádanky, jejímž řešením bylo správné nastavení tlačítek) založeny na posunování a přemisťování věcí. Řešení hádanek bylo většinou založeno na hmotnosti, velikosti a vztlaku věcí. Například na začátku hry je hráč nucen poskládat bedny, aby po nich mohl vyskákat do okna, jenž je umístěno několik metrů nad zemí. Hra nemá cutscény, ani žádné další formální zobrazení příběhu. Místo toho je hráč nucen sledovat různé stopy a vodítka, která mu pomůžou pochopit situaci. Hodně z chybějícího spojení mezi prvním a druhým dílem je možno vyčíst z rozhovoru s hlavními postavami.", "section_level": 1}, {"title": "Inovace.", "content": "První byl vylepšený HEV oblek obohacen o nové možnosti, přičemž nyní kromě poskytování protijedu při otravě či ochraně v podmínkách nehostinných pro život a světla poskytoval také možnosti krátkodobého sprintu, kdy Gordonova kondice byla podporována energií (která se ve speciálních článcích po určité době sama dobíjí. Později v updatu byl také obohacen zoomem, který ale, kvůli absenci možnosti střelby, nebyl příliš využit. Hlavní změnou druhého dílu ovšem byla přítomnost fyzikálního enginu, který byl v době vydání (a vlastně i nyní je) považován za jeden z nejzdařilejších. Designéři Valve (v čele s hlavním mozkem a mluvčím Gabe Newell) totiž dokázali hru navrhnout tak, aby hráč fyzikální engine využívat musel. Tato změna je asi stejně podstatná jako vzájemné krytí nepřátel v díle prvním. Některé hádanky byly na využití gravitace přímo postaveny, většinou šlo však o velice jednoduché úkony, které po několika sekundách přemýšlení udeřily do očí. Co se umělé inteligence nepřátel týče, společně například s Far Cry patří k nejlepším, co je v počítačových hrách k vidění, ani zde tedy Valve svou laťku nesnížili. Nepřátelé se účinně kryjí, snaží se hráče všelijak obejít a přelstít, i nepřátelská fauna se chová velice inteligentně (i když pudově). Hráč cestou potká několik NPC, které se ze všech sil snaží hráči pomoci, ačkoliv příliš nepřátelské palby nevydrží.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Half-Life 2 si získala přízeň moderů a vznikly kvalitní mody jak single-playerové, tak multi-playerové. Half-Life 2 je nejvíce modifikovaná hra ze všech, pro tuto hru vzniklo nespočet modifikací od hororových módů po hopsačky či zahradničení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Half-Life 2 (označovaný též HL2, HλLF-LIFE nebo také jednoduše λ) je počítačová hra, která byla vyvinuta Valve Corporation a vydána firmou Valve 16. listopadu 2004. Je to pokračování známé FPS Half-Life. Vleklý vývoj hry zabral pět let a stál 40 milionů dolarů. ", "tgt_summary": "Half-Life 2, stylisé HλLF-LIFE et abrégé en HL2, est un jeu vidéo de tir à la première personne développé par Valve Corporation, sorti le après un développement prolongé de plus de cinq ans. Suite très attendue du jeu vidéo à succès \"Half-Life\", il a reçu un accueil très positif vis-à-vis de la presse spécialisée et a récolté 35 prix « Jeux de l'année ». Développé à la base pour les PC, \"Half-Life 2\" a depuis été porté sur Xbox et, via \"The Orange Box\", sur Xbox 360, PlayStation 3, MacOS et Linux. ", "id": 2181096} {"src_title": "Queens of the Stone Age", "tgt_title": "Queens of the Stone Age", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1996 - 1999).", "content": "Queens of the Stone Age založil v roce 1996 Josh Homme. Původní název skupiny byl 'Gamma Ray', ale Homme v roce 1997 jméno změnil na 'Queens of the Stone Age', protože jméno ́Gamma Ray ́ si již před nimi zvolila německá power metalová skupina a hrozila jim žalobou. Prvním počinem kapely bylo EP Gamma Ray, které obsahovalo dvě písně - \"Born to Hula\" a \"If Only Everything\" (která se později objevila na jejich eponymním albu jako \"If Only\"). Vydáno bylo v lednu 1996 a členy kapely tehdy byli - Josh Homme (Kyuss), Matt Cameron (Soundgarden a Pearl Jam), Van Conner (Screaming Trees) a John McBain (Monster Magnet). První živé vystoupení kapely se uskutečnilo 20. listopadu 1997 v OK Hotelu v Seattlu a v prosinci téhož roku kapela vydala spolu s Kyuss další EP. V roce 1998 vydala kapela album ́Queens of the Stone Age ́, ale největší zásluhu na něm měl Josh Homme který nahrál zpěv, obě kytary a baskytaru (pod níž se podepsal svým alter-egem jako Carlo Von Sexron). Na bicí hrál Alfredo Hernández, další nástroje a vokály obstarali Chris Goss a ́Hutch. Brzy po dokončení nahrávání alba se k QOTSA připojil zakládající člen Kyuss, baskytarista Nick Olivieri a kytarista Dave Catching a kapela byla připravena vyjet na turné. Od této chvíle se sestava kapely často měnila. Při nahrávání druhého alba už nebyl členem kapely Alrfedo Hernández.", "section_level": 2}, {"title": "Rated R (1999 - 2001).", "content": "Na albu Rated R z roku 2000 spolupracují muzikanti kteří velice dobře znají Hommeho a Olivieriho tvorbu. Mimo jiné, bubeníci Nick Lucero a Gene Trautmann, kytaristé Dave Catching, Brendon McNichol a Chris Goss. V písni \"Feel Good Hit of the Summer\" dokonce hostuje frontman Judas Priest - Rob Halford. Album sklidilo pozitivní ohlasy a dostalo se mu mnohem větší pozornosti než debutovému albu. Díky textu písně \"Feel Good Hit of the Summer\", kde se neustále opakuje věta \"Nicotine, Valium, Vicodin, Marijuana, Ecstasy and Alcohol\" bylo album staženo z prodeje v síti obchodů Wal-mart. Úspěch nahrávky kapele zajistil možnost předskakovat Smashing Pumpkins, Foo Fighters nebo Hole. Při vystoupení na Rock in Rio 2001, baskytarista Nick Olivieri vyšel na pódium nahý a hrál pouze s baskytarou. Při interview pak řekl:\"Lidé tady na karnevalu také tančí nazí, tak proč bych nemohl já?\". Ke kapele se připojil zpěvák Screaming Trees - Mark Lanegan a v kapele zůstal až do roku 2005. S blížícím se koncem šňůry vystoupení k albu Rated R skupina vystupovala na festivalu Rock am Ring. Podle Homma to bylo \"nejhorší vystoupení jaké kdy odehráli a navíc před 40 000 lidmi\". Kapela se rozhodla vytetovat si čas začátku vystoupení, aby na něj nikdy nezapomněli.", "section_level": 2}, {"title": "\"Songs for the Deaf\" (2001–2004).", "content": "Časté koncertování s \"Rated R\" zvýšilo věhlas kapely, čemuž posléze pomohl i frontman Foo Fighters a člen Nirvany bubeník Dave Grohl. Ten se ke kapele připojil na konci roku 2001 a pomohl jí nahrát její třetí album. \"Songs for the Deaf\" vyšlo v srpnu následované koncertní šňůrou a znovu na něm hostoval Mark Lanegan i kytarista A Perfect Circle Troy Van Leeuwen. Přestože si \"Songs for the Deaf\" získalo velkou pozornost, Grohl se vrátil ke svým jiným projektům a na jeho místo během evropské části turné přišel zakládající člen Danzig bubeník Joey Castillo. Na desce \"Songs for the Deaf\" se v poslední písni \"Mosquito Song\" ukázali také basistka A Perfect Circle Paz Lenchantin (hrála na violu a piáno) a Dean Ween za kytarou. \"Songs for the Deaf\" si získalo jak velkou popularitu, tak komerční úspěch, což potvrzuje i zlatá deska za prodej 900 000 kopií. Singly \"No One Knows\" a \"Go with the Flow\" se staly hitem v radiích i na MTV, získali číslo jedna na stánici Triple J a dostaly se těsně k Billboard Top 40. Koncertování k albu pokračovalo a vyvrcholilo sérií hlavních koncertů v Austrálii během ledna 2004, po kterých byl Nick Olivieri z kapely vyhozen údajně za urážky fanoušků a nadměrné pití. V červenci 2005 však Homme pro BBC Radio 1 prohlásil, že Olivieri byl vyhozen za psychické týrání své přítelkyně. Homme ho údajně varoval před lety, když mu řekl, že pokud to bude pravda nebude se k němu znát. Olivieri však kontroval tím, že kapela \"byla otrávená hladem po moci\" a bez něj je o \"královnu lehčí\". Později svůj názor změnil s tím, že jeho vztahy s Joshem jsou dobré a nová deska je perfektní. Vztahy mezi nimi jsou nyní v pořádku a Nick měl i údajně zájem o znovu členství v kapele.", "section_level": 2}], "src_summary": "Queens of the Stone Age (někdy zkracováno jen na QOTSA) je americká rocková kapela z Kalifornie, která se dala dohromady v roce 1997 ze stoner rockové skupiny Kyuss. Původní název kapely byl Gamma Ray, později ho ovšem kytarista Joshua Homme změnil na Queens of The Stone Age. Pro kapelu je typická orientace na kytarové riffy a tvrdší rock, sám Homme mluví o stylu kapely jako o „robot rocku“. Zvuk QOTSA je ovlivněn bezpočtem hudebních směrů a žánrů. ", "tgt_summary": "Queens of the Stone Age est un groupe de rock américain, originaire de Palm Desert, en Californie. Il est formé en 1996 suivant la dissolution du groupe Kyuss. Parfois classé comme stoner rock ou hard rock, Queens of the Stone Age (parfois abrégé \"QotSA\" ou \"QOTSA\") a connu de nombreux changements de personnel au fil des années. Josh Homme (chant et guitare) est le seul membre fondateur à apparaître sur tous les albums du groupe.", "id": 966670} {"src_title": "Neville Chamberlain", "tgt_title": "Neville Chamberlain", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Birminghamu jako mladší syn Josepha Chamberlaina, starosty Birminghamu a později i ministra kolonií, a jeho druhé manželky Florence. Studoval na škole v Rugby a později na Mason Science College v Birminghamu. Prostřednictvím rodinných kontaktů se stal ředitelem společnosti Elliot's Metal Company sídlící nedaleko Highbury. V říjnu 1897 s pomocí rodinných peněz koupil společnost Hoskins & Company, jejímž se stal výkonným ředitelem po následujících 17 let. Ve veřejném životě se angažoval jako ředitel Birminghamské všeobecné nemocnice a pomáhal založit Birminghamskou univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem Dolní sněmovny byl Chamberlain zvolen krátce po skončení první světové války v roce 1919 za obvod Birmingham Ladywood. Bylo mu tehdy 49 let; stále zůstává v britských dějinách oním (pozdějším) premiérem, který získal poslanecký mandát v tak pokročilém věku. Poté, co roku 1922 ztratil ministr zdravotnictví Arthur Griffith-Boscawen ve volbách svůj poslanecký mandát, nabídl stávající premiér Andrew Bonar Law Chamberlainovi pozici státního sekretáře (\"junior minister\") na tomto ministerstvu. V květnu následujícího roku byla u Bonara Lawa zjištěna rakovina v pokročilém stadiu. Law ze zdravotních důvodů jako premiér rezignoval a jeho nástupcem se stal Stanley Baldwin. Ten v prvních několika měsících zastával i funkci ministra financí, než do této pozice uvedl v roce 1924 Chamberlaina, který si však tento post udržel jen pět měsíců do příštích voleb. Po volbách roku 1924 se Chamberlain stal ve vládě konzervativců ministrem zdravotnictví. Jedním z prvních jeho počinů v této funkci byl návrh zákona, kterým byl snížen věk pro odchod do důchodu a zajištěna penzi pro pozůstalé zemřelých dělníků. Dokázal také omezit moc výborů, které zajišťovaly podporu v nezaměstnanosti, pro přestárlé a hendikepované. Ty byly ovládány labouristy a jejich hospodaření se svěřenými penězi přivedlo tento systém do krize. Jeho návrh zákona přijatý roku 1929 oddělil agendu nezaměstnanosti od ostatních agend a její výkon přenesl na místní samosprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Krátce po korunovaci Jiřího VI. odstoupil z funkce premiéra Stanley Baldwin a jeho nástupcem se stal Chamberlain. V domácí politice dokázal prosadit roku 1937 přijetí zákona, který zlepšoval podmínky zaměstnanců průmyslových společností a omezoval maximální pracovní dobu pro ženy a děti. V zahraniční politice se pokoušel naklonit nacistické Německo a vytvořit z něho partnera ve stabilní Evropě. Předpokládal, že by toho dosáhl navrácením některých bývalých kolonií. Nicméně Německo nevyvíjelo velkou snahu jednat o těchto záležitostech. Obešel svého ministra zahraničí Edena a do Německa vyslal svého vyjednavače a tentýž postup uplatnil i vůči Itálii, která byla evropskou veřejností kritizována za okupaci Etiopie. Vyřešení vztahů s Itálií totiž považoval za překážku pacifikace a appeasementu Evropy. Chamberlainova politika vůči Německu byla motivována tradiční britskou snahou o nastolení rovnováhy v Evropě, v tomto případě mezi Německem a Francií, což se projevilo ještě za jeho předchůdce, když Londýn pasivně přihlížel remilitarizaci Porýní v březnu 1936. V únoru 1938 německý kancléř Adolf Hitler započal nátlak na rakouskou vládu, aby svolila k připojení Rakouska k Německu. Chamberlain se domníval, že dobré styky s Itálií přesvědčí Hitlera, aby od svého záměru odstoupil, a zároveň, že bude Itálie sloužit jako hráz německé expanzi. Jeho názor kritizoval ministr zahraničí Eden, který poté co byl vládou schválen postup jeho oponenta, rezignoval. V březnu 1938 se Rakousko stalo částí Německa, a ačkoli Rakousko žádalo Británii o pomoc, byla výsledkem jen diplomatická nóta. Na jednání vlády poté uvedl, že jediný argument, na který Německo slyší, je vojenská síla a systém kolektivní bezpečnosti je v tomto případě neúčinný. Obětování Rakouska nyní nahradilo neúspěšnou snahu uspokojit Hitlera navrácením kolonií a mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla \"vždyť jsou to také Němci\"). V záři byl informován tajnými službami o Hitlerově záměru napadnout v druhé polovině tohoto měsíce Československo. Zároveň dostal informaci o tom, že se Francie do případného konfliktu nezapojí. Chamberlain se obával, že by kvůli Československu mohlo být Spojené království zavlečeno do války. 15. září se na Berghofu sešel s Adolfem Hitlerem. Jednal z vlastní iniciativy, svůj postoj nekonzultoval s ministrem zahraničím lordem Halifaxem, ani ho nepřekládal na jednání vlády. Hitler po Chamberlainovi žádal připojení československých oblastí s převahou německého obyvatelstva k Německu. Chamberlain souhlasil. Československo mělo obdržet mezinárodní garanci nezávislosti. Chamberlain s tímto souhlasil, neboť odstoupení Sudet bral jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii, která s tímto postupem rovněž souhlasila. Na pozdějších jednáních však Hitler své požadavky rozšířil, což už bylo pro britského premiéra neakceptovatelné, neboť neměl zájem na tom, aby nacisté získali výzbroj československé armády a kontrolu nad zbrojním průmyslem ve vnitrozemí. Na konci září proběhla v Mnichově schůzka za účasti Chamberlaina, Hitlera, Mussoliniho a Daladiera. Na následujícím jednání Hitler pohrozil okupací Československa, pokud nebudou přijaty jeho požadavky. Británie i Francie nakonec odsouhlasily italský návrh, který byl předtím připraven Německem a výsledkem byl text označovaný jako Mnichovská dohoda. Chamberlain byl po návratu do země oslavován jako velký mírotvorce a byla mu poskytnuta málo vídaná čest objevit se s královskou rodinou na balkóně Buckinghamského paláce. V období po Mnichovu prosazoval politiku obezřetného dozbrojování. Nicméně dále se angažoval v zahraniční politice a cestoval do Paříže, aby přesvědčil Francouze ke zbrojení, a do Itálie, aby přesvědčil Mussoliniho o nutnosti pozitivního tlaku na Hitlera. Někteří členové jeho vlády ale začali politiku appeasementu kritizovat. Dne 15. března obsadilo Německo Československo a tím nastala přesně ta situace, kterou si nepřál. V reakci na to pronesl Chamberlain ve svém rodišti 17. března projev, ve kterém napadl nacistickou vládu za svévolné porušení Mnichovské dohody. Později veřejně garantoval polskou suverenitu a varoval Hitlera před agresí vůči této zemi. Když v září Německo napadlo Polsko a Británie vyhlásila Německu válku, Chamberlain ustanovil válečný kabinet, do kterého pozval i zástupce liberálů a labouristů, kteří to ale odmítli. Winstona Churchilla jmenoval do funkce ministra námořnictva a jmenoval ho i členem válečného kabinetu. První období války se soustředilo na námořní střety. Zpočátku se domníval, že ekonomický nátlak a blokáda Německa přinese brzký konec války. Po zimní válce mezi Sovětským svazem a Finskem se spojenci zaměřili na získání kontroly nad Norskem, skrze něž Německo získávalo velkou část železné rudy (těžené ve Švédsku). Německo vpadlo do Dánska a pokračovalo do Norska. Britské síly v Norsku neuspěly a válečný kabinet rozhodl o jejich stažení. Krátce po tomto rozhodnutí se jeho oponenti v Konzervativní straně spojili s labouristy a liberály a pokusili se dosáhnout jeho rezignace. Po bouřlivé debatě v parlamentu viděl možnost setrvání ve funkci pouze za podmínky, že se do ní zapojí i labouristé. Poté co to jejich představitel Clement Attlee odmítl, rozhodl se odstoupit a za svého nástupce doporučil Churchilla.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Po svém odstoupení v květnu 1940 zůstal vůdcem konzervativců a snažil se Churchillovi zajistit uvnitř strany podporu. Dlouho se těšil dobrému zdraví, ale v červnu 1940 ho postihly zdravotní potíže, pro které musel navštívit nemocnici, kde mu byla objevena rakovina. Krátce ještě pokračoval v práci, ale v září se po náletech přestěhoval do Highfield Parku. 9. listopadu 1940 nemoci podlehl a jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení Chamberlainovy politiky.", "content": "Celkově je Neville Chamberlain hodnocen i ve Velké Británii značně rozporuplně. Jeho úspěchy z počátku jeho vlády zcela zastiňuje jeho role v jednáních s Adolfem Hitlerem o osudu tehdejšího Československa. Za svou politiku appeasmentu byl výrazně kritizován ze strany konzervativců a nejvíce diplomatem a členem Konzervativní strany Duffem Cooperem. Ten také jako jediný člen britské vlády kvůli nesouhlasu s podpisem Mnichovské dohody složil funkci. Obdobně kritizoval Chamberlaina po válce i Winston Churchill. Obecně je Chamberlain hodnocen spíše jako obchodník než dobrý diplomat a politik. Jeho rozhled byl velmi úzký, Evropu skoro neznal, příliš necestoval a neměl v politických kruzích tehdejší Evropy téměř žádné přátele a spojence. Dle Lorda Norwiche, syna Duffa Coopera, byl patrně právě jeho úzký rozhled příčinou toho, že Hitlerovi nedokázal fakticky vzdorovat a tím umožnil Německu rozpoutat druhou světovou válku. Sám Chamberlain byl až do své smrti přesvědčen, že díky Mnichovské dohodě získal pro Británii čas se dozbrojit a připravit na válku, kterou by jinak, kdyby přišla už v roce 1938, Británie prohrála.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[", "section_level": 2}], "src_summary": "Arthur Neville Chamberlain (18. března 1869 – 9. listopadu 1940) byl britský státník, člen Konzervativní strany a premiér. Byl synem úspěšného průmyslníka a politika Josepha Chamberlaina. Nejznámějším se stal uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, kterou byl uznán požadavek nacistického Německa, aby mu Československo odstoupilo oblasti obývané sudetskými Němci. Poté, co Německo pokračovalo ve své agresivní politice, vyhlásil mu 3. září 1939 válku a vedl Británii v prvních osmi měsících druhé světové války. ", "tgt_summary": "Arthur Neville Chamberlain ( ; – ) est un homme d'État britannique, membre du Parti conservateur et Premier ministre du Royaume-Uni de mai 1937 à. Il est surtout connu pour sa politique étrangère d’apaisement, qui s’est notamment traduite par la signature des accords de Munich en 1938. Après la déclaration de guerre du Royaume-Uni à l’Allemagne nazie le, Chamberlain dirige le pays durant les huit premiers mois de la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 251762} {"src_title": "Trest", "tgt_title": "Châtiment", "src_document": [{"title": "Filosofie trestu.", "content": "Trestem společenství vymáhá dodržování svých norem. Tím jednak hodnotí a potvrzuje jejich závažnost a zároveň uznává trestaného jako příčetnou osobu, odpovědnou za své jednání. Trest může plnit čtyři základní funkce: Tato poslední funkce, totiž obnova a potvrzení porušeného řádu, je historicky patrně nejstarší a i když je nám dnes hůře pochopitelná, je pro význam trestu základní. Nejstarší indický Zákoník Manuův ji vyjadřuje takto: Podobně Immanuel Kant: Kritikové právního trestu jej často přirovnávají k pomstě. Od pomsty by se trest měl lišit tím, Prvním omezením trestu je zásada „oko za oko, zub za zub“: za vyražený zub jen jeden zub, a ne všechny. Postupně se tato míra trestu dále snižovala a dnes se nejen postiženým, ale i kritikům společnosti často zdá, že trest je až příliš mírný. Naopak vlivná kritika moderního vězeňství M. Foucaulta ukazuje, jak právě zdánlivě „humánní“ vězení trestance lidsky poškozuje.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny trestu.", "content": "Trest jakožto sankce, uvalená na pachatele vnější autoritou bez ohledu na to, jak své jednání hodnotí on sám, se vyskytuje už v archaických společnostech bez státního monopolu na násilí. Běžnými sankcemi jsou například veřejný posměch, vyloučení z kmene, tělesný trest anebo smrt. Trest, vynesený kmenovou autoritou, vykonává celé společenství. Ve starověkých společnostech se trestní řízení chápalo jako spor mezi poškozenými nebo jejich příbuznými a pachatelem (\"akuzační princip\"). Ještě v antickém Římě musel žalobce obviněného sám chytit, předvést a usvědčit. Aby se předcházelo zbytečným žalobám, měl proces často charakter sázky: pokud žalobce obviněného neusvědčil, musel sám zaplatit pokutu, kterou chtěl vymoci. Teprve s posilováním centrální moci se trestní řízení odchyluje od soukromoprávního a funkci žalobce přebírá stát, který také zařizuje vyšetřování a případný výkon trestu (\"inkviziční princip\"); naopak poškozený hraje v procesu nanejvýš roli svědka a o náhradu škody musí žalovat zvlášť. Tak vzniká funkce veřejného žalobce a později i policejního vyšetřování. Důležitým krokem bylo zavedení práva na obhajobu, jež se prosadilo ve vrcholném středověku, a monopol státu na legitimní užívání násilí. V tradici římského práva se konečně prosadila i zásada, že trest lze ukládat jen na základě zákona (\"nulla poena sine lege\"), a jen v jím stanovené výši. Od 18. století se také zavádí instituce odvolacích soudů a odvolání. Starší hrdelní a tělesné tresty se od počátku novověku nahrazují vězením nebo pokutami a vyskytují se už jen ve velmi tradicionalistických, zejména islámských zemích. Trest smrti poprvé napadl italský právník Beccaria, a přes vehementní obhajobu I. Kanta a dalších se v průběhu 20. století ve většině zemí zrušil; přispělo k tomu i zneužívání trestu smrti totalitními režimy 20. století. V současné době se diskutuje o účelnosti a účinnosti běžného trestu vězení a zkoušejí se různé alternativní tresty, které například pachatele konfrontují s jeho obětí a ukládají mu, aby se o ni nebo o pozůstalé postaral nebo mu ukládají veřejně prospěšné práce.", "section_level": 1}, {"title": "Tresty v církevním právu.", "content": "V katolickém kanonickém právu existují dva základní druhy trestů: Nápravnými nebo jinými spravedlivými tresty mohou být podle kanonického práva potrestáni např. rodiče, kteří nechají pokřtít nebo vychovat své děti v jiném než katolickém náboženství (can. 1366), dále každý, kdo zneuctí eucharistické způsoby (can. 1367), kdo se dopustí křivé přísahy před svým představeným (can. 1368), kdo se veřejně dopustí rouhání (can. 1369), kdo napadne papeže nebo biskupa (can. 1370), kdo učí nauce odsouzené papežem nebo ekumenickým koncilem (can. 1371), kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k ekumenickému koncilu (can. 1372) apod.", "section_level": 1}, {"title": "Tresty v českém právu.", "content": "Trestem stát působí pachateli určitou a na základě zákona stanovenou újmu, spočívající v zásahu do jeho práv a svobod (např. na osobní svobodě, majetku nebo občanské cti), a zároveň jím vyslovuje společenské odsouzení jeho činu a deklaruje solidaritu s obětí. Jen výjimečně může dojít k \"upuštění od potrestání\", kdy soud v odsuzujícím rozsudku sice vysloví vinu pachatele, ale trest neuloží. Samotný účel trestání není v českém trestním zákoníku (na rozdíl od § 23 dřívějšího trestního zákona) výslovně vyjádřen, to je ponecháno judikatuře a právní vědě. Obecně se rozlišují teorie absolutní (trest má účel sám o sobě jako spravedlivá odplata za spáchané zlo, tzv. \"individuální represe\") a relativní, v nichž je důležitý společenský účel trestu. Může pachatele odradit od dalšího páchání trestné činnosti, příp. mu v ní přímo zabránit, a také ho napravit (\"speciální prevence\"), a ve vztahu ke zbytku společnosti je jeho smyslem odstrašení i posilování právní jistoty v tom smyslu, že překračování zákona je vždy trestáno (\"generální prevence\"). Teorie smíšené, které v české právní teorii i praxi převažují, spatřují význam trestu jak v prosté odplatě, tak v účelu, kterého jím lze dosáhnout. Mezi uvedenými účely musí být ovšem vyvážený poměr. Individuální represe nemůže být samoúčelná, trestní odpovědnost pachatele lze shledávat jen tam, kde jeho jednání dosahuje nezbytné míry společenské škodlivosti. Také byla-li by např. upřednostňována generální prevence nad prevencí individuální, šlo by o \"exemplární trestání\", které česká judikatura nepřipouští. Zákon zná konkrétně tyto druhy trestů: Kromě nich zná jako trestní sankce i ochranná opatření, které však tresty nejsou.", "section_level": 1}, {"title": "Trest ve výchově.", "content": "Výchovné tresty neukládají soudy, nýbrž rodiče, případně vychovatelé. Jejich jedinou funkcí je také potvrdit závažnost určitých norem a přimět dítě či žáka, aby je dodržoval. To se netýká jen chování, ale například také řeči: rodiče i učitelé mají dítě naučit řeč tak, aby se ve společnosti dobře dorozumělo, a pokud dělá chyby, mohou svoji snahu podpořit přiměřeným trestem. „Přiměřenost“ výchovných trestů se však měří výhradně jejich výsledky a každý vychovatel by měl vědět, že příliš tvrdé tresty a od jistého věku tělesné tresty vůbec bude dítě vnímat jako ponižování, takže svého cíle nemohou dosáhnout. Ostatně i malé děti mohou vnímat něco jako trest jen na pozadí a v kontrastu s pochvalou nebo odměnou.", "section_level": 1}, {"title": "Trest v náboženském smyslu.", "content": "V archaických společnostech, kde se právo ještě nevydělilo jako samostatná oblast, měl trest vždy také charakter náboženský a i nejstarší známé zákoníky se dovolávají božské autority. Pokud by společnost zločince strpěla a nepotrestala, musela počítat s tresty od bohů, jako je smrt a nemoc, neúroda, hlad nebo neplodnost. Podobně je tomu i v biblickém judaismu, kde je každý zločin porušením Božího řádu, a tedy zároveň proviněním proti Bohu čili hříchem. V individualizovaných a vnitřních monoteistických náboženstvích jako je judaismus nebo křesťanství a do jisté míry i islám se náboženské tresty také zvnitřňují a vyjadřují obrazy soudu a věčných trestů. Také zde je trest jednak potvrzením a zdůrazněním významu náboženských zásad a požadavků, a na druhé straně uznáním lidské svobody, kterou člověk může i zneužívat a hřešit. Přesto víra v peklo snižuje kriminalitu, kdežto převažující víra v (benevolentní) nebe vykazuje zvýšenou kriminalitu.", "section_level": 1}, {"title": "Trest ve sportu.", "content": "V individuálních sportech nehrají tresty velkou roli a diskvalifikace nebo distanc se udělují spíše výjimečně, například za doping. Zato v kolektivních hrách jsou velmi důležité a běžné, protože dodržování pravidel zde přímo souvisí s bezpečností hráčů. Postihují buď Velkým problémem moderního profesionálního sportu je jednak doping, jednak \"korupce\" mezi rozhodčími; obojí plyne z velkého tlaku na výsledky a ovšem z objemu peněz, které ve sportu obíhají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trest nebo také sankce je uvalení nějakého omezení, újmy, ztráty nebo bolesti, jímž oprávněná osoba vymáhá dodržování mravních, společenských nebo právních pravidel daného společenství. Smyslem trestu může být náprava, odstrašení, ochrana společnosti nebo obnovení narušeného řádu. Tresty se užívají v právu, ve výchově, v náboženství a ve sportu.", "tgt_summary": "Un châtiment est un traitement violent qui est infligé en réponse à une attitude considérée comme répréhensible, immorale ou déplacée. Il consiste à imposer quelque chose de désagréable à une personne, dans le but de lui faire craindre le châtiment infligé pour la dissuader de conserver ce type d'attitude. ", "id": 1383147} {"src_title": "Lysá nad Labem", "tgt_title": "Lysá nad Labem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lysá nad Labem je poprvé zmiňována již v Kosmově kronice. Zdejší hradiště patřilo k významným slovanským střediskům. Na lyském hradišti byl vězněn, vykastrován a oslepen kníže Jaromír, kterého sem poslal jeho bratr, kníže Oldřich. Ve 13. století zde byl postaven hrad a Lysá pak byla až do vlády Lucemburků ve vlastnictví českých královen. Od roku 1291 je doložena existence Lysé jako města. V tomto roce vydala královna Guta, manželka Václava II., listinu, která sjednocuje pozemky v okolí Lysé v jeden celek. Roku 1355 věnovala manželka Karla IV. Anna lyskou faru klášteru Augustiniánů v Praze na Karlově. Augustiniáni následně v Lysé zřídili konvent s pěti řeholníky. Lysá se tehdy stala manským panstvím a byla propůjčována jako \"výsluha\" šlechtickým rodům. Od roku 1398 držel Lysou královský hofmistr Petr z Vartemberka a Kosti. Za husitských válek město s hradem a novým augustiniánským klášterem značně utrpělo. Roku 1446 koupil Lysou Jan z Hradce a od něho kupuje Lysou v roce 1450 Jan Smiřický ze Smiřic. Po jeho popravě v roce 1453 přechází panství na jeho nezletilé syny Jindřicha a Václava respektive jejich poručníka Zdeňka ze Šternberka. Václav záhy zemřel a tak celý majetek Smiřických získal Jindřich. Jindřich zemřel v roce 1478 na hradě v Lysé. Pohřben byl v kryptě kostela sv. Jana Křtitele. Dědictvím Lysou získal jeho syn Albrecht, který nechal na přelomu 15. a 16. století hrad přestavět na zámek. Zemřel v roce. 1505 a byl pohřben také v Lysé, stejně jako jeho starší bratr Jan, pražský purkrabí, který zemřel v roce 1506. Dědičkou Lysé se stala jejich matka Kateřina. Za jejího držení bylo panství Lysá v roce 1508 propuštěno z manství a zapsáno do zemských desk jako dědičné vlastnictví rodu. Na paměť této události má dnes Lysá erb Smiřických, šikmo kosený štít, zakomponován do svého znaku. Za Kateřiny Smiřické prožívá Lysá rozkvět, byla obnovena práva města i fary. Kateřina Smiřická zemřela v roce 1529 a byla pochována v Lysé v kryptě bývalého kostela sv. Jana Křtitele. V závěti bylo panství odkázáno Zdeňku Lvovi z Rožmitálu. Jeho rozmařilý život však způsobil, že musel Lysou v roce 1535 prodat. Novým majitelem se za 5000 kop grošů stal Jiří Bachtl z Pantenova. V roce 1548 koupil panství Lysá Ferdinand I. a připojil jej ke komornímu panství jako lovecké středisko. Nadějný rozvoj města, které obdrželo i královská privilegia, přerušila třicetiletá válka. Ozbrojená vzpoura, která ve městě a jeho okolí vypukla při násilném zavádění rekatolizace (1625) dokazuje, že zde byl do bitvy na Bílé Hoře hojně zastoupen evangelický živel. Ačkoli mnoho zastánců předbělohorských pořádků zapálilo před příchodem císařské armády (1628) své domy a uprchlo ze země, přesto byli tajní evangelíci v Lysé odhalováni až do vydání tolerančního patentu (1781). Bezprostřední reakcí na náboženskou toleranci byl vznik sboru Evangelické církve helvétského vyznání (tj. refomované - kalvínské) roku 1783. Ten zde existuje (od roku 1918 jako sbor Českobratrské církve evangelické) ve svých historických budovách dodnes. Jeho areál tvoří jednu z kulturních památek města. Velká většina evangelického obyvatelstva Polabí opustila a založila východně od německého Halle obec Lissa. V roce 1638 je zmiňována v Lysé poštovní expedice. Po staré slezské silnici tehdy začalo fungovat spojení s Vratislaví. V roce 1647 Lysou získal císařský generál Jan Špork a tehdy započalo období nebývalého rozkvětu města i okolí. Po smrti zakladatele hraběcího rodu Šporků Jana Šporka se panství ujal jeho syn František Antonín Špork. Zámek v Lysé byl v barokní době několikrát přestavován. Nejpodstatnější změny provedl právě F. A. Špork v roce 1696, kdy byl obnoven augustiniánský klášter, zbudován nový farní kostel a kaple Tří králů. Šporkové respektive později Sweerts-Šporkové drželi panství Lysá nad Labem až do roku 1851, kdy jej prodali za 820 000 zlatých kněžně Štěpánce Rohanové. V roce 1868 byla v Lysé založena tělocvičná jednota Sokol. Zakládajícími členy byli úředníci lyské Rolnické vzájemné pojišťovny založené princem Benjaminem z Rohanů. Z příspěvků příznivců nechala jednota vyšít prapor z těžkého hedvábí v národních barvách. Prapor byl na červené straně ozdoben vyšitým českým lvem a na straně bílé sokolem s rozepjatými perutěmi. Žerď praporu zdobilo 72 hřebů. Prapor byl slavnostně vysvěcen při velké slavnosti 2. června 1872 na náměstí u dnes již zbořeného farního kostela. Slavnosti se účastnilo 609 členů z dalších sokolských jednot s 27 prapory, dr. Miroslav Tyrš, Sokolská kmochova kapela. Mši sloužil děkan P. Vojtěch Podobský. Řečníkem byl starosta Sokola a pozdější pražský primátor dr. Tomáš Černý. Matkou praporu se stala kněžna Štěpánka Rohanová a jeho kmotrami pí K. Tanglová, A. Bergová, E. Hanušová a C. Volmanová. Prvním praporečníkem byl Karel Pošva. Dne 5. srpna 1873 vzplanul v Lysé požár, který zachvátil 51 stavení včetně stodol s právě sklizenou úrodou. Ve městě začala panovat nesmírná bída. V roce 1878 byl zbořen kostel sv. Jana Křtitele stojící na náměstí. Při demolici byly zničeny i náhrobky rodu Smiřických, jejichž rodinná hrobka byla v kryptě kostela. Kněžna Štěpánka Rohanová žila hýřivým způsobem a tak panství postupně upadlo do dluhů ve výši 3 miliony zlatých. Kněžna Štěpánka Rohanová byla nucena se vystěhovat ze zámku do podzámčí čp. 181, kde 28. září 1884 zemřela. Po její smrti bylo panství vydraženo a získal je Angličan William Andrews, který však vlivem nesprávné životosprávy zemřel 11. února 1886. Panství koupila od jeho manželky v roce 1889 Úvěrní banka, která je však již za rok prodala za 1 750 000 zl. Bedřichu svobodnému pánu Leitenbergovi. Po smrti jeho syna JUDr. Bedřicha Josefa Leitenbergera při automobilových závodech v Usingenu v Německu v roce 1904 bylo panství prodáno Rudolfu Ferdinandu Kinskému, který o něj měl zájem již po smrti Andrewsově. V neděli 7. srpna 1910 po 5. hodině odpolední předváděl v Lysé na vojenském cvičišti (Rajčůru, dnes dostihové závodiště) veřejný vzlet aeroplánu první český aviatik Jan Kašpar. Rudolf Ferdinand Kinský zemřel 13. března 1930 v Lysé nad Labem. Po jeho smrti se většina jeho rodiny odstěhovala do rakouského zámku Kremsegg v Kremsmünsteru, zakoupeném v roce 1929. Ze zámku v Lysé nad Labem byl převezen na 40 vagónech veškerý mobiliář a zámek byl následně v roce 1938 odprodán státu - Ministerstvu sociální péče. Zámek byl přeměněn na domov pro seniory a tomuto účelu slouží dodnes. V Lysé nad Labem zůstala z Kinských pouze dcera Gabriela provdaná za Ericha Thurn-Taxise. Po prodeji zámku státu se přestěhovala do zahradního domku, který jako jediný z panství nebyl prodán. Jejich dcera Josefa se provdala za JUDr. Jiřího Bořka-Dohalského. Když byl Jiří Bořek-Dohalský v červenci 1950 zatčen StB a následně odsouzen v politickém procesu na 10 let, přestěhovala se Josefa s jejich čtyřmi syny k mamince do Lysé. Zde Josefa a Jiří v říjnu 1990 také zemřeli. V bývalém zahradním domku žil až do své smrti 12.11.2017 jejich syn Antonín Bořek Dohalský.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj územněsprávního začlenění po roce 1850.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Lysá nad Labem \"(6668 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Litol \"(1030 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Lysé nad Labem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: výroba cementového zboží, cukrovar, holič, 6 hostinců, kolář, kovář, továrna na školní nábytek, 2 obuvníci, pekař, 2 obchody s lahvovým pivem, 4 řezníci, slévárna železa, 7 obchodů se smíšeným zbožím, trafika, truhlář", "section_level": 2}, {"title": "Období druhé světové války.", "content": "Po roce 1935 vznikla v Lysé Národní garda č.183. Útvar měl asi 25 členů a scházel se v hostinci u Chloupků. Gardisté byli vybaveni uniformami barevně podobným četnickým. Výcvik útvaru probíhal pod vedením československé armády a její posádky v Milovicích, která do Lysé posílala své vojenské instruktory. V období mobilizace v roce 1938 byl útvar vybaven puškami z dob rakousko-uherské armády vzor Mannlicher. Úkolem Národní gardy v Lysé pak bylo provádět ostrahu důležitých objektů (např. zdymadel na Labi). Činnost garda ukončila po Mnichovské dohodě. Od roku 1940 do roku 1944 se v Lysé nad Labem razily protektorátní mince. Jednou z nejaktivnějších odbojových skupin koncem války byla lyská podskupina partyzánské skupiny Podřipsko. Jejím vedoucím byl v Lysé nad Labem Josef Válek, technický úředník protipožárního sboru hlavního města Prahy. Pracovní zařazení mu umožňovalo styky s okresními a městskými veliteli požárních sborů, ale také se svými bývalými známými vojáky. Mezi ně patřil např. Rudolf Žitný, praporčík československé armády a zaměstnanec městského úřadu v Lysé nad Labem, Karel Lufta, bývalý správce budov vojenského tábora v Milovicích a zejména pak hasič Josef Havlín, velitel protipožárního sboru města Lysá nad Labem. Pro odbojovou činnost získali dále Antonína Cuce z Milovic, který pracoval jako pomocný dělník vojenské správy, a Stanislava Březinu z Prahy. Další spolupracovníci skupiny prováděli např. odposlechy vojenských hovorů na ústředně v Lysé nad Labem. Když byl R.Žitný pronásledován pražským gestapem, \"schovali\" jej přímo ve vojenském výcvikovém prostoru Milovice jako kuchaře-číšníka. Podle předem připraveného plánu 9. března 1943 podpálila skupina sklad munice a válečného materiálu u Benátecké Vrutice. Sklad byl zcela zničen - hasiči z Lysé nad Labem pod vedením J.Havlína nedorazili z důvodu údajného selhání techniky včas. Obdobná situace se opakovala i za rok. Dne 26. dubna 1944 využili členové skupiny krátkodobého opuštění některých objektů v milovickém výcvikovém prostoru k založení dalšího požár. Vyhořel i sklad u Benátské Vrutice s velkým množstvím válečného materiálu. Hasiči z Lysé dorazili opět pozdě. V říjnu 1944 zase podminovali pod Šibákem železniční trať Milovice-Lysá nad Labem, čímž způsobili vykolejení vojenského transportu s tanky určenými pro nasazení do bojů na frontě. Trať byla neprůjezdná ještě několik dní po sabotáži. V roce 1945 došlo v Lysé nad Labem k sabotážní akci, která se stala základem pro novelu Bohumila Hrabala \"Ostře sledované vlaky\". Dne 2. března 1945 vložili odbojáři ve spolupráci s železničáři do muničního vlaku na nádraží v Lysé nad Labem trhaviny s časovým spínačem, který byl nastaven na čtvrt hodiny. Vlak se třiceti vagóny byl plně naložen pěchotní a dělostřeleckou municí a leteckými motory. Ten den vyrazil z Prahy-Vysočan a měl namířeno do Brna, kde se soustřeďovaly německé jednotky k obraně moravské metropole. Letecké motory byly asi určené do podzemní továrny Diana u Tišnova, kde se montovaly nové typy Messerschmittů Bf-109G-10/U4. (Za první čtyři měsíce roku 1945 zkompletovali dělníci v této továrně kolem čtyř set letounů tohoto typu, z nichž většina ještě zasáhla do bojů.) Nálože vybuchly na trati v blízkosti zastávky Stratov. Ohromný výbuch a nesčetné množství dalších malých explozí ozářilo oblohu, aby jí zanedlouho zakryl hustý mrak dýmu. Všichni okolní hasiči okamžitě přispěchali na místo, ale nebylo vlastně možné pro stálé exploze a výbuchy účinně zasáhnout. Po válce velitel lyských hasičů a zároveň jeden z aktérů útoku Josef Havlín tvrdil, že odjezd jemu podřízených hasičů záměrně protahoval, aby se na místo dostavili co nejpozději. Je s podivem, že ohromnou explozi přežil strojvedoucí i topič parní lokomotivy, neboť oheň zachvátil a zničil 28 vagónů a pouze dva vozy s lokomotivou se podařilo vypřáhnout a odvézt do Kostomlat nad Labem. Po následující dva dny byl provoz omezen na jedinou kolej. Němci pochopitelně zuřili a dokonce se zamýšleli nad tím, jakou formu odvety zvolit, ovšem až do konce 2. světové války si nebyli jistí, zda skutečně šlo o sabotáž nebo o technickou závadu. Nakonec proto k překvapení všech od odvetných opatření ustoupili a vedli událost jako nehodu. Ostatně, i oni již tušili, že konec války se blíží. Pouze vojáci milovického Sprengkomando a trestné roty měli na několik dní o zábavu postaráno. Na jaře 1945 byla v Milovicích ještě silná německá vojenská posádka. Docházelo zde k seskupování útvarů zničených na východní frontě. I s posádkou v Lysé se jednalo odhadem o deset tisíc mužů včetně tankových oddílů a obrněných vlaků. 3. května 1945 byly v noci ve městě a na nádraží přemalovány německé nápisy. 4. května 1945 protektorátní vláda zrušila nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Československé vlajky byly ten den vyvěšeny i v Lysé. Město však bylo záhy obsazeno německou posádkou z Milovic a do 19 hodin bylo nařízeno stáhnout československé vlajky a obnovit německé nápisy. Po klidné noci se Němci opět stáhli do Milovic. 5. května přijel poslední vlak z Prahy v 11:20. Měl dvě hodiny zpoždění, protože na Vysočanech byli zastřeleni dva čeští železničáři za odstraňování německých nápisů. V Praze vypuklo povstání. V Lysé byl ustanoven ilegální Národní výbor, protože velitel německé posádky v Milovicích generál Rödiger vyhrožoval, že bude-li Národní výbor ustanoven, nechá jej postřílet. Lyský výbor dostal z Prahy rozkaz mařit nástupovou cestu milovické německé posádky na Prahu a za žádnou cenu nedovolit přesun německého vojska z Milovic do Prahy po železnici. Pancéřový vlak vypravený z Milovic byl zastaven na hradle Káraný. Zde dvě hodiny stál a byl poslán zpět do Lysé. V neděli 6. května v 5 hodin ráno vyrazila z Milovic část posádky o síle 60 tanků, 100 motorových vozidel, řadou motocyklů a kol na Prahu. Do cesty jim však byly stavěny barikády a tak se Němci dostali jen do Horních Počernic. Zde se po vyhlášení všeobecné kapitulace německých vojsk 8. května 1945 vzdali. Zbytek posádky v Milovicích o síle asi pět tisíc mužů se po kapitulaci rozprchl. Za velkého nadšení obyvatel přijela do Lysé 10. května 1945 Rudá armáda. V následujících dnech bylo v okolí zatčeno asi 70 osob české a německé národnosti a zajištěn jejich majetek. U Dvorců vznikl internační tábor.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Roku 1950 byla k obci Lysá nad Labem připojena obec Litol, dalšími částmi města jsou kromě vlastní Lysé nad Labem vesnice Byšičky a Dvorce. Rozvoj města byl patrný hlavně od druhé poloviny 19. století do začátku druhé světové války. V současnosti je Lysá známa především díky svému výstavišti, které pořádá během roku mnoho tematických výstav a sjíždějí se na něj lidé z celé republiky. Mnoho návštěvníků chodí také na místní dostihové závodiště. Lysá se stala také poměrně významným železničním dopravním uzlem se zrekonstruovaným nádražím. Lysá nad Labem je společně s Jiřicemi, Ostrou, Přerovem nad Labem, Semicemi, Starou Lysou, Starým Vestcem a Stratovem členem dobrovolného sdružení obcí Mikroregion Polabí.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Zámecký areál: Kostely, modlitebny a kaple: Měšťanské domy a vily: Sochy: Technické památky: Pomníky a památníky: Památky mimo území městské památkové zóny: Přírodní památky:", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Sportovní aktivity začínají se založením tělocvičné organizace Sokol v Lysé v roce 1868. Sokol v Lysé funguje dodnes a je zde tak nejstarší sportovní organizací. Po založení Sokola v Lysé se cvičilo na hrazdě, bradlech a koni v hostinci „U města Prahy“. Po požáru města v roce 1873 byly utlumeny i sportovní aktivity. K velkému rozvoji došlo až po první světové válce. Lyský Sokol se zasloužil o zřízení poboček v okolních obcích, v Semicích, Přerově, Stratově, Litovli, Lojovicích, Benátecké Vrutici, Ostré a Staré Lysé. V roce 1920 byl zakoupen od hraběte Kinského hotel U města Prahy. Jeho sál byl rozšířen a v něm zřízen biograf. Provozem biografu získávala jednota peníze na svou činnost. V roce 1925 byla vedle biografu, na místě letního cvičiště, schválena stavba tělocvičny. Stavba byla dokončena už v prosinci a 2. 2. 1926 slavnostně otevřena. V roce 1941 byl Sokol zakázán jako organizace nepřátelská k Říši a rozpuštěn. Po osvobození v roce 1945 sloužila sokolovna jako pekárna Rudé armády a byla tak po odchodu armády značně zdevastovaná. Dne 15. 9. 1948 se konala mimořádná schůze výboru Jednoty, na které byl Sokol obviněn členy místního akčního výboru, že se jako organizace neosvědčil v novém politickém zřízení. Následovalo opět zastavení činnosti Sokola. Činnost Sokola v Lysé byla obnovena opět v roce 1990. Z peněz získaných prodejem kina městu a za pomoci státní dotace byla sokolovna v roce 2012 zrekonstruována a 19. 1. 2013 slavnostně znovuotevřena. Historie organizované kopané spadá do roku 1913, kdy byl založen první fotbalový klub SK Lysá. Tento sport přinesli do Lysé studenti z Prahy. Světová válka přinesla útlum i tohoto sportu a tak k jeho rozvoji dochází opět až ve 20. letech 20. století. Byly zakládány i další kluby. SK Lysá hrála po dvě sezóny i druhou nejvyšší soutěž – středočeskou divizi. Původně se hrálo na hřišti „Na písku“, které sloužilo také jako cvičiště vojenské posádky. V roce 1923 bylo vystavěno nové hřiště v místě dnešního sídliště. 50. léta 20. století přinesla i reorganizaci sportovních klubů v Lysé. V roce 1956 vznikl TJ Spartak Lysá. V roce 1959 byla dokončena výstavba nového stadionu. Na tradici lyské kopané dnes navazuje SK Slovan Lysá, který má v držení tři fotbalová hřiště, z toho jedno s umělým trávníkem. V Lysé se hrával i hokej. Nejprve na Písku v místě dnešní školy. Kluziště včetně dřevěné boudy jako převlékárny zde postavili Skauti. Na tyto aktivity navázali Sokolové. Jejich kluziště bylo v místě sokolského letního cvičiště, dnes parku u Bílé labutě. Na letním cvičišti se provozovala i lehká atletika. Byla zde běžecká dráha dlouhá 200m, doskočiště do dálky i do výšky, prostor pro vrhačské disciplíny. Sokolská lehká atletika skončila se zákazem Sokola nacisty a již nebyla obnovena. Od roku 1938 se v Lysé hrály v restauraci „U krále Václava“ také kuželky Kuželna se několikrát přestavovala. Její konec přinesla až privatizace v 90. letech 20. století, kdy nový majitel kuželník zrušil. Na kopci Šibák za městem byla počátkem 21. století nejprve na černo postavena freeride trať pro horská kola. Město reprezentuje také šachový oddíl ŠK Joly Lysá nad Labem. Jeho družstva ŠK Výstaviště Lysá nad Labem a ŠK města Lysá nad Labem působí v nejvyšší šachové soutěži družstev, v České šachové extralize. ŠK Výstaviště v soutěži nastupuje od roku 2010. Družstvu pojmenováném ŠK Města se podařilo postoupit do extraligy v sezóně 2014/2015.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se dělí na části, z nichž vlastní Lysá nad Labem a Litol mají svůj katastr a Dvorce a Byšičky leží v katastru Lysá nad Labem. Části se dále na základní sídelní jednotky. Základní sídelní jednotky Na Kačíně a U dvorecké silnice jsou součástí dvou částí obce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lysá nad Labem () je město v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Žije v něm obyvatel. Leží v úrodné nížině při řece Labi, 14 km západně od Nymburka. Historické jádro města bylo v roce 2003 prohlášeno městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Lysá nad Labem (prononciation tchèque : [lɪsa ː nad labɛm] ; en ) est une ville du district de Nymburk, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1491772} {"src_title": "Gabriel García Márquez", "tgt_title": "Gabriel García Márquez", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil jako nejstarší ze dvanácti sourozenců v městečku Aracataca v departmentu Magdalenana na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké škole studoval práva, ale studia nedokončil.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělost.", "content": "Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Roku 1954 se stal zpravodajem významného bogotského listu \"El Espectador\". Byl vyslán do Paříže, noviny však byly krátce po jeho příjezdu úředně zastaveny. Tři roky pobýval v tamním hotelu De Flandre a psal. Navštívil několik evropských zemí včetně Československa v letech 1955 a 1957. Roku 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. Po nástupu Fidela Castra k moci se stal dopisovatelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, V té době (1961) se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch v románu o rodině Buendíů, \"Sto roků samoty\", za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. Po vydání románu \"Sto roků samoty\" se i s rodinou přestěhoval do Barcelony, kde vydal \"Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce\" a \"Podzim patriarchy\". Roku 1968 opět navštívil Československo, setkal s Milanem Kunderou a vyjádřil se proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. V polovině sedmdesátých let se pod vlivem událostí v Jižní Americe vrátil na rodný kontinent. V roce 1982 obdržel Nobelovu cenu za literaturu \"„za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným ve světě plném představivosti a odrážejícím život a konflikty kontinentu“\". Podporoval politiku Fidela Castra a různé revoluční skupiny v Jižní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho styl je plný nadsázek a fantastických motivů, které se objevují v místech všedního života. Společným rysem je vyprávění velkých příběhů, které roztříští na mnoho bezvýznamných epizod, čímž se dílo stává záměrně nepřehledným. Čas podle něj neplyne, ale otáčí se dokola. Základními tématy pro něj jsou: láska, smrt, samota a stárnutí. Svým postavám přikládá mytologické rozměry a legendární vlastnosti ještě dříve, než by si je jakýmkoliv svým jednáním zasloužily. Po úmrtí Márqueze oznámil jeho nakladatel Random House, že má k vydání jeho poslední rukopis s názvem \"Uvidíme se v srpnu (En agosto nos vemos)\". Rodina však ke zveřejnění nedala souhlas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel José García Márquez (6. března 1927, Aracataca, Kolumbie – 17. dubna 2014, Ciudad de México, Mexiko) byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky. Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno.", "tgt_summary": "Gabriel García Márquez, né le à Aracataca (Colombie) et mort le à Mexico, est un écrivain colombien. Romancier, nouvelliste, mais également journaliste et militant politique, il reçoit en 1982 le prix Nobel de littérature. Affectueusement surnommé « Gabo » en Amérique du Sud, il est l'un des auteurs les plus significatifs et populaires du. Son œuvre se démarque par un imaginaire fertile et constitue une chronique à la fois réaliste, épique et allégorique de l'Amérique latine dans laquelle se recoupent son histoire familiale, ses obsessions et ses souvenirs d'enfance. La presse le compare à François Rabelais pour sa prose truculente ainsi qu'à Miguel de Cervantes et Victor Hugo pour sa dimension monumentale. ", "id": 1841310} {"src_title": "Henry David Thoreau", "tgt_title": "Henry David Thoreau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako David Henry Thoreau v Concordu ve státě Massachusetts jako třetí ze čtyř dětí Johna a Cynthie Thoreauových. Jeho sourozenci byli starší sestra Helen, mladší Sophia a o dva roky starší bratr John. V letech 1828–33 navštěvoval concordskou akademii (Concord Academy) a poté pokračoval ve studiích na Harvard College, kde se věnoval angličtině, řečtině, latině, filosofii, matematice, astronomii, teologii a nepovinně také přírodopisu, mineralogii, anatomii, francouzštině, němčině, italštině a španělštině. Zejména znalosti jazyků se ukázaly být velmi užitečné – díky nim mohl číst díla klasiků v originále a v některých jeho knihách se objevují například přímé citace v řečtině. Studia na Harvardu ukončil v roce 1837. Po návratu z Harvardu přijal místo učitele na concordské Center School, ale pracovní poměr netrval dlouho. Po dvou týdnech přišel na hospitaci jeden z členů školní komise a mladému učiteli vytkl, že ve svých hodinách málo používá rákosku. Thoreau tedy náhodně vybral několik žáků, těm demonstrativně napráskal a ještě ten den dal výpověď. To ho v rodném městě nepostavilo do dobrého světla, stejně jako když se někdy v této době rozhodl změnit své původní jméno David Henry na Henry David. Většina jeho spoluobčanů totiž měla zato, že jméno dané při křtu, tedy od Boha, by člověk neměl měnit. V dalších letech se Thoreau podílel na činnosti rodinné továrny na výrobu tužek, živil se jako zeměměřič, se svým bratrem Johnem provozoval soukromou školu a pracoval jako zahradník a údržbář v domě svého přítele a mentora Ralpha Waldo Emersona. V roce 1839 vyrazili bratři Thoreauovi na dvoutýdenní cestu lodí, kterou Henry později shrnul do jednoho týdne v knize \"Týden na řekách Concord a Merrimack\" (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849). O tři roky později John Thoreau (ml.) umírá na tetanus, což Henry velice těžce nese, ale zároveň v něm tato událost probudí kreativitu a přijímá Emersonův návrh, aby napsal recenzi na přírodopisné zprávy o fauně a flóře Massachusetts. Vzniká tak jeho první esej s přírodní tematikou „Přírodopis státu Massachusetts\" (Natural History of Massachusetts) publikovaný v časopise \"The Dial\". V březnu 1845 začal žít samotářský život. Počal si stavět chatku na pozemku vlastněném jeho dlouholetým přítelem Ralphem Waldo Emersonem. Do chatky, která jej stála přesně 28 dolarů a dvanáct a půl centu, se Thoreau symbolicky nastěhoval 4. července 1845 na americký Den nezávislosti. Od tohoto data se počítají dva roky a dva měsíce nezávislého života, které Thoreau strávil u rybníku Walden, nedaleko svých přátel a rodiny v Concordu. Toto životní období později Thoreau popsal v díle \"Walden\" (1854). Během svého pobytu u Waldenu (přesněji v červenci 1846) byl při jedné ze svých cest do města zatčen a vsazen do vězení pro daňový dluh. Thoreau totiž vědomě odmítl finančně podporovat stát, který vedl podle něj bezdůvodnou válku s Mexikem a toleroval otrokářství, a neplatil proto tzv. daň z hlavy. Daň za něj sice kdosi zaplatil – pravděpodobně jeho teta Maria Thoreauová –, takže ve vězení strávil pouze jednu noc. Jeho čin tehdy nevzbudil žádný větší společenský ohlas, ale na jeho základě sepsal Thoreau významnou esej „Odpor vůči vládě\" (Resistance to Civil Government), jenž teprve po jeho smrti získala název Občanská neposlušnost (\"Civil Disobedience\"). Tato esej později významně ovlivnila bojovníky za lidská práva, jako byli např. Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King. Střídavě si vydělával na živobytí jako učitel, zemědělec nebo jako pracovník v továrně na tužky, jež patřila jeho rodině. Vynalezl rovněž stroj na zjednodušení výroby, a podařilo se mu tak snížit výrobní náklady. Thoreau nepatřil k vášnivým cestovatelům. Nejraději trávil čas v lesích kolem svého rodného města a cestoval ve svém nitru. Přesto podnikl několik zajímavých výprav, např. k mysu Tresky (Cape Cod), do White Mountains ve státě New Hampshire a do oblasti kolem hory Katahdin v Maine.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Snažil se obrodit osobnost návratem k přírodě. V osamoceném životě v lese viděl prostředek spásy před dehumanizačním působením civilizace. Byl velkým znalcem přírody, ale její znalost ve smyslu znalosti jejích jevů nepovažoval za podstatnou. Důležité pro něho bylo proniknout, vcítit se do ducha přírody a žít s ní v souladu. Kniha Walden přitom o něm vzbudila nesprávný dojem jako o poustevníkovi odmítajícím lidskou společnost a civilizaci. Pravda je, že do lesů neodešel, aby se stranil společnosti a lidí. Chtěl být blíže k přírodě. Jeho postoj k civilizaci je složitý. Zásadně ji neodmítal, a zejména ne kulturu (sám byl velmi vzdělaný a miloval klasická díla antiky, Číny, Anglie atp.) Viděl, že civilizace připravuje člověka o mnoho, a to o důležitější hodnoty, než které dává, a že sama je namnoze zneužívána proti lidem, a ti ji zneužívají na úkor opravdových hodnot ke zbytečnostem a rozmařilosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "1. Vybrané eseje (s datem vydání): 2. První knižní vydání esejů: 3. Knihy a) vydané za Thoreauova života: b) posmrtně vydané: 4. Deníky", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry David Thoreau (12. července 1817, Concord, Massachusetts, USA – 6. května 1862 Concord, Massachusetts, USA) byl americký filosof, jeden z hlavních představitelů transcendentalismu, dále esejista, moralista a básník.", "tgt_summary": "Henry David Thoreau (de son vrai nom David Henry Thoreau) est un philosophe, naturaliste et poète américain, né le à Concord (Massachusetts), où il est mort le. ", "id": 900858} {"src_title": "SK Sigma Olomouc", "tgt_title": "SK Sigma Olomouc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky olomoucké kopané a založení klubu.", "content": "V Olomouci se fotbal hrál od počátku 20. století, kdy zde povědomí o tomto sportu rozšířili bratří Tománkové. V roce 1912 byl založen fotbalový klub SK Olomouc a vedle něj se záhy ustanovil též německý tým DFC Olmütz. Především díky podpoře mecenáše olomouckého fotbalu, podnikatele Josefa Andera, se tým SK Olomouc ASO probojoval až do nejvyšší ligy, které se zúčastnil v sezónách 1941/42, 1942/44, 1943/44 a 1946/47. Velkoobchodník Ander nechal v Olomouci v roce 1940 zbudovat nový stadion pro 20 000 diváků a SK Olomouc ASO se v sezóně 1939/1940 stal první vítězem domácího českého poháru. V závěru války však olomoucký stadion zničila ustupující německá armáda, na konci 40. let se klub SK Olomouc propadl do nižších soutěží a v roce 1951 zcela zanikl. Dalším olomouckým mužstvem, které bylo po svém založení zařazeno do nejvyšší ligové soutěže, byl celek vojenského letectva Křídla vlasti Olomouc. Tým Křídla vlasti později přejmenovaný na VTJ Dukla Olomouc se ale nejvyšší soutěže účastnil pouze v letech 1953 a 1954. Dnešní klub Sigma Olomouc má své počátky ve skromných poměrech předměstského klubu z Hejčína. Klub byl pod původním názvem Fotbalový klub Hejčín Olomouc založen roku 1919 a u jeho vzniku stál tehdy šestnáctiletý chlapec, Karel Tatíček, který se později stal i jeho prvním předsedou. První utkání odehrál FK Hejčín proti týmu Studentská jedenáctka a prohrál v něm vysoko 1:19. V roce 1920 po porážce konkurenční Hejčínské jedenáctky došlo k sloučení obou týmů a přejmenování celku na SK Hejčín Olomouc. První opravdové dresy, které byly černé s bílými límci a manžetami, získal tým díky podpoře klubového sponzora, legionáře Aloise Trefila. V roce 1925 schválil zemský úřad v Brně stanovy klubu a Alois Trefil byl následně zvolen jeho předsedou. Jako své původní hřiště využíval tým nerovný plácek na vojenském cvičišti Na Šibeníku. Pro pozdější mistrovská utkání však musel svá domácí utkání hrát na pronajmutých hřištích a příležitostně proto černobílí hráli i na Andrově stadionu. Růst klubu byl velmi pozvolný a v prvním půlstoletí se účastnil nižších soutěží, přičemž jeho vzestupy byly pravidelně doprovázeny následnými pády. SK Hejčín se ve svých počátcích nejčastěji účastnil župní třídy, přičemž do I. B třídy se týmu podařilo probojovat v polovině třicátých let. V roce 1946 klubu zakoupil pozemek v Řepčíně, kde následně vybudoval vlastní stadion. Poprvé se v mistrovském zápase na vlastním hřišti utkali hráči SK Hejčín 11. srpna 1946 s týmem Moravan Prostějov, kterému podlehli 1:4.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup mezi elitu.", "content": "V roce 1947 došlo ke spojení s DTJ Hejčín, načež byl klub přejmenován dle svého nového hlavního sponzora, Moravských železáren, na Hejčínský sportovní klub Báňské a Hutní Olomouc. O dva roky později pak došlo k přejmenování na Základní sportovní jednotu Moravské železárny Olomouc. Vedle finanční podpory Moravských železáren přispěl k zesílení klubu také zánik konkurenčního SK Olomouc ASO v roce 1951, načež tým posílilo množství zkušených hráčů. V roce 1955 vyhrálo první mužstvo s desetibodovým náskokem krajský přebor a poprvé postoupilo do divize. Po opětovném propadu do krajského přeboru se v sezóně 1962/1963 olomouckému týmu podařilo zvítězit a poprvé postoupit do II. ligy, kde se udržel dvě sezóny. V roce 1966 se novým sponzorem klubu stal koncern Sigma, který se spolupodílel na dalším vzestupu mužstva. Od tohoto roku byl klub znám jako TJ Sigma MŽ Olomouc. V roce 1973 se trenérem týmu stal olomoucký odchovanec a bývalý hráč Moravských železáren, Karel Brückner. Pod jeho vedením se olomouckým hráčům podařilo v následujícím ročníku opět probojovat do III. ligy a po reorganizaci domácích soutěží se v roce 1977 Olomouc probojovala do druhé nejvyšší domácí soutěže, I. české národní ligy. Původní černobílé hejčínské barvy klubu tehdy nahradila modrobílá kombinace a první tým se ze stadionu v Řepčíně definitivně přesunul na bývalý ligový stadion. Za klub tehdy nastupovali hráči jako Vlastimil Palička, Vlastimil Petržela, Ivo Knoflíček, Jiří Vít nebo bratři Fialové. Tato jména už přislibovala historický úspěch klubu, který přišel roku 1982, kdy trenér Vlastimil Zeman dovedl mužstvo do 1. ligy. V premiérovém zápase v první lize remizovala Sigma 22. srpna 1982 na domácím stadionu s Nitrou 1:1. První sezónu doplatila TJ Sigma na prvoligovou nezkušenost a na rok se vrátila do druhé ligy. Hned v příští sezóně se však Olomouc, vedená znovu trenérem Karlem Brücknerem, vrátila zpět do nejvyšší soutěže. Výrazně se tehdy pod její návrat mezi elitu podepsal svými góly Vladislav Lauda. V letech 1984 až 1987 pak v útoku Sigmy vynikal také útočník Miroslav Příložný. Mezi klubové legendy, které za Sigmy hrály v 80. letech se řadí rovněž Jan Maroši a Oldřich Machala, který v olomouckém dresu odehrál rekordních 414 ligových zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Třicet let v první lize.", "content": "Po druhém postupu do první ligy se Sigma Olomouc od ročníku 1984/85 napevno zabydlela mezi českou fotbalovou elitou, kde se nepřetržitě držela po třicet let až do roku 2014. S přibývajícími zkušenostmi přišly i první úspěchy. Čtyři třetí místa v sezónách 1990/1991, 1991/1992, 1997/1998 a 2000/2001 a jedno druhé místo v sezóně 1995/1996 to jasně dokumentují. Ani v pohárových soutěžích se Sigma neztratila. Premiérový pohárový zápas odehrála na svém stadionu 17. září 1986, kdy se v rámci prvního kola poháru UEFA střetla s švédským IFK Göteborg. S pozdějším vítězem soutěže tehdy remizovala 1:1. Při své osminásobné účasti v poháru UEFA zaznamenala Sigma největší mezinárodní úspěch v sezóně 1991/1992, kdy se dokázala přes týmy Bangor City FC, FK Torpedo Moskva a Hamburger SV dostat až do čtvrtfinále, kde podlehla Realu Madrid po vyrovnaných výsledcích 1:1 a 0:1. Mezinárodního úspěchu dosáhl tým rovněž v roce 2000, kdy se v poháru Intertoto Sigma probojovala až do finále, kde však v dvojzápase nestačila na italské Udinese Calcio. Sigma se zúčastnila evropských pohárů i v sezóně 2009/2010, kdy pod vedením trenéra Zdeňka Psotky postoupila přes druhé a třetí předkolo do Play-off, avšak zde vypadla s anglickým týmem Everton FC. V dresu olomoucké Sigmy nastupovala v 90. letech a na přelomu tisíciletí řada úspěšných hráčů, kteří se později prosadili i v zahraničích družstvech. Lze jmenovat odchovance nebo hráče, kteří prošli mládežnickými týmy klubu, jakými byli například Pavel Hapal, Radoslav Látal, Tomáš Ujfaluši, Marek Heinz nebo David Kobylík. Za Sigmu Olomouc nastupovali také mnozí reprezentanti, například Karel Rada, Radek Drulák, David Rozehnal, Radoslav Kováč, Stanislav Vlček, Roman Hubník či brankář Martin Vaniak. Nejúspěšnějším olomouckým trenérem je Karel Brückner, který tým vedl v 247 ligových zápasech, povedlo se mu s klubem umístit se na druhém a dvakrát na třetím místě v nejvyšší lize a Olomouc se pod jeho vedením probojovala do čtvrtfinále poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Zisk prvních trofejí.", "content": "Po vítězství v zimní Tipsport lize v roce 2011 získala Sigma Olomouc o rok později první velkou domácí trofej, když v sezóně 2011/12 dokázala vyhrát domácí pohár. Ve finále se 2. května 2012 utkala na stadionu ve Štruncových sadech v Plzni se Spartou Praha, nad níž zvítězila 1:0 a získala tak poprvé putovní Český fotbalový pohár. Jedinou branku utkání vsítil ve druhém poločase v 47. minutě prudkou střelou z levé strany k pravé tyči Michal Vepřek. Vedle úspěchu při zisku domácího poháru se navíc Sigmě podařilo udržet se ve špatně rozehrané sezóně 2011/2012 v první lize. Sigma Olomouc nakonec skončila na 11. místě tabulky i s odečtenými 9 body, kterými ji fotbalová asociace potrestala za účast v korupční kauze s FK Bohemians Praha. Olomoucký trenér Petr Uličný, který po sezóně ukončil svou dlouhou trenérskou kariéru, tak s Olomoucí získal svou první trofej. Radost z vítězství v domácím poháru však Olomouckým pokazil následný verdikt orgánů UEFA, který kvůli nedořešené kauze s FK Bohemians Praha 20. června 2012 zákazal Sigmě start v předkole Evropské ligy. Ředitel olomouckého klubu Jaromír Gajda následně oznámil, že se klub proti rozhodnutí neodvolá s ohledem na případnou účast v Evropské lize pro další český klub, kterému mohla Olomouc uvolnit pozici. Místo Sigmy se tak do 3. předkola Evropské ligy posunula pražská Sparta a do 2. předkola se dostal tým ze 4. místa Gambrinus ligy v sezóně 2011/2012, FK Mladá Boleslav. Záhy po vítězství v domácím poháru získala Sigma další cennou trofej, když 20. července 2012 zvítězila na stadionu U Nisy v Liberci nad mistrem Gambrinus ligy v sezóně 2011/2012 Slovanem Liberec 2:0 a získala tak poprvé Český Superpohár. Ve 24. minutě vstřelil první gól zápasu Martin Doležal, o 3 minuty později fauloval v pokutovém území Liberce Lukáš Vácha olomouckého Jana Navrátila a nařízený pokutový kop proměnil Michal Ordoš. Vedle této trofeje získala vítězná Sigma Olomouc navíc i prémii 1 000 000 Kč, poražený FC Slovan Liberec polovinu této částky.", "section_level": 3}, {"title": "Opakovaný sestup a návrat do první ligy.", "content": "V sezóně 2012/13 předváděla Sigma vedená až do 25. kola trenérem Romanem Pivarníkem útočný fotbal, bojovala v popředí tabulky a nakonec skončila těsně pod pohárovými příčkami, když obsadila konečné páté místo. Následující sezóna však dopadla mnohem hůře, neboť Sigma, ve které se během třiceti ligových zápasů vystřídali tři hlavní trenéři, nasbírala pouze 29 bodů a z konečného předposledního místa proto po třiceti letech sestoupila z první ligy do druhé. V závěrečném kole remizovala na hřišti Slovanu Liberec 1:1 a na záchranu jí přitom tehdy stačilo vstřelit jeden vítězný gól. V sezóně 2014/15 hrál proto klub po 30 letech 2. ligu. Po 15 podzimních kolech vedl tým, kterého se ujal kouč Leoš Kalvoda tabulku o 4 body před Varnsdorfem, se kterým měl hrát zápas 16. kola, ten byl však několikrát z různých důvodů odložen a byl odehrán až 3. března. Domácí Olomouc v něm zvítězila 2:1 a po dohrání podzimní části tak měla již 7bodový náskok. Olomouci se dařilo i v jarní části soutěže a v 27. kole si definitivně zajistila návrat do 1. ligy po výhře na hřišti Pardubic 2:1. Po vítězství ve Fotbalové národní lize se Sigma Olomouc pro sezónu 2015/16 po roce znovu vrátila do nejvyšší české fotbalové soutěže. Návrat mezi nejlepší české týmy se však Sigmě vůbec nepovedl. Trenéra Kalvodu nahradil po 10. kole kouč Václav Jílek, avšak ani tato změna nakonec k záchraně nepomohla. V této sezóně nasbírala Sigma, která se po většinu soutěže pohybovala v okolí sestupových příček, pouze 27 bodů za 6 výher, 9 remíz a 15 proher a kvůli horšímu skóre než měla v tabulce 14. Příbram proto po roce znovu sestoupila do 2. ligy. Po druhém sestupu klub podržel kouče Jílka, který s týmem tvořeným především mladými odchovanci v následující sezóně znovu vybojoval návrat mezi elitu. Sigma si postup do první ligy zajistila již po 26. kole, kdy se v popředí tabulky osamostatnila s náskokem 16 bodů na třetí Opavu. Nakonec soutěž ovládla, získala 69 bodů a spolu s druhým Baníkem Ostrava se znovu po roce vrátila zpět do nejvyšší soutěže.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do evropských pohárů a oslavy 100 let.", "content": "Po návratu do nejvyšší soutěže se mladý tým v podzimní části sezóny 2017/18 prezentoval atraktivní hrou a překvapivě se před jarním pokračováním zařadil na průběžné třetí místo za suverénní Plzeň a posílenou Slavii Praha. Tým Olomouce zakončil tuto úspěšnou sezónu celkovým ziskem 55 bodů a umístil se na čtvrté pozici konečné tabulky HET ligy 2017/18, díky čemuž se znovu kvalifikoval do předkol evropské ligy. Ve třetím předkole olomoucký tým vybojoval postup přes tým Kajrat Almaty z Kazachstánu a ve čtvrtém se pak Sigma střetla se španělským klubem FC Sevilla. S ní sice Sigma po prohrách 0:1 a 3:0 vypadla, ale hlavně v domácím utkání odehrála s favoritem vyrovnaný zápas. Na výborné výkony v evropské lize však Sigma nedokázala navázat v domácí soutěži, kde se po většinu podzimu pohybovala ve spodní části tabulky. Špatně rozehraný ročník se podařilo alespoň částečně zachránit v závěru ligy, kdy se Olomouc vyhla bojům o záchranu a se 40 získanými body se probojovala na osmou příčku a do skupiny hrající o Evropskou ligu. V následném dvojutkání však byla vyřazena týmem FC Fastav Zlín. Po sezóně odešel z klubu po čtyřech letech trenér Jílek, kterého angažovala Sparta Praha. V Olomouci se hlavním trenérem stal Radoslav Látal.
V roce 2019 si klub připomenul sto let od svého založení. Při příležitosti oslav tohoto výročí a 80tých narozenin klubové legendy, trenéra Karla Brücknera, byl uspořádán exibiční zápas klubových legend proti bývalým reprezentantům z dob Brücknerova angažmá u české reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Současný znak Sigmy Olomouc, jehož autorem je Miloš Holec, byl vytvořen v 70. až 80. letech 20. století, tedy poté, co do klubu vstoupil koncern Sigma. Právě od něj získalo mužstvo klubové barvy – modrou a bílou. Černá pěticípá hvězda uprostřed znaku odkazuje na původní barvy SK Hejčín a na Moravské železárny. Kruhový tvar symbolizuje spojení a pět svislých modrých pruhů představuje pět klubových postupů z I. A třídy až do první ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručný přehled.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Jednotlivé ročníky.", "content": "Zdroj: Poznámky:", "section_level": 2}, {"title": "Stadion.", "content": "Se stavbou stadionu v Olomouci je spojen mecenáš olomouckého fotbalu a velkoobchodník Josef Ander. Právě po něm získal Andrův stadion své jméno. S pracemi na stavbě se začalo v roce 1938 a v roce 1940 byl stadion s kapacitou 20 000 diváků otevřen. Na konci války však ustupující němečtí vojáci vyhodili tribunu, v níž si předtím zřídili muniční sklad, do povětří. Provizorní dřevěná tribuna postavená po válce sloužila olomouckým fanouškům až do roku 1977, kdy se konečně začalo se stavbou nové hlavní tribuny. Na jaře roku 1986 byla přistavěna protilehlá tribuna a kapacita Androva stadionu se tak zvýšila na 6 000 stojících diváků. Klub nadále modernizoval areál stadionu. V roce 1998 byla dostavěna severní tribuna a v červnu roku 2009 se začalo se stavbou tribuny jih. Kapacita Androva stadionu se tak vyšplhala na 12 566 diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Účast v evropských pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "SK Sigma Olomouc „B“.", "content": "SK Sigma Olomouc „B“ je rezervní tým olomoucké Sigmy, který působí v Moravskoslezské fotbalové lize (3. nejvyšší soutěž). Rezervní tým byl založen v roce 1976 po sloučení se Slovanem Černovír. V sezóně 2014/15 si klub zajistil postup do 2. ligy poté, co v 27. kole MSFL porazil Zábřeh 4:1. V roce 2017 bylo béčko dočasně zrušeno kvůli existenci Juniorské ligy. K obnovení rezervního týmu došlo po zrušení této mládežnické ligy v roce 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 2}], "src_summary": "SK Sigma Olomouc (celým názvem: Sportovní klub Sigma Olomouc) je český fotbalový klub, který sídlí v moravském městě Olomouc v Olomouckém kraji. Klub byl založen v roce 1919 a v roce 1982 se poprvé probojoval do první ligy, kde působil nepřetržitě od sezóny 1984/85 do ročníku 2013/14. Po dvou sestupech z elitní soutěže v ročnících 2013/14 a 2015/16 se po dvou výhrách ve Fotbalové národní lize tým od sezóny 2017/18 znovu vrátil do nejvyšší soutěže. Mezi největší úspěchy klubu patří zisk českého poháru a českého Superpoháru v roce 2012. Největším mezinárodním úspěchem klubu byla jeho účast ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Svá domácí utkání hraje tým Sigmy Olomouc na Andrově stadionu, který má kapacitu 12 541 diváků.", "tgt_summary": "Le SK Sigma Olomouc est un club de football tchèque basé à Olomouc. Les joueurs sont surnommés \"les Hanáci\" (phonétiquement \"Hanatsi\") soit les Hannas, en allusion à la région du Hanna en Moravie dont Olomouc a été la capitale.", "id": 2408743} {"src_title": "Pol Pot", "tgt_title": "Pol Pot", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Jeho otec byl bohatý venkovský sedlák. V roce 1934 byl Pol Pot poslán do Phnompenhu na tradiční roční pobyt v buddhistickém klášteře, v letech 1935–1943 chodil na francouzskou školu École Miche vedenou katolickými misionáři v Phnompenhu, v letech 1943–1947 nižší střední školu Collége Preah Sihanouk v Kompongchamu, v letech 1947–1948 na Lycée Sisowath v Phnompenhu (zde propadl) a v letech 1948–1949 na Technickou školu v Phnompenhu. Zde složil závěrečné zkoušky a obdržel stipendium, aby mohl ve studiu pokračovat ve Francii. V Paříži pobýval v letech 1949–1952 a studoval na École française de radioélectricité, nedokončil ji, ztratil stipendium a musel se vrátit do Kambodže. Mnohem více než studium ho v Paříži zaujala politika. Zprvu byl Pol Pot pouze vlastencem, který hledal cesty, jak svou zemi zbavit francouzských kolonialistů, záhy se však přidal ke komunistům. Stal se členem Marxistického kroužku, který v Paříži založili kambodžští studenti pod vedením Ieng Saryho, a pravděpodobně byl i členem Francouzské komunistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Kambodže.", "content": "Po návratu do vlasti v lednu 1953 záhy odešel do východního pohraničí ke komunistickým povstalcům z Viet Minhu, v následujícím roce se vrátil do Phnompenhu, kde se plně oddal práci v protokomunistické Lidové revoluční straně Kambodže (LRSK). Na živobytí si vydělával jako učitel dějepisu a francouzské literatury na soukromé škole. V LRSK náležel k tvrdému jádru, které usilovalo o vytvoření v Kambodži opravdové komunistické strany. To se stalo v roce 1960, kdy byla založena Komunistická strana Kampučie (KSK). Pro kambodžské komunisty se začalo používat označení Rudí Khmerové. Kvůli přepjatému utajování, které bylo pro stranu charakteristické, byl až do roku 1978 její název tajen i před řadovými členy a mluvilo se o ní jen jako o „Organizaci“ (\"Angkar\"). Pol Pot se stal členem ÚV KSK a v roce 1962 jejím vůdcem. V roce 1963 Pol Pot a vedení KSK opustili Phnompenh a odešli do džungle na východě země. Na přelomu let 1964/65 Pol Pot navštívil Hanoj a Peking. Vietnamci ho zklamali, neboť ho nabádali, aby skončil s násilným odbojem proti princi Norodomu Sihanukovi, jenž byl jejich spojencem. Zato v Číně se Pol Potovi dostalo dobrého přijetí, a proto se Rudí Khmerové přimkli k Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Povstání a diktatura.", "content": "V roce 1968 Rudí Khmerové zahájili povstání, k němuž se v roce 1970 přidal i Norodom Sihanuk, svržený Lon Nolovým pučem. Po pětileté občanské válce Rudí Khmerové Lon Nola porazili, 17. dubna 1975 obsadili Phnompenh a nastolili v Kambodži nejhorší hrůzovládu, jakou dějiny poznaly. Ihned po vítězství začali Rudí Khmerové uvádět v Kambodži, nyní přejmenované na Demokratickou Kampučii, do života svoji ideologii. Ta byla sloučeninou zkresleného učení marxismu-leninismu (Pol Pot a jeho druzi byli s marxismem obeznámeni jen povrchně, vybírali si z něj, co se jim hodilo, a ostatní ignorovali), vypjatého kambodžského nacionalismu a náboženských prvků. Jejich cílem bylo převést Kambodžu z feudalismu rovnou do komunismu. Především šlo o likvidaci měst, která Pol Pot pokládal za nenapravitelná semeniště kapitalismu. Všechna města v Kambodži byla vysídlena (Phnompenh hned 17. dubna 1975) a obyvatelé přestěhováni na venkov, často jen do džungle, aby se tu „převychovávali“ prací. Pol Pot a vedení státu sídlili ve vylidněném Phnompenhu. Byly zrušeny peníze a zakázán obchod. Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovány: každý měl mít jen pár základních věcí a musel být jednotně oblečen do černého stejnokroje. Lidé byli rozděleni do družstev a celé dny museli dřít na polích. Rybolov a sbírání plodů spadlých ze stromů byly zakázány jako kontrarevoluční činy. Manželští partneři byli lidem přidělováni a páry se mohly stýkat jen ve vymezených časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičům odnímány a vychovávány Angkarem. Místo „já“ se muselo říkat „my“, děti své rodiče nazývali „strýčku“ a „teto“, zatímco ostatní dospělé „otče“ nebo „matko“. Národnostní menšiny (Vietnamci, Čamové a Číňané) byly tvrdě perzekvovány a musely se vzdát všeho, co je odlišovalo od ostatních Kambodžanů. Mnoho z nich bylo zavražděno v důsledku genocidy. V letech 1976–1978 byly v KSK provedeny krvavé čistky. Jejich symbolem se stalo vězení a mučírna Tuol Sleng v Phnompenhu (dnes je tam muzeum genocidy). Čistky zlikvidovaly stranickou hierarchii ve velké části země. Čistka v roce 1978, při níž vypuklo na východě země povstání, stála život 100 000–250 000 lidí. Perzekuce se vyznačovana nesmírnou brutalitou. Metody poprav byly barbarské. Lidé byli odvedeni na tzv. vražedná pole a tam zastřeleni, stínáni mačetami, ušlapáni slony, ubiti kyji a motykami nebo umučeni k smrti. Těla obětí, často ještě jevící známky života, byla házena do hromadných hrobů. Od roku 1975 docházelo k pohraničním potyčkám s Vietnamem, vztahy mezi oběma zeměmi se neustále zhoršovaly. Když roku 1978 Rudí Khmerové vyvraždili obyvatele pohraniční vietnamské obce Ba Chúc, Vietnam se rozhodl zaútočit. Na přelomu let 1978 a 1979 Vietnamci vpadli do Kambodže a režim Rudých Khmerů svrhli.", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánské období.", "content": "Rudé Khmery se však úplně potřít nepodařilo, přešli totiž k partyzánské válce. Od roku 1979 až do své smrti Pol Pot pobýval dílem v Thajsku, dílem na západě Kambodže u thajských hranic na území, jež Rudí Khmerové ovládali. Aby Rudí Khmerové znovu získali podporu obyvatelstva, provedli dalekosáhlou přestavbu ideologie i hnutí. Od požadavku komunistické revoluce bylo upuštěno a v roce 1981 byla rozpuštěna KSK.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1996 Pol Pota opustil nejbližší spolupracovník Ieng Sary a polovina jeho věrných, což bylo více než 4000 mužů. Následujícího roku 1997 nechal Pol Pot zavraždit velitele vojska Rudých Khmerů Son Sena, jehož podezíral ze zrady. Následně byl Rudými Khmery, kteří se obávali dalších čistek, svržen a odsouzen k doživotnímu domácímu vězení. V něm 15. dubna 1998 zemřel. Jeho tělo bylo spáleno na hranici. V následujícím roce byl vládními jednotkami zlikvidován i zbytek Rudých Khmerů. Pol Pot byl dvakrát ženatý: s Khieu Ponnary (1956) a s Meas (1985), s níž měl dceru Sithu. Bilance Pol Potových obětí z let 1975–1979 kolísá mezi 250 000–3 000 000; Kambodža měla celkem 7 000 000 obyvatel. Jen menšina obětí byla zavražděna či umučena v důsledku genocidy, většina zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním. Třetina až polovina veškerého obyvatelstva Kambodže za vlády Rudých Khmerů onemocněla nebo hladověla, případně obojí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pol Pot, vlastním jménem Saloth Sar (březen 1925 Prek Sbauv, Francouzská Indočína, později oficiálně udáván 19. květen téhož roku – 15. dubna 1998 Anlong Veng, Kambodža), byl vůdce Rudých Khmerů a premiérem Kambodže (1976–1979). Během jeho vlády byly zabity více než dva miliony Kambodžanů.", "tgt_summary": "Saloth Sâr ( - ), plus connu sous le nom de Pol Pot, est un homme d'État cambodgien, chef des Khmers rouges et du Parti communiste du Kampuchéa. ", "id": 94675} {"src_title": "Vulva", "tgt_title": "Vulve humaine", "src_document": [{"title": "Části vulvy.", "content": "Měkká trojhranná vyvýšenina před vulvou je tuhý tukový polštář pokrývající stydkou kost. Nazývá se stydký pahorek (\"mons pubis\") a někdy je označován jako „Venušin pahorek“ (lat. „mons veneris“). Po pubertě jej pokrývá pubické ochlupení. Podobně mohou být pokryty ochlupením i malé a velké stydké pysky (\"labia\"). Starší český název pahorku je \"hrma\". Velké stydké pysky (\"labia maiora\") jsou kožní řasy, které zcela nebo částečně zakrývají ostatní části vulvy. Barva vnější části velkých stydkých pysků je obvykle podobná barvě na jiných částech těla, i když to neplatí vždy. Vnitřní část, kůže podobná sliznici, je obvykle růžová nebo nahnědlá. Velké stydké pysky přecházejí vzadu do hráze. Mezi nimi se nalézá stydká štěrbina (\"rima pudendi\"), v níž jsou malé stydké pysky. Vpředu přechází ve Venušin pahorek. Malé stydké pysky (\"labia minora\") jsou na dotyk velmi citlivé měkké kožní řasy uvnitř velkých stydkých pysků. Ačkoli se nazývají malé, bývají někdy větší než velké, takže bývají viditelné. Jsou pokryté kůží podobající se sliznici. Je v ní také mnoho mazových žlázek. Malé stydké pysky uzavírají poševní předsíň. V poševní předsíni (\"vestibulum vaginae\") je vpředu poštěváčková kapuce, která kryje klitoris (\"clitoris\"). Za ní (nebo pod ní) se nalézá nejprve ústí močové trubice (\"urethra\") a pak poševní vchod. U panen kolem něho poševní předsíň přechází do panenské blány (\"hymen\"), která chrání pochvu. Poševní otvor je normálně zavřený a stěny pochvy se vzájemně dotýkají. Trochu pod a do stran od poševního vchodu jsou Bartholiniho žlázy, které v případě, že je žena sexuálně vzrušená, produkují lubrikující látku, která usnadňuje průnik při pohlavním styku. Velké stydké pysky vzadu u řitního otvoru přecházejí do oblasti, která se nazývá hráz (\"perineum\"). Hráz bývá někdy narušena při komplikovaném porodu, takže se někdy před porodem nastřihuje. Vzhled a velikost částí vulvy se mezi ženami liší. Je běžné, že vulva není zcela levopravo symetrická.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k mužským pohlavním orgánům.", "content": "Vulva je v řadě znacích podobná mužským pohlavním orgánům, protože s nimi mají společný vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Vulva v kultuře.", "content": "V některých kulturách, včetně moderní západní civilizace, mají některé ženy úplně oholenou či jinak upravenou celou vulvu nebo její část. Jedná se o momentální fenomén ve Spojených státech amerických, ačkoliv byl již po staletí módní, obvykle ve formě použití vosku a to v mnoha zemích východní Evropy a státech Středního východu. Obvykle se věřilo, že je to mnohem hygieničtější. Vysoce střižené plavky přinutily své majitelky oholit boky jejich pubického trojúhelníku. Může se také jednat o částečné nebo úplné vyholení pubického ochlupení. Některé styly si ponechávají \"závodní proužek\" - anglicky \"racing stripe\" (na obou stranách stydkých pysků) nebo \"přistávací proužek\" - anglicky \"landing strip\" (přímo nad a v ose s vulvou). Již od raných dob islámu ctili muslimové (jak muži, tak ženy) tradici „oškubání“ ochlupení v podpaždí a holení pubického ochlupení. Jedná se spíše o preferovanou praxi než o závazek, odstranění může být uskutečněno holením, depilací, zastřihnutím nebo jiným způsobem odstranění. Toto je běžný postup, který je v některých muslimských kulturách považován za určitou formu uctívání, nikoli za hanebný, v regionech, kde se tato tradice ctí, je to požadováno z důvodů dobré hygieny. Důvody k odstranění tohoto ochlupení byly také aplikovány na ochlupení šourku a análního otvoru, aby byl člověk úplně čistý, svěží a daleko od všeho, co může působit špinavost a nečistotu (podle: Al-Munajjid, Sheikh Muhammad Saleh ze 27. července 2004 „\"Islam Ruling on Shaving the Pubic Hair, Scrotum and Around the Anus\"“) Mnoho kultur běžně považovalo vulvu za cosi nemravného, co musí zůstat skryto; například výraz pro externí genitálie - \"pudendum\", doslova znamená \"nemravná věc\". Naopak některé kultury vulvu oslavovaly a dokonce uctívaly; některé indické sekty ji ctily pod jménem yoni. Prameny uvádějí, že podobně tomu bylo ve starověku i u některých kultur Středního východu. Aspektem božího uctívání může být část moderní neopagánské víry a mohla být vyobrazena i na paleolitických uměleckých dílech. Jiné víry zase uvažovaly o některých či všech částech vulvy jako o „nečistých“, což mohlo vést až k ženské obřízce. Mnoho sochařů a malířů si zvolilo nevyobrazit vulvu ve svých dílech, i když se jednalo o nahou ženu. Oblast pubického ochlupení byla často přikryta kouskem látky, fíkovým listem či rukou. Pokud již však byla vulva vyobrazena, byla obvykle bez pubického ochlupení (byla lysá), stejně jako fyzické zobrazení vulvy, bez ohledu na to, zda by vulva byla při dané póze viditelná. V moderní době je v japonském anime a manga umění ženina vulva (dokonce i v pornografické hentai) cenzurována kvůli tamějšímu zákonu. Během historie nebylo umělecké vyobrazení vulvy běžné kvůli estetickým a mravnostním nárokům. Teprve po širokém rozšíření pornografie v západních zemích se stalo vyobrazení vulvy běžnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vulva (z latiny), zastarale kep, je název pro vnější ženské pohlavní orgány. Skládá se z poševní předsíně, v níž ústí močová trubice a pochva. Vpředu se nachází klitoris. Vulva je chráněna ze stran dvěma páry stydkých pysků (velkými a malými). Vulva je využívána při močení, pohlavním styku, masturbaci, menstruaci a porodu. ", "tgt_summary": "La vulve est la partie externe du système reproducteur féminin. L'organe comprend entre autres le mont du pubis, les grandes lèvres, les petites lèvres, le clitoris, le bulbe du vestibule, le vestibule vulvaire, le méat urétral, l'ouverture vaginale, les glandes de Bartholin et les glandes de Skene. La vulve protège le vagin et indirectement l'utérus par ses lèvres vaginales internes et externes. Les muscles du plancher pelvien soutiennent les structures de la vulve ; d'autres muscles du triangle urogénital apportent également soutien. ", "id": 852074} {"src_title": "Znásilnění", "tgt_title": "Viol", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Podle § 185 trestního zákoníku se znásilnění dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy donutí jiného k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, připouští tedy i znásilnění muže ženou. Znásilněním může být naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění (§ 185) nebo, je-li znásilnění součástí rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, trestného činu útok proti lidskosti (§ 401 podle písmene d) nebo, když účelem systematických znásilnění je způsobit takový počet vynucených těhotenství ženám jiné rasové skupiny, aby tato rasová skupina byla úplně nebo částečně zničena, trestného činu genocidium (§ 400 podle písmen a,b). V případě znásilnění kvalifikovaného jako § 185 hrozí pachateli trest odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let. V případě znásilnění formou soulože, na dítěti nebo se zbraní se trestní sazba zvyšuje na 2 léta až 10 let. V případě znásilnění dítěte mladšího 14 let nebo na místě, kde je omezována osobní svoboda nebo způsobení těžké újmy na zdraví znásilněním se trestní sazba zvyšuje na 5 až 12 let. V případě nedbalostního usmrcení při znásilnění se trestní sazba zvyšuje na 10 až 16 let. U trestných činů útok proti lidskosti a genocidium stanovuje Zákoník trestní sazbu dvanáct až dvacet let nebo výjimečný trest. Do roku 2001 bylo možno spáchat trestný čin znásilnění pouze na ženě a pouze v případě, že mělo charakter klasického pohlavního styku. Přinucení k orálnímu či análnímu sexu se neklasifikovalo jako znásilnění, nýbrž většinou jako omezování osobní svobody, které se trestalo mnohem nižšími tresty. Do roku 1950 se znásilnění označovalo souslovím násilné smilstvo (nezahrnovalo násilné vynucení sexu na manželce) a tento pojem se vyskytuje v některých dosud platných mezinárodních smlouvách o extradici (např. Smlouva mezi republikou Československou a Spojenými státy o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. července 1925 ve znění dodatkové úmluvy ze dne 29. dubna 1935). Před znásilněním v době ozbrojeného konfliktu chrání oběti i Ženevské úmluvy na ochranu obětí války a dodatkové protokoly k nim (čl. 27 úmluvy o ochraně civilních osob za války, čl. 76 Prvního dodatkového protokolu a čl. 4 Druhého dodatkového protokolu).", "section_level": 2}, {"title": "Motivace pachatelů.", "content": "Neexistuje jediná teorie, která by přesvědčivě vysvětlila motivaci pachatelů znásilnění. Mezi navrženými a diskutovanými motivy jsou: hněv, touha po moci, sadismus, stejně jako sexuální uspokojení a evoluční tlaky. Světová zdravotnická organizace uvádí, že hlavními faktory, které vedou k páchání sexuálního násilí, jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky znásilnění.", "content": "Oběti znásilnění mohou být traumatizované nebo zraněné, jsou také vystaveny riziku nákazy sexuálně přenosnou nemocí nebo nechtěného těhotenství. Zdravotní rizika mohou být výrazně redukována včasným lékařským ošetřením, při němž je možné zajistit důkazy usvědčující pachatele. Psychologické trauma se může rozvinout v posttraumatickou stresovou poruchu, oběti mohou cítit strach, smutek, nebo se dokonce cítit provinile. V některých státech, kde je interrupce jinak nelegální, je otěhotnění následkem znásilnění důvodem či jedním z více důvodů pro legálnost interrupce. I tato výjimka může být předmětem kontroverzí.", "section_level": 1}, {"title": "Obviňování oběti.", "content": "Obviňování oběti obecně činí oběť trestného činu zcela nebo z části zodpovědnou za spáchaný zločin. Tento pojem pochází ze sociální psychologie, kde odkazuje tzv.: teorii spravedlivého světa. V případě znásilnění je spoluodpovědnost oběti dokládána chováním, jako je flirtování, nebo vyzývavým oblečením. V extrémních případech jsou oběti popisovány jako ty, které si „o to říkaly“, protože se nechovaly dostatečně zdrženlivě. Ve většině západních zemí není obrana násilníka s poukazem na údajnou provokaci oběti chápána jako polehčující okolnost.", "section_level": 2}, {"title": "Znásilnění v náboženství.", "content": "Ke znásilnění zastává striktně odsuzující postoj většina náboženství, včetně křesťanství, judaismu a islámu. Všechna tři zmíněná náboženství je považují za velmi těžký hřích.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství a judaismus.", "content": "Ve Starém zákoně lze nalézt několik zmínek o tom, co dnes nazýváme znásilněním, např.:", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Islám sice považuje znásilnění za těžký hřích a jako trest stanoví trest smrti, zároveň však disproporce mezi silou svědectví ženy a muže a jejich právy a povinnostmi zejména na poli sexuální morálky způsobuje, že podle striktně islámského práva znásilněná žena často nemá šanci dobrat se u soudu zastání, pokud nejsou jiní z pohledu islámského práva věrohodní svědci. V řadě případů by její pokus o obvinění násilníka skončil jejím uvězněním a popravou. Islám též obecně ukládá manželce povinnost podřídit se sexuálním požadavkům manžela, jinými slovy manželku podle něj nelze znásilnit, protože nemá právo pohlavní styk odmítnout. Určité místní varianty zvykového práva, kombinující islám s jinými tradicemi, pak navíc připouštějí znásilnění jakožto legální trest či součást trestu (byť zpravidla v rozporu s oficiálním právním systémem). V některých případech je udělen trest 100 až 250 ran bičem, bičování musí přihlížet i rodina bičované.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ve středověku a počátkem novověku bylo v Česku násilné smilstvo trestáno smrtí formou lámání kolem, posléze stětím a následným vpletením v kolo, posléze pouze stětím.", "section_level": 1}, {"title": "Znásilnění a válka.", "content": "K znásilnění v průběhu války docházelo už ve starověku, je zmiňováno v Bibli. Izraelské, perské, řecké a římské armády se během svých tažení dopouštěly znásilnění. Dokumenty sepsané během vlády Čingischána, říkají, že po boji mongolští vojáci plenili, drancovali a znásilňovali. Moderním příkladem takových zvěrstev může být Nankingský masakr v jehož průběhu japonští vojáci znásilnili během šesti dní až 80 000 žen. Během druhé světové války bylo asi 200 000 korejských a čínských žen donuceno k prostituci v japonských vojenských nevěstincích.. Během Bangladéšské války za nezávislost bylo podle obvinění znásilněno pákistánskými vojáky na 200 000 žen, a téměř 20 000 bosenských muslimek bylo znásilněno srbskými jednotkami během Války v Bosně. Válečná propaganda často zdůrazňuje a přehání zprávy o špatném nakládání s civilisty ze strany nepřátelských vojsk, v důsledku čehož je problematické zjistit, co se doopravdy stalo. Podle zprávy UNICEF je znásilnění obvyklé v zemích postižených válkou a přírodními pohromami. Tedy v zemích s výrazným vykořeněním společnosti a oslabenými sociálními normami. Znásilňování provázelo konflikty v Súdánu, Čadu a Demokratické republice Kongo. Je odhadováno, že na 200 000 žen bylo v Konžské demokratické republice znásilněno v průběhu nedávných konfliktů. Podle některých odhadů je kolem 60% bojovníků v Kongu nakaženo HIV. Podle Ženevské úmluvy na ochranu obětí války z roku 1949 jsou ženy zvlášť chráněny proti každému útoku na jejich čest, zejména pak proti znásilnění, proti nucení k prostituci a proti každému nemravnému jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinové znásilnění.", "content": "Skupinové znásilnění je znásilnění oběti skupinou dvou a více osob. V českém trestním zákoníku se pojem skupinové znásilnění nevyskytuje, nicméně k němu na území Česka občas dochází. Francouzská, původem alžírská autorka, Samira Bellil, vylíčila ve své autobiografii \"Dans l'enfer des tournantes\" násilí, které ona a jiné mladé ženy zakoušely v převážně muslimském přistěhovaleckém předměstí Paříže. V pubertě byla opakovaně skupinově znásilněna gangy (slangově \"la tournante\"), vedenými lidmi, které znala. Policii ze strachu z odvety nic nenahlásila. V důsledku ji opustila její rodina i přátelé. Britská televize Channel 4 sledovala při přípravě jedné reportáže 29 případů skupinových znásilnění, ke kterým došlo v Londýně mezi lednem 2006 a březnem 2009. Z 92 pachatelů, kteří v nich byli odsouzeni, bylo 66 černých nebo smíšeného původu, 13 bílých, ostatní jiné etnicity (ze zemí jako Afghánistán, Irák a Libye).", "section_level": 1}], "src_summary": "Znásilnění je druh sexuálního násilí spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné sexuální aktivity proti vůli zneužité osoby. Termín je obvykle definován ve skutkové podstatě příslušného trestného činu. Za znásilnění je obvykle považován také jakýkoliv, tedy i dobrovolný, sexuální styk s nezletilou osobou. ", "tgt_summary": "Le est l'acte par lequel une personne est contrainte à un acte sexuel (le plus souvent un rapport sexuel) par la force, surprise, menace, ruse ou, plus largement, sans son consentement. Au, le viol constitue un crime dans la plupart des législations ; l'imposture ou le dol constituent en général, comme la violence, un élément appréciateur du viol. ", "id": 2441662} {"src_title": "Mučení", "tgt_title": "Torture", "src_document": [{"title": "Účel mučení.", "content": "Mučení je zpravidla prováděno za účelem: Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou. V některých případech, například při indiánském rituálu Tanec slunce, sloužilo mučení jako zkouška statečnosti a schopnosti snášet bolest pro mladé muže. Z podobného důvodu se některé formy mučení stávaly součástí iniciace mladíků u některých tradičních kultur v Americe, Africe i Austrálii a Oceánii.", "section_level": 1}, {"title": "Zákaz mučení.", "content": "Mezi prvními, kdo se ozvali proti mučení, byli Friedrich Spee a Anton Praetorius, který v roce 1613 o situaci vězňů v žalářích napsal ve své knize (Z\"evrubná zpráva o čarodějnictví a čarodějích/nicích\"). Napoleon Bonaparte v roce 1798 (v době, kdy byl v Egyptě) napsal generálmajoru Berthiérovi: \"„Tento barbarský zvyk bičování lidí podezřelých z toho, že mají důležitá tajemství k odhalení, musí být zrušen. Vždy se vědělo, že tato metoda vyslýchání prostřednictvím uvrhnutí lidí do mučidel není k užitku. Ti ubožáci řeknou, cokoli je napadne a cokoli si myslí, že (jejich trýznitelé) chtějí věřit. Následkem toho nejvyšší velitel zapovídá použití této metody, která je v rozporu s rozumem a lidskostí.“\" Před vydáním papežské buly z roku 1816 bylo mučení zakázáno: Dnes je zákaz mučení obsažen v různých mezinárodních úmluvách a paktech. Zajímavé je, že nejsou žádné výjimky k tomu, aby mučení mohlo nastat. Jedná se o mezinárodní zločin, který musí být právem potrestán. Jedná se o tzv. kogentní normu mezinárodního práva – ius cogens. Tato norma se charakterizuje tím, že je absolutní a nezrušitelná. Hlavní dokumenty týkající se mučení je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Všeobecná deklarace lidských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní právo.", "content": "Valné shromáždění OSN přijalo roku 1975 Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, na níž navázalo roku 1984 sjednání Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V rámci Rady Evropy zakazuje mučení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, na níž roku 1987 navázala Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přes veškerou snahu mučení zamezit, přetrvalo i do 21. století. Mučení zakazují: Tato úmluva zahrnuje i výbor proti mučení, jehož úkolem je přezkum zpráv a podvýbor, který sleduje a kontroluje dodržování úmluvy. OSN toto ještě doplňuje o Speciální zpravodaj pro mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Za mučení a jiné nelidské a kruté zacházení jsou takové to tresty. Prvním trestem je odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Tento trest je udělen tomu, kdo mučením nebo jiným nelidským či krutým zacházením způsobí člověku tělesné či duševní utrpeníDruhý trest je odnětí svobody na dva roky až osm let. Tento trest je udělen tomu, kdo spáchá tento trestný čin z pozice úředníka, také tomu, kdo jej spáchá na osobách, v rámci popisu jejich práce. Také tomu, kdo spáchá tento trestný čin kvůli nějaké formě diskriminace, tomu, kdo čin spáchá opakovaně a tomu, kdo jej spáchá s nejméně dvěma dalšími osobami.Třetí trest, kterým je odnětí svobody na pět až dvanáct let, bude udělen tomu, kdo spáchá tento trestný čin těhotné ženě nebo dítěti mladšímu patnácti let. Další skupinou činů, která je takto trestána je trestný čin, který je spáchán obzvláště surovým způsobem anebo čin, který způsobí těžkou újmu na zdraví. V poslední řadě zmíním největší trest a tím je trest na osm až osmnáct let, který bude udělen tomu, kdo svým činem zapříčiní smrt. Důležité je dodat, že trestná je i příprava takového činu.", "section_level": 1}, {"title": "Mučením není.", "content": "Mučení se podle Úmluvy naopak nepovažuje bolest nebo utrpení vznikající výhradně v důsledku zákonných sankcí, které jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi náhodně způsobeny. Mučení je sice zásadně způsobilé vyvolat tzv. mučivé útrapy a způsobit tak poškozenému těžkou újmu na zdraví, ovšem ne každá silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení. Mučení způsobené musí mít charakter mučivých útrap ve smyslu § 122 písm. h) TrZ, které vyžaduje, aby zároveň šlo o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Mučení a současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Američané používali waterboarding na vietnamské válečné zajatce od války ve Vietnamu až do roku 1983. Nejnovější aplikací mučení se stalo získávání důležitých informací v boji proti terorismu. Po 11. září 2001 bylo ve Spojených státech v administrativě George W. Bushe schváleno mučení vězňů. Americké veřejnosti bylo prezentované pod eufemističtějším názvem „pokročilé vyšetřovací techniky“ a bylo ji sděleno, že tyto techniky jsou nasazeny k výslechu zajatých teroristů, lidí podezřelých z terorismu a tzv. nepřátelských bojovníků v Afghánistánu, Iráku a dalších zemích, ve kterých se americká armáda angažovala ve válce proti teroru. Do dnešního dne bylo zveřejněno několik (senátních či jiných) zpráv o rozsahu a podobě tohoto typu mučení. Senátní report z prosince 2014 o mučení vedeným CIA přiznává, že účelem těchto technik nebylo získání hodnotných informací (v kontrastu toho, jak byly prezentovány americkým občanům), ale účelem bylo mučení samotné. K mučení docházelo na mnoha tzv. black sites (černých místech) po světě, mediálně známé se staly věznice na základně Guantánamo nebo v roce 2004 centrální bagdádská věznice Abú Ghrajb, ve které docházelo k obzvláště nelidskému ponižování vězňů. Ve stejné době docházelo v Iráku k mučení i z rukou tamních iráckých policejních a armádních jednotek na civilním obyvatelstvu – prozatímní koaliční správa podepsala tzv. fragmentální rozkazy (fragmentary orders/Frago 242), které nadále nedávaly za povinnost hlásit a vyšetřovat jakákoliv násilí páchané proamerickými iráckými jednotkami na civilních osobách, včetně mučení, které dosahovalo ohavných rozměrů. Senát Spojených států si ke konci roku 2014 od CIA vyžádal zprávu o těchto „pokročilých vyšetřovacích technikách“ (zahrnujících bití, hladovění, spánkové deprivace, waterboardingu a dalších metod), které měly fyzický a psychologický dopad na zajaté vězně. Ze zprávy mj. vzešlo, že: V červnu 2015 byla zveřejněna v médiích 27stránková výpověď Majida Khana, jednoho z vězňů v Guantánamu (2003-2015). Ta popisuje, že CIA využívala ještě horší praktiky než ve zprávě z roku 2014, včetně sexuálního napadání, zavěšování vězňů z traverzy, kde byli ponecháváni bez přestávky až po několik dní, nebo násilného simulovaného topení vězňů v sudech ledové vody, za přítomnosti lékaře, který měl zajistit, aby „se nezašlo příliš daleko“. V říjnu 2015 někteří bývalí vězni mučení výše zmíněnými technikami a organizace ACLU žalují dva psychology (Jamese E. Mitchella a Johna Jessena), kteří detaily programu mučení navrhovali. Dle žaloby ACLU oba věděli, že mučení lidé budou vystaveni „neovladatelné bolesti“, která po psychické stránce povede k pocitu beznaděje; stejně jako to, že účelem aplikace jimi navržených „vyšetřovacích technik“ není získávání autentických informací, ale toliko způsobování této nekontrolovatelné bolesti. Mitchell a Jessen byli po dobu programu dotováni 81 miliony dolarů a dalších 5 milionů bylo v říjnu 2015 vyčleněno z veřejných financí CIA na jejich právní obhajobu.", "section_level": 2}, {"title": "Erotické formy.", "content": "Existuje však i forma mučení, která je vyhledávána jako součást erotických a sexuálních her. Souhrnně jsou tyto praktiky označeny jako BDSM. Moderní mučírny jsou vedle nástrojů používaných po generace vybaveny i například zařízením využívajícím elektrickou energii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mučení (též tortura, z lat. \"torquere\" – kroutit) je mezinárodně protiprávní jednání, jímž je člověku úmyslně způsobena silná bolest či tělesné nebo duševní utrpení. Pro živočichy se používá termín týrání zvířat. ", "tgt_summary": "La torture est l'utilisation volontaire de la violence pour infliger une forte souffrance à un individu. En droit international coutumier, des éléments clés de la définition de la torture ont fait l'objet de références officielles : en résumé, elle implique « une douleur ou souffrance aiguës, physique ou mentale », infligée « intentionnellement ». La Convention inter-américaine pour la prévention et la répression de la torture en étend la définition aux cas d'« applications de méthodes visant à annuler la personnalité de la victime ou à diminuer sa capacité physique ou mentale, même si ces méthodes et procédés ne causent aucune douleur physique ou angoisse psychique ». La distinction entre « torture » et « peine ou traitement cruel, inhumain ou dégradant » est sujette à débats et à variations selon la jurisprudence et les tribunaux. ", "id": 42391} {"src_title": "Sebevražda", "tgt_title": "Suicide", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Sebevražda, označovaná rovněž jako dokonaná sebevražda, je „akt odnětí si vlastního života“. Pokus o sebevraždu nebo sebevražedné chování bez fatálních následků jsou pak charakterizovány jako sebepoškození motivované touhou ukončit vlastní život, které však nemá za následek smrt. Asistovaná sebevražda je typ sebevraždy, kdy jednotlivec nepřímo pomáhá druhému člověku přivodit si smrt, a to poskytnutím rady nebo prostředků k jejímu spáchání. Tím se asistovaná sebevražda liší od eutanazie, při níž druhá osoba hraje mnohem aktivnější roli. Sebevražedné myšlenky jsou myšlenky na ukončení vlastního života.", "section_level": 1}, {"title": "Označení.", "content": "Slovo \"sebevražda\" je spojením zvratného zájmena a slova \"vrah\"/\"vražda\" (má základ v praslovanském výrazu \"vorgъ\" – nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojení „\"spáchat sebevraždu\"“. Slovo \"spáchat\" se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského náboženství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Mezi faktory, které ovlivňují riziko sebevraždy, patří genetická dispozice, psychiatrické poruchy, narkomanie, různé psychické stavy, kulturní, rodinné a společenské situace a genetika. Duševní onemocnění a zneužívání návykových látek jsou často souběžnými jevy. Mezi další rizikové faktory patří předchozí pokusy o sebevraždu, snadná dostupnost prostředků k jejímu spáchání, předchozí sebevražda v rodině nebo traumatické poranění mozku. Příkladem je počet sebevražd v domácnostech se střelnými zbraněmi, který je vyšší než v domácnostech, které střelné zbraně nevlastní. Socioekonomické faktory, například nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví a diskriminace jsou další skutečnosti, které mohou myšlenky na sebevraždu vyvolat. Přibližně 15–40 % osob zanechává dopis na rozloučenou. Má se za to, že genetika stojí za přibližně 38 % až 55 % případů sebevražedného chování. Váleční veteráni jsou ohroženi vyšším rizikem sebevraždy částečně i v důsledku vyššího počtu případů duševních onemocnění a zdravotních problémů souvisejících s válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Genetické dispozice.", "content": "Vědci předpokládají, že lidé s abnormální verzí genu SKA2 mohou mít větší problémy zastavit příliv hormonů, které jejich tělo produkuje v reakci", "section_level": 2}, {"title": "Duševní poruchy.", "content": "Duševní poruchy jsou v okamžiku sebevraždy častým jevem; odhady se pohybují mezi 27 % a více než 90 % případů. U osob přijatých na psychiatrické oddělení je doživotní riziko dokonané sebevraždy přibližně 8,6 %. Celá polovina osob, jež zemřely v důsledku sebevraždy, pravděpodobně trpěla depresí; tato nebo některá z dalších afektivních poruch, například bipolární porucha, zvyšuje riziko sebevraždy dvacetinásobně. Mezi další významné příčiny sebevražd patří schizofrenie (14 %), poruchy osobnosti (14 %), bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. Na následky", "section_level": 2}, {"title": "Užívání návykových látek.", "content": "Zneužívání návykových látek je druhým nejběžnějším rizikovým faktorem sebevraždy po depresi a bipolární poruše. Se sebevraždami souvisí jak chronické zneužívání látek, tak akutní intoxikace. V kombinaci s osobním zármutkem, například z důvodu úmrtí blízké osoby, se riziko ještě dále zvyšuje. Zneužívání látek je také spojováno s poruchami duševního zdraví. Většina osob je v okamžiku spáchání sebevraždy pod vlivem sedativně-hypnotických látek (jako je například alkohol nebo benzodiazepiny); alkoholismus hraje roli u 15 % až 61 % případů. V zemích s vysokou spotřebou alkoholu a vyšší hustotou míst, kde se alkohol rozlévá, je rovněž vyšší počet sebevražd, přičemž tato souvislost se vztahuje zejména na konzumaci destilovaných alkoholických nápojů, nikoli na konzumaci alkoholu obecně. Přibližně 2,2–3,4", "section_level": 2}, {"title": "Gamblerství.", "content": "Gambleři (patologičtí hráči) jsou v porovnání s běžnou populací spojováni s častějšími myšlenkami na sebevraždu a pokusy o ni. O sebevraždu se pokusí", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci.", "content": "Mezi sebevražedností (suicidalitou) a zdravotními problémy existuje jistá souvislost; ke zmíněným zdravotním potížím mimo jiné patří chronická bolest, traumatické poranění mozku, rakovina, hemodialýza, HIV nebo systémový lupus erythematodes. Diagnóza rakoviny riziko následné sebevraždy přibližně zdvojnásobuje. Zvýšená sebevražednost přetrvává i po vypořádání se s depresivním onemocněním nebo závislostí na alkoholu. U osob s více", "section_level": 2}, {"title": "Psychosociální stavy.", "content": "Riziko sebevraždy zvyšuje řada psychosociálních stavů. Patří mezi ně pocit beznaděje, ztráta radosti ze života, deprese a úzkostlivost. Roli hraje rovněž snížená schopnost řešit problémy, ztráta dřívějších schopností a snížená kontrola impulzivního chování. U starších osob je významným faktorem vnímání sebe sama jako přítěže pro ostatní. Riziko zvyšují také nedávné stresující životní situace, například ztráta člena rodiny nebo přítele, ztráta zaměstnání, společenská izolace (např. osamělý život). Vyššímu riziku jsou vystaveni i ti, kteří nikdy nevstoupili do manželského svazku. Riziko sebevraždy může snížit aktivní víra člověka. To je přičítáno negativnímu postoji, který k sebevraždě mnohá náboženství zaujímají, a větší vztahové pospolitosti, kterou náboženství může poskytovat. U muslimů, stejně jako jiných skupin věřících, byl", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Důležitou roli v problematice sebevražd hrají média, včetně internetu. Způsob, jakým sebevraždu prezentují, může mít v důsledku velkého množství zpráv, prominentně a opakovaně uváděných a sebevraždu glorifikujících nebo romantizujících, negativní vliv. Je-li uveden podrobný popis toho, jak konkrétními prostředky sebevraždu spáchat, může se četnost použití tohoto způsobu sebevraždy napříč celou populací zvýšit. Tento spouštěcí faktor epidemií sebevražd nebo tzv. inspirovaných sebevražd je známý jako Wertherův efekt, pojmenovaný po protagonistovi Goetheho", "section_level": 2}, {"title": "Racionální sebevražda.", "content": "Racionální sebevražda je promyšlené a odůvodněné odnětí si vlastního života, ačkoli někteří se domnívají, že sebevražda není logická nikdy. Akt dobrovolného odchodu ze života ve prospěch druhých je známý jako altruistická sebevražda. Příkladem může být starý člověk, který svůj život ukončí proto, aby mladším lidem v komunitě zanechal větší množství potravy. V některých eskymáckých kulturách je tento krok vnímán jako projev vážnosti, odvahy nebo moudrosti. Sebevražedný útok je politický čin, při kterém se útočník dopouští násilí na ostatních,", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby provedení sebevraždy.", "content": "Nejčastější způsoby provedení sebevraždy se v různých zemích liší. K těm nejběžnějším patří zejména sebevražda oběšením, otrávením pesticidy a za použití střelné zbraně. Má se za to, že tyto rozdíly existují částečně v důsledku dostupnosti prostředků pro spáchání sebevraždy jistým způsobem. Průzkum provedený v 56 zemích ukázal, že ve většině z nich je nejběžnější formou sebevraždy oběšení, kterému se přičítá 53 % sebevražd mužů a 39 % sebevražd žen. 30 % sebevražd na celém světě je spácháno za použití pesticidů. Četnost využití tohoto postupu se však značně liší - od 4 % v Evropě až po více než 50 % v Tichomoří. Běžný je rovněž v Latinské Americe, protože pro zemědělské obyvatelstvo je nejpřístupnější. V mnoha zemích stojí předávkování léky za přibližně 60", "section_level": 1}, {"title": "Druhy sebevražd.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaná, bilanční.", "content": "Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této", "section_level": 2}, {"title": "Impulzivní.", "content": "Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud", "section_level": 2}, {"title": "Předstíraná.", "content": "Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel", "section_level": 2}, {"title": "Forma protestu.", "content": "Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky", "section_level": 2}, {"title": "Sebezabití.", "content": "Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez", "section_level": 2}, {"title": "Biická a patická.", "content": "Biická sebevražda - motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířená sebevražda.", "content": "Je sebevražda, při které se rozhodne sebevrah rozhodnout i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že sebevražda", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Pro sebevraždu ani depresi neexistuje žádná jednotná základní patofyziologie. Má se však za to, že je výsledkem souhry řady behaviorálních, socioenvironmentálních a psychiatrických faktorů. Nízká hladina mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) je se sebevraždou spojována přímo i nepřímo prostřednictvím jeho role v depresi, posttraumatické stresové poruše, schizofrenii a obsesivně kompulzivní poruše. Pitevní studie zjistily sníženou hladinu BDNF v hipokampu", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence sebevražd je pojem používaný pro kolektivní snahy s cílem snížit počet sebevražd prostřednictvím preventivních opatření. Snížení přístupu k určitým prostředkům, například ke střelným zbraním nebo jedům, riziko sebevraždy snižuje. Mezi další opatření patří omezení přístupu k dřevěnému uhlí (zapříčiňující otravu oxidem uhelnatým) a bariéry na mostech a ve stanicích metra. Účinná může být také léčba závislosti na drogách a alkoholu, léčba deprese a léčba osob, které se v minulosti o sebevraždu pokusily. Někteří jako preventivní strategii navrhují omezení přístupu k alkoholu (například snížením počtu barů). Ačkoli jsou krizové linky běžné, pro potvrzení či vyvrácení jejich efektivity existuje jen málo důkazů. U adolescentů, kteří v nedávné době o sebevraždě přemýšleli, výsledky podle všeho zlepšuje kognitivně behaviorální terapie. Ekonomický rozvoj může díky svému vlivu na šíření chudoby počet sebevražd také snížit. Snahy o zvýšení frekvence společenských styků, zejména u starších mužů, mohou být rovněž účinné.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetření.", "content": "O dopadu soustavného vyšetřování celkové populace na výsledný počet sebevražd existuje jen minimum údajů. Jelikož počet osob, jejichž výsledek je po provedení testu pozitivní, aniž by u nich existovalo", "section_level": 2}, {"title": "Duševní nemoci.", "content": "U osob s problémy s duševním zdravím může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Aktivně sebevražedné osoby mohou být přijaty do psychiatrické péče na základě dobrovolného rozhodnutí či proti jejich vůli. Osobní věci, které by dotyčný mohl použít k sebepoškození, jsou obvykle zabaveny. Někteří kliničtí lékaři dávají svým pacientům k podpisu smlouvu o prevenci sebevraždy, ve které pacienti souhlasí, že si v případě propuštění neublíží. Důkazy však žádný významný vliv této praxe nedokládají. Pokud je u osoby riziko", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Po pokusu o sebevraždu (pokud neskončí smrtí) bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Sebevraždou ukončí svůj život přibližně 0,5 % až 1,4 % lidí. Na přelomu let 2008/2009 byla sebevražda globálně desátou nejčastější příčinou úmrtí, přičemž ročně takto zemře zhruba 800 000 až milión lidí; úmrtnost je tedy 11,6 na 100 000 obyvatel ročně. Od 60. let 20. století do roku 2012 vzrostl počet sebevražd o 60 %; výrazné zvýšení bylo zaznamenáno zejména v rozvojovém světě. Na každou sebevraždu končící smrtí připadá 10 až 40 pokusů o sebevraždu. Mezi jednotlivými zeměmi a časovými obdobími existují velké rozdíly v počtu sebevražd. V roce 2008 tvořily sebevraždy v Africe 0,5 % z celkového počtu úmrtí, v jihovýchodní Asii 1,9 %, v Severní a Jižní Americe 1,2 % a v Evropě 1,4 %. Počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel dosáhl v Austrálii 8,6, v Kanadě 11,1, v Číně 12,7, v Indii 23,2, ve Spojeném království 7,6 a v USA 11,4. Sebevražda byla v roce 2009 desátou nejčastější příčinou smrti ve Spojených státech (tehdy došlo k přibližně 36 000 případů). Kolem 650 000 lidí ročně je v důsledku pokusu o sebevraždu přijato na pohotovostní oddělení. V Litvě, Japonsku a Maďarsku byl zaznamenán nejvyšší poměrný počet sebevražd. Zeměmi s absolutně nejvyšším počtem sebevražd jsou Čína a Indie, kde dochází k více než polovině případů. V Číně je sebevražda dokonce pátou nejčastější příčinou smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví.", "content": "V západním světě umírá sebevraždou třikrát až čtyřikrát více mužů než žen, i když ženy se o ni pokoušejí čtyřikrát častěji. Příčinou je skutečnost, že muži užívají k ukončení života podstatně nebezpečnější prostředky. Tento rozdíl je ještě výraznější u osob starších 65 let; v této věkové kategorii páchá", "section_level": 2}, {"title": "Věk.", "content": "U statistického zpracování a interpretace záleží, jakým způsobem je míra sebevražednosti vyjádřena. V řadě zemí je počet sebevražd nejvyšší u osob středního věku nebo starších lidí. Absolutní počet sebevražd je ale nejvyšší ve věku mezi 15 a 29 lety, neboť tato věková skupina je nejpočetnější. Ve Spojených státech jsou údaje nejvyšší u mužů europoidní rasy starších", "section_level": 2}, {"title": "Sebevražednost v Česku.", "content": "Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. V období let 2001–2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí a v roce 2013 pak 1 740 lidí. Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů, v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověkých Aténách nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu. Ve starověkém Řecku a Římě byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou. Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli", "section_level": 1}, {"title": "Společnost a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa.", "content": "Ve většině západních zemí již není sebevražda považována za trestný čin, od středověku do přinejmenším 19. století tomu tak ale v mnoha případech bylo. Řada islámských států ji stále považuje za zločin. V Austrálii sebevražda trestným činem není. Trestným činem však je radit, podněcovat nebo podporovat či jinak napomáhat druhému v pokusu o sebevraždu, a zákon výslovně umožňuje každé osobě použít „takovou sílu, která je nezbytná“, k tomu, aby bylo spáchání sebevraždy jinému člověku znemožněno. V Severním Teritoriu Austrálie byla lékařem asistovaná sebevražda krátce legální (v letech 1996 až 1997). Žádná země Evropy v současné době nepovažuje sebevraždu nebo pokus o sebevraždu za trestný čin. Anglie a Wales dekriminalizovaly sebevraždu vydáním Zákona o sebevraždě z roku 1961, Irská republika je následovala roku 1993. Výraz „spáchat“ se používal v souvislosti s nelegálností tohoto aktu, mnohé organizace se však proti tomu postavily kvůli negativnímu významu", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské hledisko.", "content": "Ve většině forem křesťanství je sebevražda pokládána za hřích, což vychází zejména ze spisů vlivných křesťanských myslitelů středověku, jako byli svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský; podle byzantského křesťanského Justiniánova zákoníku však sebevražda považována za hřích nebyla. Katolická církev zakládá svůj postoj k sebevraždě na přikázání „Nezabiješ“ (stanoveného na základě Nové smlouvy Ježíšem v Matoušově evangeliu 19,18) a na myšlence, že život je dar daný nám Bohem, který by neměl být zavrhován, že sebevražda je proti „přirozenému řádu“ a tedy proti Božímu plánu se světem. Existuje však domněnka, že psychické onemocnění nebo velký strach z utrpení snižují zodpovědnost člověka, který se rozhodl sebevraždu spáchat. Argumenty proti sebevraždě pak uvádějí mimo jiné následující skutečnosti: Páté přikázání lze přesněji přeložit jako „Nezavraždíš“, což se nemusí nutně vztahovat na jedince uvažujícího o zabití sebe sama; Bůh dal lidem svobodnou vůli; ukončení vlastního života neporušuje Boží zákon o nic více než léčba nemoci; v Bibli je zaznamenána řada sebevražd Božích následovníků, aniž by tyto byly", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie.", "content": "Filozofie sebevraždy se zabývá řadou otázek, včetně toho, co je podstatou sebevraždy, zda může být racionální volbou nebo ne či zda je sebevražda morálně přípustná. Filozofické argumenty o morální přípustnosti sebevraždy zahrnují celou škálu postojů - od silné opozice (pohlížející na sebevraždu jako neetický a amorální počin) až po vnímání sebevraždy jako posvátného práva každého (dokonce i mladého a zdravého člověka), kdo je přesvědčen, že na základě pečlivého racionálního uvážení se může rozhodnout ukončit svůj vlastní život. K oponentům sebevraždy patří křesťanští filozofové jako Augustin z Hippa a Tomáš Akvinský, dále Immanuel Kant a", "section_level": 2}, {"title": "Sociologický pohled.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tomáš Garrigue Masaryk.", "content": "Významný český politolog, filosof a státník Tomáš Garrigue Masaryk se mimo jiné věnoval otázce sebevraždy a v roce 1879 se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Ve svém díle «Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty» (německy: «Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart», doslova: «Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti») se snažil popsat a vysvětlit příčiny vzniku trendu sebevražd v moderní společnosti, které shledával nejzávažnějším civilizačním problémem své doby. Kniha byla vydána v roce 1881 v německém znění a o 23 let později v roce 1904 vyšla i v českém jazyce, kde knihu místy pozmněnil a doplnil. Masaryk knihu rozdělil do šesti hlav, dále na jednotlivé části a oddíly. Jednotlivé hlavy pak analyzují problematiku sebevražd z různých úhlů pohledu.", "section_level": 3}, {"title": "Emile Durkheim.", "content": "Ve svém hlavním díle “Sebevražda” (Le Suicide, 1897) francouzský sociolog Emile Durkheim rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického pohledu. Toto dílo se právě považuje za “klasiku metodologie”, protože pomoci analýzy existujícího statistického výzkumu Durkheim dokazuje, že rozhodující roli v otázce sebevraždy nehrají psychologické příčiny jedince, ale sociologické faktory. Durkheim vytvořil vlastní definici sebevraždy: “Sebevražda je aplikována na všechny případy smrtí vyplývající přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního činu oběti, který ví, že jeho čin způsobí tento výsledek\".\"“ Durkheim rozdělil sebevražední činy do čtyř kategorií: Egoistické sebevraždě předchází stav apatie a melancholie. Egoista se cítí lhostejně ke svým povinnostem včetně pracovních. Tím pádem chápe chybně smrt jako radost a možnost být bez starostí (osvobození od povinností). Předchází jí energie a vášeň. Společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem. Jde o velice vysoké propojenosti s náboženstvím. Člověk považuje sebeobětování bohu za jediný smysl svého života, zejména v tradičních kulturách. Anomické sebevraždě předchází podráždění a zoufalství. Spácháním sebevraždy člověk vyjadřuje protest proti životu obecně nebo proti tomu, kdo otravuje mu život. Fatalistické sebevraždě Durkheim se v knize věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Je způsobena nadbytkem regulací a existencí zbytečných pravidel, proti nimž člověk je bezmocný.", "section_level": 3}, {"title": "Obhajoba.", "content": "Sebevražda je obhajována v mnoha kulturách a subkulturách. Japonská armáda během 2. světové války podporovala a oslavovala útoky kamikaze, což byly sebevražedné útoky vojenských letců japonského císařství na námořní lodi spojenců v závěrečných fázích tichomořské kampaně tohoto konfliktu. Japonská společnost jako celek byla charakterizována jako „sebevraždu tolerující“ (viz sebevražda v Japonsku). Při hledání informací o sebevraždě na", "section_level": 2}, {"title": "Lokality.", "content": "Některé z kulturních nebo přírodních památek prosluly vysokým počtem pokusů o sebevraždu. Patří k nim třeba most Golden Gate v San Francisku, japonský les Aokigahara, jihoanglický útes Beachy Head nebo torontský viadukt v ulici Bloor Street. Počet těch, kteří od postavení mostu Golden Gate v", "section_level": 2}, {"title": "Jiné živočišné druhy.", "content": "Jelikož sebevražda vyžaduje vědomé rozhodnutí zemřít, někteří se domnívají, že z toho důvodu o ní nelze hovořit u jiných živočišných druhů než je člověk. Sebevražedné chování bylo pozorováno u bakterií salmonelly snažících se překonat jiné, konkurenční bakterie tím, že spustí odpověď imunitního systému proti nim. V Brazílii bylo rovněž zaznamenáno sebevražedné obranné chování dělníků mravenců rodu \"Forelius pusillus\", kdy", "section_level": 2}, {"title": "Pozoruhodné případy.", "content": "Příkladem hromadné sebevraždy je \"jonestownská\" kultovní sebevražda z roku 1978, při níž 918 členů tzv. Chrámu lidu, americké sekty vedené Jimem Jonesem, ukončilo svůj život po vypití hroznového nealkoholického nápoje Flavor Aid, do něhož byl přidán kyanid. V posledních dnech bitvy o Saipan v roce 1944 spáchalo sebevraždu přes 10 000 japonských civilistů; někteří ukončili svůj život skokem z Útesu sebevrahů a Útesu Banzai. Irská hladovka roku 1981, vedená Bobbym Sandsem, měla za následek 10 mrtvých. Jako příčina smrti bylo koronerem uvedeno „dobrovolné vyhladovění“ a nikoli sebevražda; původní „vyhladovění“ bylo na úmrtních listech opraveno po protestech rodin zemřelých stávkujících. O Erwinu Rommelovi bylo během 2. světové války zjištěno, že předem věděl o spiknutí 20. července, zaměřeném proti Hitlerovi, a bylo mu vyhrožováno veřejným soudním procesem, popravou a represáliemi vůči jeho rodině, pokud si sám nevezme život.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebevražda (latinsky \"suicidium\") je čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. „Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít.“ Příčinou může být deprese, bipolární porucha, schizofrenie, alkoholismus, narkomanie aj. Svou roli nezřídka hrají i stresové faktory, jako například finanční potíže nebo problémy s mezilidskými vztahy. Snaha zabránit sebevraždám se odráží v omezení přístupu ke střelným zbraním, v léčbě duševních nemocí, v psychoterapii, v terapii při zneužívání návykových látek i zlepšování ekonomického rozvoje. Nejběžnější způsoby sebevraždy se v různých zemích liší a částečně souvisejí s dostupností prostředků k jejímu provedení. Mezi časté formy patří oběšení, otrava pesticidy a použití střelné zbraně. Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až 1 000 000 osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí. Mezi sebevrahy je více mužů než žen, přičemž u mužů je pravděpodobnost, že se zabijí, třikrát až čtyřikrát větší než u žen. Každý rok dojde přibližně k 10 až 20 miliónům neúspěšných pokusů o sebevraždu; ty jsou častěji zaznamenány u mladších osob a u žen. Názory na sebevraždu byly vždy ovlivňovány širšími existenčními tématy, jako jsou náboženství, čest a smysl života. Abrahámovská náboženství sebevraždu tradičně považují za urážku Boha, neboť vyznávají posvátnost života. Během samurajské éry v Japonsku byl rituál seppuku uznáván jako prostředek odčinění selhání nebo forma protestu. Satí, nyní nezákonný hinduistický pohřební obřad, očekával od vdovy sebeupálení na manželově pohřební hranici, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem ze strany rodiny a společnosti. ", "tgt_summary": "Le suicide est l’acte délibéré de mettre fin à sa propre vie. À l'échelle mondiale, plus de 800 000 personnes se suicident chaque année, dont environ 3 sur 10 par ingestion intentionnelle de pesticides. C'est, selon l'Organisation mondiale de la santé (OMS), la treizième cause de mortalité dans le monde, tous âges compris, et parmi les premières causes de mortalité chez les jeunes. Les tentatives de suicide sont estimées entre dix et vingt millions chaque année dans le monde. ", "id": 735577} {"src_title": "Himálaj", "tgt_title": "Himalaya", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název pochází ze sanskrtských slov \"hima\" (sníh) a \"álaja\" (obydlí); vykládá se jako \"Domov sněhu.\" Ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem Himalaje nebo Himaláje (pomnožné). V jazycích zemí, kam zasahuje, se pohoří zapisuje", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Podélně se Himálaj člení na různě vysoká a různě stará souběžná horská pásma. Příčně se pak vymezují jednotlivé úseky podle různých kritérií (např. úseky vymezené velkými řekami, které prorážejí Himálaj ze severu na jih).", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti.", "content": "Ze západu na východ:", "section_level": 2}, {"title": "Pásma.", "content": "Himálaje jsou složeny ze tří hlavních pásem, která se stupňovitě zvedají od jihu na sever: Himálajská flóra a fauna se liší podle podnebí, dešťů, výšky a půdy. Podnebí se mění od tropického na úpatí hor až po věčný sníh a led v nejvyšších polohách. Množství každoročních srážek se zvyšuje podél pohoří od západu na východ. Díky různorodosti podnebí, výšky, množství dešťů a druhů půdy žije v Himálaji mnoho různých rostlin a živočichů. Na Indoganžské nížině na úpatí hor se vegetace liší od západu k východu podle množství dešťů. Roviny v Pákistánu a indickém Pandžábu jsou porostlé suchomilnými trnovými křovinovými lesy. Dále na východ rostou vlhké opadavé lesy v Uttarakhandu a Uttarpradéši na horní Ganze a v Biháru a Západním Bengálsku na dolní Ganze. Jsou to monzunové lesy, z jejichž stromů opadá listí během období sucha. Na ásámských rovinách rostou tropické vlhké lesy. Nad nížinou leží pás terají, oblast písčité a hlinité půdy. Terai má více srážek než nížina a v jeho rovinaté oblasti se zpomalují řeky tekoucí z Himálají, které se v monzunovém období rozvodňují a přinášejí úrodný nános, zatímco v období sucha ustupují. Střední část pásu Terai tvoří směs luk, savan, opadavých i stále zelených lesů, mezi nimiž jsou nejvýše položené louky na světě. Teraiské louky jsou domovem nosorožce indického. Nad teraiským pásem leží náhorní oblast známá jako Bhabhar, oblast porézní a kamenité půdy tvořené naplaveninami z vyšších poloh. Bhabhar a níže položená místa v Sivaliku mají subtropické klima. V západní části tohoto subtropického pásma rostou subtropické borovicové lesy. Střední část pásma je domovem himálajských subtropických listnatých lesů. Sivalické hory, nazývané také Churijské nebo Margallské hory, tvoří vnější pásmo kopců rozšířených po celé oblasti Himálají skrz Pákistán, Indii, Nepál a Bhútán. Skládá se z mnoha subpásem. Většina jeho vrcholů dosahuje výšky od 600 do 1 200 metrů. Jižní svahy jsou strmější a tvoří zlom, severní svahy jsou mírnější. Propustné naplaveniny a jiné kameny umožňují dešťové vodě vsakovat se a odtékat dolů do Bhabharu a Terai, takže nahoře rostou jen křovinové lesy. Na sever od Sivalických hor a mezi sivalickými pohořími leží otevřená údolí, zvaná Vnitřní Terai, například Dehra Dun v Indii nebo Chitwan v Nepálu. Severně od Mahábháratského hřebenu leží hornatý region dosahující do výšek 4 000 metrů, kde začíná Velký Himálaj. V jeho středních výškách subtropické lesy přecházejí v pás mírných listnatých a smíšených lesů. Nad listnatými lesy leží subalpínské jehličnaté lesy a nad nimi alpínské keře a louky, které ve vyšších polohách přecházejí v tundru. Alpínské louky jsou letním domovem ohroženého irbise (levharta sněžného).", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Po rozpadu prvohorního kontinentu Pangea na několik litosférických desek vznikly dva kontinenty - Laurasie a Gondwana, jež se dále rozpadaly. Indická deska se oddělila od Africké a postupovala na sever, kde se dostala do kolize s Euroasijskou, pod kterou se začala zasouvat. Před samotnou srážkou se ve změlčujícím se moři utvářely ostrovy, jež se dále zvětšovaly. Poté se vlivem zasouvání indické desky ta euroasijská vyzdvihovala vzhůru. Tím se začal utvářet horský masiv Himálaje a Karákoramu. Tento proces trval milióny let a stále ještě trvá. To, že kdysi bylo i na území Himálají moře, lze dost dobře dokázat. Na území Himálají se vyskytuje velké množství zkamenělých mořských živočichů amonitů. A to i přes to, že nejbližší moře je Bengálský záliv. To svědčí o existenci moře v místě dnešních velehor. A jsou i další důkazy o existenci dávného moře v těchto výškách. Po odškrábnutí vrstvy naneseného zkamenělého bahna lze jasně a zřetelně pozorovat profil mořských vlnek otištěný ve zkamenělém písku. V tropických mořích se vyskytují také takzvané stromatolity. Tyto stromatolity se vytvářejí z organismů zanesených vápnitými kaly. Vzniká tak usazenina typická hlavně pro mělká prvohorní moře. V Austrálii se však stromatolity tvoří i dnes. Ovšem v Himálaji jsou tyto stromatolity různě přetočeny. To je svědectví o tom, jak velkému tlaku jsou tyto horniny vystaveny, který je takto deformuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "V Himálaji pramení tři ze světových hlavních říčních systémů: Řeky v nejvýchodnějších částech Himálaje se vlévají do řeky Iravádí, která pramení ve východním Tibetu, teče na jih skrz Myanmar a vlévá se do Andamanského moře. Podle odhadu žije v povodí himálajských řek 750 miliónů lidí. Podle jiného zdroje se jedná až o 1,3 miliardy lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "V Himálaji se nalézají stovky jezer, většina z nich se nalézá do výšky 5 000 metrů. Největší jezero je Pangong Tso, které leží na hranicích mezi Indií a Tibetem. Je situováno ve výšce 4 600 metrů, je 8 km široké a téměř 134 km dlouhé. Jedno z nejvyšších jezer je Gurudogmar, ve výšce 5 148 metrů. Dalšími velkými jezery jsou jezero Tsongmo poblíž indicko-tibetské hranice v Sikkimu a jezero Tilicho v Nepálu v masívu Annapurna v oblasti, která byla až donedávna pro turisty uzavřena. Ve výše položených oblastech (v nadmořské výšce nad 5 500 m) lze nalézt horská plesa, vzniklá činností ledovců.", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "V Himálaji se nachází přibližně 15 000 ledovců, které obsahují přibližně 12 000 km3 čisté vody. Ledovec Siačen, dlouhý 70 km a nacházející se na hranici Indie a Pákistánu, je druhý nejdelší ledovec na světě mimo polární oblasti. Mezi další známější ledovce patří Gangotri a Yamunotri (Uttarakhand), Nubra, Biafo a Baltoro (oblast Karakoram), Zemu (Sikkim) a Khumbu (oblast Mount Everestu). V posledních letech vědci zaznamenali zvýšenou rychlost ústupu ledovců v celé oblasti, což může být důsledkem globálních klimatických změn. I když důsledky tohoto jevu se nemusejí projevit mnoho let, může znamenat katastrofu pro stovky miliónů lidí v severní Indii, kteří jsou v období sucha závislí na vodě v řekách pocházející právě z ledovců. Podle klimatické zprávy OSN mohou himálajské ledovce, které jsou zdrojem vody největších asijských řek, zmizet vlivem růstu teplot do roku 2350 a Indie, Tibet, Pákistán, Bangladéš, Nepál a Myanmar tak mohou v následujících desetiletích čelit povodním a rozsáhlým suchům.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv Himálaje na podnebí.", "content": "Himálaj má významný vliv na podnebí na Indickém subkontinentu a Tibetské náhorní plošině. Znemožňuje mrazivým a suchým arktickým větrům vanout na jih tohoto subkontinentu, v důsledku čehož je klima v jižní Asii mnohem teplejší než odpovídající oblasti v mírném pásmu v jiných částech světa. Zároveň brání monzunovým větrům vanout dál na sever, což způsobuje silné deště v oblasti Terai. Vědci se také domnívají, že Himálaj hraje důležitou roli ve vytvoření středoasijských pouští, např. Taklamakan nebo Gobi. Pohoří také brání západním zimním poruchám z Íránu proniknout dál, což má za následek sníh v Kašmíru a deště v částech Pandžábu a severní Indii. Přestože údolí Brahmaputry je bariérou pro studené severní větry, část mrazivých větrů se do něj dostane a způsobuje snížení teploty v severovýchodních indických státech a v Bangladéši. Tyto větry také v tomto období vyvolávají v těchto místech severovýchodní monzuny. Tryskové proudění má vliv i na vzhled himálajských vrcholů. Silný proud větrů ze západu vane kolem Everestu, čímž vytváří známé chuchvalce sněhu vanoucí z vrcholu, viditelné z velké vzdálenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Himálaj (sanskrtem, हिमालय) je pohoří v Asii, které odděluje Indický subkontinent od Tibetské náhorní roviny. V tomto pohoří se nachází deset ze čtrnácti nejvyšších vrcholů světa, takzvaných osmitisícovek. Nejvyšší horou Himálaje i světa je Mount Everest (8 850 m n. m.). Pohoří zasahuje na území Pákistánu, Číny, Indie, Nepálu a Bhútánu.", "tgt_summary": "L'Himalaya ( de \"hima\" (neige) et \"ālaya\" (demeure), littéralement « demeure des neiges », népalais : हिमालय, hindi : हिमालय, ), ou chaîne de l'Himalaya, est un ensemble de chaînes de montagnes s'étirant sur plus de de long et large de 250 à, qui sépare le sous-continent indien du plateau tibétain dans le Sud de l'Asie. Au sens strict, il débute à l'ouest au Nanga Parbat au Pakistan et se termine à l'est au Namche Barwa au Tibet. Cet ensemble montagneux, délimité à l'ouest par la vallée du fleuve Indus et à l'est par la vallée du fleuve Brahmapoutre, couvre une aire d'environ. ", "id": 1107685} {"src_title": "Eris (trpasličí planeta)", "tgt_title": "(136199) Éris", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "Astronomové Michael E. Brown z California Institute of Technology, Chadwick A. Trujillo z Gemini Observatory a David L. Rabinowitz z Yale University planetku poprvé identifikovali 21. října 2003 na Observatoři Palomar v Kalifornii za použití 1,2m dalekohledu SOT (Samuel Oschin Telescope), vybaveného CCD kamerou. Vzhledem k enormní vzdálenosti objektu od Země byl pohyb této planetky o magnitudě 18,8 tak pomalý, že se nedala stanovit přesně její dráha. To se zdařilo až po nových pozorováních, uskutečněných 8. ledna až 10. ledna 2005 na observatoři Cerro Tololo dalekohledem SMARTS o průměru 1,3 m, na kterých se kromě objevitelů podílela ještě Suzanne W. Tourtellotte z Yale University. Prohlídka archívů ukázala, že nejstarší snímek tohoto objektu pořídili již 29. září 1989 na observatoři Siding Springs Schmidtovou komorou o průměru 1,2 m. Další archivní snímky z Mt. Palomar byly pořízeny v letech 2000, 2001 a 2002. Objev mimořádné velikosti této planetky na základě zpřesněných údajů o její okamžité vzdálenosti od Země (přibližně 97 AU) byl ohlášen 29. července 2005. Ve stejný den byl ohlášen i objev dalších dvou planetek, což mohlo vést ke zmatkům ve zprávách. Jednou z nich je planetka Haumea (původně označována jako 2003 EL), o které se krátce spekulovalo, že by mohla být větší než Pluto, ale ukázalo se, že je jen o trochu větší než Sedna. Druhou je Makemake (původně 2005 FY), pravděpodobně také o něco větší než Sedna.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Eris obíhá po své oběžné dráze 557,15 let. Afélium má 97,6103 AU, perihélium pak 37,8079 AU. V roce 2008 je ve vzdálenosti 96,7 AU od Slunce, ke kterému se blíží po projití posledním aféliem v roce 1977. Perihéliem projde mezi lety 2256 a 2258. Eris patří mezi objekty rozptýleného disku.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Skutečnou velikost se podařilo určit teprve v r. 2011 porovnáním snímků z různých teleskopů, ukazujících totožný hvězdný zákryt Plutoidem Eris z listopadu 2010. Takto určený průměr je 2326 ± 12 km. Tato hodnota je nižší, než dřívější odhady na základě jiných metod. Pozorovaná jasnost objektů sluneční soustavy závisí na jejich velikosti, vzdálenosti a na množství světla, které odráží (tzv. albedo). Pokud tedy známe vzdálenost a albedo, lze snadno z hodnoty hvězdné velikosti tělesa odvodit jeho průměr, přičemž čím vyšší albedo, tím nižší průměr. Dosud přesné albedo tělesa 2003 UB není známo, takže ani skutečná velikost nemůže být z jasnosti určena. Přesto astronomové spočítali, že i kdyby těleso odráželo všechno přijaté světlo (což odpovídá maximálnímu albedu 1,0), stále by bylo větší než Pluto. Ve skutečnosti albedo bude určitě nižší. Reálněji lze uvažovat, že pokud byl objekt tvořen převážně velmi čistým ledem a tedy velice jasný (albedo až 0,50), stále by měl průměr nejméně 3150 km. Pokud by to byl velmi tmavý (albedo jen 0,05), pak by jeho průměr dokonce dosahoval hodnoty 9900 km. Zdá se však být prokázané, že jeho povrch je pokryt metanovým sněhem a je tedy velmi podobný povrchu Pluta. Pak by se jeho albedo mohlo pohybovat kolem hodnoty 0,3 a v takovém případě by nejpravděpodobnější hodnota jeho průměru byla asi 4000 km. Tomu však odporuje fakt, že Spitzerovým vesmírným dalekohledem nebyl detekován, což dává horní limit průměru 3000 km a albedo nejméně 0,55. Podle informací zveřejněných v časopisu Nature 2. února 2006 má objekt 2003 UB na základě měření tepelného vyzařování průměr 3000 km ±300 km ±100 km. První odchylka je způsobena metodou měření a druhá je kvůli neznámé orientaci a rychlosti rotace. Podle této rychlosti by totiž rovnovážná teplota povrchu se mohla pohybovat v širokém rozmezí mezi 23 až 27 K. Měření byla provedena na vlnové délce 1,2 mm (okraj infračerveného spektra) při které jasnost objektu závisí pouze na jeho teplotě a velikosti. Podle výsledků měření z prosince 2005 Hubbleovým vesmírným dalekohledem (HST) zveřejněných v dubnu 2006 je velikost odhadována na 2400±100 km, tedy jen o málo více než průměr Pluta (2370 km). Albedo tělesa je proto odhadováno velmi vysoké, a to 0,86. Je možné, že se jedná o těleso s nejodrazivějším povrchem ve sluneční soustavě vůbec, s výjimkou měsíce Enceladus. Vysoké odhady na základě infračervených měření by se daly vysvětlit tím, že v současné době je k nám planetka nakloněna svým pólem, což by mělo za následek značně vyšší rovnovážnou teplotu jejího povrchu. Se zahrnutím tohoto předpokladu by průměr vycházel z infračervených měření podstatně menší, kolem 2500 km.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Již první spektroskopická pozorování, uskutečněná v lednu 2005 8m dalekohledem GNT (Gemini North Telescope) na Havajských ostrovech, naznačovala, že povrch tohoto tělesa musí být pokryt ledy, tvořenými zkondenzovanými plyny a že se velmi podobá povrchu planety Pluto a Neptunova měsíce Tritonu. Na rozdíl od těchto těles však nevykazuje tak načervenalou barvu, je více bílý a tedy i s vyšším albedem. Zatím nejpodrobnější spektroskopické studie, uskutečněné 4,2m dalekohledem WHT (William Herschel Telescope) na observatoři “El Roque de los Muchachos” nacházející se na ostrově La Palma (Španělsko) ve viditelné oblasti od 350 do 950 nm v říjnu 2005, potvrzují, že vrchní vrstvu tvoří tuhý metan, který však obsahuje značné množství pevného dusíku. Charakter spekter naznačuje, že hlubší vrstvy ledové pokrývky obsahují čistší metan, zatímco povrchové jsou více znečištěny pevným dusíkem. Souvisí to zřejmě s tím, že v průběhu posledních dvou století se planetka vzdalovala od Slunce k aféliu své dráhy a že tedy kondenzovaly i méně těkavé plyny, zejména právě dusík. Podobně těkavý oxid uhelnatý, objevený na Plutu, vzhledem k slabé intenzitě záření Eris a tedy obtížnějšímu vyhodnocování spekter nebyl potvrzen. Podobně jako Pluto a ostatní velká transneptunická tělesa má i Eris, byť v menší míře, slabě načervenalou barvu, která se přisuzuje přítomnosti složitých organických látek (tholinů). Protože růst absorpce směrem ke krátkovlnné části spektra je u tohoto tělesa přibližně poloviční než u Pluta, je těchto látek zde zřejmě méně, což může souviset i s větší průměrnou vzdáleností Eris od Slunce, případně tholiny vznikající především v okolí perihelu, mohou být překryty silnou vrstvou později vzniklého metanového ledu.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc Dysnomia.", "content": "Dne 10. září 2005 nalezl M. Brown (California Institute of Technology) se spolupracovníky přibližně šedesátkrát méně jasného průvodce této planetky. Snímkování bylo provedeno v infračervené oblasti spektra (2,1 μm) kamerou NIRC2 (Near Infra Red Camera 2) spřaženou s nově testovaným systémem adaptivní optiky LGS AO (Laser Guide Star Adaptive Optics) na dalekohledu Keck II observatoře Keck Observatory na Mauna Kea na Havajských ostrovech. Měsíc dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB) 1 a pracovní jméno \"Gabrielle\", podle průvodkyně princezny Xeny. Definitivně byl označen jako Dysnomia. Rovníkový průměr měsíce je odhadován na 250 km. Oběžná dráha je přibližně kruhová se vzdáleností od centra Eris 37 350 ± 140 km a doba jednoho oběhu byla určena na 15,774 ± 0,002 dne.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a význam jmen.", "content": "Vlastní trpasličí planetka \"Eris\" je pojmenována podle stejnojmenné řecké bohyně, která je personifikací sváru. Její měsíc \"Dysnomia\" je nazván podle její dcery, bohyně anarchie. Obě jména zřejmě odrážejí názor objevitelů, že kvůli nim došlo k bouřlivým diskusím ohledně pojmu planeta, který způsobil mnoho pří v astronomické i neastronomické veřejnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "(136199) Eris je plutoid, patřící do rodiny transneptunických těles, pocházejících z Kuiperova pásu (skupina SDO), poprvé pozorovaný v roce 2003. Další pozorování 8. ledna 2005 umožnilo přesně stanovit jeho dráhu. Bylo zřejmé, že se jedná o velmi velké těleso, jehož průměr byl později upřesněn na 2326 ± 12 km. Proto bylo považováno dokonce za větší než Pluto. Vzhledem k tomu, že Pluto má podle současných znalostí průměr 2370 ± 20 km, je Eris momentálně druhé největší známé těleso v Kuiperově pásu, je však tělesem nejhmotnějším (asi o 27 % hmotnější než Pluto). ", "tgt_summary": "Éris, officiellement désignée par (136199) Éris (désignation internationale \"(136199) Eris\"), est la planète naine connue la plus massive du Système solaire (27 % plus massive que Pluton) ainsi que la deuxième plus grande en termes de taille ( de diamètre, contre pour Pluton). Éris est ainsi le neuvième corps connu le plus massif et le dixième corps le plus gros (en volume) orbitant directement autour du Soleil. ", "id": 866673} {"src_title": "Chlorid sodný", "tgt_title": "Chlorure de sodium", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vzhledem k velké rozpustnosti ve vodě je většina chloridu sodného přítomného na Zemi obsažena v mořské vodě. Průměrná salinita mořské vody činí přibližně 3,5 %. Koncentrace NaCl v mořské vodě je přibližně 2,7 %, takže téměř 80 % soli obsažené v mořské vodě tvoří NaCl. Extrémním příkladem vysoce salinitních vod je Mrtvé moře, kde celkový obsah solí dosahuje hodnot až 35 %, ale obsah NaCl k jiným solím jen 30 %. Pevný, krystalický chlorid sodný se nalézá v oblastech, kde v geologické minulosti Země došlo k vysušení oddělené části moře nebo oceánu a následnému překrytí vrstvy solí jinými geologickými vrstvami. Tato ložiska soli jsou intenzivně těžena např. v Polsku, USA nebo Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Exotické formy.", "content": "Vedle kubických prostorových krystalů byla v roce 2020 prokázána i existence dříve předpovídané exotické hexagonální fáze. Ta má formu monoatomární vrsty podobné grafenu, v jejíž šestiúhelníkovité struktuře se pravidelně střídají sodík a chlor. Podařilo se ji připravit jako tenký film (cca 6 nm; tlustší vrstva by se zhroutila do kubické struktury) na stěnách krystalu diamantu a prokázat měřením pomocí rentgenové a elektronové difrakce.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Chlorid sodný je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin (a ochucení) používá při konzervaci masa nasolením. V chemickém průmyslu je surovinou pro výrobu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny chlorovodíkové a mnoha dalších sloučenin. Jeho další využití je například v mýdlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Významné je též jeho využití ve zdravotnictví ve formě 0,9% roztoku, jenž se nazývá fyziologický roztok.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní posyp komunikací.", "content": "Zásadní význam má chlorid sodný v zimní údržbě komunikací. Prakticky ve všech zemích EU je naprosto převažujícím posypovým materiálem, a posypová sůl NaCl byla například v ČR v roce 2001 s cenou v rozmezí 1 700 až 2 200 Kč za tunu asi 6krát levnější než druhá nejužívanější rozmrazovací látka, chlorid vápenatý. V České republice bylo v zimní sezóně 2000/2001 na posyp vozovek silniční sítě v ČR použito 168 000 tun soli, z toho v 98 % se používal chlorid sodný, ve zbylém podílu chlorid vápenatý a jen v nepatrném rozsahu chlorid hořečnatý. Eutektický bod, tedy teplota, do které má sůl rozmrazovací účinek, je pro chlorid sodný ve vodném roztoku s ideální koncentrací cca 22 % asi −21 °C. V praxi však není možné rovnoměrně dosáhnout ideální koncentrace a navíc se ředí vodou z rozmrazeného povrchu, padajícím sněhem apod.; proto hranice skutečné účinnosti leží výše. Pro běžné potřeby zimního ošetřování komunikací účinkuje kuchyňská sůl do teploty −5 °C, maximálně −7 °C. Při teplotách pod −11 °C již bývá zcela neúčinná (chlorid vápenatý je velmi účinný až do −35 °C, při velkých mrazech se používá zpravidla jen jako příměs chloridu sodného).", "section_level": 2}, {"title": "Jodizovaná sůl.", "content": "Kuchyňská sůl běžně prodávaná v obchodech s potravinami je ze zdravotních důvodů jodizovaná – je do ní přidáváno malé množství jódu ve formě jodidu nebo jodičnanu draselného. Tímto opatřením je zabezpečeno, aby v populaci nevznikal deficit jódu, který by mohl být příčinou řady zdravotních poruch, především dysfunkce štítné žlázy. Nadměrná konzumace soli však zdraví škodí. Doporučená denní dávka je pro dospělého člověka přibližně 5 g soli (cca 2 g sodíku). Menší krystalky soli na povrchu jídla dávají větší pocit slanosti, takže jejich použití by snížilo obsah soli nutný k danému vjemu. Ovšem zvýšení nehomogenity soli uvnitř jídla (například není-li tam sůl rozpuštěná) zvyšuje také vnímaní slanosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chlorid sodný (NaCl) je chemická sloučenina běžně známá pod označeními kuchyňská sůl a jedlá sůl nebo ještě častěji jen jako sůl. V přírodě se vyskytuje v podobě nerostu halitu, známého též pod názvem \"sůl kamenná\". Jedná se o velmi důležitou sloučeninu potřebnou pro životní funkce většiny organismů. ", "tgt_summary": "Le chlorure de sodium est un composé chimique ionique de formule NaCl. On l'appelle plus communément \"sel de table\" ou \"sel de cuisine\", ou tout simplement sel dans le langage courant. Cette roche évaporite a l'aspect d'une matière cristalline, sèche et solide, de, de et surtout friable, très soluble dans l'eau, avec un goût âcre et une saveur salée caractéristique. Cet exhausteur de goût, plus ou moins raffiné, est utilisé depuis des temps immémoriaux pour l'assaisonnement, la préservation et la conservation des aliments. ", "id": 1708854} {"src_title": "Wolf 359", "tgt_title": "Wolf 359", "src_document": [{"title": "Historie pozorování.", "content": "Wolf 359 na počátku 20. století upoutal pozornost astronomů svým rychlým pohybem po obloze, který je v astronomii označován jako vlastní pohyb hvězdy. Vysoká rychlost vlastního pohybu hvězdy značí, že se musí nacházet v blízkosti Sluneční soustavy, vzdálenější hvězdy by musely mít velkou skutečnou rychlost pohybu, aby na obloze urazily stejnou úhlovou vzdálenost. Pohyb hvězdy Wolf 359 byla poprvé změřen v roce 1917 německým astronomem Maxem Wolfem, pomocí astrofotografie. V roce 1919 vydal katalog, který obsahoval přes tisíc hvězd s velkým vlastním pohybem. Tato hvězda byla v katalogu označena pořadovým číslem 359, a od této doby se značí jménem Wolf 359. Poprvé byla změřena paralaxa u hvězdy Wolf 359 v roce 1928 na observatoři Mount Wilson, její hodnota byla 0,409±0,009 parcsec. Z ní mohla být vypočtena její vzdálenost. Až do roku 1944 byla nejmenší a nejméně svítivou známou hvězdou, poté ji nahradila hvězda VB 10. Infračervená magnituda hvězdy byla poprvé změřena v roce 1957. V roce 1969 bylo pozorováno krátkodobé zjasnění hvězdy, od té doby se řadí mezi eruptivní proměnné hvězdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Wolf 359 má spektrální třídu M6.5, jiné zdroje udávají spektrální třídy M5.5, M6 nebo M8. Hvězdy spektrální třídy M jsou známé jako červení trpaslíci, protože emise záření je největší v červené a infračervené oblasti spektra. Wolf 359 má velmi nízkou svítivost, hvězda vyzařuje pouze asi 0,1 procent energie Slunce. Pokud by byla hvězda na místě Slunce, byla by pouze desetkrát jasnější než Měsíc v úplňku. Hvězda má odhadem 9 procent hmotnosti Slunce, a tak je těsně nad nejnižší mezí umožňující vodíkovou fúzi prostřednictvím proton-protonového cyklu: 8 procent hmotnosti Slunce. Objekty pod touto hranicí jsou již hnědými trpaslíky. Poloměr Wolf 359 je odhadem 16 procent poloměru Slunce, přibližně 110 000 km. Pro srovnání, rovníkový poloměr planety Jupiter je 71 492 km, má 65 procent poloměru hvězdy Wolf 359. Celou hvězdou prochází konvekce, kdy se energie z jádra přenáší k povrchu spíše konvektivním pohybem plazmatu, než prostřednictvím záření. Toto přerozděluje hromadění hélia, které je tvořeno hvězdnou nukleosyntézou v jádru hvězdy. To umožňuje hvězdě zůstat na hlavní posloupnosti mnohem delší dobu než hvězdám, které helium neustále hromadí v jádru. V kombinaci s nižší mírou spotřeby vodíku díky nízké hmotnosti hvězdy, konvektivní proudění umožní hvězdě Wolf 359 zůstat na hlavní posloupnosti 8 biliónů let. Pozorování hvězdy z Hubblova kosmického dalekohledu neodhalilo žádné její průvodce, i když není vyloučena přítomnost menších planet, které se nachází pod detekčním limitem dalekohledu, například planety, obíhající do vzdálenosti jedné astronomické jednotky okolo hvězdy. Žádný přebytek infračerveného záření nebyl u hvězdy pozorován, což naznačuje že hvězda má velice slabý Kuiperův pás, zbytek materiálu po jejím vzniku.", "section_level": 1}, {"title": "Fotosféra.", "content": "Vnější atmosféra hvězdy je známá jako fotosféra. Odhad teploty fotosféry hvězdy Wolf 359 se pohybuje v rozsahu mezi 2500 až 2900 Kelvinů, takže je dostatečně chladná, aby v ní mohly existovat v chemické rovnováze chemické sloučeniny, které se dají detekovat pomocí spektrálních čar. Ve spektru hvězdy bylo objeveno více druhů molekul, např. oxidu uhelnatého (CO), hydridu železa (FeH), hydridu chromu (CrH), vody (HO), hydridu hořčíku (MgH), oxidu vanadnatého (VO), oxidu titanatého (TiO) a molekuly CaOH. Protože se nenašly žádné čáry lithia ve spektru, musí být tento prvek již spotřebován termojadernou fúzí v jádru hvězdy. To znamená, že hvězda musí mít stáří minimálně 100 milionů let. Nad fotosférou se nachází koróna o velmi vysoké teplotě. V roce 2001 se Wolf 359 se stal první hvězdou kromě Slunce, u které bylo pozorováno spektrum koróny dalekohledy ze Země. Spektrum ukázalo emisní čáry těžkých iontů Fe XIII, které bylo zbaveno dvanácti elektronů. a molekuly CaOH. Linie mohou měnit svoji intenzitu během několika hodin, což může být důkazem minierupcí na hvězdě. Wolf 359 je eruptivní proměnná hvězda typu UV Ceti. Hvězdy typu UV Ceti krátkodobě zvyšují svoji svítivost, díky vysoké magnetické aktivitě své fotosféry. Na Wolf 359 probíhají relativně často erupce. Pozorování pomocí Hubblova vesmírného dalekohledu zjistila 32 erupcí během dvou hodin, s energií 10 ergů (10 joulů) a vyšší. Síla magnetického pole na povrchu hvězdy Wolf 359 je asi 2,2 kG (0,22 Tesla), a mění se v intervalu kratším než šest hodin. Ve srovnání magnetické pole Slunce má v průměru 1 gauss (100 μT), ačkoli může vzrůst až na 3 kG (0,3 T) v oblasti slunečních skvrn. Během erupcí byly u Wolf 359 pozorovány emise rentgenového a gama záření.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb hvězdy.", "content": "Rotace hvězdy způsobuje díky Dopplerovu jevu posun jejích spektrálních čar. Následkem je rozšíření absorpčních čar ve spektru, a jsou tím výraznější, čím hvězda rychleji rotuje. Rotační pohyb ve směru k pozorovateli se dá měřit tímto způsobem, takže výsledný údaj je spodní rychlostí rotace hvězdy. Předpokládaná rotační rychlost Wolf 359 je na rovníku nižší než 3 km/s, což je pod možností detekce pomocí spektrálních čar. Nízká rychlost rotace může být způsobena ztrátou momentu hybnosti prostřednictvím hvězdného větru. Stáří typické hvězdy spektrální třídy M6 s touto rychlostí rotace je zhruba 10 miliard let, protože plně konvektivní hvězdy ztrácejí rychlost rotace pomaleji než ostatní hvězdy. Evoluční modely však naznačují, že Wolf 359 je relativně mladá hvězda s věkem méně než miliarda let. Vlastní pohyb hvězdy této hvězdy po obloze je 4,696 úhlových vteřin za rok, a vzdaluje se od Slunce rychlostí 19 km/s. Když toto převedeme do galaktického souřadnicového systému, vyjde prostorová rychlost hvězdy (U, V, W) = (−26, −44, −18) km/s. Prostorová rychlost této hvězdy znamená, že patří k populaci starých hvězd v disku Mléčné dráhy. Je na oběžné dráze kolem jádra Mléčné dráhy, nejblíže jádru bude 20 500 světelných let, nejdále 28 000 světelných let od jádra galaxie. Galaktická oběžná dráha má excentricitu 0,156, a hvězda se může vzdálit až 444 světelných let od roviny galaxie. Nejbližší hvězdný soused Wolf 359 je červený trpaslík Ross 128, nacházející se ve vzdálenosti 3,79 světelných let. Přibližně před 13 850 lety měla Wolf 359 minimální vzdálenost od Slunce asi 7,35 světelných let.", "section_level": 2}, {"title": "Science fiction.", "content": "Hvězda hraje roli ve Star Treku. U hvězdy je v roce 2367 svedena bitva mezi Federací a Borgy pod vedením Locuta. Bojovalo tam 40 lodí federace proti jedné borgské krychli. 39 lodí Federace bylo zničeno, zemřelo 11 000 lidí, borgská krychle pokračovala bez většího poškození k Zemi. Mezi přeživší z tohoto boje patří Benjamin Sisko, pozdější velitel stanice Deep Space Nine. Wolf 359 se jmenuje díl amerického seriálu Krajní meze z roku 1963, kde vysokoškolský profesor obnoví původní prostředí planety, aby mohl studovat její zrychlenou evoluci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolf 359 je 7,8 světelných let od Sluneční soustavy vzdálený červený trpaslík v souhvězdí Lva, nachází se poblíž ekliptiky. Je po hvězdách soustavy alfa Centauri a Barnardově šipce Slunci nejbližší hvězdou. Hvězda má zdánlivou hvězdnou velikost 13,5 mag a k jejímu pozorování je nutný středně velký amatérský dalekohled o průměru objektivu 20 cm. Hvězda se nachází 1,4 stupně severozápadně od hvězdy 59 Leo. ", "tgt_summary": "Wolf 359 est une naine rouge qui se trouve dans la constellation du Lion, près de l'écliptique. À une distance d'environ 7,8 années-lumière de la Terre, elle a une magnitude apparente de 13,5 et ne peut être vue qu'avec un grand télescope. Son âge est estimé à moins d'un milliard d'années. ", "id": 1922936} {"src_title": "Konzervatismus", "tgt_title": "Conservatisme", "src_document": [{"title": "Vývoj významu termínu.", "content": "Počátek užívání termínu se datuje do první poloviny 19. století, často rok 1820, kdy konzervatismus popisoval umírněné francouzské příznivce monarchie. První politická strana s tímto názvem byla britská Konzervativní strana. Její hlavní hodnoty byly monarchie, aristokracie, církev a obrana tradičních uspořádání. Myšlenky konzervatismu se však u odborné veřejnosti začaly objevovat již v 18. století. Nejznámějším autorem je původem irský politik a myslitel Edmund Burke, který však zasedal v britském parlamentu za stranu Whigů, kteří byli oproti Toryům „liberálnější“. Sám Burke vycházel z děl střídmě liberálního autora Adama Smithe. Své myšlenky popsal v díle z roku 1790 \"Úvahy o revoluci ve Francii\". V 20. století získal konzervatismus velmi široké uplatnění. Konzervativními jsou nazývány vlády politiky appeasementu z 30. let, frankismus, salazarismus a perónismus z období 30.–70. let, ale také později neostalinisté či neogaullisté. Mimo ně samozřejmě i nadále britská Konzervativní strana apod. Konzervativce nelze automaticky ztotožňovat s politickou pravicí; zejména německá a rakouská konzervativní politika má tradičně nakročeno do politického středu. Také britští toryové v 18. století se vymezovali jak proti „ničivé svobodě“ whigů, tak i proti ortodoxním proudům. I pro konzervativce byl důležitý důraz na svobodu, kterou však chápali jinak než jejich whigovští konkurenti. Konzervativní antropologie úzce souvisela s antropologií křesťanskou, s vědomím lidské hříšnosti, ale i svobody vůle a mravního konání. Britští konzervativci (Burke, Hume) nedůvěřují velkým racionalistickým systémům a kladou důraz na pozvolnou tradici, empirii a personální integritu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Roger Scruton píše, že konzervativci obhajují kontinuitu společenského vývoje, nebrání se pokroku, ale odmítají revoluce. Dříve chránili monarchii, jako symbol přirozené nadvlády ctnostných a ušlechtilých. Také brání právo na soukromé vlastnictví. Politolog Andrew Heywood vychází z uvědomění si nedokonalosti člověka a za základy konzervatismu považuje dodržování tradic, organickou společnost, hierarchii, přirozenou autoritu a právo na majetek. Dalším znakem je obhajoba stávajícího společenského řádu, která však není nekritická. Konzervativci obhajují jen funkční, léty prověřené funkce a instituce, které mají být zachovány, tudíž nemůžou být nahrazeny něčím údajně lepším. Na základě této skepse odmítají utopie. Proto upřednostňují jen malé změny, a to pouze pokud jsou opravdu nutné. Konzervativci oponují socialismu i liberalismu, hlavními body svárů je v případě socialismu otázka soukromého vlastnictví a v případě liberalismu otázka uchování tradičních hodnot. Liberalismus navíc odsuzují pro jeho snahu o individualizaci a chápání majetku jako nástroje ke konzumu. Konzervativci dále zastávají ideu silného státu, ne však všemocného. Obhajují hierarchickou strukturu společnosti a odmítají představu rovnocenné společnosti v otázkách majetku, postavení či váženosti. Dle tohoto smýšlení by občané měli být státu loajální a ten by jim měl zase zajistit existenční jistotu. Stát musí především dbát o stabilitu. Roger Scruton dále charakterizuje konzervatismus jako „obhajobu sociální ekologie“ a „politiku odloženého účinku, jejímž cílem je zachování života a zdraví společenského organismu na co nejdelší dobu“. Konzervativci věří, že radikální změny a dlouhou praxí neprokázané domněnky nemohou býti zavedeny bez předchozího testování. Konzervativci preferují hodnoty vyplývající z náboženských, kulturních a národních zkušeností a zvyků. Někteří konzervativci se snaží zachovat ve společnosti status quo nebo prosazovat pozvolné změny, jiní volají po návratu osvědčených pořádků z dřívějška. Konzervativci věří, že nejdůležitějším rysem společnosti jsou hodnoty nedotknutelného, svobodného, důstojného a sebezodpovědného lidského života, v právu vidí nutný nástroj garance těchto svobod. Různí konzervativci zastávají různé podoby konzervatismu či v různé míře kladou odlišný důraz na jednotlivé složky, jejich postoje se také razantně vyvíjely v čase. Je nutné rozlišovat zastánce politické doktríny či ideologie a konzervativního životního stylu nebo názorů.", "section_level": 1}, {"title": "Politická filosofie.", "content": "Z hlediska politické filosofie se klasické konzervativní smýšlení zakládalo na filosofii Thomase Hobbese a teorii Edmunda Burkea. Ve filosofii konzervatismu jde o popření relativismu, a to například v chápání demokracie. Za nutné považují akceptování celého souboru norem demokracie, a to především zvykových, založených na zkušenosti. Například nepřipouštějí myšlenku rovnostářství, jelikož obhajují normu demokracie – vládu většiny. Dále odmítají mechanické pojetí státu a společnosti, a také sociální determinismus. Svévolné sociální a etické změny chápou jako sociologické pokusy, a proto je neschvalují. Základem také je antisocialismus, ve smyslu politické filosofie. Jsou zastánci silného státu (jako autority), avšak se striktně vymezenými a omezenými intervenčními možnostmi. Jsou tedy obhájci státu (tj. proti anarchismu), ale neuznávají jeho rozhodčí roli v otázce etiky ani chování. Vztah občanů ke státu chápou jako nezávislý, tj. občané se přirozeně nespoléhají na pomoc státu. Z toho plyne, že neuznávají sociální stát. Velký důraz kladou na řád a pořádek, který však neslouží k represím, ale jako návod, aby obyvatelé jednali prozíravě. Z výše uvedeného vyplývá, že za důležité normy považují nezávislou svobodu a svobodnou vůli, které však nejsou primárně řízeny touhami a anarchií. Z toho plyne, že nesouhlasí s asociacionistickou psychologií osobnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice konzervativního myšlení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Britská.", "content": "Tento směr se projevuje skepticismem. Původním teoretikem směru byl Edmund Burke, jehož následovali Robert Southey a Samuel Taylor Coleridge. Později se tento směr rozštěpil na křídla zastávající intervencionismus a naopak \"laissez faire\". V 19. století se vytvořilo křídlo paternalistických konzervativců, jejichž hlavním představitelem byl Benjamin Disraeli. Britský konzervatismus, původně chápaný jako „toryismus“, vznikl v sedmnáctém století během restaurace Stuartovců. Vyvinul se z roajalismu, jehož zastánci hájili vládu králů z milosti Boží. Po Slavné revoluci svůj postoj však pozměnili, kdy nově za původce moci chápali lid. Nově dělili společnost na tři stavy, a to královský, panský a poddanský. Základy konzervativní ideologie položili kněz a teolog Richard Hooker, pragmatik George Savile, markýz z Halifaxu, filosof David Hume a teoretik Edmund Burke, a to i přesto, že žádný z nich nebyl členem strany Toryů. V 30. letech 19. století se strana přejmenovala na Konzervativní stranu a sdružila paternalistické aristokraty s kapitalisty chtějícími volný trh. Postupně se strana stala zastupitelem obchodníků a podnikatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská.", "content": "Nábožensky zaměřený směr obhajující křesťanský řád a morálku v době Velké francouzské revoluce, ale i později. Hlavními zastánci byli Joseph de Maistre a Louis de Bonald. Ve 20. století Charles Maurras vycházel z této tradice při sestavení svého hnutí „Francouzská akce“, které se projevovalo roajalismem, nacionalismem a antisemitismem. Kontinentální konzervatismus vznikal souběžně s britským, kdy se objevoval především v dílech odpůrců osvícenství. Na rozdíl od britského nepodporoval sekularizaci ve státní správě. Francouzská tradice kladla důraz na nové ideje, jako patriotismus nebo nacionalismus.", "section_level": 2}, {"title": "Německá.", "content": "Směr původně zaměřený na kulturní jednotnost a silný byrokratický stát. Hlavním ideologem byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Ideologicky vyzdvihuje silná práva církve, aristokracie a tradiční rodiny. Člověk má v prvé řadě jednat ve prospěch státu. Představiteli další generace, která se soustředila na národní pospolitost a zachování kulturních hodnot, byli Justus Möser a Adam Müller.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní směry konzervatismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proekonomické a decentralistické.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Fiskální konzervatismus.", "content": "Fiskální konzervatismus je směr ekonomické filosofie zastávající úspory a šetření státních financí. Často je spojován s ekonomickými postoji, jako jsou volný trh, deregulace a snižování daní. V USA v 19. století fiskální konzervatismus zastávaly Demokraticky-republikánská strana Thomase Jeffersona a později nová Republikánská strana. Toto pojetí však bylo také ovlivněno paleokonzervatismem, který prosazoval hlavně protekcionismus. Ve 20. století byl směr prosazován prezidenty USA Ronaldem Reaganem a Billem Clintonem, ve Spojeném království předsedkyní vlády Margaret Thatcherovou.", "section_level": 3}, {"title": "Libertariánský.", "content": "Ekonomicky je libertarianismus tržně orientovaný konzervatismus. Konzervativní je tento směr jednak v náhledu na evoluci jako nejstaršího a tedy již prověřeného principu pro oprávněnost obhajoby konkurence a tedy hospodářské soutěže, dále je konzervativní v náhledu na intervencionismus Státu, kdy raději volí umírněnost při zasahování do ekonomiky, až od zasahování úplně upouští. Politicky se s původními konzervativci v jistých otázkách rozcházejí, jsou zastánci liberalismu. Političtí libertariáni odmítali válku ve Vietnamu či zdanění, naopak zastávali myšlenky privatizace.", "section_level": 3}, {"title": "Morálně-náboženské a společenské.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Neokonzervatismus.", "content": "Neokonzervatismus se zrodil v 60. letech v USA jako reakce na vzestup nové levice. Vedoucími představiteli byli Irving Kristol a Daniel Bell, kteří se sdružili okolo časopisu \"The Public Interest\". Jde jim hlavně o obranu tradičních hodnot. Kritizují úpadek mravů a vlivu autority. Vycházejí z Burkeho. Mezi další zastánce patří Seymour Martin Lipset, Samuel Huntington či James Q. Wilson.", "section_level": 3}, {"title": "Nový konzervatismus.", "content": "Je odnoží moderních konzervativců, kteří mají mnoho společného s neokonzervativci. Tento směr se však více soustředí na náboženství a morálku.", "section_level": 3}, {"title": "Centralistické a nacionální.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní konzervatismus.", "content": "Kulturní konzervatismus je směr snažící se uchovat kulturní dědictví národa nebo sdílené kultury. V USA termín znamená konzervativní postoj v kulturních válkách, kdy takoví zastánci prosazují uchování tradičních hodnot a uspořádání před progresivními změnami. Toto druhé pojetí je spojeno i s nacionalismem.", "section_level": 3}, {"title": "Zelený konzervatismus.", "content": "Zelený konzervatismus je označení směru, který slučuje konzervatismus a zelenou politiku. Takovou politiku například prosazoval bývalý britský konzervativní premiér David Cameron, kdy se snažil prosadit větší zpoplatnění užívání automobilů či průmyslového znečišťování. V USA tuto politiku zastával republikán Newt Gingrich.", "section_level": 3}, {"title": "Sociální konzervatismus.", "content": "Sociální konzervatismus v tradičním slova smyslu označuje směr, který prosazuje právo státu zachovávat společenské status quo. Skrze zákony se snaží uchovat tradiční společenské hodnoty. V druhém významu, který je typický pro kontinentální Evropu, se jedná o postoj současných liberálních konzervativců, kteří podporují rysy sociálního státu.", "section_level": 3}, {"title": "Konzervatismus v ČR.", "content": "V České republice lze za významnou konzervativní stranu považovat KDU-ČSL, která prosazuje tradiční hodnoty jako je morálka, vícegenerační rodina či subsidiarita. Nově se mezi české konzervativní resp. liberálně konzervativní strany zařadila i TOP 09, která konzervatismus a důraz na tradice ohlásila ústy svého předsedy Karla Schwarzenbergra při svém vzniku v červnu 2009. Částečně se k tomuto proudu (přesněji k liberálnímu a sociálnímu konzervatismu) hlásí i ODS. Další českou konzervativní stranou je Občanská konzervativní strana, prosazující hodnoty jako stejná práva pro poctivé pracující občany, osobní zodpovědnost, právo na sebeobranu, legální vlastnictví střelných zbraní a sebeobranných prostředků a udržení kulturních tradic České republiky. Za konzervativní se také považují malé nacionalistické strany jako je Národní strana, NE Bruselu – Národní demokracie nebo Národní sjednocení. Konzervativní hodnoty ve svém programu zastává také Koruna Česká a už svým názvem se k nim hlásí Konzervativní strana. V době bezprostředně porevoluční byla významnou konzervativní silou Křesťanskodemokratická strana (KDS) Václava Bendy, která navazovala na tradice disentu a později se sloučila s ODS, kde její členové podpořili konzervativní proud (Marek Benda, Václav Benda). Znatelný konzervativní étos měla i Občanská demokratická aliance. Libertarianismus a fiskální konzervatismus v ČR hájí Strana svobodných občanů, vzniklá v roce 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Americký konzervatismus.", "content": "Ve Spojených státech je konzervatismus mnohem více liberální než v Evropě a klade větší důraz na svobodu podnikání a v případě neokonzervatismu na mezinárodní iniciativu a morální hodnoty. Americký konzervatismus je tedy obecně spojený s následujícími hodnotami a postoji: Klasickému (evropskému) konzervatismu se v USA říká tradicionalismus. V USA se částečně objevují směry jako „růstový konzervatismus“ a „nefalšovaný konzervatismus“ a tzv. paleokonzervatismus, který touží po návratu jižanských agrárních tradic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konzervatismus nebo konzervativismus (z lat. \"conservare\", uchovávat) je vedle liberalismu a socialismu jednou ze tří hlavních politických ideologií. Během času se termín vyvíjel a získal celou řadu často odlišných, ba i protichůdných významů. ", "tgt_summary": "Le est une philosophie politique qui est en faveur des valeurs traditionnelles et qui s'oppose au progressisme. Le conservatisme cherche à adapter l'environnement pour qu'il continue à répondre à nos attentes seulement lorsque c'est nécessaire et non pas par anticipation. Les cultures ayant chacune des valeurs différentes, les conservateurs selon leur culture ont des buts différents. Mais tous les conservateurs promeuvent la défense \"(statu quo)\" ou le retour à des valeurs établies \"()\". Pour Michael Freeden, le conservatisme croit seulement en un changement limité de ce qui est naturel ou organique. Pour les conservateurs, l'ordre social est indépendant de la volonté humaine. ", "id": 597476} {"src_title": "Krkonošsko-jesenická subprovincie", "tgt_title": "Sudètes (montagne)", "src_document": [{"title": "Členění.", "content": "Krkonošsko-jesenická subprovincie (dříve soustava) se člení dále na tyto oblasti (dříve podsoustavy) a celky:", "section_level": 1}, {"title": "Vysoké Sudety.", "content": "V rámci Sudet lze vyčlenit Vysoké Sudety, k nimž patří Krkonoše, Králický Sněžník a Hrubý Jeseník.", "section_level": 1}, {"title": "Sudetská vs. krkonošsko-jesenická.", "content": "Pojmy Sudety, sudetský aj. odvozeniny původně měly a dodnes mají geografický, úžeji fyzickogeografický, geologický a geobotanický obsah. Jméno Sudety, resp. pojmy jako Sudetská soustava a ostatní jeho odvozeniny (Západní Sudety, Východní Sudety aj.), je vžitý geografický název, po staletí užívaný pro označení horské soustavy táhnoucí se zhruba od Šluknovského výběžku (Lužických hor; resp. od Drážďanské kotliny) až po Nízký Jeseník (resp. po Moravskou bránu). Nemíval žádnou politickou náplň, natož územněsprávní obsah. Z hlediska historické geografie a geografie vůbec se jedná o terminus technicus. Poprvé se objevil v podobě Sudéta óre na Ptolemaiově mapě světa z 2. století našeho letopočtu. Jméno je to zřejmě původu keltského, v překladu znamená les kanců. Uvedená mapa jím označovala vedle Gabréty (Šumavy) jedno z horstev ve střední Evropě, patrně Krušné hory a přilehlá pohoří. Jako „Sudeta Montes“ se tento pojem objevil v jeho spise Geographika Hyphegesis. Pojem Sudety se pak znovu objevil v literatuře a mapách období humanismu opět jako vymezení výše zmíněné horské soustavy. Zdomácněl nejen v německé, polské a jiné geografické, historické, biologické, geologické i statistické literatuře. Byl ovšem běžně používán i v českých odborných publikacích geografických, geobotanických apod. Použil jej například i přírodovědec a statistik Karel Kořistka ve své tehdy unikátní rajonizaci zemědělství Čech ze 70. let 19. století. Po roce 1945 najdeme název Sudetská horská soustava v práci Jana Hromádky o orografickém členění Československa, jakož i v první naší poválečné syntéze geografie Československa z roku 1960, jejímiž autory byli Vlastislav Häufler, Jaromír Korčák a Václav Král. Málokdo asi ví, že v návrhu geomorfologického členění Česka z počátku sedmdesátých let 20. století, vypracovaném Geografickým ústavem Čs. akademie věd (v roce 1993 byl zrušen), byla oblast od Lužických hor po Jeseníky logicky opět označena jako Sudetská soustava. Celé toto členění bylo schváleno Názvoslovnou komisí při Českém úřadu geografickém a kartografickém v Praze a předloženo mezinárodní konferenci OSN pro standardizaci geografického názvosloví. Na zákrok našich politických orgánů, které „reagovaly na stížnosti pracujících“ (Např. v sovětském tisku byly vedeny různé útočné kampaně. Do oficiálních novin psali „rozhořčení dělníci“, kteří požadovali, aby Kreml proti „nestoudnému nepříteli lidu“ zakročil. Samozřejmě že autory článků ve skutečnosti nebyli žádní dělníci. Dopisy sepisovali propagandisté pracující (v 70. letech 20. stol.) pro Michaila Suslova, obávaného hlavního ideologa Komunistické strany Sovětského svazu.; více ve článku o sociogeografickém pojmu Sudety), však musel být pojem Sudetská soustava z tohoto členění stažen a nahrazen pojmem Krkonošsko-jesenická soustava. Toto označení je proto v každém našem dnešním atlase pro školy, protože se již vžilo. Naproti tomu třeba polská a světová geografie používá označení Sudety do současnosti. V roce 1979 došlo ke sjednocení geomorfologického členění ČSR a SSR, při němž došlo k určitým změnám. Místo termínů „soustava“ a „podsoustava“ byly zavedeny pojmy „subprovince“ (tedy před r. 1979'soustava') a „oblast“. K nejvýznamnějším změnám patří přejmenování Sudetské soustavy ('Sudety') na Krkonošsko-jesenickou subprovincii, podsoustavy Západosudetské ('Západní Sudety') na Krkonošskou oblast, podsoustavy Středosudetské ('Střední Sudety') na Orlickou oblast, podsoustavy Východosudetské ('Východní Sudety') na Jesenickou oblast a Sudetského podhůří na Krkonošsko-jesenické podhůří. Základní jednotkou členění z roku 1979 je geomorfologický celek, jednotkami vyšších řádů jsou oblasti, subprovincie, provincie, subsystém a systém. Oronyma doporučená v České republice vycházejí z geomorfologické struktury Českého masivu a Západních Karpat (Demek a kol. 1987, Český úřad zeměměřický a katastrální 1996). Vyvýšené okraje geologické struktury Českého masivu tvoří po staletí zároveň politicko-administrativní hranice, kterými byly příslušné hornatiny podélně rozděleny na části patřící v současné historické epoše pěti suverénním státům - Rakousku, Německu, Česku, Polsku a Slovensku. Názvy jedné a téže hornatiny (resp. soustavy hornatin) se tvořily na dvou či třech jejích stranách, v různém histrorickém kontextu a sémantickém prostředí. Vzniklé a do literatury proniklé názvy se proto vztahují buď (1) jen k části hornatiny ležící na území jednoho ze států, nebo (2) k celému geomorfologickému celku po obou či třech stranách politické hranice, nebo (3) se různě překrývají. Členitý a dlouhý pás pohoří na hranicích Německa, Polska a Čech (s přesahem do Moravy) - Krkonošsko-jesenická soustava - má v anglických atlasech bez výjimky přeshraniční název se slovním základem „sud“: Sudety / Sudeten / Sudeten Highlands / Sudetes. Zatímco v polské vědecké literatuře a produkci map zůstal starý geografický, geologický a botanický název Sudety (Sudeti montes) pevně zakotven, podle Jana Jeníka čeští geografové (viz Jaromír Demek, 1987) a nejnověji i fytogeografové (viz Slavomil Hejný a Bohumil Slavík, 1988)) opustili dříve běžné a sjednocující názvy sudety / sudetský - patrně v důsledku jejich politického zneužití v období druhé světové války. Anglické atlasy vypovídají zřejmě nejen o setrvačnosti oronym, ale také o jejich lepší výstižnosti. V poslední době se však hlavně vlivem médií pojem Sudety pomalu vrací do české slovní zásoby. Po r. 1989 se používají obě terminologie - „krkonošsko-jesenická“ i „sudetská“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krkonošsko-jesenická subprovincie (též \"Sudetská subprovincie\" nebo \"subprovincie Sudety\" (zkráceně \"Sudety\"), \"Sudetská pohoří\" nebo \"Sudetské pohoří\", německy \"Sudeten,\" polsky \"Sudety\", anglicky \"Sudetes\") - pohoří, vyšší geomorfologická jednotka v severovýchodních Čechách, na severu Moravy, v českém Slezsku a také v jihovýchodním Sasku a jihozápadním Polsku, jedna ze šesti subprovincií České vysočiny.", "tgt_summary": "Les Sudètes (en ; en tchèque et en ; nom complet en ) sont une chaîne de montagnes d'Europe centrale, qui fait partie du massif de Bohême. Les Sudètes sont à cheval sur l'Allemagne à l'ouest, la Pologne au nord et la Tchéquie au sud, et forment la frontière entre ces deux derniers pays. ", "id": 659712} {"src_title": "Koloid", "tgt_title": "Colloïde", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem koloid pochází z řeckého slova pro klíh (řecky kolla), kterého poprvé použil v roce 1861 Thomas Graham při svých pokusech týkajících se studia rychlosti difuze látek přes pergamenovou membránu. Skupina látek, které se chovaly podobně jako klih, označoval slovem koloid. V roce 1906, na základě klasifikace disperzních soustav podle velikosti disperzních částic, dospěl Wilhelm Ostwald k závěru, že tzv. koloidní vlastnosti nevykazuje určitá skupina látek, ale že do \"koloidního stavu\" je možno teoreticky uvést jakoukoli látku. Vývoj citlivějších metod a teorií umožnil prudký rozvoj koloidní chemie. Je potřeba poznamenat, že s koloidy se člověk potýkal již mnohem dříve. Známým příkladem je Cassiův purpur, který byl od 17. století využíván při výrobě červeného skla a míšeňského porcelánu.", "section_level": 1}, {"title": "Koloidní rozměr.", "content": "Horní a dolní hranice velikosti koloidních částic nebývá udávána zcela shodně:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení koloidů.", "content": "Koloidy lze dělit dle fázového charakteru na heterogenní a homogenní, ovšem z praktického hlediska je vhodnější zavést následující členění.", "section_level": 1}, {"title": "Lyofobní disperze (koloidní disperze).", "content": "Lyofobní disperze, též koloidní disperze, jsou příkladem heterogenního systému, v nichž disperzní podíl a disperzní prostředí představují dvě různé fáze. Disperzní podíl a disperzní prostředí jsou od sebe odděleny fázovým rozhraním, které výrazně ovlivňuje jejich vlastnosti. Jsou připravovány buď z velkých částic dispergací nebo z pravých roztoků kondenzací. Jsou termodynamicky nestabilní, samovolně zanikají. Složením a přípravou se podobají hrubým disperzím; liší se však rozměrem částic. Výraz lyofobní je termín pocházející z řeckého \"lyos\" (kapalina) a \"fobo\" (nenávidím). Termín, zavedený Freundlichem, tedy označuje, že částice nejeví afinitu ke kapalině. Na základě skupenství disperzního podílu a disperzního prostředí lze lyofobní disperze dále rozdělovat, např. soustavy obsahující kapalinu dispergovanou v kapalině označujeme jako emulze. Přehled možných lyofobních disperzí je uveden v následující tabulce:", "section_level": 2}, {"title": "Lyofilní disperze (lyofilní roztok).", "content": "Lyofilní roztoky jsou homogenní koloidní systémy, ve kterém tvoří disperzní prostředí a disperzní podíl jednu fázi. Jsou to pravé roztoky makromolekul, které vznikají samovolným rozpouštěním a jsou termodynamicky stálé. Výraz lyofilní pochází z řeckého \"lyos\" (kapalina) a \"filo\" (miluji); byl zavedený Freundlichem. Termín tedy označuje, že látka jeví afinitu ke kapalině (má tendenci být solvatována, tedy rozpuštěna).", "section_level": 2}, {"title": "Asociativní (micelární) koloidy.", "content": "Micelární koloidy představují systém skládající se z kapalného disperzního prostředí a micel koloidní velikosti vytvořených asociací amfifilních molekul v pravém roztoku. Mezi vzniklými micelami a molekulami v roztoku se ustavuje rovnováha. Podobně jako pravé roztoky a jako roztoky polymerů vznikají micelární koloidní roztoky samovolným rozpouštěním; jejich vylučování z roztoku se řídí termodynamickými zákony fázových rovnováh. Někteří autoři člení asociativní koloidy mezi homogenní systémy, ovšem vhodnější je samostatně vymezit, neboť v některých ohledech připomínají dvoufázový systém.", "section_level": 2}, {"title": "Destabilizace.", "content": "Nestabilita koloidů se především týká lyofobních systémů, které mohou samovolně přecházet na hrubě disperzní soustavu:", "section_level": 1}, {"title": "Izotermický převod látky.", "content": "Představuje děj, kdy větší částice daného systému rostou přednostně před malými částicemi. Rychlost celého pochodu závisí na těkavosti, popř. rozpustnosti disperzního podílu v disperzním prostředí, na difuzním koeficientu a na mezifázovém napětí. V soustavách s pevným disperzním prostředí (např. zmrzlina) je Ostwaldovo zrání jedinou možností růstu disperzních částic.", "section_level": 2}, {"title": "Agregace.", "content": "Častějším a rovněž mnohem rychlejším mechanismem, který má na stabilitu koloidních soustav podstatně větší vliv než Ostwaldovo zrání, je shlukování dispergovaných částic v agregáty. Malé částice se shromažďují do větších útvarů (agregátů), aniž při tom dochází ke zrušení fázového rozhraní mezi jednotlivými částicemi a disperzním prostředím a ke zmenšení plochy jejich povrchu (na rozdíl od koalescence). Malé částice si zachovávají identitu, pouze ztrácejí kinetickou nezávislost – agregát se pohybuje jako celek. Agregace, při níž vznikají shluky volně vázaných částic, se nazývá flokulace. Je vratná – velmi mírným zásahem mohou být agregáty převedeny zpět na koloidní systém (tzv. peptizace). Mohou také přecházet na pevněji vázané shluky. Pochod, při kterém vznikají agregáty pevně vázaných částic, je označován jako koagulace. Koagulace není vratná (na rozdíl od flokulace) – vytvořený koagulát nelze bez vynaložení dostatečně velké energie peptizovat – převést zpět na koloidní systém. Po dosažení určité velikosti agregátů dochází k sedimentaci (podle rozdílu hustot dolů, nebo vzhůru), což vede k zániku disperzního systému. Velmi často je pro agregaci přednostně používán souhrnný výraz koagulace, tedy bez ohledu na její konkrétní mechanismus.", "section_level": 2}, {"title": "Peptizace.", "content": "Peptizace představuje převod flokulátu a čerstvého koagulátu zpět na koloidní disperzi. Běžně se využívá u lyofobního solu, jehož koagulací vzniká sraženina a je-li v dostatečném čase zahájena peptizace, lze docílit zpětného převodu sraženiny na sol. V čerstvé sraženině jsou krystalky, které byly původně částicemi solu, od sebe odděleny kapalným filmem a jsou drženy adhezními silami. V mnoha případech lze tyto čerstvé sraženiny převést zpět na sol - peptizovat. Výběr vhodného postupu při peptizaci záleží na podmínkách, za kterých došlo ke koagulaci solu. Peptizaci, která je vlastně opakem koagulace, je možno provést Stáním, zvláště za vyšších teplot, dochází k rekrystalizaci (viz Ostwaldovo zrání), při níž vznikají větší krystaly a sraženinu již není možno peptizovat.", "section_level": 1}, {"title": "Stabilizace.", "content": "Stálost disperzních soustav se může pohybovat ve velice širokých mezích od prakticky úplné nestability (v řádu sekund a méně) až po prakticky úplnou stálost.", "section_level": 1}, {"title": "Lyofobní disperze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Elektrostatická stabilizace.", "content": "Agregaci lze zabránit ve vodném systému pomocí elektrické dvojvrstvy, kdy částice nesou na povrchu náboj (např. získaný adsorpcí iontů, ionizací povrchu) a k ním jsou poutány opačně nabité ionty (vzniká elektrická dvojvrstva). Přiblížením takovýchto částic o stejném náboji dochází k vzájemnému odpuzování. Přidáním lyofilního koloidu k lyofobnímu, z nichž jeden nebo dva nesou elektrický náboj, mohou nastat různé případy podle znaménka elektrického náboje obou systémů, podle poměru jejich množství i podle poměru jejich velikostí. a) Shodují-li se znaménka, působí lyofilní koloid většinou ochraně už při nízkých koncentracích. b) Pokud se liší ve znaménku, pak", "section_level": 3}, {"title": "Stérická stabilizace.", "content": "Lyofobní částice lze stabilizovat vhodnými lyofilními částicemi (makromolekuly, povrchově aktivní látky), jejichž molekuly jsou schopny se silně adsorbovat na povrch. Hustá vrstva pevně adsorbovaných makromolekul na částicích (v podstatě dochází k obalení částic) způsobí v dobrém rozpouštědle vzájemné odpuzování částic. Umístí-li se částice do špatného rozpouštědla, bude docházet k proplétání makromolekul obklopující částice a tím i k shlukování. Teplotou lze změnit charakter rozpouštědla (disperzního prostředí) z dobrého na špatné.", "section_level": 3}, {"title": "Stabilizace pevnými částicemi.", "content": "Je využívána hlavně u emulzí a pěn ve formě jemných prášků, částečně smáčenými oběma fázemi, jejichž částice jsou schopny vytvořit kolem kapének nebo bublin dostatečně pevnou bariéru, která zabraňuje jejich splývání.", "section_level": 3}, {"title": "Lyofilní koloidy.", "content": "Jsou mnohem stabilnější než lyofobní koloidy, a to účinkem kombinace interakcí elektrických dvojvrstev a solvatace (ve vodných roztocích hydratace). Rozsah solvatace závisí na afinitě molekul rozpouštědla k povrchu koloidní částice. U systému se slabou solvatací (např. vodný roztok kaseinu) v blízkosti izoelektrického bodu (kde jsou částice zbaveny náboje), \"vypadne\" koloid z roztoku – dochází ke koagulaci. Je-li afinita makromolekuly k rozpouštědlu velmi vysoká, solvatace se stává rozhodujícím faktorem. Např. želatina, která má velmi vysokou afinitu k vodě, nekoaguluje ani v izoelektrickém bodě, pokud není koncentrace elektrolytů velmi vysoká. Ionty přidávaného elektrolytu soutěží o hydratační vodu s makromolekulou, která tím ztrácí stabilitu. Účinnost elektrolytu při vylučování vysokomolekulární látky (vysolování) je dána schopností jeho iontu hydratovat se, která bývá vyjadřována tzv. lytropními řadami. Proteiny, mýdla a pektiny jsou příklady lyofilních koloidů, u kterých stabilita závisí, jak na náboji, tak na solvataci částice.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava a vznik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lyofobní koloidy.", "content": "Lze je připravit dvěma základními postupy - dispergačními a kondenzačními metodami.", "section_level": 2}, {"title": "Dispergační metody.", "content": "Částice hrubě disperzního podílu jsou mechanicky rozmělňovány (mlýnky) nebo vibračně (ultrazvukem). Vznik disperze tedy vyžaduje vynaložení práce.", "section_level": 3}, {"title": "Kondenzační metody.", "content": "Z analytického disperzního systému jsou vylučovány částice ve formě koloidů. Toho lze dosáhnout vytvořením podmínky přesycení systému.", "section_level": 3}, {"title": "Změna fyzikálně-chemických podmínek.", "content": "Změna teploty (méně často tlaku), nebo změnou složení rozpouštědla vznikne přesycený roztok a látka vypadává z roztoku. Například koloidní síra se připravuje vkapáváním alkoholického roztoku síry do vody.", "section_level": 4}, {"title": "Chemickou reakcí.", "content": "Proběhnutím chemické reakce vznikne nerozpustná látka. Příkladem typu reakce může být např. srážení, redukce, oxidace, hydrolýza apod.", "section_level": 4}, {"title": "Lyofilní koloidy.", "content": "Lze je připravit samovolným rozpouštěním polymerů (pouze lineární a globulární). O tom, v kterém rozpouštědle se makromolekulární látka rozpouští, rozhoduje polarita: makromolekuly se silně polárními skupinami se rozpouštějí v polárních rozpouštědlech, nepolární polymery se rozpouštějí v nepolárních rozpouštědlech (např. kaučuk v benzenu nebo toluenu).", "section_level": 3}, {"title": "Asociativní (micelární) koloidy.", "content": "Micelární koloidní roztoky vznikají z analytického roztoku povrchově aktivních látek postupným zvyšováním jejich koncentrace až se dosáhne tzv. kritické micelární koncentrace, kdy začnou molekuly agregovat do koloidních útvarů a tvořit tzv. micely. Asociativní koloidy tedy rovněž vznikají samovolným rozpouštěním.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lyofobní disperze.", "content": "Obecné vlastnosti lyofobní disperze se poměrně liší podle skupenství disperzního podílu a disperzního prostředí (emulze, pěny, soly adt.).", "section_level": 2}, {"title": "Lyofilní disperze.", "content": "Kromě translačního a rotačního pohybu jsou schopny polymery (lineární) vykonávat i intramolekulární rotaci, kterou se mění tvar makromolekuly. V kinetických, optických a mechanických vlastnostech se tak projevují některé jevy, které nebyly pozorovány u jiných koloidně disperzních systémů. K charakteristikám náleží:", "section_level": 2}, {"title": "Asociativní koloidy.", "content": "Jejich významnou vlastností, která souvisí se stavbou micel, je solubilizace – schopnost rozpouštět i látky, které jsou jinak v čistém disperzním prostředí nerozpustné. Na principu solubilizace probíhá praní, umývání nádobí, emulzní polymerace a dále nachází uplatnění ve farmaceutickém, kosmetickém průmyslu, při výrobě herbicidů, insekticidů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Význam koloidů.", "content": "Koloidy mají velký význam pro lidskou činnost. Je téměř nemožné vyjmenovat všechny oblasti ať technologické, biologické, nebo fyziologické, které s koloidy souvisejí. Potraviny jako máslo, sýr, jogurt a jiné mléčné výrobky, chleba, pečivo, pivo jsou příklady výrobků, které jsou svou povahou koloidní, nebo na jejichž vzniku se koloidní pochody podílejí. Stejně je tomu v případě barviv a barev, papíru, farmaceutických a kosmetických preparátů mnoha druhů či chemikálií používaných v zemědělství a zahradnictví. Velmi významnou roli má koloidní chemie při výrobě různých keramických výrobků od drahého porcelánu, přes nové velmi pevné keramické materiály, používané v raketové technice nebo v lékařství na různé protézy (např. keramické kloubní náhrady, zubní protézy aj.) až po obyčejné cihly. Pochody používané při těžbě ropy a minerálů, při úpravě vody a různých biotechnologií jsou rovněž koloidní povahy. Velký technologický význam má heterogenní katalýza. Metod koloidní chemie se často používá i k studiu řady biologických systémů. Např. tokové vlastnosti krve a jiných tělních tekutin je možné nejlépe studovat, případně upravovat, jestliže se na ně díváme jako na koloidní disperze. Byla připravena vodná emulze, vhodná jako dočasná náhrada krve, která se nekazí při skladování, je kompatibilní se všemi krevními skupinami a není nebezpečí, že bude kontaminovaná (AIDS, žloutenka). Kloubní mazy vděčí za vynikající vlastnosti své koloidní povaze. Moderní koloidní mikrokapsule, používané v lékařství, dovolují řízené podávání léčiv a v některých případech dokonce cílenou farmakoterapii určitých orgánů. Koloidy mají rovněž důležitou úlohu při řešení ekologických problémů. Mnohá znečištění jsou způsobená přítomností koloidních podílů a pro jejich odstranění z ovzduší nebo vodních toků je tedy třeba použít speciálních koloidních metod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koloid je označení pro disperzní soustavu obsahující částice, které svou velikostí spadají do rozmezí 1 nm až 1000 nm (případně 500 nm). Nebo se jedná o látku, která tvoří heterogenní disperzní soustavu obsahující částice o velikosti výše zmíněné. Zavedení pojmu koloid souvisí s tím, že částice v tomto rozmezí udělují danému systému specifické vlastnosti, které se v mnoha ohledech nevyskytují u částic s velikostí pod 1 nm (tzv. analytická disperze) a částic nad 1000 nm, event. 500 nm, (hrubá disperze). ", "tgt_summary": "Un colloïde est la suspension d'une ou plusieurs substances, dispersées régulièrement dans une autre substance, formant un système à deux phases séparées. Dans un fluide, il forme une dispersion homogène de particules dont les dimensions vont du nanomètre au micromètre. Ces particules ont donc la taille d'une nanoparticule, même si elles ne sont pas spécifiquement considérées en tant que telles. On parle de « suspension » pour un colloïde et non de « solution ». Les colles et les gels sont des colloïdes et forment des suspensions dites colloïdales. Les suspensions colloïdales sont intermédiaires entre les suspensions (particules de taille supérieure au micromètre) et les solutions vraies (particules de taille inférieure au nanomètre). ", "id": 1957878} {"src_title": "Okres Nymburk", "tgt_title": "District de Nymburk", "src_document": [{"title": "Charakteristika okresu.", "content": "Okres se skládá ze tří správních obvodů obcí s rozšířenou působností (Nymburk, Poděbrady a Lysá nad Labem), které se dále člení na pět správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem (Nymburk, Poděbrady, Lysá nad Labem, Sadská a Městec Králové). Zajímavostí je, že do okresu Nymburk patří i čtyři obce (Bříství, Černíky, Kounice a Vykáň), které jinak spadají do správního obvodu obce s rozšířenou působností Český Brod ze sousedního okresu Kolín. Největšími městy jsou Nymburk (15 tisíc obyvatel), Poděbrady (14 tisíc obyvatel), Milovice (12 tisíc obyvatel) a Lysá nad Labem (10 tisíc obyvatel). Povrch okresu je převážně rovinatý, větší část se nachází v nížině Labe, pouze na severovýchodě Středolabská tabule mírně stoupá do výšky. Zde se také nachází nejvyšší bod okresu, vrch Na kostele (299 m n. m.). Rozloha okresu činí 850 km2, z toho v roce 2019 činila 69,4 % zemědělská půda a 17,5 % lesy. Vzhledem k přírodním podmínkám bylo Nymbursko dříve převážně zemědělským regionem, a i dnes je zemědělská výroba v rámci celého kraje poměrně významná. Rozvoj průmyslu nastal až se zavedením železniční dopravy, kromě trati Praha–Olomouc šlo především o severozápadní dráhu z Vídně až do Děčína. Uchytil se zde průmysl strojírenský, potravinářský nebo sklářský. Jižní částí okresu prochází dálnice D11, dále silnice I. třídy I/11, I/32 a I/38. Silnicemi II. třídy jsou II/125, II/245, II/272, II/275, II/279, II/324, II/329, II/330, II/331, II/332, II/334 a II/611. Na území okresu se nachází národní přírodní rezervace Čtvrtě, Kněžičky a Libický luh, dále národní přírodní památky Dlouhopolsko, Hrabanovská černava, Kopičácký rybník a Slatinná louka u Velenky. Z hlediska turistiky a rekreace je nejnavštěvovanějším lázeňské město Poděbrady. Ovšem řada pamětihodností se nachází i jinde, např. Nymburk se zachovanými městskými hradbami, zámek Lysá nad Labem, Polabské národopisné muzeum nebo hradiště Slavníkovská Libice, národní kulturní památka.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Běrunice • Bobnice • Bříství • Budiměřice • Černíky • Čilec • Činěves • Dlouhopolsko • Dobšice • Dvory • Dymokury • Hořany • Hořátev • Hradčany • Hradištko • Hrubý Jeseník • Chleby • Choťánky • Chotěšice • Chrást • Chroustov • Jíkev • Jiřice • Jizbice • Kamenné Zboží • Kněžice • Kněžičky • Kolaje • Kostelní Lhota • Kostomlátky • Kostomlaty nad Labem • Košík • \"Kounice\" • Kouty • Kovanice • Krchleby • Křečkov • \"Křinec \" • Libice nad Cidlinou • \"Loučeň \" • Lysá nad Labem • Mcely • Městec Králové • Milčice • Milovice • Netřebice • Nový Dvůr • Nymburk • Odřepsy • Okřínek • Opočnice • Opolany • Oseček • Oskořínek • Ostrá • Pátek • Písková Lhota • Písty • Poděbrady • Podmoky • Přerov nad Labem • Rožďalovice • Sadská • Sány • Seletice • Semice • Senice • Sloveč • Sokoleč • Stará Lysá • Starý Vestec • Straky • Stratov • Třebestovice • Úmyslovice • Velenice • Velenka • Vestec • Vlkov pod Oškobrhem • Vrbice • Vrbová Lhota • Všechlapy • Vykáň • Záhornice • Zbožíčko • Zvěřínek • Žitovlice", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 31. prosince 1995 byly v okrese Nymburk také obce, které poté přešly do okresu Kolín: K 1. lednu 2007 sem byla z okresu Kolín převedena obec Vrbová Lhota a naopak ještě další obce z okresu Nymburk také přešly do okresu Kolín:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Nymburk je okres ve východní části Středočeském kraji. Sídlem jeho dřívějšího okresního úřadu bylo město Nymburk, které je obcí s rozšířenou působností. Kromě jeho správního obvodu okres obsahuje ještě obvody obcí s rozšířenou působností Poděbrady a Lysá nad Labem. Ze středočeských okresů sousedí na jihu s okresem Kolín, na jihozápadě s okresem Praha-východ a na severozápadě s okresem Mladá Boleslav. Dále hraničí s Královéhradeckým krajem, a to s okresem Jičín na severovýchodě a s okresem Hradec Králové na východě.", "tgt_summary": "Le (en ) est une subdivision de la région de la Bohême-Centrale, en Tchéquie. Son chef-lieu est la ville de Nymburk.", "id": 1091960} {"src_title": "Apollo 7", "tgt_title": "Apollo 7", "src_document": [{"title": "Průběh a výsledky mise Apollo 7.", "content": "Po tragickém konci projektu Apollo 1 na konci ledna 1967 znamenal pilotovaný let Apollo 7 pro NASA veliký úspěch. Apollo 7 byl vybaven CSM (servisním modulem), CM (velitelský modul) a třemi tunami pohonných hmot. První dva oběhy letěli spojeni s posledním stupněm nosné rakety Saturnu. Všechny hlavní systémy kosmické lodi pracovaly po dobu celého letu správně a ani jiné zásadnější technické potíže se neobjevily. S asi největšími problémy se tak potýkali členové posádky: jednotně si stěžovali na vysokokalorickou sušenou stravu, která se jim brzy přejedla, všichni tři se postupně nachladili, a navíc mezi nimi navzájem i personálem na zemi probíhaly menší hádky - kvůli nim NASA napříště žádného z nich nevybrala do hlavních posádek dalších misí a Apollo 7 tak pro ně znamenalo poslední vesmírný let. Během letu plnila posádka řadu úkolů, především simulaci spojení s lunárním modulem a simulované navedení Apolla na dráhu kolem Měsíce. Kromě toho posádka uskutečnila vůbec poprvé živé televizní vysílání z vesmírné lodi. Celkem se uskutečnilo sedm krátkých televizních přenosů, které na Zemi zaznamenaly obrovský ohlas. Ze záznamu je vysílala i Československá televize. Hned po druhém přímém přenosu byli všichni tři kosmonauti jmenováni Americkým svazem televizních a rozhlasových umělců za jeho čestné členy. Program Apolla 7 také obsahoval pět vědeckých experimentů: Pro fotografické experimenty disponovala posádka 70mm kamerou Hasselblad se standardním objektivem 80 mm f/2,8 a dvěma kamerami Maurer 16 mm s měnitelnou rychlostí 1, 6, 12 a 24 obrázků za sekundu a s výměnnými bajonetovými objektivy 18 mm f/2 a širokoúhlým 5 mm f/2. Další tři experimenty měly lékařský charakter:", "section_level": 1}, {"title": "Návrat na Zemi.", "content": "Při sestupu byla posádka podrobena přetížení pouze 3 g. Přistáli na hladině oceánu 22. října 1968 po poledni poblíž Bermudských ostrovů. Na palubu je vzala čekající loď USS Essex.", "section_level": 1}, {"title": "Revize programu Apollo.", "content": "Úspěch Apolla 7 výrazně změnil plány NASA. Na schůzi nejvyšších činitelů NASA za předsednictví úřadujícího administrátora Dr. Paineho bylo 11. listopadu 1968 rozhodnuto, že další let, tj. pilotovaný let Apollo 8 poprvé zamíří i s posádkou k Měsíci. V původním harmonogramu projektu Apollo, kde mise Apollo 7 představovala bod C (pilotovaný let velitelského + servisního modulu na nízké oběžné dráze kolem Země), to reálně znamenalo, že budou vynechány body D a E a příští mise bude realizovat mírně modifikovanou variantu bodu F, tedy pilotovaný let na oběžné dráze kolem Měsíce zatím bez lunárního modulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apollo 7 byl první uskutečněný pilotovaný let (11. října 1968 – 22. října 1968) v rámci programu Apollo, první americký let do vesmíru s tříčlennou posádkou, první pilotovaný let s použitím rakety Saturn 1B a první let americké kosmické lodi, ze kterého se uskutečnil přímý televizní přenos. V celkovém pořadí pilotovaných letů Země je veden na 24. místě. ", "tgt_summary": "Apollo 7 ( - ) fut la première mission habitée du programme Apollo, lancée par la fusée spatiale Saturn IB. Ce fut également la première mission américaine à envoyer une équipe de trois hommes dans l'espace et la première mission à diffuser des images pour la télévision.", "id": 1883235} {"src_title": "Apollo 17", "tgt_title": "Apollo 17", "src_document": [{"title": "Start.", "content": "Apollo 17 odstartovalo 7. prosince 1972 z mysu Canaveral na Floridě.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Zatímco velitelský modul \"America\" s Ronem Evansem na palubě pokračoval v obletech Měsíce (celkem 75 obletů), lunární modul \"Challenger\" s posádkou Eugene A. Cernan a Harrison Schmitt přistál 11. prosince 1972 na povrchu Měsíce v údolí Taurus-Littrow v měsíčním Mare Serenitatis. Den předtím na povrch asi 350 km daleko dopadl poslední stupeň nosné rakety Saturn. Posádka strávila na povrchu Měsíce celkem 75 hodin. Během této doby uskutečnila 3 výstupy na povrch Měsíce v celkovém trvání 22 hodin a 4 minuty, při nichž prozkoumala s použitím lunárního vozítka Lunar Rover celkem 33,8 km údolí Taurus-Littrow. Během druhé vycházky nalezla posádka několik kilometrů od lunárního modulu horninu s oranžovou barvou. Na Zemi dopravila celkem 110,5 kg vzorků měsíční horniny. Během návratu k Zemi uskutečnil pilot velitelského modulu Ronald Evans výstup (tzv. EVA) do otevřeného vesmíru v délce 1 hodiny a 6 minut, při němž vyjmul z kamery umístěné na vnějším plášti Apolla 17 tři kazety s naexponovaným filmem.", "section_level": 1}, {"title": "Přistání na Zemi.", "content": "Velitelský modul Apolla 17 přistál 19. prosince 1972 v Tichém oceánu poblíž souostroví Samoa přibližně 640 metrů od předpokládaného bodu přistání ve vzdálenosti 6,5 km od záchranné lodi USS \"Ticonderoga\".", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Velitel Apolla 17 Eugene A. Cernan se zapsal do historie jako poslední člověk, který zanechal své stopy na Měsíci. Během svých procházek po povrchu měl s sebou také československou vlajku jako symbol svého vztahu k předkům, pocházejícím z Čech a ze Slovenska, kterou později věnoval Astronomickému ústavu AV ČR v Ondřejově. Dne 7. prosince 1972 pořídila posádka ze vzdálenosti asi 45 000 km fotografii plně osvětlené polokoule Země, která byla nazvána \"Modrá skleněnka\". Jedná se o jedinou takovou fotografii pořízenou během pilotovaných letů a posádka Apolla 17 jsou jediní lidé, kteří takto na vlastní oči Zemi spatřili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apollo 17, poslední let programu Apollo, je a na dlouhá léta ještě zůstane posledním letem člověka na Měsíc. Byl 43. lodí kosmonautů (astronautů) z naší planety, označen dle COSPAR 1972-096A. ", "tgt_summary": "Apollo 17 ( - ) est la dernière mission du programme spatial Apollo à emmener des hommes à la surface de la Lune. Avec cette mission, l'agence spatiale américaine, la NASA, conclut le projet lancé en 1961 par le président John F. Kennedy qui avait pour objectif d'amener des hommes sur la Lune. Apollo 17 est, comme Apollo 15 et 16, une mission de type J, caractérisée par un important volet scientifique. Le module lunaire utilisé permet aux astronautes de séjourner trois jours sur la surface de la Lune ; les sorties extravéhiculaires peuvent durer jusqu'à huit heures tandis que la mobilité des astronautes est accrue grâce au rover lunaire ; le vaisseau Apollo emporte des expériences scientifiques mises en œuvre en surface mais également en orbite. ", "id": 437623} {"src_title": "Apollo 8", "tgt_title": "Apollo 8", "src_document": [{"title": "Naplánování letu.", "content": "Je zajímavé, že NASA vyslala hned druhý pilotovaný let programu Apollo a první pilotovaný let s využitím rakety Saturn V k Měsíci. Dalo by se očekávat, že program bude postupovat po menších krocích. Skutečně. Původní program předpokládal postupné plnění následujících kroků: A – test kompletu velitelský+servisní modul při bezpilotním letu B – test lunárního modulu při bezpilotním letu C – pilotovaný let velitelského+servisního modulu na nízké oběžné dráze kolem Země D – pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na nízké oběžné dráze kolem Země. K tomuto testu měly být původně použity dvě rakety Saturn IB, z nichž jedna měla vynést na oběžnou dráhu posádku v kosmické lodi sestávající z velitelského a servisního modulu, zatímco druhá raketa Saturn IB měla vynést lunární modul. E – pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na eliptické oběžné dráze kolem Země s apogeem 7400 km (4600 mil). Celý komplet kosmické lodi Apollo měl být na oběžnou dráhu vynesen raketou Saturn V. F – pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na oběžné dráze kolem Měsíce G – přistání člověka na Měsíci. Startu Apolla 8 předcházel let Apolla 7, kterým byl naplněn cíl kroku C. Logicky tedy měly následovat kroky D, E, F a G. Proč byl tedy po splnění kroku C naplánován pro Apollo 8 let, který měl za úkol splnit podstatnou část (s výjimkou použití lunárního modulu) úkolů naplánovaných pro krok F? Odpověď musíme hledat v politických souvislostech té doby. Kosmonautika se stala součástí politického soupeření USA a SSSR. Sovětská kosmonautika dosud držela většinu prvenství. V průběhu roku 1968 poskytla CIA agentuře NASA informaci o tom, že se na sovětském kosmodromu Bajkonur připravuje ke startu velká raketa. Jednalo se o přípravu bezpilotního letu kosmické lodi Sojuz 7K-L1 s označením Zond 5. Při tomto letu pak 18. září 1968 kosmická loď Sojuz 7K-L1 bez lidské posádky skutečně uskutečnila oblet Měsíce, k němuž se přiblížila na nejmenší vzdálenost 1950 km, a 21. září 1968 přistála v Indickém oceánu. Odborníci NASA se obávali, že jsou Rusové tak daleko, že by mohli dosáhnout dalšího prvenství v dobývání vesmíru uskutečněním obletu Měsíce s lidskou posádkou. NASA proto během pouhých čtyř měsíců přeplánovala další průběh programu Apollo takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Apollo 8 je označení druhého pilotovaného letu programu Apollo. Zapsal se do historie světové kosmonautiky tím, že při něm dne 24. prosince 1968 poprvé lidská posádka opustila oběžnou dráhu Země a vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce. Let byl katalogizován v COSPAR jako 1968-118A, byl 34. lodí s lidskou posádkou vyslanou z naší planety.", "tgt_summary": "Initialement prévu comme le deuxième vol d'essai du module lunaire Apollo avec équipage et du module de commande, devant être effectué sur une orbite terrestre moyenne elliptique au début de 1969, le profil de la mission est modifié en pour un vol orbital lunaire plus ambitieux avec le module de commande uniquement, programmé en décembre de la même année, car le module lunaire n'était pas encore prêt à effectuer son premier vol. L'équipage de l'astronaute Jim McDivitt, qui s'entraîne à effectuer le premier vol du module lunaire en orbite basse terrestre, devient l'équipage de la mission Apollo 9, et l'équipage de Borman est transféré à la mission. Ils bénéficient ainsi de deux à trois mois d'entraînement et de préparation en moins que prévu, et remplacent l'entraînement prévu pour le module lunaire par un entraînement à la navigation translunaire.", "id": 2414779} {"src_title": "Fax", "tgt_title": "Télécopieur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za vynálezce faxu je považován Skot Alexander Bain, který svůj „záznamový telegraf“ patentoval už 27. května 1843. V jeho přístroji byl originál dokumentu nakreslen nevodivou barvou na vodivé podložce. Vodivost různých částí předlohy byla snímána jehlou na elektromagneticky poháněném kyvadle. Potom, co jehla přejela po předloze se podložka posunula o jeden řádek, což se opakovalo pro celý přenášený dokument. Na opačné, tedy přijímací, straně vedení byl papír napuštěný elektrochemickým barvivem, které reagovalo po dotyku jehly přijímače. V roce 1861, dlouho před začátkem používání telefonů (patent Alexandra Grahama Bella, je z roku 1876) prodal Giovanni Caselli několik faxových přístrojů, tehdy zvaných Pantelegraf. Jeho přístroj byl podobný Bainově, ale místo originálu se v něm posouvala jehla na kyvadle a obstarával i trvalé faxové spojení mezi Paříží a Lyonem. Původní velmi pomalý mechanismus vylepšil v roce 1909 Belgičan Henri Carbonnelle, v jehož přístroji se pohybovala předloha na otáčivém válci a jehla byla pevná. V roce 1924 vynalezl Richard H. Ranger ve firmě Radio Corporation of America (RCA) bezdrátový fotoradiogram, zvaný také transoceánský radiofax nebo HF Fax. Prvním obrázkem poslaným tímto radiofaxem byla fotografie amerického prezidenta Calvina Coolidga, přenesená v listopadu 1924 z New Yorku do Londýna. V roce 1926 se Rangerův vynález začal komerčně využívat a používá se i v dnešní době pro přenos meteorologických map a jiných informací o počasí. V roce 1929 patentoval průkopník mechanického snímání a přenosu obrazu Rudolf Hell svůj přístroj Hellschreiber, dalšího předchůdce dnešních faxů. V roce 1934 začaly zpravodajové agentury Associated Press používat „přenos fotografií po drátě“. Tyto první přístroje však ke svému provozu vyžadovaly drahé jednosměrné komunikační linky. V roce 1966 představila společnost Rank Xerox první fax, který se dal připojit k obyčejné telefonní lince. Magnafax Telecopier byl mnohem jednodušší a menší než dříve používané přístroje. Největší obliby faxy dosáhly od konce sedmdesátých let 20. století, kdy japonští výrobci začali dodávat ještě menší a lépe vybavené faxy, které byly také rychlejší díky používání datové komprese. V roce 1985 vyrobil zakladatel společnosti GammaLink Hank Magnuski první faxovou počítačovou kartu (hardware) s označením GammaFax.", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny faxů - fax Group.", "content": "Všechny dnes provozované a vyráběné faxy jsou výhradně faxy skupiny 3.", "section_level": 1}, {"title": "Přenosové rychlosti faxů.", "content": "Pro přenos faxů jsou používaný různé druhy modulací a přenosových rychlostí. Na začátku přenosu si faxové přístroje dohodnou nejvyšší možnou rychlost a modulaci, která je možná tedy podporují ji oba přístroje této části se říká \"Potřásání rukou\" anglicky \"handshake\". Obvyklá minimální rychlost pro dnešní faxy skupiny 3 je 14,4 kbit/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fax respektive telefax - správně (tele)faxový přístroj - je zařízení pro přenos statického obrazu pomocí telefonní linky. Název přístroje pochází z latinského \"„fac simile'“', což znamená „čiň podobně“. ", "tgt_summary": "Un télécopieur ou téléfax, plus couramment appelé « fax », du latin \"fac simile\", est un appareil électronique qui convertit l'image de documents en impulsions électriques pour les transmettre à un destinataire au travers d'une ligne téléphonique. À la réception, on utilise un appareil similaire à celui de l’émission pour faire la conversion inverse et imprimer un document identique à l'original.", "id": 814451} {"src_title": "Oklahoma", "tgt_title": "Oklahoma", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Oklahoma je na severu ohraničena Kansasem, na západě Coloradem a na jihu Novým Mexikem a Texasem. Na východě hraničí se státy Missouri a Arkansas. Je to rovinatá země, plná plání a prérií. Nový zavlažovací systém Oklahomu po velké přírodní katastrofě ve třicátých letech 20. století znovu zúrodnil. Krajina je opět živá. Pouze v severozápadním cípu země se rozkládá polopoušť.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oklahoma byla od pradávna obývána indiánskými kmeny. Prvními Evropany, kteří se do oblasti dostali, byli v 16. století španělští průzkumníci. Později část Oklahomy Španělé postoupili Francii. V roce 1830 sloužila Oklahoma jako hlavní cíl politiky přesídlení indiánských kmenů. Směřovaly sem tisíce Indiánů z přímořských a severních oblastí. Představitel a tvůrce této politiky byl Andrew Jackson. Po této nucené deportaci, kdy bylo mnoho Indiánů zabito, se toto území stalo výhradně indiánským. Mezi nejznámější a zároveň největší kmeny, jež byly na toto území přesídleny, patří Delavarové pocházející ze severovýchodu USA, Kajovové, Komančové a v neposlední řadě Čerokíové, Čoktóové, Čikasóové, Potokové a Seminolové, kteří jsou také známi jako Pět civilizovaných kmenů, protože přejali zvyky a náboženství bílých kolonizátorů. Vybudovali města jako Tulsa, Tahlequah a Muskogee. Ta byla největšími městy ve státě. Během americké občanské války nastal mezi kmeny velký rozkol. Část se jich přidala na stranu Konfederace, a tudíž podporovala otroctví. V Oklahomě se událo několik velkých bitev. Po porážce konfederace vláda tvrdě potrestala kmeny, které byly na její straně. Otroctví bylo zrušeno. Ve společnosti převládal názor, že by se měli neintegrovaní černoši deportovat zpět do Afriky. To ale narazilo na silný odpor, takže k tomu nakonec nedošlo. V roce 1889 federální vláda odsouhlasila odebrání velké části území Indiánů pro bílé osadníky. Prezident Benjamin Harrison podepsal zákony schválené kongresem, která poskytovala bílým osadníkům 2 milióny akrů půdy. Oklahoma se tedy rozdělila na dvě části, jednu obývanou Indiány, druhou bělochy. 16. listopadu 1907 se obě části spojily a Oklahoma se stala 46. státem USA. Na přelomu 19. a 20. století se v Oklahomě našla obrovská naleziště ropy a zemního plynu. Do Oklahomy se začali ve velkém stěhovat běloši, které sem lákala vidina snadného výdělku na „černém zlatě“. To přineslo státu obrovskou prosperitu. Důkazem toho jsou honosné stavby z 20. let minulého století, které lze v Oklahomě spatřit. Během velké hospodářské krize se lidé snažili skomírající hospodářství zachránit intenzivním zemědělstvím. Drasticky se snažili využít každý kousek půdy, což vedlo k neekologickému obdělávání půdy, bez přihlédnutí k přírodním podmínkám. Velké bouře, které ve třicátých letech postihly USA, zapříčinily, že většina špatně obdělávané půdy byla erodována. Nastal masivní odchod obyvatelstva ze země. Toto období se nazývá Dust Bowl. Tato bídná doba je dobře zachycena na fotografiích Dorothey Langeové. Špatné hospodaření s půdou se rovněž stalo předmětem románu \"Hrozny hněvu\" od Johna Steinbecka, který tehdejší politici kritizovali jako „neobjektivní“. Pro Oklahomu to byla i politicky velice neklidná doba. Mnoho různých skupin, většinou sociálně slabších, zaplavilo stát a všemožně se pokoušelo přežít v drsných podmínkách. Vzniklo mnoho „černých měst“, kde se černoši pokusili žít zcela odděleně od bělochů. Bílá města byla také oddělena. V Oklahomě byl také velice aktivní Ku Klux Klan. Odsuzoval černochy, židy i katolíky. Vzniklo mnoho rasových nepokojů, z nichž největší proběhl v Tulse a vyžádal si mnoho mrtvých. Byl to jeden z nejhorších rasových nepokojů v dějinách USA. Napětí mezi indiány a bělochy nebylo tak velké. Situace se začala výrazně zlepšovat po druhé světové válce, kdy byl vybudován rozsáhlý zavlažovací systém a navezeny miliony tun úrodné půdy. Dnes je Oklahoma dobře rozvinutým prosperujícím státem. V roce 1995 se ve městě Oklahoma odehrál pumový útok, který měl na svědomí válečný veterán Timothy McVeigh. Zaútočil na federální budovu a zabil 168 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelé Oklahomy jsou někdy nazýváni jako „Okies“. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 3 751 351 obyvatel. Hustota zalidnění je 21 obyvatel na kilometr čtvereční.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 8,9 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hlavními produkty Oklahomy jsou paliva a potraviny. Na pláních Oklahomy lze spatřit milionová stáda dobytka. Úrodná pole produkují obrovská množství pšenice. HDP Oklahomy je 86 miliard dolarů, což ji řadí na 29. místo v USA. Roční příjem na obyvatele činí 23 517 (1960 dolarů měsíčně), což Oklahomu řadí na 43. místo v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oklahoma (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na jihu Spojených států amerických, v oblasti západních jižních států v jižním regionu USA. Oklahoma hraničí na severu s Kansasem, na severovýchodě s Missouri, na východě s Arkansasem, na jihu s Texasem, na západě s Novým Mexikem a na severozápadě s Coloradem. ", "tgt_summary": "L'Oklahoma (en anglais ; ) est un État du Centre Sud des États-Unis. Il est bordé au nord par le Colorado et le Kansas, à l'est par le Missouri et l'Arkansas, à l'ouest par le Nouveau-Mexique et au sud par le Texas dont il est séparé par la rivière Rouge du Sud. Avec une population estimée à en 2018 et une superficie de, l'Oklahoma est le le plus peuplé et le grand de la Fédération. Le nom de l'État vient des mots chacta \"okla\" et \"homa\", signifiant. L'Oklahoma est aussi connu par son surnom : \"The Sooner State\". Formé par l'unification du Territoire de l'Oklahoma et du Territoire indien, il est devenu le des États-Unis le. Ses habitants sont appelés \"Oklahomans\" (\"Okies\" de façon péjorative) et Oklahoma City est sa capitale ainsi que la ville la plus peuplée. ", "id": 1719366} {"src_title": "Richard Brautigan", "tgt_title": "Richard Brautigan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Brautiganovi rodiče - Bernard Frederick Brautigan a Lulu Mary Keho spolu dlouho nevydrželi. Richard vyrůstal pouze s matkou a otce potkal snad jen dvakrát v životě. Ten sám zjistil, že má syna, až po Brautiganově smrti. \"Má stejné příjmení, ale proč by čekali 45 let, aby mi řekli, že mám syna?\" Roku 1939 Lulu porodila dceru Barbru Ann. Brautigan často vzpomínal na traumatický zážitek, kdy ho matka nechala samotného se svou dvouletou sestrou v motelu v Great Hills a vrátila se pro ně o dva dny později. Roku 1943 se Lulu vdala za kuchaře Roberta Geoffreye Porterfielda, a řekla Brautiganovi, že to je jeho biologický otec. S ním se ale v roce 1949 rozvedla a o rok později si vzala Williama Davida Folstona, na kterého ale Richard vzpomínal jako na alkoholického tyrana, který Lulu mlátil. V mládí se zjistilo, že je paranoidní schizofrenik a prodělal šokovou terapii, což jej velmi ovlivnilo. V počátcích beat generation žil v San Franciscu a ačkoli s tímto hnutím výrazně spolupracoval, nikdy se k němu plně nepřihlásil. Přesto do něj bývá řazen. Brautigan rozdával své básně na ulici, což bylo u beat generace relativně obvyklé, ale odmítal se účastnit veřejných čtení (což bylo neobvyklé). Brautigan rozdával své básně tištěné na balíčkách se semeny rostlin, tzn. každý člověk dostal osm balíčků semen na nichž byly otištěny básně. Zajímavostí je, že neotevřené balíčky jsou nyní sběrateli velmi ceněny a prakticky je nemožné je sehnat. V roce 1957 se oženil a v roce 1970 se rozvedl, po rozvodu se zhoršily jeho deprese. Roku 1972 se přestěhoval z Montany do Pine Creek a od té doby neposkytl žádný rozhovor a odmítal účast na všech oficiálních akcích na něž byl zván. Jeho knihy jsou složeny z krátkých, často absurdních příběhů. Během 60. let si Brautigana přivlastnilo hnutí hippies. V 80. letech se stal kultovním autorem i v Československu, zejména díky kongeniálnímu překladu jeho první česky vydané knihy \"V melounovém cukru\" (Odeon, 1986).", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Gary Brautigan (30. ledna 1935 Tacoma Washington – 25. října 1984 Bolinas Kalifornie, sebevražda) byl americký spisovatel, který bývá někdy řazen do postmoderny a jindy k beat generation.", "tgt_summary": "Richard Brautigan ( - ) est un écrivain et poète américain. Issu d'un milieu social défavorisé de la côte Ouest, Brautigan trouve sa raison d'être dans l'écriture et rejoint le mouvement littéraire de San Francisco en 1956. Il y fréquente les artistes de la et participe à de nombreux évènements de la contre-culture. En 1967, durant le Summer of Love, il est révélé au monde par son best-seller \"La Pêche à la truite en Amérique\" et est surnommé le. Ses écrits suivants auront moins de succès et dès les années 1970, il tombe progressivement dans l'anonymat et l'alcoolisme. Il met fin à ses jours en. Son dernier roman \"Cahier d'un retour de Troie\" sera publié 10 ans plus tard en France.", "id": 1485433} {"src_title": "Nebraska", "tgt_title": "Nebraska", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nebraska byla ustanovena Zákonem o státech Kansas a Nebraska 30. května 1854. V roce 1860 zažila Nebraska první velký příliv osadníků, kteří šli obsadit volnou zemi udělenou federální vládou. První osadníci, kteří zde vybudovali farmy, byli považováni za blázny, protože Nebraskou se táhla rozsáhlá polopoušť s velmi řídkou vegetací. V roce 1867 se Nebraska stala 37. státem Unie, jen krátce po občanské válce. V této době se hlavním městem stalo město Lincoln, pojmenované po nedávno zavražděném prezidentu Lincolnovi. Nahradil tak dosavadní hlavní a zároveň největší město Omahu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní hranici tvoří stát Jižní Dakota, východní Iowa a Missouri. Touto hranicí navíc protéká řeka Missouri. Kansas leží na jižní hranici, stát Colorado na jihozápadní a západní hranice je tvořená státem Wyoming. Nebraska je označována za stát ležící na Velkých planinách. Bývala to země rozsáhlých prérií a polopouští. Je to téměř rovinatá země s nekonečným obzorem. Východní část země je považována za Středozápad USA, ale západní část země se řadí již mezi západní části USA, ačkoliv rozdíl mezi těmito oblastmi v Nebrasce není žádný. Jedna z nebraských tradic říká, že Nebraska je země, kde začíná Západ. Prý začíná na křižovatce 13. ulice v Lincolnu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nebraska byla pouštním státem, ale důmyslný zavlažovací systém z ní vytvořil zemi mnoha zemědělských statků a polí. Jedná se o nejúrodnější stát v USA. Ekonomika Nebrasky je tvořena hlavně zemědělstvím. Produkuje se hlavně obilí, hovězí maso, mléko, zrno, kukuřice. Průmysl je zastoupen zpracováním potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 v Nebrasce žilo 1 826 341 obyvatel. Hustota zalidnění je 8,88 obyvatele na kilometr čtvereční. Zajímavostí je, že necelých pět procent obyvatel má české předky. Čeští krajané se na úrodných rovinatých pláních Nebrasky usazovali hlavně v druhé polovině 19. století. Nejvíce předků současných obyvatel Nebrasky pochází z Německa (38,6 %), Irska (12,4 %), Anglie (9,6 %), Švédska (4,9 %) a z českých zemí (4,9 %).", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 9,2 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Podle Ústavy Nebrasky, která byla přijata roku 1875, je vláda ve státě rozdělena na tři oblasti a to výkonnou, zákonodárnou a soudní.", "section_level": 1}, {"title": "Výkonná moc.", "content": "V čele výkonné moci stojí guvernér (\"governor\"), který je přímo volen na čtyřleté funkční období (do roku 1966 byl volen na dva roky, ale 1962 proběhlo referendum, ve kterém se voliči rozhodli pro čtyřleté volební období). Guvernér musí být starší 30 let a být alespoň pět let před volbami občanem Nebrasky. Ve funkci může setrvat po dvě funkční období. Zástupcem guvernéra je viceguvernér (\"lieutenant governor\"), který je volen na stejné volební období jako guvernér (oba musí kandidovat na stejném volebním lístku) a musí splňovat i tytéž podmínky pro volbu. V případě, že je guvernér dočasně neschopný vykonávat svou funkci nebo se nachází mimo stát, zastupuje jej viceguvernér. Pokud je guvernér trvale neschopný vykonávat svou funkci (např. nemoc, rezignace) stává se viceguvernér guvernérem. Dalšími přímo volenými činiteli (taktéž na čtyřleté funkční období) jsou ministr financí, ministr spravedlnosti, státní tajemník, státní auditor.", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "Podle třetího článku ústavy je veškerá zákonodárná moc svěřena Zákonodárnému shromáždění (\"Nebraska Legislature\"), které sídlí ve městě Lincoln v budově Nebraska State Capitol. Toto Zákonodárné shromáždění je jako jediné ve Spojených státech jednokomorové a tvoří jej 49 členů (nejméně v USA), \"Senátorů\" jak si sami říkají, volených na čtyřleté funkční období (každý Senátor může být zvolen pouze dvakrát). Stát je pro volby rozdělen do 49 obvodů, každý z nich volí jednoho Senátora. Členové vystupují jako nestraníci, volí svého předsedu (\"Speaker of the Nebraska Legislature\"), mohou přehlasovat guvernérovo veto třípětinovou většinou (30).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nebraska (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti západních severních států ve středozápadním regionu USA. Nebraska hraničí na severu s Jižní Dakotou, na východě s Iowou, na jihovýchodě s Missouri, na jihu s Kansasem, na jihozápadě s Coloradem a na západě s Wyomingem. ", "tgt_summary": "Le Nebraska (en anglais ) est un État du Centre des États-Unis, situé au cœur de la région des Grandes Plaines et du Midwest. Il est bordé par six États : le Wyoming à l'ouest, le Dakota du Sud au nord, l'Iowa à l'est, le Kansas et le Colorado au sud, et le Missouri au sud-est. Sa capitale est Lincoln et la plus grande ville Omaha, avec une aire urbaine d'environ. Traversé par la rivière Missouri, le Nebraska est un État rural et agricole relativement peu peuplé. Ses paysages sont essentiellement composés de vastes prairies dépourvues d'arbres, bien que les premiers contreforts des montagnes Rocheuses vallonnent l'Ouest du territoire, avec des curiosités géologiques comme la \"Chimney Rock\". Son climat connaît de fortes variations de température, entre un été chaud et un hiver rude, ainsi que de nombreuses tornades et tempêtes (\"Tornado Alley\"). ", "id": 1925899} {"src_title": "Náchod", "tgt_title": "Náchod", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolem poloviny 13. století založil Hron z rodu Načeradiců hrad sloužící k ochraně území, kterým procházela stará obchodní zemská cesta spojující Prahu s Kladskem/Polskem a pod ním pravděpodobně i město. Hrad se nacházel na strategicky důležitém místě, kde se zemská stezka zužovala do průsmyku nazvaného Branka. Jméno Náchod je poprvé zdokumentováno v písemných pramenech v roce 1254 a vzniklo jako označení místa, kterým se chodí nebo prochází. Předchůdcem města byla trhová ves na místě dnešního Starého Města, jejíž význam dokumentuje hřbitovní kostel svatého Jana Křtitele ze 13. století. Od začátku 14. století bylo město Náchod chráněno hradbami, na něž navazovaly dvě další linie hradeb táhnoucí se nahoru k hradu. Okolo této doby začala též vznikat i dvě nejvýznamnější předměstí – Horské a Krajské před oběma branami. Během staletí se majitelé hradu střídali – mezi nimi král Jan Lucemburský a od roku 1437 sirotčí hejtman Jan Kolda II. ze Žampachu. K významným změnám docházelo i ve vzhledu hradu. Z původního opevnění v nejvyšším místě ostrohu se zvětšil do velkého fortifikačního celku. Roku 1544 Náchod získal mocný a bohatý rod Smiřických ze Smiřic, jehož nárokům středověké sídlo nevyhovovalo – mezi lety 1566 a 1614 byl hrad přestavěn na pohodlný renesanční zámek a nastala doba největšího kulturního i hmotného rozmachu města. Náchod byl nadán výsadami, které je téměř rovnaly postavení měst královských. 1601 koupilo město Náchod rytířský statek v Slaným (\"Slaney\", německy \"Schlaney\", od 1945 polsky \"Słone\") v kladském hrabství, který ztratilo 1945 po druhé světové válce. Třicetiletá válka ovšem přerušila rozvoj města. Statky Smiřických z důvodu oddanosti rodu králi Fridrichu Falckému propadly císařskému fisku a byly roku 1623 prodány Trčkům z Lípy. Po zavraždění Adama Erdmana Trčky spolu s jeho švagrem Albrechtem z Valdštejna v Chebu roku 1634 byly majetky opět zabaveny a získal je od císaře darem generál Ottavio Piccolomini, vévoda z Amalfi. Tímto se dostal Náchod do majetku italského rodu, za jehož vlády trpěl válečnými událostmi a násilnou rekatolizací. Došlo ale i k velké barokní přestavbě zámku v letech 1650–1659. Ve městě byly také prováděny stavební práce a roku 1638 byla vydlážděna první ulice – dodnes zvaná Kamenice. Po požáru města roku 1663 byla postavena barokní stará radnice a byl též přestavěn kostel svatého Vavřince na náměstí. Měšťané získali v této době četná privilegia. Po vymření rodu Piccolomini roku 1783 měli v držení Náchod několik let Desfoursové, od nichž jej koupil známý milovník umění vévoda Petr Kuronský. Po smrti Petra Kuronského v roce 1800 patřil Náchod jeho dceři vévodkyni Kateřině Vilemíně Zaháňské a od poloviny 19. století až do roku 1945 německému rodu Schaumburg-Lippe. Druhá polovina 19. století přinesla změny do života malého poddanského městečka. Vznikla městská samospráva, průmysl a železnice, rozvíjelo se školství, prudce vzrostl počet obyvatel. Stavební rozmach pokračoval až do 20. století a určil dnešní podobu středu města – např. pseudorenesanční nová radnice a secesní městské divadlo. Měšťanská společnost se v procesu národního uvědomění utvářela již v první polovině 19. století, z hospodářského hlediska však Náchod zůstával dlouho za sousedními městy. Vedle řemesel, soustředěných nejprve v cechovních a později společenstevních organizacích, byl ve městě i celém okolí rozhodujícím činitelem textilní průmysl, jehož výroba byla organizována faktorskými firmami. Ty však nemohly zajistit dostatečně rychlý rozvoj a až v roce 1882 byly postaveny první dvě malé mechanické tkalcovny, které odstartovaly rychlý růst textilního průmyslu ve městě. Počátkem 20. století byl Náchod jedním z největších bavlnářských center Rakousko-Uherska (město zváno \"„Manchester východu“\"). V této době hrál významnou roli v životě města průmyslový proletariát, jehož dělnické spolky doplňovaly četné spolky občanské. V pondělí 12. července 1926 navštívil město oficiálně prezident Československé republiky T. G. Masaryk, pro jehož přivítání byla „Na Kašparáku“ postavena velká pseudogotická slavobrána, zachycená i na filmových záběrech.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Náchod se v současnosti skládá z 10 místních částí téměř shodných s 10 katastrálními územími: Dříve byly součástí města také dnes samostatné obce Kramolna a Vysokov. Dále po proudu Metuje se na Staré Město napojuje vesnička Bražec. Zde u čistírny odpadních vod začíná hluboké údolí, jehož značná část byla vyhlášena v roce 1997 přírodní rezervací. Čarokrásným údolím dojdeme po novém povrchu cyklostezky po pár kilometrech do osady Ostrovy (kde se lze občerstvit) a pokračovat dál, přes nové dřevěné lávky do Pekla. V Pekle se nachází zastávka sezónního autobusu směr Nové Město nad Metují a rozcestník poukazující například na cestu na Lipí. Z Pekla lze pokračovat podél levostranného přítoku řeky Metuje, říčky jménem Olešenka. Ještě hlubší a uzavřenější údolí nás dovede do Dolů, části obce Nový Hrádek. Odbočkami z údolí se lze dostat i na Českou Čermnou, Borovou či Krahulčí.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Náchod byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Náchod ale stále existuje a skládá se ze 78 obcí, ORP z 36 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 779 domech 10 825 obyvatel, z nichž bylo 5 863 žen. 10 510 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 151 k německé a 94 k židovské. Žilo zde 5 157 římských katolíků, 281 evangelíků, 3 249 příslušníků Církve československé husitské a 362 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 071 domech 11 811 obyvatel. 11 381 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 248 k německé. Žilo zde 5 166 římských katolíků, 323 evangelíků, 4 168 příslušníků Církve československé husitské a 283 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Náchod v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Od roku 1902 působil v Náchodě \"Učitelský spolek Komenský\", který na místní reálce uspořádal první výstavu soch a obrazů. Na jeho činnost navázal pořádáním pravidelných výstav \"studentský spolek BOR\". Roku 1909 jednala městská rada o zřízení divadla v místě městské dvorany za hotelem Beránek. Nakonec město zakoupilo i sousední hotel Letzel a rozhodlo o stavbě zcela nové budovy \"Městského divadla\" podle projektu významného architekta Aloise Čenského (projektoval Divadlo na Vinohradech, Národní dům na Smíchově). Divadlo bylo dokončeno roku 1914 a byla v něm i výstavní galerie. Roku 1934 zřídila náchodská \"Muzejní společnost\" v budově školy na Karlově náměstí \"Městskou obrazárnu\", ve které byly soustředěny obrazy ze sbírek města Náchod, Městské spořitelny a zapůjčená díla ze sbírky velkoobchodníka Lea Strasse a nakupovala do ní pravidelně obrazy z výstav pořádaných spolkem BOR. Za války byla obrazárna zrušena a sbírky rozptýleny. Po válce se obrazárna stala součástí Městského muzea a část sbírky, kterou se podařilo obnovit, byla vystavena od roku 1950 na náchodském zámku. Od roku 1963 byly sbírky součástí \"Okresního vlastivědného muzea a galerie výtvarného umění v Náchodě\". Sbírky okresní galerie byly roku 1966 převedeny do nově založené Galerie výtvarného umění v Náchodě.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "V roce 1976 zde natáčel štáb Dušana Kleina kriminální film \"Případ mrtvých spolužáků\" a Náchod byl uváděn dle scénáře jako Kostelec, čemuž se v dějinách filmu nevyhnul ještě po dvakráte. Pod názvem „Kostelec“ vystupuje Náchod i ve Škvoreckého próze. Na jaře roku 2009 pak v Náchodě vznikl další český film s názvem \"Pamětnice\". Hereckou elitu do filmu Pamětnice přivedl autor scénáře a producent filmu Tomáš Magnusek. Režie se ujal moderátor pořadu České televize Černé ovce Vlado Štancel. \"Náchodský zámeček\" je zmiňován ve stejnojmenné lidové písni. V Náchodě se točila trilogie Bastardi, producentem filmu byl Tomáš Magnusek.", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní situace a obchvat města.", "content": "Centrem města Náchoda prochází mezinárodní silnice 1. třídy (I/33, E67), která je hlavním tahem tranzitní nákladní dopravy z Prahy do přilehlého Polska. Městem projede denně několik tisíc nákladních vozidel a v dopravní špičce se zde tvoří dopravní zácpa, která mnohdy sahá až za hranice města samotného. Tuto dopravní situaci by měl vyřešit obchvat města Náchoda, který je již vyprojektován a momentálně je ve stádiu před územním řízením. Existují také stále pochybnosti, zda budoucí obchvat městu pomůže, nebo zda tranzitní dopravu do Polska odvede připravovaná dálnice D11. Dále je zatím ve stádiu projektu železniční propojení Náchoda s Českou Skalicí, tedy železniční tunel, jenž by dopravě pomohl pravděpodobně minimálně srovnatelně jako obchvat, neboť železnici k svým cestám využívají jak lidé při cestě do práce, tak při cestě do školy a aktuální stav neodpovídá poptávce po dopravním spojení v 21. století, kdy se jezdí po tratích vybudovaných ve století devatenáctém. Další variantou železničního spojení Náchoda na západ je uvažovaná levnější varianta – trať Nové Město nad Metují – Jaroměř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náchod () je město v Královéhradeckém kraji v turistickém regionu Kladské pomezí na severovýchodě Čech. Bylo založeno v polovině 13. století rytířem Hronem z rodu Načeradiců. Ten založil hrad na strategickém místě, kde se zemská stezka zužuje do průsmyku zvaného Branka. První písemná zmínka pochází z roku 1254. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Náchod est une ville de la région de Hradec Králové, en Tchéquie, et le chef-lieu du district de Náchod. Sa population s'élevait à habitants en 2020.", "id": 1667790} {"src_title": "Louis Raduit de Souches", "tgt_title": "Jean-Louis Raduit de Souches", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V rodné Francii.", "content": "Jako protestant francouzského původu nejprve bojoval na straně hugenotů během obléhání svého rodného města La Rochelle. Poté odešel z Francie a vstoupil do řad švédské armády. Tu však nakonec pro neshody s nadřízenými opustil a přidal se na stranu rakouských Habsburků (1642).", "section_level": 2}, {"title": "V habsburských službách.", "content": "Roku 1642 na přímluvu arcivévody Leopolda Viléma vstoupil do císařské armády, v jejíchž řadách se vyznamenal během třicetileté války na Moravě. Za svou statečnost při obléhání Olomouce byl císařem jmenován do čela pluku dragounů. 14. března 1645 jej císař Ferdinand III. jmenoval velitelem Brna. Pod jeho velením brněnská posádka čítající pouhých 1 500 mužů (skuteční vojáci představovali jen jednu třetinu z nich) dokázala zdánlivě nemožné, když udržela město proti 28 000 mužů generála Torstensona s podporou jízdy knížete Rákocziho (obléhání trvalo od 3. května do 23. srpna 1645). Za svůj mimořádný výkon si hrabě de Souches vydobyl uznání z nejvyšších míst a jeho kariéra strmě stoupala. Dne 27. října 1645 byl povýšen do hodnosti vrchního polního vachmistra a později 2. května 1646 a do panského stavu. O rok později se stal nejdříve generálmajorem a roku 1648 maršálem a velitelem císařských vojsk na Moravě. V letech 1646–1648 se také vyznamenal při při obléhání Korneuburgu (1646) a znovudobytí obsazených míst Švédy (v dubnu 1646 podařilo se mu zpět dobýt zámky Mikulov na jižní Moravě a Mailberg v Dolních Rakousích). 8. září 1648 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka.", "section_level": 2}, {"title": "Další činnost.", "content": "Po skončení třicetileté války se stal vrchním velitelem pohraničního vojska a nechal posílit opevnění Leopoldova. V roce 1658 vypracoval projekt přestavby olomoucké pevnosti. Roku 1659 bojoval v Pomořansku proti Švédům a posléze se v roce 1664 účastnil bojů proti Turkům v Uhrách a mimo jiné osvobodil město Nitru. Přes veškeré jeho úspěchy však na něj, coby rodilého Francouze, někteří z císařského armádního velení pohlíželi s určitou nedůvěrou. Město Brno si jej velmi vážilo a byl nazýván největším Brňanem 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Konec života prožil na svých statcích na jihozápadní Moravě s centrem panství v Jevišovicích. Panství zahrnovalo Bojanovice, Černín, Hluboké Mašůvky, Pavlice, Střelice a Únanov. V roce 1680 založil při prameni léčivé vody v Hlubokých Mašůvkách kapli, do níž věnoval sošku Panny Marie de Foy, kterou získal na svých válečných taženích na území dnešní Belgie. Hluboké Mašůvky se staly hojně navštěvovaným poutním místem. Na základě přání uvedeného v závěti, kterou sepsal 14. srpna 1675, byly jeho ostatky uloženy v kostele sv. Jakuba Staršího v Brně. Projekt jeho hrobky vypracoval kolem roku 1717 významný brněnský architekt Mořic Grimm. Na památku jeho úspěchu při obraně Brna je na Špilberku umístěna jeho busta, a to na bastionu napravo za branou od hlavní přístupové cesty z Husovy ulice. Byl také v minulosti jedním z vlastníků Starého zámku v Jevišovicích, který zakoupil roku 1649 společně s domem v Brně za odměnu 30 000 dukátů, kterou mu císař Ferdinand III. udělil za obranu Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Louis Raduit byl dvakrát ženat. Poprvé s Annou Dorotheou z Hofkirchenu, s níž měl čtyři děti: Z druhého manželství s Annou Marií Salome z Lyndenu a Reckheimu se narodil syn:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Louis Raduit de Souches, počeštěně též \"Jan Ludvík Raduit hrabě de Souches\" (16. srpen 1608, La Rochelle – 12. srpen 1682, Jevišovice) byl jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války.", "tgt_summary": "Le comte Jean-Louis Raduit de Souches, né le à La Rochelle (Aunis, France) et décédé le à Jevišovice (Moravie-du-Sud, République tchèque), était général en chef du Saint-Empire romain germanique.", "id": 960393} {"src_title": "Dave Grohl", "tgt_title": "Dave Grohl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodiče Virginia a James Grohl tvořili relativně šťastný pár, ale jen do doby, než se přestěhovali roku 1972 do Virginie a v Davových šesti letech rozvedli. Dave byl soudem přidělen do opatrovnictví matce, kterou bezmezně miloval. V dětství trpěl hyperaktivitou, která se sice časem ztrácela, ale nikdy nezmizela nadobro. Dave Grohl má slovenský, německý a irský původ. Později odchází na střední školu, kterou sice nikdy nedokončí, ale přesto je v jeho životě doba na škole významná. Poprvé se na ní střetává s marihuanou a zakládá svou první skupinu Freak Baby, která ale dlouho nevydrží. Poté, v roce 1986, přichází do známější skupiny The Scream z Washingtonu D.C., kde se Dave naučí hrát na bicí a na čas odkládá kytaru. V roce 1990 se Scream rozpadli a Dave se za pomoci svého kamaráda Buzze Osborna z Melvins zkontaktoval s Nirvanou. Nirvana už od samého počátku měla problémy s bubeníky a žádný ve skupině nezůstal delší dobu. V září roku 1990 se do Nirvany dostává Dave a téměř okamžitě začne pracovat na novém albu \"Nevermind\", které vychází záhy. Při nahrávání tohoto alba se naplno ukazují Davovy kvality – jeho přesný a tvrdý úder s dokonalým smyslem pro rytmus a jeho plné nasazení do hry. V Nirvaně hrál Dave až do jejího rozpadu po smrti leadera skupiny Kurta Cobaina, stál však v pozadí mediální pozornosti. Půl roku po rozpadu Nirvany zakládá skupinu Foo Fighters, kde se opět vrací ke kytaře. Hostoval také jako bubeník na albu skupiny Queens of the Stone Age – Songs for the Deaf a projektu Trenta Reznora Nine Inch Nails na albu With Teeth. Ztvárnil roli Satana ve snímku \"Králové ro(c)ku\" od kapely Tenacious D. Hostoval jako bubeník na několika skladbách z alba Invaders Must Die od The Prodigy. V roce 2009 vydává sestava Grohl, Josh Homme a John Paul Jones album Them Crooked Vultures, kde se Dave opět vrací k bicí soupravě. V srpnu 2009 se zúčastnil slavnostního ceremoniálu ve svém rodném městu Warren, kde na jeho počest přejmenovali jednu z ulic na David Grohl Alley. Dave je podruhé ženatý. Jeho první žena (1993–1997) byla americká fotografka Jennifer Youngblood (která je autorkou obalu prvního alba Foo Fighters). Grohlovou druhou a současnou manželkou je Jordyn Blum (2003–současnost), se kterou má tři dcery, Violet Maye (* 15. dubna 2006), Harper Willow (* 17. dubna 2009) a Ophelia Saint (* 1. srpna 2014). Pět dní po narození Ophelie však zemřel Davův otec James. Roku 2012 režíroval dokument o nahrávacím studiu Sound City. Vyšel v únoru 2013. Režíroval také klip pro singl By Crooked Steps od skupiny Soundgarden.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Má hnědé oči, husté vousy, hnědé vlasy, které několikrát výrazně změnil. V dobách Nirvany a raných Foo Fighters měl vlasy dlouhé zhruba do půle zad. Při vydání alba The Colour and the Shape měl vlasy ostříhané na středně dlouhé. Později si je nechal narůst po ramena. Měří 183 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dave Grohl, vlastním jménem David Eric Grohl, (* 14. ledna 1969, Warren, Ohio, USA) je americký rockový zpěvák, bubeník a kytarista. V současné době je protagonistou skupiny Foo Fighters.", "tgt_summary": "David Eric Grohl, né le à Warren dans l’Ohio, est un multi-instrumentiste, chanteur, compositeur et réalisateur américain. Il commence sa carrière professionnelle à 17 ans comme batteur du groupe Scream, après avoir fait ses classes dans plusieurs formations de la région de Washington. En 1990, il devient le batteur de Nirvana. À la suite du décès de Kurt Cobain en avril 1994, Grohl forme Foo Fighters et se met à la guitare et au chant. ", "id": 2356593} {"src_title": "Adamov (okres České Budějovice)", "tgt_title": "Adamov (district de České Budějovice)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky Adamova ležícího v Rudolfovském rudním revíru sahají do poloviny 16. století, kdy se na zdejších pozemcích hlubockého panství překotně rozvíjela těžba stříbra. Hornická osada o 60 domcích, zvaná \"Ungnadovské Hory\" (po tehdejším držiteli panství Ondřeji Ungnádovi ze Suneku) se poprvé připomíná v konceptu nerealizované kupní smlouvy z roku 1554. Sídlo mělo v oněch dobách určitou samosprávu − rychtáře, pět až sedm konšelů a obecního staršího. Šlo o osadu téměř výhradně hornicko-řemeslnickou, jejíž obyvatelé se nezabývali zemědělstvím. Po Ungnádech byli hlubockou vrchností páni z Hradce, nejprve Jáchym, poté jeho syn Adam II. a nakonec vnuk Jáchym Oldřich. Z těchto zejména pan Adam († 1596) hornické podnikání velmi podporoval a zdejšímu městečku u císaře Rudolfa II. vymohl udělení dodnes užívaného městského znaku. Stalo se tak dne 6. února 1595 německy psanou listinou, v níž se poprvé objevuje název sídla v nynější podobě (\"Perkstadt Adamstadt\"). Další písemné doklady nového názvu se objevují na městské soudní pečeti, pořízené ještě téhož roku (\".GERICHT.SIGIL..ADDAMSTADT.\"), a v zápise do moravských zemských desk z roku 1601 (město \"Adamsstat\"). Výnosy z těžby však již ke konci 16. století upadaly (zvláště kvůli nadbytku důlních vod, pro jejichž odvádění musela být od Adamova k Úsilnému ražena štola sv. Eliáše) a pro vrchnost se stával větším zdrojem příjmů spíše prodej piva, dobytka a jiného zboží horníkům. V roce 1598 prodal Jáchym Oldřich z Hradce hlubocké panství včetně Adamova Bohuslavu Malovcovi z Malovic. Nový pán byl poněkud bezohledným zbohatlíkem, který důlnímu podnikání nepřál do té míry, že jeho adamovských poddaných se musel kvůli jejich hornickým svobodám několikrát zastávat sám císař, který trval na tom, že mají požívat stejných práv jako obyvatelé sousedního Rudolfova. Zkázu pro Adamov znamenaly válečné události následujících let. Za vpádu pasovských roku 1611 bylo okolí městečka vyjedeno dvěma pluky jízdy a ještě větší pohroma následovala za českého stavovského povstání, kdy nejprve v letech 1618 až 1619 na Rudolfovsku dlouhodobě tábořilo stavovské vojsko, obléhající katolické město České Budějovice, po bitvě u Záblatí naopak přitrhlo k Rudolfovu a Adamovu císařské vojsko a dne 15. června 1519 protestantská hornická města vypálilo a nemalou část obyvatel pobilo. Adamov poté zůstal po zhruba sedm let pustý, teprve kolem roku 1630 došlo k obnovení městské správy a rozprodeji opuštěných gruntů, jak dokládá od onoho data dochovaná nejstarší městská kniha. Adamov, Malovcům pro účast na odboji konfiskovaný a v roce 1622 udělený císařskému vojevůdci Baltazaru Marradasovi, byl stále označován jako město, ačkoliv v reálu jím mohl být již jen stěží; v roce 1654 zde berní rula udávala 27 hospodářů (dle jmen převážně německojazyčných) a 37 usedlostí stále ještě pustých. Havířů mezi obyvateli již téměř nebylo, v naprosté většině se jednalo o řemeslníky a živnostníky s pouze minimálním zemědělským zázemím. V roce 1661 od Marradasova vnuka Bartoloměje koupil hlubocké panství Jan Adolf ze Schwarzenbergu; adamovskou vrchností pak Schwarzenbergové byli až do zrušení poddanství. Podle údajů geometra Petra Kašpara Světeckého z Černčic žilo v Adamově roku 1731 25 rodin. Městečko si své výsady z konce 16. století nechalo opakovaně potvrdit u panovníků (1747 a 1782), ač bylo tak chudé, že i poplatky s těmito úkony spojené uhradilo až po dlouhodobých urgencích. V Adamově se konávaly dva výroční trhy, v pondělí po Rozeslání apoštolů a v pondělí po sv. Rafaeli; v roce 1770 zde byl ustaven společný řemeslnický cech, který v podobě živnostenského společenstva přetrval až do počátku 20. století. V roce 1824 čítal Adamov něco přes 400 obyvatel a 70 domů, z toho však pouze k pěti příslušely vlastní polnosti. Významný podíl na obživě zdejšího obyvatelstva měla v oné době výroba nožů a krajek. Po zániku feudálního zřízení byl Adamov od roku 1850 začleněn pod obec Hůry a druhá polovina 19. století přinesla počeštění dosud převážně německojazyčného sídla (k roku 1910 poklesl podíl Němců na 42 ze 735 tehdejších obyvatel, tj. necelých 6 %). V roce 1919 si Adamov podal žádost o odloučení od Hůr, čemuž bylo vyhověno roku 1922, samostatná obec však již neměla status města. Za nacistické okupace byl v letech 1943 až 1945 Adamov na čas přičleněn k Rudolfovu, poté znovu samostatný až do nového spojení s Rudolfovem na přelomu let 1975 a 1976. Nejnověji se Adamov osamostatnil roku 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Adamov leží šest kilometrů severovýchodně od centra Českých Budějovic a asi půl kilometru severně od Rudolfova, na úbočí Lišovského prahu, v nadmořské výšce 478 metrů. Na jižní straně Adamov stavebně splývá s městem Rudolfov, na severní straně s obcí Hůry. Adamov se dělí na dvě základní sídelní jednotky: Adamov a Adamov-sever.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Popis obecního znaku: \"„V renesančním polceném štítě v pravém červeném poli nahoře černé písmeno A\" (odkazující na dřívějšího majitele Adama Ugneda), \"uprostřed zlatá koruna a dole obrácená zlatá kotva. V levém děleném poli v prvním stříbrném poli dvě křížená zlatá kladiva nad třemi černými pahorky. Ve druhém červeném poli tři kosmo položená stříbrná břevna. Nad znakem je položená stříbrná kolčí přilba zdobená zlatou korunou. Klenotem je polcený pták s pravým polem barvy červené a levým polem barvy černé. Znak je konečně ozdoben červeno-černými přikryvadly.“\".", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci jsou tři kulturní památky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adamov (dříve \"Malé Hory\" či \"Ungnadovské Hory\", ) je obec v Jihočeském kraji, ležící šest kilometrů severovýchodně od centra Českých Budějovic. Žije v něm obyvatel a jeho katastrální výměra činí 103 ha.", "tgt_summary": "Adamov (en ou, précédemment : ) est une commune du district de České Budějovice, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2400875} {"src_title": "Plevel", "tgt_title": "Adventice", "src_document": [{"title": "Význam plevelů.", "content": "Škodlivost nebo užitečnost plevelů je třeba hodnotit vzhledem k funkčnímu zaměření stanoviště, na němž se vyskytují. Kromě škodlivých vlivů na kulturní plodiny se menší výskyt plevelů může projevovat i příznivě (synergicky), např. podporovat zdravotní stav i kvalitu produkce. Stanovit hranici mezi pozitivním a negativním vlivem plevelné vegetace je dosti obtížné.", "section_level": 1}, {"title": "Negativní vlivy.", "content": "Škodlivý vliv plevelů se na stanovišti projevuje jednak přímo, jednak nepřímo. Plevele mohou díky své vyšší konkurenční schopnosti ochuzovat polní plodiny o vodu, půdu o půdní vzduch a o živiny. Snižují teplotu půdy, zastiňují a potlačují polní plodiny, podporují šíření chorob a škůdců. Ztráty v biomase příslušné polní plodiny způsobené plevelem mohou dosáhnout až 20–60 %. Některé plevele mohou být i jedovaté a případná příměs ve sklizeném produktu může snížit kvalitu produktu nebo může být tento produkt nepoužitelný pro potravinářské či krmivářské účely (např. semena vesnovky nebo penízku rolního způsobují nepříjemnou pachuť mouky, jedovaté rostliny v píci mohou vyvolat otravy hospodářských zvířat či zhoršit kvalitu mléka a mléčných výrobků). Jiné plevele mohou být alergenní. Na zaplevelených půdách se také obtížněji vykonávají některé agrotechnické zásahy (setí, kultivace), čímž se snižuje produktivita práce.", "section_level": 2}, {"title": "Kladné vlivy.", "content": "V systémech ekologického zemědělství je plevel nazýván doprovodnou rostlinou a je možné využít některé jeho výhody. Například u širokořádkových plodin zakrývá plochu půdy, která by byla za bezplevelného stavu vystavena slunečnímu svitu a zvyšoval by se výpar vody, půda by byla přímo vystavena povětrnostním vlivům a orniční vrstva by snáze podléhala erozi. Rostliny plevelů mohou poskytovat útočiště přirozeným predátorům škůdců, mnohé z nich poskytují v době květu pastvu včelám (např. podběl, hořčice, smetanka, zemědým aj.), dají se využít jako píce pro zvířata nebo při zaorání poskytují humusotvorný materiál. Semena plevelů jsou významnou složkou potravy ptáků (vrabec polní, chocholouš obecný, strnad obecný aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plevele mají své specifické způsoby, jak se bránit proti vyhubení. Dokáží bezpečně zajistit vznik nových jedinců, kteří jsou schopni mnohonásobně nahradit původní generaci.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlavní.", "content": "Plevele často dosahují ohromné plodnosti, která je většinou s kulturními rostlinami nesouměřitelná. Jestliže v nejplodnějším obilném trsu bývá rekordně 2000 semen, tak nejplodnější plevele např. úhorník mnohodílný, laskavec ohnutý, merlík bílý mívají semen cca 100krát více. Výše uvedená množství semen jsou pouze informativní, z převážné většiny nevyrostou nové rozmnožování schopné rostliny. Mnohé z nich nevyklíčí (sežerou je hlodavci, ptáci, napadnou je plísně nebo roztoči) nebo vyklíčí v nevhodném čase a prostředí (ještě před vykvetením jsou zničeny zemědělskými pracemi).", "section_level": 2}, {"title": "Nepohlavní.", "content": "Za nepohlavní rozmnožování považujeme rozmnožování vegetativní. Existuje několik způsobů vegetativního rozmnožování.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinované.", "content": "Převážná většina rostlin rozmnožujících se vegetativně vytváří také semena, která napomáhají k rozšiřování do větších vzdáleností, např. svlačec rolní vyprodukuje až 500 semen která jsou schopna vyklíčit i za 20 let. U mnoha rostlin závisí způsob rozšiřování i na přírodních podmínkáchː např. pýr plazivý v suchém roce na těžké půdě hodně kvete a téměř nevytváří oddenky, ve vlhkém roce a v kypré půdě téměř nekvete ale o to více mu narůstají oddenky.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčení.", "content": "Dozralá semena po vysemenění většinou neklíčí hned, ale jsou ve stavu tzv. dormance. Za dormanci označujeme stav, kdy semeno je v klidu, přestože jsou vhodné podmínky pro klíčení. Týká se to i semen, která se nacházejí ve stejných klimatických i půdních podmínkách. Tato vlastnost je pravděpodobně způsobena nestejnou propustností pro vodu a vzduch oplodím nebo osemením. Na dokreslení rozmanitosti: podběl lékařský začíná klíčit již za 3 hodiny po vysetí a za 6 hodin vyklíčí téměř 100 % semen, bělohořčice setá vyklíčí téměř ze 100 % za dva dny a hořčice rolní až za dva roky. Právě nestejná doba dormance způsobuje, že mnohé plevele jako by měly \"vypracovanou schopnost\" semen nevyklíčit všechna současně v jednom období, v jednom roce, ale klíčit nepravidelně postupně po řadu dnů, let i desetiletí.", "section_level": 1}, {"title": "Vrozená dormance.", "content": "Vrozenou krátkodobou dormanci, dobu klidu, má většina semen, která nemají vyklíčit ihned po dozrání, ale např. až na jaře druhého roku. Tehdy období klidu skončí a semeno za příznivých podmínek (vláha, teplo, světlo) vyklíčí. Mnohé druhy po ukončení této doby však nevyklíčí, nastupuje u nich tzv. vyvolaná dormance.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvolaná dormance.", "content": "Vzniká jako reakce na nepříznivé podmínky po ukončení vrozené dormance. Takto mohou zůstávat semena v klidu buď krátkodobě do období zlepšení podmínek, nebo dlouhodobě po několik sezon.", "section_level": 2}, {"title": "Ničení plevelů.", "content": "Proti zaplevelení lze bojovat zejména mechanickými, biologickými nebo chemickými prostředky. K mechanickým postupům patří vytrhávání a vypichování plevelů, okopávání, vláčení, smykování, rytí a další zpracování půdy. Zařadit sem lze rovněž mulčování. Biologická ochrana proti plevelům představuje ničení některých druhů pomocí jejich přirozených nepřátel, např. určitých bakterií, roztočů nebo hub. Chemické přípravky na likvidaci plevelů se nazývají herbicidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plevel je rostlina, která roste na stanovišti proti vůli pěstitele. Stejná rostlina může být žádoucí a pěstována (kopřiva dvoudomá jako léčivka a potrava drůbeže) stejně jako v jiném porostu označena za plevel a hubena. V lesnictví se pro nežádoucí rostliny užívá termín buřeň. V Česku je v současné době uváděno 198 možných druhů plevelů, z nich je však 35 druhů považováno za druhy ohrožené. ", "tgt_summary": "Une adventice (du latin \"adventicius\" issu du verbe advenire, « qui vient de l'extérieur »), appelée également « mauvaise herbe », désigne, pour les agriculteurs et les jardiniers, une plante qui pousse dans un endroit (champ, massif...) sans y avoir été intentionnellement installée. Les adventices sont généralement considérées comme nuisibles à la production agricole, bien qu'elles puissent également être bénéfiques. ", "id": 993975} {"src_title": "Kyselina glutamová", "tgt_title": "Acide glutamique", "src_document": [{"title": "Příprava a výroba.", "content": "Vyrábí se průmyslově ve velkém množství hydrolýzou bílkovin a následným dělením směsi aminokyselin, zejména z hydrolyzátu kvasinek pěstovaných na substrátech obsahujících škrob (zejména brambory, mouka, cukrová řepa, melasa apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Vzhledem k přítomnosti dvou karboxylových skupin v molekule vykazuje kyselina L-glutamová slabě kyselou reakci; proto se řadí ke kyselým aminokyselinám, spolu s kyselinou L-asparagovou. Protože má v molekule jedno chirální centrum, uhlíkový atom, k němuž je připojena karboxylová a aminová skupina, existuje kyselina glutamová ve dvou stereoizomerech, jako kyselina L-glutamová a kyselina D-glutamová, které mají stejné fyzikální vlastnosti s výjimkou optické aktivity. Živé organismy však většinou vytváří pouze proteiny obsahující L-formu. Výjimkou jsou neribozomální peptidy nebo proteiny dodatečně modifikované pomocí izomeráz, jedná se typicky o toxiny. D-glutamová kyselina je také významnou složkou peptidoglykanu z bakteriální buněčné stěny. Její barnatá a zinečnatá sůl jsou špatně rozpustné ve vodě, čehož se využívá k jejímu dělení od směsi jiných aminokyselin. Její kodóny jsou GAA, GAG.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologický význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neurotransmise.", "content": "Glutamát jako konjugovaná báze kyseliny je hlavní excitační transmiter v CNS a rychlá excitační glutamátergní transmise je podkladem přenosu a zpracování informací v celém mozku (ostatní transmiterové systémy mají pouze buď inhibiční nebo modulační funkce). V intermediárním metabolismu produkován transaminací alfa-ketoglutarátu a resyntéza via glutamin.", "section_level": 2}, {"title": "Zpětné vychytávání a recyklace.", "content": "K vychytávní dochází pomocí EAAT (excitatory amino acid transporter), který má 5 podtypů, přičemž EAAT1-2 je primárně astrogliální (rodent GLAST, resp. GLT-1), EAAT3-4 je výlučně neuronální a EAAT5 se vyskytuje pouze v sítnici. Vychytávací mechanismy velmi efektivní a rychlé, což je nutná podmínka rychlého a přesného přenosu informací, proto extracelulární koncentrace glutamátu za fyziologických okolností enormně nízká a při patologických stavech zvýšení koncentrace glutamátu vede k excitotoxicitě. K jeho distribuci se užívá vesikulární transportér VGLUT 1-3 a k recyklaci glutamát-glutaminový cyklus.", "section_level": 3}, {"title": "Receptory glutamátu.", "content": "Mezi ionotropní glutamátu patří AMPA receptory, NMDA receptory a kainátové a mezi metabotropní pak mGluR1-5.", "section_level": 3}, {"title": "Klinické aspekty.", "content": "U ischémie dochází k selhání znovu vychytávacích mechanismů (ztráta hnacího iontového gradientu) a riziko Glu excitotoxicity v důsledku přehnané aktivace synaptických receptorů a nefyziologické aktivace extrasynaptických receptorů. Schizofrenii provází funkční (narušená NMDA signalizace) i strukturální změny glutamátergního systému, části dány abnormálním vývojem, tj. defektní migrace a pruning a abnormální konektivita mezi některými oblastmi a systémy (konektopatie).", "section_level": 3}, {"title": "Syntéza.", "content": "Kyselina L-glutamová se uplatňuje v řadě reakcí, zejména při přenosu aminových skupin NH (viz transaminace) mezi jinými aminokyselinami. Tato reakce je v organismu řízena enzymem aminotransferázou (transaminázou), přičemž kyselina L-glutamová je v rovnováze s kyselinou.2-oxoglutarovou. S touto reakcí úzce souvisí i oxidační deaminace kyseliny glutamové působením enzymu glutamátdehydrogenáza, takže vzniká významný dvojitý cyklus, zjednodušeně popsaný následujícím schématem:", "section_level": 3}, {"title": "Syntéza glukozy a transport tuků.", "content": "Produkt deaminace - kyselina 2-oxoglutarová - je důležitým meziproduktem při přeměně kyseliny glutamové na glukosu. Kyselina glutamová se podílí též na metabolizmu tuků. Hraje důležitou roli v detoxikaci amoniaku v organizmech. Podílí se na přenosu iontů draslíku mezi krevním řečištěm a mozkovou tkání. Kromě toho je kyselina glutamová prekurzorem biosyntézy neesenciálních aminokyselin glutaminu a prolinu. Glutamová kyselina je nejdůležitějším excitačním (budivým) neurotransmiterem v centrální nervové soustavě (zajišťuje až 75 % excitace) a v sítnici; váže se na různé glutamátové receptory. Dekarboxylací glutamátu v buňkách vzniká naopak tlumivý neurotransmiter GABA (kyselina γ-aminomáselná) podle této rovnice: Vzhledem k tomu, že se ve značném množství nachází i v prostatě, zdá se, že zde má významnou, byť dosud plně neobjasněnou funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "V lékařství se uvažuje o jejím využití zejména při léčbě neurologických poruch jako např. epilepsie, Parkinsonovy nemoci, mentální retardace, poruch osobnosti, poruch v chování (zejména u dětí), dále pak k potlačování svalové dystrofie, hypoglykemického kómatu, při léčbě žaludečních vředů aj. V potravinářství se kyselina L-glutamová používá jako stabilizátor barviv nebo jako antioxidant; české a evropské právní normy vyžadují uvedení jejího použití v potravinářských výrobcích na jejich obalech. Značné množství kyseliny se průmyslově přeměňuje neutralizací hydroxidem sodným na její monosodnou sůl (glutaman sodný), která slouží k ochucování potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Předávkování kyselinou glutamovou může způsobovat přechodné zdravotní problémy, zejména bolesti hlavy (migréna), případně i různé neurologické potíže. Podle některých zdrojů může vyvolávat rovněž záchvaty u určitých forem epilepsie. V červenci 2017 Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) zveřejnil hodnocení bezpečnosti glutamátů a stanovil přijatelný denní příjem 30 miligramů na kilogram tělesné hmotnosti. Zároveň doporučil přezkoumat maximální limity pro glutamáty přidávané do potravin, např. pro jemné pečivo, polévky a bujóny, omáčky, maso a masné výrobky, koření a doplňky stravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina L-glutamová (symbol \"Glu\" nebo \"E\") je kódovaná glukogenní neesenciální aminokyselina. V potravinářství se označuje kódem E 620. Její soli se nazývají glutamany (glutamáty), např. glutaman sodný nebo glutaman draselný.", "tgt_summary": "L'acide glutamique (abréviations IUPAC-IUBMB : Glu et E), ou glutamate sous la forme anionique de l'acide glutamique, est un acide dont l'énantiomère est l'un des aminés protéinogènes, encodé sur les ARN messagers par les codons GAA et GAG. Il est caractérisé par la présence d'un groupe carboxyle –COOH à l'extrémité de sa chaîne latérale, ce qui en fait un résidu acide chargé négativement dans les protéines. Son rayon de van der Waals vaut. Il n'est pas essentiel pour l'être humain, mais peut dans certains cas être produit en quantité insuffisante par l'organisme, nécessitant alors un apport alimentaire. ", "id": 627903} {"src_title": "Ekologická nika", "tgt_title": "Niche écologique", "src_document": [{"title": "Vývoj pojmu.", "content": "Výraz nika použil poprvé v roce 1917 americký přírodovědec Joseph Grinell. V jeho pojetí byla nika druhu určena ekologickými faktory stanoviště, ve kterém se druh vyskytuje. Odlišné chápaní termínu nika zavedl roku 1927 britský ekolog Charles S. Elton. Nikou v Eltonově pojetí jsou role a funkce, které druh v ekosystému zastává a jejichž prostřednictvím ovlivňuje ostatní druhy a spoluurčuje jejich niky (tzv. biologická interakce) - např. opylovač. První komplexně pojatou teorii ekologické niky zformuloval roku 1957 britsko-americký zoolog George E. Hutchinson. V Hutchinsonově matematicky definovaném pojetí je souhrn ekologických faktorů n-dimenzionálním nadprostorem, kde každý faktor představuje jednu dimenzi (rozměr). Ekologická nika populace je pak část tohoto nadprostoru, v němž rozsah ekologických faktorů poskytuje vyhovující podmínky pro život a rozmožování druhu. Kvůli chybné interpretaci této matematické definice bývá ekologická nika často nesprávně vnímána jako výsek běžného trojrozměrného prostoru obývaný příslušnou populací.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie ekologické niky.", "content": "Každý druh má určité nároky na své prostředí. Tyto nároky popisuje tzv. fundamentální nika (také \"základní\" či \"potenciální\"). Jedná se o niku, kterou by daný organismus zaujal, pokud by nebyl nijak omezován jinými organismy. Jsou-li ekologické faktory v daném prostředí mimo rozsah daný fundamentální nikou (např. příliš nízká teplota nebo absence vhodné potravy), takový druh zde nemůže dlouhodobě přežít. Nika, kterou populace reálně v příslušném ekosystému zaujme, se nazývá realizovaná nika. Tato nika se pro jednotlivé populace daného druhu liší, protože závisí na přítomnosti dalších organismů. Pokud se v daném prostředí nachází další organismy s podobnými nároky na prostředí (např. dva příbuzné druhy ptáků), může dojít k tzv. \"překryvu nik\". Protože žádné dva druhy nemohou obsazovat zcela stejnou niku, vede to k uplatnění principu kompetičního vyloučení. Jeden nebo i oba druhy upraví svoje požadavky na prostředí tak, aby omezily negativní efekt konkurence. Pokud nějaký druh vymře (i lokálně), zůstane po něm prázdná nika. Tato nika může, ale nemusí být obsazena jiným druhem. Příkladem ve střední Evropě může být nika odpovídající vlkovi. Tam, kde byl vlk vyhuben, došlo k přemnožení jelení a srnčí zvěře, jejíž realizovanou niku přestal vlk omezovat. V oblastech, kde byl znovu vysazen rys, mohl predací menších živočichů převzít část niky vlka. Jelena však rys prakticky nemůže ohrozit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termínem ekologická nika (resp. nika) se v obecné ekologii označuje souhrn životních podmínek, které umožňují životaschopnou existenci populace určitého druhu. Tyto podmínky jsou určovány faktory prostředí, které lze dělit na abiotické (např. teplota, vlhkost, sluneční záření) a biotické (přítomnost potravy, predátorů a zdrojů). Vztah populace k jednotlivým ekologickým faktorům je popisován pojmem ekologická valence. Alternativní definice niky je tedy soubor ekologických valencí.", "tgt_summary": "La niche écologique est un des concepts théoriques de l'écologie. Il traduit à la fois : La description d'une telle « niche » (ou « \"enveloppe écologique\" ») se fait sur la base de deux types de paramètres : ", "id": 2222675} {"src_title": "Kněžiště", "tgt_title": "Chancel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "V románské architektuře se presbytář skládá ze dvou částí. Ze čtvercového nebo obdélného chóru a apsidy. V gotické architektuře však toto rozdělení ztrácí smysl, neboť presbytář už není uzavřen apsidou. Proto je u gotických kostelů používán termín \"chór\" a \"presbytář\" prakticky jako synonyma. Gotické presbytáře jsou zpravidla ukončeny polygonálně. Pokud je či byl kostel kapitulním či pokud jde o klášterní kostel žebravých řádů, bývá presbytář značně rozlehlý a jsou v něm umístěny chórové lavice neboli stally. Vždy je v něm umístěn také hlavní oltář a kněz (lat. \"presbyter\") tam koná bohoslužbu. Na rozhraní lodi a presbytáře (někdy vysunuta poměrně hluboko do lodi) je umístěna vyvýšená kazatelna. Po Druhém vatikánském koncilu je zde navíc ještě umístěn obětní stůl. V gotických kostelích je také často dochován kamenný nástěnný sanktuář, který má Čechách v pozdní gotice často podobu velmi zdobného kamenného věžového pastoforia. Od chrámové lodi bývá tento prostor oddělen tzv. triumfálním obloukem. Ve středověku byl presbytář od lodi oddělen navíc ještě tzv. \"letnerem\" (lat. \"lektoriem\") neboli chórovou přepážkou. V českých zemích presbytář od lodi kostela odděluje tzv. oltářní mřížka, u které se věřícím podává svaté přijímání. V šedesátých letech se často z důvodů praktických – prostor pro postavení provizorního oltáře pro celebraci tzv. \"tváří k lidu\" (viz obětní stůl) – mřížka odstranila. Nikdy však nevyšel předpis, který by odstranění mřížek či jejich nebudování v kostelích dovoloval. V roce 1967 bylo v instrukci z Říma, která byla v českých zemích publikována v \"Acta Curiae\", jasně psáno, že zvyk podávat přijímání věřícím u oltářní mřížky má být zachován. Presbytář bývá obvykle (především ve středověku je tato podmínka poměrně závazná) orientován, tj. směřuje na východ. Někdy se v blízkosti presbytáře nacházela oratoř. S presbytářem je většinou propojena okny. Vedle presbytáře či za ním je téměř vždy umístěna sakristie, která slouží k uchovávání liturgického náčiní, mešních rouch atp. Ve středověku mívala kromě toho také funkci kaple.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kněžiště čili presbytář (z latinského \"presbyterium\"), někdy též chór, je část prostoru křesťanského kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím.", "tgt_summary": "Dans l'architecture ecclésiastique, le chancel (du latin \"cancelli\", « treillis », « barrière », « balustrade »), est une clôture basse en bois, en pierre ou en métal qui sépare la nef d'une église chrétienne où sont réunis les fidèles du chœur liturgique réservé au clergé. Dans les églises paléochrétiennes et médiévales, cette clôture se nomme « chancel », pour les périodes suivantes, elle est appelée « clôture de chœur ». ", "id": 754383} {"src_title": "Sídelní útvar", "tgt_title": "Établissement humain", "src_document": [{"title": "Městská sídla.", "content": "Městská sídla jsou mladším typem osídlení než sídla venkovská. První města vznikala už v dobách starověku (např. Řím, Athény, Sparta), ale většina evropských měst má původ ve středověku. Městské sídlo je centrem koncentrace nejúčinnějších ekonomických činností. Odlišení městského sídla od venkovského je obtížné. Obvykle bývá za město považována obec s určitým minimálním počtem obyvatel, s určitým podílem zaměstnaných, charakterem zástavby a podílem vícepatrových domů. Tato kritéria se liší podle oblasti, tudíž v Česku jsou pro zařazení mezi města jiné podmínky než například v Japonsku. Města můžeme klasifikovat podle různých hledisek: Ve vyspělých zemích se v městských sídlech nachází jádro (tzv. city), ve kterém převládají služby, funkce správní nad funkcí obytnou a nad průmyslovou činností. City je obklopeno obytnými zónami, průmyslovými zónami, zónami skladového hospodářství. Všechny tyto části jsou propojeny dopravní sítí. V rozvojových zemích se městská sídla od těch vyspělých podstatně liší. Jádra jsou menší, ne tak luxusní a dopravní systémy, pokud vůbec existují, jsou ve špatném stavu. Centrum je obklopené obytnými částmi a chudinskými čtvrtěmi, na okraji města jsou velká tržiště.", "section_level": 1}, {"title": "Venkovská sídla.", "content": "Mezi venkovská sídla patří samoty, osady a vesnice. Základní typy venkovských sídel jsou: Venkovské osídlení je spojeno s hospodařením na půdě a s tím souvisí i rozdělení půd, které se liší podle typu venkovského sídla. Zatímco u rozptýlených sídel je půda rozdělena na větší pozemky, u sídel skupinových bývají pozemky menší zemědělské. Vznik venkovského osídlení je obvykle spojen se zemědělstvím, jen menší množství těchto sídel vzniklo z jiných důvodů, dnes mezi tyto důvody patří hlavně funkce obytná, rekreační či dopravní. Počet obyvatel žijících na venkově je z celosvětového hlediska vyšší než počet obyvatel ve městech, ale u rozvinutých zemí tomu tak nebývá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sídelní útvar nebo též sídlo je seskupení sídelních jednotek včetně hospodářských objektů a dopravních zařízení na určitém vymezeném území, které bývá urbanisticky odděleno od okolních sídel. Je to místo koncentrace hospodářství a ubytování obyvatelstva – jde o základní centrum lidské aktivity. ", "tgt_summary": "Un établissement humain, une installation humaine, une localité, un peuplement humain, ou encore une zone peuplée est une entité territoriale de taille indéterminée ou non, incluant au moins un site d'habitation permanent ou temporaire d'une communauté. ", "id": 2430814} {"src_title": "Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství", "tgt_title": "Prix Nobel de physiologie ou médecine", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Alfred Nobel se narodil 21. října 1833 ve Stockholmu do inženýrské rodiny. V průběhu života se stal chemikem a vynálezcem, který zbohatl především díky 355 vynálezům, z nichž je nejslavnější dynamit. Zajímal se o experimentální fyziologii a založil vlastní laboratoře tohoto zaměření ve Francii a Itálii k experimentům s transfuzí krve. V souladu se zájmem o vědecké objevy finančně podporoval ruskou Pavlovovu laboratoř. V roce 1888 byl překvapen, když si ve francouzských novinách přečetl článek nazvaný „Obchodník se smrtí je mrtvý“. Ve skutečnosti se jednalo u úmrtí jeho bratra Ludviga Nobela, ale zpráva jej přiměla ke změně závěti. V poslední vůli tak Nobel požadoval, aby byly jeho peníze využity na založení několika cen pro ty, kteří se zaslouží o největší přínos lidstvu ve fyzice, chemii, o mír, fyziologii nebo lékařství a literatuře. Ačkoli během života sepsal několik závětí, poslední z nich je datovaná přibližně rok před jeho smrtí, kdy mu bylo šedesát tři let. V důsledku spornosti poslední vůle, nebyl tento dokument oficiálně osvědčen norským parlamentem Stortingem až do 26. dubna 1897. Po smrti vynálezce došlo k založení Nobelovy nadace pro správu a nakládání s prostředky z pozůstalosti. V roce 1900 vydala nadace ustanovení vyhlášená švédským králem Oskarem II. Podle Nobelovy poslední vůle je švédská lékařská fakulta a vědecké pracoviště Karolinska Institutet zodpovědná za udělování ceny ve fyziologii nebo lékařství. V současnosti se cena obvykle nazývá jen jako „Nobelova cena za lékařství“.", "section_level": 1}, {"title": "Nominace a výběr.", "content": "Významnou roli měl pro Nobela fakt, že cena bude udělována „\"za objev\"“ a také se zdůvodněním „\"za největší přínos lidstvu\"“. Podle pravidel závěti z listopadu 1895 mají právo nominace pouze kvalifikované osoby – vědci. Způsobilí k takovému úkonu jsou stálí členové – švédští a zahraniční členové Královské akademie věd (lékařské sekce), univerzitní profesoři lékařství ve Švédsku, Dánsku, Norsku, Islandu a Finsku, dále pak profesoři vybraných zahraničních univerzit a výzkumných pracovišť. Právo navrhovat kandidáty mají také bývalí laureáti Nobelovy ceny. Do roku 1977 rozhodovali o nositelích všichni profesoři Karolinského institutu společně. Daný rok změna švédských zákonů vedla Institut k nutnosti přijetí dokumentů, jež měly zvýšit veřejný charakter ceny. Následkem toho vznikl právně nezávislý orgán obhospodařující ocenění – Nobelovo shromáždění. To je složeno z padesáti profesorů Karolinska Institutet, kteří každý rok volí pětičlenný Nobelův výbor (komitét) s úkolem zhodnotit nominace. Shromáždění dále volí sekretáře, jenž má na starost organizaci, a nakonec také vybírá deset pomocných členů, kteří se s výborem podílí na hodnocení nominovaných. Všechny nominace jsou komitétem rozděleny do šesti skupin: anatomie a histologie, všeobecná biologie, fyziologie a fyziologická chemie, patologie a patologická anatomie, lékařství, chirurgie a terapie, bakteriologie, etiologie a hygiena a imunologie. V roce 1968 bylo přijato opatření, podle něhož se nesmí o cenu v jednom roce rozdělit více než tři osoby. V souladu se svým posláním výbor zhodnotí návrhy a vybere nominanty působící v základním výzkumu, jejichž práce zaznamenala významný přínos na poli aplikované vědy. Návrhy osob, které komitét doporučí k udělení ceny, postoupí Nobelovu shromáždění se závěrečnou zprávou. Shromáždění pak rozhoduje o návrzích výboru. Všechny stupně výběru, od nominace až po finální výběr, jsou drženy v tajnosti padesát let. V důsledku preferování základního výzkumu před aplikovaným tak nebyl oceněn například americký neurochirurg Harvey Cushing, jenž popsal Cushingův syndrom, ani psychiatr Sigmund Freud, protože jeho psychoanalýza postrádala hypotézu testovatelnou experimentálně. Veřejné očekávání udělení ceny Jonasu Salkovi nebo Albertu Sabinovi za vývoj vakcíny proti dětské obrně nebylo naplněno. Namísto toho se laureáty stali John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbins za objev schopnosti viru poliomyelitidy růst v laboratorních podmínkách tkáňové kultury opice, což mělo zásadní vliv na eradikaci dětské obrny. Oceněn tak byl základní výzkum. Do konce 30. let 20. století byly ceny také udělovány pouze za fyziologii, ale v důsledku prohlubování oborové specializace, frekvence „fyziologických laureátů“ významně klesla. Posledními nositeli za výhradně fyziologický přínos se v roce 1963 stali Sir John Carew Eccles, Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Fielding Huxley za „objev iontového mechanismu dráždění a útlumu centrálních a periferních oblastí membrán nervových buněk“.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah ceny.", "content": "Laureát Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství získává zlatou medaili, diplom obsahující zdůvodnění a finanční obnos. K předání dochází na slavnostním ceremoniálu, po němž následuje banket.", "section_level": 1}, {"title": "Medaile.", "content": "Medaile je vyražena ve švédské mincovně Myntverket a registrována jako obchodní značka Nobelovy nadace. Na líci zobrazuje levostranný profil hlavy Alfreda Nobela. Medaile v oblastech fyziky, literatury, chemie a fyziologie nebo lékařství obsahují shodný avers: jméno, rok narození a úmrtí vynálezce zapsané v latině: \"NAT-MDCCC XXXIII OB-MDCCC XCVI\". Před rokem 1980 se medaile vyráběla z 23karátového zlata. Od tohoto data je vyráběna z 18karátového zeleného zlata pokrytého 23karátovým zlatem. Revers medaile představuje vyobrazení sedící Nadané Medicíny, která drží otevřenou knihu v klínu a zachycuje proud vody prýštící ze skály, aby uhasila žízeň nemocné dívky. Součástí rubu je také citát z Vergiliovy \"Aeneidy\".", "section_level": 2}, {"title": "Diplom.", "content": "Diplom laureát přijímá přímo z rukou švédského krále. Každý kus je jedinečné grafické dílo určené pro konkrétního nositele a navržené oceňující institucí. V případě fyziologie nebo lékařství ji představuje shromáždění Karolinska Institutet. Realizací jsou pověřeni významní švédští kaligrafové a umělci. Diplom obsahuje obrázek a text se jménem oceněného a zdůvodnění výběru dané osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční obnos.", "content": "Finanční obnos se mění v závislosti na možnostech Nobelovy nadace v daném kalendářním roce. Částka je vyplácena ve švédských korunách. Při premiérovém udílení v roce 1901 nositel získal 150 782 korun (což k roku 2009 odpovídalo hodnotě 7 872 648 korun). V roce 2009 pak výše odměny činila 10 000 000 korun. V důsledku snížení rozpočtu pro rok 2012, získal tehdy každý laureát částku 8 miliónů korun, a stejná výše odměny byla určena i pro rok 2014. Pokud cenu obdrží dvě osoby jednoho oboru, pak je odměna rozdělena rovným dílem. Jestliže jsou tři ocenění, pak má výbor možnost rozdělit částku rovným dílem na třetiny, nebo jednomu přiznat polovinu a dvěma zbylým čtvrtinu celkové sumy.", "section_level": 2}, {"title": "Ceremoniál a banket.", "content": "Ceny jsou předány na slavnostním ceremoniálu, na nějž navazuje banket. Ten představuje honosnou událost za účasti švédské královské rodiny. Banket je plánován několik měsíců dopředu a jeho program, včetně večeře, udržován v tajnosti až do inkriminovaného večera. Odehrává se na stockholmské radnici. Nobelova nadace vybírá menu z ochutnávek jednotlivých šéfkuchařů s mezinárodní reputací. Večeře zahrnuje tři chody, po redukci původně šesti podávaných. Každý laureát má právo na doprovod šestnácti osob. Standardně se banketu účastní také švédský premiér, členové vlády a Nobelovy rodiny, stejně jako studenti. V roce 2012 bylo na banket pozváno přes dva tisíce hostů.", "section_level": 2}, {"title": "Laureáti.", "content": "Prvním oceněným v oboru fyziologie nebolékařství se v roce 1901 stal německý fyziolog Emil von Behring, který „objevil léčbu sérem a použil jej proti záškrtu. Otevřel tak novou cestu lékařské vědě a lékařům dal úspěšnou zbraň v boji proti nemoci a smrti“. V roce 1902 cena směřovala do rukou britského bakteriologa Ronalda Rosse „za jeho práce o malárii, kterou prokázal jak vzniká nemoc v organismu, a tím položil základní kámen pro její úspěšný výzkum a léčbu“. Objevil, že přenašečem malárie je komár (rodu Anopheles) a neúnavně pracoval na preventivních opatření nemoci v celosvětovém měřítku. Roku 1903 obdržel ocenění dánský lékař Niels Ryberg Finsen, „za přístup k léčení nemocí, zvláště lupus vulgaris, pomocí koncentrovaných světelných paprsků, čímž ukázal novou cestu lékařské vědě“. Zemřel necelý rok po udělení ceny ve čtyřiceti třech letech. Ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov, jehož výzkum Nobel oceňoval a podporoval, převzal cenu roku 1904 jako uznání „za práce v oboru fyziologie trávení“. Někteří z laureátů prováděli výzkum na širokém poli věd o životě, kterým vymezovali hranice, co lze ještě zahrnout pod deštník fyziologie nebo lékařství. V roce 1973 tak cenu získali zoologové Nikolaas Tinbergen, Konrad Lorenz a Karl von Frisch „za objevy organizace a vyvolání individuálního a sociálního vzorového chování“. Jednalo se o výzkum vzorců chování zvířat, za nějž by byla očekávanější cena na poli behaviorálních věd, než ve fyziologii či lékařství. Tinbergen vyjádřil podiv nad Nobelovou cenou prohlášením, „\"o nekonvenčním rozhodnutí Nobelovy nadace ocenit tento rok cenou za fyziologii nebo lékařství tři muže, kteří byli až do té doby považováni za 'obyčejné diváky zvířat\"'“. Různí laureáti obdrželi Nobelovu cenu ze širokého spektra výzkumu, který se alespoň do jisté míry dotýkal lékařství či fyziologie. Do roku 2010 tak osm cen putovalo výzkumníkům za objevy signální transdukce skrze aktivaci G proteinů a druhých poslů. Třináct cen putovalo vědcům zkoumajícím neurobiologické téma a třináct oceněných získalo cenu za výzkum intermediárního metabolismu. Do roku 2014 si 207 osob rozdělilo ceny ve 105 ročnících. Ženskými laureátkami se staly Gerty Coriová (1947), Rosalyn Yalowová (1977), Barbara McClintockováová (1983), Rita Leviová-Montalciniová (1986), Gertrude Belle Elionová (1988), Christiane Nüssleinová-Volhardová (1995), Linda B. Bucková (2004), Françoise Barré-Sinoussiová (2008), Elizabeth H. Blackburnová (2009), Carol W. Greiderová (2009) a konečně May-Britt Moserová (2014). Pouze jediná žena Barbara McClintocková získala cenu samostatně „za objev pohyblivých genetických jednotek“ (tzv. skákajících genů). Trojice Mario Capecchi, Martin Evans a Oliver Smithies obdržela ocenění v roce 2007 „za vytvoření genových modifikací u myší použitím embryonálních kmenových buněk“. Do roku 2012 získalo třicet osm laureátů cenu samostatně a podělilo se o ni třicet dva dvojic a třicet tři trojic (maximální počet oceněných). V roce 2009 ocenění putovalo Američanům Elizabeth Blackburnové, Carol W. Greiderové a Jacku W. Szostakovi „za objevení ochrany chromozomů prostřednictvím telomer a objev enzymu telomerázy“. Rozdělili si tak částku 10 000 000 švédských korun. Italská neuroložka a doživotní senátorka Rita Leviová-Montalciniová (* 1909), která přebrala cenu spolu se Stanleym Cohenem v roce 1986 „za objev nervového růstového faktoru (NGF)“, se dožila 103 let, když zemřela 30. prosince 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Faktor času a smrti.", "content": "Vzhledem k délce časového intervalu u některých objevu, až do průkazu jejich významnosti prostřednictvím aplikací, mohou být někteří nositelé oceněni řadu let i desetiletí po svém inovátorském počinu. Jedním z omezujících faktorů je také podmínka, že cena nesmí být udělena zemřelé osobě. Barbara McClintocková svůj objev „skákajících genů“ učinila v roce 1944, ještě před odhalením struktury molekuly DNA, a cenu obdržela až roku 1983. Podobně Francis Peyton Rous odhalil roli nádorových virů u kuřat v roce 1916, ale na ocenění musel čekat dalších padesát let, až do roku 1966. Výzkumná práce nobelistky Carol Greiderové, která vedla k zisku ceny, se odehrála dvacet let před jejím obdržením. Vědkyně prohlásila, že je v medicíně výhodou, když potvrzení významnosti objevu zabere určitý časový úsek, jenž může trvat i mnoho let. V roce 2009 došlo vůbec poprvé v nobelovské historii k ocenění více než jedné ženy během jediného roku. Obě nobelistky také představovaly první dvě ženy v kategorii fyziologie nebo lékařství, jež sdílely jednu cenu společně. V říjnu 2011 vyhlásil Nobelův výbor laureátem kanadského imunologa Ralpha M. Steinmana, který byl již tři dny po smrti. Došlo k bezprecedentní situaci v historii cen, protože podle pravidel nesmí být laureát zesnulý. Komitét pak vydal rozhodnutí, že udělení proběhlo „v dobré víře,“ kdy se jeho členové domnívali, že oceněný stále žije, a tak by měl zůstat stav (udělená cena) nezměněn.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Některé z cen byly vnímány kontroverzně. Prudké diskuse rozpoutala otázka, kdo měl obdržet Nobelovu cenu za objev inzulinu – hormonu snižující hladinu glukózy v krvi. Ocenění bylo uděleno v roce 1923 Fredericku Bantingovi a Johnu Macleodovi, což rozlítilo Bantinga, který považoval přínos druhého nositele za minimální. Macleod pracoval jako přednosta ústavu Torontské univerzity, ale na objevu se přímo nepodílel. Banting naopak označil Charles Besta, svého laboratorního spolupracovníka, za toho, kdo měl cenu také získat. Čestně mu pak přenechal polovinu obdržené finanční prémie. Macleod se o svou polovinu odměny podělil s biochemikem Jamesem Collipem, který se k výzkumnému týmu připojil později. Někteří zastávají názor, že skutečně prvním vědcem, jenž izoloval inzulin se v roce 1916 stal rumunský profesor fyziologie Nicolae Paulescu z Lékařské a farmaceutické univerzity Carola Davila v Bukurešti, ačkoliv jeho látka pancrein byla nečistým vodným extraktem, nevhodným pro humánní medicínu. Paulescu získal 10. dubna 1922 na svůj objev patent (č. 6254 (8322) „Pancreina şi procedeul fabricaţiei ei“ / „Pancrein a jeho způsob tvorby“), od rumunského ministerstva průmyslu a obchodu. V roce 1949, navzdory protestům z odborného lékařského prostředí, byl oceněn portugalský neurolog António Egas Moniz za vývoj lobotomie, kterou označoval jako prefrontální leukotomii, při léčbě některých psychóz. Úspěšnost terapie podpořil pouze desetidenní pooperační péčí. Díky značné publicitě spojené s Nobelovou cenou, byla tato metoda předepisována bez ohledu na stanovisko moderní lékařské etiky. Její příznivé výsledky byly publikovány v periodikách jako \"The New York Times\". Odhaduje se, že než metoda ztratila na popularitě, bylo ve Spojených státech provedeno přibližně čtyřicet tisíc lobotomií. V roce 1952 se jediným laureátem stal Selman Abraham Waksman za objev antibiotika streptomycinu. Výbor opomněl přiznat zásluhy spoluobjeviteli Albertu Schatzovi, který proti Waksmanovi vedl soudní spor ohledně tohoto objevu. Následně bylo Schatzovi přiznáno hmotné vyrovnání a dočkal se také oficiálního potvrzení statusu spoluobjevitele streptomycinu, z čehož pro něj plynula část patentových práv. Nicméně, Nobelovu cenu nikdy neobdržel. V roce 1962 byla cena udělena Jamesi D. Watsonovi, Francisi Crickovi a Maurici Wilkinsovi za práce o struktuře a vlastnostech DNA. Nobelův výbor neocenil přínos souvisejících prací, především Aleca Stokese a Herberta Wilsona. Z dalších potenciálních kandidátů se jednalo o Erwina Chargaffa, Oswalda Averyho a Rosalind Franklinovou (práce z rentgenové krystalografie DNA), kteří svými výsledky přímo Watsonovi a Crickovi umožnili odhalit helikální strukturu dvoušroubovice. Avery ovšem zemřel v roce 1955 a Franklinová roku 1958, což u nich vyloučilo možnost pozdější nominace. Odtajněné nominační údaje ukázaly, že Franklinová nebyla na cenu nikdy navržena, ani během života. Wilkinsovým jediným přínosem na objasnění struktury bylo ukázání klíčových rentgenových snímků Franklinové Watsonovi. V důsledku hrubého zkreslení skutečnosti, kterého se Watson v knize \"The Double Helix\" dopustil na Franklinové při popisování tohoto objevu, začala být vědkyně považována za klasickou oběť sexismu ve vědě. Neoceněný a zahořklý Chargaff napsal dopis ostatním vědcům o svém rozčarování na poli molekulární biologie. V roce 2008 ocenění směřovalo do rukou Haralda zur Hausena za objev lidského papilomaviru způsobujícího rakovinu děložního hrdla a Françoise Barré-Sinoussiové spolu s Lucem Montagnierem za objev viru HIV. Kontroverzi vyvolaly dohady, jestli se o popsání viru způsobující AIDS, zasloužil více Robert Gallo nebo Luc Montagnier. Výsledkem bylo neuznání Gallova přínosu a neudělení mu ceny. Dalším skandálem se stalo vyšetřování Haralda zur Hausena z možného finančního profitu na vývoji vakcíny v rámci preventivního očkování před rakovinou děložního hrdla. Společnost AstraZeneca, výrobce dvou vakcín proti této zhoubné nemoci, sponzorovala částkami miliónů dolarů firmy Nobel Media a Nobel Web, spojené s Nobelovou cenou a mohla mít finanční prospěch z ceny udělené Hausenovi. Podle \"Times Online\", dvě osoby zapojené do volby Hausena, měly silné vazby na firmu AstraZeneca.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení počtu laureátů.", "content": "Opatření omezující nejvyšší počet oceněných v každé oblasti na tři osoby za jeden rok bylo zavedeno v roce 1968. Způsobilo však kontroverzní odezvu. Od 50. let byl v kategorii fyziologie nebo lékařství patrný trend udělování cen většímu počtu laureátů, než jediné osobě. V prvních padesáti letech získalo ocenění 59 osob. V období 1951–2000 se jednalo o více než dvojnásobný počet 113 osob. Jednou z příčin nárůstu se mohl stát rozmach mezinárodní vědecké obce po druhé světové válce, který vyústil ve větší počet vědeckých pracovníků podílejících se na objevech. Biomedicínský výzkum také začal směřovat k výraznější týmové spolupráci a umenšil dřívější atomizovaný vědecký výzkum. U objevů, na kterých se podíleli členové více než trojčlenného týmu, jsou někteří z nich automaticky vyřazeni pro maximální hranici tří oceněných.", "section_level": 1}, {"title": "Neudělení ceny.", "content": "Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství nebyla od svého založení v roce 1901 udělena devětkrát, a to v letech 1915–1918, 1921, 1925 a 1940–1942. První světová válka způsobila čtyřnásobnou absenci oceněných (1915–1918) a v důsledku druhé světové války se cena nerozdávala třikrát (1940–1942). V roce 1939 Hitlerova Třetí říše zakázala Gerhardu Domagkovi ocenění přijmout. Medaili a diplom pak německý patolog převzal roku 1947. Nikoli však již finanční obnos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (,) spravovaná Nobelovou nadací, je každoročně udělované ocenění za významné objevy na poli věd o životě a lékařství. Představuje jednu z pěti Nobelových cen vzešlých ze závěti švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela, sepsané v listopadu 1895. Nobel se zajímal o experimentální fyziologii a měl v úmyslu založit cenu podporující rozvoj vědeckých objevů pocházejících z laboratoří. Laureáti přijímají Nobelovu cenu vždy 10. prosince, jako připomínku dne zakladatelova úmrtí. Vedle medaile, která na líci vyobrazuje Nobelův profil – shodně jako u medailí za fyziku, chemii a literaturu –, je součástí ceny diplom a certifikát na peněžní obnos. Mezi lety 1901 až 2019 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství obdrželo 219 osob, z toho 207 mužů a 12 žen. Prvním oceněným se v roce 1901 stal německý fyziolog Emil von Behring za „práce o léčení sérem a zvláště za použití séra proti záškrtu“. První ženskou nositelkou se roku 1947 stala pražská rodačka Gerty Coriová (spolu s manželem Corim) za objasnění „katalytické přeměny glykogenu“ známé jako Coriho cyklus. ", "tgt_summary": "Le prix Nobel de physiologie ou médecine honore annuellement, selon les volontés du testament d'Alfred Nobel, des personnalités du monde médical et de la recherche en biologie dont l'œuvre a rendu de grands services à l'humanité. Le lauréat doit ainsi avoir apporté des savoirs inédits ou des techniques nouvelles dans le domaine. ", "id": 40371} {"src_title": "Andrej Tarkovskij", "tgt_title": "Andreï Tarkovski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se roku 1932 v Zavražie, Ivanovská Oblast jako syn Arsenije Tarkovského, významného ruského básníka a překladatele. Po rozvodu rodičů vyrůstal s matkou v Moskvě, odkud se v roce 1941 odstěhovali na venkov. O dva roky později nastoupil na gymnázium v Moskvě, kde rozšiřoval svůj zájem o umělecké obory, navštěvoval několik uměleckých kurzů. Po překonání vážné plicní choroby studoval od roku 1950 na moskevské univerzitě orientalistiku a geologii. Během studií se účastnil i několika expedicí na Sibiř. V letech 1956–1960 se věnoval studiím na vysoké filmové škole VGIK pod vedením Michaila Romma, během nichž vznikly jeho první filmy Zabijáci a Dnes se nikam nejede. V Chruščovově éře se mírně povolily poměry v SSSR, studenti tedy měli určitý přístup ke kultuře Západní Evropy a USA, což ovlivnilo budoucí tvorbu mladého Andreje. Také se zde seznámil se svým pozdějším přítelem Andrejem Končalovským, se kterým i spolupracoval na svém absolventském filmu Válec a Housle. Krátce po zakončení studií se oženil s herečkou Irmou Raušovou, matkou svého jediného syna Arsenije.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní tvorba.", "content": "Již jeho první celovečerní film, Ivanovo dětství (1962), vzbudil velkou pozornost a obdržel mimo jiné Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách. Jeho existencionalistický rozměr se příliš neshodoval s tehdejším sovětským obrazem 2. světové války a Tarkovskij se již pomalu dostával do hledáčku režimu. Když byl jeho další film Andrej Rublev (1966) o pochmurném životě významného malíře vyhodnocen jako alegorie tuhého sovětského systému, byl i přes svá mnohá ocenění (Zvláštní cena poroty na Festivalu v Cannes 1968) až do roku 1973 zakázán, poté vyšel v mnohokrát ořezané verzi. Tímto svým dílem se Tarkovskij zařazuje k nekonformním umělcům a až do roku 1972 nemůže natáčet žádné filmy. Jeho návrat na post režiséra přišel a ve chvíli, kdy byl režimem vybrán jako vhodný adept na vytvoření protiváhy Kubrickových veleúspěšných. Jeho zpracování románu Stanislava Lema Solaris z roku 1972 se znovu dočkal velkých ohlasů, a to jak v Cannes, tak na festivalu v Londýně. Autor předlohy byl filmovým zpracováním a údajným překroucením myšlenek díla velmi rozhořčen. Po autobiografickém Zrcadle (1975), který byl uvolněn pouze v omezené distribuci, zpracoval Piknik u cesty bratrů Strugackých. Film pod názvem Stalker (1979) se znovu nedočkal distribuce a Tarkovskij byl raději vyslán na studijní umělecký pobyt do Itálie, kde cestoval, přednášel a připravoval svůj další snímek Nostalgie (1983). Tento pohled do nitra Rusa, který srovnává život v Itálii a SSSR už překročil hranici únosnosti a přímo na festivalu v Cannes, kde byl oceněn, proti němu otevřeně vystupoval Sergej Bondarčuk, tehdejší dvorní režisér sovětského režimu. Tlak na Tarkovského poté natolik narostl, že se rozhodl k emigraci. Svůj poslední film s názvem Oběť (1985) již točil ve švédské produkci. Krátce poté prvně propukají jeho zdravotní potíže. Celý rok 1986 již tráví v různých léčebných zařízeních po Evropě, knižně ještě vychází jeho teoretická práce o filmu „Zapečetěný čas“. Zhruba ve dvě hodiny ráno dne 29. prosince 1986 umírá na nádorové onemocnění. Je pohřben na pravoslavném hřbitově Saint-Geneviéve-des-bois u Paříže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrej Arseňjevič Tarkovskij (, 4. dubna 1932 Zavražje, Ivanovská oblast – 29. prosince 1986 Neuilly-sur-Seine) byl ruský režisér, scenárista a herec, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie vůbec. Jeho díla se vyznačují velkou lyričností a obrazovou bohatostí.", "tgt_summary": "Andreï Arsenievitch Tarkovski (en ) est un réalisateur soviétique né le à Zavrajié dans le en URSS (actuellement, oblast d'Ivanovo Russie) et mort le à Neuilly-sur-Seine d'un cancer du poumon. ", "id": 2254939} {"src_title": "Chelsea FC", "tgt_title": "Chelsea Football Club", "src_document": [{"title": "Dějiny klubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a první roky.", "content": "Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Henry Augustus \"Gus\" Mears spolu se svým bratrem Josephem atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící zahradu jako základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu ovšem předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Mears prodej sice zvažoval, ale nakonec se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu Fulham FC pro jejich domácí zápasy za nájem 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel finančník Fred W. Parker mu navrhl, aby založil svůj vlastní klub. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil – oficiálním datem založení klubu se tak stal 10. březen 1905. Protože již bylo jméno Fulham FC zabrané, klub si zvolil název podle přilehlého okrsku Metropolitan Borough of Chelsea. Hráči nosili světlé modré dresy, bílé trenýrky a tmavě modré štulpny. V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a jiných klubů, byla zamítnuta. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti Freda Parkera byla Chelsea nakonec přijata do Druhé divize. Historicky první utkání sehrála 2. září 1905 na hřišti Stockportu County, který prohrála 0:1. První vítězství 1:0 přišlo o týden později proti Blackpoolu, trefil se John Tait \"Jacky\" Robertson. Premiérový ročník se opravdu povedl a Chelsea dlouho bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale kvůli sérii čtyř utkání bez vítězství v posledních čtyřech zápasech se tak nestalo. O rok později již byla snaha úspěšná. V První divizi se Chelsea významněji neprosadila a do začátku první světové války střídala První a Druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstala účast ve finále FA Cupu 1915, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United. K výrazným hráčům tohoto období patřili výstřední brankář William Foulke, útočníci George Hilsdon, Bob Whittingham nebo Jimmy Windridge.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období a první úspěšná éra.", "content": "V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. skotský internacionál Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími úspěchy byly 2× účast v semifinále FA Cupu (1920, 1932) a třetí místo v První divizi v sezóně 1919/1920. Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký pohár. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost – Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Po příchodu trenéra Teda Drakea se tým začal zlepšovat, až v sezóně 1954/1955 získal poměrně překvapivě titul. Chelsea využila velké vyrovnanosti v horní polovině tabulky sérií deseti utkání bez porážky (včetně sedmi vítězství) a rozhodla o svém prvenství. V následujících letech se díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na titul nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety. Příchod Tommyho Dochertyho v roce 1961 odstartoval první zlaté období v historii klubu. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Druhé divize, hned v dalším roce vrátila zpět a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues (jak se týmu v té době začalo přezdívat) radovat ze zisku Anglického ligového poháru, dařilo i v FA Cupu (dvakrát semifinále, stejně tak finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné) a následně triumf v Poháru Vítězů Pohárů proti Realu Madrid. Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti.", "section_level": 2}, {"title": "Na hraně zániku, reinkarnace a stabilizace.", "content": "Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand na Stamford Bridge odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž. Na začátku osmdesátých let to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symbolickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila pátá. Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniklé Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu 1994, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0.", "section_level": 2}, {"title": "Premier League a druhá úspěšná éra.", "content": "Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako byli Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm později převzal trenérskou funkci. „Blues“ pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v sezóně 1998/1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo jinde: vítězství v Community Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997 a 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů pohárů (1× semifinále) a Superpoháru. To už byl trenérem Gianluca Vialli a oporami týmu Ed De Goey, Franck Leboeuf, Marcel Desailly, Dennis Wise nebo Gianfranco Zola. Nicméně náročný majitel klubu Ken Bates požadoval ligový titul, účast v evropských pohárech a tím pádem vysoký finanční zisk, který potřeboval na nákladnou rekonstrukci stadionu Stamford Bridge. Po neúspěšné sezóně 1999/2000 byl trenér Vialli vyhozen a přišel Claudio Ranieri. Z počátku dostával Ranieri nové hráčské posily za vysoké částky, ale výrazný úspěch nepřicházel. Postupem času finance vysychaly a hovořilo se o vysokých dluzích a rozprodání hráčů základní jedenáctky. V červnu 2003 prodal Ken Bates svůj většinový podíl v klubu překvapivě za 60 milionů liber ruskému (od roku 2018 rusko-izraelskému) miliardářovi Romanovi Abramovičovi. Tím nastala zatím nejúspěšnější doba v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Romana Abramoviče.", "content": "V sezóně 2004/05 vyhrál klub Premier League a Carling Cup, v následující sezóně obhájil ligový triumf. V sezóně 2006/07 sice potřetí v řadě titul anglického šampiona Chelsea nezískala, ale i tak lze označit tuto sezónu za úspěšnou: v Premier League obsadila 2. místo za vítězným Manchesterem United, vyhrála FA Cup i Carling Cup a dostala se do semifinále Ligy mistrů UEFA, kde ji na penalty vyřadil Liverpool FC. Na začátku sezóny 2007/08 odešel po dlouhodobých neshodách s majitelem klubu Abramovičem portugalský trenér José Mourinho, pod jehož vedením Chelsea během tří let získala dva ligové tituly a tři poháry. Nahradil jej izraelský trenér Avram Grant, dosavadní fotbalový ředitel klubu a Abramovičův osobní přítel. Ten ale klub opustil po prohraném finálovém utkání Champions League s Manchestrem United v Moskvě a kormidlo Chelsea po něm převzal po Euru 2008 Brazilec Luiz Felipe Scolari, který do Chelsea přivedl jednoho ze svých oblíbenců z portugalské reprezentace (kterou předtím trénoval), záložníka Deca z Barcelony. I ten však zanedlouho po svém příchodu, po málo úspěšném působení, u klubu skončil. Chelsea FC poté do konce sezóny 2008/09 vedl jako hlavní trenér Nizozemec Guus Hiddink, tehdy také trenér ruské reprezentace, který ještě dokázal vyhrát Anglický pohár. V sezonách 2009/2010 a 2010/2011 vedl tým Chelsea Carlo Ancelotti, který přišel z AC Milán, a hned ve své první sezoně vyhrál Premier League, Anglický pohár a Community Shield. Po něm byl trenérem Chelsea poměrně krátce André Villas-Boas, který skončil své působení v březnu 2012, kdy se zdálo, že sezóna 2011/2012 skončí neúspěšně. Za této situace přišel pod vedením nového prozatímního hlavního trenéra, Itala Roberta Di Mattea, velký obrat a postup až do finále Champions League. To skončilo největším úspěchem v historii FC Chelsea – vítězstvím proti FC Bayern Mnichov dne 19. května 2012 v Mnichově. Utkání sice skončilo nerozhodně 1:1 po prodloužení, avšak penaltový rozstřel vyhrála Chelsea 4:3. Velkou zásluhu na tomto triumfu měli brankář Petr Čech (mj. zneškodnil Arjenu Robbenovi pokutový kop na začátku prodloužení a v závěrečném rozstřelu další dva) a útočník Didier Drogba (vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 krátce před koncem řádné hrací doby a proměnil rozhodující pokutový kop v závěrečném penaltovém rozstřelu). Toto vítězství také znamená, že se Chelsea kvalifikovala do ročníku 2012/2013 Ligy mistrů přímo, i když skončila v Premier League až na šesté příčce. Jako obhájce trofeje tak překazila případnou účast v Lize mistrů svému londýnskému rivalovi Tottenhamu Hotspur, jenž skončil v Premier League na čtvrtém místě (Tottenham by hrál předkolo Ligy mistrů, kvůli triumfu Chelsea v LM byl přeřazen do základní části Evropské ligy, neboť v LM se mohou představit maximálně 4 celky z anglické nejvyšší soutěže). Obdobná situace nastala v sezóně LM 2005/2006, kdy obhájce trofeje Liverpool FC skončil v domácí lize pátý. Liverpool tehdy dostal výjimku od UEFA a byl zařazen do prvního předkola LM, odkud si zajistil postup do skupinové fáze soutěže (tam se představily celkem 4 anglické týmy – Liverpool, Chelsea, Manchester United a Arsenal, pátý anglický tým Everton FC vypadl ve třetím předkole se španělským Villarrealem). Roberto di Matteo byl jmenován trenérem Chelsea, ale už v listopadu 2012 byl nahrazen Rafaelem Benítezem, ten však jako bývalý trenér Liverpoolu neměl u fanoušků velkou oblibu, někteří stále volali po jeho odvolání. Po konci sezóny 2012/2013 se Chelsea jako staronový kouč ujal José Mourinho. V sezóně 2013/14 nezískala Chelsea žádnou trofej. V Capital One Cupu překvapivě vypadla ve čtvrtfinále se Sunderlandem (prohra 1:2). V FA Cupu v osmifinále s Manchesterem City. V Lize mistrů skončila v semifinále proti Atléticu Madrid (dvojzápas 0:0 a 1:3). V Premier League skončili The Blues třetí se 4bodovou ztrátou na výherce soutěže Manchester City. Podle slov Josého Mourinha musel tým vyzrát a trofeje by měly přijít v sezóně 2014/15. V sezóně 2014/15 se jeho slova potvrdila a Chelsea vyhrála jak Premier League, tak Ligový pohár. V Premier League vytvořila nový rekord v počtu dnů strávených na 1. pozici – 274. V Lize mistrů vypadla v osmi finále proti Paris Saint-Germain (1:1, 2:2). Z FA Cupu jí vyřadil ve 4. kole Bradford po prohře 2:4. V sezóně 2015/16 ovšem Chelsea začala prohrávat, propadla se k sestupovým příčkám a vypadla z Ligového poháru na penalty proti Stoke City. Přesto se Chelsea podařilo postoupit do osmi finále Ligy Mistrů z prvního místa se 13 body. 17. 12. 2015, v době kdy se klub nacházel na 16. místě v ligové tabulce, Chelsea propustila José Mourinha. S tímto rozhodnutím nesouhlasila většina fanoušků, kteří v dalším domácím zápase proti Sunderlandu zpívali Mourinhovo jméno, vyvěšovali transparenty a bučeli na některé hráče. Chelsea poté po zápase převzal do konce sezóny Guus Hiddink. Pod taktovkou Guuse Hiddinka Chelsea stoupla tabulkou a sezónu zakončila na desátém místě s 50 body. Z FA Cupu Chelsea vypadla ve čtvrtfinále po prohře 0:2 s Evertonem a z Ligy mistrů UEFA byla vyřazena taktéž ve čtvrtfinále po domácí i venkovní prohře 1:2 s francouzským Paris Saint-Germain. Tento neúspěch v Lize mistrů a v domácí lize znamená, že Chelsea nebude v sezóně 2016/17 hrát evropské poháry. Již v dubnu Chelsea angažovala italského trenéra Antonia Conteho, se kterým podepsala tříletý kontrakt. Conte, v té době trenér italské reprezentace, se k týmu připojil v červenci po skončení mistrovství Evropy ve Francii. V létě do Chelsea přestoupil z mistrovského Leicesteru City N'Golo Kanté, z Olympique de Marseille byl koupen Michy Batshuayi a z PSG se vrátil David Luiz. Chelsea pod Contem začala ligu vítězně, když porazila West Ham, Watford a Burnley. Po remíze se Swansea ovšem následovaly prohry s Liverpoolem a městským rivalem Arsenalem. Po těchto prohrách Conte změnil sestavu na 3-4-3 a začala vítězná série, která k 31. prosinci činila 13 vyhraných zápasů za sebou. Tím Chelsea vyrovnala rekord počtu výher v řadě, který do té doby držel Arsenal. Tato série byla začátkem ledna utnuta Tottenhamem venkovní prohrou 0:2, Chelsea již ale první místo neupustila. Obranu \"Blues\" výrazně doplňoval nový záložník N'Golo Kanté, nakonec zvolený hráčem sezóny. Vyrovnané výkony podával krajní obránce César Azpilicueta. Změna rozestavení prospěla útočné hvězdě Edenu Hazardovi, v průběhu podzimu to však byl hrotový útočník Diego Costa, kdo táhl \"Blues\". Ve 25. sezóně Premier League se tak chopila svého pátého mistrovského titulu Chelsea. Trenér sezóny Antonio Conte triumfoval v soutěži, kde nově působila též další velká trenérská jména jako José Mourinho (Manchester United), Pep Guardiola (Manchester City), Arsène Wenger (Arsenal) nebo Jürgen Klopp (Liverpool). Cesta za obhajobou započala domácí porážkou 2:3 s Burnley, při které Chelsea dohrávala bez vyloučené dvojice Cahilla a Fàbregase. To \"Blues\" odčinili ve Wembley venku proti Tottenhamu výhrou 2:1. Nové posily jako Tiémoué Bakayoko a Álvaro Morata nenabraly formu a nenahradily tak odchozí Nemanju Matiće a Diega Costu. Na přelomu roku Chelsea nestačila na Bournemouth (0:3) a také Watford (1:4). Období mezi koncem ledna a začátkem dubna přineslo pět porážek v sedmi zápasech Premier League. V závěrečném 38. kole se porážkou 0:3 v Newcastlu zpečetilo umístění na pátém místě a Chelsea si tak měla minimálně rok dát od Ligy mistrů pauzu. V Ligovém poháru nestačila na Arsenal, ale vynahradila si to vítězstvím ve finále FA Cupu nad Manchesterem United. I zásluhou výhry na hřišti Atlética ve skupiny Ligy mistrů postoupila Chelsea ze druhého místa za prvním AS Řím. V osmifinále ale nestačila na Barcelonu. Mezi nejlepší hráče \"Blues\" patřil Eden Hazard (12 gólů v Premier League) a Willian. Do sezóny 2018/19 zamířila Chelsea pod vedením italského trenéra Maurizia Sarriho, který si s sebou z Neapole přivedl záložníka Jorginha. Na úvod se tým utkal s Manchesterem City o Community Shield (anglický superpohár), ale 0:2 prohrál. Zdařilý začátek ligy se nesl na 12 zápasech bez porážky, ale tato série našla svůj konec (1:3) na stadionu Tottenhamu. O několik kol později uštědřila Chelsea porážku 2:0 Manchesteru City a oplatila jim vlastní srpnovou porážku. Server 90.min popsal ligovou sezónu jako jízdu na horské dráze. Začátkem nového roku prohrála Chelsea venku s Arsenalem (0:2), Bournemouthem (0:4) a Manchesterem City (0:6) a mezitím vyzrála na Huddersfield (5:0). Sarriho svěřenci se probojovávali Ligovým pohárem (Carabao Cup) a postupně přehráli pozdějšího vítěze Ligy mistrů Liverpool, Derby County vedené Frankem Lampardem, Bournemouth a pozdějšího finalistu Ligy mistrů Tottenham. Ve finále proti Manchesteru City ale v penaltovém rozstřelu neuspěli. V konečné tabulce si Chelsea zajistila třetí místo a po roční pauze se tak měla opět ukázat Lize mistrů. Nakonec získala trofej – ve finále Evropské ligy v Baku porazila 4:1 Arsenal. Mužstvo táhl zejména Eden Hazard, pro něhož to byla poslední sezóna v klubu, odešel totiž do Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Známí hráči.", "content": "Známí hráči, kteří působí nebo působili v Chelsea FC:", "section_level": 1}, {"title": "Významní trenéři.", "content": "Zde jsou trenéři, kteří vyhráli alespoň jednu trofej, když vedli tým Chelsea:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Hymna.", "content": "Hymnou příznivců Chelsea je píseň \"Blue Is The Colour\" (narážka na modré dresy týmu), kterou napsali v roce 1972 Daniel Boone a Rod McQueen. Nazpívali ji tehdejší hráči klubu. Do českých zemí skladbu uvedl František Ringo Čech pod názvem \"Zelená je tráva\", v osmdesátých letech ji používala Československá televize jako znělku fotbalových přenosů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chelsea FC (celým názvem: Chelsea Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí v londýnské jihozápadní čtvrti Fulham. Založen byl 10. března roku 1905. Od sezóny 1992/93 působí v Premier League (nejvyšší fotbalová soutěž v Anglii). Klubové barvy jsou modrá a bílá. ", "tgt_summary": " \"type\": \"FeatureCollection\", \"features\": [ \"properties\": { \"title\": \"Stamford Bridge\", \"marker-color\": \"DB1C30\", \"marker-symbol\": \"soccer\", \"marker-size\":\"medium\", \"description\": \"\"} ] ", "id": 1853347} {"src_title": "Aljaška", "tgt_title": "Alaska", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní obyvatelé.", "content": "Prvními obyvateli Aljašky byli zřejmě lidé z doby ledové. Ti se stěhovali ze Sibiře směrem na východ a na Aljašku vstoupili přes pevninský most, který v prehistorických dobách spojoval Asii a Severní Ameriku (asi před 30–40 000 lety). Poté byl v době meziledové zalit mořem a oba kontinenty byly odděleny dnešním Beringovým průlivem. Aleutské ostrovy jsou stále domovem Aleutů, původních obyvatel, kteří se setkali s Rusy. Západní a jihozápadní Aljaška je domovem pro Pupiky, zatímco jejich příbuzní Alutiiky žijí v jihocentrální Aljašce.", "section_level": 2}, {"title": "Ruská Amerika.", "content": "Počátek novodobých dějin Aljašky je možno zaznamenat v 17. století. Tehdy byli prvními ruskými osadníky sibiřští kozáci, lovci a obchodníci, kteří přišli na Aljašku právě přes Beringův průliv. Ten byl pojmenován podle Vituse Beringa, dánského kapitána v ruských službách, který průlivem proplul v roce 1728. Za první evropskou loď, která dosáhla Aljašky, je obecně považována ruská \"St. Gabriel\" pod vedením navigátora Michaila Gvozdeva a asistenta navigátora Ivana Fjodorova dne 21. srpna 1732. Menší sdružení obchodníků s kožešinami začalo plout od břehů Sibiře směrem na Aleutské ostrovy a první stálé evropské osídlení bylo založeno v roce 1784. V průběhu první poloviny 19. století Rusko-americká společnost provedla rozšířený kolonizační program. Dařilo se především kožešinovému obchodu. Město Novo-Archangelsk (nyní Sitka) v jihovýchodní Aljašce bylo hlavním městem Ruské Ameriky od roku 1804 až do prodeje území. V menší míře zde také působili Britové, Američané, Španělé a Francouzi.", "section_level": 2}, {"title": "Teritorium USA.", "content": "Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně 90 milionů v roce 2003. Důvodů prodeje bylo více: od obtížné ruské finanční situace, po skutečnost že si ruské vedení uvědomovalo, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského dominia Kanady. Dále byl nemalým důvodem krach projektu výstavby telegrafní soustavy, která vedla z Kalifornie do kontinentální Severní Ameriky, přes Beringovu úžinu do Moskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. USA investovaly do projektu přes 3 miliony dolarů (v té době), ruská strana podstatně menší částku. Všechna tato pro i proti se nasčítala, až došlo 30. března 1867 tehdejším ministrem zahraničí Williamem H. Sewardem k uspořádání koupě od Ruského impéria. Tato koupě se později ukázala pro USA velice výhodnou z hospodářského i strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství – nerostné suroviny a později i ropa a zemní plyn, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Na Aljašce byla také objevena velká naleziště zlata, převážně okolo řek Yukon a Klondike. Na sever začaly během zlaté horečky (1897–1899) přicházet desítky tisíc kopáčů v naději, že narazí na bohaté naleziště. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Významným pro obchod se stal lov lososů a velryb. S objevy nalezišť ropy se rozvíjel průmysl. Na Aljašce byly vybudovány vozové silnice, mosty, koleje, přístavy a trajekty. Ve 20. století s rozvojem letectví vláda podporovala také výstavbu a údržbu letišť. Za působení prezidenta USA Eisenhowera byla Aljaška přijata za stát USA. 3. ledna 1959 se tedy Aljaška stala 49. americkým státem.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Stát Aljaška se nachází na severozápadě severoamerického kontinentu a přilehlých ostrovech. Od ostatních států USA jej odděluje jednak na jihu a jihozápadě Tichý oceán (Aljašský záliv), jednak Kanada (hraničí s Britskou Kolumbií a Yukonským teritoriem) na jihovýchodě a východě. Na západě ji Beringovo moře, Beringův průliv a Čukotské moře oddělují od Ruské federace, na severu se pak nachází Severní ledový oceán (konkrétně Beaufortovo moře). Rozloha Aljašky je 1 717 856 km2, z toho asi 14 % tvoří vodní plocha. Aljaška měří ze severu na jih 2 240 km a ze západu na východ 3 550 km. Střední nadmořská výška je asi 580 m. Jde o největší stát USA, který je o něco větší než součet rozlohy dvou v pořadí následujících (Texas a Kalifornie). Má též ze všech států USA nejdelší a nejčlenitější mořské pobřeží. K zemi patří četné pobřežní ostrovy a od poloostrova Aljaška do Tichého oceánu se zatíná ostruha Aleutských ostrovů, na nichž se nacházejí četné aktivní vulkány. Členité je i aljašské vnitrozemí pokryté pohořími. Sever země pokrývá permafrost a ledovec. V říjnu 1998 bylo 65 % rozlohy státu vedeno jako některý z typů chráněného území. Dalších 10 % pak bylo pod správou společenství a korporací původních obyvatel (podle \"Alaska Native Claims Settlement Act\").", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Aljaška se nachází v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území představuje rozsáhlý poloostrov s obloukem Aleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1 800 km) a horským systémem Mackenziho pohoří na východě. Nachází se zde nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (6 190 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktická tundra a asi 600 tisíc km2 smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů), převážně glaciálních. Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, ukloněných k západu, kterými protéká největší aljašská řeka Yukon, ústící do Beringova moře. Pobřežní čára měří téměř 53 tisíc km. K území patří i několik set ostrovů, lemujících zejména jižní pobřeží. Orografické oblasti Aljašky vznikly přirozeným uplatněním geologických, geomorfologických a klimatických faktorů a tvoří čtyři velké celky: jižní horskou oblast, mezihorské plošiny, severní horskou oblast a arktické pobřežní nížiny.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní horská oblast.", "content": "Jižní horskou oblast tvoří široký pás pohoří, která jsou téměř paralelní s jižním pobřežím a zachovávají i jeho konkávní tvar. V centrální části jsou horské hřbety nejmohutnější a největší, směrem k východu se postupně snižují. Pobřežní hory jsou pokračováním stejnojmenného pohoří Britské Kolumbie, s nímž mají shodnou stavbu a podobný reliéf. Pohoří se táhne v délce asi 1 900 km podél Aljašského zálivu. Jádro těchto hor tvoří obrovský granitový batolit, který vyvřel v juře až křídě. Před Pobřežními horami se táhne oblouk Alexandrova souostroví (asi 1 100 ostrovů, oddělených od pevniny četnými fjordy a hlubokými průlivy, které leží na zlomové linii směřující od jihu k severu a slouží jako důležité vodní cesty pro příbřežní lodní dopravu. Jednotlivé ostrovy vznikly zaplavením pohoří, jehož vrcholy se příkře zvedají do výšky 900 až 1 500 m n. m). St. Elias Mountains jsou horským uzlem a křižovatkou aljašských pobřežních hřbetů. Táhnou se v délce asi 500 km od Cross Sound na jihu až po ústí Copper River na severu. Maximální šířka pohoří je 160 km. Nejvyšší štít se nazývá Mt. Logan (6 050 m n. m.), je druhým nejvyšším vrcholem kontinentu a nejvyšší horou Kanady, neboť již leží na kanadském území. O málo nižší je štít Mt. Sant Elias (5 488m n. m.), který se zvedá z pobřežního masívu (náleží USA) a je považován za jednu z nejmalebnějších hor Severní Ameriky. St. Elias Mountains jsou nejvíce zaledněným pohořím americké pevniny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. Plošně největším aljašským (a také severoamerickým) ledovcem je Malaspina Glacier, který pokrývá plochu 2 200 km2 na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Prohlubeň, kde ledovec „zamrzl“, je lemována úzkým, nezaledněným pruhem pohoří, které ledovci brání v cestě k moři. Jeho jediným odtokem je tak pouze úzký fjord v Ice Bay. Dlouhé mořské zátoky pronikají hluboko do hor a v jejich závěrech trčí bílé ledovce, z jejichž čela se co chvíli odlamují obrovské kry. Největším ze zdejších ledovcových splazů je Brady Glacier, stékající z rozlehlé náhorní plošiny do Taylor Bay. Udivuje obrovskou hmotou ledovce, který v šířce čtyř kilometrů visí jako nehybná lavina nad mořskou hladinou. Vypadá zlověstně a nebezpečně se svými otevřenými trhlinami a hlubokými, temnými jeskyněmi v čelní stěně. Tyto tunely protavily řeky, které se propadají z povrchu ledovce do trhlin a pak pokračují podpovrchovými tunely k pobřeží. Leží tu i význačná chráněná oblast Glacier Bay National Park, což je asi 11 000 km2 hor, ledovců, mořského pobřeží, fjordů a zálivů. Šestnáct velkých ledovcových splazů se spouští z okolních hřbetů do Ice Bay a zanášejí ji obrovskými plovoucími ledovci. Zátoka je přes 100 km dlouhá a z letadla připomíná rozvětvený strom. Chugach Mountains – Kenai Mountains je pokračováním pobřežního pásma hor táhnoucích se až k poloostrovu Kenai. Posledním výběžkem pobřežního horského pásma je ostrov Kodiak, který je ovšem dost nízký. Jím také končí jednotná geologická struktura, charakteristická pro Pobřežní hory. Wrangell Mountains vyvřely na velké tektonické poruše, v týlu Pobřežních hor. Erupce bazaltových a andezitových láv začaly v třetihorách a poslední byly zaznamenány ve 20. století. Nejvyšší sopečný kužel Mount Blackburn měří 5 036 m. Alaska Range patří geneticky k nevadské orogenezi, a proto se vyznačuje spolu s aleutským pásmem už poněkud odlišnou geologickou stavbou. Četná granitová tělesa tvoří jeho nejvyšší hřebeny a štíty zatímco na úpatí horstva leží nezvrásněné třetihorní sedimenty. Aljašské pohoří představuje úzký, dlouhý řetěz hřbetů, které jakoby vycházely ze sopečného Wrangellova pohoří a táhnou se v délce téměř 1 000 km až k tektonické poruše jezera Iliamna. Šířka víceméně paralelních hřbetů nepřesahuje 50 km a průměrná výška se pohybuje kolem 2 500 m. V centrální části vyvřelo v třetihorách pět sopečných vrcholů, z nichž Denali dosahuje výšky 6 194 m a je nejvyšší horou Severní Ameriky. Sopečný vrchol Mount Foraker dosahuje 5 300 m a další tři měří kolem 4 000 m. Granitové štíty Aljašského pohoří přesahují v patnácti případech 3 000 m.", "section_level": 3}, {"title": "Aleutian Range a Aleutské ostrovy.", "content": "Od pevninského Aleutského pohoří vybíhá do moře oblouk vulkanických Aleutských ostrovů. Směrem k západu jsou stále menší a vzdálenost mezi nimi se zvětšuje od 8 do 135 km. Nejzápadněji leží poměrně velký ostrov Attu. Aleutský ostrovní oblouk je dlouhý 2 500 km a leží v něm asi 80 velkých sopek, z nichž minimálně 36 je aktivních. Výšky jednotlivých vulkánů se pohybují od 1 500 do 3 000 m a na vrcholech starých kuželů někdy vznikly obrovské kaldery o průměru 2,5 až 13 km. Největší z nich a patrně jedna z největších na světě je Buldirská kaldera s vnitřními rozměry 43 x 20 km.", "section_level": 4}, {"title": "Mezihorské plošiny.", "content": "V centrální Aljašce, mezi severní a jižním horským systémem leží rozsáhlá tektonická sníženina, ukloněná k Beringovu moři. Její dno vyplňují ploché horské hřbety, náhorní plošiny a široká fluviální údolí. Je pokračováním kordillérského systému Basin and Range. Vysočiny a plošiny mají na západě výšky kolem 600 m, na východě se zvedají až do 1 500 m a postupně splývají se sousedními horskými systémy. Při západním pobřeží jsou význačné horské celky – poloostrov Seward a hory Kuskokwim – vyzdvižené podél zlomů do výšek kolem 1 400 m. V pleistocénu byly zaledněny a dodnes na nich leží malé ledovce. Ve východní, vyzdvižené části plošin leží mezi mnoha horskými hřbety úzká, dlouhá a neobyčejně hluboká údolí vyplněná jezery, jejichž dna v některých případech klesají až na úroveň mořské hladiny. Tato srázná tektonická údolí jsou typická hlavně pro severní svahy Pobřežních hor. Yukonské nížiny leží v širokých erozních údolích, z nichž mnohá byla založena na zlomových liniích systému Denali. V současné době jsou údolí zanesena vrstvami sedimentů. Největší nížiny Centrální Aljašky se rozkládají podél řeky Yukon a lemují i její přítoky. Nížiny se táhnou v délce asi 300 km a jsou 50 až 150 km široké. Pokrývají plochu přes 2 300 km2. Yukonské nížiny tvoří mocná třetihorní a čtvrtohorní souvrství, jimiž meandrují řeky svými poklidnými toky. Podobný charakter, i když menší rozměr, mají nížiny podél řeky Kuskokwim, která se jako jedna z mála zdejších toků nevlévá do Yukonu, ale teče s ním paralelně po zlomové linii až do Kuskokwimské zátoky v Beringově moři.", "section_level": 4}, {"title": "Severní horská oblast.", "content": "Skládá se ze dvou rozlehlých pohoří, Brooks Range a Mackenzie Mountains, která jsou posledními články řetězu ve vrásném systému Skalnatých hor. Brooks Range je souborem mnoha horských hřbetů s různými místními názvy. Maximální výšky se pohybují kolem 2700 m, takže na aljašské poměry jsou to hory dost nízké, ale přesto mají primát nejvyššího pohoří za polárním kruhem. Současné tvary reliéfu vznikaly při pleistocénním zalednění. Severní svahy jsou buď bez vegetace nebo je pokrývá chudá tundra, a proto všude probíhá intenzívní kryoplanace. Odkryté skalní výchozy podléhají mrazovému tříštění a rozpadají se do typických tvarů – mrazových srubů, plošin a kamenných moří. Mackenzie Mountains tvoří široké, otevřené vrásy prvohorních a částečně druhohorních sedimentů, protknuté četnými zlomy. Pohoří má výrazně asymetrický tvar. Velké rozvodní hřbety – The Great Divide se štíty Kelle Peak (2590 m) a Dome Peak (2743 m) jsou nápadně posunuty k západu. Východní svahy jsou dlouhé, mírné, rozryté paralelními trogovými údolími, jimiž protékají četné levobřežní přítoky řeky Mackenzie. Západní svahy jsou krátké, příkré a vklesávají se do spleti hřbetů a údolí vyzdvižené Yukonské pánve.", "section_level": 4}, {"title": "Arktické pobřežní nížiny.", "content": "Arctic Coastal Plains se sklánějí od úpatí Brooks Range zvolna k severu. Nížiny vznikaly sedimentací písků, jílů a vápenců. Největší zdejší řeka Colville protéká po tektonické poruše a odděluje východní třetihorní sedimenty od mocných vrstev křídových, které leží od ní na západ. Po celém arktickém pobřeží je souvislý permafrost, který na rozsáhlých nížinách vytváří přímo ukázkové kryogenní jevy. Například kamenné polygony mají v průměru až 90 m a pinga (hydrolakolity) bývají vysoká 6 až 60 m největších na světě je Buldirská kaldera s vnitřními rozměry 43 x 20 km.", "section_level": 4}, {"title": "Hydrografické poměry.", "content": "Na Aljašce je více než 3 000 řek, které tečou do tří světových stran a ústí do dvou oceánů. Do Severního ledového oceánu na severu (Beaufortova moře) teče po tektonické poruše řeka Colville, největší tok Arktické pobřežní nížiny. Do Kotzebue Sound na západě ústí řeky Noatak, Kobuk a Selawik. Do Tichého oceánu (Beringova moře) na západě, se vlévá vůbec největší řeka Aljašky Yukon a druhá nejdelší řeka Kuskokwim (1165 km). Ostatní podstatně menší řeky Sustina, Matanuska, Chitina, Cooper pramenící v Alaska Range a Wrangell Mts., ústí do Aljašského zálivu v Tichém oceánu stejně jako několik řek pramenících v Kanadě a tekoucích aljašským územím na jih či na západ, např. řeky Alsek, Stikine a Taku. Na Aljašce je na tři miliony jezer větších než 8 ha, jsou rozptýlena v tundře i mezi lesy a jsou převážně glaciálního původu. V létě se na nepropustném permafrostu na severu Aljašky tvoří nesčetná jezera a bažiny, mezi nimiž meandrují potoky a říčky. Stojaté povrchové vody pokrývají v letních měsících asi pětinu arktického pobřeží, tj. asi 6,5 tisíce km2. Jezera mají většinou protáhlý, eliptický tvar a užším koncem směřují k severu. Největší z nich bývají až 15 km dlouhá a 4 km široká. Malých je bezpočet. Největším jezerem Aljašky je Illiamna Lake, ležící na úpatí Aljašského poloostrova, je 130 km dlouhé, 32 km široké a zabírá plochu 2647 km2. Další významná jezera jsou Aleknagik, Becharof, Clark, Minchumina, Naknek, Selawik, Skilak, Teshekpuk a Tustumena.", "section_level": 3}, {"title": "Moře a pobřeží.", "content": "Pobřežní čára měřená hrubě podél pobřeží je asi 10 690 km dlouhá. Ovšem, jestliže započteme všechny zátoky, ostrovy a poloostrovy, dosáhne délka pobřežní čáry hodnoty 54 563 km. Velmi členité je tichomořské pobřeží, příliv tu dosahuje výšky okolo 6 m, v Cookově zálivu až 9 m. Právě pacifické pobřeží je často bičováno bouřemi a občas i vlnami tsunami, vznikajícími jako důsledek podmořské zemětřesné činnosti. Hlavní mořský proud, který je přítomen v Aljašském zálivu, přenáší masy teplé vody podél pobřeží směrem na západ. Tento tzv. Aljašský proud pokračuje dále podél Aleutského souostroví, kde se jeho část stáčí na sever a západnímu pobřeží přes Beringův průliv až k mysu Barrow přináší teplou vodu. Příbřežní vody Beringova moře, kromě jižní části poloostrova Seward, jsou většinou mělké s dlouhými písčinami a lagunami. Pobřeží Beringova a Čukotského moře je většinou podobné. Beringovo moře na zimu zamrzá a okrajové oblasti ledu se stávají jedněmi z největších světových rybářských regionů. Během léta led postupně směrem k severu taje, což umožňuje příbřežní lodní dopravu v Severním ledovém oceánu během pozdního léta.", "section_level": 4}, {"title": "Ledovce.", "content": "Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokryto ledovci. Těch je tu asi 100 tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad od Juneau. Plošně největším aljašským a rovněž severoamerickým ledovcem je Malaspina Glacier, který pokrývá plochu 2200 km2 na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Podle dat, získaných seismickými metodami, je síla ledovce asi 600 m a lože, v němž spočívá, má dno 240 – 300 m pod úrovní mořské hladiny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. K nejznámějším ledovcům dále patří např. ledovce Bering (plošně nejrozsáhlejší ledovcový systém Aljašky), Black Rapids, Canwell, Castner, Columbia, Gulkana, Matanuska, Mendenhall, Portage či Worthington.", "section_level": 4}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská. Polární oblast zahrnuje polární pustiny, kde je trvale zmrzlá půda. Jde o nejsevernější oblasti Aljašky nacházející se severně od Brooks Range za severním polárním kruhem. V těchto oblastech jsou dlouhé zimy a krátká studená léta, devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 °C. V zimě trvá více než dva měsíce polární noc, v létě je více než tři měsíce polární den. V těchto polárních oblastech jsou srážky nízké, průměrně okolo 200 mm ročně. V některých oblastech jsou srážky hojnější a přicházejí především ve formě sněhu. Subpolární oblast představují tundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. V působení tohoto pásma se nachází vnitrozemské oblasti – okolí města Fairbanks, nížiny podél řek Yukon a Kuskokwim. Tady střední teplota nepřesáhne 0 °C přes polovinu roku. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem −20 °C. pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na zemi několik měsíců. Letní teploty jsou vyšší než v jižnějších částech Aljašky a dosahují průměrných hodnot až kolem 17 °C. Ovšem roční průměrná teplota se pohybuje pod 0 °C. V této vnitrozemské oblasti je srážek o něco více než v nejsevernějších částech, dosahují průměrně 300 mm za rok, ale při minimálním výparu a nepropustném zmrzlém podloží je v půdě vláhy dostatek. Směrem k východu množství srážek stoupá až k průměru 500 mm ročně. Do přímořské oblasti mírného podnebného pásu náleží jižní pobřeží Aljašky a Alexandrovo souostroví. Tyto oblasti jsou ovlivňovány teplým Severopacifickým mořským proudem (Kuro-šio), který směřuje od Japonska na Aljašku. Moře zde nezamrzá, průměrná roční teplota jižního pobřeží je 2-3 °C, na Alexandrových ostrovech ještě o něco vyšší. Zimy jsou zde poměrně mírné, ale léta naopak chladnější než ve vnitrozemí. Střední teploty nejchladnějších měsíců v roce dosahují jen -10 °C, v některých nejjižnějších místech teploty dokonce nikdy neklesnou pod 0 °C (např. ostrov Kodiak). V létě jsou však maximální teploty jen kolem 14 °C. Přímořská oblast je územím s největšími srážkami v celé Aljašce. Naprší zde ročně až 2000 mm srážek, na Alexandrových ostrovech až 4000 mm. V zimě nad Aleuty a Aljašku zasahuje z oblasti východní Sibiře Aleutská tlaková níže, z níž proudí bouřlivé větry východním směrem. V létě se tato níže přesouvá západně, nad asijský kontinent. V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord -63 °C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu.", "section_level": 3}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Aljašské ministerstvo životního prostředí je zodpovědné za zachovávání, ochranu a využívání přírodních zdrojů a životního prostředí, kontrolu znečištění vody, půdy a vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Zacházení s odpady.", "content": "Na Aljašce byly založeny zavážky, splňující moderní ekologické normy, přesto je mnoho odpadů likvidováno ve starých zařízeních. Otevřené skládky jsou primárními zařízeními na likvidaci odpadů na aljašském venkově. V roce 2001 měl stát Aljaška na svém území 7 nebezpečných míst pro likvidaci odpadu na federálním seznamu pro území s nutností přednostního vyčištění, pro jejich vážný stav nebo bezprostřední blízkost lidem. Je znát pokrok v úsilí redukovat znečištění, v rozpětí let 1995–1998 bylo množství toxických látek vypouštěných do prostředí sníženo o 72 procent.", "section_level": 3}, {"title": "Kvalita vzduchu.", "content": "Přestože je kvalita vzduchu na Aljašce obecně dobrá, stát se potýká s několika problémy znečištění ovzduší. Hlavním problémem je vysoký obsah oxidu uhelnatého v zastavěných oblastech v zimním období. V zimě, během teplotních inverzí, kdy se koncentrují polutanty nízko při zemi, překračuje občas znečištění vzduchu v Anchorage a Fairbanks státní limity. Automobilová doprava, tepelné elektrárny spalující uhlí a domácí vytápění přispívají ve Fairbanks ke znečištění ovzduší. Toxické emise, zejména amoniak a benzen, jsou výrazně vázány na oblasti okolo ropných rafinerii.", "section_level": 3}, {"title": "Kvalita vody.", "content": "Téměř žádné vody na Aljašce nejsou znečištěny. Nicméně mnoho pitné vody pochází ze zdrojů, které porušují federální standardy pro pitnou vodu. Většina problémů s pitnou vodou pochází z nedostatečné kanalizace, zejména na venkově. Kvalita vody trpí také ropnými skvrnami a jejich nedostatečnou likvidací. 24. března 1989 došlo k havárii supertankeru Exxon Valdez v zálivu Prince William. Vyteklo asi 40 milionů litrů ropy. Největší ropnou skvrnou v historii Spojených států bylo znečištěno přes 1100 km pobřeží (včetně např. Kenai Fjord a Katmai National Park a Alaska Maritime National Wildlife Refuge). Bylo nalezeno 34 434 mrtvých ptáků a 9994 vyder.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 710 231 obyvatel. Naprostá většina obyvatelstva je koncentrována při pobřeží a v údolí řek, naopak velká část centrální a severní Aljašky je neobydlena. V roce 1990 žilo 68 procent obyvatel v oblastech klasifikovaných jako městské a populace tu vykazovala výrazně vyšší přírůstek obyvatelstva, než na venkově. Již od prvních dnů osidlování Aljašky, přitahovaly menší či větší města více přistěhovalců, nežli venkov. Běloši tvoří 69 procent celé aljašské populace. Na Aljašce žije zhruba 3000 ruských starověrců. Největší menšinou jsou potomci původních obyvatel Aljašky - Eskymáci, Aleuti a místní populace Indiánů - kteří tvoří asi 15,6 procent všech obyvatel Aljašky. Eskymáci obývají zejména severní arktickou část, ale i pacifické oblasti, to jsou tzv. tichomořští Eskymáci. Výrazně méně je Aleutů, obyvatel západní části Aljašky - Aleutských ostrovů. Na jihu Aljašky žijí skupiny tzv. lesních indiánů, z nichž nejpočetnější je kmen Tlingitů, spíše na jihovýchodě území. Ve vnitrozemí žije další silný indiánský kmen Athabaskové. Početně slabší jsou dva indiánské kmeny, které na Aljašku přišly v 17. a 18. století z Kanady - Haidové a Tsimshianové, obývající jihovýchod Aljašky. Dále tu žijí Asiaté 4 %, černoší 3,5 %, domorodí Havajci a jiné tichomořské národy 0,5 %. 7 % obyvatel jsou míšenci. Současná aljašská populace je relativně mladá. V roce 2000 bylo 30 procent obyvatelstva mladší 18 let. Prvními evropskými osadníky Aljašky se stali ruští obchodníci s kožešinami na ostrově Kodiak. Stejně jako v jiných částech světa i zde příchod bělochů vedl k vymírání populace původních obyvatel, hlavně následkem zavlečených infekčních nemocí, alkoholu a vzájemných konfliktů mezi domorodci a přistěhovalci. S příchodem ruských lovců kožešin se snížil počet domorodých Aleuťanů, obývajících Aleutské souostroví, z původních 20 000 na pouhé dva tisíce. V polovině 19. století se populace původních obyvatel nebezpečně snížila během epidemií tyfu a spalniček. V roce 1867, kdy proběhlo na Aljašce první sčítání lidu, tu žilo 32 000 obyvatel, z toho bylo pouze 430 přistěhovalců z Evropy. To bylo v roce, kdy USA koupily Aljašku od Ruska. Poté ještě počet původních obyvatel mírně klesal. S objevem zlata na Aljašce sem přicházely, především z Ameriky, tisíce lidí za bohatstvím. Mnozí z nich tu založili osady a již odtud neodešli. Tím prudce vzrostl počet obyvatel Aljašky. Ovšem zároveň také stoupal i počet původních obyvatel, kteří v roce 1906 již tvořili téměř polovinu z celkového počtu 63 000 obyvatel. V roce 1968 byla na Aljašce objevena ložiska ropy a se stavbou transaljašského ropovodu přibývalo i pracovních příležitostí. Během období 1940–1980 vzrostl počet obyvatel Aljašky o 555 % (ze 72 500 na 402 000).", "section_level": 2}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 5,5 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Aljaška není rozdělena do okresů ('), jako většina ostatních států USA, ale je rozdělena do obvodů ('). Hustě obydlené části státu Aljaška tvoří devatenáct obvodů, které fungují obdobně jako okresy v jiných státech. Nicméně, na rozdíl od okresů v dalších 49 státech, nepokrývají celou rozlohu Aljašky. Oblasti, které neleží v žádném z obvodů, patří do jednoho velkého neorganizovaného obvodu (\"\"). Ten nemá vlastní samosprávu, ale americký úřad pro sčítání lidu ho pro účely statistické analýzy a prezentace rozdělil do 11 částí. Naprostá většina aljašských měst je situována při březích velkých řek a zejména při pobřeží v jižní části Aljašky. Největší město je Anchorage s obyvateli, v roce 2006. Města s více než obyvateli Města s - obyvateli Města s - obyvateli Aljaška má také mnoho menších vesnic, zejména v aljašské divočině. Některé z nich nejsou dostupné po silnici.", "section_level": 1}, {"title": "Anchorage.", "content": "Město a námořní přístav rozkládající se na jihu Aljašky mezi rameny Cookova zálivu, nazvanými Knik a Turnagain, při úpatí Chugach Mountains. Anchorage je suverénně největším městem ve státě - 260 283 obyvatel (v roce 2000), což představuje 42 % z celkového počtu obyvatel Aljašky. Vystupuje jako dopravní, ekonomické a komunikační centrum, zejména pro většinu střední a západní Aljašky. Díky dálnici Glenn Highway je napojeno na Alaska Highway, spojující Aljašku s Britskou Kolumbií a zbytkem USA. V Anchorage je hlavní mezinárodní letiště. Městská ekonomika je hluboce propojena s bohatými aljašskými přírodními zdroji, zejména s ropou, zemním plynem a rybami. Dvě blízké vojenské základny armády Spojených států, vybudované během 2. světové války, Fort Richardson a Elmendorf Air Force Base jsou významnými místními zaměstnavateli. Sídlo bylo založeno roku 1915 jako ústředí, odkud byla řízena stavba železnice do Fairbanks. Při silném zemětřesení o síle 9,2 stupňů Richterovy stupnice 27. března 1964, zemřelo několik lidí a byly způsobeny rozsáhlé škody. Jak se změnila místní krajina, je patrné v nedalekém Earthquake Park. Anchorage zažilo na konci 60. let velký hospodářský vzrůst, když byla v Prudhoe Bay i na jiných místech objevena ropa. Anchorage se rozkládá na ploše 4 396 km2. Podle sčítání v roce 2000 tvoří běloši 72,2 %, původní obyvatelé 7,3 %, černoši 5,8 %, Asiaté 5,5 % celkového počtu obyvatel Anchorage. Počet obyvatel: 174 431 (1980); 226 338 (1990); 260 283 (2000).", "section_level": 2}, {"title": "Fairbanks.", "content": "Druhé největší město Aljašky (30 224 obyv.), ekonomické a správní centrum vnitrozemí. Leží na řece Chena, při soutoku s řekou Tanana. Město je obsluhováno mezinárodním letištěm, je konečnou stanicí Aljašské železnice (dokončena 1923), díky Richardson Highway je napojeno na Alaska Highway (dokončena 1942). Fairbanks je provozním centrem rozsáhlého výzkumu nerostného bohatství v severní oblasti Aljašky, bylo tu i stavební ředitelství při stavbě aljašského ropovodu (dokončen 1977), vedoucího z Prudhoe Bay do Valdezu. Je tu také Aljašská univerzita a několik dalších vědeckých institucí, zaměřených na hledání nerostných ložisek, výzkum trvale zmrzlé půdy, severské flory a fauny. Nedaleko leží základna US letectva. Sídlo bylo založeno v roce 1902 s objevením zlata, jako těžební tábor. V roce 1903 se stalo městem. Pojmenováno bylo po viceprezidentu Spojených států (1905–1909) Charlesi W. Fairbanksovi. Fairbanks je letecky vzdáleno 5 280 km od New Yorku. Ve městě žije 73 % bělochů, 13 % černochů, 9 % původních obyvatel, 3 % Asiatů. Počet obyvatel: 22 645 (1980), 30 843 (1990), 30 224 (2000).", "section_level": 2}, {"title": "Juneau.", "content": "Hlavní město státu Aljaška leží při pobřeží na jihovýchodě státu, na úpatí hor Mt. Roberts a Mt. Juneau. Je tu soustředěna státní administrativa, rybářství a ryby zpracující průmysl, dřevařský a těžební průmysl a služby spojené s turismem. Doprava do a z města je v podstatě možná pouze lodí či letadlem. Juneau se stalo hlavním městem Aljašského teritoria oficiálně v roce 1900, ovšem vláda se sem přestěhovala z bývalého hlavního města Sitka až o 6 let později. Původně tu byla osada indiánů kmene Tlingit, v roce 1880 bylo v této oblasti objeveno zlato. Doly byly uzavřeny až během druhé světové války v roce 1944 pro nedostatek mužské pracovní síly. Počet obyvatel: 19 528 (1980), 26 751 (1990), 30 711 (2000).", "section_level": 2}, {"title": "Sitka.", "content": "Hlavní město Aljašky za panovnictví Ruska založil Alexandr Baranov jako jednu z prvních osad. Hlavním ekonomickým zdrojem pro městečko je rybolov a dřevařství. Počet obyvatel: 8 835 (v roce 2000).", "section_level": 2}, {"title": "Ketchikan.", "content": "Jeden z vedoucích přístavů v objemu výlovu lososů na světě. Počet obyvatel: 9 922 (v roce 2000).", "section_level": 2}, {"title": "Kodiak.", "content": "Byl založen Rusy jako centrum obchodu s kožešinami na konci 18. století. Nyní je jedním z nejstarších sídel Aljašky.", "section_level": 2}, {"title": "Unalaska.", "content": "Celkově významný rybářský přístav a hlavní město Aleutských ostrovů.", "section_level": 2}, {"title": "Nome.", "content": "Dříve jedno z největších měst, dnes hlavní přístav v Beringově moři a obchodní centrum.", "section_level": 2}, {"title": "Seward.", "content": "Nachází se tu jižní konec Aljašské železnice. Je to také další významný rybářský přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Barrow.", "content": "Leží nedaleko Point Barrow a je nejseverněji ležícím sídlem Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „North to the Future“, květinou pomněnka, stromem smrk sitka, ptákem bělokur rousný a písní \"Alaska's Flag\". S americkou koupí Aljašky došlo ke změně data, takže po pátku 6. října 1867 (juliánského kalendáře) následoval pátek 18. října.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aljaška ( ', oficiálně ') je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Aljaška, která leží převážně na stejnojmenném poloostrově a která tvoří exklávu Spojených států, je nejsevernějším a nejzápadnějším státem USA. Na východě hraničí s kanadským teritoriem Yukon a na jihovýchodě s kanadskou provincií Britská Kolumbie, která ji odděluje od kontinentálních Spojených států (vzdálenost Aljašky od státu Washington je přibližně 800 km). Severní a severozápadní ohraničení státu tvoří Severní ledový oceán, zbytek poloostrova a území státu je ohraničen Tichým oceánem. ", "tgt_summary": "L’Alaska ( en français et en anglais) est le État des États-Unis, dont la capitale est Juneau et la plus grande ville Anchorage, où habite environ 40 % de la population de l'État. Avec une superficie totale de, il est l'État le plus étendu et le plus septentrional du pays, mais l'un des moins peuplés, ne comptant que en 2019. ", "id": 698778} {"src_title": "Rainer Maria Rilke", "tgt_title": "Rainer Maria Rilke", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Rilke (celým jménem \"René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke\") se narodil v rodině drážního německého úředníka Josefa Rilkeho (1839-1906) a manželky Žofie, rozené Entzové (1841-??). Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla ale právě ona, kdo ho přivedla k poezii, a vyžadovala od něj, aby se učil básně Friedricha Schillera zpaměti. Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Po předchozích čtyřech létech základní školní docházky v Praze pod vedením piaristů (od roku 1882) začal v září 1886 studovat na Vojenské nižší reálce (\"Militär-Unterrealschule\") v Sankt Pölten, od září 1890 pak na Vojenské vyšší reálce (\"Militär-Oberrealschule\") v Hranicích na Moravě (zde studoval v letech 1894–1897 také Robert Musil, jenž své negativní zážitky frekventanta rakouských vojenských škol – předtím to byla Vojenská nižší reálka v Eisenstadtu – přetavil v inspiraci pro svůj první román \"Zmatky chovance Törlesse\"). Již po třech měsících Rilke svá studia na hranické škole přerušil a ta ho v roce 1891 ze zdravotních důvodů natrvalo propustila, což byl definitivní konec jeho kariéry důstojníka. Poté, co nedokončil ani svá nově započatá studia na obchodní akademii v Linci a ze školy opět předčasně odešel (1892), tentokrát po aféře, vyvolané jeho milostným vztahem k o něco starší dívce, se v období let 1892–1895 v Praze připravoval soukromým studiem na maturitu a složil ji v roce 1895. V témže roce započal svá studia literatury, dějin umění a filozofie na univerzitě v Praze a roku 1896 na univerzitě v Mnichově, tehdejším středisku německé kultury. Během studií ho podporoval jeho strýc Jaroslav von Rilke, který působil jako notář, advokát a politik. Po odchodu z Prahy v roce 1896 si změnil jméno „René“ na „Rainer“.", "section_level": 2}, {"title": "Raná léta.", "content": "Neukotvené zázemí v dětství mělo vliv na jeho pozdější psychiku a Rilke se celý život nechával vydržovat/opečovávat staršími, zámožnými dámami. První z nich byla o patnáct let starší Lou Andreas-Salomé, oduševnělá ruská literátka a bývalá přítelkyně německého filozofa Friedricha Nietzscheho, se kterou se seznámil v roce 1897 v Mnichově. Lou Andreas-Salomé se stala jeho milenkou a rádkyní. Jejich vztah vydržel až do roku 1900. Ovšem i později byla Andreas-Salomé Rilkovou přítelkyní a poradkyní, přičemž využívala i svých psychoanalytických zkušeností, které nabyla jako žačka Sigmunda Freuda v letech 1912 až 1913. Později si otevřela svou vlastní psychoanalytickou ordinaci v Göttingenu. S Lou Andreas-Salomé a jejím manželem, orientalistou Carlem Friedrichem Andreasem, bydlel Rilke ve Schmargendorfu u Berlína, a také s ní dvakrát navštívil Rusko, kde okamžitě propadl rusofilství a začal se učit rusky. Později překládal z děl Alexeje Tolstého a Antona Čechova. Při návštěvě umělecké kolonie ve Worpswede u Brém v srpnu 1900 se seznámil se sochařkou Clarou Westhoffovou (1878–1954), se kterou se následujícího roku oženil. V prosinci 1901 se jim narodila dcera Ruth (1901–1972). Přestože se nikdy oficiálně nerozešli, Rilke, neschopný vést konvenční rodinný život, často cestoval a pobýval u svých šlechtických patronek. Claru po roce manželského soužití opustil a odjel do Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "Zralost.", "content": "Pobyt v Paříži byl pro Rilka negativním zážitkem, což později vylíčil ve svém jediném románu \"Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge\" (česky \"Zápisky Malta Lauridse Brigga\"), nicméně právě zde se krom Augusta Rodina, který jej v letech 1905 až 1906 zaměstnával jako svého sekretáře, setkával např. s impresionistickým malířem Paulem Cézannem. V Paříži vytvořil několik básnických sbírek, např. \"Neue Gedichte\" (1907) a \"Der neuen Gedichte anderer Teil\" (1908). Už v těchto sbírkách se objevuje myšlenkově a interpretačně velmi náročná poezie (např. báseň \"Orfeus. Eurydika. Hermes.\" z \"Nových básní\"). Následovaly dvě básně \"Requiem\" (1909) a jeho již zmíněný jediný román, napsaný jako fiktivní deník mladého dánského umělce v Paříži, který prochází duševní krizí. Na tomto románu začal pracovat v roce 1904, ale hotov byl až roku 1910. První velký triumf mu přinesla novoromantická báseň v próze \"Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke\" z roku 1906. V roce 1906 se Rilke setkal s českou baronkou Sidonií Nádhernou, která byla až do jeho smrti básníkovou blízkou přítelkyní. Rilke několikrát navštívil Nádhernou na jejím zámku Vrchotovy Janovice v Čechách. Také jí důrazně rozmluvil svatbu se spisovatelem a novinářem Karlem Krausem, který se o ni vážně ucházel. V roce 1910 se Rilke sblížil se svou další přítelkyní a podporovatelkou, kněžnou Marií von Thurn und Taxis (rozenou princeznou Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst). Ta se stala jeho doživotní obdivovatelkou a dala mu k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučeni. Její zámek Duino na Jadranu nedaleko Terstu, jeho krásné okolí a později i jeho ruiny (byl zničen za první světové války), Rilkeho inspirovaly k dlouholeté práci na sbírce \"Duineser Elegien\" (česky \"Elegie z Duina\"). Rilke se přátelil s řadou významných osobností a dopisoval si s nimi. Mezi ně patřili např. Hugo von Hofmannsthal, André Gide, Stefan Zweig či Rilkův velký obdivovatel Boris Pasternak. Během první světové války byl nucen narukovat jako rakouský voják, avšak díky svým četným známostem strávil většinu několikaměsíční služby v oddělení propagandy vídeňského vojenského archivu, stejně jako např. Karl Kraus, Stefan Zweig nebo Hugo von Hofmannsthal). Později udržoval intimní poměr s malířkou Lou Albert-Lasard a se statkářkou Herthou Königovou. Pro Rilkův život bylo vůbec příznačné, že udržoval blízký poměr k řadě žen. Měl již pověst předního německého básníka, a tyto ženy z vyšších společenských kruhů jej částečně zaopatřovaly a staraly se o něj.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholná léta.", "content": "V období po první světové válce žil Rilke převážně ve Švýcarsku. Zde vznikla jeho vrcholná díla. Během intenzivní práce několika týdnů v únoru 1922 dokončil Rilke na zámku Muzot ve Švýcarsku jednu ze svých vrcholných sbírek, \"Duineser Elegien\", dedikovanou jeho nejvěrnější mecenášce, kněžně Marii von Thurn und Taxis. \"Duineser Elegien\" jsou básnickým pokusem vystihnout smysl lidského utrpení. Tento cyklus deseti elegií patří svou mnohovýkladovostí a symbolikou k nejsložitějším dílům mladší německé poezie. Společně s \"The Waste Land\" (1922, česky \"Pustá země\") anglo-amerického básníka T. S. Eliota a románem \"Ulysses\" (1922, česky \"Odysseus\") irského spisovatele Jamese Joyce jsou \"Duineser Elegien\" považovány za myšlenkové východisko celé moderní literatury 20. století. Ve stejnou dobu jako \"Duinské elegie\" vytvořil Rilke v únoru 1922 své druhé významné dílo, \"Sonette an Orpheus\" (česky \"Sonety Orfeovi\"), zpracovávající orfeovské téma. Od roku 1923 trpěl Rilke vážnými a dlouhodobými zdravotními problémy. Poslední léta života strávil převážně na zámku Muzot. Složil ještě několik set básní, převážně ve francouzštině. Význačnými adresáty jeho korespondence z tohoto období byli zejména ruská básnířka Marina Ivanovna Cvetajevová a taktéž ruský spisovatel Boris Pasternak. Roku 1926 Rilke podlehl leukemii v sanatoriu Valmont u Montreux ve Švýcarsku. Pohřben je na jižní straně kostela vypínajícího se nad vesnicí Raron ve švýcarském kantonu Wallis. Na jeho náhrobním kameni je vyryt verš, jenž pro tuto příležitost on sám napsal: \"„Rose, oh reiner Widerspruch, Lust, niemandes Schlaf zu sein unter soviel Lidern.“\" („Růže, jak čistý to protimluv! Slast, nebýt nikoho spánkem pod tolika víčky.“)", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Rilke vytvořil dlouhou řadu básnických sbírek, z nichž jsou zde uvedeny jen ty nejvýznamnější, mnoho samostatných básní (ke konci života i francouzsky) a několik próz, zvláště povídek (zejm. v raném období, řada z nich je inspirována pražským dětstvím). Pro své temné, spirituální básně byl nazýván „mágem senzibility“ či „básníkem smrti“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rainer Maria Rilke (4. prosince 1875, Praha – 29. prosinec 1926, sanatorium Valmont v Montreux ve Švýcarsku) byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek. Byl členem \"Pražského kruhu.\" ", "tgt_summary": "René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke est un écrivain autrichien né le à Prague en Bohème et mort le à Montreux en Suisse. ", "id": 2032263} {"src_title": "Liverpool FC", "tgt_title": "Liverpool Football Club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky fotbalu v Liverpoolu sahají až do roku 1878, kdy byl ve městě založen fotbalový klub St. Domingo FC. O rok později se přejmenoval na Everton FC. Ten byl v roce 1888 zakládajícím členem Football League. Everton svoje zápasy hrál na Anfield. V roce 1891 se John Houlding, místní obchodník a později i starosta Liverpoolu, rozhodl klubu navýšit nájem, s čímž akcionáři Evertonu nesouhlasili. Po řadě jednání se Everton rozhodl Anfield opustit a přestěhoval se po 7 letech působení na Anfieldu do Goodison Parku. Houlding na to reagoval tím, že 15. března 1892 založil nový klub jménem Liverpool FC, který svoje zápasy hrál na Anfield. Ředitelem klubu se stal John McKenna, který do klubu přivedl 13 skotských profesionálních fotbalistů. Ve své první sezóně klub vyhrál Lancashire League, následující sezónu přešel do Football League Second Division. Tuto sezónu Liverpool ukončil jako neporažený celek a přešel do First Division, což byla nejvyšší soutěž v Anglii. Svůj první titul v nejvyšší soutěži klub vyhrál v roce 1901, poté znovu v roce 1906. V roce 1914 hrál Liverpool svoje první finále FA Cupu, které ale prohrál 1:0 s Burnley FC. V roce 1923 a 1924 klub poprvé získal dva ligové tituly za sebou, vedeni anglickým obráncem Ephraimem Longworthem. Poté ale přišel ústup a klub musel protrpět nejdelší sérii v historii klubu bez získání ligového titulu. Čekání na něj bylo ukončeno až v roce 1947. V roce 1954 Liverpool sestupuje do Second Division. V prosinci 1959 se klubovým manažerem stává legendární Bill Shankly, který během následujících 15 let klub přetransformoval v jeden z nejlepších klubů v Evropě. V roce 1962, po třech letech Shanklyho působení, klub vyhrává Second Division, a postupuje zpátky do první ligy, odkud již od té doby nikdy nesestoupil. V roce 1964 již Liverpool získává další ligový titul, první po dlouhých 17 letech. O rok později klub vyhrává poprvé FA Cup, když ve finále poráží 2:1 Leeds United. Sezóna 1972/73 znamená začátek zlaté éry klubu. Kromě osmého ligového titulu se Liverpool poprvé prosazuje na mezinárodní scéně, když ve finále Poháru UEFA poráží Borussii Mönchengladbach a získává první evropskou trofej. O rok později klub vyhrává další FA Cup, po něm ale z pozice manažera Bill Shankly odchází do důchodu. Nabídku na to ho nahradit dostává Shanklyho asistent, Bob Paisley. V roce 1976, ve druhém roce Paisleyho působení, Liverpool vyhrává ligový titul a znovu Pohár UEFA. V roce 1977 následuje další ligový titul, prohra ve finále FA Cupu, ale také první výhra v Poháru mistrů evropských zemí. Finále se hrálo na Stadio Olimpico v Římě, Liverpool poráží 3:1 Borussii Mönchengladbach góly McDermotta, Smithe a Neala z penalty. Rok poté Liverpool trofej obhajuje, když ve Wembley poráží Club Brugge 1:0 gólem legendárního Kennyho Dalglishe. V roce 1979 Liverpool získává 11 ligový titul, kterým ustanovil ligový rekord, neboť získal celkem 64 bodů, a ve 42 zápasech inkasoval pouze 16 gólů. V roce 1980 Liverpool získává celkem 12 ligový titul, v pořadí čtvrtý během posledních pěti sezón. O rok později, v roce 1981, přichází další výhra v Poháru mistrů evropských zemí, když ve finále hraném v Paříži Liverpool poráží gólem Alana Kennedyho 1:0 Real Madrid. V následující sezóně klub získává double ziskem ligového titulu a výhrou v Ligovém poháru. V devíti sezónách Bob Paisley celkem získal neuvěřitelných 23 trofejí. 3× Pohár mistrů evropských zemí, 1× Pohár UEFA, 6× ligový titul, 3× Ligový pohár, další díky vítězství v Charity Shield. Jedinou trofej, kterou Paisley nezískal, byl FA Cup. Bob Paisley v roce 1983 předává trenérské žezlo Joe Faganovi, kterému je v té době 63 let. Úspěšně navazuje na Paisleyho práci a Liverpool se pod jeho vedením stává prvním anglickým klubem, který v jedné sezóně získává 3 hlavní trofeje. Ligový titul, Anglický ligový pohár a Pohár mistrů evropských zemí. V roce 1985 se Liverpool dostal do dalšího finále Poháru mistrů evropských zemí. Bohužel jeho účast se proměnila ve velkou tragédii, která je obrovskou černou kaňkou v historii klubu. Zápas proti Juventusu se hrál na Heysel Stadium v Bruselu, který byl v té době ve velmi nevyhovujícím stavu. Vše bylo podpořeno chybou organizátorů, kteří umístili tábory fanoušků vedle sebe. Liverpoolští fanoušci před zápasem prolomili plot a zaútočili na fanoušky Juventusu. Ti se bránili únikem, v cestě jim ale stála zeď, která se prolomila. Výsledkem všeho bylo 39 mrtvých lidí, převážně Italů. I přes tuto tragédii se utkání nakonec odehrálo. Juventus vyhrál Platiniho gólem z penalty 1:0, i když i s odstupem času se mluví o tom, že se zápas vůbec neměl odehrát. Anglické kluby dostaly zákaz působení v evropských pohárech po dobu 5 let, Liverpool po dobu 10 let. Tento trest mu byl ale nakonec snížen na 6 let. To silně zasáhlo i druhý klub z města Beatles, Everton, který v té době prožíval zlatou éru své historie a po uplynutí trestu na tuto éru již nedokázal navázat. V roce 1985 přebírá žezlo Kenny Dalglish, který se stává prvním hrajícím manažerem klubu. Klub vyhrává další tři ligové tituly, dva FA Cupy, v sezóně 1985-86 je to double za ligu a FA Cup. Poté bohužel přichází další tragická událost v klubových dějinách. 15. dubna 1989 Liverpool hraje semifinále FA Cupu s Nottingham Forest FC na Hillsborough Stadium v Sheffieldu. Policii se situace u stadionu vymkla kontrole, na tribunu za bránou se dostalo více fanoušků, než byla maximální kapacita. Stovky fanoušků bylo natlačeno na plot, který odděloval tribunu od hřiště. Výsledkem bylo 94 mrtvých fanoušků, 1 zemřel následující den, další fanoušek 4 roky po tragédii. Celkem tedy zahynulo 96 fanoušků. Po této tragédii vláda nařídila přehodnocení veškerých opatření na stadionech. Výsledkem toho byla tzv. Taylorova zpráva. Po ní došlo na stadionech k opatřením jako např. odstranění plotů mezi tribunami a hřištěm, stadiony byly povinně osazeny sedačkami. Více se také využívala možnost odložení začátku zápasu, pokud hrozilo, že se na stadion nedostanou včas všichni fanoušci. Liverpool k uctění památky převážně mladých lidí vystavěl u stadionu Anfield vedle Shankleyho brány památník těmto obětem. Ve znaku klubu jsou také umístěny dva plamínky připomínající tyto oběti. V roce 1991 přebírá žezlo Graeme Souness, který v první sezóně získává FA Cup. V další sezóně ale klub šokujícím způsobem vypadává z FA Cupu po nepovedeném zápase s Bristol City FC na Anfield, Sounese nahrazuje Roy Evans. I když došlo ke zlepšení hry týmu, za pět sezón klub v lize neskončil lépe než ne 3. místě. Jedinou získanou trofejí je v roce 1995 Ligový pohár. V sezóně 1998-99 přichází do klubu Gérard Houllier, bývalý trenér francouzské reprezentace. V klubu oba působí jako partneři, spolupráce ale nefunguje a tak Evans v listopadu 1998 klub opouští. Nejlepší sezónu pod Houllierovým vedením zažívá Liverpool v sezóně 2000-01. Byla to nejlepší sezóna za poslední léta. Liverpool získává unikátní treble díky výhře v FA Cupu, v Ligovém poháru a Poháru UEFA. Vše ještě korunuje ziskem Evropského Superpoháru a výhrou v utkání o pohár charity. V klubu v té době působí čeští reprezentanti Patrik Berger a Vladimír Šmicer. Finále Poháru UEFA se hrálo v Dortmundu, Liverpool se utkal se španělským Deportivo Alavés a vyhrál divokým skóre 5:4 v prodloužení. Vysněný ligový titul se ale Houllierovi nedaří získat. V sezóně 2001-02 klub končí ligu na 2. místě. V této sezóně má ale Houllier problémy se srdcem, které vyústí v operaci. Po jeho návratu do fotbalu ale klub získává již jen Ligový pohár v roce 2003, ligový titul stále nikde. Na konci sezóny 2003-04 Houllier svoje angažmá ukončuje. V létě 2004 se manažerem stává Španěl Rafael Benítez, který předtím koučoval Valencii CF. V jeho první sezóně ale dochází ke zklamání, když se Liverpool umístil v lize až na 5. místě. I přesto ale sezóna končí příjemným překvapením, neboť se Liverpool dostává do finále Ligy mistrů. Přitom na své cestě do finále musel překonat překážky v podobě Juventusu a Chelsea. Oba domácí zápasy se staly ozdobou soutěže. Liverpool ve finále v Istanbulu čekal italský AC Milán. Ačkoliv AC Milán po prvním poločase vedl 3:0, Liverpool se neuvěřitelně dostal zpět do zápasu a do konce druhého poločasu dokázal skóre srovnat. Všechny tři góly přitom padly v rozmezí šesti minut. To vše za pekelné atmosféry liverpoolských fanoušků, kteří měli na stadionu absolutní většinu. Na řadu nakonec přišly penalty, ve kterých zazářil polský gólman Jerzy Dudek, když z pěti penalt dostal pouze dva góly. Rozhodující penaltu proměnil český fotbalista Vladimír Šmicer, který navíc ve druhém poločase svým gólem snižoval na rozdíl jednoho gólu. V utkání také nastoupil další český reprezentant Milan Baroš. Oba se tak stali prvními českými hráči, kteří vyhráli tuto nejprestižnější evropskou soutěž současnosti. V sezóně 2005-06 Liverpool v lize získává 82 bodů, nejvíce od roku 1988, k titulu to ale opět nestačí. Sezónu nakonec zakončil úspěchem, kdy v dalším dramatickém finále získal FA Cup. Ve finále hraném v Cardiffu Liverpool těsně před koncem prohrával s West Hamem 2:3, v začátku natavení ale kapitán Steven Gerrard střelou ze 40 metrů vyrovnal a utkání nakonec dospělo až do penalt, ve kterých se vyznamenal španělský brankář a specialista na penalty Pepe Reina. 6. únor 2007 znamená pro klub velkou změnu. Po několika letech jednání s různými investory klub souhlasí s nabídkou dua amerických obchodníků George Gillett – Tom Hicks a klub tak přechází poprvé ve své historii do jiných než anglických rukou. Cena převzetí – přes 400 mil. liber. Mezi priority nových majitelů patří výstavba nového stadionu, který by měl během několika let vyrůst v sousedním Stanley Parku. Liverpool končí sezónu na 3. místě ligové tabulky. Rafael Benítez svůj klub znovu dovedl do finále Ligy mistrů. Podařilo se mu to poté, co znovu v semifinále vyřadil Chelsea, tentokrát po penaltovém rozstřelu, ve kterém se stal hrdinou opět Pepe Reina. Finále se hraje v Aténách, soupeřem je opět AC Milán. Ten byl tentokrát nad síly hráčů a Liverpool ho prohrává 2:1.", "section_level": 1}, {"title": "Německý trenér Jürgen Klopp.", "content": "Začátek podzimu roku 2015 připravil o trenérské místo Brendana Rodgerse, jehož nahradil Jürgen Klopp. Mužstvo posílené v létě o jména jako Roberto Firmino, Christian Benteke, Nathaniel Clyne, Joe Gomez a James Milner skončilo v tabulce osmé, pozornost si však získalo postupem do finále Evropské ligy a finále Ligového poháru EFL. Proti Benfice ani proti Manchesteru City ale Liverpool nevyhrál. Před další sezónou 2016/17 už Klopp mohl využít letní přípravy. Na úvod se jeho hráčům podařilo zvítězit na půdě Arsenalu 4:3, aby ve 2. kole prohráli s Burnley. Oproti podzimu se jarní výkony zhoršily, po výhře 1:0 nad Manchesterem City 31. prosince se Liverpool během jara musel sklonit před Swansea, Hullem a Crystal Palace. Liverpool navíc vypadl v EFL Cupu se Southamptonem a též FA Cupu s Wolverhamptonem. Přesto dosáhl čtvrtého místa a Klopp tak týmu vrátil účast v Lize mistrů a umístění mezi první čtveřicí se povedlo teprve podruhé během osmi let. Příslibem byla útočná vozba, kterou utvořili Roberto Firmino, Philippe Coutinho a Sadio Mané, ty podpořily výkony záložníků Emre Cana a i Adama Lallany. Útočné těžiště mužstvo následně opět posílilo – přišel s Premier League již seznámený Mohamed Salah z AS Řím a Dominic Solanke z Chelsea. Na levém kraji obrany se měl nově představit Andrew Robertson. Na pravém se o slovo hlásil 18letý Trent Alexander-Arnold. Liverpoolské angažmá bylo po 10 letech u konce pro záložníka Lucase Leivu, jenž odešel do Lazia Řím. Ligový ročník 2017/18 začala pro Jürgena Kloppa remízou 3:3 na stadionu Watfordu, branku zaznamenal mimo jiné debutant Salah. Ve 4. kole se Liverpool přesvědčil o síle Manchesteru City (s koučem Pepem Guardiolou), kde celek z přístavního města prohrál 0:5. V polovině ledna ale domácí Liverpool na Anfieldu nad City vyhrál 4:3 a ukončil jejich sérii bez porážky. Ve 38. závěrečném kole vyhrál proti Brightonu 4:0, k čemuž přispěl i Salah. Ten se stal s 32 brankami nejlepším střelcem soutěže a dokonce překonal rekord 31 branek rozdělený mezi trojici Alan Shearer, Cristiano Ronaldo a Luis Suárez. V rámci Ligy mistrů se Liverpoolu podařilo dostat se přes předkolo, a to dvěma výhrami nad Hoffenheimem. V základní skupině (Sevilla, Spartak Moskva, Maribor) neprohrál a po třech výhrách a třech remízách z prvního místa postoupil do osmifinále. Proti Portu vyhrálo mužstvo 5:0 a v odvetném zápase tak stačila remíza 0:0. Ve čtvrtfinále pokořilo ligovou konkurenci v podobě Manchesteru City a po dvou výhrách 3:0 a 2:1 postoupilo dále. Proti AS Řím doma vedl Liverpool zásluhou ofenzivní trojice Mané–Firmino–Salah již 5:0, ale Italové v závěru snížili na rozdíl třech branek. A přestože v Římě podlehl 2:4 a zaznamenal první porážku v této soutěži, dokráčel do finálového střetnutí s Realem Madrid. Během prvního finálového poločasu gól nepadl, anglický celek však utrpěl ztrátu Salaha, který se zranil po souboji se Sergiem Ramosem, kapitánem soupeře. Smolařem zápasu se stal brankář Liverpoolu Loris Karius, který v 51. minutě špatně nahodil balón na Karima Benzemu, který otevřel skóre. Po několika minutách srovnal na 1:1 Sadio Mané, střídající Gareth Bale však vstřelil branku na 2:1. Velšan vstřelil rovněž poslední branku zápasu na 3:1, když jeho střelu ze skoro 30 metrů špatně odhadl Karius. Finalista Ligy mistrů posléze investoval do posil přes 170 milionů liber, aby byl reálně schopen konkurovat obhajujícímu Manchesteru City. Již od ledna byl v mužstvu střední obránce Virgil van Dijk, za něhož Liverpool zaplatil částku 75 milionů liber, učinil jej tak do té doby nejdražším obráncem. Van Dijkův přestup zaplatil odchod Brazilce Coutinha, kterého za jinou rekordní částku koupila Barcelona. Nešťastníka finálového utkání Kariuse v bráně nahradil brazilský gólman Alisson, záložní řadu vyztužily Naby Keïta s Fabinhem. Útočnou trojici měl v případě nouze suplovat Xherdan Shaqiri. Zranění neumožnilo využít Alexe Oxlade-Chamberlaina, který tak zameškal většinu ročníku. Po vypršení smlouvy odešel jiný záložník Emre Can, jenž upřednostnil Juventus. Začátek ročníku pro Liverpool odstartoval domácím vítězstvím 4:0 proti West Ham United, a to díky gólům Mohameda Salaha, Sadio Maného (2×) a Daniela Sturridge. Série výher skončila počínaje 7. kolem, když hrál Liverpool na půdě Chelsea nerozhodně 1:1. Poté nadešlo klání se City, ale na Anfieldu se hrálo nerozhodně 0:0. O pár kol později se Liverpool nadmul k sérii výher čítající devět ligových zápasů (včetně výhry 3:1 nad United) a uzmul první místo v tabulce. Na stadionu Etihad ale podlehl 1:2 Manchesteru City, jenž se na jaře dostal do formy a první místo už nepustil. Klopp soupeře stíhal do samého závěru, ale ani 96 bodů nestačilo na titul, City měly na kontě o dva body více. Brankář Allison vychytal nejvíce čistých kont (21), útočníci Salah a Mané se připojili k Aubameyangovi na čele střelecké listiny (22 gólů všichni tři), zatímco obránce Van Dijk byl zvolen nejlepším obráncem v lize.", "section_level": 2}, {"title": "Stadion.", "content": "Klub od svého vzniku hraje domácí zápasy na stadionu Anfield. Stadion byl postaven v roce 1884 v oblasti Stanley Parku, kdy na něm začal hrát svoje zápasy Everton FC. V roce 1892, po rozepři s majitelem stadionu Johnem Houldingem, Everton FC odešel do Goodison Parku a John Houlding založil nový klub jménem Liverpool FC, který je na Anfield Road domácím týmem. V roce 2014 má být dokončen nový stadion New Anfield, který pojme přibližně 60 tisíc diváků s možností rozšíření kapacity na 73 tisíc. S jeho unikátním designem bude patřit mezi přední evropské a světové stadiony.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kultura.", "content": "Hymnou klubu je píseň You'll Never Walk Alone. Ta se zpívá téměř na každém domácím (a často i venkovním) utkání, ve kterém liverpoolské mužstvo vyhraje, nebo pokud jde o silnější mužstvo, remizuje. Liverpool FC, to je také rivalita. Ta úplně nejstarší je spojena s klubem Everton FC. Ten byl prvním klubem v Liverpoolu, své zápasy 7 let hrál na Anfield. V roce 1892 ale stadion opustil a majitel Anfield založil nový klub, Liverpool FC. Zápasy mezi oběma kluby jsou označovány jako Merseyside derby a patří bezesporu mezi 10 největších derby zápasů na světě. V minulosti se během těchto zápasů stala řada afér, dle oficiálních statistik to je dokonce zápas dvou klubů, ve kterém v historii anglické ligy bylo uděleno nejvíce červených karet. Např. v tom posledním, hraném v Goodison parku 20. října 2007, rozhodčí udělil 2 červené karty. Velká rivalita také panuje s týmem Manchester United. Za vše může blízkost obou měst a také úspěchy obou týmů. Liverpool a Manchester United jsou dva nejúspěšnější kluby v Anglii, oba s velkým množstvím fanoušků po celém světě. Liverpool dominoval v 70. a 80. letech, Manchester v 90. letech minulého století a v začátcích 20. století. Vzájemné zápasy jsou kvůli televizním požadavkům hrány po obědě, je to i díky zvýšeným bezpečnostním rizikům. O rivalitě obou klubů se objevily i dvě scénky ve filmu 51st State. V něm hlavní hrdina Felix DeSouza, fanatický liverpoolský fanoušek, před vzájemným zápasem provokativně navštíví v Manchesteru hospodu plnou fanoušků konkurence, ve které odpálí světlici. Další scénka se odehrává přímo na stadionu Anfield Road, přímo během utkání těchto dvou rivalů. 11. července 2007 klub oznámil záměr spuštění vysílání klubové TV, kterou mohou fanoušci sledovat placenou formou jak prostřednictvím internetu, tak prostřednictvím satelitu Setanta. Klubová TV svůj oficiální provoz spustila září a kromě živě přenášených zápasů přináší i archívní zápasy, rozhovory, diskuzní studia atd.", "section_level": 1}, {"title": "Dresy, sponzoři.", "content": "První firmou, která dodávala klubu dresy a vybavení, byla v letech 1976 – 1985 firma Umbro. Tu v roce 1985 – 1996 nahradil německý Adidas. V letech 1996 – 2006 se o hráčské vybavení staral Reebok. V roce 2006 se dodavatelem stal znovu Adidas. Od roku 2012 však obléká dresy Warrior. Od sezóny 2015/16 je novým dodavatelem dresů New Balance. Liverpool se stal prvním britským profesionálním klubem, který začal na svém dresu nosit logo svého sponzora. První firmou se stala v roce 1979 firma Hitachi. V roce 1982 se sponzorem s logem na dresu stala firma Crown Paints, v roce 1988 firma Candy. V roce 1992 se na dresech objevilo logo dánského pivovaru Carlsbergu. Toto partnerství trvalo až do konce sezóny 2009/2010. Díky tomu se jedná o nejdéle trvající sponzorskou dohodu v anglickém top fotbale.Od sezony 2010-2011 Liverpool obléká dresy s logem banky Standard Chartered. Klub má v sezóně 2000/08 tyto sponzory: Carlsberg, Adidas, Unibet, MBNA, GettyImages, Lucozade Sport a The Lucozade Sport Science Academy.", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 26. srpna 2019\"", "section_level": 1}, {"title": "Významní hráči.", "content": "Zdroje:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Liverpool FC (celým názvem: Liverpool Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Liverpool v metropolitním hrabství Merseyside. Založen byl v roce 1892. Vyhrál osmnáctkrát anglickou nejvyšší soutěž, naposledy v sezóně 1989/90. ", "tgt_summary": "Liverpool est un club de football anglais fondé le et installé dans la ville de Liverpool, dans le nord-ouest de l'Angleterre. Il évolue à Anfield depuis sa création. Ses joueurs s'entraînent à Melwood et sont surnommés les '. L'emblème du club est le Liver bird ; son hymne et sa devise, ', est devenu un chant mondialement connu. ", "id": 2445705} {"src_title": "Pražské Jezulátko", "tgt_title": "Enfant Jésus de Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soška pochází ze Španělska, kde byla vyrobena zřejmě kolem poloviny 16. století. Legenda vypráví, že se Ježíš ve své dětské podobě zázračně ukázal jistému mnichovi, který na základě jeho podoby tuto sošku vymodeloval. Podle další legendy vlastnila sošku svatá Terezie od Ježíše, zakladatelka bosých karmelitek, planoucí velkou láskou k Dítěti Ježíši. Sošku prý darovala své přítelkyni, jejíž dcera se chystala na cestu do Prahy. Tyto legendy se však pravděpodobně nezakládají na skutečné události. Do kláštera karmelitánů se soška dostala v roce 1628, kdy ji se slovy \"„Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede“\" karmelitánům věnovala ovdovělá Polyxena z Lobkovic. Polyxena sošku dostala a přivezla do Prahy roku 1603 ke svému druhému sňatku jako svatební dar od své matky, španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara y Mendoza, dvorní dámy španělské královny. Soška byla zprvu uctívána v kapli Lobkovického paláce na Pražském hradě. Sošce začala být brzy po darování u karmelitánů přisuzována zázračná moc, neboť císař Ferdinand II. krátce nato nařídil, aby Česká komora vyplácela klášteru důchod a zásobovala mnichy potravinami z královských důchodů. Do kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, v němž je soška Jezulátka vystavena, začalo proudit mnoho prosebníků, včetně významných šlechticů císařova dvora, jako například generál, don Baltasar Marradas i Vich. V roce 1648 její přítomnost v chrámě klášter zachránila od drancování švédskými vojáky, neboť v něm byl zřízen vojenský lazaret. 1. srpna 1961 se soška při loupežném přepadení z kostela Panny Marie Vítězné ztratila. Ačkoliv byla později objevena, okolnosti zločinu a dočasné ztráty sošky zůstávají neobjasněné.", "section_level": 1}, {"title": "Popis sošky.", "content": "47 centimetrů vysoká plastika (včetně dvoucentimetrového dřevěného podstavce) je vyřezaná ze dřeva potaženého snad plátnem, povrch je vymodelován z barveného vosku. Voskový povrch je křehký, kvůli ochraně před poškozením je proto soška vsazena do stříbrného pouzdra sahajícího pod oblečením až do pasu. Soška představuje Ježíše jako dítě ve věku několika let, oblečeného do dlouhé splývavé košilky, zpod jejíhož dolního okraje vykukují obě bosé nožky. Líbezný obličej je velmi jemně modelován a orámován středně dlouhými vlnitými vlasy. Pravici má Ježíšek zdviženou k požehnání, v levici drží zemský glóbus završený křížem na znamení toho, že celý náš svět spočívá v jeho rukou; na hlavě má vždy královskou korunu a na prsou zavěšen pektorální křížek. Tyto královské insignie vyjadřují víru v Ježíšovo božství společnou všem křesťanům.", "section_level": 1}, {"title": "Šacení Jezulátka.", "content": "Jezulátko oblékají sestry karmelitky Dítěte Ježíše do královských šatů, jejichž liturgická barva (fialová, bílá, zelená, červená) se střídá podle období církevního roku a další podle církevních slavností a svátků. Bílá alba a královský oděv připomínají na jedné straně bezbrannost Božího dítěte, na druhé straně pak Ježíšův královský titul a božskou všemohoucnost.", "section_level": 1}, {"title": "Korunka a šperky.", "content": "Soška a její oltář bývaly v minulosti zdobeny četnými drobnými šperky, které pocházely z darů věřících. Nejcennějším klenotem byla dnes ztracená kopie Řádu Zlatého rouna. Neméně významné jsou skříňka ze zlaceného stříbra a barokní korunka. První korunka z roku 1655, kterou daroval Bernard Ignác Jan z Martinic, se pravděpodobně ztratila. Korunka, která v současné době zdobí Jezulátko, byla vyrobena v letech 1810 až 1820. Kromě této korunky má Jezulátko ještě jednu z roku 1767. Obě pocházejí z dílen pražských zlatníků. Korunka se nenasazuje přímo na sošku, je připevněna samostatně těsně nad Jezulátkem. 26. září 2009, při návštěvě v chrámu Panny Marie Vítězné, daroval papež Benedikt XVI. Jezulátku novou, třetí zlatou korunku.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "I v dnešní době k sošce denně přicházejí stovky návštěvníků z desítek zemí světa. Mnohým lidem, kteří se před ní modlili k Bohu, přinesla údajně zázračná a neobvyklá vyslyšení. Lidé zde prosí o pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby poděkovali. Pražské Jezulátko není jediným takovým vyobrazením malého Ježíška, další Jezulátka jsou k vidění i jinde ve světě, známé je například salcburské Jezulátko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražské Jezulátko (latinsky \"Jesulus Pragensis\") je malá dřevěná soška s povrchem vymodelovaným z barevného vosku zobrazující Ježíše Krista v útlém dětství, vystavená v chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze.", "tgt_summary": "L'Enfant Jésus de Prague est une statuette représentant Jésus-Christ enfant située à Prague en République tchèque. Elle est le support d'une dévotion envers l'enfance de Jésus dans le catholicisme.", "id": 1982291} {"src_title": "Dianetika", "tgt_title": "Dianétique", "src_document": [{"title": "Hypotézy.", "content": "Základem dianetické teorie je tvrzení, že lidská mysl má dvě části: analytickou mysl a reaktivní mysl. Reaktivní mysl, fungující v období prožívání nepříjemného psychického stavu, užívá formu vzpomínek, nazývaných engramy (jde o vzpomínky z okamžiků fyzické bolesti, které později ovlivňují v okamžicích k nim nějakým způsobem vázaných myšlení a psychiku člověka, např. jsou dle Hubbardových tvrzení zodpovědné za psychosomatické choroby). Aby byl engram engramem, musí v něm být obsažena fyzická bolest, mohou ho vyvolat např. nemoci nebo úrazy, stavy úplného či částečného bezvědomí. Zpracováním engramu je dle dianetiky také možné si vybavit okamžiky operací pod narkózou, stavy, kdy byl člověk pod vlivem alkoholu, drog apod. Engramy a reaktivní mysl obecně jsou pro člověka dle dianetických teorií nežádoucí a proto je cílem dianetické terapie „vymazání“ všech engramů. Po vymazání prvního engramu v životě jednotlivce (Hubbard tvrdí, že engramy jsou vnímány i v prenatálním stavu, ba dokonce i bezprostředně po početí) dojde k úplnému odstranění reaktivní mysli. K tomu dianetika využívá procedury, nazývané \"auditing\" (tj. naslouchání), která na první pohled připomíná psychoanalýzu. Pacient se pomocí různých paměťových technik „vrací do minulosti“ (je ostře odlišována vzpomínka, tedy vybavování si konkrétní informace, a vrácení se do minulosti, tedy komplexní navození stejného duševního stavu, jaký byl v daném momentě) a poté, co se v průběhu tohoto vracení narazí na engram, je vymazán tím, že se opakováním a několikanásobným převyprávěním „vybije jeho emoční potenciál“. Dnes je přitom scientologickou církví používán přístroj nazývaný e-metr. Člověk, který prošel dianetickou procedurou a nemá tedy reaktivní mysl ani engramy, se v dianetice nazývá \"clear\" (anglicky \"clear\" – jasný, pozn.: scientologická církev píše v tomto pojmu a řadě dalších termínů pod vlivem angličtiny důsledně, leč v češtině nesprávně velké počáteční písmeno). Dle Hubbardových tvrzení má taková osoba vyšší inteligenční kvocient, je zdravější (zbaví se psychosomatických nemocí), „ovládá svou představivost“.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Hubbardova kniha byla odbornou veřejností odmítnuta. V roce 1950 \"American Psychological Association\" vydala prohlášení v tom smyslu, že vzhledem k absenci empirických důkazů dianetických teorií nemohou být tyto teorie pokládány za vědecké. Podle brožury organizace \"Dianetic Research Foundation\" nazvané \"Dianetic Processing\" a publikované počátekem roku 1951, dianetická terapie může vyléčit choroby jako je maniodepresivní psychóza, astma, artritida a dokonce že může být pomocí dianetických terapií „vyléčena“ homosexualita (podrobněji k tomuto problému viz Léčení homosexuality). Vzhledem k tomu, že nešlo o nezaujaté badatele (a v brožuře není uvedena jejich kvalifikace) a že studie neuvádí žádná tvrzení proti dianetice, kritikové dianetiky jsou k ní velmi skeptičtí. Dále kritici dianetiky kritizují její přílišnou provázanost se scientologickou církví, jejíž kontroverzní charakter je všeobecně znám, nevědeckost a zejména nesmyslnost celé řady termínů a tvrzení, které dianetická díla využívají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dianetika je soubor myšlenek a postupů zabývajících se metafyzickými vztahy mysli a těla s cílem léčit. Jejím autorem je L. R. Hubbard, své myšlenky poprvé publikoval ve své knize \"Dianetika, moderní věda o duševním zdraví\" v roce 1950 (česká vydání 1997 a 2009). Tuto metodu používá zejména tzv. scientologická církev, existují ale i dianetické skupiny na ní nezávislé, tzv. free zone.", "tgt_summary": "La dianétique est une théorie d'éveil spirituel ou de développement personnel créée par l'auteur de science-fiction et fondateur de la Scientologie L. Ron. Hubbard. S'appuyant sur de nouveaux concepts pseudoscientifiques de psychologie non enseignés en Faculté de psychologie, elle vise à l'identification et à la réduction systématique d'images mentales négatives inconscientes nommées engrammes. ", "id": 1130516} {"src_title": "Rusíni", "tgt_title": "Ruthènes", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné s staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině). Ve své knize \"Enciány z Popa Ivana\" (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „\"Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků\".“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Rusíni žijí v Zakarpatské Ukrajině, kde tvoří dost početnou etnickou menšinu (10 183), a v sousedních státech - zejména na Slovensku, kde zastoupení Rusínů je největší v sousedních státech (až 33 482), v Polsku (kde jsou označováni jako Lemkové, kolem 12 tisíc), v Maďarsku (kolem 10 tisíc) a Rumunsku (8 934), ale vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe a v bývalé Jugoslávii, konkrétně ve Vojvodině (15,5 tisíc) a Chorvatsku (2,3 tisíc). Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Ľubovni přes Svidník až po Ubľu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy. Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě. Genetická analýza populace ukazuje signifikantní statistické rozdíly mezi Rusíny a jinými slovanskými národy.", "section_level": 1}, {"title": "Etnogeneze a „rusínská otázka“.", "content": "Na původ Rusínů existují různé názory. Předpokládá se, že moderní Rusíni pocházejí z kmene Bílých Chorvatů, kteří obývali území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Po mongolském vpádu však byly horské oblasti tohoto území prakticky vylidněné, a tak sem uherský král Béla IV., mimo osadníků osídlených zásluhou tzv. lokátorů, pozval haličské osadníky. Na přelomu 14. a 15. století haličští Rusíni začali proudit také na Slovensko a do Polska. To vysvětluje, proč je rusínština tak podobna haličské ukrajinštině. Prakticky do 19. století se haličští a zakarpatští Rusíni cítili jako jeden národ. U Rusínů tehdy převládal názor (podporovaný v Ruskou říší), že jsou součástí „velkoruského národa“. V polovině 19. století v Haliči začal převládat ukrajinský vliv, a tak se postupně haličští Rusíni stali součástí ukrajinského národa (poslední rusofilské organizace v Haliči byly zrušeny v roce 1939 po obsazení Haliče Rudou armádou), zatímco u špičkových zakarpatských politiků proruské tendence převládaly až do konce 19. století – vyučování v podkarpatských školách se vedlo v ruštině, vydávaly se i noviny v ruštině. Ovšem podkarpatským Rusínům byly tyto tendence zcela cizí – ruština je signifikatně odlišná od rusínštiny. A tak na nižší úrovni začaly převládat buď proukrajinské tendence anebo názory, že Rusíni jsou samostatný národ. Konec diskusím položil příchod sovětské armády v roce 1944 a následné přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajině – od té doby Rusíni byli považováni za součást ukrajinského národa, jak v SSSR, tak i v Československu a Polsku. Pád komunismu znovu vrátil problém do popředí – začaly diskuse o rusínské otázce. Zatímco na Ukrajině a v Rumunsku většina Rusínů se hlásí k ukrajinské národnosti, u polských a slovenských Rusínů (zhruba 2/3) převládá názor, že jsou osobitým rusínským národem. Otázka ovšem není tak jednoduchá – během sčítání obyvatelstva na Slovensku vznikaly zajímavé kombinace jako „Ukrajinec s rodným jazykem rusínským“ či „Slovák s rodným jazykem ukrajinským“ apod.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii –začala 24.dubna 1646) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy), nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví. Po roce 1948 byla řeckokatolická církev v Československu zrušena násilným sloučením s pravoslavnou církví, které se dostávalo rozsáhlé podpory režimu (v SSSR se tak stalo již dříve). V roce 1968 byla v Československu řeckokatolická církev znovu povolena a část věřících se do ní okamžitě vrátila. Další se k ní vrátila po roce 1989 (kdy skončil komunistický režim v Československu a byla oficiálně obnovena řeckokatolická církev na Ukrajině), menší část zůstala u pravoslaví. V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, občas s určitými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o „karpatoruském národě“, který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Existuje početné množství pravoslavných webstránek, a to nikoli v rusínštině nýbrž v ruštině, kde je zastoupen tento názor. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB. V současné době tzv. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimira Putina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusíni (rusínsky \"Русины\"; ukrajinsky \"Русини\"; ; ) je označení pro různorodé východoslovanské etnikum, které kompaktně osidluje území v těsné blizkosti Karpat v Zakarpatské Ukrajině, Východním Slovensku, Polsku a Maďarsku. Podle etnických příznaků se dělí na čtyři skupiny. Jsou to Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé). Ukrajinou nejsou považováni za zvláštní národ, ale za jednu ze součástí národa ukrajinského. V Polsku jsou Rusíni označováni jako Lemkové.", "tgt_summary": "Les Ruthènes (nommés aussi Ruthéniens, Rusins, Rusyns, Carpato-ruthènes, et Rusniaks ou Rusnaks) forment un groupe ethnique moderne qui parle le rusyn (ruthène moderne). Le terme avait au et au début du un sens bien plus large et servait, surtout dans l'Empire austro-hongrois, à désigner les populations aujourd'hui désignées comme ukrainiennes en parallèle avec celui, désuet, de \"Petits-Russes\" ou \"Petits-Russiens\" dominant dans l'Empire russe. ", "id": 1463919} {"src_title": "Everton FC", "tgt_title": "Everton Football Club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 1868 se Anglické metodistické shromáždění New Connexion rozhodlo vybudovat novou kapli v Liverpoolu. V následujícím roce koupili pozemek na Breckfield Road North mezi St. Domingo Vale a St. Domingo Grove. Pozemek se nacházel poblíž oblasti Everton, která se stala součástí města Liverpool v roce 1835. Nová kaple byla otevřena v roce 1871 a o šest let později byl rev. B.S. Chambers jmenován ministrem. Byl zodpovědný za založení farního kriketového týmu pro mládež. Protože se kriket mohl hrát pouze v létě, hledali aktivitu, která by se provozovala i v ostatních ročních obdobích. Proto byl v roce 1878 založen fotbalový klub St. Domingo F.C. Mnoho lidí mimo faru se chtělo připojit k fotbalovému klubu a proto bylo rozhodnuto, že se změní název. V listopadu 1879, na schůzce v hotelu Queen's Head, bylo jméno změněno na Everton Football Club.", "section_level": 2}, {"title": "30. léta: The Dixie Years.", "content": "Jednoduše, „Dixie“ Dean byl nejlepší střelec, kterého kdy Anglie měla. Poté co hrál za Tranmere Rovers (s průměrem gól na zápas) byl přilákán přes řeku Mersey, aby hrál za Everton. Ve své první sezóně (1925-26) vstřelil 32 gólů v 38 zápasech (včetně dvou gólů při prvním zápase). O rok později 21 gólů v 27 zápasech a v další sezóně (1927-28) se zapsal do historie: ve skvělé formě hrající Dean skóroval 60x ve 39 zápasech a ustanovil rekord, který pravděpodobně nikdy nebude překonán. Vypadá neuvěřitelně, že o pouhé dva roky Everton sestoupil do druhé divize. Ale v opět skvělé formě hrající Dean nasázel 39 gólů během 37 zápasů a vytáhl Toffees zpátky do první divize. V další sezóně Dean vstřelil 45 branek a Everton opět získal titul. V roce 1933 vyhráli FA Cup a Dean se stal prvním 'číslem 9' ve finále proti Manchesteru City. 'Číslo 9' se stalo synonymem pro kvalitní, skórující střelce, což Dean ztělesňoval. Přezdívka 'Dixie' má nejasný původ, ale má se za to, že ji Dean získal díky svému účesu, jenž byl podobný vlasům afrického etnika, kterému se tehdy přezdívalo 'dixies'. Poslední zápas za Everton hrál 11. prosince 1937. Za celou svou kariéru vstřelil 383 branek ve 433 zápasech. Zemřel při Merseysidském derby v roce 1980 (1. března). V sezóně 1938-39 Everton s Joe Mercerem, T.G. Jonesem and Tommym Lawtonem opět vyhrál anglickou ligu. Lawton, který měl pouhých 19 let vstřelil 34 gólů. Druhá světová válka však na šest roků přerušila dráhu týmu, který mohl několik let dominovat.", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta: Neúrodné roky.", "content": "Přestože devadesátá léta jsou považována za špatné období, tato dekáda byla ještě horší. Skvělý předválečný tým byl v roce 1946 rychle rozdělen. Tommy Lawton byl nespokojený a přestoupil do Chelsea, Joe Mercer nesouhlasil s manažerem Theo Kellym a byl prodán do Arsenalu, a také byl zamýšlen prodej T.G. Jonese do AS Řím. Navíc Ted Sagar brzy poté skončil s aktivní kariérou. Pod novým vedením Cliff Brittona, Everton sestoupil (podruhé a naposledy) do druhé divize. Tentokrát to trvalo tři sezóny než se Toffees v roce 1954 vrátili zpět. I přesto v této době hrálo za Everton několik skvělých hráčů, jako byli Dave Hickson a Bobby Collins. V roce 1956 Everton vyhrál 5-2 na Old Traffordu a ukončil dlouhou sérii Manchesteru United bez porážky.", "section_level": 2}, {"title": "60. léta: School of Science (opět).", "content": "Šedesátá léta jsou mnohými fanoušky považována za zlatou éru fotbalového Evertonu. Po neúspěšných 50. létech převzal v roce 1961 klub Harry Catterick. Tým začal být označován jako „School of Science“, díky návratu k tradičnímu stylu hry, který Toffees praktikovali ve 20. letech (kreativní a nápaditý styl, velmi podobný hře Tottenhamu), kdy si tým získal právě tuto přezdívku. V první sezóně pod Catterickovým vedením tým obdržel nejméně branek z celé ligy a skončil čtvrtý. Následující sezónu Everton prohrál pouhých šest zápasů a získal mistrovský titul. Útočná dvojice Roy Vernon a Alex Young nastřílela dohromady 46 branek (bylo to naposledy, kdy dva Evertonští hráči skórovali více než 20x za sezónu). Tým tehdy tvořili hráči jako Billy Bingham, Jimmy Gabriel, Derek Temple, Bobby Collins a Brian Labone. V roce 1966, kdy Anglie vyhrála Mistrovství světa, Toffees zvítězili v FA Cupu (ve finále otočili zápas se Sheffieldem Wednesday, kdy prohrávali už 0-2). V roce 1968 Everton opět došel až do finále, ale nastačil na West Bromwich Albion FC. O rok později (v sezóně 1969/70) tým opět vyhrál ligu i díky střeleckým schopnostem Joea Royla (který později dovedl klub k vítězství v FA Cupu v roce 1995). Tým hrál totální fotbal a byl dirigován'svatou trojicí' - Howardem Kendallem, Alanem Ballem a Colinem Harvey. Spolu s kapitánem Labonem uprostřed zálohy a Roylem v útoku byla sestava považována jako nejsilnější v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta: Pár úspěchů, ale žádné poháry.", "content": "Všechno nasvedčovalo tomu, že dominance Evertonu bude pokračovat, ale tým v následujících letech skončil 14., 15., 17. a 7. Zdravotní stav manažera Harry Cattericka se zhoršil (snad i díky špatně hrajícímu týmu) a rezignoval v roce 1974. Tým převzal Billy Bingham a dlouho to vypadalo, že Toffees opět vyhrají ligu, ale stačilo několik překvapivých proher se slabými týmy a Everton skončil až čtvrtý. Bingham odešel po dalších dvou relativně slabých sezónách (11. a 9. místo) v roce 1977. V období, kdy tým neměl manažera, došel až do finále Ligového poháru, ale neuspěl (prohrál s Aston Villou). V sezóně 1977/78 Bob Latchford nastřílel 30 branek. Pod vedením Gordona Lee skončil Everton třetí (1977/78) a čtvrtý (1978/79), ale tyto výsledky nenaplnily očekávání, které bylo vysoko díky tehdejším úspěchům Liverpoolu a Lee odešel v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta: Zlatá éra.", "content": "V 80. letech byl Everton jedním z nejlepších evropských fotbalových týmů díky Howardu Kendallovi a úchvatnému týmu, jehož kostru tvořili hráči jako Neville Southall, Gary Stevens, Trevor Steven, Kevin Sheedy, Andy Gray a Peter Reid. Gary Lineker stihl v sezóně 1985/86 nastřílet 40 branek v 42 zápasech. Poté přestoupil do Barcelony. Doma Everton vyhrál FA Cup v roce 1984 a ligu v letech 1985 a 1987. V roce 1984 prohrál finále Ligového poháru. V roce 1986 skončil druhý v lize a prohrál finále FA Cupu. A opět prohrál finále FA Cupu v roce 1989. Ve všech případech se radoval městský rival FC Liverpool. Významného evropského úspěchu Everton dosáhl v roce 1985, kdy vyhrál Poháru Vítězů Pohárů (PVP). Na své cestě za úspěchem porazil University College Dublin, Inter Bratislava, Fortunu Sittard, Bayern Mnichov a ve finále zničil rakouský klub Rapid Vídeň 3-1. V roce 1985 Everton málem dosáhl triplu, ale ve finále FA Cupu podlehl Manchesteru United. Nicméně i tak to pravděpodobně byla nejúspěšnější sezóna v historii klubu. Po úspěchu v Poháru vítězů pohárů se očekávalo, že Everton dosáhne dalších velkých evropských úspěchů. Kvůli fanouškům druhého liverpoolského klubu byly všechny anglické týmy potrestány zákazem startu v evropských pohárech (kvůli incidentu ve finále PMEZ na Heyselově stadionu v Bruselu). Po vypršení trestu už Everton dávno nebyl tím silným klubem z roku 1985. Kendall odešel v roce 1987 a klub manažeroval Colin Harvey.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta: Spousta neúspěchů.", "content": "Devadesátá léta 20. století byla pravděpodobně nejvíce deprimující dekáda v historii klubu. Rok 1990 klub začal pod vedením Colina Harveyho. Evertonu se nevedlo a v listopadu byl Harvey nahrazen Howardem Kendallem. Klubu se příliš nedařilo a Kendall byl odvolán v roce 1993. Z Norwich City přišel manažer Mike Walker. A po méně než roce byl odvolán. V této době už ze skvělého týmu z 80. let zůstali pouze Neville Southall a Dave Watson - zbytek týmu tvořili ne moc kvalitní hráči (např. Brett Angell nebo Matt Jackson). V sezóně 1993/94 Everton jen těsně unikl sestupu. Na chvíli to vypadalo, že nový manažer Joe Royle bude mít úspěch. Jeho první zápas na manažerském postu Toffees památně porazili v Merseysidském derby Liverpool 2-0. A v roce 1995 dovedl Everton k zisku FA Cupu (ve finále výhra nad Manchesterem United 1-0). Ale po šestém místě v lize (1995/96) a slibnému začátku v další sezóně přišel útlum a Everton opět podával podprůměrné výkony. Royle odešel v roce 1997 a do funkce manažera byl potřetí a naposled jmenován Howard Kendall. Kendall vydržel ve funkci pouhý rok, Toffees se zachránili až v posledním zápase sezóny. Příchod Waltra Smithse přinesl jednotvárný fotbal a... opět neúspěchy. Smith, který 7x v řadě vyhrál skotskou ligu s Glasgow Rangers, úspěšný v Anglii nebyl. Klub byl sužován špatnou finanční situací a častými zraněními klíčových hráčů. Smith sice přivedl spoustu dobrých hráčů, jako např. Slavena Bilice, Marca Materazziho nebo Dona Hutchinsona, ale nebyl schopen vytvořit fungující tým a mnoho hráčů, které přivedl odešlo, aniž by předvedlo svůj potenciál. Na konci 90. let byl Everton klubem, který odborníci i fotbaloví fanoušci každoročně tipovali jako kandidáta na sestup.", "section_level": 2}, {"title": "Nové milénium.", "content": "Walter Smith byl odvolán v březnu 2002 po čtyřech traumatických sezónách, kdy nedokázal klub dostat na lepší než 13. místo. Na jeho místo nastoupil David Moyes a Everton se začal posouvat kupředu. Všechny překvapil, když v sezóně 2002/03 dovedl klub na celkovou 7. příčku a jen těsně zaostal za místy zajišťující účast v 'pohárové Evropě'. V tomto roce se také objevila nová hvězda; teprve 17letý Wayne Rooney, který v říjnu 2002 senzačně svým gólem z poslední minuty sestřelil (skoro rok neporažený) Arsenal. Stal se také nejmladším reprezentantem v historii Anglie, když odehrál zápas proti Austrálii v únoru 2003. Následující sezóna byla ale opět velmi špatná - Everton skončil pouze jedno místo nad sestupovými příčkami a získal nejméně bodů v sezóně (39) za celou klubovou historii. V srpnu 2004 byl do Manchesteru United prodán Wayne Rooney za 27 mil. liber. I když měl klub pouze minimální hráčský kádr, v sezóně 2004/05 skončil v lize na senzačním 4. místě, což byl nejlepší výsledek za posledních téměř 20 let a navíc Toffees skončili výše, než rivalové z FC Liverpool. Za tímto úspěchem stála hlavně Moyesova taktika s pěti záložníky a také skvělé výkony dánského záložníka Thomase Gravesena, který v průběhu sezóny odešel do Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2005/2006.", "content": "Během letní pauzy klub nakoupil řadu nových hráčů - Simona Daviese z Tottenhamu, Mikela Artetu z Realu Sociedad, dánského stopera Pera Krøldrupa z Udinese Calcio, z Manchesteru United přišel Phil Neville, z Porta byl koupen Nuno Valente a z milánského Interu Andy van der Meyde. Everton také posílil Matteo Ferrari, který přišel z AS Řím na roční hostování. Hned na začátku sezóny se klub nedostal do Ligy Mistrů, když dvakrát prohrál 1-2 s pozdějším semifinalistou Villarrealem. Týmu se nedařilo ani v domácí soutěži, Everton se dlouho pohyboval na posledním místě tabulky a ještě 28. prosince byl na sestupové pozici. Pak ovšem přišlo výrazné zlepšení (7 zápasů bez prohry) a Toffees nakonec ukopali celkové 11. místo. V posledním zápase proti West Bromwich Albion FC se gólem rozloučil evertonský srdcař 'Big Dunc' Ferguson, kterému po sezóně vypršel kontrakt. V Premier League Everton dosáhl bilance 14-8-16, tzn. 50 bodů, při skóre 34-49. Nejlepším střelcem byl s 11 brankami (10 v lize + 1 v pohárech) James Beattie.", "section_level": 3}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 20. září 2019\"", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší evertonská jedenáctka všech dob.", "content": "V květnu 2004 (při příležitosti oslavy 125. výročí existence klubu) byla vyhlášena anketa „Greatest Ever Everton Team“ (Nejlepší evertonská jedenáctka všech dob).", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí vynikající hráči.", "content": "\"V závorkách rok prvního odehraného zápasu\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Everton FC (celým názvem: Everton Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Liverpool v metropolitním hrabství Merseyside. Založen byl v roce 1878. Everton je jeden z nejúspěšnějších anglických fotbalových klubů; odehrál nejvíce sezón v nejvyšší soutěži a získal 9 mistrovských titulů. ", "tgt_summary": "L'Everton Football Club (EFC) est un club professionnel de football anglais, basé dans la ville de Liverpool et fondé en 1878 dans le, qui fait partie en 1888 des membres fondateurs du championnat anglais, la \"Football League.\" ", "id": 2462510} {"src_title": "Konrád II. Ota", "tgt_title": "Conrad II de Bohême", "src_document": [{"title": "Vláda v moravských údělech.", "content": "Po smrti otce roku 1162 převzal Konrád Ota vládu ve znojemském údělu a jeho moc začala rychle vzrůstat. V roce 1173 mu připadl také brněnský úděl, to znamená, že jeho državy zabíraly již polovinu Moravy (zatím mu nepatřilo Olomoucko), kterou bylo stále složitější kontrolovat z Prahy. Dobře se zorientoval v komplikovaných vztazích mezi početnými Přemyslovci, a stal se důležitým činitelem v jejich bojích o pražský trůn. V červnu 1178 spolu s rakouským vévodou Leopoldem vpadl na Olomoucko a pokusil se dokonce dobýt i Olomoucký hrad. Když pomohl pražskému knížeti Bedřichovi udržet si trůn proti dalším kandidátům, očekával, že by za odměnu mohl získat Olomoucko. Ovšem nestalo se tak (Bedřich se rozhodl spravovat tento úděl sám) a Konrád Ota začal pomýšlet na odplatu. Příležitost se naskytla roku 1182, kdy velmoži povstali proti neoblíbenému Bedřichovi a na pražský trůn povolali energického Konráda Otu. Bedřich uprchl do říše k císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Jak vypráví kronikář Jarloch, Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy. Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.", "section_level": 1}, {"title": "Moravský markrabě.", "content": "Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte Konráda Oty a vytáhli na Moravu. Tvrdě poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. S dohodami v Kníně byl pravděpodobně spojen i Konrádův titul markraběte (císařská kancelář tituluje Konráda jako markraběte mezi léty 1186-1189). S přijetím titulu tak bylo spojeno i uznání mocenského primátu pražského knížete. Na oplátku Konrád obdržel záruky nástupnictví po Bedřichově smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Český kníže.", "content": "Po smrti knížete Bedřicha (25. března 1189) se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota. Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože novopečený kníže rezignoval na titul markraběte moravského. To vše se stalo se souhlasem císaře. Během své vlády se kníže choval smířlivě k ostatním členům dynastie. Ti, kteří uprchli během rozbrojů ze země, se nyní mohli bez obav vrátit. Chladné vztahy přetrvávaly pouze mezi Konrádem Otou a Přemyslem. Konrád Ota neusiloval o předání trůnu dědicům, protože jeho manželství s Hellichou z Wittelsbachu zůstalo bezdětné. V roce 1190 společně se svou matkou Marií založil premonstrátský klášter v Louce u Znojma. Od samého počátku své vlády v knížectví se Konrád Ota aktivně zapojil do politiky v říši. Například roku 1189 vyrazil na popud císařova syna Jindřicha do Míšeňska, kde došlo ke sporům mezi zde panujícími Wettiny. V zimě roku 1190 se s velmi početným českým oddílem zapojil do císařské korunovační jízdy Jindřicha VI., nástupce Fridricha I. Barbarossy. Toto tažení se mu stalo osudným. Stal se jednou z obětí moru, který vypukl v Jindřichově táboře nedaleko Neapole, kterou se císařští marně pokoušeli dobýt. Měkké části Konrádova těla byly pochovány v benediktinském klášteře v Monte Cassino, kosti byly později převezeny do Prahy. Před svým odjezdem do Itálie uspořádal Konrád II. Ota nástupnické poměry v českém státě. Poté, co do Čech dorazila zpráva o jeho skonu, byl bez problémů nastolen jím určený kandidát, nejmladší syn Soběslava I., kníže Václav II. Přestože Konrád Ota zastával knížecí hodnost pouhé dva roky, patří k nejvýznamnějším vládcům z přemyslovské dynastie ve 12. století. Mnozí historici mu přiznávají zásluhy za sjednocení státu a upevnění jeho právních základů, navzdory tomu, že mu vyčítají přílišnou ctižádostivost a občasné nečestné jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Statuta Konráda Oty.", "content": "Nejvýznamnějším panovnickým činem knížete bylo vydání Statutu Konráda Oty, nejstaršího českého zákoníku, který byl vyhlášen roku 1189 na sněmu velmožů v Sadské u Nymburka. Hlavním cílem tohoto kroku byla kodifikace zvykového (nepsaného) práva, především z trestní oblasti. Důležitým ustanovením bylo také uzákonění dědičnosti lén. Přestože se nedochovaly originály těchto dokumentů, pouze opisy (nejstarší z let 1222), nemají historici pochyby o jejich pravosti. Diskuse se ale vede o to, zda byly vydány výhradně pro Moravu (které se týkají dochované exempláře) nebo pro celý český stát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád II. Ota (1136/1141 – 9. září 1191 u Neapole) byl český kníže (1182 a 1189–1191) a markrabě moravský (1182–1189). Konrád pocházel z dynastie Přemyslovců, jeho otcem byl kníže znojemského údělu Konrád II., matkou Marie Srbská, dcera srbského župana Uroše Bílého. Jeho sestrou byla polská kněžna Helena Znojemská. ", "tgt_summary": "Conrad II Ota \"(tchèque Konrád II. Ota)\" (?– près de Naples) fut margrave de Moravie de 1182 à 1186 puis duc de Bohême de 1189 à 1191.", "id": 730643} {"src_title": "Domašov nad Bystřicí", "tgt_title": "Domašov nad Bystřicí", "src_document": [{"title": "Členění obce.", "content": "Obec se nečlení na části. Od roku 2016 má dvě katastrální území, \"Domašov nad Bystřicí\" a \"Domašov nad Bystřicí I\". Převážná většina území obce patří do katastru Domašov nad Bystřicí o rozloze 15,951448 km2, Domašov nad Bystřicí I je naproti tomu velmi malé katastrální území o rozloze 0,031919 km2, fakticky jde jen o jediný pozemek, který je převážně zalesněný.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé je Domašov zaznamenán v listině z roku 1269 a v pozdější listině v roce 1274, kde je uváděn v latinském tvaru \"Domatsov\". Podobný nejstarší český název uvádí listina z roku 1410, která uvádí tvar \"Domassov\". V českých listinách a písemnostech se lze rovněž setkat s názvy \"Domaštat\" (1516), \"Thomštat\" (1771) nebo \"Tomášov\" (1850). V německých pramenech se objevují pojmenování \"Domstadt\" (\"1547\"), \"Domestat\" (1561), \"Domostat\" (1636) a \"Domastadtl\" (1751). Názvy vycházejí z původní podoby \"Thomasstat\", která se nachází v listině z roku 1323, kterou byla původní ves jmenována městem. Domašov spolu s nedalekými Hraničními Petrovicemi a Bělou původně náležel jako léno olomouckému biskupovi, od kterého byl odkoupen v roce 1403 tehdejším majitelem šternberského panství Petrem z Kravař a v rámci kterého zůstal trvale součástí až do zániku patrimoniální správy v roce 1848, kdy se o dva roky později stal součástí vytvořeného okresu Šternberk, s výjimkou let 1938–1945, ve kterých došlo k jeho připojení k Německu a podřízení landrátu v Moravském Berouně náležejícímu k Sudetské župě. V roce 1960 se při reorganizaci státní správy a zániku některých menších okresů připojil k okresu Olomouc. Toto sídlo bylo původně důležitým střediskem na cestě z Olomouce do Slezska. Ze středověku se zde zachovaly zbytky tvrze na ostrohu ve vzdálenosti asi 120 metrů od kostela směrem ke hřbitovu. Tvrz svou funkcí sloužila nejen k ochraně kupecké cesty, ale zároveň jako odpočívadlo pro byzantské kupce, kteří touto cestou jezdili k Baltskému moři. Někdy v době, kdy se Domašov dostává do rukou Petra z Kravař a tím trvalou součástí panství Šternberk, je povýšen na město. To souviselo mimo jiné s povahou tohoto sídla, jehož obyvatelé se ve středověku do značné míry zabývali hornictvím a zpracováním železné rudy. Až v pozdější době převládl ráz téměř zemědělský s menším podílem řemeslné výroby. Správu obce vykonával v zastoupení vrchnosti rychtář společně s purkmistrem a několika konšely (přísežnými). V roce 1548 získala obec městskou rychtu a správní moc přešla do rukou městské rady. V tomtéž roce je také poprvé zmíněna místní, později rychtářská, rodina Rosensprungů, jejíž členové postupně obsazovali rychty v okolí a ve stoletích následujících se celý rod výrazně rozvětvil v dalších okolních obcích. V roce 1617 byla Domašovu propůjčena králem Matyášem městská práva a v roce 1626 tehdejší držitelé panství Jindřich Václav a Karel Friedrich vévodové Münsterberští, páni na Šternberku a Jevišovicích, osvobozují poddané v městečku Domašově nad Bystřicí od povinných robot za stanovený roční plat. V roce 1636 dostal Domašov od vévody Silvia Würtemberského právo várečné a odúmrť. Místní fojtství společně se statkem za fojta Michaela Bernarda od téhož majitele panství získalo v prosinci 1659 výsady. V roce 1690 bylo městečko osvobozeno od stavění sirotků. V polovině 17. století měl Domašov přechodně status svobodného horního města. Ve dnech 29. a 30. června 1758 zde proběhla tzv. bitva u Domašova mezi rakouskými a pruskými vojsky. Rakušané pod velením generálmajora Ernsta Gideona von Laudon a generálmajora Josefa von Žiškovič napadli a rozprášili zásobovací konvoj pro pruskou armádu obléhající Olomouc, chráněnou silami generála Hanse Joachima von Ziethen, načež Fridrich II. opustil v důsledku těchto ztrát 2. července své pozice u moravské metropole. Na paměť této události o sto let později nechalo na místě této události město Olomouc postavit tzv. Černý kříž V roce 1791 byl postaven kostel svaté Anny na místě původního dřevěného kostelíka zříceného o rok dříve a osazen oltářem ze zrušeného kláštera Hradisko. Již na přelomu 18. a 19. století zde byla triviální, později obecná škola. Dne 1. července 1872 byl zahájen provoz na Moravsko-slezské centrální dráze Olomouc – Opava, nynější staniční budova byla postavena v roce 1883. Konec devatenáctého a přelom dvacátého století je ve znamení postupného rozvoje průmyslu. Postaven byl mlýn a lihovar, později podnik na zpracování kyselek z místních pramenů a otevření kamenolomu. V roce 1921 byla v městečku založena menšinová česká škola. V roce 1949 došlo ke zřízení vojenského prostoru Libavá na sousedním katastru obce. Domašov byl obcí téměř s čistě převládajícím německým etnikem. Výjimku tvoří pouze pár českých jmen uváděných v urbářích v průběhu šestnáctého století a poté až v roce 1930 provedené sčítání obyvatel, které uvádí, že v městečku Domašově žilo 1149 obyvatel a z toho jen 88 Čechů. Ke kompletní výměně obyvatelstva dochází až po roce 1945, kdy vlivem vysídlení Němců z Československa přicházejí noví čeští dosídlenci, kteří však demograficky již původní stav obyvatel nenaplnili. Obec se k 1. lednu 2016 na základě zákona č. 15/2015 Sb., o hranicích vojenských újezdů, mírně rozšířila o katastrální území \"Domašov nad Bystřicí I\", které do 31. prosince 2015 náleželo k vojenskému újezdu Libavá. Původně ovšem pozemky téměř celého moderního k. ú. \"Domašov nad Bystřicí I\" tvořilo okrajovou část katastrálního území \"Smilov\", pouze severní okraj náležel před tímto datem ke katastrálnímu území \"Bělá\". Smilov i Bělá byly před vznikem vojenského újezdu Libavá samostatnými obcemi, jejichž celá zástavba byla po začlenění do Libavé soustavně ničena, až byla nakonec srovnána se zemí. K 20. prosinci 2002 byly oba katastry zrušeny a půda moderního k. ú. \"Domašov nad Bystřicí I\" začleněna do rozšířeného k. ú. \"Město Libavá\", z něhož byla vyčleněna k 2. červnu 2014 v rámci příprav na optimalizaci (zmenšení) vojenského újezdu Libavá. Dne 25. dubna 2018 bylo schváleno usnesením výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny udělení vlajky obce.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci se nachází kostel sv. Anny postavený v roce 1791. Někdejší městské jádro bylo citelně poznamenáno demolicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Jižním směrem od obce se nachází chráněný přírodní výtvor \"Kamenné proudy\" a k němu navazující naučná stezka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Domašov nad Bystřicí (dříve též Domštát nebo \"Tomášov\"; německy \"Domstadt\" či \"Domstadtl\") se nachází v Olomouckém kraji, okres Olomouc, asi 10 km východně od Šternberka. Leží v Nízkém Jeseníku v zalesněném údolí říčky Bystřice, podél které také vede železniční trať č. 310 z Olomouce do Opavy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Domašov nad Bystřicí est une commune du district et de la région d'Olomouc, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2088547} {"src_title": "Tovéř", "tgt_title": "Tovéř", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1203, kdy je zmíněna v listině vydané moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem. Ve vlastnictví obce se vystřídala řada feudálních pánů, nejdéle (404 let) vlastnil Tovéř klášter kartuziánů z Dolan. Roku 1850 se Tovéř stala samostatnou obcí olomouckého okresu. Ve 20. letech dvacátého století byla v obci zavedena kanalizace později i elektrická síť. Na konci druhé světové války proběhly u Tovéře střety Rudé armády s německými oddíly. V průběhu padesátých let dvacátého století prošla sedlácká obec kolektivizací. Proti té se postavil protikomunistický odbojář Miloslav Štědrý. V roce 1960 se obec sloučila s obcí Dolany, samostatnost získala znovu až po pádu komunistického režimu v Československu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kaple svatého Cyrila a Metoděje.", "content": "Kaple je vystavěna na obdélníkovém půdorysu s půlkruhovým závěrem. Fasáda je členěna lizénami, v bocích prolomena párem oken s půlkruhovým záklenkem, okna lemována štukovými šambránami. Střecha je sedlová (nad závěrem valbová), trojúhelníkový štít je lemován zubořezem a prolomen kruhovým otvorem. Po roce 1945 prováděl drobné a udržovací práce dolanský farář za pomoci věřících občanů. Až v devadesátých letech dvacátého století byla obnovena fasáda kaple a po roce 2000 upraveno její okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenný kříž.", "content": "Kamenné kříže se zpravidla stavěly na konci nebo na začátku obce nebo tam, kde se stalo nějaké neštěstí. V Tovéři stával kamenný kříž na křižovatce u hospody vedle kaštanu, neboť tam historicky končila původní obecní zástavba. Uvedený kaštan narušoval statiku kříže, a tudíž byl za působení starosty Ladislava Slezáka přemístěn k polní cestě, též zvané Třináctka (u rybníka směrem na Dolany). Během rozšiřování zástavby obce byl na čas uložen v depozitáři a později postaven u kaple.", "section_level": 2}, {"title": "Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice.", "content": "Hranolový podstavec s nápisovými deskami stojí na dvou pískovcových stupních, na něm je osazen pískovcový sloup ukončený korintskou hlavicí. Vrchol je sochařsky řešená kompozice sousoší Nejsvětější Trojice. Vytesaný nápis na nápisové desce: \"\"Ke cti nejsvětější Trojice Boží z vděčnosti Antonínu Foukalovi a Veronice, manželce jeho, postaveno na památku od Ignáce Vyjídáka a manželky jeho Františky z Toveře z čís. 9 a 23 léta Páně 1880 a od velebného pána P. Jana Stáhla, faráře a rady konsistoriálního, postaveno.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Boží muka.", "content": "Boží muka z druhé poloviny 18. století stojí východně od obce při cestě do Dolan. Jedná se o drobnou barokní stavbu.", "section_level": 2}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Miloslav Štědrý.", "content": "Původním povoláním byl chemik, autor mnoha zlepšovacích návrhů v oblasti chemie, člen Československé strany národně socialistické. Protikomunistický bojovník a významný představitel 3.odboje na Olomoucku. Narodil se 29. ledna 1914 v Tovéři u Olomouce.", "section_level": 2}, {"title": "František Šnajdr.", "content": "Malíř, výtvarný umělec a fotograf František Šnajdr se narodil 1. září 1914 v Tovéři u Olomouce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tovéř, často uváděná jako Toveř, je obec ležící v okrese Olomouc. Její katastrální území má rozlohu 204 ha. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Tovéř est une commune du district et de la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 296098} {"src_title": "Minerální voda", "tgt_title": "Eau minérale naturelle", "src_document": [{"title": "Minerální vody v České republice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Norma ČSN 86 8000 O minerálních vodách.", "content": "Do roku 2001 byla v souladu s normou ČSN jako minerální voda chápána taková, která splňovala alespoň jedno z následujících sedmi kritérií:", "section_level": 2}, {"title": "Zákon č. 164/2001 Sb. a vyhláška 432/2001 Sb..", "content": "V souvislosti se sjednocením právního systému po vstupu České republiky do Evropské unie došlo ke změně legislativy a původní normu ČSN nahradil zmíněný lázeňský zákon a vyhláška o zdrojích a lázních, podle jejíž přílohy č. 1 (kritéria pro hodnocení minerálních vod, plynů a peloidů) je minerální voda \"přirozeně se vyskytující podzemní voda původní čistoty, stálého složení a vlastností, která má z hlediska výživy fyziologické účinky dané obsahem minerálních látek, stopových prvků nebo jiných součástí, které umožňují její použití jako potraviny a k výrobě balených minerálních vod.\" To je prakticky každá voda vytěžená z podzemí bez ohledu na úroveň mineralizace. Vodám, které byly podle původní klasifikace značené jako minerální, byl v podobném významovém rozsahu přiřazen termín \"minerální voda pro léčebné využití\". Taková musí splňovat alespoň jedno z následujících pěti kritérií:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení minerálních vod.", "content": "Na základě legislativy z roku 2001 jsou minerální vody dělené: Pouze tehdy, jde-li o vody: Podle složek, které jsou v součtu součinů látkové koncentrace a nábojového čísla všech aniontů (nebo kationtů) zastoupeny alespoň 20 %. Charakterizuje se v pořadí od nejvíce zastoupených složek (nejprve pro anionty, poté pro kationty) Pokud jsou na základě odborného posudku použitelné k léčebným účelům. Pokud splňuje následující podmínky:", "section_level": 2}, {"title": "Další definice a související termíny.", "content": "I přes novou legislativu z roku 2001 se v hydrogeologické praxi stále užívá termín minerální voda v rozsahu normy ČSN 86 8000. Pokud mluvíme o minerální vodě, je proto důležité specifikovat, jaký význam máme na mysli.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "Léčivých účinků minerálních vod se tradičně využívá v evropském lázeňství. Při pití lázeňských pramenů je nutné dodržovat lékařská doporučení. U některých se může u výhradním pití projevit nadměrný příjem konkrétního prvku. U vod, které jsou přirozeným zdrojem fluoridů, to mohou být u dětí do 4 let věku fluoridy. U vysoce mineralizovaných hořkých vod sírano-sodno-hořečnatého typu pak může sodík nepříznivě zvyšovat krevní tlak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minerální voda, zkráceně minerálka, je běžné označení pro vodu z podzemí, tedy z minerálního prostředí. Termín \"minerální voda\" je obecně chápán podle historických zvyklostí v konkrétních regionech. V Evropě po staletí pojem \"minerální voda\" splýval s pojmem \"lázeňský pramen\" a rámci České republiky byl tento termín užíván v souladu s normou ČSN 86 8000 pro přírodní vody s vyšším obsahem rozpuštěných látek, vody proplyněné, vody s vyšší teplotou či s vyšší radioaktivitou než je u běžných vod v jejich okolí běžné apod. Problém vznikl při přejímání cizího slova \"minerální\", které se ujalo lépe než obtížněji vyslovitelné slovo \"mineralizovaná voda\". ", "tgt_summary": "L'eau minérale naturelle est une catégorie d'eau dont les caractéristiques sont définies réglementairement. Obligatoirement d'origine souterraine (qu'on la capte via un forage ou qu'elle jaillisse d'une source), elle doit avoir une composition chimique stable et ne pas avoir besoin d'être désinfectée pour être consommée. Elle peut cependant recevoir des traitements visant à la débarrasser de certains composés toxiques ou non souhaitables (comme les sulfures d'hydrogène). En France, l'exploitation et le conditionnement d'une source d'eau minérale nécessitent des autorisations administratives spécifiques. ", "id": 484688} {"src_title": "Alma Mahlerová", "tgt_title": "Alma Mahler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alma se narodila v rodině v té době známého a oblíbeného malíře krajin Emila Jakoba Schindlera a jeho ženy zpěvačky Anny von Bergen. Mezi přátele manželů Schindlerových patřily další významné osobnosti vídeňské kultury, jako např. malíř Gustav Klimt, který s Almou prožil krátkou romanci. Mezi další ctitele Almy Schindlerové patřili ředitel Burgtheatru Max Burckhard či hudební skladatel Alexander Zemlinsky. V roce 1901 se v salónu své přítelkyně Berty Zuckerkandlové seznámila s předním vídeňským hudebním skladatelem Gustavem Mahlerem, za nějž se o rok později provdala. Žili spolu až do Mahlerovy smrti v roce 1911. Měli spolu dvě dcery, Marii Annu (1902–1907) a Annu (1904–1988). Alma se musela vzdát své slibné kariéry hudební skladatelky, neboť Mahler z ní chtěl mít hospodyni, nikoli konkurenci (složila desítky písní a jednu klavírní sonátu). Její dcera Anna se stala sochařkou. Ještě za Mahlerova života začal vášnivý poměr Almy s architektem a čelným představitelem stylu Bauhaus Walterem Gropiem. Po Mahlerově smrti se za něj provdala (v roce 1915). O rok později se jim narodila dcera Manon (1916–1935). Ovšem již v roce 1912 vzplanula Alma láskou k přednímu expresionistickému malíři, spisovateli a buřiči Oskaru Kokoschkovi, který je zachytil spolu v milostném objetí na obraze \"Nevěsta větru\" (\"Die Windsbraut\"). Jejich vztah ovšem netrval dlouho a Alma se vrátila ke Gropiovi. Vztahům s Gropiem i s Kokoschkou byl definitní konec, když Alma poznala německého spisovatele Franze Werfela, jemuž porodila v roce 1918 syna Martina, jenž ovšem záhy zemřel. Werfelovou manželkou se stala roku 1929. Po anexi Rakouska Třetí říší v roce 1938 uprchli s Werfelem nejprve do Francie a v roce 1940 do Spojených států amerických, kde v roce 1945 Alma ovdověla. Se svým mužem žila v Los Angeles, po jeho smrti se však přestěhovala do New Yorku, kde stála v čele umělecké elity až do své smrti v roce 1964. Napsala několik vzpomínkových knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alma Mahlerová, plným jménem Alma Mahler-Gropius-Werfel (31. srpna 1879 ve Vídni – 11. prosince 1964 v New Yorku), rozená Alma Schindlerová, byla rakouská autorka memoárové literatury. Proslula jako „múza“ řady předních umělců první poloviny 20. století, např. hudebního skladatele Gustava Mahlera, malíře Oskara Kokoschky či spisovatele Franze Werfela.", "tgt_summary": "Alma Maria Mahler, née Schindler à Vienne le et morte à New York le, est une artiste peintre et musicienne qui a composé des \"\". ", "id": 481076} {"src_title": "Smrt", "tgt_title": "Mort", "src_document": [{"title": "Významy pojmu smrt.", "content": "V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt. Pojem smrt se užívá také v přeneseném významu pro zánik – kultury, politického systému, živočišného druhu apod. Expirace jako \"poslední vydechnutí\" znamená v lékařství klinickou smrt, která se projevuje mimo jiné i zástavou dýchání. Podobně také \"exitus'.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika smrti.", "content": "Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu). Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku.. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky). Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojít k tzv. apalickému syndromu, kdy ani EEG nezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene (BAEP). Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček nereagujících na světlo či diagnózou mozkové smrti. Informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt z právního hlediska.", "content": "V české legislativě je smrt definována pouze v ustanovení § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon): § 10 odst. 3 téhož zákona pak dále stanovuje, že: Člověk, který je dlouho nezvěstný, nebo který zcela jistě zemřel, ale nelze to prokázat, může být na základě žádosti příbuzných soudně prohlášen za mrtvého.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení smrti podle příčin.", "content": "Příčiny smrti lze rozdělit na následující: Je zřejmé, že jednotlivé způsoby úmrtí mohou někdy poněkud splývat – závažným problémem je odlišení vraždy (úmyslné zabití) od zabití (neúmyslné), nicméně někdy není ani snadné rozlišit, kdy si člověk smrt způsobil neopatrností a kdy byla způsobena vnějšími příčinami, rovněž eutanazie se někdy může blížit vraždě, ve válce zabití a vražda taktéž splývají atd. Stává se také, že organizmus umírá na kombinaci několika faktorů. Pokud člověk zemře bez předchozích příznaků a z příčin, které mají původ uvnitř těla, označuje se to jako náhlá smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Stárnutí.", "content": "Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoliv u ostatních druhů je tento důvod spíše v menšině. Vymezit stárnutí není lehké. Obvykle se tento proces definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty. Existuje více hypotéz vysvětlujících stárnutí. Příkladem je teorie, že se v průběhu života nahromaďují mutace v buňkách, nebo teorie, že se množením buněk v těle postupně opotřebují telomery na konci chromozomů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam smrti.", "content": "Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci. Smrt má výrazný sociální význam v lidské společnosti, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů – např. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce apod. Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie.", "section_level": 1}, {"title": "Oznámení smrti.", "content": "Smrt jako významná událost bývá různými způsoby oznamována příbuzným, známým i lidem z širokého okolí. Dnes je smrt nejčastěji oznámena vyvěšením a rozesláním tzv. parte, oznámení o úmrtí, která pořizuje rodina zemřelého. V minulosti se po smrti člověka nechalo vyzvánět zvonem – umíráčkem. Podle délky a frekvence zvonění se přitom dalo určit, jak významná osoba zemřela, například při úmrtí panovníka se zpravidla vyzvánělo všemi kostelními zvony zároveň. K úkolům zvoníka také patřilo napsat jméno zemřelé osoby křídou na tabulku, vyvěšenou na kostelní věži – jednalo se tedy vlastně o předchůdce dnešních parte. Kromě vyzvánění všemi zvony se smrt významné osoby ohlašuje i jinými způsoby, například vyvěšením černé vlajky nebo stažením vlajky na půl žerdi. Ke vzpomínce na mrtvé se někdy drží tzv. minuta ticha.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Jako pohřeb se označuje rituál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, symbolické vymezení jeho odchodu ze společnosti. Přestože každé náboženství a kultura mají pohřební ceremoniál a pohřební zvyky odlišné, v některých rysech se navzájem podobají – například většinou se nějakým způsobem poukáže na to, co zemřelého přetrvá (jeho potomci, jeho dílo, jeho nesmrtelná duše).", "section_level": 2}, {"title": "Náhledy na smrt.", "content": "Smrt může být v závislosti na světonázoru posuzujícího ukončením života nebo jeho proměnou. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Religiozita jedince snižuje obavy ze smrti. Některé práce však tento fenomén zpochybňují. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je smrt do značné míry tabuizována, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného – pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její „vysvětlení“ jejich hlavních funkcí.", "section_level": 1}, {"title": "Konec existence.", "content": "Názor, že smrt zcela ukončuje existenci daného člověka, je typický pro ateistické a materialistické náhledy na svět, které popírají existenci nehmotné nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla.", "section_level": 2}, {"title": "Kontinuita existence.", "content": "Některé filosofické a náboženské směry, například hinduismus, hlásají tzv. „kontinuitu bytí“. Lidskou bytost považují za nehmotnou duši, která nikdy neumírá. To, co je smrtelné, je pouze fyzický obal, schránka, nádoba pro ducha, fyzické tělo. Dle tohoto pohledu člověk není fyzické tělo a nemůže tudíž zemřít. Smrt pak vnímají pouze jako změnu stavu existence a ve vztahu k fyzickému tělu jako „opuštění vozítka“, v němž duch pobýval a působil na fyzické úrovni existence. Následný rozklad fyzického těla po odchodu ducha je pak způsoben postupnou dezintegrací buněk vlivem absence organizující energie ducha. S podobnými informacemi se můžeme setkat v teosofie, Učení odvěké moudrosti pocházejícího z tibetské větve mahájánového buddhismu, ale také v moderních výzkumech například v knihách Roberta A. Monroe Monroe například uvádí, že kolem čtyřicátého roku věku se mu začaly dít spontánní mimotělesné zážitky, které popisuje jako uvolnění vědomí z fyzického a také z astrálního těla. Prostřednictvím těchto prožitků měl možnost objevit a popsat svět, jenž je mimo fyzickou realitu. Tvrdí, že původ člověka nenašel ve hmotné struktuře fyzického těla, nýbrž ve stavu vědomého energetického bytí, kdy existuje ve formě nezávislého kvanta energie, disponujícího určitými vlastnostmi a schopnostmi. Toto vědomí údajně bez problémů dokáže cestovat vesmírem na velké vzdálenosti a často bývá „přitaženo“ atraktivitou podmínek, které panují na planetě, jako je Země. Následně může dostat možnost se vtělit do fyzického těla, které obývá až do jeho opuštění. Tento okamžik, který lidé nazývají „smrt“, vnímá spíše jako odložení vysloužilého fyzického obalu, který umožňuje vědomí projevovat se na fyzické úrovni existence. Ovšem život člověka tímto odložením těla podle něj v žádném případě nekončí, nýbrž se přesouvá do nefyzické roviny existence, která je dále jemněji strukturována a připomíná víceúrovňový svět oddělených dimenzí. Zde má lidská bytost v energetické formě řadu dalších možností: Dle jeho názoru člověk, jako energetická bytost, však nikdy nezemře, může pouze změnit formu a stav své existence a jinak její podstata zůstává stále stejná. O kontinuitě života se zmiňuje také Dr Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher. Provedený výzkum vědomí zahrnoval hypnotické seance, v nichž byli pacienti s obtížnými životními problémy uvedení zkušebně do hypnózy, aby vypovídali, kde problém vznikl. Tímto způsobem došlo k náhodnému objevení existenčního stavu před stávajícím životem. V souvislosti s tím byly odhaleny příčiny současných problémů v některé z předešlých inkarnací pacienta.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt v mytologii a pověstech.", "content": "Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí různých mytologií. Potýkají se zejména s těmito otázkami:", "section_level": 1}, {"title": "Čas smrti.", "content": "Ve většině kultur panovala víra, že člověk má hodinu smrti dopředu přesně stanovenu. Magickými praktikami pak bylo možné okamžik smrti zjistit. Užívala se k tomu nepřeberná škála technik. Některé příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Nekrangelie.", "content": "Nekrangelie (slovo vzniklo složením řeckého νεκρός (nekrós, „mrtvý, zemřelý“) a άγγελος (angelos, „posel“)) se nazývá okultní jev, při němž se umírající osoba nějakým způsobem projeví člověku, zpravidla příbuznému nebo jinak blízkému, a podá mu tak zprávu – buď o svém úmrtí, nebo někdy i jinou důležitou informaci, kterou mu za života nestihla sdělit – kam ukryla poklad, komu odkazuje majetek, kdo nese vinu na její smrti, varuje příbuzného před nebezpečím apod. Nekrangelie může mít celou řadu podob. Příklady jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Oddálení smrti.", "content": "Lidé se snažili smrt oddálit, oklamat, odehnat ji od sebe. Často si život představovali jako hořící svíci – když svíce dohoří, život zanikne. Smrt bylo možno oklamat tak, že si člověk svou svíci prodloužil o svíci někoho jiného.", "section_level": 2}, {"title": "Přivolání smrti.", "content": "Podobně, jako se lidé snažili smrt zahnat od sebe a své rodiny, jindy naopak usilovali přivolat ji na své nepřátele pomocí kletby. Přivolání smrti kletbou a pozvání k božímu soudu se označuje jako thanatobolie. Z historie jsou známy případy, kdy kletba skutečně došla svého naplnění. Zřejmě nejznámější je případ posledního velmistra řádu templářů Jacqua de Molay, který po svém nespravedlivém odsouzení k smrti upálením proklel francouzského krále Filipa IV. a papeže Klementa V. Oba prokletí krátce na to zemřeli. V českých zemích je nejznámější pověst o vůdci Chodů Janu Sladkém Kozinovi, který údajně uvrhl kletbu na pána Wolfa Maxmiliána Lamingera, že se do roka a do dne setkají u božího soudu. Laminger skutečně za necelý rok nato zemřel. Syndrom thanatobolie se proto někdy označuje také jako lamingerismus. O totéž se v roce 2000 pokusil pětinásobný český vrah Ivan Roubal, kdy po vynesení rozsudku vyzval soudce na boží soud. Ivan Roubal zemřel v roce 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Nesmrtelnost.", "content": "Jako nesmrtelnost se označuje nemožnost úmrtí, věčný život ve fyzické nebo spirituální formě. V užším smyslu se jako nesmrtelnost označuje nemožnost úmrtí věkem. Nesmrtelnost je pouze hypotetická vlastnost, která prozatím nebyla v praxi prokázána, nicméně se často objevuje v mytologii, pověstech a také v kultuře. Někdy je chápána pozitivně, ale často je věčný život považován za prokletí.", "section_level": 2}, {"title": "Personifikace smrti.", "content": "Lidé si představovali, že duši umírajícího si odnese nějaká bytost – bůh, anděl, nebo jiná mytická bytost. Další bytosti ji pak provázely na cestě do posmrtného života, soudily jeho hříchy, nebo na ni dohlížely v zásvětí. Tyto bytosti se v každé kultuře liší, ale některé prvky jsou podobné.", "section_level": 2}, {"title": "Starověká Indie.", "content": "Upanišady a další texty uvádějí, že duše jsou odváděny různými průvodci zvanými ativáhika dévatové na různá místa podle jejich individuální karmy. Většinou jim konkrétní místo sdělí bůh smrti a soudce mrtvých Jama, v Číně známý jako Janluo, v Japonsku jako Emma(-ó) či Enma.", "section_level": 3}, {"title": "Starověký Egypt.", "content": "Egyptským bohem smrti, mumifikace a pohřebišť je Anup, bůh se šakalí hlavou, jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů. Později se k němu v mytologii připojil Usir, vládce podsvětí. Egypťané věřili v pokračování života po smrti. V říši mrtvých vládl bůh Usire (Osiris). V říši mrtvých žije lidská duše dál plnohodnotných životem, ale jen za určitých podmínek. Slovo mumie je zřejmě arabského původu a znamená asfalt nebo smůla. Po rozšíření tohoto slova se slovo začalo užívat pro nabalzamování těla. Mumifikace byla nedílnou součástí smrti pro každého starého Egypťana. Mumifikace měla dvě podoby, přirozenou a umělou. Bytost pro ně byla součást elementů. Tělo bylo určeno ke smrti. Srdce bylo centrem citů, emocí a racionálního uvažování, bylo také pomyslným vstupem do ráje prostřednictvím vah boha Anupa. Podle Knihy mrtvých je srdce položeno na váhu, na druhé misce je položeno pero, to symbolizuje pravdu a spravedlnost. Pokud bude tělo zemřelého těžší než pero, projeví se tak vina zemřelého.", "section_level": 3}, {"title": "Starověké Řecko.", "content": "Bohem smrti v Řecku je Thanatos, zobrazovaný jako mladý muž s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem – dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Jsou synové bohyně noci – Nyx. Řekové tím vyjádřili jednak představu, že spánek a smrt jsou si podobné, a také fakt, že lidé často umírají v noci během spánku. Jejich sourozencem je také Charón, převozník, který převáží duše zemřelých do podsvětí. Podsvětní říši vládne bůh Hádés. Bránu do podsvětí hlídá strašlivý tříhlavý pes Kerberos.", "section_level": 3}, {"title": "Starověký Řím.", "content": "Ve starověkém Římě byly bytosti velmi podobné řecké mytologii, jen měly jiná jména. Bohem smrti je Mors, bohem římského podsvětí bůh Pluto.", "section_level": 3}, {"title": "Keltská mytologie.", "content": "V Irsku podle keltské mytologie je strážcem brány do podsvětí bůh Donn, syn boha Míla. Brána se nachází na skalnatém ostrůvku Tech nDuinn, kde má Donn své sídlo.", "section_level": 3}, {"title": "Severská mytologie.", "content": "V severské mytologii se rozlišují mrtví, kteří padli v boji, a ti, kteří zemřeli např. stářím nebo nemocí. Z padlých hrdinů jsou vybráni ti nejudatnější valkýrami, které je odnesou do Valhaly – síně padlých, v níž budou čekat na ragnarok, poslední bitvu. Ostatní zemřelí odcházejí do temné říše Helheimu, jíž vládne bohyně Hel. Výjimku představují ještě utopení námořníci, jejichž duše přebývají u bohyně Rán.", "section_level": 3}, {"title": "Slovanská mytologie.", "content": "Ve slovanské mytologii postavu smrti zosobňovala bohyně Morana. Je prý velmi krásná. Je rovněž vládkyní zimy; na některých vesnicích se dodnes udržuje zvyk „vynášení smrti“, kdy na jaře lidé vyrobí ze slámy a starých hadrů postavu (označovanou jako Morana, Mařena, Smrtholka), kterou pak hodí ze skály nebo z mostu, případně ji spálí v ohni. Je to spojeno s lidovou slavností, která má oslavit příchod jara, u nás tento zvyk splývá s pálením čarodějnic. Zvyk vynášení smrti je doložen už od 14. století.", "section_level": 3}, {"title": "Středověk v Evropě.", "content": "Ve středověku si lidé představovali smrt jako kostlivce s kosou nebo mečem (Smrtka, Smrťák). Není bez zajímavosti, že v některých zemích byl považován spíš za osobu mužského pohlaví (Německo), jinde spíše ženského (české země). Zpodobnění smrti se často objevuje na obrazech tzv. tance smrti (\"danse macabre\"), v němž kostlivec-smrt tančí v čele průvodu lidí. Tato a jiná zpodobnění smrti slouží jako memento mori (pamatuj na smrt) – člověk nemá zapomínat na smrt a žít ctnostným životem, aby nezemřel ve hříchu.", "section_level": 3}, {"title": "Vracení zemřelých.", "content": "Osoba, která po smrti nedojde pokoje a vrací se do světa živých, se obecně nazývá revenant (z francouzského \"revenir\", znovu se objevovat), česky se označuje jako nemrtvý nebo oživlý mrtvý. Jednotlivé druhy zjevení pak dostávají označení podle svých projevů – mezi revenanty patří například duch, přízrak, oživlý kostlivec, ohnivý muž (přízrak podvodníka), bludička (nepokojná duše zemřelého) nebo upír, mezi oživlé mrtvé patří také zombie.", "section_level": 2}, {"title": "Nekromancie.", "content": "Pokud se člověk pokouší pomocí magických praktik přivolat zemřelého a vyzvědět od něj nějakou informaci, jde o formu věštění, která se označuje jako nekromancie.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt v umění.", "content": "Záležitosti související se smrtí jsou častým motivem strašidelných příběhů, filmových i knižních hororů a tajuplných povídek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je charakteristická pro každý druh organismu; vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti. Průměrná délka života u člověka se stále prodlužuje – díky kvalitnější zdravotní péči, hygieně a zdravějšímu životnímu stylu. ", "tgt_summary": "La mort est l'état irréversible d'un organisme biologique ayant cessé de vivre. Cet état se caractérise par une rupture définitive dans la cohérence des processus vitaux (nutrition, respiration...) de l'organisme considéré. ", "id": 386114} {"src_title": "Kayseri", "tgt_title": "Kayseri", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "Na místě dnešního Kayseri byla už v chetitské době (2. tisíciletí př. n. l.) osada \"Mazaka\", která kolem roku 150 př. n. l. dostala jméno \"Eusebeia\" a za císaře Tiberia v roce 17 byla na jeho počest přejmenována na \"Kaisareia\", latinsky \"Caesarea\". Stala se hlavním městem provincie \"Cappadocia\", po rozdělení za císaře Valenta \"Cappadocia prima\". Věřícím v Kappadokii je také adresován První list Petrův, takže lze předpokládat, že se zde brzy rozšířilo křesťanství. Od počátku 3. století se město stalo střediskem křesťanské vzdělanosti a rozkvět města vyvrcholil ve 4. století, kdy zde působili slavní kappadočtí Otcové Basileios Veliký a jeho bratr Řehoř z Nyssy. Špitály, starobince i kuchyně pro chudé, jež zde Basilios postavil a zavedl, byly v antice proslavené. Okolo roku 1080 dobyli město turkmenští Danišmendové, 1096 západní křižáci, brzy nato se stalo sídelním městem Seldžuků a zažilo opět období rozkvětu. Pak se stalo součástí Osmanské říše a kromě let 1401 až 1467, kdy mu vládl Tamerlán (Timur Lenk), patří k Turecku dodnes. Kolem roku 1900 se začíná budovat nové sídliště na severu města. Ve městě jsou zachovány zbytky mohutných hradeb, hrad, četné mešity a medresy. Většina historických budov, jako je Hunád-Hatunský komplex nebo Kilicarsalská mešita, byla vybudována za vlády Seldžuků. V 19. století byl vystavěn velký bazar přímo u zájezdního hostince - karavanseraje, který ovšem pochází ze 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Kayseri je jedním z nejdůležitějších středisek tureckého průmyslu a obchodu. Vyrábí se zde hlavně nábytek, kovové zboží, uzeniny a koberce. Město je také dopravní křižovatka, má mezinárodní letiště \"Kayseri Erkilet Havaalani\", jež odbaví ročně přes 500 tisíc cestujících, a je zde řada velkých bank. V Kayseri působí dva fotbalové kluby nejvyšší ligy, Kayserispor a Kayseri Erciyesspor. Atatürkův stadion pojme přes 35 tisíc diváků. Od roku 2006 se ve městě buduje tramvajová doprava. Rodák z Kayseri je bývalý prezident Turecka Abdullah Gül (*1950) a pochází odtud řada velkých podnikatelů, například mecenáš Sakip Sabanci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kayseri, antická \"Kaisareia Mazaka\" či \"Ceasarea\", je město v Kappadokii ve středním Turecku. Má asi 700 tisíc obyvatel a leží v nadmořské výšce 1054 m na úpatí vyhaslé sopky Erciyes Dağı. Je hlavním městem stejnojmenné provincie. Město je významným průmyslovým střediskem, je známé výrobou uzenin, nábytku a proslulých koberců.", "tgt_summary": "Kayseri est une ville de Turquie, préfecture de la province du même nom, située dans la région de Cappadoce au pied du mont Erciyes. La ville se situe à de la capitale Ankara et d'Istanbul. Elle était anciennement connue sous le nom de Césarée de Cappadoce ou Mazaca. La population de l'agglomération urbaine s'élève à habitants en 2009.", "id": 191683} {"src_title": "Komunita Taizé", "tgt_title": "Communauté de Taizé", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V době 2. světové války, v roce 1940, přijel tehdy pětadvacetiletý bratr Roger na kole ze Švýcarska, kde se narodil a kde vystudoval teologii, do Francie, rodné země své matky. Od mládí, především v době, kdy prodělával tuberkulózu, v něm zrála touha založit komunitu bratří, která by se stala kvasem smíření v lidské rodině. Ve Francii dorazil do Cluny, které znal jako centrum středověkého mnišského života. Právě zde se dozvěděl, že v nedaleké vesnici Taizé je na prodej dům. Jedna místní žena ho zde pozvala k jídlu. Když se dozvěděla o jeho úmyslech, prosila bratra Rogera, aby zůstal v Taizé, protože jsou zde místní obyvatelé „tak sami“. Bratr Roger se v Taizé, které se nacházelo blízko demarkační linie, usadil. Brzy začal v jednoduchých podmínkách ukrývat válečné uprchlíky, především Židy. Připojila se k němu také jedna z jeho sester, Geneviève. V roce 1942 byli varováni, že byli odhaleni, proto se sourozenci uchýlili zpět do rodného Švýcarska, do Ženevy. Do Taizé se mohl vrátit až v roce 1944, tehdy se k němu připojili také první bratři, kteří se s ním seznámili ve Švýcarsku. Po válce se bratr Roger s ostatními bratry a opět s pomocí sestry Geneviève začal starat o několik místních sirotků. I přes kritické ohlasy místních obyvatel se po válce snažil pomáhat i zajatým Němcům, kteří žili v nelehkých podmínkách zajateckých táborů. V roce 1949 měla komunita už sedm bratří, kteří o Velikonocích přijali závazek společného života v prostotě a celibátu. V zimě 1952–1953 napsal bratr Roger pro komunitu řeholi s názvem Pravidla Taizé a stal se prvním jejím představeným. Spolu s dalšími bratry se zúčastnil 2. vatikánského koncilu jako pozorovatel. V roce 1962 byl kvůli nedostatečné kapacitě románského kostela ve vesnici postaven Chrám smíření. Počet členů komunity během let vzrůstal. V roce 1969 se bratrem stal jeden mladý lékař z Belgie, který se stal prvním katolíkem v komunitě. Důležitou událostí v životě komunity byla návštěva papeže Jana Pavla II. v Taizé v říjnu roku 1986. Zakladatel komunity a její první představený, bratr Roger, byl 16. srpna 2005 během večerní modlitby napaden a usmrcen psychicky nemocnou návštěvnicí. Bylo mu devadesát let, když zemřel. Pro ekumenické zaměření společenství je příznačné, že nástupcem bratra Rogera ve funkci představeného se stal bratr Alois (Alois Löser), katolík pocházející z Německa (Bavorsko), který k řádu přistoupil již roku 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Život komunity.", "content": "Rytmus života komunity udávají modlitby, které se konají třikrát denně. Bratři nepřijímají žádné dary nebo dotace, dokonce i osobní dědictví využívají pro pomoc potřebným. Živí se svou prací: vydávají knihy, CD, DVD a podobně. Už od počátků komunity má v Taizé tradici výroba keramiky, která je spjata především s osobou bratra Daniela. Od padesátých let 20. století někteří bratři žijí po delší nebo kratší dobu v malých skupinkách, tzv. fraternitách, v zemích především rozvojového světa, aby sdíleli život s nejchudšími obyvateli. V současné době se fraternity nacházejí v Brazílii, Bangladéši, Senegalu, Keni a několik bratří žije i v Jižní Koreji. V rámci projektu Operace Naděje bratři zprostředkovávají humanitární pomoc potřebným lidem, v době hladomoru v Severní Koreji v roce 1998 do této země zaslali 1000 tun kukuřice a v následujících letech zorganizovali sbírky zdravotnického materiálu pro místní nemocnice. Koncem padesátých let 20. století začalo Taizé navštěvovat množství především mladých lidí. Bratři komunity byli jejich zájmem zpočátku zaskočeni a několik let hledali způsob, jak se s jejich přítomností vyrovnat. Jejich počet v průběhu let stoupal a zároveň začali přijíždět mladí z různých zemí, kteří často nerozuměli francouzštině, dorozumívacímu jazyku komunity. Neexistuje žádná komunita sester z Taizé. Na pozvání bratra Rogera ale přijely s přijetím poutníků pomáhat nejprve sestry sv. Ondřeje, ženského katolického řádu původně z Belgie, které od roku 1972 žijí ve sousední vesnici jménem Ameugny. Později přijely pomáhat také sestry kongregace sester voršilek Srdce Ježíše Umírajícího (tzv. šedé voršilky) a sestry kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul.", "section_level": 1}, {"title": "Zpěvy z Taizé.", "content": "Bratři hledali způsob, kterým by se mohli všichni mladí lidé zapojit do pravidelných modliteb komunity; původně byly totiž náplní modliteb především dlouhá kantika (chvalozpěvy, hymny) a zpívané žalmy ve francouzštině. Oslovili francouzského hudebního skladatele Jacquesa Berthiera, zda by spolu s nimi hledal způsob, jak zpěvy zjednodušit. Postupně se v Taizé začaly používat krátké, stále se opakující zpěvy meditativního charakteru zpívané v různých jazycích, které je snadné se naučit. Na tvorbě zpěvů s komunitou spolupracoval i Joseph Gelineau. Od devadesátých let 20. století komponují nové písně sami bratři komunity.", "section_level": 1}, {"title": "Laudates omnes gentes.", "content": "je neznámější duchovní píseň z Taizé. Zpívá ve všech světových jazycích. latinsky: Laudate omnes gentes, laudate Dominum. anglicky: \"Sing praises, all you peoples, sing praises to the Lord.\" německy: \"Lobsingt, ihr Völker alle, lobsingt und preist den Herrn.\" španělsky: \"Alabe todo_el mundo, alabe al Señor. Alabe todo_el Mundo, alabe_a nuestro Dios.\" portugalsky: \"Cantai todos os povos, louvai nosso Senhor.\" švédsky: \"Sjung lovsang, alla länder, och prisa Herrens namn!\" francouzsky\": Louez, vous tous les peuples, chantez pour le Seigneur!\" estonsky: \"Oh, kiitke nüüd koik rahvad, oh, kiitke Jumalat!\" litevsky\": Giedokit visos tautos, giedokit Viešpačiui.\" svahilsky: \"Sifoni watu wote, sifoni Mwenyenzi.\" česky: \"Zpívejte národové, zpívejte Pá-nu! Zpívejte národové, svou chválu Pá-nu.\" (Překlad: Karel Řežábek)", "section_level": 2}, {"title": "Liturgie.", "content": "Modlitby komunity sestávají kromě písní z Taizé z dalších jednoduchých prvků: krátkého čtení z Bible, žalmu a přímluv. Důležité místo má v modlitbě ticho, které trvá kolem osmi minut. Ekumenické modlitby se zpěvy z Taizé, které zachovávají podobný program, se konají po celém světě, včetně různých míst České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Setkání mladých.", "content": "Během celého roku se v Taizé konají setkání mladých ve věku 17–30 let. Zároveň komunitu navštěvují i dospělí a v určitých obdobích roku mohou přijet i rodiny s dětmi. V současnosti může být v Taizé zároveň až 7 tisíc lidí, kteří přijíždějí ze všech států Evropy i z dalších světadílů. Setkání mají týdenní charakter, od neděle do následující neděle. Mladí lidé mohou přijet i na delší dobu jako dobrovolníci, aby zde pomáhali s přijetím poutníků, hledali, co chtějí v životě dělat, a zažili život ve společenství a modlitbě. Během pobytu jsou doprovázeni vždy buď jedním bratrem (muži) nebo sestrou (ženy), kteří jim naslouchají a pomáhají jim rozlišovat, co je pro ně důležité. Program typického dne v Taizé", "section_level": 1}, {"title": "Pouť důvěry na zemi.", "content": "Komunita se nesnaží kolem sebe vytvářet nějaké hnutí, ale povzbuzuje poutníky, aby se, až se vrátí domů, zapojili plněji do své vlastní místní církve. Aby je v tomto úsilí podpořil, zahájil bratr Roger spolu s komunitou v sedmdesátých letech 20. století tzv. pouť důvěry na zemi. Jednotlivými etapami této pouti jsou setkání mladých pořádaná v Evropě i na dalších světadílech, k nimž se každoročně shromažďují desetitisíce mladých lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská setkání mladých.", "content": "Na konci každého roku, většinou od 28. prosince do 1. ledna, se vždy v některém velkém evropském městě koná evropské setkání mladých, které organizují spolu s dalšími dobrovolníky bratři z Taizé. Účastníci setkání jsou ubytováni u obyvatel tohoto města a jeho okolí. Dopoledne se program koná v místních farnostech a sborech, od poledne se všichni účastíci shromažďují typicky ve výstavních halách města ke společným modlitbám a workshopům. Bratr Roger zahájil tradici, ve které pokračuje i bratr Alois, kdy představený komunity při příležitosti evropského setkání napíše mladým lidem tzv. Dopis z Taizé s podněty k rozjímání. Tento Dopis se pak používá k osobnímu rozjímání i jako výchozí text k diskusím ve skupinkách v Taizé během celého následujícího roku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Komunita Taizé () je křesťanské ekumenické společenství klášterního typu nacházející se v burgundské vesnici Taizé ve Francii. Byla založena v roce 1940 bratrem Rogerem (Roger Schütz). Dnes komunita čítá kolem 100 bratrů, katolíků, i různých protestantských vyznání, kteří pocházejí z více než 25 různých národů. ", "tgt_summary": "La Communauté de Taizé est une communauté monastique chrétienne œcuménique localisée à Taizé en France. Fondée en 1940 par Frère Roger, elle rassemble en 2008 une centaine de frères venant du monde entier et qui ont choisi de vivre ensemble une vie de prière et de célibat dans la simplicité. L'unité des confessions chrétiennes et l'accueil des jeunes adultes font partie des engagements de la Communauté depuis sa fondation.", "id": 2477768} {"src_title": "Digitální fotoaparát", "tgt_title": "Appareil photographique numérique", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip digitálního fotoaparátu vychází z konstrukce klasického fotoaparátu. Jádrem přístroje je světlocitlivá plocha snímače na bázi technologie CCD nebo CMOS. Na plochu senzoru je promítán obraz přes systém optických čoček v objektivu. Světelná energie, která přichází ze snímaného prostoru (scény), je v jednotlivých pixelech (obrazových bodech) převáděna na elektrický signál a uložena v podobě vázaného náboje (u technologie CCD). Náboj vzniká postupně během expozice čipu, kdy je otevřena uzávěrka fotoaparátu a světlo může dopadat na čip. Princip vzniku elektrického náboje je založen na fotoelektrickém jevu s tím rozdílem, že náboje neodtékají okamžitě do vnějšího obvodu ale jsou izolovány v nábojových zásobnících v elektricky izolované struktuře čipu. Po uzavření uzávěrky jsou vygenerované náboje z čipu postupně odváděny a měřeny speciálním zesilovačem pro každý jednotlivý pixel. Takto získaný signál je a dále převeden AD převodníkem na signál v binárním kódu. Vzniklý datový proud je pak pomocí mikroprocesoru různě upravován a převeden do některého grafického formátu používaného pro záznam obrazových dat, např. raw, JPEG nebo TIFF. Výsledný datový soubor je uložen zpravidla na paměťové médium v podobě paměťové karty nebo vestavěné paměti typu Flash-EEPROM tj. elektricky mazatelná paměť s trvalým záznamem, který je uchován i bez přívodu elektrického napětí. Existují i přístroje, které dokážou fotografie nebo videosekvence přímo zaznamenat na CD nebo magnetické pásky, ovšem to je běžné spíše v oblasti digitálních videokamer. Dnes se téměř výhradně používají digitální fotoaparáty se snímači umožňujícími pořizovat fotografie barevné. To ve většině případů zajišťuje tzv. Bayerova maska, v níž jsou z každých čtyř buněk snímače dva překryty zeleným filtrem, jeden červeným a jeden modrým. Toto uspořádání je dáno návazností na spektrální citlivost lidského zraku, který je v oblasti zelené barvy nejcitlivější. Například čtyřmegapixelový snímač obsahuje dva miliony bodů citlivých na zelenou, a po milionu bodů citlivých na červenou a modrou. Zbývající barevná informace se ve výsledném snímku dopočítává. Výjimkou jsou senzory Foveon, které jsou založeny na principu pronikání světla o různých vlnových délkách do různé hloubky. Každý pixel tedy má zaznamenány informace o všech třech barvách a interpolace tedy není třeba. Proto může mást rozlišení − je nutno jej vydělit třemi. Dalším alternativním typem senzorů je Super CCD, které mají čtvercovou síť otočenou o 45°. Posledním typem je Super CCD EXR. Pro srovnání: lidské oko obsahuje cca 6-8 milionů buněk citlivých na barvu (čípků) a až 150 milionů buněk citlivých na jas (tyčinek). V oblasti barevného rozlišení tak digitální fotoaparáty lidské oko prakticky překonaly. V současné době (2008) ale fotoaparáty nedosahují dynamického rozsahu oka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První digitální fotoaparáty přinesl vesmírný výzkum. Snímkovací přístroje umístěné na bezobslužných vesmírných sondách v 60. letech pořizovaly snímky zprvu tak, že snímek nafotografovaly na černobílý film, ten se v přístroji automaticky vyvolal, vyvolaný negativ byl oskenován a v číslicové podobě odvysílán na Zemi. Toto uspořádání tvořilo jakýsi hybrid filmové a digitální fotografie. Odvysílání obrazového signálu číslicově poskytovalo výhodu odolnosti vůči poruchám a snížení potřebného vysílacího výkonu, a tím i šetření omezenými energetickými zdroji sondy. V 70. letech jsou již fotoaparáty vesmírných sond vybavovány černobílými i barevnými obrazovými snímači se snímacími elektronkami. Analogový signál přicházející ze snímače během expozice snímku je převáděn na digitální a odvysíláván na Zemi. Princip přímého elektronického sejmutí obrazu a převedení obrazového signálu do číslicové podoby je tak již stejný jako u novodobých digitálních fotoaparátů. Vůbec první prototyp přenosného digitálního fotoaparátu vyvinul roku 1975 Steve Sasson, inženýr firmy Kodak. Fotoaparát obsahoval černobílý obrazový snímač CCD o rozlišení 0,01 megapixelu. Získaný analogový signál ze snímače byl převeden na číslicový pomocí analogově-číslicového převodníku z digitálního voltmetru a následně zaznamenán na magnetofonovou kazetu. Fotopřístroj byl napájen 16 akumulátory NiCd. Sejmutí a uložení jedné fotografie trvalo 23 sekundy. Výsledné snímky se z kazety promítaly prostřednictvím počítače na televizní obrazovku. Přístroj vážil asi 4 kg a měřil zhruba 15 × 26 × 15 cm. Prvním komerčně vyráběným fotoaparátem, který zaznamenával snímky do počítačových souborů, byl v roce 1988 Fuji DS-1P, používající 16 MB interní paměti. V roce 1991 byla uvedena první digitální zrcadlovka, Kodak DCS-100. Měla 1,3megapixelový snímač a stála 13 000 $. Zabudovaný displej přišel s přístrojem Casio QV-10 (1995). Prvním fotoaparátem zapisujícím na karty Compact Flash byl Kodak DC-25 o rok později. Digitální fotoparáty cílené na běžné spotřebitele měly nejdříve poměrně nízké rozlišení. V této třídě byla hranice jednoho megapixelu prolomena až v roce 1997. Pravděpodobně prvním přístrojem schopným nahrávat video byl Ricoh RDC-1, prodávaný od roku 1995. V oblasti digitálních zrcadlovek byl zlomový rok 1999, kdy Nikon uvedl model D1. To byla první digitální zrcadlovka vyvinutá samostatně tradičním výrobcem, s cenou pod 6000 $. To bylo dosažitelné pro profesionální fotografy a další náročné uživatele. Zrcadlovka používala objektivy s bajonetem Nikon F, takže tehdejší zákazníci Nikonu mohli využít svou stávající výbavu. Roku 2003 Canon představil šestimegapixelový EOS 300D, první digitální zrcadlovku s cenou pod 1000 $ určenou pro amatéry. Maximální dosažené rozlišení fotoaparátu v roce 2007 bylo 4000 megapixelů, získané skenováním negativu z velkoformátového fotoaparátu (s rozměrem filmu 24 × 36 cm).", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie digitálních fotopřístrojů.", "content": "Existuje několik kategorií fotoaparátů vyráběných s ohledem na nároky a vyspělost cílového uživatele:", "section_level": 1}, {"title": "Druhy digitálních fotopřístrojů.", "content": "Rozdělení digitálních fotoaparátů podle konstrukce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Digitální fotoaparát je fotoaparát, zaznamenávající obraz v digitální formě, takže může být okamžitě zobrazen na zabudovaném displeji nebo nahrán do počítače. Od roku 2006 digitální fotoaparáty na trhu dominují. ", "tgt_summary": "Un appareil photographique numérique (ou APN) est un appareil photographique qui recueille la lumière sur un capteur photographique électronique, plutôt que sur une pellicule photographique, et qui convertit l'information reçue par ce support pour la coder numériquement. ", "id": 514533} {"src_title": "Raymond Chandler", "tgt_title": "Raymond Chandler", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Latence označuje vlastnost něčeho, co je latentní (z lat. \"latens\"), to jest skryté, utajené, nezjevné. Užívá se o jevech, které se (zatím) neprojevují, přesto jsou už přítomné a mohou se za příhodných okolností vyjevit čili manifestovat. Vyjadřuje časovou prodlevu (tj. zpoždění) mezi iniciací jevu a jeho pozorovatelným projevem.", "section_level": 1}, {"title": "Ve fotografii.", "content": "Neviditelný latentní obraz, který vznikl expozicí světlocitlivé vrstvy, se teprve vyvoláním změní ve viditelný. Osvícený ale nevyvolaný obraz na fotografickém materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Ve fyzice.", "content": "Latentní teplo je teplo, které daná látka pohltí anebo vydá při fázovém přechodu a jež se neprojeví změnou teploty.", "section_level": 1}, {"title": "V lékařství.", "content": "Latentní onemocnění je takové, které sice už nastalo, ale zatím se neprojevuje klinickými příznaky. Například u nakažlivých chorob se projeví až po latentní či inkubační době, kdy se změní v onemocnění akutní.", "section_level": 1}, {"title": "V informatice.", "content": "Latence vyjadřuje v informatice časovou prodlevu (tj. zpoždění) mezi požadavkem na provedení nějaké akce a okamžikem, kdy je počítačem požadavek vyřízen. Čím je latence nižší, tím má uživatel vyšší pocit z rychlosti výpočetního systému. Proto jsou v některých systémech upřednostňovány interaktivní aplikace. Například v Microsoft Windows je upřednostňován proces, kterému patří aktivní okno, v Linuxu je možné vhodným plánování procesů upřednostňovat interaktivní procesy. Latence v informatice označuje též zpoždění způsobené reakcí pomalejšího vstupně/výstupního zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Grafické prostředí.", "content": "Latence v grafickém uživatelském rozhraní (GUI) je například doba mezi okamžikem, kdy uživatel klikne na ovládací prvek (tj. widget – např. tlačítko) a okamžikem, kdy je zamýšlená operace provedena (např. zavření okna, zobrazení výsledku).", "section_level": 2}, {"title": "Síťová latence.", "content": "V počítačové síti je latence doba, za kterou datagram urazí cestu mezi dvěma počítači a zpět (latence tedy zahrnuje obě cesty datagramu). Nejjednodušší způsob změření latence nabízí program ping, který posílá cílovému počítači sérii ICMP datagramů s výzvou a zobrazuje doby, za které na tuto výzvu přišla odpověď. Typická latence v lokální síti (LAN) je pod 1 ms, domácí připojení pomocí ADSL má kolem 50 ms, mobilní připojení kolem 100 ms. Síťová latence má negativní vliv například na online her, kdy při vyšší latenci je nemožné hru hrát (tzv. lag). Při přenosu dat v počítačové síti je latence součtem zdržení při průchodu datagramu síťovými prvky, kdy je potřeba rozhodnout o dalším směrování datagramu (switch, router) a rychlosti reakce vzdáleného počítače. Ze síťových prvků má nejnižší latenci (1 bit) hub, který se však dnes používá už jen ve speciálních případech (výpočetní cluster). Druhý je switch, který má nižší latenci v případě, že podporuje Cut-through switching a vyšší latenci při použití metody store and forward. Nejvyšších latencí pak dosahuje router, který rozhoduje o další cestě datagramu na základě cílové IP adresy. Latence nemá vliv na síťovou komunikaci, která s latencí počítá a pomocí různých technik ji potlačuje (např. okénka v TCP, asynchronní přenos dat, správné použití techniky klient-server a podobně). Latenci úspěšně obchází například program rsync, který umožňuje synchronizovat na dálku velké množství souborů.", "section_level": 2}, {"title": "VoIP.", "content": "VoIP má latenci typicky 150 až 300 ms (podobně jako GSM, resp. mobilní telefony). Při vyšší latenci (nad asi 500 ms) je již komunikace obtížná a už nefunguje plně duplexně, nýbrž podobně jako vysílačka (mluví jen jeden).", "section_level": 2}, {"title": "V telekomunikacích.", "content": "Latence vyjadřuje v dálkové komunikaci zpoždění signálu. Může být způsobena buď fyzikálním omezením rychlosti šíření signálu, nebo zpracováváním přenášených dat na přenosové trase. Zatímco v mobilních sítích se pohybuje v řádu stovek milisekund, v pevných IP sítích se pohybuje v jednotkách až desítkách milisekund. Klasický IP protokol považuje nárůst latence za příznak problémů v přenosovém médiu, nikoliv za jeho vlastnost a snaží se reagovat na situaci snížením přenosové rychlosti. V mobilních sítích zpoždění ovlivňují tyto faktory:", "section_level": 1}, {"title": "V sociologii.", "content": "Latentní funkce a latentní motivace je nezjevná, v protikladu k funkci resp. motivaci manifestní, zjevné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Latence (reakční čas, prodleva, zpoždění, ) je v technice označení pro dobu uplynulou mezi akcí (výzvou) a reakcí (následkem způsobeným výzvou) v pozorovaném systému. Slovo „latence“ má též další významy v závislosti na oboru, ke kterému se vztahuje (komunikace, provoz, simulace, mechanika, biomechanika,...).", "tgt_summary": "Raymond Chandler ( – ) est un écrivain américain, auteur des romans policiers ayant pour héros le détective privé Philip Marlowe. Son influence sur la littérature policière moderne, et tout particulièrement le roman noir, est aujourd'hui incontestable. Son style, alliant étude psychologique, critique sociale et ironie, a été largement adopté par plusieurs écrivains du genre.", "id": 1630} {"src_title": "Samara", "tgt_title": "Samara", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v roce 1586 jako pevnost proti nájezdům Tatarů. V roce 1688 se stala městem, roku 1851 se stala sídlem gubernie. V druhé polovině 19. století byla v Samaře zprovozněna železnice, což odstartovalo prudký růst (mezi lety 1866 a 1897 o 30 000 lidí). V ruské občanské válce, která vypukla krátce po bolševické revoluci, byla Samara centrem protibolševických sil. V červnu 1918 dobyli město z rukou bolševiků českoslovenští legionáři a na Samarském mostě získali další legionářský obrněný vlak, populární \"Orlík\". Od roku 1935 nesla Samara název Kujbyšev po sovětském politikovi Valerianu Kujbyševovi. Za Velké vlastenecké války sem byly přestěhovány některé úřady z Moskvy z obav z postupu německých vojsk a dobytí hlavního města. Od roku 2013 stojí ve městě socha Švejka, postavy z literárního díla Jaroslava Haška nazvaného \"Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války\".", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový význam Samary je velký. Je zde mj. konstrukční kancelář a výrobní závod CSKB-Progress, který v 50. a 60. létech 20. století vyráběl sovětské mezikontinentální balistické rakety první generace R-7 a R-7A; dnes je výrobcem nosných raket typů Sojuz a Molnija. Proto byla Samara za dob studené války pro cizince uzavřeným městem, aby byla chráněna před případnými špióny. Dalším velmi významným odvětvím je automobilový průmysl; v nedalekém Togliatti sídlí závod AVTO-VAZ, jinými názvy také Žiguli nebo Lada, který se snaží dostat ze špatné hospodářské situace, která závod sužuje už od pádu SSSR. Potom jsou v Samaře také strojírenské závody (Alcoa) a chemické závody nedávno zkrachovalého Jukosu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Samara disponuje mezinárodním letištěm Kurumoč a říčním přístavem na Volze. Zároveň je železničním uzlem a sídlem Kujbyševské dráhy, jedné z regionálních organizací RŽD. Příměstskou dopravu (např. spojení s městem Togliatti) zajišťuje dceřiná společnost \"Samaratransprigorod\". Zdejší nádraží bylo roku 2001 přestavěno a vznikla zde prosklená nádražní hala, s výškou 100 m jedna z nejvyšších v Evropě. Městská hromadná doprava zahrnuje maršrutky, autobusy, trolejbusy, tramvaje (viz článek) a od roku 1987 také jednu linku metra.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Samara je v Rusku známá také svým divadlem a operou. Divadlo Maxima Gorkého se objevuje téměř na všech samarských pohlednicích. Samarská opera se nachází na hlavním samarském náměstí – nám. Kujbyševa, je postavena v socialisticko-realistickém slohu. Za Velké vlastenecké války sem bylo z obležené Moskvy přestěhováno Velké divadlo. V roce 1942 zde poprvé zazněly tóny 7. symfonie D. Šostakoviče (který zde za druhé světové války pobýval), věnované Leningradu. V Samaře je velké množství zajímavých památek. S městem je spojena i postava Jaroslava Haška. Na domě v Kujbyševově ulici, kde bydlel až do dobytí města legionáři (Hašek bojoval na straně rudých) má spisovatel pamětní desku, nedaleko na křižovatce s Někrasovskou ulicí stojí socha Švejka se psem a pivním soudkem. Ze Samary pochází i ruská drum 'n' bassová dvojice Stim axel.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převládajícím náboženstvím v Samaře je pravoslavné křesťanství. V posledních letech se po celém městě staví velké množství pravoslavných kostelů. Mezi nejhezčí patří chrám sv. Jiří, postavený v roce 2000. V Samaře však najdeme i chrámy luteránské, protestantské, katolické, nebo baptistické. Samaře nechybí ani rozlehlá synagoga, která v roce 2008 oslaví svoje sté narozeniny. Díky těsnému sousedství s Tatarstánem je zde zastoupen i islám. V roce 1999 byla slavnostně otevřena relativně velká samarská mešita (s 60 m vysokým minaretem), rozlohou 1200 m2. Pojme až 1000 věřících.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samara (rusky \"Самара\"), v letech 1935 až 1991 Kujbyšev (\"Ку́йбышев\"), je město v evropské části Ruské federace na levém břehu řeky Volhy. Žije zde obyvatel, je tak šestým největším městem Ruska. Je správním střediskem Samarské oblasti. V Samaře se nacházejí důležité strojírenské podniky a v sovětském období byla ze strategických důvodů uzavřeným městem.", "tgt_summary": "Samara (en ) (entre 1935 et 1991 Kouïbychev) est une ville de Russie et la capitale administrative de l'oblast de Samara. Sa population s'élève à (2017), ce qui en fait la neuvième ville de Russie. Elle fut initialement une forteresse édifiée en 1586 à la suite de la conquête du khanat de Kazan. Située au confluent de la Volga et de la Samara, elle s'est développée par la suite comme nœud ferroviaire. La décentralisation d'usines moscovites durant la Seconde Guerre mondiale, la proximité de gisements de pétrole ont suscité l'installation d'entreprises d'industrie chimique et de constructions mécaniques (aérospatiale) qui ont joué un rôle moteur dans sa croissance.", "id": 2060220} {"src_title": "Soluň", "tgt_title": "Thessalonique", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Soluň se nachází na Balkánském poloostrově v kraji Makedonie. Na západě poloostrova Chalkidiki v Soluňském zálivu. Vzniklo v deltě řek Vardar a Aliákmon. Město se nachází v malé nížině, která je obklopena horami, které je přirozeně chránily. Hluboký záliv poskytoval výborné podmínky pro přístav. Město mělo díky své poloze velký strategický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Řecka a Říma.", "content": "Město založil v roce 312 př. n. l. Kassandros, král Makedonský, nedaleko dnes historického města Therma. Pojmenoval jej po své manželce Thessalonice, sestře Alexandra Velikého. Město rychle rostlo, v druhém století př. n. l. již byly vybudovány hradby. Soluň byla centrem v té době autonomní makedonské provincie se svým parlamentem (Εκκλησία του Δήμου). Po pádu Makedonské říše v roce 146 př. n. l. se město stalo součástí Římské říše, na důležité spojnici mezi Římem, Dyrrhaciem (dnešní Dračí v Albánii) a Konstantinopolí. Přesto mu zůstaly všechny výsady z dob Makedonského království – Soluň totiž stále byla správním městem jedné ze čtyř římských částí Makedonie, pod správou prétora, který v ní sídlil. V této době byl vybudován také přístav (Σκαπτός Λιμήν), jehož části se dochovaly dodnes. V roce 55 př. n. l. byla vybudována Akropolis, která měla město chránit před Thráckými nájezdy, které nedlouho předtím město vážně poškodily. V časech po přelomu letopočtu tu existovala početná židovská komunita a začali se tu objevovat i první křesťané. Při své misii svatý Pavel zde založil první církevní sbor, avšak zanedlouho musel město opustit, právě kvůli rozepřím s početnou již zmíněnou židovskou komunitou. Až roku 306 přijala Soluň svého patrona, svatého Demetria.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantské a osmanské období.", "content": "Po rozdělení římské říše na východní a západní význam Soluně, která byla jedním z největších východořímských měst, vzrostl. Od konce 6. století byl však Balkán vystaven ničivým barbarským nájezdům (Slované, Avaři), v roce 620 postihlo město zničující zemětřesení, které zdevastovalo mnoho budov, většinou veřejných. Roku 586 oblehli Avaři zřejmě společně se Slovany Soluň poprvé, ale město bylo chráněno masívním opevněním a náporu útočníků odolalo. Obležení se pak ještě několikrát opakovalo, například v letech 675–681 se ji Slované neúspěšně pokusili dobýt celkem čtyřikrát. V té době byla již Soluň druhým největším městem byzantské říše (po ztrátě Antiochie a Alexandrie). Roku 904 vyplundrovali město Arabové, odvezli z něj bohatou kořist a odvlekli na třicet tisíc zajatců. Byzantská Soluň se postupně stala prosperujícím městem, významnou obchodní křižovatkou i centrem tehdejší učenosti. Roku 1185 byla dobyta jihoitalskými Normany, kteří se pokoušeli zmocnit byzantských držav na Balkáně. Po vzniku latinského císařství v roce 1204 se Soluně a části Makedonie a Thessálie zmocnil protikandidát Balduina Flanderského na císařský trůn Bonifác z Montferratu a založil zde soluňské království. To však existovalo pouze do roku 1224, kdy ho na synovi Bonifáce z Montferratu Demetriovi dobyl epeirský despota Theodoros Angelos, jeden z byzantských exilových vládců, a nechal se korunovat císařem Římanů. Později se Soluň oddělila od epeirského despotátu a roku 1246 se stala součástí nikájského císařství a po roce 1261 obnovené byzantské říše. V době občanské války vypuklo v letech 1342–1349 tzv. povstání zélótů, rozsáhlé sociální hnutí, vyvolané složitými poměry v tehdejší Byzanci. Ve druhé polovině 14. století bylo byzantské území silně okleštěno osmanskými Turky. Soluň byla jednou z mála držav, které zůstaly císaři, ale již roku 1387 a znovu 1384 se jí dočasně zmocnili Osmani. Roku 1430 bylo město definitivně dobyto osmanským sultánem Muradem II. a přejmenováno na \"Selânik\", a vydrželo v tureckých rukou až do roku 1912 – téměř 500 let. V roce 1901 byl vystavěn moderní přístav. Bylo zde také centrum hnutí Mladoturků, navíc se zde v roce 1881 narodil pozdější prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Právě v této době byla Soluň neuvěřitelně multikulturním městem. Jak uvádí Ottův slovník naučný, žilo zde v r. 1900 téměř 118 000 obyvatel, z toho na 55 000 Židů, 26 000 Turků, 16 000 Řeků, 10 000 Bulharů, 2 500 Romů, a dále Albánci, Srbové, Francouzi, Italové aj. Podíl židovské komunity v Soluni byl vysoký po celou dobu 19. století (v roce 1842 to bylo 51 %, od 2. pol. 60. do 90. let 19. stol. to bylo 56 % a na začátku 20. stol. 49 %). Teprve s nástupem druhé balkánské války, respektive v průběhu první světové války, klesl podíl Židů pod 40 %, ovšem pouze z důvodu nárůstu nežidovského (především řeckého) obyvatelstva. Skutečnou ranou byla až druhá světová válka, po které se podíl židovského obyvatelstva radikálně snížil a v roce 2000 zde žilo už jen 1000 obyvatel hlásících se k židovství.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní období.", "content": "V první balkánské válce roku 1912 byla Soluň obsazena řeckými vojsky, po vypuknutí první světové války zde došlo v roce 1915 k vylodění jednotek Dohody. Ještě před podepsáním míru, roku 1917, byla celá zničena požárem, jehož příčina není dodnes objasněna. Francouzský architekt Ernest Hebrard Soluň přestavěl, což vedlo ke ztrátě jejího orientálního, tureckého rázu a jejímu architektonickému návratu Evropy. Po válce kromě této obnovy došlo i k ohromnému stěhování obyvatelstva, často se mu také říkalo \"„hlavní město uprchlíků“\"; byli sem přesídleni Řekové ze západní Anatolie, kdežto Židé naopak odešli do Palestiny nebo do USA. Krátce po vzniku Jugoslávie tu vzniklo Jugoslávské pásmo svobodného obchodu jako výsledek jejích snah o anexi oblasti. Za druhé světové války byla Soluň v letech 1941–1944 obsazena německými vojsky. Okupace zničila poslední zbytky židovské komunity, zůstalo jen necelých 1000 židů. Po válce bylo město rychle obnoveno, v roce 1978 je ale opět poškodilo zemětřesení. Roku 1997 byla Soluň vyhlášena Evropským městem kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "V Soluni se vyrábí ocel, chemické výrobky a stavební materiály.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Díky přístavu a svojí poloze je její význam veliký pro celou jihovýchodní Evropu, hlavně pro země bývalé Jugoslávie a Bulharsko. V 70. letech byla zprovozněna první dálnice, dnes je zde velká dálniční křižovatka. V Soluni je mezinárodní letiště, které mimo jiné obsluhuje i pravidelnou linku z/do Prahy. Začalo se stavět i metro, které městské dopravě velmi pomůže.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí multisportovní (především fotbalové a basketbalové) kluby PAOK, Aris a Iraklis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soluň (Tesalonika,, přepisováno jako \"Thessaloniki\", někdy též \"Saloniki\" z tureckého \"Selânik\") je neoficiální metropolí řecké Makedonie, správní středisko oblasti Střední Makedonie a prefektury Soluň. S předměstími má přes jeden milion obyvatel a je druhým největším řeckým městem. Několik staveb ve městě z období raného křesťanství a Byzantské říše je od roku 1988 zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Thessalonique (en grec / [], en langues slaves \"Солун\" / [], en judéo-espagnol סלוניקה [Salonika], en aroumain \"Sãruna\", en turc \"Selanik\") ou Salonique ( / []) est une ville de Grèce, chef-lieu du district régional du même nom, située au fond du golfe Thermaïque. Elle est l'actuelle capitale de la périphérie de Macédoine centrale en Macédoine grecque et celle du diocèse décentralisé de Macédoine-Thrace. Son titre d'honneur signifie (en grec / []) la « cocapitale » avec une référence à un statut historique (en grec / []) qui signifie littéralement « la ville qui règne aussi sur l'Empire byzantin avec Constantinople ».", "id": 507659} {"src_title": "Ohnisková vzdálenost", "tgt_title": "Focale", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Fyzikálně jednoznačnou definici ohniskové vzdálenosti vyslovil C. F. Gauss: Z toho vyplývá, že obecně mohou existovat pro daný optický systém dvě různé hodnoty ohniskové vzdálenosti, jedna pro prostor, kde se nachází předmět, tedy „před“ optickým systémem (tzv. předmětové ohnisko), druhá pro prostor, kde se vytváří obraz, tedy „za“ optickým systémem (tzv. obrazové ohnisko). Převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti se nazývá \"optická mohutnost\" a měříme ji v dioptriích.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "U spojné čočky je obrazová ohnisková vzdálenost kladná a odpovídá vzdálenosti obrazového ohniska od obrazové hlavní roviny. Obrazové ohnisko se nachází v obrazovém prostoru, tedy \"za\" optickým systémem. Pro rozptylku se obrazová ohnisková vzdálenost uvádí jako záporná, a měří se opět od obrazové hlavní roviny k obrazovému ohnisku. Obrazové ohnisko se nachází v předmětovém prostoru, tedy \"před\" optickým systémem. Je třeba podotknout, že u čoček závisí ohnisková vzdálenost na vlnové délce světla (tzv. \"barevná\" čili \"chromatická\" vada čoček). U složitějších optických soustav, jakými jsou například fotografické objektivy, rozeznáváme několik různých ohniskových vzdáleností: Symetrické čočky mají přední i zadní vzdálenost stejnou; u čoček zanedbatelné tloušťky se všechny tři vzdálenosti měří od jejího středu. Při charakterizaci objektivů se obvykle používá efektivní ohnisková vzdálenost. Ohnisková vzdálenost kulového zrcadla je rovna polovině jeho poloměru. Znaménko je kladné pro konkávní a záporné pro konvexní zrcadla.", "section_level": 1}, {"title": "Ohnisková vzdálenost ve fotografii.", "content": "Ve fotografii určuje poměr velikosti filmového políčka (nebo snímače) a ohniskové vzdálenosti zorný úhel zachycené scény. Fotografické objektivy se podle ohniskové vzdálenosti rozlišují na širokoúhlé (s malou ohniskovou vzdáleností), normální (jejich úhel záběru zhruba odpovídá lidskému oku, takové snímky pak mají nejpřirozenější perspektivu) a teleobjektivy (ty jsou schopné „přiblížit“ i velmi vzdálené předměty a tak mají mnoho využití při fotografování sportu, divoce žijících zvířat). Některé objektivy mají ohniskovou vzdálenost měnitelnou. Tato funkce se označuje jako zoom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ohnisková vzdálenost nebo obrazová vzdálenost je vzdálenost čočky nebo zakřiveného zrcadla od jejich ohniska. (Pokus o nahrazení českým výrazem žárka se neujal.)", "tgt_summary": "La distance focale est une des caractéristiques principales d'un système optique. Elle est égale à la distance entre un des plans principaux et le foyer correspondant : Par contraction, le terme focale désigne couramment la distance focale image. ", "id": 28876} {"src_title": "Bitva o Británii", "tgt_title": "Bataille d'Angleterre", "src_document": [{"title": "Fáze bitvy.", "content": "Bitva se postupně odehrávala v odlišných oblastech a postupně se měnil i charakter jejích bojů, přičemž přechody mezi jednotlivými obdobími většinou splývaly, a na přesném vymezení jednotlivých fází proto mezi různými autory nepanuje plná shoda. Následující orientační přehled je založen na členění dle údajů Royal Air Force Museum:", "section_level": 1}, {"title": "Počátek bojů.", "content": "První fáze bitvy o Británii začala dne 10. července 1940, kdy německé letectvo podnikalo občasné útoky na konvoje, a to zejména svými střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v rovině osobních soubojů. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo: Tento úkol byl svěřen třem leteckým armádám (, doslova \"vzdušná flota\") rozmístěným na letištích v okupovaných zemích západní Evropy, z nichž 2. byla dislokovaná v severní Francii, Belgii a Nizozemsku, 3. v západní Francii, a 5. operovala z území Dánska a Norska. Jejich protivníkem na britské straně bylo zejména Velitelství stíhacího letectva (, doslova \"stíhací velitelství\") RAF, spolu s dalšími obrannými jednotkami, včetně sil protiletadlového dělostřelectva a přehradních balónů. Síly \"Fighter Command\" byly rozčleněny do čtyř skupin (\"Group\") čísel 10–13, z nichž každá sdružovala několik úsekových (sektorových) velitelství, jimž byly podřízeny stíhací perutě z jednoho nebo několika letišť. 11. srpna 1940 vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce dostala krycí název \"„Den Orla“\". 10. srpna, po obdržení předpovědi počasí, stanovilo velitelství Luftwaffe začátek útoku na 13. srpna. 12. srpna proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru. 13. srpna začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další. 15. srpna provedla Luftwaffe velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, ztratila 75 letounů. Příslušníky \"Luftwaffe\" začal být tento den označován jako „Černý čtvrtek“. Na poradě velitelů leteckých armád, které se konalo v Göringově venkovském sídle Carinhallu, se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardovacích letounů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy stíhači působili převážně formou \"volného stíhání,\" měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich systém pozemní kontroly technicky vybaven pro řízení větších skupin perutí. Automatický vysokofrekvenční směrový vysílač na letounech, tzv. „\"Pip-Squeak\"“, udávající sektorovému velitelství pozici jednotek ve vzduchu, mohl být vzhledem k technickým omezením současně používán pouze čtyřmi perutěmi v rámci jednoho úseku, a pokud se v prostoru sektorového velitelství nacházelo více samostatně operujících perutí, jak se často dělo, bylo nutno další navádět pouze za pomoci co nejpřesnějšího odhadu jejich polohy. 18. srpna probíhaly další velmi těžké letecké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které se pro tento typ boje nehodily. 19. srpna německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továrny na výrobu letadel. Byla bombardována i některá britská města, avšak s výjimkou centra Londýna. 24. srpna bylo bombardováno Ramsgate a Portsmouth. Téhož dne v noci byly omylem shozeny bomby i na Londýn, což vyvolalo u Britů protiakci a britské bombardovací letectvo učinilo v noci z 25.–26. srpna nálet na Berlín. 27. srpna začalo britské letectvo používat systém \"Tally-Ho\", který umožňoval stíhacím perutím 11. skupiny povolávat po zjištění náletu jako posilu perutě z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými stíhači, zatímco robustnější Hurricany se zabývaly ničením německých bombardérů. 30. srpna vydal německý maršál Hermann Göring rozkaz, který nařizoval 2. letecké armádě zničit britské stíhací perutě soustředěné kolem Londýna a 3. letecké armádě ukládal hromadnými nočními útoky na Bristol a Liverpool terorizovat britské obyvatelstvo a rozvrátit zásobování. Za denního světla se měly provádět pouze útoky na závody leteckého průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Obrat v bitvě.", "content": "Od počátku bitvy o Anglii vycházelo velení německého letectva z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, kterých bylo málo. Proto byli intenzívně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Německem nebo přišli jako dobrovolníci. Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Anglii. Nejúspěšnějším československým letcem a stíhacím letcem v bitvě o Anglii vůbec se stal Josef František, který měl, jako člen polské 303. perutě, potvrzeno 17 zničených nepřátelských letounů. V měsíci září začalo docházet k postupnému obratu ve válce o Anglii. Dne 4. září 1940 za účasti fanatického davu hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den poté nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Velké Británii. První úder Brity překvapil, protože očekávali, že dojde k útoku na letiště a s bombardováním Londýna nepočítali. Útoky na britské hlavní město pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány noc co noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem \"velkých křídel,\" tak mohl svoji taktiku soustřeďování perutí RAF dovést k ještě větší dokonalosti. Dne 15. září podnikla Luftwaffe na Londýn masivní nálet, který měl zlomit britský odpor. V ten den mělo Fighter Command k disposici celkem 581 Spitfirů a Hurricanů, což bylo o něco málo více než začátkem bitvy, navzdory ztrátám utrpěným v jejím průběhu. I stíhací složka Luftwaffe v dosavadních bojích utrpěla značné ztráty – k 7. září stav jejích jednomotorových stíhacích letadel schopných nasazení poklesl na 533. 15. září však RAF dokázala soustředit veškeré své síly a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF způsobila ztrátu padesáti šesti letounů Luftwaffe, což potvrzují i německé zdroje. Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe (invaze do Velké Británie), která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito. Dne 19. září nařídilo německé velení letectva zesílit útoky na britské zásobovací pozice a zařízení. Velitelé 2. a 3. německé letecké armády obdrželi rozkaz bombardovat zejména britské přístavy a zaminovávat je. 7. listopadu vydal maršál Göring rozkaz k provedení mohutných úderů na města Liverpool, Birmingham a Coventry. Posledně jmenované město bylo dne 14. listopadu plošně vybombardováno a stalo se paradoxně předmětem zkoumání britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoků na německá velkoměsta. Bombardování Velké Británie probíhalo již v menší intenzitě prakticky až do jarních měsíců roku 1941. Posledním velkým vzepětím Luftwaffe byl noční nálet z 10. května 1941, který velmi tvrdě postihl Londýn.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční piloti.", "content": "Kromě britských pilotů RAF a FAA se bitvy o Británii na britské straně účastnili též piloti z mnoha zemí světa. Šlo především o dobrovolníky z britských dominií a kolonií a exulanty z Evropy. Nejpočetnější skupinu zahraničních pilotů tvořili Poláci. Druhou nejpočetnější národností se stali Novozélanďané (asi 130 pilotů) a na třetím místě v počtu účastníků bitvy byli Kanaďané (asi 112 pilotů). Velmi významnou složku tvořili také českoslovenští piloti, jejichž skupina byla co do počtu účastníků bitvy na čtvrtém místě. Společně s Poláky patřili k elitním pilotům. Dle různých zdrojů se bitvy o Británii účastnilo 84–93 československých pilotů, z nichž velká většina pocházela z českých zemí. Dále se bojů zapojili v počtech řádu desítek piloti z Belgie, Austrálie, Jižní Afriky, Irska, v menší míře pak také piloti Francie, USA, Jamajky, Palestiny, Newfoundlandu, Cejlonu a Jižní Rhodesie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Británii (10. července 1940 – 31. října 1940) představuje střetnutí mezi německou \"Luftwaffe\" a britskou \"Royal Air Force\" nad Británií a kanálem La Manche. Pro „bitvu o Británii“ (\"Battle of Britain\") se občas používá i pojmenování „bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou po skončení bitvy o Francii rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit \"Royal Air Force\" a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění operace Seelöwe, plánované invaze do Anglie. Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná. ", "tgt_summary": "Parce qu'elle mit un terme à la série de victoires éclairs et éclatantes des Allemands, la bataille d'Angleterre (nom français pour l'anglais : \"Battle of Britain\"), juillet 1940-mai 1941, a marqué une étape décisive dans le cours de la Seconde Guerre mondiale. Elle opposa les armées de l'Air du Royaume-Uni et de l'Allemagne, soutenue par l'Italie, dans une campagne aérienne marquée par les bombardements de Coventry et de Londres, souvent désignée par l'expression « le Blitz ». Cette opération de grande ampleur était menée par la Luftwaffe pour détruire la Royal Air Force, annihiler la production aéronautique britannique et anéantir les infrastructures aéroportuaires afin de permettre à l'armée allemande d'envahir le Royaume-Uni. Un objectif alternatif était de terroriser la population britannique et de pousser son gouvernement à faire la paix avec l'Allemagne.", "id": 2015963} {"src_title": "International Standard Book Number", "tgt_title": "International Standard Book Number", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když se v roce 1965 britská knihkupecká firma W H Smith rozhodla zavést do roku 1967 počítačový systém řízení, potřebovala jednoznačný systém číslování knih. O jeho návrh požádala sdružení britských vydavatelů, které tímto úkolem pověřilo profesora Gordona Fostera z London School of Economics. Ten s týmem odborníků v roce 1966 navrhl systém používající devíticiferné kódy, který byl posléze pojmenován SBN (\"Standard Book Numbering\"). Systém se následujícího roku začal používat a mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) začala zvažovat jeho mezinárodní využití. Výsledkem jednání technické komise bylo převzetí SBN jako mezinárodního standardu (už pod označením ISBN) ISO 2108 v roce 1970. Od SBN se ISBN liší v doplnění označení oblasti na začátek kódu (pro SBN se předpokládala anglicky mluvící oblast, ze SBN lze platné ISBN vytvořit přidáním číslice 0 na začátek). V červenci 1972 vznikla v Berlíně Mezinárodní agentura ISBN, která systém ISBN koordinuje. Do roku 2007 měl ISBN kód deset cifer (devět významových a kontrolní číslici). Počínaje 1. lednem 2007 byl kód rozšířen na třináct číslic, pro sjednocení s reprezentaci ISBN v čárovém kódu a pro rozšíření kapacity systému. EAN prefix 978 byl doplněn o prefix 979, čímž kapacita stoupla na dvojnásobek. V souvislosti s těmito změnami byla Mezinárodní agentura ISBN přestěhována do Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "ISBN má pevně danou strukturu, z jednotlivých částí identifikátoru lze získat základní informace o původu knihy. Označení je složeno z částí proměnlivé délky spojených spojovníky nebo oddělených mezerami; před kódem se (povinně) uvádí označení ISBN. Původní deseticiferné ISBN (označované dnes jako ISBN-10) obsahuje čtyři skupiny, nové třináctimístné (ISBN-13) má na začátku skupinu navíc. ISBN-13 má nyní identickou strukturu jako čárový kód EAN-13, takže je na knihách jako čárový kód uvedeno přímo ISBN. (U staršího ISBN-10 byla potřeba drobná úprava.) První částí je u ISBN-13 nově přidaný prefix: konstanta 978 (pro knihy) nebo 979 (pro hudebniny), která označuje prefix čárového kódu podle GS1. Zbytek kódu je u ISBN-13 i ISBN-10 v principu shodný. Druhou částí ISBN (u ISBN-10 první) je tzv. \"identifikátor skupiny\", který popisuje zemi, případně zeměpisný či jazykový region. Tato část obsahuje jednu až pět cifer, významy přiděluje Mezinárodní agentura ISBN. Kódy 0 a 1 označují anglicky mluvící země, 2 francouzsky mluvící země, 3 němčinu, 4 japonštinu, 5 ruštinu, 7 čínštinu atd., pro Česko a Slovensko se používá identifikátor 80. Identifikátor skupiny může mít až pět číslic, např. Bhútán má kód 99936. Identifikátory skupiny tvoří prefixový kód, takže délku této části lze jednoznačně určit i bez pomlček. Další částí je identifikace vydavatele, která určuje vydavatele knihy pomocí kódu, který je v rámci dané skupiny jednoznačný. Kód vydavatele může být max. sedmimístný, kódy přidělují úřady ISBN v jednotlivých skupinách (státech, regionech). V Česku je tímto úřadem Národní agentura ISBN, která funguje při Národní knihovně ČR. Seznam všech registrovaných vydavatelů na světě si lze ve formě knihy či CD-ROM zakoupit od Mezinárodní agentury ISBN, stojí však více než € 500. Předposlední část popisuje již konkrétní vydání příslušné knihy u daného vydavatele. Toto číslo může mít max. šest číslic, kvůli pevné délce ISBN je zarovnáno zleva nulami. Číslování pro tuto část si určuje sám vydavatel. Poslední částí ISBN je kontrolní číslice: vždy právě jeden znak, který je připojen pro kontrolu platnosti ISBN čísla (zajišťuje, že pokud dojde např. k překlepu při zadávání, není nalezena zcela jiná kniha, ale je detekována chyba). Výpočet kontrolní číslice se mírně liší u ISBN-10 a ISBN-13.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrolní číslice u ISBN-10.", "content": "U ISBN-10 se kontrolní číslice získá tak, aby zbytek po dělení váženého součtu všech číslic jedenácti byl nulový. Kontrolní číslice tedy může mít i hodnotu 10, ta se zapisuje znakem \"X\". Jako váhy se používají čísla (zleva doprava) 10 (pro první cifru kódu skupiny), 9, 8,..., 3, 2, 1 (pro kontrolní číslici). Výsledný součet je 143, kontrola: 143 mod 11 = 0 (143 = 13 · 11), je platné.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní číslice u ISBN-13.", "content": "Algoritmus pro kontrolní číslici pro ISBN-13 je shodný s výpočtem kontrolní číslice u čárových kódů EAN-13. Kontrolní číslice se zde volí tak, aby zbytek po dělení váženého součtu všech číslic deseti byl nulový, přičemž jako váhy se používají střídavě čísla 1 a 3. (Jelikož se používá dělení deseti namísto dělení jedenácti, již se tedy na rozdíl od ISBN-10 nepoužívá znak \"X\".) Výsledný součet je 140, kontrola: 140 mod 10 = 0 (140 = 14 · 10), je platné. Od ISBN-10 se tento algoritmus liší použitým dělitelem (deset namísto jedenácti) a váhami. Nevýhodou je horší schopnost odhalování chyb – algoritmus u EAN-13 nedokáže rozpoznat některé záměny sousedních cifer (např. a 978-0-306-40165-7 se liší jen záměnou dvou následujících znaků, přesto jsou oba platné).", "section_level": 2}, {"title": "Užití ISBN-10 v čárovém kódu.", "content": "Pokud se kniha s přiděleným kódem ISBN-10 označovala čárovým kódem EAN-13, odvodil se tento kód přímo z ISBN tím, že se z deseticiferného ISBN odstranila poslední (kontrolní) číslice a na začátek se doplnil prefix 978. (Třináctou číslicí výsledného kódu je kontrolní číslice, která se vypočítá standardním postupem definovaným v EAN-13.) Například kniha s má čárový kód 9788020009807. Postupovat lze i opačně: z čárového kódu se odstraní prefix 978 a kontrolní číslice, po doplnění kontrolní číslice ISBN je výsledkem ISBN kód bez rozdělení na jednotlivé skupiny. U ISBN-13 již tato úprava není potřeba, čárovým kódem je přímo ISBN číslo.", "section_level": 2}], "src_summary": "ISBN (International Standard Book Number, \"mezinárodní standardní číslo knihy\") je číselný kód určený pro jednoznačnou identifikaci knižních vydání. Kromě arabských číslic se v něm objevuje znak X (římská číslice 10) a rozčleňující spojovníky či mezery. ISBN je specifikováno mezinárodním standardem ISO 2108, v Česku převzatým jako ČSN ISO 2108 (původně bylo ISBN v ČSSR zavedeno k 1. 1. 1989 v ČSN 01 0189). V českých knihách bývá ISBN zpravidla uvedeno na rubu titulního listu a v čárovém kódu na obálce.", "tgt_summary": "L (ISBN) ou Numéro international normalisé du livre est un numéro internationalement reconnu, créé en 1970, identifiant de manière unique chaque édition de chaque livre publié postérieurement à l’introduction de l’ISBN, quel que soit son support. Cet identifiant pérenne est destiné à simplifier la gestion pour tous les intervenants de la chaîne du livre (éditeurs, imprimeurs, grossistes, libraires, bibliothèques). En 2007, le numéro ISBN est passé de 10 à 13 chiffres pour compatibilité avec le code-produit GTIN-13, base du code-barre universellement utilisé dans la distribution. ", "id": 1281788} {"src_title": "Oběžná dráha", "tgt_title": "Orbite", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Těžiště soustavy je v blízkosti centrálního tělesa (například v soustavě Země–Měsíc je asi 1 400 km pod povrchem Země). Aby byla \"oběžná dráha\" tělesa přesně určena, je nutné znát všechny elementy dráhy. Pokud jsou tyto veličiny známy, lze vypočítat polohu tělesa v libovolné době – minulé i budoucí. Oběžné dráhy planet jsou v podstatě eliptické a jsou definovány Keplerovými zákony, pomocí nichž mohou být elementy oběžné dráhy určeny z pozorování. Za pomocí počítačů lze poměrně přesně předem určit parametry pohybu těles na oběžné dráze.", "section_level": 1}, {"title": "Dráhové elementy.", "content": "Aby byla oběžná dráha tělesa přesně určena, je potřeba znát všechny elementy dráhy: Dva z nich (sklon dráhy a délka vzestupného uzlu) definují polohu oběžné roviny, další dva určují elipsu (velká poloosa a excentricita dráhy), pátý (argument šířky pericentra) určuje orientaci elipsy v oběžné rovině a šestý je čas, kdy těleso prošlo nejbližším bodem k centrálnímu tělesu na své dráze. Když jsou tyto veličiny známé, lze vypočítat polohu tělesa v libovolném čase – minulém i budoucím.", "section_level": 1}, {"title": "Umělé družice Země.", "content": "V případě umělých družic Země se přidává ještě sedmý dráhový element, takzvaná epocha. Ta definuje čas, ke kterému se vztahují ostatní elementy dráhy. Na rozdíl od dráhových elementů planet nebo hvězd dráhové elementy družic mají obvykle jen krátkou platnost. Nerovnoměrnosti v rozložení hmoty Země, přitažlivé síly ostatních těles, tření atmosféry a další faktory způsobují, že oběžné dráhy družic se rychle mění. Dráha družice kolem Země je proto ve skutečnosti neuzavřená křivka, která se jen při prvním přiblížení dá považovat za elipsu. Nejrychlejší změna se projevuje v orientaci roviny oběžné dráhy. Platnost dráhových elementů je proto omezena jen na krátký časový interval – pro potřebnou přesnost obvykle ne delší než několik dní. Obvykle má největší vliv tření atmosféry, takže dráhové elementy se nejrychleji mění u družic pohybujících se na nízkých drahách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oběžná dráha nebo orbita je dráha, po které obíhá kosmické těleso kolem těžiště soustavy. Po oběžné dráze obíhá např. planeta, měsíc, asteroid, nebo kometa při oběhu kolem centrálního tělesa.", "tgt_summary": "En mécanique céleste et en mécanique spatiale, une orbite () est la courbe fermée représentant la trajectoire que dessine, dans l'espace, un objet céleste sous l'effet de la gravitation et de forces d'inertie. Une telle orbite est dite périodique. Dans le Système solaire, la Terre, les autres planètes, les astéroïdes et les comètes sont en orbite autour du Soleil. De même, des planètes possèdent des satellites naturels en orbite autour d'elles. Des objets artificiels, comme les satellites et les sondes spatiales sont en orbite autour de la Terre ou d'autres corps du système solaire. ", "id": 2173056} {"src_title": "Alexandr VI.", "tgt_title": "Alexandre VI", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "V roce 1456, když mu bylo pětadvacet let, ho jeho strýc z rodu Borgiů, papež Kalixtus III., jmenoval kardinálem. Dále získal úřad papežova místokancléře, který si udržel i po strýcově smrti a v této funkci přečkal ještě období pontifikátu dalších tří papežů. Po většinu života žil jako typický renesanční velmož: byl mecenášem umění a otcem mnoha levobočků (většina historiků uvádí, že byl otcem sedmi nemanželských dětí, ale existuje i názor, že jich bylo deset). Jednou z jeho dcer byla známá Lucrezia Borgia, později provdaná za ferrarského vévodu, o níž v soudobé Itálii kolovala řada klepů (pověsti o travičství dnes většinou nejsou považovány za věrohodné).", "section_level": 2}, {"title": "Papež.", "content": "V noci z 10. na 11. srpna 1492 byl Rodrigo Borgia jednomyslně zvolen papežem. Tento výsledek byl překvapivý proto, že se mu na začátku konkláve, tj. 6. srpna, nedávaly velké šance. Podstatně lepší vyhlídky měli podle všeho mínění Portugalec da Costa stejně jako italští kardinálové Ardicinio della Porta, Ascanio Sforza a Giuliano della Rovere. Tvrdí se, že Borgia si většinu hlasů koupil. Není pochyb o tom, že Borgia si dovedl za svou více než pětatřicetiletou činnost ve funkci kardinála a místokancléře církve opatřit dostatek peněz a zdrojů, aby mohl dát lákavé volební sliby. Rodrigu Borgiovi bylo v době, kdy byl zvolen papežem, šedesát jedna let. V Římě byla tato volba oslavována. Pro většinu z účastníků tehdy ještě nebyl netvorem, v jehož podobě pak vešel do dějin. Sigismondo Conti, určitě ne žádný z Borgiových chvalořečníků, o něm píše: \"\"Uměl se velmi dobře prezentovat, byl výborným řečníkem a měl důstojné vystupování. K tomu přispívala jeho majestátní postava. Navíc se nacházel ve věku, kdy jsou podle Aristotela lidé nejchytřejší; měl asi šedesát roků. Pro svou tělesnou zdatnost a duševní svěžest mohl dostát závazkům svého nového postavení. \" Jacopo Gherardi popisuje Borgiu jako muže \"\"majícího velké cíle, který navzdory průměrnému vzdělání schopen působivě a obratně mluvit; svou prohnanost má od přírody a umí si obdivuhodně poradit v každé situaci.\" Za zmínku také stojí úsudek, který vyslovil Gaspare de Verona: \"\"Jeho řeč je ušlechtilá a přívětivá. Uchvacuje vznešené dámy všude, kde se s nimi setká, a působí na ně přitažlivou silou, která je silnější než když magnet přitahuje železo. Má se však za to, že je všechny nedotčené posílá zase pryč.\" Pravděpodobně chtěl touto poznámkou pouze žertovně narazit na Borgiovu přístupnost půvabům ženského pohlaví, která již byla všeobecně známá.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy a děti.", "content": "Ze všech žen hrála v životě Rodriga Borgii nejdůležitější roli Vanozza de Catanei. Původ matky Cesareho, Juana, Lucrezie a Joffreho je však nejasný. Vanozza byla nejméně třikrát vdaná. V roce 1518 pak zemřela v Římě jako zámožná a vážená paní. Jejího pohřbu se zúčastnili na podnět Lva X. i vysocí hodnostáři papežského dvora. Kromě dětí s Vanozzou měl Rodrigo ještě nejméně dvě dcery a syna. Za svého jediného dědice určil Juana, druhého syna Rodriga a Vannozy. Fakt, že nebral ohled na Cesareho, by bylo možné vysvětlit tím, že Cesare byl již určen pro církevní dráhu. V roce 1493 jmenoval svého syna Cesareho Borgiu, kterému bylo právě osmnáct let, kardinálem. Když byl ale v roce 1497 za záhadných okolností zavražděn Alexandrův nejmilovanější syn Juan Borgia, vyhlédnutý pro politickou dráhu, své rozhodnutí anuloval a z Cesareho učinil světského monarchu.", "section_level": 3}, {"title": "Spor s Karlem VIII..", "content": "Již pouhé dva roky po svém zvolení papežem se Alexandr VI. dostal do těžké politické situace, kterou mnozí jeho protivníci považovali za konec jeho pontifikátu. Sporným bodem se tehdy stalo Neapolské království. Po smrti neapolského krále Ferranta Aragonského si na trůn činil nárok jeho syn Alfons II. Neapolský a rovněž francouzský král Karel VIII. Papež Alexandr VI. uznal za neapolského krále Alfonse Aragonského a svého syna Joffreho Borgiu oženil s Alfonsovou dcerou Sancií. Francouzský král reagoval na tyto události vpádem do Itálie. Do Říma vtáhl se svými vojsky 31. prosince 1494. Po několika jednáních se s Alexandrem VI. usmířil a pokračoval v tažení dále na Neapolské království, kterého se, stejně jako Říma, zmocnil bez boje. V té chvíli ovšem došlo k tomu, s čím papež již delší dobu tajně počítal – jednotlivým státům na území Itálie došla trpělivost s přítomností Francouzů na jejich území a tak se velmi rychle vytvořila protifrancouzská koalice papežských vojsk s vojsky Benátek, Milána a Španělska, která nakonec Francouze spojenými silami vyhnala. Jediným státem na území Itálie, který se v tomto sporu postavil na stranu francouzského krále, byla Florencie, ve které měl tehdy rozhodující slovo dominikánský mnich Girolamo Savonarola. Ten byl až do této chvíle Alexandrem VI. do určité míry respektován, ale nyní se mezi papežem na jedné straně a fanatickým mnichem na straně druhé rozhořel ostrý spor, který ukončila až poprava Savonaroly v roce 1498.", "section_level": 2}, {"title": "Přítel Borgiů Ludvík XII..", "content": "V diplomatických vztazích mezi Římem a Francií nastal radikální obrat až po náhlé smrti krále Karla VIII., po níž nastoupil na francouzský trůn Ludvík XII. S tímto králem uzavřel papež oboustranně výhodnou dohodu – Ludvík žádal papeže o zrušení svého prvního sňatku, aby mohl uzavřít sňatek další, politicky výhodnější. Alexandr VI. mu vyhověl a za odměnu získal pro svého syna Cesareho Borgiu za manželku Ludvíkovu příbuznou Charlottu d'Albret, sestru krále navarrského. Kromě tohoto výhodného sňatku byl Cesare Borgia navíc francouzským králem povýšen na vévodu z Valence a jmenován hrabětem z Diois a pánem z Issodounu. Ludvík XII. následně vtrhl do Itálie a s pomocí Borgiů, Benátek a Florencie se zmocnil Milána. Za věrné vojenské služby francouzské koruně byla Cesaremu Borgiovi poskytnuta Ludvíkem XII. část vojska. Tu Cesare spojil s italskými vojáky, najatými žoldáky a vojskem papežovým, čímž vytvořil nejmocnější armádu na území střední Itálie. S ní pak obsadil rozsáhlá území v této oblasti a stal se tu neomezeným vládcem. Borgiové tak mocensky ovládli nejen Řím, ale území celého církevního státu, které bylo dosud rozdrobeno mezi několik často samozvaných vládců.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o zámořské državy.", "content": "Asi jeho vůbec nejznámějším zahraničněpolitickým činem se stalo rozdělení zámořských držav na španělskou a portugalskou sféru vlivu. V květnu 1493 vydal papež bulu \"Inter cetera\", v níž se stanovovala demarkační linie určující zájmové sféry obou mocností (táhla se pomyslně od pólu k pólu asi 480 km západně od Kapverdských ostrovů). Další vyjednávání vedlo k určitým modifikacím bodů obsažených v bule a uzavření Tordesillaské smlouvy s definitivním stanovením linie. Kolovala o něm řada nepodložených pověstí a klevet, které mu připisovaly i vraždění politických odpůrců, nic z toho se však nedá spolehlivě prokázat. Snad k těmto pověstem přispěla i násilnická povaha jeho syna Cesareho, který prokazatelně své odpůrce odstraňoval. Zdá se, že sám papež se svého syna v závěru života obával a nechal se jím často ovlivňovat. Papež Alexandr VI. zemřel 18. srpna 1503 v Římě, možná na malárii, jeho smrt je však spojována spíše s otravou jedem.", "section_level": 2}, {"title": "Nevázaný život.", "content": "V mnoha knihách se můžeme dočíst o tom, že Rodrigo Borgia byl v mládí velmi nevázaný. Přestože se na dobových obrazech objevuje jako tělnatý pán, jeden z tehdejších kronikářů píše: „Byl to velmi hezký mladík, vysokého vzrůstu a silných svalů. Často se usmíval a mluvil slušně. Když se později stal Svatým otcem, byl nepříjemný, nervózní, nehezký a hodně tlustý, stále však měl kolem sebe houf krásných a mladých milenek. Ty ho skutečně obdivovaly. Ačkoliv byl hezkých pár let v kategorii kmetského věku, milovat uměl jako mladík.“ Za pontifikátu Alexandra VI. se Řím stal městem, jež nikdy nespí. Rodrigo si ve městě vydržoval nespočet milenek. Byl to velice schopný muž a díky intrikám dostal, co chtěl. Podle některých historiků měl Alexandr VI. ještě další tři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Borgiové.", "content": "Borgiové\" – maďarsko-kanadsko-irský koprodukční televizní seriál z roku 2011. Seriál začíná v době úmrtí papeže Inocence VIII., kdy začaly tahanice o papežský stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Borgia.", "content": "Borgia\" – francouzsko-německo-český koprodukční televizní seriál z roku 2011. Rodrigo Borgia usedá na papežský stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Rodina\" – román amerického spisovatele Maria Puza. Román je historickou romancí o rodině Borgiů, kterou slavný autor Kmotra vidí jako předchůdkyni všech pozdějších italských mafiánských klanů. Příběh začíná r. 1492, kdy kardinál Rodrigo Borgia zakládá dynastii, proslavenou v dějinách travičstvím, krvesmilstvem a intrikami.", "section_level": 2}, {"title": "Krev Borgiů.", "content": "Krev Borgiů\" – španělský historický film z roku 2006. Jedná se o španělský historický film z roku 2006. Rodrigo je zde popisován jako velice dobrý diplomat s velkými ambicemi. Aby dosáhl svých cílů, je schopen všeho. Bratra své milenky udělá kardinálem a svou dceru provdá vždy, když se mu to hodí. Právě ve filmu Krev Borgiů je Lucrezia ukázána jako pobožná – v té době se ničím nelišila od ostatních žen. Cesare Borgia je naopak vyobrazen jako nemilosrdný vrah, který svoje činy omlouval tím, že takto si to přál papež.", "section_level": 2}, {"title": "Assassin's Creed.", "content": "Assassin's Creed\" – počítačové hry firmy Ubisoft Entertainment Ve hře Assassin's Creed II vystupuje hlavní antagonista hry Rodrigo Borgia jako vůdce frakce templářů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr VI., vlastním jménem Rodrigo Borgia, (1. ledna 1431, Játiva, Valencie – 18. srpna 1503, Řím) byl papež, hlava katolické církve v letech 1492–1503. Narodil se jako syn Jofrého, rytíře z Játivy z rodu Borjů (italsky Borgiů) a Isabelly Borja. Jeho otec a matka byli v blízkém příbuzenském poměru – jednalo se o bratrance a sestřenici. ", "tgt_summary": "Rodrigo de Borja, né Roderic Llançol i de Borja le à Xàtiva (royaume de Valence, couronne d'Aragon), mort le, devenu Rodrigo Borgia après son arrivée en Italie, fut le de l’Église catholique sous le nom d’ de 1492 à 1503. ", "id": 1279452} {"src_title": "GNOME", "tgt_title": "GNOME", "src_document": [{"title": "O GNOME.", "content": "GNOME lze chápat ze dvou pohledů: jako prostředí pracovní plochy a jako vývojovou platformu. GNOME je svobodný software licencovaný pod GNU Lesser General Public License, součást projektu GNU (angl. výslovnost [nuː]). Hlavním cílem projektu je vytvoření svobodné vývojové platformy a pracovního prostředí s jednoduchým intuitivním ovládáním. Jednoduchost je upřednostňována před rozmanitostí nastavení (kterého však lze v mnoha případech dosáhnout pomocí pokročilých nástrojů, příklad gTweakUI).", "section_level": 1}, {"title": "Na pozadí GNOME.", "content": "Za vývojem stojí GNOME Foundation. V počátcích byla tahounem vývoje společnost Ximian Inc, kterou později koupila společnost Novell. Významnými přispěvateli projektu GNOME jsou také velcí výrobci linuxových distribucí (například Red Hat), široké spektrum vývojářů, ať nezávislých nebo zaměstnaných u jiných společností, a v neposlední řadě rostoucí komunita dobrovolných přispěvatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Prostředí pracovní plochy.", "content": "GNOME je soubor aplikací pokrývajících základní potřeby a očekávání uživatelů grafického rozhraní – správa souborů (GNOME Files, kdysi Nautilus), kancelářské aplikace (GNOME Office), práce s internetem (GNOME Web, Evolution), práce s dokumenty (Evince), práce s multimédii (Rhythmbox, GNOME Videos – předtím Totem). Mimo aplikace (programy), které jsou přímo součástí GNOME, existuje celá řada dalších nástrojů spadající pod toto prostředí (napsané pod některou z GTK knihoven) – GIMP (bitmapový editor), Inkscape (vektorový editor), Pidgin (instant messenger), Audacious Media Player (audiopřehrávač podobný programu Winamp), Liferea (správa RSS/Atom) a mnoho dalších. GNOME také podporuje různé uživatelsky přívětivé funkce (náhledy audio souborů, video souborů, dokumentů a obrázků, uživatelské připojování vzdálených souborových systémů, výborné možnosti uživatelských nastavení a změn motivů) a využívá moderní technologie (vykreslování prostřednictvím SVG, ukládání konfigurace jako XML dokumentů, propojení aplikací).", "section_level": 1}, {"title": "Získání GNOME.", "content": "GNOME můžete vyzkoušet pomocí Live CD, které obsahuje veškerý software GNOME na jednom disku CD. Počítač lze nastartovat přímo z Live CD, aniž musíte cokoliv instalovat. Obraz tohoto CD si můžete stáhnout přímo na torrentové stránce GNOME. Pokud chcete GNOME nainstalovat do svého počítače, doporučujeme využít oficiálních balíčků, které nabízí vaše distribuce. Mnoho populárních distribucí GNOME nabízí. Těm, kteří si chtějí sestavit GNOME ze zdrojových kódů, se doporučuje použít jeden z nástrojů pro sestavování. GARNOME sestavuje GNOME z vydaných tarballů a například pro sestavení GNOME 2.24.x je nutné použít GARMONE 2.24.x. Také existuje nástroj JHBuild, který je navržen pro sestavování nejnovější verze GNOME přímo z SVN. Například GNOME 2.24 sestavíte pomocí nástroje JHBuild, pokud použijete modul gnome-2.24. I když je možné sestavit GNOME ručně přímo z vydaných tarballů, důrazně se doporučujeme použít jeden z výše uvedených nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojová platforma GNOME.", "content": "Prostředí GNOME je napsáno v jazyce C pod knihovnou GTK+. GNOME 1.x je napsáno pod knihovnou GTK+ 1. V současné době existují GTK knihovny umožňující psaní GTK aplikací pod C++, C# (více viz také projekt Mono), v jazyce Python a dalšími. Díky licencí LGPL mohou být části GNOME (například knihovny) využívány i v aplikacích, které nejsou pod stejnou licencí (na rozdíl od kódu pod licencí GPL) a proto je v některých případech upřednostňováno vytváření komerčních/uzavřených nástrojů pod GTK+/GNOME. Mimo jiné GTK+ využívá například společnost Adobe Systems (Acrobat Reader), VMware (VMware Player) a RealNetworks (RealPlayer).", "section_level": 1}, {"title": "Platforma GNOME Mobile.", "content": "GNOME Mobile spojuje běžné části pracovní plochy dohromady za účelem poskytnout distributorům a výrobcům kapesních počítačů základní platformu pro tvorbu bohatých programovacích prostředí. Poprvé byla platforma zahrnuta do vydání GNOME 2.24.0. Projekt GNOME Mobile je pokračováním GNOME Mobile & Embedded Initiative (GMAE). Platforma GNOME Mobile je technologickým srdcem mnoha na Linuxu založených mobilních zařízení jako Maemo, Access Linux Platform, platforma LiMo, Ubuntu Mobile, Moblin nebo Poky. Všechny knihovny platformy GNOME Mobile jsou dostupné přes nativní C API, či přes vazby programovacích jazyků, k dispozici tak je plný výkon knihoven spolu s výrazy známými vývojářům jiných vysokoúrovňových programovacích jazyků.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojový cyklus GNOME.", "content": "Vývojový cyklus GNOME je dlouhý zhruba šest měsíců, mezi hlavními vydáními jsou vytvářeny opravy. Vývoj má dvě větve, stabilní a vývojovou. Stabilní verze jsou určeny pro nasazení pro běžné uživatele, vývojová verze pro potřeby vývoje a implementaci nových vlastností. Verze GNOME se skládá ze tří údajů: X.Y.Z, kde X je řada (označuje, pod jakou verzí GTK je GNOME napsáno), aktuálně 3. Položka Y označuje verzi GNOME, je-li toto číslo sudé, jedná se o stabilní verzi, je-li liché, jedná se o vývojovou verzi. Poslední číslo Z je „číslo opravy“ dané (stabilní/vývojové) verze, opravy a úpravy zahrnuty do posledního hlavního vydání. Příklady verzí: Vývojový cyklus verze je zahájen při vydání předchozí stabilní verze. Ze stabilní verze je oddělena větev a prohlášena za vývojovou. V ní jsou prováděny zásadní i menší změny, reorganizace a přidávání funkcí. Po určité době (vývoj se řídí vývojovým kalendářem) je zmraženo API/ABI (laicky řečeno: je zastaven vývoj/úprava programátorského rozhraní), později UI (zastaven vývoj/úpravy uživatelského rozhraní) a do dalšího vydání stabilní verze jsou opravovány chyby a problémy stávající vývojové verze. Následně je vývojová verze vydána jako stabilní a cyklus se opakuje. Používání vývojových verzí GNOME a práci s nimi napomáhají nástroje Garnome a jhbuild.", "section_level": 1}, {"title": "GNOME 3.0.", "content": "V souvislosti s dlouhodobou diskuzí vývojářů (která eskalovala během konference GUADEC 2008) a přechodem na GTK+ verze 3.0 byla nalezena shoda v otázce dalších verzí a GNOME 2.32 bylo přečíslováno na 3.0, princip rozlišování vývojových a stabilních vydání zůstal stejný. Vývoj proto v současné době směřuje k pročištění celé platformy od zastaralých součástí (jako libgnome, libgnomeprint...), které se dotkne a již dotýká velké části GNOME. Diskuze ohledně konkrétních změn je však stále otevřena a nelze vyloučit, že výsledek v podobě další verze bude od současného plánu ještě o něco odlišnější. Vývoj by i tak měl být nadále především evoluční (se zachováním co největší zpětné kompatibility pro aplikace napsané pod GTK+ verze 2.x) spíše než revoluční, ač v nové verzi je použit „koncepčně odlišný“ GNOME Shell namísto klasického panelu a správce oken nebo nový způsob přístupu k dokumentům, GNOME Zeitgeist. GNOME 3 opustilo tradiční koncept desktopu ve prospěch GNOME Shellu. Tento krok vyvolal smíšené reakce od uživatelské komunity. Vzniklo několik nových cest, v čele s MATE, forkem GNOME verze 2.32 vystupujícím pod novým názvem. MATE si dalo za cíl zachovat tradiční GNOME 2 rozhraní při zachování kompatibility s GNOME 3. Jinou alternativou je prostředí Cinnamon, které nabízí vlastní variaci k prostředí GNOME Shell. V březnu roku 2013 bylo vydáno GNOME 3.8, které obsahuje, kromě rozhraní GNOME Shell, nový „klasický režim“, který obnovuje řadu funkcí, jako jsou známá menu Aplikace, Místa nebo přepínač ploch v dolní části obrazovky.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika GNOME.", "content": "GNOME je kritizováno pro přílišné zjednodušování a záměrné vypouštění pokročilých možností v zájmu o co nejjednodušší a co nejméně matoucí prostředí pro nezkušené uživatele. Rozhraní GTK aplikací je také kritizováno za některé funkce, jako například otevírací/ukládací dialogové okno. Veřejně známo bylo, že GNOME 2 (vytvořené pod knihovnou GTK+ 2) bylo výrazně náročnější a pomalejší než verze předchozí, aplikace v některých případech startovaly neúměrně pomalu. Během dalších stabilních vydání však byly učiněny kroky ke zvrácení tohoto stavu, výkon celého prostředí se do jisté míry zrychlil a náročnost se snížila. Tyto snahy také podporuje fakt, že GNOME/GTK+ se stalo předmětem zájmu některých firem na mobilním trhu a to přináší zpět do GNOME opravy zvyšující výkon a snižující náročnost, protože cílem projektů jako Openmoko je využití GTK+ a portování GTK+/GNOME aplikací na svá mobilní zařízení. Částečně se také na špatné pověsti v oblasti výkonu mohl podepsat fakt, že pro GNOME se objevilo velké množství témat vzhledu založených na rozličných, často nekvalitně napsaných, základech – gtk-engine. GTK-engine je pro GTK+/GNOME soubor funkcí, které nad daným postavená témata mohou využívat. Dokonce i ubuntulooks, jako výchozí stavební kámen témat distribuce Ubuntu, nebylo v některých funkcích příliš výkonným gtk-engine a například clearlooks gtk-engine je znatelně výkonnější.", "section_level": 1}, {"title": "Komunita.", "content": "Komunita GNOME je, v porovnání s přímým „konkurentem“ KDE, menší. Vývojáři jsou z řad placených zaměstnanců firem jako Red Hat nebo Novell nebo z firem nějakým způsobem spojených s GNOME, například Openmoko, OpenedHand nebo Maemo. Největší část základny však tvoří dobrovolníci. Mezi uživateli spíše převládají méně zkušení a uživatelé, které nějakým způsobem GNOME oslovilo. Pokročilejší uživatelé totiž v mnoha případech dávají přednost KDE s jeho větší přizpůsobivostí nebo nějakému koncepčně odlišnému desktopovému základu, někdy s použitím některých GNOME/GTK aplikací. Uživatelé, kteří mají rádi GTK+, ale GNOME jim přímo nevyhovuje, si často oblíbí na knihovně GTK+ postavené Xfce. Každoročně je na evropském kontinentu pořádána konference GUADEC (GNOME Users And Developers European Conference), jež se každý rok stěhuje do jiné země. Akci zastřešuje a organizuje GNOME UserGroup hostitelské země s podporou nadace GNOME. Přístup na konferenci je umožněn i široké veřejnosti a celá akce probíhá v přátelské a uvolněné atmosféře, kde cílem není jen seznámit účastníky s rozličnými tématy v přednáškách, ale také sblížit komunitu a umožnit osobní setkání mezi lidmi se zájmem o GNOME.", "section_level": 1}, {"title": "Nejzajímavější programy.", "content": "Projekt GNOME je rozdělen do několika základních kategorií, aplikace, které jsou přímou součástí GNOME, GNOME Fifth Toe (Pátý prst GNOME – aplikace navíc), GNOME Extras (Další aplikace), GNOME Office (Kancelářské aplikace GNOME) a GNOME Infrastructure (Infrastruktura GNOME, především WWW aplikace používané projektem například k prezentaci na Internetu). Pro přímé součásti GNOME platí přísnější pravidla, než pro programy z ostatních skupin (aktivní vývoj, dodržování vývojového cyklu GNOME, dodržování GNOME User Interface Guidelines a pod.). Desktopové programy lze samozřejmě používat i v jiných prostředích jako třeba KDE, ale obecně jsou prezentovány jako „vlajkové lodě“ projektu:", "section_level": 1}], "src_summary": "GNOME (akronymická zkratka pro \"GNU Network Object Model Environment\", anglická výslovnost [gˈnoum] či [ˈnoum]) je prostředí pracovní plochy pro moderní unixové operační systémy s instalovaným X serverem. Je postaveno mimo jiné nad knihovnou GTK+ (The GIMP Toolkit), která byla původně napsána pro bitmapový editor GIMP. Nejdůležitější součásti projektu GNOME představují okenní manažer Mutter (náhrada za dřívější metacity), správce sezení GDM, démon pracující s databází nastavení prostředí dconf (náhrada za dřívější gConf), virtuální souborový systém GVFS, klíčenka GNOME Keyring, správa databáze MIME typů, systém nápovědy, GNOME Shell (od verze 3.0), Bonobo (dnes již zavržený). ", "tgt_summary": "GNOME, acronyme de \"\", est un environnement de bureau libre convivial dont l'objectif est de rendre accessible l'utilisation du système d'exploitation GNU au plus grand nombre ; cette interface est actuellement populaire sur les systèmes GNU/Linux et fonctionne également sur la plupart des systèmes de type UNIX. ", "id": 1977420} {"src_title": "Antisemitismus", "tgt_title": "Antisémitisme", "src_document": [{"title": "Původ a užití.", "content": "Slovo \"antisemitský\" ( \"antisemitisch\") pravděpodobně poprvé použil v roce 1860 židovský učenec moravského původu Moritz Steinschneider ve slovním spojení „antisemitské předsudky“ ( „antisemitische Vorurteile“). Steinschneider tak charakterizoval myšlenky Ernesta Renana o nadřazenosti árijské rasy nad semitskou. V 19. století byly domněle vědecké teorie týkající se ras, civilizací a pokroku v Evropě velmi rozšířené. Velkým zastáncem této formy rasismu byl pruský nacionalistický historik Heinrich von Treitschke. Na rozdíl od Renana a dalších autorů bylo v jeho spisech slovo \"semitský\" v podstatě synonymem slova \"židovský\". Německý politický agitátor Wilhelm Marr použil slovo \"Antisemitismus\" (v němčině s velkým \"A\") v roce 1879 ve své knize \"Cesta k vítězství germánství nad židovstvím\" (\"Der Weg zum Siege des Germanentums über das Judentum\") ve významu „nenávist vůči židům“. Tato nenávist popsaná novým slovem se tak jevila jako vědecky podložená, racionální. Marrova kniha se stala velmi populární a Marr ve stejném roce založil \"Antisemitskou ligu\" (\"Antisemiten-Liga\"), první německou organizaci, která se otevřeně angažovala v boji proti údajné hrozbě Německu ze strany židů a prosazovala jejich násilný odsun ze země. V tisku se slovo antisemitismus ve větším nákladu poprvé objevilo v roce 1881, kdy Marr uveřejnil brožuru \"Zwanglose Antisemitische Hefte\" a Wilhelm Scherer použil slovo \"Antisemiten\" v lednovém vydání Neue Freie Presse. Další podobné slovo – semitismus se objevilo kolem roku 1885. V této souvislosti se také Němci pokoušeli pro označení židů nebo židovské národnosti prosadit označení \"Palestinci\", aby došlo k oddělení od judaistického náboženství. V angličtině se antisemitismus píše většinou s pomlčkou: \"Anti-Semitism\". Ačkoliv to naznačuje předpona \"anti\", nejsou slova \"semitský\" a \"anti-semitský\" opačná (antonyma). Aby se předešlo nedorozuměním, mnoho vědců z oboru (např. Emil Fackenheim z Hebrejské univerzity) doporučuje užívat tvar bez pomlčky, tedy \"antisemitism\". Jiní, mezi něž patří např. Yehuda Bauer, zastávají názor, že slovo, a to zvláště psané s pomlčkou, je nesmysl, protože neexistuje žádný \"semitismus\", vůči kterému by bylo opačné. Slovo \"antisemitismus\" se používá k popisu historické předpojatosti vůči samotným židům. I když etymologicky znamená „odpor k Semitům“, tradičně neoznačuje odpor ke všem lidem mluvícím semitskými jazyky. V posledních desetiletích se však také objevují názory, že by význam termínu měl být rozšířen, aby zahrnoval i odpor vůči Arabům (antiarabismus), vzhledem k tzv. „arabskému antisemitismu“, tedy odporu Arabů, kteří jsou také semité vůči židům. Argumenty pro takovéto rozšíření vycházejí z tvrzení, že pokud semitská jazyková skupina zahrnuje arabštinu, hebrejštinu a aramejštinu a historické označení \"Semita\" se vztahuje na všechny předpokládané potomky biblického Šéma, antisemitismus by měl být obsahově podobný. Odpůrci včetně Palestinské islámské organizace naopak uvádějí, že Arabové už z definice nemohou být antisemitští a rozšířený význam slova není obecně přijímán.", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní antisemitismus.", "content": "Kdy se objevily první projevy antisemitismu není jasné a zůstává to předmětem vědeckých debat. Např. profesor Peter Schafer ze Svobodné univerzity v Berlíně uvádí, že antisemitismus poprvé rozšířili „Řekové přebírající staroegyptské předsudky“. Na základě protižidovských spisů egyptského kněze Manéthóa, Schafer naznačuje, že antisemitismus se mohl objevit už v „samotném Egyptě“. Nepřátelství, kterému museli židé běžně čelit v době diaspory rozsáhle popisuje John M. G. Barclay z univerzity v Durhamu. Starověký židovský filosof Filón popisuje v textu \"Flaccus\" útok, ke kterému došlo v Alexandrii v roce 38 n.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský antisemitismus.", "content": "Křesťanský antisemitismus je obecně založen na přikázání Ježíše Krista: \"Ježíš jim řekl: Mějte oči otevřené a mějte se na pozoru před kvasem farizeů a saduceů (ke kterým se hrdě hlásí celý rabínský judaismus), protože jen málo kvasu zkvasí celé těsto. (Mt 16, 6) a \"Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desetinu z máty, kopru a kmínu,(maličkosti a nepodstátných věcí) ale znevažujete závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost. To bylo závazné dělat, ale to ostatní neznevažovat. Slepí vůdcové, kteří cedíte komára, ale polykáte velblouda. Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože čistíte vnějšek poháru a mísy, ale uvnitř jsou plné drancování a nestřídmosti. Slepý farizei, vyčisti nejprve vnitřek poháru a mísy, aby se také jejich vnějšek očistil. Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože se podobáte obíleným hrobům, které se navenek jeví vskutku krásnými, ale uvnitř jsou plné kostí. Tak i vy, ovšem navenek, se jevíte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plní pokrytectví a bezzákonnosti mrtvých lidí a nečistoty všeho druhu. Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte hroby proroků a zdobíte pamětní hrobky spravedlivých... Hadi, potomstvo zmijí, jak uprchnete před soudem gehenny!!! (Mt 23,23-33)", "section_level": 1}, {"title": "Antijudaismus v Novém zákoně.", "content": "Biblický Nový zákon je sbírka knih mnoha různých autorů. Většina byla napsána na konci prvního století a mimo dvou knih (Lukáš, Skutky) jsou tradičně připisovány židovským následovníkům Ježíše Krista. Přestože autoři byli židé, je v Novém zákoně mnoho pasáží, které lze považovat za antisemitské, nebo byly pro antisemitské účely využity. Nejvýznamnější z nich: Někteří biblisté poukazují na to, že Ježíš a Štěpán jsou zobrazeni jako židé hovořící k jiným židům, že jejich obviňování Izraele je vypůjčené ze Starého zákona od Mojžíše a pozdějších židovských proroků (např. Deut 9,13-14; 31,27-29; 32,5, 20-21; 2kr 17,13-14; Iz 1,4; Oz 1,9; 10,9) a Ježíš jednou nazval vlastního učedníka Petra satanem (Mk 8,33). V tomto kontextu by bylo vhodnější, kdyby byly všechny novozákonní pasáže, které mnozí považují svou povahou za antisemitské, vnímány spíše jako pouhé „vnitrožidovské rozepře“. Jiní vědci ale trvají na tom, že podobné verše odrážejí napětí mezi židy a křesťany, které se objevilo na přelomu prvního století a nesouviselo s Ježíšem. V současné době téměř všechny křesťanské denominace", "section_level": 2}, {"title": "Rané křesťanství.", "content": "Mnoho uznávaných raných církevních prací vyznívá silně antisemitsky. Příkladem mohou být dialogy sv. Justina Martyra (100–165 n. l.), kázání sv. Jana Zlatoústého (347–407) nebo \"Svědectví proti Židům\" církevního otce Cypriána (poč. 3. století). V roce 325 na Prvním nikajském koncilu řekl římský císař Constantinus I. během rozpravy o oslavách Velikonoc: \"„...zdá se hanebným, že bychom při oslavách tohoto nejsvětějšího svátku měli dodržovat zvyky židů, kteří mají ruce bezbožně poskvrněné nesmírným hříchem a jsou tudíž zaslouženě postiženi slepotou duše. (...) Potom nám dovolte nemít nic společného s ohavnou židovskou lůzou, neboť jsme přijali jiné způsoby od našeho spasitele.“\" Ve Východořímské říši byl odpor", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitismus ve středověku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Obviňování z bohovraždy.", "content": "Pronásledování židů ve středověké Evropě mělo hlavně náboženské důvody. Mnozí křesťané včetně duchovních považovali židy kolektivně vinné smrtí Ježíše Krista, ačkoliv to nepatří ke katolickému dogmatu. Formálně židy z bohovraždy poprvé obvinil biskup Melito ze Sard v druhé polovině druhého století. Průvodce moderními pašijovými hrami vydaný Bostonskou univerzitou k tomu uvádí: \"Postupem času", "section_level": 3}, {"title": "Černá smrt.", "content": "Židé se stali obětními beránky v době, kdy Evropu ničily epidemie plicního moru zvaného „černá smrt“, které vyhladily polovinu populace. Kolovaly pověsti, že nemoc zavinili úmyslně tím, že otrávili studny. Stovky židovských obcí zvláště na Pyrenejském poloostrově a v německých zemích byly násilně zničeny. Např. v dubnu 1348 ve městě Toulon ve francouzském Provence bylo upáleno 40 židů. Nevadilo, že židé také podléhají morové", "section_level": 3}, {"title": "Démonizování.", "content": "Přibližně od 12. do 19. století křesťané věřili, že někteří, případně všichni,", "section_level": 3}, {"title": "Rituální vraždy.", "content": "Židé byli často obviňováni z provádění rituálních vražd a používání lidské krve k obřadům i údajného pití krve křesťanských dětí na posměch křesťanské eucharistii. Taková lidská oběť měla údajně probíhat takto: dítě, které ještě nedosáhlo puberty bylo uneseno na tajné místo (v některých podáních přímo do synagogy), kde je židé mučili a vyslýchali před shromážděným davem a falešným soudním tribunálem. Dítě bylo nahé a svázané předvedeno před tribunál, který je případně odsoudil k smrti. Poté bylo korunováno trnovou korunou a přivázáno, či přibito na dřevěný kříž. Kříž byl vztyčen a krev stékající z ran byla zachytávána do misek nebo pohárů. Nakonec bylo dítě zabito kopím, mečem nebo dýkou vraženou do srdce. Mrtvola byla sňata z kříže a ukryta nebo jinak odstraněna, nebo na ní v některých případech byly prováděny rituály černé magie. Tuto metodu s různými obměnami lze najít ve všech křesťanských popisech údajných", "section_level": 3}, {"title": "Znesvěcování hostií.", "content": "Židé jsou falešně obviňováni také z ničení (řezání, probodávání) posvěcených (konsekrovaných) hostií, čímž mělo docházet k opakování ukřižování, protože katolická doktrína uvádí, že při mši se hostie mění v tělo Ježíše Krista.", "section_level": 3}, {"title": "Znevýhodňování a omezování.", "content": "Ve středověku byli židé cílem množství zákonných omezení, z nichž některá přetrvala až do konce 19. století. Byli vyloučeni z mnoha druhů obchodu a povolání. Úřady, místní vládci a církevní představitelé se je snažili zatlačit do nižšího sociálního postavení, takže jim byly povoleny jen činnosti spojené s vybíráním místních daní a poplatků a půjčováním peněz, což bylo v té době vnímáno jako „nutné zlo“ spojené s nárůstem populace a urbanizací vrcholného středověku. Podle tehdejší katolické doktríny bylo půjčování peněz za úrok vnímáno jako hřích, takže se jevilo jako přirozené, že židé mají sklon právě k ovládání tohoto druhu obchodu. Tím se zavdala příčina k označování", "section_level": 2}, {"title": "Oblékání.", "content": "První požadavek na to, aby židé byli snadno odlišitelní podle oblečení vzešel ze Čtvrtého lateránského koncilu katolické církve, který se konal v roce 1215. Mělo se jednat o barevnou, většinou žlutou, část oděvu ve tvaru hvězdy, kruhu nebo čtverce, zvláštní žlutý klobouk (Judenhut) nebo hábit. Ve středověku bylo nošení různých označení k vyjádření sociálního postavení celkem obvyklé. Některá označení (např. cechovní) byla prestižní, jiná nosili vyvrženci společnosti, jako např. malomocní, napravení kacíři a prostitutky. Židé se nucenému potupnému označování pokoušeli vyhnout tím, že vládci (králi) platili za udělení zvláštních „výjimek“. Tyto výjimky potom byly různě rušeny a bylo požadováno nové zaplacení podle toho, kdy král potřeboval zvýšit svoje příjmy.", "section_level": 3}, {"title": "Křížové výpravy.", "content": "Křížové výpravy byla papežem podporovaná vojenská tažení, která se objevila během 11. až 13. století. Zpočátku šlo o znovuzískání Jeruzaléma, ale později se jednalo spíše o územní války. První tři výpravy byly doprovázeny houfy městské i venkovské chudiny, které cestou napadaly židovské komunity v Německu, Francii a Anglii a mnoho židů pobily. Chudinská armáda vyvraždila celé obce např. v Tréves, Speyeru, Worms, Mohuči, Kolíně nad Rýnem, k násilnostem došlo i v Praze. Uvádí se,", "section_level": 2}, {"title": "Vyhánění a omezování populace.", "content": "Tato část obsahuje jen několik příkladů vyhánění židů z evropských zemí. Vyhánění židů bylo doprovázeno zabavováním jejich majetku, a stále novým a novým vyžadováním výkupného, což bylo ve 12. až 14. století používáno k obohacení francouzské koruny. Nejvýznamnější byla tato vyhnání: v roce 1182 z Paříže provedené Filipem II. Augustem, dále z celé Francie vypověděl židy v roce 1254 Ludvík IX., v roce 1322 Karel IV. Sličný, v roce 1359 Karel V. a v roce 1394 Karel VI. Anglický král Eduard I. předepsal zvláštní daň židům, kteří půjčovali peníze, aby mohl financovat svou válku s cílem dobýt Wales. Když už židé nedokázali platit, byli obviněni z neloajality. Ačkoliv už pro ně platila jiná omezení, bylo navíc zrušeno jejich „právo“ půjčovat peníze, zamezen volný pohyb a další činnosti a byli donuceni nosit židovská žlutá označení. Starší židovských domů byli uvězněni, 300 osob odvlečeno do Londýnského Toweru a popraveno,", "section_level": 2}, {"title": "Antijudaismus a reformace.", "content": "Augustiniánský mnich a ekleziologický reformátor Martin Luther, jehož učení se stalo základem protestantské reformace proti židům vystoupil v knize \"O židech a jejich lžích\" (\"Von den Juden und ihren Lügen\"). Židy popisuje pomocí neobyčejně nevybíravých výrazů, podrobuje je zničující kritice a dává podrobná doporučení k provádění pogromů", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitismus v katolictví 19. a 20. století.", "content": "V katolické církvi v průběhu celého 19. a začátku 20. století stále přetrvávaly silně antisemitské prvky, přestože přibývaly pokusy oddělit antijudaismus jako odpor k židovskému náboženství od rasového antisemitismu. Papež Pius VII. (1800–1823) dal znovu postavit zdi židovského ghetta v Římě předtím zrušené Napoleonem a židům byl zakázán pobyt mimo něj až do konce papežství Pia IX. (1846–1878), který byl posledním papežem vládnoucím Římu. Kromě toho oficiální organizace jako např. Jezuité až do roku 1946 nepřijímaly kandidáty „kteří pocházeli z židovské rasy, ledaže jejich otec, děd a praděd prokazatelně patřili ke katolické církvi“. David Kertzer, historik americké Brownovy univerzity ve své knize \"Papežové proti židům\" (2001),", "section_level": 2}, {"title": "Pašijové hry.", "content": "Pašijové hry (\"pasio\" je latinsky „umučení“) jsou divadelní hry o odsouzení a umučení Ježíše Krista, které se hrály v průběhu půstu (o Velikonocích) k připomenutí Ježíšovy smrti. V souladu s Novým zákonem (Mt 27) obviňují z Ježíšovy smrti židy, když", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitismus v muslimském světě.", "content": "Islámská svatá kniha Korán obviňuje židy z pokřivení hebrejské bible. Muslimové hovoří o židech a křesťanech jako o lidu knihy a islámské právo vyžaduje, aby se s nimi na území pod muslimskou vládou zacházeno jako s dhimmí, tj. s chráněnci, trpěnými a neplnoprávnými. Dhimmí byla poskytována ochrana života (včetně ochrany před jinými muslimskými státy), právo na bydlení ve vyhrazených oblastech, na konání pobožností, práci nebo obchodování, byli zproštěni povinné vojenské služby a muslimských náboženských povinností a osobních práv. Platili zvláštní daně, např. poplatek Jizya a pozemkové daně podle toho, jak jim bylo určeno muslimskými úřady. Současně pro ně platila mnohá omezení týkající se vztahu k muslimům a islámu (např. muslimští muži se mohli ženit s židovskými ženami a vlastnit židovské otroky, ale ne naopak), ke koránu a Mohamedovi (znesvěcení písma nebo hanobení proroka), a obracení na jinou víru. V některých obdobích byli židé dále omezováni také v oblékání, jízdě na koni nebo velbloudu, nošení zbraní, zastávání veřejných úřadů, stavbě nebo opravách náboženských staveb, vyjadřování smutku, nošení bot mimo židovské ghetto, atd. K označení islámského postoje k ne-muslimům se používá moderní slovo \"Dhimmitude\", které pochází z pera historičky a spisovatelky", "section_level": 1}, {"title": "Rasový antisemitismus.", "content": "Rasový antisemitismus nahradil nábožensky podloženou nenávist vůči judaismu, nenávistí k židům, jako takovým. Pod vlivem průmyslové revoluce došlo k zrovnoprávnění židů, kteří se rychle usídlovali ve městech a zaznamenali období sociální mobility. Se zmenšující se rolí náboženství ve společenském životě se zmírňoval náboženský antisemitismus, avšak vzrůstal nacionalismus, eugenika a svou roli sehrál i odpor k socio-ekonomickému úspěchu židů. Objevila se nová zhoubnější forma antisemitismu.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Rasový antisemitismus existoval vedle náboženského už od středověku. Novokřesťané, potomci Sefardských židů (ve Španělsku a Portugalsku hanlivě nazývaní Marranos, „prasata“), kteří byli přinuceni konvertovat ke katolictví, byli v neustálém podezření z odpadlictví. Španělská inkvizice se na jejich pronásledování zaměřila od roku 1478,", "section_level": 2}, {"title": "Nacionalismus a antisemitismus.", "content": "Předchůdcem rasového antisemitismu byl zvláště v Německu romantický nacionalismus. Od poloviny 19. století se postupně vyvíjely různé rasové teorie, v nichž byly obsaženy i národnostní myšlenky, které však ještě nevycházely z rasismu. Na jedné straně čerpaly z výlučné interpretace myšlenek o „lidu“ Johanna Gottfrieda Herdera a od druhé čtvrtiny 19. století se objevovala antisemitská", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup rasového antisemitismu.", "content": "Moderní evropský antisemitismus má původ v pseudovědeckých teoriích 19. století, které označovaly židy za semitskou podskupinu. Semité se podle myšlení mnoha tehdejších evropanů zcela lišili od Árijců nebo Indoevropanů a nikdy se s nimi nesmísili. Z tohoto pohledu židé nebyli odmítáni pro své náboženství, ale kvůli svým údajným špatným dědičným rasovým vlastnostem, jako např. nenasytnost, zvláštní vlohy pro vydělávání peněz, odpor k tvrdé práci, rodovou soudržnost a vtíravost, či vlezlost, nedostatek sociálního cítění, nešikovnost a hlavně nedostatek patriotismu. Osvícenecká evropská intelektuálská společnost v té době pokládala náboženské předsudky vůči židům za ponižující příznak nevědomosti. Na základě svých domnělých znalostí genetiky však upadala ze svého pohledu do zcela oprávněných předsudků založených na národnosti nebo", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitismus a vládnoucí vrstvy.", "content": "Mnozí z analytiků, kteří se zabývají moderním antisemitismem poukazují na to, že jeho podstatou je používání židů jako obětních beránků. Jevy, které s sebou nese moderní doba (např. materialismus, síla peněz, kolísání ekonomiky, válka, sekularismus, socialismus, komunismus, hnutí za rasovou rovnoprávnost, politika veřejného blaha, atd.) jsou někdy vnímány jako nežádoucí a jejich příčiny jsou připisovány machinacím spiklenců, kteří sledují jiný než národní prospěch. Sklon uchylovat se k podobným názorům mají zastánci tradičních hodnot znechucení údajným úpadkem a zkažeností moderního světa. Mezi tyto tradicionalisty bývají zahrnováni mnozí konzervativní příslušníci bohaté vládnoucí", "section_level": 2}, {"title": "Dreyfusova aféra.", "content": "Dreyfusova aféra byl politický skandál, který na konci 19. století po několik let rozděloval Francii. Soustředil se kolem židovského důstojníka francouzské armády Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 shledán vinným ze zrady. Dreyfus byl dvakrát soudem shledán vinným, posléze omilostněn a nakonec rehabilitován s tím, že odsouzení mělo být založeno na falešných dokumentech. Ve veřejnou známost celou záležitost uvedl spisovatel Émile Zola v literárních novinách \"L'Aurore\" (\"Úsvit\"), kde 13. ledna 1898 uveřejnil známý otevřený dopis prezidentovi Francie Félixi Fauremu pod titulkem \"J'accuse!\" (\"Žaluji!\"). Francie se v", "section_level": 2}, {"title": "Pogromy.", "content": "Pogromy (z ruského „gromiť“, \"громить\" ve významu „pustošit, drtit“) byly rasové nepokoje zaměřené proti židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou většinou v Rusku a východní Evropě. Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly jižním Ruskem v roce 1881 po tom, co byli židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 ruských městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito nebo zraněno. Nový car Alexandr III. z nepokojů obvinil židy a vydal k jejich omezení soubor tvrdých nařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Protižidovské zákony.", "content": "Oficiální antisemitské zákony byly v 19. století přijaty v různých zemích, zvlášť v carském Rusku a v 30. letech dvacátého století v nacistickém Německu a u jeho spojenců. Byly namířeny proti Židům jako skupině bez ohledu na náboženské vyznání a v některých případech, např. v nacistickém Německu, stačilo mít některého z prarodičů židovského původu. V roce 1892 na kongresu v Tivoli přijala antisemitismus oficiálně za svůj Německá konzervativní strana (\"Deutsche Konservative Partei\", zkráceně \"DKP\"). Stalo se tak na podnět Dr. Klasinga, avšak proti vůli opozice vedené umírněným Wernerem von Blumenthal. Norimberské zákony v Německu, které vstoupily v platnost v roce 1935, zakazovaly manželství mezi Židy a osobami nežidovského původu, všechny osoby židovského původu zbavily plnohodnotného občanství", "section_level": 2}, {"title": "Holokaust a popírání holokaustu.", "content": "Nejstrašnějším projevem rasového antisemitismu byl holokaust, ke kterému došlo za druhé světové války (1939–1945), kdy bylo cíleně vyvražděno přibližně 6 milionů evropských židů, z toho 1,5 milionu dětí. Židé pro tuto událost upřednostňují označení \"šoa\" (hebr. naprostý zánik, zničení) před", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitské konspirační teorie.", "content": "Jak se rozšiřoval pohled na židy, jako na „zlovolnou rasu“, objevily se i antisemitské konspirační teorie, které židy jako skupinu obviňovaly z ovlivňování běhu světa, nebo i z toho, že světu skrytě vládnou. Základem těchto myšlenek se stal neslavně známý literární podvrh s názvem „Protokoly sionských mudrců“ uveřejněný tajnou policií carského Ruska. Mezi antisemitská klišé, odvozená z odhalených podvrhů jako „Protokoly sionských mudrců“ a tvrzení listu \"The Dearborn Independent\" Henry Forda, patří například", "section_level": 2}, {"title": "Nový antisemitismus.", "content": "Jako tzv. nový antisemitismus jsou některými autory označovány projevy zaměřené proti Státu Izrael. Při tom přesahují hranici legální, respektive legitimní, kritiky politiky Státu Izrael. Novodobý fenomén tak souvisí s tradičním antisionismem. K rozlišení kritiky od nového antisemitismu lze použít tzv. 3D test: Tam, kde kritika vytváří dvojí standard, démonizuje Izrael či delegitimizuje právo Izraele na svou existenci, má jít o nový antisemitismus. Ten se prý projevuje současně v krajně levicové politice, islamismu a krajní pravici, čímž", "section_level": 1}, {"title": "Antisemitismus ve světě.", "content": "Antisemitismus a antisemitské útoky se přirozeně vyskytují po celém světě. Tato část článku vybírá z některých dokumentovaných incidentů po světě.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Antisemitismus v České republice je zastoupen především ve své pasivní formě, nicméně míra antisemitismu rok od roku klesá. Česká akademická a politická společnost je židovské populaci pozitivně nakloněna, nicméně nejvíce antisemitských incidentů se odehrávají v českých muslimských a katolických komunitách.", "section_level": 3}, {"title": "Polsko.", "content": "Studie Varšavské univerzity z roku 2016 zjistila, že 37% dotázaných Poláků má negativní postoj k Židům, 56% by si nepřálo mít Žida v rodině a 32% by nechtělo mít Žida za souseda. Antoni Macierewicz, první místopředseda polské vládnoucí strany PiS a od roku 2015 polský ministr obrany, byl obviňován z", "section_level": 3}, {"title": "Švédsko.", "content": "Ve Švédsku se setkalo s útokem nebo zastrašováním 51% Židů. Počet protižidovských útoků roste také ve Francii, Velké Británii nebo Německu. Nejvíce útoků mají na svědomí muslimští extremisté. Podle Tomáše Pojara „V prostředí muslimských přistěhovaleckých komunit je antisemitismus velmi silně rozšířený. Čím jsou tyto komunity početnější, tím se zhoršuje možnost jejich integrace a zároveň narůstá počet projevů antisemitismu.“", "section_level": 3}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "Antisemitismus je závažným problémem v americké společnosti již od doby, kdy se americká společnost formovala. I přesto, že USA je diversní společnost různých národů a jejich „mixů“, antisemitismus si zde našel místo díky nenávisti, strachu a hlavně žárlivosti z Židů. V současnosti v USA žije více než 6 000 000 Židů (což je 1/2 všech žijících Židů na celém světě) a i přesto, že hate crime je ústavou Spojených států amerických hodnocen jako postižitelný trestný čin, některé nadnárodní neziskové organizace, především Anti-Defamation League, dbá a varuje na případné antisemitské konflikty. Antisemitské útoky obvykle bývají plánovány neo-nacistickými skupinami jako Liberty Lobby, Ku-klux-klan, White Aryan Resistance, American Nazi Party, xenofobní odnož skinheadů, ale také radikálními islamistickými frakcemi. Mezi skupiny mající antisemitské názory nejvíce patří Afroameričané (36 %), Hispánci narození v Mexiku (35 %) a nejméně běloši (9 %).", "section_level": 3}, {"title": "Asie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "Japonsko původně nemělo židovskou populaci, pročež neexistovaly hanlivé názory o nich, avšak s příchodem nacistických idejí do Japonského císařství a především importu \"Protokolů sionských mudrců\" z Mandžuska se vyvinula japonská forma antisemitismu. Antisemitismus se v Japonsku často mísil s filosemitismem, což rovněž mělo za následek kulturní, literární a akademický rozmach názorů o Japoncích, jakožto potomcích Židů, ale zároveň názory o Židech, kteří (ekonomicky) ovládají celý svět. Podle veřejného průzkumu z roku 1988, 8% všech Japonců četlo bestsellery s antisemitskou tematikou.", "section_level": 3}], "src_summary": "Antisemitismus je nepřátelství nebo předpojatost vůči židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé formy, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských židů. ", "tgt_summary": "L’antisémitisme est le nom donné de nos jours à la discrimination et à l'hostilité manifestées à l'encontre des Juifs en tant que groupe ethnique, religieux ou supposément racial. Étymologiquement, ce terme pourrait s'appliquer aux peuples sémites parlant l’une des langues sémitiques (comme l'arabe ou l'amharique) mais il désigne, dès sa formulation vers la fin du, une forme de racisme à prétentions scientifiques et visant spécifiquement les Juifs. ", "id": 2476752} {"src_title": "Lagrangeova věta (teorie grup)", "tgt_title": "Théorème de Lagrange sur les groupes", "src_document": [{"title": "Přesné znění.", "content": "Pro grupu \"G\" a její podgrupu \"H\" platí:", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Nejprve ukážeme, že levé cosety formula_2 tvoří dohromady pro formula_3 rozklad množiny G. Protože formula_4, nepochybně levé cosety obsahují všechny prvky \"G\". Abychom ukázali, že neobsahují žádný prvek dvakrát, předpokládejme naopak formula_5 pro nějaké formula_6. Jinými slovy pro nějaká formula_7 musí být formula_8. Vynásobením na pravé straně prvkem formula_9 dostaneme formula_10. Pro jednoduchost provedeme substituci formula_11. Vzhledem k definici podgrupy formula_12, a proto formula_13. formula_14, neboť rovněž formula_15, a tudíž každý prvek v \"yH\" je obsažen v \"xH\". Symetrickým postupem bychom získali formula_16, a proto formula_17. Z čehož plyne, že cosety \"gH\" tvoří rozklad \"G\". Abychom ukázali, že řád všech cosetů je totožný, najdeme bijektivní zobrazení \"f\" z \"H\" na \"xH\" pro formula_18. Definujme f rovnicí formula_19 formula_21. Obě strany vynásobíme zleva prvkem formula_22 formula_23 formula_24 Nechť formula_25 značí celkový počet všech (ať už levých nebo pravých) cosetů. Jak už jsme ukázali, cosety tvoří rozklad množiny \"G\" a každý z nich má tentýž řád |H|. Z těchto úvah plyne formula_26. QED.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Řád každého prvku formula_27, neboli nejnižší přirozené číslo \"n\", pro které formula_28, je řád cyklické grupy generované prvkem \"a\", a proto podle Lagrangeovy věty \"n\" dělí řád grupy \"G\". Lagrangeova věta je silnějším tvrzením než Eulerova-Fermatova věta. Dá se ukázat, že množina zbytků modulo n, které jsou s \"n\" nesoudělná, tvoří s operací násobení grupu. Neutrální prvek je \"e\" = 1; existence inverzního prvku je důsledek Bézoutovy rovnosti pro \"gcd(g,n)\" = 1; asociativita vyplývá z vlastností modulární aritmetiky; uzavřenost grupy je zřejmá, neboť součin dvou čísel nesoudělných s \"n\" je rovněž nesoudělný, jakož i jeho zbytek po dělení modulo \"n\". Řád takové grupy je právě formula_29, což je Eulerova funkce. Podle Lagrangeovy věty má každý prvek \"g\" nějaký řád \"k\", který je dělitelem čísla formula_29. Odtud plyne formula_31, kde formula_32 formula_33 což je ekvivalentí zápisu formula_34.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzná tvrzení.", "content": "Lagrangeova věta dává nutnou podmínku pro řády podgrup (i prvků) grupy, nezaručuje ale jejich existenci. Naopak Sylowovy věty na základě řádu grupy zaručují existenci jistých podgrup v dané grupě - dají se tedy brát jako protipól Lagrangovy věty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lagrangeova věta je základní tvrzení z teorie grup, jehož důsledkem je, že řád každého prvku či podgrupy dělí řád grupy. To znamená, že například grupa řádu 15 může mít prvky řádu 1, 3, 5 a 15, avšak nikoliv třeba 7. Věta nese jméno význačného matematika, Josepha Louise Lagrange.", "tgt_summary": "En mathématiques, le théorème de Lagrange sur les groupes énonce un résultat élémentaire fournissant des informations combinatoires sur les groupes finis. Le théorème doit son nom au mathématicien Joseph-Louis Lagrange.", "id": 2402003} {"src_title": "Ufa", "tgt_title": "Oufa", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejdříve na tomto místě byla v roce 1574 založena pevnost oddílem ruských střelců. Status města získala Ufa v roce 1586. V 17. století už byla Ufa důležitým obchodním centrem na cestě z evropského Ruska na Sibiř. Od roku 1708 náleželo město ke Kazaňské gubernii, v letech 1728–44 bylo centrem samostatné provincie. V roce 1744 se Ufa stala součástí Orenburské gubernie. V letech 1773-4 přečkala čtyřměsíční obsazení vojsky Jemeljana Pugačova. V roce 1789 zde byla zřízena Muslimská duchovní správa pro celé Rusko v čele s muftím. V roce 1865 se Ufa stala centrem Ufské gubernie. S výstavbou Samarsko-zlatoustské železnice (1888) a zavedením paroplavby na řece Bělé (splavné od května do října) došlo k rychlému rozvoji průmyslu; ke konci století tu bylo již na 30 průmyslových podniků různé velikosti. Mezi lety 1918 a 1919 během ruské občanské války bylo město ovládáno na čas bělogvardějci. Stalo se jedním z opěrných bodů Československých legií. Od roku 1922 je Ufa hlavním městem Baškortostánu – autonomní republiky Baškirů. V meziválečném období a po Velké vlastenecké válce Ufa zažila prudký rozvoj zejména chemického průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Místní průmyslové závody vyrábějí strojírenská zařízení pro těžbu, podnik UMPO - součást NPO Saturn - výroba plynových turbín, dále se zde vyrábějí plasty, rafinuje se ropa a zpracovávají se potraviny. Ve městě se nachází stanice Transsibiřské magistrály. Z letiště v Ufě odlétají spoje do 27 měst Ruska a Společenství nezávislých států. Stavba ufského metra je opakovaně odkládána, páteř MHD tedy tvoří tramvaje, autobusy a trolejbusy. V noci ze 3. na 4. června 1989 se poblíž Ufy stalo nejhorší železniční neštěstí v dějinách Ruska i SSSR: obrovská exploze zemního plynu, který unikl z plynovodu poblíž železnice, smetla dva osobní vlaky a připravila o život 575 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Zhruba polovinu z milionu obyvatel Ufy tvoří Rusové 530 000 (rok 2002), zbytek zejména Tataři (294 400) a Baškirové (155 000), jejichž podíl díky migraci a vyšší porodnosti poměrně rychle stoupá na úkor Rusů. Mezi významnější menšiny patří také Čuvaši, Ukrajinci a Mordvinci.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Ufa je sídlem Ufského vědeckého centra Ruské akademie věd a Akademie věd republiky Baškortostán. Na vysokých a středních školách Ufy studuje přes 68 000 studentů. Město má 8 divadel, 27 muzeí, filharmonii a stálý cirkus. Město je rodištěm spisovatele Sergeje Aksakova a malíře Michajla Něsterova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ufa (, adjektivum: (ufimskij); ) je město v Ruské federaci, správní středisko autonomní republiky Baškortostán a jedno z nejdůležitějších center chemického průmyslu v Rusku. Nachází se při ústí řeky Ufy (Karaidel) do řeky Bělé (Agidel), 1520 km východně od Moskvy, nedaleko pohoří Ural (Ufa je tedy jedním z nejvýchodnějších měst Evropy). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Oufa (en, en, \"Öfö\" [ʏ̞ˈfʏ̞]) est une ville de l'Ouest de la Russie. Située à une centaine de kilomètres des monts Oural, elle est la capitale et la plus grande ville de la république de Bachkirie, en Russie. Elle en représente le centre industriel, économique, scientifique et culturel. Sa population s'élevait à en 2020.", "id": 675422} {"src_title": "Vysídlení Němců z Československa", "tgt_title": "Expulsion des Allemands de Tchécoslovaquie après la Seconde Guerre mondiale", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města pochází z příjmení zhořeleckých a žitavských měšťanů v roce 1298 Romberch, v následujících letech \"Ronenberch\", \"Ronnenberch\", \"Ronenberg\", zkráceně \"Ronnberg\" či \"Rumberg\". V roce 1341 se poprvé objevuje \"Rumburg\", následují názvy \"Romberg\", \"Ronberg\". První část názvu pochází ze heraldických ostrví panského rodu Ronovců (středohornoněmecky \"die Rone\" = ostrve, osekané kmeny s pahýly větví, které se používaly jako žebříky při dobývání hradeb; odtud je odvozeno Ron, nářeční výslovnost Run, Rum. V druhé části je velmi časté německé \"Berg\" (der Berg = hora), které se střídá s \"Burg\" (\"die Burg\" = hrad). Hrad stejného názvu – \"Rumburg\" stojí v Německu nedaleko města Eichstätt.", "section_level": 1}, {"title": "Přívlastky.", "content": "Pro svoji výstavnost, množství restaurací a zábavních podniků bylo město od začátku 20. století do roku 1945 nazýváno \"Malá Paříž.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka a znak.", "content": "Popis znaku města: Popis vlajky města:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od středověku do třicetileté války.", "content": "Při obchodní cestě z Míšně do Žitavy a z Lužice přes Českou Lípu do středních Čech vznikla koncem 12. století pohraniční tržní osada, jež byla manstvím hradu Honštejna. Sídlem manů (drobných zemanů) byla rumburská tvrz. Jménem jsou z těchto manů známi Opce z Naptic (k roku 1363), Ota a Albert z Hrbic (1403) a další až do konce 15. století. Roku 1298 se Rumburk v historické literatuře označuje jako město, ale poprvé písemně se tak připomíná až roku 1377. Tehdy se v latinské listině městské rady ve Zhořelci mezi svědky uvádí Jindřich mladší z Rumburka jako \"„Heinricus de Romberch iunior“\". Další stopy o existenci Rumburka jako panství pánů z rodu Ronovců ze 14. století nalézáme v účetních knihách města Zhořelce, kde jsou uvedena jména: \"Peter von Ronenberch\" (1305), \"Tilo von Ronenberg\" a \"Conradus von Ronnenberch\". Pro obchodní a strategický význam na česko-německé hranici město napadli husité. Proto si roku 1423 Hynek Berka z Dubé, držitel Rumburka a hradů Honštejn a Vildštejn, od lužických měst si vyžádal na obranu Rumburka vojenskou pomoc, která skutečně přišla a čítala 400 mužů. Přesto roku 1429 husité Rumburk obsadili a podnikali odtud nájezdy do katolické Lužice. Roku 1435 Berkové prodali Rumburk s Honštejněm saským knížatům, ale již roku 1451 jej získali zpět. Zdejší manství se dostalo pod vrchní právo hradu Tolštejna. Roku 1478 rumburský a zároveň tolštejnský man Kryštof z Heřmanic prodal Rumburk Hugoltovi ze Šlejnic, který k němu roku 1481 přikoupil i celé tolštejnské panství. V roce 1475 jádro města tvořilo 22 domů. Téhož roku byly ve vsi Horní Jindřichov 3 mlýny, 13 sedláků, 150 obsazených a 60 neobsazených prutů polí. Roku 1496 byl knězem ve zdejší farnosti Prokop Thamme. Po jeho smrti – roku 1503 – byl jako další zdejší kněz ustanoven Petr Molitor. V letech 1532 až 1565 celé panství držel Jiří ze Šlejnic, který přenesel své sídlo do Rumburka, kde vystavěl renesanční zámek. Zemřel 27. září 1565 a byl pohřben v Rumburku u kostela sv. Bartoloměje. Šlejnicové se rozsáhlým hospodářským podnikáním i stavbou zámku zadlužili. Roku 1607 panství koupili Kinští ze Vchynic. Vilém Kinský byl roku 1634 zavražděn v Chebu spolu s Albrechtem z Valdštejna a jeho zkonfiskovaný majetek získal Kryštof Löbl z Krainburku (Grönburgu). Zakrátko k Rumburku přikoupil panství Leutersdorf a Varnsdorf. Během třicetileté války roku 1642 zámek v Rumburku napadlo a zapálilo švédské vojsko. Roku 1656 získal panství hrabě František Eusebius z Pöttingu sňatkem s Marií Markétou Löblovou. Mimo jiné založil rumburskou loretu. Na mapě se Rumburk objevil roku 1569. Později, okolo roku 1566, mělo vzniknout předměstí zvané \"„Neusorge“\". Z roku 1573 je první zmínka o rumburské škole, když byl učitelem Petrus Zebiller. Městská šatlava datovaná do této doby se měla nacházet v nynější Vrchlického ulici. Těsně před třicetiletou válkou – roku 1626 – postihl město mor. Šibenice údajně stála kolem domu 75 v Jiříkovské ulici. Majiteli Rumburka byli:", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "Roku 1681 panství od Pöttingů koupili Lichtenštejnové, v jejichž majetku zůstal až do druhé pozemkové reformy v roce 1923. Roku 1724 zámek postihl již druhý požár, po němž Lichtenštejnové ihned zahájili jeho barokní přestavbu, dokončenou již roku 1726, včetně patrové brány kryté valbovou střechou. Z roku 1681 pochází morový sloup. Roku 1706 vyrostla osada Antonínovo údolí, později přidružená k Rumburku. V roce 1764 vyrostla jiná osada později přidružená k Rumburku-Podhájí. V roce 1850 v Rumburku vznikl okresní soud. Od roku 1881 byl hřbitov v místech Parku přátelství. Rumburku se pro jeho honosnost říkalo \"„Malá Paříž“\". Městská pošta se na své nynější místo přestěhovala roku 1904. V roce 1910 byla zavedena autobusová linka Rumburk-Varnsdorf.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Muži z Rumburka rukovali většinou ke 42. pěšímu pluku v Terezíně. Odvedeno bylo 4000 mužů, zatímco na konci války se jich vrátilo 3698, z toho 302 jich padlo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Rok po vypuknutí války – 25. května 1915 – byl do Rumburka převelen \"7. střelecký pluk z Plzně\", ve kterém byla posádka nejen z Plzně, ale i z Rokycan, Rakovníka a Domažlic. S tímto plukem se do Rumburka dostalo 1200 mužů. Posádka byla umístěna v chlapecké škole.", "section_level": 2}, {"title": "Rumburská vzpoura.", "content": "Rumburská vzpoura byla reakcí na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků. Vypukla v šest hodin ráno v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Povstalci byli popraveni v Rumburku a v Novém Boru. Tři iniciátoři a vůdcové povstání Stanko Vodička, František Xaver Noha a Vojtěch Kovář byli výnosem stanného soudu odsouzení k trestu smrti a 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni. Stanný soud zasedal v Rumburku v bývalém zámku a v Novém Boru, a odsoudil k trestu smrti ještě dalších sedm vůdců povstání, kteří byli 29. května večer též popraveni zastřelením. Dalším čtrnácti k smrti odsouzeným byl nakonec rozsudek „zmírněn“ na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti. V roce 2008 se v Rumburku pořádaly oslavy k devadesátému výročí Rumburské vzpoury. Na námět vzpoury byl natočen film \"Hvězda zvaná Pelyněk\". Stanko Vodička požádal před popravou evangelického faráře Georga Dölla o předání dopisu na rozloučenou a svého cvikru rodině. Nyní je pohřben na plzeňském hřbitově v Doubravce po pravé straně cesty od hřbitovních vrat ke kostelu. Roku 1951 byla na památku povstalců do městského parku instalována socha \"Nepokořen\" od Vendelína Zrůbeckého. Na místě popraviště byl v 60. letech 20. století instalován pomník popraveným vzbouřencům Stanko Vodičkovi, Františku Nohovi a Vojtěchu Kovářovi od místního kameníka. Na pomníku stojí tato slova:", "section_level": 3}, {"title": "Mezi světovými válkami.", "content": "15. července 1934 byl v Rumburku odhalen pomník 302 rumburským občanům, kteří padli v 1. světové válce. 2. října 1938 bylo území Rumburka spolu s celým Šluknovským výběžkem dle \"Mnichovské dohody\" zabráno Wehrmachtem. O čtyři dny později si Rumburk přijel prohlédnout Adolf Hitler. Po té vydal Městský úřad Rumburk vyhlášku o tom, že do 13. října musí být odevzdány všechny zbraně.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po 15. prosinci roku 1946, tedy po vysídlení Němců z Československa (vysídleno bylo z města a jeho nejbližšího okolí 26 255 obyvatel), zbylo v Rumburku 623 občanů německé národnosti. V noci ze 13. na 14. října 1950 byly SNB a milicemi přepadeny mužské kláštery v Československu. Stejným způsobem byl zlikvidován i klášterní kostel v Rumburku a zdejší řeholníci byli internováni. Objekt byl poté převzat do správy MNV a od té doby chátral. V roce 1956 se zpustošené kaple sv. Jana Křtitele ujal pravoslavná církev, respektive její duchovní a architekt Andrej Kolomacký, který objekt opravil a interiéry sám vyzdobil malbami byzantského stylu. O nízké míře religiozity v těch dobách mimo jiné ovšem svědčí i to, že v roce 1964 byl ze 123 uzavřených sňatků pouze jeden jediný církevní.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se dělí na tři místní části, jež odpovídají třem katastrálním územím. Český statistický úřad území města člení na 23 základních sídelních jednotek. V minulosti měl Rumburk tyto části:", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přenesená státní správa.", "content": "Rumburk je od roku 2002 obcí s rozšířenou působností a s pověřeným obecním úřadem. Přenesenou působnost jako pověřený obecní úřad vykonává kromě vlastního území ještě pro města Jiříkov a Krásná Lípa a obce Staré Křečany a Doubice. Obvod rozšířené působnosti města Rumburk zahrnuje navíc ještě obvod pověřeného obecního úřadu Šluknov, tj. město Šluknov, Velký Šenov, Mikulášovice a Dolní Poustevna a obce Lipová, Lobendava, a Vilémov.", "section_level": 2}, {"title": "Starostové.", "content": "Přehled starostů (později předsedů MNV a MěNV):", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s jinými obcemi.", "content": "Rumburk je členem Euroregionu Nisa, Dobrovolného svazku obcí Sever, Dobrovolného svazku obcí Tolštejn, Sdružení pro rozvoj Šluknovska. Město udržuje přátelské styky se sousedním německým městem Seifhennersdorf, spolu s gymnáziem udržuje přátelské kontakty s bavorským městem Sulzbach-Rosenberg, kde jde i o kontakty s původními obyvateli Rumburka. V rámci Společnosti přátel východu udržuje město přátelské styky s ruským městem Kiržač.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "K 1. lednu 2006 v Rumburku žilo 11 181 obyvatel, z toho 5 472 mužů a 5 709 žen.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Loreta.", "content": "Základní kámen proslulé poutní loretánské kaple Panny Marie položil litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Byla stavěna v letech 1704–1709 stavitelem Janem Lukasem Hildebrandtem a na rozdíl od svého originálu, který je z mramoru, je celá z pískovce. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth ze Schirgiswalde. Uvnitř kaple najdeme sochu Černé Madony s dítětem, která byla roku 1694 zhotovena v Římě a posvěcená papežem Inocencem XII. Rumburská Loreta je přesnou kopií svého italského originálu a je nejen nejsevernější Loretou v Čechách, ale i v Evropě. Postavit jí nechal zdejší kníže Antonín Florián z Lichtenštejna. Z pískovce jsou rovněž sochy deseti Sibyl a proroků, které jsou dílem barokního umělce Jana Františka Bienertha ze Schirgiswalde, který zhotovil také sochy na balustrádě před klášterem. Severní stranu zdobí sochy Sibyly libyjské a delfské, proroků Jeremiáše a Ezechiela. Reliéfy zobrazují Zvěstování Panně Marii, navštívení Panny Marie a sčítání lidu v Betlémě. Před stěnou je kamenný oltář, na kterém byla původně umístěna socha sv. Josefa. Západní stranu zdobí sochy Sibyly perské, kumánské a eritrejské, proroků Davida a Malachiáše. Reliéry zobrazují klanění pastýřů a tří králů. Jižní stranu zdobí sochy Sibyly sabinské a kumunské, proroků Mojžíše a Balaáma. Reliéfy zachycují smrt P. Marie a přenesení nazaretského domku ze Svaté Země do Dalmácie, a odtud do Loreta. Uvnitř Lorety se nachází socha Černé Madony s dítětem, pocházející z roku 1694, zhotovená v Římě a požehnaná papežem Inocencem XII. Po svém požehnání byla vystavena 8 dní v italském Loretu, kde ji mohli poutníci veřejně uctít, a poté byla osobně knížetem Antonínem Floriánem z Lichtenštejna přenesena do Rumburku. Nejprve byla umístěna ve farním kostele, později v kostele klášterním, a konečně 15. září 1707 byla slavnostně přenesena do Lorety. Stejně jako v italské Loretě jsou i zde umístěny makety velkých votivních svící. Na levé straně je výklenek s dvířky zdobenými dřevořezbou na motivy zvěstování P. Marie. Pod novodobým oltářem je umístěna hrobka. V roce 1771 byla instalována v malé věži loretánské kaple zvonková hra. Když se časem poškodila, byla prodána do Saska. Rumburská Loreta patří do komplexu několika staveb. Kolem Lorety byly v letech 1743–1749 postaveny ambity s křížovou cestou, které jsou zdobeny malbami motivovanými životem P. Marie. Dále do komplexu patří klášterní kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský klášter, kde je objekt městské knihovny. Loreta je kulturní památkou ČR. Její obrázek je na Turistické známce č. 831.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve městě je městská knihovna, Dům dětí a mládeže a farní charita.", "section_level": 1}, {"title": "Dům kultury Střelnice.", "content": "Roku 1862 byl pověřen architekt Durba z Prahy vypracováním plánů na výstavbu nové budovy pro rumburské ostrostřelce. Stavbu realizoval stavitel Miller a to ze stavebního materiálu, který poskytl kníže Johann z Liechtensteinu. Budova byla slavnostně otevřena 17. července 1864. Po válce byly provedeny opravy a od 5. prosince 1945 budova sloužila ke schůzkám místní skupiny Svazu československé mládeže. V šedesátých letech prošla Střelnice rozsáhlou adaptací a od 28. října 1965 pak fungovala jako Dům kultury. V roce 2004 byla zahájena kompletní rekonstrukce podle projektu libereckého SIALu. Rekonstrukce trvala dva roky a vyžádala si investici ve výši cca 75 miliónů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "V Rumburku je od roku 1902 městské muzeum. Od roku 1945 do období socialismu se o ně staral Rudolf Demel, který je také autorem knihy \"Dějiny města Rumburka\". Rekonstruováno a znovuotevřeno bylo roku 1998 pod vedením jeho dcery Barbory Hildebrandtové, ovšem jako pobočka Regionálního muzea v Děčíně. Dodnes čítá několik set regionálních exponátů, zejména obrazů, nábytku a oděvů. Pozoruhodná sbírka historického cínu severočeské provenience (zejména nádobí a chrámového nářadí) byla uloupena.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna.", "content": "Knihovna vznikla roku 1882 a byla umístěna na Střelnici. Po tomto stavu se knihovna několikrát stěhovala, naposledy a zatím definitivně roku 1994 do budovy bývalého kapucínského konviktu. Nyní se v knihovně nachází knihovnický systém \"Lanius\" a sama knihovna čítá 100000 svazků knih.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Stav věřících v Rumburku – zdrojem je sčítání lidu: Rok vzniku římskokatolické farnosti není znám, první doklady jsou ze 14. století, kostel sv. Bartoloměje je poprvé doložen v roce 1352, byť tehdejší zasvěcení není s jistotou známo, některé hypotézy předpokládají existenci dřevěného kostela před rokem 1233. V polovině 14. století patřily pod rumburský kostel (farnost) filiální kostely v Krásné Lípě a v Seifhennersdorfu a farnost patřila k žitavskému děkanátu pražské arcidiecéze, brzy poté však pod kostel v Rumburku patřily již jen vesnice Horní Jindřichov a Křečany. Roku 1408 bylo v Rumburku založeno kaplanské místo, s ročním platem 7 grošů. Od poloviny 16. století až do rekatolizace zde působili i luteránští duchovní, od 29. prosince 1636 byli do Rumburka povoláni dva jezuité a během jednoho roku podle své zprávy obrátili celé město na katolickou víru. Dosud ne zcela úspěšnou rekatolizaci pak ještě podpořil vznik kapucínského kláštera na území farnosti v roce 1682. V roce 1861 získali evangelíci bývalou kapli sv. Jana Nepomuckého. V roce 1880 bylo téměř 10 tisíc obyvatel katolické víry, zatímco evangelíků bylo 217, židů 41 a bezvěrců 24. V roce 1930 bylo katolíků 9193 z 10466 obyvatel. Roku 1991 se ke katolické víře formálně přihlásilo 2322 osob, přes 300 lidí k jiným vyznáním a 5733 se deklarovalo jako bez vyznání. Roku 1894 byla farnost povýšena na děkanství, patří pod děčínský vikariát. Z rumburské fary jsou v současné době spravovány i neobsazené farnosti Filipov, Jiříkov, Staré Křečany a Brtníky.", "section_level": 2}, {"title": "Školy.", "content": "Ve městě jsou dvě veřejné základní školy se všemi ročníky (ZŠ Tyršova a ZŠ U nemocnice), jedna veřejná škola pro první stupeň v Horním Jindřichově v ulici Vojtěcha Kováře, soukromá základní škola Pastelka a speciální základní škola (ředitel Mgr. Vladimír Šamša), tři střední školy, jazyková škola a základní umělecká škola. Základní škola Tyršova sídlí v budově bývalé chlapecké měšťanské školy. Škola byla otevřena roku 1901. V době první světové války sloužila škola jako kasárna pro vojáky. 21. května 1918 na nádvoří této školy vypukla tzv. Rumburská vzpoura. Nakrátko v roce 1945 tuto budovu používal Sbor národní bezpečnosti. Ředitelem školy je v současné době Mgr. Josef J. Růžička. Základní škola U Nemocnice (tzv. Nová škola) byla vybudována v letech 1980–1984 pro nově vznikající panelové sídliště Podhájí. Ředitelkou je Ing. Romana Bušková. Základní škola Pastelka o. p. s. je soukromá základní škola se zaměřením na aktivní přeshraniční spolupráci s německou školou v Ebersbachu. Ředitelkou je Mgr. Anna Jindrová. Střední a ostatní školy:", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1946 vznikla spojením celků \"Pošta Rumburk\" a \"SK Rumburk\" tělovýchovná jednota. K té se v roce \"1949\" připojil ještě \"SK Horní Jindřichov\". V 60. letech hrál fotbalový klub při TJ v krajské soutěži, což byla třetí nejvyšší soutěž. V sezoně 1988/89 unikl týmu o dva body postup do divize a v roce 1992 hrál I.A třídu. V roce 1993 se fotbalový oddíl osamostatnil pod názvem \"FK Rumburk\" a v roce 2000 dochází k přejmenování podle generálního sponzora na FK MÜHL Rumburk. V současné době hraje I.A třídu. V rámci TJ Rumburk dnes působí oddíly ASPV, atletiky, basketbalu, cyklistiky, florbalu, horolezecký, jachtingu, ledního hokeje, tenisu a volejbalu. Oddíl cyklistiky je pořadatelem amatérského silničního závodu Tour de Zeleňák. Trasa závodu vede z Rumburka přes Jiříkov, Šluknov, Lipovou, Lobendavu, Dolní Poustevnu, Vilémov, Mikulášovice, Brtníky a Staré Křečany zpět do Rumburku a měří 56 km. 5. září 2009 se uskuteční již 25. ročník. Dlouholetou tradici má v Rumburku i japonský úpolový sport judo. 1. ledna 1963 byl při TJ Rumburk založen oddíl, který se 10. prosince 1990 osamostatnil pod názvem Judoklub Rumburk. Ten působil až do roku 2007. Pokračovatelem tradice je JV JUDO Rumburk, který byl založen při DDM v roce 1995. V roce 1982 byl uveden do provozu plavecký bazén.. Bazén je dlouhý 25 metrů, má šest drah a k dispozici je též třímetrový skokanský můstek, při něm je i dětský plavecký bazén. Je i možnost sauny.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika, obchod, průmysl.", "content": "Majitel panství Rumburk od roku 1532 – Georg ze Schleinitz byl roku 1557 osmým nejbohatším šlechticem v Čechách se 72 284 kopami grošů. Rumburk má v současné době vlastní \"průmyslovou zónu\", ve které se nachází několik benzínek a továrna firmy Benteler. Nyní společnost VTP s. r. o. pracuje na projektu Podnikatelského centra Rumburk V Rumburku se nachází supermarkety Penny, Lidl, Tesco, Pramen a obchodní dům \"Lužan\".", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví a sociální služby.", "content": "V Rumburku je dobře vybudovaná síť zdravotnické péče. Poskytuje ji několik soukromých lékařů, poliklinika a nemocnice. Součástí nemocnice je \"Sanatorium Frankeinstein\", které je situováno v Podhájí. Sociální služby poskytují: od roku 2001 Agentura Pondělí (http://www.agenturapondeli.cz/socialni-sluzby/socialni-rehabilitace/) v ulici 2. polské armády (pro osoby se zdravotním postižením) a farní charita. První nemocnice v Rumburku byla postavena roku 1854. Ne však na místě, kde stojí dnes, vedle bazénu, ale na místě dnešní \"Obchodní akademie\". V roce 1928 se nemocnice přestěhovala na místo dnešní budovy. Stavba této budovy si vyžádala 9 250 000 korun. Sanatorium Frankeinstein bylo otevřeno 1. června 1901. Jako majitel byl uváděn Carl Dittrich z Krásné Lípy. 1. ledna 1999 převzala oba objekty do správy 1. Zdravotní Rumburk. Dnes patří (objekty) pod \"Lužickou nemocnici\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční doprava byla v Rumburku zavedena roku 1869, dnes vedou z Rumburku železniční tratě do čtyř směrů a na území města se nacházejí tři železniční stanice a zastávky. Páteř silniční sítě tvoří silnice I/9 z Prahy a další silnice propojující Rumburk s okolím. Autobusové spojení má Rumburk od roku 1910, dnes má autobusová doprava hlavní uzel na autobusovém nádraží nacházejícím se u železničního nádraží v centru města. Vlastní městskou hromadnou dopravu Rumburk nemá. Dálkovou autobusovou dopravu zajišťují především linky čtyř dopravců propojující Šluknovsko s Prahou. Regionální autobusovou dopravu na Šluknovsku zajišťuje od roku 2007 ČSAD Semily a. s.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Ve městě je mnoho památek, uvedených výše. Pro zdejší Loretu je vydána turistická známka. Městem prochází několik cyklotras (č. 3014 a 3042) a několik pěších turistických značených tras (žlutá a modrá), které turisty navádějí k zajímavým objektům ve městě a v okolí, zejména rozhledně na Dymníku a které mají mezi Horním Jindřichovem a Seifhennersdorfem návaznost na německé trasy. Pro zimní sporty slouží krátký lyžařský vlek na Strážném vrchu. V Rumburku se nachází mnoho hotelů, například Lužan, U Lišáka, Faraon, Zelený Strom, Hvězda, ubytování nabízí i sportovní centrum Sportlife, restaurant na Dymníku, Camp Valdek a další.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Rumburk leží v nadmořské výšce 387 m n. m. Z města je nejvýše položena místní část \"Poustka\" (410 m n. m.). Okolí Rumburka tvoří hřbety kopců \"Hrazeného\" (608 m), \"Partyzánského vrchu\" (543 m) nebo vyhaslých sopek \"Dymníku\" (515 m) a \"Vlčí horou\" (581 m). Celá tato část bývala také nazývaná \"Niederland\" (tedy Nizozemí).", "section_level": 2}, {"title": "Vodopis.", "content": "Šluknovskou pahorkatinu z většiny odvodňuje \"Vilémovský potok\", který se vlévá do říčky \"Sebnitz\", která se vlévá do Labe pod Bad Schandau. Z přítoků \"Vilémovského potoka\" patří mezi významné \"Liščí\", \"Mikulášovický\" a \"Luční potok\". K dalšímu povodí Labe patří Spréva, která českým územím protéká východně od Jiříkova a pak u zničené osady Fukov. K jejím přítokům patří \"Jiříkovský\" nebo \"Rožanský potok\". Rumburk přímo odvodňuje říčka Mandava, přítok Lužické Nisy. Nejznámější vodní nádrž v Rumburku je rybník Racek, jenž slouží zároveň i jako rekreační oblast. Další nádrže jsou například rybník Pivčák, Antoňák, Tůň a největší nádrž přehrada v Rumburku, která se nachází nad městskou zástavbou pod Dymníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Počasí.", "content": "Maximální teplota zaznamenaná na meteorologické stanici umístěné na budově městského úřadu byla zaznamenána 20. srpna 2012 15:31 UTC a to 33.7 °C. Naopak nejnižší byla -22.2 °C, naměřená 12. února 2012 v 02:58 UTC", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysídlení, odsun či vyhnání Němců z Československa (německy \"Abschiebung der Deutschen aus der Tschechoslowakei\" či \"Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei\") byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války v letech 1945–1946. Šlo o přímou reakci na porážku nacistického Německa, které ještě před vypuknutím války rozbilo československé hranice a jehož okupační správa se vůči československému obyvatelstvu dopouštěla teroru a násilí. ", "tgt_summary": "L'expulsion des Allemands de Tchécoslovaquie après la Seconde Guerre mondiale faisait partie d'une série d'évacuations et d’expulsions d'Allemands d'Europe centrale et orientale pendant et après la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 371977} {"src_title": "Proton (nosná raketa)", "tgt_title": "Proton (fusée)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Čelomějova konstrukční kancelář zahájila v roce 1960 vývojové a konstrukční práce na stavebnicovém souboru univerzálních raket, použitelných jak jako vojenské balistické rakety, tak jako nosné rakety. Stavebnici měla být tvořit trojice základních typů, jež dostaly projektová označení \"UR-200\", \"UR-500\" a \"UR-700\". První z nich, \"UR-200\", měla patřit do střední třídy nosičů, ve vojenské aplikaci jako raketa středního doletu. Její vývoj byl Radou ministrů SSSR schválen v roce 1961. V létech 1963 a 1964 byly její prototypy na Bajkonuru celkem devětkrát vyzkoušeny; pak však byl projekt zrušen ve prospěch nosné rakety typu Sojuz. Projekt \"UR-700\", který byl zamýšlen pro vynášení pilotovaných kosmických lodí k Měsíci, se nikdy nerealizoval, neboť byla dána přednost projektu rakety N-1 S. P. Koroljova. Projekt \"UR-500\", v prvé řadě vyvíjený jako mezikontinentální balistická raketa, byl oficiálně schválen v roce 1962. Jako druhý a třetí stupeň této rakety byly použity stupně, původně vyvíjené jako první a druhý stupeň nosiče \"UR-200\". Jako čtvrtý stupeň, označovaný jako \"urychlovací stupeň\", byly později vyvinuty různé stupně, což vytváří velmi flexibilní stavebnici s různými výkonnostními parametry dle potřeby. První rozměrová maketa UR-500 pro odzkoušení pozemního vybavení vzletových ramp byla na kosmodrom Bajkonur dodána 24. července 1964. O rok později, 16. července 1965 úspěšně vzlétl první exemplář čtyřkusové prototypové série dvoustupňové verze rakety UR-500, který vynesl na nízkou oběžnou dráhu vědeckou družici Proton 1 o hmotnosti 12,2 tuny, která dala nosiči jeho pozdější veřejné jméno. Další tři prototypy se stejným nákladem vzlétly v průběhu následujících 12 měsíců; z toho jeden start skončil neúspěchem. Kompletní třístupňová verze \"Proton-K\", neboli \"UR-500K\" čili \"8K82K\" byla poprvé nasazena k vypuštění vědecké družice Proton 3 o hmotnosti 16 tun dne 16. listopadu 1968. Byla také použita při startu 19. dubna 1971 k vynesení první ruské kosmické stanice Saljut 1 (hmotnost 18,5 tuny). V modernějších verzích pak sloužila k vynášení dalších stanic řady Saljut, k vynesení základního bloku družicové stanice Mir a jejích rozšiřujících modulů i k vynesení modulů Zarja a Zvezda Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Je zajímavé, že čtyřstupňová verze \"Proton-K Blok-D\" čili \"8K82K/11S82\" s urychlovacím stupněm \"D\" byla nasazena mnohem dříve; 10. března 1967 vynesla na velmi eliptickou dráhu maketu měsíční kosmické lodi typu \"Sojuz 7K-L1P\" pod krycím názvem Kosmos 146. V současné době se používají jak varianty \"Proton-K\", tak \"Proton-M\" v kombinaci s urychlovacími stupni \"DM\" nebo Briz-M k vynášení geostacionárních družic a to i pro zahraniční zákazníky.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "V červenci 2013, minutu po startu. V srpnu 2012 při snaze vynést na oběžnou dráhu několik ruských a indonéských komunikačních družic. Dne 16. května 2014 při snaze vynést telekomunikační družici Express-AM4R, zřítila krátce po startu z kosmodromu Bajkonur po selhání motorů třetího stupně. Vzhledem k celkovému počtu startů - 586 k počtu selhání - 34 + dvě částečná, lze konstatovat, že jde o poměrně spolehlivý nosič..", "section_level": 2}], "src_summary": "Proton (rusky Протон) je označení rodiny sovětských resp. ruských nosných raket, používaných k vynášení bezpilotních užitečných nákladů do kosmického prostoru. Vyvinula ji konstrukční kancelář OKB-52 (Опытное конструкторское бюро No 52, ОКБ-52), později přejmenovaná na Ústřední strojírenskou konstrukční kancelář CKBM (Centralnoje konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija, ЦКБМ, Центральное конструкторское бюро машиностроения) v Reutově, pod vedením hlavního konstruktéra V. N. Čeloměje v rámci projektu \"UR-500\" (universalnaja raketa, универсальная ракета УР-500), základní výrobní typové označení bylo \"8K82\". Kódové označení používané ministerstvem obrany USA je u různých modifikací tohoto kosmického nosiče \"SL-9\", \"SL-12\" nebo \"SL-13\", označení používané studijní službou amerického Kongresu (Sheldonovo označení) je \"D\", \"D-1\" resp. \"D-1e\". ", "tgt_summary": "La fusée Proton (Прото́н) (initialement UR-500) est un lanceur lourd russe capable de placer une charge utile de en orbite basse et plus de quatre tonnes en orbite géostationnaire. Développé au début des années 1960 le premier tir réussi a lieu en 1965. Depuis sa conception, 409 Proton ont été lancées et la fusée reste aujourd'hui le principal lanceur lourd russe. ", "id": 568864} {"src_title": "Paul Gauguin", "tgt_title": "Paul Gauguin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 antibonapartovskému novináři Clovisi Gauguinovi a Aline, rozené Tristanové, dceři radikální feministky Flory Tristanové. Když se roku 1852 dostal k moci Napoleon III., rozhodl se Clovis pro jistotu i s manželkou a dvěma dětmi, Marií a Paulem, odcestovat do Peru, kde měla Aline příbuzné. Náročnou plavbu však Clovis nepřežil. U matčiných příbuzných v Limě prožil Paul rané dětství, ale po několika letech se s nimi jeho matka nepohodla a i s dětmi se roku 1854 vrátila do Paříže. Tam se Aline ujal bohatý burzián a sběratel umění Gustavo Arosa. Když zemřela, přijal Paulovu sestru Marii a Paula do svojí rodiny. Gauguin se přihlásil k obchodnímu námořnictvu. V letech 1868–1871 absolvoval námořní vojenskou službu, po jejím ukončení získal práci u burzovního makléře Bertina, kde působil jako úředník v jeho kanceláři. V tomto zaměstnání si Paul počínal obdivuhodně dobře – byl zrovna čas velkého hospodářského vzestupu a obchodníci na burze vydělávali obrovské peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecký vývoj.", "content": "V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Camillem Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině. Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (\"Emil\", \"Clovis\", \"Jean-René\" a \"Paul Rollon\" zvaný \"Pola\") a dceru \"Aline\". Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela. Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu. Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první – francouzský – pokus o stavbu Panamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na nich lze vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno \"Pod mangovníky\"). Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři společně pracovali ve Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich pouze dvouměsíční soužití ve van Goghově \"žlutém domě\" na sklonku roku 1888 skončilo absolutní katastrofou. Vznikly mezi nimi velké rozpory mimo jiné o přístup k malířskému umění. Když se van Gogh pokusil na svého uměleckého kolegu zaútočit břitvou na holení, uchýlil se Gaugauin do hotelu. Poté, co zjistil, že ho přítel opustil, se Vincent van Gogh sám zmrzačil tím, že si břitvou uřízl levé ucho. Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří. Po příjezdu na ostrov se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy. Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také kvůli postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezahojilo. Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil mu posílat pravidelnou apanáž ve výši, která na Markézách znamenala slušný příjem. Navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se jeho syfilida rychle zhoršovala a malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu. Paul Gauguin zemřel 8. května 1903 na zástavu srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Paul Gauguin vyšel z impresionismu, ale postupně si vytvořil vlastní osobitý styl. Svůj první obraz – \"Lesík ve Viroflay\" – vytvořil v roce 1876. Poté se stává žákem Camilla Pissarra. Díky krátkému pobytu na Martiniku nalezl vlastní styl, což dokazuje obraz \"Žlutý Kristus\". Po návratu do Francie získal obdiv a uznání. Jedním z jeho přívrženců je i Vincent van Gogh. Nějaký čas žil v Bretani, ale pořád musel myslet na exotické kraje, a proto odcestoval na Tahiti. Na obrazech \"Tahitské ženy\" a \" Arearea\" se snaží ukázat Tahiti jako ráj nezkažený civilizací. Mezi jeho vrcholná díla patří \"Už nikdy\" (1897) a \" Dívky s květy mangovníku\" (1899).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugène Henri Paul Gauguin [gogen] (7. června 1848 Paříž – 8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.", "tgt_summary": "Paul Gauguin, né le à Paris et mort, le, à Atuona, Hiva Oa, aux îles Marquises, est un peintre postimpressionniste. Chef de file de l'École de Pont-Aven et inspirateur des nabis, il est considéré comme l'un des peintres français majeurs du, et l'un des plus importants précurseurs de l'art moderne avec Klimt, Cézanne, Munch, Seurat et van Gogh.", "id": 1889505} {"src_title": "Tbilisi", "tgt_title": "Tbilissi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tbilisi bylo založeno gruzínským králem Vachtangem I. Gorgasali (452–502) v 5. století, oblast však byla osídlena již dříve. Město obsadily mnohé říše, jako např. Arabové, Peršané a Seldžučtí Turci – v 8. století bylo město dokonce sídlem arabského emíra. Gruzínci město dobyli opět až v roce 1122, za vlády krále Davida IV, který sem poté přesunul své sídlo z Kutaisi a Tbilisi ustanovil hlavním městem země. Na konci 18. století bylo město neustále ohrožováno perskými výboji a od roku 1801 se pak natrvalo stalo součástí Ruského impéria. Nezávislost získalo opět až po Říjnové bolševické revoluci roku 1917, ovšem pouze do intervence sovětských sil roku 1921. Ty vytvořily násilným sjednocením Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Později došlo k jejímu rozdělení na tři sovětské republiky, Tbilisi zůstalo centrem Gruzínské SSR. Od 9. dubna 1991 je Tbilisi hlavním městem nezávislé a suverénní Gruzie. Přesto ale krátce po vyhlášení nezávislosti došlo k nepokojům. V lednu roku 1992 zde zuřily urputné boje, což nakonec vedlo ke změně politické scény, stejně jako revoluce z roku 2003, která svrhla Eduarda Ševardnadzeho.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "V Tbilisi se vyrábějí zemědělské stroje, letadla a lokomotivy. Je zde také zastoupen textilní průmysl, orientovaný na zpracování vlny a hedvábí, kožedělný průmysl tu rovněž zpracovává původní suroviny. Nedaleko města se nachází tepelná elektrárna. Páteří tbiliské MHD je metro se dvěma linkami. Do roku 2006 po městě jezdily také tramvaje a trolejbusy, byly ale zcela nahrazeny levnějšími autobusy. 17 km jihovýchodně od městského centra se nachází mezinárodní letiště Tbilisi.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na pravém břehu řeky Kura, nad starým městem, leží ruiny pevnosti Nariqala ze 3. století. Nad tímto opevněním stojí monumentální socha \"Kartlis Deda\" (česky \"Matka Gruzie\"). Pod ní se rozprostírá 128 ha velká \"botanická zahrada\", která byla zřízena roku 1845 na prostranství parku pevnosti. Staré město se svými úzkými, kočičími hlavami dlážděnou zprohýbanou dlažbou má být přijato za kulturní dědictví UNESCO. Ve starém městě s nachází i Katedrála Sioni z 5. století, kostel Metechi gruzínských králů ze 13. století, bazilika Ančischati ze 6. století a synagoga. Přes staré město vedla kdysi \"hedvábná stezka\". Její Karavanseraje jsou zachovány ještě dnes. Domy jsou převážně dřevěné s vyřezávanými předsazenými balkóny. V lázeňské čtvrti \"Abanotubani\" se nachází sirné lázně ze 17. století a mešita. Na staré město navazuje městská část \"Garetubani\" s okázalými budovami z 19. století. Srdce tvoří platany lemovaná promenáda \"Rustaveli-Boulevard\". Na ní se mimo jiné nachází kostel Kašveti, státní obrazárna, historické muzeum, státní divadlo \"Rustaveli\", opera a budova parlamentu. Řeka Kura je lemována z obou stran nábřežími s víceproudými silnicemi. Z hory \"Mtacminda\" vede dolů do města stacionární lanová dráha z roku 1905, které tohoto času není v provozu. V polovině dráhy se nachází panteon, hřbitov, na němž jsou pohřbeni význační Gruzíňané. Na plochém vrcholu hory byl založen rozsáhlý park, který byl v roce 2009 rozšířen na zábavní. Televizní věž zde stojí jako z dálky viditelná dominanta, která je v noci nákladně zajímavě nasvícena. Na levém břehu řeky se nachází ve 20. století postavené kulturní a státní instituce. Mezi nimi je i Katedrála Nejsvětější Trojice v Tbilisi, státní lékařská univerzita a jiné vědecké instituce, Gruzínské umělecké muzeum, stadión a nádraží.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub Dinamo Tbilisi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tbilisi (do roku 1936 známé také jako \"Tiflis\") je hlavní město Gruzie, nacházející se ve vnitrozemí této země na řece Kura. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Tbilissi (en géorgien თბილისი, \"t'bi-li-si\") est la capitale de la République de Géorgie, sur les rives de la rivière Koura (ou \"Mt'kvari\"). Son nom dérive de l'ancien géorgien \"Tp'ilisi\" (\"(source) chaude\"). Appelée traditionnellement Tiflis dans la plupart des langues (la terminaison -i est une marque de la langue géorgienne), son nom local s'est répandu par la volonté de Staline à partir de 1935. La ville couvre une superficie de et abrite au selon l'Office national des statistiques de Géorgie.", "id": 1282430} {"src_title": "Dějiny videoher", "tgt_title": "Histoire du jeu vidéo", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Rok 1947 je považován za rok vzniku první hry vytvořené pro hraní na katodových trubicích. Hra, vyvinutá Thomasem Goldsmithem a Estlem Mannem a patentovaná 14. prosince 1948, pracovala velmi jednoduše. Celkem osmi katodových trubic používala k simulaci střely odpálené na cíl - autoři se pravděpodobně inspirovali radarovými displeji používanými za druhé světové války. Několik tlačítek umožňovalo měnit dráhu a rychlost střely reprezentované malým bodem. Protože tehdejší technologie nedovolila počítačově vykreslit herní prvky, autoři byli nuceni manuálně je nakreslit na průhlednou fólii položenou na CRT. Tato hra se považuje za vůbec první využití CRT technologie tímto způsobem. A. S. Douglas v roce 1952 jako demonstraci svého tvrzení o interakci člověka a počítače vyvinul \"OXO\" – grafickou verzi známé hry piškvorky. Hra používala dnes již archaický počítač EDSAC, používající ke zobrazování technologii CRT. Přes svou technologickou zastaralost je hra stále dostupná na Internetu a hratelná v emulátoru. Mnoho lidí přiznává vynález videoher Williamu Higinbothamovi, který v roce 1958, aby zabavil návštěvníky v Národní laboratoři Brookhaven v New Yorku, vytvořil hru nazvanou \"Tennis For Two\" (Tennis pro dva). Na rozdíl od Pongu a jemu podobných raných her představil \"Tennis For Two\" zjednodušený tenisový kurt z pohledu zboku. Míček podléhá gravitaci a musí být odehrán přes síť. Hra se hraje se dvěma objemnými ovladači, na kterých jsou tlačítka pro ovládání trajektorie a odpálení míče přes síť. Hra byla vystavována až do svého demontování v roce 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Šedesátá léta.", "content": "Mnoho z nejhranějších počítačových her běželo na serverech univerzit ve Spojených státech. Tyto hry byly vyvíjeny a programovány jednotlivci v jejich volném čase, nicméně vzhledem k tehdejší omezené dostupnosti počítačového hardwaru bylo těchto her velmi málo a byly velmi brzy zapomenuty. V roce 1961 skupina studentů (včetně Steva Russella) naprogramovala hru nazvanou \"Spacewar!\" (Vesmírná válka) na tehdy novém počítači DEC PDP-1. Hra proti sobě postavila dva lidské hráče; každý ovládal vesmírnou loď schopnou vypálit rakety. Uprostřed herního pole byla černá díra, která vytvářela silné gravitační pole a tím se stala pro hráče dalším zdrojem nebezpečí. Tato hra se rychle začala distribuovat přímo s počítači DEC a také se s ní v tehdejším primitivním kyberprostoru obchodovalo. V roce 1962, kdy byla hra uvedena na americkém MIT, se stala první rozšířenou, dostupnou a významnou hrou. Jeden z vývojářů operačního systému Multics, Ken Thompson, pokračoval ve vývoji i poté, co ho firma AT&T přestala financovat - údajně kvůli tomu, že si na něm chtěl zahrát hru, kterou programoval: \"Space Travel\" (\"Vesmírná cesta\"). Přestože tato hra nebyla nikdy uvolněna pro trh, vedla nepřímo k vývoji operačního systému UNIX. V roce 1966 vyvinul Ralph Baer jednoduchou videohru nazvanou \"Chase\" (\"Honička\"), která mohla být zobrazena na běžném televizním přijímači. Baer pokračoval ve tvorbě a v roce 1968 zkompletoval prototyp, na kterém se dalo hrát několik různých her včetně stolního tenisu a střelby na cíl. Bill Harrison poté vyvinul světelnou pistoli a spolu s Billem Ruschem začali vytvářet počítačové hry.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní automaty: úsvit zlatého věku.", "content": "Ralph Baer vytvořil v roce 1969 prototyp herní konzole, na kterém se po připojení k televizi dalo hrát několik jednoduchých míčových her. Tento prototyp později prodal společnosti Magnavox, která ho v květnu 1972 vydala pod jménem Odyssey. Tato konzole se tak stává prvním herním přístrojem tohoto typu na světě. V roce 1971 vytvářejí Nolan Bushnell a Ted Dabney arkádovou verzi hry \"Spacewar\" a nazývají ji \"Computer Space\" (počítačový vesmír). Společnost Nutting Associates tuto hru odkupuje, Bushnella najímá a vyrábí 1500 automatů s touto hrou. Hra se ale s velkým úspěchem nesetkala - dle názoru mnoha hráčů byla velmi obtížná. Nolan Bushnell v lednu 1972 navštěvuje veřejnou ukázku konzole Odyssey a hraje hru Ping-Pong; tu však shledává nezajímavou a neoriginální. Bushnell byl nespokojen s finančním ohodnocením vlastních her u výrobců, kterým je prodával, a tak založil v roce 1972 vlastní společnost Atari. První úspěšnou arkádovou hrou od této firmy se stal \"Pong\", vydanou hned v roce vstupu Atari na trh. Princip hry je založen na stolním tenisu: každý ze dvou hráčů ovládá svislou „plošinku“, která se může na své straně obrazovky pohybovat nahoru a dolů. Hráč musí plošinkou odrážet míček; ten se poté dostane na stranu druhého hráče, který míček opět musí odrazit. Hra pokračuje, dokud jeden z hráčů nemine plošinkou míček. Atari prodala celkem 19000 herních automatů Pong, a brzy tutéž hru imitovali i mnozí jiní výrobci. Tak začala v USA automatová mánie. První diskuse a kontroverze týkající se násilí v počítačových hrách vypukla v roce 1976, kdy byla vydána hra Death Race (smrtelný závod) - cílem hry bylo autem přejíždět „gobliny“. Tato hra zvýšila vědomí veřejnosti o videohrách a diskuse o násilí v těchto hrách pokračují dodnes. V roce 1978 vydává společnost Taito arkádu \"Space Invaders\" (Vesmírní vetřelci) - tímto vydáním začíná ve Spojených státech zlatý věk herních automatů. Hra inspirovala desítky výrobců ke vstupu na trh a vydávání vlastních her. Arkádové herní automaty zůstaly velkým hitem až do konce 80. let. Ve stejném roce vydala Atari hru \"Asteroids\", která se stala její nejlépe prodávaným zbožím. Barevné hry, jako byla tato, se staly v roce 1979 a 1980 velmi oblíbenými. Mezi další klasické arkádové hry z této doby se řadí např. \"Night Driver\", \"Galaxian\" nebo \"Breakout\".", "section_level": 2}, {"title": "Hry na univerzitních počítačích.", "content": "Vývoj her pro velké univerzitní počítače se v raných sedmdesátých létech poměrně rozšířil. Historii této éry je složité stručně postihnout z několika důvodů: Mezi významné události v tomto období se řadí:", "section_level": 2}, {"title": "Rané přenosné videohry.", "content": "První přenosná hra (\"handheld\") byla vydána v roce 1972 a jmenovala se \"Tic Tac Toe\" (\"Piškvorky\"). Displej sestával z mřížky devíti tlačítek, které po zmáčknutí měnily barvu z červené na zelenou a naopak. První přenosnou herní konzolí s vyměnitelnými cartridge se stala Microvision navržená společností Smith Engineering a prodávaná od roku 1979. Vzhledem ke svému malému a křehkému LCD displeji a velmi omezeným počtem her byla však o dva roky později stáhnuta z trhu. Tato dvě zařízení, přestože se nesetkala s velkým komerčním úspěchem, udala směr pozdějším pokročilým a dodnes oblíbeným hrám tohoto typu. V roce 1976 vytvořil Mattel spolu s inženýry z Rockwell International Microelectronics Division vůbec první LED přenosnou hru, nazvanou \"Mattel Auto-Race\". Program zabíral pouze 512 bajtů paměti. Později stejná společnost vydala \"Mattel Football I\"; této LED hry se prodalo více než milion kusů. Hry na principu LED byly populární až do raných osmdesátých let, kdy se LCD displeje staly pro výrobce levnou a kvalitní alternativou.", "section_level": 2}, {"title": "Hraní na domácích počítačích.", "content": "Zatímco se vývoj původních videoher nejvíce odrážel v arkádách a domácích konzolích, rychle se vyvíjející domácí počítače v sedmdesátých a osmdesátých letech dovolovaly jejich vlastníkům naprogramovat jednoduché hry. Brzy se utvořily skupiny nadšenců nových počítačů a brzy poté vznikl i nový herní software. Mnoho z těchto her (napřed klony klasických titulů jako Star Trek a později klony populárních arkád) bylo distribuováno rozličnými způsoby - tištěním zdrojových kódů v knihách (například v \"Basic Computer Games\" od Davida Ahla), časopisech (\"Creative Computing\"), a v novinách - uživatelé museli takový kód přepsat do počítače a přeložit do strojového kódu. Původní herní designéři jako Crowther, Daglow a Yob by tak našli zdrojové kódy svých her – které nikdy necopyrightovali – publikované v knihách a časopisech bez uvedení svých jmen. U raných osobních počítačů od firem jako Apple, Commodore nebo Tandy se vyskytovalo mnoho takovýchto (tzv. \"type-in\") her. Dalšími způsoby distribuce her byly pošta a prodej disket, kazet a jiných médií. Brzy se vytvořil zvláštní druh dodávání her: amatérští programátoři prodávali disky v igelitových taškách položených v regálech a na pultech místních obchodů, nebo je posílali poštou. Richard Gariott distribuoval několik kopií jeho počítačové RPG hry \"Akalabeth\" právě v igelitové tašce - předtím, než byla tato hra vydána běžným způsobem.", "section_level": 2}, {"title": "První domácí videohry (1972 – 1977).", "content": "V roce 1972 také vyšla první herní konzole pro americký domácí trh, Magnavox Odyssey. Byla založena na původních pracích Ralpha Baera a licencovaná jeho zaměstnavatelem. Konzole se napojovala na televizi. Konzole nezaznamenala velký úspěch, ale podobné společnosti (včetně Atari) musely zaplatit za různé licence. První úspěch videoher nastal až v roce 1975, kdy Atari vydal konzolovou verzi Pongu. Jeho úspěch započal výrobu stovek klonů této hry, včetně Coleco Telstar, které mělo úspěch s více než desítkou modelů.", "section_level": 2}, {"title": "První 8-bitové domácí konzole (1977-1983).", "content": "Domácí videoherní systém se stal populárním během sedmdesátých a osmdesátých let. Videohry byly ve druhé generaci domácích videoher založeny na cartridgeích. Programy už nebyly dále vkládány do čipů, ale vkládány do pamětí. Než být omezený malou selekcí her, konzument nyní mohl shromažďovat knihovny herních cartridgeí. První cartridge byly 2k ROMy, ačkoliv toto množství pomalu časem nabylo 16 kB. V herních konzolích limitovaly vysoké ceny RAM systémovou kapacitu paměti na malinké množství, často menší než Kilobyte. Fairchild VES byla první světovou videoherní konzolí založenou na cartridgeích. Byla vydána Fairchild Semiconductor v srpnu 1976. Když Atari vydalo jejich VCS následující rok, Fairchild ji rychle přejmenovaly na Fairchild Channel F. V roce 1977 Atari vydalo svou cartridge-konzoli nazvanou Video Computer System (VCS), později zvanou Atari 2600. Devět her bylo navrženo a vydáno na prázdniny. Rychle se stala nejpopulárnější ze všech prvních konzolí. V roce 1978 Magnavox vydaly jejich cartridge-konzoli Odyssey 2 ve Spojených státech a Kanadě. Philips Electronics vydaly tuto stejnou herní konzoli jako Philips G7000 v několika evropských státech. Ačkoliv se nikdy nestala tak populární jako Atari, podařilo se jí prodat několik milionů jednotek během roku 1983. V roce 1979 byla založena společnost Activision dřívějšími nespokojenými programátory Atari. Následovaly silnější konzole jako Intellivision a Colecovision. Intellivision, ač chronologicky částí 8-bitové éry, mělo unikátní procesor s příkazy, které měly 10 bitovou šíři (umožňující větší příkazovou variabilitu a potenciální rychlost) a registry s 16 bitovou šíří. Byl to tedy hybrid mezi starým 8-bitem a novým 16-bitem. Unikátem mezi domácími systémy toho času byl Vectrex, jediný představující vektorovou grafiku. Popularita původních konzolí byla silně ovlivněna arkádami. 2600 byla první se \"Space Invaders\" a Colecovision měly \"Donkey Kong\"a.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "Na počátku osmdesátých let průmysl počítačových her zaznamenal první významnější vzrůst. Firmy vydávající hry rozhýbaly úctyhodné podnikání a ve vzácných případech, jako je Electronic Arts přežily dodnes. Některé hry 80. let byly jen jednoduše klony existujících arkád. Relativně nízké náklady vydavatelů pro osobní počítače dovolily mnoha výrazným a jedinečným hrám zasít semena, jejichž odkaz pokračuje dodnes. Prvořadými herními počítači 80. let byly Commodore 64 a ZX Spectrum, které se vynořily někdy v roce 1982. Zlatý věk arkád dosáhl vrcholu v 80. letech, s mnoha technicky inovativními, a z dnešního pohledu žánr definujícími hrami v prvních několika mála letech desetiletí. \"Defender\" založil podžánr arkád – skrolovací střílečky a byl první hrou s dějstvím mimo aktivní obrazovku, účelně zobrazeným na radaru i mapě zobrazující celé hrací pole. \"Battlezone\" (1980) se vykazoval vektorovou grafikou, se kterou byl vytvořen první 3D svět. \"Pole Position\" (1982) používalo spritovou pseudo 3D grafiku, kde byl hráčův pohled za a zároveň nad vozidlem, mohl tedy vidět vpředu cestu, vozidlo i horizont. Toto zpracování se stalo standardem pro závodní hry i potom co přišla “pravá” 3D grafika. \"Pac-Man\" (1980) se stal první hrou, která dosáhla mainstreamové popularity. \"Dragon’s Lair\" (1983) byla první vydaná na laserdisku (1. komerční optický disk) a představila plně rozpohybované video. Založení žánru adventur vydáním \"Zork\"a v roce 1980 jenom dále prohloubilo popularitu textových adventur pro domácí počítače a umocnilo vydavatelskou pozici Infocomu. Zatímco první počítače postrádaly grafické schopnosti, textovým adventurám se logicky dařilo lépe. Až když i běžně dostupné počítače začaly dohánět a trumfovat grafické možnosti konzolí na sklonku 80. let, textovkám začaly ubírat lesk grafické adventury a jiné žánry. Textové adventury nicméně zcela neupadly v zapomnění a vycházely omezeně dále, udržíc tak zmírající žánr, avšak tato nová vydání už nenesla tvůrcům příliš velký profit a byla téměř zadarmo. První grafická adventura pro domácí počítače byla \"Mystery House\" od Roberty Williamsové v roce 1980, pro Apple II. Grafika byla monochromová a interface stále fungoval na příkazech textových adventur. Hra se stala velmi populární, a proto Roberta a její manžel Ken založili společnost Sierra On-Line, hlavního producenta pozdějších adventur. V srpnu 1982 byl Commodore 64 zpřístupněn veřejnosti a ihned se setkal s úspěchem. Měl programovatelné prostředí v BASICu a na svou dobu pokročilou grafiku a zvukové možnosti, podobné konzolím Colecovision. Stal se nejpopulárnější konzolí svého času v USA a dalších státech a světovým bestsellerem všech dob. Přibližně ve stejnou dobu v Anglii bylo vydáno ZX Spectrum a rychle se stalo nejpopulárnějším domácím herním počítačem v Evropě a později i ve východním bloku. V polovině roku 1983 videoherní průmysl zkolaboval. SuperSet Software vytvořili síťovou počítačovou hru \"Snipes\" (1983) k otestování nových počítačových sítí podobných PC a jejich možností. Snipes je oficiálně označen jako původní inspirace pro Novell Netware. Lze se domnívat, že se stal vůbec první síťovou komerční hrou napsanou pro osobní počítač. Je uznáván i přes počin z roku 1974 \"Maze War\" (síťová počítačová hra pro několik málo výzkumných přístrojů) a \"Spasim\" (3D multiplayerová vesmírná simulace), předchůdce multiplayerových her jako \"Doom\" či \"Quake\". Moderní adventury mají své kořeny ve hře z roku 1984 King’s Quest od Sierry. Hra obsahovala barevnou grafiku a nabízela pohled třetí osoby. Na obrazovce mohl hráč pohybovat charakterem za a před předměty ve 2D perspektivě pozadí. To dohromady vytvářelo nápaditou třídimenzionální iluzi. Příkazy byly stále udávány pomocí textu. V roce 1987 LucasArts přišli se hrou Maniac Mansion vytvořenou v SCUMM systému, která nabízela point-and-click interface. Sierra a další rychle následovali tento myší ovládaný, průkopnický interface ve svých hrách. V roce 1984 vyšel Elite vytvořený Davidem Brabenem a Ianem Bellem. Hra zavedla moderní 3D grafiku a svobodný (6 stupňů) pohyb v přesvědčivém vektorovém světě. Nejprve byla hra dostupná pro BBC Micro a Acorn Electron, ale její následný úspěch způsobil předělávky pro všechny populární formáty včetně Commodoru, ZX Spectra, Commodore Amiga, Atari ST, a dokonce i pro Nintendo systém, ačkoliv tato verze byla vydaná jen v Evropě. PC se stávalo konkurence schopnou platformou s PC/AT od IBM v roce 1984. Nový 16-color EGA displej dovoloval dosáhnout kvality podobné u domácích počítačů jako u Commodore 64. Nicméně zvuk byl stále jen hrubým pípáním z PC speakeru. Jednoduchá 4-color CGA grafika předešlých modelů limitovala možnosti PC v obchodní sekci. Tato grafika nebyla schopna konkurovat C64 nebo Apple II. Macintosh o sobě dal také vědět. Postrádal možnosti raných Apple II modelů, místo toho ale nabízel mnohem vyšší pixelové rozlišení. Operační systém podporoval GUI. \"Lode Runner\" se stal asi nejzajímavějším titulem počátků této platformy. Ke konci 80. let se značně pozvedl trh ve Velké Británii. S příchodem Atari ST a Commodore Amigy v roce 1985 začala nová éra 16 bitových počítačů. Pro mnoho uživatelů byly velmi drahé, než přišlo IBM PC srovnatelně silné a za mnohem nižší cenu. VGA standard vyvinul pro IBM PS/2 (1987), a tím dal PC potřebný potenciál pro 256 barev. To byl velký skok oproti 8-bitovým domácím počítačům, ale platforma stále zaostávala za platformami s vestavěným zvukovým a grafickým hardwarem, jako byla např. Amiga. Zatímco ST a Amiga si mohly dovolit technicky excelentní tituly, jejich čas kralování se ukázal kratší než u 8-bitových počítačů. AdLib stanovil standard zvukovým kartám v roce 1987 s kartou založenou na Yamaha Ym3812 zvukovém čipu. Tento standard trval až do představení Sound Blasteru od Creative Labs v roce 1989. Nicméně mnoho her stále podporovalo i vzácnější karty jako Roland MT-32 a Disney Sound Source do začátku devadesátých let. Vysoká cena zvukových karet znamenala, že k jejich masovému rozšíření došlo až během 90. let. Sharewareové tituly se poprvé objevily na konci 80. let, ale k jejich úspěšnému rozšíření došlo až v letech devadesátých.", "section_level": 1}, {"title": "90. léta.", "content": "Hry se začaly hodně rozšiřovat. Začínal se používat internet. Vznikly 32bitové konzole a počítače. Na konci 90. let vznikla konzole PlayStation a hry jako Doom nebo Grand Theft Auto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ačkoliv historie videoher zahrnuje téměř pět desetiletí, hry samotné se staly součástí americké populární kultury až v sedmdesátých letech a v tehdejším Československu a později Česku se tento trend začal uplatňovat až po roce 1989.", "tgt_summary": "L'histoire du jeu vidéo débute dans les années 1940, où l'idée du jeu vidéo naît au sein des universités lors de recherches sur l'informatique. Les jeux vidéo ne se font connaitre du grand public qu'à partir des années 1970 avec la commercialisation des premières bornes d'arcade ainsi que les consoles de jeu vidéo, pouvant faire tourner une dizaine de jeux simplistes. Le jeu vidéo devient alors une industrie, évoluant avec la technologie et marqué par un krach en 1983, à la suite de l'inondation des modèles sur le marché après le boom des années 1970. ", "id": 1836882} {"src_title": "Irkutsk", "tgt_title": "Irkoutsk", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název je odvozen od řeky Irkut, poblíž které vznikla roku 1661 Irkutská pevnost. Na nákresu ruského kartografa S. U. Remezova z roku 1701 je místo označeno jako Irkutské město (\"град Иркуцкой\"). Samotné hydronymum Irkut se vykládá mnohými způsoby, obyčejně se mu přisuzuje mongolsko-burjatský původ a významy jako \"síla\", \"energie\", \"kroutit se\", \"vrtět se\", \"otáčet se\". Nejpravděpodobnější je varianta původu z etnonyma \"Yrchu\" (\"Ырху\"), které je v různých variantách jako \"Irkut\", \"Irgut\", \"Irkyt\" rozšířeno u Burjatů a jiných národů. Mongolsky a burjatsky se řeka i město nazývají \"Erchuu\" (\"Эрхүү\"). V období carského Ruska se název města zapisoval jako Иркуцкъ. V roce 1931 po návštěvě Vorošilova vznikly plány přejmenovat město na \"Vorošilovsk\", avšak z tohoto záměru sešlo.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Znak Irkutsku je tvořen stříbrným polem, na kterém je zobrazen černý \"babr\" (\"бабр\") s červenýma očima, držící v tlamě červeného sobola. Odpovědět na otázku, co je to vlastně na městském symbolu za zvíře, není jednoduché. Slovo \"babr\" je perského původu a ve staré ruštině se jím označoval souhrnně tygr, panter a jaguár. Původně také na městském symbolu figuroval tygr, který se v době založení města v oblasti skutečně vyskytoval. Když však byl městu roku 1878 vytvářen v rámci heraldické reformy nový guberniální znak, heraldici v hlavním městě Petrohradu si pravděpodobně spletli tehdy již málo známé slovo \"babr\" s daleko známějším \"bobr\". Na znaku se tak objevilo fantastické zvíře s černou srstí, kočičí hlavou, velkým zdviženým bobřím ocasem a blanitýma zadníma nohama. Tento znak se používá téměř beze změn dodnes a město se jím chlubí jako unikátní kuriozitou, neboť takové zvíře nikdo jiný ve znaku nemá. Samotný symbol města vzniknul někdy v 17. století, ovšem není zcela přesně jisté kdy a za jakých okolností. Nejstarší doklad o užívání tohoto symbolu městem Irkutsk pochází z roku 1690, kdy babr sobolem v tlamě figuroval na znaku a razítku města. Dnešní podoba znaku byla schválena irkutskou městskou radou roku 1997. Vlajka města byla přijata roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "17. století Za počátek dějin Irkutsku je považován 6. červen 1661, kdy na místě nynějšího města založil oddíl Jakova Pochabova na rozkaz jenisejského vévody pevnost. Objevitel a kolonizátor Sibiře Jakov Pochabov je tak považován za zakladatele města, v místě původní pevnosti dnes stojí veliká Pochabovova socha. Místo bylo zvoleno jednak pro svou vhodnost k provozování zemědělství a pastevectví, jednak pro možnost dopravního využití řeky Angary (dostupnost Jeniseje a Bajkalu). Okolí pevnosti začalo být záhy osidlováno. Roku 1672 byl postaven první dřevěný kostel (Spasský chrám) a zároveň založen mužský Vozněsenský klášter, v roce 1689 následoval ženský Znamenský klášter. Od roku 1682 se stala pevnost centrem Irkutského vévodství, pod které spadaly všechny pevnosti Přibajkalska. Status města získal Irkutsk 1686. Po podepsání rusko-čínské Něrčinské smlouvy nastal velký rozvoj vzájemného obchodu, přičemž obchodní karavany začaly proudit právě přes Irkutsk. Ze Sibiře se do Číny vyvážely především kožešiny, do Ruska potom mířil čaj, cukr a tkaniny. Roku 1692 vyšla v Amsterodamu kniha nizozemského politika a cestovatele Nicolaese Witsena o \"Severním a Východním Tatarsku\", kam zahrnoval také Irkutsk: \"Město Irkutské, rozkládající se přibližně osm mil od břehů Bajkalského moře, bylo postaveno před několika lety; je obehnáno pevnými dřevěnými věžemi a má velké předměstí... Země je tam velmi úrodná, mnozí Moskevci se zde usadili... V tomto kraji jsou velmi častá zemětřesení... Ve městě, opevněném, se nachází dům velitele, také zbrojnice a radnice; posádka se zdržuje v pevnosti, ale vojáci žijí mimo její zdi. V pevnosti je svobodná osada...\" V roce 1700 zde žilo 1000 lidí, z toho 409 kozáků a 110 osadníků. 18. století V roce 1719 se Irkutsk stal centrem Irkutské provincie v rámci Sibiřské gubernie. Roku 1725 ve městě pobývala Kamčatská expedice pod vedením Beringa. První manufakturu na zpracování železa zde otevřel kupec Lanin roku 1730, 1747 jeden z osadníků otevřel první sklárnu a textilku. V polovině 18. století byl Irkutsk napojen na tzv. Sibiřský trakt. Díky liberalizaci obchodu s kožešinami v po roce 1762 došlo k obrovskému rozmachu obchodování s Čínou, město bohatlo a rozrůstalo se. Mezi nejvýznamnější kupecké rodiny patřili Basninci, Trapeznikovci či Dudorovští. Věhlasným se stal také irkutský kupec Grigorij Ivanovič Šelechov, mořeplavec a obchodník, který se zasloužil o ruskou kolonizaci Aljašky. Irkutští kupci hráli v předsovětské historii města vždy velkou roli, díky jejich štědrosti ve městě vyrostly četné kostely, chudobince, nemocnice, školy, divadla a knihovny. Roku 1764 vznikla Irkutská gubernie. Požár roku 1775 téměř zcela zničil centrum města. V roce 1791 se v Irkutsku 2 měsíce nacházel jeden z prvních sibiřských vyhnanců, sociální reformátor Alexandr Nikolajevič Radiščev, který dostal trest vyhnanství na Sibiř za publikaci své knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy. V 18. století v Irkutsku vyrostla řada chrámů v unikátním stylu sibiřského baroka. 19. století Roku 1826 do města přišli první vyhnaní děkabristé, kteří město výrazně kulturně pozvedli. Po odpykání trestu nucených prací bylo knížatům Sergeji Petroviči Trubeckému a Sergeji Grigorjeviči Volkonskému povoleno usadit se ve městě, v jejich domech dnes sídlí Irkutské muzeum děkabristů. Po Listopadovém povstání v Polsku přišlo do Irkutsku mnoho nuceně vysídlených Poláků. Ve městě tak dodnes stojí dva katolické chrámy a existuje zde katolická komunita. První parník Imperátor Nikolaj I. připlul do města roku 1844. V této době se také začala rozvíjet těžba zlata v oblasti. Od roku 1864 bylo město telegraficky spojeno s Petrohradem. V roce 1866 bylo v Irkutsku souzeno 683 účastníků bajkalského povstání polských vysídlenců. Mezi 22. a 24. červnem 1879 zuřil ve městě požár, který zničil prakticky celé historické centrum. Uhořelo 11 lidí, tisíce zůstaly bez přístřeší. Shořelo muzeum, knihovna Geografické společnosti i archiv gubernie. Obnova města probíhala až do konce 80. let. 1890 navštívil město carevič Nikolaj. 1897 proběhlo první kinematografické představení. 1899 začala fungovat veřejná omnibusová doprava. Velmi důležitou událostí byl příjezd prvního vlaku budované Transsibiřské magistrály roku 1898. Železnice s sebou přinesla nový rozvoj průmyslu a způsobila prudký růst počtu obyvatel. Revoluce S rozvojem počtu obyvatel se prohlubovaly sociální rozdíly mezi chudými a bohatými. To se projevilo již roku 1903 tvrdě potrestanou stávkou železničářů. Během revoluce roku 1905 vypukla ve městě generální stávka pracujících a služebných, která byla ukončena až s příchodem armády. K nepokojům došlo i v roce 1908, když byl slavnostně otevírán památník Alexandru III. Na fronty 1. světové války bylo odvedeno přes 10 tisíc obyvatel Irkutsku. V březnu 1917 byl gubernátor a jiní vysocí policejní a administrativní představitelé zbaveni funkcí. V prosinci došlo k devítidenním bojům mezi rudými gardami a armádou, při kterým zahynulo přes 300 lidí. Výsledkem bylo ustavení sovětské moci. V květnu 1918 po vítězných bojích u Marjanovky, Mariinska, Zlatoústu a před Irkutskem, byli českoslovenští legionáři zastaveni před městem spojeneckými veliteli. V noci na 11. června 1918 rudí dobrovolně opustili Irkutsk, ve dne potom do města vpochodovaly oddíly československých legionářů a spolu s nimi představitelé bělogvardějské správy. V listopadu 1919 se do Irkutsku přesunul bělogvardějský vůdce Alexandr Vasiljevič Kolčak se svou vládou. V lednu 1920 však došlo ve městě k převratu, Kolčak byl zajat a v únoru na břehu říčky Ušakovky v blízkosti Znamenského kláštera zastřelen. Dnes stojí na místě Kolčakovův pomník. 7. března 1920 do města vpochodovala Rudá armáda a pro město tím revoluční peripetie skončily. Jaroslav Hašek Jaroslav Hašek přišel do Irkutsku 6. června 1920 jako vedoucí zahraničního oddělení politického oddílu páté armády. Pobýval zde celé 3 měsíce, z Irkutska potom odjel domů do Československa. Pracoval v knihovně v budově bývalého hotelu Modern (dnes je na zdi pamětní deska). Napsal zde několik článků pro místní noviny Moc práce (dnes Východosibiřská pravda), pracoval také jako redaktor místních německých a maďarských novin. Nejspíše zde založil také první burjatské noviny Uur. Burjatsky sice neuměl, ale sehnal si překladatele. Pro potřeby těchto novin vymyslel údajně také pro burjatštinu písmo. Během pobytu byl přijat na Irkutskou státní univerzitu ke studiu čínštiny a japonštiny, není však prokázáno, že by na studia kdy nastoupil. Dnes jsou v Irkutsku dvě pamětní desky připomínající Haška (Marxova a Haškova ulice), je po něm pojmenována ulice (Ярослава Гашека), existuje zde restaurace U Švejka (У Швейка) a uvažuje se o stavbě Švejkovy sochy. Sovětský Irkutsk V roce 1926 byla Irkutská gubernie zrušena a Irkutsk se stal hlavním městem Irkutského okruhu, později Irkutské oblasti. Roku 1934 byl ve městě postaven letecký závod. Během 2. světové války bylo na frontu povoláno okolo 20 tisíc obyvatel Irkutsku. Byly sem též přesunuty některé továrny ze západní části země. Roku 1958 byla Irkutská přehradní nádrž. Ještě po válce bylo město převážně dřevěné a jednopodlažní, mohutná výstavba moderních bytů proběhla především v 60. a 70. letech. Město bylo industrializováno.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzicko-geografická charakteristika.", "content": "Irkutsk se nachází ve východní Sibiři na březích řeky Angary v bezprostřední blízkosti Irkutské přehradní nádrže. Nejbližším velkým městem je Ulan-Ude, vzdálené 439 km, nejbližším milionovým městem je Krasnojarsk, vzdálený 1060 km po silnici. Okolo města se rozprostírají stepi, borové, borovicovo-březové, borovicovo-modřínové a březové lesy. Reliéf města je členitý. Nadmořská výška kolísá mezi 420 a 550 m n. m. Krajina města i jeho okolí má charakter zvlněné erozně denudační roviny, zformované jurskými a čtvrtohorními usazeninami. Náleží k lesostepní zóně Irkutsko-čeremchovské roviny u severního podhůří Sajan. Hlavní část Irkutsku stojí na vysoké říční nivě a terasách Angary, Irkutu, Ušakovky a jiných řek, okrajové části jsou svažité. Hydrologie Angara dělí město na pravobřežní a levobřežní část. Délka řeky na území města činí 29 km, počet ostrovů převyšuje 30, pod Starým angarským mostem v centru města je široká okolo 300 m. Řeka Irkut tvoří hranici mezi Svěrdilovskou a Leninskou čtvrtí města. Ve městě tečou ještě říčky: Ušakovka, Topka, Věresovka a přítoky Irkutu Kaja a Olcha. Před dokončením Irkutské vodní elektrárny trpělo město častými povodněmi. Ty s výstavbou elektrárny ustaly, avšak stavba zvýšila úroveň spodních vod v pravobřežní části města. Ve městě pramení též minerální vody. V lázních Angara vyvěrá voda bohatá na hydrokarbonáty, síran a chloridy. Podél pravého břehu Angary se táhne upravené nábřeží. Ke koupání slouží obyčejně ostrov Junosť, teplá místa Irkutské přehradní nádrže a obyvatelé samozřejmě jezdí také k jezeru Bajkal. Zemětřesení Irkutsk se nachází na kraji vcelku bezpečné Sibiřské platformy, avšak v blízkosti tektonického zlomu – Bajkalské riftové zóny, což předpokládá v Irkutsku možnost zemětřesení s intenzitou až 8 stupňů Richterovy stupnice. Silnější zemětřesení není pravděpodobné, protože epicentra většiny zemětřesení se nachází daleko od města – v kotlině Bajkalu a ve Východních Sajanách. Pod městem v severozápadní části prochází Angarský tektonický zlom, který však v současnosti není zdrojem velkých zemětřesení. Není známo, že by kdy v historii Irkutsku někdo zemřel v důsledku zemětřesení. Ve středu města je každý rok zaregistrováno okolo 300 zemětřesení do 4 stupňů. Zemětřesení s intenzitou 6 stupňů se objevují průměrně jednou za 15 let. K nejsilnějšímu zemětřesení došlo roku 1862, kdy ve městě dosáhlo 8 stupňů. Zemětřesení tehdy pocházelo z epicentra na Bajkale, kde dosáhlo 10 stupňů a způsobilo dvoumetrové vlny tsunami. V Irkutsku padaly kříže z kostelů, samy od sebe se rozezněly zvony, na Angaře popraskal led. Ve 20. století byla zaregistrována zemětřesení o síle 5–7 stupňů v letech 1903, 1905, 1950, 1957, 1959, 1967, 1995, 1999 a naposledy 27. srpna 2008. Časové pásmo Irkutsk se nachází v časové zóně Irkutského času, označované podle mezinárodního standardu Irkutsk Time Zone (IRKT). Odchylka oproti koordinovanému světovému času je +8:00. Časový rozdíl oproti Moskvě je +5 hodin, oproti ČR +7 hodin (respektive +6 v období letního času, který byl v Rusku zrušen). Klima Kvůli vzdálenosti moře je klima Irkutsku silně kontinentální s výraznými výkyvy teplot vzduchu během dne i během roku. Rozdíl mezi zimními a letními teplotami může převyšovat 70 °C. Počet slunečních dnů je průměrně 318 za rok. Zimy jsou zde tuhé a vleklé, trvají více než 5 měsíců (konec října až začátek dubna). S příchodem sibiřské anticyklóny bývá jasné a mrazivé počasí, bezvětří. Nejchladnějším měsícem roku je leden, kdy je průměrná teplota –17,8 °C. Jaro je suché a krátké. Sníh taje na začátku dubna, mrazy přestanou začátkem května. První polovina léta je teplá a suchá, v druhé polovině přichází dlouhé deště. Nejteplejším měsícem je červenec, kdy je průměrná teplota 18,3 °C. Podzim je teplý a suchý, typická jsou pro něj prudká ochlazení. Průměrná rychlost větru je 2,1 m/s. Největrnějším obdobím je jaro a podzim. Průměrná vlhkost vzduchu je 72 %. Největší zaznamenaný roční úhrn srážek byl zaznamenán roku 1938 (797 mm), absolutní minimum roku 1884 (209 mm), průměrný roční úhrn srážek je 480 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2015 byl Irkutsk 22. největším z 1114 měst Ruska. Podle údajů z roku 2010 zde žilo 91,8 % Rusů, 2,3 % Burjatů, 1,1 % Ukrajinců a 0,8 % Tatarů. V posledních desetiletích se snižuje počet Němců, Ukrajinců a Bělorusů, naopak roste počet Kyrgyzů, Uzbeků a Tádžiků. Ve městě funguje vedle pravoslavných kostelů také katolický chrám (potomci polských a jiných vysídlenců), synagoga a mešita. Sakrální památky", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Muzea Divadla", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Irkutsku je v provozu 112 předškolních zařízení, 77 základních škol. Ve městě je v provozu 22 vysokých škol (včetně poboček jiných vysokých škol), roku 2011 se v nich vzdělávalo okolo 120 tisíc lidí. Irkutské vysoké školy:", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významné podniky V roce 2007 pracovalo téměř 80 % obyvatel v sektoru služeb. Doprava V Irkutsku končí federální dálnice R255 Sibiř a zároveň na ni navazuje federální dálnice R258 Bajkal, v roce 2010 byl otevřen dálniční obchvat města. Irkutsk je důležitou stanicí Transsibiřské magistrály. Jsou zde dvě stanice pro osobní dopravu: Irkutsk-Passažirskij (Иркутск-Пассажирский) s krásnou historickou budovou z roku 1907 a Irkutsk-Sortirovočnyj (Иркутск-Сортировочный). Vyjíždí odtud také turistické vlaky na Krugobajkalskou železnici, byť dnes kvůli Irkutské přehradní nádrži nemohou jezdit vlaky přímo podél Angary (trať je zatopena), ale objížďkou přes Sljuďanku do stanice Port Bajkal. Letiště v Irkutsku funguje od roku 1925, od roku 1954 má status mezinárodního letiště. Létají sem pravidelné linky především z Ruska, ale i Číny, Mongolska a některých zemí bývalého SSSR. Právě přes toto letiště často proudí turisté k Bajkalu. V roce 2014 letiště použilo více než 1,7 milionů cestujících. Své sídlo zde mají aerolinky IrAero a Angara. Ve městě existuje též výzkumné letiště Irkutsk-2, které patří k Irkutskému leteckému závodu. V samotném městě je v provozu 98 linek autobusů, 11 linek trolejbusů a 7 tramvajových linek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irkutsk (rusky \"Ирку́тск\") je město v Rusku. Nachází se v jihovýchodní Sibiři na řece Angaře zhruba 70 km od jejího výtoku z Bajkalského jezera, u ústí řeky Irkut (odtud název města). Je centrem rozlehlé Irkutské oblasti a důležitou stanicí na Transsibiřské magistrále. Jedná se o 6. největší sídlo Sibiře. Žije zde obyvatel, v přilehlé aglomeraci až 1,1 milionu.", "tgt_summary": "Irkoutsk (en ) est une ville de Russie méridionale et la capitale de l'oblast d'Irkoutsk, en Sibérie centrale. Sa population s'élevait à en 2013, faisant d'elle l'une des villes les plus peuplées de la région économique de Sibérie orientale. Depuis sa connexion au Transsibérien à la fin du, elle est surnommée le « petit Paris de la Sibérie ».", "id": 2195119} {"src_title": "Geotermální energie", "tgt_title": "Géothermie", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tuto energii získala Země při svém vzniku z mateřské mlhoviny, následnými srážkami kosmických těles. V poslední době je energie částečně generovaná radioaktivním rozpadem některých prvků v zemském tělese.", "section_level": 1}, {"title": "Využití geotermální energie.", "content": "Tuto energii lze v příznivých podmínkách využívat k vytápění nebo výrobě elektřiny v geotermálních elektrárnách. Využívání mělké geotermální energie z hloubek desítek až stovek metrů pro vytápění/chlazení budov pomocí technologie tepelných čerpadel je dnes již běžně dostupné, avšak v ČR není příliš rozšířené, jako v jiných částech Evropy. Nejčastěji je mělká geotermální energie využívána ve Švédsku, Německu a Rakousku. Popularizaci a přínos relevantních informací poskytuje webový portál projektu GeoPlasma-CE. Využívání geotermální energie však může způsobovat zemětřesení. Zužitkování hluboké geotermální energie z hloubek prvních kilometrů (obvykle 2-5 km) je většinou technologicky náročné, protože horká voda z vrtů je obvykle silně mineralizovaná a zanáší technologická zařízení, což má za následek nutnost časté výměny potrubí a čištění systému. V největším měřítku se hluboká geotermální energie využívá např. na Islandu, kde se využívá pro vyhřívání obytných domů, skleníků, veřejných budov, bazénů, pro vyhřívání chodníků, aby se v zimě nemusely příliš upravovat a dokonce i pro pěstování banánů či jiného jižního ovoce. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů. Další země, které geotermální energii ve větším využívají jsou USA, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Německo a Nový Zéland. Geotermální čerpadla je možno využít k ohřívání i chlazení individuálních objektů. Jedná se o využití zemního tepla (či v létě chladna), které se nachází v prvních desítkách metrů pod zemí a zůstává stabilní během roku.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba elektrické energie.", "content": "Dnes se využívají tři druhy elektráren – na suchou páru, na mokrou páru a horkovodní (binární). Systém suché páry používá přímo páru získanou ze země na pohon turbíny. Systém mokré páry nechá nejprve horkou vodu přeměnit v páru a ta pak slouží k pohonu turbíny. Horkovodní (binární) systém použije vodu s vysokou teplotou, která předá ve výměníku teplo organické kapalině (např. propan, isobutan a freon) s nižším bodem varu, a teprve její pára pak pohání turbínu. První geotermální elektrárna byla otevřena v Larderello, Itálie už v roce 1904. V roce 2014 byla celosvětová instalovaná kapacita geotermálních elektráren 12 013 MWe, z toho absolutně nejvíce v USA – 3 442 MWe. V roce 2012 geotermální elektrárny vyrobily 72 143 milionů kWh elektrické energie. Absolutně nejvíce elektrické energie bylo opět vyrobeno v USA, relativně nejvíce pak na Islandu a v Salvadoru, kde geotermální elektrárny vyrobily čtvrtinu elektrické energie.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v Česku.", "content": "V Česku využívá geotermální energii např. město Ústí nad Labem, kde slouží k vytápění plaveckých bazénů a od května 2006 také k vytápění zoologické zahrady v Ústí nad Labem. Ojedinělý projekt využití geotermální energie pro výrobu tepla je v Děčíně. Od roku 2002 je zde v provozu výtopna na Benešovské ulici, která jako jediná v České republice využívá geotermální energii pro zásobování poloviny města teplem. V Litoměřicích byl vyhlouben průzkumný vrt PGV-LTV01 o hloubce 2,1 km a koncové teplotě 63 °C. Pokud budou výsledky měření příznivé, začnou se hloubit další dva vrty – tentokrát již produkční. Tyto vrty mají dosáhnout hloubky až 4500 metrů. Geotermální kogenerační teplárna bude založena na metodě HDR, která ještě nebyla ve střední ani východní Evropě použita. Tato metoda spočívá v tom, že se do jednoho vrtu vhání voda, a ze druhého se čerpá, přičemž se voda v hloubce ohřívá. Jedná se o uzavřený oběh média – vody. Tepelná energie se může přeměnit na energii elektrickou. V zimě se bude energie využívat především pro vytápění, v létě naopak pro vytváření elektrické energie. Náklady na vybudování vrtů a geotermální elektrárny mají být kolem 1,11 miliardy Kč, na jejich krytí se bude podílet i EU. Elektrárna má mít tepelný výkon 50 MW a elektrický pak 5 MWe. V Liberci hloubila v roce 2010 zkušební vrt společnost ze Skupiny ČEZ, případný elektrický výkon elektrárny měl být v řádu jednotek či desítky MWe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která má původ ve zbytkovém teplu planety Země, vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů, horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění nebo i chlazení), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Řadí se mezi obnovitelné zdroje energie, avšak nemusí to platit vždy — některé zdroje geotermální energie se mohou vyčerpat v horizontu desítek let.", "tgt_summary": "La géothermie, du grec géo (« la Terre ») et thermos (« la chaleur »), désigne à la fois la science qui étudie les phénomènes thermiques internes du globe terrestre, et la technologie qui vise à l'exploiter. Par extension, la géothermie désigne aussi parfois l'énergie géothermique issue de l'énergie de la Terre qui est convertie en chaleur. ", "id": 1533776} {"src_title": "Koptská pravoslavná církev", "tgt_title": "Église copte orthodoxe", "src_document": [{"title": "Historie koptské církve.", "content": "První zmínky můžeme najít již v Bibli, kde se o křesťanství mluví ve spojitosti s Egyptem, konkrétně v Matoušově evangeliu se píše o útěku svaté rodiny z Izraele do Egypta na příkaz Boha, aby Herodes Veliký, izraelský vládce, čerstvě narozeného Ježíše (Krista) spolu s dalšími novorozeňaty (v Betlémě) nezahubil. Postupné rozšiřování křesťanské (koptské) církve v Egyptě v letech 55 až 61 n. l. probíhalo zejména díky výše zmíněnému alexandrijskému biskupovi Markovi, který roku 68 zemřel mučednickou smrtí. Traduje se legenda o příchodu svatého Marka do Alexandrie, ve které si měl tento světec při vstupu na alexandrijskou půdu rozbít řemínek na botě. Následně botu donesl místnímu obuvníkovi ke spravení, ten si však propíchl připraveným šídlem ruku. V bolesti obuvník zvolal „Heis ho Theos“ (Bůh je jeden), načež se mu rána zázračně zhojila. Po tomto zázraku mu Marek pověděl o své křesťanské víře, a tím pak získal mnoho dalších následovníků. V prvním století Alexandrie (spolu s Antiochií, Jeruzalémem a Římem) patřila k nejvýznamnějším centrům křesťanství. Velké ztráty tato církev utrpěla již v roce 284 n. l., kdy za vlády císaře Diokleciána (284-305) nastalo velké pronásledování egyptských křesťanů. Po konci pronásledování se postupně projevovaly dlouholeté tendence Egypťanů vyznávat, pro ně typické, heretické víry (gnóze, arianismus, monofyzitství), proti níž se snažili zbylí mniši z alexandrijské katechetické školy bojovat. Chalkedonský koncil (451) nebyl v Egyptě příznivě přijat. Terminologické a jazykové rozdíly, ale v neposlední řadě i separatistické tendence vedly k věroučné roztržce s Konstantinopolí a obecně s vyznavači závěrů chalkedonského sněmu. Vzájemné nevraživosti mezi oběma patriarcháty vedly k mnoha pronásledováním. 7. století bylo pro koptskou církev ve znamení začátku násilné arabizace, kdy Arabové Egypt zcela ovládli a nastolili zde islám. Za jejich působení se z koptštiny postupně stal jen liturgický jazyk, který je velice podobný jazyku starých Egypťanů. Koptština byla hovorovým jazykem na severu Egypta až do 11.stol. a v Horním Egyptě až do 17.stol. Za pontifikátu (úřadování) patriarchů Cyrila V.(Kirellos V.,1874-1928) a Cyrila VI.(Kirellos VI.,1959-1971) začalo koptské křesťanství opět vzkvétat díky zakládání mnoha církevních škol jak pro chlapce, tak i pro děvčata. Bohužel, kvůli stálému útisku ze strany muslimů zažívají koptové až dodnes těžké časy.", "section_level": 1}, {"title": "Život v církvi.", "content": "Koptové tvoří výlučně endogamní společenství, kde je nemyslitelné, aby si jakýkoli příslušník koptské církve vybral za partnera vyznavače islámu. V tomto případě by byl vyřazen z církve, křesťanské společnosti a také zatracen celou rodinou, protože muslimské právo šarí ́a vyžaduje po obou partnerech, aby bezpodmínečně vyznávali jen islám. Kvůli těmto případům se církev snaží podnikat nejrůznější kroky tak, aby případnému sňatku co nejdříve zabránila. Jedná se např. o vynucené pobyty v klášteře, kde jsou potenciálním hříšníkům vysvětleny ztráty spojené se sňatkem s vyznavačem islámu a přechodem na muslimskou víru a také následky takového činu. Tomu se církev rovněž snaží předcházet důslednou křesťanskou výukou a výchovou. Předcházejícím hlavním představitelem této církve byl alexandrijský papež Svatost Šenuda III. (od 1971 do 2012), který žil v Káhiře. Tento papež převzal od protestantů model „nedělních škol“, kde se již malé děti učí základy křesťanství a tradicím s tím spojených. Důraz je především kladen na výchovu mladých dívek s apelem na jejich křesťanské cítění, na to, aby se staly dobrými matkami a své potomky vedly v náboženském duchu. Dívky se v této škole učí i praktickým činnostem (šití, vaření), které poté mohou zužitkovat při charitativních činnostech. Rodina a její autorita patří k hlavním hodnotám koptských křesťanů. Hraje významnou roli v životě mladé dívky, která je v podstatě až do svatby pod dozorem rodičů. Rodiče rovněž vybírají ženicha, tudíž větší volnost koptských chlapců je jen zdánlivá, neboť si musí stále hlídat svoji dobrou pověst, aby u rodičů dívky obstáli. Na životě v církvi se kopt může podílet dvěma způsoby: pasivně – navštěvuje bohoslužby a nábožensko-vzdělávací programy, nebo aktivně - jako chádim (služebník-katecheta, akolyta), či šammás (diakon-jáhen). Aktivně se na církevním životě podílejí především ženatí muži, či vdané ženy, čímž zvyšují prestiž své rodiny, avšak nezřídka se k této činnosti hrnou i nezadaní jedinci.", "section_level": 1}, {"title": "Koptské mnišské hnutí.", "content": "Za zakladatele tohoto specifického způsobu života je pokládán sv. Antonín Veliký (251-356), který byl následovníkem sv. apoštola Marka a stal se představitelem asketického způsobu života v tamní pouštní oblasti. Hlavní tezí tohoto odříkavého způsobu žití byla myšlenka, že duši lze zachránit pouze odmítáním světa jako takového. První mnišské komunity byly zakládány již od 3. století, a první z nich založil sám sv. Antonín v Nitrii (Al Barnoudji). Další pak nalezneme např. ve Wádí-Natrún založenou sv. Makariem. Postupně se tento mnišský způsob života začal rozšiřovat na mnoho míst Egypta a podle odhadů se přibližně polovina koptských mladých mužů ve 4.století stávala mnichy, anachorety, či poustevníky.", "section_level": 1}, {"title": "Pouštní otcové.", "content": "Jedná se o společenství mnichů, žijících v pouštních oblastech Egypta, Sýrie a Palestiny, jejichž život byl považován za velice příkladný. Bydleli v pouštních kaplích, ze kterých postupně vznikaly kláštery, na které se napojovala i další obydlí. Typické pro tyto stavby jsou vysoké hradby, neboť stále čelili nejrůznějším útokům. Otcové pouště jsou známí především svým přísně asketickým a duchovním životem, a mezi nejznámější z nich můžeme řadit sv. Antonína, Malcha, Isidora, Makaria z Alexandrie, Pachomia, Poiména, Hilariona a další. Otcové jsou, až na občasná setkání s koptskými rolníky, naprosto uzavřeni vůči světu kolem, a ve svých klášterech se věnují pěstování vína, oliv a duchovnímu rozjímání.", "section_level": 2}, {"title": "Koptský kalendář a svátky.", "content": "Koptové čelili po dlouhá staletí silnému nátlaku muslimů, ale i přes to se jim podařilo zachovat své tradice a svátky. Tyto tradice vydržely především díky koptským pouštním klášterům, kde na mě místní mniši dbali a učili je mladým generacím. Až v 19. století bylo povoleno koptům veřejně vyznávat své náboženství, protože ho oficiálně uznal první egyptský místokrál Mehmet Ali (1805-1849). Koptský církevní kalendář se od našeho poněkud liší nejen svým počátkem, který je až v roce 284 n.l., ale také například počítáním přestupnosti roku, či dělením roku do 3 období podle závislosti na zemědělství (období záplav, období setby a období žní). Koptský kalendářní rok má, stejně jako náš, 365,25 dní, ale počet měsíců se o jeden liší. Má totiž měsíců celkem 13: 12 měsíců po 30 dnech a 13. měsíc, který má jen 5, či 6 dní, podle toho, zda je rok přestupný, nebo ne. Svátků má rovněž celou řadu, některé jsou společné všem křesťanům (Vánoce, Květná neděle, Velikonoce, Zelený čtvrtek, či Nanebevstoupení), některé jsou odlišné jako např. Epifanie, Útěk do Egypta, Zázrak v Káně Galilejské a další.", "section_level": 1}, {"title": "Koptské Vánoce.", "content": "Koptové slaví začátek Vánoc v noci z 6. na 7. ledna (tj. podle juliánského kalendáře). Vánoční obřad začíná asi ve 4 hodiny odpoledne a trvá asi do 2 hodin ráno, a během této doby se zpívají nejrůznější liturgické písně a modlitby, zapalují se svíce a mniši vyměňují svá doposud černá roucha za andělsky bílá. Účast na bohoslužbách je velice důležitá a to zejména při zpěvu. Při bohoslužbách se používá především arabština, ale nezřídka můžeme zaslechnout i koptštinu, např. při zpěvu liturgických hymnů.", "section_level": 2}, {"title": "Koptové dnes.", "content": "V dnešní době tvoří koptové křesťanskou menšinu hlavně v Egyptě, ale můžeme se s kopty setkat i v jiných státech. Jejich přesný počet lze těžko zjistit, neboť zdroje se značně liší. Nejčastější odhady jsou asi 9 milionů, z toho cca 300 tisíc v exilových diasporách. Oficiální vládní zprávy hovoří o 8-10%, zprávy neoficiálních církevních zdrojů uvádí až 20% obyvatel Egypta. Koptové jsou však stále pronásledováni muslimskými fanatiky, a navzdory tomu provádějí úspěšně misijní činnost a to hlavně v anglojazyčných západních zemích. Poslední dobou dochází k výrazné emigraci koptských křesťanů z Egypta do okolních zemí i dál (USA, Kanada, Austrálie, V.Británie), především kvůli muslimskému útlaku a diskriminaci.***(2015: V r. 1995 koptský Svatý synod rozdělil dosud jedinou arcidiecézi Severní Ameriky. Vznikly tak diecéze Los Angeles a jižní Kalifornie, dále diecéze na jihu USA se sídlem v Dallasu. Třetí je diecéze New York a Nové Anglie (sídlo: Stony Point,stát N.York). V Kanadě je diecéze se sídlem v Mississaugua, provincie Ontario. Ostatní oblasti nadále spadají do arcidiecéze Severní Ameriky-pod jurisdikcí koptského papeže. Její arcibiskup sídlí v Cedar Grove,stát New Jersey. Celkem je v USA asi 200 farností a více než 40 v Kanadě.* Další dvě koptské diecéze jsou v Austrálii. Diecéze Sydney a diecéze Melbourne-ta zahrnuje i N. Zéland a Fidži. Mají přes 50 farností.* Na Britských ostrovech jsou 4 koptské jurisdikce: 1) diecéze Midlands (sídlo-Solihull,hrabství Warwickshire), 2) diecéze Skotska,Irska,severovýchodní Anglie a přidruž.oblastí-byla založ.1995. Koptové v dalších oblastech Anglie spadají do 3) diecéze pod jurisdikcí koptského papeže. Její biskup sídlí ve Stevenage,Herts. Ve V.Británii a Irsku je tak celkem 32 farností, 4) od r. 1994 je tam též samostatná diecéze pro britské konvertity: Britská pravoslavná církev- v čele stojí metropolita Seraphim (Glastonbury), sídlí v Londýně. Má 13 farností a misií,kde slouží 5 kněží a 7 jáhnů / Viz www.cnewa.org *** Podle Rady církví na Středním východě, by koptové neměli opouštět svou zemi a spíše se snažit situaci diplomaticky zlepšit, o což se koptové snaží, i když část z nich raději mlčí, než aby se stali tamními vyvrhelci. Podle údajů organizace, která hájí lidská práva, koptové nemají příliš šancí tuto situaci úspěšně řešit, neboť podle jejich informací ani v jedné z 26 egyptských provincií není žádný koptský guvernér, ze 127 egyptských vyslanců v zahraničí je pouze jeden z řad koptů atd. Dle zpráv Rady je celková situace katolických i evangelických křesťanů i v dalších zemích Blízkého východu stále kritičtější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koptská pravoslavná církev ( \"ti.eklisia en.remenkimi en.orthodoxos\") je největší křesťanskou církví v Egyptě (min. 8-9 milionů obyv.), která patří do skupiny starobylých východních církví a která neuznává christologii Chalkedonského koncilu (451). Vydělila se z ní Koptská katolická církev, která má plné společenství s římským papežem. Hlavou církve je od listopadu 2012 Theodoros II., tj. Tavadros II., papež a patriarcha Alexandrie (od středověku sídlí v Káhiře). ", "tgt_summary": "L'Église copte orthodoxe est une Église antéchalcédonienne et autocéphale. Elle fait partie de l'ensemble des Églises des trois conciles qui rassemblent environ 15-20 millions de baptisés (principalement Égypte). Son chef porte le titre de pape d'Alexandrie et patriarche de la Prédication de saint Marc et de toute l'Afrique, avec résidence au Caire.
Depuis 2012, ce siège est occupé par Tawadros II. ", "id": 2115231} {"src_title": "Edward Schillebeeckx", "tgt_title": "Edward Schillebeeckx", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po ukončení humanistických studií v jezuitské koleji v Turnhoutu vstoupil Schillebeeckx ve 20 letech do Řádu kazatelů. Studoval filozofii a teologii v Gentu a Lovani, kde se mu dostalo klasické formace tomistického druhu. Roku 1941 byl vysvěcen na kněze a roku 1943 dosáhl v teologii lektorátu. Začal ihned vyučovat na řádovém učilišti v Lovani. Roku 1951 se stal doktorem teologie v Le Saulchoir, kde navázal přátelství s Marie-Dominikem Chenu. Roku 1956 byl jmenován profesorem dogmatiky na Vyšším institutu náboženských věd lovaňské univerzity. O rok později mu byla nabídnuta katedra dogmatiky a dějin teologie na univerzitě v Nijmegen a následujícího roku získal též katedru křesťanské antropologie na lékařské fakultě téže univerzity. Kardinál Bernard Jan Alfrink si jej povolal jako svého perita na jednání Druhého vatikánského koncilu a Schillebeeckx se tak stal jednou z významných postav tohoto koncilu. Ke konci koncilu mu byla spolu s Pietem Schoonenbergem svěřena příprava základních linií tzv. Holandského katechismu. Roku 1965 založil spolu s Karlem Rahnerem časopis \"Concilium\". Publikace knih \"Jezus, het verhaal van een levende\" (1974) a \"Gerechtigheid en liefde. Genade en bevrijding\" (1977) vyvolala vážnou kritiku mezi katolickými teology. Roku 1978 byl proto povolán do Říma, aby vyjasnil některé body své nauky. Schillebeecx namísto toho poslal do Říma jen malý spisek, v němž odpověděl na christologické námitky. Po volbě Jana Pavla II. byl Schillebeeckx znovu povolán do Říma, tentokrát uposlechl. Při pohovorech se třemi teology (Deschamps, Patfoort a Galot) měl vyjasnit některé své formulace, které se týkaly božství Ježíše Krista, jeho vědomí, hodnoty oběti Kristovy, ustanovení eucharistie, založení církve, Ježíšova početí a objektivity Ježíšova vzkříšení. Výsledkem pohovorů byl požadavek vůči Schillebeeckovi, aby se napříště držel oficiální nauky katolické církve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Cornelis Florentius Alfonsus Schillebeeckx (12. listopadu 1914, Antverpy – 23. prosince 2009, Nijmegen, Nizozemsko) byl belgický teolog a dominikán.", "tgt_summary": "Edward Schillebeeckx, né le à Anvers, Belgique et mort le à Nimègue, Pays-Bas, est un prêtre dominicain et théologien catholique belge dont les prises de position furent largement controversées en son temps. ", "id": 1389340} {"src_title": "Miroslav Holub", "tgt_title": "Miroslav Holub", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a profesní kariéra.", "content": "Maturoval roku 1943 a poté byl totálně nasazen. Po druhé světové válce vystudoval přírodní vědy a lékařskou fakultu UK (1953). Poté nastoupil do ČSAV, kde se zabýval imunologií, v tomto oboru byl velmi úspěšný, dlouho pracoval v IKEMu, publikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "Literárně debutoval v roce 1958 sbírkou \"Denní služba\" (před tím publikoval jen časopisecky) a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a výborů. Spisy Miroslava Holuba, rozdělené do čtyř svazků, vydává nakladatelství Carpe diem. Literárně se angažoval kolem časopisu \"Květen\". Přestože se veřejně (v deníku \"Práce\", 1973) distancoval od své předchozí činnosti a tvorby, další sbírku \"Naopak\" mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš úspěšného časopisu \"Nová přítomnost\". Ke svému uvedení v seznamech spolupracovníků StB se vyjádřil v dopise uveřejněném v knize \"Osočení\" (68 Publishers, Toronto), kde tuto informaci označuje jako nepravdivou. Miroslav Holub zůstal dodnes nejpřekládanějším českým básníkem. Jeho dílo bylo přeloženo do 16 jazyků, mezi nimiž je např. turečtina nebo islandština.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Vnesl do české poezie svět vědy a medicíny. Jeho poezie se snaží nacházet obecně platné zákonitosti života a jednotnou koncepci světa a člověka. Při tomto nelehkém úkolu si často vypomáhá osobní vědeckou zkušeností. Téměř všechny jeho básně jsou psány nerýmovaným volným veršem. Poté se do literatury vrátil až v časopise \"Květen\". Psal také „poezii všedního dne“.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Planetka (7496) Miroslavholub.", "content": "Po Miroslavu Holubovi byla pojmenována planetka Miroslavholub obíhající v tzv. Hlavním pásu planetek (tedy mezi Marsem a Jupiterem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Miroslav Holub (13. září 1923, Plzeň – 14. července 1998, Praha), byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog.", "tgt_summary": "Miroslav Holub, né le à Plzeň (Tchécoslovaquie), et mort le à Prague (République tchèque) est un poète et un immunologiste tchèque.", "id": 1125528} {"src_title": "Dagmar Havlová", "tgt_title": "Dagmar Havlová", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v rodině hudebního skladatele Karla Veškrny a jeho ženy Markéty (15. dubna 1922 – 30. prosince 2013) v Brně–Židenicích. Jejím strýcem byl kněz podzemní církve Vladimír Julián Veškrna (23. února 1925 Brno – Husovice – 17. června 2012 České Budějovice – Suché Vrbné). Roku 1971 ukončila maturitou studia na státní konzervatoři v Brně (zde získala titul DiS. - přiznáno zpětně na základě zákona) a v roce 1975 absolvovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde získala titul MgA. (přiznáno zpětně na základě zákona). V Brně účinkovala v Divadle na provázku. Po příchodu do Prahy byla stálou členkou Divadla Jiřího Wolkera a účinkovala také v Semaforu. Její jméno figuruje na seznamu signatářů prohlášení Anticharty. Od roku 1979 vystupovala v Divadle na Vinohradech. Po sňatku s Václavem Havlem své působení v divadle přerušila. V roce 2005 se po 11leté pauze opět navrátila na divadelní scénu a s velkým úspěchem vystupovala ve hře Israele Horovitze „Chvíle pravdy“. Nyní je stálou členkou Divadla na Vinohradech.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Mezi její nejvýraznější jevištní výkony patří Jana v Anouilhově Skřivánkovi, Kateřina v Shakespearově \"Zkrocení zlé ženy\", Lady Macbeth, titulní postavy v Ionescově Macbethovi, Gazdině robě, ve Strindbergově Královně Kristině, v Horovitzově Chvíli pravdy. Vystupovala také jako Ibsenova Rebeka nebo Baronka Castelliová v Krležově Rodu Glembayů.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Ve filmu si zahrála poprvé v roce 1974, a to v celovečerní veselohře Juraje Herze \"Holky z porcelánu\". Pro její filmovou kariéru jsou charakteristické komediální role, celkem natočila více než 60 filmů a 250 televizních inscenací. Poslední celovečerní film, ve kterém hraje, je komedie Václava Havla \"Odcházení\" (2011). V roce 2013 také televize uvedla pokračování legendárního seriálu Sanitka, ve kterém ztvárnila jednu z hlavních postav.", "section_level": 2}, {"title": "První dáma.", "content": "Za Václava Havla se provdala 4. ledna 1997 na žižkovské radnici, necelý rok po smrti jeho předchozí choti Olgy. Jako první dáma mimo jiné doprovázela manžela při jeho pracovních povinnostech a začala se věnovat charitě. Spolu se svým manželem založili \"Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97\".", "section_level": 2}, {"title": "Terasy Barrandov.", "content": "V roce 2001 se stala jedinou majitelkou památkově chráněné vyhlídkové restaurace Terasy na pražském Barrandově. Nemovitost vložila do společnosti Barrandovské terasy, a.s. Roku 2003 prodala část akcií nejmenovanému kupci.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "Z prvního manželství má Dagmar Havlová dceru Ninu, vdanou Smitovou (* 1976), která roku 2004 absolvovala pražskou právnickou fakultu a po třech letech se stala justiční čekatelkou. V roce 2015 pak byla jmenována soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1.", "section_level": 2}, {"title": "Nadační aktivity.", "content": "V roce 1997 založila nadaci \"Vize 97\", ze které vznikla po sloučení s nadací \"Nadací Václava a Olgy Havlových\" o rok později \"Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97\". V nově vzniklé nadaci je předsedkyní Správní rady. Nadace působí ve čtyřech oblastech, v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. V roce 1997 uspořádala sedm nadačních představení Královny Kristiny. Výtěžek v hodnotě téměř 5 milionů Kč věnovala na výstavbu domova pro staré lidi v povodněmi postižených oblastech Moravy. V rámci nadace se podílela mimo jiné na organizaci prevence rakoviny tlustého střeva, jehož výsledkem je bezplatné preventivní vyšetření pro všechny občany České republiky nad 50 let věku. V den narozenin manžela, Václava Havla, zavedla tradiční předávání \"Ceny Nadace VIZE 97\" významným domácím i zahraničním osobnostem. V rámci projektu Fond porozumění dlouhodobě podporuje Domov sv. Rodiny pro mentálně postižené a Domov sv. Karla Boromejského pro seniory. Dne 5. prosince 2005 založila dnes již tradiční Mikulášský charitativní bazar a přizvala ke spolupráci deset významných neziskových organizací z celé České republiky. Založila botanickou zahradu na zámku v Lánech. Vzácné dřeviny věnovaly do arboreta významné osobnosti z České republiky i ze zahraničí. Dnes je možno expozici navštívit v areálu firmy Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem. Aktivně se účastní boje proti rasové nesnášenlivosti a diskriminaci. Dagmar Havlová uděluje pravidelně záštity kulturním a zdravotním projektům.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Získala celou řadu ocenění za herecké výkony a charitativní činnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dagmar Havlová, rozená Veškrnová, (* 22. března 1953 Brno) je česká herečka. V roce 1997 se stala manželkou českého prezidenta Václava Havla a první dámou České republiky. Od roku 2016 používá jméno Dagmar Havlová-Veškrnová.", "tgt_summary": "Dagmar Havlová, née Veškrnová le à Brno (ex-Tchécoslovaquie) est une actrice tchèque, veuve de l'ancien président de la République tchèque Václav Havel, auquel elle s'est unie en 1997.", "id": 436683} {"src_title": "Včela medonosná", "tgt_title": "Apis mellifera", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí – hlavy, hrudi a zadečku. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost.", "section_level": 1}, {"title": "Hlava.", "content": "Hlava () včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (). Po boku temene hlavy () má včela dvě složené oči () a na vrcholu temena tři jednoduché oči (), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla () včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla dělnic se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá.", "section_level": 2}, {"title": "Hruď.", "content": "Hruď \"(thorax)\" má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď \"(prothroax)\", středohruď \"(mesothroax)\", zadohruď \"(metathroax)\", a přesunutý kroužek \"(propodeum)\".", "section_level": 2}, {"title": "Nohy.", "content": "Včela má 3 páry nohou \"(pedes)\". Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl. Články nohou: kyčel \"(coxa)\"; příkyčlí \"(subcoxa)\"; stehno \"(femur)\"; holeň a článkované chodidlo (poslední článek nese drápky a polštářky)", "section_level": 3}, {"title": "Křídla.", "content": "Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel \"(alae)\", která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Křídla nejsou končetiny, nýbrž jen vychlípeniny pokožky, do nichž ve stadiu kukly pronikly vzdušnice a nervy a kolem nichž proudí do křídel i hemolymfa. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Včela mávne křídly cca 230 krát za sekundu v úhlu 90°. Pokud nese pyl jen zvětší úhel mávání, nikoli frekvenci. Vzájemná koordinace činnosti předního a zadního křídla je zajištěna háčky (je jich 13-25), které vyrůstají na předním okraji zadního křídla a zapadají při letu včely do žlábku na zadním okraji předního křídla. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.", "section_level": 3}, {"title": "Zadeček.", "content": "V zadečku \"(abdomen)\" včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na žihadle se nacházejí zpětné háčky, které znemožňují po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem).", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj včely.", "content": "Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plástu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3–1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg. Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5–2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se jejich tělo zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky. Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele. Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánu. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů, glykogenu a tuku, které si vytvořila v larválním stádiu. Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16 dní, dělnice 21 dní a trubce 24 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Včelstvo.", "content": "Včely žijí ve společenstvu, které nazýváme včelstvo. Včelstvo je založeno na určité kastovní hierarchii. Zpravidla je složeno z jedné matky, mnoha dělnic a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a zahyne (např. osamělá dělnice, matka či trubec nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce:", "section_level": 1}, {"title": "Matka.", "content": "Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled většími rozměry. Matka měří 20–25 mm a její hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175–240 mg. Oplozená matka váží 225–290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá orgány uzpůsobené ke sběru, tedy pylové košíčky, voskotvorné žlázy ani hltanové žlázy. Dále se matka na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne jako dělnice), ale zejména ke kladení vajíček (kladélko). O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život ji krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel) bohatou na bílkoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj matky.", "content": "Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larva matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají „umělé“ matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu, dlouhou 20–30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která rychle roste a za 5 dní zaplní mateřskou buňku. Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel: vykouše ve víčku otvor a víčko odklopí. Otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí ji dělnice nakrmí. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém slabší matka zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná, v některých případech zahynou obě. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně. Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká „mateří látka“. Včely-dělnice tento feromon z matky olizují a předávají ho dál jedna druhé. Tato chemická informace ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stadiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Při této proceduře vzniká vždy riziko, že včelstvo matku nepřijme, a úspěch záleží na zkušenostech včelaře.", "section_level": 3}, {"title": "Dělnice.", "content": "Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější kastu. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12–14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm přibližně 400. V době hlavní snůšky se v úlu nachází dělnic 30 000–50 000, v době zimního klidu 10 000–20 000.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj dělnice.", "content": "Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky. Po vylíhnutí začnou sílit a po 2–3 hodinách se z nich stávají tzv. „včely-čističky“, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. Další vývoj včely v úlu probíhá různě, záleží na okolních podmínkách a na potřebách včelstva, kterým se mladé včely (mladušky) přizpůsobují. Přibližně od 4. dne po vylíhnutí začínají krmit včelí plod mateří kašičkou smísenou s medem a pylem. V dalším stadiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. den se z nich stávají „stavitelky“, které staví včelí dílo. V následujícím stadiu vývoje se ze stavitelek stávají „strážkyně česna“ (úlová dvířka), které mají za úkol bránit před vetřelci, a v době, kdy není snůška, i před jinými včelami. V posledním stadiu, 21. dne, se z mladušek stávají „létavky“, vylétají z úlu a zapojují se do opatřování potravy a vody. Tato činnost včelí tělíčko vysiluje a po 6–8 týdnech je již znát velké opotřebení (vybledlé barvy) a včela uhyne. Včely hynou i v případě, že použijí žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Na zimu se líhnou tzv. dlouhověké včely, které mají za úkol přečkat zimu a jejichž délka života je i několik měsíců. Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je ve včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic. Pokud včelstvo osiří a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují. Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod.", "section_level": 3}, {"title": "Trubec.", "content": "Trubec je včelí sameček. Měří 15–17 mm a váží okolo 220 mg. Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk lišících se od dělničích velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1 dm trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. Na konci léta dělnice vyženou trubce z úlu, protože snůška je přerušena déletrvajícím nepříznivým počasím. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava, krmení, med a další včelí produkty.", "content": "Potrava včel sestává z: Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice-létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. \"volátka\" – rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do \"košíčků\" na holenním článku třetího páru nohou.", "section_level": 1}, {"title": "Bílkovinná složka potravy.", "content": "Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žláz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu – larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku. Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení „mateří kašička“.", "section_level": 2}, {"title": "Glycidová složka potravy.", "content": "Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu. Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu. Matka a trubci se nechají krmit kojičkami.", "section_level": 2}, {"title": "Propolis.", "content": "Propolis je lepkavá pryskyřičná substance, kterou včely sbírají na pupenech stromů a keřů. Obsahuje vysoký podíl látek bránících rozvoji mikroorganismů. Včely ji používají k tmelení vnitřních stěn úlu, ucpávání nežádoucích štěrbin a mumifikaci mrtvých těl vetřelců.", "section_level": 2}, {"title": "Vosk.", "content": "Včelí vosk je vysoce odolný ester jednofunkčních alkoholů a vyšších mastných kyselin. Mladé úlové včely ho produkují jako výpotek tzv. zrcátek na spodní straně článků zadečku. Včelí roj, který se volně usadí např. v dutině stromu, zahájí neprodleně výstavbu díla. Včely se zavěsí na strop dutiny a nožkami zaklesnuté jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. Voskové výpotky promíchávají se slinami a postupně modelují plást, což je svislá tenká vosková stěna osázená z obou stran hustou sítí šestistěnných buněk. Včely v umělém prostředí úlu stavějí buňky na předem vylisovaných voskových polotovarech (mezistěnách). Mezistěny dodává do úlu včelař v potřebném množství a velikosti. Velikost mezistěny je limitována rozměrem dřevěného rámku – rámkovou mírou. Voskový plást je pozoruhodný svojí strukturou. Základem je dutý šestistěn trubkovitého tvaru (buňka) až 15 mm hluboký. Šestiboký tvar umožňuje, že stěny buňky jsou společné buňkám sousedním a navzájem do sebe beze zbytku zapadají. Dno buňky je uzavřené a zároveň společné s buňkami na opačné straně plástu. V příčném řezu se plást jeví jako stromečková struktura. Střední osu tvoří dna buněk resp. mezistěna a jednotlivé buňky vybíhají do stran vzhůru v mírném úhlu asi 5°. Nevodorovný sklon přispívá spolu s adhezí k tomu, že obsah buněk (řídká sladina, med či voda) nemohou vytéci.", "section_level": 2}, {"title": "Voda.", "content": "Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží). Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklimatu. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Orientace a komunikace.", "content": "Včely vidí lépe, než se dříve soudilo. Jsou také schopny se naučit sčítat a odčítat. Včela medonosná je sociální hmyz s vysoce rozvinutou schopností komunikace.", "section_level": 1}, {"title": "Včelí tanec.", "content": "Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance, který ale má své dialekty: Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch.", "section_level": 2}, {"title": "Feromony.", "content": "Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů:", "section_level": 2}, {"title": "Obranné strategie.", "content": "Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Agresivita.", "content": "Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdáleností od česna je asi 5 m. Při přiblížení pod tuto hranici lze očekávat útok. Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají, varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu (viz komunikace včel). To je signál i pro ostatní včely k útoku. Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být: Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, jakkoliv letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě.", "section_level": 2}, {"title": "Hygiena.", "content": "Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě „hygienických návyků“ (čisticí pud, desinfekce propolisem). V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci a škůdci včel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Carl Linné, který pojmenoval včelu medonosnou jako včelu med nosící (\"mellifera\"), později poznal určitou nepřesnost, protože včely nosí jen nektar, který v úlu zpracují na med. Navrhl proto nový název \"Apis mellifica\" L. Podle mezinárodních zoologických pravidel je platným jménem jméno \"Apis mellifera\".", "section_level": 2}, {"title": "Význam chovu včel.", "content": "Včely lidé chovají ze dvou hlavních důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Opylování rostlin.", "content": "Na světě je opylováno asi 85 % všech kvetoucích rostlin hmyzem; z toho 85 % včelami. U ovocných stromů asi 90 % květů navštěvují včely. Seznam kvetoucích rostlin navštěvovaných včelami čítá na 170 000 druhů. Rostliny, které by se bez opylování včelami těžko obešly, tvoří skupinu 40 000 druhů. Důležitým opylovačem je i čmelák, který opyluje lépe při nižších teplotách. Australský výzkum potvrzuje také u úlohu dalších opylovačů, například pro plodiny jako mango, kiwi, kávovník nebo řepka. Podle lobistické organizace American Council on Science and Health s vazbami na chemický průmysl údajně v USA včel zásadně neubývá. Globální nárůst včel potvrzují i odborné studie a nárůst včelstev v ČR i statistiky včelařů.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "v Evropě závisí na opylení včelami 84 % druhů rostlin a 76 % produkce potravin. Ekonomický přínos včel v Evropské unii se uvádí v hodnotě 14,2 miliard eur ročně.", "section_level": 3}, {"title": "Poddruhy včely medonosné.", "content": "Biologický druh včela medonosná \"(Apis melifera Linnaeus, 1758)\" je rozčleněn do početné škály poddruhů", "section_level": 2}], "src_summary": "Včela medonosná \"Apis mellifera\" L., 1758 patří mezi blanokřídlý hmyz. Jde o jednoho z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Druh vznikl pravděpodobně extrémní geografickou izolací (alopatrická speciace) od mateřské populace včely východní, a to v době evolučně „nedávné“ – asi před 10 000 lety (Oldroyd 1999). Oblast původního rozšíření zahrnovala Afriku, Blízký východ a Evropu. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v 17. století, na Dálný východ až začátkem 20. století. ", "tgt_summary": "Abeille européenne, avette ou mouche à miel (\"Apis mellifera\") est une abeille à miel originaire d'Europe. Elle est considérée comme semi-domestique. C'est une des abeilles élevées à grande échelle en apiculture pour produire du miel et pour la pollinisation. ", "id": 1151764} {"src_title": "Benedikt XV.", "tgt_title": "Benoît XV", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z janovské šlechtické rodiny. Byl původně určen pro dráhu právnickou. Roku 1875 získal doktorát práva, později však přešel na teologii a poté vstoupil do kněžského semináře. Věnoval se od svého vysvěcení dráze diplomatické, vstoupil do diplomatického sboru Svatého stolce. Prošel tak různými stupni, až dosáhl hodnosti substituta státního tajemníka. Dne 16. prosince 1907 byl della Chiesa zvolen arcibiskupem boloňským. Dne 28. května 1914 byl jmenován kardinálem a brzy nato, 3. září 1914, byl v konkláve zvolen nástupcem papeže Pia X. jako Benedikt XV. a jako 258. nástupce apoštola Petra. Jeho volba překvapila, stejně jako volba jeho předchůdce Pia X., jenže tentokráte volba padla na aristokrata vysokého rodu, kdežto jeho předchůdce byl synem obecního poslíčka. Většině jeho pontifikátu dominovala první světová válka, která se uvádí i jako jeden z možných důvodů vcelku překvapivé papežské volby, při níž získal důvěru zkušený diplomat, který se již dlouho v evropské politice pohyboval a měl k čerstvě vzniklému konfliktu definován jasný postoj a plán k jeho řešení. Důležitou úlohu hrál jistě i fakt, že z hlediska vnitrocírkevní politiky představoval della Chiesa kompromis mezi stylem předchozích papežů, Lva XIII. a Pia X.). Papež vyhlásil v celém konfliktu neutralitu a opakovaně vyzýval k ukončení bojů a k nepoužívání některých mimořádně krutých zbraní (např. bojových plynů, intervenoval kvůli masakru Arménů také u osmanského sultána Mehmeda V.), což vyvolávalo rozhořčené reakce na obou stranách fronty. Několikrát se neúspěšně pokoušel zprostředkovat mír. Jeho sedmibodový mírový plán byl sice odmítnut, neboť obě válčící strany jej považovaly za výhodnější pro svého protivníka, ale některé papežovy návrhy se opět objevily v mírové výzvě amerického prezidenta Wooodrowa Wilsona z ledna roku 1918. Po ukončení I. světové války se mu podařilo stabilizovat dlouhodobě napjaté diplomatické vztahy s Francií a diplomatická jednání udržoval i s ostatními zeměmi. Jako mistr diplomatického jednání dosáhl po válce toho, že byly obnoveny úřední styky mezi Francií a Vatikánem. Za něho se zlepšily vztahy mezi Vatikánem a italským královstvím. Některé státy (Německo aj.) povýšily svá vatikánská vyslanectví na velvyslanectví, přibylo několik nových diplomatických zastupitelství u papežského dvora (Rumunsko, Řecko, Bulharsko). Vliv papežského dvora byl tím vším neobyčejně posílen, zejména také tím, že hlava pravoslavné církve, ruský car, a hlava protestantismu, německý císař, zmizely. Zmínky zasluhuje ještě snaha Benedikta XV. o navázání styků s Polskem a Ukrajinou, aby urovnal starý spor mezi katolicismem a pravoslavím, takže Vatikán by se stal hlavou křesťanské církve. Krom protiválečných snah pracoval na reorganizaci církevních struktur, aby odpovídaly moderní době. Ve své první encyklice odmítl, podobně jako Pius X., modernismus, který ovšem vymezil v mnohem užším smyslu než jeho předchůdce a stejně tak i přistupoval k osobnostem nařčeným z modernismu mnohem shovívavěji. Roku 1917 nechal Benedikt XV. vydat Kodex kanonického práva, který představuje první souhrnnou kodifikaci hlavních zákonů a předpisů římskokatolické církve). Všemožně též podporoval misijní dílo ve Třetím světě a kladl velký důraz na výchovu kněží pocházejících z původního obyvatelstva. Zemřel 22. ledna 1922 na zápal plic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benedikt XV., vlastním jménem Giacomo markýz della Chiesa, (21. listopadu 1854 Pegli u Janova – 22. ledna 1922 Apoštolský palác), byl v letech 1914 až 1922 v pořadí 258. papež Římskokatolické církve.", "tgt_summary": "Giacomo della Chiesa, né à Pegli, près de Gênes (Italie), le et décédé le à Rome, fut le 258 évêque de Rome et donc pape de l’Église catholique sous le nom de (en latin ', en italien ') qu'il gouverna du à sa mort en 1922. ", "id": 825420} {"src_title": "Nestátní nezisková organizace", "tgt_title": "Organisation non gouvernementale", "src_document": [{"title": "Znaky NNO.", "content": "NNO jsou právnickými osobami soukromého práva a patří mezi formalizované struktury občanské společnosti. Typické NNO naplňují znaky mezinárodně sdílené definice NNO, jejímiž autory jsou americký sociolog L. M. Salamon a německý sociolog H. K. Anheier:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení NNO.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právní formy NNO.", "content": "Vymezení NNO, zpracované Radou vlády pro nestátní neziskové organizace a používané pro účely této státní politiky, vychází z právních forem typických pro NNO. Toto vymezení nepolemizuje s mezinárodním vymezením, ale zužuje okruh právních forem, které ji naplňují. Podle této definice jsou za NNO považovány tyto právní formy soukromého práva:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení NNO podle funkcí.", "content": "Podle funkce můžeme rozdělit NNO do čtyřech skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Další pojetí NNO.", "content": "Doslovně vzato, nevládními neziskovými organizacemi jsou též některé veřejné subjekty zřizované územními samosprávnými celky, v Česku tedy kraji, obcemi nebo samosprávnými částmi obcí, ve formě příspěvkové organizace, veřejnoprávního sdružení apod. Protože však slovo „nestátní“ či „nevládní“ je kalkem anglického slova „non-government“, které znamená, že organizace není zřízena nejen státem, ale ani lokálním governmentem, tedy lokálním veřejnoprávním subjektem (např. obcí, krajem, zemí, župou atd.), obecní či krajské neziskové organizace se obvykle mezi nevládní nepočítají.", "section_level": 1}, {"title": "NNO v ČR.", "content": "V Česku mají v souvislosti s pojmem NGO publicitu zejména ekologické organizace (například Greenpeace, Hnutí Duha, Děti Země), lidskoprávní organizace (například česká pobočka Amnesty International, Liga lidských práv) a také organizace starající se o potřebné, mentálně postižené, seniory atd. (např. Charita Česká republika, Diakonie ČCE, Naděje). Problematika existence, činnosti a financování \"(fundraising)\" nestátních neziskových organizací („neziskového sektoru“) je v České republice monitorována Informačním centrem neziskových organizací (ICN), o. p. s. Registrace nevládních neziskových organizací a státní dozor nad nimi přísluší podle jejich typu státním orgánům, zejména příslušným ministerstvům nebo rejstříkovým soudům.", "section_level": 1}, {"title": "Financování NNO.", "content": "Finanční zdroje neziskových organizací tvoří zejména výnosy z vlastní a doplňkové činnosti, z prodeje či pronájmu majetku, z reklam, darů, dědictví a sponzoringu, od pojišťoven a fondů, z úroků, sbírek, tombol, loterií, daňových úlev a u některých NNO z veřejných rozpočtů, např. ve formě příspěvků, dotací. Podle každoroční zprávy Centra pro výzkum neziskového sektoru mířila v roce 2016 ze státního rozpočtu třetina dotací organizacím zaměřujícím se na sport a tělovýchovu, necelých 40 % do oblasti sociálních věcí a politiky zaměstnanosti, asi 15 % na podporu vzdělávacích projektů. Podmínkou hospodaření neziskových organizací je důsledná a podle závazných předpisů vedená účetní evidence výnosů a nákladů, aktiv a pasiv, toku finančních prostředků, zdanění příjmů, majetku a služeb. Za tímto účelem se vyžaduje znalost účetních a daňových předpisů, schopnost připravit účetní doklady a zavedení dokonalého systému pracování kalkulací nákladů. Výsledky hospodaření neziskových organizací podléhají veřejné kontrole. Podrobná finanční zpráva je ověřována nezávislým certifikovaným auditorem.", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovolnictví v NNO.", "content": "Do práce neziskových organizací poskytuje široké pole pro zapojení formálních dobrovolníků, kteří aktivně podílí na jejím chodu. Dobrovolnická práce činnost organizace zlevňuje. Podle údajů neziskových institucí odpracovalo v roce 2014 zhruba 920 000 dobrovolníků asi 45,6 mil. hodin, což odpovídá mzdě asi 5,8 mld. Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Počet NNO.", "content": "V dubnu 2017 bylo v České republice registrováno celkem 129 947 nestátních neziskových organizací, z toho 515 nadací, 1670 nadačních fondů, 2774 obecně prospěšných společností, 752 zapsaných ústavů, 4171 církevních organizací, 93 651 spolků a 26 414 pobočných spolků. Celkový počet všech neziskových institucí dosáhl v roce 2015 čísla 132 953. Neziskové instituce tvořily podíl 2% na zaměstnanosti v ČR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nestátní nezisková organizace či nevládní nezisková organizace (zkratka NNO nebo NGO z anglického \"Non-Governmental Organization\") je nezisková organizace, která není zřizovaná státem a na státu je nezávislá (anglický termín Non-Governmental Organization vyjadřuje, že organizace není zřízena ani lokální či regionální veřejnou správou – local government), která je určena k obecně prospěšné činnosti nebo k neziskové činnosti pro soukromý prospěch. Světová banka považuje za nevládní neziskové organizace kromě nevládních univerzit a výzkumných pracovišť především organizace, jejichž aktivity „zmírňují utrpení, podporují zájmy chudých, chrání životní prostředí, poskytují základní sociální služby nebo vedou k rozvoji komunit“. ", "tgt_summary": "Une organisation non gouvernementale (ONG) est une association à but non lucratif, d'intérêt public, qui ne relève ni de l'État, ni d'institutions internationales. Les ONG n'ont pas le statut de sujet de droit international. ", "id": 1294752} {"src_title": "FC Porto", "tgt_title": "Futebol Clube do Porto", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub Foot-Ball Club do Porto byl založen 28. září 1893 místním obchodníkem s portským vínem jménem António Nicolau d’Almeida, jehož zájem o fotbal vznikl při jeho cestách do Anglie. Portugalským šampionem se stal prvně roku 1922, to se soutěž \"Campeonato de Portugal\" hrála vyřazovacím způsobem. V roce 2001 trénoval Porto Octávio Machado, který s týmem v srpnu 2001 získal portugalský superpohár po výhře 1:0 nad Boavistou. Další rok v lednu Machada nahradil José Mourinho, tým totiž spadl na páté místo a navíc vypadl v domácím poháru. Na jaře ve druhé skupině Ligy mistrů Porto neobstálo v konkurenci Realu Madrid, Panathinaikosu a Sparty a skončilo poslední, domácí ligu pak skončilo na třetím místě. Mourinho slíbil titul v další sezóně, načež vyhledal laciné posily jako byli Maniche, Nuno Valente a Paulo Ferreira. V ročníku 2002/03 Porto vskutku vyhrálo titul s náskokem 11 bodů na Benficu. Mužstvo spoléhalo na brazilského útočníka Derleie (a jeho partnera v útoku, 19letého Postigu) nebo zálohu ve složení Deco–Maniche–Costinha. Cesta Pohárem UEFA postavila Portu do cesty kluby jako Polonia Warszawa, Austria Wien, Lens a Denizlispor. Ve čtvrtfinále proti Panathinaikosu bylo Porto svědkem domácí prohry 0:1, v Řecku však Derlei zařídil dvěma brankami postup do semifinále proti Laziu. Lazio Řím Roberta Manciniho v Portu nestačilo na domácí a prohrálo 1:4, o což se postarali Derlei (dvakrát), Postiga a Maniche. Po remíze 0:0 v Itálii zamířilo Porto do finále. V Seville se Porto střetlo se Celticem o vítězství. Po deseti minutách se zranil Costinha, toho nahradil Pedro Emanuel, zápas pak „patřil“ Decovi, jenž byl u obou gólů prvních 90 minut. Díky němu oba Derlei a Aleničev poslali své mužstvo do jednogólového vedení, ale na obě branky zareagoval Henrik Larsson, zápas se tak prodlužoval. Byl to nakonec Derlei, kdo prodloužení ve 115. minutě rozhodl. Portugalský Superpohár svěřenci Mourinha vybojovali proti União de Leiria. Evropský Superpohár však po zápase s Portem získal AC Milán. Ve skupině Ligy mistrů Porto skončilo za Realem Madrid a postoupilo tak do osmifinále. První zápas doma proti Manchesteru United prohrávali domácí 0:1 gólem Fortuneho, útočník Porta Benni McCarthy ale otočil stav zápasu na 2:1. Soupeřův záložník Roy Keane obdržel červenou kartu za šlápnutí na brankáře Vítora Baíu. Venku Porto prohrávalo 0:1 po gólu Paula Scholese, ale Costinhův gól v 90. minutě poslal do čtvrtfinále FC Porto. Ve čtvrtfinále Porto vyzrálo na Lyon a postoupilo do semifinále, kde čekalo Deportivo La Coruña. Dvojutkání rozhodl jediný gól Derleie z penalty, klíčové bylo bránění Valeróna, o něhož se postaral Costinha. Soupeřem ve finále bylo AS Monaco vedené Didierem Deschampsem, které ale nemělo k dispozici útočníka Ludovica Giulyho. Carlos Alberto poslal Porto do vedení, po 70. minutě dílo z protiútoků dokonali výhru 3:0 Deco a Aleničev. FC Porto podruhé v historii vyhrálo Ligu mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "Mezidobí.", "content": "V ročníku po Mourinhově odchodu se v klubu vystřídala trojice trenérů. Ten první, Luigi Del Neri byl dokonce vyhozen ještě před prvním soutěžním zápasem, když byl propuštěn pro nedochvilnost. Ten druhý, Víctor Fernández, získal domácí superpohár proti Benfice, proti Valencii v Superpoháru UEFA však neuspěl a prohrál 1:2. V únoru 2005 se stal trenérem José Couceiro, Porto ale nakonec skončilo druhé za Benficou. Mezi roky 2006 až 2009 vedl Porto kouč Jesualdo Ferreira, který klub dovedl ke třem titulům v řadě, a k tomu přidal triumf v domácím poháru.", "section_level": 2}, {"title": "André Villas-Boas.", "content": "Začátkem června 2010 se stal trenérem 32letý André Villas-Boas, někdejší asistent Josého Mourinha. Tým opírající se o ofenzivní hvězdy jako Hulk nebo Falcao vyhrál Primeira Ligu bez jediné porážky a s náskokem 21 bodů proti Benfice. Byl to 25. titul v dějinách klubu. Ještě před začátkem sezóny stihl vyhrát domácí Superpohár proti Benfice (2:0). V rámci Evropské ligy prošlo Porto skupinou „L“ bez porážky, v play-off vyřadilo týmy FC Sevilla, CSKA Moskva a a Spartak Moskva než narazilo na španělský Villarreal. První zápas na domácí půdě Porto zvládlo a vyhrálo 5:1, čtyřmi brankami se blýskl Falcaa a pátou přidal další Kolumbijec Fredy Guarín. V portugalském finále Evropské ligy Porto porazilo Bragu 1:0. Čtvrtou trofejí za sezónu byl domácí pohár, ve kterém Porto ve finále přehrálo 6:2 Guimarães. V červnu 2011 byl po pouhém roce oznámen jeho odchod.", "section_level": 2}, {"title": "Dominance Benficy.", "content": "Před sezónou 2015/16 posílil mužstvo brankář Iker Casillas z Realu Madrid. Během léta v roce 2017 se stal trenérem Porta jeho bývalý hráč Sérgio Conceição. V ročníku 2019/20 se nepodařilo dostat přes předkolo do skupin Ligy mistrů. Porto v srpnu podlehlo ruskému Krasnodaru i přes úvodní výhru 1:0 na jeho půdě. V základní skupině Evropské ligy Porto vybojovalo postup do šestnáctifinále, kde se střetlo s Leverkusenem. Po úvodní prohře 1:2 v Německu nestačili Portugalci na soupeře ani doma a prohráli 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k 1. březnu 2020\"", "section_level": 1}, {"title": "Akademie / slavní fotbalisté.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Stadion.", "content": "FC Porto hraje na stadionu Estádio do Dragão, přezdívaném \"stadion Draka\". Tento stadion byl postaven k příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale konaném v Portugalsku v roce 2004. Byl otevřen 16. listopadu 2003 a nahradil předchozí stánek Estádio das Antas. Estádio do Dragão má kapacitu 50 033 diváků a patří do třídy stadionů A.", "section_level": 1}], "src_summary": "FC Porto (portugalsky: \"Futebol Clube do Porto\") je profesionální portugalský fotbalový klub sídlící ve městě Porto, který působí v nejvyšší portugalské ligové soutěži Primeira Liga. Portský celek byl založen 28. září 1893, jako první z takzvané „Três Grandes“ (Velké trojky), kterou spolu s ním tvoří lisabonské týmy Benfica a Sporting, jeho zároveň největší soupeři. Dalším rivalem Porta je necelých 50 kilometrů vzdálený klub Braga. Mezi příznivci je FC Porto známé pod přezdívkami \"Portistas („Porťané“)\" nebo \"Dragões („Draci“)\". Porto také patří k tradičním účastníkům Ligy mistrů UEFA, v hlavní soutěži si zahrálo už 23krát a pouze Real Madrid a FC Barcelona mají o jednu účast víc. Porto patří mezi nejúspěšnější portugalské týmy a před koncem sezóny 2019/20 mělo na kontě 28 ligových titulů od sezóny 1934/35, více jich má jen Benfica. V počtu získaných mezinárodních trofejí lze Porto označit za nejúspěšnější portugalský klub. V mezinárodních soutěžích získal 7 trofejí – dvakrát trofej v Lize mistrů (1987 a 2004), dvakrát v Poháru UEFA/Evropské lize (2003 a 2011), dvakrát v Interkontinentálním poháru (1987 a 2004) a jednou v Evropském Superpoháru (1987). ", "tgt_summary": "Le, abrégé plus couramment en FC Porto ou FCP est un club de football portugais faisant partie du club omnisports du même nom, basé dans la ville de Porto. ", "id": 2375445} {"src_title": "Italská renesance", "tgt_title": "Renaissance italienne", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "V severní Itálii se už ve středověku žilo a smýšlelo jinak než v ostatních zemích Evropy, kde měla hlavní slovo šlechta, žijící na venkově. Tady na sebe strhlo moc bohaté měšťanstvo. Typickou postavou tu nebyl rytíř, kněz nebo mnich, ale podnikatel – obchodník, finančník či majitel manufaktury a také všestranně nadaný umělec a vzdělanec. Názory a životní postoje severoitalských městských vrstev daly vzniknout renesanci, kterou nelze chápat pouze jako nový umělecký sloh, ale kulturní proud v nejširším smyslu, nový životní styl a vidění světa. Renesance v tomto pojetí představuje soubor společenských hodnot vytvořených lidmi, kteří přehodnotili své dosavadní postoje a dospěli k novým hodnotám. Vysvětlit, co je renesance, není jednoduché. Tento pojem zahrnuje řadu mnohotvárných jevů a proudů, vzájemně propojených i odlišných. Proto se výklad historiků na toto téma velmi různí. Nejde samozřejmě o pouhý popis uměleckých děl a literárních výtvorů, ale také o charakteristiku prostředí, ve kterém vznikaly, a idejí, které stály u jejich zrodu. Pojem renesance byl odvozen z italského slova \"rinascita\", který označuje znovuzrození. V tomto případě šlo o znovuzrození, oživení antické kultury, ke které začali ve 14. – 15. století vzhlížet s nadšeným obdivem italští literáti, vzdělanci, stavitelé i umělci. Četli spisy římských i řeckých autorů, hledali podněty v architektuře a umění starověku, obdivovali politickou velikost antického Říma a toužili po obnovení římské říše, která by znovu sjednotila celou Itálii (Dante Alighieri, Francesco Petrarca). Nelze však tvrdit, že objevili antickou kulturu. Spisy starověkých autorů byly využívány během celého středověku, ale z hlediska katolické věrouky. Důraz byl kladen na obrácení pozornosti k Bohu a na posmrtný život. Italští měšťané zaměřili svoji pozornost na člověka a jeho pozemské záležitosti – tak pronikl do renesančního myšlení humanismus. Humanistické a renesanční názory ovlivnily postupně umění, které už nesloužilo v první řadě církvi a její propagandě, a také literaturu, již nepsaly pouze duchovní osoby jako ve středověku, ale světští intelektuálové. Dávno mrtvou latinu, která již měla málo společného s klasickým jazykem Cicerona nebo Vergilia, nahradil živý jazyk. Dále byly ovlivněny filologie, filosofie, dějepisectví, právní věda, a dokonce také praktická politická činnost. Také historie se stala praktickým oborem. Dějepisci se snažili nalézt v dějinách poučení pro svoji dobu: jak se má žít, jak vládnout a čeho se vyvarovat. Zájem o antickou kulturu a vzdělanost však vedl na druhé straně k rozšíření studia klasického latinského a řeckého jazyka. Renesanční umělci a literáti zpočátku napodobovali antické vzory. Další generace začala toužit po osobitosti a hledat vlastní cesty. Vyvrcholení těchto snah představuje dílo Leonarda da Vinci ve výtvarném umění a Niccoly Machiavelliho v oblasti státoprávní vědy (politologie). Nejvýrazněji se vliv antiky projevil v umění, ve stavitelství, sochařství a malířství. Renesance byla zpočátku záležitostí výlučně severoitalskou – rozhodující impulsy vycházely především z Toskánska, kde se od 12. století prudce rozvíjejí města v čele s Florencií a Sienou. Jižní Itálie, kde existovala od počátku 14. století dvě království, sicilské a neapolské, nemělo s ostatním územím příliš kontakt. Na formování renesance se nepodílela ani střední Itálie, většinou bezprostředně ovlivněná papežským státem. Renesance sem pronikla teprve později, po nástupu tzv. renesančních papežů (především Julia II.).", "section_level": 1}, {"title": "Florentská renesance.", "content": "Počátkem 14. století dosáhla Florencie vrcholného rozkvětu a navzdory přírodním pohromám, bankrotům a politickým nepokojům, které ji potkaly během století, patřila na počátku 15. století k nejbohatším městům v severní Itálii a v Evropě vůbec. Vděčila za to rozvinuté výrobě sukna, které zde bylo nejen vyráběno, ale také barveno barvivy dováženými z Orientu. Dalším zdrojem bohatství bylo bankéřství. Bankéřský rod Medicejských poskytoval služby papežům a jejich kanceláře byly otevřeny v Lyonu, Flandrech a Londýně. Od roku 1252 se tu razil zlatý florén, který se stal hlavní měnou evropského obchodu a byl napodobován v mnoha zemích. Podle svědectví historika Giovanniho Villaniho měla Florencie počátkem 14. století 100 tisíc obyvatel, 110 kostelů, 30 špitálů, 40 bank a 200 soukenických dílen. Bohatý městský stát představoval ideální prostředí pro rozvoj umění. Bylo zde dostatek mecenášů, pocházejících z nepředstavitelně zámožných rodů, intenzivní konkurenční prostředí a existující možnost osobního ocenění. Nejmocnější postavou Florencie se od roku 1434 stal příslušník bohatého bankovního domu Medici, Cosimo Medicejský, zvaný \"Il Vecchio\" (\"Starý\") který kromě nesporného obchodnického talentu byl také znalcem Platóna a jedním ze zakladatelů Platonské akademie ve Florencii (1438). Tato instituce oživila zájem o antickou minulost a měla obrovský intelektuální vliv v celé Itálii. Mimo jiné obnovila také zájem o znalost řeckého jazyka. Cosimovou zásluhou byla do kláštera San Marco nastěhována skupina dominikánských mnichů, mezi nimiž byl Fra Angelico, který klášter vyzdobil svými malbami. Stejně tak pro něj pracoval Filippo Lippi, budoucí učitel Botticelliho. Oblíbeným Cosimových architektem byl Michellozzo, který pro něj vystavěl nový palác (dnes palazzo Medici-Riccardi). Dalším významným architektem byl Leon Battista Alberti, který mimo jiné napsal teoretický spis \"O stavitelství\" vedeném vzorem římského spisovatele Vitruvia a jeho \"Deseti knih o architektuře\". Za průkopníka renesanční architektury je považován především Filippo Brunelleschi. Za nejvýznamnějšího sochaře 15. století a zakladatele renesančního sochařství je považován Donatello. Třetím představitelem rané renesance byl malíř Masaccio, který byl o generaci mladším přítelem Bruneleschiho a Donatella a učil se od nich zásadám lineární perspektivy a základům architektury. Masacciova fresková výzdoba kaple Brancacciů v kostele Santa Maria del Carmine je považována za prvotní dílo renesančního malířství a učili se z ní všichni významní malíři florentské školy. Velkým mecenášem umění se stal také Cosimům vnuk Lorenzo I., zvaný \"Il Magnificento\" (\"Nádherný\"), netitulovaný vládce Florencie. Lorenzo byl prvním z rodu Medicejských, kdo byl vychován v humanistické tradici. Za základ florentské renesance můžeme považovat tři koncepty: klasický humanismus, vědecký naturalismus a individualismus. Na rozdíl od středověkého severského naturalismu, který se spoléhal jen na to, co oko vidí, snažili se zde o naturalismus založený na pečlivém pozorování i např. vnitřní struktury (ukázkou této snahy mohou být da Vinciho pitvy) a studium matematiky (perspektiva). Tento rozkvět umění trval celé 15. století a právě odtud se šířily nové (či znovuobjevené) myšlenky do ostatních italských měst. V roce 1494 byla Florencie prohlášena republikou, Medicejové byli vyhnáni, a tím skončilo nejvýznamnější období rozkvětu florentské kultury. Republika, zpočátku ovlivňovaná fanatickým mnichem Savonarolou, nemohla poskytovat takové zázemí pro umělce jako Medicejští (výjimkou je Michelangelův David, kterého umělec vytesal počátkem 16.století na zakázku republiky). Mnoho umělců odešlo do jiných měst, často do Říma, kde sídlili papežové ochotní investovat do architektury a uměleckých děl. Například papež Lev X. pocházel z Florencie z rodu Medici. Po návratu Medicejských a jejich povýšení na florentské vévody roku 1531 (od 1569 byli velkovévodové) došlo ještě k některým významným stavební počinům. Giorgio Vasari přestavěl florentskou radnici pro velkovévodu Cosima I. na soukromou rezidenci (Palazzo Ducale, dnes Palazzo il Vecchio – Starý palác) a také palác Pitti na druhém břehu řeky Arna, který zakoupila velkovévodova manželka Eleonora z Toleda. Obě medicejská sídla byla propojena důmyslně vystavěnou krytou spojovací chodbou. Na Cosimův příkaz vybudoval Vassari u Starého paláce rozsáhlou budovu Uffizií, která byla určena pro kanceláře velkovévodských úředníků. Cosimovi nástupci v ní však začali shromažďovat medicejské umělecké sbírky, a vytvořili tak nejstarší galerii na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Ve Florencii působil jeden z největších renesančních architektů Filippo Brunelleschi, který kromě kopule na florentské katedrále Santa Maria del Fiore (inspirován studiem Pantheonu a jiných antických staveb) postavil i kapli Pazziů, jednu z nejdokonalejších raně renesančních staveb. Brunelleschi patřil mezi architekty, kteří se zajímali i o urbanistickou stránku architektury, tj. jakým způsobem stavba funguje v organismu města. Některé jeho studie se týkají plánů ideálního města. Osobním architektem Cosima Medicejského byl Michelozzo, který pro něj postavil další skvost renesančního umění – palác Medici-Riccardi. Významnou ukázkou raně renesanční stavby ovlivněné antikou je palác Ruccellai (první stavba architekta Leon Battisty Albertiho), kde jsou na průčelí modelovány postupně v jednotlivých patrech sloupy v dórském, iónském a korintském stylu.", "section_level": 2}, {"title": "Sochařství.", "content": "Jedním z důležitých podnětů pro vznik nových uměleckých děl byly veřejné zakázky. O získání takové zakázky obvykle probíhala mezi umělci soutěž. Nejvýznamnější raně renesanční sochaři ve Florencii Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi se utkali v soutěži roku 1401 o projekt severních dveří křtitelnice. Tématem soutěžního reliéfu mělo být Obětování Izáka, dále byl určen materiál a tvar (kvadrilob). Nakonec vyhrál Lorenzo Ghiberti spoléhajíc se při zpodobnění biblické scény na svou znalost antických klasických děl, zatímco tradičnější Brunelleschi vycházel ještě z gotických forem. Výběr vítěze těžícího z antické tradice dobře ukazuje, jakých směrem se ubíralo florentské umění. Reliéfní výzdoba celých dveří mu trvala 24 let, dalších 27 let obětoval práci na východních dveřích. V nikách katedrály sv. Petra a kampanily stojí sochy vytvořené Donatellem, mezi nimi i slavný Lo Zuccone (Prorok Habakkuk nebo Jeremiáš). Donatello byl zároveň autorem Davida, první samostatně stojící bronzové sochy od dob antiky. V další generaci mezi sochaři pak stojí v popředí jména jako Antonio del Pollaiolo nebo Andrea del Verrocchio, v jehož dílně se vyučil Leonardo da Vinci.", "section_level": 2}, {"title": "Malířství.", "content": "Pro italské malířství a sochařství se v renesanci stalo typickým, že malíři sice stejně jako ve středověku uvažovali v pojmech alegorie, symbolismus a moralita, ale zabývali se také hlouběji estetickými problémy, způsoby prezentace a mechanismy zobrazení. Na téma kompozice vznikala i teoretická díla, jedním z nejvýznamnějších je spis Leona Battisty Albertiho, který sepsal v roce 1431. Masaccio, jeden z největších inovátorů, vytvořil sérii fresek v kapli Brancacciů v kostele Santa Maria del Carmine. Tyto malby patří k nejdůležitějším dílům malířství vůbec. Masaccio poprvé užil atmosférickou perspektivu (na malbě vyhnání z ráje jsou Adam a Eva zasazeni do proudu světla, vrhají tedy stín a jsou tak zasazeni do okolního prostředí). Masaccio zemřel velmi mladý, ale jinak by patřil do generace slavných mistrů Fra Angelica, Filippa Lippiho, Paolo Uccella nebo Piero della Francesca. V dalších generacích ve Florencii působil Benozzo Gozzoli a slavný Sandro Botticelli. Ve Florencii působil i jeden z největších géniů všech dob Leonardo da Vinci – malíř, sochař, architekt, vynálezce. A pocházel odtud i další: Michelangelo Buonarroti.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Během renesance nastává velká změna v užití jazyka. Nadále přestává být jediným literárním jazykem latina a objevují se první díla psaná v italštině. Zároveň se mění i tematika. Ne již náboženství, ale předkřesťanské období a doba císařského Říma a starověkého Řecka jsou oblíbenými náměty. Ovšem jedno z největších děl renesance Dantova Božská komedie je svým charakterem ještě nábožensky středověká. V rané renesanci se učenci zabývali především studiem starověkých klasických textů latinských a řeckých, jejich styly a metody přebírali a snažili se integrovat do svých vlastních prací. Mezi nejuznávanější a nejčtěnější latinské autory patřili Cicero, Horatius, Sallustius a Vergilius. Z Řeků pak Aristoteles, Homér, Horatius, Platon a Sókratés. V poezii se obrací důraz od kurtoazní lásky k lásce platonické. Tento nový styl se nazývá Dolce Stil Novo a jeho průkopníky byli Guittone d'Arezzo a Guido Guinizelli. K těmto změnám dochází již ve 13. století.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření renesance.", "content": "Z Florencie se renesance šířila do okolních států, např. Sieny nebo Luccy. V roce 1447 se v Miláně dostal k moci Francesco Sforza a pod jeho vládou došlo k přetvoření ještě středověkého města v jedno z předních center umění a vzdělanosti. Dalším z center se staly Benátky (benátská malířská škola). V roce 1378 se do Říma vrátili po dlouhém avignonském zajetí papežů papežové, ovšem Řím nadále zůstával pouze větší vesnicí uprostřed ruin. Přestože již Martin V. (1417-1431) a Evžen IV. (1431-1447) patřili k mecenášům renesančních umělců, začala velká přestavba až za Mikuláše V. (1447-1455). Na konci 15. století se papežská stolice dostala do rukou mocných rodů ze severu – Borgiů a Medicejských. Renesanční duch úplně ovládl i Řím. Je nutné si v souvislosti se šířením renesance uvědomit, že se jednalo o duchovní a umělecký proud ovlivňující jen malou, privilegovanou část společnosti. Venkov zůstal v podstatě nedotčen (týkalo se jak Itálie, tak i ostatních částí Evropy). Podstatně se změnila města, která byla ovládána obchodnickou nobilitou. Tito lidé se stávali hlavními patrony a mecenáši umělců a také hlavními konzumenty jejich produkce. I nižší, řemeslnické vrstvy ve městech nebyly renesančním duchem příliš dotčeny. Stejně tak je mylná představa pokroku, který ovlivnil pozitivně i životní podmínky venkovských obyvatel nebo nižších městských vrstev. Období 15. století, tj. období vrcholné renesance bylo z ekonomického hlediska obdobím regrese. Středověká společnost procházela krizí, zesílenou často se opakujícími morovými ranami.", "section_level": 1}, {"title": "Římská renesance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V Římě se plně rozvíjí architektonický styl inspirovaný antickým dědictvím. Vzorem se stal Marcus Vitruvius Pollio, jehož dílo \"De Architectura\" bylo hojně čteno. Asi nejslavnějším architektem působícím v Římě byl Donato Bramante, který byl mimo jiné pověřen stavbou baziliky sv. Petra a stal se autorem původního projektu. Na této stavbě se podílela po jeho smrti řada dalších významných architektů, mezi nimi i Michelangelo, Raffael nebo Giacomo della Porta. Bramante je autorem i Tempietta sv. Petra v Montorii, považovaného za vzor pro svou proporční dokonalost. Díky papežské moci a solventnosti a silné vůli se prezentovat došlo i ke stavbě hrobky Julia II. nebo stavbě a výzdobě Sixtinské kaple (Michelangelo) – nikde jinde k takovým velkým stavbám dojít nemohlo.", "section_level": 2}, {"title": "Malířství.", "content": "Hlavními mecenáši se stali Julius II. A Lev X. Silný vliv díky nim v Římě získali tři představitelé vrcholné renesance Leonardo da Vinci, Michelangelo a Raffael – tři největší osobnosti renesančního malířství. Michelangelo dostal zakázku malovat v soukromé papežské kapli a strop Sixtinské kaple. V té samé době mladší Raffael maloval zdi Vatikánského paláce (Athénská škola).", "section_level": 2}, {"title": "Benátská renesance.", "content": "Specifický styl se vyvinul v Benátkách, v dalším z bohatých měst severní Itálie, kde si měšťané víc než jinde mohli dovolit investovat peníze do nádhery a přepychu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Jacopo Sansovito, stavitel knihovny sv. Marka, pocházel z Florencie. Ovlivnil Andrea Palladia, největšího architekta spojovaného s benátským stylem, jehož velkým vzorem byl Vitruvius. Stavěl hlavně ve Vicenze, která tehdy byla součástí Benátské republiky), známá je např. Villa Rotonda.", "section_level": 2}, {"title": "Malířství.", "content": "Pro benátské malíře je typických několik rysů. Užití oleje jako přísady do barev umožnilo širší práci se štětcem. Protože se zvětšil rozsah barev, mohli si dovolit hlubší stín, ze kterého se vynořovaly postavy. Mezi nejznámější jména spojená s benátskou školou patří členové rodiny Belliniů – Giovanni Bellini, bratr Gentille Bellini a jejich švagr Andrea Mantegna z Mantovy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Italská renesance (či \"vlašská renesance\") se zformovala ve 14. století jako životní styl a kultura vyjadřující názory podnikavého severoitalského měšťanstva, které stály ve výrazném protikladu k dosud panujícím středověkým poměrům. Tento pojem označuje také období uměleckého rozkvětu, jímž prošla severoitalská města od konce 13. století do 16. století. V 1. polovině 16. století vyústila renesance v myšlenkově ne tak převratný manýrismus. ", "tgt_summary": "La Renaissance italienne amorce la Renaissance, une période de grands changements culturels en Europe qui couvre plus d’un siècle (de la fin du, dit \"Trecento\", jusqu’au début du, dit \"Cinquecento\"). Elle est implicitement italienne ('), puisque ce pays fut son foyer de rayonnement pour l'Europe entière, dans une perspective d'universalité.", "id": 927619} {"src_title": "Muskovit", "tgt_title": "Muscovite", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Tvrdost T = 2 až 3, hustota h = 2,76 až 3,10 g/cm. Muskovit je nemagnetický. Je tepelný a elektrický izolant. Před plamenem dmuchavky se velmi obtížně taví na tmavý nemagnetický email. Kyselinami se neporušuje.", "section_level": 1}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Muskovit není pleochroický. Ve výbrusech je průhledný. Zhášení je prakticky rovnoběžné ke štěpnosti. Při zkřížených nikolech jsou patrné pestré interferenční barvy. Indexy lomu: n = 1,552 až 1,572, n = 1, 582 až 1,611, n = 1,588 až 1,615. Dvojlom D = 0,036 až 0,049. Úhel optických os je 0 až 5°. Charakter minerálu je (-), charakter zóny (+). Relativní permitivita ε je 5 až 9.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Muskovit je důležitý horninotvorný minerál, který se v průměru podílí na složení magmatických hornin 1,4%. Jeho výskyt je typický pro kyselé hlubinné vyvřeliny. Nacházíme jej zejména v muskovitických, turmalinicko-muskovitických a dvojslídných žulách. Hojný je i v žilách žulových pegmatitů, kde jeho lupeny až desky mohou dosahovat značných rozměrů. Naopak ve ve výlevných, efuzívních horninách prakticky chybí. Muskovit se hojně vyskytuje i v horninách přeměněných (metamorfovaných). Je hojný hlavně ve svorech a fylitech (sericit), ale může se vyskytovat i v dalších regionálně přeměněných horninách. Také se vyskytuje spolu s cinvalditem v greisenech. Muskovit velmi odolává zvětrávání, a tak snadno přechází do usazených (sedimentárních) hornin, kde se vyskytuje poměrně často, ale obvykle v dosti malém množství. Také se vyskytuje v alteračních zónách hydrotermálních žil.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Zajímavé jsou výskyty muskovitu v pegmatitech. U nás v Kříženci, Otově Dolních Borech, Maršíkově i na dalších lokalitách. Ze světových nalezišť stojí za zmínku Ilmenské hory na Urale, drahokamové pegmatity ve státě Minas Gerais v Brazílii nebo v Benagelenu a Madrasu v Indii.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Muskovit nachází díky svým vlastnostem poměrně široké uplatnění v elektrotechnickém průmyslu, ale i jinde. Je nepostradatelnou součástí brizolitových omítek a dělali se z něj průhledná okénka u takzvaných amerických kamen. Slídová destička je důležitou součástí příslušenství polarizačního mikroskopu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muskovit KAl2(AlSi3O10)(OH,F)2 je jednoklonný minerál - světlý druh slídy. Tvoří perleťově lesklé šupinky, lupínky, někdy i značně velké, které jsou ohebné a pružné. Je znám i celistvý. Krystaly jsou vzácné. Jemně šupinkatý muskovit se nazývá sericit. Vyznačuje se perfektní štěpností podle (001). Bývá bezbarvý, průhledný, někdy lehce tónovaný do zelenava, šeda, hněda či červena. Existuje i jeho zřetelně zelená odrůda fuchsit, která se vyznačuje obsahem až několika procent Cr2O3. Vryp je bílý.", "tgt_summary": "La muscovite est un minéral du groupe des silicates (sous-groupe des phyllosilicates). C'est un silicate hydroxylé d'aluminium et de potassium, de composition avec des traces de Cr, Li, Fe, V, Mn, Na, Cs, Rb, Ca, Mg et. C'est le minéral le plus commun du groupe des micas ; Il forme une série avec la céladonite d'une part et avec la paragonite d'autre part. Des cristaux géants peuvent atteindre et.", "id": 273582} {"src_title": "Ocelové město", "tgt_title": "Les Cinq Cents Millions de la Bégum", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Mírumilovný francouzský lékař, Dr. Sarrasin, se jednoho dne od právního zástupce pana Sharpa dozví, že zdědil nepředstavitelně veliké bohatství po příbuzné indické kněžně (\"begumě\") z Gokúlu. Dlouho se však ze svého bohatství neraduje, protože se objeví ještě jeden dědic a tím je německý profesor Schultze, který Francouze považuje za podřadný národ. Po soudních sporech si však peníze rozdělí rovným dílem a každý je vloží do svého plánu. Dr. Sarrasin vybuduje v USA ve státě Oregon \"Francouzské město\", které by mělo být vzorem pro všechna města na světě. Je čisté, bez kriminality a žijí tam hodní lidé. Naopak profesor Schultze vybuduje nedaleko \"Francouzského města\" svoje \"Ocelové město\", které je v podstatě gigantickou továrnou, vyrábějící tu nejlepší ocel, děla a různé další zbraně. Dr. Sarrasin má syna Oktáva, lehkovážného mladíka, který myslí jen na zábavu, ale naštěstí je ovlivňován svým mnohem moudřejším a zodpovědnějším přítelem, Marcelem Bruckmannem, mladým Alsasanem. Jednoho dne se Marcel, který pozoruje vzestup \"Ocelového města\" s velkou nedůvěrou, rozhodne, že do \"Ocelového města\" pronikne a zjistí, zda profesor Schultze chystá proti \"Francouzskému městu\" útok. Marcel v přestrojení za dělníka do přísně střeženého města vstoupí a postupně díky svojí píli a odhodlanosti dosáhne pozice osobního kresliče a důvěrníka profesora Schultze. Když se Marcelovi stále nedaří proniknout do tajemství ničivé zbraně, kterou pravděpodobně profesor Schultze proti \"Francouzskému městu\" chystá, vyprovokuje hádku, v níž tvrdí, že Německu chybí vynalézavost a že nikdy neovládne svět. Herr Schultze to rozzuří a v záchvatu vzteku mu své tajemství prozradí. Onou tajemnou zbraní je obří dělo umístěné v samotném srdci \"Ocelového města\", \"Býčí věži\", a speciální náboje do něj, kterými se chystá i přes obrovskou vzdálenost, která obě města dělí, \"Francouzské město\" zničit. Zároveň Marcelovi oznámí, že když zná jeho tajemství, musí zemřít, stejně jako jeho předchůdce. Poté jej uvězní v centrálním bloku města pod dozorem svých dvou osobních strážců. Jemu se však podaří je přelstít, uniknout jim a podpálit modelářskou dílnu. Dýchací přístroj, který mu dá profesor Schultze, aby mohl z dílny v plamenech zachránit vzácný model, využije k odvážnému útěku podzemní říčkou, která vytéká z města ven. Dostane se do \"Francouzského města\", které neprodleně varuje před hrozícím nebezpečím. Profesor Schultze svou střelu na \"Francouzské město\" sice vystřelí, ale ta díky dosažené 1. kosmické rychlosti, kterou musela mít, aby vzdálenost mezi městy překonala, skončí na oběžné dráze. Náhle však profesor Schultze přestane komunikovat se světem a postupně se díky jeho absolutní kontrole nad \"Ocelovým městem\" zastaví výroba v celé této gigantické továrně na zbraně. A tak se tam Marcel s Oktávem vydají, aby zjistili, jestli nehrozí ještě nějaké nebezpečí. Poté, co proniknou přes všechny obranné linie nyní již mrtvého města, naleznou profesora Schultze v jeho tajné pracovně. Tam byl udušen a zmrazen po výbuchu vlastní zbraně, granátu naplněného oxidem uhličitým, právě ve chvíli, kdy podepisoval rozkaz k totálnímu zničení a vyhlazení \"Francouzského města\".", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Ocelové město\" ilustroval Léon Benett", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "Podle románu natočil roku 1978 český režisér Ludvík Ráža film \"Tajemství Ocelového města\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasová adaptace.", "content": "V roce 1982 natočil v Československém rozhlasu stejnojmennou rozhlasovou hru režisér Jiří Horčička. Hlavní role namluvili Josef Somr, Viktor Preiss a Jaroslava Adamová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ocelové město (někdy též psáno jako Ocelové Město; ve francouzském originále Les Cinq Cents Millions de la Bégum, tj. \"Pět set miliónů Begumy\") je vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\", vydaný poprvé v roce 1879. Autorství románu je poněkud sporné, neboť je doloženo, že základem knihy byl text od jiného francouzského spisovatele dobrodružných knih André Laurieho, který Jules Verne přepracoval. ", "tgt_summary": "Les Cinq Cents Millions de la Bégum est un roman de Jules Verne, paru en 1879, mettant en scène une utopie et une dystopie par le biais de deux cités bâties sur des principes très différents, l'une par un Français, l'autre par un Allemand, qui héritent de la fortune colossale d'une Bégum. L'ouvrage présente aussi des traits de roman d'anticipation et d'espionnage.", "id": 2160359} {"src_title": "Semafor (divadlo)", "tgt_title": "Théâtre Semafor", "src_document": [{"title": "Historie divadla.", "content": "Divadlo bylo založeno roku 1959 skupinou divadelníků a hudebníků soustředěných kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jeho název je de facto akronym, který byl původně odvozen od slov SEdm MAlých FORem. To mělo vyjadřovat původní úmysl zakladatelů věnovat se co nejširšímu spektru uměleckých žánrů, těmito formami byly myšleny: film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění a hudební komedie (jindy bývá uváděno poezie, kabaret pro děti, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění, film a hudební komedie). V prvých dvou sezonách se v souladu s touto myšlenkou Semafor prezentoval i jazzovými koncerty, výstavami spřízněných výtvarníků (Z. Seydl, P. Sovák, fotograf J. Lukas), kombinací činoherního, loutkového a černého divadla (Švankmajerovo tzv. Divadlo masek: \"Škrobené hlavy\", 1960; \"Johanes doktor Faust\"; \"Sběratel stínů\" – 1961), pásmy poezie a scénického tance (\"Divadlo zázraků\", r: J. Vrba, 1960; Morgenstern, Suchý: \"Papírové blues\", r: J. Herz, J. Suchý\",\" 1961; Schneider: \"Vo co de?\", r: Z. Braunschläger, 1961) i dětským divadlem (Aškenazy, Smoljak: \"Ukradený měsíc,\" r: L. Smoljak, 1960). Zájem obecenstva o hudební komedii (230 repríz \"Člověka z půdy\") a tzv. divadlo písniček (pásma inscenovaných písní, volně spojených reprodukovaným mluveným slovem a doplněných filmovou projekcí), zahájené 1960 pořadem \"Zuzana je sama doma\" (r: A. Moskalyk), způsobil, že se Semafor po dvou sezonách stal autorským divadlem písničkářské (od 1962 i herecké) dvojice Suchý + Šlitr, známé z text-appealů v Redutě 1958/59. Původně toto divadlo hostovalo v tehdejším divadle Ve Smečkách, nynějším Činoherním klubu, ale v roce 1961 se muselo pod záminkou údajného havarijního stavu budovy a nutnosti adaptace přemístit. Následovala více než roční anabáze po 13 různých místech mimo pražské divadelní centrum (Vojanovy sady, Divadlo Na Slupi, vysočanský Gong, Klicperovo divadlo v Kobylisích aj.), během níž Semafor uváděl jednak starší repertoár, jednak nová pásma písniček (např. \"Zuzana je zase sama doma\", 1961; \"Šest žen Jindřicha VIII.\", r: H. Philippová, tit. role R. Fremund/J. Jelínek/J. Herz/J. Suchý, 1962, prem. v Divadle Alfa, Plzeň). Publikum sice neztratil, ale kočovná existence vyvolala krizi v souboru, z něhož odešly populární pěvecké hvězdy (W. Matuška, E. Pilarová, K. Štědrý) do existenčně jistějšího Rokoka. Poté, co v roce 1964 představení \"Jonáš a tingl-tangl\" zhlédlo 14 členů tehdejšího ÚV KSČ, včetně hlavního stranického ideologa Jiřího Hendrycha, bylo přijato rozhodnutí o velkorysé rekonstrukci divadla v pasáži Alfa pro potřeby divadla Semafor. Zde po několikerém předchozím stěhování divadlo nakonec zakotvilo, a to až do roku 1993, kdy dům, ve kterém divadlo sídlilo, byl v restituci vrácen zpět původnímu majiteli. Po několika přechodných místech se v roce 1995 usídlilo v podzemních sálech Hudebního divadla Karlín. Po povodních v roce 2002 došlo k dalšímu přesunu a divadlo od roku 2005 působí v Dejvické ulici, naproti současnému sídlu divadla Spejbla a Hurvínka.", "section_level": 1}, {"title": "1959–1969 tzv. „zlatá éra Semaforu“.", "content": "První hrou Semaforu se stala hudební komedie \"Člověk z půdy.\" Autorem libreta byl Jiří Suchý, Jiří Šlitr opatřil písňové texty Jiřího Suchého hudbou. Titulní postavu spisovatele Antonína Sommera v ní alternovali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský), dále hráli např. Karel Štědrý, Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská a Jiří Suchý. Představení doprovázel orchestr divadla Semafor pod vedením Ferdinanda Havlíka. Následovalo pásmo písniček \"Zuzana je sama doma\" (1960), hra \"Taková ztráta krve\" (1960), \"Papírové blues\" (1961), kde dostaly prostor Suchého povídky a básně Christiana Morgensterna, a další pásmo písniček \"Zuzana je zase sama doma\" (1961). Na jaře 1962 odešlo ze Semaforu několik významných představitelů (Miroslav Horníček, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Štědrý), neboť Jiří Suchý měl představu komornějšího a autorského divadla. Jeho partner Jiří Šlitr se poprvé objevil po jeho boku i na pódiu a vzniklo pravděpodobně nejslavnější představení Semaforu, kabaret \"Jonáš a tingl-tangl\" (1962). Následovala opět pásma písniček \"Zuzana není pro nikoho doma\" (1963), \"Recital 64\" (1964) a \"Zuzana je všude jako doma\" (1965). V roce 1964 také Suchý a Šlitr se svými kolegy Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Janou Malknechtovou, Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem a dalšími natočili filmový muzikál \"Kdyby tisíc klarinetů\" (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč). Hra \"Sekta\" (1965) nebyla přijata příznivě, opera \"Dobře placená procházka\" se naopak o rok později dočkala i televizního zpracování. V roce 1966 uvedlo divadlo Semafor další dvě hry, oba komici se tentokrát rozdělili: Jiří Suchý hrál v \"Benefici\", kde v rolích hrobníků v parodii na Hamleta také účinkovali Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem, kteří v té době přišli do Semaforu jako nová komická dvojice se svým autorským repertoárem (\"Besídka zvláštní školy\", \"Návštěvní dny\" apod.), a Jiří Šlitr hrál v \"Ďáblu z Vinohrad\". V roce 1967 byl v Semaforu uveden pořad \"Tak co, pane barone\", o rok později crazy komedie \"Poslední štace\" (v témže roce také vznikal film \"Zločin v šantánu\") a v roce 1969 pokračování „Jonáše“ – kabaret \"Jonáš a dr. Matrace\". V tomto období vznikaly velice kvalitní hry písňového typu. V těchto komediálních hrách se prosadily klasické zábavné prvky malých divadel. Po dlouhé době se tak divadlu vrátila jeho funkce lidi bavit, nikoli vychovávat. Tyto hry nedržely přísně logický sled a byly jakousi kombinací písní a scének, které z části dotvářela aktuální situace. V roce 1969 zemřel Jiří Šlitr.", "section_level": 2}, {"title": "1970–1990.", "content": "V roce 1970 se stává dvorním hudebním skladatelem Semaforu Ferdinand Havlík, který připravil první hru bez Šlitra, dvoj-představení \"Básníci a sedláci/Revizor v šantánu\". Novou členkou divadla se stala vítězkyně celostátní pěvecké soutěže Talent 70 Jitka Molavcová Roku 1972 měla premiéru hra \"Kytice\", nejhranější hra Semaforu vůbec (více než 600 repríz). V Kytici se objevili desítky herců, nových i stávajících. Zpíval zde Michal Prokop, Hana Zagorová, Jiří Helekal, Věra Křesadlová, duo Saze, C&K Vocal, výrazněji se projevil někdejší Suchého asistent Jiří Datel Novotný a také Josef Dvořák, dříve člen Kladivadla, který se Suchým spolupracoval už na filmu Nevěsta. Nejznámější hry z této doby jsou \"Dr. Johann Faust Praha II Karlovo nám. 40\" (1982) a \"Jonáš dejme tomu v úterý\" (1985). Po smrti Jiřího Grossmanna (1971) tvořil Miloslav Šimek (od roku 1973) dvojici nejprve s Luďkem Sobotou (a také trojici ještě s Petrem Nárožným) a později s Jiřím Krampolem. V roce 1974 vytvořil samostatnou skupinu v rámci Semaforu i Josef Dvořák. Se svou novou skupinou uvedl hru \"Má hlava je včelín\". Hru napsal společně s Pavlem Fialou, režíroval ji filmový režisér Evald Schorm. S Jiřím Suchým ještě rok dohrával hru \"Elektrická puma\", než jejich spolupráce skončila.", "section_level": 2}, {"title": "1990–současnost.", "content": "Po roce 1990 se rozhodl Jiří Suchý vrátit Semaforu jeho původní poetiku a proto požádal, aby skupiny M. Šimka a J. Dvořáka divadlo opustily. Nejvýraznějšími inscenacemi 90. let byly pokusy o komorní muzikál, dávající prostor Jitce Molavcové, (\"Nižní Novgorod\", 1992; \"Víkend s Krausovou\", 1995; \"Mé srdce je Zimmer frei\", 1997; \"Pré\", 1999 aj.). Do Semaforu se vrátil jako režisér L. Smoljak (\"Víkend s Krausovou\", \"Purpura na plotně\" (1994), \"V hlavní roli písnička\" (1995) a Jiří Menzel (\"Pré\" 1999, \"Čochtanův divotvorný hrnec\" 2015).", "section_level": 2}], "src_summary": "Semafor je divadlo v Praze, založené 31. října 1959, a spjaté především se jmény Jiřího Suchého (* 1931) a Jiřího Šlitra (1924–1969). Jeho nynější sídlo je v ulici Dejvická v Praze, v blízkosti stanice metra Dejvická. V druhé dekádě 21. století v divadle hraje okolo padesáti herců.", "tgt_summary": "Le théâtre Semafor (acronyme de Sedm Malých Forem, les Sept Petites Formes, formes qui étaient à l'origine le cinéma, la poésie, le jazz, les marionnettes, la danse, le théâtre et la comédie musicale) est un théâtre et cabaret pragois qui fut fondé en 1959 par Jiří Suchý et Jiří Šlitr. C'est dans ce « théâtre-culte » que débutèrent de nombreuses vedettes tchèques telles que Karel Gott,, ou bien encore Hana Hegerová. ", "id": 2354164} {"src_title": "Dynamické programování", "tgt_title": "Programmation dynamique", "src_document": [{"title": "Formální popis.", "content": "Máme dán systém s množinou přípustných \"stavů\" a možných \"rozhodnutí\". V určitých okamžicích máme učinit rozhodnutí, která mění stav systému na nějaký jiný stav. Celá posloupnost stavů systému a rozhodnutí (tzv. \"strategie\") je nějak oceněna a úkolem je nalézt co nejcennější posloupnost rozhodnutí. Tento popis si jde dobře představit na příkladu násobení matic.", "section_level": 1}, {"title": "Metody řešení.", "content": "Algoritmus řešení je založen na \"Bellmanově principu optimality\": „Podstrategie optimální strategie je opět optimální.“ Tento princip platí pouze pro některé úlohy a na ty lze použít dynamické programování.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad – Fibonacciho posloupnost.", "content": "Jako příklad použití dynamického programování uvedeme algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla. Podle matematické definice Fibonacciho posloupnosti bychom mohli počítat následujícím způsobem: Tento algoritmus zbytečně počítá většinu členů posloupnosti vícekrát. Algoritmus tedy můžeme zrychlit tím, že si budeme všechny již spočítané výsledky ukládat pro další použití. Lepší algoritmus lze tedy navrhnout následovně: V tomto algoritmu začneme od výsledného členu posloupnosti a podle potřeby dopočítáváme předchozí členy. Tento přístup k řešení se nazývá \"shora dolu\". Nevýhodou tohoto přístupu je, že si musíme pamatovat předchozí prvky posloupnosti v poli m a navíc musíme v každém kroku testovat zdali m obsahuje n. Výhodnější většinou bývá přístup zvaný \"zdola nahoru\". V tomto přístupu se nejdříve počítají mezivýsledky a poté konečný výsledek. Algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla navržený podle přístupu \"zdola nahoru\" bude vypadat následovně: Tento algoritmus postupně počítá Fibonacciho čísla od 0 do n. Vždy si pamatuje pouze dva předchozí členy posloupnosti. Časová složitost tohoto algoritmu je O(n). Paměťová složitost je O(1). Je třeba dodat, že tento algoritmus není nejrychlejší známý algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla. Rychlejší algoritmus je uveden zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynamické programování je metoda pro \"efektivní\" řešení určitých optimalizačních úloh. Lze jej použít pro řešení úloh, které lze rozdělit na podúlohy, jejichž optimální řešení lze použít při řešení původní úlohy. Princip dynamického programování spočívá v rekurzivním dělení úlohy na menší části, které se řeší ve vhodném pořadí, jejich výsledky se zaznamenávají a jsou použity pro řešení složitějších podúloh včetně původní úlohy. ", "tgt_summary": "En informatique, la programmation dynamique est une méthode algorithmique pour résoudre des problèmes d'optimisation. Le concept a été introduit au début des années 1950 par Richard Bellman. À l'époque, le terme « programmation » signifie planification et ordonnancement. La programmation dynamique consiste à résoudre un problème en le décomposant en sous-problèmes, puis à résoudre les sous-problèmes, des plus petits aux plus grands en stockant les résultats intermédiaires. Elle a d'emblée connu un grand succès, car de nombreuses fonctions économiques de l'industrie étaient de ce type, comme la conduite et l'optimisation de procédés chimiques, ou la gestion de stocks.", "id": 1517062} {"src_title": "Jan XXIII. (vzdoropapež)", "tgt_title": "Jean XXIII (antipape)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "Baldassare Cossa se narodil ve šlechtické, ale zchudlé rodině. V mládí sloužil v armádě, zúčastnil se války s Neapolským královstvím. Jeho dva bratři byli neapolským králem odsouzeni k trestu smrti za údajné pirátství. Posléze vystudoval práva na univerzitě v Bologni a vstoupil do služeb papeže Bonifáce IX. V té době probíhal v křesťanské Evropě náboženský rozkol, zvaný jako papežské schizma, kdy vládli dva papežové. Jeden papež sídlil v Avignonu podporovaný Francií a Španělskem, druhý papež působil v Římě s podporou většiny Itálie, Německa a Anglie. Kardinálem se Baldassare Cossa stal v roce 1403. Údajně měl v té době kontakty na místní loupežné bandy, které zastrašovaly jeho soupeře a upevňovaly jeho mocenské postavení. Kardinál Cossa předsedal pisánskému koncilu (1409), jehož cílem bylo ukončení papežského schizmatu, který existoval již od roku 1378. Kardinálové sesadili dva dosavadní papeže, římského Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII. a novou hlavou církve zvolili Petra Philarga, který přijal jméno Alexandr V. Tím se však pouze schizma prohloubilo. Dosavadní papeži se totiž svého pontifikátu nevzdali, což vedlo ke vzniku trojpapežství.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdoropapež.", "content": "V květnu 1410 Alexandr V. zemřel a jeho následovníkem se stal Baldassare Cossa a přijal jméno Jan XXIII. Jmenování Jana XXIII. papežem způsobilo ještě větší rozkol v katolické Evropě, a to nejen kvůli soudobým spekulacím, že nechal svého předchůdce otrávit. Nejvíce proti Janu XXIII. vystupoval král Ladislav Neapolský, který podporoval původního římského papeže Řehoře XII. a ovládal hlavní město Řím. Proto Jan XXIII., ve snaze financovat křížovou výpravu proti Neapolskému království, vyhlásil tzv. odpustky, tj. prominutí všech hříchů (i budoucích) těm, kdo přispějí na tuto válku. V říjnu 1412 vyhlásil zostřenou klatbu na mistra Jana Husa za jeho nedostavení k papežskému soudu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali. Zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple.", "section_level": 2}, {"title": "Kostnický koncil a uvěznění.", "content": "Trojpapežství se nelíbilo římskému králi Zikmundovi, který přiměl Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten rozhodl o abdikaci všech tří papežů a o volbě nového papeže. Jan XXIII. abdikovat odmítl a v březnu 1415 z Kostnice dokonce uprchl, byl však dostižen Zikmundovými vojáky, sesazen a paradoxně skončil ve stejném vězení jako před ním Jan Hus. Jako nového papeže koncil zvolil po dlouhých a složitých jednáních v roce 1417 Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V.", "section_level": 2}, {"title": "Propuštění a smrt.", "content": "Baldassare Cossa byl uvězněn v Německu do roku 1418, poté ho propustili na nátlak mocného italského rodu Medicejských. Zemřel 22. prosince 1419 ve Florencii usmířen s katolickou církví. O něco dříve jej Martin V. jmenoval děkanem kardinálského sboru ve Frascati. Je uložen do nádherného sarkofágu ve florentském baptisteriu.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Britský historik 18. století Edward Gibbon uvádí v knize \"Úpadek a pád římské říše\", že Cossu obviňovali z pirátství, vražd, znásilnění, sodomie a incestu; za tehdejší politické situace však byla takováto obvinění protivníky často vznášena bez reálného podkladu v rámci mocenských bojů. Jméno Jan XXIII. si řádně zvolený papež vybral až roku 1958. Fakt, že přes 500 let žádný papež nepřijal jméno Jan, je pravděpodobně důsledkem kontroverzních činů a role kardinála Cossy. Rozhodnutí řádného papeže Jana XXIII. nepřijmout jméno Jan XXIV. se chápe jako potvrzení toho, že Baldassare Cossa nebyl právoplatným papežem. Jan XXIII. si údajně zvolil jméno Jan mimo jiné i proto, aby je po 500 letech očistil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan XXIII. (kolem 1370 – 22. prosince 1419 Florencie), vlastním jménem Baldassare Cossa, byl vzdoropapež (1410–1415), následník Alexandra V., zvoleného pisánským koncilem.", "tgt_summary": "Baldassarre Cossa (Procida, province de Naples, v. 1360 – Florence, ), élu pape par le concile de Pise en 1410 sous le nom de Jean, déposé par le concile de Constance en 1415, est considéré comme un antipape par l’Église catholique romaine.", "id": 171677} {"src_title": "Cchinvali", "tgt_title": "Tskhinvali", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název Cchinvali je odvozen z gruzínského slova \"Krtskhinvali\" (ქრცხინვალი, „země habrů“), což je také historické jméno města. Mezi lety 1934 a 1961 neslo město na počest sovětského vůdce J. Stalina jméno Staliniri.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po staletí bylo Cchinvali jen nevelkou osadou, větší růst zaznamenalo až v 19. století po připojení Zakavkazska k Rusku, kdy tudy procházela důležitá silnice. Sovětský komunistický režim byl ve městě zaveden v březnu 1921 po vpádu Rudé armády. V roce 1922 bylo město ustaveno hlavním městem Jihoosetské autonomní oblasti v rámci Gruzínské sovětské socialistické republiky. V roce 1940 byla dokončena železniční trať z Gori. Snahy jihoosetského obyvatelstva o připojení k Severní Osetii (součásti Ruské federace) roku 1989 vedly v letech 1990 až 1992 ke krvavým střetům mezi osetskými separatisty, podporovanými Ruskem, a gruzínskou vládou. Během bojů bylo Cchinvali, ležící při samém jižním pomezí Osetie, značně poškozeno a mnoho etnických Gruzínů, tvořících před válkou 16 % obyvatelstva, město opustilo. Od roku 1992 do roku 2008 panovalo v oblasti příměří, narušené krátce pouze v létě 2004. Dne 8. srpna 2008 ohlásila Gruzie, že její vojenské jednotky vstoupily po celonočním bombardování do města, aby „na území separatistické republiky obnovily ústavní pořádek“. Po intenzivních bojích obsadila město 10. srpna ruská armáda. Velká část města byla zničena, vedení separatistické republiky i většina civilistů uprchla a na ulicích se nacházela mrtvá těla. Po obsazení ruskou armádou město opět začalo sloužit jako sídlo jihoosetské vlády a škody způsobené válkou již byly opraveny. Ve městě se nachází početná ruská vojenská posádka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cchinvali (, [Cchinval],, [Cchinvali]) je hlavní město a jediné větší sídlo separatistické republiky Jižní Osetie v severní Gruzii. Město leží v údolí řeky Didi Liachvi (Velká Liachvi), levého přítoku Kury, 90 km severozápadně od Tbilisi. Cchinvali má 33 700 obyvatel (odhad 2005) a je průmyslovým střediskem Jižní Osetie – nacházejí se zde menší podniky elektrotechnické, dřevařské, potravinářské, textilní a chemické.", "tgt_summary": "Tskhinvali (Цхинвал(и) en ossète, ცხინვალი en géorgien), connu aussi comme Tskhinval (transcription de l'ossète \"Цхинвал\"), est la capitale de l'Ossétie du Sud, territoire du Caucase au statut contesté (Pour la communauté internationale, elle appartient à la région de Kartlie intérieure, en Géorgie, la quasi totalité des pays ne reconnaissant pas l'indépendance de l'Ossétie du Sud, proclamée en coordination avec la Russie en 1992 et reconnue par la Russie en 2008). Peuplée majoritairement par des Ossètes depuis les années 1950, la ville se situe sur la rivière Liakhvi, environ 100 kilomètres au nord-ouest de Tbilissi, capitale de la Géorgie, et à vingt-cinq kilomètres de la frontière avec la Russie (République d'Ossétie du Nord).", "id": 1827681} {"src_title": "Leoš Janáček", "tgt_title": "Leoš Janáček", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fingerboarding je sport, který vznikl ve Spojených státech kolem roku 1985. Časopis Transworld Skateboard Magazine otiskl návod jak miniaturní skateboard vyrobit slepením sedmi baseballových karet. Podvozek (truck) byl vyroben z mazacích gum z tužek a kolečka s osičkami byly použity z modelů aut – \"angličáků\". Říká se, že už dávno si děti v USA ohýbaly kreditní karty a jezdily na nich. Poté se začali dělat skateboardy jako přívěšky a někoho napadlo, že by se na nich mohlo jezdit. A tak se začali vyrábět plastové fingerboardy. V roce 1986 se začaly první fingerboardy vyrábět průmyslově, nejprve jako přívěšky na klíče. Fingerboardy měly funkční kolečka, jen při jízdě překážel přívěškový řetízek. Někdo však tehdy vymyslel, že se budou podvozky vyrábět kovové a že se bude na fingerboardy dávat protismykový \"grip\". Na trhu jsou dostupné primárně 2 druhy fingerboardů, plastové pro začátečníky které slouží zejména pro sběratelské účely a pro jízdu nejsou příliš vhodné. Faktem ovšem je, že po vylepšení jsou dobře použitelné jako startovací varianta pro výuku triků. Vyrábí je mnoho firem jako například Techdeck. Druhou variantou jsou fingerbordy profesionální. Jejich hlavním rozdílem oproti plastovým fingrům pro začátečníky je dřevěná deska, která se svým tvarem téměř vůbec neliší od tvarů skutečných skateboardů. Oproti \"gripu\", který se používá pro fingerboardy plastové, používá se u profesionálů tzv. \"tape\". Jeho hlavním rozdílem je, že povrch není hrubý. Povrch \"tape\" je obvykle černý s měkkým povrchem. Takto profesionální fingerboard lze osadit nápravami (trucky) z klasického začátečnického fingeru. Pro lepší a realističtější ovládání fingerboardu se však doporučuje osadit fingerboard desku nápravymi profesionálními, kterých je na trhu celá řada. Evropský fingerboarding v plně profesionální podobě odstartoval v Německu. V Česku a v Evropě popularita fingerboardingu velice rychle stoupá. Rok od roku se pořádá stále více závodů, na kterých se závodí podobně jako na skateboardových závodech.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení na fingerboardu.", "content": "Na fingerboardu se nejčastěji jezdí dvěma prsty libovolné ruky. Při normální jízdě většinou spočívá zadní prst na tailu (patce) a přední před předními šrouby. Záleží ale na prováděném triku a stylu jezdce.", "section_level": 1}, {"title": "Jízda na switch.", "content": "Na fingerboardu se, podobně jako na skateboardu, dá jezdit i druhým směrem, tzv. na switch. Triky prováděné na switch jsou mnohem obtížnější, než ty normální.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Obyčejný fingerboard lze pořídit běžně ve skateshopech nebo na internetových obchodech. Profesionální varianty lze nakoupit pouze ve vybraných profesionálních obchodech. Na fingerboard se dá koupit mnoho příslušenství, jako ložisková kolečka, trucky z lepších slitin, jiné povrchy, speciální matky.", "section_level": 1}, {"title": "Fingerboardové komponenty.", "content": "Většina fingerboardů se skládá z těchto částí: deska, griptape, trucky, kolečka, ložiska a hardware (matičky, šroubky).", "section_level": 1}, {"title": "Deska.", "content": "Fingerboardová deska je hlavní součástí fingerboardu. Její součástí bývá Tape a Trucky. Jako materiál desky se používá plast, dřevo. Tvar desky určuje vlastnosti celého fingerboardu. Profesionální desky jsou velmi precizní a přesné. jejich tvar liší dle výrobce.", "section_level": 2}, {"title": "Trucky.", "content": "Trucky jsou přišroubovány na desce a jsou na nich nasazeny kolečka. Pro montáž se používají dva druhy upevnění – starší varianta nazývaná TTS tedy šroub, který se nahrazuje za osičku který se časem však ukázal jako zcela nevhodná varianta zejména při použití s ložiskovými kolečky, všichni profesionální výrobci tento nevhodný prvek nahradili za realistickou variantu tedy osičku s matičkami. Pro dodatečnou fixaci matiček někteří výrobci dodávají těsnění, nebo Loctite či LockNut matičky. Trucky jsou vyrobeny z kovu nebo slitiny a jsou nejzranitelnější součástí fingerboardu.", "section_level": 2}, {"title": "Kolečka.", "content": "Kola na fingerboardu zajišťují pohodlný a plynulý pohyb. Jako materiál se používá plast nebo u kvalitnějších variant polyurethan. Kolečka mohou mít kovové středy pro snížení tření, či dokonce miniaturní funkční ložiska která jsou součástí především kvalitnějších značek. Přítomnost ložisek o kvalitě koleček nic neříká, existuje spoustu levných ložiskových koleček které jsou pro jízdu zcela nevhodná. Hlavní vlastnost koleček je kvalita polyurethanu.", "section_level": 2}, {"title": "Tape a Griptape.", "content": "V dnešní době se již používá téměř výhradně pěnový tape od různých výrobců s různými vlastnostmi. Griptape je potom označení pro smirkový typ tape, stejný jako je na skateboardu. Na tento tape se pokládají prsty a jejím úkolem je vytvořit co největší tření pro co nejlepší ovladatelnost fingerboardu.", "section_level": 2}, {"title": "Závody.", "content": "Nejvýznamnější závody jsou FastFingers a EFC – European Fingerboard Cup. Je mnoho dalších, které se konají dnes prakticky po celém světě. V roce 2008 se v Praze konalo Mistrovství ČR ve fingerboardingu. V červnu 2009 se v Praze konaly jedny z největších evropských závodů ve fingerboardingu – EFC (European Fingerboard Cup) s účastníky z mnoha států Evropy. Pravidla Pravidla fingerboardingu.. 1.Standard je používat jen 2 prsty. 2.Nemůžete používat palec při ollie! 3.Nemůžete přistát s prsty jinam než na fingerboard. 4.Váš palec může být používán jen jestli-že je užívaný ve vzduchu pro grab. 5.Nemůžete hodit s fingerem a jenom na něj přistát. 6.Nemůžete udělat trik nechat finger spadnout a až spadne jenom na něj položit prsty. Musíte přistát s vašimi prsty zároveň s fingrem!", "section_level": 1}, {"title": "Fingerboarding v Česku.", "content": "Fingerboarding v Česku má počátky už od roku 2002. Největší boom však zažil až v letech 2010–2011, kdy zažíval velmi velkou slávu, jelikož se mu v Čechách věnovalo velký počet jezdců. Od roku 2012 počet jezdců klesá a to nejen v Česku, ale také v Německu, které je označováno jako země fingerboardingu. Někteří jezdci z Česka se mohou porovnávat se zahraniční špičkou. Například moravský jezdec Petr Ptáček se v roce 2013 stal mistrem světa ve fingerboardingu, v ročníku 2012 skončil na druhém místě. V roce 2013 vyhrál i prestižní soutěž s názvem Battle of the Harrics, která patří k těm nejprestižnějším. Pyšní se také 1000 eurovým výdělkem pro vítěze, do závodu se dostane pouze vybraných 64 jezdců z celého světa. Předchozí rok se umístil taktéž na druhém místě. Petr Ptáček je označovaný jako nejlepší jezdec v Česku, ale i taky na celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Backside,Frontside.", "content": "Backside (BS) je otočení po směru hodinových ručiček, Frontside (FS) je otočení proti směru hodinových ručiček.Jde kombinovat s mnoha triky, zejména flipy, např. BS kickflip, FS heelflip, BS shove-it apod.", "section_level": 1}, {"title": "Handboard.", "content": "Handboard je zmenšenina skateboardu a větší obdoba Fingerboardu, na kterém se jezdí pomocí rukou. Měří asi 27 cm a dělají se na něm stejné triky jako na skateboardu. Ve světě však nenašel velkou oblibu a tak pomalu zaniká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fingerboard je zmenšenina skateboardu, která se ovládá dvěma prsty na ruce. Stejně jako skateboard, se skládá fingerboard z koleček, náprav (trucků), šroubků a matiček. Každý jednotlivý díl je možné vyměnit za jiný, například v případě opotřebení. Klasický fingerboard měří od 96 mm na délku a od cca 25 mm na šířku, ale existují různé velikosti. Jezdí se přes speciální překážky, které jsou zmenšeninou klasických skateboardových ramp. Je to oblíbená zábava pro všechny bez omezení na věku. Dělají se na něm různé triky, z nichž základním je „Ollie“, výskok do vzduchu, ze kterého vychází většina dalších triků (např. kickflip, 360 flip atd). Drtivá většina triků je převzata z klasického skateboardingu, ale ne všechny lze na fingerboardu provést (a naopak). Na vzniku Fingerboardingu se podílela skateboardová legenda Lance Mountain, který je autorem článku „jak si vyrobit fingerboard“ v americkém časopise Transworld Skateboarding magazine, který vyšel v roce 1985.", "tgt_summary": "Leoš Janáček ( ), né le à Hukvaldy et mort le à Ostrava, est un compositeur tchécoslovaque. C'est l'un des plus grands compositeurs tchèques modernes avec Jan Václav Hugo Voříšek, Bohuslav Martinů et ses représentants du, Bedřich Smetana et Antonín Dvořák.", "id": 130902} {"src_title": "Konektor PS/2", "tgt_title": "Port PS/2", "src_document": [{"title": "Technické parametry.", "content": "Konektory pro připojení klávesnice a myši jsou mechanicky i elektricky kompatibilní, avšak každý z nich využívá mírně odlišný komunikační protokol. Protože nejsou navzájem mechanicky odlišeny (klíčovány) je možné zapojit tato zařízení obráceně, což sice nezpůsobí poškození žádného z nich, ale takto zapojené periferie nebudou fungovat. Aby se takovým omylům předešlo byly konektory (zdířky i zástrčky) v rámci standardu PC-97 barevně odlišeny: modrofialová barva byla přiřazena konektoru a zástrčce pro klávesnici, zelená barva přísluší polohovacím zařízením. U některých základních desek lze najít jeden fialovozelený konektor určený pro připojení redukce, která disponuje již samostatnými konektory pro myš a klávesnici. Toto řešení bylo používáno z prostorových důvodů a to zejména u přenosných systémů (před nástupem rozhraní USB). PS/2 zařízení pro výpočty polohy a předávání informací systému využívá svůj vlastní obvod, který sám provádí výpočty a předává již pouze kompletní data, díky tomu jsou PS/2 zařízení \"výkonnější\" a tolik nezatěžují CPU než například USB. Také nemá problém s BIOSem, protože je ovladač jednočipu (takzvaný multi I/O) pro obsluhu FDD, dvou sériových portů, jednoho LPT portu a právě zde zmíněné PS/2 integrován přímo v BIOSu počítače. Některé super I/O obvody mají integrované i další součásti jako je infra port, obsluhu usínání PC (šetřící režimy na úrovni BIOS) nebo kontrolu otáček větráčku na základní desce. Kombinací těchto možností a množstvím výrobců vzniká nepřehledná změť multi I/O obvodů, které ale mají jedno společné, mají podporu v BIOSu a mají tedy standardní rozhraní pro komunikaci s operačním systémem počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Vzhledem k tomu, že jde dnes (v roce 2020) již o zastaralé rozhraní, stejně jako většina výše zmíněných, lze se s ním setkat spíše u starších počítačů nebo u hardware pro speciální použití. Nové základní desky v noteboocích již obvykle disponují obvodem multi I/O bez podpory PS/2 a dalších rozhraní, protože jejich konektory uvolnily místo konektorům pro USB. Avšak stále bývá součástí zadních konektorů základní desky (kvůli kompatibilitě, když speciální typ klávesnice bez ovladačů nebude fungovat, stačí připojit PS/2 klávesnici). Například základní deska od výrobce Intel DH67CL neobsahuje žádný jiný rozšiřující port kromě 14× USB 2.0 a dvou USB 3.0 a multi I/O obvod se stará pouze o šetřící režimy a případný infraport. Jiné základní desky stále obsahují rozhraní PS/2, které však není vyvedeno na zadní stranu počítače, a je nutné použít vnitřní konektor a do počítačového slotu umístit speciální záslepku opatřenou PS/2 konektory. PS/2 konektory jsou stále často dostupné na deskách určených pro průmyslové a jiné speciální použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konektor PS/2 je označení šestikolíkových konektorů mini-DIN, jimiž se k počítači (zpravidla zezadu) připojuje klávesnice a polohovací zařízení (myš, trackball apod.) nebo jiné speciální periferie (např. čtečka čárových kódů). Konektor byl původně představen společností IBM v rámci řady počítačů IBM Personal System/2 neboli PS/2, odkud rovněž pochází dnes používaný název pro toto rozhraní. Postupem času se tento konektor stal de-facto standardem pro připojení klávesnice, kde nahradil starší elektricky kompatibilní konektor DIN, a polohovacích zařízení, kde soupeřil s jinými rozhraními (např. sériovým portem). V současné době je rozhraní PS/2 téměř vytlačeno universální sériovou sběrnicí USB.", "tgt_summary": "Le port PS/2 (sigle de ) est un port de dimensions réduites pour claviers et souris d'ordinateurs PC. Il utilise un connecteur mini-DIN 6 broches.", "id": 1142589} {"src_title": "Luna 3", "tgt_title": "Luna 3", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Hmotnost sondy byla 278,5 kilogramů. Její délka byla 130 cm a šířka 90-120 cm. To bylo dáno prstencem, který sondu obepínal. Luna 3 byla automatická sonda, která byla napájena chemickými bateriemi. Část energie získávala i ze solárních článků, které byly umístěny na prstenci. Sonda byla válcovitého tvaru s polokulovými hemisférami na koncích. Horní hemisféra se mohla otevřít a vysunout tak fotografické zařízení. Získané fotografie pak odesílala pomocí skeneru rádiovými vlnami přes soustavu šesti antén (čtyři byly v horní a dvě v dolní části). Luna 3 měla také zařízení na regulaci vnitřní teploty, které se automaticky sepnulo, když teplota uvnitř přesáhla 25 °C. Chladicí systém byl důležitý, přehřátí mohlo způsobit poruchu přístrojového vybavení. Sonda byla vybavena detektorem mikrometeoritů a kosmického záření, jež bylo namontováno na vnější straně sondy. Stejně jako Luna 1 a Luna 2 neměla ani Luna 3 motory pro korekci své dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda startovala 4. října 1959 z kosmodromu Bajkonur. 7. října na povel ze Země začala fotografovat Měsíc ze vzdálenosti 65-68 000 km, později i jeho odvrácenou stranu. Palubní fotoaparatura pracovala 40 minut. Naexponovaný film prošel automatickým vyvolávačem, ustalovačem a byl vysušen. Po zpracování sonda přes radioaparaturu předávala snímky Zemi. Mimo to sonda zkoumala plynnou složku meziplanetárního prostoru, kosmické záření a mikrometeority. Po obletu Měsíce pokračovala zpět k Zemi po oběžné dráze 47-480 000 km. Dne 20. dubna 1960 shořela v zemské atmosféře po 199 dnech letu, 11 obězích.", "section_level": 1}, {"title": "Získané snímky.", "content": "Snímky ze 70% povrchu odvrácené strany Měsíce byly sice nízké kvality, ale přece jen umožnily vytvořit první atlas měsíční krajiny. Fotografie ukázaly rozdílný charakter krajiny odvrácené strany proti straně přivrácené. Sonda objevila nová pohoří, ale pouze dvě moře, která byla pojmenována Mare Moscovrae (Moskevské moře) a Mare Desiderii (Moře snů – dnes Mare Ingenii, Moře touhy). Svého hlavního cíle sonda dosáhla a připsala Sovětům další prvenství v závodech v dobývání kosmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luna 3 (známá také pod názvy Lunik 3 či 00021) byla sovětská vesmírná sonda, která jako první získala fotografie odvrácené strany Měsíce. Na Měsíci nepřistála, minimální vzdálenost, na kterou se přiblížila, byla 7 940 km od povrchu.", "tgt_summary": "Luna 3 (appelée aussi Lunik 3 ou Objet 00021) fut le premier engin spatial à transmettre des photographies de la face cachée de la Lune. ", "id": 1194251} {"src_title": "Lazare Carnot", "tgt_title": "Lazare Carnot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lazare Carnot se narodil ve středostavovské rodině města Nolay v Burgundsku (nyní departement Côte-d'Or). Otec se jmenoval Claude Carnot a matka Claude-Marie Carnot-Feulins. Již od dětství projevoval nadání, zejména v oblasti techniky a matematiky a proto studoval slavnou inženýrskou školu v Mézières. Tam byl jeho učitelem nejslavnější geometr tehdejší doby Gaspard Monge. Školu absolvoval roku 1773 a poté byl ženijním důstojníkem královské armády. Nadání se projevilo a Lazare pomalu stoupal v žebříčku hodností. Roku 1783 byl kapitánem. Sloužil v četných posádkách (Calais, Cherbourg, Béthune) a po přeložení do Arrasu se seznámil s Maximilienem Robespierrem, který zásadně ovlivnil jeho světonázor a po vypuknutí revoluce se Carnot stal nadšeným příznivcem nových myšlenek. Roku 1791 se stal poslancem Ústavodárného shromáždění a byl i poslancem Konventu, který se poprvé sešel 21. září 1792. V něm Carnot hlasoval 15. ledna 1793 pro smrt krále. Od 4. srpna 1793 byl členem Výboru pro všeobecnou bezpečnost a zde zodpovídal za otázky armády (vykonával de facto funkci ministra války). V této funkci měl zásadní zásluhy na zvýšení úderné síly armády. Zcela reorganizoval armádu a odvodní systém zavedením branné povinnosti (23. srpna 1793) každého muže ve věku 18 až 25 let (Levée en masse), provedl čistky v důstojnickém sboru (kromě šlechticů vyřadil všechny důstojníky, kteří neuměli číst a psát), nařídil promíchání dobrovolníků s vojáky, prováděl četné inspekční cesty a založil topografickou kancelář, která byla určitým předchůdcem generálního štábu. Robespierrova vláda teroru však byla proti jeho přesvědčení a proto se podílel na jeho pádu (27. července 1794). Přestože na něm lpělo odium předchozí úzké spolupráce s Robespierrem, sám nebyl souzen a naopak pro svou odbornost byl již 26. záři 1795 zvolen členem Direktoria, kde mu byla opět svěřena agenda armády. Tento post zastával dva roky, ale po převratu 18. fructidoru (4. září 1797) abdikoval a byl nucen emigrovat do tehdy ještě nezávislého Švýcarska, kde krátce žil v Ženevě, poté pobýval v Bavorsku (Augsburg, Norimberk). Do Francie se vrátil až po 18. brumairu VIII (9. listopadu 1799). Napoleon Bonaparte jej jmenoval 2. dubna 1800 ministrem války, ale po několika měsících Carnot odstoupil a zastával jen nevýznamný post jako člen tribunátu. Tam hlasoval proti doživotní konzulské funkci pro Napoleona a později i proti zřízení císařství a stáhl se z politického života. Věnoval se vědecké činnosti. V době ohrožení Francie spojenci roku 1814 nabídl opět své služby Napoleonovi, který jej s otevřenou náručí přijal a povýšil do hodnosti divizního generála. Jako předního odborníka opevňovacích prací jej pověřil obranou Antverp, obležených Prusy a později Brity. Carnot se úkolu zhostil a kapituloval až po pádu Napoleona. Za restaurace Bourbonů se Carnot opět stáhl do soukromí, ale během Sta dnů jej Napoleon jmenoval pairem, povýšil jej do šlechtického stavu s titulem hrabě a pověřil jej řízením ministerstva vnitra. Po bitvě u Waterloo (14. června 1815) byl ještě krátce členem prozatímní vlády, ale pak před hněvem Bourbonů byl nucen opět emigrovat. S pomocí cara Alexandra I. žil ve Varšavě, ale brzy přesídlil do Pruska, kde se usadil v Magdeburku a byl poradcem pruské vlády v otázkách vojenského školství a pevnostního stavitelství. V Magdeburku vysoce vážen se věnoval dále vědecké činnosti a tam též zemřel. Pochován byl nejprve v Německu, ale roku 1889 francouzská vláda při příležitosti stého výročí revoluce vyzvedla slavnostně jeho ostatky a přenesla je do Pantheonu v Paříži, kde spočívají dodnes. Lazare Carnot je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "Lazare Carnot byl jedním z nejvýznamnějších matematiků-inženýrů své doby, zejména však vědecky pracoval v geometrii. V projektivní geometrii (speciálněji pak v eukleidovské geometrii a trigonometrii) je dodnes známá a významná Carnotova věta o transversále trojúhelníka, která zobecňuje důležitou Menelaovu větu pro případ transversály, tvořené obecnou rovinnou křivkou namísto přímkou. Často bývá s jeho jménem spojovaná i jiná \"Carnotova věta\" v trigonometrii, spojující poloměry kružnice opsané a vepsané trojúhelníku. (Neplést tyto geometrické věty s Carnotovou větou v termodynamice, která souvisí s prací jeho syna - fyzika Sadi Carnota). Byl však i nejvýznamnějším odborníkem pevnostního stavitelství (Carnotova zeď, Carnotova kasemata). Jak v oboru matematiky a mechaniky, tak v oblasti stavitelství uveřejnil řadu odborných článků a monografií, které byly vysoce ceněny a ještě za Carnotova života překládány do světových jazyků. Další práce byly věnovány politice a pokoušel se i o krásnou literaturu (poesie). Zcela mimořádné jsou jeho zásluhy organizátorské při reformách armády. Ony byly hlavní příčinou záchrany revoluce proti intervenci a plným právem obdržel Carnot čestný titul \"„Organizátor vítězství“\". Jeho syn Nicolas Léonard Sadi Carnot (1796–1832) se stal též slavným vědcem a je považován za zakladatele termodynamiky (Carnotův cyklus), jeho další syn Hypolyte Carnot (1801–1888) byl známým francouzským politikem a jeho vnuk Marie François Sadi Carnot (1838–1894) byl zvolen roku 1887 prezidentem Francie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lazare-Nicolas-Marguerite hrabě Carnot (13. května 1753 Nolay, Francie – 2. srpna 1823 Magdeburk, dnes Německo) byl francouzský politik, vědec, pevnostní stavitel a generál.", "tgt_summary": "Lazare Carnot est un mathématicien, physicien, général et homme politique français, né à Nolay le et mort en exil à Magdebourg en Prusse le. Membre de la Convention nationale et du Comité de salut public, il est surnommé « L'Organisateur de la Victoire » ou « Le Grand Carnot ». Directeur, il est ensuite comte de l'Empire.", "id": 1970881} {"src_title": "Airbus A300", "tgt_title": "Airbus A300", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V červnu 1965 se na aerosalónu v Paříži sešli zástupci leteckého průmyslu Francie a Západního Německa, aby projednali možnost společného vývoje velkokapacitního letounu pro krátké a střední tratě. V červenci se pak v NSR ustavila ze zástupců společností Bölkov/Siebel, Dornier, HFB, Messerschmitt, Union Süd a VFW studijní skupina pro vývoj nového dopravního letounu, Studiengruppe Airbus. Požadavky na nový evropský dopravní letoun byly dále projednávány na konferenci dopravních společností v Londýně v říjnu 1965. Konference přispěla ke sblížení zástupců britských a francouzských vládních i průmyslových kruhů a obě země začaly úzce spolupracovat. Západoněmecký partner se mezitím přeorganizoval na Arbeitsgemeinschaft Airbus, který se do projektu zapojil na státní úrovni až v lednu 1966. Pro práci na projektu byly utvořeny dvě skupiny. Hawker Siddeley společně s firmou Breguet a Nord Aviation vypracovávaly projekty pod označením HBN, zatímco Sud Aviation společně s British Aircraft Corporation rozpracovávaly projekt Galion. Jako vítězný byl nakonec vybrán projekt HBN-100 a francouzská vláda pověřila garantem celého programu firmu Sud Aviation s britským partnerem Hawker Siddeley. V září 1966 se společně sešli s třetím partnerem Arbeitsgemeinschaft Airbus. V březnu 1969 britská vláda odstoupila z celého projektu pro neshody kvůli plánovaným pohonným jednotkám, avšak Hawker Siddeley nadále plnil své závazky jako soukromá firma. Po odchodu Velké Británie se celé sdružení reorganizovalo. V prosinci 1970 se v Paříži utvořila mezinárodní společnost Airbus Industrie se dvěma hlavními podílníky. Francouzská Aérospatiale jako nástupce Sud Aviation a Deutsche Airbus sdružující Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) a VFW-Fokker. Dalším podílníkem se stalo Nizozemsko s pracovním zástupcem Fokker/VFW a španělská CASA. Podvozek byl společnou konstrukcí firem Messier a Hispano, motory pak francouzské SNECMA a MAN-Turbo z tehdejší NSR.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Prototyp \"Airbus A300B1\" (imatrikulace F-WUAB, později F-OACZ) vzlétl v roce 1972, druhý následoval 5. února 1973. Tyto stroje s celkovou délkou 50,97 m byly poháněny motory General Electric CF6-50A s tahem po 217,8 kN. Třetí a čtvrtý postavený letoun byly zalétány 28. června (F-WUAD) a 20. listopadu 1973 (F-WUAA) s prodlouženým trupem na 52,03 m. Představovaly již sériové provedení \"A300B2\" a byly určeny k letovým zkouškám a předvádění. Teprve další tři stroje byly určeny pro řadové použití, které koupila Air France. První z nich vzlétl 15. dubna 1974 a 23. května vstoupil do pravidelné dopravy na lince Paříž-Londýn. Byly vybaveny pro 26 osob v první a 225 v ekonomické třídě. Pohon zajišťovala dvojice pohonných jednotek CF6-50C po 226,7 kN a nesly 43 000 l paliva v integrálních nádržích křídla. Dálková verze \"A300B4\" se stejnými motory a stejnou délkou nesla zásobu paliva 56 600 l a Krügerovy vztlakové klapky na náběžné hraně křídla. V roce 1977 vstoupil Airbus na severoamerický trh pronájmem čtyřech kusů A300B4 letecké společnosti Eastern Airlines. Zahájila s nimi pokusný provoz z letiště Newark a letiště LaGuardia na letiště Miami, Lauderdale, Orlando, Tampa a West Palm Beach. Délka a kapacita je různá u jednotlivých typů. Kapacita kolísá od 225 cestujících (A300B1) ke 375 cestujícím (\"A300-600\", první let 8. července 1983). Výroba byla ukončena v červenci roku 2007. Airbus nicméně prohlásil, že bude letadlům A300 poskytovat podporu minimálně do roku 2050.", "section_level": 1}], "src_summary": "Airbus A300 je dvoumotorový proudový širokotrupý dopravní letoun vyvinutý a vyráběný společností Airbus. V září 1967 podepsali letečtí výrobci Spojeného království, Francie a západního Německa memorandum o porozumění pro vývoj velkého dopravního letadla. Německo a Francie dosáhly dohody 29. května 1969 poté, co Británie z projektu 10. dubna 1969 odstoupila. Evropský letecký výrobce Airbus Industrie byl formálně založen 18. prosince 1970, aby letoun vyvíjel a vyráběl. Prototyp poprvé vzlétl 28. října 1972. ", "tgt_summary": "LAirbus A300 est une famille d'avions de ligne à large fuselage construits par Airbus de 1972 à 2007. L'A300 est à l'origine de la création du groupe Airbus et constitue son premier modèle commercialisé. ", "id": 1828471} {"src_title": "Gagauzsko", "tgt_title": "Gagaouzie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První snahou o emancipaci gagauzského národa bylo vyhlášení Comratské republiky 6. ledna 1906. Povstání potlačila během týdne carská vojska. Další snahy se objevují v období společenského uvolnění v Sovětském svazu během Perestrojky na konci osmdesátých let dvacátého století. Vzniklo několik hnutí, z nichž největšího významu dosáhlo \"Gagauz halki\" (Gagauzský lid), požadujících autonomii v rámci Moldavské sovětské socialistické republiky. Jelikož na tyto požadavky reagovala kišiněvská vláda Moldavské SSR zamítavě, došlo 11. listopadu 1989 k jednostrannému vyhlášení Gagauzské autonomní sovětské socialistické republiky v rámci Moldavské SSR. Kišiněv označil tento akt jako protiústavní, což vedlo k vyhlášení suverénní Gagauzské sovětské socialistické republiky v rámci SSSR dne 19. srpna 1990. 1. prosince téhož roku byl zvolen první prezident státu Stepan Topal, který se zasloužil o založení gagauzské Národní univerzity v Comratu. Po následující dva roky probíhaly menší ozbrojené roztržky mezi moldavskými a gagauzskými silami posílenými o dva tisíce dobrovolníků z Podněstří, kteří se na gagauzské území dostávali přes ukrajinskou Oděskou oblast. K většímu konfliktu nedošlo, protože Moldavsko soustředilo většinu svých sil do konfliktu v Podněstří. Roku 1992 začala jednání mezi gagauzskými představiteli a moldavským prezidentem Mirceou Snegurem, která vedla roku 1994 k mírovému vyřešení sporu. 23. prosince 1994 přijal moldavský parlament Zákon o zvláštním statutu Gagauzie, kterým jí byla zaručena autonomie. Definitivní hranice Gagauzské autonomní oblasti byly stanoveny referendem v jednotlivých obcích o rok později.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány autonomní oblasti.", "content": "V čele Gagauzské autonomní oblasti stojí guvernér oficiálně nazývaný \"baškan\". Je volen na čtyři roky a automaticky se stává členem vlády Moldavské republiky. Zákonodárnou moc vykonává Lidové shromáždění Gagauzie (Halk Topluşu Gagauz-Yeri) volené na čtyři roky. Výkonná moc připadá Výkonnému výboru Gagauzie (Bakannik Komiteti Gagauz-Yeri).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gagauzsko nebo též Gagauzie (gagauzsky \"Gagauz-Yeri\"; rumunsky \"Găgăuzia\"; rusky Гагаузия) je autonomní oblast ležící v Budžaku v jižní části Moldavska. V Gagauzsku žije 175 500 obyvatel, z nichž 82 % tvoří Gagauzové (národ turkického původu), 7,8% Moldavané a 4,8 % Besarabští Bulhaři. Oficiálními jazyky autonomní oblasti jsou gagauzština, rumunština a ruština. Gagauzsko má rozlohu 1832 km2. Skládá se z jádra území kolem hlavního města Comrat (23 000 obyv.), oblasti kolem města Vulcănești a dvou dalších enkláv, vsí Copceac a Carbalia. Základem hospodářství je zemědělství využívající úrodné stepní černozemě. Gagauzsko je pro svou etnickou příbuznost s Turky finančně podporováno tureckou vládou.", "tgt_summary": "La Gagaouzie (en ; en ; en, ou ), officiellement l'Unité territoriale autonome de Gagaouzie (en ; en ; en ), est une région autonome du sud de la République de Moldavie, près de la frontière avec l'Ukraine.", "id": 18232} {"src_title": "Tver", "tgt_title": "Tver", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První letopisná zmínka o něm pochází z roku 1208, v jiným pramenech je upomenut již ve 12. století. Původně to byla malá osada s pevností, nacházející se na území vladimirsko-suzdalského knížectví, která se do 14. století rozrostla v důležité ekonomické a politické centrum. Roku 1238 bylo město silně poškozeno mongolským nájezdem. Počátky politické samostatnosti sahají do roku 1247, kdy ji veliký kníže vladimirský Jaroslav Vseovolodovič udělil jako úděl svému synovci Jaroslavu Jaroslaviči, bratru Alexandra Něvského. Politický význam tverského knížectví pozvolna stoupal stejně jako význam Moskvy. Tverský a moskevský kníže se počátkem 14. století stali vážnými soupeři v boji o získání tatarského jarlyku na veliké knížectví vladimirské. V tomto zápase přišla ve Zlaté hordě o život tři tverská knížata, která zde byla popravena. Mocenské ambice tverských vládců ukončilo roku 1327 živelné povstání obyvatel města proti tatarské posádce, které bylo potlačeno trestnou výpravou Tatarů, jimž stál v čele moskevský kníže Ivan I. Kalita. Od poloviny 14. století byl zdejší vládce titulován jako veliký kníže tverský. Michail Alexandrovič (1367-1399) se energicky snažil upevnit svoji vládu a podřídit si vlastní údělná knížata, jimž oporu poskytla Moskva, kde tehdy vládl Dmitrij Donský. Koncem 60. let se vztahy mezi Moskvou a Tverem díky tomu znovu zhoršily. Kníže Michail požádal v Hordě o udělení jarlyku na Veliké knížectví vladimirské, který také dočasně získal. Kromě toho přiměl svého švagra, litevského velkoknížete Algirdase ke třem tažením proti Moskvě. Došlo k nim v letech 1368, 1370 a 1372, ale ani jedno z nich nebylo úspěšné. Roku 1485 se Veliké knížectví tverské stalo součástí Moskevské Rusi. Rychlý hospodářský růst v 18. století odstartovalo dokončení plavebního kanálu (Moskevský průplav). Město bylo kompletně přestavěno, středověké domy byly zbourány a nahrazeny neoklasicistními. Koncem 18. století zde žilo 15 000 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Bolševici zde získali v občanské válce moc již 20. listopadu 1917. Roku 1931 bylo město přejmenováno na Kalinin po sovětském vůdci Michailu Kalininovi; v rámci boje proti náboženství pak byla roku 1936 zničena katedrála Vykoupení. Během 2. světové války bylo dva měsíce okupován německými vojsky. Během sovětské éry počet obyvatel vzrostl až na 450 000 obyvatel, v 90. letech však začal klesat.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jde o tradiční středisko bavlnářství a výroby železničních vagónů (již od roku 1898). Během posledních 50 let vznikly i závody na výrobu elektrotechniky a chemických výrobků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tver (rusky, femininum) je město v evropské části Ruské federace, středisko Tverské oblasti. Přesněji leží na soutoku řek Volha a Tverca na silnici a železniční trati spojující Moskvu (170 km) a Petrohrad (485 km). Mezi lety 1931 a 1990 neslo název Kalinin (). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Tver (en ) est une ville de Russie et la capitale administrative de l'oblast de Tver. Sa population s'élève à habitants en 2016.", "id": 206471} {"src_title": "Pozlovice", "tgt_title": "Pozlovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Pozlovic sahá až do roku 1287, kdy jsou poprvé připomínány, ovšem pod názvem \"Pozlovicensem\". V tomto roce nechal postavil vladyka Soběhrd kostel s farou a pravděpodobně i školu. Další písemná zpráva pochází z roku 1412, kdy Pozlovice patřily Elišce ze Šternberka, která vlastnila i gotický hrad Starý Světlov, jenž byl postaven za vlády Přemyslovců a tyčil se na kopci v lesích poblíž Pozlovic. V té době byl název vesnice \"Pozlowicz\". Za husitských válek (po smrti katolického majitele světlovského panství Jaroslava ze Šternberku) byl zrenovovaný kostel i fara v držení kališnických kněží. V průběhu 16. století působila v Pozlovicích duchovní správa novoutrakvistická (kališnická) s tendencí k luteranismu (k roku 1582 je připomínán farář Jan Kryšpín Vodňanský). Rok 1629 byl pro Pozlovice významný tím, že světlovské panství přešlo do vlastnictví rodiny hrabat Sereyiů. Roku 1633 byla obnovena katolická duchovní správa a od roku 1641 jsou dochovány nejstarší matriky pozlovské farnosti. Dřevěný kostel se roku 1642 rozebral a na jeho místě byl postaven nový kostel z kamene, jehož stavbu zařídil hrabě Pavel Serenyi. Po nájezdech Tatarů a Turků roku 1663 byla vesnice nepatrně poškozena, avšak kostel i fara musely být znovu zrekonstruovány. Další nájezdy v listopadu v roce 1704 maďarských Kuruců měly pro Pozlovice hrůzný dopad, byly totiž vypáleny a lidé uprchli z vesnice do hor, kde se ukrývali do doby odchodu nájezdníků. Po návratu do vsi se sedláci nezalekli zanechané spouště a začali s novou výstavbou. Fara i kostel byly nově postaveny v barokním stylu roku 1757 s erbem hraběte Adama Serenyiho nad vchodem. Na jeho prosbu povýšila roku 1758 Pozlovice Marie Terezie na městečko s právem pořádat výroční trhy. V kostele dodnes najdeme varhany pořízené v letech 1790 – 1798, ovšem nyní již renovované. Kostel je obklopen starým hřbitovem a pod pravou kaplí lze zhlédnout hrobku posledních příslušníků rodu Serenyiů. V roce 1906 byl založen sbor dobrovolných hasičů Pozlovice, který funguje dodnes. Od 23. dubna 2008 byl obci obnoven status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Krajinu tvoří kopcovitý terén s mnoha lesy, obdělávanými poli, pastvinami a loukami. Z hornin zde převládají pískovce. Pozlovice leží v údolí (298 m – 302 m), kterým protéká Pozlovický potok, jenž svádí vodu z okolních kopců a vlévá se v Luhačovicích do říčky Šťávnice. Okolí Pozlovic je také bohaté na minerální prameny, ať už jsou to známé luhačovické minerální prameny nebo studánky v lesích (např. studánka Sojsinka, sirný pramen Sirčena). Nejvyššími body v okolí jsou hory Komonec (672 m), Kameničná (521 m) a Obětová (511 m), které vznikly vrásněním pravděpodobně v období mladších třetihor.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Smíšené lesy jsou zde tvořeny především bukovou, habrovou, dubovou, borovicovou a smrkovou vegetací. Na krajích lesů nalezneme husté porosty keřů šípku a hlohu. V lesích dozrávají v letním období řady plodů borůvek, lesních jahod, ostružin. Faunu zastupuje převážně lesní a polní zvěř např.: srnci, lišky, veverky, divočáci, jezevci, kuny, zajíci a z ptáků jsou to hlavně káňata, sojky, sovy obecné, koroptve, bažanti a zpěvné ptactvo, ale můžeme narazit i na plazy. V přehradní nádrži žijí převážně kapři, štiky, sumci a tolstolobiti. Vyskytuje se zde mnoho chráněných rostlin a živočichů jako např. jeřáb oskeruše, petrklíč jarní, aj.; z živočichů: žáby, křepelky, mlok skvrnitý, aj.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Část obyvatel je zaměstnána v místních rekreačních střediscích a ostatní dojíždí za prací do Luhačovic a okolí. Hlavním zdrojem příjmů obce je rekreační a turistický ruch. Velkou zásluhu na tom mají lázně Luhačovice, přehradní nádrž a atraktivní krajina. Zemědělství je zaměřeno na pastevecký chov skotu a také pěstování brambor, kukuřice, pícnin a jen okrajově nenáročných obilnin. V malých sadech, které jsou roztroušeny při okrajích lesů, se pěstují hrušky, jablka, trnky a v menší míře třešně. V městysu fungují veřejné stavby, jako je obecní úřad, kostel, základní škola prvního stupně, mateřská škola, knihovna, internetová učebna, hasičská zbrojnice, tělocvična, pošta a několik obchodů. Celá obec je vybavena kanalizací, vodovodem a je plynofikována. Většina domů využívá taktéž místní kabelovou televizi s aktuálními informacemi o dění v obci a jejím okolí. Na okraji obce stojí „ekodvůr“, který slouží jako ekologická skládka. Pozlovicím však chybí čistírna odpadních vod, a tak se odpadní voda odvádí až do Luhačovic, kde se čistí.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "Kulturní a sportovní činnost v Pozlovicích má dobré podmínky a spoustu nadšených příznivců. SK Pozlovice vlastní fotbalové hřiště, na kterém se odehrávají zápasy fotbalistů všech věkových kategorií. Toto hřiště zároveň slouží i k pořádání různých akcí pro veřejnost, jako jsou např.: hasičské závody, školní akademie a též taneční zábavy v letních měsících. Místní tělocvičnu kromě žáků základní školy využívají ve svém volném čase ke cvičení i starší dorost, muži a ženy. V zimních měsících tělocvična slouží zároveň jako sál pro pořádání různých kulturních aktivit: plesů, besed, divadelních představení a zábav. Mezi oblíbené činnosti mládeže i některých starších obyvatel patří vyjížďky na koních. Další možností pro sportování je využití koupání v přehradě nebo v krytých bazénech hotelů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Římskokatolická farnost Pozlovice", "section_level": 2}], "src_summary": "Pozlovice jsou městys ve Zlínském kraji, v okrese Zlín. Leží asi 2 kilometry severně od centra Luhačovic. Na východě hraničí s katastry obcí Dolní Lhota a Petrůvka, na západě s Ludkovicemi, Řetechovem a osadou Pradlisko, na jihu s Luhačovicemi a na severu s Horní Lhotou a Podhradím. Celkově se Pozlovice rozkládají na ploše 959 hektarů v průměrné nadmořské výšce 302 metrů na hranici chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V Pozlovicích žije obyvatel, průměrný věk činí 36 let a hustota osídlení je 130 obyvatel na km2. V obci je postaveno okolo 450 domů. V jejím katastru se rozkládá údolní přehradní nádrž Luhačovická přehrada, zvaná také \"Pozlovická přehrada\", jejímž prvotním úkolem bylo zamezení povodním a která je dnes využívána k rekreačním účelům. ", "tgt_summary": "Pozlovice est une commune du district et de la région de Zlín, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 528209} {"src_title": "Potvorov", "tgt_title": "Potvorov", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice byl odvozen ze jména Potvora ve významu Potvorův dvůr. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech: de Potworow (1204), de Potuorow (1214), de Poturowe (1219, Potworow (1352), in Poworow (1425) nebo Potworow (1642).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarším známým majitelem Potvorova byl Humpold. Sídlil v tvrzi na vyvýšeném místě v okolní krajině, ta byla obehnána příkopem a valem. Na nádvoří stál opevněný románský kostel svatého Mikuláše, taktéž chráněný příkopem a spojený s dvorem krytým pavlánem. Když Humpold před rokem 1193 zemřel, zanechal po sobě syny Dětleba a Kunu. Dvůr s kostelem získal Dětleb a po jeho smrti Kuna, který měl za manželku pobožnou Anežku. Ta roku 1193 darovala klášter v Plasích tři vsi (Rybnici, Dražkov a Hlubokou Plevici) a po smrti Kuny v roce 1204 ještě Močidlec a Vladměřice. Roku 1214 se vydala na pouť do Svaté země, ze které se nevrátila. Potvorov získal rod Hrabišiců, přičemž dcera Všebora Hrabišice dostala Potvorov věnem ke svatbě s Idíkem ze Švábenic. Pravděpodobně před rokem 1241 vyměnil Idík s plaskými řeholníky polovinu Potvorova za ves Sedlec, kterou spojil s Bukovinou a Řemešínem v jeden újezd. V roce 1281 jej daroval i s druhou polovinou Potvorova pražskému klášteru božího hrobu na Zderaze, který Hrabišici založili na konci 12. století a Idík byl od svatby jeho patronem. Rozdělení Potvorova mezi dvě panství se udrželo po mnoho století. Za dětských let Václava II. probíhala v Čechách válka mezi domácí šlechtou a Branibory. Oba kláštery vlastníci Potvorov vedly spor, zda se mohou v kostele stojícím na plaské půlce ukrýt i poddaní zderazského kláštera. Plaský opat Gebhart a probošt zderazského kláštera Petr se v roce 1281 dohodli na společném využívání kostela jako úkrytu pro všechny poddané. Je pravděpodobné, že před husitskými válkami stál v Potvorově ještě dvorec dalšího vladyky, neboť Fr. Polcar uváděl Ambrože z Potvorova jako husitského hejtmana. Dvůr však musel být za husitství vypálen. Oba díly Potvorova spolu s dalšími vesnicemi a městečkem Kralovice získali od krále Zikmund v roce 1420 katoličtí páni bratři Hanuš a Bedřich z Kolovrat na Libštejně a Krašově. Po smrti Bedřicha v roce 1432 získává Potvorov jeho bratr Hanuš, který je připojuje ke krašovskému panství a drží je až do své smrti. Hanušův syn a dědic Hanuš II. z Kolovrat, toho času probošt kapituly pražské a administrátor arcibiskupství, roku 1480 postupuje díl Potvorov s dalšími vesnicemi a polovinou městečka Kralovic nazpět plaskému klášteru za 1 600 kop. Řeholníci vrácený díl se vsí Chrášťovice obratem zastavují Gotfrýdovi ze Žebnice. Druhou půli Potvorova dědí po Hanušovi II. jeho syn Albrecht, který ji roku 1485 s dalšími vesnicemi prodal Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat. Po smrti Jetřichova syna Jana poručníci nezletilého vnuka Jetřicha pravděpodobně zastavili Potvorov Mikuláši Svitákovi z Landštejna. Král Ferdinand I. Habsburský odevzdal roku 1531 pustý klášter božího hrobu na Zderaze Dorotě z Doupova a povolil jí vymáhat zcizené statky kláštera. Dorota vyzvala Viléma Svitáka z Landštejna, aby vydal nazpět díl Potvorova, Sedlec, Bukovinu a Řemešín. Vilém Sviták odmítl vsi vydat a celá záležitost se dostala k úředníkům menšího soudu. Pán z Landštejna však zemře a řešení sporu nakonec našel mocný šlechtic Florián Gryspek, tehdejší pán na Kaceřově, který si na králi vyprosil svolení na vyplacení vsí od Kateřiny, ovdovělé ženy Viléma Svitáka. Roku 1546 koupil Florián Gryspek sporné vsi a král mu následně zajistil jejich dědičné držení. Plaský díl Potvorova zastavený klášterem roku 1480 byl v roce 1607 prodán Jáchymu Libštejnskému z Kolovrat na Rabštejně a stal se součástí rabštejnského panství. I na Jáchyma dolehly pobělohorské konfiskace – v roce 1621 byl odsouzen ke ztrátě třetiny majetku, kterou získal Albrecht z Valdštejna. Majitelé rabštejnské části se střídali, až roku 1743 získal celé panství Maxmilián Václav Lažanský z Manětína. Roku 1817 byl rabštejnský díl převeden k panství manětínskému, se kterým je spojen až do zániku feudální správy v roce 1848. Zderazský díl se v rámci restituce církevního majetku zabaveného v pobělohorských konfiskací dostal do majetku plaského kláštera, kterému náleží až do jeho zrušení Josefem II. v roce 1785. Potvorov pře3el pod správu náboženského fondu a roku 1826 do majetku Metternichů. Rozdělení vsi na dvě části bylo důsledné: každá část měla nejen svého rychtáře, ale i hospodu a pastoušku. Při hranicích panství stály dvě kovárny. I po spojení obou částí v jednu politickou obec v kralovickém okrese roku 1849 rozdělení v určité formě přetrvávalo: až do roku 1912 musel být starosta z jedné části a první radní z druhé. Na společné výdaje se přispívalo v poměru, kdy plaská část platívala dvě třetiny a menší rabštejnská jednu třetinu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Dominantou vsi je unikátní jednolodní pozdně románský kostel svatého Mikuláše z let 1160–1170 s přístavbou z 18. století a západní věží z roku 1825. Vedle něj stojí barokní fara s mansardovou střechou a znakem plaského kláštera a osobním štítkem opata Fortunáta Hartmanna z roku 1758. Před již zmíněnými kovárnami stál sloupový litinový mezník vyznačující hranici panství Metternichů. Pro potvorovské byl sloup, kterému říkali \"nif-ňaf\", symbolem roboty – z jeho jedné strany se chodilo v 19. století robotovat na dvůr Kalec, z druhé do Plas. Během 2. světové války někdo sloupu sejmul hlavice a po válce odstraněn i samotný sloup. O jeho opětovné postavení se postaral památkový ústav v roce 1953. Na křižovatce cest na jižním okraji vsi stojí kamenná sloupková boží muka z roku 1750 s kaplicovitým nástavcem s nikami. Náves zdobí socha sv. Jana Nepomuckého z 19. století. Ve vsi je také soubor původních roubených objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Potvorov sousedí na východě s Bílovem, na jihovýchodě se Sedlcem, na jihu s Bukovinou a Řemešínem a na severozápadě s Přehořovem a Žihlí. Západně od vsi, za Potvorovským kopcem je na Mladotickém potoce Odlezelské jezero. Na západní straně kopce býval lom na načervenalý pískovec, používaný na výrobu mlýnských kamenů a na stavby plaského kláštera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Potvorov je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, osm kilometrů severozápadně od Kralovic. V obci žije obyvatel, její katastrální území je 622,63 ha a PSČ všech adres je 331 41. Obec je součástí Mikroregionu Kralovicko. Vsí protéká Potvorovský potok.", "tgt_summary": "Potvorov (en, précédemment : ) est une commune du district de Plzeň-Nord, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2032952} {"src_title": "Trestní právo", "tgt_title": "Droit pénal", "src_document": [{"title": "Trestní právo hmotné (TPH).", "content": "Stanoví, co je trestným činem, podmínky trestní odpovědnosti, jaké sankce (trest či ochranné opatření) lze za trestný čin uložit. Trestný čin je protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a zároveň naplňuje znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestného zákona. Trestnost se vztahuje nejen na dokonaný čin, ale i na pokus či přípravu trestného činu, je-li příprava trestná. Pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty. Spolupachatelé jsou osoby, které spáchaly trestný čin společným jednáním.", "section_level": 1}, {"title": "Účel a funkce trestního práva hmotného.", "content": "Základním účelem TPH je chránit právo a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti atd. Říká, co je trestní čin a jakou sankci za něj uložit. Trestní právo plní několik funkcí- \"ochrannou funkci\", \"preventivní funkci\", \"represivní funkci a regulativní funkci.\" Ochranná funkce - ochranná funkce je dominantní, neboť základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. „\"Trestní právo doplňuje ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva, nastupuje tam, kde se ostatní právní prostředky ukáží jako neúčinné.\"\" Represivní funkce - represivní funkce je spojená s uplatněním ochranné funkce, to znamená - postihu. Reaguje prostředky trestního práva na protiprávní chování. \"„Represivní funkce je orientována k ochraně chráněných zájmů, a to individuálně – působením na pachatele trestného činu.\"\" Jejím účelem je tedy zabránit pachatelům v další trestné činnosti a během výkonu trestu vytvářet podmínky pro jejich převýchovu, obnovení narušených sociálních vztahů a sociální integraci (například u mladistvých). Uplatnění represe je vždy ovlivněno zásadou pomocné role trestní represe – umírněnost činu a trestu (závažnost činu by vždy měla odpovídat výši trestu, když trest přináší vyšší újmu než je potřebná, ztrácí účinnost a naopak jako nespravedlivý přináší škodu.) Jedním z problémů, kterým trestní právo čelí je dilema, které jevy je již nutné a účelné trestněprávně postihovat (např. trestněprávní postihy interrupce, prostituce, korupce apod.) Preventivní funkce - trestní právo má působit preventivně, to znamená - má předcházet a zamezovat trestné činnosti. Rozlišuje tzv. individuální prevenci, ta je zaměřená na konkrétního pachatele a tzv. generální prevenci, která je zaměřená na ostatní (potenciální) pachatele trestných činů. Například sankcionování právnických osob má nejen represivní ale i preventivní funkci. Slouží k odrazování tentýž, a i jiných právnických osob od budoucího protiprávního jednání. Regulativní funkce - upravuje trestní odpovědnost a reguluje jednání na právní či protiprávní, to znamená, že co nejpřesněji vymezuje zákonné podmínky trestní odpovědnosti i beztrestnosti. Dále zakotvuje podmínky ukládání trestů a ochranných opatřeních u dospělých pachatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky trestní odpovědnosti.", "content": "Pachatelovo jednání je úmyslné, jestliže chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo jestliže věděl, že takové porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu může způsobit. V nutné obraně jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Z důvodu nedostatečného věku je beztrestný ten, kterému v době spáchání činu nebylo patnáct let.", "section_level": 2}, {"title": "Tresty a ochranná opatření.", "content": "Trestní zákoník zná tyto druhy trestů: Trestní zákoník zná tyto druhy ochranných opatření: Účelem trestu je chránit společnost a zabránit pachateli v další trestné činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Trestní právo procesní (TPP).", "content": "Reguluje trestní řízení (trestní stíhání), a to jak řízení přípravné, před podáním obžaloby, tak řízení před soudem po podání obžaloby. Upravuje i speciální druhy řízení (amnestie, vydávání do ciziny apod.). Zahrnuje právní normy upravující trestní řízení, tj. zákonem stanovený postup při zjišťování trestných činů a jejich pachatelů, při ukládání trestů pachatelům a při výkonu těchto trestů. Hlavním pramenem trestního práva procesního je zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) č. 141/1961 Sb. Základní zásady trestního řízení: Průběh trestního řízení:", "section_level": 1}, {"title": "Základní zásady trestního práva.", "content": "Zásady, na kterých je založeno TPH - vycházejí z účelů a funkcí trestního práva a jde o určité právní principy a ideje. Význam těchto zásad se dělí na: Poznávací (ty umožňují pochopit podstatu a cíle trestního práva), Interpretační (fungují jako vodítko především u sporných otázek v oblastní trestního práva), Aplikační (slouží jako vodítko při aplikaci řešení při sporných otázkách z oblasti TPH) a Pro tvorbu práva (všeobecné požadavky pro všechny instituty). Příkladem těchto zásad je např. Zásada humanismu, která říká, že trestní právo by mělo chránit demokratické a humanitní hodnoty společnosti, zároveň i oběti trestní činnosti. Jednoduše řečeno tato zásada nabádá k lidskému chování.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální podoba českého trestního práva.", "content": "České trestní právo je v současné době upraveno zejména v trestním zákoníku, který lze považovat za kodex trestního práva hmotného, a v trestním řádu, který je obdobnou ucelenou úpravou trestního práva procesního. Tyto dva kodexy doplňuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), který obsahuje normy hmotněprávního i procesněprávního charakteru týkající se trestní odpovědnosti mladistvých a trestního řízení vedeného proti nim. Dále je od 1. ledna 2012 účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který jako novinku v českém právu zavedl trestní odpovědnost právnických osob, když do té doby byly trestně odpovědné jen osoby fyzické. Další dílčí normy trestního práva nalezneme i v dalších zákonech a prováděcích předpisech.", "section_level": 1}, {"title": "Subsidiarita trestní represe.", "content": "Trestní právo je v demokratických státech pojímáno jako nejzazší prostředek (tzv. ultima ratio), kterou je prováděna právní regulace a sociální kontrola společnosti. Použití prostředků trestního práva (hmotného i procesního) totiž představuje nejzávažnější zásahy do práv jednotlivce, a proto musí být používány zdrženlivě pouze v případech, v nichž prostředky jiných právních odvětví (např. práva občanského a správního) selhávají nebo nejsou efektivní. Opačný přístup, který byl v České republice uplatňován komunistickým režimem před Sametovou revolucí vede k přílišné kriminalizaci mnoha jednání, která je možno řešit mírnějšími prostředky. Hovoří se o tzv. hypertrofii trestní represe. Určitý pozůstatek takového přístupu lze dosud vnímat i v samotném myšlení lidí i politiků, kteří se řadu problémů snaží „řešit“ pouhým podáním trestního oznámení, aniž by využili prostředků jiných právních odvětví, které jsou primárně určeny k ochraně těch kterých vztahů a práv.,", "section_level": 1}], "src_summary": "Trestní právo v České republice je odvětvím veřejného práva, které určuje, jaká společensky škodlivá jednání jsou trestnými činy, jaké jsou sankce za jejich spáchání a jakým způsobem stát prostřednictvím svých příslušných orgánů spáchání trestných činů zjišťuje a jejich pachatele trestá. ", "tgt_summary": "Le droit pénal, ou droit criminel, est une branche du droit qui réprime des comportements antisociaux et prévoit la réaction de la société envers ces comportements. La réponse pénale prend le plus souvent la forme d'une peine. Le droit pénal concerne ainsi le rapport entre la société et l'individu ; il est souvent opposé au droit civil, qui concerne les rapports entre deux personnes morales ou physiques. ", "id": 946004} {"src_title": "VOR (radiomaják)", "tgt_title": "VOR (navigation aérienne)", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Princip spočívá ve vysílání signálu, který je směrově závislý. Jedná se vlastně o složení dvou signálů. První je konstantně vysílán všesměrovou anténou a druhý vysílán \"rotující\" směrovou anténou. Radiomaják navíc vysílá sekvenci dvou nebo tří znaků v Morseově abecedě, která slouží pilotovi k identifikaci majáku. \"Rotace\" druhé antény není řešena mechanicky, nýbrž elektronicky, použitím dvojice na sebe kolmých pevných antén a skládáním jejich fázově posunutých signálů. Rychlost \"rotace\" je 30 otáček/sec (kterou lze také chápat jako amplitudovou modulaci 30 Hz). Přijímač v letadle poté z fázového posuvu výše popsané dvojice signálů určí azimut letadla od vysílače. Výsledek se vyjadřuje v úhlových stupních a nazývá se \"radiál\". Radiál je orientovaná přímka která vychází z majáku a prochází přijímačem (resp. všemi přijímači v konkrétním směru). Příklad: pokud je letadlo na radiálu nula a přístroj indikuje \"FROM\" je JIŽNĚ radiomajáku, pokud je indikováno \"TO\", je SEVERNĚ od něj. Součástí majáků VOR bývá často i systém DME (Distance Measuring Equipment) pro měření vzdálenosti od majáku, pak hovoříme o majáku VOR/DME.", "section_level": 1}, {"title": "Doplerovský VOR - D-VOR.", "content": "Vylepšením tohoto systému je dopplerovský VOR (D-VOR), který využívá Dopplerův princip a je zpětně kompatibilní s VOR. Vysílaný signál D-VOR se chová stejně, jako by se směrová vysílací anténa navíc ještě pohybovala kolem pevné antény po kruhové dráze o poloměru přibližně 6-7 metrů, a to stejnou rychlostí 30 otáček za sekundu, jakou rotuje signál původního VOR. Taková rychlost je technicky těžko realizovatelná (obvodová rychlost by činila přibližně čtyřnásobek rychlosti zvuku). Ve skutečnosti je pohyblivá anténa nahrazena několika desítkami do kruhu pevně umístěných antén. Mezi nimi pak vysílač postupně přepíná, čímž simuluje rychlý kruhový pohyb druhé antény.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola přijímače - VOT.", "content": "Pro kontrolu přijímače VOR existují ještě testovací vysílače, označované jako VOT (VOR receiver test facility). Od VOR se liší tím, že jejich signály nejsou směrové. Při příjmu signálu VOT z jakéhokoliv směru musí přijímač ukázat nulový radiál.", "section_level": 1}, {"title": "Použití přijímače.", "content": "Použití vysvětlíme na jednoduchém příkladu (na palubě je k dispozici stejný indikátor VOR/ILS jako na obrázku). Pilot chce letět z jeho pozice přímo k radiomajáku. Naladí jeho frekvenci a odposlechne identifikační znak. Příjem signálu je na přístroji indikován zmizením červeného praporku „NAV“. Otáčením knoflíku OBS (omni bearing selector) tak dlouho až směrové břevno bude veprostřed a žlutý trojúhelníkový praporek bude ukazovat na „TO“ pilot zjistí na jakém radiálu se nachází (dole pod menší žlutou šipkou). Zároveň vidí, jaký kurs musí nasadit aby doletěl k radiomajáku (nahoře nad větší šipkou). Nasadí tento kurs a směrové břevno mu ukazuje směrovou odchylku od radiálu po kterém letí k majáku. Po přelétnutí majáku přepadne žlutý trojúhelník na „FROM“.", "section_level": 1}, {"title": "Přesnost.", "content": "Přesnost VOR je cca 1°, nad majákem existuje kužel nespolehlivé indikace (50 stupňů od svislice), elevační úhel je 40°.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "http://airnav.eu/index.php?stranka=VOR", "section_level": 1}], "src_summary": "VOR (VHF Omnidirectional Radio Range) je VKV všesměrový radiomaják. Je jedním ze základních systémů, používaných v leteckém provozu pro přístrojovou navigaci. Umožňuje určit letadlu směr vůči konkrétnímu majáku - a to přímo ze signálu, bez toho, aby přijímač musel mít nějakou speciální směrovou anténu. Tím se liší od systému nesměrových majáků NDB, které je třeba zaměřovat směrovou anténou. ", "tgt_summary": "Le VOR (abréviation de ) est un système de positionnement radioélectrique utilisé en navigation aérienne et fonctionnant avec les fréquences VHF (ou UHF pour les militaires). ", "id": 1868038} {"src_title": "Teorie superstrun", "tgt_title": "Théorie des supercordes", "src_document": [{"title": "Co vysvětluje teorie superstrun.", "content": "Experimentálně je známo, že elementární částice tzv. standardního modelu jsou uspořádány do 3 rodin, navzájem odlišných pouze hmotností. Standardní model nemá pro toto žádné jednoznačné a teoreticky podložené vysvětlení. V teorii strun byl vysloven předpoklad, že tři rodiny elementárních částic by mohly souviset se základní topologickou charakteristikou geometrických objektů, která se nazývá genus. Intuitivně jde o počet otvorů v geometrickém objektu, kterým jsou v teorii superstrun tzv. Calabiho-Yauovy variety \"(Calabiho-Čhiouovy variety).\" Superstrunová teorie by měla být teorií elementárních částic a mezi rozsáhlou množinou nikdy nepozorovaných částic je též nehmotná částice se spinem 2. Takovéto vlastnosti by měl mít graviton, což je nutný předpoklad každé teorie, která má být adeptem též na teorii gravitace. Superstrunná teorie docílila určitého pokroku v práci se singularitami a divergencemi, a umožňuje matematicky lépe popsat některé související teoretické představy, např. pro období krátce po velkém třesku, nebo entropii černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Co teorie superstrun neposkytuje.", "content": "Teorie superstrun, přinejmenším ve své současné podobě, má jen značně neurčitou a nejasnou formální i obsahovou strukturu (postuláty, rovnice, interpretace). Neumožňuje vypočíst hmotnosti elementárních částic, ani hodnoty těch vazebních konstant a parametrů, které figurují již ve standardním modelu. Nepodává žádný jasný a jednoznačný předpis pro tzv. kompaktifikaci, tedy problém, jak přejít z prostoru o předpokládaném vysokém počtu dimenzí (např. 11 nebo 27) do běžného 4rozměrného časoprostoru. Příslušných produktů kompaktifikace, tzv. Calabiho-Yauových variet, existuje pak nespočetně mnoho a není známo, na základě jakého dodatečného principu mezi nimi fyzikálně vybrat a docílit konkrétnější předpovědi. Tím, že teorie superstrun připouští v podstatě téměř libovolně vysoký počet nikdy nepozorovaných elementárních částic, neposkytuje ani určení toho, kolik elementárních částic vlastně existuje. Teorie superstrun dnes neumožňuje prakticky žádné testovatelné netriviální předpovědi v oblasti experimentálně dostupné fyziky. Nezanedbatelná část fyziků proto na teorii superstrun v její současné podobě pohlíží skepticky, anebo mnohá její tvrzení přímo odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled strunových teorií.", "content": "Fyzikové v teorii strun byli zneklidněni existencí pěti různých strunových teorií. Během tzv. superstrunové revoluce se ukázalo, že tyto teorie jsou limitními případy jedné teorie, M-teorie, která předpokládá 10 prostorových a 1 časový rozměr.", "section_level": 1}, {"title": "Struny a blány.", "content": "Kromě jednorozměrných strun předpokládá teorie také existenci vícerozměrných útvarů, p-blán (membrán). Konce otevřených strun se mohou pohybovat pouze po bláně.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální ověření.", "content": "Zatím neexistuje, určitým pokrokem by mohlo být uvedení do provozu LHC. Fyzikové doufají, že by mohly být s jeho pomocí objeveny alespoň některé z mnoha supersymetrických částic, které teorie superstrun umožňuje. Protože však současné teorie superstrun připouštějí supersymetrických částic v podstatě neomezené množství, významnější verifikace teorie touto cestou je obtížná. Další možností pro dílčí verifikaci teorie by mohlo být přímé pozorování obří superstruny ve vesmíru. Přesněji řečeno, nějakého geometrického útvaru, který by bylo možné interpretovat jako Calabiho-Yauovu varietu v teorii strun. Takováto struna snad mohla vzniknout v raných fázích vesmíru a nyní by se mohla při pozorování jevit jako určitá gravitační čočka. Možnosti tohoto typu jsou ovšem dosud velmi nejasné a neprůkazné nejen na úrovni experimentu, ale i na úrovni interpretace, která je u teorie superstrun zatím málo rozpracovaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie superstrun, resp. teorie strun, je jedna z nejznámějších a dosud v mnoha směrech neúplných tzv. teorií všeho. Velmi populárně řečeno, tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojování a rozpojování strun. Zastánci této dosud kontroverzní teorie se domnívají, že tato teorie elegantně a harmonicky sjednocuje teorie velkého a malého, tedy obecnou teorii relativity (OTR) a kvantovou mechaniku (KM), které jsou jinak do jisté míry neslučitelné. Podle teorie superstrun má vesmír – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů (jeden časový a deset prostorových). Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají přímému pozorování. ", "tgt_summary": "La théorie des supercordes est une tentative pour expliquer l'existence de toutes les particules et forces fondamentales de la nature, en les modélisant comme les vibrations de minuscules cordes supersymétriques. Au début du, elle est considérée comme la plus féconde des théories pour une gravité quantique, même si elle souffre des mêmes défauts que la théorie des cordes en raison de l'impossibilité de la vérifier par l'expérimentation. ", "id": 1216406} {"src_title": "Hvězdný vítr", "tgt_title": "Vent stellaire", "src_document": [{"title": "Koronální vítr.", "content": "Koronální vítr se vyskytuje u chladných hvězd hlavní posloupnosti (mezi něž patří i naše Slunce). Tyto hvězdy mají horkou korónu. Velikost tepelné rychlosti nejrychlejších částic koróny převyšuje únikovou rychlost z povrchu hvězdy. Tyto částice unikají z blízkosti hvězdy a vytvářejí hvězdný vítr koronálního typu. Z makroskopického pohledu je koronální hvězdný vítr důsledkem rozpínání horké koróny. Tento typ větru pocházející ze Slunce se nazývá sluneční vítr. Koronální vítr je možné popsat pomocí stacionárních hydrodynamických rovnic za předpokladu sférické symetrie. Rovnice kontinuity má v tomto případě tvar formula_1 kde formula_2 je poloměr, formula_3 radiální rychlost větru a formula_4 jeho hustota. Integrací je možné získat vztah pro rychlost ztráty hmoty, množství hmoty kterou hvězda ztrácí za jednotku času, formula_5 Se znalostí hustoty a rychlosti větru od hvězdy tedy můžeme určit množství hmoty, kterou hvězda ztrácí za jednotku času. Slunce ztrácí slunečním větrem formula_6 své hmoty. Rychlost ztráty hmoty koronálním větrem závisí na věku hvězdy, mladé chladné hvězdy tak ztrácejí hmotu až o několik řádů rychleji než Slunce. Nejjednodušším modelem koronálního hvězdného větru je tzv. Parkerův model hvězdného větru. Pokud předpokládáme, že hvězdný vítr je izotermický, pak za předpokladu sférické symetrie je možné pohybovou rovnici hvězdného větru zapsat jako formula_7 kde formula_8 je izotermická rychlost zvuku, formula_9 je gravitační konstanta a formula_10 hmotnost hvězdy. Členy na pravé straně představují gradient tlaku plynu, který vede k expanzi větru a gravitační zrychlení. S užitím rovnice kontinuity můžeme tuto rovnici přepsat jako formula_11 Vidíme, že hvězdný vítr dosahuje rychlosti zvuku formula_12 v bodě, kde rychlost zvuku rovna polovině únikové rychlosti, formula_13 Koronální hvězdný vítr je tedy možný pouze v oblastech, kde je rychlost zvuku srovnatelná s únikovou rychlostí, tedy v koróně hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Čarami urychlovaný vítr.", "content": "Mnohé horké hvězdy jsou natolik zářivé, že velikost zářivé síly způsobená absorpcí záření v čarách těžších prvků je vyšší než velikost síly gravitační. Látka povrchových vrstev hvězd je působením zářivé síly urychlována na rychlosti vyšší než je úniková rychlost a opouští hvězdu. Pro urychlování hvězdného větru horkých hvězd jsou podstatné zejména těžší prvky, například železo, uhlík, dusík, a kyslík.", "section_level": 1}, {"title": "Prachem urychlovaný vítr.", "content": "Chladní obři a veleobři produkují hvězdný vítr v důsledku hvězdných pulzací a absorpce záření na prachových částicích. Pulzacemi se látka povrchových vrstev dostává do poměrně velkých vzdáleností od hvězdy. V těchto oblastech je teplota látky natolik nízká, že v ní může docházet ke kondenzaci prachových částic. Tyto částice jsou schopny natolik efektivně pohlcovat záření hvězdy, že zářivá síla vzniklá v důsledku této absorpce je schopna vznést tyto částice z povrchu hvězdy do mezihvězdného prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdný vítr je ustálený proud částic směřující z povrchu hvězdy do mezihvězdného prostředí. Prostřednictvím hvězdného větru může hvězda ztratit podstatnou část své hmotnosti. ", "tgt_summary": "Le vent stellaire est un flux de plasma constitué essentiellement de protons et des électrons qui sont éjectés de la haute atmosphère des étoiles. Le vent stellaire provenant de notre propre Soleil est appelé vent solaire.", "id": 428395} {"src_title": "Tantal", "tgt_title": "Tantale (chimie)", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Tantal byl objeven roku 1802 švédským chemikem Andersem G. Ekebergem, čistý prvek byl izolován až v roce 1820 Jönsem Berzeliem. Jméno získal podle bájného krále Tantala z řecké mytologie a je vyjádřením jeho význačné vlastnosti – chemické netečnosti. Tantal patří mezi mimořádně obtížně tavitelné kovy, pouze wolfram a rhenium mají vyšší bod tavení. Chemicky je silně podobný prvku niobu a obvykle jej doprovází v minerálech a rudách. Tantal je šedý, kujný, velmi pevný kovový prvek, vysoce odolný proti kyselinám, je dobrým vodičem tepla a elektřiny. Při teplotách pod 150 °C je téměř chemicky inertní, nereaguje dokonce ani s lučavkou královskou. Za teplot pod 4,48 K se stává supravodičem I typu. Rozpouští se v kyselině fluorovodíkové (HF), kyselých roztocích obsahujících fluoridové ionty a kapalném oxidu sírovém (SO). Poměrně snadno se tantal rozkládá alkalickým tavením. V chemických sloučeninách se vyskytuje v mocenství Ta a Ta.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Tantal je na Zemi velmi vzácný, jeho obsah v zemské kůře se odhaduje na 2 mg/kg. Koncentrace v mořské vodě je natolik nízká, že ji nelze změřit ani nejcitlivějšími analytickými metodami a uvádí se, že je nižší než 0,000 0025 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom tantalu na 1 500 miliard atomů vodíku. Tantal se v přírodě vyskytuje v minerálu tantalitu ((Fe,Mn)TaO) a euxenitu (Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O. Ložiska rud s prakticky využitelným obsahem tantalu se nalézají v Austrálii, Brazílii, Kanadě, jižní Africe a Egyptě. Nejbohatším nalezištěm na světě je Demokratická republika Kongo. V Demokratické republice Kongo se vedou po desetiletí války, rozšířená je bída, hladovění a sexuální vykořisťování. Aby Spojené státy americké zavedly sociální zodpovědnost pro společnosti, které těží v dané oblasti tyto minerály, přijaly v roce 2011 zákon o konfliktních minerálech. Tato legislativa vyzývá americké společnosti, aby zajistily, že výrobky, které vyrábějí, neobsahují minerály, které přímo či nepřímo financují ozbrojené skupiny v Demokratické republice Kongo. Výroba čistého kovu je značně komplikovaná, protože ve všech přírodních rudách jej doprovází niob, jehož chemické chování je velmi podobné. Obvykle se pro separaci těchto dvou kovů používá krystalizace jejich fluorokomplexů nebo frakční destilace pětimocných chloridů. Po přečištění sloučenin se elementární kovový tantal vyrábí elektrolyticky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Hlavní použití nachází tantal při výrobě elektronických součástek, hlavně tantalových kondenzátorů. Tantalové elektrolytické kondenzátory využívají schopnosti tantalu vytvořit odolnou povrchovou vrstvu oxidu, tantalová fólie tvoří první desku kondenzátoru, oxid jako jeho dielektrikum a elektrolyt tvoří druhou desku. Protože oxidická vrstva může být velmi tenká (tenčí než v jiných typech kondenzátorů), lze v malém objemu získat velkou kapacitu. To umožňuje využití těchto kondenzátorů v telefonech, počítačích atd. Tantal se také využívá v mnoha slitinách, které díky němu získávají vysokou teplotu tání, jsou pevné a kujné. Nacházejí uplatnění při výrobě vysoce namáhaných součástek v leteckých turbomotorech, ponorkách, jaderných reaktorech a chemických reaktorech pro speciální aplikace. Protože je v lidském těle absolutně inertní, používá se často jako součást slitin pro výrobu chirurgických nástrojů a tělních implantátů. Karbid tantalu je jedním z nejtvrdších známých materiálů a používá se při výrobě speciálních brusných směsí a pro ochranu povrchů vrtných zařízení. oxid tantalu je složkou speciálních skel pro výrobu optických součástek (např. čočky filmových kamer), protože jeho přítomnost silně zvyšuje index lomu materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "Přírodní tantal obsahuje dva izotopy. Ta je stabilní a Ta má poločas rozpadu více než 10 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tantal (chemická značka Ta, \"Tantalum\") je vzácný, tvrdý, modro-šedý, lesklý, přechodný kov. Je vysoce korozivzdorný a používá se pro výrobu chirurgických nástrojů a implantátů, protože je zcela inertní vůči organickým tělesným tkáním.", "tgt_summary": "Le tantale est l'élément chimique de numéro atomique 73, de symbole Ta. Le corps simple tantale est un métal de transition gris-bleu, lourd, dur mais ductile, très résistant à la corrosion des acides, et bon conducteur de la chaleur et de l'électricité. On le trouve dans le minéral appelé \"tantalite\" et dans certains minerais complexes sous forme d'oxyde, associé au niobium, notamment dans le coltan, de couleur noire. ", "id": 167258} {"src_title": "Mlha", "tgt_title": "Brouillard", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Mlha vzniká jako důsledek kondenzace v přízemní vrstvě vzduchu. Vzniká tehdy, poklesne-li teplota vzduchu na teplotu rosného bodu. Podle způsobu, jakým dochází k ochlazování vzdušné masy, lze mlhu rozdělit na několik typů: Mlha se častěji tvoří v místě zasaženém exhalacemi. Ty vytvářejí kondenzační centra vhodná pro vznik mlhy.", "section_level": 1}, {"title": "Radiační mlha.", "content": "Radiační mlha vzniká následkem nočního ochlazování vzduchu přiléhajícího k zemskému povrchu. Toto podloží se ochlazuje důsledkem dlouhovlnného vyzařování. Pro vznik mlhy je potřebné, aby ochlazování vzduchu od podloží nebylo narušováno silnějším prouděním. Ideální rychlost proudění je 1 - 3 m/s. Při silnějším proudění by se promíchávala mocnější vrstva vzduchu a nedošlo by tak k jejímu dostatečnému ochlazení. Takto by se vzduch nenasytil vodními parami a mlha by nevznikla. Tato mlha se tvoří většinou v druhé polovině noci. V létě tvoří jen tenoučkou vrstvu nad podložím a rozpadává se brzy po východu slunce. Na podzim je to vrstva silná 100 - 200 m a rozpadává se dopoledne, anebo zmetamorfózuje na oblačnost druhu Stratus, se základnou ve výšce 100 - 300 m. V zimě pak může tato mlha trvat v závislosti na vnějších meteorologických podmínkách i celý den.", "section_level": 1}, {"title": "Advekční mlha.", "content": "Tento druh mlhy se tvoří v případě, kdy se vlhký teplý vzduch přemisťuje nad studené zemské podloží. Při svém pohybu se od podloží ochlazují přiléhající vzduchové vrstvy až do stavu nasycení vodnými parami. Při vyšší rychlosti proudění se mlha při zemi neudrží, zdvihne se do výšky a vytvoří se Stratus. Advekční mlhy zabírají velké prostory, mohou vzniknout v kterékoliv denní době, obvykle však na podzim a v zimě, kdy se nad naše území dostávají teplé a vlhké vzduchové hmoty od oceánu, který je v tomto období teplejší než pevnina. Jsou spojené s mrholením, v nočních hodinách obvykle sílícím vlivem radiačního efektu. Vertikálně vždy přesahují 20 m a mohou být mocné i několik stovek metrů. Mají dlouhé trvání a rozpadávají se především vlivem změny synoptické situace.", "section_level": 1}, {"title": "Předfrontální mlha.", "content": "Vzniká tehdy, když studeným vzduchem před frontou propadávají relativně teplé vodní kapky, které se vypařují a touto vlhkostí nasycují vzduch. Nejčastěji vznikají před teplými frontami v pásmu 100 - 200 km před vlastní frontální čarou.", "section_level": 1}, {"title": "Zafrontální mlha.", "content": "Je podmíněná advekcí teplého a vlhkého vzduchu nad studené podloží za teplou frontou anebo teplou okluzí. Má velkou rozlohu a je spojená s frontální oblačností.", "section_level": 1}, {"title": "Frontální mlha.", "content": "Tento typ mlhy je v podstatě frontální oblačnost, která dosahuje svou spodní základnou až na zemský povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Městská mlha.", "content": "Tento typ mlh je znám spíš pod označením smog. Smog je směs především vodního aerosolu, prachu, kouře a exhalací z dopravy, které smogu propůjčují jeho specifický namodralý až našedlý nádech. Kondenzace vodních par v městském prostředí je díky značné prašnosti i exhalacím o to snazší, zvláště s ohledem na fakt, že brzy po ránu, kdy jsou všeobecně podmínky pro vznik mlh nejpříznivější, sílí dopravní špička a je zvýšená produkce kouře z lokálních topenišť. Rozlišujeme smog Londýnského typu (na vzniku smogu se podílí především proudění vlhkého vzduchu od moře) a Los Angelského typu (hlavní spouštěč je doprava).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlha je oblak, který leží bezprostředně nad zemí a výrazně omezuje viditelnost na vzdálenost nižší než 1 km. Vzniká kondenzací vodní páry v přízemní vrstvě vzduchu. Skládá se z malých vodních kapiček nebo drobných ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu. Mlha se od oblaku odlišuje pouze tím, že se dotýká zemského povrchu, zatímco oblak nikoliv. Ochlazování vzduchu nad zemským povrchem, které způsobuje vznik mlhy, může být vyvoláno různými faktory.", "tgt_summary": "Le brouillard est le phénomène météorologique constitué d’un amas de fines gouttelettes ou de fins cristaux de glace, accompagné de fines particules hygroscopiques saturées d'eau, souvent de taille microscopique, réduisant la visibilité en surface. Sa composition est donc identique à celle d'un nuage dont la base toucherait le sol. Par convention, les météorologistes parlent de brume lorsque la visibilité horizontale est supérieure à un kilomètre et de brouillard si la visibilité est inférieure à un kilomètre. Les marins utilisent souvent le terme de brume quelle que soit la visibilité horizontale et le nomment également fumée de mer quand il s'agit de brouillard d'évaporation. ", "id": 1823323} {"src_title": "Trakai (hrad)", "tgt_title": "Château de Trakai", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie hradu začíná ve 13. století, kdy se křižáci řádu německých rytířů a livonského řádu snažili ovládnout území dnešní Litevské republiky. Litevský kníže Gediminas si v roce 1321 zvolil tuto bažinatou oblast ke stavbě hradu, kam přenesl své sídlo z Kernavė. Tento hrad stával asi 3 km jihovýchodně od nynějšího města, v místě, zvaném dnes Senieji Trakai (Staré Trakai). Nedlouho nato (1323) Gediminas založil další hrad a nové hlavní město Vilnius. Na Trakai se vrátil až Gediminasův syn Kęstutis. V roce 1337 se poprvé připomínají \"Naujieji Trakai\" (Nové Trakai) v dnešní poloze na poloostrově mezi jezery. Křižáci tehdy hrad nedobyli, vypálili tedy město a odtáhli. Na ochranu před dalšími útoky byl systém opevnění přebudován a sestával ze dvou nových hradů. První, \"Pusiašalio pilis\" (Poloostrovní hrad), z něhož se dochovaly pouze zbytky hradeb, nechal vybudovat kníže Kęstutis na poloostrově jako předsunutou pevnost sloužící k obraně a druhý vnitřní hrad \"Šalos pilis\" (Ostrovní hrad) přímo na ostrově v jezeře Galvė. Ostrovní hrad nechal začátkem 15. století velkokníže Vytautas přebudovat na obytnou rezidenci litevských panovníků. V 16. století začal hrad Trakai ztrácet na významu a do popředí se dostal Vilnius, v té době jedno z velkých evropských měst. V 18. století byl hrad přeměněn ve vězení a nakonec byl pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb. Od počátku 20. století začala být na základě archeologických výzkumů a historických dokladů připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Za polské vlády v letech 1929 až 1939 se podařilo obnovit část hradu, dostavba pokračovala i po druhé světové válce za vlády sovětské (s přerušením v roce 1961, které zavinila kampaň proti „glorifikaci feudální minulosti“). Rekonstrukce byla dovršena počátkem devadesátých let dvacátého století. Za vstupní branou se rozkládá zámecký dvůr, vlevo bývaly kasematy se zbrojnicí a sklady, později i vězení. Po padacím mostě se přejde na nádvoří, odkud se po dřevěných schodech dostaneme do jednotlivých místností. V hradě je zřízeno muzeum historie a současnosti Trakai ukazující život šlechty a místních nevolníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrad Trakai (litevsky Trakų pilis, polsky zamek w Trokach) se nachází ve stejnojmenném městečku asi 28 km západně od litevského hlavního města Vilniusu.", "tgt_summary": "Le château de l'île de Trakai ou château de Trakai (Lituanien: Trakų salos pilis) est un château insulaire situé à Trakai, en Lituanie, sur une île du lac Galvė. Kęstutis a commencé la construction du château en pierre au XIVe siècle. Son fils Vytautas le Grand, décédé dans ce château en 1430, a achevé environ 1409 travaux importants. Trakai était l'un des principaux centres du Grand-Duché de Lituanie. et le château avait une grande importance stratégique.", "id": 1068762} {"src_title": "Thierry Henry", "tgt_title": "Thierry Henry", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Thierry Henry se narodil a vyrůstal na předměstí Paříže v městě Les Ulis, jehož obyvatelstvo je tvořeno velkým počtem imigrantů. Henry rovněž pochází z přistěhovalecké rodiny, která se rok před jeho narozením přistěhovala do Francie z Francouzských Antil. Jeho otec Antoine pochází z Guadeloupu a matka Maryse z Martiniku. Právě jeho otec byl tím, kdo Henryho vedl k atletice a především k fotbalu. Pravidelně ho brával na fotbalová soustředění a místní zápasy. Brzy se ukázalo, že Henry svým fotbalovým umem převyšuje své vrstevníky. V šesti letech zaujal Claude Chezella, který mu nabídl možnost hrávat za místní celek CO Les Ulis. Své první utkání v dresu Les Ulis odehrál až o pět let později v roce 1988. Přestože nehrával zápasy, jeho otec pečlivě dohlížel na jeho tréninky a rozvoj talentu. Když bylo Henrymu jedenáct let, přestěhoval se do sousedního města Orsay, kde žila po rozpadu manželství jeho matka. Zde začal navštěvovat místní školu Alexander Fleming College a strávil v ní dva roky. V roce 1989 se připojil k týmu US Palaiseau, v němž působil jeden rok. Během tohoto období si Henryho všiml Thierry Pret, skaut poloprofesionálního týmu ES Viry-Châtillon. Poté, co se Henryho otec nepohodl s vedením US Palaiseau, zamířil jeho syn právě do ES Viry-Châtillon, který měl pověst nejlepšího pařížského klubu pro rozvoj mladých hráčů. Třináctiletý Henry začal hrávat ve věkové kategorii do patnácti let. Během 26 utkání dokázal soupeřům nastřílet 77 branek. Svým fotbalovým umem zaujal trenéry z AS Monaca, kteří na utkání ES Viry-Châtillon vyslali svého skauta Arnolda Catalana. ES Viry-Châtillon vyhrál v onom utkání 6-0 a Henry vstřelil všech šest branek. Henry Catalana zaujal natolik, že namísto obvyklé zkoušky mu rovnou nabídl přestup do AS Monaca. Avšak předtím, než se připojil k monackému mládežnickému týmu, absolvoval stáž v elitní fotbalové akademii Clairefontaine, do níž byl na Catalanovu žádost poslán. Na akademii, na kterou ho původně kvůli školním výsledkům nechtěli přijmout, byl spolužákem pozdějších francouzských reprezentantů Williama Gallase, Louise Sahy a Nicolase Anelky. Po skončení studií na Clairefontaine se v roce 1992 připojil k mládežnickému týmu AS Monaca.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AS Monaco.", "content": "Thierry Henry si odbyl svůj debut mezi profesionály 31. srpna 1994, kdy coby sedmnáctiletý mladík zasáhl do utkání s Nice, které AS Monaco pod vedením manažera Arsène Wengera prohrálo 0-2. Přestože během své kariéry hrával většinou na pozici hrotového útočníka, tak na jejím počátku byl stavěn na post levého křídla, kde podle mínění trenéra Wengera mohl lépe uplatnit své technické dovednosti a rychlost. Střelecky se poprvé prosadil 29. dubna 1995 v utkání proti RC Lens, kdy dvěma góly dopomohl k vysokému vítězství 6-0. Ve své první sezoně v dresu AS Monaca odehrál osm utkání a vstřelil tři branky. Prvních klubových úspěchů dosáhl ve své třetí sezoně 1996/97, kdy již byl pevnou součástí prvního týmu. Odehrál 36 ligových utkání, v nichž dal devět branek, a dopomohl Monacu k prvnímu ligovému titulu od roku 1988. Za své výkony byl v roce 1996 oceněn cenou pro nejlepšího francouzského mladého fotbalistu roku. V následující ligové sezoně se mu již tolik střelecky nedařilo, avšak v Lize mistrů dovedl AS Monaco až do semifinále a se sedmi vstřelenými brankami vytvořil francouzský rekord této soutěže. O Henryho začaly projevovat zájem evropské kluby v čele s Barcelonou, Realem Madrid, Manchesterem United a Arsenalem. Henry v AS Monacu setrval ještě polovinu následující sezony a 18. ledna 1999 zamířil do italského Juventusu. Během svého působení v AS Monacu odehrál celkem 105 ligových utkání a vstřelil 20 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus.", "content": "Manažer Juventusu Marcello Lippi přivedl Thierry Henryho za zhruba 10,5 milionu liber. Angažmá v italském celku mu však příliš nevyšlo, neboť se nedokázal prosadit proti dobře organizovaným obranným řadám italských týmů. Henrymu rovněž neprospívala hra na křídle a změna manažera, který nahradil Lippiho pouhý měsíc po Henryho příchodu. Svůj první gól v dresu Juventusu vstřelil až 17. dubna 1999 v utkání na půdě Lazia a dvěma brankami dopomohl k vítězství 3-1. Během jarní části Serie A odehrál šestnáct utkání, v nichž vstřelil pouhé tři branky.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "V létě roku 1999 znovu projevil o Henryho služby zájem anglický Arsenal, který sháněl náhradu za odchozího Nicolase Anelku. Henry využil této možnosti změnit prostředí a připojit se k týmu, který byl veden Arsènem Wengerem, pod kterým začínal svoji fotbalovou kariéru v AS Monacu. Přestup se uskutečnil 3. srpna 1999 za částku 10,5 milionu liber, čímž se stal historicky nejdražší posilou Arsenalu. Přestup francouzského útočníka vyvolal mezi fanoušky řadu diskuzí, zdali se vyplatí zaplatit tak vysokou částku za hráče, který se v předchozím angažmá vůbec neprosadil. Wenger však byl přesvědčen o opaku. Nicméně se na počátku jeho kariéry v Arsenalu zdálo, že kritici tohoto přestupu budou mít pravdu. Henry debutoval v dresu Arsenalu 7. srpna v prvním kole Premier League, kdy nastoupil coby střídající hráč do druhého poločasu utkání proti Leicesteru City. V základní sestavě se poprvé objevil o tři dny později v duelu s Derby County a rovněž hrál i v následujících pěti utkáních, avšak ani v jednom z nich skórovat nedokázal. Wenger mu však i nadále věřil a rozhodl se, že je již připraven na to, aby začal nastupovat na pozici hrotového útočníka. Debutový gól vstřelil v osmém kole anglické Premier League, kdy jako náhradník nastoupil v 71. minutě do zápasu se Southamptonem a o osm minut později vstřelil jediný gól utkání. Přestože si zvykal na svoji novou roli a většinou byl v zápasech střídán či začínal utkání na lavičce náhradníků, dokázal do konce kalendářního roku vstřelit osm branek. V druhé polovině sezony byl již nepostradatelným členem londýnského mužstva. Ve své první sezoně nastoupil ve všech soutěžích ke 47 utkáním, v nichž dal 26 branek. Rovněž se mu podařilo vyrovnat střelecký rekord Alana Shearera z Newcastlu United, když skóroval v sedmi po sobě jdoucích utkáních Premier League. S Arsenalem skončil v lize na druhém místě za Manchesterem United a v Poháru UEFA prohráli ve finále s Galatasarayem. V následující sezoně 2000/01 vstřelil opět sedmnáct ligových branek, avšak v celkovém souhrnu za sezónu nastřílených gólů ve všech soutěžích, v nichž nastoupil, jich bylo o čtyři méně, než v jeho premiérovém roce na britských ostrovech. Navzdory velkým ambicím zůstal Arsenal i v tomto ročníku bez získané trofeje. V Premier League obsadil londýnský celek opět druhé místo s desetibodovou ztrátou na první Manchester United. Ve čtvrtfinále Ligy mistrů byli po remíze 2-2 vyřazeni Valencií a finále Anglického poháru prohráli 1-2 s Liverpoolem. Prvních úspěchů se Henry dočkal až ve své třetí sezoně. Ligový ročník zakončil Arsenal na prvním místě se sedmi bodovým náskokem před Liverpoolem. Arsenal v třiceti osmi utkáních prohrál pouze třikrát, přičemž ani jedna z těchto proher nepřišla na hřišti soupeřů. Vítězstvím 2-0 nad Chelsea ve finále Anglického poháru zkompletoval Henry se svým týmem ceněný double. Henry se s 32 vstřelenými brankami opět stal nejlepším klubovým střelcem, přičemž jeho 24 ligových branek mu vyneslo titul nejlepšího střelce anglické Premier League. Pro Henryho to byla první sezona z celkových pěti po sobě jdoucích, ve kterých se mu podařilo nastřílet více než třicet gólů. V sezoně 2002/03 vstřelil Henry stejný počet branek jako v ročníku předcházejícím. Arsenal skončil v lize na druhé příčce za Manchesterem United a Thierry Henry o jediný gól prohrál s jejich útočníkem Ruudem van Nistelrooyem souboj o trofej pro nejlepšího střelce Premier League. Henry nejen góly dával, ale i je pro své soupeře připravoval. Ke svým třiceti dvěma gólům přidal i dvacet tři asistencí, což je na hráče hrajícího na pozici útočníka neobvykle vysoké číslo. Arsenal zakončil sezonu obhajobou Anglického poháru, když ve finále na Millennium Stadium v Cardiffu porazil 1-0 Southampton. Henry za svůj výkon ve finálovém utkání obdržel ocenění pro nejlepšího hráče zápasu. Rovněž byl vyhlášen hráčem roku anglické Premier League, a to jak podle hráčské asociace, tak i novinářské asociace. V anketě Fotbalista roku podle organizace FIFA skončil na druhém místě za Zinédine Zidanem z Realu Madrid. V ročníku 2003/04 se Arsenal po jednoleté odmlce stal opět mistrem Premier League. Thierry Henry společně se svými spoluhráči dokráčel k zisku ligového primátu bez jediné prohry, čímž se stali prvním týmem po více než sto letech, který tohoto úspěchu dosáhl. Do té doby se to povedlo pouze Prestonu North End, který tímto způsobem získal titul v sezoně 1888/89. V lednu roku 2003 vstřelil Henry svůj stý gól v dresu Arsenalu, přičemž na dosažení tohoto milníku mu stačilo odehrát pouhých sto osmdesát utkání. Střelecky to byla pro Henryho nejúspěšnější sezona v jeho kariéře. V lize nastřílel třicet branek a celkem jich dal třicet devět. Ke klubovým úspěchům přidal i ocenění individuální. V rámci anglické Premier League obhájil trofej pro Hráče roku podle obou asociací a v anketě Fotbalista roku organizace FIFA opět obsadil druhou příčku, tentokrát za Brazilcem Ronaldinhem z Barcelony. Poprvé ve své kariéře získal Zlatou kopačku pro nejlepšího ligového střelce Evropy. Arsenal na svoje obdivuhodné ligové výkony z předešlé sezony nenavázal. Ročník 2004/05 zakončil na druhém místě s pěti prohrami a dvanáctibodovou ztrátou na první Chelsea. Kromě Community Shield dokázal Arsenal zvítězit pouze v Anglickém poháru, když ve finálovém utkání porazil v penaltovém rozstřelu Manchetster United. Henry si však z důvodu zranění ve finále nezahrál. I přes zranění achillovy šlachy z počátku sezony a změnu rozestavení, v němž Arsenal do zápasů nastupoval, kdy se Henry stal osamoceným hrotovým útočníkem, dokázal nastřílet ve všech soutěžích třicet branek. Jeho dvacet pět ligových mu vyneslo obhajobu Zlaté kopačky, když se společně s Diego Forlánem z Villarrealu stal nejlepším ligovým střelcem Evropy. Henry se tak stal teprve druhým hráčem v historii, který dokázal tuto trofej získat ve dvou po sobě jdoucích ročnících. Prvním obhájcem této trofeje byl Skot Ally McCoist v letech 1992 a 1993. V létě roku 2005 převzal Thierry Henry po odcházejícím kapitánovi Arsenalu Patricku Vieirovi kapitánskou pásku. Dne 17. září téhož roku se Henry stal nejlepším střelcem v klubové historii, když dvěma góly v utkání Ligy mistrů rozhodl o vítězství 2-0 nad Spartou Praha, a překonal tak střelecký rekord Iana Wrighta, který činil 185 vstřelených branek. Další střelecký rekord překonal 1. února 2006, kdy v domácím utkání proti West Hamu United vstřelil svůj 151. ligový gól v dresu Arsenalu, čímž překonal Cliffa Bastina, historicky třetího nejlepšího střelce Arsenalu, který v severolondýnském celku hrával v letech 1929 až 1947. V posledním ligovém kole hraném 7. května na Highbury proti Wiganu vstřelil hattrick, a dopomohl tak k vítězství 4-2. Tyto tři branky byly posledními vstřelenými góly na tomto stadionu, neboť se Arsenal po skončení této sezony přestěhoval na nově vybudovaný Emirates Stadium. Arsenal zakončil sezonu na čtvrté příčce ligové tabulky, což bylo jeho nejhorší umístění během Henryho působení v klubu. Henry se přesto stal nejlepším ligovým střelcem a prvním hráčem historie, který vstřelil přes dvacet branek v pěti po sobě jdoucích sezonách. Po třetí v kariéře se stal Hráčem roku podle novinářské asociace a byl vybrán do světové jedenáctky podle organizace FIFA. Vrcholem sezony 2005/06, v níž Arsenal poprvé po čtyřech úspěšných letech nezískal žádnou trofej, mělo být finále Ligy mistrů hrané na národním stadionu Stade de France v Paříži. Arsenal však v utkání s Barcelonou neuspěl a kvůli dvěma obdrženým gólům v závěru utkání prohrál 1-2. Po dvou sezonách bez zisku ligového titulu a hlavně po prohře ve finále Ligy mistrů se v médiích vynořily spekulace o Henryho odchodu. Ten nakonec zareagoval prodloužením smlouvy se stávajícím klubem, jemuž se upsal na další čtyři roky. Po podpisu nového kontraktu však přiznal, že o přestupu skutečně uvažoval, a že nakonec rozhodla jeho náklonnost ke klubu. Viceprezident Arsenalu David Dein později prozradil, že před Henryho podpisem nové smlouvy odmítl dvě nabídky od španělských klubů ve výši 50 milionů liber. Pokud by se transfer uskutečnil, stal by se Thierry Henry nejdražším fotbalistou historie a překonal tak rekordní částku 47 milionů liber, za kterou přestoupil v roce 2001 Zinédine Zidane do Realu Madrid. V ročníku 2006/07 se Henry poprvé ve své kariéře potýkal s vleklými a opakujícími se zraněními. Kvůli zdravotním problémům s podkolenní šlachou, nohou a zády odehrál pouhých sedmnáct ligových utkání, ve kterých nastřílel deset branek. Poslední zápas sezony odehrál 8. března v osmifinále Ligy mistrů proti PSV Eindhovenu. Jelikož se Henry zotavil ze svého posledního zranění pár dní před utkáním, začínal zápas na lavičce náhradníků. Na hřiště se dostal až ve druhém poločase, avšak krátce poté začal kulhat. Během lékařského vyšetření bylo odhaleno poranění třísel a břišních svalů, což pro něj znamenalo konec sezony. Na konci sezony 2006/07 přestoupil za 16,1 milionu liber do Barcelony, kde 25. června 2007 absolvoval vstupní lékařskou prohlídku. Henry s katalánským klubem podepsal čtyřletou smlouvu s ročním platem 4,6 milionu liber. Jako důvod svého přestupu označil odchod viceprezidenta Davida Deina a nejistou budoucnost trenéra Arsène Wengera. Rovněž prohlásil, že vždy říkal, že pokud jednoho dne opustí Arsenal, tak zamíří právě do Barcelony. Henry opustil Arsenal coby historicky nejlepší klubový střelec s 226 brankami na svém kontě. Z celkových osmi sezon, které strávil v londýnském klubu, se sedmkrát stal nejlepším klubovým střelcem. Pouze v posledním ročníku, kdy vynechal z důvodu zranění velkou část sezony, ho o jeden gól předběhl jeho spoluhráč Robin van Persie. V roce 2008 byl fanoušky Arsenalu zvolen nejlepším hráčem historie.", "section_level": 2}, {"title": "Barcelona.", "content": "První gól v dresu Barcelony vstřelil Henry 19. září 2007 v utkání Ligy mistrů proti Olympique Lyon a o deset dní později zaznamenal svůj první hatrick v novém působišti, když v rámci šestého kola La Ligy dopomohl k vítězství 4-1 na půdě Levanty. Henry v Barceloně hrával na pozici křídla, což mu neumožnilo navázat na střeleckou formu z Arsenalu. Již v prvním roce ve Španělsku vyjádřil svoji nespokojenost s přesunem do Barcelony, což vedlo ke spekulacím o jeho návratu do Premier League. V rozhovoru s anglickým komentátorem Garathem Crooksem prohlásil, že mu chybí život v Anglii a dokonce i anglická média. Henry zakončil svoji první sezonu jako nejlepší střelec Barcelony s 19 góly v 47 utkáních. Barcelona však v lize skončila třetí a ani v jiných soutěžích nezískala žádnou trofej. Druhý ročník strávený na Pyrenejském poloostrově byl pro Henryho mnohem úspěšnější. První trofej v dresu Barcelony získal 13. května 2009, kdy katalánský klub ve finále Copa del Rey porazil 4-1 Athletic Bilbao. Sezonu 2008/09 zakončil vítězstvím v La Lize a Lize mistrů, čímž se svými spoluhráči zkompletoval ceněný treble. Henrymu se dařilo i střelecky a společně se svými kolegy z útoku Lionelem Messim a Samuelem Eto'oem nastřílel celkem sto branek. Tato trojice se zároveň stala střelecky nejplodnějším triem v historii španělské ligy, když vstřelila 72 ligových branek, čímž překonala rekord 66 gólů z ročníku 1960/61, který vytvořili útočníci Realu Madrid Ferenc Puskás, Alfredo Di Stéfano a Luis del Sol. Barcelonský rekord vydržel však pouhé tři sezony, než jej Cristiano Ronaldo, Karim Benzema a Gonzalo Higuaín z Realu Madrid vylepšili na hodnotu 89 branek. V sezoně 2009/10 přidal do své sbírky další čtyři trofeje. Barcelona obhájila ligový titul a uspěla i ve španělském Superpoháru, Superpoháru UEFA a na klubovém mistrovství světa. Herně se však Henrymu nedařilo. Manažer Barcelony Josep Guardiola začal dávat přednost klubovému odchovanci Pedrovi Rodríguezovi, což mělo pro Henryho za následek pouhých jednadvacet ligových startů, v nichž vsítil jen čtyři branky. Ještě před koncem ligového ročníku prohlásil prezident klubu Joan Laporta, že Henry, který měl v Barceloně smlouvu do léta roku 2011, může v letním přestupním termínu odejít. Po Henryho návratu z mistrovství světa 2010 Barcelona oznámila, že souhlasila s Henryho přestupem do nejmenovaného klubu. Thierry Henry odehrál během tří sezon v barcelonském dresu 121 utkání a vstřelil 49 branek.", "section_level": 2}, {"title": "New York Red Bulls.", "content": "Thierry Henry podepsal 13. července 2010 víceletý kontrakt s týmem New York Red Bulls, hrajícím v americké Major League Soccer (MLS). Debut v novém působišti si odbyl 31. července 2010 v ligovém utkání proti Houstonu Dynamo, ve kterém New York remizoval 2-2, přičemž Henry přihrával na oba góly svého spoluhráče Juana Pabla Ángela. Svůj první gól vstřelil 28. srpna 2010 při vítězství 2-0 nad San Jose Earthquakes. New York zakončil základní část ligové sezony na prvním místě Východní konference. V následující vyřazovací části byl New York vyřazen hned v semifinálovém dvojzápase, když v souhrnu 2-3 podlehl San Jose. Henry po svém příchodu v polovině sezony odehrál dvanáct utkání a vstřelil dvě branky. První kompletní sezonu v americké MLS odehrál Henry v roce 2011, kdy se New York Red Bulls umístil na celkové desáté příčce tabulky a do playoff postoupil díky divoké kartě. V kvalifikačním utkání o playoff porazil New York FC Dallas 2-0 a Henry se na vítězství podílel jednou vstřelenou brankou. Avšak stejně jako v předchozím ročníku se nedokázali probojovat přes úvodní konferenční semifinále, ve kterém tentokrát prohráli 1-3 s Los Angeles Galaxy. Henryho střelecká bilance v roce 2011 činila 15 branek ve 29 utkáních.", "section_level": 2}, {"title": "Hostování v Arsenalu.", "content": "Po skončení sezony v USA se Henry připojil k týmu Arsenalu, se kterým měl během přestávky trénovat. Avšak z důvodu odchodu Gervinha a Marvána Šamacha na Africký pohár národů se Henry dohodl na dvouměsíčním hostování, které stvrdil svým podpisem 6. ledna 2012. Svůj první zápas odehrál 9. ledna v rámci 3. kola FA Cupu proti Leedsu United, kdy coby střídající hráč rozhodl jediným gólem utkání o vítězství Arsenalu. Další branku vstřelil při svém posledním zápasu v dresu Arsenalu, když v nastaveném čase ligového utkání proti Sunderlandu rozhodl o vítězství 2-1. Během svého hostování odehrál sedm utkání a vstřelil dvě branky. Do New Yorku se Henry vrátil již 17. února, aby stihl se svým domovským klubem předsezónní přípravu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do New Yorku.", "content": "Henry se v roce 2012 stal nejlépe placeným hráčem americké MLS, když se svým základním ročním platem ve výši 5 milionů dolarů přeskočil Davida Beckhama z LA Galaxy. O rok později mu základní plat klesl na 3,75 milionu dolarů, avšak díky bonusům, které činily 600 tisíc dolarů, se udržel na pozici nejlépe placeného fotbalisty ligy. Herně se New Yorku v ročníku 2012 dařilo a zajistil si v lize čtvrté místo. Henry stejně jako v předchozí sezoně vstřelil patnáct branek v sedmadvaceti utkáních. Na své konto si rovněž připsal první hattrick v MLS, když 31. března 2012 dopomohl k vítězství 5-2 nad Montrealem Impact. V roce 2013 se New York Red Bulls stal poprvé ve své sedmnáctileté historii vítězem základní části MLS. Thierry Henry k zisku titulu přispěl deseti ligovými góly, přičemž se trefil i v posledním rozhodujícím zápase sezony proti Chicagu Fire, kdy se na vítězství 5-2 podílel jednou brankou a dvěma asistencemi. V ročníku 2014 se New York Red Bulls umístil na osmé příčce celkové tabulky a Henry vstřelil deset branek. V utkání proti Columbusu Crew, hraném 12. července 2014, vstřelil jeden gól a přidal tři asistence, čímž se stal historicky nejlepším klubovým nahrávačem s celkovým počtem 37 asistencí, a překonal tak dosavadní držitele rekordu Amada Guevaru a Taba Ramose. Henry 1. prosince 2014 oznámil, že po čtyřech a půl letech strávených v týmu New Yorku Red Bulls odchází. O dva týdny později, 16. prosince 2014, ohlásil ukončení své hráčské kariéry. Od roku 2015 začal pracovat jako fotbalový expert na televizní stanici Sky Sports.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Thierry Henry prožil úspěšnou kariéru i v dresu reprezentačního výběru Francie, za který odehrál v letech 1997 až 2010 celkem 123 utkání. Poprvé byl do reprezentace povolán v červnu 1997, kdy se coby hráč AS Monaca zúčastnil mistrovství světa hráčů do 20 let. V říjnu téhož roku byl trenérem Aimé Jacquetem povolán do seniorského týmu. Svůj debut si dvacetiletý Henry odbyl 11. října v utkání proti Jihoafrické republice, které Francie vyhrála 2-1. Jeho výkon zaujal reprezentačního trenéra natolik, že se rozhodl Henryho zařadit do výběru pro mistrovství světa, které se konalo následující rok ve Francii. Na mezinárodní scéně nepříliš známý mladík se stal nejlepším střelcem francouzského výběru a svými třemi góly v šesti utkáních dopomohl Francii k vítězství na šampionátu. Následně se svými spoluhráči obdržel státní vyznamenání v podobě Řádu čestné legie s hodností rytíře. O dva roky později se zúčastnil mistrovství Evropy, kde se opět se třemi góly stal nejlepším střelcem svého týmu. Jedním z nich byl vyrovnávací gól v semifinálovém duelu s Portugalskem, které Francie vyhrála 2-1 v prodloužení. V následném finále Francie přehrála Itálii shodným výsledkem a Henry získal svoji druhou trofej v reprezentační kariéře. Na následujícím mistrovství světa hraném v roce 2002 v Japonsku a Jižní Koreji byli obhájci titulu vyřazeni již v základní skupině, přičemž ve třech utkáních nedokázali vstřelit jedinou branku. Henry byl navíc v druhém utkání proti Uruguayi vyloučen a do posledního utkání, které Francie prohrála 0-2 s Dánskem, nezasáhl. V následujícím roce se Francii podařilo zvítězit v Konfederačním poháru, který se konal na jejich domácí půdě. Henry byl hlavním strůjcem tohoto úspěchu, když se stal nejlepším střelcem turnaje a zároveň byl ve třech utkáních z pěti zvolen hráčem utkání. Jednou ze čtyř vstřelených branek byla i vítězná trefa v prodloužení finálového utkání proti Kamerunu, které Francie vyhrála 1-0. V roce 2004 odehrál na mistrovství Evropy všechna čtyři utkání, v nichž dal dvě branky. Francie však byla vyřazena ve čtvrtfinále pozdějším vítězem celého turnaje, Řeckem. Na světovém šampionátu v roce 2006, které se uskutečnilo v Německu, se Francie probojovala až do finále, kde v penaltovém rozstřelu podlehla Itálii. Henry vstřelil na turnaji tři branky, včetně vítězné ve čtvrtfinálovém duelu s obhájcem trofeje Brazílií. V utkání proti Faerským ostrovům hraném 13. října 2007 vstřelil Henry svůj jednačtyřicátý gól, čímž vyrovnal dosavadní střelecký rekord Michela Platiniho. O čtyři dny později rozhodl svými dvěma góly o vítězství 2-0 nad Litvou, a stal se tak historicky nejlepším střelcem francouzského národního týmu. Dne 3. června 2008 v přátelském utkání proti Kolumbii odehrál Henry svůj stý zápas v reprezentačním dresu, čímž se stal historicky šestým francouzským hráčem, který tohoto milníku dosáhl. Na mistrovství Evropy v roce 2008 byla Francie vyřazena již v základní skupině, aniž by dokázala vyhrát jediné utkání. Jedinou branku francouzského reprezentačního výběru vstřelil Thierry Henry v utkání s Nizozemskem, které skončilo výsledkem 1-4. Francii se výsledkově nedařilo ani v následující kvalifikaci na mistrovství světa 2010, když v kvalifikační skupině skončila na druhém místě za Srbskem a musela bojovat o postup v barážovém utkání s Irskem. První zápas hraný v Dublinu vyhrála Francie 1-0, avšak odveta, konající se na Stade de France v Paříži, skončila po uplynutí základní hrací doby stejným výsledkem ve prospěch Irska. O postupu na závěrečný šampionát se rozhodlo až v prodloužení, kdy Francie vstřelila kontroverzní gól, když si Thierry Henry před centrem na skórujícího Williama Gallase pomohl ke zpracování míče rukou. Tento incident spustil vlnu kritiky a irský fotbalový svaz podal formální stížnost a žádal opakování utkání, což FIFA zamítla. Samotný Henry po utkání odmítl tvrzení, že podváděl, avšak poté, co padlo rozhodnutí, že se zápas opakovat nebude, prohlásil, že nejspravedlivějším řešením by bylo utkání odehrát znovu. Henry se rovněž nechal slyšet, že po tomto incidentu uvažoval o ukončení své reprezentační kariéry. Na samotném světovém šampionátu hraném v roce 2010 v Jihoafrické republice byla Francie vyřazena již ve skupině, když získala jediný bod za bezbrankovou remízu s Uruguayí. Henry zasáhl v roli střídajícího hráče pouze do dvou utkání, včetně posledního zápasu skupiny, kdy Francie podlehla domácí Jihoafrické republice 1-2. Po vyřazení francouzské reprezentace Henry oznámil ukončení své reprezentační kariéry. Celkem odehrál 123 utkání, v nichž vstřelil 51 branek, čímž se stal historicky nejlepším střelcem a druhým v počtu odehraných zápasů za Lilianem Thuramem.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Přestože Henry v dětství hrával na pozici útočníka, tak během svého angažmá v AS Monacu a v Juventusu byl stavěn na křídlo. Do role útočníka se opět vrátil až po svém přestupu do Arsenalu v roce 1999, kde často tvořil útočnou dvojici s Nizozemcem Dennisem Bergkampem. V sezoně 2004/05 změnil trenér Arsenalu Wenger rozestavení na 4–5–1, což pro Henryho znamenalo adaptovat se na novou roli osamoceného hrotového útočníka. I přes tuto změnu dokázal i nadále střílet mnoho branek. Arsène Wenger o jeho střeleckých schopnostech prohlásil: „Thierry Henry mohl převzít balon uprostřed hřiště a vstřelit takový gól, jako nikdo jiný na světě.“ Henryho hra se vyznačovala především precizním zakončením, které si podle slov svého otce zdokonalil při sledování svého idolu Marco van Bastena. Jeho styl byl rovněž ovlivněn Romáriem, Ronaldem a George Weahem, kteří se vyznačovali tím, že operovali mimo pokutové území, a po získání míče se přímočaře vydávali vstříc soupeřově brance. Když byl Henry na vrcholu svých sil, byl schopen překonat několik bránících protihráčů s výjimečnou rychlostí, technikou a klidem, což znamenalo, že si dokázal v utkáních vypracovat velké množství střeleckých příležitostí. V roce 2004 se o Henryho hře vyjádřil bývalý útočník Arsenalu Alan Smith následovně: „Musím se přiznat, že jsem nikdy neviděl hráče, jako je on. Je atletem s vynikajícími technickými schopnostmi a obrovskou touhou být nejlepší.“ Henry však nebyl jen střelcem. Častokrát se stahoval do křídelních pozic, odkud mohl připravovat góly pro své spoluhráče. Mezi roky 2002 až 2005 si na své konto připsal skoro padesát asistencí, což ho pasovalo do role nesobeckého, kreativního hráče. Mezi jeho další charakteristické herní prvky patřilo překonání ofsajdové linie, kdy se vyskytoval v ofsajdové pozici, avšak těsně před přihrávkou se vrátil před obránce, aby jim následně díky své rychlosti unikl. V Arsenalu byl první volbou na post exekutora standardních situací – pokutových a přímých kopů.", "section_level": 1}, {"title": "Trofeje a ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "AS Monaco Arsenal Barcelona New York Red Bulls", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "K 10. listopadu 2014", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "\"K 22. červnu 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Mimofotbalové aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Thierry Henry se 5. července 2003 oženil s anglickou modelkou Claire, známou pod uměleckým pseudonymem Nicole Merry. Obřad se konal na jihoanglickém hradě Highclere. V květnu 2005 se jim narodila dcera Téa. O dva roky později, v červnu 2007, Henry oznámil rozpad jejich manželství a v září téhož roku se uskutečnilo rozvodové řízení. Rozvod byl uzavřen v prosinci 2008 a Henry musel své bývalé manželce vyplatit částku blížící se deseti milionům liber. Od roku 2008 žije s bosenskou modelkou Andreou Rajačić, se kterou má syna Tristana (nar. 2012) a dceru (nar. 2015).", "section_level": 2}, {"title": "Reklamní kampaně.", "content": "Henry se během své kariéry aktivně zapojoval do charitativních kampaní. Byl součástí UNICEF FIFA týmu, kde působili i další profesionální fotbalisté, se kterým natočil řadu televizních spotů zaměřujících se na podporu dětí. Během svého působení v týmu New York Red Bulls oznámil, že za každý vstřelený gól daruje charitě Grassroot Soccer, která se zaměřuje na boj proti šíření viru HIV, částku v hodnotě pěti tisíc euro. Dále podporuje nadaci bývalého kanadského basketbalisty Steva Nashe, která se stará o zdraví a vzdělanost opuštěných dětí, a nadaci na léčbu cystické fibrózy. Jelikož se během své kariéry stal terčem rasistických útoků, tak se aktivně zapojil i do boje proti rasismu. Nejvýznamnější incident směřující na jeho osobu se odehrál v roce 2004 při tréninku španělské fotbalové reprezentace, kdy španělská televize zachytila trenéra Luise Aragonése, jak Henryho označil za „černé hovno“. Henry se následně stal tváří kampaně společnosti Nike „Stand Up Speak Up“, zaměřené na vymýcení rasismu z fotbalového světa. V roce 2006 byl Henry ohodnocen jako devátý komerčně nejcennější fotbalista světa. Během své kariéry se stal tváří mnoha značek. Objevil se například v reklamě automobilového výrobce Renault, kde propagoval jejich vůz Clio. Během natáčení se poznal se svojí budoucí manželkou Claire, která v reklamním klipu též vystupovala. V roce 2005 se stal společně s tenistou Rogerem Federerem a golfistou Tigerem Woodsem tváří společnosti Gillette. Z důvodu menší popularity fotbalu v Severní Americe byl Henry v tamních reklamách této společnosti nahrazen baseballistou Derekem Jeterem. V reakci na Henryho kontroverzní utkání v baráži o postup na mistrovství světa v roce 2010, kdy v zápase proti Irsku zahrál před vstřelenou brankou rukou, byly v Irsku výrobky značky Gillette bojkotovány. Společně s dalšími fotbalisty účinkoval v reklamní kampani společnosti Pepsi či Beats, která se zabývá výrobou sluchátek a reproduktorů. Co se týče smluv s výrobci sportovního oblečení, tak Henry na začátku své kariéry podepsal kontrakt s americkou firmou Nike. Tato spolupráce byla ukončena po mistrovství světa v roce 2006, kdy se dohodl na podmínkách s anglickou společností Reebok. V roce 2011 podepsal smlouvu s německou Pumou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thierry Daniel Henry [tjeri ánri] (* 17. srpna 1977, Les Ulis, Francie) je bývalý francouzský profesionální fotbalista, který hrával na pozici útočníka. Během své kariéry působil v týmech AS Monaco, Juventusu, Arsenalu, Barcelony a New York Red Bulls. Na mezinárodní scéně reprezentoval francouzský národní tým, s nímž vyhrál mistrovství světa 1998 a mistrovství Evropy 2000. Reprezentační kariéru zakončil s 51 vstřelenými brankami, jako historicky nejlepší střelec národního mužstva \"Les Bleus\". V současnosti trénuje v Kanadě tým Montreal Impact hrající Major League Soccer. ", "tgt_summary": "Thierry Henry, né le aux Ulis (France), est un footballeur international français qui évolue au poste d'attaquant entre 1994 et 2014. Il est actuellement entraîneur de l'Impact de Montréal en Major League Soccer. ", "id": 755808} {"src_title": "Plitvická jezera", "tgt_title": "Parc national des lacs de Plitvice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Označení \"Plitvická jezera\" bylo poprvé použito v roce 1777 knězem Dominikem Vukasovičem. 8. dubna 1949 byl založen národní park na ochranu unikátní kaskády (převýšení 156 m) a v r. 1979 byl zařazen do Světového dědictví UNESCO. Do roku 1958 byl pro turisty nedostupný. Poté byl park zpřístupněn turistům. Na jaře 1991 se území parku stalo místem velikonoční krvavé bitvy, prvního vojenského konfliktu, který si vyžádal oběti v rámci Jugoslávské občanské války. Dodnes (2006) se na některých místech nacházejí miny.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Park navštěvuje ročně 200 000 turistů. Vstup do národního parku je placený, turistické stezky a mosty vedou po obou stranách kaňonu i pod vodopády. Je na výběr 6 variant prohlídkových tras, které trvají od 3-6 hodin. K nejvýše položenému jezeru (\"Proščansko jezero\") jezdí kyvadlová doprava, jejíž použití je v rámci zaplaceného vstupu zdarma a na jednotlivých zastávkách lze nastupovat i vystupovat libovolně. Přes jezero \"Kozjak\" jezdí pravidelně parníček.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V parku jsou jezera Prošćansko jezero s hloubkou 37,4 m, Ciginovac hloubka 11,1 m, Okrugljak hloubka 15,3 m, Batinovac hloubka 5,5 m, Veliko jezero hloubka 8,1 m, malo jezero hloubka 10,0 m, Galovac hloubka 24,4 m, gradinsko jezero hloubka 10,0 m, Kozjak nejhlubší jezero s hloubkou 46,4 m, Milinovac 18,4 m, Kalusjerovac hloubka 13,4 m a několik malých jezer.Největší a nejhlubší je jezero kozjak s plochou 81,5 hektarů a nejvýše je jezero Prošćansko jezero s 636,6 m n. m. Celková rozloha jezer je 217 ha. Celkem se nacházejí na 5 řekách. Park leží ve vápencové proláklině, která vznikla mimo jiné i erozí travertinových bloků. Ke vzniku teras přispívají unikátní bakterie žijící v mechu a trávě. Dolní jezera vznikla zřícením stropů podzemních jeskyň a jejich naplněním vodou. Barva jezer se neustále mění od azurové po tmavě modrou v závislosti na množství minerálů a organismů ve vodě. Voda v jezerech však v poslední době (2018) již není pitná díky fekálnímu znečištění z nadměrného turismu a ilegální výstavby (nulová kanalizace/žumpy) kolem jezer. Kvůli současnému stavu UNESCO zvažuje odebrání statutu světového dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Lesní porost mezi odborníky pokládán za jeden z nejzachovalejších svého druhu v Evropě. V parku rostou i vzácné rostliny, které jsou přísně chráněné. V rámci národního parku jsou nepřístupná místá, kde rostou endemity, např. louka s 42 druhy orchidejí a 16 druhů lilií. V lesích žijí velké šelmy jako jsou medvědi, vlci nebo rysi, ale také vysoká a černá zvěř. Dále žijí v jezerech různé druhy ryb a raci. Jejich lovení je zakázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Na \"Plitvických jezerech\" byly natočeny některé scény pro film Poklad na Stříbrném jezeře podle románu Karla Maye. Dokonce si v národním parku můžete nechat uspořádat svatební obřad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plitvická jezera () jsou nejznámější národní park v Licko-senjské župě v Chorvatsku. Nachází se na horním toku řeky Korana mezi horskými vápencovými masívy Velká a Malá Kapela a Pleševica mezi městy Karlovac a Zadar v blízkosti hranice s Bosnou a Hercegovinou. Krasová jezera jsou terasovitě rozložena a spojena průtoky. Nachází se zde 140 vodopádů, 20 jeskyň a zřídel. Rozloha parku je 29 482 ha, z toho 200 ha hladina jezer. Lesy jsou bukové, jedlové, smrkové a tisové. Žijí zde medvědi, lišky, srny a divoká prasata.", "tgt_summary": "Le (, appelé \" en croate) est un parc national de Croatie, qui se situe à mi-chemin entre les villes de Zagreb et Zadar au sein d'un plateau karstique. C'est à la fois le plus ancien des parcs nationaux du sud de l'Europe et le plus étendu de Croatie. Il fut créé le et ajouté sur la liste du patrimoine mondial de l'UNESCO en 1979. ", "id": 865062} {"src_title": "Elektromagnetické relé", "tgt_title": "Relais électromécanique", "src_document": [{"title": "Popis relé a činnosti.", "content": "Relé se v základním provedení skládá z cívky (elektromagnetu) navinuté na jádru z měkkého feromagnetického materiálu. Magnetický obvod je uzavřen pohyblivou kotvou. Kotva je pružinou uváděna do klidové polohy a současně se opírá o pohyblivý kontakt. Po připojení cívky na elektrický zdroj, vyvolá proud cívkou v magnetickém obvodu magnetický tok. Magnetický tok vyvolá přitažlivou sílu na kotvu, která přemůže sílu v pružině a překlopí kontakt. Po odpojení el. proudu se kotva a kontakt vrátí do předchozího, klidového stavu. Porovnáme-li klasické a polovodičové relé zjistíme, že klasické relé mívá větší ovládací výkon, současně menší výkonové ztráty na pracovních kontaktech a obvykle zajišťuje izolační oddělení obvodů. Polovodičové mívá větší spínací rychlost. Obvykle bývá ovládací výkon, potřebný k přitažení kotvy, mnohem menší než ovládaný výkon.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy relé.", "content": "Technické potřeby si vyžádaly vývoj řady druhů relé. Relé je možno rozlišit podle jmenovité velikosti ovládacího napětí, velikosti jmenovitého proudu cívky, provedení magnetického obvodu (odpovídá druhu ovládací soustavy - stejnosměrný, střídavý), počtu ovládacích cívek, druhu ovládacího proudu (stejnosměrný, střídavý), počtu kontaktů, druhu kontaktů (spínací, rozpínací, přepínací, speciální), materiálů kontaktů, velikosti jmenovitých napětí kontaktů, velikosti jmenovitých proudů kontakty, druhu proudu kontaktů (stejnosměrný, střídavý). Podle funkce můžeme rozlišit relé pomocná, regulační, se zpožděným přítahem, se zpožděným odpadem, kroková, polarizovaná (bistabilní), proudová, impulzní, kmitavá, programovatelná a další podle oblasti použití. Podle provedení jsou relé vestavná, s krytem, paticová a další. Relé pro ovládání spotřebičů velkých výkonů označujeme jako stykače. Přesná hranice mezi relé a stykačem není přesně definována. Jako relé se často označují i složitější montážní bloky, obsahující kromě vlastního relé i další elektroniku, např. časovací relé, nadproudová relé, světelné relé (soumrakové stmívače), kmitočtově citlivé relé a další. Pro aplikace kritické z hlediska bezpečnosti (například reléové zabezpečovací zařízení) byla zkonstruovaná speciální relé s definovaným chováním v případě poruchy.", "section_level": 1}, {"title": "Jazýčkové relé.", "content": "Jazýčková relé mívají jednodušší konstrukci a dosahují vysoký počet sepnutí a rozepnutí za sekundu. Magnetické pole působí přímo na jazýčkové kontakty (kontakty mohou být kvůli ochraně a miniaturizaci zataveny do skleněné trubičky). K sepnutí kontaktů dochází přiblížením permanentního magnetu nebo pomocí cívky. Jazýčkové kontakty jsou používány například ve sdělovací technice nebo jako čidla (například čidlo otevření dveří, okna).", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání kontaktů.", "content": "Následující zkratky jsou často používány v katalogových listech výrobců a lze podle nich relé filtrovat na stránkách prodejců: Počet pólů může být označen i číselně. Např. 6PDT-NO je relé se šesti spínacími kontakty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektromagnetické relé je elektrotechnická součástka, která obsahuje elektromagneticky ovládané kontakty. Bylo vynalezeno roku 1835 Josefem Henrym a původně bylo využíváno jako mechanický zesilovač na telegrafních linkách. Relé je důležitým funkčním prvkem v automatizovaných soustavách a řídících systémech. Jeho název pochází z přepřahacích stanic na kurýrních cestách. ", "tgt_summary": "Un relais électromécanique est un organe électrique permettant de distribuer la puissance à partir d'un ordre émis par la partie commande. Ainsi, un relais permet l'ouverture et la fermeture d'un circuit électrique de puissance à partir d'une information logique. Les 2 circuits, puissance et information, sont complètement isolés (isolation galvanique) et peuvent avoir des caractéristiques d'alimentation électrique différentes.", "id": 495356} {"src_title": "UFO: Enemy Unknown", "tgt_title": "UFO: Enemy Unknown", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh začíná tím, že na mnoha místech Země jsou spatřena UFO a hlášeny únosy lidí mimozemšťany a terorismus. Mnohé státy se pokusí této hrozbě čelit vlastními silami, ale neúspěšně. Proto se v roce 1998 koná v Ženevě konference, na níž je založena organizace X-COM (zkratka z anglického eXtra-terrestrial COMbat unit). V lednu 1999 je zprovozněna první základna X-COM a tím začíná období, které bude později nazýváno jako „první válka s cizáky“. (Zde začíná vlastní hra.) Stovky UFO byly sestřeleny, ale vojska, která měla prozkoumat místa havárie, utrpěla velké ztráty. Mnoho velkoměst bylo terorizováno cizáky a dokonce byly odhaleny základny, které si cizáci stavěli přímo na Zemi. Z havarovaných UFO byly ovšem získány cenné poznatky a technologie. Cizáci několika druhů byli zajati a vyslýcháni; jejich technologie byla zreprodukována a použita vojáky X-COM. Později došlo k velkému průlomu: bylo odhaleno, kde leží hlavní základna cizáckých sil. Byly do ní vyslány mohutně vyzbrojené síly X-COM a dokázaly zničit cizácký mozek, který zřejmě byl zodpovědný za řízení všech operací. Krátce předtím, než základna byla zničena, z ní ale vyšel záhadný paprsek...", "section_level": 1}, {"title": "Princip hry.", "content": "Hráč je v roli absolutního vládce organizace X-COM, která má za úkol chránit zemi před mimozemskými cizáky (takto české titulky pro hru překládají slovo \"aliens\"). Hra je rozdělena na dvě části, ekonomicko-budovatelskou a bojovou, která se skládá z tahů.", "section_level": 1}, {"title": "Budovatelská část.", "content": "Hráč na začátku vidí mapu zeměkoule s polohami svých a nepřátelských základen, stíhaček a odhalených UFO, včetně UFO sestřelených a těch, které přistály. Tempo hry je možné měnit šesti tlačítky, přičemž v důležitých momentech se hra zastaví a nabídne pokračování stávajícího nebo přechod do nejpomalejšího režimu. Hráč si zde také může vyvolat grafy, přehled financování, nastavení hry, a seznam vyzkoumaných technologií a předmětů. Hlavním a nejpoužívanějším tlačítkem je \"základna\". Pro chod celé organizace jsou potřeba peníze, které se hlavně z počátku hry získávají od členských států, proto je důležité sestřelovat dostatek UFO, aby byly tyto státy s činností X-COM spokojené. V pozdější fázi hry je možné ukořistěné věci prodávat a podstatně si přilepšit.", "section_level": 2}, {"title": "Základna.", "content": "Základna je nejdůležitějším místem ve hře, X-COM jich může mít až osm. Odtud jsou koordinovány výpady proti cizáckým plavidlům, řízen výzkum nebo konstrukce nových zbraní a stíhaček. Základnu je ovšem nutné v průběhu času rozšiřovat, stavět nové laboratoře pro vědce, dílny pro inženýry, obytné buňky pro personál, radarový systém pro detekci UFO a raketovou obranu proti případným útokům. Velikost každé základny je omezena na 6x6 polí.", "section_level": 3}, {"title": "Výzkum a výroba.", "content": "Výzkum je důležitý proto, že soudobá pozemská technika (např. puška) je ve srovnání s technologií cizáků nedostatečná. Některé věci lze zkoumat kdykoli (laserové zbraně, lékárnička, detektor pohybu), ovšem většinu předmětů lze „vynalézt“ jedině tak, že příslušný artefakt vojáci vezmou pobitým cizákům a vědci jej prozkoumají. Inženýři pak mohou tyto věci vyrábět a vojáci je použijí v boji. Bez některých vynálezů se hra nedá dohrát. Průzkumem vybavení UFO se lze též dozvědět o způsobu života cizáků a také tělesných a psychických vlastnostech jednotlivých druhů (ras). Některé z těchto ras vymysleli autoři hry, jiné jsou převzaté. Každý cizák má určitou odolnost proti různým druhům zbraní, a jiné specifické vlastnosti (rychlost pohybu, druh útoků, psychické dispozice atd).", "section_level": 3}, {"title": "Výslech cizáků.", "content": "Je klíčovou částí hry, protože některé typy informací lze získat pouze od nich, včetně umístění cizácké hlavní základny. Každá cizácká loď má svůj účel, mezi které patří:", "section_level": 3}, {"title": "Bojová část.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Letecké souboje.", "content": "Před tím, než je možné se s cizáky utkat v poli, je nutné zastihnout UFO na zemi nebo ho sestřelit. Zpočátku jsou k dispozici pouze obyčejné stíhačky a lehká transportní loď, postupem času však vědecký výzkum umožní výrobu mnohem rychlejších a silnějších strojů, které mohou úspěšně napadat i velká UFA. Když radar zachytí UFO, hráč proti němu vyšle letoun, který se jej pokusí dohnat a následně sestřelit. Celý souboj může hráč ovlivnit pouze tím, že mění druh útok v závislosti na tom, jaké zbraně stíhačka nese. Čím je nepřátelská loď větší, tím silnější zbraně má a více poškození vydrží.", "section_level": 2}, {"title": "Pozemní útok.", "content": "Poté, co loď s vojáky dorazí na místo střetnutí, se hra přepne do tahového módu. Ještě před začátkem akce hráč vyzbrojí a vybaví své vojáky, ale může použít jen to, co si s sebou na misi vzal. Cílem je zabít nebo omráčit všechny nepřátele na mapě; dokud tento úkol není splněn, hra se neukončí. První na tahu je hráč, poté soupeř a pak se střídají až do konce. Každý voják (X-COMu i cizáků) má množství vlastností, které určují, jak se bude v dané chvíli chovat. Nejdůležitější jsou čas a energie. Jednotka, která je na tahu, může čas využít k různým činnostem, jako je pohyb, střelba, zakleknutí, vyndání předmětu z batohu, hození věci kolegovi, výstup po schodech, znovunabití zbraně a podobně. Pokud čas vyčerpá, nic dalšího už udělat nemůže. V případě, že jí nějaký čas zbude, může opětovat palbu. Energie je důležitá v dlouhodobém měřítku, voják, který nese těžké vybavení a hodně se pohybuje, o ni rychle přijde. Její ztráta omezí stejně jako nedostatek času. Kromě toho mají vojáci další atributy, jako přesnost střelby, postřeh, přesnost hodu, zdraví, odvahu, morálku, počet smrtelných zranění. Každý voják má na začátku hodnost „zelenáč“ a za bitvy, kterými prošel, a za zabité nepřátele postupně vylepšuje tyto vlastnosti a stoupá na žebříčku hodností. V závislosti na tom, v jaké zeměpisné šířce se boj odehrává, je vygenerována mapa (mírný pás, poušť, zamrzlá krajina, džungle, hory).", "section_level": 2}, {"title": "Rasy UFO.", "content": "Každá rasa má i nějaký stroj nebo dva:", "section_level": 2}, {"title": "Cíl hry.", "content": "Hra skončí neúspěchem, pokud rada členských států dva měsíce po sobě oznámí, že je s činností X-COM výrazně nespokojena, dále když se X-COM příliš zadluží, když cizáci dobudou všechny základny X-COM nebo po neúspěšném pokusu o zničení hlavní základny cizáků. Jak hru ukončit úspěšně musí hráč zjistit výzkumem. Toto tajemství je hráči odhalováno postupně a s indiciemi, jak má pokračovat. Nakonec zjistí, jak se dostat k primární základně cizáků, a tu musí zničit.", "section_level": 1}], "src_summary": "UFO: Enemy Unknown (v Severní Americe vydáno jako X-COM: UFO Defense) je počítačová hra vytvořená firmou MicroProse Software a vydaná na přelomu let 1993 a 1994. Bývá hodnocena jako jedna z nejlepších her ve své kategorii a všech dob vůbec. Skládá se ze dvou části: náplní první je správa základen X-COM, druhou je řízení bojových operací jednotek této organizace. UFO: Enemy Unknown je první hra ze série X-COM a volně na ni navazuje.", "tgt_summary": "Conçu au départ par Julian Gollop comme une suite de \"Laser Squad\" sorti en 1988, le jeu mélange des éléments de gestion et de tactique au tour par tour. Le joueur commande une organisation appelée X-COM (\"), dont l’objectif est de défendre la Terre contre les invasions extraterrestres. ", "id": 373481} {"src_title": "Polka", "tgt_title": "Polka (danse)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "O vzniku polky není zcela jasno, podle národopisce Čeňka Zíbrta polku vymyslela k písni \"Strejček Nimra\" děvečka Anna Chadimová (později provdaná Slezáková, 1805–1884), když sloužila v Kostelci nad Labem u měšťana Klášterského. Podle jiných pramenů jde ovšem pouze o velmi nepravděpodobnou legendu. Původně se tento tanec jmenoval maděra, ale podle svého polovičního rytmu byl přejmenován na půlka. Tento název se později změnil na polka, patrně jako výraz sympatií k národně utlačovaným Polákům (povstání v roce 1830). Podle jiného pramene však na počest polské zpěvačky Esmeraldy. Autorem polky \"Esmeralda\" i vůbec první tištěné polky je František Matěj Hilmar, který zkomponoval i některé další: Prachovská, Anenská. Po svém vzniku se tanec velmi rychle rozšířil a již v roce 1840 se polka celkem běžně hrála ve Vídni. Do Prahy uchvácené rytmem polky zavítal i Johann Strauss starší, který pak sám složil několik skladeb v rytmu polky. K dalším známým autorům polek patří Bedřich Smetana.", "section_level": 1}, {"title": "Polka ve světě.", "content": "Polka se velmi rychle stala jedním ze společenských tanců, oblíbeným hlavně ve střední Evropě a Americe. Světově vynikla zejména jako \"Beer barrel polka\", původní skladba od Jaromíra Vejvody nazývaná též jako \"Modřanská polka\" – \"Škoda lásky\". Polka je jako tanec známa v těchto zemích: a v menší míře také v: Místní formy tohoto tance lze nalézt v:", "section_level": 1}, {"title": "Tanec.", "content": "Polka je párový tanec, který se řadí mezi tzv. „kolové tance“ (tančí se po oválu sálu). Výhodou tohoto tance je možnost kombinace kroků s tanci stejného typu a značné množství figur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polka je společenský tanec v 2/4 taktu, který vznikl okolo roku 1830 v Čechách. Stejným výrazem se označuje i hudební skladba v jeho rytmu.", "tgt_summary": "La polka est une danse originaire de Bohème mais également propre aux régions slaves (actuelles Tchéquie, Pologne, Slovaquie, Russie occidentale, Ukraine, Biélorussie, Lettonie, Lituanie...) et d'Europe centrale (Suisse, Autriche et Hongrie), à deux temps, de tempo assez rapide, aux rythmes bien articulés.", "id": 2465728} {"src_title": "Abraham Lincoln", "tgt_title": "Abraham Lincoln", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako syn farmáře a dělníka Thomase Lincolna a Nancy roz. Hanksové. Matka byla negramotná. Navzdory relativně velkému majetku a různým vedlejším příjmům otce vyrůstal v chudých poměrech. Několikrát se stěhovali, až se nakonec usadili v okrese Macon v Illinois. Malárie připravila Abrahama Lincolna o matku v době, kdy mu nebylo ještě ani deset let. Jeho otec se po čase usadil v Indianě a mladý Abraham se brzy vydal vlastní cestou. Už od svých čtrnácti let si sám vydělával na živobytí. Číst a psát se naučil sám doma. Lincoln byl v mládí dobrý sportovec – zápasník. Ze 300 zápasů prohrál jediný. V roce 1992 byl uveden do americké National Wrestling Hall of Fame. V roce 1828 se seznámil s obchodníkem Jamesem Gentrym, který jej zaměstnal na přepravu zboží po vodě. Díky této nové práci v New Orleans poznal hrůzy otroctví. Abraham Lincoln během svého života vystřídal mnoho povolání – byl dřevorubcem, lodivodem, lovcem, zeměměřičem, vojákem, poštmistrem a pomocníkem v obchodě. Sám se vzdělával, studoval i zákony a zapojoval se do veřejných debat, kde se projevil jeho řečnický talent. V New Salemu si pronajal obchod. Díky své velké zálibě – knihám – si získal pověst vzdělaného člověka a jeho popularita začala růst. Lidé se na Abrahama Lincolna začali stále více obracet se svými spory, které jim pomáhal řešit.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky politické kariéry.", "content": "V roce 1832 poprvé kandidoval do zákonodárného sboru státu Illinois, avšak neuspěl. Ve svém volebním programu vyzdvihoval zřízení centrální banky, zavedení cla, také zlepšení veřejných institucí, čímž jasně prokazoval, že svým smýšlením tíhne k Whigům. Ve stejném roce vstoupil do milic, se kterými měl jako kapitán bránit hranice státu před Indiány, ale do bojů se příliš nezapojil. Ve volbách uspěl až na druhý pokus v roce 1834, poté byl zvolen ještě třikrát stále jako nestraník a své místo si udržel až do roku 1840. Aby získal zkušenosti, cestoval po kraji a sledoval soudy chudých lidí. V roce 1834 složil advokátské zkoušky, přestěhoval se do Springfieldu a stal se společníkem v soukromé advokátní kanceláři. V roce 1842 vstoupil do Whig Party a stal se jejich volebním lídrem v Illinois. 4. listopadu 1842 se oženil s Mary Toddovou, se kterou se znal již od roku 1835. Porodila mu čtyři syny, Edwarda a Williama, kteří zemřeli ještě jako děti, a Roberta a Thomase, z nichž se však jen Robert dožil dospělosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zvolení do Kongresu.", "content": "Roku 1846 kandidoval ve volbách do federálního Kongresu. Během svého působení v Sněmovně reprezentantů vzbudil pozornost hlavně projevem proti Mexické válce ve chvíli, kdy už prakticky skončila vítězstvím. Výrazně odmítal všechno, co se mu zdálo nespravedlivé, třeba i nadměrnou koncentraci moci v rukách prezidenta, k jejímuž zesílení i tato válka přispěla. V prezidentských volbách 1848 podpořil Zacharyho Taylora, kandidáta Whig Party.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka otrokářství.", "content": "Po těchto volbách se poprvé od „Kompromisu 1820“ opět projednávala otázka otrokářství. Hlavním cílem bylo se domluvit, zda má být otrokářství zcela povoleno nebo navždy zakázáno. Abraham Lincoln přirozeně hlasoval proti tomu, aby otrokářství bylo povoleno. Navíc vznesl i požadavek na zákaz otroctví a obchodu s otroky v distriktu hlavního města (Washington, D.C.). Tento návrh znepokojil všechny otrokáře a po dlouhých diskuzích nebyl ani předložen k hlasování. Otázka otrokářství v USA však měla významně ovlivnit jeho budoucí politickou dráhu, i když on sám na začátku této krize neviděl žádné východisko k vyřešení tohoto problému a odmítal i radikální zásahy ze strany federativních vládních orgánů. Protože v dalších volbách do Kongresu USA znovu nebyl zvolen, považoval svou politickou kariéru za skončenou. Během následujících let se soustředil převážně na advokátní praxi, přestože se úplně nevzdal činnosti v politice. Mezitím se však vztahy mezi Severem a Jihem dále zostřovaly a napětí vzrostlo. Mírové vyrovnání se už zdálo téměř nemožné. Podle zákona z roku 1854 se měli obyvatelé nově přijímaných teritorií sami rozhodovat, zda otroctví chtějí, či ne. Problém otrokářství rozkládal čím dál tím víc i samotnou Whig Party a nakonec vedl i k jejímu zániku. K návratu na politickou scénu se odhodlal až v roce 1852, ale jeho pokus o získání funkce senátora se nevydařil. Jeho zásadně odmítavý nekompromisní pohled na otrokářství vzbudil pozornost republikánské strany, do které vstoupil roku 1856. Znovu kandidoval ve volbách roku 1858 proti demokratickému obhájci senátorského křesla Stephenu Douglasovi, který prosadil ve Washingtonu výše zmíněný zákon o nově přijímaných teritoriích, avšak opět prohrál. Představa, že byl zavilým odpůrcem otrokářství a že byl pro rovnost všech lidí, je ve světle některých jeho vyjádření mylná: \"\"... Nejsme přece nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřáteli. I když mohou vzplanout vášně, nesmí nás ovládnout. Tajuplné nitky paměti vinoucí se od každého bojiště a hrobu vlastence ke každému bijícímu srdci a ke všem krbům této země se jen přidají k Unii, budou-li opět rozehnány, a ony určitě budou rozehnány těmi lepšími anděly v nás samých.\"\" \"-\" Lincoln při svém prvním prezidentském projevu, 4. března 1861.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 1860.", "content": "Otázka otroctví se stala ústředním tématem volebního boje. Nakonec sice senátorské volby vyhrál Douglas, ale v prezidentských volbách 1860 se síly Republikánské strany znásobily. Na volebním sjezdu, který se konal toho roku v Chicagu, byl v třetím kole nominován na prezidenta. Demokraté byli natolik rozštěpení, že nominovali kandidáty dva, Johna C. Breckenridge a Stephena A. Douglase. Volební program republikánů sliboval konec rozšiřování otroctví, ochranná cla a rychlé udělování amerického státního občanství přistěhovalcům, kteří se stali žádanou pracovní silou. Jeho kandidátem na funkci viceprezidenta USA se stal Hannibal Hamlin. Vlivem smrti bojovníka za práva otroků Johna Browna získala republikánská dvojice další hlasy na svou stranu. Ve volbách 6. listopadu 1860 obdržel 1 865 593 hlasů proti Douglasovým 1 382 713 hlasů, republikáni tak získali podporu 40% voličů a tím pádem 180 volitelů. V jižních státech nebyl ani na kandidátkách. V den jeho inaugurace (4. března 1861) schválil Kongres návrh třináctého ústavního dodatku, který měl zaručit existenci otrokářství. Jednotlivé státy ho však neschválily a tak nikdy nevzešel v platnost. Paradoxem zůstává, že když v roce 1865 ratifikovali nový 13. dodatek, netýkal se již zachování otrokářství, ale jeho ukončení.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Se svými 180 mandáty porazil Douglase i Breckinridge, kteří měli dohromady pouze 84 mandátů. Jižní státy tento výsledek velmi znepokojil. Extrémisté vyzývali k odtrhnutí od Unie, i když on sám popíral jakýkoli úmysl o osvobození otroků. Hlas odporu však sílil. Do čela bojovného tábora se postavila Jižní Karolína a ještě v prosinci 1860 vystoupila z Unie. Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas následovali jejího příkladu. Založili Konfederativní státy americké (CSA, Confederate States of America) s vlastní ústavou a jejich prezidentem se stal Jefferson Davis, Jih podporovala Anglie se Španělskem, protože Sever pro ně byl konkurencí a Jih jim dodával potřebnou bavlnu. Osm severních otrokářských států od Delaware až po Arkansas zaujalo nejprve vyčkávací postoj. Nově zvolený prezident USA tak stál hned na začátku svého funkčního období před obrovskou hrozbou - rozpadem Unie. Všechny pokusy o vyjednávání s jižními státy skončily neúspěchem. Poté, co Jih 12. dubna 1861 začal útočit na federální pevnost Sumter, ležící nedaleko pobřeží jižanského Charlestonu, krvavá občanská válka naplno vypukla. Arkansas, Virginie, Tennessee a Severní Karolína se připojily ke Konfederaci, ale Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri zůstaly nadále v Unii a pokusily se zůstat neutrální. Ve skutečnosti však ve většině z nich zuřila lokální občanská válka mezi místními příznivci a odpůrci otrokářství.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské úspěchy Konfederace.", "content": "Konfederace přesunula své hlavní město do Richmondu ve Virginii, asi 150 km od Washingtonu. První významná bitva se odehrála na řece Bull Run, kde proti sobě stálo 35 000 vojáků Unie pod vedením generála Irvina McDowella a 20 000 Konfederačních vojáků v čele s generálem Beauregardem. Unionistické oddíly utrpěly bolestnou porážku. Pro státy Unie to byl šok, který je však přesvědčil o tom, že Jih se nevzdá tak snadno, jak si na Severu mysleli. Ani několikanásobná změna armádního velení nepřinesla Severu žádný úspěch. Začátkem roku 1863 generál Jihu Lee se svými jednotkami úspěšně pronikl téměř až do Washingtonu a severozápadně od hlavního města se střetl s jednotkami Unie. Bitva u Gettysburgu trvala 3 dny (od 1. července do 3. července 1863). Sever, pod vedením generála Meada, v tomto boji konečně dosáhl vítězství. Počet vojáků byl na obou stranách vyrovnaný. Toto vítězství nebylo tak důležité z hlediska vojenského, ale hlavně z hlediska morálního. Lee se se svým vojskem stáhl a všeobecná situace se téměř nezměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Obrat ve prospěch Unie.", "content": "Začátkem roku 1864 jmenoval vrchním armádním velitelem Unie generála Ulyssa Granta. Pod jeho velením proběhlo toho roku velké množství bitev, obzvláště ve Virginii, které stále víc vyčerpávaly Konfederativní armádu. Souběžně s vojenskými akcemi on sám podnikl na Jihu několik jednání o kompromisním míru. Byl ochoten zastavit boje za podmínek, že se Jižní státy vrátí do Unie a uznají osvobození otroků. V této době se již přikláněl k myšlence otroctví úplně zrušit. Měl k tomu několik dobrých důvodů. Na jednu stranu práce otroků podporovala vojenské úsilí Konfederace, na straně druhé upadající morálka občanů Severu potřebovala povzbudit nějakým vznešeným mravním ideálem. Zrušení otrokářství se jím také opravdu stalo, nemluvě o tom, že takovýto postup by zmařil jakékoli vyhlídky Konfederace na získání podpory Francie či Británie. Jefferson Davis však tyto návrhy odmítal a musel se proto stát svědkem toho, jak je jeho armáda zaháněna stále víc do úzkých. Dne 9. dubna 1865 byl generál Robert Edward Lee donucen u Appomattoxu kapitulovat. Tím i americká občanská válka de facto skončila. Začátkem června se na Jihu vzdaly poslední jednotky. Se svými 600 000 mrtvými to byla až dodnes nejničivější válka v dějinách USA. Materiální škody se nepodařilo vůbec vyčíslit.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj po kapitulaci.", "content": "Příčina války - problém otroctví - byl vyhranou občanskou válkou vyřešen. V projevu po bitvě u Antietamu 22. října 1862 prohlásil, že od 1. ledna 1863 je třeba na všech územích obsazených vojsky Unie nahlížet na otroky jako na svobodné lidi. Dokument však nemalou mírou přispěl i ke konečnému vítězství Unie ve válce. Na jeho základě se totiž černoši mohli hlásit do služby v ozbrojených silách, čímž výraznou mírou ovlivnili složení unionistické armády. Dohromady jich v ní sloužilo téměř 200 000, což bylo asi 10 % všech vojáků. Tomuto \"Preliminary Proclamation\" (předběžnému vyhlášení) předcházel složitý proces sebeuvědomování. On sám hlavní cíl války viděl v zachování Unie. K definitivnímu osvobození otroků a jeho konečnému zrušení došlo až s 13. dodatkem k Ústavě, jehož přijetí se již nedožil. Jeho Emancipační prohlášení z 22. září 1862 se projevilo i v zahraničněpolitické pozici Unie. Francie, Španělsko a Velká Británie sympatizující s Jihem se teď nemohly otevřeně postavit za Konfederaci, protože veřejná podpora otroctví byla politicky neúnosná. Unie tak zažehnala nebezpečí zásahu těchto mocností, především Británie, ve prospěch Konfederace. Roku 1863 se zúčastnil otevření národního hřbitova u Gettysburgu, na místě, kde se odehrála jedna z rozhodujících bitev občanské války. Při této příležitosti přednesl řeč, v níž kromě jiného pravil: „Věřím, že tito mrtví nezemřeli nadarmo.“ Zmiňovaný 13. ústavní dodatek, kterým bylo otroctví definitivně zrušeno, schválily tři čtvrtiny státních zastupitelstev, jak je tomu podle ústavy potřeba. 18. prosince 1865 se stal součástí ústavy. Tehdy už otroctví přetrvávalo jen ve dvou pohraničních státech Kentucky a Delaware. Netrvalo dlouho, než bylo zrušeno i tam.", "section_level": 1}, {"title": "Nové volby.", "content": "Začáteční těžké porážky unionistických jednotek nezůstaly bez vlivu na postavení prezidenta USA. Při volbách do Kongresu v roce 1862 zaznamenali velké úspěchy Demokraté, pět států, ve kterých v roce 1860 vyhrál on sám, zvolilo za poslance Demokraty. Celkem vzrostl počet demokratických mandátů z 24 na 75. Mezi lidmi se rozšířilo, že prezident si i za války s každým promluví a pokusí se pomoci, kde se dá. Bílý dům potom denně obléhali návštěvníci snažíce se získat nějaké místo, poradit prezidentovi anebo mu aspoň poskytnout slovní podporu v jeho nelehkém postavení. Demokraté mu především vyčítali počáteční váhavost a neschopnost při vedení. Ale ani všichni Republikáni nebyli zajedno. Proto radikálové nominovali vlastního kandidáta na funkci prezidenta USA, Johna Charlese Frémonta. Volební sjezd však 8. června 1864 rozhodl v Baltimore znovu nominovat Lincolna. Demokraté nominovali generála McClellana. Avšak bez ohledu na to se za něj postavil i lid a tak bylo jeho vítězství poměrem 212 : 21 mandátem víc než jednoznačným. Svůj hlas mu dalo i 77,5 % všech vojáků Unie.", "section_level": 1}, {"title": "Lincolnovo druhé prezidentské období.", "content": "Dne 4. března 1864 byl znovuuveden do úřadu prezidenta USA. Inaugurace se poprvé zúčastnila část černošského obyvatelstva, občanská sdružení a černošský armádní prapor. On sám se stále víc zaobíral plány na obnovu Jihu po skončení občanské války. Už koncem roku 1863 předložil svůj první návrh rekonstrukce jihu USA. V projevu, který přednesl při příležitosti jižanské kapitulace dne 11. dubna 1865, vytyčil základní linie budoucí politiky: ohleduplnost vůči Jihu, co možno nejrychlejší vytvoření vlastních vlád v jižních státech, od kterých však očekával jednoznačné prohlášení loajality, co možno nejrychlejší začlenění povstalců do civilního života, spojené s navrácením veškerých občanských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Lincoln a ústava.", "content": "Šlo o sveřepého zastánce Ústavy Spojených států, speciálně pak odpůrce zásahů do ní a snah o její omezení v některých bodech či manipulaci s ní.", "section_level": 2}, {"title": "Lincoln a tehdejší peněžní systém.", "content": "Během americké občanské války, let 1862–1863, se mu podařilo prosadit, aby Kongres mohl vydávat státní bankovky (ve formě peněz s nuceným oběhem), jejichž pomocí financoval své vojáky a náklady vojsk Severu; stejně jako tyto bankovky (tištěné na zadní straně zeleným inkoustem, od čehož přijaly označení \"green backs\") postupně prostoupily do obchodu a celé ekonomiky severských států. On sám kladl důraz na to, aby právo na emise (tj. tisk, ražení) hotových peněz měla vláda (v tomto případě Kongres), aby toto samotné vydávání peněz nebylo zatíženo úrokem; a aby nebyla zpřetrhána možnost lidu volit zástupce, kteří by se o vydávání peněz do ekonomiky starali. Jeho princip peněz vydávaných veřejným a nikoli soukromým subjektem, který by si za něj účtoval úrok, vydržel až do 23. prosince roku 1913 (funkční období Woodrowa Wilsona). Na popud Kongresu byly nakonec papírové bankovky vytištěny v celkové hodnotě 450 milionů dolarů, což zpočátku postačovalo ke krytí válečných ztrát a zároveň to nebylo tolik, aby došlo k bezbřehé inflaci. Další vývoj války však vedl k tomu, že k vyrovnání rozpočtu bylo nutno dát do prodeje cenné papíry. Touto akcí byl pověřen bankéř Jay Cooke z Filadelfie, jehož společnosti se podařilo v první vlně prodat soukromým osobám vládní válečné papíry za více jak 500 milionů dolarů, se splatností na dvacet let. Konečný výsledek této akce pak byly téměř dvě miliardy takto získaných dolarů. Během období, v němž vykonával úřad prezidenta Abraham Lincoln, byla také nově zavedena daň z příjmu a byl zřízen příslušný kontrolní orgán Úřad pro vnitřní daňový příjem. Několik významných zákonů na podporu hospodářství přijal Kongres v roce 1862 – jednalo se především o zákon o novém ochranném clu, o transkontinentální železnici a zákon o usedlostech, díky němuž mohli osadníci získat bezplatně 160 akrů půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Atentát.", "content": "Na naplnění těchto cílů už ale neměl dost času. Dne 14. dubna, pět dnů po skončení války, navštívil společně se svou manželkou slavnostní představení ve Fordově divadle. To se mu stalo osudným. Ve 22 hodin jeden z herců, který byl fanatickým přívržencem Jihu, vtrhl do lóže a z těsné blízkosti prezidenta střelil zezadu do hlavy. Ve zmatku, který nastal, potom atentátník, herec John Wilkes Booth, utekl. Až za dvanáct dní ho vojáci chytili a zastřelili. Přestože se mu dostalo všemožné lékařské pomoci, prezident následující den po atentátu zemřel. Ukázalo se, že atentát byl spiknutím, na kterém se kromě Bootha podílelo ještě dalších devět atentátníků, kteří byli přívrženci Jihu a jednali z vlastního přesvědčení. Kromě Lincolna chtěli zabít Granta, Johnsona a Sewarda. Na státního sekretáře (ministra zahraničí), připoutaného na lůžko, byl spáchán atentát nožem, jeho zranění však nebylo smrtelné. Šest spiklenců bylo odsouzeno k trestu smrti; jeden zemřel ve vězení a ostatní byli popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Lincolnovo poselství.", "content": "Dnes se jeho narozeniny v USA slaví jako národní svátek, aby připomínaly prezidenta, který zachránil jednotu amerického národa a demokracii. Na člověka, který si dokázal každého podmanit svou prostotou, prostotou významného muže, kterému se protivil každý kult osobnosti, který svou práci chápal jako službu národu a k jeho blahu, kterého neustále trápily pochybnosti, zda udělal správné rozhodnutí, který se nechával vést lidskostí a slušností, a natrvalo se zapsal do povědomí svého národa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Lincoln (12. února 1809 – 15. dubna 1865) byl 16. prezident USA (v letech 1861–1865) a první prezident z řad Republikánské strany. Za americké občanské války vedl severní státy.", "tgt_summary": "Abraham Lincoln ( ), né le dans le comté de Hardin (Kentucky) et mort assassiné le à Washington, D.C., est un homme d'État américain. Il est le seizième président des États-Unis. Il est élu à deux reprises président des États-Unis, en novembre 1860 et en novembre 1864. Il est le premier président républicain de l’histoire du pays. Il a dirigé les États-Unis lors de la pire crise constitutionnelle, militaire et morale de leur histoire, la guerre de Sécession, et réussit à préserver l’Union. C’est au cours de celle-ci qu’il fait ratifier le amendement de la Constitution des États-Unis, qui abolit l’esclavage. Il sort victorieux de la guerre. Assassiné cinq jours plus tard, à la suite d'un complot organisé par des confédérés, il ne termine pas son second mandat. ", "id": 1277924} {"src_title": "Dobříš", "tgt_title": "Dobříš", "src_document": [{"title": "Název města.", "content": "Dle legendy založil osadu \"Dobřich\", jeden z druhů Praotce Čecha. Vesnice pak byla Dobřieše čili Dobřicha. Podle jazykové příručky ÚJČ je název v rodu ženském, ovšem zejména někteří místní obyvatelé používají mužský rod. Zejména starší rodáci používají mužský rod, ten se používal i v literatuře až do počátku 20. století. Někdy v první polovině 20. století jazykovědci prosadili názor, že správně je jméno v ženském rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší památky.", "content": "Území v okolí města bylo osídelno již v mladší době kamenné, důkazem jsou dvě hradiště na katastru města a nález kamenné sekery staré 3500 let.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "První písemná zmínka je z roku 1252. Čtyři listiny udávající práva klášteru v Plasích, které zde podepsal král Václav I., uvádějí Dobříš jako královský lovecký dvorec na Zlaté stezce. Poté statek připadl na čas šlechtickým vlastníkům – Rožmberkům od roku 1262 a Štěpánovi z Tetína od roku 1321. Za Jana Lucemburského přešla Dobříš opět do rukou krále. V této době je Dobříš označována jako trhová ves. Původní místo této vsi bylo v okolí dnešního dobříšského hřbitova, kde si právě Jan Lucemburský nechal vystavit lovecký hrádek Vargač (někdy též Varkač; což znamená knížecí plášť). Na lovy sem později jezdili i Janovi potomci. Karel IV. přenesl na dobříšský hrádek nejvyšší lovčí úřad české koruny a připojil k němu třináct panství. Václav IV. povýšil Dobříš na městečko. Slibný rozvoj městečka zastavily husitské války. V únoru 1421 se v Dobříši setkala vojska Jana Žižky s pražany, a spojené šiky odtud táhly na západ vyhnat vojsko krále Zikmunda. Od této doby začalo zastavování královského panství šlechtickým držitelům.", "section_level": 2}, {"title": "Období po husitských válkách.", "content": "Pobořený hrad zapsal Zikmund v roce 1422 Bedřichu a Hanuši z Kolovrat. Od Hanuše vykoupil Vargač král Jiří z Poděbrad, aby ho roku 1461 zastavil svým synům Viktorinovi, Bočkovi, Jindřichu a Hynkovi. Ti se však statku opět vzdali, a to v roce 1472. Poté se v držbě hradu vystřídali ještě Jindřich ze Švamberka a Děpold z Lobkovic, než jeho synové vrátili roku 1530 Dobříš Ferdinandu I. Předtím však stihlo městečko téměř zpustnout (zbylo zde pouze 27 usedlostí) a místo něj vzniknout městečko nové necelý kilometr západněji, v okolí dnešního dobříšského náměstí. Roku 1543 vrátil král Ferdinand Dobříši všechna bývalá práva udělená Janem Lucemburským. Roku 1569 si obec vyžádala další práva a výsady – císař Maxmilián II. povýšil Dobříš na město, Dobříš získala městský znak i některé hospodářské výsady. Ve znaku je postava svatého Tomáše, neboť na jeho svátek 21. prosince se konal v Dobříši výroční trh. Za hejtmana Oldřicha Doudlebského z Doudleb se na Dobříši chovali tři roky velbloudi. Ty sem poslal císař Rudolf II., známý milovník umění a exotů všeho druhu, který je dostal darem od kohosi z Orientu. Po třech letech starostí (nikdo se totiž „o ty potvory, které k ničemu nebyly“ nechtěl starat a stádo se navíc rychle rozrůstalo) si mohl hejtman oddychnout – císař nechal velbloudy odvést jinam. Památkou na hejtmana Doudlebského je hřbitovní kostelík, jež dal stavět v roce 1589. Z konce 16. století jsou také první zmínky o židovské obci – tu dnes připomíná židovský hřbitov na severním okraji města, jehož nejstarší náhrobek je datován rokem 1650, poslední pohřeb se zde konal před druhou světovou válkou. V centru města také stojí budova bývalé synagogy, dnes kulturního domu.", "section_level": 2}, {"title": "Dobříš za dob Mansfeldů.", "content": "V roce 1630 odpadla Dobříš od královské koruny znovu a už definitivně. Zámek a celý statek koupil pruský hrabě Bruno z Mansfeldu. Panovník si pouze vymínil právo lovu na černou a červenou zvěř (kančí a vysokou) ve zdejších lesích, a to na věčné časy. Třicetiletá válka tragicky zastihla Dobříš v roce 1639, kdy tudy táhli Švédové, po nichž zůstaly z kostelíka a tvrze postavené hejtmanem Hrochem jen doutnající trosky. Samotné městečko tak špatně nedopadlo – z původního počtu 53 domů jich po válce bylo 47 obydlených. Tak dobře na tom v kraji nikde nebyli. Roku 1666 začala stavba nového panského sídla – malého barokního zámku. Další vzpruhou pro místní živnosti bylo privilegium Leopolda I. z roku 1675, které rozmnožilo dva výroční trhy o další čtyři. Další pracovní příležitostí byly panské železné huti založené kolem roku 1674. Důsledkem těchto aspektů Dobříš rostla a bohatla. Počátkem 18. století byl rozkvět Dobříše zastaven nejprve morovou epidemií (1713) následované velikým požárem tehdy ještě převážně dřevěné zástavby. Z této doby pochází socha svatého Šebestiána na rynku, která měla odvrátit zlo. Nicméně přišel nový oheň, jež zničil nedlouho předtím opravený hrad Vargač. Od té doby sloužily ruiny paláce jako panská sýpka. V roce 1745 začaly stavební práce na honosném zámku ve slohou pozdního baroka s rozsáhlým parkem. Zámek byl stavěn podle plánů architektů G. N. Servandoniho a Roberta de Cotte mladšího, kteří našli inspiraci ve vídeňském zámku Schönbrunn. Stavba trvala celých dvacet let. To už Mansfeldům patřil titul knížat a jejich panství bylo značně rozšířeno skoupením okolních statků. Budování a údržba rozsáhlého komplexu si vyžadovala obrovské náklady. Kromě peněz získaných prodejem panství Horažďovice pramenily hlavní zisky knížecí rodiny z roboty poddaného lidu. Dobříšský lid nebyl nikdy před tím tak zatížen robotou a tresty za neuposlechnutí jako v této době. Nejeden chudák zemřel pod ranami karabáče. Tyto poměry vyústily téměř k otevřenému povstání. Lid však zachránilo udání sousedního šlechtice, na jehož základě přijela na Dobříš císařská vyšetřující komise a dobříšský pán byl donucen zaplatit pokutu 2 000 dukátů a vyrovnat se s poddanými. Císařovna Marie Terezie jej dokonce na čas zbavila správy svého panství. Vrchní správce Svoboda byl jakožto hlavní viník odsouzen na čtyři roky těžkého žaláře. Z této doby pochází úsloví \"Dobříš – odříš\".", "section_level": 2}, {"title": "Dobříš za dob Colloredo–Mansfeldů.", "content": "V roce 1780 vymřeli Mansfeldové po meči a Dobříš tak vyženil příslušník opočenského rodu Colloredo s podmínkou, že k svému jménu připojí ještě Mansfeld. V letech 1791–1797 se uskutečnila stavba kostela před zámkem, jež byl zasvěcen Nejsvětější trojici. Původně měl kostel stát za radnicí na rynku namísto původního rybníčku, což však konšelé velkoryse odmítli s tím, že by se husy neměly kde koupat. V roce 1821 se město dočkalo nové empírové radnice s hodinovou věžičkou, která vystřídala původní, ještě dřevěnou radnici. Přestavbou Pasovské silnice na počátku 19. století, zřízením poštovní stanice (1825), telegrafního úřadu a železnice spojující Dobříš s Prahou (1897) došlo k výraznému oživení zdejších živností, cestovního ruchu. Zdejší ubytovací hostince, které byly z velké části dílem Židů (mimo jiné i Hotel Heinz), se těšily dobré pověsti. Roku 1850 se stala Dobříš sídlem okresního soudu, později i okresní samosprávy a berního úřadu (K oficiálnímu povýšení městečka na město došlo roku 1853). Významným rokem byl rok 1865, kdy zde vznikla první rukavičkářská živnost. A i v tomto odvětví měli prsty Židé, konkrétně Šalamoun Abeles. Šití rukavic se posléze stalo nejvýznamnějším odvětvím místního průmyslu. Roku 1897 se Dobříš dočkala železničního spojení, stala se konečnou stanicí lokálky z Prahy a Vraného nad Vltavou (nynější trať 210). K uvažovanému prodloužení trati do Příbrami nedošlo. Kolem roku 1860 žilo v Dobříši přes 3 000 obyvatel. Tempo vzrůstu se zpomalilo, takže 4 000 obyvatel dosáhla Dobříš až ve třicátých letech 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Velký průmyslový růst zaznamenalo město počátkem 20. století, kdy zde byly postaveny Rukavičkářské závody Dobříš a továrna na kovovýrobu. Z konce 30. let také pochází Masarykovo sanatorium pro nervové, vnitřní a zejména respirační choroby. Po druhé světové válce se stal zámek sídlem Svazu československých spisovatelů a sloužil umělcům všech tvůrčích svazů jako pracoviště i místo pro odpočinek. Kromě mnoha českých i slovenských umělců se zde vystřídalo i několik vzácných zahraničních hostů. Byli to např. Ilja Erenburg, Alexandr Fadějev, Rafael Alberti, Martin Andersen Nexø, Jorge Amado, Pablo Neruda, Arnold Zweig, Paul Eluard, Louis Aragon a další. Z českých umělců stojí za připomínku zejména Jan Drda, který si Dobříš velice zamiloval a pobýval zde dlouhá léta až do své smrti a je zde i pohřben. Po převratu v roce 1989 byl zámek v roce 1998 navrácen rodu Colloredo–Mansfeld i s přilehlými lesy. Roku 1950 se od obce Dobříš s osadou Trnová oddělila obec Voznice s osadou Chouzavá.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Přímo ve městě se nacházejí rybníky Papež a Koryto. Proto se říká, že na Dobříši je papež u koryta, a že dobříšáci jsou křtění papežem. V blízkém okolí se pak nachází mj. Huťský rybník, Bzdinka, Říhovka a další. Na Dobříšském potoce byla vybudována přehradní nádrž Chotobuš, která sloužila jako zdroj pitné vody, dnes má pouze záložní funkci, naposledy jela na plný výkon při povodních v roce 2002, kdy připravovala pitnou vodu pro zatopené povltaví.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na východním okraji města leží přírodní památky Dobříšský park a Dobříšský zámek. Na jižním okraji se nachází přírodní památka Jezírko u Dobříše a v západní části katastrálního území Dobříš leží přírodní rezervace Hradec.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve městě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní území a politika.", "content": "Dobříš je obcí s rozšířenou působností, správní obvod zahrnuje 23 okolních obcí. Město je také členem spolku Dobrovolný svazek obcí Dobříšska a Novoknínska. Zastupitelstvo města má 21 členů, starostkou je Pavel Svoboda (sdružení PRO DOBŘÍŠ).", "section_level": 2}, {"title": "Seznam představitelů města po roce 1945.", "content": "Jména primátorů, purkmistrů, předsedů a starostů jsou známa nepřetržitě od roku 1654. Z nich nejvýznamnější byli Ludvík Kopáček (1904-6 a 1910) a Ing. Adolf Schart (1932-42, popraven nacisty).", "section_level": 3}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se skládá ze dvou místních částí ležících na katastrálním území \"Dobříš\", kromě města Dobříš je to i osada Trnová, pod kterou spadají některé samoty v lesích. Do roku 1950 byla součástí města Voznice a Chouzavá, koncem 80. let se na krátkou dobu k městu připojily Rybníky. K Dobříši patří i bývalá osada Kodetka (dnes poblíž dálnice D4, čerpací stanice a továrních hal Doosan-Bobcat.", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Znak byl městu udělen v roce 1586. Ve znaku je svatý Tomáš stojící v bráně. Svatý Tomáš je i patronem města. Vlajka byla městu udělena předsedou PS Parlamentu ČR v roce 2002. Skládá se z 5 svislých modrých a bílých pruhů, bílé pruhy jsou stylizovány do tvaru brány.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Dobříš \"(přísl. Chouzavá, Trnová, Voznice, 3897 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a společnost.", "content": "Za dob knížat stávalo v zámeckém parku divadlo. Ve 20. století bylo ve městě kino, které však na přelomu století zaniklo. V bývalé synagoze je dnes kulturní dům.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V Dobříši působí:", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Okolí města je vhodné pro pěší i cykloturistiku. Okolní Brdské lesy jsou častým cílem trampů. Ve městě funguje několik sportovních oddílů, z nejoblíbenějších sportů je tu fotbal, lední hokej a volejbal kde hrají místní krajské soutěže. Dále zde má sídlo klub amerického fotbalu, který však hraje v Příbrami. Dále je možnost využít služeb fitnesscentra. V městě má tzv. „hnízdo“ dobříšská župa sportovních spolků Sokol i Orel, spravující zde tělocvičnu, v níž se pořádají hodiny (sportovního, kondičního...) aerobiku. na počátku 90. let i", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Katastrem města prochází dálnice D4, mimo území města jsou dva exity: 28 (Dobříš-sever) a 33 (Dobříš-jih). Městem dále prochází silnice II/114 Hořovice - Hostomice - Dobříš - Nový Knín - Neveklov a z města vychází silnice II/119 Dobříš - Drevníky - Křepenice - Sedlčany. Dále zde vedou silnice III. třídy V městě končí železniční trať 210 Praha - Vrané nad Vltavou - Dobříš. Je to jednokolejná regionální trať, doprava byla zahájena roku 1897. Na území města leží koncová železniční stanice \"Dobříš\". Městem vede cyklotrasa č. 308 Vížina – Stožec – Dobříš – Chramiště – Prostřední Lhota. Městem vedou turistické trasy – modrá: Želkovice – Brdo – Dobříš – Strž – Chramiště Pod Veselým vrchem; modrá: Dobříš – Mníšek pod Brdy, zelená: Dobříš – Brodeč – Kazatelna – Obora – Dobříš; žlutá: Dobříš – Trnová – Kuchyňka, sedlo – Hostomice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobříš je město ve Středočeském kraji v okrese Příbram v podhůří Brdské vrchoviny. Má obyvatel a je tak po Příbrami druhým největším městem v okrese. Ve městě převažuje strojní, dřevozpracující a kožedělný průmysl. Nejvýznamnější stavbou je rokokový zámek s přilehlým francouzským parkem a anglickým parkem.", "tgt_summary": "Dobříš est une ville du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1856921} {"src_title": "Premiér Izraele", "tgt_title": "Premier ministre d'Israël", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úřad ministerského předsedy vznikl 14. května 1948, v den, kdy byla podepsána deklarace nezávislosti Státu Izrael a vznikla prozatímní vláda. Prvním premiérem se stal vůdce strany Mapaj a ředitel Židovské agentury David Ben Gurion. Jeho pozice se stala stálou 8. března 1949 po vytvoření první vlády vzešlé z parlamentních voleb. V čele státu stál Ben Gurion až do prosince 1953, kdy rezignoval a odešel do kibucu Sde Boker. Ve funkci jej na krátko nahradil Moše Šaret, po dvou letech však ve funkci ministerského předsedy opět stanul Ben Gurion. Premiérem byl dalších osm let až do své rezignace v roce 1963, kdy vystoupil z Mapaje a založil stranu Rafi. Jeho post ve straně i ve vládě převzal Levi Eškol. Ten se stal prvním izraelským premiérem, který byl zároveň předsedou dvou stran (Mapaj vytvořila společně se stranou Achdut ha-avoda alianci Ma'arach). V roce 1968 se stal jediným předsedou politické strany v izraelské historii, který získal absolutní většinu hlasů ve 120členném Knesetu poté, co se k Ma'arachu přidaly strany Mapam a Rafi a strana tak měla 63 poslaneckých mandátů. Dne 26. února 1969 získal Eškol jiné nemilé prvenství, když se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během výkonu funkce. Eškola ve funkci dočasně nahradil Jigal Alon. V čele státu však stál méně než měsíc, neboť strana přemluvila Goldu Meirovou k návratu do politického života a k přijetí úřadu ministerské předsedkyně, jíž se stala v březnu 1969. Stala se historicky první a dosud jedinou izraelskou ministerskou předsedkyní a v pořadí třetí ženou v postu ministerské předsedkyně na světě (po Sirimavo Bandaranaike a Indiře Gándhíové). Golda Meirová rezignovala v roce 1974, krátce poté, co Agranatova komise zveřejnila svou zprávu k jomkipurské válce. Přestože zpráva komise Meirovou očistila, vyhověla tlaku veřejnosti, který volal po její rezignaci. Ve funkci jí nahradil Jicchak Rabin, který však ke konci funkčního období osmého Knesetu důsledku série skandálů rovněž rezignoval (šlo zejména o aféru v souvislosti s dolarovým kontem Rabinovy manželky Ley). Volby v roce 1977 znamenaly historický milník izraelské politiky, neboť v nich poprvé vyhrála pravicová strana Likud. Premiérem se stal Menachem Begin, jenž si svůj post udržel i po volbách v roce 1981. Rezignoval v roce 1983, oficiálně ze zdravotních důvodů, a svou funkci předal Jicchak Šamirovi. Po volbách v roce 1984 došlo k patové situaci, jelikož ani Likud ani Ma'arach nebyly s to sestavit koaliční vládu. V důsledku toho byla vytvořena vláda národní jednoty s principem rotace na postu předsedy vlády. Na základě koaliční dohody se první dva roky stal premiérem Šimon Peres, zatímco Šamir stál v čele ministerstva zahraničních věcí, a po dvou letech si funkce vyměnili. Po volbách v roce 1988 byla sice opět vytvořena vláda národní jednoty, Šamir však již stál v čele vlády sám. V roce 1990 se Peres pokusil vytvořit levicí vedenou vládu v události známé jako „špinavý trik“, avšak neuspěl a Šamir vládl až do voleb v roce 1992. V těch uspěla sjednocená Strana práce pod vedením Jicchaka Rabina, který se stal v pořadí již podruhé premiérem. Pod Rabinovým vedením zahájil Izrael mírová jednání s palestinskými Araby a se svými sousedy. Byla to však ona mírová jednání, která způsobila společenský tlak, který vyústil v Rabinovu vraždu 4. listopadu 1995. Po jeho smrti se stal premiérem Šimon Peres.", "section_level": 1}, {"title": "Přímá volba.", "content": "Během třináctého Knesetu (1992–1996) bylo rozhodnuto o přímé volbě premiéra po vzoru amerických prezidentských voleb, která bude oddělena od voleb do Knesetu. Systém přímé volby byl zaveden ještě za dob Jicchaka Rabina, který tak jeho prostřednictvím měl získat dostatečně silný mandát pro uzavření mírových dohod. První přímá volba se uskutečnila v roce 1996 a jejím výsledkem bylo překvapivé vítězství Benjamina Netanjahua přesto, že předvolební průzkumy favorizovaly jeho oponenta Perese. Ve volbách do Knesetu však vyhrála Strana práce, a tak se Netanjahu, navzdory teoretické pozici síly, musel při sestavení životaschopné koaliční vlády spolehnout na náboženské strany – světový tisk podle Pojara (2009) tuto vládu označil „za vládu ‚jestřábů‘, nacionalistů a nábožensky orientovaných politiků.“ Netanjahuovi se však nakonec nepodařilo udržet vládu pohromadě (zejména kvůli odporu náboženských stran k některým jeho ústupkům v rámci mírového procesu) a v roce 1999 byl, i kvůli řadě skandálů, nucen vypsat předčasné premiérské a parlamentní volby. Přestože záměr kandidovat v přímé volbě premiéra oznámilo celkem pět kandidátů, tři z nich reprezentující menší strany (Benny Begin za stranu Cherut - Národní hnutí, Azmí Bišára za arabskou stranu Balad a Jicchak Mordechaj za Stranu středu) své kandidatury nakonec stáhlo. V přímém souboji se tak utkali dosavadní premiér Netanjahu s Ehudem Barakem z levicové aliance Jeden Izrael. Nový volební systém však opět selhal, neboť Barakova strana Jeden Izrael (aliance Strany práce a stran Gešer a Mejmad) získala v parlamentních volbách pouhých 26 poslaneckých mandátů, což je historicky nejnižší počet získaný vítěznou stranou. V důsledku toho musel Barak vytvořit koaliční vládu „národního usmíření“ s šesti malými stranami. V létě roku 2000 proběhl neúspěšný mírový summit v Camp Davidu a na podzim vypukla druhá intifáda. Ehud Barak, který si chtěl upevnit svou pozici, rezignoval 10. prosince téhož roku. V důsledku byly naplánovány předčasné premiérské volby. Barak totiž kalkuloval s tím, že opoziční Likud proti němu nebude moci postavit svého kandidáta s nejlepšími preferencemi Netanjahua (nebyl toho času poslancem, a tak nemohl kandidovat), ale svého předsedu Ariela Šarona. Šaronovi však nahrála nová vlna násilí a Baraka pohodlně porazil poměrem 62,4:37,6 % hlasů. Šaron však byl nucen, vzhledem ke skutečnosti, že Likud měl ve stávajícím Knesetu pouze 21 poslanců, vytvořit vládu národní jednoty. Po Šaronově vítězství bylo rozhodnuto zrušit oddělenou přímou volbu premiéra a vrátit se k dřívějšímu volebnímu systému. Ještě v roce 2001 došlo k úpravě základního zákona a vypuštění této volby.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2003.", "content": "Volby v roce 2003 se konaly podle stejného systému jako ty před rokem 1996. Likud v nich získal 38 mandátů, což bylo nejvíce za poslední desetiletí, a Šaron se opět stal premiérem. Ke konci funkčního období se, kvůli rozštěpení Likudu v důsledku plánu na jednostranné stažení z Pásma Gazy z roku 2004, rozhodl v listopadu 2005 odejít z Likudu a 21. listopadu téhož roku založil novou centristickou stranu Kadima. Po odchodu ze strany stále zůstal premiérem a stal se tak prvním izraelským premiérem, který nebyl členem ani Strany práce, ani Likudu a dokonce ani žádného z jejich předchůdců. Zároveň s odchodem z Likudu požádal prezidenta o rozpuštění Knesetu, což znamenalo vypsání předčasných parlamentních voleb, naplánovaných na 28. března 2006. Dne 18. prosince 2005 utrpěl Šaron mírnou mozkovou mrtvici a dva dny strávil v nemocnici. Zhruba o dva týdny později utrpěl 4. ledna 2006 na svém ranči vážnou mozkovou mrtvici, při níž došlo k masivnímu krvácení do mozku. V nemocnici ihned podstoupil dvě dlouhé operace (7 a 14 hodin), avšak téhož dne upadl do kómatu. Téhož dne byl Šaron prohlášen za dočasně neschopného výkonu svého úřadu a funkce premiéra přešla podle základního zákona na určeného úřadujícího premiéra Ehuda Olmerta. Podle základního zákona následně běžela 100denní lhůta do doby, než bude někdejší premiér prohlášen trvale neschopným výkonu funkce. Poté si vláda zvolí jednoho svého člena coby prozatímního premiéra. Situace v roce 2006 byla složitější o to, že se během 100denní lhůty konaly parlamentní volby (během těch byl Olmert úřadujícím premiérem). Šaronova strana Kadima tyto volby pod Olmertovým vedením vyhrála a Olmert byl pověřen sestavením vlády. Během sestavování vypršela 100denní lhůta a Olmert se stal 14. dubna prozatímním premiérem. Tím byl až do 4. května, kdy jeho vláda získala v Knesetu důvěru a on se tak stal oficiálním premiérem. Olmertovo funkční období bylo poznamenáno neúspěšnou druhou libanonskou válkou z roku 2006 a zejména jeho finančními skandály, pro které byl vyšetřován. Ty měly za následek vládní krizi a vnitrostranické spory, které vedly k vyhlášení vnitrostranických voleb na 17. září 2008. Olmert oznámil, že se voleb nezúčastní, a že bezprostředně po nich rezignuje na svou funkci premiéra. Ve volbách zvítězila těsným rozdílem Cipi Livniová a 21. září Olmert rezignoval. Následující den pověřil prezident Cipi Livniovou sestavením nové vlády; Olmert však zůstal premiérem až do doby, než Kneset schválí novou vládu (jeho vláda se však stala prozatímní). Snahy předsedkyně Kadimy o sestavení vlády ale nakonec nebyly úspěšné a Livniová tak 26. října doporučila prezidentovi rozpustit Kneset a vypsat předčasné parlamentní volby. Předčasné volby se konaly 10. února 2009 a zvítězila v nich strana Kadima. Pravice však v nově zvoleném Knesetu měla většinu hlasů, a tak prezident po konzultaci se zástupci parlamentních stran poprvé v historii nepověřil sestavením vlády předsedu nejsilnější strany, ale 20. února pověřil předsedu druhé nejsilnější strany Benjamina Netanjahua. Dne 31. března 2009 pak Netanjahuova vláda získala důvěru.", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování.", "content": "Proces jmenování premiéra prezidentem, sestavení vlády a předstoupení vlády před Kneset je podrobně popsán v základním zákoně z roku 2001. Na základě oddílu 7a základního zákona prezident vede konzultace se zástupci stran zastoupených v Knesetu, načež pověří poslance Knesetu, který mu oznámil, že je připraven přijmout úkol sestavení vlády. Pověřit sestavením vlády musí prezident do sedmi dnů od zveřejnění volebních výsledků nebo v případě potřeby vytvoření nové vlády (v případě smrti premiéra do 14 dnů od jeho smrti). Po pověření od prezidenta má, podle oddílu 8 základního zákona „Vláda“, pověřený člen Knesetu lhůtu 28 dnů, během kterých musí sestavit vládu. Tato lhůta může být prezidentem prodloužena o 14 dnů. V případě, že je vláda sestavena se na základě oddílu 13d základního zákona představí Knesetu, tj. oznámí základní cíle své politiky, složení a rozložení funkcí ministrů, a požádá o vyslovení důvěry. V případě, že Kneset vyjádří vládě důvěru, se vláda stává oficiální a její předseda se stává premiérem. V případě, že by nebyla splněna lhůta uvedená v oddílu 8 základního zákona, nebo v případě, že by bylo pověřenou osobou oznámeno, že není možné sestavit vládu, či v případě, že by vláda nezískala důvěru Knesetu, prezident do tří dnů, podle oddílu 9a základního zákona, pověří sestavením vlády jiného poslance, který mu oznámil, že je připraven úkol přijmout, případně informuje předsedu Knesetu, že nevidí možnost sestavit vládu. Tři politici se premiéry nikdy nestali, vzdor oficiálnímu pověření od prezidenta státu sestavit novou vládu. V roce 1950 se nepodařilo získat podporu pro svůj kabinet Pinchasu Rosenovi, roku 2008 Cipi Livni a 2019 a 2020 Bennymu Gancovi.", "section_level": 1}, {"title": "Pořadí nástupnictví.", "content": "Nástupnictví v případě, že je premiér dočasně či trvale neschopen výkonu svého úřadu upravuje základní zákon „Vláda“ z roku 2001. V případě, že premiér zemře během výkonu úřadu, kabinet zvolí prozatímního premiéra, který vede vládu do doby, než je vytvořena nová vláda s novým premiérem. Prozatímním premiérem se stal Jigal Alon po smrti Leviho Eškola a Šimon Peres po vraždě Jicchaka Rabina. Pokud je premiér dočasně neschopný vykonávat svou funkci (což byl případ po mrtvici Ariela Šarona počátkem roku 2006), je výkon úřadu přenesen na určeného úřadujícího premiéra, a to do doby, než se premiér uzdraví, nejdéle však po dobu sta dní. Pokud je premiér prohlášen trvale neschopným vykonávat svou funkci, či v případě, že lhůta sta dnů vyprší, dohlíží prezident na proces sestavování nové vládní koalice. Do té doby je úřadující premiér nebo jiný úřadující ministr vládou jmenován jako prozatímní premiér.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupnické funkce.", "content": "V Izraeli se zastupující vůdci dělí do několika kategorií: úřadující premiér, prozatímní premiér, místopředseda vlády a vicepremiér. Navzdory podobnosti nejsou dvě poslední funkce identické a úřadující premiér nemusí být v daném čase vládnoucí premiér.", "section_level": 2}, {"title": "Úřadující premiér.", "content": "Určený úřadující premiér (: ממלא מקום ראש הממשלה, \"Memale Makom Roš ha-Memšala\", : \"Acting Prime Minister\") přebírá roli premiéra v případě, že je premiér dočasně neschopný výkonu své funkce, a to maximálně na dobu 100 dnů. Podrobně je tato funkce zmíněna v oddílu 16 základního zákona „Vláda“: a) \"V případě, že se premiér nenachází v Izraeli, zasedání vlády svolává a řídí určený úřadující premiér.\" b) \"V případě, že je premiér dočasně neschopen plnit své povinnosti, jeho místo nahradí úřadující premiér. Po uplynutí 100 dnů, během nichž se premiér nenavrátí ke svým povinnostem, bude premiér prohlášen trvale neschopným vykonávat svou funkci.\" c) \"Není-li jmenován určený úřadující premiér, nebo v případě že úřadující premiér nemůže plnit své povinnosti podle oddílů (a) a (b) uvedených výše, může vláda určit jiného ministra pro výkon této funkce.\" Zatímco v jiných zemích se jako úřadující premiér označuje pouze politik, který v danou dobu funkci premiéra vykonává, v Izraeli je význam tohoto názvu širší a používá se i pro člena vlády, kterému byla tato funkce určena za normální situace. V případě, že by došlo k situaci, že by premiér nebyl schopen výkonu své funkce, pak tento předem určený ministr zastoupí jeho místo. Může se však stát, že funkci nikdy nevyužije. V rámci vlády může existovat pouze jeden člen vlády, kterému byla udělena funkce úřadujícího premiéra. Takovýto ministr však může paralelně zastávat i jinou ministerskou funkci (příkladem může být Cipi Livniová, která zároveň zastávala funkci ministryně zahraničních věcí). V současné vládě Benjamina Netanjahua nemá žádný z ministrů přidělenou funkci úřadujícího premiéra.", "section_level": 3}, {"title": "Prozatímní premiér.", "content": "Prozatímní premiér (: ראש הממשלה בפועל, \"Roš ha-Memšala ba-foal\", doslova „premiér de facto“, : \"Interim Prime Minister\") je vládou jmenován v případě, že je premiér odstraněn pomocí impeachmentu, zemře nebo se stane trvale neschopným vykonávat svou funkci. Základní zákon: Vláda z roku 2001, oddíl 30c uvádí: \"V případě, že premiér zemře nebo je trvale neschopný výkonu své funkce nebo jeho funkční období skončilo v důsledku trestného činu, určí vláda jednoho z ministrů, který je zároveň členem Knesetu a členem premiérovy strany, prozatímním premiérem, a to do doby, než bude sestavena nová vláda.\" Izraelské právo rozlišuje pojmy úřadující premiér (מלא מקום ראש הממשלה) a prozatímní premiér. První zmíněný zastává úřad premiéra v případě, že je dočasně neschopný výkon funkce, nejdéle po dobu sta dnů, zatímco druhý zastává úřad premiéra buď po vypršení této lhůty nebo v případě výše uvedených okolností.", "section_level": 3}, {"title": "Místopředseda vlády.", "content": "Funkce místopředsedy vlády (: סגן ראש הממשלה, \"Segan Roš ha-Memšela\", : \"Deputy Prime Minister\") je čestný/honorárním titulem, který může mít člen izraelské vlády na základě základního zákona: Vláda (oddílu 5e), který uvádí: „ministr může být místopředseda vlády,“ čímž není omezen počet místopředsedů vlády, které může premiér jmenovat (na rozdíl od úřadujícího premiéra, který může být jen jeden). Prvním místopředsedou vlády se stal v červnu 1952 ve třetí Ben Gurionově vládě Eli'ezer Kaplan. Menachem Begin se v roce 1977 stal prvním premiérem, který měl dva místopředsedy vlády (Simchu Erlicha a Jigaela Jadina). Funkce byla vyřazena během funkčního období třináctého Knesetu (1992–1996), avšak v roce 1996 znovu obnovena Benjaminem Netanjahuem, který jmenoval hned čtyři místopředsedy vlády. V současné Netanjahuově vládě jsou čtyři místopředsedové vlády (jeden z Likudu a tři z velkých vládních koaličních stran).", "section_level": 3}, {"title": "Vicepremiér.", "content": "Funkce vicepremiéra (: משנה ראש הממשלה, \"Mišne Roš ha-Memšela\", : \"Vice Prime Minister\") je čestný/honorárním titulem, který může mít člen izraelské vlády. Samotná funkce však není zakotvena v izraelském právu a nemá žádný zákonný význam. Původně byla vytvořena pro jednoho ze zakladatelů izraelského státu Šimona Perese. Poté, co předseda Strany práce Amram Micna rezignoval po porážce strany v parlamentních volbách v roce 2003, stal se Peres dočasným předsedou strany do doby, než budou uspořádány vnitrostranické volby. Když se počátkem roku 2005 dostala Šaronova pravicová koalice do potíží kvůli neshodám nad Šaronovým plánem na stažení se z Gazy, vedl Peres Stranu práce do vládní koalice, aby tento plán podpořil. Během koaličních jednání Peres požadoval, aby byl určen úřadujícím premiérem, ale jeho požadavek byl odmítnut, neboť tento post již zastával Ehud Olmert. Strana práce proto požadovala změnu základního zákona, která by umožňovala existenci dvou úřadujících premiérů, ale ani s tímto požadavkem neuspěla. Nakonec se dospělo ke kompromisu díky Chajimu Ramonovi ze Strany práce. Na základě jeho návrhu získal Peres čestný titul vicepremiéra, který byl ukotven v koaliční dohodě, která definovala Peresovy pravomoci v Šaronově vládě. Titul však neměl žádný právní význam, neboť podle izraelských zákonů byl titul vicepremiéra jen dalším titulem pro úřadujícího ministra v rámci vlády. Přestože Peres o funkci vicepremiéra přišel v listopadu 2005, když Strana práce opustila vládu, znovu ji získal v květnu 2006, když odešel ze Strany práce do Kadimy a ta téhož roku vyhrála parlamentní volby. Na tento post nakonec rezignoval v červenci 2007, kdy byl zvolen prezidentem republiky. Tento post dále zastával Chajim Ramon, který jej získal v rámci ministerských změn v červenci 2007 a zastával až do konce Olmertovy vlády v březnu 2009. V současné Netanjahuově vládě zastávají post vicepremiérů Silvan Šalom a Moše Ja'alon, přičemž krátce jej též zastával Šaul Mofaz.", "section_level": 3}], "src_summary": "Premiér Izraele (:, \"roš ha-memšala\", doslova „hlava vlády“) je předseda izraelské vlády a nejvlivnější politický představitel Izraele (funkce prezidenta je v Izraeli čistě ceremoniální). Oficiálním sídlem premiéra je \"Bejt roš ha-memšala\" nacházející se v Jeruzalémě. Současným premiérem je Benjamin Netanjahu ze strany Likud, který tento post zastává již potřetí. ", "tgt_summary": "Depuis sa création, l'État d'Israël a adopté un système parlementaire, avec un chef du gouvernement appelé \"Premier ministre\", sur le modèle britannique, et un président comme chef de l'État, aux pouvoirs réduits à des fonctions protocolaires. ", "id": 1529288} {"src_title": "Tis u Blatna", "tgt_title": "Tis u Blatna", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi je z roku 1227, kdy patřila do majetku Kojaty z rodu Hrabišiců. Později byla majetkem špitálu pražských křižovníků s červenou hvězdou a to až do roku 1253, křižovníci vykonávali patronátní právo k místnímu kostelu. V průběhu husitských válek byla připojena k rabštejnskému panství v držení krále. Od roku 1518 bylo celé panství ve vlastnictví Šliků, následně Libštejnských z Kolovrat. Roku 1631 získal Tis Albrechtovi z Valdštejna, po jeho zavraždění v roce 1634 a konfiskaci majetku byl v majetku královské komory. Následně byl v držení hrabat z Meggau, Pöttingů, Černínů a od roku 1748 Lažanským z Bukové na Manětíně. Po rozdělení panství připadla ves k chyšskému panství. Roku 1782 celá ves vyhořela. Po zrušení patrimoniální správy se Tis stal samostatnou obcí v okrese Podbořany. Již roku 1792 vznikla v Tisu škola, byť na počátku výuka probíhala v najaté místnosti. V roce 1888 byla postavena dvoutřídní škola a o rok později otevřena. V roce 1927 byla ve vsi otevřena státní česká škola. V horní části vsi bydleli domkáři, kteří pracovali v lesích nebo lámali žulu v místních lomech. Dolní část byla převážně obývána sedláky. Pro nízké výnosy z místních polí se věnovali spíše chovu dobytka. V okolí byly též dvě sklárny. Tis ležel v oblasti Sudet a byl obydlen německým obyvatelstvem. Češi přišli do Tisu až po vzniku ČSR, ale přesto zůstávali menšinou – v roce 1934 bylo v Tisu 361 Němců a 133 Čechů. Po druhé světové válce byli Němci odsunuti a počet obyvatel obyvatel klesl k současným přibližně 70.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 306 obyvatel (z toho 143 mužů), z nichž byli dva Čechoslováci, 300 Němců, tři Židé a jeden cizinec. Kromě pěti členů izraelské církve byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 504 obyvatel: 133 Čechoslováků, 361 Němců, devět lidí jiné národnosti a jednoho cizince. Mimo římskokatolické většiny zde žil jeden evangelík, čtyři židé a dva lidé bez vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Tis sousedí s Blatnem na severovýchodě a Kračínem na západě. Tis u Blatna leží v přírodním parku Horní Střela, v lesích je žulové skalní město se skupinami i osamocenými balvany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tis u Blatna (německy \"Tiss bei Pladen\") je vesnice Plzeňském kraji, v severní části okresu Plzeň-sever, 13 km východně od Žlutic. Ve stejnojmenné obci, která zahrnuje také vsi Balková a Kračín, žije obyvatel a její katastrální území zaujímá 14,35 km2 (v samotném Tisu žije okolo 70 obyvatel a jeho katastrální území zaujímá rozlohu 6,81 km). PSČ všech adres je 331 65.", "tgt_summary": "Tis u Blatna est une commune du district de Plzeň-Nord, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 244926} {"src_title": "Macuo Bašó", "tgt_title": "Matsuo Bashō", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bašó se narodil ve městě Ueno v rodině chudého samuraje. V letech 1667–71 studoval japonskou poezii v Kjótu. V roce 1680 se přestěhoval do Eda, dnešního Tokia, kde přebýval až do konce svého života. Absolvoval řadu cest po Japonsku po vzoru básníků Saigjó a Sógi. Zážitky z cest ovlivnily jeho poezii a deníkovou tvorbu (viz haibun). V Edu se stal mistrem formy \"haikai no renga\" a živil se výukou studentů. Byl také sudím v básnických kláních. Po krátké období studoval zen pod vedením zenového mnicha. Řazené básně (\"Haikai no renga\") sloužily japonské městské populaci hlavně pro pobavení a nepředstavovaly vážnou poezii. Bašó ve své tvorbě užíval slangové výrazy, výpůjčky z čínštiny, a psal \"hokku\" (úvodní verš řazené básně renga) o osmnácti, devatenácti i více slabikách. Bašóova hokku reflektují lidské zkušenosti, to co viděl, co si myslel a co cítil. Ve své tvorbě neodmítal hravost haikai a prokázal, že hokku může zachytit i přes střídmou formu různé sentimenty a nálady provázející lidský život. Vytvořil vážnou poezii tam, kde šlo původně jen o zábavnou hru. Bašó je pokládán za objevitele poetického potenciálu této sedmnáctislabičné formy později pojmenované haiku. Většinou své tvorby se snažil dosáhnout klasických ideálů (např. \"sabi\" – samota), přičemž zdůrazňoval, že musí být zachyceny běžnou mluvou a pomocí obrazů aktuálních tady a teď. Posledních pět let života se pokoušel vytvořit nový přístup, který nazval \"karumi\" (lehkost). Nepodařilo se mu jej do své smrti plně formulovat. Přesto jeho pozdní tvorba naznačuje, že se mohlo jednat o návrat k bezstarostnosti jinošských let smíšené se zkušeností získanou věkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Macuo Bašó (: 松尾芭蕉; 1644 – 28. listopadu 1694) je nejznámější japonský básník a zakladatel básnické formy později nazvané haiku. Pseudonym \"bašó\" (česky pisang – lat. \"musa paradisiaca\") zvolil podle banánovníku, který mu věnoval v roce 1680 jeden z jeho žáků. Vlastním jménem Macuo Munefusa, zprvu publikoval pod pseudonymem Tósei.", "tgt_summary": ", plus connu sous son seul prénom de plume, est un poète japonais du (début de l'époque d'Edo). De son vrai nom Matsuo Kinsaku (enfant) puis Matsuo Munefusa (adulte), il est né en 1644 à Iga-Ueno et mort le à Ōsaka. Il est considéré comme l'un des quatre maîtres classiques du haïku japonais (Bashō, Buson, Issa, Shiki). ", "id": 800427} {"src_title": "Karel Absolon", "tgt_title": "Karel Absolon", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po absolutoriu klasického gymnázia v Brně vystudoval v Praze zoologii a roku 1907 se habilitoval na soukromého docenta fyzického zeměpisu. Již od konce 19. století se věnoval exploraci Sloupských jeskyní a sběru jeskynního hmyzu. Roku 1908 nastoupil jako kustod zoologických sbírek do Moravského zemského muzea v Brně, kde vybudoval a vedl diluviální oddělení, zabývající se čtvrtohorami. Paleolitem se začal zabývat až od roku 1918, když ve svém oddělení uspořádal zakoupené sbírky M. Kříže a K. J. Mašky. Rozhodujícím podnětem byl dopis vídeňského profesora J. Bayera, upozorňující na Freisingovy úspěšné sondáže v dosud nedotčených Dolních Věstonicích. Absolon okamžitě pochopil možnost završit slavné objevy svých předchůdců a dobýt si světového jména. Po dalších 15 let na tomto programu systematicky pracoval – získával subvence na výzkum, organizoval zájezdy novinářů, získával sponzory expozice Anthropos na brněnském výstavišti. Své výzkumy popularizoval četnými přednáškami, účastí na mnoha kongresech a bohatě ilustrovanými články v nejrozšířenějším společenském časopise The Illustrated London News. Ke svým padesátinám získal roku 1927 na Karlově univerzitě křeslo „bezplatného řádného profesora pro obor geografie, paleoanthropologie a zoogeografie“. Mezi lety 1925 a 1930 nechal paralelně s Věstonicemi zkoumat jeskyni Pekárnu, ale poněvadž mnoho cestoval a současně organizoval objevné práce v okolí Macochy (zpřístupněné roku 1933 „vodní cestou“ na podzemní Punkvě), navštěvoval své vykopávky jen zřídka. V Dolních Věstonicích je de facto prováděl jeho laborant Emanuel Dania, v Pekárně německý učitel Rudolf Czižek. Z paleolitických lokalit se zajímal ještě o Ondratice a Otaslavice (hlavně o tzv. gigantolity). V Předmostí, ničeném cihelnami, občas zorganizoval záchranné akce a výkupy nálezů od místních dělníků. V zájmu komplexního výzkumu moravského paleolitu shromáždil několik specialistů různých oborů (archeologa J. Skutila, geologa K. Zapletala a paleontologa A. Stehlíka). Společně sestavili první interdisciplinární „zprávu čs. subkomise“ pro výzkum fosilního člověka, pod jejíž hlavičkou poté Absolon publikoval výzkumy. Své názory prosazoval s neochvějnou jistotou a intolerancí: starý paleolit na českém území neexistoval, ze středního jen tzv. šipkien, když neandertálci sestoupili pod tlakem nastupujícího posledního zalednění z Alp do nížin. Nejstarší souvislé osídlení lze shrnout do křemencového „preaurignacienu“, který přišel z východu a pokračoval tzv. „vyvinutým aurignacienem“, tj. kulturou lovců mamutů (dnes gravettien). Podobně nerozpoznával na českém území žádný mezolit, místo něj předpokládal hiát, doložený sintrovou vrstvou v Pekárně; tamní profil prohlásil za „klasický“. Ze zahraničních badatelů kritizoval toto pojetí zejména L. Zotz, zatímco čeští archeologové se s ním rozloučili v tichosti. Absolonův největší cíl – vybudování vědeckého ústavu Anthropos pro výzkum pleistocénního člověka – se nepodařilo realizovat ani za první republiky (4. listopadu 1938 byl penzionován), ani za protektorátu, kdy mu druhé (již říšskoněmecké) vedení MZM přestalo naslouchat. Po válce se již ke svým projektům nedostal, ale ve svém bytě na Všetičkově ulici ochotně přijímal mladé adepty speleologie a archeologie, např. J. Jelínka a K. Valocha. Na základě svých 10 balkánských výprav z let 1908–1922 psal rozsáhlá kompendia jihoslovanské krasologie a biospeleologie, jejichž vydání se mohl dočkat jen stěží. Univerzitní vzdělání v oboru archeologie Absolon postrádal, ale nesmírná pracovitost, organizační génius a propagační talent způsobily, že jeho jméno dodnes vyvolává představu velkých archeologických a speleologických objevů. Obrovská knihovna, kterou shromažďoval po celý život, je dnes uložena v jeho památníku v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně. Škoda, že nenapsal žádnou populárněji laděnou knihu o svých paleolitických výzkumech – dvoudílná monografie o jeho výbojích v Moravském krasu (Praha 1970) dokazuje, že by to jistě byla poutavá četba. Jeho zásluhy ve vědních oborech zoologie, geografie, paleontologie, speleologie a archeologie byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (dopisující člen od 7. ledna 1925, vyškrtnut akčním výborem 14. 5. 1948), mimořádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 18. října 1929.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Vítězoslav Absolon (16. června 1877 Boskovice – 6. října 1960 Brno) byl moravský krasový badatel a jedna z velkých postav evropské archeologie první poloviny 20. století. Byl vnukem archeologa a speleologa Jindřicha Wankela.", "tgt_summary": "Karel Absolon, né le à Boskowitz (Margraviat de Moravie) et mort le à Brno (Tchécoslovaquie), est un préhistorien, géographe et spéléologue tchécoslovaque.", "id": 790842} {"src_title": "Network News Transfer Protocol", "tgt_title": "Network News Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Původně byla distribuce příspěvků zajišťována pomocí UUCP, které používalo pro přenosy telefonní linky (tj. vytáčené připojení pomocí modemů), kterými byly přenášeny jednotlivé soubory se zprávami typicky v nočních hodinách. Uživatelé si pak zprávy četli z lokálních disků. Příspěvky se ukládaly na disk a opět v nočních hodinách distribuovaly na další Usenet servery. Po přechodu na interaktivní spojení pomocí protokolu TCP byla metoda výměny souborů (příspěvků) pomocí UUCP nahrazena protokolem NNTP, který umožňuje uživatelům číst a psát do diskusních skupin v reálném čase. Klient se z libovolného místa v počítačové síti spojuje pomocí NNTP protokolu se serverem, který uchovává příspěvky na svém diskovém prostoru. NNTP umožňuje interaktivní přenos článků s takřka nulovým zpožděním, čímž je omezena potřeba replikace článků na mnoha místech současně.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace se serverem.", "content": "Ke komunikaci se serverem, ukládání, čtení a předávání článků slouží klientům různé příkazy. Protokol NNTP umožňuje také aktivní a pasivní způsob přenosu příspěvků, kterému se také hovorově říká „pushing“ (tlačení) a „pulling“ (tažení). Při tlačení klient zadá příkaz codice_1 a následně se dozví, zda se již článek na serveru vyskytuje, či nikoli. Tlačení však díky neustálému vyhledávání, zda již článek není v historii značně zatěžuje systém serveru. Naproti tomu tažení zadané příkazem NEWNEWS zašle uživateli seznam všech dostupných článků a ten si následně vybere ty články, které ještě nevlastní. Problémem tažení je však autorizace osob a tudíž se server musí ujistit, zda neposílá neautorizovaným uživatelům tajné dokumenty, nebo jim nepřístupné články. Zabezpečenou variantou NNTP je protokol NNTPS, který komunikaci šifruje pomocí SSL. Server standardně naslouchá na TCP portu 119, při zabezpečeném spojení pak na portu 563. Protokol je definován v.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad komunikace mezi klientem a serverem.", "content": "Klient (C) se připojí k serveru (S), komunikaci zahajuje server uvítací zprávou začínající kódem codice_2 nebo codice_3. Komunikace probíhá na textové úrovni. Každý řádek je ukončen znaky CR-LF. Maximální délka řádku zasílanému serveru je 510 znaků (512 i s CR-LF). Příspěvek se skládá z hlavičky a těla (u příkazu codice_4 je server oddělí jedním prázdným řádkem). Za každým příspěvkem zašle server jednu tečku na samostatném řádku. Jestliže se v těle příspěvku vyskytuje řádek začínající tečkou, je tato tečka zdvojena.", "section_level": 1}, {"title": "Problém NNTP.", "content": "Celkový problém protokolu NNTP je umožnění informovanému klientovi vložit do sítě články s falešnou specifikací odesílatele, které se označuje jako falšování news (news faking). Stejný problém se týká protokolu SMTP (Simple Mail Transfer Protocol). Avšak rozšíření protokolu NNTP umožňuje u některých příkazů vyžadovat autentizaci uživatele, čímž se možnost vytváření falešných zpráv částečně omezí.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Nejpoužívanějším balíkem protokolu NNTP je v současnosti démon NNTP, jehož původními autory jsou Phil Lapsley a Stan Barber, kteří ho původně vytvořili, aby jeho prostřednictvím přiblížili detaily. Mezi jinými balíky, kdy máme na výběr mezi balíky binárních souborů, nebo různé programy pro instalaci můžeme použít také balík nazvaný „InterNet News“ (INN). Autorem INN je Rich Salz a tento balík umožňuje jak přenos NNTP, tak i starší UUCP-news. Tento balík je spíš navržen pro větší systémové servery.", "section_level": 1}, {"title": "Instalace serveru.", "content": "Server NNTP se nazývá \"nntpd\" a lze ho zkompilovat dvěma různými způsoby, které závisí na očekávaném zatížení systému news. Z důvodu žádných neexistujících již zkompilovaných verzí se veškerá konfigurace provádí skrze makro, které je definováno v souboru \"common/conf.h\" Omezení přístupu k NNTP: Přístup ke zdrojům NNTP je řízen souborem \"nntp_access\", který je uložen v adresáři \"/usr/lib/news\". Řádky v tomto souboru specifikují přístupová práva přidělená vzdáleným hostitelům. Každý řádek má následující formát: Jakmile se klient připojí na NNTP-port, pokusí se server nntpd pomocí zpětného překladu IP adresy získat doménové jméno klienta. Doménové jméno a jeho IP adresa jsou porovnávány s polem \"site\" každého záznamu v takovém pořadí, v jakém jsou uvedeny v souboru. Shoda může být buď částečná, nebo úplná. V případě úplné shody ji použije, kdežto v případě částečné shody ji použije jen pokud se nenajde žádná další částečná shoda. Záznamy s obecnější specifikací adres jsou uváděny na začátku souboru, protože případné shody jsou pozdějšími přesnějšími záznamy potlačeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "NNTP (Network News Transfer Protocol) je v informatice přenosový protokol pro síťové diskuzní skupiny (též \"Usenet NetNews\"), které byly používány zejména v počátcích Internetu. Příspěvky diskuzních skupin jsou uloženy na mnoha serverech, mezi kterými se příspěvky synchronizují. Servery tvoří distribuovanou síť, která využívá NNTP protokol ke vzájemné komunikaci.", "tgt_summary": "Network News Transfer Protocol (NNTP) est un protocole réseau correspondant à la couche \"application\" du schéma OSI. Il est spécifié par la. ", "id": 1693778} {"src_title": "George Frost Kennan", "tgt_title": "George F. Kennan", "src_document": [{"title": "Do roku 1945.", "content": "Kennan se narodil v Milwaukee, ve státě Wisconsin. Navštěvoval vojenskou akademii v Delafieldu a od podzimu 1921 univerzitu v Princetonu. Po jejím ukončení v roce 1925 uvažoval o studiu práv, ale nakonec se z finančních důvodů rozhodl pro práci v diplomatickém sboru Foreign Service. Po úspěšném složení zkoušek odjel do Švýcarska, později sloužil v Německu, Estonsku, Litvě a Lotyšsku. V roce 1929 začal v Berlíně studovat ruskou historii, politiku a také jazyk a od tohoto roku se Rusko a Sovětský svaz staly doménou jeho zájmu. Během několika let se Kennan naučil kromě ruštiny ovládat i další jazyky: němčinu, francouzštinu, polštinu, češtinu, portugalštinu a norštinu. V roce 1931 se oženil s norskou občankou Annelise Sørensenovou (1910 - 2008). V roce 1933 byly mezi USA a SSSR obnoveny diplomatické vztahy a Kennan doprovázel vyslance Williama C. Bullitta do Moskvy. V polovině 30. let patřil Kennan spolu s Charlesem E. Bohlenem a Loy W. Hendersonem k předním expertům na sovětskou problematiku v Moskvě. Tito specialisté byli výrazně ovlivněni Robertem F. Kelleym, hlavou východoevropského oddělení ministerstva zahraničí. Spojovalo je přesvědčení, že pro spolupráci se SSSR není příliš mnoho prostoru a to dokonce i ve spolupráci proti společnému nepříteli. Kennan také podrobně analyzoval vývoj Stalinových čistek ve 30. letech, což do budoucna ovlivnilo jeho celkový názor na podstatu sovětského režimu. V září 1938 nastoupil na americké vyslanectví v Československu. Výběr z Kennanovy diplomatické i osobní korespondence, zachycující mj. události sudetské krize, Mnichova, okupace českých zemí a vznik Slovenského štátu, byly publikovány v roce 1968 pod titulem \"From Prague after Munich\". V roce 1939 se Kennan služebně vrátil do Berlína, kde byl po vstupu USA do války v roce 1941 šest měsíců internován. Po propuštení výměnou za německé zajatce byl jmenován chargé d’affaires americké legace v Lisabonu, kterou vedl v době jednání západních Spojenců se Salazarovým režimem o využití leteckých základen na Azorách britským a americkým letectvem. Na konci roku 1943 a během 1944 byl poradcem americké delegace v European Advisory Commission, která připravovala spojeneckou politiku v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Kennan a studená válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Dlouhý telegram\".", "content": "Kennan působil v čele americké mise v Moskvě od května 1944 do dubna 1946. Na konci tohoto období poslal telegram o 8000 slovech ministrovi zahraničí Jamesi Byrnesovi, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR. „Základem kremelského neurotického přístupu k světovým událostem je ruský tradiční instinktivní pocit nejistoty“. Po říjnové revoluci se tento pocit smísil s komunistickou ideologií a „orientálním tajnůstkařením a pletichařením“. Sovětské chování v mezinárodní sféře odráží vnitropolitickou scénu v tom smyslu, že Stalin potřebuje nepřátelský svět, aby mohl legitimizovat vlastní autoritativní režim. Stalin používá marxismus-leninismus k ospravedlnění sovětského instinktivního strachu z vnějšího světa a tím i ospravedlňuje diktátorství, bez kterého neumí vládnout. Podle Kennana měl Západ posílit své instituce, které by takto mohly čelit sovětské výzvě, která by přišla spolu s případným vnitřním oslabením sovětského režimu. James Forrestal, Trumanův spolupracovník a představitel tvrdé linie v politice vůči SSSR, pod vlivem dlouhého telegramu zařídil Kennanův návrat do Washingtonu a následnou publikaci stati X. Ve Washingtonu se Kennan stal vedoucím nového oddělení státního departmentu, které se mělo zabývat politickým plánováním. V této pozici zůstal do prosince 1949. Zatím v březnu 1947 Truman také na základě dlouhého telegramu pronesl řeč, jejíž obsah vešel ve známost jako Trumanova doktrína.", "section_level": 2}, {"title": "\"X\".", "content": "V červenci 1947 se objevil v časopise Foreign Affairs Kennanův článek (pod pseudonymem X) s názvem \"The Sources of Soviet Conduct\" (Zdroje sovětského jednání). Článek začínal úvahou, že je Stalinova politika formována jednak marxismem-stalinismem a jednak Stalinovým odhodláním užívat ideu kapitalistického obklíčení k upevňování vlastní vnitropolitické pozice. Stalin nemohl tento kurz změnit a proto úlohou Západu bylo pevně a vytrvale odolávat expanzivní politice SSSR. USA budou muset toto poslání vzít na sebe samotné, ale nemusí to ohrozit jejich ekonomickou základnu ani politickou stabilitu. Naopak sovětská strana by po období dlouhodobého tlaku měla skončit buď rozpadem nebo postupným rozmělněním moci. Publikace článku podnítila intenzivní debatu na téma studené války. Brzy se stalo známým, že X je Kennan, který se nedávno stal hlavou jednoho z oddělení státního departmentu. Tato informace způsobila, že článek začal být chápán jako vyjádření oficiálního názoru Trumanovy administrativy. Kennanova představa aktivní obrany vůči rozšiřování komunismu byla často špatně interpretována jako pouze vojenská obrana. Tomuto se Kennan bránil, podle něj článek nevyjadřoval názor, že automaticky se má čelit všem expanzivním krokům podstoupených sovětskou vládou, bez rozlišení primárních zájmů. Dále zde není nikde upřesněno, že se má jednat o vojenské řešení situace, spíše než politické či ekonomické kroky. Znovu se k tomuto problému Kennan vyjádřil v interview s Davidem Gergenem v polovině 90. let. Opět upozornil, že Sověty nevnímal jako především vojenskou hrozbu. \"Nebyli jako Hitler... toto nedorozumění pochází z jedné věty v X článku, kde jsem napsal, že kdekoli by nás tito lidé, tedy sovětské vedení, ve světě konfrontovali, měli bychom udělat všechno možné, abychom je zadrželi a nenechali je dále expandovat. Měl jsem tehdy vysvětlit, že od nich neočekávám vojenský útok. Bylo absurdní si po válce myslet, že by se otočili a zaútočili na Spojené státy. Nemyslel jsem, že toto musím vysvětlovat, ale je zřejmé, že jsem měl.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vliv za Marshalla.", "content": "V době mezi dubnem 1947 a prosincem 1948, kdy byl George C. Marshall ministrem zahraničí USA, byl Kennanův vliv asi nejsilnější. Patřil k jeho nejbližším poradcům a stal se i prvním šéfem nově zřízeného Politického plánovacího štábu. Kennan stál i v pozadí Marshalllova plánu a pomáhal s organizací ekonomické pomoci Evropě. Přestože považoval SSSR za příliš slabé, aby riskoval otevřenou válku, přece jen věřil, že je schopný rozšířit svůj vliv do západní Evropy skrze západoevropské komunistické strany získávající silný vliv v poválečné demoralizované Evropě. Aby se tento sovětský vliv oslabil, byla Kennanovým řešením přímá hospodářská pomoc a skrytá politická podpora. Takto by USA dokázaly obnovit rovnováhu sil v Evropě. Navíc v červnu 1948 Kennan navrhoval skrytou podporu levicovým stranám a dělnickým uniím, které se neorientovaly na Moskvu a tak zvětšit rozkol mezi dělnickým hnutím na Západě a Moskvou. Podobně navrhoval využít roztržku Moskvy s Titovou Jugoslávií. Na Kennanův popud Trumanova administrativa změnila svůj postoj k Francovu režimu ve Španělsku a zajistila si tak vliv ve Středomoří.", "section_level": 2}, {"title": "Za Achesona.", "content": "Kennanův vliv po nástupu Deana Achesona silně opadl. Acheson nevnímal sovětskou hrozbu jako předně politickou, ale vojenskou. To se mu zdál potvrzovat i další vývoj – berlínská blokáda od června 1948, v srpnu 1949 první sovětská zkouška atomové zbraně, komunistické převzetí moci v Číně v září 1949 a začátek korejské války v červnu 1950. Kennan odmítal militarizaci americké zahraniční politiky, vznik NATO a fixaci obranné strategie USA na jaderný arzenál. Pod vlivem kritiky republikánského senátu kvůli „ztrátě Číny“, se rozhodl Acheson a Truman změnit politiku a vymezit sféru západního vlivu založenou na systému spojeneckých států. Tato nová politická linie byla vytyčena ve zprávě Národní rady bezpečnosti USA NSC-68 v dubnu 1950, kterou sepsal Paul Nitze. Kennan spolu s Charlesem Bohlenem se snažili ovlivnit koncept NSC-68, protože podle jejich názoru pouze zintenzivňoval studenou válku. Kennan odmítal myšlenku, že se Stalin snaží realizovat plán světové nadvlády, ze které ve své zprávě vycházel Nitze. Naopak se podle něj Stalin bál přílišného rozšíření sovětské moci. Kennen se bránil změně politiky také proto, že věřil, že je nová linie příliš strnulá a zaměřená na vojenskou konfrontaci. Ve stejné době Kennan vystoupil proti výrobě vodíkové bomby a znovuvyzbrojení Německa, což byly všechno rozhodnutí založená na zprávě NSC-68. Stejně tak se stavěl proti plánům postoupit v Koreji na sever od 38 rovnoběžky, resp. dokonce znovusjednotit Koreu pod americkým vlivem. Následkem těchto názorů byl Kennan nahrazen ve své pozici Nitzem a přijal místo v Institut for Advanced Study od Roberta Oppenheimera. I přes svůj nesporný vliv se Kennan nikdy nestal standardním členem administrativy. Považoval sebe sama za outsidera a neměl trpělivost s kritiky. W. Averell Harriman, americký vyslanec v Moskvě v letech 1944–1946 o Kennanovi řekl, že „byl mužem, který rozuměl Rusku, ale ne Spojeným státům“.", "section_level": 2}, {"title": "Vyslancem v Sovětském svazu.", "content": "21. prosince 1951 Truman oznámil Kennanovo jmenování vyslancem v SSSR, tuto volbu snadno schválil i Senát. Kennan nastoupil do úřadu v době, kdy diplomacie ve vzájemných vztazích nehrála významnou roli. V Moskvě se Kennan setkal s vypjatou situací, když byl všude sledován policejní eskortou, byl mu omezen styk se sovětskými občany. V tuto dobu sovětská propaganda obviňovala Spojené státy z přípravy budoucí války a Kennan toto chápal jako reakci na politiku USA. „Začal jsem se sám sebe ptát..., zda jsme nepřispěli... naší militarizací politiky a stanovisek...k víře Moskvy, že naším cílem je skutečně válka.“ V září 1952 se Kennan dopustil pochybení, která jej stála pozici velvyslance. Během tiskové konference přirovnal podmínky velvyslanecké rezidence s těmi, se kterými se setkal v Berlíně v rámci své internace po vstupu USA do války. Sověti jej prohlásili \"nežádoucí osobou\" a zakázali mu vstup do země.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1953.", "content": "Kennan se vrátil do Washingtonu, kde i přes zklamání z jestřábí politiky Johna Fostera Dullese, spolupracoval s novou administrativou. V létě 1953 jej prezident Eisenhower požádal, zda by neparticipoval na práci jednoho z tajných týmů v rámci Operation Solarium, která se zabývala otázkou, do jaké míry pokračovat v Trumanově zahraniční linii vůči Sovětskému svazu. Ke kritickému přezkoumání dosavadní politiky USA vedly prezidentovy obavy, že není dlouhodobě možné zatěžovat státní rozpočet neodůvodněně vysokými armádními výdaji. V letech 1961–1963 se stal americkým velvyslancem v Jugoslávii a v roce 1967 byl pověřen setkáním se Světlanou Alilujevovou ve Švýcarsku a přesvědčil ji k odjezdu do Spojených států. Zbytek svého života Kennan strávil v akademických kruzích a zabýval se dále zahraniční politikou USA. Během své kariéry na Institute for Advanced Studies napsal 17 knih a velké množství článků k mezinárodním vztahům. Získal Pulitzerovu cenu za historii a Národní knižní cenu (National Book Award) za \"Russia Leaves the War\" (1956). Podruhé vyhrál Pulitzerovu cenu v roce 1967 za své memoáry. Jeho historické práce zahrnují šestisvazkovou práci o vztazích mezi Ruskem (carským i Sovětským svazem) a Západem od roku 1875 do Kennanovy současnosti. Hlavním tématem těchto prací se stalo selhání západních demokracií, konkrétně USA v zahraniční politice. V roce 1989 mu prezident George H. W. Bush udělil Medal of Freedom, národní nejvyšší občanské ocenění. Přesto zůstal předním kritikem americké politiky. Podle něj se měla americká vláda „stáhnout z pozice veřejné obhajoby demokracie a lidských práv“. „Tato pozice, kdy se vnímáme jako centrum politického osvícení a učitelé velké části zbytku světa se mi zdá nepromyšlená, vychloubačná a nežádoucí“ prohlásil v interview pro New York Review of Books v roce 1999. „Dával bych přednost, kdyby se naše vláda postupně stáhla z obhajování demokracie a lidských práv. Vlády by měly jednat s dalšími vládami jako takovými a měly by se vyhýbat zbytečnému zasahování, konkrétně osobnímu s vůdci jiných vlád“. Tyto myšlenky byly konkrétně myšleny na vztahy USA k Číně a Rusku. Byl proti americkému zásahu v Kosovu a rozšíření NATO, které mohlo zhoršit vztahy s Ruskem. Ze stejných důvodů byl proti válce v Iráku. Varoval před válkou v Iráku a považoval Bushovu snahu spojit al-Kajdu a Saddáma Husajna jako „pateticky nenosnou a nespolehlivou“. \"Každý, kdo kdy studoval historii americké diplomacie, konkrétně vojenské diplomacie, ví, že je možné začít válku s určitými ideami o tom, proč to děláš, ale nakonec zjistíš, že bojuješ za úplně jinou věc, o které si dříve nepřemýšlel... Jinými slovy válka má své vlastní momentum a unese tě daleko od tvých důmyslných záměrů, když se do ní dostaneš. Jestli bychom dnes šli do Iráku, jak nás přesvědčují prezidenti, víme, kde začít. Ale nikdy nemůžeme vědět, kde skončíme.“ Kennan zemřel 17. března 2005 ve věku 101 let ve svém domě v Princetonu. Přežila ho jeho žena Annelise, kterou si vzal v roce 1931. Měli spolu tři dcery a syna. http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=&reader=&stanice%5B%5D=%C4%8CRo+Plus&porad%5B%5D=Portr%C3%A9ty", "section_level": 1}], "src_summary": "George Frost Kennan (16. února 1904 Milwaukee ve státě Wisconsin – 17. března 2005 Princeton) byl americký diplomat, historik, politolog a rusista specializující se na dějiny a politiku Sovětského svazu (resp. Ruska). ", "tgt_summary": "George Frost Kennan, né à Milwaukee (Wisconsin) le et mort à Princeton (New Jersey) le, est un diplomate, politologue et historien américain dont les idées ont une forte influence sur la politique des États-Unis envers l'Union soviétique au sortir de la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 1405348} {"src_title": "Pesticid", "tgt_title": "Pesticide", "src_document": [{"title": "Dělení pesticidů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle určení.", "content": "Podle určení k hubení určitého organismu pesticidy dělíme na:", "section_level": 2}, {"title": "Vlivy na ekosystémy a zdraví lidí.", "content": "Vliv pesticidů na přirozené fungování ekosystému a zdraví člověka je většinou nepříznivý. Je vhodné užívat pesticidy v omezené míře. Laboratorní studie naznačují, že mnohé pesticidy používané v dnešní době v rámci EU mohou působit toxicky na vývoj nervové soustavy, přičemž poškození vývoje mozku může být vážné a nezvratné. Vystavení pesticidům může také zvyšovat riziko vzniku leukémie u dětí. Řada pesticidů má schopnost narušovat hormonální systém člověka i živočichů a jsou řazeny mezi endokrinní disruptory. Souvislost mezi pesticidy a Parkinsonovou chorobou ukázala studie izraelských vědců. Mezi nežádoucí důsledky nadměrného nebo nesprávného používání pesticidů patří hynutí včel, protože pesticidy také kontaminují pyl. Dále je to kontaminace povrchových vod, narušení ekosystému nebo jejich kumulace v živých systémech, např. DDT a další chlorované uhlovodíky aldrin, endrin, toxafen atd. V 50. a 60. letech 20. století se DDT používalo masově po celém světě včetně Československa. Pozdější výzkumy prokázaly, že DDT je těžko odbouratelný perzistentní a bioakumulativní jed, který se hromadí ve vrcholných článcích potravního řetězce (člověk a masožravci). V Československu bylo používání DDT zakázáno v roce 1975, v zemích třetího světa se stále v omezené míře používá v boji s malárií. Spolu s dalšími chlorovanými pesticidy je používání DDT regulováno Stockholmskou úmluvou. Dnes se u pesticidů kromě jejich okamžitých účinků zkoumá i postup jejich degradace a přenosu v potravinovém řetězci. Stanovují se maximální limity reziduí (MLR či anglicky MRL) v potravinách, které se sledují. V zemědělské půdě se nacházejí i roky zakázané pesticidy. Nejméně zakázaných pesticidů je v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Pesticidy a GMO.", "content": "Používání pesticidů souvisí i s geneticky modifikovanými plodinami. Existují dva způsoby užívání genetické modifikace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pesticid je přípravek, který je určen k tlumení chorob rostlin a hubení plevelů a živočišných škůdců a k ochraně rostlin, skladových zásob, technických produktů, bytů, domů, výrobních závodů nebo i zvířat a člověka. Nejčastěji jsou pesticidy užívány v zemědělství.", "tgt_summary": "Un pesticide est une substance utilisée pour lutter contre des organismes considérés comme nuisibles. C'est un terme générique qui rassemble les insecticides, les fongicides, les herbicides et les parasiticides conçus pour avoir une action biocide. Les pesticides s'attaquent respectivement aux insectes ravageurs, aux champignons, aux « adventices » et aux vers parasites. ", "id": 47147} {"src_title": "Nejsvětější Trojice", "tgt_title": "Trinité (christianisme)", "src_document": [{"title": "Křestní formule v Matoušově evangeliu (28,19–20):.", "content": "Tento příkaz vyslovila osoba 'Syna', tedy Ježíš Kristus. Podle rozdílného pochopení jeho podstaty je označován buď za Božího Syna nebo za Všemohoucího a ve všem plně rovnocenného Boha Syna. Druhá varianta odpovídá učení o Nejsvětější Trojici. První varianta nezpochybňuje Ježíšovo božství, nicméně je duchovní osobou samostatnou, která není součástí trojjediného Boha, a která nemá být uctívána, nýbrž poslouchána. Někteří badatelé se domnívají, že tento výrok takto doslova Ježíš nevyslovil a posun významu k trojičnosti je spíše odrazem pozdější reflexe. Pro tento názor nejsou ani podpůrné, ani vyvracející důkazy. Řecké slovo τρίας (\"trias\", trojice) se objevuje až ve 2. století u apologetů, např. u Athenagory z Athén: V západní církvi se objevuje latinské slovo \"trinitas\" (trojice) na počátku 3. století u Tertulliana. Jedná se o neologismus, který Tertullianus vyvinul, aby zároveň postihl trojici i jednotu (\"tres\" + \"unitas\"). Tertullianus také zavádí pro Otce, Syna a Ducha svatého označení \"persona\", osoba. Rozlišuje také původně právnický pojem \"substantia\" pro označení úhrnu těchto osob a \"personae\" pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své \"substanci\" jeden, ale v \"monarchii\", panování jediného Boha, jsou činné tři \"personae\", totiž Otec, Syn a Duch Svatý. Podle jiné verze původu těchto pojmů užil Tertullian metafory kartaginského divadla, v němž si herci nasazovali na obličej masku (\"persona\"), která představovala jejich úlohu. Řecká teologie 4. století, která měla rozhodující vliv na vypracování nauky o Trojici, užívá místo pojmu \"osoba\" řeckého slova ὑποστάσις (\"hypostasis\", skutečnost, existence, přirozenost), jehož se i dnes v teologii užívá, neboť moderní pojem \"osoby\" je často nesprávně zaměňován se starověkým pojmem \"osoba\".", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí nauky v minulosti a současnosti.", "content": "Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. christologie či spásy, nebyl v prvních staletích jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení proti extrémům, které představoval adopcionismus či dokétismus. Proti víře v trojjedinost existoval od počátku v křesťanství i odpor, především proto, že podle názoru odpůrců představa Trojice odporuje absolutnímu monoteismu. Odpor existoval i z dualistických pozic: někteří gnostici přišli s teorií nemilosrdného Boha Starého zákona a stvořitele světa a milosrdného láskyplného Boha Nového zákona, Ježíše Krista. V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a Prvním konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo žádnou roli. V současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně katolické. Podobně přijímají tuto nauku také církve evangelikální.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské společnosti nevyznávající nauku o Trojici.", "content": "Některé náboženské společnosti oddělené od křesťanství nevyznávají nauku o Trojici a většinou odmítají také nauku o božství Ježíše Krista nebo jej pokládají za nižšího než je Bůh. Někteří již nepovažují tyto denominace za křesťanské, neboť církve sebe definují jako křesťanské skrze jednotnou víru v Božího Syna. Mezi tyto denominace patří například Svědkové Jehovovi, Kristadelfiáni a Unitáři. Svědci Jehovovi vyučují božství Krista v definici první stvořená bytost, archanděl Michael. Kristadelfiání neveří v předlidskou existenci a Unitáři považují Ježíše Krista za pouhého člověka, odmítají jeho vzkříšení i předlidskou existenci. Stejně tak vyznavači Judaismu, Islámu a Bahá'í. Věřící muslimové a bahaisté ovšem pokládají Ježíše za \"jednoho z proroků\", byť ne nejdůležitějšího. Kvakeři naopak nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční. Některé církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň jej chápou jinak - Mormoni např. mluví o 3 osobách, které jsou nezávislé, nejsou součástí Trojice, ale jednají ve všem vždy stejně. Rastafariáni považují etiopského císaře za vtělení Krista.", "section_level": 1}, {"title": "Trojice v životě křesťana.", "content": "Navzdory názorům, že nauka o Nejsvětější Trojici nemůže mít žádný vliv na způsob, jakým křesťan prožívá svou víru, přesto má podle křesťanství tato nauka zásadní vliv na spásu člověka. Podle apoštola Pavla mají křesťané „skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci“ (Ef 2,18). Cílem křesťanského života je společenství s Otcem a věčný život. Ten Bůh daruje lidstvu tím, že se spojuje s lidstvím vtělením Ježíše Krista, který vydává svůj život za hříšníky, a tak je možná obnova přátelství člověka s Bohem. Prostředkem, kterým Bůh navazuje pouto mezi věřícím a Ježíšem, je Duch svatý, který sjednocuje církev a uschopňuje křesťana, aby žil podle Boží vůle. Křesťan již během svého života vstupuje do společenství tří osob, které sdílejí jediné božství. Nauka o Trojici proto není pouze akademickou záležitostí, ale kontroverze ohledně této nauky se dotýkaly jádra křesťanské víry a způsobu života.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek Nejsvětější Trojice.", "content": "Následuje další neděli po neděli Svatodušní. Poté následuje Slavnost Těla a Krve Páně (Svátek Božího Těla, Corpus Cristi), v posledních dvou stoletích slavený průvody mimo kostel, zpravidla ve čtvrtek (za 1. ČSR den pracovního klidu, v současné době jej v Čechách některé farnosti slaví až následující neděli), kterým letnice končí. Svátek Božího Těla je v současnosti též volným dnem v řadě zemí (Německo, Rakousko, Polsko, Španělsko – Madrid). Druhý pátek po neděli \"Nejsvětější Trojice\" se v římskokatolické liturgii slaví slavnost Nejsvětější Srdce Ježíšovo a o týden později vždy v sobotu Neposkvrněné Srdce Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Ve výtvarném umění je Nejsvětější Trojice někdy zobrazována zpodobněním postavy starého Boha-Otce, mladého Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice (např. v kompozici Trůn milosti aj.). Jindy je symbolizována trojúhelníkem, jako v případě Božího oka nebo uplatněním trojbokého půdorysu zvláště u trojičních sloupů. Příkladem může být trojboký morový sloup na pražském Malostranském náměstí, jehož sochařská výzdoba vrcholí postavami Krista, Otce a holubice při obelisku, který je zakončen zlatým trojúhelníkem s Božím okem. V Irsku je tradičním znázorněním trojiční víry trojlístek, na němž prý dávným Irům trojjedinost vysvětloval svatý Patrik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o trojjedinosti, třech božských osobách, totiž Bohu Otci (Bůh, stvořitel světa), Bohu Synu (Ježíš Kristus, vykupitel světa) a Bohu Duchu Svatém (posvětitel světa), které sdílejí jediné božství.", "tgt_summary": "Dans le christianisme, la Trinité (ou Sainte Trinité) est le Dieu unique en trois personnes : le Père, le Fils et le Saint-Esprit, égaux, participant d'une même essence divine et pourtant fondamentalement distincts. Le terme \"Trinitas\" (= tri + unitas) est forgé en latin par Tertullien (155-220). ", "id": 1288199} {"src_title": "Judas Priest", "tgt_title": "Judas Priest", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1969–1974).", "content": "K. K. Downing, Ian Hill, a John Ellis se znali již od dětství a vyrůstali ve čtvrti Yew Tree Estate ve městě West Bromwich. Navstěvovali Churchfields School v All Saints ve West Bromwichi. Downing a Hill se stali blízkými přáteli, sdíleli podobné hudební zájmy (Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, Jimi Hendrix, The Who, Cream, Yardbirds) a naučili se hrát na nástroje. Kapela byla založena v říjnu 1970 v Birminghamu po místním rozpadlém souboru s názvem \"Judas Priest\", odvozeným od Dylanovy skladby \"The Ballad of Frankie Lee and Judas Priest\". Původní Judas Priest byli založeni v roce 1969 Alem Atkinsem (zpěv), Bruno Stapenhillem (basa, narozen jako Brian Stapenhill v roce 1948, Stone Cross, W. Bromwich), Johnem Partridgem (bicí, narozený c. 1948, W. Bromwich), a Johnem Perrym (kytara). Stapenhill přišel s názvem \"Judas Priest\" a nacvičovali v jeho domě ve Stone Cross. Perry zemřel při automobilové nehodě krátce po vzniku kapely a byl následně nahrazen Erniem Chatawayem (narozen jako Ernest Chataway v roce 1952 ve Winson Green, Birmingham, Warwickshire, zemřel 13. května 2014). Svůj první koncert skupina odehrála 25. listopadu 1969 v George Hotelu ve Walsallu ve Staffordshire a poté na prosinec 1969 a leden 1970 odjela na turné do Skotska. Tato skupina se rozpadla v dubnu 1970 po jejich posledním koncertu 20. dubna v The Youth Centre v Cannocku ve Staffordshire. Atkins se setkal s další sestavou Judas Priest v kostele s názvem St. James v Wednesbury poblíž W. Bromwiche. Toto místo bylo místními nazýváno Holy Joe a zde se Atkins setkal s kytaristou Kennym Downingem, basistou Ianem 'Skull' Hillem a bubeníkem Johnem Ellisem (narozen 19. září 1951 v Yew Tree Estate, West Bromwich). Měli kapelu Freight (duben–říjen 1970) a hledali zpěváka. Souhlasili s tím, že se Atkins připojí. Ten navrhl název své staré skupiny \"Judas Priest\". Zkoušeli v domě Atkinsovy tety ve Stone Cross. Nová sestava Atkins, Downing, Hill a Ellis hrála svůj první koncert na 16. března 1971 v St. John Hall, Essington ve Staffordshire. S Downingem jako zastupujícím vůdcem se skupina vzdálila od svých původních bluesových vlivů a začala hrát hard rock. Tento kvartet hrál v Birminghamu a jeho okolí s různými bubeníky až do roku 1974, někdy hráli jako předkapela pro např. Budgie, Thin Lizzy a Trapeze. Nakonec finanční potíže a problémy s vedením (společnost Tony Iommiho IMA) dovedly k odchodu Alana Atkinse a bubeníka Alana Moora v květnu 1973. V té době Ian Hill chodil se ženou z nedalekého města Walsall, a ta navrhla svého bratra Roba Halforda jako možného zpěváka. Halford se ke skupině připojil a s ním přišel i bubeník z jeho předchozí kapely Hiroshima – John Hinch. Tato sestava jela turné po Velké Británii, mnohdy i jako předkapela pro Budgie, a dokonce i jako hlavní hvězda několika koncertů v Norsku a Německu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Rocka Rolla\" (1974–1975).", "content": "Předtím, než kapela vstoupila do studia, aby nahrála své první album, navrhla jejich nahrávací společnost přidat dalšího hudebníka do sestavy. Downing nechtěl zakomponovat klávesy nebo žestě do kapely, a tak v dubnu 1974 vybral dalšího kytaristu – Glenna Tiptona ze Staffordské skupiny Flying Hat Band jako nového člena. Oba kytaristé společně pracovali na úpravě již existujícího materiálu a Tipton získal podíl jako skladatel. V srpnu 1974 vydala kapela svůj debutový singl \"Rocka Rolla\" a o měsíc později stejnojmenné album. Technické problémy při nahrávání se projevily na špatné kvalitě zvuku záznamu. Producent Rodger Bain, který se podílel i na prvních třech albech Black Sabbath, stejně tak i na prvním albu Budgie, dominoval při nahrávání alba a s jeho rozhodnutími kapela nesouhlasila. Bain rovněž rozhodl z alba vyškrtnout fanoušky oblíbené skladby ze živých vystoupení kapely jako například \"Tyrant\", \"Genocide\" a \"The Ripper\". Dále nechal sestříhat píseň \"Caviar and Meths\" z původní 10minutové skladby na 2minutovou instrumentální. Turné pro album \"Rocka Rolla\" bylo pro Judas Priest první mezinárodní turné s vystoupeními v Německu, Holandsku, Norsku a Dánsku, včetně jednoho koncertu v hotelu Klubben v Tönsbergu, asi hodinu od Osla v Norsku, kterým se jim místní tisk odměnil poněkud negativní recenzí. Album bylo propadákem, takže se skupina ocitla v hluboké finanční tísni. Pokusila si zajistit dohodu s Gull Records získat měsíční plat 50 liber, nicméně společnost Gull Records na tom byla podobně, takže odmítla. Album Rocka Rolla bylo z větší části kapelou zavrženo a žádná z jeho písní nebyla po roce 1976 hrána živě.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sad Wings of Destiny\" (1975–1977).", "content": "Skupina se při nahrávání jejich dalšího alba podílela více, nahrávala během listopadu a prosince 1975 a sama vybrala i producenta. Výsledek \"Sad Wings of Destiny\" (1976) obsahoval mnoho staršího materiálu, včetně výše zmíněných oblíbených skladeb a okamžitě posunul kapelu z psychedelického zvuku do přímého, drsnějšího metalu s úvodní skladbou, progresivním eposem \"Victim of Changes\". Tato píseň byla kombinací skladeb \"Whiskey Woman\", klasiky z dob Ala Atkinse a \"Red Light Lady\" – píseň, kterou Halford napsal s jeho předchozí skupinou Hiroshima. Toto album a silné vystoupení v roce 1975 na festivalu Reading pomohlo zvýšit zájem o kapelu a rozšířit fanouškovskou základnu.", "section_level": 2}, {"title": "Změna labelu (1977–1979).", "content": "Jejich další album \"Sin After Sin\" z roku 1977 bylo prvním, které Judas Priest nahráli pod velkou nahrávací společností – CBS a první z jedenácti po sobě jdoucích albech, které dostalo certifikaci Gold nebo vyšší (hodnocení RIAA). Odchodem od předchozí společnosti Gull ztratila kapela práva na svá první dvě alba. \"Sin After Sin\" produkoval dřívější baskytarista Deep Purple Roger Glover a kapela se rozhodla najmout studiového bubeníka Simona Phillipse. Odmítl stát se stálým členem Judas Priest, a tak místo toho s kapelou začal hrát Les (James Leslie) Binks. Skupina byla ohromena jeho výkonem a požádala ho, aby zůstal. Společně nahráli v roce 1978 desky \"Stained Class\" a \"Killing Machine\" (v USA vydána jako \"Hell Bent for Leather\"). Binks, uvedený i jako spoluautor velmi silné balady \"Beyond the Realms of Death\", byl skvělý a technicky zručný bubeník a jeho schopnosti přidaly do kapely pestřejší zvuk. Binks hrál také na albu \"Unleashed in the East\", které bylo nahráno živě v Japonsku během turné Killing Machine. Zatímco první tři alba Judas Priest měla značné stopy vlivu Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, jakož i balady, tak deska \"Stained Class\" neobsahovala balady žádné, kromě velmi temné \"Beyond the Realms Death\" a deska Killing Machine byla první, u které byl znát komerčnější zvuk s jednoduššími písněmi, které obsahovaly něco málo vlivu blues. V tu dobu členové kapely přijali jejich dnes proslulou \"Leather Image\" (Kůže, kov). Halford již jen dopiloval svou show k naprosté dokonalosti, když se na pódium, při skladbě \"Hell Bent for Leather\", vřítí s Harley-Davidsonem... dnes již nezbytnou součástí vystoupení Judas Priest.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěch v mainstreamu (1979–1991).", "content": "Po vydání \"Killing Machine\" bylo vydáno živé album z turné pod názvem \"Unleashed in the East\" – první z mnoha platinových alb Judas Priest. V té době se objevila kritika skupiny, že kapela používá studiová aranžmá a playback k vylepšení zvuku, což následně na trh uvádí jako živé album. Od této chvíle styl hraní v kapele postupně rostl v těžší, hrubší zvuk a živé verze skladeb, jako \"Exciter\" a \"Beyond The Realms of Death\" zněly mnohem drsněji než jejich verze ze studia. Les Binks v kapele skončil na konci roku 1979, protože nebyl spokojen s tím, že se skupina přibližuje směrem k jednoduššímu zvuku pro \"rádia\", takže ho nahradil Dave Holland, dříve člen skupiny Trapeze. V této sestavě Judas Priest nahráli šest studiových a jedno živé album, která posbírala různé stupně kritiky a komerčního úspěchu. V roce 1980 skupina vydala \"British Steel\". Písně byly kratší, album mělo více \"rádiový zvuk\", ale udrželo si známý heavymetalový duch. Skladby jako \"United\", \"Breaking the Law\" a \"Living After Midnight\" byly slyšet z rádia často. Judas Priest se objevili i na BBC a usazují se v Top Ten. Další deska vyšla roku 1981 a dostala název \"Point of Entry\". Album se neslo ve stejném duchu a následná \" British Steel Tour\" představila nové písně jako \"Solar Angels\" a \"Heading Out to the Highway\". Album z roku 1982 \"Screaming for Vengeance\" představilo píseň \"You've Got Another Thing Comin'\", která se stala hlavním rozhlasovým hitem v USA. Další písně jako například intro \"The Hellion\", na které navazuje \"Electric Eye\" a další skladba \"Riding on the Wind\" jsou dodnes populární při živých vystoupeních a dlouhá léta jimi začínaly koncerty. Skladba \"(Take These) Chains\" (autorem Bob Halligan, Jr) byla vydána jako singl a album získalo double platinu. Judas Priest úspěšně pokračovali polovinou 80. let; bodovali skladbou \"Freewheel Burning\", vydanou v roce 1983, která byla pravidelně slyšet z rockových rádií. Album \"Defenders of the Faith\" vyšlo následující rok. Někteří kritici ho přezídvali jako \"Screaming for Vengeance II\", kvůli podobnosti s předchozí deskou. Obsahuje hity jako již zmíněnou \"Freewheel Burning\", \"Sentinel\" nebo \"Love Bites\". 13. července 1985 si Judas Priest, mimo jiné s Black Sabbath a jinými muzikanty, zahráli na koncertě Live Aid. Judas Priest hráli na Stadionu JFK ve Filadelfii. Jejich repertoár obsahoval skladby \"Living After Midnight\", \"Green Manalishi (With The Two-Pronged Crown)\" a \"(You've Got) Another Thing Comin'\". Album \"Turbo\" bylo vydáno v dubnu 1986. Skupina přijala pestřejší vzhled na živých vystoupeních a jejich hudba se posunula ještě dále do mainstreamu díky přidání kytarových syntezátorů. Album se stalo platinové a turné bylo také úspěšné, byť byla deska fanoušky zpočátku odsuzovaná. Živé album pořízené během turné dostalo název \"Priest...Live!\", vyšlo v roce 1987 a fanouškům nabídlo skladby z éry 80. let. Dokumentární video \"Heavy Metal Parking Lot\" natočil Jeff Krulik a John Heyn v roce 1986. Dokument zachycuje heavymetalové fanoušky, kteří čekají na koncert Judas Priest 31. května 1986 (se speciálním hostem Dokken) před \"Capital Centre\" (později přejmenováno na US Airways Arena) v Landoveru ve státě Maryland. V květnu 1988 vyšla deska \"Ram It Down\" a kromě nových skladeb představila několik přepracovaných písní, které zbyly z alba \"Turbo\". Recenzent \"Ram It Down\" popsal jako \"stylistický vývoj\", kdy se kapela pokusila zbavit se syntezátorů a vrátit se k tradičnímu metalu. Na konci 80. let také kapelu opustil dlouholetý bubeník Dave Holland. V září roku 1990, kdy se do popředí dostává grunge a klasický metal zaznamenává úpadek, vyšlo album \"Painkiller\" s novým bubeníkem – mladým a energickým Američanem Scottem Travisem (dříve Racer X). Syntezátory byly, až na skladbu \"A Touch of Evil\", vypuštěny. Na turné spolu s Judas Priest vystoupily kapely jako Megadeth, Pantera, Sepultura a Testament. Série koncertů vyvrcholila na festivalu Rock in Rio v Brazílii před více než 100 000 fanoušky. Během jevištní show Judas Priest vystupoval Rob Halford často na pódium za pomoci svého stroje Harley-Davidson, oblečený v motorkářském křiváku a se slunečními brýlemi. V Torontu v srpnu 1991 byl Halford vážně zraněn, když vyjel na jeviště a narazil do \"riseru\" (část podia, na které stojí bicí), který byl schovaný za mračny mlhy ze suchého ledu. Ačkoli bylo vystoupení zpožděno, kapela odehrála celý set, než se Halford vydal do nemocnice. Ian Hill později poznamenal \"musel být v agónii\". V 2007 Rob v rozhovoru potvrdil, že nehoda neměla nic společného s jeho pozdějším odchodem z kapely.", "section_level": 2}, {"title": "Podprahové poselství – soud.", "content": "V létě roku 1990 byla skupina zatažena do občanskoprávní žaloby, že je údajně zodpovědná za sebevraždu střelnou zbraní 20letého Jamese Vance a 18letého Raymonda Belknapa ve městě Sparks v Nevadě v USA v roce 1985. 23. prosince 1985 Vance a Belknap, po hodinách pití piva, kouření marihuany a údajnému poslechu Judas Priest, odešli na hřiště u kostela ve městě Sparks ukončit svůj život brokovnicí. Belknap byl první, který si dal hlaveň brokovnice pod bradu. Zemřel okamžitě po stisknutí spouště a Vance se střelil hned po něm, ale přežil a utrpěl na obličeji vážné zranění. Po četných komplikacích zemřel o tři roky později v roce 1988. Rodiče mladíků a jejich tým právníků tvrdil, že skladba Judas Priest \"Better By You, Better Than Me\" (cover od Spooky Tooth) z alba \"Stained Class\" (1978) obsahuje podprahové poselství „udělej to“, což údajně vyvolalo pokus o sebevraždu. Proces trval od 16. července do 24. srpna 1990, kdy bylo od žaloby upuštěno poté, co soudce rozhodl, že takzvané „udělej to“ bylo výsledkem náhodného mixu na pozadí textu. Jeden ze svědků obhajoby, Dr. Timothy E. Moore, napsal článek pro \"Skeptical Inquirer\", který časově zaznamenával proces. Proces byl také zahrnut v dokumentárním filmu z roku 1991 \"Dream Deceivers: The Story Behind James Vance Vs. Judas Priest\".", "section_level": 3}, {"title": "Halfordův odchod (1991–1992).", "content": "Po skončení turné k albu \"Painkiller\" v roce 1991 Halford Judas Priest opustil. V září roku 1991 se objevily náznaky napětí uvnitř skupiny. Halford se vydal na sólovou dráhu a založil thrash metalovou skupinu s názvem Fight se Scottem Travisem za bicími pro studiové nahrávky. Kapelu založil ve své touze prozkoumat nová hudební pole, ale kvůli smluvním závazkům s Judas Priest zůstal až do května 1992. Dále Halford s Judas Priest spolupracoval na vydání výběrové desky s názvem \"Metal Works '73 - '93\" k 20. výročí skupiny. Také se objevil ve videu stejného názvu, dokumentujícím jejich historii, ve které byl jeho odchod oficiálně vyhlášen později v roce 1993. Judas Priest uvažovali o angažmá Ralfa Scheperse (Primal Fear,ex-Gamma Ray), který měl hlasově blízko k Halfordovi, ten však nakonec odmítl. V roce 1998, v rozhovoru pro MTV, se Halford veřejně přiznal, že je gay.", "section_level": 3}, {"title": "Ripper Owens (1996–2003).", "content": "Američan Tim \"Ripper\" Owens, který předtím zpíval v revivalu Judas Priest s názvem \"British Steel\" byl představen v roce 1996 jako nový zpěvák Judas Priest. Tato sestava vydala dvě alba – \"Jugulator\" (1997) a \"Demolition\" (2001), a dále dvě živá alba – \"Live Meltdown\" (1998) a \"Live in London\" (2003), později i živé DVD. Přestože se album \"Jugulator\" prodávalo poměrně dobře, získalo dost protichůdných recenzí, ačkoli obsahuje epos „Cathedral Spires“, který se stal jednou z Ripperových nejpopulárnějších písní.", "section_level": 2}, {"title": "Reunion (2003–2006).", "content": "Jedenáct let po sobě Judas Priest stále čelili rostoucí poptávce po reunionu. Nakonec Judas Priest a Rob Halford oznámili, že se sejdou v červenci 2003 a zároveň bude vydán box set Metalogy (přes Halfordovo dřívější naléhání, že „by se to nemělo dělat“). V roce 2004 uskutečnili turné po Evropě a také se ve stejný rok objevili na Ozzfestu. Judas Priest se s \"Ripperem\" rozešli v míru a Ripper se připojil k americké heavymetalové kapele Iced Earth. Reunion Tour opět zavítalo i do Prahy, aby zaplnilo T-Mobile Arenu. Na jaře, přesněji 1. března 2005, vyšlo u Sony Music/Epic Records napjatě očekávané album \"Angel of Retribution\" které je logickým pokračováním alba \"Painkiller\". Získalo úspěch jak u kritiky, tak i na komerčním poli a následovalo světové turné, po kterém v červnu 2006 Halford oznámil, že chce založit svou vlastní nahrávací společnost, Metal God Entertainment, kde se bude vydávat jeho všechen sólový materiál pod vlastní kontrolou. V listopadu 2006 byla jeho tvorba remasterována a vydána exkluzivně přes iTunes Store. Na konci roku 2005 byl vydán záznam japonského koncertu z Budokan Areny na DVD pod názvem Rising in the East. Za rok 2005 vydělali Judas Priest jen na koncertech kolem 600 milionů Kč, čímž se zařadili do Top 100 nejvíce vydělávajících umělců. Začátkem roku 2006 se začalo hovořit o novém albu, Rob Halford potvrdil, že skupina připravuje nové album. Dodal, že se bude jednat o největší show Judas Priest. V roce 2006 vydali další DVD – \"Live Vengeance '82\"'; jedná se o záznam z Memphisu, který se konal během turné Screaming for Vengeance.", "section_level": 2}, {"title": "Nostradamus (2006–2010).", "content": "V červnu 2006 při rozhovoru s MTV.com zpěvák Rob Halford prohlásil, že koncepční album bude pojednávat o francouzském spisovateli a věštci z 16. století, Nostradamovi, „Nostradamus je celý o metalu, ne? Byl alchymista stejně jako prorok – osoba výjimečně nadaná. Měl úžasný život, který je plný zkušeností, utrpení, radosti a smutku. Je to velký lidský charakter a světoznámý jedinec. Můžete vzít jeho jméno, a přeložit ho do jakéhokoli jazyka a každý o něm ví, a to je důležité, protože máme co do činění s celosvětovým publikem.“ „Kromě nového materiálu pro základ textů bude album obsahovat hudební prvky, které by mohly překvapit naše fanoušky. Bude to obsahovat spoustu hloubky, hodně symfonických prvků. Můžeme použít orchestr, aniž by to bylo přehnané. Dále se představí ve větší míře masivní sborové zpěvy a klávesy, vzhledem k tomu, že předtím byly vždycky v pozadí.“ Album \"Nostradamus\" vyšlo v červnu 2008 a skupina začala turné ještě ten měsíc. Na začátku února 2009 se Judas Priest zařadili mezi kapely hovořící proti kupčení se vstupenkami, vydala prohlášení odsuzující způsob prodeje vstupenek vysoko nad jejich základní hodnotu a nálehala na své fanoušky, aby kupovali vstupenky pouze z oficiálních zdrojů. Ve stejný měsíc pokračovali v turné s podporou skupin jako Megadeth a Testament a od února do března 2009 se objevili na spoustě místech v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku. Odtud turné pokračovalo na další místa ve Švédsku. Později v březnu 2009 Judas Priest vystoupili v Portugalsku (v Lisabonu v Atlantic Pavilionu), kde nebyli od dob turné z roku 2005. Turné pokračovalo do Milána v Itálii a do Paříže, kde hrál Halford s Judas Priest naposledy v roce 1991. Od června do srpna 2009 Judas Priest absolvovali severoamerické turné při příležitosti 30. výročí vydání alba \"British Steel\" (1980); album bylo předvedeno v plném rozsahu v každý den turné, spolu s dalšími písněmi přidanými do setlistu. Toto turné mělo být společné s kolegou Davidem Coverdalem a Whitesnake. Bohužel Whitesnake museli turné po koncertě 11. srpna 2009 v Denveru opustit z důvodu Coverdalovy vážné infekce v krku; bylo mu doporučeno, aby okamžitě přestal zpívat, jinak hrozí trvalé poškození hlasivek. 14. července 2009 Judas Priest vydali nové živé album, které obsahovalo 11 dříve nevydaných živých skladeb ze světových turné 2005 a 2008, \"A Touch of Evil: Live\". Skladba „Dissident Aggressor“ vyhrála v roce 2010 \"cenu Grammy za nejlepší metalový počin\".", "section_level": 2}, {"title": "Epitaph a \"Redeemer of Souls\" (2011–2017).", "content": "Dne 7. prosince 2010 kapela oznámila na svých internetových stránkách, že se v roce 2011 vydá na své poslední masivní světové turné. Turné dostalo název Epitaph a projelo téměř celým světem včetně pražské O2 arény, kde vystoupila skupina Judas Priest 28. června 2011 společně s kapelou Whitesnake. Během turné opustil skupinu v dubnu 2011 K.K. Downing, nahradil jej Richie Faulkner. Ve svém deníku z turné kytarista Glenn Tipton označil Prahu jako jedno ze svých oblíbených evropských měst. V roce 2012 kapela dokončila první část turné v Singapuru. Během dubna a května 2012 proběhla druhá část turné Epitaph po Evropě, při němž Judas Priest zavítali do Česka ještě jednou, tentokrát vystoupili 8. května v pardubické ČEZ aréně společně s kapelou Thin Lizzy. Poté, co v roce 2011 opustil skupinu Downing a nahradil jej Richie Faulkner, začala práce na novém studiovém albu. Album nese název \"Redeemer of Souls\", původním záměrem kapely bylo stihnout vydání alba už v roce 2013. Ještě v srpnu 2012 říkal frontman Halford pro Musicserver.cz: „Nyní jsme v situaci, kdy si na desku můžeme udělat potřebný čas. Doufám, že to vyjde ještě v roce 2013. Něco mi říká, že to stihneme vydat ještě v příštím roce. Víte co, klidně si zapište rok 2013. Pojďme se společně těšit na další Judas Priest desku, aby lidi zase měli na co házet hlavou.“ Nakonec se však práce na nové desce prodloužily a ke konci dubna 2014 bylo oznámeno datum vydání na 15. července 2014. Ve stejném roce se skupina vyskytla v seriálu Simpsonovi, kde byla označena jako death metalová. To vyvolalo kritiku mezi fanoušky hudebního žánru, kteří se proti označení ohradili a neznalost označili za neomluvitelnou. Tvůrci seriálu se nakonec omluvili v dalším díle prostřednictvím Barta, který v úvodní znělce na tabuli píše: „Judas Priest nejsou death metal!“", "section_level": 2}, {"title": "Firepower (2017–dosud).", "content": "V listopadu 2017 kapela oznámila vydání alba s názvem Firepower, které vyšlo 9. března 2018. Poté se kapela vydala na severoamerické turné se Saxon a Black Star Riders. Následně vyrazila do Evropy a 12. června 2018 zahrála také v plzeňské Home Monitoring Aréně. Dne 12. února napsala kapela na svůj Facebook, že před deseti lety byla v začátečním stádiuGlennu Tiptonovi diagnostikována Parkinsonova nemoc, avšak z kapely neodchází, jen se změní jeho role. Na turné jej nahradil Andy Sneap. 21.listopadu 2019 Judas Priest na svém facebookovém profilu oznámili, že vystoupí na festivalu na festivalu Masters of Rock. Dále pak v roce 2020 v Česku vystoupí spolu s Ozzy Osbournem 13. listopadu v pražské O2 Areně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Judas Priest je anglická heavy metalová skupina zformovaná v roce 1969 v anglickém Birminghamu. První album Judas Priest s názvem \"Rocka Rolla\" vyšlo v roce 1974 a od doby vydání alba Stained Class v roce 1978 se skupina Judas Priest stále drží na metalové špičce. V následujících letech Judas Priest nahráli mnoho dalších alb jako \"British Steel\", \"Screaming for Vengeance\" či \"Turbo\". Z několika desítek singlů vyniká například \"Breaking the Law\". Skupina sehrála významnou úlohu také v tom, že vytvořila typickou metalovou módu, Rob Halford poprvé předvedl kožené oblečení, cvočky, pyramidy atd. Inspiraci hledal v gay klubech,což byla reakce na zvýšení popularity punkové módy a vzhled glam rockových hudebníků jako je například skupina Kiss nebo Alice Cooper.", "tgt_summary": "Judas Priest est un groupe de heavy metal traditionnel britannique, originaire de Birmingham. Fondé en 1969 par le guitariste K. K. Downing et le bassiste Ian Hill, Judas Priest est l'un des groupes les plus influents de la scène \"heavy metal\", notamment grâce à la voix au registre très étendu du chanteur Rob Halford, à son style musical caractérisé par l'utilisation de deux guitaristes solistes, et à ses performances scéniques hautes en pyrotechnie. Il est aussi reconnu comme l'un des leaders de la new wave of British heavy metal. ", "id": 239280} {"src_title": "Jaderná energie", "tgt_title": "Liaison nucléaire", "src_document": [{"title": "Využití jaderné energie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Štěpná jaderná reakce.", "content": "Z jaderných reakcí je z hlediska možného využití jednoznačně nejvýznamnější štěpná jaderná reakce uranu nebo plutonia (uvažuje se rovněž o využití thoria jako plodícího materiálu). Štěpením jader vzniká naprostá většina jaderné energie vyprodukované lidskou činností. Štěpení se využívá pro výrobu elektrické energie v jaderných elektrárnách. Štěpné jaderné reaktory se také používají k pohonu lodí a ponorek, k výrobě izotopů pro další využití a k výzkumu, ojediněle jako zdroj energie pro odsolování mořské vody, zároveň se (většinou jako vedlejší produkt při výrobě elektřiny) využívají k vytápění či ohřevu vody.", "section_level": 2}, {"title": "Radioaktivní rozpad.", "content": "Na radioaktivním rozpadu nestabilních jader jsou založeny radioizotopové generátory, které jsou využívány jako zdroje elektřiny a tepla pro vesmírné sondy. Ve zdravotnictví je tento jev využíván ve formě radioterapie či nukleární medicíny. Rozpad radioaktivních látek v zemském jádře je také jeden z jevů, díky kterému je možné využívat geotermální energii.", "section_level": 2}, {"title": "Termojaderná fúze.", "content": "Předmětem intenzivního výzkumu je praktické využití termojaderné fúze. Jedná se především o přeměnu vodíku na hélium, konkrétně jde o reakci deuteria a tritia z čehož vzniká helium a neutron, zároveň se uvolní energie. Hlavním výzkumným projektem zabývajícím se termojadernou fúzí je mezinárodní projekt ITER. Zařízení určená k výzkumu v této oblasti se nazývají tokamaky a nacházejí se i na území ČR. V naší zemi leží těžiště výzkumu na Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, který vlastní nejdůležitější experimentální zařízení pro výzkum fúze v ČR. V současné době nejsou fúzní reaktory využitelné k efektivní výrobě energie, přesto je jev termojaderné fúze pro lidstvo nezbytný a to jako zdroj sluneční energie.", "section_level": 2}, {"title": "Historie využití jaderné energie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Radioaktivní rozpad.", "content": "V roce 1895 objevil Wilhelm Conrad Röntgen paprsky X (rentgenové záření). Přirozenou radioaktivitu objevil v roce 1896 Henri Becquerel, kterou později popsala polská vědkyně Marie Curie-Skłodowská. Pod jejím vedením byly též prováděny první výzkumy léčby rakoviny pomocí radioaktivity.", "section_level": 2}, {"title": "Štěpná jaderná reakce.", "content": "První úspěšný pokus s jaderným štěpením provedli v roce 1938 v Berlíně Otto Hahn, Lise Meitner a Fritz Strassman. První řízená řetězová štěpná reakce se uskutečnila 2. prosince 1942 v reaktoru Chicago Pile-1, o který se zasloužil tým italského vědce Enrica Fermiho v podzemí stadionu Chicagské univerzity. Během druhé světové války se rozběhl jaderný program v řadě zemí. Jedním z cílů však byl vývoj jaderných zbraní. První jaderné bomby byly vyrobeny v USA, svrženy byly na japonská města Hirošima (6.8.1945) a Nagasaki (9.8.1945). K výrobě elektřiny byl jaderný reaktor poprvé využit v roce 1951 ve výzkumném středisku EBR-I poblíž Arca (Idaho) v USA. Za první jadernou elektrárnu bývá označována elektrárna spuštěna v městě Obninsk v Sovětském svazu. Do sítě byla připojena 26. června 1954. Za první skutečně komerční elektrárnu je však považována až Jaderná elektrárna Calder Hall ve Velké Británii. Ta byla k síti připojena 27. srpna 1956 a produkovala elektrický výkon 4x50 MW. Zároveň však byla využívána k vojenským účelům, konkrétně k výrobě plutonia. První elektrárnou využívanou pouze pro mírové účely byla jaderná elektrárna Shippingport, spuštěná v roce 1957 v USA. Využití jaderné energie pro komerční účely se po překonání hlavních technologických, bezpečnostních a ekonomických problémů a v souvislosti s energetickými krizemi rychle rozvíjelo v 70. a 80. letech. Od konce 80. let je nárůst mnohem pozvolnější. Proti využití jaderné energie se v mnoha zemích zvedla vlna odporu, založená jednak na obavách z jaderných havárií, jednak na strachu z radiace, roli hrál i relativní dostatek energie z fosilních zdrojů. V současnosti (2012) se zájem o využití jaderné energie znova zvyšuje především v souvislosti s kolísajícími cenami cen fosilních paliv, snahami jednotlivých zemí o energetickou nezávislost (především na Rusku) a v souvislosti s bojem proti znečišťování životního prostředí spalováním fosilních paliv (při vlastní výrobě elektrické energie prostřednictvím jaderné energetiky nedochází k emisím škodlivých látek a jaderná energetika tedy nijak nepřispívá ke znečišťování ovzduší, problém je však s vysoce radioaktivním odpadem). Havárie v JE Fukušima v roce 2011 jaderné energetice sice znova zasadila těžkou ránu, země plánující stavbu největšího počtu nových elektráren (Čína a Indie) však svoji orientaci na jadernou energetiku potvrdily. Svoje jaderné elektrárny se naopak rozhodlo uzavřít do roku 2022 Německo.", "section_level": 2}, {"title": "Termojaderná fúze.", "content": "První tokamak s označením T-1 byl postaven v roce 1958 v Kurčatově institutu v Moskvě.. V roce 1983 byl ve Velké Británii spuštěn zatím nejúspěšnější tokamak JET. V roce 2007 byla oficiálně založena mezinárodní organizace ITER věnující se výzkumu termojaderné fúze.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v Česku.", "content": "Podíl jaderných elektráren na celkové výrobě elektrické energie v České republice je 35,9% (2013). V Česku se sice proti využívání jaderné energii postavila řada antijaderných hnutí, např. Jihočeské matky nebo česká pobočka nadnárodní Greenpeace, většina obyvatelstva však rozvoj jaderné energie dlouhodobě podporuje. Podle státní energetické koncepce schválené usnesením vlády Česka č. 211 ze dne 10. března 2004 se mezi roky 2020 až 2025 počítalo s provozem dalšího 7. jaderného bloku a mezi roky 2025 a 2030 8. jaderného bloku. V roce 2006 však koaliční vláda na nátlak Strany zelených v programovém prohlášení slíbila další výstavbu jaderných bloků nepodporovat. V roce 2008 doporučila tzv. Pačesova komise další rozvoj jaderné energetiky v Česku. Vláda Petra Nečase vzešlá ze sněmovních voleb v roce 2010 rozvoj jaderné energetiky opět podpořila a tento svůj postoj několikrát potvrdila i po havárii v JE Fukušima. jů, PDF]", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderná energie je energie vázaná v jádře atomu a lze ji uvolnit pomocí jaderných reakcí. Nadneseně bývá označována také jako atomová energie. Prostřednictvím speciálních zařízení je možné ji využívat, příslušné technické a ekonomické odvětví se označuje jako jaderná energetika. Fyzikální principy vedoucí k získání jaderné energie jsou štěpná reakce, radioaktivní rozpad a termojaderná fúze. ", "tgt_summary": "La liaison nucléaire est le phénomène qui assure la cohésion d'un noyau atomique. Le noyau atomique est composé de protons de charge électrique positive, et de neutrons de charge électrique nulle. La répulsion coulombienne tend à séparer les protons. C'est l'interaction forte, portée par les gluons, qui permet d'assurer la stabilité du noyau.", "id": 1503518} {"src_title": "Rotterdam", "tgt_title": "Rotterdam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo velkoryse založeno na pravoúhlém půdorysu kolonizátory roku 1230. Status města mu však byl udělen až v roce 1340 hrabětem Vilémem IV. Holandským. V polovině 12. století byl v Rotterdamu dokončen vodní kanál, což něj učinilo námořní a obchodní centrum, díky kterému získal Rotterdam přístup k okolním významným městům a mohl se tak urbanizovat. Město se pak postupně stávalo významným dopravním uzlem v Nizozemí a stal se pravidelnou zastávkou pro mnoho obchodních lodí, zejména z Anglie, Francie a později i Německa. Během první světové války bylo Nizozemsko neutrální, ale Rotterdam byl oběma stranami využíván pro špionážní účely a také jako útočiště pro Němce, prchající před armádami Trojdohody. V roce 1940 bylo Nizozemsko napadeno Nacistickým Německem. Když vláda odmítala s okupanty spolupracovat, podniklo Luftwaffe několik kobercových náletů na historické centrum města a téměř všechny budovy byly srovnány se zemí. Po válce bylo město, zčásti z financí Marshallova plánu, obnoveno a centrum přestavěno. Proto je střed města od roku 1945 zastavován moderními výškovými budovami, odlišnými od holandských nízkých cihlových domů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Rotterdam je jedním z nejvíce etnicky rozmanitých měst v Evropě. Více než polovinu celého obyvatelstva tvoří přistěhovalci nenizozemského původu. Mezi ně patří i současný starosta ze Strany práce Ahmed Aboutaleb, který je původem z Maroka. Nejčetnějšími menšinami v Rotterdamu jsou Surinamci, Turci a Maroko. Město je také domovem nemalého počtu přistěhovalců z bývalého východního bloku, zejména z Polska a bývalé Jugoslávie. 46,7% obyvatel tvoří ateisté nebo lidé bez přiznaného náboženského vyznání. Nejrozsáhlejší náboženská komunita jsou římští katolíci, kteří tvoří 18,7%. Druhým nejrozšířenějším náboženstvím je islám, převážně sunnitský, který se ve městě rozšířil s příchodem imigrantů ze středního východu a severní Afriky. Muslimové tvoří 13,1% obyvatel. Ty následuje tradiční nizozemská protestantská církev, jejíž věřící tvoří 10,5% obyvatel města. Zbytek tvoří hinduisté, buddhisté, ostatní křesťanské církve a Židé, jejichž počet se drasticky snížil během Holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rotterdam má vlastní vlakovou dopravu, autobusy, tramvaje a systém metra o pěti linkách. Kvůli své poloze ve městě funguje také vlastní síť vodních taxi a jiné vodní dopravy. Autobusovou dopravu do regionů a napříč městem spravují kromě národních dopravců i soukromé společnosti, například francouzská Veolia Transport a britská Arriva. Ve městě je také rozvinutá cyklistika a nacházejí se zde půjčovny běžných bicyklů a elektrokol.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Turisticky atraktivní je vyhlídka na přístavní město z vyhlídkové věže Euromast, vysoké 185 metrů. Její výtah jezdí až na vrchol věže nebo do restaurace Panorama, nacházející se ve výšce 100 metrů. Populární je rovněž Erasmusbrug – moderní most spojující severní a jižní Rotterdam. Východně od města se nachází skupina větrných mlýnů v Kinderdijk-Elshout.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea.", "content": "Další atrakci představuje Museumpark – muzejní budovy volně navazující v pásu městské zeleně. Z nich nejvýznamnější a po amsterdamském Rijksmuseu druhé největší muzeum umění v Holandsku je Museum Boijmans van Beuningen, jehož sbírky ve třech patrech dvou budov na ploše 12 000 metrů čtverečních zahrnují deskové malířství a sochařství od rané italské gotiky (Fra Angelico, Lorenzo Monaco), přes pozdní gotiku (Van Eyckové, Hans Memling, Jan van Scorel), olejomalby vlámských mistrů renesance (Hieronymus Bosch, Pieter Breughel, německou renesanci (Hans Memling), nizozemské mistry raného baroka (Rembrandt, Frans Hals, P. P. Rubens, Anton van Dyck, Jan Steen, Adriaen van Ostade), mistry italské (Tizian, Tintoretto) a španělské (Murillo, Goya), moderní malbu závěru 19. a počátku 20. století (Monet, Gauguin, Van Gogh), symbolismus (Odilon Redon), expresionismus, kubismus a jiné -ismy (mj. Picasso, Kandinsky) až po surrealisty (Giorgio de Chirico, René Magritte, Hans Arp, Salvator Dalí). Umělecká řemesla a design jsou zastoupena od 13. století po avantgardní směry 20. století zejména nábytkem, sklem, porcelánem, delftskou keramikou, stříbrnictvím a textiliemi. Kromě toho je na krátkodobých výstavách prezentováno současné umění. Moderní umění vystavuje Kunsthal Rotterdam, Witte de With, Tent,Chabot Museum a řada soukromých galerií. Bohatou sbírku fotografií má Nederlands fotomuseum. Architektuře v Nizozemí, zejména od secese po současnost, se věnuje Nederlands Architectuurinstituut (NAI).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí fotbalové kluby Feyenoord a Sparta Rotterdam. Každoročně se v Rotterdamu koná tenisový turnaj Rotterdam Open a maratonský běh NN Rotterdam Marathon.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Město bývá každoročním dějištěm kulturních událostí, jako je Mezinárodní filmový festival Rotterdam, konající se v lednu. V září se ve městě konají oslavy ku příležitosti světových dnů přístavů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rotterdam je druhé největší město Nizozemska. Žije zde obyvatel. Jedná se také o největší přístav Evropy (do roku 2004, kdy ho předstihla Šanghaj, i světa), město moderní architektury (např. továrna Van Nelle, světové kulturní dědictví UNESCO) a zároveň město velkého historického významu. Známý je zdejší přístavní komplex rotterdamského přístavu, který je druhý největší na světě (první v Evropě). V centru města se nachází Námořní muzeum, dokumentující historii přístavu a stavby lodí. Městem protéká Nová Máza – jedno z ramen delty Rýna do Severního moře. ", "tgt_summary": "Rotterdam ( en néerlandais ) est une commune néerlandaise, située dans la province de Hollande-Méridionale. La population municipale est de. Environ habitent dans son agglomération, qui fait partie de la conurbation de la Randstad ( entre Amsterdam, Haarlem, La Haye, Dordrecht et Utrecht). Ses habitants sont les Rotterdamois. ", "id": 1220626} {"src_title": "Cirkus", "tgt_title": "Cirque", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V antice se jako circus označovalo okrouhlé závodiště koňských vozů (hippodrom), které bylo podobné amfiteátru pro gladiátorské zápasy a stadionu pro atletické soutěže. Circus však mohl sloužit i dalším účelům, jako v případě Cirku Maximu. Přídavným jménem \"circensis\" se pak souhrnně označovaly tyto různé zábavy, jak dokládá i známé úsloví \"panem et circenses\" (chléb a hry). V novověku se objevují kruhové manéže pro předvádění koní, které souvisí s vojenským prostředím a jeho zájem o jezdectví a ušlechtilá plemena koní. Francouzské slovo pochází od italského \"maneggiare\", rukouvedení [koní]. Klasický cirkus pak vznikl v 19. století propojením klasické ekvestrické manéže s různými potulnými a jarmarečnými atrakcemi a produkcemi \"svobodných umění\", artistikou. K nim patřili medvědáři a drezéři jiných šelem a zvířat, akrobacie, komediální výstupy a podobně. Soustředění různých produkcí do kryté arény s hledištěm pro větší počet diváků umožnilo artistům se soustředit na zdokonalování svých výkonů a drezuru náročných a nákladných lvů, tygrů a slonů. Vývoj dopravy na konci 19. a ve 20. století umožnil postupný přechod od malých dřevěných maringotek a povozů tažených koňmi až k velkým kamionům a současné zvětšení manéží i šapitó. Cirkusy si již od 19. století pořizovaly zimoviště, zázemí pro teplé ustájení zvířat a s možností provozovat představení i v zimních měsících ve stálých manéžích. Na pevnou cirkusovou scénu navazovala varieté, která oproti nim měla blíže ke kabaretům. Vedle tradičních cirkusů se ve druhé polovině 20. století rozvinul nový cirkus, který na rozdíl od jednotlivých předváděných \"čísel\" propojuje artistické výkony do dramatického celku.", "section_level": 1}, {"title": "Známé cirkusy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cirkusy v České republice.", "content": "V současné době v ČR existuje okolo třiceti cirkusů. Známými provozovanými cirkusy na území Česka jsou Originál cirkus Humberto, Cirkus Jo-Joo, Cirkus Bob Navarro King, Cirkus Aleš Barlay, Národní Cirkus originál Berousek, Cirkus Kellner, Cirkus Carini, Cirkus Bernes, Cirkus Praga, Národní Cirkus Aleš Barlay, dále pak Cirkus Andres, Cirkus Astra, Cirkus Cramer, Cirkus Pacific, Cirkus Prince, Cirkus Sultán (Berousek), Cirkus Romanza, Cirkus Alegrie, Cirkus Tornádo, Cirkus Williams, Cirkusové šapito Berousek, Cirkus Rudolf Berousek, Cirkus Tony, Cirkus Jung, Cirkus Rodolfo, Cirkus Josef Wertheim a další. Mimo jiné se u nás v poslední době rozvíjí dětské cirkusy. Prvním takovýmto dětským cirkusem v České republice je Brněnský cirkus LeGrando, který po vzoru Německa vede děti k umění sebeprezentace a pohybové zdatnosti v cirkusových disciplínách jako jsou jízda na jednokolce, chůze po laně, balanční koule, akrobacie pozemní i vzdušná, klaunské dovednosti a další.", "section_level": 2}, {"title": "Evropské cirkusy.", "content": "V některých zemích je cirkusové umění oblíbenější, než v České republice, což vysvětluje i větší množství cirkusů v těchto zemích. Například v Německu či Itálii se jejich počet počítá na stovky. Mezi známé německé cirkusy patří například Cirkus Krone, Cirkus Flic-Flac, Cirkus Rolland-Busch, Cirkus Barelli, Cirkus Berolina, Cirkus Probst, Cirkus Carl Busch, Cirkus Charles Knie, Cirkus Fliegenpilz, Cirkus Frank, Cirkus Frankello, Cirkus Humberto (obdoba českého cirkusu Humberto), Cirkus Granada, Cirkus Herkules, Cirkus Kaiser, Cirkus Lamberti, Cirkus Las Vegas, Cirkus Malford, Cirkus Roncalli a velká řada dalších. V bývalém Sovětském svazu a v nynějším Rusku má cirkus velkou tradici a je zde považován za umění, které je zcela rovnocenné jiným uměleckým projevům jevištního typu (film, divadlo, televize).", "section_level": 2}, {"title": "Cirkusy v Americe.", "content": "V USA existují velké cirkusové show, z nichž některé neodpovídají evropské představě o cirkusu – tyto show probíhají nejen ve stanech, ale také ve velikých halách či na sportovištích, kde jsou předváděna vystoupení v několika manéžích zároveň. Mezi takovéto cirkusy patří například americký Cirkus Ringling Bros Barnum and Bailey.", "section_level": 2}, {"title": "Nový cirkus.", "content": "Nový cirkus je druh dramatického umění, který se začal utvářet ve Francii počátkem 70. let 20. století. Dalšími destinacemi, v nichž se od 80. let 20. století vyvíjí další specifické podoby nového cirkusu, jsou Velká Británie, Kanada a Austrálie, v Evropě pak od 90. let 20. století země Skandinávie, Itálie nebo Španělsko. Do České republiky pronikaly vlivy nového cirkusu především ve tvorbě Ctibora Turby (ještě před rokem 1989), později pak v 90. letech 20. století. Největší rozkvět zažívá nový cirkus v České republice od roku 2009. Umělecký charakter nového cirkusu se zakládá na mísení jednotlivých druhů umění (cirkus, tanec, hudba, divadlo, výtvarné umění, film) v různé míře i zastoupení. Jeho neodmyslitelnou součástí je artistika, tedy druh scénického umění, jehož podstatou je dokonalý fyzický projev spojující ladnost a vrcholnou obtížnost v harmonický celek. Nový cirkus závisí na tvůrčí individualitě interpreta – artisty, který je nositelem významu a zprostředkovatelem komunikace. Artista v tradičním cirkusu nezdvojuje svou identitu, není hercem. Jediné, na čem v tradičním cirkusu záleží, je precizní předvedení akrobatického čísla, nikoli sdělení myšlenky ve smysluplném obrazu. V novém cirkuse nabývá artista herecké funkce, je nositelem znaku. Stále výraznější zdivadelňující tendence byly hlavním kriteriem pro odlišení nového cirkusu od cirkusu tradičního. Cílem nového cirkusu je podat ucelený scénický obraz a ne stále se opakující akrobatická čísla produkující pocit hrdinství.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika cirkusů.", "content": "v posledních letech sílí kritika veřejnosti vůči cirkusové drezuře zvířat s poukazem na to, že se jedná o týrání zvířat, jimž je nevybíravými a trýznivými metodami vnucováno chování, které pro ně není přirozené. V souvislosti s tím usilují kritici o úplný zákaz cirkusové drezury i v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné významy slova.", "content": "Slovem cirkus bývá také někdy v přeneseném smyslu označována výrazná či bouřlivá (zpravidla společenská) událost – např. \"předvolební boj byl jeden velký cirkus\" apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cirkus označuje většinou kočovné společenství účinkujících umělců, kteří bývají označování jako artisté (akrobaté, krotitelé zvířat, krasojezdci, klauni apod.). Toto umělecké společenství pak vystupuje před obecenstvem, obvykle za úhradu stanoveného vstupného. Název pochází od starořímského cirku, kruhové nebo oválné stavby určené pro závody koní a vozů. ", "tgt_summary": "Un cirque est une troupe d'artistes, traditionnellement itinérante, qui comporte le plus souvent des acrobates, propose des numéros de dressage et de domptage d’animaux et donne des spectacles de clowns et des tours de magie. Plus généralement au, le cirque est un spectacle vivant populaire organisé autour d’une scène circulaire. Le terme cirque vient du latin \"circus\", en référence à une enceinte circulaire. ", "id": 1948006} {"src_title": "Anatolij Karpov", "tgt_title": "Anatoli Karpov", "src_document": [{"title": "Mistr světa v šachu.", "content": "Dnes je známá především rivalita mezi Karpovem a jeho nástupcem, Garrim Kasparovem, s nímž vedl dlouholetý gigantický souboj o titul (1984–1990) a posléze nepřímý souboj o prestiž dvou konkurenčních titulů. Jejich první zápas (1984, hraný na 6 vítězství) FIDE ukončila po 48 partiích za stavu 5:3 pro Karpova, ovšem v okamžiku, kdy Karpov začal prohrávat (v jednom okamžiku už Karpov vedl 5:0) neboť už podle ní trval příliš dlouho. Kontroverzní rozhodnutí FIDE ukončit zápas a později jej opakovat od nuly oba šachisté označovali za nespravedlivé a velice přispělo k napětí mezi nimi. O rok později se zápas opakoval za změněných podmínek (24 partií) a Karpov prohrál 11:13.", "section_level": 1}, {"title": "Snaha o návrat.", "content": "Karpov svůj gigantický boj o titul s Kasparovem odmítal vzdát. Střetl se s ním o něj ještě třikrát, v letech 1986 (11,5:12,5), 1987 (12:12) a 1990 (11,5:12,5). Jejich rivalita až nenávist měly i politické pozadí, Kasparov považoval Karpova za chráněnce nomenklatury a nesnášel ho i po rozpadu Sovětského svazu (\"„Nemám rád nacionalisty, komunisty ani fašisty, a proto nemám rád ani jeho. On je nacionální komunista.“\").", "section_level": 1}, {"title": "Mistr světa FIDE.", "content": "Po vystoupení Kasparova z FIDE (1993) se stal bez souboje se svým rivalem mistrem světa v šachu podle FIDE (1993–1999), avšak prestiž tohoto titulu byla pochybná, když uvážíme, že nejsilnější šachisté té doby opustili FIDE, jejíchž šampionátů se nadále neúčastnili, a založili konkurenční organizaci PCA s vlastním šampionátem. Kasparov s Karpovem měli svést ještě jeden nepřímý souboj: souboj o prestiž svých titulů. Zpočátku to ještě vypadalo pro FIDE a Karpova velmi dobře: v roce 1994 se on i Kasparov zúčastnili superturnaje v Linares, kterého se zúčastnila prakticky celá šachová špička (byl to první turnaj XVIII. kategorie v historii, průměrné Elo hráčů bylo 2685). Kasparov vzhledem k impozantnímu obsazení turnaje prohlásil, že vítěz se bude moci právem nazývat „šampión turnajů“. Toto první nepřímé měření sil, které mělo též porovnat sílu obou šampiónů a prestiž obou titulů, skončilo fantastickým Karpovovým vítězstvím. Předvedl nejlepší turnajový výkon své kariéry, turnajem prošel bez porážky a s 11 body ze 13 možných předstihl 2.–3. Kasparova a Širova o neuvěřitelných 2,5 bodu (byl to největší procentní náskok vítěze turnaje nejvyšší třídy od Aljechinova vítězství v Sam Remu v roce 1930). Některá Karpovova vítězství představovala absolutní vrchol šachového mistrovství, výhru nad Topalovem mnozí kometátoři považují za nejlepší partii jeho života. Vnitroturnajový Elo rating Karpova (tedy Elo vypočítané pouze na základě výsledků tohoto turnaje) dosáhl neuvěřitelných 2985 bodů, což je dodnes nepřekonaný rekord. Tento slibný začátek však postupně zvadl. Stárnoucí Karpov postupně slábl, zatímco Kasparov sílil. V druhé polovině 90. let už nebylo pochyb o tom, že se situace změnila, zatímco Kasparov nezpochybnitelným způsobem dominoval turnajům a téměř vždy končil první, Karpov končil za ním, často až v hloubi tabulky. Karpov obhájil svůj titul v roce 1996 v zápase s Kamským (+6−3=9), nicméně prestiž jeho titulu dále upadala a množily se i kritiky, že Karpova krom zápasového mistrovství drží u titulu i obrovské zvýhodnění úřadujícího mistra světa, který nemusí absolvovat vyčerpavající turnaje a zápasy, kterými prochází vyzyvatel, a v případě remízy navíc zůstává u titulu. FIDE, čelící stále silnějšímu tlaku a ovlivněná i klesající prestiží titulu, se nakonec rozhodla způsob zápasů reformovat. První reforma ovšem podle kritiků Karpova ještě více zvýhodnila – kandidáti se stále museli k němu probojovat a on nastupoval odpočatý až ve finále k malému zápasu. V roce 1998 remizoval s Ánandem (+2−2=2), aby ho pak vyřadil v tiebreaku 2:0 (tiebreak byl ve srovnání s předchozím systémem jediným zlepšením z pohledu vyzyvatele). Karpovovi v té době patřila 6. příčka v TOP ELO listině. Kritika systému mistrovství poté ještě zesílila a FIDE nakonec pod tlakem rozhodla, že od roku 1999 se mistr světa musí účastnit soutěží kandidátů. Karpov se poté další obhajoby titulu vzdal.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidatura na prezidenta FIDE.", "content": "V březnu 2010 Karpov ohlásil svoji kandidaturu na prezidenta FIDE jako jediný protikandidát. V kampani vystoupil kriticky k jednání FIDE a jeho dlouholetého prezidenta s tím, že je potřeba „obnovit pořádek“. V kampani v jeho prospěch se účastnil i jeho bývalý rival Garry Kasparov a současný mistr světa Magnus Carlsen. Podporu vyjádřil i Nigel Short, britský kandidát na šachového mistra světa a pozdější prezidentský protikandidát. Volby se uskutečnily v září 2010 v době 39. šachové olympiády. Nicméně 29. září byl opět zvolen dosavadní prezident Kirsan Iljumžinov, a to 95 hlasy proti 55.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anatolij Jevgeněvič Karpov ( Анато́лий Евге́ньевич Ка́рпов, * 23. května 1951, Zlatoust) je ruský šachista, který byl mistrem světa v šachu (1975–1985). V letech 1993–1999 z období rozdvojení titulů byl mistrem světa v šachu podle FIDE.", "tgt_summary": "Anatoli Ievguenievitch Karpov (en ), né le à Zlatooust, dans l'oblast de Tcheliabinsk en URSS, est un joueur d'échecs, homme politique et homme d'affaires russe. ", "id": 2306003} {"src_title": "Milan Baroš", "tgt_title": "Milan Baroš", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v TJ Vigantice, odkud v průběhu mládeže zamířil nejprve do TJ Rožnov pod Radhoštěm, a poté do FC Baník Ostrava.", "section_level": 1}, {"title": "FC Baník Ostrava.", "content": "V roce 1998 se propracoval do prvního týmu Baníku, debutoval v 1. české fotbalové lize a stal se hráčem základní sestavy. V roce 2000 zvítězil v české anketě Fotbalista roku v kategorii Talent roku. V české lize odehrál celkem 76 zápasů a dal 22 gólů. Jako nadějný hráč přestoupil v roce 2002 za cca 3,2 milionu £ do anglického Liverpoolu.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool FC.", "content": "V anglickém velkoklubu dostal dres s číslem 5. Debutoval v zápase Ligy mistrů v Barceloně, v němž se zrodila remíza, byl to zároveň jediný zápas sezóny 2001/02, do kterého mladý útočník zasáhl.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2002/03.", "content": "V následující sezóně 2002/03 dvakrát skóroval ve svém prvním utkání v Premier League 14. září 2002 proti Boltonu Wanderers, které Liverpool vyhrál venku 3:2. V lize pak skóroval ještě v následujících zápasech: Ligovou sezónu zakončil Liverpool na 5. místě tabulky, Milan Baroš vstřelil během 27 zápasů celkem 9 gólů. Další přidal v pohárových soutěžích - v Lize mistrů a v Anglickém ligovém poháru, který s týmem v této sezóně vyhrál, když ve finále Liverpool porazil Manchester United 2:0 (Liverpool tak získal 7. trofej v této soutěži).", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2003/04.", "content": "V této sezóně se vzhledem k jeho dosavadním výborným výkonům očekávala od českého útočníka další vydařená vystoupení, nicméně Milan Baroš utrpěl v jednom utkání zlomeninu kotníku a byl vyřazen na 6 měsíců ze hry. Celkem zaznamenal pouze dvě branky: V létě 2004 proběhlo EURO 2004, kde se Milan Baroš stal s 5 góly nejlepším střelcem turnaje. V Liverpoolu se udála změna na trenérském postu, francouzského kouče Gérarda Houlliera (odešel do Lyonu) nahradil španělský trenér Rafael Benítez (přišel z Valencie).", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2004/05.", "content": "Tato sezóna byla pro českého hráče nejvydařenější v dresu Liverpoolu. Když odešel Michael Owen do Realu Madrid a Emile Heskey do Birminghamu City, Baroš se stal hlavním útočníkem klubu. V lize nasázel 9 gólů včetně hattricku do sítě Crystal Palace FC, v Anglickém ligovém poháru dal dvě branky Millwallu a v Lize mistrů se trefil rovněž dvakrát (proti AS Monaco v základní skupině a proti Leverkusenu v osmifinále). Ligové góly: Milan Baroš se stal vítězem Ligy mistrů 2004/05, když Liverpool dokráčel až do finále, ve kterém porazil na pokutové kopy AC Milán a získal svůj 5. titul v této soutěži, ačkoli prohrával již 0:3 po poločase. Baroš měl podíl na vyrovnávacím gólu, když na něj směřovala přihrávka do pokutového území, posunul ji patičkou na nabíhajícího Stevena Gerrarda, jenž byl faulován. Nařízený pokutový kop proměnil v 60. minutě Xabi Alonso. Milana Baroše pak v 85. minutě vystřídal Djibril Cissé. V Anglickém ligovém poháru se Liverpool rovněž propracoval až do finále proti Chelsea FC, ale prohrál jej 2:3, Baroš nastoupil do utkání v 74. minutě. Se 13 vstřelenými brankami zakončil sezónu na děleném prvním místě tabulky střelců klubu.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2005/06.", "content": "V červnu 2005 se zdála Barošova budoucnost v Liverpoolu nejistá. Liverpool navíc získal na hrot konkurenta, ze Southamptonu přišel vytáhlý útočník Peter Crouch. Milan odehrál jen dvě utkání v sezóně, do nichž nastoupil jako střídající hráč (gól nevstřelil). Trenér Rafael Benítez začal upřednostňovat Djibrila Cissého, Fernanda Morientese a Petera Crouche. O Baroše stál David O'Leary, trenér Aston Villy, kam se nakonec český hráč rozhodl přestoupit. Zároveň popřel rozepře se španělským trenérem Liverpoolu Benítezem. O českého útočníka projevil zájem i francouzský klub Olympique Lyon vedený Gérardem Houllierem, pod nímž dříve Baroš hrál v Liverpoolu, a německý FC Schalke 04. Baroš upřednostnil setrvání v anglické Premier League.", "section_level": 3}, {"title": "Aston Villa FC.", "content": "V létě 2005 přestoupil za 6,5 milionu £ do birminghamského klubu Aston Villa FC, kde podepsal čtyřletý kontrakt. Dostal dres s číslem 10. Ve svém prvním zápase za Aston Villu vstřelil v 11. minutě jediný gól zápasu proti Blackburnu Rovers (dostal rovněž žlutou kartu). Sezónu dokončil s 8 vstřelenými góly ve 25 zápasech. Pod novým trenérem Martinem O'Neillem začal další sezónu 2006/07 jako první útočník. Nastupoval v útoku s kolumbijským forwardem Juanem Pablem Ángelem, nicméně záhy se zranil a ztratil místo v sestavě. Svůj střelecký účet sezóny otevřel 11. prosince v utkání proti Sheffield United FC (2:2). To však příliš nepřesvědčilo trenéra a český útočník dostával stále méně prostoru v prvním týmu Aston Villy. Poslední gól v dresu Villy zaznamenal v zápase FA Cupu proti Manchesteru United, v němž střídal na hřišti v 53. minutě Ángela a v 74. minutě vstřelil jediný gól svého týmu (United vyhráli 2:1). Celkem odehrál Milan Baroš v Aston Ville 51 utkání a vstřelil 14 gólů (ve všech soutěžích). Ligovou bilanci má 42 zápasů a 9 gólů. V lednovém přestupním termínu 2007 byl prodán do Lyonu, součástí transferu byla i výměna norského hráče Johna Carewa opačným směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Olympique Lyon.", "content": "V lednu 2007 přestoupil Baroš do francouzského klubu Olympique Lyon. Shledal se zde se svým bývalým trenérem z Liverpoolu Gérardem Houllierem. 24. ledna debutoval ve francouzské lize proti FC Girondins de Bordeaux, dostal se na hřiště v 58. minutě, nicméně Lyon prohrál 1:2. Ve 22. kole francouzské ligy 28. ledna 2007 nastoupil poprvé v základní sestavě a zařídil svým prvním gólem v dresu Lyonu remízu 1:1 s OGC Nice, když v 39. minutě vyrovnával na 1:1. 18. dubna 2007 v zápase proti Stade Rennais FC si před kamerunským hráčem soupeře Stéphanem Mbiou ucpával nos a mával před ním rukou, jako by rozháněl zápach, toto gesto vyvolalo rozruch a Baroš byl nařčen z rasistického chování. Český útočník se hájil, že to bylo běžné fotbalové gesto, které nemělo s rasismem nic společného. Zároveň poslal kamerunskému hráči omluvný dopis. Toto vysvětlení nepřesvědčilo představitele organizací na ochranu lidských práv ani samotného Mbiu, jenž se ve francouzském deníku L'Equipe vyjádřil, že Barošovi neodpustí. Disciplinární komise neshledala Baroše vinným z rasistického chování, ale udělila mu 3-zápasový trest za nesportovní chování. K incidentu se vyjádřil i francouzský krajně pravicový kandidát na prezidenta Jean-Marie Le Pen, jenž býval sám často obviňován z rasismu. Na otázku, zda jej takové chování šokuje, odpověděl: „\"Ano, není to moc elegantní.\"“ 1. listopadu 2007 byl Milanu Barošovi zadržen policií jeho vůz Ferrari F430, neboť na dálnici mezi Lyonem a Ženevou výrazně překročil povolenou 130 km/h rychlost, bylo mu radarem naměřeno 271 km/h. Šéf policie v Ainu se vyjádřil, že jde o nový rychlostní rekord departmentu, měl překonat 248 km/h motocyklisty z roku 2000. Za Lyon dal Baroš ve 24 ligových zápasech celkem 7 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Portsmouth FC (hostování).", "content": "V lednu 2008 odešel na hostování do Portsmouthu. 30. ledna odehrál první zápas proti Manchesteru United. Sehrál v klubu významnou roli během zisku FA Cupu v roce 2008. Ve čtvrtfinále FA Cupu 8. března proti témuž soupeři (Manchester United) byl na něj v 78. minutě odpískán faul v pokutovém území polskému brankáři Tomaszovi Kuszczakovi, jenž za zákrok dostal červenou kartu. Nařízený pokutový kop proměnil Sulley Muntari a Portsmouth favorita na stadionu Old Trafford překvapivě vyřadil výsledkem 0:1. V následujícím semifinálovém utkání 5. dubna na hřišti West Bromwiche Albion přihrával v 54. minutě nigerijskému útočníkovi Nwankwo Kanuovi na jediný a rozhodující gól utkání. Ve finále 17. května porazil Portsmouth Cardiff City FC opět stejným výsledkem 1:0 a získal pohár, Milan Baroš střídal v 87. minutě střelce gólu Nkwanko Kanua. Byl to zároveň jeho poslední zápas v dresu Portsmouthu, poté se vrátil v červnu 2008 do Lyonu, ale za něj už nenastoupil. V srpnu 2008 přestoupil do Galatasaray Istanbul. V Premier League během 12 zápasů nevstřelil v dresu Portsmouthu žádný gól.", "section_level": 2}, {"title": "Galatasaray SK.", "content": "V srpnu 2008 se upsal na tři roky věhlasnému tureckému klubu z Istanbulu Galatasaray SK, přestoupil za 7 milionů €. Zde prožil střelecké obrození a obnovil spolupráci s dřívějším spoluhráčem s Liverpoolu Harry Kewellem.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "18. září 2008 se objevil poprvé v základní sestavě v prvním kole Evropské ligy proti AC Bellinzoně a vstřelil dva góly. O tři dny později při svém ligovém debutu se opět dvakrát trefil, tentokrát do sítě Kocaelisporu, Galatasaray vyhrálo u soupeře 4:1. 30. listopadu 2008 rozhodl hattrickem o výhře nad Hacettepe SK 3:1. 21. prosince 2008 se díky hattricku v utkání proti rivalovi Beşiktaş JK dostal na čelo ligových kanonýrů, měl nyní na kontě 14 branek. Galatasaray porazil Beşiktaş 4:2, Milan Baroš dal dvě ze tří branek z pokutového kopu. V této sezóně 2008/09 se stal s 20 góly nejlepším střelcem turecké nejvyšší ligy Süper Lig, ke koruně střelců potřeboval 31 zápasů.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "Po třech ligových zápasech dvakrát skóroval Milan Baroš v utkání proti Kayserisporu (4:1). Další dva góly zaznamenal 13. září proti Beşiktaşi Istanbul při výhře 3:0 (byla to jeho třetí a čtvrtá branka sezóny). Po zákroku Emre Belözoğlua v 1. minutě derby Fenerbahçe–Galatasaray měl nadvakrát zlomenou nohu a na 4 a půl měsíce byl mimo hru. Vrátil se 14. března 2010 v zápase proti MKE Ankaragücü, kde také jednou skóroval. 11. dubna 2010 vstřelil hattrick v domácím utkání proti Diyarbakirsporu (výhra 4:1). 17. dubna 2010 vstřelil gól proti Manisasporu.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "Týden před startem turecké ligy 7. srpna 2010 prodloužil smlouvu s Galatasaray. V této sezóně sužovala Milana Baroše řada zranění. Začal dobře, dvakrát se trefil v kvalifikaci Evropské ligy proti ukrajinskému celku FK Karpaty Lvov. První ligový gól zaznamenal v utkání proti Eskişehirsporu, které Galatasaray vyhrálo 3:1. O tři týdny později se blýskl hattrickem do sítě İstanbul Büyükşehir Belediyesporu (výhra 3:1), ale pro zranění zápas nedohrál. Po návratu na trávník 17. října 2010 vstřelil dva góly MKE Ankaragücü, ale poté se opět zranil. Nastoupil po 7 týdnech na závěrečných 10 minut souboje s Beşiktaşem. Smůla pokračovala dál, během těchto několika minut přišlo opět zranění. Po vyléčení ze zranění podával ve druhé polovině sezóny výborné výkony. 29. července 2011 vstřelil Baroš úvodní 2 góly v přátelském utkání proti svému bývalému klubu Liverpoolu FC. Trefil se v 9. a 40. minutě, utkání skončilo výsledkem 3:0.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "V sezóně 2011/12 do obrany Galatasaraye přibyl Barošův bývalý reprezentační kolega Tomáš Ujfaluši, jenž přestoupil z Atlética Madrid. Český útočník (Baroš) nevstoupil do sezóny tak dravě jako v předešlých letech. Po slabších výkonech v prvních dvou ligových zápasech ztratil místo v základní sestavě, nahradil jej švédský útočník Johan Elmander. Po několika týdnech na lavičce náhradníků dostal Milan Baroš šanci na hřišti. V zápase 5. ligového kola proti domácímu MKE Ankaragücü se Baroš dostal na trávník v 74. minutě, když střídal zraněného Engina Baytara. Po necelých 10 minutách uzavřel skóre z pokutového kopu na 3:0, byl to jeho první gól sezóny. V následujícím zápase 6. kola proti Bursasporu šel Baroš na hřiště v 83. minutě za stavu 1:1 a již za čtyři minuty vstřelil vítězný gól, Galatasaray vyhrálo doma 2:1. V 58. minutě utkání proti Sivassporu zvýšil z pokutového kopu na 2:0, domácí Galatasaray v závěru udržel vítězství 2:1 navzdory vyloučení svých hráčů Engina Baytara a Johana Elmandera. Tímto gólem se Milan Baroš stal členem Klubu ligových kanonýrů. Tyto jeho zlepšené výkony vedly kouče istanbulského klubu Fatiha Terima ke změně rozestavení na 4-4-2, Milan Baroš začal nastupovat v útoku vedle Johana Elmandera. Změněný systém hry se osvědčil, Baroš se trefil ve třech zápasech v řadě (proti İstanbulu BB, Samsunsporu, Karabüksporu), ale před koncem posledně zmíněného duelu s Karabüksporem (leden 2012) přišlo svalové zranění. V prvním zápase po vyléčení zranění (proti Antalyasporu, 24. kolo turecké ligy) se dostal na hřiště v 57. minutě, ale již za 15 minut byl rozhodčím vyloučen za protesty. Českému útočníkovi se nelíbilo, že nebyl odpískán pokutový kop. Nechal se unést emocemi a ukázal rozhodčímu vztyčený prostředníček. Za to jej neminul třízápasový trest a kritika trenéra. Další nepříjemnost jej potkala příští týden, kdy si na tréninku zlomil nos. Sezónu zakončil ziskem titulu turecké ligy, k němuž přispěl mj. svými 8 vstřelenými góly.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "Na začátku sezóny 2012/13 Baroš nehrál, trenéru Fatihu Terimovi nezapadal do koncepce. Klub se jej snažil prodat, hráči končila po této sezóně lukrativní smlouva. Na začátku sezóny získal s klubem turecký Superpohár po vítězství 3:2 nad Fenerbahçe Istanbul, i když do utkání nezasáhl. 2. října 2012 v zápase Ligy mistrů proti portugalské Braze (výhra Bragy 2:0) nebyl ani na lavičce náhradníků. V podzimní části sezóny nakonec nenastoupil k jedinému zápasu. Galatasaray navíc posílilo ofenzivu nákupem Didiera Drogby, útočníka světové třídy. Začátkem února 2013 byl připraven strávit jarní část sezóny v Baníku Ostrava. V únoru 2013 se s klubem dohodl na rozvázání smlouvy. Vzhledem k tomu, že přestupové okno do západoevropských lig již bylo uzavřené, hráč mohl přestoupit do Ruska nebo do některé z asijských lig. Ve hře byl i návrat do Baníku Ostrava. Během svého působení v Galatasarayi Istanbul zaznamenal Milan Baroš během 93 ligových zápasů celkem 48 branek.", "section_level": 3}, {"title": "FC Baník Ostrava (návrat).", "content": "18. února 2013 podepsal Milan Baroš smlouvu na 11⁄2 roku (do 30. června 2014). Vrátil se tak do klubu, ze kterého odešel do zahraničí. Dohodl se na platu 20 000 Kč měsíčně plus prémie. Hráč se rozhodl všechny vydělané peníze věnovat na rozvoj mládeže v ostravském klubu. Útočník Dominik Kraut přenechal Milanu Barošovi dres s číslem 27. K prvnímu zápasu nastoupil na Bazalech 23. února proti Dynamu České Budějovice, na hřiště se dostal v 68. minutě. Utkání na těžkém terénu skončilo remízou 0:0. V dalším ligovém kole 3. března 2013 nastoupil v základní sestavě proti domácí Viktorii Plzeň a měl několik slibných šancí, jednou trefil tyč. V 79. minutě střídal, zápas skončil remízou 1:1. Ve svém třetím ligovém zápase 9. března doma proti Hradci Králové zařídil hattrickem vítězství Ostravy 3:0. Podařený zápas odehrál i 4. května ve 26. kole proti Příbrami, na domácím hřišti vstřelil při výhře 2:0 obě branky. Celkem odehrál za Ostravu 12 ligových utkání a vstřelil 5 gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Antalyaspor.", "content": "16. července 2013 se opět vrátil do Turecka, když podepsal roční smlouvu s týmem Antalyaspor, kde se stal spoluhráčem krajana Petra Jandy. V Süper Lig debutoval za nový klub 16. srpna 2013 v utkání proti Kayseri Erciyessporu, které skončilo remízou 0:0. Baroš nastoupil na hrací plochu v 54. minutě. První gól v Süper Lig vstřelil 31. srpna 2013 Bursasporu, kde ve 4. minutě otevřel skóre utkání, soupeř vývoj otočil a vyhrál 2:1. Podruhé se střelecky prosadil 6. října 2013 proti domácímu Çaykuru Rizespor, v 88. minutě zařídil vítězným gólem výsledek 2:1 a druhou výhru Antalyasporu v ligovém ročníku. 22. prosince 2013 si v ligovém utkání s Gençlerbirliği SK (porážka 2:3) poranil koleno, nastoupil v úvodu druhého poločasu a po třech minutách musel opustit hřiště. Šlo o přetržený přední křížový vaz a poškozený postranní vaz. Hráč se musel podrobit operaci. V jarní části sezony nehrál.", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava (druhý návrat).", "content": "V září 2014 se opět vrátil do Baníku Ostrava. Podepsal smlouvu do konce sezony 2014/15 a vybral si dres s číslem 33. K prvnímu zápasu v Synot lize nastoupil 17. října 2014 v 11. kole (remíza 0:0), šel na hřište v 74. minutě. Byl to jeho první soutěžní start po více než 9 měsících. 28. února 2015 v ligovém zápase proti AC Sparta Praha gólem přispěl k remíze 1:1. Po sezóně 2014/15 mu vedení Baníku nenabídlo prodloužení smlouvy kvůli ostré kritice vedení a poměrů v klubu a Milan Baroš se tak stal volným hráčem. V sezóně odehrál za Baník 11 ligových zápasů a vstřelil 2 góly. Zájem o něj projevil mj. středočeský klub FK Mladá Boleslav a SK Slavia Praha.", "section_level": 2}, {"title": "FK Mladá Boleslav.", "content": "Hráč se po odchodu z Baníku dohodl na dvouleté smlouvě se středočeským klubem FK Mladá Boleslav. Trenér Karel Jarolím jej příliš často nestavěl v základní sestavě, Baroš měl navíc v počátku zdravotní problémy. Týmu pomohl k vítězství v českém poháru 2015/16. V létě 2016 se rozhodl v půli angažmá z klubu odejít.", "section_level": 2}, {"title": "FC Slovan Liberec.", "content": "V červenci 2016 přestoupil do FC Slovan Liberec.", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava (třetí návrat).", "content": "V červnu 2017 po ukončení smlouvy s FC Slovan Liberec se potřetí vrátil do svého mateřského klubu FC Baník Ostrava, kde hodlá ukončit svou hráčskou kariéru. Novou smlouvu pro sezónu 2017/2018 podepsal dne 21. 6. 2017. První ligový gól po návratu dal hned v 1. kole proti Zbrojovce Brno hlavou na 2:1 (zápas skončil výhrou 3:1). Ve 2. kole proti mistrovské Slavii Praha vstřelil sporný gól, který nebyl uznán kvůli neúmyslnému hraní rukou, a zápas skončil 0:0. V dubnu 2020 prohlásil, že plánuje ukončit kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické výběry.", "content": "Milan Baroš prošel několika mládežnickými reprezentacemi České republiky, postupně hrál za: Všech 8 zápasů za „jedenadvacítku“, v nichž Baroš skóroval skončilo vítězstvím českého týmu (proti Dánsku se trefil dvakrát).", "section_level": 2}, {"title": "Letní olympijské hry 2000.", "content": "Nastoupil i v českém olympijském výběru do 23 let na Letních olympijských hrách v Austrálii v roce 2000. 13. září 2000 odehrál 68 minut v utkání se Spojenými státy americkými, zápas skončil remízou 2:2. 16. září 2000 v Brisbane podlehl český tým Kuvajtu 2:3, Baroš nastoupil opět v základu a tentokrát odehrál kompletní utkání. V posledním zápase českého týmu v základní skupině s Kamerunem byl u konečné remízy 1:1, český tým se 2 body obsadil poslední příčku v tabulce skupiny C.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2000.", "content": "V základní skupině A mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2000 konaném na Slovensku se česká reprezentace střetla postupně s celky Španělska, Nizozemska a Chorvatska. Do finále postupoval vítěz skupiny, druhý tým skupiny se kvalifikoval do zápasu o bronz. Prvního remízového zápasu se Španělskem (1:1) se Milan Baroš nezúčastnil, nastoupil až ve druhém v Trenčíně proti Nizozemsku (výhra ČR 3:1), odehrál kompletní zápas a v 83. minutě dostal žlutou kartu. V posledním utkání skupiny 1. června proti Chorvatsku hrál do 66. minuty, pak jej vystřídal Erich Brabec, ještě předtím vstřelil Baroš gól na průběžných 2:1. Utkání skončilo výhrou českého družstva 4:3 a postupem do finále proti Itálii. Ve finále jej poslal trenér Karel Brückner do zápasu v 61. minutě za stavu 1:1 za Libora Sionka, český tým nakonec prohrál gólem Pirla z 81. minuty. Milan Baroš získal s týmem stříbrné medaile.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2002.", "content": "Zúčastnil se i mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku, kde česká reprezentační jedenadvacítka vyhrála svůj premiérový titul, když ve finále porazila Francii na pokutové kopy. Systém se změnil, první dva celky ze základních skupin postupovaly do semifinále. V prvním zápase základní skupiny B 16. května prohrála česká reprezentace s Francií (prohra 0:2), trenér Miroslav Beránek nechal hrát Milana Baroše do 62. minuty, kdy jej nahradil Štěpánem Vachouškem. 19. května následoval zápas s Belgií, Baroš střídal v 86. minutě za stavu 1:0 pro ČR Tomáše Juna, utkání tímto výsledkem skončilo. V posledním zápase skupiny proti Řecku hrál Baroš do 88. minuty (v 63. minutě obdržel žlutou kartu), zápas dospěl k remíze 1:1. V semifinále 25. května narazilo české mládežnické družstvo na tým Itálie, který porazilo zlatým gólem na 3:2 Michala Pospíšila v 9. minutě prodloužení. Milan Baroš strávil na hřišti 90 minut (ve 45. byl oceněn žlutou kartou), pak jej vystřídal Libor Žůrek. Ve finále 28. května se ČR opět střetla se svým soupeřem ze základní skupiny Francií. Tentokrát gól v řádné hrací době ani v prodloužení nepadl a musely rozhodnout pokutové kopy. V nich exceloval Petr Čech, jenž zlikvidoval 3 ze 4 pokusů soupeře a český tým slavil svůj první titul. Milana Baroše střídal již ve 38. minutě Michal Pospíšil. Zároveň to bylo poslední vystoupení mladého útočníka za reprezentační tým do 21 let, na tomto turnaji se střelecky neprosadil.", "section_level": 3}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Milan Baroš debutoval v A-mužstvu ČR 25. dubna 2001 na Letné v utkání proti Belgii, když nastoupil do druhého poločasu. V tomto zápase také vstřelil svůj první gól za seniorskou reprezentaci, vyrovnával v 82. minutě na konečných 1:1. Střelecky nejvydařenější zápas v reprezentaci odehrál 9. září 2009 v kvalifikačním utkání na MS 2010 proti San Marinu, vsítil celkem 4 góly v rozmezí 27. a 66. minuty (utkání skončilo jasným vítězstvím českého týmu 7:0). Účast Milana Baroše na vrcholových turnajích: Dne 8. dubna 2009 byl vyloučen z reprezentace poté, kdy se po prohraném kvalifikačním zápase se Slovenskem 1. dubna zúčastnil s pěti dalšími reprezentanty večírku ve společnosti mladých dam, podle bulvárního tisku prostitutek. Do reprezentace byl znovu povolán v srpnu 2009 novým trenérem Ivanem Haškem. Poslední zápas v reprezentaci odehrál 21. června 2012 ve čtvrtfinále ME 2012, v němž český tým podlehl Portugalsku 0:1.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku byl český tým nalosován do poměrně těžké skupiny s Německem, Nizozemskem a Lotyšskem. V prvním utkání 15. června 2004 proti Lotyšsku prohrávalo české mužstvo po gólu Mārise Verpakovskise 0:1, když se v 73. minutě u postranní čáry uvolnil Karel Poborský, přelstil dva lotyšské hráče a nasměroval do pokutového území centr, který lotyšský brankář Aleksandrs Koļinko vyboxoval pouze k Milanu Barošovi, jenž ho po zpracování napálil do sítě. Marek Heinz pak zajistil pro české barvy v 85. minutě vítězství 2:1. Druhý zápas nastoupila česká reprezentace 19. června 2004 na stadionu v Aveiru proti Nizozemsku. V památném utkání prohrávala v 19. minutě 0:2, ale dokázala otočit na 3:2 a jako jediná si zajistit postup do čtvrtfinále již ve druhém kole (napomohl tomu remízový zápas Německa s Lotyšskem), navíc z prvního místa. Baroš nastoupil stejně jako v předchozím utkání v základní sestavě. Ve 23. minutě pronikl do pokutového území soupeře, bránící Jaap Stam mu nedokázal odebrat míč a český hráč jej s trochou štěstí posunul na druhého útočníka Kollera, jenž prostřelil nizozemského brankáře Edwina van der Sara. Další důležitý moment přišel v 71. minutě, když Barošovi hrudí sklepl míč Jan Koller a Milan se z halfvoleje trefil do rohu soupeřovy brány. Van der Sar si sice na míč sáhl, ale nedokázal umístěnou prudkou ránu vytlačit mimo tyče. V závěru Vladimír Šmicer dokonal obrat na 3:2, když po přihrávce Karla Poborského dával míč do prázdné brány. V posledním vystoupení českého celku v základní skupině si trenér Karel Brückner mohl dovolit 9 změn v sestavě, Milan Baroš se dostal na hřiště v 59. minutě za stavu 1:1 a o 18 minut později zaznamenal svůj třetí gól na turnaji. Brankář Oliver Kahn sice jeho první střelu vyrazil, ale ta se odrazila zpět k českému útočníkovi, jenž neměl problém ji vrátit do sítě. Český tým porazil Německo 2:1 a vyhrál skupinu s plným počtem bodů (9). Ve čtvrtfinále 27. června 2004 narazilo národní mužstvo na Dánsko, celek vyznávající rovněž ofenzivní hru. V 63. minutě našel Poborský přihrávkou za obranu Milana Baroše, jenž obloučkem překonal dánského brankáře Thomase Sørensena. O dvě minuty později přidal ještě jednu branku a české mužstvo zvítězilo nad skandinávským soupeřem přesvědčivě 3:0. V semifinále se favorizovaný český tým utkal s překvapením turnaje Řeckem a podlehl mu 0:1 po prodloužení, rozhodl stříbrný gól Traianose Dellase. Milan Baroš odehrál celý zápas a ve 102. minutě obdržel žlutou kartu. Milan Baroš se stal s 5 góly nejlepším střelcem turnaje před čtyřgólovými Waynem Rooneym z Anglie a Ruudem van Nistelrooyem z Nizozemí. Dostal se i do All-Star sestavy turnaje.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Na MS 2006 v Německu se střetla česká reprezentace v základní skupině E postupně s USA, Ghanou a Itálií. Do prvních dvou zápasů (12. června 2006 proti USA, výhra ČR 3:0 a 17. června 2006 prohra 0:2 s Ghanou) Baroš nezasáhl, jelikož se zranil v přípravném zápase před mistrovstvím proti Trinidadu a Tobagu. Objevil se na hřišti až v závěrečném zápase základní skupiny 22. června proti Itálii a byl svědkem prohry 0:2, která znamenala obsazení nepostupového třetího místa se 3 body za Itálií a Ghanou. Milan Baroš hrál do 64. minuty a poté byl za stavu 0:1 pro soupeře vystřídán Davidem Jarolímem.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2008.", "content": "Na ME 2008 ve Švýcarsku a Rakousku byl český tým nalosován do základní skupiny A se Švýcarskem, Portugalskem a Tureckem. V prvním zápase (zahajovací utkání šampionátu) proti Švýcarsku Baroš nehrál, utkání skončilo vítězstvím ČR 1:0. Ve druhém utkání s Portugalskem nastoupil na hrotu útoku místo Jana Kollera, ale neprosadil se a český tým prohrál 1:3. Ve třetím utkání s Tureckem, v němž se oba celky utkaly o přímý postup do čtvrtfinále sledoval Baroš z lavičky kolaps českého týmu, který nedokázal v závěru udržet náskok 2:0 a prohrál výsledkem 2:3. Baroš obdržel na lavičce v 90. minutě žlutou kartu za protesty.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Na ME 2012 v Polsku a na Ukrajině se octl český tým v papírově snadné základní skupině A společně s Polskem, Ruskem a Řeckem. Trenér Michal Bílek na zkušeného útočníka sázel, postavil jej do základní sestavy v každém ze čtyř zápasů, které zde národní tým odehrál. V prvním zápase (8. června 2012) byl Baroš na hřišti u prohry českého mužstva 1:4 s Ruskem, v 85. minutě jej vystřídal David Limberský. Ve druhém zápase (12. června 2012) proti Řecku odehrál 64 minut, pak jej střídal Tomáš Pekhart, český tým zvítězil 2:1 a uchoval si naději na postup do čtvrtfinále. V závěrečném zápase základní skupiny proti Polsku 16. června byl Milan Baroš autorem přihrávky na rozhodující gól, který posunul český tým do čtvrtfinále. Tomáš Hübschman zachytil nepřesnou rozehrávku polských hráčů za půlící čárou, přihrál volnému Barošovi, jenž si naběhl na hranici velkého vápna a přiťukl míč Petru Jiráčkovi a ten prostřelil polského brankáře Przemysława Tytońa. Díky tomu český tým s celkově šesti body postoupil z prvního místa ve skupině (přes pasivní skóre 4:5 ze tří zápasů) do čtvrtfinále turnaje (společně s Řeckem, které po vítězství nad Ruskem 1:0 skončilo druhé). Čtvrtfinálový zápas ve Varšavě (21. června 2012) proti Portugalsku český tým prohrál 0:1 a s turnajem se rozloučil. Milan Baroš odehrál celé utkání. Ačkoli se na turnaji gólově neprosadil, byl důležitou součástí týmu. Po vyřazení mužstva z šampionátu hráč oznámil, že v reprezentaci končí.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Seznam všech 9 gólů Milana Baroše v české reprezentaci do 21 let Seznam všech 41 gólů Milana Baroše v A-mužstvu České republiky", "section_level": 2}, {"title": "Vystupování v médiích, reklamě a filmu.", "content": "Milan Baroš účinkoval v reklamních kampaních, například firmy Nike nebo pojišťovny Victoria-Volksbanken a předvolební kampani ODS. Podle poslance Vlastimila Tlustého (TV Nova, pořad „Natvrdo“ 7. září 2008) Baroš pózoval na volebních plakátech ODS před volbami v roce 2006 za slib dotace 10 milionů korun ze státní pokladny na založení mládežnické fotbalové akademie a vybudování hřišť. Milan Baroš přes své nepopiratelné zásluhy platí za kontroverzní postavu českého fotbalu. Patrně v reakci na reportáže bulvárních médií od roku 2008 prakticky nekomunikoval s novináři, čímž zcela ztratil kontrolu nad tím, co se o něm píše, a posílil tak vytvářený negativní obraz „nafoukaného frajera, co ignoruje všechny a všechno.“ Jeho záporný vztah k některým novinářům vyvrcholil aférou po odjezdu z Eura 2012, kdy vyhrožoval jednomu z nich zabitím. Měl cameo roli ve filmu \"Góóól!\" z roku 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Liverpool FC Olympique Lyon Portsmouth FC Galatasaray SK FK Mladá Boleslav FC Baník Ostrava", "section_level": 2}], "src_summary": "Milan Baroš (* 28. října 1981, Valašské Meziříčí) je český fotbalový útočník, od června 2017 hráč FC Baník Ostrava. Mimo Česko působil na klubové úrovni ve Velké Británii (Anglii), Francii a v Turecku. ", "tgt_summary": "Milan Baroš est un footballeur international tchèque né le à Valašské Meziříčí qui évolue au poste d'avant-centre au Baník Ostrava.", "id": 2234600} {"src_title": "Mikrotubulus", "tgt_title": "Microtubule", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Základní stavební látka je bílkovina, která se nazývá tubulin. Je uspořádaná do základních dimerových jednotek, které se skládají z alfa-tubulinu a beta-tubulinu, přičemž každá molekula alfa i beta-tubulinu obsahuje vazebné místo pro GTP, guanosintrifosfát, jehož štěpením se uvolňuje energie. Na alfa-tubulinu je GTP vázané stabilně a neštěpí se na něm, na beta-tubulinu se však může štěpit na GDP, guanosindifosfát. Dimery tubulinů spolu tvoří dlouhé řetězce, v nichž na sebe navazují vždy alfa-tubulin na beta-tubulin. Nikdy se dimery na sebe nemohou navázat souhlasnými typy tubulinů, tj. alfa-tubulin na alfa-tubulin a beta-tubulin na beta-tubulin. Jeden řetězec se nazývá protofilament. Takový vzniklý protofilament je na jednom konci zakončený alfa-tubulinem a na druhém beta-tubulinem. Jeden mikrotubulus je dutý váleček, který je složen ze 13 protofilament, tzn. má na průřezu do kruhu poskládáno hned 13 molekul tubulinu. Z boku na sebe interagují v mikrotubulu vždy alfa-tubulin s alfa-tubulinem a beta-tubulin s beta-tubulinem. K polymeraci (přidávání) a disociaci (odebírání) dimerů bude docházet jen na koncích mikrotubulu. Ten konec mikrotubulu, který je zakončen beta-tubulinem, má schopnost růstu a proto se nazývá plus konec. Naopak mínus konec bude zakončen alfa-tubulinem a bude tam docházet k disociaci. Mikrotubulus má průměr 25 nm.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamická nestabilita.", "content": "Dynamická nestabilita je schopnost mikrotubulu neustále se přizpůsobovat svým růstem podmínkám. Polymerace a disociace totiž neprobíhá najednou, ale samostatně. Závisí to na existenci tzv. GTP čepičky, která je posazená na plusovém konci mikrotubulu. Jedná se o připojené beta-tubuliny, které na sobě mají navázané GTP. Později, až odroste tato nově navázaná část blíže ke středu mikrotubulu, tak se GTP rozštěpí na GDP a tento beta-tubulin s GDP, již nebude patřit do GTP čepičky. GTP způsobuje to, že mikrotubul roste rovně, GDP má tendenci se ohýbat. Když nastane situace, že se přestanou polymerovat beta-tubuliny s GTP do GTP čepičky, dojde k disociaci mikrotubulu na mínusovém konci.", "section_level": 1}, {"title": "Kineziny a dyneiny.", "content": "Kineziny a dyneiny - označované i jako \"molekulární motory\" jsou látky, které se za spotřeby energie (ATPázy - štěpí ATP) pohybují po mikrotubulech a transportují na nich látky jiné. Kineziny přenáší svůj náklad pouze směrem k plusovému konci mikrotubulu (kromě jednoho typu kinezinů, který se pohybuje i opačným směrem) a dyneiny zase přenášejí náklad k mínusovému konci. Obecně jsou dyneiny rychlejší než kineziny a také větší. Kineziny i dyneiny mají 2 globulární hlavy, které mají vazebné místo v mikrotubulu, mají i ATPázovou aktivitu - střídání fází: vazba, uvolnění z vazby a změna konformace → pohyb. Tyto molekuly mají různá vazebná místa pro různé formy nákladu. Vazba k membránové struktuře není přímá - je zprostředkována vazebnými proteiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kde jsou mikrotubuly ukotveny.", "content": "Místa, kde jsou mikrotubuly ukotveny se nazývají organizační centra mikrotubulů, z angličtiny se pro ně používá též zkratka MTOC. V těchto místech je mikrotubulus ukotven vždy svým mínusovým koncem. Toto místo se liší podle typu buňky. V živočišných buňkách bývá organizačním centrem centrozóm, umístěný v blízkosti jádra. U hub a rozsivek je jím tzv. pólové tělísko vřeténka, což je destička zapuštěná do jaderného obalu. U rostlin jsou ukotveny v mnoha menších organizačních centrech, kterými jsou komplexy obsahující gama-tubulin. Většina těchto komplexů se nachází na buněčném obvodu, v oblasti pod plazmatickou membránou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikrotubuly jsou jedny z vláken cytoskeletu, která slouží především k transportu různých struktur a látek uvnitř buňky. Jsou složeny z bílkoviny tubulinu. ", "tgt_summary": "Les microtubules (MT) sont des fibres constitutives du cytosquelette, au même titre que les microfilaments d'actine et que les filaments intermédiaires. ", "id": 1410660} {"src_title": "HC Slavia Praha", "tgt_title": "HC Slavia Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kroky a desítky let bez stálé prvoligové příslušnosti.", "content": "Podobně jako v jiných českých klubech na počátku 20. století se i v klubu Slavie hrál nejprve bandy hokej. Funkcionář Slavie Emil Procházka inicioval vznik Českého svazu hokejového, který přihlásil do tehdejší LIHG již v roce 1908. Hráči Slavie v dalším roce byli u prvního setkání Čechů s ledním (tehdy pro rozlišení označovaném slovem kanadský) hokejem, jak ho známe dnes, v Chamonix. Ve slávistických dresech s červenou hvězdou na bílém podkladě byly tehdy dokonce odehrány první mezinárodní zápasy hokejové reprezentace Čech. Brankář Josef Gruss posléze přeložil pravidla a Slavia se stala vítězem prvního uspořádaného mistrovství Čech. Hráči Slavie byli důležitými členy reprezentace i při prvních mistrovstvích Evropy, kde ještě před první světovou válkou dvakrát dosáhli až na titul.Český hokej se po první světové válce vzpamatoval až v roce 1919, kdy se v Praze uspořádal první československý hokejový turnaj Mistrovství Československého hokejového svazu. Mistrem se stal 1. tým Slavie. V roce 1924 vyhrála Slavia i Mistrovství ČSR konané pod záštitou Kanceláře prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka. Mnozí hráči úspěšně reprezentovali i po válce a dva z nich (Jan Fleischmann a Otakar Vindyš) se dokonce v roce 1936 podíleli i na dlouhou dobu jediném startu Slavie v nově založené první lize. Za Slavii tuto ligovou sezónu odehrál i budoucí dvojnásobný mistr světa Josef Trousílek, ale tým sestoupil. Zpět k první lize se Slavia přiblížila nejvíce v roce 1947, kdy ale ztroskotala na Sokolu Říčany. V dalších letech se mohla chlubit spíše výchovou hokejistů. V roce 1964 došlo ke sloučení se smíchovskou Tatrou (bývalý LTC), která se tak vrátila do mateřského klubu. Slavie ovšem nepovažuje výsledky LTC za vlastní a nadále v historii uvádí pouze ty své. Mnoho hráčů odcházelo i do konkurenční Sparty a výrazně se prosazovalo i v reprezentaci. Zářným příkladem za všechny byl trojnásobný světový mistr brankář Jiří Holeček. Útočník David Volek byl pak prvním odchovancem, který si zahrál i v NHL. V roce 1994 překvapivě do Slavie zamířil po návratu ze zahraničí litvínovský odchovanec Vladimír Růžička. Mistr světa z roku 1985 pomohl Slavii z baráže do samostatné české extraligy, když tým pod vedením dalšího mistra světa a tentokrát již trenéra Richarda Fardy obsadil v barážové skupině druhé místo za Vsetínem.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v české extralize.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 1994/1995.", "content": "Do první extraligové sezóny vstoupila Slavia posílena kromě Růžičky o další dva hráče, kteří se vrátili ze zahraničí. Obranu vyztužil další mistr světa Miloslav Hořava a do útoku přišel, jak se později ukázalo, nejtrestanější hráč ročníku Tomáš Jelínek. Tým, do něhož se v polovině sezóny vrátil trenér Farda, zaznamenal úspěch, i když postupem do čtvrtfinále play off zůstal znovu ve stínu druhého nováčka a zároveň mistra ze Vsetína.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1995/1996.", "content": "Před následující sezónou došlo především k posílení útoku, když z Jihlavy přišel rozený střelec Viktor Ujčík, z Litvínova Ivo Prorok a ze Sparty Michal Sup. Během sezóny slávistický dres navlékli i německý reprezentant s českými předky Jan Benda a místo Jelínka Tomáš Kucharčík. Elitní formaci v rámci celé extraligy ovšem vytvořili Ujčík, Růžička a Prorok. První z nich dal 45 gólů ve 46 zápasech základní části i play off dohromady, což bylo dalece nejvíce z celé ligy a centr útoku nasbíral ve 42 zápasech kompletní sezóny 23 gólů a 48 přihrávek, díky čemuž vyhrál kanadské bodování soutěže. Obránce Hořava se blýskl 42 přihrávkami ve 44 zápasech celé sezóny. Ve čtvrtfinále však tým ztroskotal na Českých Budějovicích. Ujčík si nicméně odjel pro zlatou medaili do Vídně.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1996/1997.", "content": "V létě 1996 přišel tým trénovat Marek Sýkora, který si vydobyl v minulých letech reputaci postupem do finále s Plzní a Pardubicemi. Ze zahraničí do Slavie zamířil další starší zkušený reprezentant Jiří Doležal. Slabým článkem se však ukázal být příchod brankáře Pejchara a nijak zvlášť nepřesvědčil ani útočník Kaděra. Po dvojité trenérské rošádě opět sezónu dokončil na trenérském postu Farda a tým se opět nedočkal postupu přes čtvrtfinále, do něhož pronikl těsně jenom díky lepším vzájemným zápasům s Litvínovem. Slavia byla nejtrestanějším mužstvem soutěže.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1997/1998.", "content": "V olympijské sezóně přivedl Růžička jako kapitán českou reprezentaci ke zlatým medailím v Naganu. Slavia získala klid do branky v osobě Ladislava Blažka a ve čtvrtfinále byla konečně úspěšná, když vyhrála alespoň některé ze střetnutí. Přesto ovšem proti Třinci, kam nejprve před sezónou odešel její generální manažer a během ní i Ujčík, neuspěla. Do kádru v této sezóně pronikali mladíci jako obránce Jan Hejda či útočník Tomáš Divíšek.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóny 1998/1999 a 1999/2000.", "content": "Následující dvě sezóny byly pro klub prvními konečnými umístěními mimo play off v krátké extraligové historii zklamáním, ale tým procházel obrodou, která se měla brzy projevit v pozitivním smyslu slova. V brance se začal v dobrém světle ukazovat Roman Málek, ale tým na druhé straně zapomínal střílet góly. V tomto období opět odešel trenér Farda a v 50. kole sezóny 1999-2000 v duelu proti mateřskému Litvínovu odehrál své poslední soutěžní utkání kariéry zraněním sužovaný Růžička. Bývalý excelentní útočník však ve Slavii zůstal jako trenér mládeže a sportovní manažer.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2000/2001.", "content": "Začátek nového ročníku ovlivnilo vyhrožování fyzickým násilím novému trenérovi Jaromíru Šindelovi. Bývalý úspěšný reprezentační gólman odešel do ústraní a jeho místo u prvního mužstva zaujal Růžička. Sportovní manažer již před sezónou nezapřel své kořeny a přivedl do týmu kompletní litvínovský útok Branda – Alinč – Hübl. Po nástupu na trenérskou lavičku zorganizoval též návrat Ujčíka z Třince. Tým oslavil 100 let trvání klubu prvním postupem mezi nejlepší čtyři mužstva, když zdolal ve čtvrtfinále v sedmizápasové sérii, která se ve svém průběhu vyvíjela střídavě výhodně pro obě strany, Znojmo. V semifinále ovšem nestačil na Vsetín, když ve čtvrtém zápase prohospodařil vedení 5:2 na začátku třetí třetiny tohoto semifinálového utkání. Málek byl vyhlášen nejlepším brankářem sezóny a zvítězil i v hlasování diváků o akci sezóny.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2001/2002.", "content": "Do následující sezóny vstupovala Slavie posílena o olympijského vítěze z Nagana Josefa Beránka. V základní části mužstvo i přes dlouhodobé zranění Málka inkasovalo pouze ve dvou utkáních 5 branek. V play off vyrovnalo svůj výsledek z minulé sezóny, ale mnohé velmi mrzel jasný způsob, kterým mužstvo propadlo kvůli mizivé produktivitě v sérii s největším konkurentem Spartou.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2002/2003.", "content": "Čerstvý generální manažer klubu Růžička měl pro nadcházející sezónu o prvotní cíl tedy postaráno. V konečném účtování extraligy chtěl být první v Praze, tedy lepší než Sparta. Před sezónou Slavia pustila pryč několik hráčů a z Havířova angažovala především nejlepšího střelce předchozího ročníku Davida Hrušku. Obranné řady zas vyztužil původem sparťanský reprezentační obránce, olympijský vítěz z Nagana a vícenásobný mistr světa František Kučera. Pro oživení útoku byli z Plzně po první čtvrtině soutěže angažováni Duda a Krátoška, místo kterých opačným směrem putoval Ujčík. S novými tvářemi a především vytvořeným úderným útokem Duda – Beránek – Sup tým neprohrál v normální hrací době 13 zápasů v řadě a i třetí čtvrtina soutěže mužstvu vyšla skvěle. Brankář Málek překonal rekord extraligy v počtu vychytaných nul. Poslední čtvrtinu poznamenala lež Dudy, který se z nepochopitelných důvodů po uděleném trestu do konce utkání v Liberci vydal do domácí šatny za taktéž vyloučeným Čakajíkem. V play off ale Slavia vyřadila postupně své dva semifinálové přemožitele z předchozích ročníků. Ve finále proti Pardubicím nakonec získala po sedmi zápasech i mistrovský titul. Kromě toho se brankář Málek stal nejlepším brankářem, nejlepším hokejistou play off, hokejistou sezóny a hokejovou jedničkou. Ocenění nejlepšího obránce pro Petra Kadlece jen dotvrdilo, v jaké herní činnosti Slavia dominovala především. Růžička byl vyhlášen nejlepším trenérem, ale po následujícím mistrovství světa byl kritizován, že jako asistent reprezentačního trenéra prosadil do kádru až příliš mnoho hráčů ze svého unaveného mužstva.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2003/2004.", "content": "Slavia se přesvědčila, že obhájit pozici na vrcholu není nic snadného. Do další sezóny vstoupila bez Hejdy, Dudy a Kadlece, který se však naštěstí včas vrátil, aby pomohl přerušit sérii bez vítězství, která mistra postihla na začátku ligy. Do Vánoc se vše týmu podařilo otočit směrem vzhůru a o to větším šokem pro všechny byl Růžičkou vymyšlený krok. Na místo brankáře Málka se stále častěji stavěl Hronek a trenér i generální manažer v jednom poslal jistotu uplynulých sezón na hostování do Plzně za juniorského mistra světa brankáře Zdeňka Šmída a opět i Krátošku. Brzy se zdálo, že šlo tentokrát o špatné rozhodnutí, což v očích mnohých potvrdilo i následné angažování exlitvínovského Petra Fraňka z Karlových Varů. Franěk se dal zdravotně do pořádku těsně před play off, ve kterém pouštěl občas zbytečné góly, ale přesto tým provedl přes dva sedmizápasové maratony do finále. Proti Znojmu ve čtvrtfinále prohrávala Slavia již 2:3 na utkání a se Spartou v semifinále po dvou prohrách na samostatné nájezdy dokonce 1:3. V obhajobě titulu jí však nakonec zabránil až přílišný úbytek sil a (ne)domácí prostředí. Pražská finálová utkání se Zlínem se totiž odehrála v nové Sazka Aréně, kterou si Slavia pronajala k zápasům na 20 let místo nepřestavitelného stadiónu v Edenu. V nové hale se ze všech nejlépe dařilo gólmanovi Altrichterovi, který přivedl před deseti lety Slavii do extraligy, ale ve finále jako zlínský náhradník naskočil ve druhém zápase do zlínské branky, kterou již neopustil. Mistrem se tak stali alespoň slávističtí dorostenci a žáci 9. třídy. Beránek si z Galavečera extraligy odnesl Cenu Bóži Modrého a ocenění pro nejproduktivnějšího hráče základní části za 16 gólů a 47 asistencí.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2004/2005.", "content": "Pro posílení útoku využila Slavia do sezóny výluku NHL a obohatila se o hráče z NHL Jozefa Stümpela, Žigmunda Pálffyho a Josefa Vašíčka. V obraně se během roku vystřídal Tomáš Klouček s Jaroslavem Špačkem. Brzy se nejen se sezónou ale s celou kariérou rozloučil obránce Kučera. Záhy se naopak po jedenácti letech vrátil do týmu jiný několikanásobný mistr světa a navíc odchovanec klubu Tomáš Vlasák. Slavia podávala vcelku vyrovnané výkony, které se lepšily s příchodem play off. V jeho čtvrtfinále však poprvé okusila, jak může být ošidné hrát sedmé rozhodující utkání série na vlastním ledě a vypadla nečekaně brzy s Libercem. Růžička následně vrátil i za pomoci Špačka, Vašíčka a odchovance Hejdy do Česka titul mistrů světa.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2005/2006.", "content": "V sezoně mužstvo skončilo po základní části na druhém místě a pozici druhého nejlepšího celku extraligy obhájil i v play–off, když ve finále prohrál se Spartou v poměru 4:2 na zápasy.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2006/2007.", "content": "Po základní části skončilo mužstvo v sezóně 2006/2007 na 6. místě. Ve čtvrtfinále se utkalo s Českými Budějovicemi, jimž podlehlo v poměru 2:4.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/2008.", "content": "Základní část sezóny dokončila Slavia na druhém místě s osmibodovou ztrátou na vítězné České Budějovice. Ve čtvrtfinále play off si poradila v poměru 4:1 s Třincem, v semifinále 4:3 s Libercem a ve finále stejným poměrem i s Karlovými Vary a slavila tak druhý titul v české extralize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008/2009.", "content": "Byť Slavia poprvé vyhrála základní část extraligy (se ziskem 93 bodů a tříbodovým náskokem na Pardubice), nezískala Pohár prezidenta ČSLH, protože ten byl vítězi základní části udělován až od příští sezóny. V play off se utkala nejprve s Vítkovicemi (vítězství v poměru 4:3 na zápasy), následně s Plzní, jíž porazila 4:1 na zápasy, a ve finále prohrála s Karlovými Vary v poměru 2:4, které jí tak oplatily porážku z finále předchozí sezóny. Útočník Slavie Jaroslav Bednář se navíc stal nejproduktivnějším hráčem soutěže pro sezónu 2008/2009 (po sezoně však odešel do Ruska).", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009/2010.", "content": "Trenér Vladimír Růžička si před sezónou musel najít nového asistenta, neboť Jiří Kalous, který tuto funkci doposavad zastával, přešel na pozici hlavního trenéra k libereckým Bílým tygrům. Novým asistentem se stal Jiří Čelanský. Slavia si stanovila nižší cíle než v předchozí sezóně, a sice postup do play off. Ten splnila a v play off postoupila až do semifinále, když v předkole nejprve porazila Litvínov (3—2 na zápasy), ve čtvrtfinále vyřadila Zlín (4:2 na zápasy) a podlehla až v semifinále Vítkovicím v poměru 1:4 na zápasy. Nejproduktivnějším hráčem celé soutěže se stal útočník Slavie Roman Červenka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "Před sezónou opustil mužstvo Roman Červenka, který přestoupil do KHL do Omsku, v němž tou dobou hrál i Jaromír Jágr, a dosavadní kapitán Josef Beránek ukončil sportovní kariéru. Naopak do klubu z Kladna přestoupil brankář Miroslav Kopřiva. Ačkoliv se mužstvu zpočátku příliš nevedlo a pohyboval se na hranici postupu do předkola play off (a někdy dokonce i pod ní), po Vánocích se mužstvo zvedlo a atakovalo dokonce i možnost přímého postupu do play off. Nakonec však po základní části skončilo na sedmé pozici a nutnosti hrát předkolo play off se nevyhnulo. V něm se utkalo s Karlovými Vary, které porazilo v poměru 3:2 na zápasy, a postoupilo do čtvrtfinále. V něm se Slavia potkala s Libercem, jenž vedl Jiří Kalous, bývalý asistent Vladimíra Růžičky ve Slávii. Slavia se v sérii ujala vedení 3:1 na zápasy, avšak Liberec dokázal srovnat a vynutit si rozhodující sedmý zápas. V něm, ač ještě pět minut před koncem základní hrací doby Slavia prohrávala 1:3, dokázala skóre srovnat a v prodloužení gólem Tomáše Svobody utkání – i celou sérii – rozhodnout ve svůj prospěch. V semifinále pak Slavia narazila na vítěze základní části, na mužstvo Třince. I s ním Slavia nakonec sehrála sedmizápasovou sérii, v níž nakonec podlehla v poměru 3:4, byť i tentokrát v jejím průběhu vedla nad soupeřem již 3:1 na zápasy.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "Mužstvo i nadále nastupovalo pod trenérem Vladimírem Růžičkou; jeho asistenty byli i nadále Jiří Čelanský a Josef Beránek, kteří se kromě A-týmu věnovali i práci u mládeže: Čelanský byl hlavním trenérem staršího dorostu a Beránek vedl juniory Slavie. Slavie pro tento ročník sestavila mladý tým a absence několika zkušených hráčů z předchozích sezón se na výsledcích týmu projevila. Na počátku ledna 2012 přišel na pozici asistenta dřívější spolupracovník Vladimíra Růžičky Ondřej Weissmann a Slavia tak měla nejpočetnější tým trenérů v nejvyšší soutěži. Ani tento kvartet trenérů, přes angažování nových hráčů či výměn hráčů s jinými kluby, nedokázal Slavii dostat do předkola play off. Slavia tak poprvé pod vedením trenéra Vladimíra Růžičky musela hájit svoji extraligovou příslušnost ve skupině o udržení. I přesto, že byl bodový odstup čtveřice týmů minimální, dokázala si Slavia zajistit vyhnutí se baráži již tři kola před koncem play out. Zápasy ve skupině o udržení sehrála ve svém mateřském stadionu v Edenu, kam se tak vrátila po 8 letech.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/2013.", "content": "V předchozím ročníku podepsal trenér Vladimír Růžička čtyřletou smlouvu, což znamená, že i do této sezony vstupoval tým pod jeho vedením. V trenérském štábu došlo k jedné změně – skončil Jiří Čelanský; asistenty Vladimíra Růžičky tak zůstávají Ondřej Weissmann a Josef Beránek. Tým nedoznal příliš velkých změn proti minulé sezoně a Slavia byla odborníky tipována opět na boje o záchranu. Přesto však mužstvo Vladimíra Růžičky, jako již mnohokrát v minulosti, ukázalo, že na tipování odborníků se neohlíží. Tým měl sice v části sezony díky výluce posily z NHL, jako např. Romana Červenku, ale rozhodně neodehrály tolik utkání, jako třeba Jaromír Jágr, Tomáš Plekanec či Jiří Tlustý v dresu Kladna. Následně několik zápasů odehrál odchovanec Bednář, který ale poté odešel do zahraničí. Přesto mužstvo dokázalo v pohodě dojít do play off a dokonce se usadit na samém čele extraligové tabulky. Po základní části získalo skvělých 94 bodů, což nakonec stačilo na 2. místo, protože tým PSG Zlín měl sice stejně bodů, ale lepší vzájemná bilance s Růžičkovým týmem ho poslala na 1. místo. Přesto se základní část sezony hodnotí jako velice úspěšná. V play off se Slavie ve čtvrtfinále utkala s Kladnem, povolila mu pouze jednu jedinou výhru a dokonce jen 3 branky v celé sérii, do semifinále tak postoupila poměrem 4:1 na utkání a utkala se s Plzní. Tato série byla mnohem dramatičtější, protože se série z Prahy do Plzně stěhovala za stavu 1:1. Ani Plzeň však obě utkání doma nevyhrála a Slavie tak opět naklonila výhodu domácí haly na svojí stranu. Ani to jí však nestačilo – ačkoli byla minimálně v domácím utkání lepším týmem, tak ho nezvládla, následně prohrála i velice vyrovnané 6. utkání v Plzni a celkově tak v sérii prohrála 2:4 na zápasy. V tomto ročníku tak Slavie končí v semifinále play off, oproti loňské účasti v play out to ale byla určitě úspěšná sezona. Vzhledem k tomu, že Zlín jako vítěz základní části postoupil do finále přes čtvrtý Třinec, získala nakonec Slavia bronzové medaile.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2013/2014.", "content": "Tak jako před každou z posledních sezon si vedení klubu v čele s generálním manažerem a hlavním trenérem v jedné osobě Vladimírem Růžičkou nedalo jasné cíle. Hlavním cílem bylo především proniknutí do bojů play off, jelikož bylo všem jasné, že soutěž bude opět velice vyrovnaná. Slavia navíc v posledních letech pracovala s podstatně nižším rozpočtem než dříve, proto i cíl musel být skromnější. Tým kolem trenéra Růžičky však několikrát dokázal, že i když je podceňován, tak bojuje a dosahuje překvapení. Úspory byly patrné i v realizačním týmu – ten se zúžil, Josef Beránek přešel k juniorům a u áčka zůstal jako asistent pouze Ondřej Weissmann. Slavia vlétla do sezony poměrně suverénně a zejména v první čtvrtině soutěže velice překvapila, když se držela v první čtyřce. Růžičkovým svěřencům, převážně mladším hráčům, kterým byl oporou zkušený Jaroslav Bednář, který však v části sezony léčil zranění, se pochopitelně nepovedlo tyto skvělé výsledky udržet a postupně se mužstvo tabulkou propadalo. V závěru základní části navíc kvůli programu v O2 areně hrála Slavia rekordních 7 utkání na ledě soupeřů a po této sérii dokonce vypadla z elitní desítky. Následná tři utkání na svém ledě ale zvládla suverénně a díky nim se bodově vyrovnala Litvínovu a o postupujícím týmu do předkola play off se rozhodovalo v posledním kole právě v přímém souboji mezi Slavií a Litvínovem. A pražané zvítězili po urputném boji v prodloužení a tým Vladimíra Růžičky tak opět postoupil do vyřazovacích bojů. V té době však již bylo jasné, že trenér Vladimír Růžička, který je se Slavií úzce spojen, po konci play off z týmu odejde k reprezentačnímu celku České republiky, kde nahradí odstoupivšího Aloise Hadamczika. Je nutné zmínit, že Růžička ve Slavii trénoval nepřetržitě od roku 2000, tedy dlouhých 14 sezon. A v těchto 14. sezonách se mu celkem 13 x povedlo s týmem postoupit do vyřazovacích bojů. Proto postup do předkola byl jakousi pomyslnou třešinkou na dortu jeho působení u týmu. Nicméně se Slavií měl Vladimír Růžička i nadále spolupracovat jako konzultant a trenér mládeže, ale po odstoupení bratří Benýšků z představenstva klubu, bylo všemu jinak. Post hlavního trenéra a generálního manažera nicméně opouští. Určité náznaky o jeho odchodu se objevovaly již řadu let, on sám ale spekulace popíral. Po angažmá u reprezentace však přiznal, že by na 99 % opustil Slavii i v případě, že by do reprezentace nenastoupil, což se původně nepředpokládalo, jelikož Hadamczik měl platnou smlouvu. Růžička by podle svého vyjádření patrně zamířil do některého týmu KHL. Tomu nasvědčoval i fakt, že v průběhu sezony Růžička prodal svůj vlastnický podíl v klubu. V předkole Slavii potkaly Pardubice. Ty měly výhodu domácího začátku, která je v sérii na 3 vítězství vskutku velikým plusem. Po 2 zápasech však série putovala do Prahy za stavu 1:1. Domácí výhodu však nevyužila ani Slavia, první zápas prohrála. Mečbolu nicméně Pardubice využít nedokázaly a série se stěhovala k 5. zápasu do Pardubic. Tým Vladimíra Růžičky začal velice dobře, nicméně byť 4x v zápase vedl, nakonec padl 6:4 a z postupu do čtvrtfinále se tak radovaly Pardubice. Vladimír Růžička však po zápase mužstvo ocenil za bojovnost a s týmem a předchozími 14 lety na Slavii se rozloučil po tuhém boji v předkole play off. Kariéra a odvedená práce Vladimíra Růžičky na Slavii je ovšem úctyhodná. Nicméně každá kapitola jednou končí a i s tímto faktem se tým Slavie musel vyrovnat, ačkoli sám Růžička i vedení Slavie nezapomnělo dodat, že by se jejich cesty mohly jednou opět spojit.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2014/2015.", "content": "Před tímto ročníkem se musel tým Slavie vyrovnat s jednou velice nepříjemnou ztrátou. Po dlouhých 14 letech u týmu skončil trenér Vladimír Růžička, který odešel k české reprezentaci. Do reprezentace odešel i jeho dvorní asistent Ondřej Weissmann, takže Slavie musela před sezonou najít nový trenérský tým. Vladimír Růžička navrhl jako nástupce Břetislava Kopřivu. S tím však nesouhlasilo vedení Slavie, ve kterém Růžička také skončil, prodal dokonce svůj majetkový podíl v klubu. Před novou sezónou v klubu skončili také bratři Benýškové, na které byl vyvíjen nátlak ze strany fanoušku, ti nabídli k prodeji 69,9 % akcií klubu. Přednostní právo na ně měl Vladimír Pitter, který do té doby vlastnil 30 % akcií klubu. Nakonec přednostního práva využil a odkoupil zbylé procenta akcií klubu. Trenérem byl nakonec zvolen Ladislav Lubina, který měl za sebou kontroverzní minulost. A právě díky ní se od samého začátku potýkal s protesty fanoušků. V letní přípravě byla Slavia k nezastavení, dobře vstoupila i do extraligové sezony. Jelikož ale tým opustila valná většina klíčových hráčů (Petr Jelínek, Petr Kadlec, Lukáš Krenželok...) a z příchozích stojí za zmínku snad jen Tomáš Vlasák, nemohlo si publikum myslet, že jejich oblíbenci budou v popředí extraligové tabulky. Z první krize, při které protesty proti Lubinovi ještě zesílily, se tým dokázal zvednout a držel příčky na hraně předkola play off. Na přelomu listopadu a prosince však přišla série 6 zápasů bez bodu, při které navíc Slavia 5x dostala šestigólový debakl. Vedení klubu nakonec přestalo trenérskou dvojici Ladislav Lubina a Josef Beránek hájit a ihned po prohře v Olomouci ji 5. prosince 2014 odvolala s tím, že nástupce představí 7. prosince. To se také stalo, nicméně ne tak docela – týmu byl jako nový trenér představen Petr Novák, který toho času velice úspěšně vedl juniory Slavie (v seniorském hokeji trénoval 7 let prvoligový Havlíčkův Brod, poté Beroun, krátce nakoukl také do extraligy s Mladou Boleslaví). Současně bylo oznámeno, že odvolaný asistent Josef Beránek u týmu prozatím s Novákem zůstane a že tato dvojice dostává důvěru pouze pro následující dva extraligové zápasy a v průběhu reprezentační přestávky, která následovala, se vedení klubu rozhodne, kdo povede Slavii po zbytek sezony. Hra týmu se pod impulzivním trenérem výrazně zlepšila, na body to však ani v jednom z dvou utkání nestačilo. Proto se před reprezentační pauzou Petr Novák vrátil k juniorce, která pod jeho vedením podává výborné výkony. Na lavičku A-týmu se postavil zkušený slovenský trenér Dušan Gregor. První zápas na střídačce sešívaných si Dušan Gregor odbyl v derby se Spartou, ten ale Slavia prohrála 0:3. V dalším zápase se konečně Slavii podařilo zvítězit s Vítkovicemi, ale na vítěznou vlnu se Slavia dokázat nedostala a následovalo dalších 9 porážek, při kterých získala pouze 1 bod. Na výhru za 3 body čekali slávisté dlouhých 20 zápasů. Ovšem trápení Slavie pokračovalo i nadále a nakonec se tým usadil s větší bodovou ztrátou na posledním místě extraligové tabulky. Po následném neúspěchu v play-out nakonec tým zamířil do baráže společně s předposlední Olomoucí, prvoligovým Chomutovem a Českými Budějovicemi. V ní slávisté drželi naději na udržení až do předposledního 11. kola, ovšem po porážce s Chomutovem naděje zhasla. Slavia obsadila v baráži konečně třetí místo, což znamenalo po 21 letech sestup do 1. ligy. Chomutov se tedy místo Slavie po roce vrátil opět mezi elitu.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/2016.", "content": "Před sezónou opustila Slavia O2 Arénu, kde hrála své domácí zápasy v základní části extraligy i případném play off, a navrátila se na zimní stadion Eden v pražských Vršovicích. Tento rok byl tým úspěšný a hned po sestupu do nižší soutěže se mohl vrátit zpět do extraligy. V baráži ale Slavia nestačila a v konkurenci Litvínova, Karlových Varů a Jihlavy skončila třetí.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/2018.", "content": "Po sezóně odešel trenér Milan Razým do Litvínova.", "section_level": 3}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Účast v mezinárodních pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "HC Slavia Praha (celým názvem: Hockey Club Slavia Praha) je český klub ledního hokeje, který sídlí v Praze. Založen byl v roce 1900 pod názvem SK Slavia Praha. Svůj současný název nese od roku 1993. Od roku 1994 do roku 2015 byl klub pravidelným účastníkem nejvyšší české soutěže, ve které doposud získal dva mistrovské tituly. Slavia měla také významnou roli při zakládání Českého svazu hokejového. Od srpna 2007 používá HC Slavia Praha nový klubový znak. Od sezóny 2015/16 působí v 1. lize, druhé české nejvyšší soutěži ledního hokeje. Klubové barvy jsou červená a bílá. ", "tgt_summary": "Le HC Slavia Prague (en tchèque : \"\") est un club de hockey sur glace de République tchèque qui évolue actuellement dans l'Extraliga (plus haute division tchèque), dont il a été champion en 2003 et 2008.", "id": 191946} {"src_title": "Proměna (povídka)", "tgt_title": "La Métamorphose", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Povídka \"Proměna\" začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy (v originále Gregor Samsa) a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz (tato základní informace celého textu je čtenáři představena v jediné větě v úvodu – \"„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz.“\"). Přestože se snaží svou indispozici skrýt před rodinou, je nakonec odhalen. Vyděšení rodiče a sestra Markétka se rozhodnou Řehoře zavřít v jeho pokoji v jakési domácí internaci. Samsa po celou dobu svého změněného stavu uvažuje racionálně, nepropadá depresím a zachovává chladnou hlavu (jeho první starostí je, jak jako hmyz půjde do práce). Řehoř jako hmyz rozumí nadále lidské řeči, jemu samotnému však ostatní příliš nerozumí, nemůže tedy se svým okolím komunikovat. Situace v rodině se od Řehořovy proměny značně zhorší; jednak přijdou o Řehořovu finanční podporu (dosud je ze svého platu živil převážně on), jednak strádají rodiče i sestra psychicky. Otec se navrací do zaměstnání, pracuje jako sluha, Markétka prodává v obchodě a také se učí francouzštinu. Matka ani otec do Řehořova pokoje nevstupují, stará se o něj mladší sestra Markéta, vždy když za ním sestra přichází, tak se Řehoř schová pod pohovku, aby ji neděsil. Jediný z lidí, kdo se s danou situací smíří, je otrlá posluhovačka, která s Řehořem-hmyzem jedná rázně a bez okolků. Jednou se Markéta s matkou rozhodnou vystěhovat z Řehořova pokoje nábytek v dobrém úmyslu, Markétka se domnívá, že by se mu lépe lezlo po stěnách a stropu, čímž se Řehoř skutečně rád baví. Ovšem matka se obává, že by si to Řehoř mohl vysvětlit jako definitivní zavrhnutí ze strany rodiny. Řehoř si nakonec uvědomí, že by byl rád, kdyby mu pokoj ponechali, tak jak je. Brání tedy svůj oblíbený obraz, spatří ho matka a upadne do mdlob. Vyhrocenou situaci se rozhodne vyřešit zaskočený otec, nakonec po Řehořovi hází jablka, čímž ho těžce zraní. Řehořův zdravotní stav se zhoršuje. Ztěžuje se i atmosféra v rodině; hmotný nedostatek a vypětí ze skrývání Řehoře v bytě doléhají na jeho rodiče i Markétku, která navrhuje Řehoře odstranit. Rodina si do bytu nastěhuje podnájemníky, kteří o Řehořovi nevědí. Později ho ale spatří, protože Řehoř si chtěl poslechnout, jak jim Markétka hraje na housle, a tak opustil svůj pokoj. Otec se ho snažil zahnat zpět do jeho pokoje, ze kterého se postupem času stalo skladiště nepotřebných věcí. Nájemníci dávají okamžitou výpověď. Nad ránem Řehoř opuštěný umírá. Ráno jej nalezne posluhovačka (\"„Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!“\") a jeho mrtvolu sama odklidí. Téhož dne uspořádají Samsovi, jimž se viditelně ulevilo, výlet z města a probírají nadějné plány do budoucna.", "section_level": 1}, {"title": "Styl povídky.", "content": "\"Proměna\" obsahuje typické kafkovské prvky jako pocit bezvýchodnosti (přestože Řehoř do konce doufá v jakýkoli pozitivní zvrat svého osudu), absurditu (svou proměnu přijal Řehoř s klidem), komicko-tragické momenty (otec bojuje proti Řehořovi házením jablek) i humor. \"Proměna\" je dokonce často považována za jedno z nejhumornějších Kafkových děl, jednak využíváním kontrastu racionálního uvažování a absurdní situace proměny v hmyz, jednak užitím paradoxních slovních spojení typu: \"...„a už klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "\"Proměna\" nabízí řadu rozporuplných interpretací, mezi nimiž je velmi těžké rozhodnout, co vlastně Řehořova proměna ve hmyz znamená. Zde jsou uvedeny některé možnosti významu Kafkovy povídky: Profesor německé literatury na univerzitě v Princetonu Stanley Corngold uvedl ve své knize \"The Commentator's Despair\" (česky \"Komentátorova beznaděj\") na sto třicet různých možností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proměna ( \"Die Verwandlung\") je povídka Franze Kafky vydaná roku 1915. Poprvé vyšla tiskem v říjnovém čísle expresionistického měsíčníku \"Die Weißen Blätter\". V knižní podobě ji ještě v prosinci téhož roku publikovalo nakladatelství Kurta Wolffa.", "tgt_summary": "La Métamorphose (\"\") est une nouvelle écrite par Franz Kafka en 1912 et publiée en 1915. Il s'agit d'une de ses œuvres les plus célèbres avec \"Le Procès\". La nouvelle décrit la métamorphose et les mésaventures de Gregor Samsa, un représentant de commerce qui se réveille un matin transformé en un.", "id": 660407} {"src_title": "Průjem", "tgt_title": "Diarrhée", "src_document": [{"title": "Fyziologie pohybu tráveniny.", "content": "Střevem proteče denně asi 9 litrů tekutiny. Z toho jsou 2 l normálním per orálním příjmem, 7 l vzniká sekrecí slinných žláz, žaludku, pankreatu, jater, žluči a střevního sekretu. Tekutina je z 90 % zpětně vstřebávána v tenkém a z 8 % v tlustém střevě, takže denní obsah vody ve stolici je pouze 100–200 ml tekutin. Transport tekutiny ze střeva probíhá pasivně podél osmotického gradientu, který je stanoven obsahem střeva, elektrolyty a dalšími osmoticky aktivními látkami (cukry, aminokyseliny). Sodík (Na) je aktivně zpětně vstřebáván a chloridy jsou naopak vylučovány do střevního lumen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Průjem lze dělit podle několika hledisek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení podle doby průběhu.", "content": "Podle doby průběhu se průjem dělí na akutní a chronický. Akutní průjem trvá obvykle 2-3 dny, jako horní hranice se stanovují 2-4 týdny. Nejčastější příčinou průjmu je infekce nebo nesnášenlivost některých potravin. Trvá-li průjem déle, hovoří se o chronickém průjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Akutní průjem obvykle nevyžaduje zásadní terapii, pouze u dětí a u starších lidí je vyšší riziko dehydratace, tedy je třeba nemocného hydratovat perorálně nebo i parenterálně. Protože při průjmu dochází nejen ke ztrátám vody, ale i ke ztrátě některých elektrolytů, zejm. draslíku, je třeba tyto ztráty hradit. Déle trvající průjmy vyžadují pátrání po vyvolávajícím faktoru a jeho terapeutickém ovlivnění, pokud je to samozřejmě možné. V rámci běžné léčby můžeme narazit na tři typy přípravků proti průjmu, a to na střevní antiseptika určená k léčbě průjmů infekčního původu, střevní adsorbencia určená k léčbě průjmů způsobených otravou a střevní antimotilika, která sice nemají reálný terapeutický účinek, avšak jsou schopna eliminovat potřebu se vyprázdnit díky utlumení střevní peristaltiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průjem \"(diarea, diarrhea, diarrhoea)\" je porucha zažívání, která se projevuje častým vyprazdňováním řídkých exkrementů. Průjem je definován jako neformovaná stolice více než 3× za den, případně vodnatá stolice s překotným vyprázdněním a s přetrvávajícím nutkáním.", "tgt_summary": "La diarrhée est une quantité de selles émises dans un volume plus important que la normale (plus de par jour) et avec une plus grande fréquence (plus de trois selles par jour). Les selles sont généralement liquides, mais parfois simplement molles, accompagnées de glaires ou de sang et d'un cortège de symptômes variables dépendant de la cause de la diarrhée. Il est même possible dans certains cas que ce ne soit que de l'eau ou un liquide transparent. Dans les cas extrêmes, comme le choléra, plus de 20 litres de fluide peuvent être perdus par jour. Les diarrhées sont généralement accompagnées de crampes et de douleurs aux intestins qui peuvent rendre le sujet mal à l'aise, ainsi que de frissons et de sueurs froides dans certains cas. Les diarrhées sont la seconde cause de mortalité infantile dans les pays du tiers monde (après les pneumonies), et sont responsables de 18 % des morts d'enfants de moins de 5 ans.", "id": 2282185} {"src_title": "Dačice", "tgt_title": "Dačice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Dačicích pochází z roku 1183 z kroniky Jarlocha, opata premonstrátského kláštera v Milevsku, kdy si nechal znojemský kníže a moravský markrabě Konrád Ota vysvětit v Dačicích kostel olomouckým biskupem Pelhřimem. V polovině 14. století patřilo město pánům z Hradce (Jindřichova). Za jejich vlády, jak se dá soudit z městského znaku se zlatou pětilistou růží, staly městem. V 15. století připadly Dačice Wolfgangu Krajířovi z Krajku a na Landštejně, což se projevilo na významu a moci města. V 16. století přicházejí do města italští umělci, zvláště stavitelé. Gotické město se změnilo na město renesanční. Vznikla radnice, zámek, nový zámek, věž kostela sv. Vavřince. U nového zámku vznikla nová městská čtvrť Hradecké předměstí. Město bylo obdařeno mnoha výsadami, bohatne obchody a řemesly, organizovanými v ceších. V té době se Dačice stávají jedním z významných měst Jednoty bratrské. Z původní vsi, soustředěné okolo kostela, vzniklo město, jehož těžištěm se stalo velké trojúhelníkové náměstí s radnicí a ostatními budovami se správní nebo obchodní činností. Pohromou pro město byla třicetiletá válka. Roku 1680 vylidnil Dačice mor, následně roku 1690 obrovský požár zničil na 80 domů. K nejvýznamnější barokní památce patří tzv. františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského na východní straně města. Počátkem 19. století se Dačice stávají průkopníky v odborném školství a průmyslu. Roku 1820 byla péčí lesmistra Vincence Hlavy v Dačicích zřízena jedna z prvních lesnických škol. V roce 1829 založili bratři Grenberové v nedalekém Kostelním Vydří první řepný cukrovar moderního údobí v našich zemích a v dačické rafinérii byl J. K. Radem vyroben v roce 1841 první kostkový cukr na světě, patentován 1843. V polovině 19. století se výrazně mění postavení města. Dačice se staly sídlem okresu, který zabíral jihozápadní cíp Moravy se 180 obcemi. Sídlem okresního úřadu zůstaly s výjimkou let válečných 1940–1945 až do roku 1960, kdy po více než stech letech ztratili nejen sídlo okresu, ale ocitly se spolu s dalšími moravskými městy a obcemi v Čechách. V letech 1939–1945 přišly Dačice o své židovské obyvatele, většinou v polském Lublinu. Po roce 1945 došlo k odsunu několika německých rodin. Po druhé světové válce zde byla vystavěna nemocnice a závod na výrobu autodílů, dnes největší zaměstnavatel v okolí. Dnes jsou moravské Dačice sídlem tzv. malého okresu v Jihočeském kraji.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostkový cukr.", "content": "Zajímavostí je v prostoru před věží farního kostela se nacházející žulový pomník kostky cukru, neboť ve zdejší rafinerii byl v roce 1841 vyroben a v roce 1843 patentován J. K. Radem první kostkový cukr na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský život.", "content": "Samospráva města od roku 2011 vyvěšuje 5. července moravskou vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Dačice se člení na šestnáct místních částí na jedenácti katastrálních územích: Vlastní město Dačice se dělí na šest částí označovaných římskými čísly v uvedeném pořadí: Prostřední Vydří leží na odděleném území a tvoří tak exklávu města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dačice () jsou město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji, 12 km jižně od Telče na Moravské Dyji v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny. V roce 1960 byly při správní reformě se svým okolím začleněny do Jihočeského kraje. Od 1. ledna 2000 jsou i součástí samosprávného Jihočeského kraje (do 30. května 2001 Budějovického). Přestože město patří do Jihočeského kraje, leží na historickém území Moravy. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Dačice est une ville du district de Jindřichův Hradec, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 402196} {"src_title": "Kozáci", "tgt_title": "Cosaques", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo \"kozák\" (množné číslo \"kozáci\",, či,,,,,, ) s největší pravděpodobností pochází z totožného turkického slova \"kazak\" a znamená „svobodný člověk“ nebo také „dobrodruh“, a plně se tak shoduje s kazašským názvem příslušníka národa Kazachů, tj. \"казак\". Jiní spojují ruský název \"казаки\" s názvem Chazarů – \"kazari\", kočovného národa kdysi žijícího mezi Volhou a Dněprem, či Kirgizy, kteří se sami nazývají \"kajsaki\". Další etymologické hypotézy hovoří o mongolském původu slova, kde \"ko-\" znamená ochrana a \"-zach\" hranice. První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici. Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem, ale pouze společenskou vrstvou, která požívá neoprávněných výhod. Někteří postsovětští historici tuto teorii účelově udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou (\"raskazačivanie\") naplňovala všechny znaky definice genocidy. Podle druhé teorie, již zastávali např. významní sovětští historikové Lev Gumiljov či Valerij Šambarov, pocházejí kozáci etnicky především z Polovců (Kumánů), Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů turkického původu. S kuriózní teorií přišel počátkem 20. století historik Jevgraf Savelev, který původ kozáků odvozoval od středověkých říčních pirátů uškunniků, kteří byli varjažského původu a v 11.–13. století ovládali oblast horního Povolží, zvláště okolí Vjatky, odkud svými nájezdy terorizovali severní Rusko, včetně Novgorodu. Podle této teorie by byli kozáci nepřímo dědici Vikingů (Varjagů). Podle současných výzkumů je nejpravděpodobnější, že na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci v oblasti Divokých polí, kteří zde pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství. Podíl na formování kozáků měli rovněž uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kteří se v těchto komunitách usazovali.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Původní osídlení kozáků bylo v povodí Donu, kde sídlilo donské vojsko, a také v povodí Dněpru (na území dnešní východní Ukrajiny), tzv. Záporožská Sič, kde sídlili záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Šlo o oblasti sahající od středního toku Volhy přes linii městských pevností jedoucí od Rjazaně k Tule. S rozšiřováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a východ. V době svého největšího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvořili několik center, největší z nich byly na řekách Jaiku, Don, Kubáň a Těrek. Další významná kozácká vojska byla z okolí Astrachaně a Orenburgu. Kubáňští kozáci pocházející z dnešní východní Ukrajiny, byli z dněperského ostrova Chortycja u Záporoží přesídleni carevnou Kateřinou Velikou na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. Kozáci pro carské Rusko od počátku 16. století získali prakticky celou Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Z nově vzniklého Sibiřského kozáckého vojska se později oddělilo Semirečenské vojsko v Kyrgyzstánu v Turkestánu, Zabajkalské, Amurské a Ussurijského vojsko. Menší oddíly byly i v Krasnojarsku, Irkutsku a na řece Jenisej.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve 14.–15. století se začaly ve stepích oblasti Divokých polí usazovat v rámci vládnoucí Zlaté Hordy kočovné turkické kmeny a zakládaly zde osady. Jejich živobytí do značné míry bylo založeno na loupeživých výpravách do Rusi. V 15. století se velká část Divokých polí stala součástí litevského státu a tamní kozáci se tak ocitli na pohraničí Litvy a Krymského chanátu, který přes jejich území často podnikal loupežné výpady. Od 15. století až do jeho porážky a obsazení Ruskem roku 1783 bylo Tatary z Krymského chanátu odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši okolo 3 milionů obyvatel východní Evropy, především Malorusů a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků, a rozsáhlé oblasti jihoruských a ukrajinských stepí zůstaly vylidněny. Proto na obranu proti nim ruská knížata zakládala pevnosti (rusky \"stanicy\"), kde usazovala a platila část z turkického vojska, která nepodléhala, vzpírala se nadvládě chánů, byli svobodní (turkicky \"kazak\"). Kozáci se formovali do válečnických skupin na obranu před nájezdy Tatarů, Nogajců, Kalmyků a dalších kočovných etnik. Sami kozáci však prováděli nájezdy proti krymským Tatarům, Osmanské říši a Persii, na nichž získávali kořist a otroky. Záporožští kozáci na svých čajkách na počátku 17. století vyplenili turecký Trabzon a dokonce i předměstí Istanbulu, zatímco donští kozáci pod velením Stěnky Razina vyplenili perská města na pobřeží Kaspického moře a osvobodili řadu křesťanských otroků. Jako svobodní ale přijímali pod svou ochranu i uprchlé rolníky slovanského původu, kteří se chtěli vymanit z postavení nevolníků a přijímali je do svých řad. Tak se postupně poruštilii (jde o starou ruštinu, běloruštinu, ukrajinštinu, společnou oblasti dnešních východoslovanských zemí). Až do pol. 17. stol. měli na Rusi nevolníci právo svobodného stěhování ve dvou podzimních týdnech (konec září, počátek října) a využívali tohoto práva často právě odchodem mezi kozáky. O tuto výsadu rolníky připravil car Alexej Michajlovič roku 1649, ilegální útěky ale pokračovaly nadále.", "section_level": 1}, {"title": "Záporožské vojsko.", "content": "Jinou, ale obdobnou, historii má Záporožské vojsko, které se formovalo v oblasti dnešní Východní Ukrajiny dříve známé jako Divoká pole, ovládané polsko-litevským státem. Záporožci, žijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polských králů, litevských knížat a německých rytířů do ukrajinských stepí. V 16. stol. se stali součástí polsko-litevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránců hranic před Tatary, spojené s rozsáhlými svobodami. Zároveň vznikly oddíly registrovaných kozáků, které od roku 1533 sloužily v armádě polskolitevského státu, o jejich vznik se nejvíce zasadil plukovník Ostap Daszkewicz. Vměšování polské šlechty do pohraničního oblastí Ukrajiny a oklešťování kozáckých privilegií vyvolaly několik povstání, např povstání Severyna Nalywajka a Hryhorije Lobody z let 1593–1597, které se polským silám ještě podařilo potlačit. nejrozsáhlejší bylo Chmelnického povstání z let 1648–1657, které doprovázely masakry civilistů a skončilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a polsko-litevský stát. Později proběhla ještě další povstání, např. Petra Dorošenka na konci 17. století nebo Ivana Honty v roce 1768. Kozáci v nich projevili velkou statečnost, ale také nesmírnou brutalitu a krutost, spojenou zejména s masakrováním Židů. Záporožský ataman Kosťa Hordienko spolu s hejtmanem Ivanem Mazepou se spojili se Švédy a bojovali proti Rusku v Severní válce, druhá polovina kozáků zůstala věrná Rusku a Švédy pomohla porazit. Proto byla roku 1709 na rozkaz Petra Velikého jejich sič zlikvidována – záminkou bylo povstání atamana K. A. Bulavinai. Kozáci ze siče ve velkém množství uprchli na území Krymského chanátu, odkud se vrátili až v roce 1734. Brzy vytvořili novou Sič, ale i ta byla nakonec roku 1775 carskou mocí zlikvidována, čímž na Ukrajině zanikla kozácká autonomie.i Mezi lety 1650–1765 Záporožci spoluorganizovali s ruským carstvím v řídce osídleném Ostrožském, Charkovském, Aktyrském, Sumském a Iziumském regionu svobodné kozácké osady. Jejich autonomie se udržela do 28. července 1765, kdy ji dekretem zrušila Kateřina Veliká. Kozácké jezdecké jednotky se přeměnily na husary, kteří se stali součástí pravidelné carské armády. \"Stařešinové\" dostali automaticky šlechtický titul a důstojnickou hodnost. Kozáci, kteří tak neučinili, byli odsunuti z polské hranice směrem na východ. Přesídlením záporožských kozáků do podhůří Kavkazu do okolí řeky Kubáň vzniklo koncem 18. století Kubáňské vojsko.", "section_level": 2}, {"title": "Kozáci v rámci polsko-litevského státu.", "content": "V pramenech jsou kozáci poprvé zmíněni roku 1444, kdy chránili Pereslav Záleský před nájezdem Tatarů, tehdy to však patrně nebyli stepní jezdci, podle pramenů přijeli k městu na člunech a bojovali sekerami. Roku 1572 polský král Zikmund II. August vydal příkaz k sepsání seznamu registrovaných kozáků. Tento první seznam obsahoval asi 300 jmen. První kozáci dostali od polského státu za svou službu peníze. Opatřil jim i oděv a výstroj. Ponechal jim samosprávu a samostatný soud. Během vlády Štěpána Báthoryho v roce 1578 se počet registrovaných kozáků rozrostl na 600. Kozákům byla přenechána správa nad městem Terechtemirov u Perejaslavli spolu s nedalekým klášterem. Ve městě byla umístěna kozácká zbrojnice a nemocnice. Rzeczpospolita tak získala skvělé bojovníky na ochranu svých jižních hranic před útoky Osmanské říše a jejích spojenců. V následujícím období získalo jejich vojenské umění dobrou pověst, kozácké jednotky si začaly najímat i západoevropské země. Kozáci žijící na Ukrajině v okolí řeky Dněpr se soustředili kolem města Záporoží, kde vytvořili svou největší pevnost zvanou Záporožská Sič. Kolem roku 1530 se tato sič stala jejich centrem. Zde sídlil \"koš\", což byl jejich hlavní a nejvyšší samosprávný orgán, jehož velitel byl volen na jeden rok a nazýval se \"košový ataman\" nebo prostě \"košový\". Volila ho \"rada siče\" skládající se ze \"stařešinů\", což byl kozácký ekvivalent důstojníků. Taková svérázná kozácká republika existovala na Záporožské Siči do roku 1654. Kozáci se formálně dělili na \"kureny\", jakési jednotky, kterých bylo dohromady nejvíce 38. Nižším stupněm ve vojenské hierarchii byl \"polk\" (pluk). Ten se dále dělil na \"sotni\" (setniny), nebo roty a ještě nižší \"stance\" (obce). Kozáci vedli aktivní boj proti jinověrcům, kterými pro ně byli zejména krymští Tataři, Turci, polští a litevští katolíci, Židé i ostatní zejména západoevropští přistěhovalci na Ukrajině. Záporožská Sič tak sehrála významnou roli při formování ukrajinského národa a v jeho boji za samostatnost v 16.–18. století. Rzeczpospolita zprvu využívala kozáků jako vojsko, a do jejich vnitřních záležitostí příliš nezasahovala, což kozákům velmi vyhovovalo. Litevská a polská šlechta však od 17. století začala zabírat jejich území a nedbajíc na jejich status samostatného svobodného obyvatelstva, dělala z nich své poddané. Registrovaných kozáků se pokoušela využít k potlačení ukrajinského národního hnutí. Kozáckým velitelům byly udělovány šlechtické tituly, ani to však nepomohlo a jednotky registrovaných kozáků často přecházely k povstalcům. Začátkem 17. století proběhlo několik krvavých kozáckých povstání. Největší z nich vedl Bohdan Chmelnický v letech 1648–1654. V 1649 povolil polský král Chmelnickému zvýšit počet registrovaných kozáků na 40 tisíc, ale již roku 1651 po Berestecké bitvě se musel jejich počet snížit na 20 tisíc. Povstání se velkou měrou podílelo na kolapsu Republiky obou národů. Po Perejaslavské radě v roce 1654 se Kozácký hejtmanát - současná levobřežní Ukrajina poprvé spojila s Ruským carstvím, tehdy byl sestaven i poslední seznam registrovaných kozáků. Nacházelo se v něm 60 tisíc jmen. V tomto soustátí setrvala Ruská říše až do začátku 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Carští kozáci.", "content": "V polovině 16. století bojovali kozáci ve vojsku Ivana IV. Hrozného při dobývání Kazaně a Astrachaně. Právě Ivan pak kozákům potvrdil právo svobodného života, výměnou za povinnost ochrany hranic ruského státu, přiznal kozákům i žold ve formě zbraní a zlata, který byl ale vyplácen nepravidelně. Kozáci tak v Rusku plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy Tatarů a Nogajců. Později pomáhali při podmaňování Sibiře, Kavkazu a Dálného východu. Dobývání Sibiře započal na sklonku 16. století kozácký ataman Jermak Timofějevič, když porazil Kučuma, chána Sibiřských Tatarů. Postup kozáků na východ probíhal velice rychle. Roku 1632 založil kozák Pjotr Beketov pevnost Jakutsk a tím otevřel cestu k obsazení východní Sibiře. V roce 1645 kozák Vasilij Pojarkov proplul po řece Amur do Ochotského moře, kde objevil Severní Sachalin a následně se vrátil do Jakutska. Další ruský kozák Semjon Ivanovič Děžňov přeplaval z ústí řeky Kolymy v Severním ledovém oceánu do řeky Anadyr v Tichém oceánu a objevil průliv mezi Asií a Aljaškou. Kamčatku prozkoumal a obsadil v letech 1697–1699 kozák Vladimir Vasiljevič Atlasov, neblaze proslulý svou hrabivostí a brutalitou. Kozáci mají podíl na událostech tzv. smutné doby počátkem 17. století. Zpočátku sice podporovali Lžidimitrije I. a tvořili podstatnou část jeho armády, po jeho zavraždění ale měli velký význam při zvolení Michala III. za cara.V 17. a 18. století se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na povstáních a útocích proti Ruskému carství. Z jeho řad vzešli mnozí organizátoři kozáckých a rolnických povstání, jako například Stěnka Razin a Jemeljan Pugačov. Roku 1671, po porážce povstání Stěnky Razina, se ruskému carovi Alexeji podařilo dostat kozáky pod kontrolu. Z dobrovolných spojenců se tak stali carskými poddanými. Do jejich organizace stále více zasahovala carská moc, která ji do konce 17. století začala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku 1721 spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakýmsi předchůdcem Ruského ministerstva obrany. V tomtéž roce Petr I. Veliký pozastavil volbu atamanů kozáků a nařídil jejich výběr carskou mocí. Po likvidaci Pugačovova povstání v roce 1775 během panování Kateřiny II. byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké autonomie. V 1798 byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozáčtí stařešinové probrali důstojnické hodnosti a dostali šlechtické tituly. V 19. století se kozáci, kteří udržovali jediní profesionální stálou bojovou pohotovost, stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. To však není přesné, v carském Rusku byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako „britští“ Gurkhové, rovněž tradičně bojovný národ. V roce 1802 vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku 1827 byl za nejvyššího atamana všech kozáckých vojsk v carském Rusku volen následník trůnu. V 1838 byl vytvořen organizační řád pro kozácké oddíly, ty v 1857 přešly pod správu velení (od 1867 Hlavního velení) nepravidelných (od 1879 kozáckých) vojsk ministerstva války, od roku 1910 podléhající Hlavnímu štábu.", "section_level": 2}, {"title": "Donské vojsko.", "content": "Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské, doložené již v 16. století. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice Ruské říše a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (jaické vojsko, volžské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko, apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. V 16. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů Ivana Bolotnikova, Stěnky Razina, Kondrata Bulavina, Ivana Mazepy a Jemeljana Pugačova. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala řádnou součástí Ruské říše, se zachováním značné míry autonomie. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani (\"vybornye atamany\") byli nahrazováni atamany dosazenými z Moskvy či Sankt Petěrburgu (\"nakaznye atamany\").", "section_level": 2}, {"title": "Po převratu.", "content": "Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Například pod velením bělogvardějského generála Antona Ivanoviče Děnikina bojovalo proti bolševikům 150 tisíc donských kozáků. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům genocidu a odhaduje se, že v letech 1919 a 1920 během ruské občanské války bylo až 500 tisíc donských kozáků a jejich rodinných příslušníků bolševiky zavražděno nebo deportováno do vyhnanství. Kozácké populace také byly těžce postiženy uměle vyvolaným hladomorem na počátku 30. let 20. století. Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Buďonným (později maršál Sovětského svazu) k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenský význam.", "content": "Z vojenského hlediska byli kozáci univerzálním druhem vojska. Vojenští odborníci je uznávali jako nejlepší lehké jezdectvo, vynikající na obchvatné manévry a útoky na týl nepřítele – tedy specifické operace, kde se plně využívala jejich rychlost ve spojení s přesným manévrováním nesemknutých formací, což bylo zvláště efektivní v boji s evropskými armádami. To potvrdili během severní a sedmileté války, jakož i během italského a švýcarského pochodu Alexandra Suvorova. Významnou měrou se podepsaly na výsledku partyzánské války proti Napoleonovi v roce 1812. Bez kozáckých šavlí by se neobešla žádná rusko-turecká válka v 18. a 19. století. Podle zákona z roku 1875 trvala kozácká služba 20 let. Začínala se ve věku 18 let. První tři roky navštěvoval kozák přípravnou třídu, čtyři roky sloužil v normální vojenské službě, osm v zlehčené službě a pět v záloze. Do služby každý přišel ve své uniformě, se střelnou i chladnou zbraní a jezdeckým koněm. Za přípravu, výcvik a vojenskou službu nesla odpovědnost kozácká Občina – stanice. Koncem 19. století mezi kozáky stále převládal silný smysl pro soudržnost a nadřazenost, pramenící z jejich způsobu života, i loajalita k carské vládě. Proto byli často nasazováni na potlačení vzpour a nepokojů, zejména během rozsáhlých dělnických a rolnických nepokojů v 1905 a 1906. Carská vláda se do značné míry opírala o jejich spolehlivost i na začátku 20. století, kdy jejich společnost a polofeudální vojenská služba byly do značné míry již překonané. Kozáci již nebyli natolik oslavováni ruskou armádou, která v nich viděla málo ukázněné a nedostatečně vycvičené vojenské jednotky. Jejich bojové oddíly se začaly využívat jako průzkumníci, vojenské spojky či předváděcí průvod. Když se začala v únoru 1917 revoluce, kozáci rychle vystřízlivěli a připojili se k povstání. I když se do revoluce zprvu zapojilo jen málo kozáckých jednotek. Zběhnutí celé kozácké carské gardy (takzvaný \"Konvoi\"), bylo velkým úderem pro cara Mikuláše II.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně.", "content": "Švédský král Gustav Adolf II. na návrh plukovníka Melchiora von Wurmbrandta a barona Roberta Scotta zavedl v roce 1626 čtyřliberní (84 mm) kožená děla. Tato děla samozřejmě nebyla jen z kůže. Základ tvořila hlaveň z tenkého měděného či bronzového plechu dosahujícího tloušťky odpovídající čtvrtině kalibru děla. U konce komory byla tato hlaveň zesílená. Ústí hlavně svírala železná obruč a další obruče byly po celé délce hlavně. Vzdálenost mezi obručemi byla rovna kalibru zbraně. Další vrstvu tvořila prosmolená látka nebo provazy a koňské žíně. Celé to pak bylo obalené kůží namočenou v dehtu a sevřené ještě dvěma železnými obručemi s oky pro snazší přenášení. Dělo vážilo přibližně 48 kg a na lafetě ho snadno přemístil jeden kůň nebo dva lidé. Do koženého děla se nabíjely pouze olověné nebo kamenné projektily. V letech 1626–1630 se kožená děla zúčastnila několika bitev. Byla lehká a snadno se s nimi manipulovalo, ale měla několik zásadních nedostatků: Proto již v roce 1631 byla kožená děla ze švédské armády vyřazena. Některé z těchto zbraní se ale v různých podobách vyskytovaly i v polské armádě, a pak právě i u kozáků. Kozáci si velice zakládali na vysoké mobilitě své armády. Vzhledem k nízké hmotnosti byla kožená děla značně populární.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Kozáci byli různorodé, převážně slovanské svobodné obyvatelstvo žijící na hranicích Moskevské Rusi, Litvy, Polska a tatarských chanátů, v řídce osídlených oblastech, daleko od státních center, přibližně mezi Dněstrem a Volhou. Po rozpadu Zlaté hordy toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splývalo a mísilo se s mnoha kočovnými kmeny. Kozáci tak žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Válečná kořist byla jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Při jejich výpravách na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie, podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce pouze čluny vydlabané z kmenů stromů. Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu (\"duvan\"), na níž se kořist (\"jasir\") rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli, dostali pozůstalí. Samostatný podíl dostávala pravoslavná církev, z ukořistěných děl se odlévaly zvony. Kozácká samospráva a služba byly v úzké souvislosti s přerozdělováním půdy, která zajišťovala jejich obživu a byla tak základem jejich materiálních hodnot. Hlavním vlastníkem půdy byl stát, který jménem cara dával část půdy kozáckým vojskům, která si ji vykoupila vlastní krví. Část této půdy si kozácké vojsko nechávalo v záloze a zbytek přerozdělovalo jednotlivým stanicím. Ty znovu přerozdělovaly půdu mezi kozáky. Ti byli za doživotní užívání půdy a osvobození od placení daní povinni snášet vojenskou službu. Půdu udělovaly i kozácké šlechtě, v závislosti na jejich důstojnické hodnosti i dědičně. Tato půda se nesměla prodávat osobám nevojenského původu. V 19. století bylo zemědělství hlavním druhem hospodářství v kozáckých regionech, i když v různých oblastech existovaly určité odlišnosti – intenzivní rybolov v uralském, donském a ussurijském vojsku, myslivost v sibiřském, vinohradnictví a ovocnářství na Kavkaze a Donu. Byl to značný rozdíl a velký příklon k zemědělství oproti předchozím dobám, kdy v se donském vojsku na začátku 18. století podobná činnost mezi kozáky nemilosrdně trestala a upřednostňovalo se pastevectví a chov koní.", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Tradičně jsou kozáci hierarchicky podřízeni atamanovi, nižší důstojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je \"bulava\", zvláštní rituální žezlo nebo palcát. U ukrajinských kozáků byl místo označení ataman používán výraz \"het'man\" (vykládané různě, patrně ale od germánského \"hauptman\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Rozdělení kozáckých vojsk (v závorce rok oficiálního založení): Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené Jemeljanem Pugačovem v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na tureckou hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. Uralští a orenburští kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibiře, zejména pod vedením atamana Timofeje Jermaka.", "section_level": 1}, {"title": "Kozáci za první a druhé světové války.", "content": "Carská moc zpočátku využívala kozáků jako loajálního vojska při potlačování vzpour. Po vypuknutí říjnové revoluce se kozáci, jichž bylo dle odhadů ještě před první světovou válkou na 4, 5 miliónů, přidávali na obě strany konfliktu. Mnozí zkušení velitelé, jako Pjotr Nikolajevič Krasnov nebo Andrej Grigorijevič Škuro, se postavili na stranu bílých, drobní kozáci se naopak přidávali k Rudé armádě, mezi nimi i později známý Semjon Buďonnyj. Po vítězství komunistů v roce 1920 konečně přišla krutá rána v podobě „dekozakizace“ (rusky \"razkazačivanie\"). Komunistická vláda totiž tvrdila, že kozáci jsou nebezpečný teroristický živel a potenciální nepřítel jejich režimu. Kozácká samospráva byla zrušena a jejich oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé svazové republiky. To bylo nejhorší pro kozáky na Tereku a Donu. Brzy na to se jich dotkla vlna združstevňování a mnozí z nich byli označeni jako kulaci a odesláni na nucené práce. V roce 1936 byla zrealizována myšlenka zavést kozácké jednotky do Rudé armády. Kozáci v Rudé armádě byly jezdecké jednotky, které však jen velmi okrajově navazovaly na své předchůdce. Během Velké vlastenecké války se Hitler snažil využít kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckých oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali různě, mnozí se přidali k nacistům zejména na Donu, kde byly rány během združstevňování nejtvrdší. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku. V oblasti Kubáně v roce 1942 Němci vytvořili jakýsi kozácký okres. Němcům se podařilo vytvořit během války dvě kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které byly organizovány na Ukrajině a později se používaly v boji proti partyzánům v Jugoslávii, případně byly nasazeny i v Maďarsku. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zúčastnili likvidace židovského obyvatelstva nebo bojů s partyzány v rámci německých Hilfswilliger. Část těchto jednotek vstoupila do ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Přesto mnoho kozáků raději bojovalo v partyzánských jednotkách proti Němcům. Když počátkem roku 1943 začala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, odešlo odtud s nimi spolu se svými rodinami několik desítek tisíc kozáků. Jejich počet v německé armádě nepřesáhl 20 tisíc. Po válce britská a americká armáda vrátila do SSSR 150 tisíc mužů, žen a dětí, kteří tvrdili, že jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo občany SSSR (mnozí byli příslušníci různých asijských národů, např. Afghánci, které byly organizovány ve zvláštních oddílech), kde je považovali za zrádce a poslali je na nucené práce do gulagů. Návrat do jejich vlasti jim umožnili až po smrti Stalina. Represálií byly však postiženy v mnohem větší míře i jiné národy severního Kavkazu jako Karačevci, Balchaři, Ingušové a Čečenci. Pravidelné kozácké jednotky Rudé armády se poprvé vyznamenaly v bitvě před Moskvou, kde operovaly v rámci sovětské 5. armády. Kozácká 20. jezdecká divize, později přejmenovaná na 2. gardový jezdecký sbor, kterému velel generálmajor L. M. Dovator, prorazila německou linii mezi Istrou, Kubinkou a Možajskem na styku německého VII. a XI. sboru a několik týdnů vedla těžké boje v německém týlu. Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, však spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němcům na odpor. Kozáci výrazně pomohli při obraně předpolí Kavkazu. V Rudé armádě od začátku války bojovalo 100 tisíc kozáků. Největší význam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Tereku a Kubáně, když se podíleli na osvobozování Krasnodaru. Slavnostní přehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945 se účastnil i čestný oddíl kubáňských kozáků.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vyřazeny a kozáctvo jako ozbrojená složka prakticky zaniklo. Nezanikly však kulturní tradice kozáckého lidu. Během perestrojky v druhé polovině 80. let se poměry v SSSR uvolnily, což dovolilo znovu vzniknout základům kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti před Občanskou válkou. 28. až 30. června 1990 byla na sjezdu kozáků v Moskvě vytvořena rada atamanů a zvolen první nový všesovětský ataman Alexandr Martynov. Zanedlouho na to začaly v bývalých kozáckých oblastech vznikat organizace, které sdružují kozácké komunity. V současnosti se taková samospráva rozvíjí ve všech oblastech, kde žijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruských oblastech. Momentálně se v ruské Dumě projednává zákon o kozácké státní službě. Někteří donští kozáci, kteří žijí na obou stranách rusko-ukrajinské hranice a založili první stálá osídlení v Donbasu v 16. století na území tzv. Divokých polí, se v roce 2014 po vypuknutí války na východní Ukrajině přidali na stranu proruských separatistů. Donští a kubáňští kozáci se také zúčastnili válek v Podněstří a Abcházii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako kozáci se nazývaly svazy svobodných obyvatel jihoruských stepí a východní Ukrajiny, zemědělců a válečníků, kteří mluvili různými východoslovanskými dialekty. Existovala řada regionálních kozáckých svazů či vojsk, z nichž nejvýznamnější byli záporožští, donští, kubáňští a těrečtí kozáci. Vůdce kozáckého svazu se nazývá ataman. ", "tgt_summary": "Cosaque en (\"казак\") - pluriel : \"kazaki\" (\"казаки\"), en (\"козак\") - pluriel : \"kozaky\" (\"козаки\"), en - pluriel : \"Kozacy\", est le nom donné à un groupe de populations en majorité slaves d’Europe orientale adjacente au Caucase et à l’Asie et autrefois à l'Empire ottoman.", "id": 127523} {"src_title": "Jantar", "tgt_title": "Ambre", "src_document": [{"title": "Vznik a původ.", "content": "Fosilizovaná pryskyřice je stará 25 až 40 milionů let, ukládá se v nepravidelných vrstvách třetihorních písků a jílovitých břidlic. Stromy produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, když mají poškozenou kůru nebo byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Pryskyřice ztvrdla ve vlhkých sedimentech (jako je jíl a písek), které se vytvářely na dně lagun nebo v deltách řek a uchovala se v zemské kůře po miliony let. Jantar je organického původu a má amorfní strukturu. Jeho složení se liší v závislosti na stromu, ze kterého pochází, i když všechny druhy jantaru obsahují terpeny nebo složky, které jsou společné ztvrdlým pryskyřicím. V Evropě vznikl jantar z pryskyřice jehličnanu Pinus succinifera, v Americe pochází z luštěniny Hymenaea courbaril.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Třeme-li jantar vlněnou látkou, vzniká záporný náboj statické elektřiny. Tuto vlastnost jantaru popsal již v 6. století př. n. l. Thales z Milétu. Odtud pochází název elektřina, protože řecký název pro jantar je elektron. Jantar taje při 287 °C a je hořlavý. Relativní permitivita ε je 2,9. V antice si lidé mysleli, že má jantar mystické a magické vlastnosti, v mnohých kulturách byl používaný jako talisman nebo léčebný prostředek.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy jantaru.", "content": "Jantar se vyskytuje v osmi barevných variantách: žlutý (nejběžnější), oranžový, červený, bílý, hnědý, modrozelený a černý nebo mechový. Existuje široká škála odstínů těchto barev. Nejkrásnější, nejcennější a nejoceňovanější je červený jantar z oblasti Chiapas (Mexiko). Gagát, někdy zvaný černý jantar, z Rumunska, není jantar.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V závislosti na kvalitě byl ode dávna komerčně využíván pro výrobu obkladových destiček, nádobí a hlavně šperků, což je jeho dnešní nejrozšířenější využití. Těžba jantaru se provádí dvěma způsoby: v povrchových lomech a podzemních dolech. Jantar slouží také jako médium, uchovávající ve fantastických detailech organismy (zejména bezobratlé živočichy) z minulých geologických období. Nejstarší dochovaný jantar se zachovaným hmyzem pochází z období druhohorního triasu a má stáří asi 230 milionů let. Možnost zachování pravěké DNA a výsledné klonování pravěkých organismů na způsob Jurského parku je ale pouze čistě teoretická.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o sběru jantaru pocházejí z doby kamenné z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem zpracovaný kus jantaru pochází z této oblasti z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru. Výroba šperků a ozdobných předmětů z jantaru má dlouhou tradici, neboť je lidé zpracovávali od mladší doby kamenné, sloužily jako šperky a amulety. Od raného středověku byl jantar z hlavní oblasti evropských nalezišť při Baltském moři distribuován po trase Jantarové stezky, která procházela Polskem přes české země a Rakousko, větvila se na německou a italskou linii. Nejčastěji se tehdy zhotovovaly vrtané korále pro náhrdelníky nebo růžence, drobné devocionálie jako křížky či přívěsky. V době renesance stoupla konjunktura jantaru při výrobě šperkovnic, kazet a kabinetů, které měly dřevěné jádro obložené jantarovými tabulkami různých barevných odstínů, někdy v kombimaci s kostí či slonovinou. Také oltářní kříže a oltáříky se zhotovovaly touto technikou. V baroku dosáhl objem produkce uměleckých předmětů z jantaru svého vrcholu. Stejně jako v renesanci bylo uměleckým střediskem východní Prusko, a v něm dvě města: Königsberg (později sovětský a nyní ruský Kaliningrad) a Danzig - Gdaňsk. V 19. století se začaly dělat napodobeniny a kopie jantaru: ušechtilým materiálem je sklo jantarové barvy, nekvalitním je tzv. ambrosit, odpad z úlomků jantaru znovu zahřátý a přetavený. Export jantarové suroviny v této době dosáhl velkého geografického rozsahu. Vznikly mimo jiné jantarové mozaiky až v Indii (Radžastánu).", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Jantar se nalézá v podobě valounků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. V ČR se nachází ve sladkovodních třetihorních usazeninách české křídy u Valchova, Boršova nebo Velkých Opatovic. Největší naleziště v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Odhaduje se, že devadesát procent světových zásob se nachází v okolí ruského Kaliningradu. Další naleziště jsou v Rumunsku, na Sicílii nebo ve Velké Británii. Ve světě pak třeba v Barmě či ve Střední Americe (zejména Dominikánská republika) a Mexiku, kde jde o klovatinu tropické dřeviny kopálu. Zejména barmský jantar, starý zhruba 99 milionů let (geologické období cenoman) je zdrojem velkého množství skvěle zachovalých nálezů, jako jsou části těl praptáků (včetně pestře zbarvených per), dinosaurů, hadů, žab, ještěrek nebo různých druhů bezobratlých. Asociace různých organismů v jantaru umožňuje rekonstruovat také ekologické interakce mezi bezobratlými a obratlovci, například forezi (přenášení jednoho druhu jiným) mezi štírkem a praptákem. Objevena byla i prakticky kompletní těla praptáků. Získávání exemplářů barmského jantaru je však v současné době vlivem politické situace v zemi relativně komplikované a nebezpečné. Některá paleontologická periodika již nadále odmítají publikovat studie, založené na výzkumu jantaru z této válkou postižené oblasti (způsob získávání tohoto materiálu je dle dostupných informací neetický).", "section_level": 1}, {"title": "Příměsi.", "content": "Stávalo se, že pryskyřice vytékající z kmene stromu zachytila vzduchové bubliny, kapky vody, prachové částečky nebo malé rostliny (orchideje, houby, mechy, lišejníky, semínka a miniaturní květy), hmyz, červy a další drobné živočichy jako mravence, pavouky, komáry, včely, termity, motýly a vážky, dokonce i ještěrky, žáby a štíry. V některých případech zůstala zachovaná dokonce jejich buněčná struktura, například u fosilizované cypřiše mohla být studována buněčná stěna, buněčné jádro a vnitřní struktura chloroplastů. DNA ovšem pravděpodobně zachována nezůstává a předchozí nálezy DNA byly odmítnuty jako kontaminace moderní DNA; DNA se neuchovává ani v kopálu (subfosilní pryskyřice). Klonování pravěkých živočichů z DNA uchované v jantaru (viz Jurský park) je tak zřejmě touto cestou nemožné. Tyto příměsi jsou zdrojem nejen krásy, ale i velkého množství velmi důležitých vědeckých informací. Existují vzorky jantaru velmi cenné z paleoambientálního hlediska, které umožňují vědcům rekonstruovat modely dávno ztracených ekosystémů. Velikost, druh, její viditelnost, množství a dokonce její poloha jsou důležité faktory, které se podílí na hodnocení příměsí.", "section_level": 1}, {"title": "Baltský jantar.", "content": "Tento rostlinný polodrahokam je vlastně fosilní pryskyřice jehličnanů, která je starší než 40 milionů let. To, co odlišuje baltický jantar od jantaru z jiných oblastí, je vysoký podíl kyseliny jantarové. V baltickém jantaru se jí nachází 5 až 8 %, zatímco v ostatních typech jantaru je tento podíl mnohem menší. Jantar z Baltského moře patří mezi nejstarší a nejcennější na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Falešný jantar.", "content": "Ve šperkařství se můžeme setkat i s falešným jantarem, který je ve skutečnosti vyroben z komerčních pryskyřic a barviv s podobným optickým efektem, charakteristickým pro jantar. Někteří výrobci jsou schopni vyrobit dokonce falešný jantar obsahující hmyz. Pravost jantaru lze ověřit tak, že se vystaví plameni. Syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit. Dalším způsobem, jak ověřit pravost světlého jantaru (žlutého či oranžového), aniž by musel být vystaven ničivým plamenům, je pomocí ultrafialového záření. Pravý jantar odráží tyrkysově modrý nebo zelený odlesk, nazývaný „jantarová aura“. Auru lze spatřit i po dopadu slunečních paprsků, dopadajících pod určitým úhlem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé objevy.", "content": "Výjimečně dojde k velmi nepravděpodobnému objevu, například koncem roku 2019 byl oznámen objev kusu jantaru s lapeným hmyzem, přilepený k čelisti kachnozobého dinosaura rodu \"Prosaurolophus\". Stáří tohoto nálezu ze Severní Ameriky činí asi 75 milionů let (svrchní křída, geologický stupeň kampán).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jantar je lehká a křehká látka, zvláštní forma uhlíkaté nerostné látky, někdy řazená mezi minerály. Jindy je řazena mezi organogenní sedimentární horniny, protože jde o fosilizovanou pryskyřici některých stromů, mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou nejčastěji kolem 50 milionů let (je však známý jantar o stáří až 320 milionů let, tedy pocházející z prvohorního karbonu). Průměrné chemické složení jantaru bylo určeno jako CHO. Nejběžnější barva jantaru je zlatavě žlutá, ale nalézají se odrůdy zcela průhledné, červené, kávové i bílé. Zajímavé je, že se dodnes nepodařilo jantar uměle vyrobit, přestože je poměrně dobře známo jeho chemické složení i předpokládaný postup vzniku. V jantaru již byly objeveny i fosilní pozůstatky obratlovců, které mají velký paleontologický význam.", "tgt_summary": "L’ambre est une résine fossile sécrétée par des conifères ou des plantes à fleurs il y a des millions d'années. Il est utilisé depuis la préhistoire dans la bijouterie et pour ses vertus médicinales supposées. L'ambre contient dans certains cas des inclusions d'organismes (animaux ou végétaux piégés dans la résine puis fossilisés) ; les gisements d'ambre fossilifère constituent une source d'information précieuse en paléontologie sur les espèces, le climat et les paléoenvironnements qui existaient au moment de la formation de cet ambre. ", "id": 893839} {"src_title": "Veszprém", "tgt_title": "Veszprém", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle legendy bylo město, stejně jako Řím založeno na sedmi pahorcích. Ty pahorky jsou tyto: \"Várhegy\", \"Benedek-hegy\", \"Jeruzsálem-hegy\", \"Temetőhegy\", \"Gulyadomb\", \"Kálvária-domb\" a \"Cserhát\". Název města pochází ze slovanského slova \"Bezprym\", což bylo vlastní jméno. Podle pozdějších svědectví měl veszprémský hrad existovat jako franská pevnost již v 9. století. Po obsazení země Maďary pak spolu s Ostřihomí a Stoličným Bělehradem patřil k nejstarším kamenným hradům. Místní župa patří také k jedním z nejstarších, od roku 1009 zde sídlí biskupství a od roku 1993 arcibiskupství. Po staletí byla Veszprémská katedrálla tradičním místem korunovace uherských královen. Během nájezdů Mongolů město ochránila již zmíněná pevnost, tu však přikázali na začátku 18. století Habsburkové zbourat. Veszprém byl jedním z prvních měst v Uhersku, které poskytovalo vyšší vzdělání, církevní vysoká škola však roku 1279 vyhořela. Univerzitním městem se stal až v roce 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Střed města tvoří Hradní vrch (\"Várhegy\"), protáhlé (zhruba 500 × 150 m) dolomitové skalisko, vypínající se asi 40 m nad řekou Séd, která jej obtéká ze severní strany. Dominantou areálu veszprémského hradu (\"Vár\"), tvořeného převážně barokními domy, je katedrála sv. Michala (\"Szent Mihály-székesegyház\"). Původní stavba se připomíná již v 11. století, dnešní podoba s dvojicí věží je novorománská z let 1907-1910. Sloup Nejsvětější Trojice (\"Szentháromság-oszlop\") na náměstí před katedrálou pochází z roku 1750. V areálu barokního Biskupského paláce (\"Püspöki palota\") od Jakaba Fellnera z let 1765-1776 se dochovala část románsko-gotické kaple bl. Gizely (\"Gizella-kápolna\") s nástěnnými malbami ze 13. století. Před vstupem do hradu stojí na Staroměstském náměstí (\"Óváros tér\") pozdně barokní radnice z roku 1793. Rušným centrem města je Náměstí Svobody (\"Szabadság tér\") s navazující pěší zónou Kossuthovy ulice (\"Kossuth Lajos utca\"). Pozoruhodná je též secesní budova Petőfiho divadla (Petőfi Színház) z roku 1908 či regionální Laczkóovo muzeum (\"Laczkó Dezső Múzeum\") z roku 1903. Symbolem města je železobetonový Svatoštěpánský viadukt (\"Szent István völgyhíd\"), klenoucí se v délce 185 m přes údolí řeky Séd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veszprém [vesprém] () je město v Maďarsku, středisko stejnojmenné župy. Je také okresním městem stejnojmenného okresu. Leží 110 km zjz. od Budapešti na řece Séd, nedaleko Balatonu (Blatenského jezera). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Veszprém (prononciation []) est une ville de Hongrie (comitat de Veszprém) bâtie sur cinq collines. Elle rappelle, avec ses bâtiments baroques, ses ruelles étroites, ses ponts et quelques moulins, des époques depuis longtemps révolues. Au moins cent bâtiments ont été classés. ", "id": 1704744} {"src_title": "Bohušov", "tgt_title": "Bohušov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1255. Narodil se tu a působil Anton Seidel (1855-1925), českoněmecký a rakouský politik, na přelomu 19. a 20. století poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Obec Bohušov sousedí na severu s Osoblahou, na severovýchodě s Polskem (gmina Głubczyce), na jihovýchodě s Rusínem, na jihu se Slezskými Rudolticemi, na jihozápadě s Liptaní a na severozápadě s Dívčím Hradem. Od okresního města Bruntál je vzdálena 55 km a od krajského města Ostrava 90 km. Geomorfologicky patří Bohušov k provincii Středoevropská nížina, subprovincii Středopolské nížiny, oblasti Slezská nížina (geomorfologický celek Opavská pahorkatina, podcelek Osoblažská nížina); jen západní část (Dolní Povelice) patří k provincii Česká vysočina, subprovincii Krkonošsko-jesenické (Sudetské), oblasti Jesenické (Východosudetské) (geomorfologický celek Zlatohorská vrchovina, podcelek Jindřichovská pahorkatina). Nejvyššími místy obce jsou kopec \"V Pekle\" (318 m n. m.) na katastru Nové Vsi a \"Červený vrch\" (308/307 m n. m.) u Dolních Povelic, dále \"Dubský kopec\" (284 m n. m.) a kopec s hradem Fulštejnem (270 m n. m.) nad Bohušovem. Území Bohušova patří do povodí Odry, resp. řeky Osoblahy, která obcí protéká v četných záhybech ze západu na sever. Přitom postupně přijímá četné přítoky: \"Liptaňský potok\", \"Povelický potok\", \"Lužnou\", \"Karlovský potok\", \"Hrozovou\" a \"Pomezní potok\". Na území obce se nacházejí také \"Bohušovský\" a \"Fulštejnský rybník\". Území obce pokrývá z 73,5 % zemědělská půda (65 % orná půda, 7 % louky a pastviny), z 19 % les a z 5 % zastavěné a ostatní (např. průmyslové) plochy.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel celé obce Bohušov podle sčítání nebo jiných úředních záznamů: V celé obci Bohušov je evidováno 198 adres : 197 čísel popisných (trvalé objekty) a 1 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 172 domů, z toho 107 trvale obydlených. Počet obyvatel samotného Bohušova (včetně Kašnice) podle sčítání nebo jiných úředních záznamů: V samotném Bohušově je evidováno 102 adres, vesměs čísla popisná. Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 89 domů (87 v Bohušově, 2 v Kašnici), z toho 60 trvale obydlených.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Jihozápadně od obce se v lese nachází Křížová cesta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohušov (do roku 1950 Fulštejn, německy \"Füllstein\") je obec ležící v okrese Bruntál. Má obyvatel a její území má rozlohu 2 073 ha. ", "tgt_summary": "Bohušov (jusqu'en 1950 : Fulštejn ; en ) est une commune du district de Bruntál, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 357240} {"src_title": "JOIN", "tgt_title": "Jointure (informatique)", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "SELECT seznam_sloupců FROM tabulka1 [CROSS|INNER|NATURAL|LEFT|RIGHT|[FULL ]OUTER] JOIN tabulka2 ON podmínka [WHERE podmínka] [ORDER BY sloupce] [LIMIT počet_záznamů]; Jako podmínka se typicky uvádí, které sloupce z obou tabulek se v tomto dotazu mají shodovat. Například příkaz: SELECT produkty.id, produkty.nazev, dodavatele.nazev FROM produkty LEFT JOIN dodavatele ON produkty.dodavatel_id = dodavatele.id WHERE cena > 10000 ORDER BY cena DESC; ...vypíše (dejme tomu v databázi s produkty, na které je napojena tabulka dodavatelů) produkty s jejich id, názvem a názvem dodavatele. Všimněte si, že zatímco sloupec cena není uveden s prefixem tabulky, sloupce id a nazev jsou (a musejí být). Pokud by nebyly, databázový engine by nedokázat rozlišit, id nebo nazev které tabulky chceme vypsat, a nejspíš by vypsal chybovou hlášku „Column 'id' in field list is ambiguous“ nebo obdobnou.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty spojování tabulek.", "content": "Spojování tabulek může být:", "section_level": 1}, {"title": "JOIN dle standardu SQL89.", "content": "Podle standard SQL89 se spojované množiny zapisují v příkazu SELECT jako čárkami oddělený seznam klauzule FROM. Podmínky určující spojení množin se zapisují mezi filtrační podmínky v části WHERE. Takto lze specifikovat pouze spojování \"křížové\" a \"vnitřní\".", "section_level": 1}, {"title": "JOIN dle standardu SQL92.", "content": "Podle standardu SQL92 je spojovací podmínka nedílnou součástí klauzule FROM příkazu SELECT. Tento způsob zápisu zavádí kromě \"křížového\" a \"vnitřního\" spojování i \"přirozené\" a \"vnější\".", "section_level": 1}, {"title": "Křížové spojování.", "content": "Výsledkem křížového spojování (CROSS JOIN) je kartézský součin vstupních množin. Výsledná množina je většinou velmi rozsáhlá. Ekvivalentem křížového spojování je vnitřní spojování s podmínkou, která je platná pro všechny řádky vstupních množin. Výstupní množina pro uvedené zápisy je shodná. SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a, tab2 b; SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a CROSS JOIN tab2 b; SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a INNER JOIN tab2 b ON 1 = 1", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní spojování.", "content": "Vnitřní spojování (INNER JOIN) je v praxi nejčastěji používaným způsobem spojování vstupních množin. Je to křížové spojování omezené na výstupu o řádky nevyhovující spojovací podmínce. Typicky je podmínka definovaná jako rovnost primárního klíče a cizího klíče. Výstupní množina pro uvedené zápisy je shodná. SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a, tab2 b WHERE a.col1 = b.col1; SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a INNER JOIN tab2 b ON a.col1 = b.col1; Spojení přes více polí SELECT a.col1, a.col2, a.col3, a.col4, b.col1, b.col2, b.col3, b.col4 FROM tab1 a INNER JOIN tab2 b ON (a.col1 = b.col1 AND a.col2 = b.col2 AND a.col3 = b.col3);", "section_level": 2}, {"title": "Přirozené spojování.", "content": "Přirozené spojování (NATURAL JOIN) je zvláštním případem vnitřního spojování, kde je spojovací podmínka realizována automaticky dle přítomnosti referenčních vazeb nebo shodnosti názvů sloupců a datových typů ve spojovaných tabulkách. Pro možnou nejednoznačnost není tento typ často používán, ani v databázových strojích nebývá implementován. SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a NATURAL JOIN tab2 b", "section_level": 2}, {"title": "Vnější spojování.", "content": "Vnější spojování (OUTER JOIN) generuje výstupní množinu omezenou o spojovací podmínky podobně jako vnitřní spojování, pokud však není nalezen vhodný řádek v druhé množině, je nenalezený řádek nahrazen hodnotami NULL. Dle typu vnějšího spojení mohou být doplňovány řádky z jedné nebo obou vstupních množin. Výsledkem vnějšího spojování jsou řádky naplněné hodnotami ze vstupních množin i částečně.", "section_level": 2}, {"title": "Úplné vnější spojování.", "content": "Úplné vnější spojování (FULL OUTER JOIN) doplňuje NULL hodnoty do obou vstupních množin. SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a FULL OUTER JOIN tab2 b on a.col1 = b.col1", "section_level": 3}, {"title": "Částečné vnější spojování.", "content": "Pro částečné vnější spojování jsou definována klíčová slova LEFT a RIGHT, která definují, která vstupní množina má zahrnuté všechny řádky v množině výstupní, tj. která vstupní množina není doplňována o NULL hodnoty. SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a LEFT OUTER JOIN tab2 b ON a.col1 = b.col1 SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a RIGHT OUTER JOIN tab2 b ON a.col1 = b.col1 V dialektu jazyka SQL, který používá systém Oracle byla do verze 8 syntaxe těchto spojení trochu jiná (od verze 9 lze užívat i výše uvedených standardních konstrukcí): SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a, tab2 b where a.col1 = b.col1 (+) SELECT a.col1, a.col2, b.col1, b.col2 FROM tab1 a, tab2 b where a.col1 (+) = b.col1", "section_level": 3}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Spojování více než dvou tabulek.", "content": "SQL umožňuje spojení pomocí JOIN pro teoreticky libovolné množství tabulek. Syntaxe je následující: SELECT sloupce FROM ((((tabulka1 [INNER|LEFT|OUTER|...] JOIN tabulka2 ON sloupectabulky1=sloupectabulky2) [INNER|LEFT|OUTER|...] JOIN tabulka3 ON sloupectabulky1nebo2 = sloupectabulky3) [INNER|LEFT|OUTER|...] JOIN tabulka4 ON sloupectabulky1nebo2nebo3 = sloupectabulky4) [INNER|LEFT|OUTER|...] JOIN tabulka5 ON sloupectabulky1nebo2nebo3nebo4 = sloupectabulky5) Pro některé databázové systémy nejsou závorky ve výše uvedeném příkladu povinné.", "section_level": 2}, {"title": "JOIN a NULL.", "content": "NULL má v prostředí databází speciální místo. Někdy bývá považován za synonymum prázdné nebo „nulové hodnoty“, to je však častá chyba, protože ve skutečnosti bychom o NULL měli přemýšlet jako o „neurčité hodnotě“, s tím, že platí: NULL ≠ NULL (neurčitá hodnota ≠ neurčitá hodnota). SELECT sloupce FROM tabulka1 LEFT JOIN tabulka2 ON tabulka1.sloupec=tabulka2.sloupec; SELECT sloupce FROM tabulka1 INNER JOIN tabulka2 ON tabulka1.sloupec=tabulka2.sloupec; Pro výše uvedený příklad se řádky, kde tabulka2.sloupec je NULL... Řádky, kde tabulka1.sloupec je NULL, se nezobrazí v žádném z případů. Dokonce ani při FULL OUTER JOINu: Podobně jako v dílčích tabulkách nejsou obsaženy řádky složené pouze z hodnot NULL (za předpokladu zavedeného primárního klíče), ani jejich FULL JOINem žádné takové NULLxNULL nevzniknou. Aby se řádek najoinoval, musel by nejdříve existovat, aby s ním pak mohlo být takto manipulováno.", "section_level": 2}], "src_summary": "JOIN je syntaktická konstrukce jazyka SQL. Slouží ke spojování výsledku dotazu SELECT ze dvou vstupních množin (typicky tabulek relační databáze).", "tgt_summary": "En informatique et plus particulièrement dans les bases de données relationnelles, la jointure ou appariement est l'opération permettant d’associer plusieurs tables ou vues de la base par le biais d’un lien logique de données entre les différentes tables ou vues, le lien étant vérifié par le biais d'un prédicat. Le résultat de l'opération est une nouvelle table.", "id": 1144658} {"src_title": "Fridrich II. Štaufský", "tgt_title": "Frédéric II (empereur du Saint-Empire)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození, dětství a mládí.", "content": "V polovině roku 1194 zahájil císař Jindřicha VI. své vojenské tažení na Sicílii po moři přes Janov a Pisu. Jeho manželka Konstancie s ohledem na své těhotenství zvolila delší (ale bezpečnější) cestu po souši. Cesta pokračovala pomalu, a tak jí porodní bolesti zastihly u středoitalského městečka Jesi. Zde se 26. prosince narodil Fridrich II. Protože matce dítěte bylo v době porodu už čtyřicet let a narození syna předcházelo osm let bezdětného manželství, což obojí od počátku vyvolávalo určité pochybnosti, začaly se o okolnostech Fridrichova narození šířit legendy. Zatímco jedni oslavovali Fridrichovo narození jako zázrak a dar z nebe, jiní pronášeli pochybnosti o legitimitě kojence. Podle legendy se Fridrich narodil v nádherném stanu na tržišti před očima vdaných žen z Jesi. Postupně byl okruh přítomných porodu stále zvětšován. Konstancie také měla údajně veřejně Fridricha kojit s odhalenými ňadry, aby vyvrátila pochybnosti o svém mateřství. Pochybnosti o Fridrichově legitimitě se později přesto objevovaly a byly šířeny především v proticísařských kruzích. Několik let po Fridrichově smrti je shrnul františkánský kronikář Albert ze Stade. Podle Alberta ze Stade si Konstancie přála dítě pokřtít jménem Konstantin s odkazem na prvního křesťanského císaře Konstantina a také na své vlastní jméno. Jiné prameny uvádějí, že měl dostat jméno \"Fridrich Roger\" po svých dědečcích Fridrichu Barbarossovi a Rogeru II. Sicilském. Nejpravděpodobněji byl na přelomu let 1194 a 1195 pokřtěn v Assissi jen jménem Fridrich po dědovi z otcovy strany. Krátce po svém narození byl Fridrich předán pěstounce vévodkyni ze Spoleta, manželce Konráda z Urslingenu. První léta svého života tak strávil na vévodském dvoře ve Folignu. Když jeho otec 28. září 1197 zemřel, nechala jej jeho matka převézt do Palerma. Dne 17. května 1198 byl korunován sicilským králem. Ještě za života otce v roce 1196 byl sice Fridrich zvolen římskoněmeckým králem, ale jeho matka se později tohoto titulu za něho vzdala. V necelých čtyřech letech přišel Fridrich i o matku, která zemřela 27. listopadu 1198. Ve své závěti jej Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. Na starší závěť císaře Jindřicha VI. se odvolával i otcův bývalý důvěrník Markvart z Annweileru, který ovládl v listopadu 1201 palermské Castello a Mare, místo Fridrichova pobytu. Po smrti Markvarta se Ludvík stal součástí tahanic o regentství mezi Walterem z Pagliary, Vilémem Capparonem a Diepoldem ze Schweinspeuntu. Z omezeného množství informací se dozvídáme, že se Fridrichovi v této době dostalo rytířského vzdělání. V den Fridrichových čtrnáctých narozenin skončilo papežovo poručnictví a Fridrich se ujal vlády. Ještě před nástupem na trůn byl současníky považován za předčasně vyspělého a přes svůj nízký věk schopného vlády. Pravděpodobně v říjnu 1208 uzavřel Fridrich manželství s asi o deset let starší Konstancií, dcerou aragonského krále Alfonsu II. a vdovou po uherském králi Emerichovi. V témže roce (1208) byl v Bambergu zavražděn Fridrichuv strýc římskoněmecký král Filip Švábský, což uvolnilo cestu k plnému prosazení se v německé říši jeho protivníkovi Otovi Brunšvickému. Ten byl 4. října 1209 v Římě korunován císařem Svaté říše Římské. Jako císař Ota neuznal Fridrichovo panování v sicilském království a začal připravovat válečné tažení proti jižní Itálii a Sicílii. Jihoitalští šlechtici mezitím přešli na Otovu stranu. Mezi zrádci byli i Diepold ze Schweinspeuntu a Petr z Celana, švagr Fridrichova kancléře Waltera z Pagliary. Situace využil Fridrich k tomu, aby se zbavil starého kancléře a vykázal jej od dvora. Zatímco Ota obsadil jižní Itálii a připravoval invazi na Sicílii, část sicilské šlechty dávala najevo, že je připravena Otu přijmout za svého vládce.", "section_level": 2}, {"title": "Římskoněmeckým králem.", "content": "V době největšího ohrožení se Fridrich dočkal pomoci z nečekané strany. Otovo obnovování říšské správy v Itálii zaskočilo papeže Inocence III., který jej 18. listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval říšská knížata k nové volbě. Papežovým vlivem začalo na jaře 1211 vznikat „společenství“ Otových nepřátel. V samém jádru tohoto společenství stál český král Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup Sigfried a durynský lantkrabě Heřman. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni zde uvedení se začátkem září sjeli do Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Na začátku roku 1212 přivezl Fridrichovi tuto zprávu vyslanec německých knížat Anselm z Justingenu. Zároveň Fridricha vyzval, aby se dostavil do Německa a naplnil svou novou hodnost. Nabídka se na Fridrichově královském dvoře nesetkala se všeobecným nadšením. Proti byla především jeho manželka a také mnozí z jeho rádců se jej snažili od přijetí nabídky odradit. Fridrich si však uvědomoval, že cesta k trvalému zabezpečení sicilských dědičných území vede jen přes úspěch v boji o říšskoněmeckou korunu. Proto se přes nesouhlas svého okolí rozhodl výzvu přijmout. Před odjezdem však ještě složil před papežským legátem Řehořem lenní přísahu papeži a v březnu nechal korunovat sicilským králem svého sotva ročního syna Jindřicha. Poté se s malým doprovodem nalodil a odplul do Říma. Z Říma pokračoval na lodi do Janova, kam dorazil 1. května. Další cesta na sever, po souši, byla pro Fridricha již mnohem nebezpečnější, protože mnohá severoitalská města (např. Milán a Piacenza) stála na straně Oty Brunšvického. Přes uvedené problémy pokračoval Fridrich dále na sever přes Mantovu, Veronu a Trident. Protože Brennerský průsmyk byl obsazen jeho nepřáteli, musel volit přechod Alp po namáhavějších horských cestách. Nápomocni mu v tom byli biskupové z Tridentu a Churu a také opat z kláštera v Sankt Gallen. Po přechodu Alp dorazil do Kostnice, odkud pokračoval do Basileje. Zde vydal 26. září 1212 Zlatou bulu sicilskou pro své nejmocnější říšské spojence českého krále Přemysla Otakara I. a moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul; český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Z Basileje pokračoval Fridrich na sever do Haguenau. Dne 5. listopadu byl Fridrich ve Frankfurtu nad Mohanem v opakované formální volbě znovu zvolen římskoněmeckým králem a 9. listopadu byl v Mohuči korunován zdejším arcibiskupem Sigfriedem II. z Eppsteinu. Během cesty na sever Fridrich vydával privilegia svým přívržencům, mezi které patřili hornolotrinský vévoda Fridrich, rakouský vévoda Leopold VI., Berthold V. ze Zähringenu, mohučský arcibiskup a biskup z Wormsu. V druhé polovině listopadu 1212 se Fridrich ve Vaucouleurs sešel s francouzským následníkem trůnu Ludvíkem a uzavřeli zde přátelství. Fridrich se zavázal, že bez souhlasu francouzského krále neuzavře mír s Otou Brunšvickým. Za to získal od Francouzů 20 000 stříbrných marek. Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v zápase o říšskou korunu mezi Otou a Fridrichem se paradoxně neodehrálo v Říši a Fridrich sám se na něm nijak nepodílel. Jednalo se o bitvu u Bouvines, kde 27. července 1214 stanuly proti sobě na jedné straně armáda francouzského krále Filipa II. Augusta a na druhé straně spojené anglické, flanderské a říšské vojsko v čele s císařem Otou IV. Brunšvickým. Příčinou bitvy byl především spor o anglická léna ve Francii mezi Filipem II. a Janem Bezzemkem. Otova účast souvisela s tím, že byl synovcem anglického krále, ale byla motivována i osobně. Francouzský král stál totiž ve sporu o říšský trůn na straně Fridricha. Fridrich využil příhodné situace po bitvě u Bouvines a vytáhl na sever s cílem získat Cáchy. Během tažení se kromě jiných poddali Fridrichovi i bývalí Otovi spojenci Jindřich z Brabantu a Jindřich z Limburku. Cáchy mu však otevřely své brány až o rok později. Po opanování Cách se zde Fridrich 25. července 1215 znovu nechal korunovat římskoněmeckým králem. Jako koronátor opět vystupoval mohučský arcibiskup Siegfrid II. z Eppstenu. Brzy po této královské korunovaci zahájil Fridrich s papežem Inocencem III. jednání o císařské korunovaci. Už na jaře roku 1216 dorazil do Německa papežský legát Petro Sasso, aby se ještě před případnou korunovací vyjasnil Fridrichův budoucí poměr k sicilskému království. Dne 1. července 1216 za přítomnosti papežského legáta složil ve Štrasburku slib, že po císařské korunovaci předá sicilské království svému synovi jako papežské léno a sám se vzdá sicilského královského titulu. Uvedený slib Fridrich pravděpodobně nikdy nezamýšlel splnit. O dva týdny později zemřel papež Inocenc a ve funkci jej nahradil Honorius III.", "section_level": 2}, {"title": "Římským císařem.", "content": "Soulad s novým papežem Honoriem III. byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220 a papežským dispenzem ke sňatku. Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. Přemyslův příklon k Fridrichovi výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců. V polovině dvacátých let však vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladly. Příčinou bylo zrušení zasnoubení Fridrichova dospívajícího syna Jindřicha a Přemyslovy dcery Anežky. Český král o tento sňatek velmi stál a Anežka v tu dobu již několik let žila na vídeňském dvoře rakouského vévody Leopolda. S potupou se musela mladičká Přemyslovna vrátit domů. Roku 1225 se Jindřich oženil s Markétou Babenberskou. Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a v Praze neuspěl ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži.", "content": "Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a s papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a proti přílišnému rozšíření pravomocí měst. K rozkolu mezi císařem a papežem došlo po nástupu Řehoře IX. na uprázdněný svatý stolec roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Levanty. Fridrich kruciátu přislíbil již roku 1215, poté však tažení odkládal, neboť potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "Poprvé Fridrich přijal kříž už v červenci 1215 během své korunovace na římskoněmeckého krále v Cáchách. Problémy při upevňování své vlády v Říši mu však zabránily při splnění jeho slibu. Znovu přijal kříž v listopadu 1220 z rukou kardinála Ugolina (pozdějšího papeže Řehoře IX.) při císařské korunovaci v Římě. Ovšem ani tehdy se na křížovou výpravu nevydal. Svůj slib pomoci Svaté zemi Fridrich ještě slavnostně zopakoval dvakrát, v březnu 1223 ve Ferentinu a v červenci 1225 v San Germanu. Trochu lehkovážně skládané sliby způsobovaly, že se Fridrichovi nedařilo je v určených termínech realizovat. V rámci příprav na křížovou výpravu bylo už v roce 1223 dohodnuto, že se císař ožení s dědičkou jeruzalémského království Isabelou, dcerou Jana z Brienne a Marie z Montferratu. Svatba se uskutečnila v listopadu 1225 a obratem Fridrich zbavil svého tchána funkce regenta v jeruzalémském království. Získal tak v něm doživotního nepřítele. V létě roku 1227 shromáždil Fridrich v Brindisi císařské vojsko. Vojenský tábor byl však postižen epidemií (snad malárie). Nemocný císař se přesto rozhodl spolu s Ludvíkem Durynským nalodit a vydat se do Svaté země. Po dvou dnech plavby byl však přinucen přistát v Otrantu, kde o den později durynský vévoda zemřel. Po dohodě s velmistrem Řádu německých rytířů Heřmanem ze Salzy se nemocný císař rozhodl křížovou výpravu odložit. Na pomoc Svaté zemi měl zatím odplout jen admirál Jindřich z Malty spolu s částí flotily. Papež Řehoř IX. ovšem důvody pro odložení výpravy neuznal a Fridricha exkomunikoval. Exkomunikace Fridrichovu situaci velmi ztížila. Ztěžovala mu totiž styk s ostatními věřícími, a tím i schopnost realizovat křížovou výpravu. Fridrich proto usiloval o smíření s papežem, který ale stanovil pro Fridricha nepřijatelné podmínky. Fridrich proto nedbal na výslovný zákaz vydat se na křížovou výpravu před zrušením exkomunikace a vyhlásil křížové tažení na léto 1228. Dne 28. července 1228 se tak spolu s armádou v Brindisi nalodil a vyplul se svým vojskem do Palestiny. Krátce se zastavil na Kypru, kde obnovil lenní panství říše nad místním královstvím a zanechal zde císařské posádky. Do Akkonu dorazil 7. září a byl zde přivítán jako „vysvobození Izraele“. Ve Svaté zemi se těšil podpoře německých rytířů a říšských, sicilských, benátských a janovských křižáků. Naproti tomu templáři, johanité a místní duchovenstvo v čele s jeruzalémským patriarchou Geraldem z Valence se všemi prostředky proti Fridrichovi stavěli. Svůj postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem Al-Kamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm. Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt však církev považovala za zradu, neboť Jeruzalém měl být osvobozen krví prolitou křižáky. Roku 1229 Fridrich sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován. Křížová výprava Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Levantu musel opustit poté, když papežská vojska napadla Sicílii a dobyla Neapol. Když se Fridrich 1. května 1229 nalodil v Akkonu na loď, stejný lid, který jej před rokem vítal, jej vyprovázel nadávkami a házením vnitřností. O měsíc později (10. června) přistál císař v Brindisi. Během podzimu se císaři povedlo vytlačit papežské vojsko. V květnu 1230 byla v San Germanu uzavřena mírová smlouva. Přestože se jednalo o Fridrichovo vítězství, musel se císař před papežem formálně pokořit. Obratem pak papež zrušil Fridrichovu exkomunikaci. Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu, a také jej pobouřila císařova muslimská kolonie v Luceře. V roce 1239 papež Řehoř IX. sepsal seznam Fridrichových provinění, mezi nimiž figurovalo mnoho tvrzení dokládajících císařovu vlažnou víru v Boha, a exkomunikoval jej. Fridrichův obhájce Petr z Viney nazval papeže nepřítelem míru, Antikristem a rudým koněm z Apokalypsy. Ostatní vládci zachovali ve sporu neutralitu. Samotný Fridrich si předsevzal \"změnit církev k lepšímu\". V roce 1240 se císaři podařilo zlomit guelfské Viterbo a se svou armádou ohrožoval samotný Řím, který zachránilo procesí s relikviemi svatých a papežská výzva k obraně města. Fridrichovi se do obléhání nechtělo a své vojáky stáhl. O pět let později císaře na lyonském koncilu papež Inocenc IV. exkomunikoval jako kacíře a vyhlásil, že kdokoli bude Fridricha podporovat, dočká se okamžité exkomunikace také. Ke koncilu nebyli povolání žádní svědci a ke slovu se nedostal ani císařův obhájce Taddeo da Suesa. Svatý otec sesadil Fridricha z trůnu, vyzval kurfiřty k nové volbě a dal podnět ke křížové výpravě vedené proti Fridrichovi. Fridrich odpověděl manifestem \"Illos felices\". Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů po krátké nemoci zemřel a byl pohřben v Palermu. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost Fridricha Štaufského.", "content": "Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuse, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat. Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci revidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci, např. toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie. Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát \"O lovu se sokolem\" (\"De arte venandi cum avibus\"), který je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu – oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (\"auctoritas\") nebo rozumový důkaz (\"ratio\"), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (\"experientia\"). Nechutová uvádí, že \"„Nekompiloval z autorit, pracoval s teoretickými a systematickými spisy, zřejmě znal dobře Aristotela v latinském překladu. Jako znalce ptačího světa jej ale nepřijímá: v prologu ke svému dílu konstatuje, že řecký filosof nikdy sokolnictví neprovozoval, a v systematické části odmítá Aristotelův systém a vytváří svůj vlastní.“\" Fridrich dodnes fascinuje i znalce práva. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem \"Konstituce z Melfi\". V Sicilském království zavedl mj. zákony, které zaručovaly muslimům svobodu vyznání, zakázal krevní mstu a soukromé války – všechny spory a zločiny se měly řešit pouze před soudem. Usiloval o to, aby právo platilo pro všechny stejně – pro bohaté i chudé. Do želez uvrhl i vlastního syna Jindřicha, když jím byl zrazen. Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil mezi představitele sicilské básnické školy. Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře zván \"Stupor mundi\" (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také \"emír\", \"pokřtěný sultán\" či \"sultán z Acera\".", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovnickou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali jako moudrého, vzdělaného vládce, křižáka i patrona umění a věd, jiní mu vyčítali krutost, chamtivost, zhýralost a neúctu vůči církvi. Kolovaly o něm pověsti, že nechal otrávit svou choť Isabelu a že si vydržoval harém konkubín. Kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech včetně vivisekcí nebo izolovaného vychování dětí, na něž nesmělo být promluveno. Fridrich chtěl tímto způsobem údajně odhalit nejstarší a přirozený jazyk lidstva, jímž mluvil Adam. Děti však nezačaly mluvit žádným jazykem a záhy zemřely. Rainer z Viterba jej nazval \"mistrem ukrutnosti\", například pro děsivé potrestání svého důvěrníka Petra z Viney roku 1249. Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu. V letech 1284–1295 se objevili nejméně čtyři samozvanci, kteří se prohlašovali za císaře Fridricha. Nejznámější byl Tile Kolup, který si v Neussu vydržoval vlastní dvůr a vydával falešné císařské listiny. Roku 1285 byl popraven v hesenském Wetzlaru jako zrádce. Dokonce vznikla legenda o Fridrichově novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser. Podle některých verzí sídlí v Kyffhäuseru Fridrichův děd, císař Fridrich I. Barbarossa.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění a literatuře.", "content": "Fridrichova podoba jako panovníka držícího kříž se dochovala v cášském katedrálním pokladu na relikviářové tumbě Karla Velikého, kde je zobrazena řada panovníků Svaté říše římské. Byl velkým obdivovatelem antické architektury a díla vzniklá na jeho zakázku jsou toho důkazem. Mramorová brána v Capuy, hraničním městě Sicilského království, z níž se bohužel dochovalo jen torzo, měla v sochařské výzdobě pro svou dobu netypické světské postavy a mezi nimi i samotného císaře v podobě mladého muže. Torza soch jsou dnes v místním muzeu, texty nápisů s hrozbami pro nepoctivé poutníky jsou známy pouze z literatury. Oktogonální hrad Castel del Monte postavený v Apulii ve svých zdech po mnoho let věznil Fridrichovy vnuky, syny Manfréda Sicilského. Fridrich je jedním z hrdinů historického románu spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Dítě z Apulie\" (2011). O atentátech na císaře Fridricha je román Antonína Polácha \"Ať zemře král\" (2013).", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222) 2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228) 3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212–1233/1234) 4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241)", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich II. Štaufský (někdy podle německého jména také \"Friedrich\", ve starší literatuře \"Bedřich\", plným jménem \"Friedrich Roger\", 26. prosince 1194 Jesi u Ancony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský. ", "tgt_summary": "Frédéric de Hohenstaufen (Frédéric II, en tant qu'empereur des Romains), né le à Jesi près d'Ancône et mort le à Fiorentino (près de San Severo) en Capitanate, régna sur le Saint-Empire de 1215 à 1250. Il fut roi de Germanie, roi de Sicile, roi de Provence-Bourgogne (ou d'Arles), et roi de Jérusalem. ", "id": 2073475} {"src_title": "Roudnice nad Labem", "tgt_title": "Roudnice nad Labem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy dokládají pravěké osídlení v okolí brodu přes řeku Labe. Jedná se o jedno z nejstarších českých měst, původní název \"Rúdník\" či \"Rúdnica\" odvozen od vyvěrajícího rudného pramene. První písemné zprávy o Roudnici nad Labem pocházejí z poměrně pozdní doby, z let 1167 a 1176, městská práva získalo již ve 12. století. Na konci dvanáctého století zde byl vystavěn kamenný románský hrad, který byl druhou kamennou světskou stavbou v Čechách. Stavbu hradu v této pro dvanácté století strategicky významné lokalitě zahájil Jindřich Břetislav, synovec krále Vladislava I., který byl biskupem pražským a kterého císař později jmenoval panovníkem českého knížectví. Tomu odpovídá i letopočet 1189/90 získaný dendrochronologicky ze zbytků výdřev křížových kleneb v přízemí románské části. Původní románsky hrad měl obdélníkový půdorys a sedm bašt. Ve 13. a 14. století výstavba pokračovala, biskup Jan IV. z Dražic (kolem 1280–1343) nechal v letech 1333–1340 vybudovat třetí nejstarší kamenný most v Čechách a první přes Labe. S největší pravděpodobností zde byl na kněze vysvěcen také Mistr Jan Hus. Na hradě pobýval i císař Karel IV., na jeho příkaz zde byl internován tribun římského povstání Cola di Rienzo. Koncem 14. století bylo vystavěno Nové Město roudnické (dnes nám. Jana z Dražic a Husovo nám.) a spolu se starým městem obehnáno hradbami. V 15. století město několikrát dobyli a vyplenili husité (1421 Jan Žižka, 1425 Jan Roháč z Dubé, 1428 Václav Carda z Petrovic). Po husitských válkách město i hrad několikrát změnilo majitele (1431 Jan Smiřický, 1453 Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, od roku 1467 byla Roudnice královské město. V roce 1577 je získal Vilém z Rožmberka, který započal s přestavbou a rozšířením roudnického hradu a zároveň zde měl své alchymistické dílny. O rozkvět města se přičinil i Jakub Krčín, který zde za jeho vlády působil. Po Vilémově smrti získala celý jeho majetek jeho poslední manželka Polyxena z Pernštejna, která se v roce 1603 provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Ten pokračoval v rozšiřování a zvelebování roudnického panství. Projekt na barokní přestavbu hradu vypracovali nejpřednější stavitelé a architekti své doby Pietro de Colombo, Francesco Caratti, Carlo Orsolini a Carlo Lurago. Za třicetileté války bylo město v roce 1634 a 1639 vypáleno a pobořeno švédskými vojsky. Stavbu zámku dokončil v roce 1684, za vlády Václava Eusebia z Lobkowicz, stavitel Antonio della Porta. Václav Eusebius také ustanovil Roudnici jako hlavní a nedělitelný rodový majetek (tzv. fideikomis), což platilo až do roku 1945. V 19. století se Roudnice stala průmyslovým a hospodářským centrem Podřipska, k čemuž přispělo několik velkých strojírenských továren (též od roku 1920 „BEKAR”, Bratři Klementové, továrna na dětské vozíky, proutěné koše a kovové zboží) a železnice. V roce 1910 byl na místě původního, zbořeného gotického mostu postaven nový železný most přes řeku Labe. Roku 1936 se Roudnice dostala několikrát do centra zájmu novinářů kvůli Svatoslavu Štěpánkovi, což byl několikanásobný vrah, žijící v Roudnici. V roce 1945 byl roudnický zámek zestátněn, jeho cenný depozitář (především knihovna a Lobkowiczká obrazárna) byl zničen nebo umístěn do jiných zámků či muzeí v ČR. Od roku 1957 do roku 2008 na zámku sídlila Vojenská hudební škola Víta Nejedlého. Zámek byl veřejnosti zpřístupněn roku 2012. V bývalé zámecké jízdárně je zřízena Galerie moderního umění 19. a 20. století, k nejcennějším vystavovaným autorům patří Antonín Slavíček. V městě je také možno navštívit Podřipské muzeum nebo galerii ve věži Hláska. Roku 2018 Roudnice získala díky výsadbě vinice u zámku statut vinařské obce.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží ve svažitém terénu řeky Labe na jeho levém břehu, nedaleko hory Říp a asi 35 kilometrů severozápadně od Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Nejvíce obyvatel měla Roudnice nad Labem v srpnu 1986, kdy přesáhla hranici 14 tisíc obyvatel (přesněji 14 067). V roce 1990 počet klesl na 13 tisíc a v roce 1991 na 12 tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Nejstarší dochovaný záznam o židovském osídlení Roudnice pochází z roku 1541 a jde o zmínku o pogromu. Poměrně početná židovská komunita se dočasně zmenšila v důsledku třicetileté války. V polovině 17. století žilo ve městě 218 židů a v druhé polovině století posílily roudnické židovstvo rodiny z českých zemí, Uher a Polska. V roce 1713 vymřela celá třetina všech roudnických židů na mor. Krátce po něm se však přistěhovalo 58 nových rodin a již v roce 1724 žilo ve městě 448 osob. V Roudnici vznikla významná komunita, která byla jednou z nejpočetnějších židovských komunit v Čechách. V roce 1880 zde žilo již 523 židů; poté však následoval postupný pokles s 326 osobami v roce 1900 a 166 v roce 1930. O významu Roudnice vypovídá, že zde v 19. století sídlil krajský rabín a židovská náboženská obec zde fungovala nepřetržitě od konce 16. století až do druhé světové války. Ve městě postupně existovaly dvě židovské čtvrti. První z nich se nacházela jihovýchodně od zámku, na východním okraji městského jádra. Datum jejího vzniku není známé, koncem 16. století zde však stálo 16 až 18 domů, první synagoga a hřbitov. V letech 1613 až 1614 se z ní židé museli vystěhovat a čtvrť byla zbořena. Na jejím místě byl v následujících letech postaven kapucínský klášter. Po zrušení první čtvrti vznikla nová západně od mostu přes Labe v Havlíčkově ulici. Šlo o 300 metrů dlouhé ulicové ghetto se zástavbou po obou stranách ulice, které bylo od vlastního města původně odděleno bránou. Z počátku šlo pouze o 12 domů odkoupených od křesťanů, postupně se však čtvrť rozrůstala a v roce 1718 již sestávala z 51 domů. V letech 1727 až 1728 byla východní část ghetta v blízkosti kostela zrušena. I tak ve čtvrti v roce 1840 stálo 63 domů. Část z nich, zejména v severní části ghetta, byla zbořena v 19. století v důsledku stavby železnice. Další část byla zbourána po roce 1970, většina (zejména v jižní části Havlíčkovy ulice) se však v různých přestavbách dochovala do současnosti. Synagogy existovaly v Roudnici postupně tři. Nejstarší z nich byla výše zmíněná synagoga v první židovské čtvrti. Datum její výstavby není známé a byla zbořena spolu se čtvrtí. Druhá synagoga z roku 1619 stávala v ghettu v Havlíčkově ulici a v roce 1851 byla zbořena v souvislosti se stavbou železnice. V reakci na to byla v letech 1852 až 1853 postavena třetí synagoga, a to částečně na místě nedávno zbořené synagogy. Stavba novorománského slohu sloužila svému účelu do druhé světové války. Po válce byla přestavěna na středoškolský internát a stavebně upravena. V roce 2009 v ní sídlila firma prodávající nábytek. V současnosti se zde nachází populární restaurace Maják. Tři byly v Roudnici i židovské hřbitovy. Nejstarší stával v místě první židovské čtvrtě a zanikl v roce 1613. Několik náhrobků z něj bylo přeneseno na starý židovský hřbitov založený téhož roku. Hřbitov, nacházející se v Třebízského ulici, čítá na 1700 náhrobků, mezi nimiž jsou cenné stély vyvedené v barokním, renesančním a klasicistním slohu. Pohřbívalo se zde do roku 1896. V 90. letech 20. století byl hřbitov rekonstruován a je chráněn jako kulturní památka. Po vyčerpání kapacity starého hřbitova byl v roce 1890 na západním okraji města založen hřbitov nový. Pohřby se na něm konaly i po druhé světové válce. Za minulého režimu byl hřbitov zdevastován, náhrobky a stejně tak i obvodová zeď byly rozkrádány jako stavební materiál. Po roce 1990 došlo k zabezpečení hřbitova a od roku 2002 probíhá jeho rekonstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Na pravém břehu Labe stojí malá vodní elektrárna se čtyřmi turbínami s dosažitelným výkonem 3,2 MW. Ve městě funguje pobočka potravinářské firmy Vitana a firma Meva, která vyrábí kontejnery.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přes město vede železniční koridor Vídeň – Praha – Drážďany – Berlín. Roku 1850 byla zprovozněna státní železniční dráha podél levého břehu Labe a Vltavy, dnešní koridorová trať 090 Praha – Ústí nad Labem – Děčín, jejímuž vybudování padla za oběť cenná část městského centra a velká část městského pivovaru. Trať s nádražím na severní straně ohraničuje městské centrum. Roku 1900 byla zprovozněna odbočná trať do Zlonic (dnes jednokolejná regionální dráha 096), která stoupá serpentinou přes město z údolí Labe směrem na Slánsko. Na hlavní trati je v Roudnici jediné nádraží, na vedlejší trati jsou na jejím území ještě zastávky Roudnice nad Labem-Bezděkov (ve východní části města u místa rozdělení obou tratí), Roudnice nad Labem město (asi 300 metrů jižně od Karlova náměstí) a Roudnice nad Labem-Hracholusky (u průmyslového areálu v jižní části města). V turistické sezóně (od dubna do října) je možné k přepravě využít i historický Podřipský motoráček. Ten jezdí o víkendech a svátcích 2 páry spojů přes Mšené-lázně do Libochovic. Přes město vedou tyto páteřní komunikace: silnice II/240 (Praha – Kralupy nad Vltavou – Velvary – Roudnice nad Labem), silnice II/246 (Louny – Libochovice – Roudnice nad Labem – Mělník) a kolem města dálnice D8 (Praha – Ústí nad Labem – Drážďany). V současné době je město velmi zatíženo automobilovou i nákladní dopravou (až 16 000 vozidel denně projede hlavní třídou). Hlavní část obchvatu, na kterou se čeká od roku 1984 dosud nebyla postavena. Lodní dopravu na Labi tvoří většinou nákladní lodě, ale pluje zde také turisticky oblíbená loď Porta Bohemica. Městskou autobusovou dopravu tvoří linka 556001, kterou do roku 2010 provozoval Dopravní podnik Ústeckého kraje, od roku 2011 získala zakázku na pět let Veolia Transport Praha. Linka jezdí jen v pracovních dnech. Od začátku roku 2019 je linka 556001 nahrazena linkou 368, která spadá pod DÚK, a tak je MHD plně integrována Autobusové nádraží v Roudnici leží v centru města, na Karlově náměstí. Regionální autobusovou dopravu v oblasti zajišťoval až do krize v roce 2006 dominantní krajský dopravce (v poslední fázi Dopravní podnik Ústeckého kraje), poté jej nahradila ČSAD Slaný. Tato společnost provozuje i nyní regionální spoje v rámci integrovaného systému Doprava Ústeckého kraje (DÚK) od roku 2015. V lednu 2017 došlo k zapojení Roudnice nad Labem též do systému Pražské integrované dopravy (PID) ve směru na Mělník a Prahu do Středočeského kraje a to včetně vlaků. Spoje linky na Mělník v PID provozuje ČSAD Česká Lípa. Dále je zde soukromý dopravce BudosBus (Martin Lihm), který jezdí na komerční lince 550385 Praha – Roudnice – Budyně nad Ohří.", "section_level": 1}, {"title": "Roudnický most.", "content": "Starý kamenný most v Roudnici byl třetím nejstarším kamenným mostem, který byl v Čechách postaven a první přes řeku Labe. Byl postaven péčí Jana IV. z Dražic v letech 1333–1340. Most přečkal několik povodní a zvyšoval význam města, až byl po skoro tři sta letech poničen vojsky během třicetileté války. Plány na obnovu mostu nebyly realizovány a most postupně chátral. Teprve v letech 1906–1910 byl postaven nový most a při té příležitosti odstraněny zbývající trosky středověkého mostu. Při povodních v roce 2002 byl Roudnický most, jako jediný silniční most přes řeku Labe, otevřen.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "Město má velmi dobrou občanskou vybavenost. Nachází se zde pošta, nemocnice s poliklinikou, tři základní školy, praktická základní škola, roudnické gymnázium, Střední odborná škola a odborné učiliště Neklanova, Vyšší odborná a střední odborná škola i základní umělecká škola. Dále několik supermarketů, lékárny, městská knihovna, kino, kulturní dům, zrekonstruovaný plavecký bazén, zimní stadion, fotbalová hřiště, atd. Při jihozápadním okraji města se nachází letiště Roudnice, na němž se každé dva roky pravidelně koná oblíbená letecká přehlídka Memorial Air Show.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Roudnický hrad a zámek.", "content": "Mohutný zámek je dominantou Roudnice. Na skalnatém ostrohu nad řekou se však předtím tyčil hrad. Byl asi 40 metrů dlouhý a 15 metrů vysoký, jeho zdi byly silné 2 metry a byly zpevněny na severní straně a na nárožích věžicemi. V přízemí stavby byl velký sál, nad ním zřejmě slavnostní síň. Komplex ještě obsahoval menší užitkové budovy na jih od paláce, obehnané hradbou s opevněnou bránou. Tento hrad byl první český kamenný hrad, který nebyl postaven panovníkem. Z původního hradu se dodnes dochovalo obvodové zdivo a velký přízemní sál, rozčleněný pozdějšími vestavbami. Hrad byl oblíbeným sídlem většiny pražských biskupů, měl zde být vysvěcen na kněze i Jan Hus. Církev ho později prodala Janu Smiřickému, který jak se doba měnila, začal s přestavováním, doplňováním a upravováním. V polovině 16. století přibyla na jihovýchod od hradu nová obytná renesanční budova. Za ní pak přistavěli několik menších objektů spojených s hradem chodbou. Celá stavba byla poněkud nesourodá, takže ji pak Václav Eusebius z Lobkovic dal přestavět na dochovaný raně barokní zámek.", "section_level": 2}, {"title": "Kratochvílova rozhledna.", "content": "Kratochvílova rozhledna byla postavena roku 1935 Rolnickou záložnou podřipskou, která tehdy slavila šedesát let svého trvání. O projekt se potom postaral pražský architekt Štěpánek a o její stavbu provedli stavitelé Hádl a Hájek. Rozhledna má vzdušnou betonovou konstrukci s kruhovým půdorysem, nesenou osmi vnějšími a jedním středovým sloupem. Kolem něj se vine točité schodiště vedoucí ke kryté vyhlídkové plošině ve výšce třináct metrů. U paty věže je žulová pamětní deska věnovaná Václavu Kratochvílovi (1820–1893), rodáku z nedalekých Mlčechvost. Rolnická záložna tím uctila památku svého zakladatele a prvního předsedy. Na přelomu roku 2004 prošla rozhledna rekonstrukcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Roudnice nad Labem () je město ležící na levém břehu řeky Labe v okrese Litoměřice. Podle úředních informací trvale žije na území města obyvatel. Roudnice se rozkládá na ploše 16,67 km2 a patří k ní vesnice Podlusky.", "tgt_summary": "Roudnice nad Labem (avant 1918, \" Raudnitz-sur-l'Elbe\") est une ville du district de Litoměřice, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1157516} {"src_title": "Perpetuum mobile", "tgt_title": "Mouvement perpétuel", "src_document": [{"title": "Kritéria a porušení zákona.", "content": "Podle toho, který z termodynamických zákonů by byl existencí konkrétního stroje porušen, se perpetua mobile rozdělují do dvou základních kategorií: perpetuum mobile prvního druhu a perpetuum mobile druhého druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Perpetuum mobile prvního druhu.", "content": "První věta termodynamická je zákon o zachování energie. A proto perpetuum mobile prvního druhu produkuje nejméně tolik energie, kolik sám spotřebuje. Jakmile je jednou stroj spuštěn, může pracovat neomezeně dlouhou dobu, což znamená porušení zákona o zachování energie. Historické návrhy takových strojů často spočívaly v nedůsledném rozmyšlení rozložení sil v klasické mechanice. Jiné návrhy z této skupiny používají magnety jako nevyčerpatelný zdroj energie a vyhýbají se vzájemnému dotyku jednotlivých pohyblivých částí. Takové stroje často dokáží pracovat velmi dlouho. Problém je v tom, že ve skutečnosti nejsou schopny poskytnout žádnou skutečnou mechanickou práci k pohonu nějakého vnějšího zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Perpetuum mobile druhého druhu.", "content": "Druhá věta termodynamická má několik formulací, např. že teplo se šíří vždy ve směru od teplejší ke studenější části, nebo že je-li systém izolovaný, jeho entropie se buď zvětšuje nebo zůstává stejná. Perpetuum mobile druhého druhu je pak takový stroj, který přeměňuje teplo bez jakýchkoli ztrát a bez jakékoli dodané práce na jiný typ energie, aniž by přitom porušil zákon zachování energie. Takový stroj by musel porušovat druhou větu termodynamickou, protože nutně snižuje entropii daného systému, aniž by ji jinde zvyšoval (zadarmo neomezeně odčerpává ze systému teplo).", "section_level": 2}, {"title": "Zdánlivá perpetua mobile.", "content": "Stroje, které se jeví jako perpetuum mobile a přitom neporušují žádný z termodynamických zákonů, ve skutečnosti využívají neobvyklé zdroje energie. Jsou to tedy perpetua mobile pouze zdánlivě. Například je možné vyrobit hodiny nebo jiný stroj s malou spotřebou energie, který ke svému chodu bude využívat malých rozdílů teplot nebo tlaku mezi dnem a nocí. Takový stroj tedy má k dispozici neobvyklý zdroj energie, jeho použití je ale velmi omezené.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle patentového zákona Spojených států amerických je vynález patentovatelný jenom tehdy, pokud je funkční. U perpetua mobile se předpokládá nefunkčnost a patentový úřad proto odmítá takové vynálezy patentovat, pokud neprokáží funkčnost při formálním přezkoušení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perpetuum mobile (latinsky „trvale pohyblivé, stále se pohybující“, výslovnost [perpetuum móbile]) je stroj, který vykonává práci bez vnějšího zdroje energie. Jediná dodaná energie je počáteční impuls, který by stroj uvedl do činnosti. Latinský překlad názvu zní doslova „věčně v pohybu“, což má historické důvody a vystihuje to skutečnost, že by izolovaný stroj měl v prostředí s třením vydržet ve věčném pohybu. Takový stroj nemůže existovat, neboť by byl v rozporu s prvním nebo s druhým termodynamickým zákonem. Z teoretického hlediska Perpetuum mobile také vzniká, když účinnost stroje přesahuje 100 %, tj. když je odebíraný výkon větší než příkon. Zlaté pravidlo mechaniky: Nelze sestrojit stroj, periodicky pracující, který by z jednoho energetického zdroje energii využíval a do téhož zásobníku by energii vracel.", "tgt_summary": "Le mouvement perpétuel désigne l'idée d'un mouvement (généralement périodique), au sein d'un système, capable de durer indéfiniment sans apport extérieur d'énergie ou de matière, ni transformation irréversible du système. ", "id": 1376626} {"src_title": "Kosmodrom Bajkonur", "tgt_title": "Cosmodrome de Baïkonour", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kosmodrom byl vybudován v Kyzylordské a Karagandské oblasti na území Kazašské SSR (nyní Republika Kazachstán) mezi sídly Kazaly a Žosaly na základě rozhodnutí vlády SSSR č. 292-181 ze dne 12. února 1955 jako 5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon (5-NIIP, \"5й Научно-исследовательский испытательный полигон\", \"5-НИИП\") Ministerstva obrany SSSR pro zkoušky balistických raket. Do té doby pro pokusy s raketami sloužila vojenská střelnice (nyní Kosmodrom Kapustin Jar), která k pokusům vícestupňových raket vyvíjenými týmem Koroljova nedostačovala. Proto maršál dělostřelectva Mitrofan Nědělin rozhodl postavit základnu větší. Výstavbu nové základny dostal na starost generál ženijního vojska Georgij Maximovič Šubnikov. Na budoucí staveniště se dostal s prvními spolupracovníky již 12. ledna 1955. Železniční vagóny jim sloužily jako dílny i obydlí. Organizační struktura vojenské správy střelnice byla stanovena direktivou Generálního štábu ozbrojených sil SSSR ze dne 2. června 1955; tento den byl později rozkazem ministra obrany SSSR č. 00105 ze dne 3. srpna 1960 oficiálně označen za datum zřízení kosmodromu. Správou kosmodromu byla pověřena raketová vojska RVSN (Raketnyje vojska stratěgičeskogo naznačenija, Ракетные войска стратегического назначения), později rampy pro kosmické nosiče spravovaly VKS (Vojenno-kosmičeskije sily, Военно-космические силы). První úspěšný start balistické rakety z kosmodromu se uskutečnil 3. srpna 1957. Od 4. října 1957, kdy odtud byla vypuštěna první umělá družice Země Sputnik 1, je používán i pro kosmické starty. V západním tisku byl často nazýván Tjura-Tam podle blízké železniční stanice. Původní vesnice Bajkonur (kazašsky Bajkonyr) leží asi 320 km severovýchodně od kosmodromu; její jméno bylo pro kosmodrom použito kvůli utajení jeho skutečné polohy. Oficiální narozeniny kosmodromu Bajkonur jsou stanoveny na 2. června 1955, kdy byla příkazem generálního štábu ustavena organizace Pátého výzkumného a zkušebního prostoru a bylo vytvořeno ředitelství cvičiště - vojenská jednotka 11284. Na začátku výcviku a vypouštění bylo na cvičišti 527 inženýrů a 237 techniků, celkový počet vojenského personálu byl 3600 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské tajemství.", "content": "Raketový kosmodrom Tjura-Tam patřil mezi přísně střežená a tajená místa. V roce 1956 jeho stavbu sice prokázaly snímky z amerického špionážního letadla U-2, ale souřadnice Sověti tajili dál. Po Gagarinově letu požádal SSSR Mezinárodní leteckou federaci (FAI) o uznání rekordního letu a uvedl, že startoval z Kosmodromu Bajkonur. Na mapě této oblasti byla zakreslena jen vesnice Bajkonur, jinak zde byl trestanecký tábor, a tak se Sověti rozhodli uvést vzdálenou vesnici jako místo startu rakety. Při návštěvě francouzského prezidenta Charlese de Gaulla byla instalována před budovami základny s původním označením \"Ploščadka 10\" nová tabule s označením \"Zvezdograd\" a později, 29. ledna 1958 bylo městečko u základny pojmenováno \"Leninsk\".", "section_level": 1}, {"title": "Po rozpadu SSSR.", "content": "Po rozpadu SSSR v roce 1993 přešel kosmodrom do vlastnictví nově vzniklého samostatného státu Kazachstán, ale po složitých jednáních byla 4. ledna 1994 podepsána dvoustranná mezivládní dohoda o dlouhodobém pronájmu kosmodromu Ruské federaci na dobu nejméně 20 roků za 115 mil. USD ročně. VKS v roce 1996 přešly zpět do RVSN. V roce 1999 bylo rozhodnutím ruské vlády zřízeno středisko FGUP Federalnyj kosmičeskij centr „Bajkonur“ (ФГУП Федеральный космический центр „Байконур“) a v souvislosti s tím přebrala postupně rampy do své péče ruská kosmická agentura RAKA (Rossijskoje aviacionno-kosmičeskoje agentstvo, Российское авиационно-космическое агентство, РАКА), nyní Státní korporace pro kosmické aktivity Roskosmos. V roce 2001 byly vytvořeny KVRF (Kosmičeskije vojska Rossijskoj federacii, Космические войска Российской федерации, КВ РФ), kterým podléhá vojenská část kosmodromu. Současný oficiální název je 5. Gosudarstvennyj ispytatělnyj kosmodrom (5-GIK, \"5й Государственный испытательный космодром\", \"5-ГИК\") Ministerstva obrany Ruské federace. Dne 9. ledna 2004 podepsali ruský prezident V. Putin a kazašský prezident N. Nazarbajev dohodu o prodloužení pronájmu do roku 2050 (smlouva byla ratifikována ruskou Dumou 25. května 2005). Parlament Kazachstánu ratifikoval smlouvu v březnu 2010. V lednu 2005 byla zřízená společná kazašsko-ruská společnost „Bajterek“ pro komerční zajišťování startů nosných raket typu Angara.", "section_level": 1}, {"title": "Popis kosmodromu.", "content": "Vlastní kosmodrom (bez pádových oblastí stupňů ve střeleckém sektoru) zabírá plochu 6717 km. Nachází se zde 15 ramp 9 typů pro vypouštění kosmických nosičů, 4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket, 11 montážních budov MIK (montažno-ispytatělnyj korpus) se 34 halami pro přípravu nosných raket a družic a sond, 3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles kapalnými pohonnými látkami a stlačenými plyny, sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket, stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 t/den), tepelná elektrárna s výkonem 60 MW, energovlak s výkonem 72 MW, 2 letiště („Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde byla přistávací dráha sovětského raketoplánu Buran, 470 km železničních tratí (z toho 40 km speciálního rozchodu), 1281 km silnic, 6610 km elektrorozvodné sítě, 2784 km spojové sítě a hangár, kde byl uložen raketoplán Buran.", "section_level": 1}, {"title": "Využití kosmodromu.", "content": "Z kosmodromu jsou a v minulosti byly vypouštěny všechny sovětské a ruské pilotované kosmické lodě typů Vostok, Voschod a Sojuz a bezpilotní nákladní kosmické lodě typu Progress, zásobující Mezinárodní vesmírnou stanici. Jsou odsud vypouštěny stacionární telekomunikační družice, sondy k Měsíci a sondy k planetám a část vědeckých, aplikovaných a vojenských umělých družic Země. Používaly nebo používají se k tomu účelu různé typy nosných raket; v současné době [2017] zejména různých modifikací typů Sojuz, Proton a Zenit.", "section_level": 1}, {"title": "Zázemí kosmodromu.", "content": "Přes 70 000 specialistů a jejich rodin (stav 2002) žije a pracuje v městě Bajkonur (původní název Taškent-90, pak Tjura-Tam, pak Zvezdograd, pak Leninskoje, pak až do 20. prosince 1995 Leninsk, zeměpisné souřadnice ) na břehu řeky Syrdarji.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "Na kosmodromu Bajkonur se nachází malé muzeum vedle dvou malých domků, bývalých rezidencí Sergeje Koroljova a Jurije Gagarina. Obě chaty byly zachovány a jsou součásti muzea, které je domovem sbírky kosmických artefaktů. Renovovaný testovací exemplář ze sovětského programu Eněrgija-Buran stojí vedle vchodu do muzea. Součástí muzea jsou také fotografie související s historií kosmodromu včetně obrazů všech kosmonautů. Každá posádka každé expedice zahájené z Bajkonuru zde zanechává podepsanou fotografii celé posádky, která je vystavena za sklem. Muzeum má také mnoho předmětů souvisejících s Gagarinem, včetně pozemního ovládacího panelu z jeho letu, jeho uniformy a půdy z místa přistání, které se uchovaly ve stříbrném kontejneru. V jedne z muzejních místností se nachází také starší verze návratové kapsle kosmické lodi Sojuz.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "České ohlasy historicky nejvýznamnějšího sovětského kosmodromu nalézáme ve skladbě Bajkonur z alba 15 let jsem Na Kovárně na plech hudební skupiny Tři sestry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmodrom Bajkonur (kazašsky, \"Bayqoñır ğarış aylağı\"; rusky \"\") je kosmodrom (základna pro starty kosmických raket) v Kazachstánu používaný od počátku kosmické éry Sovětským svazem a později Ruskem.", "tgt_summary": "Le cosmodrome de Baïkonour (en ; en ), créé en 1956, est une base de lancement russe située au centre du Kazakhstan, à proximité de la ville de Baïkonour. Le site, situé dans une région de steppe au climat extrême mais disposant d'un embranchement sur la ligne de chemin de fer Moscou - Tachkent, a été choisi en 1955 pour implanter un centre de lancement destiné à la mise au point des missiles balistiques intercontinentaux R‐7 Semiorka de l'Union soviétique. Lorsque l'activité spatiale soviétique s'est développée sous l'impulsion des équipes de Korolev qui avaient mis au point le missile, le centre de Baïkonour a été choisi pour placer en orbite les premiers satellites artificiels puis le premier homme dans l'espace. ", "id": 535401} {"src_title": "Váh", "tgt_title": "Váh", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka vzniká nedaleko Kráľové Lehoty, v nadmořské výšce 664 m n. m. soutokem Bílého a Černého Váhu. Zdrojnice pramení ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Převážnou část protéká v horách a až pod Novým Mestem nad Váhom vtéká do Podunajské nížiny. Ústí do Dunaje u města Komárno v nadmořské výšce 106 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok činí 152 m3/s. Nejvyšší je v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se k zásobování vodou, na zavlažování, k výrobě vodní energie, pro vodní dopravu a k plavení dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Vážská kaskáda.", "content": "Na \"Váhu\", stejně jako např. na Vltavě, existuje soustava vodních přehradních hrází a nádrží – Vážská kaskáda. Celkem je jich 22 (nejnovější z nich je Vodné dílo Žilina). První přehradou je velmi dobře známá Liptovská Mara, poslední je v Kráľové nad Váhom. Podle údajů TASR z roku 1996 elektrárny ročně vyrobí 1 965 132 MWh energie. Mnohé přehrady pracují na umělých kanálech vedených podél koryta řeky.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled některých nádrží.", "content": "Liptovská Mara, Bešeňová, Krpeľany, Žilina, Hričov, Nosice (\"Priehrada mládeže\"), Sĺňava, Kráľová", "section_level": 2}, {"title": "Vážská vodní cesta.", "content": "Od roku 1998, kdy bylo dáno do provozu vodní dílo Selice, je řeka splavná pro velké lodě odpovídající klasifikační třídě VIa po Sereď (Rozměry plavebních komor Selice a Kralová jsou 110 × 24 metrů). V současnosti se připravuje prodloužení splavnění Váhu po Žilinu, dostavbou plavebních komor a lodního zdvihadla (Nosice), k dříve vybudovaným stupňům kaskády. Komory a zdvihadlo mají odpovídat klasifikační třídě Va a mít užitné rozměry 110 × 12 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Města na Váhu.", "content": "\"Kompletní seznam všech sídel ležících na Váhu obsahuje článek : Seznam sídel na řece Váh\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Váh (, ) je nejdelší řeka Slovenska, která protéká čtyřmi kraji (Žilinský, Trenčínský, Trnavský, Nitranský). Jde o levý přítok Dunaje. Jeho délka činí 403 km. Povodí má rozlohu 10 640 km2.", "tgt_summary": "La rivière Váh (prononciation slovaque : [], en ), est un cours d'eau de Slovaquie et un affluent gauche du Danube.", "id": 1947960} {"src_title": "Rudolf Skácel", "tgt_title": "Rudolf Skácel", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začal v Trutnově, kde hrál také lední hokej a tenis. Od třinácti let působil v FC Hradec Králové. V roce 1997 debutoval v rezervním královéhradeckém týmu – na jaře nastoupil v posledním kole divize, na podzim hrál Českou fotbalovou ligu. Když v roce 1999 první tým Hradce Králové sestoupil do druhé ligy, Skácel se poprvé v posledním kole objevuje na pár minut na hřišti. V roce 2000 se stává stabilním členem A týmu, jenž vyhrává druhou nejvyšší soutěž a postupuje mezi elitu. V roce 2001 se prosazuje také v první lize, skóruje hned v úvodním kole při prohře Hradce v Jablonci 1:5, překonává slavného brankáře Petra Koubu. Na začátku jara 2002 přestupuje do SK Slavia Praha, s níž vyhrál Pohár ČMFS. Dále hrál za Olympique de Marseille (2003–2004), Panathinaikos Athény (2004–2005), Heart of Midlothian FC (2005–2006, zde se setkal s krajany Michalem Pospíšilem a Romanem Bednářem), Southampton FC (2006–2009), Herthu Berlín (hostování na jaře 2008). Na podzim 2008 po vypršení smlouvy s Herthou hrál opět v anglickém Southamptonu.", "section_level": 1}, {"title": "SK Slavia Praha (první návrat).", "content": "V říjnu 2009 se vrátil po šesti letech do Slavie. Do konce podzimní sezóny tam působil jako amatérský hráč, protože po skončení přestupního termínu už nemohl podepsat profesionální kontrakt. Za Slavii odehrál ale pouze 5 ligových zápasů, v nichž zaznamenal 3 góly (všechny do sítě 1. FC Brno).", "section_level": 2}, {"title": "AE Larissa 1964.", "content": "V lednu 2010 podepisuje smlouvu na 1,5 roku v řeckém celku AE Larissa. Po hostování v Panathinaikosu Athény to bylo jeho druhé působení v Řecku. V Larisse ale vydržel jen do léta a pak se přesunul do Skotska.", "section_level": 2}, {"title": "Hearts of Midlothian FC (návrat).", "content": "V září 2010 podepisuje novou jednoroční smlouvu v Heart of Midlothian FC. Se skotským klubem vyhrál v sezóně 2011/12 podruhé skotský fotbalový pohár (první získal během svého dřívějšího působení v sezóně 2005/06). Ve finále zdolal Hearts tým Hibernian FC 5:1 a Skácel se na vítězství podílel 2 góly. Po utkání byl oceněn jako „muž zápasu“ (Man of the Match). Poté se vyjádřil, že to byl jeho „pravděpodobně poslední zápas za Hearts“, neboť nedostal nabídku k prodloužení smlouvy, přestože v ligovém ročníku 2011/12 vsítil 18 branek a byl nejlepším kanonýrem klubu. 9. října Hearts oznámili, že Rudolf Skácel opět trénuje s týmem. Nicméně přestup zpět do Hearts of Midlothian nebyl možný, klub měl zakázány přestupy.", "section_level": 2}, {"title": "Dundee United FC.", "content": "Po letním odchodu z Hearts trénoval chvíli ve Slavii Praha a v dalších klubech a koncem října 2012 (poté, co bylo jasné, že v Hearts kvůli zákazu přestupů hrát nemůže) podepsal krátkodobou smlouvu (do ledna 2013) v dalším skotském klubu Dundee United FC. Poprvé za nový klub skóroval v 18. kole skotské ligy proti Inverness Caledonian Thistle FC, když v 8. minutě zvyšoval už na 3:0 pro domácí. Hosté však v dramatickém duelu stačili vyrovnat na konečných 4:4.", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha (druhý návrat).", "content": "Po skončení smlouvy s Dundee United 30. ledna 2013 se nedohodl na jejím prodloužení. Začátkem března podepsal kontrakt do konce ročníku 2012/13 se Slavií Praha. Poprvé nastoupil 16. března 2013 v domácím utkání proti Slovanu Liberec, trenér Petr Rada jej poslal na hřiště dvacet minut před koncem místo slovenského záložníka Karola Kisela. Slavia zvítězila 3:1. 13. dubna 2013 nastoupil v základní sestavě v pražském derby proti Spartě, Slavia podlehla městskému rivalovi 1:3. Celkem odehrál v dresu Slavie během tohoto angažmá 5 zápasů, branku nevstřelil. Na konci sezóny nedostal nabídku na novou smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "FK Mladá Boleslav.", "content": "V srpnu 2015 byl na testech v FK Mladá Boleslav. S vedením boleslavského klubu se dohodl na spolupráci do 30. června 2016. Do února 2016 zde odehrál pouze dva ligové zápasy, v březnu 2016 se stal volným hráčem.", "section_level": 2}, {"title": "Raith Rovers FC.", "content": "Následoval návrat do Skotska, kde si v minulosti vybudoval výborné renomé. V červenci 2016 podepsal smlouvu s týmem Raith Rovers FC hrajícím Scottish Championship (druhou skotskou ligu). Odehrál zde sezónu 2016/17, po níž následoval sestup klubu do Scottish League One (třetí skotské ligy).", "section_level": 2}, {"title": "1. FK Příbram.", "content": "V létě 2017 se dohodl na kontraktu s druholigovým českým klubem 1. FK Příbram.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U21.", "content": "Do mládežnických reprezentací se nedostal, nastoupil poprvé až za národní mužstvo do 21 let. V říjnu 2001 debutuje v kvalifikačním utkání proti Bulharsku a hned v prvním utkání se zapisuje mezi střelce, když ve 26. minutě zvyšuje na průběžných 3:0 (ČR zvítězila suverénně 8:0). S jedenadvacítkou vyhrál ME hráčů do 21 let v roce 2002 konané ve Švýcarsku. Na turnaji odehrál kompletní utkání postupně proti Francii (prohra ČR 0:2), Řecku (remíza 1:1), Itálii (výhra ČR 3:2 po prodloužení) a ve finále opět proti Francii (0:0, 5:4 na pokutové kopy pro ČR). Celkem za českou fotbalovou reprezentaci do 21 let odehrál 9 utkání (3 výhry, 5 remíz, 1 prohra) a vstřelil 1 gól.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Později se stává členem kádru A-týmu české reprezentace. 12. listopadu 2003 debutuje v domácím přátelském zápase s Kanadou a hned se střelecky prosazuje. V 73. minutě střídá na hřišti Jana Kollera a o 8 minut později upravuje stav utkání na průběžných 5:0 (ČR v závěru inkasovala gól a vyhrála poměrem 5:1). Byl také jedním z hráčů nominovaných na EURO 2008 jako náhradník za zraněného Daniela Pudila. ČR vypadla již v základní skupině a Skácel nezasáhl do žádného ze 3 zápasů. Celkem odehrál za českou reprezentaci dohromady 7 utkání s bilancí 4 výhry a 3 prohry, vstřelil 1 gól. Účast na vrcholových turnajích:", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační zápasy a góly.", "content": "Góly Rudolfa Skácela za české reprezentační mužstvo do 21 let Góly Rudolfa Skácela za reprezentační A-mužstvo České republiky", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolf Skácel (* 17. července 1979, Trutnov, Československo) je bývalý český fotbalový záložník a bývalý reprezentant, od roku 2017 do roku 2019 byl hráč klubu 1. FK Příbram. Mistr Evropy hráčů do 21 let z roku 2002. Na klubové úrovni působil mimo ČR ve Francii, Řecku, Skotsku, Anglii a Německu. V červnu 2019 se rozloučil s kariérou", "tgt_summary": "Rudolf « Rudi » Skácel, né le à Trutnov, est un footballeur international tchèque qui évolue au poste de milieu offensif au FK Mladá Boleslav.", "id": 1189025} {"src_title": "Satanské verše (román)", "tgt_title": "Les Versets sataniques", "src_document": [{"title": "Kritika díla.", "content": "Podle některých muslimských autorit je dílo plánovitým znesvěcením islámu. Tato argumentace by se dala shrnout asi takto: Tyto argumenty jsou ale trochu zavádějící, což se dá zjistit až po přečtení knihy (viz následující děj). Čtení této knihy je ale týmiž autoritami muslimům zakázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Hrdiny hlavní linie románu jsou dva cestující mezinárodního letu z Indie do Londýna. Letadlo se zřítí do kanálu La Manche a oba hrdinové jsou zázračně zachráněni. Začnou se ale měnit - jeden v bytost podobnou andělu, druhý v čerta. Čert prochází ponižujícím a rasistickým přijetím imigračních úředníků a jeho podoba mu pitoreskně komplikuje i osobní vztahy. Druhý hrdina začne mít sny, v nichž se vidí coby anděl Gabriel, diktující poněkud zmateně verše Prorokovi, zakládajícímu nové náboženství. Tato část příběhu odkazuje na titulní satanské verše, kdy se Prorok snaží zjistit, jestli mu toleranci k místním bohyním sdělil anděl či ďábel. Po prožitých vidinách i utrpení se sice vrátí ke svým podobám, ale poněkud změněni svými zážitky. V románu je mnoho vedlejších linií:", "section_level": 1}, {"title": "Intertextovost.", "content": "Nacházíme zde mnoho odkazů na Korán, Bibli, ale i na Othella či Carmen. Hlavním námětem díla je rozdílnost kultur.", "section_level": 1}, {"title": "Násilí, vraždy a pokusy o ublížení.", "content": "S ochranou policie Rushdie unikl přímé fyzické újmě, ale jiní spojení s jeho knihou utrpěli útoky. Hitoši Igaraši, japonský překladatel, byl 11. července 1991 ubodán k smrti. Ettore Capriolo, italský překladatel, byl v Miláně 3. července 1991 vážně zraněn bodnutím. Norský vydavatel William Nygaard byl třikrát střelen během pokusu o atentát v Oslu v říjnu 1993, ale přežil. Aziz Nesin, turecký překladatel, byl zamýšlen jako cíl během událostí, které vedly k masakru v tureckém městě Sivas 2. července 1993, což mělo za následek smrt 37 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Satanské verše (1988) je román spisovatele Salmana Rushdieho, psaný v autorově stylu magického realismu. Mnohavrstevné dílo vykresluje rozpory mezi způsobem vnímání rozdílných kultur, především muslimské mystiky a západního racionalismu. Za toto dílo byl autor odsouzen ájatolláhem Chomejním k trestu smrti. Na podporu tohoto trestu se konala shromáždění v Karáčí, Teheránu, Bombaji atd. Rushdie byl proto nucen se za pomoci Scotland Yardu skrývat. Překladatelé a nakladatelé díla jsou ohrožováni, někteří, jako Hitoši Igaraši, byli zavražděni.", "tgt_summary": "Les Versets sataniques (titre original : \"The Satanic Verses\") est le quatrième roman de Salman Rushdie, publié en 1988, et pour lequel il a reçu la même année le prix Whitbread. Le, l'ayatollah Khomeini a publié une fatwa de mort contre lui en mettant en cause son œuvre, ce qui l'a forcé à entrer dans la clandestinité.", "id": 1548381} {"src_title": "Tomáš Ujfaluši", "tgt_title": "Tomáš Ujfaluši", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sigma Olomouc.", "content": "Prvním velkým přestupem byl pro Ujfalušiho přestup do Sigmy Olomouc v 9. třídě základní školy. Do Olomouce se ale nestěhoval jen kvůli fotbalu, začal zde také studovat střední zemědělskou školu, která mu dovolila skloubit fotbal a studium. Do prvního týmu olomoucké Sigmy se Ujfaluši dostal v roce 1996, první utkání za tento tým odehrál ale až v sezoně 1997/1998. V této sezoně se na trávník dostal celkem jedenáctkrát a dal 2 branky. Od následující sezony se prosadil do základní sestavy a v sezonách 1998/99 a 1999/00 chyběl pouze ve třech zápasech. V prosinci 2000 Ujfaluši přestoupil do německého týmu Hamburger SV.", "section_level": 2}, {"title": "Hamburger SV.", "content": "Ujfaluši se tak stěhoval na sever Německa, Sigma Olomouc za tento přestup vyinkasovala 50 milionů korun. V Německu nakonec strávil tři a půl roku, během kterých stihl také proniknout do české seniorské reprezentace. Po dobu působení v Hamburku se stal jedním z nejdůležitějších hráčů týmu, jediným negativem bylo jen zranění kolene v roce 2003, po kterém se ale dokázal rychle vrátit na trávník a nabrat výbornou formu, což vyústilo až v jeho nominaci na EURO 2004. V roce 2003 vyhrál Ujfaluši s týmem Hamburku německý ligový pohár, Hamburk ve finále porazil Borussii Dortmund 4:2.", "section_level": 2}, {"title": "ACF Fiorentina.", "content": "Začátky ve Fiorentině neměl nejjednodušší. Sezona byla bez zimní přestávky, tvrdší tréninky a nedůvěra trenérů – to byly věci, které Ujfalušimu přestup vůbec neusnadňovaly. První sezona v Itálii nebyla příliš úspěšná, klub hrál o záchranu. I tak Ujfaluši vydržel, a postupně se vypracoval na jednoho z nejlepších obránců v Itálii, s Fiorentinou obsadil před potrestáním za korupční aféru 4. místo, pro trest kvůli již zmiňované korupční aféře si ale evropské poháry nezahrál. V létě roku 2008 přestoupil do španělského klubu Atlético Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "V první sezóně v Atleticu pomohl týmu ke 4. místu v lize. V následující sezóně 2009/10 skončilo Atlético v lize až deváté, ale tým s Tomášem Ujfaluši dokázal vyhrát nově založenou soutěž - Evropskou ligu UEFA i Superpohár UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Galatasaray Istanbul.", "content": "20. června 2011 podepsal Ujfaluši smlouvu na dva roky s opcí s tureckým velkoklubem Galatasaray Istanbul, přestoupil za 2 miliony eur a sešel se zde s českým útočníkem Milanem Barošem. Ve své první sezóně 2011/12 se mu podařilo s klubem získat titul. Získal zde rovněž ocenění klubového obránce sezóny 2011/12. Na začátku sezóny 2012/13 utrpěl zranění kolena a do konce ročníku se již na hřiště nedostal. Klub následně opci neuplatnil.", "section_level": 2}, {"title": "Sparta Praha.", "content": "8. srpna 2013 podepsal roční smlouvu s opcí v AC Sparta Praha. Svůj první zápas v dresu Sparty odehrál 5. září 2013 v přípravném utkání se Slovanem Bratislava, strávil na hřišti 60 minut. Sparta zvítězila 1:0. Debut v soutěžním zápase absolvoval 24. září ve 3. kole Poháru České pošty proti Zlínu (výhra 1:0 a postup do 4. kola). 1. prosince 2013 se z důvodu nedoléčeného kolena rozhodl ukončit hráčskou kariéru. Během podzimní části sezóny 2013/14 odehrál jen 4 zápasy, z toho ani jeden ligový (šlo o 2 pohárové a 2 přípravné zápasy).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V roce 1997 se Ujfaluši stal hráčem reprezentace ČR do 21 let. Zúčastnil se v roce 2000 mistrovství Evropy hráčů do 21 let na Slovensku, kde Češi získali stříbrné medaile, když ve finále podlehli Itálii 1:2. Druhé místo znamenalo kvalifikaci na Letních olympijských her 2000 v Austrálii, kde české mužstvo obsadilo se 2 body za dvě remízy poslední čtvrté místo v základní skupině C. Jeho reprezentační debut v A-mužstvu Česka se odehrál v utkání Makedonie - Česko, které skončilo 1:1. Své první reprezentační góly dal Ujfaluši týmu Jugoslávie 6. září 2002 (přispěl k vysoké výhře na Letné 5:0). Během působení v Hamburku odehrál s reprezentací neúspěšnou kvalifikaci na MS 2002 a také kvalifikaci o Euro 2004. Stabilním hráčem reprezentace se ale stal až za trenéra Brücknera.", "section_level": 1}, {"title": "Euro 2004.", "content": "Na evropském šampionátu odehrál Ujfaluši ve čtyřech zápasech 375 minut, česká reprezentace zde společně s Nizozemskem obsadila 3. místo, když v semifinále podlehla pozdějším vítězům z Řecka 0:1 v prodloužení stříbrným gólem Traianose Dellase. Díky výkonům na EURU a také v Hamburku se o Ujfalušiho začaly zajímat přední evropské týmy. Největší zájem projevila italské Fiorentina, pro kterou mluvil také fakt, že Ujfaluši vždy chtěl hrát italskou Serii A. Sám požádal šéfa Hamburku, aby mohl do Itálie přestoupit. Přestup vyšel, i když to nebylo jednoduché, neboť těsně před přestupem byl zvolen kapitánem Hamburku. I tak se stěhoval z Německa do Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2006.", "content": "Společně se spoluhráči z reprezentace se Ujfaluši zúčastnil MS v Německu v roce 2006. Již postup na světový turnaj znamenal pro Českou republiku úspěch, bylo to poprvé, co se týmu podařilo na tento nejvýznamnější turnaj kvalifikovat. První zápas vyhrálo české mužstvo nad USA 3:0, ale po prohře s Ghanou 0:2 už postup ze skupiny tak reálný nebyl. V tomto utkání navíc dostal Ujfaluši za stavu 0:1 v 65. minutě červenou kartu, čímž oslabil český tým. V dalším utkání proti Itálii proto nemohl hrát. Po porážce s Itálií 0:2 se tak český tým rozloučili s turnajem už po základní skupině.", "section_level": 2}, {"title": "Euro 2008.", "content": "Na Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 odehrál Ujfaluši všechny tři zápasy v základní skupině, v prvním utkání se Švýcarskem (výhra ČR 1:0) byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. Poté přišla porážka 1:3 s Portugalskem a kolaps s Tureckem, kdy národní tým ztratil před koncem vedení 2:0 a prohrál 2:3, což jej stálo postup do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Tomáše Ujfalušiho v českém reprezentačním A-mužstvu", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Ujfaluši je rozvedený, s exmanželkou Kateřinou má dceru Kačenku. Jména svých dvou lásek má dokonce vyšitá na kopačkách. Kromě toho, že vystudoval střední školu, udělal i přijímací zkoušky na vysokou školu, kterou ale nezačal studovat z důvodu sportovního vytížení. Mezi jeho záliby patří golf a móda, věnuje se také charitě. Zúčastnil se například charitativní módní přehlídky pro nadaci Terezy Maxové, společně s bratrancem Robinem se také angažuje v projektech na pomoc africkému fotbalu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační aféry.", "content": "V roce 2007 skončila bouřlivá oslava Ujfalušiho 29. narozenin s reprezentačním týmem mediálním skandálem. V dubnu 2009 prošel další aférou, když se po prohraném kvalifikačním zápase o MS se Slovenskem skupina fotbalistů odebrala k „oslavě“ ve společnosti mladých prostitutek. To neuniklo pozornosti fotografů a sponzoři reprezentace poté tlačili na ČMFS, že takto by se reprezentanti neměli chovat, i když mají „po pracovní době“. Po propuknutí této aféry se Ujfaluši 8. dubna 2009 rozhodl ukončit své působení v reprezentačním týmu. Z aféry vzešla okřídlená hláška „nic jsem neplatil a ta částka taky nesouhlasí“ – podobně totiž Ujfaluši reagoval na dotazy novinářů, přičemž ovšem podle svého pozdějšího vyjádření neměl na mysli placení prostitutkám, nýbrž pouze za občerstvení, a to v nižší částce, než jakou novináři ve svých zprávách uváděli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Ujfaluši (* 24. března 1978 Rýmařov) je bývalý český fotbalový obránce a reprezentant, který naposledy hrál za český klub AC Sparta Praha. Ze zdravotních důvodů (nedoléčené koleno) se rozhodl 1. prosince 2013 ukončit hráčskou kariéru. ", "tgt_summary": "Tomáš Ujfaluši () né le à Rýmařov en Tchéquie, était un footballeur tchèque d'origine hongroise évoluant au poste de défenseur central.", "id": 705993} {"src_title": "BWV", "tgt_title": "Bach-Werke-Verzeichnis", "src_document": [{"title": "Řazení skladeb v katalogu BWV.", "content": "Seznam není seřazen chronologicky, ale tematicky (podle druhu skladby). Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že není možné přesně určit dobu vzniku většiny Bachových skladeb, protože se dochovaly pouze jejich nedatované rukopisy. Za Bachova života byl vydán tiskem jen malý zlomek jeho díla. Později, v polovině 19. století, začala společnost Bach-Gesellschaft postupně vydávat kompletní Bachovo dílo. Skladby zde byly seskupeny do jednotlivých svazků podle žánru. I toto souborné vydání mohlo hrát roli v úvahách o konečném seřazení skladeb v seznamu BWV. Původní katalog z roku 1950 končí položkou BWV 1080 (Umění fugy). Od té doby bylo objeveno několik desítek dalších Bachových skladeb, které byly v aktualizovaných vydáních zařazeny na konec seznamu (již nezávisle na druhu skladby). U jiných skladeb bylo naopak Bachovo autorství zpochybněno, nebo dokonce vyloučeno; jejich čísla však v seznamu zůstávají. Díla, která jsou neúplná, nebo u kterých bylo Bachovo autorství již od počátku sporné, jsou řazena do zvláštního dodatkového seznamu (\"BWV Anhang\") a označována zkratkou BWV Anh. a pořadovým číslem.", "section_level": 1}, {"title": "Vokální díla.", "content": "Vokální díla tvoří přibližně polovinu Bachovy tvorby. Většinou jde o duchovní skladby určené pro nedělní bohoslužby a také pro svátky a zvláštní příležitosti (např. svatby, pohřby).", "section_level": 1}, {"title": "Kantáty, BWV 1–224.", "content": "Kantáty tvoří značnou část Bachova vokálního díla. Jedná se převážně o kantáty duchovní a mnoho z nich pochází z prvních let Bachova působení v Lipsku, kdy psal novou kantátu pro nedělní bohoslužbu každý týden. Vedle nich je známo také několik světských kantát, například Lovecká nebo Kantáta o kávě.", "section_level": 2}, {"title": "Moteta, BWV 225–231.", "content": "Dochovalo se pouze několik motet vytvořených pro zvláštní příležitosti. Jedná se o skladby pro sbor a basso continuo.", "section_level": 2}, {"title": "Mše a magnificat, BWV 232–243.", "content": "Nejvýznamnější je Mše h moll (v latině), kromě ní Bach napsal ještě několik kratších mší na německé texty.", "section_level": 2}, {"title": "Pašije a oratoria, BWV 244–249.", "content": "Oratoria se řadí mezi nejrozsáhlejší Bachova díla. Patří sem například Velikonoční či Vánoční oratorium, a především Janovy a Matoušovy pašije. Obě tyto skladby mají také formu oratoria. Ostatní Bachova zhudebnění pašijí se dochovala jen částečně.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřhlasé chorály, BWV 250–438.", "content": "Jedná se o harmonizace protestantských chorálů. Základní melodie jsou téměř vždy staršího původu, Bach provedl jejich úpravu pro čtyřhlasý sbor.", "section_level": 2}, {"title": "Písně, árie a quodlibet, BWV 439–524.", "content": "Do této skupiny patří duchovní písně z tzv. Schemelliho zpěvníku a různé árie a písně z druhé Knížky pro Annu Magdalenu Bachovou.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentální díla.", "content": "Bach byl za svého života známý především jako vynikající varhaník a virtuózní hráč na cembalo, a těmto dvěma nástrojům je také určena většina jeho instrumentální tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Varhanní skladby, BWV 525–771.", "content": "Nejpočetněji jsou zde zastoupeny chorálové předehry, tj. polyfonní zpracování chorálů pro varhany. Jsou uspořádány do několika sbírek, jako je Varhanní knížka, tzv. Schüblerovy chorály a další. Vedle této liturgické hudby vytvořil Bach mnoho virtuózních kusů různých forem. Stěžejní jsou fugy, často předcházené kompozičně volnější skladbou, např. preludiem, tokátou nebo fantazií. Známými příklady jsou Tokáta a fuga v d moll či Passacaglia a fuga v c moll. Dále sem patří několik trio sonát a varhanních koncertů.", "section_level": 2}, {"title": "Skladby pro klavír, BWV 772–994.", "content": "Skladby pro klavír (resp. v době vzniku spíše pro cembalo nebo klavichord) tvoří další početnou část Bachova díla. Často jsou sestaveny do sbírek uspořádaných podle nějakého systému (např. sled tónin v Dobře temperovaném klavíru, výběr a pořadí tanců v suitách nebo kánony ve stoupajících intervalech v Goldbergových variacích). Mezi významná klavírní díla patří Goldbergovy variace a dva rozsáhlé cykly Dobře temperovaný klavír 1 a 2, které obsahují vždy 24 preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách. Dále Bach sestavil několik sbírek tanečních suit (Anglické a Francouzské suity, Partity) a například také Invence a sinfonie - krátké polyfonní skladby určené k výuce.", "section_level": 2}, {"title": "Skladby pro jiné sólové nástroje, BWV 995–1013.", "content": "Skladby (většinou suity) pro sólovou loutnu, housle, violoncello či flétnu zkomponoval Bach z velké části během svého zaměstnání na knížecím dvoře v Köthenu.", "section_level": 2}, {"title": "Komorní hudba, BWV 1014–1040.", "content": "V Köthenu vznikly také sonáty pro housle, violu da gamba či flétnu s cembalem nebo continuem.", "section_level": 2}, {"title": "Koncerty a orchestrální suity, BWV 1041–1071.", "content": "Z Bachových orchestrálních děl jsou nejznámější Braniborské koncerty. Dále napsal několik houslových koncertů a také koncerty pro jedno i více cembal a orchestr.", "section_level": 2}, {"title": "Kánony a pozdní kontrapunktická díla, BWV 1072–1080.", "content": "Katalog BWV uzavírají díla považovaná za vrchol barokní polyfonie - Hudební obětina a Umění fugy.", "section_level": 2}, {"title": "Později zařazená díla (různé druhy), BWV 1081–1128.", "content": "Od doby prvního vydání katalogu v roce 1950 bylo do katalogu zařazeno několik desítek dalších skladeb, jedná se převážně o varhanní chorály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkratka BWV označuje souborný katalog děl J. S. Bacha. Jde o zkratku názvu katalogu v němčině „Bach Werke Verzeichnis“ (Seznam Bachových skladeb). Celý název katalogu je \"Thematisch–systematisches Verzeichnis der Werke Johann Sebastian Bachs\". Katalog vytvořil Wolfgang Schmieder a vydal jej u vydavatelství VEB Breitkopf und Härtel v Lipsku roku 1950.", "tgt_summary": "Le Bach-Werke-Verzeichnis (\"Catalogue des œuvres de Bach\"), désigné couramment par le sigle BWV, est le catalogue thématique des œuvres de Johann Sebastian Bach établi dans les années 1950 par le musicologue allemand Wolfgang Schmieder.", "id": 411591} {"src_title": "Wicca", "tgt_title": "Wicca", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Wicca je v akademické sféře považována jednak za jedno z nových náboženských hnutí a jednak za součást širší náboženské množiny, kterou je současné pohanství. Celosvětově představuje největší, nejznámější a nejvíce akademicky popsanou podobu tohoto hnutí. Na pomyslné škále mezi etnickým rekonstrukcionismem a synkretismem se ve své eklektické podobě blíží právě synkretickému konci tohoto spektra, čímž se odlišuje od jiných pohanských tradic. Jak mezi pohany, tak v akademické sféře panuje určitá nejistota ohledně ukotvení wiccy v rámci jiných souvisejících pojmů. Wicca je obvykle považována za jedno z přírodních náboženství, ale současně je popisována jako součást okultismu, resp. západního esoterismu. Určitá dvojakost se vyskytuje i u chápání tohoto slova mezi samotnými následovníky tohoto náboženství. Příslušníci mysterijní tradice Wicca založené Geraldem Gardnerem chápou tohoto slovo výlučně ve vztahu k této tradici. Naopak širší veřejnost a populární literatura připisují tomuto slovu širší význam, který nemá jasně vymezené hranice a který zahrnuje různé další formy čarodějnictví, včetně tzv. eklektické wiccy a dalších. Původní význam tohoto slova ve 20. století označoval pouze příslušníky covenů odvozených od covenu Geralda Gardnera a užíval se pouze ve vztahu k lidem. Jako označení pro náboženství se vžil až v 60. letech 20. století a jeho obecný, široký význam je ještě novější. Ve Spojených státech je toto slovo chápáno téměř vždy ve svém širším významu a zahrnuje všechny formy tzv. eklektické wiccy vzniké později, volně inspirované Gardnerem. V České republice působí členové tradice Wicca aktivně přibližně od roku 2004, a proto v povědomí pohanů v České republice převažuje spíše užší význam toho slova zahrnující pouze příslušníky Gardnerovy zasvěcovací linie nebo z ní odvozené Alexandrijské tradice. Není to však pravidlem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ohledně historie Wiccy se vedou veliké debaty, protože buď je považována za prastaré náboženství (někdy se uvádí 20 000 let) a nebo za zcela moderní kult. Pravda je asi ta, že Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale její konkrétní podoba je moderní. Tento rys je společný všem moderním pohanským hnutím. Asi nejdůležitějším mezníkem byl rok 1921, kdy Margaret Murrayová publikovala svou knihu „Witch-Cult in Western Europe“. Zde představila myšlenku, že čarodějnické sabaty, které byly v novověku pronásledovány inkvizicí, se opravdu děly (do té doby se všeobecně přijímalo, že to byly extatické vize) a že to byl pozůstatek prastarého kultu plodnosti. Podle jejího názoru šlo o vzývání rohatého boha, kterého si inkvizitoři samozřejmě ztotožnili s ďáblem. V současnosti je tato její teorie považována za nesmysl - „Téměř všichni historici čarodějnictví jsou dnes zajedno, když označují Murrayové knihy za diletanstké, absurdní, bez jakékoli vědecké hodnoty.“ Ve své době ale tato kniha měla velký vliv na Geralda B. Gardnera (1884-1964). Ten byl, podle svých slov, roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek, občas se jim v češtině říká lóže) čarodějnic v New Forest (Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha „Witchcraft Today“ (1954) popisovala podobná náboženství, o kterém mluvila Murrayová (v knihách používal termín „Wica“). Šlo o kult Rohatého boha a bohyně, který měl přetrvat do dnešních časů až z dob pravěku. Právě raně novověké čarodějnice byly příslušnicemi tohoto kultu. Tím se začala Wicca šířit na veřejnosti. Gardner není považován za nezpochybnitelnou autoritu, takže jen málokdo by dnes s jeho knihami bez výhrady souhlasil. V současnosti většina wiccanů nepředpokládá, že by jejich náboženství bylo zachovaným prastarým kultem, ale trvají na tom, že mají ty samé kořeny jako stará náboženství, jen vnější aparát byl vytvořen v současnosti. V rámci Wiccy se vyskytují dvě hlavní větve: Gardnerovská a Alexandrijská (obě vyžadují zasvěcení přímo od jiného zasvěceného). Postupem času také vzniklo velké množství různých odvozených (mají iniciační linii navazující na jednu ze dvou předchozích) či napodobujících směrů (populární či tzv. eklektická wicca, tedy bez závazných pravidel, bez přímé návaznosti, nejčastěji praktikována samostatně).", "section_level": 1}, {"title": "Posvátné texty.", "content": "Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý, ale má svůj ústřední posvátný a tajný spis, který se většinou nazývá Kniha stínů (angl. \"Book of Shadows\", název později přejali i praktikující jiných čarodějnických směrů). Tato Kniha stínů se předává v tradici z učitele na žáka v prakticky nezměněné podobě. Většinou obsahuje instrukce k různým rituálům či mýtické básně apod. Samotná kniha se netěší nějaké zvláštní náboženské úctě, ale ani není považována za obyčejnou příručku. Základní podobu Knihy stínů sestavil G. Gardner na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Později ji upravila Doreen Valiente. Kniha obsahuje zejména rituály, posvátné texty, poučení a rovněž Zákon. V populárních formách (rovněž tzv. eklektická wicca), které napodobují tradici Wicca se lze setkat s rovněž s pojmem Kniha stínů označující soubor postupů, vlastních rituálů, výpisky z literatury, zápisy z rituálů a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Bohové.", "content": "Wicca v zásadě uznává dvě božstva – Boha a Bohyni, kteří mají tajná jména, jež se předávají z učitele na žáka v rámci zasvěcení. Tato dvojice se často považuje za niternou podstatu všech Bohů a Bohyň, které představují její jednotlivé aspekty. Bůh a Bohyně představují svoje protiklady, avšak ne ve smyslu plus a minus. Spíše se jedná o dvě misky vah, na kterých jsou různé věci, ale oboje váží stejně (často jsou chápáni i jako dva aspekty téhož). Rovnováha pohlaví v panteonu je také brána jako předobraz rovnováhy pohlaví ve společnosti. Proto má také Wicca mnoho příznivkyň a příznivců z řad feministických hnutí (dokonce je někdy nesprávně považována za „religiozní feminismus“). Během rituálů odpovídá Bohu a Bohyni kněz a kněžka nebo pán a paní.", "section_level": 1}, {"title": "Trojitá bohyně.", "content": "Bohyně má tři aspekty - Bohyně Panna, Bohyně Matka a Bohyně Stařena, které souvisí s fázemi měsíce. Právě Měsíc je považován za kosmické těleso, které bohyni odpovídá, ale ona má mnohem širší pole působnosti než jen kosmickou funkci. S trochou zobecnění by se dalo říci, že odpovídá představě tzv. „Bohyně Matky (Země)“. „Já jsem Velká Matka, uctívaná vším, co bylo stvořeno a existovalo před jejich vědomím. Já jsem první ženská síla, bez hranic a nekonečná.“", "section_level": 2}, {"title": "Rohatý bůh.", "content": "O Bohu se často předpokládá, že hraje menší úlohu než Bohyně, ale de facto jsou si spíše rovni. Bůh je synem, milencem i manželem Bohyně a jako nebeské těleso mu odpovídá Slunce. K jeho hlavním rysům patří jeho smrtelnost a znovuzrození (Bohyně nikdy neumírá). Tento průběh jeho života je spojen se svátky během roku i s jeho charakteristikami. Na začátku zimy se odebírá do podsvětí a o zimním slunovratu se Bohyni narodí syn, který plně dospěje s příchodem jara, kdy je rozverný a dovádivý. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt. Bývá často zobrazován s rohy a falickými symboly, což oboje je symbolem plodnosti (rohy jsou častým atributem atmosférických bohů a souvisí s býkem). „Já jsem oslňující Král nebes, který zaplavuje Zemi teplem a povzbuzuje skrytá semena stvoření, aby se projevila. Zdvihám své zářící kopí, abych osvětlil životy všech bytostí a denně vléval své zlato na Zemi, a zahnal temné síly na útěk.“", "section_level": 2}, {"title": "Svátky.", "content": "Wiccané slaví během roku osm velkých svátků, které se většinou označují jako sabat, a dvanáct až třináct úplňků obvykle označovaných esbaty. Někteří slaví i noci kdy měsíc není vidět = nov. Velké svátky jsou odvozeny z postupné dráhy slunce kolem země (slunovraty, rovnodennosti a vrcholy ročních období). Ve dnech svátků se obvykle nevykonává magická práce, přesto je mnoho wiccanů považuje za obzvláště vhodné dny pro magické účely. Každý sabat je odlišný od jiného a většinou se vztahuje k příslušné fázi mýtu o Bohu a Bohyni. Esabaty se od sebe většinou neliší. Jednotlivé sabaty jsou většinou označovány keltskými jmény: Imbolc 1. - 2. února (Imbalk, Imbolg a pod.) je označován jako „svátek světel“ a pojí se k živlu ohně. Jeho dnešním ekvivalentem jsou Hromnice. O tomto svátku mladý bůh dosahuje dospělosti a společně s Bohyní se vrací z podsvětí, kde zůstává jen starý bůh, jehož moc (projevená jako zima) už mizí. Někteří jej slaví jako nový rok. K jeho tradicím patří rozžínání všech světel, tradičním pokrmem jsou mléčné výrobky a kořeněná jídla. Ostara 21. - 22. března (obvykle bez různočtení, jarní rovnodennost) je oslavou příchodu jara. Zvykem jsou květiny, rituální zasazování semen a práce s bylinkami. Beltine 30. dubna - 1. května (Beltain, Beltaine, Beltine..., přelom dubna a května, oblíbené „pálení čarodějnic“, filipojakubská noc) je oblíbeným svátkem plodnosti. Staví se májka jako symbol spojení mužského a ženského principu, tradičním jídlem jsou koláče. Pálení očistných ohňů během tohoto svátku je stará keltská tradice a název svátku je odvozen z keltských jazyků, např. z irštiny. Svátek zřejmě souvisel se začátkem letní pastevecké sezóny, a a pro Kelty měl jak rituální, tak i politický význam. Litha 21. června - 22. června (Letní slunovrat, svatojánská noc) je typická přeskakováním ohně - symbolickým očišťováním a spalováním všeho špatného. Tradičně se jí čerstvé ovoce. Lughnasad 31. července - 1. srpna (Lugnasad, Lunasa...,) je prastarým keltským svátkem žní. Oslavuje se plodnost země a vrchol cesty slunečního boha. K tradicím patří pletení panenek z klasů, k tradičním jídlům patří jakékoli výrobky z obilí a mošt. Mabon 21. - 23. září (Podzimní rovnodennost) se v pozdějších dobách oslavoval jako dožínky. Bohyně se stále ještě pohybuje po světě, zatímco Bůh je už v podsvětí. Právě o tomto svátku se ale vrátí na zem, aby mohl Bohyni ještě uvidět. Poté ji s sebou bere do podsvětí (tento sestup do podsvětí probíhá až do svátku Samhain). K tradičním jídlům patří ovoce, cereálie, ořechy a luštěniny. Samhain 31. října - 1. listopadu (Samain, Samana...,) je obvykle v keltské tradici označován jako konec starého roku a začátek nového. Začíná temná polovina roku. Bůh se nyní stává vládcem mrtvých. Tento svátek je spojen se smrtí a s mrtvými předky. Je to vhodná doba ke zbavení se zlozvyků. K jídlu se hodí jablka, víno, maso. Jule 21. - 22. prosince (Zimní slunovrat) je nejtemnějším dnem roku, ale právě od tohoto dne zase začne světla přibývat. O tomto svátku se totiž narodil Bohyni syn, který je budoucím bohem (starý bůh stále ještě žije, ale už spíš jen dožívá). Obvykle se zdobí příbytky, zapaluje se oheň. Je to vhodná doba pro věštění, někteří jej slaví jako nový rok. Tradičními jídly jsou ořechy, sušené ovoce, jablka, vepřové maso, zvěřina, pivo, ibiškový čaj.", "section_level": 1}, {"title": "Rituály.", "content": "Wiccanská rituální struktura se obvykle skládá z úvodního slova, očišťování kruhu a účastníků kouřem a posvěcenou vodou, přivolání čtyř živlů, přivolání Bohů, zvyšování energie kruhu, magické práce a obřadu koláče a víno, jehož součástí je úlitba. Jako magické nástroje se nejčastěji používají: athame, meč, hůlka, šňůry, pentakl, kotel, pohár, nůž s bílou rukojetí, důtky a další. Rituály mají velmi detailně promyšlenou symbolickou strukturu, která se poněkud liší mezi jednotlivými iniciačními liniemi. Vycházejí z části z Knihy stínů, značná část rituální praxe se vytváří účelově a způsob, kterým se tak činí, se v rámci tradice předává přímo. Hlavním účelem rituální praxe je kromě magické práce také rozvoj osobnosti a přímý prožitek jednoty, tajemství života a jeho koloběhu na symbolické rovině a tomu, co nazýváme mystérium.", "section_level": 1}, {"title": "Utajení.", "content": "Wicca je tradice mystérií a není otevřená veřejnosti. Za utajenou součást se považuje zejména Kniha stínů, významy symboliky, přesná podoba rituálů, způsob provedení rituálů, jména a celá řada dalších skutečností. Zároveň není dovoleno sdělovat jména členů covenu. Utajení je ritualizováno přísahou v rámci iniciačního obřadu a je striktně vyžadováno. Za tajné se nepovažují obecné základy a ilustrační rituály, které najdeme v literatuře či na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Etika.", "content": "Ve Wicce není etika natolik rozpracovaná jako ku příkladu v křesťanství, ale i zde existují pravidla (lépe řečeno pravidlo), podle kterých by měl člověk řídit své chování. Často se jako základní pravidlo uvádí „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš“ (Wiccanské rede). Tato věta je jedna z nejcitovanějších vět o Wicce vůbec, ale nevystihuje samotnou podstatu wiccanské etiky. Obecně se totiž neustále vedou různé spory o tom, komu by člověk neměl škodit a co je to přesně „škodit“ (počítá se sem i jedení masa? škodím i mravenci, když ho zašlápnu? atd.). Toto základní pravidlo se ale nevztahuje jen na ostatní ale i na Wiccana samého (žádné sebepoškozování). Samotný základ etiky tvoří jakási obdoba karmanového zákona - „Každý čin se ti třikrát vrátí“. Neexistuje zde tedy koncept „hříchu“ v křesťanském slova smyslu. Člověk je vlastně trestán či odměňován sám sebou. Specifikace tohoto zákona je do značné míry individuálního charakteru, takže není možné pro všechny wiccany uvést jeden výklad (např. jestli hraje primární úlohu záměr nebo výsledek apod.). Samotní wiccané se otázkou etiky také nezaobírají natolik podrobně a nevěnují ji takovou pozornost jako různí křesťanští či židovští myslitelé.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Jak už bylo několikrát řečeno, existuje velké množství různých větví či forem a stále ještě vznikají další. Těch nejrozšířenějších ale není mnoho. Jedná se především o tyto: Wiccané se většinou sdružují do skupin zvaných Coven.", "section_level": 1}, {"title": "Wicca ve filmu.", "content": "V mnoha filmech a televizních seriálech jsou (poněkud zavádějící) zmínky o Wicce, asi nejznámější z nich jsou seriály Buffy, přemožitelka upírů a Čarodějky, Lovci duchů, True Blood, nebo chilling adventures of Sabrina.Nepřímé odkazy na pohanství nebo tradici Wicca najdeme také ve filmech The Wicker Man, Mlhy Avalonu anebo Blair witch. Sabrinina děsivá dobrodružství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wicca je novopohanské náboženské hnutí, forma moderního čarodějnictví, vzniklé v polovině 20. století v Anglii zahrnující prvky předkřesťanských náboženství, především keltského, ale také antického a germánského, lidové tradice a ceremoniální magie. Nemá žádnou centrální autoritu či knihu, proto neexistuje přesná shoda jak co se týče víry a praktik, tak toho jaké jsou považovány za wiccanské a které ne. Jedná se o nejvlivnější a nejznámější formu novopohanství. ", "tgt_summary": "La Wicca ou wiccanisme est un mouvement religieux basé sur l'« Ancienne Religion Païenne » et redéfinie par Gerald Gardner. La wicca inclut des éléments de croyances telles que le chamanisme, le druidisme et les mythologies gréco-romaine, slave, celtique et nordique. Ses adeptes, les wiccans, prônent un culte envers la nature et s'adonnent pour une grande partie à la magie. La Wicca est un culte à mystères. Les wiccans sont, pour la plupart, voués à certains dieux comme Hécate, la déesse de la magie et de la lune, Gaïa, la déesse de la nature etc. Elle est pratiquée un peu partout dans le monde, mais certains lieux, comme la Nouvelle-Orléans ou les nemetons du monde entier sont particulièrement fréquentés.", "id": 1293139} {"src_title": "Mekka", "tgt_title": "La Mecque", "src_document": [{"title": "Geografie, vývoj města, doprava.", "content": "Mekka leží ve vzdálenosti přibližně 90 km od Rudého moře, 73 km od Džiddy, mezi přímořskou nížinou a vysočinou v pánvi pouštního charakteru, mezi dvěma horskými hřebeny. Níže položená část města kolem Káby je staré jádro města; výše položená část města leží na severu. Vzhledem k mnoha kopcům a výšinám na teritoriu města bylo nutno postavit větší množství silničních tunelů. V posledních letech rostl značně počet obyvatel, až o 200 tisíc ročně, tím je spojená přestavba města okolo svatých míst. Celé přízemní části města byly zbořeny, aby udělaly místo pro velkostavby, především hotely pro poutníky. Jižně od Velké mešity stojí od roku 2010 hotelový komplex, v jehož středu stojí 600 metrů vysoká věž, Abraj Al Bait Towers, která tvoří novou siluetu města. Mekka má pouze malé letiště bez pravidelné dopravy do města. Jeddah Abdulaziz International Airport a přístav v Džiddě jsou proto důležitou infrastrukturou pro poutníky. Končí zde vysokorychlostní trať z Rijádu, vlaky vyrobeny španělským výrobcem Talgo zde jezdí rychlostí 300 km/h. Jsou plánovány i linky metra.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Počátek dějin Mekky není znám. Je jisté, že již v předislámské době sloužila jako poutní místo. Cílem poutníků byla Kába. Již v předislámských dobách byla budova arabskými kmeny využívána jako svatyně k uctívání boha Hubala. K předislámské době sloužila Kába mimo uctívání Alláha uctívání staroarabských bohyní al-Lát, Manát a al-Uzzá. Islám převzal kult uctívání černého meteoritického kamene v Kábě z staroarabského náboženství, stejně jako pouť do Mekky. Přikázání islámu k rituální čistotě (tahára) má původ v přikázáních staroarabského náboženství. Značný počet poutníků byl příčinou, že se Mekka stala obchodním centrem, i když sama málo produkovala a neležela na strategickém místě. Mekka ležela v suchém a neúrodném údolí. V předislámské době byla zcela závislá na potravinách, které se produkovaly v Ta'if. Určití historikové jsou ale názoru, že Mekka získala své postavení díky své poloze. Ležela na dvouměsíční cestě mezi Byzancí a jemenským sabejským, ma'inskýn, qatabanským, asuánským a hadramautským královstvím, které měly úzké obchodní kontakty s Indií a východní Afrikou. Jakým způsobem Mekka profitovala z obchodu s pryskyřičným kadidlem, je sporné. Dosud není jednotný názor, jestli Mekka ležela na cestě z jihu do Egypta na kadidlové stezce. Potvrzený je tento údaj pro Medinu. Na počátku 6. století převzali Kurajšovci kontrolu nad Mekkou. Prosadili se jako úspěšní obchodníci, nicméně díky rivalitě uvnitř kmene se rozpadli do jednotlivých frakcí. V roce 630 si město podmanil Mohamed, který od roku 623, od svého odchodu do Medíny, měl několik vojenských konfliktů s Mekkou. Jeho příchod do Mekky ale neproběhl vojensky a proběhl bez násilí, a na základě předchozího roku uzavřené smlouvy. Během doby proroka Mohameda bylo město několikrát obléháno. V 13. století město obsadili Egypťané. Od roku 1517 byla Mekka pod nadvládou Osmanů. V této době se město poprvé rozšířilo kolem Káby. Od roku 1517 vládli Osmanové současně jako kalifové. Šarif Husajn ibn Alí al-Hášimí, který byl později králem Hidžázu, dostal v roce 1916 Mekku pod tureckou nadvládu. V roce 1924 obsadil Abdul al-Azíz al-Saud, tehdejší sultán Nadždu, Mekku.", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro islám.", "content": "Nejdůležitějším poutním místem je Kába, kostkovitá budova bez oken, která byla dle islámského pojetí poprvé vybudována prorokem Adamem a poté znovu prorokem Abrahámem. Je historicky potvrzeno, že Kába již v předislámských dobách byla centrální svatyní arabských kmenů v okolí. V jejím jihozápadním rohu se nachází černý kámen – pravděpodobně se jedná o meteorit, který dle pojetí proroka Abrahama pochází od archanděla Gabriela. Dle islámských pramenů započalo osídlení Mekky, když otec kmene Abraham na toto místo přivedl svoji ženu Hagar a jejich syna Izmaela. Prosil boha o to, aby zaopatřil jeho rodinu a srdce lidí se jim přiblížila: \"Pane můj, usadil jsem část potomstva svého v údolí bez polí obilných poblíže chrámu Tvého posvátného, Pane náš, aby zde modlitbu konali. Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila, a uštědři jim plody co obživu – snad budou vděční!\" (Korán, súra 14, verš 37). Dále vypráví sága: „Když docházely zásoby vody, běžela Hagar celkem sedmkrát mezi pahorky Safá a Marwá, aby hledala vodu a vyhlížela karavany. Když se vrátila do svého stanu, našla vedle syna Izmaela zurčící pramen, který existuje dodnes a je známý pod jménem Zamzam. Karavany, které přichází z Jemenu, věděly, že se údolí normálně voda nevyskytuje a divily se, když viděly nad údolím kroužit ptáky. To byla známka toho, že se v údolí vyskytuje voda. Tak hledali údolí a našli Hagar a jejího syna Izmaela. Prosili o svolení usadit se na tomto místě, a tak vzniklo osídlení Mekky. Izmael se později oženil se ženou z jemenského kmene. Když se později Abrahám vrátil do Mekky, zřídil společně s Izmaelem Kábu, která je dnes poutním místem pro milióny lidí za rok.“ Běh mezi pahorky Safa a Marwa je nedílnou součástí islámské poutě do Mekky. Sága, jejíž historickou věrohodnost nejde ověřit, má v tomto případě etiologickou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Nemuslimové v Mekce.", "content": "Nemuslimové mají vstup do Mekky zakázán. V případě neuposlechnutí hrozí zadrženému vyhoštění ze země, případně i vězení. Z původní obavy, že by mohl být u Káby znovu oživen předislámský polyteistický kult, vzešel příkaz v Koránu, že by tato svatá místa neměla být přístupná nevěřícím. V saúdskoarabských průkazech totožnosti je uvedeno vyznání, které může v případě pochybností policie zkontrolovat. Při žádosti o vízum je nutné vyplnit vyznání žadatele, v případě muslimů je vyžadováno potvrzení místní autority. Nicméně i tak se některým nemuslimům daří do Mekky dostat. V minulosti se to podařilo několika evropských cestovatelům, kteří byli převlečení jako muslimové. K nim patřil zotročený sluha Hans Wild (mezi roky 1607 a 1609), německý vědec a cestovatel Ulrich Jasper Seetzen (1809), a Basler Jean Louis Burckhardt (1814), který je také známý objevem starověkého nabatského města Petra, německý orientalista a objevitel Heinrich von Maltzan, který v roce 1860 převlečený za muslima díky pasu získanému pomocí úplatku od jistého Araba navštívil Mekku, o čem píše v knize poprvé vydané v roce 1865. V roce 1853 popsal anglický dobrodruh Richard Francis Burton detailní popis Mekky, kterou navštívil převlečený za derviše a zúčastnil se důležitých náboženských ceremonií. Nizozemský vědec o islámu Christiaan Snouck Hurgronje také navštívil v 19. století pod falešnou identitou Mekku. Výsledek jeho cesty bylo dvojdílné dílo („Mekka“, vydáno v roce 1889), které se skládá z textové o obrazové části. V roce 1979 se do Mekky dostali členové francouzské Groupe d’Intervention de la Gendarmerie Nationale (Skupina speciálního určení francouzské policie), kteří se na základě výjimky od saúdské armády podíleli na potlačení obsazení Velké mešity v Mekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mekka (, v novější době většinou مكة المكرّمة \"Makka al-Mukarrama\"‚ Mekka, ctihodná) je město s 2 000 000 obyvateli (stav v roce 2012) v západní části Saúdské Arábie. Je hlavním městem provincie Mekka v regionu Hidžáz. Mekka je rodištěm Mohameda, proroka islámu, a je nejsvětějším městem islámu. Každým rokem putuje na pouť během hadždže (islámský měsíc dhú'l-hidždža) do Mekky tři milióny muslimů, přičemž nevěřícím je vstup do města tradičně zakázán.", "tgt_summary": "La Mecque (en arabe :, \"makka\") est une ville de l'ouest de l'Arabie saoudite, non loin de la charnière séparant le Hedjaz de l'Asir, à de la mer Rouge, et capitale de la province de la Mecque. ", "id": 443763} {"src_title": "Fatah", "tgt_title": "Fatah", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Akronym Fatah je vytvořen z oficiálního arabského názvu: HArakat al-TAhrír al-Watani al-Filastíníj, z kterého vznikne „HATAF,“ což bylo převráceno na „Fatah.“ Slovo Fatah bylo používáno pro islámské expanze v prvním století islámské historie a z toho důvodu je muslimy pozitivně vnímáno. Obrácenou zkratku používá strana proto, že Hataf znamená v arabštině náhlou smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Hnutí Fatah, jež obhajovalo palestinskou nacionální ideologii, že Palestina bude osvobozena akcí palestinských Arabů, bylo založeno v roce 1959 členy palestinské diaspory – především vzdělanými lidmi ze států kolem Perského zálivu, kteří byli dříve uprchlíky v Gaze a později odešli studovat do Káhiry nebo Bejrútu. Mezi zakladatele patří Jásir Arafat, který byl v letech 1952-56 předsedou Generální unie palestinských studentů (GUPS) na káhirské univerzitě, dále Salah Chalaf, Chalíl al-Wazir a Chaled Jašruti, který byl v letech 1958-62 předsedou GUPS v Bejrútu. První teroristický útok provedl Fatah 3. ledna 1965, když se pokusil sabotovat izraelský Národní rozvaděč vody, na kterém byl nedávno zahájen provoz, a díky němuž bylo odebíráno značné množství vody z řeky Jordán, která po většinu svého toku tvoří hranici s Jordánskem. Útok však byl zmařen izraelskými bezpečnostními složkami a jeden z teroristů byl zajat. Fatah se stal dominantní silou v palestinské politice po Šestidenní válce v roce 1967. Byl ranou z milosti předbaasistickému arabskému nacionalismu, což inspirovalo George Habashe z Arabského nacionalistického hnutí (bývalé dominantní palestinské politické strany). V listopadu 1959 uvedl ve vydání podzemního časopisu Fatahu – Filastinuna Nida al-Hajat, že hnutí bylo motivováno statusem palestinských uprchlíků v arabském světě: Mládež katastrofy (šibab al-nakba) je rozptýlená... život ve stanu se stal mizerný jako smrt... zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu za cenu naší cti... My, synové katastrofy, již nejsme ochotni žít tento špinavý, ohavný život, ten život, který zničil naši kulturní, morální a politickou existenci a zničil naši lidskou důstojnost. Od počátku ozbrojeného boje - jak ukazuje palestinské povstání v letech 1936-1939 nebo palestinští bojovníci pod vedením Abd al-Kadira al-Husajniho - bylo ústřední ideologií Fatahu osvobození Palestiny a palestinský ozbrojený boj. Fatah se v roce 1967 připojil k Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Okamžitě mu bylo přiděleno 33 ze 105 křesel ve výkonném výboru OOP. Zakladatel Fatahu, Jásir Arafat, se stal předsedou OOP v roce 1969 poté, co mu byla tato funkce podstoupena Jahjá Hamúdou. Podle BBC \"„pan Arafat převzal post předsedy výkonného výboru OOP v roce 1969, tedy v roce, kdy Fatah podnikl proti Izraeli na 2432 teroristických útoků.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Karamé.", "content": "Během roku 1968 byl Fatah a jiné palestinské ozbrojené skupiny cílem hlavních operací Izraelských obranných sil (IOS) v jordánské vesnici Karamé, kde měl Fatah velitelství, a kde se nacházel i středně velký uprchlický tábor. Název vesnice znamenal v arabštině „důstojnost,“ což mělo mezi Araby zvláštní symboliku, zejména po Šestidenní válce v roce 1967. Tato operace byla reakcí na útoky proti Izraeli, včetně raketových útoků Fatahu a jiných palestinských milic, na území Západního břehu. Informace o operaci byly známy dopředu a jordánská vláda (stejně jako množství komandos Fatahu) informovala Arafata o přípravách izraelské operace velkého rozsahu. Po vyslechnutí této informace se mnoho teroristických skupin z města stáhlo. Patřila mezi ně Georgem Habashem nově vytvořená Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) a odštěpenecká organizace Najefa Hawatmeho – Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP). Fatahu bylo doporučeno jordánským divizním velitelem, aby své muže a ústředí přesunul do nedalekých kopců. Nicméně na Arafatův rozkaz členové Fatahu ve městě zůstali a domluvili se s jordánskou armádou, že jim přijde na pomoc, kdyby došlo k těžkým bojům. V noci z 21. května napadla IOS Karamé obrněnými vozidly a stíhacími letouny. Fatah se však z města, k překvapení izraelské armády, vytlačit nenechal. Když Izrael zintenzivnil útok, přišla Fatahu na pomoc jordánská armáda, načež se Izrael stáhl, aby nedošlo k plné válce mezi oběma státy. Na konci bitvy bylo 150 mrtvých bojovníků Fatahu, 20 jordánských vojáků a 28 izraelských vojáků. Navzdory vyššímu množství ztrát prohlásil Fatah, kvůli rychlému stažení izraelské armády, bitvu o Karamé propagandisticky za své vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Černé září.", "content": "Ke konci 60. let došlo ke značnému nárůstu napětí mezi palestinskými Araby a jordánskou vládou. Silně vyzbrojené teroristické skupiny vytvořily v Jordánsku „stát ve státě“ a nakonec dokonce kontrolovaly několik strategických pozic v zemi. Po svém vítězství v bitvě o Karamé začal Fatah a další palestinské milice přebírat kontrolu nad občanským životem v Jordánsku. Palestinci vybudovali zátarasy, veřejně ponižovali jordánské policejní složky, obtěžovali ženy, vybírali nelegální daně – Arafat všechno buď přecházel nebo ignoroval. V únoru 1970 propukly nepokoje v hlavním městě Ammánu a byl spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi Husajnovi došla trpělivost, když LFOP nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. Proto 16. září 1970 vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny militantů. Během této odvety zahynulo na 2000 příslušníků OOP a několik tisíc palestinských civilistů. Situace měla být uklidněna na setkání hlav arabských států v Káhiře. Nakonec byl předseda OOP a Fatahu Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských guerril v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací. Jednotky LFOP a DFOP však tuto dohodu odmítly a společně s Fatahem vyzvaly, prostřednictvím Rádia Bagdád, ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Většina jich pak prchla do Libanonu, zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Celkový počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 5–10 tisíc. V 60. a 70. letech poskytoval Fatah školení pro širokou skupinu evropských, blízkovýchodních, asijských a afrických militantních, teroristických a povstaleckých skupin a provedl řadu útoků proti izraelským cílům v západní Evropě a na Blízkém východě. K Fatahu se připojila řada skupin, která prováděla únosy civilních letadel a další teroristické útoky. Patří mezi ně například Černé září (stálo za Mnichovským masakrem), Revoluční garda Fatahu Abú Nídala, skupina Abu Musy, LFOP a LFOP-HV. Fatah byl zásobován zbraněmi, výbušninami a byl mu poskytován výcvik Sovětským svazem a některými komunistickými východoevropskými státy. Zbraně dodávala Fatahu také Čína.", "section_level": 2}, {"title": "Libanon.", "content": "Přestože zprvu Arafat a členové Fatah váhali, zda se zúčastnit konfliktu, nakonec v libanonské občanské válce hráli významnou roli. Jednotlivé frakce OOP, jako LFOP, DFOP, Palestinská osvobozenecká fronta a Fatah se nakonec přidaly ke komunistickému násirovskému Libanonskému národnímu hnutí (LNH). Přestože původně existovalo spojenectví mezi syrským prezidentem Hafízem Assadem, ten ve strachu o ztrátu vlivu v Libanonu změnil spojence. Následně do Libanonu vyslal syrskou armádu společně se syrsko-palestinskými organizacemi jako Sa'ikou a LFOP-HV, aby se pod vedením Ahmada Džibríla přidala k radikálním pravicovým křesťanským silám v boji proti OOP a LNH. Hlavní složkou křesťanských milicí byli maronitští falangisté věrní prezidentu Camille Chamounovi. V dubnu 1975 zabili Falangisté dvacet šest členů Fatahu cestujících autobusem. V roce 1976 obklíčily křesťanské milice s podporou libanonské armády uprchlický tábor Tel al-Za'atar. OOP a LNH se za to pomstilo útokem na falangistickou pevnost ve městě Damour. Při tomto útoku bylo zabito 350 lidí a mnoho dalších zraněno. Po šesti měsících obležení padl tábor Tel al-Za'atar a při následném masakru bylo zabito několik tisíc palestinských Arabů. Arafat se následně s Abu Džihádem obviňovali, že nezvládli úspěšnou záchrannou operaci. Ke konci 70. let se vystupňovaly přeshraniční útoky OOP na Izrael. Jeden z největších teroristických útoků, známý jako Masakr na pobřežní silnici, se odehrál 11. března 1978. Skupina asi tuctu příslušníků Fatahu se přepravila na lodi do blízkosti hlavní pobřežní silnice spojující Haifu a Tel Aviv-Jaffu. Tam unesli autobus a povraždili cestující a stříleli na kolem jedoucí vozidla. Při tomto útoku bylo zabito třicet sedm civilistů. V reakci na tento útok zahájily o tři dny později IOS operaci Lítání s cílem převzetí kontroly nad jižním Libanonem až po řeku Lítání. Během operace IOS dosáhla svých cílů a Fatah se stáhl na sever do Bejrútu. Poté, co se Izrael z Libanonu stáhl, Fatah začal znovu raketami ostřelovat oblast Galileje. To vedlo k první libanonské válce v roce 1982. V krátké době došlo k obklíčení a bombardování Bejrútu IOS. Za cílem ukončení obléhání Bejrútu vyjednaly americká a evropské vlády dohodu zaručující bezpečný odchod Arafata a Fatahu, hlídaný mezinárodními silami, do Tuniska. Navzdory této dohodě však mnoho velitelů a příslušníků Fatahu zůstalo v Libanonu.", "section_level": 2}, {"title": "Zřeknutí se terorismu a uznání Izraele.", "content": "V roce 1993 došlo ke zvratu v izraelsko-palestinských vztazích. Jásir Arafat podepsal Mírové smlouvy z Osla a zřekl se terorismu. Došlo rovněž k vzájemnému uznání Izraele a OOP, načež byl Arafatovi dovolen návrat na palestinská teritoria z exilu v Tunisku. 24. dubna 1996 se na mimořádném zasedání sešla Palestinská národní rada a zabývala se otázkou úpravy Palestinské národní charty, která musela být změněna v souladu s Arafatovými Dopisy o vzájemném uznání. Palestinská národní rada deklarovala svůj záměr anulovat ty články Charty, které volají po likvidaci Izraele. Konkrétně se však rozhodlo pouze o tom, že se celá záležitost svěří zvláštnímu výboru. Zrušení článků Charty, které popíraly právo Izraele na existenci, schválila Palestinská národní rada až 14.12.1998 na shromáždění v Gaze při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Billa Clintona autonomních palestinských území.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské a legislativní volby.", "content": "Až do své smrti v roce 2004 byl Arafat předsedou Fatahu a Palestinské národní správy, provizorního tělesa vytvořeného v důsledku dohod z Osla. Po jeho smrti se stal předsedou Fatahu Farúk Kadúmí, který je předsedou dodnes. Organizace má status pozorovatele v Socialistické internacionále, mezinárodním uskupení levicových politických stran. Od roku 2000 je Fatah členem Palestinských národních a islamistických sil, seskupení jenž zahrnuje organizace spadající i nespadající pod OOP, včetně teroristických organizací Hamás a Palestinský islámský džihád. V prezidentských volbách v roce 2005 podpořil Fatah svého vrcholného politika Mahmúda Abbáse. V roce 2005 Fatah prohrál takřka ve všech volebních obvodech na palestinských územích ve prospěch Hamásu. K právu Izraele na existenci Fatah prohlásil: „Fatah neuznává izraelské právo na existenci, ani jsme nikdy nežádali jiné, aby tak učinili.“", "section_level": 2}, {"title": "Frakce Fatahu.", "content": "Mezi militantní frakce Fatahu patří Fatah Hawks, Tanzim a Brigády mučedníků Al-Aksá. První zmiňovaná organizace hrála klíčovou roli během první intifády. Fatah hrál důležitou roli prostřednictvím Jásira Arafata a zastřešující OOP ve vyjednávání mírového procesu (Mírová dohoda z Osla), které ukončilo první intifádu. Po podepsání těchto mírových dohod (13. září 1993 ve Washingtonu) bylo křídlo Fatah Hawks rozpuštěno. Již za dva roky však Fatah ustanovil nové militantní jednotky Tanzim. Jednotky Tanzim, neoficiálně označovány jako Arafatova armáda, měly být protiváhou palestinským islamistickým skupinám Hamás a Palestinský islámský džihád a zároveň jako útvar schopný zasahovat proti Izraeli. Na rozdíl od jiných teroristických skupin zasahují jednotky Tanzim pouze na území Palestinské autonomie a odmítají sebevražedné atentáty. Izraelské armádě se podařilo v dubnu 2002 zatknout vůdce Tanzimu Marwana al-Barghoutiho a izraelský soud ho následně odsoudil k několika doživotním trestům. Organizace Brigády mučedníků Al-Aksá byla vytvořena po vypuknutí druhé intifády. Brigády mučedníků Al-Aksá organizovaly a spáchaly velký počet teroristických ozbrojených a sebevražedných útoků proti občanům Izraele. Tato odnož Fatahu je na seznamu teroristických organizací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fatah (arabsky: فتح, \"Fatah\"), doslova „dobytí,“ je obrácená zkratka arabského názvu Harakat al-Tahrír al-Watani al-Filastíníj (: حركة التحرير الوطني الفلسطيني, doslova „Palestinské národně osvobozenecké hnutí“). Fatah je hlavní palestinská politická strana a největší a nejdůležitější frakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V palestinské politice se nachází na středo-levé části politického spektra. Jedná se především o nacionální, sekulární socialistickou politickou stranu. Od svého založení udržuje řadu militantních skupin. Jeho hlavní vojenskou částí je al-Assifa. Na rozdíl od svého oponenta, islamistické organizace Hamás, není Fatah samotný zařazen na seznam teroristických organizací žádnou vládou světa. Současným předsedou Fatahu je Farúk Kadúmí. ", "tgt_summary": "Le Fatah ( soit \"conquête\") est un mouvement de libération de la Palestine fondé par Yasser Arafat au Koweït en 1959. Fatah est l'acronyme inversé de son nom complet «حركة التحرير الوطني الفلسطيني», soit «\"harakat ut-tahrîr il-falastîniyy\"», « Mouvement de libération de la Palestine », les initiales en arabe faisant référence à la Sourate 48- Al Fath (« La victoire éclatante »). Le Fatah est membre de plein droit de l'Internationale socialiste.", "id": 1423976} {"src_title": "Ferdinand II. Štýrský", "tgt_title": "Ferdinand II (empereur du Saint-Empire)", "src_document": [{"title": "Život a vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První roky.", "content": "Narodil se 9. července 1578 jako nejstarší syn arcivévody Karla II. Štýrského (1540–1590), syna císaře Ferdinanda I. a Marie Anny Bavorské (1551–1608). Byl vychováván v přísné katolické víře. Na výchovu osobně dohlížela jeho matka, která ovlivňovala i jeho pozdější rozhodnutí, a to až do své smrti v roce 1608. V roce 1590 byl dvanáctiletý Ferdinand poslán do jezuitské koleje v bavorském Ingolstadtu. Krátce nato však zemřel jeho otec, arcivévoda Karel, a regentskou vládu v tzv. Vnitřních Rakousích, (které zahrnovaly Štýrsko, Korutany a Kraňsko) za nezletilého Ferdinanda vykonával jeho starší bratranec Maxmilián III. Ferdinandovi katoličtí učitelé mu vštípili přesvědčení, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných a jeho povinností je chránit před odklonem od „správné“ (katolické) víry. To byl zřejmě důvod, proč později nestrpěl nekatolíky na ovládaných územích. Jeho politika byla ovlivněna tímto postojem a spočívala především v nekompromisním postupu proti příslušníkům nekatolických církví.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek vlády v dědičných zemích.", "content": "Do dědičných zemí se navrátil po dokončení svých studií v roce 1595 a podnikl pouť do Loreta a Říma. Jednalo se o tzv. kavalírskou cestu, při které v tehdejší době mladí šlechtici získávali zkušenosti. V habsburském rodě však byla taková cesta neobvyklá. Ferdinand byl jediným příslušníkem rodu, který něco takového podnikl. Krátce po návratu začal tvrdě potlačovat vyznavače nekatolické víry. V roce 1598 například vypověděl nekatolické kazatele a duchovní ze Štýrského Hradce. Jeho kroky vyvolávaly odpor mezi protestantskou šlechtou. Její nejednotnost však mu nakonec umožnila dosáhnout toho, že kolem roku 1600 již byla většina území vnitrorakouských zemí alespoň formálně katolická.", "section_level": 2}, {"title": "Český král.", "content": "Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.", "section_level": 2}, {"title": "České stavovské povstání.", "content": "Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Kleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat. Nemocný císař v dané situaci zůstal pasivní a nijak nezasáhl. Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli jej donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích. Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila jeho další politické kroky. Dne 19. srpna byl generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „zimní král“, který stál v čele Protestantské unie.", "section_level": 2}, {"title": "Římský císař.", "content": "Určitou satisfakci obdržel poté, co byl 28. srpna 1619 říšskými kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký. Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále, vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento hlas on sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný. Později, když se hlasovalo, není již sedmý hlas zmiňován. Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.", "section_level": 2}, {"title": "Potlačení stavovského povstání.", "content": "Cestou zpět do Vídně uzavřel v Mnichově tajnou dohodu se svým příbuzným Maxmiliánem I. Bavorským, s jehož pomocí a s pomocí polských a španělských katolických spojenců se mu již v září podařilo uklidnit poměry v rakouských zemích. Jako odměna za pomoc byly Bavorsku zastaveny Horní Rakousy. Spojenci pak porazili 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko v bitvě na Bílé hoře. Tato bitva, ač nepříliš rozsáhlá, znamenala zásadní obrat v dalším vývoji. Po porážce českých stavů opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Dne 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí vůdce povstání. V roce 1622 vydal tzv. generální pardon, jímž omilostnil další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku české protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly jiné, katolické, většinou cizí šlechtické rody. Potlačení povstání znamenalo nečekanou příležitost k prosazení rekatolizačních snah a provedení kroků omezujících moc šlechty v přímo ovládaných zemích s výjimkou Uher.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovené zřízení zemské.", "content": "Po potlačení povstání začal uplatňovat tvrdou rekatolizační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění českých zemí do habsburské monarchie. Postupně, zejména v době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vydal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnické moci. Tato dílčí opatření nakonec byla zahrnuta do jednotného právního dokumentu. V roce 1627 vydal tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy, což byla ústava, která mimo jiné prohlásila České království za dědičné v habsburské linii, zaváděla absolutismus namísto dosavadního stavovského zřízení (zemské sněmy ztratily právo volby českého krále), zrovnoprávnila němčinu s češtinou v úředním styku (od roku 1615 byla jednacím jazykem zemského sněmu pouze čeština) a zavedla jako jediné povolené katolické náboženství. O rok později vydal stejný zákoník i pro Moravu. Ustanovení Obnoveného zřízení zemského se udržela v platnosti až do roku 1848.", "section_level": 2}, {"title": "Rekatolizace a emigrace českých protestantů.", "content": "V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře, Václav Hollar aj.). To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpadek českého národa. Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.", "section_level": 2}, {"title": "Uherský král.", "content": "Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země (dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví, které bylo politicky závislé na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými válečnými konflikty. Po propuknutí českého stavovské povstání využil situace sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, který snil o znovusjednocení Uher a zároveň byl důležitým spojencem protestantů ve Svaté říši římské. Protestantské stavy v Uhrách dojednaly spojenectví mezi českými vzbouřenci a Bethlenem. Ten mu v roce 1619 vyhlásil válku a podařilo se mu obsadit téměř celé Horní Uhry. Ve spojení s moravskými a českými oddíly následně oblehl Vídeň. Ačkoliv byl donucen k ústupu, udržel si v následném příměří vládu nad dobytými oblastmi a 25. srpna 1620 nechal uherským sněmem zvolit za krále namísto Ferdinanda. S tímto krokem by bývala souhlasila i turecká Porta (nejvyšší orgán osmanské říše), ovšem pod podmínkou, že se vzdá Sedmihradska, což pro něj bylo nevýhodné. Mezitím bylo v Čechách poraženo stavovské povstání. To mezi uherskou šlechtou vyvolalo paniku a ta spěchala ujistit jej o své loajalitě. Bethlen zůstal osamocen a musel vzdorovat protiútoku. Dne 6. ledna 1622 byl uzavřen mikulovský mír, v němž se Bethlen vzdal nároků na královský titul a většiny dobytých území (kromě sedmi stolic na východě Horních Uher a vévodství ve Slezsku). Týden po uzavření míru pak ujistil uherské stavy, že budou zachována jejich privilegia a náboženské svobody. Až do své smrti (1637) nemusel čelit útokům sedmihradských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spojenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření válečného konfliktu do Říše.", "content": "Po porážce stavovského povstání napadla císařská a španělská vojska porýnskou Falc (říšské panství uprchlého českého krále Fridricha). V září 1622 se podařilo dobýt sídelní město Heidelberg. Aby císař získal zpět zastavené Horní Rakousy, odebral v rozporu se Zlatou bulou Karla IV. Fridrichovi kurfiřtskou hodnost (spojenou s právem volit císaře a dalšími privilegii) a převedl ji na bavorského vévodu, který se navíc stal regentem. Tento krok vyvolal odpor u protestantských knížat a zformování protikatolické koalice v říši. Do čela této koalice se postavil dánský král Kristián IV., který byl zároveň říšským knížetem v Šlesvicku a Holštýnsku.", "section_level": 2}, {"title": "Albrecht z Valdštejna.", "content": "Tehdy přijal do svých služeb Albrechta z Valdštejna, který mu půjčoval peníze a nabídl vojenskou pomoc a postavení armády na vlastní náklady. V roce 1625 jmenoval Valdštejna vrchním velitelem císařských vojsk. Valdštejn si císaře zavázal a ze svých služeb ekonomicky profitoval. Zároveň jako schopný vojevůdce svedl řadu úspěšných bitev. Jeho zásluhou se většina bojů třicetileté války za Ferdinandova života vedla mimo území českých a rakouských zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Restituční edikt.", "content": "Na základě dosavadních úspěchů pak začal rozšiřovat snahy o rekatolizaci na území celé Svaté říše římské, v jejímž čele stál. V roce 1629 vydal tzv. restituční edikt, kterým požadoval navrácení náboženských a územních poměrů před rok 1555, kdy byl uzavřen tzv. augšpurský mír. To vedlo k rozpoutání výpadů protestantského Švédska proti Habsburkům.", "section_level": 2}, {"title": "Zavraždění Albrechta z Valdštejna.", "content": "Valdštejn získal díky svému postavení a schopnostem značný vliv a bohatství, což pochopitelně budilo závist mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 uvěřil zprávám o údajné Valdštejnově zradě, a nechal ho proto 25. února v Chebu zavraždit. Za duši frýdlantského vévody nechal sloužit na tři tisíce mší.", "section_level": 2}, {"title": "Postoupení Lužice Sasku.", "content": "Ve snaze získat přízeň saského kurfiřta Jana Jiřího postoupil roku 1635 Sasku území Horní i Dolní Lužice uzavřením separátního míru (tzv. pražský mír), což znamenalo trvalou ztrátu tohoto historického území Koruny české.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života.", "content": "Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna Ferdinanda III. římským králem (prosinec 1636). Zemřel ve Vídni 15. února 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci centralizované Habsburské monarchie, zanechal však své země v ničivé smršti bojů třicetileté války, která v době jeho smrti zdaleka nebyla u konce. Pohřben byl v mauzoleu ve Štýrském Hradci, které sám založil. Jeho srdce bylo uloženo v Hrobce srdcí v augustiniánském kostele a jeho vnitřnosti ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní charakteristika.", "content": "Francouzský historik Ernest Denis o něm napsal, že \"„měl všecky vlastnosti výborného venkovského faráře, byl veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý. Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči... Jsa povahy mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed svých dětí. Byl velmi něžný, laskavý ke svým sluhům, jimž rád odpouštěl jejich poklesky. Okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl štědrý, ba až marnotratný...“\" Tuto charakteristiku doplnil český historik Josef Pekař následovně: \"„Císař Ferdinand II., jenž zvítěziv potrestal tak hrozně odboj stavovský v Čechách, byl osobně panovník malého významu a nadání. Ale jeho pevná víra naplňovala jej důvěrou v budoucnost i v situacích nebezpečných. Nestaral se mnoho o státní záležitosti, jež ovládli cele jeho důvěrníci političtí i duchovní, z těchto zejména zpovědníci jezuité. Nejraději hověl lovu a jiným zábavám, vydávaje peníze nešetrně a neznaje míry v rozdílení statků a vyznamenání těm, jimž důvěřoval.“\" Rozhodování o důležitých věcech nechával na svých schopných rádcích, kteří byli skutečnými vládci. Zvláště velký vliv měli jeho rádce Jan Oldřich z Eggenberku (přezdívaný „neomezený pán císařovy vůle“) a zpovědník, jezuitský páter Lamormain. Oba s ním přišli do Vídně ze Štýrska. Z císařovy hlavy údajně nebyla ani drastická opatření po potlačení českého stavovského povstání. Před tím, než potvrdil trest smrti pro 27 českých pánů, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem. Rozsudky nakonec podepsal až poté, co se zavázal vykonat kajícnou pouť k zázračnému obrazu Panny Marie do Mariazellu. Postoje, které zastával a které ovlivňovaly jeho politiku, vycházely ze slov jeho jezuitského vychovatele a zpovědníka Bartholomea Villera, jehož později mnohokrát citoval: \"„Kníže je zodpovědný za tělesné, ale hlavně za duševní blaho svých poddaných. Teď jsou ale takové časy, že se mnoho poddaných odvrátilo od spásonosného učení římské církve a provinilo se kacířstvím. Nejvyšší cíl pravého knížete musí tedy být takové kacířství potlačit a zachránit tím spásu duší svých poddaných. Pokud tak nečiní, ohrožuje tím spásu vlastní duše. Boží oblíbenec musí vždy sledovat Boží zájem, ba i být připraven vzít žebráckou hůl než Boží věc nějakým způsobem ohrozit...“\"", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou princeznou Marií Annou (1574–1616), dcerou bavorského vévodského páru Viléma V. a Renaty Lotrinské, kterou si vzal 23. dubna 1600 ve Štýrském Hradci, měl Ferdinand 7 dětí (3 z nich zemřely v dětském věku). Po smrti Marie Anny byl 6 let vdovcem, než se oženil podruhé. V období svého vdovectví se údajně bránil svým sexuálním potřebám tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami. Jeho druhou manželkou se stala princezna Eleonora de Gonzaga, dcera vévody Vincenta I. a jeho druhé manželky Eleonory de Medici. Sňatek se konal 2. února 1622 v Innsbrucku. Druhé manželství zůstalo bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský, resp. vladař Vnitřních Rakous. ", "tgt_summary": "Ferdinand II, né le à Graz dans le duché de Styrie et mort le à Vienne en Autriche, est un membre de la maison de Habsbourg. Il est archiduc d'Autriche du à sa mort, roi de Bohême du au puis du à sa mort et roi de Hongrie du à sa mort. Il est couronné empereur du Saint-Empire romain germanique le, sur lequel il a régné du à sa mort. La totalité de son règne est occupée par la guerre de Trente Ans dont il fut un des principaux protagonistes. ", "id": 2428794} {"src_title": "Žoldnéř", "tgt_title": "Mercenaire", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Slovníkové definice jsou obecnější a žoldnéře definují jen coby jedince najatého cizí armádou a motivovaného finanční odměnou, nikoli (nezbytně) např. bojem proti bezpráví. Odvozená slova nebo jejich přenesený význam má navíc negativní charakter, evokující sledování vlastního zisku bez ohledu na otázku oprávněnosti konfliktu. Je vcelku běžné, že média (v souvislosti se současnými válečnými konflikty) jako o žoldnéřích mluví i o vojácích, kteří vystoupili z armády a začali poskytovat své služby a zkušenosti v civilním sektoru.", "section_level": 1}, {"title": "Encyklopedická definice.", "content": "Žoldnéř je označení pro bojovníka, který svoji vojenskou službu nevykonává z přirozené, zvykové nebo zákonné povinnosti nebo ze závazku k nějakému politickému či ideologickému programu. Žoldnéři se účastní boje nikoli se zřetelem osobního zájmu výsledku boje, nýbrž na základě poskytnutí materiálových výhod nebo za finanční náhradu (žold).", "section_level": 2}, {"title": "Definice podle mezinárodního práva.", "content": "Mezinárodně nejuznávanější definice žoldnéře je obsažena v Doplňujícím Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci vydaném 8. června 1977: Za žoldnéře se podle této úmluvy považuje osoba, naplňující všechny uvedené znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarská vojska po stoleté válce.", "content": "Švýcarští vojáci po skončení stoleté války v roce 1453 nabízeli své služby a byli najímáni po většině evropského kontinentu, svými kantonálními vládami. Dosáhli velké reputace.", "section_level": 2}, {"title": "Hesenští žoldnéři.", "content": "Německý historický spolkový stát Hesensko v 18. a 19. století taktéž najímal své vojáky. Účastnili se například britsko-americké války na začátku 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Gurkhové a cizinecká legie.", "content": "Nejznámějšími bojovými jednotkami, v kterých slouží cizí státní příslušníci jsou prapory Gurkhů v britské a indické armádě a Francouzská cizinecká legie. Gurkhové a další cizí státní příslušníci pochází z Commonwealthu, přísahali věrnost britské monarchii, operují v pravidelných jednotkách britské armády a podléhají stejným pravidlům a nařízením jako ostatní britští vojáci; stejná pravidla se vztahují na Gurkhy v indické armádě. Legionáři Cizinecké legie bojují v pravidelných jednotkách Francouzské cizinecké legie, která je nasazována a slouží jako organizovaná součást francouzské armády. Z toho vyplývá, že jakožto příslušníci ozbrojených sil Británie, Indie a Francie nejsou žoldnéři podle Článku 47.e a 47.f", "section_level": 2}, {"title": "Žoldnéři v operacích války proti terorismu.", "content": "V současných válečných konfliktech iniciovaných Bushovou války proti terorismu, zejména v Iráku a Afghánistánu, americká armáda (která se v těchto konfliktech početně angažuje cca z 90 %) využívá žoldnéřů. Jejich počet i míra jejich zapojení je bezprecedentní – z údajů Pentagonu z poloviny roku 2009 je v Iráku 132 610 civilních kontraktorů. Podíl kontraktorů fungujících coby „soukromí vojáci“, představuje podle údajů americké GOA (\"Government Accountability Office\") z roku 2007 téměř polovinu – 48 procent. Samo vedení americké armády přiznává, že přítomnost žoldnéřů v tak velkém množství značně komplikuje jejich bojové ale i komplexní organizační a logistické operace. Problémy se mohou týkat vzájemné komunikace, sjednocení společného postupu a strategie, fyzické a psychické připravenosti, a skutečnosti, že žoldáci nepodléhají „řetězci příkazů“, vojenské hierarchii a hierarchii odpovědnosti, jež v armádě funguje a její vyvozování z případných pochybení. Známy jsou tak případy, kdy došlo k nedorozuměním a potyčkám mezi vojáky a žoldnéři s fatálními následky; světovými médii obletěly svět i skandály a tragédie nebo videa, ve kterých žoldnéři bezdůvodně střílí do obydlených oblastí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žoldnéř (z fr. \"solde\", vojenská mzda, od starořímské mince \"solidus\"; hovorově též žoldák) je profesionální voják, který se nechává za finanční odměnu (žold) najímat k boji. Tento koncept se vyskytuje již od starověku, ale teprve po II. světové válce dostal přesnou definici. ", "tgt_summary": "Un mercenaire est un combattant étranger aux parties en conflit, et qui. Ce combattant doit également avoir un à participer à ce conflit, qui doit prendre la forme d'une rémunération de ses homologues de l'armée régulière. ", "id": 1868493} {"src_title": "Blaise Pascal", "tgt_title": "Blaise Pascal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. Matka brzy zemřela a otec, který se roku 1631 přestěhoval s dětmi do Paříže, mu poskytl vynikající humanitní vzdělání; ač sám byl dobrým matematikem, před chlapcem vědu zatajil. Musel však kapitulovat, když zjistil, že asi desetiletý Blaise už si sám odvodil několik vět Eukleidovy geometrie. Roku 1638 se jeho otec – správce královských daní - dostal do konfliktu s kardinálem Richelieu kvůli novým daním a odstěhoval se do Rouenu; pro něho Blaise zkonstruoval svůj počítací stroj. V 16 letech napsal \"Pojednání o kuželosečkách\", které ocenila Pařížská královská akademie a Descartes je pokládal za práci jeho otce. V roce 1647 vydal pojednání o tlaku vzduchu a o vakuu, založené na přesných srovnávacích měřeních s Torricelliho trubicí na hoře Puy-de-Dome. Po otcově smrti (1651) vedl v Paříži nákladný život s velkým dvorem a rozešel se se svou sestrou Jacqueline, která vstoupila do přísného kláštera Port-Royal. Od mládí měl chatrné zdraví, trpěl různými bolestmi a roku 1647 na čas ochrnul. Roku 1654 se při jedné vyjížďce málem zabil, když se na mostě v Neuilly-sur-Seine splašili koně a jeho kočár zůstal viset na zábradlí; Pascal se zachránil, ale upadl na dva týdny do bezvědomí. Když koncem listopadu 1654 přišel k sobě, měl mystické vidění, z něhož si zapsal: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců...“ a věnoval se pak už jen filosofii a náboženství. Klášter v Port-Royal, kde pobývala i jeho sestra a kam se po svém zážitku uchýlil, byl střediskem jansenismu, morálně přísného katolictví, a právě hledal obhájce ve sporu s pařížskou Sorbonnou a s jezuity. Tohoto úkolu se ujal Pascal a začal psát velmi ostré kritiky na uvolněnou morální teorii, „kazuistiku“, která hledala různé omluvy pro mravně pochybná jednání a kterou šířili zejména jezuité. Tyto listy vycházely anonymně a vyvolaly veliký skandál. Král Ludvík XIV. je nechal 1660 veřejně spálit a odsoudil je i papež, přesto se hojně četly. I když jansenismus byl odsouzen a klášter Port-Royal zrušen, záměr jeho Listů se nakonec po velkém boji prosadil. Na jejich kritiku církve navázal pak s velkým obdivem Voltaire, který je pokládal za to nejlepší, co kdy ve Francii vyšlo, i Jean-Jacques Rousseau. Na otázku, kterou knihu by byl nejvíc chtěl napsat sám, uvedl Voltaire právě „Listy venkovanovi“. Pascalovo bouřlivé obrácení ještě podpořilo uzdravení jeho desetileté neteře M. Perrier, jež trpěla nebezpečným očním nádorem, který po doteku relikvie v Port-Royal zmizel. Pascal pak užíval jako svůj emblém oko, obklopené trnovou korunou a nápisem: „Vím, komu jsem uvěřil.“ V posledních letech žil opět v ústraní na venkově jako asketický poustevník, pomáhal chudým a odmítal lékařskou pomoc. Věnoval se velkému projektu obrany křesťanství, který však nedokončil. Jeho poznámky vyšly posmrtně jako \"Myšlenky\" (\"Pensées\") a jsou jeho nejslavnějším dílem.", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "Pascal patří mezi předchůdce moderní počítačové techniky – v roce 1642 sestrojil jako pomůcku pro svého otce první mechanický kalkulátor, schopný sčítat a odčítat, známý pod jménem \"Pascalina\". Během života jich pak nechal vyrobit ještě více než 50 kusů, různě zdokonalených. Proto po něm byl nazván programovací jazyk Pascal. Věnoval se především geometrii, kde objevil tzv. Pascalovu větu o vztazích mezi body na kuželosečkách. Jedná se o zobecnění tzv. Pappovy úlohy, jíž se zabýval také Descartes a jejíž vyřešení pokládal za doklad, že jeho současníci překonali staré Řeky. Pascal významně přispěl k rozvoji kombinatoriky: pro Evropu objevil tzv. Pascalův trojúhelník, důležitý také v algebře. V určitém období svého života byl sám vášnivým hráčem a v té souvislosti položil – spolu se svým starším přítelem Fermatem - základy teorie pravděpodobnosti a vytvořil pojem „matematické naděje“. Na jeho práce o celočíselných řadách a o úplné (matematické) indukci se odvolává Leibniz v souvislosti s infinitesimálním počtem, o nějž se od roku 1650 také živě zajímal. Významné jsou i jeho příspěvky k axiomatice a filosofickým základům matematiky. Jako první jasně formuloval, že ani souhlas se všemi známými jevy není důkazem hypotézy, neboť jediný empirický nesouhlas hypotézu vyvrací.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika.", "content": "Jeho první pokusy navázaly na Torricelliho pokusy se rtuťovou trubicí: ve Ferrandu a na blízkém Puy-de-Dome provedl za veřejné asistence řadu přesných srovnávacích měření rtuťového sloupce v různých nadmořských výškách a dokázal jednak možnost vakua, kterou starší fyzika popírala, jednak ukázal, že rtuťový sloupec podléhá pouze gravitaci a tlaku atmosféry. Další pokusy se týkaly spojitých nádob a šíření tlaku v kapalinách, kde formuloval tzv. Pascalův zákon: tlak v kapalině se šíří všemi směry stejně. Na tom je založena celá hydraulická technika. Na jeho počest se proto jednotka tlaku nazývá Pascal. Kromě objevů v matematice a fyzice ovlivnil jako vynálezce také moderní dopravu. Za první vozidlo typu omnibusu totiž bývá označován koňmi tažený vůz pro 8 cestujících, který pod názvem „Carosse“ předvedl Pascal roku 1662.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie a filosofie.", "content": "Již v mládí byl silně ovlivněn Montaigneovou skepsí: náboženské války ve Francii otřásly důvěrou v křesťanství a v Písmo, Montaigne podryl i důvěru v možnosti lidského rozumu. Na rozdíl od většiny svých více spekulativních předchůdců i současníků (včetně Galileiho a Descarta), kteří spoléhali na racionální povahu světa, stvořeného podle matematických pravidel, která tudíž stačí objevit, třeba i intuitivně, snažil se opírat o pečlivě rozmyšlené experimenty a přesně dokumentovaná měření. Patří tak mezi zakladatele moderní empirické vědy, která žádné jiné zdroje nepokládá za spolehlivé. Pascalovým hlavním filosofickým a teologickým dílem je kniha \"Myšlenky\" (\"Pensées\") Tento paradox člověka, který „není ani anděl ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem“, je jádrem \"Myšlenek\". Pascal žil v době hlubokých otřesů a náboženských válek, které podryly obecnou středověkou důvěru v křesťanské zjevení, ale také v možnosti lidského rozumu. Pascal je myslitel hluboké skepse, který – podobně jako Descartes, i když jinou cestou – zoufale hledá pevný bod nějaké jistoty poznání i života. Do této souvislosti patří i slavná „Pascalova sázka“: protože člověk nic neví jistě, měl by se chovat aspoň jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát. V tomto životním dilematu bez naděje se mu ukazují pozoruhodně hluboké věci o člověku: Člověk tak stojí vždycky na pomezí, mezi nekonečnou propastí Vesmíru a nekonečně malým, mezi touhou po pravdě a neschopností se jí domoci: Ale dokonce ani pravdivé poznání nestačí člověku ke štěstí, které vzniká jen z víry a lásky: Tyto myšlenky byly osvícenské době zcela cizí, tím víc se však uplatnily v pietismu a v romantismu. Z jejich vážnosti a opravdovosti vycházel Søren Kierkegaard a celá existenciální filosofie a jejich bezohledná upřímnost silně ovlivnila F. Nietzscheho, stejně jako řadu myslitelů postmoderny. Protože jsou \"Myšlenky\" kromě toho psány krásným jazykem, patří Pascal mezi klasiky filosofie, literatury i náboženského myšlení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blaise Pascal [\"blé paskal\"] (19. června 1623 Clermont – 19. srpna 1662 Paříž) byl francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filosof.", "tgt_summary": "Blaise Pascal, né le à Clermont (aujourd'hui Clermont-Ferrand) en Auvergne et mort le à Paris, est un mathématicien, physicien, inventeur, philosophe, moraliste et théologien français. ", "id": 1563714} {"src_title": "Kečuánština", "tgt_title": "Quechua", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně se na pobřeží a v centrálním Peru setkáváme s protokečuánštinou, která se postupně šíří na jih. Když se v oblasti, hlavně v Cuzcu, usadili Inkové a založili inckou říši Tawantinsuyu, přijali kečuánštinu (původně hovořili jazykem puquina) a postupně ji na přelomu 15. a 16. století prosadili jako linguu francu v celé své říši. Po degradaci zemědělské půdy v Andách v druhé polovině 20. století, došlo k přesídlení obyvatel do amazonské části Peru. Postupně se kečujština šíří i do ostatních států a rozdrobuje na dialekty.", "section_level": 1}, {"title": "Význam slova kečuánština.", "content": "Čeština používá pro označení jazyka dva výrazy. Je to jednak kečujština a dále kečuánština. V mluveném jazyce se setkáváme s označením kečua, ve španělštině potom „\"Quechua\"“. Toto španělské slovo je přepis z kečuánského „\"qishwa\"“, což je španělsky „\"zona templada\"“ a česky „mírná zóna“. Původní a správné označení pro jazyk je ale \"runa simi\", tedy lidská řeč, protože „runa“ znamená člověk a „simi“ řeč. Toto správné označení se ale moc nepoužívá. V Kolumbii se setkáváme s výrazem \"inka\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Kečuánština patří do kečumaránských jazyků andské větve andsko-ekvatoriálních jazyků. V současnosti se nejvíc prosazuje rozdělení na dvě skupiny nářečí, které obsahují 46 dialektů. Je to Quechua I (waywash) a dále Quechua II (wanp ́uy), která se dále dělí na tři podskupiny: A, B a C.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Kečua patří k aglutinačním jazykům příponového typu. Bohatá slovní zásoba se liší podle nářečí. Z kečujštiny pocházejí mimo jiné slova jako chinin, guáno, kokain, kondor, lama, pampa, puma nebo oka (jihoamerická plodina podobná bramborám).", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty.", "content": "Kečuánština má dva hlavní dialekty, severní a jižní, jež se dále člení (poddialekty se označují čísly) a některé nejsou mezi sebou v mluvené formě vzájemně srozumitelné. Relexifikací kečuánštiny vznikl v Ekvádoru jazyk Media lengua, jenž používá španělské lexémy a kečujskou gramatiku.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "S prvopočátky se setkáváme v průběhu incké říše. Inkové ale nezanechali žádné písemné památky. Záznamový systém kipu, používaný v jejich době, sloužil zřejmě pouze k uchovávání číselných údajů. Proto se setkáváme s tvorbou z této doby zejména v ústní slovesnosti a dále díky kronikářům, kteří v období po příchodu Španělů provedli přepis kečujštiny do latinky. Za vlády inků vzniká hlavně poezie a dále také drama. Vrcholným počinem dramatu této doby je Apu Ollantay. Toto a jiná díla nalezneme v českém překladu ve Vrhel, F; Kašpar, O: \"Texty nativní Iberoameriky I, předkolumbovské literatury\", SPN, Praha 1978. V současné době se rozvíjí hlavně kečujská poezie, a pokud se rozhlédneme po internetu, tak nalezneme nejenom poezii, ale i rádio vysílané v runa simi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kečuánština, kečujština neboli kečua, španělsky \"quechua\", vlastním jménem \"runa simi\" (doslova: 'lidská řeč'), je nejrozšířenější indiánský domorodý jazyk v Americe, používaný zejména v Peru a Bolívii (v obou zemích je od roku 1975, respektive 1977, jedním z úředních jazyků), dále pak v přilehlých oblastech Ekvádoru, Kolumbie, Chile a Argentiny. Hovoří jím asi 14 milionů obyvatel, z toho 9,6 milionu představují rodilí mluvčí. Následují mluvčí ajmarštiny a guaraní.", "tgt_summary": "Le quechua ( ou ) ou quichua () est une famille de langues parlées au Pérou, où il a le statut de langue officielle depuis 1975, ainsi que dans d'autres régions des Andes, du sud de la Colombie au nord-ouest de l'Argentine. Sa variante équatorienne est appelée kichwa, ou quichua. Il compte environ dix millions de locuteurs, dont un million et demi en Équateur, plus de quatre millions au Pérou et près de trois millions en Bolivie, tout en étant également parlé localement au nord du Chili. Il se subdivise en de nombreuses variétés. La plus répandue (sud du Pérou et Bolivie) est le quéchua dit « cuzquègne », qui possède une tradition écrite ancienne remontant à l'époque coloniale (). ", "id": 186318} {"src_title": "Stanfordský vězeňský experiment", "tgt_title": "Expérience de Stanford", "src_document": [{"title": "Výběr.", "content": "12 vězňů a 12 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů-dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Právě proto, že experiment měl vnést světlo například do problému samovýběru při volbě povolání dozorce a také do obecného sporu o to, zda agresivita a brutalita spíše závisí na psychických predispozicích nebo je způsobena okolnostmi. Mezi dozorce a vězně byli dobrovolníci rozděleni náhodně, přičemž samotného experimentu se ze začátku účastnilo 9 vězňů a 9 dozorců. Zbytek tvořil náhradníky. Roli hlavního dozorce zastával David Jaffe a roli ředitele věznice pak Phillp Zimbardo.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla a podmínky.", "content": "Pravidla pro běh experimentální věznice byla převzata z věznice Palo Alto v Kalifornii. Některá z nich: Navíc by se nemělo opomenout, že:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh a zastavení.", "content": "Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen již po šesti dnech, a to proto, že dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů, a vězni dokonce vyvolali vzpouru; jeden z vězňů se psychicky zhroutil. 5 vězňů během této doby taky experiment opustilo. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Zimbardo později uvedl, že z více než 50 lidí, kteří byli s experimentem seznámeni, pouze Christina Maslach zpochybnila jeho etičnost.", "section_level": 1}, {"title": "Závěry a kritika.", "content": "Hlavní závěr, který Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento postoj i za experiment samotný byl často kritizován, a to z různých pozic:", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Roku 1992 byl v USA natočen filmový dokument režiséra Kena Musena, jehož scénář zpracoval přímo Philip G. Zimbardo osobně. Film je sestaven ze záběrů z experimentu, komentářů pana Zimbarda a z rozhovorů s několika vězni a dozorci. V roce 2001 vznikl v Německu film Experiment (Das Experiment), který byl zřejmě stanfordským vězeňským experimentem inspirován. Dvacet dobrovolníků bylo rozděleno na 12 vězňů a 8 dozorců. Postupně se experiment vyvine do modelové situace dvou nepřátelských skupin a dozorci začnou terorizovat své vězně. Profesor vedoucí experiment odmítal jeho přerušeni při prvních známkách problémů, po pěti dnech se situace zcela vymkla kontrole. V roce 2010 v USA natočili další zpracování, remake německého filmu, film \"Experiment\" (\"The Experiment\"), opět inspirovaný tímto experimentem. Tým vědců provádí dvoutýdenní psychologický experiment, kterého se účastní čtyřiadvacet dobrovolníků. ČSFD Experiment 2010 V roce 2015 v USA natočili další zpracování s názvem \"The Stanford Prison Experiment\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Takzvaný stanfordský vězeňský experiment je v psychologii jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů. Byl řízen a proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. ", "tgt_summary": "L’expérience de Stanford (parfois surnommée effet Lucifer) est une étude de psychologie sociale menée par Philip Zimbardo en 1971 sur les effets de la situation carcérale, ayant eu un très grand écho social et médiatique. ", "id": 189967} {"src_title": "Dubrovník", "tgt_title": "Dubrovnik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Donedávna se tradovalo, že Dubrovník, původním jménem Ragusa, vznikl sloučením dvou osad: \"Laus\" (později také Raus, Ragus), která se nacházela na ostrůvku jižně od dalmatského pobřeží, osídlené obyvatelstvem románského původu (uprchlíky z Epidauru - Cavtatu, zničeného předtím Avary a Slovany) a \"Dubrava\", slovanské osady na pobřeží a že se ve 12. století obě osady spojily v jednotný celek, když byla zasypána původní úžina, na jejímž místě se dnes nachází třída Stradun. Podle posledních archeologických zjištění a rekonstrukce starořeckých námořních cest s denními etapami 45 až 50 námořních mil (Dr. Antun Ničetić) byl Dubrovník zastávkou mezi Budvou a Korčulou (vzdálenost 95 námořních mil) a byl tedy původně řeckou námořnickou osadou. Pod Stradunem, v místech, kde měla být zasypaná úžina, se našly přirozené pískové vrstvy, nikoliv lidmi nasypané. Politicky byl Dubrovnik ve středověku pod \"ochranou\" či volnější nadvládou Byzantské říše a po Čtvrté křížové výpravě v letech 1205 až 1358 pod přímou nadvládou Benátské republiky. Po Zadarské mírové smlouvě v letech 1358 až 1440 se stal relativně nezávislým vazalem Uherského království. Po roce 1440 se Dubrovník ocitl v podobném vztahu k Osmanské říši - platil roční tribut sultánovi. Dubrovník měl obchodními styky s konzuláty zejména na Balkáně, ale i po celém Středozemním moři. Republika zažívala vrchol své moci a prosperity v 15. a 16. století, ve spolupráci s Anconou - trasa Dubrovník, Ancona, (Florencie) a Flandry konkurovala Benátské republice - trasa Benátky, Rakousko a Německo. V 16. století byly součástí mohutné dubrovnické flotily i 180 velkých lodí. Město bylo opevněno hradbou v délce 1940 m kolem celého obvodu. Do města vedly dvě brány z obou stran původní úžiny (Pile a Ploče). Konstituce Dubrovnické republiky byla striktně aristokratická: obyvatelstvo bylo rozděleno na nobilitu, řemeslníky a plebs. Veškerá skutečná moc byla soustředěna v rukou aristokracie. Občanům bylo dovoleno držet pouze malé úřady, zatímco plebejcům ani to. Svatby mezi členy různých tříd společnosti byly zakázány. Velká rada (Consilium Maior) se skládala pouze ze členů aristokracie; každý šlechtic v ní dostal křeslo při dovršení 18 let, měla v rukou nejvyšší moc. Každý rok jím bylo voleno 11 (po zemětřesení 7) členů Malé rady (Consilium minus), ta spolu s rektorem, jí voleným na období jednoho měsíce, měla exekutivní a reprezentativní funkce. Senát (Consilium rogatorum), jenž měl 45 členů volených na jeden rok, byl operativnější (snadněji se svolával a scházel) a měl pouze konsultativní roli. Takováto organizace zabraňovala jedné rodině, aby podobně jako Medicejové ve Florencii neuzurpovala moc. Přesto se historikové shodují, že Sorkočevićové byli stále mezi nejvlivnějšími. Rektor, po dobu výkonu své funkce žil a pracoval v rektorském paláci, kdežto jeho rodina zůstávala ve svém domě (podobně jako původní florentští podestové. Patricijskými rody byli (v závorkách v pro senát povinném dalmatském jazyce (blízkém italštině)): Bobaljevićové (Bobali), Bunićové (Bona), Bondićové (Bonda), Crijevićové (Cerva), Đurđevićové (Giorgi), Džamanjićové (Zamagna), Getaldićové (Ghetaldi), Gradićové (Gradi), Gučetićové (Gozze), Gundulićové (Gondola), Kabužićové (Caboga), Lukarićové (Luccari), Menčetićové (Menze), Pucićové (Pozza), Sarakové (Saraca), Sorkočevićové (Sorgo) a Tudiševićové (Tudisi). Aristokracie byla rozdělena na dvě strany: „Salamankezi\" (konservativnější) a „Sorbonezi\" (liberálnější). Názvy stran jsou podle universit v Salamance a Sorbonny v Paříži. Vláda republiky měla liberální charakter a záhy jevila zájem o spravedlnost a principy humanismu. Na vlajce republiky bylo slovo „Libertas\" (svoboda) a nad vchodem do pevnosti Svatého Vavřince (Lovrijenac) byl nápis: „Non bene pro toto libertas venditur auro\" (\"Není dobré prodat svobodu ani za všechno zlato\"). Již od roku 1416 byl omezen obchod s otroky. Město bylo v roce 1667 téměř zničeno silným zemětřesením, při němž zahynulo zhruba 5000 lidí. Bylo zničeno historické centrum města s románskou katedrálou, gotickými a renesančními paláci, kostely a kláštery. Mezi patricijské rody byli přijati: Binčolové (Binciola), Božidarevićové (Bosdari), Bučićové (Bucchia), Nataliové, Pavlićové (Pauli), Ranjinové (Ragnina), Restićové (Resti) a Zlatarićové (Slatarich). Dubrovnik byl postupně obnoven v barokním slohu. Spory mezi stranami se utišily. Republika však ztrácela svůj hospodářský a politický význam nejen kvůli ničivému zemětřesení, ale i následkem celkové středomořské krize. Konec republiky nastal po obsazení města Napoleonovými vojsky v roce 1806, kdy spory mezi „Salamankezi\" a „Sorbonezi\" opět vypukly. Oficiálně republika zanikla v roce 1808. Roku 1815 byl Dubrovnik anektován Rakouskem jako součást rakouské Dalmácie. Patricijské aristokratické rody se buďto odstěhovaly či byly začleněny mezi rakouskou nižší šlechtu s titulem hrabat. Tento stav trval až do roku 1918, kdy se stal součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie). Na počátku druhé světové války se město stalo součástí samostatného Chorvatska. Od dubna 1941 až do září 1943 bylo město okupováno italskými a později německými vojsky. Osvobozeno bylo v roce 1944 jugoslávskými partyzánskými jednotkami. V roce 1950 se zde konaly první letní hry i šachová olympiáda. V roce 1991, po vyhlášení chorvatské samostatnosti, bylo město ostřelováno těžkými děly Jugoslávské lidové armády (de facto Srbsko-černohorské) z okolních pohoří, přičemž utrpělo mnoho škod.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 1979 je město zapsáno na seznam UNESCO. Po ukončení občanské války iniciovalo UNESCO rekonstrukci města. Rekonstrukce proběhla podle původních plánů, aby byl zachován styl města. Byla rovněž aplikována opatření proti zemětřesení.", "section_level": 1}, {"title": "Dubrovnické letní hry.", "content": "Město Dubrovník je již několik desítek let považováno za chorvatskou kulturní metropoli. Největší a nejdůležitější kulturní akcí jsou Dubrovnické letní hry (Dubrovačke ljetne igre). Pravidelně se konají už od roku 1950, od 10. července do 25. srpna. Jedná se o festival divadelních a hudebních představení. Letních her se účastní okolo dvou tisíc světoznámých umělců. Konají se představení různého druhu – divadelní, operní, taneční, literární. Během jedné sezóny lze spatřit desítky vystoupení. Hry oficiálně začínají písní, tancem a ohňostrojem. Turisté a účastníci her společně zvedají zástavu na Rolandův sloup (Orlandov stup). Koncerty a jiné kulturní akce se pořádají také v kostelech, klášterech, v sálech a ambitech paláců. Jsou zde básníci, spisovatelé, klasická i moderní hudba, recitace, operní zpěv, tanec a divadlo. Dubrovnické letní hry jsou symbolem pro kulturní všehochuť a v minulosti se zde objevili například Londýnský filharmonický orchestr, Piccolo Teatro Milano, Old Vic Theatre a jiné chorvatské a zahraniční soubory a sólisté či Pražští Madrigalisté v roce 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Dubrovníku byla v roce 1317 postavena třetí nejstarší lékárna v Evropě. Město posloužilo také jako kulisa pro natáčení seriálu Hra o trůny (\"Game of Thrones\"), ve kterém (s velkým přispěním digitálních efektů) představuje fiktivní Královo přístaviště, hlavní město Západozemí a sídlo krále Sedmi království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubrovník (chorvatsky Dubrovnik, a \"Ragusa\") je chorvatské přístavní město, které se nachází na jihu Dalmácie na úpatí vápencového pohoří, s jedinečnou okolní subtropickou vegetací a umělecky a historicky unikátními stavbami. Ve městě žilo 42 615 obyvatel v roce 2011, 43 770 obyvatel v roce 2001 a 49 728 obyvatel v roce 1991. Absolutní většinu obyvatel tvoří z 88,39 % Chorvati. Je jedním z nejvýznamnějších turistických center Jaderského moře. Říká se mu také „perla Jadranu“. ", "tgt_summary": "Dubrovnik, ou Raguse de l'italien \"\" (nom officiel jusqu'en 1918), est une ville et une municipalité de Croatie, capitale du comitat de Dubrovnik-Neretva. Elle fut autrefois la capitale d'une république maritime connue sous le nom de république de Raguse. Ses habitants, ainsi que ce qui s'y rapporte, s'appellent encore des \"ragusains\". ", "id": 1788480} {"src_title": "Zeměpisná šířka", "tgt_title": "Latitude", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Zeměpisná šířka se značí řeckým písmenem φ a měří se ve stupních. Body ležící na sever od rovníku tj. na \"severní polokouli\" mají severní zeměpisnou šířku (zkratka \"s. š.\", v anglické literatuře \"N\") Body na jih od rovníku tj. na \"jižní polokouli\" mají jižní zeměpisnou šířku (zkratka \"j. š.\" nebo \"S\"). Body na rovníku mají zeměpisnou šířku nulovou. Křivky se stejnou zeměpisnou šířkou se nazývají rovnoběžky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah.", "content": "Zeměpisná šířka je tedy úhel v rozsahu od 0° na rovníku do 90° na pólech (90° S nebo 90° J). Pokud je udán pouze úhel bez označení pólu, pak kladné hodnoty značí severní polokouli, záporné hodnoty polokouli jižní.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Zeměpisnou šířku lze specifikovat i s větší přesností (na úhlové minuty, vteřiny nebo jejich zlomky). Kombinace zeměpisné šířky a zeměpisné délky určuje přesné místo na zemském povrchu. Jedna minuta zeměpisné šířky na rovníku je dlouhá 1852 metrů (přibližně jedna námořní míle).", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisná šířka na Zemi.", "content": "Průměrné teploty na Zemi do velké míry závisí právě na zeměpisné šířce. Kromě rovníku existují ještě čtyři významné rovnoběžky: Tyto rovnoběžky souvisejí se sklonem rotační osy. Oddělují na zemském povrchu tropický pás (na které aspoň dvakrát do roka dopadají sluneční paprsky kolmo) od pásů s mírným podnebím (kde není slunce nikdy v zenitu, ale nedochází k polárním nocím) a ty od polárních kruhů (kde dochází k polárním nocím, kdy Slunce aspoň jednou v roce přes den nevstane nad a naopak přes noc neklesne pod horizont).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zeměpisná šířka je jedna ze zeměpisných souřadnic, určuje polohu na povrchu Země směrem k severu nebo jihu od rovníku. Jde o úhel, který svírá rovina rovníku s normálou referenční plochy v příslušném bodě na povrchu Země. Místa se stejnou zeměpisnou šířkou propojují rovnoběžky, nultá rovnoběžka se nazývá rovník. ", "tgt_summary": "La latitude est une coordonnée géographique représentée par une valeur angulaire, expression de la position d'un point sur Terre (ou sur une autre planète), au nord ou au sud de l'équateur qui est le plan de référence. La latitude est une mesure angulaire ; elle varie entre la valeur 0° à l'équateur et 90° aux pôles. La latitude est utilisée en combinaison avec la longitude pour indiquer la position précise d'un élément sur Terre. Lorsqu'ils sont reliés entre eux, tous les endroits de la Terre ayant une même latitude forment un cercle dont le plan est parallèle à celui de l'équateur, d'où l'autre terme « parallèle » permettant de nommer une latitude.", "id": 826367} {"src_title": "Romanovci", "tgt_title": "Maison Romanov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Romanovci byli původně nevýznamným rodem západoruského původu, který za posledních Rurikovců zaujal v moskevském státě významné postavení hlavně díky vynikajícímu politikovi Nikitovi Romanovičovi, který se stal vůdcem dvorních, vojenských a úředních kruhů střední a drobné šlechty v boji proti vysoké šlechtě kdysi panujících knížat různých rurikovských větví. Jeho syn metropolita Filaret Romanov patřil k hlavním postavám období tzv. smuty v letech 1598-1613. Filaretův syn Michail Fjodorovič (1613-1645) byl zvolen za podpory nižší šlechty ruským carem v roce 1613 v době, kdy se podařilo stabilizovat vnitropolitickou a zahraničněpolitickou situaci Ruska. Michailovy nároky na ruský trůn byly podpořeny i příbuzenstvím s posledním carem z rodu Rurikovců, Fjodorem I.. Michail byl jeho prasynovcem (matka Fjodora I., Anastasija Romanovna, byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina).", "section_level": 2}, {"title": "Na ruském trůně.", "content": "Prvním carem z rodu Romanovců se stal Michail Fjodorovič (1596–1645), který vládl v letech 1613–1645. Původní rod Romanovců vymřel po meči roku 1730, když zemřel vnuk Petra I. Velikého Petr II. Roku 1762 vymřeli Romanovci carevnou Alžbětou, dcerou Petra I., také po přeslici. Vlády se ujal Petrův vnuk Petr III. z dynastie holštýnsko-gotorpsko-romanovské, která v Rusku vládla až do roku 1917 (posledním panujícím členem dynastie a zároveň posledním ruským carem byl Mikuláš II.). Existují však pochybnosti o tom, zda byl car Pavel I. skutečně synem Petra III. Ruští carové (od roku 1721 imperátoři) z romanovské dynastie:", "section_level": 2}, {"title": "Konec dynastie.", "content": "Rod vymřel po meči v roce 1730, kdy na pravé neštovice zemřel poslední přímý mužský potomek Petr II.. Po něm vládly ještě dvě romanovské carevny, Anna Ivanovna (1730-1740) a Alžběta Petrovna (1741-1762). Smrtí Alžběty Petrovny v roce 1762 vymřel rod Romanovců i po přeslici.", "section_level": 2}, {"title": "Následníci.", "content": "Nový car Petr III. byl synem Alžbětiny starší sestry Anny Petrovny (romanovské velkokněžny a nemanželské dcery Petra I. Velikého) a jejího manžela Karla, vévody holštýnsko-gottorpského. Proto se nová dynastie v genealogii označuje jako Holstein‐Gottorp‐Romanov. Její příslušníci ale přijali jméno \"Romanov\", proto se také označují za Romanovce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Romanovci (rusky: Рома́новы) byli původně ruský bojarský rod a od roku 1613 druhá panovnická dynastie vládnoucí v Rusku. Romanovský rod vymřel po meči roku 1730 a po přeslici v roce 1762. Noví carové z linie Oldenburků (vzešlé ze sňatku romanovské velkokněžny a vévody z Holstein-Gottorpské linie) přijali rovněž romanovské jméno, ačkoliv genealogicky je přesnější název Holstein-Gottorp-Romanov. V tomto smyslu bývají tedy za Romanovce zpravidla označování všichni ruští panovníci až do roku 1917.", "tgt_summary": "La maison Romanov (Holstein-Gottorp-Romanov à partir de 1762) est la dynastie qui régna sur la Russie depuis l'élection le de Michel I au monastère Ipatiev de Kostroma, jusqu'à l'exécution le de Nicolas II à la maison Ipatiev d'Iekaterinbourg.", "id": 1108320} {"src_title": "Dub (hudební styl)", "tgt_title": "Dub", "src_document": [{"title": "Jamajská hudba.", "content": "První náznaky utváření jamajské hudební identity přišly okolo roku 1950, kdy se na základech místních folkových vlivů začíná formovat mento. Tento nepříliš známý styl se posléze mísí s Rock and rollem, čímž vzniká progresivní a taneční ska. Ska je známo především svou rychlostí a důrazem na 2 a 4 dobu, který je docílen tvrdým zasekáváním klavíru nebo akustické kytary. Stalo se tedy velmi populárním, a proto začínaly vznikat mobilní pouliční kapely, tzv. sound systems, a s nimi DJs, kteří začínají mluvit přes rytmy skladby. V jamajské hudbě je DJ ten, kdo mluví nebo zpívá do mikrofonu (jinde známý jako MC). Naopak ten, kdo vybírá nahrávky, se nazývá selector.", "section_level": 1}, {"title": "Dub a reggae.", "content": "Ska se posléze dále mísí s americkými vlivy, hlavně soulem, a přes rocksteady se transformuje do podoby vůbec nejznámějšího druhu jamajské hudby, reggae. To je už velmi ovlivněno rastafariánstvím, které se rychle rozšířilo v městských chudinských čtvrtích. Do popředí se dostává zpěv, přičemž texty jsou často nábožensky či politicky zaměřené. Největší hvězdou se v cizině stává Bob Marley se svými písněmi o míru, lásce a porozumění. Marketingová politika je zde však jasná. Aby kapely co nejvíce vydělaly, nahrávaly nejčastěji dvoustranné singly, A-side obsahovala populární hity, B-side remixy a experimentální skladby bez zpěvu. Těmto B-sides se postupně začíná říkat Dub. Tvůrci jako King Tubby a Lee \"Scratch\" Perry přejímají a využívají z Rocksteady holé bicí a basu, bez výrazné melodie a zpěvu, začínají také hudbu mixovat a jinak upravovat. Zcela novou technikou se stává remix, předělávka originální písně přímo z nahrávky. V roce 1972 King Tubby zakládá malé nahrávací studio blízko Kingstonu. Začíná experimentovat s podomácku sestrojenými přístroji jako je reverb, delay, equalizér a dvoukazetový přehrávač. Se spolupracovníkem Lee Perrym nahrávají v roce 1973 stereo album „Blackboard Jungle“.", "section_level": 1}, {"title": "Dub ve světě.", "content": "Na přelomu 80. let se dub začíná prosazovat i v zahraničí, a to hlavně ve Spojeném království, kam Jamajčané nejčastěji emigrovali. Zde získává ještě silnější elektronický nádech. Nejvýznamnějšími tvůrci se stali Mad Professor, Jah Shaka a hlavně Scientist. Měli bychom připomenout také Adriana Sherwooda, který na svém labelu On-U Sound velmi podporoval dubové umělce. Dubová hudba a její prvky velice přispěly k rozvoji jiných hudebních žánrů, jako je hip hop, trip hop, ambient, drum and Bass a jungle, který je přímý potomek dubové hudby King Tubbyho. Jsou také ale známí i čeští umělci, kteří v tomto stylu oplývají nadmíru dobře: Urban Robot, Riddim Tuffa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dub (čteme dab) je hudební styl, který vznikl na Jamajce na začátku 70. let. Jeho původ je spjatý se stylem reggae, z kterého velmi úzce vychází. Dub je na první poslech pomalá a velmi temná hudba, kde hlavní význam mají důrazné a překombinované bubny a výrazná basová linka. Melodická linka je často jednoduchá, zpěv většinou chybí, nebo jsou z něj použity jen fragmenty. Důkladně je však propracovaná zvuková stránka, ať už se jedná o „neživé“ nástroje, zastoupené syntetizátory, samplery a beat machines, nebo o různé elektronické efekty, jako je delay, echo, phaser, nebo reverb. V Dubu se z mixážního pultu stává plnohodnotný hudební nástroj.", "tgt_summary": "Le dub est un genre musical issu du reggae jamaïcain, un remixage réalisé en temps réel à partir de bandes magnétiques par des ingénieurs du son. Il est, à l'origine, un remixage radical qui met en avant le couple rythmique basse et batterie et des effets de son. Inventé, développé et perfectionné par l'ingénieur du son jamaïcain King Tubby, il connaît son âge d'or dans les années 1970. À partir de 1985 apparaît l'utilisation massive d'instruments électroniques, puis numériques, en Jamaïque comme en Grande-Bretagne. Dès lors, le rôle de plus en plus important joué par les ingénieurs du son dans la musique populaire rend floue la frontière entre dub et autres musiques du même type. Différents styles de musiques numériques revendiquent néanmoins l'étiquette dub.", "id": 42358} {"src_title": "Cyril a Metoděj", "tgt_title": "Cyrille et Méthode", "src_document": [{"title": "Období před misiemi (do roku 855).", "content": "Bratři pocházeli ze Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantské říše. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudilo, že jejich matka byla slovanského původu. Metoděj se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci byl v roce 835 jmenován archontem, vojenským úředníkem a správcem (místodržitelem) v byzantské provincii na řece Struma, obývané Slovany. Své povolání kolem roku 845 ukončil a úřad archonta opustil. Rozhodl se ukončit světský život a uchýlil se do oblasti maloasijského Olympu v bithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů jižně od Konstantinopole (Cařihradu). V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto asijského Olympu (turecky Kešiš-Dag, mnišská hora), asi 2500 metrů vysokého masívu jižně od města Bursa se stal mnichem a diákonem, při té příležitosti přijal mnišské jméno Metoděj. Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na císařské univerzitě v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina vysvětit na kněze a jmenoval jej chartofylaxem (knihovníkem a archivářem) nového patriarchy Ignatia. Konstantina tato služba nenaplňovala a jeho vztah s patriarchou byl vypjatý. Časem se proto tajně uchýlil do samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Když byl asi po půl roce vypátrán a přemluven k návratu do Konstantinopole, odmítl bývalou funkci a přijal raději nabízené místo profesora filozofie na univerzitě, kde předtím studoval. Před nástupem na toto místo prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou v podobě náboženské disputace s dříve sesazeným patriarchou Ioannem Grammatikem. V roce 851 ve svých dvaceti čtyřech letech byl císařovnou Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u Saracénů. Poté se s tajemníkem Georgiem odebral do hlavního města Saracénů, Samarry severně od Bagdádu, kde svou moudrostí vyprovokoval Araby k neúspěšnému pokusu jej otrávit. Ze Samarry se vrátil do Cařihradu a v roce 855, pravděpodobně v souvislosti s politickými zvraty, z Cařihradu odešel a uchýlil se do stejného kláštera jako Metoděj. Řeholní sliby však nesložil. Soluňští bratři se v klášteře oddávali studiu a pravděpodobně již tady začal vznikat teoretický základ slovanského písemnictví, pro které zde získali první žáky, mezi nimiž byl i Kliment Ochridský.", "section_level": 1}, {"title": "Období politických a náboženských zvratů v Byzanci (od roku 855 do roku 860).", "content": "Je pravděpodobné, že velký podíl na odklonu bratrské dvojice od státní služby, veškerého světského života a jejich následném útěku do klidného klášterního prostředí měly drsné politické praktiky a silné politicko-náboženské střety. Theodora II. vládla jako císařovna-zástupkyně s pomocí kancléře Theoktista místo nezletilého syna Michaela III. Císařovnin bratr Bardas, schopný učenec, avšak povahou bezcharakterní, byl Theoktistův nepřítel a s nelibostí nesl spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktistovi se podařilo vyhnat Bardase z Cařihradu. Ten však měl značný vliv na mladého císaře Michaela u kterého dosáhl toho, že byl povolán zpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela a jeho strýce Bardase proti Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina, byl uvržen do žaláře, kde okolo roku 855 zemřel násilnou smrtí. Spiknutí Bardase a Michaela, často ovlivněného nestřídmým pitím, se obrátilo proti matce Theodoře, která se v roce 856 vzdala vlády. V roce 857 ji přinutili, aby i se svými třemi dcerami vstoupila do kláštera. Mladý císař následně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi. Ignatios byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, ale přes hrozby, lsti i útoky odmítl zříci se stolce patriarchy. Bardas nečekal, až bude Ignatius souzen a sesazen zákonným způsobem a ustavil novým patriarchou učence Fotia, muže světského stavu. Během pouhých šesti dnů přijal Fotios veškerá církevní svěcení a na vánoce roku 858 byl vysvěcen na biskupa a ustaven patriarchou. Církevní sněm biskupů stál při Ignatiovi a tak Fotia odsoudil. Fotios na to v roce 859 svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců.", "section_level": 2}, {"title": "Misie na Krymu (Chazarská říše, r. 860).", "content": "Přestože se Konstantin zastával Ignatia, někdejší Konstantinův učitel Fotios po státním a církevním převratu v Byzanci okolo roku 860 Konstantina i s bratrem Metodějem povolal z kláštera do Cařihradu, kde je byzantský císař Michael III. vyslal na misijní cestu přes poloostrov Krym až ke Kaspickému moři k Chazarům. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Konstantinopol. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání, a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i náboženský úkol (tzv. chazarskou polemiku). Při této cestě se jim podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky papeže svatého Klimenta I., které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimenta. Podle legendy je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži. Dnes jsou uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea.", "section_level": 1}, {"title": "Období mezi misiemi (od roku 861 do roku 862).", "content": "Mezitím došlo opět ke sporům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě roku 861 byl Ignatius opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský i patriarský dvůr po této události hledal nové biskupy a tak jedno místo nabídl Metodějovi, ten tuto nabídku odmítl a přijal pouze hodnost igumena, představeného kláštera Polychron v maloasijské Bithýnii na březích Marmarského moře.", "section_level": 1}, {"title": "Misie na Velké Moravě (863-885).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozvání na Moravu (862).", "content": "V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. s žádostí o vyslání biskupa a učitele, který by položil na Velké Moravě základy (na franských biskupech nezávislé) církve. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu Východofranské říše, a tak z Moravy nechal franské kněze vyhnat. Morava tak postrádala dostatek duchovních a i to mohlo být jedním důvodů Rostislavovy žádosti. Císař a patriarcha Fotios se rozhodli nakonec Rostislavově žádosti částečně vyhovět. Pro znalost jazyka byli pro misi vybráni Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Konstantinovi je připisováno sestavení Proglasu, tedy předmluvy ke staroslověnskému překladu evangelií.", "section_level": 2}, {"title": "Na Velké Moravě (863-867).", "content": "Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a Metoděj patrně jako jáhen). Byzantská misie dosáhla úspěchu, zejména zásluhou podpory ze strany Rostislava, ale i organizačním schopnostem obou bratří a jejich autoritě (zejm. Konstantinově). Klíčovou roli hrálo také zavedení nové, slovanské liturgie a užití staroslověnštiny při kázání a výuce. Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný \"Zákon sudnyj ljudem\" (česky \"Soudní zákon pro laiky\"), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že \"„Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým\". V roce 864 napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav, obležen na Děvíně, byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí, latinské a staroslověnské.", "section_level": 2}, {"title": "Misie v Panonii (867).", "content": "Na konci roku 866 se Cyril s Metodějem odebrali na cestu do Akvileje a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Na počátku roku 867 se cestou asi na půl roku zastavili u knížete Kocela v politicky klidnější Panonii. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři připravili pro stav duchovní. Slovanští obyvatelé Panonie přijímali s vděčností křesťanskou misii ve staroslověnštině. Kníže Kocel o této skutečnosti nejednou písemně informoval papeže Mikuláše I. a vychvaloval úspěšnou christianizaci jeho knížectví prostřednictvím soluňských sourozenců. Cyril i Metoděj odmítli dary a ještě vyjednali propuštění 900 otroků. Počátkem druhé poloviny roku 867 se vydali na další cestu.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do Říma, schválení staroslověnštiny papežem (868).", "content": "V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Říma nebo Konstantinopole, kde mělo svěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí buď do Ravenny a dále do Říma nebo do Konstantinopole. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michael III. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn. Také byl sesazen jejich přítel patriarcha Fotios, jehož misionáři bratři byli. V Benátkách oba bratry zastihl i zvací list napsaný papežem Mikulášem I. Papež věděl, že ti bratři káží na Velké Moravě i v Blatensku sice v nepovoleném jazyce, ale s úspěšnými misijními výsledky a proto je chtěl poznat. Konstantin jako dar pro papeže vzal sebou kosti svatého Klimenta. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel, přesto byli přivítáni novým papežem Hadriánem II., který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. Počátkem roku 868 potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. V bazilice Panny Marie Sněžné tyto knihy posvětil a zároveň vysvětil Metoděje na kněze. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiovi I. v boji proti muslimům, kteří v té době ohrožovali Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Konstantinův vstup do kláštera v Římě a jeho úmrtí (869).", "content": "\"V Římě se zdrželi bratří až do roku 869,\" napsal František Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval „pilátnictvím“ a „trojjazyčnou herezí“). Před svojí smrtí vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů v Římě, 14. února roku 869, ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu (nemoc, na kterou trpěl).", "section_level": 2}, {"title": "Metoděj v čele misie (869–885).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zřízení arcibiskupství (869-870).", "content": "V polovině roku 869 vydal papež bulu Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu) adresovanou Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, ve které schválil slovanskou liturgii. Metoděj byl vyslán jako papežský legát do Panonie, aby s Kocelem dojednal papežův návrh na zřízení nové samostatné panonské diecéze. Papež měl v úmyslu obnovit někdejší sremskou arcidiecézi se sídlem v Sirmiu. V Mosaburgu byl vřele přivítán, Kocel s návrhy bezvýhradně souhlasil a ihned vypověděl salcburského archipresbitera Riphalda a církevní správou Panonie pověřil Metoděje. Ten se krátce nato vrátil do Říma s Kocelovou kladnou odpovědí a jeho dvaceti vyslanci, kde byl následně na podzim roku 869 vysvěcen na biskupa a jmenován prvním arcibiskupem panonsko-moravské arcidiecéze. Z Říma do Panonie se Metoděj vracel po Vánocích roku 869 už jako arcibiskup a papežský legát s bulou, v níž stálo, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Po tříměsíčním zdržení v Panonii se Metoděj vydal na Moravu.", "section_level": 3}, {"title": "Události v letech 870-873.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Metodějovo zajetí.", "content": "V roce 870 se Rostislavův synovec Svatopluk pověřený panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) spojil s Východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, pravděpodobně v klášteře sv. Jimráma v Řezně, kde zanedlouho zemřel. Do této politicky složité doby se vracel Metoděj přes Panonii pokračovat ve svém poslání. Pravděpodobně ještě během cesty na Moravu byl zajat Franky a v roce 870 povolán na církevní sjezd pravděpodobně do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík II. Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj byl na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela Moravské arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se biskup Metoděj ujal správy všech moravských chrámů a kleriků. Za jeho moravské sídlo jsou často považovány dnešní Sady u Uherského Hradiště.", "section_level": 4}, {"title": "Nezávislost Velké Moravy.", "content": "Když v roce 870 vydal Svatopluk zajatého Rostislava Frankům, tak byl Franky také zajat a uvězněn. Obvinění ze zrady mu však nebylo prokázáno a proto byl propuštěn a dokonce v roce 871 byl vyslán v čele franského vojska, které mu svěřil syn Ludvíka II. Němce Karloman, aby potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Před starým Rostislavovým městem však zanechal Franky budovat tábor a přešel na stranu Moravanů a nic netušící Franky v čele Slavomírova vojska přepadl a jejich armádu zničil. Touto porážkou Franků Svatopluk převzal vládu na Moravě a dalšími porážkami Franků v roce 872 Moravu zcela osamostatnil a začal šířit křesťanství a s ním rostl i vliv Velké Moravy.", "section_level": 4}, {"title": "Metodějovo další působení (874-885).", "content": "V roce 874 uzavřel Svatopluk s Franky mír, aby mohl územně expandovat. V čele poselstva při uzavírání míru stál kněz Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník. Následně byl Metoděj obviněn knězem Janem z Benátek z kacířství a znovu povolán v roce 879 do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. používání staroslověnštiny znovu obhájil a následně papež Jan VIII. staroslověnskou liturgii schválil bulou \"Industriae tuae (Horlivosti tvé),\" ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Na žádost knížete Svatopluka papež jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Při zpáteční cestě z Říma nový biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu předložit padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale o rok později se pokusil Wiching o další podvrh, když zfalšoval papežský dopis proti Metodějovi. Na Metodějův dotaz do Říma papež Jan VIII. v březnu roku 881 popřel, že by podobný list Wichingovi poslal, a vyjádřil Metodějovi plnou podporu a slíbil, že Wichinga zavolá před soud. V roce 882 obdržel Metoděj list od císaře Basileia I., v němž vyjádřil císař přání vidět se s proslulým Metodějem, dokud jsou oba ještě živi. Metoděj se bez váhání vydal na poslední cestu do Konstantinopoli, kde byl vřele a slavnostně přijat a při té příležitosti zde zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. V roce 884 byl Metoděj již zpět na Moravě a pracoval na překladu zbývajících částí Písma svatého. Krátce před svou smrtí se rozhodl uvalit na Wichinga klatbu a zbavit ho tak biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching v reakci na to (pomocí udání) docílil u nového papeže Štěpána V., zákazu slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni z Moravy.", "section_level": 3}, {"title": "Metodějova smrt a konec misie (885).", "content": "Nemocný Metoděj po dokončení překladů, když poznal, že jeho čas se začíná naplňovat, jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to „\"šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa\"“, dle nového kalendáře 6. dubna 885 zemřel ve věku 72 let. Po Metodějově smrti intrikoval Wiching s Římem a ujal se s brutalitou církevních záležitostí. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list Štěpána V., kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Další zprávy o Garazdovi se nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli vzatí do žaláře a v okovech vyvedeni ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli podřídit se papežovu usnesení. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku.", "section_level": 2}, {"title": "Metodějův hrob.", "content": "Kromě díla \"Život Metodějův\" se o životě Metoděje dochovala ještě jedna písemná informace. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných \"proložních\" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: \"\"Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky\". Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology, kteří se snažili najít Metodějův hrob. Teprve v roce 1957 objevil profesor Josef Poulík vedle vnitřní zdi trojlodní baziliky v Mikulčicích místo (označované jako \"hrob 580\"), které podle některých historiků mohlo patřit Metodějovi nebo podle odhadovaného věku 40 let spíš významnému Mojmírovci, předměty zde nalezené (těžký dvojsečný meč archaického typu bez hlavice s kaleným ostřím a drážkou vyrobený technikou damaskování, krátký mečík zvaný sax rovněž s kaleným ostřím a drážkou, vyrobený technikou damaskování, nožík či břitva, sekera-bradatice, vědro, kování opasku, zlatý gombík) dokládají, že pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy první poloviny 9. století. Datování nálezu bylo v rozmezí od poslední třetiny 8. století do třetí čtvrtiny 9. století a bylo upřesněno revizním výzkumem provedeným archeologem Lumírem Poláčkem v létě roku 2011. Velmož byl pohřben nejpozději v první polovině 9. století. Počátkem srpna 1963 objevil vedoucí archeologického výzkumu tzv. metropolitní výšiny v Uherském Hradišti–Sadech Vilém Hrubý ve zdivu velkomoravského kostela hrobové dutiny z vnější strany uzavřené přizdívkami. Jedna z nich odpovídá poloze možného hrobu Metoděje, uvedené v písemné zprávě z 9. století. Zde se však našel hrob prázdný, tedy kromě umístění hrobky nic, co by svědčilo o tom, že by zde byl pochován Metoděj, protože na Metoděje byla uvržena klatba a z hrobu byl krátce po smrti přemístěn.", "section_level": 3}, {"title": "Svátek Cyrila a Metoděje.", "content": "Česko i Slovensko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští katolíci v některých zemích. Poprvé byly na tento den na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu bratří v roce 863. Toto datum, ačkoliv nemá zřejmou souvislost s životem Cyrila a Metoděje ani s cyrilometodějstvím obecně, se od té doby začalo používat v Čechách, na Moravě, v Chorvatsku a nakonec i na Slovensku. Mezi důvody pro přesun byla nevhodná roční i liturgická doba dřívějšího data 9. března a také vzrůstající kult Jana Husa, jehož svátek připadá na 6. července. Okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl papež Lev XIII. zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev. Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře), kdy podle tradice Cyril a Metoděj ze Soluně na Velkou Moravu přišli. Historicky doloženo je pouze to, že se tak stalo na jaře roku 863. V Bulharsku je 24. květen slaven jako Den sv. Cyrila a Metoděje a Den slovanské kultury a vzdělávání a je svátkem a dnem pracovního klidu. Všeobecný římský kalendář platící od roku 1970 klade zase památku na den 14. února, což je datum úmrtí sv. Cyrila.", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "V letech 2012 a 2013 byl natočen naučně-dobrodružný film \"Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů\", režírovaný Petrem Nikolaevem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj (označováni někdy jako Soluňští bratři, Apoštolové Slovanů či Slovanští věrozvěstové) byli bratři ze Soluně, kteří v rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin vytvořil také písmo nazývané hlaholice. V roce 1981 je Jan Pavel II. prohlásil spolupatrony Evropy. Jsou také hlavními patrony Moravy. V Česku se slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července. ", "tgt_summary": "Cyrille, aussi appelé Constantin le Philosophe, né vers 827 ou 828 à Thessalonique et décédé le à Rome, et son frère Méthode, évêque de Sirmium né entre 815 et 820 à Thessalonique et décédé le en Grande Moravie (probablement à Velehrad), sont connus comme « les Apôtres des Slaves », c'est-à-dire ceux qui ont évangélisé les peuples slaves de l'Europe centrale. ", "id": 416416} {"src_title": "Mariánské Radčice", "tgt_title": "Mariánské Radčice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název obce je odvozen z osobního jména Radek ve významu osada lidí Radkových. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Retschicz (1341), Reczicz (1352), Rzeczicz (1405), von Retszicz (1412), Maria-Ratschitz nebo Ržecžicze a Racžicze (1787), Ratschitz (1833), Radčice nebo Ratčic (1854), Radčice nebo Maria-Ratschitz (1886) a Mariánské Radčice nebo Maria-Ratschitz (1904).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle archeologických výzkumů bylo území obce osídleno primitivní zemědělskou kulturou již v mladší době kamenné. Nejstarším písemným dokladem o existenci vsi je královská listina z roku 1341, ve které se píše o vesnici. Své současné jméno vesnice získala v roce 1859 nařízením rakousko-uherského ministerstva vnitra, které původní název rozšířilo na Mariánské Radčice –. Dějiny vsi Mariánské Radčice byly v minulosti úzce propojené s cisterciáckým klášterem v nedalekém Oseku, jelikož byly jeho majetkem. Teprve po správní reformě v roce 1850 se Mariánské Radčice staly samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady Lom a Libkovice. Obě vsi se v roce 1876 odpojily a vytvořily vlastní samostatné obce. Ves se ve 13. století stala poutním místem, jehož význam rostl až do komunistického převratu v roce 1948. Na slavnou historii navázali členové cisterciáckého řádu po roce 1989, kdy se do této oblasti vrátili. Obci Mariánské Radčice hrozil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zánik kvůli hlubinné těžbě uhlí na dolu Kohinoor II. Sousední Libkovice byly poslední obcí, která byla v první polovině devadesátých let z těchto důvodů likvidována. Jistotu existence Mariánské Radčici daly územní limity těžby schválené vládou v roce 1991, které stanovily hranice dobývacího prostoru a určily zásoby uhlí, které měly být odepsány. Zájmové skupiny těžařů a energetiků se posléze opakovaně snažily prosadit prolomení schválených limitů. Podporu našli na konci února 2007 u ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, který navrhl prolomení limitů v oblasti Mariánských Radčic a Lomu, kde těží firma Severočeské doly. Po ostré reakci ekologických organizací (např. STUŽ), Strany zelených a litvínovské ODS ministr svůj návrh odvolal, ale posléze ho znovu opakoval.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní symboly.", "content": "Mariánské Radčice získaly právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 13 ze dne 13. listopadu 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Ve stříbrném štítě nad modrým trojvrším se zkříženými stříbrnými hornickými kladívky červené srdce hořící dokola pěti zlatými plamínky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "List tvoří tři svislé pruhy, červený, bílý a modrý. V bílém pruhu červené srdce hořící dokola pěti žlutými plamínky nad modrými zkříženými hornickými kladívky. Poměr šířky k délce listu je 2:3.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V polovině 19. století měla obec 75 domů a 455 obyvatel (pouze čtyři byli Češi). V roce 1930 žilo v Mariánské Radčici 1035 obyvatel. První vlna vysídlenců odtud odešla v souvislosti s Mnichovskou dohodou z roku 1938, německé obyvatelstvo bylo vyhnáno o sedm let později. Od té doby počet stále žijících osob trvale klesal – v roce 1950 tu bylo 763 obyvatel, v roce 1989 už pouhých 345 lidí. Díky snaze místního zastupitelstva, které financuje výstavbu nových domů, v současné době počet obyvatel po mnoha desetiletích opět roste.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Kostel Panny Marie Bolestné byl vystavěn v barokním slohu v letech 1698–1718 (podle jiných zdrojů 1692–1703), podle projektu architekta Jana B. Matheye a Octavia Broggia, pravděpodobně na místě starší svatyně, k níž se mariánský kult vztahoval již od roku 1280. O výstavbu barokního kostela a věhlas poutního místa se v první čtvrtině 18. století osecký postaral cisterciák Augustin Sartorius. Kostel byl v interiéru obnoven v roce 1844 (krucifix) a roku 1880, kdy získal novou výzdobu a oltář. Hlavní oltář pochází z roku 1910. Poutní socha Panny Marie bolestné je dřevěná s kovovým příkrovem. Josef Opitz ji považoval za pozdně gotickou, jiní historikové ji datují až do 17. století. Areál kostela Panny Marie Bolestné s ambitem a šesti nárožními kaplemi (s barokními oltářními obrazy od F. A. Kuhna z let 1713–1716) byl po několik staletí významným poutním místem litoměřické diecéze. Poutě byly obnoveny roku 1994. Ke kostelu vedla poutní cesta z Libkovic lemovaná kapličkami a stromořadím. Čtyři dochované kaple byly po likvidaci Libkovic přemístěny do Vtelna. Větší poutní trasa propojovala Mariánské Radčice s Osekem, Zahražanami (Mostem), Chomutovem, Květnovem a Bohosudovem. K dalším památkám patří barokní sousoší Nejsvětější Trojice a most s barokními sochami. Mariánské Radčice se staly v období těžby uhlí záchranným místem pro drobnější památkové stavby a předměty z okolních obcí i ze vzdálenějších míst. Byl sem přestěhován mj. sloup svatého Vavřince, socha svatého Jana Nepomuckého, socha svatého Felixe a boží muka (vše z Holešic); socha Madony v ambitech (z Kamenné Vody); sokl s reliéfem Madony (z Velkého Března); sloup Nejsvětější Trojice, boží muka, soubor dvou smírčích křížů, oltář svatého Jana Nepomuckého (z Dřínova), dva náhrobky rodu Hochhauserů (z Albrechtic). Od roku 2002 jsou památkově chráněné některé provozní budovy Dolu Kohinoor II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánské Radčice () jsou obcí v okrese Most, která se nachází pět kilometrů jihovýchodně od Litvínova na březích Radčického potoka. Její součástí je i území bývalých Libkovic, což je zatím poslední obec, která byla v tomto regionu zlikvidovaná v souvislosti s těžbou hnědého uhlí. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Mariánské Radčice (en ) est une commune du district de Most, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 586430} {"src_title": "Srbsko", "tgt_title": "Serbie", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Kromě nich existovalo v raném středověku několik dalších nezávislých předstátních útvarů (Mačva, Braničevsko). Sjednocený srbský stát vznikl poměrně pozdě, až ve vrcholném středověku.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá. Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové). Jako v celé oblasti vlivu Východořímské říše se zde po církevním schizmatu prosadilo pravoslavné křesťanství. V polovině 10. století vzniklo první království v Rašce, kterému vládl Časlav Klonimirović. Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastie Nemajnićů. Car Dušan Veliký (1331 – 1355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy. Zlomem v dějinách Srbska byla bitva na Kosově poli v roce 1389, po níž se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Definitivně zanikl srbský stát roku 1455, kdy Osmané dobyli jeho hlavní město. Za turecké nadvlády docházelo v 17. a 18. století ke stěhování Srbů z Kosova na sever do Vojvodiny a Krajiny.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović. Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale po dalším povstání Srbů pod vedením Miloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor), de iure získalo Srbsko samostatnost až po rusko-turecké válce v roce 1878, kdy rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem. Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo v první balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala. Srbsko připojilo Novpazarský sandžak, většinu Kosova a Makedonie. Spory o získané území mezi spojenci vedly zakrátko k vypuknutí druhé balkánské války, v níž Srbové zvítězili nad Bulharskem a svůj zábor ještě rozšířili.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Atentát na Ferdinanda d'Este, který provedli 28. června 1914 mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavil Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko vyvolalo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie. Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Válce se však nevyhnuli. Válku proti habsburské monarchii vedlo Srbsko již od začátku s pomocí černohorských vojáků, zprvu úspěšně - odrazili první i druhý pokus o invazi do země. V roce 1914 však nastal zlom ve kterém Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Už 3. prosince však armáda pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu, hlavně díky poražení silné armády. Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou. Bulhaři zabrali většinu území Makedonie a Němci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tehdy opět dosazen generál Živojin Mišić. Ten na chvíli zatlačil bulharská vojska a pokusil se spojit se spojeneckými expedičními silami, ale to se nepodařilo a Bulhaři Makedonii opět zabrali. Srbsko pak bylo rozděleno na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod bulharským vedením. Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách. Srbská armáda se však v exilu znovu zformovala na ostrově Korfu, za pomoci spojenců se přesunula na Soluňskou frontu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Království Srbsko ztratilo během první světové války okolo 1 250 000 obyvatel, tedy asi 28% veškeré populace.", "section_level": 2}, {"title": "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.", "content": "Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastie Karađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocením Itálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity, pro tuto myšlenku plně získat. Konflikty vznikaly v mnohonárodní Bosně, v Makedonii se smíšeným srbsko-bulharským obyvatelstvem, v Kosovu, ale zejména v Chorvatsku, jehož požadavky na autonomii se nedařilo po celých 23 let uspokojivě vyřešit. Království SHS, přejmenované roku 1929 na Jugoslávii, bylo součástí Malé dohody, namířené hlavně proti Maďarsku (spor o Vojvodinu), vyostřené vztahy mělo také s Bulharskem (poválečný spor o Makedonii) a částečně s Albánií. Jugoslávie byla zasažena i světovou hospodářskou krizí, byť její dopady nebyly vzhledem k zemědělskému charakteru hospodářství tak dramatické jako v západní Evropě. Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil král Alexandr vyřešit 6. ledna 1929 nastolením královské diktatury. Roku 1934 byl však král na státní návštěvě v Marseille spolu s francouzským ministrem zahraničí Barthouem zastřelen a na trůn formálně dosedl jeho jedenáctiletý syn Petr II.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po vypuknutí války zůstávala Jugoslávie zpočátku neutrální. Regent Pavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie k Ose Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl. Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941 vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky. Chorvatští ustašovci zahájili v roce 1941 na území chorvatského státu brutální genocidu srbského obyvatelstva, při které zavraždili stovky tisíc Srbů a dalších asi 300 000 vyhnali do Srbska. V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generála Milana Nediće. Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organizace. Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády v Londýně, vedl organizaci zvanou „Jugoslavenska vojska u otađbini“(Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkalo Četnici. Konkurentem pro ně byl komunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem byl Josip Broz Tito. Partyzáni vlastními silami osvobodili velké části území především na rozhraní Srbska a Bosny a jejich síla na úkor četniků neustále rostla. Zatímco Mihajlovićovi vojáci bojovali především proti chorvatským ustašovcům, partyzáni zaměřovali své útoky na německé okupanty a získávali přívržence i mezi nesrbskými národy Jugoslávie. Odboj zvláště zesílil po kapitulaci Itálie na podzim 1943, kdy Německo muselo převzít bývalou italskou okupační zónu a navzdory několika silným ofenzívám se mu již nepodařilo partyzány rozhodujícím způsobem porazit. Britská vláda, která byla největším podporovatelem četniků, začala postupně vidět v Titovi perspektivnějšího spojence, a celý mocenský střet dvou odbojových křídel rozhodl postup Rudé armády, která 20. října spolu s partyzánskou armádou NOVJ (Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie) osvobodila hlavní město Bělehrad.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná Jugoslávie.", "content": "Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní federativní republika pod vedením Tita jako prezidenta. Titův režim si však na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k silné roztržce mezi Titem a Stalinem, který se však invaze proti Jugoslávii neodvážil. Jugoslávie nebyla jako jediná komunistická země součástí Varšavské smlouvy a občanské i ekonomické svobody zde byly značně vyšší než v ostatních státech východní Evropy. Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí, kterému bránili zejména právě Srbové, dominující v orgánech jugoslávského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad Jugoslávie.", "content": "Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 1995 během operace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z území Srbské Krajiny. Válka mezi Srby a Albánci na území Kosova se začala stupňovat. Intenzita konfliktů a počet jejich obětí začaly narůstat v únoru 1998. Ve vyhrocených střetech proti sobě stály na jedné straně Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) a na druhé straně srbské ozbrojené síly. Rada bezpečnosti OSN dne 23. září 1998 ostře odsoudila násilí, kterého se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Na základě alarmujících poznatků schválila rezoluci č.1199, která doslova uvedla, že \"zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti\". Souhlas s použitím \"všech dostupných prostředků a opatření\" odmítly udělit Rusko a Čína. Bez schválení druhé rezoluce Rady bezpečnosti OSN se stala válkou nelegální. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Důležitou roli při řešení kosovské otázky sehrála americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. 24. března 1999 zahájily letecké síly NATO bombardování Jugoslávie, a tedy i Srbska, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova, historického území, a ukončit boj proti separatistům z UCK. Vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly název Operace Spojenecká síla, trvaly až do 10. června 1999 a byly velkou manifestací vojenských schopností NATO, zejména Spojených států. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států. Česká republika se spolu s Maďarskem a Polskem stala členskou zemí NATO 12. března 1999, 12 dnů před zahájením Operace Spojenecká síla a stala se první zemí bývalého východního bloku, která se k Alianci připojila. Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat. Přes intenzivní snahu G. W. Bushe, který se stal americkým prezidentem v lednu roku 2000, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato válka je považována za válku nelegitimní. V současné době pokračuje Západ ve své snaze naklonit si srbské politiky na svoji stranu. Po omluvě za bombardování Bělehradu šéfa NATO Jense Stoltenberga v roce 2015, vyjádřil při své návštěvě země v roce 2016 lítost nad civilními oběťmi také americký viceprezident Joe Biden.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu na Státní společenství Srbsko a Černá Hora a udělení větší pravomoci oběma republikám. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit a tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obrannou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti, a 3. června vyhlásila Černá Hora nezávislost. Srbsko po dvou dnech vyhlásilo vlastní samostatnost 5. června 2006. V roce 2007 vstoupilo Srbsko do Středoevropské zóny volného obchodu. Nyní probíhá pomalá transformace země pod vedením demokratických stran. Krize v Srbsku pokračuje nadále, především kvůli sporům o status Kosova, které v roce 2008 vyhlásilo jednostrannou nezávislost. 22. prosince 2009 podalo Srbsko přihlášku do Evropské unie a 1. března 2012 byl Srbsku udělen status kandidáta na členství v Evropské unii.Země se postupně demokratizuje, nicméně stále se potýká s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Na severu Srbsko hraničí s Maďarskem (151 km), na západě s Chorvatskem (241 km), Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, na jihozápadě s Kosovem, na jihu se Severní Makedonií (221 km), na východě s Bulharskem (318 km) a Rumunskem (476 km). Srbsko leží v jihovýchodní Evropě ve vnitrozemí Balkánského poloostrova na severu země se nachází Panonská nížina, jíž protéká řeka Dunaj do kterého se vlévají řeky Tisa, Sáva a Velká Morava, přitékající z jihu země. Směrem na jih se terén zvedá a přechází v Dinárské hory, které pokrývají většinu západního a Centrálního Srbska. Nejvýchodnější části země zasahují do Valašské nížiny. Východní hranice rovněž přetíná Karpatský oblouk. Karpaty se na východě Srbska setkávají s pohořím Stara planina, kde se nachází nejvyšší hora Srbska Midžur vysoká 2169 m. Na jihu Srbska, na hranicí s Kosovem, leží rozsáhlé pohoří Kopaonik. Na jihu země, na trojmezí s Kosovem a Černou Horou, leží pohoří Mokra Gora. Dinárské hory hory následují tok řeky Driny, která tvoří hranici Srbska a Bosny a Hercegoviny, tvoří celou hranici s Černou Horou a jižní hranici s Bosnou a Hercegovinou. Na jihozápadě Srbska leží pohoří Zlatibor.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrologie.", "content": "Téměř všechny vody řek Srbska prostřednictvím řeky Dunaj tečou do Černého moře. Dunaj, druhá největší evropská řeka, protéká Srbskem v délce 588 kilometry (21 % její celkové délky) a jde o největší zdroj sladké vody v zemi. Jeho největší přítoky v Srbsku jsou Velká Morava (nejdelší řeka, která leží jen v Srbsku s 493 km délky), Sáva a Tisa Jediná výrazná výjimka je řeka Pčinja, která se vlévá do Egejského moře. Vzhledem ke tvaru terénu jsou přírodní jezera pouze vzácná a malá. Většina z nich se nachází v nížinách Vojvodiny, jako je ledovcové Palićko jezero (s plochou 6 kilometrů čtverečních je největším přírodním jezerem Srbska) nebo četná mrtvá ramena podél tekoucích řek (jako Zasavica a Carska bara). V Srbsku jsou nicméně četná umělá jezera, většinou postavené jako vodní přehrady; největší je přehrada na Dunaji Železná vrata s plochou 163 čtverečních kilometrů na srbské straně (další část patří k Rumunsku; celková plocha přehrady je 253 kilometrů čtverečních), stejně jako i nejhlubší (s maximální hloubkou 92 metrů). Další umělé jezero je přehrada Perucac na Drinu a částečně umělé jezero Vlasinsko jezero. Největší vodopád \"Jelovarnik\", ležící v pohoří v Kopaonik, je 71 metrů vysoký Relativně hojné množství neznečištěných povrchových vod a četné podzemní přírodní a minerální vodní zdroje vysoké kvality vody může znamenat šanci na export a ekonomické zlepšení.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Republika Srbsko je zastupitelská demokracie, parlamentní republika s vícestranickým systémem. Srbsko získalo plnou nezávislost po referendu v roce 2006, kdy Černá Hora vystoupila z federace Srbsko a Černá Hora.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Srbsko má diplomatické styky se 188 členskými státy OSN, Vatikánem, Maltézským řádem a Evropskou unií. Zahraniční vztahy jsou vedeny prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Srbsko má na mezinárodní úrovni síť 65 velvyslanectví a 23 konzulátů. V Srbsku se nachází 65 zahraničních ambasád, 5 konzulátů a 4 styčné kanceláře.", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Ozbrojené síly Srbska nesou název \"Vojska Srbije\" ( \"Војска Србије\"). Oficiálně byly zřízeny dne 8. června 2006 nařízením srbské Skupštiny. Samostatná srbská armáda vznikla po vyhlášení nezávislosti Černé Hory z těch jednotek armády Srbska a Černé Hory, které se nacházely na území Republiky Srbsko. Dle ústavy Srbska slouží armáda k obraně země před nebezpečím zvenčí a k plnění různých misí a cílů v souladu se zákony a principy mezinárodního práva, které reguluje použití síly. Nasazení armády za hranicemi Republiky Srbsko může schválit pouze Skupština. Srbské ozbrojené síly se skládají ze tří samostatných celků: Pozemního vojska (armády), letectva a protivzdušné obrany. Srbsko také patří mezi velké výrobce a vývozce vojenské techniky v regionu. V roce 2011 bylo vyvezeno vybavení za 250 milionů USD. Srbsko vyváží po celém světě, zejména na blízký východ, do Afriky, jihovýchodní Asie a Severní Ameriky. Zbrojní průmysl dosáhl za leta významného růstu a každý rok pokračuje.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení Srbska.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Okruhy.", "content": "Srbsko je rozděleno na 29 \"správních\" \"okruhů\" mimo hlavní město Bělehrad, které je samostatnou administrativní jednotkou. Z toho 5 okruhů je součástí autonomní oblasti Kosovo a Metohije, která vyhlásila nezávislost a vytvoření Republiky Kosovo, Srbskem však neuznané.", "section_level": 3}, {"title": "Samosprávní kraje.", "content": "Srbsko se nyní skládá z tzv. Centrálního Srbska, které však netvoří správní celek, a autonomní oblasti Vojvodiny. Srbsko i nadále formálně uvádí Autonomní kraj Kosovo a Metohija, nad kterým však ztratilo efektivní správu v roce 1999. a jehož území poté k Srbsku náleží již jen formálně. V dobách SFRJ, do roku 1989, byly Vojvodina a Kosovo srbskými autonomní oblastmi s velice širokou autonomii, pak však tato autonomie byla omezena. Nyní je Vojvodina i nadále autonomní oblastí, dříve srbské Kosovo (v roce 1989 byl vrácen dřívější oficiální název \"Kosovo a Metohija\") bylo v letech od roku 1999 do 17. února 2008 zvláštní oblastí pod mezinárodní správou garantovanou OSN, která byla vyňata z dosahu srbské správy. Podle mezinárodního práva, garantovaného Chartou OSN i usnesením Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě o územní celistvosti OSN bylo Kosovo nedílnou součástí Srbska a podle OSN, Srbska a některých dalších zemí je jí dodnes. Fakticky však kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, který byl již uznán mnoha státy. Srbský stát je tak asymetrický a srbská vláda řadu pravomocí provádí pouze na území tzv. Centrálního Srbska, dokud tyto pravomoce na území Vojvodiny plní Vláda Vojvodiny.", "section_level": 3}, {"title": "Historické oblasti.", "content": "Historicky se Srbsko sestává z 'tradičního' Srbska a Vojvodiny (bývalého regionu Rakousko-Uherska), které se skládají z řady historických oblastí. Vojvodina zahrnuje Bačku, část Banátu, část Sremu (jakož i nepatrnou část původního Srbska), a 'tradiční' Srbsko zahrnuje regiony: Šumadija, Mačva, Stig, Negotinska krajina, Brankovina, Sandžak a další.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Srbská ekonomika je spíše slabší v Evropě. Příčinou slabé ekonomiky je válka v devadesátých letech 20. století. V poslední době však v Srbsku roste průměrná mzda a HDP na obyvatele se také pomalu zvyšuje. Srbská, neboli jugoslávská ekonomika za komunismu byla v tehdejším východním bloku silná. Existovaly zde soukromé firmy a lepší byly i politické vztahy se západem oproti jiným komunistickým státům. Silná ekonomika se však začala hroutit koncem 70. let. V Jugoslávii nastaly národnostní problémy a tím se i zisky firem dostávaly do ztrát. Největší krizi však srbská ekonomika zažila v letech 1992–1995, kdy nastala válka mezi státy, které tvořily rozpadající se Jugoslávii. Politici financovali hlavně zbrojní průmysl. Po válce byly na Srbsko uvaleny od OSN sankce za způsobení válečných zločinů. Po válce se však ekonomika nerozvíjela, kvůli dalšímu národnostnímu problému, tentokrát v Kosovu. Začátkem 21. století se ekonomika začala vzpamatovávat a v současné době roste. Srbsku se v poslední době říká \"\"Balkánský tygr\"\", hlavně kvůli nejrychleji rozvíjející se ekonomice v regionu. Srbsko je jedinou evropskou zemí, která má podepsané smlouvy o volném obchodu jak s Evropskou unií tak i s Ruskou federací.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Srbsko je považováno za spojnici mezi \"západem a východem\". V současné době se buduje hlavně silniční síť. Velké plány jsou například okolo Bělehradu, kde je nově postavený obchvat. I přes nekvalitní vedlejší silnice jsou dálnice ve velmi dobrém stavu. Hlavní dálniční tahy vedou ze severu na jih; jedná se o spojení Maďarska a Chorvatska s Makedonií. Důležitou součástí nákladní dopravy je řeka Dunaj, na jejíž březích se nacházejí významné podniky infrastruktury. Při bombardování silami NATO byly zničeny mosty v Novém Sadu a dalších městech, tím byla tato dopravní tepna přerušena. Železniční síť v Srbsku je tvořena hlavními tahy, vedoucími do jednotlivých bývalých jugoslávských republik. Na severu, ve Vojvodině, je síť velmi hustá s množstvím tratí vedoucích do Rumunska, Chorvatska a Maďarska. Oproti např. Bosně a Hercegovině je stav a hustota sítě v celé zemi mnohem lepší, vzhledem k charakteru státu; sever je průmyslově i zemědělsky aktivní a jih skýtá jak velká města (například Niš), tak i významné koridory do dalších zemí (například do Černé Hory). Celým Srbskem prochází dálnice Subotica – Bělehrad – Niš, s napojeními i do sousedních zemí. U sítě silniční se se směrem na jih situace zhoršuje. Bělehrad je, stejně jako v případě železniční dopravy, i v dopravě automobilové hlavním dopravním uzlem v zemi. Silniční síť je (mimo několik hlavních tahů) ve velice neutěšeném technickém stavu. Řadí se tak po Albánii na druhé nejhorší místo v Evropě.. (V současné době - 05.2017 již okresní silnice jsou v dobrém stavu, taktéž hlavní dálnice ze severu na jih je v dobrém technickém stavu). Dálnice je placená, platí se mýto na mýtních branách a lze platit v dinárech, eurech a nově i platební kartou.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinovým etnikem jsou Srbové, kteří tvoří 82 % populace země, bez Kosova. Dalším významným národem jsou Albánci v Srbskem neuznaném Kosovu. Tvoří zde kolem 90% kosovské populace. Naopak v severní části Srbska, ve Vojvodině, žije vedle Srbů mnoho dalších národů. Největší menšinu zde tvoří Maďaři, kteří zde žijí hlavně z historického důvodu, jelikož Vojvodina dlouhou dobu patřila k Uhersku. Vedle Srbů a Maďarů zde žije menší počet Rumunů, Chorvatů, Slováků a Rusínů. Ve Vojvodině však žije i nepočetná česká menšina a dříve početnější německá menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Hlavním náboženstvím je pravoslaví, jež vyznávají hlavně Srbové a Rumuni. Albánci v Srbsku jsou naopak muslimové a Maďaři římskokatolické víry. Muslimové jsou však i na západě Srbska v Sandžaku, zde islám vyznávají Bosňáci, neboli muslimští Slované. Významným etnikem v této oblasti jsou i Turci, kteří vyznávají stejné náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálním jazykem je srbština, standardizovaná forma srbochorvatšiny, s 88% rodilých mluvčích v zemi. Srbština je také jediný evropský jazyk, který aktivně používá jak cyrilici, tak latinku. Srbská cyrilice je oficiální abecedou Srbska. Byla navržena v roce 1814 srbským filologem Vukem Karadžičem, který vytvořil abecedu na fonemických principech. Průzkum z roku 2014 ukázal, že 47% srbské populace upřednostňuje latinku, 36% cyrilici a 17% je to jedno. Před orgány Autonomního kraje Vojvodina jsou úředními jazyky, rovnocenně se srbštinou, také maďarština, rumunština, rusínština, slovenština a chorvatština (celkem 6). Na území některých okresů a před orgány státní moci zřízenými pro tyto okresy jsou úředními některé menšinové jazyky (celkem 11 jazyků, kromě uvedených ještě: čeština, bulharština, makedonština, černohorština, albánština, bosenština). Menšinové jazyky se jako úřední používají většinou v okresích na území Vojvodiny (73% okresů ve Vojvodině používá alespoň jeden menšinový jazyk). V některých okresech je úředních hned několik menšinových jazyků (40% okresů ve Vojvodině), a to dokonce někdy až 4 další jazyky. Ne zcela jasné postavení mají jazyky, které jsou úředními jen na území jedné obce (nikoliv okresu). Takových případů je 12 a jde o již uvedené jazyky. Srbsko uznalo dle Evropské charty jazyků 10 jazyků - nejsou však mezi nimi některé jazyky, které jsou úředními jazyky v určitých okresech (čeština, makedonština, černohorština) a naopak některé, které úřední nejsou vůbec - uznané byly (romština a ukrajinština), přesto, že Charta se má uplatňovat na území, na kterém je určitý jazyk úřední.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Po staletí se Srbsko rozkládalo na hranici mezi východem a západem, území Srbska bylo rozděleno mezi východní a západní polovinu římské říše, poté mezi Byzancí a Uherským království a v raném novověku mezi Osmanskou říší a habsburskou říši. Tyto překrývající se vlivy mají za následek kulturní rozmanitost po celém Srbsku. Jeho severní část má spíše profil střední Evropy, zatímco jih je charakteristický pro širší Balkán či dokonce Středomoří. Byzantský vliv na Srbsko byl siný. V první řadě díky rozšíření pravoslaví v raném středověku. Srbská pravoslavná církev má v Srbsku trvalý statut a mnoho srbských klášterů, tvořící nejcennější kulturní památky, vzešlo ze středověku. Srbsko má pět monumentů zapsaných v kulturním dědictví UNESCO: dřívější středověké hlavní město Stari Ras a klášter ze 13. století Sopoćani; klášter Studenica z 12. století; římský komplex Gamzigrad–Felix Romuliana; středověké náhrobky Stećci; a nakonec ohrožené středověké památky v Kosovu (klášter Visoki Dečani, Chrám Bohorodičky Ljevišské, monastýr Gračanica a klášter Peć). Nejslavnějším srbským spisovatelem je Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Spisovatel Milorad Pavić se proslavil především svým románem \"Chazarský slovník\", Isidora Sekulićová románem \"Kronika vesnického hřbitova\". K postmodernismu byl řazen Danilo Kiš, v Kanadě prorazil spisovatel Prvoslav Vujčić. Zejména jako dramatik proslul Branislav Nušić. V poezii vynikli Desanka Maksimovićová, Đura Jakšić, Jovan Jovanović Zmaj nebo Miloš Crnjanski. Králem literární satiry byl Radoje Domanović. V oblasti výtvarného umění získala světový věhlas Marina Abramovićová, představitelka performance artu a body artu, mezi modernisty pak Milena Pavlović-Barili a Nadežda Petrovićová. Z jugoslávské filmové školy nakonec nejvíce vynikl režisér Emir Kusturica. K úspěšným režisérům patří i Dušan Makavejev. V modelingu se prosadila Emina Jahovićová. V oblasti vážné hudby vynikl Stevan Mokranjac, v dechové pochodové hudbě Ion Ivanovici, autor valčíku \"Dunajské vlny\". V populární hudbě za hranice země pronikli Željko Joksimović či Lepa Brena. Marija Šerifovićová vyhrála Eurovision Song Contest 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Nejslavnějším srbským vědcem a Srbem vůbec je fyzik Nikola Tesla. Matematička a fyzička Mileva Marićová výrazně přispěla k objevům Alberta Einsteina, jako jeho první žena. Geofyzik Milutin Milanković zaujal teorií o vlivu astronomických faktorů na zemské klima. Fyzik a vynálezce Michael Pupin výrazně zkvalitnil telefonní komunikaci. Josif Pančić je otcem srbské botaniky, významným matematikem pak Đuro Kurepa. Osvícencem a otcem moderní srbské vzdělanosti byl Dositej Obradović. Reformátorem srbského jazyka a národním buditelem byl Vuk Karadžić. Historik Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij zasvětil své oceňované dílo tématu Byzantské říše. Významným etnologem a sociologem byl Jovan Cvijić. V Srbsku je devatenáct univerzit, z toho devět veřejných. Nejstarší, založenou roku 1808, je Bělehradská univerzita. Je také největší, studuje na ní takřka sto tisíc studentů. Druhou největší je Univerzita v Novém Sadu. Tyto dvě univerzity také zahrnuje Šanghajský žebříček mezi 1000 nejlepších univerzit světa, v roce 2019 bělehradskou na 401-500. místo a novosadskou na 901.-1000. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Poměrně pozdě se rozvinula srbská tenisová škola, nicméně stala se nesmírně úspěšnou. Fenomenálním tenistou se stal především Novak Djoković, pětinásobný vítěz Wimbledonu. Světovou jedničkou byla i Monika Selešová, Ana Ivanovićová a Jelena Jankovićová. Ve čtyřhře Slobodan Živojinović a Nenad Zimonjić. Cenu Euroscar pro nejlepšího basketbalistu Evropy získal Dražen Dalipagić, Dragan Kićanović, Peja Stojaković a Miloš Teodosić, konkurenční cenu Mr. Europa pak dvakrát obdržel Aleksandar Đorđević. V americké NBA se prosadili také Vlade Divac. Srbská ženská basketbalová reprezentace vyhrála mistrovství Evropy v roce 2015, muži dosáhli na stříbro jak na evropském (2009, 2017), tak světovém šampionátu (2014), a také na olympijských hrách (2016). Crvena Zvezda vyhrála Euroligu žen (1978/79), Partizan Bělehrad mužů (1992). V házené získali muži stříbro na mistrovství Evropy (2012), ženy na mistrovství světa (2013). Andrea Lekićová byla vyhlášena nejlepší házenkářkou světa roku 2013. Stejné ocenění mezi muži získal Dragan Škrbić roku 2000. Metaloplastika Šabac dvakrát vyhrála Pohár mistrů evropských zemí v házené (1985, 1986). K nejúspěšnějším srbským fotbalistům patří Dragan Džajić, vicemistr Evropy z roku 1968 a třetí v anketě Zlatý míč toho roku. Největšího úspěchu v historii se srbský fotbal ovšem dočkal na klubové úrovni, když Crvena Zvezda Bělehrad vyhrála v roce 1991 Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů). Nemanja Vidić vyhrál Ligu mistrů s Manchesterem United (2007–08), Dejan Stanković s Interem Milán (2009–10), Branislav Ivanović s Chelsea (2011–12). V časech Jugoslávie například Velibor Vasović s Ajaxem (1971). Uznání došli i fotbaloví trenéři Bora Milutinović a Vujadin Boškov. Samostatné Srbsko startovalo na olympijských hrách prvně v roce 2008. Od té doby získalo tři zlaté medaile. První vybojovala taekwondistka Milica Mandićová, druhou zápasník Davor Štefanek a třetí získal na olympiádě v Riu roku 2016 tým vodních pólistů. Srbští sportovci ovšem získávali olympijské vavříny i v dresu Srbska a Černé Hory, nezávislého olympijského týmu (roku 1992) a zejména Jugoslávie. Zlato získali například zápasníci Branislav Simić (1964) a Momir Petković (1976), boxer Slobodan Kačar (1980) a střelci Goran Maksimović (1988), Aleksandra Ivoševová (1996) a Jasna Šekarićová, která má na kontě celkem pět olympijských medailí, jednu zlatou (1988), tři stříbrné a jednu bronzovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srbsko (; oficiálně Srbská republika, \"Република Србија\" / \"Republika Srbija\") je republika v centru Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli. Srbsko sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Albánií, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie.", "tgt_summary": "La Serbie, en forme longue la république de Serbie, en et \"\", en et, est un État des Balkans occidentaux et de l’Europe du Sud, parfois située en Europe centrale ; son régime politique est de type démocratie parlementaire monocamérale. La Serbie est frontalière de la Roumanie à l'est-nord-est, de la Bulgarie au sud-est, de la Macédoine du Nord au sud-sud-est, du Kosovo au sud (la Serbie ne reconnait qu'une frontière avec l'Albanie, car le Kosovo n'est reconnu ni par la Serbie ni par l'ONU), du Monténégro au sud-ouest, de la Bosnie-Herzégovine à l'ouest, de la Croatie au nord-ouest et de la Hongrie au nord-nord-ouest. Sa capitale est Belgrade. ", "id": 1736561} {"src_title": "Liboc", "tgt_title": "Liboc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Liboci se nachází ve falzu zakládací listiny břevnovského kláštera z roku 993. Klášteru patřila ves až do husitských válek. Její obyvatelé nebyli povinni vykonávat žádné roboty. Po husitských válkách byla v majetku různých měšťanů ze Starého Města Pražského, posléze Nejvyššího pražského purkrabství. Po roce 1848 patří Liboc k okresu Smíchov. Od 19. století se zřetelně projevuje vliv Prahy, Liboc je oblíbeným výletním místem, vznikají zde i reprezentativní vily pražské honorace, obyvatelé nacházejí práci v malovýrobě. Obcí procházela koňská dráha do Lán, přestavěná v 70. letech 19. století na parostrojní železnici (Buštěhradská dráha). Železniční zastávka byla zrušena roku 1984, v současnosti se uvažuje o její obnově v souvislosti s plány na modernizaci tratě. Na začátku 20. století se začíná rozšiřovat zástavba za železniční trať podél ulic Libocká a Špotzova. Roku 1922 byla Liboc připojena k Velké Praze a ztratila samosprávu. Nejprve patřila k Praze XVIII (spolu s Břevnovem a Střešovicemi), roku 1949 byla rozdělena mezi tehdejší Prahu 5 (Břevnov) a Prahu 6 (Dejvice). Od roku 1960 patří celá k obvodu Praha 6, jehož původní, jádrová část se stala městskou částí Praha 6. Ve všech těchto administrativních celcích představovala nepatrný kousek. Ve 20. až 50. letech bylo zastavěno území mezi tratí a nynější Evropskou ulicí. Od sedmdesátých let 20. století došlo k demolici některých statků a na jejich místě vznikly panelové domy. Po roce 1980 bylo budováno sídliště Na Dědině, jehož menší část se nachází na libockém katastrálním území. Nová výstavba probíhá i na počátku 21. století, na dosud volných plochách i na úkor starší zástavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liboc je část Prahy nedaleko od krajinné oblasti Divoká Šárka a obory Hvězda. Do jejího katastru patří stará část Dolní i Horní Liboce (\"Dolní Liboc\" byla samostatná obec, zatímco \"Horní Liboc\" - domy v Libocké ulici počínaje čp. 251 - patřila k Břevnovu), dále obora Hvězda, bývalé polní tratě V zahradách a U křížku a západní část Divoké Šárky.", "tgt_summary": "Liboc est un quartier pragois situé dans le nord-ouest de la capitale tchèque, appartenant à l'arrondissement de Prague 6, d'une superficie de 425,0 hectares est un quartier de Prague. En 2018, la population était de 5 079 habitants. ", "id": 733953} {"src_title": "Děloha", "tgt_title": "Utérus", "src_document": [{"title": "Stavba a uložení dělohy.", "content": "Stěna dělohy je u ženy široká zhruba 10–15 milimetrů a tvoří ji tři části: Svalová vrstva je tvořena hladkou svalovinou a má schopnost hypertrofovat, několikanásobně se zvětšit. Jedna buňka hladké svaloviny gravidní dělohy může být dlouhá až 500 μm. Povrchová vrstva má charakter serózy. Procházejí jí nervy a velké cévy. Vazy fixují dělohu v břišní dutině. Endometrium prodělává podle druhu savce různě intenzivní změny v závislosti na pohlavním cyklu. Ve sliznici jsou přítomné děložní žlázy (\"gll. uterinae\"). Pod vlivem hormonu progesteronu se sliznice zvětšuje, buňky se plní glykogenem a vylučují hlen. Endometrium je tak připraveno na přijetí oplozeného vajíčka. Děloha leží v dutině pánevní. Zepředu naléhá na močový měchýř, zezadu na konečník a tlusté střevo. Je zavěšena na širokém děložním vazu. Gravidní děloha zasahuje i do břišní dutiny.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce dělohy.", "content": "Děloha je orgán speciálně přizpůsobený k přijetí oplozeného vajíčka, které se zahnízdí do její sliznice. Buňky sliznice jsou naplněné glykogenem a slouží k výživě zárodku před vznikem placenty. Po vytvoření placenty se část endometria pod zárodkem diferencuje v mateřskou část placenty a po porodu se odlučuje jako decidua. Hladká svalovina myometria má schopnost se roztáhnout, potom je děloha schopna pojmout i velký plod. Při porodu naopak kontrakce myometria pomáhají vypudit plod ven.", "section_level": 1}, {"title": "Děloha ženy.", "content": "Ženská děloha má tvar jednoduchého hruškovitého vaku. U ženy, která ještě nerodila a není těhotná, se uvádí délka 7,5–8 cm (někdy až 10 cm), šířka (v horní části) 5 cm, tloušťka zhruba 2,5 cm a váha přibližně 50 gramů. U ženy, která již rodila, jsou údaje o trochu vyšší. Rozlišujeme na ní dvě části, a to děložní hrdlo (\"cervix uteri\") a děložní tělo (\"corpus uteri\"). Děložní tělo je velká jednolitá dutina uvnitř, krček dělohy je tlustostěnný kanálek, který spojuje dělohu a pochvu. Na opačné straně do dělohy ústí dva vejcovody.", "section_level": 1}, {"title": "Menstruační cyklus.", "content": "V průběhu pohlavního cyklu dochází ke změnám endometria, které jsou u člověka (a hominoidních primátů) odlišné od ostatních savců. Děložní sliznic je rozdělena na dvě odlišné vrstvy: Zona basalis je 0,5–1 mm tlustá vrstva sliznice, která naléhá na svalovou vrstvu. V průběhu celého cyklu zůstává zachována jako souvislá vrstva. Zona functionalis se v pravidelných intervalech odlučuje a odtéká s menstruační krví.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetření dělohy.", "content": "Klasickou metodou je zavedení \"poševních zrcadel\" a vyšetření pohledem (aspekcí). Základní orientaci o poloze dělohy při těhotenství je možno zjistit \"bimanuálním vyšetřením\", kdy dva prsty jedné ruky nahmatají v pochvě čípek děložní a tvar dělohy, druhá ruka vytváří tlak přes stěnu břišní na fundus dělohy směrem dolů (kaudálním). Tento postup je používán již při nízkém stupni těhotenství. Pomocí rentgenového vyšetření tzv. \"hysterosalpingografie\", lze po nitroděložním nástřiku kontrastní látky, zobrazit dutinu děložní a lumen (průsvit) vejcovodů. Průchodnost vejcovodů je viditelná při výtoku kontrastní látky do dutiny břišní. Další vyšetření tvaru a patologických procesů v děloze se uskutečňuje ultrazvukem, CT či magnetickou rezonancí.", "section_level": 2}, {"title": "Děloha ostatních savců.", "content": "U domácích savců se nevyskytuje jednoduchá děloha, jako mají ženy, ale děloha více či méně rozdělená. Domácí savci mají dvourohou dělohu (\"uterus bicornis\"). Taková děloha se může vyskytnout i u člověka jako vývojová vada, zpravidla to ale znamená velké riziko potratu. Dvojrohá děloha má, jak už název napovídá, dva rohy, pravý a levý. Místo jednoho společného těla je děloha rozdělena na víceméně samostatné části, jež se teprve spojují v tělo, které bývá většinou krátké a uvnitř rozdělené přepážkou. Dutina má tedy tvar písmene Y. U šelem bývají rohy krátké a přímé, u přežvýkavců spirálovitě zavinuté, u prasnice jsou dlouhé děložní rohy uspořádané v podobě střevních kliček. U prasnice se vyvinulo zvláštní uspořádání svaloviny děložních rohů, které na přechodu v děložní tělo tvoří jakýsi svěrač, který při porodu zabraňuje „srážce“ selátek z různých děložních rohů. Při kontrakci se tedy do společných vývodných cest dostane vždy jen jedno sele. Hlodavci mají dvojitou dělohu, \"uterus duplex\", každá děloha je samostatnou trubicí, do které ústí vejcovod. Obě dělohy ústí do společné pochvy. Vačnatci mají dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Endometrium nepodléhá menstruačnímu cyklu, ale přesto se v závislosti na pohlavním cyklu mění. Během říje je epitel vysoký a děložní žlázy produkují množství hlenu. Řasinky řasinkových buněk kmitají směrem k pochvě. Sliznice je silně prokrvená. U feny a jalovice červené krvinky prostupují prokrveným epitelem a společně s hlenem tvoří krvavý výtok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Děloha (: \"uterus\", : \"metra, hystera\", archaicky nebo krajově \"matka\") je vnitřní pohlavní orgán všech savců samičího pohlaví s výjimkou vejcorodých. Je to dutý svalový orgán sloužící k uložení, výživě a zajištění vývoje mláděte. Operační odstranění dělohy se nazývá hysterektomie.", "tgt_summary": "L'utérus est un organe appartenant à l'appareil reproducteur féminin et de la plupart des mammifères. C'est une poche dont l'intérieur est très vascularisé, qui ouvre vers le col utérin à l'extérieur et qui du côté postérieur, vers l'abdomen, possède deux parties séparées appelées cornes () qui débouchent sur les trompes de Fallope conduisant aux ovaires. Ces cornes et le corps proprement dit de l'utérus sont plus ou moins marqués selon les espèces. Il est innervé somatiquement par les branches L5-S1-S2, sympathiquement par T12-L1-L2 et para-sympathiquement par le plexus sacral.", "id": 1309202} {"src_title": "Rodina", "tgt_title": "Famille", "src_document": [{"title": "Definice rodiny.", "content": "\"Velký sociologický slovník\" vymezuje rodinu jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. \"Sociologický slovník\" J. Jandourka jako \"formu dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti.\" Jozef Výrost definuje rodinu následovně: „Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, k sobě samému i společnosti obecně“. Jiřina Máchová v 70. letech 20. století rozlišovala tato pojmová vymezení rodiny:", "section_level": 1}, {"title": "Definice rodiny v právním řádu České republiky.", "content": "Český právní řád rodinu nebo její členy obecně neurčuje. Např. trestní zákoník sice obsahuje ve své části druhé, hlavě IV., trestné činy proti rodině a dětem, ale definici rodiny neobsahuje. Činí tak jen některé zvláštní zákony, ale vždy jen pro své vlastní účely, neobsahují tedy obecně použitelné vymezení rodiny. Přitom ještě všeobecný zákoník občanský, platný v této části na českém území až do roku 1950, tak činil a za rodinu bral rodiče se všemi jejich potomky. Občanský zákoník platný až do roku 2014 se o rodině zmiňoval pouze letmo a neurčitě při vypořádání společného jmění manželů a při vrácení daru. Také zvláštní zákon o rodině také žádnou definici neobsahoval, ale o jejím vzniku pojednával pouze v souvislosti s uzavřením manželství, jehož účelem je právě založení rodiny. Nový občanský zákoník od roku 2014 pouze stanoví, že „rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,“ jednoznačnou definici rodiny opět neobsahuje. Zůstává nicméně u principu, že hlavním účelem manželství je založení rodiny a v takovém případě hovoří o „rodinném společenství“ či „rodinné domácnosti“. Jako samostatný pojem je pak definován rodinný závod, kterého se mohou účastnit manželé nebo alespoň s jedním z nich i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně. V jiných evropských zemích je však situace jasnější, a to nejen v těch, kde existuje stejnopohlavní manželství. Například anglický Zákon o registrovaném partnerství z roku 2004 mluví výslovně o „dětech rodiny“ (children of the family) a upřesňuje, že se jedná buď o dítě obou rodičů nebo jakékoli jiné dítě [...], které oba vychovávají jako dítě rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina v sociologických teoriích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie socializace.", "content": "\"Teorie socializace\" podle Sigmunda Freuda, založená významně na jeho psychoanalytické praxi, chápe rodinu jako vztahovou síť, na jejímž podkladu dochází k socializaci dítěte, k jeho uvádění do společnosti. Tento proces Freud vysvětluje pomocí konceptu oidipovského komplexu, jehož prostřednictvím se bisexuálně založené dítě stává genderově diferencovanou a heterosexuální bytostí. Pro děvče i chlapce je nejdůležitější vazbou vztah k matce. Chlapec musí uznat autoritu otce, identifikovat se s ním a přesměrovat svou touhu po matce na jinou ženu. Sociologický význam Freudovy teorie spočívá v přenesení psychoanalytické hodnoty genitálií na symbolickou hodnotu hegemonního mužství. Děvčata i chlapci si v rodině osvojují základní třídicí schémata dominance a podřízenosti, která mají přesah do dalších oblastí.", "section_level": 2}, {"title": "Funkcionalismus.", "content": "\"Funkcionalismus\", který byl dominantním sociologickým paradigmatem 1. poloviny 20. století, mnohem více zasazuje rodinu do makrosociálních systémů: ekonomiky, kultury a politiky. Talcott Parsons studoval rodinu jako ústřední a nezastupitelnou společenskou instituci, jejímž cílem je biologická reprodukce (plození dětí) a kulturní reprodukce společnosti (přenos sociálních rolí, hodnot a norem). Instrumentální priorita je výsadou otce (a syna), který integruje rodinu do společnosti svou činností mimo ni, ve veřejné sféře. Expresivní priorita je pak výsadou matky (a dcery), jejíž úkolem je zajišťovat citové klima rodiny. Toto rozdělení, spolu s mocenskou dimenzí (syn je podřízen otci a dcera matce) je vykládáno jako funkční systém, který slouží jasně daným funkcím: prokreaci, výchově a socializaci dětí, ekonomické reprodukci a emočního uspokojení.", "section_level": 2}, {"title": "Konfliktualistické pojetí.", "content": "Freud i Parsons se ve svém studiu zaměřovali na bílou nukleární rodinu střední třídy jako modelovou a existenci alternativních forem soužití, které by zabezpečovaly srovnatelné funkce nebrali v potaz. Jejich pojetí zároveň předpokládalo konsensuální soulad zájmu rodiny se zájmem společnosti. Naopak rozporným zájmům, cílům, hodnotám a normám sociálních skupin se věnují \"teorie konfliktu\", rozvíjené od 50. let 20. století zejména v USA. Podle Jacquese Donzelota už není moderní rodina oproti rodině tradiční výchozím bodem vztahů prorůstajících do společnosti, ale prostorem státního dohledu a kontroly. Z instituce vládnutí se stala instituce, jejímž prostřednictvím je vládnuto. Rodina je pod státním dohledem; prostřednictvím výchovy a vzdělávání dětí, speciálních pomáhajících profesí a vědních orgánů se mají rodiny žádoucím způsobem formovat. Také Anthony Giddens popisuje moderní rodinu chápanou jako oblast citové vřelosti mezi partnery a generacemi. Domov je oddělen od místa práce, oslabuje se autorita otce v rodině a výchova dětí se stává doménou matek. Výchova se také přizpůsobuje více představě dětí jako zranitelných bytostí, kterým je třeba zajistit ochranu a zázemí. Různé funkce rodiny v péči o děti, vzdělávání, péči o staré či právní rámec vztahů přebírají různí specialisté. Rodina se stává institucí podporující tržní uspořádání ekonomiky, protože pomáhá reprodukovat pracovní a konzumní sílu.", "section_level": 2}, {"title": "Marxistické pojetí.", "content": "Marxismus považuje ekonomické vztahy za ústřední sílu, která určuje vývoj společnosti a zároveň za prostředek ke kontrole jednotlivých členů společnosti. Základní marxistickou práci o rodině koncipoval Friedrich Engels. V knize \"Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu\" (1884) Engels vycházel z práce antropologa L. Morgana a rodinu představuje v jednotlivých vývojových stádiích, které odpovídají proměnám ve vývoji lidstva. Engels představil rodinu jako nikoliv stabilní sociální instituci ale jako instituci proměnlivou: podle jeho názoru dynamika výrobních společenských vztahů proměňovala také rodinu. Klasický marxismus se nevěnoval rodině jako politickému a sociálnímu problému a veškeré problémy spojené s rodinou chtěl vyřešit ustanovením socialistické společnosti. Později marxismus uznal nutnost reflektovat význam rodiny pro proces sociální kontroly v rámci kapitalistické společnosti. Na rozdíl od funkcionalistů nevidí ale podíl rodiny v socializačním procesu jako pozitivní. Rodina tak slouží k reprodukci buržoazní kultury kapitalistické společnosti, což zabraňuje tomu, aby lidé viděli svět takový jaký je. Tomuto tématu se zvláště věnoval francouzský filozof Louis Althusser, který definoval rodinu jako jednu ze složek tzv. ideologického aparátu státu. Stát nemusí kontrolovat společnost pomocí násilí, ale pomocí socializačního procesu na kterém se významně podílí rodina. Spolu s feministickou kritikou se marxismus také věnoval otázce charakteru a významu domácí práce ženy v rodině. Marxismus tvrdí, že kapitalistická ekonomie potřebuje, aby žena pracovala doma a sloužila potřebám manžela odcházejícího denně do práce a zároveň potřebám dětí. Nicméně ale ženy v domácnosti tvoří \"rezervní armádu\" pracovní síly, která nastupuje v případě ekonomického boomu. Postavení ženy na trhu práce je ale nerovné ve srovnání s muži, kteří jsou tradičně považováni za \"živitele rodiny\".", "section_level": 2}, {"title": "Interpretativní teorie.", "content": "Oproti výše uvedeným teoriím, které popisovaly procesy a funkce v rodině jako historicky či psychologicky podmíněné univerzálie, \"interpretativní sociologické teorie\" kladou větší důraz na jedince jako aktéra a na vyjednávání významu sociální reality. Spíše než o funkce a historické proměny rodiny se zajímají o to, jak sociální aktéři „dělají rodinu“, jaké znalosti přitom užívají a jak toto konání a vědění souvisí s širším uspořádáním společnosti. Erving Goffman popisuje rodinu jako sféru, ze které se reprodukuje genderová nerovnost, tedy že z dělby práce mezi muže živitele a ženu pečovatelku vychází i širší sociální a ekonomické uspořádání společnosti. Janet Finchová přišla s teorií, která pojímá rodinu jako sféru veřejného i soukromého předvádění či zobrazení (\"display\"). Prostřednictvím praktik každodenního života aktéři sdělují, že to, co dělají, pro ně představuje definici rodiny. Zároveň je důležitá zpětná vazba relevantního okolí, které potvrzuje, že takto ustavenou rodinu chápe jako fungující. Podobně jako Finchová i Christopher Carrington se zaměřuje na každodenní aktéry a rodinu jako entitu tvořenou lidmi, kteří se milují a starají o sebe navzájem. Rodina je tak vytvářena konkrétními činnostmi spojenými s láskou a starostlivostí a reflexí těchto činností. Lidé vytváření sociální vztahy, které vnímají jako rodinné a nakládají tak s nimi. Ačkoli se tyto činnosti zdají samozřejmé, Carrington je zviditelňuje jako práci. Domácí práce dle něj zahrnuje práci spojenou s jídlem a stravováním, práci na udržování příbuzenských vazeb, interakční práci, konzum, emoční práci a práci spojenou s prezentací statusu domácnosti. Další interpretativní teorii představuje koncept nastolování rodiny a nastolování v rodině Pierra Bourdieua. Nastolování je podle něj rituální i technické ustavování jednoty a zajišťování integrace rodiny, pomocí inauguračních aktů (svatba) a dalších praktik. Rodina je tak výsledkem praktického a symbolického úsilí, jako např. pomoci, obdarování, vzájemných služeb, návštěv, pozorností, laskavostí, fotografování, zásnubních prstenů. Dilema vyplývající z výše uvedených přístupů, jsou-li jedinci autonomními a svobodně se rozhodujícími aktéry, nebo je-li v jejich jednání zakotvená normativní povaha sociální struktury, překlenuje Anthony Giddens interpretací jednání jako kontinuáílního proudu, který je formován prostřednictvím generativních schémat sociální struktury, zároveň však vyžaduje alespoň částečnou reflexivitu aktérů, kteří své jednání sledují a usměrňují (byť tato reflexe nemusí být nutně vědomá). Podle Bourdieua je rodina individuálně prožívanou zkušeností, která je zároveň zprostředkovaná v kontextu dominantní definice rodiny z termínů jako „dům“, „domov“, „domácnost“.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdně moderní rodina.", "content": "Pozdně moderní společnost bývá charakterizovaná oslabením legitimizační funkce obecně sdílených zvyků a tradic, náboženství nebo jednotného vědeckého paradigmatu. Rodina je jednou z mála institucí, které si stále tuto univerzálně platnou funkci více či méně uchovává. Manželé Ulrich Beck a Elisabeth Beck-Gernsheimová uvádí, že mnoho lidí řadí rodinu a lásku do pozice, kterou dříve zaujímal bůh. Je vzývána jako základ společnosti a bezpečný přístav. Zároveň je však ovlivňována individualizací, globalizací kapitálu a médií, rozvojem reprodukčních technologií a mezinárodní migrací. Tzv. \"teorie středního dosahu\" autorské dvojice analyzuje rodinu v individualizované moderní společnosti. V probíhající globální revoluci lidé rozebírají a znovu sestavují základní zákonitosti rodiny. Uvolňuje se těsné sepětí manželství s jeho prokreační funkcí, rodičovství je v manželství méně povinné a cesty k němu méně jednotné. Ztrácí i na podmínce heterosexuální výlučnosti. Autoři také rozlišují mezi tzv. první a druhou modernitou. V období \"první modernity\" (cca do 60. let 20. století) představovala tzv. normální rodina – sestávající z dospělého páru a jeho biologických dětí, včetně celoživotního závazku stvrzeného manželstvím – většinový model rodinného soužití. Nukleární rodina se také překrývá s vymezením domácnosti. I v té době existovaly jiné životní styly a modely, avšak nepředstavovaly legitimní alternativu a byly považovány za anomálie vyplývající z nešťastných okolností nebo vnějších omezení. V období \"druhé modernity\" se už lidé nevdávají a nežení primárně pro reprodukci majetku nebo sociálního postavení, ale hledají alespoň zpočátku radost a citové uspokojení. K výše popsanému rodinnému modelu se přidružují další modely rodinného uspořádání, tentokrát už bez stigmatu anomálie či deviace a normální rodina přestává být dominantním normativním ideálem. Zpochybňuje se také předpoklad zaměnitelnosti rodiny a domácnosti (např. rodiny rozvedených partnerů, odděleně žijící partneři). Proces normalizace diverzity považují Beck a Beck-Gernsheimová za klíčový. A v návaznosti na tyto proměny dochází také k proměně genderových vztahů, dochází ke statusovému konfliktu, ženy už nejsou jednoznačně vázány na péči o děti a domácnost, doménou mužů ovšem stále zůstává veřejná sféra. Zygmunt Bauman popisuje vztahové sítě, v nichž lidé vyhledávají stále nové známosti, pokud jim dosavadní přestávají přinášet radostné prožitky. Závazků se člověk v době tzv. tekuté modernity obává. Bauman rozšiřuje konflitualistickou ideu rodiny jako sféry konzumu i na rodičovskou motivaci, jež souvisí s očekávanými radostmi a potěšením, které dosud žádný výrobek na trhu nebyl schopen vyvážit. Partnerské vztahy a rodičovství pojednává nikoli jako předurčené životní dráhy, nýbrž jako uskutečnění vědomého a rozváženého plánu. Toto vlastní rozhodování, ačkoli je zdánlivě pouze emocionální, není nepodobné volbě, kterou dříve za potomky činili rodiče.", "section_level": 2}, {"title": "Feministické teorie.", "content": "Nancy Chodorowová přišla s alternativní interpretací Freudovy teorie oidipovského komplexu: Ne vývoj děvčete, nýbrž chlapce je komplikovanější, a to proto, že si osvojuje mužství jako ne-ženství. Že se výchově dětí věnují především ženy, vykládá Chodorowová jako základ genderové diference a reprodukce sociální struktury, včetně rozdělení na „soukromé“ ženy a „veřejné“ muže. Identita ženy je pak založená na pokračující identifikaci s matkou, zatímco identita muže na vymezení se vůči matce a ženskosti. Chodorowová tak představuje vhodný příklad feministických přístupů upozorňujících na to, že dosavadní perspektiva nahlížení na instituci rodiny je perspektiva androcentrická a etnocentrická. Ann Oakleyová byla jednou z prvních autorek, které popisovaly práci žen v domácnosti jako časově náročnou a citově vyčerpávající, nikdy nekončící a osamělá. Upozorňovala, že péče o dítě a péče o domácnost často stojí ve vzájemném protikladu, neboť každodenní aktivita dětí stojí obvykle v kontrastu s pořádkem a čistotou. Michèle Barrettová a Mary McIntoshová inspirované Marxovými tezemi zdůrazňují třídní strukturovanost rodiny a staví na tvrzení, že podmanění žen je výsledkem jejich kapitalistického vykořisťování v rodině. Majitelé výrobních prostředků (muži-živitelé) profitují z práce, kterou ženy bez nároku na plat vykonávají v domácnosti. Erving Goffman popsal rodinu jako tzv. totální instituci, tedy prostor, ve kterém se (pro ženy) jednotlivé činnosti, obvykle oddělené, odehrávají na jednom místě, včetně práce, stravování, odpočinku i spánku. Zatímco manžel a starší děti tuto sféru pravidelně opouštějí za prací, školou či zábavou, pro ženu se domov může stát i jakýmsi domácím vězením. Judith Staceyová se zabývala (zejména v kontextu Spojených států) rozporem mezi mytizující rétorikou rodinných hodnot a každodenním jednáním. Podle autorky je rodina spíše než stabilní a základní entitou a všelidskou institucí rozmanitou paletou konkrétních rodinných konstelací tvořených konkrétními aktéry.", "section_level": 2}, {"title": "Z historie rodiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční rodina.", "content": "Pro období před průmyslovou revolucí se sice hovoří o rodině, ale do značné míry se jedná o umělý a nepříliš vhodný pojem. V písemných pramenech je mnohem častější a důležitější výraz domácnost (dům, hospodářství), který zahrnuje jak pokrevně příbuzné členy rodiny, tak i podruhy, čeleď a další jedince v domě. Důležitá pro definici této jednotky není pokrevní příbuznost, ale společné hospodaření a stolování (jídlo u jednoho stolu). Vztah hospodáře k čeledi a podruhům je do značné míry stejný, jakým je vázán ke svým pokrevním příbuzným. O problémech spojených s tradiční rodinou nejlépe z písemných pramenů informují urbáře, pozemkové knihy, berní ruly, soupisy obyvatelstva podle víry, seznamy podruhů, matriky. V historickém bádání se hovoří do období průmyslové revoluce o tzv. tradiční či předindustriální nebo také stavovské rodině. Z hlediska historické demografie se za hlavní rozdíly mezi rodinou tradiční a moderní považuje míra porodnosti a mortality, dále existence tzv. demografických krizí v předindustriální společnosti a konečně a asi nejpodstatněji existence masově rozšířené regulace porodnosti v moderní společnosti. Tento rozdíl bývá považován za kardinální, protože jako jediný dokáže vypovídat i o morálních normách, náboženských představách (respektive jejich absenci), postoji k životu a představách o určitém životním standardu. Pro tradiční rodinu je také typické, že mnohem více než moderní rodina sloužila jako ekonomická jednotka.", "section_level": 2}, {"title": "Dva modely rodiny.", "content": "J. Hajnal (1965) rozlišil dva základní historické modely rodiny – \"severozápadní\" a \"jihovýchodní\", které se podle něj stabilizovaly někdy počátkem 16. století. Dělicí hranici přitom vymezil mezi Terst a St. Petersburg, což znamená, že tzv. \"„Hajnalova linie“\" probíhala někde na pomezí dnešní Moravy a Slovenska. Pro severozápadní model, kam tedy patřily i Čechy a větší část Moravy, byly typické tyto znaky: Jihovýchodní model byl naopak charakteristický těmito znaky: Hajnalova teorie dvojího modelu byla mezi odbornou veřejností vesměs přijata, nově ale byl model regionálně zjemněn a ukazuje se, že ne všechny znaky byly tak přísně dodržovány jak na jihovýchodě, tak na severozápadě Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj rodiny.", "content": "Předmoderními formami rodiny se zabýval i L. Stone (1977), jenž v období od 16. do 19. století vymezil tyto stěžejní fáze vývoje rodiny: 1. Relativně malé, nukleární rodiny (tj. rodiče a děti, neboť krátká střední délka života zpravidla zabraňovala vzniku trojgenerační rodiny), udržující četné a intenzivní kontakty s celou komunitou, přičemž rodina svým členům neposkytovala větší citovou blízkost než síť širších příbuzenských a sousedských svazků. Rodina plnila především ekonomickou funkci a byla spíše zárukou přežití. Sňatky byly proto uzavírány především z majetkových důvodů (romantická láska byla dokonce považována za nemoc). Častěji se hovoří o „domácnosti“ nebo o „celém domě“ než přímo o „rodině“ – domácnost je definována lokálně a nikoliv na základě pokrevního příbuzenského svazku, neboť do domácnosti patřilo i služebnictvo. 2. Druhá, „přechodná“ forma existovala spíše jen ve vyšších vrstvách a vyskytovala se přibližně na přelomu 17. a 18. století. Zde se nukleární rodina vymezovala oproti celé společnosti, přičemž hlavní důraz začal být kladen na mateřskou lásku a na přirozenou, racionálně podloženou autoritu otce. 3. Třetí fáze, která se začíná objevovat v průběhu 19. století a která v mnoha aspektech přetrvává prakticky dodnes, je těsně spjatá s citovým individualismem, svobodnou volbou partnera na základě lásky, pevnými citovými vazbami a uzavřeností vůči okolí a důrazem na své soukromí. Během 20. století se totiž zásadně zvýšil počet domácností (ale i domů v obcích – např.), aniž by se příliš změnil počet obyvatel, a tak průměrný počet osob v domácnosti klesl téměř na pouhé 2 členy, což umožnilo postupné zmenšování rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní rodina.", "content": "V moderním světě se institut rodiny proměňuje, i v Česku dochází v průběhu několika posledních desetiletí k řadě proměn. Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Žena během dvacátého století získala značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou, mění se role muže a ženy. Mění se také ekonomická funkce rodiny. Ekonomický tlak vyžadující ekonomickou aktivitu obou partnerů vytlačuje v rodinných prioritách péči o děti. Sociolog Milan Tuček uvádí, že v rodině dochází k oslabování skutečně svobodných rozhodnutí pod tlakem vnějších faktorů (trh práce aj.), což může být příčinou k rozmachu jiných životních stylů (např. v USA 80. let 20. století tzv. singles), neboť lidé bez rodinných závazků mohou činit více svobodných rozhodnutí. Kromě volby alternativních životních stylů dochází také k odkládání vstupu do manželství a založení rodiny, vzrostl i podíl dětí narozených neprovdaným matkám, stejně jako akceptace rozvodu či nesezdaného soužití. Socioložky Jana Chaloupková a Petra Šalamounová zmiňují jako příčiny proměn jak změny hodnotových orientací a rozrůzňování životních stylů, tak růst ekonomické nejistoty a vývoj ekonomických podmínek mladých rodin. Technologickým aspektem ovlivňujícím vývoj rodiny je též např. zkvalitňování antikoncepce.", "section_level": 2}, {"title": "Označení členů rodiny.", "content": "Repertoár označení jednotlivých rodinných příslušníků se v jednotlivých jazycích liší. Například angličtina nerozlišuje bratrance od sestřenice (\"cousin\"), maďarština rozlišuje starší sestru (\"nőver\") od mladší sestry (\"húg\") apod. Také v češtině se tato označení mění, v minulosti byl slovník bohatší, protože bylo důležitější rozlišit specifické příbuzenstvo. Tak se rozlišoval například dědeček z otcovy strany (dědeček) a dědeček z matčiny strany (stařeček), strýc z otcovy strany (strýc) a strýc z matčiny strany (ujec) atd. Tato označení se však lišila dobově i teritoriálně, a proto nejsou v následujícím schématu uvedena. Podrobnější informace můžete najít v seznamu a v článcích jednotlivých členů rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodina je v sociologii solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Z hlediska rodičů jde o rodinu \"prokreační\", z hlediska dětí o rodinu \"orientační\". Další definice vymezují rodinu prostřednictvím jejích funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomické, kulturně výchovné, sociálně psychologické a emocionální. ", "tgt_summary": "Une famille est une communauté de personnes réunies par des liens de parenté existant dans toutes les sociétés humaines, selon l'anthropologue Claude Lévi-Strauss. Elle est dotée d'un nom, d'un domicile, et crée entre ses membres une obligation de solidarité morale venant du mariage religieux et une obligation matérielle (notamment entre époux, d’une part, et entre parents et enfants, d’autre part), censée les protéger et favoriser leur développement social, physique et affectif. Si cette notion est universelle, le nombre de personnes qu'elle inclut ou la solidarité accordée est variable, c'est même une des notions centrales dans la culture. Il en découle de grandes différences par exemple dans le droit, dans la transmission du patrimoine ou la religion.", "id": 986629} {"src_title": "Sleď obecný", "tgt_title": "Hareng", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sleď obecný má standardní délku 45 cm při hmotnosti těla 0,5 kg. Maximální zjištěná hmotnost dosáhla 1,050 kg. Maximální zjištěná délka života činila 25 let. Sleď obecný má protáhlé štíhlé tělo, na průřezu oválné, ale se znatelně vyvinutým břišním kýlem. V porovnání se šproty (\"Sprattus sprattus\") je bříško zakulaceno. Hřbetní ploutev (tvrdé paprsky): 0–0; hřbetní ploutev (měkké paprsky): 13–21; řitní ploutev (tvrdé paprsky): 0; řitní ploutev (měkké paprsky): 12–23; obratlů: 51–60. Sleď obecný se liší od jiných sleďů, kterých je téměř 200 druhů v čeledi Clupeidae, svou poměrně malou velikostí; jejich šupiny jsou poměrně velké, tenké bez nápadného kýlu, velice snadno odpadávají; hlava je lesklá, přičemž skřele ani hlava nejsou kryty šupinami; žaberní víčko je bez paprsčitého rýhování. Oko sledě je opatřeno tukovými víčky. Ocasní ploutev hluboce vykrojená. Sledi mají břišní ploutev, která je spíše za krátkou hřbetní ploutví; hřbetní ploutev je přibližně uprostřed jejich těla. Nemají tukovou ploutvičku, což odlišuje sledě od čeledi lososovitých. Na rozdíl od jiných sleďů mají také shluk drobných oválně uspořádaných zoubků na horním patře tlamičky; dolní čelist je delší než horní a také ji přesahuje. Postranní čára není patrná. Stříbřitá barva s namodralým či nazelenalým hřbetem. Žádné charakteristické skvrny na těle ani na ploutvích.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sledi dosahují pohlavní dospělosti po 3 až 9 letech. Třou se v hejnech. Zajímavé je, že jednotlivé rodové linie kladou jikry nezávisle na sobě během celého roku, tedy každá v jiný měsíc a na jiném místě. Sledi kladou jikry na mořské dno, skály, kameny, štěrk, písek, ale kladou jikry také na chaluhy. Nakladené jikry neopatrují. Jikry jsou kulaté, žloutek není zcela průhledný a je nehomogenní. Jikry jsou hladké, ale lepkavé; neobsahují olejové kapénky. Velikost jiker se pohybuje mezi 1,57 a 1,91 mm u populací z Islandu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologická významnost.", "content": "Sleďovité ryby jsou nejdůležitější skupinou ryb na naší planetě, \"Clupea harengus harengus\" je nejčetnější rybou a je hlavním požíračem obrovského množství zooplanktonu. V prvním roce se sledi živí malými planktonními klanonožci (Copepoda), následně se živí klanonožci (hlavně \"Calanus finmarchicus\" a \"Temora longicornis\"), ale také různonožci, drobnými korýši z řádu krunýřovek, garnáty, malými rybkami, červy, žebernatkami. Na druhou stranu je sleď hlavní kořistí ve vyšších trofických úrovních. Příčiny jejich úspěchu zůstávají stále záhadou. Některé úvahy vysvětlují jejich dominanci pozoruhodným životem v obrovských, rychle se pohybujících hejnech.", "section_level": 1}, {"title": "Geografické rozšíření.", "content": "Ačkoli sleď obecný žije v severských vodách kolem Arktidy, nejedná se o vysloveně arktický druh. Je to nejen pelagický druh sestupující do maximálních hloubek 200 metrů. Přes den setrvává ve větších hloubkách. Migruje na velké vzdálenosti. Sleď obecný se nachází na obou stranách Atlantského oceánu. Pohybuje se v širokém rozmezí od Mainského zálivu, zálivu svatého Vavřince, zálivu Fundy, Labradorského moře, Davisova průlivu, Beaufortova moře, Dánského průlivu, Norského moře, Severního moře, Baltského moře, La Manche, Keltského moře až po Biskajský záliv. Severoatlantická hejna sleďů zabírají neuvěřitelné 4 km3, přičemž tato hejna mají až 4 miliardy jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Sleď obecný je užitkovou a ekonomicky velice významnou rybou. Podle FAO bylo v roce 1999 vyloveno 2 403 543 tun, přičemž se na tomto množství nejvíce podílelo Norsko s 821 435 tunami a Island s 343 769 tunami. Maximální výlov byl v roce 1966, kdy bylo vyloveno 4 095 394 tun. Minimální výlov byl v roce 1979, kdy činil pouhých 887 533 tun. V obchodech je prodáván jako uzenáč, pečenáč, matjesové filety, slaneček, zavináč, herinky aj. Sledi se zpracovávají čerství, suší se, nakládají se do soli, udí se, konzervují a mrazí. Mohou být smaženi, vařeni, pečeni i upravováni v mikrovlnných troubách. Sledi obecní byli dlouho důležitou hospodářskou součástí rybolovu Nové Anglie a kanadských přímořských provincií, protože se zdržovali poměrně blízko pobřeží ve velkých hejnech, zejména v chladných vodách polouzavřeného Mainského zálivu a zálivu svatého Vavřince. Dnes je jejich výlov již regulován.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v mase sledě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sleď obecný (\"Clupea harengus\"), neboli herynek, je nejhojnější rybou na naší planetě, navíc je rybou hospodářsky významnou. Sleď obecný obývá vody Atlantského oceánu v obrovských hejnech. Má standardní délku 45 cm. Hmotnost takto vzrostlého jedince se pohybuje kolem 0,5 kilogramu. Sledi se živí planktonními klanonožci, krilem a malými rybkami. Jejich přirozenými predátory jsou ploutvonožci, kytovci, tresky a jiné větší ryby.", "tgt_summary": "Le Hareng, plus exactement le hareng atlantique (Clupea harengus), est une espèce de poissons appartenant à la famille des Clupeidae. Il se déplace en grands bancs dans les eaux froides, à la fois fortement salées et oxygénées. ", "id": 2165882} {"src_title": "Souhvězdí Velkého psa", "tgt_title": "Grand Chien", "src_document": [{"title": "Zajímavé objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Nejjasnější hvězdou souhvězdí i celé oblohy vůbec je Sirius (α CMa), který má hvězdnou velikost -1,46. Jeho velká jasnost je dána nejen tím, že má 23 krát větší zářivý výkon než Slunce, ale také jeho blízkostí, protože leží pouhých 8,6 světelného roku od Země a patří tak mezi nejbližší hvězdy. Z dalších zajímavých hvězd se dá zmínit například proměnná hvězda s označením VY Canis Majoris, která patří mezi největší známé hvězdy. Její průměr je 1 800 průměrů Slunce a od Země je vzdálená kolem 4 900 světelných let. Zákrytová dvojhvězda s názvem R Canis Majoris leží v severovýchodní části souhvězdí a její jasnost se vždy za 27 hodin snižuje z hvězdné velikosti 5,7 na 6,3. Od Země je vzdálená kolem 145 světelných let.", "section_level": 2}, {"title": "Otevřené hvězdokupy.", "content": "Okrajem souhvězdí prochází Mléčná dráha, takže je v něm vidět mnoho otevřených hvězdokup. Nejvýraznější otevřenou hvězdokupou tohoto souhvězdí je Messier 41, která je se svou hvězdnou velikostí 4,5 dokonce viditelná pouhým okem a díky své poloze 4° jižně od Siria se dá velmi snadno najít. Obyčejný triedr ji dokáže rozložit na dvacet hvězd. V severovýchodní části souhvězdí leží otevřené hvězdokupy NGC 2360, NGC 2345 a NGC 2374. NGC 2360 je poměrně bohatá a hustá, takže je k jejímu pozorování vhodný středně velký dalekohled. Její hvězdná velikost je 7,2 a úhlová velikost 12′. NGC 2345 má hvězdnou velikost 7,7 a úhlovou velikost také 12′, ale i ve středně velkém dalekohledu se v ní ukáže pouze kolem dvacítky hvězd 10. hvězdné velikosti a slabších. NGC 2374 má 8. hvězdnou velikost, úhlový rozměr 19′ a ve středně velkém dalekohledu se dá rozložit až na třicítku hvězd. Další tři otevřené hvězdokupy leží u východní hranice souhvězdí. Zdánlivě blízké se zdají být NGC 2383 a NGC 2384, ovšem ve skutečnosti se nacházejí v různých vzdálenostech od Země. NGC 2384 je z této dvojice jasnější, má hvězdnou velikost 7,4 a úhlovou velikost 5′. Středně velký dalekohled v ní ukáže nanejvýš 20 hvězd, ale její nejjasnější dva členové jsou 9. hvězdné velikosti. NGC 2383 je se svou hvězdnou velikostí 8,4 trochu slabší, ale trochu větší. Její nejjasnější hvězdy mají hvězdnou velikost 10 a pomocí středně velkého dalekohledu se v ní dá pozorovat kolem dvaceti hvězd. NGC 2367 má hvězdnou velikost 7,9 a úhlovou velikost 4′ a středně velký dalekohled ji rozloží až na 30 hvězd, z nichž ty nejjasnější na obloze vykreslují tvar velkého písmene Y. NGC 2362 obklopuje hvězdu Tau Canis Majoris, která je se svou hvězdnou velikostí 4,4 jejím nejjasnějším členem. Hvězdokupa má úhlovou velikost 8′ a středně velký dalekohled ukáže až 30 hvězd. Hvězdokupa je velmi mladá, její stáří se odhaduje pouze na několik milionů let. NGC 2354 leží 1,5° severovýchodně od hvězdy Wezen (δ CMa). Na obloze zabírá plochu s úhlovou velikostí 22′ a její hvězdná velikost je 6,5. Ovšem její nejjasnější členové mají hvězdnou velikost 10 a uvnitř hvězdokupy je několik prázdných oblastí bez hvězd. V západní části souhvězdí ještě leží slabá hvězdokupa NGC 2204, která má hvězdnou velikost 8,6 a úhlovou velikost 13′. Přesto je viditelná i triedrem a její nejjasnější členy s hvězdnou velikostí 9 ukáže i malý dalekohled. Středně velký dalekohled v ní ukáže několik desítek hvězd.", "section_level": 2}, {"title": "Mlhoviny.", "content": "V severovýchodním cípu souhvězdí se dá středně velkým dalekohledem najít mlhavá skvrna označená jako NGC 2359. Je to emisní mlhovina, která se kvůli svému tvaru někdy nazývá „Thorova přilba“ nebo „Kachní mlhovina“ a jejím původcem je Wolfova–Rayetova hvězda.", "section_level": 2}, {"title": "Galaxie.", "content": "V souhvězdí Velkého psa se nachází Trpasličí galaxie Velký pes, což může být nejbližší satelitní galaxie pohlcená Mléčnou dráhou, která je od Země vzdálená 25 000 světelných let, ale stejně tak může jít pouze o výběžek spirálního ramene Mléčné dráhy. V jihozápadní části souhvězdí leží spirální galaxie s příčkou označená NGC 2217. Má hvězdnou velikost 10,5 a úhlovou velikost 5×4,5′. Středně velký dalekohled ji ukáže jako kulatou skvrnku s jasnějším jádrem. Od Země je vzdálená asi 60 milionů světelných let. V západní části souhvězdí ještě leží zajímavá dvojice interagujících galaxií, které se označují jako NGC 2207 a IC 2163, mají hvězdnou velikost 11 a od Země jsou vzdálené 125 milionů světelných let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velký pes je souhvězdí na jižní obloze. V 1. století bylo zahrnuto do 48 Ptolemaiových souhvězdí a je stále zahrnuto mezi 88 moderních souhvězdí. Jeho český název Velký pes je překladem z latinského názvu. Nejjasnější hvězdou souhvězdí i na celé noční obloze je Sirius, který je součástí Zimního trojúhelníku. ", "tgt_summary": "Le Grand Chien est l'une des plus anciennes constellations, du fait de la présence de Sirius, l'étoile la plus brillante du ciel (après le Soleil). Relativement loin de l'écliptique, elle n'est visible que quelques mois par an aux latitudes voisines de 45° nord. C'est vers le solstice d'été () qu'elle n'est pas visible. Aux autres dates, elle est visible soit très tôt le matin (fin d'été - début automne) soit toute la nuit (fin automne début hiver) soit le soir (fin hiver début du printemps).", "id": 794311} {"src_title": "Hemoglobin", "tgt_title": "Hémoglobine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako první v roce 1851 publikoval články o rostoucích krystalech hemoglobinu v krevním preparátu německý fysiolog Otto Funke. Na jeho práci navázal Felix Hoppe-Seyler, který o pár let později popsal jeho schopnost opakovaně vázat kyslík. V roce 1959 Max Perutz pomocí metod rentgenové krystalografie rozluštil strukturu hemoglobinu. Za tuto práci dostal společně s Johnem Kendrewem v roce 1962 Nobelovu cenu za chemii. Úloha hemoglobinu v krvi byla objevena francouzským fyziologem Claudem Bernardem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Syntéza hemoglobinu je složitá řada kroků probíhající v nedospělých červených krvinkách. Globin stejně jako jiné bílkoviny vzniká na ribozomech. Hem je vytvářen v mitochondriích a cytoplazmě.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Běžný hemoglobin dospělého člověka (HbA) se skládá ze 4 podjednotek, dvou alfa (α) a dvou beta (β). Každá podjednotka je tvořena bílkovinnou částí – globinem a prostetickou (nebílkovinnou) částí – hemem. Člověk má během svého vývoje různé typy hemoglobinu. Všechny tři lidské hemoglobiny mají stejný hem, ale liší se v bílkovinné (globinové) složce: Každý monomer globinu má primární strukturu, která je určena pořadím aminokyselin. Dále je uspořádán do sekundární struktury osmi α-helixů označované písmeny A-H. Podle polarity aminokyselin v globinu se molekula ve vodě uspořádá do terciární struktury (hydrofobní interakce). Hydrofilní aminokyseliny komunikují s vodním prostředím a hydrofobní AK se stahují dovnitř molekuly, kde vytváří tzv. hydrofobní kapsu. Mezi aminokyseliny His F8 a His E7 (písmeno určuje α-helix a číslo pořadí AK v daném α-helixu) v hydrofobní kapse se zasunuje planární (rovinná) molekula hemu. Ve středu tetrapyrrolového jádra hemu je vázáno dvojmocné železo (Fe),které je díky přítomnosti hemu v hydrofobní kapse chráněno proti oxidaci na Fe). Kvartérní struktura určuje samotné prostorové uspořádání jednotlivých podjednotek tetrameru hemoglobinu a interakce mezi nimi (hydrofobní a iontové interakce).", "section_level": 1}, {"title": "Hem.", "content": "Hem je komplexní sloučenina tvořená tetrapyrolovým kruhem (protoporfyrin IX) s centrálním atomem železa — Fe. Přítomnost kovů je pro tetrapyroly typická (např. hořečnatý ion v chlorofylu).", "section_level": 2}, {"title": "Globin.", "content": "Globin je tvořen čtyřmi polypeptidy. Zaujímá asi 96 % celé molekuly. Vždy dvojice polypeptidových řetězců je stejná. V lidském organismu se vyskytují řetězce \"alfa, beta, gama, delta atd\". Na základě přítomnosti jednotlivých řetězců v molekule pak hovoříme o různých typech hemoglobinu. Vzájemně se liší afinitou k molekule kyslíku (schopnost vázání nebo uvolňování samotné molekuly O).", "section_level": 2}, {"title": "Funkce hemoglobinu.", "content": "Hlavní funkcí hemoglobinu je přenos kyslíku z plic do tkání a zpětný odvod oxidu uhličitého z tkání do plic. Každý ze 4 Fe iontů hemu reverzibilně (vratně) váže molekulu kyslíku (tzv. proces oxygenace hemoglobinu). Schopnost navázání O a ztráta CO na železnatém ionu je úměrný parciálnímu tlaku dýchacích plynů (v plicích má kyslík vyšší parciální tlak než oxid uhličitý – ve tkáních je tomu naopak). Parciální tlak kyslíku v plicních alveolách je asi 13–15 kPa a ve venózní krvi ve tkáních je > 5 kPa (hypoxie pod 3,5 kPa).", "section_level": 1}, {"title": "Oxygenace.", "content": "Ion Fe v deoxyhemoglobinu (bez kyslíku) se nachází ve vysokospinovém stavu a má koordinační číslo 5 (čtyři vazby se 4 dusíky pyrrolů hemu a pátá vazba s dusíkem aminokyseliny His F8 globinu). Oxygenací hemoglobinu vzniká oxyhemoglobin, jehož železnatý ion je v nízkospinovém stavu a má koordinační číslo 6 (oproti deoxyhemoglobinu má ještě jednu vazbu přes dva atomy kyslíku na aminokyselinu His E7. Tudíž je zřejmé, že oxygenace mění terciární a kvartérní strukturu globinu. V deoxyhemoglobinu je železo navázáno jen na šestý α-helix globinu (Fe je „vystrčeno“ nad rovinou molekuly hemu) a po oxygenaci se železo naváže kromě šestého i na pátý α-helix té samé molekuly globinu (Fe je rovnoměrně „táhnuto“ z obou stran planární molekuly hemu ⇒ zasunutí do roviny), což způsobí mírnou změnu celé molekuly hemoglobinu a zániku nevazebných interakcí. Oxygenace hemoglobinu je spojena se změnou barvy krve: deoxyhemoglobin je tmavě červený, oxyhemoglobin světle červený.", "section_level": 2}, {"title": "T a R konformace.", "content": "T-konformace (tension; napjatý stav) hemoglobinu je charakteristická pro tetramer deoxyhemoglobinu. Postupnou oxygenací jednotlivých podjednotek hemoglobinu dochází k zániku nevazebných interakcí (hydrofobní a iontové), čímž se usnadňuje navázání kyslíku na ještě neoxygenované podjednotky. U úplně nasyceného hemoglobinu se tudíž mluví o R-konformaci (relaxed; relaxovaný stav).", "section_level": 2}, {"title": "Saturace a saturační křivka.", "content": "Oxygenovaný podíl z celkového obsahu hemoglobinu v krvi se nazývá saturace (nasycení) O a udává se v procentech. Kyslíková kapacita je maximální hodnota saturace. Při úplném nasycení kyslíkem váže 1 mol hemoglobinu 4 moly kyslíku. Po jednoduchém výpočtu zjistíme, že 1 gram tetrameru hemoglobinu může proto transportovat maximálně 1,4 ml kyslíku. Saturační křivka vyjadřuje procentuální množství oxyhemohlobinu na parciálním tlaku kyslíku. Křivka má sigmoidní (esovitý) průběh, protože je třeba překonat určitou hodnotu parciální tlaku kyslíku, kdy se naváže první kyslík na tetramer, což způsobí zánik nevazebných interakcí a usnadnění vazby kyslíku na zbývající podjednotky. Sigmoidní tvar saturační křivky je z fyziologického hlediska velmi důležitý, jelikož kdyby měla křivka tvar hyperbolický (jako u zásobního myoglobinu), nebylo by možné za parciálního tlaku O v tkáních z hemoglobinu kyslík odvázat. Stejně důležitý je vztah saturační křivky fetálního hemoglobinu HbF k normální HbA. HbF (plod) má vyšší afinitu ke kyslíku než HbA (matka), a tudíž je možný přenos kyslíku z krve matky do krve plodu. Za to může fakt, že u gama podjednotek je třeba dodat menší energii ke zrušení nevazebných interakcí než u beta podjednotek hemoglobinu dospělce", "section_level": 2}, {"title": "Bohrův efekt.", "content": "Bohrův efekt je soubor jevů vycházející ze skutečnosti, že oxyhemoglobin je silnější kyselina (pK=6,2), než deoxyhemoglobin (pK=7,8). Ve tkáních vlivem buněčného dýchání vzniká větší množství oxidu uhličitého, který reaguje s vodou (za přítomnosti karbonátdehydratasy) na kyselinu uhličitou. Kyselina uhličitá dále disociuje na hydrogenkarbonátový anion a vodíkový kation (proton). Tím se snižuje pH v tkáních (= roste počet H iontů). Oxygenovaný hemoglobin z plic putuje do tkání, kde je nucen odevzdat kyslík, což je způsobeno faktem, že deoxyhemoglobin (zásaditější) lépe váže tkáňové vodíkové protony než nasycený oxyhemoglobin. V plicích proces probíhá obráceně: deoxyhemoglobin ztrácí vodíkový ion (oxygenace Hb), který zpětně reaguje s hydrogenkarbonátovým ionem na kyselinu uhličitou, jež je zpětně rozkládána karbonátdehydratázou na oxid uhličitý a vodu (= vydechovaný vzduch).", "section_level": 2}, {"title": "2,3-bisfosfoglycerát (BPG).", "content": "V periferních tkáních vzniká jako produkt glykolýzy BPG, který stabilizuje T-konformaci hemoglobinu (deoxygenovanou). BPG se váže svými 4 zápornými skupinami fosfátů na beta podjednotky hemoglobinu iontovými vazbami, na jejichž zrušení (tj. oxygenaci Hb) je třeba dodat nějaké množství energie. Funkce BPG spolu s Bohrovým efektem spočívá v podpoře ztráty kyslíku v tkáních. Fetální hemoglobin je vůči BPG méně reaktivní, což mimo jiné způsobuje vyšší afinitu ke kyslíku (viz Saturační křivka).", "section_level": 2}, {"title": "Hemoglobin za nestandardních podmínek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Expozice oxidu uhelnatého.", "content": "Při otravě oxidem uhelnatým (CO) vzniká karbonylhemoglobin (neboli karboxyhemoglobin, COHb). Příčinou otravy je fakt, že je oxid uhelnatý vázán mnohem pevněji (asi 200×) než kyslík. Proto již při nízké koncentraci ve vzduchu vytlačí oxid uhelnatý molekulu kyslíku z vazby na Hb.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice nitrosloučenin.", "content": "Nitrosloučeniny (např. ředidla, dusičnany v potravě nebo v pitné vodě) způsobují oxidaci Fe2+ na Fe3+ a vzniká tak modrý methemoglobin. Ten je poškozený a nemůže přenášet kyslík. K otravě dusičnany jsou velice citliví kojenci, zvlášť ti na umělé výživě. Proto jsou na kojeneckou vodu požadovány zvláštní limity dusičnanů. Nedostatek methemoglobin reduktázy (enzymu redukujícího methemoglobin zpět na hemoglobin) u nich způsobuje ukládání methemoglobinu v periferních tkáních. Vzniká onemocnění zvané methemoglobinémie a kvůli nahromadění methemoglobinu se může projevovat modráním kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice glukózy (glykovaný hemoglobin).", "content": "Glykovaný hemoglobin (HbA) vzniká neenzymovou glykací bílkovinného části hemoglobinu na aminokyselinách N-terminálním valinu a lysinových zbytcích. Glukóza se pevně navazuje na hemoglobin červených krvinek a po celou dobu jejich života (120 dnů) zůstává. Procentuální poměr glykovaného a normální hemoglobinu je přímo úměrný době expozice glukózy a výši glykemie (hyperglykemie). Jeho laboratorní měření se využívá jako nejdůležitější parametr dlouhodobé kompenzace diabetu.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vysoké nadmořské výšce.", "content": "Pro přenos kyslíku je důležitý jeho parciální tlak ve vdechovaném vzduchu (normálně 21 kPa ve vzduchu, 13 kPa v alveolách). Klesne-li tlak O pod kritickou hodnotu 3,5 kPa, dojde k hypoxii a následně k poruchám funkce mozku. Při normálním dýchání nastane tato situace asi ve 4000 m n. m., organismus v těchto případech tedy reaguje zrychleným dýcháním. Tak může udržet parciální tlak kyslíku na vyšší úrovni a kritická hodnota se posune až k 7000 m n. m. Ve vyšších nadmořských výškách je nutno použít kyslík z tlakových lahví, až do výšky 12 – 14 km. Při dlouhodobém pobytu ve vysoké nadmořské výšce stoupá počet červených krvinek v krvi, zvyšuje se srdeční frekvence a zrychluje se dýchání.", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy tvorby hemoglobinu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Porfyrie.", "content": "Úplný výpadek syntézy hemu je neslučitelný se životem. Částečné defekty mohou mít výrazné následky (genetické a získané). Příkladem je porfyrie, při níž se některé meziprodukty tvorby hemu místo dalšího metabolizování hromadí a ukládají v těle.", "section_level": 2}, {"title": "Anémie.", "content": "Anémie (chudokrevnost) je snížení počtu erytrocytů nebo hemoglobinu v krvi. Může být způsobena buď poruchou syntézy hemoglobinu (deficit železa) nebo poruchou syntézy erytrocytů (deficit kyseliny listové, vitamínu B12)", "section_level": 2}, {"title": "Dědičné poruchy.", "content": "Je známo asi 300 geneticky podmíněných variant hemoglobinu, funkce je tím většinou jen málo omezená, na důležitých pozicích v řetězci však může změna způsobit rozsáhlé funkční poruchy. Srpkovitá anémie je jedna z dědičných chorob, při níž je na 6. pozici v β-řetězci valin místo glutamové kyseliny (vzniká HbS). Valin je hydrofobní AK avšak glutamová kyselina je hydrofilní. Tudíž u molekuly HbS vzniká „lepivé místo“, které se ve své deoxygenované podobě agreguje (shlukuje) a tím způsobí srpkovitý tvar erytrocytů. HbS má oproti HbA rigidní tvar, a tudíž nemůže dobře procházet skrz úzké kapiláry, které následně ucpává (např. ve slezině, ledvině). Srpkovitá anémie postihuje převážně černošskou populaci, protože nositelé jsou chráněni proti nebezpečným formám malárie (výhodná selekce).", "section_level": 2}, {"title": "Talasemie.", "content": "Talasemie je onemocnění způsobené nedostatečnou nebo chybějící tvorbou jedné z podjednotek hemoglobinu. Při β-talasemii se omezuje produkce β-řetězce hemoglobinu, čímž je narušeno zabudování Fe, železo zůstává ležet v erytrocytech a nadměrně se hromadí v těle. Erytrocyty jsou zranitelnější, brzy hemolyzují. Při α-talasemii je naopak omezena produkce α-podjednotky, což vede k odumření již ve stádiu plodu, protože bez α-řetězců se nemůže vůbec tvořit HbF (fetální hemoglobin).", "section_level": 2}, {"title": "Organismy, které obsahují hemoglobin.", "content": "Mimo obratlovce je hemoglobin obsažen (volně rozpuštěn) také v hemolymfě měkkýšů – u vodních plžů z čeledi okružákovití (Planorbidae). Všichni ostatní měkkýši mají jako krevní barvivo hemocyanin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hemoglobin (zkratka Hb) je červený transportní metaloprotein červených krvinek obratlovců a některých dalších živočichů. Hlavní funkcí hemoglobinu je transport kyslíku z plic nebo žaber do tkání a opačným směrem odstraňování oxidu uhličitého z tkání do plic. V aktivních erytrocytech savců hemoglobin tvoří 35 % obsahu. Průměrné množství hemoglobinu v jednom erytrocytu je 28-32 pg.", "tgt_summary": "L'hémoglobine, couramment symbolisée par Hb, parfois Hgb, est un pigment respiratoire de la famille moléculaire des métalloprotéines contenant du fer, présent essentiellement dans le sang des vertébrés au sein de leurs globules rouges, ainsi que dans les tissus de certains invertébrés. Elle a pour fonction de transporter l'oxygène depuis l'appareil respiratoire (poumons, branchies) vers le reste de l'organisme. Elle libère l'oxygène dans les tissus afin d'y permettre la respiration cellulaire aérobie, laquelle, à travers le métabolisme, fournit l'énergie des processus biologiques essentiels à la vie. Chez l'humain, l'hémoglobine est une protéine hétéro-tétramérique formée de chaînes peptidiques identiques deux à deux. L'hémoglobine A (HbA) représente environ 95 % des molécules d'hémoglobines chez l'adulte, constituée de deux chaînes α et de deux chaînes β ; il existe également une hémoglobine A (HbA) de formule, et une hémoglobine F (HbF, fœtale) de formule. Chacune des quatre chaînes est associée à un groupe prosthétique appelé hème et constitué d'un cation de fer complexé avec une porphyrine. L'hémoglobine est donc une hémoprotéine. ", "id": 1941511} {"src_title": "Soukromí", "tgt_title": "Vie privée", "src_document": [{"title": "Ochrana soukromí v české legislativě.", "content": "V České republice zaručuje ochranu soukromí Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Sankce za narušování soukromí ukládá trestní zákoník, a to ve své v druhé hlavě, která se zabývá trestnými činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Dále je ochrana soukromí ukotvena v první části občanského zákoníku, kde se v hlavě první nachází obecná ustanovení upravující soukromé právo a jeho ochranu. Hlava druhá pojednává mimo jiné o fyzických osobách, a tudíž i o osobnosti člověka a jeho ochraně.", "section_level": 1}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "V Listině se soukromí osoby věnují články 7 a 10. Čl. 7 vymezuje oblast nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí a čl. 10 zaručuje ochranu před zásahem do soukromí osoby. Článek 7 zní takto: Článek 7 se v odstavci 1 věnuje pojmu nedotknutelnosti osoby. Tento pojem se v ústavním textu platném na našem území poprvé objevil v článku 30 Ústavy z roku 1960; dříve byl spojován s nedotknutelností osobní svobody. Toto odlišení nedotknutelnosti osoby od osobní svobody (která je zaručena v čl. 8 Listiny), naznačuje specifický význam nedotknutelnosti osoby, tj. člověka. Nedotknutelnost se podle čl. 7 odst. 1 vztahuje jak na osobu fyzickou (čili na člověka), tak na její soukromí a to od narození až do smrti. Jde o ústavně chráněné právo na zachování integrity osoby, jehož porušení je obecně zakázáno a to jak ve sféře veřejnoprávní, tak i v soukromoprávní. Z pohledu veřejnoprávní sféry to znamená, že státní orgán nesmí do oblasti nedotknutelnosti osoby zasahovat jinak než zákonem. Soukromoprávní sféra zase přiznává každému člověku absolutní právo na zachování své osoby a v případě porušení tohoto práva dává vzniknout sankci. K zásahu do nedotknutelnosti osoby nedochází pouze konáním (př. fyzickým zásahem- tělesné zranění), ale jakkoli, tudíž i nekonáním, za což se považuje např. neposkytnutí pomoci. Znamená to, že zásah do integrity osoby se tedy většinou neposuzuje podle způsobu, jakým k němu došlo, ale výsledkem, který byl způsoben. Výjimku ze zákazu zásahu do nedotknutelnosti může povolit jen zákon, avšak ani zákon nemůže povolit takovou výjimku, která by nebyla společensky nezbytná (př. přípustnost chování v nutné obraně či v krajní nouzi, oprávněné použití zbraně atd.). Právo na nedotknutelnost osoby je ve smyslu čl. 1 Listiny nezcizitelné, to znamená, že každý, pokud ho v tom zákon neomezuje, může svobodně rozhodovat o svém počínání. Ochranu před neoprávněným zásahem do soukromí občana zaručuje čl. 10 odst. 2 a 3: Soukromí je ta sféra života člověka, do které nikdo včetně státu nesmí bez souhlasu člověka nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ni požadovat či získávat informace, a o které subjekt soukromí není povinen nikomu (ani státnímu orgánu) informace dávat, pokud mu to zákon neukládá. Člověk se soukromí může zříkat v momentě, kdy ho někomu dobrovolně zpřístupní, např. že o něm podá informaci. Přičemž soukromí přirozeně nezahrnuje to, co se odehrává na veřejnosti (př. účast hráče ve veřejně provozované hře). Podle článku 10 má tedy člověk právo na utajování informací o svém soukromí s čímž souvisí i ochrana proti neoprávněnému získávání a používání těchto informací.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní zákoník.", "content": "V trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) se nachází postihy a sankce, které hrozí člověku v případě, že zasáhne do soukromí jiné osoby. Trestné činy proti ochraně soukromí jsou popsány v paragrafech 180 až 184. Trestní zákoník postihuje buď odnětím svobody, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem tyto zásahy do soukromí:", "section_level": 2}, {"title": "Občanský zákoník.", "content": "Podobně jako Listina základních práv a svobod se k ochraně soukromí vyjadřuje i občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), shodují se v tom, že nikdo nesmí zasahovat do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Občanský zákoník se ve své první části v hlavě druhé zabývá ochranou osobnosti člověka, kde v paragrafech 84 až 90 přímo hovoří o zákazu zasahování do soukromí a šíření podobizny či písemnosti osobní povahy, stejně tak zvukového či obrazového záznamu bez svolení člověka. Současně paragrafy 88 a 89 hovoří o případech, ve kterých je možné výše zmíněné záznamy pořizovat a používat i bez souhlasu člověka, jako je např. využití těchto záznamů při chránění jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromí na internetu.", "content": "Podle odborníka na soukromí na internetu Michala Kosinského je v době internetu, sociálních sítí a moderních metod analýzy dat je prakticky nemožné uchovat si soukromí. Při využívání internetových služeb za sebou uživatel zanechává stopy, na základě kterých algoritmy dokáží odvodit některé charakteristiky uživatele. Existuje algoritmus, který z jedné profilové fotografie rozpozná s úspěšností 80 %, resp. 70 % heterosexuála a homosexuála, při použití pěti fotografií stoupne úspěšnost na 92 %, resp. 83 %. Lajky na Facebooku mohou být využity ke zjištění některých osobních chrakteristik, jako sexuální orientace, etnicita, náboženské vyznání, politická orientace, osobnostní rysy, inteligence, míra spokojenosti, užívání návykových látek anebo věk dotyčných. Sexuální orientaci je možné určit s 75% až 88% jistotou, uživání drog, užívání alkoholu a další informace lze z lajků určit s podobným úspěchem. Tyto informace lze zjistit, neboť uživatelům se mohou líbit stránky typické pro nějakou osobní charakteristiku. Facebook uchovává na svých serverech vše, co do něj kdy bylo vloženo, ať už to bylo smazáno nebo ne, jakoukoli akci – nahrání fotografie, kliknutí na něčí profil, změnu statusu nebo své profilové informace. Facebook ukládá historii našeho brouzdání – když napíšete do vyhledávacího políčka A a stisknete Hledat, objeví se seznam vašich nejlepších přátel. Už není organizován podle abecedy, ale podle nejčastější interakce s jednotlivými lidmi, vašimi nejlepšími kamarády nebo přinejmenším s těmi, které za ně Facebook považuje. Veškeré informace jsou uchovávány na několika tisících serverech ve čtyřech datových centrech, rozmístěných po světě. Zaměstnanci Facebooku měli donedávna právo nalogovat se do různých profilů pomocí tzv. master password. Dnes existuje tlačítko „switch login“ prostřednictvím kterého je taktéž možno nalogovat se do profilu nebo i měnit údaje. Zaměstnanec ale musí uvést relevantní důvod, proč tak hodlá učinit.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika zneužití soukromí.", "content": "Rizika nastávají, pokud uživatel nerespektuje sociální síť jako jakýkoliv jiný veřejný prostor a nedodržuje běžné principy ochrany soukromí a osobních dat. Kyberšikana je formou šikany probíhající v kyberprostoru, je to šikana páchána prostřednictvím informačně komunikačních technologií. Prostředky pro zneužití, ponížení či vyhrožování jsou tedy internet, mobilní telefony, sociální sítě. Příkladem mohou být anonymní výhružky prostřednictvím sms, zesměšňování na sociálních sítích pomocí fotek, videí, statusů. Nejvíce využívané nástroje kyberšikany: Cybergrooming označuje chování, kdy si pachatel na internetu vytipovává oběť, snaží se získat její důvěru, vybudovat s ní blízký vztah a vylákat ji k osobní schůzce. Cílem setkání je oběť zneužít. Cyberstalking je online obdoba klasického stalkingu. Dochází k porušování osobních práv, svobod a lidské důstojnosti oběti. Jediný rozdíl je v tom, že vše probíhá online prostřednictvím internetových komunikačních kanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Obavy o soukromí na internetu.", "content": "Podle průzkumu agentury Ipsos z října 2019 mělo obavy o soukromí na internetu dvě třetiny Čechů, 68 % Němců a 70 % Poláků. V Indii, Egyptě a Hongkongu podíl lidí obávající se o své soukromí na internetu přesahuje 90 %, světový průměr činí 78 %. Výrazně větší obavy nebo větší obavy než v roce 2018 mělo v roce 2019 26 % Čechů, 27 % Němců a více než 2/5 Poláků.", "section_level": 2}, {"title": "Orgán sociálně – právní ochrany dětí a soukromí.", "content": "Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí mají právo navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije, v obydlí a zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, ve zdravotnickém zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o dítě pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování. Policie může provést domovní prohlídku jen v rámci trestního řízení. Tento zásah do soukromí je možný při dodržení všech zákonných podmínek podle čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odůvodněný příkaz k prohlídce podává písemně soudce. Pracovníci sociálně – právní ochrany jsou také oprávněni pořídit obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte. Ospod má povinnost zachovávat mlčenlivost: Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Narušování soukromí domácími spotřebiči.", "content": "S rozšiřujícím se používáním chytrých domácích spotřebičů může narůstat ohrožení soukromí. Jedním z takovýchto spotřebičů jsou robotické vysavače. Robotické vysavače si musí pamatovat trasu, kterou projíždějí, takže znají polohu zdí a nábytku a tvoří si schéma bytu a domu. Například výrobce robotických vysavačů iRobot oznámil, že chce informace o poloze získané ze svých produktů prodávat Amazonu nebo Googlu. Společnost sice prohlásila, že společnost nebude prodávat informace bez povolení majitele vysavače, nicméně podle obchodních podmínek společnosti si tato vyhrazuje právo na sdílení informací svých klientů se svými obchodními partnery, takže uživatelé vysavačů iRobot nemají garantováno, že s jejich informacemi bude zacházeno podle jejich představ.", "section_level": 1}, {"title": "Narušování soukromí kompromitací osobní elektroniky státními úředníky.", "content": "Na hraničním přechodu mezi čínskou muslimskou oblastí Sin-ťiang a Kyrgyzstánem se během kontroly při vstupu do Číny mohou cizinci setkat s tím, že jim během kontroly do jejich telefonu nainstalována špionážní aplikace 蜂采. Aplikace provádí čtyři základní akce - získávání dat, prohledávání souborů, nahrávání dat a zametání stop. Aplikace sbírá informace o telefonních hovorech, údaje z kalendáře, kontakty, SMS zprávy, informace o telefonu a seznam nainstalovaných aplikací. Cíleně prohledává více než 73 tisíc souborů a údajů v nich. Aplikace se snaží také získat údaje o sociálních sítítch, díky čemuž lze zjistit identitu uživatele telefonu a jako daný úživatel se do sociální sítě přihlásit. Shromážděná data jsou zabalena do archívu ZIP a je vyhledána IP adresa v rozsahu 192.168.43.* jejíž prostřednictvím dojde k nahrání dat na server. Aplikaci je pak možné odinstalovat, odinstalace po aplikaci uklidí stopy, v telefonu zůstane pouze log. Případná další instalace aplikace umí tento log načíst.", "section_level": 1}, {"title": "Shromažďování a odesílání dat o provozu vozidla.", "content": "Nově prodávaná auta jsou od roku 2018 povinně vybavována systémem eCall,, což je systém pro automatické přivolání pomoci pro havárii, který obsahuje trvale aktivní GPS a má možnost datové a hlasové komunikace, a může být zneužit k odposlouchávání a sledování polohy auta. Podle průzkumu společnosti EY mapující očekávání zákazníků ze zemí Visegrádské čtyřky při nákupu a užívání vozidel, že pouze 10 % Slováků a pouze necelá třetina Čechů by neposkytli data o provozu vozidla a způsobu jízdy státní správě, či výrobci. Státu by tyto informace poskytla pouze necelá pětina Poláků. Automobilový průmysl směruje k zavedení černých skříněk, které by zaznamenávaly veškerá data o provozu a pohybu vozidla. Ale ještě v květnu 2019 nebylo vyřešeno, kdo by byl vlastníkem těchto dat, zda řidič nebo automobilka.", "section_level": 1}, {"title": "Snahy o zvýšení soukromí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Omezení sledování pohybu vozidla kamerovými systémy.", "content": "Kamerové systémy s automatickými čtečkami registračních značek aut umožňují mapovat pohyb auta. Kvůli snaze omezit toto sledování se v USA objevilo oblečení potisknuté vzory náhodných automobilových poznávacích značek. Vzor je navržen tak, aby automatické čtečky registračních značek na tento potisk reagovaly a do databází uchovávajích data a pohybu vozidel nahrály irelevantní data. Sledování pohybu auta je pak omezeno v situacích, když se výskyt stejné registrační značky zaznamená během krátké chvíle na několika různých místech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soukromí je osobní oblast člověka, jednotlivce nebo skupiny lidí (například rodiny). Zahrnuje potřebu a právo chránit informace o své osobě, jakož i vlastní tělo a čas, vlastní prožitky a území před zveřejňováním a především před zneužíváním. Jde o jedno ze základních, neporušitelných a nezcizitelných lidských práv a svobod a jako takovému mu náleží patřičná ochrana. ", "tgt_summary": "La vie privée (du latin \"privatus\" - séparé de, dépourvu de) est la capacité, pour une personne ou pour un groupe de personnes, de s'isoler afin de protéger son bien-être. Les limites de la vie privée ainsi que ce qui est considéré comme privé diffèrent selon les groupes, les cultures et les individus, selon les coutumes et les traditions bien qu'il existe toujours un certain tronc commun. ", "id": 622870} {"src_title": "Kresba", "tgt_title": "Dessin", "src_document": [{"title": "Součásti kresby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kreslící pomůcky.", "content": "Kresba vzniká za využití kresebných (kreslících) pomůcek. Většinovým výrazovým prostředkem kresby je lineární stopa - čára nebo linie, taky bod i celá plocha. Pro její vytváření se používají běžně dostupné pomůcky, např. tužky, pastelky, voskové tužky, pastely, voskové pastely, fixy, rudky, lisované nebo přírodní uhly, olůvka (dříve), pera a tuš. Při použití uhlu či rudky je potřebné výslednou kresbu ošetřit, tzv. zafixovat (fixativem). Někteří malíři kombinují uhel s pastelem, právě pro tyto jejich vlastnosti (lze je rozmazávat a vytvářet měkké přechody). Pro kresbu tuší, nebo inkoustem, se používá vyměnitelné pero s násadkou, dále technická (redispera), či kaligrafická pera, v minulosti se využíval i husí brk, nebo např. exotické bambusové či rákosové pero.", "section_level": 2}, {"title": "Podklad.", "content": "Malé množství materiálu (tuhy..), které se při kreslení uvolňuje z použité pomůcky (tužky..) na podklad (čtvrtku..), za sebou zanechává viditelnou stopu (čáru..). Jako podklad pro kresbu se nejčastěji používá papír (dříve i pergamen, papyrus..), dále karton, kůže(?), desky a mnohé další. Papír se rozlišuje podle rozměru, gramáže, bělosti, volumenu atd., známe papír ekologický, křídový a další. Dočasně mohou být, jako podklad kresby, využívány také tabule. Význam (pro výslednou kresbu) mají i fyzikální vlastnosti podkladu, tzn. je-li suchý, mokrý, mastný, drsný, sametový, lesklý, hladký..", "section_level": 2}, {"title": "Druhy kresby.", "content": "Grifonáž je bezděčná, intuitivní kresba na okraji papíru. Systém čar, tvořený pomocí podvědomí, se označuje jako automatická kresba. Rychlá, zkratkovitá kresba, zachycující jen obrysově okamžitý nápad či situaci, se nazývá náčrt, o trochu více propracovanější je skica. Podle modelu se provádí tzv. studijní kresba. Pro následnou práci s náročnějšími materiály (omítka, dřevo) se využívá přípravná kresba, která je poté na podklad přenášena. Umělecká kresba je volnou tvorbou autora. Samostatným druhem zkratkovité kresby je karikatura. Za kresbu lze označit i první výsledky setkání dítěte s tužkou či pastelkou. Dětská kresba je diagnostickým nástrojem a může mít mnoho vypovídajících hodnot. Odborní psychologové dovedou na základě dětského kresebného projevu určit stupeň vývoje dítěte, případnou vývojovou odchylku nebo potíže, které dítě v životě provázejí. Kresbou bývá nazýváno, jako způsob veřejného vyjadřování, i graffiti, nicméně to je spíše malba.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky kresby.", "content": "Častým, ale ne rozlišujícím, znakem kresby je použití jedné barvy (většinou černé), obraz vytvořený pomocí čar (šrafování) a pouze částečné pokrytí podkladu. Techniky lze rozdělit na mokré, suché a kombinované. Mokrá, kdy se provádí kresba tuší, inkousty, fixy, tekutou barvou, tj. tekutinu - vodu (líh) obsahujícími kreslícími pomůckami. Za suchou kresbu se označuje kresba tužkou, rudkou, uhlem, pastelem, pastelkou atd. Složitější jsou techniky kombinované, kresby, nanášené do vlhkého podkladu, např. v minulosti hojně užívaná tzv. lavírovaná kresba, kdy jsou obrysy kresby tuší rozmývány pomocí mokrého štětce, někdy i namočeného do řídké, tekuté barvy. Dále je to kolorovaná kresba, tj. kresba, kde jsou plochy vymalovány barvou (jedná se už o efekt, podobný akvarelu). Proškrabávaná kresba vzniká použitím ostrého hrotu, kterým se do tuší natřeného voskového podkladu proškrabává námět.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Kresba může být (podle smyslu a účelu) samostatným výtvarným dílem. Většinou jsou ale pomocí kresby vytvářeny základní studie, při nichž si např. malíř, sochař či architekt (ale i řemeslník) zkouší a ujasňuje svůj záměr, nápad, kompozici a další aspekty připravovaného výrobku, nebo uměleckého díla, reliéfu, sochy, malby či architektonické realizace. Kresba je základem malířské tvorby, ale i dalších odvětví, návrhářství módy nevyjímaje. Kresba je umělci hojně užívána také ke studiu, při zaznamenávání děl jiných umělců, jako základu své vlastní umělecké tvorby. Postupně začala být kresba chápána i jako svébytné umělecké dílo, přesto je dodnes (nejen) výtvarníky užívána hlavně k přípravným studiím. Již od dob renesance se kresba stala vyhledávaným sběratelským artiklem, nejen jako samostatné dílo, i jako součást díla jiného, např. kresby na předsádkách knih.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kresba je výsledkem činnosti, řadící se k výtvarnému umění. Patří k nejstarším výtvarným projevům člověka (jeskyně Altamira, Lascaux), a je např. jedním ze způsobů kvalifikovaného zobrazení trojrozměrného námětu (objektu..) na dvojrozměrné médium, jedná-li se o zachycení skutečnosti. Kresba má informační hodnotu, ale bývá i pouhým sebevyjádřením autora. ", "tgt_summary": "Le dessin est une technique de représentation visuelle sur un support plat. Le terme « dessin » désigne à la fois l'action de dessiner, l'ouvrage graphique qui en résulte, et la forme d'un objet quelconque. ", "id": 1679155} {"src_title": "Kristián IX.", "tgt_title": "Christian IX", "src_document": [{"title": "Mládí, manželství a rodina.", "content": "Narodil se 29. ledna 1818) na zámku Gottorf v Šlesvicku jako čtvrtý syn vévody Fridricha Viléma Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburského a hesenské princezny Luisy Karoliny. Po matce byl spřízněn s Frederikem V. a s dalšími evropskými panovnickými domy, nebyl však v přímé následnické linii na trůn žádného z nich. Studoval na vojenské akademii v Kodani. Po nezdařených námluvách s Viktorií, královnou Velké Británie, uzavřel 24. dubna roku 1842 sňatek s německou princeznou (sestřenicí 2. stupně) Luisou Hesensko-Kasselskou, neteří dánského krále Kristiána VIII., s níž měl později tyto děti: Díky tomu, že jeho děti se staly manželi či manželkami významných evropských monarchů, jejichž děti obsadily další trůny, bývá nazýván tchánem Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Následníkem dánského trůnu.", "content": "Jelikož následník krále Kristiána VIII., pozdější král Frederik VII., nebyl schopen mít mužské potomky, uzákonil podle zásad agnatické primogenitury, že následníkem se stal Kristián z vedlejší větve Oldenburků z dynastie Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, jenž se po smrti krále Frederika VII. skutečně stal králem Dánska jako Kristián IX. K výběru právě prince Kristiána přispělo především to, že on i jeho žena Luisa Hesensko-Kasselská byli oba v přímé následnické linii dánského trůnu: Kristián byl pravnukem Frederika V. (vnukem jeho dcery Luisy Dánské), stejně tak byla Luisa Hesensko-Kasselská pravnučkou Frederika V. a vnučkou mladšího syna Frederika V. z druhého manželství, Frederika Dánského). Luisa Hesensko-Kasselská stála sice ve svých nárocích na dánský trůn až jako druhá po své matce Luise Šarlotě (dcera Frederika Dánského), která však se jich 18. července roku 1851 v Kodani za přítomnosti svého bratra Frederika Ferdinanda a ministrů zahraničí a spravedlnosti slavnostně ve prospěch své dcery vzdala; ta pak se jich obratem vzdala ve prospěch svého manžela, šlesvicko-holštýnského prince Kristiána. Ten pak po smrti Frederika VII. 15. listopadu 1863 skutečně nastoupil na dánský trůn jako král Kristián IX.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Několik dní po nástupu na trůn Kristián pod tlakem veřejnosti vydal ústavu, kterou prohlásil připojení vévodství Šlesvického a Holštýnského k Dánsku a severní německé státy za své državy. Proti takovému postupu následovaly protesty německých vévodství v čele s Fridrichem Augustenborgem, který se obrátil přímo na říšský sněm ve Frankfurtu. S podporou Rakouska a Pruska Fridrich sešikoval vojsko o 70 000 mužích, které 1. února 1864 vpadlo na sporná území. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva. Důsledkem byla následující dánsko-německá válka, roku 1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku (dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko připadlo Rakousku a Lauenbursko s titulem vévodství Prusku. Před takovým aktem síly se Dánsko vzdalo svrchovanosti nad dotčenými územími, a to smlouvou podepsanou ve Vídni v říjnu téhož roku. 28. června 1866 byla slavnostně vyhlášena další Ústava, již s ohledem na území ztracená v důsledku války. Kristián musel ovšem řešit i řadu krizí vnitřních, způsobených bojem mezi liberálními a konzervativními silami o kontrolu Říšského sněmu. Kristián se stavěl na stranu konzervativní vlády, se svým ministrem Estrupem vládl prostřednictvím kompromisů až do roku 1894. Po triumfu Agrární strany v roce 1901 dovolil této straně sestavit novou vládu. Jeho oficiální titul byl: \"Kristián IX., z milosti Boží, král Dánska, Wendů a Gothů, vévoda Šlesvický, Holštýnský, Stormarnský, Dithmarschenský, Lauenburský a Oldenburský.\" Jeho panování je ve znamení ekonomického rozvoje země ve všech oblastech – rozvíjí se průmysl i intenzivní zemědělství (jak rostlinná, tak živočišná výroba). Zemřel v Amalienborgu u Kodaně 29. ledna 1906 a byl pochován v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly, oslovení a vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tituly a oslovení.", "content": "Kristián IX. byl 1 007. rytířem Řádu zlatého rouna ve Španělsku (1864) a 744. rytířem POdvazkového řádu (1865).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kristián IX. (8. dubna 1818 – 29. ledna 1906) byl mezi lety 1863 a 1906 dánský král. Byl nazýván \"tchánem Evropy\". Pocházel z šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské dynastie, jež byla vedlejší větví dynastie Oldenburků.", "tgt_summary": "Christian IX ( à Schleswig – ) est roi de Danemark du au. Il fut surnommé le « beau-père de l'Europe », ayant marié plusieurs de ses enfants à des héritiers de familles royales européennes.", "id": 896844} {"src_title": "Růstový hormon", "tgt_title": "Hormone de croissance", "src_document": [{"title": "Regulace.", "content": "Vylučování růstového hormonu (GH) v hypofýze je regulováno neurosekrečními jádry hypotalamu. Tyto buňky uvolňují peptid zvaný hormon-uvolňující růstový hormon (GHRH nebo somatokrinin) a hormon inhibující růstový hormon (GHIH nebo somatostatin) do hypofýzy portální žilní krví obklopující hypofýzu. Uvolňování GH v hypofýze je primárně určováno rovnováhou těchto dvou peptidů, které jsou následně ovlivněny mnoha fyziologickými stimulátory (např. cvičením, výživou, spátem) a inhibitory (např. bolnými mastnými kyselinami) sekrece GH. Somatotropní buňky v přední části hypofýzy pak syntetizují a sekretují GH pulzně, v odezvě na tyto stimuly hypotalamu. Největší a nejllépe předvídatelný z těchto vrcholů GH nastává přibližně hodinu po nástupu spánku s hladinami 13 až 72 ng / ml v plazmě. Jinak existují velké rozdíly v rámci dní i jedinců. Téměř padesát procent sekrece GH nastává během třetí a čtvrté fáze NREM spánku. Maxima sekrece během dne se vyskytují v intervalech 3 až 5 hodin. Plazmatické koncentrace GH během těchto piků mohou být v rozmezí od 5 do 45 ng / ml. Mezi vrcholy jsou bazální hladiny GH nízké, obvykle nižší než 5 ng / ml po většinu dne a noci. Jiná analýza pulzního profilu GH ve všech případech zaznamenala méně než 1 ng / ml u bazálních hladin, zatímco maximální píky byly umístěny kolem 10-20 ng / ml. Je známo množství faktorů, které ovlivňují sekreci GH, jako je věk, pohlaví, strava, cvičení, stres a další hormony. Adolescenti vylučují GH v dávce přibližně 700 μg / den, zatímco zdraví dospělí vylučují GH v dávce přibližně 400 μg / den. Poruchy spánku obecně potlačují uvolňování GH, zejména po začátku dospělosti.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek.", "content": "Podporuje transport aminokyselin do buněk a zde jejich zabudovávání do proteinů. Kromě toho stimuluje transkripci a translaci, tedy celkově působí pozitivně na proteosyntézu. Má vliv na játra a ledviny. Pod jeho vlivem dochází k produkci tzv. somatomedinů v játrech, které stimulují epifýzodiafýzární (růstové) ploténky dlouhých i krátkých kostí a tak působí na růst kostí do délky. Podporuje i rozklad lipidů (lipolýzu) za uvolnění mastných kyselin do krve. V nadměrném množství vyvolává z dlouhodobého hlediska kromě poruch růstu hyperglykemii. Vyvolává pokles močoviny a aminokyselin v krvi a pozitivní dusíkovou bilanci. Nezávisle na aldosteronu zadržuje sodíkové a draselné kationty v krevní plazmě. Účinky růstového hormonu na tkáně těla mohou být obecně popsány jako anabolické (budování). Stejně jako většina jiných proteinových hormonů působí GH interakcí se specifickým receptorem na povrchu buněk. Zvýšená výška v dětství je nejznámějším účinkem GH. Výška se zdá být stimulována alespoň dvěma mechanismy. Protože polypeptidové hormony nejsou rozpustné v tucích, nemohou proniknout do buněčných membrán. GH tedy vykazuje některé své účinky vazbou na receptory na cílových buňkách, kde aktivuje MAPK / ERK cestu. Prostřednictvím tohoto mechanismu GH přímo stimuluje dělení a množení chondrocytů chrupavky. GH také stimuluje prostřednictvím signální dráhy JAK-STAT produkci inzulinu analogickému růstového faktoru 1 (IGF-1, dříve známého jako somatomedin C), hormonu homologního s proinzulinem. Játra jsou hlavním cílovým orgánem GH pro tento proces a jsou hlavním místem produkce IGF-1. IGF-1 má účinky stimulující růst na širokou škálu tkání. Přídavný IGF-1 je generován v cílových tkáních, čímž se zdá, že je to jak endokrinní, tak autokrinní / parakrinní hormon. IGF-1 má také stimulační účinky na aktivitu osteoblastů a chondrocytů pro podporu růstu kostí. Kromě růstu výšky u dětí a dospívajících má růstový hormon mnoho dalších účinků na tělo: Zvyšuje zadržování vápníku a posiluje a zvyšuje mineralizaci kostí. zvyšuje svalovou hmotu prostřednictvím hypertrofie sarkomeru, podporuje lipolýzu, zvyšuje syntézu bílkovin, stimuluje růst všech vnitřních orgánů s výjimkou mozku, hraje roli v homeostáze, snižuje příjem glukózy v játrech, podporuje glukoneogenezi v játrech, přispívá k udržování a funkci pankreatických ostrůvků, stimuluje imunitní systém, zvyšuje dejodinaci T4 na T3.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy tvorby.", "content": "Nadbytek STH u mláďat vede ke gigantismu, nedostatek naopak k nanismu, který zvláště v dospělosti nemusí být patrný a může se projevit snížením imunitních funkcí. Nadprodukce růstového hormonu v dospělosti se projevuje zvětšováním koncových částí těla (zmohutnění lícních kostí, nadočnicových oblouků, mandibuly, nosu, prstů končetin) a orgánů a vede ke vzniku tzv. akromegalie. Léčba nedostatku růstového hormonu v pubertě se řeší tak, že je každý den jedinci vpichován do čtyřhlavého stehenního svalu Norditropin Simplexx. Takto se to provádí jen do doby, než se zjistí, zda se mu už plně neuzavřely kostní štěrbiny (např. rentgenem ruky). Pak tato léčba končí. V průběhu léčby se každé tři měsíce uskuteční kontrola, kdy se pacient přeměřuje a váží, řeší se s ním zdravotní problémy a průběh léčby.", "section_level": 1}, {"title": "Patologie.", "content": "Nejčastějším onemocněním přebytku GH je nádor hypofýzy složený ze somatotrofních buněk přední části hypofýzy. Tyto somatotrofní adenomy jsou benigní a pomalu rostou a postupně produkují stále více GH. Po celé roky jsou hlavními klinickými problémy přebytky GH. Nakonec může být adenom dostatečně velký, aby způsobil bolesti hlavy, zhoršil vidění tlakem na optické nervy nebo způsobil nedostatek ostatních hypofýzových hormonů vysídlením. Dlouhodobý přebytek GH zesiluje kosti čelisti, prsty u nohou i rukou, což vede k akromegalii. Doprovodné problémy zahrnují pocení, tlak na nervy, např. syndrom karpálního tunelu, svalovou slabost, nadbytek hormonu vázající globulin (SHBG), inzulinovou rezistenci nebo dokonce vzácnou formu diabetu typu 2 a sníženou sexuální funkci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Růstový hormon (GH) \"nebo lidský růstový hormon\" (hGH nebo HGH) nebo také \"somatotropin\" (STH) je peptidový hormon, který stimuluje růst, reprodukci buněk a regeneraci buněk u lidí a jiných zvířat. Je důležitý v lidském vývoji a jde o typ mitogenu, který je specifický pouze pro určité druhy buněk. Růstový hormon je polypeptid s jedním řetězcem obsahujícím 191 aminokyselin, který je syntetizován, uložen a vylučován somatotropními buňkami v laterálních komorách adenohypofýzy. ", "tgt_summary": "L'hormone de croissance chez l'être humain, encore appelée somatotrophine, somatotropine voire somatropine, est une hormone polypeptidique sécrétée par les cellules somatotropes de la partie antérieure de l'hypophyse, qui stimule la croissance et la reproduction des cellules chez les humains et les autres vertébrés. ", "id": 2242747} {"src_title": "Souhvězdí Draka", "tgt_title": "Dragon (constellation)", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "Z nejranější psaných záznamů se dozvídáme, že staří Egypťané ztotožňovali toto souhvězdí s Tawaretou, bohyní severní oblohy v panteonu jejich božstev. Vážená jako stále bdělá neboť souhvězdí nikdy nezapadá, byla zobrazována jako nelítostná ochranná bohyně, jejíž tělo bylo složeno z částí krokodýla, člověka, lva a hrocha. Existuje mnoho dalších mýtů, týkajících se tohoto souhvězdí. Řecké pojmenování, \"Draco\", vychází z jeho podobnosti s drakem, i když existují alternativní výklady, jako např. legenda o matce velbloudů. Podle nejznámějšího řeckého mýtu se jedná o Ládóna, stookého draka, který měl za úkol hlídat zlatá jablka v zahradě Hesperidek. Poslala ho tam Héra, když zjistila, že Hesperidky, kterým strom svěřila, si trhají jablka pro sebe. Ládón uhlídal jablka až do té doby, kdy jedenáctou z dvanácti Héraklových prací bylo právě jejich ukradení. Stohlavý Ládón však měl ohromnou sílu a navíc nikdy nespal, takže bylo nanejvýš obtížné jablka získat. Héraklés využil nabídku titána Atláse a nechal si od něj jablka donést. Předtím však musel zabít Ládóna, kterého se Atlás bál. Zastřelil ho otráveným šípem přes zahradní zeď. Podle legendy později Héra umístila Ládóna na obloze jako souhvězdí Draka. V jiné řecké báji souhvězdí představuje draka, kterého zabil Kadmos při zakládání Théb. Ve třetí legendě souhvězdí představuje draka chránícího zlaté rouno a kterého přemohl Iásón. Skutečnost, že se jedná o cirkumpolární souhvězdí, které nikdy nezapadá pod obzor, hraje v bájesloví také důležitou úlohu.", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Alfa Draconis nese jméno Thuban (3,7 mag). Je to modrobílý obr. Thuban byl před 4000 lety „severní hvězdou“ – nejbližší hvězdou severního nebeského pólu, od kterého byl vzdálený 10 ́. Vlivem precese zemské osy se ale posunul na své dnešní místo a na místo Polárky se dostane až kolem roku 20 000. Hlavu Draka tvoří beta Draconis (Rastaban), gama Draconis (Etamin), zéta Draconis (Grumium) a ní Draconis (Kuma). Rastaban (2,8 mag) je žlutý obr. Etamin (2,2 mag) je oranžový obr a nejjasnější hvězda v Drakovi. Eta Draconis, také Aldhibain (2,3 mag) je těsná dvojhvězda. Ný Draconis (4,9 mag) je taktéž dvojhvězda. Další dvojhvězdou v Drakovi je omikron Draconis (4,6 mag). Jinou hvězdou je sigma Draconis (Alsafi).", "section_level": 1}, {"title": "Objekty vzdáleného vesmíru.", "content": "V Drakovi je velmi mnoho NGC objektů, jen málo z nich je však přístupných pro malé dalekohledy. Nejjasnější je planetární mlhovina NGC 6543 s jasností 8,1 mag známá také jako Kočičí oko. Dalším významným objektem je čočková galaxie M 102 (Vřeteno) vzdálená zhruba 40 milionů světelných let od Země. Objevena byla v roce 1781.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drak (latinsky \"Draco\", 2. p. \"Draconis\") je souhvězdí na severní obloze. Je jedním z 88 moderních souhvězdí a také jedním z 48 souhvězdí, která zavedl starořecký astronom Ptolemaios. Leží mezi souhvězdími Malého medvěda, Žirafy, Velké medvědice, Pastýře, Herkula, Lyry, Labutě a Cefea. Drak je cirkumpolární souhvězdí severní oblohy, takže je v České republice vidět po celý rok. Nejlepší pozorovací podmínky nastávají v červnu a červenci. 2. června je v horní kulminaci (je nejvýše nad obzorem). V dolní kulminaci je 1. listopadu. V listopadu a prosinci je v nejhorším pozorovacím postavení.", "tgt_summary": "Le Dragon (Draco) est une des du ciel, la huitième par la taille. Elle est composée d'une longue suite d'étoiles qui longe une partie de la Petite Ourse. Malgré sa longueur, elle ne contient pas d'étoile véritablement brillante. Le Dragon était l’une des identifiées par Ptolémée.", "id": 726240} {"src_title": "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců", "tgt_title": "Royaume des Serbes, Croates et Slovènes", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany, Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (\"Stát SHS\", srbochorvatsky (\"Država Slovenaca, Hrvata i Srba\", slovinsky \"Država Slovencev, Hrvatov in Srbov\"), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát se rozkládal na územích Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny. Části Vojvodiny – Bačka, Banát a Baranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Severní Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení \"Státu SHS\" se Srbským královstvím a vyhlášení \"Království Srbů, Chorvatů a Slovinců\" jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad. Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie. Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavného křesťanství a sunnitského islámu. Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie. Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.", "section_level": 2}, {"title": "20. a 30. léta.", "content": "Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević (1844–1921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla o rok později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karađorđević (1883–1934). Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské. V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na Francii a Malou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu. Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a zánik království.", "content": "Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (9. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla. Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; \"Nezavisna država Hrvatska\"). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o největší dvě se podělilo Německo, Itálie, Maďarsku připadla malá oblast Prekmurje na východě Slovinska. Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo (východní část Vojvodiny – Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Severní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, ztroskotaly. Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začaly velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly. Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců neboli Království SHS (tehdejší srbochorvatštinou \"Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca\" (cyrilicí) \"Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца\", slovinsky \"Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev\"), byl stát na Balkáně, v jihovýchodní Evropě, který existoval mezi lety 1918–1941/5. Od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie (\"Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija\").", "tgt_summary": "Le royaume des Serbes, Croates et Slovènes est le nom d'un ancien État d'Europe proclamé à partir du sous l'égide de la monarchie serbe des Karađorđević. Le, cet État est rebaptisé « royaume de Yougoslavie » sous le règne du roi Alexandre.", "id": 1317549} {"src_title": "Pchjongjang", "tgt_title": "Pyongyang", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Podle legendy bylo město založeno již v roce 2333 př. n. l., a to pod názvem Wanggomsong (왕검성; 王儉城). Postupně se rozrostlo v jedno z nejvýznamnějších měst tehdejšího království Kočóson. Roku 108 př. n. l. bylo dobyto čínskou dynastií Chan, zpět do Koreje se vrátilo roku 313, kdy jej dobylo tehdejší království Kogurjo, které ho roku 427 povýšilo na hlavní město. Po dalších dvou stoletích, v roce 668, ho dobyli jiní tehdejší korejští vládcové a zároveň i zničili, bylo však později obnoveno pod názvem Sogjong (서경; 西京), doslova \"západní hlavní město\". Za vlády dynastie Čóson se stalo centrem provincie Pchjongan, posléze po reformách roku 1896 provincie Jižní Pchjongan, a zůstalo jím až do poloviny 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "V roce 1945 zde skončila japonská vláda a město bylo obsazeno sovětskými jednotkami, stalo se zároveň i hlavním městem nově ustanovené KLDR; a to jako důsledek ztráty Soulu. Během následné Korejské války bylo město téměř zničeno, ale díky pomoci SSSR se záhy dočkalo rychlé obnovy. Ta však proběhla v grandiózním sovětském stylu, v některých částech města staré chýše nahradily velké moderní domy a široké bulváry. V rámci RVHP sem dodávala stroje a zboží také i bývalá ČSSR, takže ještě dnes zde například jezdí české tramvaje. Bylo vybudováno metro i mnohá panelová sídliště. V roce 1988 se pokoušelo, ač neúspěšně postavit největší hotel na světě – Rjugjong. Od roku 1990, kdy došlo k prudkému zhoršení ekonomické situace v celé KLDR, dochází k chátrání většiny domů a nedostatku energie, přesto v rámci celé země je zde situace ještě relativně dobrá.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Přestože se jedná o skoro třímilionovou metropoli, není zde téměř žádná automobilová doprava. Soukromé osobní vlastnictví automobilů se se severokorejskou ideologií vylučuje, státní instituce nemají peněz nazbyt a pohonné hmoty jsou na zvláštní příděl. Pchjongjangské ulice tak nejčastěji brázdí trolejbusy a autobusy městské hromadné dopravy a auta vládních, armádních a státních institucí. Pchjongjangské metro tvoří dvě linky o celkové délce 22,5 km. Metro, stavěné v podobném stylu jako metro v Moskvě, bývá ale často kvůli nedostatku elektřiny mimo provoz. Páteří systému MHD je tedy síť tramvají a doplňující síť trolejbusů. Velká část obyvatel chodí pěšky, nebo jezdí na kole. Jízdních kol je tu však proti jiným asijským velkoměstům také podstatně méně, kolo je zde považováno za luxus a k jeho pořízení je kromě vysoké ceny potřeba dobrozdání od zaměstnavatele a pracovního kolektivu. Nedaleko od města se nachází také mezinárodní letiště Sunan, odkud dvakrát týdně odlétá jedno letadlo do Pekingu, ostatní lety jsou charterové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pchjongjang ( – \"Pchjŏngjang\", anglickým přepisem \"Pyongyang\"; dříve (japonsky) \"Heidžó\" (平壌); dříve česky \"Fenjan\") je hlavní město Korejské lidově demokratické republiky. Leží na dolním toku řeky Tedong, která jej dělí na výstavní západní část a nepříliš vzhlednou východní část. Podle neaktuálního oficiálního údaje z roku 2008 zde žije 3 255 388 obyvatel, současné neoficiální odhady se pohybují mezi 700 000 a 3,8 milionu obyvatel. ", "tgt_summary": "Pyongyang (P'yŏngyang, ; littéralement : « La localité calme ») est la capitale et la plus grande ville de la République populaire démocratique de Corée (RPDC), fréquemment appelée Corée du Nord. La population officielle du centre-ville est estimée à 2,5 millions d'habitants en 2013, tandis que l'agglomération en rassemble environ 3,3 millions. Sa superficie est de, soit près de trois fois celle de Los Angeles. Elle constitue le cœur politique, économique et culturel du pays. ", "id": 2370212} {"src_title": "Warcraft III: Reign of Chaos", "tgt_title": "Warcraft III: Reign of Chaos", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Toto pokračování přineslo velké množství změn. Nejzásadnější změnou je přechod do 3D grafiky. K dvěma základním rasám, lidem a orkům, přibyly dvě nové: nemrtví (kteří se podobají Zergům ve Starcraftu) a noční elfové (někdy také označovaní jako temní elfové). Každá rasa má své specifické jednotky a budovy – ne každá z nich má přímý protějšek u ostatních ras. Významně vzrostl počet kouzel ve hře a schopností jednotek. Silné stránky ras jsou: Třetí díl pokračuje v tom, v čem začal ke druhému dílu, v používání hrdinů. Každá rasa zde má tři hrdiny – mocné jednotky schopné nosit předměty (například léčivý lektvar), sbírat zkušenosti a postupovat v úrovních. Lidé mají paladina, arcimága a horského krále, nemrtví mají rytíře smrti, liche (nemrtvého mága) a pána děsu, orkové proroka, pána mečů a náčelníka Taurenů/Taurů a noční elfové měsíční kněžku, strážce lesa a lovce démonů. Na rozdíl od druhého dílu je zde k dispozici oživovací oltář, v němž se padlí hrdinové mohou oživit. Dále se ve hře nachází tzv. „creeps“(krýps - krýpové), neutrální bytosti, které napadnou každého, kdo se přiblíží. Jejich pobitím hráč získá kouzelné předměty a zkušenosti pro hrdinu. Jsou přidány různé typy útoků a brnění, takže například jednotka v lehkém brnění je silně zranitelná útokem některých nepřátel, ale málo zranitelná jinými (např. jezdec na vlku má velký bonus proti budovám).", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj hry začíná po mnohaletém klidu ve chvíli, kdy se mladému vůdci Hordy Thrallovi ve snu zjeví bývalý mocný kouzelník a nyní prorok Medivh a vyzve jej k ukončení bojů s Aliancí lidí, trpaslíků a gnómů a k opuštění země Lordaeronu a vyhledání západního kontinentu jménem Kalimdor. Thrall toto varování poslechne a společně s osvobozenými azerothskými orky (včetně svého přítele, náčelníka klanu Warsong Groma Hellscreama) odpluje. Medivh v podobě havrana odletí do Lordaeronu, kde právě král Terenas jedná s arcimágem Antonidasem o nákaze, jež postihla severní území. Medivh se k diskuzi přidá a přesvědčuje krále k tomtéž kroku, k jakému přesvědčil Thralla. Terenas pokládá proroka za blázna a neuposlechne. Medivh poté letí do města kouzelníků, Dalaranu a zkusí přesvědčit Antonidase. Ten je však stejně skeptický jako Terenas. Jejich rozhovor tajně sledovala Antonidasova studentka Jaina Proudmoore. Antonidas ji pošle na pomoc lordaereonskému princi (Terenasově synovi, který je rovněž jejím přítelem a láskou z dětství) jménem Arthas Menethil, který mezitím se svým paladinským mistrem Utherem Lightbringerem zlikvidoval orkské pány mečů klanu Blackrock, jež napadli vesnici a obětovali část vesničanů démonům. Poté se všichni tři střetávají s nemrtvými, které řídí kult \"Zatracených\" pod vedením necromancera Kel'Thuzada, kteří roztrušují po vesnicích nakažené obilí, které nejenže jeho poddané zabíjí, ale díky temné magii je přivede zpět k životu ve zvrácené formě. Společně pak trojice odhaluje stále chmurnější informace. Arthas je donucen vybít infikované město Stratholme (čehož se lord Uther a Jaina odmítli zúčastnit) a od Kel'Thuzada zjistí, že za vražděním a oživováním jeho lidu stojí pán děsu Mal’ganis. Frustrovaný z nemožnosti zabránit takové zkáze se Arthas vydá pomstít se na sever do země Northrendu, kde chce zabít Mal'ganise. Jainu Prodmoore, která odmítla Arthasovi asistovat s čistkou ve Stratholmu, navštíví prorok Medivh a přesvědčuje ji, aby odjela s lidmi do Kalimdoru, dokud je čas, čehož Jaina uposlechne. Arthasovu výpravu na sever král Terenas odvolá. Princ se však své pomsty nevzdá a spálí lodě, aby se již nikdo nemohl vrátit, a čin svede na trolly. Také na severu potká skupinu trpaslíků, vedenou archeologem Muradinem Bronzebeardem, a společně se zmocní legendárního meče jménem Mrazivý smutek, po kterém trpaslíci pátrali. Je to sice mocná zbraň a Arthas se ho chopil v dobré víře, že se díky němu zbaví vychytralého pána děsu a ochrání svůj lid, ale cena je vysoká. Arthas vysvobozením meče z ledového podstavce téměř zabije Muradina, jenže Arthas se domnívá, že ho zabil úplně, a tak ho zde nechá. Síla tohoto meče sice pomohla zabít Mal’ganise, ale Arthas také meči zaprodal svou duši - byla to pouze první duše, která Mrazivý smutek nasytila. Nyní je prostřednictvím meče Arthasovým pánem zlý duch, zvaný králů lichů, na jehož příkaz poté v Lordaeronu bez váhání zabije svého otce, krále Terenase. Pán děsu Tichondrius, vyslanec Plamenné legie, která na svět seslala Pohromu, proti které Arthas dříve bojoval, mu zadává příkazy, které Arthas také plní. Oživí liche Kel’Thuzada s pomocí Sluneční Studny v elfském království Quel’thalasu (při té příležitostí prastaré království zničí stejně jako své vlastní a z ochránkyně země Sylvanas Windrunner si udělá nemrtvou služebnici). Kel'Thuzad později v poraženém táboru orků kmene Blackrock v jednom portálu kontaktuje krále démonů Archimonda, jenž lichovi přikáže, aby našel knihu kouzel Medivha a s její pomocí ho mohl vyvolat. Pod Arthasovým velením Pohroma zaútočí na kouzelnické město Dalaran, pozabíjí mágy, najde knihu a vyvolá Archimonda. Ten pomocí magie rozdrtí Dalaran v prach. Ačkoliv měl král lichů svět připravit na příchod Plamenné legie a pánové děsu na něj při tom měli dohlížet, král lichů má své vlastní plány. Archimonde, Tychondrius a vládce Pánů pekel, Mannoroth, zahájí invazi a zdevastují Lordaeron. Mezitím se Thrall a orkové vylodí v Kalimdoru, kde narazí na výzkumné expedice lidí, což opět skončí bojem. Thrall se spřátelí s vůdcem taurenů Cairnem a společně pak vyhledají proroka Medivha. U něj najdou vůdkyní přeživších z Lordaeronu, Jainu Proudmoore. Prorok jim řekne, že se lidé a orkové musí spojit a osvobodit Thrallova přítele, Gromma Helscreama, který se (znovu) společně se svým kmenem poddal démonické moci Plamenné legie, když se se svým klanem opět napili krve Mannorotha. Thrallovi se podaří osvobodit \"nakažené\" orky a s Grommem nakonec zabijí samotného Mannorotha, za což ale Gromm zaplatí životem. V kampani za noční elfy se kněžka Tyrande Whisperwind marně brání náporům cizinců a nemrtvých a rozhodne se proto probudit mocného druida, svého milovaného Malfuriona Stormrage, a poté z vězení osvobodí také jeho bratra, lovce démonů Illidana. Malfurion však s jeho propuštěním kvůli Illidanově historii nesouhlasí. Illidan chce nočním elfům dokázat svou užitečnost a na Arthasův popud se zmocní magické Gul'danovy lebky (která ho napůl promění v démona) a zabije pána děsu Tichondria (ostatně právě proto král lichů Arthase za Illidanem poslal). Je však svým bratrem Malfurionem vyhnán, ačkoliv svým počínáním Plamennou legii značně oslabil. Elfové se nakonec spojí s orky a lidmi a u stromu světa, Nordrassilu, se postaví Archimodově armádě, v posledním pokusu o záchranu světa. Malfurion na poslední chvíli dokončí past a Archimonde se do ní chytí. Spolu se stromem světa jej zničí tisíce starobylých bludiček. Archimonda tak zničila samotná esence života na Azerothu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Warcraft III: Reign of Chaos (česky \"Vláda chaosu\") je strategická počítačová hra společnosti Blizzard Entertainment vydaná 5. července 2002 (v USA). Jde o druhé pokračování hry \"\" a třetí hru ve fiktivním světě Warcraft. ", "tgt_summary": "' bénéficie d'une extension, intitulée ', publiée par le. Comme le jeu original, celle-ci est bien accueillie par les critiques et rencontre rapidement un certain succès commercial avec plus d’un million d'exemplaires vendus en moins de deux mois. Aucune suite n'a été annoncée à ce jour mais en 2004, a publié un jeu de rôle en ligne massivement multijoueur intitulé \" basé sur l’univers du jeu. Avec plus de onze millions d'abonnés en 2011, celui-ci reste l'un des jeux les plus célèbres dans le monde.", "id": 1950171} {"src_title": "Antikoncepce", "tgt_title": "Contraception", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Egyptský Ebersův papyrus z roku 1550 př. n. l. a Kahúnský papyrus z roku 1850 př. n. l. obsahují nejranější zdokumentované popisy antikoncepce - používání medu, lístků akácie a cupaniny, které se vkládaly do vagíny, aby zabránily proniknutí spermatu. Starověké egyptské kresby rovněž znázorňují používání kondomů. Kniha Genesis popisuje vyjmutí údu neboli přerušovanou soulož jako způsob antikoncepce, když Onan „vyplýtval své semeno“ (ejakuloval) na zem, aby nezplodil dítě s ženou svého zesnulého bratra, Támar. Má se za to, že ve starověkém Řecku se jako antikoncepce používal hladýš, který byl díky své účinnosti a tudíž žádoucnosti hromadně sklízen až do vymizení této rostliny. Ve středověké Evropě byla jakákoli snaha zabránit těhotenství katolickou církví považována za nemorální. Má se za to, že ženy v té době používaly řadu antikoncepčních opatření, například přerušovanou soulož nebo vkládání kořenů lilie a routy do vagíny. Casanova (1725–1798) popsal používání návleku z jehněčího střívka pro prevenci otěhotnění; všeobecně dostupné kondomy se však objevily až ve 20. století. V roce 1909 Richard Richter vyvinul první nitroděložní tělísko ze střívka bource morušového, které pak v Německu ve druhé polovině 20. let 20. století dále vyvíjel a prodával Ernst Gräfenberg. V roce 1916 Margaret Sangerová otevřela ve Spojených státech první kliniku zabývající se antikoncepcí, za což byla zatčena. Její příklad v roce 1921 následovala první klinika ve Spojeném království otevřená Marií Stopesovou. Gregory Pincus a John Rock s pomocí Americké federace pro plánované rodičovství v 50. letech 20. století vyvinuli první antikoncepční tabletky, které se v 60. letech 20. století staly veřejně dostupnými. Potrat pomocí léků se stal alternativou k chirurgickému potratu díky dostupnosti prostaglandinových analogů v 70. letech 20. století a mifepristonu v 80. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Metody.", "content": "K metodám antikoncepce patří bariérové metody, hormonální antikoncepce, nitroděložní tělíska, sterilizace a metody založené na jistém způsobu chování. Používají se před pohlavním stykem nebo v jeho průběhu, zatímco nouzová antikoncepce účinkuje ještě několik dní po pohlavním styku. Spolehlivost se vyjadřuje obecně jako procento žen, které otěhotní při používání určité metody během prvního roku, a u vysoce spolehlivých metod, jako je podvázání vejcovodů, někdy také jako četnost selhání během života uživatele. Nejspolehlivější metody jsou ty, které účinkují dlouhodobě a nevyžadují průběžné návštěvy lékaře. Chirurgická sterilizace, implantovaná hormonální antikoncepce a nitroděložní tělíska vykazují četnost selhání během prvního roku nižší než 1 %. Nižší než 1 % během prvního roku (či v případě metody laktační amenorey, LAM, během prvních šesti měsíců) může být také četnost selhání hormonálních antikoncepčních tablet, náplastí nebo kroužků a metody laktační amenorey, jsou-li důsledně užívány. Při typickém používání je ale četnost selhání během prvního roku poměrně vysoká. Pohybuje se od 3 do 9 % a příčinou je nesprávné používání. Ostatní metody jako přirozené plánování rodičovství, kondomy, vaginální pesary a spermicidy vykazují vyšší četnost selhání během prvního roku, i pokud jsou používány správně. I když jsou určité potenciální nežádoucí účinky spojeny se všemi metodami antikoncepce, je takové riziko vždy nižší než riziko otěhotnění. U mnohých metod antikoncepce, například ústně užívané antikoncepce, nitroděložního tělíska, implantátu nebo injekcí, platí, že jakmile se přestanou používat nebo se odstraní, je četnost otěhotnění v následujícím roce stejná jako u žen, které antikoncepci nepoužívaly. U žen s určitými zdravotními potížemi je v případě některých forem antikoncepce nezbytné další lékařské vyšetření. Je-li žena jinak zdravá, nemělo by být u mnoha metod antikoncepce, například antikoncepčních tablet, injekcí, implantátů nebo kondomu, lékařské vyšetření nutné. Konkrétně se zdá, že gynekologické vyšetření, vyšetření prsou a krevní testy před zahájením užívání antikoncepčních tablet nemají žádný vliv na výsledek, a proto nejsou nutná. Světová zdravotnická organizace vydala v roce 2009 podrobný seznam medicínských kritérií, která by měla být u jednotlivých typů antikoncepce splněna.", "section_level": 1}, {"title": "Hormonální antikoncepce.", "content": "Hormonální antikoncepce působí tak, že brání ovulaci a početí. Je dostupná v mnoha různých formách, například jako tablety užívané ústně, podkožní implantáty, injekce, náplasti, nitroděložní tělíska nebo vaginální kroužky. Zatím je dostupná pouze pro ženy. Existují dva typy antikoncepce užívané ústně - kombinovaná orální kontracepce a tablety obsahující pouze progestogen. Jsou-li užívány během těhotenství, nezvyšují riziko potratu ani nezpůsobují vrozené vady. Preparáty působí několika mechanismy – primárním je inhibice ovulace, sekundární účinky lze rozdělit na preimplantační (zahušťují hlen, zpomalují motilitu vejcovodů a řasinkového epitelu v nich), periimplantační (ovlivněním endometria brání nidaci) a postimplantační (nezabrání samotné nidaci, ale udržení těhotenství). Periimplantační a postimplantační sekundární účinky jsou postfertilizační, tj. abortivní (způsobující potrat) – dochází při nich k odumření oplodněného vajíčka.Preparáty působí několika mechanismy – primárním je inhibice ovulace, sekundární účinky lze rozdělit na preimplantační (zahušťují hlen, zpomalují motilitu vejcovodů a řasinkového epitelu v nich), periimplantační (ovlivněním endometria brání nidaci) a postimplantační (nezabrání samotné nidaci, ale udržení těhotenství). Periimplantační a postimplantační sekundární účinky jsou postfertilizační, tj. abortivní (způsobující potrat) – dochází při nich k odumření oplodněného vajíčka. S kombinovanou hormonální antikoncepcí je spojováno mírně zvýšené riziko žilní a arteriální trombózy (tvorby krevních sraženin v žilách nebo v tepnách), avšak toto riziko je nižší než riziko související s otěhotněním. Kvůli tomu se kombinovaná antikoncepce nedoporučuje ženám starším 35 let, pokud nepřestanou kouřit. Vliv na pohlavní touhu je různý, u některých žen se pohlavní touha zvyšuje, u jiných snižuje, většina ale žádný vliv nepociťuje. Kombinovaná antikoncepce užívaná ústně snižuje riziko rakoviny vaječníku a rakoviny dělohy a nemá zřejmě žádný vliv na riziko rakoviny prsu. Otázka je nicméně sporná a výsledky studií na toto téma jsou nekonzistentní. Často také omezuje menstruační krvácení a zmírňuje bolestivé křeče při menstruaci. Nižší dávky estrogenu ve vaginálním kroužku mohou snižovat riziko citlivosti prsou, nauzey a bolesti hlavy, které jsou spojovány s přípravky obsahujícími vyšší dávku estrogenu. Progestinové tablety, injekce a nitroděložní tělíska riziko tvorby krevních sraženin nezvyšují, a proto je mohou používat i ženy, které v minulosti trpěly krevními sraženinami v žilách. Ženy, u nichž byla v minulosti zaznamenána tvorba krevních sraženin v tepnách, by měly používat nehormonální antikoncepci nebo metodu založenou pouze na progestinu s výjimkou injekční formy. Progestinové tablety mohou zmírňovat příznaky během menstruace a mohou je užívat i kojící ženy, protože neovlivňují tvorbu mateřského mléka.Při používání metod založených pouze na progestinu může docházet k nepravidelnému menstruačnímu krvácení a někdy i k zástavě menstruace. Progestiny drospirenon a desogestrel minimalizují androgenní vedlejší účinky, avšak zároveň zvyšují riziko tvorby krevních sraženin, a proto nepatří k antikoncepci první volby. V případě progestinu Depo-Provera aplikovaného formou injekcí se odborníci neshodují na obvyklé četnosti selhání během prvního roku. Údaje kolísají od méně než 1 % až do 6 %.", "section_level": 2}, {"title": "Bariérová antikoncepce.", "content": "Bariérová antikoncepce jsou prostředky, které se snaží bránit početí tím, že fyzicky znemožňují pronikání spermatu do dělohy. Patří k nim mužský kondom, ženský kondom, cervikální klobouček, pesar a antikoncepční houbička se spermicidem. Celosvětově nejrozšířenější metodou antikoncepce je kondom. Mužský kondom se nasazuje na mužův ztopořený penis. Fyzicky brání proniknutí spermatu do těla sexuálního partnera. Moderní kondomy se vyrábějí nejčastěji z latexu, někdy se ale k jejich výrobě používají i jiné materiály jako polyuretan nebo jehněčí střívko.Existuje i ženský kondom, který se vyrábí nejčastěji z nitrilu, latexu nebo polyuretanu. Výhodou mužských kondomů je, že jsou levné, snadno se používají a mají jen velmi málo nežádoucích účinků. V Japonsku používá kondom přibližně 80 % párů, které se chrání před početím. V Německu se toto číslo pohybuje kolem 25 % a ve Spojených státech je to 18 %. Typická četnost selhání během prvního roku je u mužských kondomů 15 % a u vaginálních pesarů se spermicidem 16 %. Při správném používání jsou spolehlivější kondomy s 2% četností selhání během prvního roku, zatímco četnost selhání vaginálního pesaru během prvního roku je 6 %. Kondom má navíc ještě tu výhodu, že pomáhá bránit šíření některých sexuálně přenosných infekcí jako například HIV/AIDS. Antikoncepční houbička je kombinací bariérové antikoncepce se spermicidem. Podobně jako pesar se zavádí hluboko do vagíny před pohlavním stykem, a aby byla spolehlivá, musí být umístěna až před děložní čípek. Typická četnost selhání během prvního roku závisí na tom, zda žena už v minulosti rodila. U žen, které už rodily, dosahuje četnost selhání 24 %, u žen, které dosud nerodily, 12 %. Houbičku je možné zavést až 24 hodin před pohlavním stykem a ve vagíně musí zůstat aspoň šest hodin po pohlavním styku. Zaznamenány byly alergické reakce, ale i některé závažnější nežádoucí účinky jako syndrom toxického šoku.", "section_level": 2}, {"title": "Nitroděložní tělíska.", "content": "V roce 1967 přišel na domácí trh původní český model, tělísko DANA. Ta byla vyvinuta ve Státním výzkumném ústavu textilním - Centrum radiačních technologií (SVÚT-CRT), dříve se sídlem Brno, Václavská 6, později ve Veverské Bítýšce. K nim byly vyvinuty také zavaděče a měrky. Vedoucí státního úkolu a řešitelského týmu byla RNDr. Dana Provazníková, po které dostala tělíska jméno. Byly vyvinuty nejen různé velikosti, ale i tvary, aby bylo možné vybrat ten nejvhodnější podle tvaru dělohy. Později byl na tělíska přidán měděný kroužek nebo trubička, jako antimikrobiální opatření. Tělíska po ukončení klinických zkoušek a po obdržení povolení od SÚKL sériově vyráběl n.p. Gama. Na základě dlouhodobého klinického testování byla tato tělíska určena pro dočasnou antikoncepční ochranu, jejíž dobu předepisoval lékař, na základě kontroly minimálně 1× ročně. Předepsaného rozsahu klinických zkoušek se zúčastnily desítky doktorů, z nichž dva byli mylně uváděni na základě odkazu [60] jako autoři. Moderní nitroděložní tělíska jsou zpravidla tělíska ve tvaru T obsahující měděný drátek nebo levonorgestrel. Zavádějí se do dělohy. Je to forma dlouhodobě účinkující reverzibilní antikoncepce. Četnost selhání během prvního roku je u měděných nitroděložních tělísek kolem 0,8 %, u nitroděložních tělísek s levonorgestrelem 0,2 %. Z různých typů antikoncepce patří společně s antikoncepčními implantáty k těm, s nimiž jsou uživatelky nejspokojenější. Jejich spolehlivost a bezpečnost je doložena u dospívajících i u žen, které dosud nerodily. Nitroděložní tělíska nemají nežádoucí vliv na kojení a je možné je zavádět hned po porodu. Dají se používat také bezprostředně po potratu. Po odstranění se plodnost okamžitě vrací na normální úroveň, a to i po dlouhodobém používání. Měděná nitroděložní tělíska mohou zvyšovat menstruační krvácení a způsobovat bolestivější křeče. Hormonální nitroděložní tělíska mohou menstruační krvácení naopak potlačovat nebo dokonce i zastavit. K dalším možným komplikacím patří vypuzení (ve 2–5 % případů) a vzácně i perforace (proděravění) dělohy (v méně než 0,7 % případů). Křeče je možné léčit nesteroidními antiflogistiky. V roce 2007 byla nitroděložní tělíska nejrozšířenější reverzibilní metodou antikoncepce s více než 180 miliony uživatelek po celém světě. Dřívější model nitroděložního tělíska (Dalkonův štít) byl spojován se zvýšeným rizikem hlubokého pánevního zánětu, avšak stávající modely toto riziko u žen, které v době zavedení netrpěly sexuálně přenosnou infekcí, nijak neovlivňují.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace.", "content": "Chirurgická sterilizace se provádí formou podvázání vejcovodů u žen a vasektomie u mužů. Nemá žádné významné dlouhodobé vedlejší účinky, podvázání vejcovodů naopak snižuje riziko rakoviny vaječníku. Pravděpodobnost krátkodobých komplikací je dvacetkrát nižší u vasektomie než u podvázání vejcovodů. Po vasektomii může dojít k otoku a bolestivosti šourku. Tyto potíže ale obvykle odezní během jednoho až dvou týdnů. V případě podvázání vejcovodů se komplikace projevují v 1 až 2 % zákroků. K případným závažným komplikacím dochází zpravidla v důsledku anestezie. Ani jedna z těchto metod neposkytuje ochranu před sexuálně přenosnými infekcemi. Některé ženy svého rozhodnutí později litují. Je to přibližně 5 % žen starších 30 let a kolem 20 % žen mladších 30 let. U mužů je pravděpodobnost, že budou zákroku litovat, nižší (< 5 %); vyšší bývá u mužů v mladším věku, s malými dětmi nebo bezdětných a žijících v nestabilním manželství. V jistém průzkumu provedeném mezi lidmi, kteří měli děti, uvedlo 9 % respondentů, že by děti neměli, kdyby se mohli tehdy rozhodnout jinak. Přestože je sterilizace považována za trvalý zákrok, je možné se pokusit o reverzi podvázání vejcovodů obnovením průchodnosti vejcovodů, respektive o reverzi vasektomie obnovením průchodnosti chámovodů. U žen souvisí touha po reverzi zákroku často se změnou partnera. Úspěšnost početí po reverzi podvázání vejcovodů se pohybuje od 31 do 88 %. K možným komplikacím patří mimo jiné i zvýšené riziko mimoděložního těhotenství. Počet mužů žádajících o reverzi zákroku se pohybuje od 2 do 6 %. Úspěšnost zplození dítěte po reverzi zákroku se pohybuje od 38 do 84 %. Bývá tím nižší, čím delší doba uplyne od původního zákroku do reverze. Pro muže může být jednou z možností odběr spermatu s následným oplodněním ve zkumavce.", "section_level": 2}, {"title": "Metody založené na jistém způsobu chování.", "content": "K metodám založeným na jistém způsobu chování patří načasování nebo takový způsob pohlavního styku, aby se zabránilo proniknutí spermatu do ženského pohlavního ústrojí, a to buď obecně, nebo v době, kdy se v něm může nacházet vajíčko. Jsou-li tyto metody dodržovány bezchybně, může se jejich četnost selhání během prvního roku pohybovat kolem 3,4 %, avšak v případě nesprávného dodržování se může blížit i 85 %.", "section_level": 2}, {"title": "Přirozené plánování rodičovství.", "content": "Metody sledování plodných dnů spočívají v určování nejplodnějších dnů menstruačního cyklu a vyhýbání se nechráněnému pohlavnímu styku. Plodnost je možné určovat například na základě bazální tělesné teploty, cervikálního hlenu nebo dne cyklu. Četnost selhání během prvního roku se u těchto metod pohybuje zpravidla od 12 do 25 %. V případě bezchybného používání závisí na používané metodě a pohybuje se obvykle od 1 do 9 %. Důkazů, z nichž odhady vycházejí, je ale málo, neboť většina účastníků studií tyto metody přestává používat předčasně. Na celém světě tyto metody používá přibližně 3,6 % párů. Metoda vycházející z určení bazální tělesné teploty a dalšího primárního znaku je označována jako symptotermální. K neplánovanému otěhotnění dochází u typických uživatelů symptotermální metody v 1 až 20 % případů.", "section_level": 3}, {"title": "Přerušovaná soulož.", "content": "Přerušovaná soulož (odborně též coitus interruptus) je praktika spočívající v ukončení pohlavního styku (vyjmutí pohlavního údu) před ejakulací. Hlavním rizikem této metody je, že ji muž neprovede správně nebo včas. Četnost selhání během prvního roku se pohybuje od 4 % při bezchybném používání až po 27 % při běžném používání. Někteří lékaři tuto metodu nepovažují za antikoncepci. O obsahu spermatu v preejakulátu je k dispozici pouze málo důkazů. Zatímco v některých předběžných studiích žádné sperma v preejakulátu zjištěno nebylo, v jednom z dalších klinických hodnocení bylo sperma zjištěno u 10 z 27 dobrovolníků. Metodu přerušované soulože jako antikoncepci používají přibližně 3 % párů.", "section_level": 3}, {"title": "Abstinence.", "content": "Přestože některé skupiny propagují absolutní sexuální abstinenci, kterou rozumějí vyhýbání se jakékoli sexuální aktivitě, v kontextu antikoncepce se tímto termínem obvykle myslí vyhýbání se vaginálnímu styku. Jako způsob zabránění těhotenství je sexuální abstinence 100% spolehlivá. Ne každý, kdo se chce chovat zdrženlivě, se ale vzdá veškeré sexuální aktivity. V mnoha populacích je také významné riziko otěhotnění jako důsledek znásilnění. Výchova k sexuální abstinenci nesnižuje četnost těhotenství u nezletilých. Četnost těhotenství u nezletilých je vyšší u studentek s výchovou k pohlavní abstinenci než u studentek, jimž se dostává komplexní sexuální výchovy.Někteří odborníci doporučují těm, kteří používají sexuální abstinenci jako hlavní metodu antikoncepce, aby používali ještě nějakou další metodu nebo metody (například kondom nebo nouzovou antikoncepci). Za antikoncepci bývá někdy považován také sex bez penetrace, tj. bez vaginálního styku, a orální sex bez vaginálního styku. Obecně sice platí, že interfemorální styk a další metody styku, kdy se penis pohybuje v blízkosti vagíny (tření genitálií) a anální styk) zabraňují otěhotnění, přesto k němu ale může dojít, je-li sperma ejakulováno v blízkosti vstupu do vagíny a může-li do ní proniknout společně s tekutinou zajišťující lubrikaci vagíny.", "section_level": 3}, {"title": "Laktace.", "content": "Metoda laktační amenorey spočívá ve využívání ženiny přirozené poporodní neplodnosti, která nastává po porodu a může být prodloužena kojením. Podmínkou je zpravidla nedostavující se menstruace, výhradní kojení novorozence a věk dítěte do šesti měsíců. Světová zdravotnická organizace uvádí, že je-li kojení jediným zdrojem výživy kojence, je četnost selhání během šesti měsíců po porodu 2 %. V klinických hodnoceních byla zjištěna četnost selhání od 0 % do 7,5 %. Během prvního roku se četnost selhání zvyšuje na 4 až 7 % a během druhého roku až na 13 %. Zvyšuje ji také podávání kojenecké mléčné výživy, odstřikování mateřského mléka místo přímého kojení, používání dudlíku a krmení pevnou stravou. U žen, které plně kojí, se zhruba v 10 % obnovuje menstruační cyklus do tří měsíců, ve 20 % do šesti měsíců. U nekojících žen se může plodnost obnovit už po čtyřech týdnech od porodu.", "section_level": 3}, {"title": "Nouzová antikoncepce.", "content": "Metody nouzové antikoncepce spočívají v užívání léků (pilulek „následujícího rána“) nebo používání prostředků po nechráněném pohlavním styku s nadějí, že zabrání těhotenství. Působí převážně tak, že brání ovulaci nebo oplodnění.Avšak možná také existuje mechanismus bránící nidaci oplodněného vajíčka ovlivněním endometria Existují různé možnosti, například antikoncepční tablety obsahující vysokou dávku účinných látek, levonorgestrel, mifepriston, ulipristal nebo nitroděložní tělíska. Tablety levonorgestrelu snižují pravděpodobnost otěhotnění o 70 % (četnost těhotenství 2,2 %), pokud jsou užity do 3 dnů po nechráněném styku nebo selhání kondomu. Ulipristal snižuje pravděpodobnost otěhotnění přibližně o 85 % (četnost těhotenství 1,4 %) až do 5. dne a je pravděpodobně o něco účinnější než levonorgestrel. Mifepriston je rovněž účinnější než levonorgestrel. Nejspolehlivější metodou jsou měděná nitroděložní tělíska. Je možné je zavádět až 5 dnů po pohlavním styku a zabraňují přibližně 99 % těhotenství (četnost těhotenství 0,1 až 0,2 %). Jsou tak nejspolehlivější metodou nouzové antikoncepce. Poskytování pilulek „následujícího rána“ ženám v předstihu nemá žádný vliv na výskyt sexuálně přenášených infekcí, používání kondomů, četnost těhotenství ani rizikové sexuální chování. Všechny tyto metody mají pouze minimální vedlejší účinky.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojí ochrana.", "content": "Dvojí ochranou se rozumí použití metod, které zabraňují jak nákaze sexuálně přenosnými nemocemi, tak těhotenství. Dvojí ochrana může zahrnovat použití buď pouhého kondomu, kondomu současně s dalším druhem antikoncepce nebo vyhýbání se pohlavnímu styku. Pokud je obava z otěhotnění velká, je současné používání dvou metod rozumné. Používání dvou forem antikoncepce se doporučuje osobám užívajícím lék proti akné izotretinoin, a to v důsledku vysokého rizika vzniku vrozených vad při užívání léku v těhotenství.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Odhaduje se, že používání antikoncepce v rozvojových zemích snížilo počet mateřské úmrtnosti o 40 % (v roce 2008 antikoncepce zabránila úmrtí přibližně 270 000 žen) a mohlo by zabránit až 70 % úmrtí, pokud by byla poptávka po antikoncepci zcela uspokojena. Tohoto příznivého výsledku je dosaženo snížením počtu neplánovaných otěhotnění, která následně vedou k nelegálně prováděným potratům, a prevencí otěhotnění u osob podléhajících vysokému riziku. V rozvojových zemích antikoncepce rovněž zvyšuje pravděpodobnost přežití dítěte díky prodloužení doby mezi jednotlivými těhotenstvími. V této populaci jsou výsledky horší, pokud matka otěhotní během osmnácti měsíců od předchozího porodu. Zdá se však, že oddálení dalšího těhotenství po potratu riziko nikterak neovlivňuje a ženám v této situaci je doporučováno pokusit se o otěhotnění, jakmile se cítí připraveny. Těhotenství v mladistvém věku, zejména u obzvláště mladých nezletilých, představuje vyšší riziko nepříznivých výsledků těhotenství, mezi něž patří předčasný porod, nízká porodní váha a úmrtí novorozeněte. Ve Spojených státech je 82 % těhotenství u dívek ve věku od 15 do 19 let neplánovaných. Zevrubná sexuální výchova a přístup k antikoncepci účinně snižují počet případů těhotenství v této věkové skupině.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické dopady.", "content": "V rozvojových zemích antikoncepce zvyšuje hospodářský růst v důsledku menšího počtu závislých dětí a tudíž většího počtu žen podílejících se na celkové pracovní síle. Díky lepšímu přístupu k antikoncepci se zvyšují příjmy a majetek žen, jejich index tělesné hmotnosti i vzdělání a index tělesné hmotnosti jejich dětí. Plánování rodičovství prostřednictvím používání moderní antikoncepce je jedním z nákladově nejefektivnějších zdravotních opatření. Organizace spojených národů odhaduje, že na každý dolar vynaložený tímto způsobem připadá dva až šest dolarů ušetřených. Tyto úspory nákladů souvisejí s prevencí neplánovaných těhotenství a menším rozšířením sexuálně přenosných nemocí. Ačkoli finančně přínosné jsou všechny metody, nejvyšší úspory lze přičítat používání měděných nitroděložních tělísek. Celkové zdravotnické náklady na těhotenství, porod a péči o novorozence ve Spojených státech dosahují k roku 2012 průměrné hodnoty 21 000 amerických dolarů v případě porodu přirozenou cestou a 31 000 dolarů v případě porodu císařským řezem. Ve většině ostatních zemí jsou náklady méně než poloviční. Za výchovu dítěte narozeného v roce 2011 utratí průměrná americká rodina za dalších 17 let 235 000 amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V celosvětovém měřítku k roku 2009 antikoncepci používalo přibližně 60 % osob žijících v manželství, které mohly mít děti. Jak často jsou různé způsoby antikoncepce používány, se v jednotlivých zemích značně liší. V rozvinutých zemích jsou nejběžnějšími způsoby antikoncepce kondomy a orálně užívané antikoncepční tabletky, zatímco v Africe je to orální antikoncepce a v Latinské Americe a Asii sterilizace. Z celkového hlediska je v rozvojových zemích antikoncepce z 35 % zajišťována ženskou sterilizací, z 30 % nitroděložními tělísky, z 12 % orální antikoncepcí, z 11 % kondomy a ze 4 % mužskou sterilizací. Ačkoli v rozvojových zemích jsou nitroděložní tělíska používána častěji než v zemích rozvinutých, počet žen používajících tuto metodu přesáhl v roce 2007 180 milionů. Vyhýbání se sexu během plodných dnů praktikuje přibližně 3,6 % žen v plodném věku, přičemž v některých oblastech Jižní Ameriky je to až 20 %. V roce 2005 využívalo mužskou formu antikoncepce (kondomy nebo vasektomii) 12 % párů zejména z rozvinutých zemí. Míra používání mužských forem antikoncepce se mezi lety 1985 a 2009 snížila. Míra používání antikoncepce u žen v subsaharské Africe se zvýšila z přibližně 5 % v roce 1991 na přibližně 30 % v roce 2006. K roku 2012 se těhotenství chtělo vyhnout 57 % žen v plodném věku (867 z 1520 milionů). Přibližně 222 milionů žen však nemělo přístup k antikoncepci, z toho 53 milionů ze subsaharské Afriky a 97 milionů žen z Asie. Tento stav má ročně za následek 54 milionů neplánovaných těhotenství a téměř 80 000 případů úmrtí matky. Částečným důvodem stavu, kdy mnoho žen nemá přístup k antikoncepci, je skutečnost, že mnoho zemí omezuje přístup k antikoncepci z náboženských či politických důvodů, přičemž dalším přispívajícím faktorem je chudoba. V důsledku přísných zákonů omezujících potraty v subsaharské Africe se mnoho žen v případě nechtěného otěhotnění obrací na osoby provádějící potraty nelegálně, což každoročně vede přibližně 2-4 % z nich k podstoupení nelegálního potratu.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právní postavení.", "content": "Dohody o lidských právech po většině vlád vyžadují, aby poskytovaly informace a služby týkající se plánování rodičovství a antikoncepce. Patří mezi ně i požadavek na vytvoření národního plánu pro služby související s plánováním rodičovství, zrušení zákonů, které omezují přístup k plánování rodičovství, zajištění dostupnosti široké škály bezpečných a účinných metod antikoncepce včetně antikoncepce nouzové, zajištění náležitě vyškolených poskytovatelů zdravotnické péče a zdravotnických zařízení za přijatelnou cenu a vytvoření procesu kontroly realizovaných programů. Pokud vlády výše uvedené nezajistí, mohou se dostat do rozporu se závazky vyplývajícími z mezinárodní smlouvy. Organizace spojených národů dala vzniknout hnutí \"Every Woman Every Child\" (Každá žena, každé dítě), které hodnotí pokrok ke splnění potřeb žen týkajících se antikoncepce. Iniciativa si stanovila za cíl zvýšit do roku 2020 počet uživatelek moderní antikoncepce v 69 nejchudších zemích světa o 120 milionů. Dále iniciativa usiluje o odstranění diskriminace dívek a mladých žen, které užívají či chtějí užívat antikoncepci.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské názory.", "content": "Náboženství se v pohledu na antikoncepci z hlediska etiky značně různí. Římskokatolická církev oficiálně uznává v určitých případech pouze přirozené plánování rodičovství, ačkoli řada katolíků v rozvinutých zemích moderní metody antikoncepce uznává a používá. Mezi protestanty existuje na používání antikoncepce široká řada názorů, od těch neuznávajících jakoukoli antikoncepci až po skupiny připouštějící veškeré antikoncepční metody. Postoj v rámci judaismu se liší - od přísnějšího v ortodoxní větvi po uvolněnější ve větvi reformní. Hinduismus povoluje používání přirozené i umělé antikoncepce. Jednotným buddhistickým názorem je, že zabránění početí je přípustné, zatímco jakýkoli zásah po početí už nikoliv. V islámu je antikoncepce povolena, pokud není hrozbou pro zdraví, ačkoli někteří od jejího používání zrazují. Korán se o morálnosti antikoncepce nijak výslovně nezmiňuje, obsahuje však výroky podporující rozhodnutí mít děti. Prorok Mohamed prý rovněž řekl: „Vstupujte ve svazek manželský a množte se“.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ženy.", "content": "U stávajících metod antikoncepce jsou zapotřebí určitá zlepšení, jelikož přibližně polovina žen, které neúmyslně otěhotní, antikoncepci používá. Pozornost se soustředí na úpravy stávajících metod antikoncepce, včetně lepšího ženského kondomu, zdokonaleného pesaru, náplastí obsahujících pouze progestin a vaginálního kroužku obsahujícího dlouhodobě působící progesteron. Tento vaginální kroužek se zdá být účinným po dobu tří nebo čtyř měsíců a v současnosti je v některých oblastech světa již dostupný. Odborníci se zabývají i řadou způsobů provedení sterilizace prostřednictvím děložního hrdla. Jeden ze způsobů zahrnuje vložení quinakrinu do dělohy, což způsobí zjizvení a neplodnost. Ačkoli je tento způsob nenákladný a nevyžaduje chirurgický zásah, existují obavy týkající se dlouhodobých vedlejších účinků. Další látka, která funguje stejným způsobem, polidokanol, je předmětem dalších studií. Ve Spojených státech bylo v roce 2002 schváleno zařízení nazvané Essure, které se po vložení do vejcovodů rozšíří a zablokuje je.", "section_level": 2}, {"title": "Muži.", "content": "Mezi antikoncepční metody užívané muži patří kondomy, vasektomie a vyjmutí penisu z vagíny před ejakulací. Hormonální antikoncepci by používalo 25 až 75 % sexuálně aktivních mužů, pokud by pro ně byla dostupná. Řada hormonálních i nehormonálních metod je ve fázi klinických zkoušek a výzkum probíhá rovněž v oblasti antikoncepčních vakcín. V současné době zkoumanou metodou vratného chirurgického zákroku je reverzibilní kontrolovaná inhibice spermatu (RISUG), která sestává z injekční aplikace polymerového gelu, styren-maleinanhydridu v dimethylsulfoxidu, do chámovodu. Injekce hydrogenuhličitanu sodného tuto látku vypláchne a obnoví tak plodnost. Dalším způsobem je nitrochámovodové tělísko, tedy vložení uretanové zátky do chámovodu a jeho následné ucpání. Slibnou se zdá být kombinace estrogenu a progestinu, stejně jako selektivní modulátory estrogenních receptorů. Ve fázi předběžných studií je použití ultrazvuku a způsobů zahřívání varlat.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní živočichové.", "content": "Sterilizace, která zahrnuje odnětí některých z reprodukčních orgánů, je často prováděným způsobem antikoncepce u domácích zvířat. Mnoho zvířecích útulků tyto postupy vyžaduje v rámci smlouvy o přijetí zvířete. U velkých zvířat je tento chirurgický zákrok známý jako kastrace. Antikoncepce je rovněž zvažována jako alternativa k lovu jako prostředek regulace nadměrné populace divokých zvířat. U řady různých zvířecích populací se ukázaly jako účinné antikoncepční vakcíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antikoncepce, řidčeji též kontracepce, je souhrnný název pro všechny metody, které slouží jako ochrana před neplánovaným těhotenstvím, tedy zabránění mužským spermiím, aby se potkaly s ženskými vajíčky a oplodnily je. Ani jedna z antikoncepčních metod není 100% a může dojít u ženy k početí. Plánování, poskytování a používání antikoncepce se označuje jako plánování rodičovství. Bezpečný sex, například používání mužského nebo ženského kondomu, může rovněž sloužit jako prevence sexuálně přenosných infekcí. Různé metody antikoncepce se používají už od starověku, opravdu spolehlivé a bezpečné metody se ale objevily teprve ve 20. století. Některé kultury záměrně omezují přístup k antikoncepci, protože ji považují za morálně nebo politicky nežádoucí. Hormonální antikoncepce má ovšem také prokazatelně negativní dlouhodobý vliv na plodnost. ", "tgt_summary": "La contraception désigne l'emploi de moyens visant à empêcher qu'un rapport sexuel entraîne une grossesse. Elle est définie par l'Organisation mondiale de la santé comme étant « l'utilisation d’agents, de dispositifs, de méthodes ou de procédures pour diminuer la probabilité de conception ou l’éviter ». ", "id": 1831175} {"src_title": "Řehoř z Nazianzu", "tgt_title": "Grégoire de Nazianze", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Díky dochované korespondenci a řečnickým projevům máme o jeho životě podrobné zprávy. Narodil se v rodině světců: jeho otec Gregorios Starší, židovský rétor, který se pod vlivem své manželky Nonny dal pokřtít a byl pak 45 let biskupem v Nazianzu, bratr Caesarius z Nazianzu i sestra Gorgonia jsou uctíváni jako svatí. Řehoř se vzdělával nejprve v Kaisareii, poté v Alexandrii a nakonec na platónské akademii v Athénách, kde se setkal i s pozdějším císařem Juliánem a velmi spřátelil s Basileem Velikým, v jehož klášteře později také žil. V řeči při jeho pohřbu vylíčil studentský život té doby. Po studiích žil v Basiliově klášteře na mořském pobřeží, kde se věnoval fyzické práci, modlitbě a studiu Bible, pak se ale musel vrátit domů, kde pomáhal svému starému otci. Ten ho roku 361 proti jeho vůli vysvětil na kněze a Řehořovo kázání o vážnosti kněžského poslání při této příležitosti se dodnes hojně cituje. Roku 370 navrhl Basileios Řehoře na metropolitu v Cesareji. Když jím byl však zvolen sám, ustanovil Řehoře i svého bratra Řehoře z Nyssy biskupy, aby ho podpořili v zápase s tehdy převládajícím ariánstvím. Roku 379 byl povolán do Konstantinopole, kde bylo nikájské učení po vládě ariánského císaře Valenta silně na ústupu a Řehoř musel začínat ve sklepě. Mezi jeho tehdejšími žáky byl i pozdější překladatel latinské Bible svatý Jeroným. O rok později ho císař Theodosius I. povýšil na konstantinopolského patriarchu a Řehoř významně ovlivnil První konstantinopolský koncil. Po roce se však svého úřadu vzdal, neboť někteří biskupové považovali jeho jmenování za porušení jednoho z kánonů Prvního nikajského koncilu a dvorských intrik se Řehoř nechtěl účastnit. Zbytek života strávil jako poustevník v rodné vesnici, kde zděděný majetek rozdal a žil v malém domku se studní a zahradou. V této době vznikly jeho polemiky s Apollinariem a většina jeho básní. Po smrti byl slavnostně pohřben v Konstantinopoli, ale roku 1204 křižáci jeho ostatky odvezli do Říma, kde byly uloženy v chrámu svatého Petra; roku 2004 je papež Jan Pavel II. vrátil do Konstantinopole.", "section_level": 1}, {"title": "Teolog.", "content": "Ve svých kázáních kladl Řehoř velký důraz na pečlivé studium Bible a na výklad jednotlivých míst v kontextu Starého i Nového zákona. Důrazně obhajoval trojiční dogma podle nikájského vyznání víry a jeho shrnutí trojiční víry se cituje i v současném katechismu katolické církve. Polemizoval také se svým někdejším spolužákem Juliánem, který se jako císař vrátil k pohanství; mimo jiné jej kritizoval za to, že upírá křesťanům právo na klasické vzdělání. Pro soteriologii (nauku o spáse) formuluje pravidlo: \"Vždyť to, co není přijato (Slovem), není spaseno, na druhou stranu to, co bylo spojeno s Bohem, bude spaseno.\"", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Z Řehořova díla se zachovalo přes 50 kázání, včetně velmi osobních řečí nad hroby rodičů, sourozenců a přítele Basilia Velikého. Teologicky nejvýznamnějších je \"Pět řečí o Trojici\" z roku 379, za něž mu Efezský koncil udělil titul „teolog“. Dále se zachovalo přes 200 Řehořových dopisů, významných jak teologicky (polemika s Apollinariem), tak jako historické dokumenty a náhledy do života jeho doby. Řehoř patřil také mezi řecké básníky pozdního starověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sv. Řehoř (Grégorios) z Nazianzu (329 Arianz v Kappadokii – 25. ledna 389 tamt.), také Řehoř Bohoslovec nebo na rozdíl od otce téhož jména Mladší patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století, kteří jsou označováni jako kappadočtí otcové (dále k nim patří sv. Basileios Veliký a jeho bratr sv. Grégorios z Nyssy).", "tgt_summary": "Grégoire de Nazianze (), ou « de Naziance », dit « le Jeune », ou encore Grégoire le Théologien, né en 329 en Cappadoce et mort en 390, est un théologien et un Docteur de l'Église. Il fait partie avec Basile de Césarée et Grégoire de Nysse des. ", "id": 1199537} {"src_title": "Okno", "tgt_title": "Fenêtre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti byla často výplň okna tvořena jen pomaštěným papírem, nebo okno výplň vůbec nemělo (mělo pouze okenici). Naopak okna katedrál byla bohatě vykládaná (vitrážovaná).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy oken.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle členění.", "content": "Okna mohou být celistvá (obdélníkový rám s jedním souvislým sklem), nebo dělená na části (okenní tabule). Sdružené okno je okno se dvěma nebo více otvory s mezilehlými sloupky a stojkami. Zvláštním případem okna jsou střešní okna. S těmi je spojen dánský inženýr Villum Kann Rasmussen. Ten v roce 1942 navrhl a vyrobil první moderní střešní okno, a tím v podstatě umožnil budoucí optimální využití prostoru pod šikmou střechou. Později se stal zakladatelem společnosti Velux. Okno do ploché střechy umožňuje prosvětlení interiéru pod rovnou (ne sedlovou) střechou. Okno může být otevíravé (v takovém případě je vhodné použít dálkové ovládání na elektrický pohon pro nedostupnost okna), nebo neotvíravé. Okno do ploché střechy je možné zastínit roletkou v případě ostrého světla.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušenství okna.", "content": "Součástí okna bývají rovněž okenice (dřevěné či kovové), zatahovací žaluzie. Funkční celek mohou dále tvořit v exteriéru markýza, slunolam, bezpečnostní mříže, parapet, fasádní dekorace, případně zábradlí nebo v interiéru závěsy, parapet, otopné těleso.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Mezi základní charakteristiky okna patří součinitel prostupu tepla (U, U): formula_1 kde, A [m2] je zasklená plocha, A [m2] plocha rámu, I obvod viditelného zasklení [m], Ug a U [W/(m2×K)] součinitel prostupu tepla zasklením a rámem, formula_2 [W/(m×K)] lineární činitel prostupu tepla. Zjednodušený výpočet U lze provést pro novodobé běžné okno 1m x 1m jako U z 1/3, U 2/3 sklo. Přirážka 5% za tepelný most mezi sklem a rámečkem. formula_3 Dalším důležitou hodnotou je g [%] vyjadřující množství slunečního záření (viditelné, infračervené, tepelné) procházející zasklením. Pohybuje se mezi 0,5-0,8 a obvykle klesá se snižujícím se hodnotou U.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okno je výplň stavebního otvoru, který slouží od nejstarších dob až po současnost především k prosvětlování místností a pro přirozený kontakt obyvatel s okolím. Okno se skládá ze skleněné výplně, případně i z rámu, který může být z hliníkových slitin, z plastů nebo dřevěný, případně z kompozit. Obvyklá jsou okna jednoduchá s dvojitým zasklením, u nichž jsou v rámu uloženy dvě vrstvy skleněné výplně spojené rámečkem, mezi nimiž je izolační vrstva inertního plynu, vzduchu, argonu, kryptonu nebo xenonu.", "tgt_summary": "En architecture et construction, une fenêtre, châssis en français canadien, est une baie, une ouverture dans un mur ou un pan incliné de toiture, avec ou sans vitres. Sa différence avec la porte réside dans le fait qu'elle ne descend pas jusqu'au sol mais jusqu'à l'allège. Dans le langage familier le mot fenêtre désigne de façon générique les diverses menuiseries permettant de fermer la baie, le châssis de fenêtre.", "id": 1511505} {"src_title": "Intermediární filamentum", "tgt_title": "Filament intermédiaire", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Tato filamenta jsou tvořena mnoha stočenými dlouhými vlákny, podobně jako lano. Tato vlákna se skládají z protáhlých proteinových molekul, které mají globulární části na obou koncích a tyčovitým α-helixem mezi nimi. Dvě molekuly se vždy stočí kolem sebe, čímž vytvoří stabilní dimer. Z těchto dimerů se pak dále tvoří celé vlákno.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Intermediální filamenta především poskytují buňce mechanickou pevnost. Intermediární filamenta jsou pružná, nicméně nepříliš roztažitelná filamenta, jež chrání buňky před nadměrnou deformací tvaru. Důležitou úlohu mají například desminy ve svalovině, kde se intermediární filamenta vážou na desmozomy na membráně a spojují svalové buňky tak, aby se účinky svalového stahu přenášely přes celý sval. V pokožce se zase vyskytuje hustá síť keratinů navázaných na desmozomy a hemidesmozomy, která uděluje pokožce mechanickou pevnost, jež zamezuje vzniku např. puchýřů. Laminy v jádře mají nejen mechanickou roli, nýbrž také ovlivňují složité molekulární pochody v jádře, jako je replikace DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Proteiny intermediárních filament tvoří genovou superrodinu zahrnující asi 90 genů. Tyto bílkoviny se mnohdy dělí do pěti základních tříd. Některé proteiny intermediárních filament však zatím nespadají do žádné z níže zmíněných kategorií (nestin, synemin).", "section_level": 1}, {"title": "I. a II. typ.", "content": "Řadí se sem tzv. keratiny I. a II. typu. Savci mají více než 50 genů pro keratiny, z nichž je mírně nadpoloviční většina řazena do keratinů I. typu (menší a kyselé) a menšina do keratinů II. typu (větší a neutrální či mírně bazické). Při vzniku vláken dochází vždy ke vzniku heterodimerů složených z jednoho keratinu I. typu a jednoho keratinu II. typu. Keratiny se nachází ve všech epiteliálních tkáních a specifické kombinace keratinů jsou mnohdy charakteristické pro daný typ epitele (např. liší se keratiny v jaterním epiteli od keratinů v nehtech) či ve vlasech. Keratinová vlákna jsou obvykle natažena napříč celou buňkou a nepřímo spojena s podobnými vlákny sousedních buněk v místech zvaných desmozomy.", "section_level": 2}, {"title": "III. typ.", "content": "Do intermediárních filament III. typu patří zejména proteiny vimentin, desmin, GFAP (\"glial fibrillary acidic protein\"), periferin a syncoilin. Vimentin má důležitou roli zejména v zárodečném vývoji, nicméně i v dospělosti tvoří minoritní složku některých vláken po celém těle a v některých konkrétních buněčných typech může být i převažujícím proteinem intermediárních filament (např. ve fibroblastech, adipocytech a některých bílých krvinkách). Desmin převládá ve svalových buňkách. GFAP se vyskytuje v astrocytech a Schwannových buňkách, periferin na některých typech neuronů a syncoilin v dystrofinových komplexech svalových buněk. Obecně se tedy tato třída intermediárních filament vyskytuje v buňkách pojivových tkání, ve svalových buňkách a neurogliových buňkách.", "section_level": 2}, {"title": "IV. typ.", "content": "IV. typem intermediárních filament jsou tzv. neurofilamenta, tvořená proteiny NF-L, NF-M, NF-H a α-internexinem. První tři zmíněné proteiny kopolymerují v poměru 5:3:1 a vytváří zvláštní filamenta se speciálním postranním větvením. Neurofilamenta jsou specializovaná na nervovou tkáň a vytváří se v těle neuronu, načež jsou transportovány do axonů. Alfa-internexin je typický pro raná stadia vývoje nervových buněk a může vytvářet lešení, na němž později vyrůstají běžná neurofilamenta.", "section_level": 2}, {"title": "V. typ.", "content": "V. typ proteinů intermediárních filament je výhradně jaderný a je tvořen třídou proteinů zvaných laminy, jež mají speciální domény sloužící k upnutí na jadernou membránu. Existují dva hlavní typy laminů, A a B, jež společně vytváří tzv. jadernou laminu. Mimo to se však vyskytují i v nukleoplazmě (uvnitř jádra).", "section_level": 2}, {"title": "Asociované proteiny.", "content": "K proteinům spojeným s intermediárními filamenty patří plakiny (BPAG-1, desmoplakin, plektin), dále filaggrin v zrohovatělých epitelech a konečně proteiny asociované s laminy (LAP1, LAP2, LBR, emerin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední či též intermediální filamenta jsou jedním ze tří základním typů cytoskeletu. Jmenují se „střední“, jelikož si výzkumníci kdysi povšimli, že jejich šířka se pohybuje někde mezi šířkou aktinových tenkých filament a myosinových tlustých vláken. Z biochemického hlediska může být intermediární filamentum tvořeno jedním z mnoha proteinů. Obecně mají tato vlákna velkou pevnost v tahu a jsou to nejpevnější a nejodolnější ze všech tří typů vláken v cytoskeletu. ", "tgt_summary": "Les filaments intermédiaires ont une dimension intermédiaire (de 8 à 12 nm) entre les filaments fins d'actine et les microtubules formant à eux trois, le cytosquelette. Décrits d'abord dans les muscles, ce sont les structures les plus stables du cytosquelette. En effet, les traitements dissolvant les microtubules et les microfilaments laissent apparaître le réseau de filaments intermédiaires. De plus, ces structures semblent ne pas être désassemblées aussi souvent que les microtubules et les microfilaments. Elles constituent la charpente de la cellule. Leur structure moléculaire varie selon le type cellulaire, il peuvent ainsi être utilisés afin de déterminer le tissu d'origine d'un cancer (grâce à des anticorps monoclonaux spécifiques). Ils ne sont pas visibles en microscopie optique avec des colorations standards, pour les visualiser on peut utiliser: ", "id": 2478867} {"src_title": "Kyklop", "tgt_title": "Cyclope", "src_document": [{"title": "Homérovi Kyklopové.", "content": "Kyklopové byli obrovští jednoocí netvoři, kteří žili na ostrově stejného jména. Obvykle je pod termínem „Kyklop“ odkazováno na Polyféma, syna Poseidona a Thoose. Právě tohoto Kyklopa se podařilo Odysseovi oslepit a díky tomu se svými druhy unikl z jeho jeskyně. Ztratil však za svého pobytu na ostrově ze svých dvanácti lidí plnou polovinu. Tento příběh z Odyssei je vtipněji podán v satirické hře od Euripida nazvané Kyklopové. Řecký básník ze Sicílie jménem Theokritos napsal dvě básně přibližně roku 275 př. n. l. o Polyfémově touze po Galatei, mořské nymfě. Když však Galatea dávala přednost Ákidovi, Polyfémos ho zabil obrovským hozeným balvanem. Galatea stačila uprchnou a Ákisova krev vyteklá zpod balvanu se změnila na sicilskou řeku stejného jména.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Walter Burkert mezi jiným naznačuje, že starobylé skupiny nebo společnosti menšími bohy zrcadlí skutečný kult společenství: „může se jednat o domněnku, že za názvy Kabeirové, Daktylové, Telchinové a Kyklopové se mohou skrývat kovářské spolky.“ Mnoho učenců tak věří, že legenda o jediném oku Kyklopů mohla vzejít z pozorování práce skutečných kovářů, kteří na jednom oku nosili pásku, aby tak zabránili odlétávání jisker do obou očí. Robert Graves naproti tomu uvádí, že se jedná pravděpodobně o kováře, kteří byli tetováni na čele soustřednými kruhy na znamení úcty ke slunci. Kyklopové v Homérově Odysseie jsou jiného typu než v Hésiodově práci „Teogony“ (\"O původu bohů\"); byli dost pozdě přiřazeni do panteonu bohů a neměli žádné spojení s kováři. Je možné, že legendy spojené s Polyfémem o něm před Homérovou Odysseiou nemluvily jako o kyklopovi. Polyfémos mohl původně být nějakým druhem místního démona nebo monstra. Triamantes v Krétské legendě naznačoval, že byli venkovskou rasou lidožravých obrů s třetím okem umístěným na zadní straně hlavy. Přestože Triamantes popisuje jejich oči jinak, nápadně se podobají Homérovým Kyklopům. Další teorie o možném původu Kyklopů je legenda, podle které byly starověkými Řeky nacházeny na Krétě a Sicílii lebky trpasličích prehistorických slonů, které jsou dvakrát větší než lebka lidská. Vzhledem k velké centrální nosní dutině (pro chobot) v lebce, mohli uvěřit tomu, že se jedná o jediný velký oční důlek. Menší, skutečné oční důlky jsou umístěny po stranách lebky a jsou velmi mělké a díky tomu stěží rozeznatelné. Vzhledem k tomu, že měli zřejmě malé zkušenosti s žijícími slony, nebyli schopni rozeznat správný původ lebek. Zatímco je obvykle přijímáno, že kyklop má pouze jedno oko, Homérův popis Polyféma tomu neodpovídá. Na jedné z váz je zobrazen Odysseus oslepující Polyféma pomocí velké vidličky s dvěma hroty, což by předpokládalo, že kyklop měl dvě oči. Kýchavice bílá (\"Veratrum album\"), bylinná léčivka popsaná Hippokratem před rokem 400 př. n. l., obsahuje alkaloidy cyklopamin a jervin, které mohou způsobit poruchu zvanou kyklopie (arinencefalie).", "section_level": 1}, {"title": "Kyklopové v kultuře.", "content": "Kyklopové byli vděčným tématem zobrazování, i když největší popularity se samozřejmě dostávalo Polyfémovi. Literatura Výtvarné umění Sochařství", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyklopové jsou obři s jedním okem uprostřed čela. Jejich řecký název \"Κύκλωπες\" znamená „kruhové“ nebo „kolové oko“. Podle řeckého básníka Homéra tvořili národ, který žil v zemi zvané Hyperia, bydleli v jeskyních, proto také byli nevzdělaní a suroví. Nejznámější z Kyklopů byl Polyfémos, který byl synem boha Poseidóna. ", "tgt_summary": "Les cyclopes forment une espèce de créatures fantastiques dans la mythologie grecque. Ce sont des monstres géants n'ayant qu'un œil au milieu du front. Les premiers cyclopes sont ceux de la \"Théogonie\" d'Hésiode.", "id": 2451591} {"src_title": "Rick Wakeman", "tgt_title": "Rick Wakeman", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Wakeman se narodil v předměstí Perivale v západním Londýně, kde navštěvoval školu Drayton Manor Grammar School. Původně studoval klavír, klarinet a moderní hudbu na Royal College of Music, ale z vlastního rozhodnutí po roce a půl odešel, aby se mohl věnovat práci studiového hudebníka. V letech 1970–1971 hrál Wakeman se skupinou Strawbs, nahrál s nimni alba Just a Collection of Antiques and Curios a From the Witchwood. Již předtím, v roce 1970 se jako studiový hudebník zúčastnil nahrávání alba Strawbs - Dragonfly (1970). V letech 1969–1973 byl Wakeman velmi aktivní jako studiový hudebník, kdy hrál s takovými umělci jako byli David Bowie, Cat Stevens a Al Stewart, na piano (nebo Mellotron) hrál na Bowieho albech Space Oddity, Life on Mars?, Changes a Oh! You Pretty Things a hitu Cata Stevense Morning Has Broken. (V roce 1985 Wakeman znovu spolupracoval s Bowiem na Absolute Beginners). Wakeman se připojil v roce 1971 ke skupině Yes, kdy jím byl nahrazen klávesista Tony Kaye, odmítající hrát na cokoliv jiného mimo Hammondovy varhany. Jeho prvním albem se skupinou Yes bylo album \"Fragile\" vydané v roce 1971 v UK a 1972 v US, brzy poté to bylo album \"Tales from Topographic Oceans\", vydané v roce 1973. Hrál na studiovém albu \"Close to the Edge\" (jeho oblíbené album Yes) a na živém \"Yessongs\". Skupinu opustil následně po turné k albu Tales from Topographic Oceans. Během svého působení ve skupině Yes vydal sólové album \"The Six Wives Of Henry VIII\" (1973), které dokládalo jeho mistrovství na různých elektronických a akustických klávesových nástrojích. Někteří členové Yes si zahráli na některých stopách jeho alba. Jeho dalším sólovým albem bylo \"Journey to the Centre of the Earth\" (1974), velice úspěšné koncepční album spojující jeho rockovou skupinu English Rock Ensemble se symfonickým orchestrem a sborem. V roce 1975 vydal koncepční album \"The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table\", které bylo podpořeno živým vystoupením krasobruslařů doprovázené velkým počtem hudebníků a dvěma pěveckými soubory. Představení bylo přijato velice příznivě, ale náklady byly mimořádně vysoké což způsobilo, že Wakeman byl nucen vyhlásit úpadek. Jako jediný z členů Yes nebyl Wakeman vegetariánem, což se také podílelo na jeho prvním odchodu ze skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rick Wakeman (narozen 18. května, 1949 Perivale, Londýn, Velká Británie) je britský rockový klávesista, hudební skladatel a písničkář, známý ze svého působení v progressive rockové skupině Yes. Původně vystudoval klasické piano, avšak byl průkopníkem v používání elektronických varhan a ve spojování rockové skupiny s orchestrem a pěveckým sborem. Své první elektronické varhany Minimoog si koupil od herce Jacka Wilda. Wakeman varhany koupil za poloviční cenu, protože Wild si myslel že varhany nejsou plně funkční. Uvádí pravidelnou rozhlasovou show na Planet Rock. Je považován za jednoho z nejlepších klávesistů všech dob.", "tgt_summary": "Richard Christopher Wakeman dit Rick (né le à Perivale) est un claviériste et compositeur britannique. Il s'est fait connaître au sein des groupes rock progressif Strawbs et Yes avec son jeu de scène flamboyant (sa fameuse cape) et poursuit depuis le début des une carrière solo prolifique comptant plus d'une centaine d'albums. Il est aussi présentateur radio et télé, acteur et auteur.", "id": 633418} {"src_title": "Kastrace", "tgt_title": "Castration", "src_document": [{"title": "Přirozená kastrace parazity.", "content": "Celá řada cizopasníků své hostitele z nejrůznějších důvodů kastruje. Někdy za kastrací ani nemusí být zvláštní účel, parazit (či parazitoid) prostě zkonzumuje pohlavní ústrojí svého hostitele. Jindy však je kastrace zcela cílená a jsou k ní mnohdy vyvinuty sofistikované metody včetně hormonálních ovlivnění. Takto to například svému měkkýšímu hostiteli dělá namátkou motolice \"Schistosoma mansoni\" nebo \"Prosorhynchus squamatus\". Cizopasník docílí toho, že hostitel z hlediska parazita neplýtvá energií na rozmnožování a rychleji roste a regeneruje. Bylo prokázáno, že plovatky infikované motolicí jaterní (\"Fasciola hepatica\") váží dvakrát více, než ty nenakažené a tedy plodné. Také některé parazitické hlístice chemicky kastrují svého hostitele. Například \"Microphallus pseudopygmaeus\" kastruje svého hostitele, jímž je plž \"Onoba aculeus\", což opět způsobuje, že hostitel vyroste do větší velikosti..", "section_level": 1}, {"title": "Umělá kastrace zvířat.", "content": "Kastrace samců se provádí odstraněním varlat (orchiektomie), u samic odstraněním vaječníků (ovariektomie) nebo vaječníků i s vejcovody a dělohou (ovariohysterektomie). Umělá kastrace zvířat má v některých kulturách poměrně dávnou tradici. Provádí se zejména z následujících důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Umělá kastrace lidí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Společenské důvody.", "content": "Kastrace ze společenských důvodů byla prováděna v některých kulturách Evropy, Středního Východu, Indie, Afriky a Číny. V některých kulturách měli eunuši zvláštní statut a byli využíváni k různým úřednickým, strážním a správcovským činnostem, například v roli správce paláce nebo harému. Za několika čínských dynastií měli kastráti výsadní roli i v nejvyšších vládních funkcích. Kastrace je pravidlem i u indické komunity hidžrů. V některých kulturách měla kastrace náboženský význam a kastráti zaujímali různé sakrální funkce. Jiná náboženství, například judaismus a islám, se naopak této praxi bránila a kastráti a jiní genitálně defektní jedinci nesměli vykonávat kněžské funkce a kastrovaná zvířata nesměla být obětována (viz Leviticus) a zakázaná byla i kastrace otroků, u některých jiných kultur obvyklá, byť v určitém období se i v některých islámských kulturách kastráti uplatňovali. Kastrace je součástí mnoha religiózních kultů, kde kastráti tvoří zvláštní kasty. Dobrovolná kastrace byla spojena například s kultem bohyně Kybelé. Dobrovolná kastrace je zmiňována jako iniciační akt v souvislosti s některými gnostickými skupinami, včetně křesťanských gnostiků, dobrovolně se podle Eusebia vykastroval i křesťanský filosof Órigenés. Na základě fyziognomie soch mexických Olméků existuje hypotéza, že u tohoto národa tvořili vládnoucí kněžskou vrstvu kastráti. Dobrovolnou kastraci podstupovali také členové ruské sekty skopců (fanatická skupina starověrců v 18.-19. stol.) a příslušníci americké sekty Heaven's Gate, která zanikla hromadnou sebevraždou členů v roce 1997. V křesťanství se kastrace objevuje jen v souvislosti s gnostickými vlivy ve starověku a barokní katolickou hudbou novověku do závěru 19. století; lékařské kastrace ve 20. století korelují s výskytem protestantismu a v tradičně katolických evropských zemích byly používány zřetelně méně. Někteří staří Řekové a po nich i francouzští šlechtici 17. století věřili, že dcery jsou plozeny z levého varlete a synové z pravého. Údajně proto si někteří nechávali odstranit levé varle. V některých dobách a kulturách byla či je kastrace užívána i za účelem sterilizace jako jeden z nástrojů kontroly porodnosti. Kastrace zajatců nebo poraženého vládce byla v některých kulturách způsobem, jak vyjádřit vítězství a zabránit reprodukci protivníka. K masovým kastracím, které mnohdy měly za následek smrt z vykrvácení, docházelo odedávna v oblasti severovýchodní Afriky, zejména Etiopie, v nedávné době například i při válečných konfliktech v súdánském Dárfúru kolem roku 2005. Z některých dob a kultur jsou záznamy o kastraci jako trestu za nemanželské sexuální kontakty, sodomii, ale i jako způsob trestání ideových nepřátel atd. Určitou souvislost s touto tradicí mají i nucené nebo dobrovolné lékařské kastrace sexuálních delikventů a deviantů ve 20. století. V české historii byl během bojů o knížecí moc vykastrován Jaromír na příkaz svého bratra Boleslava.", "section_level": 2}, {"title": "Kastráti v hudbě.", "content": "Kastráti se používali v evropské zejména barokní hudbě (kastráti se však nevyskytovali např. ve francouzské opeře, na rozdíl od italské) od poloviny 16. (první zmínka je z Itálie z 50. let 16. století) až do začátku 20. století. Hlas kastráta je stejně vysoký jako hlas ženský (soprán a mezzosoprán), přitom je stejně mocný jako hlas mužský. Podobá se hlasu mladých chlapců v pubertě těsně před nástupem mutace. Kastráti nejčastěji zpívali v kostelech, neboť dívky v kostelních sborech zpívat nesměly. Přestože kastrace byla oficiálně zakázána, zpívali i v papežském sixtinském pěveckém sboru. Teprve koncem 19. století římskokatolická církev údajně kastrace zakázala. Mezi nejslavnější patřili italský operní pěvec Gaetano Majorano s uměleckým jménem Caffarelli (1710–1783), či Carlo Broschi, zvaný \"Farinelli\" (1705–1782). Posledním známým zpěvákem-kastrátem pak byl Alessandro Moreschi – člen papežského sboru, který však byl v dětském věku kastrován ze zdravotních důvodů a zemřel v roce 1922. I dnes zpívá několik pěvců – „kastrátů“, zpravidla jde ale o osoby s hormonálním onemocněním, které zabraňuje mutaci hlasu (jazzový zpěvák Jimmy Scott, sopranista Jorge Cano či Radu Marian) či pěvce, kteří podstoupili kastraci z jiných důvodů. U několika zpěváků také k mutaci z neznámých důvodů nedošlo, aniž by trpěli hormonální poruchou (Michael Maniaci). Jiným druhem zpěváka je kontratenor, muž, který je schopen zpívat ženské party buďto falzetovou technikou díky tréninku nebo výjimečnému hlasovému rozsahu i bez kastrace či hormonální poruchy (Cem Adrian).", "section_level": 2}, {"title": "Terapeutické kastrace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Metody.", "content": "Kastrace, nazývaná též extirpace varlat (nebo pouze jejich hormonálně aktivní testikulární tkáně) či (bilaterální) orchiektomie, je chirurgický zákrok. Místo odňaté tkáně může být voperována silikonová protéza. V poslední době se často neodstraňují varlata, ale pouze vysává jejich obsah. Alternativou k chirurgické kastraci, s částečně podobnými účinky, je podávání antiandrogenních chemických látek, v populárních textech nepřesně nazývané chemická kastrace. Ty však nezpůsobují bezprostředně sterilitu (pouze redukují sexuální apetenci a potenci) a jejich účinky nejsou zcela trvalé, ale zčásti po vysazení farmak postupně odeznívají.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první terapeutická kastrace bývá uváděna operace, kterou provedl roku 1892 psychiatr Auguste Forel ve Švýcarsku jako léčbu neuralgie (chronické bolesti) varlat u imbecilního hypersexuálního pacienta. Počátkem 20. století pak byly terapeutické kastrace mužů prováděny kromě Švýcarska i v Nizozemsku, Německu, skandinávských zemích, Dánsku a Islandu. Dánsko bylo v roce 1929 první zemí, kde byla kastrace povolena jako léčebná metoda u sexuálních delikventů. Největšího uplatnění našla kastrace jako terapeutická metoda v nacistickém Německu. V letech 1933–1945 bylo podrobeno nucené kastraci 2800 „manifestně nebo potenciálně nebezpečných osob“. U žen s negermánskými rysy byly kastrace prováděny z důvodu zamezení dalšího množení. Z nucených kastrací byly vyloučeny osoby mladší 18 let a homosexuálové. Nucené kastrace existovaly v té době rovněž zejména v Dánsku a Švýcarsku. V Nizozemsku bylo od 30. let provedeno asi 400 kastrací, které byly indikovány agresivním sexuálním delikventům, homosexuálům a exhibicionistům. V roce 1969 byly v Nizozemsku kastrace zakázány. Kastrace nebyly prováděny v tradičně katolických zemích (například Španělsko, Itálie, Portugalsko a Rakousko). V Československu bylo provádění kastrací regulováno vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČSSR z roku 1970, která je podmiňovala žádostí pacienta a posouzení odbornou komisí se zastoupením urologa, právníka, sexuologa, případně i plastického chirurga. Komisi jmenoval ředitel nemocnice, která zákrok prováděla. Podobná praxe existuje v Česku dosud. První zaznamenanou ženskou terapeutickou kastraci provedl počátkem 20. století skotský chirurg sir George Thomas Beatson u 33leté nemocné ženy v pokročilém stádiu rakoviny prsu.", "section_level": 3}, {"title": "Indikace.", "content": "Terapeutické kastrace se používají u mužů například při rakovině varlat nebo prostaty, u žen při rakovině vaječníků, dělohy nebo rakovině prsu. Podle genetických předpokladů je kastrace prováděna jako prevence rakoviny prsu. Léčebná kastrace, jejímž cílem je pokles hladiny testosteronu a v důsledku toho pokles sexuální apetence, se provádí ve výjimečných případech (v Česku pouze na žádost pacienta a po posouzení odbornou komisí) u sexuálních deviantů. Rovněž se provádějí kastrace u transsexuálů a intersexuálů při změně pohlaví male to female. Indikacemi pro kastraci mohou být rovněž nádorová onemocnění varlat nebo prostaty nebo neuralgie (chronická bolest). Kastrace je také jedna z mála možností léčení alopecie (plešatosti), při níž je odstraněn zdroj testosteronu, který zabraňuje růstu vlasů na temeni hlavy. Farmakologická antiandrogenní léčba se užívá pro širší škálu indikací. Kontraindikací jsou zejména jaterní onemocnění a těžké deprese. Existuje ovšem také naopak androgenní léčba depresí a dysforií, která spočívá ve farmakologickém zvyšování hladiny mužských hormonů.", "section_level": 3}, {"title": "Účinky kastrace.", "content": "Léčebná kastrace způsobuje pokles hladiny testosteronu asi na 5 % původní hodnoty (testosteron i nadále produkuje například kůra nadledvin) a v důsledku toho pokles sexuální apetence. Samotné erotické zaměření co do objektu a struktury (včetně parafilní) ovšem zůstává nezměněno a i nadále jsou falopletyzmograficky zjistitelné reakce na erotické podněty. Hormonální změny mají vliv na psychiku, tělesný vzhled i sociální integraci. Čísla uváděná různými studiemi o obecných změnách zdravotního stavu se diametrálně liší, například Langel uvádí zhoršení zdravotního stavu u 61 % pacientů, jiní autoři uvádějí, že u menšího podílu. Naopak česká sexuoložka Zimanová a kol. uvádí určité zlepšení zdravotního stavu u 12 ze 17 pacientů. Uváděnými nepříznivými účinky jsou závratě, slabost, noční pocení, lehké dechové a srdeční obtíže, pocit tlaku v hlavě, dosralgie, pocit únavy, občasný třes či palpitace. Typickým vedlejším účinkem je vznik nadváhy až obezity, která je vysvětlována snížením pohybové aktivity vlivem snížení anabolického vlivu androgenů (avšak v některých případech dochází naopak ke zhubnutí). Jako následek kastrace bývá uváděna též osteoporóza, zpravidla jen mírná, avšak v důsledku nesrovnatelné metodiky výzkumu se čísla o incidenci liší od 1 až do 82 %. Asi u 10 % kastrátů je uváděna změna rozložení podkožního tuku do ženských tvarů včetně gynekomastie. U čtvrtiny pacientů je pozorován vznik tzv. kastrátského obličeje, tedy sinalá až nažloutlá svraskalá tvář s mnoha drobnými vráskami. Ubývá ochlupení po těle a jeho rozložení se přibližuje ženskému, naopak vlasů může přibývat. Asi 25–32 % kastrátů má astenické a depresivní dysforické příznaky, pocity méněcennosti, izolovanosti, podrážděnosti a životního ztroskotání, objevují se i potíže se soustředěním pozornosti, psychická traumatizace z operačního defektu na genitáliích nebo zvýšená paranoidnost. Nezanedbatelná je sebevražednost, u níž je však obtížně prokazatelná přímá příčinná souvislost s kastrací; jedna studie došla k závěru, že kastrace snižuje věk odchodu do důchodu. Současně část pacientů (20 až 40 %) uváděla, že se cítí klidněji a vyrovnaněji a že operace pozitivně ovlivnila jejich životní styl i výkonnost. Některé studie uvádějí snížení recidivity sexuálních trestných činů (bez změny nesexuální trestní recidivity) a zlepšení sociální adaptace. Petr Weiss a další čeští zastánci kastrací v médiích uvádějí, že za posledních 30 let se nikdo z kastrovaných odsouzenců (v Česku?) násilného trestného činu již znovu nedopustil. Kriminální vyšetřovatel Jiří Markovič však uvedl starší případ, kdy kastrovaný pachatel Antonín Vorel v Krčském lese zabil a znásilnil ženu. Evropský Výbor pro zabránění mučení uvedl jiné tři případy násilné recidivy kastrovaných pachatelů, a to po roce 1989. Petr Weiss k tomu uvedl, že tito kastrovaní pachatelé v záznamech českých sexuologů nefigurují, protože v této evidenci nejsou vedeni ti z kastrovaných, kteří následně nepodstoupili komplexní terapii. Zásadní rozdíly jsou u různých pacientů ve vlivu kastrace na sexuální apetenci. Tyto rozdíly jsou vysvětlovány variabilitou fyziologických faktorů (produkce hormonů v kůře nadledvin) a psychologických faktorů a sexuálních zkušeností, případně přetrvání struktury a funkce centrálního nervového systému bez podstatné změny i po snížení hladin hormonů, respektive setrvačného efektu obdobného fantomovým bolestem amputovaných končetin. Výsledky studií ve vztahu k věku kastrovaných se zásadně liší a jsou vzájemně rozporné. Účinek kastrace u sexuálních agresorů byl zjištěn nízký, zatímco u pedofilů, homosexuálů a heterosexuálů je redukce sexuální apetence srovnatelná. Nebyl zjištěn žádný případ změny sexuální orientace vlivem kastrace, pedofilové i po kastraci vyhledávají fyzický kontakt s dětmi. Schopnost soulože či masturbace zůstává dlouhodobě zachována u 3 až 50 % kastrovaných pacientů, zhruba třetina kastrovaných alespoň občas masturbuje a téměř u poloviny pacientů se i nadále objevují ranní erekce, což je považováno za doklad, že elementární sexuální reakce nejsou závislé na hladině androgenů. Ejakulát je však sterilní a zážitek orgasmu méně intenzivní. 41 až 90 % kastrovaných pacientů podle různých studií po čase hodnotilo rozhodnutí ke kastraci jako správné. V této skupině jsou především ti, u nichž zůstala i po kastraci zachována schopnost soulože a masturbace, naopak mezi nespokojenými jsou ti, kteří pociťují ztrátu sexu v životě.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o kastrace sexuálních delikventů.", "content": "Léčebné kastrace mají mezi odborníky mnoho odpůrců. Proti kastracím se postavili například v roce 1979 Heim a Hurschová. E. Schorsch v roce 1987 je označil za „akt terapeutického zoufalství“. Za racionální léčebnou metodu je označil v roce 1972 R. M. Rose. Na V. konferenci o léčbě sexuálních delikventů Violencia'98, která se konala v roce 1998 v Caracasu, bylo problematice kastrací věnováno speciální sympózium, v němž německý diskutující Friedemann Pfäfflin z Ulmu vystupoval jako hlavní odpůrce kastrací (podpořili jej prakticky všichni diskutující z pléna) a na obhajobu kastrací vystupoval český sexuolog Petr Weiss, který argumenty oponentů ohodnotil jako emociální a principiální, a tedy neracionální. K provádění kastrací se přiklánějí či přikláněli rovněž čeští sexuologové Zvěřina (1983), Brzek a Ondruch (1982), Raboch a Nedoma (1970). Zastánci kastrace vycházejí zejména z předpokladu, že redukce sexuální apetence umožní lepší ovládání sexuálního pudu. Odpůrci kastrací argumentují například tím, že pohlavní hormony nejsou rozhodující silou ovlivňující sexuální chování, že vliv kastrace na dospělé jedince je malý a neúplný a nemění strukturu sexuality, zpochybňují validitu údajů o vlivu kastrací na recidivitu, někteří psychoanalytici efekt kastrace vysvětlují naplněním nevědomé touhy po sebepotrestání. Závažným argumentem proti kastraci jsou i nepříznivé vedlejší účinky jak fyziologické, tak sociálně-psychologické. Výbor proti mučení Rady Evropy vyjádřil ke kastracím delikventů závažné výhrady v roce 2007. Británie, Francie a Polsko začaly přecházet na chemoterapii, Česko na výzvu nereagovalo (antiandrogenní farmaka však ve velké míře používá). V únoru 2009 vyzval Výbor proti mučení Rada Evropy Česko k tomu, aby okamžitě upustilo od kastrace sexuálních delikventů. Před vydáním dokumentu výbor navštívil dvě české psychiatrické kliniky a dvě věznice, prozkoumal čtyři desítky případů za posledních 10 let a v české praxi kastrací shledal prvky ponižujícího jednání. Kastraci považuje výbor za lékařsky nikoliv nezbytné nevratné znetvoření, které zbavuje osobu plodnosti a má závažné psychické i fyzické důsledky. Výbor rovněž zpochybnil, že rozhodnutí ke kastraci je dobrovolné, ač za takové je vydáváno. Ministryně pro menšiny a lidská práva Džamila Stehlíková odmítla výzvu akceptovat, rovněž někteří významní čeští sexuologové se postavili proti ní. Proti kastracím se opakovaně postavila Anna Šabatová z Českého helsinského výboru, podle níž rozhodnutí nikdy není zcela dobrovolné. John Bok z Výboru proti mučení a jinému nelidskému zacházení při Radě vlády pro lidská práva kastrace v pořadu České televize Máte slovo v březnu 2009 přirovnával k trestu smrti či k sekání ruky za krádež, upozornil na riziko justičních omylů a na to, že kastrace do budoucna znemožní delikventovi normální život. Z českých sexuologů údajně proti kastracím nikdo veřejně nevystoupil. Ročně je v Česku kastrováno průměrně méně než 10 osob, v letech 2000–2007 bylo v Česku kastrováno kolem 50 pacientů. Z pacientů sexuologického oddělení pražské bohnické léčebny bylo do roku 2009 za 6 let primariátu Jiřího Švarce provedeny 4 kastrace, a to údajně v případech pachatelů vražd nebo brutálních znásilnění. Podle Petra Weisse se kastrace sexuálních deviantů provádějí kromě Česka ještě v Německu, Švýcarsku a USA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kastrace je odstranění pohlavních žláz, které produkují pohlavní hormony; u mužů se jedná o odstranění varlat (orchiektomie); u žen se jedná o odstranění vaječníků – ovária (ovariektomie) nebo vaječníků i dělohy (ovariohysterektomie). Kastrace rovněž zamezuje tvorbě pohlavních buněk, tedy má vždy zároveň efekt sterilizace (t. j. neplodnost). Kastrát (latinsky \"castratus\" = kleštěnec) je jedinec po kastraci, popřípadě po úrazu s podobným následkem. U kastrovaných jedinců je snížena sexuální apetence a zpravidla i potence. Pokud ke kastraci dojde před dospíváním, kastrátovi chybějí sekundární pohlavní znaky, avšak i kastrace dospělých jedinců způsobuje značné tělesné, psychické a zdravotní změny. Pokud dojde ke kastraci muže před pubertou, chybí mu vousy, více vyroste a mívá typický vyšší hlas. Kastrace ženy před pubertou způsobí, že dívce nenarostou prsa, nedojde k zaoblení v oblasti pánevní a mívá hlubší hlas. Mužskému kastrátu se v některých historických a kulturálních souvislostech říká \"eunuch\". V Orientu se využívali eunuchové jako strážci harémů nebo k jiným speciálním společenským rolím (v Číně například k vládním funkcím). V Evropě se jich od 16. až do začátku 20. století využívalo ke zpěvu. V různých dobách se kastrace lidí používala také jako trest, jako způsob, jak zajatým nepřátelům či poraženému vládci znemožnit reprodukci, a v moderní době také jako kontroverzní terapeutický prostředek.", "tgt_summary": "La castration est l'annihilation (avec ou sans ablation) des organes reproducteurs de végétaux ou d'animaux, humains compris. Dans le cas des humains, la castration est considérée comme une mutilation génitale et est illégale dans la plupart des pays du monde. On la distingue de l'ablation chirurgicale des testicules et des ovaires qui peut être nécessaire pour des raisons thérapeutiques et de la castration chimique. La castration concerne dans le règne animal l'ablation des testicules (chez les mâles) et l'ablation des ovaires (chez les femelles), l'ablation de la verge étant appelée pénectomie et clitoridectomie pour le clitoris. L'ablation de la verge et des testicules est une émasculation.", "id": 1402504} {"src_title": "Časoprostor", "tgt_title": "Espace-temps", "src_document": [{"title": "Vzdálenost v prostoročasu.", "content": "Vzdálenost mezi dvěma událostmi v prostoročasu se označuje jako prostoročasová vzdálenost (interval).", "section_level": 1}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "Prostoročas užívaný ve speciální teorii relativity je čtyřrozměrný, přičemž souřadnice \"x\", \"y\", \"z\" představují prostorové souřadnice a časová souřadnice je vyjadřována jako \"ct\", kde \"c\" je rychlost světla. Čtveřice souřadnic tvoří čtyřvektor. Všechny souřadnice (prostorové i časová) mají tedy prostorový rozměr (jejich jednotkou jsou metry). Takto vytvořený čtyřrozměrný prostor je použitelný pouze tehdy, pokud vzdálenost v tomto prostoru je invariantní vzhledem k Lorentzově transformaci. To vyžaduje, aby vzdálenost mezi dvěma body tohoto prostoru byla definována jiným způsobem, než je obvyklé v euklidovském prostoru. Doplní-li se časová souřadnice o imaginární jednotku, tzn. časovou souřadnici vyjádříme jako formula_1, lze vzdálenost vyjádřit vztahem Veličina formula_3 bývá také označována jako „lineární element“. Takto definovaný prostoročas má euklidovský charakter označován se jako Minkowského prostor. Geometrie v Minkowskiho prostoročase však není euklidovská, ale pseudoeuklidovská. Z hlediska přechodu od speciální teorie relativity k obecné teorii relativity je však vhodnější formulovat vzdálenost zavedením metrického tenzoru. Vzhledem k tomu, že Minkowského prostor není zakřivený, má metrický tenzor jednoduchý tvar kde formula_5, přičemž index 0 označuje časovou složku a indexy 1, 2 a 3 označují prostorové komponenty metrického tenzoru. Místo uvedené metriky se často používá metrický tenzor s rozdílnou signaturou Skalární součin dvou vektorů formula_7, formula_8 pak lze vyjádřit jako formula_9, kde bylo užito Einsteinovo sumační pravidlo. Výraz pro skalární součin lze použít i pro vyjádření vzdálenosti, tedy kde formula_11 označuje časovou souřadnici a formula_12 pro formula_13 označuje prostorové souřadnice. Tento postup umožňuje využití prostředků Riemannovy geometrie. Vzhledem k tomu, že vzdálenost je indefinitní, označuje se tato geometrie jako pseudoriemannovská. Každý bod Minkowskiho prostoročasu představuje prostoročasovou událost, čímž se vyjadřuje, že se nejedná pouze o prostorový bod, ale o bod prostoru vztahující se k danému časovému okamžiku. Vzdálenost mezi dvěma událostmi se označuje jako \"prostoročasový interval (vzdálenost)\".", "section_level": 2}, {"title": "Obecná teorie relativity.", "content": "V obecné teorii relativity se místo Minkowskiho prostoročasu používá Riemannův prostoročas, který může být obecně zakřivený a metrika je v něm charakterizována symetrickým metrickým tenzorem formula_14, který obecně není diagonální. Vzdálenost je pak vyjádřena jako Přechod ke speciální teorii relativity lze zajistit položením Vzdálenost pak získá tvar", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení prostoročasových intervalů.", "content": "Prostoročasové vzdálenosti mezi dvěma událostmi lze rozdělit podle toho, zda je možné mezi oběma událostmi předat informaci prostřednictvím signálu šířícího se světelnou nebo podsvětelnou rychlostí. Poznámka: To, zda je prostoročasový interval větší nebo menší než nula, je závislé na signatuře zvolené metriky. Množinu událostí, které mají od dané události \"A\" nulovou vzdálenost, označujeme světelný kužel. Ten rozděluje prostoročas na tři oblasti: absolutní minulost, absolutní budoucnost a relativní současnost. Absolutní minulostí označujeme ty události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v minulosti události \"A\", absolutní budoucnost jsou pak události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v budoucnosti události \"A.\" Relativní současnost je tvořena událostmi \"B\", pro něž existují pozorovatelé, pro které jsou události \"A\" a \"B\" současné, pro některé jiné patří \"B\" do minulosti \"A\", pro ostatní patří \"B\" do budoucnosti \"A\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Časoprostor nebo také prostoročas je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný (například tím, že se v něm lze pohybovat jen jedním směrem). V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci. ", "tgt_summary": "En physique, l'espace-temps est une représentation mathématique de l'espace et du temps comme deux notions inséparables et s'influençant l'une l'autre. En réalité, ce sont deux versions (vues sous un angle différent) d'une même entité. ", "id": 1024948} {"src_title": "Mníšek pod Brdy", "tgt_title": "Mníšek pod Brdy", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "První písemná zmínka o Mníšku pochází z roku 1348. Objevuje se v zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, v němž král nařizuje, aby tvrz a městys Mníšek navždy zůstal majetkem koruny a byl propůjčován pouze na omezenou dobu královským manům. Historie města před touto zmínkou je nejasná. Pověsti praví, že se tu dříve nacházela obec Dubčany, která celá podlehla požáru. Po čase na stejném místě vyrostla další osada. Při výstavbě vydatně pomáhali benediktinští mniši z kláštera na Ostrově u Davle, kteří do Podbrdska docházeli na své statky. Lid z vděčnosti prý nazval novou trhovou ves Mníškem. Název Mníšek pod Brdy se používal od 20. století v poštovním styku a na železnici (název stanice Mníšek pod Brdy / Mnischek unter Kammwald) kvůli odlišení více Mníšků, ale úředně vznikl a je doložen až při administrativní reformě v roce 1960 po připojení několika okolních obcí k městu Mníšku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mníšek byl založen 7. října 1348. Historie a osud Mníšku byl odjakživa spjat se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Ta přinášela Mníšku čilý obchodní ruch, clo, ale i různé povinnosti, např. zajištění bezpečnosti na „Zlaté stezce“. Proto bylo za manství odvážného a schopného vladyky Jana z Lestkova uděleno Mníšku hrdelní právo. Od počátku 15. století již lze hovořit o městě s vlastním znakem, hrdelním právem a ambicí stát se městem královským. Bohužel husitské války se podepsaly na Mníšku tak jako na celém království. Jan z Lestkova patřil mezi přívržence katolické strany a snad i proto byla za husitských válek mníšecká tvrz pobořena. Po skončení husitských válek přišli v roce 1487 do Mníšku Vratislavové z Mitrovic. V roce 1503 král Vladislav Jagellonský vyvazuje panství z manského úvazku a Mitrovici se na více než 150 let stávají suverénními mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva. Během třicetileté války městem několikrát prošlo švédské vojsko. Nejhorší je rok 1639, kdy byla vypálena mníšecká tvrz, kostel i fara, zničen vodovod a protrženy hráze rybníků. Mníšek i okolní vsi a osady byly v troskách a na čas téměř vylidněny. Roku 1655 koupil zpustlé panství bohatý pán Engel z Engelsflussu a bylo to veliké štěstí pro Mníšek, protože Engel a jeho potomci pozvedli celý kraj. Za poddané po určitý čas platil daně, obnovil vodovod, postavil zámek, klášter s kostelíkem Skalka na brdském hřebeni a na místě válkou vypálené a pobořené vsi vzniká živé městečko. Po pánech z Engelsflussu přišel do Mníšku zbožný rod Unvertů. Ti zde nechali postavit nedaleko starého chátrajícího kostela nový barokní kostel a dokončili také stavbu skaleckého areálu. Za jejich přispění je na Skalku uveden řád františkánů a byla zde postavena křížová cesta a panská hospoda. Po Unvertech přejali zdejší panství Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu. Těm byl panství i zámek po roce 1945 zkonfiskován. Zajímavou kapitolou města je také těžba železné rudy. Ta se zde těžila v různém množství od roku 1740 až do roku 1967. Původně se ruda dopravovala do hutí ve Staré Huti u Dobříše, později do Řevnic. V 50. letech rozhodla tehdejší vláda o výstavbě nových hrudkovacích pecí přímo v Mníšku. Brzy je zřejmé, že ani nová technologie rotačních pecí nezajistí podniku prosperitu, a proto bylo ukončeno zpracovávání železa. Stávající prostory byly využity pro zpracování hliníku a jako další metalurgické výrobny. V letech 1960 – 1974 bylo město součástí okresu Příbram, od 1. července 1974 přešlo v souvislosti s rozšiřováním území hlavního města Prahy pod okres Praha-západ.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Mníšek pod Brdy (\"přísl. Skalka, 1141 obyvatel\") byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Mníšek pod Brdy má jedinou místní část, která se však skládá ze tří katastrálních území:", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Farní kostel sv. Václava.", "content": "Dřevěný, později kamenný kostelík sv. Václava stál v Mníšku pravděpodobně již na přelomu 13. a 14. století. Stával v jižním rohu náměstí, v místech dnešního městského úřadu. První písemná zmínka je z roku 1380, kdy jsou kostel a farnost zmiňovány ve správě pražské arcijáhenské visitace po venkovských farnostech. Starý kostel byl zrekonstruován Mitrovici a po třicetileté válce i pány z Engelsflussu, sloužil až do roku 1756, kdy nový majitel mníšeckého panství hrabě Ignác Unvert staví nový velký barokní kostel uprostřed náměstí, který se stává novou dominantou města. Zprvu kostel neměl věž a vedle kostela poblíž dnešního polesí stála zvonice. Pseudorománská padesátimetrová věž byla postavena ze sbírek farníků až v roce 1867. Kostel je vytvořen jako vzdušná barokní jednoloď, klenutá tzv. „českými plackami“. Stropy jsou vyzdobeny freskami Jana Václava Spitzera s náměty ze života sv. Václava. Stavitel není znám, ale některé znaky stavby a umělecky provedené zdi kolem kostela s nárožníkovými výklenkovými kaplemi ukazují na školu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Na budování oltáře dohlížel tehdejší znamenitý sochař a řezbář Ignác František Platzer, který v té době vytvářel plastiky v zámeckém parku na zámku v Dobříši. Hlavní oltář je již rokokový a zvláštní tím, že je čistě plastický bez obvyklého oltářního obrazu. Je to anachronický nápad – sv. Václav klečí před palladiem Země české jako rokokový rytíř v dobové ústroji z doby Marie Terezie. Pod pozdně barokní kazatelnou je empírové sousoší Václava Prachnera, představující posmrtné setkání rodiny Unvertů, zakladatelů tohoto kostela. V době ohrožení mníšecké Skalky důlní činností byly do kostela přeneseny vzácné kulturní památky z kostelíka a kláštera. Dnes tu lze spatřit v levé části dílo Petra Brandla, slavnou Kající se sv. Maří Magdalenu, napravo obrazy Karla Škréty, a to sv. Rodina a sv. Servác, který byl původně umístěn v zámecké kapli a je namalován na mědi. Ze Skalky byla přenesena také mistrovská řezbářská díla Jana Jiřího Bendla, a to socha Maří Magdaleny a sochy čtyř poustevníků. V kněžišti jsou umístěny zámecké vyřezávané lavice z roku 1672, doklad vyspělého barokního řezbářství. Z původního kostela sem byla přenesena cínová křtitelnice a dva náhrobní kameny z 16. století. Původní barokní varhany byly obnoveny v roce 1851 mistrem Suchým ze Slaného, hrávali na ně mníšečtí kantoři – regenschori a hudební skladatelé Haan, Hataš, Jakoubek i Jakub Jan Ryba (v letech 1786–1787), ale také Antonín Dvořák při slavné mši o pouti roku 1893, hrála na ně i Marie Wagnerová-Černá. Poslední celková oprava varhan byla dokončena na jaře roku 2000. Na bývalém hřbitůvku vedle kostela jsou alegorické sochy Ctnost, Moudrost a Spící Elexius z dílny Jana Brokoffa, které byly původně u kostelíka na Skalce.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek.", "content": "Na místě dnešního zámku, stávala již ve středověku tvrz. Sloužila k ochraně a bezpečnosti kupeckých karavan na důležité obchodní trase, Zlaté stezce vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců byla tvrz přestavěna na lovecký hrádek. Mníšek byl až do doby Václava IV. královským majetkem, později byl svěřován za úplatu a zásluhy panským manům. V roce 1487 dostávají Mníšek do vlastnictví Vratislavové z Mitrovic, kteří na místě původního hrádku budují zámeček. Po třicetileté válce prodávají zpustošený Mníšek Engelům z Engelsflussu. Nový majitel, původem koželuh z Belgie, během války získal značné jmění jako císařský dodavatel pro Valdštejnovu armádu, a tak se dal do stavby rozsáhlého zámku na místě ruiny zámečku Mitroviců. Navíc byl Engel za hrdinnou obranu Karlova mostu před Švédy povýšen do šlechtického stavu. Nový zámek, tak jak ho vidíte dnes, postavil ve stylu pozdní severské renesance pražský stavitel Martin Reiner v letech 1656–1672 podle plánů slavného barokního architekta Carla Luraga. Na řemeslných pracích se podíleli tehdejší přední řemeslníci a umělci. Štuky jsou od Antonia Travelliho, ostění a krby dodal Giovanni Battista Pozzo, hlavní kamenný portál se dvěma Herkuly a válečnými emblémy je dílem Sebastiana Bossarta. Třípatrová zámecká budova je 42 metrů dlouhá a 40 metrů široká, se 65 pokoji. Zámek má tři nárožní polygonální věže různých rozměrů. Ve střední jsou umístěny věžní hodiny zajímavé tím, že hodinář vyvedl jednu hřídel i do stropu místnosti pod strojem, kde je menší ciferník ukazující stejný čas jako hodiny na věži. V severovýchodní nejmenší věži bývala kaple sv. Servácia se Škrétovým obrazem světce. Obraz malovaný na měděné desce je nyní umístěn v kostele sv. Václava. \"Proč má mníšecký zámek jen tři věže? Pověst praví, že v dávných dobách, kdy měl zámek ještě všechny čtyři věže, přihnala se jednou vichřice tak strašná, že si vyšel na vycházku i sám kníže pekel. Jak se tak proháněl krajinou, ocitl se nad mníšeckým zámkem. Popadl jednu z věží a letěl dál, když v tom pod ním na příbramské Svaté hoře zvonili klekání, pekelník se lekl a věž upustil. Ta dopadla přímo nad studánku s léčivou vodou, kde stojí dodnes. Historicky pravděpodobnějším vysvětlením, proč má zámek jen tři věže, byl fakt, že Engel si jakožto příslušník nižší šlechty nemohl dovolit porušit dobové konvence a postavit zámek se čtyřmi věžemi.\" Poslednímu majiteli, baronu Kastovi, byl zámek za kolaboraci s nacisty po druhé světové válce zestátněn. Dlouhou dobu zde byl umístěn archiv ministerstva vnitra a od roku 2000 patří zámek ministerstvu kultury České republiky. Objekt spravuje Národní památkový ústav – územní památková správa v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Socha Jana Nepomuckého.", "content": "Původní socha sv. Jana Nepomuckého byla umístěna v parčíku poblíž kostela a pocházela z roku 1756 z dílny Platzerovy. Socha však nebyla vytvořena z kvalitního pískovce, trpěla klimatickými podmínkami a přirozenou erozí kamene. Byla sňata a uchována v depozitáři. V v květnu roku 2012 byla na původní místo umístěna kopie sochy. Sochu vytvořil sochař Petr Váňa. Originál sochy se plánuje umístit do jedné z venkovních, avšak částečně krytých kaplí usazených v kostelní zdi.", "section_level": 2}, {"title": "Bývalá zájezdní hospoda.", "content": "Velká hospoda tvoří nároží Pražské ulice a náměstí F. X. Svobody. Byla určena pro kupecké karavany na Zlaté stezce. Nechal ji postavit Engel z Engelsflussu, zakladatel mníšeckého zámku, v roce 1664 na místě staré zájezdní hospody zničené v roce 1639 za třicetileté války švédským generálem Banérem.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní stavby.", "content": "Dům čp. 36 s dobře zachovaným štítem ve stylu selského baroka, který je známý jako „Bastlův grunt“, byl rodištěm muzikantské rodiny Bastlů. Dům čp. 31 je zajímavý původním barokním štítem. Naproti rodnému domu F. X. Svobody stojí dům čp. 16 a dále směrem k náměstí dům čp. 12, oba ve stylu zdobného baroka s novějšími rokokovými prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Rodný dům Františka Xavera Svobody.", "content": "Dům čp. 23 Františka Xavera Svobody, kde se v roce 1860 narodil. Autor mnoha úspěšných básní, románů a dramat. Zemřel v roce 1943, pohřben je na vyšehradském Slavíně. Jeho sochu najdete v parčíku u kostela sv. Václava.", "section_level": 2}, {"title": "Fara.", "content": "Fara (čp. 38); zde tvořila Marie Wagnerová-Černá (píšící pod pseudonymem F. Háj) své romány \"Káju Maříka\", \"Řídících Márinku\" a jiné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mníšek pod Brdy (německy \"Mnischek\" či zastarale \"Möncheleins\") je město v okresu Praha-západ. Nachází se 27 km jihozápadně od Prahy na úpatí Brdského hřebene. Na kopci nad městem se nalézá barokní areál známého poutního místa Skalka. Pro své lesnaté okolí a dobrou dostupnost jihozápadní části Prahy je Mníšek pod Brdy oblíbenou sídelní adresou. Žije zde obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Mníšek pod Brdy (jusqu'en 1960 : \"Mníšek\" ; en ) est une ville du district de Prague-Ouest, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1329610} {"src_title": "RPSN", "tgt_title": "Taux annualisé effectif global", "src_document": [{"title": "Účel RPSN.", "content": "Při uzavírání půjčky je obvykle velmi obtížné porovnat nabídky jednotlivých poskytovatelů pouze podle roční úrokové míry úvěru. Často jsou vyžadovány různé dodatečné platby: I úrokové míry bývají uváděny s různým základem (roční, měsíční, týdenní). RPSN, které zahrnuje všechny platby a je zásadně na roční bázi, tak usnadňuje orientaci při porovnání různých nabídek.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet RPSN.", "content": "RPSN vyjadřuje úrokovou míru, pro kterou se rovná čistá současná hodnota získaných půjček čisté současné hodnotě výdajů (splátek, poplatků apod.), jedná se tedy o takové \"r\", pro které platí následující rovnice: kde Z této rovnice se \"r\" zpravidla počítá numericky (např. metodou tečen), neboť analytické řešení je obvykle příliš složité.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Triviálním příkladem je jednoduchá půjčka na jeden rok bez průběžných splátek, jakýchkoli poplatků atd. Pokud tedy banka poskytne 1. ledna 2016 půjčku 100 000 Kč, na kterou musí 1. ledna 2017 dlužník vrátit 110 000 Kč, RPSN se spočítá tak, aby platilo: takže V tomto případě je tedy RPSN shodné s ročním úrokem a také s „navýšením“, tzn. s poměrem, o kolik více dlužník celkem zaplatí. Ale již při drobné úpravě zadání, kdy se místo jednorázového splacení použijí dvě stejně velké splátky (55 000, aby zůstala zachována celkem splacená částka) po půl roce, je situace jiná. Zde pro RPSN platí: Z toho lze vypočítat, že RPSN je tedy v tomto případě vyšší než „navýšení“ (to je stále 10 %), neboť dokáže zachytit i časový průběh půjčky – tu skutečnost, že za stejné celkové náklady je teď poskytnuta horší služba: 100 000 je půjčeno jen na půl roku, na dalšího půl roku už je půjčena jen zbývající polovina.", "section_level": 2}], "src_summary": "RPSN (roční procentní sazba nákladů) je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru. RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. ", "tgt_summary": "Le taux annuel effectif global ou TAEG exprime le coût d'un crédit sous forme d'un indicateur normalisé, qui permet la comparaison entre eux de plusieurs crédits aux caractéristiques différentes.", "id": 1077319} {"src_title": "Mika Waltari", "tgt_title": "Mika Waltari", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Mika Waltari se narodil v Helsinkách. Ztratil otce, luteránského faráře, když mu bylo pět let. Jako chlapec zde zažil finskou občanskou válku. Později šel na přání své matky studovat teologii na Helsinskou univerzitu, ale brzy teologii opustil a přesunul se k filozofii, estetice a literatuře. Promoval v roce 1929. Během studií přispíval do několika časopisů, psal poezii a hororové příběhy inspirované Edgarem Allanem Poem. Ve 20. letech se stal vůdčí osobností skupiny „Nositelé ohně“, která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu, a propagovala orientaci na moderní evropské proudy. Svou první knihu \"Jumalaa paossa\" vydal roku 1925. V roce 1927 odcestoval do Paříže, kde napsal svůj první román \"Velká iluze\" (\"Suuri illusioni\"). Roku 1929 se vydal do Istanbulu. O této cestě zanechal svědectví v knize \"Vlak osamělého muže\" (\"Yksinäisen miehen juna\"). Roku 1931 se Waltari oženil s Marjattou Luukkonenovou. Později se jim narodila dcera Satu, která se také stala spisovatelkou. Během 30. let byl pod velkým stresem kvůli nespavosti a depresím, což si vyžádalo několik hospitalizací. Předválečná díla odrážela složitou mezinárodní situaci Finska, a odehrávala se zejména v Helsinkách. V roce 1937 napsal své první velmi úspěšné dílo \"Cizinec přichází\" (\"Vieras mies tuli taloon\"), psychologickou novelu z vesnického prostředí. Kniha byla již několikrát zfilmována, a často se považuje za Waltariho vrcholné dílo předválečného období. Waltariho první divadelní hra \"Achnaton, ze slunce zrozený\" (\"Akhnaton, auringosta syntynyt\") byla uvedena roku 1938 ve Finském národním divadle. Potýkal se v ní s námětem ze starověkého Egypta. V roce 1939 napsal svou první detektivku \"Kdo zavraždil paní Skrofovou?\" (\"Kuka murhasi rouva Skrofin?\"), s níž vyhrál severskou soutěž detektivek. Představil v ní postavu komisaře Palmua, ke které se později ještě několikrát vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během zimní a pokračovací války působil jako novinář, a pracoval i pro finskou rozvědku. Pod vlivem událostí napsal knihy \"Pravda o Estonsku, Lotyšsku, Litvě\" (\"Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta\") a \"Ve stínu sovětské špionáže\" (\"Neuvostovakoilun varjossa\"). Tyto knihy byly po uzavření míru se Sovětským svazem odstraněny z finských knihoven. Během války napsal i dva historické romány. Příběh o švédské královně \"Karina Månsdotter\" (\"Kaarina Maununtytär\") umístil do časů Erika XIV. (1533–1577) a \"Tanec nad hroby\" (\"Tanssi yli hautojen\") do počátků ruské nadvlády nad Finskem, za cara Alexandra I. (1777–1825).", "section_level": 2}, {"title": "Waltari po válce.", "content": "Po válce se věnoval zejména historickým románům. V roce 1945 Waltari vydal své nejznámější dílo \"Egypťan Sinuhet\" (\"Sinuhe, egyptiläinen\"). Příběh lékaře faraóna Achnatona je zasazen do doby vlády 18. dynastie okolo roku 1300 př. n. l. Odráží ale deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska. Román byl roku 1954 zfilmován v Hollywoodu. Waltari Egypt nikdy nenavštívil. Roku 1947 se podruhé vydal na cestu do Istanbulu. Z této cesty vznikl cestopis \"Cesta do Istanbulu\" (\"Lähdin Istanbuliin\"). Cestoval, aby se blíže seznámil s prostředím, kde se stýká evropská civilizace s blízkovýchodní. Znalostí využil vzápětí ve svých románech \"Krvavá lázeň\" (\"Mikael Karvajalka\", 1948) a \"Šťastná hvězda\" (\"Mikael Hakim\", 1949), ve kterých finský hrdina Mikael zažívá dobrodružství v 1. polovině 16. století nejprve v Německu a potom i islámském světě. Do Istanbulu samotného potom umístil další historický román \"Temný anděl\" (\"Nuori Johannes\", 1951), který ale vyšel až roku 1980. Román se odehrává v 15. století těsně před rozpadem Byzantské říše. Na něj navazuje román \"Pád Cařihradu\" (\"Johannes Angelos\"), který napsal a vydal o rok později. Druhá část dvojdílného románu byla tedy vydána dříve než část první. Další známější historický román napsal roku 1955 – byl jím \"Tajemný Etrusk\" (\"Turms kuolematon\"). Příběh se odehrává ve Středomoří v Etrurii na Apeninském poloostrově v dobách řecko-perských válek. Ve svých pozdějších románech, např. \"Šťastný Felix\" (\"Feliks Onnellinen\", 1958) a \"Jeho království\" (\"Valtakunnan salaisuus\", 1959) se věnoval náboženským tématům. Kromě těchto románů ve stejné době psal detektivky, básně, pohádky a divadelní hry. Zejména jeho novely patří ke špičkovým. Některé z nich byly nejprve odmítány pro údajnou obscénnost; Waltari je musel vydávat vlastním nákladem. V roce 1970 obdržel čestný doktorát na Turkuské univerzitě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mika Toimi Waltari (19. září 1908 Helsinky – 26. srpna 1979 Helsinky) byl finský spisovatel, novinář a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je historický román \"Egypťan Sinuhet\". ", "tgt_summary": "Mika Toimi Waltari, né le à Helsinki et mort le dans la même ville, est un écrivain finlandais, célèbre pour ses romans historiques traduits dans de nombreuses langues et auteur de quelques romans policiers.", "id": 1423913} {"src_title": "Hip hop", "tgt_title": "Hip-hop", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "70. léta 20. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Formování prvních elementů a kultury.", "content": "Ačkoliv DJ-ové jako Grandmaster Flowers nebo DJ Hollywood experimentovali s DJ-ingem v Brooklynu již koncem šedesátých let, za oficiální datum vzniku hip hopu se považuje 11. srpen 1973. Tehdy v budově na adrese 1520 Sedgwick Avenue jamajský přistěhovalec DJ Kool Herc (* 16. dubna 1955) poprvé předvedl americkému publiku svůj inovativní způsob používání gramofonů jako hudebního nástroje. Svůj styl si přinesl právě z Jamajky, kde deejayové experimentovali s přehráváním gramofonových desek již od začátku 60. let 20. století. Na pozvání sestry vystoupil na její narozeninové oslavě, a tak úplnou náhodou dal vzniknout kultuře, která navždy ovlivnila všechny druhy populárního umění. DJ Kool Herc je všeobecně uznáván jako otec hip hopu a stále se aktivně účastní venkovních akcí v ulicích New Yorku. Na jeho způsob přehrávání gramofonových desek brzy navázali další umělci. Pro další vývoj deejayingu a hip hopu byli však nejdůležitější dva. Grand Wizzard Theodore (* 5. března 1963), který jako první začal používat techniku zvanou scratching, a DJ Flash (* 1. ledna 1958), který obohatil mixážní pult o cross fader, díky němuž bylo možné plynule přecházet z jedné hrající desky na druhou. Za svůj vynález byl obdařen titulem \"Grand Master\" a od té doby je znám jako Grand Master Flash. Nekonvenční používání gramofonů jako hudebního nástroje inspirovalo mnoho mladých lidí. Někteří začali do hudebních mixů tancovat, a dali tak vzniknout elementu b-boying (breaking) a tím rozvíjeli nové styly pouličního tance. Průkopníky breakingu zprvu nejvíce ovlivnily pohyby Jamese Browna a akrobatické triky z kung-fu filmů. Nejznámějšími b-boys skupinami byly v 70. letech Rock Steady Crew a New York City Breakers. K hip hopu se velmi brzo připojili i grafitti umělci, které stejně jako tanečníky inspirovala atmosféra block parties. Prvním grafitti umělcem byl legendární Taki 183, který již okolo roku 1969 začal sprejem všude psát svojí přezdívku a dal tak vniknout tagování. Grafitti se brzy rozšířilo mezi další umělce a stalo se nedílnou součástí hiphopové kultury. Vývoj grafitti a částečně i b-boyingu je autenticky zaznamenán ve filmu Style Wars (1983 Henry Chalfant, Tony Silver). Zpočátku byl DJ a MC jednou osobou, ale postupně se začali objevovat samostatní MC. Coke La Rock (* 25. dubna 1955) je považován za prvního oficiálního hiphopového MC. Vystupoval s DJ Kool Hercem již od roku 1973. O tom, kdo bude MC, rozhodoval pouze DJ a bez jeho svolení nebylo možné na pódiu vystoupit. Správný DJ musel umět navázat kontakt s publikem a posunovat párty dopředu. Pokud si jeho emcee nedokázal získat zájem posluchačů, byl většinou nahrazen někým jiným. Mezi nejznámější emcees 70. let patří: Busy Bee Starski, Cold Crush Brothers, Fantastic Romantic Crew, Treacherous Three a samozřejmě Grandmaster Flash and Furious Five. Zajímavým příkladem může být i Grandmaster Caz, který začínal jako DJ a postupně se z něj stal emcee a člen legendární skupiny Cold Crush Brothers. Většina prvních emcees se svému hobby věnují až dodnes. Emcees se již odpočátku účastnili rapových soubojů, ve kterých soutěžili o přízeň publika, hiphoperů. Technika freestylového rapování se od té dnešní značně lišila. Šlo o to, aby emcee dokázal udržet pozornost publika na co nejdelší dobu a neustále s ním komunikoval. Zároveň si soutěžící nevymýšleli rýmy přímo na místě, ale rapovali své vlastní sloky. Freestyle byl tak kombinací několika textů, které emcee musel umět dobře propojit a kombinovat. Mezi jednotlivé části rapu vkládali emcees pasáže ve stylu „call/response“, kdy publikum opakuje popěvek po hiphoperovi na pódiu. Emcee nebo skupina emcees neměli stanovený časový limit a střídali se s protivníkem po různých časových intervalech. Všechno záviselo na tom, jakou dostával odezvu publika. Výhra znamenala hlavně získání respektu u mužů a obdivu u žen. Vedle takových soubojů se začal tehdy vyvíjet i battle rap. Battle rap vznikl z tradice \"dozens\" neboli tuctů. V dobách otrokářství se většinou otroci prodávali po jednom, ale ti, kteří měli nějaký handicap nebo vadu na kráse, se prodávali právě po tuctech. V tuctech často docházelo ke slovním hrám, při kterých se dva navzájem mezi sebou uráželi. Kdo dokázal protivníka vtipněji pomluvit, vyhrál. Battle rap je v podstatě přímým navázáním na tucty. Právě v battle rapu docházelo k vymýšlení rýmů přímo na místě. Podle Afriky Bambaaty je battle rap přirozenou prevencí před násilím, jelikož mladí lidé svou agresi vybijí v rapování a vyhnou se tak fyzickým konfliktům. Každý správný battle by měl skončit podáním ruky obou stran. Během 70. let byl hip hop velice teritoriální. Ať už to byl writter, DJ, MC nebo b-boy, každý měl pod kontrolou své území a přísně si střežil originální techniku a styl. První dny hip hopu jsou vyobrazeny ve filmu \"Wild Style\" (1983 Charlie Ahearn). Rovněž se uvádí, že blackout (plošný výpadek dodávky elektrické energie) dne 13. července 1977 na území města New York měl za následek masivní rozšíření zvukových aparatur a kvalitních gramofonů mezi afroamerickou komunitou. Toto dříve pro mnohé Afroameričany finančně nedostupné vybavení pocházející z trestné činnosti při rabování obchodů a skladů elektroniky paradoxně pomohlo rozšířit řady tvůrců žánru hip hop a změnit teritoriální vliv hip hopu v několika málo čtvrtích New Yorku na jeho postupné rozšíření po celých Spojených státech amerických.", "section_level": 3}, {"title": "Původ jména „hip hop“.", "content": "Keith Cowboy, zesnulý člen skupiny Grandmaster Flash and Furious Five, byl tvůrcem několika tradičních hiphopových pokřiků a hesel. Na jednom ze svých vystoupení pozval Cowboy na pódium svého kamaráda, který měl brzo nastoupit do armády. Aby své přátele pobavil, začal Cowboy imitovat vojenský pochod a vojenské povely. Jeho hra se slovy „hip hop and you don't stop“ všechny zaujala a brzy se rozšířila i mezi ostatní emcees. Když v roce 1977 Afrika Bambaata hledal název pro kulturu, která se rozvíjela v ulicích New Yorku, použil právě dvě slova „hip“ a „hop“, jelikož byla tak často používána. Právě Bambaataa poprvé stanovil čtyři hesla: \"Peace, Love, Unity and Having Fun\". Od této doby kultura dostala jednotnou tvář a jméno hip hop.", "section_level": 3}, {"title": "Universal Zulu Nation.", "content": "Afrika Bambaataa byl původně gangsterem a leaderem gangu Black Spades. Kolem roku 1977 se zúčastnil celostátní soutěže společnosti UNICEF. Zadáním soutěže bylo napsání eseje o Africe. Kevin Donovan (Afrika Bambaataa) soutěž vyhrál a dostal možnost vycestovat do Afriky. Zde se setkal se Zulu šamanem, který mu promluvil do duše ohledně jeho kriminálních aktivit. Když se vrátil zpět do New Yorku, změnil si své jméno na Africa Bambaataa, rozpustil Black Spades a lídři ostatních gangů ho v tom následovali. Brzy sjednotil všechny bývalé gangstery pod pacifistické hnutí Universal Zulu Nation, které je nedílnou součástí hip hopu. Zulu Nation je kombinací několika náboženství a hnutí. Částečně navazuje na filosofii Nation of Gods and Earths a extraterestriálně orientovanou Nuwaubian Nation. Ovšem k Universal Zulu Nation se často přistupuje jako k původní filosofii hip hopu. Základním heslem hnutí Universal Zulu Nation byla změna negativního na pozitivní. Většina gangsterů se tehdy jako zázrakem vzdala svých aktivit v ganzích a pouliční kriminálnící se připojili ke kultuře hip hopu a Universal Zulu Nation. Bambaataa zformoval skupinu Soul Sonic Force, která stála u zrodu hudebních žánrů jako je: techno, electro, breakbeat, drum and bass, jungle a mnoha dalších odvětví hip hopu. Podle Bambaatových slov jsou tyto styly pouze různými druhy hiphopové hudby. Nejznámějším hitem \"Soul Sonic Force\" je hymna všech breakerů Planet Rock.", "section_level": 3}, {"title": "Zlomový rok 1979.", "content": "Až do konce 70. let byl hip hop převážně folklórním uměním. Emcees se soustředili především na svá vystoupení a nenapadlo je své texty nahrávat nebo vytvářet jednotlivé písně. Každý emcee měl své typické rýmy, podle kterých ho znali lidé z jeho okolí. B-boyové mezi sebou soupeřili v battlech, writeři tvořili ilegální grafiti na soupravách metra a na vše dohlíželi deejayové zpoza svých „turntablů“. Situace se změnila v roce 1979 s příchodem prvního komerčně nahraného singlu s názvem \"Rappers Delight\". Tehdy se hip hop dostal na světlo širší veřejnosti. Skupina Sugar Hill Gang, která song nahrála, byla uměle vytvořeným uskupením, které s hip hopem do té doby nemělo nic společného. Text k Rappers Delight byl podivnou kompilací textů těch nejproslavenějších emcees. Agenti nahrávací společnosti zkopírovali texty skupiny Grandmater Flash and Furious Five, Grandmastera Caze a dalších. Poté sestavili skupinu Sugar Hill Gang, se kterou nahráli jednoznačný hit. V hiphopové komunitě způsobil Rappers Delight velký skandál. Emcees poznali texty, které jim byly takto odcizeny, a rozhodli se jednat, aby se nic podobného znovu nestalo. V hiphopové kultuře bývá emcee, který kopíruje styl nebo text někoho jiného označován jako „Biter“. Takový jedinec je často z komunity „vyloučen“ a znovu přijat jen tehdy, když přestane kopírovat. Ačkoli znamenal Rappers Delight pro hip hop převážně negativní znamení, podnítil v emcees snahu nahrávat své vlastní desky. První mezinárodně známou skupinou, která podnítila vznik hip hopu i v Česku, byla Grandmaster Flash and Furious Five. Do historie se skupina zapsala notorickým trackem „The Message“. Je to nejspíš první komerčně nahraný rapový song se sociálně kritickou tematikou a refrén: „\"It's like a jungle sometimes it makes me wonder, how I keep from going under\"“ bývá dodnes citován ostatními emcees. S rokem 1979 se hip hop rozděluje na dvě cesty. První zůstává na kulturní úrovni a druhá se orientuje zejména na byznys. Nejrychleji komerčně uspěl právě MCing, a to ve formě rap game, jejíž vrchol proběhl v 90. letech minulého století a přetrvával až do počátku 21. století. Většina komerčních rapperů 80. let měla poměrně „krátkou životnost“ a sloužila velkým nahrávacím společnostem jako rychlý výdělek. Deejayové takové štěstí neměli a postupně jejich autorita v rámci komerčního hip hopu klesala až do poloviny devadesátých let. Tehdy se skupiny deejayů jako například The X-ecutioners proslavily zejména instrumentálními deskami, které se věnovaly hlavně hudební koláži. Break dance se postupně začlenil mezi ostatní tance a svým nekonvenčním přístupem ovlivnil tanečníky po celém světě. Graffiti ovlivnilo spoustu moderních malířů a umělců, jako je například Andy Warhol a jiní. Spousta writerů však tehdy zastávala názor, že graffiti nepatří do galerie, ale na ulici. V dnešní době se graffiti v komerční sféře využívá hlavně jako reklama pro různé společnosti. Nelegální graffiti je zdrojem příjmů pro firmy vyrábějící spreje a firmy, které vyrábějí přípravky na čištění pomalovaných ploch. Hiphopová kultura se začátkem 80. let rozšiřovala po celých Spojených státech a posléze i do celého světa. Evropská centra hip hopu jsou zejména Francie, Německo a Velká Británie.", "section_level": 3}, {"title": "Beat boxing.", "content": "Tento hiphopový element spatřil světlo světa až v 80. letech, ovšem kořeny beatboxingu teoreticky sahají až k samotnému počátku lidstva. Beatboxer je člověk, který dokáže svým hlasem imitovat zvuky bicích a perkusivních nástrojů. Za prvního hiphopového beatboxera je všeobecně považován Doug E. Fresh, mezi jeho nejznámější hit patří \"Ladi Dadi\", kterou nahrál společně s emceem Slick Rick.", "section_level": 3}, {"title": "80. léta 20. století.", "content": "V osmdesátých letech 20. století hip hop nastoupil svou cestu k široké popularitě a oblibě i u posluchačů bílé pleti. Svůj vliv na rozšíření žánru měla masová média, nastal postupný průnik z městských čtvrtí, ghett a městských periférií do rozhlasového a televizního vysílání (velkým přínosem bylo uvádění hip hopových klipů a pravidelné pořady o hip hopu na hudební stanici MTV, např. Yo! MTV Raps) a do celovečerních filmů. Také technické zdokonalení elektronických hudebních nástrojů a zejména pokles jejich prodejní ceny příznivě ovlivňoval tento mladý hudební směr. Samplery, automatické bicí nástroje, elektronické klávesové nástroje s širokou paletou digitálních zvuků, to vše přinášelo nové a nové možnosti v tvorbě doprovodných rapových melodií – beatů. Hip hopová subkultura rovněž začala ovlivňovat svět módy (na hip hopovou kulturu se ve své produkci oděvů a obuvi zaměřili sportovní giganti Adidas, Nike, Reebok, Puma). Vznikal také specifický jazykový slang, který se postupně přesouval do běžného anglického jazyka. Velká jména amerického hudebního průmyslu přišla v této době s tzv. rapovými fúzemi, tedy se spojením stávajících zavedených hudebních žánrů s tímto relativně novým hudebním směrem. Za všechny jmenujme skladbu od skupiny Blondie nazvanou „Rapture“, kde se spojuje disco a funková hudba s rapováním anebo spojení hip hopu s rockem v podání tehdy již etablovaných Run DMC a skupiny Aerosmith a jejich velmi populární a přelomovou píseň „Walk This Way“. Rapová fúze je v této dekádě rovněž doménou velmi vlivných, výrazně politicky kritických Public Enemy. Spojením rapu a tvrdého rocku se proslavili newyorští bílí rapeři Beastie Boys, původně hrající styl hardcore. Ti drží jedno velmi významné prvenství, neboť jejich debutová deska \"Licensed to Ill\" z roku 1986 je vůbec první rapovou nahrávkou v čele amerického hudebního žebříčku. Sílící vliv pouličních kriminálních gangů, vleklé mezirasové problémy a nárůst násilí v amerických velkoměstech 80. let 20. století se jako výrazné společenské jevy odrazily ve vzniku příslušného subžánru hip hopu a sice v tzv. gangsterském rapu, zkráceně nazývaném G-Funk. Mezi průkopníky tohoto později velmi populárního podstylu se řadí herec a hudebník Ice T se svou písní (trackem) „O.G. Original Gangster“ a zejména pak uskupení N.W.A. z města Compton v okrese Los Angeles v Kalifornii. N.W.A. zároveň byli líhní jedněch z nejvýznamnějších a nejslavnějších osobností hip hopové scény vůbec. Rapoví umělci Dr. Dre, Ice Cube nebo Eazy E. jsou pevnou součástí hudební historie nejen ve Spojených státech amerických, ale i v celosvětovém měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta 20. století.", "content": "Poslední dekáda 20. století byla zlatou érou hip hopu, žánr se stal celosvětově populární, akceptován mainstreamem a neustále se vyvíjející. Hip hopovou scénu v USA na počátku dekády poznamenal spor mezi Tupacem Shakurem (představitel West Coast hip hopu) a Christopherem Georgem Latorem Wallacem, známějším pod pseudonymem The Notorius B.I.G. (představitel East Coast hip hopu), který skončil násilnou smrtí obou zmiňovaných. Do dějin světové hudby tato „válka rapperů“ vstoupila pod anglickým termínem \"East Coast–West Coast hip hop rivalry\". Vznikly další formace, které rap a hip hopové prvky fúzovaly s dalšími hudebními styly, zejména s tvrdým rockem a později i metalem, vznikaly nové hudební žánry a subžánry např. rap metal, funk metal, později nu metal aj. Hovoří se proto o tom, že kapely hrály tzv. crossover, neboli styly napříč. Významnými představiteli tohoto období byli Faith No More, ultra levicoví političtí Rage Against the Machine nebo podobně orientovaní švédští Clawfinger. V roce 1993 se formovali američtí Korn, hrající nu metal (kombinace metalu, grunge, funku, hip hopu a elektronické hudby), na pozdějších nahrávkách kapely byl patrný silný vliv hip hopu. Do tohoto stylu rovněž patřily skupiny Limp Bizkit, Deftones, Linkin Park (na počátku své hudební kariéry) a mnohé další.", "section_level": 2}, {"title": "Od 2000.", "content": "Podle článku magazínu Forbes z 19. července 2017 s titulkem „Hip hop a R&B poprvé v historii dominantním žánrem ve Spojených státech“ jsou výše zmiňované žánry zodpovědné za 25,1 % hudební konzumace v USA, následované rockem s 23 procenty. Změně pořadí na tomto žebříčku mohlo napomoci streamování.", "section_level": 2}, {"title": "Hip hop v Česku.", "content": "Prvními experimentátory s hip hopem v Česku byla hudební dvojice Manželé, a to již v 80. letech minulého století. Se svým undergroundovým hitem „Jižák, Jižák“ (inspirace trackem skupiny Grandmaster Flash and Furious Five „New York, New York“)\" \"poprvé představili českému publiku rap.\" \"Po revoluci v roce 1989 hip hop do Česka pronikl hlavně po stránce výtvarné, mladí lidé začali po revoluci jezdit do Berlína, který byl jedním z nejpomalovanějších měst na světě, kde spatřili fenomén graffiti. Hiphopovými průkopníky se v České republice stala skupina Chaozz. První hiphopovou deskou (pokud pomineme kompilace) byl v roce 2001 \"Repertoár\" od PSH. Ten odstartoval příliv nových hiphopových desek. V témže roce vyšla deska \"Syndrom Snopp – Syndrom Separace\". O rok později vydávají CD pražští Indy & Wich, rapper Phat a DeFuckTo. V roce 2008 vznikl první pokus o dokumentární film o raperech v Praze pod názvem \"Česká RAPublika\". Premiéra filmu byla 28. listopadu 2008. V létě roku 2017 došlo k rozkolu v českém hip hopovém vydavatelství BiggBoss (reprezentovaným na veřejnosti zejména Vladimírem 518). Po letech úspěšné spolupráce tuto uměleckou stáj opustili Hugo Toxxx, James Cole, LA4 aj. Osobní i umělecké spory vrcholily v posledních dnech letních prázdnin.", "section_level": 1}, {"title": "Hip hop na Slovensku.", "content": "Slovenský hip hop reprezentovaly v 90. letech zejména Trosky tvořené duem Midi a Vec ze Zlatých Moraviec. Ti v roce 1997 vydali své eponymní album u Sony Records. Tracky „Tozmemi“ a „Zakázané uvolnenie“ byly vydány i na vinylu (klip ke skladbě „Zakázané uvolnenie“ byl tehdy uváděný v nejsledovanějším hudebním pořadu Eso). Vec se později vydal na sólovou dráhu. Novodobý slovenský hip hop pochází z ulic Piešťan a bratislavské Petržalky. V roce 2004 přišel Kontrafakt s albem \"ERA\", kterým posunul slovenský rap mezi širokou veřejnost. V roce 2006 se s albem \"Kvalitný materiál\" objevila i bratislavská H16, které také můžeme děkovat za posunutí scény novým směrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hip hop je městská hudební subkultura, která vznikla během 60. a hlavně na konci 70. a začátku 80. let v černošských ghettech v USA jako spojení jamajských a amerických vlivů. V 90. letech se stala široce populární a byla hudebním vzorem v postmoderní taneční hudbě. ", "tgt_summary": "Le hip-hop est un genre musical caractérisé par un rythme accompagné par son expression musicale le rap. et de culture artistique l'entourant créé à New York dans le South Bronx au début des années 70. ", "id": 502388} {"src_title": "Frida Kahlo", "tgt_title": "Frida Kahlo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Frida Kahlo se narodila 6. července 1907 jako Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón v Coyoacán v Mexiku a byla jednou ze čtyř dcer, narozených maďarsko-židovskému otci a matce španělsko-mexicko-indiánského původu. Frida překonala dětskou obrnu a v patnácti letech nastoupila do léčebného programu. Avšak její léčba skončila už za tři roky, kdy byla vážně zraněna při havárii autobusu. Po nehodě strávila více jak rok na lůžku, zotavovala se ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramena a zranění nohou. I přes velké množství provedených operací Kahlo strávila zbytek života v neustálých bolestech.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky malby.", "content": "Během rekonvalescence začala Kahlo malovat olejomalby. Nejčastěji šlo o autoportréty, úmyslně naivní, malované jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění, které jí bylo blízké. Nad postelí měla připevněné zrcadlo, aby se viděla, když musela ležet. Když jí bylo 21, zamilovala se do mexického muralisty Diega Rivery, který byl o 20 let starší. Roku 1929 se vzali. Jejich manželství bylo velmi bouřlivé, přetrvalo nevěry, tlak Riverovy kariéry, rozvod a následně druhý sňatek, její chabé zdraví a také neschopnost mít děti v důsledku nehody v autobusu. Pár spolu cestoval do Spojených států amerických a Francie, kde se Kahlo seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. První vlastní výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v galerii Julien Levy v New Yorku. Až v roce 1940 si Kahlo užívala značného úspěchu, mnohem slavnější se ale stala až po své smrti. Během svého pobytu v New Yorku se seznámila s maďarsko-americkým fotografem Nickolasem Murayem, který pořídil desítky portrétních černobílých i barevných fotografií. Murayovy portréty se staly nejznámějšími snímky umělkyně.", "section_level": 2}, {"title": "Marxismus.", "content": "Frida i její manžel Diego byli velmi aktivními členy komunistické strany v Mexiku. V červenci 1954 se Frida naposledy objevila ve veřejném vystoupení, když se účastnila komunistické pouliční demonstrace.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Během svého života musela postoupit více než 30 operací, brala velké množství léků. Ke konci života byla závislá na morfiu a alkoholu. Krátce po její první samostatné výstavě v roce 1953 jí musela být amputována noha. To ji psychicky zlomilo a pomýšlela dokonce na sebevraždu. Zemřela 13. července 1954, ve věku 47 let. Když se jí jednou ptali, co udělat s jejím tělem, až zemře, odpověděla: \"\"Spalte ho... Nechci být pochovaná. Strávila jsem příliš mnoho času vleže... jen ho spalte!\"\" Frida Kahlo věděla, jak dát svým obdivovatelům poslední sbohem. Během jejího pohřbu způsobil výbuch hořlaviny v otevřené spalovací peci narovnání jejího těla. Vlasy jí hořely a zářily jako svatozář. Její poslední zápisek do deníku zněl: \"\"Doufám, že konec je radostný – a doufám, že se nikdy nevrátím - Frida.“\" Její pozůstatky jsou uloženy v urně, vystavené v „Modrém domě“, který sdílela spolu se svým manželem Diegem Riverou. Rok po její smrti věnoval Rivera dům mexické vládě, aby se z něj stalo muzeum. 12. července 1958 byl „Modrý dům“ oficiálně otevřen jako “Muzeum Fridy Kahlo”.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dílo deníkem.", "content": "Každé z Fridiných děl bylo její zkratkovitou biografií. Za svůj život namalovala přes 200 olejomaleb, akvarelů a kreseb a převážná většina z nich byly autoportréty. Frida Kahlo se vždy bránila tomu, aby byla označována za surrealistickou malířku, ačkoliv k tomuto označení její tvorba vybízela. Argumentovala tím, že nezaznamenává sny, nýbrž realitu. Po celý svůj život stála ve stínu svého slavnějšího manžela, změnilo se to až po její smrti. Je příkladem ženské síly a stala se velkou inspirací pro feministické hnutí, byla průkopnicí tzv. „ženské estetiky“. Klíčové bylo pro její tvorbu chápání vlastní identity, chápání sebe samé jako \"mestizy\" (míšenky), ženy evropských a mexických kořenů. Dilema identifikace je esenciální pro chápání jejích děl. Tento rozpor je patrný v obraze \"Dvě Fridy\" z roku 1939, na němž jsou vyobrazeny dvě podobizny této malířky. Na jedné židli sedí v tradičních evropských krajkových šatech, postava na druhé židli je zase oblečená do oděvu typického pro Tijuanu.", "section_level": 2}, {"title": "Mexická kultura.", "content": "Identifikace s mexickou kulturou je patrná i v jiném kontextu. Frida s Riverou žili po několik let ve Spojených státech, poznali spoustu významných osobností, ale nikdy se doopravdy nesžili s americkou kulturou. Tento odkaz je vepsán do obrazu s názvem \"Self Portrait on the Border Between Mexico and the United States\" (Autoportrét na hranici Mexika a USA) z roku 1932, na kterém stojí rozpolcená Frida, zmítající se mezi dvěma světy, na němž jsou jasně znázorněné její mexické kořeny.", "section_level": 2}, {"title": "Bolest.", "content": "Malováním obrazů se také vyrovnávala s neskutečnými bolestmi, které jí od její nehody sužovaly. Známý je obraz \"Broken Column (Zlomený sloup)\" (1944), na kterém je vyobrazena s rozeklanou hrudí, hřebíky jako symbolem bolesti napíchanými po celém těle a slzami stékajícími po tvářích. Každým z obrazů vyjadřovala své potřeby a touhy, byly prostředkem, jak se vypořádat s jejím zoufalstvím, osaměním a častými depresemi. Objevoval se v nich strach, touha po dítěti, bolest, zoufalství z divokého vztahu s Riverou. Jejich manželství bylo vášnivé, poznamenané neustálými rozchody a udobřováním. V jejích obrazech je patrná adorace Diega, například na obraze s názvem \"Frida a Diego Rivera\" (1931) je jeho postava vyobrazena znatelně vyšší a mohutnější než postava Fridy a je v něm hmatatelný její obdiv k tomuto muži. Diego Rivera byl ústředním motivem mnoha Fridiných obrazů, například oleje s názvem \"Diego and I\" (Diego a já) z roku 1949. Jde o Fridin autoportrét, kde je Diego vyobrazen v roli „třetího oka“ ve středu jejího čela.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "Její dílo je propojením aztéckých tradic s křesťanskými. Jde například o obraz z roku 1940 \"Self Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird\" (Autoportrét s trnovou korunou a kolibříkem), na němž má Kahlo na krku trnovou korunu typickou pro křesťanství i pro aztécké kněze. Na konci trnové koruny visí mrtvý kolibřík, symbol jednoho z aztéckých bohů.", "section_level": 2}, {"title": "Marxismus v malbě.", "content": "V posledním roce svého života zařadila Frida do své tvorby i marxistickou tematiku. Jako velká stoupenkyně komunistického režimu podpořila v roce 1954 své přesvědčení například obrazem \"Self Portrait with Stalin\" (Autoportrét se Stalinem), na němž je vyobrazena s velkým obrazem Stalina za zády nebo \"Marxism Will Give Health to the Sick\" (Marxismus dá zdraví nemocným) ze stejného roku. Kahlo věřila, že ji její politické smýšlení může uzdravit a osvobodit. Její poslední obrazy už nebyly tak precizní, jsou charakteristické tenkými tahy štětcem a nejasnými detaily.", "section_level": 2}, {"title": "Přínos díla Fridy Kahlo pro feministickou teorii.", "content": "Kahlo se jako žena necítila jako „zástupkyně slabšího pohlaví“. Svými díly ukázala, že si žen váží, čímž potlačila dosavadní patriarchát a zdůraznila nutný boj žen proti patriarchální společnosti, i když i ona se mnohokrát potýkala s ignorací a mnohdy nebyla vnímána jako žena-umělkyně, ale spíše jako žákyně svého manžela. Její výstavy tak paradoxně zvedaly status spíše jemu, než aby přinesly slávu Fridě. Proti tomuto nahlížení společnosti na ženu však vytrvale bojovala, až se jí podařilo vydobýt status samostatné umělkyně. Roku 1938 v Mexiku se Kahlo seznámila s vedoucí osobností surrealismu, André Bretonem. Tento umělec přijal její tvorbu s velkým nadšením a chtěl, aby se Frida stala umělkyní tvořící v kruhu surrealistů. Přestože její tvorba byla surrealismu a automatickému textu velice blízká, Kahlo odmítla Bretonovu nabídku, neboť podle svých slov na rozdíl od surrealistů nemalovala sny, malovala vlastní realitu. Svými obrazy se Frida snažila překlenout vzdálenost mezi svým vnitřním a vnějším světem a z jejího díla je tak patrná snaha o nalezení a obhájení vlastní identity. Právě tato snaha byla jedním z hlavních motivů propagace a fungování feministického hnutí té doby. Její tvorba byla velmi odvážná a kontroverzní a řadíme ji do postmoderní extrémní kulturní tvorby. Mezi hlavní znaky jejího díla patří: kolísavost mezi viditelným a imaginárním, silná inklinace k zobrazování mutací a alternativ, zahlcení těla vnějšími objekty a především snaha o narušování klasické binarity tělo/ mysl; vnější/ vnitřní. Všechny tyto znaky jsou vlastně vyjádřením přízně k feministickému hnutí, v jehož duchu a v souladu s ním, snad částečně vědomě i nevědomky, tato umělkyně pracovala. Principy její tvorby a hodnoty, které se v ní zrcadlí, odrážejí niterní rozpoložení Kahlo, která odhodlaně tvořila a obtiskla do svých obrazů názory a potřeby ženy-umělkyně. Autoportréty byly pro Kahlo terapií, která ji sloužila ke smíření se s těžkou nehodou a tělesným postižením. Tělo bylo centrem veškerého vyjadřování a dokázala ztvárnit celý svět v sobě samé. I přes fyzickou bolest a negativní dopady vnějšího světa, které Frida pociťovala, zůstávala naplněna silnou energií. Skrze své malby se také snažila se vyrovnat s pozicí ženy-ne-matky, společnost se tehdy na ženu dívala jako na ženu-matku. Frida sama po dítěti velice toužila, třikrát byla těhotná a třikrát potratila, jednou vinou manžela, dvakrát pro svůj špatný zdravotní stav. Na rozdíl od ní Diego dítě nikdy nechtěl, viděl ho jako přítěž při své tvorbě a cestování po výstavách. Frida Kahlo neměla žádné iluze o vnějším světě ani o sobě samé, přesto přinášela svými díly mnoho energie, a to v každém detailu. Z obrazů této malířky je zřejmá prezentace lidské (ženské) identity, ne jako statického objektu, ale jako vyvíjejícího se a měnícího se subjektu, čímž dokazuje hluboké zamýšlení nad kontrastem v postavením žen ve společnosti a jejich potřebami. Z jejích obrazů také čteme vyobrazení interiéru jako nehostinného a stinného místa, což bývá spojováno s nesouhlasem autorky s pozicí žen v domácnostech. Kahlo zdůrazňuje, že vnitřní svět, tedy domácnost a snad i celá soukromá sféra, může být pro ženu prostorem plným imaginace, vzpomínek a strachů. Osobnosti Fridy Kahlo a jejímu dílu začala být věnována celosvětová pozornost od osmdesátých let 20. století v souvislosti s rozvojem feministického hnutí. Výstavu, která byla v roce 2007 uspořádána v Mexico City u příležitosti stého výročí narozenin Fridy Kahlo, shlédlo za dva měsíce více než 360 000 návštěvníků. V roce 2002 byl o Fridě Kahlo natočen biografický film v americko-mexické koprodukci nazvaný \"Frida\", v hlavní roli se Salmou Hayek. Výběr z jejích deníků, korespondence, úvah o malířství a dalších textů byl vydán knižně a sama Frida se stala hrdinkou několika beletrizovaných biografií. Osud Fridy Kahlo se stal inspirací pro vznik dvou oper, baletu a několika divadelních her.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, (6. července 1907 Coyoacán, Mexico City – 13. července 1954) byla mexická malířka z počátku 20. století. Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci aktivně podporovala komunismus. Byla ženou mexického malíře Diega Rivery a milenkou komunistického revolucionáře Lva Trockého. Vytvořila 143 maleb, 55 z nich jsou autoportréty. Na otázku, proč maluje tolik autoportrétů, odpověděla: \"\"Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe.\"\"", "tgt_summary": "Magdalena Frida Carmen Kahlo Calderón ou Frida Kahlo, née le dans une démarcation territoriale de l'actuelle entité fédérative de Mexico, la délégation de Coyoacán, et morte le au même endroit, est une artiste peintre mexicaine. ", "id": 1164093} {"src_title": "Rosovice", "tgt_title": "Rosovice", "src_document": [{"title": "Místní části.", "content": "Obec Rosovice se skládá ze dvou částí, které leží v katastrálním území \"Rosovice\". Nad Sychrovským rybníkem leží ves Rosovice, pod Sychrovským rybníkem ve směru k Dobříši je část Sychrov. Asi kilometr západně od Rosovic leží ZSJ Holšiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci Rosovice pochází z 19. června 1305. Ves byla příslušenstvím hradu Dobříš. 24. června 1321 ji Štěpán z Tetína vyzvedl na zákupní ves či městečko. Lenní dvůr stával při sychrovském rybníku. Kolem roku 1390 se Rosovice dostaly k arcibiskupskému panství Příbram, pak (kolem roku 1520) část k Valdeku, po vysazení Příbrami na město (20. 11. 1579) vráceno k Příbrami, ale rozprodáno. K panství Dobříš se Rosovice dostaly kolem roku 1600. Část Sychrova náležela k dobříšskému panství, a to včetně rybníka (o němž je zmínka z roku 1491). Majitelé léna se střídali. Roku 1540 král Ferdinand přepustil sychrovský dvůr se vším jeho dosud manským příslušenstvím k hradu Dobříši a dal jej coby dědičný, zpupný a svobodný dvůr se 4 lány dědin a jeho svobodami i zvůlí nejvyššímu písaři a purkrabí karlštejnskému Janu Bechyni z Lažan a na Pičíně. Léno pak bylo z zemských desk vymazáno a zapsáno coby zpupný statek. Tato část vsi dostala se později k obořišťskému statku, zatímco jiná část vsi zůstala Dobříši, zejména též rozsáhlý rybník. Po třicetileté válce byl vystavěn na místě někdejšího manství v Obořišťské části nový dvůr a roku 1653 dvě chalupy a krčma. Roku 1788 měl Sychrov 10 popisných čísel, z nichž část náležela k Dobříši a část k obořišťskému panství – ta byla k Dobříši přikoupena 25. srpna 1789. Roku 1849 tu bylo již 15 popisných čísel. Zajímavostí z historie obce je \"Trestní rejstřík\" z let 1889 až 1938. Obsahuje 728 záznamů (několik z nich je však už z let dřívějších, od roku 1883), v každém pak je uvedeno jméno, stav, zaměstnání, politická příslušnost, přečin, trest.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Rosovice \"(přísl. Sychrov, 1209 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 hostince, kolář, 2 kováři, krejčí, mlýn, 2 obuvníci, řezník, 2 porodní asistentky, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Rosovice, 4 trafiky, truhlář, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Rosovický kostel svatých Petra a Pavla byl postaven na místě, kde dříve stávala malá kaplička. Vystavěn byl nákladem 13 000 zlatých v roce 1913. Do roku 1936, kdy byl postaven katolický dům, zde bohoslužby nebývaly pravidelně. V roce 1946 se začalo s elektrifikací obce, tehdy byl elektrifikován i kostel. V současnosti má kostel tři zvony:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Do obce vede turistická trasa Komárov – Jince – Buková u Příbramě – Rosovice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosovice jsou obec ležící v jižní části Středočeského kraje asi 5 km jihozápadně od města Dobříš. Rozkládá se na úpatí Brd. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Rosovice est une commune du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 208055} {"src_title": "Babice (okres Třebíč)", "tgt_title": "Babice (district de Třebíč)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty \"Babicz\" (1368), \"Babycz\" (1373), \"Babiczie\" (1387), \"Babicze\" (1606), \"Babitz\" (1672) až k verzím \"Babitz\" a \"Babice\" v roce 1846. Pojmenování znamenalo ves lidí Bábových. Pojmenování je rodu ženského, čísla pomnožného, genitiv zní Babic. Jiná hypotéza o pojmenování obce pochází od Františka Plichty, na místě, kde vesnice je umístěna mohl stát les babyk. Případně vesnice mohla být pojmenována podle pohanské bohyně Báby. Nejpravděpodobněji však byla vesnice pojmenována podle Babových lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pravěké osídlení Babic v době mladšího neolitu dokládá kamenný sekeromlat nalezený na poli v trati \"Na Taškách\" na severovýchod od obce. První historická zmínka o obcí Babice je uváděna z roku 1349. V tu dobu vesnice patřila Vilémovi z Babic, ten prodal v tu dobu křižovníkům s červenou hvězdou půlku vsi. Roku 1376 pak prodal zbývající polovinu obce Vznatovi z Jakubova a na Sadku, ale ten pak, protože byl zadlužen o Babice přišel a připadly brněnským a znojemským židům. Ti pak prodali v roce 1387 vesnici Vilémovi z Bolíkovic (syn Viléma z Babic). Později vedla Eliška z Babic a Jakoubek z Oponešic spor o majetky ve vsi. Následně pak vedla spor s Janem z Weimile o stejné majetky. Ale už v roce 1416 prodala Eliška Ondřejovi Bílému z Jarohněvsi a v roce 1447 pak tyto majetky připadly Jindřichovi z Kladerub, který zbylou část majetku prodal Vilémovi z Bolíkovic. Ten pak majetky předal synovi Bohušovi, který majetek prodal Hynkovi z Bačkovic. Posléze majetky vlastnily jeho děti, které pak prodaly majetek Vilému Valeckému z Mírova, který ihned majetky prodal Bohuši Hrubčického z Čechtína, v jehož rodu se pak majetky dědily až do roku 1610, kdy se babické panství stalo součástí lesonického panství, které spadalo do majetku Zdeňkovi z Roupova. Ve 14. století byl v obci postaven kostel, ale ten, stejně jako zbytek vesnice shořel roku 1614, kostel byl znovu postaven. Vesnice pak byla také obnovena, ale v třicetileté válce pak byla opět zcela zničena a obnovena byla zřejmě v 30. letech 17. století. V roce 1721 pak byla ve vesnici fungující škola. Velkou pohromou pro obec pak byla neúroda a hladomor v letech 1771 a 1772, kdy zemřelo v obci 150 lidí. Roku 1806 byla nedaleko obce postavena kaple svaté Veroniky, ta pak byla upravena v roce 1847 na zděnou stavbu. Od roku 1849 Babice nebyly součástí lesonického panství, byly zasazeny do znojemského politického okresu a do soudního okresu Moravské Budějovice, od roku 1850 pak byly součástí vesnice Babice i sousední Bolíkovice, Lesonice a Cidlina. Avšak k dalším změnám ve správním uspořádání došlo již v roce 1867, kdy se osamostatnily Lesonice, následně se v roce 1875 osamostatnila Cidlina a roku 1919 pak i Bolíkovice. Od roku 1896 byly správně zařazeny Babice do okresu Moravské Budějovice. Roku 1863 byl zbořen starý kostel a začala se stavba nového, který byl dokončen v roce 1865 a roku 1880 byl zrušen původní hřbitov a založen nový u cesty do Šebkovic. V roce 1895 do obce přišel farář Josef Ševčík, po něm pak od roku 1904 působil v obci jako kooperátor Jakub Deml. V obci byl v roce 1900 založen hasičský spolek, v témže roce i Národní jednota a v roce 1924 Domovina. V roce 1926 bylo do obce zavedeno rádio a v roce 1933 byla obec připojena k elektrické síti. Roku 1950 pak do obce přišel farář Václav Drbola a dne 2. července 1951 pak byli v babické škole zastřeleni 3 členové národního výboru. Vrahem měl být Ladislav Malý a v následných procesech bylo popraveno 11 osob a odsouzeno 107 lidí. Popraven byl i babický farář Václav Drbola. Obec je od roku 1960 začleněna do okresu Třebíč. Roku 1952 pak bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo, to bylo v roce 1960 sloučeno s JZD Bolíkovice a nově pojmenováno JZD Nová cesta. Roku 1972 se JZD Nová cesta sloučilo s JZD Lesonice a roku 1978 s JZD Nový život v Jakubově. Mezi lety 1974 a 1976 byl v obci postaven kulturní dům a mezi lety 1986 a 1988 byla v obci zavedena kanalizace. V roce 2017 byla schválena dotace kraje Vysočina pro udržení malých obchodů ve vesnici, Babice jsou jednou z podpořených obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel.", "content": "Ve 14. století byl v obcí postaven kostel, který, stejně jako velká část obce v roce 1614 vyhořel, tentýž rok byl kostel znovu postaven a rozdělen na dvě části. První část byla zasvěcena Zvěstování panny Marie a druhá část patřila evangelické církvi. Ke konci 17. století byla dělicí zeď zbořena a kostel již patřil pouze katolíkům, zároveň byl znovu svěcen a přesvěcen Nejsvětější Trojici. Kostel byl v roce 1863 téměř celý zbořen a kromě několika zdí byl na jeho místě postaven novobarokní chrám. K posledním opravám kostela došlo mezi lety 1998–2006.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "V letech 2010–2014 byl starostou Miloslav Vecheta, od roku 2014 funkci vykonává Petra Černá.", "section_level": 1}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Právo užívat znak a vlajku bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 18. května 2012. V červeném štítě znaku se nad třemi zlatými propletenými kruhy (2,1) nachází stříbrné, oboustranně střídavě cimbuřovité břevno. Vlajku tvoří tři vodorovné pruhy, červený, bílý oboustranně zubatý posunutý se dvěma zuby vysokými poloviny šířky pruhu a třemi stejnými mezerami a červený, v poměru 2 : 1 : 6. V dolním pruhu tři (2,1) žluté propletené kruhy. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Prochází tudy silnice III. třídy č. 4102 z Bolíkovic do Lesonic. Dopravní obslužnost zajišťuje dopravce TRADO-BUS. Autobusy jezdí ve směrech Třebíč, Moravské Budějovice, Jemnice, Čáslavice, Cidlina a Želetava. Vede tudy cyklistická trasa č. 5103 z Bolíkovic do Horních Lažan a zeleně značená turistická trasa z Loukovic do Horních Lažan", "section_level": 1}], "src_summary": "Babice (s předložkou 2. pád \"do Babic\", 6. pád \"v Babicích\", německy \"Babitz\") jsou obcí ležící jihozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 545 metrů nad mořem. Obec je podřízená obci s rozšířenou působností Moravské Budějovice. Žije zde obyvatel. První zmínky o obci se objevily již v roce 1349. ", "tgt_summary": "Babice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1681433} {"src_title": "Štrbské pleso", "tgt_title": "Štrbské pleso", "src_document": [{"title": "Vodní režim.", "content": "Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Potok Mlynica protéká 200 m východně. Severozápadně leží zarůstající Slepé pleso a jihovýchodně na Mlynici uměle hrazené Nové Štrbské pleso. Náleží do povodí Mlynice, ať už přímo nebo prostřednictvím jejího přítoku Lieskovce. Voda z něj v minulosti odtékala i do povodí Bielého Váhu. Díky činnosti člověka však dnes odtéká voda pod zemí jen do povodí Popradu. Voda u hladiny dosahuje průměrné roční teploty 6 °C při maximu 19 °C. Jezero zamrzá přibližně na 155 dní. Rozměry jezera v průběhu času zachycuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V plese se vyskytuje pravděpodobně nejčistší genetická forma síha severního marény, který byl do něj uměle vysazen v roce 1929 a ještě v roce 1986 zde byl označen za druhou nejpočetnější. Počet jedinců ovšem v důsledku aktivit člověka a zvýšené tvorby řas klesal, přičemž tento pokles byl označen za kritický v roce 2001 a v roce 2016 zůstalo posledních několik kusů, takže její vyhynutí je pouze otázkou času. Dále se v jezeře vyskytují pstruh potoční, štika obecná, hlavatka obecná, plotice obecná, okoun říční, jelec jesen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pleso patřilo liptovské rodině Szentiványi, od nichž ho v roce 1901 odkoupil uherský stát. Osada Štrbské Pleso na březích jezera vznikla v roce 1872, kdy tu byla postavena první chata. Historické jádro osady leží na čelní moréně mlynického ledovce. Je to nejvýše položená osada na Slovensku. Od roku 1885 má charakter klimatických lázní.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V okolí je sportovní středisko pro severské lyžařské disciplíny, lyžařský areál FIS. Pleso slouží jako východisko túr do Furkotské, Mlynické a Mengusovské doliny. Nad plesem je dolní stanice sedačkové lanovky, která vede na Chatu na Solisku. Kromě lanovky se zde nacházejí ještě další vleky. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. K Popradskému plesu vede naučná stezka mezi Plesom a plesom. Štrbské pleso leží v národní přírodní rezervaci Furkotská dolina. U východního okraje plesa se nachází přírodní rezervace Rašelinisko.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "V roce 1958 bylo pleso ztvárněno na československé poštovní známce s hodnotou 1,20 Kčs a v roce 1996 na dvanáctikorunové slovenské známce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štrbské pleso je nejtypičtější morénové ledovcové jezero, pleso na jižní straně Vysokých Tater na Slovensku. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží ve nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,67 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Jeho objem činí 1 299 400 m3.", "tgt_summary": "Le Štrbské pleso (Lac de Štrba) est un lac d’origine glaciaire de Slovaquie. Il est situé dans le massif des Hautes Tatras. Sa surface est de, sa profondeur de à une altitude de. Son volume d'eau est de pour une longueur de et une largeur de. Il est recouvert de glace 155 jours par an. Il a donné son nom à la localité de Štrbské Pleso.", "id": 418640} {"src_title": "Platónské těleso", "tgt_title": "Solide de Platon", "src_document": [{"title": "Tabulka vlastností platónských těles.", "content": "Platónských těles existuje v trojrozměrném euklidovském prostoru právě pět a jsou to:", "section_level": 1}, {"title": "Dualismus.", "content": "Při pohledu na tabulku je nápadné, že zatím co např. krychle má 8 vrcholů a 6 stěn, u osmistěnu je tomu právě naopak. Proto je krychle duální k osmistěnu. Podobně je dvanáctistěn duální k dvacetistěnu (20 vrcholů, 12 stěn a naopak). Čtyřstěn je duální sám k sobě (má 4 vrcholy a 4 stěny).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Platónská tělesa byla známa již ve starověku. Nazývají se podle řeckého filosofa Platóna (427–347 př. n. l.), který krychli, osmistěn, čtyřstěn a dvacetistěn považoval za představitele čtyř základních živlů: země, vzduch, oheň a voda. Dvanáctistěn byl představitelem jsoucna neboli všeho, co existuje. Eukleidés sepsal kompletní matematický popis Platonských těles ve svých Základech, poslední kniha (kniha XIII) je věnována jejich vlastnostem. Tvrzení 13-17 v knize XIII popisují stavbu čtyřstěnu, krychle, osmistěnu a dvanáctistěnu a dvacetistěnu v uvedeném pořadí. Pro každé Platonské těleso Euklid našel poměr průměru opsané kulové plochy s délkou hrany. Tvrdil, že žádné další pravidelné konvexní mnohostěny neexistují. Johannes Kepler se pokusil mezi šest tehdy známých planet vložit těchto pět platónských těles. Mezi Merkur a Venuši dal osmistěn, mezi Venuši a Zemi dvacetistěn, mezi Zemi a Mars dvanáctistěn, mezi Mars a Jupiter čtyřstěn a mezi Jupiter a Saturn krychli. Tato tělesa měla představovat vzdálenosti mezi jednotlivými planetami.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní vědy.", "content": "Vzhledem k vysoké symetrii se platónská tělesa objevují běžně v současné krystalografii, krystalochemii a molekulární fyzice a chemii. Řada tvarů krystalů s vysokou symetrií krystalové mřížky nabývá forem platónských těles (např. krystaly běžné kuchyňské soli mají tvar krychle, u sfaleritu někdy tvar čtyřstěnu apod.). Také symetrické molekuly mají mnohdy tvar těchto těles: methan má čtyři atomy vodíku ve vrcholech pravidelného čtyřstěnu s uhlíkovým atomem v jeho těžišti, molekula hexafluoridu sírového má tvar pravidelného osmistěnu atp.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšší dimenze.", "content": "Pravidelné mnohostěny existují i ve vyšších dimenzích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Platónské těleso je v geometrii pravidelný konvexní mnohostěn (polyedr) v prostoru, tj. z každého vrcholu vychází stejný počet hran a všechny stěny tvoří shodné pravidelné mnohoúhelníky. ", "tgt_summary": "En géométrie euclidienne, un solide de Platon est un polyèdre régulier et convexe. Tandis que les polygones réguliers et convexes de la géométrie plane sont en nombre infini, il existe seulement cinq solides de Platon. ", "id": 1834383} {"src_title": "Francisco Franco", "tgt_title": "Francisco Franco", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Franco se narodil v přístavním městě Ferrol v Galicii. Otec byl výplatní u námořnictva a matka byla dcerou vojenského velitele. Také Francisco Franco a jeho starší bratr Nicolás toužili vstoupit do armády. Nicolás studoval na námořní akademii, Francisco se v roce 1907 zapsal na akademii pozemního vojska v Toledu, kterou o tři roky později dokončil. Jako dobrovolník bojoval v Maroku proti povstaleckému berberskému kmeni v pohoří Rif, v roce 1916 byl těžce zraněn, vyznamenán a odvelen zpět do Španělska. Na své odvelení si stěžoval u španělského krále Alfonse XIII., který celý případ přezkoumal, nařídil povýšit kapitána Franca na majora a přidělit ho k princovu pluku do Ovieda. Poté byl Franco opět odvelen do Maroka, odkud se v roce 1923 vrátil do Španělska v hodnosti podplukovníka, a 22. října 1923 uzavřel sňatek se svou dlouholetou láskou Carmen Polo y Martínez Valdésovou, dcerou bohatého obchodníka. Jako svědkové sňatku jsou v matrice uvedeni král Alfons XIII. a královna Evženie Španělská, kteří však byli při sňatku ve skutečnosti zastoupeni vojenským guvernérem Asturie. Franco byl v té době velitelem španělské cizinecké legie v severní Africe a svým rychlým vzestupem v armádě zaujal krále natolik, že mu byl za zásluhy propůjčen čestný titul králova komorníka. Po sňatku odjel Franco i se svou manželkou do Maroka, kde se vyznamenal v dalších bojích s domorodými kmeny a v roce 1926 byl povýšen na generála, čímž se stal nejmladším generálem ve španělské armádě. V roce 1927 se manželům narodilo jejich první, a také jediné dítě, dcera Carmen (ta se v roce 1950 provdala za lékaře Cristóbala Martinéze Bordiú, markýze de Villaverde a stala se matkou sedmi dětí). Franco byl jmenován ředitelem nejvyšší vojenské akademie v Zaragoze a vrátil se s rodinou zpět do Španělska. Pod vlivem manželky se stal z dosud nepříliš horlivě věřícího Franca aktivní katolík, jenž začal prosazovat názor, že politický vliv církve musí být ve Španělsku zachován za každou cenu. Možnost oddělení církve od státu se pro něj stala nepřijatelná a stejně těžce nesl i vznik španělské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Frankova cesta k moci.", "content": "Poté, co byla v roce 1931 vyhlášena ve Španělsku republika, byl protirepublikánsky smýšlející Franco degradován na velitele pěší brigády a odvelen nejprve do severozápadního Španělska a pak na Baleáry. V republice začala dominovat levice. Francisco Franco se zpět do Španělska vrátil až v roce 1934, aby v Asturii potlačil dělnické povstání, což se mu podařilo nasazením vojáků cizinecké legie a maurských jednotek. Zásah proti dělníkům byl velmi brutální a Franco byl za splnění úkolu povýšen v roce 1935 na vrchního velitele španělských jednotek v Maroku a zanedlouho na šéfa generálního štábu. Této pozice využil k tomu, aby armádu postupně očistil od republikánských důstojníků a podpořil důstojníky smýšlející monarchisticky. Poté, co moc v zemi převzala Lidová fronta, byl Franco znovu vypovězen, tentokrát na Kanárské ostrovy, kde se stal vojenským velitelem. V roce 1936 pak Franco stanul v Maroku, poté co při letecké nehodě zahynul generál José Sanjurjo, v čele vojenského povstání proti Lidové frontě a republice. S pomocí nacistického Německa a fašistické Itálie bylo do konce října 1936 dopraveno ze severní Afriky do republikánského Španělska téměř čtrnáct tisíc legionářů a 269 tun válečného materiálu. Ve Španělsku vypukla občanská válka, v níž proti sobě stály na jedné straně vláda socialistů, komunistů, anarchistů a části liberálů oficiálně podporovaná SSSR, Mexikem a na druhé straně pravicoví povstalci (monarchisté a nacionalisté) podporovaní Itálií a Německem. Franco po těžkých a krvavých bojích zvítězil a podporovaný armádou, katolickou církví a falangou, jedinou povolenou politickou stranou, nastolil ve Španělsku diktaturu. V roce 1938 udělil španělský kardinál Gomar Frankovi titul \"vůdce Španělska s Boží milostí\". Francisco Franco vydal v roce 1947 \"Zákon o nástupnictví\", čímž ve Španělsku obnovil monarchii a zařídil, aby se po jeho smrti stal králem opět příslušník z rodu španělských Bourbonů.", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika Frankova režimu.", "content": "Ačkoliv Frankův režim je začasté označován jako fašistický, a zejména ve svých počátcích počítal s podporou fašistů ve Španělsku i zahraničí, významná část badatelů jej považuje za nacionalisticko-konzervativní, případně klerofašistický. Mnohé rysy frankistického uspořádání jsou v rozporu s obecnou charakteristikou totalitních režimů – frankisté systematicky nebudovali „nového člověka“, i když sám Franco svůj režim krátce po jeho nastolení za totalitní prohlásil. Franco potlačoval veškerou liberální, demokratickou a socialistickou opozici, zakázal svobodné odbory a vytvořil jedinou státem kontrolovanou odborovou organizaci. Potlačoval snahy Basků a Katalánců, popř. Galicijců o autonomii (včetně jejich národních jazyků) a tvrdě postupoval proti svým politickým odpůrcům, z nichž většina skončila ve vězení, na popravišti nebo v exilu. Na druhé straně, Frankovo \"Národní hnutí\" zapojilo většinu obyvatelstva do svých nejrůznějších organizací. Důraz byl kladen spíše na hierarchické pojetí společnosti, pořádek a stabilitu nežli na konkrétní politické vize. Ve Frankově režimu hrál důležitou roli katolicismus, z jehož morálních požadavků přímo vycházely některé státní zákony. A tak byly anulovány občanské sňatky z doby předchozího režimu, a lidem byla nabídnuta jediná možnost, jak je obnovit – v katolickém kostele. Nadále tedy byly úředně platné pouze sňatky požehnané katolickou církví. Ve Frankově režimu neexistovala možnost rozvodu, razantně byly omezeny interrupce i antikoncepce. Frankistický režim svými zákony i sociální politikou prosazoval velmi konzervativní roli ženy ve společnosti – závislá nejprve na otci, následně na manželovi, její místo tu bylo hlavně v rodině, péči o děti. Tato vize byla podporována též oficiální vládní kampaní. Hned po vyhrané občanské válce bylo zrušeno mnoho zákonů, které měnily roli žen ve společnosti liberálním směrem. Ženy se tak opět nemohly stávat soudkyněmi a jejich právní status i finanční situace měla záviset zejména na otci nebo manželovi. Za mimomanželské vztahy mohli být lidé odsouzeni do vězení. Až do 70. let potřebovala žena ke zřízení bankovního účtu souhlas svého otce nebo manžela. K posunům v těchto záležitostech začalo docházet až ke konci Frankovy vlády ve Španělsku. V roce 1954 byl přijat zákon, který definoval jako trestné činy pedofilní i homosexuální chování, a také prostituci. Aplikace těchto zákonů v praxi nebyla příliš důsledná a dopadala především na chudé lidi.", "section_level": 1}, {"title": "Frankovo Španělsko v době druhé světové války.", "content": "V roce 1940 byl vytvořen „Vertikální odborový svaz\", který vycházel z korporativistických ideálů Primo de Rivery. Tento svaz se stal jedinou povolenou odborovou organizací. Po vypuknutí druhé světové války Franco vyhlásil španělskou neutralitu, ale brzy učinil krok směrem k větší angažovanosti a vyhlásil stav „neútočení\". Podle některých historiků Adolf Hitler, představitel nacistického Německa, se pokusil Franka přesvědčit, aby španělští vojáci vypomohli zemím Osy v bojích proti Spojencům. Franco to prý odmítl s poukazem na velké ztráty v domácí občanské válce. Nabídl však Hitlerovi k využití španělské přístavy. Jiní tvrdí, že Franco chtěl nacistické Německo vojensky podpořit, ale Hitler o španělskou účast ve válce příliš nestál, protože se obával, že nová fronta by byla Německu spíše na obtíž. Když Hitler později napadl Sovětský svaz, vyslalo Španělsko na východní frontu dobrovolnickou „Modrou divizi“, která tam bojovala na straně nacistického Německa. Za druhé světové války španělští diplomaté v zemích Osy odmítali podlehnout tlaku nacistických a fašistických sil na přijetí antisemitských zákonů. Španělsko si tak uhájilo status útočiště židovských uprchlíků. V roce 1943, když už Německo sláblo, vrátilo se Španělsko do pozice plné neutrality.", "section_level": 1}, {"title": "Období izolace (1945–1953).", "content": "Po skončení druhé světové války Spojenci zabránili Španělsku ve vstupu do OSN na základě vazeb tohoto státu na mocnosti Osy. Frankův režim byl považován, jak zeměmi východního bloku, tak i mnohými západními zeměmi za pohrobka středoevropského fašismu. V důsledku toho přijala OSN brzy rezoluci odsuzující Frankův režim. Tato rezoluce vyzývala státy k odvolání jejich velvyslanců ze Španělska. Pouze Portugalsko a některé latinskoamerické země, např. Perónova Argentina, odmítly jednat podle této rady. Tak se frankistický režim dostal do mezinárodní izolace, mezi jejíž dopady patřilo rovněž uzavření francouzské státní hranice – tento krok nevedl k oslabení režimu, naopak posílil jeho vnitrostátní podporu. Tato izolace byla frankisty vyložena jako moderní pokračování Černé legendy, mnohými příznivci režimu byla vnímána jako boj Židů a Svobodných zednářů proti věrnému katolickému Španělsku. V roce 1947 poslal argentinský prezident svoji ženu Evitu na návštěvu Španělska, kde byla nadšeně přivítána. Po 2. světové válce byla španělská ekonomika v zoufalém stavu, způsobeném nejen válkou, ale také Frankovými ekonomickými experimenty. Přídělový systém na potraviny byl v určité míře využíván až do roku 1952. Válka a ekonomická izolace posunovala režim k větší autokracii, což bylo vítáno zejména falangisty. Základní rysy ekonomiky byly následující: omezení dovozu, ekonomická soběstačnost, státem kontrolovaná výroba a volný trh se základními potřebami, státem zakládaný průmysl a budování infrastruktury, která byla občanskou válkou značně poničena.", "section_level": 1}, {"title": "Vystoupení z izolace (1953–1959).", "content": "Rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 50. letech vedlo americkou vládu k hledání nových spojenců v Evropě. Francův režim byl od samého vzniku konstituován jako jasně antikomunistický, čímž se stal v očích USA spojencem ve Studené válce.", "section_level": 1}, {"title": "Španělský zázrak (1959–1973).", "content": "Španělský zázrak (\"Desarrollo\"), tak je označován ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959–1973. Toto období je vnímáno jako velký úspěch Frankovy vlády. Během tohoto období výrazně stouply Španělům výdělky, což dalo vzniknout mnoha rozvinutým oblastem a položilo základ silné střední třídě, která později převzala otěže při budování demokracie. Frankův ministr turistiky Manuel Fraga otevřel zemi především movitým turistům, což přineslo velké příjmy z turistického ruchu. Současně však pokračovaly procesy proti politickým vězňům a byla potírána kultura a jazyk ostatních národů Španělska — Katalánců, Basků či Galicijců, přestože Franco z Galicie pocházel.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední Frankova léta (1973–1975).", "content": "Ropná krize v roce 1973 vedla k ekonomické stagnaci, a ta k četným stávkám. Francův zhoršující se zdravotní stav vedl k posílení vlivu admirála Luise Carrera Blanca, ten byl však roku 1973 zavražděn baskickou teroristickou organizací ETA. Předsedou vlády se stal Carlos Arias Navarro, který se pokusil zavést reformy, které by tehdejší španělský politický režim posunuly směrem k liberální demokracii. To vedlo ke sporům mezi dvěma frakcemi ve státní správě, mezi \"bunkeristy\" (pravice, zastánci zachování režimu) a \"aperturisty\", kteří prosazovali přechod k uvolněnějším poměrům. V roce 1960 Franco nabídl vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po jeho smrti v roce 1975 stal španělským králem. Král Juan Carlos I. po svém uvedení na trůn propůjčil Marii Carmen, dceři zemřelého Franca, titul vévodkyně. Vdova po Francovi pak obdržela čestný titul seňora de Meiras. Dona Carmen Polo de Franco přežila svého manžela o třináct let a zemřela 6. února 1988. Francova dcera Maria del Carmen Franco y Polo, vévodkyně de Franco, se v roce 1950 vdala za Cristobala Martinéz-Bordiú, markýze z Villaverde, s nímž měla sedm dětí. Jedním z jejich vnuků, a tedy pravnukem generála Franca, je i současný legitimistický pretendent francouzského trůnu Ludvík Alfons, vévoda z Anjou (dle legitimistů Ludvík XX.).", "section_level": 1}, {"title": "Frankova éra a její vnímání dnes.", "content": "Celkové hodnocení jeho dlouhé vlády je dodnes nejednoznačné. V roce 2006 informovala BBC, že evropský poslanec za Ligu polských rodin Maciej Giertych vyjádřil obdiv Frankovi, který podle něj garantoval udržení tradičních hodnot v Evropě. V dnešní Evropě však převažuje odlišný názor. Mnoho soch a frankistických symbolů bylo odstraněno, včetně velké Frankovy jezdecké sochy v Madridu, kterou nechala levicová vláda odstranit v roce 2005. Evropský parlament odsoudil frankistický režim deklarací, která obviňuje režim z rozsáhlého porušování lidských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Údolí padlých.", "content": "Francisco Franco byl až do exhumace a přesunutí ostatků na hřbitov Mingorrubio v městském obvodě Fuencarral – El Pardo 24. října 2019 pochován spolu se zakladatelem Falangy José Antoniem Primo de Riverou pod oltářem v monumentální bazilice Údolí padlých (Valle de los Caídos) poblíž Escorialu, která i v dnešní době představuje hlavní symbol „frankismu“. Franco nechal celý komplex zřídit na paměť „padlých naší slavné Křížové výpravy“. Návštěvníci zde často otevřeně používají frankistické symboly a vždy 20. listopadu, na výročí smrti obou vůdců, se Údolí padlých stává poutním místem přívrženců generála Franka. Tato bazilika je funkční katolický chrám, vytesaný do skály, za vstupné přístupný veřejnosti, včetně možnosti pořádání svateb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade (4. prosince 1892 Ferrol (A Coruña) – 20. listopadu 1975 Madrid), zkráceně Francisco Franco Bahamonde, známý především jako generál Franco, byl autoritativní politik a nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako \"„Caudillo de España por la gracia de Dios“\" (Vůdce Španělska z Boží milosti). ", "tgt_summary": "Francisco Franco, né le à Ferrol et mort le à Madrid, est un militaire et homme d'État espagnol. Durant la guerre d'Espagne, il s'impose comme chef du camp nationaliste qui remporte la victoire sur les républicains. De 1939 à 1975, il dirige un régime politique dictatorial — l'État franquiste — avec le titre de \"Caudillo\" (« chef » ou « guide »).", "id": 2392248} {"src_title": "Slon africký", "tgt_title": "Éléphant de savane d'Afrique", "src_document": [{"title": "Rozměry.", "content": "Slon africký je v současnosti největším žijícím suchozemským živočichem; z původních asi 25 druhů řádu chobotnatců přežil spolu s ním pouze slon indický, který do tak ohromných rozměrů neroste (má i menší ušní boltce a kratší kly). Samci tohoto chobotnatce dosahují hmotnosti kolem 6000 kilogramů, rekordní změřený jedinec dosahoval výšky 3,96 metru a hmotnosti až 10 400 kg (původní odhad byl dokonce 12 250 kilogramů).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg. Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5–24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku. Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé „chodidlo“ a slouží jako tlumič.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy stáda. Tyto rodinné skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25 let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni truchlí. Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130–190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem nad hladinou vody, podobně jako Šnorchl. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.", "section_level": 1}, {"title": "Dorozumívání.", "content": "Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumeným zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí. Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35–40 %, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40–60 litrů moči. Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkat, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice jsou říjné 2–6 dní každé dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Při porodu samici hlídají její společnice ze stáda, aby ochránily ji i mládě. Slůně měří po porodu jen 85 centimetrů a váží 110 kg. Samice své mládě kojí dva roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let. Když je mládě napadeno, matka jej velmi zuřivě brání.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana druhu.", "content": "Původně se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale kvůli neustále se zmenšujícímu biotopu z důvodu rozpínající se lidské populace jsou jejich stavy nižší. Za celkový úbytek slonů mohou bezesporu také pytláci. Ačkoli jsou dnes ve většině zemí sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov je trestán, zadržení pytláci jsou leckdy velmi rychle propuštěni. Druh je stále považován za zranitelný, přestože populace z globálního hlediska roste. Stavy se mohou v jednotlivých lokalitách značně lišit. V 70.–80.letech minulého století se odhadovalo, že existuje okolo 200 000 jedinců. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) není znám přesný celkový počet jedinců, ale na východě a jihu Afriky se pohybuje více než 15 000 slonů (odhad z roku 2006) a tamní populace se ročně zvýší v průměru o 4 %. Naopak ve střední a západní Africe stavy klesají, nebo se počítá s mnohem menší populací. Organizace \"Great Elephant Census\" po nové důkladné analýze zjistila, že mezi lety 2007 a 2014 klesla populace slonů afrických o 30 %, asi o 144 000 jedinců. Podrobný průzkum kontinentu, 18 území (asi 93 % míst, kde tito sloni žijí), potvrzuje, že se v Afrických savanách pohybuje celkem 352 271 slonů, z toho 84 % z nich se nachází v chráněných územích. I přes veškerá dosavadní opatření je stále zabíjejí pytláci a jsou toužebným cílem organizací, jež obchodují se slonovinou. Na následky lidského hyenismu ročně ubývá asi 8 % slonů. Nejenže lovci zabíjejí dospělé, leckdy rekordně staré a velké slony, ale spolu s nimi umírají i jejich osiřelá mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v ZOO.", "content": "V České republice chová slony africké ZOO Dvůr Králové a ZOO Zlín. V minulosti byli chováni i v ZOO Praha. Na slovensku jsou chováni pouze v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slon africký (\"Loxodonta africana\") je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví – důležité je pro ně jen dostatek potravy, vody v teritoriu. ", "tgt_summary": "L'Éléphant de savane d'Afrique ou simplement Éléphant de savane (Loxodonta africana) est une espèce de mammifères de la famille des Éléphantidés. Il s'agit d'un des plus grands animaux terrestres, qui mesure en moyenne à l'épaule et pèse environ pour le mâle et pour la femelle. Cette espèce se rencontre en prairie, marécage, et bord de fleuve, jusqu'en Afrique du Sud. Il fait partie des éléphants contemporains survivants. ", "id": 1275002} {"src_title": "Bochovice", "tgt_title": "Bochovice", "src_document": [{"title": "Znak a vlajka.", "content": "Bochovice v dubnu roku 2017 získala možnost používat znak a vlajku, autorem znaku je Jan Tejkal. Ve znaku jsou zkřízené lopaty, které symbolizují hledače ametystů a místní zemědělce. Součástí jsou také tři květy umístěné do podoby kříže. Vlajka má dva vodorovné pruhy, zelený a bílý v poměru 3 : 1, v zeleném pruhu jsou umístěny stejné symboly jako ve znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty in Bochowycz (1353), Bochowicze (1497, 1538), Bochowitz (1674, 1720, 1751) až k podobě Bochowice v roce 1846. Místní jméno znamenalo ves lidí Bochových. Pojmenování je rodu ženského, čísla pomnožného, genitiv zní Bochovic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1353, kdy je zmíněna v zemských deskách jako majetek paní Kunky, která jej prodala Bedřichu z Opatovic. V roce 1377 pak byl majitelem Jan ml. z Medříče, ten předal meziříčské panství strýci, jeho bratr Jindřich pak prodal svůj podíl pánům z Bochovic. Ti posléze svoje majetky rozšířili o Bojanov a v roce 1409 i o Radslavice. Bojanov pak prodali vypořadatelé poslední vůle dědice Jana Trdla z Bochovic Smilovi z Radněvsi. O další část dědictví proběhl soudní spor mezi příbuznými zemřelého, kdy došlo k rozdělení majetku do rukou Mikuláše Něpra (získal Bochovice) a Smila z Radněvsi (Radslavice). Po Mikuláši Něprovi pak získal ves jeho syn, ten pak majetek (Pozďatín, Vlčatín, Hroznatín a Bochovice) vložil Zikmundovi Valeckému z Mírova, ten pak majetek prodal Smilu Osovskému z Doubravice, jeho syn Burian Osovský z Doubravice pak majetky vložil do majetku Oldřicha z Lomnice. Od té doby byla vesnice součástí náměšťského panství, spolu s Batouchovicemi byly zvláštním statkem patřícím do panství náměšťského. Statek pak byl součástí panství až do roku 1881, kdy pak byl prodán bratrům Jindřichovi a Ludvíkovi Hellerovým z Jihlavy a Adolfovi Lieblichovi. Syn Ludvíka Hellera pak posléze odkoupil část, která připadla Adolfovi Lieblichovi a následně pak získal celou ves. Roku 1889 si obec požádala o právo mít školu, to bylo povoleno, v obci byla postavena škola a v roce 1890 pak byla škola vysvěcena a z Benetic byly darovány pomůcky do školy. V lednu roku 1891 pak do školy nastoupili první žáci. Po roce 1891 pak Bochovičtí požadovali po okresním hejtmanství silniční spojení s Třebíčí. To nebylo vyslyšeno a tak roku 1899 obec v čele s tehdejším starostou vystavěla část silnice na vlastní náklady. Silnice pak byla schválena a roku 1904 pak byla vystavěna silnice do Horních Heřmanic. V roce 1898 byl v obci zřízen hasičský sbor. V roce 1901 však obec i přes účast hasičů vyhořela půlka obce. V letech 1914 a 1915 pak byla vyhlášena všeobecná mobilizace občanů ze vsi. Roku 1919 pak byly na počest nově vzniklé republiky zasazeny tři lípy, jen jedna z nich se udržela. Dne 5. července 1923 byl v obci vysvěcen a odhalen pomník padlým občanům v první světové válce. Mezi lety 1927 a 1928 pak byla vybudována silnice do Svatoslavi. V listopadu roku 1930 pak byla obec elektrifikována. V roce 1938 pak byla opět vyhlášena mobilizace, následně pak v prosinci téhož roku byla vyhlášena demobilisace. Mezi lety 1939 a 1940 byl opraven obecní rybník. Roku 1942 byla vyhlášena rekvizice kovů a zvonů, byl zrekvírován i zvon z místní kapličky. Dne 8. května 1945 odjela kolona německých vozů z obce a odpoledne téhož dne do obce dorazily vozy Rudé armády. Roku 1947 pak byla opravena náves, silnice směrem do Svatoslavi a pozemek kolem kapličky. Ve volbách v roce 1948 zvítězila v obci komunistická strana. Roku 1950 pak byly opraveny cesty v obci, v roce 1952 pak 23 občanů vstoupilo do JZD, v roce 1958 byl postaven nový vepřín v obci. Škola ve vsi fungovala až do roku 1974, kdy byla zrušena a žáci nižšího stupně převedeni do Svatoslavi, starší do Rudíkova. Budova školy pak slouží hasičům a obecnímu úřadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bochovice (německy \"Bochowitz\") jsou obec ležící severně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 514 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Žije zde obyvatel. Pod správu obce spadá 1 km vzdálená osada Batouchovice. Okolo obce se nachází naleziště křemene, ametystu a dalších minerálů.", "tgt_summary": "Bochovice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 520199} {"src_title": "Bransouze", "tgt_title": "Bransouze", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci pochází z roku 1234. Její název byl v té době \"Branechewess\" (dle Hosáka a Šrámka) od jména Branek. Nynější název se užívá od roku 1915. Obec byla pravděpodobně postavena na počátku 13. století a byla součástí svrchovaného panství Přibyslavice. První zmínka o \"Branechewess\" se uvádí v roce 1234, kdy markrabě Přemysl spolu s městem Brtnice a osmi dalšími obcemi daroval na žádost své matky Constance klášter Porta Coeli. 1240 vyměnil abatyši daleko vzdálené od klášterních majetků u Václava I. za přístupnější Pánov. Ve 14. století došlo k rozdělení obce. Většina byla poskytnuta jako markraběcí léno různým majitelům. V roce 1334 byl \"Michal Sele z Bransud a ze Skal\" a podíl obce roku 1343 obdržel markrabě Karel Smil z Lichtenburka. Druhou část obdrželi bratři Radslav a Smil z Heraltic později jako zástavu. Poté, co oba zemřeli bez potomků, podal markrabě Johann Heinrich léno roku 1366 Petrovi Hechtovi z Rosic. Další část měli páni z Heraltic. Tato část byla roku 1373 Janem z Heraltic ještě vícekrát rozdělena a jeho majitelé se později opakovaně střídali. Pan Sele na Bransud odpovídající části přešel pánům ze Sázavy po roku 1469. Jan ze Sázavy a Vranova prodal svou část 1494 Janovi z Heraltic. Kromě toho, markrabě moravský stále držel malý podíl, který patřil ke zboží Brtnickému a byl ponechán na kanovníku chrámu svatého Petra v Brně. Podíl Hechta z Rosic si rozdělilo od husitských válek mnoha vlastníků a roku 1466 bylo přiděleno Jiřím z Poděbrad Ulrichovi z Miličína jako léno. Roku 1505 prodal Ulrich mladší z Miličína tuto část Zdenkovi a Burianovi z Valdštejna na Brtnici. Páni z Valdštejna koupil po smrti Jana Heraltice její část a tak měli dvě největší části Bransouz. V katastru 1530 obec se skládala z 20 majitelů. V roce 1579 poprvé byl používán název Bransouze. V té době patřil k majetku obce mlýn a vápenka. Po bitvě na Bílé hoře, zboží patřící k „Sádecké linii“ pána Zdenka z Valdštejna bylo zkonfiskováno a roku 1623 předsedovi Rady války, Ramboldovi XIII. panem Collato ze San Salvatore prodáno. Po roce 1630 Bransouze patří hrabatům Collato. Držení od 1707 náleží mladší větvi rodu Collato a od roku 1912 princi Collato. V roce 1869 obec v okrese Třebíč měla 367 obyvatel a v roce 1921 měla 381 obyvatel. V roce 1871 obec byla propojena s železnicí Jihlava–Znojmo a tak byla připojena k železniční síti. Stanice byla pojmenována Bransouze-Přímělkov. V roce 1977 byl na levé straně řeky Jihlavy vystavěn bazén. V roce 2021 by měl být dokončen projekt \"muzea mlynářství\" v budovaném \"hrádku\" v areálu bývalého mlýna a jirchárny. V areálu od středověku působil panský mlýn, později jirchárna a po druhé světové válce vodní elektrárna s turbínou. Po roce 1948 byla továrna znárodněna, do prostorů továrny byla přesunuta menší výroba z podniku BOPO Třebíč a ta působila v areálu až do roku 1989. Posléze byl areál vrácen původním majitelům, ti pak prodali v roce 2001 objekty současnému majiteli \"Liborovi Cejpkovi\". Ten sedm let rekonstruoval vodní elektrárnu a dalších šest let rekonstruoval další budovy v areálu. V areálu by také měla působit učňovská škola pro tradiční řemesla jako jsou např. sekernictví či šindelářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bransouze (německy \"Branzaus, Branitzlosen\", česky do roku 1900 i \"Brancouze\" či \"Bransuze\") jsou obec ležící severozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 427 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Bransouze est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2011065} {"src_title": "Bohušice", "tgt_title": "Bohušice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty de Bohuschycz (1355), in Bohussicz (1381), Bohussicze (1448, 1481, 1526), v Bohussijczich (1532), Baussycze (1609), Bausitz (1671), Bauschitz (1718, 1720, 1751), Bauschitz a Baussice (1846) až k podobám Bauschitz a Bohušice v roce 1872. Místní jméno znamenalo ves lidí Bohušových. Pojmenování je rodu ženského, čísla pomnožného, genitiv zní Bohušic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území Bohušic bývalo v pravěku hustě osídleno. Nejstarší nálezy spadají do období mladší doby kamenné; významné jsou však i nalezené předměty z období šáreckého stupně kultury s lineární keramikou. Výzkum zde prováděli František Vildomec a Jaroslav Palliardi; šlo o sídliště za panským dvorem. U Bohušic se též těžil grafit pro potřeby hrnčířství. Roku 1355 je doložena první písemná zmínka v deskovém zápisu, o tom, že v Bohušicích sídlil rod Markvartů (Markvart z Bohušic s manželkou a později pravděpodobně jejich synové Jan a Petr z Bohušic). V roce 1364 pak získal do svého držení část Bohušic Ježek zvaný Šosek (či Šolín), ten však téhož roku prodal Šosek svoji část Bohušic Nevlasovi z Lesonic. Ten pak v roce 1365 spolu s bratrem Markvartem z Lesonic (či z Lesůněk) koupili od Petra z Bohušic jeho dvůr, mlýn a jeden lán polí. V roce 1366 ve vsi sídlil Vyknar s manželkou Markétou. Markvart z Lesonic pak Bohušický majetek prodal bratrovi Nevlasovi. Později přešly Bohušice do majetku Jindřicha Schellenberga se synem Alexandrem. V roce 1379 polovina bohušického panství připadla Smilovi z Police a v roce 1409 pak Vznatovi Hechtovi z Rosic. V roce 1412 pak část patřila stále Petrovi z Bohušic, část pak v roce 1416 patřila Jakubovi Ocáskovi z Bohušic (ten však majetek prodal Onšovi z Bohušic), další část Bohušic však patřila Benešovi z Krhova. Roku 1492 pak Johanka z Bohušic prodala celou ves Zikmundovi Manovi z Manova. Následně patřily Bohušice Václavu Manovi z Manova, Alexandrovi z Chlévského, Janu Kubovi z Kunštátu, Janu z Hrochova, Janu Hynkovi ze Sloupna, Tandaryáši Bullovi z Bořitova, Tasovi Meziříčskému z Lomnice, Kateřině Meziříčské z Lomnice, Zikmundovi z Tiefenbachu, Petrovi Rechenberkovi ze Želetic na Jaroměřicích a Arnoštu Stokhornarovi ze Storejnu. V roce 1619 pak byl majetek Arnošta ze Storejnu konfiskován a Bohušice pak připadly v roce 1622 Mikuláši Prusenovskému a Milotovi Hynkovi. Od roku 1628 pak bohušické panství, Vícenice a dům ve Znojmě Gerhartovi z Questenberku – staly se tak součástí jaroměřického panství. Součástí jaroměřického panství byla ves až do roku 1849. Roku 1923 pak byla provedena reforma pozemků, kdy pole ve vsi byly rozděleny mezi příslušníky obce Bohušice, Popovice a Blatnice a v roce 1928 pak byla do vsi přivedena elektřina. V roce 1937 pak majitelka jaroměřického panství prodala dvůr v Bohušicích Františkovi Bláhovi z Bohušic, v roce 1945 odešla 1. května německá armáda z obce a 9. května byla obec osvobozena Rudou armádou. Roku 1953 pak bylo založeno JZD v obci, v zámku pak byly založeny stáje. V roce 1989 nikdo nevystoupil v rámci Občanského fóra, ale v Jaroměřicích nad Rokytnou ano, bohušický poslanec byl odvolán z funkce. Občanské fórum v obci nebylo založeno ani v roce 1990. Dne 18. července téhož roku pak bylo odhlasováno, že se obec osamostatní. Novým starostou se 4. prosince stal František Plocek (nezávislý kandidát). Roku 1997 pak byl vybudován veřejný vodovod v obci a mezi lety 1999 a 2000 byla dokončena plynofikace vesnice. V roce 2011 byla zřízena železniční zastávka nedaleko obce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohušice (s předložkou 2. pád \"do Bohušic\", 6. pád \"v Bohušicích\") jsou obec ležící jižně od města Třebíče a na severovýchod od města Moravských Budějovic. Nadmořská výška obce je 431 metrů nad mořem. Žije zde obyvatel. Od roku 1990 jsou Bohušice samostatnou obcí s vlastní samosprávou. V jihozápadní části obce se nachází rozsáhlý Bohušický rybník (dříve až 17 ha, dnes je v soukromém vlastnictví, slouží jako rybník chovný a přibližná rozloha je asi 15 ha).", "tgt_summary": "Bohušice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 227780} {"src_title": "Benzen", "tgt_title": "Benzène", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Benzen objevil roku 1825 britský vědec Michael Faraday v ropě. V roce 1833 se povedlo německému chemikovi Eilhardu Mitscherlichovi připravit benzen destilací kyseliny benzoové a sloučeninu pojmenoval \"benzin\". O dvanáct let později izoloval benzen z dehtu anglický chemik Charles Mansfield. Čtyři roky po svém objevu začal jako první na světě průmyslově vyrábět benzen svojí metodou. Prvním kdo znázornil benzenové jádro nákresem s kruhem odpovídajícím sdíleným elektronům byl roku 1861 karlovarský rodák, chemik Johann Josef Loschmidt; není však prokázané, že znal podrobně zvláštní strukturu benzenu. Tu objevil až roku 1865 německý chemik Friedrich August Kekulé, potomek emigranta, který odešel z českých zemí po bitvě na Bílé hoře v roce 1620.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura molekuly benzenu.", "content": "Molekula má tvar šestiúhelníku, v jehož vrcholech jsou atomy uhlíku; ke každému z nich se váže jeden atom vodíku. Protože atomy uhlíku jsou čtyřmocné, v nejjednodušším přiblížení lze vazby mezi nimi považovat střídavě za jednoduché a dvojné (tj. vazby konjugované). Vzdálenost mezi atomy uhlíku je obecně pro tyto vazby odlišná, avšak v benzenu její hodnota odpovídá přibližně průměru mezi délkou jednoduché a dvojné vazby. Ukazuje se, že elektrony v benzenu jsou delokalizované v celém jádru molekuly, což se často v strukturním vzorci označuje pomocí kruhu vepsaného do šestiúhelníku. Benzenové jádro je velmi stabilní a je součástí řady dalších sloučenin, například polyaromatických uhlovodíků, jako je naftalen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Benzen se používá v průmyslu jako důležité rozpouštědlo a jako výchozí látka mj. pro výrobu léčiv, kompaktních disků, plastů, syntetické pryže, barviv a výbušnin. V malém množství se přidává do benzínu pro zlepšení oktanového čísla. Využívá se i k výrobě kosmetických přípravků. Pomocí benzenu se připravují také další důležité chemikálie, především styren, který se používá na výrobu polystyrenu, fenol a cyklohexan používaný při zpracování nylonu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje v prostředí a zdravotní rizika.", "content": "Podstatným zdrojem benzenu v prostředí jsou zplodiny z automobilové dopravy, ale i jeho vypařování z motorových paliv během manipulace, distribuce a skladování. Srovnatelným zdrojem siloxanů však mohou být pouhé hygienické prostředky. Vdechování malého množství benzenu může způsobit bolest hlavy, pocit únavy, zrychlení srdečního tepu, chvění a ztrátu vědomí. Velká koncentrace benzenu ve vzduchu může mít za následek i smrt. Benzen poškozuje kostní dřeň a způsobuje chudokrevnost. Benzen je IARC klasifikován jako karcinogen skupiny 1 (rakovinotvorný pro člověka), přičemž způsobuje zejména leukemii a rakovinu plic.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění v České republice.", "content": "Znečištění ovzduší benzenem monitoruje Státní zdravotní ústav na 21 měřících stanicích v České republice. Platný limit činí 5 μg·m v ročním průměru a v roce 2005 byl překročen na 3 stanicích v Ostravě a na jedné v Praze. Nejvyšší roční průměr v Ostravě činil 10,26 μg·m, v Praze 2 v Legerově ulici 5,3 μg·m. Asi 9,3 % obyvatel monitorovaných oblastí žije v prostředí, kde znečištění překračuje platný limit. Benzen je lidský karcinogen. V potravinách nesmí být obsažen. Benzoan sodný v kombinací s askorbovou kyselinou (Vitamín C) se mění na benzen. Použití benzoanů jako konzervačních činidel u potravin je striktně omezeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benzen (dříve benzol) je organická sloučenina (uhlovodík patřící mezi areny), se sladkým zápachem. Při pokojové teplotě je to bezbarvá, hořlavá a toxická kapalina známá svými karcinogenními účinky. Benzen má menší hustotu než voda a ve vodě je jen málo rozpustný. Hořením se uvolňují saze. Uhlovodíkový zbytek (funkční skupina) vytvořený od benzenu se nazývá fenyl. V přírodě se benzen vyskytuje např. v ropě.", "tgt_summary": "Le benzène est un composé organique de formule brute CH, également noté Ph-H, φ-H, ou encore φ-H. Il appartient à la famille des hydrocarbures aromatiques monocycliques, car le cycle formé par les six atomes de carbone est plan et comporte six électrons délocalisés. Dans les conditions usuelles, le benzène est un liquide incolore, d'odeur caractéristique, volatil, très inflammable et cancérogène. ", "id": 2001757} {"src_title": "Lázně Bělohrad", "tgt_title": "Lázně Bělohrad", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "Bělohrad vznikl z osady Nová Ves, která se poprvé připomíná roku 1267. Byla v ní vystavěna kamenná tvrz, zvaná Koštofrank, podle bílých zdí nazývána také Bílým hradem, z čehož vznikl pozdější název Bělohrad. Původní latinský název tvrze \"Castellum francum\" byl zkomolen a uváděl se například roku 1534 jako \"tvrz a dvůr Kosstoffrank v Nowé Wsi\", tedy Koštofrank. Nápis na náhrobku rytíře Hořenského z Hořenovsi na městském hřbitově z roku 1557 uvádí místní určení \"w Bielehradie\". Názvy Bielehrad, statek Bielehradský se vyskytují také v písemnostech Valdštejnů a pozdějších. V latinských pramenech je název \"Albea\". Tvar \"Bělohrad\" a oba předchozí zaznamenal teprve roku 1835 topograf Johann Gottfried Sommer a dovolává se odvození od Bílého zámku (\"Weisses Schloss\"), nikoliv tvrze. Bělohrad byl v 90. letech 19. století přejmenován na Lázně Bělohrad.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na počátku 17. století vlastnil některé části tohoto panství Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Roku 1626 získal bělohradské panství Albrecht z Valdštejna a roku 1643 přešlo panství na Viléma Laboye z Desseneuru v Nizozemsku. Za jeho vlády, kdy pronásledoval nekatolické obyvatelstvo, uprchlo mnoho lidí do exilu a panství bylo osídleno německými kolonisty. Roku 1669 přešlo bělohradské panství do majetku rodiny Valdštejnů a za jejich vlády byl vystavěn kostel Všech svatých, provedena přestavba kamenné tvrze na barokní zámek podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Roku 1722 \"(2. května)\" povýšil císař Karel VI. Bělohrad na městečko, které tímto získalo i svůj vlastní znak. V polovině 19. století významným vlastníkem některých částí byl Max Dormitzer, který je považován za zakladatele dnešních lázní v Bělohradě. Velkého rozmachu lázeňství došlo až za vlády hraběnky Anny z Assenburgu, baronky z Kleistu, která panství koupila od Dormitzerů a bývá rovněž označována za zakladatelku lázní. Založila areál Anenských lázní a při nich na ploše 60 ha lázeňský park Bažantnice. V roce 1901 byl navrtán Annamariánský pramen arzeno-železité kyselky. Dnešní léčebný ústav byl postaven roku 1936 a slouží k léčbě nemocí pohybového ústrojí.", "section_level": 1}, {"title": "Obvod obce s pověřeným obecním úřadem Lázně Bělohrad.", "content": "Lázně Bělohrad jsou pověřené výkonem část správy pro obce: Choteč, Lázně Bělohrad, Mlázovice, Šárovcova Lhota a Svatojanský Újezd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lázně Bělohrad (německy \"Bad Bielohrad\", latinsky \"Albea\") je nevelké podkrkonošské lázeňské město ležící v okrese Jičín, zhruba 16 km východně od Jičína. Jejich katastrální území má rozlohu 421,30 ha. Žije zde obyvatel. Městem protéká potok Javorka, procházejí jím silnice II/284 a II/501 a také železniční trať 040 Chlumec nad Cidlinou - Trutnov.", "tgt_summary": "Lázně Bělohrad (auparavant : ; en ou ) est une commune du district de Jičín, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1246085} {"src_title": "Magnusův jev", "tgt_title": "Effet Magnus", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Magnusův efekt se projeví stejně bez ohledu na vztah vůči referenčnímu stojatému okolí: Ať už jde o případ, kdy se rotující těleso pohybuje stojatým viskózním médiem, či kdy viskózní médium obtéká kolem stojatého rotujícího tělesa, výsledná boční síla působení bude v obou případech stejná. Na referenčním okolí tedy nezáleží, obecně jde o vzájemné silové působení jen dvou členů, viskózního média a rotujícího tělesa, a to při vzájemném pohybovém střetu nenulovou rychlostí.", "section_level": 1}, {"title": "1.", "content": "Magnusův jev neboli Magnusova síla je jev, při kterém těleso (válec, koule) letící v tekutině rotuje a vytváří kolem sebe vír, přičemž působí na těleso síla téměř kolmá ke směru proudění okolního vzduchu. Celkově je toto podobné cirkulaci kolem lopatek, která vzniká při mechanické rotaci. Magnusův jev bývá často považován za důkaz Bernoulliho principu, což ale není správné, jelikož viskozita vzduchu (zanedbatelná při Bernoulliho principu) je důležitá pro pochopení rozkladu sil. V mnoha míčových sportech je Magnusův jev zodpovědný za zakřivení dráhy rotujícího míče. Má také efekt na odstřelené rakety a je používán v rotoru lodí a v Flettnerových letadlech.", "section_level": 2}, {"title": "2.", "content": "Když se těleso (jako koule nebo válec) otáčí ve viskózní kapalině, vytváří kolem sebe mezní vrstvu, která vyvolává snadnější šíření kruhového pohybu kapaliny. Jestliže se těleso v kapalině pohybuje rychlostí V, rychlost tenké vrstvy tekutiny přiléhající k tělesu je na pohybující se přední straně o něco menší nežli rychlost \"v\" a na pohybující se straně zadní je o něco větší. To proto, že rychlost, vzhledem k mezní vrstvě obklopující otáčející se těleso, se odečítá od rychlosti na přední straně a přičítá se rychlosti na zadní straně. Pokud je rotující těleso považováno za neefektivní vzduchové čerpadlo bude mít vzduch vyšší tlak na přední straně.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Již v roce 1672 byl tento jev popsán Isaacem Newtonem, když pozoroval pohyby tenisových míčků na Cambridžské škole. Roku 1742 Benjamin Robins, britský dělostřelecký inženýr, vysvětluje odchylky v trajektorii mušketové střely pomocí Magnusova jevu. Oficiálně byl tento jev popsán německým fyzikem Heinrichem Magnusem v roce 1852.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad rotace míče ve vzduchu.", "content": "Následující rovnice ukazuje vztlakovou sílu vyvolanou na míč, který se otáčí kolmo ke směru jeho translačního pohybu. formula_1 Koeficient zdvihu může být určen z grafů pomocí Reynoldsova čísla a odstředivými poměry. Pro hladký míč s rotačním poměrem 0,5 až 4,5 je typický koeficient zdvihu mezi 0,2 až 0,6.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Jev je významný zvláště ve vnější balistice. K jeho výzkumu přivedla Magnuse otázka, proč po výstřelu dělostřelecké granáty uhýbají i za bezvětří. Na tomto jevu je založeno i fungování Flettnerova rotoru.", "section_level": 1}, {"title": "Magnusův efekt ve sportu.", "content": "Jev se projevuje u mnoha sportů, kde ovlivňuje dráhu míče (kopaná, tenis, golf, stolní tenis, házená aj.). Golfový míček má pro zesílení jevu na svém povrchu množství prohlubní. Míč vlivem tohoto jevu neletí rovně a díky tzv. falši lze například v kopané při rohovém kopu vsítit gól přímo ze značky pro rohový kop. Magnusův jev popisuje běžně pozorované odchylky od typických trajektorií například letícího míče. Pozorovat jej můžeme ve fotbale, kriketu, baseballu, golfu či tenise. Ve stolním tenise lze Magnusův jev pozorovat snadno vzhledem k nízké hmotnosti a hustotě míčku. Rakety na stolní tenis jsou obvykle vyrobeny z pryže, kde vzniká maximální přilnavost k míčku a tím pálka může míčku udat rotaci. V airsoftu systém známý jako Hop-Up slouží k vytvoření zadní rotace na vypáleného BB, podobně jako v golfu.", "section_level": 2}, {"title": "V astronomii.", "content": "Existují hypotézy o působení Magnusova jevu na astronomické objekty (planety a galaxie), vykazující rotační a lineární pohyb v prostředí jako sluneční vítr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Magnusův jev nebo též Magnusův efekt je vznik boční síly při obtékání rotujícího tělesa plynem nebo kapalinou. Poprvé jej podrobně popsal Heinrich Gustav Magnus v roce 1852. První zmínka o tomto jevu ale pochází už z roku 1672 od Isaaca Newtona.", "tgt_summary": "L’effet Magnus, découvert par Heinrich Gustav Magnus (1802-1870), physicien allemand, est un principe physique qui explique la force tangentielle subie par un objet en rotation se déplaçant dans un fluide. C'est cette force qui explique la modification de trajectoire d'une balle de tennis ou un ballon de football \"lifté\". Cet effet est également utilisé comme moyen de sustentation ou de propulsion. ", "id": 1087739} {"src_title": "Medresa", "tgt_title": "Médersa", "src_document": [{"title": "Charakter medresy.", "content": "Medresy se nacházejí hlavně v zemích, kde je rozšířen islám. Největší vliv mají ve východní části islámského světa, tedy v Íránu, Pákistánu a Afghánistánu, rozšířené jsou ale i v Saúdské Arábii, Indii, Filipínách, Singapuru a dříve i na území Albánie či Bosny a Hercegoviny (dnes je jich šest). Zatímco v prvních uvedených zemích, kde má islám velký vliv, je fungování medres samozřejmé jako víceméně běžné vzdělání, v oblastech rozvinutého světa, kde je islám dominantně zastoupen, hrají víceméně význam církevních škol.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální vznik, vývoj a odlišnosti.", "content": "Školy jsou organizované islámskými obcemi, většinou tam, kde není dostatečně zajištěno vzdělání státem. Studium ženám není umožněno na všech medresách; a tam, kde tomu tak je, mají oddělené třídy. Celá řada současných islámských zemí převzala systém vzdělání nikoliv ze západních křesťanských států, ale z Osmanské říše. Medresy existovaly již za dob Seldžuckých Turků; během Osmanské nadvlády nad východním Středomořím a blízkým východem byly zřizovány masivně zhruba přelomu od 15. a 16. století., tedy za vlády sultána Mehmeda II. Osmané převzali předchozí školy a zdokonalovali je, např. tím, že je rozdělili podle různých stupňů. Tyto medresy nefinancoval přímo stát, ale systém tzv. nadací, známých jako vakf.. Nadace nesloužily pouze k financování škol, ale také i nemocnic, mešit a dalších staveb pro veřejné účely. Medresy vznikaly většinou při mešitách; na nově dobytých osmanských územích byl vždy nejprve zřízen muslimský svatostánek a potom až škola. V medresách se kromě náboženské věrouky, která hrála hlavní roli, vyučovalo také právo, literatura a další znalosti, které se považovaly v dobách středověké Osmanské říše považovány za významné. Na vyšší úrovni se pak studenti věnovali např. i medicíně, astronomii, matematice, fyzice, nebo logice a při školách tak vznikaly i nemocnice, knihovny a další pracovny. Ve větších osmanských městech (zhruba v dnešní Anatolii, hlavně pak na pobřeží) byly budovány rozsáhlé komplexy. Školy musely fungovat zcela v souladu s právem šaría. Vzdělání bylo většinou pětileté; studenti byli označování jako fakihové. V čele osmanských medres stál jako nejvyšší představitel tzv. muderis ( mudarris), který požíval vysoké vážnosti a jednalo se vždy o velmi vzdělanou osobnost. Jeho pomocníkem pak byl muid (suplent), který vykonával přesně tu práci, kterou mu muderis zadal. Muderisové byli zprvu jmenováni do čela medres na neomezenou dobu, později (od přelomu 16.–17. století) se však již jejich období časově omezovala, neboť množství škol rostlo, stejně jako počet vzdělaných lidí. Mezi jednotlivými kandidáty se vybíralo tak, že museli skládat zkoušky. Muderisové z významných škol v centru říše získávali kromě toho také i mnohé funkce a účastnili se různých slavností. Někteří z nich se dokonce dostali i k řízení jednotlivých vakufů. V okrajových oblastech působili často muderisové z významných a rozvinutích měst centra říše.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Medresy byly s nástupem moderního sekularizovaného vzdělání likvidovány jako symbol zastaralého režimu s nezvdělaným obyvatelstvem. Například v Jugoslávii byly odstraněny po druhé světové válce v souvislosti s nástupem komunistického režimu, podobně byly likvidovány i ve střední Asii, která byla toho času součástí Sovětského svazu. Ostatní země potom začaly kopírovat západní model školství, což znamenalo omezení či snížení vlivu medres. Po teroristických útocích v roce 2001 a vyhlášení války proti terorismu prezidentem USA Georgem Bushem začaly být medresy, hlavně ty pákistánské, médii často považovány za centra radikálního islámu, ze kterých se rekrutují teroristé. Fakticky bylo již prokázáno spojení mezi některými medrasami a teroristickými organizacemi, a proto jsou v Pákistánu přísně kontrolovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medresa (: ) je islámská náboženská škola vyššího typu, nejčastěji založená při mešitě. Školou nižšího typu je potom maktab (mekteb, مكتب ).", "tgt_summary": "Une médersa, ou madrassa (, \"madrasa\", pl., \"madāris\"), ou école coranique, est une université théologique musulmane. Les médersa sont toujours administrées par un waqf, fondation pieuse. Les plus remarquables d'entre elles sont les Medersas mérinides du Maroc, plus précisément de la ville de Fès, dont l'architecture est particulièrement remarquable. ", "id": 2439258} {"src_title": "Hajabusa (sonda)", "tgt_title": "Hayabusa (sonde spatiale)", "src_document": [{"title": "Konstrukce a úkoly sondy.", "content": "Tříose stabilizovaná sonda tvaru čtyřbokého hranolu vybavená dvěma trojdílnými, po obou stranách tělesa sondy rovnoběžně umístěnými panely fotovoltaických baterií. Z hlediska technického se bude zkoumat: Sonda nese iontový motor, používající jako pracovní látku xenon, ionizovaný mikrovlnným zářením a urychlovaný elektrostatickým polem. Pro potřeby autonomní navigace sonda nese: Kromě toho sonda bude vypouštět speciální naváděcí cíle TM [=Target Marker] tvaru disku o průměru 10 cm s vysoce odrazivým povrchem. Na discích jsou vyleptána jména 877 490 osob. Pro průzkum planetky z oběžné dráhy kolem ní nese následující vědecké přístroje: Pro průzkum okolí místa přistání nese malého skákajícího robota MINERVA. Odběrné zařízení vystřelením malého projektilu o hmotnosti několika gramů rychlostí 300 m/s do povrchu asteroidu zvíří drobný povrchový materiál (prach), který je následně shromážděn kuželovitou násoskou. Odběr vzorků se měl postupně uskutečnit na několika místech asteroidu při opakovaných přistáních. Pro dopravu vzorku na Zemi je sonda vybavena návratovým pouzdrem o hmotnosti 20 kg s padákovým systémem. Na horní podstavě sondy je umístěna pevná parabolická anténa pro spojení se Zemí. Předpokládané trvání expedice je 4,5 roku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda byla vypuštěna z kosmodromu Kagošima dne 9. května 2003 ve 4.29:25 UTC na meziplanetární dráhu, která byla průběžně měněna tahem palubního iontového motoru. 19. května 2004 uskutečnila sonda gravitační manévr při průletu kolem Země ve výši 3725 km. V průběhu průletu kolem Země byly pořízeny ke kalibračním účelům snímky Měsíce a Země kamerou ONT-T. V druhé polovině srpna 2005 byl palubní iontový motor vypojen a s využitím korekčního motoru na chemická paliva začala sonda uskutečňovat setkávací manévr s planetkou Itokawa. 12. září 2005 zakotvila ve vzdálenosti 20 km od cíle. Nácviky sestupu k povrchu planetky se uskutečnily ve dnech 4. listopadu, 9. listopadu a 12. listopadu 2005. První pokus o přistání a odběr vzorků sonda provedla 19. listopadu. Přistání po dvou poskocích bylo sice úspěšné a sonda setrvala na povrchu planetky necelých 30 minut, než opět odstartovala, ale z technických důvodů se odběr vzorků neuskutečnil. 26. listopadu došlo k opakovanému pokusu, završenému přistáním na povrchu planetky v 22:07 UTC na dobu necelé minuty. Pokus o odběr vzorku prachu byl zřejmě neúspěšný. Vzhledem k úniku paliva z pohonného systému byla sonda uvedena do nouzového režimu a došlo ke ztrátě spojení. 30. listopadu bylo oznámeno, že byla obnovena komunikace se sondou, ovšem nefunguje její orientační systém. 6. prosince se sonda nacházela ve vzdálenosti 550 km od planetky Itokawa a pomalu se od ní vzdalovala. V tomto období se podařilo zachytit vysílání palubního radiomajáku a následovala celá řada testů a pokusů činnost sondy obnovit. S využitím Xenonu z pohonného iontového systému bylo dosaženo kontroly orientace sondy v prostoru. 8. prosince došlo k náhlé ztrátě orientace sondy v prostoru a k opětovné ztrátě spojení se sondou. Dle názoru řídícího centra v důsledku náhlého odpaření malého množství paliva. Bylo předpovězeno, že v důsledku změny mechanických momentů dojde po několika měsících k ustálení chaotického pohybu sondy v prostoru a pravděpodobně bude možno opět obnovit spojení. Bylo vyčísleno, že pravděpodobnost obnovení spojení bude 60% v prosinci roku 2006 a 70% na jaře roku 2007. 23. ledna 2006 byl opět zachycen radiomaják sondy a v následujících dnech byla sonda opět stabilizována a došlo k opětovnému navázání spojení. 6. března se sonda nacházela ve vzdálenosti 13 000 km před planetkou Itokava a vzdalovala se od ní rychlostí 3 m/s. 1. června bylo oznámeno, že byla obnovena činnost 2 ze 4 iontových motorů a sonda se pokusí uskutečnit návrat zpět na Zemi. 25. dubna 2007 byly zapojeny iontové motory a sonda, nacházející se ve vzdálenosti 81 mil. km od naší planety, zahájila návrat k Zemi. 29. srpna byla obnovena činnost 3. iontového motoru – C (společně s již funkčními motory B a D). 29. října došlo k ukončení první fáze návratového manévru. 4. února 2009 došlo k opětovnému spuštění motorů a zahájení druhé fáze návratového manévru. 4. listopadu byl automaticky vypojen iontový motor D z důvodu jeho degradace. 19. listopadu agentura JAXA oznámila, že kombinací iontového generátoru motoru B a neutralizeru motoru A se podařilo vytvořit funkční pohonnou jednotku s dostatečným výkonem. Z celkové změny rychlosti 2200 m/s nutné pro návrat na zemi již byla provedena změna o 2000 m/s a zbývalo uskutečnit manévry o rozsahu 200 m/s 5. března 2010 se sonda nacházela na dráze, která ji zaručovala průlet okolo Země ve vzdálenosti Měsíce. Byly vypojeny pohonné motory aby mohla být změřena přesná dráha sondy pro uskutečnění korekcí (TCM) nutných k přistání pouzdra sondy na Zemi. 27. března se sonda nacházela na dráze, která ji zaručovala průlet ve vzdálenosti 20 000 km od Zemského centra. Tímto byla ukončena fáze přiblížení sondy od planetky Itokawa k Zemi. 6. dubna byla ukončena korekce dráhy TCM-0 pro nasměrování letu sondy do těsnějšího okolí Země. 4. května byla ukončena další korekce dráhy TCM-1 pro nasměrování letu sondy do těsnějšího okolí Země. Nacházela se ve vzdálenosti okolo 17 mil. km od Země. 5. června byla ukončena korekce dráhy TCM-3. Ta upravila dráhu tak, aby přistávací modul po oddělení od sondy dopadl do oblasti základny Woomera v Austrálii. Sonda se nacházela ve vzdálenosti okolo 3,6 mil. km od Země. 9. června poslední korekce dráhy TCM-4 trvající 2,5 hodiny, která jemně doladila místo přistání v Austrálii 13. června v 10:51 se návratové pouzdro oddělilo od zbytku mateřské sondy. Ve 13:51 vstoupilo oddělené návratové pouzdro a sonda do atmosféry Země. Sonda, bez tepelných štítů, plánovaně zanikla v prudkém žáru nad Austrálií. Pouzdro přistálo na padáku v jižní Austrálii ve vojenské oblasti Woomera. 14. června bylo návratové pouzdro po nočním přistání nafoceno z vyhledávacího vrtulníku.", "section_level": 1}, {"title": "Po letu.", "content": "Krom otestování pro JAXA nových technologií bylo zjištěno, že i přes potíže s odběrovým zařízením sondy přistávací pouzdro skutečně přineslo na Zemi kolem 1500 mikroskopických (<10μm) zrnek z asteroidu Itokawa.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "O misi sondy Hajabusa byl v Japonsku mj. natočen film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hajabusa (; doslovně jako \"sokol stěhovavý\"), předstartovní označení MUSES-C (\"Mu Space Engineering Spacecraft C\"), byla japonská planetární sonda organizace JAXA, především určená k technologickým prověrkám komponent budoucích kosmických sond. Vedlejším cílem tohoto experimentu byl průzkum planetky (25143) Itokawa z bezprostřední blízkosti, přistání na jejím povrchu, odběr vzorků prachu a jeho doprava na Zemi. ", "tgt_summary": ", ou \"MUSES-C\" pour, est une sonde spatiale de l'Agence d'exploration aérospatiale japonaise (JAXA), ayant pour objectif l'étude du petit astéroïde Itokawa et la validation de plusieurs techniques d'exploration robotique innovantes. Pour sa mission, la sonde, qui pèse, embarque plusieurs instruments scientifiques ainsi qu'un atterrisseur de petite taille pesant. L'objectif le plus ambitieux du projet est le retour sur Terre d'un échantillon de quelques grammes prélevés sur le sol de l'astéroïde. ", "id": 2033114} {"src_title": "Tramvajová doprava v Mostě a v Litvínově", "tgt_title": "Tramway de Most - Litvínov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konec 19. století.", "content": "Na konci 19. století se město Most, hornické centrum celé oblasti, prudce rozvíjelo. Přibývaly nové závody, kam museli dojíždět lidé. Situace se nakonec stala neúnosnou, a tak v roce 1893 byla navržena trať parní tramvaje. Druh pohonu však byl změněn na elektrický, stavět se začalo v roce 1899. 7. srpna 1901 byla první trať (dlouhá 12,9 km), vedoucí od nádraží přes Kopisty, Růžodol a Horní Litvínov do Janova zprovozněna, meziměstský úsek vedl východněji než dnešní trasa. Celá trať byla jednokolejná s tehdy obvyklým a oblíbeným rozchodem 1 000 mm.", "section_level": 2}, {"title": "První polovina 20. století.", "content": "Koncem roku 1917 byla síť prodloužena o úsek na Čepirožskou výšinu. Do druhé světové války se ale již více nerozšiřovala, pouze v roce 1938 bylo, opět na Čepirožské výšině, provedeno menší prodloužení. V souvislosti s výstavbou petrochemických závodů v Záluží, které měly za války strategický význam, byla k nim zavedena trať, která částečně využívala vlečky k dolu Minerva. Ke konci války, v roce 1945, byly chemické závody v Mostě a jeho okolí vybombardovány, rovněž došlo i ke zničení meziměstské tramvajové tratě; kvůli tomu se síť dočasně rozpadla na litvínovskou a mosteckou část.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá polovina 20. století.", "content": "Po válce bylo nutné tratě opravit, to bylo provedeno již během pár měsíců po skončení bojů. V rámci dvouletky byly dokonce zdvoukolejněny a přeloženy některé úseky, jako např. trať k nádraží. Kolem roku 1950 bylo v Mostě v provozu 5 tramvajových linek, objevily se i nové tramvaje typu 6MT pořízené z Teplic. Dalším důležitým úkolem byla modernizace meziměstské tratě, rozhodlo se tak o výstavbě moderní rychlodrážní a normálněrozchodné trati. Její první úsek byl v Litvínově uveden do provozu 1. dubna 1957. V souvislosti s tím musely být vyřazeny staré tramvajové vozy dřevěné konstrukce s lyrovými sběrači, které byly nahrazeny tramvajemi typu Tatra T1, Tatra T2 a později Tatra T3. Modernizace tramvají zároveň k roku 1959 ukončila provoz trolejbusové sítě, která se tím stala nadbytečnou. V roce 1961 byla rychlodráha prodloužena do Velebudic (k současné vozovně), zároveň tak byl k 24. březnu definitivně ukončen provoz tramvají úzkorozchodných. V 70. letech se tramvajová síť, stejně jako celé město Most, musela připravit na přestěhování. Díky předchozím úpravám se však nejednalo o tak náročný proces. Přemístění města bylo dokončeno do roku 1978, trať byla přemístěna do koridoru na úpatí Hněvína a úsek přes starý Most byl opuštěn. Téhož roku byla rovněž postavena trať k novému mosteckému nádraží. Starý Most byl vyklizen a později zbourán, nahradilo ho tehdy moderní sídliště pro 65 000 obyvatel. Poslední rozšíření proběhlo roku 1981 jako krátké prodloužení na novou smyčku ve Velebudicích. V 80. a 90. letech v Mostě jezdily i tramvaje Tatra KT8D5 a Tatra T5B6, „kátéčka“ však byla roku 1997 odprodána do maďarského Miskolce. V prvních letech 21. století přibyly nízkopodlažní tramvaje zcela nové (Škoda 03T).", "section_level": 2}, {"title": "Současný stav.", "content": "Většina vozového parku se skládá z modernizovaných tramvají Tatra T3, v provozu jsou také dva nízkopodlažní vozy Škoda 03T. Na konci roku 2012 byla dodána první nízkopodlažní tramvaj VarioLF plus. Nadbytečné vozy typu Tatra T3SUCS byly během roku 2013 odprodány do různých ukrajinských tramvajových provozů, zejména do Oděsy. Tramvaje dnes jezdí na čtyřech linkách č. 1–4, s rozšiřováním sítě se prozatím nepočítá. V září 2016 vypsal DP výběrové řízení na pořízení 2 vozů o délce 20–24 metrů. Spolu dodávkami vozů VarioLF by tak počet nízkopodlažních vozidel mohl dosáhnout až 60 % vypravovaných vozů.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "V současné době jsou v Mostě a v Litvínově v provozu osobní tramvajové vozy těchto typů: Jako historický je veden vůz Tatra T5B6 ev. č. 273, vyrobený pouze ve dvou prototypech. Oba jezdily v Mostě a Litvínově v pravidelném provozu v letech 1979 až 1990", "section_level": 1}, {"title": "Vozovny.", "content": "Ač je místní síť poměrně malá, má dvě vozovny:", "section_level": 1}], "src_summary": "V severočeských městech Most a Litvínov se nachází společná tramvajová síť s rozchodem kolejí 1435 mm a délkou přibližně 18,6 km, kterou provozuje Dopravní podnik měst Mostu a Litvínova.", "tgt_summary": "Le tramway de Most - Litvínov, circule depuis 1901 et relie la ville de Most à Litvínov, en République tchèque.", "id": 2437639} {"src_title": "Transkripce (lingvistika)", "tgt_title": "Transcription (linguistique)", "src_document": [{"title": "Transkripce ve fonetice a fonologii.", "content": "Pro zápis zvukové stránky jazyka se ve fonetice a fonologii používají následující typy transkripce: Fonetická transkripce se snaží o co nejpřesnější záznam výslovnosti, zapisuje se obvykle do hranatých závorek: Fonetická transkripce se často používá například v dvojjazyčných slovnících. Fonologická transkripce je přepis textu pomocí fonémů, který neodpovídá zcela přesně výslovnosti. Obvykle se zapisuje mezi lomítka. Pro zápis jednotlivého fonému se používá znak odpovídající alofonu, který je považován za základní způsob výslovnosti: Morfonologická transkripce zaznamenává stavbu slov na úrovni morfonémů. Obvykle se zapisuje mezi složené závorky. Příklad ukazuje způsob morfonologické transkripce kmenového morfému, v jehož rámci dochází ke střídání fonémů v tvarech \"knih-a – kniz-e – kniž-ní – kníž-ka\". V uvedeném příkladu dochází ke strídání hlásek v rámci dvou morfonémů: Je-li třeba odlišit grafický zápis používaný v daném jazyce podle příslušných pravidel pravopisu, je možné umístit text mezi ostré závorky: Pro přepis zvukové stránky jazyka se používají znaky fonetické abecedy, nejčastěji mezinárodní fonetické abecedy (IPA) nebo americké (APN, APA) anebo – jak je obvyklé v českém prostředí – znaky národní abecedy, kterou daný jazyk (čeština) používá, doplněné podle potřeby o znaky jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Přepis mezi různými písmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Transkripce do latinky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Z latinky.", "content": "Výjimečně se provádí transkripce i mezi dvěma abecedami, které obě využívají stejné písmo. Důvodem bývají technické obtíže se zadáváním, zobrazováním a tiskem znaků, které se v cílovém jazyce nevyskytují, výjimečně též velký rozdíl mezi výslovností určité skupiny znaků ve zdrojovém a v cílovém jazyku. Do prvně jmenované kategorie patří odstraňování či nahrazování cizokrajných diakritických znamének (např. \"è\" → \"e\", \"ñ\" → \"ň\"), ale také nahrazování znaků, které jsou specifické pro určitý jazyk a nepodobají se ostatním písmenům (např. islandské \"ð\" a \"þ\" lze nahradit \"dh\", resp. \"th\"). Do druhé kategorie patří např. příležitostné přepisování albánského \"Hoxha\" (jméno někdejšího albánského diktátora) do češtiny jako \"Hodža\".", "section_level": 3}, {"title": "Z cyrilice.", "content": "Přestože abecedy založené na cyrilici používá řada navzájem velmi vzdálených jazyků, většina transkripčních schémat vychází z výslovnosti v ruštině. Většina transkripčních schémat z cyrilice do latinky se shoduje v přepisu následujících znaků: Transkripce znaků, které nejsou běžně dostupné ve všech abecedách postavených na latince, bývá ovlivněna cílovým jazykem: Uvedená pravidla se nejčastěji používají pro transkripci jmen známých osobností v médiích, méně žádoucí je takto nejednotné přepisování zeměpisných názvů na mapách. Lingvistické publikace obvykle nepoužívají transkripci, ale transliteraci, přičemž ve výše uvedených případech jsou velmi blízko českému přepisu (liší se však např. přepisem \"х\", které se přepisuje jedním znakem buď jako \"h\", nebo jako \"x\"). Blízko k českému přepisu má také doporučení OSN (vydané na základě návrhu někdejší sovětské vlády), jehož cílem je sjednotit přepis ruských vlastních jmen do latinky. Transkripce jmen (obyčejných) žijících osob se obvykle řídí přepisem, který mají uveden v cestovním pase. Ruští úředníci, kteří pasy vydávají, se při transkripci neřídí jednotnými pravidly, nejčastěji lze však pozorovat vliv anglického a francouzského pravopisu. Znaky, jejichž transkripce naopak závisí na zdrojovém jazyku, zahrnují následující Zvláštní kapitolou je srbština, která umožňuje použití cyrilice i latinky a definuje vzájemně jednoznačné zobrazení mezi oběma abecedami.", "section_level": 3}, {"title": "Z řečtiny.", "content": "Řecká abeceda je úzce svázána s jediným jazykem, řečtinou. Vzhledem k dlouhé historii tohoto jazyka se ovšem liší zvyklosti pro transkripci starověkých písemných památek (včetně jmen hrdinů řeckých bájí) od transkripce novořečtiny (např. současných zeměpisných názvů). Řečtina má poměrně složitý pravopis, takže transkripce (s důrazem na výslovnost) se nutně bude lišit od transliterace (s důrazem na pravopis). Většina transkripčních schémat z (novo)řečtiny do latinky se shoduje v přepisu následujících znaků: Výjimkou ovšem mohou být některé skupiny znaků, např. \"μπ\" se čte \"b\" na začátku slova a \"mb\" uprostřed, \"ντ\" se čte na začátku \"d\" a uprostřed \"nd\", \"γε\" se čte \"je\", \"γκ\" se čte \"g\", ale \"γκε\" se čte \"nkje\", \"γγ\" se čte \"ng\", ale \"γγε\" se čte \"nje\" atd. Díky změkčené výslovnosti \"γ\" před některými samohláskami tak narazíme nejen na přepis \"Agios Nikolaos\" (\"Αγιος Νικολαος\", \"Svatý Mikuláš\"), ale též \"Ajios Nikolaos\", \"Ayios Nikolaos\" apod. Skupina \"τζ\" se čte \"dz\", ale zřídkakdy se to projevuje při transkripci. Písmeno beta (\"β\") se někdy přepisuje jako \"b\", někdy (díky své současné výslovnosti) jako \"v\". Písmeno \"χ\" se obvykle přepisuje jako \"h\", ale v českém kontextu je (opět díky výslovnosti) běžnější přepis \"ch\". Zvuk odpovídající českému \"i\" lze v řečtině zapsat pěti způsoby: \"ι, η, υ, ει, οι\". Některá schémata přepisují všechny tyto skupiny jako \"i\", některá ponechávají původní pravopis u \"ei\" a \"oi\", některá odlišují \"υ\" (jako \"y\" nebo \"u\") a úplná transliterace odlišuje (různými způsoby) i \"η\". Podobně je to s \"αι\", které se čte (a někdy též přepisuje) jako \"e\". Skupiny \"αυ\" a \"ευ\" se čtou \"af\", resp. \"ef\", což je také jedna z používaných transliterací. Alternativně se používá \"av, ev\" nebo \"au, eu\". Skupina \"ου\" se čte a někdy přepisuje \"u\", alternativní přepis je \"ou\". Diakritická znaménka, kterými se v řečtině volitelně vyznačuje přízvuk a některé další jevy, se obvykle do latinky nepřepisují (alespoň pokud jde o transkripci a ne transliteraci).", "section_level": 3}, {"title": "Z arabského písma.", "content": "Arabské písmo se používá vedle arabštiny pro zápis několika indoevropských (např. perština, paštština, urdština) a turkických (např. ujgurština) jazyků. Za částečný mezinárodní standard pro transkripci arabštiny (zejména u zeměpisných názvů) lze považovat anglický a francouzský přepis, protože mu (často vzhledem ke své koloniální historii) dávají přednost arabsky mluvící země. V samotné arabštině najdeme řadu hlásek, které indoevropské jazyky neznají, takže při transkripci je potřeba najít jejich nejbližší ekvivalent; není pak výjimkou, že skupině znaků odpovídá jediný zdrojový znak, nebo že se některý zdrojový znak při přepisu úplně ztratí. Bezproblémové z tohoto hlediska jsou následující znaky: Další znaky se vyslovují způsobem, který Evropan jen obtížně odliší od výslovnosti některých výše jmenovaných, a přepisují se proto obvykle stejným písmenem. Z transkripce arabštiny proto nelze zpětně získat původní pravopis: Obvyklou skupinu znaků, jejichž přepis se liší v závislosti na cílovém jazyku, tvoří ج (do češtiny \"dž\", do angličtiny a francouzštiny \"j\", při přepisu z egyptské arabštiny kvůli odlišné výslovnosti \"g\"), خ (do češtiny \"ch\", do angličtiny a francouzštiny \"kh\"), ش (do češtiny \"š\", do angličtiny \"sh\", do francouzštiny \"ch\"), غ (do češtiny \"g\" nebo \"gh\", do angličtiny \"gh\", do francouzštiny \"rh\") a ق (do češtiny \"k\", do angličtiny a francouzštiny \"q\"). Arabština obvykle nezapisuje krátké samohlásky (i když na to má prostředky). Protože transkripce má aproximovat výslovnost, v přepisu by samohlásky chybět neměly. Na rozdíl od některých jiných písem proto arabštinu nedokáže přepsat člověk, který neumí arabsky, jen s použitím převodní tabulky. Spisovná arabština rozlišuje pouze tři samohlásky (\"a\", \"i\" a \"u\"), ale v transkripcích se často objevuje i \"e\", kterému má výslovnost některých arabských dialektů blíže. Tři dlouhé samohlásky se zapisují pomocí znaků, které v jiném kontextu představují souhlásky či polosamohlásky: ا (samohláska \"ā\", o souhlásce viz níže), ى (samohláska \"ī\", souhláska \"j\" (při přepisu do češtiny) neboli \"y\" (při přepisu do angličtiny)) a و (samohláska \"ū\", souhláska \"w\"). Písmeno álif (ا) jako souhláska představuje ráz, který předchází samohlásce, jež je z pohledu latinky „na začátku slova“. V důsledku toho se nepřepisuje, i když to vypadá, jako by jeho ekvivalentem byla samohláska \"a\", \"i\" nebo \"u\". Také souhláska ع se vyslovuje jako Evropanem těžko zvládnutelný hrdelní zvuk a při přepisu se buď úplně vynechává, nebo se přepisuje různými apostrofy, v odborněji laděných kontextech se používá malé \"c\" jako horní index: \"al-Irāq\". Apostrofem se přepisuje nebo se vypouští také znak hamza, který se objevuje samostatně nebo nad a pod dlouhými samohláskami: ء,ؤ,إ,ئ,أ. V transkripci arabštiny lze objevit i další jevy, ke kterým je potřeba znalost jazyka: např. zdvojená písmena (v původním arabském textu zdvojená nejsou) či upravený člen před konkrétními souhláskami (název letoviska شرم الشىخ se vyslovuje a přepisuje \"Šarm aš-Šajch\", přestože v původním arabském pravopisu není \"aš\", ale \"al\"). Nearabské jazyky používající arabské písmo většinou nemají řadu specificky arabských hlásek, příslušná písmena se v nich ale stejně vyskytují např. v běžných muslimských jménech \"(Muhammad)\". Bývají v nich lépe vyznačeny krátké samohlásky. A samozřejmě mají své vlastní souhlásky, které arabština nemá a kvůli nimž bylo nutné původní arabské písmo rozšířit. Nejběžnější jsou následující: پ (\"p\"), چ (\"č\") a گ (\"g\").", "section_level": 3}, {"title": "Z hebrejského písma.", "content": "Ani hebrejština obvykle nezaznamenává samohlásky. Na rozdíl od spisovné arabštiny se v hebrejštině můžeme setkat i se samohláskami \"e\" a \"o\". V hebrejštině navíc pro některé znaky existuje dvojí výslovnost, ražená a třená, kterou je při přepise třeba zohlednit. Upravené hebrejské písmo se také používá pro zápis jidiš a některé formy aramejštiny a mandejštiny. Znaky א a ע se vyslovují jako ráz, které se na začátku slova obvykle nepřepisují vůbec (přepsané slovo pak začíná samohláskou), uprostřed slova se rovněž vynechávají nebo zvýrazňují apostrofy.", "section_level": 3}, {"title": "Z čínského písma.", "content": "Čínské písmo využívá repertoár desetitisíců znaků, takže při přepisu do jiného písma se téměř jistě část informace ztratí. Transkripce více než kde jinde závisí na zdrojovém jazyku, protože tentýž znak se jinak vyslovuje v (mandarínské) čínštině, jinak v kantonštině, jinak ve tchajwanštině a jinak třeba v japonštině. Pokud jde o přepis ze samotné čínštiny, její fonetický systém je relativně jednoduchý. Každý znak odpovídá právě jedné slabice, která se skládá z počáteční souhlásky \"(iniciály)\" a z \"koncovky\", která je tvořena jednou nebo více samohláskami a v některých případech ještě koncovým [n], [ng] nebo [r]. Slabika dále může mít jeden ze čtyř tónů nebo být tónově neutrální. Existuje několik systémů přepisu čínštiny do latinky, které většinou respektují repertoár iniciál, koncovek a tónů, takže správně přepsaný text lze převádět z jednoho systému do druhého. Ve světě nejrozšířenější je systém pinyin (též hanyu pinyin), podporovaný vládami ČLR a Singapuru, dále tongyong pinyin doporučený na Tchaj-wanu, Wade-Gilesova transkripce a český přepis Oldřicha Švarného (s platností od 1. 1. 2009 byl na Tchaj-wanu uzákoněn jako jediný oficiální přepis také hanyu pinyin). Tóny se většinou vyznačují jen v lingvisticky orientovaných publikacích a běžná média (např. při přepisu jmen čínských osobností) je ignorují. Vzhledem k tomu, že odborné publikace (i české) používají téměř výhradně mezinárodně uznávaný pinyin, zřídkakdy se setkáme s tóny vyznačenými v jiných transkripčních systémech. Kromě otázky, jak zapisovat jednotlivé iniciály a koncovky a zda a jak vyznačit tóny, musí transkripce čínštiny stanovit i další pravidla pro dělení slov (čínština mezery mezi slovy nedělá), značení hranic slabik uvnitř slov tam, kde by mohlo dojít k chybnému čtení, a pravidla pro psaní velkých písmen. Jména, která byla do čínštiny foneticky přepsána z latinky, se obvykle přepisují z čínštiny do svého původního pravopisu a k čínské výslovnosti se nepřihlíží: např. \"Washington\" se tedy nepřepisuje do pinyinu jako \"Huáshèngdùn\", což by normálně odpovídalo čínským znakům, kterými se zapisuje. Pro přepis z kantonštiny je de-facto standardem systém vyvinutý na Yaleské univerzitě, pro japonštinu se používá systém rómadži (skupinový název) podporovaný samotnými Japonci (i když pravidla českého pravopisu doporučují i zde odchylky pro citovaná slova uvnitř českého textu; pokud se nejedná o ustálený pravopis, je lépe používat přepis podle systému čekošiki rómadži a vyhýbat se přepisu, určeného pro anglicky mluvící hebonšiki rómadži nebo jiným přepisům, původně určeným pro jiné jazyky). Následující tabulka obsahuje přepis nejběžnějších čínských znaků některými jmenovanými systémy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Transkripce v lingvistice představuje: Používá se např. pro přepis výslovnosti cizích slov a jmen ve slovnících, zeměpisných názvů na mapách a v médiích či pro přepis výslovnosti v lingvistických textech. To, že je založena na výslovnosti, má za následek, že konkrétní schéma transkripce odráží nejen zdrojové a cílové písmo, ale i zdrojový a cílový jazyk. Důraz na výslovnost také odlišuje transkripci od transliterace, která se snaží zachovat pokud možno kompletní informaci o původním pravopisu v původním písmu.", "tgt_summary": "La transcription, au sens linguistique, est la représentation systématique du langage sous forme écrite. Certains linguistes considèrent que la seule base de la transcription doit être l’énoncé, même si des textes déjà existants dans un autre système d’écriture peuvent également servir de support. Il s’agit de dissocier la transcription non seulement de la traduction, qui a pour objectif de rendre le sens d’un texte de la langue source vers la langue cible (par exemple : traduire un texte de l’anglais vers l’espagnol tout en conservant le sens), mais aussi de la translittération, qui a pour objectif de représenter les graphèmes d’un système d’écriture par les graphèmes correspondants d’un autre système d’écriture (ex : translittérer un texte de l’alphabet cyrillique vers l’alphabet latin). ", "id": 1153744} {"src_title": "Fylit", "tgt_title": "Phyllite", "src_document": [{"title": "Složení fylitu.", "content": "Fylit je složen hlavně ze sericitu, chloritu, křemene (SiO), albitu (NaAlSiO, živec sodný) a z tmavé slídy – biotitu. Příměs chloritu způsobuje šedozelenou barvu horniny, sericit fylitu dodává hedvábný lesk, kterým jej odlišujeme od sedimentárních jílových břidlic. Podle velikosti částic je fylit jemně zrnitý.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Fylit vzniká zvýšením teploty a tlaku. Další metamorfózou se z fylitu v důsledku nárůstu tlaku a teploty stává svor a později rula až migmatit. Je typickou regionálně přeměněnou horninou nižšího stupně ve facii zelených břidlic.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Je to nejčastěji šedá, nažloutlá až zelenkavá hornina. Lesk je pozorovatelný zvláště na plochách břidličnatosti. V případě grafitické příměsí má tmavou barvu. Fylity se vyznačují velmi jemnou břidličnatostí, podle které mají i tenkou deskovitou odlučnost. Typická je porfyroblastická mikroskopická struktúra. Velikost minerálů se pohybuje v rozpětí 0,1-1,0 mm. Textura je lepidoblastická. Svorové fylity jsou přechodnými horninami k výše metamorfovaným svorům.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Charakteristickým znakem fylitů je též přítomnost sericitu, který na plochách břidličnatosti vytváří hedvábný lesk a chloritu, který zbarvuje horninu do zelena. Dalšími důležitými minerály jsou křemen a někdy i biotit, který může způsobovat tmavé zbarvení, nebo živce. Někdy mohou fylity obsahovat i kalcit, grafit a jiné minerály. Granát a staurolit jsou typické hlavně pro výše přeměněné variety. Z akcesorií bývá přítomen turmalín, rutil, magnetit, pyrit a další.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Fylity se v ČR vyskytují v barrandienském protero­zoiku středních a západních Čech (tzv. pokrývačské břidlice, Manětín, Rabštejn nad Střelou), v Krkonošsko-jesenické subprovincii, jak na české (například okolí Ještědu), tak polské straně hranic. Výskyty fylitů jsou známy i v okolí Železného Brodu, Kraslic, Chebu nebo Aše. Na Slovensku tvoří mohutné komplexy v Spišsko-gemerském rudohoří, zejména v gemeriku Volovských vrchů, též v některých zónách veporika, v harmonské skupině Malých Karpat a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Některé fylity se pro svou štěpnost těží a používají jako pokrývačské břidlice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fylit je metamorfovaná hornina, vznikající přeměnou nízkého stupně (facie zelených břidlic) z jílovito-prachovitých usazených hornin, především břidlic. Má břidličnatou strukturu, tj. má rovnoběžné uspořádání částic. Díky své břidličnatosti se velmi dobře deskovitě štípe. ", "tgt_summary": "La phyllite, du grec ancien φύλλον (phýllon), feuille, est un type de roche métamorphique foliée composée à l'origine de quartz, de micas à base de séricite et de chlorite. Le degré de métamorphisme de la roche se situe entre celui de l'ardoise et celui des micaschistes.", "id": 1624433} {"src_title": "Dědice", "tgt_title": "Dědice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území vesnice bylo osídleno pravděpodobně i v pravěku, na území obce byly nalezeny kamenné nástroje, existují i nálezy z doby slovanského osídlení. První zmínka o obci pochází z roku 1353, kdy je uveden Zbyněk z Dědic v Zemských deskách brněnských. Obec byla pojmenována buď po slovu \"děd\" nebo od slovního významu slova \"dědictví\". Mezi roku 1353 a 1369 patřila obec do zástavy Lichtenburků, ale v roce 1406 pak Albrecht z Lichtenburka zastavil vesnici Šavlovi z Drásova a ten ji pak prodal budějovickému špitálu. Někdy kolem roku 1350 vznikla nedaleko obce osada \"Bořečkovice\", která byla osídlena ještě kolem roku 1481, ale již kolem roku 1531 je zmíněna jako opuštěná. Nicméně v roce 1498 pak byla prodány Dědice, Hornice a Kojatice Václavovi z Ludanic (koupil ves od Vladislava II.). V 16. století pak získal vesnici Zdeněk Bítovský z Lichtenburka, který pak roku 1563 prodal vesnice Blatnici, Dědice, Hostim, Jiřice, Lažínky, Příštpo, Radkovice, Vesce a Zvěrkovice Jiřímu Valeckému z Mírova, ten pak v roce 1573 prodal Bačkovice, Dědice, Hornice a Kojatice Václavu Tavíkovskému z Tavíkovic - tím se Dědice dostaly pod správu polického panství. Roku 1576 zemřel Václav Tavíkovský a jeho majetky získala jeho dcera Eva, ta pak předala majetky v roce 1590 Kryštofovi Teuflovi z Grundersdorfu, se kterým byla sezdána. Ten ale dědictví hned v roce 1600 prodal Voršile z Inky, která pak prodala majetek zřejmě Ottovi Kotulinskému z Kotulína, ten zemřel bez dědice a před smrtí slíbil svůj majetek svému sluhovi pod podmínkou, že mu bude sloužit až do jeho smrti. Ale sluha jej roku 1635 zavraždil a byl popraven. Vesnice tak připadla Zeměpanské komoře, o rok později pak vesnici koupil Benedikt Palastaj z Kasejova. Roku 1667 však vesnice již patřila Janu Kořenskému z Terešova a pak byla prodána Jakubovi Berchtoldovi, který spojil polické a uherčické panství. Během třicetileté války vesnice byla téměř opuštěna, ale roku 1671 se do vesnice přistěhovalo několik rodin. V roce 1770 byly domy v obci očíslovány. Posléze v obci žilo několik čtvrtláníků a chalupníků, kteří až do roku 1820 hospodařili na úhorech. V letech 1679 a 1709 se ve vsi objevil mor. Mezi roky 1740 a 1771 přes vesnici a okolí táhli pruští vojáci, v roce 1805, 1809 a 1813 pak i francouzští vojáci. V roce 1831 pak byla obec postižena cholerou. Roku 1837 pak vesnice patřila Augustovi von Segür, který pak Dědice, Hornice a Kojatice prodal Karlovi z Nimpšů, který vesnici spojil s novosyrovickým panstvím. Součástí panství pak zůstala vesnice až do roku 1848, kdy proběhly správní reformy. V roce 1866 pak opět přes vesnici táhli pruští vojáci a v roce 1892 byla postavena silnice mezi Budkovem a Dědicemi. Roku 1896 pak byl slavnostně spuštěn provoz na železniční trati Moravské Budějovice – Jemnice a byla také otevřena stanice v Dědicích, roku 1973 byla ale změněna v zastávku bez obsluhy. V roce 1903 byla v Dědicích založena škola (ta byla zrušena v roce 1975). Během 1. světové války museli narukovat všichni muži z vesnice, jeden z nich na italské frontě zahynul. Po vzniku Československa bylo na návsi v roce 1919 vysázeno 16 lip svobody. V roce 1930 byla obec elektrifikována a roku 1934 byla postavena kaplička. Druhá světová válka obec zasáhla jen mírně, byla dočasně zrušena školní docházka a několik občanů bylo nuceně nasazeno. Dne 9. května 1945 do obce přijela Rudá armáda. Byl zřízen revoluční národní výbor, jehož předsedou byl zvolen Klement Bílý. Z vesnice bylo odsunuto 5 rodin německé národnosti. V březnu roku 1946 byl ustanoven místní národní výbor. V roce 1952 byl do vesnice zaveden telefon a v roce 1953 pak bylo založeno JZD. Do roku 1960 byla vesnice součástí okresu Moravské Budějovice, od toho roku pak byla obec součástí okresu Třebíč. V roce 1975 byla zrušena škola a žáci přešli do školy v Nových Syrovicích, roku 1976 pak došlo k opravě železniční zastávky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dědice (niem. \"Dieditz\", \"Tietitz\") jsou obcí ležící jižně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 475 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice. Žije zde obyvatel. První zmínka o obci se nachází v místní kronice, a je z roku 1353.", "tgt_summary": "Dědice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 161075} {"src_title": "Franz Beckenbauer", "tgt_title": "Franz Beckenbauer", "src_document": [{"title": "Fotbalová kariéra.", "content": "Narodil se v Mnichově-Giesingu a začal hrát fotbal v SC Mnichov 06. Ve čtrnácti letech přišel do juniorského týmu Bayernu Mnichov. Za amatéry Bayernu debutoval v červnu 1964 v Regionalliga Süd a v roce 1965 se dostal do Bundesligy. Poprvé si zahrál za národní tým v září 1965 a na prvním mistrovství světa si zahrál o rok později. Bayern brzy začal být silným klubem v nové německé lize, v sezóně 1966-67 vyhrál německý pohár a úspěchu dosáhl také v Poháru vítězů pohárů v roce 1967. V sezóně 1968/69 se jeho kapitánem stal Beckenbauer a hned přivedl svůj klub k prvnímu ligovému titulu. V této době zkoušel post libera, na kterém začal hrát novým způsobem, a stal se tak asi největším představitelem útočné hry stoperů. V roce 1971 se stal kapitánem národního týmu. Následujícího roku vyhrálo Západní Německo Mistrovství Evropy, když ve finále porazilo výběr Sovětského svazu 3:0. Mistrovství světa 1974 se uskutečnilo v Západním Německu a Beckenbauer přivedl svůj tým k vítězství, když porazil favorizované Nizozemsko, které mělo v sestavě Johana Cruijffa. Také v Bayernu byl Beckenbauer úspěšný, klub vyhrál v letech 1972–1974 tři ligové ročníky za sebou, a také udivující hattrick tří po sobě jdoucích vítězství Poháru mistrů (1974–1976). V roce 1976 prohrálo Západní Německo ve finále Mistrovství Evropy a roce 1977 Beckenbauer přijal lukrativní nabídku, aby hrál v North American Soccer League za tým New York Cosmos. Za tento klub hrál až do roku 1981, za dobu jeho působení vyhrál klub třikrát Soccer Bowl. S fotbalem skončil roku 1984 po působení v Hamburger SV a poslední sezóně v Cosmos. Beckenbauer nastoupil v Bundeslize ke 424 zápasům a nastřílel 44 gólů, v reprezentaci odehrál 103 zápasů a vstřelil 14 gólů. Po svém návratu do Německa přijal místo trenéra národního týmu jako náhrada za nevýrazného Juppa Derwalla a hned v roce 1986 se s tímto nepřesvědčivým týmem dostal do finále s Argentinou, které však prohrál. V roce 1990 vedl poslední západoněmecký tým před sjednocením na mistrovství světa a vyhrál ho, když ve finále porazil Argentinu. Stal se tak spolu s Mariem Zagallem, a Didierem Deschampsem jedním z pouhých tří lidí, kterým se podařilo vyhrát Mistrovství světa jako hráči i jako trenérovi. Beckenbauer roku 1990 přijal místo v Olympique de Marseille, ale hned následující rok odešel. V roce 1992 se vrátil do Bayernu a v roce 1994 se stal jeho prezidentem. Roku 1998 se stal viceprezidentem Německého fotbalového svazu (DFB). Beckenbauer je považován za jednoho z nejlepších hráčů všech dob. V roce 2004 byl zvolen druhým nejlepším evropským fotbalistou za posledních 50 let. Na Mistrovství světa ve fotbale 1966, 1970 a 1974 odehrál 18 zápasů a vstřelil 5 branek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Beckenbauer (* 11. září 1945) je známý německý fotbalista, trenér a manažer, přezdívaný „der Kaiser Franz“ („císař Franz“) díky svému skvělému hernímu stylu, svým vůdcovským schopnostem a dominanci na hřišti. Je dvojnásobným držitelem Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu (1972, 1976). V letech 1966, 1968, 1974, 1976 získal v Německu ocenění Fotbalista roku. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "Franz Anton Beckenbauer, né le à Munich, est un footballeur international puis entraîneur allemand. Grand nom de l'histoire du football au poste de libéro, Beckenbauer signe sa domination au plus haut niveau international en remportant en tant que capitaine de l'équipe d'Allemagne de l'Ouest le Championnat d'Europe de 1972 et la Coupe du monde deux ans plus tard. En plus de ses succès internationaux, Beckenbauer mène également son club du Bayern Munich au triplé en Coupe des clubs champions européens (1974-76) et est élu deux fois Ballon d'or, en 1972 et 1976 (il est à ce jour l'un des trois seuls défenseurs à avoir décroché la récompense avec son compatriote Matthias Sammer du Borussia Dortmund en 1996 et l'Italien Fabio Cannavaro de la Juve en 2006). Le Bavarois devient ensuite sélectionneur de l'Allemagne et remporte notamment la Coupe du monde 1990. ", "id": 1929728} {"src_title": "Paleontologie", "tgt_title": "Paléontologie", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Moderní paleontologie zasazuje starodávný život do svého kontextu tím, že studuje dlouhodobé fyzikální změny geografie („paleogeografie“) a klimatu („paleoklimatologie“) na evoluci života. Tedy, jak ekosystémy reagovaly na tyto změny a jak poté změnily své prostředí a také jak tyto vzájemné odezvy jednoho na druhé změnily dnešní vzorky biodiverzity. Tedy paleontologie se překrývá s geologií, studující horniny a geologické formace, ale také s botanikou, biologií, zoologií a ekologií. U těchto oborů se překrývá především studiemi života dávných tvorů a studií jejich vzájemného chování. Paleontologie se dělí na tyto vědní obory: paleobotanika (rostliny), paleozoologie (živočichové) a mikropaleontologie (mikrofosilie). Paleontologové se také mohou specializovat na paleontologii bezobratlých anebo na paleontologii obratlovců, která se zaobírá zkamenělinami, které mají kosti, včetně kostí hominidů (tímto oborem se zabývá paleoantropologie). Mikropaleontologové se zabývají mikroskopickými zkamenělinami, včetně buněk s organickou membránou, které také studuje palynologie. Vyvíjí se také mnoho specializovaných oborů, jako například paleoekologie, paleobotanika, ichnologie (studuje stopy a doupata) a tafonomie, která zkoumá, co se děje s organismem, jakmile zemře. Výzkum fosilních stop vyhynulých organismů může prozradit množství informací o jejich sociálním životě a způsobech chování. Většina studií zahrnuje porovnávání zemského vrásnění s jeho geologickým stářím a studii evoluce živočichů. Paleontologie využívá to samé biologické názvosloví, které již zavedl v 18. století Švédský vědec Carl Linné a zařazuje tyto vymřelé druhy do genealogických rámců, které ukazují jejich stupně provázanosti, přičemž používal trochu kontroverzní kladistiku. Hlavní ekonomická úloha paleontologie je v použití fosílií zejména vůdčích, aby bylo možné určit stáří a povahu hornin, které je obsahují, nebo stáří vrstev hornin nad nebo pod těmito zkamenělinami. Tato informace je důležitá pro těžařské společnosti, obzvláště pak pro naftařský průmysl. Jednoduchý pohled na zkamenělinu v hornině je jeden z nejrychlejších a nejjednodušších způsobů, jak určit stáří dané horniny. V některých případech jsou horniny lehce radioaktivní, což může představovat způsob, jak některé fosilie lokalizovat (například nodosaurid \"Animantarx ramaljonesi\"). Oborem, který se díky paleontologickému výzkumu značně rozvinul, je tzv. paleoart, neboli paleo-umění. Jedná se o oblast výtvarné činnosti, zaměřené na rekonstrukci podoby pravěkých ekosystémů a tehdejších organismů. Z významných osobností tohoto oboru lze jmenovat například i českého výtvarníka Zdeňka Buriana.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny oboru.", "content": "Fosilie znal už pračlověk a občas je správně identifikoval jako pozůstatky dávných živočichů. Zejména fosilie mamutů, srstnatých nosorožců a jeskynních medvědů stály často za vznikem legend o dracích, obrech a dalších bájných bytostech. Mnohé fosilie byly v průběhu předvědecké éry považovány za zlá znamení nebo pozůstatky činnosti nadpřirozených bytostí. V některých případech možná posloužily objevy zkamenělin (v tomto případě fosilní otisky stop jurských dinosaurů) k jakýmsi okultním rituálům a staly se poutním místem či občasným shromaždištěm obyvatel oblastí výskytu těchto fosilií (příkladem je obec Kontrewers v Polsku, kde byly objeveny \"stopy čerta\", ve skutečnosti ovšem tříprsté otisky stop ptakopánvých dinosaurů z ichnorodu \"Moyenisauropus\"). Organizovaná paleontologie na vědeckých základech je známa až od konce 18. století. Mezi historicky nejstarší stále přístupné fosilie patří lebka nosorožce srstnatého z Rakouska, uložená ve sbírce v Klagenfurtu již roku 1335, a fosilie třetihorního stromu z Jáchymova, objevená roku 1557. Paleontologie se rozvíjela i za světových válek, ačkoliv v průběhu té první byla její historie poměrně kuriózní, neboť docházelo například ke krádežím fosilií v podobě válečné kořisti a výsledky vědy byly zneužívány propagandou na obou stranách. První známý fosilní plaz (permský protorosaur) byl objeven u německého městečka Kupfersuhl v měděném dole v roce 1706. Vědecky byl tento nález popsán jako \"kamenný krokodýl\" v roce 1710.", "section_level": 1}, {"title": "Významní paleontologové.", "content": "Paleontologové jsou známi jako velmi excentrické postavy v historii vědy. Mezi důležité postavy paleontologie patří Angličan William Smith který jako první zaznamenal, že stejné zkameněliny se našly v daném regionu, a zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier, který inicioval počátek studií dávných živočichů založenou na studii těch žijících. Důležité americké postavy jsou: Edward Drinker Cope, Othniel Charles Marsh, Alfred S. Romer, Paul Sereno, Henry Fairfield Osborn, Louis Agassiz, Charles Walcott a Roy Chapman Andrews. Mezi důležitými evropskými paleontology se sluší vyjmenovat tyto: britská sběratelka fosilií Mary Anningová, Němec Friedrich von Huene, švédsky mluvící Fin Björn Kurtén nebo česká paleontoložka Jarmila Kukalová-Peck. Franz Nopcsa von Felsö-Szilvás je často oceňován jako zakladatel paleobiologie, oboru, který zkoumá biologické a ekologické funkce, které mohou být dedukovány ze zkamenělin. Významných jmen je však podstatně více. Historie zahrnuje ohromný počet amatérských paleontologů i mezi lidmi jiných profesí. Už Charles Darwin sbíral zkameněliny jihoamerických savců během své cesty na lodi Beagle a zkoumal zkamenělé lesy v Patagonii. Thomas Jefferson se velmi zajímal o mamutí kosti. Mimo pozorování zubů savců a vykopávek tučňáků sehrál George Gaylord Simpson velkou roli ve spojení ideologií biologie, paleontologie a genetiky a pomohl tak vytvořit „Moderní syntézu“ evoluční biologie. Jeho kniha Tempo a režim („Tempo and Mode“) je klasikou tohoto oboru. Důležitá jména v paleontologii bezobratlých jsou: Steven Stanley, Stephen Jay Gould, David Raup, Geerat Vermeij, a Jack Sepkoski, který se hodně zapřičinil o to, abychom rozšířili své povědomí o dlouhodobých vzorcích vývoje života na Zemi. Stejný je případ s řeckým vědcem Dragutin Gorjanovic-Krambergerem a jeho objevem „Krapinského muže“.", "section_level": 1}, {"title": "Pašování fosilií.", "content": "Ve 21. století patří k největším problémům paleontologie černý trh s cennými fosiliemi (zejména dinosauřími), které jsou získávány především v odlehlých oblastech Mongolska, Číny, Argentiny, Brazílie i jinde. Nově vyvinuté metody ale dokážou určit jejich původ, což může usnadnit vyšetřování. Cenné zkameněliny dinosaurů i jiných pravěkých obratlovců jsou také často předmětem dražeb a obchodování. Mnohdy jsou fosilie v aukcích a dražbách zakoupeny za velmi vysoké částky, a to až v řádu milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Paleontologie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Paleontologie (řecky: παλαιός \"palaios\" stáří) je věda o životě v minulých geologických obdobích. Jejím účelem je studie vývoje života na Zemi, pravěkých rostlin a živočichů na základě fosilních záznamů, které se dochovaly v horninách, ale například také v černém uhlí, jako zkameněliny.", "tgt_summary": "La paléontologie est la discipline scientifique qui étudie les restes fossiles des êtres vivants du passé et les implications évolutives ressortant de l'étude de ces restes. ", "id": 2222948} {"src_title": "Bitva u Aegatských ostrovů", "tgt_title": "Bataille des îles Égates", "src_document": [{"title": "Před bitvou.", "content": "Roky předcházející bitvě byly charakteristické relativně statickým vývojem, neboť dvacet let trvající náročné válčení vyčerpalo zdroje obou soupeřů. Starověký Řím trpěl nedostatkem prostředků k výstavbě loďstva, přičemž většina jeho lodí z počátku války byla zničena v bitvě u Drepana a během následné bouře. Kartágo této výhody nicméně nedokázalo využít ke svému prospěchu. Nepřátelské operace mezi Římany a Kartáginci se tudíž pozvolna omezily na pozemní akce na Sicílii. Jelikož však kartaginský vojevůdce Hamilkar Barkas začal na ostrově postupně získávat převahu, rozhodli se Římané v roce 242 př. n. l. k výstavbě nové flotily, s níž by mohli opět nabýt převahu na moři. Závažný problém ale představovala skutečnost, že římská státní pokladna byla v této době zcela prázdná. Římané se však s touto překážkou vypořádali typicky římským způsobem, neboť bohatí občané projevili svůj patriotismus a oddanost státu poskytnutím peněžních příspěvků nezbytných k vybudování loďstva a k jeho osazení posádkami. Zanedlouho bylo tímto způsobem opatřeno loďstvo čítající zhruba 200 pětiveslic (\"quinqueremes\"). Velením nad flotilou byl pověřen konzul Gaius Lutatius Catulus, k němuž byl přidělen praetor Quintus Valerius Falto. Zvraty štěstěny, jež stíhaly Římany v dřívějších námořních bojích, je přinutily k provedení řady inovací. Římské lodě se tak staly odolnější vůči nepříznivému počasí, jelikož bylo upuštěno od používání havranů (\"corvus\"), kteří je činili příliš nestabilními během bouří. Ještě před opuštěním bezpečných vod se Catulus a Falto věnovali tvrdému tréninku posádek v manévrováni, díky čemuž získali loďstvo skvící se na vrcholu sil a bojových schopností. Zprávy o nepřátelské aktivitě ovšem nezůstaly Kartágincům utajeny, pročež byla rekonstruována taktéž kartaginská flotila, jež nyní disponovala kolem 250 lodí (část z nich ale nebyla dostatečně osazena). Velení kartaginských sil bylo přenecháno admirálu Hannovi, jenž byl o několik let dříve poražen v bitvě u mysu Eknomus.", "section_level": 1}, {"title": "Aegatské ostrovy.", "content": "Catulus nejprve oblehl sicilské město Lilybaeum (dnešní Marsala na západě Sicílie) zablokováním jeho přístavu, čímž přerušil zásobovací a komunikační linie Hamilkarova vojska na ostrově. Zbytek roku strávil Catulus vyčkáváním na kartaginskou reakci. Protože zatím uplynulo jeho funkční období, byl římským senátem potvrzen ve velení ustavením prokonzul. Kartaginská flotila určená k vyproštění Lilybaea dorazila teprve v následujícím roce (241 př. n. l.). Poblíž nedalekých Aegatských ostrovů nařídil Hanno zastavit plavbu, neboť chtěl počkat na příznivý vítr, jenž by mu umožnil nabrat rychlost k vyplutí do Lilybaea. Avšak bdělé římské hlídky zpozorovaly kotvící kartaginské lodě, načež Catulus přerušil blokádu a vytáhl vstříc nepřátelům. V ranních hodinách 10. března 241 př. n. l. zadul vítr příznivý pro Kartágince a proto Hanno přikázal okamžité rozvinutí plachet. Catulus nyní čelil riziku útoku za podmínek větru foukajícího proti přídím jeho lodí. Zároveň si však uvědomoval, že pokud Hannonovi nezabrání v přistání v Lilybaeu, Hamilkarovi muži tísnění na Sicílii obdrží životně důležité posily, což povede k pokračování války. Navzdory nepříznivým podmínkám proto konzul nařídil seřazení lodí do bitevní formace. Aby se Římané vyrovnali Kartágincům v rychlosti, rozkázal zbavit lodě veškeré nepotřebné výstroje včetně stěžňů a plachtoví. Sám Catulus se ovšem bitvy nezúčastnil kvůli zranění, jež utrpěl v dřívějším střetu, takže v následném boji velel Římanům Catulův zástupce Quintus Valerius Falto. V důsledku svého odlehčení prokázaly římské lodě v nastalém střetnutí větší pohyblivost, zatímco Kartáginci byli příliš těžkopádní, k čemuž přispělo rovněž přetížení zásobami pro vojsko na Sicílii. Kartaginské posádky navíc postrádaly dostatečný výcvik a zkušenosti. Římské lodě dosáhly v boji záhy převahy, neboť díky zdatnosti svých posádek, lepšímu manévrování a vyšší ovladatelnosti dokázaly zpřerážet vesla nepřátelských lodí a poté prorazit jejich boky svými zobci. Polovina kartaginské flotily byla následně potopena nebo zajata. Zbytek Kartáginců se zachránil jen vlivem náhlé změny větru, která jim umožnila odpoutat se od Římanů, jimž chybějící plachty zamezily v pronásledování. Hanno byl po svém neslavném návratu do Kartága ukřižován.", "section_level": 1}, {"title": "Konec první punské války.", "content": "Po tomto drtivém vítězství nad kartaginskou flotilou obnovil Catulus obléhání Lilybaea, jež bylo brzy poté Římany dobyto. Hamilkar Barkas a jeho armáda tím byli izolováni na Sicílii, na níž Kartágu zůstávalo v držení pouze několik málo pevností. Bez prostředků nutných k vypravení nové flotily a doplnění pozemních sil bylo Kartágo přinuceno uznat porážku a podepsat s Římem mírovou smlouvu, čímž byla první punská válka po dlouhých dvaceti třech letech ukončena. Na oslavu vítězství nechal Gaius Lutatius Catulus postavit na Martově poli chrám zasvěcený bohyni Juturně, jehož pozůstatky se dosud nacházejí na náměstí Largo di Torre Argentina v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Aegatských ostrovů bylo starověké vojenské střetnutí mezi Římskou republikou a Kartágem v rámci První punské války. Bitva byla svedena při západním pobřeží Sicílie 10. března 241 př. n. l. a stala se rozhodujícím námořním střetnutím mezi flotilami Kartága a římské republiky za první punské války. Výsledkem této bitvy bylo přesvědčivé vítězství Římanů, jež přimělo Kartágince k uzavření míru.", "tgt_summary": "La bataille des îles Égates est une bataille navale ayant eu lieu le 10 mars 241 durant la Première Guerre punique au large de la côte ouest de la Sicile, près des Îles Égates et ayant opposé les flottes de Carthage et de la République romaine. Ce fut la dernière bataille navale de la guerre et le résultat fut une victoire romaine décisive qui mit fin à ce conflit prolongé, à l'avantage de Rome.", "id": 1405984} {"src_title": "Administrativní dělení Švýcarska", "tgt_title": "Canton (Suisse)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Kantony jsou uvedeny v historicky podmíněném pořadí podle Spolkové ústavy. Šest kantonů – Obwalden, Nidwalden, Appenzell Innerrhoden, Appenzell Ausserrhoden, Basel-Stadt a Basel-Land – které vznikly rozdělením původních kantonů, bylo v minulosti označováno jako \"polokantony\" nebo \"polostavy\". Pojem polokanton byl formálně odstraněn ze Spolkové ústavy při její revizi v roce 1999 a nahrazen jejich taxativním vyjmenováním; fungují stejně jako ostatní kantony a odlišují se pouze tím, že: Ve Spolkové ústavě jsou kantony uvedeny v pořadí, jak je uvedeno v přehledu. Toto pořadí je historicky podmíněno, dnes už bez jakéhokoliv jiného významu. Ve společenství, spolku Osmi starých míst totiž byla města Curych, Bern a Lucern, každý jako tzv. \"Vorort\", v hierarchii před venkovskými kantony. Ostatní kantony jsou uvedeny v pořadí jejich přístupu ke spolku. Poslední změnou byl vznik kantonu Jura oddělením frankofonní části od kantonu Bern.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Před napoleonskými válkami bylo švýcarské spříseženectví (\"Eidgenossenschaft\") volným spolkem 13 států, jež byly označovány termínem \"Orte\", \"Stätten\" – místa, či \"Kantone\"/\"Cantons\". K tomu přistupovala řada spojeneckých území (\"Zugewandte Orte\") a podřízených teritorií. Tento systém byl po obsazení Švýcarska napoleonskými vojsky rozbit, v roce 1798 byla z jejich moci vytvořena Helvétská republika jako unitární stát, který se nicméně nadále členil na kantony. Ještě v období Helvétské republiky však převážily federalistické tendence a roku 1803 samotný Napoleon udělil Švýcarsku federalistickou ústavu, přičemž jednotlivé kantony přijaly republikánské ústavy a emancipovala se některá bývalá závislá teritoria, termín kanton se však vžil. Některé takto ustanovené kantony však nepřežily dlouho a byly začleněny do jiných. Po pádu napoleonského režimu kanton Bern požadoval obnovu svých práv a odmítal uznat nové kantony Aargau a Vaud vzniklé na územích, jež mu dříve podléhaly, avšak pod mezinárodním tlakem byl donucen zříct se svých nároků výměnou za území bazilejského biskupství. Podle Spolkové smlouvy z roku 1815 bylo Švýcarsko pouze volným spolkem států. Kantony byly nositeli stání suverenity, měly právo vystoupit ze spolku, měly vlastní vojska, vybíraly cla, razily mince, mohly uzavírat mezinárodní smlouvy. Teprve spolková ústava z roku 1848 vytvořila ze Švýcarska federální stát, kde kantony ztratily výše zmíněné pravomoci. Teritoriální vymezení kantonů dodnes zůstává v podobě, jakou získalo po napoleonských válkách. Výjimkou je rozdělení kantonu Basilej na dva polokantony v roce 1833, krátkodobé rozdělení kantonu Schwyz ve stejné době, zánik polokantonů v Glarusu v roce 1836. Jedinými změnami v průběhu 20. století je vytvoření kantonu Jura v roce 1979 odtržením od kantonu Bern a poté přechod bernského okresu Laufen do kantonu Basel-Landschaft v roce 1994.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarsko (Švýcarská konfederace) je vytvořeno z 26 autonomních členských států, kantonů. V úřední terminologii je pro kanton užíváno také označení \"stav\" (německy \"Stand\", plurál \"Stände\"). Další dřívější označení, \"Stätte\" – \"místo\", má dnes již jen historický význam a odráží se např. ve jménu jezera Vierwaldstättersee – \"Jezero čtyř lesních kantonů\".", "tgt_summary": "Les 26 cantons suisses sont les États fédérés de la Confédération suisse. Il s'agit des cantons d'Appenzell Rhodes-Extérieures, d'Appenzell Rhodes-Intérieures, d'Argovie, de Bâle-Campagne, de Bâle-Ville, de Berne, de Fribourg, de Genève, de Glaris, des Grisons, du Jura, de Lucerne, de Neuchâtel, de Nidwald, d'Obwald, de Saint-Gall, de Schaffhouse, de Schwytz, de Soleure, du Tessin, de Thurgovie, d'Uri, du Valais, de Vaud, de Zoug et de Zurich.", "id": 697399} {"src_title": "Charles Louis Montesquieu", "tgt_title": "Montesquieu", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 18. ledna 1689 v La Bréde poblíž Bordeaux v urozené měšťanské rodině. Rodiče mu za křestního kmotra zvolili žebráka, aby si celý život připomínal chudobu svých bratří. Studoval právo, stal se poradcem parlamentu v Bordeaux. 1715 se oženil s Jeanne de Lartigue, bohatou protestantkou. V roce 1716 zdědil po svém strýci velké jmění včetně titulu barona z Montesquieu a od té doby se věnoval již převážně jen světovým problémům a pobavení. Velmi se zajímal o vědy a prováděl různé experimenty na poli anatomie, botaniky, fyziky,... Napsal několik vědeckých spisů. Později se zaměřil na člověka a humanitní studia. Věnoval se literatuře a filozofii. Ve svých \"Perských listech\", jež publikoval anonymně 1721 v Holandsku, satiricky popisuje francouzskou společnost pohledem návštěvníků z Persie, které provází filosof a vysvětluje jim poměry zde panující. Dílo je výsměchem zkostnatělosti a církvi. Po svém zvolení do Francouzské akademie 1726 podnikl Montesquieu několik cest po Evropě, především po Anglii, kde ho zaujala náboženská tolerance a politická svoboda. Po návratu z cest začal pracovat na svých největších dílech a roku 1748 vydal \"O duchu zákonů\". Zemřel 10. února 1755 v Paříži na žloutenku.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Sociální geografie – neboli sociologická metoda geografie. Snaží se sdělit, že to, jak společnost (v určité zemi) funguje a jak je uspořádána (je–li agresivní, mírumilovná, usedlá, kočovná, zemědělsky zaměřená,...) souvisí s geografickou polohou její země. Prostředí, kde žijeme, nás ovlivňuje a tak neexistuje univerzální vhodný politický (vládní) systém, pro všechny země. Dělba moci – zde se inspiroval Johnem Lockem v názoru, že ve státě by neměl být absolutní panovník s veškerou mocí, ale jeho moc má být rozdělena na dvě navzájem oddělené: výkonnou moc a zákonodárnou moc. K těmto dvěma mocem přidává Montesquieu třetí: moc soudní.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Spis \"Perské listy\" (\"Lettres persanes\") a spis \"O duchu zákonů\" (\"De l'esprit des lois\") zařadila církev na Index zakázaných knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu (od 5. ledna 1728) (18. ledna 1689, La Brède, Francie – 10. února 1755, Paříž) [\"šárl lui d ́sekonda e d ́monteskijé\"], byl francouzský filosof a spisovatel, především kritik francouzského absolutismu a společnosti své doby.", "tgt_summary": "Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu, est un penseur politique, précurseur de la sociologie, philosophe et écrivain français des Lumières, né le à La Brède (Guyenne, près de Bordeaux) et mort le à Paris. ", "id": 1276821} {"src_title": "Gambrinus liga 1997/98", "tgt_title": "Championnat de Tchéquie de football 1997-1998", "src_document": [{"title": "Konečná tabulka.", "content": "Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Na českou fotbalovou ligu zamířilo v sezóně 1997/98 v průměru 6167 diváků. Nejvíc diváků přišlo 27.10.1997 na zápas mezi FC Boby Brno – AC Sparta Praha 2:1, tento zápas sledovalo 31730 diváků. Naopak nejmíň diváků zamířilo 4.4.1998 na zápas mezi AFK Atlantic Lázně Bohdaneč – Viktoria Plzeň 2:2, jen 735 diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky mužstev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Michal Čaloun (2/0/1), Tomáš Poštulka (28/0/15) – Miroslav Baranek (25/7), Michal Bílek (2/0), Vladimír Cifranič (1/0), Martin Čížek (26/5), Petr Gabriel (23/0), Ivan Hašek (4/2), Martin Hašek (28/1), Michal Horňák (26/2), Marián Ľalík (1/0), Vratislav Lokvenc (29/12), Petr Lukáš (3/0), Lumír Mistr (9/0), Szilárd Németh (8/0), Václav Němeček (13/2), Jiří Novotný (27/1), Josef Obajdin (28/2), Petr Papoušek (16/0), Radek Petrák (1/0), Tomáš Řepka (28/2), Horst Siegl (26/12), Luděk Stracený (10/2), Marek Stratil (1/0), Vlastimil Svoboda (2/0), Zdeněk Svoboda (15/3), Tomáš Votava (15/0) – trenér Jozef Chovanec (1.–15. kolo) a Zdeněk Ščasný (16.–30. kolo), asistenti Zdeněk Ščasný (1.–15. kolo), Jan Poštulka, Vítězslav Lavička (16.–30. kolo) a Karol Dobiaš (16.–30. kolo)", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Radek Černý (6/0/3), Jan Stejskal (24/0/12) – Slađan Ašanin (24/3), Pavel David (1/0) Pavel Horváth (25/4), Martin Hyský (6/0), Lukáš Jarolím (1/0), Jaromír Jindráček (2/0), Libor Koller (11/1), Luboš Kozel (27/1), Radek Krejčík (18/0), Tomáš Kučera (17/2), Vladimír Labant (23/0), Edvard Lasota (24/4), Jiří Lerch (23/0), Adam Petrouš (8/1), Samir Pinjo (17/3), Martin Pohořelý (1/0), Pavel Řehák (10/0), Ivo Ulich (30/5), Robert Vágner (27/6), Karel Vácha (26/6), Jiří Vávra (3/0), Jaroslav Veltruský (4/0), Petr Vlček (27/2) – trenér František Cipro (1.–7. kolo), Pavel Tobiáš (8.–24. kolo) a Petr Rada (25.–30. kolo), asistenti Petr Rada a Daniel Drahokoupil", "section_level": 2}, {"title": "SK Sigma Olomouc.", "content": "Petr Pižanowski (15/0/6), Jindřich Skácel (15/0/8) – Jiří Balcárek (28/6), Marcel Cupák (21/1), Radek Drulák (23/10), Milan Duhan (3/0), Marek Heinz (23/4), Marek Hollý (5/0), Martin Kotůlek (26/1), Radoslav Kováč (1/0), Michal Kovář (27/0), Radim König (13/0), Jiří Krohmer (16/1), Oldřich Machala (30/0), Petr Mašlej (7/0), Josef Mucha (30/3), Aleš Ryška (21/0), Michal Šmarda (28/2), Michal Štefka (18/0), Martin Šustáček (8/1), Martin Švestka (5/1), Tomáš Ujfaluši (11/2), Stanislav Vlček (30/5) – trenér Milan Bokša, asistenti Vlastimil Palička a Leoš Kalvoda", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava.", "content": "Vít Baránek (11/0/6), Ivo Schmucker (20/0/7) – Jiří Barbořík (22/1), Lubomír Blaha (2/0), René Bolf (22/1), Vladimír Čáp (14/0), Pavel Harazim (16/0), Marek Jankulovski (26/3), Miroslav Kaloč (2/0), Karel Kula (10/0), Marcel Lička (15/3), Martin Lukeš (24/7), Miroslav Mikulík (9/0), Michal Pančík (24/4), Aleš Pikl (12/3), Marek Poštulka (6/1), Milan Poštulka (24/2), Petr Ruman (8/3), Petr Samec (23/11), Petr Sedlák (1/0), Libor Sionko (18/3), Vladimír Skalba (3/0), Radek Slončík (23/6), Kamil Šebesta (3/0), Tomáš Šťástka (10/0), Milan Timko (28/2), Dušan Vrťo (18/0), Tibor Zátek (15/1) – trenér Petr Uličný (1.–6. kolo) a Verner Lička (7.–30. kolo), asistenti Petr Nesrsta a Bohumil Páník", "section_level": 2}, {"title": "FC Slovan Liberec.", "content": "Tomáš Bárta (2/0/0), Ladislav Maier (29/0/10) – Martin Barbarič (27/8), Zdeněk Beňo (8/0), David Breda (24/4), Pavel Čapek (21/1), Martin Čupr (22/3), Michal Hrbek (25/0), Libor Janáček (29/0), Jiří Jarošík (18/0), Josef Jinoch (10/0), Marián Klago (18/2), Luděk Klusáček (25/3), Josef Lexa (25/1), Lazzaro Liuni (10/7), Oleh Lyzohub (9/0), Stanislav Marek (25/1), Rastislav Michalík (9/1), Pavel Němčický (12/1), Lukáš Novotný (1/0), David Sládeček (8/0), Petr Silný (1/0), Roman Týce (23/3), Luboš Zákostelský (28/6) – trenér Jiří Štol (1.–9. kolo) a Josef Petřík (10.–30. kolo), asistenti Josef Petřík a Zdeněk Hruška", "section_level": 2}, {"title": "FK Jablonec 97.", "content": "Petr Drobisz (3/0/2), Zdeněk Jánoš (27/0/9) – Milan Barteska (11/1), David Breda (1/0), Tomáš Čížek (2/0), Milan Fukal (26/2), Radim Holub (27/2), Radovan Hromádko (26/7), Jaromír Jindráček (12/1), Pavel Jirousek (23/2), Josef Just (12/0), Aleš Kohout (9/2), Pavel Medynský (6/0), Jaromír Navrátil (25/3), Radim Nečas (27/7), Robert Neumann (28/0), Pavel Pěnička (29/11), Tomáš Požár (10/0), Martin Procházka (19/1), Richard Sitarčík (1/0), Roman Skuhravý (24/1), Jan Sopko (17/1), Miroslav Šebesta (18/1), Martin Vejprava (28/4) – trenér Jiří Kotrba, asistenti Zdeněk Klucký a Radim Straka", "section_level": 2}, {"title": "FK Teplice.", "content": "Marek Láska (1/0/0), Libor Macháček (30/0/10) – Jean-Bertin Akue (12/1), Sergio José Bastida (7/0), Michal Bílek (27/3), Petr Brabec (26/0), Petr Bystroň (1/0), Radek Divecký (27/7), Michal Doležal (26/1), Petr Fousek (27/4), Zdenko Frťala (23/1), Tomáš Janda (25/1), Jaromír Jindráček (10/4), Vladislav Mikiska (6/0), Radek Miřatský (4/0), František Mysliveček (2/0), Radek Petrák (11/0), Aleš Pikl (8/0), Miroslav Rada (29/1), Zbyněk Rampáček (29/1), Marián Řízek (23/6), Petr Strouhal (1/0), Dušan Tesařík (30/1), Štěpán Vachoušek (2/0), Pavel Verbíř (23/4), Petr Voříšek (2/0), Radek Zlatník (5/0) – trenér Josef Pešice, asistent Miroslav Šafařík a Petr Němec", "section_level": 2}, {"title": "FK Viktoria Žižkov.", "content": "Jiří Kobr (4/0/2), Oldřich Pařízek (15/0/5), Juraj Šimurka (10/0/6), Michal Václavík (1/0/0) – Miroslav Baček (4/0), Zdeněk Bečka (27/2), Jan Buryán (21/0), Milan Duhan (11/1), Petr Holota (22/1), Zdeněk Houštecký (12/1), Tomáš Hunal (24/0), Kennedy Chihuri (24/3), Tomáš Klinka (23/1), Miloslav Kordule (25/2), František Koubek (4/0), Milan Lindenthal (5/0), Jaroslav Ložek (17/0), Antonín Mlejnský (29/0), Josef Němec (25/3), Marek Poštulka (3/1), Karel Socha (2/0), Petr Strnadel (20/1), Jaroslav Šilhavý (8/0), Karel Valkoun (2/0), Miroslav Vápeník (2/0), Pavel Zbožínek (21/1), Luděk Zelenka (28/5) – trenér Július Bielik, asistent Václav Hradecký", "section_level": 2}, {"title": "FC Petra Drnovice.", "content": "František Ondrůšek (6/0/2), Martin Vaniak (24/0/7) – Bronislav Červenka (19/2), Miroslav Holeňák (26/4), Aleš Hynek (21/1), Roman Janoušek (10/1), Róbert Kafka (18/1), Ivan Kopecký (9/0), Miloslav Kufa (17/2), Jozef Majoroš (28/4), Petr Maléř (26/2), Martin Müller (24/1), Michal Nehoda (27/4), Jiří Pospíšil (9/0), Roman Přibyl (2/1), Martin Rozhon (23/7), Pavel Řehák (11/0), Petr Slončík (1/0), Michal Šlachta (1/0), Karel Urbánek (7/0), Jiří Vaďura (12/0), Ivan Valachovič (27/2), Petr Veselý (25/1), Jozef Weber (29/1) – trenér Ján Kocian, asistenti Josef Kolečko a Jiří Doležílek", "section_level": 2}, {"title": "FC Boby Brno.", "content": "Luboš Přibyl (27/0/6), Radim Vlasák (4/0/1) – Petr Bartes (8/0), Petr Baštař (3/0), Zdeněk Cihlář (26/0), Richard Dostálek (22/8), Pavel Holomek (27/10), Martin Hyský (14/0), Vladimír Chaloupka (22/1), Petr Kocman (21/0), Michal Kolomazník (30/8), Přemysl Kovář (5/0), Petr Křivánek (27/1), Jan Maroši (27/1), Milan Pacanda (28/4), Jan Palinek (26/0), Jan Polák (5/0), Patrik Siegl (26/3), Pavel Šustr (5/0), Zdeněk Valnoha (27/5), Martin Zbončák (11/0), Marek Zúbek (22/0) – trenér Karel Večeřa, asistenti Radek Bělák a Josef Hron", "section_level": 2}, {"title": "FC Kaučuk Opava.", "content": "Michal Kosmál (2/0/1), René Twardzik (29/0/8) – Jan Baránek (29/2), Lukáš Černín (5/0), Peter Duchyňa (2/0), Alois Grussmann (29/8), Michal Hampel (7/0), Aleš Hellebrand (21/0), Roman Hendrych (26/2), Roman Janoušek (15/2), Miroslav Kamas (24/0), Marián Klago (9/1), Jaroslav Kolínek (28/1), Radim Kučera (29/2), Karel Orel (3/0), Jan Pejša (28/3), Martin Prohászka (29/9), Petr Prokop (3/0), Ľubomír Puhák (9/0), Uladzimir Putraš (1/0), Aleš Rozsypal (4/0), Lumír Sedláček (27/2), Radek Špiláček (9/0), Ivan Václavík (13/0), Tomáš Vychodil (19/0) – trenér Jiří Nevrlý (1.–26. kolo) a Petr Žemlík (27.–30. kolo), asistent Jiří Bartl", "section_level": 2}, {"title": "SK Hradec Králové.", "content": "Karel Podhajský (29/0/10), Stanislav Vahala (2/0/0) – Pavel Černý (25/4), Jaroslav Dvořák (14/1), Roman Gibala (26/1), Karel Havlíček (6/0), David Homoláč (19/2), Richard Jukl (15/0), Daniel Kaplan (13/1), David Kalousek (19/1), Peter Kavka (8/1), František Koubek (22/5), Jan Kraus (5/0), Tomáš Kučera (3/0), Michal Lesák (10/1), Jaroslav Michalička (22/2), Bohuslav Pilný (23/1), Petr Pokorný (27/1), Milan Ptáček (11/0), Petr Samec (5/0), Ladislav Šimčo (19/2), Michal Šmíd (21/1), Karel Urbánek (12/0), Jozef Urblík (1/0), Jiří Záleský (27/0), David Zoubek (15/1) – trenér Jaroslav Hřebík, asistent Stanislav Kocourek", "section_level": 2}, {"title": "FC Dukla.", "content": "Antonín Kinský (22/0/5), Ladislav Macho (8/0/2) – Jiří Antoš (15/0), Manuel Avedikian (1/0), Václav Černý (3/0), Radek Čížek (21/1), Michal Hoffmann (2/0), Tomáš Janů (30/0), Lukáš Jarolím (18/2), Josef Jinoch (15/0), Marek Kincl (27/8), Ivo Knoflíček (16/1), Karel Krejčí (26/1), Tomáš Kukol (24/5), Pavel Kýček (11/1), Marcel Mácha (21/0), Jaroslav Mašek (2/0), Petr Melcher (1/0), Rastislav Michalík (15/0), Leoš Mitas (8/0), David Nehoda (12/0), Rudolf Otepka (29/9), Petr Papoušek (9/5), Ivan Pihávek (6/1), Petr Podzemský (25/0), Libor Polomský (4/0), Roman Pučelík (13/0), Jiří Rychlík (1/0), Luděk Vyskočil (19/3), Jan Zakopal (1/0) – trenér Karel Jarolím, asistenti Jan Fiala, Václav Pavlis a Josef Csaplár", "section_level": 2}, {"title": "FC Viktoria Plzeň.", "content": "Radomír Havel (19/0/5), Jiří Vosyka (11/0/2) – Lukáš Došek (15/0), Tomáš Došek (15/5), Michal Drahorád (10/2), Dejan Drenovac (12/0), Tomáš Heřman (22/3), Petr Hlavsa (8/0), Martin Hřídel (14/0), Miroslav Janota (23/4), Patrik Ježek (14/1), Petr Kopp (1/0), Pavel Mejdr (13/0), Miroslav Mika (23/2), David Novák (6/0), Lukáš Pleško (16/0), Stanislav Purkart (25/5), Jiří Skála (28/4), Miloš Slabý (28/1), Libor Smetana (6/2), Martin Smíšek (3/1), Petr Smíšek (16/3), Jiří Studeník (28/1), Marcel Švejdík (10/1), Martin Švejnoha (1/0), Jan Velkoborský (24/1) – trenér Antonín Dvořák (1.–8. kolo) a Petr Uličný (9.–30. kolo), asistent Milan Šíp", "section_level": 2}, {"title": "SK České Budějovice JČE.", "content": "Peter Holec (3/0/0), Jaroslav Karel (8/0/3), Pavol Švantner (19/0/7) – Pavel Babka (27/0), Milan Barteska (14/0), Vladimír Blüml (3/0), Erich Brabec (4/0), Ladislav Fujdiar (28/9), Petr Hruška (18/0), Zoran Jovanoski (3/0), Michal Káník (19/1), Libor Koller (15/2), Marek Kopecký (6/0), Jozef Kostelník (14/3), Tomáš Krejča (2/0), Roman Lengyel (28/1), Zdeněk Mikoláš (3/1), Aleš Nešický (13/0), Michal Ondráček (4/1), Luboš Pecka (3/0), Miloslav Penner (26/1), Jiří Povišer (29/1), Vlastimil Ryšavý (24/3), Tomáš Řehoř (2/0), Jan Saidl (25/1), Milan Šedivý (16/0), Michal Šlachta (10/1), Radek Tejml (6/0), Marek Trval (10/0), Martin Vozábal (28/1), Martin Wohlgemuth (3/0) – trenér Pavel Tobiáš (1.–7. kolo), Zdeněk Procházka (8.–30. kolo) a František Cerman (20.–30. kolo), asistenti Daniel Drahokoupil, Miroslav Jirkal a Petr Skála", "section_level": 2}, {"title": "AFK Atlantic Lázně Bohdaneč.", "content": "Jan Klíma (9/0/0), Petr Kostelník (7/0/0), Vítězslav Rejmon (1/0/0), Martin Tomek (12/0/1), Václav Winter (6/0/1) – Petr Bílek (6/0), Aleš Brychnáč (3/0), Martin Danihelka (8/0), Lukáš Hodan (9/0), Martin Chorý (23/1), Pavel Janeček (13/0), Jiří Ješeta (27/3), Tomáš Kalán (7/0), Jiří Kaufman (6/0), Stanislav Krejčík (12/1), Tomáš Krejčík (7/0), Petr Krištůfek (4/0), Luboš Kubík (2/0), Marek Kulič (15/1), Milan Lednický (2/0), Rostislav Macháček (3/0), Roman Nohavica (22/2), Roman Pavelka (23/2), Jaromír Plocek (24/0), Michal Ráliš (1/0), Josef Ringel (13/0), Jaroslav Schindler (23/2), Antonín Spěvák (15/0), Martin Svědík (2/0), Martin Špinar (23/0), Radek Tejml (19/1), Marek Trval (15/2), Jiří Valta (29/1), Adrian Vizingr (22/0) – trenér Luděk Zajíc (1.–5. kolo), Karel Krejčík (6.–10. kolo) a Petr Pálka (11.–30. kolo), asistenti Karel Krejčík a Milan Šmarda", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 1997/98 Gambrinus ligy byla 5. sezónou v samostatné české lize. Začala 1. srpna 1997 a skončila 3. června 1998. Titul získala Sparta Praha, která si zajistila titul už několik kol před koncem. Tuto sezónu prohrála jen 3 zápasy a to s Boby Brno, Baníkem Ostrava a Sigmou Olomouc. ", "tgt_summary": "La saison 1997-1998 du Championnat de République tchèque de football était la de la \"Gambrinus Liga\", le championnat de première division de République tchèque. Les 16 clubs de l'élite jouent les uns contre les autres lors de rencontres disputées en matchs aller et retour au sein d'une poule unique. ", "id": 713664} {"src_title": "BDSM", "tgt_title": "Bondage et discipline, domination et soumission, sado-masochisme", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "„BDSM“ je zastřešující pojem pro určité typy erotického chování mezi dospělými lidmi, kteří s tímto chováním vyjádřili souhlas. Pod tímto zastřešujícím termínem existují různé druhy subkultur. Terminologie rolí se u různých subkultur velmi liší. Dominantní praktiky jsou široce využívány u partnerů ve vztazích nebo činnostech, kdy jsou fyzicky aktivní či ovládají své partnery. Submisivní role jsou široce využívána u partnerů ve vztazích nebo při činnostech, kdy jsou fyzicky vnímavými či kontrolovanými účastníky. Interakce mezi dominancí a submisivitou - kde se fyzická nebo mentální kontrola submisivního odevzdává dominantnímu - někdy se pro to používá pojem „výměna energie“, ať už v souvislosti s lekcí či vztahem. Akce BDSM často konají v čase dohodnutém oběma stranami, jsou označovány jako „hra“, „scéna“ či „lekce“ Účastníci hry či lekce z ní obvykle mají potěšení, i když mnoho praktik - jako je vyvolávání bolesti či ponížení nebo omezování svobody - by bylo za jiných okolností nepříjemné. Explicitní sexuální aktivita, například sexuální penetrace, se objevuje občas během lekce, není ale nezbytná. Lekce se v právních důvodů zřídka konají ve veřejných prostorech. Někdy jsou i určité praktiky zakázány pravidly poskytovatelů lekce. Ať už se jedná o večírek v soukromých prostorech či v nočním klubu - pravidla se mohou lišit. Někde mohou být účastníci pouze ve spodním prádle, jinde je povolená úplná nahota se sexuálními praktikami. Základní zásadou pro BDSM je, že je prováděna s výslovným souhlasem zúčastněných stran. Od osmdesátých let mnoho odborníků a organizací přijalo heslo (původně o účelu GMSMA - aktivistické gay organizace SM), které je „bezpečné, rozumné a konsensuální“, obvykle zkráceně „SSC“, což znamená, že vše je založeno na bezpečné činnosti, že všichni účastníci mají dostatečně zdravý/rozumný názor pro souhlas aktivitou a všichni účastníci praktikami souhlasí. Jedná se o právě vzájemný souhlas, který právně a eticky rozlišuje mezi BDSM a trestnými činy, jako je sexuální napadení či domácí násilí. Někteří praktikující BDSM dávají přednost kodexu chování, který se liší od „SSC“ \"Bezpečně, rozumně a po dohodě\" a jsou popisovány jako kink (\"výstřednosti\"), kdy účastníci jsou si vědomi rizik (RACK \"Risk-aware consensual kink\"), což naznačuje preferování stylu, ve kterém je důrazněji zdůrazňována individuální odpovědnost zúčastněných osob, přičemž je každý účastník zodpovědný za své zdraví. Zastánci RACK argumentují, že SSC může bránit diskusi o riziku, protože žádná činnost není skutečně „bezpečná“, a že diskuse o možnostech s nízkého rizika je nutná pro skutečně informovaný souhlas. Dále tvrdí, že stanovení diskrétní hranice mezi „bezpečnými“ a „nebezpečnými“ činnostmi popírá ideologicky, že by dospělí měli právo hodnotit rizika vs. odměnu za sebe; že někteří dospělí budou přitahováni k určitým činnostem bez ohledu na riziko; a že s hrou BDSM - zvláště s vyšší rizikovou hrou nebo hraním - by se mělo zacházet stejně jako s extrémními sporty, s respektem i s požadavkem, aby se praktikující vzdělávali a praktikovali vysoce rizikové aktivity ke snížení rizika. RACK znamená že zúčastněné osoby jsou si vědomy všech rizik, které provozované praktiky přinášejí, veškeré praktiky jsou provozovány se souhlasem a po vzájemné dohodě všech zúčastněných a jedná se o alternativní sexuální praktiky. Nejdůležitějším kritériem je zde souhlas. Souhlas a soulad se sadomasochistickou situací mohou udělit pouze lidé, kteří mohou posoudit potenciální následky. Pro jejich souhlas musí mít k dispozici relevantní informace (rozsah, v jakém bude lekce, možná rizika, bude-li použito bezpečnostní slovo, co jsou jednotlivé praktiky atd.) A nezbytná duševní schopnost posoudit rizika. Výsledný souhlas a porozumění je i možné shrnout v písemné „smlouvě“, což je dohoda o tom, jaké praktiky je možno a jaké praktiky nejsou možné. Obecně jsou hry či lekce BDSM obvykle strukturovány způsobem, aby zde byla stále možnost, odvolání souhlasu partnera svůj souhlas kdykoli během lekce, například použitím bezpečnostního slova, které je předem dohodnuto. Používání dohodnutého bezpečnostního (nebo jindy „bezpečnostního symbolu“, jako je např. pád míče nebo zvonění, v případě kdy je při lekci omezena řeč), je považováno za výslovné odvolání souhlasu. Nedodržení bezpečného slova je považováno za závažné pochybení a mohlo by se dokonce změnit ze situace sexuálního souhlasu na trestný čin, v závislosti na příslušném právu, protože dominantní či submisivní účastník výslovně zrušil svůj souhlas s jakýmikoli úkony, které následují po použití bezpečnostního hesla. U jiných scénářů, zejména ve vztazích, může být dohodnuto bezpečné slovo, které upozorní na varování („toto je příliš intenzivní“), než na výslovné odvolání souhlasu; a jsou i tací, kteří se rozhodli bezpečnostní slovo nepoužívat vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Terminologie a podtypy.", "content": "Inicializační BDSM zahrnuje tyto psychologické a fyziologické aspekty: Toto rozlišování mezi těmito aspekty BDSM je dnes v literatuře stále více používáno. Nicméně jde pouze o pokus o fenomenologickou diferenciaci. Individuální vkus a preference v oblasti lidské sexuality se mohou mezi těmito oblastmi překrývat, diskutuje se o nich samostatně. Bondage a disciplína jsou dva aspekty BDSM, které se nezdají být ve vzájemném vztahu díky typu provozovanýchčinností, ale koncepčně se podobají, a proto se objevují společně. Na rozdíl od ostatních dvou typů, B&D nedefinuje dominanci a submisivitu samotně, ale používá se k popisu obecných činností, přičemž jeden z partnerů je příjemce a dárce. Otroctví je praxe fyzického omezení. Bondage je obvykle, ale ne vždy, sexuální praxe. Zatímco otroctví je velmi populární variace uvnitř větší komunity BDSM, přesto se někdy liší od zbytku komunity. V roce 2015 ukázala studie týkající se více než 1 000 Kanaďanů, že přibližně polovina všech mužů měla fantazie týkající se otroctví a téměř polovina žen je realizovala. Přísně řečeno, otroctví znamená svázat partnera pomocí pomůcek; například pomocí pout nebo lan nebo přivázáním paží např. k židli. Bondage lze také praktikovat přiváváním ke kříži řetězy či lany nebo k rozpěrným tyčím. Termín kázeň popisuje psychologické omezování, s použitím pravidel a trestem ke kontrole zjevného chování. Trest může být bolest způsobená fyzicky (např. bičování), ponížení způsobené psychologicky (veřejné bičování) nebo ztráta svobody způsobená fyzicky (například připoutání poslušného partnera k noze postele). Dalším aspektem je strukturované školení submisivního partnera. „Dominance a submisivita“ (také známé jako D&S, Ds nebo D/s) je soubor chování, zvyků a rituálů týkajících se udělování a přijímání kontroly jedním jednotlivcem nad druhým v kontextu erotiky či životního stylu. Zkoumá duševnější aspekt BDSM. To je také případ mnoha vztahů, které se nepovažují za sadomasochistické; považuje se však za součást BDSM, pokud je praktikována účelně. Rozsah jeho individuálních charakteristik je široký.", "section_level": 2}], "src_summary": "BDSM jsou erotické praktiky nebo hraní rolí, které zahrnují otroctví, disciplínu, dominanci a podrobení, sadomasochismus a další související praktiky. Vzhledem k široké škále praktik, z nichž některé provozují i lidé, kteří nepraktikují BDSM, je začlenění do komunity nebo subkultury BDSM obvykle závislé na sebeidentifikaci a sdílené zkušenosti. ", "tgt_summary": "Le sigle BDSM (pour ) désigne un ensemble de pratiques sexuelles et contractuelles utilisant la douleur, la contrainte, l'humiliation érotique ou la mise en scène de divers fantasmes sexuels. Les pratiques sadomasochistes sont fondées sur un contrat entre deux parties (pôle dominant et pôle dominé). Le BDSM fait l'objet de pratiques très variées.", "id": 1412836} {"src_title": "Avokádo", "tgt_title": "Avocat (fruit)", "src_document": [{"title": "Nutriční hodnoty.", "content": "Avokádo je bohatým zdrojem minerálních látek draslíku, mědi, magnezia, fosforu a vitaminy C, E, K, H, B a B (kyseliny pantothenové). Dužina obsahuje jen mizivé množství cukru, zato na ovoce nezvyklé množství tuku (složení mastných kyselin se podobá olivovému oleji). Avokádo obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, nebo kanárky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí. Avokádo by se ze stejného důvodu nemělo podávat ani psům nebo kočkám.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V kuchyni: Avokádo se může stát ozdobou slavnostního stolu, pokud plod rozkrojíme, odstraníme pecku a trochu dužiny, vzniklý prostor naplníme třeba hráškem nebo čočkou smíchaných s dužinou a ochucených špetkou zázvoru, pepře a soli. Půlky avokáda můžeme také naplnit šlehanou nivou s křenem, případně s bramborovou kaší nebo jinou směsí podle vlastní fantazie. Avokádo je velice dobré když ho jíme i syrové nebo tepelně upravené, dá se z něho dělat i velice dobrá zdravá polévka či pomazánka. Stačí – voda, olej, avokádo, popřípadě sůl, přidáme koření dle vlastní fantazie. Tradiční recept je mexické guacamole. V léčitelství: Avokádo je ovoce, není však sladké, chutí spíše připomíná ořechy, tomu odpovídá i vysoká energetická hodnota a množství tuků (100 gramů = více než 220 kcal = 920 kJ! a cca 15 g tuků (záleží na stupni zralosti) i přesto se hodí do dietní stravy. Obsažené tuky jsou rostlinného původu, tedy velmi zdravé a velmi dobře zasytí. Avokádo se při dietě hodí obzvláště jako náhražka másla, majonézy či dresinku nebo jako chutná svačinka, je však třeba si dát pozor na množství; má příznivé účinky při chorobách kůže a sliznic, posiluje srdce (zdroj?), snižuje krevní tlak (zdroj?)a pomáhá také při nemocech jater, ledvin a močových cest.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avokádo je ovoce (botanicky), někdy se však uvádí jako zelenina. Je to plod hruškovce přelahodného. Zralý plod je zvenku tmavozelené až černé barvy, uvnitř měkký a světležlutý. Dužina se dobře roztírá. Ve středu plodu se nachází kulatá nejedlá pecka o průměru 3 až 5 cm, která lehce naklíčí i v květináči. Avokádo je 7 až 20 cm dlouhé. Zralé plody váží od 100 g až do 1 kg. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád.", "tgt_summary": "L'avocat est le fruit de l'avocatier (\"Persea americana\"), un arbre de la famille des \"Lauraceae\", originaire du Mexique. Il en existe trois grandes variétés. La variété la plus populaire est l'avocat Hass. ", "id": 1209460} {"src_title": "Souhvězdí Tabulové hory", "tgt_title": "Table (constellation)", "src_document": [{"title": "Hvězdy.", "content": "Tabulová hora sestává ze slabých hvězd. Jeho bezejmenná Alfa Mensae má hvězdnou velikost jen 5,09. Je to nejslabší alfa vůbec a to nejen co se týče zdánlivé, ale také absolutní hvězdné velikosti. Patří do málo početné skupiny hvězd slabších než Slunce, které je možné vidět pouhým okem. Zařazujeme ji do spektrálního typu G6 hlavní posloupnosti a je jen 33,1 světelných let daleko, čímž patří k našim nejbližším hvězdám. Beta Mensae se promítá do Velkého Magellanova mračna, ale leží samozřejmě daleko před ním. Gamu Mensae uvádí kniha Obloha na dlani jako nejjasnější hvězdu souhvězdí s magnitudou 5,06, podle dnešních poznatků je však o něco slabší než alfa. Obloha na dlani též udává pro zmiňované tři hvězdy jiný spektrální typ - K - stejně jako novější zdroje. Další hvězdou podobnou Slunci v tomto souhvězdí je Pí Mensae. Ačkoliv je svítivější než Alfa Mensae a o 49 % svítivější než naše Slunce, jeví se velmi slabá, protože leží ve vzdálenosti 59 světelných let od nás. U pí Men byla objevena exoplaneta s hmotností 10 Jupiterů. Její průměrná vzdálenost od mateřské hvězdy je 3,29 AU.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "V souhvězdí se nenachází mnoho objektů, které by stály za pozornost. Ze sousedního souhvězdí (viz souhvězdí Mečouna) však do tohoto nevýrazného a malého souhvězdí zasahuje Velké Magellanovo mračno. Za výborných pozorovacích podmínek v něm velkým triedrem anebo teleskopem můžeme spatřit množství slaboučkých hvězd, někde uspořádaných do shluků a mlžnatých skvrnek. I nejjasnější hvězdokupy Velkého Magellanova mračna zasahující do tohoto souhvězdí však mají jen magnitudu 10 nebo vyšší.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Ve čtyřech hlavních hvězdách Tabulové hory - alfa, beta, gama a éta - bychom měli vidět lichoběžníkovou horu přikrytou Velkým Magellanovým mračnem jako ubrusem. Všechny hvězdy jsou však velmi slabé, souhvězdí působí téměř jako prázdná oblast na obloze. Střed Tabulové hory leží asi 25° jižně od druhé nejjasnější hvězdy noční oblohy - Canopa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabulová hora (lat. Mensa) je jedno z 88 souhvězdí moderní astronomie, leží na jižní obloze. Souhvězdí zavedl Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1754 na planině nedaleko dnešního Kapského Města v Jižní Africe. Bylo pojmenováno podle stolové hory Table Mountain nacházející se v Jihoafrické republice u Mysu Dobré naděje.", "tgt_summary": "La Table est une constellation de l'hémisphère sud, peu lumineuse. Elle découpe un pan de ciel quasiment vide d'étoiles et d'objets célestes. Elle est de plus impossible à observer au nord de l'équateur.", "id": 1183589} {"src_title": "Matrix", "tgt_title": "Matrix (film)", "src_document": [{"title": "Série Matrix.", "content": "\"Matrix\" vydělal 171 milionů dolarů jen v USA a 460 milionů celosvětově. Příliš se neočekávalo, že si takto nevšední film získá davy, ale stalo se. Tento nečekaný úspěch vedl k natočení dalších dvou dílů: \"Matrix Reloaded\" a \"Matrix Revolutions\". Podle Wachowských ale byla trilogie zamýšlena již od začátku. Trvalo mnoho let, kdy se vytvářel a znovu přepisoval scénář, než se oba filmy začaly současně točit, aby daly dohromady v podstatě jednolitý příběh uměle rozdělený na dvě části, které měly premiéru půl roku od sebe. Mnoho lidí se shoduje, že pokračování nedosahuje kvalit ani koncepční hloubky prvního dílu. Na internetových stránkách se o tom stále vedou debaty. Vydán byl také \"Animatrix\", sbírka devíti animovaných povídek v japonském kreslířském stylu anime, který výrazně ovlivnil autory filmové trilogie. Sourozenci Wachowští sice na tento projekt dohlíželi, ale napsali pouze čtyři z těchto příběhů a žádný nerežírovali, sezvali totiž významné osobnosti ze světa kreslené animace a nechali jim relativně volnou ruku, aby přenesli své vize na papír. Každý příběh je nakreslen zcela odlišným způsobem a vypráví o něčem jiném, všechny ale dokreslují příběh \"Matrixu\" a jeho svět jako takový. Čtyři části byly vydané na oficiální stránce série, jeden díl byl promítán spolu s filmem od Warner Bros Dreamcatcher, ostatní byly poprvé k vidění až po vydání samostatného DVD \"Animatrix\". K sérii patří také tři počítačové hry: Enter the Matrix (2003), která zobrazovala události spojené s filmem a obsahovala navíc krátké hrané filmečky natočené přímo pro hru; The Matrix Online (2004), MMORPG ve které příběh pokračuje po \"Matrix Revolutions\"; a (2005), která se zaměřuje na Vyvoleného a situace, ve kterých se ocitá během trilogie. Na webových stránkách je zdarma k dispozici velké množství komiksů odehrávajících se ve světě \"Matrixu\" nakreslených různými osobnostmi z komiksového průmyslu. Některé také vyšly v jednom ze dvou tištěných vydání. Jak je tedy vidět, původní kultovní film se během let rozrostl nejen do filmové trilogie, ale využil i různých jiných médií a forem vyjádření k vytvoření velkého a provázaného světa \"Matrixu\".", "section_level": 1}, {"title": "Děj filmu.", "content": "Programátor jménem Thomas A. Anderson (Keanu Reeves) vede tajně druhý život jako obávaný hacker Neo. Série podivných událostí jej přivádí až k setkání se skupinou lidí vedenou Morpheem (Laurence Fishburne), který mu nabízí možnost zjistit, co skutečně je onen Matrix. Neo je vytažen z falešné reality do reálného zničeného světa, kde se nepíše rok 1999 (tento rok je v umělém Matrixu), nýbrž 2199 (Morpheus si tímto není jistý; informace z třetího dílu toto nepřímo vyvracejí). Lidstvo vede válku s inteligentními stroji, které samo vytvořilo. Po dlouhých bojích se lidé rozhodli vypálit oblohu a odříznout tak stroje od zdroje sluneční energie. Stroje reagovaly zotročením lidí a začaly je uzavírat do schránek, kde jim do mozku byla pouštěna umělá realita – \"Matrix\" – iluzorní svět zobrazující lidskou společnost na vrcholu roku 1999, v němž lidé zdánlivě žijí své životy. Ve skutečnosti jsou ale drženi na umělé výživě a jejich kinetická, elektromagnetická a tepelná energie je využívána jako zdroj pro stroje. Pěstováním lidí stroje získaly nevyčerpatelný nekonečně se množící zdroj energie. Morpheus s organizovanou skupinou lidí probouzí lidi stále připojené na Matrix. Morpheus odpojil Nea, protože pevně věří, že právě on je \"Vyvolený\", jehož příchod předpovězený Vědmou má přinést zkázu Matrixu a svobodu pro lidstvo. Vyvolený prý dokáže Matrix ovládat a podřídit si jej. Neo samotný je zpočátku skeptický, ale Morpheus jej s neotřesitelným přesvědčením učí, jak si přisvojit a překročit pravidla umělého světa – porušovat fyzikální zákony. Matrix zevnitř hlídají programy strojů, agenti, kteří jsou neskutečně silní, ovládají bojová umění a superschopnosti. Neo se více sbližuje a prohlubuje vztah s Trinity (Carrie-Anne Moss). Neo se setkává s Vědmou (Gloria Foster), která dostává svému jménu a představuje mu jeho budoucnost. Krátce poté skupinu zradí Cypher (Joe Pantoliano), který dává přednost pohodlnému nevědomému životu zpátky v Matrixu. Morpheus je chycen agenty, kteří se z něj vymýváním mozku snaží dostat přístupové kódy k Sionu, poslednímu lidskému městu. Podle předpovědi se Neo rozhoduje Morphea zachránit, společně s Trinity se vrací do Matrixu a vysvobodí Morphea z držení agentů a vojáků. Morpheovi a Trinity se podaří uniknout „východem“ – k odpojení z Matrixu používají telefony. Neo je ale donucen postavit se Smithovi, vedoucímu agentovi. Porazí jej, ale agenti se mohou znovu vtělit do kterékoli osoby v Matrixu. Neo tedy utíká pronásledován agenty ve snaze najít jiný východ. Je ale dostižen Smithem, několikrát střelen do hrudi a zdá se být mrtev. V tuto chvíli ale Trinity, stojící u jeho reálného těla a neschopná připustit jeho smrt, políbí jeho rty a šeptá mu o své víře v jeho moc a lásku, kterou jí předpověděla vědma. Na hranici smrti si Neo uvědomuje pravdu a jeho mozek rozpoznává nereálnou a jen umělou smrt. Plně pochopí pravidla Matrixu a znovu v něm ožívá. Nyní, už jako Vyvolený, bez námahy zničí agenty. V závěrečném epilogu jim slibuje, že povede boj proti nim za osvobození lidí z otroctví. Příběh pokračuje ve filmu Matrix Reloaded.", "section_level": 1}, {"title": "Svět Matrixu a skryté významy.", "content": "Ve filmu se nachází početné množství odkazů na historická a literární díla včetně Platónova dialogu \"Ústava\", \"Alenky v říši divů\", Orwellův román 1984, židovsko-křesťanskou představu o mesiášství, indickou filosofii (Matrix: májá), buddhismus, gnosticismus, ale také třeba díla jako \"Ghost in the Shell\" od japonského režiséra Mamoru Ošiiho, \"Naušika z Větrného údolí\" od \"Hayao Miyazakiho\" nebo příběhy od Williama Forda Gibsona, zejména \"Neuromancer\". Komiksová série \"The Invisibles\" od Granta Morrisona zcela jistě ovlivnila trilogii \"Matrix\", jak vyplývá z tematické a výtvarné podobnosti. Morrison tvrdí, že Wachowští jeho dílo okopírovali. \"V této části článku se nachází popis fiktivní postapokalyptické budoucnosti.\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 21. století byla sestrojena první umělá inteligence. Zpočátku žili lidé s roboty v míru, avšak jak začala válka (někdy v roce 2090), tak lidé nechali zčernat nebe, aby roboti neměli zdroj energie. Ti si však zdroj našli v podobě transportu biologické elektřiny z živých lidí do svých baterií a Města strojů. Tedy roboti si doslova pěstují lidi. K zastírání skutečnosti slouží program virtuální reality Matrix, který byl původně vymyšlen jako svět, kde na nikom nebylo pácháno příkoří. V údajném roce 2199 je v provozu už jeho šestá verze. Poslední zbytky svobodných lidí se usadily v městě Siónu u zemského jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečný svět.", "content": "Poté, co lidé nechali zčernat nebe, čímž znemožnili sluneční reakce na zemi, tak roboti vyhnali člověka z povrchu zemského a bývalá velkoměsta začala chátrat. Roboti se stali pány tvorstva. Je zde také hodně scén, kdy vznášedlo letí starým kanalizačním systémem o průměru asi patnáct metrů. Tyto stoky vedoucí vodorovně i svisle jsou spojnicemi mezi nehostinným, temně pustým zemským povrchem (s Městem strojů) a pohostinnou poslední základnou lidstva, městem Siónem.", "section_level": 2}, {"title": "Sión.", "content": "Toto podzemní město je největším lidským městem a ukrývají se zde poslední zbytky kdysi většinou svobodného lidstva. Je vykutáno několik desítek kilometrů pod zemí a tak se zde stále drží teplo od zemského jádra. Město se skládá z několika částí: Chrámu, Doků, velitelství, poradního sálu, několika moderních samostřílen a také Technického podlaží. Dle lidí byl Sion vybudován krátce po propuknutí války, v níž stroje razantně vyhrávaly, a to jako prostředek poslední záchrany civilizace před mechanizovanou hrozbou. Avšak dle Architekta z druhého dílu je to trochu komplikovanější; Sion je jen součástí Primárního programu – programu důležitého pro samotný chod Matrixu. Jednou za nějaký čas dojde k opakování pravidelného cyklu – stroje zcela vyhladí celý Sion, přičemž Vyvolený (anomální program na základě neodstranitelné nerovnice) později odpojí několik lidí (16 žen a 7 mužů) z Matrixu, kteří Sion opět obnoví, a to aniž by jakkoliv věděli o předchozích vyhlazovacích cyklech. Takto se celý cyklus pravidelně opakuje, bez nějž by Matrix nefungoval (Sion slouží jako útočiště pro ty, jejichž mozky se napojení na Matrix brání, tedy hrozba pro samotný chod Matrixu. Sice tito lidé tvoří jen 1%, nicméně stále pro stroje a jejich propracovaný systém tvoří hrozbu).", "section_level": 3}, {"title": "Chrám.", "content": "Je to velká klenutá krápníková jeskyně, ve které žhnou nepřetržitě pochodně, které ji zahřívají. Vstup do Chrámu vypadá poněkud goticky, i když tuto gotiku hyzdí kabely (všudypřítomné). Jsou zde prováděny modlitby, bývají zde taneční zábavy a lid se zde schovává v případě nebezpečí i jindy.", "section_level": 4}, {"title": "Doky.", "content": "Zde parkují lodě (elektrovznášedla), vjíždí se sem mohutnými bránami, jsou tady také řídící věže, virtuální dispečinky a automatické samopalné věže. Aby toho nebylo málo, tak zde jsou i některá velitelství a stávají zde mechové. V docích je také velké množství kolejí.", "section_level": 4}, {"title": "Poradní sál.", "content": "Jako jediná místnost zde nemá prakticky žádné kabely. Je to klenutý dóm, něco mezi americkým Kapitolem, barokními katedrálami a klasicistními budovami, avšak notně šedivější. Zasedá zde rada a také zástupci stavů.", "section_level": 4}, {"title": "Svislá promenáda.", "content": "Je to soubor podlaží, s velkou kruhovou dírou uprostřed. V některých patrech jsou byty, někde zase výroba potravin. Osvěcují je staré velké trojžárovky, které se na noc zhasínají a za ně nastupují úsporná modrá světla, která dělají 3D efekt noční oblohy. Aby se však mohli lidé dopravit mezi podlažími, slouží jim k tomu několik výtahů.", "section_level": 4}, {"title": "Technické podlaží.", "content": "Technické podlaží je ze všech nejznámější především proto, že se zde nacházejí zařízení na podporu života, například k recyklaci vody a výrobě elektřiny z tepla. Jinak je víceméně bez dozoru.", "section_level": 4}, {"title": "Vyhledávací program.", "content": "V první scéně vidíme na černé obrazovce zelený blikající kurzor. V této první metafoře je skryt nejhlubší význam celého filmu – živoucí stroj, dualita mezi člověkem a umělou inteligencí. Ve scénáři z roku 1996 přirovnávají Wachowští onen blikající kurzor k bijícímu srdci.", "section_level": 3}, {"title": "Zrcadla a hudba.", "content": "Zrcadla se ve filmu objevují velmi často: odlesk červené a modré pilulky v Morpheových brýlích, chycení Nea je sledováno zpětným zrcátkem na Trinitině motorce, odraz zakolísá, když je lžíce ohýbána, odraz prolétající helikoptéry na mrakodrapu. Film také často zmiňuje \"Alenku v říši divů\", jejíž pokračování nese název \"Alenka v zemi za zrcadlem\" (Through the Looking-Glass). Například text Alenky v říši divů začíná tím, že Alenka pronásleduje bílého králíka a spadne do králičí nory, kterou se dostane do říše divů, podobně v jedné z úvodních scén Matrixu je Neo vyzván nápisem na počítači, aby následoval bílého králíka. Hudební skladatel Don Davis se také zaměřil na tento motiv reflexe, když tvořil soundtrack. Pracoval se sekcemi orchestru a pokoušel se zakomponovat protichůdné prvky. Použil orchestr a symfonii k reprezentaci lidí a syntetizéry pro stroje.", "section_level": 2}, {"title": "Jména.", "content": "V celé sérii \"Matrix\" jména často souvisejí s významem postav v ději K těmto i k mnohým dalším jménům existuje řada dalších výkladů.", "section_level": 2}, {"title": "Barvy.", "content": "Při budování kulis pro scény uvnitř Matrixu bylo použito určitých vzorců a osnov, aby byla navozena atmosféra odtažité a chladné vypočítavosti tohoto umělého světa. Ve scénách reálného světa je kladen důraz na modré odstíny, kdežto v Matrixu na zelenou, barvu stékajícího kódu Matrixu. Zelená byla použita záměrně, aby podtrhovala spojitost této barvy a počítačů, díky starým monochromatickým monitorům. Také při použití zvláštních efektů se scény z reálného světa točily na modrém pozadí a ty z Matrixu na zeleném. Kabeláž v \"Nabuchadnezzaru\" má červenou a modrou barvu, aby připomínala schematické zobrazení krevního oběhu. Dává se tak najevo, že loď je žijící věc, což dává posádce šanci na přežití. Potřebuje ale také milující péči od všech jejích členů, takže ji neustále opravují, čistí a starají se o ni, což připomíná symbiotický vztah mezi dvěma entitami. Jedna nemůže žít bez druhé, typické pro Matrix.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a nominace.", "content": "Matrix získal Oscary za střih, zvukové efekty, vizuální efekty a zvuk. Navíc film získal tato ocenění v rok, kdy měly premiéru \"Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba\", čímž se z něj stal první film, který získal Oscara za speciální efekty v soupeření s kterýmkoli filmem ze série Hvězdných válek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matrix je kultovní sci-fi film z roku 1999. Je prvním ze série tří kultovních filmů série Matrix, napsaných a režírovaných sourozenci Larrym (Lanou) a Andym (Lilly) Wachovskými. Zahráli si v něm například Keanu Reeves, Laurence Fishburne, Carrie-Anne Moss nebo Hugo Weaving. ", "tgt_summary": "Il dépeint un futur dystopique dans lequel la réalité perçue par la plupart des humains est en fait une simulation virtuelle appelée « Matrice », laquelle est créée par des machines douées d'intelligence afin d'asservir les être humains, à leur insu, et de se servir de la chaleur et de l'activité électrique de leur corps comme source d'énergie. Le programmeur informatique Neo apprend cette vérité, c'est le début d'une rebellion. ", "id": 38140} {"src_title": "Plodnost (biologie)", "tgt_title": "Fécondité", "src_document": [{"title": "V zootechnice.", "content": "Plodnost je v zootechnice dle definice u samců „schopnost produkce kvalitního ejakulátu a jeho přenos do pohlavních ústrojí samice“, u samic pak „schopnost pravidelné reprodukce tj. pravidelným pohlavním cyklem, zabřeznutím a porozením zdravého mláděte“.", "section_level": 1}, {"title": "Plodnost u lidí.", "content": "Plodnost označuje schopnost lidí počít a (v případě žen) porodit dítě. Jako plodná (resp. fertilní) se označuje žena schopná přirozeným způsobem počít a porodit životaschopné dítě. Neplodné ženy pak lze rozdělit na ty, u nichž lze neplodnost obejít pomocí lékařského zákroku, a ty u nichž není možné dosáhnout otěhotnění a porodu ani tímto způsobem. Jako plodný se označuje muž, který je schopen přirozeným způsobem počít se zdravou ženou dítě. I muže lze rozdělit na ty, u nichž lze neplodnost obejít lékařským zákrokem (např. umělým oplodněním) a na muže, kteří jsou naprosto neplodní.", "section_level": 1}, {"title": "Snižování plodnosti mužů.", "content": "Postupem 20. století dochází minimálně v moderních zemích k poklesu plodnosti mužů, způsobenému primárně poklesem množství zdravých spermií (a spermií vůbec) v ejakulátu. Daný jev není ještě řádně prozkoumán, předpokládá se, že primárním důvodem bude působení různých nepřirozených chemických látek, které se dostávají (nebo jsou cíleně přidávány) do potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Škodlivé látky.", "content": "Faktem je, že účinek v podobě snížení plodnosti bývá postupně objevován u některých látek, kde nebyl očekáván a že látky, o nichž se nepředpokládalo, že by se mohly dostat do potravy, se v ní přesto objevují. Příkladem chemických látek, které snižují plodnost a nedopatřením se dostaly do potravy, mohou být například dnes již zakázané polychlorované bifenyly. Některé další látky a prvky, u nichž je známo, že snižují plodnost jsou: olovo, alkohol (v nadměrném množství), viagra (pravděpodobně, výzkum ještě není ukončen).", "section_level": 3}, {"title": "Zvýšená teplota.", "content": "Plodnost mužů může být též snižována v důsledku dlouhodobého zahřívání varlat, např. při nevhodném oděvu (těsné spodky) nebo častém užívání přenosného počítače položeného na klíně. Příznivě nepůsobí ani sedavé zaměstnání, ohrožení jsou zejména řidiči.", "section_level": 3}], "src_summary": "Biologický pojem plodnost označuje schopnost generativního rozmnožování daného organismu, jak u rostlin tak u živočichů. V případě kulturních rostlin se často používá pro schopnost přinášet úrodu.", "tgt_summary": "La fécondité est la capacité de se reproduire, qualité de ce qui est fécond. Le terme s'applique d'abord aux êtres vivants, et notamment à l'Homme, dans le domaine de la santé reproductive ou de la démographie.", "id": 1052618} {"src_title": "Wetzlar", "tgt_title": "Wetzlar", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Wetzlar je v okrese Lahn-Dill ve středním Hesensku na řece Lahn, nedaleko od místa, kde mění směr svého toku z jižního na západní ve vysočině poblíž ústí přítoku Dill. Toto město leží jižně od pohoří Taunus, na severo-západě Lahn-Dill začíná Westerwald, severo-východně od Lahn-Dill leží Rothaargebirge. Nejvyšším bodem v okolí je Stoppelberg, 401 m nad mořem. Sousedy Wetzlaru jsou Gießen 12 km proti proudu řeky Lahn, Koblenz 80 km po proudu, Limburg an der Lahn 40 km na západ, Siegen 50 km na severozápad, Dillenburg 30 km na sever, Marburg 30 km na severovýchod a Frankfurt nad Mohanem 60 km jižně. Wetzlar a Gießen jsou dvě centra této malé aglomerace (má asi 200 000 obyvatel) uprostřed Hesenska. V nížinách Lahnu a Dillu, je stále více městských oblastí, které se propojují s Wetzlarem. Vysočiny na severozápad, severovýchod a jih od Wetzlaru jsou zalesněné a velmi řídce osídlené.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vznik města je neznámý, ale už v roce 897 byl na místě Wetzlaru postaven kostel. V roce 1180 se stal Wetzlar svobodným říšským městem (: \"Freie Reichsstadt\"), což znamenalo, že bylo v rámci Svaté říši římské národa německého fakticky nezávislým státem. Později byl vybudován klášter Řádu menších bratří. K obraně své nezávislosti potřebovalo město značné částky peněz. To vedlo k jeho úpadku roku 1370, kvůli němuž musela být například zastavena již započatá výstavba katedrály. Tato krize skončila až tehdy, kdy město umožnilo přistěhovalectví mnoha valonských uprchlíků roku 1586. Masivní růst města byl povzbuzen v roce 1693, kdy byl ze Speyeru do Wetzlaru přemístěn Říšský komorní soud (\"Reichskammergericht\"). Na tomto soudu působil krátkou dobu Johann Wolfgang Goethe jako koncipient (tehdy ještě bez šlechtického titulu). Wetzlar byl nucen vzdát se svého postavení jako říšského svobodného města v roce 1803 a následně byl získán do majetku kurfiřtským dómem v Mohuči. Svatá říše římská byla rozpuštěna v roce 1806, zanikl i Říšský komorní soud a město se propadlo do své druhé zásadní hospodářské krize. Vídeňský kongres (1815) rozhodl o připojení města k Prusku, i když Wetzlar nebyl s Pruskem nijak geograficky spojen (exkláva). K zavedení železnice došlo v roce 1862, vedlo to k zakládání mnoha továren včetně prominentního optického průmyslu. Staré Město (\"Altstadt\") bylo ušetřeno bombardování za druhé světové války, nicméně jiné oblasti města byly válkou těžce postiženy. Po druhé světové válce se stal součástí spolkové země Hesensko. V roce 1977 se město Gießen a 14 dalších obcí sloučilo do nového města Lahn, to ale bylo o dva roky později zrušeno kvůli silným protestům proti sdružení.", "section_level": 1}, {"title": "Obvody.", "content": "Wetzlar je rozdělen do 8 obvodů (Stadtteile):", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Základem wetzlarské ekonomiky je výroba v továrnách společností Leica (dříve Leitz) a Buderus, ale v optickém průmyslu je činných i mnoho jiných společností ve městě, jako je například producent fotoaparátů Minox a Zeiss (dalekohledy a objektivy). Tím se Wetzlar řadí mezi nejdůležitější centra německého optického průmyslu vedle Jeny a Oberkochenu. Město leží na dálnicích A45 a A480 a má přístup k několika železničních tratí vedoucím k Frankfurtu, Kasselu, Kolínu nad Rýnem, Cáchám, Siegenu a Koblenzu. Vzdálenost k frankfurtském letišti je cca 60 km.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Wetzlar nemá žádné vysoké školy, ale nachází se tu několik oddělení univerzity aplikovaných věd (polytechnike) Gießen-Friedberg. Nejbližší univerzita se nachází v Gießenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wetzlar je bývalé svobodné říšské město v německé spolkové zemi Hesensku. V dubnu 2005 žilo ve městě 53 000 obyvatel. Město je situováno severně od měst Frankfurt nad Mohanem a Wiesbaden. Známé je především neporušenou částí Staré město (Altstadt), které bylo jako jedno z mála ušetřeno bombardování za druhé světové války.", "tgt_summary": "Wetzlar est une ville d'Allemagne située dans le Land de Hesse. Elle est traversée par la Lahn. Elle compte environ habitants, et est connue pour être l’un des lieux de résidence de Goethe ainsi que le siège historique de Leica.", "id": 2024000} {"src_title": "Český lev", "tgt_title": "Lions tchèques", "src_document": [{"title": "Trofeje.", "content": "Vítězové cen Český lev získávají křišťálové trofeje, které od roku 2014 navrhuje český designér Jakub Berdych. V roce 2014 se jednalo o světelný kužel, ve kterém byl umístěn plastický zlacený lev. V roce 2015 soška prošla drobnou úpravou – trofej se zmenšila a lev, který je symbolem soutěže je ve 2D formě. Od roku 2015 je v rámci nestatutárních cen (cena filmových fanoušků, cena za nejlepší filmový plakát a cena za nejlepší studentský film) kromě diplomu rovněž udělována menší trofej ve tvaru elektronky se zlaceným proužkem a logem Český lev. Cenu navrhuje rovněž Berdych, autorem typografického konceptu obou trofejí je Tomáš Brousil.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie.", "content": "Soutěžní kategorie cen Český lev se od roku založení průběžně proměňují. Kromě nejsledovanějších kategorií, jako jsou herecké výkony, režie a film roku se udělují ceny za kameru, střih, zvuk, hudbu a další. Kategorie nejlepší výtvarný počin byla od roku 2014 rozdělena do tří podkategorií – nejlepší filmová scénografie, nejlepší kostýmy a nejlepší masky. Cenu filmových kritiků a teoretiků nahradily samostatné Ceny české filmové kritiky. Od roku 2015 se udělují ceny za televizní tvorbu, a to ve třech kategoriích. V prvním kole doporučí televizní provozovatelé do hlasování několik svých televizních počinů. V druhém kole o vítězích hlasují akademici ČFTA. Nominace a následně i ceny jsou udělovány v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie, nejlepší dramatický televizní seriál a nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál. Statutární ceny: Další ceny:", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší film.", "content": "Ve většině případů získává Českého lva za režii režisér vítězného filmu. Výjimku tvořily ročníky 2001 (vítězným filmem se stal \"Otesánek\" Jana Švankmajera, ale cenu za nejlepší režii obdržel Jan Svěrák za \"Tmavomodrý svět\") a 2007 (vítězným filmem se staly \"Tajnosti\" Alice Nellis, ale cenu za nejlepší režii obdržel Jan Svěrák za \"Vratné lahve\").", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší dokument.", "content": "Kategorie byla zřízena v roce 2009 pro tvorbu za rok 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší herci a herečky.", "content": "Několik herců a hereček získalo Českého lva víckrát, ať už za herecký výkon v hlavní roli (HR) nebo ve vedlejší roli (VR).", "section_level": 1}, {"title": "Plyšový lev.", "content": "Plyšový lev byla anticena kritiků za nejhorší film roku, podobně jako např. Zlatá malina. Jediný režisér, který si cenu osobně převzal, byl Zdeněk Tyc za film \"Už\". V dalším ročníku 1997 nebyla anticena udělena a od následujícího roku bylo její vyhlašování přesunuto z hlavního udílecího večera na večer nominační, posléze jen na tiskovou konferenci. Anticena byla zcela zrušena při revizi kategorií k Českému lvu 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Mimořádný přínos české kinematografii.", "content": "Kategorie byla několikrát přejmenována. Od svého počátku až do roku 1999 se jmenoval \"Dlouholetý umělecký přínos českému filmu\", od roku 2000 \"Dlouholetý přínos českému filmu\", od roku 2003 \"Dlouholetý umělecký přínos českému filmu\", od roku 2010 \"Mimořádný přínos českému filmu\", od roku 2011 \"Mimořádný přínos české kinematografii\", od roku 2012 \"Mimořádný přínos českému filmu\" a od roku 2013 se se navrátil jeho název zpátky k \"Mimořádný přínos české kinematografii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Český lev je česká filmová cena udělovaná od roku 1993. Ocenění symbolizuje křišťálová soška lva a je udělováno v několika kategoriích. V roce 2014 Český lev prošel reorganizací a soutěž nyní pořádá Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která ocenění Český lev uděluje již od roku 1995. ČFTA se skládá z filmových profesionálů jako jsou režiséři, kritici, producenti, herci a další odborníci napříč celým filmovým průmyslem. ", "tgt_summary": "Le Lion tchèque (Český lev en tchèque) est un prix de cinéma, créé en 1993, par la Vachler Art Company. Cette récompense prend la forme d'une statuette de lion, symbole tchèque.", "id": 3277} {"src_title": "Modern Talking", "tgt_title": "Modern Talking", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním úspěchem Modern Talking byla píseň „You're My Heart, You're My Soul“, kterou měl Dieter Bohlen napsanou ještě před založením skupiny. Následovaly slavné diskotékové hity s chytlavou melodií jako např. „You Can Win If You Want“, „Cheri Cheri Lady“, „Brother Louie“, „Atlantis Is Calling (S.O.S. For Love)“, „Geronimo's Cadillac“, „Jet Airliner“, „In 100 Years“. Po prvních úspěších se však objevily i první rozpory, za kterými prý stála především Andersova panovačná manželka Nora Balling. V roce 1987 se skupina rozpadla hádkou v médiích. Thomas Anders i Dieter Bohlen se věnovali svým sólovým projektům. Anders začal vydávat sólová alba zejména ve Spojených státech a Bohlen rozjel svůj (úspěšnější) projekt Blue System. V letech 1998 až 2003 se oba dali opět dohromady poté, co manželka Nora opustila Thomase Anderse v USA s jiným milencem. Modern Talking natočili znovu staré hity, přidali řadu nových písniček a vydali několik alb. Poslední nese příznačný název The Final Album s podtitulem \"The Ultimate Best Of\". Jde o kompilaci jejich předchozích největších hitů, které jim pomohl rapper Eric Singleton zremixovat( nová verze Brother Louie a You're My Heart, You're My Soul) Následovaly i nové písně( např Sexy Sexy Lover, China In Her Eyes, Don't Take Away My Heart, You're Not Alone, Last Exit to Brooklyn a Win The Race) Od roku 2003 se opět věnují pouze svým sólovým dráhám. Dieter Bohlen je porotcem německé soutěže \"Deutschland sucht den Superstar\" (Německo hledá superstar), píše knihy o sobě. Thomas Anders dál vydává sólová alba a koncertuje sám. V roce 2016 vydal nové album s názvem History, kde nazpíval několik svých starých písní a taky několik nových( Lunatic Girl, Take a Chance)", "section_level": 1}], "src_summary": "Modern Talking byla německá hudební skupina (duo), jejíž členové Dieter Günther Bohlen (zpěvák, skladatel, textař a producent) a Thomas Anders vl. jménem Bernd Weidung (zpěvák) se úplně poprvé setkali při spolupráci v roce 1983. V létě roku 1984 se Dieter Bohlen zeptal Thomase Anderse, z jehož hlasu byl nadšený, jestli by s ním nenazpíval titul „You're My Heart, You're My Soul“ a Thomas odpověděl okamžitě kladně. Úspěch písně však na sebe nechal čekat až do ledna 1985. A tak se stalo, že na začátku roku 1985 vystoupili v televizním pořadu „Formel 1“ a „Tele-Illustrierte“ dva mladíci. Jeden s dlouhou havraní hřívou a uhrančivým pohledem a druhý blonďák se širokým úsměvem. Říkali si Modern Talking a zazpívali píseň „You're My Heart, You're My Soul“. Zatím ani netušili, že díky této písni brzy získají mnoho zlatých a platinových desek, pro jejichž transport bude nutné využít vysokozdvižných vozíků. Modern Talking bývají zařazováni do hudebních stylů eurodance, euro disco a synthpop. D. Bohlen vystudoval podnikovou ekonomickou školu na univerzitě v Göttingenu, T. Anders nedokončil vysokoškolská studia hudby a germanistiky, jelikož dal přednost kariéře zpěváka.", "tgt_summary": "Modern Talking est un groupe de pop allemand. Constitué de Dieter Bohlen et Thomas Anders, le groupe est actif entre 1982 et 1987, puis 1998 et 2003. ", "id": 509680} {"src_title": "Přepočet hvězda-trojúhelník", "tgt_title": "Théorème de Kennelly", "src_document": [{"title": "Odvození vztahů pro transfiguraci.", "content": "Rovnice pro odvození přepočtu hvězdy na trojúhelník plynou ze srovnání hodnot impedancí při odpojení jednoho bodu. Rovnice pro odvození přepočtu trojúhelníku na hvězdu plynou ze srovnání hodnot admitancí při připojení dvou bodů na stejný potenciál (tj. zkratování dvou bodů).", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání zapojení do hvězdy a do trojúhelníku.", "content": "Nejčastějším případem v praxi je situace při zapojování spotřebičů ve třífázové soustavě, kdy jsou všechny odpory nebo impedance zapojované do hvězdy nebo do trojúhelníku stejné nebo téměř stejné. Při ekvivalentním zapojení podle výše uvedených přepočtů je výkonové namáhání prvků stejné, ve hvězdě je vyšší napěťové namáhání prvků, v trojúhelníku tečou vyšší proudy. U cívek nebo kondenzátorů zjišťujeme, že energie v jednotlivých prvcích vychází stejně, takže změnou zapojení nic nezískáváme. Při přepojení spotřebičů z trojúhelníku do hvězdy dochází ke zvýšení napětí na spotřebičích, konkrétně ve třífázové soustavě u symetrického spotřebiče jde o zvýšení napětí na násobek odmocniny ze tří, zároveň se nám však snižuje proud v zapojení trojúhelníku na třetinu. Možností využívanou u elektrických motorů je postupné přepnutí mezi zapojeními hvězda/trojúhelník. Rozjezd se tedy odehrává v zapojení hvězdy, kdy je na krátký čas zvýšeno napěťové zatížení, ale menší proudy nám například nevyhodí při náhlém proudovém nárazu pojistky. Pro samotné přepnutí se využívají nejčastěji časová relé i s mechnicky blokovanými kontakty. Po přepnutí se dostává elektromotor do zapojení trojúhelníku, kde již není takové napěťové zatížení jednotlivých prvků a je tak vhodnější pro dlouhodobý provoz. U velkých elektromotorů, kde se při rozběhu používá časové přepnutí hvězda/trojúhelník a napájení 3×400 V, musí být vinutí dimenzované na 400/690 V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pro odpory nebo v obvodu harmonického střídavého proudu impedance zapojené ve hvězdě platí, že je možno je nahradit ekvivalentním zapojením do trojúhelníku. Zapojení do trojúhelníku se v elektrotechnice někdy označuje také písmenem \"D\", zapojení do hvězdy písmenem \"Y\". Zapojení do trojúhelníku a zapojení do hvězdy jsou základním způsobem zapojení elektrických spotřebičů ve třífázové soustavě. ", "tgt_summary": "Le théorème de Kennelly, ou transformation triangle-étoile, ou transformation Y-Δ, ou encore transformation T-Π, est une technique mathématique qui permet de simplifier l'étude de certains réseaux électriques. ", "id": 449785} {"src_title": "High-Definition Multimedia Interface", "tgt_title": "High-Definition Multimedia Interface", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj HDMI 1.0 začal 16. dubna 2002 s cílem vytvořit zařízení zpětně kompatibilní s DVI, které se v tu dobu vyskytovalo na většině HD televizorů a přehrávačů DVD. HDMI bylo vytvořeno k vylepšení DVI pomocí menšího konektoru s přidanou podporou pro přenos zvuku. Vzhledem k úspěšnosti na trhu (v roce 2004 prodáno 5 milionů zařízení s HDMI, v roce 2007 143 milionů) se stal z HDMI celosvětový standard.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konektory.", "content": "V současnosti existují čtyři typy konektorů HDMI: A, B, C, D. Typy A a B jsou definovány od verze 1.0, typ C až od verze 1.3 a typ D od verze 1.4.", "section_level": 2}, {"title": "Délka kabelu.", "content": "HDMI nedefinuje maximální délku kabelu. Jediným omezením je útlum signálu. Délka tudíž závisí na konstrukci a kvalitě materiálů, které byly použity. HDMI 1.3 definuje dva druhy kabelů: Běžný kabel HDMI může dosáhnout délky 12 až 15 metrů. U kabelů do 5 metrů může kabel kategorie 1 dosáhnout kvalit kategorie 2. Delší kabel může způsobit nestabilitu a blikání na obrazovce. Existují i převodníky a nástavce, které jsou schopné pomocí kabelu Cat5 prodloužit HDMI až na 50 metrů a nástavce HDMI založené na optických vláknech lze použít i přes 100 metrů. Od začátku roku 2012 se kabely neoznačují číslem verze, ale slovně", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita s DVI.", "content": "Signál DVI je kompatibilní s rozhraním HDMI, a to bez ztráty kvality obrazu (výstup DVI, vstup HDMI). Neumožňuje ale samozřejmě přenos zvuku nebo signálů z dálkového ovládání (Mimo grafické karty AMD řad Radeon HD, které při správném rozmístění pinů v redukci dokáží přenášet i zvuk.). Tento problém musí být řešen adaptéry či přídavnými kabely. Opačně ale kompatibilita již fungovat vždy nemusí (výstup HDMI, vstup DVI). Audio data se totiž přenášejí po stejných vodičích jako obraz (nikoliv odděleně). Je tedy možné, že zařízení se vstupem DVI si se zvukovými daty neporadí (neodfiltruje je) a ve výsledku bude zařízení natolik zmateno, že nedokáže obraz zobrazit.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HDMI 1.0.", "content": "Uvedeno 9. prosince 2002", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.1.", "content": "Uvedeno 20. května 2004", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.2.", "content": "Uvedeno 8. srpna 2005", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.3 - HDMI STANDARD.", "content": "Uvedeno 22. června 2006.", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.4 - HDMI HIGH SPEED with ETHERNET.", "content": "Uvedeno 28. května 2009", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 2.0 - PREMIUM HDMI HIGH SPEED.", "content": "Uvedeno 4. září 2013", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 2.1 - HDMI ULTRA HIGH SPEED.", "content": "Uvedeno 29. listopadu 2017", "section_level": 2}], "src_summary": "HDMI je zkratka anglického označení High-Definition Multi-media Interface nekomprimovaného obrazového a zvukového signálu v digitálním formátu. Může propojovat například satelitní přijímač, DVD přehrávač nebo videopřehrávač/VHS s kompatibilním zobrazovacím zařízením, jako například televizor s plazmovou obrazovkou pro systém domácího kina. Alternativou je DisplayPort. ", "tgt_summary": "Le (HDMI) (en français, « Interface Multimédia Haute Définition ») est une norme et interface audio/vidéo totalement numérique pour transmettre des flux chiffrés constitués de données vidéo non compressées et des données audio pouvant être compressées. Elle est destinée au marché grand public. ", "id": 630026} {"src_title": "Kolonialismus", "tgt_title": "Colonialisme", "src_document": [{"title": "Typy kolonialismu.", "content": "Historicky je možné odlišit několik typů moderního kolonialismu: Jako všechny typologie je i tato typologie pomocná a nevystihuje pojem kolonialismu v celé jeho šíři.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní moderní koloniální velmoci.", "content": "Pokud ponecháme stranou řeckou kolonizaci nebo formy hegemonie, spojené s Perskou říší, říší Alexandra Velikého, Římskou říší, Čínou nebo Osmanskou říší ad., které jsou označovány jako imperialismus, moderní kolonialismus je asociovaný s následujícími zeměmi: V Evropě: Mimo Evropu:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny kolonialismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objevení Ameriky a období iberské koloniální expanze.", "content": "V obecném pojetí začínají dějiny moderního kolonialismu s objevením Ameriky (respektive Amerik: Jižní, Střední a Severní) po roce 1492. Už kolem poloviny 15. století ale Portugalci objevovali a navazovali první kontakty na západním pobřeží Afriky. Počátek kolonialismu je tak spojen s dobou tzv. objevných plaveb, ve kterých od konce 15. až do poloviny 16. století dominovali právě Portugalci a Španělé. Pod španělskou vlajkou se vylodil Kryštof Kolumbus na ostrovech Karibiku. Španělští a portugalští conquistadoři během zhruba 50 let postupně objevili většinu Jižní, Střední Ameriky a jih Severní. Již v roce 1494 smlouvou z Tordesillas došlo ke geografickému rozdělení sféry vlivu mezi Španělsko a Portugalsko, a to podél severo-jižního poledníku, 370 mil od Kapverdských ostrovů. Toto dělení umožňovalo Portugalcům kontrolu nad zhruba dnešní Brazílií. Zatímco Španělé se zaměřovali téměř výlučně na Ameriku (s několika výjimkami jako byla například Španělská Východní Indie), Portugalci měli od 15. století zájmy také v Africe a v Asii (například Goya na Indickém poloostrově, misie v Japonsku, Macao). Objevení Ameriky a počátek jejího kolonizování byl významný také z hlediska kulturního a biologického. Během relativně krátké doby došlo díky kolonizaci k revoluční výměně mezi Starým a Novým kontinentem, který se týkal zemědělských produktů respektive biologické změny (výměna se týkala rostlin, zvířat ale také nemocí), tato kulturně-biologická výměna je odborně nazývána Kolumbovskou výměnou (\"Colombian exchange\"). V tomto smyslu změnilo objevení Ameriky a její kolonizování evropskou ale i americkou a následně i asijskou, africkou či australskou krajinu, jídelníček i kulturní zvyky.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Anglie, Francie a Nizozemí v 17. století.", "content": "Zatímco první polovinu 16. století dominovali evropskému kolonialismu jako novému jevu v evropských dějinách Španělé a Portugalci, situace se změnila po polovině 16. století s postupným nástupem dvou nových velmocí Anglie a Francie. Španělsko a Portugalsko si své kolonie nicméně udržely do začátku 19. století a v některých případech až do poloviny 20. století. Od počátku 17. století se k Anglii a Francii připojuje třetí významný hráč, kterým bylo Nizozemí. Anglie a Francie se nejprve zaměřily na osídlovací kolonialismus v Severní Americe (tzn. na sever od Španěly kontrolovaného Nového Španělska). V Severní Americe se setkáváme během 17. století také s několika pokusy o kolonizaci ze strany Švédů (stát Delaware) a Nizozemců (Nový Amsterdam, dnes New York). Tyto pokusy ale neuspěly tváří v tvář anglicko-francouzské konkurenci. Naopak Nizozemci byli relativně velmi úspěšní v oblastech především jihovýchodní Asie, ale na rozdíl od Španělů nebo Angličanů dávali přednost spíše kontrole obchodní výměny a dovozu do Evropy, než budování rozsáhlých více či méně centralizovaných koloniálních administrativ. V 18. století vedl konkurenční boj o kolonie v Severní Americe a v Indii k několika krvavým konfliktům mezi Velkou Británií a Francii se spojenci. K nejvýznamnějším patří sedmiletá válka, která byla bojována na celkem třech kontinentech – v Evropě, Asii (Indie) a v Severní Americe. Výsledky sedmileté války předznamenaly nástup Velké Británie jako největší koloniální říše v moderních dějinách, ke kterému došlo v 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko jako koloniální říše.", "content": "V souvislosti s kolonialismem je nutné zmínit také případ Ruské říše. Je nepochybné, že některé expanzivní prvky politiky Ruské říše je možné považovat za koloniální politiku. Šlo například o dobývání a osídlování Sibiře, které začalo v 16. století. Osídlení a kontrola severoamerické Aljašky mezi roky 1741–1867 je dalším příkladem ruské koloniální expanze. Ruská politika 19. století ve Střední Asii i na Kavkaze vykazovala také celou řadu prvků kolonialismu exploatačního typu doplněného ideologií civilizační mise. Stejné prvky vykazovala politika Ruska vůči Číně (Mandžusko) ke konci 19. a na začátku 20. století. Na druhou stranu je ale nutné zmínit poněkud odlišný charakter Ruské říše, který byl ovlivněn na prvním místě geografií. Ruská expanze neměla námořní respektive zámořský charakter a často spíše geostrategické než obchodní motivy. Například charakter a síla ruské flotily byla v 18. a 19. století více méně regionální. Není možné si také nevšimnout, že ruská expanze směřovala do \"blízkého\" zahraničí, ale postrádala globální či transkontinentální charakter (odhlédneme-li od toho, že se Rusko rozkládalo a rozkládá na dvou kontinentech v Evropě a v Asii). Prodej Aljašky v roce 1867 nakonec ukázal, že Rusko na transkontinentální charakter expanze rezignovalo. Kromě toho mělo ruské impérium v oblasti mezinárodního obchodu a výměny spíše okrajové postavení. I přes koloniální expanzi bylo ještě v 19. století závislé na vývozu obilí na západ Evropy a obecně tvořilo relativně uzavřený trh. Na rozdíl od ostatních koloniálních zemí, Rusko také zaostávalo v řadě dalších společenských jevů (na prvním místě šlo o absenci silných středních vrstev, které byly základem pro moderní kapitalismus), které byly v západoevropském případě úzce navázány na kolonialismus. Kromě toho je více než sporné, zda byla ruská expanze na Západ – do oblasti Pobaltí, Polska a Finska, ale nakonec i Gruzie kolonialismem. V tomto ohledu je vhodnější hovořit spíše o imperialismu a zdůraznit skutečnost, že Rusko bylo v době své imperiální existence vnitrozemsky orientovanou mnohonárodní říší podobně jako Rakousko-Uhersko.", "section_level": 2}, {"title": "Americká revoluce a nezávislost Latinské Ameriky.", "content": "Druhá polovina 18. století a počátek 19. století znamenaly krizi moderního kolonialismu, a to právě v oblastech, kde koloniální velmoci užívaly politik osídlovacího kolonialismu. Příchozí kolonizátoři se během několika generací již necítili vázáni k mateřské zemi a přijali vlastní identitu. Skutečnost, že mateřská země zaváděla často politiky, které místní osídlení politicky nebo ekonomicky diskriminovala, vedla postupně ke vzniku opozice. V Severní Americe se nakonec politice Velké Británie postavilo 13 severoamerických kolonií na východním pobřeží a zformovalo nový nezávislý stát – Spojené státy americké. Tato situace se netýkala Kanady a jihu dnešních Spojených států (Louisiana a Florida, Texas a Nové Mexiko, Kalifornie). Jestliže byly motivy americké revoluce ekonomicko-politické je možné říci, že motivy latinsko-amerického osvobozeneckého hnutí na počátku 19.století byly spíše politicko-ekonomické. Během prvním dvaceti let 19. století se v Latinské Americe zformovalo několik, formálně nezávislých států. Brazílie získala nezávislost v roce 1822. Roku 1889 byla v Brazílii svržena monarchie a vyhlášena republika. Problémem ale zůstávala jejich pokračující ekonomická a kulturní závislost na Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Nové koloniální země.", "content": "Mnohem více než na Ameriku se ale zájem koloniálních velmocí zaměřoval v 19. století na Asii a Afriku. Zatímco Španělé, Portugalci a Nizozemci v 19. století ustoupili spíše do pozadí, objevili se během 19. století noví aktéři kolonialismu: Belgie, Německo, Itálie, Japonsko a konečně i Spojené státy. Nicméně nikomu z nich se nepodařilo zpochybnit pozici Velké Británie, která v 19. století upevnila svoji nadvládu ve své nejvýznamnější kolonii – v Indii. Skutečností také bylo, že území, která nebyla ještě kontrolována (a tedy mohla být kolonizována) byla v 19. století malá. V podstatě se jednalo o oblast Afriky, kde mezi sebou soupeřily Velká Británie, Francie, Německo, Belgie a Itálie. V Asii se do hry přidalo ve druhé polovině 19. století také Japonsko, jehož koloniální expanze se zaměřovala na Korejský poloostrov a do Číny, což vedlo ke konfliktu s Ruskem. Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním zemím na konci 19. století v souvislosti se španělsko-americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Je nakonec symptomatické, že jako výsledek porážky Německa došlo k odejmutí jeho kolonií ve střední Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Dekolonizace.", "content": "Meziválečné období je možné charakterizovat jako dobu největšího rozkvětu britsko-francouzského kolonialismu. Nicméně i tak kolonialismus směřoval ke své další, tentokrát konečné krizi, která se plně projevila po druhé světové válce. Symbolickým počátkem dekolonizace bylo dosažení samostatnosti nejvýznamnější britské kolonie Indie v roce 1947. Během 50. let 20. století zasáhla vlna dekolonizace oblasti jižní Asie, a to především francouzské Indočíny. Na začátku 60. let 20. století se dekolonizační hnutí rozšířilo do Afriky, kde během této doby vzniklo několik desítek nových států. Je nutné připomenout, že ke dekolonizaci docházelo v kontextu Studené války a jejího bipolarismu. Dekolonizace tak byla vnímána jako vytvoření mocenského vakua a obě soupeřící strany se snažily nově vzniklé státy a režimy dostat na svou stranu. Pokusy o tzv. hnutí nezúčastněných zemí, ve kterém byly vedle Jugoslávie zastoupeny největší dekolonizované země (Indie, Egypt, Kuba a mnoho dalších) stát mimo bipolární dělení světa nebyly úspěšné. V celé řadě případů USA nebo SSSR nepřímo i přímo zasahovaly do politiky v nově osamostatněních zemích (Kongo nebo Angola) a často také negativně narušovaly jejich vývoj. Dekolonizace a bipolarismus stály také za zrozením konceptu tzv. Třetího světa. O významu kolonialismu svědčí, že statisticky bylo kolem roku 1930 celkem 84,6% povrchu planety Země kolonizováno jednou z moderních koloniálních velmocí. Pouze části Arábie, Persie, Afghánistánu, Mongolska, Tibetu, Číny, Siamu a Japonsko nebyly zahrnuty pod formální koloniální nadvládu.", "section_level": 2}, {"title": "Diskuze o významu a důsledcích moderního kolonialismu.", "content": "Diskuze o významu, ale také dopadech moderního kolonialismu je velice komplexní problém. Naneštěstí do posuzování významu kolonialismu často zasahují různé ideologické pozice a snahy kolonialismus ospravedlnit či jej naopak očernit. V 19. století byl kolonialismus pokládán za zcela legitimní formu civilizačního procesu. Evropané se tímto způsobem snažili ospravedlnit svou koloniální nadvládu a často zamlčovali její ekonomickou a exploatační roli, zdůrazňujíce misijní nebo charitativní politiky (zakládání škol a nemocnic, modernizace atp.). Civilizační mise sloužila jako hlavní argument v pozitivním vnímání kolonialismu. Tento argument není možné plně pochopit bez odkazu na dva další jevy, kterými jsou eurocentrismus a rasismus. Evropané si díky koloniální expanzi vykonstruovali představu o nadřazenosti všeho evropského. Ve střetávání se nebo setkávání se s jinými kulturami a civilizacemi tak stavěli tu evropskou nejvýše a evropskou zkušenost pokládali za univerzální zkušenost. Kromě toho se od 16. století v Evropě začal objevovat koncept rasy, který hierarchizoval lidské jedince do několika skupin podle barvy pleti a dalších fyziognomických a kulturních kritérií. Během 18. století byl koncept rasy vědecky rozpracován a sloužil jako nástroj k ovládání a vykořisťování po celé 19. století a částečně také ještě ve 20. století. Rasismus a kolonialismus jsou jevy, které není možné od sebe oddělit. V této souvislosti je dobré připomenout také moderní otroctví a jeho význam pro kolonialismus. Diskuze o významu kolonialismu je také významně ovlivněna rozdílnými zkušenostmi s kolonialismem v metropoli a v kolonii. Zatímco metropole má tendenci vidět v kolonialismu slavné období pro dějiny daného národa, v koloniích převažuje spíše negativní hodnocení kolonialismu jako exploatace, zvůle a příčin řady současných problémů. V posledních třiceti či čtyřiceti letech jsou největší koloniální metropole nicméně konfrontovány s důsledky kolonialismu například v podobě příchodu imigrantů ze svých bývalých kolonií, který vede k závažným celospolečenských a kulturním změnám v zemích jako je Velká Británie, Francie nebo Belgie. Tato konfrontace s koloniálním dědictvím vede v některých případech k revizi jeho chápání. V globálním měřítku je význam kolonialismu naprosto zásadní. Řada autorů jako například James M. Blaut, André Gunder Frank, Janet Abu-Lughod a další poukazuje na skutečnost, že teprve objevení a kolonizování Ameriky bylo příčinou vzestupu Evropy (respektive západní Evropy), která byla doposud spíše periferii. Kolonizování Ameriky a vybudování transatlantického obchodu vedlo k možnosti prvotní akumulace kapitálu v Evropě a k její následné globální expanzi. Tito autoři tak ukazují na to, že to nebyla Evropa sama o sobě, co zaručilo její globální nadvládu. Stejně tak se v této souvislosti hovoří o tom, že to bylo setkání s \"druhým\" (neevropskou kulturou) v měřítku, které umožnil kolonialismus, jež vedlo k definování některých prvků evropské identity a Západu. Význam kolonialismu je také diskutován v souvislosti s globalizací či světosystémem I. Wallersteina. V obou případech má kolonialismus nezaměnitelné místo, ale jedná se spíše o snahu o jeho (jakkoli kritické) interpretování z pohledu Západu. Diskuze o významu a dopadech kolonialismu má zásadní význam v bývalých koloniích. Ve všech případech kolonialismus měl a má konkrétní politické, hospodářské a kulturní důsledky, které se ale značně liší podle zemí a kontinentů. Jedním z významných snah o obecné vysvětlení významu kolonialismu je tzv. teorie závislosti. V rámci této teorie se zdůrazňuje nerovné postavení kolonií ve vztahu k metropoli, které se promítalo a nadále promítá v postavení a možnostech bývalých kolonií v rámci světové ekonomiky. Vztah mezi (bývalou) kolonii a metropolí je charakterizován pomocí kategorii satelitu a metropole (Andre Gunder Frank) nebo periferie a jádra (I. Wallerstein). Ekonomicky se závislost projevuje v dělbě práce, ve které se kolonie zaměřuje na produkci primárních surovin pro metropoli. Metropole potom produkuje sekundární zboží: často se ale jedná rovněž o klíčové technologie. Vedle závislosti ekonomické je závislost kulturní a politická. Například v Latinské Americe (z její zkušenosti teorie vychází) došlo k tomu, že se ziskem politické nezávislosti byla moc přesunuta z koloniálních pánů na místní elity, které vytvořily politické oligarchie. Tyto elity byly často zainteresovány na pokračování koloniální obchodní výměny, jelikož z ní jako majitelé velkých statků, dolů atp. profitovali. Tato závislost politických elit byla ještě doplněna kulturními vazbami na Evropu, které byly také důsledkem evropského kulturního imperialismu a eurocentrismu. Kromě toho latinsko-americké oligarchie představovaly často kreolskou menšinu v těchto zemích, čímž docházelo k další reprodukci rasově založeného systému nadvlády. Další účastníci diskuze se pokusili o interpretaci důsledků kolonialismu v globálním měřítku pomocí pojmu nerovnoměrné výměny (uneven exchange) či nerovného rozvoje. K hlavním zastáncům této interpretace patří Afričan Samir Amin. Obhájci kolonialismu argumentují přínosem pro kolonizované země plynoucím z rozvoje ekonomiky a politické infrastruktury nutné pro modernizaci a demokracii. Poukazují na bývalé kolonie jako Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Hongkong a Singapur jako příklady úspěšného postkoloniálního rozvoje. Tyto národy však nereprezentují většinový trend postkoloniálního vývoje, protože jsou to ve skutečnosti národy původně evropských osadníků nebo obchodní města. S kolonialismem je také úzce spojena problematika rozvoje. Teorie modernizace jako jedna z teorií rozvoje v 50. a 60. letech 20. století problém kolonialismu téměř ignorovala a navrhovala úzce západní recepty na dosažení rozvoje postkoloniálních ekonomik jako byly investice do průmyslu nebo sekularizace a demokratizace. Mnozí její kritici tak poukazují na její koloniální zakotvení, a to v tom smyslu, že užívala paternalistický a úzce eurocentrický pohled, který byl mocensky zabarven a napomáhal k udržení západní nadvlády i bez kolonialismu (neokolonialismus). Konečně se kritiky dočkala i samotná myšlenka rozvoje, založená opět na úzce západním, lineárním vidění času (směřování od-k) a skryté nadřazenosti všeho západního. V rámci této kritiky se hovoří také o problematizování chudoby, která se stala pro Západ problémem až během 40. let 20. století v souvislosti s inaugurační řečí prezidenta H.S. Trumana. V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci. V tomto ohledu se užívá také termín postkolonialismus. Kritikové kolonialismu jako třeba Frantz Fanon a Aime Cesaire poukazují na politické, psychologické a morální škody, které kolonialismus páchá. V této souvislosti se diskutují problémy jako je kulturní hybridita nebo problematika \"podřízeného\" tzv. \"subaltern studies\". Další autoři (Anibal Quijáno) hovoří o rasistické podstatě globální dělby práce, kterou kolonialismu vybudoval a na které je postavena současná globální ekonomika. Edward Said zase připomenul, do jaké míry kolonialismus ovlivnil evropské vidění jiných kultur a civilizací i to, do jaké míry se na tomto v podstatě ideologickém zkreslení podílela evropská věda. Said tento jev interpretuje jako orientalismus. Neokoloniální a postkoloniální kritika dále poukazuje na přetrvání mechanismů západní nadvlády v bývalých koloniích a na odlišné prostředky této nadvlády než v koloniální minulosti.", "section_level": 1}, {"title": "Koloniální nostalgie.", "content": "Průzkum britské agentury YouGov v roce 2014 ukázal, že 59 % Britů považuje Britské impérium za „něco, na co mohou být hrdí“ a jen 19 % „cítí hanbu“ za koloniální impérium a jeho zločiny. 34 % Britů by si přálo, aby impérium stále existovalo, zatímco 45 % Britů by si existenci impéria nepřálo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolonialismus představuje rozšiřování svrchovanosti určitého národa na teritorium a lid mimo vlastních hranic, často za účelem zlepšení vlastní ekonomiky prostřednictvím využívání domorodých přírodních zdrojů, pracovní síly a místního trhu. ", "tgt_summary": "Le colonialisme est une doctrine ou une idéologie justifiant la colonisation entendue comme l'extension de la souveraineté d'un État sur des territoires situés en dehors de ses frontières nationales. La notion intellectuelle du colonialisme est cependant souvent confondue avec la pratique même de la colonisation étant donné que l'extension de sa souveraineté par un État implique dans les deux cas la domination politique et l'exploitation économique du territoire annexé. ", "id": 1827360} {"src_title": "Martin Niemöller", "tgt_title": "Martin Niemöller", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Martin Niemöller byl syn luterského faráře Heinricha Niemöllera a jeho ženy Pauly, rozené Müller. V letech 1910–1919 sloužil u císařského námořnictva, za první světové války byl kapitán ponorky. Po válce byl krátký čas členem Freikorps. V roce 1919 se oženil s Elsou (rozená Bremer) a začal studovat teologii v Münsteru (1919–1923). V roce 1931 se stal farářem evangelického kostela sv. Anny v Dahlemu. Jako umírněný nacionalista nejdříve podporoval Hitlera a vítal jeho příchod k moci. Výmarskou republiku odmítal, mluvil o ní jako o létech temnoty. Ve své autobiografii z roku 1933 \"Vom U-Boot zur Kanzel\", která získala oficiální podporu nacistů a stala se v Německu bestsellerem, vyjádřil tuto myšlenku i naději, že Hitler přinese Německu oživení a národní hrdost. Postupem času však začal Hitlera i nacismus vnímat jinak a začal se vzpírat myšlenkám, které šířil. Protože nacismus postupně ovládal řídící struktury protestantských církví, založil na podzim 1934 \"Vyznávající církev\", která v sobě postupně sdružila většinu protinacisticky smýšlejících protestantů, odmítajících antikřesťanské a rasistické doktríny nacismu. Představitelé této církve postupně stupňovali svůj odpor, což vedlo k tomu, že 30. června 1937 byl Niemöller jakožto nejvýraznější z nich zatčen. Postupně byl vězněn v několika vězeních a koncentračních táborech, dočkal se však konce války. Byl dlouholetým členem Ekumenické rady církví (1948–1975), v letech 1961–1968 dokonce jejím prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "Známý je jeho citát, kterým stručně popsal jeden z hlavních důvodů snadného úspěchu nacistů v Německu. Uchovaly se mnohé jeho verze zmiňující navíc např. Židy nebo katolíky (originální podoba z roku 1946 nebyla nikde zapsána a Niemöller jej zmínil patrně v různých podobách. Zde je poslední podoba výroku podle Niemöllera z roku 1976:", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Niemöller (14. ledna 1892, Lippstadt – 6. března 1984, Wiesbaden) byl německý teolog, luterský pastor, zakladatel a vůdce \"Vyznávající církve\" a jeden z nejvýraznějších protestantských odpůrců nacismu.", "tgt_summary": "Emil Gustav Friedrich Martin Niemöller, né le à Lippstadt et mort le à Wiesbaden, est un pasteur, théologien allemand et créateur de l'Église confessante.", "id": 189189} {"src_title": "Universal Mobile Telecommunications System", "tgt_title": "Universal Mobile Telecommunications System", "src_document": [{"title": "Struktura UMTS sítě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "UE - Uživatelská stanice.", "content": "UE se rozumí uživatelská stanice, obecně mobilní telefon či terminál schopný přistupovat k UMTS síti. Často je také používáno původní označení z GSM standardů Mobile Terminál (MT) nebo Mobile Station (MS) – je často velmi obtížně zřetelné, jaký praktický rozdíl je mezi těmito pojmy. My se budeme pro jednoduchost držet tvrzení, že všechny tři tyto pojmy jsou vzájemně zaměnitelné, už proto, že ani sám standardizátor nemá ve výkladu rozdílu příliš jasno. UE v některých výkladech není součástí obecného konceptu UMTS sítí, ale argument, že bez uživatelských stanic by byla síť jaksi nekompletní, lze jistě akceptovat.", "section_level": 2}, {"title": "UTRAN/GERAN – Obecná rádiová přístupová síť.", "content": "Mobilní telefony nebo obecněji uživatelské stanice komunikují s rádiovou přístupovou sítí (RAN – Radio Access Network). Může se jednat buď o nově vybudovanou síť s mnohonásobným přístupem W-CDMA na kmitočtech 1900–2200 MHz označovanou UTRAN (UMTS Terrestrial Radio Access Network) nebo o standardní GSM rádiovou síť na kmitočtech v pásmu 900 nebo 1800 MHz nazývanou GERAN (GSM EDGE Radio Access Network). Standard IMT-2000 ponechává do jisté míry otevřenou otázku, jak má RAN vypadat s tím, že se tak otvírají dveře budoucím rozšířením a standardům. Jako RAN mohou sloužit již existující rádiové digitální standardy jako GSM BSS, DECT, digitální TV, HiperLAN, nebo dva nové standardy, které přináší UMTS koncept – tedy UTRAN a USRAN. Komerčně se prosazuje zatím pouze UTRAN \"(UMTS Terrestrial Radio Access Network)\" jakožto pozemní rádiové síti zajišťující přístup k jádru sítě. Koncept USRAN je v současné době spíše v záměru než že by existoval jako hotový standard, jedná se totiž o satelitní rádiovou přístupovou síť \"(UMTS Satelite RAN)\" a zatím není firma, která by aplikaci USRAN plánovala. Zatímco standardní GERAN sestává z BTS (\"Base Transceiver Station\") a BSC (\"Base Station Controller\"), základnové stanice v UTRAN se nazývají Node B (Node A neexistuje, B označuje slovo Base, tedy základnový uzel) – jde o ekvivalent pojmu BTS v GSM sítích. A dále RNC, Radio Network Controller, ovladače rádiové sítě, který v GSM sítích nazýváme BSC. Odlišné označení v GSM a UMTS síti má zabránit zmatkům, jaké sítě se pojem týká.", "section_level": 2}, {"title": "CN – Jádro sítě.", "content": "Jádrem sítě se rozumí samotný soubor služeb poskytovaných UMTS sítí a rozhraní k ostatním službám, do nichž může uživatel UMTS sítě přistupovat – především pak do jiných telefonních sítí nebo například do internetu. Opět základní idea standardu IMT-2000 předpokládala, že bude možno GRAN (a tím i uživatele přes tento GRAN připojený) propojovat do více jader sítě, například do GSM či ISDN, dnes se ale spíše předpokládá, že pro nasazení UMTS se bude používat společné jádro sítě pro UMTS a GSM, tedy že operátor upgraduje svoje stávající GSM jádro sítě tak, aby vyhovovalo požadavkům UMTS. Jádro sítě je rozděleno do tzv. domén, podle použité metody přepojování: Do UMTS od Release 5 je zařazen IP Multimedia subsystém, který má umožnit postupný přechod k přenosu telefonní hovorů (obecně multimediálních relací) paketově spínanou doménou.", "section_level": 2}, {"title": "Okruhově spínaná doména.", "content": "Okruhově spínaná doména označovaná jako CS, \"circuit switched\", je nejstarší doménou podporovanou v GSM sítích od prvních návrhů standardu. V rámci této domény se pro uživatele vytváří vyhrazený nepřerušovaný okruh, který přenáší uživatelovu komunikaci se zvolenou službou. Kapacita pro komunikaci je po celé délce přenosové trasy po celou dobu komunikace vyhrazena jen pro tohoto uživatele. Klasickým příkladem služby určené pro CS doménu je telefonní hovor, kdy komunikační kanál je neustále vyhrazen (sepnut) pro jednoho uživatele a ten se o něj s nikým nedělí. Vyhrazení je zrušeno v okamžiku ukončení hovoru a teprve tehdy může být kanál použit pro dalšího uživatele. CS doména je vhodná pro transport služeb, u nichž je důležitá plynulost toku. Za takové služby se obecně považuje právě telefonování nebo videokonferenční hovor, protože i drobné zpoždění doručení dat zde má za následek výrazné problémy s kvalitou služby, například v případě telefonního hovoru nepřirozené přerušování a trhání hovoru. Okruhově spínaná doména zahrnuje v jádru sítě VLR, MSC a GMSC.", "section_level": 3}, {"title": "Paketově spínaná doména.", "content": "Paketově spínaná doména přišla do GSM sítí spolu s potřebou rychlých datových přenosů a spolu s definicí GPRS. UMTS architektura tuto doménu vlastně beze zbytku přejala a označujeme ji jako PS, \"packet switched\". Tato doména nevyhrazuje přenosový kanál pro uživatele na trvalo, ale pouze v okamžiku, kdy jej bezprostředně potřebuje pro přenos dat. To samozřejmě obrovským způsobem šetří prostředky sítě a ta může nabídnout „vysoké rychlosti“ – nebo alespoň jejich dobrou iluzi – více zákazníkům. Hovoří se také o konceptu \"„always on“\" – stále připojen. Síť registruje požadavek zákazníka na přenos dat a v tom okamžiku mu začne přidělovat maximum zdrojů, které mu přidělit může dle vytížení sítě v místě, dle limitu zákaznického účtu nebo dle technických limitů uživatelské stanice. Paketově spínaná doména je vhodná pro přenos služeb, u nichž nejsou nároky na vypořádání služby v reálném čase – například stahování emailů, webových stránek, odesílání multimediálních zpráv. V těchto případech malé zpoždění způsobené nedostatkem volných zdrojů či alokací zdrojů pro potřeby přenosu nehraje podstatnější roli a důležité je, že síť může nabídnout vyšší kapacitu a přenosové rychlosti. Paketově spínaná doména zahrnuje v jádru sítě SGSN a GGSN. Jádro sítě obsahuje další obslužné komponenty, které se starají o obsluhu návštěvníků sítě (uživatelů v roamingu), o přepojování do jiných sítí (pevné telefonní linky, sítě jiných operátorů), autorizaci, účtování a další služby. Jejich počet závisí na počtu služeb, které hodlá poskytovat mobilní operátor.", "section_level": 3}, {"title": "Rozhraní pro propojení částí sítě.", "content": "Mezi jednotlivými částmi sítě existují propojení, takzvaná rozhraní (interface). Rozhraní mezi uživatelskou stanicí (UE) a mezi UTRAN se jmenuje Uu a rozhraní mezi UTRAN a jádrem sítě se jmenuje Iu. Součástí Uu rozhraní je technologie WCDMA. Ekvivalentem rozhraní Uu v GSM síti, tedy rozhraní mezi mobilním terminálem a BTS se jmenuje Um. Rozhraní Iu se rozděluje podle toho, zda se využívá pro propojení paketové spínané technologie (IuPS – Packet Switched) nebo okruhově spínané technologie (IuCS - Circuit Switched). To koresponduje s rozdělením jádra sítě do dvou domén, tedy na služby paketově spínané a okruhově spínané. UMTS se dosud vyvíjí; jednotlivé verze (release) UMTS jsou označovány takto: Pro zajištění duplexní komunikace (oddělení uplinku a downlinku) používá UMTS dvě různé metody: Kmitočtový plán: Nasazení UMTS v České republice: V roce 2012 je v České republice pokryta signálem UMTS většina sídel od několika tisíc obyvatel; operátoři na rozšiřování sítí 3. generace postupně pracují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Universal Mobile Telecommunication System (UMTS) je další stupeň (3G) vývoje GSM sítí v rámci 3GPP. Účastník v síti GSM, který má aktivovaný datový tarif a telefon s podporou UMTS, bude v místech, kde je dostupný UMTS signál, automaticky UMTS používat. V budoucnosti může UMTS sloužit i pro přenos telefonních hovorů. ", "tgt_summary": "L’ (UMTS) est l'une des technologies de téléphonie mobile de troisième génération (3G). Elle est basée sur la technologie W-CDMA, standardisée par le 3GPP et constitue l'implémentation dominante, d'origine européenne, des spécifications IMT-2000 de l'UIT pour les systèmes radio cellulaires 3G. ", "id": 547598} {"src_title": "Carnegie Medal", "tgt_title": "Médaille Carnegie", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Ilidža pochází z tureckého slova \"iladž\", které doslova označuje zdravé místo nebo místo které zajišťuje dobré zdraví, kde se lidé léčí a kde se nacházejí léčivé látky. V bosenštině je používáno spojení \"na Ilidži\", obdobně jako např. v případě českého \"na Slovensku\" nebo \"na Ukraině\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V lokalitě dnešní Ilidži existovalo římské osídlení. Doloženy jsou záznamy o sídle s názvem \"Aquae S.\" Nalezeny byly rovněž části kamenných sloupů, které zde tvořily části jednotlivých budov. Podle archeologického průzkumu se zde nacházely vily a lázně (v blízkosti Ilidži se nachází zřídlo řeky Bosny). Dochovány byly rovněž i mozaiky z téhož období, nalezena keramika, mince apod. Během období turecké nadvlády nad Bosnou zde byl zbudován kamenný most přes řeku Bosnu. Nacházel se zde také hamam, turecké lázně. Ilidža byla až do roku 1878, kdy po Berlínském kongresu připadla Bosna a Hercegovina Rakousko-Uhersku, jen obyčejnou vesnicí. Nedlouho po té se tehdejší nová správa rozhodla místní příhodné podmínky využít pro výstavbu lázeňského komplexu. Během 80. let 19. století byl tento komplex vybudován (na jeho realizaci se podílel i český architekt Karel Pařík, který zde vybudoval restauraci – dnes kino). Do konce roku 1895 zde byly vybudovány hotely Igman, Hungaria, Austria a Bosna. Vznikl zde lázeňský park s alejemi, umělými jezery a sportovišti. V této době zde byla zasázená také Velká alej, kterou tvoří 726 platanů a nemalý počet kaštanů. Alej spojila výletiště pramene Bosny s lázeňským areálem. Od roku 1885 měla Ilidža také i tramvajové spojení se Sarajevem. Během existence socialistické Jugoslávie měla Ilidža sloužit především lidu, a tak zde byly některé objekty v areálu modernizovány a zpřístupněny široké veřejnosti. V roce 1947 byly posunuty hranice města Sarajeva dál na západ a volné plochy okolo několika staveb, které vznikly z doby Rakousko-Uherska, začaly doplňovat nové budovy. Okolní venkov v rovinaté krajině údolí řek Bosny a Željeznice byl industralizován a díky tomu se stala obec velmi rychle jedním z výrobních center na území republiky. Od roku 1961 získala Ilidža i tramvajové spojení se zbytkem Sarajeva. Nacházelo se zde několik továren, které vyráběly např. jízdní kola, nábytek, ledničky apod. V nedaleké vesnici Blažuj byl později zbudován závod společnosti Coca Cola. Ilidža získala nové centrum v blízkosti tramvajové konečné, byly zde postaveny panelové domy a v souvislosti s rozvojem Sarajeva se jako jeho předměstí dynamicky rozšířila i co do počtu obyvatel. V okolí původní Ilidži vznikly celé čtvrti rodinných domů. V 70. letech se v Ilidži často konala setkání intelektuálů, kteří debatovali nad národnostními otázkami tehdejší Jugoslávie bez obav z politických represí. K tomu jim sloužila vila v lokalitě Stojčevac nedaleko pramene řeky Bosny. Během války v Bosně a Hercegovině obsadily Ilidži Vojska Republiky srbské a představovala jednu z pozic při Obléhání Sarajeva. Po skončení konfliktu byla na základě Daytonské dohody předána Federaci Bosny a Hercegoviny. Mnohé z domů osídlili uprchlíci z války. Na začátku 21. století se stala Ilidža populární mezi blízkovýchodními investory. Stavební rozvoj Ilidže, který doprovází často i výstavba nelegální, má do budoucna doprovázet i výstavba nové tramvajové trati.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Na území općiny Ilidža se nachází několik lomů, kde se těží dolomit. Rovněž je zde stáčena minerální voda, jejíž ložiska se nacházejí pod nedalekými vrcholky hor, stejně jako zdroje pitné vody, která je distribuována obyvatelům nedalekého Sarajeva. V dobách existence socialistické Jugoslávie se na jižním okraji Ilidže nacházel průmyslový podnik Famosa, který se zabýval výrobou dopravních prostředků. Ilidža je rovněž oblíbená výletní i turistická destinace, především díky okolní přírodě, lázeňskému areálu a blízkosti města Sarajeva. V roce 2019 město navštívilo 249 tisíc turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "V centru města se nachází poliklinika (\"Dom zdravlja Ilidža\") na ulici \"Mustafe Pintola\", která je hlavním zdravotnickým zařízením ve městě. Kromě toho se na území Ilidži nachází i početná řada soukromých zdravotních klinik.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Jižně od středu města se nacházejí dva kampusy soukromých vysokých škol, které vznikly v období po válce v Bosně a Hercegovině. Jedná se o International university of Sarajevo a Sarajevo College/International Burch University. Ve městě se nachází také několik základních škol, které jsou číslovány.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní památky.", "content": "Na území općiny Ilidža se nachází několik kulturních památek, např. pozůstatky kostela u vesnice Vrutci se středověkým hřbitovem, Římský most u pramene řeky Bosny, pravoslavný kostel sv. Sávy u Blažuje, katolický kostel panny Marie, partyzánský památník ve velkém parku, budova starého nádraží a dům Zildžića kuća. Mezi navštěvované lokality patří rovněž římské vykopávky, které se nacházejí v blízkosti lázeňského parku. V parku samotném se nachází celá řada staveb z přelomu 19. a 20. století, včetně restaurací a hotelů. Známá je rovněž i Velká alej.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Severním okrajem města prochází čtyřproudá silnice, která spojuje nedaleké Sarajevo s městem Hadžići. Ve stejném směru jsou vedeny i hlavní silniční tahy, které vedou z města Sarajeva do Mostaru. Další významný silniční tah přímo z Ilidži na jih vede do lokality Butmir a směrem k údolí řeky Željeznica, resp. ve směru do Foči. Veřejnou dopravu zajišťují autobusy a tramvajová trať, směřující do Sarajeva. Na území općiny Ilidža se rovněž nachází i Letiště Sarajevo, která je však přístupné z místní části Dobrinja. Dříve měla Ilidža i železniční nádraží; dochovaná stará budova je dnes kulturní památkou, svému účelu již ale neslouží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carnegie Medal in Literature (Carnegieho medaile za literaturu) je britské ocenění za knihu pro děti a mládež, založené roku 1936 na počest skotského filantropa Andrewa Carnegieho. ", "tgt_summary": "La médaille Carnegie (en anglais : Carnegie Medal in Literature) est une récompense britannique créée en 1936 en l'honneur du philanthrope écossais Andrew Carnegie. Elle est décernée à des œuvres de littérature pour enfants ou jeunes adultes. Les livres en lice doivent être rédigés en anglais et avoir été publiés au Royaume-Uni l'année précédente. Le jury est composé de treize bibliothécaires pour la jeunesse du Youth Libraries Group of Chartered Institute of Library and Information Professionals (CILIP). Les livres candidats sont également lus par des étudiants de nombreuses écoles qui envoient leur avis aux jurés. Le CILIP reconnaît également l'excellence dans l'illustration avec la Kate Greenaway Medal ", "id": 1148334} {"src_title": "Patrick Roy", "tgt_title": "Patrick Roy (hockey sur glace)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Montreal Canadiens.", "content": "Stal se idolem mnoha začínajících brankářů v jeho rodném Québecu. Už odmalička snil, že by mohl chytat v NHL jako jeho vzor Daniel Bouchard, který mu věnoval brankářskou hůl. V osmi letech dostal k vánocům gólmanské betony a od této chvíle myslel jen na lední hokej. Jako junior nastupoval v brance nejhoršího týmu Quebecké juniorské soutěže Granby Bisons. V zápasech musel čelit někdy i 70 střelám, ale i tato zkušenost mu dopomohla k růstu jeho brankářského umění. Byl draftován jako celkově 51. v roce 1984 Montrealem Canadiens, ale za Canadiens začal pravidelně nastupovat až v sezóně 1985/86. Fanoušci Montrealu, přesyceni výhrami svého mužstva 50., 60. a 70. let, se najednou po odchodu famózního Kena Drydena začali strachovat o popularitu svého klubu. Plných 7 let Montreal nevyhrál proslulý Stanleyův pohár a následující rok 1986 se s tímto mužstvem nepočítalo. Avšak tým doslova nabytý nováčky, překvapil tím, že se vůbec kvalifikoval do play-off. Jasnými kandidáty na zisk poháru byli bezpochyby Edmontonští olejáři, v čele s Gretzkym, Messierem a Kurrim, ti však klopýtli ve druhém kole play-off s jejich rivaly Calgary Flames v sedmi zápasech. Mezitím se Montreal úspěšně protloukal play-off. Fanoušci Habs měli konečně jistotu v brance. Hrdinu s číslem 33 hlavně vyzdvihovaly jeho zázračné zákroky, a také zajímavé rituály s nimiž vstupoval do každého utkání. Zvykl si jíst to samé jídlo ve stejnou hodinu v den zápasu, upřeně se díval na svou branku v domnění, že ji zhypnotizuje a pomůže mu k udržení malé černé věci před brankovou čarou. Protahoval si krk jako pták při každém přerušení hry a škubal hlavou po každém úspěšném zásahu. Toho si všímali domácí fanoušci a než se začali ptát, stal se pro ně v hale Forum hokejovým hrdinou. Montreal se dostal do finále s týmem Calgary Flames. Tam byli úspěšnější zástupci východu Kanady a Montreal mohl slavit. Za své výtečné výkony v zápasech play-off si Svatý Patrick odnesl nejen tuto přezdívku, ale i Conn Smythe Trophy za nejužitečnějšího hráče ve vyřazovací části soutěže. Zajímavostí určitě je, že Roy před sezónou neuměl anglicky, poněvadž v jeho rodném městě mluví tímto jazykem jen pět procent quebečanů. A proto měl ze začátku trochu problémy hovořit s množstvím anglicky mluvících novinářů. Ve francouzštině vždy perfektně vysvětlil svoji hru v zápase, ovšem v angličtině odbyl odpověď pár slovy. Roky ubíhaly a z Roye se stala jasná jednička v týmu Canadiens. Sezóna 88/89 ho zastihla ve skvělé formě, Montreal s Royem v brance prohrál jen 5 utkání v základní části. Po sezóně získal za tento brilantní výkon mj. i Vezina Trophy jako nejlepší brankář základní části. V play-off doslova zářil, ale Montreal ztroskotal ve finále s mužstvem Calgary Flames v šesti zápasech. Ze tří následujících sezón vytěžil dvě Vezina Trophy a William M. Jennings Trophy. V roce 1992 přišel k mužstvu nový trenér Jacques Demers a hra Montrealu se rapidně změnila. Mužstvo více útočilo, a méně bránilo. To se odrazilo i na průměru brankáře. Tým Canadiens postoupil do play-off z 6. místa. V prvním kole narazil na klub Québec Nordiques a první dva zápasy prohrál. V novinách si fanoušci mohli přečíst v titulcích : „ Bitva brankářů - Hextall předčil Roye v obou zápasech “. Trenér brankářů Québec Nordiques, právě Daniel Bouchard, ten co obdaroval malého Patricka hokejkou, se o něm zmínil v tisku: „Patrick Roy je největší slabinou v týmu Canadiens.“ To Roye pěkně dopálilo. V následujících 11 zápasech Montreal neprohrál, hlavně zásluhou skvěle chytajícího Roye v brance Canadiens. Jeho tým se dostal do finále společně s Králi z LA. V prvním utkání v Montrealu Králové zvítězili 4:1 a zdálo se, že mužstvo Wayna Gretzkyho našlo recept na brankáře Roye. Ve druhém střetnutí kráčel hostující tým opět k vítězství. V 59. minutě vedl 2:1, ale osudné vyloučení útočníka Martyho McSorleyho, za neodpovídající zakřivení hokejky, znamenalo dvě trestné minuty a následně vyrovnávající gól domácího obránce Desjardinse. Tentýž hráč vstřelil v prodloužení vítěznou branku po 51 sekundách. Pro mnoho lidí byl tento moment zlomovým v sérii. Montreal vyhrál další dvě utkání v Los Angeles opět v prodloužení. Po čtvrtém duelu se tisk zaobíral zajímavým postřehem kamer. Hluboko v prodloužení přikryl Patrick Roy kotouč lapačkou a útočník Tomas Sandstrom se snažil Roye vyprovokovat k nějaké chybě. Roy zdvihl hlavu a mrknul na Sandstroma. Tento okamžik se stal symbolem play-off 1993. Novináři se dožadovali vysvětlení této události. Podle samotného brankáře mělo toto gesto znamenat: „ Unavený Tomasi? Já nikoliv! “ Jak by také mohl, vždyť se mu předminulou noc narodila dcera Jana. V pátém utkání na ledě haly Forum vyhrál domácí tým 4:1 a celou sérii rovněž 4:1 na zápasy. Patrick Roy, se kterým Canadiens zvítězili v play-off neuvěřitelných deset střetnutí v prodloužení, získal opět Conn Smythe Trophy a zpět své fanoušky, kteří mu vyčítali časté minely v klíčových zápasech. Canadiens vyhráli 24. Stanley Cup ve své historii a prozatím poslední. Po vítězném play-off 93 se nad Montrealem přehnala mračna v podobě neúspěchu ve vyřazovací části. V sezóně 93/94 se Montreal probojoval do play-off, ovšem tam podlehl Bostonu Bruins v prvním kole 3:4 na zápasy. V této sérii měl Roy problémy se slepým střevem a chyběl Canadiens na jeden zápas. Ovšem místo toho, aby ležel na nemocničním lůžku, přemluvil doktory k prozatímní léčbě antibiotiky a vychytal svému mužstvu dvě důležitá vítězství. Ve staré Boston Garden měl Svatý Patrick 60 zásahů a jeho mužstvo vyhrálo 2:1 v prodloužení. Nakonec se ale z postupu radovali hráči Bostonu. Ve zkrácené sezóně 94/95 se Kanadské mužstvo „ Les Habitants “ vůbec poprvé s Royem v brance nedostalo do play-off. To byla pro fanoušky velká rána. Nevyhnutelná výměna trenéra ( Jacquese Demerse vystřídal jeho asistent Mario Tremblay ) sice Montrealu trochu pomohla z krize, ale mužstvo zásluhou trenéra ztratilo důležitý pilíř v brance. 2. prosince 1995 se utkali Canadiens s Detroitem v domácí hale Montreal Forum, jejíž sláva poněkud pohasínala. Žádný divák onoho dne určitě netušil budoucí katastrofální výsledek. Detroitu vycházelo úplně všechno a po několika minutách vedl hostující celek 5:0. Patrick Roy se dožadoval střídání, ale Mario Tremblay jeho prosbu nevyslyšel. Branky Red Wings rychle přibývaly, stejně tak jako Royův vztek na trenéra. Teprve za stavu 9:0 pro Red Wings trenér odvolal gestem nešťastného brankáře z ledu. Ze střídačky pak brankář vrhal na Tremblayho nenávistné pohledy. Konečné skóre znělo: Montreal – Detroit 1:11. Po zápase Roy vrazil do kanceláře generálního manažera a ohlásil, že za Montreal odchytal poslední utkání. Vedení Canadiens brankáři vyhovělo a ten se stěhoval do Colorada Avalanche – mužstva, které vzniklo tuto sezónu s hráči zaniknuvšího týmu Nordiques právě z Royova rodného města Québecu.", "section_level": 2}, {"title": "Colorado Avalanche.", "content": "V novém městě, kde hokej rozhodně nepatří mezi nejoblíbenější sporty, chytal Roy nadprůměrně, ovšem nijak oslnivě. To vše jen do té doby, než Colorado postoupilo do play-off. V tom okamžiku se jeho hra výrazně zlepšila a mužstvo s ním nezadržitelně kráčelo k zisku Stanleyova poháru. Ve finále se tým z Denveru potkal s Floridou Panthers. Smetení Floridy 4:0 na zápasy však nevystihuje, jak obtížná série to byla. Nejvíc to dokládá čtvrté utkání na Floridě. Fanoušci Panthers měli v oblibě vhazovat umělohmotné krysy, vždy po dosažení gólu domácích hráčů. Ale právě čtvrtý duel se stal pro diváky zklamáním. Po 60 minutách ukazovala kostka nad ledem stav 0:0, a proto se muselo prodlužovat. Oba brankáři zabetonovali svoji klec a útočníci zahazovali jednu šanci za druhou. V době, kdy se divákům začaly zavírat oči, obránce Colorada Uwe Krupp vystřelil od modré čáry a překonal překvapeného Johna Vanbiesbroucka v brance Floridy. Utkání trvalo 104 minut, což jsou bez 16 minut dva zápasy za sebou. Patrick Roy udržel čisté konto, byť na něj mířilo 63 střel. Odchod z kanadského Montrealu se tedy jistě vyplatil. Colorado Avalanche ve své první sezóně 95/96 slavilo titul. I další sezóny se týmu z Denveru velmi dařilo, avšak vždy vypadl před branami finále. Patrick Roy, držící se stále na vrcholu, postoupil s lavinami na začátku nového milénia konečně do finále play-off. Tým New Jersey Devils, loňský vítěz poháru, vyzval laviny k souboji. Sedmi zápasová bitva nakonec určila jako vítěze Colorado Avalanche. Pro Patricka Roy to byl čtvrtý titul. Dále získal již třetí Conn Smythe Trophy, tím předčil dosavadní rekordmany Parenta, Orra, Gretzkyho a M. Lemieuxe s dvěma cenami. Následující rok Colorado opět sahalo po poháru, ovšem Haškův Detroit přehrál Colorado 4:3 na zápasy ve třetím kole play-off, kde Avalanche smolně vypadli hlavně zásluhou fantasticky chytajícího Haška. Tato sezóna byla pro Patricka skoro nejúspěšnější. Svůj průměr snížil na 1.96 branky na zápas. Stal se kandidátem na Vezina Trophy a Hart Memorial Trophy, ale obě ceny si odnesl mladý montrealský brankář José Théodore. Nabízí se otázka, jestli montrealští příznivci našli novou celebritu v brance „HABS“ v podobě José Théodora, tak jako před osmnácti lety v Patricku Roy. Jisté ovšem je místo Patricka Roy v prvním All Star týmu 2001/02. Sezóna 2002/03 uzavřela osmnáctiletou kariéru Svatého Patricka v NHL. A právě v této sezóně Roy odehrál svůj 1000. zápas v NHL. Jeho bilance se zdá neuvěřitelná: 1029 zápasů, 551 výher v základní části. V play-off opět zdaleka nejvyšší číslo odehraných zápasů – 247 a z toho plných 151 vítězství. Také stojí za připomenutí jeho skvělá hra v prodloužení. Vyhrál jich rovných 40 z 58. A takhle bychom mohli pokračovat s dalšími rekordy, které by pokryly několik řádků. V Coloradu se s ním rozloučili vytažením jeho dresu pod strop haly Pepsi Centre a vyřazením jeho magického čísla # 33, které žádný jiný hráč v Coloradu nesmí používat. Nově byl jeho dres s číslem 33 vyřazen i ze sestavy týmu Montreal Canadiens a Patrick Roy byl v prvním možném termínu uveden i do hokejové Síně Slávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrick Roy (* 5. října 1965, Québec) je bývalým brankářem severoamerické NHL a bývalý trenér klubu Colorado Avalanche. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Patrick Roy (né le à Québec, au Canada) est un joueur hockey sur glace maintenant à la retraite qui évoluait au poste de gardien de but. Il débute ensuite une carrière en tant qu'entraîneur dans la LHJMQ avec les Remparts de Quebec puis dans la LNH avec l'Avalanche du Colorado. Depuis 2018, il est, à nouveau, l'entraineur-chef et le Directeur-général des Remparts de Québec", "id": 2015909} {"src_title": "1,4-dioxan", "tgt_title": "1,4-Dioxane", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vzniká např. dimerizací ethylenoxidu v kyselém prostředí za přítomnosti vody Reakce probíhá dvoustupňově, meziproduktem je ethylenglykol:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Látka je neomezeně mísitelná s vodou. Je rozpustná jak v polárních organických rozpouštědlech (např. v ethanolu), tak v nepolárních (např. v benzenu). Je silně hořlavá, její páry ve směsi se vzduchem jsou výbušné v rozmezí koncentrací 2 až 22 %. Při dlouhodobém styku s vzdušným kyslíkem mohou vznikat peroxidické deriváty dioxanu, které jsou za určitých podmínek náchylné k explozím. Postupně se oxiduje, zejména za současného působení slunečního záření, až na oxid uhelnatý.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Používá se především v laboratoří a v chemické výrobě jako rozpouštědlo. Kromě toho bývá používán jako ředidlo v lacích a jiných nátěrových hmotách, v tmelech a lepidlech a jako stabilizační přísada k prostředkům pro chemické čištění oděvů (např. k 1,1,1-trichlorethanu). Používá se též v biologii a v lékařství při přípravě vzorků pro mikroskopické zkoumání. Ultračistý 1,4-dioxan je používán též jako náplň scintilačních detektorů ionizujícího záření.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "1,4-dioxan se při vdechování nebo požití velmi rychle vstřebává, vstřebávání kůží je však relativně pomalé. Metabolizuje se především na kyselinu beta-hydroxyethoxyoctovou, která je následně rychle vyloučena. Experimenty na potkanech ukázaly, že se eliminace 1,4-dioxanu a jeho metabolitů se zvyšováním dávky zpomaluje, což ukazuje na nasycení metabolismu látky. U vzorku exponovaných pracovníků se neprojevily žádné klinické projevy ani změna mortality. U potkanů 1,4-dioxan způsobuje degenerativní a nekrotické změny na játrech a ledvinách. Vysoké dávky zvyšují hladinu jaterního cytochromu P450. Reprodukční toxicita nebyla u potkanů prokázána. Při malé studii, kdy se zkoumal vliv expozice nízkým koncentracím 1,4-dioxanu na zdraví pracovníků, nebyla zaznamenána zvýšená úmrtnost na nádorová onemocnění. U zvířat se však karcinogenita prokázala. U myší se projevuje zvýšený výskyt hepatocelulárního adenomu a karcinomu, u potkanů nádorů nosní dutiny, jater, podkožní tkáně, prsních žláz a pobřišnice, u morčat nádorů jater a žlučníku. U potkanů se zvýšení výskytu nádorů neprojevilo při inhalační expozici. U myší zvyšovalo vstřikování 1,4-dioxanu do pobřišnice incidenci nádorů plic, toto se však neprojevilo při orální cestě expozice. IARC klasifikuje 1,4-dioxan jako \"možný karcinogen pro člověka\" (skupina 2B).", "section_level": 1}], "src_summary": "1,4-dioxan (též diethylendioxid nebo \"para\"-dioxan) je bezbarvá těkavá kapalina, slabě éterického zápachu. Po chemické stránce je to heterocyklická sloučenina s jedním šestičlenným kruhem, obsahujícím dva kyslíkové atomy. Může být však považován též za cyklický ether. ", "tgt_summary": "Le 1,4-dioxane est l'un des trois isomères du dioxane. C'est un solvant (fortement suspecté d'être cancérigène chez l'homme et cancérigène avéré sur le rat). Il a été très utilisé, et notamment ajouté à certains solvants chlorés, dans la seconde partie du XX siècle, pour les rendre plus stables. Il peut contaminer les nappes phréatiques et l'eau (tout en dégradant ses qualités organoleptiques.", "id": 1820097} {"src_title": "Alan Alexander Milne", "tgt_title": "Alan Alexander Milne", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Alan Alexander Milne se narodil v Kilburnu, Londýn. Jeho rodiči byli Skot Vince Milne a Sarah Marie Milne (rodným jménem Heginbotham). Navštěvoval Henley House School, malou soukromou školu, kterou řídil jeho otec. Jedním z jeho učitelů byl i H. G. Wells, který zde učil v letech 1889–90. Dále navštěvoval Westminster School a Trinity College na Cambridgi, kde se zaměřil na matematiku. Během studia psal, spolu se svým bratrem Kennethem, své první články do studentského časopisu \"Granta\". Jejich články byly podepisovány třemi písmeny - AKM. Články A. A. Milnea upoutaly pozornost britského humoristického magazínu \"Punch\", kam Milne začal také přispívat. Po čase se zde stal asistentem editora. Během první světové války Milne narukoval do Britské armády a sloužil jako důstojník. Propuštěn byl 14. února 1919. Po válce napsal dílo odsuzující válku \"Peace with Honour\" (1934). Během druhé světové války byl Milne jedním z nejprominentnějších kritiků anglického spisovatele P. G. Wodehouse. V roce 1913 se oženil s Dorothy „Daphne“ de Sélincourt. V roce 1920 se jim narodil jediný syn – Christopher Robin Milne. V roce 1952 měl A. A. Milne mozkovou mrtvici a po operaci mozku se z něj stal invalida. Zemřel v lednu 1956 ve věku 74 let.", "section_level": 1}, {"title": "Literární kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1903–1925.", "content": "Po absolvování Cambridge v roce 1903 přispíval Milne do časopisu \"Punch\" svými humornými říkankami a rozmarnými eseji. Napsal také osmnáct her a tři romány včetně záhadného The Red House Mystery(1922). Když se v roce 1920 narodil jeho syn, napsal Milne sbírku dětských básniček a říkanekWhen We Were Very Young, kterou ilustroval Ernest Howard Shepard (1879–1976), karikaturista pracující v časopisu Punch. Další dílo, \"Gallery of Children\", sbírka povídek pro děti, která se pak stala součástí knih o Medvídkovi Pú, vyšla v roce 1925. Milne byl také scenáristou v právě vznikajícím britském filmovém průmyslu. Napsal čtyři povídky (konkrétně \"The Bump\" s Leslie Howard v hlavní roli, \"Twice Two,\" \"Five Pound Reward\" \"a\" \"Bookworms\"), které byly v roce 1920 natočeny společností Minerva Films.", "section_level": 2}, {"title": "1926–1928.", "content": "A. A. Milnea nejvíce proslavily jeho dvě knihy o Medvídkovi Pú, ve kterých vystupoval Kryštůfek Robin, pojmenovaný po jeho synovi. Ostatní postavičky měly také svůj reálný podklad v plyšových hračkách. Plyšový medvěd jeho syna se však jmenoval Edward; Milne jej přejmenoval na Winnie-The-Pooh podle kanadského Winnipeg, medvědího maskota v první světové válce, později převezeného do londýnské zoo. Původně knihy ilustroval E. H. Shepard, který používal plyšového medvěda svého syna jako model. Dalšími známými postavičkami jsou například skákavý Tygr a smutný Ijáček. Hračky Christophera Robina jsou nyní vystaveny v New Yorku. Les, ve kterém se příběh odehrává, je taky postaven na reálném základě – Milne se synem žili kousek od lesa a chodili spolu na pravidelné procházky. E. H. Shepard přímo tento les maloval a malý Alan Milne tvrdil, že les, ve kterém žije medvídek Pú a les, do kterého chodí on s tátou na procházky, vypadají úplně identicky. \"Medvídek Pú\" byl vydán v roce 1926 a v roce 1928 jej následoval druhý díl \"Púovo zátiší\" (v angličtině \"The House at Pooh Corner\")\".\" V roce 1927 vyšla další kniha básniček pro děti, \"Now We Are Six\". Milne v tomto období napsal také čtyři další hry. \"The World of Pooh\" vyhrála cenu cenu Lewise Carrolla v roce 1958.", "section_level": 2}, {"title": "1929 a dále.", "content": "Milne byl poněkud otráven úspěchem svých dětských knížek, protože do té doby věřil, že je schopen psát pro jakkoliv zaměřené čtenáře, ne jen pro jednu určitou vrstvu. Jeho syn také stárnul, neměl tedy již tolik inspirace pro psaní dětských knih. Dokonce i časopis Punch jej začal odmítat. Po jeho smrti jeho žena prodala práva na Medvídka Pú Společnosti Walta Disneyho. Práva vyprší v roce 2026.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alan Alexander Milne (často také psán jako A. A. Milne) (18. ledna 1882 – 31. ledna 1956), byl anglický spisovatel a dramatik, proslulý především příběhy pro děti. Světovou proslulost získal zejména cyklem knih o \"Medvídkovi Pú\" (v angličtině \"Winnie-the-Pooh\"). Jeho tvorba je však daleko rozsáhlejší a je určená rovněž dospělým. Vystudoval matematiku na univerzitě v Cambridge.", "tgt_summary": "Alan Alexander Milne (Hampstead, Londres, – Hartfield, Sussex, ) est un écrivain britannique, créateur des histoires de Jean-Christophe dans lesquelles apparaît le personnage de Winnie l'ourson ( ou ).", "id": 2077790} {"src_title": "Epifanie", "tgt_title": "Épiphanie", "src_document": [{"title": "Slavnost Zjevení Páně.", "content": "Slavnost Zjevení Páně, svátek Tří králů nebo též Epifanie ( \"epiphania Domini\") je křesťanský svátek, který připomíná sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista. Svátek má svůj původ ve východní liturgické tradici a je v něm zahrnuta též oslavu křtu Ježíšova, klanění mudrců v Betlémě a první zázrak v Káně Galilejské. Svátek slaví církev 6. ledna. Svátek Tří králů je považován za den, kterým je daného roku ukončeno vánoční období. V římskokatolické církvi však doba vánoční končí až následující nedělí, kdy se slaví svátek Křtu Páně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínku o tomto svátku lze nalézt už ve 3. století v 1. knize \"Strómateis\" sv. Klémenta Alexandrijského (\"Strom.\" I, 21, 45). Zmiňuje se o gnostické sektě basilidiánů, kteří 6. ledna slavili Kristův křest v Jordáně. Podle jejich chápání teprve křtem se zrodil Ježíš jako Boží syn. Órigenův výčet svátků (\"Contra Celsum\" VIII, 22) tento svátek neuvádí. První výslovná zmínka o církevním svátku pochází z roku 361 u Ammiana Marcellina. Východní církev ustanovila 6. leden jako den oslavy Ježíšova narození možná pod vlivem výše zmíněné oslavy gnostiků nebo jako protiváhu svátku, Který se slavil v Alexandrii. V noci z 5. na 6. ledna se slavilo zrození boha Eóna. Obřadně se nabírala a uchovávala voda z Nilu a též byla rozšířená pověra, že 6. ledna se některá vodní zřídla mění v prameny vína. Uvedené skutečnosti mohou vysvětlovat, proč východní křesťané začali 6. ledna záhy spojovat nejen s narozením Páně, ale i s jeho křtem a prvním zázrakem v Káně, kdy proměnil vodu ve víno. Ve 4. století došlo k vzájemnému převzetí svátku Kristova narození mezi Východem a Západem a jakémusi přeskupení oslavovaných událostí. Východní církev do té doby slavící 25. prosince příchod mudrců, převzala od západu datum slavení Kristova narození a přesunula ho z 6. ledna na 25. prosince. Slavení obou událostí spojila v jeden den. Západní církev převzala od Východu slavení příchodu mudrců, avšak stanovila jeho svátek na 6. leden a spojila ho se křtem Páně a Prvním zázrakem v Káně tedy Epifanií. \"Tři svatí králové\" především ve středoevropském prostoru začali silně vystupovat do popředí až po přenesení jejich údajných relikvií z Milána do Kolína nad Rýnem v roce 1164. Od té doby se svátek Tří králů stal synonymem pro Epifanii a v lidové zbožnosti začal být tento den chápán (liturgicky nesprávně) jako svátek svatých namísto svátku Páně. Východní církve si podržela původní význam svátku důrazem na skutečnost, že Ježíš byl rozpoznán jako Mesiáš a druhá osoba Nejsvětější Trojice při svém křtu v řece Jordánu. Pro východní církev, která svátek označuje také jako svátek Teofanie ( θεοφάνεια \"theofaneia\"), je jedním z dvanácti velkých svátků liturgického roku.", "section_level": 2}, {"title": "Zvyklosti.", "content": "V západní církvi se v tento den žehná voda, kadidlo, předměty ze zlata a křída. V některých oblastech je zvykem žehnat příbytky – kropit požehnanou vodou, vykuřovat kadidlem a dveře označovat křídou a písmeny s třemi křížky (nejsou to tři plus) \"K † M † B † \" (příp. \"C † M † B †\", nebo † C † M † B), za kterými následuje letopočet. Lidová zbožnost chápe tři písmena jako akronym pozdně legendárních jmen tří králů (Kašpara, Melichara a Baltazara). Spíše jde však o zkratky věty \"Christus mansionem benedicat\" („Kristus ať žehná (tento) příbytek“). Ve východní církvi je zvykem před božskou liturgií provést tzv. žehnání vody, tj. pláže, přístavu, řeky, jezera apod. V Irsku je tento den nazýván někdy též „malé Vánoce“, v Itálii se z názvu svátku vyvinulo jméno stařeny, která roznáší dětem vánoční dárky – Befana. Ve Španělsku, na Kubě a v některých latinskoamerických zemích se den nazývá \"El Día de los Reyes\" (den Králů) nebo \"Navidad de Negros\" (černošské Vánoce). V Česku od roku 2000 navazuje Česká katolická charita na starou tradici tříkrálových koled pořádáním Tříkrálové sbírky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Epifanie ( ἐπιφάνεια \"epi-faneia\", zjev, zjevení) znamená zjevení božstva nebo příchod panovníka, uctívaného jako božstvo, do měst své říše. V křesťanství termín \"Epifanie\" označuje událost, kdy 3 králové a pastýři uctívali narozeného Ježíše Krista, nebo také svátek, nazvaný Zjevení Páně.", "tgt_summary": "L'Épiphanie est une fête chrétienne qui célèbre le Messie venu et incarné dans le monde et qui reçoit la visite et l'hommage de mages. Elle a lieu le 6 janvier. ", "id": 438219} {"src_title": "Česká strana národně sociální", "tgt_title": "Parti national social tchèque", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko-Uhersko.", "content": "Podnětem k založení nové politické strany, bylo protistátoprávní prohlášení českých sociálnědemokratických poslanců na říšské radě dne 30. března 1897, v němž se zástupci českého dělnictva distancovali od českého státního práva. Shodou náhod se v Praze na Staroměstské radnici 4. dubna 1897 sešla jedna ze skupinek národních dělníků, která připravovala veřejné shromáždění, na němž chtěla proklamovat své zásady a cíle. Zde zaznělo i vášnivé odmítnutí postoje sociálních demokratů a naopak zdůvodnění českých státoprávních požadavků. Shromáždění se tak fakticky stalo zakládající schůzí strany národních dělníků - zárodku pozdější České národně sociální strany První titul které strana vydávala byl «Český dělník» (1897–1899), jehož redaktorem byl Alois Simonides, a další «České dělnické listy» (1897–1899), dále strana vydávala osvětový časopis «Probuzení» (1897–1899) a pro mládež «Vpřed» (1897–1899), které v roce 1900 splynuly v týdeníku «Česká demokracie» (1900–1903). V roce 1901 začal vycházet časopis \"Mladé proudy,\" tiskovina národně sociální mládeže, která se během pár let silně přiklonila k českému antimilitarismu. Následkem tohoto kurzu byli v říjnu 1907 zatčeni čtyři předáci hnutí, po kterých následovali další. Soud ve Vídni, po nátlaku císaře, odsoudil 44 obviněných z 46. Nejhůř z toho vyšli Emil Špatný a Alois Hatina, kteří byli odsouzeni ke dvěma rokům. Během probíhajícího soudu bylo zrušeno přes dvě stě čtyřicet místních organizací národně sociální mládeže. V roce 1907 vyšlo první číslo Českého slova, jehož redaktorem byl Jiří Pichl, ve Slezsku vydával «Slezské slovo» Joža David. Strana spojovala reformní socialismus s národním radikalismem a protirakouským antimilitarismem, za což byla během 1. světové války persekvována. Na jaře 1918 se spojila s Českou stranou lidovou realistickou (přejmenovanou na Českou stranu pokrokovou) a Federací českých anarchistů komunistů (FČAK) do České strany socialistické.", "section_level": 2}, {"title": "První republika.", "content": "Po vzniku Československé republiky došlo ve straně k organizačním změnám, které se projevily navenek přijetím nového programu i názvu Československá strana socialistická. V novém programu se strana vyslovila pro třídní boj a zespolečenštění výrobních prostředků vyvlastněním a jejich převodem do správy odborových organizací a družstev. Anarchistický sjezd v únoru 1919 potvrdil sloučení do Československé strany socialistické, v jejímž organizačním rámci se hodlali komunističtí anarchisté prosazovat. Změna kurzu uvnitř socialistické strany v první polovině dvacátých let vyvolala velké rozpory. Vytvořila se opozice bývalých anarcho-komunistů (v čele s dr. B. Vrbenským), která byla v roce 1923 pro hlasování proti reakčnímu zákonu na ochranu republiky z Československé strany socialistické strany vyloučena. Vrbenského skupina se téhož roku spojila s Neodvislou socialistickou stranou dělnickou a vytvořila tzv. Socialistické sjednocení, přejmenované v roce 1924 na Nezávislou stranu dělnickou. Samostatnost této malé politické strany skončila v roce 1925 přechodem jejich členů do KSČ. Československá strana socialistická měla větší podporu v Čechách než na Moravě. V prvních volbách do parlamentu z roku 1920 získala strana 500 821 hlasů, z toho na Moravě celkem 89 890 hlasů (nejvíce v brněnském volebním kraji). Tento stav trval až do roku 1929, kdy se do strany začlenila Národní strany práce a národní socialisté získali též příslušníky maloburžoazie, úřednictva, zřízenectva a také uvědomělé vrstvy dělníků. Roku 1926 sjezd strany přijal nový název – Československá strana národně socialistická, tento sjezd také rozhodl spor mezi předsedou Klofáčem (demokratický proud) a J. Stříbrným (nacionalistický proud) ve prospěch předsedy Klofáče a jeho spojenců, zejména E. Beneše. Stříbrný a jeho stoupenci byli ze strany vyloučeni. Po odchodu prezidenta Masaryka z úřadu byl na jeho doporučení, a s podporou demokratických stran, zvolen novým prezidentem právě národní socialista Edvard Beneš, který byl v letech 1926–1935 místopředsedou národně socialistické strany. Národní socialisté byli oporou demokratické republiky a náleželi k tzv. stranám Hradu, podporujícím prezidenta Masaryka, a také ke stranám sdruženým v tzv. Pětce, která měla zásluhu na stabilizaci politického systému první republiky. Podíleli se na vládě v letech 1918–1926 a 1929–1938. Mezi významné představitele ČSNS patřili Václav Klofáč, Emil Franke, Jiří Stříbrný, Fráňa Zemínová (jediná žena která v období I. republiky zastávala funkci místopředsedkyně strany), Františka Plamínková a od roku 1923, kdy vstoupil do strany, i Edvard Beneš a jiní další politici. Organizačně se strana národních socialistů dělila na dva zemské výbory se sídlem v Praze a v Brně, v čele s pražským ústředním výborem. Nižší složkou byly župní organizace, které se kryly s územním rozsahem volebních krajů do poslanecké sněmovny. Uvnitř žup se pak vytvářely tzv. obvody. Poměrně početná tisková politika národně socialistické strany vycházela vstříc místním požadavkům a plnila stranické potřeby. Melantrich, akciová společnost pro průmysl grafický a nakladatelství v Praze, se hlásil ke straně národních socialistů, jeho politiku určoval jeho ředitel Jaroslav Šalda. Šalda zaměřil «České slovo» na střední vrstvy, zejména množstvím mutací Českého slova; ranní a večerní vydání, odpolední vydání vycházelo v létech 1937–1938 v nákladu přes 650 000 výtisků denně. «Moravské slovo» začalo v Brně vycházet v lednu 1925 jako pokračovatel «Socialistické budoucnosti», ale už v červnu 1925 přešlo do Melantrichu v Praze a vycházelo jako hlavičkové vydání Českého slova a ústřední matrice byly denně zasílány do filiálních tiskáren Melantricha v Brně a v Ostravě.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá republika.", "content": "Národně socialistická strana se po Mnichovu v listopadu 1938 rozešla. Značná část členů a část jejího vedení vstoupily do Strany národní jednoty. Skupina kolem představitelů jejího legionářského a sokolského křídla národně socialistické strany vstoupila do Národní strany práce. Někteří jednotlivci buď odešli z veřejného života anebo zůstali činní mimo obě stávající politické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Protektorát Čechy a Morava.", "content": "V letech druhé světové války se členové ČSNS zapojili do občanského národního odboje a někteří činitelé spolupracovali v londýnském exilu s prezidentem Edvardem Benešem. V letech 1939–1945 nacisté popravili a umučili na 2400 příslušníků národně socialistické strany (gestapem nazývané „Benesch-Partei”), dalších několik tisíc věznili v koncentračních táborech a věznicích (například poválečný předseda strany Petr Zenkl, předválečný generální tajemník strany Karel Moudrý, Milada Horáková a celá řada dalších). Mezi popravenými a umučenými byla řada předních i řadových pracovníků strany, učitelů, legionářů a sokolských pracovníků (např. pražský primátor Otakar Klapka, senátorka Františka Plamínková, Zelenka-Hájský). Členové patřili i mezi vedoucí představitele domácího odboje (Vladimír Krajina, Josef Ouředník a další.). Významná byla i účast v exilové vládě (Prokop Drtina, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský)!", "section_level": 2}, {"title": "Třetí republika.", "content": "Dne 11. května 1945 se konalo v Praze setkání domácích a zahraničních představitelů Československé strany národně socialistické a 17. května 1945 ustavující manifestační schůze v pražské Lucerně, kde byla strana prohlášena za obnovenou a její bývalí členové a stoupenci byli vyzváni k jejímu budování. Novým předsedou byl zvolen Petr Zenkl.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "Strana vypracovala vlastní návrh nové československé ústavy, na němž započala práci v červnu 1946. Návrh této ústavy zahrnoval i vytvoření tří zemských sněmů (českého, moravskoslezského a slovenského) s taxativně vymezenými zákonodárnými kompetencemi.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace a tisk.", "content": "Československá strana národně socialistická po květnu 1945 obnovila předválečnou vnitřní výstavbu a vnitrostranickou strukturu. Na konci roku 1945 sdružovala přibližně 450 000 členů, o rok později na podzim 1946 strana udávala kolem 594 000 členů. Členskou základnu tvořili státní zaměstnanci (učitelé, železničáři, poštovními zaměstnanci), příslušníci svobodných povolání, úředníci, podnikatelé, obchodníci a živnostníci a částečně rolníci a domkáři. Značná část dělnictva a zaměstnanců z větších závodů ubyla. Početně byli silně zastoupeni ve společenských organizacích: Československá obec sokolská, Československá obec legionářská, Jednotný svaz českých zemědělců. Na svou stranu se jí podařilo přetáhnout jen malou část voličů nepovolených stran (např. agrárníků). Ve volbách v roce 1946 získala 23,66 % hlasů, čímž se stala po KSČ druhou nejsilnější parlamentní stranou. Významnými organizačními složkami poválečné strany se staly její zájmové odbory. Národně socialistický odbor mladých na jaře 1946 ve svých řadách sdružoval 150 000 členů. Před volbami v květnu 1946 Mládež Československé strany národně socialistické vystoupila z jednotného Svazu české mládeže. Na počátku roku 1947 čítala kolem 200 000 členů. Velký počet stoupenců měla strana mezi studenty (např. vysokoškolský Klub akademiků, studentští funkcionáři Emil Ransdorf, Miroslav Fic, Ota Hora, Josef Lesák, Jiří Ješ). V čele odboru žen se angažovaly předsedkyně F. Zeminová, J. Žáčková-Bátková, M. Horáková, Jarmila Uhlířová, Růžena Pelantová. Dále byly zakládány zaměstnanecké, živnostensko-obchodnické a zemědělské odbory. Zemědělská politika hrála významnou roli, zejména při ovlivňování jednotné odborové organizace pod vlivem komunistů - Jednotného svazu českých zemědělců. Tiskové podniky Melantricha nahradily zdiskreditované České Slovo Svobodným Slovem, v jehož vedení stál bývalý redaktor Českého Slova a Lidových novin (majetek Jaroslava Stránského) Ivan Herben. Lidové noviny, přejmenované na «Svobodné noviny», přešly pod vedení Svazu spisovatelů a jejich šéfredaktorem se stal Ferdinand Peroutka. Dále vycházel politický týdeník «Svobodný zítřek», který vedl bývalý šéfredaktor «Večerního Českého slova» Luděk Stránský (1900–1956). Vedle toho strana vydávala krajské stranické deníky a týdeníky, tiskoviny ústředních odborů strany a interní periodika. Strana je spojena i s počátky československé poválečné politologie. Vlastislav Chalupa založil v roce 1945 v Brně při Zemské kulturní radě Československé strany národně socialistické „Oddělení pro vědeckou politiku”, které vydávalo «Přehledy a dokumenty k československé politice». MPÚ Nakladatelství Melantrich v Praze je v roce 1991 vydalo pod názvem «Tři roky. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945–1948». V rámci třetího odboje, kdy členové oddělení Chalupa (později místopředseda Československé národní rady americké), Mojmír Povolný (později předseda Rady svobodného Československa) a Ivan Gaďourek emigrovali, další členové Jaroslav Bohanes s Dušanem Novákem byli součástí domácí skupiny zasílající do zahraničí politické přehledy o domácí situaci, za což byli dlouhodobě vězněni. Tyto zprávy vyšly roku 1995 v pěti svazcích pod názvem «Prameny k dějinám III. odboje» v Centru pro studium československé exilové politiky Univerzity Palackého v Olomouc. Nakonec spoluzaložili roku 1991 Mezinárodní politologický ústav v Brně. V listopadu 1989 měla strana 14 000 členů.", "section_level": 2}, {"title": "Poúnorový vývoj.", "content": "Někteří funkcionáři národně socialistické strany se rozhodli spolupracovat s komunisty již před únorem 1948 a ve dnech komunistického převratu se postavili na jejich stranu, tzv. obrozením (vyloučením demokratických představitelů a kopírováním politiky KSČ) vznikla Československá strana socialistická (ČSS), která úzce spolupracovala s komunistickým režimem až do listopadu 1989 jako složka Národní fronty České socialistické republiky. Z vůle KSČ byli do jejího čela postaveni Emanuel Šlechta, který z titulu ekonomického odborníka strany spolupracoval s komunisty již před únorem 1948 a byl exponentem vlivu komunistů v národně socialistické straně, Alois Neuman, Ferdinand Richter a další. Pro tisíce příslušníků a funkcionářů národně socialistické strany znamenal únorový převrat násilnou represi, ve vykonstruovaném politickém procesu byla k trestu smrti odsouzena poslankyně strany Milada Horáková, další členové strany byli po odsouzení fyzicky a psychicky likvidováni ve věznicích a táborech nucené práce, další stovky odešly do nucené emigrace. Exilovým předsedou Československé národně socialistické strany byl až do své smrti Petr Zenkl. Exilová ČSNS se také výrazně podílela na vzniku a fungování Rady svobodného Československa, jejímž prvním předsedou byl zvolen právě Zenkl. Dalšími významnými politiky ČSNS, kteří působili v exilu byli např. Vladimír Krajina nebo bývalí ministři Hubert Ripka a Jaroslav Stránský.", "section_level": 2}, {"title": "ČSNS po roce 1989.", "content": "Již v létě roku 1989 otiskl vnitrostranický časopis Demokrat prohlášení tzv. obrodného proudu, ve kterém se poprvé otevřeně hovořilo o politickém pluralismu, svobodných volbách a přihlášení se k osobnostem typu T. G. Masaryka, Edvarda Beneše nebo Milady Horákové. Významnou pozitivní roli sehrála strana v počátcích Sametové revoluce. Její ústřední deník Svobodné slovo začalo otiskovat první necenzurované informace. V době, kdy Československá televize hlásala, že v Praze došlo k drobným nepokojům, na Svobodné slovo stály fronty lidí už před otevřením trafik. Stranické vydavatelství Melantrich, které mělo sídlo na Václavském náměstí, nezištně nabídlo svůj balkón Občanskému fóru. Právě z balkonu Melantrichu Václav Havel poprvé promluvil k desetitisícům shromážděných lidí. Velkou výhodou strany byl po roce 1989 velký majetek (mj. nemovitosti, např. budova na Náměstí Republiky v Praze, vypracovaná organizační struktura (pokrytí státu pobočkami a sekretariáty) i početná členská základna (ovšem s relativně vysokým věkovým průměrem). Straně se však tyto výhody nepodařilo využít k získání respektive udržení slušných volebních výsledků a špatnou ekonomickou politikou postupně přišla o veškerý svůj majetek. Během této doby strana vyměnila 9 předsedů. Postupně byl nevýhodně rozprodáván její majetek a z nich hrazeny předražené a neefektivní politické kampaně. Až po spojení strany se Svobodnými demokraty si vedení strany uvědomilo, že dluhy Svobodných demokratů nyní přešly na ČSNS. V roce 2002 byla prodána hlavní nemovitost strany – budova na Náměstí republiky v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Období střídání předsedů a názvů strany (1990–2002).", "content": "V roce 1990 se tehdejší Československá strana socialistická sloučila s Čs. stranou národně sociální v exilu, nedošlo však k očekávanému přejmenování strany. Představitelé obrodného proudu, seskupení v platformě Národně sociální sněm (NSS), po vyloučení ze strany založili vlastní Národně sociální stranu. Ve volbách v roce 1992 byla ČSS jednou ze 3 stran levicového uskupení Liberálně sociální unie (LSU) a byla zastoupena v Poslanecké sněmovně, po složitém vývoji uvnitř tohoto uskupení i strany se však v roce 1996 do Poslanecké sněmovny znova nedostala. V roce 1993 pod vedením předsedy Pavla Hirše došlo k návratu představitelů NSS, posunu politické orientace více doprava a strana se přejmenovala na název Liberální strana národně sociální (LSNS). V roce 1996 se LSNS sloučila se stranou Svobodní demokraté (nástupce Občanského hnutí) a změnila název na Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální (SD–LSNS). Toto spojení však nebylo příliš úspěšné vzhledem k výrazně odlišným prioritám obou zakládajících subjektů. V roce 1997 oslavila strana pod vedením předsedy JUDr. Tomáše Sokola 100. výročí založení jako nejstarší původní česká politická strana. Krátce poté bývalí Svobodní demokraté stranu většinou opustili a strana se vrátila k historickému názvu Česká strana národně sociální. Nikdy se však již nevrátila do velké politiky.", "section_level": 2}, {"title": "Předsednictví Jaroslava Rovného (2002 – 2012).", "content": "Jestliže v roce 2000 ČSNS kandidovala v 11 krajích, přičemž v Královéhradeckém (4,44 %) a Karlovarském (3,98 %) kraji chybělo málo, aby se dostala do zastupitelstva, ve volbách 2004 kandidovala už jen v Libereckém kraji se ziskem 0,17 % hlasů stejně tak jako v roce 2008, kdy získala 0,11 %. Co se týká komunální politiky, tak v roce 2002 za stranu kandidovalo 1354 kandidátů a dále 90 kandidátů na koaličních kandidátkách. Strana tehdy získala 120 zastupitelů. V roce 2006 za stranu kandidvalo už jen 36 lidí a strana získala pouze 20 zastupitelů. 28. října 2011 u příležitosti výročí založení Československa a výročí studentských nepokojů z roku 1939 a zavraždění Václava Sedláčka uspořádal 1. místopředseda ČSNS Michal Klusáček, bez souhlasu vedení strany, setkání na louce Budínka u Dobronína, kde stojí kříž na památku tam zavražděných Němců (viz Masakr u Dobronína). Na protest proti údajnému překrucování dějin a pro zdůraznění posloupnosti historických událostí členové ČSNS před železný kříž umístili 64 dřevěných křížů, které připomínaly oběti nacistického masakru ve Velkém Meziříčí a jména obcí, které byly v Československu za války vypáleny. Kvůli medializaci dále natřeli železný kříž narůžovo. V roce 2005 byl podán na ČSNS návrh na konkurz, jehož důvodem byla nemožnost ve stranickém hospodaření dohledat majetek, který strana měla za předsednictví Jana Šuly. Dne 26. listopadu 2011 u vstupu do Obecního domu v Praze, kde se konal ustavujícím sjezdu strany LEV21 - Národní socialisté, uspořádali členové ČSNS protest proti zneužívání historie ČSNS nově vzniklým politickým subjektem. Na ulici členové ČSNS rozdávali narcisky s poukazem na předsedu strany LEV21 a na chodník umístili hanlivé a zesměšňující nálepky.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled názvů strany.", "content": "V přehledu není zahrnuto sloučení do Strany národní jednoty v roce 1938, členství v Národní frontě po roce 1948 a koalice Liberálně sociální unie v roce 1992.", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká strana národně sociální (zkratkou ČSNS) je česká mimoparlamentní politická strana, nalézající se od roku 2003 v konkurzním řízení. Vznikla roku 1897 jako Strana národních dělníků (1898 Česká národně sociální strana v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Dolních a Horních Rakousích, 1890 Česká strana národně-sociální). Po vzniku Československa vystupovala jako Československá strana socialistická a v roce 1926 přijala název Československá strana národně socialistická. Mezi její nejvýznamnější členy období První republiky patřili Václav Klofáč nebo Edvard Beneš. Po Mnichovu se strana rozešla. V poválečném režimu regulované demokracie v letech 1945–1948 byla druhou nejsilnější stranou. Svobodný vývoj strany byl přerušen komunistickým převratem v únoru 1948. V roce 1990 se tehdejší Československá strana socialistická sloučila s Čs. stranou národně socialistickou v exilu, její vliv na politický život byl ale stále nižší. V průběhu let vzniklo několik stran, které se odvolávaly na ideje původní strany jako Národně sociální strana – Československá strana národně sociální v roce 1992, Československá strana socialistická v roce 1992, v prosinci roku 2005 „Česká strana národně sociální 2005”, která od roku 2006 nese název Česká strana národně socialistická a Národní socialisté – levice 21. století v roce 2011.", "tgt_summary": "Le Parti national social tchèque (en tchèque : \"Česká strana národně sociální\", CSNS) est un parti nationaliste civique tchèque fondé en 1898 au sein du Parti des Jeunes Tchèques. ", "id": 1113366} {"src_title": "Pornografie", "tgt_title": "Pornographie", "src_document": [{"title": "Historie pojmu.", "content": "Pojem pornografie je vynálezem 19. století. Poprvé se objevuje v roce 1857 v anglickém \"Zákoně o obscénních publikacích\". Zřejmě jediné dochované užití tohoto slova z antické doby je v textu \"Hostující mudrci (Depnosofistai)\" od Athenáia, kde slovo pornographoi označovalo muže píšícího o prostitutkách. Jedná se tedy o nové slovo \"oděné do starobylého hávu\" (Chochola, 2004). Stejně nového původu je výraz obscenita. Oba pojmy se objevily jako reakce na kulturní šok, který zažila křesťanská Evropa během vykopávek v Pompejích odhalením nepřeberného množství erotických památek, a na rychlý rozvoj technologií (fotografie, rotačka), umožňujících rychlé, masové a relativně levné šíření erotických materiálů.", "section_level": 1}, {"title": "Explicitní erotika v evropských dějinách.", "content": "Antika neznala stud ani sexuální bariéry. Pro Evropu XVIII. a XIX. století nebylo šokující to, že se v Pompejích, Herculaneu a Stabiích erotické památky vyskytují, ale to, že se vyskytují všude. Otevřeně erotické materiály se nacházejí na veřejných prostranstvích, v interiérech, na předmětech běžné denní potřeby. Středověk chápal v duchu raně křesťanského učení sexualitu jako Ďáblovo dílo. Otevřeně erotické motivy se objevují na výzdobě středověkých katedrál jako symboly zla, zatracení, součást Posledního soudu atd. Nejznámější z této sexuálně odpudivé výzdoby jsou tzv. Sheela na Gig, plastiky ošklivých žen s vyvalenýma očima a roztaženou vagínou. O jejich původu a smyslu se vedou diskuse. Renesance raně středověkou averzi vůči tělesnosti rozmělňuje. Frivolita, nahota a erotika se objevuje v iluminacích k rukopisům (někdy bez souvislosti s dějem), na veřejných prostranstvích i ve výzdobě chrámů. S Gutenbergovým zdokonalením knihtisku dochází k prvnímu velkému rozšíření erotických dřevorytů a mědirytů v Evropě. Jsou pronásledovány a ničeny. Za zakladatele psané pornografie na Západě se pokládá Pietro Aretino (1492–1556), jehož sonety ve sbírce \"Rozličné způsoby milování\" měly velkou popularitu po celé Evropě a byly znovu a znovu tištěny s doprovodem erotických ilustrací. V XVIII. století se explicitně erotické letáky a kresby používaly často také jako součást politického boje. Před Velkou francouzskou revolucí vzniklo nespočet kreseb zobrazujících mnichy, kněze, královské úředníky a poslance v erotických souvislostech, při homosexuálním pohlavním styku ap. Vynález fotografie přinesl pravý boom pornografie, ze které se stal rychle výnosný obchod, ačkoliv byla potírána. Odbyt měly zaručeny všechny druhy pornografie. Na přelomu XIX. a XX. století byly obzvláště populární zoofilní fotografie znázorňující ženy, které souloží se psem.", "section_level": 1}, {"title": "Explicitní erotika ve 20. století.", "content": "První polovina XX. století byla ve znamení pokusů o definici pornografie a stanovení mantinelů erotismu v umění. Prvním uměleckým filmem světa zobrazujícím nahou ženu (ilegální pornografické snímky už v té době samozřejmě existovaly) byl český film Extase Gustava Machatého z roku 1932. Na festivalu v Benátkách získal cenu za režii a Vatikán ho označil za nemravný a škodlivý. Čtyřicátá a padesátá léta přinášejí rozvoj „časopisů pro pány“, které zobrazují stále odvážnější fotografie nahých žen, až v sedmdesátých letech časopis Hustler Larryho Flynta přichází na oficiální trh s fotografiemi detailně zobrazených ženských genitálií. Pravým apoštolem filmového porna se stal italský režisér Lasse Braun, který cestoval napříč Evropou s kufrem plným pornografických filmů, a – dle vlastních slov – „rozesel trochu pornografického materiálu do každého koutku Evropy, aby přispěl ke vzniku problému“. V sedmdesátých letech XX. století už otevřeně erotické filmy pronikly i do tradičních kin. Legendární snímek \"Hluboké hrdlo (Deep Throat)\" z roku 1972 s Lindou Lovelace v hlavní roli vynesl ohromující zisk 100 milionů dolarů. Vypráví příběh ženy, která má klitoris v krku.", "section_level": 1}, {"title": "Éra internetové pornografie.", "content": "Šíření internetu od 90. let 20. století způsobilo velký rozmach pornografie, která opustila kinosály a videopůjčovny a začala být okamžitě dostupná. Internet do pornografie přinesl jednak nové distribuční cesty, rozvoj menšinových žánrů, ale také negativní efekty jako např. snadnou dostupnost i dětské pornografie a následně i represe v podobě zákonů zakazujících její šíření a přechovávání.", "section_level": 1}, {"title": "Pornografický průmysl.", "content": "Pornografický průmysl patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím. Podle různých odhadů v roce 2006 byl jeho roční obrat 10 až 60 miliard amerických dolarů, České pornografické firmy PK62 a Bel Ami se prosadily i na zahraničních trzích. Za nekorunovaného krále české pornografie je považován Robert Rosenberg a královnu Silvia Saint. Nejvýznamnějším oceněním pornografického průmyslu jsou AVN Awards.", "section_level": 1}, {"title": "Právní postoje k pornografii.", "content": "K pornografii se v různých společnostech a právních systémech různých států přistupuje různě. Ve většině států jsou alespoň některé formy pornografie legální, někde je dostupná v běžných obchodech či na stáncích, či je dostupná v televizním vysílání. Na druhou stranu jsou tvrdší formy pornografie (např. pornografie zobrazující násilí či sex se zvířaty) obvykle cílem regulace. Zvláště dětská pornografie je nelegální v téměř všech státech a je také předmětem několika mnohostranných mezinárodních smluv. K potírání pornografie, zejména tzv. tvrdé a dětské, byly sjednány mnohostranné mezinárodní smlouvy: Ve většině států je omezen přístup mladistvých k pornografii, šíření pornografie mladistvým je často trestný čin (ohrožování výchovy mládeže). Toto omezování má však v době internetu pochybnou účinnost. Regulace pornografie na internetu je také problematická z důvodu rozdílů v zákonných omezeních i výkladové praxi v různých zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Český trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) postihuje některé činnosti související s pornografickými díly prostřednictvím trestného činu \"Šíření pornografie\" (§ 191), specifika dětské pornografie pak upravují trestné činy \"Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií\" (§ 192) a \"Zneužití dítěte k výrobě pornografie\" (§ 193). Smyslem trestnosti těchto jednání je celospolečenský zájem na ochraně mravopočestnosti, resp. na ochraně mravního rozvoje a výchovy mládeže a ochrany dětí před sexuálním zneužíváním. Pojem „pornografické dílo“ sice zákon nedefinuje, lze jej však charakterizovat tím, že obzvláště silně podněcuje sexuální pud a zároveň překračuje ve společnosti obecně uznávané hranice slušnosti a vyvolává pocit studu. Samotné zobrazení nahého lidského těla v přirozených pozicích pornografickým dílem není, byť by mohlo někoho sexuálně vzrušovat. Stejně tak pornografickým není umělecké dílo, už jen historický předmět nebo předmět, který má vědecký či osvětový účel (např. fotografie v lékařských učebnicích). Z hlediska formy může být pornografické dílo jak dílem fotografickým, filmovým, počítačovým či elektronickým (čitelným jen strojově), tak i písemným nebo jiným (např. erotické sošky). Nemusí však jít vždy v právním slova smyslu o dílo autorské. Podle svého obsahu se dělí na: Zvláště významně jsou českým trestním právem v oblasti pornografie chráněny děti. Zatímco šíření tvrdé pornografie je trestné vždy, šíření prosté pornografie jen tehdy, dostane-li se do rukou právě dětem. U tvrdé pornografie je kromě šíření také trestná pouze přímá výroba, v případě dětské pornografie je však trestně stíhán i ten, kdo na její výrobě majetkově „kořistí“ (za úplatu vozí dítě na místo, pronajme prostory, na svých stránkách umístí odkaz apod.). Navíc pouhé držení pornografie obecně trestné není, přechovávání dětské pornografie však ano.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pornografie (z řeckého πορνογραφία \"pornografía\" < \"porné (prostitutka)\" + \"grafein (psát)\"; krátce: porno) je neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud. V přeneseném širším smyslu hanlivé označení vulgárního, příliš otevřeného literárního útvaru, zpravodajství atd. Hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní. V minulosti byla jako „pornografická“ pronásledována celá řada dnes klasických uměleckých děl: \"Odysseus\" Jamese Joyce, \"Lolita\" Vladimira Nabokova aj.", "tgt_summary": "La pornographie est la, cette représentation explicite d'actes sexuels finalisés ayant pour but de susciter de l'excitation sexuelle. Le terme se confond aujourd'hui avec sa perception à travers le prisme des films pornographiques : soit d'une représentation d'actes sexuels ayant pour objectif d'exciter sexuellement le spectateur. ", "id": 4389} {"src_title": "Mitochondriální DNA", "tgt_title": "Génome mitochondrial", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Mitochondriální DNA je odvozena od bakteriální DNA jisté, přibližně 2 miliardy let staré alfaproteobakterie, která byla pohlcena v procesu evoluce eukaryotické buňky. Příbuzným se jeví zejména parazitický bakteriální rod \"Rickettsia\". Jako důkaz k těmto tvrzením vědcům slouží sekvenování DNA z malé i velké ribozomální podjednotky mtDNA a alfaproteobakterií. Mnoho genů však během evoluce bylo z mtDNA horizontálně přeneseno do buněčného jádra. A mohou být přeneseny všechny. Tím je možné vysvětlit skutečnost, že mnohé geny v jádře kódující různé mitochondriální proteiny silně připomínají bakteriální proteiny.", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Mitochondriální DNA patří (např. společně s plastidovou DNA) mezi mimochromosomální DNA. Její uspořádání se odlišuje od jaderného genomu eukaryotické buňky a je podobné uspořádání genomu prokaryot. Je obvykle kruhová, ačkoliv u některých skupin má i lineární tvar (např. mtDNA kvasinek může být lineární, nálevník \"Tetrahymena\" či \"Plasmodium\") nebo rozdělená do několika oddělených částí (\"minichromozomů\", jako např. u vší). Každá mitochondrie obsahuje řádově jednotky až desítky molekul mtDNA, navíc je nutné si uvědomit, že buňka může obsahovat až několik tisíc mitochondrií (např. v případě jaterních buněk savců), žabí vajíčko až několik milionů. V žabích vajíčkách tvoří mitochondriální DNA, pokud vynásobíme počet mitochondrií počtem kopií DNA, paradoxně většinu celkové genetické informace vajíčka. V běžných lidských buňkách však tvoří mtDNA jen velmi malou část DNA. Velikost jedné molekuly DNA se udává v párech nukleových bází. Sekvenací byl zjištěn počet a pořadí bází u několika stovek organizmů. Velmi malou mtDNA má \"Plasmodium falciparum\" (jen 6000 bp), zatímco některé vyšší rostliny mají až 300 000 párů bází. Savci mají obvykle kolem 16 500 párů bází. Velikost genomu samozřejmě nekoreluje s počtem genů. Zatímco lidská DNA kóduje 13 proteinů, 22× větší DNA huseníčku (\"A. thaliana\") kóduje 31 proteinů, tedy jen asi 2,5× více. DNA huseníčku je tedy zřejmě z části junk DNA bez zřejmé funkce. Co se týče molekulární struktury, mtDNA není asociována s bílkovinami a genetický kód využívaný v mitochondriích je mírně odlišný od kódu jaderného (např. UGA není stopkodon, nýbrž kóduje tryptofan).", "section_level": 1}, {"title": "Lidská mitochondriální DNA.", "content": "Lidská mitochondriální DNA má velikost 16 569 párů bází, celkem obsahuje 37 genů, z toho 24 představují geny pro různou nekódující RNA (2 geny pro 16S a 23S rRNA a 22 genů pro tRNA). Zbývajících 13 genů kóduje vlastní mitochondriální polypeptidy podílející se na enzymatické výbavě mitochondrií. Tyto proteiny jsou využívány během oxidativní fosforylace.", "section_level": 2}, {"title": "Co kóduje.", "content": "Mitochondriální DNA kóduje rRNA a tRNA využívané při transkripci a translaci v mitochondriích a také některé mitochondriální bílkoviny. Většina bílkovin je však do mitochondrií importována z cytoplazmy. Mitochondrie jakožto semiautonomní organely v průběhu evoluce část své původní genetické informace ztratily – některé geny přešly do buněčného jádra. Geny jsou kódovány na H (těžkém) vláknu DNA. Informace je komprimovaná, neobsahuje např. introny. Proteosyntetický aparát mitochondrií má několik odchylek proti ostatním známým analogickým aparátům, např. velikost rRNA podjednotek, pouhých 22 tRNA typů. Další rozdíly jsou v genetickém kódu mitochondrií, 4 triplety mají jiný význam proti jadernému genomu, rozdíly spočívají v iniciaci a terminaci.", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost mtDNA.", "content": "V případě mtDNA dochází zejména u živočichů k tzv. maternální dědičnosti – je známo, že drtivá většina mitochondriální genetické informace je děděna pouze po matce. Výjimkou jsou např. kvasinky, u nichž každý z rodičů při pohlavním rozmnožování přispívá do celkového genofondu svých potomků napůl (biparentální dědičnost). Maternální dědičnosti mtDNA lze využít pro různé genetické analýzy a byla na jejím základě určena i migrace lidstva. Posledním společným předkem všech lidských mitochondriálních DNA je tzv. mitochondriální Eva. Následující diagram zobrazuje migrace lidí od doby, kdy žila mitochondriální Eva:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mitochondriální DNA (též mtDNA či chondriom) je označení pro DNA, která se nachází v mitochondriích a tvoří tak součást mimojaderné genetické informace. Mitochondriální DNA je zpravidla kruhová (cirkulární) a svým charakterem se podobá prokaryotnímu nukleoidu a nikoliv eukaryotickým chromozomům. Mitochondriální DNA tedy představuje doklad endosymbiotické teorie, tzn. předpokladu, že mitochondrie v procesu eukaryogeneze vznikly pohlcením a „ochočením“ určitých proteobakterií z příbuzenstva rodu \"Rickettsia\".", "tgt_summary": "Les mitochondries sont des organites présents dans la grande majorité des cellules eucaryotes qui seraient issues de l'endosymbiose d'une alpha-protéobactérie, il y a environ deux milliards d'années (théorie endosymbiotique). ", "id": 358466} {"src_title": "Østlandet", "tgt_title": "Østlandet", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Region je na severu a na západě ohraničen horami. Na východě je omezen hranicí se Švédskem. Hranice s regionem Sørlandet je méně zřetelná. Hory regionu dosahují 2469 metrů v Jotunheimen, kde je zároveň nejvyšší vrchol severských zemí na východ od Grónska. Další dobře známé pohoří je Dovrefjell na severu a Rondane na severovýchod od Lillehammeru. V náhorní plošině Hardangervidda se region střetává s regionem Vestlandet. Údolí se zařezávají do hor, z východu na západ se táhnou hlavní údolí Østerdalen, Gudbrandsdalen, Valdres, Hallingdal, Numedal a údolí Telemarku. Østerdalen je obklopen většinou poměrně plochými územími s jehličnatými lesy, ale zbytek území leží v hluboko zaříznutých údolích. Území kolem Oslofjordu a směrem na severovýchod jsou poměrně ploché s pásy hospodářsky intenzívně využívané země, především v Hedemarken, Toten, Hadeland, Ringerike ale i dalších. Hustota zalidnění je v rovinách nejvyšší. Zhruba 40 % obyvatel žije ve vzdálenosti do 200 km od Osla. Bezpočet ostrůvků chrání pobřeží, a je v létě rájem plavců a jachtařů.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé, kultura a tradice.", "content": "Norské dialekty na jihovýchodě Norska se odlišují svým přízvukem, který je pro ostatní Nory nezaměnitelný, ale odlišuje se také pravopisem, slovní zásobou a hláskoslovím. Nejodlišnější jsou ovšem dialekty horských údolí, zatímco standardním norština (bokmål) se používá především kolem Oslo. Horská údolí si udržela odlišnou kulturu s tradiční architekturou a lidovou hudbou, krajovými jídly a dialekty, některé jsou téměř nesrozumitelné pro ostatní Nory. Ráz těchto horských údolí je dnes ohrožen především rekreanty z jiných částí země, kteří sem přijíždějí hlavně v zimním období. Východní lesy Finnskogen jsou domovem etnické menšiny přistěhovalců z Finska, kteří sem přišli v 17. století. Svůj jazyk a kulturu si uchovali až do 20. století, dnes si udržují jen lidové písně a tradiční jídla. Okolí Engerdalu obývají nejjižnější skupiny norských Sámů. Hustě obývané pobřeží s dlouhotrvajícím průmyslovým vývojem si vytvořilo silnou kulturní identitu pracující třídy, ale stejně tak se uchovala poklidná konzervativní kultura rybářských osad. V ostrém kontrastu k tomu je Oslo, kde se usadili Norové z celé země a také více než 300 000 přistěhovalců. Vyrostly zde mešity, sikhské a hindské svatyně, buddhistické stúpy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Østlandet je region v jihovýchodní části Norska; v originále označovaný jako \"Landsdel\" – „část země“. Region je tvořen kraji Vestfold og Telemark, Oslo, Viken, a Innlandet. ", "tgt_summary": "L’Østland (Østlandet en bokmål ; Austlandet en nynorsk) est l’une des cinq grandes régions géographiques (\"landsdel\") de la Norvège. Il correspond à l’Est du pays et comprend les fylkes de Vestfold og Telemark, Viken, Oslo et Innlandet. ", "id": 1613305} {"src_title": "Feromagnetismus", "tgt_title": "Ferromagnétisme", "src_document": [{"title": "Podstata feromagnetismu.", "content": "Ve feromagnetických látkách (feromagnetikách) vznikají tzv. magnetické domény – tzv. Weissovy domény, což jsou \"myšlené\" oblasti v nichž jsou magnetické dipóly shodně orientovány. V nepřítomnosti vnějšího magnetického pole je směr magnetických momentů jednotlivých domén různý a výsledný magnetický moment látky je tedy nulový. Ve slabém magnetickém poli dochází k rozšiřování hranic domén, jejichž dipólový moment je orientován ve směru vnějšího magnetického pole, což vede k poměrně značnému zesílení vnějšího magnetického pole. Při vyšší intenzitě vnějšího magnetického pole se magnetické dipólové momenty domén natočí skokem do krystalografického směru, který je nejblíže směru vnějšího magnetického pole. Ve velmi silných vnějších magnetických polích se magnetické momenty domén postupně natáčí do směru vnějšího magnetického pole a další zvyšování vnějšího magnetického pole již vede pouze k zesilování vnějšího pole, které je shodné s vlivem paramagnetických látek. Zesílení magnetického pole ve feromagnetické látce je tedy závislé na intenzitě vnějšího magnetického pole. Původně se termín feromagnet používal pro jakýkoli materiál, který mohl vykázat spontánní magnetizaci: čistý magnetický moment za absence externího magnetického pole. Tato obecná definice se stále používá. Později byly ale identifikovány různé typy spontánní magnetizace, kde existuje víc než 1 magnetický iont na základní buňku materiálu, což vedlo k striktnější definici „feromagnetismu“, která se často používá na jeho odlišení od ferrimagnetismu. Podrobněji, materiál je „feromagnetický“ v tomto užším smyslu jen když „všechny“ jeho magnetické ionty přidají pozitivní příspěvek k čisté magnetizaci. Jestliže některé magnetické ionty „odebírají“ z čisté magnetizace (jsou-li částečně \"anti\"-uspořádány), pak je materiál „ferrimagnetický“. Jsou-li ionty anti-uspořádány kompletně a tedy mají nulovou čistou magnetizaci i přes magnetické uspořádání, pak je to antiferomagnet. Všechny tyto efekty uspořádání se vyskytují jen při teplotách pod určitou kritickou teplotou, nazývanou Curieho teplota (pro feromagnety a ferrimagnety) nebo Néelova teplota (pro antiferomagnety). Jeli Curieho teplota (značena T) překročena, rozpadá se ve feromagnetiku soudržnost domén (uspořádané skupiny dílčích momentů) a materiál ztratí feromagnetickou schopnost.", "section_level": 1}, {"title": "Feromagnetické látky.", "content": "Mezi feromagnetické látky patří např. železo, nikl, kobalt, gadolinium, ruthenium nebo některé slitiny.", "section_level": 1}, {"title": "Ferrimagnetické látky.", "content": "Ferrimagnetické látky (ferity) jsou sloučeniny oxidu železitého s oxidy jiných kovů (mangan, barium).", "section_level": 1}, {"title": "Regulace magnetických vlastností křemíkem.", "content": "K modifikaci magnetických vlastností feromagnetik se často do materiálu přimíchává křemík. Díky této příměsi dochází ke zvýšení rezistivity, snížení magnetických ztrát, snížení anizotropie a koercitivity a snížení indukce potřebné k nasycení feromagnetika. Příměsí křemíku ale dochází i ke změnám mechanických vlastností materiálu: zvýšení tvrdosti a křehkosti, zhoršení zpracovatelnosti a zlepšení mikrostruktury. Optimální obsah křemíku pro magnetické vlastnosti materiálu je 6,5 %. Vzhledem k neodvratně souvisejícím změnám mechanických vlastností se např u železa zůstává u nižších obsahů křemíku: 0,5-3,2 % pro dynamové plechy a 3,2-4,6 % pro transformátorové plechy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feromagnetismus je jev, kterým materiál může vykazovat spontánní magnetizaci a je jednou z nejsilnějších forem magnetismu. Je odpovědný za většinu magnetických reakcí vyskytujících se v každodenním životě a (včetně speciálního případu ferrimagnetismu, níže) je základem pro všechny permanentní magnety (stejně jako pro kovy, které jsou k nim znatelně přitahovány). ", "tgt_summary": "Le ferromagnétisme est le mécanisme fondamental par lequel certains matériaux (fer, cobalt, nickel,...) sont attirés par des aimants ou forment des aimants permanents. On distingue en physique différents types de magnétismes. Le ferromagnétisme (qui inclut le ferrimagnétisme) se trouve être celui à l’origine des champs les plus importants : c’est celui qui crée des forces suffisamment importantes pour être senties et qui est responsable du phénomène bien connu de magnétisme dans les aimants de la vie quotidienne. La matière répond faiblement aux champs magnétiques selon trois autres types de magnétismes : le paramagnétisme, le diamagnétisme et l’antiferromagnétisme, mais les forces mises en jeu sont le plus souvent très faibles au point qu’elles ne peuvent être détectées que par des instruments de laboratoire particulièrement sensibles. ", "id": 22844} {"src_title": "Vukovar", "tgt_title": "Vukovar", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Vukovar byl osídlen kontinuálně již v dávných dobách; sídlili zde například Římané, kteří na břehu Dunaje budovali tábory, jejichž účelem bylo zastavit nájezdy Varvarů na území říše. Když se odsud nakonec Řím stáhl, stala se oblast mezi Dunajem a Sávou klíčovým místem, o které se sváděly těžké souboje mezi nově vznikajícími středověkými státy. V té době sem začalo stěhování Slovanů a Avarů. Kolem 10. a 11. století se dokládá existence pevnosti Vukovo, jejíž název byl později pomaďarštěn na \"Vukovár\". Rozrůstající se osídlení získalo roku 1231 status královského města, centra Vukovské župy, která se rozkládala v oblasti mezi Dunajem a Sávou. V roce 1954 se součástí města stal v té době již znárodněný závod a sídliště zlínského koncernu Baťa, zbudovaný ve třicátých letech dvacátého století (Borovo Naselje). Město bylo silně poškozeno během občanské války v Jugoslávii, proběhla zde i tzv. bitva o Vukovar, velká operace Jugoslávské lidové armády. Dodnes jsou mnohé stopy válečných škod patrné. Na konci roku 2012 a začátku roku 2013 vzbudila značné emotivní reakce snaha zavést ve Vukovaru nápisy vedle latinky také v cyrilici (srbské). Důvodem je skutečnost, že Srbové podle sčítání lidu z roku 2011 představují 34,87 % obyvatelstva a podle chorvatských zákonů má každá menšina, která představuje více než 1/3 obyvatel daného sídla nárok na umístění nápisů ve svém jazyce. Vzhledem k významu Vukovaru během Války v Chorvatsku a postavení srbské menšiny se k problému vyjadřují různé subjekty, mnohdy i emotivně. V Záhřebu i Vukovaru se konaly demonstrace, kterých se účastnili především veteráni jugoslávských válek z 90. let 20. století, objevily se návrhy odsunout zavedení cyrilice na místních nápisech až o 10 let (uvalení moratoria) apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vukovar (maďarsky Valkóvár) je město v nejvýchodnějším cípu Chorvatska, na břehu Dunaje. Žije zde 26 468 obyvatel a je centrem Vukovarsko-sremské župy, je však až jejím druhým největším městem, největší je město Vinkovci.", "tgt_summary": "Vukovar est une ville et une municipalité située à la confluence du Danube et de la Vuka en Croatie. Elle est le chef-lieu du Comitat de Vukovar-Syrmie. Au recensement de 2001, la municipalité comptait habitants, dont 57,46 % de Croates et 32,88 % de Serbes et la ville seule comptait habitants. ", "id": 1868457} {"src_title": "Jimmy Carter", "tgt_title": "Jimmy Carter", "src_document": [{"title": "Prezidentské období.", "content": "Za jeho největší úspěchy je považováno vytvoření národní energetické politiky a reforma vlády, která vedla k vytvoření dvou ministerstev, Ministerstva energetiky a Ministerstva školství. Carter také úspěšně dereguloval některá průmyslová odvětví a zároveň prosadil silnější legislativu pro ochranu životního prostředí a rozšiřování národních parků na Aljašce. V mezinárodní politice se mezi jeho největší úspěchy řadí zprostředkování uzavření mírové dohody v Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem 26. března 1979, dohody o Panamském průplavu, vytvoření plných diplomatických styků s Čínou a pokračování v druhé řadě rozhovorů o omezení strategických zbraní (SALT), jejichž první část byla uzavřena již v roce 1972. Během jeho vlády USA nevedly žádnou válku. Carter pokračoval v podpoře indonéského prezidenta Suharta jako spojence během studené války a to navzdory masivnímu porušování lidských práv na Východním Timoru, který byl roku 1975 okupován a protiprávně anektován Indonésií. V roce 1979 byl Carter nucen čelit následkům druhého ropného šoku. V listopadu téhož roku začala jeho obliba u obyvatel klesat. V Íránu proběhla islámská revoluce a byl svržen proamerický íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Na americkém velvyslanectví v Teheránu bylo zadržováno několik desítek amerických občanů jako rukojmí a Íránci za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha do Íránu. Když o měsíc později došlo k sovětské invazi do Afghánistánu na podporu vládnoucího marxistického režimu, Carter se začal jevit jako slabý prezident, za kterého vliv Spojených států ve světě začal klesat. Další vlna zklamání se objevila, když v dubnu 1980 zcela selhala operace na osvobození amerických rukojmí v Teheránu. Pokud by proběhla úspěšně, měl by Carter lepší pozici pro obhájení prezidentského úřadu. V listopadu téhož roku jej ale zcela podle očekávání porazil Ronald Reagan. O deset let později se přišlo na to, že vydání rukojmích bylo záměrně pozdrženo, aby se odehrálo až po volbách. Událost byla nazvána \"Říjnové překvapení\" (\"October Surprise\"). V souvislosti s vojenskou účastí SSSR v Afghánistánu začal podporovat afghánské mudžahedíny a přiměl olympijský výbor USA, že tento rozhodl 12. dubna 1980 o neúčasti amerických sportovců na XXII. LOH v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Po opuštění prezidentského úřadu.", "content": "Poté, co opustil úřad, začal se Carter věnovat především charitě a podílel se na mírovém řešení některých konfliktů. V roce 2002 obdržel za svou práci Nobelovu cenu za mír. Ještě dnes se nevyhýbá veřejnosti, přijímá účast v komentovaných zpravodajských událostech a publicistických pořadech – například nepodpořil americkou invazi do Iráku a kritizuje praktiky mučení válečných zajatců v rámci Operace Trvalá svoboda. Mimoto publikoval knihu \"Beyond the White House\". V srpnu 2015 mu byla diagnostikována rakovina.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Earl „Jimmy“ Carter, Jr. (* 1. října 1924) je americký demokratický politik, byl 39. prezidentem Spojených států amerických (1977–1981), 83. guvernérem Georgie (1972–1975) a senátorem za Georgii (1962–1966). Carter v roce 2002 obdržel Nobelovu cenu za mír. ", "tgt_summary": "James Earl Carter,, dit Jimmy Carter, né le à Plains (État de Géorgie), est un homme d'État américain, président des États-Unis de 1977 à 1981. ", "id": 178523} {"src_title": "Clark Gable", "tgt_title": "Clark Gable", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 1. února 1901 v Cadiz v Ohiu Williamu H. Gablovi a Adelin Hershelmanové. Matka mu zemřela na mozkový nádor, když mu bylo 9 měsíců. Jeho otec se znovu oženil a usadil se ve vedlejším městě v Ohiu, kde Clark začal chodit do školy. Později se přestěhovali do Ravenny u Akronu v Ohiu. Brzy potom odešel ze školy a začal pracovat v Akronských továrnách na pneumatiky. Po zhlédnutí hry, která ho velmi zaujala, se Clark rozhodl stát se hercem. Do svých jednadvaceti let se nemohl prosadit. V jednadvaceti však zdědil jistý majetek a začal hrát s druhořadými herci. V Portlandu v Oregonu si našel práci jako prodavač v obchodním domě. Tam potkal vnuka slavné herečky Laury Hope Crewsové, který ho povzbuzoval a dostal ho zpět na divadelní prkna a do jiné divadelní společnosti. Josephine Dillon ho učila herectví a připravovala ho na hereckou kariéru. A v roce 1924 odjel, za Josephininy finanční podpory, do Hollywoodu, kde se stala jeho manažerkou a první manželkou. Dostával role v němých filmech a nebyl o něj moc zájem, tak se vrátil zpět k divadlu. Po přesvědčivém výkonu v divadelní hře \"The Last Mile\" uzavřel smlouvu s MGM a v roce 1930 dostal svou první roli ve filmu \"The Painted Desert\". Po premiéře filmu v lednu roku 1931 se Clark Gable stal dobře placenou hvězdou hollywoodských filmů. Dostal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu \"It Happened One Night\". Byl a je spíš známý díky své roli Rhetta Butlera ve filmovém zpracování románu \"Jih proti Severu\" (Gone with the Wind), za kterou byl nominován na dalšího Oscara. Při natáčení Jihu proti Severu (film) se oženil s Carole Lombard, což byla jedna z nejšťastnějších věcí, kterou udělal ve svém osobním životě. Ale Carole Lombardová zemřela při pádu letadla v roce 1942, když se vracela z velmi úspěšné akce, kde pomáhala prodávat válečné dluhopisy. Velmi pro ni truchlil a připojil se k americké armádě, k letectvu a dostal několik medailí. V roce 1945 se opět vrátil k filmu a natočil \"Adventure\", který nebyl zrovna úspěšný. Clark byl velmi nešťastný a vypršela mu smlouva s MGM. V roce 1953 mu MGM nabídli spolupráci, ale on odmítl a rozhodl se pracovat nezávisle. Gablův poslední film byli \"Misfits\" (\"Mustangové\"), v kterém si zahrál s Marilyn Monroe. Clark Gable zemřel 16. listopadu 1960 ve věku 59 let na infarkt v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Judy Lewis - Narodila se herečce Lorettě Youngové, která měla při natáčení filmu Volání divočiny s Gablem poměr. Gable si ji ale odmítl vzít. Youngová se tedy \"uklidila do ústraní\" a po čase se v Hollywoodu objevila s dcerou s tím, že ji adoptovala. Gable se k dceři neznal, údajně ji ale navštívil, když jí bylo 15 let, aniž by jí ovšem řekl, že je její otec. To, že není adoptovaná a že její biologičtí rodiče jsou Clark Gable a Loretta Youngová, kterou považovala jen za svou adoptivní matku, se dozvěděla až ve svých 31 letech. V Hollywoodu se o tom prý ale šuškalo dlouho předtím, zhledem k tomu, že byla Clarku Gablovi velmi podobná. John Clark Gable - Narodil se až po smrti Clarka Gabla jeho páté manželce, údajně ve stejné nemocnici, ve které Král Hollywoodu zemřel", "section_level": 1}], "src_summary": "William Clark Gable (1. února 1901 – 16. listopadu 1960) byl americký filmový herec, ve 30. letech považovaný za Krále Hollywoodu.", "tgt_summary": "Clark Gable, né le à Cadiz (Ohio) et mort le à Los Angeles en Californie, est un acteur américain. Plus grande au du début du cinéma parlant, au cours de sa longue carrière, il apparaît avec les plus grandes actrices de l’époque. Joan Crawford, qui était sa partenaire favorite, joue avec lui dans huit films, Myrna Loy est à ses côtés dans sept films et il forme un duo avec Jean Harlow dans six productions. Il est aussi la de quatre films avec Lana Turner, et trois avec Norma Shearer. ", "id": 69145} {"src_title": "Sepultura", "tgt_title": "Sepultura", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Základ kapely byl položen již v roce 1980, kdy spolu začali hrát bratři Max Cavalera (zpěv, kytara) a Igor Cavalera (bicí). Samotná kapela vznikla v roce 1984, kdy se k bratřím Cavalerům připojili kytarista Jairo Guedez a basskytarista Paulo Jr. V roce 1985 vydala své první EP nazvané Bestial Devastations. Následující rok vyšlo první album kapely nazvané Morbid Visions. Po vydání Morbid Visions kapelu opustil Jairo Guedez a na jeho místo nastoupil Andreas Kisser. V roce 1987 vyšlo druhé album Sepultury pojmenované Schizophrenia, které bylo zlomem v historii skupiny. Všechna dosavadní alba vyšla u značky Cogumelo Records. Právě album Schizophrenia zapříčinilo to, že kapela podepsala smlouvu s Roadrunner Records. Pod hlavičkou Roadrunner records vyšlo v roce 1989 album Beneath The Remains, které bylo následováno dlouhým evropským turné. V roce 1991 se z dílny Sepultury vynořilo album Arise, které vyšlo 4. dubna. Díky tomuto počinu se kapela stala jednou z nejvíce velebených skupin 90. let. Následující album pojmenované Chaos A.D. vyšlo v roce 1993 a bylo velkým hitem mezi fanoušky metalové hudby, navíc se na něm poprvé začal objevovat zvuk punk rocku. Tento trend pokračoval i na následujícím albu Roots (vydáno 1996). Od té doby ale začaly kapelu postihovat skoro jen samé starosti a problémy. První nepříjemná událost se stala v roce 1996, kdy před vystoupením na festivalu v Donningtonu Monsters of Rock kytarista a zpěvák skupiny Max Cavalera společně se svojí ženou a manažerkou Sepultury Glorií odjeli do Ameriky, kvůli smrti jejich syna při autonehodě. Kapela tedy vystoupila jako trio. Rok 1996 se černě nezapsal jen do života Cavalerů, ale i do historie Sepultury. Ke konci roku 1996 kapelu opustil právě Max Cavalera a založil vlastní kapelu Soulfly. Díru po Cavalerovi zacelil Američan Derrick Green. Společně s Greenem kapela v roce 1998 vydala album Against. Against bylo méně úspěšné, než dva jeho předchůdci. V tomto duchu se neslo i následující album Nation. Na těchto dvou albech se Sepultura začala vzdalovat thrash metalu. V roce 2002 vyšlo živé album Under A Pale Grey Sky, což je záznam posledního koncertu Maxe Cavalery se Sepulturou. Kapela toto album neuznává jako oficiálně vydané. V témž roce vyšlo i EP Revolusongs. V roce 2003 skupina vydala album Roorback, které přineslo spoustu pozitiv. Tímto albem se seskupení rozžehnalo s Roadrunner records a přešlo pod SPV Records. Pod hlavičkou SPV Records již vyšlo živé album Live in Sao Paulo. V dubnu roku 2006 vyšlo album Dante XXI, které bylo hodně diskutované, protože se k němu kapela moc nehlásila. Album mělo velký úspěch zvlášť písní Convicted in Life. O tří roky později vyšlo (už bez Igora Cavalery) album A-lex. S novým bubeníkem s Jeanem Dollabellou vytvořili, z pohledu stálých alb trochu odlišné album. Je v něm poznat jiný bubeník, který do kapely vnesl trochu svého umění. V roce 2011, v červnu, Sepultura vydala své nyní poslední album s názvem Kairos. Po 5 letech ve stejné sestavě nahrála tahle čtyřka album plné síly a hlavně toho, co vše Sepultura jako taková prožila, tzv. očištění. Derrickův jasný hlas, Andreasovy perfektní riffy, Paulova basa a Jeanovy bubny. Tak se dá popsat tahle čtyřka, která stále svými brazilskými kořeny občas prožene nějakou tu brazilskou muziku. Sepultura vystoupila v ČR v roce 2010 i 2011 na festivalu Brutal Assault a na konci roku ještě na koncertu v Praze. V letošním roce (2012) kapela zahajuje 10. června turné po ČR koncertem ve Velkém Meziříčí. V roce 2017 vydala skupina desku Machine Messiah, kterou český web iREPORT zhodnotil převážně pozitivně a vyzdvihl skvělou formu zpěváka Derricka Greena.", "section_level": 1}, {"title": "Členové kapely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí členové.", "content": "Náhradníci", "section_level": 2}], "src_summary": "Sepultura (v portugalštině výraz pro hrob, hrobku, pohřeb) je brazilská death metalová skupina z města Belo Horizonte, kterou v roce 1984 založili bratři Max a Igor Cavalerovi. Na konci 80. a začátkem 90. byla hlavní silou v žánrech jako groove metal, thrash metal a death metal. Později ve své tvorbě čerpala ze stylů jako alternativní metal, world music, nu metal, hardcore punk a industrial metal. Sepultura je považována za jednoho z představitelů druhé vlny thrash metalu v pozdních osmdesátých letech a první půli let devadesátých. ", "tgt_summary": "Sepultura est un groupe de thrash metal brésilien, originaire de Belo Horizonte, dans l'État du Minas Gerais. Formé par Max et Igor Cavalera en 1984, le groupe est l'un des plus influents du thrash, death et groove metal de la fin des années 1980 et du début des années 1990. Il évolue ensuite vers le metalcore, en incorporant des éléments provenant du nu metal, du metal alternatif et du metal industriel. ", "id": 2279148} {"src_title": "Atari TOS", "tgt_title": "The Operating System", "src_document": [{"title": "Základy operačního systému.", "content": "Všechny počítače Atari ST se ovládají pomocí operačního systému, který je téměř celý uložen v systémové paměti ROM. Každý počítač je automaticky nastartován při zapnutí a tehdy je nutné, aby v disketové jednotce byla vložena systémová disketa a samotná jednotka (hlavně externí) byla připojena a zapnuta. U modelů 520 ST, 520 ST a 520 ST se bez systémové diskety vůbec neobjeví grafické prostředí GEM. Pokud je připojena laserová tiskárna Atari SLM804 / SLM605, musí být okamžitě zapnuta, jinak zablokuje činnost všech diskových zařízení. Všechny počítače Atari ST se řídí pomocí myši. Po startu se na obrazovce objeví grafické prostředí s vodorovným menu v horní řádce. Celá plocha pod ním je \"pracovní plocha\" neboli pozadí (přesněji – GEM okno číslo 0). Pracovní plocha vždy obsahuje minimálně tři základní ikony: disketové jednotky A a B symbolizované registračními zásuvkami a odpadkový koš, připomínající spíše popelnici. Základní ikony lze po pracovní ploše snadno přesouvat na libovolné místo. Celkově je možné mít na pracovní ploše až čtyři okna současně, což je určité omezení platné pro Atari ST (obecně však GEM podporuje až osm oken). Ze všech současně zobrazených oken je aktivní vždy jen jedno (má vytečkovaný podklad horního okraje). Pokud se okna překrývají, zakrývá aktivní okno vždy společnou část. V aktivním okně se provádějí všechny operace i různé příkazy. Neaktivní okno se aktivizuje klasickým způsobem – kliknutím na libovolné místo jeho nezakryté plochy.", "section_level": 1}, {"title": "Nové grafické prostředí pro Atari TT.", "content": "Ačkoliv nejběžnější TOS verze 1.4 poskytoval ve srovnání s klasickým MS-DOSem 5.0 vynikající komfort, ve srovnání s počítači Amiga nebo Macintosh už začal „mírně“ zaostávat. To si naštěstí po uživatelích uvědomila i mateřská firma Atari a připravila nový systém TOS verze 3.0x pro plně profesionální Atari TT, který byl později adaptován i pro horší profesionální model Mega ST. Pracovní plocha nového TOSu 3.0 přináší mnoho příjemných a viditelných vylepšení. Často používané programy nebo soubory už nejsou omezeny na konkrétní okno (adresáře), ale mohou být umístěny na téměř libovolné místo na pracovní ploše. Každé okno už konečně může být vyplněno uživatelsky definovaným pozadím. Všechny funkce v systémovým menu mají nyní vlastní klávesové zkratky (v samostatných hranatých závorkách za názvem funkce), takže lze v mnohem větší míře využívat klávesnici. Ve čtyřech systémových menu se objevilo mnoho nových funkcí. V menu File si můžete nastavit komfortní filtr nebo souborovou masku. Při formátování disket máme k dispozici nový pěkný dialog. V menu View přibyla možnost zobrazit netříděný seznam souborů. Pro práci s ikonami je k dispozici nová funkce pro automatické přeskupování ikon v okně. Ke každému objektu na obrazovce můžeme v menu Option přiřadit libovolnou ikonu z nabízeného výběru, kde se navíc rozlišují ikony pro okna a pracovní plochu. Tiskárna nyní funguje zcela logicky. Pokud do ní cokoliv vložíte, okamžitě to vytiskne. TOS nyní identifikuje logické oblasti na připojeném externím pevném disku a dokáže snadno vygenerovat symboly logických disků na pracovní ploše. Plně také podporuje vícenásobné konfigurace pracovní plochy. Pokud si v souboru NEWDESK.INF přejmenujeme pracovní plochu, můžeme si uložit několik různých konfigurací a ty pak libovolně načítat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atari TOS (The Operating System) je operační systém dlouhé řady Atari ST počítačů. Tato 16/32-bitová řada zahrnovala mnoho slavných a oblíbených modelů - 520 ST, 520 ST, 520 ST, 1040 ST, 1040 ST, Mega ST, 520 ST, 1040 ST a Mega ST. Pro čistě 32-bitové stroje (Atari TT a hlavně Atari Falcon) byla později vytvořena nová verze systému, nazvaná MultiTOS, která byla založená na MiNT. ", "tgt_summary": "Le TOS (The Operating System) est le système d'exploitation des ordinateurs de la famille des Atari ST. Il a été développé conjointement par Atari et Digital Research, lorsqu'il s'est avéré que CP/M était beaucoup trop lent. ", "id": 1779125} {"src_title": "Buzz Aldrin", "tgt_title": "Buzz Aldrin", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v armádě.", "content": "Vystudoval na Montclair High School a poté navštěvoval vojenskou akademii United States Military Academy ve West Point, kterou v roce 1951 absolvoval jako třetí nejlepší ve třídě. V Korejské válce létal na strojích F-86 Sabre a připsal si dva sestřely letounů MiG-15. Poté, co opustil Koreu, působil jako instruktor na základně Nellis v Nevadě. Působil také na U. S. Air Force Academy a následně se přesunul do Německa, kde na základně Bitburg létal na strojích F-100 Super Sabre. Aldrin armádu opustil, aby mohl studovat na MIT (Massachusetts Institute of Technology), kde získal v roce 1963 doktorát z astronautiky. Po ukončení studií se opět vrátil k armádě, přičemž ji opustil v roce 1972 po 21 letech služby.", "section_level": 2}, {"title": "Působení u NASA.", "content": "V říjnu 1963 byl Aldrin vybrán do třetí skupiny astronautů. Jeho seriózní a intelektuální přístup byl při plánování misí Gemini neocenitelný, ale Aldrin nebyl vybrán do žádné z posádek. Až po tragické smrti hlavní posádky Gemini 9 se ze záložní posádky stala hlavní a do nové záložní posádky byl vybrán Aldrin. Do vesmíru se poprvé dostal jako člen posádky Gemini 12, poslední mise projektu Gemini. V roce 1969 se účastnil jako pilot lunárního modulu mise Apollo 11 a stanul, po Neilu Armstrongovi, jako druhý člověk na povrchu Měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "V kosmické lodi Gemini 12 byl druhým pilotem. Odstartoval spolu s velitelem lodě Jamesem Lovellem z floridského kosmodromu na Mysu Canaveral v listopadu 1966. Během své mise se spojili s raketou Atlas-Agena. Aldrin absolvoval výstup do vesmíru (EVA) v délce 5,5 hodiny. Přistáli s kabinou lodě na vlnách oceánu po letu trvajícím 94 hodiny. O tři roky později startovala trojčlenná posádka mise Apollo 11 opět z Floridy. Devětatřicetiletý Aldrin měl funkci pilota měsíčního modulu, partnery mu byli Neil Armstrong a Michael Collins. Společně s Amstrongem přistál a vystoupil 20. července 1969 na povrch Měsíce. Po 21 hodinách pobytu na Měsíci oba odletěli zpět k lodi kroužící na orbitě Měsíce a odletěli k Zemi. Přistáli s kabinou lodě v Tichém oceánu po letu trvajícím 195 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do civilu.", "content": "Poté se už nezúčastnil žádné další vesmírné mise a vrátil se zpět k letectvu, kde působil na manažerském postu. Jeho kariéře ovšem škodily jeho osobní problémy. Ve své autobiografii \"Return to Earth\" přiznává, že po odchodu od NASA trpěl depresemi a alkoholismem. Armádu opustil v roce 1972 a začal působit v soukromém sektoru, například dělal reklamy automobilce Volkswagen. V roce 2002 ho prezident George W. Bush jmenoval do Prezidentské komise pro budoucnost leteckokosmického průmyslu Spojených států (Presidential Commission on the Future of the United States Aerospace Industry). V současnosti působí v Národní vesmírné společnosti (National Space Society). Je majitelem společnosti Starcraft Enterprises.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné poměry.", "content": "Počátkem 80. let 20. století si oficiálně změnil křestní jméno na „Buzz“, které bylo původně jeho přezdívkou z dětských dob a které vzniklo zkrácením z nesprávné výslovnosti „buzzer“ (foneticky „baze“) slova „brother“ (tj. „bratr“, výslovnost „braze“), jak je vyslovovala jeho sestra. Od února 1988 byl potřetí ženatý a to s Lois Driggs rozenou Cannonovou. Jejich společná rodina měla šest dospělých dětí a jednoho vnuka. Manželství vydrželo 23 let, skončilo rozvodem stejně jako předchozí manželství s Joan rozenou Archerovou a Beverly rozenou Van Zileovou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "I když se Buzz Aldrin stal až „druhým člověkem“, který otiskl svou nohu do povrchu Měsíce, má na svém kontě jiné prvenství. Stal se historicky prvním člověkem, který kdy močil na jiném tělese ve vesmíru. Buzz Aldrin je věřící (presbyterián), po přistání na Měsíci v Apollo 11 provedl osobní svaté přijímání (záležitost však nebyla zveřejněna kvůli kontroverzím v souvislosti se čtením z biblické knihy Genesis při obletu Měsíce Apollem 8). Na Aldrinovu počest byl v roce 1970 pojmenován kráter Aldrin poblíž místa přistání Apolla 11 (selenografické souřadnice 1,4° s. š., 22,1° v. d., průměr 3 km). Jeho příjmení nese také planetka (6470) Aldrin, kterou objevil v roce 1982 na observatoři na Kleti Antonín Mrkos. V roce 2000 byl zapsán v Ohiu do National Aviation Hall of Fame (Národní letecká síň slávy). Jeho herecká kariéra je poměrně bohatá. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Například namluvil sám sebe pro epizodu seriálu Simpsonovi „Deep Space Homer“, kde spolu s Homerem Simpsonem a fiktivním astronautem Racem Banyonem letí do vesmíru. V roce 2011 si zahrál ve filmu \"Transformers 3\" sám sebe. V roce 2012 hrál taktéž sám sebe v seriálu \"Teorie velkého třesku\" (pátá epizoda šesté série „The Holographic Excitation“). Dále hrál sám sebe v 20. epizodě 4. řady seriálu \"30 Rock\". V seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\" byl udán jako možný děda", "section_level": 1}], "src_summary": "Buzz Aldrin (* 20. ledna 1930, Montclair, New Jersey, USA), rozený Edwin Eugene Aldrin, Jr., plukovník USAF v. v., je bývalý americký vojenský pilot a astronaut. Stal se druhým člověkem, který vstoupil na povrch Měsíce.", "tgt_summary": "Buzz Aldrin, né Edwin Eugene Aldrin Jr., le à Glen Ridge dans le New Jersey aux États-Unis, est un militaire, pilote d'essai, astronaute et ingénieur américain. Il effectue trois sorties dans l'espace en tant que pilote de la mission Gemini 12 de 1966 et, en tant que pilote du module lunaire Apollo de la mission Apollo 11 de 1969, il est, avec le commandant de la mission Neil Armstrong, l'un des deux premiers humains à marcher sur la Lune. ", "id": 1010768} {"src_title": "Eisenstadt", "tgt_title": "Eisenstadt", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Lidé tu byli již v halštatské době, našly se i zbytky římského osídlení. První písemná zmínka však pochází až z roku 1264. V roce 1373 se poprvé objevuje název Eisenstadt. Roku 1445 získal rozvíjející se trhové městečko habsburský arcivévoda Albrecht VI. Habsburský (bratr císaře Fridricha III. a strýc Maxmiliána I.) a Eisenstadt pak zůstal habsburským majetkem po dalších téměř 200 let. V roce 1622 se stal sídelním městem bohatého uherského rodu Esterházyů a koncem třicetileté války získal status svobodného města. Eisenstadt je spjat se jménem hudebního skladatele Josepha Haydna (1732–1809), jenž od roku 1761 působil u Esterházyů jako kapelník a sbormistr. Jeho nástupcem byl Johann Nepomuk Hummel a prošli tudy i jiní geniální hudebníci, např. Ludwig van Beethoven či Ferenc Liszt, jenž se narodil ve vesnici Raiding - na jih odsud. Hlavním městem Burgendlandska je Eisenstadt od roku 1925. Nejvýznamnější památku města představuje zámek Esterházy, původně hrad vybudovaný v letech 1388–1392. Ve druhé polovině 17. století ho architekt Carlo M. Carlone přestavěl na půvabný barokní zámek. Klasicistními úpravami prošlo sídlo koncem 18. století. Dnes ve dvou třetinách prostor sídlí zemská vláda, zbytek uvidíte během organizované prohlídky. Zvlášť zajímavý je Haydnův sál, kde komponista dirigoval zámecký orchestr. Sál bohatě zdobí fresky a má vynikající akustiku. Kolem zámku se rozkládá anglický park, vybudovaný v letech 1805–1820. V Haydnově domě východně od zámku lze navštívit malé muzeum.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha města.", "content": "Město Eisenstadt leží při jižním výběžku Litavských vrchů \"(Leithagebirge)\", na řece Wulka asi 15 km před jejím ústím do Neziderského jezera. V rámci Hradska leží v jeho severní, nížinaté části, město je skoro úplně obklopeno „svým“ okresem Eisenstadt-okolí, ale malý kus jeho území sousedí se spolkovou zemí Dolní Rakousko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eisenstadt (česky doslova \"železné město\", maďarsky \"Kismarton\", latinsky \"Castrum Ferrum\") je hlavním městem rakouské spolkové země Burgenlandu (Hradska), zároveň i městem statutárním a okresním (pro okres Eisenstadt-okolí). Leží mezi dolnorakouským Vídeňským Novým Městem a Neziderským jezerem. Žije zde obyvatel. Je největším městem Burgenlandu.", "tgt_summary": "Eisenstadt (en hongrois \"Kismarton\", en croate \"Željezno\") est la capitale du Land autrichien de Burgenland. C'est une \"Statutarstadt\" (ville à statut) du Burgenland.", "id": 1996063} {"src_title": "Umberto Nobile", "tgt_title": "Umberto Nobile", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Poprvé zaznamenal velký úspěch v roce 1926, kdy spolu s Roaldem Amundsenem a L. Ellsworthem přeletěl severní pól na vzducholodi Norge, o jejíž konstrukci jej Amundsen požádal. Výprava byla částečně sponzorovaná fašistickou vládou Benita Mussoliniho, který v ní nadšeně spatřoval možnost pro proslavení Itálie a jejího vývoje v moderní vědě. Nobile za své zásluhy po ukončení expedice získal čestné členství ve fašistické straně. Mussolini chtěl jeho úspěch využít pro další propagandu, a proto podpořil jeho další polární výpravu roku 1928 na vzducholodi Italia, tentokrát nesoucí italskou vlajku. Šestnáctičlenná posádka byla téměř výhradně italská. Jedním ze dvou cizinců byl český radiolog František Běhounek. Vzducholoď při návratu z pólu ztroskotala severně od Špicberk. Při mezinárodně organizované záchranné výpravě o měsíc později zemřel polárník Amundsen. Sám Nobile byl kontroverzně zachráněn jako první švédským letcem Einerem Lundborgem, který dostal příkaz, že Nobileho musí zachránit jako prvního. Moderní studie dokazují (a potvrzuje to i Běhounek), že Nobile chtěl jako kapitán výpravy opustit místo ztroskotání jako poslední. Lundborg sám havaroval při pokusu o záchranu dalších členů posádky Italie. Kvůli svému neúspěchu byl propuštěn z armády. Některé moderní studie naznačují, že při výpravě nechyboval, jak se po havárii tvrdilo, ale že ztroskotání pouze posloužilo jeho politickým nepřátelům, protože stále prosazoval další vývoj vzduchoplavby, zatímco vedení fašistické strany bylo spíše nakloněné výzkumu v oblasti letectví. Na druhou stranu Nobilův postup (let v malé výšce namísto vystoupání nad mlhu) později zdrženlivě kritizoval i jeden z nejzkušenějších vzduchoplavců Hugo Eckener. V letech 1932 až 1936 působil s Mussoliniho svolením jako poradce pro konstrukci vzducholodí v sovětské Moskvě. Pod jeho vedením tam bylo postaveno několik poloztužených vzducholodí. Po pobytu v USA, kde od roku 1939 vyučoval aeronautiku na Lewisově univerzitě (Lewis University) ve městě Romeoville ve státě Illinois, se v roce 1942 vrátil do Itálie. V roce 1945 byl v Itálii rehabilitován a působil tam pak jako profesor aeronautiky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Umberto Nobile napsal mnoho knih - například „\"L'Italia al Polo Nord\"“ (Itálie na severním pólu, 1929, česky 1930 jako Katastrofa vzducholodi \"Italia\" na Severní točně) a „\"Posso dire la verità\"“ (Mohu říci pravdu, 1945). Mezi jeho díly je též autobiografie Červený stan (česky 1972) a populárně-historická práce Křídla nad pólem a Příběh leteckého dobytí Arktidy (česky 1979).", "section_level": 1}], "src_summary": "Umberto Nobile (21. ledna 1885, Lauro (provincie Avellino) – 30. července 1978, Řím) byl italský generál, vzduchoplavec, objevitel a konstruktér, profesor na Neapolské univerzitě. Proslavil se zejména cestami do arktických oblastí ve vzducholodích vlastní konstrukce.", "tgt_summary": "Umberto Nobile (Lauro, - Rome, ) est un ingénieur aéronautique et un explorateur italien. Il fut professeur en construction aéronautique à l'Université de Naples pendant plus de trente ans, ainsi que directeur du \"Stabilimento militare di Costruzioni Aeronautiche\" de Rome de 1919 à 1928 et général du corps du génie aéronautique en qualité d'ingénieur de l'aviation militaire italienne. ", "id": 2404802} {"src_title": "Mumie", "tgt_title": "Momie", "src_document": [{"title": "Druhy mumií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uměle vytvořené mumie.", "content": "Nejznámějšími mumiemi jsou ty, které byly uměle nabalzamovány. Tímto zvykem proslul především Starověký Egypt. Egypťané věřili, že tělo obsahuje několik duší, z nichž nejdůležitější jsou \"Ba\" a \"Ka\". Aby mohl člověk žít posmrtně, musely se jeho duše v hrobce znovu spojit s tělem mumie. Aby urychlili vysoušení a zamezili rozkladu, odstraňovali Egypťané z těla orgány a mumii pokrývali natronem. Teprve potom mohlo být tělo omyto aromatickými látkami a ovinuto vrstvami plátěné bandáže. Kromě Egypta byly úmyslně vytvořené mumie nalezeny také v Číně, Tibetu, v Japonsku, na Tenerife, na Sicílii, na mnoha místech Jižní Ameriky a jinde.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní mumie.", "content": "Dochovaly se také mumie vytvořené působením specifických přírodních podmínek, například extrémního chladu („Ledový muž“ Ötzi), horkého pouštního písku nebo podmínkami některých močálů (Tollundský muž). Mumie tohoto druhu byly nalezeny po celém světě a některé z nich patří mezi nejstarší mumie vůbec. Velmi dobře zachovalá těla pocházejí z oblasti Peru, kde byla uchována buď zásluhou horkého, suchého podnebí na pobřeží, nebo ve studeném podnebí And.", "section_level": 2}, {"title": "Původ slova.", "content": "České slovo mumie pochází ze středověkého latinského slova \"mumia\", které bylo odvozeno z arabského \"múmíja\" (مومية), což znamená „živice“. Egypťané své mumie často natírali tmavou smolou a mumifikovaná těla byla na povrchu zčernalá a křehká. Arabové, kteří Egypt roku 641 dobyli, usoudili, že se jedná o živice (formami živic jsou například asfalt nebo dehet). Samotné arabské slovo pochází z perského označení pro živici (rovněž \"múmíja\"). V tomto jazyce je slovo příbuzné výrazu \"múm\", tedy „vosk“. Dějepisci ze Starověkého Řecka uvádějí, že Peršané někdy mumifikovali své krále a šlechtu voskem; v Egyptě tento zvyk nicméně zdokumentován nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Mumie ve starověkém Egyptě.", "content": "Nejstarší známé egyptské mumie pocházejí z doby kolem roku 3600 př. n. l.. Již tehdy byl uplatňován jistý postup balzamování. Mrtvého člověka většinou pohřbili pozůstalí a kněží do mělkého písečného hrobu, obvykle ve skrčené poloze, s hlavou na jih a tváří obrácenou na západ. Spolu s mrtvým se pohřbívaly také předměty a nádoby s jídlem a pitím, což naznačuje existenci víry v posmrtný život. Z tohoto období sice nepocházejí žádné písemné záznamy, ale náboženské představy byly zřejmě podobné těm z pozdějších let. Horký písek tělo po pohřbení vysušil a konzervoval. Jedna z nejznámějších mumií vzniklých tímto způsobem se nazývá Zrzek a je uložena v Britském muzeu. Později Egypťané pohřbívali v jednoduchých rákosových koších a dřevěných hrobkách. I první dynastie se pokoušeli těla svých zemřelých uchovávat, aby mohly jejich duše vstoupit do posmrtného života. Zkušenosti získávali mimo jiné mumifikací posvátných zvířat: ibis, sokolů, krokodýlů a koček.", "section_level": 1}, {"title": "Postup balzamování.", "content": "Egypťané považovali mumifikaci za tajný a posvátný proces, takže ho málokdy zaznamenávali. Výjimkami jsou obrázky na rakvi z Džedbastiufangu přibližně z roku 600 př. n. l., která je uložena v hildesheimském muzeu, a také popisy některých cizinců. Starořecký historik Hérodotos zaznamenal jako jeden z mála postup balzamování v roce 450 př. n. l.. Práci vykonávali nejen balzamovači, kteří potřebovali hluboké znalosti lidské anatomie, ale také kněží odříkávající patřičné magické formule. Balzamování začínalo krátce poté, co osoba zemřela, aby se předešlo rozkladu. Běžná mumifikace trvala kolem 70 dní, podle potřeby však mohla trvat i déle. Stavitelé a umělci mezitím zajišťovali poslední stavební práce a úpravy v hrobce zemřelého.", "section_level": 2}, {"title": "Odstranění mozku.", "content": "Prvním krokem bylo odstranění všech vnitřních orgánů, které se jinak velmi rychle rozkládají. Do levé nosní dírky bylo strčeno dlátko, kterým byla proražena tenká kost mezi nosem a dutinou lebeční. Vzniklým otvorem pak byl vytažen mozek měděnými háčky. Jiná možnost spočívala v otevření lebky v oblasti za levým okem; mozek byl následně rozsekán drátem s háčkem na konci a vytažen zvláštní tyčkou či lžící. Existoval také způsob, jak mozek rozložit louhem. V pozdních obdobích byl mozek v mumii někdy ponecháván, aby se v průběhu času sám rozpadl.", "section_level": 3}, {"title": "Odstranění dalších orgánů.", "content": "Následně bylo tělo na levé straně rozříznuto pazourkovým rituálním nožem (Hérodotos tvrdí, že čepel byla z obsidiánu, tedy sopečného skla, které se do Egypta muselo dovážet z Etiopie, avšak všechny zatím nalezené nože měly čepel z pazourku). Podle Hérodota byl člověk, který tělo rozřízl, po tomto úkonu rituálně vyhnán, neboť lidské tělo bylo považováno za posvátné a bylo zapovězeno ho poškozovat. Pak byl odstraněn žaludek, střeva, plíce, a játra; tyto orgány se balzamovaly samostatně a ukládaly se do nádobek zvaných kanopy. Ty byly vyzdobeny symboly Hórových synů, kteří vnitřnosti střežili: Imset (lidská hlava) na kanopě pro játra, Kibehsenef (hlava sokola) na kanopě pro střeva, Hepi (hlava paviána) na kanopě pro plíce a Duamutef (hlava šakala) na kanopě pro žaludek. Tento zvyk vznikl kolem roku 2000 př. n. l., zprvu se však vyráběly kanopy pouze s lidskými hlavami; zpodobnění Hórových synů se začalo používat teprve v roce 1500 př. n. l.. Přibližně od roku 1000 př. n. l. se začaly zabalené orgány vkládat zpět do mumie, avšak prázdné kanopy se do hrobek ukládaly i nadále. Srdce bylo v těle ponecháno, protože bylo považováno za nejdůležitější orgán a věřilo se, že jej mrtvý bude potřebovat pro soud na onom světě.", "section_level": 3}, {"title": "Vysoušení těla.", "content": "Tělní dutina byla poté vymyta palmovým vínem, jehož vysoký obsah alkoholu zahubil všechny hnilobné bakterie, které se mezitím již začaly rozmnožovat. Do dutiny se rovněž vložila myrha a jiné koření, načež byl otvor zašit. Tělo bylo potřeno aromatickými látkami a obaleno natronem, což je přírodní sůl (dekahydrát uhličitanu sodného); získávala se z pouštních jezer poblíž Káhiry. Mumie byla ponechána v horku po dobu 70 dnů. Díky vysoušení natronem se stala pružnější a více podobnou žijícímu člověku než těla vysušená v písku. Na zašitou ránu v levé části těla byla položena balzamovací destička z kovu nebo vosku, jež byla ozdobena Hórovým okem. Symbolicky řez zacelovala.", "section_level": 3}, {"title": "Balení těla.", "content": "Po vysušení těla se mumie zabalila do plátěných bandáží a rubášů. Na tělo se spotřebovalo až 20 vrstev, což je kolem 375 m; čím více vrstev mumie měla, tím lépe držela tvar. První vrstvu obvykle tvořil rubáš, pak se pásy plátna vedly křížem od pravého ramene přes hlavu a zauzlovaly se na temeni. Preciznost a způsob zabalení se v průběhu let značně měnily, takže je podle bandáží možné určit období mumifikace těla. Mezi jednotlivé vrstvy bandáží se nalévala horká smola (pryskyřice), díky níž obvazy lépe držely. Do smoly se často přidávala také myrha a kadidlo. Celkem trvalo balení asi 15 dní, neboť bylo třeba vždy počkat, až smola zaschne. Aby byl mrtvý chráněn v posmrtném životě, byly mezi vrstvy plátna vkládány také magické amulety (až několik set), které měly často zpodobňovat zvířata, rostliny, nebo části lidského těla. Na určená místa se umisťovaly podle pokynů Knihy mrtvých. Občas se mezi bandáže umisťovaly také šperky zemřelého. Kromě amuletů se na mumii jako ochrana zapisovaly také magické formule a texty. Používaly se mimo jiné tyto tři amulety:", "section_level": 3}, {"title": "Rakve.", "content": "Po zabalení byla mumie zpravidla vložena do rakve. Ta v raných obdobích vypadala jako obyčejná nezdobená dřevěná truhla. V období Střední říše se objevil zvyk (zejména u majetnějších) využívat dvě rakve, vnější a vnitřní. Pro období Nové říše jsou typické rakve ve tvaru mumie. Souprava rakví se skládala celkem z pěti částí. Spodní část vnější rakve byla nejmasivnější a spočívala na zemi, přikrývalo ji víko vnější rakve (často pomalované a pozlacené). Uvnitř vnější rakve se nacházela vnitřní rakev, opět rozdělená na spodní část a víko. Samotná mumie pak byla chráněna krytem, vyrobeným většinou z kartonáže. Z kartonáže se většinou vyráběla také vnitřní rakev, někdy dokonce z jediného kusu; v tom případě musela být mumie umístěna dovnitř ještě předtím, než plátno vyschlo, a pak byla rakev zezadu zašněrována jako korzet. V pozdních obdobích se stala výroba a prodej rakví výnosným obchodem a jejich povrch byl zdoben čím dál složitěji. Za nadvlády Říma se stalo zvykem, že byl na rakvi namalován zemřelý, jenž v ní byl pochován.", "section_level": 2}, {"title": "Sarkofág.", "content": "Sarkofágy byly rakve vyrobené z kamene, do které byly ukládány mumie nejvýznamnějších osob (až do roku 1380 př. n. l. pouze faraonů), a to zejména proto, že byly velmi drahé a nesmírně těžké (v řádu tun). V překladu slovo \"sarkofág\" znamená \"pojídač masa\", neboť Řekové věřili, že maso do něj vložené se působením okolního kamene může rozplynout. Zpočátku byly i sarkofágy jednoduchého obdélníkovitého tvaru. Později se obvykle upravovaly do zaobleného tvaru, který připomínal v nich uložené mumie. Také se stalo zvykem do kamene vytesat tvář mrtvého a po stranách sarkofág vyzdobit magickými symboly a hieroglyfy. Z důvodu velké hmotnosti se většinou umisťovaly do hrobky prázdné a těla do nich byla vkládána teprve přímo na místě.", "section_level": 2}, {"title": "Maska.", "content": "Maska mumii zakrývala obličej; případně mohla nahrazovat také hlavu, pokud se poškodila. Většinou mrtvého idealizovala a měla dokonalé rysy. Nejbohatší zemřelí měli masky často bohatě vykládané; zřejmě všichni faraoni měli masky zhotoveny z ryzího zlata a drahokamů. Používání zlata odkazuje na kult Boha Slunce. Méně významné osoby mohly mít masky ze dřeva či z kartonáže (drť papíru a plátna slepená sádrou nebo smůlou). Tento typ masek se rozšířil zejména za doby nadvlády Řecka a Říma. Nejslavnější posmrtnou maskou je zlatá maska Tutanchamonova.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Pohřeb závisel na tom, jak významným člověkem byl zemřelý za svého života. Pokud byl na nízkém stupni společenského žebříčku, byla mumie položena do prosté hrobky nebo do jednoho z výklenků ve větší hrobce. Rakve lidí ve vyšším postavení byly často umístěny ve zvláštních vnějších rakvích, které byly často velké a zdobené. Lidé s nejvyšším společenským postavením (faraoni a vysocí úředníci) měli většinou kamenný sarkofág a vlastní, bohatě zdobenou hrobku. Důležitým obřadem bylo tzv. \"otevírání úst\" mumie, které spočívalo v tom, že se kněz dotkl mumie nebo rakve zvláštní tyčkou s háčkem. To mělo vzkřísit vědomí pohřbívaného, aby mohl v posmrtném životě jíst, pít, mluvit a dýchat. Do hrobky byly kromě mumie často umisťovány také věci, které by mohla potřebovat na onom světě: šperky, oblečení, jídlo, nábytek a podobně. Tutanchamon byl nalezen se svými hračkami z dětství. Důležité byly figurky takzvaných vešebtů, dělníků, kteří měli místo mrtvého pracovat na nebeských polích pro boha Osirida. Na počátku Nové říše stačil jediný šabtí, kolem roku 1000 př. n. l. se do hrobů vkládalo 401 pracovníků: jeden pro každý den v roce a 36 drábů s biči.", "section_level": 2}, {"title": "Mumifikace zvířat.", "content": "Egypťané s oblibou mumifikovali také zvířata. Velmi pečlivě si počínali u domácích mazlíčků, které pak ukládali do hrobky společně s majitelem, aby mu v posmrtném životě mohli dělat společnost. Ve většině případů byla ale balzamována divoká zvířata, a to proto, že je Egypťanů považovali za představitele nebo posly bohů. Nejčastěji mumifikovanými zvířaty byli ibisové, kočky, sokoli, krokodýli, krávy, divocí psi a šakali, kobry, brouci skarabeové a býci, ale také husy, rejsci a ryby. Město Bubastis bylo dokonce zasvěceno Bastet, bohyni koček. Zde se kočky balzamovaly, balily a ukládaly na zvláštní kočičí hřbitov. Jedna egyptská princezna se dokonce nechala mumifikovat se svým domácím mazlíčkem, paviánem.", "section_level": 2}, {"title": "Mumie v Jižní Americe.", "content": "Nejstaršími mumiemi z andské oblasti jsou těla rybářů z pobřeží dnešního Chile a Peru; pocházejí z doby kolem roku 3000 př. n. l.. Mrtví se tehdy nechávali vysoušet na slunci, přičemž byly někdy odstraňovány také vnitřnosti. Mumifikaci pak prováděla většina národů žijících na území současných států Kolumbie, Ekvádor, Chile a Peru, ať už to bylo pomocí vysoušení na slunci v nížinách, nebo pomocí mrazu ve vysokých polohách And. Někdy se také používalo balzamování pomocí oleje a vysoušení v dýmu. Nejznámějšími kulturami, které mumifikaci v této oblasti provozovaly, byli Inkové, Chimové, kultura Chancay, kultura Mochica a další. Inkové, kteří před příchodem Evropanů v roce 1532 ovládali většinu andského území, věřili, že se jejich mrtví králové stávají bohy. Rovněž měli ve zvyku obětovat děti a umisťovat je na vrcholy hor; tam byla těla dětí zachována díky velmi chladnému a suchému podnebí. Indiáni z kmene Jivaro, kteří obývali okolí toku Amazonky nechávali seschnout hlavy svých zabitých nepřátel. Mrtvé mumifikovali také Aztékové.", "section_level": 1}, {"title": "Mumie v Severní Americe.", "content": "Nejstarší (ale málo zachovalá) americká mumie byla nalezena v Spirit Cave v Nevadě roku 1940. Radiouhlíková metoda odhalila, že toto tělo pochází z období kolem 7400 př. n. l. Jiné staré mumie – z prvního století př. n. l. – pocházejí z oblasti Kentucky. Většina severoamerických mumií byla nalezena v jeskyních, například těla Navahů v Arizoně. Chladné zimy na Aljašce umožnily, že se dochovala těla Eskymáků. Naopak obyvatelé blízkých ostrovů Aleut umisťovali své mrtvé do horkých sopečných dutin, čímž je vysoušeli.", "section_level": 1}, {"title": "Grónské mumie.", "content": "V roce 1972 bylo objeveno osm pozoruhodně zachovalých mumií v opuštěné inuitské osadě jménem Qilakitsoq v Grónsku. Jednalo se o těla šestiměsíčního dítěte, čtyřletého chlapce a šesti žen různého věku. Tyto mumie pocházely z období kolem roku 1475. Byly přirozeně zachovány díky teplotám pod 0 °C a arktickým větrům, které vanuly pod skalním převisem, kde byla těla nalezena.", "section_level": 2}, {"title": "Mumie v Asii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čínské mumie.", "content": "Nejproslulejší čínskou mumií je markýza Taj. Byla nalezena ve výpravně vybaveném pohřebišti z období dynastie Chan, které odkryli dělníci při budování leteckého úkrytu poblíž města Čchang-ša, a je jedním z nejzachovalejších těl, které bylo kdy nalezeno. Paní Taj zemřela v období mezi léty 178 př. n. l. a 145 př. n. l. a byla nabalzamována impregnací v lázni ze solí rtuti. Její kůže je vláčná a hebká a její vlasy i vnitřní orgány jsou neporušeny. Jiný pozoruhodný objev byl učiněn v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang. V oblasti Tarimské pánve tam byla nalezena těla pocházející z prvního a druhého tisíciletí př. n. l. Z genetického hlediska jsou tyto mumie europoidního indoevropského původu, což naznačuje možnost raného kontaktu západních a východních kultur.", "section_level": 2}, {"title": "Japonské mumie.", "content": "V Japonsku se mumifikaci věnovali někteří buddhističtí kněží jako tradičnímu řemeslu. Mrtvé tělo kněze se vysušilo v kouři velkých svící a bylo umístěno do chrámu, kde bylo uctíváno jako socha. Kněží, kteří se nechali takto mumifikovat, byli nazýváni \"Nikušin-bucu\", což znamená „ztělesněný Buddha“.", "section_level": 2}, {"title": "Mumie v Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sicilské mumie.", "content": "V katakombách pod katolickým ostrovem města Palermo se nachází 6000 mumií, které byly mezi roky 1599 a 1920 balzamovány tamními mnichy z řádu kapucínů. Zpočátku byli mumifikováni pouze mniši, později také palermští lékaři, právníci a jiní zámožní lidé. Nejstarší mumie patří páterovi jménem Silvestre da Gubbio. Jeho tělo bylo zbaveno tekutin na kameninových rourách, vysušeno na slunci a před vystavením ještě umyto vinným octem, zabaleno do slámy a vonných bylin a obléknuto. Postupem času se technika balzamování zlepšovala a v 19. století byl vyvinut způsob, který spočíval v napuštění pokožky otrušíkem nebo magnéziovým mlékem. Díky němu byla pokožka jemnější a více se podobala kůži žijícího člověka. Obyvatelé Palerma nepokládali mumie za nic výjimečného a často své mrtvé předky navštěvovali. Dnes jsou katakomby vyhledávanou turistickou destinací. Mniši již nemumifikují, pouze se starají o to, aby uchovali vystavená těla v dobrém stavu. Jako poslední byla nabalzamována Rosali Lombardová, která zemřela ve dvou letech v roce 1920. Její tělo zůstalo pozoruhodně zachováno postupem, který vynalezl její otec lékař.", "section_level": 2}, {"title": "Mumie z bažin.", "content": "Ve Velké Británii, Irsku, Německu, Nizozemí, Švédsku a Dánsku bylo nalezeno mnoho těl v rašeliništích. Lze je zařadit do období od pozdní doby železné (kolem roku 500 př. n. l. do pozdního římského období (kolem roku 400). Všechna tato mrtvá těla zřejmě pocházejí ze stejné kultury; lidé, jimž patřila, byli zabiti na souši v zimním období, pravděpodobně jako oběť při náboženském obřadu. Tělesná schránka se v bažině může zachovat díky chladu, kyselosti vody a nepřítomnosti kyslíku (a tudíž i nepřítomnosti rozkladných bakterií). Kostra se v průběhu let obvykle rozpadne, avšak kůže se přirozeným způsobem impregnuje a vnitřnosti zůstanou neporušeny. V některých případech je podle obsahu žaludku dokonce možné určit, co mrtvý naposledy jedl. Mezi nejznámější těla nalezená v bažinách patří Lindowský muž, Grauballský muž, žena z Huldreské bažiny a jiné.", "section_level": 2}, {"title": "Ötzi.", "content": "Známou přirozenou mumií je „Ledový muž“ Ötzi, který zemřel v Alpách na hranici Rakouska a Itálie kolem roku 3300 př. n. l. Postupem času tělo pohltil ledovec a odhalila jej až bouře v březnu roku 1991. Dva němečtí horolezci Ötziho objevili 19. září 1991; spolu s ním bylo nalezeno více než 70 předmětů osobní potřeby.", "section_level": 2}, {"title": "České mumie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Klatovy.", "content": "V prostoru pod jezuitským kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce v Klatovech byla ukládána těla řádových bratří v černých klerikách a šlechtických příznivců řádu v nádherném oblečení. První uvedený pohřeb se zde konal v roce 1674, poslední v roce 1784, kdy císař Josef II. zakázal pohřbívání v kostelech. Způsob mumifikace, který jezuité v Klatovech používali, je světovou raritou. Těla byla pokládána na chmelovou podložku, která působila antisepticky, a tam byla ovívána suchým vzduchem, který do kobky proudil důmyslným systémem větracích kanálů v dutých sloupech lodi kostela. Těla dnes váží okolo 8–10 kg. Systém větrání byl narušen při přestavbě kostela v roce 1937. Většina mumií proto rychle podléhala zkáze a musela být na zdejším hřbitově pohřbena. Rozkladu uniklo asi čtyřicet mumifikovaných těl, která jsou v současnosti vystavena v rakvích se skleněnými víky.", "section_level": 3}, {"title": "Brno.", "content": "V Brně se nachází kapucínská hrobka s mumiemi pod kostelem nalezení svatého Kříže. Byla vybudována v polovině 18. století a její autorství se připisuje staviteli Mořici Grimmovi. Vhodná geologická skladba půdy spolu s důmyslným systémem vzduchových průduchů umožnila vysušení a následné zachování pohřbených těl. Mrtví se zde ukládali až do roku 1787. Z původních asi 150 těl kapucínů se do dnešní doby zachovalo 24. Všichni byli pochováni přímo na zem, oblečeni v řádová roucha. Pod hlavu se jim vkládaly dvě cihly. Bylo zde pohřbeno také téměř 50 příznivců kapucínského řádu. Nejvýznamnější z nich je slavný dobrodruh František svobodný pán Trenck, pro kterého byla dokonce vybudována vlastní místnost. Dalšími mumiemi jsou městský radní Jakub Kuneš z Rosenthalu, generál a velitel Špilberku hrabě Jan Vilém Zinsendorf, architekt Mořic Grimm a další.", "section_level": 3}, {"title": "Vamberk / Broumov.", "content": "Celkem 34 mumií pocházejících ze 17. a 18. století bylo uloženo v otevřených dřevěných rakvích v kryptě kostela sv. Prokopa ve Vamberku. V roce 2000 byly na dobu opravy přemístěny do Broumovského kláštera. Více zde...", "section_level": 3}, {"title": "Mumie na Tenerife.", "content": "Roku 1770 byla na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů, objevena sopečná jeskyně s tisíci mumií Guančů, původních obyvatel ostrova. Jejich balzamovací technika velmi připomínala egyptskou: z těla odstranili vnitřnosti, naplnili jej bylinami a usušili v dýmu. Do dnešní doby se však zachovalo pouze několik mumií Guančů, neboť byly v minulosti drceny a prodávány jako léky.", "section_level": 2}, {"title": "Mumie ve filmu.", "content": "Během 20. století se mumie a jejich kletby staly oblíbenou součástí hororových filmů. Nejstarším z nich je film \"Mumie\" z roku 1932 s Borisem Karloffem v roli Imhotepa. Dočkal se dvou předělávek, jedné v roce 1959 s Christopherem Lee (viz \"Mumie\") a druhé v roce 1999 (viz \"Mumie\"). Obživlé mumie se však objevují i v mnoha jiných filmech. Obliba tohoto tématu patrně pramení z popularity údajné kletby Tutanchamonovy hrobky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mumie je mrtvé tělo člověka nebo zvířete, které bylo zachováno buď přirozeně (mrazem, vysušením pískem apod.) nebo uměle (balzamováním). K náhodné mumifikaci dochází, pokud se mrtvé tělo nachází ve vhodných přírodních podmínkách. Řada lidských kultur vyvinula chemický proces balzamování, při kterém se dosahovalo stejného výsledku. Obvykle se tak dělo z náboženských důvodů. Hmotnost dospělého člověka se při úplné mumifikaci změní na 5 až 7 kilogramů.", "tgt_summary": "Une momie (du latin médiéval \"mummia\", « substance liquide extraite des corps embaumés utilisée comme drogue médicinale », lui-même issu de l’arabe مومياء, \"mūmyāʾ\", « mélange de poix et de bitume, substance dont les anciens Égyptiens se servaient pour embaumer leurs morts », dérivé du persan موم, \"mūm\", « cire ») est un cadavre qui a été préservé de la destruction et de la putréfaction par des raisons naturelles ou par des techniques humaines. ", "id": 1049803} {"src_title": "Olmékové", "tgt_title": "Olmèques", "src_document": [{"title": "Posvátná míčová hra.", "content": "Posvátné míčové hry hráli již mixe-zoqueové (to dokazuje hřiště v Paso de la Amada, 1600 př.n.l), Hrálo se s míčem z kaučuku, bohužel byl to právě tento míč, jehož vlastnost odrážet se tak překvapila Evropany, že se při těch několika málo příležitostech, kdy měli možnost sledovat hru, soustředili jen na něj a nikoliv na pravidla. Hřiště mělo v různých kulturách a průběhem času jiný tvar. Lišil se jak počet hráčů – Mayské nádoby často vyobrazují utkání mezi dvěma vládci nebo bohy až po velká družstva – tak i tvar hřiště. Hráči nesměli dopustit, aby jim míč spadl na zem. Aby to bylo ještě složitější, nesměli ho ve hře udržet pomocí rukou a nohou, směli k tomu používat pouze ramena, boky, kolena a lokty, které jim chránily kožené chrániče. A ještě složitější bylo to, že míč se musel prohodit kruhem uprostřed hřiště. Tato hra byla významnou rituální událostí. Často se stávalo, že poražené družstvo bylo popraveno a obětováno bohům.", "section_level": 1}, {"title": "Obřadní centra Olméků.", "content": "Důležitou součástí olméckých obřadních center byly kurty, na kterých se hrála již výše uvedená míčová hra. Olmékové měli v historii dvě takováto hlavní obřadní centra. První z nich bylo postaveno v San Lorenzu a používalo se od roku 1200 př. n. l. do roku 900 př. n. l. Nové středisko stálo v La Ventě, používalo se do roku 400 př. n. l. Nejvýraznějšími prvky těchto středisek byly pyramidy nebo mohyly. Tyto mohyly mívaly často tvar sopek, protože v oblasti Mezoameriky bylo mnoho činných sopek a lidé je uctívali. Dalšími posvátnými monumenty byly v obřadních centrech oltáře zdobené reliéfy a vodní nádrže. Plastiky Olméků nám dokazují, že tento národ daroval bohům spoustu dospělých obětí. Pravděpodobně byl rozšířen i rituální kanibalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Olmécká kultura vznikla jako první z kultur na pobřeží Mexického zálivu. Olmékové byli rovněž první, kdo začal na tomto území stavět monumentální chrámy a posvátná místa. Většina odborníků se přiklání k názoru, že se jednalo o mluvčí miše-sokeských jazyků, není však známo jméno, kterým sami sebe nazývali – označení Olmékové znamená v jazyce mnohem pozdějších Aztéků ‚Lidé ze země kaučuku‘. Jejich největšími středisky byly La Venta, San Lorenzo, Laguna de Los Cerros a Tres Zapotes, kde se nacházejí i jejich největší památky. Za vznikem této bohaté civilizace patrně stejně jako v případě Mezopotámie stály příznivé přírodní podmínky, které tehdejším lidem zajistily blahobyt a rozkvět. Olméckou kulturu v roce 1929 poprvé identifikoval a od mayské kultury odlišil Marshall H. Saville, který byl ředitelem newyorského Muzea amerických indiánů. Olmékové obývali různé regiony dnešního Mexika v období přibližně od roku 1450 př. n. l., přičemž rozkvět olmécké civilizace nastal někdy kolem roku 950 př. n. l. Ve svých střediscích mimo monumentálních obřadních staveb Olmékové tesali z kamene obrovité hlavy, které jsou hlavním poznávacím znamením jejich kultury, dalšími charakteristickými prvky jejich civilizace byly obrovské vytesané oltáře, stély a tyrkysové mozaiky. Olmécká kultura se pak postupně rozšiřovala po území celého Mexického zálivu a do severního i jižního vnitrozemí. Nejvíce pozornosti si patrně zaslouží sedmnáct dochovaných obrovitých hlav vytesaných z kamene, jejichž účel není znám. Každá z hlav je zcela jiná a má jiné detaily, společným prvkem jsou jakési vytesané helmy, které se rovněž od sebe navzájem liší. I jejich rozměry jsou různé – od největší o výšce 3,4 metru po nejmenší, která měří 1,47 m. Hlavy byly vytesány vždy z jednoho bloku sopečného čediče, který se nacházel v pohoří Tuxtlas, a následně byly na místo svého určení dopraveny do značných vzdáleností po vodě i pevnině. Některé hlavy byly zakopány nebo přetesány na nové podoby, některé byly zničeny patrně při dobytí novou civilizací. Olmékové uctívali celou řadu božstev, z nichž některá uzdravovala a některá ovládala temné síly, náboženství bylo významnou součástí jejich života i kultury. Praktikovali šamanismus a věřili, že každý člověk v sobě má také ducha zvířete. Nejvýznamnější postavou olméckých božstev byl jaguár, který byl uctíván prostřednictvím mnoha soch, uctíváno bylo také dítě jaguár-člověk, které bylo potomkem jaguářího otce a lidské matky, a které ovládalo blesk, hrom a déšť. Tomuto božstvu pak byla obětována krev při velkých obřadech, které se konaly v květnu. Obřady obvykle vedl šaman, který se dostal blíže božstvům užitím tabákového prášku nebo kouřením směsi tabáku a bylin. Kouř se podle jejich náboženství dostal až k oblakům, odkud pak padal blahodárný déšť. Dalšími božstvy Olméků byla první matka a první otec, který byl rovněž znám jako kukuřicový bůh a opeřený had a který byl zakladatelem jejich civilizace a stvořitelem vesmíru. Dvojčata Hunahpu a Xbalanque překonala smrt a byla praotci lidstva. Kukuřičný bůh byl zosobněním života a smrti, které vyjadřoval prostřednictvím své stále se opakující cesty po obloze a podsvětí. Jeho hlava vypadala jako kukuřičný klas, což bylo patrně inspirací pro modifikaci lebek mayských novorozenců z urozených rodin. Olmékové patrně praktikovali rituální pouštění krve, neboť se v jejich chrámech našlo velké množství keramických trnů. O přítomnosti lidských obětí nebyly doloženy zásadní archeologické důkazy, i když bylo na nalezišti El Manatí objeveno několik poškozených lebek, stehenních kostí i celých koster novorozenců. Olmékové znali již pravděpodobně kolem čtvrtého století koncept nuly, tedy několik století před tím, než nulu začal používat Ptolemaios. Byli dobrými matematiky a astronomy a jejich znalosti stály i za vznikem komplexního kalendáře. Pád olmécké kultury způsobil velký rozvoj mayských měst, který narušil rovnováhu v oblasti. Roku 400 př.n.l byla opuštěna La Venta a La Libertad. Opuštění La Libertadu znamenalo zánik olmécké kultury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olmékové a jejich kultura se poprvé objevili v Mexiku okolo roku 1200 př. n. l. Jejich hlavní středisko se nacházelo v oblasti Veracruz na pobřeží Mexického zálivu. Počet obyvatel v této oblasti rostl mnohem rychleji než v okolních oblastech, možná i kvůli tomu, že zde byly vhodné podmínky pro zemědělství. Pojménování Olmékové (v jazyce nahuatl \"kaučukoví lidé\") není moc přesné, protože příslušníci etnika Olméků žili v oblasti pobřeží Mexického zálivu až v době Aztéků ve 13.-16. století. Jazyk tvůrců olmécké kultury asi patřil k jazykové rodině mixe soque.", "tgt_summary": "Les Olmèques sont un ancien peuple précolombien de Mésoamérique s'étant épanoui de 2500 av. J.-C. jusqu'à 500 av. J.-C. sur la côte du golfe du Mexique, dans le bassin de Mexico, et le long de la côte Pacifique (États du Guerrero, Oaxaca et Chiapas). C'est la plus ancienne civilisation connue de Mésoamérique, dont elle est souvent considérée comme la « culture-mère », parce que la première ville olmèque, San Lorenzo, est la plus ancienne ville mésoaméricaine connue et parce que les cultures suivantes partagent plusieurs caractéristiques communes qui semblent héritées des Olmèques. Le terme « olmèque », issu du terme nahuatl \"olmeca\", qui signifie « les gens du pays du caoutchouc », est lié à la découverte de la première tête colossale olmèque, en 1862, et a été officialisé en 1942 par les olmécologues.", "id": 1871154} {"src_title": "Čechtín", "tgt_title": "Čechtín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci pochází z roku 1406, kdy se na území obce měla nacházet tvrz, která patřila Šemíkovi z Čechtína, obec pak vlastnila i jeho dcera. Čechtín pak převzali do své správy benediktini z Třebíče a ti pak prodali obec Ješkovi z Kvičovic. Později byla obec prodána Hrubšickým a pánům z Třebíče (asi od 16. století). Obec spadala historicky pod Červenou Lhotu, byla jí rovněž přifařena. V obci se nacházel pivovar Josefa Waldsteina. V roce 1830 se obcí prohnala velká povodeň a v roce 1866 pak byla obec postižena cholerou. V roce 1888 byla v obci založena škola a v roce 1898 pak byl postaven kamenný kříž na návsi. V roce 1909 byl v obci založen sbor hasičů a v roce 1919 pak byla založena knihovna a vysazena lípa svobody. V roce 1920 byla založena sokolská jednota a v roce 1921 pak byla postavena sokolovna. V roce 1927 byla postavena hasičská zbrojnice a o dva roky později byla odhalena pamětní deska obětem 1. sv. války na zbrojnici a postavena cihelna. V roce 1931 pak byla obec elektrifikována. V roce 1950 bylo v obci zařízeno JZD, do kterého pak všichni místní zemědělci vstoupil do roku 1958. O deset let později bylo otevřeno koupaliště nedaleko obce a roku 1973 byla rekonstruována budova školy. Roku 1978 pak bylo postaveno hřiště se sportovním areálem a v roce 1979 byla zrušena výuka ve škole a do budovy se nastěhovala mateřská škola. Ta ale už o pět let později získala novou budovu. V roce 1991 se pak obce Čechtín, Červená Lhota a Okřešice rozdělily na samostatné subjekty a v roce 1992 byla ukončena činnost JZD. V roce 1995 byl privatizován místní lihovar a opraveno koupaliště a sportovní areál, roku 1997 pak byly rekonstruovány mosty přes potok a pošta. V roce 2002 obec získala právo používat prapor a znak a roku 2004 byla zbourána původní budova školy. V roce 2013 byla oceněna obecní knihovna, získala ocenění \"Knihovna Vysočiny\". Roku 2015 bylo vybudováno dětské hřiště a v roce 2018 pak i víceúčelové hřiště v rámci sportovního areálu. V letech 2006–2010 působil jako starosta ing. Miloš Caha, od roku 2010 do roku 2014 tuto funkci zastávala Marie Horká, od roku 2014 je neuvolněným starostou Mgr. Zdeněk Michal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čechtín (, starší názvy též Czechtin, Cžechtin, Czechtitz) je obec ležící severozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 534 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Čechtín est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2327712} {"src_title": "Thomas Jefferson", "tgt_title": "Thomas Jefferson", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Thomas Jefferson se narodil 13. dubna 1743 v Shadwell ve Virginii do velmi zámožné rodiny. Jeho rodiče Peter a Jane Randolph Jefferson měli ještě dalších devět dětí a byli majitelé plantáží. Jeho matka, Jane Randolph, zdědila plantáže po svém otci a kapitánu Ishamu Randolphovi a její bratranec Peyton Randolph byl potomkem anglické a skotské šlechty. Jeffersonův otec, Peter Jefferson, byl farmář velšského původu. Také působil jako inspektor Albermale County ve Virginii a později se stal správcem majetku Williama Randolphha v Tuckahoe. Později byl jmenován i správcem provincie. Peter Jefferson zemřel, když jeho synovi Thomasovi Jeffersonovi bylo teprve 14 let. Ten následně zdědil desítky otroků a pozemků. Během let, kdy pracoval v advokátní kanceláři, poznal vdovu Marthu Wayles Skelton, jednu z nejbohatších žen ve Virginii. 1. ledna 1772 se s ní oženil a strávili spolu 10 let, dokud nezemřela. Společně měli 6 dětí, ale pouze 2 z nich se dožilo dospělosti: jejich prvorozená dcera Martha a čtvrtá v pořadí dcera Mary. Avšak svého otce přežila jedině dcera Martha. Po smrti své ženy se Jefferson už nikdy více neoženil.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Thomas Jefferson začal v roce 1752 navštěvovat místní soukromou školu a už v devíti letech studoval latinu, řečtinu a francouzštinu, což dokazuje jeho jazykové nadání. Od roku 1758 do roku 1760, když jeho otec zemřel, studoval historii a přírodní vědy v Maury (nedaleko města Gordonsville), kam se se svou rodinou přestěhoval. V roce 1760 se zapsal do školy William & Mary ve Williamsburgu, kde u profesora Williama Smalla studoval filosofii, ale studoval i matematiku. Velmi obdivoval Johna Locka, Francise Bacona a Isaaca Newtona. Jefferson si zdokonalil francouzštinu a řečtinu, rád četl Homéra a Tacita. Patřil mezi velmi ctižádostivé studenty, ve svém volném čase velmi četl a učil se i hrát na housle. Při studiu také poznal Johna Adamse, který patřil mezi jeho nejbližší přátele. Kromě W. Smalla při studiu také poznal Francise Fauquiera a prvotřídního právníka George Wytheho, jež ho inspirovali ve studiu. Jefferson na vysoké škole vstoupil do tajného spolku se jménem F.H.C. Society. Po třech letech studií v roce 1762 úspěšně ukončil školu William & Mary a rozhodl se studovat práva pod právníkem G. Wythem. Jefferson u Wytheho studoval 5 let, což v té době bylo dvojnásobkem běžného trvání studia. Během této doby v roce 1767 vyhrál Jefferson Cenu Advokátů ve Virginii a patřil k nejvzdělanějším advokátům v Americe. Většinu případů, kterými se později zabýval, vyhrál.", "section_level": 1}, {"title": "Smýšlení.", "content": "Označoval se za materialistu. Jako deista zkoumal pravdivost Bible. Tíhnul k \"zdravému rozumu\" a přírodním zákonům. Stavěl se do opozice vůči bankám a dluhům, které mj. brání koloniální nezávislosti na království. Bojoval za nezávislost a rovnost. Přestože mu sloužili otroci, bojoval například i proti mezinárodnímu obchodu s otroky.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V roce 1788 postavil v USA v Richmondu budovu pro zákonodárné shromáždění, která je dnes stavební památkou. V roce 1825 rok před svou smrtí spoluzaložil Virginskou univerzitu, na jejím konci byla postavena cihlová rotunda.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní záliby.", "content": "Šlo o nadšence do šifrování a tajných kódů, kteroužto zálibu sdílel s Robertem Pattersonem. V jeho pozůstalosti se jako pozůstatek přátelského soutěžení mezi oběma muži nachází zašifrovaný dopis, který mu Patterson bez klíče poslal coby dárek k Vánocům v roce 1801. Není známo, že by jej on sám někdy rozluštil, s největší pravděpodobností nikoliv, a určitě považoval šifru za natolik důmyslnou, že zvažoval její použití ve státní správě. Šifra odolávala přes dvě stě let, než ji v roce 2009 s pomocí počítačů prolomil odborník na kryptologii a matematiku Lawren Smithline. K jeho zábavám patřilo také chovatelství, především drůbeže a ovcí. Jefferson byl také fascinován zkamenělými pozůstatky velkých obratlovců z doby ledové - mastodonty, mamuty, obřími pozemními lenochody ad. Dlouho údajně věřil, že tito tvorové na tehdy neprobádaném západním území Severní Ameriky stále existují a vyslal i výpravu, která je měla najít živé.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra mezi lety 1775–1800.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prohlášení nezávislosti Spojených států.", "content": "Ve svých 33 letech byl Thomas Jefferson nejmladším delegátem Druhého kontinentálního kongresu a je to jeden z hlavních autorů Prohlášení nezávislosti, které bylo přijato 4. července roku 1776. Prohlášení o nezávislosti se zakládalo na demokratických principech a byla v něm sepsána taková ustanovení, která do života společnosti měla vnést a uplatňovat základní práva a svobody, jako např. rovnost občanů před zákonem, svrchovanost lidu, právo na vlastnictví soukromého majetku nebo právo lidí měnit formu vlády. Krátký úryvek z Prohlášení nezávislosti: \"„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“\" Jefferson chtěl původně prosadit i návrh na zrušení otroctví, ale v této době byly otázky ohledně otroctví velmi sporné a jeho návrh byl několikrát zamítnutý. Jefferson byl zklamaný, protože byl přesvědčen, že něco tak nelidského jako otroctví by v nově vznikajícím demokratickém státě rozhodně nemělo být přítomno a považoval to za vážný nedostatek amerického zákonodárství.", "section_level": 2}, {"title": "Guvernér Virginie.", "content": "V době americké revoluce v letech 1779 – 1781 byl Thomas Jefferson guvernérem Virginie. Dva roky, které zastával tuto funkci, nebyly pro Jeffersona příliš úspěšné. Kvůli některým nezdařeným krokům, které učinil, byl vyšetřován a kritizován. Podařilo se mu ale zavést různá opatření týkající se veřejného školství nebo náboženských svobod a když válka postupovala směrem na jih, Jefferson přesunul hlavní město Virginie z Williamsburgu do Richmondu. Roku 1781 začal pracovat na knize „\"Notes on the State of Virginia“\", ve které psal o historii, kultuře nebo geografii státu Virginie.", "section_level": 2}, {"title": "Velvyslanec ve Francii.", "content": "V 80. letech 18. století byl Jefferson společně s Benjaminem Franklinem a Johnem Adamsem poslán do Evropy, aby vyjednávali obchodní dohody s Velkou Británií, Španělskem a Francií. Mezi lety 1785 – 1789 působil jako americký velvyslanec ve Francii. Vzhledem k počínající Velké francouzské revoluci se i tato země rozhodla vydat svobodnou cestou, a tak se společně se Spojenými státy zařadila do čela demokratických států světa. Byl velkým příznivcem francouzské revoluce, ale nelíbilo se mu násilí, které během ní muselo být použito. Během jeho působení ve Francii americký kongres schválil roku 1789 ústavu Spojených států, kterou vypracoval konvent a schválily ji všechny státy Unie. Ústava vstoupila v platnost až o rok později a byly podle ní oficiálně vytvořené a uzákoněné ústřední orgány státní moci.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr zahraničí.", "content": "Roku 1789 se Jefferson vrátil do Spojených států a Georgem Washingtonem byl jmenován prvním ministrem zahraničí. Již od začátku výkonu této funkce ministra měl rozpory s ministrem financí Alexandrem Hamiltonem. Ve vládě se neshodli, jelikož měli rozdílné názory ohledně zahraniční politiky a neshody v interpretaci americké ústavy. Kvůli tomuto konfliktu Jefferson na svůj úřad roku 1793 abdikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby.", "content": "V roce 1796 se rozhodl jít znova do politiky a usiloval o post amerického prezidenta proti Johnu Adamsovi. V těchto volbách nezvítězil, ale stal se viceprezidentem v Adamsově administrativě. Vzhledem k příslušnosti k odlišným politickým stranám mezi nimi však panovalo napětí. Jeffersonův úspěch přišel roku 1800 v dalších volbách, kdy se stal třetím prezidentem Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské období 1801–1809.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První funkční období.", "content": "Na začátku roku 1801 spolu soupeřili o prezidentský post John Adams a Charles Pinckney za federalisty a Aaron Burr a Thomas Jefferson za republikány. Volby měly nerozhodný výsledek, Jefferson s Burrem obdrželi každý 73 hlasů, Adams získal 65 hlasů a Pinckney o hlas méně. Výsledek voleb rozhodla Sněmovna reprezentantů a 17. února 1801 se Thomas Jefferson stal třetím prezidentem USA a Aaron Burr viceprezidentem. Inaugurace nově zvoleného prezidenta byla velmi prostá, Jefferson zakázal všechny okázalosti a účast byla také záměrně nízká. V poledních hodinách se 4. března vydal pěšky z domu, kde bydlel, na Kapitol. Ve svém inauguračním proslovu pronesl památnou větu: „\"Lidem, kteří jsou ve své podstatě bratři, jsme dávali různá jména. Ale mějme na paměti i v srdcích je uloženo, že všichni jsme republikáni, všichni jsme federalisté\"“. Hned na počátku vlády byl Jefferson postaven před důležité zahraničněpolitické rozhodnutí. Severoafričtí vládcové od Maroka až po Tripolis si nárokovali zvýšení poplatků za respektování amerických lodí plující do Turecka a dále, kde obchodovali s opiem. Jefferson nechal vyslat americké válečné lodě a námořní válka s piráty se protáhla na několik let a skončila roku 1805 vyrovnáním. Spojené státy museli vyplatit tripolskému pašovi tribut ve výši 60 000 dolarů a paša se na oplátku vzdal dalších požadavků. Zrušil opatření spojená s „cizineckými a vzbouřeneckými zákony“, které zavedl předchozí prezident Adams, aby ztěžovala cizincům získat občanství a usnadňovalo násilné vystěhování. Zrušil také daň z lihovin, která dříve vyvolala „whiskovou rebélii“, přepracoval justiční Adamsovy zákony, kterými se snažil Adams o federalistické ovládnutí soudnictví. Započal snižování státního dluhu, což znamenalo zredukování vojenských výdajů a stav armády byl omezen na 3350 důstojníků a vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé funkční období.", "content": "Jeffersonovu popularitu potvrdily volby roku 1804, kdy byl znovuzvolen prezidentem, viceprezidentem se stal George Clinton. Ve volbách získal 162 hlasů a porazil tak Charlese C. Pinckeye a Rufuse Kinga. Jeho druhé funkční období začalo 4. března 1805. Cílem Jeffersona bylo zlepšení podmínek, schválil proto prostředky pro vyměření a stavbu první státní silnice z Cumberlandu ve státě Maryland do Wheelingu v Ohiu. Z této silnice se stala důležitá tepna amerického Středozápadu. V březnu 1807 podepsal zákon, kterým od 1. ledna 1808 zakazoval dovoz otroků do USA, jejich pašování to ale nezabránilo. V novém funkčním období sužovaly republikány vnitřní rozpory a v americkém obchodu a v hospodářské prosperitě USA se negativně odrazilo vyhrocení napoleonských válek. Za neustále narušování americké neutrality Francií a Anglií se rozhodl prosadit vyhlášení totálního obchodního embarga. Jefferson předpokládal, že donutí obě země k respektování neutrality, což však nevyšlo. Stovky amerických lodí stály v přístavech, loďařství stagnovalo, námořníci ztratili zaměstnání, farmáři plantážníci a rybáři svá tradiční odbytiště. Jefferson sám embargo krátce před skončením svého druhého prezidentského období fakticky zrušil. Před prezidentskými volbami 1808 se rozhodl, že se nebude potřetí ucházet o prezidentský úřad. Svou republikánskou kandidaturu přenechal svému příteli Jamesovi Madisonovi.", "section_level": 2}, {"title": "Období po jeho prezidentské funkci.", "content": "Thomas Jefferson opustil prezidentskou funkci 4. března 1809. V tento den proběhla inaugurace pátého prezidenta Spojených států, jeho přítele, Jamesona Madisona. Jefferson se inaugurace sám osobně zúčastnil a poté navždy opustil Washington a vrátil se do své rodné Virginie, na panství Monticello", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatický poradce.", "content": "I přesto, že Thomas Jefferson již nikdy neopustil Virginii, stále aktivně a se zájmem sledoval politický vývoj ve Spojených státech. Pravidelně poskytoval své rady Madisonovi a Monroevi, hlavně v případě řešení americko-anglické války, která byla podnícena útočnými akcemi obou stran. S výsledkem konfliktu, ukončeného roku 1814, byl Jefferson spokojen, protože došlo k potvrzení nezávislosti USA a Londýn se vzdal svých válečných opatření. Poslední Jeffersonův krok v mezinárodních vztazích nastal roku 1823. Anglický ministr zahraničních věcí Canning pozval vyslance Spojených států Rushe, aby se dohodli na nezávislosti bývalých španělských kolonií v Americe. Prezident Monroe požádal při řešení o pomoc Jeffersona, který zastával pozici nevměšování Spojených států do evropských sporů a podpořil přátelství mezi Anglií a Spojenými státy, a to i v případě válečné pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Virginská univerzita.", "content": "Thomas Jefferson celý život věřil, že vzdělání by mělo být odproštěno od církevních vlivů a dostupné všem sociálním vrstvám. Dle Jeffersona totiž vzdělání zaručuje stabilitu společnosti. Již roku 1800 zaslal dopis Josephovi Priestlymu, ve kterém svůj návrh univerzity představil. 1819 svůj projekt prosadil a za pomocí státní legislativní charitativní kampaně a podpory Edmunda Bacona skoupil pozemky v Charlottesville, kde následně vybudoval univerzitu. Sám navrhl plán univerzitních budov i s rotundou, utvořil fakulty, jejich učební plán a do některých předmětů sepsal skripta. Roku 1825 byla univerzita slavnostně otevřena a navštěvovalo ji 123 studentů. V 80. letech 20. století již na virginské univerzitě studovalo 16 000 studentů a vyučovalo přes 2 500 pedagogů. Jefferson se po otevření univerzity stal až do své smrti jejím prvním rektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Lafayetova návštěva.", "content": "Markýz de Lafayette byl dobrovolník v americké válce za nezávislost, francouzský generál a politik. Společně s Thomasem Jeffersonem roku 1789 vypracovali návrh Deklarace práv člověka a občana. O několik let později, v létě 1824, byl Lafayette pozván prezidentem Monroem do Spojených států jako \"host amerického národa\". Lafayette byl totiž posledním žijícím generálem války za nezávislost. Lafayette během své cesty navštívil Jeffersona na jeho panství v Monticellu. Návštěva byl zapsána jeho vnukem Randolphem. Podle něj oba při setkání vykřikli \"Ach Jeffersone! Ach Lafayette!\" Při této příležitosti společně s Madisonem navštívili Virginskou univerzitu. Jefferson zde přednesl projev, který byl jeho posledním veřejným vystoupením.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Thomas Jefferson zemřel ve stejný den jako John Adams, 4. července 1826, v den 50. výročí americké revoluce. John Adams na smrtelné loži prohlásil, že: “Thomas Jefferson přežívá”, přitom netušil, že zemřel pár hodin před ním. Jefferson je pohřben v Monticellu a na jeho hrobě stojí napsáno: “Zde odpočívá Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti a zákona o náboženské svobodě ve Virginii a zakladatel Virginské univerzity”.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmy a aktivity.", "content": "Thomas Jefferson měl velké množství zájmů a koníčků. Byl farmář, pěstoval pšenici, zeleninu, kukuřici, choval prasata, ovce a drůbež, aby uživil svou rodinu, zaměstnance a otroky. Zajímal se také o inovace v zemědělství. Testoval různé plodiny, které jsou vhodné pro pěstování ve státě Virginia. Každý rok zkoušel nové, takže se jeho zahrada neustále měnila. Jeho koníčkem byl i chov drozdů. Jeho dalším koníčkem byla architektura a design, obojí zvládl samostudiem vybraných knih. Líbila se mu architektura pozdní renesance. Při návštěvě Evropy ho zaujaly designérské detaily jako vestavěné postele a podobně. Tyto interiérové prvky architektury pak využil při stavbě svého domu v Monticello. Thomase Jeffersona velmi zajímala technika. Vymyslel stojan na knihy, se kterým mohl otáčet a číst tak několik knih najednou. Dále polygraf, otáčecí židli a vylepšil pluh, který lépe a snadněji kypřil půdu. Byl také gurmán a do USA přivezl například makaróny se sýrem, které se staly oblíbenou Americkou pochoutkou. Byl velký lingvista – plynně ovládal několik jazyků, včetně francouzštiny, řečtiny, italštiny a němčiny. V mládí studoval řečtinu a latinu, poté začal považovat řečtinu za dokonalý jazyk. Zajímal o anglosaský jazyk, především kvůli studia anglického práva a politického systému. Tvrdil, že se španělsky naučil sám v době své devatenácti denní návštěvy Francie při čtení knihy Don Quijote de la Mancha od Miguela de Cervantese y Saavedra. Jefferson věřil, že studium starých jazyků je důležité pro pochopení původu a kořenů moderního jazyka. Sbíral indiánské slovníky a učil se původní jazyky indiánských kmenů. Po skončení svého prezidentského období se rozhodl, převést svou sbírku listů Indiánských jazyků zpět do Monticella, ale byl přepaden a jeho sbírka byla zničena, zbylo jen několik fragmentů. Thomas Jefferson miloval hudbu, hrál na housle a jeho žena na piano. Zároveň vedl k hudbě své děti i vnoučata. Jefferson byl od roku 1780 členem \"American Philosophical Society,\" setrval v ní 35 let a stal se jejím 3. prezidentem dne 3. března 1797, pár měsíců poté, co se stal viceprezidentem Spojených států. Ve funkci prezidenta American Philosophical Society setrval dalších osmnáct let, v těchto letech byl také dvakrát zvolen prezidentem Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Jefferson (13. dubna 1743 Shadwell, Virginie – 4. července 1826 Charlottesville, Virginie), byl třetí americký prezident (1801–1809) a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti (1776). ", "tgt_summary": "Thomas Jefferson, né le à Shadwell (colonie de Virginie) et mort le à Monticello (Virginie), est un homme d'État américain, troisième président des États-Unis, en fonction de 1801 à 1809. Il est également secrétaire d'État des États-Unis entre 1790 et 1793 et vice-président de 1797 à 1801. ", "id": 1188660} {"src_title": "Interpret (software)", "tgt_title": "Interprète (informatique)", "src_document": [{"title": "Typy interpretů.", "content": "Interprety se mohou chovat třemi různými způsoby podle toho, jak zpracovávají zdrojový kód programu: Perl, Python nebo MATLAB jsou interprety 2. typu. UCSD Pascal a Java jsou 3. typu (zdrojové kódy jsou kompilovány předem, uloženy ve strojově nezávislém tvaru, který je po spuštění linkován a interpretován nebo kompilován v případě použití JIT). Některé programovací jazyky (například Smalltalk nebo Python) mohou kombinovat 2. a 3. typ. Příkladem interpretů 1. typu je unixový shell, COMMAND.COM nebo interprety jazyka BASIC.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody interpretace.", "content": "Interpretace kódu má proti překladu do strojového kódu a přímému spuštění některé výhody:", "section_level": 1}, {"title": "Efektivita.", "content": "Hlavní nevýhodou interpretu je, že v případě, kdy je program interpretován, zpravidla probíhá pomaleji, než když je kompilován. Rozdíl v rychlosti závisí na velikosti programu. Obvykle trvá déle spouštět program přes interpret než spouštět kompilovaný kód, ale může trvat kratší dobu, než je celková doba potřebná ke kompilaci a spuštění. To je důležité zejména při prototypování a testování kódu, při cyklu editace–interpretace–ladění může být často mnohem kratší, než je cyklus editace – kompilace – spuštění – ladění. Interpretovaný kód je pomalejší než běh kompilovaného kódu, protože interpret musí analyzovat každý program při každém spuštění a pak provést požadovanou akci, vzhledem k tomu, že kompilovaný kód právě provádí akci ve stanovené souvislosti určené na základě kompilace. Tato \"run-time\" analýza je známá jako „interpretační režie“. Přístup k proměnné je také pomalejší, protože v interpretu musí být provedeno mapování identifikátorů na paměťová místa opakovaně za běhu (kompilovaný kód přistupuje k proměnným přímo na cílovou adresu bez nutnosti vyhledávání). Existují různé kompromisy mezi rychlostí vývoje při použití interpretu a rychlostí provedení programu při použití kompilátoru. Některé jazyky (např. Lisp) umožňují interpretovaný a kompilovaný kód volat navzájem a sdílet proměnné. To znamená, že jednou je program testován a odladěn pod interpretem, lze jej kompilovat a tím využívat rychlejšího provedení programu, zatímco je program vyvíjen. Mnohé interprety nebudou vykonávat zdrojový kód tak, jak je napsán, ale převedou si jej do nějaké kompaktnější vnitřní formy. Například některé interprety BASICu nahradí klíčová slova jednobytovým znakem, který lze použít k nalezení instrukce ve skoku v tabulce. Interpret může používat stejný lexikální a syntaktický analyzátor jako kompilátor a pak interpretovat výsledný abstraktní syntaktický strom.", "section_level": 1}, {"title": "Interpret bytekódu.", "content": "Existuje celé spektrum možností mezi interpretací a kompilací, v závislosti na úrovni analýzy provedené před spuštěním programu. Například Emacs Lisp je kompilován do bytekódu, který je vysoce komprimovaná a optimalizovaná reprezentace zdrojového kódu v Lispu, ale není to strojový kód (a tedy není vázán na žádný konkrétní hardware). Tento „kompilovaný“ kód je pak interpretován v bytekódu interpreta (sám je napsán v jazyce C). Kompilovaný kód je v tomto případě strojový kód pro virtuální stroj, který není realizován pro hardware, ale jako interpret bytekódu. Stejný přístup se používá ve Forth kódu používaném systémy Open Firmware: zdrojový jazyk je kompilován do „F kódu“ (bytekód), který je pak interpretován virtuálním strojem.", "section_level": 1}, {"title": "Interpret abstraktního syntaktického stromu.", "content": "Mimo možnosti interpretace a kompilace lze využít i jiný přístup, a to transformace zdrojového kódu do optimálního abstraktního syntaktického stromu (\"abstract syntax tree\" – AST), a následné řízení výkonu programu podle této struktury. V tomto přístupu je třeba analyzovat každou větu pouze jednou. Hlavní výhodu oproti bytekódové interpretaci je, že AST udržuje globální program, strukturu a vztahy mezi instrukcemi (které se v bytekódové reprezentaci ztrácí) a poskytuje kompaktnější reprezentaci. Proto byl navržen AST jako lepší průběžný formát pro \"just-in-time\" kompilátory než bytekód. Rovněž umožňuje provádět lepší analýzu za běhu. Na interpretu Javy založeném na AST bylo dokázáno, že je rychlejší než obdobné interprety bytekódu, díky této silnější optimalizaci dovoluje mít kompletní strukturu programu, která je k dispozici již v průběhu spuštění.", "section_level": 1}, {"title": "Kompilace \"just-in-time\".", "content": "Další možností, která využívá výhod interpretů, bytekódových interpretů a kompilací, je kompilace \"just-in-time\" (JIT, anglicky \"právě včas\"), což je technika, ve které je meziprodukt reprezentace programu kompilován do nativního strojového kódu za běhu. To vyrovnává účinnost běhu nativního kódu, vzhledem k nárokům na čas spuštění a paměť, pokud je bytekód nebo AST nejprve kompilován. Adaptivní optimalizace je doplňkovou technikou, ve které interpret profiluje běžící program a sestavuje své nejčastěji kompilované části do nativního kódu. Obě techniky jsou několik desítek let staré, byly uvedeny již v jazyce Smalltalk (1980). Kompilace \"just-in-time\" získala větší pozornost mezi implementátory jazyků v posledních letech. Například jazyky Java, Python a.NET Framework nyní všechny obsahují JIT.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Termín „interpret“ měl trochu jiný význam u elektromechanických výpočetních strojů, které se používaly před příchodem elektronických strojů po roce 1940. V té době se prováděly sofistikované výpočty nad velkým množstvím dat (například sčítání lidu v USA v roce 1890) s pomocí děrných štítků, které se ručně předávaly podle naplánovaného procesu mezi různými specializovanými stroji. Převod z děrných štítků do čitelné podoby zajišťovaly například stroje Numerický interpret IBM 550 (, rok 1930) a Znakový interpret IBM 557 (, rok 1954). První elektronické počítače (tzv. mainframe) měly velmi malý výpočetní výkon, málo paměti a velmi jednoduché operační systémy s dávkovým zpracováním úloh, takže bylo nemožné mít v paměti počítače zároveň interpret a prováděný program a využívat multitasking. Proto se v té době používaly kompilátory a kompilované programovací jazyky, kdy bylo možné v prvním kroku nejprve ze zdrojového kódu vytvořit spustitelný program ve strojovém kódu a ten teprve pak samostatně spustit a vykonat. Přesto obsahovaly tyto první počítače interprety skriptovacích jazyků, které interpretovaly a řídily zpracování dávkových úloh (například Job Control Language, DIGITAL Command Language). Vzhledem k výkonu tehdejších počítačů ale byl zápis dávek poměrně obtížný a komplikovaný, protože se kladl důraz na snadnou a rychlou interpretaci zápisu počítačem a ne na pohodlí uživatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Interpret je v informatice speciální počítačový program, který umožňuje přímo vykonávat (interpretovat) zápis jiného programu v jeho zdrojovém kódu ve zvoleném programovacím jazyce. Program proto není nutné převádět do strojového kódu cílového procesoru, jako je tomu v případě překladače. Interpret tak umožňuje programování kódu, který je snadno přenositelný mezi různými počítačovými platformami. Interpret je použit též pro shell, který vytváří příkazový řádek. ", "tgt_summary": "En informatique, un interprète, ou interpréteur, est un outil ayant pour tâche d'analyser, de traduire et d'exécuter les programmes écrits dans un langage informatique. On qualifie parfois, et abusivement, les langages dont les programmes sont généralement exécutés par un interprète de \"langages interprétés\". ", "id": 411564} {"src_title": "Mokoš", "tgt_title": "Mokoch", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno bohyně je vykládáno z praslovanského kořene *\"mok\" „vlhkost“, „vláha“. Sémantický okruh tohoto slova nezahrnuje pouze vláhu jako takovou, ale souvisí i s plodností, mateřstvím a sexualitou. V důsledku toho je Mokoš chápána jako slovanská forma Matky země, v ruském folklóru nazývané \"mať syraja zemľa\" „matka vlhká zem“. Jejímu jménu odpovídá přízvisko perské bohyně Anáhity, která je nazývána také \"Aredví\" „vlhká“. S vláhou etymologicky také souvisí předení, které má rovněž symbolickou vazbu s Mokoší, jak o tom svědčí zájem pozdějšího stejnojmenného ruského démona o tuto činnost. Jako bohyni předení a tkaní vykládal Mokoš například Vittore Pisani. Dále je spojována se sanskrtským výrazem मख (\"makha\") „šlechetný, bohatý“ a mnohozančným मोक्ष (\"mókša\") „osvobození, spása, smrt, šero, přítmí, rostlinná šťáva“.", "section_level": 1}, {"title": "Ženské božstvo.", "content": "Ctěna byla hlavně ženami, jak o tom svědčí dílo \"O trebokladeniji idolъskom\", které uvádí: „...a k Mokoši se dosud tajně modlí, ženy modloslužebnice se vskrytu scházejí a to činí nejen chudí lidé, ale i ženy bohatých mužů...“ Úcta k Mokoši se v Rusku zachovala až do raného novověku, ještě v 16. století je v ruských penitenciálech uváděna otázka, která byla kladena ženám: „Modlila ses k vílám, k Rodu, k Roženicím, k Perunu, Chorsu a k Mokoši, pila a jedla jsi (jim na počest)...?“ Mokoš mohla být ústřední postavou ženských slavností, později interpretovaných jako čarodějnické sabaty, podobně jako západoevropská Holda, Perchta či Herodiada. Později byla úcta k ní přenesena nejspíše na svatou Paraskevu, zvanou též Petka, spojenou s pátkem, dnem zasvěceným velkým bohyním, jako je Venuše nebo Freya. Odrazem dávných ženských kultů mohou být balkánské \"petkarky\", extatické skupiny věštkyň.", "section_level": 1}, {"title": "Folklór a vlastní jména.", "content": "Dodnes se v severoruském folklóru objevuje démonická postava stejného jména, která je pravděpodobně degradací této bohyně. Tato bytost kontroluje plnění ženských povinností a nepořádné a líné ženy trestá, podobně jako české Lucky o svátku sv. Lucie. Finům je znám démon Mokša, který je pravděpodobně také degradací tohoto božstva, ačkoliv podle některých badatelů, například J. V. Aničkova, je naopak Mokoš božstvo převzaté z finského prostředí. Ve slovinském folklóru se vyskytuje postava čarodějnice jménem Mokoška. Mimo východoslovanském prostředí se Mokoš ozývá jen ve vlastních jménech. Jedná se především o toponyma, polské Mokszany, Mokszy Błoto, Mąkoszyn, Mokuszów, polabské Muuks/Mukus, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny, Makušín a ruské Mokoševo boloto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mokoš je východoslovanská bohyně, jedno z božstev, kterým podle Pověsti dávných let nechal kníže Vladimír v Kyjevě vztyčit modly. V písemných pramenech je po Perunovi nejčastěji zmiňovaným božstvem. Nejčastěji je označována jako Mokošъ, zřídka také Mokoš, Makoš, Mokša, Mokos, v polských kronikách též Makosz a Mokossa. Mokoš je jediným známým ženským božstvem z východoslovanského okruhu, což je pro indoevropské panteony typické. Jedná se o formu Matky země, ale i indoevropské trojfunkční bohyně, podobně jako védská Sarasvatí, perská Anáhitá, řecká Démétér, římská Juno nebo keltská Brigit. Podle Dušana Třeštíka je mýtická česká kněžna Libuše též variantou této bohyně. ", "tgt_summary": "Mokoch, ou Mokocha (en ', en ') était la déesse de la terre mère et nourricière dans la mythologie slave. Selon certains chercheurs (Łowmiański, Borovskij), qui ont essayé de rapprocher son nom de la racine slave \"mok-\" (mouillé, humide), elle représentait la déesse de la pluie et de la tempête. ", "id": 1107206} {"src_title": "Cyklický redundantní součet", "tgt_title": "Contrôle de redondance cyclique", "src_document": [{"title": "Ekvivalence polynomů a bitových posloupností.", "content": "Například posloupnost bitů \"100101\" může být interpretována jako polynom formula_1, posloupnost bitů \"110011\" může být přepsána jako polynom formula_2. Pokud nad bity těchto dvou posloupností provedeme operaci XOR, dostáváme posloupnost \"010110\", která odpovídá polynomu formula_3. Stejný výsledek dostaneme při sčítání polynomů v konečném tělese formula_4: Právě jednoduchá implementace operací nad bitovými posloupnostmi je jedním z hlavních důvodů širokého rozšíření CRC algoritmů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip výpočtu CRC.", "content": "Výsledek výpočtu CRC je určen vstupní posloupností bitů (polynom formula_6) a zvoleným klíčem (což je také posloupnost bitů, polynom formula_7). Když vstupní posloupnost a klíč interpretujeme jako polynomy nad tělesem formula_4, pak CRC je zbytek po dělení (polynom formula_9) polynomu vstupní posloupnosti polynomem klíče. Výsledkem je polynom, který následně interpretujeme jako bitovou posloupnost. Při vhodně zvoleném klíči vede i malá změna ve vstupní posloupnosti k podstatně odlišnému výsledku, při náhodné změně vstupní posloupnosti pak pravděpodobnost odhalení chyby roste s šířkou klíče (např. pro klíč stupně 16 by to měla být hodnota formula_10). CRC je tedy založen na dělení v konečném tělese formula_4, tělese polynomů nad celými čísly modulo 2. Jednodušeji řečeno, je to množina polynomů, jejichž koeficienty mohou nabývat pouze hodnot 0 a 1. Tyto polynomy sčítáme, odčítáme, dělíme a násobíme jako obyčejné polynomy, avšak nad výslednými koeficienty provádíme operaci modulo 2 (zbytek po dělení dvěma). Například −2 modulo 2 je 0, −1 modulo 2 je 1, 0 modulo 2 je 0, 1 modulo 2 je 1, 2 modulo 2 je 0, 3 modulo 2 je 1, 4 modulo 2 je 0 atd. Ze dvojky se v tomto případě stane 0, protože operace nad koeficienty se provádí modulo 2. Násobení je podobné: Můžeme také dělit polynomy modulo 2. Například To lze přepsat jako Ve výše uvedeném dělení představuje formula_16 vstupní bitovou posloupnost \"1110\", formula_17 představuje klíč (jeho bitová posloupnost je \"11\", jeho stupeň je 1), zbytkem po dělení je polynom formula_18. Hodnota CRC odpovídá zbytku po dělení převedeném na bitovou posloupnost, v tomto případě tedy jde o hodnotu \"1\".", "section_level": 1}, {"title": "Příklad výpočtu CRC.", "content": "Předpokládejme 8-bitové CRC s generujícím polynomem formula_24, což odpovídá 9-bitovému řetězci \"100000111\". Cílem je spočíst CRC pro 8-bitovou zprávu obsahující písmeno \"W\", jehož ASCII kód je dekadicky 87 nebo šestnáctkově 57. Tato hodnota může být odeslána dvěma způsoby, čemuž odpovídají dva různé polynomy formula_6. V případě, že nejvýznamnější bit (MSB) bude první (vlevo), bude formula_26 = 01010111. V případě prvního LSB (nejméně významný bit) bude formula_27 = 11101010. Před vlastním výpočtem je formula_6 doplněn zprava osmi nulovými bity. Výpočet zbytku po dělení polynomu formula_29 polynomem formula_7 bude připomínat ruční dělení víceciferných čísel se dvěma zjednodušeními: Je vidět, že po každém odčítání lze rozdělit bity do třech skupin: vlevo je skupina nulových bitů; vpravo je skupina zatím původních bitů; uprostřed je zvýrazněna \"zajímavá\" část dlouhá 8 bitů. V každém kroku se levá skupina o jeden bit rozšíří a pravá skupina o jeden bit zúží, až vpravo zbude pouze CRC. V případě prvního MSB je výsledný polynom formula_32, což lze šestnáctkově zapsat jako A2. V případě prvního LSB je zbytkem po dělení formula_33, což lze zapsat šestnáctkově jako 19, ovšem za předpokladu, že LSB je první.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Při programování výpočtu CRC dle příkladu výše stačí držet v posuvném registru pouze zvýrazněnou střední část. Následuje první příklad výpočtu CRC o \"n\"-bitech v pseudokódu. Na vstupu je pole \"len\" bitů obsahující zprávu. Operace XOR je použita pro sčítání/odčítání dvou polynomů modulo 2. Operaci remainderPolynomial * \"x\" lze nahradit posunem doleva (shift-left, shl, «). Pro příklad v předchozí kapitolce by se tento algoritmus choval následovně: První vadou výše uvedené ukázky je potřeba mít v paměti \"n\"+1 bitů pro remainderPolynomial, druhou vadou je potřeba doplňovat \"n\" nulových bitů vpravo za bitString. První problém lze snadno vyřešit vhodným přehozením operací (např. rem = (msb(rem))? ((rem«1 + bit) xor gen) : (rem«1 + bit);). Druhý problém lze vyřešit úpravou posledních \"n\" iterací, ale existuje i vtipnější optimalizace použitá jak v hardwarových i softwarových implementacích. Protože operace XOR použitá pro odečítání generujícího polynomu od zprávy je asociativní a komutativní, nezáleží na pořadí operandů při výpočtu remainderPolynomial. A navíc bit z pole bitString stačí přidat až na poslední chvíli před testováním, zda provést xor. V následující ukázce také není potřeba předvyplňovat remainderPolynomial prvními \"n\" bity. Tato varianta, která v jednom cyklu vyhodnotí jeden bit, je běžná v hardwarových implementacích CRC. Je dobrá i pro studijní účely, po pochopení provedené optimalizace jsou již další úpravy průhlednější. Pro příklad v předchozí kapitolce by se tento algoritmus choval následovně: Lze sice odkládat xor na poslední chvíli, ale lze jej provést i dříve a lze provést i xor pro 8 bitů (tedy pro celý bajt) zprávy najednou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyklický redundantní součet, označovaný také CRC (zkratka anglického \"Cyclic redundancy check\") je speciální hašovací funkce, používaná k detekci chyb během přenosu či ukládání dat. Pro svou jednoduchost a dobré matematické vlastnosti jde o velmi rozšířený způsob realizace kontrolního součtu. Kontrolní součet bývá odesílán či ukládán společně s daty, při jejichž přenosu nebo uchovávání by mohlo dojít k chybě. Po převzetí dat je znovu nezávisle spočítán. Pokud je nezávisle spočítaný kontrolní součet odlišný od přeneseného nebo uloženého, je zřejmé že při přenosu nebo uchovávání došlo k chybě. Pokud je shodný, tak téměř jistě k žádné chybě nedošlo. V určitých případech je možné chybu pomocí CRC opravit. ", "tgt_summary": "En informatique et dans certains appareils numériques, un contrôle de redondance cyclique ou CRC () est un outil logiciel permettant de détecter les erreurs de transmission ou de transfert par ajout, combinaison et comparaison de données redondantes, obtenues grâce à une procédure de hachage. Ainsi, une erreur peut être signalée à l'utilisateur lors de la copie d'un support (disque dur, CD-Rom, DVD-Rom, clé USB) vers un autre support de sauvegarde. ", "id": 1849973} {"src_title": "Úterý", "tgt_title": "Mardi", "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "V obchodu, zvláště pak v administrativě, studie prokázaly, že úterý je nejproduktivnějším dnem týdne. Někteří lidé považují úterý za nejméně oblíbený den v týdnu, protože v tomto dni již nejsou tak uvolnění jako v pondělí (po předchozích víkendových dnech), a přitom je většina pracovních dnů ještě před nimi. V řeckém světě je úterý (den v týdnu, kdy padla Konstantinopol) považováno za nešťastný den. Podobně je tomu ve španělsky mluvícím světě, kde přísloví říká \"En martes, ni te cases ni te embarques\" (v úterý se nikdo nemá ženit ani začínat cestu). Pro většinu lidí mluvících řecky nebo španělsky je považován za nešťastný třináctý den v měsíci, pokud připadne na úterý a ne na pátek jako v jiných zemích. Úterý je obvyklým volebním dnem ve Spojených státech. Federální volby se konají v úterý po prvním listopadovém pondělí; toto datum bylo stanoveno zákonem z roku 1845 pro prezidentské volby (specificky pro výběr shromáždění volitelů), a bylo rozšířeno roku 1875 i na volby do sněmovny representantů a roku 1914 i na volby do Senátu. Úterý totiž bylo nejdříve možným dnem v týdnu pro volby v USA v dobách 19. století: občané museli často cestovat do měst k volbám celý den a vzhledem k slavení neděle, většina z nich nemohla v tento den cestovat. Úděsné úterý je název knihy a jméno protagonisty, autorem je australský sci-fi autor Garth Nix. Nejde o popis dne, ale o jméno protagonisty.", "section_level": 1}, {"title": "Úterý v jiných jazycích.", "content": "V latině se tento den nazývá \"Martis dies\", což znamená „Martův den“. V románských jazycích, kromě portugalštiny, je název pro „úterý“ odvozený z latinského názvu: \"mardi\" ve francouzštině, \"martes\" ve španělštině, \"martedì\" v italštině a \"marţi\" v rumunštině. Portugalci namísto pohanských jmen používají čísla a tak jejich název pro „úterý“ zní \"terça-feira\". Germánské názvy pro „úterý“ jsou odvozeny od skandinávského boha Týra (syna jednookého Ódina, neboli Wodana, hlavního boha), který byl ekvivalentem římského boha války Marta. Anglický název \"Tuesday\" pochází ze středoanglického \"Twisday\" a to zase ze staroanglického \"Tiwes dæg\" odvozeného od Týra. Německý název \"Dienstag\" a holandský \"Dinsdag\" se zdá být odvozený od boha odkazujícího na Římany jako je \"Mars Thingsus\", boha thingu, kterým mohl být také Týr, nebo možná nějaký jiný germánský bůh. Toto slovo se šířilo z území dolního Rýna v německy mluvících končinách a vytlačilo hornoněmeckou formu \"Ziestag\". Tento výraz vznikl z alemánského \"Zischtig/Zischdi\" a přešel do něj ze starohornoněmeckého \"ziestag/ziostag\" („Ziův den“), odkazující na \"Ziu\", což byla starohornoněmecká psaná forma germánského boha \"Tiu\", který mohl být právě identický s Martem Thingsusem. Severogermánská varianta boha \"Ziu\" byl pak \"Tyr\". Ruské slovo je \"vtórnik\" je podobně jako v češtině odvozen z významu „druhý“. Slovinsky je to však pouze \"torek\" a nedaleké Tyrolsko je toponymem od Týr. Lze ale připustit i italské „terzo/třetí“. Kvakeři tradičně označují úterý jako „třetí den“, aby se tak vyvarovali pohanského původu anglického názvu pro tento den. Hindský název pro úterý je \"Mangalwar\", přičemž \"Mangal\" je v \"sanskrtu\" název pro planetu Mars.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úterý (zast. a nář. \"úterek\") je jeden ze sedmi dnů v týdnu. V českém občanském kalendáři se počítá za druhý den týdne, ale v tradičním židovském a křesťanském kalendáři se považuje za den třetí. ", "tgt_summary": "Le mardi est le jour de la semaine qui succède au lundi et qui précède le mercredi. Traditionnellement le troisième jour de la semaine, il est cependant considéré de façon récente comme le deuxième jour de la semaine dans certains pays. ", "id": 398100} {"src_title": "Alexandr Dmitrijevič Petrov", "tgt_title": "Alexandre Petrov (joueur d'échecs)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandr Dmitrijevič Petrov byl občanským povoláním profesor strojírenství na Petrohradské universitě, a to až do svého odjezdu do Varšavy v roce 1840, kde působil jako vládní zaměstnanec a hrál zde s předními varšavskými šachovými mistry, např. s Hieronimem Ignacym Czarnowskim (1834-1902), Simonem Winawerem a dalšími. Nezúčastňoval se turnajů, v zápasech však porazil všechny své potenciální konkurenty a byl tak považován za nejsilnějšího hráče Ruska: roku 1844 porazil svého největšího soupeře, petrohradského šachového mistra finského původu Karla Friedricha Jänische 2:1, roku 1853 a 1859 Sergeje Semjonoviče Urusova (1827 – 1897) 2:0 (=2), resp. 12:7 (=1) a roku 1862 Ilju Stěpanoviče Šumova (1819 – 1881) 4:2. Během tzv. lednového povstání v letech 1863-1864 pobýval Petrov v Paříži, kde hrál mimo jiné např. s francouzským šachistou Paulem Journoudem. Ačkoliv téměř neopouštěl území carského impéria a nikdy se nestřetl s velikány šachu ze západních zemí, byl přesto mezi nimi uznáván jako neopominutelná veličina - pouze na základě záznamů partií a šachových studií. V roce 1824 vydal Petrov první rusky psanou učebnici šachu \"Шахматная игра, приведенная в систематический порядок\" (Šachová hra v systematickém pořádku), od roku 1845 byl redaktorem první ruské šachové rubriky v časopise \"Иллюстрация\" (Ilustrace) a psal také humoristické črty ze šachového života \"Сцены из жизни шахматных игрокoв\" (1833, Scény ze života šachových hráčů). Petrov hodně navazoval na Philidora, jehož učení opravil a rozvinul, sám byl proto někdy nazýván \"Ruský\", resp. \"Nový Philidor\". Podrobně rozpracoval teorii \"Ruské hry\", která je proto někdy nazývána \"Petrovova obrana\". Je též považován za jednoho z největších skladatelů šachových studií v historii, mnohé jeho skladby jsou dnes považovány za klasické.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané partie.", "content": "Alexander Hoffmann - A. D. Petrov, Varšava 1844, [C33] 1. e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4.c3 Jf6 5.d4 exd4 6.e5 Je4?! (lepší je 6. - d5) 7.Sd5! Jxf2 (vynucená oběť, která není plně kompenzována získanou poziční výhodou) 8.Kxf2 dxc3+ 9.Kg3? (kdyby bílý tušil, co ho čeká, zahrál by Ke1 a měl by malou výhodu. Těžko se ovšem divit, že přehlédl fantastickou kombinaci černého) cxb2 10.Sxb2 Je7 11. Jg5 Jxd5 12.Jxf7 (viz diagram. Na tento tah bílý spoléhal, po vynuceném Kxf7 vyšachuje figuru a bude v pohodě. Nebo ne?) 12. - 0-0!! 13.Jxd8 (dámu nelze odmítnout, ale ani její přijetí bílého nezachrání) Sf2+ 14.Kh3 d6+ 15.e6 Jf4+ 16.Kg4 Jxe6! (je to neuvěřitelné, ale černý si opravdu může dovolit přerušit šachování, aniž by dal bílému šanci na únik) 17.Jxe6 Sxe6 18.Kg5 Vf5+ 19.Kg4 h5+ 20.Kh3 Vf3 mat.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané studie.", "content": "Nejslavnější šachovou studií Petrova je nepochybně \"Napoleonův útěk z Moskvy do Paříže\". Viz diagram 2. Pole a1 zobrazuje Moskvu, h8 Paříž, černý král Napoleona, bílí jezdci ruskou kavalerii, diagonála h1 – a8 řeku Berezinu, bílý král cara Alexandra I. Řešení: 1. Jd2+ Ka2 2. Jc3+ Ka3 3. Jdb1+ Kb4 4. Ja2+ Kb5 5. Jbc3+ Ka6, zde ve shodě s historií mohl být Napoleon při přepravě přes řeku Berezinu zajat (6. Da8 mat), ale ruská vojska tuto možnost nevyužila, 6. Jb4+ Ka7 7. Jb5 Kb8 8. Ja6+ Kc8 9. Ja7+ Kd7 10. Jb8+ Ke7 11. Jc8+ Kf8 12. Jd7+ Kg8 13. Je7+ Kh8 14. Kg2 mat (car odkryl svou dámu pro mat v Paříži)", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Dmitrijevič Petrov (;, Bisereva, Pskovská gubernie – 22. dubna 1867, Varšava) byl ruský šachový mistr, jeden z nejsilnějších šachistů 19. století.", "tgt_summary": "Alexandre Dmitrievitch Petrov (en ) est un joueur et théoricien russe des échecs (1799 - 1867). Il apprend les échecs à l'âge de quatre ans. À vingt ans, champion incontesté de Saint-Pétersbourg, il entreprend un traité de théorie qui est publié en russe en 1824 sous le titre de \"Chakhmatnaïa igra\" en deux volumes. Dans les années 1830-1840 il exerce la mission de sous-secrétaire d'État pour la Pologne, alors sous domination russe. Dans un article publié en 1850, il donne pour la première fois la description de la position appelée la forteresse. ", "id": 244695} {"src_title": "Jindřich III. Černý", "tgt_title": "Henri III (empereur du Saint-Empire)", "src_document": [{"title": "Panovník a říšská církev.", "content": "Jindřich III. byl posledním císařem, který pevně ovládal nejenom říšskou církevní hierarchii, ale přímo papežskou kurii. Z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu, kteří mu pak garantovali vliv na kurii, a zároveň zamezili tomu, aby o jejích záležitostech rozhodovala italská šlechta jako dosud. V říši se Jindřich III. zřekl zisků, jež měla dosud z obsazování duchovních postů královská pokladna, a církevní hodnostáře vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. Vyžadoval po nich, aby se stali věrnými královskými leníky a služebníky, zvláště když se nemohl opřít o vysokou šlechtu, která se vzpouzela upevňování královské moci. Osobně byl pokorným a snad i vroucně věřícím křesťanem. Byl přesvědčeným zastáncem clunyjského hnutí – stejně jako jeho druhá manželka Anežka z Poitou – a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří (\"treuga Dei\"). Ve shodě s papežem podporoval snahy o vnitřní reformu církve, aniž by si uvědomoval, že jejich logickým vyústěním bude emancipace církve z dosahu světské moci, což se později vymstilo jeho nástupci Jindřichu IV.", "section_level": 1}, {"title": "Čechy a střední Evropa v Jindřichově politice.", "content": "Třebaže měl Jindřich III. velký zájem o ovládnutí Itálie, dával zde přednost diplomatickému jednání před přímými vojenskými zásahy. Na druhé straně se nerozpakoval zasáhnout vojensky v zemích východních sousedů říše, Čechách, Uhrách a Polsku, kde se cítil být oprávněn vměšovat se do vnitřních poměrů. V době, kdy se Jindřich ujal vlády, dosáhl český kníže Břetislav I. významného úspěchu v Polsku. Využil totiž zdejšího povstání a je provázejících zmatků k tomu, aby v roce 1039 uspořádal válečnou výpravu s cílem získat ostatky sv. Vojtěcha, uložené v Hnězdně, a přenést je do Prahy. Zamýšlel podpořit tímto způsobem žádost adresovanou papežské kurii o zřízení samostatné arcidiecéze v Čechách. Celkem bez odporu dobyl Slezsko a v sídelním Hnězdně se zmocnil vedle relikvií také ohromné kořisti. Takový vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil. Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, menší skupina postupovala ze severu na Bílinu, větší skupina, vedená samotným králem, pak z jihozápadu na Domažlice. Tato hlavní část armády byla ovšem poražena v bitvě u vsi Brůdek a král musel uznat daný stav. Břetislav mu nabídl, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě. Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil se na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. Pokořený a bosý prý kráčel prý k Jindřichově trůnu, aby se vzdal vlády a na kolenou prosil o odpuštění. Král ho pak překvapivě vzal na milost a udělil mu v léno Čechy i dvě další území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko). Tak skoncoval s Břetislavovým pokusem prosadit se ve střední Evropě jako mocný a na říši nezávislý vládce. Jindřich III. usiloval o rovnováhu politických sil v tomto prostoru, proto pomohl Kazimírovi I. obnovit rozvrácený polský stát a konsolidovat panovnickou moc. Český kníže ztratil možnost pořádat výboje na polské území, novou příležitost k expanzi do sousedství českého státu však získal, když Jindřich III. uspořádal v letech 1042–1044 tři tažení do Uher, kde vypukly boje o trůn. Zřejmě proto vzbudily uherské výpravy, zvláště ta první v roce 1042, v Čechách velký zájem. Jindřich III. zemřel v poměrně mladém věku, krátce poté, co se navrátil z druhé italské výpravy. Jeho ostatky byly uloženy v nově vybudovaném okázalém chrámu ve Špýru, který si sálští králové zvolili za místo posledního odpočinku.", "section_level": 1}, {"title": "Manželky a potomstvo.", "content": "1. 1036 – Gunhilda Dánská († 1038) – dcera Knuta I. Velikého a Emmy Normandské 2. 1043 – Anežka z Poitou – dcera akvitánského vévody Viléma V. a Anežky Burgundské", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich III. pro snědé zabarvení pokožky nazývaný Černý – : (28. října 1017 – 5. října 1056 Bodenfelde nebo Goslar) byl v letech 1039–1056 německým králem a později také římským císařem (korunovace v Římě proběhla o Vánocích 1046). Byl synem císaře Konráda II. ze sálské (franské) dynastie a Gisely Švábské. Otec ho již v jedenácti letech (roku 1028) nechal zvolit a v Cáchách korunovat německým králem. Kromě toho mu udělil titul vévody bavorského (1027), švábského (1039) a korutanského (1039).", "tgt_summary": "Henri III dit le Noir, né le 28 octobre 1017 et mort le 5 octobre 1056, prince de la dynastie franconienne, fils de l'empereur Conrad II le Salique et de Gisèle de Souabe, est élu roi des Romains en 1039 et couronné empereur des Romains en 1046. ", "id": 2188980} {"src_title": "Game Maker", "tgt_title": "Game Maker", "src_document": [{"title": "Popis a použití programu.", "content": "Základním prvkem Game Makeru jsou objekty. Objektem může být ve vytvářené hře jakýkoliv interaktivní prvek ve hře (hlavní postavy, nepřátelé, předměty, zdi nebo také speciální kontrolní objekty či položky menu). Vlastnosti těchto objektů jsou popsány pomocí vestavěných lokálních proměnných, mezi něž patří například pozice (x,y), viditelnost nebo číslo spritu, což je některý z obrázků načtených do hry (statický nebo animovaný) a následně určující vzhled objektu. Ke každému objektu je možné přiřadit různé události (events). Tyto události mohou být například vytvoření (nebo zničení) objektu, stisk klávesy (nebo tlačítka myši), dopočítání alarmu, vykreslování či událost prováděná při každém kroku. K jednotlivým událostem jsou formou ikonek přiřazovány akce (actions), např. vytvoř (znič) objekt, začni se pohybovat určitým směrem určitou rychlostí, nastav alarm, vykresli (text, sprite, geometrický tvar). Akce jsou rozděleny v několika skupinách (každá představuje jeden soubor codice_1 v adresáři s programem). Tyto akce nejsou ničím jiným než nahrazením několika řádků kódu v jazyce GML. Kód v tomto jazyce se přidá k události jako jedna speciální akce nebo jako volání tzv. skriptu (script). Dalším nepostradatelným prvkem tvorby her v Game Makeru jsou rooms, které představují prostor, v němž hra probíhá. V mnoha hrách to jsou tzv. levely. Do těchto \"roomů\" jsou vkládány objekty, které zde po spuštění hry reagují akcemi na události. Kromě objektů lze do roomu vložit dlaždice (tiles), což jsou \"kousky\" větších obrázků nazývaných pozadí (backgrounds). Na rozdíl od objektů dlaždice nemají žádné události a akce a složí tedy pouze jako dekorace prostředí. U roomů lze definovat velikost v pixelech, obrázek pozadí či popředí (použije se background) nebo další vlastnosti. Game Makerová hra se nespustí, pokud neobsahuje alespoň jeden room. Do hry je také možné vkládat zvukové a hudební soubory, které lze v průběhu hry přehrát pomocí akcí nebo GML příkazů k tomu určených. Stejně tak je možné přidat písma (fonts), timelines (složitější časovače), cesty (paths) a skripty (scripts). Skripty obsahují kód v jazyce GML a jsou spouštěny objekty pomocí akce k tomu určené nebo napsáním jejich názvu se závorkami, jenž mohou obsahovat argumenty skriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Game Maker Language (jazyk).", "content": "Game Maker Language (GML) je programovací jazyk programu Game Maker. Svou syntaxí se podobá jazykům C, C++ nebo Pascal. Syntaxe je však poměrně volná. Na konci příkazu se může (a nemusí) používat ;, podmínka může a nemusí být uvedena v závorkách, jako znak porovnání se může použít = nebo == (přiřazení =), blok příkazů lze určit pomocí { a } nebo begin a end. Proměnné se nedeklarují, vytvoří se při prvním přiřazení hodnoty k dané proměnné. Typy proměnných jsou pouze dva: číslo a textový řetězec. Proměnné kromě toho jsou buď globální global.promenna nebo lokální, které se vztahují k určitému objektu objekt.promenna nebo objektu o určitém id (100001).promenna", "section_level": 1}, {"title": "„Hello, World!“.", "content": "Pro vypsání „Hello, world!“ v Pop-up okně se použije následující kód přiřazený jakékoliv události: show_message(\"Hello, World!\"); Pro vykreslení Hello, world! na pozici (0, 0) v roomu se použije následující kód ve vykreslovací události: draw_text(0,0,\"Hello, World!\");", "section_level": 2}, {"title": "Pomocné programy.", "content": "Mark Overmars ke Game Makeru napsal také oficiálně nepodporované pomocné programy, které však mají uživatelé bez záruky možnost stáhnout a používat.", "section_level": 1}, {"title": "Koncovky verzí.", "content": "Různé verze programu používají různé přípony názvů vytvářených souborů. Starší soubory je sice možné otevřít v novější verzi Game Makeru otevřít, následné uložení už je však možné provést jen do formátu aktuální verze programu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Game Maker je aplikace na tvorbu her pod operačním systémem Microsoft Windows a OS X pro tyto a řadu dalších platforem. Autorem programu je Mark Overmars a je napsán v programovacím prostředí Delphi, první verze byla uvolněna 19. listopadu 1999. Nyní spadá pod společnost YoYo Games pod níž Mark vytvořil Game Maker v7.0. ", "tgt_summary": "Game Maker est un logiciel de développement de jeux vidéo créé par Mark Overmars à l'aide du langage de programmation Delphi. Mark Overmars utilise ce logiciel pour enseigner la programmation de Jeu vidéo à l'Université de Utrecht (Pays-Bas). La première version de Game Maker est sortie le 15 novembre 1999. ", "id": 949560} {"src_title": "Alžběta Lucemburská", "tgt_title": "Élisabeth de Luxembourg (1409-1442)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Alžběta se narodila v roce 1409 jako první dítě Zikmunda a Barbory a tehdy nikdo nemohl tušit, že bude i dítětem jediným. Byla dědičkou českého a uherského trůnu, na nichž se její otec ocitl jako poslední z rodu Lucemburků. Mezi její předky vzdáleně patřili i český král Přemysl Otakar I. a jeho druhá manželka Konstancie Uherská, vnučka uherského krále Bély III. Příliš společného s původní uherskou královskou dynastií Arpádovců už neměla, jejich krev už v této době byla ovšem velmi řídká – ostatní potomci Arpádovců už jim byli zrovna tak vzdálení. Co se týče českých předků, jejím dědem byl Karel IV., syn poslední Přemyslovny Elišky. Její babičkou byla poloviční Piastovna (po matce) Alžběta Pomořanská, tudíž Zikmundova dcera měla jisté nároky i na polský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Roku 1411 byla Alžběta zasnoubena Albrechtu Habsburskému, byly jí tehdy dva roky a Albrechtovi šestnáct. Roku 1422 ve svých 13 letech se za něj ve Vídni vdala. Jelikož byla jediným dítětem Zikmunda Lucemburského, stala se spolu s manželem jeho jedinou dědičkou. Zikmund viděl v Albrechtovi svého syna a nástupce, oficiálně ho prohlásil za svého nástupce už v roce 1423 a odevzdal mu správu Moravy. Albrecht byl až do Zikmundovy smrti v roce 1437 jeho významným spojencem. Od roku 1437 až do své smrti v roce 1439 se jako Albrecht II. Habsburský postupně stal králem uherským, římským a českým. V roce 1438 byl v lednu korunován králem uherským, v březnu králem římským a v červnu králem českým. Boj o trůny a udržení mohutného trojstátí stály Albrechta mnoho sil, ale velkou oporou mu byla jeho žena Alžběta. Byla to po své matce velmi rázná, tvrdohlavá a schopná žena. Albrecht jí dost podléhal a měl k ní respekt. Výrazně se to projevilo na jeho kralování v Uhrách, kde uznávanou panovnicí byla Alžběta. Albrecht byl pro Maďary cizinec, který na rozdíl od své manželky ani neuměl maďarsky. Boj o českou korunu byl také plný intrik a konfliktů. Za Albrechtem stála katolická šlechta a proti němu šlechta uznávající husitské tradice. Navíc se o dědictví po Zikmundovi ucházela jeho žena Barbora Cellská, nechtěla je přenechat své dceři Alžbětě. Barbora však tento boj prohrála a odešla do ústraní do svého věnného města Mělník. Matka s dcerou spolu však přestaly komunikovat.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Během patnácti let manželství porodila Alžběta tři děti. Dcery Anna a Alžběta se dožily dospělosti. Syn Jiří zemřel krátce po narození v roce 1435. Posledním čtvrtým potomkem byl syn Ladislav zvaný Pohrobek, který se narodil až koncem února 1440, tedy po smrti svého otce. Alžběta doufala, že se jí narodí mužský potomek a byla přesvědčená, že vládnout bude sama jako regentka.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí manžela.", "content": "V roce 1439 se Albrecht vydal do Uher, odkud chtěl velet výpravě proti Turkům. Během tažení však onemocněl úplavicí, na kterou na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Bylo mu čtyřicet dva let. Po zbytek svého života se královna-vdova Alžběta snažila udržet dědické nároky svého syna Ladislava Pohrobka. V boji o uherský trůn jí pomáhal vynikající český vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa. I když byl v roce 1440 Ladislav korunován uherskou svatoštěpánskou korunou, většina šlechty ho nepřijala. Zvolen byl polský král Vladislav III. Varnenčik. V roce 1441 se Alžběta vrátila do Čech, aby usilovala o dědická práva svého syna na český trůn. Na její stranu se postavila vlivná skupina umírněné utrakvistické šlechty vedená Hynkem Ptáčníkem z Pirkštejna. Také Jiří z Poděbrad jí pomáhal v prosazení jejích nároků. V té době se usmířila se svojí matkou Barborou, která jí pak pomáhala v boji o český trůn pro svého vnuka.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí Alžběty.", "content": "Alžběta Lucemburská zemřela v roce 1442 v uherském Győru, zřejmě přirozenou smrtí. Některé prameny uvádějí, že byla otrávena. Jejímu synovi Ladislavu Pohrobkovi nebyly ani tři roky, nejstarší dceři Anně deset let. Poručníkem malého chlapce se stal z její vůle římský král Fridrich III. Štýrský, neboť Alžběta doufala, že se mu z jeho pozice podaří pro jejího syna získat dědičné trůny. Matka Barbora přežila svou dceru Alžbětu téměř o deset let. Stáhla se však do ústraní svého věnného města Mělníka a již nikdy nespatřila svého vnuka Ladislava Pohrobka.", "section_level": 2}, {"title": "Osudy dětí Alžběty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Syn Ladislav Pohrobek.", "content": "Ladislav Pohrobek (1440-1457) se nakonec v roce 1444, po smrti Varnenčika, stal uherským králem. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal sedmihradský vojvoda János Hunyady. Na Moravě byl přijat v srpnu 1453 k nelibosti českých stavů. V Čechách byla situace složitější, neboť zemi spravovaly zemské sněmy. Českým králem byl Ladislav uznán až v listopadu 1453. Správcovskou funkci vykonával Jiří z Poděbrad. Roku 1457 přijel Ladislav do Čech, aby se ujal vlády a seznámil se s českou společností. V Praze se též měla uskutečnit jeho svatba s francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou krále Karla VII. Během příprav na svatbu však sedmnáctiletý král náhle onemocněl a po třech dnech zemřel. Vzhledem k tomu, že se dosud těšil plnému zdraví, vzniklo mnoho dohadů o příčině jeho smrti. Teprve v roce 1985 dospěl antropolog Emanuel Vlček po vyšetření králových kosterních pozůstatků k názoru, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie.", "section_level": 2}, {"title": "Dcery Anna a Alžběta.", "content": "Dcera Anna (1432-1462) se vdala za Viléma Saského. Druhá dcera Alžběta (1436–1505) se provdala za Kazimíra IV. Jagellonského a stala se polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Alžběta je nazývána \"matkou králů\" – čtyři z jejich synů se stali králi a její dcery byly svými manželskými svazky spojeny s většinou tehdy panujících evropských dynastií. Alžběta byla matkou i pozdějšího českého krále Vladislava Jagellonského, který tak měl dynastické spojení nejen s Jagellonci, ale i Lucemburky a Habsburky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alžběta Lucemburská (28. února 1409 – 19. prosince 1442, Győr) byla česká, uherská a římská královna, dcera Zikmunda Lucemburského a jeho druhé choti Barbory Cellské. Byla manželkou Albrechta II. Habsburského.", "tgt_summary": "Élisabeth de Luxembourg (née le et morte le ) fut reine consort de Germanie, de Hongrie et de Bohème par son mariage avec Albert II du Saint-Empire. Elle est la fille unique de Sigismond du Saint-Empire et de Barbe de Cilley et fait partie de la Maison de Luxembourg.", "id": 372997} {"src_title": "Skandinávské pohoří", "tgt_title": "Alpes scandinaves", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Skandinávské pohoří se rozkládá od jihozápadu na severovýchod. Reliéf tvoří plochá pásma oddělená tektonickými sníženinami. Místy se zvedají vyšší ostré hřebeny. Nejvyšší vrcholy se nachází v jižní norské části hor. Směrem na sever od Trondheimu se výška a šířka pohoří zmenšuje, reliéf je členitější a pestřejší. Směrem na sever od 65° severní šířky se výška hor opět zvyšuje. V této oblasti leží nejvyšší hora Švédska Kebnekaise (2 097 m). Dále na sever se povrch hor opět snižuje a zplošťuje a přechází v plošinu kraje Finnmark. Západní strana hor spadá příkře do Severního a Norského moře, které do Skandinávského pohoří zabíhají v podobě fjordů. Směrem na východ postupně snižují svou výšku i sklon a k severovýchodu se stáčí směrem k Finsku. Hory nejsou příliš vysoké. Galdhøpiggen v jižním Norsku dosahuje 2 469 m. Přesto jsou, díky své poloze na severu a poblíž oceánu, značně vlhké a srážkově bohaté a pokrývají je četné sněžníky a ledovce. Kde vyšší teploty nedovolují vzniknout sněžníkům a ledovcům, vznikají ve sníženinách, vymodelovaných dřívějšími ledovci, mokřiny a jezera. Na švédské straně je nejvyšší horou Kebnekaise s 2 097 m, zatímco Halti je nejvyšší na straně finské, a dosahuje 1 328 m.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Pohoří vzniklo kaledonským vrásněním. V pleistocénu bylo pokryto severským pevninským ledovcem. Geologicky je Skandinávské pohoří propojeno s pohořími ve Skotsku a Irsku, dříve bylo zřejmě spojeno také s Apalačským pohořím, které dnes leží v Severní Americe. Geologové se totiž domnívají, že všechna tato pohoří dříve vytvářela jeden celistvý systém na superkontinentu Pangea.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší hory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší hory v Norsku.", "content": "Z dvanácti nejvyšších hor ve Skandinávii leží jedenáct na území kraje Oppland v Norsku. Dvanáctý nejvyšší vrchol je v kraji Sogn og Fjordane v Norsku. Ve skutečnosti je v Norsku 83 vrcholů s výškou kolem 2 200 m nebo vyšší.", "section_level": 2}, {"title": "Nejvyšší hory ve Švédsku.", "content": "Osm ze zde popsaných švédských hor dosahujících 2000 metrů se nachází v Národním parku Sarek, další čtyři pak v okolí Kebnekaise.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skandinávské pohoří (švédsky \"Skandinaviska fjällkedjan\", \"Skanderna\", \"Fjällen\" („\"Hory\"“) nebo též \"Kölen\" (česky kýl); norsky \"Den skandinaviske fjellkjede\", \"Skandesfjellene\", \"Kjølen\" (česky „\"Kýl\"“), \"Nordryggen\" - Severní hřeben) je pohoří táhnoucí se Skandinávským poloostrovem od nejjižnějšího norského kraje Vest-Agder až po nejsevernější norský kraj Finnmark k Barentsovu moři. Rozkládá se na územích Norska, Švédska a Finska.", "tgt_summary": "Les Alpes scandinaves ou Scandes sont une chaîne de montagnes s'étendant tout le long de la côte ouest de la péninsule Scandinave. Elles couvrent l'essentiel de la Norvège, le Nord-Ouest et l'Ouest de la Suède ainsi qu'une toute petite partie de l'Extrême-Nord de la Finlande. Il s'agit d'une des plus importantes chaînes de montagnes d'Europe, s'étirant du sud-ouest au nord-est sur, avec une largeur maximale de. La chaîne possède deux zones de haute altitude, une au sud de la Norvège, autour du Jotunheimen où se trouve le Galdhøpiggen (), point culminant de la chaîne et du pays concerné, et une autre dans le Nord de la Suède, avec le Kebnekaise (), point culminant du pays. ", "id": 1764558} {"src_title": "Ciudad de México", "tgt_title": "Mexico", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatelstva, které v Mexiku proběhlo v roce 2010, žilo na území města 8 851 080 osob. Souvislá městská zástavba ale fyzicky překračuje administrativní hranice Ciudad de México a zasahuje do sousedního státu México. Mexický statistický úřad pro své potřeby definoval tzv. Metropolitní oblast Valle de México, která kromě samotného Ciudad de México zahrnuje i 60 okolních urbanistických celků ve státech México a Hidalgo. V roce 2010 v této metropolitní oblasti žilo 20 137 152 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy města.", "content": "Ciudad de México jako jedno z největších měst na světě trpí podobnými problémy jako mnohá jiná světová velkoměsta. Hlavními problémy jsou znečištění vzduchu a vody, k tomu přistupuje nedostatek pitné vody. Dopravní infrastruktura je stále ještě poddimenzovaná. Nižší ekonomická výkonnost způsobená mj. vysokou nezaměstnaností má za následek nižší životní úrovni poměrně značné části obyvatelstva města, což zmíněné problémy ještě umocňuje. V Ciudad de México žijí tisíce dětí na ulicích. Chudoba vzrůstajícího počtu obyvatel vede k rozšiřování nedostatečně vybavených předměstských čtvrtí se slumy a s vysokou zločinností, která je do značné míry spojena s nelegálním obchodováním s drogami. V roce 2003 bylo v hlavním městě uneseno zhruba 3 000 dětí, což městu přineslo ve světovém srovnání druhé místo. Došlo také k mnoha případům únosů neregistrovanými taxikáři. V metru i v jiných dopravních prostředcích působí mnoho kapsářů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou dopravu zajišťujií autobusy, trolejbusy a metro. V rámci města a blízkého okolí zajišťují osobní železniční přepravu příměstské vlaky. Meziměstská přeprava osob po železnici byla po privatizaci v devadesátých letech v celém státě prakticky zrušena, ale do budoucna se již počítá s jejím obnovením. Je zde letiště Beníta Juaréze a železnici nahrazují meziměstské autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Mexiku se roku 1968 konaly letní olympijské hry. Ve městě sídlí 3 větší fotbalové kluby: América, Cruz Azul a UNAM. Dlouho zde hrály i Necaxa a Atlante, které se však přestěhovaly do jiných měst. V letech 1970 a 1986 se na Aztéckém stadionu hrálo finále Mistrovství světa ve fotbale. Na Autódromo Hermanos Rodríguez se jezdí Formule 1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ciudad de México, Mexiko, ( Mexico City, dříve také México DF (distrito federal), zkratka CDMX) je hlavní město Mexika. Leží ve vnitrozemí, vysoko v horách (2000 m n. m., Mexická náhorní plošina) a je jedním z největších měst na světě. Vedle 31 států je jednou ze 32 státotvorných územně-správních jednotek Spojených států mexických. ", "tgt_summary": "Mexico (nom complet : Ville de Mexico,, en abrégé CDMX), est une entité fédérative et la capitale du Mexique. ", "id": 189798} {"src_title": "Augustus", "tgt_title": "Auguste", "src_document": [{"title": "Augustovo jméno.", "content": "Augustovo rodné jméno znělo \"Gaius Octavius\". Podle Suetonia mu dal jeho otec krátce po narození cognomen \"Thurinus\", zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií v [Kalábrie|Kalábrii]. Dalším Octaviovým přízviskem mělo být podle Cassia Diona \"Kaipias\". Po právně problematické testamentární adopci Caesarem přijal Octavius v roce 44 př. n. l. jméno \"Gaius Iulius Caesar\" (v plném znění \"Gaius Iulius C. f. Caesar\" („syn Caesarův“)). Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení \"Octavianus\" k vyjádření jeho rodinného původu. Neznáme však žádný doklad, že by tohoto jména kdy užíval, chtěl tak zřejmě zastřít svůj skromný původ. Přesto se v moderní historické literatuře (v", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Biografie císaře Augusta pojednává o dvou téměř protikladných osobnostech: na jedné straně o mladém, ctižádostivém a poměrně krutém politikovi, který se během boje o nejvyšší moc ve státě neohlížel na zákony a neštítil se ani nejhorších hanebností. Na straně druhé o císaři, který, jakmile jednou získal moc, zacházel s ní nanejvýš rozumným způsobem, neboť chtěl docílit stabilního a trvalého ukotvení jím založeného státního zřízení – principátu – jež nahradilo občanskými válkami rozvrácenou římskou republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Augustus byl synem Gaia Octavia a jeho ženy Atie, neteře Gaia Julia Caesara. Ačkoli jeho rodina pocházela z Velitrae, obce nedaleko Říma, Octavius se narodil 23. září 63 př. n. l. v Římě. Rodina jeho otce patřila k jezdcům a byla poměrně zámožná, třebaže nijak zvlášť politicky významná. Gaius Octavius starší prý poskytoval finanční půjčky, později se mu podařilo vstoupit do senátu a dokonce dosáhl úřadu praetora a místodržitele Makedonie. Po smrti otce v roce 59 př. n. l. se Octaviova matka provdala za bývalého správce Sýrie Lucia Marcia Philippa. Jelikož Philippus neprojevoval o malého Octavia zájem, vyrůstal Octavius nejprve na statku své babičky Julie, Caesarovy sestry, ve Velitrách. Později se vrátil do domu svého otčíma v Římě. Když v roce 52 nebo 51 př.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup k moci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Caesarovým dědicem.", "content": "Octavius odmítl rady vojáků, aby vyhledal ochranu u vojska v Makedonii, a místo toho se vypravil do Itálie. Po přistání nedaleko města Brundisium se dozvěděl o obsahu Caesarovy poslední vůle, v níž ho diktátor adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Dodatečná, testamentární adopce byla sice neobvyklá, přesto obsahovala všechny náležitosti. Caesarovo jmění mu však prozatím zůstávalo nedostupné. Proto po příchodu do Brundisia, kde byl vřele uvítán Caesarovými vojáky, zabavil válečnou pokladnici uloženou zde k připravované válce s Parthy. Nato Octavianus začal shromažďovat dřívější Caesarovy legionáře, k čemuž využíval svého postavení Caesarova dědice. Zástup Octavianových přívrženců se během jeho cesty do Říma, kam dorazil 6. května 44 př. n. l., rozrostl na vojsko 3000 oddaných veteránů. V konfliktu mezi", "section_level": 3}, {"title": "Spojenectví s republikány.", "content": "Decimus Brutus odmítl vydat Předalpskou Galii (tj. severní Itálii), načež byl Antoniem obležen v Mutině (dnešní Modena). Usnesení senátu o zastavení nepřátelství Antonius jednoduše ignoroval, neboť senát nedisponoval žádným vojskem. Tím se naskytla příležitost pro Octaviana a jeho armádu. Marcus Tullius Cicero, který nepatřil ke spiklencům, avšak sympatizoval s republikánskou věcí, podporoval Octaviana, jehož považoval za mladého a nezkušeného muže, v naději, že bude představovat protiváhu k Antoniovi. Octavianus zdánlivě přistoupil na tento obchod, přitom se ale opíral o schopné rádce, jako byl například zámožný Gaius Cilnius Maecenas, s jejichž pomocí sledoval vlastní cíle. Kombinací Ciceronova vyjednávání a vojenského nátlaku byl Octavianus 1. ledna 43 př. n. l. přijat do senátu, obdržel neomezenou vojenskou moc (\"imperium\") a byla mu propůjčena konzulská pravomoc deset let před dosažením zákonem předepsané věkové", "section_level": 3}, {"title": "Druhý triumvirát.", "content": "„Vláda tří mužů k nastolení pořádku ve státě“ (\"tresviri rei publicae constituendae\"), jak bylo oficiálně nazýváno toto spojenectví, spočívala na vojenské moci triumvirů, neboť pod jejich velením se nacházelo daleko nejvíc římských legií. Triumvirové si v listopadu 43 př. n. l. nechali plebejským shromážděním udělit diktátorskou pravomoc na dobu pěti let. Stejně jako za Sullovy diktatury byl zveřejněn seznam proskribovaných osob – 300 senátorů a 2000 jezdců, které směl kdokoliv beztrestně zavraždit. Hlavním motivem proskripcí byla snaha triumvirů opatřit si peníze k zaplacení vojska v nadcházejícím konfliktu s Caesarovými vrahy. Odměny poskytované za zadržení přiměly mnohé Římany k pronásledování proskribovaných, jejichž majetek byl posléze zabaven triumviry. Podle Suetonia se měl Octavianus proskripcí nejprve stranit, později se ale do nich zapojil s mnohem větší brutalitou a neúprosností než jeho kolegové. Postiženými nebyli jen spojenci vrahů. Kromě řady jiných optimátů se stal obětí masakru politických soupeřů triumvirů také Cicero kvůli Antoniově nenávisti. Proskripce zdaleka nesplnily finanční očekávání triumvirů, nicméně toto krveprolití zcela zdecimovalo republikánské elity v římském senátu. Prořídlý sbor triumvirové následně doplnili svými loajálními stoupenci. Podobnému zacházení", "section_level": 3}, {"title": "Boj o samovládu.", "content": "Zatímco Octavianus podnikl v letech 35 a 34 př. n. l. menší tažení v Ilýrii, přišel jeho soupeř o svoji reputaci vítězného vojevůdce neúspěšnou válkou proti Parthům, kteří již od roku 40 př. n. l. pronikali pod velením republikánského velitele Quinta Labiena do Sýrie. Antonius se po této porážce vrátil do Egypta, kde se oddával milostnému vztahu s Kleopatrou. V roce 32 př. n. l. se kvůli ní rozvedl se svojí manželkou a Octavianovou sestrou Octavií. Octavianus dokázal Antoniova zalíbení v egyptské panovnici obratně propagandisticky využít tvrzením, že ztratil své římské občanství, neboť zavrhl zákonnou římskou manželku kvůli egyptské milence. Obdarováním Kleopatry a jejich dětí částmi římského území na východě Antonius pozvolna ztrácel v Římě své politické spojence. Octavianus zatím dále vystupňoval své útoky proti Antoniovi, přičemž se nezalekl ani svatokrádeže, když dal zveřejnit Antoniovu závěť uloženou v chrámu panen Vestálek. V té byly za jeho dědice určeny Kleopatřiny děti (nelze však vyloučit, že se jednalo o podvrh). Na konci roku 32 př. n. l. senát oficiálně odebral Antoniovi jeho", "section_level": 3}, {"title": "Prvním císařem.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Založení principátu.", "content": "Když se Octavianus v létě roku 29 př. n. l. vrátil z východu do Říma, stál před stejným problémem, na kterém před patnácti lety ztroskotal Julius Caesar: vytvořit takový systém vlády, který by byl v souladu s více než 400 let starým, tradičním republikánským uspořádáním římského státu, a současně legalizovat novou skutečnost, že vláda nad ním už nenáleží senátu, konzulům ani ostatním republikánským institucím, nýbrž velitelům legií. Ti se již od dob Maria a Sully stále častěji domáhali násilím diktátorských pravomocí. Jeho cílem proto bylo sladit svoji veskrze diktátorskou moc s republikánskou ústavou a dodat tomuto protiprávnímu jednání háv zákonnosti. Prostá obnova republiky nepřicházela pro Octaviana v úvahu ze dvou důvodů: vůdčí aristokratické vrstvy byly občanskou válkou a proskripcemi takřka zlikvidovány. Obrovský územní rozsah říše navíc vyžadoval ke své obraně značný počet legií, přičemž jejich velitelé by se ocitali ve značném pokušení uzurpovat moc do vlastních rukou. Od okamžiku svého návratu hledal Octavianus podporu u starých šlechtických rodů a snažil se obnovit respekt", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářské a společenské reformy.", "content": "Podobně náročný úkol jako změna ústavy státu představovala vnitřní a vnější stabilizace říše, její hospodářské zotavení, obnova práva a pořádku v Římě a v provinciích a zabezpečení hranic. Předpoklady pro všeobecný hospodářský rozmach byly po bitvě u Actia příznivější než v předchozích desetiletích. Augustus rozpustil více než polovinu všech legií, které se v roce 31 př. n. l. nacházely ve zbrani (na konci občanských válek jich existovalo přes šedesát), jelikož udržování tak obrovského vojska znamenalo příliš velkou zátěž pro hospodářství státu. Reorganizací vojska vytvořil Augustu první stálé římské vojsko, jež se skládalo z 28 legií o 150 000 mužích doplněných stejným počtem vojáků pomocných sborů (\"auxilia\"). Všechny vojenské síly byly rozmístěny ve značné vzdálenosti od", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční výboje.", "content": "Augustova zahraniční politika bývá hodnocena převážně jako defenzivní. Obzvláště historikové v 19. století ji pokládali jen za snahu o zabezpečení hranic říše. K tomuto pohledu přispělo také Augustovo odmítnutí realizace tažení proti parthské říši plánované Caesarem v odvetu za Crassovu porážku v roce 53 př. n. l. Pouhá demonstrace vojenské síly postačila k tomu, aby Parthové přijali v roce 20 př. n. l. smlouvu o úpravě hranic a vydání symbolů římských legií ukořistěných v bitvě u Karrh. Toto ve skutečnosti smírné řešení konfliktu bylo v Římě prezentováno jako velkolepé vojenské vítězství. Po vítězství u Actia bylo teritorium římské říše zvětšeno o území Egypta. Expanze na východ pokračovala v roce 25 př. n. l., kdy Římané ustavili provincií Galatii v Malé Asii. Při ochraně východních provincií před parthskou hrozbou se Augustus spoléhal na soustavu klientských království, jako byla Arménie či Kappadokie, zároveň umístil silné vojenské oddíly do Sýrie. Svoji závislost na Římu uznala také severoafrická Mauretánie. Teorii o Augustově obranné zahraniční politice ovšem nelze přijmout bez výhrad, neboť žádný vojevůdce republiky ani žádný jiný císař nepřipojil k římské říši tak rozsáhlá území (většinou prostřednictvím válečných výbojů) jako Augustus. Třebaže Parthové nadále", "section_level": 3}, {"title": "Úprava nástupnictví a smrt.", "content": "Přestože je Augustus ve všech pramenech z doby svého života líčen jako dobře vypadající muž, byl už od svého dětství slabé tělesné konstituce. Prodělal mnoho těžkých nemocí jako třeba v roce 23 př. n. l. a nikdy tudíž nedoufal, že se dožije na tehdejší dobu vysokého věku sedmdesáti pěti let. Pro zajištění trvalosti jím ustaveného vládního systému se jevila klíčovou otázkou úprava následnictví. Zatímco jeho žena Livia chtěla na trůně vidět jednoho ze svých synů z manželství s Tiberiem Claudiem Neronem, Augustus toužil po vlastním nástupci z rodu Juliů. Jelikož ale neměl žádné syny, přinutil svoji dceru Julii, aby se postupně provdala za několik jím vybraných uchazečů o vládu. V roce 25 př. n. l. se jejím prvním mužem stal Marcus Claudius Marcellus, syn Augustovy sestry Octavie. Upřednostněním svého synovce proti sobě popudil Agrippu, jenž si sám činil oprávněné naděje na to, že se stane Augustovým nástupcem. Nicméně sotva dvacetiletý Marcellus již o dva roky později zemřel, což znovu otevřelo možnost Agrippova následnictví. Augustus tedy v roce 21 př. n. l. přesvědčil svého starého přítele, aby se nechal rozvést se svojí stávající manželkou a oženil se s jeho tehdy pětadvacetiletou dcerou. Z Agrippova a Juliina manželství vzešly dvě dcery a tři synové: Gaius Caesar, Lucius Caesar a po smrti otce narozený Agrippa Postumus. Když Agrippa v roce 12 př. n. l. zemřel, spočívaly Augustovy naděje na jeho starších vnucích, které chtěl adopcí přijmout za syny. Obával se však, aby Livia a jeho nevlastní syn Tiberius oba malé chlapce po jeho smrti nedali odstranit nebo úmyslně neopominuli. Augustus proto přiměl Tiberia k rozchodu s jeho ženou a Agrippovou dcerou Vipsanií a ke svatbě s Julií, čímž", "section_level": 3}, {"title": "Augustův věk.", "content": "Už Augustovi současníci nazývali tehdejší dobu „érou Apollóna“, podle řeckého boha světla, umění, hudby, moudrosti a věštby, jemuž císař zřídil svatyni na místě bitvy u Actia a u svého domu na Palatinu v Římě. Princeps se těšil značné úctě již za svého života, což dokládají četné oslavné básně Horatia Flacca. Po Augustově smrti bylo období jeho vlády prohlášeno za \"Pax Augusta\" („Augustův mír“). Ve srovnání s předchozím stoletím a s vládou mnoha jeho císařských následovníků přinesla Augustova éra – \"Saeculum Augustum\" – Římu, Itálii a většině provincií dlouhotrvající etapu vnitřního míru, stability, bezpečnosti a blahobytu. Po skončení občanských válek nastal rozvoj hospodářství stejně jako umění a kultury. Augustus se stal předním patronem umění. Řada jedinců z císařova okolí, jako byl jeho blízký přítel Maecenas, jej v této činnosti napodobovala, čímž napomohla mohutnému rozkvětu literární aktivity. Literární scéna Augustova Říma byla tudíž výjimečně zvučná. Tento skvělý věk přinesl světu několik slavných básníků, jako byl Vergilius, Horatius, Ovidius, Propertius, Tibullus, a historiků, z nichž nejproslulejší byl Livius. Augustus se také pokoušel psát tragédie, svoje drama Ajax ale zničil, jelikož si byl vědom jeho nedokonalosti. V oblasti architektury podnikl císař vskutku nákladný stavební program, pročež se mohl po právu pyšnit slavným výrokem, že „nalezl město z cihel a zanechal ho po sobě z mramoru“. Mezi nejvelkolepější monumenty postavené za jeho vlády, z níž se nám dodnes mnohé dochovaly, náleželo Marcellovo divadlo, Pantheon později rekonstruovaný Hadrianem, Augustův oblouk, Agrippovy lázně, Augustovo mauzoleum nebo Ara Pacis, Oltář míru z roku 9 př. n. l., na jehož reliéfu je znázorněna celá císařova rodina. Dojem, který chtěl císař těmito stavbami navodit, však nejpozději od roku 16 př. n. l. kontrastoval s ustavičnými válkami, které byly vedeny na hranicích státu. Říše se za Augusta rozšířila v takové míře jako nikdy předtím ani nikdy potom. Vedle bohatého Egypta a Galatie byly zřízeny nové provincie na Rýně a Dunaji, jejichž dobytí bylo svým rozsahem a náročností srovnatelné s Caesarovou okupací Galie. Uvnitř říše a v jejích provinciích zanechávala válka ještě po roce 31 př. n. l. určité stopy. Přesto už Augustovi současníci vnímali mír a blahobyt jako charakteristické znaky jeho epochy. To byl také důvod, proč se tak snadno smířili s nastolením monarchie a zánikem republiky, zvláště když případný pokus o znovunastolení republikánského zřízení by musel nevyhnutelně vést k nové občanské válce. Augustus byl proto často oslavován jako zachránce míru. Jeho výjimečné a znamenité činy z druhé poloviny jeho života tak daly zapomenout na jím spáchané krutosti a bezpráví z doby jeho mládí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Augustus (23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole), známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus (česky Oktavián), byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14. Jeho celý titul jako římský císař zněl latinsky: IMPERATOR•CAESAR•DIVI•FILIVS•AVGVSTVS. ", "tgt_summary": "Auguste (Augustus), né sous le nom de Caius Octavius Thurinus, le à Rome, d'abord appelé Octave puis devenu Octavien, portant le nom de Imperator Caesar Divi Filius Augustus à sa mort le 19 août 14 à Nola, est le premier empereur romain, du au 19 août 14 ", "id": 1539028} {"src_title": "Dolní Vilémovice", "tgt_title": "Dolní Vilémovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast, kde byly vybudovány Dolní Vilémovice byla osídlena již v mladší době kamenné, pojmenována byla pravděpodobně podle zakladatele obce - měl to být \"Vilém\" (nebo \"Vilím\"). Není však známo, odkud měl Vilém pocházet. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1294, kdy Oldřich z Hradce odkázal po své smrti bez potomků vesnici Václavu II., v 1. polovině 14. století vlastnil Vilémovice Konrád Payer, který roku 1353 je odevzdal svému bratru Bohuši ze Starce. Po jeho smrti, tedy od roku 1376, patřilo panství jeho synům. V roce 1390 byly Vilémovice prodány Martinovi z Jemnice a Radoštic, poté se majitelé střídali až do roku 1437, kdy byly prodány Vojtěchovi z Moštěnice. V roce 1481 patřily Vilémovice Janu Bočkovi, v roce 1522 je získali Pernštejnové. V roce 1531 pak Jan z Pernštejna prodal Vilémovice Smilovi z Doubravice, následně pak vesnice často měnila majitele a v roce 1678 byla prodána Janou Alžbětou z Šarfenberku Františkovi Augustinovi z Valdštejna. Rod Valdštejnů držel obec 267 let. Valdštejnové jako majitelé třebíčského zámku z výnosů vilémovského statku přispívali na financování třebíčského kláštera. V roce 1790 zde byla zřízena škola, v roce 1792 postavena školní budova, další školní budova byla postavena až roku 1872. Roku 1894 byla v obci postavena kaplička svatého Floriana. V letech 1905–1908 byla vybudována silnice do Vladislavi. Dne 24. června 1913 se v obci narodil hrdina protinacistického odboje Jan Kubiš. V roce 1914 začala první světová válka, kdy postupně obcí během války prošla i epidemie španělské chřipky, z bojišť první světové války se nevrátilo 14 mužských obyvatel vesnice. Po roce 1918 se změnilo správní uspořádání, ale i přesto statek zůstal ve vlastnictví rodu Valdštejnů. V roce 1919 se konaly první svobodné volby, kdy v obci zvítězili lidová strana. Od roku 1922 proběhlo scelení pozemků pod vedením agrární strany, to bylo dokončeno až v roce 1933. V roce 1925 obec však přikoupila 27 hektarů z pozemků valdštejnského statku, které rozdělila mezi občany. V roce 1928 pak obec přikoupila dalších 22 hektarů z majetku Valdštejnů. V roce 1927 byla postavena silnice do Klučova a hned roku 1928 byla do obec zavedena linka autobusu na trase z Hrotovic do Třebíče. Roku 1930 byla vesnice elektrifikována. V roce 1938 proběhla všeobecná mobilizace, kdy bylo povoláno celkem 52 mužů. Během druhé světové války byla ukončena činnost spolků v obci a byl zrušen Masarykův sad na návsi. V roce 1942 byl však i přes válečnou dobu do obce přiveden telefon. Dne 27. května 1942 proběhl v Praze atentát na Reinharda Heydricha, atentátníkem byl Jan Kubiš, který se v obci Dolní Vilémovice narodil. Po smrti Jana Kubiše a jeho spolubojovníků byla obec pod dohledem gestapa, kteří nakonec odvezli 37 příbuzných Jana Kubiše do tábora v Terezíně, většina byla později propuštěna, ale nejbližší příbuzní Jana Kubiše byli odvezeni do koncentračního tábora v Mauthausenu a tam byli v říjnu roku 1942 popraveni. V létě téhož roku byla obec vyměřována a fotografována německými úředníky a v důsledku toho se začaly šířit informace, že by měla být vesnice vypálena stejně jako Lidice. To se však nakonec nestalo, ale důvod vyměřování a přítomnosti úředníků je nejasný. V roce 1943 byl zatčen Karel Denemarek, který spolupracoval s velitelem skupiny Bivouac Františkem Pospíšilem, byl za svou pomoc Pospíšilovi uvězněn ve věznici na Pankráci v Praze a spolu s Františkem Hejkalem z Rešic byl na Pankráci dne 19. dubna 1944 popraven. Jeho rodiče pak byli odvlečeni do koncentračního tábora a tam byli také popraveni. V březnu roku 1943 bylo provedeno nasazení na nucené práce, 16 občanů obce bylo odvlečeno do německých továren, následně pak byli odvoláni další občané na konci téhož roku a posléze i v prosinci následujícího roku. V březnu roku 1945 byli v obci ubytováni němečtí uprchlíci a v květnu téhož roku se kolem obce objevili první partyzáni. Dne 7. května se k obci přiblížila bojová fronta a proběhlo bombardování nedalekých Dalešic a Valče a následující den do vesnice přijely tanky Rudé armády. V obci byl ustanoven národní výbor a byl rozpuštěn majetek Valdštejnů. V květnu roku 1946 proběhly volby, které v obci vyhrála Lidová strana. Dne 29. února 1948 však byl v obci ustanoven akční výbor a byl sestaven nový národní výbor. Do té doby byla započata pouze výstavba nové silnice a po dosazení nového výboru musela být přerušeny přípravné práce na pomníku Jana Kubiše. V roce 1950 pak byl v obci postaven nový kulturní dům s kinem, které bylo provozováno od roku 1951. V roce 1952 bylo v obci založeno JZD a mezi lety 1958 a 1959 pak byla postavena nová budova MNV. Kolem roku 1965 byla odhalena pamětní deska obětem fašismu. Mezi lety 1972 a 1975 byla v obci zavedena kanalizace a také byla opravena školní budova a také vybudována požární nádrž. Roku 1980 pak byla zbořena budova cihelny. V témže roce byla otevřena nová budova mateřské školy. V roce 1980 také byly k obci Dolní Vilémovice správně připojeny Slavičky, Okrašovice a Pozďátky a v roce 1984 byla zahájena stavba obecní budovy, ta pak byla dokončena přes problémy v roce 1989 až v roce 1992. Po roce 1989 se opět osamostatnily Slavičky, Okrašovice i Pozďátky a ve volbách bylo zvoleno nové zastupitelstvo. V roce 1991 byl postaven vodovodní přivaděč z Lipníka resp. Vranovské přehrady a mezi lety 1992 a 1995 byl dokončen rozvod vodovodního potrubí po obci. V roce 1998 pak byl po domech v obci rozveden telefon a v roce 1999 byla obec plynofikována. V roce 2017 z osobních důvodů odstoupila starostka obce Jitka Boučková, rezignovala i na členství v zastupitelstvu. Novým starostou se stal Miroslav Sedlák ze sdružení \"Všichni pro Vilémovice\", stejně jako původní starostka. Starostka se zasloužila o rekonstrukci rodného domu Jana Kubiše, to přineslo obci i starostce uznání nejen zvenčí. Obec Dolní Vilémovice v roce 2011 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění hnědý diplom, tj. diplom za vzorné vedení kroniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Vilémovice () jsou obcí ležící jihovýchodně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 495 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Žije zde obyvatel. První zmínka o obci pochází z roku 1294. Obec se nachází v Moravskobudějovické kotlině.", "tgt_summary": "Dolní Vilémovice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2329834} {"src_title": "Letiště London Heathrow", "tgt_title": "Aéroport de Londres-Heathrow", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Heathrow začalo fungovat jako letiště vlastněné společností \"Fairey Aviation\" v 30. letech 20. století, nejprve ve zkušebním provozu. Jméno pochází z názvu obce \"Heath Row\", která stála zhruba tam kde je nyní odbavovací hala číslo 3 a byla zbořena z důvodu stavby letiště. Letiště neodbavovalo komerční lety a hlavním letištěm Londýna byl \"Croydon Airport\". V roce 1944 bylo Heathrow začleněno pod ministerstvo dopravy, později 1. ledna 1946 pod úřad pro civilní letectví. Prvním civilním letem v tento den byl let do Buenos Aires s mezipřistáním v Lisabonu pro doplnění paliva. Letiště bylo otevřeno pro plný civilní provoz 31. května 1946. Od roku 1947 mělo Heathrow tři přistávací dráhy a tři další byly ve výstavbě. Tyto starší dráhy byly stavěny pro letadla s pístovými motory, byly krátké a měly různou orientaci tak, aby umožňovaly vzlétnout a přistát letadlům při různém směru větru. První nová dráha byla slavnostně otevřena, za účasti královny Alžběty II., v roce 1953. Královna také v roce 1955 slavnostně otevřela první odbavovací halu (\"Europa Building\", později odbavovací hala číslo 2). Krátce nato byla uvedena do provozu i další odbavovací hala (\"Oceanic Terminal\", později odbavovací hala číslo 3). Odbavovací hala číslo 1 (\"Terminal 1\") byla otevřena v roce 1968. Koncentrace odbavovacích hal v centru letiště (nepředpokládalo se že cestující budou vyžadovat rozsáhlá parkoviště, protože letecká doprava byla velmi drahá) se stala překážkou rozšíření letiště. V roce 1977 byla prodloužena trasa metra \"Piccadilly Line\" až k letišti Heathrow a tím bylo umožněno spojení do centra Londýna v době pod jednu hodinu. Odbavovací hala číslo 4 byla postavena mimo tři původní haly na jih od jižní přistávací dráhy. Hala byla uvedena do provozu v roce 1986 a stala se sídlem nově privatizovaných British Airways. V roce 1987 britská vláda privatizovala Britskou správu letišť (\"British Airports Authority\"), která zahrnovala sedm britských letišť, včetně Heathrow. K roku 2019 je to skupina společnosti Heathrow Airport Holdings Limited (dříve BAA Limited). Po prodeji letišť Aberdeen, Glasgow a Southampton v roce 2014 je hlavní činností společnosti Heathrow provoz letiště Heathrow. V roce 2009 Terminál 4 prošel významnou rekonstrukcí za účelem zlepšení zařízení. V roce 2014 byl otevřen zcela nový terminál 2. První letecká společnost, která sem přešla, byly United Airlines. V roce 2015 byl Terminál 1 po 47 letech uzavřen. Dne 1. června 2015 komise pro letiště ve Velké Británii doporučila rozšíření Heathrow. Podle údajů z roku 2019 cestuje přes toto letiště 78 milionů cestujících ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Heathrow je dosažitelné z blízké dálnice M4 (odbavovací haly 1–3) a M25 (haly 4 a 5). U letiště jsou parkovací plochy pro krátkodobé a dlouhodobé parkování. Dostupnost městskou hromadnou dopravou je dostatečná se třemi stanicemi metra (\"Terminals 1–3\", \"Terminal 4\" a \"Hatton Cross\") a dvěma zastávkami linky Heathrow Express (rychlejší ale znatelně dražší varianta dopravy – pravidelné spojení každých cca 15 minut, doba jízdy cca 15 minut, cena cca 18 £). Další informace o dopravě na Heathrow - Heathrow Express.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení s Českem.", "content": "Z londýnského letiště Heathrow létá do České republiky pouze společnost British Airways na letiště Václava Havla v Praze. Nejčastěji na tento spoj nasazuje Airbus A319 nebo A320, v minulosti do Prahy British Airways létala s letadly Boeing 737, BAC1-11-510, HS121 Trident 2E, několikrát se na této trase ukázaly také Airbus A321, Boeing 757, 767 nebo Concorde, který předvedla společnost v Praze jako první. V minulosti na této lince působily také České aerolinie. Na tu se znovu vrátí 25. června 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Heathrow (\"London Heathrow Airport\", IATA: LHR, ICAO: EGLL) je největší londýnské letiště nacházející se na jeho západě v městské části Hillingdon. Název nese podle osady Heathrow, která byla roku 1944 kvůli výstavbě letiště srovnána se zemí. Heathrow bylo v roce 2018 podle počtu odbavených cestujících nejvytíženější letiště v Evropě a sedmé na světě. V roce 2018 odbavilo letiště 80,1 milionů cestujících při 480 tisících pohybech letadel.", "tgt_summary": "L'aéroport d'Heathrow, également connu sous le nom de Londres Heathrow (IATA : LHR, OACI : EGLL), est un aéroport international majeur à Londres, au Royaume-Uni. Heathrow est le deuxième aéroport le plus fréquenté au monde par le trafic international de passagers, ainsi que l'aéroport le plus fréquenté d'Europe par le trafic de passagers, et le septième aéroport le plus fréquenté au monde par le trafic total de passagers. C'est l'un des six aéroports internationaux desservant la région de Londres. En 2019, il a accueilli un record de 80,8 millions de passagers, soit une augmentation de 0,9% par rapport à 2018 ainsi que 475 861 mouvements d'aéronefs, soit une diminution de 1 743 par rapport à 2018. L'installation aéroportuaire appartient à Heathrow Airport Holdings et est exploitée par elle. ", "id": 78741} {"src_title": "Arthur Ransome", "tgt_title": "Arthur Ransome", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1884 v Leedsu v rodině profesora historie. Na škole v Rugby se prostřednictvím spolužáka seznámil s rodinou Collingwoodových, kteří měli dům u jezera Coniston v tzv. Jezerní oblasti (Lake District). Zde se Ransome učil jachtingu a našel zde bohatou inspiraci pro své pozdější dílo. Protože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, ukončil po roce svá studia přírodovědy na \"Victoria University\" a odešel do Londýna, kde se živil jako poslíček jednoho nakladatelství. Začal psát eseje a zaujal svou knihou \"Bohéma\" v Londýně (1907) a monografiemi \"Edgar Allan Poe\" (1910) a \"Oscar Wilde\" (1912). Roku 1909 se oženil, ale manželství se příliš nevydařilo. V roce 1913 procestoval Dánsko, Švédsko, Německo, Francii a také Rusko, kde od roku 1916 působil jako válečný zpravodaj listu \"Daily News\" a později jako korespondent listu \"Manchester Guardian\". Zde se zajímal o folklór a sbíral pohádky, které vydal pod názvem \"Ruské pohádky starého Petra\". Osobně se stýkal s vůdci bolševické revoluce z roku 1917 Leninem a Trockým a projevoval k jejich cílům určité sympatie (nedávno však vyšlo najevo, že pracoval jako agent pro britskou zpravodajskou službu). V Trockého sekretariátu se seznámil se svou druhou ženou a po rozvodu svého prvního manželství v roce 1924 se s ní oženil. Od roku 1924 působil v Egyptě a později v Číně. Po návratu z Číny v roce 1929 se začal plně věnovat spisovatelské práci pro děti. První jeho kniha ze série dětských příběhů (román \"Boj o ostrov\"), jejichž děj situoval převážně do jemu dobře známé Jezerní oblasti (Lake District) v severozápadní Anglie v hrabství Cumbria, vyšla roku 1930 (jezero v knihách je složeno ze skutečných reálií kolem jezer Windermere a Coniston). Hlavními hrdiny cyklu jsou sourozenci Walkerovi (Vlaštovky) a sestry Blackettovy (Amazonky), kteří společně prožívají prázdninové příhody, přičemž v dalších dílech se objevují i jiní dětští hrdinové. Postupně vydal na toto téma dvanáct knih, poslední třináctou (\"Lysky na severu\") se mu již nepodařilo dokončit. Roku 1936 získal za šestý díl z cyklu (román \"Holubí pošta\") jako první anglickou prestižní cenu za dětskou literaturu Carnegie Medal. Zemřel roku 1967 v Manchesteru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur Ransome (18. ledna 1884, Leeds – 3. června 1967, Manchester) byl anglický spisovatel a novinář. Proslavil se především svým třináctidílným románovým cyklem pro děti o prázdninových dobrodružstvích dvou dětských skupin, které se nazývají Vlaštovky a Amazonky.", "tgt_summary": "Arthur Michell Ransome, né le 18 janvier 1884 à Leeds et mort le 3 juin 1967, est un écrivain et journaliste anglais, surtout connu pour sa collection de livres pour enfants \"\". Ces livres content les aventures d'enfants qui passent leur vacances scolaires au Lake District et The Broads, pour y naviguer, camper et pêcher. Les livres furent si populaires qu'ils furent à la base d'une industrie touristique autour de Windermere et Coniston Water, les deux lacs que Ransome a utilisés comme base pour son lac fictif du Nord de l'Angleterre. ", "id": 2149671} {"src_title": "Eleonora Akvitánská", "tgt_title": "Aliénor d'Aquitaine", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Eleanora se narodila jako nejstarší ze tří dětí akvitánského vévody Viléma X. a jeho manželky Eleonory ze Châtelleraultu. Po náhlé smrti svého otce na pouti do Santiaga de Compostela se stala dědičkou Akvitánie, bohatého kraje na západě Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzská královna.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Ludvíkem VII..", "content": "Eleonora byla podle soudobých svědectví krásná, vzdělaná a kultivovaná žena. V červenci 1137 byla v souladu s poslední vůlí svého otce provdána za sedmnáctiletého následníka francouzského trůnu Ludvíka. Nemocný ženichův otec Ludvík VI. již pár dní po svatbě zemřel a mladík nastoupil 1. srpna 1137 na francouzský trůn jako Ludvík VII. Brzy po nástupu na trůn se vymanil z moci své matky Adély Savojské. Jeho rádcem se na dlouhou dobu stal opat Suger. Mladá královna si z domova přinesla kritický postoj k církvi a zřejmě pod jejím vlivem nebyl Ludvík zpočátku své vlády příliš nakloněn církevním svobodám, a pokud to vyhovovalo jeho záměrům, neváhal se s církví dostat do konfliktu. Proti církevnímu rozhodnutí se postavil i v případě sporu o manželství svého senešala Rudolfa z Vermandois, který zapudil kvůli královnině sestře Petronile svou choť a dostal se tak do sporu s Theobaldem z Blois, bratrem odvržené choti. Papežský legát prohlásil první manželství za platné a nad hrabstvím vyhlásil interdikt. Král Ludvík provinilého a církví exkomunikovaného senešala vojensky podpořil, napadl hraběte Theobalda a pak se celý život trápil výčitkami nad tisíci ubožáky, kteří uhořeli v kostele při dobývání Vitry. Roku 1143 obě strany uzavřely mír. Ludvík prý sice byl do Eleonory zamilován, ale podle jejího názoru byl \"„spíš mnich než král“\". Královna nemohla dlouho počít potomstvo, první dcera Marie se narodila až po mnoha modlitbách roku 1145.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "31. března 1146 na sněmu ve Vézelay král, v touze podpořit křesťanské státy oslabené zejména po ztrátě Edessy, přijal kříž a Eleonora se rozhodla jej společně se svými vazaly doprovázet. Křižácké vojsko se vydalo po pevnině do Svaté země. Byzantského kronikáře zaujala účast žen, mezi nimiž vynikala samotná Eleonora, kterou nazvali \"Zlatonožkou\". Po poměrně klidném počátku cesty se situace změnila. Od Vánoc 1147 byli poutníci systematicky napadáni Seldžuky, kteří okolo nich kroužili jako supi a zabíjeli opozdilce. Vojáci byli vyčerpaní, zmáhal je nedostatek potravin, ledový vichr a úmorná cesta přes hornatou krajinu. Pronásledované vojsko se ve značně menším počtu na počátku února 1148 doplahočilo k byzantské Attalii. Ludvík se zde s Eleonorou, částí jízdy a rytířů nalodil na byzantskou loď a nechal se dopravit do Svatého Symeona blízko Antiochie. Pěšáci pro nedostatek plavidel v Attalii zůstali s tím, že si musí najít cestu na východ sami. Když v březnu 1148 dorazili do Antiochie, byl král už tak zadlužen, že si musel od templářů vypůjčit peníze potřebné k pokračování výpravy. V přepychu křižáckého hrabství se znavení poutníci rychle zotavili. Na výpravě se zřetelně projevily rozpory mezi oběma manželi. Eleonora údajně v Levantě prožila skandální milostný románek se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers. Oba muži se také neshodli ohledně plánovaného cíle křižáckého útoku a Eleonora se přidala se svým názorem ke strýci, hrozila rozvodem pro blízké příbuzenství a odmítala odejít z Antiochie, takže ji král musel nechat odvést násilím. Do Jeruzaléma ji dopravil v podstatě jako vězeňkyni. Po nepovedeném útoku na Damašek se manželé rozhodli strávit zimu ve Svaté zemi. Návrat zpátky do Evropy byl stejně bouřlivý jako celá křížová výprava. Z Palestiny vypluli každý na jiné lodi po Velikonocích 1149 ve flotile sicilského krále Rogera II., válčícího v tu dobu s Byzancí. U pobřeží Peloponésu byla královnina loď zajata byzantským loďstvem, které zamířilo s Eleonorou do Konstantinopole. Sicilské loďstvo Eleonoru včas osvobodilo a manželé se setkali až v září v Kalábrii, kde je Roger II. přijal s velkými poctami. Zde se také dozvěděli o smrti Raimunda z Poitiers v bitvě s Núr ad-Dínem. V důsledku strádání a prožitých emocí se královnin zdravotní stav zhoršil natolik, že zpáteční cesta se musela konat na etapy s delší zastávkou v benediktinském klášteře Monte Cassino. K břehům Seiny tak Eleonora s Ludvíkem dorazili až v listopadu. Během zpáteční cesty je přijal papež Evžen III., který se obával politických zmatků, které by uvažovaný rozvod královského páru mohl způsobit. Následujícího roku se královským manželům narodila druhá dcera Alix. Její narození však už bylo jen labutí písní manželství, které nezadržitelně spělo ke svému konci.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvod.", "content": "V lednu 1151 zemřel opat Suger a nic nebránilo Ludvíkovi v rozvodu s královnou Eleonorou. K rozvodu došlo 21. března 1152 oficiálně z důvodu blízkého příbuzenství, ve skutečnosti však kvůli odcizení mezi manžely a Eleonořiny údajné nedostatečné plodnosti. Veřejného vyhlášení rozvodu se zúčastnili čtyři arcibiskupové a početní příslušníci francouzské šlechty. Eleonora po rozvodu získala zpět své země, do nichž se hodlala uchýlit a Ludvík VII. po ztrátě manželčina rozsáhlého území klesl na úroveň středně významného vladaře. Obě dcery zůstaly u otce. Při cestě do Akvitánie se rozvedené královny, která opět představovala skvělou partii, téměř zmocnil za cenu násilí Theobald z Blois, jenž ji chtěl pojmout za manželku. Eleonoře se podařilo zajetí vyhnout a stejně tak unikla i nástrahám Geoffroye VI. z Anjou, mladšího bratra Jindřicha Plantageneta.", "section_level": 2}, {"title": "Anglická královna.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Jindřichem II..", "content": "18. května 1152, dva měsíce po zapuzení prvním manželem, se Eleonora Akvitánská provdala podruhé. Jejím vyvoleným byl devatenáctiletý normandský vévoda Jindřich Plantagenet, s nímž se pravděpodobně poprvé setkala v srpnu 1151, kdy Jindřich společně se svým otcem Geoffroyem V. z Anjou navštívil francouzský dvůr. Na překážku sňatku jim nebyl ani věkový rozdíl, ani pokrevní příbuzenství, ba ani Eleonořina údajná neplodnost. Jejich společné kontinentální majetky vytvořily uzavřenou enklávu a kapetovské království bylo ohroženo. Eleonořiným nejoblíbenějším sídlem se stalo město Angers. Ludvík VII. reagoval na Eleonořino nové manželství prohlášením, že uzavřením sňatku dcery jeho vazala bez jeho povolení došlo k porušení feudálního práva. Plantagenet se odmítl králi zodpovídat, byl jím prohlášen za vzbouřence a jeho jmění mělo být zkonfiskováno. Rozsudek se však nikdy nedočkal praktického provedení. Francouzská koruna se pokusila Akvitánii udržet silou, ale téměř rok trvající vojenské tažení, jež podporovali kromě Jindřicha ze Champagne také Robert z Dreux a Eustach z Boulogne, syn anglického krále Štěpána III. z Blois, dopadlo nevalně. Ludvík VII. se roku 1154 titulu akvitánského vévody zřekl, na který měl nárok po sňatku s Eleonorou. Ještě téhož roku 1154 zemřel v Anglii král Štěpán a na ostrovní trůn dosedl Jindřich Plantagenet. Území, nad nímž vládli od té doby Jindřich a Eleonora, sahalo od hranic Skotska až po Pyreneje. Na evropském kontinentu zahrnovalo celou západní část dnešní Francie, pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí řeky Bresle až po břehy řeky Bidassoa za městem Bayonne. 19. prosince 1154 byli Jindřich s Eleonorou ve Westminsterském opatství korunováni. Svým příchodem upevnili v Anglii dominantní postavení francouzské kultury. Pár byl neustále na cestách mezi ostrovním královstvím a kontinentálním panstvím, opakovaně si vládu v různých částech země rozdělovali. Zatímco král byl v Normandii, Eleonora zůstala v Anglii a naopak. Jindřich byl sice akvitánským vévodou, ale ke každému rozhodnutí v zemi své ženy potřeboval její souhlas. Roku 1156 složil Jindřich králi Ludvíkovi VII. za své državy na francouzském území lenní hold. Roku 1158 se oba panovníci setkali v Gisors u příležitosti zásnub jejich dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení.", "content": "Eleonora v manželství s Jindřichem navzdory častým odloučením porodila osm dětí, z toho pět synů, z nichž první zemřel v dětském věku, zatímco její bývalý manžel Ludvík se svého vytouženého dědice dočkal až roku 1165. Jindřich Plantagenet byl proslulý svou činorodostí, neposedností a záchvaty zuřivého vzteku. Jeho nejznámější milenkou byla, zřejmě od roku 1166, „krásná Rosamunda“, dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu, která vystřídala jinou milenku jménem Arise a pravděpodobně zapříčinila rozkol mezi manželi. Roku 1167 porodila královna Eleonora své poslední dítě, syna Jana, a odešla na svůj dvůr v Poitiers. Jindřich o tři roky později těžce ochořel a v předtuše blížící se smrti rozdělil říši mezi své syny. Nejstarší Jindřich měl dostat Anjou, Normandii a Anglii. Richard měl zdědit matčinu Akvitánii a Geoffroy otcem získanou Bretaň. Poslední Jan se měl stát hrabětem z Mortain. Král však nemoci nepodlehl, uzdravil se a ambiciózní potomstvo nesouhlasilo s tím, že otec jim moc zatím nepředal. Eleonora vzpouru svých dospělých synů proti otci podněcovala. Princové se v proměnlivých konstelacích spolčovali mezi sebou a s francouzským králem proti otci. Jejich doposud doutnající odpor vypukl s Eleonořinou podporou otevřeně roku 1173. Vzpurnou královnu hrozba exkomunikace nijak nepřesvědčila a král vpadl s brabantskými žoldnéři do kraje Poitou, které pustošil. Roku 1174 se Eleonora v mužském přestrojení při pokusu o útěk na francouzské území dostala do rukou manžela a ten ji nechal uvěznit na hradě Chinon a poté odvézt do anglického Salisbury. Místo přísně střeženého pobytu bylo často měněno, aby bylo znemožněno královnino osvobození. Synové se otci vzdali v září 1174. V roce 1183, po smrti své milenky Rosamundy a syna Jindřicha Mladíka, král Jindřich II. převezl Eleonoru do Normandie a o rok později zpět do Anglie. V té době již měla více volnosti než předtím. Ke dvoru se mohla vrátit na Vánoce 1184, kdy došlo k příměří a manželé společně oslavili svátky. V tu dobu již králův dvůr i král sám upadal. V zajetí zůstala Eleonora až do manželovy smrti roku 1189. Richard po otcově skonu vyslal Viléma Maréchala, aby matku vysvobodil z královského vězení. Věrný služebník ji našel ve Winchesteru již na svobodě a „vznešenější než kdy jindy“.", "section_level": 2}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Po svém osvobození zůstala Eleonora v Anglii, kde se těšila velké úctě a zařizovala Richardovu korunovaci. Dojednala pro něj sňatek s princeznou Berengarií Navarrskou a dovezla mu ji roku 1191 do sicilské Messiny, kde se chystal ke třetí křížové výpravě. Po dobu Richardova tažení ve Svaté zemi se snažila krotit touhu mladšího syna Jana po anglické koruně. Po obdržení zpráv o Richardově zajetí rakouským vévodou Leopoldem Babenberským vyslala do Svaté říše římské opaty z Boxley a Robertsbridge, aby vyjednali synovi svobodu, a začala shánět výkupné. Richard mohl díky neúnavnosti své matky přislíbit císaři 100 000 hřiven stříbra. Kvůli průtahům Eleonora neváhala a ve svých dopisech se obrátila i na papeže. Požadované výkupné získané od vazalů královna nakonec sama dopravila na císařský dvůr. Richard byl propuštěn ze zajetí a vrátil se do Anglie, kterou však brzy zase opustil a odcestoval do Akvitánie. Eleonora se stáhla do klášterního ústraní ve Fontevrault, který od svého sňatku s Jindřichem podporovala. Na jaře roku 1199 byl Richard při obléhání hradu Châlus zraněn, po lékařském zákroku jej začala sužovat horečka a 6. dubna v Eleonořině náručí zemřel. V září téhož roku Eleonora pochovala i dceru Johanu, bývalou sicilskou královnu, které se nevyvedlo manželství s toulouským hrabětem a zemřela při porodu. Poslední velkou cestou staré královny byla výprava přes Pyreneje, když v lednu roku 1200 navštívila dvůr dcery Eleonory a přivezla odsud svou vnučku Blanku Kastilskou jako nevěstu pro francouzského prince. Svatby se nezúčastnila, nýbrž jela hledat odpočinek do Fontevrault. V létě roku 1202 byla královna hledajíc bezpečí na hradě Mirebeau obležena svým vnukem Arturem Bretaňským, uchazečem o dědictví po zesnulém Richardovi. Jan Bezzemek svou matku záhy osvobodil a Artura společně s dalšími spiklenci zajal. Eleonora zemřela jako žena vysokého věku na jaře 1204 ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena. Na dochovaném dřevěném náhrobku je zpodobněna jako ležící žena držící otevřenou knihu. Z jejích deseti dětí žili již jen dcera Eleonora, kastilská královna, a syn Jan zvaný Bezzemek.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Osobnost královny byla ve své době velmi kontroverzní. Díky svému chování během manželství s Ludvíkem si od svých současníků vysloužila odsouzení, které mnich Hélinand z Froimontu shrnul do tvrzení, že „se nechovala jako královna, ale jako běhna“. Pohoršení vzbudila i její vzpoura proti králi Jindřichovi II., protože se projevila jako neposlušná manželka a porušila tak tehdejší pravidla manželského soužití. Z dnešního pohledu byla Eleonora Akvitánská jednou z nejpozoruhodnějších žen středověku, svými osudy lákající ke ztvárnění v dílech románových autorů. Jedním z beletristických děl o královně Eleonoře je román německé spisovatelky Tanji Kinkel \"Lvice z Akvitánie\". Populární je také série románů od Sharon Kay Penmanové. Známým dílem se stala také dvakrát zfilmovaná divadelní hra Jamese Goldmana \"Lev v zimě\", popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny. V prvním filmu z roku 1968 ztvárnila Eleonoru Katharine Hepburnová, která za něj získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Ve druhém filmu z roku 2003 byla představitelkou Eleonory Glenn Closeová, které byl za tuto roli udělen Zlatý globus jako „nejlepší herečce v minisérii nebo TV filmu“.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 22. července 1137 Ludvík VII. Francouzský (1120–1180) 2. manželství ∞ 18. května 1152 Jindřich II. Plantagenet (1133–1189)", "section_level": 1}], "src_summary": "Eleonora Akvitánská (francouzsky \"Aliénor d'Aquitaine\", anglicky \"Eleanor of Aquitaine\"; asi 1122/1124 Bordeaux – 31. března/1. dubna 1204 Poitiers) byla akvitánská vévodkyně v letech 1137 až 1204 a hraběnka z Poitiers. ", "tgt_summary": "Aliénor d'Aquitaine, aussi connue sous le nom d’Éléonore d'Aquitaine ou de Guyenne, née vers 1122 et morte le 31 mars ou le à Poitiers, et non à l'abbaye de Fontevraud, a été tour à tour reine de France, puis reine d'Angleterre. ", "id": 465032} {"src_title": "Slováci", "tgt_title": "Slovaques", "src_document": [{"title": "Vznik slovenské národní identity.", "content": "Nejstarší doklady použití slova „Slovák“ s národním významem jsou z 15. století, v naprosté většině ovšem s významem Slovan. Jako nejstarší doklad je uváděn Slovník Velešínův, kde je tímto slovem překládán latisnký výraz sclavus. Hojné doklady z 15. století pro Slovák a Slováček jsou jména osob z různých krajů Čech. Ve významu „Slované“ se slovo „Slováci“ hojně vyskytuje od 16. století až do začátku 19. století v Čechách, na Slovensku ojediněle i později, například u Hurbana Vajanského a Hviezdoslava. V nejstarších dokladech, v nichž lze tušit označení obyvatel slovenského území, se dnešní Slovaci nazývají „Slované“: například „slovyenyn sclavus“ v Prešpurském slovníku. Slovanští i neslovanští spisovatelé uherského původu je od 17. století do konce 18. století nazývají „Slavi (a Bohemi)“, „Slavi seu Bohoemi“, „Hungaro-Slavoni“, „Bohemo-Slavi“, „Bohoemi Slavi“, „Slavi Bohemi“, „böhmische Slaven“. Z období přelomu 15. a 16. století jsou však v české literatuře i tři doklady, kde „Slováci“ znamenají asi i dnešní Slováky. Podle mínění Alberta Pražáka se však tento název ustálil až za Bernoláka. Bohuslav Havránek si však myslel, že název „Slováci“ ve významu kmenovém byl nepřetržitě znám a ustaloval se již dříve, a polemizuje tak s Pražákovým názorem, že výraz Slovák začíná v 16. století výhradním názvem pro všechny Slovany. V 17. století je doloženo označení „Schlowaken“ pro obyvatele Trnavska a také Komenský mluví o území slovenském „v Slovácích, do Slovák“, tak jako se v češtině vůbec nazývaly kraje podle obyvatel. Slovenské území netvořilo správní celek a určitý název historicky neměla – obvykle se nazývala Hungaria superior (Horní Uhry), Pannonia, Superior Pannonia. Za první použití názvu Slovensko v dnešním významu je považována zmínka Josefa Dobrovského v české gramatice z roku 1809 (Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen), ale roku 1818 v Geschichte der Böhmischen Sprache und ältern Literatur použil opět název Slovansko. Pro Slováky (Semian, Krman i Palkovič) Slovensko nebo Slovansko znamenalo Slavonii. Kolísání mezi slovy Slovensko a Slovansko a mezi užším významem (Horní Uhry) a širším (všechny slovanské země) odstranili až Štúrovci. Řeč podtatranských obyvatel se nazývala nejčastěji lingua slavonica, slovenská (slovanská), jindy také bohemica, česká, česká nebo slovanská, slovenská nebo česká (windisch, slowakisch, böhmisch) atp. Mezi těmito názvy nebylo významového rozdílu. Slovenskou řečí psali své knihy české, někdy trochu poslovenštěné, a českou řeč nazývali svou vlastní řečí mateřinskou — v trnavském tisku charvatském z roku 1694 „vu Česke Ternave“, Albert Pražák uvádí i nesčetné další příklady. Ve starém českém jazyce byla slova slovenský, slovanský a český synonymy. Český jazyk je nazýván od Kosmasa počínaje lingua sclavonica, slovenský, slovanský, český a slovanský až do 18. století. Od konce 18. století a ještě na začátku 19. století u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský. Slovenský a slovanský byla synonyma, stejně jako byla synonymy obyvatelská jména jako Slovák, Slověnín, Slověné, Slovan. V legendě o svatém Prokopu se výraz „slovenský“ ve významu „český“ objevuje na pravých i na interpolovaných listech: „jáz chci pověděti o dědicěvi slovenském, číš o Prokopovi svatém, jenž sě jest v Čechách narodil“, „Svatý Prokop jest slovenského roda nedaleko ot Českého Broda“. Složená slova typu „československý“ vznikala zvláště hojně na začátku 19. století a zejména na Slovensku, aby (pod vlivem latinských názvů) označovala jednotu. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z roku 1818, slovo Československo utvořil Jozef Miloslav Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko roku 1839. První stopu myšlenky na odluku slovenštiny od češtiny našel Albert Pražák roku 1837 v Hurbanově dopise Gajovi, rozhodnutí klade do počátku roku 1843, přičemž za hlavní považuje pohnutku politickou, nikoliv filologickou: Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy domorodý vlastenec a že smí pro svůj lid žádat v Uhrách politická práva, zároveň s účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarizaci, zároveň je v tomto kroku hledáno i zaměření proti česky orientovaným luteránům.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ve 13. století stál na pokraji královské moci Matúš Čák Trenčanský. V 19. století se zdvihlo hnutí slovenského národního obrození, jehož klíčovými představiteli byli Anton Bernolák a Ľudovít Štúr. Významnou postavou revoluce roku 1848 byl Jozef Miloslav Hurban. Milan Rastislav Štefánik stál u zrodu Československé republiky roku 1918. Klíčovými pročeskoslovenskými politiky tzv. První republiky pak byli Milan Hodža (premiér 1935–1938) a Vavro Šrobár. Naopak autonomistické postoje zastával Andrej Hlinka, v jeho stopách pak šel lídr Slovenského štátu (1938–1945) Jozef Tiso. Po obnovení Československa roku 1945 byla moc znovu centralizována a slovenští politici s méně centralistickými představami byli tvrdě postiženi v 50. letech – především Vladimír Clementis, Gustáv Husák a Laco Novomeský. V 60. letech zastával dlouho funkci předsedy vlády Viliam Široký, ovšem v té době již pravomoci v této funkci byli omezené na úkor KSČ. Roku 1968 se do čela této KSČ a procesu tzv. Pražského jara postavil Slovák Alexandr Dubček, dnes nejznámější Slovák ve světě. Po porážce Pražského jara ho v této pozici vystřídal další Slovák, Gustáv Husák, který nakonec získal i post prezidenta, jakožto jediný Slovák v historii Československa. Patrně nejvlivnějším mužem v ÚV KSČ po roce 1968 byl Vasil Biľak. Představitelem slovenského disentu té doby byl Ján Čarnogurský. Po listopadové revoluci roku 1989 se do čela federální vlády postavil Marián Čalfa. Premiéry samostatné Slovenské republiky (po roce 1993) byli: Vladimír Mečiar, Jozef Moravčík, Mikuláš Dzurinda, Iveta Radičová a Robert Fico. Prezidenty Michal Kováč, Rudolf Schuster, Ivan Gašparovič a Andrej Kiska. Originální všestrannou osobností 18. století byl dobrodruh a cestovatel Móric Beňovský. Slavným vojevůdcem v rakouské armádě se v té době stal Andrej Hadik, slavným zbojníkem pak Juraj Jánošík, z něhož se nakonec stal slovenský národní symbol. I ve 20. století se několik Slováků proslavilo se zbraní v ruce. Josef Gabčík s dalšími československými vojáky provedl atentát na nacistického pohlavára Reynharda Heydricha, generál Ján Golian byl vojenským velitelem Slovenského národního povstání roku 1944. Prvním slovenským kosmonautem se stal Ivan Bella. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Nejvýznamnějšími představiteli národního obrození v oblasti literatury byli v prvé generaci spisovatelé Ján Kollár a Pavel Josef Šafařík. Ke generaci štúrovců patřili Samo Chalupka (autor známé básně \"Mor ho!\"), Janko Kráľ, Andrej Sládkovič či Janko Matúška, autor textu slovenské národní hymny \"Nad Tatrou sa blýska\". Na jejich dílo navázal v další generaci zejména Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Nejvýznamnějšími slovenskými hudebními skladateli jsou Eugen Suchoň a Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová. Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (\"Krotitelé duchů\", \"Dvojčata\", \"Policajt ze školky\", \"Junior\" aj.) V modelingu se prosadila Adriana Karembeu. Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slováci jsou západoslovanský národ, tvořící většinu obyvatel Slovenské republiky. Početné menšiny se nacházejí i v USA, Kanadě, Česku, Vojvodině (součást Srbska), Maďarsku a v dalších zemích. Jejich jazykem je slovenština.", "tgt_summary": "Les Slovaques (en slovaque ) sont l'un des trois peuples slaves occidentaux. La plupart vivent en Slovaquie et leur langue est le slovaque.", "id": 1112436} {"src_title": "Kvantová fyzika", "tgt_title": "Physique quantique", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Na rozdíl od klasické fyziky se v kvantové fyzice stav systému popisuje nikoli přímo měřitelnými veličinami formula_1 (poloha formula_2, hybnost formula_3, energie formula_4,...), ale speciální funkcí - stavovým vektorem (vlnová funkce formula_5, nejobecněji matice hustoty určující soubor vlnových funkcí formula_5 s různými pravděpodobnostmi). Zatímco klasická fyzika předpokládá, že měření lze provést tak, aby jeho vliv na měřený objekt byl zanedbatelný, kvantová fyzika má jiný postup. Měřitelným fyzikálním veličinám formula_1 přiřazuje operátory formula_8 působící na stavový vektor formula_5. Každé konkrétní měření je zásahem měnícím systém (tzv. redukce vlnového klubka formula_5 - jeho změna na některou z vlastních funkcíformula_11 operátoru formula_1) a dávající jen některou z možných hodnot, totiž příslušnou vlastní hodnotu formula_13 operátoru (tj. formula_14), a to s pravděpodobností, kterou lze z formula_5 a formula_11 spočítat. Vlastní hodnoty formula_13 nemusí tvořit spojitou řadu, proto název kvantování. Zejména energie formula_4 soustavy se může měnit nejen spojitě (např. elektron s kladnou energií v atomu vodíku), ale i nespojitě (elektron se zápornou energií v atomu vodíku). Rozdíly formula_19 se pak nazývají kvanta energie a realizují se elektromagnetickou energií - fotonem s energií formula_20 a frekvencí formula_21, kde formula_22 je redukovaná Planckova konstanta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátky kvantové teorie sahají k přelomu 19. a 20. století, kdy Max Planck odvodil vztah pro frekvenční rozdělení energie záření černého tělesa z předpokladu, že světlo je vyzařováno po malých kvantech, jejichž energie je úměrná frekvenci (konstanta úměrnosti formula_22 se nazývá Planckovou konstantou). Tehdejší teorie elektromagnetického záření předpokládaly čistě vlnový charakter světla.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik kvantové mechaniky.", "content": "Bohrův model atomu (1913) vysvětloval rozložení spektrálních čar vodíku. Předpokládal, že moment hybnosti elektronu je celým násobkem Planckovy konstanty. Einstein pak vysvětlil podobným způsobem fotoelektrický jev, za což mu byla udělena Nobelova cena za rok 1921. Na počátku dvacátých let kvantová mechanika pomáhala vysvětlit pouze mikroskopické jevy. De Broglie tedy navrhl uvažovat u veškeré látky dvojí podstatu, vlnovou a částicovou. Tím byly vysvětleny interferenční jevy při rozptylu částic (viz Youngův experiment pro různé typy částic). Roku 1926 E. Schrödinger zveřejnil vlnovou rovnici. W. Heisenberg zobecnil Hamiltonovy rovnice, čímž ukázal, že klasická mechanika je limitním případem mechaniky kvantové. Schrödingerova vlnová teorie i Heisenbergův maticový počet jsou ekvivalentní, jsou jen různými reprezentacemi stejné myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj kvantové teorie pole.", "content": "Kvantová mechanika narážela na dva zásadní problémy. Je totiž: Kvantová teorie pole oba tyto problémy řeší. Od začátku je budována pro systémy s nekonečným počtem stupňů volnosti, kde není nutné, aby v daném stavu byl počet částic pevně daný. Na druhý problém v teorii pole také nenarážíme, poněvadž v ní prostorová souřadnice vystupuje spolu s časem jako parametr, nikoliv jako dynamická proměnná, jak je tomu v kvantové mechanice. Tím umožňuje přirozeně zahrnout speciální teorii relativity a vyhnout se přitom problému s interpretací lokalizovaných stavů. Korektním zahrnutím teorie relativity je dosaženo přesnějšího popisu procesů, kdy kinetická energie některých z částic je srovnatelná s jejich klidovou energií či vyšší. Ve třicátých letech 20. století se jednalo především o β-rozpad neutronu (kvůli uvolněnému lehkému neutrinu) a pochopitelně všech procesů s fotony. Relativistická kvantová teorie pole se proto rozvinula velmi záhy v podobě Fermiho teorie β-rozpadu (1934) a později kvantové elektrodynamiky (konec 40. let), k jejímž hlavním autorům patří P. Dirac, F. Dyson, J. Schwinger, R. Feynman a Š. Tomonaga. Zásadním problémem v poruchové formulaci teorie pole byl výskyt nekonečných koeficientů ve vyšších korekcích k základní aproximaci. Řešením se ukázala být procedura zvaná renormalizace, která odstraňuje nekonečné hodnoty pomocí předefinování fyzikálních konstant vystupujících v rovnicích, jako jsou náboje či hmotnosti částic. Ačkoliv matematická konzistence této procedury není zcela uspokojivá, vede k velmi dobré shodě s experimentem a stala se nedílnou součástí současné kvantové teorie. Mnoho fyziků, mj. Dirac a Feynman, vyjadřovalo ovšem nespokojenost s takovým stavem a dodnes renormalizace zůstává jedním z „nejdivnějších“ míst současné fyziky. Renormalizace je (v užším smyslu) aplikovatelná jen na určitou třídu teorií, zvaných renormalizovatelné. Renormalizovatelnost je užitečným kritériem pro rozhodování, zda určitá teorie pole je přípustná pro popis v přírodě se vyskytujících procesů. Nerenormalizovatelnost staré Fermiho teorie vedla k předpovědi objevu existence intermediálních bosonů W a Z a posléze ke sjednocení elektrodynamiky a teorie slabých interakcí do jednotné teorie elektroslabých interakcí. Vývoj teorie silných interakcí (jež jsou zodpovědné za síly držící dohromady hadrony a atomová jádra) byl složitější, především kvůli nepřebernému množství nově objevených hadronů v padesátých a šedesátých letech. Určitou dobu dokonce převažoval mezi fyziky názor, že kvantová teorie pole není v zásadě nutná pro popis částicových experimentů a předpovědi byly získávány vyšetřováním analytických vlastností S-matice. Teorie pole zažila návrat koncem šedesátých let po objevu kvarkového modelu a asymptotické volnosti, což vedlo k ustavení kvantové chromodynamiky jako hlavní teorie silných interakcí. Za objev asymptotické volnosti byla udělena F. Wilczekovi, D. Grossovi a H. D. Politzerovi nobelova cena za rok 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Formulace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi klasickou a kvantovou fyzikou.", "content": "Klasická fyzika popisuje stav systému v daném čase pomocí sady hodnot vybraných měřitelných veličin (ty jsou v kvantové fyzice obvykle nazývány pozorovatelné). Například stav bodové částice (hmotného bodu) je úplně určen, zadáme-li jeho polohový vektor a vektor hybnosti; pak říkáme, že poloha a hybnost jsou úplným systémem pozorovatelných (ÚSP). (Alternativně lze udat místo hybnosti například směr pohybu a energii; výběr ÚSP použitých k popisu je víceméně libovolný a obvykle se volí sada pozorovatelných co nejlépe se hodící k výpočtům. Ostatní pozorovatelné jsou pak funkcí těch z ÚSP - energie je u volného hmotného bodu kvadrátem hybnosti a podobně.) Řešením pohybové rovnice pak principiálně můžeme spočíst, jaký bude stav systému v jiných časech. Pojem stavu systému v kvantové teorii je složitější. Klíčovým rozdílem oproti klasické fyzice je možnost, že vybraná pozorovatelná v daném stavu nemá nějakou konkrétní hodnotu, ale při měření této veličiny můžeme dostat různé výsledky s různou pravděpodobností. Pravděpodobnost naměření hodnoty formula_2 veličiny formula_25 můžeme označit formula_26, místo jedné hodnoty polohy formula_27 určující pozici částice tak musíme k popisu systému udat pravděpodobnosti nalezení částice v každém bodě prostoru. (Protože prostor je spojitý, místo pravděpodobnosti je třeba udávat hustotu pravděpodobnosti, toto rozlišení budeme dále vynechávat, protože není pro pochopení podstaty kvantové teorie zásadní). Mohou ovšem existovat i speciální stavy, kde měřením vybrané pozorovatelné (v našem případě polohy) můžeme získat jen jedinou hodnotu formula_27, tj. formula_29 pro formula_30. Takovým stavům se říká stavy vlastní, nebo stavy \"s ostrou hodnotou\" pozorovatelné. V kvantové teorii jsou ale tyto stavy jen malou podmnožinou všech možných stavů systému.", "section_level": 2}, {"title": "Vlnová funkce.", "content": "Ukazuje se, že pro popis interference nestačí udávat pravděpodobnostní funkci formula_26, ale komplexní amplitudu pravděpodobnosti formula_32, přičemž formula_33. Amplituda formula_34 se pak nazývá vlnovou funkcí. Analogicky by bylo samozřejmě možné udávat pravděpodobnost a fázový faktor, parametrizace pomocí komplexních čísel je ale výrazně elegantnější a jednodušší. Máme-li v ÚSP pozorovatelných více (označme formula_35), musíme znát pravděpodobnost naměření pro každou kombinaci hodnot formula_36, a tudíž také popisujeme systém pomocí vlnové funkce více proměnných formula_37. V rámci kvantové teorie je změna původního stavu procesem měření realizována konceptem kolapsu vlnové funkce. Měříme-li pozorovatelnou formula_25 a obdržíme výsledek formula_27, systém „zkolabuje“ do stavu s ostrou hodnotou formula_40, tj. jeho vlnová funkce se náhle změní - nikoliv vývojem daným Schrödingerovou rovnicí, ale procesem měření jako takovým. Následující bezprostředně následující měření téže veličiny pak dá týž výsledek.", "section_level": 3}, {"title": "Kompatibilita pozorovatelných.", "content": "Provedeme-li měření téže veličiny na daném systému dvakrát bezprostředně po sobě, získáme stejnou hodnotu dané veličiny. To ovšem neplatí pro měření na jiných pozorovatelných - pokud měříme veličinu formula_25 s výsledkem formula_27, poté veličinu formula_43 s výsledkem formula_44, můžeme následujícím měřením formula_25 získat formula_46 různé od formula_27. Tuto skutečnost přirozeně interpretujeme jako nemožnost současného měření pozorovatelných formula_25 a formula_43. Pozorovatelné formula_25 a formula_43 se pak nazývají nekompatibilní. ÚSP pak zřejmě musí být tvořen jen kompatibilními pozorovatelnými. Praktickým příkladem nekompatibilních pozorovatelných je hybnost a souřadnice. Jejich nekompatibilita je v jistém smyslu dokonce maximální, neexistuje totiž žádný stav, který by měl ostrou hodnotu obou těchto pozorovatelných a dokonce v každém stavu s ostrou hodnotou souřadnice (resp. hybnosti) může být hybnost (resp. souřadnice) libovolná, a to s rovnoměrným rozdělením pravděpodobnosti. To ovšem znamená, že na rozdíl od klasické mechaniky bodové částice nemůže hybnost a souřadnice tvořit ÚSP. Ukazuje se ale, že v mechanice kvantové stačí, když je ÚSP tvořen jen hybností nebo jen souřadnicí.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava stavu a princip superpozice.", "content": "V kvantové teorii hraje důležitou roli otázka \"přípravy stavu\". Zatímco klasická fyzika tento problém neřeší (připravit systém do nějakého výchozího stavu se považuje za problém ryze technický), ve fyzice kvantové narážíme na koncepční problém: abychom vůbec věděli, v jakém je systém stavu, musíme provádět měření, při nichž se ovšem systém nechová deterministicky. Proto příprava stavu úzce souvisí s procedurou měření. Po provedení měření (jehož výsledek je náhodný) víme, že systém zkolaboval do stavu s ostrou hodnotou, kterou jsme naměřili a můžeme říct, že jsme připravili systém v onom konkrétním stavu. Pokud tedy měříme například polohu částice (např. tak, že na ni svítíme a pozorujeme odražené fotony) a naměříme nějakou hodnotu formula_2, pak můžeme tvrdit, že jsme připravili částici v tomto bodě. (Povšimněme si, že prakticky nevíme, v jakém stavu byl systém před prvním měřením.) Nevýhodou tohoto postupu je pochopitelně neschopnost určit onen bod předem. Proto má smysl trochu modifikovaná procedura - měřit, zda se částice nachází v určitém bodě. Tím získáme ano/ne experiment, přičemž v případě kladného výsledku měření máme systém ve stavu, o který jsme usilovali. To můžeme provést třeba tak, že svítíme jen do tohoto jednoho bodu. (Technické aspekty měření můžeme ignorovat, říkejme, že jsme do daného bodu umístili detektor částic. Ignorujme také konečné rozměry a tudíž nenulovou systematickou chybu měření detektoru.) Co se stane, když umístíme dva detektory do dvou různých bodů formula_2 a formula_54? Pokud budeme detekovat signál zvlášť z každého z detektorů, nebude se situace podstatně lišit od předchozího případu - v případě kladného výsledku měření získáme částici umístěnou buď v formula_2 nebo v formula_54. Co když ale budeme detekovat jen jeden signál, ignorujíce z jakého detektoru vyšel? Naivně by se dalo čekat, že stav bude buď částice v bodě formula_2, nebo částice v formula_54, pouze nebudeme vědět, která možnost platí. Ve skutečnosti bude ale vlnová funkce výsledného stavu lineární kombinací vlnových funkcí stavů soustředěných v formula_2 a formula_54, přičemž koeficienty v této lineární kombinaci budou záviset na stavu systému před měřením. Toto je podivuhodná vlastnost kvantové teorie (všimněte si, že stav systému závisí na tom, jaké informace experimentátor extrahuje z měřicí aparatury) a sčítání vlnových funkcí se nazývá principem superpozice.", "section_level": 3}, {"title": "Dvojí druh časového vývoje.", "content": "Na místě klasické pohybové rovnice (což je obvykle diferenciální rovnice druhého řádu v čase) stojí Schrödingerova rovnice řídící časový vývoj vlnové funkce. Tato rovnice popisuje vývoj systému za předpokladu, že \"není prováděno žádné měření\", tedy je-li systém dostatečně izolovaný od svého okolí. Vlnová funkce se řízením Schrödingerovy rovnice v čase vyvíjí spojitě. Tzn. existují dva druhy časového vývoje v kvantové teorii: Hladký vývoj daný Schrödingerovou rovnicí jsoucí obdobou vývoje klasického systému, a na druhé straně ryze kvantový kolaps při měření.", "section_level": 3}, {"title": "Matematický aparát.", "content": "\"(Poznámka k symbolice: V tomto článku jsou vektory označovány malými latinskými písmeny, operátory jsou pak označovány velkými písmeny se stříškou. Taková notace je jistým kompromisem mezi notací užívanou matematickými fyziky a matematiky - kde chybí i stříška u operátorů - a fyzikální Diracovou (braketovou) notací. Diracova notace je přehlednější, ovšem je typograficky náročnější a pro konzistentní zavedení je třeba zavádět duální prostory, což je nad rámec tohoto článku.)\" Pro detailnější porozumění kvantové teorii je vhodné uvažovat obecnější a abstraktnější aparát založený na lineární algebře. Systému je v něm přiřazen Hilbertův prostor, tj. úplný vektorový prostor se skalárním součinem. Každý nenulový vektor představuje možný stav systému a odpovídající vlnovou funkci. Obvykle se přitom vlnová funkce sama používá k reprezentaci abstraktního vektoru. Výhodou abstraktního popisu je výrazné zjednodušení vzorců, kde místo nepřehledných integrálních formulí vystupuje skalární součin stavových vektorů. Zatím jsme pouze řekli, jaká je amplituda pravděpodobnosti naměření určité hodnoty pozorovatelné formula_25, která hraje roli argumentu vlnové funkce. Ovšem výběr pozorovatelné, kterou použijeme k tomuto účelu, je víceméně libovolný. Jaká je ale pravděpodobnost naměření hodnoty formula_54 pozorovatelné formula_43 ve stavu s vlnovou funkcí formula_34? Kvantová teorie tuto amplitudu pravděpodobnosti definuje jako skalární součin formula_34 s vektorem odpovídajícím stavu s ostrou hodnotou formula_54, formula_67. Disponujeme-li systémem ve více kopiích a jsme-li teoreticky schopni všechny kopie uvést do stejného stavu formula_34, můžeme se ptát, jaká bude střední hodnota formula_69 pozorovatelné formula_25 ve stavu formula_34, tj. aritmetický průměr výsledků měření na jednotlivých kopiích systému. Přirozeně, formula_69 je dána váženým aritmetickým průměrem přes všechny možné naměřené hodnoty. Jednotlivé váhy jsou pak určeny pravděpodobností naměření příslušné hodnoty. Tudíž", "section_level": 2}, {"title": "Operátory.", "content": "Každé pozorovatelné veličině formula_43 je přiřazen hermitovský operátor formula_75. Vlastní vektory formula_76 tohoto operátoru reprezentují stavy s ostrou hodnotou pozorovatelné formula_25, tato hodnota formula_78 je pak rovna příslušnému vlastnímu číslu. Taková reprezentace pozorovatelných má nezanedbatelné výhody. Například díky ortogonalitě vlastních vektorů samosdruženého operátoru můžeme operátor rozložit podle následujícího přepisu: Odtud je snadno vidět, že vzorec pro střední hodnotu se zjednoduší na formula_80. Operátory odpovídající kompatibilním veličinám navzájem komutují, naopak nekomutující operátory reprezentují nekompatibilní (komplementární) pozorovatelné veličiny. Operátory také hrají zásadní roli při procesu \"kvantování\" (viz níže).", "section_level": 3}, {"title": "Kvantování.", "content": "Zavedení operátorů je klíčové pro proceduru zvanou \"kvantování\". Kvantováním se nazývá postup vedoucí k „odvození“ kvantových pohybových rovnic ze znalosti příslušného klasického systému. Standardně se postupuje v několika krocích. Je vhodné si uvědomit, že kvantování není exaktní procedura, ale spíš umění najít ke klasickému systému jeho protějšek. Existuje také dost systémů nemajících klasickou analogii, nejjednodušším příkladem je spin elektronu. Problém kvantování je zásadní v teorii pole, kde není možno ve většině případů interagujících polí matematicky rigorózně systém definovat a řešit (tj. určit Hilbertův prostor a definiční obory operátorů a exaktně stanovit platnost použitých metod řešení).", "section_level": 3}, {"title": "Alternativní formulace.", "content": "Kromě standardního postupu užívajícího Hilbertova prostoru a operátorů je, zvláště v teorii pole, populární postup využívající dráhového integrálu, zavedený R. P. Feynmanem. Opírá se o výpočty integrálů přes množinu všech myslitelných trajektorií ve fázovém nebo konfiguračním prostoru. Tento postup umožňuje (teoreticky) předpovídat výsledky měření na kvantovém systému užívaje klasického hamiltoniánu. Vede k relativně jednoduchému zavedení veličin, s nimiž operuje kvantová teorie pole, a k přehlednému odvození poruchových metod. Sám Feynman tvrdil, že k zavedení této formulace ho vedla snaha pochopit vztah klasického a kvantového systému, jenž se zdá ve formalismu dráhového integrálu zřetelnější (k hodnotě integrálu přispívají nejvíce trajektorie pohybující se okolo minima akce - tj. klasické trajektorie). Důvodem, proč není tato formulace užívána dominantně, je jednak prakticky snazší počítání s operátory, a potom především matematická obtížnost pojmu dráhového integrálu. Dráhový integrál nelze definovat přímo dle teorie míry a integrálu (viz též Wienerova míra). Používá se tedy přiblížení pomocí limitní diskretizace, přičemž ožívají nejednoznačnost řazení operátorů v součinech a další problémy (limita přísně vzato neexistuje). Přesto paradoxně tato formulace vede k plodným výsledkům v částicové fyzice.", "section_level": 2}, {"title": "Interpretace.", "content": "Nemožnost pozorovat mikrosvět atomů přímo vedla k tomu, že se jedná pouze o subjektivní interpretace kvantové mechaniky. Existence kolapsu vlnové funkce vedla již v počátcích kvantové teorie k jejímu odmítání či minimálně kritickému postoji ze strany význačných vědců (jmenujme za všechny E. Schrödingera a A. Einsteina - paradoxně dva z těch, kteří se o vznik kvantové teorie zasloužili zásadní měrou), a to z několika různých příčin:", "section_level": 1}, {"title": "Problém definice měření.", "content": "Kolaps nastává podle kvantové teorie v okamžiku měření. Učebnice kvantové teorie obvykle nejdou příliš dál ve výkladu o bližším určení tohoto okamžiku. Standardně se uvažuje \"mikroskopický\" systém, na němž provádíme měření pomocí \"makroskopické aparatury\". V praktickém případě nedělá takové rozlišení žádné potíže - systém je obvykle tvořen jednotlivými atomy, zatímco aparatura může dosahovat rozměrů továrny (nejextrémnějším příkladem jsou obří urychlovače sloužící často pro výzkum vnitřní struktury protonů). Teoreticky ale můžeme libovolně velkou aparaturu zahrnout do zkoumaného systému a v tomto pohledu se kolaps odsouvá až do okamžiku, kdy výzkumník začne pozorovat aparaturu. Můžeme ale do systému zahrnout i mozek výzkumníka atd. Tudíž už samo určení okamžiku kolapsu je nejasné. Viz též příklad Schrödingerovy kočky. V podstatě existují tyto zásadní cesty, jak věc řešit:", "section_level": 2}, {"title": "Problém se speciální relativitou.", "content": "V roce 1935 Einstein, B. Podolsky a N. Rosen publikovali myšlenkový experiment, kterým hodlali zpochybnit úplnost kvantové teorie (EPR paradox). V principu poukazovali na existenci stavů, u kterých měření na jednom místě vede k okamžitému ovlivnění možných výsledků měření v místě vzdáleném a tak k popření principů speciální relativity. Vzhledem k tomu, že experimentátor nemůže „zařídit“, jaký má být výsledek jeho měření (tj. kam má systém zkolabovat), nelze tohoto jevu využívat k šíření informace nadsvětelnou rychlostí. Proto je tento myšlenkový pokus spíše argumentem filozofickým, opírajícím se o přesvědčení, že vlnová funkce je reálný objekt. Autory byl zamýšlen jako podpora teorií se skrytými parametry. Ty tvrdí, že kvantový systém je, podobně jako klasický, určen jednoznačně hodnotami sady parametrů, z nichž ovšem jen některé jsou pozorovatelné. Zbylé skryté parametry, které nejsme schopni zjistit, jsou příčinou neklasického chování kvantových systémů. Podle těchto teorií je výsledek měření systému určen předem a výběr stavu, kam systém zkolabuje, je určen právě skrytými parametry. V době publikování EPR článku se nevědělo, jak zjistit, zda skryté parametry existují. Překvapivě jednoduchý test navrhl John Bell v šedesátých letech. Pomocí Bellových nerovností byla existence skrytých parametrů experimentálně vyvracena. Nadále však není jasné, co lze považovat za kvantové. Nakonec je třeba poznamenat, že často zmiňovaná neslučitelnost obecné relativity a kvantové teorie není důsledkem zmíněného paradoxu s kolapsem. Potíže při slučování obecné relativity a kvantové teorie jsou více technického rázu a týkají se nerenormalizovatelnosti Einsteinovy teorie gravitačního pole. V současné době se jisté naděje na řešení tohoto problému vkládají do přechodu k teorii strun (který se základního postulátu kvantové teorie o kolapsu vlnové funkce netýká).", "section_level": 2}, {"title": "Praktické uplatnění.", "content": "Kvantová teorie hraje nezastupitelnou roli ve fyzice elementárních částic a fyzice pevných látek, atomové a molekulové fyzice a jejich prostřednictvím i v astrofyzice, fyzikální chemii a dalších oborech včetně medicíny. Bez kvantové teorie by pravděpodobně nebyly zkonstruovány polovodiče, neexistovala by jaderná energetika, některé moderní materiály jako uhlíková vlákna, lasery, apod. Pravděpodobně by také byly na mnohem nižší úrovni mnohé diagnostické a léčebné metody využívající radiofarmak a zářičů. Kvantová teorie zásadním způsobem ovlivnila smýšlení lidí o světě. Pravděpodobnostní charakter jejích předpovědí zasadil silnou ránu mechanistickému determinismu, silnému ve filozofii osmnáctého a devatenáctého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantová fyzika je soustavou fyzikálních teorií, která souběžně s teorií relativity ve 20. století předefinovala do té doby platné základy klasické fyziky. Zatímco teorie relativity vysvětluje především kosmologické otázky týkajících se velkých celků, kvantová fyzika se primárně týká nejmenších, tzv. elementárních částic. Obě teorie, které se experimentálně potvrdily, se však nedaří sloučit do jednoho funkčního celku, tzv. teorie všeho. ", "tgt_summary": "La physique quantique est l'appellation générale d'un ensemble de théories physiques nées au qui décrivent le comportement des atomes et des particules et permettent d'élucider certaines propriétés du rayonnement électromagnétique. ", "id": 542102} {"src_title": "Matylda Anglická", "tgt_title": "Mathilde l'Emperesse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Matylda byla dcera anglického krále Jindřicha I. a jeho první ženy Matyldy Skotské. Jako dítě byla zasnoubena s o mnoho let starším císařem Jindřichem V., za kterého se také ve dvanácti letech provdala. Svatba se konala roku 1114 v Mohuči. Mladá nevěsta však svému choti potomky nedala. Roku 1120 nečekaně zahynul následník trůnu Vilém Adelin při potopení \"Bílé lodi\" během plavby přes Lamanšský průliv. Stala se tak jedinou dědičkou anglického trůnu a po smrti svého manžela roku 1125 se na pokyn otce vrátila jako vdova do rodné Anglie. Aby jí otec zajistil postavení následnice trůnu, přiměl anglickou šlechtu, aby ji uznala za svou příští panovnici a 17. června 1128 ji v Le Mans provdal za Geoffroye z Anjou, který ovládal rozsáhlá území na severu Francie. Toto manželství nebylo příliš šťastné. Matylda byla o jedenáct let starší než Geoffrey, byla velmi tvrdohlavá a soudobé prameny o ní s oblibou říkají, že byla příliš mužská a panovačná. I přesto se manželům podařilo zplodit tři syny, z nichž nejstarší Jindřich později úspěšně uplatnil rodový nárok na trůn. Po smrti krále Jindřicha I. roku 1135 se anglická šlechta vzepřela tomu, že by jim měla panovat žena a raději uznala za krále jejího bratrance Štěpána z Blois, jenž byl synem sestry zesnulého krále. Matylda okamžitě zorganizovala odboj, který vedl její polorodý bratr Robert, hrabě z Gloucesteru, jeden z nejpřednějších anglických šlechticů. Situace v zemi vyústila v občanskou válku, která trvala téměř dvacet let. Země byla rozdělena mezi dva tábory, které střídavě nabývaly vrchu a ustupovaly. Postupem času se Matyldiny šance na získání trůnu zmenšovaly, protože mezi šlechtou nebyla oblíbená a její manželství s rovněž neoblíbeným hrabětem z Anjou jí také neprospělo. I když byla část šlechty ochotna uznat nárok Matyldy jako Jindřichovy dcery, jejího muže jako krále odmítali svorně všichni. Roku 1147 zemřel Robert z Gloucesteru, čímž Matyldina strana přišla o vůdce. Její manžel anglickou válku nikdy nepodporoval, a tak situace vypadala beznadějně. Nečekaně se ale do čela odporu proti Štěpánovi postavil Matyldin čtrnáctiletý syn Jindřich, který se velmi brzy projevil jako schopný vojevůdce a taktik. Štěpánova slabost, rozvrácená situace v zemi a v neposlední řadě i nepopularita Štěpánova dědice Eustacha vydláždily mladému Jindřichovi cestu k trůnu. Roku 1153 (po Eustachově smrti 17. srpna 1153) smlouvou z Wallingfordu Štěpán oficiálně Jindřicha jmenoval svým následníkem. O rok později Štěpán zemřel. Tak se Matyldin nárok na trůn realizoval v osobě jejího syna, který nastoupil na trůn jako Jindřich II. Hrdá císařovna, jak se po celý svůj život nechala s ohledem na své první manželství titulovat, do Anglie již nikdy nevkročila a nezúčastnila se ani synovy korunovace. Nadále mu ale pomáhala se správou kontinentálního panství a ke konci svého života se uchýlila do kláštera. Zemřela roku 1167 a byla pohřbena v normandském klášteře Bec. Roku 1847 byly její ostatky přeneseny do rouenské katedrály Notre-Dame.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda Anglická (7. února 1102, Winchester – 10. září 1167, Rouen), známá též jako \"císařovna Matylda\", byla římská císařovna a hraběnka z Anjou, neúspěšná kandidátka na anglický trůn.", "tgt_summary": "Mathilde l'Emperesse est une princesse de la maison de Normandie née vers le, probablement à Sutton Courtenay dans l'Oxfordshire, et morte le à Rouen, en Normandie. Impératrice du Saint-Empire romain germanique, elle revendique le trône du royaume d'Angleterre contre Étienne de Blois. Leur lutte, une longue guerre civile surnommée « l'Anarchie », dure de 1135 à 1153. ", "id": 2275352} {"src_title": "Filip II. August", "tgt_title": "Philippe II Auguste", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Král Ludvík VII. toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu, a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne. Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou provdala za macešina bratra a ženich o osmnáct let starší než nevěsta se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále. Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván \"Božím darem\". Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul a ztratil i způsobilost k vládě. Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a kde nemocný král se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu dokonce i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou. Filip se hned na počátku vlády projevil jako obratný diplomat a chopil šance v podobě napjatých vztahů v Anglii. Chytrou manipulací se mu podařilo střídavě ovlivňovat syny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, které tak dostal pod svůj vliv. Podařilo se mu starého krále s pomocí jeho synů porazit a tak ještě víc upevnil svou pozici.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí křížová výprava a vztah k Anglii.", "content": "Roku 1190 i přes jisté neshody ustanovil čerstvě ovdovělý Filip svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, do čela regentské rady po dobu své nepřítomnosti v zemi a společně s novým anglickým králem Richardem se zúčastnil třetí křížové výpravy. 4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili oba králové z Vézelay směrem na Lyon a poté přes Sicílii do Svaté země. Během výpravy se spory mezi impulzivním Richardem a klidným Filipem vyhrotily. Richard se zaplétal do mezinárodní politiky, čímž průběh tažení značně zpomaloval a to Filip nehodlal tolerovat. Během obléhání Akkonu vážně onemocněl a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Při návratu do vlasti si vypíchl oko. Richard Lví srdce se při svém návratu do Anglie dostal do německého zajetí. Filip situace využil a spojil se s Janem Bezzemkem, který se snažil Anglii ovládnout a získat tak výhody v podobě diplomatických ústupků i územních zisků. Když se Jan stal po Richardově smrti anglickým králem, Filip zahájil ještě silnější tlak a postupně oslaboval moc Anglie nejen na kontinentu, ale podněcoval i vnitřní konflikty, které nadále oslabovaly Janovu moc. Roku 1204 získal Normandii a roku 1206 už mu patřila většina anglického území v severní Francii. Tuto svou snahu završil roku 1214 v bitvě u Bouvines. Tím se Francie stala vůdčí zemí v Evropě a Filip II. August tak dokončil dílo, započaté jeho otcem.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost krále.", "content": "Osobnost krále Filipa byla na svou dobu velmi netypická. Ačkoli se zúčastnil křížové výpravy, nikdy nebyl prototypem válečníka. Údajně se bál koní a nevynikal zvláštní silou. Jeho předností bylo ale logické myšlení a obratná diplomacie, díky které se šikovně pohyboval na šachovnici evropské politiky. Byl ale velmi rozhodný a pokud bylo třeba, dokázal se postavit i do čela vojska. Doboví kronikáři o něm mluvili jako o \"pohledném muži hezké postavy, veselé tváře, s pleší, brunátné pleti, který se rád napije a dobře nají.\"", "section_level": 1}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "28. dubna 1180 se jako patnáctiletý oženil s desetiletou Isabelou, dcerou henegavského hraběte Balduina V. a Markéty, dcery Dětřicha Alsaského. Ta do manželství krom plavé krásy, jíž se vyznačoval její rod, přinesla hrabství Artois. Sňatek měl utužit Filipovo spojenectví s Isabeliným strýcem, flanderským hrabětem Filipem, které mělo být protiváhou proti dvorské klice královny Adély a jejích bratrů.Filipův otec téhož roku zemřel a mladí manželé usedli na královský trůn. Roku 1187 se narodil syn Ludvík, o tři roky později Isabela ve dvaceti letech na následky těžkého porodu dalšího dítěte i s dítětem zemřela. Ovdovělý Filip se poté oženil ještě dvakrát. Své postavení v boji proti Anglii se snažil posílit sňatkem s dánskou princeznou Ingeborg, dcerou Valdemara I., od kterého si sliboval námořní pomoc, ke které ale nikdy nedošlo. Tento sňatek uzavřený 15. srpna 1193 v Amiensu také způsobil obrovský skandál, když Filip svou ženu zapudil údajně ihned po svatební noci a usiloval o anulaci manželství. Ingeborg se ale odmítala vzdát postavení francouzské královny, za což ji Filip na několik let držel v domácím vězení. I přesto, že papež Innocenc III. odmítl sňatek zrušit, oženil se Filip o tři roky později (1196)se znovu s Anežkou Meránskou, dcerou meránského hraběte Bertolda a jeho druhé choti Anežky z dynastie Wettinů, a v tomto svazku vytrval i přes církevní klatbu, která na něj byla uvalena. Interdikt přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons. Poté byla zpět ke dvoru povolána zapuzená Ingeborg a Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201 zemřela. Z jejích tří dětí přežila dcera Marie a syn Filip Hurepel, které papež 2. listopadu 1201 uznal královými dědici. Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal Filip i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami. Neschopnost pohlavního aktu pravděpodobně platila pouze pro styk s Ingeborg, protože se králi v rozmezí let 1205–1209 podařilo zplodit levobočka.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Filip II. zemřel na malárii v sedmapadesáti letech. Tělo zesnulého bylo převezeno do Paříže a se vší pompou pohřbeno v královské nekropoli v Saint-Denis a dokonce se po nějakou dobu uvažovalo o jeho možném svatořečení, což ztroskotalo na králově neuspořádaném manželském životě. Drahými kovy bohatě zdobený náhrobek neušel pozornosti několika kronikářů, kteří jej zmínili ve svém díle. Na svou velkolepost doplatil při anglické okupaci Francie v letech 1420 až 1435, kdy byl společně s náhrobky Ludvíka VIII. a Ludvíka IX. roztaven a zlato a stříbro použito k financování války. Po králově smrti na krátkou dobu nastoupil na francouzský trůn jeho syn z prvního manželství s Isabelou Henegavskou Ludvík VIII. Na Filipovo silné postavení navázal až jeho vnuk, Ludvík IX. Svatý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip II. August (francouzsky \"Philippe Auguste\"; 21. srpna 1165 Paříž – 14. července 1223 Nantes) byl francouzským králem, který přispěl ke sjednocení Francie a odstranění vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek.", "tgt_summary": "Philippe dit « Auguste », né le à Paris et mort à Mantes le, est le septième roi (1180-1223) de la dynastie des Capétiens. Il est le fils héritier de et d'Adèle de Champagne. ", "id": 899912} {"src_title": "Zkrocená hora", "tgt_title": "Le Secret de Brokeback Mountain", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Ennis del Mar vyrostl na malém nuzném statku ve Wyomingu u hranic s Utahem. Byl vychován starším bratrem a sestrou, poté co jejich rodiče přišli o život při dopravní nehodě. Otec s matkou zanechali dětem jen 24 dolarů v hotovosti a statek se dvěma hypotékami. Bez středoškolského vzdělání a vyhlídek na povolání vyrostl Ennis těžkou prací a ve strádání. Zasnoubil se s Almou Beersovou a šetří peníze na zakoupení malého kusu půdy. Když se na jaře 1963 uchází o místo u zprostředkovatelské agentury pro zemědělský personál, má již ranou část života za sebou. Zakotví jako pastýř v jednom wyomingském podniku zabývajícím se chovem ovcí, kde se seznámí se stejně starým Jackem Twistem. Jack pracuje na Zkrocené hoře již druhý rok. Tento dobře vypadající tmavovlasý muž s živým smíchem horuje pro vše, co souvisí s rodeem. Oba přebírají tisíc bahnic s jejich jehňaty a vydávají se nahoru na pastviny nad hranici lesa. Zatímco Ennis zůstává v táboře, musí Jack noci trávit u ovcí a několik hodin denně pendlovat mezi táborem a pastvinami. Oba mladí muži jsou stejného rázu a rychle se spřátelí, když se u táborového ohně baví o koních, rodeu a rvačkách. Oba začínají s respektem naslouchat jeden druhému a těší se ze společníka, kterého by se ani jeden nenadál. Ennis dokonce převezme Jackovy nepříjemné hlídky a nakonec sám pendluje mezi pastvinami a táborem. Z přátelství se však vyvine něco víc, když je Ennis jednoho dne příliš opilý, aby se vydal zpět k pasoucím se ovcím, a stráví noc v táboře s Jackem. Nemluví o sexu a odbývají jej jako jednorázovou záležitost, když k němu dojde. Samozřejmě není podle jejich vlastních slov ani jeden homosexuální, ale přesto brzy zapomenou na ovce a nejen v noci ve stanu, nýbrž i ve dne a večer v záři ohně se věnují společnému sexu. Když pak v srpnu shánějí stáda z hory dolů, cítí se Ennis sklíčeně, protože se musí odloučit od Jacka. Ennis se vrací zpět k Almě, s níž je zasnouben, a po třech měsících se s ní ožení a odstěhuje do města Rivertonu v Utahu. O čtyři roky později má Ennis s Almou dvě dcery a na svého starého přítele Jacka již vlastně zapomněl, když dostane dopis o Jackově brzkém příjezdu do Rivertonu. Ennis se nemůže shledání se svým přítelem dočkat a nasadí si svůj nejlepší klobouk. Podlehnou své vášni a při setkání se políbí, nic nedbajíce na to, že Alma svého muže pozoruje s Jackem z příšeří schodiště. Jack jezdil v Texasu na býcích a oženil se s Lureen (ztvárněnou Anne Hathawayovou), dcerou bohatého průmyslníka. Je otcem osmiměsíčního syna, jak s hrdostí oznámí. Přesto se oba opijí a skončí nakonec v nejbližším motelu. Ennis a Jack se navzájem milují, ale neodváží se k tomu kroku, aby opustili ženy a děti a navázali společný vztah. Především Ennis je proti společné budoucnosti, protože si ještě přesně vybavuje zážitek z dětství, kdy byl jeden homosexuální statkář kvůli svému životu s jiným utýrán k smrti. Dohodnou se proto, že odteď se budou pravidelně setkávat, a dvakrát ročně spolu tráví čas na údajných rybářských výletech. Alma o jejich tajemství ví, mimoto jí vadí, že pořád musí k Ennisovu skrovnému příjmu vydělávat navíc. Když je dcerám sedm a devět let, nechá se s Ennisem rozvést a bere si obchodníka s potravinami z Rivertonu, pro kterého celé roky pracovala. Ennis brzy opět přijme práci na statku a stěhuje se napříč Wyomingem. V následujících letech se Ennis a Jack potkávají sporadicky a podnikají výlety do liduprázdných hor. Ale čas jim plyne a zejména Jack je nešťastný z jejich situace. Tak dojde v roce 1983, dvacet let po jejich prvním setkání, při společném výletu ke sporu; poté se Jack dozví, že jejich další setkání s Ennisem se bude muset odložit. Oba se nicméně rozejdou v dobrém. O několik měsíců se Ennis dozví o Jackově smrti: při poruše na automobilu ho prý ráfek pneumatiky, kterou chtěl napumpovat, udeřil do obličeje. Zemřel ve věku 39 let. Ennis si vzpomene na starý příběh z dětství a není si jist, zda Jack zemřel přirozenou smrtí. Jede za Jackovými rodiči do Lightning Flat, aby vyplnil poslední přání svého přítele a rozsypal jeho popel na Zkrocené hoře. Dozvídá se, že Jack navštěvoval rodiče každý rok a vždy se zmiňoval, že se hodlá rozvést a že chce s Ennisem nedaleko vybudovat srub a obhospodařovat statek rodičů. Několik měsíců před svou smrtí se však rozhodl s jedním sousedem z Texasu dlouho plánovaný sen uskutečnit a Ennis pochopí, že Jackova smrt pravděpodobně nebyla nehoda. V Jackově starém pokoji objeví pod jednou košilí svého přítele, kterou měl na sobě při jejich prvním setkání, svou starou košili, kterou postrádal od léta na Zkrocené hoře – Jack ji nosil na sobě. Na konci Jackův otec odmítne Ennisovi dovolit rozptýlit Jackův popel na Zkrocené hoře. O pár týdnů později si Ennis koupí pohlednici, na které je obraz Zkrocené hory, a připíchne si ji na stěnu svého obytného vozu, pod ni pak zavěsí ony dvě staré košile. V té době se Ennis se snaží překonat bolest ze smrti milovaného.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film vydělal 83 milionů dolarů v Severní Americe a 95 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal 178 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 14 milionů dolarů. V Severní Americe byl uveden limitovaně 9. prosince 2015 a z pěti kin vydělal za víkend 547 425 dolarů, poté byl uveden do více kin v lednu. Za první víkend vydělal 185 tisíc dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 236 započtených recenzí 87 procen. Na serveru Metacritic snímek získal z 41 recenzí 87 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi je snímek oceňován na 79%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zkrocená hora (angl. \"Brokeback Mountain\") je americký film, který natočil v roce 2005 tchajwanský režisér Ang Lee podle stejnojmenné povídky americké spisovatelky Edny Annie Proulxové, zveřejněné poprvé v říjnu 1997. Několika oceněními vyznamenaný film vypráví o homosexuálním vztahu dvou kovbojů ve Wyomingu šedesátých až osmdesátých let 20. století. ", "tgt_summary": "Le Secret de (\") ou Souvenirs de au Québec et au Nouveau-Brunswick, est un film dramatique américain réalisé par Ang Lee, sorti en 2005, inscrit au National Film Registry en 2018. ", "id": 2353579} {"src_title": "Heraltice", "tgt_title": "Heraltice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Osada vznikla někdy ve 12. století. Nejstarší písemná zpráva je z roku 1256, kdy se zmiňuje jako purkrabí znojemský Radslav z Heraltic. Ve 12. nebo 13. století měla být vesnice založena jako farní vesnice a předána jako léno rodu Heraltických. V roce 1327 zaměnili potomci Radslava Našeradice s klášterem v Louce za Pokojovice a Rokytnici. Po roce 1327 proběhlo o majetek heraltický mnoho soudních sporů, kdy často tvrz nebo další majetky jako panský dvůr měnily majitele. V roce 1468 po válce s Uhry byly vesnice poblíž Heraltic velmi zpustošeny a opuštěny a již nebyly obnoveny. Soudy o majetek v Heralticích však trvaly nadále, potomci Oldřicha z Heraltic a Oldřicha z Miličína se soudili v roce 1481 o část tvrze a další majetky. V roce 1491 byl majetek potvrzen Přibíkovi z Miličína a ten v roce 1505 již svobodný majetek prodal Zdeňkovi a Burianovi z Valdštejna a tím se Heraltice staly majetkem brtnického panství. Menší část Heraltic však nadále patřila Janu z Heraltic. Po sporném obsazení fary však byl odsouzen a roku 1522 mu byl majetek zabaven a Jan zemřel a s ním vymřel i rod z Heraltic. Roku 1519 měly získat Heraltice právo odúmrti, roce 1536 měly být Heraltice pusté a byly prodány Jihlavě Janem Trčkou z Lípy. Na konci 14. století byla fara obsazena nekatolíky, ale roku 1620 se stala opět katolickou, v roce 1662 vznikla v Heralticích škola, nová budova však byla postavena až v roce 1787 a následně pak zděná budova až v roce 1817, kdy ji investoval kníže Collalto. Ta pak byla v roce 1878 rozšířena na dvojtřídku a následně pak byla v roce 1901 postavena nová budova. V roce 1716 byl také přestavěn kostel a kolem roku 1790 ještě existovala heraltická tvrz, nicméně již byla značně pobořena. Kolem roku 1660 vznikla obec Heraltice, dokladem toho je pečeť, v tu dobu se obec opět stala významnější, její součástí měl být Krahulov, Markvartice, Chlístov, Hvězdoňovice a Pokojovice. V roce 1709 však vesnici značně poničil velký požár, stejně tak pak i v roce 1761. V roce 1790 pak byla postavena velmi moderní nová budova fary, protože předchozí shořela při požárech. V roce 1869 se od Heraltic osamostatnil Krahulov a v roce 1873 Markvartice a Chlístov. V roce 1887 byl v obci panský dvůr, zámek a úřad. V roce 1894 vznikl v obci sbor dobrovolných hasičů a v následujících několika letech i spořitelna, lidová knihovna a ochotnické divadlo. Během první světové války zahynulo několik občanů Heraltic, mezi legionáři bylo alespoň 6 heraltických mužů. V roce 1919 se osamostatnily Hvězdoňovice a Pokojovice. V roce 1922 pak byla ve vsi založena sokolská jednota, v roce 1926 byla uspořádána sbírka mezi občany na nové zvony za ty, které byly zabaveny během války - celkem bylo vybráno více než 16 tisíc Kčs a byly zakoupeny 3 zvony. V letech 1927 a 1928 byl rozprodán panský dvůr a jeho pozemky a v roce 1930 byla do obce zavedena elektřina. Kolem 30. let 20. století byl připraven projekt tzv. Třebíčského vodovodu, výstavba začala v roce 1932 a dokončena byla v roce 1937, Heraltice se však i přes blízkost a původní plány k vodovodu nepřipojily. Během druhé světové války obec nebyla výrazně poškozena, nicméně 27 občanů obce bylo nuceně nasazeno a Josef Čermák ze Sokola byl popraven v Osvětimi. V dubnu roku 1942 byly opět zrekvírovány zvony a místo nich byla o rok později zakoupen rozhlasový reprodukto na věž. V roce 1944 byly spojeneckými bombardéry nedaleko Chlístova shozeny bomby a v září téhož roku spadl nedaleko hájovny německý bombardér, kdy při nehodě zemřeli 3 němečtí vojáci. Dne 9. května roku 1945 do obce dorazila Rudá armáda, při příjezdu ruských vojáků byla postřelena jedna z občanek obce. Roku 1946 byl vybudován veřejný rozhlas a mezi lety 1947 a 1948 byla vystavěna kanalizace, v roce 1948 byl také postaven kulturní dům, který se tak stal prvním postaveným kulturním domem v okrese Třebíč. V dubnu 1951 se v Heralticích objevil agent STB Ladislav Malý, který se vydával za agenta americké tajné služby a ti, kdo s ním spolupracovali byli později zatčeni. V tzv. procesu babického případu pak byli manželé Kopuletovi z hájenky, kde se schoval agent Malý s komplicem odsouzeni - František Kopuletý byl odsouzen k trestu smrti, jeho manželka na 20 let vězení. V rámci babického procesu byl zatčen i Antonín Ježek a propuštěn byl až po té, co slíbil, že vstoupí on i další občané do JZD. JZD bylo v Heralticích založeno téhož dne - tj. 17. července 1957. V roce 1960 se pak sloučilo s JZD Pokojovice a nově se nazývalo \"JZD Podlesí\". Mezi lety 1965 a 1969 byly Heraltice napojeny na tzv. třebíčský vodovod a v roce 1964 byly opět sloučeny obce Heraltice a Pokojovice, kdy Pokojovice byly podřízenou obcí Heraltic. Mezi lety 1973 a 1974 byl zrušen původní rybník, roku 1975 pak bylo JZD sloučeno s JZD Okříšky. Mezi lety 1975 a 1977 bylo postaveno velké koupaliště, spolu s ním byl zrušen tzv. Nový rybník, v roce 1979 pak byly ještě přistavěny šatny a mezi roky 1979 a 1981 pak i čistička odpadních vod. V roce 1980 byly Heraltice začleněny pod Okříšky a v roce 1986 pak byla zrušena místní škola. V roce 1991 se pak Heraltice opět osamostatnily. V roce 1989 v obci vznikla organizace Občanského fóra a vedení buňky OF začalo jednat o znovuotevření školy, ta pak byla otevřena 1. září 1990. Od ledna roku 1991 opět byly Heraltice odpojeny od Okříšek. V roce 1995 byl do obce zaveden telefon a roku 1997 byl schválen územní plán, roku 1998 pak byla obec plynofikována. Kolem roku 2003 byla zahájena výstavba muzea hasičské historické techniky. Od roku 2004 je v Heralticích otevřeno muzeum hasičské historické techniky. Dne 12. dubna 2007 byl obci vrácen status městyse. V letech 1990–2002 působil jako starosta Lubomír Málek, v letech 2002–2010 působil jako starosta Ing. Jan Lazárek, od roku 2010 tuto funkci vykonává Tomáš Málek.", "section_level": 1}, {"title": "Zábava a recese.", "content": "Od počátku nového milénia se pořádají v Heralticích nové kulturní, sportovní a zábavné události, které kladou důraz na recesi, zábavu a pobavení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Heraltice (, starší názvy též de Heroltitz, de Herarltycz, in oppido Erharticz, de Heraltich, Heráltice (1854), Nové Heraltice (1596)) jsou městys ležící západně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 559 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Žije zde obyvatel. První zmínka o obci pochází z roku 1277. Obec se jmenuje po zakladateli jménem Heralt (z německého Erhard nebo Gerard).", "tgt_summary": "Heraltice est un bourg () du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1836318} {"src_title": "Fritz X", "tgt_title": "Fx 1400 Fritz X", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Pro řízení pumy sloužily spoilery, ty byly ovládány elektromagneticky (v Německu dostupné hydraulické systémy se za nízkých teplot ukázaly jako nespolehlivé). Protipancéřová bojová hlavice byla naplněná amatolem a TNT v poměru 40 : 60 nebo 50 : 50 se zapalovačem firmy Rheinmetall. Dvě řady velkých lisovaných kuliček TNT zabalených v hnědém papíru byly umístěny podél osy Fritze. Celou základnu obklopoval přibližně 28 mm silný odlitek čistého TNT. Hlavice obsahovala celkem 300 kilogramů silné trhaviny.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové akce.", "content": "Fritz X zasáhl do boje poprvé v polovině roku 1943. Nejničivější akcí byl nálet několika bombardérů Dornier Do 217, které 9. září 1943 zaútočily na italskou flotilu, plující po italské kapitulaci na Maltu k internaci. Bitevní loď Roma byla dvakrát zasažena, jedna puma pronikla trupem lodi a vybuchla pod ním v moři, zatímco druhá přivedla k výbuchu přední sklady munice. Jedna z nejlepších lodí italského námořnictva se během třiceti minut rozlomila a potopila. Bitevní loď Italia (ex \"Littorio\"), sesterská loď \"Romy\", byla zasažena jednou pumou a těžce poškozena. U italského města Salerna byl 11. září 1943 napaden americký lehký křižník USS Savannah skupinou německých bombardérů Dornier Do 217 a jeho protiletecká obrana nedokázala zastavit přilétajícího Fritze, který prořízl pancéřovanou dělovou věž číslo 3, prošel skrz tři paluby a explodoval v manipulační místnosti. To vyvolalo sekundární výbuchy ve zbraňové místnosti. Celá série výbuchů zabila asi 200 členů posádky. Křižník byl těžce poškozen, ale mohl rychle opustit oblast vlastní silou. Další skupina bombardérů napadla 16. září 1943 britskou bitevní loď HMS Warspite. Jedna z raných verzí Fritze pronikla do jejího trupu a zevnitř začala trhat její jednotlivé paluby. Způsobila obrovské poškození celé lodi a prorazila velké díry ve spodní části jejího trupu. Bitevní loď potom s velkými obtížemi doplula na ostrov Malta k částečné opravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fritz X byl běžný název pro Německou řízenou pumu; mezi další názvy patří Ruhrstahl SD 1400 X, Kramer X-1, PC 1400X nebo FX 1400. Byla vyvíjena od roku 1939 týmem pod vedením německého specialisty Ing. Maxe Kramera v Berlíně v ústavu DVL, a úspěšně použita během druhé světové války. ", "tgt_summary": "Le Fx 1400 Fritz X est une bombe planante wunderwaffe guidée par radio destiné à la lutte antinavire conçue par le complexe militaro-industriel allemand durant la Seconde Guerre mondiale.", "id": 1627192} {"src_title": "Trebišov", "tgt_title": "Trebišov", "src_document": [{"title": "Polohopis.", "content": "Okolí Trebišova tvoří převážně zemědělský kraj. Dominantami jsou úrodné lány, ovocné sady, zelené zahrady, lužní lesy s přírodními rezervacemi a malebné pahorkatiny se scenérií Slanských vrchů, které poskytují možnosti pro rekreaci a odpočinek. Součástí regionu je tokajská vinařská oblast. Trebišov jako centrum jižního Zemplína se rozprostírá v jihozápadní části Východoslovenské nížiny. Nachází se v nadmořské výšce 109 m n. m. většinou na pravém břehu potoka Trnávka. Město leží 48 km východně od Košic, 12 km jižně od Sečovcí, 25 km jihozápadně od Michalovců a 30 km severně od pohraničního města Sátoraljaújhel.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Městem vede cesta I / 79 (Vranov nad Topľou - Slovenské Nové Mesto).", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová.", "content": "Nachází se zde autobusové nádraží ze kterého vyjíždí autobusové linky do okolních měst a vesnic,v provozu jsou také tři linky MHD.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Přes město vedou železniční tratě Trebišov - Vranov nad Topľou a Michaľany - Łupków a širokorozchodná železniční trať Užhorod – Haniska pri Košiciach.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Ve městě působí i ochotnický soubor Divadlo \"G\", které působí pod vedením Júlia Galgana, divadlo funguje již od roku 1956. Vedle Divadle \"G\" působí i divadlo \"Malé G\", které je složené ze studentů gymnázia. Soubor Divadlo \"G\" je známé po celém Slovensku, zúčastnilo se mnoha soutěžních přehlídek. Divadlo \"G\" znají i zahraniční Slováci z Rumunska, Polska, Maďarska, aj.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna.", "content": "V prostorách Městského kulturního střediska sídlí od roku 1986 Zemplínska knihovna v Trebišově, která je regionální veřejnou knihovnou pro okres Trebišov. V knihovním fondu se nachází přes 50 000 dokumentů. Knihovna realizuje bohatou klubovou činnost, mnoho kulturně-vzdělávacích akcí pro širokou veřejnost. Každoročně se zapojuje do Týdne Slovenských knihoven a také do projektu V4 Celé Slovensko čte dětem / Vyšehrad čte dětem, v létě organizuje Festival dětské knihy a týdenní dětský letní čtenářský tábor Knihovníček.", "section_level": 2}, {"title": "Městský park.", "content": "Městský park má rozlohu 62 ha. Vznikl koncem 18. století podle vzoru anglických parků. Dřeviny vysazené v parku byli dovezené z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Seznam slovenských měst", "section_level": 1}], "src_summary": "Trebišov (maďarsky \"Tőketerebes\", německy \"Trebischau\") je okresní město na jihovýchodě Slovenska v Košickém kraji v Zemplínském regionu, je hospodářským a správním centrem regionu. První písemná zmínka je z roku 1254.", "tgt_summary": "Trebišov (allemand : \"Trebischau\" ; hongrois : \"Tőketerebes\") est une ville de région de Košice, en Slovaquie, dans l'ancien comitat hongrois de Zemplín.", "id": 604763} {"src_title": "Fritjof Capra", "tgt_title": "Fritjof Capra", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Fritjof Capra se narodil ve Vídni, kde na místní univerzitě získal v roce 1966 titul Ph.D. v oboru teoretické fyziky. Poté se zabýval výzkumem v oblasti kvantové fyziky na pařížské univerzitě (1966–68), kalifornské univerzitě v Santa Cruz (1968–70), londýnské univerzitě (1971–74) a na kalifornské univerzitě v Berkeley (1975-88). Na kalifornské univerzitě v Santa Cruz a v Berkeley působil i jako pedagog. Vyučuje na Schumacher College, mezinárodním centru pro studia ekologie v Anglii. Mimo výzkumů v oboru fyziky a systémové teorie se Capra po dobu více než třiceti let zabývá filozofickými a sociálními důsledky současného pojetí vědy. Toto téma prezentoval ve všech svých knihách, více než 50 televizních rozhovorech a dokumentárních filmech a ve světovém tisku. Caprovi byl věnován první díl série BBC \"Beautiful Minds\" (2002). Capra spoluzakládal Centrum pro ekogramotnost (Centre for Ecoliteracy) v Berkeley, USA. Toto středisko se zabývá propagací ekologických témat ve školství a nabízí ekosemináře pro firemní management. Fritjof Capra žije spolu se svou ženou a dcerou v Berkeley (Kalifornie, USA).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "\"Tao fyziky\" (1975) hledá souvislosti mezi teoriemi „nové fyziky“ a koncepcemi taoismu, buddhismu, zenu a hinduismu. Capra tak vytváří novou holistickou vizi světa, kombinující moderní vědu a starou orientální filozofii. Práce \"Bod obratu\" (1982) je polemikou o vlivu karteziánsko-newtonovského pojetí vědy a světonázoru na všechny současné vědní obory. Capra požaduje syntetizující pohled na svět a novou vizi reality. Na knize se podíleli významní světoví vědci, například Hazel Hendersonová nebo Stanislav Grof. Na základě knihy vznikl i film \"Mindwalk\" (1990), režírovaný Caprovým bratrem Berntem, v hlavní roli s Liv Ullmannovou. \"Tkáň života\" (1996) představuje osnovu nové vědecké teorie života, opírající se o kritický rozbor historie přírodních věd, o matematiku komplexity a zejména o teorii disipativních struktur a teorii sebeutváření. Propaguje holistické vidění světa a systémový přístup, chápe svět jako síť vzájemně propojených a na sebe působících vztahů – od buněk a pletiv přes organismy, ekosystémy a sociální systémy až k planetárnímu systému Gaia. Capra je dále autorem knih \"Uncommon Wisdom\" (\"Neobvyklá moudrost\", 1988) a \"The Hidden Connections\" (\"Skrytá spojení\", 2002). Spolupodílel se na pracích \"Green Politics\" (\"Zelená politika\", 1984), \"Belonging to the Universe\" (\"Součást vesmíru\", 1991), \"EcoManagement\" (1993) a \"Steering Business Toward Sustainability\" (\"Nasměrování byznysu směrem k udržitelnému rozvoji\", 1995)", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Ve všech svých dílech se Capra snaží sdělit, že „\"vše na světě je navzájem skrytě propojeno\"“. Z toho vychází jeho požadavek na přechod západní, resp. globální kultury od moderního aristotelsko-karteziánského paradigmatu k paradigmatu postmodernímu, holistickému či integrativnímu. Capra tvrdí, že věda zkoumala předměty svých zájmů na základě mechanistických, snadno kvantifikovatelných modelů, zatímco realita je svou podstatou holistická. Matematika komplexity, teorie disipativních struktur a teorie sebeutváření nahrazují tradiční analyzující postupy a metody. Zatímco zastánci mechanistického modelu tvrdí, že veškeré biologické fenomény mohou být vysvětleny pojmy fyziky a chemie, vitalisté postulují existenci nefyzikálního „koordinátora“ řídícího životní procesy, které se svou podstatou vzpírají mechanistickým vysvětlením. Capra ve svých dřívějších dílech propagoval jako vhodné paradigma „novou fyziku“, později ji však nahradil daleko šířeji pojatým koncepčním rámcem, vizí reality, ve které je život v samém středu pozornosti. Za ideální filozofický a duchovní kontext pro toto nové vědecké paradigma od počátku pokládá filozofickou školu „hlubinné ekologie“.", "section_level": 1}, {"title": "Vize blízké budoucnosti podle F.Capry.", "content": "„Na konci tohoto (myšleno dvacátého) století jsme svědky dvou vývojů, kterou budou mít oba obrovský dopad na život v příštím století. Oba tyto vývoje přímo souvisí se sítěmi a oba se také týkají radikálně nových technologií. Jeden z nich, z těchto vývojů, představuje růst globálního kapitalismu a této společnosti sítí. Druhý vývoj souvisí s vytvořením udržitelných společností, které by byly ekogramotné a které by vycházely z návrhů nebo plánů, které by bylo možné nazývat ekoplánem. Globální kapitalismus v současné době využívá elektronických sítí a cílem globální ekonomiky je i nadále maximalizovat bohatství a moc elit v této společnosti sítí – network society. Naopak cílem ekoinženýrů je maximalizovat udržitelnost života. Tyto dva scénáře, z nichž každý vychází z existence složitých sítí a velice moderních technologií, se blíží k bodu, kdy dojde ke kolizi. Společnost sítí – network society – ničí místní komunity a proto je neudržitelná. Je založená na základní hodnotě kapitalismu, tzn. dělání peněz jen pro peníze a jaksi odstraňuje z této rovnice všechny ostatní ceny. Přesto si ale myslím, že lidské hodnoty se mohou změnit. Nejedná se o přírodní zákony. Stejné elektronické sítě, které umožňují finanční a informační toky mohou mít přece i jiné hodnoty. A tyto jiné hodnoty mohou tvořit tyto sítě. Problémem a úkolem pro nás, pro 21. století, je právě změnit tento hodnotový systém a přenést ho do společnosti sítí pro potřeby lidské spravedlnosti a ekologické udržitelnosti.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. Fritjof Capra, Ph.D. (* 1. února 1939) je americký fyzik pocházející z Rakouska. Zabývá se výzkumem v oblasti kvantové fyziky a systémové teorie. Je autorem celosvětově oblíbených knih, zejména titulů \"Tao fyziky\" a \"Bod obratu\". Je považován za jednoho z ideologů hnutí New Age.", "tgt_summary": "Fritjof Capra (né le ) est un physicien américain né autrichien, connu par son livre \"Le Tao de la physique\" (1975) qui a initié le développement d'un courant littéraire et pseudo-scientifique tenant du mysticisme quantique. ", "id": 549282} {"src_title": "Městská autobusová doprava v Londýně", "tgt_title": "Autobus de Londres", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdci autobusů, omnibusy, se používají v Londýně od roku 1829, kdy George Shillibeer začal provozovat koňskou omnibusovou dopravu z Paddingtonu do City. V roce 1855 byla založena společnost \"London General Omnibus Company\" (LGOC), aby sloučila a regulovala koňskou omnibusovou dopravu v Londýně. Motorem poháněné autobusy začala LGOC používat v roce 1910. V roce 1912 společnost \"Underground Group\", která vlastnila většinu tras metra, koupila i společnost LGOC. V roce 1933 se LGOC spolu s ostatními částmi \"Underground Group\" stala součástí nově vytvořené společnosti \"London Transport\". Během 80. let 20. století se britská vláda rozhodla privatizovat autobusovou dopravu Velké Británie, které dominoval \"London Transport\" v Londýně, dopravní společnosti většinou ve vlastnictví městských zastupitelstev a vládní \"National Bus Company\" a \"Scottish Bus Group\". V Londýně byl přijat odlišný model – byla založena společnost \"London Buses\" jako část \"London Transport\", která byla pověřena uzavíráním smluv na provozování autobusové dopravy se soukromými společnosti, ale v její správě bylo ponecháno určování přepravních standardů a sazeb jízdného. Tento systém je uplatňován i v současnosti, i když \"London Buses\" byla převedena v roce 2002 z pravomoci vlády pod pravomoc starosty Londýna, fakticky se stala částí organizační struktury Transport for London.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení dopravy.", "content": "Autobusová síť v Londýně je jedna z nejrozsáhlejších na světě. Více než 6 500 autobusů zajišťuje pravidelné spojení na více než 700 linkách. V průběhu roku použije autobusovou dopravu asi 1,5 miliardy cestujících. TfL plánuje trasy autobusových linek, určuje úroveň služeb a kontroluje dodržování jejich kvality. Autobusová doprava je zajišťována soukromými autobusovými dopravci, kteří mají smlouvu s \"London Buses\". Výjimkou je společnost \"East Thames Buses\", kterou vlastní, prostřednictvím dceřiné firmy, Transport for London. TfL je také přímo zodpovědný za provoz a údržbu autobusových stanovišť a zastávek a jiných doprovodných služeb. Poskytuje cestujícím informace ve formě jízdních řádů a mapek tras na zastávkách autobusů.", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "V linkových autobusech je možno použít Travelcard nebo Oyster card. V roce 2015 stála jedna cesta (nezáleží na vzdálenosti) 1,50 libry. Platí však, že při překročení limitu 4,50 libry za den se do půlnoci téhož dne další cesty neúčtují. V londýnských autobusech nelze platit hotově a lze použít pouze Oyster card.", "section_level": 1}, {"title": "Místní linky.", "content": "Doprava na místních linkách je řízená \"London Buses\", i když většinu linek provozují soukromé společnosti. Všechny autobusy na těchto linkách mají červenou barvu a odlišují se pouze logem dopravce a platí v nich jednotný sazebník jízdného. Většina současně používaných vozidel jsou moderní nízkopodlažní (klasické nebo poschoďové) standardní nebo kloubové autobusy. V souvislosti se zavedením London Congestion Charge a s ohledem na přeplněnost metra v době dopravní špičky jsou do rozvoje autobusové dopravy směřovány vyšší investice. Některé místní autobusové linky na okraji Londýna vedou mimo jeho hranice. Autobusy na linkách řízených \"London Buses\" mají i v tomto případě červenou barvu a platí zde standardní systém cen jízdného. Autobusové linky, které do Londýna vjíždějí z oblasti mimo města, mají barvu dopravce a může v nich být jiný systém cen jízdného. Doubledeckery jezdí na většině linek v Londýně. Jiné typy autobusů jsou většinou výjimkou.", "section_level": 1}, {"title": "Noční linky.", "content": "První noční linka byla uvedena do provozu v roce 1913 a byla součástí systému \"London Buses\". Původně byl na těchto linkách uplatňován jiný sazebník cen jízdného (vyšší ceny) a linky byly označovány předponou \"N\". Většina nočních spojů vyjíždí z centrálního londýnského stanoviště na Trafalgar Square. V poslední době je i na těchto linkách uplatňován standardní ceník jízdného a na některých běžných linkách byly přidány spoje i v noční době. Všechny autobusy na těchto linkách mají standardní červenou barvu. Počet osob přepravených nočními spoji zaznamenal výrazný nárůst – až cca o 80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Okružní linky.", "content": "Běžným obrázkem v centru Londýna je autobus s otevřenou střechou (např. \"doubledecker\" s otevřeným horním patrem), který nabízí turistům prohlídku s živým nebo nahraným komentářem. Většina těchto spojů dovoluje turistům nastoupit nebo vystoupit na vybraných zastávkách. Tyto spoje provozuje několik dopravců a ačkoli některé z těchto autobusů mohou mít červenou barvu, nemají žádnou spojitost s linkami řízenými \"London Buses\". Sazebník jízdného stanovuje konkrétní přepravce a jízdenku není nutno zakoupit před vstupem do autobusu; dá se zakoupit u řidiče nebo u prodejců jízdenek na zastávkách. Na některých typech turistických okružních jízd jsou použity luxusní autobusy a jízdenka musí být zakoupena v turistických kancelářích před nástupem do autobusu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Hlavním dopravcem poskytujícím dopravu na nejdůležitější letiště v dosahu Londýna (Heathrow, Gatwick a Stansted) je \"National Express\" a jeho spoje \"National Express Airport\". Na rozdíl od dálkových autobusů, které vyjíždějí ze stanice \"Victoria Coach Station\", autobusy zajišťující dopravu na letiště zastavují na vyhrazených zastávkách v centru Londýna. Letiště London City nabízí expresní autobusovou dopravu k metru a železnici do zastávek \"Canning Town\", \"Canary Wharf\" a \"Liverpool Street\". Ceny jízdného jsou podstatně dražší než ceny autobusové dopravy \"London Buses\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Provoz červených autobusů v oblasti Velkého Londýna řídí organizační jednotka Transport for London (TfL) – London Buses. Většina linek je zabezpečována různými soukromými autobusovými společnostmi, což se ale nedotýká cestujících, protože autobusy musí mít červenou barvu a stejný tarif jízdného.", "tgt_summary": "Le bus est, à Londres, un des moyens de transport en commun de la ville avec le métro, le train, le DLR et le tramway. ", "id": 1357847} {"src_title": "Telefonické dorozumívání", "tgt_title": "Cantonnement téléphonique", "src_document": [{"title": "Vztah k pojmu zabezpečovací zařízení.", "content": "Telefonické dorozumívání není, dle normy TNŽ 34 2620, zabezpečovacím zařízením,i když je za něj často mylně označováno, nýbrž druhem zabezpečení jízd vlaků. Při zabezpečení jízd vlaků na tratích bez traťového zabezpečovacího zařízení (TZZ) mohou být zřízeny hlásky. Oddílová návěstidla hlásky a jejich ovládací obvody zabezpečovacím zařízením 1. kategorie dle TNŽ 34 2620 již jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se provádí telefonické dorozumívání.", "content": "Na obousměrně pojížděných traťových kolejích se doprava řídí pomocí tří základních telefonických hlášení. \"Nabídkou\", \"přijetím\" a \"odhláškou\". Hlášení přijetí a odhlášky se důsledně evidují v dopravní dokumentaci, kterou dopravní zaměstnanci vedou. Nabízet a přijímat vlaky smí jen výpravčí, odhlášky dávají výpravčí a hláskaři. Pro nabídku, přijetí a odhlášku existují závazná znění, která jsou dopravní zaměstnanci povinni dodržovat.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad jízdy vlaku.", "content": "Jako vzorový příklad pro zabezpečení jízdy vlaku na trati s telofonickým dorozumíváním nám poslouží jednokolejný mezistaniční úsek rozdělený jednou hláskou na dva traťové oddíly. Osobní vlak číslo 6485 pojede ze stanice Rybníky do stanice Potok, mezi nimiž je hláska Les. Výpravčí stanice Rybníky nabízí vlak do stanice Potok a hláskař hlásky Les poslouchá jejich rozhovor. Hláskař po přijetí vlaku výpravčím v Potoku potvrdí, že rozhovor slyšel a rozuměl mu: \"„Hláska Les rozumí.“\" V případě, že žst. Potok vlak nemůže přijmout, odpoví výpravčí žst. Potok na nabídku vlaku takto: \"„Nikoliv, čekejte. Starý“\". Zároveň sdělí důvod odmítnutí vlaku a předpokládaný čas pominutí důvodu k odmítnutí. Pomine-li tento důvod, vyzve výpravčí žst. Potok výpravčího žst. Rybníky k opakování nabídky. Vlak po vypravení ze stanice Rybníky projede kolem oddílového návěstidla hlásky Les a jakmile se hláskař přesvědčí o celistvosti vlaku, přestaví oddílové návěstidlo na návěst Stůj a udělí stanici Rybníky odhlášku: \"„Vlak 6485 v Lese. Holý“\". Výpravčí stanice Rybníky potvrdí, že odhlášku přijal: \"„Vlak 6485 v Lese. Rozuměl Novák“\". Nyní je možné nabídnout další vlak stejného směru, protože traťový oddíl mezi stanicí Rybníky a hláskou Les je volný. Po vjezdu do stanice Potok zkontroluje výpravčí nebo výhybkář celistvost vlaku a výpravčí udělí odhlášku na hlásku Les: \"„Vlak 6485 v Potoce. Starý“\". Hláskař potvrdí přijetí odhlášky slovy: \"„Vlak 6485 v Potoce. Rozuměl Holý“\". Celý mezistaniční úsek je volný a je možné nabídnout vlak opačného směru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telefonické dorozumívání je při provozování dráhy v železniční dopravě jeden ze způsobů, jak zabezpečit jízdu vlaků na trati. Patří mezi ty nejjednodušší a na tratích v Česku stále hojně používané. Dopravny však musejí být obsazeny personálem, takže na regionálních drahách s malým rozsahem dopravy, kde dopravny nejsou obsazeny personálem, se užívá zjednodušené řízení drážní dopravy. ", "tgt_summary": "Le cantonnement téléphonique est le système de cantonnement de base pour l'espacement des circulations ferroviaires. Il tire son origine de mode de cantonnement télégraphique, et fait l'objet de procédures et réglements très précis. En France, l'Administration des chemins de fer de l'État a été véritablement la première compagnie à l'exploiter de manière régulière (par exemple, sur la ligne Pontoise - Dieppe). La SNCF l'a largement diffusé, y compris en substitution aux anciens blocks des grandes compagnies. Il a été très tôt unifié. ", "id": 1270277} {"src_title": "Tiberius", "tgt_title": "Tibère", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Tiberius se narodil 16. listopadu 42 př. n. l. v Římě jako syn senátora Tiberia Claudia Nerona a jeho manželky Livie Drusilly. Oba jeho rodiče pocházeli z různých větví starobylého a urozeného republikánského rodu Claudiů a jejich společným předkem byl cenzor Appius Claudius Caecus. Tiberiův otec Tiberius Claudius Nero stál v římské občanské válce na straně Julia Caesara, avšak po jeho zavraždění se připojil k republikánům. Podporoval také Lucia Antonia, bratra jednoho z triumvirů Marka Antonia, jenž započal povstání proti Octavianovi. Po porážce Lucia Antonia uprchl Tiberius Claudius Nero se svojí manželkou a malým Tiberiem nejprve na Sicílii, ovládanou tehdy Sextem Pompeiem, a posléze do Řecka. Odtud se i se svou rodinou vrátil do Itálie poté, co na jaře 39 př. n. l. uzavřel Sextus Pompeius s Octavianem smlouvu v", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Tiberius se s Markem Claudiem Marcellem, Augustovým synovcem, zúčastnil v polovině dvacátých let posledního století př. n. l. tažení proti Kantabrům v severní Hispánii, přičemž obdržel hodnost vojenského tribuna. Podobně jako jiní začínající římští politikové vystupoval před soudy v roli obhájce a potom i jako žalobce; konkrétně se tak stalo v případu Fannia Caepiona, údajně osnujícímu spiknutí proti Augustovi. Jakmile se vrátil do Říma, zastával roku 23 př. n. l. úřad quaestora a jeho úkolem bylo zabezpečení zásobování města obilím. Římský senát mu", "section_level": 2}, {"title": "Smrt bratra a odchod na Rhodos.", "content": "Po svatbě s Julií se Tiberius vydal s Augustem do Galie, odkud ho záhy odvedl přetrvávající neklid na západním Balkáně. V roce 9 př. n. l. pokračoval v pacifikaci odbojných kmenů v Panonii a Dalmácii, zatímco jeho bratr Drusus válčil v Germánii a pronikl až k Labi. Při zpáteční cestě spadl z koně a utrpěným zraněním posléze podlehl. Tiberius, zpravený o bratrově nehodě, se s ním stihl setkat v Mogontiaku (dnešní Mohuč) ještě před jeho smrtí. Pohroužen v zármutek dopravil Drusovo tělo do Říma a celou cestu šel pěšky v čele smutečního", "section_level": 2}, {"title": "Augustův nástupce.", "content": "Tiberius směl přicestovat do Říma jen za podmínky, že nebude vykonávat žádný veřejný úřad, čímž byl naprosto vyloučen z politiky. Nepříliš dlouho po jeho příjezdu zasáhlo Augusta rodinné neštěstí: v roce 2 n. l. jeho mladší adoptivní syn Lucius Caesar v Massilii (Marseille) onemocněl a zakrátko zemřel. Starší Gaius se mezitím vypravil do Arménie zmítané rozbroji mezi stoupenci a odpůrci Římanů. Při dobývání jistého města byl během příměří zrádně zasažen šípem a koncem února roku 4 n. l. zemřel. Augustovy nástupnické plány se vlivem těchto nenadálých událostí ocitly zcela v troskách. Princeps proto přikročil k adopci Agrippy Postuma, Juliina nejmladšího syna, a Tiberia. Vymínil si však, aby Tiberius přijal Drusova syna Germanika za svého a učinil ho svým případným nástupcem, ačkoli z manželství", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Uchopení moci.", "content": "V týdnech po Augustově smrti proběhly okázalé pohřební obřady a ceremonie, v rámci nichž Tiberius dopravil ostatky svého otce do Říma, kde byly na Martově poli slavnostně spáleny a uloženy do mauzolea. Před zpopelněním těla mrtvého císaře byla v senátu přečtena jeho závěť, jejíž úvod začínal slovy: \"„Poněvadž mi ukrutný osud vyrval syny Gaia a Lucia, budiž mým dědicem ze dvou třetin Tiberius Caesar.“\" Zbývající třetina připadla Livii Drusille, jíž bylo dáno čestné příjmení Augusta. Ještě za Tiberiovy nepřítomnosti v Římě vykonali konzulové přísahu věrnosti novému principovi, v čemž je následovali senátoři, jezdci a nakonec vojsko a lid. Na 17. září 14 Tiberius svolal zasedání senátu, v jehož průběhu byl jeho předchůdce prohlášen za boha, načež se na něho senátoři obrátili se", "section_level": 3}, {"title": "Bouřící se legie, zanechání výbojů v Germánii.", "content": "Hned v úvodu Tiberiova panování zachvátil tři legie v Panonii a čtyři v Germánii duch vzpoury. Příčina nespokojenosti legionářů vězela v přílišné délce vojenské služby, tvrdosti podmínek a nedostatečném odměňování. Císař na to promptně zareagoval vysláním Drusa mladšího do Panonie. Ačkoli situace se jevila hrozivou, Drusus rázně zasáhl proti vůdcům rozbrojů, které nechal usmrtit, a nastolil pořádek. Naproti tomu vzpoura germánského vojska se ukazovala být mnohem vážnější, jelikož vedle protestů proti nesnesitelnosti služby byly vzneseny i návrhy, aby se Germanicus chopil vlády. Germanicus, prodlévající v době Augustovy smrti v galských provinciích, usiloval o zjednání klidu, a třebaže rozhodně odmítl porušit svoji věrnost Tiberiovi, tato událost nahlodala císařovu důvěru vůči němu. Jen s velkými obtížemi se Germanikovi podařilo vzpouru ukončit, přičemž vyšel vstříc požadavkům vojáků, aniž by je zkonzultoval s Tiberiem. Možnému opakování vzpoury se Germanicus rozhodl předejít odvedením legionářů za Rýn do boje proti germánským Marsům. V dalším roce podnikl ve snaze o obnovu hranice na Labi rozsáhlé tažení a odklonil se tak od Tiberiovy opatrné strategie uplatňované po porážce v Teutoburském lese. Využívaje rozporů mezi germánskými kmeny oslabujících Arminia, zaútočil na Chatty a dal zmasakrovat četné příslušníky tohoto kmene. Pak se", "section_level": 3}, {"title": "Germanikova smrt na východě.", "content": "Po svém triumfu odcestoval Germanicus z Tiberiova podnětu na východ vypořádat se s nově propukajícími nepokoji. Senát přiznal Germanikovi imperium, jímž byl nadřazen všem ostatním místodržitelům východních provincií. Přes Řecko, Malou Asii a Arménii se dostal až do Sýrie, s jejímž nedávno jmenovaným správcem Gnaeem Calpurniem Pisonem, mužem prudké povahy a Tiberiovým přítelem, upadl ihned po příjezdu do rozepře. V roce 19 se vydal do Egypta, kam byl senátorům už od časů Augusta vstup zakázán. Germanicus na to nehleděl a přistál v Alexandrii, v níž byl podobně jako předtím v Athénách vřele uvítán místním obyvatelstvem. Ze strany Tiberia ho za to stihla ostrá výtka, neboť k tomu neobdržel jeho svolení. Císařova reakce tak zřetelně poukazuje na jeho chladný vztah a nedůvěru k adoptivnímu synovi. Za jeho nepřítomnosti v Sýrii zrušil Piso všechna jím nařízená opatření, což po Germanikově příjezdu rozjitřilo jejich vzájemné nepřátelství. Germanicus záhy onemocněl a podezřívaje Pisona, že ho otrávil,", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Tiberius navázal na Augustovu konzervativní politiku zachování stávajících poměrů a stavěl na obdobných zásadách a principech, jimiž se oficiálně řídil jeho adoptivní otec, a mezi nimiž vyzdvihoval především mírnost (\"clementia\"). Senát chtěl učinit partnerem své vlády, kvůli čemuž se jeho členům zpočátku snažil dopřát nejvyšší míru volnosti v jejich rozhodování. Všechny záležitosti konzultoval se senátory jako rovný s rovnými a nikterak nezakročoval, pokud při hlasování převážil názor rozporný s jeho vlastním. Když ho chtěli vyznamenat titulem \"imperator\", nepřijal to, a stejně se zachoval i v případě titulu \"pater patriae\" („otec vlasti“). Senátoři", "section_level": 3}, {"title": "\"Maiestas\".", "content": "Tiberius oplýval velmi obšírnými znalostmi římského práva a značnou část jeho každodenní činnosti tvořila jeho interpretace a aplikace. Suetonius uvádí, že princeps se účastnil soudních řízení jako přísedící a nabízel svoji pomoc a radu soudcům, nucených jeho přítomností k řádnému výkonu svých povinností. Výjimečně intervenoval a zjednával nápravu, pokud hrozilo, že by obžalovaný vyvázl bez trestu vinou ledabylosti soudců. Taktéž Tacitus připouští, že Tiberius dbal o spravedlnost omezováním vlivu korupce a přímluv mocných na rozhodování praetorů, zároveň ho ale obviňuje z narušování soudcovské nezávislosti a silně kritizuje uplatňování zákona postihujícího velezradu (\"maiestas\"). Původ tohoto právního předpisu spadá do pozdní republiky, kdy vznikly první zákony namířené proti osobám „snižujícím důstojnost římského lidu“ (\"maiestas minuta\"). Julius Caesar později zavedl zákon \"lex Iulia maiestatis\", na základě něhož byla sankcionována velezrada a jednání poškozující zájem státu. Tento předpis po něm podstatně rozšířil Augustus, jenž mezi skutky jím trestané zahrnul i pomluvu a urážku na cti. Úskalí maiestas tkvělo ve vágním vymezení a příliš rozsáhlém okruhu činů, jež bylo možné pod něj podřadit. Zájem chráněný tímto zákonem mohl být totiž účelově vykládán ve prospěch toho, kdo vykonával vládu. Odtud chyběl už jen krůček k tomu, aby bylo maiestas užíváno výhradně proti činům", "section_level": 3}, {"title": "Provincie a zahraničí.", "content": "Za celé období svého principátu se Tiberius ani jednou nevzdálil za hranice Itálie, třebaže v dřívějších letech strávil mnoho času v provinciích. Řím a Itálii vnímal jako sídlo a zdroj vlády, přičemž provincie podle něho zaujímaly méně důležitou pozici. Podobně jako Augustus si ani on neuvědomoval jejich počínající politický význam a je doložen jen velice nízký počet provinciálů, jimž by udělil římské občanství. Oproti dřívějšku byl také zřejmý jistý útlum v urbanizaci a kolonizaci, napomáhajících rychlejšímu osvojování římského způsobu života v provinciích. Typickým rysem Tiberiova řízení administrativy byl jeho sklon nechávat zkušené místodržitele přesluhovat, v čemž se odrážela jeho", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Tiberius se v ekonomických záležitostech řídil svou přirozenou šetrností, takže uplatňoval poměrně přísný úsporný program, kombinovaný s jistou mírou osobní štědrosti. Tento přístup osvědčil svoji praktičnost vzhledem k výraznému poklesu finančních rezerv státu v závěru Augustova panování, ačkoli někteří historikové namítají, že uměřenějším hromaděním prostředků mohl římskému hospodářství prospět více. Císařově spořivosti a opovrhování luxusem vyhovovalo usnesení senátu z roku 16 namířené proti oblékání šatů z hedvábí a výrobě nádobí ze zlata. Ve srovnání se svým předchůdcem Tiberius znatelně zaostával v oblasti veřejné výstavby, jelikož uskutečnil jen zanedbatelné množství významnějších projektů. Místo o popularitu, již by si tím zajistil v očích lidu, usiloval spíše o naplnění pokladny. Sám nechal vybudovat pouze Augustův chrám a obnovit Pompeiovo divadlo, ovšem ani jedna z těchto staveb nebyla za jeho vlády dokončena. Vedle toho dal dostavět nebo opravit chrámy, na nichž se začalo pracovat už za Augusta. Pro vojenské účely zřídil četné silnice na Balkáně, v severní Africe a Hispánii. Princeps se výjimečně oprostil od své hospodárnosti a několika zchudlým senátorům dorovnal jmění, aby mohli nadále požívat svého statusu. Nejznámější doklad jeho štědrosti je spojen s", "section_level": 3}, {"title": "Rodinná pohroma.", "content": "Po Germanikovi přešlo následnictví na Tiberiova vlastního syna Drusa mladšího. Pokud by Tiberius skonal, měl se Drusus stát ochráncem zájmů synů Germanika a Agrippiny starší: Nerona Caesara, Drusa Caesara a Gaia, z nichž nejstarší přeživší by po Drusovi získal vládu. Drusus mladší byl systematicky připravován na svoji budoucí roli velením v Ilýrii a dvěma konzuláty. Během trvání druhého z nich roku 21 se Tiberius stáhl do Kampánie, zatímco Drusus vyřizoval v Římě státní záležitosti. V následujícím roce se princeps rozhodl formálně stvrdit Drusovo nástupnictví udělením tribunské moci. Navzdory tomu byl Drusus zastiňován pretoriánským prefektem Luciem Aeliem Seianem, jehož vážnost nesmírně vzrostla díky Tiberiově přízni a důvěře, jež si vysloužil pro svoji oddanost, píli a nepodlézavost. Císařův komplikovaný vztah k určitým členům rodiny, zvláště k Agrippině starší, rozepře se senátem a prohlubující se izolovanost dále zvyšovaly vliv Seiana, na", "section_level": 3}, {"title": "Seianův pád.", "content": "Seianus se na počátku třicátých let ocitl na vrcholu své moci. Tiberius ho neváhal označovat za partnera sdílícího s ním břemeno vládnutí a dovolil mu pojmout Livillu za manželku. Na jeho počest byly vztyčovány sochy a konány oběti, a i jedinci nejvíce se ho obávající a pociťující k němu nenávist mu lichotili. V roce 31 Tiberius zastával svůj pátý konzulát, přičemž si za svého kolegu v tomto úřadě zvolil právě Seiana. Někdy v této době ale císař seznal, že svému prefektovi dovolil vyrůst až příliš vysoko a ten se mu stává nebezpečným soupeřem. Důkazy o Seianových", "section_level": 3}, {"title": "Závěr života na Capri.", "content": "Poslední léta Tiberiovy vlády probíhala ve znamení soudních procesů převážně s jedinci podezřelými z velezrady kvůli zapojení do Seianových plánů. Odsouzena byla řada senátorů a jezdců, jejichž zločin leckdy tkvěl ve snaze domoci se přízně císařova dlouholetého nejbližšího společníka a přítele. Tiberiovi, děsícímu se konspirace a podezřívavějšímu více než kdy dříve, postačoval sebemenší doklad jakéhokoli spojení se Seianem jako důvod ke stíhání. Popravy postihovaly i ženy truchlící nad ztrátou svých příbuzných a výrazně vzrostl také počet sebevražd. Tacitův popis tehdejších událostí sestává z výčtu desítek obětí režimu a i nynější badatelé připouštějí, že v tomto období nastala skutečná vláda teroru umocněná Tiberiovou nepředvídatelností. Všeobecnou atmosféru strachu a intrik dále rozdmýchávali Macro a Caligula, využívající ji k odstraňování svých oponentů. Někteří muži, jimž se podařilo zachránit před Seianovou nenávistí, podlehli Macronovi, jenž se nakonec ukázal ukrutnější než Seianus. V roce 33 zahynul ve vězení Drusus Caesar, jemuž byla odpírána výživa. Nedlouho po něm se Agrippina starší dobrovolně připravila o život, ačkoli nelze vyloučit smrt z nedostatku potravy. Tiberius se opakovaně vydával ze svého ústraní do Říma, nicméně v nevelké vzdálenosti od města vždy přerušil svoji cestu a obrátil se nazpět. Po zbytek života se zdržoval ponejvíce v osamělém odloučení na Capri. Jeho izolace a nepřátelství lidu daly vzniknout hojným a těžko prokazatelným pomluvám o neobvyklých císařových sexuálních zálibách. Antičtí dějepisci neopomněli vylíčit různé druhy perverzností, jimž se měl oddávat.", "section_level": 3}, {"title": "Odkaz.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Dochované prameny, pocházející převážně od autorů senátorské historiografie, vykreslují Tiberia jako tyranského a pokryteckého jedince. Toto hodnocení bylo převzato ze starších, dnes už ztracených historických prací. Nejpodrobnější popis Tiberiova období obsahují Tacitovy \"Letopisy\", jejichž prvních šest knih se věnuje tomuto císaři. Tacitus podává nanejvýš negativní obraz Tiberia, který měl v různých stádiích vlády postupně odkrývat svoji zavrženíhodnou povahu. Jeho vstřícnost vůči senátu, již dával průchod v počátcích panování, odsuzuje jako projevy licoměrnosti. Podstatná část líčení se zabývá velezrádnými procesy, zásadně ovlivňujícími Tacitovo nepřátelské vnímání Tiberia. Suetonius se soustředí především na různé anekdoty, jimiž poukazuje na četné Tiberiovy nectnosti a na jeho údajnou zhýralost na Capri. Na druhou stranu oceňuje principovy činy v úvodu jeho panování a vyzvedává jeho umírněnost. Cassius Dio navazuje na Tacita zdůrazňováním Tiberiovy neupřímnosti a přetvářky. Naproti tomu Velleius Paterculus, současník císaře a jeho podřízený, ho zahrnuje přehnanou chválou. Vedle", "section_level": 2}, {"title": "Evangelium.", "content": "Do Tiberiovy vlády spadá působení Ježíše Krista, ukřižovaného v Judeji tamějším římským místodržitelem Pontiem Pilatem. V Kristových kázáních se vícekrát vyskytuje výraz „císař“, aniž by byl přímo jmenován Tiberius. Kupříkladu mincí, již Kristus radil odevzdat císaři, byl zřejmě denár s Tiberiovou podobiznou. Jeho jméno je v Novém zákoně výslovně uvedeno jen jednou,", "section_level": 2}, {"title": "Archeologie.", "content": "Na Palatinu se nacházel Tiberiův palác, jehož rozvaliny jsou patrné až do současnosti. V Římě nebyla za jeho panování zhotovena takřka žádná významnější veřejná stavba s výjimkou chrámu věnovaného Augustovi a obnoveného Pompeiova divadla, přičemž obě tyto budovy byly dokončeny až za Caliguly. Vedle toho se zachovaly pozůstatky Tiberiovy", "section_level": 2}, {"title": "Moderní umění.", "content": "Tiberiova poněkud záhadná osobnost se promítla i do některých novodobých literárních a filmových děl, třebaže v nich náležela jeho postavě často spíše vedlejší úloha. Gerhart Hauptmann vytvořil v roce 1884 drama nazvané \"Das Erbe des Tiberius\". O několik málo let dříve sepsal Julius Grosse drama \"Tiberius\". Mezi historickými romány vynikají", "section_level": 2}], "src_summary": "Tiberius Julius Caesar Augustus (rodným jménem \"Tiberius Claudius Nero\"; 16. listopadu 42 př. n. l. – 16. března 37 n. l.) byl druhým císařem římské říše od roku 14 n. l. až do své smrti. Narodil se jako syn Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly, přičemž pocházel ze starobylého a velmi urozeného rodu Claudiů. Po rozvodu rodičů a nové svatbě matky se stal nevlastním synem Octaviana, který se pod jménem Augustus chopil moci jako první císař římské říše. Pozvolným cílevědomým provázáním Augustova rodu s Tiberiovým utužováním vzájemných příbuzenských svazků mezi členy jejich rodin vznikla julsko-klaudijská dynastie. ", "tgt_summary": "Tibère (latin : \"Tiberius Cæsar Divi Augusti Filius Augustus\"), né à Rome le 16 novembre 42 av. J.-C. et mort à Misène le 16 mars 37 ap. J.-C., est le deuxième empereur romain de 14 à 37. Il appartient à la dynastie Julio-Claudienne. ", "id": 1337205} {"src_title": "Ibrahim Rugova", "tgt_title": "Ibrahim Rugova", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl členem komunistické strany, ze které byl vyloučen, neboť žádal o změny jugoslávské ústavy. Byl předsedou Sdružení spisovatelů Kosova. Přes deset let stál v čele nenásilného odporu kosovských Albánců proti represivnímu režimu srbského prezidenta Slobodana Miloševiće. Poté, co v roce 1989 Milošević personálními změnami odebral po dvaceti letech Kosovu de facto autonomní statut, založil Rugova Demokratickou ligu Kosova (LDK). V této straně se měli soustředit elity autonomní oblasti, které se chtěly postavit potlačení autonomního statutu a čelit politice Svazu komunistů Srbska, přesněji Slobodanu Miloševićovi. Etničtí Albánci se nejdříve snažili o přiznání statutu federativní republiky nové Jugoslávie, po neúspěchu ji ovšem jednostranně i přesto v roce 1990 vyhlásili. Ibrahim Rugova se stal prezidentem této (neuznané) sedmé jugoslávské republiky. Kosovská vláda vystupovala maximálně nezávisle na srbské a spravovala zdravotnictví, nebo albánskojazyčné školství. Po tomto kroku následně rozpustil srbský parlament parlament Kosova na území jihosrbské autonomní oblasti byla zavedena přímá správa. V letech 1992 a 1998 vyhrál Rugova prezidentské volby v Kosovu, ale jugoslávská vláda jejich výsledek neuznala. V roce 1998 byla Ibrahimu Rugovovi udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení. V roce 1999 se účastnil rozhovorů na zámku Rambouillet v Paříži, kde se rozhodlo o bombardování SFRJ. Během války byl v roce 1999 spolu se svou rodinou unesen z rezidence v Prištině. Později byl ukázán v srbské televizi během jednání s prezidentem Miloševićem. Rugova později prohlásil, že celá záležitost byla proti jeho vůli a v režii Miloševićova režimu. Jako vůdce LDK byl Ibrahim Rugova zvolen 4. března 2002 prezidentem Kosova. Během výkonu funkce Rugova udržoval blízké styky se Spojenými státy a Evropskou unií. Byl na něj spáchám bombový atentát 15. března 2005, ze kterého vyvázl nezraněn. V srpnu 2005 podstoupil Rugova vyšetření a léčbu v americké vojenské nemocnici Landstuhl v Německu. Po návratu 5. září 2005 oznamuje, že trpí rakovinou plic, ale že nehodlá rezignovat na post prezidenta. Nemoci podlehl 21. ledna 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibrahim Rugova (2. prosince 1944 v Cerrcë, Pećský okruh v Kosovu – 21. ledna 2006 v Prištině v Kosovu) byl kosovskoalbánský intelektuál a politický představitel, předseda a zakladatel největší kosovské politické strany (Demokratická liga Kosova). Narodil se ve vesnici Cerrcë v Kosovu. Studoval albánskou filologii na univerzitě v Prištině a lingvistiku na Sorbonně v Paříži.", "tgt_summary": "Ibrahim Rugova, né le à Cerrcë au Royaume de Yougoslavie et mort le à Pristina, est un écrivain et un homme d'État kosovar. Diplômé de lettres de la Sorbonne, membre du parti de la Ligue démocratique du Kosovo, il est président du Kosovo du au.", "id": 1992} {"src_title": "Pouť", "tgt_title": "Pèlerinage", "src_document": [{"title": "Pouť v židovství.", "content": "Starý i Nový zákon představuje židy putující každoročně třikrát o velkých svátcích do Jeruzaléma. Několik proroků podniká také svou osobní pouť na horu Sinaj, kde se setkávají s Hospodinem. I dnes jsou některá místa pro židy velmi významná – známá je např. praxe modlitby u Zdi nářků – zbytku západní strany jeruzalémského chrámu definitivně zničeného roku 70.", "section_level": 1}, {"title": "Poutě v křesťanství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověká praxe.", "content": "Křesťané měli již od 2. století v úctě hroby mučedníků, k nim přicházeli a u nich se také modlili. Od 4. století začínají poutníci putovat do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista – rozmach těchto putování je jednak spojen s uznáním křesťanství coby povoleného náboženství, jednak také nálezem kříže, na němž Ježíš zemřel, sv. Helenou. Vzorem pro křesťanské pouti do Jeruzaléma byla putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Pouť křesťané podnikali jako pokání za hřích, v touze po očištění a posvěcení.", "section_level": 2}, {"title": "Poutě ve středověku.", "content": "Ve středověku se křesťanská pouť stává zážitkem víry, cesta na poutní místa je často dlouhá, namáhavá a nebezpečná. Mezi nejoblíbenější poutní místa se vedle Jeruzaléma řadí Řím, místo umučení apoštolů Petra a Pavla a mnoha starokřesťanských mučedníků, a Santiago de Compostela,(do objevu Ameriky zde byl zeměpisně \"konec světa\"), místo nálezu ostatků apoštola Jakuba Staršího, němuž vedla proslavená svatojakubská cesta (\"Camino de Santiago\"). Poskytnutí noclehu poutníkům platilo jako jeden ze skutků milosrdenství a tvořilo součást požehnání spojeného s poutí. Nejvýznamnějším středověkým poutním místem na území Česka byla Praha, zvláště pak chrám sv. Víta, místo spojené se zemskými patrony a především svatým Václavem.", "section_level": 2}, {"title": "Poutě do Svaté země a křížové výpravy.", "content": "V raném středověku patřila stále k nejdůležitějším poutním místům místa spojená s životem Ježíše Krista ve Svaté zemi. Po dobytí Jeruzaléma roku 1078 Seldžuckými Turky přestala být pouť do Svaté země pro křesťany bezpečná, to vedlo i ke snaze křesťanstva získat Svatou zemi nazpět do svých rukou. Roku 1095 svolává papež Urban II. první křížovou výpravu za účelem získání svatých míst. Roku 1099 je dobyt Jeruzalém a vzniká řada křesťanských státečků. K ochraně poutníků a jejich ubytování vznikají rytířské řády. Toto období ovšem netrvá příliš dlouho; roku 1187 sultán Saladin dobývá Jeruzalém a roku 1291 padne poslední křižácká pevnost ve Svaté zemi, Akkon.", "section_level": 2}, {"title": "Mariánská poutní místa.", "content": "Poutními místy se zvláštním významem jsou tzv. mariánská poutní místa. Ta nejsou spojena s životem Panny Marie, ale pouť zde směřuje na místa jejího zjevení či k jejímu obrazu či soše, které je obvykle přikládána nadpřirozená moc. Mezi významná mariánská poutní místa patří např. Lurdy (ročně je navštíví sedm miliónů poutníků), Mariazell, Čenstochová, Fatima (ročně ji navštíví 4,5 miliónu poutníků), Loreto, La Saletta, v Česku např. Stará Boleslav, Svatá Hora u Příbrami, Hostýn, Filipov či (Mariánské) Skoky.", "section_level": 2}, {"title": "Výroční poutě.", "content": "Každoročně se konávaly poutní slavnosti v místních kostelích ve výroční den vysvěcení kostela (posvícení) nebo v den svátku patrona, jemuž je zasvěcen. K takovému místu se soustředil život celé oblasti. I tehdy, když zrovna žádní návštěvníci z jiných farností nedoputují, se obřad přizpůsobí tomuto dni, poutní slavnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Poutní místa v anglikánské a protestantských církvích.", "content": "Významným poutním místem anglikánské církve je hrob Thomase Becketa v Canterbury. Většina jiných protestantských církví poutě oficiálně neuznává, avšak pro luterány hrají významnou úlohu místa spojená s životem Martina Luthera, např. Wittenberg nebo hrad Wartburg, a tato místa také navštěvují.", "section_level": 2}, {"title": "Pouť v islámu.", "content": "V islámu je pouť, \"hadždž\", jedním z pěti nejdůležitějších sloupů. \"Hadždž\" označuje povinnost každého muslima, pokud mu to zdraví a finanční možnosti dovolí, alespoň jednou za svůj život navštívit Mekku. Tato pouť bývá často spojována také s návštěvou Mohamedova hrobu v Medině. Šíité krom toho uznávají také pravidelné pouti k místům působení svých imámů. Do Mekky lze vykonat pouť i mimo ramadán, ale pak se nejedná o \"hadždž\" a není tak splněním jednoho z pilířů islámu. Nicméně obřady při této pouti jsou prakticky totožné jako při pouti hadždž. Taková pouť se pak nazývá \"'umra\".", "section_level": 1}, {"title": "Pouť v Bahá’í víře.", "content": "Pouť v Bahá’í víře v současné době sestává z návštěvy (Zijára) svatých míst v Haifě, Akká a Bahdží na severozápadě Izraele. Bahá’í nemají v současné době přístup k místům označeným jako místa poutě. Bahá’u’lláh označil v Kitáb-i-Aqdas dvě místa poutě: dům Bahá’u’lláha v Bagdádu a dům Bába v Šírázu.", "section_level": 1}, {"title": "Pouť v ostatních náboženstvích.", "content": "Hinduisté putují na vícero míst – Badrináthu, Kedarnathu, Gangotri, Jamunotri, Rišikéše, Haridváru, Váránasí, Mandhradevi, Vrindavanu či Majapuru. První čtyři místa tvoří tzv. čardham. Hinduisté věří, že cesta na tato místa vede k \"mokše\", vysvobození ze \"samsáry\" (cyklu znovuzrození). Gautama Buddha dal svým věřícím podobně čtyři svatá místa v Indii coby cíle poutí. Patří k nim Lumbiní, kde se narodil, Bódhgaja, místo jeho osvícení, Sárnáth, kde poprvé kázal, a místo jeho úmrtí, Kušinagara (též Kusinára). V buddhistických zemích lidé často putují k významným chrámům nebo klášterům.", "section_level": 1}, {"title": "Pouť jako zábavní park.", "content": "V Evropě se místo pouti stávalo centrem společenského života. Proto se k němu přidružoval i zábavní program, který byl zejména pro děti nejvýraznějším a nejlákavějším projevem poutě. Po místech poutí kočovali se svým vybavením komedianti: majitelé kolotočů, houpaček, zábavních střelnic, strašidelných domů a dalších atrakcí, mnohdy společně s kočovným divadlem s náboženskými i světskými tématy. Později se tento účel osamostatnil, například slavná pražská Matějská pouť se od kostela svatého Matěje v Dejvicích přestěhovala na Výstaviště a většina komediantů a zábavních parků se stěhovala bez ohledu na náboženské dění. V dnešní době se občas a místy tradice sloučení náboženské a zábavní slavnosti obnovuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pouť (ze stčes. \"pút\", praslov. \"pǫ̨ntъ\", srov. staroindické \"panthás\" cesta) je cesta za účelem návštěvy určitého poutního místa, které má náboženský význam. ", "tgt_summary": "Un pèlerinage (du latin \"\", « étranger ») est un voyage effectué par un croyant, le pèlerin, vers un lieu de, vers un endroit circonscrit tenu pour sacré selon sa religion car supposé contenir une communication directe avec une divinité grâce à une relique, un légendaire (récit d'apparitions, de miracles), une source, un arbre. ", "id": 2326461} {"src_title": "Louis Althusser", "tgt_title": "Louis Althusser", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Po studiu na prestižní École Normale Supérieure v Paříži se stal profesorem filozofie. Oproti v té době ve Francii převládajícím interpretacím Marxe, které se opíraly především o raného Marxe a jeho \"Ekonomicko-filosofické rukupisy z roku 1844\", zdůraznil, že Marxův filosofický význam spočívá především v jeho pozdním díle, zejména v \"Kapitálu\", který Althusser interpretuje prostřednictvím tzv. symptomálního čtení. Významná je Althusserova teorie ideologie a ideologických státních aparátů, na kterou řada teoretiků navazovala a dále ji rozvíjela (mezi jinými Slavoj Žižek, Judith Butlerová, Terry Eagleton, Waren Montag, Fredric Jameson aj.). Althusser byl členem Francouzské komunistické strany (PCF), nicméně jeho postoj k této straně byl po většinu jeho života velmi kritický. Předmětem Althusserovy kritiky bylo především nedostatečné vyrovnání se komunistických stran se stalinismem (navzdory přijetí kritiky \"kultu osobnosti\") a orientace komunistických stran na tzv. \"teoretického humanismu\", který (PCF) přijala jako svou oficiální doktrínu a který podle Althussera nevede k praktickému humanismu, ale spíše ideologicky maskuje mnohdy nehumanistické praktiky komunistických stran, orientuje tyto strany k liberalistické ideologii a vede je k reformismu v rámci ustaveného systému. Své teoretické postoje však v rámci komunistické strany neprosadil. Kritika francouzské komunistické strany později vyústila v jeho knize \"Co déle nesmí přetrvávat v komunistické straně.\" V rámci své teorie Althusser prosazoval (podobně jako tehdy vlivný strukturalistický přístup) tzv. \"teoretický antihumanismus\", tedy názor, že společenská analýza má vycházet primárně z analýzy společenské struktury, nikoli z kategorií jako je \"subjekt\", \"člověk\", \"vědomí\" apod. Tím se stavěl proti přístupu fenomenologickému, existencialistickému a marxistickým interpretacím vycházejícím z raného Marxe. Althusserův důraz na strukturu vedl k tomu, že býval označován jako \"strukturalistický marxista\", byť sám strukturalismus odmítal s tím, že jeho (tj. Althusserovo) pojetí struktury nevychází ze strukturalismu, ale z Marxe a ze Spinozy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Pierre Althusser (18. října 1918 Birmandreis u Alžíru, Alžírsko – 23. října 1990 Paříž) byl francouzský filozof. Platí za jednoho z nejvlivnějších evropských marxistických filozofů 60. a 70. let 20. století. Mimo jiné byl učitelem osobností jako Michel Foucault, Jacques Derrida a Nicos Poulantzas.", "tgt_summary": "Louis Althusser, né le à Birmandreis, aujourd'hui Bir Mourad Raïs (Algérie), mort le à La Verrière (Yvelines), est un philosophe français. ", "id": 47849} {"src_title": "Třetí křížová výprava", "tgt_title": "Troisième croisade", "src_document": [{"title": "Pád Jeruzalémského království.", "content": "Dne 4. července 1187 vojska sultána Egypta a Sýrie Saladina rozdrtila jeruzalémské vojsko v bitvě u Hattínu a zajala hlavní křesťanské velitele včetně jeruzalémského krále Guye de Lusignan. Ve zničeném vojsku byla přítomna většina posádek křižáckých hradů a měst, a v Palestině tak již nebyla síla, která by Saladinovu invazi dokázala zastavit. V polovině září roku 1187 měl již Saladin ve své moci města Akkon, Nábulus, Jaffu, Sidón, Bejrút i Askalon. Dne 2. října kapituloval i Jeruzalém, hájený Balianem z Ibelinu. Muslimům odolalo jen několik ohnisek odporu, kde své síly soustředili jeruzalémští baroni, jako přístav Týros a Tripolis. Mnohé křižácké hrady ve vnitrozemí, jako Krak des Moabites, Belvoir či Krak de Montréal, se postavily na odpor, byly obklíčeny a obléhání vzdorovaly několik měsíců i let. Nicméně v křižáckých rukou zůstala jen Antiochie, Tripolis", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení křížové výpravy.", "content": "Po neúspěchu druhé křížové výpravy ztratila západní Evropa na mnoho let o tažení na pomoc křižáckým státům zájem. Bojovná šlechta i panovníci nacházeli totiž dost příležitostí k válce na evropské půdě. Zatímco se němečtí feudálové zajímali o výboje do oblastí ležících za východními hranicemi říše, které byly nyní rovněž vedeny pod heslem svaté války s nevěřícími, byl císař Fridrich I. plně zaměstnán italskou expanzí. Mezi Anglií a Francií probíhal vleklý konflikt o kontinentální léna Plantagenetů, komplikovaný sporem Jindřicha II. s jeho syny. Anglický panovník však nezapomínal, že je vnukem někdejšího jeruzalémského krále Fulka z Anjou, a posílal do Jeruzaléma štědré finanční dary. Jeruzalémští vyslanci, kteří navštívili v letech 1184–1185 dvory západoevropských vládců, aby varovali před šířící se Saladinovou mocí a žádali o pomoc, se vrátili na Východ roztrpčeni jejich lhostejností. Pozornost vzbudily teprve zprávy o katastrofální porážce křesťanů u Hattínu a dobytí Jeruzaléma, jež přinášela nová poselstva", "section_level": 1}, {"title": "Tažení Fridricha Barbarossy.", "content": "Jako první evropský panovník vytáhl na křížovou výpravu Fridrich Barbarossa, který přijal znamení kříže na slavnostním sněmu v Mohuči 27. března 1188. Jelikož se Fridrich účastnil již druhé křížové výpravy, věděl jak obtížný bude pochod na Blízký východ přes Anatolii za cenu co nejmenších možných ztrát. Císař se proto na tažení důkladně připravoval; křižákům nařídil, aby se finančně zabezpečili na dva roky pochodů, zatímco se snažil vyjednat volný průchod své armády s vládci území, jimiž hodlal protáhnout, tedy Uherskem, Srbskem, Byzancí i Ikonyjským sultanátem. U uherského krále a byzantského císaře se Fridrichovi dostalo podpory, ačkoliv císař Izák byl vůči Fridrichovi podezřívavý kvůli nedávnému uzavření spojenectví se sicilskými Normany, nepřáteli Byzance, a sultán Kilič Arslan II. na jeho žádost neodpověděl. Fridrich Barbarossa zaslal dopis také Saladinovi, který mu poslal zdvořilou odpověď, kde Barbarossovi dal najevo, že se jeho příchodu nebojí. Německá armáda se shromažďovala v Řeznu a podle mínění současníků měla 100 000–150 000 vojáků, včetně 20 000 rytířů. Toto číslo je značně přehnané, předpokládá se, že německá armáda mohla čítat asi 15 000 vojáků, z toho 3000 rytířů. Po dobu císařovy nepřítomnosti v říši byl ustanoven Fridrichův nejstarší syn Jindřich regentem, nicméně jeho pozice byla vratká, protože Svatá říše římská nebyla monarchií dědičnou, nýbrž volitelnou. Jindřich tedy nemohl být Fridrichem prohlášen za jasného nástupce, proto se Barbarossa snažil nejistou situaci zmírnit utlumením domácí opozice, když nechal poslat do vyhnanství svého největšího rivala, bývalého saského vévodu Jindřicha Lva z rodu Welfů. Křižácké vojsko vedené osobně starým císařem se vydalo z Řezna na cestu na 11. května 1189 a byli v něm přítomni velmoži z celé Svaté říše římské. Jeho součástí byl i český oddíl v čele s knížetem Děpoltem II. Barbarossovy účasti na výpravě se pokusili využít panovníci slovanských států nedávno se osvobodivších zpod byzantské nadvlády, Srbska a Bulharska, k", "section_level": 1}, {"title": "Výprava Francouzů a Angličanů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta na Sicílii.", "content": "Společná francouzsko-anglická výprava se měla uskutečnit o Velikonocích roku 1189, zatím však mezi Francií a Anglií znovu vypuklo nepřátelství. 6. července 1189 zemřel anglický král Jindřich II. a jeho místo zaujal syn Richard I. Ten s Filipem Augustem uzavřel mír a 4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili z Vézelay oba králové směrem na Lyon. V Lyonu se Angličané a Francouzi rozdělili. Richard táhl na Marseille, kde jej mělo očekávat anglické námořnictvo, zatímco Filip si přepravu sjednal s Janovany. Oba však měli v plánu se znovu setkat na Sicílii, kam je pozval král Vilém II., Richardův švagr. Cesta přes Sicílii byla velmi nákladná, ale nejbezpečnější. Vilém však roku 1189 nečekaně zemřel a jeho bratranec a nástupce Tankred královně vdově Johaně, Richardově sestře, ukradl věno, které jí mělo po Vilémově smrti patřit. Nechal", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Kypru.", "content": "Dne 30. března 1191 opustili francouzští křižáci se svým králem Sicílii a 20. dubna přistáli v Palestině. Angličané vyrazili deset dnů po Francouzích a s králem Richardem odplula i sestra Johana a snoubenka Berengarrie. Anglické lodě pronásledovalo špatné počasí, u jižního Řecka se flotila rozpadla, mnohé lodě se potopily, některé změnily kurs na Kypr. Sám Richard zamířil nejprve na Krétu a poté zakotvil na Rhodu, kde zůstal až do 1. května. Na jedné z lodí, které byly zahnány na Kypr, byla i Richardova sestra a snoubenka. Kypr byl v té době oficiálně byzantskou provincií, fakticky mu ale nezávisle vládl Izák Komnenos, který se prohlásil nezávislým kyperským císařem. Byzantská vláda v Konstantinopoli neměla sílu vzpurného despotického vládce sesadit. Izáka zpráva o křižáckých lodích zděsila. Mnohé anglické trosečníky, kteří přistáli na ostrově, dal okamžitě uvěznit a lodě vydrancoval. Kapitán lodě, na níž cestovala Johana s", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Akkonu.", "content": "V létě roku 1188 byl ze Saladinova zajetí propuštěn jeruzalémský král Guy, který se vzápětí dostavil do Tyru a požadoval na Konrádovi z Montferratu vydání města a uznání královské hodnosti. Konrád odmítl a dokonce zakázal Guyovi i jeho doprovodu vstup do města. Palestinští baroni se tím rozdělili na příznivce Konráda z Montferratu a Guye de Lusignan. Guy si uvědomoval, že nečinností pod hradbami Tyru svou pozici zpět nezíská a v srpnu 1189 s nepočetným sborem svých stoupenců a válečným loďstvem Pisánské republiky zaútočil na Akkon, dříve jedno z největších měst Jeruzalémského království, nyní v rukou Saladina. Obráncům, kterých bylo mnohem více než křižáků, se Guye podařilo odrazit. Nicméně", "section_level": 2}, {"title": "Tažení Richarda Lví srdce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poprava zajatců.", "content": "Richardovou první starostí bylo zajištění splnění podmínek, které slíbila akkonská posádka při kapitulaci města. Saladin byl ochoten podmínky vyjednané svými emíry splnit. Přijal Richardovi posly, propustil část zajatců a zaplatil část slíbeného výkupného, rovněž jim ukázal Pravý kříž. Mezi křesťanskými zajatci však nebyl ani jediný rytíř. Je pravděpodobné, že Saladin žádné rytíře v zajetí", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Arsufu.", "content": "24. srpna vyrazili z Akkonu angličtí a francouzští křižáci, společně s oddíly řádu templářů a johanitů na jih, aby zabezpečili pobřežní města pro tažení na Jeruzalém. Společně s vojskem postupovala i anglická flotila, která z moře křižákům kryla bok. Saladin svou hlavní armádu shromáždil v Arsufu, aby svedl rozhodnou bitvu, zatímco jeho jízda podnikala drobné nájezdy na křižácké útvary. Kvůli vedru křižákům trvalo plné dva týdny, než dorazili od Akkonu k Arsufu, aby se utkali se Saladinem. Dne 5. září se Richard sešel se Saladinovým diplomatem al-Ádilem. Richard požadoval odstoupení celé Palestiny. Al-Ádil to odmítl a jednání tak zkrachovalo. Bitva se odehrála o dva dny později,", "section_level": 2}, {"title": "Vyjednávání a boj za znovudobytí Jeruzaléma.", "content": "Vyjednávání mezi Richardem a Saladinem byla složitá a trvala téměř celý rok. Saladin se za celou dobu křížové výpravy s Richardem osobně nesetkal, Saladina zastupoval jeho bratr al-Ádil, křižáky přezdívaný Safadin. Richardovu diplomacii vedl jeruzalémský baron Onfroy z Toronu. Onfroy al-Ádilovi předložil první návrh: navrácení území Jeruzalémského království včetně hlavního města a Pravý kříž výměnou za konečný mír a stažení cizích křižáků zpět do Evropy. Al-Ádil tyto podmínky odmítl, načež Richard předložil nový kompromisní a odvážný návrh: al-Ádil se měl oženit s Richardovou sestrou Johannou. Jejich sídelním městem se měl stát Jeruzalém, zatímco al-Ádil by do svazku přinesl území Palestiny a Johanna palestinské pobřeží, které ovládali křižáci. Jeruzalém a celá Svatá země měla zůstat přístupná křesťanským poutníkům a muslimové a křesťané měli žít v míru a jednotě. Rovněž území mělo bývalá léna Jeruzalémského království měla být rozdělena pod muslimské a křesťanské pány; hrady a pevnosti rytířských řádů měli připadnout řádům zpět, ale pozemky jeruzalémských baronů, kteří", "section_level": 2}, {"title": "Spor o jeruzalémskou korunu.", "content": "Spor o jeruzalémskou královskou korunu zažehnán nebyl a mezi Guyem a Konrádem i po červenci 1191, kdy Richard zvolil řešení Konrádova nástupnictví po Guyovi, rostlo napětí. To vyvrcholilo na podzim roku 1191, když se do dynastických sporů promítla i tradiční rivalita mezi italskými státy, které se na výpravě podílely; Italové spolu začali válčit, přičemž Janov podporoval Konráda a Pisa Guye de Lusignan. Na jaře 1192 Richard začal znovu otevřený spor řešit a tím odvrátil občanskou válku. V dubnu bylo Richardem svoláno shromáždění palestinských baronů do Akkonu, kteří měli mezi oběma uchazeči zvolit krále. Guy měl s většinou křižáckých baronů špatné vztahy a ti jej rovněž od bitvy u Hattínu považovali za", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Jindřich království úspěšně vládl, i když jeruzalémským králem nebyl nikdy formálně korunován. Úspěch mu usnadnila dvě úmrtí. Roku 1193, pět měsíců po skončení války, zemřel sultán Saladin a jeho smrt vyvolala mezi dědici spory o trůn, z nichž nakonec vzešel jako vítěz Saladinův bratr al-Ádil. Rok nato ho následoval Guy de Lusignan. Guyovým nástupcem se stal jeho bratr Amaury, který roku", "section_level": 1}, {"title": "Účast Čechů na křížové výpravě.", "content": "Součástí výpravy Fridricha Barbarossy byl i český oddíl. Ačkoliv český kníže Bedřich se ke křížové výpravě zavázal, zemřel ještě před zahájením výpravy a Bedřichův nástupce Konrád II. Ota Bedřichův slib nevzal za svůj. Českému kontingentu tedy nakonec velel Bedřichův věrný spojenec Děpolt. Česká výprava se skládala nejen ze šlechtických oddílů, ale jeho značnou část tvořili „lotrasové“, zločinci, kteří byli pod slibem účasti na kruciátě propuštěni z českých žalářů. Češi se k císařské výpravě připojili v Ostřihomi a Děpoltova skupina, posílená o uherské oddíly, cestou Balkánem tvořila předvoj císařského vojska. Když křižáci dorazili na byzantské území a střetli se místním obyvatelstvem, Češi se aktivně zapojili do drancování; když křižáci procházeli kolem Naissu (Niše), nechal Fridrich kvůli násilnostem osm českých křižáků popravit. Češi se také podíleli na vyplenění Adrianopole, kde německá armáda zimovala. V únoru 1190 vydrancovali neznámé byzantské přístavní město a když výprava překročila v březnu 1190 Helespont a přiblížila se k Filadelfii, Češi město napadli. Fridrich Barbarossa okamžitě vyslal svého syna Fridricha spolu s řezenským biskupem, aby Děpolta zastavili. Když se křižáci dali na ústup od Filadelfie dále na východ, z města vyrazilo pět set mladých řeckých jezdců, aby se pomstili za útok na Filadelfii. Když Řekové křižáky dohnali, narazili právě na Čechy; Niketas Choniates následný střet popisuje: Čeští křižáci dále tvořili předvoj a když Turci v květnu 1190 u Filomelionu napadli Barbarossův předvoj, Děpoltovi rytíři byli schopni Turky porazit a 5000 jich pobít. Český oddíl se dále vyznamenal 13. května v bitvě s Turky u Axarate a o pět dní později při dobytí Iconia. Po císařově smrti, kdy se německá výprava prakticky rozpadla, část českých účastníků se obrátila na cestu domů, ale většina, již značně oslabeného oddílu v čele s Děpoltem pravděpodobně následovala Fridricha Švábského do Sýrie. Dne 7. října pak zbytek Barbarossových křižáků stanul pod Akkonem, kde posílili armádu krále Guye de Lusignan a Konráda z Montferratu. Během obléhání Akkonu se během bitvy na řece Belus naposledy vyznamenala česká družina. Dne 21. listopadu 1190 zemřel i vůdce české výpravy kníže Děpolt a zbytek Čechů přešel do služeb Richarda Lví srdce. Další osud Čechů na křížové výpravě není znám. Je pravděpodobné, že většina jich na křížové výpravě zemřela, nicméně existují zprávy o veteránech, kteří se do Čech nakonec vrátili, ať už z Anatolie po smrti Fridricha Barbarossy, nebo i z Palestiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí křížová výprava (1189–1192) bylo velké vojenské tažení vyhlášené papežem Řehořem VIII. za znovudobytí Jeruzaléma, který roku 1187 dobyl Saladin. Po fiasku druhé křížové výpravy ovládla a sjednotila zengíovská dynastie Sýrii a po několika válkách s křižáky a Fátimovci také Egypt. Zengíovské impérium v 70. a 80. letech 12. století postupně dobyl Saladin, původně vazal a vojevůdce ve službách Zengíovce Núr ad-Dína, čímž se palestinské křižácké státy dostaly do sevření jednotného muslimského státu. Sultán Saladin poté zahájil válku proti křižákům; jeho tažení vyvrcholilo roku 1187 vítěznou bitvou u Hattínu a poté dobytím Jeruzaléma. Papež Řehoř VIII. reagoval vyhlášením třetí křížové výpravy, k níž se přihlásili i nejmocnější panovníci křesťanského světa: římsko-německý císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Jindřich II. a po jeho smrti jeho syn Richard a s nimi i mnoho dalších mocných evropských feudálů. ", "tgt_summary": "La troisième croisade, qui débuta en 1189 et s'acheva en 1192, est une série d’expéditions menées par Frédéric Barberousse, empereur germanique, Philippe Auguste, roi de France, et Richard Cœur de Lion, roi d'Angleterre, dans le but de reprendre Jérusalem et la Terre sainte à Saladin. ", "id": 1278846} {"src_title": "Útes", "tgt_title": "Rempart montagneux", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Slovem útes popisuje čeština geomorfologické tvary, pro které mají jazyky především přímořských národů více názvů.", "section_level": 1}, {"title": "Horský nebo pobřežní útes.", "content": "Útesy vznikají zvětráváním a následnou erozí a obvykle se nalézají na pobřeží, v horských oblastech, na srázech a podél řek. Většinou jsou tvořeny horninami odolnými proti zvětrávání; z usazenin to bývají pískovce, vápence, křída a dolomit, z vyvřelin pak žuly a čediče. U svého úpatí má většina útesů nějakou formu svahové suti. V suchých oblastech nebo pod vysokými útesy to bývá směs sesutých skal, v oblastech s vyšší vlhkostí půdy bývá suťovisko sotva znatelné. Sráz je typ útesu způsobený pohyby podél geologických zlomů nebo sesuvy půdy. Charakteristickým znakem útesů jsou převisy a vodopády. Někdy z útesů na konci hřebene vyčnívají žebra nebo pokličky tvořené pevnějším druhem hornin.", "section_level": 1}, {"title": "Mořský útes.", "content": "Mořský útes (ríf) je řada pevných útvarů nacházejících se na mělčině poblíž vodní hladiny. Útesy vznikají jednak procesy geologickými, jednak biologickými, jednak lidskou činností nebo jejich kombinací. Z hlediska mořeplavby je útesem jakýkoli pevný útvar, který se nachází v hloubce menší než 6 sáhů (11 m). Podmořské útesy, které jsou trvale skryty pod hladinou, jsou velice nebezpečné pro lodě.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická definice.", "content": "Geologové definují útesy pomocí reliéfu naplavenin, vnitřní struktury a složení živé hmoty. V jednotné definici útesu ovšem nepanuje obecná shoda. Mnoho útesů vzniká v důsledku geologických abiotických procesů – sopečnou činností, vymýváním mořského dna nebo břehů, erozí vln, skalními sesuvy a dalšími přírodními procesy. Nejznámější jsou útesy vzniklé působením živé hmoty – hromaděním zkamenělých ostatků kolonií korálů nebo vápenoschránkových řas, především korálové útesy v tropických vodách. Z geologického hlediska jde o druh organických usazenin vytvořený interakcí organismů a jejich prostředí, přičemž biologická skladba těchto organismů se odlišuje od skladby, která se nachází na přilehlém mořském dně. Útesy jsou zpevněny makroskopickou prostorovou kostrou, kterou tvoří schránky korálů nebo vápenitých řas rostoucích nad sebou a která je proměnlivá v závislosti na jiných organismech a anorganických procesech. Předvěké útesy nalézané ve stratigrafických profilech jsou v popředí zájmu geologů, neboť poskytují informace o jejich umístění v minulosti. Navíc má struktura útesů ve sledu sedimentárních hornin diskontinuity, které mohou sloužit jako přístup ke zdrojům fosilních paliv nebo rudných ložisek. Umělé útesy vznikají v důsledku lidské činnosti. Často bývají tvořeny vraky nebo umělými bloky, aby se dosáhlo tvarové rozmanitosti na plochém písečném dnu s cílem přilákat různorodá společenství organismů, zejména ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Biotické útesy.", "content": "Existuje celá řada typů biotických útesů, včetně útesů tvořených mlži, ale masivní a nejrozšířenější jsou většinou tropické korálové útesy. \"Podrobnější informace o tomto útvaru naleznete v článku Korálový útes.\" Koráli včetně některých hlavních zaniklých řádů Rugosa a Tabulata byli důležitými staviteli útesů po většinu fanerozoika počínaje ordovikem. V různých dobách tvořily útesy také ostatní organismy například kalcifikující řasy, zejména řasy kmene Rhodophyta, a měkkýši, během křídového období především mlži řádu Hippuritoida. V kambriu to byla zaniklá třída Archaeocyatha s kuželovými nebo trubkovými schránkami, nejisté klasifikace, patrně z říše hub. Jiné skupiny, jako je řád mechovců byly důležitými organismy vyplňujícími dutiny těchto útesů. Koráli řádu Scleractinia, kteří mají aragonitové schránky a kteří vytvářejí dnešní živé útesy, se objevili ve středním triasu a během druhohor se postupně stali velmi důležitými tvůrci útesů. Nahradili tak starší vrásčité korály, jejichž schránky byly vápencové a kteří vyhynuli spolu s mnoha jinými živočichy na konci prvohor. Soudobí koráli se nejspíš z nich vyvinuli, protože se řídce dochovaly aragonitové schránky vrásčitých korálů z konce permu. Kromě toho byl v několika nejstarších korálech řádu Scleractinia nalezen vápenec. Přesto je však možné, že soudobí koráli pocházejí z některého nekalcifikujícího předchůdce, který není příbuzný s vrásčitými korály. Ačkoli kalcifikované schránky korálů tvoří spolu se sypkými materiály hlavní část pevné složky útesu, organismy, které nejvíce ovlivňují trvalý růst korálových útesů, jsou vápenité řasy. Převážně jde o druhy korálových řas, které svým růstem vyrovnávají erozi útesů způsobenou vlnami oceánu. Biotické útesy mají další přívlastky v závislosti na tom, v jakém jsou vztahu k případnému pobřeží, např. lemující útesy, bezbariérové útesy nebo atoly. Lemující je takový útes, který je spojen s ostrovem. Bariérový útes tvoří vápencové bariéry kolem ostrova a vytváří lagunu mezi pobřežím a útesem. Atol je prstencový útes bez existujícího ostrova. Čelní útes (ze strany oceánu) je vysoce energetickým místem, kdežto vnitřní laguna má méně energie a sedimentují zde jemnozrnné usazeniny. Některé korálové útesy mohou být hodně dlouhé. Největší z nich je Velký korálový (bradlový) útes, který se táhne v délce přes 2000 km podél severozápadního pobřeží Austrálie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Útes je ostré skalisko příkře vystupující nad okolí. Může se nacházet nad terénem v horách, nad pobřežím, vystupovat z moře nad hladinu, nebo z mořského dna a být skryt pod hladinou.", "tgt_summary": "Un rempart montagneux est une formation géologique présentant un à-pic d'une certaine longueur en montagne. Il peut se former par l'effondrement vertical d'un terrain plus ou moins plane, par exemple lors de la formation d'une caldeira dans les régions volcaniques. Il constitue alors la limite entre deux plateaux dont l'un surplombe l'autre.", "id": 1496337} {"src_title": "Jan Novák (skladatel)", "tgt_title": "Jan Novák (compositeur)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "Narodil se v moravské obci Nová Říše 8. dubna 1921. Své hudební nadání rozvíjel již od sedmi let, kdy se začal učit hrát na housle a od dvanácti let na klavír. V sedmnácti letech začal komponovat. Nejprve navštěvoval jezuitské gymnázium ve Velehradě, oktávu však studoval na klasickém gymnáziu v Brně, kde v roce 1940 i odmaturoval. Po maturitě navštěvoval Konzervatoř Brno, kde studoval skladbu u profesora Petrželky a hru na klavír u profesora Schäfra. Konzervatoř dokončil až v roce 1946, protože hudební studia musel během 2. světové války na dva a půl roku přerušit a odejít na nucené práce do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Stáž.", "content": "Po krátkém studiu na AMU u profesora Pavla Bořkovce odejel na základě vyhraného konkursu Ježkovy nadace jako stipendista do USA. V létě v roce 1947 se zde setkal s Aaronem Coplandem na festivalu Tanglewood Music Center v Lenoxu a posléze s Bohuslavem Martinů v New Yorku. Setkání s Bohuslavem Martinů mělo pro jeho směřování klíčový význam, protože Martinů mu „otevřel nové světy, stal se jeho celoživotní láskou, stálicí, vzorem, na nějž pohlíží vždy s hlubokou úctou“.", "section_level": 2}, {"title": "Padesátá a šedesátá léta.", "content": "Po stáži se v únorových dnech roku 1948 vrátil zpět do vlasti s dokonalou přípravou, zvládnutou technikou a s vystupujícími charakteristickými rysy své tvorby. Těmi byly: Nalezl svůj umělecký svět a krédo zejména v orientaci jak na Bohuslava Martinů a Stravinského, tak i na jazz. Tento postoj byl však bezohledně konfrontován s nátlakem ždanovovců, kteří v 50. letech 20. století diktovali tehdejší kulturní politiku. V roce 1949 se v Nové Říši oženil s klavíristkou Eliškou Hanouskovou, se kterou společně koncertovali na dva klavíry. Skládal a také psal hudbu jak pro filmy (např. režisérů Kachyni, Trnky, Zemana, Brdečky aj.), tak i pro divadlo (např. \"Umučení našeho Pána J. Krista\", \"Romeo a Julie\", \"César\", \"Totální kuropění. R. 1968\"). Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy volí raději svobodný život v emigraci, kam ho následovala i jeho manželka s oběma dcerami. Mezi jeho nejúspěšnější skladby se řadí \"Capriccio\" z roku 1958, které má verzi pro violoncello a klavír a pro violoncello a malý orchestr.", "section_level": 2}, {"title": "Latina.", "content": "Studoval na klasickém gymnáziu a měl znalosti latiny i řečtiny i přesto, že, jak sám prohlásil, „gymnazijní prostředí, školské metody, studijní tlak... mu braly chuť a radost“. Svou lásku k latině však rozvinul až v 50. letech intenzivním zájmem a studiem, díky kterému latinsky nejenom četl, psal a hovořil, ale dokonce psal verše. V Brně založil kroužek latiny, kde se hovořilo pouze latinsky. Latině se nevyhnuly ani jeho dvě dcerky a přesvědčoval ke studiu latiny též své přátele a kolegy z Tvůrčí skupiny A, kterou přezval na „Parasiti Apollinis“. Pořádal i tzv. „latinské koncerty“. V Dánsku napsal skladbu \"Ignis\" pro Joane Palach inspirovanou upálením Jana Palacha. Po roce se z Dánska přestěhoval do Rovereta v Itálii a posléze do Západního Německa, kvůli studiu svých dětí. V Západním Německu 17. listopadu 1984 umírá a byl pochován – v souladu se svým přáním – na hřbitově Borgo Sacco v Roveretu. Dne 4. dubna 2011 byly jeho ostatky převezeny do Brna, kde byly uloženy do hrobu v čestném pohřebišti Ústředního hřbitova.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "FRYDRYCH, Karol. S Janem Novákem jsem si psal 16 let. \"Opus musicum\", Brno, 2010, roč. 42, č. 1, s. 79-83. ISSN 0862-8505.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Novák (8. dubna 1921 Nová Říše – 17. listopadu 1984 Neu Ulm) byl český klavírista a hudební skladatel. Studoval u Viléma Petrželky, Pavla Bořkovce, Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů.", "tgt_summary": "Jan Novák (né le à Nová Říše, en Moravie – mort le à Neu-Ulm) est un compositeur tchécoslovaque de musique classique et de musique de films, ainsi qu'un poète latin contemporain connu sous le nom de plume de Ianus Novak. ", "id": 701569} {"src_title": "Appalačské pohoří", "tgt_title": "Appalaches", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název je odvozen od indiánského kmene Apalačiů, který v minulosti obýval jižní oblasti tohoto pohoří. Apalačiové hovořili jazykem, náležícím k masgogijské rodině a byli to blízcí příbuzní početnějších Kríků. Název Appalačského pohoří tedy nemá nic společného s Apači, kteří v této oblasti nikdy nežili.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Na východě Appalačskéhho pohoří leží Piedmont, který jej odděluje od Atlantské nížiny. Na západě leží Appalačská plošina, která je odděluje od Mississippské nížiny, Nashvillské pánve, Lexingtonské pánve, Till Plains a Velkých kanadských jezer.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Dle United States Geological Survey se Appalačské pohoří dělí na sedm fyzickogeografických provincií: Piedmont, Modré hory, Appalačské hřbety a údolí, údolí řeky svatého Vavřince, Appalačské plošiny, Novou Anglii a Adirondacké pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Piedmont je podhorská pahorkatina, která leží na pevné kontinentální hornině (na rozdíl od pobřežní roviny, která je tvořena naplaveninami). Blue Ridge Mountains představují nejvýchodnější appalačský hřeben, geologicky se k nim řadí i některá pásma dále na západ. Dělí se na severní a jižní část (section), hranici tvoří průlom řeky Roanoke. Appalačské hřbety a údolí je soustava dlouhých paralelních hřebenů a údolí, které následují západně za Blue Ridge Mountains. Z výšky tu krajina připomíná manšestr. Appalačská plošina leží na západ od Appalačských hřbetů a údolí. Severní a střední části Appalačských plošin (od Pensylvánie po Virginii) se říká Alleghenské hory; paralelní části Appalačské plošiny se říká analogicky Alleghenská plošina. Jižní části (v jižní Virginii, Západní Virginii, Severní Karolíně, Kentucky a Tennessee) se říká Cumberlandské hory, respektive Cumberlandská plošina. Pojmenování vznikla podle řek \"Allegheny\" a \"Cumberland\", které pramení každá na své plošině. Na severu leží skupina Adirondacké pohoří, Katskilské pohoří, Zelené hory a Bílé hory. Největších nadmořských výšek dosahuje soustava v Blue Ridge a v Great Smoky Mountains, které leží mezi Alleghenskými horami a Piedmontem. V pohoří pramení četné řeky, jako je Tennessee, Susquehanna, Ohio, Savannah, Hudson a další.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Severní Appalačské vrchoviny, Piedmont a Modré hory jsou tvořené krystalickými horninami a říká se jim proto také \"Crystalline Appalachians\". Appalačské hřbety a údolí a Appalačská plošina jsou tvořené vyzvednutými usazeninami a říká se jim \"Sedimentary Appalachians\". Appalačské pohoří vzniklo v prvohorách. Díky dlouhodobé erozi se celé pohoří zakulatilo a snížilo.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Pohoří nabízí velké množství tras všeho druhu. Appalačská stezka prochází horstvo od jihu k severu, po trase o délce 3 500 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Appalačské pohoří () je rozsáhlý horský systém prvohorního stáří na východě Severní Ameriky. Celková délka pohoří se pohybuje kolem 2 600 km, šířka je 200 až 300 km. Horská pásma se rozkládají z kanadských provincií Newfoundland, Quebec a New Brunswick jihozápadně až do střední Alabamy. Nejvyšší horou Appalačské horské soustavy je Mount Mitchell s 2 037 m v masivu Blue Ridge v Severní Karolíně. Appalačské pohoří má charakter středohor a vrchovin, jen výjimečně se hory zvedají nad 1500 m. Lze je srovnávat se staršími evropskými horskými systémy, včetně Českého masivu. Převládá zvlněná krajina se zaoblenými vrchy a širokými údolím s řadou řek. Charakteristické jsou listnaté lesy, kvalitní půdy a teplé a vlhké podnebí.", "tgt_summary": "Les Appalaches sont une chaîne de montagnes située dans l'Est de l'Amérique du Nord et s'étendant de Terre-Neuve (Canada), au nord, jusqu'au centre de l'État de l'Alabama, au sud (États-Unis). Elle culmine au mont Mitchell () en Caroline du Nord. ", "id": 1065087} {"src_title": "Pájení", "tgt_title": "Brasage", "src_document": [{"title": "Tavidla.", "content": "Podmínkou pevného a těsného spojení pájením je mj. dobrá „smáčivost“ základního materiálu roztavenou pájkou. Ta je (kromě na metalurgických vlastnostech) závislá na čistotě povrchu při teplotě pájení. Potřebná čistota se dosahuje při pájení v běžné atmosféře použitím tzv. tavidel, nebo pájením v prostředí, které povrchové vrstvy bránící dobrému smáčení odstraňují (vysoké vakuum, redukční plynná atmosféra, solná lázeň). Tavidla lze rozdělit: Tavidla jako čisticí prostředky působí především chemicky a proto musí být voleny podle vlastností základního materiálu, teploty pájení a druhu pájky, a někdy též podle chemických a elektrických vlastností jejich zbytků po pájení. Jejich podrobnější výčet přesahuje možnosti a cíle tohoto článku, proto se zde zmíníme obecněji jen o některých jejich skupinách: Pro měkké pájení má většina tavidel podobu kapaliny s obsahem chemicky účinné látky, většinou kyseliny solné nebo fosforečné. Jejich zbytky po pájení je proto vhodné odstranit (omytím vodou nebo lihem). Pro měkké pájení součástí z nerezavějící oceli se velmi dobře hodí směs kyseliny fosforečné, lihu a vody (v poměru po 1/3). Pro pájení elektrických spojů se dobře hodí pryskyřice z borovic – kalafuna. Má schopnost rozrušit tenké vrstvy oxidů při teplotách 200 °C za 1–2 s Je také obsažena v tzv. trubičkové pájce nejčastěji používané v elektronice. Zbytky po pájení nemusejí být odstraněny, ale většinou se tak děje, např. omytím lihem. Pro tvrdé pájení se používají tavidla v podobě pasty, kapaliny nebo prášku. Někdy jsou naneseny jako pevný obal na tyčinky (dráty) vyrobené z materiálu příslušné pájky. Pro tvrdé, tzv. kapilární pájení ve vakuu nebo redukční atmosféře (vodíku) nejsou zapotřebí žádná tavidla, protože potřebné čistoty styčných ploch se dosáhne ve vysokém vakuu odpařením nečistot vysokou teplotou, nebo chemickou redukcí vodíkem v redukčních pecích.", "section_level": 1}, {"title": "Pájky.", "content": "Pájka je přídavný materiál, který vyplňuje mezeru mezi materiály a spojuje je. Podle teploty tání se dělí: Podle konzistence můžeme rozdělit pájky na:", "section_level": 1}, {"title": "Měkké pájky.", "content": "Měkké pájky jsou slitiny „měkkých kovů“ s různým poměrem složek, kterým se dosahují jejich požadované vlastnosti, především teplota tavení. Pro pájení elektroniky se dlouho používala eutektická slitina s 37 % olova a 63 % cínu. Její teplota tání je 183 °C. Výhodou eutektické slitiny je hlavně to, že tuhne bez přechodových fází, ve kterých v neeutektických slitinách v jistém rozmezí teplot vedle sebe existují jak pevná fáze tak i tekutá. To má někdy nežádoucí důsledky. Existuje řada měkkých pájek s dalšími kovy jako je např.kadmium nebo zinek, vhodných pro teploty do 400 °C. Velkou skupinu tvoří tzv. cínové pájky s obsahem více složek jako je Sn,Pb, Sb, Zn, které pokrývají rozsah teplot od 185 do asi 260 °C. „Super měkké“ slitiny Pb+Sn+Cd+Bi vhodné pro pájení se vyznačují teplotou tání v mezích od 65 do 100 °C. Jsou označovány jako: Roseův kov, Lipowitzův kov a Woodův kov. Tzv. \"měkká\" pájka je slitina dvou nebo více kovů s nízkou teplotou tavení. Měkké pájky (s teplotou tání nižší než 400 °C) jsou slitiny kovů jako Pb, Sn, Cd, Zn, Ag aj. Dříve používané slitiny s olovem jsou podle směrnice RoHS od r. 2006 zakázány a jsou proto nahrazeny slitinami Sn, Cd, Zn aj., (např. pájka 220, s Cd82Zn16Ag2). (Výjimky se tolerují pro oblast lékařství, vojenství, částečně automobilové techniky a letectví/kosmonautiky.) Jejich vlastnosti jsou však v porovnání s olovnatými méně výhodné, např. mají horší smáčivost a vyšší teplotu tavení, což má nepříznivé důsledky (vyšší tepelné zatížení pájených součástek, zkrácení životnosti pájecího hrotu aj. Bod tavení bezolovnaté pájky je obecně o 20 až 45 °C vyšší, než u konvenční olovnaté eutektické pájky. Bohužel většina bezolovnatých slitin není eutektická. Pro ruční pájení v elektronice se pájky dodávají v podobě \"dutého\" drátu (trubičky) vyplněné tavidlem. Tavidlem pro pájení v elektronice je nejčastěji speciální kalafuna. V České republice platí pro měkké pájky norma: ČSN EN ISO 9453 \"Slitiny pro měkké pájení – Chemické složení a tvary\"", "section_level": 2}, {"title": "Tvrdé pájky.", "content": "Pro tvrdé pájení je velký výběr slitin i čistých kovů, a to jak pro pájení pod tavidlem, tak i ve vakuu nebo v redukční atmosféře. Čisté kovy se používají spíš jen výjimečně. Může to být stříbro, měď, zlato a paladium. Dobře se hodí pro kapilární pájení ve vakuu. Pro tvrdé pájení v atmosféře se vyrábí velký počet slitin různých kovů s vyšší teplotou tavení. Jsou to např. slitiny stříbra, mědi, kadmia, niklu a zinku v nejrůznějších kombinacích. Většina z nich obsahuje zinek, který má vysokou tenzi par a nemůže být proto použit pro pájení ve vakuu, kde se prudce odpařuje (sublimuje). Používají se také slitiny drahých kovů, např. Au-Ag, Au-Pd, Au-Cu, Au-Ni, Zvláštní skupinu pájek tvoří tzv, aktivní pájky s malým obsahem titanu nebo vanadu, které jsou použitelné i pro pájení kovů na keramiku nebo grafit. Zvláštní pájky a tavidla jsou nutné také pro pájení hliníku a jeho slitin. Osvědčily se zde zinkové pájky a složitější slitiny (Al, Cu, Sn, Cd).", "section_level": 2}, {"title": "Metody pájení.", "content": "Metody pájení můžeme rozlišovat především podle způsobu ohřevu pájených součástí a pájky. To může být lokální nebo celoobjemové. Lokální ohřev při měkkém pájení se dá uskutečnit dotekem horkého tělíska, které je součástí tzv. páječky. Nejčastěji je ohříváno elektricky, např. přímým průchodem elektrického proudu u tzv. transformátorové páječky, nebo nepřímo elektrickým topným tělesem. Moderní elektrické páječky využívají možnost nastavení teploty pájecího hrotu a elektronické stabilizace nastavené hodnoty. Uplatňují se hlavně při ruční malovýrobě elektronických zařízení. Ve hromadné výrobě se pájí součástky k plochým vodičům horkou vlnou roztavené pájky. Ve větším rozsahu ohříváme pájené předměty a pájku proudem horkého plynu nebo plamenem. Pro měkké pájení stačí plamen zemního plynu se vzduchem, pro tvrdé pájení je nutný teplejší plamen kyslíko-acetylenový nebo kyslíko-vodíkový. Proces pájení plamenem je většinou „ruční“, takže výsledek je silně závislý na zkušenostech a zručnosti pracovníka. Při celoobjemovém zahřívání v peci jsou ruční zásahy do procesu vyloučeny. Kvalita výsledku pak závisí hlavně na dokonalosti nutné přípravy pájených předmětů. Při pájení v peci je teplo předáváno sáláním z topného tělesa (ve vakuu), nebo i vedením plynem (v peci s redukční atmosférou). V elektronice se výborných výsledků dosahuje pájením v atmosférách z inertních plynů (dusík, řidčeji argon). Nejdokonalejší způsob je pájení ve vysokém vakuu. Je použitelný jen pro tvrdé pájení různých kovů s vyšší teplotou tání, ale s výjimkou slitin obsahujících zinek, který má vysokou tenzi par a ve vakuu prudce sublimuje.", "section_level": 1}, {"title": "Páječka.", "content": "Páječka je elektrické nářadí pro tavení kovů při spojování součástek měkkým pájením. Při pájení se kovové součástky nejdříve páječkou zahřejí a přidáním roztavené pájky se spojí. Pájka vytvoří po vychladnutí pevné mechanické a elektrické spojení. Kovové součástky nejsou na rozdíl od svařování nataveny. Přesto vzniká na povrchu kovové součástky ve styku s pájkou tenká legovaná vrstva. Elektrické páječky jsou vždy osazeny vyměnitelným pájecím nástavcem. Výměnný nástavec (hrot) je zhotoven z tepelně dobře vodivého kovu, zpravidla z mědi nebo jejích slitin. Měď se ale v roztavené pájce rozpouští a hrot by rychle ubýval. Pájecí hrot je proto většinou pokrytý vrstvou odolnějšího kovu, například niklu. Vyměnitelný hrot je ohříván topným tělískem, které je součástí páječky. U pájecích stanic s regulací teploty je v blízkosti hrotu teplotní senzor nebo se měří odpor topného tělíska. Páječky existují s výkonem od několika Watt pro pájení na DPS až po výkony několika stovek Wattů. U páječek pro elektroniku je důležitá taky průběžná stabilita (stabilizace) teploty. Extrémním případem jsou pájedla, u kterých je přiváděn do pájecího místa, na konec hrotu, dusík. Zvláštním typem páječky je pistolová (transformátorová) páječka. Místo hrotu má pájecí smyčku z drátu. Smyčka se zahřívá průchodem velkého proudu dodávaného vestavěným transformátorem. (Nověji se vyrábí páječky stejného vzhledu, ale transformátor je nahrazen měničem – jsou tedy podstatně lehčí). U pistolové páječky je výhodou rychlý ohřev na pracovní teplotu. Zapíná se tlačítkem na rukojeti, které se musí držet sepnuté po celou dobu práce. Při odložení se páječka sama vypne a nebezpečí popálení nehrozí. Pistolové páječky se vyrábějí s výkonem okolo 100 W. Pro práci s citlivými elektronickými součástkami nejsou příliš vhodné. Pro relativní nemotornost, váhu a obtížnou stabilizaci teploty na hrotu se nepoužívají v sériových výrobách.", "section_level": 1}, {"title": "Základní způsoby pájení.", "content": "V elektrotechnice se při pájení součástek v hromadné výrobě používá pájení vlnou. Při této technologii osazené DPS projíždějí vlnou tekuté pájky hnané čerpadlem. Dnes se pro pájení SMD součástek používá hlavně pájení přetavením (reflow). Na DPS se přes šablonu z tenké bronzové fólie nanesou tečky pastovité pájky. (Viz Wikipedie: \"Sítotisk\".) Tato pájka má lepivou konzistenci, takže ve fázi osazování zafunguje i jako lepidlo a přidrží součástky na desce. Při průjezdu desky přetavovací pecí se pájka roztaví a vytvoří pájený spoj.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí pro pájení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pájení v atmosféře.", "content": "Metody pájení můžeme rozlišovat především podle způsobu ohřevu pájených součástí a pájky. To může být lokální nebo celoobjemové. Lokální ohřev při měkkém pájení se dá uskutečnit dotekem horkého tělíska, které je součástí tzv. páječky. Nejčastěji je ohříváno elektricky, buď přímým průchodem elektrického proudu u transformátorové páječky nebo nepřímo elektrickým topným tělesem. Moderní elektrické páječky využívají možnost nastavení teploty pájecího hrotu a elektronické stabilizace nastavené hodnoty. Uplatňují se hlavně při ruční malovýrobě elektronických zařízení. Ve hromadné výrobě se pájí součástky k deskám plošných spojů metodou pájení vlnou nebo přetavením. Ve větším rozsahu ohříváme pájené předměty a pájku proudem horkého plynu nebo plamenem. Pro měkké pájení stačí plamen zemního plynu se vzduchem, pro tvrdé pájení je nutný teplejší plamen kyslíko-acetylenový nebo kyslíko-vodíkový. Proces pájení plamenem je většinou „ruční“, takže výsledek je silně závislý na zkušenostech a zručnosti pracovníka. Při celoobjemovém zahřívání v peci jsou ruční zásahy do procesu vyloučeny. Kvalita výsledku pak závisí hlavně na dokonalosti nutné přípravy pájených předmětů (například na kvalitě použitých přípravků pro ustavení dílů a na kvalitě očištění ploch). Při pájení v peci je teplo předáváno sáláním z topného tělesa (ve vakuu) nebo i vedením plynem (v peci s redukční atmosférou). Pro pájení je možné použít i indukční ohřev a to jak lokální, tak celkový. Tato metoda má vyšší produktivitu, ale také vyšší pořizovací náklady, neboť musí být k dispozici tvarově odpovídající induktor a je nutné při ní použít tavidlo. Velikost pájených předmětů je limitována výkonností zařízení a kvalitou tavidla.", "section_level": 2}, {"title": "Vakuové pájení.", "content": "Nejdokonalejší způsob je pájení ve vysokém vakuu. Je použitelný jen pro tvrdé pájení různých kovů s vyšší teplotou tání, s výjimkou slitin obsahujících zinek, který má vysokou tenzi par a ve vakuu prudce sublimuje. Pro pájení ve vakuu se vyrábějí pájky také v podobě prášku, např. ze slitiny Ni-Cr s teplotou tání cca 950 °C. Tato pájka dobře smáčí nerezavějící ocel, Po ztuhnutí je velmi tvrdá (nesnadno obrobitelná), ale velmi pevná. Zdrojem tepla je ve vakuových pecích „klec“ z molybdenového drátu zahřívaná elektrickým proudem. Navenek je izolována stíněním z molybdenového plechu a vodou chlazeným pláštěm. Pájeným předmětům se teplo předává výlučně sáláním. Tímto způsobem lze dosáhnout teploty kolem 1400 °C. Roztavená pájka působením povrchového napětí zatéká do spáry mezi spojovanými součástkami. Dosahuje se tím dokonale těsného a mechaniky pevného spojení.", "section_level": 2}, {"title": "Pájení keramiky.", "content": "Zvláštní pozornost si zaslouží problém spojování kovových součástí s keramickými. Základním problémem je v tomto případě to, že jen některé kovy smáčí povrch keramiky, jmenovitě titan a některé vzácné kovy. Nejčastěji se postupuje tak, že se na plochu, která má být smočena pájkou při vlastním pájení, pokryje tenkou vrstvou titanu nebo slitiny titan obsahující. Toho se dosáhne napařením takové vrstvy ve vakuu nebo častěji nanesením práškové pasty, která se pak roztaví ve vakuové peci. Na takto připravenou (pokovenou) plochu se pak pájí různými pájkami, jak měkkými tak ve vakuové peci tvrdými.", "section_level": 1}, {"title": "Pájení v elektronice.", "content": "Účelem pájení v elektronice je elektrické i mechanické spojení. Ruční pájení se uskutečňuje krátkodobým lokálním zahřátím místa styku součástek, spolu s pájkou a tavidlem. Teplo je dodáváno dotykem kovového hrotu (pájedla) zahřívaného elektricky na teplotu o něco vyšší než je teplota tavení použité pájky. Hromadné pájení součástek na desky plošných spojů se provádí tzv. cínovou vlnou.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby pájení v elektronice.", "content": "Pájení v elektronice může být prováděno ručně, postupně spoj za spojem, nebo hromadně na deskách plošných spojů (DPS).", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pájení.", "content": "Ruční pájení se uskutečňuje nejčastěji dotykem kovového hrotu páječky ohřívaného zevnitř elektrickým topným tělískem. Moderní páječky umožňují nastavení teploty hrotu (v mezích např. 200–450 °C) a automaticky udržují nastavenou teplotu. Jsou dodávány s vyměnitelnými hroty různých tvarů, vyrobenými nejčastěji z mědi. Protože měď snadno oxiduje a je rozpouštěna cínovou pájkou, jsou na vnějším povrchu chráněny pokovením. Základní vrstva bývá z niklu, který může být ještě pokryt vrstvou železa. Část povrchu, která nemá být smočitelná pájkou, je ještě chromována. Tvar a rozměry pájecího hrotu určují účinnost předávání tepla. Pro pájení rozměrnějších spojů je vhodné použít hroty větších rozměrů. Ostré hroty je ovšem nutné použít při pájení úzkých vývodů součástek hustě umístěných vedle sebe. Je také důležité o pájecí hroty náležitě pečovat. Pokovené hroty se nesmí čistit nebo upravovat jejich tvar pilováním nebo broušením. Doporučuje se při prvním ohřátí hrotu jej pokrýt vrstvičkou pájky. která jej ochrání před oxidací a usnadní převod tepla při pájení. Je-li pájení přerušováno dlouhými (hodinovými) přestávkami, je třeba hrot čistit a nanášet čerstvou pájku, protože zoxidovaná pájka brání dobrému smáčení spoje. Čistit se má jen vlhkou speciální \"houbou\", dodávanou výrobci páječek a pájek. Kvalitu výsledků ručního pájení lze zvýšit trvalou péčí o používaný pájecí hrot. Doporučuje se udržovat pracovní plochu hrotu čistou a obnovovat častěji pokrytí čerstvou pájkou. Trubičková pájka malého průměru nemusí obsahovat pro tento účel dostatek tavidla, které je pak nutno dodat z jiného zdroje. Používání silněji aktivované pryskyřice životnost hrotu snižuje. Na výsledek ručního pájení má podstatný vliv pracovník, který pájení provádí, např. volbou pájecího hrotu, jeho teploty, místa a způsobu přiložení hrotu, volbou doby zahřívání, volbou pájky a tavidla a dalších faktorů. Zkušenosti a zručnost jsou zde proto rozhodující.", "section_level": 3}, {"title": "Hromadné pájení.", "content": "Hromadné pájení vlnou je tradiční metoda pájení v elektronice. Používá se pro pájení desek plošných spojů, osazených konvenčními součástkami s vývody ve formě drátů, kolíčků, planžet nebo taky bezvývodových (SMD) součástek, fixovaných lepidlem. Součástky s vývody se v tomto případě osazují všechny ze stejné (horní) strany desky (DPS) a můžou být zajištěny předtvarováním vývodů proti vypadnutí. Bezvývodové součástky se lepí na spodní, pájenou stranu. U desek může být použita kombinace osazování jak vývodových součástek (seshora) a bezvývodových součástek SMD (zespodu – fixované lepidlem) najednou. SMD součástky musí ovšem odolávat pájecím teplotám, protože jsou přímo smáčeny roztavenou pájecí slitinou. Nejobvyklejší zařízení pro pájení vlnou je známé pod názvem \"cínová vlna\". Název je odvozen od cínových pájek, které se zde užívají. Základem hromadného pájecího zařízení je dopravník desek, který unáší DPS mezi jednotlivými sekcemi stroje. Na první sekci je na stranu pájení naneseno tavidlo. Tavidlo je roztok kalafuny v alkoholu nebo směs organických kyselin. Nanáší se z pěny nebo postřikem. Po nanesení tavidla veze dopravník desku dále předehřívací zónou. Tady se odpaří část rozpouštědla z tavidla. DPS i součástky se zahřejí na teplotu blízkou teplotě tekuté pájky. DPS následně projíždějí vlastní cínovou vlnou. Ta vypadá jako voda tekoucí přes jez. Pájené DPS protahuje dopravník vrcholem vlny. Proud roztaveného kovu musí smočit všechny kovové povrchy, ale musí s sebou odnést všechnu přebytečnou pájku. To se zajišťuje například zvláštním tvarem vlny. Existuje několik různých provedení pájecích vln – jednoduché, dvojité (nejčastěji bezprostředně za sebou jdoucí vlna vířivá, turbulentní a za ni vlna klidná, laminární), vlna protiběžná (reflexní), atd. Některé stroje (celkem vzácně) jsou hned za výjezdem z vlny vybaveny lištou (štěrbinou) s tlakovým horkým vzduchem nebo (řídčeji) dusíkem (tzv. vzduchovým nožem), který strhává nadbytečnou pájku – eliminuje tvorbu zkratových můstků. Po průjezdu cínovou vlnou pokračují DPS do zásobníku nebo myčky desek s následným sušením. Velkého zlepšení kvality pájení se dosahuje pájením v atmosféře z inertních plynů (nejčastěji dusík (levnější), řidčeji argon (menší spotřeba)), které se realizuje zavedením inertní atmosféry přímo do lázně (lázní), nebo (výhodněji, ale pracněji) zakrytováním pájecích van (řidčeji – včetně sekce předehřevu(ů)). Aby se ale účinek inertního plynu projevil dostatečně důrazně, musí být vytěsnění kyslíku velké (kyslík musí být maximálně na hranici 0,1% (1000 ppm) nebo méně). Zvýšené náklady na inertní plyn jsou pak z větší části eliminovány úsporou pájecí slitiny – tvoří se podstatně méně strusky (odpadu, který se soustřeďuje na povrchu lázní, musí se ze stroje pravidelně sbírat ale lze ho recyklovat) a zvýší se kvalita pájení – zlepší se roztékavost slitiny a tím je menší výskyt zkratovacích můstků (vyšší spolehlivost, nižší náklady na opravy špatně zapájených spojů). Též na pájených místech je proto menší vrstva pájky (t. j. v globálu vzniká další úspora pájky). Ve většině případů je možné taky o maličko snížit teplotu pájecí lázně (úspora energie).", "section_level": 3}, {"title": "Odpájení.", "content": "Odpájení je soubor metod používaných k šetrnému oddělení součástek spojených pájením. Využívá se především při vývojových pracích na elektrotechnických zařízeních a při opravách. Jednodušší, často užívané metody mohou být: Pro odpájení integrovaných obvodů se užívají jiná, náročnější zařízení.", "section_level": 3}], "src_summary": "Pájení je způsob spojování součástí roztaveným pomocným materiálem, tzv. pájkou s nižší teplotou tavení než mají spojované součásti, které se při tom neroztaví. Tento článek je zaměřen na pájení kovových součástí za pomoci pájek, které jsou slitinami kovů. Je zvykem rozlišovat pájení na tzv. měkké a tvrdé, podle teploty tavení pájky. (Odpovídající výrazy v angličtině jsou „soldering“ a „brazing“.) Pájky s teplotou tavení do cca 450 °C jsou označovány jako měkké, nad touto teplotou jako tvrdé. Příbuzným oborem, používaným při výrobě elektronických součástek je pájení keramiky, případně kombinace kovu a keramiky.", "tgt_summary": "Le brasage des métaux est un procédé d'assemblage permanent qui établit une liaison métallique entre les pièces réunies. Contrairement au soudage, il n'y a pas fusion des bords assemblés. Selon les cas il peut y avoir ou non utilisation d'un. Le mécanisme du brasage est la diffusion/migration atomique de part et d'autre de l'interface solide/solide dans le cas d'un brasage sans métal d'apport et de l'interface solide/liquide/solide lorsqu'un métal d'apport est utilisé, processus obtenu par action calorique et/ou mécanique. ", "id": 1524503} {"src_title": "Gabro", "tgt_title": "Gabbro", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Podle povahy tmavých minerálů se gabra rozdělují na skupinu bez olivínu – amfibolická, amfibolicko-pyroxenická, pyroxenická, hyperity (augit, ortopyroxen), nority (ortopyroxen), anortozity (tmavé minerály do 10%) a skupinu s olivínem – olivínická gabra, olivínické hyperity, olivínické nority, troktolity (převažuje plagioklas s olivínem).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Většinou jde o stejnoměrně zrnité horniny, drobně až hrubě zrnité, anortozity bývají i velkozrnné. V případě porfyrických druhů tvoří vyrostlice pouze tmavé minerály. Barva gabra je šedočerná, často s odstínem do zelena. Struktura je gabrově zrnitá, někdy ofitická, textura masívní. Zejména pyroxeny a živce podléhají druhotným přeměnám (uralitizace, saussuritizace). Gabra tvoří samostatná tělesa, podílejí se na ultrabazických intruzích, jsou součástí ofiolitových komplexů a hojné zastoupení mají v středooceánických hřbetech.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Jako příklad chemického složení lze uvést olivínické gabro z poběžovického masívu:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Amfibolická gabro se nachází především ve středočeském plutonu (mezi Březnicí a Kamýkem nad Vltavou, u Benešova), dále v poběžovickém bazickém masivu. Z pyroxenicko-amfibolických a amfibolicko-pyroxenických gaber je nejznámější peceradské severně od Benešova (obsahuje obecný amfibol a z pyroxenů salit, vždy podružné množství křemene a K-živce), dále se vyskytují v ranském a brněnském masívu. Z ranského a kdyňského masívu jsou známa pyroxenická gabra s augitem, která lze najít dále na Špičáku u Deštného v Orlických horách a u Týnce nad Labem. Olivinická gabra se vyskytují v ranském, kdyňském a poběžovickém masívu. Vzácnější jsou výskyty hyperitů (Kralovice, Bystřice nad Pernštejnem) a olivínických hyperitů (Moravské Budějovice a poběžovický masív), odkud jsou známy i nority. U Českého Krumlova se nachází lokalita téměř bílého anortozitu (obsahuje více jak 90 % plagioklasu) a u Ranska na Chotěbořsku.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraničí.", "content": "Hlavní výskyt je v Norsku, Rusku a Kanadě. Největším gabrovým masívem je těleso o ploše 6100 km2 v Minnesotě (USA). Z prekambrických masívů je známo 17 těles anortozitu v kanadském Quebecu, největší z nich má plochu zhruba 15 000 m2.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Převážně se používá jako stavební materiál (na obklady budov, ať již exteriéry či interiéry), na dlažební kameny, po vybroušení na náhrobní kameny (zejména horniny obsahující labradorit). Často jsou gabra těžena pro obsah rud Ni, Co, Cr, Ag, Pt či sulfidů mědi. V České republice je využito na plastice brněnského orloje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabro je zásaditá hornina z rodiny magmatických hornin, hlubinný ekvivalent čediče. Jméno pochází z italského slova s významem \"hladký\" nebo \"holý\". Tento starý florentinský kamenický název použil poprvé v petrografii von Buch v roce 1810. ", "tgt_summary": "Le gabbro est une roche plutonique magmatique, à texture grenue, composée essentiellement de pyroxène et de feldspath. Le gabbro est le constituant principal de la couche inférieure de la croûte océanique. On le trouve ailleurs que sur la Terre, le gabbro compose ainsi une partie des roches de la surface de la Lune. ", "id": 81576} {"src_title": "Vladimir Solovjov", "tgt_title": "Vladimir Soloviev", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filosofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval. Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filosofickým tématům, epistemologii a etice. V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu \"Bratři Karamazovi\". Zemřel ve velké chudobě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filosofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (\"Sofia\") byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Originální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století. Z jeho žáků vynikli Nikolaj Berďajev, Sergej Bulgakov, Nikolaj Losskij, Pavel Florenskij a Semjon Frank. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho díla lze rozčlenit do tři období: Z díla: Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, \"\", Moskva – Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filosof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.", "tgt_summary": "Vladimir Sergueïevitch Soloviev, plus rarement Solovev ou Soloviov (en ), né à Moscou le et mort à Ouskoïe près de Moscou le, est un philosophe et poète russe.", "id": 159707} {"src_title": "Frýdštejn", "tgt_title": "Frýdštejn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1385.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v okolí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hrad a rozhledna Kopanina.", "content": "Nedaleko od východního okraje Frýdštejna se nachází stejnojmenný hrad, který je v majetku obce. Necelý kilometr od centra obce severním směrem leží vrch Kopanina (657 m n. m.) s rozhlednou téhož jména (někdy také uváděna jako \"Pacltova rozhledna\"). Kopec s rozhlednou je přístupný po modré turistické značce či cyklotrase č. 4007, případně od autobusové zastávky \"Pulečný, Kopanina, rozhledna\" ve vsi Kopanina.", "section_level": 2}, {"title": "Vranovský hřeben.", "content": "Východním směrem od Frýdštejna a jeho hradu směřuje k Malé Skále, Pantheonu a vyhlídce do údolí Jizery ostrý pískovcový Vranovský hřeben. Tato lokalita vzbuzuje zájem nejen turistů, ale i horolezců. Na 22 skalách v okolí hradu a východně od něj je popsáno celkem 155 lezeckých cest, z nichž některé se vyznačují vysokou obtížností.", "section_level": 2}, {"title": "Mineralogická lokalita.", "content": "Pozornost odborníků i laiků, zajímajících se o geologii a mineralogii, zejména sběratelů achátů a jaspisů, přitahuje velký činný melafyrový \"lom Bezděčín,\" který se nachází asi 600 metrů vzdušnou čarou na západ od obce v prostoru mezi jejími místními částmi Anděl Strážce, Bezděčín a Sestroňovice. Jaspisy a acháty se vyskytují jak v lomu, tak i na okolních polích. Pro frýdštejnské acháty je typické převážně šedo-bílo-růžové zbarvení jejich vnitřní kresby. V lomu se kromě achátů a jaspisů často nacházejí geody s křemenem, ametystem, záhnědou, zeolitové nerosty (heulandit, analcim, natrolit, chabazit), kalcit, baryt, kašolong, chlorit, hematit, wad a vzácně i minerály mědi. V polohách nad lomem, v suti v lese a v polích pod lomem lze rovněž najít achátové pecky a úlomky jaspisů a další nerosty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frýdštejn (německy \"Friedstein\") je obec v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji. Žije zde obyvatel. Na východním okraji obce se nachází zřícenina hradu Frýdštejn, od něhož pochází jméno obce.", "tgt_summary": "Frýdštejn est une commune du district de Jablonec nad Nisou, dans la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 441184} {"src_title": "Peruc", "tgt_title": "Peruc", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název městečka vznikl z osobního jména Peruť (dříve ve významu Perutův dvůr. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech Peruc (1170), Peruz (1178), Peruce (1189), Peruch (1199), de Perutcze (1291 a 1297), de Perucye (1318), Perucz (1352), Perucz (1410) a na Peruci (1522). Podle místního úzu je ta Peruc femininum a pojí se s ní předložka na Peruci. V akademické jazykové příručce pro názvy obcí z roku 1974 je přípustný obrat „v Peruci“. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české vypráví pověst o Oldřichovi a Boženě, podle níž bylo jméno utvořeno tak, že Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. Mělo to být v roce 1007.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Peruci je z roku 1170, kdy zde vládli synové komorníka králové Sezemy – Měšek a po něm Hroznata uváděný ještě v roce 1189. Oba dva jako rytíři podnikli cestu do Palestiny. Před husitskými válkami patřila část Peruce premonstrátskému strahovskému klášteru. Později došlo k několika změnám majitelů perucké tvrze. Ze známějších rodů to byli Pětipeští z Chýš a Egerberka a před třicetiletou válkou Hruškové z Března. V roce 1673 koupil Peruc Jan Jetřich z Ledeburu, jehož potomci zde sídlili do roku 1798. Od roku 1814 ji vlastnili Thunové. Za Ledeburů byly v Peruci postaveny dvě nejvýznamnější stavby. Přestavbu zámku prováděl známý italský stavitel Antonio Porta a po něm Petr Pavel Columbani, který také narýsoval plán kostela svatého Petra a Pavla a v jednotném architektonickém slohu projektoval i náměstí. S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse. V Peruci před holokaustem během druhé světové války žila nepočetná komunita Židů, kterou připomíná nedaleký židovský hřbitov u Hřivčic.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Peruc spadá do působnosti římskokatolické farnosti Zlonice. Místní kostel svatého Petra a Pavla je uzavřen z důvodu havarijního stavu stropu. V obci působí Husův sbor, který koná bohoslužby v kapli Mistra Jana Husa.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Peruci se každoročně koná letní hudební festival PLUTOFEST, který pořádá občanské sdružení Plutofest. V červenci 2014 proběhl jeho desátý ročník, jehož hlavní hvězdou byl zpěvák Xindl X. Kromě festivalu pořádá občanské sdružení další kulturní akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peruc je městys v okrese Louny na východ od okresního města Louny a nedaleko řeky Ohře. Žije zde obyvatel. Severně od městyse se nachází přírodní památka Štola Stradonice.", "tgt_summary": "Peruc (en ) est un bourg () du district de Louny, dans la région d'Ústí nad Labem, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 425534} {"src_title": "Gobi", "tgt_title": "Désert de Gobi", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Hranice Gobi nejsou přesně a jednotně definovány. Částečně za to může nejednoznačnost samotného výrazu \"говь,\" kterým se ve Vnitřním i Vnějším Mongolsku neoznačuje pouze konkrétní území, ale také obecněji typ krajiny. V nejširším smyslu se pod pojem Gobi zahrnují veškeré pouštní oblasti od Pamíru (77° v.d.) k Chinganu (116 až 118° v.d.) a od Altaje, Changaje a úpatí Zabajkalských hor na severu po Kchun-lun a Severočínskou nížinu na jihu. Takové vymezení by pod Gobi řadilo mj. i poušť Taklamakan, Džungarskou pánev a Ordoskou plošinu; tyto pouště nicméně vyplňují své vlastní pánve a přinejmenším z geomorfologického hlediska se považují za samostatné celky. Théodore Monod naproti tomu omezil Gobi na jih Mongolska a sever Vnitřního Mongolska. Pouštní pohoří Alašan a Pej-šan na západě podle něj už tvoří samostatné celky. Severozápadní hranici tvoří Altaj, na severu Gobi přechází v severomongolskou step, na východě ji ohraničuje Mandžusko. Působením větru se Gobi rozšiřuje dále na jih a místy se blíží na pouhých 70 km k Pekingu. Rozlohou 1 300 000 km2 se Gobi řadí mezi největší pouště na světě. Další primát si Gobi drží vzhledem ke svému geografickému postavení, neboť jde o nejseverněji položenou poušť na zemském povrchu. Do dnešního dne se jedná o velmi málo prozkoumanou část světa. Zabírá přibližně 30% plochy Mongolska a velké oblasti Číny. Rozkládá se v pánevné oblasti, která je situována do nadmořské výšky přes 1000 metrů, což se projevuje na teplotách zde panujících. Celá oblast Gobi rozhodně není poušť v pravém slova smyslu. Na mnoha místech jde spíše o monotónní polopoušť, případně step. Pouhá tři procenta území tvoří typické písečné duny, v Mongolsku nazývané \"els.\" Značnou část povrchu tvoří holá skála. V pustině se lze setkat i s jezery, mnohdy slanými.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Jde o jednu z nejchladnějších pouští, kde se teploty mohou pohybovat mezi -40 °C v zimě až po 40 °C v létě. Průměrné srážky nepřesáhnou 76 mm vody za rok, což řadí poušť mezi jednu z nejsušších oblastí světa; to se projevuje na její obydlenosti, která patří mezi nejnižší na světě. I přes tyto extrémní parametry však nemůžeme na poušť Gobi pohlížet jako na nekonečné oblasti písečných dun (písečné oblasti zabírají maximálně 3% z celkové rozlohy) - setkáváme i s bohatou biodiverzitou, protože se rozprostírá na obrovském území, kde nechybí hory, lesy či stepi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vzniku.", "content": "Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj či Ťan-šan. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali také neptačí dinosauři, po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho fosilních kosterních pozůstatků. Proslulé paleontologické expedice do této oblasti byly zahájeny Američany ve 20. letech minulého století. Koncem období křídy (asi před 65 miliony let) ale začalo docházet k dramatickým klimatickým změnám, které měly za následek změnu srážkového režimu - výrazné omezení srážek, což se projevilo na druhotném vyschnutí řečišť a změně biotopu z bujné vegetace na trávu a keře.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Fauna a flora je i v pouštní oblasti bohatá. Mezi nejvýznamnější rostliny patří stepní tráva, tamaryšek, divoký tymián. Z říše živočišné máme možnosti potkat ovce argali, sněžného leoparda, kozorožce horského, gobijského medvěda, velmi vzácný druh koně Převalského a mnohé další. Díky bohatému životu a množství ojedinělých druhů byly velké části Gobi prohlášeny za národní parky (například Velká gobijská rezervace). Od roku 1990 je území pouště Gobi o rozloze 5 300 000 ha zapsáno na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Poušť je nalezištěm uhlí, ropy, tyrkysu, achátu, křišťálu a dalších nerostných surovin a minerálů. K poušti Gobi se vztahují i mnohé legendy a vyprávění o tajemném živočichu, který se nazývá v místním nářečí Olgoj Chorchoj. Údajně jde o 1 až 1,5 metru dlouhého slepého červa, který by měl žít v písečných oblastech a měl by mít na svědomí i lidská úmrtí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gobi (mongolsky \"Говь, Gov',\" čínsky 戈壁沙漠, pinyin \"Gēbì Shāmò,\" český přepis \"Ke-pi ša-mo)\" je jedna z nejstarších a největších pouští světa, ale oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které ji od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě.", "tgt_summary": "Le désert de Gobi (en mongol bitchig :, cyrillique :, trans. :, littéralement, \"désert\", traduit phonétiquement en ou plus brièvement ) est une vaste région désertique comprise entre le nord de la Chine et le sud de la Mongolie. Il englobe environ un tiers de la surface de la Mongolie. Le bassin désertique est délimité par les montagnes de l'Altaï, la steppe de Mongolie, le plateau tibétain et la plaine du Nord de la Chine. Au sens propre, le mot « gobi » (prononcé \"gov\") désigne en mongol un territoire semi-aride (le désert est appelé \"tsöl\") en forme de grande cuvette ( *\"gob\" « creux, concave »). Le désert de Gobi revêt une importance historique, non seulement pour son appartenance à l'Empire mongol, mais aussi parce qu'il constituait l'un des points de passage de la route de la soie. ", "id": 1238029} {"src_title": "RSA", "tgt_title": "Chiffrement RSA", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Bezpečnost RSA je postavena na předpokladu, že rozložit velké číslo na součin prvočísel (faktorizace) je velmi obtížná úloha. Z čísla formula_1 je tedy v rozumném čase prakticky nemožné zjistit činitele formula_2 a formula_3, neboť není znám žádný algoritmus faktorizace, který by pracoval v polynomiálním čase vůči velikosti binárního zápisu čísla formula_4. Naproti tomu násobení dvou velkých čísel je elementární úloha.", "section_level": 1}, {"title": "Popis činnosti algoritmu.", "content": "Alice a Bob chtějí komunikovat prostřednictvím otevřeného (nezabezpečeného) kanálu a Bob by chtěl Alici poslat soukromou zprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba klíčového páru.", "content": "Nejprve si bude Alice muset vyrobit pár veřejného a soukromého klíče: Veřejným klíčem je dvojice formula_18, přičemž formula_4 se označuje jako \"modul\", formula_9 jako \"šifrovací\" či \"veřejný exponent\". Soukromým klíčem je dvojice formula_21, kde formula_12 se označuje jako \"dešifrovací\" či \"soukromý exponent\". V praxi se klíče uchovávají v mírně upravené formě, která umožňuje rychlejší zpracování. Veřejný klíč poté Alice uveřejní, respektive zcela otevřeně pošle Bobovi. Soukromý klíč naopak uchová v tajnosti. V bodě 5 je použit rozšířený Eukleidův algoritmus na formula_9 a formula_24, čímž nalezneme formula_12 a formula_26 do rovnice formula_27.", "section_level": 2}, {"title": "Zašifrování zprávy.", "content": "Bob nyní chce Alici zaslat zprávu formula_28. Tuto zprávu převede nějakým dohodnutým postupem na číslo formula_29 (formula_30). Šifrovým textem odpovídajícím této zprávě pak je číslo Tento šifrový text poté zašle nezabezpečeným kanálem Alici.", "section_level": 2}, {"title": "Dešifrování zprávy.", "content": "Alice od Boba získá šifrovaný text formula_26. Původní zprávu formula_29 získá následujícím výpočtem: Fakt, že je výsledek tohoto výpočtu původní zprávou, je důsledek následující rovnosti: A jelikož formula_36 a formula_37, díky malé Fermatově větě platí, že a zároveň Jelikož formula_2 a formula_3 jsou různá prvočísla, pomocí čínské věty o zbytcích je dáno Tudíž Hodnoty formula_44 ani formula_45 se při dešifrování nepočítají, slouží pouze pro důkaz správnosti dešifrování spolu s čínskou větou o zbytcích. Kongruence platí i pro formula_46 a formula_47.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "V tomto příkladu jsou pro jednoduchost použita extrémně malá čísla, v praxi se používají o mnoho řádů větší. Pro zašifrování zprávy 123 probíhá výpočet: Pro dešifrování pak:", "section_level": 2}, {"title": "Schéma doplnění.", "content": "Aby se předešlo problémům, tak se v praktické implementaci RSA používají nějaké strukturované náhodné posunutí hodnoty formula_29 než je zašifrována. Toto posunutí zaručuje, že formula_29 nebude spadat do rozsahu nebezpečných původních textů, a že se daná zpráva po posunutí zašifruje do různých možných zašifrovaných textů. Standardy jako PKCS#1 byly pečlivě navrženy, aby bezpečně posunuly zprávu před RSA zašifrováním. Protože tato schémata posunují nezašifrovaný text formula_29 nějakým množstvím přidaných bitů, velikost neposunuté zprávy formula_28 musí být o tolik menší. Schémata pro RSA posunutí musí být pečlivě navržena, aby zabránila sofistikovaným útokům, které by mohly být založené na předvídatelné struktuře zprávy. Rané verze standardu PKCS#1 (do verze 1.5) užívaly konstrukci, která vypadala jako sémanticky bezpečná, ale na Eurokriptu 2000 Coron et al. ukázal, že pro některé typy zpráv toto doplnění neposkytuje dostatečnou úroveň zabezpečení. Navíc na Crypto 1998 Bleichenbacher ukázal, že tato verze je náchylná k praktickému adaptivnímu útoku se znalostí vybraných otevřených textů. Pozdější verze používají Optimal Asymmetric Encryption Padding (OAEP), aby předešly tomuto typu útoku. Z toho důvodu by OAEP mělo být použito ve všech nových aplikacích a PKCS#1 v1.5 doplňování by mělo být nahrazeno kdekoli je to možné. PKCS#1 standard také obsahuje schémata navržená tak, aby poskytovala dodatečnou bezpečnost pro RSA podpisy.", "section_level": 2}, {"title": "Vygenerování chybného klíče.", "content": "Hledání velkých prvočísel formula_2 a formula_3 se provádí testováním náhodných čísel správné velikosti pomocí Testů prvočíselnosti (např. Millerův-Rabinův), které rychle eliminují prakticky všechna neprvočísla. Čísla formula_2 a formula_3 by neměla být „příliš blízko“, jinak je Fermatova faktorizace pro formula_4 úspěšná, pokud formula_88, například je méně než formula_89 (což i pro malé 1024-bitové hodnoty formula_4 je formula_91) řešení pro formula_2 a formula_3 je triviální. Navíc, pokud formula_94 nebo formula_95 jsou násobky pouze malých prvočísel, formula_4 může být rychle rozloženo Pollardovým formula_94 algoritmem, a tyto hodnoty formula_2 nebo formula_3 by tedy neměly být použity. Nejsou známy žádné útoky proti malé hodnotě veřejného exponentu jako např. formula_58, pokud je použito správné doplnění. Ale pokud doplnění použito není nebo je špatně implementováno, malý veřejný exponent způsobuje větší riziko. Běžně používaná hodnota formula_9 je 65537, což je považováno za kompromis mezi ochranou proti potenciálnímu útoku proti malému exponentu a efektivitou šifrování (nebo podpisu).", "section_level": 2}, {"title": "Digitální podpis.", "content": "Algoritmus RSA lze snadno využít pro digitální podpis. Základním principem takového využití je „opačné“ použití šifry – pokud Alice chce poslat Bobovi podepsanou zprávu, připojí k ní číslo získané „dešifrováním“ haše své zprávy pomocí svého soukromého klíče. Bob poté jakoby zpětně „zašifruje“ tento podpis pomocí Alicina veřejného klíče a porovná výsledek s hašem zprávy. Pokud zpráva nebyla změněna, vyjde stejná hodnota, neboť algoritmus je z hlediska šifrování i dešifrování symetrický (lze zaměnit formula_9 a formula_12). Jelikož jediný, kdo zná tajný klíč Alice, je Alice, je tím zaručeno, že ho zašifrovala Alice.", "section_level": 2}], "src_summary": "RSA (iniciály autorů Rivest, Shamir, Adleman) je šifra s veřejným klíčem, jedná se o první algoritmus, který je vhodný jak pro podepisování, tak šifrování. Používá se i dnes, přičemž při dostatečné délce klíče je považován za bezpečný.", "tgt_summary": "Le chiffrement RSA (nommé par les initiales de ses trois inventeurs) est un algorithme de cryptographie asymétrique, très utilisé dans le commerce électronique, et plus généralement pour échanger des données confidentielles sur Internet. Cet algorithme a été décrit en 1977 par Ronald Rivest, Adi Shamir et Leonard Adleman. RSA a été breveté par le Massachusetts Institute of Technology (MIT) en 1983 aux États-Unis. Le brevet a expiré le 21 septembre 2000.", "id": 2024229} {"src_title": "Olympus Mons", "tgt_title": "Olympus Mons", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Název pochází od bájné hory Olymp, na které měli sídlit řečtí bohové. Starší název pro sopku byl \"Nix Olympica\", což se dá volně přeložit do češtiny jako \"Sněhy Olympu\", jelikož se při prvotních pozorováních zdál bělavý. Později byla sněhobílá barva vysvětlena pozorovanými mračny z oxidu uhličitého a vody.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Základna kužele má průměr 624 km, což odpovídá přibližně rozloze Francie, přičemž průměr kaldery (jícnu sopky) je zhruba 85 km. Výška sopky dosahuje 27 km (88 600 stop), či 25 km (podle použité střední hodnoty povrchu Marsu). Velikost Olympu může být porovnávána s velikostí největší pozemské sopky Mauna Kea nacházející se v Havajském souostroví, které je vysoká pouze 10 km a její průměr je 120 km, takže je 2,5 × nižší. Při pohledu z vrcholku Olympus Mons by případný pozorovatel neměl pocit, že stojí na nejvyšší „hoře“ soustavy, jelikož vlivem obrovské rozlohy základny spadají její svahy pouze pod úhlem 2,5° až 5°. Výjimku tvoří pouze spodní část sopky, posledních 6 km vytváří téměř kolmou stěnu. Jedná se o zcela atypické zakončení štítové sopky, které nemá známý ekvivalent. Pro vznik tohoto útvaru neexistuje žádné zcela přesvědčivé vysvětlení (jedna hypotéza například předpokládá výskyt ledovce okolo hory, který by mohl způsobit atypické zakončení). Při pohledu do dálky by se tedy zdálo, že se jedná jen o mírně zvlněnou krajinu. Změna by nastala při pohledu do kaldery sopky, kde se nachází propadlina hluboká až 3 km. Těleso sopky není symetrické, ale hora je protáhlá severozápadním směrem, naopak směrem k jihovýchodu je zúžená. Existuje názor, že toto netypické pokřivení by mohlo být způsobeno magmatickými rezervoáry pod povrchem, které by teoreticky mohly umožňovat přežívání či případný výskyt jednoduchého života. Na svazích Olympu Mons se nacházejí dva větší krátery, které byly IAU dočasně pojmenovány jako kráter Karzok (průměr 15,6 km) a kráter Pangboche (průměr 10,4 km).", "section_level": 1}, {"title": "Kaldera.", "content": "Kaldera na vrcholku Olympu Mons je několikanásobně propadlá vzniklá kolapsem dna do vyprázdněného magmatického rezervoáru. Její šířka dosahuje okolo 80 km a hloubka až 3 km (s maximální hloubkou 4 km). V jižní, nejstarší části kaldery se nachází tektonické zlomy, které vznikly jako výsledek extenze po kolapsu dna do vyprázdněných komor. Při detailním mapování kaldery bylo rozpoznáno šest jednotlivých kolapsů, které se postupně odehrály a vytvořily současnou podobu vrcholku hory.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanismus.", "content": "Olympus Mons je obrovská štítová sopka, která vznikla erupcí málo viskózní a tedy vysoce mobilní lávy unikající z kaldery po dlouhou dobu. Vysoká pohyblivost lávy umožnila roztečení materiálu do širokého okolí a vytvoření útvaru s velice nízkými svahy. Na základě analogie pozemských nízkoviskózních láv se předpokládá, že těleso sopky je tvořeno hlavně bazickými až ultrabazickými lávami (např. bazalty). Jelikož je na povrchu Marsu menší gravitační působení, může být těleso sopky i v těchto enormních rozměrech stabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Sopečná aktivita.", "content": "V roce 2004 snímkovala evropská sonda Mars Express starý lávový proud na svahu sopky. Pozdějším průzkumem založeným na sčítání množství kráterů a jejich velikosti se přišlo, že západní strana sopky byla vytvořena před přibližně 115 milióny lety a některé menší oblasti dokonce pouze před 2 milióny lety. V geologickém pohledu se případně jedná o velice nedávnou erupci, která by mohla naznačovat, že je Olympus Mons respektive Mars stále vulkanicky aktivní. Důvodem extrémního rozměru sopky je s největší pravděpodobností chybějící desková tektonika v kůře Marsu, která by pohybovala litosférickými deskami respektive v případě Marsu jedinou litosférickou deskou. Olympus Mons vznikl nejspíše nad horkou skvrnou a oproti například pozemské Havaji nepostupovala deska dále a nevznikla tak další sopka. Veškerý unikající materiál ze skvrny se soustředil na vznik jediné masivní sopky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Olympus Mons (latinsky \"Hora Olymp\") je nejvyšší známá hora sluneční soustavy, která se nachází na povrchu Marsu v severozápadní části oblasti Tharsis. Jedná se o klasickou štítovou sopku, která má na vrcholku několikanásobnou kalderu. Ční se svojí výškou 27 km nad nulovou nadmořskou výškou Marsu (zhruba 21,5 km nad gravitačním povrchem Marsu, podle měření laserovým výškoměrem Mars Orbiter (MOLA)). Je přibližně třikrát vyšší než nejvýše položená hora na Zemi Mount Everest a dvakrát vyšší než nejvyšší sopka Země Mauna Kea (počítáno od báze sopky na dně oceánské kůry). Její základna zabírá plochu odpovídající přibližně území Francie. Hora byla astronomům známa již na konci 19. století, ještě před lety kosmických sond, na základě pozorování rozdílného albeda (míry odrazivosti světla) povrchu. Tento albedový útvar dostal pojmenování \"Nix Olympica\" („Olympský sníh“) a byl všeobecně považován za pohoří či horu. Definitivní potvrzení přinesl ale až věk kosmických výprav k planetě. ", "tgt_summary": ", nom latin pour « mont Olympe », est un volcan bouclier de la planète Mars situé par, dans les quadrangles d'Amazonis et de Tharsis. C'est le plus haut relief connu du système solaire, culminant à au-dessus du niveau de référence martien ; des altitudes supérieures sont encore très souvent publiées, même récemment sur des sites institutionnels américains tels ceux de la NASA, mais relèvent d'estimations du antérieures aux mesures de l'altimètre laser de \"Mars Global Surveyor\" (MOLA) et sont fondées sur un niveau de référence des altitudes martiennes alors inférieur de.", "id": 778019} {"src_title": "Fara", "tgt_title": "Presbytère", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Fary v českém prostředí jsou obvykle typické přízemní či patrové budovy, s mansardovou či valbovou střechou, která je odlišovala od hospodářských dvorů. Jedná se o reprezentativní sídla, která jsou i při někdy minimalistických rozměrech velmi dobře přizpůsobena pohodlnému bydlení i v dnešní době. Od 18. století byla přibližně každá čtvrtá až pátá fara postavena větší a honosnější, s většími stájemi pro koně. Bylo to proto, aby církevní hodnostář, který se vydal na okružní inspekční cestu, se mohl zde ubytovat a mohli se ustájit jeho koně. V jedné větší, reprezentační místnosti se pak konaly porady, na které se dostavili kněží z okolí. Velikost hospodářského zázemí zpravidla odpovídá rozsahu farnosti, ale není nikdy jejím měřítkem. V chudých, podhorských oblastech byla i fara chudým bydlem, zato v úrodných, bohatých krajích byla i fara bohatá (vzdělanější vesničané měli zájem na tom, aby v jejich obci byla fara – farář byl nejvzdělanějším člověkem v obci a jen on mohl například připravit syna sedláka na studia). Drobné barokní zámečky, které tyto budovy připomínají, padaly ve druhé polovině 20. století za oběť zmaru celé společnosti a jestliže nezanikly úplně, pak prošly rozsáhlou úpravou. Nejlépe se dochovaly farní budovy v menších obcích, kde se správce farnosti udržel alespoň do 80. let, do doby, kdy již komunistický režim rezignoval na demolice či rozsáhlé přestavby, a fary chátraly až do následujícího tisíciletí. Jaká byla podoba far v období gotiky, není známo. Díky husitským výpadům se prakticky žádná nedochovala, ačkoli mnoho farností bylo obnoveno. Nejvíce zástupců architektury tohoto druhu pochází z období baroka, méně již z renesance či klasicismu a úplnými výjimkami jsou pak novější eklektické či dokonce secesní budovy. Poslední jmenované vznikly zpravidla tam, kde došlo v této době k velkému nárůstu obyvatel jdoucích za průmyslem. V důsledku mohutného odpadu od víry ve druhé polovině 20. století a s tím spojenými sníženými pastoračními potřebami, ale též z toho plynoucího nedostatku kněží, nejsou dnes mnohé fary, zvláště v Čechách, obsazeny. V rámci úsporných opatření bývají tedy mnohdy pronajímány, či dokonce odprodávány k obývání i podnikatelské činnosti. Oficiálně tak na svých stránkách činí již několik let diecéze plzeňská a českobudějovická. Oficiálně se k této praxi přihlásila i diecéze královéhradecká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fara je obydlí a zároveň úřadovna faráře, úřední sídlo farnosti a případně i místo jejích dalších, zejména neliturgických aktivit. Jedná se mnohdy o nejdůležitější budovy v obci po kostele a rychtě. Na faře se zpravidla odehrávaly osudové okamžiky lidských osudů: domlouvaly se zde křtiny, ohlášky i pohřby. Do roku 1950 zde byly vedeny církevní farní matriky, do kterých se zapisovaly sňatky, narození a křty i úmrtí, tyto matriky byly pak převezeny do státních archivů. Křestní matriky vedou církve pro vlastní potřebu zpravidla dodnes.", "tgt_summary": "Le presbytère (du latin \"presbyterium\", du grec πρεσβύτερος (\"presbuteros\"), « ordre ou sacerdoce des prêtres », d’où \"lieu de vie des prêtres\") est l’habitation du curé chez les catholiques ou du pasteur protestant. Ce bâtiment est également appelé \"maison curiale\". ", "id": 2407411} {"src_title": "Eratosthenés z Kyrény", "tgt_title": "Ératosthène", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Eratosthenovým rozsáhlým dílem jsou \"Geografika hypomnémata\" (Zeměpisné záznamy). Úvodní svazek tohoto díla obsahoval přehled dějin geografie od dob Homérových. Ve snaze oprostit vědu od mytologických příběhů a uplatnit v geografii čísla a míry vyslovil se Eratosthenés o nejstarším řeckém básníkovi velmi kriticky. Za první zeměpisce označil Anaximandra a Hekataia. Vyložil svou teorii kulatého tvaru Země i proměn jejího povrchu vlivem činnosti řek, pronikání a ústupů moře, zemětřesení i vulkanických erupcí; zabýval se příčinami mořských proudů, přílivu a odlivu. Ve druhé a třetí knize se pokusil vytvořit pokud možno přesnou mapu obývaného světa na základě stanovení vzdáleností mezi významnými body. \"Geografika hypomnemata\" zahrnovala prvky matematické geografie, obecné fyzické i regionální geografie, spojené v jediný obor. (Alexandr von Humboldt v ní spatřoval první pokus o ucelený fyzickogeografický popis světa).", "section_level": 1}, {"title": "Měření velikosti Země.", "content": "Vycházeje z porovnání úhlů dopadu slunečních paprsků (pomocí skafé/σκάφη a tížnice) v pravé poledne v Alexandrii a v Syéné (dnešní Asuán; leží blízko obratníku Raka a během letního slunovratu tam tudíž slunce svítí kolmo nad hlavou, v zenitu a předměty téměř nevrhají stín) a z přeměření vzdálenosti mezi těmito lokalitami (vyšlo mu 5000 stadií), vyčíslil obvod Země kolem poledníku na 252 000 stadií, tj. asi 40 000 km, což je téměř úplně přesně (poledníkový obvod zeměkoule je 40 007,86 km). Do svého geografického díla zahrnul Eratosthenés jen výsledky šetření. Metodu publikoval pod titulem \"Περὶ τῆς ἀναμετρήσεως τῆς γῆς\", \"Peri tés anametréseós tés gés\" („O měření Země“). Rozměr obývaného světa ve směru větší osy – od západu k východu – odhadl na 78 000 stádií (tj. více než třetinu délky rovnoběžky probíhající ostrovem Rhodos), šířku – od severu k jihu – na 38 000 stádií (tj. asi 54°); její hranice posunul až k polárnímu kruhu a k 12° severní šířky. Polární zóny a tropy pokládal v souladu se soudobými názory za neobyvatelné; připouštěl však, že se podél rovníku táhne úzký obydlený pás. Tvrdil, že „kdyby nebylo překážky v podobě rozsáhlého oceánu, dalo by se doplout z Ibérie až do Indie po rovnoběžce“. Zakreslil 11 poledníků a 10 rovnoběžek různě od sebe vzdálených, procházejících známými body; jejich síť vytvořila válcové zobrazení (délkojevné v poledníkovém směru).", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o regionalizaci světa.", "content": "Byl to první pokus svého druhu, nepočítáme-li tradiční členění ve starověku známého světa na Evropu, Asii a Libyi (Afriku) či zmínky o asijských regionech (Malé Asii, Arabském poloostrově aj.) u Hérodota. Eratosthenés odmítá rozdělení obydlené Země na tři světadíly. Doporučuje členit ekumenu podle rovnoběžky, která probíhá přes Héraklovy sloupy (Gibraltar) a pohoří Taurus, a poté obě poloviny na „sfragidy“, které Eratosthenés srovnával s geometrickými obrazci: Indii s kosočtvercem, Arianu (v dnešním východním Íránu) s rovnoběžníkem, třetí sfragidu (k západu od Ariany po Eufrat) s lichoběžníkem, čtvrtá sfragida zahrnovala pravděpodobně Arábii, Egypt a Etiopii. Charakteristika sfragid začínala údaji o hranicích a rozměrech území. Autor přiřazoval hranice k mořím, řekám a pohořím. Významné místo zaujímaly nomenklaturní topografické informace a údaje o vzdálenostech. Zmínky o přírodě se omezovaly na její typičtější rysy: například popis Indie obsahoval upozornění na množství řek; prý následkem jejich vypařování a také vlivem pasátů tam přinášejí vláhu letní deště a v nížinách vznikají bažiny. V Indii sejí dvakrát do roka; chovají se skoro stejná zvířata jako v Egyptě a Etiopii. Následovala stručná informace o vzezření obyvatel. Také v textu o Arábii figuroval za popisem hranic a přehledem vzdáleností výčet tamních kmenů. Uvádělo se, že země je tam písčitá a neplodná, porosty řídké; voda se čerpá ze studní. Nejjižnější část (naproti Etiopii) se odlišuje letními srážkami. Řeky mizí na rovinách a v jezerech. Půda je úrodná a osévá se dvakrát do roka. Následuje zmínka o obyvatelstvu, jeho zaměstnání, o formě vlády. V popisu Babylonie je mimo jiné věnována pozornost asfaltu a ropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eratosthenés z Kyrény (řecky Ἐρατοσθένης, mezi 276-272 v Kyréně – 194 př. n. l. v Alexandrii) byl matematik, astronom a zřejmě největší geograf antického Řecka. Působil též jako správce alexandrijské knihovny. Věnoval se také literární činnosti jako básník. Bylo po něm pojmenováno tzv. Eratosthenovo síto a kráter Eratosthenes na Měsíci. ", "tgt_summary": "Ératosthène de Cyrène, ou simplement Ératosthène ( / ), est un astronome, géographe, philosophe et mathématicien grec du (Cyrène, -276 – Alexandrie, Égypte, -194). Érudit reconnu par ses pairs, il invente la discipline de la géographie, dont le terme est encore utilisé aujourd'hui. Il fut nommé directeur de la bibliothèque d'Alexandrie. ", "id": 2406244} {"src_title": "Letiště London Stansted", "tgt_title": "Aéroport de Londres-Stansted", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letiště bylo pojmenováno po vesnici Stansted Mountfitchet. Nejbližším městem je Bishop’s Stortford. Stansted byl vybudován armádou USA v roce 1942 jako základna pro bombardovací letadla a už v roce 1944 jich zde mělo stanoviště 600. Základna hrála rozhodující úlohu v Bitvě o Normandii.Po válce bylo v roce 1947 převedeno pod ministerstvo dopravy. V roce 1954 se americká armáda vrátila, aby prodloužila přistávací dráhu pro NATO, ale tato úprava nebyla realizována a od roku 1956 patří letiště společnosti BAA. Ze začátku bylo letiště využíváno charterovými společnostmi, které se chtěly vyhnout vysokým nákladům na letištích Heathrow a Gatwick. První odbavovací hala byla otevřena v roce 1969 a s ohledem na nárůst pasažérů byla následující rok rozšířena. V roce 1984 přijala britská vláda plán na dvoufázový rozvoj Stanstedu zahrnující zdokonalení vybavení letiště tak, aby bylo schopno odbavit 15 miliónů cestujících ročně. Výstavba základní odbavovací haly byla ukončena v roce 1991. V roce 2004 se počet odbavených cestujících zvýšil o 11,7 % na 20,9 milionů. Pro porovnání nárůst počtu cestujících na Heathrow byl o 6,2 % na 67,1 milionů a Gatwick o 5 % na 31,4 milionů. Plánován je rozvoj letiště, včetně výstavby další přistávací dráhy, tak, aby do roku 2030 byl Stansted schopen odbavit 74 milionů cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Stansted je vybaven železniční stanicí pod odbavovací halou s častými spoji do Londýna, Cambridge a Midlands. Stansted Express spojuje letiště se stanicí \"Liverpool Street\", soupravy vyjíždějí každých 15 minut a doba jízdy je 45 minut. V roce 2004 stála zpáteční jízdenka 24 £. Pravidelné expresní autobusové spoje přepravují pasažéry do Londýna za poloviční cenu, než je cena jízdného v Stansted Expressu, ale doba jízdy je delší. Stanoviště autobusů je poblíž odbavovací haly. Společnost \"National Express\" provozuje pravidelné, i když méně časté, autobusové spojení s Oxfordem (doba jízdy 3 hodiny) a do Cambridge (doba jízdy asi 1 hodina). Stansted má spojení se severovýchodním Londýnem a Cambridge dálnicí M11 a s Colchesterem a Harwich silnicí A120. Parkoviště pro dlouhodobé parkování je vzdáleno asi 2 km od odbavovací haly a cestující mohou využít pro cestu na letiště kyvadlovou dopravu autobusy. Parkoviště pro krátkodobé parkování je bezprostředně u odbavovací haly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Stansted (\"London Stansted Airport\") je středně velké letiště s jednou přistávací dráhou sídlící v anglickém hrabství Essex, asi 40 km na sever od Londýna. Letiště vlastní a provozuje společnost BAA. Je to třetí nejrušnější letiště v dosahu Londýna po Heathrow a Gatwicku.", "tgt_summary": "L'aéroport de Londres Stansted est l'aéroport londonien le plus éloigné de Londres (sans compter Londres Southend), puisqu'il est situé à une cinquantaine de kilomètres du centre-ville, vers le nord ( de passagers en 2005). ", "id": 2175661} {"src_title": "Charkov", "tgt_title": "Kharkiv", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnostní město Charkov bylo založeno záporožskými kozáky roku 1656; mělo bránit jižní hranice Ruské říše; během 18. století ztratilo svůj vojenský význam, v roce 1765 se však stalo hlavním městem ruské části Ukrajiny. Roku 1805 zde byla založena první univerzita na území východní Ukrajiny. Rychlý rozvoj nastal koncem 19. století: s příchodem železnice se z Charkova stalo důležité průmyslové a obchodní centrum. V začátcích Sovětského svazu byl Charkov hlavním městem Ukrajinské SSR (1917–1934). Na počátku třicátých let donutil hladomor plno obyvatel z venkova se přemístit do měst, do Charkova především; mnoho nepřeživších obyvatel bylo tajně pohřbeno na jednom z městských hřbitovů. Během II. světové války se Charkov stal jedním z hlavních bojišť. Město bylo nejprve dobyto německou armádou a jejich spojenci, následně Rudou armádou, poté po druhé německou armádou (viz Druhá bitva o Charkov) a 23. srpna 1943 definitivně znovu dobyto Rudou armádou. Okolo 70% města bylo zničeno a desetitisíce obyvatel zemřely. 15. prosince 1941 bylo německými nacisty zastřeleno v rokli Drobickij Jar u Charkova 15 000 Židů. Během německé okupace v letech 1942 a 1943 zemřelo hlady až 100 000 obyvatel Charkova. Po II. světové válce přišel Charkov o primát největšího města Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2006 měl Charkov 1 464 000 obyvatel s nadpoloviční většinou Ukrajinců, přičemž užívání ruštiny mírně převažuje nad ukrajinštinou; rozšířen je také suržyk. Po několik desítek let byl největším ukrajinským městem; nejrychleji rostl koncem 19. a začátkem 20. století. V roce 1926 měl 417 000 obyvatel; Ukrajinci tehdy tvořili 38 %, Rusové 38 %, Židé 19,5 %. Roku 1939 zde již žilo 833 000 osob. Pokles způsobený válkou byl rychle dohnán: v roce 1959 žilo v Charkově 953 000 lidí (Ukrajinci 48 %, Rusové 40 %, Židé 9 %). Podíl Rusů a Židů má klesající tendenci, naopak novými menšinami jsou Arméni a Vietnamci. V roce 2001 tvořili Ukrajinci 53 % a Rusové 43 % obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Významnou historickou památkou města je klášterní chrám z roku 1689, zbudovaný ve stylu ukrajinského baroka. Dále je zde několik převážně pravoslavných kostelů, sídlí zde však také římskokatolická Charkovsko-záporožská diecéze (založena 2002). Nejvýraznější stavbou je zřejmě obří konstruktivistická budova \"Deržpromu\", vystavěná ve 20. letech 20. století a známější spíše pod ruským názvem \"Gosprom\", která dominuje Náměstí Svobody – zřejmě nejrozlehlejšímu náměstí v Evropě o ploše 12 ha. Ve městě sídlí několik muzeí, Repinova galerie, Charkovské národní akademické divadlo opery a baletu M. V. Lysenka, činoherní divadla T. H. Ševčenka (ukrajinskojazyčné) a A. S. Puškina (ruskojazyčné), městské loutkové divadlo, dětské divadlo, divadlo hudební komedie a jiná, Charkovská oblastní filharmonie, z vysokých škol např. Charkovská státní univerzita, na níž studoval mj. zdejší rodák, rusko-americký astronom Otto von Struve. Z Charkova také pochází populární duo hudebníků 5'NIZZA.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Charkov je vedle Kyjeva a Lvova hlavním dopravním uzlem země. Hlavním tranzitním směrem je severojižní silniční a železniční tah Moskva – Charkov – Krym. Funguje zde mezinárodní letiště. Do Kyjeva jezdí dvakrát denně prestižní rychlík \"Stolyčnyj Ekspres\". Železnice odtud vedou ve směrech: Poltava, Sumy, Lgov (Rusko), Belgorod (Rusko), Kup'jansk, Svjatohirsk, Lozova a Krasnohrad. V Charkově se nachází sídlo Jižní dráhy, jedné ze 6 divizí státních drah \"Ukrzaliznycja\". Město má poměrně rozvinutou síť MHD: charkovské metro, které funguje od roku 1975, doplnilo nedostačující tramvajovou a trolejbusovou síť. Dále jsou v provozu autobusy a maršrutky. Zajímavostí je místní dětská železnice a lanová dráha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charkov ( / Charkiv; / Char’kof) je druhé největší město Ukrajiny (žije zde obyvatel). Leží v severovýchodní části země poblíž hranic s Ruskem; je centrem Charkovské oblasti, historického kraje Slobodská Ukrajina a celého širšího regionu východní Ukrajiny.", "tgt_summary": "Kharkiv (en ) ou Kharkov (en ) est la deuxième plus grande ville d’Ukraine et la capitale administrative de l’oblast de Kharkiv. Sa population s’élevait à en 2014. ", "id": 1481768} {"src_title": "Io (měsíc)", "tgt_title": "Io (lune)", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Měsíc Io je se středním poloměrem 1821,3 km větší než náš Měsíc, a to o 5 procent. Hmotnost dosahuje 8,9319×10 kg (o 21 procent více než Měsíc). Io má lehce elipsovitý tvar s nejdelší osou směřující k Jupiteru. Mezi Galileovými měsíci se v uvedených parametrech řadí před Europu, ale za Callisto a Ganymeda.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Složením primárně ze silikátů a železa se Io více podobá terestrickým planetám než ostatním měsícům vnější oblasti sluneční soustavy, které většinou tvoří směsice vodního ledu a silikátů. Io má hustotu 3,5275 g/cm, což je nejvyšší hustota ze všech měsíců ve sluneční soustavě (včetně pozemského měsíce) a značně vyšší než ostatní Galileovy měsíce. Modely hmotnosti měsíce, velikosti a kvadrupolových gravitačních koeficientů (číselné hodnoty spojené s tím, jak je hmotnost rozložena okolo tělesa) založené na měření sond Voyager a Galileo naznačují, že vnitřní stavba měsíce se dělí na silikátovou kůru, plášť a železné či síroželezité jádro. Kovové jádro měsíce tvoří přibližně 20 procent celkové hmotnosti. V závislosti na obsahu síry v jádře, pokud by bylo čistě železné, bude velké 350 až 650 km. Pokud obsahuje významnější podíl síry, se jeho velikost může pohybovat mezi 550 až 900 km. Sondě Galileo se magnetometrem nepovedlo detekovat žádné magnetické pole, proto jádro patrně není tekuté. Modelace pláště naznačují, že by mohl být tvořen minimálně ze 75 procent z fosteritu, minerálu bohatého na hořčík, s minoritním zastoupením podobným L chondritům a LL chondritům (meteoritům s vyšším obsahem železa). Pozorovaný tepelný tok napovídá, že 10 až 20 procent pláště by mělo být roztaveno, čímž by se daly vysvětlit oblasti s vysokoteplotním vulkanismem. Litosféra Io se skládá z bazaltů a sírových uloženin vytvořených silnou a pravidelnou vulkanickou aktivitou. Podle odhadů je litosféra až 12 km silná, ale spíše by mohla sahat až do hloubky 40 km.", "section_level": 2}, {"title": "Slapové jevy.", "content": "Na rozdíl od Země a Měsíce získává Io hlavní část tepla spíše působením slapových jevů na svůj vnitřek nežli z radioaktivního rozpadu izotopů. Slapové jevy jsou výsledkem rezonancí s měsíci Europou a Ganymedem. Množství takto vzniklého tepla závisí na vzdálenosti od Jupiteru, na rotační ose i na vnitřním složení a stavu materiálu vnitřní části měsíce. Jeho laplaceovská rezonance s Europou a Ganymedem udržuje excentricitu oběžné dráhy Io a zabraňuje slapovému tření, aby její oběžnou dráhu změnilo na kruhovou. Rezonantní oběžná dráha také udržuje vzdálenost Io od Jupiteru; jinak by slapy generované Jupiterem způsobily, že by se tento měsíc od své mateřské planety pomalu vzdaloval. Vertikální změna slapové výdutě Io mezi okamžiky, kdy se měsíc nachází v apocentru a pericentru oběžné dráhy, může dosahovat až 100 metrů. Slapové tření vznikající uvnitř Io díky proměnné slapové síle, která vyvolává významné slapové zahřívání v nitru tohoto měsíce, vede k tavení významné části měsíčního pláště. Množství tepelné energie takto produkované je až 200krát vyšší než energie pouze z radioaktivního rozpadu prvků. Tato energie je uvolňována ve formě vulkanické aktivity vedoucí k pozorovanému vysokému tepelnému toku (globální úhrn: 0,6 až 1,6×10 W). Modely oběžné dráhy ukazují, že objem slapového zahřívání nitra Io se mění s časem a v současnosti pozorovaný tepelný tok není reprezentativním dlouhodobým průměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Na základě znalostí povrchu Měsíce, Marsu a Merkuru vědci předpokládali, že i povrch Io bude silně rozrušen množstvím impaktních kráterů, které budou na prvních snímcích povrchu ze sondy Voyager 1 jasně vidět. Množství kráterů by pak bylo možné využít pro určení stáří měsíce. Nicméně vědce překvapil povrch téměř bez kráterů, pokrytý hladkými planinami narušovanými jak horami různých velikostí a tvarů, tak lávovými výlevy a proudy. Celý povrch je navíc různě barevný v závislosti na materiálu obsahujícím síru, který se v té které oblasti nachází, což vedlo k přirovnávání měsíce k pomeranči nebo pizze. Nepřítomnost větších impaktních kráterů napovídá, že povrch měsíce je geologicky velice mladý, podobně jako povrch Země, což je dáno neustálým ukládáním sopečného materiálu a pohřbíváním starších kráterů. Tyto závěry následně podpořily snímky sondy Voyager 1 ukazující devět aktivních sopek. Teplota na povrchu dosahuje v průměru −143 °C, ale rozsáhlé oblasti vlivem sopečné činnosti mají teplotu okolo 17 °C. Spekuluje se, že tyto oblasti by mohly být lávovými jezery, na povrchu částečně ztuhlými.", "section_level": 2}, {"title": "Složení povrchu.", "content": "Odlišně barevné oblasti na povrchu Io nejspíše odpovídají různému materiálu vyvrhovanému na povrch při sopečné činnosti. Jedná se o silikáty (např. ortopyroxen), síru a oxid siřičitý. Celý povrch měsíce pokrývá zmrzlý oxid siřičitý, který vytváří oblasti s bílými až šedivými povlaky. Depozity síry na různých místech měsíce se naproti tomu jeví žluté až žluto-zelené. Uloženiny síry ve středních šířkách a polárních oblastech jsou vystaveny radiaci působící na stabilitu síry, což se projevuje změnou počtu vazeb na 8 a změnou barvy na červeno-hnědou v polárních oblastech. Explozivní erupce sopek často vytvářejí mračna ve tvaru deštníku, kdy zpět na povrch dopadá materiál tvořený sírou a silikáty; vlivem síry v mračnu často načervenalý. Obecně mračna vznikají nad trhlinami, kde se na povrch vylévá láva a vystupují sopečné plyny s velkým zastoupením S, které se projevuje právě červenou barvou. Jako příklad červených usazenin lze uvést okolí sopky Pele, tvořených nejspíše sírou (většinou se vyskytuje v molekulách o 3 nebo 4 řetězcích), oxidem siřičitým a možná i ClSO. Pokud se žhavá láva dostane do oblastí, kde již existují ložiska uložené síry nebo oxidu siřičitého, dochází k interakci, která se projevuje vznikem bílých či šedých mračen. Mapování chemického složení a vysoká hustota měsíce naznačují, že voda se na měsíci nachází jen v minimálním množství nebo tam není žádná, přestože malé množství vodního ledu nebo hydratovaných minerálů bylo již na povrchu zaznamenáno, a to převážně v oblasti severozápadních svahů Gish Bar Mons. Nepřítomnost většího množství vody je pravděpodobně způsobena podmínkami, které panovaly v Jupiterově soustavě v době vzniku: tehdy zpočátku měl Jupiter teplotu nejspíše dostatečně vysokou na to, aby se těkavé látky vypařily v oblasti oběžné dráhy tohoto měsíce, ale nebyl horký natolik, aby zapůsobil na další ledové měsíce ve své soustavě.", "section_level": 3}, {"title": "Vulkanismus.", "content": "Na měsíci byl během průletů sond Voyager 1 a Voyager 2 pozorován aktivní vulkanismus jako na prvním tělese mimo Zemi, na níž byl vulkanismus objeven. Díky postupnému průletu obou sond mohl být povrch měsíce pozorován s odstupem času, což umožnilo odhalit devět sopek během erupce a srovnáním snímků povrchu pak na povrchu měsíce objevit ještě další. Teplo generované slapy vede k tomu, že je Io vulkanicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě s množstvím sopečných oblastí a rozsáhlými lávovými výlevy. Během silných erupcí mohou vzniknout proudy dlouhé až několik set kilometrů a tvořené převážně z bazaltických láv bohatých na hořčík. Během erupcí je do atmosféry vyvrhováno značné množství materiálu, který může dosáhnout výšky až 500 km, odkud je zase pozvolna přitahován na povrch či může uniknout do volného prostoru. Některé pozorované úlomky dosahovaly rychlosti více než 1 km/s. Povrch Io pokrývají deprese známé jako \"paterae\". Obecně se paterae vyznačují rovným povrchem ohraničeným strmými svahy, což odpovídá v pozemské analogii kalderám, ale v současnosti není známo, jestli je jejich vznik spojen s vyprázdněním magmatického krbu a následným zřícení stropu. Oproti kalderám na Marsu či na Zemi nejsou na Io tyto útvary situovány na vrcholek štítových sopek a oproti těmto příkladům jsou větší, se středním průměrem okolo 41 km (největší známý se nachází v oblasti Loki Patera s průměrem 202 km). Mechanismus vzniku, morfologie a rozmístění napovídají, že většina těchto útvarů má spojitost se strukturními deformacemi terénu a přibližně polovina z nich je obklopena zlomy či horami. Nacházejí se zhusta na straně sopečných erupcí, takže lávové proudy se často rozlijí po jejich rovném povrchu, jako se to stalo roku 2001 v oblasti Gish Bar Patera. Další možností je, že jejich vyplněním lávou dojde ke vzniku lávového jezera. Lávové proudy představují další výrazný morfologický činitel na povrchu měsíce. Magma vystupuje na povrch skrze praskliny či zlomy, odkud se začne rozlévat do okolí podobně jako v případě pozemské sopky Kilauea na Havaji. Snímky ze sondy Galileo ukázaly, že většina hlavních lávových výlevů (jako např. v okolí sopky Prometheus a Amirani) vzniká překrýváním starších větších lávových výlevů menšími a mladšími výlevy. Mezi průlety sond Voyager a Galileo v roce 1996 byl nedaleko sopky Prometheus pozorován lávový výlev, který se ze 75 km prodloužil na 95. Další pozorovaná erupce v roce 1997 pokryla čerstvou lávou přes 3500 km v okolí Pillan Patera. Analýza snímků ze sond Voyager přivedla vědce k názoru, že tyto výlevy tvoří různé druhy roztavené síry. Nicméně pozdější pozemní pozorování v oblasti infra-záření a měření sondy Galileo naznačily, že se jedná o lávové výlevy z bazaltů s výrazným zastoupením mafických a ultramafických hornin. Tato hypotéza je založena na měření teploty tzv. „horkých skvrn“ či oblastí s emisí tepla, které se mohou pohybovat v rozmezí mezi 1200 K a 1600 K. První výsledky modelace naznačovaly teploty až okolo 2000 K, ale díky použití lepšího termálního modelu pro teplotu byly později upraveny. Objevení mračen nad sopkami Pele a Loki bylo prvním důkazem toho, že měsíc je geologicky aktivní. Mračna vyvrhovaného materiálu můžou obsahovat sodík, draslík a chlor. Mračna se vyskytují ve dvou typech. Ta největší tvoří plynná forma síry a oxidu siřičitého, který uniká z vyvrhovaného magmatu v procesu tzv. „odplynění magmatu“. Z mračna vznikají na povrchu měsíce usazeniny červené (obsahující síru) nebo černé (obsahující silikáty) a mohou dosahovat až 1000 km v průměru. Vyskytují se např. v okolí sopky Pele, Tvashtar nebo Dazhbog Patera. Druhý typ mračen vzniká při kontaktu vyvřelé lávy se zmrzlým oxidem siřičitým, čímž dochází k zahřátí a vypařování. Takto vzniklá, většinou světlá mračna dosahují výšky maximálně 100 km. Vyskytují se např. v okolí sopek Prometheus, Amirani a Masubi.", "section_level": 3}, {"title": "Hory a pohoří.", "content": "Na Io se nachází 100 až 150 hor, které jsou v průměru 6 km vysoké a maximálně nad povrch vystupují v jižní oblasti Boösaule Montes 17,5 ± 1,5 km. Hory se často vyskytují jako obrovská izolovaná tělesa (v průměru jsou 157 km široké), která nespojuje očividná globální tektonická událost, jako je tomu na Zemi. Na základě jejich tvaru se dá usuzovat, že jejich složení vyžaduje vyšší obsah silikátových hornin než sloučenin síry. Přes rozsáhlé projevy vulkanismu, které měsíci Io dodávají jeho charakteristický vzhled, jsou téměř všechny hory na povrchu původu tektonického, nikoliv sopečného. Předpokládá se, že většina hor vznikla v důsledku stlačování podloží litosféry, které často vyústí ve zdvih, náklon části kůry měsíce a následný střih. Časem dochází k subsidenci hor, které neustále pohřbívá další sopečný materiál. Globální rozložení hor je v přímé opozici k sopečným tělesům; oblasti, kde se nachází více hor, je méně sopek a naopak. Tato skutečnost naznačuje, že velké oblasti litosféry jsou ve fázi komprese (hory) a extenze (sopky). V jiných oblastech jsou ale obě hlavní části vzájemně překryté, což naznačuje, že magma často na povrch putuje i různými zlomy v kůře. Hory na povrchu Io mají rozmanitý morfologický vzhled, nejčastější vrcholek tvoří plató. Tyto útvary reprezentují rozsáhlá tělesa s plošinou nahoře, tzv. mesy s drsným povrchem. Ostatní hory se zdají být ukloněné bloky kůry s málo příkrými svahy, které vznikly vytlačením z původně rovného povrchu. Oba dva hlavní typy mají z jedné či více stran ostré svahy. Jen malé množství hor na povrchu je vulkanického původu, jedná se nejspíše o nízké štítové sopky se sklony mezi 6 až 7° a malou depresí na vrcholku, pravděpodobně centrální kalderou. Vulkanické hory jsou většinou menší než ostatní, dosahují výšky pouze 1 až 2 km a šířky od 40 do 60 km. Některé další štítové sopky s ještě mírnějšími svahy lze pozorovat na snímcích jako např. v oblasti Ra Patera, ale jejich změření není zatím možné. Všechny pozorované hory zřejmě jeví známky silné eroze. Na jejich úbočích je vidět sesuvy materiálu, který se na úpatí hory hromadí, což vede k závěru, že tu působí dominantní erozivní činitel.", "section_level": 3}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Io má extrémně řídkou atmosféru, která se skládá hlavně z oxidu siřičitého s atmosférickým tlakem okolo jedné miliardtiny atmosféry. V případě vyslání sondy na povrch měsíce nebude možné pro brzdění sondy využít padák a sonda nebude potřebovat ani tepelný štít, zato bude třeba použít raketové trysky pro měkké přistání. Současně takto slabá atmosféra není schopná zabraňovat pronikání radiačního záření, které silně působí i na povrch měsíce. Radiace částice v atmosféře neustále ničí, ale jsou soustavně doplňovány. Hlavním zdrojem nových částic je sopečná činnost, která dodává oxid siřičitý, ale velké množství plynu se dostává do atmosféry taktéž sublimací zmrzlého oxidu siřičitého z povrchu. Atmosféra je pak nejhustší při povrchu, kde je nejtepleji a kde dochází k největší sublimaci a úniku sopečných plynů z aktivních sopek. Tloušťka atmosféry je nehomogenní a závisí na blízkosti zdrojů a na oslunění (odvrácená strana od Jupiteru je více pokrytá ledovým oxidem siřičitým než strana přivrácená). Snímky Io ve vysokém rozlišení získané při zatmění měsíce ukázaly zářící polární záři. Podobně jako na Zemi ji způsobují interakce záření s atmosférou. Záře se obvykle vyskytuje nad magnetickými póly planet, ale v případě Io je v oblasti rovníku, jelikož Io nemá vlastní magnetické pole a elektrony se pohybují v magnetickém poli Jupiteru, než se s atmosférou měsíce střetnou. Více elektronů koliduje s atmosférou za vzniku jasnější záře v oblasti, kde jsou siločáry kolmé k satelitu (tj. poblíž rovníku), jelikož sloupec plynů, kterým procházejí, je zde delší. Záře související s těmito body na tangentách na Io jsou zaznamenávány s měnící se orientací Jupiterova nakloněného magnetického dipólu.", "section_level": 2}, {"title": "Interakce s magnetosférou Jupiteru.", "content": "Io hraje významnou roli pro tvarování magnetosféry Jupiteru. Magnetosféra odvádí plyny a prach z tenké atmosféry Io rychlostí přibližně 1 tuny za sekundu. Tento materiál je převážně složen z ionizované a atomární síry, kyslíku a chloru, atomárního sodíku a draslíku, molekul oxidu siřičitého a síry a taktéž draselnosodíkové soli. Tento materiál má přímý původ v sopečné činnosti měsíce, ale Jupiter ho nezískává z povrchu, ale z částic vyvržených do atmosféry měsíce. Získaný materiál v závislosti na svém náboji skončí v různých prachových mračnech a radiačních pásech jupiterovské magnetosféry a v některých případech může dokonce opustit gravitační oblast ovládanou Jupiterem. Do vzdálenosti šesti průměru Io od jeho povrchu se kolem měsíce nachází oblak neutrálních atomů síry, kyslíku, sodíku a draslíku. Tyto částice pochází z vrchní atmosféry měsíce, ale jsou excitovány srážkami s ionty v plazmovém torusu a ostatními procesy a plní Hillovu sféru Ia, což je oblast, kde je měsíční gravitace dominantní nad Jupiterovou. Některé tyto částice nakonec uniknou z gravitační studny měsíce a jsou staženy na oběžnou dráhu okolo Jupiteru. Během dvaceti hodin tyto uniklé částice se rozloží mimo Io do neutrálního mračna ve tvaru banánu, který se může táhnout až do vzdálenosti šesti průměrů měsíce. Srážky, které excitují tyto částice také občas poskytnou sodíkovým iontům v plazmovém torusu elektron, takže tyto nové „rychlé“ neutrální částice jsou rychle odstraněny z torusu. Nicméně tyto částice si stále udržují svou rychlost (70 km/s v porovnání se oběžnou rychlostí u Io 17 km/h), což tyto částice vystřeluje ve výtryscích pryč z Io. Io obíhá uvnitř pásu intenzivního záření elektronů a iontů chycených magnetickým polem Jupitera známého jako plazmový torus měsíce Io. Plazma v tomto prstenci ve tvaru pneumatiky obsahující síru, kyslík, sodík a chlor vzniká při ionizaci neutrálních atomů v oblaku obklopujícím Io a je odnášena Jupiterovou magnetosférou. Na rozdíl od částic v neutrálním oblaku tyto částice rotují spolu s Jupiterovou magnetosférou. Kolem Jupitera obíhají rychlostí 74 km/s. Podobně jako zbytek Jupiterova magnetického pole je plazmový torus k rovině Jupiterova rovníku a oběžné roviny Io skloněný. To znamená, že Io je někdy pod a jindy nad jádrem plazmového toru. Jak bylo zmíněno výše, vysoké rychlosti a energie iontů jsou z části zodpovědné za odnášení neutrálních atomů a molekul z atmosféry měsíce Io a rozsáhlejšího neutrálního oblaku. Torus se skládá ze tří částí: vnějšího, „teplého toru“, který leží vně oběžné dráhy Io; dále svisle protažená oblast známá jako „ribbon“ složené z neutrální oblasti a chladnějšího plazmatu, které se nachází ve vzdálenosti od Jupitera odpovídající velikosti měsíce Io. Poslední je vnitřní „chladný torus“ složený z částic, které ve spirálách pomalu padají k Jupiteru. Po asi 40 dnech strávených v toru částice z teplého toru unikají, což způsobuje netypicky velkou magnetosféru Jupiteru. Částice z Io detekované jako změny v magnetosférickém plazmatu daleko v magnetochvostě byly zachyceny sondou New Horizons. Zatím nebyla prokázána spojitost s vulkanickou aktivitou na povrchu měsíce a tak se za zdroj těchto částic považují neutrální sodíková mračna. Během přiblížení sondy \"Ulysses\" v roce 1992 zaznamenala sonda proudy částic o velikosti prachu vyvrhovaného mimo soustavu Jupiteru. Prach, který se v těchto proudech pohyboval rychlostí až několik stovek kilometrů za sekundu, měl průměrnou velikost zrna 10 μm a blyl tvořen převážně chloridem sodným. Pozdější měření sondy Galileo dokázalo, že tyto prachové proudy pocházejí z Io. V současnosti ale není stále znám mechanismus jejich vzniku. Pohyb Io v magnetickém poli vytváří princip generátoru, který vytváří napětí o síle 400 000 V napříč svým průměrem a elektrický proud o hodnotě 3 miliónů ampér proudící do ionosféry planety podél magnetického pole Jupitera.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Io obíhá okolo Jupiteru ve vzdálenosti 421 700 km od středu planety a 350 000 km od horních vrstev mračen. Jedná se o nejvnitřnější z Galileových měsíců Jupiteru, jeho oběžná dráha leží mezi drahami měsíce Thebe a Europe. Včetně malých (známých) měsíců je Io pátým měsícem v pořadí od Jupiteru. Jeho rotace kolem Jupiteru je v oběžné rezonanci v poměru 2:1 s Europou a 4:1 s Ganymedem, což znamená, že stihne vykonat dva oběhy kolem planety, než Europa jednou oběhne Jupiter a čtyřikrát než jeden oběh uskuteční Ganymed. Vzájemná rezonance pomáhá udržet sklon oběžné osy, který je 0,0041, a současně pomáhá generovat vnitřní teplo potřebné pro sopečnou činnost měsíce. Bez vzájemné interakce by se jednalo o méně aktivní svět. Během oběhu je postupně přitahován k Europě a Ganymedu, čímž se vychyluje ze své původní dráhy, když se od těchto měsíců vzdálí, je opět přitažen Jupiterem na správnou dráhu. Tento pohyb mimo dráhu vyvolává tření a vydouvání povrchu, které dosahuje až sta metrů. Tato synchronicita poskytuje taktéž definici zeměpisné délky na Io. Hlavní poledník protíná rovník v bodě nejbližším k Jupiteru.", "section_level": 1}, {"title": "Rotace.", "content": "Jeho oběh trvá 42,5 hodin, což je dostatečná rychlost pro pozorování jeho pohybu během jedné noci. Podobně jako ostatní Galileovy měsíce či pozemský Měsíc obíhá i Io vzhledem k planetě stále stejnou stranou a tedy Io má vázanou rotaci, čehož se využívá pro definici pozičních koordinát.", "section_level": 2}, {"title": "Historie objevu a pozorování.", "content": "Měsíc byl objeven 7. ledna 1610 Galileem během pohybu hvězdy 5.0 magnitudy společně s dalšími třemi tělesy, o kterých se původně domníval, že se jedná o hvězdy. Když se ale začaly pohybovat jinak, než původně předpokládal, svůj názor přehodnotil. Tento objev publikoval v březnu 1610 v díle Sidereus Nuncius. Simon Marius publikoval obdobné výsledky svého pozorování roku 1614 v \"Mundus Jovialis\", kde uváděl, že objevil měsíc jeden týden před Galileem a to již na konci roku 1609. O Mauriově objevu Galileo pochyboval a jeho práci označil za plagiátorství. Vzhledem k tomu, že dílo Galilea bylo publikováno dříve, je objevení připisováno jemu. Po následující dvě a půl století zůstával Io pro astronomy jen bodem o velikosti 5. magnitudy. V 17. století námořníci používali měsíce objevené Galileem pro určování přesné zeměpisné délky. Dále objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkova heliocentrického modelu sluneční soustavy, pomohl vývoji Keplerových pohybových zákonů a umožnil první měření rychlosti světla, když bylo možné spočíst dobu potřebnou světlu k uražení vzdálenosti mezi Zemí a Jupiterem. K vysvětlení rezonančních oběžných drah Io, Europy a Ganymedu vytvořil Pierre-Simon Laplace matematickou teorii založenou na údajích Cassiniho a dalších. Později se ukázalo, že tato rezonance má významný vliv na geologii zmíněných těles. Rozvoj optické astronomie na konci 19. a začátku 20. století umožnil astronomům zlepšit pozorování a rozlišovat celopovrchové útvary na povrchu měsíce. V roce 90. letech 19. století Edward E. Barnard jako první pozoroval a popsal rozdíly v jasu polárních a rovníkových oblastí Io. Následně správně určil, že tyto rozdíly jsou způsobeny různým albedem a rozdílnými barvami obou regionů. Současník William Henry Pickering navrhoval jiné vysvětlení, a to, že Io má vajíčkový tvar, či že se jedná o dvě tělesa. Pozdější pozorování potvrdila, že polární oblasti mají hnědou a rovníkové žluto-bílou barvu. Ve druhé polovině 20. století se začaly objevovat poznatky ukazující na neobvyklý charakter měsíce. Spektroskopické pozorování ukazovalo, že povrch Io postrádá přítomnost vodního ledu, který je obvyklý u ostatních podobných těles v okolí a na kterých byl pozorován. Stejné pozorování ukázalo, že povrch je tvořen převážně solemi sodíku a síry. Radioteleskopická pozorování Io odhalily vliv na magnetosféru Jupiteru, který se projevuje emisemi decimetrových vln s periodou odpovídající oběžné době Io.", "section_level": 1}, {"title": "Sondy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pioneer 10 a 11.", "content": "První sondy, které proletěly okolo měsíce byla dvojice sond Pioneer 10 (3. prosince 1973) a Pioneer 11 (2. prosince 1974). Radiové pozorování pomohlo určit hmotnost Io, což s porovnáním s velikostí měsíce vedlo k poznatku, že Io má největší hustotu ze 4 Galileových měsíců a tedy jeho složení bude nejspíše ze silikátových hornin namísto vodního ledu. Sondy Pioneer taktéž odhalily přítomnost tenké atmosféry okolo Io a intenzivní radiační pásy v blízkosti oběžné dráhy měsíce. Kamera na palubě sondy Pioneer 11 pořídila fotografie, ale na Zemi byly odvysílány kvalitní fotografie pouze severní oblasti. Detailnější snímky byly plánovány pořídit sondou Pioneer 10, ale snímky byly ztraceny vlivem vysoké radiace v okolí měsíce.", "section_level": 3}, {"title": "Voyager 1 a 2.", "content": "Když dvojice sond Voyager 1 a Voyager 2 proletěla v roce 1979 kolem Io, umožnila vyspělejší zobrazovací technika na palubě sond pořídit mnohem podrobnější obraz povrchu. Voyager 1 přeletěl okolo Io 5. března 1979 ve vzdálenosti 20 600 km. Snímky, které zaslal zpět na Zemi, ukázaly zvláštní krajinu mnoha barev bez přítomnosti větších impaktních kráterů svědčící o relativně mladém povrchu. Detailní snímky ukazovaly mladé útvary zvláštních tvarů, hluboké deprese, hory vyšší než Mount Everest a tělesa připomínající lávové proudy známé ze Země. Krátce po průletu si navigační inženýrka Linda A. Morabito všimla tmavého oblaku vycházejícího z povrchu na jednom ze snímků. Analýza dalších snímků ukázala devět takových mračen rozptýlených po celé ploše měsíce, které prokázaly, že Io je vulkanicky aktivním tělesem. Tento závěr potvrdil dřívější studii napsanou Stanem J. Pealem, Patrickem Cassenem a R. T. Reynoldsem a publikovanou před cestou sondy Voyager 1. Autoři studie předpověděli a spočetli, že vnitřní jádro Io musí získávat ohromné množství tepla vlivem slapového působení Jupiteru a oběžné rezonance s Europou a Ganymedem. Data z průletu taktéž pomohly určit dominantní zastoupení síry a zmrzlého oxidu siřičitého na povrchu planety a podobné složení tenké atmosféry měsíce. Za měsícem byl současně pozorován i torus. Voyager 2 proletěl okolo Io 9. července ve vzdálenosti 1 130 000 km. Nejednalo se o tak těsný průlet jako v případě sesterské sondy, ale srovnávací analýza pořízených snímků ukázala několik změn na povrchu, ke kterým došlo v průběhu pouhých pěti měsíců mezi průletem obou sond. Pozdější průlet taktéž ukázal, že osm z devíti pozorovaných sopečných mračen bylo stále na původním místě a tedy, že sopky zde byly stále aktivní. Pouze sopka Pele ustala sopečnou činnost mezi průletem sond.", "section_level": 3}, {"title": "Sonda Galileo.", "content": "Sonda Galileo doletěla k Jupiteru v roce 1995 po šestileté cestě od Země ve snaze pokračovat v průzkumu jupiterské soustavy tam, kde skončily sondy Voyager 1 a 2. Jelikož je měsíc Io umístěn do oblasti jednoho z nejsilnějších radiačních pásů Jupiteru, nemohla sonda provádět pravidelné nízké přelety nad tímto měsícem. I tak ale uskutečnila sonda Galileo jeden těsný průlet před navedením na dvouletou primární dráhu. Přestože během přeletu ze 7. prosince 1995 nebyly pořízeny žádné snímky, i tak se podařilo potvrdit existenci velkého železného jádra měsíce podobného tomu, jaké mají terestrické planety vnitřní části sluneční soustavy. I když sonda neprováděla přímé přelety nad měsícem a přes technické potíže neumožňující odeslat všechny údaje, podařilo se získat množství dat, které rozšířily poznatky o Io a umožnily učinit významné objevy. Sonda pozorovala erupce sopky Pillan Patera a potvrdila, že vyvrhovaný materiál je složen převážně z křemičitého magmatu mafického a ultramafického složení s obsahem síry a oxidu siřičitého hrajícího stejnou roli jako voda a oxid uhličitý na Zemi. Vzdálené snímkování Io téměř během každého přeletu ukázalo velké množství aktivních sopek na povrchu, značné množství hor s různou morfologií a několik významných změn oblastí mezi přelety sond řady Voyager či i mezi jednotlivými přelety sondy Galileo. Mise sondy byla dvakrát prodloužena (1997 a 2000). Během těchto prodloužení prolétla sonda okolo Io třikrát, a to v druhé polovině 1999 a na začátku roku 2000, a pak ještě třikrát na konci roku 2001 a na začátku 2002. Průlety pomohly zmapovat rozsah vulkanické aktivity, vyloučit existenci magnetického pole měsíce a zmapovat sopky a pohoří. V prosinci 2000 prolétla okolo Jupiteru sonda Cassini-Huygens na své cestě k Saturnu a vykonala společná pozorování měsíce, která odhalila nový chochol v atmosféře v oblasti Tvashtar Paterae a pozorovala polární záři okolo Io.", "section_level": 3}, {"title": "Následné pozorování.", "content": "Po plánovaném navedení a zániku sondy Galileo v atmosféře Jupiteru se v září 2003 uskutečnilo další pozorování měsíce za pomoci výkonných pozemských dalekohledů. Použití adaptivní optiky z teleskopu Keck na Havaji a Hubbleova teleskopu umožnilo sledovat aktivní projevy vulkanismu. Tato nová pozorování umožnila vědcům sledovat sopky na Io bez nutnosti vyslat do systému další sondu.", "section_level": 2}, {"title": "New Horizons.", "content": "28. února 2007 prolétla systémem Jupiteru sonda New Horizons na své cestě k Plutu a Kuiperově pásu. Během průletu bylo provedeno množství pozorování Io. Snímky ukázaly velká sopečná mračna v oblasti Tvashtar, první detailní pozorování obrovských erupcí srovnatelných s mračny okolo Pele v roce 1979. Sonda současně pozorovala mračna okolo Girru Patera v počátečním stádiu erupcí a několik dalších, které se již objevily v době mise sondy Galileo. V srpnu 2011 odstartovala k Jupiteru americká sonda Juno. Přestože má omezené vizuální snímače, mohla by pro monitorování sopečné aktivity na Io využívat infračervený spektrometr JIRAM.", "section_level": 3}, {"title": "Budoucí mise.", "content": "Evropská kosmická agentura se v únoru 2009 zapojila do společného projektu s NASA s názvem Europa Jupiter System Mission, během kterého by v roce 2020 měla k Jupiteru odstartovat dvojice sond: americká Jupiter Europa Orbiter a evropská Jupiter Ganymede Orbiter. Ani jedna z těchto sond nebude mít jako primární cíl výzkum Io, všechny ho budou sledovat pouze z dálky. Americká sonda Jupiter Europa Orbiter by se ale měla přiblížit v roce 2025 a 2026 k měsíci během průletu k uvedení na oběžnou dráhu Europy. Vyjma těchto misí NASA již schválila taktéž specializovanou misi k Io tzv. \"Io Volcano Observer\", která by měla odstartovat v roce 2015. V současnosti je tato mise pouze ve fázi studie.", "section_level": 2}, {"title": "Jméno.", "content": "Měsíc byl pojmenován dle řecké mytologie po kněžce Íó, jedné z mnohých lásek boha Dia, který převzal v římské mytologii jméno Jupiter. I když nebylo Simonovi Mariusovi přiznáno objevení měsíce před Galileem, jeho názvy pro měsíce se vžily a jsou používány. V jeho publikaci z roku 1614 \"Mundus Jovialis\" hovoří o měsíci jako o Io, milence Dia. Jeho názvy zapadly ale až do začátku 20. století, když se začaly opět používat. V literatuře staršího data vystupoval měsíc Io pouze pod jednoduchým názvem \"Jupiter I\" (nebo první měsíc Jupiteru), který pocházel z římské abecedy.", "section_level": 1}, {"title": "Povrchové útvary.", "content": "Útvary na povrchu měsíce jsou pojmenovány po osobách a místech spojených s mytologií Io, podobně jako po bozích ohně, sopek či Slunce a dalších mytických objektech jako např. \"Inferno\", podle původního názvu první části Danteho knihy \"Božská komedie\". Od detailnějšího průzkumu měsíce sondou Voyager 1 Mezinárodní astronomická unie pojmenovala přibližně 225 sopek, pohoří, rovin a výrazných albedových útvarů. Bylo schváleno používat označení např. \"patera\", \"mons\", \"mensa\", \"planum\", \"fluctus\" (lávové proudy) či \"tholus\" pro různé povrchové útvary v závislosti na jejich tvaru, sklonu, velikosti atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny měsíců objevených Galileem. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenován byl na základě řecké mytologie po Íó – Héřině kněžce, která se stala milenkou vládce bohů Dia (v římské mytologii byl jeho ekvivalentem Jupiter). ", "tgt_summary": "Io (ou Jupiter I) est un des satellites naturels de Jupiter et plus spécifiquement l'une des quatre lunes galiléennes, la plus proche de la planète. Io fait le tour de Jupiter en à peu près. Io est le quatrième plus grand satellite du Système solaire. Observée en 1610 par Galilée, elle porte le nom d'Io, conquête amoureuse de Zeus persécutée par l'épouse de ce dernier, Héra Son nom lui fut donné par l'astronome allemand Simon Marius qui affirmait l'avoir découverte avant Galilée. ", "id": 2132233} {"src_title": "Malá Bystřice", "tgt_title": "Malá Bystřice", "src_document": [{"title": "Název obce.", "content": "Název obce se v českých a německých pramenech objevuje ve formě z Bystřiček, Na Bystržicžkych, Klein Bystrzytz, Klein Bystrzitz(, Klein Bistritz, Bystřička, v místním nářečí Malá Bystřica (malobystřický). Název je odvozen od říčky \"Bystřice\", tj. říčky s prudkým, bystrým tokem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obec vznikla roku 1620 z rozptýlených pasekářských usedlostí, které tu zakládali poddaní z rožnovského panství. Roku 1629 se již dělal rozdíl mezi Velkou (dnes Valašská) Bystřicí a Malou Bystřicí, neboť se hovoří o Bystřičkách. Učitelé do obce zprvu docházeli z Valašské Bystřice, vyučovalo se třikrát týdně. Moravské místodržitelství rozhodlo roku 1868 zřídit dva školní obvody. Tehdy byla vystavěna školní budova \"Na Santově\" pro katolíky, evangelíci si pronajali místnost v \"Okluce\" pod kopcem Ostrým. Po roce 1874 byla škola \"Na Santově\" prohlášena za veřejnou. Škola byla zrušena roku 1971. Polovina obyvatel Malé Bystřice byla katolického vyznání a polovina vyznání evangelického, což dokládá stav z roku 1900, kdy bylo v obci 384 katolíků a 385 evangelíků. Katolíci byli přifařeni do Valašské Bystřice a evangelíci náleželi k farnímu sboru ve Velké Lhotě. Vedle zemědělství tvořily doplňkový zdroj obživy hlavně práce v lese, tradiční výroba dřevěného nářadí, šindelů, kapesních nožů, metel a okřínů na chleba. Od roku 1849 byla součástí okresu Valašské Meziříčí, od roku 1960 pak okresu Vsetín. V roce 1999 byl obci udělen obecní znak, kdy je na zeleném štítě kosmo položená zlatá sekera a křížem přeložená zlatá motyka. Motiv je doprovázen čtyřmi stříbrnými čtyřhrotými hvězdami. Stejné symboly jsou vyobrazeny i na obecním praporu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Malá Bystřice sousedí s obcemi Velká Lhota (na severu), s Valašskou Bystřicí (na východě), se Vsetínem (na jihu) a s Růžďkou (na západě). V prostoru mezi vrcholem Ptáčnice a vrcholem Vsacký Cáb sousedí s obcí Halenkov. Od lokality \"Bátrnka\" ve směru k přehradě potom s obcí Bystřička. Na okolních kopcích se nachází řada chat či chatových osad. Údolí na území obce a blízká přehrada Bystřička jsou možností, jak trávit volný čas. V okolí obce se nachází málo frekventované silnice, které jsou vhodné pro cyklisty. Obcí také prochází značená turistická trasa Beskydsko-karpatská magistrála.", "section_level": 1}, {"title": "Santov.", "content": "\"Santov\" je osadou a součástí Malé Bystřice. Tento kopec (620 m n. m.) je oblíbeným místem turistů a cyklistů. Nachází se zde řada rekreačních chat a hospoda Santov. Je odtud nádherný výhled na Beskydy. Santov je také místem, kde je situována památkově chráněná roubená zvonička, která je kopií původní valašské zvonice, jenž byla ovšem zničena při bojích v roce 1945. Vedle zvoničky je umístěn kříž s nápisem \"Dokonáno 1882\" a ikona. Nedaleko rozcestí a zvoničky je umístěn pomník padlých sovětských partyzánů Alexandry Timochovové a Vladimira Kolomackého z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malá Bystřice je obec v okrese Vsetín Zlínského kraje. Je to malá podhorská obec, která se nachází v severozápadní části Vsetínských vrchů. Středem území obce protéká potok Bystřička (také nazýván Malá Bystřička), který pramení pod vrcholem Vsackého Cábu. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Malá Bystřice est une commune du district de Vsetín, dans la région de Zlín, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1741527} {"src_title": "Syrakusy", "tgt_title": "Syracuse", "src_document": [{"title": "Prehistorie.", "content": "Syrakusy byly pro svou příznivou zeměpisnou polohu a klima osídleny ve 14.století před naším letopočtem. První vrchol zaznamenala zdejší kultura v době bronzové a době železné. Původní obyvatelstvo se nazývalo Sikulové, či Sicelové, jeho etnický podíl lze sledovat dodnes antropologicky i v tradicích uměleckých řemesel.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Antické město bylo založeno v době řecké archaické kultury kolem roku 730 př. n. l. kolonisty z Korintu. Od té doby mezi obyvatelstvo začali pronikat etničtí Řekové. Díky artézským studním poskytovalo toto území dostatek vody, dodnes přítomný ve veřejných studánkách. Vládce vnitrozemské Gely tyran Gelón se roku 485 př. n. l. zmocnil Syrakus a vybudoval zde své námořní sídlo. Zdokonalil opevnění, na místě dnešního dómu zbudoval Athénin chrám a postavil velké loďstvo. O několik let později si společně s Thérónem z Akragásu zajistili nadvládu nad Sicílií, když u Hímery porazili Kartágince. Tyranie jako forma vlády byla pro antické Syrakusy typická.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět klasické řecké kultury.", "content": "Gelonův nástupce a bratr Hierón I. vládl rovněž jako tyran. Postaral se ale o rozkvět městského státu zejména jako učeného, kulturního a společenského centra. Po jeho smrti přijaly Syrakusy demokratickou ústavu. Tato demokracie však neměla dlouhého trvání, Hierón II. byl opět tyranem. Proslavil se vítězstvím v první punské válce, v níž Syrakusy čelily invazi Kartága. Námořní bitvy řídil vládce z návrší nad přístavem. Kolem roku 427 př. n. l. musely Syrakusy čelit invazi Athén a teprve po třech letech byl uzavřen mír. Ale ani ten nebyl na dlouho, protože roku 415 př. n. l. propukly spory Syrakus se Segestou. Tyto spory vyvolaly další invazi, a to invazi Kartáginců. Teprve roku 405 př. n. l. s nimi uzavřel mír syrakuský vojevůdce Dionýsios I., který se později stal vládcem a proměnil ostrov Ortigia v samostatnou pevnost. Jeho vojenský režim byl založen na žoldnéřské armádě. Jeho osobní krutost ilustruje případ dvořana Damokla. Damoklés byl obyčejný, optimistický a důvěřivý dvořan, jemuž Dionýsos chtěl srazit sebevědomí, aby se bál o život. Proto dal nad Damokla zavěsit ostrý meč na tenkém provázku, aby začal přemýšlet o tom, zda se provázek přetrhne a břit dopadne. Další vládce Dionýsios II. podlehl moci Dióna, který se neúspěšně pokoušel o vnitrostátní reformy podle Platónových státnických idejí.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek doby helénské.", "content": "Během druhé punské války se Syrakusy přidaly na stranu Kartága. Poté, co Římané porazili Kartágo, byly Syrakusy obléhány v letech 214 až 212 př. n. l. Traduje se, že během této války Archimédés vymyslel proti nepřátelským lodím taktiku spočívající v odrazu slunečních paprsků od zrcadla (leštěných štítů vojáků), které koncentrací dokázaly zapalovat na dálku nepřátelské lodě. Tato legenda je nicméně nepravděpodobná a má se za to, že Archimedes používal parní dělo. Nicméně roku 211 př. n. l. bylo město vypleněno a připojeno k římské provincii Sicílie. Kulturní úroveň tím nebyla dotčena, pokračovalo umění i rozvoj tradičních řemesel, zejména keramika a sochařství z terakoty. Marcus Tullius Cicero označil Syrakusy za největší a nejkrásnější město Sicílie.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Antické hospodářství a kulturu dovršil milánský edikt císaře Konstantina Velikého, po jehož vydání bylo povoleno zakládat křesťanské katakomby a byl vystavěn chrám sv. Jana Evangelisty, který vysvětil první zdejší biskup Marziano. Raně křesťanské sídlo vydrancovali svým vpádem z roku 400 barbarští Vandalové a Gótové. Krátký ale důležitý byl rozkvět města za vlády dvou východořímských – byzantských císařů, a to Justiniána I. a Konstanta II., ten učinil Syrakusy hlavním městem své říše, a byl ve zdejších termálních lázních roku 668 zavražděn. Další zpustošení svou dlouhodobou invazí z roku 878 způsobili Arabové, kteří kromě chrámové architektury města vykáceli lesy v jeho okolí, takže zničili zdejší úrodný ekosystém. V dovozu uměleckého zboží a v dekorativním umění zanechali stopy ve výzdobě keramiky, řezbářství a intarziích ze slonoviny a červeného korálu, také zálibou v hedvábných tkaninách. Další vlna řecké kulturní emigrace obohatila Syrakusy po pádu Konstantinopole. Roku 1038 ovládl město byzantský generál Georgios Maniakos a zbudoval hrad \"Castello Maniace\", dnes z větší části nepřístupný vojenský objekt na kose ostrova Ortigia. Kulturní tradice převzali také další dobyvatelé Normané, když se v polovině 11.století zmocnili celé Sicílie s centrem vlády v Palermu. Roku 1086 se zmocnili Syrakus a na severozápadní přístupové cestě k městu přebudovali antický hrad \"Castello Eurialo\". Roku 1221 vládu převzal Fridrich II. a po něm další římští císaři z rodu Štaufů, kteří sjednotili jižní Itálii a Sicílii pod své Království obojí Sicílie. Následovala dynastie Anjou, během její vlády roku 1348 zasáhla také Syrakusy celoevropská epidemie moru.", "section_level": 1}, {"title": "Novověk.", "content": "V období bojů o vládu nad Středozemím se vystřídali panovnické dynastie Aragonských, Savoyských, nejdéle španělských Habsburků a v 19. století španělských Bourbonů. Přelomovým rokem pro vzhled města bylo dvojí ničivé zemětřesení, prvé roku 1542 a druhé s epicentrem v údolí Nota z roku 1693. Obě zastihla město pod katolickou nadvládou španělských Habsburků. Díky významné španělsko-italské barokní kultuře a mecenátu umění bylo město brzy obnoveno a získalo barokní tvář.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V Syrakusách se nachází mnoho prehistorických a historických památek od antiky až po baroko. Dva hlavní soubory jsou v archeologickém parku a na ostrově Ortigia.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "V Syrakusách žili, tvořili nebo je navštívili:", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Syrakuská ekonomika je v současnosti hlavně založena na rafinérii ropy. Oblast přístaviště Panagia je místem, kam připlouvají cisternové lodě, které zásobují rafinérii ERG. Okolí průmyslové oblasti kolem antického Augusta je silně znečištěno, ale také zajišťuje velký počet pracovních míst v této oblasti. Průmysl udržuje nezbytnou stabilitu ekonomiky města. V posledních desetiletích se město snaží o změnu orientace více na turismus v návaznosti na bohatou prehistorii, historii a archeologii. Většina veřejných i soukromých investic od 90. let 20. století směřovala k zachování a zpřístupnění bohatství historického odkazu. Byl podpořen vznik a rozvoj různých hotelových soustav (Bed & breakfast, tří- až pětihvězdičkové hotely na ostrově Ortigia). Tento sektor dosud nepřekonal první fázi růstu, úskalím je mj. nedostatek pláží. Historicky významnou oblastí syrakuského hospodářství je zemědělství. Již v době římské byla Sicílie obilnicí Itálie, než ji Arabové zdecimovali. Dnes se především pěstují citrusové plody a výrobky z nich (tradiční citronový likér limoncello), olivy a zelenina, kterým však v posledních letech silně konkurují na tuzemském i mezinárodním trhu jiné regiony „skleníkového zemědělství“. Rybolov je dalším historicky přetrvávajícím zdrojem, zejména díky mořským plodům, je ale v poklesu. Drobný obchod strádá, stále více je poškozován velkými obchodními centry. Míra nezaměstnanosti je poměrně vysoká, pohybuje se kolem 16%.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Syrakusy (česky také \"Syrákúsy\",) je italské město v oblasti Sicílie, hlavní město stejnojmenné provincie. V roce 2005 bylo díky své nekropoli zapsáno na seznam dědictví UNESCO. Část města leží na pobřeží a část na ostrůvku Ortigia, obě části jsou spojeny mosty. Ve městě žije obyvatel.", "tgt_summary": "Syracuse (\"Siracusa\" en Italien, \"Sarausa\" en sicilien) est une ville italienne d'environ située sur la côte, dans le sud-est de la Sicile. ", "id": 1335277} {"src_title": "Izomorfismus", "tgt_title": "Isomorphisme", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Zde uvedeme definice pro jednotlivé obory matematiky a vztahy mezi nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Definice z teorie množin.", "content": "Předpokládejme, že na množině formula_3 jsou definovány relace formula_4 a na množině formula_5 jsou definovány relace formula_6. Řekneme, že zobrazení formula_7 je izomorfismus mezi formula_3 a formula_5 vzhledem k relacím formula_4 a formula_6, pokud platí: Řekneme, že struktury formula_17 a formula_18 jsou izomorfní, pokud mezi nimi existuje nějaký izomorfismus ve smyslu výše uvedené definice.", "section_level": 2}, {"title": "Význam definice.", "content": "Ačkoli definice může působit složitě a nepřehledně, zachycuje přesně intuici řečenou v úvodním přiblížení:", "section_level": 3}, {"title": "Definice pro uspořádané množiny.", "content": "Uvažujme o množinách formula_19, které mají uspořádání formula_20. Izomorfismus v tomto případě znamená, že pokud je formula_21, pak musí být formula_22. Dá se snadno ukázat, že v izomorfismu se musí nejmenší prvek zobrazit opět na nejmenší prvek, infimum na infimum, minimální prvek na minimální prvek...", "section_level": 2}, {"title": "Algebraická definice.", "content": "V algebře izomorfismem mezi dvěma algebrami rozumíme bijektivní homomorfismus, tedy zobrazení slučitelné se všemi operacemi na algebře, které je zároveň bijekcí (každému prvku z jedné množiny přiřadí právě jeden prvek z druhé). Opět se jedná o zvláštní případ výše uvedené definice – uvědomme si, že operace není nic jiného, než konkrétní typ relace. Dá se snadno ukázat, že v izomorfismu se musí neutrální prvek operace zobrazit na neutrální prvek jí odpovídající operace v druhé množině, obdobně například inverzní prvek opět na inverzní prvek.", "section_level": 2}, {"title": "Definice pro grafy.", "content": "V teorii grafů řekneme, že dva grafy jsou izomorfní, pokud formula_23.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k homomorfismům.", "content": "U algebraických struktur jsou izomorfismem právě bijektivní homomorfismy. To však neplatí pro některé jiné struktury, např. relační struktury nebo topologické prostory (v nichž roli homomorfismu plní spojitá zobrazení). Obecně však platí, že zobrazení mezi dvěma strukturami je izomorfismem, právě když je bijektivním homomorfismem, jehož inverzní zobrazení je také homomorfismem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izomorfismus je zobrazení mezi dvěma matematickými strukturami, které je vzájemně jednoznačné (bijektivní) a zachovává všechny vlastnosti touto strukturou definované. Jinými slovy, každému prvku první struktury odpovídá právě jeden prvek struktury druhé a toto přiřazení zachovává vztahy k ostatním prvkům. ", "tgt_summary": "En mathématiques, un isomorphisme entre deux ensembles structurés est une application bijective qui préserve la structure, et dont la réciproque préserve aussi la structure. Plus généralement, en théorie des catégories, un isomorphisme entre deux objets est un morphisme admettant un « morphisme inverse ». ", "id": 1613577} {"src_title": "Řekové", "tgt_title": "Grecs", "src_document": [{"title": "Řekové v minulosti.", "content": "Řekové mají původ v starověkých řeckých kmenech Achájů, Dórů a Iónů, kteří se usadili v Řecku a Malé Asii. Ve starověku se Řekové tak také nazývali Achájové nebo Danaové, jak je doloženo již u Homéra. Danaové a Achájové (případně Argejští) jsou všichni Řekové, kteří bojovali u Tróje. Později se tato pojmenování vázala pouze k obyvatelstvu určité části Řecka. Později se pro Řeky ujalo dodnes platné etnonymum Hellénové. Homér tak označoval pouze malý kmen z Thessálie. Pojmenování Řekové pochází z latinského \"Graeci\", které prý bylo odvozeno od kmene \"Graiků\", který sídlil v severozápadním Řecku. Ve staročeštině byli označováni jako \"Hřeci\". K Řekům se již od středověku hlásí také románští Arumuni (Valaši) v Thesálií, albanofonní Arvanité (vlastně \"Albanité\") v některých oblastech v jižním Řecku a také zbytek slovanského obyvatelstva v severní části řecké Makedonie. V době turecké nadvlády, byli Řekové vystaveni vlivu Turků a někteří Řekové přestoupili na islám, naopak Turkové si osvojili řeckou orientální kulturu. Řekové až do roku 1923 obývali také západní, jižní a severní pobřeží Malé Asie (Turecko), kde byli většinovým obyvatelstvem už od antiky, avšak v roce 1923 byli přesídleni do Řecka. Řekové žijí již od antických dob také v egyptské Alexandrii, jižní Itálii a na Sicílii.", "section_level": 1}, {"title": "Zásluhy Řeků na evropské kultuře.", "content": "Řecko je často nazýváno kolébkou evropské kultury. Řekové jisté dovednosti a zvyky přejali například od Egypťanů či Féničanů, nicméně upravili je do podoby, kterou pak přejali Římané a která se pak rozšířila do celé Evropy. Dá se říci, že Řekové v podstatě vynalezli drama, komedie i tragédii. I řecké eposy, básně, báje a další literární díla jsou známá v celém světě. Řecké sochařství se vyznačovalo realističností a věrností, jaké nikdy předtím neexistovaly. V podstatě všechny pozdější evropské stavební styly, snad kromě gotiky a moderních směrů jako kubismu, vycházejí z řecké architektury. V řeckých poleis poprvé fungoval společenský systém, který lze nazývat demokracií (slovo demokracie je řeckého původu – \"démos\" znamená lid a \"kratos\" vládu). Z moderního řeckého umění je znám například neorealistický film Řek Zorba.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V řeckých dějinách jsou tři období, která na sebe navazují jen málo a tvoří jakési samostatné bloky. Za Řeky lze považovat příslušníky starořecké civilizace. Druhou linii pak tvoří představitelé první církve a z těchto zárodků vzniklá Byzantská říše. Po jejím zániku bylo Řecko v područí Osmanské říše. V novověku pak vzniká moderní řecký národ, který se ústy svých obrozenců dovolává především starořeckého dědictví, na něž chce navazovat spíše než na Byzanc. Někdy se tato období rozlišují a hovoří se o Starořecích, Byzantincích a Novořecích, v širším slova smyslu lze však osobnosti ze všech těchto období označit za Řeky. Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristoteles, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény či Pyrrhón z Élidy. Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios nebo Archytas. I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón. K nejvýznamnějším starořeckým umělcům patřili básník a mýtograf Homér, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, autoři tragédií Sofoklés a Eurípidés, autor komedií Aristofanés, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi. Nejvýznamnějšími sochaři byli Feidiás a Praxiteles. K dodnes hojně připomínaným politikům starého Řecka patří Athéňané Periklés, Alkibiadés či Solón, jenž proslul jako tvůrce zákonů, Sparťan Leónidás I. či slavný řečník Démosthenés. Vojevůdce Pyrrhos vstoupil do známého úsloví Pyrrhovo vítězství. Soudobí Řekové považují za Řeka i legendárního vojevůdce Makedonské říše Alexandra Velikého (viz anketa Největší Řek). Nejznámějším starořeckým cestovatelem byl Pýtheás z Massalie. Na rozhraní epoch stála Hypatia z Alexandrie, filozofka a matematička hájící pohanství před stále více dominujícím křesťanstvím, jež byla ubita křesťanským davem. Někdy je nazývána posledním Helénem. Řekové stáli u samých kořenů křesťanství jakožto organizovaného náboženství. Za Řeka je považován již Evangelista Lukáš. Řekové byli také někteří z prvních papežů – Hyginus, Telesforus, Eleutherus ad. Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Jan Zlatoústý, Řehoř z Nyssy, Kléméns Alexandrijský, Cassiodorus, Jan Malalas, Jan z Damašku, Konstantin VII. Porfyrogennetos, i české dějiny silně ovlivňující Cyril a Metoděj, Prokopios z Kaisareie, Michael Psellos, Gregorios Palamas, Niketas Choniates, Ioannes Zonaras, Georgios Gemistos Pléthón, Georgios Pachyméres, Georgios Akropolites a Basilius Bessarion, který musel z Konstantinopole prchat před Turky. Ač Byzanc odvrhla velkou část antického dědictví, čímž se patrně ochudila, rozvinutá byla architektura, nejvýznamnějšími architekty byli Anthémios z Trallu a Isidor z Milétu, stavitelé chrámu Hagia Sofia. Na území Osmanské říše se v té době prosadil geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi, rovněž původem Řek. Po pádu Byzance bylo nadlouho nejasné, zda lze někoho označovat pojmem Řek. Řekové zhusta přijímali islám, aby si ulevili od daní, které na nemuslimy Turci uvalovali. Jednou z enkláv, kde se udržela linie řecké kultury, byla Kréta. Právě zde působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec. Osmané však nakonec dobyli i Krétu. Až v 18. a 19. století se zdvihla nová vlna národního sebeuvědomění a odporu vůči Osmanské říši. Zrodil se moderní řecký národ. Klíčovými postavami tohoto národního obrozovacího procesu byli Joannis Kapodistrias, Adamantios Korais, Rigas Feraios, Theodoros Kolokotronis a Konstantinos Kanaris. Eleftherios Venizelos byl později tvůrcem moderního řeckého státu. Jedním z nejvýznamnějších vědců byl matematik Constantin Carathéodory či astronom Eugène Michel Antoniadi. Oba působili většinu života ve Francii. V USA dosáhl věhlasu, díky svému PAP testu, lékař Georgios Papanikolaou. Nejznámějším novořeckým filozofem je patrně Cornelius Castoriadis. Jedním z nejvýznamnějších řeckých spisovatelů se stal, mj. i díky šťastným filmovým adaptacím svých děl (zejm. \"Řek Zorba\"), Nikos Kazantzakis. Básník Jorgos Seferis získal roku 1963 Nobelovu cenu, Odysseas Elytis roku 1979. Významným básníkem 19. století byl Konstantinos Kavafis, Dionysios Solomos či Kostis Palamas, autor textu olympijské hymny. Ve 20. století pak Janis Ritsos či Angelos Sikelianos. S francouzským kulturním prostorem splynul básník Jean Moréas. Z prozaiků se prosadil například Alexandros Papadiamantis. Mezi skladateli vážné hudby prosluli avantgardní tvůrce Iannis Xenakis a Mikis Theodorakis, autor hudby k filmu \"Řek Zorba\". Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri a skladatel elektronické hudby Vangelis. V posledních letech pak Sakis Rouvas. Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos. Aristoteles Onassis se proslavil nejen jako rejdař a miliardář, ale také jako partner dvou slavných žen, Marie Callasové a vdovy po americkém prezidentovi Jacqueline Kennedyové. Americký veřejný prostor dnes velmi ovlivňuje Arianna Huffingtonová. Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis či Theodoros Papaloukas. Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile. Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řekové (: Ἕλληνες, [ˈelines]) jsou indoevropský národ, který dnes obývá především Řecko, dále žijí jeho příslušníci na Kypru, v Albánii, Itálii a Egyptě a má přibližně 15 miliónů členů. V České republice je město s největším procentem řeckého obyvatelstva Krnov, kde žije přibližně tisíc Řeků. ", "tgt_summary": "Les Grecs (en \"Éllines\") sont un groupe ethnique vivant en Grèce, à Chypre, au sud de l'Albanie (Épire du Nord), de l'Italie, en l'Anatolie et dans d'autres pays autour de la mer Méditerranée. Il existe aussi une diaspora grecque notable établie partout dans le monde. ", "id": 1833226} {"src_title": "Respekt (časopis)", "tgt_title": "Respekt", "src_document": [{"title": "Zaměření obsahu.", "content": "Vlastní redakcí je označován jako „liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování“. Také např. Ondřej Ditrych a Emil Souleimanov charakterizovali \"Respekt\" jako prohavlovský liberální časopis. Vratislav Dostál či Jan Čulík jej označili za pravicově orientovaný. Šéfredaktor Erik Tabery jej v rozhovoru pro Mediaguru v roce 2013 charakterizoval slovy nezávislý, kritický a svůj. Zástupce šéfredaktora Petr Třešňák v rozhovoru pro studentskou kvalifikační práci Adély Pavlunové v roce 2013 uvedl: „Snažíme se dělat časopis, který popisuje svět v jeho pestrosti. Snaží se nemít předsudky. \"Respekt\" je zaměřen svobodomyslně, prodemokraticky, protitotalitně a antikomunisticky.“ Cílovou skupinu pak definoval takto: „Čtenářské jádro jsou lidé v produktivním věku, elity a vzdělaní lidé. \"Respekt\" čtou lidé, kteří mají kritické myšlení a chtějí jej s pomocí časopisu kultivovat.“ Luboš Rezler z agentury zabývající se výzkumem trhu MillwardBrown popsal v roce 2010 \"Respekt\" jako titul, jehož hlavní charakteristikou je serióznost a kvalita. Jeho čtenáři si nejvíce cení důvěryhodnosti a důslednosti zpracování článků. Ostatní skupiny čtenářů jej podle agentury považují za názorově vyhraněný. V časopiseckém formátu \"Respekt\" přináší původní zpravodajství a publicistiku, věnuje se investigativní žurnalistice a publikuje též články z oblasti ekonomie, vědy a kultury. Stál u odhalení řady afér, například sehrál významnou úlohu v aféře kolem financí bývalého premiéra Stanislava Grosse. Informace byly tak zásadní, že premiér musel odstoupit. Podobně zásadní byla odhalení za vlády Mirka Topolánka, která se týkala tzv. justiční mafie. Významný prostor ale týdeník věnuje i tématům z oblasti kultury, vědy, technologií či historie. Velký prostor dostávají zahraniční témata a vlastní reportáže. V roce 2010 to byly například reportáže z Jemenu, Číny, Rwandy, Ukrajiny, Spojených států či Iráku.", "section_level": 1}, {"title": "Redakce a spolupracovníci.", "content": "Šéfredaktorem časopisu je od roku 2009 Erik Tabery, zástupci šéfredaktora pak jsou Petr Třešňák a Marek Švehla. Redakce týdeníku je po celou dobu existence charakteristická převahou mladých redaktorů. Vedoucím rubriky Politika je Ondřej Kundra. S listem spolupracují např. geolog Václav Cílek, ekonom Tomáš Sedláček, politolog Jacques Rupnik, historik Igor Lukeš a další.", "section_level": 1}, {"title": "Historie týdeníku.", "content": "List byl založen 18. listopadu 1989 v bytě mluvčího Charty 77 Alexandra Vondry skupinou samizdatových novinářů. Vznikl spojením samizdatových časopisů Sport a Revolver Revue. Nejdříve se jmenoval Informační servis. Poprvé vyšel v úterý 21. listopadu. Informační servis vycházel podle potřeby, takže někdy i několikrát za den. První dny pracovala redakce Informačního servisu v Galerii u Řečických, během prosince 1989 se přestěhovala do Bolzanovy ulice číslo 7 v Praze 1. Během roku 1990 se Informační servis změnil v \"Respekt\", jehož první číslo vychází 14. března 1990. V roce 1991 se v časopise poprvé objevují kresby Pavla Reisenauera. V listopadu 1991 uvádí Česká televize první díl pořadu \"Respektování\", který se na obrazovkách s přestávkami objevuje až do roku 1997. Květen 1995 je ve znamení stěhování redakce do Sokolské ulice číslo 66, Praha 2. V únoru 1996 zakládá Respekt své internetové stránky. V květnu 1998 se redakce stěhuje znovu, tentokrát do Křemencovy ulice číslo 10, Praha 1. Od založení \"Respektu\" prošlo jeho redakcí několik známých novinářů. V redakci působili například spisovatel Jáchym Topol, spisovatelka Magdaléna Platzová, bývalý náměstek ministra vnitra Martin Fendrych nebo filmová kritička Tereza Brdečková. Od dubna 2012 do ledna 2016 působil v kulturní rubrice časopisu filmový publicista Kamil Fila, kterého po jeho odchodu nahradila Jindřiška Bláhová. Od roku 2007 týdeník \"Respekt\" spolupracuje s prestižním britským časopisem \"The Economist\" a publikuje v každém čísle dva jeho aktuální texty. V květnu 2014 uvedl šéfredaktor počet 15 500 předplatitelů. V březnu 2015 vzrostl počet na více než 16 000 předplatitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Od roku 1994 byla majoritním vlastníkem společnost MAFRA (vlastník MF Dnes), v roce 1996 její podíl odkoupil Karel Schwarzenberg a stal se majitelem 99,9 %. Pro dlouhodobou ztrátovost časopisu však Schwarzenberg hledal dalšího akcionáře. V červnu 2006 byl oznámen „vstup nového vlastníka“ Zdeňka Bakaly. Ten dosadil svého člověka, ředitele Miloše Čermáka, což vedlo k rozporům, a tak v září podala celá redakce výpověď. Krátce na to, koncem září, ale Marek Švehla, šéfredaktor \"Respektu\", oznámil, že „podle dohody zástupců vydavatele, investora a redakce novým šéfredaktorem bude Martin M. Šimečka“, šéfredaktor slovenského deníku SME. Šimečka se stal šéfredaktorem v listopadu 2006. V červnu 2007 podnikatel Zdeněk Bakala získal ve společnosti R-Presse, s.r.o. vydávající \"Respekt\" většinový podíl ve výši 55,5 %. Podíl 44,5 % patřil Karlu Schwarzenbergovi. Ke změně došlo více než dvojnásobným navýšením základního jmění. V září 2012 Bakalova vydavatelská společnost Economia, a.s. vykoupila zbývající podíl Karla Schwarzenberga a dalších minoritních vlastníků Respekt Publishing, a.s. (nástupnické vydavatelské společnosti R-Presse). Schwarzenberg tak přestal být akcionářem společnosti a zbylý podíl 0,005 % zůstal v držení společnosti RPK, a.s. sdružující zejména redaktory týdeníku. Ke dni 1. července 2014 dokončila společnost Economia, a.s. fúzi se společností Respekt Publishing, a.s., čímž Respekt Publishing jako vydavatelská společnost \"Respektu\" zanikla. S přicházejícími zprávami problematizujícími hospodaření Zdeňka Bakaly v OKD zaujala redakce časopisu stanovisko, že o Bakalovi kvůli střetu zájmů psát vůbec nebude. Šéfredaktor Erik Tabery v září 2013 v editorialu zdůvodnil, že čtenáři každý text o majiteli vnímají s podezřením a nedůvěrou, a ani redakce by při nejlepší vůli neměla jistotu, že její psaní podvědomě neovlivňuje vztah k vlastníkovi. Doplnil, že \"Respekt\" je názorový týdeník, nikoli deník, který by musel psát o všem, co se děje. Od roku 2006, kdy se Bakala stal vlastníkem, podle Taberyho ani jednou časopis nepsal v jeho prospěch. O rok později, v srpnu 2014, šéfredaktor toto rozhodnutí označil za neudržitelné, jednak protože se Bakalovy aktivity staly významnou politickou agendou, jednak protože došlo k vlastnickým proměnám na mediální scéně. V dubnu 2015 Tabery v eseji nazvaném \"Média v éře Andreje Babiše\" k dřívějšímu rozhodnutí nepsat o majiteli vysvětlil, že v minulosti se od nákupu vydavatelství očekávalo, že média budou psát ve prospěch vlastníka. Proto rozhodnutí nepsat o něm pochvalně ani kriticky mělo rozptýlit tyto obavy. Nově však s nákupem vydavatelství MAFRA koncernem Agrofert Andreje Babiše přišlo očekávání, že vstup do médií má vést k jejich umlčení. Proto, ačkoli je přístup nepsat o majitelích v některých zahraničních médiích běžné, v českých poměrech a v daném čase by byl podle Taberyho nevhodný.", "section_level": 2}, {"title": "Náklad.", "content": "V posledních letech lze pozorovat stálý nárůst v počtu prodaných výtisků \"Respektu\". Zatímco v listopadu 2003 to bylo 17 000 prodaných výtisků, tak v roce 2008 již 26 300, o rok později 27 800, v roce 2010 28 500, koncem roku 2012 náklad představoval 31 000 prodaných výtisků, v září 2016 se jich prodalo necelých 35 000.", "section_level": 2}, {"title": "Podoba před zářím 2007.", "content": "Původně vycházel týdeník v novinovém formátu v černobílém provedení, později s barevnou titulní stranou. Byl rozdělen do dvou sešitů. První obsahoval komentáře, zpravodajství z České republiky a ze zahraničí, publicistickou část a ekonomické články. Druhý sešit zahrnoval velký třístránkový článek (\"Téma\"), rozhovor, rubriku \"Civilizace\", názorovou část a články z kultury. Na poslední stránce byly zhuštěnou formou z mírného nadhledu shrnuty události uplynulého týdne. List provázely charakteristické ilustrace od Pavla Reisenauera.", "section_level": 2}, {"title": "Změna podoby v září 2007.", "content": "V září 2007 prošel týdeník významnou grafickou proměnou, kdy z novinového formátu přešel na plnobarevný magazínový formát o 64 stranách. Obrázky dvorního ilustrátora \"Respektu\" Pavla Reisenauera zůstaly zachovány a i nadále pomáhají tvořit charakteristickou tvář časopisu. Podíl reklamy byl mírně navýšen. Úpravou vzhledu a zvýšením nákladu si \"Respekt\" kladl za cíl zvýšit počet čtenářů, k čemuž také došlo. V roce 2008 pak časopis získal titul „Skokan roku 2007“.", "section_level": 2}, {"title": "Změna podoby v roce 2009.", "content": "V průběhu let 2009 a 2010 prošel týdeník další výraznou proměnou. Jako jeden z prvních titulů zrušil členění rubrik na domácí a zahraniční a propojil je do rubrik Politika a Společnost. Zavedl také dva druhy pravidelných profilů. Jeden je \"O kom se mluví\", kde se věnuje aktuálním politickým a společenským osobnostem. Dále je to profil \"Tvář\", který se věnuje kulturním osobnostem. V kulturní rubrice také vznikl \"Kulturní servis\", který upozorňuje na nadcházející události, které stojí za to vidět či slyšet. Vedle nepolitických rubrik jako je Civilizace (věnuje se vědě, historii), Trendy (zabývá se vším, co je nové a zajímavé), přibyla i rubrika Technologie. Od roku 2010 vychází vždy v červenci a v prosinci Literární příloha, kde jsou přibližně na třiceti stranách publikovány povídky významných spisovatelů, eseje či rozhovory.", "section_level": 2}, {"title": "Změna podoby v roce 2015.", "content": "V průběhu října 2015 došlo k dalším změnám časopisu, a to jak v grafice, tak skladbě. Hlavní téma čísla bylo přesunuto na jeho začátek, některé rubriky byly zrušeny, jiné nové přibyly. Změnil se i hlavní písmový font. První takto inovované číslo (42/2015) vyšlo 12. října. Již v červenci 2015 tomu předcházel redesign webových stránek včetně změny redakčního systému a nového moderování komentářů k článkům. Došlo i k přesunu z domény respekt.ihned.cz na samostatnou respekt.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronická verze.", "content": "Od května roku 2006 byl součástí internetového vydání časopisu redakční blog. Ten v září téhož roku nahradily blogy čtenářské. Snahou redakce je vytvořit blogy zaměřené na společenskou debatu. Registrace nového bloggera proto není automatická, ale podléhá schválení správcem. Blogger musí publikovat výhradně pod vlastním jménem a uveřejnit vlastní fotografii. Mezi blogery na Respekt.cz je i několik respektovaných publicistů a spisovatelů, např. Marek Švehla, Pavel Klusák, Miroslav Šuta, Ivan Dérer, Kateřina Mahdalová, Olga Černá, Lenka Rubenstein, Lucie Kellnerová-Kalvachová, Martin Fafejta, Michal Matoušek a další. Od 9. května 2011 vychází \"Respekt\" i ve speciální elektronické verzi pro tablet iPad. Oproti papírovému časopisu obsahuje videa, více fotogalerií a specifické formátování.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Několik ocenění získal Respekt v každoroční soutěži \"Časopis roku\", vyhlašované Unií vydavatelů: V prvním ročníku za rok 2004 druhé místo v kategorii „Společenské a zpravodajské tituly“ a první místo v kategorii „Nejlepší obálka roku 2004“. První místo v kategorii „Ekonomický a/nebo zpravodajský týdeník“ Respekt získal v letech 2005, 2006 a 2007. Za rok 2007 navíc získal titul „Skokan roku“. O rok později soutěž změnila kategorie a \"Respekt\" získal ocenění v kategorii „Časopisy s prodaným nákladem od 25 000 do 50 000 ks“ a „Hvězda roku 2008“. V následujících dvou letech vyhrál kategorii „Obálka roku“ a v roce 2011 k ní přidal ještě ocenění v dalších dvou kategoriích: „Časopisy s prodaným nákladem od 25 000 do 50 000 ks“ a „Digitální počin roku 2011“ za \"Respekt\" pro iPad a Kindle. Za roky 2012 ani 2013 týdeník žádnou z nominací neproměnil. Roku 2007 ocenilo velvyslanectví USA týdeník \"Respekt\" lidskoprávní cenou Alice Garrigue Masarykové. Řadu ocenění získali i jednotliví členové redakce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Respekt je český týdeník komentující aktuální dění v domácí i zahraniční politice, ekonomice a společnosti. Vychází od roku 1989 a publikuje investigativní žurnalistiku. Vydává jej vydavatelství Economia, jehož vlastníkem je od roku 2006 Zdeněk Bakala. V roce 2018 měl týdeník více než 19 000 předplatitelů. \"Respekt\" je v českém mediálním prostoru poměrně prestižním časopisem a bývá často citován jinými médii.", "tgt_summary": "Respekt (\"Le Respect\") est un hebdomadaire tchèque paraissant à exemplaires édité par la société R-PRESSE, spol. s r.o, dont l'audience totale est estimée à personnes (source: site internet du magazine). ", "id": 172731} {"src_title": "Denní modlitba církve", "tgt_title": "Liturgie des Heures", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Liturgii hodin tvoří několik modliteb (\"hodinek\") během celého dne, které tvoří především žalmy a biblická čtení. Tyto texty se obvykle zpívají nebo společně recitují.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční uspořádání liturgie hodin.", "content": "Liturgie hodin prodělala ve svých dlouhých dějinách velký vývoj. Chórová modlitba žalmů byla obvyklá již ve starých mnišských klášterech, zvláště benediktinského řádu. Hodinky se poté rozšířily i mezi laiky a tato modlitba byla tak běžná, že její záznam patří k nejčastějším dochovaným středověkým rukopisům. Pro diecézní klérus a řeholníky stanovila její podobu reforma Tridentského koncilu v 16. století. Tato podoba obsahovala osm „hodinek“ (označovaných obvykle jako „hóry“; z lat. \"hora\", hodina). Tyto hodinky odpovídají Řeholi sv. Benedikta. Modlitba byla strukturována veršem 119. žalmu: Benedikt z Nursie ovšem do své \"Řehole\" přejal toto schéma z východní mnišské praxe, kterou zprostředkoval Jan Kassián ve svých \"Collationes\" a \"Institutiones\". Ve východní praxi prima neexistovala až do doby, kdy někteří mniši si začali chodit po laudách ještě na chvíli lehnout namísto práce či studia – teprve tehdy byla prima zavedena, aby se tomu předcházelo. I v potridentském breviáři jsou matutinum a laudy s výjimkou Vánoc spojeny.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální podoba.", "content": "Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu zasáhla i liturgii hodin, jejíž denní penzum výrazně zkrátila a zjednodušila její pravidla (rubriky). Současné části Denní modlitby církve, jak se oficiálně dnes modlitba nazývá, jsou: Čísla stran jednotlivých pěti částí modlitby breviáře (v jeho starém i novém vydání) daného týdne otiskuje pravidelně \"Katolický týdeník\" (str. 11).", "section_level": 2}, {"title": "Elementy.", "content": "Jednotlivé hodinky denní modlitby církve se skládají z omezeného množství základních elementů v různém výběru, množství a uspořádání.", "section_level": 1}, {"title": "Závazek a doporučení.", "content": "V katolické církvi latinského obřadu jsou některé osoby vázány povinností denní modlitbu církve se modlit. Kanonické právo k ní zavazuje všechny členy duchovenského stavu (biskupy, kněze, jáhny). Zasvěcené osoby jsou k ní vázány podle stanov dané řeholní společnosti nebo institutu zasvěceného života. Specifickou variantou závazku k denní modlitbě církve je chórová povinnost. Ostatním katolíkům, kteří k denní modlitbě církve vázáni nejsou, se nicméně její soukromá nebo společná modlitba naléhavě doporučuje.", "section_level": 1}, {"title": "Různé tradice.", "content": "V rámci katolické církve latinského obřadu vedle sebe vždy existovala pluralita tradic denní modlitby církve, lišících se navzájem obsahem i strukturou. Značná část partikulárních tradic (mj. i ta pražská a olomoucká) byla po Tridentském koncilu opuštěna ve prospěch jednotného Římského breviáře. Další partikulární tradice byly opuštěny po Druhém vatikánském koncilu. I nadále se však svébytného uspořádání oficia, charakterizovaného obvykle rozložením žaltáře na jeden nebo dva týdny (oproti dnes obvyklým čtyřem), drží staré mnišské řády; řada dalších řeholních společností a institutů zasvěceného života má denní modlitbu církve více či méně přizpůsobenou svým zvyklostem (např. dominikáni mají charakteristicky přizpůsobený kompletář, premonstráti liturgii Velikonočního tridua,...). I ty diecéze a řeholní společnosti, které se drží běžné podoby denní modlitby církve bez osobitých úprav, obvykle mají určité množství formulářů pro vlastní svátky svatých. V době potridentské se tyto vlastní formuláře obvykle vydávaly ve formě samostatných dodatkových svazků nebo přívazků (\"officia propria\"). Dnes, kdy se obvykle používá breviář v národním jazyce tištěný zvlášť pro to které území nebo řád, bývají často zařazeny přímo na příslušná místa v oddílu vlastních textů o svatých (\"proprium sanctorum\").", "section_level": 1}, {"title": "Pobožnosti odvozené z denní modlitby církve.", "content": "Denní modlitba církve inspirovala vznik celé řady různých pobožností, které zpravidla představují její radikální zjednodušení nebo malý výběr z jejích elementů a umožňují snazší účast laiků, pro které bylo až donedávna její plnohodnotné slavení jen obtížně uskutečnitelné (nákladné knihy, složitá orientace, latinský jazyk).", "section_level": 1}], "src_summary": "Denní modlitba církve, jinak též liturgie hodin (latinsky \"liturgia horarum\"), božské oficium (latinsky \"officium divinum\"), či hovorově „modlitba breviáře“ tvoří oficiální liturgickou modlitbu římskokatolické církve. Liturgie hodin je pro církev prostředek, jak naslouchat Božímu slovu a vstupovat do tajemství Ježíše Krista a spásy a bez přestání se modlit –. Texty potřebné k soukromé (individuální) modlitbě hodinek v západní církvi jsou obsaženy v liturgické knize nazývané breviář, příslušné chorální nápěvy pro zpívanou společnou modlitbu jsou v antifonáři.", "tgt_summary": "La liturgie des Heures est une prière quotidienne chrétienne, répartie en plusieurs moments de la journée, appelés offices. Il y a de 3 à 8 offices par jour selon les systèmes (3 à 7 pour les laïcs). La liturgie des Heures a pris de nombreuses formes au fil des siècles, suivant les diverses confessions chrétiennes, mais le principe est resté le même : prier tout au long de la journée afin de « prier sans cesse ».", "id": 860302} {"src_title": "Ancona", "tgt_title": "Ancône", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město založili řečtí kolonisté, kteří podle pověsti roku 367 př. n. l. uprchli ze Syrakus. Římané je poprvé obsadili roku 178 př. n. l. a Caesar je dobyl, když překročil řeku Rubikon. Město si však zachovalo značnou autonomii, dále razilo vlastní mince a hovořilo řecky. Jako nejbližší přístav k Dalmácii hrála Ancona velkou roli. Za císaře Trajána postavil syrský stavitel Apollodóros z Damašku roku 115 severní přístaviště a při jeho vstupu mramorový vítězný oblouk. Ve 3. až 5. století bylo město několikrát dobyto a zpustošeno, v 7. a 8. století patřilo mezi pět měst (\"Pentapolis\") Ravennského exarchátu a roku 849 je zničili Saracéni. Když severní Itálii dobyl Karel Veliký, stalo se hlavním městem Marky anconské. Po roce 1000 se postupně osamostatnilo a stalo se námořní republikou s oligarchickou vládou tří starších, volených za tři městské čtvrti. Bylo obvykle spojencem Gaety a Dubrovníku a soupeřilo s Benátkami a anconské lodi se účastnily křížových výprav. V zápasech mezi císařem a papežem stálo na papežské straně (Guelfové). Po moru a požáru roku 1348 se města zmocnil rod Malatesta, roku 1383 byl však vypovězen. Od roku 1532 připadla Ancona Papežskému státu a po roce 1569 byla v tomto státě - vedle Říma a Avignonu - jediné město, kde směli bydlet Židé. Roku 1733 dal papež rozšířit přístaviště a postavit nemocnici Lazaretto a repliku Trajánova oblouku. Počátkem 19. století měla Ancona význam i jako pevnost, roku 1860 se připojila k Italskému království a roku 1880 bylo postaveno jižní přístaviště. Za druhé světové války město osvobodil Druhý polský armádní sbor generála Anderse.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přístav Ancona provozuje kolem deseti pravidelných trajektových linek do Dalmácie a do Řecka. Letiště Ancona (zkratka AOI) leží asi 12 km západně od města a provozuje i zahraniční lety. Nádraží \"Ancona Centrale\" v blízkosti přístavu bylo otevřeno roku 1861, kdy byl zahájen provoz na trati Bologna - Ancona. Má spojení do téměř všech větších italských měst, přímé expresní vlaky jezdí do Říma a Bologni a v letní sezóně jezdí vlaky EuroCity do Vídně nebo do Mnichova. Dálnice A14 (Bologna - Ancona - Bari - Taranto) má v Anconě dva sjezdy. Místní dopravu zajišťují trolejbusy a autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Město a pamětihodnosti.", "content": "V blízkosti přístavu, odjezdu a příjezdu trajektů, se nachází náměstí \"Piazza della Republica\". Na náměstí je největší divadlo ve městě klasicistní \"Teatro delle Muse\" a barokní kostel s klasicistní fasádou \"S. Sacramento\" z roku 1538. Severně vychází z náměstí ulice \"Via delle Logge\", původní historická cesta vedoucí do přístavu, s budovou pozdně gotické burzy \"Loggia dei Mercanti\" z druhé pol. 15. st. Také se zde nachází románský kostel z 11. až 13. st. \"S. Marie della Piazza\". V těsné blízkosti, východně od ulice Via delle Logge, leží jedno z hlavních náměstí \"Piazza del Plebiscito\". Zde je radnnice \"Palazzo del Governo\" ze 14. až 15. st. a v horní části náměstí barokní \"kostel S. Domenico\" z let 1761 - 83. Severním směrem leží menší náměstí \"Piazza San Francesco\" s kostelem \"S. Francesco alle Scale\" ze 14. st. Dále severně, na \"Via C. Pizecolli\", je \"Palazzo degli Anziani\" původem ze 13. st. a za ním \"Palazzo Ferretti\" sloužící jako Archeologické muzeum Marche. Na \"Piazzale del Duomo\" je pak hlavní sakrální stavba ve městě katedrála \"Duomo di San Ciriaco\". Východně z přístavního náměstí Piazza della Republica vychází, jedna z hlavních nákupních ulic ve městě, pěší zóna \"Corso G. Garibaldi\". Ulice směřuje do nejrušnější části Ancony na náměstí s trhy \"Piazza Roma\" (s fontánou \"Fontana dei Cavalli\" z druhé poloviny 18. st.), a následně pak na velké náměstí s parkem \"Piazza Cavour\".", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ancona je italské město a jeden z největších přístavů v Jaderském moři, zejména v osobní dopravě. Leží asi 80 km jihovýchodně od Rimini a 210 km severovýchodně od Říma. Je hlavním městem oblasti Marche i provincie Ancona, sídlem univerzity, biskupství a několika muzeí a galerií. V roce 2013 zde žilo přes 101 000 obyvatel. Název pochází z řeckého \"Ἀγκών\" (\"Ankon\" – loket).", "tgt_summary": "Ancône (en italien \"Ancona\") est une ville d'environ habitants, capitale des Marches et chef-lieu de la province d'Ancône en Italie. ", "id": 1653472} {"src_title": "Krakatoa", "tgt_title": "Krakatoa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tektonika.", "content": "V Indonésii se nachází až 130 aktivních sopek a je tektonicky jednou z nejaktivnějších oblastí světa. Leží na kraji tzv. Pacifického ohnivého kruhu, obklopující téměř celý Tichý oceán. V Indonésii se stýkají čtyři tektonické desky: Euroasijská, Pacifická, Australská a Filipínská. Sama Krakatoa se nachází zhruba 140 km od subdukce, kde se těžší Australská deska noří pod lehčí Sundskou (část Euroasijské) rychlostí 50–75 mm za rok. Tím zde v zemské kůře dochází k obrovskému napětí a to se uvolňuje tektonickou činností v podobě zemětřesení. Nutno zmínit, že stejné desky vyvolaly na severu Sumatry jedno z nejsilnějších zemětřesení v novodobých dějinách. Došlo k němu 26. prosince 2004 a magnituda byla stanovena na 9,2 stupňů Richterovy stupnice. Následné tsunami zasáhlo pobřeží celého Indického oceánu a zabilo 228 000 lidí, z čehož 170 000 v Indonésii. Subdukující australská deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynů se sopečná činnost často projevuje silně explozivními erupcemi.", "section_level": 2}, {"title": "Topografie.", "content": "Anak Krakatoa se rozkládá v Sundském průlivu, na půli cesty mezi Sumatrou a Jávou (36 km jižně od Sumatry, 46 km západně od Jávy). Hlavní město Indonésie leží pouhých 160 km východně. Ze správního hlediska náleží provincii Lampung (Sumatra). Členité souostroví Krakatoy se skládá ze čtyř ostrovů: Zaniklé ostrovy:", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flora.", "content": "Do roku 1883 byla celá skupinka ostrovů pokryta bujnou vegetací. Tu bohužel kompletně zničila zmíněná erupce na konci 19. století. Geologové, kteří se pouhé 3 týdny po katastrofě vydali získat vzorky hornin, nezaznamenali žádné známky rostlin či zvířat. Okolí bylo navíc pokryto mnoho desítek metrů silnou vrstvou popela. Život se začal vracet zpět poměrně brzy, pravděpodobně díky transportu semen mořskými proudy a trusem ptactva. Relativně rychlou kolonizaci způsobily dva faktory: tropické podnebí a fyzikální vlastnosti sopečného popela. Rostliny se na něm mnohem snadněji uchycují než na povrchu ztuhlých lávových proudů. Díky těmto skutečnostem se zde flora mnohem rychleji obnovuje než v oblastech mimo tropický pás. Již pár měsíců po tragédii byl na ostrově nalezen první pavouk. Patnáct let po erupci rostlo na ostrově přes 60 druhů rostlin a žilo zde na 132 druhů ptactva a hmyzu. Na počátcích 20. let 20. století pokrývají okolní souostroví již husté tropické lesy a ve stejné době se nahlásilo 300 druhů rostlin plus 600 druhů zvířat. Následkem zvýšené sopečné činnosti roku 1953 došlo ke zničení 90 % vegetace na Verlatenu a Langu. V současnosti lze v oblasti nalézt 400 druhů rostlin (Lang: 160x, Rakata: 330x), 54 druhů motýlů, 30 druhů ptáků, 17 druhů netopýrů, 9 druhů plazů a mnoho druhů hmyzu. Vrcholové partie Verlatenu pokrývají mořenovité rostliny, zatímco v těch nižší mandlovníky. Přesličníky se vyskytují pouze na severní straně, kdežto druh dysoxylum na jihovýchodní. Diverzita na sousedním Langu je podstatně chudší. Roste zde téměř výhradně mandlovník a jen na jižním cípu převažují jiné rostliny: přesličník (západní část cípu) a fíkus (východní část cípu). Největší rozmanitost flory se však nachází na ostrově Rakata. V okolí samotného vrcholu (813 m) se nejvíce daří šefleře. O něco níže druhu neonauclea (většina rozloha Rakaty) a fíkusu. Ten dominuje i většině pobřeží, kromě severozápadní části (včetně obřího útesu), kde je hojnější přesličník. Baringtonie roste v nejnižších partiích, na východním a severozápadním pobřeží. Oproti tomu Anak Krakatoa je skoro celý bez vegetace. Pouze v nejvzdálenějších místech od aktivního kráteru, to jest ve východní a severní části, se uchytil přesličník. Celá populace byla zlikvidována během sesuvu a následných freatomagmatických erupcí v prosinci roku 2018. K poškození vegetace došlo i na ostrově Lang.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Vulkán leží pouze 6° jižně od rovníku. Podnebí je zde tropické, tedy teplé a vlhké bez většího teplotního kolísání během roku. Teploty se zde drží nejčastěji mezi 25–32 °C. Místo čtyř ročních období se tu střídají období sucha a dešťů. Suché období vrcholí v srpnu, kdy spadne jen 30 milimetrů srážek. V období deště průměrné srážkové úhrny dosahují nejvíce v lednu (až 350 mm).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v roce 416 nebo 535.", "content": "Přesný rok první historicky zdokumentované erupce Krakatoy na konci starověku je stále předmětem vědeckých debat. Její síla se odhaduje na 400 megatun TNT a musela být nepochybně mohutnější než ta v roce 1883, ačkoliv se nedochovaly z dané doby žádné záznamy doprovodných jevů, jejich velikosti či míry destrukce. Výbuch původní sopečný kužel zničil a vytvořila se 7 km široká podmořská kaldera. Tím patrně došlo i k separaci ostrovů Verlaten a Lang od původního tělesa. Odhaduje se, že výška sopky před erupcí dosahovala asi 2 000 m. Dle archeologa Davida Keyse a geologa Kena Wohletza měla erupce mnohem větší intenzitu, než se původně předpokládalo (objem vyvrženého materiálu odhadují na 200 km3). Jejich hypotéza hovoří, že erupce (datují jí do roku 535) oddělila do té doby pevninou spojenou Sumatru a Jávu, Sundským průlivem. Ten má tvořit 50 kilometrů širokou kalderu této erupce. David Keys cituje jávskou kroniku Pararaton: „Ozval se ohlušující hrom, po kterém se země otřásla. Všude černočerná tma, hromy a blesky. Poté udeřil zuřivý vichr spolu s prudkým lijákem. Zatímco smrtící bouře zatemňuje celý svět, došlo k velké záplavě. Když voda ustoupila, bylo patrné, že ostrov Jáva byl rozdělen na dvě části, čímž se vytvořil ostrov Sumatra.“ Jestli katastrofa nastala kolem roku 535, vysvětlilo by se dvou roční ochlazení klimatu, největší za posledních 2 000 let. Popisy v historických zdrojích (mimořádně chladný rok 536, nedostatek slunečního svitu), včetně anomálií v letokruzích, mohou odpovídat účinkům vulkanického výbuchu. Mrak sopečného popela a aerosolů síry by dokázal blokovat a odrážet sluneční paprsky, způsobit kruté zimy, zničit úrodu a tím vyvolat hladomor. Existují spekulace, že právě ochlazení mohlo být příčinou stěhování národů, příchodu Avarů, rozpadu Sámovy říše a zániku kultury Nazca. Teorie Keyse a Wohletza je v rozporu jak se současnými poznatky vzniku Sundského průlivu, tak i geologickými pozorování sopečného komplexu Krakatoy. Zároveň radiokarbonová metoda datování určila stáří vybraných vzorků vyvržené onou erupcí do značně širokého časového období, přesněji mezi 6 600 př. n. l. a rokem 1215. Ochlazení v 6. století se k této sopce připisuje v souvislosti s klimatickými změnami, doloženými jinde ve světě. Pro dendrochronologa Mika Baillieho z Univerzity v Belfastu není teorie zmíněné dvojice podložena žádnými relevantními důkazy. Dle něho nebyla příčina vulkanická, nýbrž impaktní. Erupce takové velikosti zanechávají v ledovcích v polárních oblastech určité množství kyseliny sírové. Tvrdí, že taková anomálie nebyla ve vzorcích grónského ledu, pro roky 536–545, nalezena. Později však byla objevena v antarktidském ledu a původ stanoven pro rok 542 (±17 let). Nedávná publikace ukázala, že anomálie skutečně náleží k roku 535. Krakatoa ale není jediným kandidátem, který se považuje za příčinu ochlazení klimatu, uvažuje se i o sopce Rabaul v Papui Nové Guineji. Otázka, co je skutečným důvodem tehdejšího globálního ochlazení, tak zůstává stále otevřená.", "section_level": 2}, {"title": "Doba před erupcí 1883.", "content": "Nejméně tři nizozemští průzkumníci nahlásili pozorování erupcí kráterů Danan a Perboewatan, ke kterým docházelo od května 1680 do února 1681. Od té doby veškerá aktivita ustala a pro dalších 200 let se vulkán považoval za vyhaslý. V červenci 1880 odebral geolog Rogier Verbeek vzorky na několika místech a vyhotovil první oficiální výzkum. Ten byl pro následné posuzování geologického dopadu erupce velmi důležitý.", "section_level": 2}, {"title": "Výbuch v roce 1883.", "content": "Na počátku 80. let 19. století byl zdánlivě nečinný ostrov Krakatoa pokryt bujnou tropickou vegetací. S rozměry 9×5 km a nejvyšším bodem přes 800 metrů nad mořem sloužil jako spolehlivý orientační bod pro proplouvající plavidla. Několik let před výbuchem byla v oblasti Sundského průlivu četná zemětřesení. Dne 20. května 1883 byla německá loď Elizabeth svědkem první erupce. Severní kráter Perboewatan začal chrlit 6 km vysoký mrak popela a par, který byl viditelný až v Batávii (dnešní Jakartě), která je vzdálená asi 160 km východně. Koncem května sopečná aktivita ustala. Sopka se znovu probudila 19. června 1883. Došlo k tomu pravděpodobně v nově vytvořeném kráteru mezi existujícími krátery Perboewatan a Danan, přibližně v místě dnešního Anak Krakatau. S 11. srpnem se aktivita ještě více zintenzivněla, přičemž lodě nadále využívaly Sundskou úžinu. Jednu z nich překvapil 14. srpna mrak popela, v němž po tmě plula 4 hodiny a následně nahlásila značný spad pemzy. Skutečná katastrofa však započala dne 26. srpna ve 13 hodin, kdy se odehrála mohutná pliniovská erupce, slyšitelná až 50 km od sopky. Po hodině se ozvala druhá, ještě silnější a sopečný mrak vystoupal do výšky 27 km. V tomto okamžiku byla erupce prakticky nepřetržitá a mohutné detonace se ozývaly každých 10 minut. V přilehlém okolí, v okruhu 160 km, zastínil vyvržený popel oblohu a nastala úplná tma. Lodě plující ve vzdálenosti 20 km zaznamenaly silný spad popela a kusů horké pemzy o průměru až 10 cm. Mezi 18. a 19. hodinou zasáhlo břehy Sumatry a Jávy malé tsunami. 27. srpna začala finální fáze katastrofální erupce se čtyřmi gigantickými výbuchy: v 5:30, 6:44, 10:02 a 10:41. Ráno v 5:30 vyslal mohutný výbuch kráteru Perboewatanu tsunami směrem k městu Bandar Lampung. V 6:44 se situace opakovala, tentokrát prostřední kráter Danan vyvolal vlnu, která byla vyslána západním a východním směrem, čímž zpustošila zejména pobřeží Jávy. Do rozžhavených útrob magmatického krbu, postupně se rozpadajícího vulkánu, se (dle jedné z teorií) nahrnula mořská voda, jejíž náhlá a hromadná přeměna v páru vedla k enormnímu zvýšení tlaku a tím i ke třetí, nejhlasitější a nejničivější explozi. Ta proběhla v 10:02 a vygenerovala nejhlasitější zvuk v zaznamenaných dějinách. Slyšet byl až v západní Austrálii (3 110 km daleko) či dokonce poblíž Mauricia v Indickém oceánu (4 800 km daleko), kde dokonce vzniklo podezření na dělostřeleckou palbu nedaleké lodi. Značnou část průlivu taktéž zdevastovaly mohutné pyroklastické proudy (Video-rekonstrukce). Vodní hladinu snadno překonávají díky tenkému polštáři horké páry a při rychlosti přes 100 km/h dosáhly jihu Sumatry během poměrně krátké doby. Stále žhavé mračno tak zabíjelo až 40 km od vulkánu. Během bouřlivého chrlení sopečného materiálu z nitra ostrova došlo po vyprázdnění magmatického krbu k jeho zborcení, což vedlo k poslednímu výbuchu (v 10:41) a teda kompletnímu zničení 2/3 ostrova. Nejméně tři plavidla ustála běsnění sopky a jelikož se nacházela od Krakatoy relativně blízko, výpovědi jejich posádek výrazně pomohly k pochopení průběhu erupce. Jedním z nich byl i nizozemský poštovní a výletní parník 'Gouverneur Generaal Loudon', plující z Anyeru (Jáva) do města Telukbetungu (Sumatra). Jeho kapitán, Johan Lindemann, rozkázal před blížícím se tsunami (vzniklé třetím nebo čtvrtým výbuchem) otočit předek lodi čelem k němu. Obří vodní stěnu se štěstím zdolal a tím zachránil všechny na palubě. Cestujícím ještě předtím nařídil, aby se přemístili do nákladového prostoru. Snížením těžiště učinilo loď mnohem stabilnější, díky čemuž na rozbouřeném moři nehrozilo její převrhnutí, kterou přitěžovala mocná vrstva neustále padající pemzy. Následujícího dne sopka utichla a až na malé výjimky do října 1883 se už neprobudila. Po výbuchu bylo zjištěno, že celá severní část ostrova byla zničena a zůstalo po ní pouze malé torzo jeho jižní části (ostrov Rakata) a 250 m hluboká kaldera.", "section_level": 2}, {"title": "Následky erupce.", "content": "Všechny čtyři zmíněné erupce následovalo až 40 metrů vysoké tsunami, jehož sekundární vlnění bylo později zaznamenáno až v Lamanšském průlivu. V důsledku výbuchu a vln zahynulo v postižené oblasti, dle nizozemských úřadů, 36 417 lidí. Celkem 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a dalších 132 vážně poškozeno. Některé z nich nebyly nikdy obnoveny a nechaly se na pospas džungli. Tlaková vlna 7× oběhla Zemi. Hlasitost slyšitelná ve vzdálenosti 160 km, byla stanovena na 180 dB (teoreticky 276 dB bezprostředně u sopky, pokud se započítá vzrůst hlasitosti se zmenšující se vzdáleností ke zdroji). Následkem toho zhruba polovina posádek na palubách nedalekých plavidel ohluchla. Souostroví Krakatoy bylo pokryto 30–70 m silnou vrstvou pemzy a popela. Síla erupce je klasifikovaná indexem VEI 6. Do atmosféry bylo vyvrženo 25 km3 popela a prachových částic (25× víc než Svatá Helena (1980) a 2,5× víc než Pinatubo (1991)), které se rozptýlily ve stratosféře a v následujících několika letech způsobovaly rudě zbarvené západy slunce. Koncentrace kyseliny sírové v ovzduší značně vzrostla a kromě kyselých dešťů zvýšila též albedo Země (odrazivost slunečního záření zpět do vesmíru). Průměrná roční teplota světa se následkem toho údajně snížila asi o 1,2 °C. Uvádí se, že se teploty navrátily k normálu přibližně okolo roku 1888. Současné rekonstrukce globálních teplot takovouto změnu neobsahují. Energie erupce se odhaduje na 200 megatun, což je 13 000× víc než výbuch atomové bomby nad Hirošimou. Erupce Krakatoy je od výbuchu Tambory roku 1815 jednou z nejsmrtonosnějších a největších sopečných erupcí. Mrtvá těla byla rok po pohromě objevena dokonce až v Africe, kam je dopravily ostrůvky plovoucí pemzy. Kromě negativních důsledků měla katastrofa i pozitivní vliv. Například dříve půda na jihu Sumatry (provincie Lampung) špatně plodila, avšak to se změnilo díky spadu sopečného popela, jenž je velice úrodný. I právě díky tomu se vegetace na souostroví Krakatoy vrátila velice brzy. Předpokládá se, že výbuch vulkánu mohl umožnit přežití nosorožců na Jávě, neboť zničila lidské osídlení na poloostrově Ujung Kulon, což kriticky ohroženému druhu poskytlo území nerušené člověkem.", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny erupce.", "content": "Dodnes není zcela zodpovězena prudkost erupce. Vědecká komunita zastává čtyři teorie: Obě výše uvedené teorie předpokládají, že mořská voda byla primární příčinou extrémně silných erupcí. Poslední dvě s ní již nepočítají:", "section_level": 3}, {"title": "Formování Anak Krakatau.", "content": "Rogier Verbeek ve své zprávě o erupci predikoval, že jakákoliv nová aktivita sopky bude probíhat mezi bývalými krátery Perboewatan a Danan. Jeho předpověď se naplnila o 44 let později, kdy se během června 1927, přesně na odhadovaném místě, začaly objevovat známky vulkanické aktivity. Ta v prosinci přerostla v erupce surtseyjského typu. Po několika dnech dosáhl ostrov 9 metrů nad hladinu moře. Celý proces byl sledován vědci a geology. Vlivem erozním účinkům vln se rozpadl, protože zpočátku byl vyvrhován pouze sopečný popel a pemza. Stejný osud potkal další dva následující ostrovy. V srpnu 1930 se u čtvrtého objevily lávové proudy, jež po ztuhnutí lépe odolávaly zvětrávání a od této doby ostrov neustále roste. Dostal název „Anak Krakatau“ („Dítě Krakatoy“). Pravidelné erupce zvětšovaly jeho rozlohu a výška rostla rychlostí zhruba 50 cm za měsíc. Nový sopečný kužel dosáhl v roce 1933 nadmořské výšky 67 m a po 17 letech 138 m. Po určité době nedokázalo těleso sopky odolávat erozní síle vln a časem se rozpadlo. Zbylo jen kráterové jezero. V něm se zformoval nový kužel. Roku 1960 dosáhl 30 m, po osmi letech 160 m a roku 1977 již 181 m. Krakatoa je stále velmi aktivní. Od 50. let až do prosince 2018 roste průměrnou rychlostí 13 cm za týden, což činí 6,8 metrů za rok. Předposlední eruptivní epizoda sopky nastala v roce 1994 a od té doby se období klidu střídají s obdobími s téměř nepřetržitými vulkánskými a strombolskými erupcemi. V dubnu 2008 se sopka opět projevila a vědci dočasně varovali, aby se každý držel alespoň 3 km od ostrova. 19. června 2018 započala nová eruptivní fáze a zbytek celého roku se tak vyznačoval zvýšenou sopečnou aktivitou. Ta začala vrcholit mezi 20. až 22. prosincem, kdy sopka generovala lávové fontány, lávové proudy a explozivní erupce, při nichž mračno popela dosáhlo výšky 400 m. Tento rok dosahoval Anak Krakatoa rozlohy 3,5 km2 (kruhový tvar o průměru 2 km) a výšky 338 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Sesuv 22. prosince 2018.", "content": "22. prosince 2018 ve 21:03 místního času došlo k erupci o síle VEI 3, při níž se sopečný kužel Anak Krakatau během pouhých dvou minut zhroutil do moře, což způsobilo tsunami, která se bez varování prohnala napříč Sundským průlivem. Vlna o výšce 5 metrů zničila několik stovek domů, usmrtila 437 lidí a 14 059 jich zranila. To z ní dělá erupci s největším počtem obětí v rámci 21. století. Původně se myslelo, že tsunami způsobil podmořský sesuv, ovšem satelitní snímky a záznamy z helikoptéry o den později potvrdily, že došlo k sesuvu samotné sopky směrem na jihozápad. Tím se odhalil přívod magmatu, což se projevilo několik dní trvajícími surtseyjskými erupcemi. Ostrov ztratil 2/3 své výšky a objemu, přičemž jeho výška se snížila z původních ~338 m na 113 m. Analýza odborníků Německého výzkumného střediska pro geovědu ukázala, že sopka dávala včasná varování. Satelitní data vykazovala sklouzávání jihozápadního svahu a jeho zvýšené teploty měsíce před katastrofou. Pouhé dvě minuty před začátkem sesuvu bylo zaznamenáno malé zemětřesení s nízkofrekvenčními zvukovými vlnami. Na rozdíl od tektonických zemětřesení se seismický vzorec skládal z frekvencí okolo 0,03 Hz (oproti 1 Hz), což byl jeden z důvodů, proč nebyla událost zpočátku detekovaná. Naměřené hodnoty seismických vzorců a chování sopky chtějí vědci využít k předpovídání podobných událostí i u jiných vulkánů, neboť většina obětí sopečné činnosti v posledních dvou staletí byla zabita sesuvy a tsunami. Stratovulkány jako Anak Krakatau se často skládají z nestabilního materiálu, kdy se na sebe střídavě vrství lávové proudy a vyvržený materiál hrubozrnné či jemnozrnné frakce. To může zapřičinit náhlý sesuv, dosud to však nebylo přesně změřeno. Vulkanolog Thomas Walter ze střediska uvedl: „U Anak Krakatoy jsme mohli poprvé pozorovat, jak došlo k erozi (kolapsu) takového vulkanického svahu a signály sopky to predikovaly dopředu.“ Nicméně o možném vzniku tsunami se začalo mluvit již o 6 let dříve. Vulkanolog Thomas Giachetti z oregonské univerzity vydal v lednu 2012 výsledky numerického modelování, simulující vznik tsunami kolapsem tělesa vulkánu. Bylo dobře známo, že sopečný kužel spočívá na podloží vzniklém před rokem 1960 a celý ostrov pak na kraji prudce se svažující kaldery hluboké 250 metrů. Na konci roku 2019 vyhotovili vědci z Brunelovy univerzity a Tokijské univerzity počítačový model sesuvu. Výsledky ukázaly, že vlna ihned při svém vzniku dosáhla výšky 100 až 150 metrů. Ta začala vlivem gravitace a s rostoucí vzdáleností od zdroje rychle klesat, přesto souostroví patřící Krakatoy zasáhla vlna vysoká 80 metrů. Zjištěné hodnoty z modelu se dobře shodují s naměřenými hodnotami v terénu, neboť právě do této výšky byly veškeré stromy vyrvány ze svých kořenů. Souběžně proběhl i výzkum týmu profesora Davida Tappina. Cílem bylo najít chybějící hmotu sopky a zjistit její přesný objem, neboť by nikdy nemohli přesně popsat zhroucení tělesa vulkánu. Dosavadní studie vycházely jen ze satelitních snímků. Prof. Tappin se rozhodl využít sonar a zmapovat s ním topografii mořského dna. Dle vyhotovené batymetrické mapy se ve hloubce 200 metrů našlo pole suti (některé bloky byly dokonce vysoké 70–90 m), táhnoucí se jihozápadním směrem až do vzdálenosti 2 km od Anak Krakatoy. Objem sesuvu tým stanovil na 0,19 km3 (190 milionů metrů krychlových hornin), což je méně oproti dříve odhadovaným 0,27 km3. Taktéž hodnota úhlu smykové plochy, po níž hmota sjela, byla nadhodnocená.", "section_level": 2}, {"title": "Po sesuvu.", "content": "Při probíhajících šestidenních surtseyských erupcí panovala v okolí souostroví velmi silná blesková aktivita. Za onu dobu bylo zaznamenáno přes 100 000 výbojů. Erupce, zapřičiněné přímým kontaktem mořské vody a magmatu, totiž generovaly mračno páry a popela. Popel se kvůli své hustotě dostal jen do určité výšky, kdežto vodní pára díky konvekci stoupala výše až do 16–18 km. Vědci odhadují, že mrak obsahoval 5× více vody (v podobě ledových krystalků) než kolik obsahuje běžné bouřkové mračno nevulkanického původu. Během vrcholící sopečné aktivity mohlo být nad Krakatou v jeden moment až 10 milionů tun vody. Ostrov v důsledku sesuvu ztratil část svého západního a jižního pobřeží, kdežto na jeho východní straně došlo naopak k jeho rozšíření. Další pozorování odhalila, že se morfologie sopky dále vyvíjela. Zpočátku se na místě zničeného kužele zformovala zátoka, kde probíhaly zmíněné erupce. Přísun sopečných materiálů ji po třech týdnech částečně vyplnil a na jejím místě se vytvořilo kruhové kráterové jezero o průměru ~400 m. Katastrofa se projevila i u sousedních ostrovů. Vegetace na ostrově Lang byla značně poškozena horkými oblaky páry a popela, v důsledku intenzivních surtseyských erupcí. Některé pláže zcela zanikly a místo nich zbyly holé svahy, prudce se svažující k moři.", "section_level": 3}, {"title": "Nedávná aktivita.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2019.", "content": "Na začátku roku doznívá eruptivní fáze, jež započala v červnu 2018. Přesto se stále objevovaly freatomagmatické erupce, při nichž oblaka popela a páry vystoupala až do výšky 15 km. To 4. ledna vyústilo v dočasné odklánění všech blízko prolétávajících letadel. Ve stejný týden pravděpodobně zanikla i kráterová laguna, kterou tak nahradilo kráterové jezero. Současně BMKG vydal zprávu, kde informuje o možném vzniku druhého sesuvu. Zjistil totiž přítomnost ostrovem procházejících trhlin, z nichž unikají emise páry a plynů. Ty patrně vytvořily mohutné otřesy, zmítající ostrovem na konci prosince. Každopádně se obavy o potenciální katastrofě nenaplnily. Zhruba do poloviny června panovala velmi nízká aktivita. Menší freatomagmatické výbuchy od sebe dělilo několik dní a jejich produkty sotva dosáhly výšky 1 km. Nicméně 25. června zaznamenává webová kamera IVMBG, umístěná nad kráterem, silnou surtseyskou erupci. Vulkanická aktivita po zbytek roku takto divoké erupce nezahrnovala, ale špatné počasí a mlhy na konci léta marnily snahy o další pozorování. Krakatoa se tak musela monitorovat jedině seismografy či satelitním snímáním. V polovině srpna se menší expedice rozhodla prozkoumat okolí kráteru. Teplota vody u břehu jezera byla stanovena na 62 °C (uprostřed vodní plochy by měla být teoreticky nad 80 °C) a pH 0,2 až 0,1 - tedy extrémně kyselé. Unikající plyny z fumarol tvořil převážně oxid siřičitý, teplota půdy atakovala 68 °C a moře v okolí ostrova překračovalo 35 °C. 30. prosince se sopečná činnost rapidně zintenzivnila. Poprvé od zániku kuželu se místo hydrovulkanických erupcí objevují magmatické, konkrétně strombolské erupce. Sopečný popel byl vyvrhován do výšky až 3 km a přístroje detekovaly velké množství otřesů. Během toho bylo kráterové jezero z větší části zasypáno vyvrhovanými pyroklastiky. Zároveň byla veřejnost varována, aby se držela 2 km od ostrova.", "section_level": 3}, {"title": "2020.", "content": "Oproti lednu 2019 byla sopečná činnost výrazně nižší. Kromě chocholů páry a popela sahající až 1 km nad kráter, nedošlo k výraznější aktivitě. Ta se až do konce března držela na ještě nižší úrovni. Ovšem 25. března dala sopka o sobě vědět menšími výbuchy a sedmi zemětřeseními (šest z nich vulkanicko-tektonické, jedno sopečného původu). V noci 10. dubna se odehrála velice silná erupce, největší od prosince 2018. Trvala až do rána druhého dne, přičemž webová kamera zachytila silné strombolské erupce, několik set metrů vysokou lávovou fontánu a produkci sopečných pum. Oblak popela dosáhl výšky 15 km. Intenzivní aktivitou došlo k definitivnímu zániku kráterového jezera, na jehož místě se objevil silný lávový příkrov. Ten částečně zaústil do moře v podobě tzv. lávové delty.", "section_level": 3}, {"title": "Budoucí rizika.", "content": "Krakatoa patří mezi nejaktivnější sopky světa a vzhledem k její minulosti, i mezi ty nejnebezpečnější. Další problém představuje její zeměpisná poloha. Hustota zalidnění činí na jihu Sumatry 230 ob./km2 a na západě Jávy dokonce 1 300 ob./km2. To znamená, že v okruhu 50 km žije 275 000 osob a 100 km od sopky dokonce 5,8 milionů. Pouhých 160 km východně leží hlavní město Jakarta, kde žije 10 milionů lidí. Indonésie má obecně velmi nízký index lidského rozvoje, proto je citlivá vůči případnému poškození infrastruktury nebo přerušení zásobování potravin během katastrof. Hlavní riziko ale představují vlny tsunami, které jsou schopny překonat nevelký Sundský průliv za méně než hodinu a ohrozit tamější přístavy a turistické destinace. Dále ním prochází důležité lodní trasy, jejichž přerušení by mělo dopad na ekonomiku. V současnosti je Krakatoa pod neustálým dohledem observatoře v Caritě, kam posílají data čtyři stálé vědecké stanice. Kromě zaznamenávání otřesů sledují taktéž změnu hladiny moře, deformaci terénu pomocí GPS, sopečné plyny, elektromagnetické vlny a počasí. Dalších šest stanic monitoruje širší okruh okolo průlivu. Shromážděná data umožňují vyhodnotit pravděpodobnost hrozící pohromy. Taktéž se sleduje obsah oxidu křemičitého ve vyvřelinách. Přítomnost této sloučeniny v magmatu zvyšuje jeho viskozitu a plyny v něm obsažené hůře unikají. V útrobách sopky může snadno dojít k nárůstu tlaku a erupce se pak vyznačují vyšší explozivitou. Čím déle je vulkán neaktivní, tím jsou silnější.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Z hlediska biologie představoval zničený povrch ostrovů, jedinečnou příležitost ke sledování návratu života zpět. První vědci stanuli na ostrovech teprve v květnu 1884, tedy 9 měsíců po katastrofě a již objevili jeden druh pavouka, konkrétně v jižní části ostrova Rakata. Postupem času oblast kolonizovalo mnoho druhů rostlin a živočichů, což pomohlo tento proces více pochopit.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba.", "content": "V říjnu 1916 získal Johann Handl, původem z Německa, povolení k těžbě pemzy. To se týkalo východní poloviny Rakaty o výměře 8,7 km2, po dobu 30 let. Během dobývání vyvřeliny objevil popelem pohřbené kusy stromů, rostoucí před rokem 1883, zároveň zjistil, že hladina podzemní vody je asi 5 metrů pod povrchem. Po čtyřech rocích však porušil smluvní podmínky, protože zasahoval do jižní poloviny ostrova a tím musel ukončit svou činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Krakatoa je atraktivní pro fotografy nebo nadšence vulkanologie. Souostroví navštěvují nejen zahraniční turisté, ale i obyvatelé Indonésie. Okolní vody jsou jedinečnou potápěčskou lokalitou s historickou hodnotou. Oblíbené je potápění ke korálovým útesům. Mořský život je zde velmi pestrý, neboť vody průlivu obsahují velké množství živin. Hojné jsou tu pelagické ryby a také mořští savci. Ponory poblíž kaldery jsou docela náročné, plné překvapení v podobě prudkých útesů (zmíněné kaldery) a unikátních útesových mohyl, které nikde jinde nejsou k vidění. Mořské dno je zde stále značně poznamenané velkou erupcí roku 1883. Podvodní scenérii vévodí obří ostrohranné bloky vulkanické horniny, v jejichž puklinách se začínají tvořit nové korálové útesy. Mezi srpnem a listopadem je potřeba si dávat pozor na silné proudy a velké vlny. Pro turisty se pravidelně pořádají expedice a doprovázejí je zkušení místní průvodci a odborníci na vulkanismus. Výpravy trvají zpravidla 2–7 dnů a návštěvníci se po celou dobu nachází v souostroví Krakatoy, přičemž při nižší aktivitě sopky se táboří přímo na plážích jejího ostrova. Během dne se z okolních ostrovů či na vyhlídkových člunech sleduje sopečná aktivita a je-li to bezpečné, jsou turisté voděni přímo na sopku. U ní mohou pozorovat holou „měsíční“ krajinu posetou fumarolami, lávovými proudy, sopečnými pumami či jinak poznamenanou vulkanickou činností. Od pořadatelů je jim přednesena historie vulkánu, průběh slavné erupce a různé geologické zajímavosti. Pro zájemce o biologii jsou k dispozici prohlídky hustě zalesněných ostrovů Rakata, Verlaten a Lang s bohatou faunou a flórou. Na konci dne se turisté mohou kochat krásami efektních erupcí strombolského či vulkánského typu.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta z Jávy.", "content": "Na pobřeží západní Jávy se cestovatel z hlavního města dostane autobusem (z autobus. nádraží Kalideres). Plavbu ke Krakatoy, trvající 1,5 hodiny, lze započít z pláží Anyer nebo Carita. Cena celé prohlídky se pohybuje od 1 200 Kč do 4 800 Kč, nicméně záleží na počtu osob a délce prohlídky. Cena zahrnuje cestu, stravu, stan a průvodce.", "section_level": 3}, {"title": "Cesta ze Sumatry.", "content": "Cesta z opačného směru, tedy z jihu ostrova Sumatra, je turisty využívaná méně. Začíná ve městě Lampung a cena se pohybuje okolo 5 600 Kč za plavbu. Při půjčení lodi jsou náklady poloviční, nicméně je možné se domluvit i s některým z místních rybářů.", "section_level": 3}, {"title": "V kultuře.", "content": "Díky své velké erupci roku 1883 a své intenzivní aktivitě se Krakatoa stala mezi veřejností jednou z nejznámějších sopek. V literatuře inspirovala například českého spisovatele Karla Čapka k napsání jeho významného díla Krakatit. Podobně se tak stalo i u britského spisovatele Arthura C. Clarka, v jeho románu Zpěv vzdálené Země, ve kterém sopku, jež vyvolá vlnu tsunami, pojmenoval Krakan. Velkou část dětského románu 21 balónů od amerického spisovatele Williama Pene du Bois se odehrává právě na tomto vulkanickém ostrově, kde se nacházejí diamantové doly. Ve filmovém průmyslu se jako první natočil film Krakatoa z roku 1933, přičemž v kategorii za nejlepší krátkou fikci získal Oscara. Roku 2006 došlo k vydání rekonstrukčního filmového dokumentu „Poslední dny sopky Krakatoa“ popisující příběhy lidí, kteří zažili její erupci. Rovněž vznikly dokumenty jako například „Neuvěřitelná katastrofa“ (1999) či „Krakatoa: Erupce století“ (2005). Dále se vulkán objevuje ve filmech „Fair Wind to Java“ (1953), indickém „Krakatau“ (1977) a v jedné z epizod televizního seriálu „The Time Tunnel“. Jsou hypotézy, že umístění mystického ostrova v seriálu Ztraceni, kde se odehrává většina děje, je právě v okolí Sundského průlivu. Krakatoa taktéž ovlivnila hudební průmysl, jelikož se podle ní pojmenovala jazzová kapela ze západní Jávy a italské DJ duo. Podobně tak pro svoje písně učinili i kapely Saxon, The Brain Surgeons či kytarista Yngwie Malmsteen. Existují teorie, že slavný obraz Výkřik z roku 1893, který namaloval norský malíř Edvard Munch, vznikl právě díky erupci Krakatoy. Ve svém deníku napsal:", "section_level": 2}], "src_summary": "Krakatoa (indonésky \"Krakatau\", dříve též \"Rakata\") je název pro aktivní sopku a vulkanickou kalderu v Sundském průlivu, mezi indonéskými ostrovy Jáva a Sumatra. Vznikla sebezničením stejnojmenného ostrova při nechvalně proslulé katastrofální erupci roku 1883, kterou doprovázely obří pyroklastické proudy a čtyřicetimetrové tsunami, jenž v oblasti zahubilo více než 36 000 lidí. Na stejném místě se časem vynořil nový vulkanický ostrov, Anak Krakatoa („Dítě Krakatoy“). Vzniklý sopečný kužel vysoký 338 m se při nevelké erupci 22. prosince 2018 sesunul a způsobené tsunami zahubilo přes 400 lidí. Celková výška ostrova se snížila na 113 metrů.", "tgt_summary": "Le Krakatoa,'ou'en indonésien et en javanais, est un volcan de subduction de la ceinture de feu péri-Pacifique, et dont les éruptions sont à forte dominante explosive (volcan dit « gris »). Constituant une île volcanique, il forme un archipel de quatre îles principales dans le détroit de la Sonde en Indonésie, entre Sumatra et Java. Sa géographie a été bouleversée au moins à deux reprises, au cours des deux grandes éruptions des années 416 ou 535 et 1883. Malgré ces événements, l'archipel accueille une vie animale et végétale riche, notamment grâce au climat tropical dont il bénéficie. L'archipel fait partie du parc national d'Ujung Kulon, classé au patrimoine mondial de l'UNESCO. ", "id": 193394} {"src_title": "Antonín Slavíček", "tgt_title": "Antonín Slavíček", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Praze jako čtvrté dítě Jana Slavíčka, správce vysokých škol technických, a jeho manželky Pavlíny, rozená Mildnerové ze Semil. V letech 1881–1885 navštěvoval reálné gymnázium ve Spálené. Už jako školák se účastnil vydávání školního časopisu a troufal si vystoupit se svými kreslířskými pokusy i na veřejnosti. Jeho strýc, děkan, mu hodně pomáhal a umožnil mu cestu do Mnichova (1886–1887). Roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832–1899). Mařák přiměl Slavíčka, aby soukromě dostudoval gymnázium. Studium na akademii několikrát přerušil, patrně pro neshodu s Mařákem. V roce 1888 pravděpodobně z nešťastné lásky odešel do benediktinského kláštera v Rajhradu na Moravě. V letech 1894–1899 s Mařákovým ateliérem jezdil malovat do plenéru do okolí Prahy (Okoř, Hvězda, Liboc) a do Bechyně. Roku 1896 pobýval s rodinou ve Veltrusech, kde intenzivně maloval.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1898 se stal členem SVU Mánes. Dne 8. října 1899 zemřel profesor Julius Mařák a on byl dočasně (na půl roku) pověřen vedením školy, ucházel se o profesuru, ale nebyl přijat. Krajinářská speciálka na pražské Akademii byla zrušena. V letech 1903-1905 bydlel se svou rodinou v Kameničkách u Hlinska. Karel Václav Rais mu na jeho prosbu našel domek, výměnkářské stavení na Volákově gruntu. Zde vznikl slavný obraz \"U nás v Kameničkách\". Domek chtěl později koupit, ale finanční situace mu to neumožnila. Na domku byla dne 18. června 1961 odhalena pamětní deska, kterou navrhl a zhotovil Josef Přibyl z Hlinska. Po roce 1907 do Kameniček Slavíček často zajížděl, ubytovával se na faře u P. Jana Selichara - nástupce P. J. Parduse. Za Slavíčkem do Kameniček přijížděli jeho známí, mezi nimi malíři Bohuslav Dvořák, zvaný Baťka, Otakar Nejedlý, Herbert Masaryk, Angelo Zeyer, dále pak rodina profesora Dr. Jaroslava Golla, profesor Emanuel Tilsch s chotí, spisovatelkou Annou Marií Tilschovou. Významným přítelem Antonína Slavíčka byl mecenáš a sběratel umění August Švagrovský, rodák z Roudnice nad Labem. Seznámili se v roce 1903. Podstatnou část své sbírky včetně řady Slavíčkových obrazů věnoval Švagrovský rodnému městu a dnes jsou v majetku roudnické galerie. V roce 1907 cestoval Antonín Slavíček do Paříže přes Norimberk a Štrasburk, navštívil Fécamp a vrátil se přes Belgii. Bydlel v ulici Dobrovského 646/9 v pražských Holešovicích nedaleko Letenských sadů. V tomto období (1908) vznikla jeho zásadní monumentální díla \"Pohled na Prahu od Ládví\" a \"Pohled na Prahu z Letné\" pro jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory. V roce 1909 navštívil kladenské železárny. Na jaře doprovodil nemocnou žen na léčení do Dubrovníku, tam si na skalách zlomil ruku. Na pozvání svého přítele Jana Selichara, kterého znal z dob malování v Kameničkách, odjel s rodinou na faru do Německé Rybné v Orlických horách. Dne 10. srpna 1909 ho při koupání ve studené horské řece Zdobnici ranila mrtvice. Ochrnul na pravou polovinu těla. Následovala dlouhá doba léčení. Snažil se malovat levou rukou, poté se pokoušel o malá zátiší. Výsledky byl zklamán, proto 1. února 1910 zvolil dobrovolnou smrt střelnou zbraní, dle úmrtní matriky \"ve stavu nepříčetnosti\". Byl pochován na Olšanských hřbitovech (VIII. hřbitov, 1. oddělení, hrob 32).", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzenské svazky.", "content": "Ještě v době svých prodloužených studií se 12. dubna 1895 oženil s Bohumilou Brynychovou, zvanou Míla, která je častou stafáží nejen na jeho obrazech. Svou manželku poznal na dívčím gymnáziu Minerva. Byla dcerou rolníka z Bylan, po matce pocházela ze Štolmíře. Byla sirotkem a přinesla do manželství dostatek peněz, takže se Slavíček nemusel starat o finance. Měli spolu tři děti – Evu Medkovou Slavíčkovou (1895–1953), Jiřího Slavíčka (1901–1957), filmového střihače a režiséra, Jana Slavíčka (1900–1970), známého českého malíře. Jeho zetěm byl legionářský básník Rudolf Medek, známí jsou i vnukové malíř Mikuláš Medek (1926–1974) a politik Ivan Medek (1925–2010). Vdova po Antonínu Slavíčkovi, paní Míla, která byla nucena sama se postarat o tři malé děti, se už v srpnu 1910 provdala za Herberta Masaryka (1880-1915), syna pozdějšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který byl rovněž malířem a Slavíčkovým přítelem. Z tohoto svazku se narodily další čtyři děti: dvojčata Herbert a Anna, Tomáš a Herberta. Oba chlapci však zemřeli v útlém dětském věku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonín Slavíček (16. května 1870, Praha-Staré Město – 1. února 1910, Praha-Holešovice) byl český impresionistický malíř. Jedná se o vrcholného představitele českého umění kolem roku 1900, který vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začal tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. ", "tgt_summary": "Antonín Slavíček est un peintre impressionniste tchèque, né le à Prague – mort le dans la même ville. Il est principalement connu pour ses paysages.", "id": 562360} {"src_title": "Mauro Lustrinelli", "tgt_title": "Mauro Lustrinelli", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S profesionálním fotbalem začal v klubu AC Bellinzona, kde působil mezi lety 1994 a 2001. Tam získal přezdívku „Lustrigol“. Potom přestoupil do týmu FC Wil 1900, kterému pomohl k postupu, a další sezónu nastřílel 14 gólů. V sezóně 2003/04 Wil bojoval o záchranu a Lustrinelli přestoupil do švýcarského klubu FC Thun. Tam ho čekala úspěšná sezóna, ve které v dresu outsidera nastřílel 20 gólů a pomohl mu k druhému místu v lize a účasti v předkole Ligy mistrů. V létě 2005 dokázal Thun i s přispěním Lustrinelliho gólů senzačně postoupit až do hlavní soutěže Ligy mistrů, kde opět překvapivě končil třetí před pražskou Spartou. Ta ho v únoru 2006 ze švýcarského klubu koupila, hráč podepsal smlouvu na tři roky. Ve Spartě vydržel pouze rok a v lednu 2007 přestoupil do švýcarského Luzernu. 24. dubna 2006 v domácím zápase s Jabloncem vstřelil 11 sekund po začátku utkání nejrychlejší gól historie české ligy. Celkem odehrál ve Spartě 25 ligových utkání a vstřelil 5 gólů. Poté pokračoval v kariéře ve Švýcarsku.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lustrinelli byl tvrdě pracující hráč, který zachovával chladnou hlavu i před soupeřovou brankou. Ve švýcarské reprezentaci (v A-mužstvu) debutoval 17. srpna 2005 v utkání proti Norsku, které skončilo vítězstvím alpské krajiny 2:0. Dostal se do nominace na mistrovství světa 2006 v Německu. Na mistrovství odehrál ve dvou zápasech pouhých osm minut, ale podařilo se mu přihrát na jeden gól proti Togu. Celkem odehrál v seniorské reprezentaci 12 zápasů, branku nevstřelil.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V roce 2012 působil jako asistent trenéra Bernarda Challandese ve švýcarském klubu FC Thun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauro Lustrinelli (* 26. února 1976) je bývalý švýcarský (má však i italský pas) fotbalový útočník a reprezentant. Působil i v trenérské funkci ve švýcarském klubu FC Thun. ", "tgt_summary": "Mauro Lustrinelli, né le 26 février 1976 à Bellinzone, dans le canton du Tessin, est un footballeur international suisse qui évolué au poste d'attaquant. Il entraîne aujourd'hui la réserve du FC Thoune.", "id": 1243500} {"src_title": "Heřmanice (okres Liberec)", "tgt_title": "Heřmanice (district de Liberec)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Heřmanice byly dle urbáře frýdlantského panství z roku 1381 založeny a vlastněny přímo rodem Biberštejnů. Na konci 16. století byl na místě dnešního Kristiánova nevelký lenní statek rodu Schwanitzů, kteří Heřmanice drželi někdy od roku 1544 do roku 1668, kdy po smrti Kryštofa Fridricha připadlo léno rodu Gallasů. Po dlouhou dobu byly Heřmanice ve stínu sousedního Dětřichova, ve kterém byla místní fara i škola. Snad pod vlivem Dětřichova se heřmaničtí zúčastnili nepokojů vedených Andreasem Stelzigem. Roku 1869 žilo ve vsi 1313 obyvatel, v roce 1900 jich bylo 1308 a o třicet let později 1125. Po vysídlení Němců poklesl počet obyvatel na 454 roku 1950. Současná obec je tvořena třemi původně samostatnými vesnicemi: Heřmanicemi, Kristiánovem a Vysokým. Ty byly do jediného celku spojeny roku 1952. V roce 1960 připadla obec pod Dětřichov a v roce 1986 pod Frýdlant. Když se roku 1990 od Frýdlantu odtrhly, měly Heřmanice jen 180 obyvatel. Ve roce 1900 byla obec napojena na úzkorozchodné dráhy do Frýdlantu a do Žitavy, ke slavnostnímu otevření došlo 25. srpna. Provoz na trati do Žitavy byl přerušen v roce 1945, kdy došlo k po zabrání saského území na východ od Lužické Nisy Polskem. Podobný osud postihl i úsek do Frýdlantu, kde byl provoz v roce 1976 definitivně zastaven a roku 1984 byla trať oficiálně zrušena. Chátrající staniční budova prozatím zůstává v majetku Českých drah. Dne 22. září 1938 vnikla ozbrojená jednotka henleinovského freikorpsu na území obce a bez odporu její část obsadila. Zdejší jednotka Stráže obrany státu tomu nemohla zabránit. Protože o tomto přepadu kolovaly ve Frýdlantě zkreslené zprávy, rozhodl se učitel frýdlantské školy Otakar Kodeš zjistit skutečnou situaci. Přestože byli heřmanickou vojenskou hlídkou před další cestou varováni, pokračoval Kodeš a další frýdlantský občan jménem Perner do nitra obce. Ušli asi 100 metrů, když se ozval křik útočníků bezprostředně následovaný střelbou. Zatímco Kodeš svým zraněním podlehl, Perner byl zajat a drážďanským soudem odsouzen za velezradu. Zemřel v koncentračním táboře. Po válce se podařilo odhalit Kodešova vraha Maxe Frinkera a Mimořádný lidový soud jej v lednu 1947 odsoudil k smrti. Dne 7. srpna 2010 stihla obec povodeň, která zničila místní komunikaci a množství domů.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Obec se člení na tři základní sídelní jednotky ležící na dvou katastrálních územích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Heřmanice () je obec na severu Česka, v okrese Liberec, v Libereckém kraji. Leží při česko-polské státní hranici asi 6 km jihozápadně od Frýdlantu. Bezprostředně sousedí s polskou obcí Bogatynia. Územím obce protéká říčka Oleška a Heřmanický potok. Žije zde zhruba obyvatel. ", "tgt_summary": "Heřmanice est une commune du district et de la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2036191} {"src_title": "Sarah Michelle Gellar", "tgt_title": "Sarah Michelle Gellar", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v New Yorku židovským americkým rodičům Arthurovi a Rosellen. Po rozvodu rodičů v roce 1984 byla vychovávána jen matkou. Odmítá přiznat jakoukoliv spojitost se svým otcem a říká: „To, že daruješ sperma, z tebe ještě nedělá otce“. Její otec Arthur zemřel 9. října 2001 na rakovinu. Při slavném vystoupení 20. června 2002 ji Howard Stern vyzpovídal na téma jejího náboženství i jejího vztahu k otci, což způsobilo její rozzlobenou a obrannou reakci. Při natáčení filmu \"Tajemství loňského léta\" se seznámila se svým budoucím manželem Freddiem Prinzem Jr., ale chodit spolu začali až o tři roky později. V dubnu 2001 se zasnoubili a 1. září 2002 se vzali. V roce 2007 při pátém výročí svatby si změnila jméno na Sarah Michelle Prinze. Dne 19. září 2009 se manželům narodila dcera Charlotte Grace Prinze a v září 2012 se jim narodil také syn Rocky James Prinze. Již od dětství se přátelí s Mellissou Joan Hartovou, která se proslavila seriálem \"Sabrina – mladá čarodějnice\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji hereckou kariéru zahájila již ve čtyřech letech. Zahrála si v televizním filmu \"An Invasion of Privacy\" 1983. V následujících letech se objevila v několika menších rolích. Zlom nastal v roce 1993, kdy získala roli Kendall Hartové v televizním seriálu \"All my children\", kde působila dva a půl roku. Za roli získala Cenu Emmy. V roce 1996 obdržela hlavní úlohu v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" (anglicky \"Buffy the Vampire Slayer\") režírovaném Jossem Whedonem. Ztvárnila zde dívku zatíženou odpovědností bojovat proti množství mystických nepřátel, zejména upírů. Původně se natočilo 13 dílů, ale protože měl seriál u diváků velký ohlas, natočilo se nakonec 7 řad se 144 díly. Díky bojovým scénám v seriálu se naučila Tae Kwon Do a Kickbox. Tento seriál odstartoval její další kariéru. V roce 1997 získala vedlejší role v thrilleru \"Tajemství loňského léta\" a v hororu \"Vřískot 2\" po boku Davida Arquetta, Courteney Cox a Neve Campbellové. O dva roky později si zahrála v romantické komedii \"Neodolatelná\" a v romantickém dramatu \"Velmi nebezpečné známosti\", kde se objevila po boku Ryana Phillippa, Reese Witherspoonové a Selmy Blairové. Se svým manželem Freddiem si také zahrála v rodinných komediích \"Scooby-Doo\" (2002) a \"\" (2004). Poté se objevila v hororu \"Nenávist\" (2004), v jeho pokračování \"Nenávist 2\" (2006), thrilleru \"Noční můra\" (2006), dramatu \"Apokalypsa\" (2006) a romantické komedii \"Holka z předměstí\" (2007) po boku Aleca Baldwina. V roce 2009 natočila filmy \"Possession\" a \"Veronica Decides to Die\". V roce 2011 ztvárnila roli dvojčat Siobhan a Bridget v seriálu \"Nebezpečná identita\", který se vysílal na americké stanici CW. Tento seriál se pouze dočkal jedné řady. Avšak na začátku roku 2013 projevila zájem o hraní v sitcomu. Nakonec dostala roli v sitcomu stanice CBS \"The Crazy Ones\", kde hraje dceru Robina Williamse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarah Michelle Gellar, provdaná jako Sarah Michelle Prinze (* 14. dubna 1977 New York, USA) je americká herečka, která se proslavila především svou rolí v televizním seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\". Mezi její nejznámější filmy patří \"Tajemství loňského léta\" (1997), \"Velmi nebezpečné známosti\" (1999), \"Scooby-Doo\" (2002), \"\" (2004).", "tgt_summary": "Sarah Michelle Gellar, née le à New York, est une actrice, productrice et entrepreneuse américaine. Elle est remarquée grâce à son rôle de Kendall Hart dans le soap-opéra \"La Force du destin\", rôle qu'elle interprète sur une période de deux ans entre 1993 et 1995 grâce auquel elle remporte un Emmy Award. ", "id": 1368495} {"src_title": "Mravencovití", "tgt_title": "Fourmi", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mravenci jsou drobný blanokřídlý hmyz s velikostí od několika milimetrů po několik centimetrů. Jejich tělo tvoří jasně oddělené části – hlava, hruď a zadeček. Tělo může být kryto chloupky. Hlava má typicky jeden pár článkovaných lomených paličkovitých tykadel, složené facetované oči (někdy jen jednoduchá temenní očka), různě uzpůsobená a vyvinutá kusadla – kousací ústrojí. Samotná hruď může mít také ostny. Obvykle se dělí na tři části, nazývané pronotum, mezonotum a epinotum. Z každé části vychází po jednom páru nohou. Nohy se skládají z kyčle, příkyčlí, stehna, holeně a chodidla. Zadeček je od těla oddělen tělní stopkou, která je jednočlenná (v Česku podčeledi Formicinae, Ponerinae a Dolichoderinae) nebo dvoučlenná (v Česku Myrmicinae). Zadeček se dělí na několik článků. Ty jsou spojeny blankou, jež mravencům umožňuje měnit velikost zadečku – \"Myrmecocystus minimus\". Zadní křídla dorůstají menší délky než přední, po rojení si je královny ulomí nebo jim odpadnou. Mravenci mohou vytvářet několik kast, základními kastami jsou královna (gyne), samec (aner) a dělnice (ergate). Velké dělnice s neobvykle vyvinutými kusadly jsou nazývány vojáky (dinergate). Jednotlivé kasty se mohou vzájemně značně lišit velikostí i tvarem těla, například dělnice rodu \"Atta\" může být až 300× těžší než jiná dělnice z téhož hnízda. Každá kolonie obvykle má alespoň jednu královnu a několik dělnic. Mravenci jsou hmyz s proměnou dokonalou. Z vajíčka se líhnou larvy, které se po určité době zakuklí a z kukly se vylíhne dospělý jedinec.", "section_level": 1}, {"title": "Životní podmínky.", "content": "Mravenci se vyskytují téměř všude na Zemi, v tropických deštných lesích mohou tvořit až 15 % celkové živočišné biomasy. Nejvíce jim totiž vyhovuje teplé, vlhké prostředí. Mravenci potřebují vysokou vlhkost vzduchu, ale nežijí ve vysloveně zamokřených místech. Zpravidla dokáží vydržet i ve vyšších teplotách nebo i několik hodin pod vodou. Obtížně snášejí sucho a chlad. V suchých oblastech musejí některé dělnice neustále donášet do mraveniště kapičky vody. Kvůli chladu jsou hnízda často zakládána pod kameny, protože ty se na slunci rychle ohřívají. Klasická kupovitá mraveniště jsou dokonalými stavbami; jejich jižní svah bývá mnohem mírnější, aby hnízdo co nejvíce tepla pohlcovalo a co nejméně ztrácelo. Jinak si mravenci budují hnízda také pod zemí, v dutinách stromů, někteří dokonce mezi listy stromů (\"Oecophylla sp.\"). K roku 2009 bylo známo 12 520 mravenčích druhů. Podle odhadů se hmotnost všech mravenců na Zemi přibližně rovná hmotnosti všech lidí na Zemi. Běžný mravenec lesní se dožívá věku 7 až 10 let. Mravenčí královna některých druhů může žít déle než dvacet let, za tu dobu může zplodit až 150 milionů potomků.", "section_level": 1}, {"title": "Založení kolonie.", "content": "Novou kolonii zakládá mravenčí královna. Po opuštění hnízda provádějí mravenci svatební let, při němž jsou královny oplodněny samečky. Královna si uloží ejakulát samečka do orgánu na konci svého zadečku, tzv. spermatéky, a využívá pak samečkovy spermie po celý život. Mravenčí samečci několik dní na to hynou. Královna si najde vhodné místo k založení hnízda, postaví jednoduché mraveniště a vychová první generaci dělnic. Od toho okamžiku o získávání potravy a obranu kolonie dbají dělnice a královna se stará jen o kladení vajíček. Právě zakládání kolonie je nejriskantnější období v životě mraveniště a převážná část královen se v tomto období stane obětí predátorů nebo uhyne.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví potomstva.", "content": "Královna rozhoduje o pohlaví potomstva – z oplodněných vajíček se rodí dělnice, z neoplodněných samečci. Přitom se geny na potomstvo přenášejí haplodiploidně, takže dělnice nemají navzájem společných pouze 50 % genů (jak je běžné např. u savců), ale 75 % genů. Královna zároveň vylučuje sekret, který zabraňuje, aby se z larev vyvinuly nové královny; pokud chce zplodit nové královny, přestane sekret vylučovat. U některých druhů jsou i dělnice schopny snášet neoplodněná vajíčka,k čemuž se uchylují v případě, že královna zemře a kolonie je na pokraji zániku.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace mravenců.", "content": "Nejdůležitějším komunikačním prvkem jsou mravenčí pachy, tedy feromony. Vedle toho někteří mravenci užívají také chuť (dávají ostatním jedincům ochutnat, co našli) a „cvrkot“ (stridulace), který bývá někdy vnímán přímo, jindy pouze z otřesů půdy. Zrak má u mravenců poměrně malý význam. V nejpropracovanějších strukturách jsou si mravenci schopni sdělit přibližně 10–20 „příkazů“. Výhodou orientace mravenců podle pachů je jednoduchost systému – mravencům stačí i malý mozeček k vytvoření obdivuhodné společenské struktury. Naopak slabinou této dovednosti je poměrně snadná napadnutelnost systému. V důsledku toho v každém mraveništi žije celá řada parazitů, kteří využívají toho, že dokáží napodobit mravenčí pach, ačkoliv jim jinak nejsou stavbou těla vůbec podobní. Za zmínku stojí, že velmi častými parazity mravenců jsou mravenci jiného druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Symbiotické vazby.", "content": "Kromě zmíněného parazitismu žijí mravenci i v pozitivní symbióze s celou řadou živočišných i rostlinných druhů. Někdy se jedná o obligátní symbiózu, na níž jsou jak mravenci, tak i druhý účastník, zcela existenčně závislí. Známá je například jejich spolupráce s mšicemi, které mravenci chrání před nepřáteli nebo je přenášejí na vyhlédnutý strom a následně se živí jejich výměšky. Podobně spolupracují i s některými červci či larvami motýlů. Zajímavý druh symbiózy si vytvořili mravenci rodu \"Atta\", kteří si v mraveništi pěstují houbu, kterou „krmí“ drobnými lístečky a houba je jejich hlavním zdrojem obživy. Nová mravenčí královna si při svatebním letu odnáší úlomek této houby s sebou, aby s ní mohla založit novou kolonii. Podobným způsobem někteří mravenci chrání strom, v jehož dutině žijí nebo jehož míza jim slouží jako potrava. Mravenci proto vyhubí všechny ostatní druhy rostlin v okolí stromu. Jiným pozoruhodným typem symbiózy se vyznačují mravenci tkalci, kteří za pomoci larev (které jinak z vlákna spřádají kokon) vytvoří spletené hnízdo v koruně stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Chování mravenců.", "content": "Jak najde mravenec nejkratší cestu do mraveniště: Mravenci některých druhů zachraňují po boji raněné a dokonce je ošetřují, čistí jim rány, aby se do nich nedostala infekce.", "section_level": 1}, {"title": "Souboje kolonií.", "content": "Mravenci jsou jedni z nejagresivnějších tvorů v živočišné říši, takže život kolonie provázejí neustálé výpady na cizí území a souboje s okolními koloniemi o potravu a teritorium. Některé druhy mravenců mají zvláštní kastu bojovníků, tvořenou zvláště velkými a silnými dělnicemi, které v době míru nevykonávají žádnou činnost a jen čekají, až jich bude třeba. Výsledkem boje je zpravidla jen vytlačení poražené kolonie z teritoria, ke skutečnému vyhlazení kolonie dochází jen výjimečně. O oddanosti jedinců celé kolonii svědčí i fakt, že staré dělnice vždy nastupují do souboje jako první, aby se obětovaly za další generaci. Mezi hlavní zbraně mravenců patří kusadla a jed. Přitom však bylo zjištěno, že v soubojích nevítězí vždy nejpočetnější nebo nejjedovatější kolonie, ale kolonie s nejdokonalejším systémem komunikace a spolupráce. Mezi strategické triky patří např.", "section_level": 1}, {"title": "Mravenci a lidé.", "content": "Mravenci obývají různá stanoviště a nevyhýbají se ani lidským obydlím. Nejčastějším a nejobtížnějším mravencem je v České republice mravenec faraon (\"Monomorium pharaonis\"). Jeho obtížnost spočívá především v přenášení chorob a v jeho všudypřítomnosti. Také zahrádkáři nevidí mravence příliš rádi, neboť mravenci jsou ochránci mšic, které schraňují jak pod zemí tak na ovocných stromech. Není neobvyklé spatřit některé rostliny obestavěny hliněnými stavbičkami, ve kterých mravenci ukrývají své mšice. Jako ochranu před mravenci potírají zahrádkáři kmeny ovocných stromů lepem a vytvářejí tak ochranné lepové pásy. Přestože jsou mravenci člověku někdy nepříjemným společníkem, existují lidé, kteří mravence chovají ve zvláštních nádobách – formikáriích – podobně jako někteří myrmekologové. Studiem mravenců se zabývá myrmekologie, odborníci na tento blanokřídlý hmyz jsou myrmekologové. O popularizaci života hmyzu a obzvlášť mravenců se zasloužil spisovatel Ondřej Sekora sérií dětských knížek, jejichž hlavní postavou je Ferda Mravenec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mravencovití (Formicidae) jsou jednou z nejúspěšnějších skupin hmyzu v živočišné říši, a jsou proto v mimořádném zájmu vědců – myrmekologů, ekologů a biosociologů. Tato úspěšnost je přikládána jejich sociálnímu způsobu života a specializaci. Mravenci jsou sociální hmyz žijící v koloniích ve zbudovaných hnízdech, kterým se v češtině obvykle říká mraveniště. Kolonie mravenců může zpočátku čítat jen pár jedinců, ale může dosahovat také několika miliónů jedinců. Jsou známy případy, kdy příbuzné kolonie vytvářejí superkolonie dosahující délky několika tisíc kilometrů (\"Linepithema humile\"). Někdy jsou kolonie mravenců pro svůj vysoký stupeň organizace nad úrovní jedince označovány jako superorganismus.", "tgt_summary": "Les fourmis constituent la famille des Formicidae (ou formicidés en français) et, avec les guêpes et les abeilles, sont classées dans l’ordre des hyménoptères, sous-ordre des Apocrites. Ces insectes eusociaux forment des colonies, appelées fourmilières, parfois extrêmement complexes, contenant de quelques dizaines à plusieurs millions d’individus. Certaines espèces forment des supercolonies à plusieurs centaines de millions d’individus. Les termites, parfois appelés fourmis blanches pour leur ressemblance formelle et comportementale, sont de l’ordre des dictyoptères (sous-ordre des isoptères) mais ne sont pas de proches parents. ", "id": 453325} {"src_title": "Bitva u Turína", "tgt_title": "Bataille de Turin (1706)", "src_document": [{"title": "Průběh bitvy.", "content": "Průběh bitvy byl následující: Evžen s Viktorem Amadeem nějakou dobu prováděli rozsáhlé klamné manévry okolo francouzských pozic, což vedlo k tomu, že Marsin s Filipem Orleánským nedokázali odhadnout, kde nepřítel udeří, a rozmístili své muže značně řídce po většině obvodu. Princ s vévodou poté zaútočili v sevřených řadách na nejhůře vybudovaném jihozápadním úseku a obranu obléhatelů rychle prolomili. Mnoho Francouzů se na útěku utopilo v Pádu.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody francouzské porážky.", "content": "K porážce Francouzů přispěla roztříštěnost jejich velení a kombinace zpupnosti a pesimismu. Mimořádně neschopný chráněnec francouzského ministra Chamillarta, vévoda La Feuillade, odmítl přerušit obléhání, kterému velel, a neposkytl svým formálním nadřízeným ani jediného vojáka, a to dokonce ani poté, co se jejich obrana začala hroutit (krátce poté byl ovšem sám promptně rozdrcen). Filip II. Orleánský přitom původně zamýšlel zaútočit jako první, ale pak podlehl přesvědčování defétistického maršála Marsina, aby vyčkal útoku nepřítele v obléhacích opevněních. (Marsin se utkal s vojsky protifrancouzské koalice již dvakrát: poprvé u Höchstädtu, kde Francouze porazili Evžen s Marlboroughem, a podruhé u Ramillies, kde Francouze porazil samotný Malborough. Intuitivně cítil, že jej čeká třetí a poslední debakl do sbírky a že jej nepřežije. Nemýlil se.)", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Přímým následkem této porážky byla ztráta Milána a ústup hlavních francouzských sil směrem k francouzským hranicím. Jelikož Ludvík XIV. byl zdrcený porážkou, kterou jeho vojska utrpěla už dřív v bitvě u Ramillies ze strany Britů a Holanďanů, a neměl možnost své jednotky adekvátně posílit, raději je následující rok stáhl z Itálie zcela. Evžen s Viktorem Amadeem získali obrovskou kořist, zahrnující mimo jiné téměř všechna děla a proviant Francouzů, což jim umožnilo dovybavit svá vojska na podstatně vyšší standard, než byli dosud zvyklí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Turína (2. června – 7. září 1706) byla rozhodující bitvou italského válčiště ve válkách o dědictví španělské. Spojené síly Habsburského impéria a Savojského vévodství vedené Evženem Savojským a Viktorem Amadeem II. v ní rozdrtily a zahnaly na útěk francouzská vojska obléhající Turín.", "tgt_summary": "Dans le contexte de la Guerre de Succession d'Espagne, la bataille de Turin mit un terme au siège entrepris par les Français depuis le 14 mai 1706, et remit en cause la campagne d'invasion de la Savoie et du Piémont par les armées de Louis XIV. Le prince Eugène de Savoie-Carignan et le duc Victor-Amédée II de Savoie parvinrent à libérer la ville en infligeant à l'assiégeant des pertes telles que les Français durent se retirer du Piémont.", "id": 634560} {"src_title": "Austenit", "tgt_title": "Austénite", "src_document": [{"title": "Austenitizace.", "content": "Austenitizací se označuje ohřev oceli nad tzv. austenitizační teplotu, při které se mění krystaly z feritu α na krystaly austenitu. Při neúplné austenitizaci můžou zůstat nerozpuštěny karbidy (mívají vyšší teplotu tavení) v krystalové mřížce. U některých slitin na bázi železa a oceli se můžou karbidy objevit během austenitizace. Pak se hovoří o tzv. dvoufázové austenitizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Austenit v binárním diagramu železo-uhlík.", "content": "U metastabilní soustavy binárního diagramu železo-uhlík se austenit nachází v tzv. γ-oblasti nad teplotou A u podeutektoidních, 727 °C u eutektoidních a A u nadeutektoidních ocelí. Při poklesu pod tyto teploty se austenit transformuje podle obsahu uhlíku na: Maximální rozpustnost uhlíku v austenitu je 2,11 hm. % při teplotě 1148 °C. U eutektoidní oceli se nad teplotou 1495 °C austenit transformuje na ferit α (ferit δ). U stabilní soustavy binárního diagramu železo-uhlík dochází ke vzniku austenitu v bílé litině (obsah uhlíku nad 2 hm. %) při teplotě vyšší než 738 °C. Krystaly austenitu vznikají v primárním cementitu na hranicích s feritem. Zrna austenitu, vzniklá z cementitu, se objevují jako lamelární shluky orientované podél ploch vrstev krystalů cementitu. Základní buňka austenitu vznikající z feritu α přebírá atomy uhlíku z cementitu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad austenitu.", "content": "Přeměna austenitu uvedená v předchozím odstavci vznikne pouze pokud je rychlost ochlazování dostatečně pomalá. Při vyšších rychlostech ochlazování může dojít ke vzniku jiných struktur, při tzv. kritické rychlosti – kalení vznikne struktura martenzitu, při nižší rychlosti ochlazování nebo při tzv. termickém chlazení může vzniknout struktura bainitická. Průběh rozpadu austenitu popisují tzv. diagramy rozpadu austenitu buď izotermického rozpadu (IRA) nebo anizotermického rozpadu (ARA).", "section_level": 1}, {"title": "Stabilizace austenitu.", "content": "Některé legující prvky tzv. austenitotvorné, jako je např. mangan a nikl, rozšiřují oblast výskytu austenitické struktury natolik, že může být přítomna v ocelích i při pokojové teplotě. Tyto tzv. austenitické oceli bývají označovány jako vysokolegované oceli, korozivzdorné s obsahem niklu nebo tzv. hadfieldské oceli s 12–14 hm % manganu. Naopak tzv. feritotvorné prvky, např. uhlík, chrom, molybden, křemík a další uzavírají oblast austenitu i pro vyšší teploty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Austenit je intersticiální tuhý roztok uhlíku v železe γ. Je to paramagnetická fáze slitiny uhlík–železo. Jeho krystaly jsou světle šedé barvy, měkké, houževnaté a tvárné. Krystalová mřížka austenitu má plošně středěnou strukturu (FCC - face centered cubic structure). To znamená, že v základní krystalické buňce může být s osmi atomy železa v rozích krychle až šest atomů uhlíku uprostřed plochy každé stěny. Celkem jsou v elementární buňce čtyři atomy (rohové jsou společné pro osm buněk a atomy uprostřed stěn pro dvě buňky). Tato struktura se v Pearsonově systému označuje jako cF4 a v systému označovaném \"strukturbericht\" jako A1. ", "tgt_summary": "L'austénite est une solution solide de carbone dans l'allotrope γ du fer, qui est stable entre 911 et à la pression atmosphérique. Cet allotrope a une structure cristallographique cubique à faces centrées, notation Strukturbericht A1, qui permet une grande solubilité du carbone (jusque 2,1 % massique à ). Le fer γ est paramagnétique (on entend par là qu'il quitte le domaine de ferromagnétisme du fer à basse température – T < Tc = – et rentre dans le domaine paramagnétique). ", "id": 2055943} {"src_title": "Proměnná", "tgt_title": "Variable (mathématiques)", "src_document": [{"title": "V logice.", "content": "V matematické logice je pojem proměnné základem veškeré syntaxe. Formule jsou definovány jako jisté výrazy obsahující proměnné. Platnost dané formule v nějakém modelu pak závisí na tom, jaké je zvoleno ohodnocení proměnných. Pro každé takové ohodnocení jsou proměnné interpretovány jako nějaké objekty příslušného modelu a formule v tomto ohodnocení platí, platí-li její interpretace o těchto objektech (podrobněji viz Tarského definice pravdy). V matematické logice jsou i proměnné považovány za objekty – ovšem vyšší úrovně než objekty zkoumaných struktur. Každá proměnná je z tohoto hlediska symbol. Obvykle se postuluje, že proměnných existuje nekonečně spočetně mnoho a jsou tvaru formula_1. Protože přesné rozlišení, která proměnná se v dané formuli nachází, by jednak vedlo k technickým potížím a navíc je z hlediska zkoumané teorie zcela irelevantní, dochází často k poněkud absurdnímu jevu, kdy se používají \"proměnné pro proměnné\". Takovým použitím může být například věta: \"\"Nechť formula_2 je formule a x je její jediná volná proměnná.\"\" Zde \"x\" formálně vzato není proměnná (není tvaru formula_3 pro nějaké přirozené \"i\"), slouží pouze jako zástupný symbol. Pojem proměnné může být ještě více formalizován. K tomu dochází při tzv. formalizaci logické syntaxe v aritmetice. Každá proměnná je chápána jako dvojice znaků, z nichž první je písmeno \"v\" a druhý znak je přirozené číslo. Takovéto dvojici znaků je pak jednoznačně přiřazeno přirozené číslo, které je jejím kódem. Toto číslo se nazývá „formální proměnná“. Podobným způsobem lze zakódovat celou základní logickou syntaxi. Tento postup má zcela fundamentální význam v celé matematické logice – jeho užitím lze dokázat tzv. Gödelovy věty o neúplnosti ale i mnohá jiná zajímavá tvrzení.", "section_level": 1}, {"title": "V matematice.", "content": "V matematice se proměnné používají v mnoha různých kontextech a v každém z nich mají trochu odlišný význam.", "section_level": 1}, {"title": "Při formulaci obecných tvrzení.", "content": "Jedním z klíčových použití proměnné v novodobé matematice, je její označovací funkce, která hraje roli při formulaci obecných tvrzení a jejich důkazech. V tvrzeních, která platí pro libovolné objekty z daného oboru, jsou tyto objekty reprezentovány proměnnými, což vede k mnohem přesnějšímu, přehlednějšímu a kratšímu vyjádření. Například v tvrzení: \"Pro každá dvě přirozená čísla n,k taková, že formula_4, platí formula_5.\" (pro význam viz kombinační číslo) je uvedená rovnost formulována pomocí proměnných. Věta, která rovnosti předchází, pouze vysvětluje, z jakého oboru lze za tyto proměnné dosazovat objekty. Pojem proměnné je při formulaci tohoto jednoduchého tvrzení zcela podstatný. Pokud bychom se totiž chtěli obejít bez něj, dalo by nám to o poznání více práce a i pro případného čtenáře by bylo pochopení podstaty tohoto tvrzení daleko obtížnější: \"Mějme dvě přirozená čísla, první z nich větší nebo rovné druhému. Vynásobme všechna kladná přirozená čísla menší nebo rovných než první číslo. Výsledek podělme součinem všech kladných přirozených čísel menších nebo rovných než druhé číslo a získaný výsledek opět podělme, nyní součinem všech přirozených čísel menších nebo rovných než rozdíl původních dvou čísel. Takto získaný výsledek je roven číslu, které vypočítáme následujícím způsobem. (... na tomto místě by bylo obdobné slovní vyjádření pravé strany uvedené rovnice...)\" Jak se díky proměnným zkrátí důkaz uvedeného tvrzení, jistě není třeba zdůrazňovat. Uvedený příklad rovněž naznačuje další důležité použití proměnných v matematice, a to při vytváření vzorců.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vzorcích.", "content": "Důležitou roli hraje použití proměnných ve vzorcích. Vzorce by bez proměnných nemohly vůbec existovat. Podobně jako v předchozím případě vede užití proměnných ve vzorcích k výraznému zkrácení zápisu, navíc umožňuje symbolickou manipulaci se vzorci, díky níž je možné pracovat v matematice na jisté úrovni „bezmyšlenkovitě“, jen na základě naučeného. Například jsou-li zadány dvě funkce předpisy: formula_6, vidíme ihned díky naučené schopnosti symbolické manipulace, že formula_7. Pokud bychom výpočet funkcí \"f\" a \"g\" pro vstupy \"x,y\" zadávali slovně, jistě bychom takto rychle hodnotu jejich součinu nevyjádřili.", "section_level": 2}, {"title": "Jako neznámá.", "content": "Použití proměnných v algebře při řešení rovnic je nejstarším užitím tohoto pojmu v celé matematice. Je dokonce tak podstatné, že proměnná užívaná v tomto kontextu má svůj vlastní název – neznámá. Počátky tohoto používání sahají k perskému matematikovi Al-Chorezmímu a řeckému Diofantovi. Princip tohoto použití spočívá v jednoduché myšlence. Je-li dána nějaká algebraická rovnice, či soustava rovnic, která má být vyřešena, předpokládá se, že toto řešení existuje. Tedy pro nějaké číslo (jehož hodnota není ovšem zatím známa) platí daná rovnost či několik rovností. Je-li tomu tak, je možné s tímto číslem pracovat zcela stejným způsobem, jako kdybychom jeho hodnotu znali. Různými úpravami původní rovnosti pak buďto dostaneme vyjádření neznámého čísla jako jisté známé číselné hodnoty nebo zjistíme, že takové číslo nemůže existovat. Například je-li úkolem najít číslo, jehož trojnásobek zvětšený o jedničku je roven sedmi, předpokládáme, že toto číslo existuje a označíme ho \"x\". Pak pro \"x\" platí: formula_8 a po odečtení jedničky od obou stran a následném vydělení obou stran třemi, získáme rovnost formula_9. Tedy hledané číslo skutečně existuje a je to číslo formula_10.", "section_level": 2}, {"title": "Vysvětlující proměnné.", "content": "Vysvětlující (nezávisle) proměnné jsou proměnné v regresním modelu, jejichž chováním se vysvětluje chování závisle proměnné Y. Tyto proměnné vystupují v modelu jako příčinné proměnné, to znamená, že v důsledku jejich změny se mění vysvětlovaná proměnná. Jedná se tedy o proměnné na pravé straně regresní funkce a většinou je označujeme symbolem X, Z apod. Vysvětlované (závisle) proměnné jsou proměnné v regresním modelu, jejichž chování se snažíme vysvětlit, popsat matematickou křivkou. Tyto proměnné vystupují v modelu jako výsledek působení tzv. vysvětlujících proměnných. Jedná se tedy o proměnné na levé straně regresní funkce a většinou je označujeme symbolem Y.", "section_level": 2}, {"title": "V programování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Imperativní programování.", "content": "V imperativním programování je proměnná „úložiště“ informace (tedy vyhrazené místo v paměti – v některých jazycích se ovšem v průběhu výpočtu může místo, kde je proměnná uložena, měnit). Proměnná nebo (v beztypových jazycích) její hodnota má typ. Mezi nejčastější typy patří: Mezi některými typy je možné převádět automaticky. Pole, struktury a objekty obsahují další „úložiště“, která opět mají nějaký typ, a lze je používat podobně jako proměnné. Proměnné se používají ve vzorcích podobných těm matematickým, ale s odlišným významem: na jedné straně vzorce (téměř vždy pravé) je výraz, ve kterém mají všechny proměnné hodnotu. Tento výraz se vyhodnotí a výsledná hodnota (pokud má správný typ, jinak se jedná o chybu) se uloží do levé strany. Na levé straně je nejčastěji přímo proměnná, pokud se jedná o výraz musí být jeho výsledkem položka pole, cíl ukazatele nebo podobné označení „úložiště“. Zatímco matematické proměnné bývají obvykle jednopísmenné, v programování může mít název proměnné libovolnou délku (teoreticky – překladače mívají limity) a je doporučeno používat názvy vystihující účel proměnné.", "section_level": 2}, {"title": "Deklarativní programování.", "content": "V deklarativním programování je proměnná bližší matematickému pojetí. Program obsahuje soustavu rovnic, ve které proměnné vystupují a z teoretického hlediska není nutné se zabývat tím, které proměnné už mají hodnotu a které jsou ještě neznámé. V praxi ovšem může pořadí či tvar rovnic ovlivnit dobu výpočtu.", "section_level": 2}, {"title": "Analogie v běžné řeči.", "content": "Některé konstrukce mající všechny důležité aspekty proměnných se užívají i v běžné řeči. Jedním z příkladů je zkrácené vyjadřování obecných tvrzení. Například, ve větě \"\"Dřevo hoří.\"\" je možné chápat výraz \"\"dřevo\"\" jako proměnnou, neboť ve skutečnosti nic jako dřevo neexistuje. Toto slovo hraje pouze roli zástupce všech skutečných dřevěných předmětů. Uvedená věta pak vyjadřuje skutečnost, že každý myslitelný dřevěný předmět je hořlavý. Někdy se také užívá výrazů velmi se podobajících proměnným, aby bylo možno v krátkosti sdělit informaci, která by ve své původní podobě byla neúměrně dlouhá. Například při popisu konverzace dvou osob, které jsou obě mluvčímu neznámé, si mluvčí obvykle zavede pro tyto osoby nějaké zkrácené označení, aby je mohl ve své výpovědi snáze identifikovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proměnná je v matematice a programování způsob symbolické reprezentace objektů, který umožňuje zcela abstraktní manipulaci s nimi. Proměnná zastupuje libovolný myslitelný objekt z dané třídy. Manipulace s proměnnými a vztahy pro ně platné mohou být chápány jako manipulace s libovolnými objekty resp. vztahy platné pro všechny objekty. Pojem proměnné vznikl v matematice při řešení algebraických rovnic, až v moderní době se rozšířil i do jiných oborů.", "tgt_summary": "Dans les mathématiques supérieures et en logique, une variable est un symbole représentant, a priori, un objet indéterminé. On peut cependant ajouter des conditions sur cet objet, tel que l'ensemble ou la collection le contenant. On peut alors utiliser une variable pour marquer un rôle dans un prédicat, une formule ou un algorithme, ou bien résoudre des équations et d'autres problèmes. Il peut s'agir d'une simple valeur, ou d'un objet mathématique tel qu'un vecteur, une matrice ou même une fonction. Dans un polynôme, une fraction rationnelle ou une série formelle, la variable est remplacée par une indéterminée notée \"X\". ", "id": 491914} {"src_title": "Závěť", "tgt_title": "Testament (droit)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V římském právu musela závěť, aby byla testamentem v římském smyslu, obsahovat takový projev zůstavitelovy vůle, který dělal z druhé osoby zůstavitelova univerzálního dědice. Právě proto, že šlo o tak významný projev vůle, musel vždy testament splňovat přesně stanovenou formu. Nejstarší římský testament představoval jakousi „adopci“ pro případ smrti, kdy zůstavitel neměl vlastních zákonných dědiců. Po formální stránce byl upraven tak, že zůstavitel projevil svoji vůli v lidovém shromáždění. Zároveň již v dávných dobách existovala možnost, aby zůstavitel v mimořádných podmínkách mohl projevit svoji vůli téměř bez jakýchkoli formálních požadavků. Byl to vojenský testament (testament „v šiku“), učiněný před bitvou. Druhým východiskem vývoje římského testamentu byly dispozice pro případ smrti pro zůstavitele, kteří přirozené dědice měli. Tento druhý nejstarší římský testament byl testament odkazový a šlo pouze o rozhodnutí, komu připadne jednotlivý zůstavitelův majetek, aniž by bylo ohroženo postavení přirozených dědiců. Tyto testamenty měly výlučně ústní formu. Písemný testament se vyvinul až v okruhu práva praetorského. Rozhodující se stala samotná listina, do které zůstavitel zanesl svoji poslední vůli a jež byla zapečetěna sedmi pečetěmi (potřeba přítomnosti sedmi svědků).", "section_level": 1}, {"title": "Závěť v současném českém právu.", "content": "Závěť je upravena v § 1475–1720 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (OZ). Závěť je stěžejním institutem dědického práva, jelikož představuje nejobvyklejší způsob pořízení pro případ smrti. Dalšími pořízeními pro případ smrti v užším smyslu je dědická smlouva a dovětek (kodicil). V širším smyslu mezi pořízení pro případ smrti patří např. smlouva o zřeknutí se dědického práva (§ 1484 OZ) či povolání správce pozůstalosti (není-li povolán závětí či dovětkem – § 1556 OZ). Závěť je odvolatelný projev vůle (tzn. obsah je možné změnit či pořízenou závěť odvolat), jímž \"zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.\" Předchozí právní úpravy striktně vyžadovaly k platnosti závěti uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. Na rozdíl od této předchozí úpravy OZ uvedení data nevyžaduje a taková závěť tedy není automaticky neplatná. Projev vůle zůstavitele musí být učiněn určitě (nestačí, aby zůstavitel pouze přisvědčil učiněnému návrhu) a srozumitelně, zůstavitel musí vůli projevit svobodně (bez donucení) a musí být k tomuto právnímu jednání způsobilý. Nesmí jednat v duševní poruše, která jej činí neschopným právně jednat. Závěť zároveň nemůže být pořízena zástupcem (ani na základě plné moci). K pořízení závěti je způsobilá pouze svéprávná osoba. Výjimkou je pořízení závěti osobou, jež dovršila patnáct let věku, a osobou omezenou ve svéprávnosti, a to v obou případech formou veřejné listiny. Osoba omezená ve svéprávnosti může pořídit formou veřejné listiny v případě, že se uzdravila do té míry, kdy je schopna projevit svou vlastní vůli. Závěť je neplatná v případě, kdy je vedle sebe více závětí téhož zůstavitele, které si vzájemně odporují a není možné určit, která byla pořízená dříve a která později. Za součást závěti se stejnými právními účinky se považují i další listiny, na něž zůstavitel odkazuje, pokud splňují náležitosti pro závěť. V případě, že tyto další listiny náležitosti pro závěť nesplňují, lze je použít jako prostředek k vyjasnění případných nejasností zůstavitelovy vůle, neboť závěť je vždy třeba vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle obvyklého významu, neprokáže-li se jejich vlastní, dle zůstavitele specifický smysl. Závěť je možné pořídit o celé pozůstalosti, či pouze o její části. V takovém případě připadne ta část pozůstalosti, o níž nebylo pořízeno, zákonným dědicům. V případě, že je povoláno více dědiců a podíly závěti nejsou určeny, mají povolaní dědicové právo na pozůstalost rovným dílem.", "section_level": 1}, {"title": "Formy závěti.", "content": "Závěť má předepsanou povinnou písemnou formu s výjimkou případů, kdy je pořízena s úlevami.", "section_level": 2}, {"title": "Závěť pořízená soukromou listinou.", "content": "Do soukromě pořizovaných závětí se řadí závěť holografická a alografní. Závěť je možné pořídit beze svědků v písemné formě vlastní rukou a s vlastním podpisem zůstavitele (závěť holografická). Závěť, která není sepsána vlastní rukou zůstavitele a je zůstavitelem vlastnoručně podepsána za současné přítomnosti dvou svědků, před kterými zůstavitel prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je závěť alografická. U osob nevidomých a osob se smyslovým postižením se vyžaduje přítomnost tří svědků a použití zvláštního způsobu dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Svědkové závěti musí být osoby svéprávné, schopné vnímat a rozumět danému jednání (tj. znalé jazyka nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí). Dědic nebo odkazovník nemohou být svědky pro tu část závěti, která se jich přímo týká. Stejně tak nejsou způsobilé být svědky osoby, které jsou zaměstnanci dědice nebo odkazovníka nebo jim osoby blízké. Pokud by přesto měli být svědky, je třeba, aby část jich se týkající (v níž jsou povoláni za dědice nebo je jim zřizován odkaz) byla napsána vlastní rukou zůstavitele nebo aby byli svědkové celkem tři (tzn. pro každou část závěti minimálně dva, jichž se daná část netýká).", "section_level": 3}, {"title": "Závěť pořízená veřejnou listinou (notářským zápisem).", "content": "Závěť je možné pořídit ve formě veřejné listiny. Ten, kdo sepisuje závěť, je povinen se přesvědčit o tom, že zůstavitel činí poslední vůli s rozvahou, vážně a bez donucení. Notářský zápis obecně (tedy i závěť ve formě notářského zápisu) je založen ve sbírce notářských zápisů u notáře, který ji sepsal. K této sbírce nemá nikdo kromě notáře nebo jím pověřených osob přístup a je tak vyloučena jakákoli neoprávněná manipulace.", "section_level": 3}, {"title": "Závěť pořízená s úlevami (privilegovaná závěť).", "content": "Za zvláštních, mimořádných okolností umožňuje občanský zákoník platné pořízení závěti, která nebude obsahovat všechny náležitosti požadované pro běžné pořízení závěti, tzn. i bez splnění standardních podmínek. Nejvýraznější změnou je umožnění ústní závěti pořízené před třemi přítomnými svědky v případě bezprostředního ohrožení života nebo v místě, kde je ochromen v důsledku mimořádné události běžný společenský styk. V případě, že přítomní svědci nepořídí o zůstavitelově poslední vůli záznam, následuje soudní protokol o výslechu svědků. \"Závěť před starostou obce\" – starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, může za přítomnosti dvou svědků zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli v případě důvodné obavy, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. \"Závěť před velitelem plavidla nebo letadla\" může zůstavitel pořídit na palubě námořního plavidla nebo letadla (plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo zapsaného v leteckém rejstříku v České republice) za přítomnosti dvou svědků. \"Vojenská závěť\" – vojenskou závěť může před velitelem vojenské jednotky České republiky, nebo jiným vojákem v hodnosti důstojníka a vyšší, pořídit voják nebo jiné osoby patřící k ozbrojeným silám při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích, za přítomnosti dvou svědků. Platnost závětí pořízených s úlevami je časově omezena. Je-li zůstavitel naživu, pozbývá závěť pořízená v případě bezprostředního ohrožení života nebo v místě, kde je ochromen v důsledku mimořádné události běžný společenský styk, platnosti uplynutím dvou týdnů a ostatní výše uvedené závěti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Tyto lhůty však běží až od okamžiku, kdy zůstavitel může pořídit závěť ve formě veřejné listiny.", "section_level": 3}, {"title": "Vedlejší doložky závěti.", "content": "Nový občanský zákoník přinesl změnu, která umožňuje, aby dědicům společně s nabytým jměním zůstavitel v závěti uložil podmínku, doložení času nebo příkaz – jde o tzv. vedlejší doložky. Tato vůle zůstavitele je však omezená a nepřihlíží se k ní za předpokladu, že by vedlejší doložka ze zjevné zůstavitelovy svévole dědice nebo odkazovníka obtěžovala (subjektivní kategorie – vždy je ji třeba posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele a dědice či odkazovníka), odporovala veřejnému pořádku (př. nabádání k protiprávnímu jednání dědice), byla nesrozumitelná či nereálná. Vedlejší doložka je také neúčinná v případě nepřípustných zásahů do osobních práv dědice či odkazovníka v oblasti manželství (př. podmínka uzavření sňatku).", "section_level": 2}, {"title": "Náhradnictví.", "content": "Rozeznáváme obecné náhradnictví a svěřenecké náhradnictví. Obecné náhradnictví (vulgární substituce) umožňuje zůstaviteli povolat náhradníka pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou za dědice stanovil. Zároveň těmto náhradníkům může zůstavitel povolat další náhradníky – v takovém případě dědí náhradník nejbližší osobě, která dědictví nenabyla. Náhradnictví zaniká nabytím dědictví povolaným dědicem. Nestanoví-li zůstavitel jinak, zanikne náhradnictví které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, dnem, kdy dítě zůstavitele bude mít potomky způsobilé dědit. Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) představuje nařízení zůstavitele, aby po jeho dědici nastoupila jiná osoba jako další (následný) dědic. Tento následný dědic nikoho oproti obecnému náhradnictví nenahrazuje, nýbrž nastupuje po dědici. Toto nařízení může být vztaženo pouze k tomu, co zůstavitel sám předtím dědici zanechal. Přední dědic nabývá dědictví na vymezenou dobu, poté připadá dědictví následnému dědici – svěřenskému nástupci. Svěřenské nástupnictví zaniká nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i v případě, že zůstavitel nařídil další dobu.", "section_level": 2}, {"title": "Vykonavatel závěti.", "content": "Institut vykonavatele závěti je v českém dědickém právu do jisté míry novinkou. Jedná se o institut, který má svůj původ v právních řádech common law. Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná ke splnění jeho úkolu, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, dbát zůstavitelových pokynů či namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka (§ 1554 OZ). Vykonavatel závěti může být povolán jen pořizovatelem závěti a musí být v závěti ustanoven. Vykonavatel závěti je oprávněn udělovat příslušné pokyny vyplývající z pozůstalosti (ze svěřených úkolů) správci pozůstalosti.", "section_level": 2}, {"title": "Správce pozůstalosti.", "content": "Správce pozůstalosti může povolat především sám zůstavitel formou notářského zápisu. Zůstavitel určí, zda správce bude spravovat celou pozůstalost nebo jen její část, může blíže určit jeho povinnosti a zda a jak bude odměňován. Správce může být povolán také pozůstalostním soudem. Listiny o povolání správce pozůstalosti a o zrušení tohoto právního jednání pořízené formou notářského zápisu se evidují v Evidenci právních jednání pro případ smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Svěřenské fondy.", "content": "Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z majetku zakladatele tak, že zakladatel svěří majetek správci k určitému účelu. Vyčlenění je možné smlouvou nebo pořízením pro případ smrti a svěřenecký správce se zaváže tento majetek držet a spravovat. Zakladatel může svěřenecký fond vytvořit k veřejně prospěšnému účelu nebo k účelu soukromému. Byl-li svěřenecký fond zřízen pořízením pro případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení závěti.", "content": "Závěť je možné kdykoliv jednostranně změnit či zrušit odvoláním nebo pořízením pozdější, novější závěti. Zrušení či změna závěti nemůže být učiněna v zastoupení. V nové závěti musí být pořízeno nejméně ve stejném rozsahu, v jakém bylo pořízeno v závěti starší, aby bylo pořízení nové závěti pro zrušení staré závěti dostačující. Aby byla závěť zrušena s konečnou platností, je třeba ji odvolat. Závěť pořízenou ve formě veřejné listiny je možné odvolat tím, že si zůstavitel vyžádá její vydání.", "section_level": 2}, {"title": "Evidence závěti.", "content": "Notářská komora ČR vede od 1. 1. 2014 Evidenci právních jednání pro případ smrti. Na vyžádání soudu nebo jiného právního orgánu či osoby, sdělí notářská komora, zda je či není evidována listina o právním jednání zůstavitele pro případ smrti, případně u kterého notáře je uložena. Toto sdělení je možné poskytnout pouze po úmrtí zůstavitele.", "section_level": 2}, {"title": "Závěť v zemích angloamerického právního systému.", "content": "V zemích angloamerického právního systému (\"common law)\" je obvyklé, že ten, komu patří majetek nezanedbatelné hodnoty, pořídí o svém majetku závěť (). Například ve Velké Británii má závěť sepsanou polovina lidí ve věku přes 45 let. Např. v Anglii a Walesu dědění ze závěti upravuje Wills Act. Právní úprava závětí má zpravidla některé odlišnosti: V zemích angloamerického právního systému má institut vykonavatele závěti () bohatou historii. Úkolem vykonavatele závěti je především rozdělit pozůstalost dle zůstavitelovy poslední vůle, zaplatit dluhy zemřelého včetně daní, případně za tímto účelem pozůstalost zpeněžit. V těchto zemích neexistují notáři (specializovaní právníci), kterým by stát svěřoval výkon svých pravomocí. V našem právním řádu však rozdělení pozůstalosti spadá do pravomoci státních úřadů, které úkony v rámci pozůstalostních řízení, pověřují notáře. Častou variantou je založení jedné z mnoha forem svěřenského fondu (), kde správce nebo správci () budou po určitou dobu držet a spravovat majetek pod svým jménem ve prospěch obmyšleného nebo obmyšlených (). Mohou například spravovat nemovitosti, vyplácet úroky nebo pravidelné dávky nebo spravovat jmění pro nezletilé děti do doby, než nabudou plnoletosti. Svěřenecký fond může být, tak jako v českém právu, také dobročinný ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Závěť (též poslední pořízení nebo testament, zastarale kšaft) je jednostranné právní jednání, ve kterém budoucí zůstavitel ustanoví (povolá) jednu nebo více osob za své dědice, tj. určí osobu nebo osoby, na které mají okamžikem jeho smrti přejít jeho práva a závazky. Zůstavitel může zůstavit jedné či více osobám celou pozůstalost nebo podíl na ní. Pořízení závěti tedy umožňuje zůstaviteli svobodně nakládat s vlastním majetkem \"mortis causa\" (pro případ smrti). ", "tgt_summary": "Le testament est un acte par lequel le testateur dispose, pour le temps où il ne sera plus, de tout ou partie de ses biens, et qu'il peut révoquer. ", "id": 1985648} {"src_title": "Kvadranty Galaxie (Star Trek)", "tgt_title": "Quadrant (Star Trek)", "src_document": [{"title": "Kvadrant Alfa.", "content": "Odehrává se zde většina startrekovských seriálů, kromě, některých epizod i. Zasahuje sem rameno Orionu, rameno Persea a rameno Střelce (Sagittarius). Nedaleko planety Bajor se nachází ústí červí díry, která jej spojuje s Idranským sektorem v kvadrantu Gamma.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "V kvadrantu se nachází Země, Cardassia Prime, Ferenginar, Bajor,Vulkán a větší část Spojené federace planet.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Dominantní postavení má již zmíněná Spojená federace planet, ale velká část kvadrantu (hlavně u hranic s kvadrantem Gamma) není prozkoumána. Mezi vlivné rasy patří Cardassiané, Ferengové, Breenové, Trillové, Tholiané a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Beta.", "content": "Nachází se zde menší část Spojené federace planet a tím pádem se zde odehrává i méně dílů Star Treku. Federace totiž hned zpočátku narazila na silné a agresivní rasy Romulanů a Klingonů, což výrazně zpomalilo zkoumání a kolonizaci tohoto prostoru, nicméně po uzavření mírové smlouvy s Klingony se rozběhlo s novou intenzitou.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "Mezi významné planety patří Qo'noS, Romulus, Remus a mnoho dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Ve známém prostoru je hlavní silou Klingonská říše, Romulanské impérium a Spojená federace planet. Mezi vlivné říše patří Ledosianský a Nygeanský prostor u hranice s kvadrantem Delta a také rasy Andorianů, Rémané, Vulkánci, Gornové a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Gamma.", "content": "Jeho nejbližší bod se přímou cestou nachází 30,000 světelných let od Země, ale díky bajorské červí díře jej přímo spojuje s kvadrantem Alfa. Průzkum tohoto kvadrantu probíhal i před objevem červí díry: během 22. století ho zmapovala sonda Quadros-1, archeoložka Vash ho zkoumala v doprovodu Q mezi roky 2367-2369. Protože červí díru nikdo nevlastní a průlet je umožněn všem rasám, začalo s jeho zkoumáním a osidlováním mnoho ras, včetně Ferengů, Klingonů, Bajoranů, Vulkánců a dalších. Za vládce kvadrantu Gamma, nebo alespoň jeho velké části, je považováno uskupení ras známé jako Dominion. Všichni jsou podřízeni Zakladatelům (měňavcům), zakladatelům Dominionu. Mezi další patří Vortové, válečníci Jem'Hadarové nebo Karemmové.", "section_level": 1}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Mimo Dominion se zde nachází množství dalších, namátkou třeba Argrathiové, Dosiové nebo Wadiové.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Delta.", "content": "Kvadrant Delta je nejméně prozkoumanou a pro Federaci nejvzdálenější oblastí Galaxie. Díky shodě okolností tam byla přenesena loď USS Voyager, která při cestě zpět prozkoumala velkou část tohoto kvadrantu a provedla mnoho prvních setkání. Další částečné informace dodaly pozorování lodí USS Equinox, USS Raven a USS Enterprise-D.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "Ocampa, Talax, Hanon IV Hlavní silou až do roku 2378 byli Borgové, kteří skrze transwarpovou síť ovládali téměř 2/3 kvadrantu. Ovšem mnohé události jejich síly oslabily: invaze rasy 8472, zničení transwarpuzlu a tunelů, zničení Unimatice 01. Jaký to bude mít vliv na rozložení sil do budoucna je otázkou.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Další významné rasy tohoto prostoru:", "section_level": 2}, {"title": "Galaktické jádro.", "content": "Na některých mapách je střed Galaxie jako samostatná oblast nenáležící žádnému kvadrantu. Chrání ho Velká bariéra, uvnitř které hledá posádka Enterprise ve filmu „Boha“. Rovněž zde sídlí Cytheriané, jak ukázala epizoda N-tý stupeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvadranty Galaxie jsou kvadranty (čtvrtiny), na které se ve fiktivním vesmíru Star Treku dělí Galaxie Mléčná dráha. V původním seriálu Star Trek se rovněž používalo pojmenování sektor, ale od již jen \"kvadrant\". Každá čtvrtina se označuje řeckým písmenem, tedy \"Alfa, Beta, Gamma\" a \"Delta\". Rozvržení zavedla Spojená federace planet a vychází z toho, že hranicí mezi kvadranty Alfa a Beta je přímka, vedoucí skrz naše Slunce do středu Galaxie, kde se nachází střed souřadnicového systému. ", "tgt_summary": "Les quadrants sont les quatre parties de notre galaxie dans l'univers de fiction de \"Star Trek\". Chaque quadrant est égal à un carré de années-lumière de côté. Ils sont nommés par chacune des quatre premières lettres de l'alphabet grec : alpha (α), bêta (β), gamma (γ) et delta (δ).", "id": 95692} {"src_title": "Versailles (město ve Francii)", "tgt_title": "Versailles", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Vaucresson, Marnes-la-Coquette, Ville-d'Avray, Viroflay, Vélizy-Villacoublay, Jouy-en-Josas, Buc, Guyancourt, Saint-Cyr-l'École, Bailly, Rocquencourt a Le Chesnay.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Versailles bylo založeno v 11. století, ale nezbylo z něj prakticky nic – vše bylo zničeno a rozebráno za účelem nové plánované zástavby z vůle krále. V roce 1038 je uváděn název \"Versalliis\", v roce 1075 \"Versalias\", 1308 \"Versaliae\" a od roku 1370 \"Versailles\". Na začátku 17. století si zde Ludvík XIII. postavil malý lovecký zámeček. Jeho syn Ludvík XIV. se roku 1668 rozhodl na místě postavit svou královskou rezidenci Versailles, která se stala symbolem jeho vlády i absolutistické moci, která se zde soustředila mezi lety 1682 a 1789, tedy do vypuknutí Velké francouzské revoluce. Poté, co Versailles ztratilo statut královského města, stalo se hlavním městem departmentu Seine-et-Oise (1790) a následně pak Yvelines (1968). Dne 29. listopadu 1801 zde byla zřízena versailleská diecéze. Vláda, poslanci a senátoři se i nadále scházejí na kongresu ve Versailles, má-li být pozměněna francouzská ústava. Okolo zámku postupně začalo vznikat město, které se údajně stalo se svým územním plánem inspirací pro Washington. Dnes město bohatne zejména díky službám a turismu. Sídlí zde také univerzita \"Université Versailles-Saint-Quentin\" (UVSQ). Ve Versailles se nacházejí dvě budovy, významné pro Velkou francouzskou revoluci. Do sálu Hôtel des Menus Plaisirs svolal Ludvík XVI. v roce 1789 zasedání generálních stavů. Poté, co král, nespokojený s vývojem situace, nechal sál uzavřít, přemístili se zástupci třetího stavu do blízké Míčovny (Salle du Jeu de paume), kde společně s proreformními zástupci šlechty a duchovenstva dne 20. června 1789 složili přísahu, že se nerozejdou, dokud nepřipraví pro Francii ústavu. V Hôtel des Menus Plaisirs byla poté 26. srpna 1789 vyhlášena Ústavodárným shromážděním Deklarace práv člověka a občana. 1. července 1815 blízko Versailles proběhla bitva mezi Prusy a Francouzi. Jiné významné události, spojené s Versailles, se odehrávaly převážně na zámku Versailles. Tam byly podepsány dvě smlouvy zvané Versailleskéː v roce 1783 smlouva, která ukončila válku mezi Velkou Británií a spojenci amerických kolonií (smlouva související s Pařížskou smlouvou, ukončující americkou válku za nezávislost), 28. června 1919 pak mírová smlouva, která znamenala oficiální ukončení první světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je spojeno s centrem Paříže linkou příměstské železnice RER C, také zde probíhá železniční trať spravovaná společností SNCF. Město protíná také několik cyklostezek v celkové délce 65 km. Cyklistům přejí i zóny s maximální povolenou rychlostí 30 km/hod.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Podle sčítání v roce 2012 je počet obyvatel města 85 424, což je oproti maximálnímu počtu 94 145 obyvatel z roku 1975 pokles. \"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Versailles je město v západní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Yvelines a regionu Île-de-France, světově proslulé svým stejnojmenným zámkem a parkem, zapsanými na seznamu UNESCO. Od centra Paříže je vzdáleno 17,1 km. Jedná se o luxusní a prosperující část pařížské aglomerace a důležité administrativní a soudní centrum.", "tgt_summary": "Versailles () est une commune française, chef-lieu du département des Yvelines dans la région Île-de-France, mondialement connue pour son château ainsi que pour ses jardins, sites classés sous l’égide de l'UNESCO dans la liste du patrimoine mondial de l’humanité. D'après le recensement de 2015, la population de la ville est de. ", "id": 1663760} {"src_title": "Bitva u Ramillies", "tgt_title": "Bataille de Ramillies", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Po úspěšném roce 1704 (viz bitva u Höchstädtu) následoval pro protifrancouzskou koalici spíše neúspěšný rok 1705. Pokračující úspěchy Francouzů v severní Itálii vedly Evžena a Marlborougha k vytvoření plánu na přesun obou do Itálie. Plán padl poté, co Francouzi zahájili nové operace v okolí řeky Rýn. Oba vojevůdci se museli rozdělit, Marlborough zůstal na Rýně, Evžen odešel do Itálie. V roce 1705 rozhodnutí na těchto bojištích nepadlo, boje zde proto pokračovaly ještě v roce 1706, kdy Evžen v Itálii a Marlborough na hranicích Říše a Španělského Nizozemí zahájili nové ofenzívy. Marlborough se přesunul do blízkosti významného města Liège a doufal, že hrozba vůči němu donutí nepřítele k boji. Hodně mu nahrávalo, že jeho hlavním protivníkem byl maršál Villeroy. Vévoda Villeroy zrovna nevynikal válečnickými schopnostmi, nicméně Ludvík XIV. mu jakožto svému velkému oblíbenci dal i přesto příležitost prosadit se a odčinit tak katastrofální výkon, který předvedl v Itálii v letech 1701–1702 (viz bitva u Chiari a bitva u Cremony). Villeroy po střetnutí nijak zvlášť netoužil, ovšem jeho panovník požadoval svedení bitvy, která by navázala na menší úspěchy z roku 1705 a definitivně tak dala zapomenout na drtivou porážku od Höchstädtu. Jelikož si tedy panovník jednoznačně žádal rozhodnou akci, Villeroy opustil pás svých pevností a vyrazil k pevnosti Léau, kterou francouzská strana ztratila v roce 1705. Marlborough si nebyl jist přesnou pozicí nepřítele ani cílem jeho tažení a napůl naslepo vyrazil rychle k St. André, kde hodlal rozbít tábořiště a rozhodnout se, co dál. Generál Cadogan, který měl budoucí tábořiště prozkoumat, se však vrátil se zprávou, že na místě se nachází tábor nepřítele. Marlborough byl nadšen – bitva, po které toužil, byla na dosah.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmístění sil.", "content": "Francouzské síly se rozvinuly do čtyři míle dlouhé konkávní (vborcené) linie, táhnoucí se od Autre-Eglise přes Offus a Ramillies až k Taviers. Severní pozice Francouzů byly posíleny o těžký bažinatý terén protínaný místními potoky, bažiny též chránily bok jejich pravého křídla. Jelikož těžký terén na severu a ve středu bojiště se hodil maximálně pro pěchotu, byla větší část jízdy obou stran shromážděna na jihu bojiště (zhruba mírně nad polovinu jezdeckých sil obou stran). Ve středu pak byla umístěna dělostřelectva obou armád. Marlborough sám velmi rád rozvinutí svých jednotek přizpůsobil nepříteli, byl si totiž vědom toho, že za dané situace bude moci využívat výhody své konvexně prohnuté pozice (zejména výhody vnitřní linie), aniž by si musel dělat těžkou hlavu s jejími nevýhodami (konkrétně zvýšenou hrozbou obklíčení, kterou těžký terén na severu a bažiny znemožňující obchvat na jihu prakticky eliminovaly).", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Bitvu zahájila Marlboroughova Modrá garda (nejelitnější holandská pěší formace) na Francouzi obsazenou vesnici Taviers (asi 13:00) a východněji ležící vesničku Franquenée (nejjižnější část bojiště). V asi 13:15 byly oba cíle dobyty. Villeroy vyslal na jejich znovudobytí bavorské zálohy a jednotky ze středu formace. Zároveň poslal další jednotky na sever, kde anglické síly zahájily s mírným zpožděním silný útok na Autre-Eglise. Následoval prudký útok Marlboroughových sil v centru bojiště na Ramillies a Offus, ovšem Francouzi jej vydrželi a jejich protiútoky na jihu začaly rozvracet holandské jednotky. Bitva se však měla rozhodnout jinde. Pro odražení předchozích útoků totiž Villeroy ještě více reorganizoval svoji linii, která teď byla v různých úsecích bráněna velmi rozdílnými silami. Marlborough si povšiml toho, že pozice mezi Ramillies a Taviers je nyní hájena pouze slabšími jízdními jednotkami (jelikož pěší jednotky i část jízdy se přesunula buďto k Taviers nebo Ramillies) a využil výhody své vnitřní linie, když rychle stáhl veškeré své jízdní jednotky na levé křídlo a vrhl je proti této slabině v francouzských pozicích. Náhle zřetelně slabší vnitřní úsek pravého křídla Francouzů nemohl takovému náporu odolat a zhroutil se dříve, než mu mohly ostatní francouzské jednotky přijít na pomoc. Bitva byla rozhodnuta (asi 19:00). Francouzi se začali urychleně stahovat k severu, ovšem Marlborough je těsně následoval a jeho prudké útoky jim způsobily další ztráty, než tma zcela ukončila boj.", "section_level": 2}, {"title": "Zhodnocení průběhu bitvy.", "content": "Přestože bitva u Ramillies v mnohých ohledech připomíná bitvu u Höchstädtu, existují zde výrazné odlišnosti. V prvé řadě je nutno přiznat, že zatímco porážku u Höchstädtu lze jednoznačně přičíst hrubým chybám maršála Tallarda, u Ramillies tomu bylo jinak. Villeroy, v pokročilejších fázích bitvy konzultující svůj postup s bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem, odvedl jako vojevůdce kvalitní výkon, dalo by se říci, že možná nejlepší ve své nepříliš úspěšné vojevůdcovské kariéře. Přesuny jednotek, které Max s Villeroyem prováděli, byly do značné míry vynucené okolnostmi a rozhodně je nelze označit za vyloženě chybné. Podle některých vojenských historiků byl ovšem celkový charakter akcí francouzské strany příliš pasivní, např. jednotky odeslané ze středu formace na sever setrvávaly víceméně pasivně na této části bojiště i poté, co nepřátelský nápor zeslábl a bylo možné je odeslat zpět nebo vrhnout do útoku (což se nepochybně stát mělo). Řada historiků ovšem upozorňuje také na to, že u Höchstädtu Francie ztratila významný podíl svých elitních formací a velká část dalších byla odeslána do severní Itálie, což se tragicky projevilo právě u Ramillies. Ostudně rychlé zhroucení obrany v Taviers a Franquenée pod útokem sil jen o málo početnějších (pokud vůbec) jednoznačně ukazuje na značnou převahu ve výcviku a kvalitě vojáků a nižších úrovní důstojnického sboru na Marlboroughově straně. Tento fakt ještě potvrzuje i vývoj situace na severní části bojiště, kde měly původně umístěné francouzské síly zvládnout spojenecký útok samy, bez toho, aby jim bylo nutné posílat tak rozsáhlé posily. Celkově tedy lze říci, že bitvu rozhodla kombinace drobných chyb na francouzské straně, výrazně horší kvalita části francouzských vojáků a do jisté míry malá agresivita francouzského velení, to vše za situace, kdy na straně protivníka velel génius, který dokázal všech těchto okolností beze zbytku využít. Vítězství u Ramillies je zejména z těchto důvodů považováno za nejskvělejší Marlboroughův úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Následky porážky u Ramillies byly pro francouzskou stranu vyloženě katastrofální. Francie ztratila kontrolu na Španělským Nizozemím (což byla mimo to osobní katastrofa Maxe Emanuela, který po ztrátě Bavorska přišel i o místodržitelství, které mu mělo předchozí ztrátu vynahradit) a přestala být schopna vážněji ohrožovat Říši. Ke stabilizaci situace na Rýně a v oblasti Nizozemí musela být navíc povolána část sil z Itálie i s maršálem Vendômem. Tento fakt nepochybně přispěl k následné drtivé porážce francouzských sil u Turína. Jestliže Francie vstupovala do roku 1706 s nadějemi na úspěšnou ofenzívu, končila jej se strašlivými ztrátami a pod bezprostřední hrozbou invaze nepřátel na její vlastní území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Ramillies byla jednou z významných bitev válek o dědictví španělské. Vévoda z Marlborough a jeho anglicko-holandsko-dánská armáda v ní připravili drtivou porážku francouzsko-španělsko-bavorských jednotek vedených vévodou z Villeroy a bavorským vévodou Maxmiliánem Emanuelem. V důsledku této porážky ztratila francouzská strana kontrolu nad Španělským Nizozemím a nebyla schopna posílit italské bojiště, které musela po porážce v bitvě u Turína zcela vyklidit. Bitva je považována za nejbrilantnější Marlboroughovo vítězství.", "tgt_summary": "La bataille de Ramillies, livrée le près de Ramillies en Belgique, est l'un des engagements majeurs de la guerre de Succession d'Espagne. Elle est un succès retentissant pour la coalition alliée, constituée par la république des Provinces-Unies, le Royaume d'Angleterre et leurs « auxiliaires » danois sur l'armée franco-bavaroise. Elle fait suite à une année de campagnes indécises en 1705 (bataille d'Eliksem) au cours de laquelle l'excès de confiance de la coalition et les hésitations bataves après le succès de Blenheim aboutissent à une campagne infructueuse le long de la Moselle qui contraint le duc de Marlborough à renoncer à son plan de campagne en France. Cependant, en dépit de l'incapacité des Alliés d'emporter un succès décisif, souhaite ardemment la paix, mais il la veut toutefois à des conditions raisonnables. Dès lors, plutôt que de rester sur la défensive, les armées françaises passent à l'attaque sur tous les fronts. ", "id": 617996} {"src_title": "Medvěd baribal", "tgt_title": "Ours noir", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Kromě češtiny se jméno baribal používá také ve francouzštině, španělštině nebo italštině. Často je jeho původ přičítán indiánským jazykům, avšak neexistují žádné důkazy, které by tento původ potvrdily.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a vývoj.", "content": "Přestože všichni baribalové žijí v Severní Americe, druh není blízkým příbuzným ani hnědého medvěda, ani ledního medvěda. Nejbližším příbuzným baribala je medvěd ušatý. Nejstarší severoamerickou fosilií rodu \"Ursus\" je malý primitivní \"Ursus abstrusus\", který žil před zhruba 5 miliony lety. Může se jednat o přímého předchůdce baribala, jehož vývoj probíhal v Severní Americe. Nejstarší fosilie baribala, která byla nalezena u vesnice Port Kennedy v Pensylvánii, pak značně připomíná medvěda ušatého. Pozdější vzorky dosahovaly dokonce velikosti grizzlyho. Od holocénu pravděpodobně baribal ztratil notnou dávku velikosti, ačkoli nedá se to potvrdit kvůli obtížnému datování nalezených fosilií. Baribalové žili už ve stejném období jako medvěd krátkočelý a floridský medvěd brýlatý, kteří se vyvinuli z medvědů, jenž do Ameriky přišli z Asie před asi 7 miliony lety. Zatímco krátkočelí byli téměř pouze masožravci a floridští brýlatí byli více býložraví, baribal zůstal po svých asijských předchůdcích stromovým všežravcem. Pravděpodobně to byla právě tato vlastnost, díky níž jako jediný z těchto tří druhů přežil klimatické i vegetativní změny, které přinesla poslední doba ledová. Poté, co před 10 tisíci lety krátkočelý a floridský brýlatý medvěd vymřeli, zůstali baribalové jedinými medvědy v Americe do příchodu medvěda hnědého.", "section_level": 1}, {"title": "Křížení druhů.", "content": "Baribalové jsou reproduktivně kompatibilní s ostatními druhy medvědů, což znamená, že se s nimi mohou rozmnožovat, a občas se tedy narodí kříženec. Jeden medvěd odchycený ve floridském městě Sanford byl dokonce křížencem baribala a medvěda ušatého. V roce 1859 se Londýnská zoologická zahrada pokusila zkřížit baribala s medvědem brtníkem, tři narozená medvíďata se však nedožila dospělosti. Na podzim 1986 byl v Michiganu zastřelen kříženec baribala s grizzlym, který se vyznačoval nadměrnou velikostí a poměrně velkou lebkou. DNA testy nedokázaly určit, zdali se jednalo o baribala nebo grizzlyho.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Medvěd baribal má širokou lebku s tenkým čenichem a velkými čelistmi. Samice mají obvykle špičatější a užší hlavu než samci. Drápy baribala jsou černé nebo šedohnědé a krátké. Jsou stejně dlouhé na horních a dolních končetinách, avšak na horních jsou ostřejší. Baribal má delší dolní končetiny než medvěd ušatý. Ocas baribala měří jen 12 centimetrů a jeho černé uši jsou malé a kulaté. Chodidla baribala jsou černé až hnědé, bezsrsté, kožené a silně vrásčité. Baribalové jsou zruční a dokážou například odšroubovat víko konzervy nebo otevírat dveře klikou. Také jsou velice silní, i jejich mláďata dokážou jednou horní končetinou převrhnout až 150 kg těžké kameny. Baribalové se pohybují rytmickým, sebejistým pohybem a dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině. Mají skvělý zrak a dokážou se učit vizuální diskriminaci pomocí barev rychleji než šimpanzi a stejně rychle jako psi. Také se dokážou rychle naučit různé tvary, především jednoduché trojúhelníky, kruhy a obdélníky.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Váha baribala se liší podle věku, pohlaví, zdraví a ročního období. Sezónní váha je lehce předvídatelná, na podzim, před zimním spánkem, váží asi o 30 procent více než na jaře. Baribalové z východního pobřeží Ameriky jsou obvykle těžší než ti ze západu. Zatímco samci obvykle váží mezi 60 a 250 kilogramy, samice zhruba o 33 % méně, takže mezi 40 a 170 kilogramy. Délka těla baribala je obvykle mezi 120 a 200 centimetry, v kohoutku pak měří 70 až 105 centimetrů. Přestože se obecně jedná o nejmenšího severoamerického medvěda, někteří samci mohou být větší než všechny ostatní druhy medvědů, s výjimkou medvěda hnědého a ledního. Největší zaznamenaný divoký baribal žil v Novém Brunšviku, kde byl zastřelen v listopadu 1972 a vážil 500 kilogramů, zatímco jeho délka dosahovala 240 centimetrů. Severoamerické centrum medvědů, které se nachází ve městě Ely v Minnesotě, je domovem pro největšího baribala světa chovaného v zajetí. Samec Ted vážil na podzim 2006 zhruba 450 kilogramů. Jeho družka Honey vážila o rok později „jen“ 220 kilogramů.", "section_level": 2}, {"title": "Srst.", "content": "Srst baribala je hebká a hustá s dlouhými tlustými chlupy. Baribalové nemají tak hrubou srst jako hnědí medvědi, od srsti medvěda ušatého pak lze odlišit podle světlé brady a chlupatých tlap, které se vyskytují pouze u baribalů. Přestože v angličtině se jim říká „černí medvědi“, barva jejich srsti se často liší. Srst může mít barvu od bílé přes skořicovou, světle černou, čokoládovou až po uhlově černou, vyskytují se také přechodné varianty. Na pobřeží Aljašky a Britské Kolumbie se občas vyskytují i baribalové s namodralou srstí. Bílí až béžoví baribalové obývají většinou pobřežní ostrovy Britské Kolumbie, na jihozápadě také přilehlou pevninu. Černosrstí baribalové se vyskytují spíše ve vlhkých oblastech, jako je Nová Anglie, New York, Tennessee, Michigan nebo západní Washington. Celkem má černou srst 70 procent světové populace baribalů, ve Skalnatých horách pouze 50 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Ve své knize \"Great Bear Almanac\" uvádí Gary Brown 20 různých zvukových projevů baribala v osmi různých situacích. Zvuky vyjadřující agresivitu jsou vrčení, štěkání, frkání, řev a bučení. Zvuky vyjadřující spokojení jsou naopak mumlání, pištění a supění. Baribalové jsou od přírody teritoriální samotářská zvířata, která označují svá teritoria otíráním svých těl o stromy a škrábání kůry stromů. Baribalové jsou výteční plavci a plavou jak při lovu, tak pro zábavu. Také často lezou na stromy, ať už kvůli potravě, strachu z nepřítele nebo hibernaci. Se zvyšujícím se věkem však schopnosti baribala vyšplhat na strom slábnou. Dospělí baribalové jsou většinou aktivní v noci, zatímco mladší generace operuje za denního světla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Medvědice obvykle porodí svá první mláďata ve věku 3 až 5 let. Ty, které žijí v hustě obydlených oblastech, však často zabřeznou v útlejším věku. Doba plození potomstva probíhá dva až tři týdny nejčastěji v červnu a červenci, v severní části rozšíření i v srpnu. Po páření bývají medvědice vůči svým druhům agresivní. Doba březosti trvá 235 dní a mláďata se tedy narodí na přelomu ledna a února. V jednom vrhu se nejčastěji narodí 2 medvíďata, avšak byly zaznamenány vrhy s 6 mláďaty. Po narození medvíďata váží 280 až 450 gramů a jejich délka dosahuje 20 centimetrů. Čerstvě narozená mláďata mají šedou srst a jsou slepá až do 28 až 40 dní po narození. Po pěti týdnech začínají chodit a po 30 týdnech přestávají být závislá na mateřském mléku. Absolutní nezávislosti dosahují ve věku 16 až 18 měsíců. Ve třech letech jsou baribalové dospělí a v pěti letech dosahují plného vzrůstu. Průměrná délka života v divočině je 18 let, rekordman se dožil 31 let, v zajetí pak 44.", "section_level": 2}, {"title": "Hibernace.", "content": "Do svých brlohů se baribalové stahují v říjnu a listopadu, předtím mohou nabrat až 15 kilogramů navíc, které jim pomohou dostat se až přes sedm měsíců hibernace. Ta však trvá pouhé tři až pět měsíců a srdeční tep baribala se při ní sníží ze 40 až 50 za minutu na pouhých osm úderů v jedné minutě. Hibernaci baribal tráví v brlohu, který si sám vyhloubil v dutinách stromů, pod kládami nebo kameny, v jeskyních nebo mělkých jamách. Ukázalo se, že co se týče výběru místa pro brloh, samice jsou vybíravější než samci. Aby byla potlačena chuť baribalů, uvolňuje se do jejich soustav hormon leptin. Protože baribalové při hibernaci nevypouštějí výkaly, uhlíkové odpady v jejich těle se biochemicky přemění na proteiny. To také zabraňuje ztrátě svalové hmoty, jelikož proces je také využíván k její tvorbě. Tělo baribala si však zanechává teplotu kolem 35 stupňů Celsia a baribalové jsou stále částečně na pozoru. Pokud není zima příliš krutá, mohou se dokonce vzbudit a hledat potravu. V únoru pak medvědice porodí mláďata, o která musí až do vymizení sněhové pokrývky pečovat. V zimě baribalové spotřebují 25 až 40 procent své tělesné váhy. Při hibernaci se jim také svléká kůže z chodidel, která pokryje nová vrstva. Po odchodu z brlohu na jaře musí baribal po dobu dvou týdnů chodit kolem svého teritoria, aby si jeho metabolismus opět zvykl na aktivní pohyb. Zároveň hledá potravu v podobě v zimě zahynulých zvířat a nových výhonků rostlin, především mokřadových. V horských oblastech baribalové hledají jižní svahy v nízkých nadmořských výškách a zatímco se blíží jaro, postupují výše a více na sever. Pro úkryt, ochranu proti teplu a spánek využívají hustého lesního porostu.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Až 85 procent potravy baribalů tvoří vegetace, a to přestože hrabou méně než hnědí medvědi a také snědí méně kořínků a hlíz. Mladé výhonky stromů a křoviny jsou na jaře velice důležité pro probuzené baribaly, kterým pomáhají obnovit svalovou hmotu, zpevňují kostru a často jsou jedinou dostupnou potravou. Plody, trávy, pupeny a ořechy jsou v té době už většinou spaseny. Na jaře mohou baribalové také vyžírat ořechové skrýše veverek a také si s oblibou pochutnají na medu. Pokud je včelí úl příliš hluboko v kmeni stromu, nemají problém kus kmene odstranit ústy. Když už se baribal dostane k úlu, vychutná si med, aniž by mu dělaly starosti okolní včely. Většinu masožravé složky baribalovy potravy tvoří hmyz jako včely, vosy, mravenci a larvy hmyzu. V noci pak loví lososy, které nemohou kvůli své tmavé srsti lovit za denního světla. Bílosrstí baribalové ze západní Kanady však mají o 30 procent větší úspěšnost lovu lososů než černosrstí. V některých oblastech se mohou kořistí baribala stát jelenec ušatý nebo jelenec běloocasý. V Idahu byly navíc zaznamenány útoky na mláďata wapitiů, na Aljašce se jednalo o mláďata losů. Také byly zaznamenány útoky na dospělé jeleny, ale jedná se o vskutku vzácné případy. Baribal si však klidně troufne i na dospělého losa, avšak jen s pomocí bezpečné léčky. Často pak zavlečou svou kořist do krytu, jelikož rádi jedí o samotě. Často také začnou mlékem, pokud jedí samici, i když preferují vnitřnosti. Kůži zvířete baribalové odvlečou pryč a po konzumaci vnitřností nechají kostru tak, jak je. Na rozdíl od vlků a kojotů jen vzácně rozptýlí zbytky různě po okolí. Vegetace na místě potravy je udusaná a nedaleko jsou často k nalezení trusy baribala. Občas se pokusí přikrýt zbytky větších kořistí, avšak ne tak často jako pumy nebo grizzlyové. Mezi další potravu baribala patří vejce orla bělohlavého, k jehož hnízdům rádi šplhají. Bylo také zaznamenáno, že baribalové ukradli jelení nebo jiné maso lidem.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s jinými druhy.", "content": "Ve většině svého rozšíření jsou baribalové dominantní oproti ostatním predátorům, především v bojích o mršiny. Avšak v případě, že se do konfliktu vmísí větší medvěd hnědý, baribal musí hledat jinde. Baribalové se tedy snaží utéci kruté konkurenci tím, že jsou aktivnější za denního světla a obývají hustěji zalesněná území. V Yellowstonském národním parku byli zaznamenáni mrtví baribalové po bojích právě s hnědými medvědy. Baribalové mohou soutěžit o mršiny s pumami, od kterých, podobně jako hnědí medvědi, jsou schopni mršinu ukrást. Studie ukázala, že v Yellowstonském národním parku a v národním parku Glacier navštívily oba druhy medvědů 24 procent kořistí pum, 10 procent mršin se pak rozhodly zabrat. Souboje mezi medvědy a pumami jsou ojedinělé, ale když k nim dojde, mají vskutku násilný náboj. Existuje případ, kdy puma v takovém souboji zabila baribala. S vlky se baribalové nepotkávají tak často jako hnědí medvědi, zejména kvůli odlišnému preferovanému životnímu prostředí. Většina takovýchto interakcí se odehrává na severním konci baribalova rozšíření. V souboji jeden na jednoho je pak baribal často vítězem, proti smečce vlků však nemá šanci. A tak smečky vlků kradou baribalům i kořisti, což se u medvědů hnědých tak často nestává. V Yellowstonském národním parku bylo alespoň jednou zaznamenáno zabití rosomáka baribalem při souboji o potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Nynější rozšíření a početní stavy.", "content": "Původně baribalové obývali většinu zalesněných oblastí Severní Ameriky. Nyní jsou omezeni na řídce osídlená zalesněná území. Baribalové nyní obývají většinu svého původního kanadského rozšíření s výjimkou prérií v provinciích Alberta, Saskatchewan a Manitoba. Na Ostrově prince Edwarda jsou vyhynulí od roku 1937. Celkem v Kanadě žije mezi 396 000 a 476 000 baribaly, tedy alespoň podle studií uskutečněných v sedmi kanadských provinciích v polovině 90. let minulého století. Odhad však nepočítá s populacemi v provinciích Nový Brunšvik, Nové Skotsko a Saskatchewan a v Severozápadních teritoriích. Všechny kanadské provincie v posledních deseti letech hlásí stabilitu populace baribalů. Ve Spojených státech jsou baribalové rozšíření na severovýchodě, včetně států Virginie a Západní Virginie, na severním středozápadě, tedy ve státech Minnesota, Severní Dakota a Jižní Dakota, ve státech okolo Skalnatých hor, na západním pobřeží a na Aljašce. V ostatních regionech je populace baribalů buď rozkouskovaná nebo žádná. Ve výše uvedených oblastech se však populace baribalů v posledních letech zvyšuje. Studie ve 35 státech na začátku 90. let minulého století ukázala, že populace baribalů jsou buď stabilní nebo zvyšující se, s výjimkou států Idaho a Nové Mexiko. Celkem v USA žije 339 tisíc až 465 tisíc baribalů, kromě států Aljaška, Idaho, Jižní Dakota, Texas a Wyoming, kde je počet baribalů neznámý. V roce 1993 byl znám výskyt baribalů na čtyřech místech v Mexiku, avšak průzkumy, zda baribalové obývají zbylé oblasti, nebyly uskutečněny od roku 1959. Mexiko je jedinou zemí, kde je baribal označován jako ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s člověkem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Medvědi v lidové kultuře a mytologii.", "content": "Baribalové jsou důležitými postavami příběhů některých indiánských kmenů. V jednom příběhu byl baribal stvořen dobrým duchem, zatímco grizzly duchem zlým. V mytologii Hajdů, Tlingitů a Cimšjanů ze západní Kanady se lidstvo naučilo respektovat medvědy až když se mladá indiánka provdala za syna náčelníka baribalů. V mýtech Kwakjutlů byli baribalové a grizzlyové nepřáteli od doby, co samice grizzlyho zabila samici baribala za lenost. Medvíďata zabité samice pak zabila medvíďata grizzlyho. Navahové věřili, že velký baribal byl náčelníkem všech medvědů a modlili se za něj, aby jim v případě boje poskytl podporu. Morris Michtom, první výrobce plyšových medvídků, se nechal inspirovat při výrobě hračky poté, co viděl kresbu vyobrazující Theodora Roosevelta, jak odmítá zastřelit mládě baribala chycené do pasti ve stromě. Medvídek Pú, v angličtině \"Winnie the Pooh\" nese své jméno po medvědici zvané Winnie (podle Kanadského města Winnipeg), která obývala londýnskou zoo mezi lety 1915 a 1934. Medvídě, které roku 1950 uvízlo na stromě při požáru v horách Nového Mexika, bylo zvěčněno jako Smokey, maskot správy lesů USA. Baribal je rovněž maskotem Baylor University, která na svém kampusu chová dva jedince.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Na rozdíl od grizzlyho, který se stal původcem strašlivých legend kolujících mezi evropskými osadníky Severní Ameriky, není baribal považován za příliš nebezpečného, přestože obývá oblasti, které byly také osídleny osadníky. Při setkání se člověkem baribal jen vzácně zaútočí a většinou používá pouze falešné výpady, zuřivé zvuky a plácaní po zemi svými předními končetinami. Podle knížky o medvědích útocích od Stephena Herrera zahynulo mezi lety 1900 a 1980 po boji s baribalem 23 lidí. Daleko více útoků na lidi mají na svědomí medvědi hnědí. V porovnání s hnědým medvědem, násilná setkání s baribalem jen vzácně vyústí ve vážné zranění. Většinu baribalů k útokům na lidi vede spíše hlad než teritoriálnost, a tak mají lidé větší šanci přežití, pokud budou s baribalem bojovat, než když se mu vzdají. Na rozdíl od grizzlyů navíc medvědice baribalů nepůsobí tolik protektivně v přítomnosti mláďat a jen zřídkakdy zaútočí na člověka při jejich přítomnosti. Nejsmrtelnější případ útoku baribala na člověka byl zaznamenán v květnu 1978, kdy baribal zabil tři teenagery rybařící v Algonquinském parku v Kanadě. Většina útoků baribalů na lidi se odehrála v národních parcích, v blízkosti tábořišť, kde jsou baribalové zvyklí na lidskou aktivitu. V národním parku Great Smoky Mountains bylo mezi lety 1964 a 1976 zaznamenáno 1 028 útoků baribala na člověka, z nichž 107 skončilo zraněním. Většina se odehrála nedaleko míst, kde lidé často krmili baribaly ručně.", "section_level": 2}, {"title": "Škody na dobytku a úrodě.", "content": "Baribalové útočí na dobytek především v jarním období, kdy je k tomu nutí nedostatek potravy v lesích. V létě pak mohou být baribalové k tomuto činu motivovaní nedostatkem plodů a ořechů. V některých oblastech severozápadních Spojených států mohou baribalové vážně poškodit lesy strháváním kůry stromů a požíráním kambia. Na statcích mohou zaútočit i na dospělé koně nebo skot, preferují však ovce, kozy, prasata a telata. Obvykle svou kořist zabijí kousnutím do krku a ramen, avšak mohou také zvířeti zlomit vaz úderem svých končetin. Právě podle škrábanců na krku, zádech a ramenech se dá poznat, že bylo zvíře napadeno baribalem. Normální také je, že baribal zabije více ovcí nebo koz najednou. Je také známo, že dobytek vycítí baribala na kilometry daleko, což občas vede k panice, která může vyústit ve vážná zranění i smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Lov.", "content": "Baribalové jsou tradičním cílem lovů původních obyvatel i evropských osadníků. Některé indiánské kmeny, které ctí inteligenci baribalů, poté ozdobí jejich hlavy malými šperky a uloží je do přikrývek. Lovec, který baribala zabil, pak uctí statečnost zvířete tím, že mu do nosních děr vnese kouř z tabáku. Například Gwičinové lovili baribaly především v době hibernace. Na baribaly si troufali častěji než na grizzlye, jelikož jim při hibernaci trvalo déle se probudit. Při kolonizaci Severní Ameriky bylo mnoho baribalů zabito pro maso, tuk a kožešinu. Theodore Roosevelt často psal o lovech baribalů, například, že „když honíte baribala, jste vskutku vzrušení a občas se dokonce cítíte v mírném nebezpečí, což však dělá lov ještě zajímavější; proto se jedná o tak oblíbenou zábavu“. Také napsal, že baribalové byli díky svému životnímu prostředí obtížně stopováni, ale dali se lehce chytit do pasti. Dále psal, že na jihu Spojených států majitelé plantáží obvykle lovili baribaly na koni s pomocí svých psů. Generál Wade Hampton III byl přítomen u 500 úspěšných lovů baribala, zhruba při třetině pak zabil medvěda sám. Okolo třiceti a čtyřiceti baribalů pak zabil pouze nožem, když bodl medvěda do ramene, zatímco na šelmu útočili jeho psi. Koně byli často nepříliš užiteční při lovu baribala, pokud nebyli speciálně vycvičení. Často se totiž při spatření medvěda dali na útěk. V roce 1799 bylo z Quebecu exportováno 192 tisíc kožešin baribalů, v roce 1822 3 tisíce prodala Společnost Hudsonova zálivu. V roce 1992 stála kožešina z medvěda průměrně 165 dolarů. V Kanadě je stále baribal považován za velkou zvěř a za kožešinový druh, s výjimkou Severozápadních teritorií a Nového Brunšviku, kde jsou zařazeni pouze mezi velkou zvěř. V celé Kanadě nyní žije 80 822 licencovaných lovců baribalů, kteří jsou aktivní na podzim a na jaře. Ulovit mohou obě pohlaví, avšak v některých provinciích je zakázáno lovit samice s mláďaty nebo až rok stará medvíďata. Momentálně je lov baribalů povolen ve 28 z amerických států, z nichž devatenáct vyžaduje lovecká licence a některé dokonce licenci k lovu velké zvěře. V osmi státech je k lovu baribalů potřeba jen licence k lovu velké zvěře. Každý rok se prodá zhruba 481 500 licencí k lovu baribalů. Lovecké metody a sezony se liší podle státu, někde se může lovit pouze na podzim, jinde i na jaře, v jiných státech po celý rok. Například ve státě New Jersey je lov baribalů už pět let zakázán, avšak v prosinci 2010 byla uskutečněna šestidenní lovecká sezona určená k regulaci populace. Studie Fairleigh Dickinson University ukázala, že pro schválení této šestidenní sezony pro každý rok bylo 53 procent občanů státu. Sezonu podporovali především muži, lidé staršího věku a obyvatelé venkova. Na západě země, kde je baribalů hodně, jsou lovecké sezony buď po celý rok, nebo na jaře. Zhruba 19 tisíc baribalů bývalo každý rok mezi lety 1988 a 1992 zabito na území Spojených států, nejméně v Jižní Karolíně (6), nejvíce ve státě Maine (přes 2 000). Baribalové jsou po jelenech a wapiti nejoblíbenějším terčem lovců s lukem.", "section_level": 2}, {"title": "Maso a orgány.", "content": "Mezi původními obyvateli a kolonisty mělo maso baribala vysokou cenu. Například Gwičinové žádný jiný druh medvěda nelovili, avšak maso baribala stále tvořilo jen malou složku jejich potravy. Frank Forester o něm napsal, že je „chutné, spíše lahodné, podobné vepřovému. V New Yorku se z něj stala tak obvyklá pochutina, že jeden z místních důležitých trhů dostal název \"Medvědí trh\".“ Theodore Roosevelt rovněž přirovnával maso mladých baribalů k vepřovému, navíc podle něj nebylo tak surové a bezvýrazné jako maso grizzlyho. Nejchutnější kusy baribala jsou pak k nalezení v zadních končetinách a ledvinách. Maso z krku, předních končetin a ramenou pak buď bylo umleto nebo dušeno. Uchování tuku zajistí masu silnou chuť a jelikož baribalové mají často trichinelózu, musí být maso vařeno za vysoké teploty, aby došlo k vyhubení parazitů. Tuk baribalů byl kdysi ceněn na poli kosmetiky, jelikož podporoval růst a lesk vlasů, a to především tvrdý bílý tuk uvnitř těla. Toho však nebylo mnoho, a tak byl výsledný olej ještě smícháván s vepřovým sádlem. Aktivisté bojující za práva zvířat však v posledních letech snižují zabíjení těchto zvířat, a tak byly výrobky s tukem baribala z kosmetického trhu staženy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Medvěd baribal, zvaný také medvěd černý či baribal, v angličtině American black bear (\"Ursus americanus\") je středně velký druh medvěda, který má svůj přirozený domov v Severní Americe. Jedná se o nejmenší a nejčastější severoamerický druh medvěda a jeho potrava závisí na místě a ročním období. Je to tedy všežravec nejčastěji obývající hustě zalesněná území, která opouští při hledání potravy. Někdy ho toto hledání zavede až k lidským obydlím, kde se k potravě může dostat snadno. IUCN nepovažuje baribala za ohrožený druh, jelikož jeho rozšíření je velké a počet jedinců se rovná dvojnásobku počtu jedinců všech ostatních druhů medvěda dohromady. Společně s medvědem hnědým a dalšími šesti druhy to je jediný vyhynutím neohrožený druh medvěda. Baribal často označuje stromy svými zuby a drápy, čímž komunikuje s ostatními baribaly.", "tgt_summary": "L'ours noir (Ursus americanus), aussi appelé baribal, est l'ours le plus commun en Amérique du Nord. Il se rencontre dans une aire géographique qui s'étend du nord du Canada et de l'Alaska au nord du Mexique, et des côtes atlantiques aux côtes pacifiques de l'Amérique du Nord. Il est présent dans un bon nombre d'États américains et dans toutes les provinces canadiennes. Il préfère les forêts et les montagnes où il trouve sa nourriture et peut se cacher. La population d'ours noirs était sans doute de deux millions d'individus autrefois. Aujourd'hui, l'on estime qu'il existe entre et ours noirs sur ce continent. Longtemps chassé pour sa fourrure, il subit aujourd'hui la réduction de son milieu naturel par l'humain. La population de l'ours noir est généralement stable. ", "id": 1173632} {"src_title": "Fjord", "tgt_title": "Fjord", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Fjordy vznikají v dobách glaciálního zalednění, kdy postupující ledovec sestupuje z karových oblastí po svahu do oblastí položených níže. Během cesty se led pohybuje v lokálních sníženinách (depresích), které vlivem brázdění prohlubuje a zaobluje podloží. Vzniká tak typické ledovcové údolí zvané trog. Na konci cesty se ledovec dostane až k moři, do kterého se snaží nasouvat, vlivem rozdílné teploty, viskozity a hloubky se však začínají jednotlivé ledové části odlamovat a dochází k tzv. telení ledovců. Po skončení ledové doby začne ledový krunýř vlivem odtávání pozvolna ustupovat. Po určité době zůstane v oblasti pouze typické ledovcové údolí. Vlivem roztání většího množství ledovcové pokrývky dochází ke zvednutí světové hladiny oceánů a dochází k částečnému zatopení přímořských údolí. K tomu se přidává ještě odlehčení litosférické desky, jelikož na ni již netlačí ohromná tíha ledu, což má za následek, že se určité části desky začnou ponořovat do astenosféry a další část desky se nadlehčuje a vystupuje. Podobné procesy se nyní dějí ve Skandinávii, kde se poloostrov vyzvedává nad hladinu moře, ale jeho přímořské oblasti v okolí Atlantiku se oproti tomu pozvolna ponořují pod hladinu, což má (a mělo) za následek vznik fjordů v oblasti Norska. Vznik fjordů je tedy spojen se změnou polohy litosférických desek a změnou hladiny světového oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Fjordy ve světě.", "content": "Fjordy se vyskytují hlavně v oblastech, kde se v glaciálních dobách nacházel kontinentální ledovec, které se nacházejí blízko mořské hladiny a v oblastech, ve kterých je větší výškový rozdíl. Nejznámější oblastí světa je typické pobřeží Norska (vyhlášené rybáři), ale není jedinou lokalitou, kde se s nimi můžeme setkat. Další fjordy lze objevit na území Kanady, Dánska a několik jich je možno spatřit i v Irsku (hrabství Mayo u města Westport). Na jižní polokouli se mnoho fjordů nachází v chilské Patagonii, v Kerguelenu (Francie) a v oblasti Fiordland na Jižním ostrově Nového Zélandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fjord je pozůstatek po ledovcové činnosti v dobách ledových. Jedná se o dlouhý (občas desítky až stovky kilometrů) a úzký mořský záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců. Fjordy jsou typické svými strmými svahy, které jsou ledovci často erodovány až pod mořskou úroveň, kde dno moře může dosahovat značných hloubek netypických pro šelfové oblasti. Tvar údolí se uvádí jako U. V některých případech se můžeme setkat s fjordy, které jsou ohraničeny oproti moři podmořským skalním svahem. ", "tgt_summary": "Un fjord ou fiord suivant la nouvelle orthographe de 1990 (/fjɔʁd/) est une vallée unique érodée par un glacier avançant de la montagne à la mer qui a été envahie par la mer depuis le retrait de la glace. ", "id": 692181} {"src_title": "Lorentzova síla", "tgt_title": "Force de Lorentz", "src_document": [{"title": "Síla působící na pohybující se náboj.", "content": "Magnetickým polem způsobená Lorentzova síla mění směr pohybu nábité částice, aniž by působila změnu velikostí její rychlosti. Působení síly vyjadřuje vztah: formula_10, kde formula_8 je magnetická indukce, formula_12 elektrický náboj částice a formula_6 její rychlost. Polarita náboje formula_14 je zohledněna kladným nebo záporným znaménkem; například elementární náboj jednoho elektronu je formula_15. Při rozepsání vektorového součinu, kde formula_16 je úhel mezi formula_6 a formula_8 dostáváme: Když se náš zvolený náboj pohybuje kolmo na magnetické pole je formula_20. Dostáváme: Pro určení směru působící síly používáme pravidlo pravé ruky:", "section_level": 1}, {"title": "Lorentzova síla působící na vodič s proudem.", "content": "Elektrický proud procházející vodičem sestává z pohybujících se elektrických nábojů. Nachází-li se tedy vodič v magnetickém poli, bude na něj také působit Lorentzova síla. Jak je vysvětleno výše, působí na pohybující se náboj síla: Rychlost částice můžeme vyjádřit jako podíl vektorově vzaté dráhy (tedy polohy průvodiče) formula_23, kterou náboj formula_14 urazí za čas formula_25: Po dosazení: Proud můžeme vyjádřit jako celkový náboj formula_14, který projde daným místem za určitý čas formula_25: když formula_31 je konstantní dostáváme: formula_32 Dosazeno do předchozí rovnice: Tato síla bývá také označována jako Ampèrova síla. Je zřejmé, že síla je tedy přímo úměrná délce vodiče, který je v magnetickém poli. Zdvojnásobíme-li délku, zdvojnásobí se i působící síla. Odpovídající vztah po rozepsání vektorového součinu je: kde formula_16 je úhel, který svírá vodič s indukčními čarami magnetického pole. V případě vodiče, který vede kolmo na magnetické indukční čáry, je formula_20 a můžeme použít vztah: \"Pro snadné zapamatování se používá mnemotechnická pomůcka o \"Silném Bilovi\": formula_38\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorentzova síla je síla pojmenována po Hendriku Antoonovi Lorentzovi, působí na náboj (příp. vodič) v elektromagnetickém poli. Běžně je jako Lorentzova síla označován pouze příspěvek magnetické síly, tzn. ", "tgt_summary": "La force de Lorentz, ou force électromagnétique, est la force subie par une particule chargée dans un champ électromagnétique. C'est la principale manifestation de l'interaction électromagnétique. La force de Lorentz, appliquée dans diverses situations, induit l'ensemble des interactions électriques et magnétiques observées ; elle est de ce fait principalement étudiée en physique et en chimie. ", "id": 577542} {"src_title": "Královské botanické zahrady (Kew)", "tgt_title": "Jardins botaniques royaux de Kew", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zahrady v Kew mají svůj původ v exotické zahradě u \"Kew House\" založené lordem \"Capelem z Tewkesbury\". Tato byla rozšířena a doplněna princeznou Augustou, vdovou po Frederikovi, princi Waleském, pro kterou sir \"William Chambers\" vybudoval několik zahradních zařízení, z nichž se dochovala vznešená čínská pagoda. Starý dům v Kew byl zbořen v roce 1802. Sousední Holandský dům zakoupil Jiří III. v roce 1781, dům pak sloužil jako zahradnická školka pro děti královské rodiny. Nyní je znám jako \"Kew Palace\". V roce 1840 byly zahrady ustanoveny jako národní botanická zahrada. Pod vedením ředitele \"Williama Hookera\" byly rozšířeny na 30 ha, spolu s arboretem na 109 ha a později do rozměrů, které mají v současnosti – 120 ha. Palmový dům byl postaven podle návrhů architektů Decima Burtona a Richarda Turnera v letech 1841 až 1849 a byla to první stavba, u níž byla použita tvářená ocel. Skleník \"Temperate house\", který je dvakrát větší, byl postaven na konci 19. století a je největším viktoriánským skleníkem. Zahrady v Kew byly v 19. století místem úspěšného pěstování kaučukovníku mimo Jižní Ameriku. V roce 1987 byl v Kew otevřen třetí velký skleník, skleník princezny z Walesu, ve kterém je 10 různých klimatických pásem. V červenci 2003 byly zahrady zahrnuty do seznamu památek UNESCO. Dne 10. srpna 2003 zde byla naměřena teplota 38,1 °C, která je mnohými považována za nejvyšší teplotu naměřenou ve Velké Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Zahrady v Kew jsou vedoucím centrem botanického výzkumu, tréninkovým centrem pro profesionální zahradníky a populární turistickou atrakcí. Styl zahrad je většinou neformální, jen s několika oblastmi, které mají formální styl. V zahradách se nacházejí skleníky, herbáře a knihovna. Navzdory nevhodným podmínkám pro pěstování (atmosférické znečištění z Londýna, suchá půda a nízké srážky) zahrady obsahují jednu z nejrozmanitějších sbírek rostlin ve Velké Británii. Pro pěstování rostlin, kterým nevyhovují podmínky v Kew, byly zřízeny dvě externí stanice u \"Wakehurst Place\" v Sussexu a \"Bedgebury Pinetum\" v Kentu, která se specializuje na pěstování jehličnatých stromů. Za prohlídku zahrad je vybíráno vstupné. Nejbližší kombinovaná stanice metra a železnice je \"Kew Gardens\" (trasa \"District Line\" a \"Silverlink\") na severu parku.", "section_level": 1}, {"title": "Pagoda.", "content": "V severním rohu zahrad byla v roce 1762 postavena \"Williamem Chambersem\" vysoká pagoda. Nejnižší část osmiboké stavby má průměr 15 m. Výška celé pagody od základu až po nejvyšší část je 50 m. Každé poschodí je zakončeno střechou a po čínském vzoru je pokryta pláty různobarevných plechů a kolem každé je galerie chráněná zábradlím. Každý roh střechy je ozdoben sochou draka (celkem 80), pokrytých tenkou vrstvou různobarevného skla. Stěny jsou postaveny z velmi tvrdých cihel. Schodiště je umístěno uvnitř budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea a galerie.", "content": "Poblíž Palmového domu je stavba označovaná jako \"Museum No. 1\", vybudovaná Decimem Brutem v roce 1857. Jejím účelem je ukázat závislost lidstva na stromech a obsahuje botanické sbírky včetně nástrojů, ornamentů, oblečení, jídla a léků. Budova byla opravena v roce 1998. Horní dvě patra tvoří vzdělávací centrum a dolní patro obsahuje výstavu \"Plants+People\", která ukazuje rozmanitost rostlin světa a různý způsob jejich využití. \"Marianne North Gallery\" byla postavena v 80. letech 19. století pro výstavu kolekce 832 obrazů \"Marianne North\" – malířky, která procestovala Jižní Ameriku a mnoho částí Asie a na svých cestách malovala obrazy rostlin. Po festivalu o Japonsku v roce 2001 byla do zahrad zakoupen dům typu \"minka\". Původně byl postaven okolo roku 1900 na předměstí \"Okazaki\". Japonští řemeslníci složili kostru stavby a britští stavebníci, kteří pracovali na stavbě obnoveného divadla Globe hliněné panely stěn.", "section_level": 1}, {"title": "BGCI.", "content": "V botanické zahradě sídlí organizace Botanic Gardens Conservation International – BGCI mezinárodní organizace sdružující botanické zahrady. Zabývá se především:", "section_level": 1}], "src_summary": "Královské botanické zahrady v Kew, obvykle označované jako zahrady v Kew (\"Kew Gardens\"), jsou zahrady s botanickými skleníky mezi \"Richmondem\" a \"Kew\" na jihozápadě Londýna v obvodu Richmond.", "tgt_summary": "Les jardins de Kew (en ) sont un ensemble de jardins et de serres situés entre les quartiers de Richmond upon Thames et de Kew, à l'ouest de Londres. Sur une superficie de 121 hectares, ils abritent l'une des plus importantes collections de plantes du monde et un centre de recherche en botanique réputé. Leur herbier est également l'un des plus grands du monde, avec plus de sept millions de spécimens. Fondé en 1759, ce lieu devenu emblématique de l'époque victorienne, qui accueille chaque année deux millions de visiteurs, a été inscrit en juillet 2003 sur la liste du patrimoine mondial établie par l'UNESCO. ", "id": 574240} {"src_title": "Fiat 124", "tgt_title": "Fiat 124", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V říjnu 1968 došlo k první obměně modelu 124, jímž byla verze Special se „čtyřokou“ maskou a silnějším motorem 1438 cm3 o výkonu 70 koní. Odpružení zadní nápravy bylo mírně modifikováno, aby nedocházelo na nezpevněném povrchu k „odskakování“ kol. Zhruba o rok později Fiat představil model 124 Special T s motorem Lampredi TwinCam 1438 cm3 DOHC ze Spideru a max. výkonem 80 koní. Vrcholnou verzí Fiatu 124 Special byl tentýž agregát upravený na 1592 cm3 s rozvodem DOHC a maximálním výkonem 95 koní, který se dostal pod kapotu koncem roku 1971. Tento motor bylo možno kombinovat na přání i s pětistupňovou převodovkou, což představovalo ve své době a třídě velmi dynamický vůz. Motory s rozvodem DOHC neměly vačkové hřídele poháněny řetězem jako OHC verze, ale ozubeným řemenem. Nedlouho po představení sedanu přišla na trh i varianta kombi (SW) prakticky paralelně s modelem Sport Spider. Sport Spider byl navržen Pininfarinou, měl zkrácený rozvor proti sedannu a byl vybaven výkonnějším motorem DOHC o objemu 1438 cm3/90 koní. Tentýž motor pak byl k dispozici i pro model Fiat 124 Coupé, který spatřila veřejnost poprvé na ženevském autosalonu v roce 1967. Oba tyto modely se však zásadně lišily od sedanu 124 konstrukcí zadní nápravy. Fiat 124 Sport Spider i Coupé měly nezávisle zavěšena všechna kola, vzadu s příčnými a podélnými rameny a teleskopickými tlumiči uvnitř vinutých pružin. Tím se jízdní vlastnosti radikálně posunuly směrem k lepší ovladatelnosti. Verze Sport Spider a Coupé byly představeny ve 3 generacích, označených AS, BS a CS (Spider) a AC, BC a CC (Coupé). Generace „A“ (AS/AC, 1967–1969) byly vybavovány motorem 1438 cm3, avšak oproti sedanům a SW s dvojitými spádovými karburátory Weber a maximálním výkonem 90 koní. Generace značené „B“ (BS/BC: 1969–1971) disponovaly motory 1592 cm3 s maximálním výkonem 104 koní a později 1608 cm3 s max. výkonem 110 koní. Generace „C“ (CS/CC: 1972–1974) byly teoreticky vybavovány motory 1756 cm3/118 koní, avšak vzhledem k tomu, že drtivá většina produkce byla exportována do zámoří, byl vlivem přísných exhalačních předpisů v USA výkon tohoto agregátu snížen na 93 a později dokonce pouze na 86 koní. V roce 1974 byl Fiat 124 nahrazen typem Fiat 131 stejné koncepce, avšak zcela nové konstrukce. Verze Coupé zcela zmizela ze světa. Provedení Sport Spider však vyráběla dál továrna Pininfarina až do roku 1985 převážně pro severoamerický trh (známý i pod názvem Pininfarina SpiderEuropa). Světlo světa spatřily i velmi odvážné modely s přeplňováním, vstřikováním paliva a mnoha dalšími finesami. Z celkového počtu cca 198 000 prodaných Spiderů zamířilo do Ameriky rovných 172 000 kusů. Souběžně s výrobou v Itálii byl model 124 vyráběn i ve Španělsku pod názvem Seat 124. Jednalo se výhradně o provedení sedan a SW, většinou s motory 1198 a 1438 cm3. Proti svému italskému originálu se španělská produkce lišila jen v detailech. Seat 124, stejně jako ostatní výrobky Seat nesměly být exportovány mimo území Španělska, což však bylo velmi často porušováno. Zároveň byl typ 124 vyráběn v Brazílii a montován v Indii a Turecku. Část produkce pocházela i z Německa, Jižní Afriky, Maroka, Bulharska, Irska, Portugalska a dalších zemí. Na základě mezivládních smluv byl automobilkou Fiat v rámci surovinového barteru postaven zcela nový výrobní závod v Togliatti v někdejším SSSR. Zde v roce 1970 odstartovala výroba pozměněného typu Fiat 124 pod označením Žiguli. V roce 1971 započal export ze SSSR nejen do zemí tehdejšího socialistického bloku, ale i mimo tuto zónu. Žiguli však nebyl identickým vozem s Fiatem 124. Byl vybaven novějším motorem OHC s rozvodem dvojitým řetězem, ale s odlišným karburátorem, zajišťujícím startování i za velmi nízkých teplot. V této souvislosti doznalo značnou změnu i topení vozu s větším výměníkem. Po zkušenostech z Polska s typem 125 byla brzdová soustava žigulíků přepracována na provedení se zadními brzdovými bubny a předními klasickými pevnými třmeny místo původních plovoucích. Naopak úpravy na spojce a převodovce zajistily nesrovnatelně vyšší spolehlivost proti mateřskému modelu. Zadní náprava však pocházela z první generace Fiatu 124 a podlaha i celý podvozek byly ještě dodatečně zesíleny a zvětšena byla i světlá výška vozu, což se negativně podepsalo na jízdních vlastnostech, ale podstatně zvýšilo odolnost zejména na rozbitých a nezpevněných cestách. Změny se dočkala i elektroinstalace a mnohé prvky výbavy byly odstraněny (zejména ty na přání) pro snížení výrobní ceny a zároveň zvýšení spolehlivosti vozu. Naopak přibyla benzinová ruční pumpa a možnost startování vozu klikou. Od roku 1973 pak byly do nabídky vřazovány specifické prvky a vzhledem k faktu, že s výrobní technologií bylo sovětské straně poskytnuto i kompletní know-how, započal i vývoj vlastních modifikací původních motorů (nejprve model 2103 s motorem 1452 cm3/75 koní a podtlakovým posilovačem brzd, poté další). Do počátku 80. let dohlíželi na kvalitu výroby - zejména vozů pro export - italští kontroloři, jejich odchodem kvalita výroby citelně poklesla. Sovětská ekonomika pak nedokázala využít potenciál know-how, který od italské strany získala, a ve skutečném vývoji vozu v podstatě nepokračovala. Automobily Lada se dočkaly jen principiálně kosmetických změn exteriéru a interiéru, u motorů se sice měnily poměry vrtání a zdvihu, avšak konstrukčně zůstaly bez výrazných změn až do přesunu výroby v roce 1998 z Togliatti do Továrny Iž. S nadsázkou se dá říci, že nejpodstatnější změnou za celou dobu výroby byla náhrada čtyřstupňové převodovky za pětistupňovou koncem 80. let a náhrada karburátorů za jednobodové vstřikování GM v polovině 90. let. Výroba populární Lady koncepčně vycházející z Fiatu 124, probíhá v Rusku doposud. Ukončení výroby je plánováno na prosinec 2012. Do ČR se 1700 cm3 modely 21074 (sedan s označením Lada 2107) a 21044 (kombi) přestaly dovážet v roce 1999. Terénní verze NIVA se dováží stále (stav z podzimu 2010). V Rusku se poslední vyráběné typy 2105 / 2107 s motorem 1.6 8V, splňujícím pouze emisní normu Euro III, prodávají v přepočtu asi za 110 000 Kč (listopad 2010).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiat 124 byl vozem nižší střední třídy turínské automobilky Fiat, který byl představen v březnu roku 1966 a ihned po zahájení prodeje získal titul „Vůz roku 1967“ díky výborně využitému obestavěnému prostoru, moderním pohonným jednotkám, velkému zavazadlovému prostoru a pokrokovým konstrukčním prvkům. Výroba v Itálii skončila v roce 1974. Nahradil starší typy Fiat 1300/1500, nahrazen byl typem 131. Designérem byl Dante Giacosa. V našich zeměpisných šířkách je známa zejména jeho licenční varianta vyráběná v Togliatti v někdejším SSSR nejprve pod názvem Žiguli, později pod označením Lada. ", "tgt_summary": "La Fiat 124 est une des voitures les plus connues et appréciée de la production FIAT des années 1960. Lorsqu'elle fut présentée en 1966, la Fiat 124 avait l'ambition de permettre à la petite bourgeoisie italienne de satisfaire ses besoins de déplacement et de remplacer les modèles Fiat 1100 D et Fiat 1300/1500 par une voiture très moderne mais aussi robuste et fiable. ", "id": 1617717} {"src_title": "Mariánská Týnice", "tgt_title": "Abbaye de Mariánská Týnice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roman z Týnce nemaje potomků odkázal v roce 1230 plaskému klášteru vsi Týnec, Olšany a pustý Újezd, které měly klášteru připadnout po smrti jeho manželky. V potvrzení majetku kláštera papežem Inocencem IV. z roku 1250 je v Týnci uváděn kostel sv. Petra a Pavla. Kaple v Týnci existovala údajně už ve 12. století. Plaský klášter bohatl až roku 1310. Začal upadat až za Jana Lucemburského, jehož náročná finanční politika kláštery zadlužila. Situace se dále zhoršila za husitských válek, kdy byl plaský klášter v roce 1421 vypálen a zpustošen husity. V letech 1420-1425 císař Zikmund zastavil veškerý majetek plaského kláštera okolním šlechticům, kteří mu v období válek poskytovali finanční a vojenskou pomoc. Okolí Týnce připadlo Kolowratům, ale mniši se snažili kostel v Týnci udržet a sloužili zde bohoslužby. Až v roce 1480 se hospodářská situace cisterciáků v Plasích zlepšila a opat Adam nechal pobořený týnecký kostelík opravit. V prvním desetiletí 16. století klášter získal zpět část svých vsí, které ztratil během husitských válek, a pořídil do kostela dřevěné sousoší Panny Marie a Anděla Zvěstování. Roku 1518 byl kostel vyloupen. Při kostele byl usazen jeden z plaských řeholníků jako poustevník, aby kostel udržoval. Týnecké pozemky byly obdělávány z části z dvora Olšany, částečně byly pronajímány poddaným. Florián Gryspek připojil Týnec ke Kralovicím a vystavěl tu mlýn. Opati kláštera samozřejmě s převodem majetku nesouhlasili a dlouhé roky se s Gryspeky soudili, až v roce 1613 dostali Týnec nazpět. Ke kostelíku se začaly konat pouti k uctívané soše Panny Marie \"od anděla pozdravené.\" V průběhu třicetileté války byl kostel opět zpustošen. Po válce, za vlády opata Jakuba Vrchoty z Rosenwertu byl kostelík přestavěn a rozšířen – poprvé okolo roku 1640 a následně v letech 1648–51. Opat Ondřej Trojer využil potlačené selské povstání v roce 1680 a nechal vzbouřence vysázet monumentální lipovou alej z Kralovic doplněnou sedmi kaplemi zasvěcenými sedmi radostem Panny Marie. Do dnešní doby se z aleje zachovala jen poslední Radimova lípa. Na konci 17. století Trojer kostel nechal přestavět a zvětšit, na straně presbytáře připojil nové ambitové nádvoří a k průčelí přidal zvonici. Postavil i proboštství a věž s hodinami umístěnou do prostoru mezi ambity a proboštstvím. Ve fundační listině z roku 1699 vydané opatem se praví, že proboštství má sloužit pro rozmnožení uctívání Panny Marie ve zdejším kostele a zároveň pro zajištění řádových bratří, především vysloužilých. Po zrušení plaského kláštera v roce 1784 byl po celé jedno a půl století areál v Mariánské Týnici téměř neudržován. Havarijní stav vyvrcholil zřícením kopule a klenebních pasů na severozápadní straně kostela dne 17. ledna 1920. I přes pokusy o záchranu jihozápadní části kopule se celkově zřítila brzy ráno 3. března 1929. Spolek pro záchranu Mariánské Týnice postupně opravoval ambity a provizorně zastřešil kostel. Teprve v roce 2005 byla znovu vznesena hlavní kopule chrámu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánská Týnice s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie je bývalé proboštství cisterciáckého kláštera v Plasích v Mariánském Týnci u Kralovic, dnes sloužící jako Muzeum a galerie severního Plzeňska. Od roku 1964 je chráněno jako kulturní památka a v roce 2018 bylo prohlášeno národní kulturní památkou České republiky.", "tgt_summary": "L'abbaye de Mariánská Týnice est une ancienne abbaye cistercienne située à Kralovice, en République tchèque. Elle a été construite à partir 1711 pendant quelque soixante-cinq ans. Elle se compose de plusieurs bâtiments dessinés par Jean-Blaise Santini. ", "id": 1539352} {"src_title": "Magma", "tgt_title": "Magma (géologie)", "src_document": [{"title": "Místo tvorby magmatu.", "content": "Magma se tvoří hlavně v zemském plášti tavením hornin. V závislosti od místa (subdukční zóna hlubokomořských příkopů nebo např. riftové údolí středooceánských pohoří) je jeho složení jiné. Tavení hornin je způsobené vlivem vysoké teploty a tlaku. Někdy se však magma může vytvářet i přídavkem fluid (nejčastěji vodních par) k velmi zahřátým horninám – častý jev v subdukčních zónách. To zapříčiní snížení teploty tavení a tím vznik magmatu. Případně se může tvořit i tavením okolních hornin vlivem už existujícího magmatu vystupujícího přes kůru, pokud je teplota tavení těchto hornin nižší než teplota vystupujícího magmatu. Po roztavení stoupá magma k povrchu, jeho hustota je nižší (stejná jako hustota okolí). Následek stoupání je vznik magmatických komor a následná vulkanická činnost.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti magmatu.", "content": "Teplota taveniny se pohybuje v rozmezí hodnot 590 °C až 1 400 °C a její krystalizační teplota souvisí s obsahem vodních par v tavenině. Pokud magma obsahuje vodu, jeho teplota dosahuje nižších hodnot. Bez obsahu vody se může jeho teplota pohybovat i okolo 1 500 °C (tzv. suché magma). Hustota magmatu závisí na obsahu vody a pohybuje se přibližně v rozmezí hodnot 2,2 až 2,8 g·cm. Viskozita je ovlivňována volatilními složkami, a to tak, že s vyšším obsahem klesá.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Magma všeobecně obsahuje prakticky všechny prvky periodické tabulky, ale jen některé z nich (křemík, hliník, železo, vápník, hořčík, draslík, sodík a titan) jsou obsažené vždy v množství nad 1 %. Hlavní složky jsou oxid křemičitý (SiO), alkalické kovy (Na, K, Ca, Mg) a Fe. Při parciálním tavení nejprve přecházejí do taveniny kompatibilní prvky (draslík, baryum, cesium, rubidium). Jako další přecházejí vápník, hliník, železo, hořčík, sodík. Ve vyšší, neroztavené části zůstávají nekompatibilní prvky (zirkonium, hafnium, titan, atd.). Takže stupeň parciálního tavení určuje relativní obohacení kompatibilními nebo nekompatibilními prvky, tím i výslednou horninu vzniklou ztuhnutím daného magmatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magma je termín označující směs roztavených hornin a plynů, která se nachází pod povrchem Země a dalších terestrických těles. Vyjma roztavených hornin může magma obsahovat i krystaly různých minerálů, rozpuštěné plyny či bublinky. Magma je hlubinný ekvivalent lávy; jakmile se magma dostane na povrch tělesa, používá se pro jeho označení termín láva. Magma, které vzniká v zemském plášti, se nazývá \"primární\"; \"sekundární\" (žulové) vzniká horotvornou činností. Primární magma je poněkud řidší a snadno proniká k zemskému povrchu, kde tuhne. Vznikají z něj výlevné horniny, např. čedič. Sekundární se většinou tvoří ve velkých hloubkách a tuhne pomalu pod povrchem Země. Vytváří velká tělesa (plutony), která prostupují staršími horninami. Podle místa utuhnutí magmatu se rozdělují vyvřelé horniny na \"hlubinné\", \"výlevné\" a \"žilné\". ", "tgt_summary": "Un magma est une roche entièrement ou partiellement fondue. Il comporte nécessairement une phase liquide, généralement composée de silicates et contenant des gaz dissous. Il comporte souvent aussi, en suspension dans le liquide, une phase gazeuse (des bulles) et une ou plusieurs phases solides (des cristaux), qui proviennent respectivement de l'exsolution partielle des gaz dissous et de la solidification partielle du liquide par décompression et refroidissement. ", "id": 2349430} {"src_title": "Chicago", "tgt_title": "Chicago", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1673 si dva francouzští cestovatelé Louis Jolliet a Jacques Marquette zřídili dočasnou základnu na močálovitém břehu Michiganského jezera. Místo bylo velmi nehostinné, ale i přesto tudy procházeli obchodníci a lovci kožešin. Roku 1770 si v bažině postavil srub Haiťan Jean-Baptiste Point du Sable a založil stálou obchodní stanici. Stanice měla obrovský význam, protože se hranice Spojených států posunovala směrem na západ a farmáři, kteří se usazovali na původně indiánském území, potřebovali své produkty dostat na východ. V roce 1803 zde americká armáda postavila pevnost Fort Dearborn. Později, 4. března 1837, bylo Chicago oficiálně založeno. Díky strategické poloze a rozšiřující se železnici se v polovině 19. století stalo z Chicaga průmyslové a obchodní centrum tehdejšího Středozápadu. Na počátku 20. století zde žila velká menšina českých přistěhovalců – v počtu asi 100 000 (dle odhadu Jaroslava Egona Salaby-Vojana z roku 1911 však ve skutečnosti až 152 960) – což tehdy z Chicaga dělalo město s třetí největší českou populací na světě (po Praze a Vídni). Jeden z nich, Antonín Čermák, byl v letech 1931-33 starostou města. Jiný imigrant, Srb Rod Blagojevich, dosáhl dokonce postu guvernéra Illinois. Na nábřeží Michiganského jezera byl 5. května 1918 slavnostně uvítán více než 200 000 příznivci při svém příjezdu do Ameriky, na jeho cestě \"kolem světa\", profesor Tomáš Garrigue Masaryk.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a ekonomika.", "content": "Chicago vyrostlo díky své strategické poloze. Veškeré zemědělské produkty ze Středozápadu a Velkých prérií se dovážejí právě do Chicaga na zpracování. Jsou zde velké mlýny a jatka. Kromě potravinářského průmyslu se v Chicagu daří hlavně výrobnímu průmyslu (tzn. průmysl strojírenský, hutnický, chemický a výroba spotřební elektroniky) a dále Hi-Tech průmyslu a průmyslu informačních technologií. Za posledních 5 let v Chicagu vzniklo nebo se sem přesunulo velké množství průmyslových firem a výroben (např. Společnost Boeing ze Seattlu). Chicago je i námořním přístavem, protože velké lodě sem mohou připlout vodní cestou svatého Vavřince až z Atlantiku, navíc je Chicago spojené i s Mississippi několika průplavy; tudy se lodě dostanou do New Orleans a do Mexického zálivu. Různými směry vede z Chicaga 27 železničních tratí, kterými vlaky dovážejí a vyvážejí uhlí, železnou rudu, ocel a chemické a potravinářské výrobky.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Lidé žijící v Chicagu jsou nazýváni Chicagoans. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 2 695 598 obyvatel. Podle sčítání z roku 2000 zde žilo 2 896 016 lidí, 1 061 928 domácností a 632 909 rodin žijících přímo v Chicagu. Tento počet tvoří asi jednu pětinu populace státu Illinois a 1 % populace Spojených států. Hustota osídlení byla 4 923 obyvatel na km2. Nejvíce obyvatel mělo Chicago v roce 1950 kdy mělo přes 3,6 milionu obyvatel. Od roku 1960 lidí ubývalo, až v posledních letech město zaznamenalo značný přírůstek. Chicago je tavicím kotlem velkého množství kultur a národností. Žije zde i velká menšina Čechů, Slováků a Poláků. Hlavní etnické skupiny jsou Irové, Němci, Italové, Poláci, Číňané a Mexičané. Chicago má velkou populaci Irských Američanů na jihu a jihozápadě města, i když se množství přestěhovalo na předměstí v polovině 20. století. Spoustu městských politiků vzešlo právě z této velké irské populace, včetně bývalého starosty Richarda M. Daleyho. V Chicagu žije největší polská populace mimo Varšavu, hlavní město Polska. Chicago se zároveň považuje za druhé největší srbské a lotyšské město na světě a zároveň jako třetí největší řecké město na světě. Město má i velkou arabskou (185 tisíc) a rumunskou (přes 100 tisíc) populaci. V Chicagu žije druhá největší populace mexických Američanů v USA, největší je v Los Angeles. Metropolitní oblast Chicaga je důležité centrum pro Indo-Američany a pro Jiho-Asiaty. Chicago má třetí největší jiho-asijskou populaci v USA, po New Yorku a San Franciscu. 21,7 % obyvatel se narodilo mimo USA (12,2 % v Latinské Americe; 5,0 % v Evropě a 3,9 % v Asii).", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 28,9 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Kriminalita je v Chicagu poměrně vysoká, avšak rok od roku se snižuje. Počet vražd v roce 2006 byl poloviční oproti roku 1990. Mezi největší problémy Chicaga patří přítomnost chudinských čtvrtí blízko centra města (Downtownu). Proto se v těchto čtvrtích strhávají staré budovy a staví se nové, určené pro střední třídu. Díky tomu se situace zlepšila zejména severozápadně od Downtownu, kde ještě před dvěma lety válčily drogové gangy. Nyní zde stojí nové rodinné domy a kriminalita se výrazně snížila. Většina chudých lidí odešla na jih Chicaga, kde je situace tradičně špatná. Ve středu 18.1.2012 měli zdejší policisté konečně důvod k oslavě-asi po roce zde nebyl 24 hodin nikdo zabit. Počet vražd v Chicagu v jednotlivých letech:", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Novým starostou Chicaga je od 16. května 2011 Rahm Israel Emanuel, přičemž jeho předchůdce, Richard Michael Daley, zastával tento post od roku 1989, tedy celých 22 let. Oba jsou členy Demokratické strany. Daley je synem bývalého starosty Richarda J. Daleyho, jeho mladší bratr William Daley byl ve vládě prezidenta Billa Clintona ministrem obchodu. Rodina Daleyových je irského původu a patří mezi nejvlivnější politické klany v Americe. Podobně jako Kennedyové se i Daleyové v politice angažují za Demokratickou stranu. Chicago si za starosty tradičně volí demokraty, ti ovládají město nepřetržitě již více než osmdesát let. Samotný bývalý starosta Daley patří mezi liberální politiky, podporující práva žen na potrat a práva homosexuálů. Daley ovšem tvrdě postupuje proti kriminalitě a výrazně se angažuje v ekologické politice. V prestižní anketě časopisů Time a USA Today byl Daley zvolen nejlepším starostou Chicaga vůbec a jedním z pěti nejlepších starostů v celých Spojených státech. Ve volbách v roce 2003 se Daley utkal se dvěma nezávislými soupeři a jedním republikánem. V kampani, která proběhla v období výrazného snížení kriminality a prvního populačního přírůstku v Chicagu od roku 1950, byl Daley ve výhodné pozici a komentátoři jej prohlašovali za jistého vítěze. Ve volbách pak Richard Daley získal mimořádných 78 procent všech hlasů, které byly odevzdány.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Chicago jedno z největších center vyššího vzdělání na světě. Nachází se zde přes 600 veřejných škol, včetně nejlepších univerzit ve Spojených státech; např. Chicagské univerzity, Severozápadní univerzity, DePaul University nebo Loyola University.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části a čtvrtě.", "content": "Chicago se dělí na 4 hlavní regiony: North Side, South Side, Southwest Side a West Side. Centrum města (Downtown) leží mezi North Side a South Side. Obsahuje městské části Loop, Near North Side a Near South Side. Většina mrakodrapů se nachází ve čtvrti The Loop.", "section_level": 1}, {"title": "The Loop.", "content": "Komerční a kulturní centrum města a downtownu; nachází se zde nejvyšší budovy Chicaga. Loop leží mezi Near North Side a Near South Side. Vedou sem všechny linky nadzemní dráhy, které se zde sbíhají v jednom velikém nadzemním okruhu (od toho pochází název Loop).", "section_level": 2}, {"title": "North Side.", "content": "North Side je nejbohatší částí Chicaga. Nachází se severně od řeky Chicago a zčásti (Near North) zasahuje i do downtownu. Etnicky je to hlavní „tavicí kotel“ v Chicagu. Žije tu mnoho německých, švédských a polských imigrantů, díky čemuž se zde nachází různorodé oblasti. Oblast kolem Devon Avenue je domovem imigrantů z Blízkého Východu a z Jižní Asie. Charakterizuje to množství typických restaurací a obchodů. Nejvíce populární oblasti jsou Lincoln Park a Lakeview. River North, oblast severně od řeky Chicago a od centra města, podstoupila rapidní přeměnu z bývalého, spíše opuštěného a skladištního okrsku, na komerční, obytnou a zábavní zónu, zastavěnou množstvím moderních mrakodrapů.", "section_level": 2}, {"title": "South Side.", "content": "V letech 1860–1940 byla South Side domovem mnoha evropských etnik, hlavně Irů. Po roce 1945 se většina Evropanů přestěhovala na předměstí. Na jejich místo přišli Afroameričané z jihu a Portoričané. Nedávno přišlo i velké množství Hispánců, hlavně Mexičanů. Velké průmyslové komplexy a továrny byly většinou zavřeny, včetně známých jatek, které v roce 1920 zaměstnávaly přes 50 tisíc lidí. Mnoho oblastí je však obydleno i střední třídou a tyto oblasti prosperují. Například z Chinatownu se stalo místo východoasijské kultury. Vyrostlo zde množství obchodů a restaurací. Hyde Park je domovem prestižní University of Chicago. V částech jako Woodlawn, Bronzeville, Bridgeport a McKinley Park lze vidět zlepšení situace. Pokračuje demolice starých polorozpadlých budov, které jsou nahrazovány novými. Tím pádem zde vzniká lepší prostředí předměstského typu. V South Side se nachází i jedna z nejstarších částí Chicaga, Pullman.", "section_level": 2}, {"title": "Southwest Side.", "content": "Na jihozápadě Chicaga se nachází převážně obytné oblasti. Žije zde spousta irských Američanů (směrem na východ však přibývá černošského obyvatelstva). V oblasti probíhá velká slavnost na Den Sv. Patrika. V jihozápadní části se nachází letiště Midway International Airport.", "section_level": 2}, {"title": "West Side.", "content": "Této oblasti se velmi dařilo kolem roku 1990. V oblasti se nachází tři velké parky: Douglas Park, Garfield Park a Humboldt Park. Západ Chicaga je zároveň domovem velké části hispánského obyvatelstva ve městě. V regionu West Side se nachází i čtvrť založená českými imigranty – Pilsen (v překladu Plzeň).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Chicago je důležitým dopravním uzlem ve Spojených státech. Je to jediné město v Severní Americe, kterým prochází všech šest železničních drah I. třídy. Z nádraží Chicago Union Station vyjíždí dálkové spoje do New Yorku, Seattlu, New Orleansu, Los Angeles a do Washingtonu D.C.. Zároveň kratší spoje po celém Illinois a směrem k městu Milwaukee ve Wisconsinu. Železniční dopravu většinou obstarává společnost Amtrak. Podzemní nádraží Millennium Station v centru má na starost hlavně příměstské spoje, např. South Shore Line, což je železnice vedoucí ze South Bendu v Indianě, přes Michigan City a Gary až do Chicaga. Příměstské vlaky obstarávají hlavně společnosti Metra a NICTD (South Shore Line).", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Co se týče silniční dopravy, Chicagem vede spousta několikaproudových silnic a bulvárů, díky jejich šířce vznikají v centru města dopravní zácpy jen málokdy. Hlavní tepnou je Michigan Avenue, která začíná severně od centra u Lincoln Parku, vede na jih kolem mrakodrapu 875 North Michigan Avenue, dále přes řeku Chicago, a kolem parků Millenium a Grant vede dále na jih. Další důležitá tepna, tentokrát dálnice, je Lake Shore Drive, která vede podél Michiganského jezera. Chicago protíná 7 mezistátních dálnic. Většinou nesou jména známých politiků (jako například dálnice I-90 \"The Kennedy Expressway\").", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Veřejnou dopravu v Chicagu a v přilehlých předměstích zajišťuje Chicago Transit Authority (CTA). Ve městě je rozlehlá síť autobusů a systém podzemní/nadzemní dráhy, zvaný „El“ (z anglického elevated – nadzemní). Jedná se v podstatě o soupravu metra, která chvíli jede pod zemí (pak se tomu říká metro – subway) a chvíli nad zemí (to je pak „nadzemka“). Podzemní je však chicagské metro pouze ze 13%, zbytek je nadzemní. V letech 1858 – 1958 mělo město tramvajovou síť (na svém vrcholu roku 1947 byla 3. nejdelší v historii) a od 17. dubna 1930 do 25. května 1973 trolejbusový systém.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Chicago má i skvělé letecké spojení, v okolí se nachází 11 vzdušných přístavů – letiště O'Hare je třetí největší na světě (po Atlantě a Pekingu).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V Chicagu vznikla kapela Smashing Pumpkins a muzikálové uskupení Team StarKid.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chicago (v češtině tradičně vyslovováno [šikágo] nebo [čikágo], anglicky ) je město ve Spojených státech amerických. Nachází se ve státě Illinois při pobřeží Michiganského jezera. S počtem obyvatel 2,7 milionu je třetím nejlidnatějším městem v USA (po New Yorku a Los Angeles); metropolitní oblast Chicaga má takřka 10 milionů obyvatel. ", "tgt_summary": "Chicago (en anglais ou localement ) est la troisième ville des États-Unis par sa population et est située dans le Nord-Est de l'État de l'Illinois. C'est la plus grande ville de la région du Midwest, dont elle forme le principal centre économique et culturel. Chicago se trouve sur la rive sud-ouest du lac Michigan, un des cinq Grands Lacs d'Amérique du Nord. Les rivières Chicago et Calumet traversent la ville. ", "id": 2076923} {"src_title": "Úvaly", "tgt_title": "Úvaly", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Vzhledem k pravidelnému uspořádání staré zástavby obce a k dochovaným písemným zmínkám je možné datovat založení Úval nejdále do poloviny 13. století. Úvaly vznikly u brodu přes říčku Výmolu podél důležité obchodní stezky, později nazývané Trstenická stezka. Do období kolem roku 1300 je datována první zmínka o Úvalech ve formulářových listech v kontextu obchodů pražských měšťanů. Podle soudobých analogií a doby působení měšťanů v jednotlivých funkcích lze datovat zlistinění kupní smlouvy do rozmezí let 1296–1297. Další zmínky od poloviny 14. století jsou známy z Konfirmačních a Erekčních knih Pražského arcibiskupství, kde se dozvídáme, že v Úvalech stál filiální kostel pod farou v Horkách. Můžeme dále předpokládat, že v druhé polovině 14. století koupili Úvaly Olbramovicové sídlící v nedalekém Škvorci, nechali povýšit ves na městys a v blízkosti založili poplužní dvůr Hostín. Avšak je předmětem úvah, zda nebyl Hostín původním sídlem pánů z Pardubic a dále není jista funkce hrádku u Úval, po kterém dnes zůstaly jen zářezy v terénu. V 15. století se již písemné zmínky množí. V roce 1413 se píše Jan Papák z Úvalu, snad krátkodobý majitel, jelikož se v Úvalech nevyskytovala tvrz. Z roku 1415 máme první zmínku o Úvalech jako o městečku s rychtářem Ottlinem řečeným Hublerem „Ottlinus dictus Hubler iudex opidi in Uwal“. Roku 1426 prodává polovici městečka Úval Alžběta, vdova po Ohnišťkovi ze Škvorce, Bervíkovi z Malešic. Blíže můžeme Úvaly charakterizovat až ze zprávy z roku 1462, kdy prodává Mikuláš ze Škvorce svůj díl městečka Čeňkovi z Klinštejna. V Úvalech se nacházely kmetcí dvory (usedlosti poddaných) a rybníky. Obyvatelé měli robotní povinnosti. Roku 1473 odevzdává Markéta, vdova po Janu ze Stežova, svou část městečka svým čtyřem synům. Roku 1481 postavil Jindřich ze Stežova most přes Výmolu v místech brodu a roku 1481 si nechal královským majestátem od Vladislava II. potvrdit právo vybírat mýto.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Na počátku 16. století získávají část Úval se clem na mostu a podacím kostelním páni ze Vchynic. Úvaly se natrvalo staly součástí škvoreckého panství 5. srpna 1560, kdy majetek okolo dvora Hostín kupuje Albrecht Smiřický ze Smiřic a na Náchodě od bratrů Václava, Bohuslava a Jiříka Vchynských Dlasků ze Vchynic. Albrecht Smiřický získává v Úvalech domy, krčmy, kmetcí dvory, právo vybírat clo na mostě a kostelní podací. Od té doby jsou až do doby rekatolizace v druhé polovině 17. století obyvatelé Úval jistě evangelického vyznání, a to především utrakvistického. Úvalští jsou povinni robotou svému pánu trháním konopí, stříháním ovcí a účastí na lovu, když se jim rozkáže. Panství se rozkvétá adekvátně vzrůstu majetku Smiřických. Jsou zakládány rybníky a mlýny. Na jaře roku 1615 se obnovuje chod, kdysi pustého, poplužního dvora Hodov. Rokem 1618 však začíná ničivá třicetiletá válka a konec obrovského dominia Smiřických se kvapem blíží. Sám Albrecht Jan Smiřický byl jedním z iniciátorů povstání stavů dne 23. května 1618, kdy proběhla známá pražská defenestrace. Úvaly stojí na obchodní stezce, proto není nouze na návštěvu ziskuchtivých armád. Městečko proto prožívá, podobně jako celé panství, hluboký úpadek. Po Smiřických získává panství na základě dědického nároku vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který jednoduše nabytý majetek prodává roku 1622 Karlu z Lichtenštejna. Po třicetileté válce se ale bývalá panství Smiřických uznávají za konfiskáty a tak jsou Úvaly na krátkou dobu součástí královského statku. Syn Karla Lichtenštejna Karel Eusebius je v zájmu udržení majetku nucen za škvorecké panství znovu zaplatit. Od té doby už jsou Úvaly nepřetržitě součástí dominia Lichtenštejnů až do reformy v roce 1848. Roku 1654 se sepisuje Berní rula. Ze záznamů víme, že v Úvalech mají svého hospodáře pouze tři usedlosti. Ihned po konci války však začíná obnova. Je založen horní a významnější dolní panský hostinec. Obnoven je chod mlýnů a dalších hospodářství v režii panství. Clo vybírá již od třicetileté války Žid. Současně přichází i nekompromisní rekatolizace. Od roku 1706 lze nepřetržitě sledovat držení usedlostí a posloupnost rychtářů v Úvalech, z tohoto roku se zachovaly tzv. Purkrechtní registra. V těchto létech je již v Úvalech 7 gruntů, 7 chalup, mlýn, krčma, výsadní hospoda, dva panské hostince, dva masné krámy, obecní pastouška a svému řemeslu se věnuje jeden kovář a kolář. Kostel se dočká přestavby do dnešní podoby na začátku 20. let. Zástavba se soustřeďuje podél náměstí, kde se pravidelně konají trhy. Roku 1754 je v panském dolejším hostinci založena poštovní stanice, která se však postupem času stěhovala na jiná místa. V roce 1774 je první zmínka o místní škole, tehdy jednotřídní.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Úvaly se postupně díky vlivu důležité silnice a po zrušení poddanství rozvíjí. V dubnu roku 1838 vypukl v Úvalech požár, v němž shořela severozápadní část náměstí. Při rekonstrukci se zúžením náměstí určuje jeho dnešní nesouměrná dispozice. V srpnu roku 1845 přichází velký mezník Úval, projíždí první vlak na nově zbudované železniční trati Praha – Olomouc. V příštích desetiletích se stává železnice důležitým faktorem pro růst městečka tím, že dává podmínky k vzniku průmyslu různých odvětví. O tři roky později se panství transformují na velkostatky a končí robotní povinnosti. V roce 1852 získává městečko samosprávu a prvním starostou se stává Václav Hladík, dřívější rychtář. Především od sedmdesátých let 19. století se ustavují spolky, které pozitivně ovlivňují život v obci. V roce 1921 je nařízeno bez výhrad užívání názvu Úvaly, předtím se jméno objevovalo v několika verzích, nejčastěji něm. Auwal a čes. Ouval, Ouvaly, Úval. Obě světové války přežívá městečko bez větší újmy. V 50. letech se kvůli růstu dopravy odklání vedení státní silnice za zástavbu. Od 1. ledna 1969 jsou Úvaly městem. V roce 2005 počet obyvatel překračuje opět po 40 letech hranici 5 tis. a kvůli své poloze blízko Prahy dále roste počet obyvatel a zejména zastavěná plocha. V říjnu 2014 vzniká v Českém Brodě sportovní tým Úvalský draci, který ovšem s Úvaly moc společného nemá. Název je ovšem odvozen opravdu od tohoto města.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Úvaly \"(přísl. Hodov, Hostín, 4347 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody (výběr): 2 lékaři, zvěrolékař, 4 autodopravci, biograf Lido-Bio, cihelna, 2 cukráři, 2 drogerie, drůbežnické družstvo, drůbežárna, fotoateliér, 4 galanterie, hodinář, hospodářské družstvo, 8 hostinců, 3 hotely (U českého lva, Smetana, U nádraží), hudební škola, 6 kapelníků, knihař, konsum Včela, železniční nákupní družstvo, továrna na kosmetické přípravky Cleo, výroba kovového zboží, lékárna, továrna na margarin Vega, 3 mlýny, obchod s obuví Baťa, továrna na výrobu olejů a tuků Petrolea, 2 pily, spořitelna, záložna občanská, živnostenská záložna, okresní záložna, 2 stavební družstva, 2 stavitelé, strojírna, 2 velkostatky, vulkanizační závod, 3 zahradnictví, zubní ateliér.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a přírodní zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městečko leží vně východního okraje hlavního města Prahy ve Středočeském kraji ve střední části okresu Praha-východ. V minulosti bylo součástí několika okresů (Kouřimský, Českobrodský), avšak vždy leželo na samém okraji zmiňovaných správních jednotek. Z geomorfologického hlediska patří Úvaly do severovýchodního okraje Pražské plošiny. Nejstarší část Úval se nachází v úvalu, který vytvořil potok Výmola, jinak je okolí poměrně kopcovité. Na pravém břehu Výmoly se nachází vrch Vinice (298 m n. m.), který tak představuje nejvyšší místo v katastrálním území města. Naproti němu se pozvolna zvedá Úvalský vrch, tzv. Úvalák, který svého vrcholu dosahuje poblíž 2. mateřské školky (287 m n. m).", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Městem protéká potok Výmola, do kterého zde vtéká Přišimaský a Škvorecký potok. Na území města je také několik rybníků: Lhoták (Dolní Úvalský), Horní Úvalský, Fabrák, Mlýnský rybník, bývalý Hodovský rybník a Kalák.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Město je plně zapojeno do systému Pražské integrované dopravy. Do města zajíždějí linky PID 391 (Úvaly - Praha-Klánovice), 423 (Úvaly - Doubravčice), 482 (Úvaly - Nehvizdy), 484 (Úvaly - Tuklaty - Úvaly) a 655 (Úvaly - Brandýs nad Labem-Stará Boleslav). Hlavním přestupním bodem je zastávka „Úvaly, Žel.st.“, kde všechny autobusové spoje končí/začínají.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Železniční stanici Úvaly obsluhují vlaky linek S1 (Praha Masarykovo n. – Úvaly – Český Brod – Kolín) a S7 (Beroun – Řevnice – Praha hl. n. – Úvaly – Český Brod) v rámci pražského systému Esko. Železniční stanici Úvaly obsluhuje velké množství osobních vlaků. Ostatní vlaky zde projíždějí. Má 3 nástupiště a 5 kolejí. V letech 2011 - 2016 byla konečnou stanicí linky S7.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční nehoda.", "content": "9. července 1984 se ve stanici stala tragická železniční nehoda. Došlo k vykolejení pěti vozů rychlíku jedoucího do Prahy a následnému sražení a usmrcení dvou lidí, kteří čekali na nástupišti.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet přihlášených obyvatel k 19. listopadu 2007: Vývoj počtu obyvatel a domů v Úvalech: Screaming Rats - undergroundová skupina,která hraje tzv. dark punk", "section_level": 2}], "src_summary": "Úvaly (německy \"Auwal)\" jsou město ve střední části okresu Praha-východ. Rozkládají se 20 kilometrů východně od centra Prahy, 9 km západně od Českého Brodu a 13 km jižně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žije zde obyvatel. První písemná zmínka o obci se objevuje krátce před rokem 1300.", "tgt_summary": "Úvaly est une ville du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2276535} {"src_title": "Shadowrun", "tgt_title": "Shadowrun", "src_document": [{"title": "Herní svět.", "content": "Hráčské postavy jsou \"stínoví běžci\" (\"shadowrunneři\"), obvykle si je najímají korporace nebo bohatší lidé, aby pro ně pracovali na hranici (či za hranicí) zákona.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Nejvýznamnější novinkou je kyberware neboli implantáty řízené počítačem, avšak podřízené nervovému systému. Na klinikách jsou schopni operací od náhrady končetiny přes umělou paměť v mozku až po reflexní vlákna, která urychlují lidské reakce. Jelikož jsou tyto zákroky do organismu zvláště agresivní, každý implantát snižuje \"esenci\" (jiným slovem auru - která je důležitá především pro mágy, ti proto kyberware zpravidla nemají), která je pevně určena pro každou postavu a pokud esence klesne na nulu, postava okamžitě umírá. Krom výše vyjmenovaných lze v různých sourceboocích nalézt též půlčíka a ve třetí edici „companion“ se vyskytují zvláštní varianty běžných ras:", "section_level": 2}, {"title": "Rasy - metalidé.", "content": "kyklop (troll), kobokuru (trpaslík), fomori (troll), menehume (trpaslík), hobgoblin (ork), obr (severská varianta trolla), gnóm (trpaslík), Oni (ork), wakyambi (elf), Ogr (ork), minotaur (troll), satyr (ork), noční elf (elf), dryáda (elf, vyskytují se pouze ženy).", "section_level": 2}, {"title": "Základní herní principy.", "content": "Pravidla se postupem let měnila, ale 2. edice, která byla v ČR v provozu nejdéle měla následující herní principy. Priorita A znamená největší odbornost, naopak E nejnižší. Podle toho v čem má postava vynikat jsou jí přiřazeny priority.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá edice pravidel.", "content": "Vyšla v oficiálním českém překladu. Herní mechanizmy jsou popsány výše.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí edice pravidel.", "content": "Došlo zde k několika drobným úpravám, především v prioritách za rasu a cenám jednotlivého vybavení. Dalším faktorem je rozdělení dovedností na podskupiny (např. již není \"boj se zbraní\", ale jsou sečné, drtivé a tyčovité zbraně). Také se zde pozměňuje vylepšování charakteristik pomocí karmy, což vede k větší variabilitě. K tomuto faktu také přispívá množství sourcebooků (rozšíření pravidel). Český překlad je pouze domácky vyrobený a zahrnuje jen základní pravidla.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá edice pravidel.", "content": "V nejnovější edici pravidel došlo k několika velkým změnám. Již není tvoření postav podle priorit, ale podle bodového systému, kdy se Tvorba postavy stává ze 400 bodů, které je možné libovolně rozdělit. Tato změna vede k větší variabilitě postav. Odpadají zde rezervy, které jsou nahrazeny atributem, který se pevně váže k dovednosti (například reakce+řízení pozemních dopravních prostředků). Největší změnou je, že se nezvyšuje CČ, ale snižuje se počet kostek, kterými se hází a CČ je konstantně 5. Vzrostla také hrozba Fatálního neúspěchu, který nyní nastává, pokud v testu padne více než polovina 1. Český překlad je pouze domácky vyrobený a zahrnuje jen základní pravidla.", "section_level": 2}, {"title": "Videohry.", "content": "Svět Shadowrunu byl využit ve videoherním průmyslu. V roce 2013 vydalo studio Harebrained Schemes tahové taktické RPG Shadowrun Returns, které pak následovaly (2014) a (2015).", "section_level": 1}], "src_summary": "Shadowrun (v překladu \"stínový běh\") je stolní RPG od FASA corporation odehrávající se v roce 2053. První edice vyšla v roce 1989 a nejnovější je pátá.", "tgt_summary": "Shadowrun est un jeu de rôle américain, originellement édité par FASA Corporation (fin 1989). À la fermeture de FASA en 2000, les droits de Shadowrun furent revendus à Wizkids LLC, qui confia la suite de l'édition du jeu de rôle papier à FanPro LLC, société américaine créée pour l'occasion par FanPro (l'éditeur et traducteur de Shadowrun en Allemagne, pays où le jeu est très populaire) en se basant sur l'équipe actuelle d'auteurs.", "id": 1170132} {"src_title": "Taroky", "tgt_title": "Tarot", "src_document": [{"title": "Základní pojmy a karty.", "content": "V typickém balíčku čítajícím padesátčtyři listů nalezneme čtyři barvy (kříže, piky, káry a srdce) a taroky. Ve všech barvách jsou tyto figury, od nejsilnější k nejslabší: král (honer), dáma, kaval (jezdec) a kluk. V černých barvách jsou karty hodnot (od nejslabší): 7, 8, 9, 10, v červených barvách jsou karty hodnot (od nejslabší): 4, 3, 2 a eso. Figury přebíjejí ostatní karty v dané barvě. Taroky číslo I až XXI a škýz jsou vždy nejsilnější karty ve hře. V některých pravidlech se neuplatňuje placení do žida, hráči se ve Varšavě vyplácí mezi sebou. Pokud se na žida hraje, pak se do něj přispívá při prohrané Varšavě a rozebírá si při uhrané druhé povinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla hry.", "content": "V pravidlech jsou významné rozdíly mezi regiony i skupinami, proto je vhodné před začátkem hraní si tato ujasnit. Rozdíly jsou například ve vyúčtování (hodnotě her), v povinnosti hlásit prozrazující hlášky (v některých pravidlech se nehlásí barvičky), ale například i v tom, zda se některé povinnosti vůbec hrají. Níže uvedené informace platí pro jednu z nejčastěji hraných verzí v Česku \"Volání devatenáctky\". Existují i další verze jako volání dvacítky, volání krále, taroky ve třech hráčích, štramandl a další. Cílem hry je získat co nejvíce bodů. Pětibodové karty jsou škýz, mond, pagát a králové. Čtyřbodové jsou dámy, tříbodoví kavalové, dvoubodoví kluci. Ostatní karty jsou hodnoceny jedním bodem. Dále se do závěrečného vyúčtování započítavají hlášky. Před rozdáním se balíček karet snímá. Rozdává se proti směru hodinových ručiček, nejčastěji se začíná 6 kartami do talonu a potom dvakrát dokola každému hráči po šesti listech. Existují ale i jiné způsoby jak rozdávat. Po rozdání následuje dražba a hlášení. V tarokách se musí \"barvit\" (hrát stejnou barvou, jaká byla nesena) a nemusí se \"přebíjet\" (hrát vyšší hodnotu). Pokud hráč nemá příslušnou barvu, musí hrát tarokem. Nemá-li tarok, může hrát libovolnou kartou podle svého uvážení. První kartu do nového zdvihu vynáší vždy ten, kdo bral předchozí. Na každou vydraženou hru je možno dát flek, i opakovaně. Každé flekování zdvojnásobuje postupně hodnotu bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy her.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První povinnost (základní povinnost).", "content": "Na této povinnosti začíná každá hra. V případě, že žádný z hráčů nelicituje vyšší hru, tak forhont určí s kterým tarokem hraje. Začíná se od devatenáctky, pokud tento tarok má aktér na ruce, volí osmnáctku a tak dále až po šestnáct. Z talónu bere aktér 4 karty, dva další hráči v pořadí po kartě a stejný počet karet, jaký hráč bral, následně odhodí. Pokud forhont neřekne, s kterým tarokem hraje, hraje automaticky s devatenáctkou, i když ji má případně v ruce.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá povinnost.", "content": "Druhá povinnost se podobá první, předák také hlásí s kterým tarokem hraje (počínaje od devatenáctky) a rozebírá se talon v počtech 4+1+1 karet, stejný počet karet se odhazuje. Rozdíl je ten, že vydražitel se zavazuje pro získání posledního zdvihu pagátem (tarok číslo I).", "section_level": 3}, {"title": "Třetí povinnost (preferance, preferans, trojka).", "content": "V této povinnosti aktér hraje sám proti ostatním hráčům. Aktér si bere první, druhou nebo znovu první trojici karet z talónu. Podle toho, kterou trojici zvolil rozlišujeme tři „stupně“ třetí povinnosti. Karty z talonu, které nezvolil propadají protihráčům. Aktér shazuje tři karty, tyto se mu připočítávají do konečného skóre.", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtá povinnost (sólo).", "content": "Aktér hraje sám proti ostatním třem hráčům, aniž by si bral karty z talonu. Talon se započítává do skóre protihráčům.", "section_level": 3}, {"title": "Varšava (žebrák).", "content": "Varšava je odlišná od výše zmíněných povinností. Musí se přebíjet a neplatí žádné hlášky. Pagát musí jít z ruky hráče jako poslední tarok. Mond se nesmí \"namazat\" (přihodit k) na škýze. V prvních šesti zdvizích se přihazuje vrchní karta z talonu.", "section_level": 3}, {"title": "Hlášky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zavazující hlášení.", "content": "Dále může hráč hlásit pagáta či valáta. Při hlášeném pagátu se hráč zavazuje, že on nebo jeho spoluhráč přebije poslední zdvih ve hře pagátem, shodně jako při druhé povinnosti. Při zahlášeném valátu se hráč zavazuje uhrát všechny zdvihy ve hře. Jako tichého pagáta či valáta označujeme stav, kdy hráč uhraje pagáta či valáta bez ohlášení. Tiché hlášky jsou ve výsledném vyúčtování oceněny nižší sazbou.", "section_level": 3}, {"title": "Galerie.", "content": "\"Na Moravě a v Čechách nejčastěji hraný balíček karet od firmy Piatnik.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Taroky jsou zdvihová karetní hra pro čtyři hráče. Hra se hraje se speciálním balíčkem tarokových karet. Taroky jsou v Česku oblíbené spíše na Moravě, v Čechách je populárnější mariáš. Některé herní prvky převzal z taroků licitovaný mariáš. ", "tgt_summary": "Le tarot est le nom de plusieurs jeux de cartes et de plusieurs ensembles de cartes à jouer, généralement au nombre de 78. Le premier jeu de tarot a été créé au en Europe. Les différents jeux de tarot permettent de jouer à de multiples jeux tels le italien ou le tarot français. À partir de la fin du, le tarot possède également un usage occulte et mystique.", "id": 970891} {"src_title": "Titanic (film, 1997)", "tgt_title": "Titanic (film, 1997)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj fiktivního příběhu se odehrává ve dvou časových obdobích: V roce 1996 hledač pokladů Brock Lovett hledá ve vraku Titanicu známý šperk Srdce oceánu. V trezoru Caledona Hockleyho speciální průzkumná ponorka nalezne kresbu nahé mladé ženy. Zpráva o nálezu je posléze zveřejněna v televizi, kde ji vidí stoletá Rose Calvertová. Se svojí vnučkou navštíví Lovetta a řekne mu, že ona je žena na obrázku. Rose později vypráví příběh lásky, kterou prožila na Titanicu roku 1912. Tehdy bylo Rose sedmnáct let a byla zasnoubená s bohatým, ale nesympatickým Calem Hockleyem (\"Billy Zane\"). Její matka to tak chtěla a protože jejich rodina chudla a matka nebyla ochotna nic dělat, neměla na výběr. Rose měla na lodi pronajato jedno z nejluxusnějších apartmá, ale ve společnosti, ve které se pohybovala, cítila prázdnotu a nepochopení a chtěla spáchat sebevraždu skokem z lodi. Když ale poznala chudého mladíka a malíře Jacka Dawsona (\"Leonardo DiCaprio\"), který vyhrál lístek do 3. třídy v pokeru, rozmyslela si to. Jack jí pomohl překonat duševní strádání a i přes nesouhlas společnosti si ji získal svým humorem a svobodomyslným smýšlením. Oba prožívali nádherné chvíle lásky a romantiky a Jack také namaloval Rosin obrázek (nalezený na začátku filmu) a to až do chvíle, kdy Titanic narazil v Atlantském oceánu do plovoucího ledovce. Pak na lodi vypukl zmatek, každý se chtěl zachránit, a mnohdy se ukázalo, že ti, již nebyli příliš oblíbení, jsou hrdinové a naopak. Jako ohromný zbabělec se ukáže Rosin snoubenec a dokonce na Jacka i přesto, že se loď potápí, hodí loupež Srdce oceánu – drahokamu, který Rose daroval a dá ho v podpalubí zavřít. Zde by býval Jack zemřel, ale statečná Rose ho zachrání a dokonce odmítne nastoupit do záchranného člunu bez něj. Spolu se jim, díky Jackově pohotovosti, podaří přežít samotné potopení lodi, další riziko je ale ledová voda, kde je několik hodin nemožné přežít. I tehdy Jack Rose zachrání tím, že ji vysadí na plovoucí kus dřeva, sám však umrzá. Předtím mu ale Rose na jeho přání slíbí, že bude šťastná a bude žít dál a pak Jack zmizí v hlubině. Rose je s pár dalšími po několika hodinách zachráněna jako jedna z posledních a začne žít zcela nový život pod jiným jménem. Všichni jsou jejím příběhem dojati a výzkumná loď odjíždí. Uprostřed noci, Rose na zádi Lovettovy lodi hází Srdce oceánu, které měla až do této chvíle u sebe, do moře. Pak ulehá do přidělené kajuty a z fotek na polici je vidět, že svůj slib Jacku Dawsonovi splnila – žila dál a byla šťastná. Film tak okem fiktivního příběhu zobrazuje potopení lodě Titanic patřící White Star Line ve vodách severního Atlantiku v noci ze 14. na 15. dubna 1912.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle původní představy režiséra Jamese Camerona měl hvězdný pár ztvárnit úplně někdo jiný. Jacka Dawsona měl původně zahrát Matthew McConaughey nebo Chris O'Donnell. Až potom si uvědomil, že oba herci jsou na danou roli příliš staří, a úlohu svobodomyslného mladíka udělil Leonardu DiCapriovi. Kate Winslet se do své úlohy již na první pohled neuvěřitelně vžila a pro získání role udělala vše. Porazila tak své rivalky Gwyneth Paltrow i Claire Danes. Film z obou herců vytvořil hvězdy. Pro natočení filmu nechal Cameron postavit téměř stejnou kopii lodě. Každému detailu věnoval maximální pozornost. Dal postavit i obrovskou nádrž, ve které ji nechal potopit.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Film je podbarvený filmovou hudbou Jamese Hornera, který za ni získal Oscara. James Horner je autorem soundtracku \"Back to Titanic\". Známá je např. skladba Céline Dion \"My Heart Will Go On\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Titanic je americký film, který v roce 1997 natočil režisér James Cameron. Získal řadu ocenění, včetně rekordních 11 Oscarů, které zahrnuly i Cenu Akademie za nejlepší film roku. Snímek zpracovává katastrofu zaoceánské lodi \"Titanic\" z roku 1912. Patří mezi nejnákladnější filmy v historii světové kinematografie a s celkovými celosvětovými tržbami ve výši 2,2 miliardy dolarů drží zároveň pozici třetího kasovně nejúspěšnějšího filmu všech dob. ", "tgt_summary": "Titanic est un film catastrophe épique américain écrit, produit et réalisé par James Cameron, sorti en 1997. Intégrant à la fois des aspects historiques et fictionnels, le film est basé sur le récit du naufrage du RMS \"Titanic\" et met en vedette Leonardo DiCaprio et Kate Winslet. ", "id": 2460524} {"src_title": "Eleutherus", "tgt_title": "Éleuthère (pape)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle historika Hegesippa, který v jeho době žil v Římě, ještě než se stal papežem, byl Eleutherus požádán britským (keltským) králem Luciem, aby jej osobně pokřtil. Podle jiné kroniky vyslal už jako papež do Británie mnichy Fugazia a Damiana, aby Lucia pokřtili. Podle všeho to však není pravda a jako nejpravděpodobnější se zdá, že pokřtěn měl být asyrský král Abgar IX. z Edessy (dnešní Urfa), který měl také přízvisko Lucius. Za pontifikátu papeže Eletheura byl řešen postoj církve k montanismu. Montanismus bylo hnutí, která vzniklo ve Frýgii v Malé Asii (odtud označení katafrygove) za Eleutherova předchůdce Sotera a jeho šiřitelem byl konvertita (čerstvě obrácený pohan) Montanus. On a jeho následovníci tvrdili, že k nim přímo promlouvá Duch Svatý (sami se označovali za ty, kdo šíří Nové proroctví). Prosluli náboženskými extázemi, při nichž pronášeli proroctví, přísnými posty, touhou zakončit život mučednickou smrtí. V jejich společenství hrály velkou roli ženy prorokyně. Tertullián, tehdejší církevní historik, který se sám později k montanismu přidal, naznačuje, že papež zpočátku montanistické myšlenky přijal, ale později je se vší autoritou církve odmítl. Tím byl uskutečněn důležitý krok ve vývoji církve k centralismu. Bylo dáno jasně najevo, že v budoucnosti bude mít (západní) církev jasně definovanou hierarchickou strukturu, v čele s papežem jako arbiterem v etických a naukových otázkách. Eleutherius patrně také s definitivní platností zavrhl v křesťanských domácnostech židovské zvyky čistých a nečistých pokrmů. Eleutherius byl papežem více 15 let. Během té doby došlo k pronásledování křesťanů v galských městech Lyonu a Vienne (nejspíše roku 177). Pronásledování křesťanů za vlády císaře Marka Aurelia Commoda až na ojedinělé případy (svatý Apollonius) nenabývalo žádných masových forem. V Martyrologii Ada ve Vienne z roku 858 se o Eleutheriovi mluví jako o mučedníkovi, ale pravděpodobnější je, že zemřel přirozenou smrtí. Papež je uctíván jako světec a jeho svátek je 26. května.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Eleutherus byl 13. papežem katolické církve. Jeho pontifikát se datuje do let 174/175 – 185/193. Eleutherus byl původem Řek. Podle kroniky papežů Liber Pontificalis, která ovšem pochází až ze 6. století, se narodil v Níkopoli v kraji Epirus a jeho otec se údajně jmenoval Abundius.", "tgt_summary": "Saint Éleuthère est, selon la tradition catholique, le 13 évêque de Rome de 175 à sa mort en 189. Il succède à Sôter et est suivi par. C'est un saint chrétien fêté le 26 mai.", "id": 284023} {"src_title": "Řádkovací tunelový mikroskop", "tgt_title": "Microscope à effet tunnel", "src_document": [{"title": "Postup.", "content": "Nejprve se hrot přiblíží do těsné blízkosti vzorku nějakým hrubým přibližovacím mechanismem. Hodnoty běžné vzdálenosti hrotu a vzorku, W, se pohybují mezi 4 - 7 Å, což je rovnovážná poloha mezi přitažlivými (3 Å < W < 10 Å) a odpudivými (W < 3Å) silami. Jakmile nastane jev tunelování, piezoelektrické převodníky posouvají hrot ve třech směrech. Jak se hrot přesouvá po vzorku v rovině x-y, mění se hustota stavů a s ní i tunelovací proud. Může se měřit buď velikost tohoto proudu společně s polohou hrotu, nebo výška hrotu odpovídající konstantnímu proudu. Tyto dva způsoby se nazývají režim konstantní výšky a režim konstantního proudu. V režimu konstantního proudu nastavuje elektronika zpětné vazby výšku hrotu změnou napětí do piezoelektrického ovládacího mechanismu. V režimu konstantní výšky se udržuje konstantní napětí i výška, čímž se mění proud, aby se zabránilo změnám napětí. To vede ke vzniku obrázku podle změn proudu v různých místech povrchu, což může být vztaženo k hustotě náboje. Výhoda tohoto režimu je vyšší rychlost, protože piezoelektrické řízení v režimu konstantního proudu vyžaduje více času, aby zaregistrovalo změnu v proudu. Kromě rastrování po povrchu vzorku se dá získat i informace o elektronické struktuře vzorku, pokud se mění napětí a měří se proud v dané poloze. Tento typ měření se nazývá řádkovací tunelová spektroskopie.", "section_level": 1}, {"title": "Přístroj.", "content": "Součásti řádkovacího tunelového mikroskopu jsou hrot, piezoelektrické ovládání výšky, x-y posun, hrubé ovládání přiblížení hrotu ke vzorku, systém odstranění vibrací a počítač. Rozlišení obrázku je určeno poloměrem zakřivení hrotu mikroskopu. Mohou se projevit obrazové artefakty způsobené tím, že na konci hrotu jsou dva atomy místo pouze jednoho. Potom oba přispívají k výslednému tunelovacímu proudu a tím zkreslují obraz. Proto bylo nutné vyvinout postup, kterým se získají ostré hroty. V poslední době se například používají uhlíkové nanotrubice. Hrot je často zhotoven z wolframu nebo platiny-iridia, někdy rovněž ze zlata. Wolframové hroty se obvykle vyrábějí elektrochemickým leptáním, platiniridiové mechanickým střihem. Díky extrémní citlivosti tunelového proudu na výšku je pro získání použitelných výsledků naprosto nezbytná izolace od vibrací. V prvním mikroskopu vyrobeném Binnigem a Rohrerem byla použitá magnetická levitace, nyní se využívají pružinové soustavy. Navíc se aplikují postupy na omezení vířivých proudů. Udržování hrotu ve správné pozici vzhledem ke vzorku, řádkování po vzorku a získávání dat jsou řízené počítačem. Počítač se rovněž používá k vylepšení obrázků prostřednictvím zpracování obrazu a k provádění kvantitativních morfologických měření.", "section_level": 1}], "src_summary": "STM (z angl. \"Scanning Tunneling Microscope\"), jehož české označení zní řádkovací tunelový mikroskop, je druhem neoptického mikroskopu, který mapuje povrch vodivého vzorku pomocí změny průběhu potenciálu, resp. proudu při pohybu vodivé sondy nad vzorkem. Přesněji se jedná o závislost množství elektronů (velikosti el. proudu), které tuneluje z materiálu do hrotu sondy a jež je exponenciálně závislé na vzdálenosti. STM byl vynalezen v roce 1981 Gerdem Binnigem a Heinrichem Rohrerem, kteří za tento objev získali Nobelovu cenu.", "tgt_summary": "Le microscope à effet tunnel (en anglais, \"scanning tunneling microscope\", STM) est inventé en 1981 par des chercheurs d'IBM, Gerd Binnig et Heinrich Rohrer, qui reçurent le prix Nobel de physique pour cette invention en 1986. C'est un microscope en champ proche qui utilise un phénomène quantique, l'effet tunnel, pour déterminer la morphologie et la densité d'états électroniques de surfaces conductrices ou semi-conductrices avec une résolution spatiale pouvant être égale ou inférieure à la taille des atomes.", "id": 121442} {"src_title": "Michail Tal", "tgt_title": "Mikhaïl Tal", "src_document": [{"title": "Šachové úspěchy a souboje o mistrovství světa.", "content": "Tal byl často označován za šachový \"meteor\" či \"supernovu\" pro bleskový start z neznáma mezi světovou elitu. V roce 1956 debutoval na mistrovství Sovětského svazu (skončil 5.-7.), nicméně již o rok později celý turnaj vyhrál, za což obdržel titul velmistra. Po dalších úspěších pak v roce 1959 uspěl v turnaji kandidátů a v roce 1960 rozdrtil v souboji o titul mistra světa legendárního Botvinnika poměrem 12,5:8,5 a stal se 8. mistrem světa v šachu. Talova prohra v odvetném zápase o rok později byla všeobecným překvapením a předpokládalo se, že za to může jeho odbytá příprava, zdá se ale, že již tehdy začínal mít vážné zdravotní potíže. Očekával se nový souboj Tal-Botvinnik, ale už k němu nedošlo, neboť Tal se na dalším turnaji kandidátů zhroutil. Následné vyšetření u něj odhalilo celý komplex chorob zejména trávicího traktu. Tal se po delším léčení účastnil ještě řady dalších turnajů a zápasů kandidátů, dvakrát se znovu vážně ucházel o nový zápas o titul mistra světa (v roce 1965 podlehl teprve ve finále Spasskému +1-4=6, v roce 1968 v semifinále Korčnému +1-2=7). V roce 1988 získal titul mistra světa v bleskovém šachu. Fenomenální byly jeho výsledky na šachových olympiádách, kde vždy podstatně přispěl k vítězství sovětského mužstva. Šestkrát vyhrál rovněž mistrovství Sovětského svazu. Často se však dostával do problémů se sovětskými šachovými funkcionáři.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Jako šachista byl velmi ctěn pro svůj romantický přístup k partiím, který se vyznačoval ostrou kombinační hrou, pro jejíž vyvolání neváhal podstupovat enormní riziko v podobě nekorektních obětí. Řada jeho kombinací byla vyvrácena, většinou se tak ale nestalo přímo na šachovnici, kde jeho soupeři propadali panice a nezvládali logicky nastupující časovou tíseň, ale až v analýzách po partii. Tal tak byl stejně jako E. Lasker (který byl jeho velkým vzorem) často obviňován z toho, že má pouze štěstí, že jeho hra je jen velký bluf. Jeho hra postupně s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravím mírně upadala – stále ještě byl schopen skvělé hry, ale jeho organismus už nedokázal vydržet dlouhodobé vypětí a na delších turnajích a zápasech ho stále výrazněji zmáhala únava, což se projevovalo větší ochotou k remízám a selháváním v jednotlivých partiích. Nicméně až do své smrti zůstal nebezpečným protivníkem. Hodně mu v tom napomáhal jeho údajný „ďábelský“ pohled – jeho uhrančivé černé oči dokonce inspirovaly amerického velmistra Benkőho (Talova tradičního dodavatele bodů) k prohlášení, že Tal své soupeře hypnotizuje. Jednou pak proti Talovi nastoupil v černých brýlích, které ho měly ochránit. Partii ovšem prohrál stejně hladce, jako většinu ostatních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Něchemjevič Tal (, ; 9. listopadu 1936, Riga – 28. června 1992, Moskva), přezdívaný \"Čaroděj z Rigy\", byl sovětský lotyšský šachový velmistr, mistr světa v šachu (1960–1961) a mistr světa v bleskovém šachu (1988).", "tgt_summary": "Mikhaïl Nekhemievitch Tal (en letton Mihails Tāls ; en ), né le à Riga (Lettonie) et mort le à Moscou (Russie), est un joueur d'échecs letton, devenu soviétique comme la Lettonie en 1944. ", "id": 1305059} {"src_title": "Tehovec", "tgt_title": "Tehovec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1373. V letech 1976–1992 byl Tehovec přičleněn k Mukařovu, v roce 1992 se stal opět samostatnou obcí. Od roku 2005 je obec připojena na veřejný vodovod a následně byla vybudována obecní kanalizace. Od 29. května 2007 obec užívá znak a vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Tehovec \"(přísl. Vojkov, 310 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, obchod s koňmi, kovář, pekař, pila, 4 rolníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází silnice I/2 a silnice III. třídy: Železniční trať ani stanice na území obce nejsou. Nejbližší železniční stanicí jsou Říčany ve vzdálenosti 5 km ležící na trati 221 mezi Prahou a Benešovem. V obci měly v roce 2011 zastávku autobusové linky jedoucí např. do těchto cílů: Horní Kruty, Chocerady, Kostelec nad Černými lesy, Louňovice, Praha, Říčany, Sázava, Strančice, Suchdol", "section_level": 1}, {"title": "Místní sdružení.", "content": "V obci je aktivní Sdružení dobrovolných hasičů a kuželna TJ Sokol Tehovec.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V severní části katastru obce se v lese při silnici I/2 nalézá památník postavený v roce 1898 ke čtyřicátému výročí panování knížete Jana II. Lichtenštejnského s dnes již nezřetelným nápisem: Nápis byl doplněn k padesátému výročí panování knížete. Je jedním z přibližně patnácti kamenů postavených na panstvích Kostelec, Škvorec a Uhříněves. Na lichtenštejnských panstvích byly vysazeny dubiny a v nich umístěny desítky podobných památníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tehovec je obec v okrese Praha-východ, Středočeský kraj. Obec leží 5 km východně od okraje Prahy u Říčan (mezi Mukařovem a Svojeticemi). Žije zde obyvatel. Součástí obce Tehovec je také osada Vojkov ležící u silnice I/2 z Prahy směrem na Kutnou Horu. Na Vojkově se nachází léčebna pro dlouhodobě nemocné. V katastru obce pramení potok Rokytka, pravostranný přítok Vltavy.", "tgt_summary": "Tehovec est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1707891} {"src_title": "Pallas (planetka)", "tgt_title": "(2) Pallas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Objevil ji amatérský astronom Heinrich Wilhelm Olbers v Brémách 28. března 1802 vcelku náhodně při hledání první planetky, před rokem objevené (1) Cerery, po jejímž objevení se domníval, stejně jako většina astronomů té doby, že již byla nalezena „ztracená“ planeta mezi Marsem a Jupiterem, očekávaná na základě Titius-Bodeova pravidla, a proto s novým objevem ani nepočítal. Poté, co tuto planetku objevil, vyslovil hypotézu, že Ceres a Pallas jsou úlomky větší planety, která se v důsledku nějaké katastrofy, pravděpodobně srážky, rozpadla na menší kusy. Tuto hypotézu, která přetrvala mnoho desetiletí, podpořil i britský astronom William Herschel, který se pokusil stanovil průměr obou těles, ale narazil při tom na značné obtíže, neboť jejich velikost byla astronomickými prostředky té doby nezjistitelná. Usoudil proto, že se jedná o velmi malá tělesa, a protože se v dalekohledech jevily jako hvězdy, doporučil je nazývat \"asteroidy\", tedy \"hvězdám podobné\". Tento objev společně s teorií o tom, že se může jednat o úlomek původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; v následující roce byla objevena třetí (3) Juno a v roce 1807 čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845. Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku. První reálné odhady její velikosti byly získány při sledování zákrytu hvězdy 19. února 1961, kdy byla stanovena minimální hodnota jejího průměru na 430 km. Pozorování zákrytu 29. května 1978, uskutečněné na sedmi místech Země, umožnilo již odhadnout její průměr a to na 538 km. Zatím nejrozsáhlejší kampaň organizovaná americkým astronomem A. Dunhamem se uskutečnila 29. května 1983, kdy půldruhé stovky astronomů-amatérů z jižní části USA a severu Mexika sledovalo zákryt hvězdy 1 Vul v souhvězdí Lištičky za touto planetkou. Tentokrát vyšel průměr tělesa za předpokladu jeho kulovitého tvaru na 532 km. Další zákryt 24. října 1985 vedl pouze k odhadu minimálního průměru (485 km). Zatím poslední měření průměru se uskutečnilo 9. června 2001. Fotometrická měření ze třech míst umožnila stanovit elipsoidní tvar o rozměrech 510 × 555 km.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "I když je Pallas relativně velká planetka a její albedo se pohybuje od 0,05 do 0,16, vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,23 astronomických jednotek (AU) tj. na 184 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,0; teoreticky by tato hodnota sice za velice příznivých pozorovacích podmínek u lidí s mimořádně citlivým zrakem stačila ke spatření této planetky, ale takové pozorování zatím nebylo nikdy potvrzeno. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována. Relativně velká vzdálenost od Země také komplikuje její zkoumání pozemskými dalekohledy. Ze změn jasnosti byla sice stanovena pravděpodobná perioda její rotace kolem osy, i odhadnuta poloha osy v prostoru, ale nezná se ani smysl jejího otáčení.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Na základě spektroskopických údajů byla planetka zařazena do kategorie planetek třídy B. Látka, tvořící její povrch připomíná primitivní uhlíkaté chondrity (tedy původní materiál z doby vzniku sluneční soustavy), případně enstatické achondrity, tedy meteority obsahující pyroxeny s velmi nízkým obsahem železa. Jak spektrální data, tak poměrně nízká hustota a nepravidelný tvar tělesa naznačují, že Pallas neprošla diferenciací, ani nedošlo k její izostázi.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíce planetky.", "content": "Z naměřených dat, pořízených při zákrytu v roce 1978, byla vydedukována možná přítomnost průvodce (měsíčku) této planetky o průměru přibližně 1 km; jeho existence však nebyla potvrzena. Na snímcích, pořízených v roce 1980 metodou skvrnkové interferometrie (speckle interferometry) byl odhalen údajný měsíc o průměru 175 ale tento objev byl později odvolán.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuznost s jinými planetkami.", "content": "Podobné chemické složení se značným obsahem enstatitu vykazuje i planetka (16) Psyche. Z hlediska značně charakteristické dráhy – sklon k rovině ekliptiky přes 30° a značná excentricita – je hlavním představitelem skupiny, která nese její jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Původ jména.", "content": "Planetka byla pojmenována podle řecké bohyně Pallas Atheny (řecky \"Παλλάς\"), bohyně moudrosti, válečného umění a ochránkyně řemesel. Podle jiného výkladu byla Pallas přítelkyní Athény a dcerou Tritona. V řecké mytologii sice existují další osoby se jménem Pallas, ale jsou mužského pohlaví: První planety byly však zásadně pojmenovávány po ženských mytologických postavách.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum planetky.", "content": "Pallas dosud nebyla zblízka zkoumána žádnou pozemskou sondou, ani není k ní plánována nějaká expedice. Uvažovalo se sice o tom, že by sonda Dawn v případě úspěšného splnění úkolů u planetek (4) Vesta a (1) Ceres mohla ještě pokračovat k planetce Pallas. Současné finanční a technické problémy však tomuto rozšíření její mise zřejmě zabrání.", "section_level": 1}], "src_summary": "(2) Pallas je druhá objevená planetka vůbec a současně jde svými rozměry o druhý největší objekt obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Je přibližně stejně veliká jako (4) Vesta, je však mnohem méně hmotná, ale i tak tvoří asi 9 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části sluneční soustavy. V této oblasti je také největším tělesem, které se nezformovalo do kulovitého tvaru.", "tgt_summary": "Pallas (du grec ancien '), officiellement (2) Pallas, est le troisième plus grand objet de la ceinture principale d'astéroïdes du Système solaire, après la planète naine Cérès et l’astéroïde Vesta. C'est le second astéroïde découvert. Il le fut fortuitement le par Heinrich Olbers, alors que l'astronome tentait de retrouver Cérès à l'aide des prédictions orbitales de Carl Friedrich Gauss. Charles Messier avait été cependant le premier à l'observer en 1779, quand il suivait la trajectoire d'une comète, mais il prit l'objet pour une simple étoile de. ", "id": 2416820} {"src_title": "Eliška Rejčka", "tgt_title": "Élisabeth Ryksa", "src_document": [{"title": "Dětství a výchova.", "content": "Richenza byla jedinou dcerou polského velkoknížete a od roku 1295 krále Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské, dcery sesazeného švédského krále Valdemara Birgerssona. Krátce po jejím narození Rixa Švédská zemřela a roku 1293 se otec potřetí oženil s Markétou Braniborskou. Shodně s tehdejšími zvyklostmi byla Richenza již roku 1291 zasnoubena s Otou Braniborským, synem braniborského markraběte Albrechta III. a bratrem její macechy Markéty Braniborské. Dětství strávila pod dohledem své tety Anny, starší sestry Přemysla II., v cisterciáckém klášteře v Owińskách nedaleko Poznaně. Tam se nejspíš také dozvěděla o násilné smrti svého otce, jenž byl 8. února 1296 zavražděn v polském městě Rogožně. Po smrti otce se Richenzy ujala její nevlastní matka a odvezla ji do Braniborska. K plánované svatbě nakonec nedošlo, poněvadž Ota Braniborský nečekaně zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dvakrát královnou.", "content": "V srpnu roku 1300, ve svých čtrnácti letech, se Richenza provdala za ovdovělého českého krále Václava II., jehož první manželka Guta Habsburská zemřela o tři roky dříve. Václav tak svůj nárok na polskou korunu podepřel dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Po sňatku se o Richenzu tři roky starala sestra Václavovy matky, zesnulé královny Kunhuty, vévodkyně – vdova po Leškovi Černém Griffina Haličská. Pobývaly spolu na hradě v Budyni nad Ohří. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta; \"Rejčka\" je zkomoleninou jejího původního jména. Václav II. zemřel již v červnu 1305, několik dní po narození dcery Anežky. V sedmnácti letech se tak z Rejčky načas stala vdova s nelehkým postavením. Po manželově skonu se ocitla v nepřízni Přemysloven. Mladý král Václav III. byl zavražděn v roce 1306 a přemyslovský rod tak měl už jen ženské potomky. Roku 1306 usedl na uprázdněný český trůn Rudolf Habsburský a zvolil si za manželku Elišku Rejčku. Jeho sok Jindřich Korutanský, manžel nejstarší Přemyslovny Anny, utekl ze země i s chotí. Po roce manželství Eliška znovu ovdověla, když Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Oba zemřelí manželé na Elišku štědře pamatovali v odkazech. Jako zástavu obdržela pět českých měst (Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto). Mladá vdova podporovala v nárocích na český trůn Rudolfova bratra Fridricha. Starší historiografie Rejčce vyčítala prohabsburský postoj, byl to ale především důsledek jejího postavení. Vztahy s Přemyslovnami ji donutily utéci z Pražského hradu a uchýlit se pod ochranu Habsburků. Rok 1308 znamenal pro Habsburky ztrátu většiny mocenských pozic. Jejich posádky usazené v Eliščiných věnných městech utrpěly drtivou porážku v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl zavražděn římský král Albrecht I. Habsburský. Rakouský vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, byl nucen vzdát se téhož roku ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn a dát generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi. Rejčka se spolu s dcerou usadila v Hradci Králové. Při příjezdu nového českého krále Jana Lucemburského do Prahy v roce 1310 jej ve vyjednáváních se šlechtickými předáky podpořila i „hradecká královna“. Po jejím boku se začal objevovat mocný šlechtic Jindřich z Lipé. Pan z Lipé se stal Richenziným dlouholetým druhem a milencem.", "section_level": 1}, {"title": "Válka královen.", "content": "V zemi vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku Přemyslovnu. Jindřich z Lipé byl 26. října 1315 na Pražském hradě snad z popudu Elišky Přemyslovny a s královým souhlasem zajat a uvězněn v okovech na hradě Týřově. Část české a moravské šlechty se za Jindřicha postavila a Jan Lucemburský byl nucen ho po šesti měsících věznění za zástavu několika hradů a šesti rukojmí propustit a Elišce vyplatil 10 tisíc hřiven stříbra, aby získal její věnná města.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastná léta v Brně.", "content": "Roku 1318 se Rejčka přestěhovala na Moravu, kde Jindřich zastával úřad zemského hejtmana. Lesk jejich dvora si podle současníků v ničem nezadal s dvorem královským. Tou dobou se obnovily i dobré vztahy mezi králem Janem, Rejčkou a jejím životním druhem. Roku 1323 Eliška založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a roku 1324 farní kostel svatého Vavřince v Brně-Komíně. Zasloužila se rovněž o vznik osmi cenných iluminovaných rukopisů. Rejčka hospodařila tak dobře, že mohla půjčit peníze i králi Janovi. Roku 1329 Jindřich z Lipé zemřel. Poslední roky života se Eliška usilovně věnovala charitativní činnosti a sbírání svatých ostatků. Zemřela roku 1335 a byla pochována pod podlahou v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně po Jindřichově boku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eliška/Alžběta Rejčka, též Alžběta Polská či Richenza ( \"Ryksa Elżbieta\"; 1. září 1288 Poznaň – 19. října 1335 Staré Brno) byla dvakrát česká a polská královna. Poté, co podruhé ovdověla, se stala životní partnerkou Jindřicha z Lipé a uchýlila se do svých věnných měst.", "tgt_summary": "Eliška/Alžběta Rejčka, (, ) est née à Poznań le et morte à Brünn le. Elle est la fille unique de Przemysl II de Pologne et de sa seconde épouse Richezza de Suède. Elle a été reine de Bohême, reine de Pologne, et duchesse d'Autriche-Styrie.", "id": 594818} {"src_title": "Občanská válka", "tgt_title": "Guerre civile", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Mezi základní důvody vzniku občanských válek patří národnostní a etnické rozpory, mocenské, hospodářské a ideologické rozpory a náboženské rozpory. Ne vždy však lze války dle tohoto rozdělení specifikovat, neboť někdy mohou být založeny na více důvodech (například v občanské válce v Rusku se válčilo jak z ideologických, tak národnostních důvodů, mnoho povstání Irů proti britské nadvládě bylo motivováno jak národnostně, tak nábožensky). Ve 20. století byla podle studie nejčastější příčinou ropa.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní rozpory.", "content": "Nejčastější příčiny takové války bývají v požadavcích jednotlivých etnik či národů žijících uvnitř mnohonárodnostních států, většinou se jedná buď o požadavek autonomie či odtržení části území země, nebo o snahu některého z etnik převzít kontrolu nad řízením státu. Příkladem může být občanská válka v Jugoslávii a jejich nástupnických státech, válka v Kosovu a válka ve Rwandě.", "section_level": 2}, {"title": "Mocenské a ideologické rozpory.", "content": "Mocenské rozpory, například o osobu či stranu stojící v čele země, nebo ideologické rozpory o formu státního zřízení mohou také vést k občanské válce. Tyto případy jsou v současné době nejčastější v rozvojových zemích, ale lze je najít i v historii těch nejvyspělejších států. Příkladem mohou být finská občanská válka, ruská občanská válka či španělská občanská válka. Příkladem ze současnosti je občanská válka v Nepálu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské rozpory.", "content": "V současné době nejsou náboženské občanské války příliš časté, často se navíc kombinují s národnostními nebo mocenskými válkami. Příkladem náboženských občanských válek mohou být husitské války v českých zemích v 15. století, hugenotské války ve Francii (mezi katolíky a protestanty 1562–1598), povstání kristerů v Mexiku (povstání křesťanů proti radikálně ateistické vládě 1926–1929) či Libanonská občanská válka mezi maronitskými křesťany a sunnitskými muslimy v letech 1975 až 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanská válka je ozbrojený konflikt, v němž obě válčící strany tvoří (alespoň zčásti) obyvatelé jednoho státu bojující zpravidla na jeho území. ", "tgt_summary": "Une guerre civile est la situation qui existe lorsqu'au sein d'un État, une lutte armée oppose les forces armées d'un État à des groupes armés identifiables, ou des groupes armés entre eux, dans des combats dont l'importance et l'extension dépasse la simple révolte ou l'insurrection. ", "id": 407017} {"src_title": "Lampion", "tgt_title": "Lampion", "src_document": [{"title": "Lampionové průvody.", "content": "Lampionové průvody, jejichž účastníci nosí lampiony, svíčky nebo jiná světelná zařízení, se konají se na celém světě k různým příležitostem převážně náboženského, manifestačního či vzpomínkového charakteru. V Československu se v období socialismu lampionové průvody s povinnou účastí žáků základních škol konávaly v předvečer 9. května a hlavně 7. listopadu (výročí VŘSR), a to obvykle k místnímu památníku padlých rudoarmějců, organizovala je místní pionýrská organizace. V 60. letech se na závěr lampionového průvodu ve velkých městech někdy konal i ohňostroj. V České republice se v současnosti přeneslo konání lampionového průvodu na data blízká k 7. listopadu. Vznikl tak průvod na Den vzniku samostatného československého státu (28.10.), Halloweenský (31.10.), Svatomartinský (11.11., v Německu jde o „Martinssingen“) či na Den boje za svobodu a demokracii (17.11.).", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam a symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čína.", "content": "Lampion (znak:燈, pinyin: \"dēng\", čes. transkripce: teng) je v čínské kultuře považován za symbol plodnosti. V buddhismu vyjadřuje lampa osvícení a poznání. Svítilny, lampy a lampiony z nejrůznějších materiálů a nejrůznějších forem, cylindrické, krychlové, kulaté, existovaly již ve velmi raných dobách. Ve vietnamských hrobech byla nalezena lampa ve tvaru stromu a jiná ve tvaru klečícího muže, jejichž věk se odhaduje na 2000 let. Lampiony jsou ukazatelé pro očekávané hosty, ale i pro duše zemřelých. Měly mimořádný význam při lampionové slavnosti, která se konala 15. dne prvního čínského měsíce. Byl to zároveň konec novoroční slavnosti a duše předků, které přišly na návštěvu, byly opět odvedeny „na onen svět“; všude visely lampiony z papíru a proutí. Večer 7. dne 7. měsíce, zvaný Noc dvojité sedmičky (zjednodušené znaky:七夕节, tradiční znaky:七夕節, pinyin: qīxì jié) se v některých oblastech, jako například v provincii Jün-nan, pořádala druhá lampionová slavnost. Důvod této slavnosti byl následující: V prvních dvou týdnech sedmého měsíce se na zem směly vrátit duše zemřelých, kteří již neměli žádné pozůstalé nebo zemřeli daleko od svých příbuzných. Duše byly velmi hladové, protože nedostávaly od rodinných příslušníků žádné oběti a musely bojovat s pokušením sníst obětiny, jež byly připraveny pro druhé. Předkládaly se jim tedy obětní dary, které platila obec, a světlo lampionů je 15. dne odvedlo zase do podsvětí. Podél cest se stavěly lampiony ve tvaru lotosu nebo se pouštěly olejové lampičky ze třtiny a papíru po vodě. Věří se, že když lodička klesne, pomohla některé z bloudících duší najít správný směr. Především o první slavnosti spolu soutěžily jednotlivé rodiny o nejkrásnější lampiony. Byla to mnohdy umělecká díla, která se mohla díky teplu vytvořenému světlem otáčet, a tak vznikaly obrazy jdoucích koníků nebo tančících dětí. Učenci skládali k této příležitosti „lampionové básně“ a psali je na stěny svítilen, aby viděli, zda jim kolemjdoucí budou také rozumět. Lampiony byly také zdobeny blahopřejnými nápisy, náměty z čínských zpěvoher a mytologickými příběhy. Až po dvoutýdenních novoročních oslavách, když byla lampionová slavnost u konce, mohl zase nastat obvyklý každodenní život. Mládež se snažila ukrást cizí lampion, to jest \"ukrást cizí štěstí\", což nezřídka vedlo k pouličním rvačkám. O ženách se říkalo, že rády chodily pod lampiony, protože doufaly, že budou plodné. Pravděpodobně se zde dávalo do souvislosti \"teng\", lampa, s podobně znějící \"ting\" „syn, který byl povinný vojenskou službou“. V provincii Jün-nan se stavěla malá svítilna pod svatební lože, říkalo se jí „lampa dětí a vnuků“, k tomu stály po obou stranách postele další dvě, jedna na straně ženicha, druhá na straně nevěsty. Říkalo se jim „lampy hořící celou noc“ a představovaly dlouhý manželský život, když obě současně uhasly. V jiných oblastech se zavěšoval lampa pod postel těhotné ženy. Historie lampionů v Číně Zdá se, že papír byl využíván pro širokou škálu dekorativních a komerčních funkcí (včetně výroby lampionu) po více než 200 let před slavným inovátorem Cchaj Lunem, který byl dříve v čínských dějinách považován za vynálezce papíru. Použití papíru popularizoval jako prostředek pro zaznamenávání běžných informací. Avšak, byl to právě čínský papírový lampion, který našel využití jako prostředek pro zapisování reklam a modliteb. Před tím, než se začaly sepisovat knihy na papír (dřevěné nebo bambusové destičky byly tou dobou upřednostňovaným materiálem pro zápis všeobecných znalostí a evidencí), naděje a sny čínských buddhistů se promítaly ve světle papírových lampionů, často zdobenými stylizovanými znaky, které tyto myšlenky mohly sdělit těm, kteří nemohli být svědkem jejich vzniku. Za rané dynastie Chan, zhruba 150 let před epochou definující smrti Caesara Augusta a Ježíše z Nazareta, se pro buddhistické mnichy stala záře svíček v papírových lampionech miniaturní verzí ohně, osvětlující stěny pevnosti jejich opatství na slavnostních příležitostech, které zase symbolizují světlo jejich zbožných myšlenek, vycházejících ven osvětlit neznalost neosvětleného světa. Jak studovali a zaznamenávali a analyzovali svět kolem nich, chráněni před drsnými názory divokého světa za zdmi jejich pevností, tak se svíčka spalovala, lampionem chráněna před větry a promítající světlo do světa. Převzato z anglické Wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/Paper_lantern#cite_note-5", "section_level": 2}], "src_summary": "Lampion je papírová svítící ozdoba. Lampiony mohou být různých tvarů, velikostí a konstrukcí. Nejjednodušší typ je papírový vak se svíčkou uvnitř. Složitější typy jsou skládací, mají bambusový nebo kovový rám a jsou pokryty tuhým papírem. ", "tgt_summary": "Un lampion est un petit récipient de terre, de fer blanc ou de verre épais dans lequel on met du suif ou de l'huile avec une mèche pour éclairer ou pour faire des illuminations. Quand son usage est décoratif ou s'inscrit dans une tradition particulière, son abat-jour est souvent réalisé en papier, parfois même creusé dans une légumineuse. ", "id": 1700949} {"src_title": "Axl Rose", "tgt_title": "Axl Rose", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Měl těžké dětství a jako dospělý přiznal, že potlačoval vzpomínky na to, jak jej jeho biologický otec William Rose ve dvou letech unesl a sexuálně zneužil, než navždy opustil Lafayette. William Rose, Sr. byl v roce 1984 zavražděný v Marion ve státě Illinois. Axl vyrůstal v rodině letničního kazatele, která se striktně řídila podle Bible. Byl povinen účastnit se bohoslužeb letniční církve třikrát až osmkrát týdně a také se učil v nedělní škole. Rose později vzpomínal na tísnivou výchovu: \"Měli jsme televizi jeden týden, pak ji otčím vyhodil, protože byla satanská. Nesměl jsem poslouchat hudbu. Ženy byly ďábelské. Všechno bylo ďábelské\". V rozhovoru pro Rolling Stones v roce 1992 Axl uvedl, že nevlastní otec Stephen Bailey ho týral psychicky a fyzicky. Zároveň obvinil otčíma, že jeho sestru Amy dvacet let pohlavně zneužíval. Podle tvrzení objevitele Guns N ́ Roses Toma Zutauta v dokumentu pro BBC o skupině v roce 2016 Axl byl znásilněn otčímem na toaletě leteckého muzea. \"Matka mi nevěřila a byl jsem bit, že si vymýšlím lži\", řekl mu zpěvák v době, kdy se rozhodnul poskytnout rozhovor pro časopis Rolling Stones. S pomocí regresní terapie zjistil, že jako vnímavé dítě byl svědkem týrání své matky biologickým otcem a objevil vzpomínky na sexuální zneužití. Zpěvákova obvinění podpořili jeho sourozenci a rodinný přítel, rodiče se odmítli vyjádřit. Domníval se, že domácí násilí patří k přirozenému způsobu života. Kvůli bouřlivému dospívání a matčině neochotě opustit násilníka Baileyho, kterému dávala přednost před svými dětmi, má Axl vážné potíže se ženami. Axl vyrůstal a myslel si, že jeho skutečným otcem je Bailey. V sedmnácti letech objevil v domě rodičů matčiny staré dokumenty, ve kterých zjistil identitu pravého otce. Změnil si neoficiálně jméno na William Rose. Sebe však nazýval jen W. Rose, protože nechtěl mít stejné křestní jméno jako jeho biologický otec. Po odhalení rodinného původu se Rose stal místním delikventem a tvrdá disciplína podle Bible jej vedla ke vzpouře proti celé společnosti. Rose projevoval velký zájem o hudbu a od pěti let zpíval v místním kostele. Na bohoslužbách zpíval se svým bratrem a sestrou jako Bailey Trio, na Jefferson High School byl členem školního sboru a studoval piano. Založil skupinu nazvanou AXL. Jméno skupiny považoval za vlastní a zákonně si osvojil jméno Axl. Během celého mládí měl Axl problémy s policií, byl zatčen více než dvacetkrát a obžalován z činů jako opilost na veřejnosti a napadnutí. V Lafayette se ho pokoušeli zavřít jako notorického kriminálníka a na radu jeho právníka Axl opustil město a odešel do Los Angeles, kde se na začátku 80. let začal prosazovat v rockové hudbě. Znovu se zde setkává s blízkými přáteli z dětství, mezi kterými je i bývalý člen kapely Axl Izzy Stradlin.", "section_level": 1}, {"title": "Los Angeles: Vznik Guns N' Roses.", "content": "Na začátku 80. let představoval hudbu v Los Angeles hlavně punk a heavy metal. Axl chtěl tyto žánry spojit do jednoho unikátního hudebního stylu. Vystřídal několik kapel, mezi nimi L.A. Guns, nebo Hollywood Rose. Poté Axl spolu s Robem Gardnerem, Tracii Gunsem, Duffem McKaganem a Izzy Stradlinem založil kapelu Guns N' Roses. Tracii Guns a Rob Gardner byli ale brzy nahrazeni Slashem a Stevenem Adlerem. Axl nejprve zpíval pouze barytonem, svůj typický \"ječák\" začal používat až na podnět Izzyho Stradlina, který ho slyšel ve sprše zpívat vysoko posazeným hlasem píseň \"Hair of the Dog\" od Nazareth. Tento styl zpěvu se stal poté typickým znakem a do jisté míry značkou Guns N'Roses. Kapela si pronajala malý apartmán přezdívaný Hell House (pekelný dům), který se stal brlohem drog, sexu a rock n' rollu. Vicky Hamilton kapelu objevila a zorganizovala několik jejich koncertů V roce 1986 podepsali Guns N' Roses smlouvu s Geffen Records a v roce 1987 vydali své debutové album \"Appetite for Destruction\". Album ihned úspěch nezaznamenalo a slavným se stalo až po vypuštění několika singlů jako „\"Welcome to the Jungle\"“, „\"Paradise City\"“ a „\"Sweet Child O' Mine\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Život na hraně.", "content": "Od poloviny 80. do začátku 90. let přežíval bouřlivý vztah Axla s Erin Everly, jejímž otcem je zpěvák Don Everly z legendárních Everly Brothers a jejím dědečkem byl režisér Robert Stevenson. V roce 1990 se vzali, ale následující měsíc požádal Axl o rozvod. Vztah byl opět obnoven, když Erin otěhotněla, ale po spontánním potratu v říjnu 1990 se opět rozešli a jejich manželství bylo v roce 1991 rozvedeno. Ve stejném roce se Axl zapletl s top modelkou Stephanie Seymour, která hrála v několika videoklipech Guns N' Roses. Rose velice lpěl na jejím synovi Dylanovi a snažil se mu být dobrým otcem, kterého sám nikdy neměl. V únoru 1993 se Axl a Stephanie zasnoubili a o tři týdny později se rozešli z důvodu nevěry modelky. Ačkoliv byl debut Guns N' Roses úspěšný, brzy se také neblaze proslavili svým divokým způsobem života a užíváním velkého množství drog. Jediný Axl používání drog po úspěchu debutového alba naopak zanechal. Tvrdí, že patří k osobám, kteří necítí abstinenční příznaky a nechtěl si vybudovat tak silný návyk jako například Slash. Proto drog nechal a nepropadl silné drogové závislosti. To byl také důvod, proč Axl nerad viděl, že jsou Slash, Steven a Duff pod vlivem drog. Stevenovi zapříčinila silná drogová závislost vyhazov z kapely. Následovaly zrušené koncerty a začaly se šířit fámy o rozpadu kapely. Axl byl v souvislosti s vydáním alba G N' R Lies označován za rasistu, protože se v textu písně „\"One in a Million\"“ vyskytovalo slovo „niggers“ (tj. negři) a také za odpůrce gayů, protože se ve stejné písni vyskytovalo slovo „faggots“ (tj. buzeranti). Axl tato obvinění popíral a na MTV Video Music Awards vystoupil spolu s Eltonem Johnem při písni „\"November Rain\"“. Po vydání úspěšných alb \"Use Your Illusion I\" a \"Use Your Illusion II\" se kapela vydala na světové turné, které poznamenalo několik incidentů. V červenci 1991 skočil Axl z pódia při koncertě v St. Louis na fanouška, který si koncert nahrával na kameru. Kapela koncert ukončila a podnítila tak vznik výtržností, za které byl Axl posléze zatčen. Soud nakonec rozhodl, že za výtržnosti nebyl zodpovědný a osvobodil ho. Další nepokoje vypukly v srpnu 1992 v Montrealu, kde Axl na koncert přišel pozdě a po odehrání devíti písní odešel, údajně kvůli problémům s hlasem. Axl se často dostával do sporů s Kurtem Cobainem z Nirvany, oba se navzájem nenáviděli, v médiích se navzájem pomlouvali a uráželi. Na tento spor je dokonce reference ve videohře, kde DJ rádia K-DST (klasický rock), namluvený právě Axlem, projevuje své antipatie vůči DJce Rádia X (grunge, alternativní rock), i když tato nemá s Cobainem moc společného, snad kromě právě hudebního stylu grunge. Do sporů se dostal Axl také s Vincem Neilem z kapely Mötley Crüe. Spor údajně začal tím, že Izzy Stradlin napadl Neilovu ženu během MTV Music Awards, přičemž Axl vyzval Neila na souboj jednoho proti jednomu, Neil určil místo a datum, ale Axl se nedostavil. Text písně „\"Shotgun Blues\"“ je údajně o Neilovi.", "section_level": 1}, {"title": "Axl Rose.", "content": "V roce 1993 vydali Guns N' Roses album \"The Spaghetti Incident?\", ale ohlasy byly rozpačité a zařazení písně Charlese Mansona \"\"Look At Your Game, Girl\"„ vyvolalo polemiku. V roce 1994 vyhodil Rose z kapely Gilbyho Clarka a místo něj najal svého kamaráda Paula Tobiase. Spolu se zbytkem kapely nahrál Tobias cover verzi písně “\"Sympathy for the Devil\"\" od The Rolling Stones, když ale Slash zjistil, že Tobias změnil jeho sóla a přidal svoje vlastní, což vedlo k Slashovým sporům s Rosem, které později vyústily ve Slashův odchod z kapely. V roce 1998 opustili kapelu Duff McKagan a Matt Sorum a Rose zůstal jediným členem z původní sestavy. Někteří fanoušci jej viní z rozbití kapely. Rozpačitý ohlas vyvolalo v r. 2004 vydané album Greatest Hits. Axl se snažil neúspěšně zabránit jeho vydání soudní cestou. Písně které na albu jsou, vybrala svévolně, bez konzultace s ním nebo se členy kapely, společnost Geffen Records s tím, že už se jí nechce čekat na vydání Chinese Democracy. Rozpaky způsobilo zejména to, že na album je ze 14 písní celkem 5 coververzí - chybí naopak tradiční hity z debutového Apettite For Destruction nebo z alba Lies. Nakonec album zaznamenalo celosvětový úspěch a prodalo se ho 13 miliónů.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat a Chinese Democracy.", "content": "Po odchodu všech zakládajících členů získal Rose práva na název Guns N' Roses, přičemž v kapele se vystřídalo několik hudebníků, ale její činnost byla minimální. Na konci 90. let začalo nahrávání alba \"Chinese Democracy\", které bylo konečně vydané až koncem roku 2008 a stálo údajně už 13 milionů dolarů. V roce 2001 vystoupili „noví Guns N' Roses“ v čele s Rosem v Las Vegas a Rio de Janeiro, kde hráli před 250 000 diváků na festivalu Rock In Rio III a poprvé představili některé písně z připravovaného alba. V srpnu 2002 odehráli několik koncertů a vystoupili i na MTV Video Music Awards a Ozzy Osbourne prohlásil, že to bylo jedno z nejlepších vystoupení v historii MTV. Turné v roce 2002 bylo poznamenáno tím, že se na první koncert Rose vůbec nedostavil a totéž se přihodilo při koncertě ve Philadelphii, což vedlo promotéra ke zrušení zbytku turné. Kapela se opět odmlčela a na turné vyrazila až v roce 2006 a to do Evropy (první čtyři koncerty byly ale odehrány v New Yorku), přičemž vystoupila i v Praze v Sazka Aréně. K nejvážnějšímu incidentu došlo ve Švédsku, kde se Axl popral s hotelovou ochrankou a musel zaplatit pokutu $6000, ale turné nijak narušeno nebylo. Rose sliboval, že \"Chinese Democracy\" vyjde na jaře 2007. Očekávané album vyšlo nakonec v listopadu 2008 a zaznamenalo komerční úspěch. Hudebním stylem se nejvíce odlišuje od předchozích desek a pro mnoho skalních fanoušků tak Chinese Democracy není albem Guns N' Roses, ale pouze Axla Rose. Album si však ponechalo typický syrový styl z osmdesátých a devadesátých let a například píseň „This I Love“ je velmi podobná jedné z nejznámějších skladeb „November Rain“. Tím, že album vyšlo, ztratilo šanci na titul \"nejdražší nevydané album v historii\". V roce 2009 z kapely odešel vynikající kytarista Robin Finck z Nine Inch Nails a nahradil ho DJ Ashba. Na přelomu let 2009/2010 kapela vyrazila na celosvětové turné. To začalo v Asii a následně se přesunulo do Kanady, kde bylo velice kvalitně a úspěšně prezentováno nejnovější album \"Chinese Democracy\". Axl se vrátil na pódia v plné síle a ukázal, že je pořád jedním z nejschopnějších rockových zpěváků na planetě. Show v Tokiu byla označena za nejlepší koncert vůbec. Kapela odehrála celé album Chinese Democracy a téměř celé album \"Appetite For Destruction\" z roku 1987. Koncert byl doplněn hity jako\" November Rain\", \"Don't Cry\", You \"Could Be Mine\" a další. Kvalitně odzpívaný byl i cover od AC/DC, \"Whole Lotta Rosie\". Oficiální vydání záznamu koncertu se plánuje v průběhu roku. Právě do kapely AC/DC byl v roce 2016 Axl vybrán jako zpěvák poté, co jim sám nabídnul pomoc, aby dokončil turné, kterého se frontman kvůli zdravotním důvodům týkající se sluchu nemohl zúčastnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "W. Axl Rose (* jako William Bruce Rose, Jr., 6. února 1962 v Lafayette, Indiana) je americký hard rockový zpěvák. ", "tgt_summary": "Axl Rose, né William Bruce Rose, Jr. le à Lafayette (Indiana), est un musicien américain, connu pour être le chanteur et compositeur du groupe de hard rock américain Guns N' Roses. Il en est l'un des membres emblématiques, avec Slash, Duff McKagan, Izzy Stradlin et Steven Adler. En 2016, il rejoint AC/DC pour remplacer Brian Johnson forcé au repos.", "id": 1112444} {"src_title": "Dopamin", "tgt_title": "Dopamine", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Funkci dopaminu v nervové soustavě odhalil v polovině 50. let 20. století švédský neurobiolog a biochemik Arvid Carlsson. V roce 2000 za tento objev dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Dopamin má v nervové soustavě poměrně rozmanité spektrum funkcí. V lidské centrální nervové soustavě se váže na pět základních typů dopaminových receptorů (D1, D2, D3, D4, D5). Zjednodušeně řečeno je dopamin v určitých nervových drahách uvolňován nervovými buňkami na synapsích, kde se váže na příslušné receptory a umožňuje přenos nervových impulsů z jedné nervové buňky na druhou. Udává se nejméně šest nervových drah, v nichž dopamin hraje důležitou funkci (dopaminergní dráhy). Produkující buňka uvolňuje dopamin klasickým způsobem závislým na vápenatých iontech; dopamin se rozlije do synaptické štěrbiny a váže se na dopaminové receptory, následně je však velmi rychle vstřebáván zpět do produkující buňky. Uvolnění dopaminu může však způsobit také dávka amfetaminů.", "section_level": 1}, {"title": "Centra odměny.", "content": "Pravděpodobně nejznámější funkce plní dopamin v mezolimbické dopaminové dráze vedoucí ze středního mozku přes nucleus accumbens až do čelní kůry. Tato dráha hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, ale hlavně v systému potěšení a „odměn“. Způsobuje vznik příjemných pocitů buď v reakci na různé události či aktivity, nebo vlivem požití jistých drog a to především stimulačních, například kokainu. Drogová závislost je dávána do souvislosti právě s touhou jedince po příjemných pocitech navozených dopaminem.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Důležitou dopaminergní drahou je spojení mezi substantia nigra a oblastí zvanou striatum. Substantia nigra je součástí bazálních ganglií a hraje roli v plánování a programování pohybu – v procesu, kdy se abstraktní myšlenka mění na vůlí řízenou akci. Oblast je bohatě propojena s dalšími pohybovými centry. Degenerace dopaminových center v oblasti substantia nigra může způsobit Parkinsonovu chorobu, která se projevuje právě poruchami pohybu.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologie.", "content": "Pokud je dopamin uměle vpraven do organismu, tak působí na vegetativní nervovou soustavu – například povede ke zrychlení tepu nebo zvýšení krevního tlaku. Nicméně dopamin se nemůže vstřebat přímo z krve do mozku, a proto dopamin podaný jako lék neovlivní centrální nervovou soustavu. Ke zvýšení hladiny dopaminu např. v mozku pacientů trpících Parkinsonovou chorobou je možné přispět nepřímo, například podáním prekurzoru dopaminu, například fenylalaninu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopamin je chemická látka ze skupiny katecholaminů, která přirozeně vzniká v mozku obratlovců, ale i v nervové soustavě většiny bezobratlých živočichů. Dopamin funguje jako neuropřenašeč, který v jistých částech mozku umožňuje přenos impulsů. Poškození dopaminových drah je úzce spojeno se vznikem Parkinsonovy choroby, jiné poruchy dopaminového systému se dávají do souvislosti se vznikem schizofrenie či bipolární afektivní poruchy. ", "tgt_summary": "La dopamine (DA) est un neurotransmetteur, une molécule biochimique qui permet la communication au sein du système nerveux, et l'une de celles qui influent directement sur le comportement. La dopamine renforce les actions habituellement bénéfiques telles que manger un aliment sain en provoquant la sensation de plaisir ce qui active ainsi le système de récompense/renforcement. Elle est donc indispensable à la survie de l'individu. Plus généralement, elle joue un rôle dans la motivation et la prise de risque chez les mammifères, donc chez l'Homme aussi. Cette molécule est également impliquée dans certains plaisirs abstraits comme écouter de la musique. ", "id": 2152217} {"src_title": "The Black Eyed Peas", "tgt_title": "The Black Eyed Peas", "src_document": [{"title": "2001-04: Fergie a album Elephunk.", "content": "Na svém třetím albu začali pracovat 2.11.2001, ale vyšlo až v roce 2003. Je to první album, na kterém se objevuje zpěvačka Fergie. První singl \"Where Is the Love?\" a také jejich první celosvětový hit se například ve Velké Británii udržel v místní hitparádě 7 týdnů na vrcholu a také to byl nejprodávanější singl roku 2003. Následoval hit \"Shut Up\", po něm \"Hey Mama\", píseň, která se objevila v reklamě na iPod. Jejich čtvrtý a také poslední singl z této desky se jmenuje \"Let's Get It Started\". Původně se jmenovala \"Let's Get Retarded\", ale skupina ji musela přejmenovat, protože to bylo bráno jako útok na mentálně postižené. Tato píseň získala cenu Grammy Award za nejlepší rapový výkon provedený duem nebo skupinou. V roce 2004 se skupina vydává na Elephunk Tour.", "section_level": 1}, {"title": "2004-07: Monkey Business.", "content": "Jejich čtvrté album, Monkey Business bylo nahráno v roce 2004 a vydáno 7. 6. 2005. Písně složili během svého turné. První singl se jmenuje \"Don't Phunk with My Heart\". Tato píseň dosáhla nejvyššího vrcholu jejich dosavadní kariéry. Získala cenu Grammy za nejlepší rapový výkon provedený duem nebo skupinou. \"Don't Lie\", druhý singl z alba, byl úspěšnější ve Velké Británii a Austrálii. V USA se v hitparádě Hot100 umístil nanejvýše na 14. místě. \"My Humps\", další píseň z alba, okamžitě dosáhla komerčního úspěchu v USA. Tato píseň získává Grammy za nejlepší popový výkon provedený duem nebo skupinou. Další a poslední singl byla píseň \"Pump It\". Na podzim roku 2005 The Black Eyed Peas vyrazili na turné s Gwen Stefani. V prosinci 2005 se vydali na \"European Tour\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "http://www.blackeyedpeas.com/", "section_level": 1}, {"title": "Alba.", "content": "•První album se nazývá:Behind The Front(1998) •Pak dále:Bringing The Gap(2000),Elephunk a Off Record(2003),Monkey Bussines(2005),The E.N.D.(2009) a The Beginning(2010)", "section_level": 2}], "src_summary": "The Black Eyed Peas je populární americká hiphopová skupina z Los Angeles, ale od roku 2009 se spíš zaměřují na dance a elektro žánr. Současnými členy kapely jsou will.i.am, Apl.de.ap, Taboo. Původně tříčlenná kapela se v roce 2001 rozšířila o Fergie, s níž vydali své průlomové album \"Elephunk\". ", "tgt_summary": "The Black Eyed Peas (BEP) est un groupe de pop américain, originaire de la ville de Los Angeles, en Californie. Le groupe est à l'origine et actuellement composé de will.i.am, apl.de.ap et de Taboo. Le groupe est principalement influencé par le hip-hop et la musique électronique. ", "id": 1257216} {"src_title": "Michal Bílek", "tgt_title": "Michal Bílek", "src_document": [{"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Jako trenér začínal v roce 2001 v Teplicích, kde předtím strávil i poslední léta své hráčské kariéry. Po svém odvolání odešel trénovat do Kostariky. Odtud se po roce vrátil a vedl českou fotbalovou reprezentaci do 19 let, s níž vybojoval bronz na mistrovství Evropy U19 2003. V říjnu 2003 se stal trenérem Chmelu Blšany, který se v té době nacházel v krizi, a mužstvu zachránil ligovou příslušnost. V červnu 2006 přešel ke kormidlu plzeňské Viktorie, kde však vydržel pouze několik úvodních kol, než si ho odtud vytáhla pražská Sparta, s níž 1. září 2006 podepsal dvouletou smlouvu s opcí. Se Spartou získal v roce 2007 jako první trenér v Gambrinus lize double (čili ligový a pohárový triumf). Po prohře s Baníkem Ostrava dne 10. května 2008 oznámil, že po sezóně u týmu Sparty končí. Vedení klubu jej však odvolalo hned následující den po tomto oznámení a nahradilo jej Jozefem Chovancem. Po zvolení Ivana Haška do funkce předsedy ČMFS (dnes FAČR) a jeho současném převzetí také funkce trenéra českého národního mužstva, se Bílek stal Haškovým asistentem u národního týmu. Po (neúspěšné) kvalifikaci o mistrovství světa v roce 2010 se Bílek 20. října 2009 stal hlavním trenérem české reprezentace, se kterou postoupil na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012. Na šampionátu ji dovedl až do čtvrtfinále, kde prohrála s Portugalskem 0:1. Rezignoval na svou funkci 10. září 2013 po prohraném kvalifikačním utkání s Itálií (1:2), jehož výsledek znamenal prakticky konec postupových nadějí na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, existovala už pouze matematická šance založená na shodě příznivých výsledků z minimálně dvou skupin. V květnu 2014 přijal nabídku od gruzínského mistrovského klubu FC Dinamo Tbilisi. V červencovém druhém předkole Ligy mistrů UEFA 2014/15 jeho tým podlehl kazašskému FK Aktobe (porážky 0:1 a 0:3). Vzápětí byl po pouhých dvou soutěžních zápasech klubovým šéfem Pipiou odvolán, s ním skončilo i 12 fotbalistů. Poté měl od kopané pauzu. V září 2016 převzal v roli hlavního kouče mužstvo FC Vysočina Jihlava, kterému se nevydařil start do sezóny 2016/17. Asistentem se mu stal Michal Hipp, jenž tým vedl před ním. V lednu 2017 Hipp v Jihlavě skončil, nahradil ho asistent Jan Kameník. 11. dubna 2017 na lavičce Jihlavy skončil společně s asistentem Janem Kameníkem a kondičním trenérem Janem Budějským i Michal Bílek. Mužstvo se nacházelo na 15. (sestupové) pozici se čtyřbodovým mankem na první nesestupovou příčku, Bílek měl bilanci 3 ligové výhry, 6 remíz a 8 porážek. Na konci května 2018 se stal trenérem prvoligového mužstva FC Fastav Zlín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Bílek (* 13. dubna 1965 Praha) je bývalý český fotbalista a současný trenér, bývalý reprezentant a později trenér českého národního mužstva, který většinu své kariéry strávil v mužstvu pražské Sparty. Jako hráč se účastnil i mistrovství světa 1990 v Itálii. Za rok 1989 je držitelem ocenění československý Fotbalista roku.", "tgt_summary": "Michal Bílek, né le à Prague (République tchèque), est un footballeur tchèque, qui évoluait en équipe de Tchécoslovaquie puis en équipe de République tchèque. ", "id": 958483} {"src_title": "Antropologie", "tgt_title": "Anthropologie", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Antropologie se tradičně dělí na dvě základní oblasti bádání se stejným předmětem, ale odlišnými metodami: Podle jiného rozdělení, které vzniklo pod vlivem Franze Boase ve 20. století v USA, tvoří obecnou či integrální antropologii:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny antropologie.", "content": "Fyzickou antropologii jako srovnávací studium lidských ras založil německý anatom Blumenbach roku 1775 prací \"De generis humani varietate nativa\" (O vrozené rozmanitosti lidského rodu). Na něj navázal německý filosof Immanuel Kant, který svou prací \"Anthropologie in pragmatischer Hinsicht\" (Antropologie z pragmatického hlediska, 1798) založil antropologii jako celkové studium charakteristických rysů lidských schopností, jednání a člověka vůbec. V průběhu 19. století postupně převážila přírodovědecká a evolucionistická stránka antropologie, z níž vzešly i neblaze proslulé rasové teorie. Základy antropologie však byly položeny již mnohem dříve. Už v antice se setkáváme se snahou pochopit \"ty druhé\". Za prvního antropologa vůbec můžeme považovat řeckého historika Herodota z Halikarnassu, který ve svých Dějinách popsal \"barbarské\" národy způsobem, který se blíží antropologické monografii. Všímá si náboženství, zvyků, jídla a podobně. Konec antiky de facto znamenal pro Evropu na dlouhou dobu zúžení kontaktů se vzdálenými a exotickými kulturami. Rozpad Římské říše a celkový kulturní úpadek oddělil Evropany od východních kultur, a to až do Křížových výprav v 11. a 12. století. Zámořské objevy o několik století později rozšířily evropský sociální prostor o \"divochy\" a iniciovaly nutnost vyrovnat se se zkušeností jiného a neznámého. Důkladným studiem vzdálených kultur a jazyků se začali zabývat misionáři. Rozmanité kultury Nového světa vyvolaly úsilí západních intelektuálů, kteří byli paradigmaticky zakotveni v konceptuálním rámci biblické antropologie, jak toto paradigma nazval americký historik antropologie Georg Ward Stocking, o vysvětlení kulturní diverzity a markantní rozdíl v dosaženém civilizačním vývoji. V 18. století se Evropané začínají silně zajímat o vyspělé kultury Egypta a Dálného východu, zejména čínskou a indickou, a od poloviny století začíná i srovnávací studium lidských ras. Immanuel Kant zakládá antropologii jako studium současného evropského člověka a v 19. století zahajuje Wilhelm von Humboldt soustavné studium mimoevropských jazyků. V průběhu 19. století převládá srovnávací studium lidských ras a evoluce člověka, zároveň se však prudce rozvíjí i etnografie, zejména v zámořských koloniích. O obnovu studia rozmanitých lidských společností a kultur se zasloužili zejména etnologové a lingvisté v první polovině 20. století, kteří si všímali jednak kulturní rozmanitosti a její evoluce, jednak funkčních souvislostí různých stránek archaických („promitivních“ či před-dějinných) společností. Vnějškový popis těchto pro Evropany těžko srozumitelných kulturních celků nahradila snaha o porozumění, nikoli z hlediska cizího pozorovatele, nýbrž očima samých účastníků, „domorodců“ (etnometodologie). V polovině 20. století vstoupil do antropologického studia strukturalismus (Claude Lévi-Strauss) jako jistá reakce na zjednodušující evolucionismus předchozí doby. Od šedesátých let 20. století se antropologie prudce rozvíjí a větví do množství dílčích disciplin a proudů. S kritikou rasismu, kolonialismu, eurocentrismu a vůbec přezíravého postoje bělochů k jiným kulturám, k menšinám a diskriminovaným skupinám se antropologie stává kritickou disciplinou s velkým politickým nábojem. V posledních letech sílí snahy o těsnější spolupráci přírodních, sociálních a humanitních oborů, zejména při studiu evoluce společnosti, kultury a jazyka a hledání odpovědí na kritické problémy současného lidstva.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní antropologické tradice.", "content": "V různých zemích se rozvíjejí rozdílné antropologické tradice, a to pod různým označením a s orientací na rozdílné lokality výzkumu. Můžeme rozlišit čtyři hlavní antropologické tradice: severoamerickou, britskou, německou a francouzskou. Britští a američtí antropologové, kteří zkoumali především \"domorodce\", kladou silný důraz na dlouhodobé terénní výzkumy. Ve Francii se badatelé dělí na teoretické antropology, kteří hledají širší syntézy (Émile Durkheim, Marcel Mauss), a etnografy, kteří sbírají data v terénu. Německá antropologie nepracuje v koloniích, vychází z ideje obecného humanismu a kulturního pluralismu (Johann Gottfried Herder, Wilhelm von Humboldt). Na jejich myšlenku specifického \"národního ducha\" (\"Volksgeist\"), který se projevuje v národních jazycích a lidové kultuře, naváže i české národní obrození. Už jen z letmého pohledu na čtyři hlavní antropologické tradice je zřejmé, že jejich rozmanitost neumožňuje napsat jediné a úplné dějiny antropologického myšlení. Každý pokus o dějiny antropologického myšlení bude jen svébytným a limitovaným výběrem posloupnosti idejí a postav, které ovlivnili antropologické myšlení. Současná antropologie je pod silným vlivem anglo-americké antropologie. Silnější je americká antropologie, která přitahuje antropologické mozky z celého světa a současně emituje nové ideje. Ve Velké Británii se formovala sociální antropologie a ve Spojených státech kulturní antropologie. Sociální antropologové kladou důraz na studium sociální struktury, v jejímž rámci věnují pozornost sociální organizaci, příbuzenskému a ekonomickému systému, politickému uspořádání, právnímu systému, náboženským představám a podobně. Z pohledu kulturní antropologie představuje orientace na společnost a sociální strukturu zúžený pohled na sociokulturní realitu. Pojetí americké kulturní antropologie v sobě totiž zahrnuje i oblasti, které jsou v centru zájmu sociálních antropologů. Přes zásadní rozdíly mezi sociální a kulturní antropologií zůstávají obě spojeny tradičním objektem výzkumu, tedy preliterárními společnostmi. I proto antropologové stále častěji používají pro označení svého oboru, a tím i vymezení svého předmětu, hybridní označení sociokulturní antropologie. Americká kulturní antropologie klade důraz na kulturní relativismus, holismus a využití poznatků v rámci kulturní kritiky. To má kořeny již v 19. století, kdy židovský otec americké antropologie Franz Boas považoval koncept rasy za sociální konstrukt a jeho žáci, např. Margaret Meadová, propagovali genderovou rovnost a sexuální osvobození. Současná americká antropologie se soustředí na kritiku postkoloniálního vývoje a propagaci multikulturalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická antropologie.", "content": "Studuje hmotnou, fyzickou stránku člověka, ovšem s důrazem na celek lidského těla, na jeho funkční souvislosti a na jeho vývoj ontogenetický i fylogenetický. Mezi dílčí discipliny fyzické antropologie patří: Předmět studia i metody fyzické antropologie úzce souvisejí s anatomií a dalšími lékařskými disciplinami, s archeologií a v současné době zejména s genetikou, která otevřela nové možnosti studia a identifikace živých tkání.", "section_level": 1}, {"title": "Antropologie a lidské rasy.", "content": "Do fyzické antropologie patřilo od počátku i studium lidských ras, jež tvořilo v 19. století dokonce její hlavní náplň. Vzhledem ke zneužití rasových teorií, které vyvrcholilo v eugenice a v rasismu, panuje dnes k pojmu rasy značná nedůvěra. Jakkoli jsou určité nápadné tělesné znaky nepochybně dědičné (barva pleti, tvar nosu, vlasů apod.), podle antropologů představují rozdíly spíše povrchní, které nic neříkají o intelektu a dalších schopnostech svých nositelů. Málokterý pojem dnes vzbuzuje v antropologii větší emoce, než právě lidská rasa. Častým důvodem k odmítání tohoto pojmu jako něco nepatřičného jsou nejen dějiny přístupů k pojmu rasa, ale především ještě stále živá vzpomínka, kam až může dojít k přeceňování tohoto pojmu. Ukazuje se, že je v souvislosti s rasami nutné odlišovat rovnost a stejnost. Variabilita lidských populací je neoddiskutovatelná a je v mnohých případech patrná na první pohled. Rasy (jako jednotky vyčleňující se na základě odlišností) tedy nemohou být ze své podstaty stejné. Podobně jako dva lidé (i v rámci jedné rasy) mohou být v mnoha ohledech odlišní s velice odlišnými předpoklady pro různé činnosti, jejich rovnost spočívá v naprosto stejné lidské důstojnosti. Rovnost ras je tedy nutné chápat jako rovnost lidské důstojnosti, ne \"rovnost\" stejných vlastností. Rasistické teorie mají společného jmenovatele – představu o přirozené nerovnosti lidí a nepřiznávání stejné lidské důstojnosti všem lidem bez rozdílu (v otrokářství byla snaha ospravedlnit nadvládu nad otroky, později byly zdůrazňovány rozdíly ve šlechtické a nešlechtické krvi, koloniální mocnosti měly potřebu ospravedlňovat svou imperiální politiku na základě rozdělení lidstva na nižší a vyšší rasy). Podíváme-li se do dějin rasistických projevů, snižujících lidskou důstojnost vybraných skupin, pak je třeba si všímat, že „vědecké“ ospravedlňování bývalo téměř pravidelně až druhotné. S rasisty je právě z tohoto důvodu nemožné vést argumentaci na základě vědeckých metod, protože se jedná především o vytvořenou ideologii. I diskuse o rasách opustila mantinely vědeckého poznávání a vstoupila do roviny ideologické – už zde nehrají roli fakta a skutečnosti, ale dojmy a postoje. Někteří autoři nicméně k problematice lidských ras tvrdí: \"Ukazuje se, že než by samotná lidská rasa byla „sociálním konstruktem“, je pravdivé mnohem více to, že „sociálním konstruktem“ je popírání existence lidských ras.\" (cit. Kokaisl 2007).", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní a sociální antropologie.", "content": "Generace misionářů, cestovatelů a etnografů za více než čtyři staletí nashromáždily nesmírné bohatství etnologického a lingvistického materiálu, který udivuje především rozmanitostí možných uspořádání lidských vztahů a společenství. Zatím co etnologie 19. a 20. století zdůrazňovala tyto nepřekonatelné rozdíly, kulturní a sociální antropologie se snaží tento materiál uspořádat a pochopit. Snaží se pronikat ke smyslu rituálů, vyprávění a mýtů, společenských zvyků a institucí, které cizího pozorovatele zarážejí svojí až bizarní pestrostí. Jakmile si však antropologové uvědomili, že jejich smysl nemohou odhalit ze svých hledisek, nýbrž musejí se na něj ptát svých „domorodých“ informátorů (etnometodologie), začaly se pod zdánlivou absurdností jednotlivých jevů objevovat stopy společné lidské zkušenosti. Protože zkoumané „primitivní“ společnosti byly většinou daleko jednodušší než společnosti moderní, dají se z této zkušenosti vytěžit velmi cenné klíče k pochopení základních kulturních rysů a institucí našich společností. Studium starých a „primitivních“ společností tak není jen studiem minulosti, ale snahou o hlubší pochopení současnosti z jejích dávných kořenů. Od poloviny 20. století archaické společnosti velmi rychle mizí a ty zbývající se právem brání být zkoumány jako nějaké kuriozity. Pozornost současných antropologů se tak obrací ke zkoumání okrajových skupin, menšin a subkultur uvnitř moderních společností. Vybaveni znalostí a chápáním archaických společností mohou lépe identifikovat skutečné problémy ve střetech většinových společností s jejich menšinami a imigranty, navrhovat a monitorovat strategie jejich začleňování do společenského provozu a přitom podle možností chránit jejich vlastní kultury před úplnou asimilací. Po nedobrých zkušenostech např. s indiánskými rezervacemi v USA dnes víme, že při stále masivnějším setkávání lidí různých kultur nezbývá než hledat choulostivou rovnováhu, střední cestu akulturace mezi segregací a asimilací, která by menšiny ze společnosti nevyřazovala, a přitom jim pomohla zachovat jejich vlastní identitu a kulturní bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologická antropologie.", "content": "Má stejný zájem jako sociokulturní antropologie, neboť se zabývá studiem společností a kultur, s tím rozdílem, že studuje zaniklé společnosti a kultury. Rozdíl mezi oběma subdisciplínami tedy spočívá v povaze času. Archeologové studují zaniklé společnosti a kultury zatímco sociokulturní antropologové proměny současných společností a kultur v čase. Archeologická antropologie rekonstruuje a interpretuje zaniklé společnosti a kultury pomocí hmotných pramenů, které archeologové získávají při archeologickém terénním výzkumu. Cílem archeologie je detailní popis minulosti lidstva. Platí, že čím hlouběji se do minulosti lidstva noříme, tím chudší znalostí detailů o minulosti lidstva disponujeme. Archeologické metody však mohou sloužit i při výzkumu současných společností a kultur, jak prokázal americký antropolog William Rathje v odpadkovém projektu (angl. \"Garbage project\"). S týmem studentů studoval skutečné vzorce spotřebního chování obyvatel Tucsonu prostřednictvím analýzy odpadků z reprezentativního vzorku rezidentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antropologie (z řeckého ανθρωπος \"anthrópos\" člověk) je věda o člověku v nejširším slova smyslu. Fyzická antropologie studuje lidské tělo, od anatomie se liší hlavně zájmem o vznik a vývoj člověka. Kulturní a sociální antropologie se zabývá člověkem jako společenskou a kulturní bytostí. Patří mezi vědy holistické – snaží se vytvořit celkový obraz člověka, zabývá se všemi lidmi ve všech dobách a zároveň také všemi rozměry lidství. Od sociologie se liší důrazem na jednotlivého člověka a snahou porozumět jeho náhledům, od etnografie snahou o zobecnění a postižení společného.", "tgt_summary": "L'anthropologie est une science, située à l'articulation entre les différentes sciences humaines et naturelles, qui étudie l'être humain et les groupes humains sous tous leurs aspects, à la fois physiques (anatomiques, biologiques, morphologiques, physiologiques, évolutifs) et culturels (social, religieux, linguistiques, psychologiques, géographiques). Chapitre le plus vaste de l'histoire naturelle, l'anthropologie constitue une monographie sur le genre \"Homo\", qui décrit et analyse les, c'est-à-dire caractéristiques de l'hominisation et de l'humanité. ", "id": 1829635} {"src_title": "Gejša", "tgt_title": "Geisha", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "„Gejša“ pochází ze slova \"gej\", tj. „umění“, a \"ša\" které znamená „přítomnost“ (ve smyslu bytí) nebo „společnost“ (ve smyslu doprovodu). Slovo gejša tedy znamená přítomnost umění, doprovod umělkyně.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Obličej a šíji si gejši natíraly bílým make-upem vždy však nechávaly na okrajích (u vlasů) nepatrný kus nenabarvené kůže, aby daly najevo že je barva jen maska a muže vzrušovalo vidět pravou tvář gejši. Totéž u šíje, kde se většinou malovaly dvě nebo tři čáry ve tvaru klínů, což má působit dramaticky a velmi eroticky. Obočí a oční linky si zvýrazňovaly uhlíkem z větvičky paulovnie plstnaté. Část rtů si natíraly pigmentovou směsí, tak aby jejich ústa vypadala menší než skutečná, což bylo v Japonsku považováno za ideál krásy. Ke kadeřníkovi se chodilo jednou za týden, neboť gejšin účes byl velmi pracný, kde se do vlasů vtíral horký vosk, aby účes držel. Účesů je hned několik a aplikují se podle věku gejši a podle ročního období. Rovněž se měnily účesy podle módy. Jedním z nich je \"momoware\", který nosily nejmladší gejši-učednice, další \"warešinobu\", \"ofuku\" (zjednodušená verze warešinobu), \"kacujama\" nebo \"sakko\". Gejši-učednice \"majko\" nosí kimono s dlouhými kapsovitými rukávy a velmi výrazným \"obi\", což je pás kimona, který se váže na zádech. Začíná u hrudní kosti a končí u pupku. Obi vlastně kimono nedrží, o to se starají provázky a sponky, které se teprve pod obi skryjí. Samotný uzel obi je velmi složitý a je zapotřebí mnoho vycpávek, aby vypadal tak, jak má. Gejša-učednice nosí velké široké obi, které na zádech tvoří jakoby baťůžek, z něhož pokračují dlouhé visící kusy obi až na zem. Oblečení dospělé gejši vypadá jednodušeji a více podtrhuje ženskou postavu a rukávy nejsou obvykle tak kapsovité jako u gejši-učednice. Obi je kratší a na zádech tvoří pouze malý uzlík, připomínající krabičku.", "section_level": 1}, {"title": "Výchova.", "content": "Výchova budoucí gejši začíná v útlém věku, někdy tradičně už ve 3 letech a 3 dnech, což absolvují většinou dcery bývalých gejš. Již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, kaligrafie, hru na šamisen (japonská kytara se třemi strunami potažena kůží), flétnu, bubínky a mnoho dalších tradičních japonských umění. Kolem 14 let se z nich stává gejša-učednice \"majko\" a ujímá se jich starší gejša, kterou provází na večírky a která je seznamuje se svými zákazníky. Teprve v 18 letech se stávají pravými gejšami. Během celého svého života gejši nadále navštěvují školu, kde pokračují v učení tance a hry na hudební nástroje.", "section_level": 1}, {"title": "Mizuage.", "content": "Do 50. let 20. století bylo gejšiným obvyklým krokem k dospělosti tzv. \"mizuage\", obřadné odpanění. Poté bylo kvůli zákonu o prostituci zakázáno. Když byla gejša-učednice dostatečně známá a oblíbená, mohla prostřednictvím své mistrové nabídnout k prodeji své panenství, což byl významný rituální milník dospělosti a mimo jiné získanou částkou měla splatit dluh za svou stravu, drahá kimona, výchovu a výuku v uměních. Majitelka čajovny, kde byla gejša-učednice zaregistrovaná (a požívala tedy patronát paní domu, žila pod její střechou a dostávalo se jí tam téměř veškeré výuky), začala \"mizuage\" nabízet nejbohatším zákazníkům domu nebo nejbohatším mužům města a řídila následnou, společensky prestižní, dražbu o právo prvního styku s dotyčnou dívkou. Muž s dobrým společenským postavením, který nabídl největší částku a případné další výhody, pak měl to privilegium zbavit gejšu-učednici panenství. Poté se mnohdy gejša už s tímto zákazníkem nestýkala a pokud ano, nadále toto privilegium s gejšou spát neměl, neboť gejši sice byly profesionální společnice a umělkyně, ale své milenecké vztahy si rozhodovaly samy, protože s jejich prací nijak nesouvisely.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "V západním světě se stalo slovo gejša synonymem japonské prostitutky, ale velmi neprávem. Za prvé gejša je společnice pro společenská setkání a stará se o kulturní zabavení hostů hudbou, zpěvem, uměním, básněmi, hrami a učenou filosofickou konverzací. Pokud byla gejša úspěšná a krásná, stávalo se, že jí bohatý a vlivný muž nabídl oficiální milenecký poměr. Tento vztah byl veřejný a muž byl veden jako její \"danna\" (patron). Platil v době jejich vztahu (který trval většinou půl roku až rok) většinu jejích značných výdajů za bydlení, jídlo a školu a klasický hodinový honorář, za čas, který s ní strávil, avšak měl nárok na určité výsady. V podstatě to značně připomínalo klasické milenecké uspořádání, pouze s tím rozdílem, že gejši vždy samy rozhodovaly, zda s mužem naváží i fyzický poměr, ačkoliv byly kromě této výjimky smluvně povinné jim věnovat třeba i veškerý volný čas, co měly, a starat se o jejich kulturní přání a zábavu na úrovni. Za druhé tradiční japonská prostitutka nosila mnohdy stejně skvostná kimona i účesy, pouze vzory na oděvu ve svých významových kombinacích postrádaly vybraná a učená poselství a spíše významem oznamovaly do světa světskost a (mnohdy nevkusnou) marnotratnost nositelky, takže bylo pro cizí cestovatele neznalé požadavku skromnosti a obvyklých vzorů a jejich významů velice jednoduché si je s gejšou splést. Hlavní rozdíl byl v pásu obi, které prostitutky zavazovaly zepředu a v líčení, které bylo u prostitutek křiklavé až vulgární (prostitutky také nosily lehce odlišné účesy a užívaly levnější materiály, protože neměly finanční možnosti a společenskou prestiž gejš nutnou k získání výběrových látek). Po druhé světové válce se velmi rozmohlo cestování do Japonska, což se týkalo převážně amerických okupačních vojáků. Ti mnohdy nepoznávali rozdíl mezi gejšou a prostitutkou a požadovali od obou stejné služby. V té době se Japonsko vzpamatovávalo z porážky ve válce a běžní lidé byli na pokraji zoufalství i svých finančních možností, neboť je válka velice vyčerpala. Proto mnoho gejš přistoupilo na to, že svým nejbližším zákazníkům dopřejí různá privilegia. Nejednalo se však o samozřejmost. Z toho důvodu také nebylo povolání gejši zakázáno v roce 1957, kdy byla zakázána prostituce. Dnes už učení mladých gejš nemá takovou tradici. Zatímco na začátku minulého století bylo v Kjótu, tradičním městu gejš, několik tisíc umělkyň, dnes se toto číslo pohybuje řádově v několika desítkách. Tyto ženy se převážně živí jako hostesky na oficiálních banketech firem a předváděním tradičních umění pro turisty. Soukromé večírky s gejšami už jsou dnes málo časté. Spatřit gejšu na ulici japonského města je téměř nemožné, a pokud se to podaří, většinou se s výjimkou velkých festivalů jedná o převlečenou japonskou školačku, která se nechá fotografovat davy turistů. Pravé gejši jsou příliš zaměstnané v čajovnách, než aby měly čas se procházet jen tak městem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti jsou zákazníky gejš převážně politici, obchodníci, šéfové podsvětí a turisté (služby zprostředkovávají hotely a turistické kanceláře, je poměrně obtížné najmout gejšu osobně). Gejši mají za úkol konverzovat s hosty, tančit, zpívat, lichotit, hrát hry, skládat origami, přednášet básně. Účet přichází poštou za několik dnů a při pěti hostech dosahuje kolem milionu jenů (několik set tisíc korun). Gejši bývají také najímány na důležitá obchodní jednání a schůze, aby jim dodaly lesku a účastníkům pocit luxusu. Pro samotné muže představuje gejša jejich úspěch. Gejša je mužovou důvěrnicí i komplicem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gejša (芸者) je japonské slovo označujícící profesionální společnici, obvykle krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním je bavit muže v uzavřené společnosti tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem či jiným uměním. Gejši patří mezi typické a neodmyslitelné symboly Japonska; na Západě jsou ovšem mylně (viz níže) ztotožňovány s prostitutkami. ", "tgt_summary": "Une, aussi appelée ou, est au Japon une artiste et une dame de compagnie, qui consacre sa vie à la pratique artistique raffinée des arts traditionnels japonais pour des prestations d'accompagnement et de divertissement, pour une clientèle très aisée. Elle cultive le raffinement artistique dans divers domaines tels que l'habillement en kimono, la musique classique, la danse, les rapports sociaux et la conversation, des jeux... Le mot « \"geisha\" » peut s’interpréter comme « personne d’arts » ou « femme qui excelle dans le métier de l'art ». ", "id": 1593379} {"src_title": "Generalizovaná úzkostná porucha", "tgt_title": "Anxiété généralisée", "src_document": [{"title": "Vznik GAD a její příčiny.", "content": "Generalizovaná úzkostná porucha většinou vzniká na podkladě chronického dlouhotrvajícího stresu u zranitelných osobností. Zranitelnost vzniká kombinací genetické predispozice a vlivů prostředí v dětství a je prohlubována společností.", "section_level": 1}, {"title": "Stresující události.", "content": "Klinická pozorování ukazují, že generalizovaná úzkostná porucha často začíná v souvislosti se stresujícími událostmi a chronifikuje pokud stresující problémy přetrvávají. Avšak ohrožující životní události jsou častěji spjaty s úzkostnými poruchami (ztráta nejčastěji s depresí). Neexistuje žádná studie, která by ukazovala, na etiologický vliv určitých specifických \"životních událostí\" na rozvoj generalizované úzkostné poruchy.", "section_level": 2}, {"title": "Genetické vlivy.", "content": "Většina genetických populačních studií nerozlišuje mezi generalizovanou úzkostnou poruchou a jinými typy úzkostných poruch. Populační studie 1033 ženských dvojčat potvrdila tendenci generalizované úzkostné poruchy objevovat se častěji v některých rodinách a prokázala, že vliv genetických faktorů je zde vyšší než vliv sdíleného rodinného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Biologické faktory.", "content": "Terapeutický efekt benzodiazepínů zaměřil pozornost biologického výzkumu na GABA ergní a serotogení neurotransmiterové systémy. I když zatím neexistují žádné přímé důkazy o narušení benzodiazepinových receptorů v mozku pacientů s generalizovanou úzkostnou poruchou, probíhá intenzivní výzkum zaměřený tímto směrem. Oblasti, o kterých se uvažuje, že by mohly hrát roli, jsou okcipitální lalok (kde je nejvyšší koncentrace benzodiazepinových receptorů vůbec), bazální ganglia, limbický systém a frontální kůra. Omezený je počet studií zobrazovacími metodami. Zdá se, že ve srovnání se zdravými jedinci pomocí PET je nižší metabolický obrat v bazálních gangliích a bílé hmotě.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Používá se jak psychoterapie, transformační systemická terapie a kognitivně behaviorální terapie, motivační rozhovory, tak farmakoterapie (Benzodiazepiny, antidepresiva SSRI a SNRI). V léčbě GAD se dle doporučených postupů v České republice mají používat antidepresiva (sertralin, escitalopram, paroxetin, venlafaxin, duloxetin, bupropion, agomelatin), anxiolytika benzodiazepinová (agonisté GABA-A receptoru – alprazolam, diazepam, klonazepam), antikonvulzivum (pregabalin) a antipsychotikum (quetiapin). V augmentaci dále antihistaminika (antagonisté H1 – hydroxyzin, promethazin), agonisté 5-HT1A (buspiron) nebo betablokátory. V případě kognitivně behaviorální terapie může pacient například dostat „domácí úkol“, aby vypracoval katastrofický scénář týkající se situací, kterých se obává. Zjistí tak, že jeho problémy by měly řešení i kdyby se onen katastrofický scénář naplnil. Tato terapie obvykle zahrnuje i osvojení sociálních dovedností, které pacient ztratil. Pacient může mít problém říci ne, přijímat normálně kritiku, povzbudit ostatní, systematicky řešit problémy atd.", "section_level": 1}, {"title": "Generalizovaná úzkostná porucha a závislost na alkoholu.", "content": "Alkohol je multispektrální droga, to znamená, že v mozku člověka působí ve více centrech a má inhibičně-aktivační účinek. Relaxační účinky alkoholu jsou způsobeny zejména jeho působením na produkci glutamátu a kyseliny gamaaminomáslené (GABA). Etanol působí v mozku na podobná centra jako benzodiazepiny. Je tedy zřejmé, že alkoholické nápoje mohou lidem trpícím generalizovanou úzkostnou poruchou přinášet krátkodobou úlevu. Z dlouhodobého hlediska jsou ovšem úzkostní lidé ohroženi vznikem závislosti několikanásobně více, než je tomu u běžné populace. Generalizovaná úzkostná porucha vede ke vzniku závislosti na alkoholu a dalších drogách častěji, než je tomu u ostatních úzkostných poruch. Konzumace alkoholických nápojů nabourává přirozenou biochemickou rovnováhu v mozku, což úzkostní lidé vnímají citlivěji. V okamžiku, kdy etanol přestává působit, se dostavuje zvýšená úzkost, doprovázená afektivními výkyvy. Tyto stavu zhoršují samotný průběh generalizované úzkostné poruchy, často vedou i ke vzniku panické poruchy. Pokud je generalizovaná úzkostná porucha s abúzem alkoholu, je třeba kognitivně behaviorální terapii kombinovat s vhodným programem zaměřeným na redukci nebezpečných konzumačních vzorců, například terapií Kontrolované konzumace alkoholu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generalizovaná úzkostná porucha (GAD - generalized anxiety disorder) je úzkostná porucha charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Frekvence, trvání a intenzita je nepřiměřená zdroji obav a mívá vliv na každodenní život pacienta. Volně plynoucí úzkost nebo chronická ustaranost byla dříve označována jako úzkostná neuróza. Dvakrát častěji postihuje ženy (a častěji ženy rozvedené a vdovy), může se objevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji se objeví v období dospívání a běžně uniká diagnostice. ", "tgt_summary": "L'anxiété généralisée, aussi nommée trouble anxieux généralisé, est une affection psychiatrique, statistiquement plus fréquente chez les femmes et chez les jeunes adultes. Elle se caractérise par des manifestations physiques paroxystiques sur fond d'anxiété permanente. Les aspects psychologiques ou leurs équivalents somatiques sont nombreux et variés, l'anxiété et l'inquiétude excessive concernant plusieurs situations ou événements. Elle se caractérise notamment par la présence constante d'inquiétudes difficilement contrôlables.", "id": 508490} {"src_title": "Ottawa", "tgt_title": "Ottawa", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ottawa se nachází na jižním břehu řeky Ottawa, na jejíž druhém břehu se nachází město Gatineau, se kterým vytváří aglomeraci National Capital Region. Městem protéká také Rideau River a součástí je také Rideau Canal. Stará část města známá jako \"Lower Town\" se nachází v oblasti mezi řekou Rideau a kanálem Rideau. Na západ od tohoto kanálu se pak nachází části \"Centretown\" a \"Downtown\". V těchto částech města se nachází finanční a obchodní centrum města, kanadský parlament a několik vládních budov, například ministerstvo financí. Ottawa se nachází ve seismicky aktivní oblasti západního Quebecu a východní části Ontaria. Tato oblast je však poměrně nečinná a v Ottawě se tak zemětřesení vyskytují jen občasně. Ottawa se nachází v nízké rovinnaté krajině: průměrná nadmořská výška 70 metrů; Mezinárodní letiště Ottawa se nachází v nadmořské výšce 114 metrů a nejvyšší bod města dosahuje výšky 166 metrů. Nejbližším pohořím od města je Appalačské pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ottawa spadá do oblasti vlhkého kontinentálního podnebí (\"Dfb).\" Průměrná červencová nejvyšší teplota je 26,6 °C, průměrná lednová minimální teplota je −14,4 °C. Léta v Ottawě jsou teplá a vlhká. Průměrně je v 11 dní ze 3 letních měsíců teplota vyšší než 30 °C. Průměrná relativní vlhkost vzduchu činí 84 % ráno a 54 % odpoledne. Během zimy dominuje sníh a led. Roční sluneční svit dosahuje 2130 hodin, což je 46 % možného. Průměrná rychlost větru je 13 km/h. Nejvyšší naměřená teplota v Ottawě byla 37,8 °C (100 °F); nejnižší −38,9 °C (−38 °F) a to 29. prosince 1933.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "V roce 2001 se k Ottawě připojilo 10 obcí: Wannier, Gloucester, Golborne, Cumberland, Kanata, Nepin, Osgood, Rideau, Rockliff Park a West Carleton. Ottawa se skládá z šesti územních částí – Kanata (západ), Nepean (jihozápad), Downtown (centrum), Gloucester (jihovýchod), Orléans (východ) a Cumberland (východ).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Poté, co asi před 2000 lety vyschlo Champainovo moře, se stalo údolí podél řeky Ottawy obyvatelným. Po více než 6500 let používali místní obyvatelé tuto oblast pro sklizeň, lov, rybolov, obchod apod. V údolí řeky Ottawy je několik archeologických nálezišť. V Ottawě se setkávají tři velké řeky, což po tisíce let činí Ottawu důležitým centrem v oblasti obchodu a přepravy. Algonkinové nazývají ve svém jazyce řeku Ottawu Kichi Sibi or Kichissippi, což znamená „Velká řeka“ či „Ohromná řeka“. Étienne Brûlé, který je považován za prvního Evropana, který se vydal za řeku Svatého Vavřince prošel územím Ottawy v roce 1610, když mířil k Velkým jezerům. O tři roky později napsal Samuel de Champlain o vodopádech v této oblasti a také o setkání s Algonkinky. Mnoho misionářů tyto průzkumníky a obchodníky následovalo. První mapy oblasti používají jméno Ottawa (od alkonkinckého adawe, které znamená obchodovat a odkazuje na důležitost oblasti pro obchdoníky Prvních národů) jako jméno pro řeku. Dne 7. března 1800 založil Philemon Wright z Nové Anglie první evropskou civilizaci v této oblasti, a to na místě dnešní čtvrtě města Gatineau Hull na severní straně řeky Ottawa přímo naproti dnešní Ottawě. Společně s 5 rodinami a 25 nádeníky vytvořili zemědělskou komunitu Wrightsville. Wright byl průkopníkem obchodování se dřevem (brzy se v této oblasti tato činnost stala hospodářský nejvýznamnější) v údolí řeky Ottawy; dřevo dopravovali po řece do města Quebec. V roce 1826 byl založen Bytown, a to poté, co se rozšířila zpráva, že britské úřady budují vojensky určený Rideau Canal. O rok později byla tato obec pojmenována po Johnu By, který byl za projekt výstavby kanálu Rideau zodpovědný. Kanál Rideau měl poskytovat bezpečnou dopravdu mezi Montrealem a Kingstonem, aby mohla se dalo vyvarovat dopravě přes nebezpečný úsek řeky svatého Vavřince, protože během Britsko-americké války byly lodě z řeky lehce zasažitelné nepřátelskou palbou. By postavil na místě dnešního komplexu Parliament Hill kasárny. Vytvořil také dvě čtvrti: \"Upper Town\" nacházející se západně od kanálu a \"Lower Town\" na východě od kanálu. \"Upper Town\", tj. „Horní město“ bylo převážně anglicky mluvící a protestantské, zatímco \"Lower Town\", tj. „Dolní město“ bylo převážně francouzské, irské a katolické. V roce 1827 byla na Rideau Street postavena první, tehdy malá škola v Bytownu, s názvem English Mercantile and Mathematical Academy. Po dokončení stavby Rideau Canal v roce 1832 žilo v Bytownu 1000 obyvatel. Bytown byl místem uskutečnění několika povstání. V roce 1855 bylo město přejmenováno na Ottawa a získala status města. Prvním městským úředníkem, byl Wiliam Pittman Lett. V úřadě působil až do roku 1891, tedy 36 let. Na Silvestra 1857 vybrala královna Viktorie Ottawu jako sídlo vlády Kanadské provincie. Ve skutečnosti tímto úkolem pověřil John Alexander Macdonald výkonnou moc vlády, protože předchozí pokusy o konsenzus nevyšly. Byli takoví cynici, kteří si mysleli, že královna Viktorie vybrala Ottawu jen slepým výběrem na mapě. „Královnina volba“ měla však dva hlavní důvody: za prvé byla Ottawa obklopena hustým lesem a nacházela se daleko od kanadsko-americké hranice a hlavní město by se tak lépe bránilo; za druhé se Ottawa nacházela přibližně na půli cesty z Toronta a Kingstonu (na západě) a do Montrealu a Quebec City (na východě). Krom toho disponovala Ottawa vodní dopravou po řece Ottawě do Montrealu a přes Rideau Canal do Kingstonu. V roce 1854 měla také moderní celosezonní železniční provoz na 2 železnicích, která přepravovala cestující či dřevo do města Prescott na řece sv. Vavřince a dále. Ottawa je také malé velikosti a myslelo se, že by jako hlavní město bylo méně náchylné k běsnění davu, jak tomu tehdy bylo v minulých hlavních městech. Vláda již vlastnila pozemek, kde byl nakonec postaven Parliament Hill; mysleli si, že by byl ideálním místem pro parlament. Ottawa byla také jediným větším sídlem, která se nacházela na hranici francouzsky obydlené bývalé Dolní Kanady a anglicky obydlené bývalé Horní Kanady, takže Ottawa byla velkým politickým kompromisem. V 50. letech 19. století (1850) začali podnikatelé se dřívím stavět velké pily, které se staly jedněmi z největších továren na světě. Železniční tratě postavené v roce 1854 spojovaly Ottawu s oblastmi na jihu a v roce 1886 přes Hull a Lachute už i s transkontinentální železniční sítí. Původní budovy parlamentu, Centre, East a West byly postaveny v letech 1859–1866, a to v neogotickém stylu. V té době se jednalo o největší severoamerický stavební projekt a Public Works Canada a jejich architekti nebyli zpočátku dobře připraveni. Krajinářské úpravy knihovny parlamentu, Library of Parliament a komplexu Parliament Hill byly dokončeny až v roce 1876. V roce 1885 byla Ottawa jediným městem v Kanadě, v němž pouliční osvětlení bylo výhradně elektrické. V roce 1889 dala 60 především místním průmyselníkům tzv. „water leases“. Dala jim povolení vyrábět elekřinu a mít generátory vodní elektřiny u vodopádů Chaudière Falls. Veřejná doprava Ottawy má počátek v roce 1870, a to systémem koňek, přičemž v roce 1890 byl nahrazen rozsáhlým elektrickým tramvajovým systémem, který ve městě fungoval až do roku 1959. Požár Hullu a Ottawy v roce 1910 zničil dvě třetiny Hullu, a to včetně 40 % obytných budov a většiny z největších firem podél nábřeží. Tento požár se také rozšířil přes řeku Ottawu do města Ottawa. Zničil asi pětinu území Ottawy, a to část od městské čtvrti Lebreton Flats až k jezeru Dow's Lake. Dne 1. června 1912 otevřela železniční společnost Grand Trunk Railway hotel Château Laurier a naproti němu Union Station, současné sídlo Kanadského senátu. Dne 3. února 1916 byl požárem zničen Centre Block, hlavní budova Kanadského parlamentu. Dolní sněmovna a Senát byly dočasně přemístěny do tehdy nedávno postaveného muzea Victoria Memorial Museum, kde se nachází Kanadské muzeum přírody. Dolní sněmovna a Senát zde sídlily až do dokončení nového Centre Blocku v roce 1922. Jeho dominantou je novogotická věž s názvem Peace Tower.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2016 je Ottawa s obyvateli městem se 4. největším počtem obyvatel v Kanadě, a to po Torontu, Montrealu a Calgary. Má ale více obyvatel než Edmonton, který má obyvatel, Winnipeg, který má obyvatel a Vancouver, který má obyvatel. V provincii Ontario je 2. nejlidnatnějším městem, a to po Torontu. V roce 1891 žilo v Ottawě 44 tisíc lidí a v roce 2019 počet obyvatel města přesáhl hranici milionu. Průměrný věk obyvatel Ottawy byl podle sčítání lidu v roce 2011 39,2 let; 16,8 % obyvatel bylo mladší 15let a 13,2 % obyvatel bylo ve věku nad 65 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání, zaměstnanost a průměrný příjem.", "content": "Populace Ottawy patří k těm s nejlepší životní situací, a to zejména kvůli tomu, že se ve městě nachází mnoho vládních úřadů. Dle sčítání lidu v roce 2006 mělo 38,3 % občanů Ottawy ve věku 25–65 let vysokoškolský titul alespoň prvního stupně (pro srovnání, v průměr provincie Ontario je 24 %). Průměrný příjem ve městě na jednu domácnost činil v témže roce 84,5 tisíc kanadských dolarů (průměr provincie Ontario byl 69,2 tis). Většina obyvatelstva Ottawy byla zaměstnána v obchodě a dalších, například IT a dalších službách, zatímco pracovníci v továrnách, zemědělství a stavebnictví tvořili dohromady méně než 10% z celkového počtu zaměstnaných města. Počátkem roku 2018 činila míra nezaměstnanosti obyvatelstva regionu Ottawa-Gattineau 5,2 % (v celé Kanadě to bylo 5,9 %).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "V roce 2011 se ke křeštanství přihlásilo 65 % obyvatel Ottawy: katolicíci tvořili 38,5 % ottawské populace, protestanté 25 %. Mezi další náboženství, která se v Ottawě vyskytují patří islám (6,7 %), hinduismus (1,4 %), buddhismus (1,3 %) a judaismus (1,2 %). Ateistů bylo 22,8 %.", "section_level": 2}, {"title": "Jazykové rozdělení.", "content": "K roku 2016 umí 37,6 % obyvatelstva Ottawy mluvit jak anglicky, tak francouzsky. Ottawa je také největším kanadským městem, kde jsou oba tyto jazyky úřední. Asi 60,87 obyvatel Ottawy (včetně těch, kteří uvedli více než jeden jazyk) mělo v témže roce za svůj mateřský jazyk angličtinu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V městě jsou početné chodníky pro cyklisty a chodce. Část z nich probíhá podél řek Ottawa, Rideau a vodního kanálu Rideau Canal. Cyklistika je populární mezi obyvateli, v aglomeraci Ottawa-Gatineau je k dispozici víc než 220 km tratí. V roce 2011 byly v centru města uvedeny do provozu cyklistické tratě oddělené od silnic betonovými zábranami. Bezpečný provoz cyklistů podporuje dobrovolnická organizace Citizens for Safe Cycling. Od roku 1960 jsou ulice v centru Ottawy v neděli rezervovány výhradně pro chodce a cyklisty. Ottawu protínají kanadské dálnice 417 a 416. Dále se ve městě nachází mezinárodní letiště a 2 regionální letiště. Městská doprava je založena na systému autobusových koridorů, kde je časový rozestup mezi spoji nižší než pět minut.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V letech 1987–2008 hrubý domácí produkt aglomerace Ottawa-Gatineau vzrostl z 28,8 miliard kanadských dolarů na 46,4 miliard (při kurzu z roku 2002). Během tohoto období se meziroční růst hrubého produktu pohyboval od −0,8 % (v roce 1991) do 7,6 % (v roce 1999). Od roku 1997 byl růst vždy pozitivní, obvykle neklesl pod 2 % ročně. V roce 2012 činil rozpočet města Ottawa 2,5 miliardy dolarů, z čehož 850,8 milionu USD byl kapitálový rozpočet.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Z důvodu existence množství vládních budov je architektura centra funkcionalistická a formalistická. Část budov je ale postavená v romantickém, či jiném stylu. Budova parlamentu nese znaky viktoriánské gotiky. Architektura větší části města je charakteristická rodinnými domky, z menší části bytovými domky a obytnými bloky. Panorama města je konzervativní z důvodu zákazu výstavby mrakodrapů. Omezení byla zavedena proto, aby budova kanadského parlamentu, resp. jeho nejvyšší věž o výšce 92 m, byla viditelná z každé městské části.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město je sídlem Ottawa Senators, jediného profesionálního týmu hrajícího v National Hockey League. Domovským stadionem týmu je Canadian Tire Centre. Lední hokej provozují téměř všechny generace, muži i ženy. První organizovaný tým vznikl v roce 1884. Dalším profesionálním klubem je tým kanadského fotbalu Ottawa Redblacks. V Ottawě je na klubové úrovni provozován též basketbal, curling, baseball, fotbal, dostihy, gaelic footbal a australský fotbal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ottawa je hlavní město Kanady, šesté největší kanadské město a druhé největší město provincie Ontario. Leží na jižním břehu řeky Ottawa. Nachází se ve východní části provincie Ontario v Ottawském údolí. Ottawa má obyvatel. Sídlí zde řada významných institucí Kanady, například Kanadská národní galerie.", "tgt_summary": "Ottawa (, ou ) est la capitale du Canada. La ville est située dans l'est de l'Ontario, sur la rive sud de la rivière des Outaouais, face à la ville québécoise de Gatineau. ", "id": 932088} {"src_title": "Bulovka (okres Liberec)", "tgt_title": "Bulovka", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Název obce vznikl od přivlastnění obce jistému Bulovi, tedy Bulova vesnice. První zaznamenaný název pochází z roku 1354 a zní Bulindorf. Následně přecházel k Bulendorf (1381), Bullendorff (1454), Bullendorf (1463), Bulindorf (1504), Bulendorff (1514), Bulndorf (1525), Bullendorf (1537), Bundorff (1559), Bulindorff (1561), Buolenstorff či Bullersdorff (1562), Pullndorf (1586), Bullendorff (1654), Pullendorff (1676), Bullendorff (1786), až po Bullendorf (1834).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bulovka bývala rozdělena na dvě části patřící k frýdlantskému a grabštejnskému panství. V obou částech, pojmenovaných později Horní a Dolní Bulovka, existovaly lenní statky. Oba statky však na sklonku 16. století upadaly a tak roku 1675 odkoupil hrabě Gallas Horní Bulovku a roku 1654 za 300 kop Dolní Bulovku. Sjednocená obec byla vážně postižena jak válkou, tak i rozsáhlou emigrací a stupňováním nevolnických povinností. Proto se obyvatelé Bulovky aktivně zúčastnili odporu vedeného Andreasem Stelzigem, za což byl místní rychtář potrestán vysokou pokutou. Roku 1790 bylo v obci 131 domů. V roce 1833 zde žilo 1173 obyvatel a jim zde sloužila škola, poplužní dvůr a mlýn. Obec měla převážně zemědělský charakter a v první polovině 19. století se zde začalo rozmáhat tkalcovství. Většinou však šlo o domácí výrobu, jedinou výjimkou byla dílna založená roku 1854 varnsdorfským Franzem Blumrichem, která však po několika letech s výrobou bavlněného zboží skončila. Nejvíc obyvatel měla Bulovka v polovině 19. století, kdy ve vsi žilo víc než 1600 obyvatel, od té doby jejich počet klesal – roku 1910 ji obývalo 1259 lidí. Již sloučené obce Bulovka, Arnoltice a Dolní Oldřiš měly k 1. 1. 1983 celkem 787 obyvatel. Rozhodnutí o udělení znaku a praporu převzal starosta obce z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 7. 5. 2001. Obec v roce 1996 neúspěšně usilovala o zisk titulu Vesnice roku.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní mlýny.", "content": "V dnešní Bulovce stávalo celkem osm vodních mlýnů, a sice:", "section_level": 2}, {"title": "Horní mlýn.", "content": "Na Světlém potoce téměř na hranicích s Polskem stále stojí (jako objekt čp. 39) zachovaný mlýn. Zmínka o něm pochází již z roku 1591, kdy budova přechází (z důvodu nesplaceného dluhu ve výši 100 tolarů mezi Abrahamem z Faust a Janem ze Schwanitz, který byl lenním pánem na Bulovce) coby protihodnota pod lenní správu Bulovky. Tento vrchnostenský mlýn vždy určený k mletí zrna býval dědičně pronajímán mlynářským mistrům. Prvním doloženým byl Kryštof Schön, jenž na něm hospodařil se svou ženou Marií. Objekt však vlivem násilné pobělohorské rekatolizace opustil a odešel do Lužice. V následujících letech byl mlýn opuštěný a chátral. V \"Soupise poddaných podle víry z roku 1651\" je v obci uváděn jeden mlýn se dvěma stroji. Na mlýně působil Martin Puntze, který spadal pod Habartice a místní mlýn měl pouze v nájmu. Řemeslo zde však neprovozoval, neboť odešel do Saska. Dekretem vydaným 11. května 1957 bylo předláneckému mlynáři Thomasi Hänischovi povoleno za roční poplatek 19 zlatých bylo umožněno, aby mlel pro všechny obce, jež spadaly pod vodní právo tohoto mlýna. Nikdo z ostatních obcí nesměl své obilí vozit jinam, než do mlýna v Předláncích, V dekretu stálo, že uvedená výhoda platí po omezenou dobu, do chvíle, než Horní mlýn v Bulovce bude mít opět svého mlynáře. Dalším mlynářem, který je na tomto mlýně doložen, byl Georg Pülse, jenž ovšem pro své spory s vrchností musel roku 1677 mlýn opustit. Ten byl následně dán Andreasi Müllerovi pocházejícího z Nového Města pod Smrkem. Dalším známým majitelem byl k roku 1680 mlynář Christoph Schöler (1650–1717), který jej zakoupil za 500 tolarů. Jeho nástupcem se stal jeho syn Johann Franz Schöle. Tomu objekt patřil až do jeho smrti v roce 1750 a následně přešel na jeho syna Ambrože. Po něm od roku 1754 zde vykonával řemeslo Johann Josef Schöler, kterého po jeho smrti vystřídala manželka Anna Marie. Ta se však brzy provdala za mladého mlynářského učně Johanna Heinricha Dönnertha, jenž ovšem záhy (roku 1774) zemřel a Anna Marie se následujícího roku vdala opět za jiného mladého mlynářského učně, tentokrát Johanna Gregora Bürgera, syna višňovského rychtáře. Ten zemřel roku 1788 a Anna Marie jej za dalších pět let následovala. Po té se stal majitelem mlýna Gottfried Schöler, syn Anny Marie z prvního manželství. Na mlýně hospodařil se svou manželkou Marií Theresií a když umíral, nechal u cesty zřídit malý křížek s nápisem: „Zřízeno Gottfriedem Schölerem a jeho milovanou manželkou Marií Theresií, rozenou Neumannovou roku 1804“. Vdova se začátkem února 1807 podruhé provdala za mlynářského tovaryše Josefa Niedeka. Ten na mlýně hospodařil až do roku 1819, kdy zemřel. Objekt poté za částku 2 357 zlatých přešel zpět na vdovu Marii Theresii. Aby ji byla schopna splatit, musela se zadlužit. Protože ale nebyla schopna své dluhy splácet, dostal se mlýn do dražby, v níž jej získal mlynář Franz Austen. Jeho působení však trvalo pouhý rok, než ho potkala tragická nehoda (cestou s povozem do Liberce pro obilí jej ranila mrtvice a když jej nalezli, byl již mrtvý). Vdova se roku 1833 opět provdala, tentokrát za mladého tovaryše Floriána Schäfra, jenž pocházel z Ludvíkova. Po něm na mlýně vykonával řemeslo jeho syn Ferdinand, kterého posléze vystřídal jeho syn, Rudolf Franz Schäfer. Posledním mlynářem před odsunem Němců po druhé světové válce byl Josef Schäfer.", "section_level": 3}, {"title": "Dolní mlýn.", "content": "Místo, kde stál Dolní mlýn, není z map identifikovatelné. Podle staré kupní knihy zemského archivu v Praze lze dohledat, že Hans Scholz koupil 26. října 1731 jakousi louku, která se jmenovala „Mlynářská pláň“. V těch místech měl prý stát mlýn, jenž byl zatížen všemi vrchnostenskými povinnostmi. Arnoltický kronikář Anton Appelt se domnívá, že Dolní mlýn stál v místech dnešního stavení čp. 30. V některých místech je totiž ještě patrný mlýnský náhon, jenž tu ústil do potoka.", "section_level": 3}, {"title": "Mlýn na Světlém potoce.", "content": "První zmínky o něm pocházejí z dekretní knihy z roku 1676, kde je psáno, že mlýn byl tou dobou pustý a uzavřený. Ve frýdlantském zámeckém archivu je ovšem tento stav u mlýna uváděn již v zápisech z roku 1651. K opuštění mlýna došlo vlivem rekatolizace a odchodu protestantsky smýšlejícího mlynáře.", "section_level": 3}, {"title": "Dřevěný mlýn.", "content": "Na pomezí pastviny lesa a pastvin v louce směrem od hostince měla stát pila. To místo je nazýváno „Mlýnská louka“.", "section_level": 3}, {"title": "Další mlýny.", "content": "V obci se nacházel též vodní mlýn. Stával v prostorách hospodářství čp. 66 vedle posléze postaveného domu čp. 197. Někdy kolem roku 1830 však došlo k jeho stržení. Jeho posledním majitelem byl Franz Ressel, který pocházel z blízkých Arnoltic. Druhý větrný mlýn stál poblíž hostince a jeho majitelem byl k roku 1858 Franz Blumrich. Předtím objekt stával v Arnolticích u zdejšího mlýna na tříslo. Blumrich mlýn znovu postavil na kopci nad hostincem. V těchto místech stál do roku 1873, kdy došlo k jeho prodeji do starého Zawidówa.", "section_level": 3}], "src_summary": "Bulovka ( \"Bullendorf\") je vesnice na severu Česka, v okrese Liberec v Libereckém kraji. Leží ve Frýdlantském výběžku asi 5,5 km severo-severovýchodně od města Frýdlantu u silnice 13 vedoucí na hraniční přechod Habartice–Zawidów. Obec má obyvatel, je v ní základní a mateřská škola. Dnešní obec tvoří tři vesnice: Bulovka, Arnoltice a Dolní Oldřiš. Protéká jí Bulovský potok. ", "tgt_summary": "Bulovka est une commune du district et de la région de Liberec, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 635517} {"src_title": "X86", "tgt_title": "X86", "src_document": [{"title": "IBM PC.", "content": "Architektura IBM PC byla použita v osobních počítačích od firmy IBM, které doznaly širokého rozšíření. Politika IBM v době, kdy uvažovalo o použití této architektury (konkrétně procesoru 8088) v IBM PC, vyžadovala alespoň dva zdroje čipů, proto v roce 1982 AMD podepsalo kontrakt s Intelem a stalo se licencovaným druhým výrobcem procesorů 8086 a 8088. Později pod stejným kontraktem vyrábělo 80286. Intel ovšem smlouvu v roce 1986 vypověděl a odmítl předat AMD technické detaily 80386.", "section_level": 1}, {"title": "Registry x86.", "content": "Architektura x86 se vyznačují až extrémní asymetrií architektury: z jeho osmi aritmetických registrů nejsou žádné dva zcela zaměnitelné. Všechny registry mají šířku 16 bitů. Kromě toho šlo přistupovat k registrům AX-DX po částech, tj. jen k dolním (AL-DL) a horním (AH-DH) osmi bitům. Architektura x86 má i skupinu instrukcí pro práci s řetězci, kde jednotlivé instrukce zahrnují čtení nebo zápis z/do dohodnutých dvojic registrů (segmentu a indexu) – čtení většinou z DS:SI a zápis do ES:DI. Podrobněji viz Intel 8086, pro popis registrů u článků Intel 80386 či IA-32, kde můžete vidět jak byly rozšířeny.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy procesoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reálný režim.", "content": "Reálný režim (někdy také nazývaný jako \"režim reálných adres\") je používán u procesorů 8086 a pozdějších x86 kompatibilních procesorů. Ty jsou v tomto režimu s procesory 8086 plně kompatibilní. V tomto režimu je pro tvorbu adresy používáno 20 bitů. Maximálně tak lze adresovat paměť o velikosti 1 MiB. Paměťový prostor není přístupný jako jeden blok, ale je rozčleněn na čtyři segmenty: CS (code segment) pro paměť programu, DS (data segment) pro paměť dat, SS (stack segment) pro data zásobníku a vyhrazený ES (extra segment). Přístup ke všem částem operační paměti a periferiím je neomezený. Reálný režim neposkytuje hardwarovou podporu pro ochranu paměti či multitasking. Všechny procesory od 80286 výše používají reálný režim při startu počítače. Starší typy procesorů používají pouze jeden režim, který je s reálným režimem novějších procesorů prakticky identický.", "section_level": 2}, {"title": "Chráněný režim.", "content": "Chráněný režim poprvé zavádí procesor 80286 a rozšiřuje velikost adresy na 24 bitů, což umožňuje adresovat až 16 MiB paměti. Od procesoru 80386 je velikost šířky adresní sběrnice 32 bitů a je tak možné adresovat až 4 GiB. Hlavním rysem chráněného režimu je ochrana paměti, která procesům zabraňuje ovlivňování jim nepříslušejících částí paměti, což je řešeno pomocí segmentace paměti. Adresa je rozdělena na segment a offset. Segment je však pouze odkazem do tabulky selektorů. V té je každému segmentu přidělena bázová adresa (24 bitů), úroveň oprávnění (8 bitů) a maximální velikost segmentů (16 bitů). Pro přístup do paměti je u procesorů 80386 a vyšších ještě navíc v tomto režimu dostupné stránkování. Pomocí tohoto procesu je lineární adresa získaná po segmentaci ještě dále převáděna na fyzickou adresu (viz obrázek).", "section_level": 2}, {"title": "Virtuální 8086 režim.", "content": "Podrežimem chráněného 32bitového režimu je virtuální 8086 režim. Jedná se o hybridní režim, který umožňuje spouštět programy, které jsou určeny pro běh v reálném režimu při zachování výhod chráněného režimu (zejména ochrany paměti před ostatními procesy). Virtuální 8086 režim neexistuje pro 16bitový chráněný režim ani pro režim long. Paměť je přístupná pomocí segmentace, stejně jako v případě reálného režimu.", "section_level": 3}, {"title": "64bitové režimy.", "content": "Od roku 2002 je totiž zřejmé, že 32bitový adresní prostor architektury x86 omezuje výkon aplikací, které vyžadují přenos či zpracování velkých datových souborů. 32bitový adresní prostor totiž umožňuje adresovat přímo pouze 4 GiB dat (pro data procesu na platformě Windows NT to reálně znamená kvůli dalším omezením a designovým rozhodnutím pouze necelý 1 GiB prostoru), což aplikace pro zpracování obrazu či databázové systémy dnes hravě překonají. Při použití 64bitové adresy, je možné přímo obsloužit 16 777 216 TiB (nebo také 16 000 000 000 GiB) dat, i když většina 64bitových systémů neumožňuje přístup do celého 64bitového adresního prostoru (například AMD64 podporuje aktuálně pouze 48 bitů, navíc rozdělených do čtyř úrovní). Společnost AMD proto vyvinula novou 64bitovou instrukční sadu jako rozšíření stávající 32bitové (tj. x86) architektury. Původní označení bylo AMD64, později bylo označení kvůli neutrálnosti přejmenováno na x86-64 (instrukční sadu převzala i firma Intel). Tuto 64bitovou architekturu používaly rodiny procesorů Opteron, Athlon 64, Turion 64 a později i Sempron. Úspěch procesorů řady AMD64 společně s neúspěchem firmy Intel prosadit architekturu IA-64 přiměl firmu Intel k tomu, aby převzal instrukční sadu AMD64 (x86-64) do svých vlastních procesorů.", "section_level": 2}, {"title": "64bitový režim long.", "content": "Režim long rozšiřuje šířku adresní sběrnice na 64 bitů. V tomto režimu běží jádro 64bitového operačního systému.", "section_level": 3}, {"title": "64bitový režim kompability.", "content": "Pro zpětnou kompatibilitu s 32bitovými systémy disponují moderní 64bitové procesory ještě takzvaným 64bitovým kompatibilním režimem. V tomto režimu je pod 64bitovým operačním systémem možné spouštět programy vytvořené pro 32bitový procesor. Ne všechny programy mají totiž svou 64bitovou verzi a bez tohoto režimu by je nebylo možné v 64bitovém operačním systému vůbec spouštět. V tomto režimu však už nelze spouštět 16bitové programy v reálném režimu či režimu virtuální 8086, ty pod 64bitovým operačním systémem nelze spouštět přímo, v případě potřeby je nutné využít virtualizaci.", "section_level": 3}, {"title": "Legacy mode.", "content": "64bitové procesory mohou také běžet ve zcela zpětně kompatibilním režimu, kdy na procesoru běží 32bitový nebo 16bitový operační systém a 32bitové či 16bitové programy. V takovém případě však nelze spouštět 64bitové programy.", "section_level": 3}], "src_summary": "x86 je v informatice označení rodiny instrukčních sad pro procesory navazující na 16bitový procesor Intel 8086. Označení x86 též definuje hardwarovou počítačovou platformu (architekturu) označovanou jako IBM PC kompatibilní. Protože byl termín „x86“ zaveden až po uvedení procesoru Intel 80386, typicky se při použití označení „x86“ předpokládá, že daný procesor je alespoň 32bitový (tj. 80386 nebo novější, protože tyto procesory jsou schopné zpracovávat strojové instrukce původního 16bitového režimu pro zajištění zpětné kompatibility). Aby byla tato skutečnost zdůrazněna, používá se též označení x86-32 (resp. IA-32) a pro současné 64bitové procesory pak x86-64 (též „x64“). V současné době proto „x86“ označuje tři architektury s třemi různými sadami strojových instrukcí, přičemž novější procesory jsou schopné pracovat v režimech, které za jistých podmínek dovolují zpracovávat strojový kód předchozích architektur.", "tgt_summary": "La famille x86 regroupe les microprocesseurs compatibles avec le jeu d'instructions de l'Intel 8086. Cette série est nommée \"IA-32\" (pour \"Intel architecture 32 bits\") par Intel pour ses processeurs à partir du Pentium. ", "id": 1168703} {"src_title": "Naušika z Větrného údolí", "tgt_title": "Nausicaä de la Vallée du Vent (film d'animation)", "src_document": [{"title": "Film.", "content": "Film byl krátce zakázán v Německu a východní Evropě kvůli svému znepokojujícímu představení ekologické krize; naopak byl prezentován ekologickou organizací WWF. O řadu let později na film tematicky Mijazaki navázal snímkem \"Princezna Mononoke\". Název \"Naušika z Větrného údolí\" je zvolený amatérskými českými překladateli titulků. V českém prostředí se však natolik rozšířil, že jej pozdější oficiální distribuce v Česku převzala. Film je nicméně znám i pod svým anglickým názvem \"Nausicaä of the Valley of the Wind\". Velmi podstatně pozměněná verze byla v 80. letech distribuována v USA pod názvem \"Warriors of the Wind\" v nekvalitním anglickém dabingu. Ve snaze proměnit film v akční podívanou, provedl distributor několik nešetrných zásahů. Více než 30 minut filmu (převážně ekologické téma) bylo vystřiženo, a dialogy byly upraveny, takže hlubší myšlenkové poselství se téměř vytratilo. Většina postav byla přejmenována (z Naušiky se stala princezna Zandra) a pro větší zmatení byl na přebalu videokazety zcela nesouvisející obrázek skupiny jedoucí na písečném červu. Mijazaki (stejně jako většina fanoušků filmu) byl rozčarován. Studio Ghibli požádalo fanoušky, aby zapomněli, že tato verze kdy existovala a poté zavedlo politiku striktního zákazu jakýchkoliv úprav nad rámec věrného překladu a dabingu. V roce 2005 vydal Disney nesestříhaný film pod původním názvem v novém dabingu na DVD. V roce 2010 pak vyšla remasterovaná verze filmu na Blu-Ray", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "V českém znění: Dabéři originálního dabingu:", "section_level": 2}, {"title": "Manga.", "content": "Mijazaki mangu \"Naušika\" psal přes 13 let, spolu s přestávkami na tvorbu filmů Studia Ghibli. První kapitola vyšla v časopise Animage v únoru 1982 a poslední v březnu 1994. Jak bývá zvykem, příběh v manze je daleko rozsáhlejší než ve filmu. Filmové vyprávění odpovídá zhruba čtvrtině mangy s výraznými dějovými odchylkami. Kromě děje je zde několik dalších významných rozdílů – postavy jsou více rozvinuté a téma ekologie komplikovanější, podobné \"Princezně Mononoke\" a jejímu pohledu na svět. Sama Naušika je zde mnohem více vlivnou osobou se schopnostmi, které nejsou vysvětleny pokaždé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naušika z Větrného údolí ( 風の谷のナウシカ, Kaze no tani no Naušika) je japonský komiks (manga) a také animovaný film (anime). Autorem mangy i anime je japonský spisovatel, ilustrátor a režisér Hajao Mijazaki. Manga vznikala postupně mezi léty 1982 a 1994, anime v produkci studia Topcraft bylo uvedeno 11. března 1984. Obě environmentalistická díla vyprávějí v kulisách boje princezny Naušiky za svůj malý stát \"Větrné údolí\" a o konfliktu člověka a přírody na Zemi daleké budoucnosti.", "tgt_summary": ", d'abord connu sous le titre La Princesse des étoiles, est un film d'animation japonais réalisé par Hayao Miyazaki. Sorti dans les salles japonaises en 1984, il est récompensé par le Prix Noburō Ōfuji la même année. Il s'agit de l'adaptation de son manga éponyme publié entre février 1982 et mars 1994 dans le magazine japonais \"Animage monthly\". Le film est généralement considéré comme faisant partie du studio Ghibli même s’il est antérieur à sa création. Il s'agit du second long métrage réalisé par Miyazaki après \"Le Château de Cagliostro\", qui avait permis au réalisateur d’attirer l’attention du magazine \"Animage\". ", "id": 1574414} {"src_title": "Únorová revoluce", "tgt_title": "Révolution de Février", "src_document": [{"title": "Průběh revoluce.", "content": "První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v exilu dostávali již od roku 1915 finanční podporu od Němců. Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. V roce 1917 začaly v důsledku nedostatku potravin stávkovat desítky tisíc petrohradských dělníků, protože však byla válka, byla stávka automaticky považována za sabotáž. Představitelé města tento problém nedokázali vyřešit a svým jednáním vyvolali naopak ještě větší protesty. 8. března nespokojené petrohradské ženy stojící v dlouhých řadách na chléb vyvolaly mohutnou protiválečnou demonstraci. Na některých místech protesty přerostly ve střety s policií a kozáky. Večer téhož dne vydal Mikuláš II. rozkaz veliteli petrohradského vojenského okruhu, aby demonstrace okamžitě ukončil. Pokusy nasadit proti demonstrantům vojsko nebyly úspěšné, protože vojáci odmítli střílet do neozbrojených civilistů, někteří se dokonce vzbouřili, zastřelili své velitele a přidali se k nespokojencům. V průběhu dalších dvou dnů začala generální stávka. 11. března někteří důstojníci, carovi oddané jednotky a policie zastřelili při nepokojích více než 150 lidí a už následujícího dne, 12. března, přerostly nepokoje v otevřený boj mezi revolučními silami a carským vojskem. Revoluční síly, ke kterým se přidal i gardový Pavlovský pluk, následně obsadily všechny důležité části města, Petropavlovskou pevnost a budovy vlády. Podobně jako v roce 1905 vytvořili dělníci a vojáci orgány samosprávy nazývané sověty. Nejdůležitější z nich se nacházel v Petrohradě, předsedou byl menševik Nikolaj Čcheidze a jeho zástupce eser Alexandr Kerenskij. Sovět přebral odpovědnost za dodržování pořádku a zásobování města. Dělníci a vojáci pak v Moskvě a zanedlouho i v dalších městech po celé zemi tvořili další sověty. 13. března vytvořila státní duma dočasný kabinet pod vedením Michaila Rodzjanka. 14. března imperátor Mikuláš opustil svůj štáb a odešel do Petrohradu, ale po cestě narazil na odpor revolučních vojsk a proto odešel do Pskova, na štáb severní fronty. Tam po konzultaci s velitelem fronty konstatoval, že k potlačení revoluce nemá dostatek sil a tak se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče. Ani tato zpráva však lid neuspokojila a Michail Alexandrovič se navíc trůnu vzdal, přičemž prohlásil, že budoucnost státního zřízení v Rusku musí vyřešit zákonodárné shromáždění. Tím 15. března 1917 skončila stopadesátiletá vláda rodu Holstein‐Gottorp‐Romanov v Rusku. Státní duma se následně ještě téhož dne spolu s Petrohradským sovětem dohodla na vytvoření prozatímní vlády. Jejím předsedou a zároveň ministrem vnitra byl kníže Georgij Lvov. Tato dočasná vláda musela všechny své kroky prodiskutovat s Petrohradským sovětem, což mělo za následek vznik dvojvládí.", "section_level": 1}, {"title": "Bolševici.", "content": "Význačný představitel bolševické strany Vladimir Iljič Lenin pobýval v době únorové revoluce spolu s dalšími bolševiky v exilu v Curychu. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Únorová revoluce byla jedna ze dvou revolucí roku 1917 v Ruském impériu, která vypukla v závěrečné fázi první světové války a předcházela vypuknutí Říjnové revoluce. ", "tgt_summary": "La révolution de Février marque le début de la révolution russe de 1917. Elle provoque en quelques jours l'abdication de l'empereur Nicolas II, la fin de l'Empire russe et de la dynastie des Romanov. ", "id": 1281538} {"src_title": "Tunguská událost", "tgt_title": "Événement de la Toungouska", "src_document": [{"title": "Popis události.", "content": "K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7:15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet objektu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto objektu atmosférou pozorován i na českém území v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem. Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km2; rozbíjel okna domů, odhazoval osoby a zapaloval na nich oděv ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra 70 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a dlouho hojily. Zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy. Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT. V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu.", "content": "Je až s podivem, že jev natolik působivý způsobil jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobenému nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou. První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927–1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu. Od 50. let 20. století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření. Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v místě exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány. Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze ani výskyt radioaktivních izotopů, prvků vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Výpovědi.", "content": "Některé z výpovědí tvrdí, že explozí bylo ve skutečnosti pět a zbytek tělesa dopadl až o desítky kilometrů dále na sever. Jiná svědectví se zásadně rozcházejí v určení času a směru letu. Dokonce to vypadá, jako kdyby ráno proletělo jedno těleso z jihu na sever a odpoledne z východu na západ. Některé výpovědí hovoří o (zdánlivém?) manévrování tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Původ tělesa.", "content": "Poměrně věrohodně vyznívala hypotéza o kometárním původu tělesa, protože vysvětluje skutečnost, že neexistují průkazné nálezy zbytků hmoty meteoritu. Novější výzkumy však vedly k domněnce, že tělesem byla planetka. V roce 1930 navrhl britský matematik a meteorolog F. J. W. Whipple, že šlo o malou kometu. Ľubor Kresák přišel v roce 1978 s myšlenkou, že tělesem byl kus krátkoperiodické Enckeovy komety. Sovětští vědci dr. Zotkin a Fesenkov (+ 1972) se domnívají, že se těleso komety při průniku do zemské atmosféry rozpadlo na několik částí. Další hypotéza pochází od profesora Stanjukoviče. Ten se domnívá, že se kometa při minimální rychlosti asi 30 kilometrů za sekundu v atmosféře vypařila. Odborně se tento jev nazývá termická exploze. Podle alternativní teorie profesora Petrova se vesmírný objekt od samého počátku vyznačoval velmi malou hustotou a připomínal tenký list. Při vstupu do atmosféry se pak doslova rozpadl v prach. Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tungusky přiletěl chondrit, tedy vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Měl mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodoval v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů. „Vědci z americké Sandia National Laboratories ale nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval až poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry. Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky, která proniká do hlubších a hustších vrstev a tlačí před sebou stále větší masu horkého stlačeného plazmatu. Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vymrští ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech – tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.“ V roce 1983 publikoval Zdeněk Sekanina práci na základě svých modelů, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla mnohem výš než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Tento názor ve vědecké obci převažuje. Italský tým vědců vedených Lucou Gasperinim z Boloňské univerzity od roku 2006 tvrdí, že objevil dopadový kráter tunguského meteoritu v sibiřském jezeře Čeko a že tedy nedošlo k jeho destrukci (resp. úplné destrukci) v atmosféře. Jezero se nachází asi 8 km od epicentra exploze. Jezero má průměr asi 300 metrů, ale na rozdíl od všech okolních jezer má poměrně strmé stěny, které spadají ke dnu v hloubce 50 metrů. Ihned po zveřejnění vyvolal objev značnou nedůvěru vědeckého světa. Exploze Čeljabinského meteoritu nad Ruskem v únoru 2013 poskytla pro vědce dostatek dat k vytvoření nových modelů pro simulování Tunguské události. Údaje použili k provedení statistické studie s více než 50 miliony kombinacemi, jež pracovaly se všemi různými situacemi, k nimž mohlo teoreticky dojít. Některé modely se zaměřily na sloučení některých vlastností, aby se jejich výsledek co možná nejvíce blížil reálným škodám na lesním porostu v dané oblasti. Čtyři z nich přinesly podobné výsledky – dospěly k závěru, že nejvhodnějším kandidátem na původce katastrofy v Tungusce bylo patrně vesmírné kamenné těleso o rozměrech 50 až 80 m, vstupujíc do atmosféry rychlostí zhruba 15,3 km/s (tj. 55 000 km/h), v níž explodovalo 9,7 až 14 km nad zemským povrchem silou 10 až 30 megatun TNT. Ve stejném roce publikoval tým vědců výsledky analýzu vzorků z tamější rašeliny. Ta obsahuje fragmenty, které by mohly být meteorického původu.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní a spekulativní hypotézy o původu jevu.", "content": "Během času byla publikována řada alternativních nebo spekulativních hypotéz o původu tunguské události. Jednou z uvěřitelnějších hypotéz je výbuch velkého množství, asi 10 milionů tun, náhle uniklého zemního plynu. Zástupci spekulativních hypotéz jsou například havárie mimozemské kosmické lodi, jaderný výbuch, střet Země s antihmotou, černou dírou či slunečním plazmoidem, kulový blesk nebo pokus s elektrickým výbojem.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná exploze.", "content": "Když v roce 1945 navštívil sovětský spisovatel Alexandr Kazancev ruiny Hirošimy a spatřil v epicentru výbuchu atomové bomby stojící stromy, z nichž byly servány koruny a větve, uvědomil si, že stejný obrázek spatřil již dříve v epicentru dopadu údajného Tunguského meteoritu, kde též nebyl kráter, ale stojící stromy bez větví a korun. Podle jeho názoru bylo zřejmé, že ať bylo těleso umělého či vesmírného původu, došlo k nukleární či jiné explozi nad povrchem Země.", "section_level": 2}, {"title": "Havárie kosmické lodi.", "content": "Hypotéza o katastrofě kosmické lodi je podpořena především údajným manévrováním tělesa před výbuchem, tj. změnami směru letu odvozenými z výpovědí svědků jeho průletu před výbuchem. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný stromu a jeho koruna zářila nesnesitelným bílým světlem. Je však třeba vzít v úvahu, že tato svědectví byla získána přibližně 20 let po skutečné události a věrohodnost takových údajů je značně pochybná.", "section_level": 2}, {"title": "Antihmota.", "content": "Podle některých autorů by exploze v Tunguské oblasti mohla být způsobena anihilací malého množství antihmoty, které se nějakým způsobem dostalo do blízkosti zemského povrchu. Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nevysvětluje způsob, jakým by se předmět z antihmoty dostal zemskou atmosférou do místa výbuchu, protože k anihilaci by zákonitě mělo dojít už při prvním kontaktu s vysokou atmosférou. Nevysvětluje také pozorovaný přelet tělesa nad rozsáhlým územím Evropy a Asie. Jeden kilogram antihmoty by měl stejně ničivé účinky jako dopad asteroidu o hmotnosti stovek tun.", "section_level": 2}, {"title": "Černá díra.", "content": "Poměrně fantastická teorie vykládá Tunguský výbuch jako setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze. Stejně jako verze o antihmotě nevysvětluje tato teorie poměrně dlouhá předchozí pozorování tělesa a zároveň současná fyzika není jednotná v teoretickém vysvětlení existence černých děr tak malé velikosti. V nejnovějším urychlovači částic v CERNu se však výskyt malých černých děr očekává.", "section_level": 2}, {"title": "Výbuch zemního plynu.", "content": "Podobně jako předchozí teorie nevysvětluje předpokládaný výbuch mimořádně silného výronu zemního plynu předchozí pozorování úkazů na obloze. Tato verze nepočítá s vulkanickou činností iniciující uvolnění zemního plynu – k uvolnění zde dochází „studenou“ cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrický výboj.", "content": "Spekuluje se o výzkumu srbského fyzika jménem Nikola Tesla, jenž pracoval na přenosu elektrické energie na dálku, „bez drátů“. Jeho výzkum však je provázen řadou nejasností. Spekuluje se, že se Teslovi pokus vydařil a že proud, respektive elektrický výboj se objevil právě v oblasti tajgy. Také není jasné, zda Tesla měl tuto technologii plně pod kontrolou, čili zda věděl přesně, kde se onen výboj objeví nebo zda podstatou jeho dálkového působení nebyla energie dosud neznámá. Možná objevil korpuskulární složku elektromagnetického pole, resp. aspekt, co připomíná lineární proud, paprsek, tečení potenciálu.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanická činnost: pyroklastická smršť (mrak).", "content": "Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela (jako např. otevření šampaňského), zcela výjimečně může k němu dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika kilometrů až desítek kilometrů, zabíjí i osoby a zvířata ukryté v podzemních prostorách, pokud nejsou hermeticky uzavřené nebo v nich není vytvářen přetlak. Mrak dosahuje rychlosti až 80–160 km/hod. V roce 79 zasáhl Pompeje prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela nazývaný \"nuée ardente\", který předcházel další ničivé události, ale sám o sobě byl pro mnoho obyvatel Pompejí a okolních obcí smrtící. Černé bláto nalezené v okolí Tungusky připomíná sopečný popílek smíšený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými žhavý plyn pod velkým tlakem mohl uniknout. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohly být způsobeny vyvrženým popílkem a zplodinami hoření uvolněných plynů a vegetace. Pozorované létající objekty (UFO ve tvaru koule či válce) před explozí byly jen doprovodným efektem a ne přímou příčinou katastrofy. Jinou variantou je, že působením meteoritu nebo UFO byla vulkanická činnost nastartována, třebaže vlastní příčinou exploze plynů byla vulkanická či tektonická činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanická činnost: výbuch zemního plynu.", "content": "S vulkanickou teorií tunguské katastrofy jiným způsobem počítá nejnovější hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy by mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně methanu o atmosféru.\" Podobným mechanismem je tzv. verneovský výstřel (od jména Jules Verne). Metamorfóza křemene to má dokládat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tunguská událost, tunguský meteorit, tunguská katastrofa či tunguská záhada (též psáno s přídavným jménem tunguzská) byl mimořádně silný výbuch, ke kterému došlo 30. června 1908 nedaleko řeky Podkamenná Tunguska v prostoru centrální Sibiře, v dnešním Krasnojarském kraji. Událost je připisována výbuchu přiletivšího kosmického tělesa s rozměry 50 až 190 metrů (záleží na hustotě, rychlosti, kompaktnosti a úhlu dopadu), které vybuchlo ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem. Exploze byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2150 km2 vyvrátila a přelámala víc než 80 milionů stromů. Síla výbuchu je odhadována na 10 až 30 megatun, což je 2 000 krát víc než měla atomová bomba svržená na Hirošimu nebo polovina Cara-bomby. V oblasti exploze nebyl nikdy nalezen žádný odpovídající meteorit. Mohlo ale jít jen o tečný meteoroid bez dopadu na zem. Přesto se pro vybuchnuvší těleso někdy používá název tunguský meteorit (správně: planetka, dříve: asteroid).", "tgt_summary": "L’événement de la Toungouska est la génération d'une importante onde sonore survenue le vers en Sibérie centrale, dans l'Empire russe. L'énergie, équivalente à environ mille fois celle de la bombe nucléaire d'Hiroshima plus tard, a détruit la forêt sur un rayon de et fait des dégâts jusqu'à une centaine de kilomètres. ", "id": 982751} {"src_title": "Gravastar", "tgt_title": "Gravastar", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tato teorie je poměrně nová, a zatím vzbudila mezi astrofyziky jen malý zájem. Nedostatek zájmu souvisí s tím, že tento koncept vyžaduje přijetí velice spekulativní teorie kvantové gravitace, ale přitom přináší jen omezené výhody oproti teorii černých děr. A kromě toho ani v rámci kvantové teorie gravitace neexistuje žádný nevyhnutelný důvod pro to, aby se prostor choval přesně tak, jak předpokládají Mazur s Mottolou – podle dostupných informací tedy teorie kvantové gravitace teorii gravahvězd sice nevylučuje, ale ani ji nevyžaduje. Původ označení je jednoduchý: Hvězda, která je tvořená GRAvitačním VAkuem. Mazur s Mottolou si povšimli, že gravahvězdy by byly řešením informačního paradoxu: zatím neexistuje vysvětlení pro obrovské množství entropie, které je černým děrám přisuzováno (černá díra má zjevně mnoha bilionkrát více entropie, než hvězda, ze které se zformovala). Nikde uvnitř černé díry přitom nelze najít místo, kde by tato entropie mohla existovat. Předpokládá se, že gravahvězdy mají velice malé množství entropie, což tento problém řeší. Zrod gravahvězd by mohl být příčinou pozorovaných záblesků gama záření, čímž se teorie gravahvězd stává další z mnoha spekulativních teorií, které se tento fenomén snaží vysvětlit. Předpokládá se, že prostor uvnitř gravahvězdy by byl extrémně zakřivený a obklopený bublinou neuvěřitelně husté a odolné hmoty, nacházející se ve fázi Bose-Einsteinova kondenzátu. Mazur a Mottola dokonce přišli s myšlenkou, že pozorovatelný vesmír by se jako takový mohl nacházet uvnitř jediné obří gravahvězdy. V této podobě lze teorii gravahvězd řadit i mezi alternativní kosmologické teorie. Teorií velice blízkou teorii gravahvězd (nebo možná dokonce jenom jinou formulací té samé teorie) je teorie „hvězd z tmavé energie“, kterou navrhl v dubnu 2005 kalifornský fyzik George Chapline.", "section_level": 1}, {"title": "Český ekvivalent slova gravastar.", "content": "V únoru 2006 nenalezl prohledávač Google ani jediný výskyt zde použitého českého překladu \"gravahvězda\". Ten je odvozen od existujících českých astronomických termínů, jako jsou třeba neutronová hvězda nebo dvojhvězda. Dosavadní články v češtině pro tento hypotetický typ vesmírného objektu většinou používají doslovně převzatý anglický termín \"gravastar\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravastar (někdy taky gravahvězda – překlad z anglického \"gravastar\") je hypotetický astronomický objekt, předpovězený astrofyzikální teorií, navrženou Pawlem Mazurou a Emilem Mottolou. Tato teorie by mohla nahradit teorii černých děr. Teorie gravahvězd předpokládá, že místo toho, aby se hvězda zhroutila do jediného prostorového bodu o nekonečné hustotě, projde prostor jako takový fázovým přechodem, zabraňujícím dalšímu hroucení, a transformuje se do podoby sférického prázdna obklopeného určitým druhem extrémně husté hmoty.", "tgt_summary": "Le terme gravastar désigne une remise en cause scientifique de la notion de trou noir. De l'anglais : Gra (gravitationnel) - Va (' : vide) -'(étoile) ", "id": 541415} {"src_title": "Skalná", "tgt_title": "Skalná", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město vzniklo pod hradem Vildštejn (Wildstein), který vznikl na přelomu 12. a 13. století. První zmínka o hradu je z roku 1166. Prvními majiteli hradu byl rod Nothaftů, další majitelé: Wirspergové, Trautenbergové. V šestnáctém století se zde rozšiřuje řemeslná výroba. Zvláštní rozvoj zaznamenala ruční výroba papíru, výroba kamenin a hrnčířství. Později byla otevřena naleziště keramických jílů a průmysl těžby surových jílů přetrval dodnes. V roce 1850 se stal Wildstein sídlem okresního soudu. Roku 1865 byl Wildstein povýšen na městys. V této době zde žilo 2 300 obyvatel. K povýšení na město došlo díky stálému rozvoji 5. prosince 1905 Františkem Josefem I. Rozvoj pokračoval až do druhé světové války, po jejímž konci byla vysídlena drtivá většina skalenských občanů. Na plenární schůzi MNV ve Vildštejně dne 6. června 1950 schválena změna názvu z Vildštejna na Skalnou. Nastává úpadek, který končí až revolucí v roce 1989. Od té doby město opět vzkvétá.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl, služby a vzdělávání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V tzv. dolní Skalné vznikla přirozená průmyslová zóna, ve které se soustředí většina průmyslové výroby. Ve Skalné působí firma produkující stavební hmoty, kameniva a dalších suroviny (souvisí s těžbou jílů a písků); dále nástroje pro frézování, broušení a leštění - brusné a leštící nástroje, výrobky z hliníkových profilů; také zde působí truhlářství, autodopravy atd.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Ve Skalné je velké množství restaurací, dále hotel, jeden penzion, několik obchodů (potraviny, drogerie), dvě kadeřnictví, masáže, pošta, čerpací stanice, lékárna, trafika, knihovna, dětský i praktický lékař, zubař.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Funguje zde taktéž základní a mateřská škola.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Skalnou prochází silnice č. 213 s napojením na mezinárodní silnice a také železniční trať č. 146. Nejbližší hraniční přechod je vzdálen cca 5 km. Město má velmi dobrá dopravní spojení: autobusové na trase Cheb - Františkovy Lázně - Skalná - Plesná a železniční na trase Cheb - Tršnice - Skalná - Luby. Komunikace ve Skalné procházejí postupně rekonstrukcemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Skalná (do roku 1950 Vildštejn, německy \"Wildstein\") leží v České republice, v okrese Cheb v Karlovarském kraji, 12 km severně od Chebu v bezprostřední blízkosti německých hranic. Většina území leží v Chebské pánvi (od 440 m n. m.), na severu se zvedají první vrcholy Smrčin (Velkolužská vrchovina). Nejvyšším bodem je Lužský vrch s 605,6 m n. m. Od západu na jihovýchod protéká Skalnou potok Sázek. Skalná je součástí Svazku obcí Kamenné Vrchy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Skalná (jusqu'en 1950 : ; en ) est une ville du district de Cheb, dans la région de Karlovy Vary, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1360796} {"src_title": "Šerosvit", "tgt_title": "Clair-obscur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín chiaroscuro vznikl během renesance jako popis kresby na barevném papíře, kde umělec pracoval od základního tónu papíru ke světlému tónu pomocí bílého kvaše a k tmavému tónu pomocí inkoustu či akvarelu. Tito umělci zase čerpali z tradic ilumunovaných rukopisů sahajících zpět do doby pozdních římských císařských rukopisů na fialově zbarveném podkladu. Taková díla se nazývají „kresby chiaroscuro“, ale lze je v moderní terminologii popsat jako „perokresba na připraveném papíře, zvýrazněná bílou barvou“. Jako imitace této techniky se vytvářet dřevořezy technikou chiaroscuro. V diskuzích o italském umění je tento termín někdy je používán pro obrazy v monochromatickém stylu nebo ve dvou barvách, styl je obecně označovaný v angličtině francouzským ekvivalentem grisaille. Termín se rozšířil a brzy zahrnoval všechny obrazy vytvářené pomocí silného kontrastu mezi světlými a tmavými částmi obrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Chiaroscuro v malbě.", "content": "Účinek modelování světla v malbě, kresbě či tisku kde trojrozměrný objem je dosahován gradací barev a analytickým rozdělením tvarů světla a stínu je často nazýván „stínování“. Objev těchto technik používaných už starověkými Řeky je tradičně připisován slavnému aténskému malíři z 5. století př. n. l., Apollodórovi z Athén. Několik obrazů se dochovalo, jejich chápání účinku modelování světlem lze stále pozorovat také v mozaikách v městě Pella ve starověké Makedonii z konce čtvrtého století před Kristem, zejména v mozaice \"Stag Hunt Mosaic. T\"ato technika také přežila v poněkud hrubé standardizované formě v byzantském umění a byla ve středověku znovu objevena a stala se standardem počátkem 15. století v malířství a iluminovaných rukopisech v Itálii a Flandrech, a poté se rozšířila do veškerého západního umění. Podle teorie historičky umění Marcie B. Hallové, které získalo značné uznání, je chiaroscuro jedním ze čtyř způsobů použití barev dostupných pro renesanční italské malíře spolu s technikami cangiante, sfumato a unione. Chiaroscuro modelování je nyní považováno za samozřejmé, ale má několik odpůrců; anglický portrétní miniaturista Nicholas Hilliard varoval ve svém pojednání o malbě před zneužíváním této techniky a souhlasí s názory jeho patronky královny Alžběty I.: „na to aby se ukázalo to nejlepší, není potřeba žádný stín ale spíše otevřené světlo... Její Veličenstvo... si vybralo své místo k portrétu v prostoru zahrady, kde nebyl žádný strom, ani žádný stín... „...“ Ve výkresech a tiscích je modelování chiaroscuro často dosaženo použitím šrafování nebo stínování rovnoběžnými čarami.", "section_level": 2}, {"title": "Chiaroscuro v dřevořezech.", "content": "Jako dřevoryt ve stylu chiaroscuro jsou označovány staré tisky na něž byly použity dva nebo více vyřezávaných bločků v různých barvách; nemusí nutně vykazovat silné kontrasty světla a tmy. Zprvu byly používány k dosažení podobných efektů jako kresby chiaroscuro. Po několika prvních experimentech v knihtisku byl pravý dřevoryt chiaroscuro vytvořený pro dva bloky pravděpodobně poprvé použit Lucasem Cranachem Starším v Německu v letech 1508 nebo 1509, jeho následníkem byl Hans Burgkmair starší. I přes Georgio Vasariho důraz na italskou prioritu malíře a řezbáře Uga da Carpi (asi 1480 – asi 1532), který použil chiaroscuro v obraze \"Diogenes,\" je vidno, že první italské příklady této techniky se datují kolem roku 1516. Jiné zdroje tvrdí, že prvním dřevořezem chiaroscuro byl obraz \"Triumph of Julius Caesar\" (Triumf Julia Caesara), který vytvořil italský malíř Andrea Mantegna mezi lety 1470 a 1500. Jiní tvrdí, že „Lucas Cranach některé ze svých tisků antedatoval, aby dosáhl prvenství jako vynálezce nové techniky ve snaze stát se slavným“ a že tato technika byla vynalezena „s největší pravděpodobností“ malířem Burgkmairem, který byl pověřen císařem Maximilianem, aby našel levný a efektivní způsob rozšíření jeho portrétu, když potřeboval sehnat peníze na podporu křížové výpravy.“ Další grafici používající tuto techniku jsou Hans Wechtlin, Hans Baldung Grien a Parmigianino. V Německu dosáhla tato technika největší popularity kolem roku 1520, ale v Itálii byla používána po celé šestnácté století. Občas ji využili i jiní umělci, například Hendrik Goltzius. Ve většině německých dvoublokových tisků byl klíčový blok (nebo „řádkový blok“) vytištěn černě a tónový blok nebo bloky měly ploché barevné plochy. V Itálii byly dřevořezy chiaroscuro vyráběny bez klíčových bloků, aby se dosáhlo silného odlišení.", "section_level": 2}, {"title": "Chiaroscuro a Caravaggio.", "content": "Práce na iluminovaných rukopisech byla stejně jako v mnoha jiných oblastech, založena na experimentálních pokusech o ambiciózní světelné efekty. Vývoj kompozičního chiaroscura získal v severní Evropě značnou popularitu na základě vizí švédské mystičky Svaté Brigity Švédské (Bridget of Sweden), která popsala malého Ježíše Krista jako dítě vyzařující světlo; obrazy na téma \"Nativity of Jesus (Narození Ježíše)\" pak stále více redukovaly jiné světelné zdroje ve takové scéně, aby zdůraznila tento efekt, a Betlém byl velmi často zobrazován chiaroscurem až po baroko. Hugo van der Goes a jeho následovníci namalovali mnoho scén osvětlených pouze svíčkou nebo božským světlem z Krista jako kojence. Stejně jako u některých pozdějších malířů z jejich obrazů vyzařoval spíše klid a mír než drama. Změna nastala až s nástupem baroka. Styl chiaroscuro se stal populárním během šestnáctého století v manýrismu a barokním umění. Božské světlo osvětlovalo scénu, často spíše nedostatečně, v kompozicích Tintoretta, Veronese a mnoha jejich následovníků. Temné objekty dramaticky osvětlené paprskem světla z jediného zúženého a často neviditelného zdroje byl kompoziční styl příznačný pro malíře jako byl Ugo da Carpi (c. 1455 – c. 1523), Giovanni Baglione (1566–1643) a Caravaggio (1571–1610). Caravaggio měl klíčovou úlohu pro vývoj stylu tenebrismus, kde se dramatický šerosvit stává dominantním prvkem.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "Tenebrismus byl oblíbený zejména ve Španělsku a ve Španělsku ovládaném Neapolském království. Pracoval s ním Jusepe de Ribera a jeho následovníci. Adam Elsheimer (1578–1610), německý umělec žijící v Římě, jenž namaloval několik nočních scén osvětlených hlavně ohněm a někdy i měsíčním svitem. Na rozdíl od Caravaggia jeho temné prvky obsahují velmi jemné detaily. Vliv Caravaggia a Elsheimera silně zapůsobil na Petera Paula Rubense, který využil jejich přístupů k tenebrismu pro dramatický efekt v obrazech jako je \"The Raising of the Cross (Vztyčení kříže\" (1610–1611). Artemisia Gentileschi (1593–1656), barokní umělkyně, následovnice Caravaggia, uměla také skvěle využít tenebrismus i chiaroscuru. Zvláštním žánrem, který se rozvinul v 17. století byly noční scény osvětlené pouze svíčkami. Inspiroval se předchozími severskými umělci, jako byl Geertgen tot Sint Jans a inovoval styl Caravaggia a Elsheimera. Tento styl se stal oblíbeným u mnoha umělců z Nizozemí v prvních několika desetiletích sedmnáctého století a je spojován s utrechtskými Caravaggisti, jako byl Gerrit van Honthorst a Dirck van Baburen, a s vlámskými barokními malíři, jako byl Jacob Jordaens. I Rembrandt van Rijn (1606–1669) ve svých raných obrazech z dvacátých let 16. století pracoval se zdrojem světla s jednou svíčkou. Noční scéna osvětlená svíčkami se v Nizozemsku se znovu objevila v polovině sedmnáctého století v menším měřítku v dílech malířů Gerrita Dou a Gottfrieda Schalkena. Rembrandtovo používání temné kompozice se v jeho zralých dílech změnilo. Méně se spoléhal na ostré kontrasty světla a tmy. Je to znát na jeho leptech z poloviny 17. století. V tomto ohledu sdílel styl svého italského současníka Giovanni Benedetto Castiglione, jehož práce v grafice ho přivedla až k vynálezu monotypu. Mimo nizozemských umělců jako byl Georges de La Tour i jiní umělci používali v kompozici osvětlení objektu svíčkou. Například Trophime Bigot ve Francii a Joseph Wright of Derby v Anglii pracovali se silným, ale promyšleným chiaroscurem. Watteau používal jemného chiaroscura ve svých obrazech \"fête galante (galantní slavnost),\" novým invenčním pojetím tak vytvořil zvláštní malířský žánr. Mnoho francouzských malířů v tomto stylu pokračovalo, zejména Fragonard a koncem století pak Henri Fuseli, stejně jako Eugène Delacroix a další umělci 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Kinematografie a fotografie.", "content": "Chiaroscuro se také používá v kinematografii k dosažení silného kontrastu mezi světlem a tmou ve filmech, a to zejména ve filmech černobílých. Klasickými příklady jsou \"Kabinet Dr. Caligariho\" (1920), \"Nosferatu\" (1922), \"Metropolis\" (1927), \"Hunchback Notre Dame\" (1939), \"Ďábel a Daniel Webster\" (1941) a černobílé scény ve filmu \"Stalker\" režizéra Andreje Tarkovského (1979). Například ve filmu \"Metropolis\" se osvětlení chiaroscuro používá k vytvoření kontrastu mezi světlou a tmavou scenérií a postavami. Snaha je především zdůraznit rozdíly mezi kapitalistickou elitou a dělníky. Ve fotografii lze chiaroscura dosáhnout pomocí techniky Rembrandtovo svícení. Tato technika může také být nazvána „ambientní / přirozené osvětlení”, výsledkem je snaha o dosažení výrazu, ačkoli vzhled je mnohdy umělý a nemá obecně dokumentární charakter. Za některé z moderních mistrů chiaroscura v dokumentární fotografii lze považovat zejména Billa Hensona a další, jako jsou W. Eugene Smith, Josef Koudelka, Garry Winogrand, Lothar Wolleh, Annie Leibovitz, Floria Sigismondi nebo Ralph Gibson. Snad nejpřímějším zamýšleným použitím chiaroscura ve filmu byl film \"Barry Lyndon\" Stanleyho Kubricka. Když byl Kubrick informován, že žádný objektiv v současné době nemá dostatečnou světelnou kapacitu pro natáčení kostýmního dramatu ve velkých palácích pouze za použití svíček, Kubrick koupil a vybavil speciální objektiv pro tyto účely: upravenou Mitchell BNC kameru a objektiv Zeiss vyrobený pro fotografování vesmíru, s maximální clonou f /.7. Tento efekt používal také sovětský filmař Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Sven Nykvist, dlouholetý spolupracovník Ingmara Bergmana, také hodně pracoval ve svých fotografiích s chiaroscuro realismem, stejně jako Gregg Toland, který ovlivnil takové kameramany jako László Kovács, Vilmos Zsigmond nebo Vittorio Storaro.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šerosvit (italsky chiaroscuro) je technický termín používaný umělci a historiky umění pro použití kontrastů světla a stínu k dosažení pocitu objemu při modelování trojrozměrných objektů a postav. Tato technika se používá také v kinematografii a fotografii. ", "tgt_summary": "Le clair-obscur, dans une peinture ou une estampe, est le contraste entre zones claires et zones sombres. Dans une œuvre figurative, il suggère le relief en imitant par les valeurs l'effet de la lumière sur les volumes. On dit qu'un tableau est « en clair-obscur » quand ce contraste est important. Plus rarement et anciennement, « un clair-obscur » est une œuvre qui ne joue que sur les valeurs, synonyme de camaïeu. ", "id": 1277481} {"src_title": "Václav Drobný", "tgt_title": "Václav Drobný", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začínal v Odoleně Vodě, poté přestoupil jako žák do Sparty, kde působil do 18 let. V letech 1998–2002 hájil barvy prvoligových Blšan. Díky úspěchu na ME hráčů do 21 let v létě 2002 (ČR získala titul) následovalo působení v zahraničí – ve francouzském Racing Štrasburk vedeným tehdy českým trenérem Ivanem Haškem. Zde se mu dařilo, zlom přišel v roce 2003, kdy měl pozitivní dopingový nález na zakázanou látku morfin. Případ se vlekl, než Francouzská fotbalová federace rozhodla, že nebude potrestán. Poté odešel na hostování do anglické Aston Villy, zde se ovšem výrazněji neprosadil. V létě roku 2005 přišla nabídka z pražské Sparty a vrátil se zpátky do Čech. V týmu vydržel jen pár dní, Sparta ho okamžitě poslala na hostování do Jablonce. Vzhledem k dobrým výkonům v lednu 2006 si ho Sparta vzala zpět. Herní krize týmu na jaře roku 2007 měla za následek přeřazení do B-týmu a následné neprodloužení smlouvy. V létě roku 2007 přestoupil do německého klubu FC Augsburg. Zde vydržel jeden rok a následoval další přestup, do Spartaku Trnava. Zde ho trápily zdravotní problémy, v červnu 2009 se proto domluvil na předčasném ukončení hráčské smlouvy. Poslední profesionální tým, kterým prošel, byl FK Bohemians Praha. Podnikal, provozoval bistro Sebastian na pražském Smíchově, avšak na fotbal nezanevřel. Stal se hrajícím trenérem pražského klubu SK Třeboradice, který hrál Pražský přebor. Současně spolukomentoval fotbal v České televizi. Zemřel 28. prosince 2012 v Hradci Králové na následky těžkého poranění, které utrpěl při nočním bobování na červené sjezdovce ve Špindlerově Mlýně po nárazu do stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Václav Drobný nastupoval v mládežnických reprezentacích České republiky. Byl součástí výběrů do 15, 18, 20 a 21 let. V létě 2002 byl členem týmu do 21 let, který získal titul mistra Evropy. Platnost jeho působení nejlépe dokumentuje skutečnost, že se stal kapitánem týmu. V A-mužstvu ČR se objevil ve dvou přátelských zápasech, proti Itálii a Japonsku (viz tab. níže).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační zápasy a góly.", "content": "Zápasy Václava Drobného v A-mužstvu České republiky (podrobně) Góly Václava Drobného v české reprezentaci do 21 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Václav Drobný (9. září 1980 v Mělníku – 28. prosince 2012, Hradec Králové) byl český profesionální fotbalový obránce, odchovanec Sparty Praha, mistr Evropy hráčů do 21 let z roku 2002. Byl otcem Sebastiana, matkou syna je namibijská modelka Ndeshi Panda Nangolo. ", "tgt_summary": "Václav Drobný (né le à Mělník et mort le à Špindlerův Mlýn) était un footballeur international tchèque, qui évoluait au poste de défenseur central de la fin des années 1990 au début des années 2010. ", "id": 1386008} {"src_title": "Textový řetězec", "tgt_title": "Chaîne de caractères", "src_document": [{"title": "Definice řetězce v programu.", "content": "V nízkoúrovňových jazycích typu C se musí každý řetězec definovat jako datový typ pole znaků (char[]). Každý takový řetězec musí být ukončen znakem '\\0', který se nepočítá do délky řetězce. Příklad definice prázdného řetězce o délce 100 znaků: char retezec[100]; // Pozor - implicitně vynulováno jen u globální proměnné, jinak přidejte = \"\"; Dále je možné do řetězce rovnou fyzicky dosadit jednotlivé znaky (inicializovat pole znaků); to se dělá pomocí uvozovek: char retezec[100] = \"nejaky, max 99 osmibitovych znaku dlouhy retezec, bla, bla, bla,...\"; Také je možné používat řetězcové literály (konstanty, které nelze přepisovat): char *ukazatel_na_retezec = \"nejaky, libovolne dlouhy retezec, bla, bla, bla,...\"; Jazyk C neumí žádné další operace s řetězci – musí se volat funkce, které jsou součástí standardních knihoven. V některých ostatních jazycích není nutné uvádět, že se jedná o řetězec a jak je dlouhý. Stačí jednoduše zavolat proměnnou. Příklad z jazyka PHP: Vztahy s okolními zeměmi byly neustále ve stavu nepřátelských šarvátek a invazních nájezdů, zejména do úrodných části Dolního Egypta. Události z jeho vlády, ze kterých také čerpají egyptologové historické souvislosti, jsou obsaženy ve dvou hlavních zdrojích. Jsou to nápisy na zdech a sloupech v chrámu Medínit Habu a v unikátním Harrisově papyru.", "section_level": 1}, {"title": "Války.", "content": "Libyjský král Themer se spojil s mořskými piráty z oblasti Anatolie a Palestiny a napadl Egypt po souši a další částí na lodích do ústí Nilu. Tam ničili západní část delty Nilu až po město Memfis. Ramesse III., který se bitvy osobně zúčastnil bojujíce na válečném vozíku, Libyce porazil, pobil více jak 12 tisíc cizích vojáků a více jak tisíc jich zajal a uvrhl do otroctví. Na nápisech zvýraznil své úspěchy. Je zde analogie s textem na stéle \"Hymnus o vítězství\" nalezené v Thébách Petriem. Populace Mořských národů, které jsou specifikovány jako Pelištejci, další z oblasti Levanty, se přes severní Syrii masivně s celými rodinami a majetkem stěhovaly na jih směrem k pobřežnímu městu Arwad. Jižně od Arwadu Ramesse III. střežil hranici se svými lučišníky a v několika srážkách nepřátele porazil. Triumfální vítězství zobrazil na severní stěně nádvoří. Libyjský král Keper a jeho syn Meshesher s kmeny žijícími v libyjské poušti, ale také s dalšími ze skupiny Mořských národů, napadli Egypt v západní deltě Nilu, zde je Ramsses porazil a zatlačil zpět do pouště. V textech v Medínet Habu se uvádí 2052 zajatců a 2175 zabitých nepřátel. Král Keper byl zajat a jeho syn zabit. Zápisy uvádějí poměrně podrobný výčet kořisti, zajatých můžů, žen a dětí, počty dobytka, zbraní, bojových vozíků, koní a oslů.
Opakované nájezdy Mořských národů vedly faraona k vybudovaní řady pevností se stálými posádkami na severní hranici, která sledovala původní hranici s říší Chetitů, přibližně v poloze města Kadeš Válečné expedice byla vedeny k ochraně jižní hranice s Nubií, ktera byla dosud vazalem Egypta a byla stále napadána kmeny z libyjské pouště. Reliéf scény z těchto bojů jsou na severní stěně v Medínit Habu oproti prvnímu pylonu.

Jakkoliv uvedené zápisy na význačných monumentech popisují vítězná tažení Ramesse II. proti nepřátelům přicházejících ze severu, západu i jih jsou oslavná, zvěstující jeho slávu, reálná situace v dané historické době byla dlouhodobě složitá, vlastně již trvala po celou dobu vlády Ramesse II. a jeho následníků. Postupně se Egypt vyčerpával a blížila se doba celkového kolapsu v Třetím přechodovém období.", "section_level": 1}, {"title": "Vezírové.", "content": "Z doby vlády Ramesse III. je známo také několik vezírů:", "section_level": 1}, {"title": "Harrisův papyrus.", "content": "Čtyři svitky papyru nalezeného obyvateli v hrobce v Dér el-Medína 1855, které odkoupil archivář Anthony Harris z Alexandrie, představuje unikátní dokument, kromě jiného, o materiálním zabezpečení chrámů sloužících bohům a kněžím, je vlastně podrobná inventura materiálních (mandatorních) položek, určená pro jeho proponovaného následníka Ramesse IV. Jeho celková délka je 41 m a obsahuje celkem 1500 řádků textu v hieratickém písmu. Byl zpracován a napsán ve třech náboženských centrech, v hieratickém písmu třemi písaři v Thébách, Heliopolisu, Mamfisu a souhrnně bohům Horního Egyptu a Dolního Egyptu.. Podrobně jsou rozepsány výnosy hospodaření zmíněných center. Všechna data poskytují celkový pohled na celkové hospodářské poměry v dané době. Chrám v Thébách obhospodařoval z celku pro chrámy 80% půdy a 86% veškerého dobytka. V Egyptě se pro danou dobu uvádí celkem ~9 mil. obyvatel a ~5 mil. [acre] obdělávané půdy. V působnosti všech chrámů tedy bylo 14,5% půdy ale jen ~1% obyvatel. Z dat je zřejmá dominance Amonova chrámu v Thébách a z toho plynoucí trvalé mocenské ambice. Jako příklad lze zmínit dobu vlády uzurpátora Amenmesse.", "section_level": 1}, {"title": "Medínit Habu.", "content": "Monumentální stavba Ramesse III. Medínit Habu je z hlediska historie 20. dynastie nejvýznamnější stavbou. Její stavbu faraon zahájil ve 4.-5. roce vlády na jižním okraji Údolí králů poblíž chrámu Amenohotepa III. v místě, kde již existoval menší chrám z doby 18. dynastie. Ke stavbě byl použit pískovec, který umožňoval konstrukci rozsáhlejších Architrávů a sloupového Hippodromu. Pískovcové bloky pro stavbu Medínit Habu se těžily v lomu v Gebel el-Silsila a po proudu Nilu se na lodích dopravovaly na vzdálenost ~100 km. Záznam v lomu uvádí, že na stavbě pracovalo asi 3000 pracovníků a dopravu zajišťovalo 44 lodí. Konstrukce chrámu byla dlouhá 141 m a 50 m široká. Ze žuly byla postavena pouze vstupní brána mezi prvním a druhým nádvořím. Chrám měl od počátku charakter zádušního chrámu. V návaznosti na první nádvoří chrámu byl vybudován menší obytný palác s místnostmi a s částí určenou pro faraonův harém. Ve zvýšeném podlaží byl k oknu připojen balkon, ze kterého faraon holdoval lidu na nádvoří při oslavách a po vítězných vojenských taženích. Reliéfní scény a hieroglyfické nápisy na stěnách chrámu a sloupoví se dají rozčlenit do tří skupin: (1) historické, (2) náboženské, (3) dekorativní. Odhaduje se, že celý komplex byl dokončen ve 14.-15.roce vlády.
Ramesse III. zasvětil chrám bohu (úryvek):", "section_level": 1}, {"title": "Násilná smrt faraona.", "content": "Konec vlády Ramesse III. byl poznamenán četnými vzpourami a spiknutími. Například vezír Dolního Egyptu, pravděpodobně to byl již zmíněný Hewernef, ovládl město v Tell Atrib, načež byl faraonem z města vyhnán a zbaven úřadu. Hlavním důvodem fatálního spiknutí ale byla zřejmě volba syna Ramesisu-heqamaat-meriamun Ramesse IV. legitimním nástupcem. Spiknutí z harému vedla vedlejší žena Tiye se synem Pentawerem, kterého ho chtěla dosadit na trůn. Pomoci úplatků do spiknutí spolu zavlekli dalších asi 30 služebníků, správců harému, hlavního správce paláce včetně kapitána lučišníků Binemwese, původem z Nubie. Faraona přepadli a prořízli mu hrdlo. Spiknutí bylo odhaleno a účastníci souzeni a potrestáni.
Zachoval se záznam o soudních procesech se spiklenci \"\"Judical Papyrus\"\" (uložený v Muzeu Turin)\", který obsahuje obvinění, rozsudky a způsoby potrestání spiklenců. Za hlavní pomocníky vedlejší ženy Tiy a Pentawera byli označeni správce harému Pebekkamen a královský komorník Mesedsur, kteří vraždu faraona provedli. Většina spiklenců byla popravena. Princi Pentawerovi byla povolena sebevražda. Co se stalo královně Tiyi, není známo. Mrtvý faraon Ramesse byl tradičně mumifikován a uložen do hrobky KV11. Po pozdějším přestěhování do hrobky DB/TT320 v Dér el-Bahrí, kde byla, spolu s jinými, mumie Ramesse III. v roce 1886 nalezena a spolehlivě identifikována, se také nacházela neidentifikovaná mumie, o které se spekulovalo, že by to mohl být princ Pentawera. Obě uvedené mumie byly z podnětu Zahi Hawasse podrobeny detailnímu průzkum CT skenováním a také analýze vzorků jejich DNA. CT sken mumie Ramesse potvrdil vážné a rozsáhlé poranění v oblasti hrtanu, široké asi 70 mm zasahující až do krční páteře mezi 5. až 7. obratlem. Průdušnice byla protnuta. Je tedy zřejmé, že po těchto poraněních následovala smrt.
Neidentifikovaná mumie antropologicky odpovídala muži ve věku 18-20 let. Podstatné bylo zjištění, že posmrtná mumifikace nebyla provedena a navíc tělo bylo pokryto načervenalou kozí kůží a inflace plic potvrzoval smrt udušením. Analýza DNA prokázala shodu Y mužského chromosomu obou testovaných mumií. Z toho vyplynulo, že původně neidentifikovaná mumie patři princi Pentawerovi, a že jeho smrt nastala uškrcením. Ten posmrtně nebyl mumifikován a v potupném stavu uložen do hrobky.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka KV11.", "content": "Původní hrobku KV11 se stavěla pro faraon Setnachta, nebyla dokončena a po jeho krátké vládě byl phřben do KV14, kterou Ramesse III. zabral po královně Tausret. Vlastní hrobku KV11 Ramesse dokončil. Hrobka byla objevena J. Morganem v 1895. Celková délka hrobky je 125 m, sestává ze tří koridorů, přičemž třetí koridor prochází hrobkou KV10 sporného panovníka 19. dynastie Amenmesse. Výzdoba obsahuje náboženské texty texty z knihy Amduat a podobných jako je Kniha Brány (do podsvětí) a další. Scény provedené v hlubokém reliéfu jsou pestrobarevné a obsahují faraona ve společnosti bohů Hathor, Atum, Maat, Isis. V pohřební komoře se nacházel sarkofág z červeného kvarcitu, který byl původně určen pro Setiho II.. Mumie Ramesse byla v pozdější době přemístěna do hrobky DB/TT320 v Dér el-Bahrí a v roce 1886 byla Masperem vyzvednuta a uložena v Káhirském Muzeu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramesse III. Userma'atre meriamun byl druhým faraonem 20. dynastie po svém otci Setnachtovi. Vládl poměrně dlouho mezi lety 1187 a 1157 př. n. l. v době pro Egypt složité jak z příčin rozvolnění vnitřní správní struktury, zděděné po konci předchozí 19. dynastie, tak i celkového ekonomického oslabení a nutnosti bojů s externími nájezdníky z oblastí kolem Středozemního moře (Mořských národů). Zemřel násilnou smrtí po spiknutí harémových služebníků, vedlejší manželky Tiye a syna Pentawera.", "tgt_summary": "Ramsès (\"Ramsès Ousermaâtrê-Méryamon\" : né de Râ, la justice de Rê est puissante, apprécié d'Amon) est le dernier grand souverain du Nouvel Empire. Pendant son règne, qui dure un peu plus de trente ans, le souverain ne cesse pas de lutter contre la corruption qui gangrène le pays ; il doit également repousser les peuples de la mer, des envahisseurs coalisés. ", "id": 1943665} {"src_title": "Baťa", "tgt_title": "Bata (entreprise)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1894 zahájili tři sourozenci Baťové – Anna, Antonín a Tomáš – obuvnické podnikání ve firmě jménem A. Baťa. V roce 1900 měla firma právní podobu veřejné společnosti a zaměstnávala 120 lidí, v roce 1908 se stal jediným majitelem firmy T. Baťa. Na počátku první světové války se Tomáši Baťovi podařilo získat zakázku od rakousko-uherské armády. Firma měla z válečných dob víc zaměstnanců, než kolik s ohledem na odbyt potřebovala, což se Baťa pokusil spolu se zvyšující úvěrovou zadlužeností firmy překonat vnitřním úvěrovým systémem a zřízením podnikové banky. Zlepšení situace přinesla akce \"Baťa drtí drahotu\", při níž firma snížila cenu obuvi od 1. září 1922 na polovinu cen z jara roku 1922. V roce 1924 byla zavedena spoluúčast na zisku a ztrátě a byla také zahájena výstavba moderních továrních budov s železobetonovým skeletem. Pásová výroba byla po vzoru Henryho Forda zavedena v roce 1927 a již zanedlouho umožnila zvýšit výrobu o 58 % procent při zvýšení počtu zaměstnanců o 35 %. V květnu 1931 se změnila dosavadní veřejná obchodní společnost T. & A. Baťa na Baťa, akciová společnost. I po tragické smrti Tomáše Bati při letecké havárii v červenci 1932 koncern pod vedením nového majtele (dědičská smlouva) - nevlastního bratra Jana Antonína Bati expandoval, rozšiřoval výrobní obory o výrobu pneumatik, technické pryže, umělých vláken, hraček, kovoobráběcích strojů, pletacích strojů, letadel (Zlínská letecká společnost, a. s.), jízdních kol. Ke koncernu patřila i stavební výroba, pojišťovna Atlas, uhelné doly, 63 zahraničních společností, železniční trať Otrokovice–Vizovice, cestovní kancelář, vlastní doprava, letiště v Otrokovicích s leteckou společností, obchodní domy, prodejny – cca 8 tisíc prodejen v tuzemsku a více než 8 tisíc v zahraničí, bytový fond, vlastní pole a lesy. Koncern zaměstnával více než 67 000 zaměstnanců, z toho více než 25 000 v zahraničí. Brzy po vzniku Protektorátu opustil zemi šéf koncernu Jan Antonín Baťa, a od r. 1941 začal budovat nové působiště, výrobu i nová města v Jižní Americe, v Brazílii. V ČSR v roce 1938 vydal knihu \"Budujme stát pro 40 000 000 lidí\", v níž představil veřejnosti rozsáhlé hospodářské záměry. V roce 1939 odešel do USA do exilu a usadil se pak v Brazílii, kde vzniko nové centrum řízení zahraničních společnosti Baťa. Od roku 1938 budoval závod v Kanadě i jeho synovec Tomáš Jan Baťa. Vedení podniku tak ve Zlíně tvořili Dominik Čipera, Hugo Vavrečka, František Malota a do své tragické smrti i Josef Hlavnička. Po druhé světové válce se vývoj podniku rozdělil. Novým centrem Baťovy společnosti (synovec Tomáš J. Baťa) se stala Kanada. Podnik Baťa ve Zlíně byl znárodněn zestátněním 27. října 1945. Od 1. ledna 1949 fungoval jako Svit, národní podnik. Firma Svit ukončila výrobu obuvi v r. 2000, pokračovatelem výroby kožené obuvi bylo Cebo a.s.Zlín - vymazáno v r. 2010. Exekučním příkazem ze dne 26.01.2006, byl nařízen prodej podniku Svit. Baťa budoval nejen továrnu, ale také veškeré zázemí pro ni i zaměstnance. Suroviny sám vyráběl a bez prostředníků prodával, čímž šetřil na nákladech. V dnešních Otrokovicích - Baťově, vybudoval vlastní koželužnu, ve Zlíně firmu vyrábějící stroje a vlastnil pole i lesy. Pro zaměstnance budoval Baťovy domky (tehdy luxusní bydlení) a internáty, což bylo spolu s vysokými platy v továrně hlavní příčinou přílivu pracovních sil a expanze Zlína. Nechyběly ani školy pro budoucí zaměstnance, školky, a další služby. Celý Zlín byl budován podle jednotného funkcionalistického plánu architekta Františka Lydie Gahury s názvem \"Zahradní město\". Rozvoj Zlína pokračoval i po smrti Tomáše Bati. Za Jana Antonína Bati je postavena např. i správní budova č. 21, dostavěn obchodní dům a hotel, vznikají Studijní ústavy. Rozvoj podniku BAŤA byl přerušen druhou světovou válkou a bombardováním v roce 1944, i když stále vyráběl boty pro Wehrmacht. Rozvoj podniku, obnovování poškozených budov, výstavba nových budov, byla zahájena až po ukončení války.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 1991 se (kanadská) firma Baťa vrátila do Zlína. V roce 2000 měla Bata Shoe Organization, jak se dnes firma nazývá, padesát výrobních závodů, devět koželužen, 4 743 prodejen, 49 324 zaměstnanců a působila v 68 zemích světa. Společnost má dnes čtyři obchodní jednotky: Bata Europe se sídlem ve švýcarském Lausanne, Bata Asia Pacific-Africa se sídlem v Singapuru, Bata Latin America se sídlem v Ciudad de México a Bata North America se sídlem v kanadském Torontu", "section_level": 1}, {"title": "Satelity.", "content": "Vlivem celních překážek koncern Baťa od konce dvacátých let budoval své zahraniční továrny, kde nechyběly ani typické Baťovy domky a budovy občanské vybavenosti. První ze zahraničních satelitů byl budován od roku 1929 ve švýcarském Möhlinu. Právě na otevření této továrny Tomáš Baťa letěl 12. července 1932. Výstavba osad v Brazílii po začátku druhé světové války byla realizována již z iniciativy Jana Antonína Bati. Seznam baťovských satelitů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Baťa, též Baťovy závody, je název velké české (původně československé) obuvnické firmy, kterou založili sourozenci Anna, Antonín a Tomáš Baťové ve Zlíně v září 1894. Firma nesla až do změny právní subjektivity v roce 1931 jména obou bratrů. Od roku 1932, po tragické smrti Tomáše Bati, jednoho ze zakladatelů firmy, na základě Dědičské smlouvy, převzal veškerý majetek firmy Jan Antonín Baťa. V roce 1939 jsou v důsledku politické situace slovenské závody vyčleněny pod \"„Baťa, Slovenská účastinná spoločnosť“\" se sídlem v Šimonovanech. Československý koncern Baťa zasahoval v okamžiku svého znárodnění do čtyřiceti výrobních odvětví. K 1. lednu 1949 byly zlínské závody Baťa přejmenovány na Svit. Ze slovenské firmy Baťa vzniklo několik společností, výroba obuvi byla spojena se Závody 29. augusta (ZDA) v Partizánském. ", "tgt_summary": "Chaussures Bata est une entreprise d'origine tchèque spécialisée dans la fabrication et la distribution des chaussures de tous types. Le siège social est basé à Lausanne, en Suisse.", "id": 2071853} {"src_title": "Ayrton Senna", "tgt_title": "Ayrton Senna", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První závod absolvoval ve 13 letech. 1. června 1973 vyhrál první závod. V roce 1977 se stal motokárovým mistrem Jižní Ameriky. Světový mistrovský titul však v motokáře nikdy nezískal. V roce 1981 se přestěhoval do Anglie, kde získal titul v britské formuli Ford 1600. Koncem roku 1982 mu nabídnul šéf stáje McLaren Ron Dennis šanci debutovat ve F1. Senna tehdy nabídku odmítnul. O šest roků později získal s tímto týmem první ze svých tří mistrovských titulů. Spolu s Alainem Prostem vytvořil Ayrton Senna až do VC Belgie 2000 historicky nejúspěšnější dvojici jezdců jedné stáje, když v sezónách 1988 a 1989 společně získali celkem 25 vítězství, z toho 14 Senna a 11 Prost.", "section_level": 1}, {"title": "1984.", "content": "V roce 1984 startoval poprvé ve F1 za volantem vozu Toleman TG183B na velké ceně Brazílie v Rio de Janeiru. Kvalifikoval se na výborném šestnáctém místě, ale v závodě vydržel jen do osmého kola. Tým Toleman byl v porovnání s ostatními týmy poměrně malý, přesto se mu podařilo sestavit slušný vůz. První body se Sennovi podařilo nasbírat během GP Afriky v Kyalami, v dubnu 1984. Navíc se mu však podařilo velmi dobře zapůsobit i v GP Monaka. V deštěm skrápěném závodě sice odstartoval až z třináctého místa, ale dokázal se v krátkém čase propracovat až na druhou pozici.V době, kdy se přibližoval k prvnímu Alainu Prostovi, byl závod pro prudký déšť ( a žádosti vedoucího A. Prosta ) ukončen. Po šestnácti závodech se nakonec umístil na devátém místě se třinácti body.", "section_level": 2}, {"title": "1985.", "content": "Jeho přestup do týmu Lotus nebyl jednoduchý, podle smlouvy s Tolemanem měl Senna za tuto stáj ještě rok jezdit, nakonec se mu však podařilo ze smlouvy vykoupit a přestup byl možný. Lotus 97T poháněný motorem Renault byl nejlepším vozem této stáje, který neprojektoval Colin Chapman a Senna jeho kvality dokázal patřičně zúročit. V prvním závodě na domácí trati v Brazílii sice závod nedokončil pro problémy s elektronikou, ale v druhé GP, která se jela na Portugalském Estorilu, již zvítězil. V průběhu sezóny ho trápily mechanické závady, které mu mnohokrát nedovolily obhájit první místo z kvalifikace také v závodě. Do konce sezony se mu podařilo vyhrát již pouze jednu velkou cenu, a to GP Belgie, která se stejně jako ta v Portugalsku jela na mokru. Sezonu pak dokončil na čtvrtém místě s 38 body na kontě.", "section_level": 2}, {"title": "1986.", "content": "Druhá sezona s Lotusem byla ještě lepší než ta první. V první GP, která se jela opět na domácí trati v Brazílii, dojel Senna na druhém místě za svým krajanem Nelsonem Piquetem. Druhý závod sezony ve španělském Jerezu vyhrál před Nigelem Mansellem, když ho dokázal porazit o pár decimetrů na cílové pásce. Poprvé ve své kariéře se tak ujal vedení mistrovství světa. Mechanické závady na jeho voze však zavinily, že tento rok do bojů o titul nezasáhl. I když se mu podařilo vyhrát GP USA a několikrát dojet na druhém a třetím místě, na Alaina Prosta v McLarenu a na dvojici od Williamsu Mansell, Piquet prostě neměl.Sezonu tedy opět dokončil na čtvrtém místě, tentokrát však již s 55 body.", "section_level": 2}, {"title": "1987.", "content": "Start sezony se Sennovi příliš nepodařil, ale poté, co dokázal vyhrát čtvrtou a pátou GP v Monaku a v USA, ujal se vedení v šampionátu. Boj o titul sváděl se svým krajanem Piquetem a Britem Mansellem, jedoucími s vozy Williams Honda. Naději na výhru v šampionátu držel dlouho, definitivně ji však ztratil po GP Austrálie. Při kontrole Sennova vozu bylo zjištěno, že brzdové bubny jeho Lotusu jsou širší než legálně povolené a ze závodu byl diskvalifikován. Po této diskvalifikaci skončil v konečném pořadí na třetím místě s 57 body.", "section_level": 2}, {"title": "1988.", "content": "Po vypršení smlouvy s Lotusem nastoupil Senna do týmu McLaren a stal se tak týmovým kolegou dvojnásobného mistra světa Alaina Prosta. Vztah mezi těmito dvěma jezdci nebyl nijak idylický, což se mělo potvrdit především následující rok. Úchvatné na tomto souboji bylo to, že McLaren nechal mezi sebou závodit dva z nejlepších pilotů všech dob, z čehož nebyl \"The Professor\", jak se přezdívalo Prostovi, vůbec nadšený. Do sezony vstoupil daleko lépe Prost, přičemž Senna dokázal bodovat pouze vítězstvím v San Marinu. Zlom přišel v GP Monaka, kde Senna chyboval z prvního místa, když měl náskok téměř minutu na druhého Prosta. Po Monaku se Ayrton schoval před světem v Brazílii a ukázal se až v Mexiku při dalším závodě. Zde byl dlouho ve vedení, ale zastávka v boxech navíc ho opět stála vítězství na úkor Prosta. Po závodě v Mexiku byl bodový stav šampionátu Prost – 33 bodů a Senna -15 bodů. Poté přišla neskutečná série Ayrtonových prvenství, když z následujících 6 závodů vyhrál plných 5 a na Prosta nestačil pouze v jeho domácím závodě na okruhu Paul Ricard. Série vítězství McLarenu se přerušila až v Itálii na slavné Monze. Nejprve 19 kol před cílem po explozi motoru odstoupil Alain Prost a 2 kola před cílem po kolizi s Jean-Louis Schlesserem, který byl o kolo zpět, odstoupil i Senna. Pro Ferrari to znamenalo double pro zesnulého zakladatele Enza Ferrariho. Během startu do VC Japonska měl Senna problémy s motorem a musel dohánět velkou ztrátu, to se zdálo jako zdánlivě nemožné, ovšem \"RainManovi\" doslova zapršelo štěstí a i právě díky dešti Prosta dokázal dojet a následně i zdolat. Senna tak poprvé ve své kariéře vyhrál celý šampionát F1. Na prvním místě se umístil s 90 dosaženými body.", "section_level": 2}, {"title": "1989.", "content": "I v tomto roce pokračoval boj mezi oběma jezdci jedoucími s monoposty McLaren. Jejich vyrovnaný boj pak vyvrcholil během předposlední GP v japonské Suzuce, kde mistrovský titul získal Prost, po neblaze proslulém incidentu. V jedné z šikan se Senna pokusil o předjetí, během něhož se srazil s Prostem, který však nepatrně a zcela nelogicky zatočil k Sennovi, směrem ven z dráhy. Tento manévr byl velice riskantní a Senna za něj byl později velice kritizován, při hlubším pohledu se však dá pochopit. Prost měl předpoklad získat titul za rok 1989, jestliže Senna tento závod nevyhraje, což byl důvod Sennova kroku a možná i důvod Prostova nepatrného zatočení. O tom však můžeme jen spekulovat. Sennovi se sice podařilo dojet do depa, kde si nechal svůj vůz opravit a opět se zařadil do závodu, tento závod dokonce vyhrál, byl však nepochopitelně diskvalifikován pro nedovolené zkrácení zatáčky. V boji o titul šampionátu tak nakonec skončil na druhém místě s šedesáti body.", "section_level": 2}, {"title": "1990.", "content": "Boj mezi těmito dvěma závodníky neustal ani v následujícím roce a incidenty, podobné tomu ze Suzuky 89, se neustále v pozměněné verzi opakovaly. Ani jeden z nich nedaroval druhému nic zadarmo. V tomto roce byl týmovým kolegou Ayrtona Senny Rakušan Gerhard Berger, který se stal na rozdíl od Prosta, jezdícího tento rok za Ferrari, jeho blízkým přítelem. Šampionát nakonec vyhrál Senna se 78 body před druhým Prostem", "section_level": 2}, {"title": "1991.", "content": "V roce 1991 byl Sennovým stájovým kolegou opět Gerhard Berger. Prost nadále zůstává ve Ferrari. Tento rok zde pro něj není tak úspěšný jako ten loňský a do bojů o titul tak více než on zasahuje Brit Nigel Mansell jezdící za tým Williams. On také nakonec obsazuje druhé místo za Ayrtonem Sennou, který vítězí s 96 body. Alain Prost končí tento rok až na pátém místě.", "section_level": 2}, {"title": "1992.", "content": "Sezona 1992 neprobíhala podle Sennových představ. V šampionátu skončil až na čtvrtém místě s pouhými 50 body. Znechucení a zklamání z neschopnosti McLarenu soupeřit s Williamsem se také nepochybně projevilo na nerozhodnosti při uzavíraní kontraktu na rok 1993. Před začátkem roku testoval Senna pro tým Marlboro Penske v IndyCar a dokonce zvažoval dočasný odchod z F1. McLaren se v té době potýkal s problémem týkajícím se dodávky motorů, Honda ukončila svojí dodávku. Šéf týmu McLaren Ron Dennis se pokusil zajistit dodání motorů Renault, montovaných do dominantních vozů Williams v roce 1992. Když tento obchod ztroskotal, zajistil Dennis dodávku motorů Ford – avšak s nižším výkonem než ty, které používal tým Benetton.", "section_level": 2}, {"title": "1993.", "content": "Během předsezónních testů nového vozu McLaren došel Senna k závěru, že šasi je opravdu velice dobré. Věděl však, že motoru bude chybět potřebný výkon. Odmítl proto podepsat smlouvu na tuto sezonu, ale souhlasil, že bude jezdit na bázi závod za závodem za milion dolarů za každý odjetý závod. Sezona nedopadla pro McLaren tak tragicky, jak to na začátku vypadalo. Sennovi se celkem povedl úvod sezony. V prvním závodě skončil druhý a v dalších dvou dokázal dokonce vyhrát. I prestižní GP Monaka se nakonec stala jeho kořistí. Po tomto závodě, šestém v šampionátu, vedl Senna celý šampionát před svým hlavním sokem Alainem Prostem, jedoucímu ve voze Williams. V této době se také Senna upsal McLarenu k dokončení soutěže. Ani on však nedokázal vyhrát tento nerovný boj s přesilou. Mistrovský titul nakonec získal Prost. Senna skončil na druhém místě se ziskem 73 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "1994.", "content": "V roce 1994 nastoupil do týmu Williams. Nevyhrál již ani jednu velkou cenu. První dvě GP v Brazílii a v Pacifiku nedokončil. Během GP San Marina v Imole 1.5.1994 jeho monopost vyjel z trati a při následném nárazu do betonové zdi Ayrton Senna okamžitě zemřel. Je dodnes považován za jednoho z nejlepších pilotů všech dob. Mezi jezdci dokonce anketu o nejlepšího jezdce všech dob vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Tragická nehoda.", "content": "Tento příběh má zdánlivou předehru v roce 1990. Po prvním kvalifikačním tréninku na VC San Marína se dvojice týmových kolegů od McLarenu tj. Ayrton Senna a Gerhard Berger šla podívat na místo nehody druhého jmenovaného při závodě v minulém roce, kdy Berger ještě v barvách Scuderie Ferrari boural na vjezdu zatáčky Tamburello. Společně vedou neúnavnou diskuzi o tom, jestli by nešla posunout zeď v zatáčce Tamburello o něco dál, než se právě nachází. Bohužel se přímo za zdí nachází dodnes říčka, a tak oba odchází do paddocku. Podle Bergera se nacházeli přibližně 5 metrů od inkriminovaného místa, které se o 4 roky později stalo Sennovi osudným. Je neděle 1. května 1994, na okruh Ayrton Senna dorazil před osmou hodinou ranní. Po příjezdu krátce hovořil s Niki Laudou. V půl desáté pak začal zahřívací trénink. Poprvé za celý závodní víkend byl Senna rychlejší než celý zbytek světa, druhý pak skončil jeho týmový kolega Damon Hill, jehož ztráta činila téměř jednu sekundu. Michael Schumacher zůstal na jedenáctém místě, o dvě sekundy pozadu, což bylo patrně způsobeno jízdou s plnou nádrží. V jedenáct hodin, 45 minut poté, co byl warm-up zakončen, dorazil Ayrton Senna na jezdecký brífink pořádaný v kontrolní věži. Na programu byla i minuta ticha za Rolanda Ratzenbergra, který tragicky zahynul během sobotní kvalifikace. Teprve po minutě ticha začala rutinní diskuse. Po skončení brífinku hovořil Senna se Schumacherem, Bergerem a Alboretem. Senna měl v plánu uspořádat schůzku, která by vedla k dosažení větší bezpečnost jezdců na okruhu. Předběžně se dohodli na setkání na příští velké ceně, jejímž dějištěm bylo Monako. Poté se Senna vrátil do motorhomu týmu Williams, kde proběhlo setkání s hosty sponzorů, kterého se zúčastnil také jeho týmový kolega Hill. V jednu hodinu pak začala předstartovní procedura. Doktor Watkins ještě jednou projel okruh, aby zkontroloval rozestavení zásahových a sanitních vozů. Ve tři čtvrtě na dvě startuje Senna v garáži svůj monopost, vyjíždí ven a za asistence dvou mechaniků umisťuje svůj Williams FW16 na určenou startovní pozici – zcela vpředu na levé straně. Hlasatel mezitím představil všechny jezdce. Senna si nasadil nehořlavou kuklu, na ní nasadil helmu a na pokyn startéra prudce vyrazil do zahřívacího kola. Po objetí jednoho kola se had pětadvaceti aut opět seřadil na startovním roštu připraven ke startu. Ve dvě hodiny se rozsvítila zelená světla a Senna vyrazil vpřed, předvedl mistrný start, díky němuž se v první zatáčce dostal do vedení. O dvě řady dále startujícímu Jyrki Järvilehtovi se nepodařilo odstartovat a do jeho vozu, stojícího na startovní rovince, naráží z předposlední řady startující Portugalec Pedro Lamy. Benetton Lehta je odhozen několik metrů dopředu, trosky jednoho z kol jsou vymrštěny přes ochrannou bariéru a dopadají mezi diváky. Třem z nich způsobují zranění, z toho jednomu z nich vážné. Oba piloti jsou nezraněni, všeobecně se očekává zastavení závodu, ale pokračuje se dál. Na trať však vyjíždí safety car, díky němuž mohou traťoví komisaři odklidit trosky ležící na startovní rovince. Po deseti minutách je připraven restart. Box Williamsu o této skutečnosti Sennu informuje, ten potvrzuje příjem, žádné problémy s vozem nehlásí. Závod pokračuje šestým kolem, Senna předvádí vynikající start a spolu se Schumacherem unikají zbytku startovního pole. Sedmnáct minut po startu VC San Marína dvojice jezdců protíná cílovou pásku 6. kola závodu a Senna se přibližuje zatáčce Tamburello, zatáčka se stáčí stále více vlevo, Senna přejíždí příčné pásy nově položeného asfaltu a podobně jako v předchozím kole reaguje jeho monopost na náhlou změnu povrchu rojem jisker vyletujícím ze zádi jeho Williamsu. Jede rychlostí 310 km/h. O několik sekund později se dráha jeho monopostu narovnává, bílá zeď lemující zatáčku se nezadržitelně blíží. Během necelých dvou sekund přejel jeho monopost travnatý pás, krátkou únikovou zónu a přesně 17 minut a 23 sekund po startu závodu přichází tvrdý impakt do nechráněné betonové zdi. Necelou půl minutu po nárazu přibíhá k Ayrtonovi první traťový komisař. Po chvilce se objevují další záchranáři s hasicími přístroji, k monopostu se však nepřibližují a čekají na příjezd lékařského vozu. Závod je červenými vlajkami zastaven. Minutu a čtvrt po srážce přijíždí lékařské vozidlo s profesorem Watkinsem. Když se lékařům podaří sundat přilbu a speciálním límcem zafixovat hlavu, vyprošťují Sennu z vraku a pokládají ho na zem. O kousek dál právě na závodní dráze přistává helikoptéra, do které je Senna po chvíli naložen a za potlesku tribun odlétá do boloňské nemocnice Maggiore, kam dorazí za dalších 18 minut. Během letu Sennu postihne srdeční zástava, činnost srdce však lékaři dokážou, alespoň prozatím, obnovit. Záběry televizních kamer mezitím ukazují otisk dvou pneumatik na bílé zdi v místě nárazu. Pár metrů od trosky monopostu nelze na betonové zemi přehlédnout velkou červenou skvrnu. Helikoptéra zatím doletěla k nemocnici Maggiore, kde Senna prodělává další zástavu srdce, lékaři i tentokrát dokázali srdeční rytmus obnovit. Primářka jednotky intenzivní péče Dr. Marie Teresa Fiandri později prohlásila, že během zástavy srdce došlo k nevratnému poškození mozku způsobeného nedostatkem kyslíku, rovněž u Senny potvrdila několikanásobnou frakturu lebky, prasklou spánkovou tepnu a krvácení ze spodiny lebeční. Řekla také, že Ayrton byl po celý čas v bezvědomí a že ihned po nárazu upadl do těžkého kómatu. Na závodní dráze se zatím připravuje restart závodu. Jakmile bylo znovu odstartováno, vedení se ujal Gerhard Berger ve Ferrari, po devíti kolech však neodolal náporu Schumachera. Po jedenácti kolech pak Berger pro technickou závadu odstoupil. Ve čtyři hodiny doktorka Fiandri prohlásila Sennu za klinicky mrtvého. V 16:20 pak Schumacher vítězně protíná cílovou čáru, následován na druhém místě Nicolou Larinim, na třetím místě pak dojel Fin Mika Häkkinen. Při vyhlašování vítězná trojice stále ještě netuší, jak na tom Senna ve skutečnosti je. Ceremoniál se sice obešel bez tradičního stříkaní šampaňským, ale až poté si jednotlivé jezdce odvedli týmoví manažeři stranou, aby jim oznámili, že Senna následky své nehody pravděpodobně nepřežije. V 18:40 doktorka Fiandri oznamuje, že Ayrton Senna před pár okamžiky zemřel. Ještě v podvečer byla v Sao Paulu sloužena za Ayrtona Sennu smuteční mše pod širým nebem. Prezident Brazílie Itamar Franco zaslal rodině zesnulého oficiální kondolenci. Na znamení nejvyšší úcty udělil Sennovi in memoriam nejvyšší státní vyznamenání Národní řád za zásluhy a vyhlásil třídenní státní smutek. Od pondělního rána byl soudním nařízením okruh v Imole uzavřen. Přesto nad ochranným plotem u zatáčky Tamburello nechali lidé spoustu květin a transparentů. Další květiny lidé nechávali před institutem soudního lékařství Di medicina Legace, kam byl Senna v neděli večer převezen k soudem nařízené pitvě. Po pitvě státní zástupce potvrdil, že příčinou Sennovy smrti byla četná poranění hlavy, způsobená uraženým závěsem pravého předního kola, který prorazil hledí přilby a nad pravým obočím vnikl do mozku. V souvislosti s úmrtím Senny bylo zahájeno vyšetřování 17 osob. Po ukončení všech nezbytných lékařských procedur byla rakev se Sennovým tělem, zahalená do brazilské národní vlajky, převezena na boloňské letiště. Poté byla letecky transportována do brazilského Sao Paula. Když 4. května letadlo přistálo v Sao Paulu, cestu z letiště do Monumental Hall, kam byla rakev převážena, aby bylo lidem umožněno vzdát zesnulému poslední úctu, lemovaly desítky tisíc lidí s vlajkami a transparenty vyjadřujícími poslední úctu. Když rakev dorazila do budovy, byla zde nejdříve sloužena soukromá mše v kruhu rodiny. Po otevření pro veřejnost dosahovala fronta čekajících lidí několika kilometrů. Další den bylo Sennovo tělo převezeno na hřbitov Morumbi. Jeho poslední cestu doprovázelo něco přes jeden a půl milionu lidí. Ceremoniálu se pak zúčastnilo něco přes 500 lidí včetně rodiny, známých a spolujezdců. Obřad konaný pod otevřeným nebem trval půl hodiny. Na hrobě Ayrtona Senny je vsazená mosazná deska s nápisem Ayrton Senna de Silva 21.3.1960 – 1.5.1994. Nada pode me separar do Amor de Deus. (Nic mě nedokáže oddělit od lásky Boží.)", "section_level": 1}, {"title": "Institut Ayrtona Senny.", "content": "Jde o brazilskou nevládní organizaci,jejímž cílem je vytváření příležitostí pro lidský rozvoj mladých brazilců ve spolupráci s vládami,obcemi,školami,univerzitami, podniky a dalšími nevládními organizacemi. Dva měsíce před tragickou nehodou v Imole diskutovali Ayrton a jeho sestra Viviane o vytvoření charitativní organizace s úmyslem pomoci v kontaktu s lidským vývojem dětí a mládeže v celé Brazílii ve spolupráci s jinými spolky. Za šest měsíců po tragické nehodě 20.listopadu 1994, je rodinou Ayrtona za předsednictví sestry Viviane založen Instituto Ayrton Senna. Od této doby organizace investovala do sociálních programů a akcí 80 millionů USD ve spolupráci s dalšími podniky a nevládními organizacemi. Organizaci podporují i významné osobnosti světa Formule 1, např. bývalý generální ředitel Bernie Ecclestone, majitel a zakladatel stáje Williams Sir Frank Williams, bývalý pilot a rival Ayrtona Senny Alain Prost a kamarád a kolega Gerhard Berger.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou označují zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Jméno hvězdy: Ayrton Senna Souhvězdí: Auriga \"(Vozka)\" Hvězdné souřadnice: RA 6h 53’ 55, 43’’ SD +37’ 56’’ \"(Rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie IAU)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ayrton Senna da Silva, (), 21. března 1960 São Paulo – 1. května 1994 Bologna) byl brazilský automobilový závodník a pilot Formule 1. Titul mistra světa získal za svou kariéru celkem třikrát. Zahynul ve svých 34 letech během tragické nehody při Grand Prix San Marina 1994.", "tgt_summary": "Ayrton Senna da Silva (), généralement appelé simplement Ayrton Senna, est un pilote automobile brésilien, né le à São Paulo et mort le à Bologne, à la suite d'un accident lors du Grand Prix de Saint-Marin. Idole au Brésil où son statut a dépassé celui de champion sportif, il est considéré comme l'un des plus grands pilotes de l'histoire de la Formule 1 dont il remporte le titre de champion du monde à trois reprises, en 1988, 1990 et 1991, gagnant 41 Grands Prix et réalisant 65 pole positions durant les onze saisons qu'il a disputées. ", "id": 854670} {"src_title": "Anglický setr", "tgt_title": "Setter anglais", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Setři zřejmě pocházejí patrně ze křížení pointera se španěly, ale také francouzskými a španělskými ohaři, jehož cílem bylo zaručit zachování vrozené vlastnosti – vystavování (tj. zastavení před zvěří), která byla známa již z doby před naším letopočtem. Název „setr“ je z anglického „to set“ – přikrčit, sednout. Takto se uplatňovali setři především v dobách, kdy se zvěř chytala do sítí a lovečtí psi zůstali v této poloze přikryti sítí spolu se zvěří. Poté byli setři chováni pro lovecké vlastnosti bez ohledu na vzhled. Byli využíváni především pro kvalitní „vystavování“ a hledání drobné zvěře (koroptve, křepelky) na velké vzdálenosti. Na aportování zvěře střelené byli používáni spíše španělé a především statnější retrívři. Plemeno jako takové vyšlechtil reverend Harrison na konci 18. století, šlo mu však spíše o praktické vlastnosti, než o vzhled. Vzhledem setrů a zejména jejich barevnými rázy se začal chov zabývat až od roku 1830. O dnešní podobu anglického setra jako elegantního štíhlého psa se zasloužili Edward Lawerack, který položil základy moderchní chovné linie, a jeho následník Purcell Llewellin. První výstavou, na níž účinkovali angličtí setři, je výstava, která proběhla v Newcastlu 28. ledna 1859. Setr pocházející z jižní Anglie má bílou barvu s většími či menšími tečkami, stříkanci a plotnami barvy citrónově žluté (lemon belton), oranžové (orange belton), játrově hnědé (liver belton), černé (blue belton) nebo trikolor. Přednost se dává jemně stříkané srsti po celém těle (belton) před velkými barevnými plotnami. Toto zbarvení je dochováno dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Tělo setra je velmi elegantní, mrštné, pokryté krásnou dlouhou hedvábnou srstí. Zezadu na hrudních končetinách jsou vytvořeny „praporce“, na pánevních „kalhoty“ a na ocase „vlajka“. Hlava je dlouhá, nikoli však špičatá nebo úzká, lebka kulatá. Charakteristický je velmi dobře znatelný týlní hrbol a výrazný stop. Oči jsou hnědé, podle zbarvení mohou být i světlejší. Podle standardu se setři řadí mezi střední velikosti plemen, výška psa by měla být v rozmezí 65 až 68 centimetrů v kohoutku, to odpovídá váze 27 – 30 kg, feny jsou menší, 61 – 65 cm s 23 – 28 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti plemene.", "content": "Setr má hrdé držení těla a pohybuje se elegantně a mrštně, v běhu je na něj nádherný pohled. Často je proto označován za „psího aristokrata“. Vášnivě miluje lov. Má výborně vyvinutý čich, je vytrvalý a spolehlivý. V poli pracuje „s vysokým nosem“, při správném a pevném vedení je dobře ovladatelný, klidný a přesný. Využívá se na poli, ve vodě a v poslední době i v lese, kde se mu též celkem daří, byť lépe je uzpůsoben pro první dvě prostředí. Jeho původnímu stylu práce se ale více podobají soutěže typu Field Trial anglických ohařů – tzv. zkoušky dalekého hledání. Anglický setr je ze všech setrů nejklidnější, nejsnáze vycvičitelný a miluje děti. Je proto vhodný do rodiny. Hlídá a hlasitým štěkáním upozorňuje na vetřelce, nicméně v jeho případě zpravidla platí pravidlo, že „pes který štěká, nekouše“. Je živý a plný energie a vyžaduje důsledný výcvik, pevnou ruku a trpělivost. Potřebuje spoustu pohybu, nejlépe při lovu, pokud to není možné, tak spoustu pohybu na volném prostranství a dlouhodobou pozornost a hry, naopak nesnáší nudu a samotu. Je vhodný jako doprovod při běhání, lze s ním plavat či využívat ho ve „psích sportech“, jako je canicross, bikejorging, skijorging, dogtreking a jiné. Mnozí cvičí svého setra na kynologických cvičištích spolu se služebními psy ve sportovní kynologii (obrana, poslušnost, stopy, nebo také záchranářská činnost). Možné je též např. soutěžit v „Tanci se psem“ či pomáhat starým nebo nemocným lidem a dětem pomocí canisterapie. Jelikož canisterapie ovšem pro psa nepředstavuje dostatečně fyzicky náročné vyžití, je vhodné jej nejprve pořádně unavit. Snáší se dobře s ostatními psy, ale jelikož je to lovecký pes, na jiná domácí zvířata musí být zvykán postupně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglický setr je psí plemeno náležející do skupiny setrů. Jedná se primárně o lovecké plemeno, nicméně jeho zástupci se uplatní se i v různých dalších činnostech a sportech. Ve starší literatuře se někdy uvádí jako setr Lawerackův.", "tgt_summary": "Le setter anglais (aussi appelé setter laverack) est une race de chien de chasse d'origine britannique. C'est un setter de taille moyenne, à la robe blanche truitée de marron, orange, citron, noir et tricolore. Le programme de sélection de la race débute au début du. Le setter anglais est le chien d'arrêt le plus utilisé en France.", "id": 786266} {"src_title": "Eleaté", "tgt_title": "École éléatique", "src_document": [{"title": "Xenofanés z Kolofónu (asi 565 – 470 př. n. l.).", "content": "Je označován za předchůdce nebo spíše inspirátora Elejské školy. Svou myšlenkou neproměnlivého jsoucna se mezi Eleaty rozhodně řadí, ale do Eleje přišel z Iónie ještě před vznikem školy. Je znám především kritikou antropomorfních představ lidí o bozích, nelíbilo se mu tedy přisuzování lidských vlastností, zlozvyků, ctností, způsobů a podob bohům. Bůh je podle něj jednotný, nepodobný smrtelníkům podobou ani myslí a je odlišný od všeho, co si dokážeme představit, nehmotný nemateriální a nejdokonalejší, jednotný stejně jako svět, a bůh i svět jsou totéž, je nehybný a vše ovládá myšlenkou. Mimo jiné to byl umělec-básník a bytostný kritik řeckého poetismu, přičemž se dostal k několika ontologiím.", "section_level": 1}, {"title": "Parmenidés (540 – 470 př. n. l.).", "content": "Je zakladatel Elejské školy a narodil se přímo v Eleji. Nesouhlasí s herakleitovým názorem na bytí (vše vzniká a zaniká, v jednu chvíli je a v druhou není). Tvrdí, že \"bytí je stálé a vyplňuje vždy a vše, nebytí není a nemůže být ani myšleno. Bytí je věčné, stálé, neměnné, souvislé, homogenní, nepřerušené, nedělitelné a nemá vzniku ani zániku.\" Jeho gnoseologie je jasná: Jediné správné poznání je rozumem a myslit a být je totéž. Smyslové poznání je zavádějící a jeho výsledkem je pouhé zdání a domněnky. Poznat jevy lze jedině zastavením smyslů, což je možné jen v pojmu (ideji, potažmo myšlence). Je považován za otce racionalismu a ontologie jako takových.", "section_level": 1}, {"title": "Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.).", "content": "Podporoval Parmenidovy názory tvorbou Aporií, které dokazovaly, že na smyslovém poznání je něco špatně, čímž výrazně inspiroval rozvoj logiky. Později je pak ještě rozvedla dál Megarská škola.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eleaté neboli Elejská škola patří do předsókratovské filosofie. Filosofický směr i jeho škola vznikly někdy v šestém až pátém století před naším letopočtem. Jako první antický filosofický směr se zabýval řešením otázek naprosto obecně: (metafyzika). Prvním autorem myšlenky \"neproměnlivého jsoucna\" byl Xenofanés z Kolofónu. Za zakladatele je považován Parmenidés. ", "tgt_summary": "L’école éléatique est une école de philosophie fondée par Xénophane de Colophon, en Campanie, dans le Sud de l'Italie actuelle, à Élée, d'où le qualificatif éléatique. Élée était une colonie de Phocée, en Ionie. ", "id": 1517565} {"src_title": "Plaňany", "tgt_title": "Plaňany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci (nazývané také Plaňasy) je z roku 1222 jako majetek Holce z Plaňas (\"Holach de Planan\"), kastelána olomouckého, a roku 1226 bratra Sulislava (\"Golac castellanus Olomucensis et frater eius Zuezlav de Planan\"). Historie osídlení však sahá až do období bylanské kultury v 1. stol. př. Kristem a osada při soutoku Kouřimky s Výrovkou na staré trstěnické obchodní stezce existovala již v 10. století. Narodil se tu a působil statkář a politik Alois Kryf (1865 –1912), poslanec zemského sněmu a Říšské rady. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost městyse v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Plaňany \"(1411 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, 2 katolické kostely, kostel československé církve, společenstvo stavebních a různých živností, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 lékaři, autodílna, nákladní autodoprava, biograf Sokol, cihelna, cukrovar, čalouník, obchod s dobytkem, drogerie, elektrotechnický závod, 6 galanterií, hodinář, 3 holiči, 8 hostinců, kamnář, 2 klempíři, knihař, 3 koláři, 3 kováři, 5 krejčích, lom, mlýn, modistka, 2 obchody s obuví, továrna na obuv, výroba pletené obuvi, 6 obuvníků, 3 obchody s ovocem a zeleninou, paliva, 3 pekaři, 2 pohřební ústavy, pojišťovna, 2 pokrývači, porodní asistentka, 10 rolníků, 5 řezníků, 3 sedláři, 9 obchodů se smíšeným zbožím, Spořitelna města Kolína, spořitelní a záložní spolek, stavební družstvo, stavební hmoty, sklad šicích strojů, štěrkovna, 5 švadlen, tesařský mistr, 3 trafiky, 3 truhláři, 2 velkostatky, 3 zahradnictví, 3 zámečníci, železářský obchod. V obci Poboří \"(314 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Plaňan)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hospodářské strojní družstvo, hostinec, 2 koláři, kovář, krejčí, 2 obuvníci, 14 rolníků, obchod se smíšeným zbožím, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní síť.", "content": "Městysem prochází silnice II/329 Křinec - Poděbrady - Pečky - Plaňany, kolem městyse vede silnice I/12 Praha - Kolín. Městys Plaňany leží na železniční trati 012 Pečky - Kouřim. Je to jednokolejná regionální trať, zahájení dopravy bylo roku 1882. Na území obce jsou železniční stanice \"Plaňany\" a železniční zastávka \"Plaňany zastávka\".", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava 2011.", "content": "V městysi měly zastávky příměstské autobusové linky Kolín-Plaňany-Kouřim \"(v pracovních dnech 11 spojů, o víkendu 2 spoje)\" a Kolín-Polní Voděrady-Plaňany-Radim \"(v pracovních dnech 1 spoj)\". Zastávku pro Plaňany měly tyto dálkové autobusové linky: Po železniční trati 012 jezdilo v pracovní dny 14 párů osobních vlaků, o víkendu 9 párů osobních vlaků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plaňany jsou městys ležící v okrese Kolín asi 13 km západně od Kolína. Mají obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 1384 ha. V roce 2011 zde bylo evidováno 644 adres. Pod městys Plaňany správně patří vesnice Blinka, Hradenín a Poboří. ", "tgt_summary": "Plaňany, parfois Planeis est un bourg () du district de Kolín, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1210499} {"src_title": "Léto", "tgt_title": "Été", "src_document": [{"title": "Časové vymezení.", "content": "V meteorologii je za léto označováno období měsíců června, července a srpna na severní polokouli a měsíců prosince, ledna a února na jižní polokouli. V některých zemích (na severní polokouli) připadá první letní den na období okolo 1. června či 21. června (záleží na tom, jestli se bere meteorologický nebo astronomický začátek). Na léto je často nahlíženo jako na období s nejdelšími (a nejteplejšími) dny, kdy Slunce svítí většinu dne a stmívání trvá velmi dlouho.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomické léto.", "content": "Astronomické léto na severní polokouli nastává s červnovým slunovratem, tedy v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejseverněji. Obvykle se Slunce do těchto míst dostane okolo 21. června. Na jižní polokouli nastává v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejjižněji, což se obvykle stává okolo 21. prosince. Astronomické léto končí podzimní rovnodenností, tedy v okamžiku, kdy po létě Slunce přechází přes rovník (ocitne se na rovníku v nadhlavníku). Tento okamžik vychází obvykle na 23. září. Během astronomického léta se zkracují dny a prodlužují noci. Protože Země obíhá kolem Slunce po mírně eliptické dráze, je léto na severní polokouli asi o pět dní delší než na jižní. To zároveň znamená, že zima na jižní polokouli je asi o pět dní delší než léto. Dá se z toho i odvodit, že Slunce je blíže k Zemi, když je léto na jižní polokouli. Toto ale není důsledek střídání ročních období, jen tomu tak zrovna v naší epoše je. Jak se stáčí přísluní dráhy Země, mění se i den, kdy je Slunce nejblíže, a zároveň délka jednotlivých ročních období.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V blízkosti severního pólu je v tomto období polární den, kdy je slunce stále na obloze a nezapadá za obzor, naopak v oblasti jižního pólu je v tutéž dobu polární noc. V mnoha zemích jsou po značnou část léta školní prázdniny. To je většinou historicky dáváno do souvislosti s tím, že děti dříve musely pomáhat se sklizní obilí, a tedy nemohly v tomto období chodit do školy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léto je roční období mezi jarem a podzimem. Nastává v mírných a polárních oblastech, v jinou dobu na severní a jižní polokouli. V různých oborech je definováno různě. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Vegetační léto v mírném pásu se vyznačuje průměrnými teplotami nad 15 °C. V tomto období bývají na školách hlavní prázdniny.", "tgt_summary": "L’été est l'une des quatre saisons de l'année, dans les zones tempérées et polaires de la planète. L'été suit le printemps et précède l'automne. ", "id": 206004} {"src_title": "Robert Louis Stevenson", "tgt_title": "Robert Louis Stevenson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z „Lewis“ na „Louis“. Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce (zřejmě šlo o tuberkulózu), následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů (představitelů presbyteriánského skotského hnutí během 17. století). Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci. Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků, zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se literatuře, ale doporučil mu nejdříve studovat práva, aby měl zajištěnou existenci a „něco v záloze“. Stevenson poslechl a v pětadvaceti letech složil advokátské zkoušky, i když se jeho zdravotní stav vinou práce a starostí značně zhoršil.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a cestování.", "content": "Další čtyři roky strávil většinou na cestách za lepším podnebím, které by více prospívalo jeho zdraví. Mnohokrát vykonal dlouhé cesty do Fontainebleau, Barbizon, Grez a Nemours, kde se stal členem tamějších uměleckých společenství. Často zajížděl i do Paříže, kde navštěvoval galerie a divadla. V té době poznal svou budoucí ženu, paní Osbournovou, a seznámil se s většinou svých stálých přátel, mezi něž patřil Sidney Colvin, jeho životopisec a literární agent, William Henley, se kterým spolupracoval na divadelních dílech, paní Sitwellová, která mu pomohla z náboženské krize, a kritici Andrew Lang, Edmund Gosse a Leslie Stephen. Vykonal také cesty, které popisuje v dílech \"Plavba do vnitrozemí (An Inland Voyage)\" a \"Putování s oslicí po Cévennách (Travels with a Donkey in the Cevennes)\". Kromě toho napsal přes dvacet článků a esejů, které vyšly v různých časopisech. Ačkoliv se jeho rodičům zdálo, že marní čas a propadá lenosti, ve skutečnosti nepřetržitě studoval, aby dovedl k dokonalosti svůj styl psaní, rozšířil si životní obzory a stal se tak skutečným literátem. Když se v roce 1879 setkal v Paříži s malířkou Fanny Vandegrift Osbournovou, byla to láska na první pohled. O několik měsíců později, poté, co se vrátila domů do San Francisca v Kalifornii, se Stevenson dozvěděl, že je nemocná, a rozhodl se odjet za ní. Protože jeho přátelé byli proti této cestě (a s ohledem na názory svého otce), rozhodl se vyplout, aniž by o tom rodiče uvědomil. Cestoval v podpalubí, aby ušetřil peníze, ale také aby poznal, jak cestují jiní lidé, a zvýšil tak „dobrodružnost“ plavby. Z New Yorku pokračoval vlakem do Kalifornie. Později o této cestě napsal v \"Amatérském emigrantovi (An Amateur Emigrant)\" a \"Přes pláně (Across the Plains)\". Byla to sice zkušenost dobrá pro jeho literární dílo, ale poničila jeho zdraví a do Monterey dorazil už na pokraji smrti. Do života ho vrátila až péče místních rančerů, kteří se ho ujali. V prosinci 1879 se jeho zdraví opět zlepšilo, takže pokračoval do San Francisca, kde se po několik měsíců snažil přežít v bídných podmínkách jen za pomoci svého psaní. Na konci zimy ho však zdraví zradilo znovu a zase se zdálo, že se přiblížil konec. Paní Osbornová, v té době už rozvedená, se zatím uzdravila z vlastní nemoci a stala se jeho další ošetřovatelkou. I otec, když se dozvěděl o jeho nesnázích, poslal peníze, aby mu v té těžké době pomohl. V květnu 1880 se i přes špatný zdravotní stav oženil a se svou ženou a jejím synem Lloydem odjeli na svatební cestu do údolí Napa Valley v horách severně od San Francisca, kde prožili léto v opuštěné hornické osadě. Zážitky popsal v \"The Silverado Squatters\". Seznámil se také s Charlese Warrenem Stoddardem, jedním z vydavatelů časopisu \"Overland Monthly\" a autorem \"Idyl jižních moří (South Sea Idylls)\", který na něj naléhal, aby se vydal na cestu po jižním Pacifiku. K této myšlence se o několik let později ještě vrátil. V srpnu 1880 se s celou rodinou přeplavil z New Yorku zpět do Anglie, kde je v přístavu očekávali jeho rodiče a jeho přítel Sidney Colvin, kteří byli rádi, že se vrací domů. Paní Stevensonová postupně dokázala urovnat rozpory mezi otcem a synem a díky svému půvabu a důvtipu se stala vítanou součástí své nové rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta přes oceán.", "content": "Po sedm let mezi roky 1880 a 1887 Stevenson bezvýsledně hledal místo, kde by mohl žít se svou nemocí. Léta trávil na různých místech Skotska a Anglie, na zimu odjížděl do slunné Francie, žil v Chalet de Solitude ve městě Hyères v jižní Francii i ve vesničce Davos-Platz ve Švýcarsku. Na těchto místech byl šťastný a i přes postupující chorobu napsal značnou část ze svých nejznámějších děl: \"Ostrov pokladů (Treasure Island)\", \"Únos (Kidnapped)\", \"Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde)\", \"Dítě tak samo (Dětský sad poezie, A Child's Garden of Verses)\" a \"V podrostu (Underwoods)\". Po smrti svého otce v roce 1887 se domníval, že už mu nic nebrání uposlechnout rady psychiatra, aby zcela změnil podnebí. Se svou rodinou a matkou se vydal na cestu do Colorada, ale po přistání v New Yorku se rozhodl prožít zimu ve vesnici Saranac Lake v Adirondackých horách. Během velmi chladné zimy napsal mnohé ze svých nejlepších esejí včetně \"Pulvis et Umbra\", začal pracovat na \"Rytíři z Ballantrae (The Master of Ballantrae)\" a na další léto plánoval výlet po jižním Tichém oceánu. V červnu 1888 si pronajal jachtu \"Casco\" a s celou rodinou vyplul ze San Francisca. Slaný mořský vzduch a příslib dobrodružství mu napomohly k uzdravení a po další téměř tři roky prozkoumával východní a střední část Pacifiku, přičemž navštěvoval významnější souostroví a na delší dobu se zastavil na Havaji, kde se spřátelil s králem Kalākauem, se kterým trávil mnoho času. Stal se z něj také nejlepší přítel královy neteře princezny Victorie Kaiulani, která byla také skotského původu. Během výletu pobývali i na Gilbertových ostrovech. Tam navrhl v roce 1889 pro krále Binoka novou vlajku, která byla tvořena třemi vodorovnými pruhy: červeným, žlutým a zeleným, přes které byla položena černá silueta žraloka. Pruhy symbolizovaly atoly Abemama, Kuria a Aranuka, žralok připomínal legendu o černém žraloku (královu předku). Navštívil také Tahiti a Samojských ostrovech. V tomto období dokončil \"Rytíře z Ballantrae\", složil dvě balady inspirované ostrovními legendami a napsal \"Skřítka v láhvi (The Bottle Imp)\". Zážitky z těchto let se zachovaly v různých dopisech a díle \"Do jižních moří (The South Seas)\".", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "V roce 1890 zakoupil čtyřsetakrový (162 ha, 1.6 km) pozemek na samojském ostrově Upolu. Zde se po dvou zmařených pokusech navštívit Skotsko a těžkém rozhodování trvale usadil na statku pojmenovaném stejně jako nedaleká vesnice – \"Vailima\" („Patero řek“). Postupně získal velký vliv na domorodce, kteří se s ním přicházeli radit a brzy se zapojil i do místní politiky. Byl přesvědčen, že evropští úředníci původním obyvatelům špatně vládnou a po mnoha marných pokusech zjednat nápravu, uveřejnil \"Poznámku k dějinám (A Footnote to History)\", kde vyjádřil ostrý protest proti stávajícím podmínkám. Následkem bylo odvolání dvou státních úředníků a Stevenson sám se po nějaký čas obával, že i on bude vypovězen. Kromě toho, že se věnoval stavbě svého domu, úpravám pozemku a mnoha způsoby pomáhal domorodcům, nepřetržitě a s nadšením psal. V tomto období vznikly \"Falesánské pobřeží (The Beach at Falesá)\", \"David Balfour\", \"Odliv (The Ebb-Tide)\" a také \"Dopisy z Vailimy (Vailima Letters)\". Během léta 1894 Stevenson propadl depresím. Domníval se, že už vyčerpal svůj tvůrčí talent a vydal všechny síly. Zdálo se mu, že to pociťuje stále jasněji s každým dalším pokusem, kdy jediné co dokázal napsat byla jen prázdná slova. Také se obával, že zemře v posteli jako bezmocný invalida. Následně se mu ale jeho energie náhle vrátila a začal pracovat na \"Weirovi z Hermistonu (Weir of Hermiston)\". Měl pocit, že je to nejlepší práce, kterou kdy napsal a toužil si se svou literární postavou vyměnit místo. Netušil však, že se blíží ke konci života a román už nedokončí. 3. prosince 1894 v dopoledních hodinách jako obvykle intenzivně pracoval na \"Weirovi z Hermistonu\". Odpoledne, zatímco hovořil se svou ženou a snažil se otevřít láhev vína, se náhle s výkřikem, že jeho tvář se změnila ve tvář někoho jiného, svalil k zemi. Zemřel během několika hodin pravděpodobně na krvácení do mozku. Bylo mu 44 let. Domorodci jeho tělo uložili na lůžko a v doprovodu stráží v noci donesli na ramenou na několik mil vzdálený vrcholek útesu čnícího nad mořem, kde svého \"Tusitalu\", což v samojštině znamená „vypravěč příběhů“, pohřbili.", "section_level": 2}, {"title": "Současný pohled.", "content": "Stevenson byl celebritou už za svého života. Se vzestupem moderní literatury po první světové válce na něj však po většinu dvacátého století bylo pohlíženo jako na autora druhé kategorie a byl vykázán do oblasti dětské literatury a horroru. Po odsouzení autory jako byli Virginia Woolfová nebo Leonard Woolf byl postupně vyloučen z literatury vyučované ve školách. V knize \"Oxford Anthology of English Literature\" (\"Oxfordská antologie anglické literatury\") z roku 1973, která má 2 000 stran, není vůbec zmíněn. Stevenson byl znovu objeven ke konci 20. století, kdy začal být opět uznáván jako umělec s velkým záběrem a citem pro věc, literární teoretik, esejista, sociální kritik, svědek koloniální historie jižního Pacifiku i jako humanista. V současné době je srovnáván s autory jako je Joseph Conrad (kterého ovlivnil svými příběhy z jižních moří) a Henry James, jsou psány nové vědecké studie a existují organizace věnované jeho dílu. Bez ohledu na názory vědců je stále velmi populární a podle seznamu nejpřekládanějších autorů Index Translationum je na 25. místě na světě, před takovými autory, jako Charles Dickens, Oscar Wilde nebo Edgar Allan Poe.", "section_level": 1}, {"title": "Z díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovní literatura.", "content": "Ačkoliv to není příliš známo, jeho ostrovní fantastická i nefantastická literatura patří k nejoceňovanějším a nejsbíranějším dílům 19. století, která popisují oblast Tichomoří.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební skladby.", "content": "Robert Louis Stevenson byl také amatérským hudebním skladatelem. Psal písně v typickém Kalifornském stylu osmdesátých let devatenáctého století – salónní hudbu spíše zábavného zaměření. Uměl hrát na flažolet (nástroj podobný hoboji), studoval harmonii a jednoduchý kontrapunkt a byl obeznámen se základními instrumentálními technikami, jako je transpozice. Mezi jeho skladby patří např. \"Fanfára\", \"Melodie pro flažolet\", \"Habanera\" nebo \"Čtverylka\". Robert Hughes v roce 1968 upravil mnohé Stevensonovy písně pro komorní orchestr a v témže roce s nimi podnikl turné po tichomořském severozápadě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Louis (Balfour) Stevenson (13. listopad 1850 Edinburgh, Skotsko – 3. prosinec 1894, Vailima, ostrov Upolu, Samoa) byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů a amatérský hudební skladatel, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře.", "tgt_summary": "Robert Louis Stevenson, né le à Édimbourg et mort le à Vailima (Samoa), est un écrivain écossais et un grand voyageur, célèbre pour ses romans \"L'Île au trésor\" (1883), \"L'Étrange Cas du docteur Jekyll et de M. Hyde\" (1886) et pour son récit \"Voyage avec un âne dans les Cévennes\" (1879). ", "id": 1167086} {"src_title": "Slavičín", "tgt_title": "Slavičín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První záznamy o Slavičínu pocházejí z roku 1141. V roce 1256 byl darován Helembertovi de Turri. V té době zde byl kostel a fara. V 17. a 18. století byl často napadán Turky. V letech 1663 a 1704 byl vypálen. Roku 1831 vypukla ve Slavičíně epidemie cholery a některé oběti byly pohřbeny na morovém hřbitově. 29. srpna 1944 se nad jižní Moravou odehrála letecká bitva, která dostala jméno letecká bitva nad Slavičínem (či letecká bitva na Bílými Karpaty). Část padlých amerických letců byla i ve městě dočasně pohřbena. Dnes je na jejich počest na místním hřbitově památník a o bitvě samotné pojednává expozice v místním muzeu. Slavičín byl osvobozen 1. 5. 1945 Rumunskou armádou. Zahynulo asi 5 vojáků, z čehož jeden je pohřbený na hřbitově ve Slavičíně a jeden v Hrádku. Po druhé světové válce prošel Slavičín rozsáhlým vývojem. Do roku 1946 nesla obec název \"Slavičín-Mladotice\". V roce 1964 získal status města.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Z průmyslu je zde tradičně velmi rozšířeno strojírenství a obuvnictví. Tradice koželužského průmyslu ve Slavičíně sahá až k roku 1861, kdy se zde začaly vyrábět a zpracovávat usně. Krátce po I. světové válce zahájil zakladatel společnosti Jan Pivečka výrobu obuvi. Původní název firmy byl JAPIS, což byl ve zkratce název Jan Pivečka – Slavičín. Po druhé světové válce obuvnický rodinný podnik JAPIS pana Jana Pivečky přešel pod národní správu n.p.Baťa. V padesátých letech byl začleněn do národního podniku Svit (přejmenované závody Baťa) Zlín. Závod Svit n.p. Slavičín, dosahoval a stále dosahuje trvale vynikajících pracovních výsledků ve výrobě vojenské, pracovní a bezpečnostní kožené obuvi. Pracovalo zde v průměru 1200 pracovníků, vyrábělo se cca 1 mil.párů botů za rok. V 70 letech min.století, byly pod závod Svit Slavičín zařazeny provozy ve Veselí nad Moravou (dnes na místě továrny stojí prodejna Lídl) - výroba panské a dámské kožené vycházkové obuvi a dále v té době nejnovější provoz Svitu v Dolním Němčí (dnes fy Baťa) - pánská kožená vycházková obuv. Celý závod Slavičín vyráběl cca 2,5mil.párů obuvi za rok. Od roku 1991 se podnik přejmenoval a vznikla a.s. Prabos (PRAcovní BOty Slavičín); podnik pokračoval ve výrobě pracovní, bezpečností i vojenské obuvi, obuvi pro hasiče, policii a také se zaměřil na výrobu trekkingové obuvi s membránou GORE-TEX®. Dodává boty armádě ČR, celní správě, vězeňské službě, bezpečnostním agenturám a dalším uniformovaným složkám nejen v ČR, ale i v Evropě. Vlárské strojírny byly po roce 1990 rozčleněny na řadu menších firem. Za zmínku stojí např. společnost REMERX - vyrábějící ráfky pro jízdní kola.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejstarší stavbou ve Slavičíně je kostel sv. Vojtěcha, pocházející pravděpodobně z přelomu 11. a 12. století, jehož zasvěcení tomuto patronu Uher zřejmě souvisí s polohou města na hranicích moravsko-uherské pomezní Lucké provincie. Unikátním místem pro odpočinek je Pivečkův lesopark. Ve Slavičíně je rovněž zámek, který byl postaven kolem roku 1750, ale je pravděpodobné, že nějaký hrádek nebo tvrz tu stávala o mnoho let dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slavičín ( \"Slawitschin\") je město v okrese Zlín ve Zlínském kraji, 22 km jihovýchodně od Zlína na říčce Říka. Z jihu je obklopen Bílými Karpaty a ze severu Vizovickými vrchy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Slavičín est une ville du district de Zlín, dans la région de Zlín, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1302290} {"src_title": "Kyselina abscisová", "tgt_title": "Acide abscissique", "src_document": [{"title": "Vznik a příprava.", "content": "V rostlinách vzniká podobně jako další terpenické látky v chloroplastech a dalších plastidech biosyntézou z kyseliny mevalonové přes aktivovanou formu isoprenu, tj. isopentenylpyrofosfátu a v dalším stupni pravděpodobně přes karotenoidy. především violaxanthin, které se pak štěpí na menší molekuly, včetně molekul kyseliny abscisové. Jeho produkci zvyšuje stres rostlin, především nedostatek vody a mráz. Připravuje se izolací z přírodního materiálu, především z nezralých plodů bavlníku, z listů různých stromů (např. břízy, platanu aj.), z brambor, citronů, avokáda a dalších ovocných plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vzhledem k přítomnosti dvou dvojných vazeb a jednoho centra asymetrie v její molekule, může kyselina abscisová existovat v celkem osmi různých stereoizomerech, z nichž pouze zde uvedený je fyziologicky aktivní. Čistá kyselina abscisová je málo rozpustná ve vodě, prakticky nerozpustná v nepolárních rozpouštědlech (benzen, petrolether), dobře je rozpustná v polárních rozpouštědlech, jako je methanol, ethanol, aceton, chloroform nebo dimethylsulfoxid. Je málo stabilní, rozkládá se jak působením tepla, tak světla, proto je třeba její vzorky uchovávat za nízkých teplot (kolem −20 °C) a v temnu.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "V rostlinách působí zpomalování některých procesů, zejména růstu nadzemních výhonků především potlačováním buněčného dělení v kambiu (druhotném dělivém pletivu) stonku; naproti tomu neomezuje, dokonce někdy i urychluje růst kořenového systému. Způsobuje také uzavírání průduchů, čímž zabraňuje úniku vody z listů v dobách sucha. Kořenový systém při nedostatku vláhy v půdě produkuje větší množství kyseliny abscisové, která je pak transportována do listů. Ve stresových situacích zastavuje zrání plodů a v případě mimořádného stresu prudké zvýšení její hladiny způsobuje opadání nezralých plodů. V době mrazu zřejmě způsobuje opadávání listů a zbylých plodů. Všeobecně se účastní procesů přechodu rostlin do stavu vegetačního klidu (zimního spánku) a zabraňuje předčasnému rašení pupenů. Její zvýšená hladina indukuje syntézu zásobních bílkovin v semenech a v nich také zabraňuje jejich předčasnému klíčení. Inhibuje také působení giberelinů. Důležitou funkci má při škodách způsobených rostlinám různými patogeny tím, že indukuje transkripci zejména proteinázových inhibitorů, čímž urychluje stárnutí již poškozených buněk a buněk v jejich bezprostředním okolí, což může být rostlinou využíváno i v boji proti škůdcům. Pro teplokrevné živočichy je v podstatě neškodná. U laboratorních krys bylo zjištěno, že smrtelná dávka LD je vyšší než 5 000 mg/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Látku objevila v roce 1963 jako první skupina vědců vedená Frederickem Addicottem při hledání látek, odpovědných za opadávání plodů bavlníku. Přitom objevili dvě chemické látky, které pojmenovali \"abscisin I\" a \"abscisin II\" (dnes nazývaný kyselina abscisová). Nezávisle na Addicotovi ve stejné době objevily tuto sloučeninu další dvě skupiny, Jedna, kterou vedl Philip Wareing, studovala procesy spojené s vegetačním klidem u dřevin a ta tuto látku pojmenovala \"dormin\" (od pojmu \"dormance\", tedy období vegetačního klidu). Třetí skupina, vedená Van Steveninckem, studovala opadávání květů a lusků vlčího bobu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Triviální název této sloučeniny pochází od termínu \"abscise\", znamenajícího \"odnětí\" nebo \"oddělení\", v botanice pak v užším smyslu \"opadávání listů\", nebo \"padání plodů\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina abscisová, též v minulosti zvaná abscisin II nebo dormin, někdy označovaná zkratkou ABA (z angl. abscisic acid) je inhibiční fytohormon, zpomaluje růst rostlin, připravuje rostlinu na období vegetačního klidu. Strukturně patří mezi seskviterpeny. V čistém stavu je to bílý nebo slabě nažloutlý prášek.", "tgt_summary": "L'acide abscissique (ABA, pour \"\") est une phytohormone (hormone végétale). Cet acide est un sesquiterpénoïde dont la molécule comporte 15 carbones :. ", "id": 838143} {"src_title": "Sloupnice", "tgt_title": "Sloupnice", "src_document": [{"title": "Administrativní členění.", "content": "Obec se skládá z následujících částí:", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jméno Sloupnice je odvozeno pravděpodobně od slova \"slup\", což je archaismus pro klec na chytání ryb. Nejedná se tedy o odvozeninu od slova \"sloup\". Na historických mapách lze Sloupnici nalézt pod názvem \"Sloupnitz\" (nebo \"Zlupnitz\"), její jednotlivé části pak pod názvy \"Ober Sloupnitz\" (Horní Sloupnice), \"Unter Sloupnitz\" (Dolní Sloupnice), \"Cončin\" (Končiny) a \"Džbánowec\" (Džbánovec). Jméno osady Džbánovec odkazuje na nedaleký Džbánov, mezi nímž a Sloupnicí osada leží.", "section_level": 1}, {"title": "Topografie.", "content": "Vesnice Sloupnice je \"německého typu\", tj. protáhlá lesně-lánová vesnice sledující říční tok nebo pozemní komunikaci bez zjevné návsi nebo náměstí. Rozkládá se v údolí východně od Českotřebovské pahorkatiny a severně od Českomoravské vrchoviny podél silnice z Ústí nad Orlicí do Vysokého Mýta. Tuto pozemní komunikaci, protínající obec ve směru SV-JZ a posléze ve směru východ-západ, sleduje potok \"Bílá Labuť\" (též zvaný \"Sloupenský\", \"Sloupnický\" nebo \"Labuťka\"). Nejvyšším bodem vesnice je \"Šuráňkův kopec\" nacházející se v SV části obce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předpokládá se, že první kolonizace oblasti proběhla již na přelomu 12. století. Podle listiny z roku 1200 je patrno, že v oblasti již existovala kultivovaná půda, ale zmínky o osídlení chybí. První písemná zmínka o obci se datuje letopočtem 1292, kdy král Václav II. daroval lanšperské panství cisterciáckému klášteru na Zbraslavi. Počátkem 14. století je jako majitel obce uváděn Vítek ze Švábenic. Na konci 14. století byla obec rozdělena na několik dílů s různými majiteli. V letech 1867-1868 byl v obci založen a postaven klášter Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Tento řád se zabýval výchovou a vyučováním dívek. Klášterní škola byla v roce 1942 uzavřena a budova začala sloužit nemocným dětem a později i jako \"Charitní domov pro přestárlé\". Klášter byl postupně transformován na státní domov důchodců. Od roku 1985 pracují v domově pouze civilní zaměstnanci. 1.1.2007 přešla Sloupnice společně s Vlčkovem a Němčicemi z okresu Ústí nad Orlicí pod okres Svitavy.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Sloupnice je středisková obec. Za zdravotnictvím a školstvím do ní dojíždějí obyvatelé okolních obcí (Voděrady, Džbánov, České Heřmanice aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Některé části obce mají zažitá lidová pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Ze Sloupnice se lze po pozemních komunikacích dostat do těchto obcí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloupnice (j. č., tedy: \"ta Sloupnice, do Sloupnice, ve Sloupnici\") je velká obec na východě Čech v Pardubickém kraji. Leží v okresu Svitavy a má obyvatel a rozlohu 2 791 ha. Nachází se v údolí u hranic s okresem Ústí nad Orlicí asi 6 km severně od historického města Litomyšl.", "tgt_summary": "Sloupnice est une commune du district de Svitavy, dans la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1416620} {"src_title": "Valašské Klobouky", "tgt_title": "Valašské Klobouky", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leží v údolí říčky Klobučky na pomezí Bílých Karpat a Vizovických vrchů v severním cípu Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, která byla v roce 1996 zařazena na seznam biosférických rezervací UNESCO. V okolí města se nachází několik velmi cenných území s výskytem bělokarpatských orchidejí, například Dobšená, Bílé Potoky, Javorůvky nebo Ploščiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle pověsti získalo město svůj název od klobouku, který brumovská vrchnost při výjezdech na hon použila k označení své oblíbené studánky, která se nacházela na místě dnešní kašny. Když tady byla později založena osada nazvali ji Klobouky. Od roku 1885 město užívá dnešní název Valašské Klobouky. Ve 14. a 15. století získaly Valašské Klobouky řadu privilegií. Roku 1356, se Valašské Klobouky staly městečkem s právem Hradiště, což jim přineslo právo trhu i právo hrdelní. Od 16. století jsou Klobouky označovány jako město. Při velkém požáru v roce 1896 lehla popelem více než polovina města. Tento požár je považován za největší na Moravě během 19. století. Požár zničil většinu původních dřevěných domů a nová výstavba probíhala již ve zděné podobě. O to cennější jsou tři dochované dřevěnice, které požár přečkaly a dodnes stojí v těsné blízkosti náměstí, u silnice směrem k Brumovu-Bylnici. V jedné z nich má své sídlo ekologické sdružení Kosenka. Po roce 1960, kdy došlo k transformaci krajů, bylo ke Kloboukám připojeno postupně sedm obcí. V roce 1990, ale začal opačný proces dezintegrace obcí. Postupně se čtyři obce osamostatnily.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "K nejvýznamnějším památkám patří farní kostel Povýšení svatého Kříže s gotickým jádrem ze 13. století, renesanční věží a barokním interiérem, budova Staré radnice, která je dnes sídlem muzea, mariánský sloup, Červený dům a zajímavostí je také dochovaný renesanční pranýř. Ve městě zahájil svou kariéru známý architekt Hubert Gessner, autor zdejší Bratmannovy vily. V období první republiky obohatil Valašské Klobouky některými stavbami také slavný architekt Bohuslav Fuchs. Zajímavé expozice Městského muzea představuje zdejší historii a zvyky a také tradice soukenictví, plátenictví a barvířství. Ve městě je každoročně pořádán tradiční Mikulášský jarmek, na který se pravidelně sjíždí tisíce lidí z blízkého i vzdáleného okolí. Valašské Klobouky jsou významným střediskem zimních sportů a výchozím místem turistických hřebenových túr v severní části Bílých Karpat. Pěší turisty i cykloturisty ale přitahují hlavně v létě, kdy odtud vyrážejí po mnoha trasách do Bílých Karpat.", "section_level": 1}, {"title": "Skloňování názvu města.", "content": "Název města je na Valašsku skloňován jako podstatné jméno pomnožné – používá se proto „ve Valašských Kloboukách“ (místo „ve Valašských Kloboucích“) či „do Valašských Klobouk“ (místo „do Valašských Klobouků“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Valašské Klobouky ( \"Wallachisch Klobouk\") jsou město v okrese Zlín ve Zlínském kraji, 27 km jihovýchodně od Zlína na říčce Brumovka (místně zvaná též \"Klobučka\"). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Valašské Klobouky est une commune du district et de la région de Zlín, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1138442} {"src_title": "Topologie", "tgt_title": "Topologie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Topologie vznikla jako důsledek zkoumání některých problémů v geometrii. Článek Leonarda Eulera, ve kterém je popsán problém \" sedmi mostů v Königsbergu\", je považován za první topologický výsledek. Termín „topologie“ vznikl v Německu. V roce 1847 ho Johann Benedict Listing použil ve svém článku \"Vorstudien zur Topologie\" poté, co jej již 10 let používal v korespondenci. Moderní topologie nicméně nestaví na geometrii, ale teorii množin vytvořené Georgem Cantorem na konci 19. století. Cantor totiž kromě základních pojmů teorie množin zkoumal i množiny bodů v euklidovských prostorech jako součást svého výzkumu Fourierových řad. Henri Poincaré ve své publikaci \"Analysis Situs\" roku 1895 zavedl pojmy homotopie a spojitá deformace a tím položil základy algebraické topologie. V roce 1906 zavedl Maurice Fréchet ve snaze sjednotit práce Cantora a dalších pojem metrický prostor. Metrické prostory jsou dnes považovány za speciální případ topologických prostorů. V roce 1914 Felix Hausdorff zavedl pojem „topologický prostor“ (tehdy tím však nazýval to, co se dnes nazývá Hausdorffův prostor). Dnes se za „topologické prostory“ považují zobecnění Hausdorffových prostorů definované Kazimierzem Kuratowskim roku 1922.", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Topologické prostory se vyskytují ve většině odvětví matematiky. Tím se topologie stala jednou ze sjednocujících disciplín matematiky (tak jako třeba teorie kategorií). \"Obecná topologie\" studuje některé vlastnosti prostorů, například souvislost, kompaktnost a spojitost. \"Algebraická topologie\" potom využívá algebru, především grupy ke studiu topologických prostorů a zobrazení mezi nimi. Motivací je fakt, že mnoho geometrických problémů nezávisí na přesném tvaru objektů, ale jen na vztazích, které mezi sebou objekty mají. Například kružnice a čtverec mají některé společné vlastnosti: Jsou to jednodimenzionální objekty (z topologického pohledu) a dělí plochu na dvě části. Jeden z prvních topologických článků napsal Leonhard Euler. Ukázal, že není možné najít cestu v Königsbergu, tak aby procházela přes každý z tamních sedmi mostů právě jednou. Důkaz byl nezávislý na délce mostů a na vzdálenostech mezi nimi. Důležité bylo jen to, které ostrovy mosty spojují. Zobecnění tohoto problému dalo základ dalšímu odvětví matematiky, teorii grafů. Když chceme abstrahovat od přesných vzdáleností, nutně musíme najít vlastnosti, na kterých je řešení problému závislé. Tím dojdeme k pojmu \"topologicky ekvivalentní\". Intuitivně řečeno jsou dva prostory topologicky ekvivalentní, pokud může být jeden deformován na druhý, aniž by se při tom roztrhl nebo spojil. Obrázek vpravo ukazuje, jak lze tímto způsobem deformovat hrníček na pneumatiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Topologie (z řeckého \"topos\" - místo a \"logos\" - studie) je obor matematiky, opírající se o velmi obecný výklad pojmu prostor (topologický prostor). Studuje takové vlastnosti útvarů, které se nemění při oboustranně spojitých transformacích („blízké“ body se transformují opět v „blízké“ body). ", "tgt_summary": "La topologie est la branche des mathématiques qui étudie les propriétés d'objets géométriques préservées par déformation continue sans arrachage ni recollement, comme un élastique que l’on peut tendre sans le rompre. Par exemple, on identifie le cercle et l’ellipse, la couronne et la paroi latérale d’un cylindre de révolution, une tasse et un tore (voir animation) ; c’est-à-dire qu’ils sont respectivement homéomorphes. ", "id": 427847} {"src_title": "Metro v Athénách", "tgt_title": "Métro d'Athènes", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První linka metra v Athénách byla zprovozněna již 27. února roku 1869; avšak jako železniční povrchová trať mezi Athénami a Pireem. Roku 1904 byla elektrifikována a postupně prodlužována, roku 1957 byl zprovozněn první podzemní úsek. Dnes je na mapě sítě nejdelší a značena je zelenou barvou. Velký rozvoj, během něhož vznikly další dvě linky, začal v 90. letech 20. století. V této době se již smog a dopravní zácpy pomalu stávaly pro město nesnesitelné, a tak v listopadu roku 1991 se začalo stavět. I přes značné obtíže během výstavby (obtížné geologické podmínky, velké množství archeologických památek) byly obě linky otevřeny úspěšně k roku 2000 a následně i prodlouženy v letech 2004 a 2005. Nalezené starořecké vykopávky byly zakomponovány do některých stanic a staly se tak součástí metra. Vznikla také příměstská železniční trať, spojující město s letištěm, je z ní umožněn přestup na všechny tři linky metra. Druhá a třetí linka se prodlužují, nové úseky mají být otevřeny do roku 2010. U druhé linky se jedná o dva úseky oběma směry do velmi rušných předměstí, u třetí pak o jedno západní prodloužení. Roku 2005 se také objevily i první plány na už čtvrtou linku metra, která by měla tvar písmene U a nacházela by se v západní části města.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "V současné době tvoří vozový park Athénského metra 41 šestivozových moderních vlaků, z nichž polovina používaná na linkách 2 a 3 je jihokorejské výroby. Tyto vozy se používají zhruba od začátku století a nahradily předchozí východoněmecké z 80. let, které budou sešrotovány a ještě starší z let šedesátých, ty budou přestavěny na speciální vozy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Athénách je základním páteřním systémem athénské dopravy. V současné době se systém metra skládá ze tří linek, vytvářející v centru města přestupní trojúhelník (podobně jako například v Praze nebo Kyjevě). Přestupní stanice jsou však dohromady čtyři. ", "tgt_summary": "Le métro d’Athènes (, \"Metró Athínas\") est un des systèmes de transport en commun desservant les villes d'Athènes, du Pirée et ses agglomérations. Exploité depuis 2011 par la STASY S.A., il comporte trois lignes en site propre sur fer totalisant dont souterrains, plus partagés avec le réseau de l'OSE. Le réseau de métro est complété par un réseau de tramway, ainsi que par un réseau de lignes de banlieues.", "id": 1577640} {"src_title": "Strukturované programování", "tgt_title": "Programmation structurée", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obvykle se za počátek strukturovaného programování považuje článek Edsgera W. Dijkstry z roku 1967 nazvaný „Goto statement considered harmful“ (\"příkaz Goto považován za škodlivý\"), který se objevil v měsíčníku Communications of the ACM vydávaného sdružením počítačových odborníků ACM, ve kterém Dijkstra volá po odstranění příkazu skoku z vyšších programovacích jazyků za účelem zkvalitnění kódu a několikrát popisuje nepřímou úměrnost mezi programátorovými dovednostmi a hustotou příkazů skoku v jeho programu. Vedle Dijkstry však nesmíme zapomenout ani na Niklause Wirtha, jehož práce pro Algol W byla Dijkstrovi inspirací, stejně tak jako články z roku 1966 od pánů Böhma a Jacopiniho. Metoda strukturovaného programování byla obecně přijata velmi pozitivně a většina počítačových odborníků byla přesvědčena o jeho výhodách. Nicméně například přední uznávaný informatik a profesor Donald Knuth, ačkoli v zásadě souhlasí se základními koncepty strukturovaného programování, vždy odmítal a dosud stále odmítá snahu o naprosté vymýcení příkazu skoku z programu. Ve své práci z roku 1974 nazvané „Structured Programming with Goto Statements“ (\"strukturované programování s příkazem Goto\") uvádí několik příkladů, u nichž tvrdí, že použití příkazů skoku vede k efektivnějšímu kódu, a to bez újmy na jeho čitelnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Používané řídicí struktury.", "content": "Strukturované programování definuje, že na nejnižší úrovni se program může skládat pouze z následujících tří struktur: Nejznámějším důsledkem těchto zásad je snaha zabránit nebo v závislosti na programovacím jazyce alespoň omezit používání příkazu skoku. Programový kód nerespektující výše uvedené zásady se často hanlivě označuje jako „špagetový kód“.", "section_level": 1}, {"title": "Programovací jazyky.", "content": "Principy strukturovaného programování je možné aplikovat ve všech programovacích jazycích (dokonce i v jazyce symbolických adres), avšak je určitě výhodné použít některý z procedurálních jazyků. V sedmdesátých letech, kdy strukturované programování začalo získávat svoji popularitu, se rovněž v nově vzniknuvších procedurálních jazycích objevily prvky a konstrukty, které nutily programátory psát kód strukturovaně. Mezi tyto jazyky bychom mohli zařadit ALGOL, Pascal, PL/I nebo jazyk Ada.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné odchylky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsluha výjimek.", "content": "Téměř nikdy není důvod k tomu, aby měl podprogram více vstupních bodů. A mnoho teoretiků, Dijkstru nevyjímaje, v minulosti volalo také po tom, že podprogram by měl také pouze jeden výstupní bod, nicméně praxe ukázala stinnou stránku tohoto přístupu. Typickým příkladem výše uvedené situace by byla jednoduchá procedura pro čtení dat ze souboru a jejich zpracování: Výše je uvedena poměrně běžná situace, se kterou se můžeme vypořádat několika způsoby: vyhozením výjimky, předčasným (druhým) návratem z procedury a nebo třeba i příkazem skoku. Ve všech těchto případech má procedura dva výstupní body a porušuje tak principy „striktního“ strukturovaného programování. Na obhajobu tohoto přístupu však musíme říci, že přepsání této procedury v souladu s pravidlem jednoho výstupního bodu by bylo poměrně těžkopádné, nemluvě o tom, jaký chaos by v kódu vznikl, pokud by do hry vstoupilo více chybových stavů a každý se navíc musel ošetřit jiným způsobem. Většina programovacích jazyků přejala tyto principy. Za všechny jmenujme jazyk C a jeho klíčová slova codice_8, codice_9 a codice_10.", "section_level": 2}, {"title": "Stavový automat.", "content": "Některé programy, jako například parser, mohou mít velké množství stavů a jejich rozložení do základních struktur nemusí být vůbec jednoduché. Bylo by možné napsat každou změnu stavu jako jeden podprogram a pomocí proměnné udržovat aktuální stav programu, nicméně někteří programátoři (například Donald Knuth) preferují implementovat změnu stavu pomocí skoku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Strukturované programování (též strukturovaný programovací jazyk) označuje v informatice programovací paradigma vyvinuté s cílem dosáhnout lepší srozumitelnosti, vyšší kvality a kratší doby vytváření programů skládáním implementovaného algoritmu z řídicích struktur s jedním vstupním a jedním výstupním bodem místo neomezeného používání skoků. Strukturované programování je speciálním případem imperativního programování.", "tgt_summary": "La programmation structurée constitue un sous-ensemble de la programmation impérative. C'est un paradigme important de la programmation, apparu vers 1970. Elle dérive de travaux de Nicklaus Wirth pour son Algol W et reçut son coup d'envoi avec l'article fondateur de Dijkstra dans Communications of the ACM nommé \"GO TO statement considered harmful\" (\"L'instruction GOTO est considérée nocive\"). ", "id": 2099759} {"src_title": "1 (číslo)", "tgt_title": "1 (nombre)", "src_document": [{"title": "Symbol 1.", "content": "Symbol 1 se používá jako číslice v poziční číselné soustavě. Pokud se použije symbol 1 samostatně, znamená to obvykle interpretaci čísla jedna. Ve dvojkové soustavě je jednička nejvyšší číslice. V leetspeaku znamená \"i\", někdy též \"l\". Symbol se v matematice v některých případech používá (často typograficky odlišený – např. tučným či zdvojeným písmem) i pro jiné matematické objekty, vystupující jako neutrální prvek v operacích násobení a jejich zobecnění či obdobách (např. jednotková matice, jednotkový vektor, jednotkový spinor, jednotkový kvaternion, identické zobrazení apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Slova, která se vztahují k číslu jedna.", "content": "Slova, která mají vztah k číslu jedna, často začínají řeckou předponou „mono“: Slova, která mají označovat jednotlivost, jedinečnost, jsou často odvozena od latinského \"singularis\" nebo \"solus\": Slova označující přednost, prvořadost, jsou pak odvozena od latinského \"primus\" (\"první\"): Slova, která označují jednotu, jsou dále často odvozena od latinského „unus“: Slova se stejným obsahem:", "section_level": 1}, {"title": "Přenesené významy.", "content": "V řadě jazyků funguje výraz označující počet „jedna“ také jako gramatický neurčitý člen: německé \"ein\", maďarské \"egy\", francouzské \"un\". V češtině může slovo \"jeden\" znamenat také „někdo“ (např. ve větě \"Jeden by si myslel, že...\"). V angličtině může mít výraz \"one\" význam určitého i neurčitého zájmene.", "section_level": 2}, {"title": "Matematické vlastnosti.", "content": "Číslo jedna", "section_level": 1}, {"title": "Chemie.", "content": "1 je atomové číslo vodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Římská číslice I značí v mnoha zemích silnici I. třídy (např. I/14 v Česku). V mnoha zemích, např. Česko, Slovensko, či Srbsko značí spolu s písmenným označením (např. D1, A1, apod.) hlavní páteřní silnici napříč danou zemí. V řidičské terminologii je \"jednička\" označením prvního rychlostního stupně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednička (, 1) je první kladné přirozené číslo. Následuje po číslu nula a předchází číslu dva. Pořadové číslo je \"první\". Římská číslice pro toto číslo je I. Tutéž číselnou hodnotu má i hebrejské písmeno alef.", "tgt_summary": "Le nombre 1 (un) est l'entier naturel représentant une entité seule. « Un » fait quelquefois référence à l'unité, et « unitaire » est quelquefois utilisé comme un adjectif dans ce sens (par exemple, un segment de longueur unitaire est un segment de longueur 1).", "id": 669543} {"src_title": "Záchytka", "tgt_title": "Cellule de dégrisement", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První záchytka byla podle historiků otevřena v ruském městě Tula v roce 1902 a v následujících letech záchytky vznikaly i v dalších ruských městech. První československá záchytka byla otevřena v Praze u Apolináře 15. května 1951. Prvním jejím klientem se stal 18. května 1951 ruský námořní inženýr. Zakladatelem první záchytky byl český bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála. Jelikož se záchytka ve svém tříměsíčním zkušebním provozu osvědčila, začala se postupně podobná zařízení šířit nejen po celé republice, ale i v zahraničí (např. záchytka v americkém St. Louis má zmínku o první pražské záchytce i ve své zakládací listině). Za prvních 30 let své existence ošetřila pražská záchytka 180 000 lidí, v celé republice jich byl do roku 1981 ošetřen milion, od r. 1989 do 2014 cca půl milionu. Touto dobou už v Československu fungovalo 63 záchytek.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "K 1. lednu 2006 bylo v České republice podle údajů Ministerstva zdravotnictví v provozu 16 záchytek, přičemž nejvíce jich je v Moravskoslezském kraji, rovných pět. Provozovatelem protialkoholních záchytných stanic jsou ze zákona kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonný rámec fungování PZS.", "content": "Činnost PZS upravuje Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, HLAVA VII - PROTIALKOHOLNÍ A PROTITOXIKOMANICKÁ ZÁCHYTNÁ SLUŽBA (§ 89a - § 89e):", "section_level": 1}, {"title": "PROTIALKOHOLNÍ A PROTITOXIKOMANICKÁ ZÁCHYTNÁ SLUŽBA.", "content": "§ 89a", "section_level": 2}, {"title": "Vymezení protialkoholní a protitoxikomanické záchytné služby.", "content": "(1) Protialkoholní a protitoxikomanická záchytná služba (dále jen „záchytná služba“) je zdravotní službou poskytovanou osobě, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek. (2) Záchytná služba se poskytuje v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici (dále jen „záchytná stanice“). Záchytná stanice je zdravotnické zařízení. (3) Záchytná služba zahrnuje vyšetření osoby za účelem zjištění, zda její umístění do záchytné stanice není vyloučeno z důvodů uvedených v § 89b odst. 2 písm. a), a pobyt v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací. (4) Záchytnou službu zajišťuje na svém území kraj v samostatné působnosti. § 89b", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v záchytné stanici.", "content": "(1) Osoba, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, je povinna se podrobit vyšetření a pobytu v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací, po dobu nezbytně nutnou, avšak kratší než 24 hodin. (2) Do záchytné stanice nelze umístit osobu a) ohroženou na životě selháním základních životních funkcí, v bezvědomí, s neošetřeným zraněním, s masivním krvácením nebo osobu jevící známky onemocnění bezprostředně vyžadující péči, kterou nelze poskytnout v záchytné stanici, nebo b) mladší 15 let. (3) Osobu lze umístit do záchytné stanice pouze se souhlasem lékaře určeného poskytovatelem záchytné služby a za splnění podmínek podle odstavců 1 a 2. (4) Pokud osoba, které je poskytována záchytná služba, bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu nebo poškozuje majetek poskytovatele záchytné služby a poskytovatel záchytné služby tomu nemůže zabránit vlastními silami, může tento poskytovatel požádat o nezbytnou součinnost Policii České republiky, Vojenskou policii, jde-li o osobu vyzvanou k orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek) vojenským policistou, obecní policii a v případě osob ve výkonu vazby, zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody Vězeňskou službu. (5) Osobě umístěné v záchytné stanici poskytovatel záchytné služby doporučí odbornou péči. § 89c", "section_level": 2}, {"title": "Doprava do záchytné stanice.", "content": "(1) Dopravu osoby do záchytné stanice zajistí ten, kdo tuto osobu vyzval k orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. (2) Pokud osoba, která je do záchytné stanice dopravována při poskytnutí zdravotnické záchranné služby nebo zdravotnické dopravní služby, bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu nebo poškozuje majetek poskytovatele zdravotnické záchranné služby nebo poskytovatele zdravotnické dopravní služby a poskytovatel zdravotnické záchranné služby nebo poskytovatel zdravotnické dopravní služby nemůže tomu zabránit vlastními silami, může tento poskytovatel požádat o nezbytnou součinnost Policii České republiky, Vojenskou policii, jde-li o osobu vyzvanou k orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek vojenským policistou, obecní policii a v případě osob ve výkonu vazby, zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody Vězeňskou službu. § 89d", "section_level": 2}, {"title": "Oznamovací povinnost.", "content": "(1) Vyšetření a pobyt osoby v záchytné stanici oznamuje poskytovatel záchytné služby jejímu registrujícímu poskytovateli, je-li mu tento poskytovatel znám. (2) Vyšetření a pobyt nezletilé osoby v záchytné stanici oznamuje poskytovatel záchytné služby též a) jejímu zákonnému zástupci, popřípadě jiné osobě odpovědné za její výchovu, a b) orgánu sociálně-právní ochrany dětí. (3) Jde-li o osobu s omezenou svéprávností, oznamuje se její vyšetření a pobyt v záchytné stanici též jejímu opatrovníkovi. § 89e", "section_level": 2}, {"title": "Úhrada nákladů za poskytnutou záchytnou službu a za dopravu do záchytné stanice.", "content": "(1) Prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta; tato osoba hradí i náklady na dopravu do záchytné stanice tomu, komu tyto náklady vznikly. Pokud byla záchytná služba poskytnuta nezletilé osobě, která není plně svéprávná, hradí náklady její zákonný zástupce. (2) Neprokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu Policie České republiky, Vojenská policie, obecní policie, Vězeňská služba, zaměstnavatel, kontrolní orgán nebo poskytovatel zdravotních služeb, v rámci jejichž působnosti byla učiněna výzva k orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření podle zákona o ochraně zdraví před návykovými látkami. Kdo hradí náklady, nese též náklady na dopravu do záchytné stanice. (3) Pokud je v souvislosti s poskytnutím záchytné služby nezbytné s osobou, které je záchytná služba poskytována, komunikovat způsobem založeným na tlumočení druhou osobou a prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí náklady na tlumočení osoba, které byla záchytná služba poskytnuta. Pokud byla záchytná služba poskytnuta nezletilé osobě, která není plně svéprávná, hradí náklady na tlumočení její zákonný zástupce. Neprokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí náklady na tlumočení ten, kdo nese náklady podle odstavce 2. ) § 21 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek.“. Dosavadní hlavy VII a VIII se označují jako hlavy VIII a IX. 2. Za § 92 se vkládá nový § 92a, který zní: „§ 92a (1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 89b odst. 1 se nepodrobí vyšetření, pobytu nebo nezbytné péči v záchytné stanici. (2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 10000 Kč. (3) Přestupek podle odstavce 1 projednává obec v přenesené působnosti. V blokovém řízení může přestupek projednat též orgán Policie České republiky nebo obecní policie. (4) Pokutu vybírá orgán, který ji uložil. Příjem z pokut je příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost orgánu, který pokutu uložil.“. § 62", "section_level": 2}, {"title": "Přechodná ustanovení.", "content": "(1) Protialkoholní a protitoxikomanická záchytná stanice zřízená podle zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za protialkoholní a protitoxikomanickou záchytnou stanici podle zákona č. 373/2011 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. (2) Doprava do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice a ošetření a pobyt v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici podle zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se uhradí podle zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.", "section_level": 2}, {"title": "Péče na PZS.", "content": "PZS zajistí svým klientům bezpečné vystřízlivění pod dozorem lékaře. Tato služba není hrazena ze systému veřejného pojištění (kromě zdravotních výkonů) a klienti si platí pobyt ze svého. Ceny za noc na PZS se výrazně liší podle toho, jak a kde si zřizovatel nasmlouval tuto službu (např. na PZS Opava provozované Záchrannou službou Moravskoslezského kraje noc přijde cca na 600 Kč, zatímco na PZS Kroměříž v režii Kroměřížské nemocnice zaplatil klient v roce 2008 za noc 12700 Kč, od roku 2015 již 850 Kč a nejdražší tedy je PZS na Městské poliklinice Plzeň za 4300 Kč ). Velmi často také slouží PZS jako odběrové místo vzorků krve a moče pro účely dalšího toxikologického vyšetření. Policisty jsou za tímto účelem přiváženi řidiči a lidé podezřelí z trestné činnosti pod vlivem alkoholu či jiné psychoaktivní látky. Tito klienti jsou vyšetřeni lékařem, výsledek je zaznamenán do protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. Vlastní odběr krve či dechovou zkoušku může zachycená osoba odmítnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protialkoholní záchytná stanice, zkratkou PZS, slangově záchytka či alkoholka je zdravotnické zařízení sloužící k nedobrovolnému přenocování opilých lidí, kteří pro svou opilost bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo jsou ve stavu budícím veřejné pohoršení.", "tgt_summary": "Dans certains pays, il existe des cellules de dégrisement ou salles de dégrisement, cellules aménagées dans un commissariat, pour placer, jusqu'à ce qu'elles soient à nouveau sobres, des personnes ayant causé des troubles à l'ordre public du fait de leur ivresse, généralement due à l'alcool. ", "id": 1097293} {"src_title": "Jmenný rod", "tgt_title": "Genre grammatical", "src_document": [{"title": "Generický rod.", "content": "Gramatický rod ne vždy přímo souvisí s pohlavím. U substantiv neoznačujících živé jedince je mnohdy spíše nahodilý (ten ústav, ale ta instituce; ten kopec nebo vrch, ale ta hora; ten bůh nebo duch, ale to božstvo a ta bytost nebo duše nebo síla nebo moc). Některé výrazy mužského nebo ženského rodu se používají i jako generický rod, tj. obecné označení pro jedince obou rodů, a to buď jako generické maskulinum (zaměstnanec, slon), nebo jako generické femininum (osoba, celebrita, opice, zebra, mrtvola), a to často i v případech, kdy slovo opačného rodu (zpravidla přechýlené) existuje (zaměstnankyně, slonice, opičák), v některých případech existuje i genetické neutrum (klíště, dítě, lamželezo, prase). Vztahem genderů a jazyka se zabývá genderová lingvistika, přičemž v rámci feministické genderové lingvistiky existují přístupy, které brojí zejména proti generickým maskulinům, jimž vytýkají, že v praxi si příjemce sdělení pod nimi představí spíše muže, a prosazují buď paralelní používání výrazů v obou rodech jako rovnocenných, nebo používání bezrodých výrazů, pokud to daný jazyk umožňuje, a v některých případech přechýlené tvary záměrně vytvářejí nebo prosazují (například v češtině hostka vedle slova host). V anglické gramatice rod prakticky zanikl a reliktně zůstal jen ve volbě osobního zájmena (he=on / she=ona / it=ono, him-his/her/its), případně je vnímán v některých částech složených slov (-man).", "section_level": 1}, {"title": "Rod v češtině.", "content": "Čeština rozlišuje rod mužský, ženský a střední, u jmen mužského rodu se dále diferencuje na životná a neživotná. V češtině se jmenný rod podmětu shodou (kongruencí) promítá i do některých slovesných tvarů (příčestí). U některých substantiv gramatický rod kolísá a některá varianta může být příznaková (regionálně, stylisticky apod.). Ke změně rodu slouží tzv. přechylování. V mnoha těchto jazycích je pojmem \"životnost\" ve skutečnosti míněna spíše jiná distinkce, např. lidský a ne-lidský, racionální a neracionální, sociálně aktivní a sociálně pasivní aj.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled jazyků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky s více než třemi mluvnickými rody.", "content": "Některé slovanské jazyky, jako čeština a ruština, rozlišují mužský rod životný a neživotný. Polština rozlišuje životný a neživotný mužský rod v jednotném čísle a v množném čísle rod mužský osobní a ostatní. Švédština ve společném rodě u osobních zájmen třetí osoby jednotného čísla podrod mužský (\"han\"), ženský (\"hon\") a věcný (\"den\"), ve středním rodě má zájmeno \"det\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Jmenný rod (lat. \"genus nominis\" či jen \"genus\") je mluvnická kategorie jmen (lat. \"nomina\"), tedy podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen, číslovek a případně dalších slovních druhů, která ovlivňuje jejich skloňování a také tvary sloves, zejména příčestí. Jmenný rod je jedním z gramatických (mluvnických) rodů, často se zapomíná na existenci slovesného rodu (\"genus verbi\") a ztotožňuje se jmenný rod s pojmem \"gramatického rodu\", případně se mluví jen o \"rodu\". ", "tgt_summary": "En linguistique, le genre grammatical est une caractéristique intrinsèque des noms, qui influe sur la forme de certains éléments satellites. Il divise les noms en catégories, limitées à deux ou trois pour les langues indo-européennes (généralement le masculin et le féminin avec parfois le neutre). ", "id": 1164356} {"src_title": "Lorenzo Langstroth", "tgt_title": "Lorenzo Langstroth", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Philadelphii v americkém státě Pennsylvania jako jedno z osmi dětí Johna G. a Rebeccy Dunn Langstrothových. Už od dětství projevoval mimořádný zájem o objevování tajů ze života hmyzu. V roce 1827 začal studovat teologii na Yaleově univerzitě, kterou v roce 1831 absolvoval a později na ní v letech 1834 - 1835 sám učil. Poté byl pastorem v několika kongregačních protestantských sborech v Massachusetts, kde se oženil s Anne Tuckerovou (1812 – 23. ledna 1873) a kde se narodily i jejich tři děti James (* 1837), Anna (* 1841) a Harriet A. (* 1847). V roce 1848 se stal ředitelem dívčí školy ve Philadelphii. Zájem o včelařství se během jeho kazatelské a učitelské kariéry prohloubil a uvádí se, že se chovu včel věnoval částečně proto, aby se zbavil vážných záchvatů depresí, kterými trpěl. Prováděl mnoho pozorování a pokusů a snažil se zlepšit stávající chovatelské postupy.", "section_level": 1}, {"title": "Objev „včelí mezery“.", "content": "Opravdovou revoluci do včelařství přinesl, když v roce 1851 objevil tzv. „včelí mezeru“. Povšiml si, že pokud ponechá malý prostor (menší než 6,4 mm) mezi plásty, nebo mezi plásty a stěnami úlu, včely ji vyplní propolisem a tím spojí plást s úlem. Pokud ponechá mezeru větší (více než 9,5 mm), včely v ní postaví plást z vosku, čímž je opět dosaženo pevného spojení včelího díla s úlem. Rozmezí mezi 6,4 a 9,5 mm (uvádívá se 8±2mm) je včelí mezera, která zůstane bez povšimnutí. Z toho vyplývá, že pokud má být nějaká část včelího úlu volně vyjímatelná, musí být mezi ní a ostatními částmi pravě takováto mezera. Na základě svých pozorování začal navrhovat nový typ včelího úlu, který by se dal volně rozebírat a rozšiřovat, aniž by docházelo k přílišnému podráždění nebo zabíjení včel. Úl s rozebíratelným dílem vynalezl už v roce 1840 polský kněz Jan Dzierżon. Jeho úl však měl pevnou konstrukci (bez oddělitelného víka a dna) a nebyly v něm celé rámky, ale jen horní lišty, přičemž při vyjímání se plásty musely odřezávat. Jeho žák baron von Berlepsch tyto lišty pak doplnil do celého rámku a svůj objev zveřejnil v roce 1853. Inspirací byl pro Langstrotha Huberův rámkový úl (zvaný také zásuvkový, leaf hive), který byl vynalezen ve Švýcarsku v roce 1789. Byl to plně rozebíratelný úl, ve kterém byly medné plásty uspořádány jako listy v knize, avšak nedaly se vyjímat. Langstroth považoval Huberův vynález za přínosný a oceňoval, že s určitou opatrností bylo plásty možno prohlížet bez podráždění včel, které se přitom chovaly překvapivě klidně. V knize \"Langstroth on the Honey-Bee\" (1860) uvedl, že kdyby nezískal tyto zkušenosti, považoval by možnost vyjímání plástů pro praktické využití za příliš nebezpečné.", "section_level": 2}, {"title": "Patentovaný úlový systém.", "content": "V roce 1852 obdržel patent na první rozebíratelný rámkový včelí úl. Ten je tvořen odnímatelným dnem s česnem a horním víkem, mezi nimiž mohl být umístěn libovolný počet tzv. nástavků. Každý nástavek obsahuje 10 dřevěných rámků, ve kterých včely stavějí plásty. Původní úl měl všechny nástavky stejně vysoké. Později se začaly používat rozdílné výšky (např. vysoké nástavky pro včelí plod a nízké pro med) a společná je jen délka rámku, která je vždy 448 mm. Díky variabilitě vnitřního prostoru je možné chovat větší výkonnější včelstva. V celém úle je přísně dodržena včelí mezera. S plásty je tedy možno libovolně manipulovat a lze z nich téměř bez poškození získat med a vracet je k opětovnému použití. Langstroth také objevil, že matka může být pomocí mateří mřížky uzavřena v nejnižší části úlu, tzv. plodišti (prostoru, kde klade vajíčka). Při tomto způsobu chovu jsou horní nástavky obsazeny pouze dělnicemi, které jsou menší, takže mřížkou projdou, a v důsledku toho obsahují jen med.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěch úlového systému.", "content": "V té době mělo včelařství pro společnost značnou důležitost, protože med byl významným sladidlem. Langstrothovy vynálezy umožnily, aby se snížily náklady na chov včel, včelaření bylo mnohem snadnější a to učinilo z náročného umění skutečný průmysl. Philadelphský truhlář Henry Bourquin, který byl příznivcem nadšenců chovajících včely, pro něj vyrobil první úly a Langstroth je začal prodávat. Později, když se ukázalo, že jeho vynález je velkým přínosem, byl jeho patent široce porušován a Langstroth strávil mnoho let pokusy o obhajobu a vymáhání poplatků, ale bez úspěchu. Langstrothův úl je i v současné době nejpoužívanějším na světě. Po prvních úspěších se Langstroth pustil do psaní odborných publikací. V roce 1853 vydal v Northamptonském vydavatelství Hopkins, Bridgman v Massachusetts knihu \"Úl a včela medonosná (The Hive and the Honey-Bee)\", která obsahovala praktické postupy chovu včel a po více než čtyřiceti vydáních je používána dodnes. Další kniha \"Langstroth on the Honey Bee\" byla vydána v roce 1860. Jeho články vycházely i v časopisech.", "section_level": 2}, {"title": "Úročení objevů.", "content": "Od roku 1858, kdy se usadil v americkém Oxfordu v Ohiu, se věnoval chovu včel naplno. Pozemek měl deset akrů (4 hektary) a byl pro včely ideálním místem. Langstroth se svým synem Jamesem a místními truhláři vyráběl úly, vysázel kolem cesty řadu lip a kolem pozemku jabloně. Zasel pohanku a jetel, jeden akr (0,4 ha) vyhradil pro květinovou zahradu, kterou osázel druhy, které mají včely nejraději a říkal tomu „medová zahrada“. V roce 1863 dovezl první italské včely (včela vlašská). Ty přinášely více medu než jiné evropské včely, které byly v té době běžné. Se svým synem pak matky italských včel prodával a rozesílal je poštou po celých Spojených státech. Osmipokojový cihlový dům, ve kterém bydlel v letech 1858 - 1887 se nyní jmenuje \"Langstrothův domek\" a v popředí zahrady je umístěna plastika připomínající rozebíratelný úl, který vynalezl. Je také označen jako národní historická pamětihodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "V roce 1887, po 29 letech v Oxfordu, se Langstroth přestěhoval do Daytonu v Ohiu ke své dceři paní H. C. Cowanové a její rodině. Tam také v roce 1895 v necelých 85 letech zemřel na kazatelně presbyteriánského kostela na Wayne Avenue, právě když začínal kázání. Je pohřben na tamním Woodlawnském hřbitově. Nápis na jeho náhrobku zní: Písemnosti Lorenza L. Langstrotha z let 1885 – 1895 se nacházejí v knihovně Americké filozofické společnosti ve Philadelphii. Vnukem Lorenza L. Langstrotha byl Clyde Cowan (1919–1974), astrofyzik a spoluobjevitel neutrina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lorenzo Lorraine Langstroth byl americký pastor, učitel a včelař. Objevil tzv. včelí mezeru, vynalezl včelí úl s rozebíratelným dílem a je považován za „otce moderního amerického včelařství“.", "tgt_summary": "Lorenzo Lorraine Langstroth (né le à Philadelphie, Pennsylvanie ; mort le à Dayton, Ohio) était un pasteur américain et a étudié et développé l'apiculture grâce à l'invention de son modèle de ruche.", "id": 1563720} {"src_title": "Zárazovité", "tgt_title": "Orobanchaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zárazovité jsou byliny, výjimečně i keře se střídavými nebo vstřícnými, zřídka i přeslenitými listy bez palistů. Odění rostlin je nejčastěji z jednoduchých, případně ze žlaznatých chlupů. Listy jsou jednoduché, často peřeně laločnaté až dělené, celokrajné nebo zubaté, u parazitů redukované na nezelené šupiny na dužnatém stonku. Žilnatina je zpeřená. Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji hrozny, někdy jsou květy jednotlivé. Květy jsou oboupohlavné, souměrné. Kalich i koruna jsou nejčastěji srostlé z pěti lístků. Koruna je dvoupyská. Tyčinky jsou čtyři, někdy doplněné jedním staminodiem, přirostlé ke korunní trubce. Zástupci rodu kastileja mají květy často podepřené nápadně zbarvenými listeny. Semeník je svrchní, srostlý ze dvou plodolistů, s jedinou čnělkou a dvouramennou bliznou. V každém plodolistu je mnoho vajíček. Okolo báze semeníku je obvykle vyvinut nektáriový disk. Plodem je tobolka obsahující mnoho hranatých semen. Květy zárazovitých jsou opylovány včelami, vosami, mouchami nebo ptáky. Semena jsou šířena pravděpodobně větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Parazité a poloparazité.", "content": "Téměř všichni zástupci této čeledi jsou parazité nebo poloparazité, přichycující se pomocí specializovaných orgánů zvaných haustoria na kořeny hostitelských rostlin. Plně parazitičtí zástupci jsou nezelené rostliny s redukovanými listy a jsou zcela závislí na hostitelské rostlině, k níž jsou připojeni jedním a často mohutným haustoriem. Haustorium zasahuje do lýkové části cévních svazků hostitele, odkud čerpá asimiláty. Příkladem je rod záraza (\"Orobanche\"). Většina zástupců čeledi jsou však poloparazité, zelené rostliny které se na hostiteli pouze přiživují. Takové rostliny mají větší množství drobných haustorií, jež zasahují do dřevní části cévních svazků hostitele, odkud čerpají minerální látky. Mezi ně patří např. světlík (\"Euphrasia\") a černýš (\"Melampyrum\"). Jednotlivé druhy parazitických zárazovitých mají často specifického hostitele. Zárazy produkují velké množství (až stovky tisíc) velmi drobných semen obsahujících jen nedokonale vyvinuté embryo. Jejich klíčení je vyvoláno chemickými látkami vylučovanými kořeny hostitelské rostliny jen do vzdálenosti několika milimetrů. Ze semene nejdříve vyrůstá nitkovitý útvar (prokaulom), který po napojení na hostitelský kořen vytvoří drobnou hlízku (základ budoucího haustoria), z níž teprve vyrůstá stonek. U některých rodů parazitických i poloparazitických zárazovitých (záraza, černýš, všivec, kastileja) bylo prokázáno, že na obranu proti herbivorům hromadí různé typy alkaloidů z hostitelské rostliny. Druhy \"Pedicularis semibarbata\" a \"Castilleja integra\" obsahují chinolizidinové alkaloidy, pokud rostou na vlčím bobu, a pyrrolizidinové alkaloidy, když parazitují na starčeku. Podobně byl prokázán pyrrolizidinový alkaloid lolin v druhu kokrhel menší, rostoucím na jílku mámivém.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje v současném pojetí přes 2000 druhů v 99 rodech. Největší rody jsou všivec (\"Pedicularis\", asi 600 až 800 druhů), kastileja (\"Castilleja\", 160–200), světlík (\"Euphrasia\", 170–350), záraza (\"Orobanche\", 150) a \"Buchnera\" (100 druhů). Zárazovité jsou kosmopolitně rozšířeny. Nejvíce druhů se vyskytuje v severním mírném pásu, v Africe a na Madagaskaru. V české květeně je čeleď zastoupena rody černýš (\"Melampyrum\", 6 druhů), světlík (\"Euphrasia\", 9 druhů + 1 vyhynulý), všivec (\"Pedicularis\", 4 + 1 vyhynulý), kokrhel (\"Rhinanthus\", 4 druhy), záraza (\"Orobanche\", 16 druhů) a druhy zdravínek jarní (\"Odontites vernus\"), lepnice alpská (\"Bartsia alpina\") a podbílek šupinatý (\"Lathraea squamaria\"). Nezelení parazité jsou v květeně Evropy zastoupeni celkem asi 56 druhy záraz (\"Orobanche\", zvl. ve Středomoří), dále třemi druhy podbílku (\"Lathraea\") a druhy \"Cistanche phelypaea\", \"Phelypaea boissieri\" (Středomoří) a \"Boschniakia rossica\", \"Cistanche salsa\" a \"Phelypaea coccinea\" (Rusko). Z dalších zárazovitých jsou to především rody, které jsou domácí i u nás: světlík (\"Euphrasia\", asi 58 druhů, často endemity), všivec (\"Pedicularis\", asi 50), kokrhel (\"Rhianthus\", 34), černýš (\"Melampyrum\", 25), zdravínek (\"Odontites\", 17) a lepnice (\"Bartsia\", 3), dále ve Středomoří druhy \"Siphonostegia syriaca\", \"Parentucellia latifolia\", \"Parentucellia viscosa\", v Alpách a jižní Evropě hornice alpská (\"Tozzia alpina\"), v Rusku \"Cymbaria borysthenica\" a 3 druhy rodu \"Castilleja\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Klasickými obsahovými látkami jsou fenolické glykosidy a iridoidy. Mnohé druhy obsahují orobanchin, způsobující černání rostlin při sušení (tato vlastnost dala název černýši). Hlavní účinnou látkou světlíku lékařského (\"Euphrasia rostkoviana\") je iridoidní glykosid aukubin.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasickém pojetí obsahovala čeleď zárazovité pouze 15 rodů a asi 180 druhů obligátně parazitických rostlin. Ostatní, poloparazitické rody byly řazeny do podčeledi \"Rhinanthoideae\" čeledi krtičníkovité (\"Scrophulariaceae\") společně s plně autotrofními rody, jako je např. rozrazil (\"Veronica\"). Základním rozlišovacím znakem mezi čeleděmi zárazovité a krtičníkovité byl kromě způsobu výživy především typ placentace (parietální versus axilární). Molekulárními metodami bylo zjištěno, že zatímco haustoria se v průběhu vývoje této skupiny objevila jen jedenkrát, k přechodu na plný parazitismus došlo v rámci čeledi zárazovité v několika nezávislých případech. V roce 2011 byla na základě fylogenetických studií ustavena nová čeleď \"Rehmanniaceae\" obsahující dva rody řazené v systému APG dosud do čeledi \"Orobanchaceae\": \"Rehmannia\" a \"Trianaeophora\". Čeleď \"Rehmanniaceae\" tvoří podle kladogramů sesterskou skupinu čeledi \"Orobanchaceae\". Na stránkách Angiosperm Phylogeny Group je tato skupina uvedena na úrovni podčeledi (\"Rehmannieae\") čeledi \"Orobanchaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Zárazovité mají malý hospodářský význam. Některé druhy, např. rodu \"Striga\", mohou škodit na plodinách. V botanických zahradách je občas pěstována záraza břečťanová (\"Orobanche hederae\"), např. v Botanické zahradě Univerzity Karlovy v Praze. Světlík lékařský (\"Euphrasia rostkoviana\") je známá léčivka využívaná v lidovém léčitelství k tlumení očních zánětů. Druh \"Cistanche phelypaea\" je v Kataru používán jako afrodiziakum, tonikum a proti průjmu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Aeginetia\", \"Agalinis\", \"Asepalum\", \"Aureolaria\", \"Bartsia\", \"Bellardia\", \"Boschniakia\", \"Buchnera\", \"Bungea\", \"Buttonia\", \"Castilleja\", \"Centranthera\", \"Christisonia\", \"Cistanche\", \"Clevelandia\", \"Conopholis\", \"Cordylanthus\", \"Cyclocheilon\", \"Cycnium\", \"Cymbaria\", \"Epifagus\", \"Escobedia\", \"Esterhazya\", \"Euphrasia\", \"Gentrya\", \"Gerardiina\", \"Gleadovia\", \"Graderia\", \"Harveya\", \"Hyobanche\", \"Kopsiopsis\", \"Lamourouxia\", \"Lathraea\", \"Leptorhabdos\", \"Macranthera\", \"Mannagettaea\", \"Melampyrum\", \"Melasma\", \"Micrargeria\", \"Monochasma\", \"Necranthus\", \"Nesogenes\", \"Nothochilus\", \"Odontites\", \"Omphalotrix\", \"Ophiocephalus\", \"Orobanche\", \"Orthocarpus\", \"Parentucellia\", \"Pedicularis\", \"Phacellanthus\", \"Phelypaea\", \"Phtheirospermum\", \"Physocalyx\", \"Platypholis\", \"Radamaea\", \"Rehmannia\", \"Rhamphicarpa\", \"Rhaphispermum\", \"Rhinanthus\", \"Schwalbea\", \"Seymeria\", \"Silviella\", \"Siphonostegia\", \"Sopubia\", \"Striga\", \"Tetraspidium\", \"Tienmuia\", \"Tozzia\", \"Xylanche\", \"Xylocalyx\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Zárazovité (\"Orobanchaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Jsou to nezelení parazité nebo zelení poloparazité přiživující se na kořenech jiných rostlin. Čeleď je celosvětově rozšířena a je zastoupena několika rody i v České republice. Mezi známější zástupce patří např. záraza, světlík, černýš a všivec.", "tgt_summary": "Les Orobanchacées (Orobanchaceae) sont une famille de plantes dicotylédones qui comprend notamment les orobanches qui parasitent de façon quasi spécifique d'autres plantes. Ce sont des plantes herbacées, à feuilles simples, alternes, plus ou moins parasites, des régions tempérées à subtropicales, surtout dans l'hémisphère nord.", "id": 209229} {"src_title": "Šifra mistra Leonarda (film)", "tgt_title": "Da Vinci Code (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná tím, že se Robert Langdon (Tom Hanks) dozvídá o vraždě správce uměleckých děl v Louvru. Ale co s tím má společného uznávaný harvardský profesor náboženské symbologie? Zdánlivě nevysvětlitelná šifra leží hned vedle mrtvého těla. Zapojuje se i Sophie Neveu (Audrey Tautou), odbornice na kódy a šifry a adoptivní vnučka zabitého. Společně se pouštějí do pátrání, pronásledováni policií i fanatickým zabijákem osobní prelatury Opus Dei. Ke svému ohromení najdou stopu, obsaženou v obraze Leonarda da Vinciho. Objevují náznaky dalších záhadných souvislostí s tajným řádem zvaným Převorství sionské, jehož členem byl kdysi i sám Leonardo da Vinci. Začíná honička Paříží a Londýnem, zatímco nepřátelé se snaží všechno překazit. Pradávné tajemství, jehož zveřejnění by znamenalo nabourání základních dogmat katolické církve, se odkrývá. Tímto tajemstvím je, že Ježíš byl ženatý a má dosud žijící potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Díky svým kontroverzním a fiktivním momentům se stal film i kniha terčem kritiky členů různých církví a náboženských organizací, ze strany historiků zazněla opakovaně upozornění na hrubé odchylky knihy od historické reality a byl kritizován fakt, že lidé v historii nevzdělaní považují knihu i film za historicky věrný, v čemž je Brown podporuje. Hlavní protesty vznesli křesťané a místy i muslimové. Zejména křesťané považují tvrzení filmu, že Ježíš měl děti a žil rodinný život s Marií Magdalskou, za rouhání. Zvlášť ostře odmítala tento film katolická církev, neboť ta byla navíc dotčena tím, jak je ve filmu popisována ona a její dílčí organizace, zejména Opus Dei a praktiky jejích členů. Protesty věřících se odehrávaly v celé řadě zemí, mimo jiné na řadě míst v USA, v Řecku, na Filipínách atd. V některých státech byl film stažen z kin (např. v Bělorusku, v indickém státě Nagaland či v Manile na Filipínách) nebo bylo omezeno či pozastaveno jeho promítání (např. Čína). Některé řetězce kin se rozhodly připojit k bojkotu filmu (např. největší řetězec na Faerských ostrovech Havnar Bio a největší řetězec na Filipínách SM Supermalls). Český kardinál Miloslav Vlk dílo označil jako „duchovní terorismus proti svatým věcem a pošlapávání citů věřících“. Prohlásil: „Bohužel lidé ženoucí se v nudě všedního života za vzrušujícími senzacemi bez ohledu na pravdu polykají tyhle zdechliny pravdy.“, což je podle jeho slov postoj České biskupské konference i celé katolické církve. Katolická církev vydala k filmu speciální instruktážní DVD \"Da Vinciho kód - Mistrovský podvod\", které kriticky komentuje filmový příběh a má údajně pomoci církevním hodnostářům k vyjasnění názoru na román i film a pomoci jim ve vysvětlování filmu věřícím a médiím.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film vydělal 217,5 milionů dolarů v Severní Americe a 540 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal 758,2 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 125 milionů dolarů. Za první promítací víkend vydělal 77 milionů dolarů a stal se nejnavštěvovanějším snímkem týdne. Snímek je pátým nejvýdělečnějším filmem roku 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 220 započtených recenzí 25 procent s průměrným ratingem 4,8 bodů z deseti. Na Česko-Slovenské filmové databázi si snímek drží 68 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Skladatel Hans Zimmer získal za film nominace na Zlatý glóbus, Critics' Choice Award, cenu Grammy a Satellite Award. Snímek získal nominaci na People's Choice Award. Režisér Ron Howard získal nominaci na Zlatou malinu v kategorii nejhorší režisér. Kevin Ahern získal nominaci na Satellite Award v kategorii nejlepší vizuální efekty. Na cenu Satellite získali nominaci také tým zvukařů v kategorii nejlepší zvuk. Ian McKellen byl nominován na cenu Teen Choice Award v kategorii nejlepší filmový zloduch.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šifra mistra Leonarda (anglicky ) je film uvedený v květnu 2006. Jeho předlohou se stal stejnojmenný bestseller Dana Browna z roku 2003. Hlavní role ve filmu hrají Tom Hanks, Audrey Tautou, Ian McKellen, Alfred Molina, Jürgen Prochnow, Jean Reno a Paul Bettany.", "tgt_summary": "Da Vinci Code ou Le Code Da Vinci au Québec (\"The Da Vinci Code\") est un film policier américain réalisé par Ron Howard, adapté du roman éponyme de l'Américain Dan Brown et compose le premier volet de la trilogie cinématographique de Robert Langdon, mais est en fait le second volet de la pentalogie littéraire, après \"Anges et Démons\". ", "id": 1411370} {"src_title": "První arabsko-izraelská válka", "tgt_title": "Guerre israélo-arabe de 1948", "src_document": [{"title": "Na cestě k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělení Blízkého východu po první světové válce.", "content": "Po porážce Osmanské říše v první světové válce bylo území zaujímající dnešní státy Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie a Irák rozděleny vítěznými mocnostmi (Spojené království a Francie) podle dohody uzavřené již 16. května 1916 jako Sykes-Picotova dohoda. Podle této dohody mělo území dnešního Libanonu a Sýrie připadnout do sféry Francie, ostatní pak Velké Británii. Konference v San Remu (18.–26. duben 1920) více méně potvrdila rozdělení středního východu do zájmových sfér mezi Francii (Sýrie, Libanon) a Velkou Británii. 4. prosince byla", "section_level": 2}, {"title": "Arabské nepokoje ve 20. letech 20. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nepokoje v roce 1921.", "content": "Poměrně záhy vypukly v oblasti celého Blízkého východu nepokoje. Arabové se cítili Brity a Francouzi podvedeni, neboť text Sykes-Picotovy dohody jim sliboval samostatný arabský stát, k jehož vytvoření několik let po válce stále nedošlo, naopak Francie rozdrtila pokus o nezávislost v Sýrii, kde se do čela povstání postavil král Fajsal. Roku 1921", "section_level": 3}, {"title": "Nepokoje v roce 1929.", "content": "24. září 1928 (den před Jom Kipur) vypukly v Jeruzalémě nepokoje, jejichž záminkou bylo postavení zástěny mezi muži a ženami u Západní zdi. Arabové to označili za narušení stanoveného pořádku a obvinili Židy ze snah zmocnit se Chrámové hory. Muftí zorganizoval stavební práce v těsném sousedství zdi, aby byly narušeny židovské modlitby. Po zdlouhavých jednáních oznámil až 11. června 1929 vysoký komisař pro Palestinu John Chancellor, že Židé mají právo na nerušené bohoslužby a že stavební práce mohou pokračovat, pokud nebudou", "section_level": 3}, {"title": "Třicátá léta.", "content": "Třicátá léta byla poznamenána nástupem nacismu v Německu a s ním související židovskou imigrací do Palestiny, kterou poprvé tvořilo větší procento německých a středoevropských Židů (v roce 1939 to bylo dokonce 71%). V Palestině Hitler získal na popularitě mezi Araby mj. i díky svému nepřátelskému postoji k sionismu a k Židům. Nacistická propaganda zesílila svou činnost na Blízkém východě a v muftím a jeho stoupencích získala spojence proti Britům i Židům. V letech 1936-1939 v Palestině probíhalo arabské povstání. 26. září 1937 byl zavražděn skupinou arabských útočníků v Nazaretu Lewis Y. Andrews, okresní komisař pro Galileu. Mandátní správa nato vyhlásila nejpřísnější opatření za celou dobu své existence a jedním z následků bylo i sesazení muftího z jeho úřadu a rozkaz k jeho deportaci, jakož i zrušení Nejvyšší muslimské rady a Arabského vyššího výboru. Boje od října 1937 až do července 1938 si vyžádaly několik tisíc mrtvých, arabské nepravidelné bojůvky podnikaly útoky na civilisty i na britské vojáky, na autobusové i železniční linky, jakož i atentáty na představitele klanu Našašibí, jenž byl v nepřátelském stavu vůči klanu Husejní.", "section_level": 2}, {"title": "Hagana a židovské bojové organizace.", "content": "Jako výsledek nepokojů ze začátku dvacátých let byla ustanovena tajná polovojenská organizace Hagana (obrana). Spadala pod socialisticky orientovanou stranu \"Achdut ha-avoda\" (základ pozdější strany \"Mapaj\" a dnešní Strany práce). Hagana nebyla prvním pokusem o vytvoření obranné organizace (tou byl již ha-Šomer (strážce) z počátku 20. století působící již za osmanské nadvlády), byla však zdaleka nejúspěšnější a stala se základem pozdější izraelské armády. Po několika měsících převzala dohled nad Haganou odborářská organizace Histadrut, která se také starala o její financování od sionistického kongresu. Největší přínos pro Haganu znamenali její polní velitel Jicchak Sade a britský důstojník Orde Wingate. Oba zastávali teorii preventivních útoků vedoucích k eliminaci nepřítele, tzv. „aktivní obrana“. Wingateovy „noční čety“ prosluly přepady táborů a vesnic, ve kterých se skrývali muftího rebelové, a záškodnickými akcemi dokonce až v Libanonu a Sýrii. Hagana na rozdíl od ostatních organizací mohla počítat s finanční", "section_level": 3}, {"title": "Arabské bojové organizace.", "content": "Arabové byli ze začátku jen málo organizovaní a nepokoje probíhaly živelně, postupem času ale byly nepokoje stále častěji plánované dopředu a akce proti židovským osadám jakož i proti orgánům mandátní správy vyžadovaly náročnější organizaci. Jednou z organizací byla Černá ruka (\"Al-kaf al-aswád\"), kterou založil a vedl šejch Izz ad-dín al-Kassám. Jeho organizace byla aktivní především při nepokojích roku 1929. Někteří členové této organizace se aktivně podíleli na protižidovských útocích i po smrti svého velitele roku 1935, kdy byl britskými vojáky poblíž Džanínu obklíčen a zastřelen. Roku 1936 byla založena jako tajná organizace Armáda svatého džihádu (\"Džajš al-džihád al-muqaddas\"), která úzce spolupracovala s muftím a účastnila se války v roce 1948.", "section_level": 3}, {"title": "Peelova komise a Bílá kniha.", "content": "V roce 1937 pověřila britská vláda lorda Peela a jeho komisi, aby vypracovala zprávu ohledně případného rozdělení mandátu na židovský a arabský stát. Plán počítal s rozdělením demografickým, ale členové komise učinili řadu kompromisních a sporných rozhodnutí. Přímořská oblast, která byla obývaná především Židy, tak měla připadnout židovskému státu, avšak jeho součástí měla být i Galilea, kde byly poměry židovského a arabského obyvatelstva přinejmenším vyrovnané. Na druhou stranu do předpokládaného arabského státu spadalo jak celé rozsáhlé území Samaří, Judska a Negevu, tak i téměř ryze židovský Tel Aviv. Celé území bylo dále rozděleno dvěma mezinárodními enklávami, a to jeruzalémským koridorem s přístupem k moři a nazaretskou enklávou. Arabský vyšší výbor vedený muftím tento plán na rozdělení odmítl. Jeho rozhodnutí následovala většina palestinských Arabů. Jedinou výjimkou byli arabští křesťané, kteří se ke", "section_level": 2}, {"title": "Palestina za druhé světové války.", "content": "Již v roce 1940 plánovala britská vláda rekrutovat Židy a Araby do praporů pod Royal East Kent Regiment anglicky „Palestine Buffs“. Do těchto pluků se mnoho Arabů nepřihlásilo a tak byly některé prapory čistě židovské. Zpočátku byly využívány na ženijní a nebojové práce nebo jako pozemní personál u RAF. Později bylo několik desítek vojáků přijato k pilotnímu výcviku. Idea rekrutování Židů byla podporována sionistickým hnutím již od první světové války a nakonec vyústila v založení Židovské brigády v rámci britské armády, která operovala v Evropě od roku 1944 až do roku 1945. Během druhé světové války se Palestina dostala do přímého ohrožení v létě 1942, když polní maršál Erwin Rommel a jeho \"Afrikakorps\" dobyl rozsáhlá území v severní Africe a dostal se až do Egypta. Toto ohrožení vedlo ke vzniku zvláštních úderných rot v rámci Hagany, nazvaných \"„Plugot machaz“\", zkráceně Palmach. Bojovníci Palmachu se osvědčili i během nasazení proti vichistickému režimu v Sýrii, kdy jejich arabsky mluvící členové narušovali komunikace a zásobovací linie. V jejích řadách sloužila řada pozdějších důstojníků izraelské armády jako Moše Dajan nebo Jigal Alon.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda Lorda Moyna.", "content": "Hagana se během války soustředila více na ilegální přistěhovalectví do Palestiny, než na útoky proti Arabům, což se nedá říci o Lechi nebo Irgunu. Lechi začala organizovat útoky proti Britům s tendencí, která byla cizí dokonce i Irgunu. Vůdce a zakladatel Lechi Avraham Stern (Ja’ir) byl údajně z dob studií v Itálii ovlivněn Mussolinim v jeho anglofobii. Dokonce se pokoušel navázat kontakt s německým vyslancem v Sýrii Otto von Heutigen a přemluvit jej ke spolupráci proti Britům. Jeho nabídky byly nacisty ignorovány. Během války byla Lechi odříznuta od finančních zdrojů a své finance tak mj. získávali z bankovních loupeží a vybírání výpalného, i mezi Židy. V roce 1942 byl Stern zastřelen policií. V roce 1944 zavraždili příslušníci Lechi v Káhiře Waltera Edwarda Guinesse, prvního barona Moyne. 10. ledna 1945 byli oba pachatelé usvědčeni a oběšeni. Sionistické hnutí se od vraždy distancovalo a odsoudilo ji, Hagana a Irgun vydaly řadu příslušníků Lechi britské policii. Přesto vražda znamenala velké ochlazení vztahů s britskou Churchillovou vládou a znamenala i ochladnutí Churchillových sympatií k sionismu.", "section_level": 3}, {"title": "Konec mandátu a rozdělení Palestiny.", "content": "Po skončení války se situace zdánlivě navrátila k předválečnému stavu. Sionisté požadovali uvolnění židovského přistěhovalectví, Arabové naopak zakročení proti sionistickým aspiracím. Velká část sionistického hnutí se Brity cítila podvedena, neboť doufala ve změnu jednání poté, co židovští dobrovolníci bojovali v britské armádě. Ve snaze přimět Brity k řešení se radikálnější křídlo Hagany uchýlilo k formě případného ozbrojeného odporu vůči Britům. Za tímto účelem se snažila koordinovat činnost Hagany, znovuobnoveného Irgunu a Lechi. Hagana provedla sérii sabotáží po celé Palestině, což vyprovokovalo britský zátah v sobotu 29. června 1946 („černý Šabat“), během kterého bylo zatčeno mnoho členů Hagany i Židovské agentury. Do protibritského tažení se zapojil Irgun v čele s Menachemem Beginem, pozdějším izraelským premiérem, a Lechi. V reakci na Černou sobotu se Begin rozhodl k nezávislé akci, kterou se stal útok na hotel King David, při kterém bylo vyhozeno do povětří celé jedno křídlo hotelu, ve kterém sídlil odbor kriminálního vyšetřování, a který si vyžádal 91 obětí – Britů, Arabů a Židů. Irgun dále útočil na transporty, posádky a kasárny. Rozsah a síla útoku na hotel King David byl jedním z hlavních důvodů, proč Britové složili svou správu nad mandátem a předali věc k rozsouzení nově založené OSN.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení mandátu.", "content": "13. května 1947 byla Valným shromážděním OSN ustavena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP). Tu tvořili zástupci Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye. Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk", "section_level": 3}, {"title": "Reakce na rozdělení.", "content": "Zatímco sionistická organizace plán na rozdělení přijala (byť s nechutí, neboť se vzdávala Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města), arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypáleny, propukly jak v Aleppu v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. V Palestině vyhlásil Arabský vyšší výbor stávku od 2. do 4. prosince 1947.", "section_level": 3}, {"title": "Britská evakuace a začátek občanské války v Palestině.", "content": "V důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu se v Palestině v letech 1947–48 rozpoutala občanská válka mezi Židy a Araby, která se v měsících a týdnech před koncem mandátu zostřovala a kromě izolovaného násilí a teroristických útoků nabývala ráz konvenční války. 2. prosince přijaly členské státy Arabské ligy ustanovení o zřízení Arabské osvobozenecké armády. Na jaře 1948 již tyto jednotky čítaly kolem 7000 mužů, jejich polním velitelem byl Fawzí al-Kawukdží. I přesto ale nedošlo k žádnému sjednocení arabských sil. Kawkudžího jednotky nepodléhaly muftího jednotkám a vládla mezi nimi silná rivalita. Stejně tak Kawkudží neposkytl podporu Abd al-Qadrovi (příslušníku klanu Husajní), který byl následně zabit během židovského prolomení obklíčení Jeruzaléma. Frakcionalismus a vzájemné soupeření tak ochromilo schopnosti Arabů účinně bojovat proti židovským jednotkám. Během postupné evakuace Palestiny docházelo velmi často k tomu, že Britové předávali Arabům své policejní stanice, eventuálně harmonogram jejich vyklizení, stejně tak jako zbraně a munici. K tomu došlo např. v Safedu, Beisanu (Bejt Šean), Latrunu, Kastelu", "section_level": 2}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První fáze – 14. květen až 11. červen 1948.", "content": "14. května odpoledne, po vyhlášení nezávislosti Izraele (s Davidem Ben Gurionem jako premiérem) překročily armády okolních arabských zemí hranice Izraele a začala oficiálně válka. Hagana se stala legitimní izraelskou armádou. Plán intervence arabských vojsk byl následující: Plány byly pozměněny po obsazení Galileje Haganou, nicméně arabští vůdci sledovali rozdílné zájmy. Král Abdalláh sledoval obsazení Palestiny a její sjednocení se Zajordánskem a především eliminaci muftího, s nímž byl v nepřátelském stavu. Král Farúk z Egypta na válce neměl příliš velký zájem, stejně tak jako Libanon. Arabský plán, který vypadal velkolepě na papíře a pro nějž měla arabská strana všechny předpoklady jej beze zbytku naplnit, se v praxi ukázal jako totální fiasko.", "section_level": 2}, {"title": "Severní fronta.", "content": "Syrský postup se zastavil u kibucu Deganja u jižního cípu Genezaretského jezera poté, co na postupující tanky vypálila dvě děla typu, který byl užíván v", "section_level": 3}, {"title": "Centrální fronta.", "content": "Nejschopnější vojenskou jednotkou na straně Arabů byla Brity vycvičená Arabská legie, vedená Johnem Bagotem Glubbem, zvaným „Glubb Paša“. Jeho jednotky operovaly společně s iráckými podpůrnými jednotkami v centrální Palestině a kolem Jeruzaléma, na který na rozkaz krále Adulláha soustředil svou bojovou činnost. Iráčané byli rozmístěni v trojúhelníku Tulkarm – Džanín – Nábulus. 28. května Hagana obsadila severní část pohoří Gilboa a druhého června podnikla útok na Džanín. Tento útok byl ale odražen, stejně jako druhý o dva dny později, přesto ale", "section_level": 3}, {"title": "Jižní fronta.", "content": "Egyptské síly v Palestině v této fázi války čítaly zhruba 10 000 mužů. Egypťané byli rozděleni do dvou brigád, z nichž druhá postupovala podél pobřeží na Tel Aviv, čtvrtá postupovala vnitrozemím směrem Beer Ševa – Hebron. Čtvrtá brigáda prošla Beer Ševou a Hebronem (oblastmi obývanými Araby) až do Betléma, který jí byl postoupen Arabskou legií a proti jižnímu předměstí Jeruzaléma, kibucu Ramat Rachel. Tento kibuc byl pak 20. května vzat útokem. Během čtyř dní byl kibuc pětkrát dobyt soupeřícími stranami, až nakonec zůstal v rukách příslušníků Irgunu. Druhá brigáda postoupila až na vzdálenost 26 km od Tel Avivu. 29. května Jigael Jadin podnikl s vojskem zhruba poloviční síly noční útok na bok egyptské armády, čímž ji uvedl ve zmatek, a zároveň svolal tiskovou konferenci, na které oznámil, že se podařilo rozdělit egyptské síly. Tento psychologický tah zabral a Egypťané se začali stahovat.", "section_level": 3}, {"title": "První příměří.", "content": "Dne 11. června 1948 bylo uzavřeno první příměří. Situace Izraele byla i přes úspěchy na severu kritická, neboť Egypťané ovládali téměř celý jih Izraele a izolovali osady v Negevu, jejich dělostřelci mohli ostřelovat Tel Aviv i Jeruzalém. Jeruzalém byl obklíčen a jeho situace byla nadále vážná. Ačkoli příměří zakazovalo vyzbrojovat oběma válčícím stranám nové jednotky, tento zákaz nebyl respektován a zvlášť Židé využili příměří k doplnění zbraní (většinou z Československa). Vážná situace byla i na straně arabských armád. Vojáci byli vyčerpaní a řada arabských velitelů si uvědomovala nemožnost porazit Židy bez centrálního velení a koordinace válečných operací. Ani během příměří nedošlo ke spojení arabských sil, které tou dobou čítaly 45 000 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Incident s lodí \"Altalena\".", "content": "Během příměří došlo k vážnému incidentu uvnitř Izraele. Loď Irgunu \"Altalena\" připlula 20. června u Tel Avivu. Její náklad tvořily zbraně a asi 500 uprchlíků. David Ben Gurion schválil přistání \"Altaleny\", ale Irgun požadoval, aby dvacet procent zbraní připadlo jeho jednotkám. To Ben Gurion odmítl jako porušení suverenity izraelské vlády. Mezi armádou a Irgunem došlo k přestřelce a \"Altalena\" byla potopena. Spolu s ní zahynulo i 12 mužů posádky a sedmdesát vojáků. Akt, který mohl vyústit v občanskou válku, nakonec upevnil pozici Ben Guriona, který prosadil i přes silný nesouhlas transformaci Hagany a Palmachu v regulérní armádu, která měla na konci příměří 60 000 mužů.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá fáze – 8. až 18. červenec 1948.", "content": "Během deseti dnů mezi koncem prvního a počátkem druhého příměří využil Izrael svou přípravu a provedl sérii převážně úspěšných akcí, které významně rozšířily jeho území. Na jihu započali Egypťané s vojenskými akcemi již 8. července útokem na kibuc Negba, den před vypršením příměří. O den později, 9. července, Izrael zahájil ofenzivu. Operace An-Far ani následná Operace Mavet la-poleš zásadně nezměnila poměr sil. Egypťané nadále kontrolovali západovýchodní koridor od pobřeží do Judských hor, čímž od souvislého území židovského státu oddělovali Negev. Na severu proběhla pro Izraelce mimořádně úspěšná operace Dekel, během níž obsadili po tvrdých bojích Nazaret a okolí a zahnali bojovníky Arabské osvobozenecké armády. Izraelské jednotky tak ovládly celou Dolní Galileu. Proti syrské armádě mířila Operace Broš, která", "section_level": 2}, {"title": "Druhé příměří – 18. červenec 1948 až 15. říjen 1948.", "content": "Po několika pokusech bylo uzavřeno 18. července druhé příměří. Zmocněnec OSN hrabě Folke Bernadotte měl sjednat podmínky nové mírové smlouvy. Tato smlouva měla vrátit Negev pod arabskou vládu a měla být anektována Zajordánskem. Západní Galilea měla být přiznána židovskému státu a letiště v Lodu se mělo stát součástí mezinárodní zóny. Jeruzalém (včetně Nového města) měl být postoupen Zajordánsku se zajištěním plné autonomie", "section_level": 2}, {"title": "Třetí fáze – 15. říjen 1948 až 20. červenec 1949.", "content": "Sympatie, které získal Bernadottův plán mezi politiky západních zemí po zavraždění jeho autora, byly zvláště v Izraeli sledovány s neskrývanými obavami. Bylo rozhodnuto podniknout při první příležitosti akci na vyčištění Negevu od egyptské armády. Tohoto úkolu se ujal Jigal Alon, kterému se podařilo „propašovat“ celou brigádu do egyptského týlu. Příležitost se naskytla 15. října, kdy Izraelci se svolením OSN vyslali neozbrojený konvoj přes Egypťany kontrolované území jako zásobování odříznutých osad. Po předstíraném útoku na konvoj, který Izrael použil jako záminku pro přerušení příměří, zahájil Alon ofenzívu proti egyptským silám na jihu Izraele. Do 22. října, kdy vešlo v platnost nové příměří, bylo 3000 egyptských vojáků v obklíčení u Fálúdži a Izraelci obsadili Beer Ševu. Egyptská armáda se evakuovala námořní cestou ze západního Negevu. Dokonce ani v této chvíli neučinili představitelé arabských států jediný pokus", "section_level": 2}, {"title": "Jednání o příměří.", "content": "Na začátku ledna byly zahájeny rozhovory s Egyptem o příměří na ostrově Rhodos. 24. února 1949 Egypt uzavřel příměří s Izraelem, 23. března Libanon poté, co Izraelci vyklidili čtrnáct obsazených libanonských vesnic a vrátili se zpět na mezinárodní hranici, 3. dubna Jordánsko. Až", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky války.", "content": "Izraeli připadlo 12 800 km2 území, což je o 21 % více, než mu bylo přiděleno v původním plánu OSN, a západní část Jeruzaléma. Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém si ponechalo Jordánsko a pásmo Gazy zůstalo nadále obsazené Egyptem. Izraeli zůstal přístup do enklávy na hoře Scopus a oficiálně i na hřbitov na Olivetské hoře. Ochrana a dostupnost svatých míst ovšem nebyla zaručena. Židé měli přístup do Starého města zakázán až do roku 1967. I přes počáteční optimismus nakonec arabské státy jednohlasně přijaly „doktrínu tří ne“ – ne jednání s Izraelem, ne uznání Izraele a ne míru s Izraelem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické změny.", "content": "Z území Izraele uprchly statisíce arabských obyvatel. Odhady se pohybují mezi 500-800 tisíci lidí. Tito byli internováni v uprchlických táborech v Libanonu, Sýrii, Egyptě a Jordánsku, kde žili ve velké bídě a dodnes nejsou jejich potomkům přiznána stejná práva, jako ostatním obyvatelům. V Libanonu byli uprchlíci drženi stranou od ostatního obyvatelstva z obavy z vychýlení rovnováhy mezi křesťany, šíity a sunnity. Egypt záhy po podepsání příměří Gazu", "section_level": 2}], "src_summary": "První arabsko-izraelská válka (v Izraeli uváděná jako válka za nezávislost, :, \"milchemet ha-acma'ut\", v arabském světě jako, \"an-nakba\" (katastrofa)) je první ze série arabsko-izraelských konfliktů, která vypukla po odchodu britských vojsk z Palestiny a vyhlášení samostatného židovského státu 14. května 1948, když na území nově vzniklého státu vpadla vojska jeho arabských sousedů, kteří jasně deklarovali úmysl Izrael zlikvidovat. Válka mezi Izraelem a Jordánskem, Egyptem, Irákem, Libanonem, Sýrií, Jemenem (omezená účast) a Saúdskou Arábií (omezená účast) skončila postupným uzavřením příměří, s Egyptem 24. února 1949, Libanonem, Jordánskem a Sýrií do konce července 1950. ", "tgt_summary": "La guerre israélo-arabe de 1948, également nommée guerre de 1948, guerre de Palestine de 1948, guerre d'indépendance ou guerre de la Libération et al-Nakba (nom donné par les Palestiniens arabes pour cette période : « la Catastrophe »), est la guerre qui mena à la fondation de l'État d'Israël et à la naissance du problème des réfugiés palestiniens. Elle marque également le début de l'exode des communautés juives du monde arabe. ", "id": 124555} {"src_title": "Pyrrhos", "tgt_title": "Pyrrhus Ier", "src_document": [{"title": "Účast na válkách diadochů.", "content": "Pyrrhos byl synem krále Aiakida z Épeiru a Fthie. Dětství strávil na dvoře Glaukia, krále nejmocnějšího ilyrského kmene, který mu poskytl azyl a adoptoval ho poté, co byl v jeho dvou letech jeho otec za nejasných okolností vyhnán z Épeiru. Ve věku dvanácti let byl svým adoptivním otcem přiveden zpět do země a dosazen za krále Molossů (nejvýznačnější kmen v Épeiru). Brzy na to však proti němu v Épeiru povstala opozice pod vedením jeho spolukrále Neoptoléma a vyhnala jej v roce 302 př. n. l. ze země. Pyrrhos se poté připojil k Démétriovi I. Poliorkétovi a jeho otci, králi Antigonovi I. a zúčastnil se na jejich straně v roce 301 př. n. l. bitvy u Ipsu v Malé Asii proti ostatním diadochům (nástupci Alexandra Makedonského). Protože v této bitvě zvítězila druhá strana - Antigonos přišel o život - musel jít Pyrrhos jako rukojmí na dvůr egyptského krále Ptolemaia I., který ovšem se svým zajatcem zacházel velmi zdvořile. Pod dojmem Pyrrhových schopností ho oženil se svou dcerou, egyptskou princeznou Bereníké. V roce 296 př. n. l. bylo pak Pyrrhovi dovoleno vrátit se do své vlasti. Pyrrhos je všeobecně považován za vysoce talentovaného generála a stratéga. Své říši se pokusil zajistit velmocenské postavení v soustavě helénistických států (za tímto účelem provedl vojenské reformy podle makedonského vzoru). A stejně jako založil Alexandr Veliký světovládnou říši na východě, chtěl Pyrrhos dosáhnout téhož na západě. V roce 287 př. n. l. byl prohlášen králem Makedonie, ale musel se o ní dělit s Lýsimachem, který již o tři roky později anektoval také západní Pyrrhovu část země, zatímco Pyrrhos musel potlačovat vzpouru svých vojáků. V jeho držení nakonec zůstaly pouze některé západní kraje při hranicích s Makedonií.", "section_level": 1}, {"title": "Italská kampaň.", "content": "V roce 281 př. n. l. vyhověl žádosti řeckého města Tarentu o pomoc. Jeho hlavním cílem bylo dobytí Makedonie, avšak postrádal dostatek finančních prostředků k zaplacení potřebných žoldnéřů. Plánoval tedy, že pomůže Tarentu a pak se přesune na Sicílii a napadne Kartágo – po vítězství a dobytí jižní Itálie měl mít dost peněz k tomu, aby postavil armádu silnou natolik, aby s ní dobyl Makedonii. Při přípravě tažení do Itálie se dokonce spojil se svým soupeřem o makedonskou korunu, Ptolemaiem Keraunem, který mu poskytl vojsko. V čele 20 000 pěšáků, 3 000 thesálských jezdců, 2 000 lučištníků, 500 prakovníků a 19 válečných slonů se vylodil v Itálii. Vstříc mu vyrazila římská armáda s 30 000 muži pod vedením konzula Publia Laevinia. Poblíž lukánského města Herakleia se s ním Římané střetli, z krvavé bitvy ale odešli poraženi. Ztráty se pohybovaly mezi 7 až 15 tisíci na římské a 4 až 13 tisíci na řecké straně. Po bitvě dorazily k Pyrrhovi posily z jižní Itálie. Pyrrhos směřoval nyní se svou armádou do Etrurie. Dobyl některá malá města v Kampánii a jeho vojáci vyplenili Latium, nicméně Neapol stejně jako další významná města mu odmítala otevřít své brány. V tomto okamžiku Pyrrhos pochopil, že ovládnutí Itálie bude náročnější, než původně očekával. Jeho postup byl zastaven v Anagni, dva dny od Říma, když narazil na jinou římskou armádu pod vedením Tiberia Coruncania. Pyrrhos se obával, že nemá dostatek mužů k boji a rozhodl se ustoupit. Římané ho nepronásledovali. Několik málo kmenů včetně Lukánů, Brutiů a řeckých měst Krotón a Lokris se připojilo k Pyrrhovi. Jeho nabídka mírové smlouvy byla přesto Římany odmítnuta. V následujícím roce (279 př. n. l.) napadl Pyrrhos s 25 000 vojáky Apulii, kde se utkal s 40 000 Římany v bitvě u Auscula a dosáhl zde velice draze vykoupeného vítězství. Římským velitelem v bitvě byl konzul Publius Decius Mus. Jeho zdatné vojsko, ačkoliv bylo poraženo, donutilo Pyrrhovu armádu k ústupu a odvrátilo jej tak od vpádu do Apulie. Prokázala se také stabilita římské moci, neboť povstání italských kmenů proti Římanům, v které Pyrrhos tajně doufal, se nekonalo. Tato bitva zastínila mnohá pozdější římská vítězství a vedla ke vzniku termínu „Pyrrhovo vítězství“, což má symbolizovat vítězství dobyté za cenu katastrofálních ztrát. Římané přišli téměř o 6 000 mužů, Pyrrhos asi o 3 500.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilské tažení, Beneventum.", "content": "V roce 278 př. n. l. obdržel Pyrrhos dvě nabídky: Řecká města na Sicílii ho žádala, aby vyhnal z ostrova Kartagince, kteří s Řeky vedli války o Sicílii a vedle Římanů představovali druhou největší mocnost v západním Středomoří. Ve stejnou dobu se na Pyrrha obrátili s nabídkou trůnu Makedonci, jejichž král Ptolemaios Keraunos byl zabit při vpádu Galatů do země. Pyrrhos se rozhodl pro Sicílii, jež podle něj skýtala větší příležitost a přemístil tam svoje vojsko. V roce 277 př. n. l. obsadil Eryx, nejsilnější kartaginskou pevnost na Sicílii. Tato demonstrace síly přiměla ostatní kartaginská města ke kapitulaci, načež byl Pyrrhos prohlášen králem Sicílie. Dokonce již plánoval zanechat svému synovi Helenovi sicilské království a svému dalšímu synovi Alexandrovi chtěl odkázat Itálii. V roce 276 př. n. l. vyjednával Pyrrhos s Kartaginci. Třebaže Kartágo bylo ochotné podporovat Pyrrha penězi a zbraněmi, jakmile bude znovu nastolen mír, Pyrrhos nežádal nic jiného, než aby Kartaginci opustili Sicílii a učinili z Libyjského moře (Sicilský průliv) hranici mezi sebou a Řeky. Mezitím se ale Pyrrhos stával mezi sicilskými Řeky stále více neoblíbený kvůli svému despotickému chování, neboť Řekové špatně snášeli jeho autoritativní návyky, jež získal během svého pobytu na východě a také vysokou daňovou zátěž, kterou na ně uvalil, aby byl schopen zaplatit své žoldnéře. Ačkoliv tedy Kartagince opět porazil, byl nucen Sicílii opustit a vrátit se do Itálie. Zatímco Pyrrhos vedl tažení proti Kartagincům, Římané měli dost času k přebudování své armády a k povolání tisíců čerstvých rekrutů. Po svém návratu ze Sicílie proto Pyrrhos v Itálii nalezl římskou armádu nesmírně početně převyšující jeho vlastní vojsko, v čele s konzulem Maniem Curiem Dentatem. Po takticky nerozhodné bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. se odhodlal ukončit italskou kampaň a na podzim téhož roku odešel s pouhými 8 000 pěšáky a 500 jezdci zpět do Épeiru. I přes své velké úspěchy svůj cíl – dobýt na západě království – uskutečnit nedokázal. V následujících třech letech pak římská vojska dobyla Tarent a ostatní jihoitalská města.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední války a smrt.", "content": "Třebaže jeho tažení na západě značně podlomila sílu jeho armády a vyplenila jeho pokladnici, Pyrrhova dobrodružná povaha jej brzy zavedla do další války. Na začátku roku 274 př. n. l. snadno porazil makedonského krále Antigona II. Gonata (vnuka Antigona I.), načež část jeho vojska přešla k Pyrrhovi, který se tak chopil vytouženého makedonského trůnu. V roce 272 př. n. l. požádal Kleonymós, Sparťan královské krve nenáviděný většinou svých spoluobčanů, Pyrrha o pomoc při ovládnutí Sparty. Pyrrhos souhlasil, neboť zamýšlel získat vítězstvím kontrolu nad celým Peloponésem. Nejprve sice Sparťany v otevřeném poli přemohl, ale při útoku na město narazil na nečekaně tuhý odpor. Ihned poté se mu naskytla možnost zasáhnout do vnitřních sporů ve městě Argos. Avšak během zmatených pouličních bojů zde zemřel (podle některých zpráv byl otráven sluhou). Pyrrhos je pokládán za jednoho z největších vojevůdců helénistického období. Díky svým velkolepým úspěchům udělal značný dojem na své současníky a ve starověku byl dokonce srovnáván s Alexandrem a Hannibalem (samotný Hannibal jej považoval za druhého největšího vojevůdce po Alexandrovi). Ztroskotal, protože si stanovoval příliš dalekosáhlé plány a své podniky nepřipravoval zvlášť pečlivě. Épeiros byl příliš malý pro ambiciózní cíle tohoto krále a tento chybějící mocenský prostředek nemohl být vynahrazen ani osobními nesporně skvělými schopnostmi vládce. Navíc neměl trpělivost zajistit dosažené výboje a místo toho se neustále hnal do nových dobrodružství. Na konci přišly všechny jeho výboje nazmar a jen upevnění Épeiru, který sám pokládal za vedlejší, se ukázalo jako trvalejšího charakteru. Jeho jméno je proslaveno především známou frází „Pyrrhovo vítězství“ vzniklou po bitvě u Auscula. V odpověď na gratulaci k vítězství nad Římany, měl prý prohlásit: „Ještě jedno takové vítězství a budu ztracen!“ Kromě to, že se projevoval jako vynikající vojevůdce, byl Pyrrhos také literárně činný. Jednak napsal paměti a dále několik knih týkajících se válečného umění. Přestože se tato díla nedochovala, Hannibal byl jimi silně ovlivněn a také Cicero je chválil. Celkově úspěšná obrana Říma ve válce s Pyrrhem měla v té době veliký ohlas v celém řeckém světě, který tak byl upozorněn na rodící se mocnost jménem Řím. Pyrrhos nebyl římskými historiky očerňován, tak jako většina jiných soupeřů Říma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyrrhos I. Épeirský (asi 319–272 př. n. l., Argos) byl hegemonem épeirského spolku, králem Molossů a Makedonie. Představoval jednoho z nejvážnějších soupeřů Římanů.", "tgt_summary": "Pyrrhus ou Pyrrhos (en / ), né vers 318 av. J.-C. et mort à Argos en 272, est le roi des Molosses à partir de 297, et \"hêgemôn\" d'Épire de 306 à 302 puis de 297 à 272. ", "id": 2198526} {"src_title": "Fotomontáž", "tgt_title": "Photomontage", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotografická montáž existuje pravděpodobně již od vzniku fotografie. Dokazuje to fotografie francouzské umělkyně Marie-Blanche-Hennelle Fournier (1831–1906) s názvem \"Fournier The Madame B Album\", přibližně ze sedmdesátých let 19. století. Jednou z dalších ukázkových koláží je dílo Paula Citroena nazvané Metropolis, které vzniklo z fotografií pořízených kolem roku 1923. Fotografie budov z různých částí města jsou spojeny v jednotný celek, který tvoří iluzi města skutečného. Dalším z příkladů jsou karikatury Johna Heartfielda, německého fotomontážisty, který svá díla publikoval pod anglickým jménem. Měl k tomu důvod zejména proto, jelikož jeho obrazy kriticky znázorňovaly politické osobnosti té doby a to zejména Adolfa Hitlera. Nápad fotomontáže vychází z myšlenky hnutí \"Dada\", které prosazovalo utváření nových forem skrze fotografii a jako první tvořili fotomontáže již kolem roku 1919. To se však nestalo nějak simultánně, nýbrž naprosto nezávisle na sobě. Vzhledem k situaci po válce, kdy komunikace mezi národy probíhala především na úrovni diplomatických styků, to nebylo ani jinak možné. Lze tedy celkem s jistotou tvrdit, že myšlenka fotomontáže nevznikla z iniciativy jednoho člověka. S rozvojem fotomontáže přichází i její užití v oblasti reklamy – plakáty, reklamní letáky, propagace a později zejména ve fotoreportážích. Jestliže tohle jsou formy využití tzv. aplikované fotomontáže, opozicí k tomuto pojmu je tedy volná fotomontáž, která má být vnímána jako umělecká forma fotomontáže. \"„Charakteristické vlastnosti fotografie jsou zde otevřeny novému magickému přístupu, možnosti vlivu fantastické lidské kreativity jako novému magickému prostoru, kde je hlavním předpokladem objevování svobody.“\" Hanna Höch byla avantgardní umělkyně spojená s berlínskou skupinou Dada a stala se známou především svými vůbec prvními fotomontážemi zobrazující ženy vybavené obrázky mechanických vynálezů. V článku \"A Few Words on Photomontage\" se zabývá především fotomontáží v souvislosti s populární kulturou. Rozlišuje mezi užitím této techniky v reklamě (aplikovaná fotomontáž) a mezi tím, co vnímá jako volnou fotomontáž. Tento text byl původně napsán v němčině (1934), ale poprvé byl publikován v Česku. Teprve potom byl z češtiny přeložen do anglického jazyka. Podle Hanny Höch je fotomontáž založená na fotografii a je také fotografií tvořena. Fotomontáž není stará jako fotografie sama, není ani produktem poválečného období (zde myšleno období po první světové válce). První náznaky fotomontáže, resp. vystřihování fotografií, známe od svých prababiček, které si vystřižené hlavy svých manželů lepily na uniformy kreslených mušketýrů.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "Dvojitý autoportrét Ignáce Šechtla je fotomontáž pořízená kolem roku 1870 a zachycuje fotografa jako laboranta a retušéra. Fotomontáž provedená dvojí expozicí na jeden kolodiový negativ byla v té době zcela unikátní. Výběr fotografů:", "section_level": 2}, {"title": "Techniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Montáž negativů.", "content": "Jedná se o nejstarší a nejdražší způsob, jak vytvořit fotomontáž. Kombinací několika negativů se vytvoří nový obraz.", "section_level": 2}, {"title": "Montáž fotografií.", "content": "Na začátku byla fotografie snímána na kolódiové desky, které musely být po každém fotografování vyčištěny pro opakované použití. Pro další snímek byla dvojitá expozice nechtěným jevem. Někteří umělci přišli na nápad použít tento jev hlavně v kombinaci fotografií, která byla realizována od roku 1850. Výsledkem kombinace několika negativů byly nové obrazy. Obtížnost techniky byla v dokonalé perspektivě, velikosti, osvětlení a hloubce ostrosti na jednotlivých negativech.", "section_level": 2}, {"title": "Montáž pozitivů nebo montáž lepením.", "content": "Fotomontáž je výsledkem sestavování již existujících obrazů, které umělec vytvoří sám nebo získá z časopisů, novin a jiných grafických materiálů. Tato technika je také známá jako montáž lepením, protože v nejjednodušší formě to není nic jiného než vyřezané nebo vytrhané motivy, které jsou slepené dohromady na rovném povrchu. Může zde nastat problém, když realistická fotomontáž se skládá z různých obrázků a to nejen v pohledu, osvětlení, hloubce a velikosti, ale také v papírové textuře, gradaci a barvě.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální montáž.", "content": "Digitální montáž je dnes běžná technika fotomontáže. Sestavuje se pomocí počítačových programů na úpravu obrázků a digitálních fotografií. Digitální fotografie lze nahrát digitálně z fotoaparátu nebo se požadované snímky získají skenováním. Při profesionální digtitální montáži autor vychází ze stejných principů jako při montáži negativů a pozitivů, totiž z dokonalé koordinace obrázku k druhému. Dokonce i když snímek editačního softwaru stále počítá s mnoha změnami, je to dobrý výchozí materiál pro realistickou montáž. Možnosti fotografické montáže se staly v posledních letech sofistikovanější. Fotomontáž je nyní tak daleko, že rozdíl mezi realitou a iluzí už není téměř rozpoznatelný. Takové spojení fotografie a digitální manipulace mohou způsobit střet mezi estetikou a etikou - například ve falešné zprávě s novinářskými fotografiemi, které jsou prezentovány pro svět jako reálné. Pro ty případy například v USA organizace National Press Photographers Association (NPPA) stanovila etický kodex, který podporuje správnost zveřejněných obrázků bez jejich manipulace.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Příklady fotomontáží:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotomontáž je tvořena specifickým použitím techniky fotografických obrazů. Technicky by fotomontáž mohla být nazvána fotokoláží, kde koláž znamená ve francouzštině „lepení“ a naznačuje montáž sekvencí, podobně jako u filmu. Skutečná fotomontáž tak představuje dva a více obrazů exponovaných v různou dobu.", "tgt_summary": "Un photomontage est un assemblage de photographies obtenu par collage, par tirage, ou au moyen d'un logiciel, donnant à une photo un aspect différent, par incorporation d'une ou plusieurs parties ou de la totalité d'une autre photo et permettant toutes retouches et trucages. ", "id": 2043151} {"src_title": "Voronija", "tgt_title": "Krubera-Voronja", "src_document": [{"title": "Poloha a okolí.", "content": "Jeskyně Voronja nebo někdy také Krubera se nachází v Abcházii, v západním Kavkazu na jednom z největších vysokohorských vápencových masívů – masívu Arabika v údolí Ortobalagan. Jedná se o druhou nejhlubší známou přírodní jeskyni světa a zároveň druhou jeskyní na Zemi hlubší než 2000 metrů. Vchod do jeskyně se nachází v Abcházii, ve výšce přibližně 2250 metrů nad mořem. Ve stejné oblasti se nachází Jeskyně Verevkina, která má hloubku 2 212 m. Skládá se z křídových a jurských vápenců. Na severozápad, sever, severovýchod a východ je masív Arabika ohraničen kaňony a řekami. Je to oblast s četnými ledovcovými údolími a kary, s hřebeny a vrcholy mezi nimi. Mezi několika stovkami jeskyní známých v masívu Arabika je 15 hlubších než 400 metrů a pět hlubších než 1000 metrů. Všechny větší jeskyně v údolí Ortobalagan pravděpodobně patří k jednomu hydrologickému systému, který je spojen s velkými prameny na pobřeží Černého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Údolí Ortobalgan se táhne podél hřebenu Berchil’ské antiklinály, která se jemně stáčí k severozápadu. Jeskynní vchody jsou seřazeny podél hřebenu. Jeskyně jsou převážně tvořeny kombinacemi šachet a strmých chodeb. Základní část masívu Arabika se skládá z pískovců, jílů, porfyrů a zatuhlé lávy. Písčité vápence jsou v údolí Ortobalgan zvláště bohaté v horní části (do 1000 metrů) hlubokých jeskyň. Struktura masívu řídí rozvoj jeskyně a proudění podzemní vody. Největší vliv na vývoj oběhu podzemní vody v jeskyni měly zdvihy desek v období pliocénu a pleistocénu. V proudění podzemní vody z centra Ortobalganu směrem k Černému moři hrálo roli podélné i příčné vlnění.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrologie.", "content": "Nejvíce vodopádů a pramenů se nachází na východě masívu Arabika. Dva hlavní prameny se nacházejí v říčních kaňonech na východ od jeskyně Voronja. Goluboe Ozero v Bzybském kaňonu a Gegsky vodopád v kaňonu Gega. Mnoho dalších pramenů se nachází v blízkém městě Gagra. O podmořských pramenech v oblasti Arabika je známo, že pod tlakem vyvěrají ze dna černého moře hned u masívu. Mělkých pramenů (v hloubce 5–7 metrů) může být dosaženo volným potápěním u Tsandripsh. U města Gagra jsou prameny v moři hloubce 25–30 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jeskyně Voronja je obývána mnohými endemickými druhy živočichů, které objevila expedice až v roce 2010. Jeskyně je například obývána chvostoskoky: Anurida stereoodorata, Deuteraphorura kruberaensis, Schaefferia profundissima, Plutomurus ortobalaganensis. Jsou to první podzemní živočichové, kteří žijí v hloubce až 1980 metrů pod vchodem do jeskyně. Brouk Catops cavicis také obývá jeskyni Voronja. Živočišná složka v jeskyni Voronja se skládá z více než 12 druhů členovců různých skupin. Např.: pavouci, korýši, chvostoskoci, dvoukřídlí a další.", "section_level": 1}, {"title": "Historie průzkumu.", "content": "Jeskyně byla poprvé více prozkoumána v roce 1960 gruzínskými speleology, kteří dosáhli hloubky 95 m. Od té doby je v Rusku známa jako Kruberova jeskyně. Během 80. a první poloviny 90. let působili v jeskyni téměř výhradně ukrajinští speleologové, od nichž pochází i třetí název (Voronja). Hranici hloubky jednoho kilometru pokořila opět ukrajinská výprava v roce 2000. O rok později spojenými silami Rusové a Ukrajinci vytvořili světový rekord sestoupením na hloubku 1710 metrů pod povrchem. Tato cesta se později ukázala jako slepá. V letech 2003–2005 byla opuštěna doposud využívaná větev chodby a začal průzkum delší štoly, která dovedla další mezinárodní expedice postupně na hloubku 2080 metrů (říjen 2004). Rok 2007 začal lednovým posunutím rekordu na 2 170 metrů. Této expedice se zúčastnili i dva čeští speleologové Oldřich Štos a Zdeněk Dvořák. V srpnu téhož roku byla hloubka posunuta na 2191 metrů. Poslední rekordní sestup Samochina tak byl například sice „pouhých“ šest metrů do hloubky, dobrodruh ale musel překonat vzdálenost 46 metrů pod vodou. Celkové délka jeskynního systému Krubera-Voronja je nyní přes 15 kilometrů a aktualní hloubka 2 197 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Voronija (Grubera-Voronya) je vysokohorská propasťovitá jeskyně, nacházející se na krasovém plató Arabika v Abcházii (částečně uznaném státě nárokovaném Gruzií) v horách Západního Kavkazu. První část pojmenování je odvozena od příjmení ruského geologa Alexandra Krubera. ", "tgt_summary": "Le gouffre Krubera-Voronja (ou Krubera-Voronya, en ) est, de 2001 à 2003 puis de 2004 à 2017, la cavité souterraine naturelle, connue et accessible depuis la surface, la plus profonde du monde. Elle fait partie du système souterrain de l'Arabika, dans les monts de Gagra. Depuis fin, c'est la seconde plus profonde cavité naturelle après le gouffre Veryovkina.", "id": 1041387} {"src_title": "Dívčice", "tgt_title": "Dívčice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1358. Po roce 1850 byly Dívčice součástí obce Zbudov, samostatnou obcí jsou od roku 1920. V letech 1943-45 byly připojena k Dívčicím Česká Lhota a Dubenec, po válce se opět osamostatnily. Roku 1960 se definitivně staly součástí Dívčic. V roce 1964 byly připojeny Mydlovary, Novosedly a Zbudov, Mydlovary se ale roku 1990 osamostatnily.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Obec vydává zpravodaj, ve kterém občany informuje o kulturních akcích. V období začátku adventu zde pravidelně probíhá lampionový průvod a slavnostní rozsvícení stromečku při společném zpěvu vánočních koled a popíjení punče (dětskou verzí je čaj). Každé léto se konají slavnosti připomínající vztyčení pomníku Jakuba Kubaty ve Zbudově. Nejbližší koupaliště se nachází v obci Olešník.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní spojení.", "content": "V obci se nachází železniční stanice Dívčice, která leží na trati č. 190 Plzeň - České Budějovice. Do roku 2011 fungovaly Dívčice jako železniční uzel. K trati č. 190 se zde připojovala železniční trať č. 193 Dívčice - Netolice. V rámci škrtů byl provoz na trati 193 Českými drahami ukončen. V Dívčicích je také autobusová zastávka.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V blízkosti obce se nachází bývalá chemická zpracovna uranových rud MAPE, která patří k největším ekologickým zátěžím v České republice. V prosinci 2008 byla v blízkosti obce zprovozněna solární elektrárna, která v době svého dokončení patřila k nejvýkonnějším ve střední a východní Evropě. Ročně má vyrábět zhruba 3200 MWh elektřiny, výkon elektrárny činí 2,85 megawattu.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Dnešní ves Dívčice se dělí na dvě části. Původní obec je nazývána „staré Dívčice“ či Dívčice ves a nověji postavená zástavba u železniční stanice je vedena jako ZSJ Dívčice-u nádraží. Obecní úřad se nachází v části nádraží. Obě části jsou od sebe vzdálené přibližně 1 kilometr, odděluje je rybník „Černá“. Obec Dívčice se skládá z pěti částí, které všechny leží v katastrálním území \"Dívčice\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dívčice jsou obec v okrese České Budějovice, asi 7 km severozápadně od Zlivi a asi 9,5 km jihojihozápadně od Jaderné elektrárny Temelín. Mají obyvatel. Katastr obce leží na území Zbudovských Blat.", "tgt_summary": "Dívčice est une commune du district de České Budějovice, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1172445} {"src_title": "Bafomet", "tgt_title": "Baphomet", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Etymologie slova Bafomet je nejasná a existuje více pokusů o výklad. První užití slova ukazuje na zkomoleninu muslimského proroka Mohameda, starofrancouzsky \"Machomet\". Tuto domněnku podporuje i první známé použití tohoto slova, které procesu s templáři předcházelo o celá dvě století, v dopise, který napsal účastník první křížové výpravy, Anselm de Ribodimonte, remešskému arcibiskupovi Manassovi: Obviňováním z uctívání Bafometa byli tudíž templáři obviněni z konverze k islámu, kterému pověrčiví křesťané té doby přisuzovali mj. také idolatrii. Další pokus o výklad počítá s tím, že jde o spojení dvou řeckých slov \"bafé\" a \"metis\" a znamená tak křest ohněm. Podle další teorie se jednalo o zkratku \"tem.o.h.p.ab\" (\"templi omnium hominum pacis abbas – otec (opat) chrámu míru všech lidí\") čtenou zprava. Nebo je Bafomet odvozen od arabského \"Abufihamat\" – \"Otec porozumění.\"", "section_level": 1}, {"title": "Bafomet templářů.", "content": "Templáři během procesu popsali Bafometa jako modlu nebo schránku v podobě mužské vousaté hlavy děsivého vzezření, zhotovenou ze dřeva nebo z kovu. Podivné zpodobnění idolu, kterému se templáři měli údajně na tajných setkáních klanět a prokazovat mu pocty, mělo mít tři tváře a na vrchu cosi, co snad mělo připomínat templářský čepec. Některé další výpovědi se s touto verzí rozcházejí, někteří ji popisovali jako hlavu ženy. Vzadu byly umístěny dvířka s dutinou, ve které byly uloženy neznámé kosti. Jelikož tyto předměty nebyly nalezeny a výpovědi templářů se v procesu různily, napomáhá tato informace myšlence, že tyto modly nikdy neexistovaly. Znamenalo by to i mimo jiné, že výpovědi byly zcela vymyšlené a vynuceny na mučidlech. Podle templářských výpovědí měl tyto podivné ceremoniály zavést v řádu neznámý sultán, a to prostřednictvím nejmenovaného velmistra řádu, který padl do zajetí. Zda se skutečně jednalo o Gérarda de Ridefort, který byl skutečně po nějaký čas vězněn sultánem Saladinem a po krátké době propuštěn, zůstalo nezodpovězeno. V zákulisí celého procesu se odehrával mocenský boj mezi papežstvím v Avignonském zajetí, bohatým a mocným řádem katolické církve, který podléhal papeži jen formálně, a zadluženou francouzskou monarchií, jejíž panovník Filip IV. Sličný nedovedl přihlížet roztahovačnosti nezávislého řádu. Je nesporné, že náhlé obvinění mocného a bohatého řádu z odpadnutí od víry, z kolaborace s nepřítelem (nebo dokonce tajné konverze k islámu), přišlo jeho odpůrcům nejvíc vhod. Řád byl během procesu obviňován z nejrůznějších zločinů, mnohdy až protichůdným a příliš fantastických, v podstatě z praktikování černé magie, k čemuž náležely absurdity typu unášení nevinných panen, travičství domácího skotu apod., což jen posiluje pochybnosti v hodnověrnost celého procesu. Dnes se většina lidí včetně historiků přiklání k závěru, že proces s templáři byl vykonstruovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Bafomet Eliphase Léviho.", "content": "Nicméně v 19. století byly konspirační teorie související s templáři populární. Tyto novodobé teorie ustálily podobu Bafometa, tak jak ji ve svém díle \"Dogme et Rituel de la Haute Magie\" (Dogma a rituál vysoké magie) nakreslil okultista Eliphas Lévi – tj. \"„mendéského kozla sabatu“\", byť se tato podoba s popisem templářů rozchází. V této podobě se jedná o okřídlenou bytost s hlavou kozla s lidským tělem, rukou ženy a rukou muže a rozštěpenými kopyty. Na hlavě je kromě rohů také zapálená pochodeň. Samotný Bafomet ukazuje na dva srpky měsíce, přičemž na pravé ruce má napsáno latinské slovo SOLVE a na levé COAGULA. Dnešní satanisté obecně považují Léviho Bafometa za zpodobnění ďábla, ale Lévi zamýšlel Bafometa zpodobnit spíše jako starodávného pohanského boha plodnosti. Ve své knize Elipas Lévi uvádí: Třebaže Lévi považoval svůj výtvor za „sfingu okultních věd“ a nepokládal ji přímo za podobiznu ďábla, sám k tomuto ztotožnění přispěl, když svého Bafometa umístil na tarotovou kartu s ďáblem. Ačkoli to Lévi nepřiznává, je zde i jistá analogie se starověkou figurou galského božstva či keltského šamana vyobrazená na Gundestrupském kotli označovaná jako Cernunnos, snad galského boha podsvětí, jímž se Lévi mohl nebo nemusel inspirovat. Postava Léviho Bafometa se objevuje i v populární kultuře, kde se využívá jeho asociace s tajemnem a mýty, například v sérii počítačových her \"Broken Sword\", nebo v románu Dana Browna \"Šifra mistra Leonarda\".", "section_level": 1}, {"title": "Bafomet satanistů.", "content": "V roce 1897 se objevil další Bafomet, tentokrát v podobě symbolu obráceného pentagramu doplněnou o hlavu kozla, a to v knize jiného francouzského okultisty Stanislase de Guaity zvané \"La Clef de la Magie Noire\". Tento pentagram byl později běžně spojován s Léviho Bafometem a rovněž nazýván \"„kozlem sabatu“\". Autor však zřejmě zamýšlel něco jiného, když původně použil jiná jména. Samael napsaný v horní části je dle Talmudu jméno padlého archanděla a Lilith v dolejší části je ženský démon převzatý z židovské mytologie. Hebrejská písmena v kruhu představují biblickou mořskou příšeru Leviatana. Později v roce 1969 si symbol přisvojila Církev Satanova, jejímž zakladatelem byl Anton Szandor LaVey, a byla oficiálně nazvána \"Sigil of Baphomet\" („Znamení Bafometa“). Symbol se do běžného povědomí dostal jako znak satanismu, ale zejména toho vytvořeného LaVeyem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bafomet (či Baphomet) je jméno nejasného původu i etymologie. Je znám jako modla, kterou měli údajně uctívat templáři, přičemž podoba této modly je také nejasná. Druhou variantou je symbolická bytost podobná démonu s hlavou kozla, jejímž autorem je francouzský okultista Eliphas Lévi.", "tgt_summary": "Baphomet est le nom donné par certains occultistes du à l'idole mystérieuse que les chevaliers de l’ordre du Temple furent accusés de vénérer. Le plus souvent représentée par la tête d'un homme barbu, l'idole était vénérée mais également crainte pour sa laideur. Ses caractéristiques notoires sont des seins ainsi qu'une tête de bouc.", "id": 175136} {"src_title": "Ocet", "tgt_title": "Vinaigre", "src_document": [{"title": "Druhy octa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vinný ocet.", "content": "Vyrábí se z červeného nebo bílého vína a je to nejobvyklejší druh octa ve Střední Evropě a Středozemí. Stejně jako víno se i vinné octy vyznačují velkými rozdíly v kvalitě. Lepší vinné octy zrají v dřevěných sudech až dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Jablečný ocet.", "content": "Vyrábí se z jablečného moštu a má žlutohnědou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Balzámový ocet.", "content": "Balzámový ocet \"(aceto balsamico)\" je zvláštní druh octa vyráběný tradičně v italské Modeně, který se připravuje přímo z vylisovaných hroznů odrůdy trebbiano. Tradiční balzámový ocet pak zraje nejméně dvanáct let v dřevěných sudech a dosahuje cen srovnatelných s nejlepšími víny.", "section_level": 2}, {"title": "Rýžový ocet.", "content": "Je oblíbený v kuchyních východní a jihovýchodní Asie. Existuje světlý, červený a tmavý. V Japonsku je nejoblíbenější světlý rýžový ocet, který se používá na suši rýži a do salátových zálivek. Tmavý rýžový ocet je nejpopulárnější v Číně a běžně se používá v dalších jihoasijských kuchyních.", "section_level": 2}, {"title": "Sladový ocet.", "content": "Vyrábí se sladováním ječmene, díky čemuž se škrob v zrnu přemění na maltózu. Z ní se pak uvaří ale, které se nechá zoctovatět. Výsledný ocet posléze zraje. Obvykle má světle hnědou barvu. Je oblíbený zejména ve Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "Lihový (kvasný) ocet.", "content": "Výroba probíhá kvašením ředěného etanolu. Ve vodném roztoku je kvasný ocet při velmi nízkých koncentracích vůní i chutí velmi podobný roztoku kyseliny citronové, díky čemu jej lze s úspěchem použít v kuchyni do nápojů, nebo jako prostředek proti zápachům. Octová voda je též výborný prostředek proti zatuchlině – kanalizace, automatické pračky a podobně. Kvasný ocet nalezl uplatnění také jako lék proti plísňovým onemocněním nohou (tzv. \"bazénová nemoc\").", "section_level": 2}, {"title": "Potravinové výrobky na bázi octa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hesperiden-Essig.", "content": "Směs kvasného lihového octa (87%), bílého vinného octa (10%), koncentrované jablečné šťávy (2,5%) a přídatných látek E224 a E150c, používaná především v rakouské kuchyni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ocet je potravinářská přísada a konzervační činidlo, jehož hlavní složkou je kyselina octová v koncentraci podle druhu octa od asi 4 do 18 % (nejčastější koncentrace je 8 %). Potravinářský ocet se vyrábí oxidací tekutin obsahujících ethanol, například vinný ocet z vína. Během oxidace bakterie rodu \"Acetobacter\" oxidují za přítomnosti kyslíku ethanol na kyselinu octovou. Ocet se v potravinářství užívá jednak ke konzervaci zeleniny, jednak jako okyselující součást pokrmů v řadě kuchyní světa. Byl takto používán již v antice.", "tgt_summary": "Le vinaigre est une solution aqueuse à faible teneur d'acide acétique, qui rentre principalement dans l'alimentation humaine comme condiment et conservateur alimentaire. Le vinaigre d'alcool déshydraté en cristaux est un nettoyant préservant l'environnement. ", "id": 2093606} {"src_title": "Zemětřesení na Jávě (květen 2006)", "tgt_title": "Séisme de mai 2006 à Java", "src_document": [{"title": "Místní podmínky.", "content": "Oblast vážně postižená leží v rovině Bantul, rozkládající se jižně od města Yogyakarta. Rovina je velmi hustě obydlená lidmi žijícími v malých vesnicích oddělených rýžovými poli a zbytky polí cukrové třtiny, které dříve zásobovaly množství cukrovarů. Poslední zbývající cukrovar v oblasti se nachází mezi Bantulem a Yogyakartou.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Podle posledních zpráv způsobilo zemětřesení 5 782 úmrtí, 36 299 lidí bylo zraněno, poškozeno 135 000 domů a 600 000 lidí zůstalo bez přístřeší. Z toho 3 580 úmrtí a více než 1 892 zranění je z oblasti Bantul, dalších 1 668 zemřelo v okrese Klaten. V okruhu 50 km od epicentra výbuchu žije asi 5 miliónů lidí. Obyvatelé pobřeží uprchli do vnitrozemí v obavách z tsunami, ale to nenastalo, protože síla zemětřesení nebyla pro vytváření vln tsunami dostatečná. Borobudur, stará buddhistická stupa severně od oblasti zemětřesení podle všeho přečkala katastrofu zcela nedotčena, kdežto hinduistický chrám v na okraji města Prambananu, umístěný mnohem blíže oblasti největších škod, utrpěl značné škody a byl uzavřen. Královské hrobky v Imogiri východně od Bantulu utrpěly rozsáhlé poškození a byly proto také uzavřeny veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Původ zemětřesení.", "content": "Soudí se, že zemětřesení mělo tektonickou příčinu, a nelze jej přímo spojovat se souběžně probíhající erupcí blízké sopky Merapi, i když bylo hlášeno, že způsobilo zvýšenou aktivitu vulkánu.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na neštěstí.", "content": "Prezident Susilo Bambang Yudhoyono přesunul armádu do centrální jávské provincie, aby pomáhala při záchranných pracích a evakuaci obětí. Byl určen tým vládních ministrů, aby na operace dohlížel. Postižené oblasti nabídlo mnoho zemí a organizací zahraniční pomoc:", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Většina mezinárodních zpravodajských agentur již měla zpravodaje nebo informační zdroje v oblasti vzhledem k aktivitě sopky Merapi severně od Yogyakarty. Yogyakarta je pro mnohé spojena s Borobudurem a Prambananem, přestože se obě místa nacházejí v nezanedbatelné vzdálenosti od města. Novinové zprávy proto měly tendenci se zaměřit na stav těchto památek. Borobudur neutrpěl škody, zatímco Prambanan, nacházející se blíže epicentru, podle zpráv utrpěl významné škody. Zpravodajství o nezměrných problémech, kterým jsou denně vystaveni lidé, kteří přežili zemětřesení, konkurují zprávy o krizi ve Východním Timoru v médiích některých zemí jako je Austrálie nebo Nový Zéland.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemětřesení na Jávě v květnu 2006 proběhlo 27. května 2006 v 05:54 místního času (což je 0:54 SELČ, 26. května 22:53 GMT), v Indickém oceánu podle údajů Geologické služby USA asi 25 km jiho-jihozápadně od indonéského města Yogyakarta, na jižní straně ostrova Jáva, 17,1 km pod mořským dnem; Meteorologická a geofyzikální agentura v Jakartě naproti tomu určila hypocentrum zemětřesení asi 37 km jižně od Yogyakarty, 33 km pod mořským dnem. Zemětřesení mělo sílu 6,3. Dva následné otřesy o síle 4,8 a 4,6 Richterovy stupnice nastaly přibližně o 4 a 6 hodin později.", "tgt_summary": "Le séisme de à Java est un séisme qui s'est produit le à 5 h 54 (heure locale dans l'île de Java, soit le à 23 h 54 GMT), à 37 kilomètres au sud de Yogyakarta dans l'île indonésienne de Java et à une profondeur de avec une magnitude de 6,2 sur l'échelle ouverte de Richter, d'après l'Institut géologique américain (USGS). Initialement mesurée à 6,2, la magnitude de la secousse tellurique a été réévaluée à 6,3. ", "id": 851859} {"src_title": "Míšeňský porcelán", "tgt_title": "Porcelaine de Saxe", "src_document": [{"title": "Objev porcelánu v Evropě.", "content": "Tschirnhaus a Böttger pracovali v saských městech Drážďanech a Míšni pro saského kurfiřta později polského krále Augusta Silného. Tschirnhaus měl obrovské znalosti evropských vědeckých technologií, především z oborů chemie, alchymie a metalurgie, které mu usnadňovaly více než desetileté snažení při objevu složení receptury pro výrobu míšeňského porcelánu. V roce 1705 se k němu přidal (respektive byl Augustem Silným najat) rovněž velmi talentovaný Friedrich Böttger. Po studiu farmacie v Berlíně se přiklonil více na stranu alchymie a právě svým tvrzením, že dokáže přeměnit bezcenné předměty na zlato, si získal pozornost Augusta Silného, který byl velkým mecenášem alchymistů a dokázal naopak značné množství zlata utratit kvůli podobným tvrzením. Nicméně August právě v Böttgerově případě svůj kapitál investoval velmi výhodně. Johann Friedrich Böttger byl kvůli urychlení a utajení procesu výroby zlata Augustem vězněn. Ve vězení byl až do roku 1705 nucen, ve spolupráci s ostatními alchymisty, pracovat na objevu tvorby zlata. Jeho dalším úkolem bylo vytvořit porcelán, ve kterém král August spatřoval svět krásy a bohatství. Byl jím naprosto posedlý, o čemž svědčí i jeho obrovské sbírky porcelánu, které nashromáždil. Dokonce udělal zajímavý obchod, když Pruskému králi poskytl 600 vyzbrojených vojáků vycvičených v boji výměnou za to, že od něj získá 18 překrásných velkých nádob z čínského porcelánu. Böttger však ve vězení velice strádal, a tak napsal králi dopis, v němž jej prosí o propuštění z vězení a přísahá, že pro něj porcelán skutečně vytvoří. Král mu uvěří a dává mu šanci, kterou Böttger po mnohých nezdařených pokusech využívá a triumfuje. Král je nadšen a představuje světu, v lednu 1708, „Bílý evropský porcelán“. Toto datum je tedy oficiálním datem vynálezu porcelánu v Evropě. Král zakládá manufakturu v Drážďanech, ale dlouho mu radost z bílého porcelánu nevydrží a požaduje po Böttgerovi, aby jej začal barevně a ornamentálně zdobit. Böttger opět upadá do deprese, kterou úkol přináší. Začíná se opíjet alkoholem a píše králi, že to asi nedokáže. Nakonec se mu to podaří, ale král má další požadavky. Barvy na porcelánu chce doplnit červenou barvou, která se objevuje na čínském a zejména japonském porcelánu. Böttger měl tentokrát opět velké štěstí, protože na scénu přišel malíř Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, který králi tvrdil, že to dokáže, protože ovládá techniku ornamentálního čínského zdobení a zná tajemství červené keramiky. Tschirnhaus však brzy, v říjnu 1708, umírá. Jeho deník ze zápisky o jeho bádání se zachoval do dnešních dní, ale stránky s popisem výroby a aplikace červené barvy chybí; někdo je kdysi odstranil. Ale Böttger pravděpodobně měl odstraněné stránky z deníku k dispozici, a tak opět triumfuje a přivádí zdobený porcelán k dokonalosti. Je ovšem pravda, že Ehrenfried Walther von Tschirnhaus hrál při výrobě této receptury roli více než partnerskou.", "section_level": 1}, {"title": "Míšeňská manufaktura.", "content": "Míšeňská manufaktura na výrobu porcelánu byla založena rok po tomto významném objevu a zde také pokračoval vývoj pecí a glazur použitelných pro vývoj Böttgerova porcelánu. Tento materiál vyžaduje výpal při velmi vysokých teplotách (přes 1400 °C) pro dosažení průsvitnosti tolik typické pro porcelán čínský. Míšeňský porcelán byl vypalován podobně jako v Číně, čímž bylo dosahováno extrémní odolnosti proti teplotním šokům. To dokazuje svědectví návštěvníků Míšeňské manufaktury, kteří byli přítomni vhození rozžhavené nádoby do studené vody, aniž by se tato nádoba poškodila. Pravdivost této historky byla potvrzena až v roce 1980 na Massachusettském institutu technologie. První výrobky z Míšeňské manufaktury nebyly bílé, jak bychom dnes předpokládali, ale tmavohnědě a černě zabarvené, zdobené zlaceným dekorem – po vzoru orientálních nádob.", "section_level": 1}, {"title": "Značka.", "content": "S cílem identifikovat originální míšeňské zboží byly výrobky označovány zpočátku značkami kreslenými na dno. Posléze byly tyto značky ryty do barvy pod glazuru. První značky jako \"\"AR\"\" (Augustus Rex, monogram krále), \"\"K.P.M\"\" (Königliche Porzellan-Manufaktur), \"\"M.P.M.\"\" (Meissener Porzellan-Manufaktur) a \"\"K.P.F.\"\" (Königliche Porzellan-Fabrik) byly nakonec nahrazeny logem dvou zkřížených mečů. Tato značka, zavedená v roce 1720, se dekretem stala od roku 1731 značkou oficiální; různé variace stylu mečů dovolují míšeňské výrobky dobře datovat. Jde o jednu z nejstarších známých značek porcelánu v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Typy výrobků.", "content": "Již od Böttgerových časů se realizovala produkce nádobí; první soupravy jsou datovány k roku 1720. První nádobí bylo prosté a teprve Kändler zavedl jeho zdobení. Roku 1740 byl pro Kändlerova protektora, knížete Heinricha von Brühl, vytvořen slavný „labutí servis“ (\"Schwanenservice\") o více než tisíci kusech. Během 2. světové války byla souprava ztracena, ale zůstaly zachovány formy a v současné době je možno získat repliky tohoto nádobí. „Cibulový vzor“ (\"Zwiebelmuster\") se vyrábí již tři století. Jde o vzor od Höroldt z roku 1739, inspirovaný pravděpodobně čínským šálkem z období Kangxi. Získal obrovskou popularitu a byl zkopírován více než 60 výrobními místy (včetně českých porcelánek). Vzor byl tak populární a byl tak rozšířen, že Německý nejvyšší soud prohlásil v roce 1926 název \"Meissener Zwiebelmuster\" za veřejný statek. Jiné populární modely jsou výrobky s purpurovými růžemi nebo s fíkovými listy. Jiná série nádobí má pod glazurou na okraji talířů vyryté motivy letících rudých a zlatých draků a medailon uprostřed. Jedna verze tohoto modelu byla používána v bavorském sídle Adolfa Hitlera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Míšeňský porcelán je první evropský porcelán. Jeho vynálezcem byl v roce 1708 Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, po jehož smrti v jeho díle pokračoval jeho žák a spolupracovník Johann Friedrich Böttger. Podnik na jeho výrobu, který vznikl v roce 1710, patřil k nejslavnějším manufakturám svého druhu v Evropě a funguje dodnes pod názvem \"Staatliche Porzellan-Manufaktur Meissen GmbH\".", "tgt_summary": "L'appellation porcelaine de Saxe recouvre les productions de plusieurs manufactures allemandes de la région de Saxe à partir du début du, selon le procédé découvert et mis au point par Frédéric Böttger. Cette porcelaine dure utilise le kaolin qui provient des mines situées au nord-ouest de la ville de Meissen. ", "id": 2082744} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 2003", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 2003", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Německo - Japonsko 5:4 (4:2, 0:0, 1:2) 27. dubna 2003 (16:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Německa: 0:46 Morczinietz, 4:17 Felski, 8:34 Boos, 19:45 Blank, 56:57 Felski Branky Japonska: 10:37 Obara, 17:16 K. Ito, 47:02 M. Ito, 59:44 Yule Rozhodčí: T. Andersson - Karlsson (SWE), Makarov (RUS) Vyloučení: 5:5 (1:0) Diváků: 10 153 Německo: Müller - Ehrhoff, S. Goc, Lüdemann, Benda, Renz, Retzer, Kunce, Molling - Martinec, M. Goc, M. Reichel - Morczinietz, Soccio, Kathan - Felski, Abstreiter, Kreutzer - Lewandowski, Boos, Blank. Japonsko: Nihei - Oširo, K. Ito, Daikawa, Kawašima, Sugawara, Mijauči, Kawaguči, Sasaki - M. Ito, Kabajama, Yule - Kuwabara, Tesuja Saitó, Suzuki - Takeši Saitó, Sakurai, Kobajaši - Masuko, Obara, Učijama. 27. dubna 2003 (20:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Slovenska: 7:03 Richard Zedník, 18:22 Žigmund Pálffy, 22:57 Žigmund Pálffy, 26:25 Jozef Stümpel, 29:37 Richard Zedník, 30:47 Žigmund Pálffy, 40:51 Vladimír Országh, 41:47. Miroslav Šatan, 57:29 Richard Zedník Branky Ukrajiny: 20:59 Zinevič, 25:57 Zavalňuk, 44. Procenko Rozhodčí: Looker (USA) - Hämäläinen (FIN), Semjonov (EST) Vyloučení: 2:7 (3:0) Diváků: 10 145 Slovensko: Staňa - Višňovský, Štrbák, Lintner, Švehla, Ivan Majeský, Suchý, Milo, Čierny - Žigmund Pálffy, Stümpel, Zedník - Országh, Šatan, Nagy - Radivojevič, Kapuš, Cíger – Vaic, M. Hlinka. Ukrajina: Simčuk (31. Karpenko) - Širjajev, Timčenko, Klimenťjev, Srjubko, Ostrouško, Gunko - Procenko, Hniděnko, Litvyněnko - Salnikov, Christič, Ziněvyč – Savenko, Bobrovnikov, Nikolajev - Charčenko, Zavalňuk, Bezsčastnyj. 28. dubna 2003 (16:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Slovenska: 7:00 Jozef Stümpel, 9:58 Žigmund Pálffy, 16:39 Žigmund Pálffy, 24:45 Ladislav Nagy, 27:43 Miroslav Hlinka, 34:06 Branko", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "USA – Dánsko 2:5 (1:3, 0:1, 1:1) 26. dubna 2003 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky USA: 16:06 Jim Fahey, 42:24 Kelly Fairchild Branky Dánska: 6:06 Nordby-Andersen, 9:48 Staal, 12:21 Damgaard, 23:09 R. Larsen, 53:18 Staal Rozhodčí: Jonák (SVK) – Coenen (NED), Laschowski (CAN) Vyloučení: 5:6 (1:1) + Chris Ferraro - S. True na 10 min. Diváků: 3 681 USA: Ryan Miller (15. Rogles) - Hauer, Bouillon, Corvo, Leopold, Fahey, Gruden, Mottau, Housley - Fairchild, Reasoner, Craig Johnson - Kevin Miller, Cullen, Drury - Peter Ferraro, Chris Ferraro, Dimitrakos - Pohl, Hall, Brad Defauw. Dánsko: Hirsch - Damgaard, D. Nielsen, Akesson, Duus, Johnsen, Jensen, Andreasen - Staal, Green, J. Nielsen - M. True, Degn, Monberg - S. True, F. Nielsen, Larsen - Molgaard, Grey, Nordby-Andersen. 26. dubna 2003 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Švýcarska: 2:15 Bärtschi, 25:11 Christen Branky Ruska: 14:51 Ilja Kovalčuk, 18:19 Igor Grigorenko, 23:17 Dmitrij Kalinin, 26:49 Denis Archipov, 47:42 Pavel Dacjuk Rozhodčí: Šindler - Blümel (CZE), Meszynski (POL) Vyloučení: 9:6 (0:1, 0:1) Diváků: 4 057 Švýcarsko: Weibel - Steinegger, Blindenbacher, Streit, Keller, Seger, Forster, Gerber - Jenni, Cereda, Fischer - Bärtschi, Plüss, Della Rossa - Wichser, Conne, Christen - Jeannin, Aeschlimann, Paterlini. Rusko: Podomackij - Kalinin, Ždan, Gusev, Turkovskij, Jerofejev, Proškin, Guskov, Vyšedkevič - Grigorenko, Dacjuk, Kovalčuk - Saprykin, Archipov, Frolov - Antipov, Zinovjev, Suglobov - Novoselcev, Soin, Semin. 27. dubna 2003 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky USA: nikdo Branky Švýcarska: 11:17 Seger Rozhodčí: Matsuoka (CAN) – Popovič (SVK), Blümel (CZE) Vyloučení: 4:6 (0:1) Diváků: 3 887", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Kanada - Bělorusko 3:0 (2:0, 0:0, 1:0) 26. dubna 2003 (16:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Kanady: 12:13 Ryan Smyth, 17:40 Dany Heatley, 41:15 Mike Comrie Branky Běloruska: nikdo Rozhodčí: Kurmann (SUI) - Brodnicki (GER), Kautto (FIN) Vyloučení: 6:5. Diváků: 6 370 Kanada: Burke - Staios, Brewer, Heward, Bouwmeester, Dandenault, Rivet - Doan, Draper, Maltby - Carter, Kolanos, Heatley - Calder, Briere, Smyth - Marleau, Comrie, Horcoff. Bělorusko: Šabanov - Staš, Chmyl, Jerkovič, Žurik, Alexejev, Kopat, Makrickij, Rjadinskij - D. Pankov, Kaljužnyj, Cypljakov - Kovaljov, Rasolko, Starostěnko – Strachov, Bekbulatov, Savilov - Jesaulov, Zadělenov, Čupric. 26. dubna 2003 (20:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Lotyšska: 12:58 Romanovskis Branky Švédska: 13:57 Peter Nordström, 16:28 Peter Nordström, 22:46 Thomas Rhodin Rozhodčí: Favorin (FIN) - Linke (SUI), Lesňjak (SLO) Vyloučení: 5:5 + Skrastinš 5 min a do konce utkání. Diváků: 6 759 Lotyšsko: Naumovs - Rekis, Redlihs, Lavinš, Sorokins, Skrastinš, Tribuncovs, Feldmanis, Ankipans - Macijevskis, Cipruss, Niživijs - Romanovskis, Fanduls, Pantelejevs - Semjonovs, Čubars, Kerčs - Širokovs, Sprukts, Tambijevs. Švédsko: Tellqvist - Magnus Johansson, R. Sundin, Rhodin, M. Norström, Tärnström, D. Tjärnqvist - Hannula, Davidsson, Andersson - M. Tjärnqvist, Jönsson, Nordström – Nilson, Zetterberg, Axelsson - Höglund, Mathias Johansson, Renberg. 27. dubna 2003 (16:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Kanady: 2:25 Dany Heatley, 16:50 Cory Cross, 31:46 Dany Heatley, 45:42 Mike Comrie, 52:14 Daniel Brière, 52:42 Mike Comrie Branky Lotyšska: 12:14 Čubars Rozhodčí: Schimm - Brodnicki (GER), Jakobsen", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Česko - Slovinsko 5:2 (3:0, 2:1, 0:1) 26. dubna 2003 (16:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Česka: 6:20 Radim Vrbata, 11:01 Michal Sup, 13:24 David Výborný, 32:07 Jiří Hudler, 35:24 Jaroslav Balaštík Branky Slovinska: 20:57 Rodman, 55:11 Por. Rozhodčí: Dutil (CAN) - Hämäläinen (FIN), Guculja (BLR) Vyloučení: 7:8 Diváků: 12 001 Česko: Roman Málek - Martin Richter, Jaroslav Špaček, Petr Kadlec, Jan Hejda, Pavel Trnka, Jaroslav Modrý - Jan Hlaváč, Josef Vašíček, Radim Vrbata - Radek Duda, Martin Straka, Michal Sup - Jaroslav Balaštík, Jaroslav Hlinka, Jindřich Kotrla - David Výborný, Jiří Hudler. Slovinsko: Glavič - Beslagič, Ciglenički, Zajc, Rebolj, Dervarič, Brodnik, Kranjc, Goličič - Razingar, Vnuk, Rodman - Zagar, Avguštinčič, Polončič - Terglav, Jan, Kontrenec - Rožič, Sivič, Por. 26. dubna 2003 (20:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Rakouska: 35:58 Kalt Branky Finska: 8:07 Toni Lydman, 21:25 Toni Lydman, 30:57 Ville Peltonen, 39:16 Saku Koivu, 59:12 Teemu Selänne Rozhodčí: Zacharov (RUS) - Semjonov (EST), Redding (USA) Vyloučení: 5:5 (0:2) Diváků: 13 022 Rakousko: Dalpiaz - A. Lakos, Unterluggauer, Lukas, Doyle, Kasper, H. Hohenberger, P. Lakos - Kalt, Pöck, Setzinger - Trattnig, Lukas, Brandner - Perthaler, Szücs, M. Hohenberger - Salfi, Divis, Welser - Koch. Finsko: Nurminen - Timonen, Niinimaa, Nummelin, Väänänen, Lydman, Kiprusoff – Selänne, Koivu, Peltonen - Kallio, Jokinen, Hagman - Pirjetä, Pirnes, Eloranta – A. Miettinen, Santala, Rintanen - Ylönen. 28. dubna 2003 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Finska: 3:58 Janne Niinimaa, 4:27 Aki-Petteri Berg, 11:57 Teemu Selänne, 17:49 Kimmo Timonen, 22:47 Mikko Eloranta, 30:42 Petteri Nummelin, 32:08 Esa Pirnes, 37:27 Teemu Selänne, 42:27 Tomi Kallio, 47:27 Lasse Pirjeta, 54:13 Tomi Kallio, 59:25 Esa Pirnes Branky Slovinska: nikdo Rozhodčí: Šindler (CZE) - Coenen (NED), Popovič (SVK) Vyloučení: 1:9 (5:0) Diváků: 7 800", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále A.", "content": "2. května 2003 (16:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Slovenska: 10:42 Richard Kapuš, 42:56 Ladislav Nagy, 50:57 Miroslav Šatan, 57:02 Miroslav Šatan, 58:33 Miroslav Hlinka Branky Finska: 3:51 Olli Jokinen Rozhodčí: Dutil (CAN) – Karlsson (SWE), Laschowski (CAN) Vyloučení: 8:6 (1:0, 1:0) + Niinima na 10 min. Diváků: 13 209 Slovensko: Lašák – L’. Višňovský, Štrbák, Švehla, Lintner, Ivan Majeský, Suchý, Milo, L. Čierny – Pálffy, Stümpel, Zedník – Šatan, Kapuš, Bondra – Országh, M. Hlinka, Nagy – Radivojevič, Vaic, Sejna. Finsko: Nurminen - Timonen, Niinimaa, Nummelin, Berg, Lydman, Marko Kiprusoff, Väänänen - Selänne, Koivu, Peltonen - Kallio, Jokinen, Miettinen – Eloranta, Pirnes, Rintanen – Pirjetä, Ylönen, Hagman - Santala. 2. května 2003 (20:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Česka: 23:40 Martin Straka, 27:18 Petr Kadlec, 27:39 Milan Hejduk, 32:08 Milan Hejduk, 59:17 Jaroslav Hlinka Branky Ukrajiny: 35:18 Borovnikov, 57:27 Šachrajčuk Rozhodčí: Kurmann (SUI) - Jakobsen (DEN), Redding (USA) Vyloučení: 5:6 (2:1) Diváků: 12 571 Česko: Tomáš Vokoun - Jaroslav Modrý, Tomáš Kaberle, Petr Kadlec, Jan Hejda, Martin Richter, Jaroslav Špaček, Pavel Trnka - Milan Hejduk, Robert Reichel, David Výborný - Radek Duda, Martin Straka, Michal Sup - Radim Vrbata, Josef Vašíček (43. Jaroslav Balaštík), Jan Hlaváč - Jaroslav Hlinka, Jiří Hudler, Jindřich Kotrla. Ukrajina: Karpenko - Zavalňuk, Ostruško, Klimenťjev, Srjubko, Timčenko, Gunko, Nikolajev - Procenko, Šachrajčuk, Livyněnko - Salnikov, Christič, Varlamov – Savenko, Bobrovnikov, Kasjančuk - Charčenko, Hniděnko, Bezčastnyj. 3. května 2003 (16:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Německa: 9:58 Soccio, 12:03 T. Martinec, 24:45 Kunce, 27:46 Abstreiter, 40:52 Morczinietz Branky Rakouska: 31:53 Brandner. Rozhodčí: Looker (USA) - Linke (SUI), Makarov (RUS) Vyloučení: 4:5 (2:0) Diváků: 12 510 Německo: Jonas - Kunce, Ehrhoff, J. Benda, Lüdemann, S. Goc, Retzer, Renz, Kopitz - T. Martinec, M. Reichel, M. Goc - Morczinietz, Soccio, Kathan - Felski, Abstreiter, Kreutzer - Lewandowski, Boos, Hommel. Rakousko: Dalpiaz - Unterluggauer, A. Lakos, Doyle, R. Lukas, H. Hohenberger, Kasper, P. Lakos - Kalt, T. Pöck, Brandner - Trattnig, P. Lukas, Setzinger - Perthaler, Szücs, M. Hohenberger - Welser, R. Divis, Salfi - Koch. 3. května 2003 (20:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Finska: 3:53 Kimmo Rintanen, 15:41 Kimmo Rintanen, 16:04 Niklas Hagman, 20:50 Kimmo Rintanen, 21:28 Niklas Hagman, 26:02 Teemu Selänne, 29:35 Teemu Selänne, 48:20 Kimmo Timonen, 56:18 Kimmo Rintanen Branky Ukrajiny: nikdo Rozhodčí: Matsuoka (CAN) - Jakobsen (DEN), Redding (USA) Vyloučení: 9:13 (2:0) Diváků: 13 174 Finsko: Hurme - Timonen, Niinimaa, Nummelin, Berg, Lydman, Väänänen - Selänne, Koivu, Peltonen - Kallio, Jokinen, Rintanen - Eloranta, Pirnes, Hagman - Ylönen, Santala, Miettinen - Pirjetä. Ukrajina: Simčuk (33. Karpenko) - Zavalňuk, Ostruško, Klimenťjev,", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále B.", "content": "2. května 2003 (16:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Kanady: 4:39 Jay Bouwmeester, 39:05 Jay Bouwmeester Branky Dánska: 15:25 D. Jensen, 15:46 Molgaard Rozhodčí: Jonák (SVK) – Kautto (FIN), Semjonov (EST) Vyloučení: 8:5 Diváků: 3 804 Dánsko: P. Hirsch - D. Nielsen, Damgaard, Duus, Akesson, D. Jensen, Johnsen, Andreasen - J. Nielsen, Green, Staal - M. True, Degn, Monberg - Larsen, F. Nielsen, S. True - Nordby-Andersen, Grey, Molgaard – Dresler. Kanada: Burke - Brewer, Staios, Bouwmeester, Reinprecht, Rivet, Dandenault, Heward, Cross – Maltby Draper, Doan – Briere, Marleau, Heatley – Horcoff, Comrie, Carter – Calder, Kolanos, Smyth. 2. května 2003 (20:05) – Turku (Elysée Arena) Branky Ruska: 18:29 Igor Grigorenko, 43:36 Ilja Kovalčuk Branky Švédska: 8:12 Henrik Zetterberg, 33:28 Jonas Höglund, 41:11 Jörgen Jönsson, 59:16 Mats Sundin Rozhodčí: Šindler – Blümel (CZE), Goculja (BLR) Vyloučení: 6:4 + Igor Grigorenko na 10 min. Diváků: 5 721 Rusko: Sokolov - Kalinin, Chavanov, Gusev, Turkovskij, Jerofejev, Proškin, Vyšedkevič, Ždan – Grigorenko, Dacjuk, Kovalčuk – Saprykin, Archipov, Frolov – Antipov, Zinovjev, Suglobov – Novoselcev, Kajgorodov, Soin. Švédsko: Salo – Tärnström, D. Tjärnqvist, Magnus Johansson, R. Sundin, Rhodin, M. Norström, Gustafsson – M. Tjärnqvist, Forsberg, H. Zetterberg – Axelsson, M. Sundin, N. Andersson – Höglund, J. Jönsson, Nordström – Hannula, Davidsson, Renberg - Mathias Johansson. 3. května 2003 (16:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Švýcarska: 3:11 Fischer, 30:46 Forster, 45:15 Wichser, 49:55 Fischer Branky Lotyšska: 14:19 Fanduls, 22:07 Fanduls Rozhodčí: Šindler – Blümel (CZE), Lesnjak (SLO) Vyloučení: 3:5 (0:1) Diváků: 5 268 Švýcarsko: Bührer - Keller, Streit, Steinegger, Blindenbacher, Seger, Forster, L. Gerber - Bezina, Cereda, Fischer - Jeannin, Aeschlimann, Paterlini - P. Bärtschi, Plüss, Della Rossa - Christen, Conne, Wichser - Wirz. Lotyšsko: Naumovs - Skraštins, Redlihs, Rekis, Tribuncovs, Lavinš, Sorokins, Feldmanis - Macijevskis, Cipruss, Niživijs - Semjonovs, Čubars, Tambijevs – Romanovskis, Fanduls, Pantělejevs - Širokovs, Sprukts, Kercs. 3. května 2003 (20:05) – Turku (Elysée Arena) Branky Švédska: 8:28 Per-Johan Axelsson, 15:08 Peter Forsberg, 28:35 Per-Johan Axelsson, 41:42 Niklas Andersson, 43:17 Mikael Renberg, 47:54 Henrik Zetterberg, 59:13 Mats Sundin Branky Dánska: 10:01 Akesson Rozhodčí: Schimm (GER) - Goculja (BLR), Kautto (FIN) Vyloučení: 5:6 (1:0) Diváků: 5 061 Švédsko: Tellqvist - Tärnström, D. Tjärnqvist, Rhodin, M. Norström, Magnus Johansson, R. Sundin, Kronwall, P. Gustafsson", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Kanada – Německo 3:2pp (1:0, 1:0, 0:2 – 1:0) 7. května 2003 (16:00) – Turku (Elysée Arena) Branky Kanady: 3:04 Ryan Smyth, 32:43 Daniel Brière, 60:37 Eric Brewer Branky Německa: 44:31 Kopitz, 54:00 Kreutzer Rozhodčí: Šindler (CZE) – Hämäläinen (FIN), Makarov (RUS) Vyloučení: 8:6 (2:0) Diváků: 5 953. Kanada: Burke - Brewer, Staios, Bouwmeester, Cross, Heward, Rivet, Dandenault – Heatley, Briere, Marleau – Horcoff, Reinprecht, Calder – Smyth, Comrie, Carter – Maltby, Draper, Doan – Kolanos. Německo: Müller - Ehrhoff, Kunce, Benda, S. Retzer, Renz, S. Goc - T. Martinec, M. Reichel, M. Goc - Kathan, Soccio, Morczinietz – Kopitz, Abstreiter, Kreutzer - Lewandowski, Boos, Hommel. 7. května 2003 (17:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Slovenska: 27:36 Richard Kapuš, 39:13 Miroslav Šatan, 41:03 Miroslav Šatan Branky Švýcarska: 14:28 Plüss Rozhodčí: Matsuoka (CAN) – Redding (USA), Karlsson (SWE) Vyloučení: 7:4 (1:1, 1:0) Diváků: 12 723 Slovensko: Lašák - Višňovský, Štrbák, Švehla, Suchý, Lintner, Majeský, Čierny, Milo - Pálffy, Stümpel, Zedník - Šatan, Demitra, Bondra - Országh, M. Hlinka, Nagy – Radivojevič, Kapuš, Vaic. Švýcarsko: Bührer - Seger, Forster, Streit, Keller, L. Gerber, Bezina, Steinegger, Blindenbacher, - Jeannin, Aeschlimann,", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Česko - Kanada 4:8 (0:1, 2:2, 2:5) 9. května 2003 (17:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Česka: 34:30 Robert Reichel, 39:32 Robert Reichel, 42:04 Milan Hejduk, 57:08 Radek Duda Branky Kanady: 10:34 Shane Doan, 23:57 Dany Heatley, 29:39 Jay Bouwmeester, 43:20 Kyle Calder, 48:41 Dany Heatley, 52:53 Shawn Horcoff, 57:45 Mathieu Dandenault, 58:25 Dany Heatley Rozhodčí: T. Andersson - Karlsson (SWE), Redding (USA) Vyloučení: 4:7 (1:1) Diváků: 12 924 Česko: Tomáš Vokoun (30. Roman Málek) - Petr Kadlec, Jan Hejda, Jaroslav Modrý, Tomáš Kaberle, Pavel Kolařík, Jaroslav Špaček – Milan Hejduk, Martin Straka, Jan Hlaváč - Jaroslav Hlinka, Robert Reichel, David Výborný - Radek Duda, Josef Vašíček, Michal Sup – Radim Vrbata,", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Kanada - Švédsko 3:2pp (1:2, 0:0, 1:0 - 1:0) 11. května 2003 (17:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Kanady: 19:17 Shawn Horcoff, 49:03 Shane Doan, 73:49 Anson Carter Branky Švédska: 10:17 Mattias Tjärnqvist, 18:39 Per-Johan Axelsson Rozhodčí: Šindler - Blümel (CZE), Hämäläinen (FIN) Vyloučení:", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Česko - Slovensko 2:4 (1:2, 1:1, 0:1) 10. května 2003 (17:00) – Helsinky (Hartwall Arena) Branky Česka: 15:31 Jan Hlaváč, 20:37 Robert Reichel Branky Slovenska: 13:18 Miroslav Šatan, 19:03 Jozef Stümpel, 25:20 Peter Bondra, 57:31 Pavol Demitra Rozhodčí: Matsuoka (CAN) - Redding (USA), Karlsson (SWE) Vyloučení: 4:4 (2:2) Diváků: 13 324 Česko: Tomáš Vokoun - Petr Kadlec, Jan", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "USA – Slovinsko 7:2 (3:2, 3:0, 1:0) 2. května 2003 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky USA: 0:42 Matt Cullen, 15:22 Adam Hall, 16:59 Brett Hauer, 21:46 John Pohl, 22:59 Phil Housley, 34:05 Kelly Fairchild, 44:49 Ted Drury Branky Slovinska: 7:02 Razingar, 18:07 Razingar Rozhodčí: Zacharov (RUS) – Coenen (NED), Meszynski (POL) Vyloučení: 6:8 (2:1) Diváků: 2 348 Slovinsko: Kristan - Krajnc, Ciglenečki, Beslagič, Rebolj, Dervarič, Brodnik, Zajc – Rožič, Vnuk, Polončič – Razingar, Pretnar, Rodman – Terglav, Jan, Kontrec – Terlikar, Goličič, Por. USA: Ryan Miller - Fahey, Gruden, Hauer, Bouillon, Corvo, Leopold, Housley, Mottau - Kevin Miller, Cullen, Ted Drury - Pohl, Reasoner, Dimitrakos - Peter Ferraro, Chris Ferraro, Fairchild - Craig Johnson, Hall, Brad Defauw. 2. května 2003 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Běloruska: 10:09 Kaljužnyj, 17:56 V. Cyplakov, 51:43 Rasolko Branky Japonska: 17:04 Kawašima Rozhodčí: Andersson (SWE) – Hämäläinen (FIN), Popovič (SVK) Vyloučení: 8:7 (0:1) Diváků: 2 473 Bělorusko: Šabanov - Jerkovič, Chmyl, Žurik, Kopat, Makrickij, Rjadinskij, Staš, Alexejev - D. Pankov, Kaljužnyj, V. Cyplakov - Strachov, Bekbulatov, Savilov - Jesaulov, Zadělenov, Čupric - Kovaljov, Rasolko. Japonsko: Nihei - Oširo, K. Ito, Daikawa, Kawašima, Sugawara, Kawaguči, Jamazaki - M. Ito, Kabajama, Yule – Kon, Tecuja Saitó, Suzuki - Kuwabara, Sakurai, Kobajaši – Takeši Saitó, Obara, Učijama – Masuko. 3. května 2003 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Japonska: 6:12 Kuwabara, 12:22 M. Ito, 46:42 M. Ito Branky Slovinska: 37:06 Vnuk, 48:29 Vnuk, 49:23 Jan Rozhodčí: Jonák (SVK) – Brodnicki (GER), Meszynski (POL) Vyloučení: 6:4 (1:2) Diváků: 3 058 Japonsko: Nihei - Oširo, K.", "section_level": 2}], "src_summary": "67. Mistrovství světa v ledním hokeji se konalo v Helsinkách, Turku a Tampere ve dnech od 26. dubna do 11. května 2003. Původně se mělo konat v ČR, ale nakonec došlo k výměně s Finskem a MS v ČR se konalo v r. 2004. ", "tgt_summary": "Le Championnat du monde de hockey sur glace 2003 eu lieu du 26 avril au 11 mai à Helsinki, Turku et Tampere en Finlande.", "id": 1597418} {"src_title": "Radiohead", "tgt_title": "Radiohead", "src_document": [{"title": "Pablo Honey, The Bends, OK Computer.", "content": "Radiohead vydali svůj první singl Creep v roce 1992. Jejich debutové album Pablo Honey následovalo v roce 1993. Píseň Creep nebyla zpočátku příliš úspěšná, celosvětovým hitem se stala až po dotisku o rok později a kapela začínala být označována jako skupina jednoho hitu. Popularita Radiohead se ve Velké Británii zvýšila s vydáním druhého studiového alba The Bends (1995). Album, jehož vyvážená atmosféra, naplněná zvukovou barevností kytar a Yorkovým falzetem, bylo vřele přijato jak kritiky, tak především fanoušky. Třetí deska OK Computer (1997) skupině zajistila celosvětovou slávu. Album s prvky rozpínavého zvuku a tématem odcizení se v moderním světě je označováno jako zásadní mezník v hudbě 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Kid A, Amnesiac, Hail to the Thief, In Rainbows.", "content": "Vydáním alb Kid A (2000) a Amnesiac (2001) dosáhli Radiohead vrcholu slávy, ačkoli se na tato dvě alba snášely velmi rozdílné ohlasy. V tomto tvůrčím období prochází Radiohead změnou hudebního stylu. Do své hudby začínají více začleňovat elektronickou hudbu, prvky krautrocku a jazzu. Hail to the Thief (2003), míchající kytarovou hudbu s elektronickou, bylo jejich posledním albem vydaným pod hlavičkou společnosti EMI. Heptalogii alb zatím uzavírá deska In Rainbows (2007). Skupina toto album umístila na internet a potenciální kupci za něj mohli zaplatit libovolnou částku. I přes to, že si ho mohli stáhnout zcela zdarma, většina z nich za něj zaplatila. Tento počin zaznamenal úspěch jak u kritiků, tak u fanoušků. V roce 2016 vydala kapela desku \"A Moon Shaped Pool\", český web iReport jí udělil vysoké hodnocení: čtyři a půl hvězdičky z pěti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radiohead je britská alternativní rocková skupina z Oxfordshire. Skupinu tvoří Thom Yorke (hlavní vokály, rytmická kytara, klavír, elektronika), Jonny Greenwood (hlavní kytara, další nástroje), Ed O'Brien (kytara, doprovodné vokály), Colin Greenwood (basová kytara, syntezátor) a Phil Selway (bicí, perkuse). Radiohead vydali od roku 1993 devět studiových alb. Do roku 2007 jich skupina prodala přes 30 milionů kusů.", "tgt_summary": "Radiohead est un groupe de rock britannique, originaire d'Abingdon, dans l'Oxfordshire. Formé en 1985, il est composé de Thom Yorke (chant, guitare et piano), des frères Jonny Greenwood (guitare, divers autres instruments, arrangements) et Colin Greenwood (basse), Ed O'Brien (guitare et chœurs), et Phil Selway (batterie). ", "id": 1645525} {"src_title": "Metro ve Vídni", "tgt_title": "Métro de Vienne", "src_document": [{"title": "Síť metra.", "content": "Vídeňské metro má 5 tras (U1, U2, U3, U4, U6), které mají dohromady 83 km a 98 stanic. Je v provozu každý den od 5:00 hodin ráno přibližně do 0:30 hodin v noci. Ve dne jezdí vlaky ve dvou až pětiminutovém taktu, po 20. hodině potom přibližně každých 7–8 minut. V den předcházející volnému dni (víkendy a svátky) je v provozu nepřetržitě s intervalem 15 minut mezi 0:30 a 5:00. Každá trasa má svoji barvu, do které jsou potom také laděny barvy jejích jednotlivých stanic. Každá trasa má také své vlastní jednotící znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doba městské dráhy a její přestavby na metro (1894–1976).", "content": "Provoz na městské dráze byl zahájen již v roce 1898, ale neměl oficiálně status \"„metra“\". V 60. letech bylo rozhodnuto o rozdělení a přestavbě systému zastaralé a nevyhovující městské dráhy na metro \"(U-Bahn)\" a rychlodráhu \"(S-Bahn)\". O formě budoucího systému vídeňský magistrát rozhodl v roce 1968 a práce na stavbě nových podzemních úseků a na přestavbě stávající městské dráhy v metro byly zahájeny v roce 1969.", "section_level": 2}, {"title": "1. etapa výstavby (1976–1982).", "content": "První přestavěný úsek \"(Heiligenstadt – Friedensbrücke)\" na lince U4 byl do zkušebního provozu otevřen 8. května 1976. První úsek moderního metra \"(Reumannplatz – Karlsplatz)\" na lince U1 byl uveden do provozu 25. února 1978. Další stanice trasy byly plynule otevírány po jedné: \"Stephanplatz 1978, Schwedenplatz a Nestroyplatz v roce 1979 a Praterstern v roce 1981\". Trasa metra U2 byla otevřena 30. srpna 1980, když vznikla konverzí z úseku podzemní tramvaje, proto se vyznačuje velmi krátkými staničními vzdálenostmi. 3. září 1982 byla trasa U1 prodloužena ze stávající konečné \"Praterstern\" do stanice \"Kagran\". Tímto byla dokončena 1. etapa výstavby vídeňského metra. Délka zprovozněných tratí v tomto období je 32 km.", "section_level": 2}, {"title": "2. etapa výstavby (1982–2000).", "content": "Tato etapa znamenala teoreticky zrušení staré \"„městské dráhy“\" a její přestavbu na metro. V roce 1989 byla totiž uvedena do provozu trasa U6 v úseku \"Nußdorfer Straße-Philadelphiabrücke/Meidling.\" Tato trasa ale není „pravým“ metrem, protože na ní nejsou vypravovány vozy metra, které si berou elektřinu z kolejí, nýbrž tramvaje, které potřebují trakční vedení. Tato trasa byla později dále rozšiřována (v roce 1995 byl otevřen úsek \"Siebenhirten-Philadelphiabrücke\" a v roce 1996 \"Nußdorfer Straße-Floridsdorf\"). Hlavní náplní tohoto období byla ale výstavba nové trasy U3, jejíž první úsek \"Erdberg-Volkstheater\" byl otevřen v roce 1991. Trasa byla dále prodlužována v letech: 1993 \"(Volkstheater-Westbahnhof)\", 1994 \"(Westbahnhof-Johnstraße)\", 1998 \"(Johnstraße-Ottakring)\" a 2000 \"(Erdberg-Simmering)\". Délka všech tras na konci této etapy je 61 km.", "section_level": 2}, {"title": "3. a 4. etapa výstavby (po roce 2001).", "content": "Na počátku nového století byla prováděna výstavba úseku trasy U1 \"Kagran-Leopoldau\", který byl otevřen v září 2006. Nejnověji byl zprovozněn úsek linky U2 ke Aspernstrasse. Avšak tento úsek otevřený od října 2010 byl zprovozněn se zpožděním kvůli soudnímu sporu města s majiteli pozemků v okolí o to, jestli se mají postavit dva krátké nebo jeden dlouhý tunel. 5. října 2013 bylo otevřeno prodloužení trasy U2 do Seestadt Aspern (obvod Donaustadt). 2. září 2017 byl zprovozněn úsek trasy U1 do Oberlaa na jihovýchodě města s pěti novými stanicemi. V plánu je stavba nové trasy U5, která má mezi Karlsplatzem a stanicí Rathaus nahradit trasu U2 a pokračovat do severovýchodní části města, zatímco nový úsek U2 by zamířil na jih do Margareten.", "section_level": 2}, {"title": "Stanice metra.", "content": "Některé stanice pochází již z konce 19.století, ale v 80. letech prošly přestavbou. Další stanice vídeňského metra jsou zatím ve výstavbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro ve Vídni, Vídeňské metro \"( „“)\" je podzemní dráha provozovaná na území Rakouska, v jeho hlavním městě Vídni. Pod tímto názvem bylo oficiálně otevřeno po přestavbě vídeňské městské dráhy 8. května 1976.", "tgt_summary": "Le réseau de métro de Vienne, le plus important d'Autriche, est composé de cinq lignes (\"U-Bahnlinien\") et exploité par les \"Wiener Linien\". Il est complété en surface par le réseau de bus et de tramways. Les trains \"Schnellbahn\" - semblable au RER parisien - et \"Regionalbahn \"exploités par les chemins de fer fédéraux autrichiens. L'ensemble des réseaux de transports collectifs de l'aire urbaine de Vienne est coordonné par une association des transports (\"Verkehrsverbund\"), le VOR qui permet aux usagers d'utiliser des titres de transport communs à l'ensemble de l'offre de transports collectifs dans la zone urbaine. ", "id": 2168605} {"src_title": "Etruskové", "tgt_title": "Étrusques", "src_document": [{"title": "Původ a sídla.", "content": "Spolu s problematikou jazyka není otázka původu Etrusků v současnosti zcela objasněna. Již ve starověku existovaly různé hypotézy. Současné archeologické výzkumy některé z nich na jedné straně zcela či částečně vyloučily, na straně druhé však umožnily vznik teorií nových. Je třeba si uvědomit, že v etruskologii je samotná otázka původu sice často vznášena a považována za významnou, ale všeobecně dnes platí, že kultura, kterou označujeme jako „etruskou“, se vyvinula teprve na území Etrurie. Množství teorií o původu Etrusků lze v zásadě rozdělit na dva základní proudy – západní a východní. Podle východní teorie pocházejí Etruskové z Malé Asie a podle západní pocházejí z Alp. Dále je ještě poměrně rozšířena teorie, že jsou původními obyvateli Itálie. Jisté je, že svoji politickou a náboženskou strukturu vytvořili teprve na území dnešní Itálie. Etruskové ovládali území mezi Tiberou a Alpami, nicméně stopy jejich činnosti lze najít i výrazně dále. Západní hranici jejich území tvořilo pobřeží Ligurského moře (naproti Korsice) a východní hranicí byl Jadran, kterému dalo jméno etruské město \"Hadria\" (či Adria). Etruskou civilizací dnes nazýváme kulturu a způsob života obyvatel starověké Itálie, kteří se sami označovali jako \"Rasenna\", resp. \"Rasena\", případně \"Raśna\". Římané je nazývali \"Etrusci\" nebo \"Tusci\" a starověcí Řekové o nich", "section_level": 1}, {"title": "Organizace společnosti.", "content": "Etruskové nevytvořili jednotný stát, ale řadu městských států, které se spojily do volného uskupení, konfederace, jejíž centrum tvořilo město \"Volsinie\". Každému z těchto městských států původně vládl volený král, jeho moc ale postupně přecházela na vojenskou a kněžskou šlechtu. Většina obyvatel byli poddaní krále nebo šlechty, pravděpodobně existovali i svobodní rolníci a otroci (váleční zajatci, bylo jich poměrně málo). Symbolem vlády byly svazky prutů se sekerkami – \"fasces\"", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Podle všeobecně uznávané teorie Etruskové nemluvili jazykem indoevropského původu. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhenských jazyků, jež je sama o sobě izolovaná a nepříbuzná všem ostatním jazykovým rodinám, které známe. V posledních letech se připouští, že do této rodiny patří také rétština a lemnoština. Někteří současní vědci na základě gramatických výzkumů a výzkumů slovní zásoby uvádějí, že tyrhénská jazyková rodina je s indoevropskou jazykovou", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenské vztahy.", "content": "Etruská pohřebiště vypovídají mnoho o této společnosti. Byli monogamní, kladli důraz na párový život. Etruské slovo pro sezdaný pár bylo \"tusurthir\". Desky celé řady sarkofágů jsou vyzdobeny sousoším usměvavých, spolu odpočívajících či objímajících se párů v nejlepších letech (i tehdy, když ostatky patří osobě pokročilého věku). Vazba mezi manžely byla zřejmě velice silná a sociálně preferovaná. Jména osob se všeobecně skládají ze dvou částí, jsou tzv. binomální: \"Vethur Hathisna\", \"Avile Repesuna\", \"Fasti Aneina\". Druhé jméno je typicky patronymické (tj. odvozené od jména otce, či jiného mužského předka), ale často je příponou \"-na\" (používaná pro přídavná jména) změněno na rodové (označuje genový původ či rodinu, do které osoba patří). Větší rodové kmeny či klany se zřejmě vyvinuly ve společenstvech vlastnících rozsáhlé pozemky. Zcela obvyklá jsou zasvěcování bohu hranic \"Sylvánovi\". Etruskové na vrcholu své kultury používali pro vyjádření rodového kmene slovo \"lautun\", zkracované na \"lautn\". Příbuzenství je definováno ve vztahu k vnímání ega („já“). Pojem „já“ tedy může vyjadřovat vše, co „já“ jsem vůči druhým či oni vůči mně. Žena se proto mohla uvádět jako dcera svého otce, \"sec\" či \"sech,\" a jako manželka svého muže, \"puia\". Oproti tomu se muž nikdy neoznačoval za manžela určité ženy. Etruská společnost byla tudíž patrilineální (systém, ve kterém jedinec patří do linie po svém otci; zpravidla to zahrnuje i dědictví majetků, jmen či titulů po mužské linii) a zřejmě i patriarchální (v Řečtině \"patria\" = otec a \"arché\" = vládnout; jako antropologický termín definuje \"patriarchie\" sociální podmínky ve společnosti, kde jedinci mužského pohlaví dominují ve výkonných a všeobecně významných pozicích). Příbuzenství mezi", "section_level": 1}, {"title": "Vládní zřízení.", "content": "Etruská společnost dosáhla úrovně státního systému s prvky rodového a kmenového zřízení. V tomto ohledu byli vyvinutější než okolní italické kmeny, které stále žily v rodovém a kmenovém společenství. Řím byl v podstatě prvním italickým státem, ovšem při jeho založení to byl stát etruský. Etruské vládní zřízení byla v podstatě teokracie. Vláda byla vnímána jako centrální autorita stojící nad kmenovými a rodovými organizacemi. Držela si moc vykonávání „života a smrti“, což dokládá existence \"gorgonu\" (starověkého symbolu této moci) na četných etruských dekoracích. Lid byl k této vládě vázán prostřednictvím vyznávaného náboženství. Politickou jednotkou etruského zřízení byl městský stát, zřejmě označovaný jako \"methlum\". Etruské texty také zmiňují značný počet magistrátů, aniž by však blíže popisovaly jejich funkce. Jako příklad lze uvést \"parnich, purth, tamera, macstrev\" atd. Lid byl označován \"mech\", jméno pro vládce jednotlivých \"methlum\" bylo zřejmě \"zilach\". Všechny etruské městské státy byly sloučeny do konfederací či lig. Podle dosud zjištěných zdrojů existovaly takové jednotky tři. Každá liga, zřejmě z náboženských důvodů, musela obsahovat 12 městských států. Slovo pro označení ligy bylo také \"mech\". Každoročně se zástupci států setkávali na \"fanu\", čili posvátném místě (latinsky \"fanum\"), k diskusi o vojenských a", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "\"Podrobnější informace naleznete v článku\" \"Etruské náboženství\". Etruské náboženství bylo polyteistické a později ovlivnilo některé prvky náboženství římského. Předpokládá", "section_level": 1}, {"title": "Etruská řemesla.", "content": "Co se týká etruských řemesel, stále o nich mnoho nevíme. O postavení řemeslníků ve společnosti nevíme prakticky nic. Lze však dozajista tvrdit, že ve městech existovaly menší řemeslnické dílny, ve kterých pracovali samotní majitelé, využívající v malé míře i otrockou práci. O větší míře řemeslnické výroby nejsou žádné důkazy. Etruskové byli mistry ve zpracování kovů a projevovali výjimečnou vynalézavost při jeho zpracování. Etruskové však nebyli jen excelentními metalurgy. Byli také zdatnými hrnčíři – jejich hliněné nádoby zdobené černými figurami, nalezené v hrobkách, se mohly srovnávat s mistrovstvím řeckých hrnčířů. Dlouho se také věřilo, že etruskou keramiku vyráběli Řekové, kteří do etruských měst emigrovali. Pro tuto teorii byly dostatečné důvody, neboť se etruská keramika velice podobala té řecké. Další skupinou řemeslníků byli kameníci, jejichž výrobky měly řadu podob. Od stavby monumentálních staveb, jako je městská brána Volterry nebo rozsáhlé hrobky, až k drobným kamenickým výtvorům, jako je kentaur a lev z města Vulci. Mistrovskými díly byli také sochy z terakoty, které zdobily chrám ve Vejích. Podle studia jednotlivých soch je možné rozlišit i jednotlivé sochařské školy. Výtvory byly často podepsány jejich stvořiteli. Už jen fakt, že sochaři a kameníci byli gramotní, je náznakem jejich vysokého společenského statusu. Kámen byl základním stavebním prvkem všech etruských staveb, hlavně se objevuje v základech budov. Domy však nebyly stavěny z kamene. Jejich základním materiálem bylo dřevo. Domy měly taškové střechy, stěny domů byly zpevněny rákosem a hlínou. Podle maleb uvnitř hrobek v Cerveteri lze soudit o výrobě dřevěného nábytku, tedy postelí a skříní. Velké množství dřeva se spotřebovalo také na vytápění domů a na chod řemeslnických dílen. Ukázky topení – otevřené krby, přenosná kamínka, kovová ohřívadla – svědčí i o používání dřevěného uhlí. Lze tedy mluvit o jisté úrovni uhlířství a o výrobě dřevěného uhlí, které je zároveň nezbytné pro hutnický průmysl. Za vrcholnou formu etruského umění a řemesel je považováno šperkařství. Stupeň řemeslné zručnosti etruských šperků je naprosto dech beroucí. V technice etruských zlatníků šlo o kombinování tepání tenkých plátků, splétání velmi jemných drátků (filigrán) a spájení drobných kuliček (granulace) při vytváření velmi jemných ozdob. Kuličky používané při granulaci mají někdy poloměr 0,01 mm a jejich pravidelné osazení lze často docenit jen pozorováním přes mikroskop. Zlatá fibula z Chiusi ze 7. stol př. Kr. je zdobena granulací a dlouhým granulovaným nápisem. Zlatá spona z hrobky Bernardini v Palestině ze 7. stol. př. Kr. má povrch pokryt malými lvy a bájnými stvořeními, kteří jsou zdobeni jemnými granulovanými nitkami. Etruští šperkaři nalézali nejspíše svoji inspiraci v obdobných cizích výtvorech, pocházejících hlavně z východu. I když etruské výrobky nezůstávaly v jejich stínu, v bohatých hrobech se i přesto nacházejí cenné předměty z dovozu. To vypovídá o přepychovém a luxusním způsobu života etruské aristokracie. Také malířství je velmi známou oblastí etruského umění. Všechna jejich malířská díla pocházejí z hrobů a je možné předpokládat, že pohřební malířství bylo nejdůležitější částí malířství té doby. Za nejstarší malby jsou považovány malby z v\"ejských\" \"hrobů\", které mají čistě dekorativní účel. Dalším známým dekorativním dílem jsou \"hliněné desky z Caere\". Barvy zde jsou používány ve velmi malém množství, postavy byly obtaženy černou čárou. Prvními tématy byla zvířata a bájná stvoření, později přibyla i pohřební témata. Později začali malíři využívat i plochu a vytvářeli pozadí. Hlavním působištěm tohoto stylu malování bylo město Tarquinia. Zde vznikla dvě základní témata, téma přírody a téma pohřební hostiny. Barvy začaly být jasnější, pohyb je vyvážený a lépe znázorněný. V kovárnách vznikaly bronzové nádoby a nářadí všeho druhu, litá zrcadla, ryté nádržky a schránky. Bronzový plech se používal na dekoraci nábytku a vozů. Nalezené artefakty v sesutých hrobkách u Populonie (předměty denní potřeby, spirály a přívěsky) dokazují, že Populonia musela být tehdy střediskem kovovýroby. Její dílny vyráběly v ohromném měřítku bronzové výrobky, hlavně obdivuhodné pláty pro ozdoby a oblékání. U Vetulonie se našla v kamenné hrobce malá bronzová loďka, má na palubě bronzová zvířata a další postavičky z bronzu. Archeologové určili její dataci do 7. stol. př. Kr.", "section_level": 1}, {"title": "Etruské dědictví Římu.", "content": "Stoupenci teorie, podle které byl Řím založen italickým obyvatelstvem a poté obsazen Etrusky, tradičně mluví o etruském „vlivu“ na římskou kulturu ve smyslu kulturních prvků ze sousední Etrurie adoptovaných v Římě. V současné době však již převládá názor, že Řím byl původně založen Etrusky a teprve později v něm docházelo k vzestupu italického obyvatelstva. V takovém případě se nemluví o kulturních vlivech, ale o etruském dědictví Říma. Základní kritérium pro určení, zda jistý kulturní prvek vznikl v Římě a byl převzat Etrusky, či obráceně, je jeho datování. Většina, pokud ne všechna etruská města byla starší než Řím. Pokud se prokáže, že zkoumaný prvek existoval v jednom z nich, nemohl pocházet z Říma. Druhým kritériem jsou vyjádření ve starověkých zdrojích. Ty nám jednoznačně sdělují, že některé instituce a zvyky pochází od Etrusků a byly od nich převzaty.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo založil Řím?", "content": "Díky tomu, že velká část Říma (kromě pahorku Kapitol) byla zničena v tažení keltského vojevůdce Brenna „prvního“ krátce po bitvě u řeky Allie (390/387? př. n. l.), jehož vítězství otevřelo Keltům (Galům) cestu do města, byla také ztracena většina písemné evidence z období rané historie města. Římanům se podařilo z úplné porážky vykoupit a později průběh galského tažení zvrátit, protože neshody o váze výkupného poskytly čas v exilu žijícímu diktátorovi Marku Furiu Camilliovi, aby se navrátil s posilou a galská vojska z města vytlačil (podle Tita Livia, římského historika žijícího na přelomu letopočtu). Archeologie tento fakt dokládá nálezy stop rozsáhlého ničivého požáru, který datově odpovídá bitvě s Galy. Pozdější historické dokumenty uvádějí, že etruská část obyvatelstva Říma žila v \"Tuscus vicus\" (etruské čtvrti), kde existovala linie etruských králů jako protiklad k neetruské královské linii. Tento pohled zřejmě vznikl na základě pozdějšího vývoje, kdy etruská města upadala či byla dobyta Římem a jejich populace byla absorbována římským státem. Pokud bychom jmenovali všechny instituce a osobnosti, které jsou považovány za etruské, a", "section_level": 2}, {"title": "Populus.", "content": "Vše nasvědčuje tomu, že původní povaha Říma měla zřejmý etruský charakter. Lid se dělil v souladu s magickými čísly: Existovaly 3 rody, dělené na 12 kurií. Dnes je již známo, že četná slova etruského původu byla mylně identifikována coby indoevropská. Tato otázka je předmětem četných debat. Rodová jména \"Ramnes, Luceres, Tities\" jsou etruská, stejně jako slovo \"curiae\" (kurie). Král byl nejspíše označován etruským pojmem \"lucimo\" a jisté je, že symboly monarchie byly rovněž tradičně etruské. Těmi jsou: zlatá koruna, žezlo, trůn, tóga palmata (specifický plášťový oděv), nad nimiž významově dominuje svazek (latinsky \"fascis\") prutů obepínajících dvoubřitou sekeru, označovaný jako \"fasces\", symbol spojení moci a práva. Podle římské tradice 12 prutů zastupuje 12", "section_level": 2}, {"title": "Etruské umění.", "content": "\"Hlavní článek:\" Etruské umění Hlavně díky vysoké úrovni umění Etrusků si dnes můžeme udělat poměrně slušnou představu o jejich životě, zvycích, rituálech i o jejich každodenním životě. Techniky, jako granulování šperků,", "section_level": 2}, {"title": "Etruská architektura.", "content": "V blízkosti etruského sídliště Viterbo existují zachovalé pozůstatky původního etruského hradiště \"Acquarossa\", které bylo zničeno okolo roku 500 př. n. l. V pozdějších dobách nedošlo k jeho rekonstrukci a díky tomu se zachovaly relativně nenarušené původní etruské struktury. Pro zdění budov bylo použito různých konstrukčních technik, některé byly stavěny z tufových kvádrů, jiné z cihel sušených na slunci a zděných v dřevěném rámování (technika nápadně připomínající hrázděnou architekturu). Dále byly nalezeny pozůstatky zdiva tvořeného propletenými pruty, zamazanými jílem. Domy byly dispozičně řešeny jako 2–3 místnosti v řadě, přičemž vchod byl tradičně z delší strany. Ohniště bylo umístěno buďto uprostřed místnosti, nebo vestavěno k zádové stěně domu. Interiér a dispoziční řešení hrobek, pocházejících ze stejného období, které byly vytesány do skalního masivu, vykazuje četné podobnosti s těmito domy. V \"Acquarosse\" byly rovněž nalezeny terakotové dekorační prvky, většinou spojované s chrámovými konstrukcemi, jako je \"akroterion\" (ornament umístěný na podstavci v průčelí na nejvyšším bodě budovy,", "section_level": 2}, {"title": "Další vlivy.", "content": "Etruská společnost zanechala své otisky ve vývoji Říma v mnoha dalších oblastech. Můžeme zmínit gladiátorské zápasy, pořádání banketů a zábavních divadelních, hudebních či tanečních", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "V 8. století př. n. l. Etruskové začali zakládat první města a během 7. století př. n. l. ovládli celou severní Itálii, což nutně muselo vést ke střetu s řeckými osadami, proti kterým se Etruskové spojili s Kartágem. Společně pak roku 540 př. n. l., někdy bývá udáváno 535 př. n. l., Řeky porazili v bitvě u Alarie (někdy též Alalie); díky této bitvě ovládli Korsiku. V roce 524 byli Etruskové s Umbry poraženi v bitvě u Kymy, Řekové je po této bitvě pronásledovali a roku 506 př. n. l. je znovu porazili u Aricie. Při dalším pokusu ovládnout tuto řeckou osadu byli poraženi v námořní bitvě u Kymy, kde přišli o velkou část svého loďstva. Z této porážky se již Etruskové nevzpamatovali a jejich moc začala postupně upadat. V průběhu 4. století př. n. l. je Keltové postupně donutili opustit Pádskou nížinu. Jejich moc postupně upadala, v roce 265 př. n. l. Římané dobyli \"Volsinii\". Během spojenecké války (91 př. n. l. – 89 př. n. l.) bojovali na straně Říma, ale v následné občanské válce se postavili proti Sullovi a v roce 79 př. n. l. se stali veteránskou kolonií. Pak během sta let splynuli s Římany. Nejstarší archeologické nálezy byly učiněny na pohřebištích pocházejících z 9. století př. n. l. Jedná se o urny uložené v mělkých hrobech, označovaných jako \"hroby pozzo\". Tato skutečnost dokládá u proto-Etrusků zvyk pohřbívání žehem (viz \"Původ Etrusků – kultura popelnicových polí – archeologické předpoklady\"). Od 8. století př. n. l. se potom setkáváme s novým způsobem pohřbívání, kdy celé tělo je uloženo do prohlubně a zakryto deskou. Okolo roku 750 př. n. l. Etruskové získávají námořní hegemonii v Tyrhénském moři, což napomáhá k rozvoji městských států, zejména na jihu Etrurie. Okolo roku 600 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "I poté, co byli Etruskové jako etnikum pohlceni římským impériem, jejich geny přežívaly až do středověku. Mitochondriální DNA z etruských hrobů se shoduje s DNA v toskánských hrobech ještě v 15. století. U současných Toskánců je DNA již odlišná, patrně díky rozsáhlé migraci. Viz též články Původ Etrusků a Genetické výzkumy o Etruscích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Etruskové jsou málo poznané starověké etnikum, které sídlilo v Etrurii, na území dnešního Toskánska v Itálii. Jako svébytná kultura existovali zhruba od 8. století př. n. l. a mocenského vrcholu dosahovali v období do 4. století př. n. l. Poté jejich význam výrazně upadl a postupně splynuli s Římem, jehož občanství získali v roce 90 př. n. l. Sami sebe označovali jako \"Rasenna\" (\"Rasena\") a jméno Etruskové získali z jejich latinského označení \"Etrusci\" (či \"Tusci\") – odtud pochází současné označení italské provincie Toscana, Řekové je nazývali \"Τυρσηνοί\" (\"tyrsenoi\") nebo \"Τυρρηνοί\" (\"tyrrhenoi\"), z tohoto pojmenování se odvozuje název moře západně od italského pobřeží – Tyrhénské moře.", "tgt_summary": "Les Étrusques sont un peuple qui a vécu dans le centre de la péninsule italienne depuis la fin de l'âge du bronze jusqu'à la prise par les Romains de Velzna en 264 ", "id": 764567} {"src_title": "Kakadu molucký", "tgt_title": "Cacatoès à huppe rouge", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Délka těla dosahuje až 50 cm, hmotnost je v rozmezí 780–1100 g. Kakadu molucký má celé tělo a hlavu zbarvenou světle lososově růžově. Vztyčitelná chocholka je tmavěji lososově růžově zbarvená. Oči mají hnědou duhovku, zobák a nohy jsou tmavě šedé. Samice bývá větší než samec.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh endemicky žije na Jižních Moluckých ostrovech ve východní Indonésii. Žije v nadmořských výškách kolem 1000 m, v pobřežních oblastech, v horách, na kokosových plantážích. V době hnízdění žijí v párech, později se sdružují do velkých hejn.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se převážně rostlinnou potravou, jako jsou semena, ovoce, méně hmyz. V zajetí se podává slunečnicové semínko, různé druhy ořechů, pšenici, oves, proso, lesknici, máčenou kukuřici, granule, piškoty, ovoce, mrkev, zelené krmení a čerstvé větve k okusu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Hnízdí v dutinách stromů, samice snáší 2 vejce, mláďata se líhnou za 29–30 dní a opouštějí hnízdo po 8–9 týdnech.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Kakadu molucký je inteligentní, citlivý a učenlivý pták. Vyžaduje pravidelný kontakt s členy svého lidského hejna a potřebuje neustálou mentální stimulaci, kterou mu můžeme poskytnout ve formě průběžně obměňovaných hraček. Nechává se poškrábat a někdy se toho i nepříjemně dožaduje. Klade tak na chovatele poměrně velké časové nároky. Při zanedbání péče se u něj může objevit zlozvyk vytrhávání peří, zvláště pokud je držen v kleci nevyhovujících rozměrů. Nejlépe se mu totiž daří v prostorné voliéře. Kakadu molucký je velmi hlučný. Není náhodou, že nejhojnějšími obyvateli různých záchytných center pro problémové papoušky jsou právě tito kakaduové. Naštěstí však existují výcvikové metody, díky nimž lze křik mírnit. Kakadu molucký nikdy nebude ptákem vhodným do bytu, ale lze jej naučit křičet v omezených časových úsecích, kdy je to nejméně rušivé. Pro výcvik je vhodný zejména clicker training. Kakadu molucký vyžaduje správné zacházení, jinak se může stát nebezpečným. Není právě ideálním mazlíčkem do rodin s malými dětmi. Svým zobákem bez problémů rozlouskne paraořech, a stejně tak dokáže i člověku zlomit prst nebo způsobit jiná vážná zranění. Proto je důležité naučit se před pořízením tohoto kakadua základním výcvikovým metodám, především již zmíněnému clicker trainingu. Kakadu molucký má rovněž silné ničitelské sklony, a proto je nutné poskytnout mu dostatek příležitostí k okusování. K tomuto účelu poslouží čerstvě natrhané větve, dřevěné hračky atd. Tento pták je značně mechanicky nadaný a brzy se naučí otevírat dvířka klece. Ta je tudíž třeba dodatečně zajistit. Většina kakaduů ráda poskakuje po podlaze; avšak pokud jim to majitel umožní příliš často, mohou se stát agresivními. Je důležité mít na paměti, že kakadu molucký se dožívá 70 i více let. Z tohoto důvodu je před jeho pořízením třeba uvážit, kdo by se o něj postaral v případě majitelovy nehody či smrti. Pouze pečlivě promyšlená koupě a zvážení všech životních nároků i rizik povede k žádoucímu výsledku, tj. získání společníka na celý život. V ČR chová kakadu molucké zoo Tábor a Ústí nad Labem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kakadu molucký (\"Cacatua moluccensis\" Gmelin 1788) je velký endemický papoušek z čeledi kakaduovitých. Vzhledem k ničení životního prostředí a nelegálnímu odchytu je ve volné přírodě ohrožen a je zařazen na seznam CITES. Odhaduje se, že v ubývajících domovských pralesích přežívá jen něco kolem 2000 jedinců.", "tgt_summary": "Le Cacatoès à huppe rouge (\"Cacatua moluccensis\") ou Cacatoès des Moluques, est une espèce d'oiseaux de la famille des Cacatuidae.", "id": 1709479} {"src_title": "Jince", "tgt_title": "Jince", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o obci pocházejí z počátku 14. století, v roce 1390 je v listinně Václava IV. zmíněno obnovení místních železných hutí. V roce 1646 zde již stála vysoká pec. V 18. století byl postaven barokní zámek. Další památkou je vysoká pec Barbora z roku 1810, která byla v provozu do roku 1874. Roku 1900 byly Jince povýšeny na městys, k obnovení statusu městys došlo 17. října 2006. V 19. století zde působil Joachim Barrande, který zkoumal místní naleziště trilobitů. Nejvíce se jich nachází na stráni Vinice, která je chráněna. Trilobit \"Ellipsocephalus hoffi\" se dostal i do městského znaku. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse. V souvislosti se zánikem vojenského újezdu Brdy bylo k 1. lednu 2016 k obci připojeno katastrální území Jince v Brdech, které vzniklo k 10. únoru 2014. Toto území má rozlohu 21,561252 km2 a je zde evidováno 11 budov s adresami, v tom 4 obydlené byty a 3 obyvatelé. Na připojeném území se mimo jiné nachází posádkové cvičiště Jince.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Jince \"(přísl. Běřín, 1427 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Rejkovice \"(přísl. Hejdov, 172 obyvatel, obec se později stala součástí městyse Jince)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, mlýn, výroba kovového nábytku, pokrývač, rolník, obchod se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Členění obce.", "content": "Městys Jince se skládá ze čtyř částí ležících na čtyřech katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Trilobiti.", "content": "Zřejmě nejstarším důkazem o existenci života na území Jinec jsou trilobiti a s jedním se setkáme i na jineckém znaku. Nejčastějším druhem je prvohorní \"Ellipsocephalus hoffi\". S tímto faktem je zapotřebí spojit jméno Joachima Barranda, který zde v 19. století prováděl své výzkumy a především díky němu se Jince dostaly do celosvětového povědomí, jako součást geologického útvaru nesoucího název Barrandien. V Jincích můžeme najít trilobity na stráni Vinice a na vrchu Vystrkov, dnes již však v poměrně omezeném množství, protože obě místa se stávají častým cílem hledačů trilobitů, kteří je prodávají i do ciziny. Nelegální těžba zkamenělin představuje pro tato území významné ohrožení.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování železné rudy.", "content": "První důkazy o existenci člověka na území Jinec pocházejí z mladší doby kamenné. Nejednalo se však ještě o osídlení trvalejšího charakteru. To je spojeno až s dobou bronzovou, kdy na Plešivci fungovalo hradiště, které nebylo sídlištěm v pravém slova smyslu, ale mělo spíše strategický význam. Nacházíme zde pozůstatky valů a v celém okolí pak mohyly a bronzové předměty. Poměrně důležité je zmínit fakt, že po keltském osídlení z doby laténské zůstali na území důkazy o existenci primitivních pecí na zpracování železné rudy. Ta zde byla dobře dostupná, protože se nenacházela ve velkých hloubkách. S železnou rudou souvisí i první písemný doklad o Jincích a tím je listina krále Václava IV. z roku 1390, ve které uděluje dvěma šlechticům právo na zpracování železa na Jinecku. Tak vznikla alternativa pro lidi, jimž nestačilo zemědělství jako zdroj obživy. Zdejší lesy poskytovaly palivo pro dřevouhelné pece, řeka Litavka poháněla kromě mlýnů také hamry. Jince několikrát změnily majitele, zpracování železa se však věnovali všichni. Důležitou úlohu v této oblasti sehrál Rudolf hrabě Vrbna, který zakoupil Jinecké panství v roce 1804 a vybudoval zde dřevouhelnou pec Barboru. Zde se vyráběly např. litinové hlavně a dělové koule, ale také nádobí, kamna, apod. Důležitou součást výrobního řetězce tvořily také veřtaty, což byly domácí dílny na výrobu různých hřebů a cvočků. Právě s nimi se také můžeme setkat na znaku Jinec. Zdejší naleziště rudy však nebyla tolik bohatá, a tak zpracování železa postupně oslabovalo, až úplně zaniklo. Poslední podnik na zpracování železa byl v Jincích založen Františkem Homolkou v roce 1925, který se zabýval výrobou za pomoci lisů a ražení. Tato továrna zanikla v roce 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Kasárna.", "content": "Kasárna vznikla v Jincích v roce 1924, když se v Brdech začala budovat dělostřelecká střelnice. Založení této střelnice ovlivnilo novodobou tvář Jinec asi nejvíc. S jejich vznikem byl spojen příliv obyvatel do Jinec a také stavební činnost, ať už jsou to původní budovy kasáren s hrázděným zdivem, nebo sídliště pro ubytování nově příchozích vojáků. Příchod armády znamenal rozšíření obce, ale také pomoc vojáků v zimě popřípadě při jarních povodních. Po profesionalizaci armády došlo k přemístění některých útvarů a postupné rekonstrukci některých vojenských budov. Se vznikem střelnice jsou však i spojeny některé negativní stránky, například omezený přístup do brdských lesů, na druhé straně je příroda ve vojenském prostoru lépe chráněna proti negativním důsledkům turistického ruchu. Navíc okrajové části jsou o víkendu zpřístupněny, a tak můžeme navštívit např. zříceninu hradu Valdek. V roce 2007 je vojenský prostor Brdy spojován především s umístěním radaru protiraketového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plešivec.", "content": "Jak již bylo zmíněno, fungovalo na tomto vrchu hradiště s poměrně velkou rozlohou. Na vrcholu najdeme tzv. Čertovu kazatelnu. Jedná se o skalní plošinu, ze které je nádherný výhled na VVP Brdy. Plešivec je také opředen řadou pověstí, které určitě stojí za nastudování, abyste mohli plně vychutnat atmosféru tohoto místa. Je důležité zmínit, že hora má dva vrcholy, tzv. Malou a Velkou skálu. Při cestě na vrchol můžete ještě navštívit Viklan a Plešivecké jezírko (Smaragdové jezírko). Plešivec je také častým cílem trampů.", "section_level": 2}, {"title": "Josef Slavík.", "content": "Josef Slavík byl celosvětově proslulým houslistou. Narodil se 26. března 1806 v Jincích a jeho otec byl učitelem na zdejší škole. Svůj talent se mu podařilo uplatnit díky pomoci již zmiňovaného Rudolfa Wrbny. Jeho talent obdivovali takoví mistři jako Niccolò Paganini a Fryderyk Chopin. Slavík však nevynikal pouze ve hře, ale i sám komponoval. 30. května 1833 však umírá na chřipku v Budapešti. Teprve sto let po jeho smrti byly jeho ostatky převezeny do Čech a uloženy na vyšehradském hřbitově. Ve stejné době byla na jeho rodném domě v Jincích odhalena pamětní deska.", "section_level": 2}, {"title": "Jinecký zámek a kostel.", "content": "Tvář obou těchto staveb byla poznamenána zřejmě nejvíce stavební činností rodu Vratislavů z Mitrovic, který vlastnil jinecké panství od roku 1647 po následujících 155 let. Kostel je zasvěcen sv. Mikuláši; nahradil původní dřevěný. Zajímavější je osud zámku. Jedná se o původní jineckou tvrz, která prošla třemi přestavbami, po nichž se honosila nádhernou výzdobou, jejíž součástí byla i zahrada s umělou jeskyní, skleníkem a sochami. Zámek měl také vlastní divadlo a cukrárnu. Rod Vratislavů se však neúnosně zadlužil a byl nucen panství prodat. Nový pán Rudolf Vrbna již toto sídlo nepoužíval a tak bylo postupně využíváno jako byty nebo učebny, až později bylo přestavěno na pivovar. V dnešní době chátrá.", "section_level": 2}, {"title": "Léčebná zařízení.", "content": "V Jincích se také nacházela dvě významnější léčebná zařízení. Prvním bylo sanatorium MUDr. Josefa Šírka zaměřené na léčbu plicních chorob, které svou činnost zahájilo v roce 1932, dnes již nefunguje (budova sanatoria je od konce roku 2008 znovu otevřena a zrekonstruována, ale neslouží dále k původním účelům). Druhým zařízením jsou lázně MUDr. Jana Mosera, které později fungovaly jako školní jídelna. Pro Jince je osoba doktora Mosera poměrně důležitá. Nejdříve zde působil jako obvodní lékař a později jako člen obecní rady. Napomohl založit např. zdejší tělovýchovný oddíl, nebo sbor dobrovolných hasičů, který paradoxně nedokázal zabránit požáru jeho lázní.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní život v Jincích není zrovna na výši, tedy alespoň oproti minulosti. Dříve místní škola pořádala akademie, na kterých měli šanci se prezentovat i místní občané, akce takového formátu v Jincích chybí. V obci také fungovala řada spolků a občanských sdružení, zřejmě nejzajímavější byl spolek okrasný, který se staral o kulturní vzhled obce, jemu Jince vděčí za svou zeleň. Většina spolků se však již rozpadla a nefunguje už ani jedno ze dvou kin. O kulturní život v obci se stará kulturní středisko, které organizuje koncerty, sbírky, výstavy a zájezdy. Středisko vydává místní zpravodaj a funguje při něm také obecní knihovna.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}], "src_summary": "Jince jsou městys ležící v brdském údolí řeky Litavky ohraničeném vrchy Koníčkem, Ostrým, Plešivcem a Pískem, asi 11 km severně od okresního města Příbrami ve Středočeském kraji. V obci se do Litavky vlévá Ohrazenický potok. Jince mají obyvatel a spadají pod ně ještě osady Běřín, Rejkovice a Velcí.", "tgt_summary": "Jince est un bourg () du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1038215} {"src_title": "Dick Cheney", "tgt_title": "Dick Cheney", "src_document": [{"title": "Prozatímní prezident USA.", "content": "Ve dnech 29. června 2002 (7.09–9.29 hod), a 21. července 2007 (7.16–9.21 hod) vykonával funkci prozatímního prezidenta USA, v době kdy George W. Bush podstoupil kolonoskopii. Důvodem předání pravomocí bylo, že toto vyšetření se provádí v narkóze.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Dick Cheney byl kongresmanem zastupujícím stát Wyoming po šest funkčních období. Má pověst nejkonzervativnějšího člena Kongresu (ze všech 435 jeho členů). Jako neokonzervativec vystupoval proti některým požadavkům homosexuálů, ale poté, co jeho dcera přiznala ke své homosexuální orientaci, už se v této oblasti tolik nevyjadřuje. Pracoval ve všech předchozích republikánských vládách, včetně kabinetu Richarda Nixona, kde byl zástupce poradce Bílého domu a spadal pod Donalda Rumsfelda. Za vlády prezidenta Geralda Forda jej poté nahradil ve funkci náčelníka hlavního štábu. Za vlády Bushe staršího byl ministrem obrany a vedl invazi do Panamy a první Válku v zálivu (známou též jako operace Pouštní bouře). Za vlády demokratického prezidenta Billa Clintona působil jako ředitel ropné nadnárodní společnosti Halliburton Industries, obchodující, mimo jiné, s represivními vládami v Barmě a Iráku, na jehož obnovu tato společnost získala obrovské vládní zakázky jak v první tak druhé válce v zálivu. Od roku 1997 je členem PNAC a autorem její návrhové studie \"Rebuilding America's Defences\". V současnosti mj. sedí ve strategické radě společnosti Genie Oil & Gas, která aktuálně prozkoumává ropné rezervy Golanských výšin.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Dick Cheney je občas kritizován za návrhy a zákony, pro které hlasoval nebo ty, které naopak nepodpořil:", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Za vedení Války v Zálivu byl v roce 1991 vyznamenán Prezidentskou medailí svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Výroky.", "content": "Jeden z Cheneyho výroků z roku 1994:", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Bruce Cheney (* 30. ledna 1941 Lincoln, Nebraska) známý jako Dick Cheney je americký politik a obchodník. V letech 2001–2009 zastával post 46. viceprezidenta USA ve vládě George Bushe a z titulu své funkce úřad předsedy Senátu USA. ", "tgt_summary": "Richard Bruce Cheney, dit Dick Cheney, né le à Lincoln (Nebraska), est un homme d'affaires et homme politique américain. Membre du Parti républicain, il est vice-président des États-Unis entre 2001 et 2009 dans l'administration du président George W. Bush.", "id": 2269199} {"src_title": "Hardstyle", "tgt_title": "Hardstyle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Na konci 20. století vznikl z experimentování Hardcore producentů, jako je Pavo či The Prophet, nový styl. Na začátku nového milénia se pořádaly první akce jako Qlubtempo či Qlimax. V té době se Hardstyle charakterizoval kolem 140 BPM, jednoduchými melodiemi a tzv. \"reverse bass\". Dne 4. července 2002 společnost Q-Dance, pořadatel Qlimaxu a Qlubtempa, zaregistrovala značku Hardstyle. V tomto roce byly také založeny dva nové labely. The Prophet založil Scantraxx a Fusion je label od DJ Zany a Donkey Rollers. Oba labely se od začátku zaměřují především na Hardstyle. V letech 2004-05 se začal Hardstyle zrychlovat. Rychlost se zvýšila na hodnotu kolem 150 BPM. Také se stal melodičtější a na melodii byl kladen větší důraz než na kick. Dnes se počáteční Hardstylové tvorbě do roku 2006 říká Early Hardstyle (v překladu \"Raný Hardstyle\")", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Raw Hardstyle.", "content": "V letech 2006 až 2008 byl jediným stylem Nu-Hardstyle (nu=new) (energický, melodický, s melodickými bassy v porovnání s Early Hardstyle) - pro srovnání: Headhunterz, Showtek, Noisecontrollers, Brennan Heart, Wildstylez (nu-hardstyle) oproti The Prophet, Pavo, Zany, Luna (early hardstyle). Začali se však objevovat producenti, kteří tvořili hudbu podobnou Early Hardstyle, se značným vlivem Dutch Hardcore. Tento podstyl se vyznačuje temnějšími melodiemi a opět se častěji používá „reverse bass“. Později dostal nový podstyl jméno Raw Hardstyle či Rawstyle (v překladu \"Syrový Hardstyle\") a začal se podstatněji rozvíjet koncem roku 2009, kdy se hardstyle definitivně rozdělil na Euphoric a Rawstyle. Rawstyle se postupně začal šířit a získal si popularitu i mezi fanoušky Euphoric Hardstyle.", "section_level": 2}, {"title": "Dubstyle.", "content": "V začátcích druhé dekády 21. století vznikl kombinovaný styl Dubstyle. Dubstyle kombinuje Hardstyle a Dubstep. Je pro něj typický kombinovaný tvrdý kick z Hardstyle a \"Wobble bass\" z Dubstepu. Celkově však více podléha vlivu Dubstepu, jelikož i tempo bývá pomalejší, uzpůsobené vokálům a melodii, nicméně se nejedná o příliš rozšířený styl.", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní scéna.", "content": "V dnešní době pokračuje dominance Euphoric Hardstyle, i když Raw patří také mezi oblíbené. Nadále se Hardstyle v podání některých producentů zjemňuje až na hranici Hard Trance. Mezi dominantní producenty na poli Euphoric Hardstyle patří např. Coone, Da Tweekaz či Frontliner. Nu-Style produkuje hlavně Wildstylez. Pozornost na sebe strhávají jména jako Phuture Noize, Sub Zero Project, Rebelion a mnoho dalších. Na Rawstyle scéně se prosadil zejména Delete, Zatox, duo Gunz for Hire či Titan.", "section_level": 2}, {"title": "Hardstyle akce.", "content": "Vedoucí společností, která připravuje nejvíce Hardstyle festivalů na světě, je Q-Dance. Připravuje velké akce na fotbalových stadionech, letištích apod. Hned po nejúspěšnější společnosti Q-Dance následuje B2S a dále společnost Bass Events. Nejvíce takových akcí se pořádá v Holandsku. V Česku je nejúspěšnější společností v pořádaní hard eventů IMI Dance. Q-DANCE Qlimax, Q-base, X-Qlusive, Defqon.1, Dominator, The Qontinent, The Qore 3.0, WOW WOW, Airbeat One B2S Decibel Outdoor Festival, Hardbass, Back to School, Euphoria, Thrillogy, Hardcore4life BASS EVENTS Bassleader, Reverze, Syndicate, Summer Festival, Pleasure Island (byl i v ČR) IMI DANCE Imagination Festival, Outdoor Rave, Devastator, Rezonance", "section_level": 1}, {"title": "Hardstyle v Česku a na Slovensku.", "content": "Hardstyle se v posledních letech dostává i do České republiky a současně se začínají objevovat i Hardstyle producenti. Mezi jedny z prvních producentů patří Upraiser, Thoqy, Raweez, 3nity, VerdyBoy, Phase Master, Hotaru a jiní. V prosinci roku 2007 začal fungovat i hudební label Observatory Media vydávající mimo jiné i Hardstyle. Nový zvuk přináší na scénu jména jako Hatom. V Česku i na Slovensku se v posledních letech Hardstyle rozšiřuje. V obou zemích najdeme jak producenty, DJs, tak i stále větší akce, které jsou zaměřené na tvrdší elektronickou hudbu jako je Hardstyle a Hardcore. V ČR funguje web o Hardstyle scéně \"Hardstyle.cz\" a na Slovensku je to pak \"Hardstyle.sk\". Na Slovensku působí od roku 2011 také Hardstyle label Rawr Records založený producenty Raweez a Thoqy. V roce 2013 byly do České republiky pozvány hvězdy světového Hardstylu. Na Imagination Festivalu vystoupili na nové stagi Psyko Punkz a In-Phase. Nová akce Rezonance se na premiéře mohla pochlubit kromě Hardcore producentky AniMe také Hardstyle hvězdami Dymonic a Inner Heat. V dalších letech rozkvět vypukl naplno a Imagination Festival přivezl celou hardstyle / hardcore elitu včetně jmen jako Headhunterz, Angerfist, Noisecontrollers, Brennan Heart, Zatox, Dr. Peacock, Adaro, Ran-D, Miss K8, Noize Suppressor, Da Tweekaz, Destructive Tendencies, Deetox, Day-Már, Tha Playah, Regain, Art Of Fighters, Dj Mad Dog, Anime, Drokz, Estasia, Noisekick, Rebourne, Digital Punk, F.Noize, Andy The Core, Dj Thera, Delete a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Hardstyle a Hardcore akce v Česku a na Slovensku.", "content": "Imagination Festival (ČR) Outdoor Rave (ČR) Exploration Festival (ČR) Devastator (ČR) Rezonance (ČR) Prague Nightmare (ČR) Empire of Hardstyle (SK) Harddance Warriors (SK) Hardcore Operation (ČR)", "section_level": 2}], "src_summary": "Hardstyle [\"hárdstajl\"] je elektronický taneční žánr, který vznikl koncem 20. století v Nizozemsku. V této době se Hardstyle vyvinul v jeden z nejdůležitějších stylů EDM. ", "tgt_summary": "Le hardstyle () est un sous-genre musical de la techno hardcore et de la hard trance et genre à part entière de musique électronique, ayant émergé aux Pays-Bas à la fin des années 1990 et au début des années 2000, puis par la suite dans les pays européens limitrophes et concrètement à l'international au début des années 2010. Le style musical se caractérise principalement par une ligne de \"kicks\" et de basses lourds ou distordus, de mélodies et sons synthétisés dissonants, dont le tempo généralement situé entre 140 et 165 BPM. Au fil du temps, les musiciens du genre parviennent à en tirer plusieurs sous-genres comme le dubstyle et le rawstyle.", "id": 522192} {"src_title": "Bělá pod Bezdězem", "tgt_title": "Bělá pod Bezdězem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní obec.", "content": "Původní obec zvaná \"Bezděz\" byla založena Kunrátem a Hertvíkem z Kravař v roce 1264. 22. října téhož roku byla povýšena Otakarem II. na město. Město trpělo nedostatkem vody, a proto v roce 1304 nechal Hynek Berka z Dubé se svolením Václava II. vystavět město nové blíže říčce Bělé zvané Nový Bezděz a přenesl na něj práva původního.", "section_level": 2}, {"title": "Nové místo i jméno.", "content": "Zakládací listina byla vydána 24. dubna 1337 a nově založené město bylo pojmenováno \"Nový Bezděz\". Jméno se však neujalo a brzy se i pro město vžil název blízkého potoka – \"Bělá\". Za vlády Václava IV. se rozvíjející město dostalo do majetku pánů z Michalovic a bez panovnické podpory se výstavba zastavila. Během husitských válek byla dvakrát dobyta a obsazena. V roce 1468 rod Michalovických vymřel a držba města se několikrát měnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v 16. století.", "content": "Jan Janovic nechal roku 1502 vybudovat vodovod. V období let 1514 až 1521 zde fungovala českobratrská tiskárna a v 16. století se zde vyrábělo sukno. Koncem 16. století byl vlastníkem města a panství bělsko-kuřivodského Jan Berka z Dubé a Lipé. Když roku 1582 zemřel, město převzal Aleš Berka z Dubé a Lipé. Začal s přestavbou zámku a konšelům, které často peskoval, koupil radnici. V roce 1599 se po úmrtí manželky pominul a zastřelil. Město a panství převzal jeho strýc Bohuchval Berka z Dubé a Lipé, který v přestavbě zámku pokračoval. O rozsáhlý majetek (měl i Kuřívody) přišel po bitvě na Bílé hoře, kdy emigroval ze země.", "section_level": 2}, {"title": "Od 17. století.", "content": "Roku 1622 koupil statky Albrecht z Valdštejna. Po něm vlastnil Bělou markrabě Carretto-Millesimo. V roce 1678 koupil Bělou Arnošt z Valdštejna. Valdštejnové drželi Bělou až do roku 1848. Roku 1696 vznikla papírna, která se později začala rozšiřovat a v roce 1765 byla v zámku zřízena manufaktura zaměstnávající hlavně osiřelé děti a mládež. Pak se Bělá stala místem okresního zastupitelstva a soudu. Po roce 1918 zde okres byl zrušen, ve třicátých letech zanikla textilka.. V roce 1938 se po německém záboru pohraničí ocitla Bělá na samé hranici protektorátu.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Bělá pod Bezdězem s 3114 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: Ve vsi Vrchbělá s 390 obyvateli (v roce 1932 samostatné vsi, ale která se později stala částí Bělé pod Bezdězem) byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 rolníci, kovář, obuvník, spořitelní a záložní spolek, 2 trafiky.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po příchodu vojsk Varšavské dohody do Československa v roce 1968 byla v Bělé umístěna sovětská vojska. Byla zde mj. základna nosičů jaderných zbraní země-země (byly- li někdy osazeny jadernými hlavicemi se spekuluje, oficiálně nebylo potvrzeno) a odpalovací rampy. Nosiče byly odvezeny při odsunu vojsk v roce 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ve východním cípu správního území leží národní přírodní památka Klokočka a přírodní památka Valcha. Na východním konci města se nachází přírodní památka Paterovské stráně.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Bělou pod Bezdězem podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších městech Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé bělěvské aglomeraci nicméně žije necelých 5 tisíc obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská památková zóna.", "content": "Městská památková zóna má 11 částí, objektů:", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V prostorách zámku působila do roku 1904 Vyšší lesnická škola. V tomto roce se přestěhovala do větších prostor do 40 km vzdálených Zákup. Památkou na školu je pěkná parková úprava hlavního náměstí, kdysi tržiště.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okolo města vede silnice I/38 Jestřebí - Doksy - Bělá pod Bezdězem - Mladá Boleslav - Nymburk - Kolín. Spojuje oblast Českolipska se středními Čechami, pokračuje směrem na Havlíčkův Brod, Jihlavu a Znojmo až do Rakouska. Z města vycházejí silnice II/276 Bělá pod Bezdězem - Bakov nad Jizerou - Kněžmost a II/272 Bělá pod Bezdězem - Bezno - Benátky nad Jizerou - Lysá nad Labem.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město leží na trati 080 Bakov nad Jizerou - Česká Lípa - Jedlová. Jedná se o jednokolejnou celostátní trať, na níž byla doprava zahájena roku 1867. V Bělé pod Bezdězem zastavují jak osobní vlaky z České Lípy do Bakova nad Jizerou, tak rychlíky linky D23 z Rumburka do Kolína. Přepravní zatížení v roce 2011 činilo obousměrně 5 rychlíků a 9 osobních vlaků. Mezilehlá rychlíková železniční stanice \"Bělá pod Bezdězem\" (km 9,8) existuje stranou od centra, na území města leží i dvě mezilehlé železniční zastávky \"Bělá pod Bezdězem město\" (v km 13,7) a \"Bělá pod Bezdězem zastávka\" (v km 6,8) umístěné v lese, také mimo samotné město.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Z města vedly v červnu 2011 autobusové linky jezdící do následujících cílů: Doksy, Mimoň, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Praha, Ralsko a linka do České Lípy a Doks. Městem projížděla v červnu 2011 dálková autobusová linka Polička - Chrudim - Hradec Králové - Jičín - Mladá Boleslav - Česká Lípa - Ústí nad Labem\"(denně 1 spoj tam i zpět)\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Bělá pod Bezdězem (německy \"Weisswasser\") je město v okrese Mladá Boleslav, na okraji Středočeského kraje 14 km na severozápad od Mladé Boleslavi. Žije zde obyvatel. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Městem protéká regionálně významná říčka Bělá, podle níž se město jmenuje.", "tgt_summary": "Bělá pod Bezdězem est une ville du district de Mladá Boleslav, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2441142} {"src_title": "Reading FC", "tgt_title": "Reading Football Club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1871–1998.", "content": "Dne 25. prosince 1871 Joseph Edward Sydenham založil Reading FC V roce 1913 cestovali po Itálii a porazili Genoa CFC 4:0, AC Milan 5:0, těsně prohráli s Casale 1:2, poté porazili italské mistry Pro Vercelli 6:0 a celý Italská fotbalová reprezentace 2:0, což si vyžádalo, aby o Reading napsali tamní sportovní noviny Corriera della Sera „\"bez pochyb je Reading nejlepším zahraničním fotbalovým klubem, který kdy byl v Itálii.\"“ Reading byl zvolen do třetí divize v roce 1920, od této doby strávili většinu času na třetí a čtvrté úrovni ligy, s občasným koketováním s druhou úrovní. Poté, co byla liga po druhé světové válce obnovena, byl Reading pravidelně v první polovině třetí divize. V roce 1986 postoupili do druhé divize, bohužel jen na krátkou dobu dvou let. V roce 1988 se vrátili zpět do třetí divize. Osud se změnil pod vedením Marka McGhee, který je provázel celou cestu až do první divize, do které postoupili v roce 1994. Nicméně po několika úspěšných sezónách a play-off v roce 1998 sestoupil opět do druhé divize.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestupy a pády (1998–2008).", "content": "V roce 1998 se Reading přestěhoval na nový Madejski Stadium s kapacitou 24 200 míst, stadion byl pojmenován po předsedovi Siru Johnu Madejskim. V roce 2001 se Reading stal prvním fotbalovým klubem registrující svoje fanoušky jako oficiální členy týmu. Dostali dres s číslem 13 jako fanoušci Reading. V sezóně 2002/03 se Reading vrátil do první divize, poté co vyhrál divizi druhou. S ligovým rekordem 106 bodů, 99 vstřelenými góly a pouze dvěma prohrami, vyhrál v sezóně 2005/06 Reading soutěž The Championship pod vedením Steve Coppella. Poprvé ve své historii tak Reading postoupil do nejvyšší anglické fotbalové ligy. Útočník Dave Kitson se stal prvním hráčem, který skóroval za Reading v Premier League, po výhře 3:2 s Middlesbrough FC. The Royals se vzepřeli předsezónní předpovědi o jejich sestupu a skončili na osmém místě s 55 body. Nejlepším klubovým střelcem v lize byl Kevin Doyle se 13 góly. Druhá sezóna v Premier League již nebyla tolik úspěšná a tak Reading opět sestoupil do Championship na základě ztráty formy v druhé polovině sezóny. A to i přesto že vyhráli 4:0 nad Derby County F.C. v posledním kole sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná doba (2008– ).", "content": "7. ledna 2008 Reading oznámil, že podepsal tří a půl roční smlouvu s Markem Matějovským z FK Mladá Boleslav a to v nezveřejněné výši, přibližně však okolo 1.42 milionu liber. V této době byl Matějovský spojován s významnými evropskými kluby jako například Liverpool FC, Hamburger SV a Steaua Bukurešť. Reading zahájil sezónu 2008/09 s 15 výhrami, prohrál až se Southamptonem. V druhé polovině sezóny znovu usilovali o získání formy, nakonec skončili čtvrtí a kvalifikovali se do play-off, kde nakonec prohráli s Burnley FC v semifinále. Reading nakonec skončil na 5. místě v Championship a kvalifikoval se do play-off divize. Po výhře nad Cardiff City FC v semifinále prohráli ve finále 2:4 se Swansea City AFC na Wembley Stadium. Sezónu 2011/12 začal Reading prodejem kapitána Matta Millse a hráče sezóny Shane Longa. Zprvu se to zdálo jako špatný tah, po šesti hrách byl klub druhý od konce. Nicméně dobrá forma, do které se dostali v druhé polovině sezóny, v kombinaci s příchodem nových hráčů Adama Le Fondre, Kaspara Gorkšse a Jasona Robertse zajistili Readingu postup do Premier League a to 17. dubna 2012 po výhře 1:0 nad Nottingham Forest FC. V dalším zápase 21. dubna 2012 si Reading zajistil vítězství v Championship remízou 2:2 s Crystal Palace FC. Dne 21. ledna 2012 bylo oznámeno, že Madejski plánuje prodat 51% klubu Thames Sport Investments v čele s Antonem Zingarevichem.", "section_level": 2}, {"title": "Rivalita.", "content": "Reading má větší rivalitu s Oxford United a Swindon Town, kteří sousedí s Readingem. V době kdy všechny tyto tři týmy hrály ve stejné divizi, bylo jejich soupeření přezdíváno „Didcot Triangle“. Jejich hlavním rivalem však byl Aldershot, do doby než v roce 1992 zanikl. Není známo zda rivalita s novým Aldershot Town je stejně velká.", "section_level": 1}, {"title": "Stadiony.", "content": "Až do roku 1878 hrál club na hřišti v Reading, poté se přestěhoval na kriketové hřiště v Reading, kde hráli v letech 1878–1882, dále pak Coley Park (1882–1889) a Cavershamské kriketové hřiště (1889–1896). Madejski Stadium, kde hrají dnes, nahradil stávající stadion Elm Park. I ragbyový klub London Irish zde hraje své domácí zápasy, ačkoliv Londýn je vzdálený přibližně 40 mil východně a Irsko asi 240 západně. Stadion je taktéž využíván při Readingskěm půlmaratonu. Madejski Stadium má v současné době kapacitu 24 161 míst, ale již má stavební povolení a chtějí zvýšit kapacitu na 36 900 míst a to v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Reading FC (celým názvem: Reading Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Reading v nemetropolitním hrabství Berkshire. Je jedním z nejstarších týmů v Anglii, byl založen v roce 1871, ale i přesto se připojil k Football League až v roce 1920 a taktéž nikdy nehrál v horní úrovni anglického ligového systému až do sezony 2006/07. Od sezóny 2013/14 působí v EFL Championship (2. nejvyšší soutěž). ", "tgt_summary": "Le Reading Football Club est un club anglais de football fondé en 1871 et basé à Reading. Il évolue depuis la saison 2014-2015 en Football League Championship (deuxième division anglaise).", "id": 2249768} {"src_title": "Doubek (okres Praha-východ)", "tgt_title": "Doubek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno obce Doubek se odvozuje od původního lesního porostu v oblasti. Nejstarší listina zmiňuje Doubek okolo roku 1330. Tehdy držel vesnici „Dubek“ či \"„czu der aichen“\" (u dubů) Menhart z pražského měšťanského rodu Olbramoviců, který vyměřil 14 lánů polí v plat. Před rokem 1348 přešla ves do majetku pražské Univerzity Karlovy a výnosy určeny pro vyživování medicínské a právnické fakulty. Později se zde usadil rod pánů z Doubku a Libomyšle, z nichž je roku 1417 připomínán Stach z Doubku, jeho manželka Margareta byla v roce 1454 již vdovou. Roku 1654 žilo v Doubku 7 sedláků, 1 chalupník. Doubek jako majetek univerzity spravoval statek Michle, při němž setrval do roku 1699. Tehdy Doubek prodali jezuité za 12 000 zl. Janu Rudolfu hraběti z Morzinu, který ves připojil ke kounickému panství. Hraběcí rod držel Doubek do roku 1760, kdy jej i s panstvím odprodali kněžně Marii Terezii Savojské z Liechtensteinu. Od roku 1850 je Doubek samostatnou katastrální i místní obcí s vlastním obecním úřadem. Farností Doubek vždy spadal pod blízký Hradešín. V okolí Doubku bylo ve dvacátých letech minulého století učiněno několik archeologických nálezů datovaných zhruba 2800 let nazpět (tj. do doby bronzové, kultury popelnicových polí). Jde o několik popelnic, kamenných sekerek a další části keramických výrobků.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se obec rychle rozvíjí díky rostoucí zástavbě. V obci jsou aktivní organizace sbor dobrovolných hasičů (fungující více než 100 let) a fotbalový oddíl Čechie (založený 1921).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Doubek je vesnice v okrese Praha-východ, 7 km severovýchodně od Říčan v nadmořské výšce 406 m. V okolí se nachází několik lesů, které daly vesnici její jméno. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Doubek est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2483118} {"src_title": "Visla (město)", "tgt_title": "Wisła (ville)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Rozloha obce Visla činí 110,17 km2, což je 5 % celého území Těšínska, přičemž až tři čtvrtiny zaujímají horské lesy. Uvnitř hranic města se nachází mimo jiné Beraní hora (\"Barania Góra\"), s 1220 metry druhý po Skrzyczném nejvyšší vrchol Slezských Beskyd a druhý po Lysé hoře nejvyšší vrchol Těšínska, a také východní svahy Velkého Sošova a Velkého Stožku. Na svazích Beraní hory pramení Černá a Bílá Viselka, které se u osady Czarne (Černé) spojují do Viselky a ta pak po spojení s potokem Malinka tvoří řeku Vislu, od niž také pochází název města. Na soutoku Černé a Bílé Viselky byla roku 1973 postavena přehrada \"Čerňanské jezero\". Původní vesnice a dnešní centrum města se nachází v údolí Visly mezi Cyrhlou (701 m) a Skalnitým vrchem (728 m). Na jejím hornějším toku se rozkládá \"Nowa Osada (Nová osada)\". Ostatní městské části leží většinou v úzkých údolích jednotlivých přítoků a nesou zpravidla název právě po těchto říčkách a potocích:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Prvními osadníky na území dnešní Visly byli v 16. a 17. století dřevorubci ve službách těšínských knížat. Současně probíhala valašská kolonizace, v jejíž rámci byla založena vesnice zmiňovaná poprvé roku 1615. Třetí skupinou obyvatelstva osídlujícího tenkrát beskydská údolí byli luteránští uprchlíci utíkající před protireformačním útlakem z ostatních oblastí Těšínska. Hlavní zdroj obživy původních obyvatel Visly představovalo salašnické pastevectví. Dochovanou památkou tohoto období je budova hostince z roku 1794, ve které nyní sídlí Beskydské muzeum. Ve druhé polovině 19. století byla Visla „objevena“ jakožto turistická a odpočinková lokalita. Za jejího „objevitele“ a prvního propagátora je považován polský etnograf Bogumił Hoff, který sem přijel v roce 1882 ze středopolské Radomi, když vyhledával vhodné místo pro zotavení se. O tři roky později postavil Hoff první dřevěnou vilu ve vesnici (\"Boží dar\") a roku 1892 se v ní usadil natrvalo. Druhým nadšeným propagátorem Visly byl varšavský psycholog Julian Ochorowicz, který zde zřídil několik penzionů a založil psychologickou laboratoř navštěvovanou mnoha osobnostmi tehdejšího polského literárního a uměleckého života, mj. Marií Konopnickou a Władysławem Reymontem. Hoffův syn Bogdan postavil těsně před první světovou válkou kromě dalších penzionů a vil i lázeňský dům s lázeňským parkem (dnešní park Stanisława Kopczyńského). Popularita Visly pokračovala po připojení obce k Polsku v roce 1920. V meziválečné době vznikla funkcionalistická zástavba kolem nově komponovaného hlavního náměstí (Hoffovo náměstí) a vesnice získala železniční spojení s Katovicemi (konečná stanice až v osadě Głębce). Roku 1927 byl dávný habsburský lovecký zámeček darován polskému prezidentovi Ignacymu Mościckému. Brzy poté však vyhořel a na jeho místě byla mezi lety 1929 až 1931 postavena nová prezidentská rezidence (tzv. \"Zámeček\") podle návrhu Adolfa Szyszko-Bohusze, kterou navštěvují hlavy státu i v současnosti. Roku 1962 získala Visla městská práva. Doba socialismu se vyznačovala dalším vývojem turistické infrastruktury, především hotelů a rekreačních středisek pro zaměstnance podniků v průmyslové části polského Slezska. Největším hotelovým objektem ve městě je od roku 2002 kontroverzní z hlediska architektonického a urbanistického hotel Gołębiewski s 564 pokoji.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "Ve Visle se nachází pět větších lyžařských středisek – \"Szoszów\", \"Stożek\", \"Cieńków\", \"Nowa Osada\" a \"Klepki\" – a tři komplexy skokanských můstků: \"Centrum\", \"Łabajów\" a \"Malinka\", z nichž je Malinka největší a nejslavnější. Po rekonstrukci dokončené roku 2008 se na něm konají i mezinárodní závody včetně Světového poháru. Visla je jediné město v Polsku (a také na celém Těšínsku), kde převládá protestantské náboženství. 57,3 % obyvatel se hlásí k evangelické církvi augsburského vyznání a 6,2 % k ostatním evangelikálním církvím, přičemž v roce 1900 tvořili luteráni až 94,4 % obyvatelstva. Poměrně hojně jsou zastoupeni také Svědkové Jehovovi – 4,5 % obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visla ( Wisła, \"Weichsel\") je město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství v okrese Těšín. Leží na území Těšínského Slezska ve Slezských Beskydech a k březnu 2011 čítalo 11 335 obyvatel. ", "tgt_summary": "Wisła, en allemand, est une ville de Pologne appartenant au powiat de Cieszyn, dans la Voïvodie de Silésie. Avec une population de 11 453 habitants (en 2006), cette ville du sud du pays est située près de la frontière avec la République tchèque. Wisła est placée à côté de la Beskid Śląski, une chaîne de montagnes. ", "id": 983847} {"src_title": "Sezimovo Ústí", "tgt_title": "Sezimovo Ústí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověké město.", "content": "Nejstarší písemný údaj o Sezimově Ústí je souhlas generální kapituly dominikánského řádu se zasvěcením kostela konventu zakladateli řehole sv. Dominikovi z roku 1250. A protože se žebravé řády usazovaly jen ve slibně se rozvíjejících městech, muselo být město Ústí založeno před polovinou 13. století, patrně pány z Hradce. Další zmínka o městě \"Auzt\", tedy prostém Ústí, je v závěti Voka I. z Rožmberka z roku 1262, ve které pamatuje na vrácení dluhu ústeckým dominikánům. Nová řeholní komunita tedy zřejmě byla dobře zabezpečena, neboť navzdory svému závazku chudoby si mohla dovolit poskytnout půjčku. Město bylo rozšířeno v roce 1277, kdy bylo vypáleno nedaleké Hradiště (pozdější Tábor), jehož obyvatele Ústí přijalo. Teprve v listině Karla IV. z roku 1345 ve věci nalezišť stříbra se poprvé objevuje upřesňující dodatek („Ústí nad řekou Lužnicí“), a konečně o čtyři desítky let později rodáci označovali již své město jako „Sezimovo Ústí“ v souvislosti se Sezimou, pátým, nevlastním synem Vítka z Prčice, z mocného šlechtického rodu Vítkovců. V dubnu až červenci 1414 ve městě krátce bydlel Jan Hus, který sem přišel na pozvání Anny z Mochova, vdovy po Janovi z Ústí. Získal zde mnoho stoupenců, ti však byli v roce 1419 z města vyhnáni. Uchýlili se do okolních lesů a vsí, až 21. února 1420 na město zaútočili, dobyli je a obsadili. 30. března 1420 se ovšem rozhodli staré město raději vypálit a odejít do nově založené husitské obce jménem Tábor. Rozvaliny města se od 17. století zvaly Starý Tábor, začátkem 19. století je doložen jen mlýn se dvorem.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovené město.", "content": "Nové město bylo navrženo v roce 1827, pravidelně vyměřené v empírovém duchu. V roce 1920 se pak město vrátilo k historickému názvu Sezimovo Ústí. Na jihovýchod od Sezimova Ústí (\"Paďousy\") vznikla od roku 1939 zásluhou podnikatelských aktivit Jana Antonína Bati průmyslová čtvrť (\"Baťov\" nebo nově také \"Kovák\"). Tento podnikatel si v blízkosti města v důsledku začátku druhé světové války vybral pozemky patřící městu Tábor a založil školu práce (dnes Vyšší odborná škola, Střední škola, Centrum odborné přípravy) vychovávající nové pracovníky pro budovaný závod. Podle dvou poštovních obvodů se stará a nová (průmyslová) část nazývají také Sezimovo Ústí 1 a Sezimovo Ústí 2, kdy Baťova část je obsažena právě v té s číslovkou 2. Od počátku 30. let zde měl u Lužnice své letní sídlo Edvard Beneš, československý ministr zahraničí a od roku 1938 prezident. Po únorovém převratu roku 1948 se sem již natrvalo uchýlil, čímž se ze Sezimova Ústí stalo na několik měsíců de facto sídelní město prezidenta.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Na severovýchodním okraji města se na pravém břehu Kozského potoka nachází přírodní památka Luna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sezimovo Ústí () je město v okrese Tábor v Jihočeském kraji, 4 km jižně od Tábora, na soutoku Kozského potoka a Lužnice. Žije zde obyvatel. Je součástí konurbace s Táborem a Planou nad Lužnicí. Skládá se ze dvou urbanisticky oddělených částí, starší na severozápadě, a novější na jihovýchodě. Na severu na něj bezprostředně navazuje sídliště Nad Lužnicí, patřící už k městu Tábor.", "tgt_summary": "Sezimovo Ústí est une ville du district de Tábor, dans la région de Bohême-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1702702} {"src_title": "Architekt", "tgt_title": "Architecte", "src_document": [{"title": "Historie profese.", "content": "Proces tvorby architekta neprošel modernizací do pozdního 19. století. Předtím architekti měli ateliéry a různorodý způsob vzdělávání od konvenční formy výuky jako na École des Beaux-Arts (Škola výtvarných umění) ve Francii, která byla založena v polovině 17. století po nekonvenční, kdy studenti pracovali v architektonických ateliérech dokud nedosáhla profesní nezávislost. Vytvořila se také skupina architektů s vlastními finančními zdroji zejména ve Velké Británii v 18. století jako například Lord Burlington (Chiswick House 1723 - 49). Někteří architekti přešli k tomuto povolání z jiných uměleckých disciplín jako například sochař Gian Lorenzo Bernini, scénograf Filippo Juvarra a John Vanbrugh, sochař Michelangelo Buonarroti. V roce 1440 florentský architekt Leone Battista Alberti napsal knihu De Re Aedificatoria, vydanou v roce 1485, rok před znovuvydáním prvního svazku Vitruvit, jehož autorem byl antický technik a architekt (Marcus Vitruvius Pollio). Alberti jako první definoval postavení architekta, který by se měl v první řadě zabývat konstrukčním systémem s ohledem na vlastnostmi prostředí, materiálů a stavebních principů, v druhé řadě s artikulací díla vzhledem k využití a potřeby jeho uživatele a ve třetí řadě by se měl architekt zabývat proporcí a výzdobou budovy. Základem povolání architekta je neustále vytváření životních prostor pro jednotlivé okruhy lidské činnosti, jeho schopnost a znalosti potřebné k vytvoření návrhu a zaručující jejich využití ve všech stupních návrhu a realizace, architekt musí projít neustálým procesem vzdělávání podpořeným zkušenostmi z praxe. Práce architekta spojuje disciplíny jako je matematika, věda,umění, technologie, sociologie, politika, historie a jeho vlastní přístup a filozofie. Vitruvius jako první známý teoretik na poli architektury tvrdí: \"\"Architektura je věda vycházející z množství jiných věd a lemována širokým okruhem podrobných znalostí, které pomáhají vytvořit postoj k umění.\"\" Dodává, že architekt by měl být zběhlý v hudbě a astronomii. Vitruviova rozsáhlá definice architekta ve svém přeneseném významu platí i v současnosti navzdory komerci a výpočetní technice, která do značné míry změnila přístup moderního architekta v procesu tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nejprestižnějším oceněním pro architekty je Pritzkerova cena, často nazývaná „Nobelovou cenou za architekturu“. Architekt je osoba, navrhující podobu životního prostoru člověka. V ČR je označení architekt vázáno na akademické tituly \"–\" Ing. arch. (absolvent inženýrského studia VŠ), popřípadě akad.arch. (absolvent umělecké VŠ) \"–\" nebo autorizaci Českou komorou architektů (obory autorizace: architektura, územní plánování a krajinářská architektura). Přesto se dnes rozšiřuje použití označení architekt i pro tzv. softwarové \"architekty\", což jsou většinou absolventi zcela jiného studia. Architekti jsou profesionálové, kteří musí často navrhovat stavby s ohledem na bezpečnost a zdraví lidí. \"Vybrané činnosti ve výstavbě\", jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou samostatně vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k výkonu těchto činností podle zákona č. 360/1992 Sb. jako autorizovaný architekt, autorizovaný inženýr nebo autorizovaný technik. Autorizované osoby v České republice registrují Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Předpokladem pro přihlášení ke zkoušce odborné způsobilosti je absolvování předepsaného akademického vzdělání a odborné praxe pod vedením autorizovaného architekta. Seznam škol s uznaným vzděláním spravuje autorizační rada České komory architektů. Akademické vzdělání v architektonických oborech je potvrzeno titulem inženýr architekt (Ing. arch.), MgA. (na uměleckých školách) nebo Ing. (v případě krajinářské architektury). Po úspěšném absolvování zkoušky odborné způsobilosti se uchazeč stává autorizovaným architektem složením slibu:\"\"Slibuji na svou občanskou čest a své svědomí, že jako autorizovaný architekt budu při své práci usilovat o vytváření kvalitních architektonických děl, budu ctít zájmy klientů, jakož i zájmy veřejné, budu respektovat přírodní a kulturní hodnoty a budu se vždy řídit profesní etikou architekta.\"\"Stalo se pravidlem, že architekti soutěží o získání úkolu na významná veřejná díla v architektonických soutěžích, které se běhu doby staly osvědčeným nástrojem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Architekt je člověk tvořící architekturu, tedy plán realizace budovy nebo souboru budov a také dohlíží na jeho realizaci. Slovo „architekt“ je odvozeno z latinského \"architectus\" pocházejícího z řeckého slova \"arkhitekton\" (arkhi (vedoucí) + tekton (stavitel)). V nejširším smyslu je architekt osobou, která transformuje potřeby uživatele do požadavků na stavitele. Architekt musí důkladně rozumět principům, vlastnostem a předpisům, kterým musí jeho design stavby odpovídat. Dále musí znát všechny prostředky, které může stavitel použít pro realizaci potřeb uživatele, aby byl schopen navrhnout co nejlepší kompromisní řešení s ohledem na požadavky, čas a náklady.", "tgt_summary": "Dans son acception classique, l'architecte est d'abord un artiste et accessoirement un technicien (dans le cadre des architectes de l'État, du gouvernement, du département ou de la ville) spécialisé dans l'art de la conception des bâtiments. Répondant aux besoins de son client, il traduit en plan une réflexion sur l'espace, la lumière, les volumes et les matériaux, puis conduit le chantier. Professionnel de haut niveau (cinq ans d'études après le baccalauréat pour être architecte et six ans d'études pour construire en son nom), il doit avoir de larges connaissances et s'appuie sur des spécialistes pour détailler son projet. Il peut exercer comme salarié (cadre), gérant d'une société ou à titre libéral. ", "id": 824221} {"src_title": "Metamorfovaná hornina", "tgt_title": "Roche métamorphique", "src_document": [{"title": "Dynamická metamorfóza.", "content": "Tento typ metamorfózy postihuje horniny v oblastech zlomů zemské kůry nebo při vzniku příkrovových pohoří, kdy dochází vlivem tlaku a posunů zemské kůry k rozdrcení (kataklázi) hornin na malé úlomky nebo až na prach. Časem pak dojde k jejich opětovnému zpevnění. Takto vzniklé horniny se souhrnně označují jako kataklazické. Na takových místech, jako je např. zlom San Andreas v Kalifornii nebo Velký alpský zlom na Novém Zélandu, dosahují pásma drcených hornin šířky několika kilometrů. Příklady dynamicky metamorfovaných hornin:", "section_level": 1}, {"title": "Kontaktní metamorfóza.", "content": "Působením žhavého magmatu na starší horniny vznikají kontaktně metamorfované horniny. Vedle vysokých teplot a tlaků zde působí také plyny a páry, které se z magmatu uvolňují a obohacují okolní horniny o nové prvky. Okolo magmatického tělesa se tak vytváří oblast přeměněných hornin, která se nazývá kontaktní dvůr nebo také kontaktní aureola. Doba, po kterou způsobuje magmatické těleso přeměnu okolní horniny závisí (kromě mnoha dalších okolností) na jeho průměru (šířce). Udává se, že u tělesa o průměru 1 m to jsou 3 dny, při průměru 100 m to je 100 let a při 1000 m již 10 000 let. Pro ilustraci: středočeský pluton má rozměry přibližně 146 × 30 km a jeho kontaktní dvůr má nejčastěji šířku 300 až 500 m. Příklady kontaktně metamorfovaných hornin:", "section_level": 1}, {"title": "Šoková metamorfóza.", "content": "Šoková metamorfóza vzniká náhlým zvýšením teplot a tlaků. Příčinou může být např. úder blesku, hoření uhelných slojí nebo dopad velkého meteoritu. Tento druh přeměny se někdy řadí do kontaktní metamorfózy. Příklady šokově metamorfovaných hornin:", "section_level": 1}, {"title": "Regionální metamorfóza.", "content": "Regionální metamorfóza postihuje horniny na rozsáhlých územích (stovky až tisíce km2). Vlivem teploty, všesměrného (geostatického) tlaku způsobeného tíhou nadložních hornin nebo jednosměrným horotvorným tlakem vznikají nejčastěji horniny nazývané krystalické břidlice. Nerosty původních hornin překrystalovaly a uspořádaly se ve směru působícího tlaku. Vzniklé horniny mají většinou plošně paralelní stavbu. To znamená, že šupinkovité, tabulkovité nebo sloupečkovité minerály jsou uspořádány do paralelních (rovnoběžných) ploch. Jiné názvy pro tuto stavbu jsou břidličnatost a foliace. Přeměna byla často umocněna pronikáním par a roztoků z magmatu nacházejícího se v hlubších vrstvách litosféry. Příklady regionálně metamorfovaných hornin:", "section_level": 1}], "src_summary": "Metamorfované (přeměněné) horniny vznikají ze všech druhů hornin v důsledku vysokých teplot, tlaků a chemizmu prostředí, kterým jsou horniny v zemské kůře vystaveny. Stavba hornin se přizpůsobuje novým podmínkám, které jsou odlišné od podmínek, za kterých vznikaly. Výsledný stupeň přeměny závisí na délce působení a velikosti těchto činitelů. ", "tgt_summary": "Une roche métamorphique est un type de roches dont la formation a pour origine la transformation à l'état solide des roches sédimentaires, magmatiques ou encore métamorphiques, en raison des modifications des paramètres physico-chimiques du milieu dans lequel elles évoluent (notamment la pression et la température). Cette transformation, désignée sous le terme de métamorphisme, se traduit par une modification de la texture, de l'assemblage minéralogique à l'équilibre ou de la composition chimique de la roche. La roche originelle d'une roche métamorphique est appelée le protolithe. ", "id": 1570247} {"src_title": "Basileios I.", "tgt_title": "Basile Ier", "src_document": [{"title": "Vzestup Basileia.", "content": "Část svého dětství strávil v Bulharsku, kde jeho rodina žila od roku 813 v zajetí bulharského chána Kruma. Podařilo se mu uprchnout a byl přijat jako stájový podkoní ve službě u Theofilitze, příbuzného Bardy, mocného strýce císaře Michaela III. Ve službě pro Theofilitza navštívil město Patras, kde získal náklonnost Danielidy, jedné místní bohaté ženy, která ho přijala do své domácnosti a finančně ho podporovala. Také se mu podařilo vzbudit pozornost císaře, když zvítězil v kruhovém zápase a stal se pak císařovým komořím (\"parakoimomenios\"). Aby si udržel Michaelovu přízeň, nechal se rozvést se svojí ženou a oženil se s Eudokii Ingerinou, císařovou milenkou. Všeobecně je přijímáno, že Leon VI., Basileiův nástupce, byl ve skutečnosti synem Michaela III. Sice to nelze říct s úplnou jistotou, avšak zdá se, že Basileios rovněž sdílel tento pocit. V dubnu 866 Basileios s císařovým souhlasem vlastnoručně zavraždil Bardu, který do té doby vládl říši ve jménu císaře. O několik týdnů později obdržel titul \"kaisara\" (spolucísaře). Až do tohoto momentu je spíše nepravděpodobné, že by Basileios uvažoval o tom, že by říši sám vládl, stejně jako že by se účastnil Michaelových prostopášností. Nicméně jeho postavení na Michaelově dvoře se zhoršovalo a proto Michaela v září 867 zavraždil a nastoupil na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Jeho nástupem začala nová etapa v byzantských dějinách – vláda makedonské dynastie. Tato etapa byla obdobím územního rozmachu, během kterého se byzantská říše stala nejmocnějším státem v Evropě. Aby své rodině zajistil vládu, ustanovil Basileios své syny Konstantina (v roce 869) a Leona (870) za spolucísaře. Na základě své rozsáhlé zákonodárné činnosti, která je označována jako opětovné probuzení justiniánského práva, je často nazýván „druhým Justiniánem“. Basileiovy zákony byly shromážděny v tzv. Basilice – sbírce zákonů, která byla dokončena a vstoupila v platnost až za jeho nástupce Leona VI. Kromě toho inicioval Basileios také sestavení dvou menších děl, která jsou známa jako Procheiron a Epanagoge. Naproti tomu jeho finanční politika byla zdrženlivá. Jeho církevní politika se zpočátku vyznačovala dobrými vztahy s Římem, později však došlo ke zhoršení. Jeho prvním krokem na trůně bylo vyhnání patriarchy Fotia, který bojoval za nezávislost byzantské církve a znovu dosazení jeho soupeře Ignatia, jehož nároky byly podporovány papežem Hadriánem II. Basileios však neměl v úmyslu Římu ustupovat. Rozhodnutí bulharského chána Borise I., podřídit novou bulharskou církev jurisdikci Konstantinopole, bylo papežem chápáno jako urážka. V roce 877 byl Fotios znovu dosazen za patriarchu, což představovalo určitý zlom ve vztahu k Římu a rozhodující krok ke konfliktu, který v roce 1054 vedl až ke schizmatu a nakonec k rozdělení církve.", "section_level": 1}, {"title": "Basileiovy války.", "content": "Na období vlády Basileia I. také připadá namáhavá válka proti paulikiánům, kterou zdědil po svém předchůdci. Smrt jejich vojenského vůdce Jana Chrysocheira a dobytí města Tefrike v roce 872 vedlo k definitivnímu zničení paulikiánů, kteří díky svému účelovému spojenectví s bagdádským chalífou představovali pro byzantskou říši vážnou hrozbu. Kromě toho Basileios vedl obvyklé pohraniční války s Araby. Kypr byl dobyt zpět, avšak po sedmi letech byl znovu ztracen. Syrakusy na Sicílii sice padly do rukou Arabů, naproti tomu ve spolupráci s italským králem a římským císařem Ludvíkem II. bylo znovu dobyto Bari a velká část Kalábrie. Byzantské nadvládě se poddalo také Beneventum. Úspěchy v Itálii vedly k novému období byzantské dominance na Apeninském poloostrově. Především se ale Byzantinci stali opět pány Středomoří. Pokračoval také byzantský postup na Balkáně a především v oblasti Jadranu. Arabové, kteří v letech 867/868 obléhali město Dubrovník, byli odraženi mocným byzantským loďstvem. Při této příležitosti bylo na západním Balkáně vytvořeno spojením několika měst a ostrovů nové thema Dalmatia. Srbsko přijalo křesťanství a uznalo byzantskou svrchovanost.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupnictví a smrt.", "content": "V roce 879 zemřel Basileiův milovaný nejstarší syn Konstantin, který se měl stát jeho nástupcem, což mělo negativní vliv na císařovu povahu. Vztah k ostatním synům, především k pozdějšímu císaři Leonovi, hraničil téměř až s nenávistí. Dokonce ho kvůli nepodloženým zprávám o spiknutí, uvrhl do vězení, kde Leon téměř přišel o zrak. Basileios vládl devatenáct let. Jeho smrt v srpnu 886 byla způsobena horečkou vyvolanou vážnou nehodou během lovu, při kterém se mu zapletl pás do paroží jelena, čímž byl shozen z koně. Byl zachráněn jedním sluhou, který ho vyprostil nožem. Avšak protože ho Basileios podezříval, že ho chtěl zavraždit, nechal sluhu popravit - krátce předtím než sám zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basileios I., zvaný Makedonec, (okolo 812 – 29. srpna 886) byl byzantským císařem od roku 867 až do své smrti v roce 886. Ačkoliv jím založená dynastie je nazývána makedonská, ve skutečnosti pocházel z jedné arménské (nikoliv slovanské) rodiny, která byla usazena v Makedonii. Jeho mateřským jazykem byla arménština a jeho řečtina měla silný arménský přízvuk.", "tgt_summary": "Basile, dit le Macédonien (en grec : Βασίλειος ὁ Μακεδών, \"Basíleios ō Makedṓn\"), né vers 811 et mort le, fut un empereur byzantin ayant régné de 867 à 886. Né dans une famille de paysans du thème de Macédoine, il entra au service d’un parent du \"césar\" Bardas. Son habileté au dressage des chevaux le fit remarquer de l’empereur Michel III () qui se prit d'amitié pour lui et lui fit gravir tous les échelons de la hiérarchie jusqu'à le nommer coempereur ; Basile devait néanmoins usurper le trône de son bienfaiteur. Devenu \"basileus\", il démontra une grande compétence dans l'administration des affaires de l'État, raffermissant le pouvoir impérial, donnant une nouvelle impulsion à l'art byzantin et repoussant les frontières de l'empire. Il fut considéré par les Byzantins comme l'un de leurs plus grands empereurs et la dynastie macédonienne qu'il fonda devait régner pendant l'une des périodes les plus glorieuses et prospères de l'empire.", "id": 915182} {"src_title": "Northrop F-5", "tgt_title": "Northrop F-5 Freedom Fighter", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letounu, označeného jako \"N-156F\", začal v roce 1956 a 30. července 1959 vzlétl první prototyp (sériové číslo AF 59-4987) na letišti Northropu v kalifornském Palmdale, řízen továrním pilotem Lewem Nelsonem. Stroj poháněla dvojice motorů YJ85-GE-1 bez přídavného spalování, každý o tahu 9,34 kN. Již během tohoto prvního letu byla překonána rychlost zvuku. Společně s dvojicí dalších N-156F byly ověřovány letové charakteristiky a varianty výzbroje. První jednomístný letoun \"F-5A\" bez kanónové výzbroje vznikl v červenci 1963 úpravou třetího prototypu N-156F (59-4989). Původní N-156F totiž postrádaly hlavňovou výzbroj. Byly pouze vybaveny radiolokátorem pro sledování vzdušného cíle a navádění raket, které bylo možno zavěsit na pět závěsníků. USAF je později využívalo k testům různé výzbroje pod označením \"NF-5A\". Cvičná dvousedadlová verze \"F-5B\" (63-8438) provedla svůj první let 24. února 1964. Výzbroj a přídavné palivové nádrže byly zavěšovány na sedm závěsníků pod trupem a křídlem. Kanónová výzbroj nebyla instalována, její místo zaujal přední pilotní prostor. První F-5A pro program vojenské pomoci spojencům, MAP (Military Assistance Program), pro který byl letoun primárně vyvíjen, vzlétl 19. května 1964. Dodávky prvních sériových strojů byly dislokovány na základnu Williams AFB v Arizoně, kde probíhal výcvik pilotů a mechaniků ze zemí, které F-5 dostávaly do výzbroje. Prvním zákazníkem F-5 se stalo íránské vojenské letectvo, které první letku začalo vyzbrojovat od ledna 1965 na domácí základně Mehrabad. Prostřednictvím MAP převzalo letouny F-5A/B řecké vojenské letectvo, Tchaj-wan, Jižní Korea, Filipíny, turecké letectvo, Etiopie, Thajsko, libyjské letectvo a Maroko. Jižní Vietnam z USA převzal 100 kusů F-5A/B. Norské královské letectvo obdrželo 35 strojů F-5 financovaných MAP a 61 zaplacených norskou vládou. Vzhledem k těžkým zimním provozním podmínkám byly vybaveny speciálním odledovacím zařízením, upravenými nasávacími otvory a teplovzdušnými tryskami ofukujícími čelní skla kokpitu. Kromě toho měly norské stroje instalovány záchytné háky pro zkrácení dojezdu po přistání na krátkých VPD. Takto upravené F-5 byly značeny \"F-5A (G)\" (74 kusů) a \"F-5B (G)\" (22 kusů). Začátkem roku 1965 byly na náklady Northropu u jednoho sériového F-5A nahrazeny motory J85-GE-13 silnějšími J-85-GE-15 o statickém tahu 19,12 kN. Stroj s novými pohonnými jednotkami nesl označení \"F-5A-15\", nebo \"F-5N\". Na boky trupu mezi křídlo a ocasní plochy přibyly přisávací otvory, které dodávaly vzduch motorům při nízkých rychlostech. Příďová noha podvozku byla dvoupolohová, aby mohla na zemi zvýšit úhel náběhu. Délka vzletu se tak snížila o 25%. V roce 1965 bylo 12 strojů vyjmuto z výroby pro MAP a upraveno pro bojový rozbor USAF ve Vietnamu. Verze označená \"F-5A TFS\" byla vybavena pevným nástavcem pro tankování paliva za letu a pancéřováním spodní části trupu. Takto modifikované F-5 byly 23. října dodány na vietnamské bojiště, kde vytvořily 4503. taktickou stíhací squadronu USAF (později přeznačená na 10. stíhací squadronu USAF). Během čtyř měsíců intenzivních testů (Operace Skoshi Tiger) bylo podniknuto na 2000 útoků na pozemní cíle. K doplňování paliva během letu byly využívány letouny Boeing KC-135 Stratotanker. V únoru 1968 byl dohotoven první kanadský licenční F-5 z celkem 115 vyrobených jednosedadlových \"CF-5A\" a dvoumístných \"CF-5D\" pro Canadian Armed Forces. Licenční smlouva mezi společností Northrop Corporation a kanadskou vládou byla podepsána 27. září 1964 a o rok později se přistoupilo k její realizaci v montrealském závodě Canadair Ltd (zde nesly označení \"Canadair CL-219\"). Částečná výroba silnějších turbokompresorových motorů J-85-GE-15 s osmistupňovým axiálním kompresorem pro CF-5 probíhala v továrně Orenda Ltd v Maltonu. Poslední kanadský CF-5 s dvoupolohovou příďovou podvozkovou nohou, zlepšeným elektronickým vybavením a zaměřovačem byl dodán koncem roku 1970. Stroje měly také odolnější čelní sklo kabiny vůči střetu s ptáky s účinnějším odledovacím systémem a zařízení pro doplňování paliva za letu. Několik kusů bylo rovněž vybaveno přídí se třemi kamerami Vinten se sedmi zasklenými okénky. Kanadské letectvo stroje užívalo do konce 80. let minulého století, poté byly ještě některé odprodány. 22. května 1968 byl zalétán Freedom Fighter z další licenční produkce, a to ve Španělsku. Licenční smlouvu na 70 letounů uzavřel Northrop již v průběhu roku 1965 s leteckými závody Construcciones Aeronauticas S. A. (CASA) v Getafe u Madridu. Španělské letectvo objednalo celkem 36 dvoumístných F-5B (místní označení \"CE-9\") a 34 jednomístných F-5A (\"C-9\", průzkumná varianta pak \"CR-9\"). U mateřské továrny Northrop nesly označení SF-5. Prvních deset kusů bylo z USA dodáno v rozebraném stavu, první kompletně vyrobený stroj ze 70 u firmy CASA vzlétl v dubnu 1969. Poslední SF-5 byly jednotkám Ejército del Aire dodány koncem roku 1971. V roce 1991 prošlo 22 letounů SF-5B modernizačním procesem, zahrnujícím množství úprav draku, vybavení i motorů J85. Revize probíhaly u společnosti CASA v Getafe. Poslední španělskou jednotkou operující s SF-5 bylo 23. křídlo „Patas Negras“, složené ze squadron Esc. 231 a 232, na základně Talavera la Real u města Badajoz. V polovině roku 1968 byl dodán první průzkumný stroj \"RF-5A Tigereye\", který v upravené přídi nesl čtyři 70 mm kamery KS-92. K dalšímu vybavení patřila čtveřice expozimetrů, odmlžovací zařízení a řídící počítač. K náhradě zastaralých letounů Republic F-84F Thunderstreak a cvičných Lockheed T-33 Shooting Star objednalo nizozemské královské letectvo (RNAF) 75 jednomístných \"NF-5A\" a 30 dvoumístných \"NF-5B\". Stroje byly produkovány v kooperaci závodů Canadair a Royal Netherlands Aircraft Factory-Fokker. Holandský podnik vyráběl hlavní část trupu od přídě po odnímatelné trupové zakončení, který se k finální kompletaci odesílal do Kanady. Dohotovené stroje byly přelétnuty na holandskou základnu Twenthe. V navigačním vybavení NF-5 Freedom Fighter byl dopplerovský radiolokátor Marconi, navigační počítač a stínítko s pohyblivou mapou. Na tři zesílené závěsníky bylo možné zavěsit přídavné nádrže po 1040 l, nástavec pro doplňování paliva během letu nebyl instalován. Po vyřazení z RNAF odebralo nejzachovalejší letouny Turecko. 11. srpna 1972 byla zalétána vylepšená verze, označená jako \"F-5E Tiger II\" (71-1417) s výkonnějšími motory J85-GE-21 o tahu po 22,24 kN. Velký důraz na manévrovatelnost F-5E byl vyřešen instalací zlepšených automatických klapek na náběžné i odtokové hraně křídla. Rozšířením trupu došlo i ke zvětšení rozpětí a velké přechody křídla do trupu zvětšily také nosnou plochu Tigeru II. První dodávky F-5E se uskutečnily pro 425. taktickou stíhací squadronu USAF na jaře 1973. Dodávky zahraničním uživatelům začaly počátkem příštího roku. U jednotek USAF, US Navy a USMC dostaly F-5E také roli agresorů, v níž představovaly nepřátelské letouny ve školách vzdušného boje v USA, Velké Británii a na Filipínách. Krátce nato vznikla na základě společných dílů také dvoumístná cvičná varianta \"F-5F\" s trupem prodlouženým o 1,22 m, která uskutečnila první let 25. září 1974. Hlavňovou výzbroj tvořil pouze jeden kanón M39. První let F-5F proběhl proběhl 25. září 1974 a první dva letouny (73--889 a 73-891) ukončily letové a kvalifikační zkoušky počátkem roku 1976. Dalším vývojem pak Northrop v lednu 1979 uvedl na trh ještě průzkumnou verzi \"RF-5E Tiger Eye\" s vylepšenými navigačními systémy. Za prototyp sloužil upravený sériový letoun F-5E (78-11420) s modifikovaným trupem prodlouženým o 0,20 m pro průzkumné vybavení. Na přídi byla umístěna kamera pro šikmé snímkování směrem vpřed KS-87D1 s objektivy o ohniskové vzdálenosti 6 a 12 palců. Za ní bylo možno instalovat tři verze paletizovaných kamer pro různé druhy snímkování. Na všech úkolech mohl Tiger Eye nosit dvě rakety AIM-9 Sidewinder s ponechaným jedním kanónem M39. První sériový stroj, jeden ze dvou dodaných Královskému malajskému letectvu, vzlétl poprvé 15. prosince 1982. Saúdská Arábie si objednala 10 strojů RF-5E, z nichž první dva byly dodány v roce 1985. Tuto průzkumnou modifikaci provozoval Singapur jako \"RF-5S\" a Tchaj-wan pod označením \"RF-5E Tigergazer\". 30. srpna 1982 vzlétla jednomotorová varianta s dvouproudovou pohonnou jednotkou F404-GE-100 a vícefunkčním palubním radiolokátorem AN/APG-67 (V). Později byla z propagačních důvodů označována F-20 Tigershark. 10. října 1984 byl první prototyp zničen při havárii. Druhý prototyp Tigersharku měl premiéru 26. srpna 1983, který také havaroval 14. května 1985 následkem ztráty vědomí pilota. Třetí F-20 vstoupil do letových zkoušek 12. května 1984. Během testů se z F-20 odpalovaly radiolokátorem naváděné rakety AIM-7F Sparrow, AIM-9 Sidewinder a AGM-65 Maverick. K sériové výrobě nakonec nedošlo. Sériová výroba F-5 byla ukončena na počátku roku 1987 a dva poslední stroje byly dodány vojenskému letectvu v Bahrajnu. Z náhradních dílů Northrop ještě smontoval pět letounů F-5E a tři F-5F, z nichž poslední byl dodán vojenskému letectvu Singapuru v červenci 1989. Dva trupy F-5E byly použity pro výzkumný program Grumman X-29 se záporným šípem nosné plochy v roce 1984. Na jaře 1995 započaly na AFB Kelly v Texasu zkoušky verze \"Northrop-Grumman F-5E Tiger IV\" se zdokonalenou avionikou. Ta zahrnovala integrovaný zobrazovací systém s displeji HUD a MFD, vícefunkční radar Westinghouse APG-66 a navigační systém Honeywell. Prototyp dvousedadlovky nesl tovární označení \"N-156T\" a k záletu se dostal 10. dubna 1959 na základně Edwards AFB v Kalifornii. U amerického letectva byl typ označen Northrop T-38 Talon. Stal se prvním nadzvukovým cvičným strojem na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Vyvážen byl hlavně do zemí NATO, ale sloužil také v Ekvádoru, Ethiopii, na Filipínách, Chile, Indonésii, Jordánsku, Keni, Mexiku, Sudánu, Thajsku a Tunisku. Licenčně se vyráběl také ve Švýcarsku, kde se do března 1985 smontovalo 84 F-5E a 6 F-5F u Swiss Aircraft Factory F+W. Na Tchaj-wanu bylo licenčně postaveno v rozmezí let 1974 až 1986 242 F-5E a 66 F-5F u společnosti AIDC jako \"Chung Cheng\" a v Jižní Koreji vzniklo 48 F-5E a 20 F-5F, které byly stavěny v období 1982 až 1986 v továrně KAL jako \"Chengoog-Ho\". V roce 2010 proběhla jejich modernizace.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve verzi F-5F Tiger II byly použity pro natáčení filmu Top Gun s Tomem Cruisem, kde je filmaři vydávali za letoun MiG-28, který ve skutečnosti neexistoval. Tyto stroje využívá turecká akrobatická skupina Turkish Stars a švýcarská akrobatická skupina Patrouille Suisse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop F-5A/B Freedom Fighter a F-5E/F Tiger II jsou jednomístné, nadzvukové stíhací letouny vyvinuté v 50. letech americkou firmou Northrop. F-5 byly menší a jednodušší než jejich současníci jako McDonnell Douglas F-4 Phantom II. Také pořizovací i provozní náklady měly nížší, což z nich učinilo populární exportní letadla. F-5 vznikl jako soukromý projekt lehkého stíhacíhu letounu ve firmě Northrop v 50. letech. Konstrukční tým navrhl malý stíhač s pokročilou aerodynamikou a dvěma kompaktními motory General Electric J85 se zaměřením na vyšší výkon a nízké náklady na údržbu. Letoun byl sice primárně určen pro roli denního stíhače k vybojování letecké nadvlády, ale je také schopný pozemních útoků. Do služby F-5A vstoupil na začátku šedesátých let. Během studené války bylo do roku 1972 pro americké spojence vyrobeno přes 800 strojů a ačkoli v té době americké letectvo (USAF) nepotřebovalo lehký stíhací letoun, obstaralo přibližně 1 200 letadel Northrop T-38 Talon, které byly založeny na stíhacím konceptu Northrop N-156. Značného nasazení se F-5 dočkal během války ve Vietnamu. ", "tgt_summary": "Le Northrop F-5 est en fait une famille d'avions de chasse léger et maniable, conçu et fabriqué par Northrop aux États-Unis à partir de l'année 1962. Il existe deux modèles principaux, les variantes F-5A et F-5B Freedom Fighter originales et les variantes F-5E et F-5F Tiger II largement mises à jour. Fiables, performants et bon marché, ils ont rencontré un grand succès à l'export, puisqu'ils ont été adoptés par une trentaine de pays et construits à plus de (dont par Northrop et sous licence).", "id": 1068767} {"src_title": "Mark Webber", "tgt_title": "Mark Webber", "src_document": [{"title": "Kariéra před Formulí 1.", "content": "Se sportem se dostal Mark už jako malý chlapec, kdy podával míče při ragbyové lize, ve které hrál tým Canberra Raiders, se kterým spolupracoval. Malého Marka ale i tak velice zajímal motorsport, za své dětské idoly udává světové šampióna F1 Alaina Prosta a motocyklového závodníka, Kevina Schwantze. Webber začal závodit na motorkách, ale v roce 1991 přešel na 4 kola, a začal závodit na motokárách ve velmi pozdním věku, až v 15 letech. Vyhrál šampionát státu New South Wales v roce 1993, poté přešel do Australské Formule Ford, když mu jeho otec půjčil od Craiga Lowndese vůz Van Diemen FF1600. Ve své debutové sezóně skončil Webber na 14. místě, mezi závody ještě pracoval na okruhu v Sydney jako závodní instruktor. V roce 1995 pokračoval v tomto šampionátu a už několikrát zvítězil, a vyhráli doprovodný závod na formulovém okruhu Adelaide. Celkově skončil na 4. místě, což ale je asi důležitější, jeho známý Ann Neal mu zajistil sedmileté sponzorství Australských Zlatých stránek. Dále mu také pomohl k jeho cestě za závoděním v Evropě. Webberovi byl umožněn test na okruhu Snetterton s týmem Van Diemen. A zajistil si místo v týmu v roce 1995 ve Formuli Ford Festival, na okruhu Brands Hatch. Ve svém prvním mezinárodním závodě skončil na 3. místě. Tímto výsledkem si zároveň pojistil místo v týmu i pro rok 1996. Před úplným odstěhováním do Evropy, vyhrál ještě Webber závod Formule Holden. Během působení v Britské Formuli Ford v roce 1996, vyhrál Webber čtyři závody, celkově skončil druhý a ještě navíc vyhrál Formuli Ford Festival. A dál také vyhrál závod ve Spa-Francorchamps ze série Formule Ford Euro Cup, a celkově v této sérii skončil třetí, přestože odjel jen 2 ze 3 závodů. Jeho výsledky během sezóny znamenaly, že byl vyhlášen australským nejúspěšnějším mladým závodníkem roku („Young Achiever“) a nejúspěšnějším mezinárodním jezdcem roku („International Achiver“). Dva dny po vítězství ve Formule Ford Festival, absolvoval Webber test v týmu Alan Docking Racing a podepsal s tímto týmem smlouvu na rok 1997 ve Formuli 3. Tým ale měl problémy s financemi a tak se Webber pohyboval spíše v druhé polovině startovního pole. Markovi se ale dostalo pomoci od ragbyové unie a od legendy ragby, Davida Campeseho, a mohl tak alespoň dokončit ročník. Webber si pak připsal vítězství na okruhu Brands Hach, když vyhrál stylem start-cíl, a ještě zajel rekord okruhu. Poté ještě skončil 4× na stupních vítězů, včetně druhého místa z doprovodného závodu Grand Prix Velké Británie. Celkově skončil v bodování čtvrtý. Webber také zaznamenal pěkné výsledky při Marlboro Masters na Zandvoortu (3. místo) a při Grand Prix Macaa F3 (4. místo), oba výsledky zaznamenal při své premiéře na těch okruzích. Během sezóny 1997 Webber dostal nabídku od Mercedesu-AMG, že by pro něj mohl závodit v závodě sportovních vozů. Na dohodu však nedošlo, na konci roku ale Mark pro tento tým testoval na okruhu A1-Ring v Rakousku. AMG bylo s Markem spokojeno a tak byl ohlášen oficiálním juniorským jezdcem Mercedesu pro rok 1998 v šampionátu FIA GT, po bok tehdy uřadujícího šampióna, Bernda Schneidera. Webber se Schneiderem. procestovali během závodů mnoho zemí, závodil v USA, Japonsku a Evropě. Vyhráli 5 z 10 závodů a celkově skončili na 2. místě. Porazili je jen jejich týmoví kolegové, Klaus Ludwig a Ricardo Zonta, a v posledním závodě vyhráli jen o 8 sekund, což jim stačilo na zajištění titulu. Webber pokračoval s AMG i v roce 1999, ale tentokrát už jezdil jen on sám. Avšak jeho závodnická kariéra ve sportovních vozech skončila velice brzy, když se při závodu 24 Le Mans dostal se svým autem do přemetů. Způsobila to aerodynamická chyba, způsobená týmem, jelikož stejná havárie se stala i druhému jezdci, Peteru Dumbreckovi. Oba jezdci vyvázli bez zranění, avšak Mercedes se rozhodl v šampionátu nepokračovat. Webber se tak zase o krok přiblížil k závodním formulím. Mark se sešel s Eddie Jordanem, šéfem týmu Jordan, a ten ho seznámil s Paulem Stoddartem. Stoddart poskytl Webberovi finanční podporu a zajistil mu místo ve svém týmu Eurobet Arrows, závodícím v roce 2000 v sérii Formule 3000. Zároveň si Webber poprvé vyzkoušel vůz F1, když v prosinci 1999 testoval pro tým Arrows. Webber podepsal s týmem Arrows smlouvu jako testovací jezdec pro rok 2000, a zároveň získal sponzora od australského výrobce piva, Foster’s, když závodil ve Formuli 3000. Webber získal vítězství v druhém podniku šampionátu, na okruhu Silverstone. Dále zajel 2 nejrychlejší kola a byl ještě 3× na stupních vítězů. Celkově skončil na 3. místě a stal se nováčkem roku. Smlouva, kterou Mark podepsal obsahovala i tu část, že nesmí nikdy řídit vůz Arrows A21, a smlouva byla zrušena v červenci 2001. Ve Formuli 1 ale zůstal, když 3 dny testoval pro tým Benetton na konci roku. V Estorilu, kde se testování konalo porazil i takové jezdce, jako Giancarlo Fisichella a Ralf Schumacher. Jeho výsledky mu pojistily pozici testovacího jezdce pro rok 2001 a současně se domlouval s Flaviem Briatorem ohledně financí na sezónu ve Formuli 3000. Webber se připojil ke špičkovému týmu Super Nova Racing, ale i přes 3 vítězství (v San Marinu, Monaku a Francii) skončil až druhý, za šampiónem, Justinem Wilsonem. Pro rok 2002 už Webbera nahradil jako testovacího jezdce Fernando Alonso, ale Mark se připojil k týmu Minardi jako závodní jezdec, po bok Alexe Yoonga. Tým Minardi v té době patřil Paulu Stoddartovi, se kterým se Webber znal. Mark se tak stal po delší době (od roku 1994, kdy jel David Brabham) dalším Australanem ve F1.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002: Minardi.", "content": "Webber si svůj debut ve F1 odbyl při domácím závodě, Grand Prix Austrálie 2002. Kvalifikoval se jako 18 z 22 vozů, za pole position zaostal o 4 sekundy, ale skončil o 1,4 sekundy rychleji než jeho stájový kolega, Alex Yoong. Závod odstartovala havárie Ralfa Schumachera a Rubense Barrichella, po které odstoupilo ze závodu celkem 8 vozů. Webber, který měl se svým vozem problémy, bojoval s poškozeným diferenciálem, nakonec ale odrazil útoky Miky Sala a vybojoval bodované 5. místo. Stal se tak teprve čtvrtým Australanem, který si připsal body a zároveň to byly první body pro Minardi od roku 1999, kdy bodoval Marc Gené. V druhém závodě sezóny Mark odstoupil ze závodu, ale v dalších dvou skončil na slušném 11. místě. Ve Španělsku ale stejně jako jeho stájový kolega Yoong nemohli startovat, kvůli nebezpečným přítlačným křídlům. V dalších závodech si připsal Webber mnohá slušná umístění, 2× byl 11., další body ale už nevybojoval. Ve zbytku sezóny skončil nejlépe na 8. místě v Maďarsku. V tom závodě ztratil Webber 2 kg na váze, jelikož po celý závod jel bez přísunu tekutin kvůli rozbité lahvi s vodou. Webber porazil ve všech kvalifikacích stájového kolegu Yoonga (a stejně tak Anthonyho Davidsona, který Yoonga nahradil v Maďarsku a Belgii) a Webberovy body z prvního závodu byly pro Minardi v sezóně jediné. Minardi tak skončilo v Poháru konstruktérů na 9. místě, před týmy Toyota a Arrows. Svými výsledky si Mark vybojoval cenu pro Nováčka roku v časopise F1 Racing. Stejnou cenu si vysloužil i v hlasování časopisu Autosport a také obdobnou cenu při každoroční Grand Prix Party „Bernie“ Awards. Na začátku sezóny přirovnal Peter Windsor Webbera k Nigellu Mansellovi, mistrovi světa z roku 1992. V listopadu 2002 bylo oznámeno, že Webber se připojuje k týmu Jaguar Racing, kde bude závodit po boku Brazilce Antonia Pizzoniho.", "section_level": 2}, {"title": "2003–2004: Jaguar.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Webberova kariéra u Jaguaru začala nepříliš dobře, když se v Austrálii kvalifikoval na 14. místě a už v 15. kole závodu musel odstoupit kvůli poruše zavěšení. Následující závod v Malajsii ale zlepšení nepřinesl. Giancarlo Fisichella do něj ještě na startovním roštu nacouval a Webberovi začal do obličeje stříkat hasicí přístroj v jeho voze. A už v 8. kole závodu odstoupil kvůli úniku oleje. Reputaci si Webber napravil v tréninku na Grand Prix Brazílie, který vyhrál o 0,138 s před tamějším jezdcem, Rubensem Barrichellem. Dobrými časy pokračoval i v sobotu a v kvalifikaci skončil na 3. místě, což byl nejlepší výkon v kariéře Webbera i týmu Jaguar Racing. V závodě, který poznamenal déšť se Webber usadil na 7. příčce. Mark si chtěl ochladit pneumatiky v kalužích vody v poslední zatáčce okruhu, naneštěstí ztratil přilnavost a těžce narazil do boxové zdi z pneumatik, což mělo za následek další velkou havárii. Závod byl červenou vlajkou ukončen, Webber byl původně klasifikován jako 7., FIA ale našla chybu v měření kol a Webbera posunula na 9. místo. Markovy dobré kvalifikační výsledky se přenesly i do San Marina, ale hned v první zatáčce závodu se propadl z 5. na 11. příčku kvůli problému, který postihl oba Jaguary. V 54. kole odstoupil kvůli problému s hnací hřídelí. Byl to tak 3. závod ze 4, který nedokončil. Štěstí se ale na něj konečně usmálo v dalších závodech, první body si připsal ve Španělsku a také podepsal novou, 2letou smlouvu a měl si vydělat něco kolem 6 milionů dolarů za sezónu. Na bodech poté skončil v 5 ze 6 následujících závodech a v poháru jezdců se posunul do top 10. Sérii bodovaných umístění mu přerušil jen závod v Monaku, kde odstoupil kvůli poruše motoru. Jeden z jeho nejlepších závodů přišel v Rakousku, kde i přes start z boxů a trest projetí boxovou uličkou, zajel 3. nejrychlejší kolo závodu (pouze za oběma jezdci Ferrari) a skončil na 7. místě. Při Grand Prix Velké Británie se Webber připletl do incidentu s mužem jménem Neil Horan, který vběhl během závodu na trať a mával nápisy „Čtěte Bibli“ a „Bible má vždy pravdu“. Mark se ale šílenému muži vyhnul a nakonec dojel na 14. místě. Po Silverstonu měl na kontě Webber celkem 12 mistrovských bodů, zatímco Pizzonia ani jeden. A tak se vedení Jaguaru rozhodlo nahradit Pizzoniu Justinem Wilsonem, který ze začátku sezóny jezdil za tým Minardi. Německá Grand Prix znamenala pro Australana šestý výpadek v sezóně, nicméně závody v Maďarsku a Itálii dopadly umístěním na bodech a Webber se posunul na 9. místo v poháru jezdců. Svou pozici ale neudržel, protože v USA závod nedokončil a zklamáním bylo i 11. místo z posledního závodu v Japonsku. A i přesto, že Wilson zaznamenal v USA bod, Marka v kvalifikaci ani jednou neporazil. Jaguar byl spokojen a pro rok 2004 zajistil vedle Webbera nováčka, Christiana Kliena. Webberovy výsledky v sezóně 2003 mu také vynesly ocenění „Jezdec roku“ od magazínu Autocar.", "section_level": 3}, {"title": "2004.", "content": "V roce 2004 tedy Webber pokračoval s Jaguarem, hned v prvním závodě sezóny skončil v kvalifikaci na 6. příčce, ale v závodě opět nedokončil, tentokrát kvůli převodovce. Kvalifikace na závod v Malajsii se velice vydařila, když si Mark vyjel nejlepší umístění v kvalifikaci v kariéře, rozdělil dominantní vozy Ferrari a byl druhý. Závod nakonec ale dopadl zklamáním, neodstartoval dobře a tvrdý boj s Ralfem Schumacherem vyvrcholil kolizí. Další chyba přišla v boxech, kam Webber zamířil, překročil povolenou rychlost a musel na trest projetí boxovou uličkou. Problémy ale neskončily, ke konci závodu se dostal mimo trať a nakonec odstoupil. Zlepšení přišlo v Bahrajnu, kde přišly taktéž první body. A také taková zajímavost, Webber udělal chybu v kvalifikaci a poprvé v kariéře byl poražen týmovým kolegou. Ve sbírání bodů ale Mark už příliš nepokračoval, problémy s elektronikou mu to znemožnily v San Marinu, špatná přilnavost ve Španělsku, Webber se musel spokojit s 13., respektive 12. místem. V jednom závodě se Jaguar představil s logem filmu Ocean’s Twelve a diamantem společnosti Steinmetz Group. Webberovy to ale úspěch nepřineslo, měl hned 2 poruchy motoru při tréninku na Grand Prix Monaka. Musel si dokonce hasit sám svůj vůz, jelikož nemohl najít žádného maršála. V závodě samotném musel odstoupit znovu kvůli motoru, v následujícím závodě už ale získal konečně 2 body za 7. místo. Poté následovaly 2 výpadky, v Kanadě (kolize s Klienem) a v USA (problém s olejem) a také 9. místo ve Francii. 8. místo ve Velké Británii znamenalo další bod do sbírky, ale sezóna zatím bodově zaostávala za tou minulou, Webber měl na kontě zatím jen 4 body, oproti 12 z minulého roku. V té době nahradil bývalý kolega Webbera Antonio Pizzonia zraněného Ralfa Schumachera v kokpitu Williamsu a po svém návratu obvinil Jaguar, že Webber dostával nové součástky jeden nebo dva závody dříve než Pizzonia. To bylo kategoricky zamítnuto šéfem Jaguaru, Davidem Pitchforthem. Webber se k situaci nechtěl vyjádřit a raději se soustředil na závodění, v Německu dosáhl nejlepšího umístění v sezóně, když vybojoval 6. místo. A jelikož Jaguar stále nevěděl, jestli bude v roce 2005 závodit, podepsal Mark 28. července smlouvu s Williamsem na sezónu 2005. Na konci sezóny už Webber nebyl schopen dojet na bodech, i když jim byl velmi blízko v několika závodech. 13. místo v poháru jezdců tak už nevylepšil. Derniéra v Jaguaru nedopadla vůbec dobře, Mark kolidoval s Klienem a ze závodu odstoupil. Zbytek závodu sledoval z trávy za zatáčkou číslo 1. Webber byl ze smlouvy s Jaguarem uvolněn dříve než vypršela, aby mohl přes zimu testovat Williams. Jeho týmovým kolegou měl být Jenson Button, tomu se ale do Williamsu vůbec nechtělo a raději zůstal u týmu BAR. A tak to vypadalo na „rozstřel“ mezi Nickem Heidfeldem a Pizzoniou. Novým stájovým kolegou se nakonec stal Nick Heidfeld.", "section_level": 3}, {"title": "2005–2006: Williams.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Heidfeld byl oficiálně oznámen jako Webberův stájový kolega 31. ledna, Mark konstatoval, že je s rozhodnutím vedení spokojen. Webberův přesun k Williamsu také přinesl srovnání s Alanem Jonesem, posledním australským mistrem světa (také ve Williamsu). Od Webera se očekávaly velké věci, zejména Paul Stoddart mu předpověděl, že v roce 2005 získá svou první výhru. Sam Michael, technický šéf Williamsu dokonce prohlásil, že Webber by mohl být schopen získat s Williamsem titul mistra světa. V prvním závodě za nový tým se Mark kvalifikoval na 3. pozici, ale už v první zatáčce jej předjel David Coulthard, v cíli byl Webber na 5. místě. Vylepšit své dosavadní maximum v závodě chtěl v Malajsii, kde se kvalifikoval na 4. místě. Webber se dostal za Giancarla Fisichellu, oba se nakonec navzájem střetli a byli nuceni odstoupit. Další dobrou kvalifikaci zajel v Bahrajnu, kde byl na 5. pozici. V závodě ale chyboval pod tlakem od Kimi Räikkönena a dojel na 6. příčce. V dalším závodě byl v kvalifikaci 4., v závodě ale bylo zklamáním až 10. místo. Štěstí mu ale přálo, a když byly diskvalifikovány oba vozy BAR a penalizován Ralf Schumacher, posunul se Webber na konečné 7. místo. Skvělá kvalifikace přišla ve Španělsku, kde se kvalifikoval na 2. místě, v závodě ale spadl na 6. místo. Bylo to 4. bodované umístění z 5 závodů. Monako dopadlo pro Australana skvěle, obsadil v něm totiž své první stupně vítězů v kariéře, když dojel na 3. místě. Nejlepší umístění v kariéře ale záhy vystřídalo jedno z nejhorších. Při Grand Prix Evropy se kvalifikoval na 3. místě, ale problémy s brzdami znamenaly kolizi s Juanem Pablem Montoyou hned v první zatáčce. Jeho stájový kolega Heidfeld dojel na 2. místě a přeskočil ho v poháru jezdců. Kvalifikace v Kanadě dopadla mizerně, 14. místo bylo zklamáním, závod se ale vydařil a 5. místo přineslo další 4 body. Pak ale přišlo USA, kde nakonec startovalo pouze 6 vozů a Webberova mizerná série 7 závodů, ve kterých jen jednou bodoval. Propadl se tak z 6. na 10. místo v poháru jezdců. Turecko vylepšení nepřineslo, Webber tam kolidoval s Michaelem Schumacherem a poškodil vůz. Heidfeld se během sezóny zranil a jeho místo na čas zaujal Antonio Pizzonia, se kterým se Webber znal za působení v Jaguaru. A hned v Itálii Pizzonia Webera porazil. Zatímco Brazilec dojel 7., Australan po incidentu z první zatáčky dokončil až 14. Role se ale opět prohodily v následujícím závodě, kde odstoupil zase Pizzonia. Když se rozšířily zvěsti, že Heidfeld podepsal na rok 2006 BMW Sauber, zůstal Pizzonia v kokpitu i na domácí půdě v Brazílii. Tam ale došlo k incidentu mezi oběma Williamsy a Markovo auto bylo poškozeno, dojel jako 17., ale mezi klasifikovanými nebyl. Poslední 2 závody přinesly alespoň malý úspěch ziskem 4. a 7. místa. Webber si tak upevnil 10. místo v poháru jezdců. Mark popsal sezónu 2005 jako „frustrující“, a také že jeho reputace značně klesla. Rozhodl se ale zůstat u Williamsu i přes nabídku od BMW Sauber. Webberovým stájovým kolegou pro rok 2006 se stal mladý Nico Rosberg a byl už 7. stájovým kolegou pro Webbera od roku 2002.", "section_level": 3}, {"title": "2006.", "content": "Poprvé ve Weberově kariéře nestartoval šampionát v Melbourne, nýbrž v Bahrajnu. Solidní kvalifikaci zakončil celkově 6. místem v závodě. Byl však trochu zastíněn Rosbergem, který při svém debutu zajel nejrychlejší kolo. Následující 2 závody Mark kvůli mechanickým potížím nedokončil. V Malajsii to byla hydraulika, v Austrálii zase převodovka. 6. místo v San Marinu znamenalo úspěch, hned ale následovala další potíž s hydraulikou při Grand Prix Evropy. Ve Španělsku se Mark poprvé po zavedení nového systému kvalifikace nekvalifikoval do top 10. V závodě dojel na 9. místě. Velké zlepšení v kvalifikaci nastalo v Monaku, kde startoval společně s Michaelem Schumacherem z první řady. Ze závodu ho ale vyřadil problém s elektronikou. V Británii zase kolidoval v prvním kole s Ralfem Schumacherem a Scottem Speedem a odstoupil. Série nedokončených závodů pokračovala a nezměnilo to ani Německo, kde bojoval o stupně vítězů. Potřetí a také naposledy bodoval Webber v Číně, kde skončil na 8. příčce. Celkově skončil s pouhými 7 body na 14. místě.", "section_level": 3}, {"title": "2007–2012: Red Bull Racing.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Webberův dvouletý kontrakt s Williamsem měl vypršet na konci roku 2006. A přestože měl tým na Webbera opci i na rok 2007, snažil se ho prodat i přes to, že Mark by klidně zůstal. Williams tak Webberovi nabídl závodnické místo, ale s nižším platem než který měl dostávat. Na radu svého manažera, Flavia Briatoreho si tak začal shánět nové angažmá. Williams narychlo povolal svého testovacího jezdce, Alexandera Wurze. Po spekulacích, že bude jezdit za Renault, kde působil jeho manažer Briatore, podepsal 7. srpna 2006 smlouvu s týmem Red Bull Racing na rok 2007. V týmu měl závodit po boku veterána Davida Coultharda a měl nahradit Christiana Kliena. Povídá se, že Red Bull Webbera přijal pod podmínkou, že Renault jim bude dodávat motory. Poprvé si Mark vyzkoušel vůz 26. ledna 2007 ve Španělsku. Podle testů to vypadalo, že by Red Bull měl být lepší než v sezóně předchozí. Ve voze byly zabudovány motory Renault RS27. V prvním závodě sezóny 2007 se Webber kvalifikoval na solidním 7. místě a tuto pozici držel na začátku závodu, po problémech se ale propadl až na 13. místo. Při Grand Prix Malajsie znovu porazil v kvalifikaci zkušenějšího Coultharda a dojel na 10. pozici. Bahrajn probíhal také úspěšně pro oba jezdce Red Bullu, jezdili na 6. a 7. pozici. Ale to jen do chvíle, kdy je vyřadily mechanické potíže. Grand Prix Španělska se nepovedla Markovi moc dobře. Jeho týmový kolega Coulthard ho jasně předčil v kvalifikaci, když se vešel do top 10, zatímco Webber se potýkal s problémy s hydraulikou, které ho provázely i v závodě. Nakonec dokončil na 9. místě, zatímco zkušenější Skot vybojoval pro Red Bull Racing první body v sezóně za 5. místo. Skvělý závod přišel při Grand Prix Evropy. Ze 6. místa z kvalifikace se dostal Mark na konečnou 3. pozici a získal své 2. pódium v kariéře. Pravdou je, že k tomuto výsledku mu dopomohl hlavně déšť a výpadek Kimiho Räikkönena, který jezdil právě na 3. místě. Největší šance na vítězství v závodě nastala při Grand Prix Japonska, kde za deště Webber exceloval. Jezdil na 2. místě a zajížděl 3. nejrychlejší čas za oběma McLareny. Mark se držel druhý za Lewisem Hamiltonem, radost mu ale pokazil mladíček Sebastian Vettel, který po výjezdu safety caru narazil zezadu do Webbera a oba museli ze závodu odstoupit. Mark se tak držel na druhé pozici mezi jezdci s nejvíce starty, kteří nevyhráli závod a byl mu přiřknut titul „největší smolař v moderní F1“. Dobře se držel i v posledním závodě v Brazílii, když se kvalifikoval jako 5. V závodě ještě o příčku poskočil, ale mechanická závada mu nedovolila závod dokončit. Velice smolnou sezónu tak zakončil na celkovém 12. místě s 10 body.", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Mark dle smlouvy pokračoval v Red Bullu i v sezóně 2008. V trénincích v Austrálii přímo zářil a držel se na špici. Kvalifikaci mu ale zkazil poškozený pravý, brzdový kotouč. Závod pro něj ale skončil po havárii velice brzy. V dalších dvou závodech skončil shodně na 7. místě.", "section_level": 3}, {"title": "2012.", "content": "Po pátém místě v kvalifikaci na Grand Prix Austrálie obsadil čtvrté místo. Čtvrtý skončil i v GP Malajsie. Po sedmém místě obsadil čtvrtou příčku i v Číně, když v závěru předjel svého týmového kolegu Sebastiana Vettela. Po startu ze třetího místa jej předjel Romain Grosjean a Australan skončil v Bahrajnu opět čtvrtý. Ve Španělsku odstartoval jedenáctý a na této pozici dojel do cíle. V Monaku po penalizaci vítěze kvalifikace Michaela Schumachera startoval první a dojel si tak pro první výhru v sezoně. V průběžné pořadí drží třetí místo za 73 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Mark Alan Webber (* 27. srpna 1976 v Queanbeyan, Nový Jižní Wales, Austrálie) je bývalý australský pilot Formule 1. Jeho otec Alan prodával motocykly. Webber se při svém debutu stal prvním Australanem od roku 1994, kdy závodil David Brabham. Po závodění v rodné Austrálii se Webber v roce 1995 přestěhoval do Velké Británie, kde započal svou jezdeckou kariéru. Zaznamenal řadu úspěchů, ale také kontroverzní situaci při řízení sportovního vozu Mercedes-Benz v Le Mans, v roce 1999, když se mu staly dvě nehody, v tréninku a ve warmupu. Chyba byla v aerodynamice a Webber se tak dvakrát dostal s autem do přemetů. Mercedes se ze závodu odhlásil a Mark začal spolupracovat se svým krajanem Paulem Stoddartem, v té době vlastníkem týmu European Racing, v sérii Formule 3000. Když poté Stoddart odkoupil tým Minardi ve F1, Webber se stal pilotem F1 právě ve voze Minardi. Webber je náruživým sportovcem i mimo tratě. Už třikrát vyhrál každoročně pořádaný tenisový turnaj F1 Pro-Am v Barceloně. Mark se také věnuje charitativním akcím, například v Tasmánii.", "tgt_summary": "Mark Alan Webber, né le à Queanbeyan en Australie, est un pilote automobile australien qui a disputé le championnat du monde de Formule 1 de 2002 à 2013, totalisant neuf victoires avec Red Bull, terminant à trois reprises troisième du championnat (2010, 2011 et 2013) et contribuant sur la même période à l'obtention de quatre titres constructeurs de son écurie. Il se consacre ensuite à l'endurance avec Porsche de 2014 à 2016 et est sacré champion du monde en 2015. ", "id": 166514} {"src_title": "Čárka (diakritika)", "tgt_title": "Accent aigu", "src_document": [{"title": "Funkce čárky.", "content": "Čárka (akut) plní v různých jazycích tyto funkce:", "section_level": 1}, {"title": "V češtině.", "content": "V češtině se čárkou označují dlouhé samohlásky /á, é, í, ó, ú, ý/. Její užívání doporučuje již traktát \"De orthographia Bohemica\" sepsaný v 15. st., jehož autorství je připisováno Janu Husovi. Ve spisu je čárka označována latinským termínem \"gracilis virgula\", který bývá mylně překládán jako \"dlouhé nabodeníčko\".", "section_level": 1}, {"title": "V jiných jazycích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dánština, norština.", "content": "V dánštině a norštině se používá k rozlišení významu slov, např. \"én\" (jeden, jedna) vs. \"en\" (neurčitý člen). V dánštině se navíc používá i k vyznačení důrazu na určité slovo, zejména ve slově \"der\" (tam).", "section_level": 2}, {"title": "Faerština.", "content": "V faerštině mění výslovnost samohlásek:", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Ve francouzštině se používá k rozlišení /é/ [e] a /e/ [ə].", "section_level": 2}, {"title": "Irština.", "content": "V irštině čárka (nazývaná \"síneadh fada\" – „dlouhá značka“ – nebo zkráceně \"fada\") označuje dlouhou samohlásku (á, é, í, ó, ú). Při tom dlouhé „á“ je zavřenější než „a“, blíží se hlásce /ó/.", "section_level": 2}, {"title": "Islandština.", "content": "V islandštině mění výslovnost samohlásek:", "section_level": 2}, {"title": "Maďarština.", "content": "V maďarštině se používá pro označení délky samohlásek.", "section_level": 2}, {"title": "Polština.", "content": "V polštině se čárkou vyznačuje palatalizace (měkčení) souhlásek /ć/, /dź/, /ń/, /ś/, /ź/. Písmeno /ó/ se čte [u], jeho psaní je dáno historicky (podobně jako u českého /ů/, které se vyvinulo z dlouhého /ó/).", "section_level": 2}, {"title": "Slovenština.", "content": "Ve slovenštině se stejně jako v češtině používá k označení délky samohlásek. Kromě toho se tímto způsobem vyznačuje i délka u slabikotvorného /ŕ, ĺ/, např. \"sŕňa\" (srnče), kŕdeľ (hejno), \"hĺbka\" (hloubka), stĺp (sloup).", "section_level": 2}, {"title": "Španělština.", "content": "Ve španělštině se používá k označení přízvuku tam, kde by se jinak přízvuk nevyskytoval. V psané podobě (pomocí čárky) i mluvené podobě (pomocí přízvuku) se tak dá odlišit dvě významově různá slova lišící se pouze a právě čárkou (např. ).", "section_level": 2}, {"title": "Švédština.", "content": "Ve švédštině se používá k vyznačení přízvuku (tzv. akutové intonace) v některých slovech, zejména cizího původu, a ve vlastních jménech, např. \"idé\" (myšlenka, idea), \"Nylén\", Linné.", "section_level": 2}, {"title": "Vietnamština.", "content": "Ve vietnamštině značí stoupavý tón u samohlásek (tzv. dấu sắc).", "section_level": 2}], "src_summary": "Čárka je diakritické znaménko, které má v různých jazycích různou funkci. Odborně se též nazývá akut. Čárka se umísťuje nad základní znak abecedy.", "tgt_summary": "L’accent aigu est un diacritique de l’alphabet latin, de l' alphabet grec, de l’alphabet cyrillique ou d’autres alphabets, hérité de l'accent aigu grec ou de l'apex latin.", "id": 703486} {"src_title": "Josef Augusta (paleontolog)", "tgt_title": "Josef Augusta (paléontologue)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Josef Augusta se narodil v jihomoravském městě Boskovice roku 1903 v rodině berního úředníka. Po absolvování klasického gymnázia v rodném městě vystudoval v letech 1921 až 1925 přírodní vědy na Masarykově univerzitě v Brně (studium zakončil doktorátem), na které setrval až do roku 1931 v roli asistenta geologického ústavu. Věnoval se především geologii a paleontologii. Po absolvování základní vojenské služby učil dva roky na měšťanské škole v Olešnici. Pokračoval v terénních výzkumech v oblasti Boskovické brázdy, kde se nacházela četná prehistorická naleziště. Věnoval se studiu obojživelníků a ryb z období prvohor a na toto téma publikoval několik vědeckých studií. Od roku 1933 působil v Geologicko-paleontologickém ústavu univerzity Univerzity Karlovy v Praze, kde mezi mnoha vědeckými publikacemi vydal společně s dr. M. Remešem první učebnici \"Úvod do všeobecné paleontologie\" (1936). V roce 1936 se stal docentem a později profesorem. Kvůli uzavření vysokých škol byl jmenován až po válce se zpětnou platností od roku 1939. V době války byl zaměstnancem Státního geologického ústavu a pracoval většinou na ostravských dolech. Začal psát svou první populárně-naučnou knihu z období pravěku \"Zavátý život\" (1941), ke které vytvořil ilustrace akademický malíř Zdeněk Burian. Po válce se Josef Augusta vrátil zpět do Prahy na své původní místo v Geologicko-paleontologickém ústavu UK. V letech 1957–1959 byl jmenován děkanem a od roku 1960 až do své smrti vedl katedru paleontologie na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zemřel v Praze ve věku 64 let, pochován je v Lipníku nad Bečvou, rodišti své manželky. Ve své vědecké práci se Josef Augusta zprvu zabýval permskou flórou a studiem prvohorních krytolebců a ryb. Brzy se však stal významným popularizátorem zejména v oblasti paleontologie, ale i stratigrafie a geologie. Mezinárodního věhlasu dosáhl zejména rekonstrukcemi pravěké flóry a fauny ve spolupráci s akademickým malířem Zdeňkem Burianem. Své vědecké dílo publikoval v četných našich i zahraničních odborných časopisech. Josef Augusta je autorem sto dvaceti vědeckých publikací a řady populárně naučných knih pro mládež i pro dospělé. Podílel se také jako vědecký poradce na slavném filmu režiséra Karla Zemana \"Cesta do pravěku\" z roku 1955.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Knihy jsou však poplatné své době a reflektují tehdejší znalosti o pravěkém světě. Obzvláště patrné je to v případě druhohorních dinosaurů, které popisuje podle tehdejšího přesvědčení jako studenokrevné a pomalé plazy, zatímco dnes převažuje přesvědčení o hbitých a u některých druhů i neobvykle bystrých tvorů, kteří jsou příbuzensky bližší ptákům než plazům.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "V roce 2017 byl první ornitopodní dinosaurus, který byl objeven na území České republiky, pojmenován na počest Zdeňka Buriana a Josefa Augusty jako \"Burianosaurus augustai\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Augusta (17. března 1903 Boskovice – 4. února 1968 Praha) byl český paleontolog, pedagog a také autor populárně vědeckých knih pro mládež i pro dospělé.", "tgt_summary": "Josef Augusta, né le à Boskowitz en margraviat de Moravie et mort le à Prague, est un paléontologue, géologue et vulgarisateur scientifique tchécoslovaque.", "id": 1787469} {"src_title": "Oxfordská univerzita", "tgt_title": "Université d'Oxford", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky univerzity spadají do konce 11. století, přesný rok založení však není jednoznačně znám. První doložené záznamy o probíhající výuce jsou z roku 1096.(Ottův Slovník Naučný a Encylopedie Britannica uvádí rok 1249). K výraznému nárůstu počtu studentů došlo, když král Jindřich II. zakázal v roce 1167 Angličanům studovat na univerzitě v Paříži. Od roku 1201 stál v čele univerzity \"magister scolarum Oxonie\". Pro tuto funkci se od roku 1214 dodnes používá titul kancléř. Přibližně v té době začaly také vznikat takzvané colleges, které se původně omezovaly pouze na poskytování ubytování a stravy studentům a akademikům, později se ovšem jejich působnost rozšířila i na aktivity spojené s výukou. K nejstarším patří University College, Balliol College a Merton College, jejichž vznik se datuje do 13. století. Od konce 15. století byla výuka na Oxfordu značně ovlivněna renesancí. Pod vlivem reformace a rozkolu s římskokatolickou církví mnoho učenců uteklo do Evropy a metoda výuky se změnila ze středověké scholastiky na výuku v renesančním duchu. Během anglické občanské války se univerzita stala centrem roajalistů, zatímco město Oxford stálo na straně parlamentaristů. Od 18. století se však univerzita snaží stát stranou politických konfliktů. V druhé polovině 19. století vznikly první čtyři ženské koleje: Lady Margaret Hall (1878), Somerville College (1879), St Hugh's (1886) a St Hilda's (1893). Ovšem až v roce 1920 se ženy mohly stát plnohodnotnými studentkami a získat titul. Pět kolejí určených pouze pro muže byly zpřístupněny ženám v roce 1974 a poslední výhradně ženská kolej St. Hilda’s otevřela své brány mužům v roce 2008. Nyní jsou tedy všechny koleje koedukační. Podle legendy odešli po nepokojích mezi studenty a měšťany, které vyvrcholily roku 1209, někteří z profesorů směrem na severovýchod do města Cambridge a založili tam University of Cambridge. Mezi těmito dvěma univerzitami od té doby panuje rivalita, byť obvykle přátelská, a to téměř ve všech oblastech. Obě univerzity však mají mnoho společných charakteristických rysů a je na ně tedy často odkazováno společně jako na Oxbridge.", "section_level": 1}, {"title": "Výuková báze univerzity.", "content": "Seznam 38 univerzitních kolejí (colleges) a 6 Permanent Private Halls (PPH), které tvoří Oxfordskou univerzitu:", "section_level": 1}, {"title": "Organizace univerzity.", "content": "Univerzita je sdružením více jak čtyřiceti autonomních kolejí a hlavním vedením v čele s vicekancléřem. Jednotlivé akademické ústavy jsou centralizovány, tedy nejsou přidružené k žádné konkrétní koleji. Tyto ústavy zajišťují prostředky potřebné pro výuku a výzkum, stanovují osnovy a udělují pokyny pro výuku, podílejí se na výzkumech a zajišťují přednášky a semináře. Koleje pro své studenty zajišťují konzultační výuku. Členové akademického ústavu pocházejí z různých kolejí. Ačkoli se některé koleje více zaměřují na určité předměty (např. Nuffield College je centrem sociálních studií), jde většinou o výjimky a na většině kolejí lze nalézt akademiky a studenty studující nejrůznější předměty. Zařízení jako např. knihovny jsou k dispozici na všech úrovních univerzity: hlavní univerzitou (Bodleianská knihovna), ústavy (knihovny jednotlivých ústavů jako třeba Knihovna fakulty anglistiky) a kolejemi (z nichž každá nabízí svým studentům knihovnu s literaturou mnoha oborů).", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Akademický rok.", "content": "Akademický rok je rozdělen do tří trimestrů: Michaelmas (od října do prosince), Hilary (od ledna do března) a Trinity (od dubna do června). V rámci těchto trimestrů univerzitní rada každý rok určí osm týdnů, tzv. „Full terms“ kdy probíhá výuka studentů. Tato období jsou kratší než na většině ostatních britských univerzit. Od studentů se mimo jiné předpokládá, že se budou intenzivně připravovat i během prázdnin (vánočních, velikonočních a velkých).", "section_level": 2}, {"title": "Výuka.", "content": "Hlavním typem výuky je výuka formou konzultací (tutoriálu), kdy jeden až čtyři studenti stráví hodinu s akademikem diskuzí o jejich celotýdenní práci, většinou eseji (v případě humanitních věd, většiny sociálních věd, některých matematických, fyzikálních či přírodních věd) nebo úlohách (v případě většiny matematických, fyzikálních či přírodních věd a některých sociálních věd). Studenti mají většinou jednu nebo dvě konzultace týdně a to u jakéhokoli akademika na jakékoli koleji, nejen na jejich vlastní koleji, podle toho, jaká kvalifikace je potřeba a kolik je k dispozici vyučujících. Doplňkem ke konzultacím jsou přednášky, kurzy a semináře organizované ústavy. Postgraduální studenti studijních oborů založených na praktické výuce většinou absolvují kurzy a semináře, i když s větším důrazem na individuální výzkum.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoušky a tituly.", "content": "Za organizaci zkoušek a udělování titulů je zodpovědná univerzita sama. Pro získání prvního titulu je potřeba úspěšně složit dvě sady zkoušek. První sada zkoušek, která se nazývá „Honour Moderations“ („Mods“) nebo „Preliminary Moderations“ („Prelims“) obyčejně probíhá na konci prvního ročníku (u těch, co studují právo, teologii, filosofii a teologii, experimentální psychologii, psychologii, filosofii a fyziologii probíhají zkoušky po dvou trimestrech a u těch, co studují klasická studia po pěti). Druhá sada zkoušek, „Final Honour School“ („Finals“) probíhají na konci studia. Na základě výkonu u těchto závěrečných zkoušek je absolventům udělen titul prvního, vyššího a nižšího druhého, nebo třetího stupně. Titul prvního stupně je většinou předpokladem pro postgraduální studium. Magisterské a doktorské tituly založené na vlastním výzkumu jsou udělovány pro všechny předměty postgraduálního studia vyučované na univerzitě. Na základě tradice mohou všichni absolventi bakalářského studia po sedmi letech od imatrikulace bez jakéhokoli dalšího studia za nepatrný poplatek zažádat o povýšení svého titulu na titul „MA“ („Master of Arts“).", "section_level": 2}, {"title": "Čestné doktoráty.", "content": "\"Encaenia\" je každoroční ceremonie Oxfordské univerzity, během které významné světové osobnosti přebírají její nejvyšší ocenění: titul čestného doktora. Pouze čtyřikrát za více než pět a půl století udělování titulu byli mezi laureáty Češi:", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Rektorem univerzity je anglický politik Chris Patten. Celkem má více než 21 000 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní absolventi.", "content": "Oxford má velmi důležitou roli ve vzdělávání ve Spojeném království. Jde ale o elitářský přístup ke vzdělání. Vystudovalo zde nejméně 8 zahraničních panovníků, 47 držitelů Nobelovy ceny, 3 držitelé Fieldsovy medaile, 26 premiérů Spojeného království (včetně bývalého premiéra Davida Camerona), nejméně 30 zahraničních prezidentů a premiérů, 12 svatých, 89 arcibiskupů, 18 kardinálů a jeden vzdoropapež. Současní vědci jako jsou Stephen Hawking, Richard Dawkins a držitelé Nobelovy ceny Anthony James Leggett, Tim Berners-Lee a mnoho jiných. Mezi dlouhým seznamem spisovatelů, kteří jsou spojeni s Oxfordem jsou nejznámější Evelyn Waugh, Jane Austen, Lewis Carroll, Aldous Huxley, Oscar Wilde, C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien, Philip Pullman, Vikram Seth, Plum Sykes a Percy Bysshe Shelley.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxfordská univerzita (anglicky University of Oxford, často také Oxford University, Universitas Oxoniensis) je nejstarší univerzita v anglicky mluvící části světa a jedna z nejstarších na světě. Sídlí v anglickém městě Oxford, je považována za jednu z nejprestižnějších univerzit ve Spojeném království a v žebříčcích nejlepších vysokých škol na světě pravidelně zaujímá místa v první desítce. Její tradiční barvou je tmavě modrá. ", "tgt_summary": "L’université d'Oxford, située dans la ville du même nom, à 90 km au nord-ouest de Londres, dans le comté d'Oxford ou Oxfordshire, dans l'Angleterre du Sud-Est, est l'une des plus prestigieuses universités sur le plan mondial. Elle est également la plus ancienne université britannique. ", "id": 900769} {"src_title": "Machairodontinae", "tgt_title": "Machairodontinae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ukazuje se také, že \"šavlozubost\" se u dravých savců a savcovitých plazů vyvinula v průběhu jejich evoluce nezávisle nejméně sedmkrát. Pravděpodobně nejznámějším zástupcem podčeledi je rod \"Smilodon\", který žil až do konce poslední doby ledové na území Severní Ameriky. Je možné, že tyto kočkovité šelmy dokázaly vokalizovat (řvát) podobně jako dnešní lvi. To dokazuje stavba některých drobných kůstek v jejich krku. Interpretace fosilních nálezů ukazuje, že šavlozubé kočky se zraněními v ústní dutině preferovali měkčí a lépe mechanicky zpracovatelnou potravu než jejich nezranění soukmenovci.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomické členění.", "content": "Podčeleď Machairodontinae se dělí na čtyři triby a množství rodů: Tribus Homotherini Tribus Machairodontini Tribus Metailurini Tribus Smilodontini", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Předek smilodona \"Machairodus\" sám vznikl z proailuria. Podle fosilních nálezů může být \"Smilodon\" zařazen mezi kočkovité šelmy, ale do jiné vývojové větve. Zahrnuje druhy velikosti rysa a tygra, většinou robustněji stavěné a při stejné velikosti těžší než současné velké kočky. \"Smilodon\" se svými až 400 kilogramy byl mezi těmito druhy největší. Tyto kočky se vyvinuly v různých částech světa nezávisle na sobě. Vyskytovaly se v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe v rozmezí přibližně před 13–2 milióny let. Kostry především mladých jedinců smilodona byly nalezeny v Kalifornii, poblíž Los Angeles v asfaltovém jezírku Rancha La Brea. Tyto kočky postupně mizely od období pleistocénu před 1,8–1 milionem let z Ameriky a v Eurasie. Ojediněle se vyskytovaly ještě před 13 000–10 000 lety. Vyhynutí velkých šavlozubých koček výrazně proměnilo podobu megafauny ve všech lokalitách jejich předchozího výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Zuby.", "content": "Pro šavlozubé byly typické dlouhé, horní, ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo zcela chyběly. Měli doširoka rozevíratelné čelisti a silné krční svaly. Délka špičáků naznačuje, že \"Smilodon\" dokázal tlamu doširoka rozevřít. Podle odhadu to byl úhel až 120 stupňů, dnes žijící lev dosáhne 65 stupňů. Tato fakta naznačují, že se zřejmě mohl odvážit i na kořist, která byla podstatně větší než on.", "section_level": 1}, {"title": "Lov a potrava.", "content": "Tyto šelmy zřejmě měly odlišnou techniku lovu kořisti než dnešní kočkovité šelmy. Ty loví tak, že dlouhým skokem skočí kořisti na šíji a ostrými drápy se na ní pevně zachytí. Kořisti zaryjí zuby do šíje a pootočením hlavy jí zlámou vaz. Nejprve se vědci domnívali, že \"Smilodon\" zasahoval kořist hlubokými bodnými ranami na měkké části krku a následným porušením artérií a uzavřením dýchacích cest zvíře usmrtil. Podle dnešních nálezů se ale usuzuje, že \"Smilodon\" byl mrchožrout. Silné zakřivení špičáků svědčí o tom, že zvíře nemohlo zasáhnout kořist hlubokými bodnými ranami, jenom ji těmito zuby rozpáralo nebo rozřízlo. Navíc šavlozubí nebyli vybaveni pro rychlý běh. Fosilní nálezy kostry dokazují, že měli poměrně krátké nohy a přitom robustní tělesnou stavbu, což nejsou nijak příznivé podmínky k rychlému běhu a k pronásledování kořisti. Podle dochovaných exemplářů se zahojenými zlomeninami lze usuzovat, že \"Smilodon\" zřejmě žil a lovil v rodinných skupinách. Jejich hlavní kořistí mohli být velcí tlustokožci, jejichž vymizení může souviset s vyhynutím Machairodontů. Podle jedné studie z roku 2008 byly některé velké šavlozubé kočky společenské a žily stejně jako dnešní lvi ve smečkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Machairodontinae je vyhynulá podčeleď kočkovitých šelem. Lidově jsou tyto šelmy označovány jako šavlozubí tygři (zastarale i šavlozubí lvi). Označení šavlozubý tygr není z vědeckého hlediska přesné, neboť tygr (\"Panthera tigris\") patří do jiné podčeledi a s členy podčeledi Machairodontinae není blízce příbuzný. Někdy se proto užívá názvu šavlozubá kočka.", "tgt_summary": "Les machairodontinés (Machairodontinae) ou simplement machairodontes (du grec ancien / « couteau » et / « dent ») forment une sous-famille éteinte de très grands félins apparus vers le début du Miocène (Langhien), il y a environ 16 millions d'années et qui ont totalement disparu au début de l'Holocène, il y a environ 10 000 ans. ", "id": 485765} {"src_title": "Logické programování", "tgt_title": "Programmation logique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Logické programování v širším smyslu dalo vzniknout mnoha implementacím. Například systémy odpovídající na dotazy (question-answering systems) Fischera Blacka (1964), Jamese Slagla (1965) a Cordella Greena (1969) stvořené v duchu McCarthyho návrhu advice taker. Fosterův a Elcockův Absys (1969) byl pravděpodobně první jazyk explicitně vyvíjený jako výrazový programovací jazyk (assertional programming language). Počátky logického programování v užším slova smyslu můžeme vystopovat do konce šedesátých a počátku sedmdesátých let, kdy se vedly debaty o deklarativní nebo procedurální reprezentaci znalostí v umělé inteligenci. Obhájci deklarativního přístupu působili především na Stanfordově univerzitě (John McCarth, Bertram Raphael a Cordell Green) a Edinburské univerzitě ( Alane Robinsonem, Patrick J. Hayes a Robert Kowalski). Obhájci procedurální reprezentace se soustředili zejména okolo MIT, pod vedením Marvina Minskyho a Seymoura Paperta. V roce 1960 Carl Hewitt v MIT vyvinul jazyk Planner. I když byl Planner první jazyk založený na logice v užším chápaní, byl silně ovlivněn procedurálním paradigmatem. Nejvýznamnější implementací Planneru byla jeho podmnožina s názvem Micro-Planner, vytvořená Gerry Sussmanem, Eugene Charniakem a Terry Winogradem. Micro-Planner byl použit k implementaci Winogradova programu pro porozumění přirozenému jazyku (SHRDLU), což byl důležitý mezník té doby. Planner byl vybaven vzorově řízeným (pattern-directed) vyvoláváním procedurálních plánů z výrazů i cílů. Protože systémy dostupné v době vývoje byly limitovány velmi malou pamětí, používal Planner backtraking řídící strukturu a bylo možné ukládat pouze jednu výpočetní cestu. Z Planeru vzešly další programovací jazyky, například QA-4, Popler, Conniver, QLISP a paralelní Ether. Hayes a Kowalski z Edinburské univerzity se pokusili spojit logicky založený deklarativní přístup reprezentace znalostí s procedurálním přístupem Planneru. Hayes (1973) vyvinul jazyk Golux pro řešení rovnic (equational language), ve kterém je možné získat různé procedury změnou chování dokazovače vět. Kowalski ukázal jak SL-rezoluce zachází s implikacemi jako s cíl redukujícími (goal-reduction) procedurami. Kowalski spolupracoval s Colmerauerem z Marseille, který rozvinul tyto myšlenky v návrhu a implementaci programovacího jazyka Prolog. Z Prologu se vyvinulo mnoho dalších jazyků: ALF, Fril, Gödel, Mercury, Oz, Ciao, Visual Prolog, XSB, a λProlog. Stejně tak i množství paralelních logických programovacích jazyků, logických programovacích jazyků s omezujícími podmínkami a datalogů. V roce 1997 udělila Asociace logického programování patnácti významným vědcům v oboru logického programování titul Zakladatel logického programování, aby ocenila jejich průkopnickou činnost v oboru. Mezi tyto vědce patří:", "section_level": 1}, {"title": "Prolog.", "content": "Jazyk Prolog byl vyvinut Alainem Colmerauerem v roce 1972. Vzešel ze spolupráce mezi Colmerauerem z University v Marseille a Robertem Kowalskim z Edinburské university. Colmerauer pracoval na porozumění přirozeného jazyka. Logiku používal pro reprezentaci sémantiky a rezoluci pro získávaní odpovědí na dotazy (question-answering). Během léta 1971, Colmerauer a Kowalski objevili, že klauzální logika může být použita k reprezentaci formální gramatiky a že rezoluční dokazovač vět (resolution theorem prover) může být využit pro parsování. Zjistili, že některé dokazovače vět jako například hyper rezoluce (hyper-resolution) se chovají jako bottom-up parsery a jiné třeba SL rezoluce (1971) se chovají jako top-down parsery. Následující léto roku 1972 Kowalski opět za spolupráce s Colmerauerem, vytvořil procedurální interpretaci implikace. Tato duálně deklarativní/procedurální interpretace byla později formalizována v notaci Prologu: která může být čtena a použita deklarativně i procedurálně. Bylo také jasné, že tyto klauzule mohou být omezeny pouze na definitní klauzule nebo Hornovské klauzule, kde jsou všechno atomické predikáty logické rovnice a SL rezoluce může být zobecněna na LUSH nebo SLD rezoluci. Kowalskeho procedurální interpretace a LUSH byly popsány v jeho poznámkách v roce 1973 a publikovány následujícího roku. Colmerauer s Philippem Rousselem použili tuto duální interpretaci jako základ pro Prolog, který byl implementován během léta a podzimu roku 1972. První program v Prologu byl rovněž napsán roku 1972 v Marseille a jednalo se o francouzský systém odpovídání na dotazy. Zásadním impulsem pro použití Prologu jako praktického programovacího jazyka bylo vytvoření překladače Davidem Warrenem v Edinburku roku 1977. Experimenty ukázaly, že Edinburský Prolog může výkonem soupeřit s jinými symbolickými programovacími jazyky, jako je Lisp. Edinburský Prolog se stal \"de facto\" standardem a silně ovlivnil znění standardu ISO pro Prolog.", "section_level": 1}, {"title": "Negace jako selhání.", "content": "Micro-planner obsahoval konstrukci nazvanou \"thot\", která po aplikaci na výraz vracela \"pravda\", pouze když vyhodnocování výrazu selhalo. Ekvivalentní operátor je součástí všech moderních implementací prologu a byl nazýván negace jako selhání. Běžně se značí \"not(p)\", kde p je atom, jehož proměnně jsou vytvořeny v době, kdy je not(p) zavolán. Zastaralá, ale standardní syntax je \"\\+ p\". Literály negace jako selhání se můžou vyskytnout jako podmínka not(B) v těle programu klauzulí. Logický status negace jako selhání zůstával dlouho nevyřešen. Až Keith Clark [1978] dokázal, že za určitých podmínek se jedná o korektní (a někdy úplnou) implementaci klasické negace s ohledem na vyplnitelnost (completion) programu. Vyplnitelnost se zhruba vyhodnocuje vzhledem k množině všech klauzulí, které mají stejný predikát na levé straně, řekněme: jako definice predikátu kde \"iff\" znamená \"tehdy a jen tehdy když\". Stanovení vyplnitelnosti vyžaduje explicitní použití predikátu rovnosti a inkluzi množiny příslušných axiomů rovnosti. Naštěstí implementace negace jako selhání vyžaduje pouze \"if\" části definic bez axiomu rovnosti. Pojem vyplnitelnosti je úzce spjat s McCarthyho vymezovací sémantikou pro výchozí usuzování (circumscription semantics for default reasoning) a hypotézou uzavřeného světa (closed world assumption). Alternativou k sémantice vyplnitelnosti, může být negace jako selhání interpretována epistemicky jako v modelu stabilní sémantiky v programování množinou dotazů (answer set programming). V této interpretaci not(B) znamená doslovně, že B není známé nebo je neověřitelné. Epistemická interpretace má tu výhodu, že může být snadno zkombinovaná s klasickou negací, jako v případě \"rozšířeného logické programování\". Můžeme tak formalizovat tvrzení jako \"opak nemůže být prokázán\", kde \"opak\" je klasická negace a \"nemůže být prokázán\" je epistemická interpretace negace jako selhání.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení problému.", "content": "Ve zjednodušeném případě, kdy pracujeme s výrokovou logikou a logický program ani hlavní cíl atomický neobsahují proměnné, zpětné usuzování (backward reasoning) určí logický \"a-nebo\" strom, který stanovuje prostor řešení cíle. Hlavní cíl je vrchol stromu. Za předpokladu, že nějaký uzel ve stromu odpovídá hlavě klauzule, pak existuje množina potomků tohoto uzlu, která odpovídá mezi-cílům v těle této klauzuli. Potomci uzlu jsou spojení logickou spojkou a. Alternativní množina potomků odpovídající alternativní cestě řešení uzlu je spojeni pomocí logického nebo. K prohledání prostoru řešení mohou být použity různé strategie. Prolog využívá sekvenční, LIFO a backtracking strategii, při které najednou zpracovává pouze jeden mezi-cíl a alternativní cestu. K hledaní řešení je možné využívat i jiné strategie jako paralelní vyhledávání, inteligentní backtracking anebo hledaní metodou nejlepší-první (best-first). V více obecném případě, kdy mezi-cíle sdílejí proměnné, mohou být použity další strategie. Například výběr mezi-cíle, který je nejvíce rozvinut nebo je rozvinut do té míry, že může být použita pouze jedna procedura. Tyto strategie se využívají například v paralelním logickém programování. Fakt existence několika cest jak vykovávat logický program je vyjádřen rovnicí: Algoritmus = Logika + Řízení kde Logika představuje logický program a Řízení různé strategie dokazování vět.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace znalostí.", "content": "Skutečnost, že Hornovské klauzule mohou nabývat procedurální interpretace a zároveň že cíl redukující procedura může být chápána jako Hornovské klauzule spojené se zpětným usuzováním, znamená, že logický program kombinuje deklarativní a procedurální reprezentaci znalostí. Inkluze negace jako selhání znamená, že logické programovaní je druh nemonotonické logiky. Navzdory své jednoduchosti (v porovnání s klasickou logikou) se kombinace Hornovských klauzulí a negace jako selhání prokázala být překvapivě expresivní. Například bylo ukázáno, že s několika rozšířeními poměrně přirozeně odpovídá poloformálnímu jazyku legislativy. Je to také přirozený jazyk pro vyjadřování zákona příčiny a následků v rámci běžného uvažování, podobně jako v situačním a událostním kalkulu.", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní logické programování.", "content": "Keith Clark, Steve Gregory, Vijay Saraswat, Udi Shapiro, Kazunori Ueda a další vyvinuli rodinu paralelních systémů zasílání zpráv podobnou Prologu používající unifikaci sdílených proměnných a proudů datových struktur pro zprávy. Snahou bylo postavit tyto systémy na matematické logice a posloužily jako základ pro Japonský projekt počítače páté generace (ICOT).", "section_level": 1}, {"title": "Logické programování vyšších řádů.", "content": "Řada výzkumů rozšířila logické programování o vlastnosti programování vyšších řádů odvozených z logiky vyšších řádů, jakými jsou například predikátové proměnné. Mezi tyto jazyky patří rozšíření Prologu HiLog a λProlog.", "section_level": 1}, {"title": "Lineární logické programování.", "content": "Základní logické programování ve spojení s lineární logikou vyústilo v návrh logických programovacích jazyků, které mají o poznání silnější vyjadřovací prostředky než jazyky založené na klasické logice. Programy sestavené z Hornovských klauzulí reprezentují pouze změnu stavu způsobenou změnou v argumentech vzhledem k predikátům. V lineárním logickém programování je možné použít ambientní lineární logiku pro podporu změny stavu. Mezi některé z raných návrhů logických programovacích jazyků založených na lineární logice patří: LO [Andreoli & Pareschi, 1991], Lolli [Hodas & Miller, 1994], ACL [Kobayashi & Yonezawa, 1994] a Forum [Miller, 1996]. Forum nabízí interpretaci veškeré lineární logiky zaměřenou na cíl (goal-direct).", "section_level": 1}], "src_summary": "Logické programování je v širším významu použití matematické logiky jako prostředku pro programování. Jeho počátky můžeme vystopovat až k návrhu Johna McCarthyho advice taker (rádce) [1958]. V tomto návrhu slouží logika pro čistě deklarativní reprezentaci jazyka a dokazovač vět (theorem-prover) nebo generátor modelů (model-generator) se používá jako řešitel problémů (problem-solver). Řešení problému se tak dělí mezi programátora (ručí za správnost programu vyjádřené v logické formě) a dokazovač vět nebo generátor modelů (odpovídá za efektivní řešení problému). ", "tgt_summary": "La programmation logique est une forme de programmation qui définit les applications à l'aide d'un ensemble de faits élémentaires les concernant et de règles de logique leur associant des conséquences plus ou moins directes. Ces faits et ces règles sont exploités par un démonstrateur de théorème ou moteur d'inférence, en réaction à une question ou requête. ", "id": 1206833} {"src_title": "Tahiti", "tgt_title": "Tahiti", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Ostrov Tahiti je co do rozlohy zdaleka největším ostrovem Francouzské Polynésie, druhý největší ostrov Raiatea má rozlohu méně než čtvrtinovou. Na nejširším místě je široký 45 km a celkově má rozlohu 1 042 km2. Nejvyšší bod je se svou výškou 2 241 m nad mořem Mont Orohena. Nejvyšší hora jihovýchodní části ostrova Mont Roonui má výšku 1 332 m. Ostrov se skládá ze dvou kruhových částí, kde středem každé z nich je sopečná hora. Tyto dvě části jsou spojeny krátkou pevninskou šíjí, která je pojmenována po malém městě Taravao, které se tam nachází. Severozápadní část je známá jako \"Tahiti Nui\" (\"velké Tahiti\"), a jihovýchodní část, mnohem menší, je známá jako \"Tahiti Iti\" (\"malé Tahiti\"). \"Tahiti Nui\" je celkem hustě obydleno (zejména kolem města Papeete) a má lepší infrastrukturu. Hlavní silnice v \"Tahiti Iti\" vede po obvodu ostrova mezi horami a pobřežím. Cesta také míjí mnohé citrusové plantáže, mlékárny a je zde typický výhled na celkové panorama ostrova. Vegetací je zde velice bohatý tropický deštný les. Od listopadu do dubna je období vlhka a dešťů, kde nejvlhčí měsíc je leden s 335 mm srážek v hlavním městě Papeete. Srpen je nejsušší měsíc s pouhými 48 mm srážek. Průměrná nejnižší teplota je 21° C a průměrná nejvyšší teplota je 31° C. Nejnižší teplota v historii byla zaznamenána v Papeete a to 16° C a nejvyšší byla 34° C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Odhaduje se, že Tahiti bylo osidlováno Polynézany v letech 300 – 800 n.l., když přicházeli z ostrovů Tonga a Samoa. Úrodná ostrovní půda spolu s rybařením poskytovala dostatek obživy pro obyvatelstvo. Ačkoli první Evropané, kteří Tahiti objevili, byla španělská loď v roce 1606, Španělé nikdy neměli úsilí ostrov kolonizovat nebo s ostrovem obchodovat. Samuel Wallis, anglický námořní kapitán, spatřil Tahiti 18. června roku 1767, a je považován za prvního Evropana – návštěvníka ostrova. Povšiml si jistého uvolnění a spokojenosti místních obyvatel a charakteristika ostrova jako ráj, zde trvá až do dnešní doby. Wallise následoval v dubnu roku 1768 francouzský objevitel Louis Antoine de Bougainville, což byl první Francouz, který obeplul Zemi. Bougainville proslavil Tahiti v Evropě, když vydal svůj cestopis \"Voyage autour du Monde\". Popsal zde Tahiti jako ráj na zemi, kde žijí muži a ženy v nevině, daleko od zkažené civilizace. V roce 1774 Kapitán James Cook navštívil ostrov a odhadl, že zde žije asi 200 000 obyvatel. Bylo to ale nejspíše příliš; jiné odhady ze stejné doby byly 121 500. Po Cookově návštěvě evropské lodě připlouvaly na Tahiti ještě častěji. Nejznámější z těchto lodí byla HMS Bounty, jejíž posádka se vzbouřila krátce po opuštění ostrova v roce 1789. Přítomnost Evropanů závažně narušila místní společnost zejména tím, že na Tahiti přivezli prostituci, pohlavní nemoci a alkohol. Zmíněné nemoci jako například tyfus, chřipka a neštovice zabily tolik Tahiťanů, že v roce 1779 jich bylo jen 16 000. V 19. století je na Tahiti mnoho obchodníků a misionářů. Ti zde začali zavádět nové zvyklosti, především zde šířili křesťanství a zakazovali některé tradiční polynéské zvyklosti jako tradiční jazyk, tetování nebo místní náboženství. V této době také začíná sílit francouzský vliv v oblasti. Francouzi sem přicházejí zejména ze souostroví Markézy a jejich nekrvavá kolonizační politika slaví úspěch. V roce 1880 se Tahiti stává francouzskou kolonií. V roce 1946 se Tahiti a celá Francouzská Polynésie stala \"Territoire d'outre-mer\" (Francouzským zámořským územím) a teprve od tohoto roku mají místní obyvatelé možnost stát se francouzskými občany. V roce 2003 se politický stav souostroví změnil na \"Collectivité d'outre-mer\" (Francouzská zámořská komunita).", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Tahiťané jsou francouzskými občany s plnými civilními a politickými právy. Používají se zde jak tahitština tak francouzština. Tahiti je částí Francouzské Polynésie (\"Polynésie Française\"), která je semiautonomním územím Francie, se svým vlastním prezidentem, rozpočtem a zákony. Oscar Temaru, bývalý prezident Francouzské Polynésie, obhajuje plnou nezávislost na Francii, avšak pouze kolem 20% obyvatel tento návrh podporuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "Tahiti vyváží zejména černé perly, vanilku, ovoce, květiny, monoi, ryby a ovoce noni. Je zde významná turistika hlavně pro ostrovy Bora-Bora a Moorea. Nezaměstnanost je kolem 13% populace, zejména ženy a nekvalifikovaní mladí lidé. Měna na Tahiti je frank francouzských kolonií v Tichém oceánu (CFP, také známý jako XPF). K euru má kurs 1 CFP = EUR 0,00838. Místní hotely a finanční instituce nabízí výměnný servis. Jsou zde také přijímány americký dolar a většina kreditních karet.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Na Tahiti se nachází francouzská univerzita \"Université de la Polynésie Française\" (\"Univerzita Francouzské Polynésie\"). Je to malá univerzita s asi 2 000 studenty s asi 60 výzkumníky.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Faa'a International Airport je tahitské mezinárodní letiště kde sídlí místní letecká společnost Air Tahiti Nui, což je národní letecká společnost. Dále je zde Air Tahiti, což je letecká společnost zajišťující lety mezi jednotlivými ostrovy. Další dopravu zajišťují lodě. Moorea Ferry je největší lodní přepravce. Jsou zde i bezpočet dalších lodních přepravců, kteří vozí cestující a různé zboží mezi ostrovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tahiti je největší ostrov Francouzské Polynésie, který se nachází v souostroví \"Îles de la Societé\" (Společenské ostrovy) v Tichém oceánu. Ostrov má 178 133 obyvatel (údaj z roku 2007), což je 68,6 % celkového počtu obyvatel Francouzské Polynésie, a rozlohu 1 042 km2. 70% místního obyvatelstva jsou přitom Polynésané, zbytek tvoří Evropané, Číňané a v menších zastoupeních také další národnosti. Hlavní město Papeete je umístěno na severozápadním pobřeží a žije v něm asi 127 600 obyvatel. Hornatý ostrov pokrývá deštný prales. Pro „starý svět“ Tahiti objevil roku 1768 francouzský mořeplavec Louis Antoine de Bougainville. Tahiti proslavila díla francouzského malíře Paula Gauguina.", "tgt_summary": "Tahiti est une île de la Polynésie française (collectivité d'outre-mer) située dans le Sud de l'océan Pacifique. Elle fait partie du groupe des îles du Vent et de l'archipel de la Société. Cette île haute et montagneuse, d'origine volcanique, est entourée d'un récif de corail. L'île est composée de deux parties. ", "id": 53140} {"src_title": "Titán obrovský", "tgt_title": "Titanus giganteus", "src_document": [{"title": "Stádia vývoje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Larvy.", "content": "Larvální stádium tohoto druhu dosud není známo, předpokládá se, že žijí ve tlejícím dřevě pařezů. Larvy nebyly nikdy nalezeny, ale předpokládá se, že se vyživují dřevem tropických stromů a že trvá několik let, než dosáhnou plné velikosti a zakuklí se. Vrty, které jsou připisovány larvám, by odpovídaly larvě asi 5 cm široké a až 30 cm (stopu) dlouhé.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělci.", "content": "Dospělý brouk dobře létá a je aktivní hlavně v noci. Samečci se dají dobře lovit světlem, protože jsou, na rozdíl od samiček, přitahováni světlem. Samičky jsou proto vidět obzvláště zřídka. Výskyt je omezen na počátek období dešťů. Dospělci varují syčením a mají silná kusadla. Vzhledem k vysoké tělesné hmotnosti jsou omezeny možnosti jejich letu, pravděpodobně mohou jen plachtit směrem dolů. Aby se dostali do vyšších výšek, musejí tam vylézt.", "section_level": 2}, {"title": "Historie poznání druhu.", "content": "Druh poprvé popsal v roce 1771 Carl Linné, který však neměl k disposici živý exemplář, ale pouze kresby z d’Aubentonova díla z roku 1765, kde byl brouk pojmenován „\"Le Thuste de Cayenne\"“. Jeho pozůstatky se ztratily a brouk napůl upadl v zapomnění, napůl se stal legendou. V roce 1910 objevil v rybím žaludku pozůstatek dalšího jedince německý lovec orchidejí Wörner. Velký brouk jej zaujal a hodlal si jej odvézt domů, ovšem většinu z něj mu sežrali mravenci, takže do Evropy nakonec přivezl jen několik malých zbytků (zejména hlavu a krovky). Nechal si je určit u odborníka a v tu chvíli se stal slavným. Kontaktovaly ho desítky sběratelů, kteří nabízeli obrovské částky, pokud by jim sehnal kompletního brouka. Wörner se poté vrátil do Jižní Ameriky a sháněl další jedince tak, že pročesával vody Rio Negro u Manausu a sbíral utopené jedince (později dokonce zorganizoval celoroční výlov). Ty pak dopravoval na evropskou entomologickou burzu. Ty nejlepší kusy tam však většinou nedorazily, protože si je zabrali nejbohatší a nejvášnivější sběratelé, kteří čekali na Wörnerovu loď už před přístavem. První živý jedinec se do rukou entomologů dostal údajně až v roce 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Mareš Jaroslav, Lapáček Vlastimil: Nejkrásnější brouci tropů, Academia Praha 1980", "section_level": 1}], "src_summary": "Titán obrovský (\"Titanus giganteus\", alternativní české názvy jsou titan obrovský a tesařík největší) je brouk, často udávaný jako jediný zástupce rodu \"Titanus\". Titán obrovský je největší známý brouk a zástupce recentního hmyzu vůbec. Jeho největší doložitelný exemplář má délku těla 16,7 cm (21-22 cm se započtením tykadel) a hmotnost 65 g. Obývá deštné pralesy Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "Le titan (Titanus giganteus), seule espèce du genre Titanus, est une espèce d’insectes coléoptères appartenant à la famille \"Cerambycidae\". Le titan est le plus gros représentant de cette famille dans la forêt amazonienne. Il est candidat au titre de plus gros coléoptère du monde avec une taille dépassant les (le plus grand \"Titanus\" découvert mesurait ). En fait, on peut le considérer comme le plus grand des coléoptères, car il surpasse toutes les autres espèces par la longueur de son corps. Les seules qui lui disputent ce titre, comme le \"Dynastes hercules\", ne l'égalent, voire ne le dépassent de peu, que grâce aux « cornes » dont leur prothorax est pourvu. Les adultes possèdent de solides mandibules et trois épines à chaque côté du prothorax. Ils ne se nourrissent pas. Le stade adulte est consacré à la reproduction. Nocturnes, les mâles sont attirés par la lumière (et donc vulnérable à la pollution lumineuse) alors que les femelles y sont insensibles.", "id": 2321905} {"src_title": "1984 (film, 1984)", "tgt_title": "1984 (film, 1984)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Winston Smith (John Hurt) pracuje jako nevýznamný úředníček na Ministerstvu pravdy totalitní říše Oceánie, kde se zabývá falšováním minulosti. Chodu společnosti se účastní víceméně apaticky, vnitřně se od tohoto světa distancoval a snaží se zbavit všudypřítomného dozoru státní moci. Tajně si píše deník, aby tak uchoval minulost a ochránil ji před svévolnou manipulací. Tuto svoji činnosti se mu nakonec nepodaří skrýt před Velkým bratrem, bedlivě sledujícím každého a všechno. Režim zakazuje svobodu myšlení i jakékoliv osobní pocity. Winston Smith se přesto zamiluje do mladé disidentky Julie (Suzanna Hamilton). U zastavárníka Charringtona (Cyril Cusack) si Smith pronajme místnost, která zdánlivě není střežena Velkým bratrem a Winstonovi a Julii pak slouží jako hnízdečko lásky. Zde poprvé prožívá Smith skutečně svobodné okamžiky. Winston věří, že ve vzdělaném funkcionáři vládnoucí strany O'Brienovi (Richard Burton) nalezl sympatizanta hnutí odporu. Od O'Briena Winston dokonce získá knihu nenáviděného nepřítele státu Goldsteina. Winston se cítí stále jistěji, jenomže najednou je společně s Julií Charringtonem vyzrazen a vydán tajné policii. Jeho údajný přítel O'Brien ho podrobí krutému mučení kombinovanému s vymýváním mozku, kterým ho přesvědčí, že dvě a dvě může být pět a že Winston miluje Velkého bratra. Winston je propuštěn a slouží jako loutka pro propagandistické účely. Stejně dopadne i Julia, takže ačkoliv se opět setkají, společně pouze „litují“ svých prohřešků proti státu.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Snímek byl natáčen na stejných místech (Londýn), kam umístil děj příběhu George Orwell, a dokonce v naprosto stejné době - v dubnu až červnu 1984. Společnost Virgin Films financující film plánovala, že k filmu použije hudbu dua Eurythmics (ženská půlka dua, Annie Lennox, se také mihla ve filmu). Michael Radford s tím však nesouhlasil a o hudbu se tak postaral skladatel Dominic Muldowney. V původním filmu tak zbyla od dua Eurythmics pouze píseň k závěrečným titulkům \"Julia\". Na později vydaném DVD se pak neobjevila ani ta. Přesto soundtrack vyšel, nese název For The Love Of Big Brother.", "section_level": 1}], "src_summary": "1984 (v anglickém originále \"Nineteen Eighty-Four\") je britská filmová adaptace románu \"1984\" George Orwella, kterou natočil Michael Radford v roce 1984. Jedná se o druhé filmové zpracování tohoto díla: roku 1956 vznikl film \"1984\" režiséra Michaela Andersona.", "tgt_summary": "1984 (\"Nineteen Eighty-Four\") est un film britannique réalisé par Michael Radford, sorti en 1984, d'après le roman \"1984\" de George Orwell.", "id": 485766} {"src_title": "Holub stěhovavý", "tgt_title": "Tourte voyageuse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Holub stěhovavý byl štíhlý, ale poměrně velký pták s nápadně dlouhým ocasem. Peří bylo šedomodré, samci byli zbarveni nápadněji. Oko, zobák i nohy byly červené. Byli to rychlí (odhady hovoří o průměrné rychlosti 100 km/h při migraci) a obratní letci.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Holubi stěhovaví byli sociálním druhem, žijící v obrovských hejnech. Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval ještě na začátku 19. století hejno holubů, které podle jeho odhadu čítalo 2 230 272 000 jedinců. Podle dobových zpráv bylo v jednom hejnu tolik ptáků, že zastínili slunce a pod jejich vahou se lámaly stromy. 8. dubna roku 1873 bylo v Michiganu pozorováno hejno, jehož přelet trval od 7:30 ráno do čtyř hodin odpoledne. Hejna holubů v roce 1870, v době, kdy již celková populace znatelně poklesla, byla stále kolem 1600 metrů široká a až 512 km dlouhá. Odhaduje se, že v době objevení holuba stěhovavého tvořili holubi až 40 % všech ptáků Severní Ameriky a odhaduje se také, že celková populace čítala 3–5 miliard jedinců. V létě holubi obývali listnaté lesy východně od Skalnatých hor, kde nacházeli dostatek potravy, živili se hlavně žaludy a bukvicemi. V zimě táhli do zimovišť v jižní části Severní Ameriky. Rozmnožovali se v obřích koloniích – některé kolonie byly 8 km široké a až 60 km dlouhé – přičemž na jednom stromě bylo až 90 hnízd, pod tíhou holubů se lámaly i silné větve. Pro začátek rozmnožování, k navození vyladění ke hledání partnera, ke stavbě hnízda a ke snůšce byla zřejmě potřeba koncentrace určitého většího množství jedinců, což vysvětluje, proč se holubi přestali rozmnožovat, když jejich stavy poklesly pod kritickou úroveň, a proč se je nikdy nepodařilo rozmnožit v zajetí. Na rozdíl od jiných druhů holubů snášela holubice jen jedno bílé vejce. Při sezení se oba partneři střídali, mládě se vyklubalo asi za dva týdny. Nejprve bylo krmeno výměškem z volete, tzv. „holubím mlékem“, pak natrávenými a změklými žaludy a bukvicemi. Mládě rychle rostlo a po 14 dnech od vylíhnutí vážilo více než jeho rodiče. Dospělí holubi pak kolonii opustili, mláďata, náhle bez potravy, během tří nebo čtyř dnů zhubla natolik, že mohla sama létat a osamostatnit se. Holubi neměli žádné přirozené nepřátele kromě jestřábů a orlů.", "section_level": 1}, {"title": "Vybíjení.", "content": "Už původní obyvatelé Ameriky lovili holuby, hlavně mláďata, pro chutné maso. I pro přistěhovalce byli holubi vítaným zpestřením jídelníčku. Nejprve lov obrovská hejna holubů příliš neohrožoval, přestože byli, kvůli rostoucí lidské populaci, loveni stále ve větším počtu. V roce 1806 byla ve státě Kentucky běžně pozorována hejna čítající kolem dvou miliard jedinců. V roce 1830 se holubi stěhovaví začali používat jako terč při střelbě na pohyblivý cíl, ale ani to by samo o sobě celkovou populaci holubů neohrozilo. Kvůli stále většímu počtu ulovených jedinců začalo holubů ubývat. Holubi se lovili pro maso, stříleli se i chytali se do sítí. V roce 1850 byl pokles holubí populace už znatelný, ale stále existovala hejna čítající milióny jedinců. Ortel jim podepsala železnice. Železnice umožnila lovcům dostat se rychle ke všem koloniím holubů. Lov se stal výnosným obchodem, přestože se ulovení holubi prodávali ve městech za pouhé dva centy za kus. Začalo masové zabíjení ptáků, holubi byli po miliónech stříleni na svých nocovištích i hnízdištích. Lov a vyrušování při hnízdění způsobilo, že ptáci svá hnízda předčasně opouštěli, populace se tak přestala obnovovat. V roce 1855 bylo jen do New Yorku posláno 300 000 ulovených holubů. 23. června 1860 bylo v Grand Rapids v Michiganu zabito 235 200 ptáků (během jediného dne), v roce 1874 bylo v Oceana County rovněž v Michiganu uloven milión ptáků a o dva roky později 400 000 holubů za týden během vrcholu sezóny, 1 600 000 ulovených jedinců za celý rok. Ještě v roce 1878 bylo na jednom hnízdišti zabito několik desítek tisíc ptáků během jediného dne. Mrtví ptáci byli po miliónech odesíláni vlakem do velkých měst na východním pobřeží, aby byla uspokojena poptávka po holubím mase. Od roku 1850 do roku 1880 neproběhlo úspěšně ani jediné hnízdění. Populace holubů prudce poklesla a hlavně zestárla. Holubi byli, vlivem nadměrného lovu a odlesňování, zatlačeni na sever a na západ, do méně vhodných podmínek, a přestali se rozmnožovat. Holub stěhovavý byl odsouzen k zániku. V roce 1888 bylo pozorováno poslední velké hejno. V roce 1896, blízko Bowling Green ve státě Ohio, se k poslednímu hnízdění slétlo posledních 250 000 ptáků. Zpráva o posledním hejnu se rychle rozšířila mezi lovci. Zabito bylo kolem 240 000 jedinců, 100 000 holoubat bylo odsouzeno k smrti. Mrtvá těla byla naložena do vlaku, ten ale, přetížen, vykolejil. 200 000 mrtvých holubů stěhovavých bylo vyklopeno do rokle u tratě, kde shnili. Uniklo posledních 5 000 ptáků. Ti už se ale nikdy nerozmnožovali, druh už se nedal zachránit. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v Ohiu, 24. března roku 1900.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední žijící holub stěhovavý – samice Martha.", "content": "Z miliard jedinců přežila malá skupina holubů žijících v zoologické zahradě v Cincinnati. V roce 1909 zůstali už jen tři jedinci, dva samci a samice. V roce 1910 jeden samec uhynul, v roce 1912 uhynul i ten druhý. Tím nadobro vyhasla naděje, že by se holuba stěhovavého podařilo rozmnožit v zajetí. Poslední holub stěhovavý, samice \"Martha\", uhynula 1. září 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Naděje na oživení.", "content": "Na počátku roku 2013 se Ben Novak a další američtí vědci rozhodli naklonovat holuba stěhovavého pomocí DNA z dochovalých tkání. Vzhledem k její neúplnosti se počítá i s použitím genomu holuba skalního, který je k holubu stěhovavému nejvíce podobný. V případě úspěšného naklonování by se na trénování tohoto druhu měli podílet přebarvení poštovní holubi. Tento projekt s názvem The Great Comeback by měl být ukončen, až se populace holubů stěhovavých rozroste na několik milionů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holub stěhovavý (\"Ectopistes migratorius\") býval pravděpodobně nejhojnějším ptákem na Zemi. Obýval v obrovských hejnech původní listnaté lesy Severní Ameriky, východně od Skalnatých hor. Fosilie tohoto ptáka byly objeveny v pleistocénních uloženinách na území amerického Marylandu. Jejich počty dosahovaly tří až pěti miliard jedinců a odhaduje se, že tvořili 40 % všech severoamerických ptáků. Po osídlení Ameriky bílými přistěhovalci byli loveni kvůli masu i pro zábavu, takže jejich počty rychle poklesly. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v roce 1900, poslední jedinec uhynul v roce 1914.", "tgt_summary": "La tourte voyageuse, pigeon migrateur ou colombe voyageuse (\"Ectopistes migratorius\") est une espèce d'oiseaux, aujourd'hui éteinte. La tourte voyageuse était présente en très grand nombre sur le continent nord-américain au début du (espèce endémique de ce continent), ses effectifs étant évalués à trois voire cinq milliards d'individus, selon certaines estimations, rien que dans les États de l'Indiana, de l'Ohio et du Kentucky. L'espèce fut anéantie en seulement quelques dizaines d'années principalement par les agriculteurs qui la considéraient comme nuisible pour leurs récoltes. Le zoologiste Albert Hazen Wright signala en 1914 que la toute dernière représentante de l'espèce, une femelle baptisée Martha, était morte dans sa cage au zoo de Cincinnati dans l'Ohio le de la même année.", "id": 412853} {"src_title": "30 St Mary Axe", "tgt_title": "30 St Mary Axe", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budova stojí na místě původní Baltické burzy, sídla vedení společnosti prodeje lodí a poskytování lodních informací. Ta byla 10. dubna 1992 vážně poškozena výbuchem bomby, kterou zde umístila IRA. Společnost ochrany národních památek \"English Heritage\" a Corporation of London trvaly na tom, aby rekonstrukce budovy zachovala původní vzhled průčelí. Společnost Baltická burza nebyla schopna financovat tak rozsáhlou obnovu, a tak prodala pozemek v roce 1995 společnosti \"Trafalgar House\". \"English Heritage\" však zjistila, že poškození budovy je rozsáhlejší, než se původně předpokládalo, takže netrvala na plné obnově stavby. V roce 1996 společnost \"Trafalgar House\" zveřejnila plán na výstavbu 370 m vysoké stavby s plochou více než 90 000 m2 kancelářských prostor, s vyhlídkovou terasou ve výšce 305 m (1 000 stop). Návrh tvaru budovy byl velmi neobvyklý a připomínal tvarem okurku, z čehož vznikla její přezdívka \"Gherkin\" (anglicky malá nakládaná okurka). Ačkoli společnost \"Trafalgar House\" nakonec ustoupila od tohoto plánu, přezdívka zůstala. 23. srpna 2000 bylo vydáno povolení ke stavbě daleko vyšší, než byla původní Baltická burza. Jedním z důvodů vydání povolení ke stavbě tak vysoké budovy byl i přesun sídel mnoha významných společností ze City do Canary Wharf, protože v City se projevoval nedostatek rozlehlých kancelářských prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika budovy.", "content": "Architektonický návrh \"Foster and Partners\" vytvořil strukturu podobnou tvarem šišce, aby minimalizoval vzduchovou turbulenci v okolí budovy. Stavba byla dokončena 28. dubna 2004. Návrh obdržel prestižní cenu Královské britské společnosti architektů jako nejlepší nová budova roku 2004 a také \"Emporis Skyscraper Award\" za rok 2003, jako nejlepší mrakodrap světa dokončený v tomto roce. Stavba je navržena jako energeticky úsporná stavba a vyžaduje pouze polovinu energie obdobných staveb. Mezery v každém poschodí vytvářejí šest šachet, které slouží jako přirozený ventilační systém. Šachty vytvářejí efekt dvouvrstvého skla a vzduchová vrstva izoluje vnitřní prostory. Architekti omezují dvojité zasklení u obytných budov, aby se vyhnuli neúčinnému proudění tepla, ale u této stavby je tento efekt využit. Šachty odvádějí v horkých dnech nadbytek tepla z budovy a v zimě je vnitřek budovy ohříván pasívní solární energií. Sklo také dovoluje využít sluneční svit pro osvětlení kanceláří. Navzdory celkově oválnému skleněnému tvaru je jediný kousek zaobleného skla použit pouze na vrcholovou část budovy. Prvním vlastníkem této budovy byla švýcarská zajišťovna \"Swiss Re\", která zde má centrálu pro operace v rámci Velké Británie. Jméno této společnosti se také občas používá pro označení této stavby – \"Swiss Re Tower\". Swiss Re budovu v roce 2007 prodala konsorciu složenému z firem IVG Immobilien AG (Německo) a Evans Randall (Británie) (Financial Times, 5. února 2007). Swiss Re v budově nadále sídlí. Ve 40. nejvyšším patře je bar pro zaměstnance pracující ve firmách sídlících v budově a pro jejich hosty, který umožňuje nádherný panoramatický výhled na Londýn. Ve 39. poschodí je umístěna exkluzivní restaurace a ve 38. soukromé jídelny. Zatímco většina výškových budov mívá na střeše zařízení pro výtahy, u Okurky to kvůli vyhlídkové kupoli baru na vrcholu budovy není možné, a tak dosahují hlavní výtahy v Gherkinu jen do 34. patra a pro dosažení 39. patra je potřeba přestoupit do jiného výtahu, jehož kabina není tažena svrchu, ale tlačena zespoda. V září roku 2004 u příležitosti \"Open House Day\", kdy jsou zpřístupněny veřejnosti jinak nedostupné budovy, byli někteří návštěvníci nuceni čekat až pět hodin na to, aby se dostali dovnitř. To byl rekord v počtu návštěvníků v jedné budově u příležitosti \"Open House Day\". Dopravní spojení - metro - Aldgate, Bank; DLR - Bank.", "section_level": 1}], "src_summary": "30 St Mary Axe je budova stojící v Londýnské City. Neformálně je známá jako Gherkin (okurka) nebo také \"Swiss Re Tower\", \"Swiss Re Building\" nebo \"Swiss Re Centre\", což je označení vztahující se k bývalému vlastníku budovy. Dosahuje výšky 180 m. Stavba je slavná svým tvarem, jehož autory jsou sir Norman Foster a Ken Shuttleworth.", "tgt_summary": "Le 30 St Mary Axe (ou Swiss Re Building) est une construction située dans le quartier d’affaires de la City de Londres en Angleterre. En référence à sa forme, les Londoniens ont pris l'habitude de l'appeler the Gherkin (le « cornichon »).", "id": 1108310} {"src_title": "Johnny Cash", "tgt_title": "Johnny Cash", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se jako J. R. Cash v Kingslandu v Arkansasu manželům Rayovi a Carrie (rozené Riversové) Cashovým a vyrůstal v Dyess v Arkansasu, měl šest sourozenců. Rodiče mu dali jméno „J.R.“, protože se prý nemohli na žádném jménu shodnout, pouze na iniciálách. Během služby u Letectva Spojených států nemohla armáda přijmout J.R. jako jméno, přijal proto jméno John R. Cash. V roce 1955 si zvolil pseudonym Johnny Cash. Jako dítě musel pracovat na bavlníkové plantáži, která byla několikrát zatopena. Osobní a sociální problémy jeho rodiny za hospodářské krize se projevily v některých jeho písňových textech. Povodeň na farmě jej inspirovala k napsání „Five Feet High And Rising“. Roku 1944 byl jeho bratr Jack stažen kotoučem cirkulárky, se kterou pracoval, a ta ho téměř rozřízla na dvě části. Než zemřel, trpěl více než týden, během kterého měl prý zjevení andělů a nebe. Johnny si bratrovu smrt dával často za vinu a říkal, že se mu bratr zjevuje ve snech. Už jako velmi malý začal zpívat. Byl ovlivněn především irskou muzikou z rádia, a také gospelovou muzikou.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Na střední škole zpíval v rozhlasové stanici KLCNV, po střední škole ve studiu nepokračoval, místo toho začal pracovat v detroitské automobilce. V roce 1950 nastoupil do armády, k bezpečnostní složce Letectva Spojených států. Seznámil se také s katoličkou Vivian Liberto, záhy však byl armádou povolán do německého Landsbergu, kde měl za úkol dekódovat ruské vysílání z Morseovy abecedy. S Vivian si tak mohl jen dopisovat. Po návratu z Německa, v roce 1954 se Johnny a Vivian vzali. Měli spolu čtyři dcery: Rosanne (1955), Kathleen (1956), Cindy (1959) a Taru (1961).", "section_level": 2}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "Poté, co se Johnn Cash s manželkou Vivian roku 1954 přestěhoval do Memphisu v Tennessee, živil se jako podomní obchodník. Po večerech však začal hrát spolu se skupinou \"The Tennessee Two\" (později přejmenovanou na The Tennessee Three). V roce 1955 vydal producent Sam Phillips v Sun Records jeho první nahrávky „Hey Porter“ a „Cry, Cry, Cry“, které se setkaly s takovým úspěchem, že se Cash mohl začít naplno věnovat kariéře zpěváka. Nahrávka „Folsom Prison Blues“ se umístila mezi Top 5 v country hitparádě, a jeho velký hit „I Walk the Line“ dosáhl v roce 1956 prvního místa v žebříčku country. Roku 1957 následovala píseň „Home of the Blues“. Cashova kariéra začala strmě růst. Ještě téhož roku se stal prvním umělcem Sun Records, který nahrál dlouhohrající desku, vystupoval v Grand Ole Opry, show Eda Sullivana i v Carnegie Hall. V roce 1958 opustil malou nahrávací společnost Sun a uzavřel lukrativní smlouvu s Columbia Records, která mu za podpis slíbila 50 000 dolarů. Tam se také jeho singl „Don't Take Your Guns to Town“ stal jedním z jeho dalších hitů. Na počátku šedesátých let koncertoval s Carter Family, v níž byly také Anita, June a Helen Carterovy.", "section_level": 2}, {"title": "Image desperáta.", "content": "S jeho stoupající popularitou v šedesátých letech začaly i jeho problémy s drogami. Propadl alkoholu a stal se závislý na amfetaminech a barbiturátech. Krátce sdílel byt s Waylonem Jenningsem, který byl na amfetaminech silně závislý. Během koncertování užíval stimulanty, aby vydržel vzhůru. Drogy měly negativní dopad na jeho chování. Často byl nervózní a reagoval nevypočitatelně. Sám později přiznal, že vyzkoušel snad každou drogu. Vzrůstající závislost zatím ale nepoznamenala Cashovu tvořivost. Jeho provedení hitu „Ring of Fire“ dosáhlo úspěchu jak v country žebříčcích, tak i v popových hitparádách. Roku 1965 v Los Padres National Forest v Kalifornii začalo jeho auto hořet od přehřátého ložiska, což způsobilo lesní požár. Když se soudce Cashe ptal, proč požár způsobil, odpověděl: „Já to nebyl, ale moje auto, to je mrtvé, takže ho vyslechnout nemůžete.“ Požár zachvátil 2,06 km, zničil porost na třech horách a zabil 49 z 53 hnízdících ohrožených kondorů. Cash na to reagoval: „Nestarám se o vaše zatracený žlutý káňata.“ Měl nejprve zaplatit 125 127 dolarů, ale nakonec musel zaplatit jen 82 001 dolarů. I přes občasné problémy se zákonem a image desperáta Cash nikdy nebyl odsouzen k odnětí svobody. Sedmkrát byl sice zadržen, ale vždy byl internován nejdéle na jednu noc. Roku 1965 byl dokonce v El Pasu v Texasu zadržen protidrogovým oddílem. Ten ho podezíral z pašování heroinu z Mexika. Policie nalezla v jeho kytarovém pouzdře narkotika, ale jednalo se pouze o léky na předpis, nikoli o nepovolené drogy. Cash nakonec vyvázl s podmínkou. Téhož roku byl jedné noci zadržen v Starkville v Mississippi za vniknutí na cizí pozemek, kde chtěl trhat květiny. V polovině šedesátých let vydal několik konceptuálních alb jako \"Bitter Tears\" (1964) a \"Ballads of the True West\" (1965), zároveň ale jeho drogová závislost dosáhla vrcholu, což vedlo k rušení některých koncertů, ale také k rozvodu s jeho první ženou v roce 1967.", "section_level": 2}, {"title": "June Carterová.", "content": "Cash koncertoval již dříve s Carter Family, v roce 1967 pak s June Carterovou nazpíval duet „Jackson“, ten byl oceněn cenou Grammy. Cash skončil s užíváním drog v roce 1968 po spirituálním prožitku v Nickajack Cave, velkém, polozatopeném jeskynním komplexu v okrese Marion v Tennessee. June, matka Maybelle a otec Ezra Carterovi se odstěhovali na měsíc na jeho sídlo, aby mu pomohli bojovat se závislostí. 22. ledna Johnny požádal June na pódiu o ruku, ta souhlasila a 1. března byli oddáni. Cash také obnovil svoji víru v malé evangelikální církvi Evangel Tempel.", "section_level": 2}, {"title": "Folsom Prison Blues a koncerty pro vězně.", "content": "Na konci šedesátých let Cash začal koncertovat ve věznicích, tyto koncerty byly zaznamenány na živých albech \"At Folsom Prison\" (1968) a \"At San Quentin\" (1969). Nahrávka ze San Quentin obsahuje hit „A Boy Named Sue“ od Shela Silversteina. Kromě věznic v USA navštívil Cash roku 1972 vězení v Österåker ve Švédsku. V roce 1973 byl vydán záznam \"På Österåker\" (\"V Österåker\"), mezi písněmi zde Cash mluví švédsky.", "section_level": 2}, {"title": "Muž v černém.", "content": "V letech 1969 až 1971, měl Cash svůj televizní pořad \"The Johnny Cash Show\" na stanici ABC. Každý díl otevírali The Statler Brothers, nedílnou součástí byla také Carter Family a Carl Perkins. Jeho hosty byli například Neil Young, Louis Armstrong, James Taylor, Ray Charles, Eric Clapton nebo Bob Dylan. Dylana poznal Cash v polovině šedesátých let a později se stali přáteli a nazpívali spolu duet na Dylanově countryovém albu \"Nashville Skyline\". Dalším umělcem, kterému \"The Johnny Cash Show\" pomohla v kariéře, byl začínající textař Kris Kristofferson. Cash odmítl změnit text Kristoffersonovy písně \"Sunday Mornin' Comin' Down\", jak to po něm chtělo vedení televize kvůli narážce na marihuanu. Prolínání rock and rollu, rocku, folku, country a soulu, ke kterému v show docházelo, významně ovlivnilo další vývoj populární hudby. V roce 1976 zazněl v jeho písni \"One Piece at a Time\" poprvé termín Psychobilly, pozdější název žánru hudby. V roce 1971 vysvětlil v písni \"Man in Black\" (\"Muž v černém\"), proč pořád nosí pro něj typické černé oblečení: Cash a jeho kapela původně nosili černou, protože to byla jediná shodná barva, kterou měly jejich kostýmy. Z počátku kariéry nosil i barevné oblečení, ale černou si oblíbil jak na pódiu, tak i mimo něj. Kromě politických důvodů byla černá vždy jeho oblíbenou barvou. Tmavé uniformy jsou dodnes mezi americkými námořníky, jejichž košile, kravata a kalhoty jsou úplně černé, známy jako „Johnny Cashes“. V polovině sedmdesátých let začala Cashova popularita upadat, přesto se prodalo 1,3 milionů kusů jeho první autobiografie nazvané \"Man in Black\", která vyšla roku 1975. Druhá autobiografie s názvem \"Cash: The Autobiography\" vyšla v roce 1997. Jeho přátelství s kazatelem Billy Grahamem vedlo ke spolupráci na filmu o životě Ježíše Krista \"The Gospel Road\". Cash byl spolutvůrcem textu a také vypravěčem. V průběhu sedmdesátých let se také objevoval například v každoročním vánočním speciálu stanice CBS. Zahrál si v seriálu \"Columbo\" (epizoda Labutí píseň) a se svou ženou se objevil i v jednom z dílů seriálu \"Little House on the Prairie\". V miniseriálu \"North and South\" si zase zahrál bojovníka proti otroctví Johna Browna. Cash se přátelil se všemi prezidenty Spojených států, počínaje Richardem Nixonem, a zvláště pak s Jimmy Carterem. Nixonem byl roce 1972 pozván do Bílého domu. Prezidentská kancelář požadovala, aby zahrál \"Okie from Muskogee\" (původně satirickou píseň Merle Haggarda o lidech opovrhujících těmi, kteří berou drogy a protestují proti válce) a \"Welfare Cadillac\" (píseň zpochybňující poctivost příjemců sociálních dávek). Cash ale politické objednávce nevyhověl a zahrál \"The Ballad of Ira Hayes\" (o domorodém veteránovi z druhé světové války, který byl po válce v Arizoně špatně přijat), \"What is Truth?\" a \"Man in Black\". Podle něj nebyly za odmítnutím Nixonových písní politické důvody, ale fakt, že písně neznal a nedokázal by je nacvičit.", "section_level": 2}, {"title": "Highwayman.", "content": "Přestože v osmdesátých letech jeho nahrávky nedosahovaly takové popularity, stal se nejmladším členem Country Music Hall of Fame. V polovině osmdesátých let koncertoval s Waylonem Jeningsem, Willie Nelsonem, a Krisem Kristoffersonem jako skupina The Highwaymen. Z této doby pocházejí dvě hitová alba (\"Highwayman\" a \"Highwayman 2\"). Cash se objevil v několika televizních filmech. V roce 1981, to byl \"The Pride of Jesse Hallam\" zabývající se negramotností dospělých. V roce 1983 se objevil jako šerif v \"Murder In Coweta County\" spolu s Andy Griffithem – film byl natočen podle skutečného kriminálního případu. Krátce se znovu stal závislým na lécích, což způsobily léky proti bolesti, které bral, když ho v roce 1983 na jeho farmě kopl pštros a vážně ho zranil. Cash nebyl spokojen s marketingem Columbia Records, proto nazpíval záměrně „příšernou“ píseň „Chicken in Black“ o slepici, které je implantován mozek Johnnyho Cashe a začne zpívat jeho písně, a Cash naproti tomu dostane mozek bankovního lupiče a s kytarou přepadá banky. Píseň se paradoxně stala komerčně úspěšnější než jeho ostatní tehdejší písně. Nakonec u Columbia Records skončil a vrátil se do Sun Studios. V roce 1986, po návratu do Sun Studios v Memphisu, se spojil s Royem Orbinsonem, Jerry Lee Lewisem a Carlem Perkinsem, aby vytvořil album \"Class of '55\". Téhož roku vydal svůj jediný román \"Man in White\", knihu o apoštolu Pavlovi. V roce 1988 navštívil v nemocnici Waylona Jenningse, zotavujícího se tam z infarktu. Jennings mu navrhl, aby se nechal také vyšetřit. Doktor mu po vyšetření doporučil bypass. Po operaci odmítal jakékoli léky proti bolesti v obavě, že se stane znovu závislým. Během operace měl zážitek blízké smrti – říkal, že měl tak krásnou vizi nebe, že byl naštvaný, když se probudil živý. Roku 1990 namluvil \"Johnny Cash Reads The Complete New Testament\" (\"Johnny Cash čte Úplný Nový zákon\").", "section_level": 2}, {"title": "American Recordings.", "content": "Když Cash odešel od Columbia Records, měl mezi lety 1987 a 1991 smlouvu s Mercury Records. V roce 1991 zpíval vedoucí vokály pro křesťanskou punkovou skupinu One Bad Pig v cover verzi jeho písně „Man in Black“ na albu \"I Scream Sunday\" a stal se čestným členem skupiny, ale jeho comeback přišel v devadesátých letech. Tehdy se stal populární také mezi mladšími posluchači, kteří se o country nezajímali, když se v roce 1993 objevil v „The Wanderer“, písni z alba \"Zooropa\" irské rockové skupiny U2. Stárnoucího zpěváka, který nebyl u žádné nahrávací společnosti, kontaktoval producent Rick Rubin (Danzig, Slayer nebo Beastie Boys) a nabídl mu smlouvu se svou společností American Recordings. V roce 1994 nahrál Cash ve svém obývacím pokoji pod Rubinovým vedením album \"American Recordings\" za doprovodu své kytary. Album obsahovalo coververze soudobých umělců vybraných Rubinem (mj. Glenna Danziga nebo Toma Waitse) a setkalo se s příznivou kritikou i komerčním úspěchem. Cash za ně získal Grammy za nejlepší soudobé folkové album (Grammy Award for Best Contemporary Folk Album). Roku 1996 na úspěch nahrávky \"American Recordings\" navázal albem \"Unchained\", kde ho doprovázeli Tom Petty and the Heartbreakers. Album získalo Grammy za nejlepší country album. Cash se objevil se svou ženou v několika seriálech – například \"Doktorka Quinnová\". Propůjčil svůj hlas také mluvícímu kojotovi v 9. dílu 8. řady seriálu Simpsonovi (Homerova mystická cesta). V roce 1997 vydal také další autobiografii \"Cash: The Autobiography\".", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "V roce 1997 těžce onemocněl, jeho zdravotní potíže byly způsobeny cukrovkou. Z důvodu nemoci musel redukovat vystoupení. V roce 1998 dostal zápal plic a byl hospitalizován. Nemoc výrazně ovlivnila jeho poslední alba \"\" (2000) a \"\" (2002), která mají temnější nádech než první dvě alba u American Recordings. Video k písni „Hurt“ z alba \"American IV\", coververze písně Trenta Reznora z Nine Inch Nails, bývá označováno za Cashův epitaf. V písni se dívá zpět za svým životem a vyjadřuje pocity lítosti. Cashova žena June Carter Cash zemřela 15. května 2003 ve věku sedmdesát tři let. June manželovi řekla, ať pokračuje v práci, a tak i nadále koncertoval. Na posledním koncertě se objevil 5. července 2003. Johnny Cash zemřel méně než čtyři měsíce po své ženě, 12. září 2003, v nemocnici Baptist Hospital v Nashvillu v Tennessee, následkem těžkých komplikací cukrovky. Byl pochován vedle svojí ženy v Hendersonville v Tennessee. 24. května 2005 zemřela Vivian Libertová, Cashova první žena, při operaci rakoviny plic. V lednu 2006 byl Cashův dům u jezera v Hendersonville v Tennessee prodán zpěvákovi skupiny Bee Gees Barry Gibbovi a jeho ženě Lindě za cenu 2,3 milionu dolarů, dům ale 10. dubna 2007 shořel. 4. července 2006 vyšlo album \"\", na kterém se objevily písně nahrané těsně před Cashovou smrtí. Posmrtně vydané album se dostalo na vrchol hitparády Billboard Top 200. Zájem o hudbu zesnulého zpěváka se pokusili využít hudebníci v čele s raperem Snoop Doggem, když v roce 2009 vydali album remixů \"Johnny Cash Remixed\", to ale u kritiky propadlo. Vydání alba \"\", poslední desky ze série American Recordings, naplánoval Rick Rubin na konec února 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Cashův význam a pocty.", "content": "Podle mnoha hudebních kritiků se stal jedním z nejvýznamnějších amerických zpěváků dvacátého století, v žebříčku časopisu Rolling Stone \"100 Greatest Artists of All Time\" se umístil na 31. místě. V žebříčku \"The RS 500 Greatest Songs of All Time\" se umístilo hned několik Cashových písní, v první stovce to byly „I Walk the Line“ (30.) a „Ring of Fire“ (87.). V roce 2004 byl o jeho životě natočen film \"Walk the Line\", ve kterém ho ztvárnil herec Joaquin Phoenix. Cash je několikanásobným držitelem Grammy. Tuto cenu získal mimo jiné za celoživotní dílo, v kategorii country pak sbíral ceny za nejlepší písně, alba i nejlepší mužský hlas. Poslední Grammy mu získal posmrtně vydaný videoklip k písni „God's Gonna Cut You Down“. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Johnny Cash v Praze.", "content": "Tuto legendu si mohli na čtyřech koncertech během dvou dnů poslechnout i čeští fanoušci v roce 1978. Koncerty (pořádané agenturou Pragokoncert) se konaly v tehdejší Sportovní hale v Holešovicích, Cashe doprovázela jeho kapela \"Trojka z Tennessee\" (The Tennessee Three) i jeho žena June Carter Cash. Komentář obstaral Pavel Bobek. Z jednoho z koncertů vznikl i záznam, odvysílaný nedlouho poté v Československé televizi pod názvem \"Johnny Cash v Praze\" (režie: Ivo Paukert).", "section_level": 1}], "src_summary": "J. R. Cash (26. února 1932 Kingsland, Arkansas – 12. září 2003 Nashville) byl americký zpěvák, kytarista a skladatel. Proslul především díky country, ale svým rozsahem patřil i do dalších žánrů. Podle mnoha hudebních kritiků se stal jedním z nejvýznamnějších amerických zpěváků dvacátého století. ", "tgt_summary": "Johnny Cash (né J. R. Cash le à Kingsland dans l'Arkansas, et mort le à Nashville, dans le Tennessee) est un chanteur, acteur, guitariste et auteur-compositeur de musique country américain. Il a également pratiqué les styles rock 'n' roll, rockabilly, blues, folk ou encore gospel. ", "id": 567794} {"src_title": "Millennium Dome", "tgt_title": "Dôme du Millénaire", "src_document": [{"title": "Charakteristika dómu.", "content": "Dóm je největší samostatně zastřešenou stavbou světa. Z vnějšku vypadá jako velký bílý kupolovitý stan s dvanácti 95 m vysokými žlutými podpěrnými sloupy. Průměr kruhové stavby je 365 m. Je snadno viditelný na leteckých snímcích Londýna. Tvarem připomíná dóm postavený pro Britský festival roku 1951. Architektem stavby byl Richard Rogers. Stavbu řídil Buro Happold. Materiál střechy je tkanina ze sklenených vláken potažená teflonem (PTFE). Hmotnost vlastní střechy je menší než hmotnost vzduchu uzavřeného její konstrukcí a ve středu budovy Millennium Dome se střecha vypíná do výšky 50 m. Její plocha je přerušena otvorem, kterým vede ventilace z Blackwallského tunelu. Projekt, v jehož rámci byl postaven Millenium Dome, zahrnoval i regeneraci Greenwichského poloostrova. Půda zde byla původně kontaminována toxickými kaly z plynárny, která zde působila v letech 1889 až 1985. Vyčištění pozemků mělo vytvořit prostor pro expanzi v jinak přeplněném městě. Projekt vyčištění a rekultivace má pokračovat v dalších málo obydlených oblastech východního Londýna v rozvojové oblasti v okolí Temže, označované \"Thames Gateway\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původním záměrem konzervativní vlády Johna Mayora byla výstavba haly k oslavě příchodu nového milénia v rozsahu původního dómu postaveného u příležitosti Britského festivalu. Po volbách roku 1997 se k moci dostala labouristická strana vedená Tony Blairem a ta rozhodla o tom, že dóm bude mít výrazně větší rozměry než bylo původně plánováno. V průběhu roku 2000 byl dóm přístupný veřejnosti a konalo se zde mnoho výstav a jiných přitažlivých akcí. Hlavním problémem provozování dómu bylo vytvoření zajímavých a atraktivních výstav v tak obrovském prostoru. Interiér byl rozdělen do několika zón – tělo, práce, vzdělání, peníze, hry, cesty, podobizna, živý ostrov, řeč, věrnost, dům, odpočinek, mysl a sdílený prostor. Na hlavním pódiu bylo 999krát předváděno akrobatické představení doprovázené hudbou Petera Gabriela. V průběhu roku byl v odděleném kině promítán film vyrobený speciálně pro tuto příležitost. Projekt byl tiskem často označován jako krach. Organizátoři v průběhu roku 2000 požadovali další finance na provoz dómu. Ke změně nepomohly ani časté personální změny ve vedení. Během prvního roku dóm navštívilo asi 6,5 miliónů návštěvníků, o něco málo více než Britský festival v roce 1951, který se konal od května do září, s počtem 6 miliónů návštěvníků. V období 2001 až 2007 byl dóm běžně uzavřen. V prosinci 2001 se objevily návrhy na výstavbu sportovišť a zábavních center v dómu ale nebyly realizovány. V prosinci 2003 byl dóm krátce otevřen pro \"Winter Wonderland 2003\". V průběhu vánočních svátků byl dóm využit jako útočiště pro bezdomovce. V souvislosti s konáním Letních olympijských her 2012 byl dóm rekonstruován na multifunkční arénu (O Arena) a v době her má být využit pro soutěže ve sportovní gymnastice a finálová utkání v basketbale. Dopravní spojení – metro – stanice North Greenwich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Millennium Dome je obrovský kupolovitý dóm na Greenwichském poloostrově v oblasti Docklands v londýnském obvodu Tower Hamlets ve východním Londýně. V květnu 2005 byl zveřejněn úmysl společnosti \"O2\" financovat provoz tohoto dómu, následně došlo ke změně názvu celého zábavního centra na O, jehož součástí je také O Arena.", "tgt_summary": "Le Dôme du Millénaire, en anglais Millennium Dome, également appelé Arena depuis 2007, est un stade couvert, situé à Greenwich, sur la ligne du méridien sur une boucle de la Tamise, créé par l'architecte Richard Rogers pour célébrer le nouveau millénaire en 2000, en même temps que la \"Millennium Wheel\", basée en face de Westminster à Londres. ", "id": 1075258} {"src_title": "Wesley Sneijder", "tgt_title": "Wesley Sneijder", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ajax Amsterdam.", "content": "Ačkoli se narodil v Utrechtu, fotbalovou kariéru od útlého dětství budoval v Ajaxu Amsterdam. Zlom ve Sneijderově kariéře znamenala sezona 2002/03, když si zahrál čtvrtfinále Ligy mistrů proti AC Milán a nastoupil ke své reprezentační premiéře. V sezoně 2003/04 vstřelil devět gólů v 30 utkáních a přispěl tak Ajaxu k opětovnému získání titulu mistra Nizozemska. V sezoně 2004/05 rozhodl finále nizozemského superpoháru, když vstřelil vítězný gól, díky němuž Ajax porazil FC Utrecht.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "V letním přestupním termínu 2007 poprvé v kariéře změnil klub, když za 24 mil. € přestoupil do španělského velkoklubu Real Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "O dva roky později si ho vyhlédl italský popřední klub Inter Milán za 17 mil. €, v jehož dresu v sezoně 2009/10 získal titul v Serii A, ligový pohár a vyhrál Ligu mistrů. V Interu ho vedl portugalský trenér José Mourinho a po jeho odchodu Španěl Rafael Benítez.", "section_level": 2}, {"title": "Galatasaray Istanbul.", "content": "Ke konci angažmá v Interu prohlásil, že už nepatří mezi nejlepší hráče světa a přestoupil do tureckého velkoklubu z Istanbulu Galatasaray SK.. Za Galatasaray odehrál 4 sezony, ve kterých se na hřišti objevil ve 122 zápasech a vstřelil 35 gólů. Italský trenér Andrea Stramaccioni se v létě 2017 v rozhovoru zmínil, že Sneijdera chtěl do Sparty Praha. Z jednání však sešlo.", "section_level": 2}, {"title": "OGC Nice.", "content": "V létě roku 2017 přešel jako volný hráč do francouzského prvoligového týmu OGC Nice.", "section_level": 2}, {"title": "Al-Gharafa SC.", "content": "V lednu 2018 odešel Sneijder do katarského celku Al-Gharafa SC, se kterým podepsal kontrakt do léta 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Poprvé nastoupil za reprezentaci do 21 let dne 28. března 2003 proti České republice. Za seniorský národní tým Nizozemska si zahrál poprvé o měsíc později, a to dne 30. dubna 2003 v přátelském zápase v Eindhovenu proti Portugalsku (remíza 1:1). S nizozemskou reprezentací se zúčastnil i Mistrovství světa ve fotbale 2010, kde ve finále proti Španělsku Nizozemsko prohrálo 0:1.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Mistrovství Evropy 2012 v Polsku a na Ukrajině se Nizozemsku vůbec nezdařilo. Ačkoli bylo po suvérénní kvalifikaci považováno za jednoho z největších favoritů, prohrálo v základní skupině B všechny tři zápasy (v tzv. „skupině smrti“ postupně 0:1 s Dánskem, 1:2 s Německem a 1:2 s Portugalskem) a skončilo na posledním místě. Sneijder odehrál všechny tři zápasy v základní sestavě.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2014.", "content": "Trenér Louis van Gaal jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Nizozemsko šlo do vyřazovací fáze s devíti body z prvního místa. V osmifinále proti Mexiku (výhra 2:1) zařídil střelou z vápna v 88. minutě vyrovnání na 1:1. Ve čtvrtfinále s Kostarikou (0:0, 4:3 na penalty) proměnil stejně jako jeho tři spoluhráči v závěrečném penaltovém rozstřelu svůj pokus a Nizozemsko postoupilo mezi čtyři nejlepší celky turnaje. V semifinále s Argentinou po výsledku 0:0 šel také kopat penaltu a tentokrát ji neproměnil. Nizozemci v rozstřelu podlehli 2:4 a šli do boje o bronzové medaile proti Brazílii, který vyhráli 3:0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wesley Benjamin Sneijder (* 9. června 1984 Utrecht, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový záložník a reprezentant. V roce 2004 získal \"Cenu Johana Cruijffa\" (Johan Cruijff Prijs), která se v Nizozemsku každoročně uděluje nejlepším mladým hráčům do 21 let. ", "tgt_summary": "Wesley Sneijder, né le à Utrecht, est un footballeur international néerlandais qui évolue comme milieu de terrain. Sa qualité de passe et ses frappes puissantes font de lui un joueur essentiel en club et en sélection. ", "id": 1318025} {"src_title": "Řád čestné legie", "tgt_title": "Ordre national de la Légion d'honneur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řád čestné legie založil 19. května 1802 Napoleon Bonaparte, který v té době zastával úřad prvního konzula. Důvod pro založení nového řádu byl prostý – koncem 18. století byla ve Francii buď zrušena nebo zanikla všechna vyznamenání, která souvisela s monarchií. Výsledkem tak bylo to, že nebyla možnost, jak ocenit válečné hrdiny. Řád čestné legie byl však odpočátku určen nejen pro vojáky, ale i pro civilisty, což bylo v té době novinkou.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Řád čestné legie má pět hodností. Nižšími hodnostmi (gardes) jsou rytíř, důstojník a komandér (velitel); vyššími hodnostmi (dignités) pak velkodůstojník a nositel velkokříže. Počty nositelů řádů čestné legie jsou limitovány na max. 75 nositelů velkokříže, 250 velkodůstojníků, 1 250 komandérů, 10 000 důstojníků a 113 425 rytířů. K 15. 7. 2010 bylo aktuálně členy řádu čestné legie 67 nositelů velkokříže, 314 velkodůstojníků, 3 009 komandérů, 17 032 důstojníků a 74 384 rytířů. V čele řádu stojí velmistr, což je funkce zastávaná hlavou státu. Správou řádu je pověřen velkokancléř, který je vybírán z řad nejvyšších vojenských představitelů. Vyznamenání tvoří pěticípá hvězda, jejíž cípy se dělí na dva paprsky ukončené kuličkou. Na přední straně býval původně obraz Napoleona Bonaparte, od r. 1814 vyobrazení Jindřicha IV. a od r. 1870 je zde vyobrazena ženská hlava Republiky, na zadní straně se kříží korouhve s nápisem Čest a Vlast (Honneur et Patrie). Jednotlivé hodnosti jsou odlišeny barvou hvězdy, tvarem stužky a dalšími atributy. Vyznamenání se nosí na slavnostním oděvu (uniforma či frak), na civilním oděvu se nosí jeho miniatura nebo jen prostá stužka. Řád čestné legie je kromě jednotlivců udělován též vojenským jednotkám a školám, společenským a humanitárním organizacím či městům. Prvním oceněným městem bylo v polovině 19. století Châlons-sur-Marne, mezi oceněnými je též Bělehrad či Stalingrad.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění Češi.", "content": "Od počátku byl řád čestné legie udělován též cizincům. Pravděpodobně prvním Čechem, který byl jmenován rytířem Čestné legie, byl ranhojič Johann Seka z Velké Bíteše, kterému předal vyznamenání samotný Napoleon po bitvě u Slavkova, v níž ošetřoval raněné francouzské vojáky. Toto vyznamenání je ve sbírkách Národního muzea v Praze. Mezi další oceněné Čechy patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád čestné legie (francouzsky \"Ordre national de la Légion d'honneur\") je nejvyšší francouzské státní vyznamenání, založeno v roce 1802 Napoleonem Bonapartem. Uděluje se jednotlivcům nebo organizacím jako uznání za vojenský, kulturní, vědecký nebo společenský přínos Francii. V čele řádu stojí velmistr, jímž je francouzský prezident. Řád má pět hodností: \"rytíř\", \"důstojník\", \"komandér\", \"velkodůstojník\" a \"nositel velkokříže\".", "tgt_summary": "L’ordre national de la Légion d'honneur est l'institution qui, sous l'égide du grand chancelier et du grand maître, est chargée de décerner la plus haute décoration honorifique française. Instituée le par Napoléon Bonaparte, elle récompense depuis ses origines les militaires comme les civils ayant rendu des « services éminents » à la Nation. ", "id": 1556935} {"src_title": "Viceprezident Spojených států amerických", "tgt_title": "Vice-président des États-Unis", "src_document": [{"title": "Nástupnictví.", "content": "Osoba vykonávající úřad prezidenta či viceprezidenta musí být naturalizovaný občan USA, tedy zde narozený. Ministr vlády může být narozený v cizině, ale tím mu zaniká možnost vykonávat úřad prezidenta či viceprezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení úřadu.", "content": "Úřad viceprezidenta USA dosud zastávali jen muži. V prezidentských volbách 2008 kandidovala na toto místo Sarah Palinová. Jedná se teprve o druhou ženou v dějinách USA, která byla nominována na druhý nejvyšší úřad, v rámci jedné ze dvou největších stran. Poprvé se tak stalo v prezidentských volbách 1984, kdy za Demokratickou stranu neúspěšně kandidovala na úřad viceprezidentky USA newyorská kongresmanka Geraldine Ferrarová (spolu s prezidentským kandidátem Walterem Mondalem).", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci viceprezidenta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "XXV. dodatek Ústavy.", "content": "Tento dodatek Ústavy Spojených států byl ratifikován 10. února 1967. Má 4 oddíly a mj. upravuje předání pravomoce prezidenta USA. \"\"V případě zbavení prezidenta úřadu nebo v případě jeho smrti nebo rezignace stane se prezidentem viceprezident\".\" (XXV.dodatek, oddíl 1.) \"\"Kdykoli nastane uvolnění úřadu viceprezidenta, jmenuje prezident viceprezidenta, který se ujme úřadu, ihned po schválení většinou hlasů obou komor Kongresu.\"\" (XXV.dodatek, oddíl 2.) \"\"Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident.\"\" (XXV.dodatek, oddíl 3.) \"\"Kdykoli viceprezident a bud' většina vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který může Kongres zákonem zřídit, postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, ujme se pravomocí a povinností úřadu viceprezident jako úřadující prezident. \"\" (XXV.dodatek, oddíl 4.) Posléze když prezident předá dočasnému předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že nezpůsobilost pominula, ujme se prezident opět pravomocí a povinnosti svého úřadu, pokud viceprezident a většina bud' vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který může Kongres zákonem zřídit, nepředá do čtyř dnů prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu. V tomto případě rozhodne spornou otázku Kongres v zasedání, které se - jestliže Kongres nezasedá - za tímto účelem sejde do čtyřiceti osmi hodin. Pokud Kongres během jednadvaceti dnů po přijetí uvedeného písemného prohlášení nebo - jestliže Kongres nezasedá - během jednadvaceti dnů po jeho svolání rozhodne dvoutřetinovou většinou v obou komorách, že prezident je nezpůsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, pokračuje viceprezident v jejich vykonávání jako úřadující prezident. Nestane-li se tak, ujme se opět prezident pravomocí a povinností svého úřadu. K jeho využití došlo dosud šestkrát: 1) 12. října 1973 Nixon nominoval na viceprezidenta michiganského kongresmana Geralda Forda po rezignaci Spiro Agnewa. 2) 9. srpna 1974 rezignoval Richard Nixon na post prezidenta USA. 3) 20. srpna 1974 nový prezident Ford nominoval na post viceprezidenta bývalého guvernéra New Yorku Nelsona Rockefellera. 4) 12. července 1985 se na časový úsek, kdy Ronald Reagan podstoupil kolonoskopii, stal úřadujícím prezidentem USA G. Bush st.. 5) 29. června 2002 se na časový úsek (7:09 – 9:29 hod), kdy George W. Bush podstoupil kolonoskopii, stal úřadujícím prezidentem USA R. Cheney. 6) 21. července 2007 se na časový úsek (7:16 – 9:21 hod), kdy George W. Bush podstoupil kolonoskopii, stal úřadujícím prezidentem USA R. Cheney. Podle právníků, byl XXV. dodatek (4. oddíl) naplněn i v čase atentátu 31. března 1981 na prezidenta Reagana, kdy se stal de iure úřadujícím prezidentem USA G.Bush.V roce 1997 prezident Bill Clinton odmítl celkovou anestézii při operačním výkonu přišití utrženého čtyřhlavého stehenního svalu právě proto, aby nemusel přenést své pravomoce na viceprezidenta Gorea. \"I (name) do solemnly swear (or affirm) that I will support and defend the Constitution of the United States against all enemies, foreign and domestic; that I will bear true faith and allegiance to the same; that I take this obligation freely, without any mental reservation or purpose of evasion; and that I will well and faithfully discharge the duties of the office on which I am about to enter. So help me God.\" Český překlad: Já ___ ___, slavnostně přísahám (nebo prohlašuji), že budu podporovat a bránit Ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, cizím a domácím, že budu mít pravou víru a oddanost k tomu, že jsem tuto povinnost přijal svobodně bez mentální výhrady nebo účelu vyhnutí, a že budu dobře a věrně plnit povinnosti úřadu, do kterého se chystám nastoupit. K tomu mi dopomáhej Bůh. Od roku 1937 skládá viceprezident přísahu krátce před prezidentskou přísahou. Dopravní prostředky k přepravě viceprezidenta USA: Od roku 1951 má ochranu na starosti viceprezidenta a jeho rodiny Tajná služba USA. Oficiálním sídlem viceprezidenta je Number One Observatory Circle. Jeho kancelář se v Bílém domě nachází v západním křídle a nazývá se \"Ceremonial Office.\"", "section_level": 2}, {"title": "Žijící viceprezidenti.", "content": "K prosinci 2018 žilo šest viceprezidentů, úřadující a pět bývalých:", "section_level": 1}], "src_summary": "Viceprezident Spojených států amerických je druhým nejvyšším představitelem USA a podle ústavy USA je předsedou \"ex officio\" Senátu Kongresu USA. Právo na hlasování má však pouze v případě rovnosti hlasů. V pořadí nástupnictví na úřad prezidenta je první, kdo by v případě neschopnosti výkonu funkce prezidenta nastoupil na jeho místo.", "tgt_summary": "Le vice-président des États-Unis (, parfois abrégé par le sigle VPOTUS) est le premier sur l'ordre de succession présidentielle, il succède au président en cas de mort, de démission, d'incapacité ou de destitution de ce dernier. Il est élu en même temps que ce dernier par le même collège électoral de grands électeurs. Constitutionnellement, il assure également la présidence du Sénat des États-Unis. ", "id": 1871914} {"src_title": "Zelený muž", "tgt_title": "Homme vert", "src_document": [{"title": "Zelený muž na kostelech a katedrálách.", "content": "Přestože je Zelený muž pohanský symbol spojovaný s plodností nebo duchem přírody, často ho nacházíme na sakrálních stavbách jako jsou kostely nebo katedrály, a to asi od 11. století až do 20. století. Bývá mnohými označován jako archetyp lidské jednoty se zemí. Těší se také velké oblibě mezi moderními pohany (např. Wicca), neboť představuje mužský božský element lidského sepětí s půdou.", "section_level": 1}, {"title": "Zelený muž v Česku.", "content": "Zeleného muže je možné nalézt například v Praze na katedrále sv. Víta, v podloubí Týnské školy nebo na nároží Prašné brány. Mimo Prahu se nachází např. v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Související mytologické postavy.", "content": "Existuje mnoho paralel mezi Zeleným mužem a mnoha rozličnými božstvy a mytologickými postavami, jako jsou např. Cernunnos, Sylvanus, Ódin, Usir, Pan, Adónis (znamenající \"pán\"), Al-Khidr (\"zelený muž\" v Koránu), Derg Corra, Filemon, Green George, Jack in the green, John Barleycorn, Robin Goodfellow, Puk (mj. u Shakespeara) a Zelený rytíř (artušovská postava) (všechny tyto postavy pocházejí z britské mytologie). Podle některých je možné považovat i Robina Hooda za postavu, která souvisí s mytologií Zeleného muže, stejně jako Peter Pan (vstupuje do lidského světa celý v zeleném, ozdoben listy). V Česku má podobné rysy Krakonoš, jehož německá obdoba Rübezahl má jelení rohy. Etymologický výzkum Velšské univerzity týkající se významu jmen keltských bohů a bohyň odhalil, že jméno jednoho z keltských božstev, Viridios, značí „Zeleného muže“ jak v keltštině, tak v latině (srov. latinské \"vir\" znamenající „muž“, \"viridis\" „zelený“). Pozdní Egypťané a ranní Římané spojovali přímo muže se zeleným Usirem (neboli Osirisem). Zelenost (\"viriditas\") použila ve smyslu \"zdraví\" již Hildegarda z Bingenu. Další zdroje v :", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelený muž je socha, kresba, reliéf nebo jiné zpodobnění mužské tváře obklopené (nebo tvořené) listím, které vychází z mytologie. Větve nebo šlahouny mohou vycházet z úst, nosu nebo jiných částí tváře a mohou na sobě mít květy nebo plody. Zelený muž byl často užíván jako dekorativní ornament na starých stavbách, zejména však na gotických kostelech (ale jeho vyobrazení jsou jak na náboženských, tak na světských stavbách). ", "tgt_summary": "On appelle « homme vert », « homme feuillu » ou « masque feuillu » les représentations sculptées ou dessinées d'un visage d'homme orné de feuillage, ou encore de branches, pousses ou autres motifs végétaux. C'est un symbole et un motif ornemental d'origine très ancienne dont on retrouve le mythe dans de nombreuses cultures. Au travers de celles-ci, il prend des aspects différents. Même si toutes ces cultures n'avaient pas de contacts entre elles, il semblerait qu'il soit continuellement lié à la Nature et au printemps.", "id": 1255615} {"src_title": "Okeanos", "tgt_title": "Océan (mythologie)", "src_document": [{"title": "Sourozenci.", "content": "Gaia se stala manželkou Úrana, když ovládl svět a zplodili dvanáct potomků, Titánů jménem Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperíón, Íapetos a Kronos a Titánky jménem Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys.", "section_level": 1}, {"title": "Válka titánů.", "content": "V mnoha variantách války mezi Titány a Olympskými bohy, nebo také Titanomachii, se Ókeanos spolu s Prométheem a Themidou nepostavil na stranu Titánů, ale zůstal stranou celého konfliktu. Ve většině variacích tohoto mýtu Ókeanos také odmítl sympatizovat s pozdější vzpourou proti svému bratru Kronovi. Všichni bohové ho mají v úctě, i když se s nimi neschází.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Se svou manželkou a sestrou Téthyií má množství potomků: Ókeanos je básnicky květnatě zmiňován jako otec potoků a řek a tedy jako předek říčních bohů. Zejména všech řek, které ústí do moře (také Dunaje, tehdy zvaného Istros). Měli tři tisíce dcer Ókeanoven a stejně tolik synů.", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Ókeanos je po Diovi ze všech bohů nejdůstojnější a antická představa jeho podoby je známa z nečetných vázových maleb a reliéfů. Na helénských a římských mozaikách byl tento Titán často zobrazovaný s vrchním tělem svalnatého a vousatého muže s parohy, a spodní částí těla ve tvaru hada (srov. Týfón). Na fragmentech starobylé nádoby (Britské muzeum 1971.11-1.1) z roku kolem 580 př.n.l. je mezi bohy na svatbě Pélea s nymfou Thetis i Ókeanos s rybím ocasem, který v jedné ruce třímá rybu a ve druhé hada, symboly štědrosti a proroctví. Na římských mozaikách může nést kormidelní veslo a kolébku lodi. Sám se objevuje pouze v jednom mýtu jako zástupce starého světa, který je ohrožován Héraklem. Hérakles na cestě za jablky Hesperidek křižoval oceán ve zlaté číši ve tvaru leknínu, vypůjčené od Hélia. Ókeanos však chtěl Hérakla vyzkoušet a tak začal číši na vlnách houpat. Hérakles se však rozzlobil a vytáhl svůj luk, což Ókeana polekalo a rychle vlny uklidnil. Cesta Hérakla na Sluneční číši byla častým tématem antických malířů nádobí.", "section_level": 1}, {"title": "Iliada.", "content": "V Iliadě bohatá ikonografie Achillova štítu, který vyrobil sám Héfaistos, obsahuje stvoření světa Ókeanem: Když Odysseus a Nestór chodí podél břehu bouřícího moře (Iliada ix.182), jejich modlitby jsou adresované „velkému mořskému bohu, který opásal svět“. A tím je Ókeanos a ne Poseidón, ke komu směřují jejich myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Zasvěcení a rozlišení.", "content": "Byl bohem nesmírného hlubokého proudu, který obtékal celou zemi. Přesněji řečeno, Ókeanos byl oceánský rovníkový proud, ve kterém plavala \"obyvatelná polokoule (Oikúmené).\" Řecké mýty rozlišují mezi Ókeanem, bohem vnějších moří (přístupné jen bohům a hrdinům) a bohem Pontem - bohem vnitřních moří (přístupné všem lidem). Někteří učenci věří, že Ókeanos původně představoval všechny mořské vody, včetně Středozemního moře a Atlantského oceánu, dvě největší vodní plochy, známé starým Řekům. Později však, se zpřesňováním geografických představ o světě, Ókeanos představoval spíše boha neznámých a vzdálených vod Atlantského oceánu, zatímco za boha Středozemního moře byl považován Poseidón.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okeanos (též \"Ókeanos\", řecky Ωκεανός, latinsky \"Oceanus\") je v řecké mytologii podle Pelasgického mýtu o stvoření světa synem Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Téthys je jako každý z Titánů přidělen jedné z hvězdných mocností, v jeho případě to je Venuše. Podle Homérského mýtu o stvoření světa je synem boha nebe Úrana a matky Země Gaie: je nejstarším z Titánů.", "tgt_summary": "Océan ou Océanos (en grec ancien ) est un Titan, fils d'Ouranos (le Ciel) et de Gaïa (la Terre), frère et époux de Téthys. Ses sont les dieux fleuves et ses, les Océanides. Plusieurs sources établies le font en outre engendrer Triptolème avec sa propre mère Gaïa, et les Cercopes avec sa fille Théia, distincte de la Titanide du même nom.", "id": 865829} {"src_title": "Zbýšov", "tgt_title": "Zbýšov (district de Brno-Campagne)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné zmínky pochází z roku 1280, kdy byla osada Zbýšov zemským maršálkem Bohušem z Drahotuš věnována oslavanskému klášteru. V roce 1790 měl Zbýšov pouhých 53 domů a 313 obyvatel. Až do roku 1820 byl Zbýšov (někdy také \"Zbejšov\") bezvýznamnou osadou. Avšak od tohoto roku zde zahájila těžbu černého uhlí první těžařská společnost Rahnova, později nazvaná Láska Boží. Od té doby význam Zbýšova a celé oblasti rostl. V roce 1890 bylo ve Zbýšově již 128 domů a 1624 obyvatel. O tři roky později (1893) byl vystavěn nový kostel sv. Martina, nová škola a poštovní úřad. V roce 1924 byl postaven Hornický dům. Od 50. let dvacátého století došlo k masivní výstavbě hornických bytů, v 60. letech byla postavena další škola, zdravotní středisko, mateřská škola, nové obchody a v 70. letech kino. Roku 1965 byl Zbýšovu udělen statut města. V roce 1969 byl zahájen provoz moderního dolu Jindřich II (v místě bývalé šachty Jindřich I) s třídírnou uhlí, který se stal nejhlubším (1550 m) černouhelným dolem ve střední Evropě. K dalším významným dolům ve městě a blízkém okolí patřil Simson, Antonín a také Anna, jedna z nejstarších šachet z počátku 19. století. Rychlý rozvoj města byl ukončen spolu s ukončením těžby uhlí v celém Rosicko-oslavanského revíru na počátku 90. let 20. století. V následujících dvaceti letech došlo hlavně k plynofikaci obce, rekonstrukci bývalé báňské záchranné stanice na bytový dům a zejména rekonstrukci koupaliště, které je chloubou města.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní krásy.", "content": "Jihovýchodně od města, na katastru Padochova, leží přírodní památka Rybičková skála, která je cennou paleontologickou lokalitou. Zde byl v mladoprvohorních vrstvách (stáří kolem 300 milionů let) objeven obratel pravěkého býložravého plaza rodu \"Edaphosaurus\".", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum průmyslových železnic.", "content": "Muzeum průmyslových železnic Zbýšov se nachází v areálu bývalého dolu Jindřich II ve čtvrti Sička. MPZ provozují dopravu na úzkorozchodné trati (v trase bývalé normálněrozchodné vlečky) od dolu Jindřich do Babic. Plánováno je prodloužení trati do železniční stanice Zastávka u Brna. Muzeum má ve sbírce parní lokomotivy z let 1913–1951 a motorové z let 1940–1981. Největším klenotem je elektrická lokomotiva Siemens z roku 1905. Všechna vozidla mají rozchod 600 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Největší sportovní organizací ve Zbýšově je fotbalový klub TJ Baník Zbýšov, založený již v roce 1923, v rámci Sokola, tehdy pod názvem Meteor. Ve městě se nachází letní venkovní koupaliště.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka.", "content": "Vlajka byla městu udělena z Rozhodnutí č.: 70 ze dne 11/05/2006. List vlajky tvoří sedm šikmých pruhů, střídavě zelených a černých. Ve střední části listu kosmý mlátek šikmo podložený želízkem, pod nimi k vlajícímu okraji obrácený pluh provázený u dolního okraje mezi radlicí a kolem vinným hroznem, vše žluté. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Znak města je shodný s kresbou vlajky. Štít je rozdělen na sedm šikmých pruhů, střídavě zelených a černých. Ve střední části štítu je kosmý mlátek šikmo podložený želízkem, pod nimi heraldiky vlevo obrácený pluh provázený u paty štítu mezi radlicí a kolem vinným hroznem, vše ve žluté (zlaté) barvě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zbýšov je město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Nachází se jihozápadně od Brna v Boskovické brázdě, v katastrálním území Zbýšov u Oslavan. Zbýšov je členem sdružení Mikroregion Kahan. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Zbýšov est une ville du district de Brno-Campagne, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2181127} {"src_title": "Aisin Gioro", "tgt_title": "Aisin Gioro", "src_document": [{"title": "Vzestup dynastie Mandžuů.", "content": "Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu. Nurhači založil vlastní stát, který nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang). Nurhači reorganizoval DŽürčeny v osm korouhví, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan. Nurhačiho nástupce Chuang Tchaj-ťi si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Roku 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a stát přejmenoval na říši Čching, „Čistou“. V té době také vzniklo mandžuské písmo.", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí Číny.", "content": "Do roku 1644 Mandžuové podnikli několik vpádů na území severní Číny, neměli však zatím dost sil, aby porazili dynastii Ming. Mingský stát však rychle slábl, zejména v důsledku trvalých povstání. Nakonec mingský generál Wu San-kuej a další pozvali Mandžuy do severní Číny, aby mingskému vojsku pomohli potlačit povstalce, kteří dobyli Peking. V rázných válečných taženích Mandžuové rozdrtili povstalce a zmocnili se srdce Číny na dolním toku Jang-c’-ťiang a do roku 1661 zabrali celou pevninskou Čínu", "section_level": 1}, {"title": "První čchingští císařové.", "content": "Na konci 17. století si Mandžuové obratně získávali náklonnost čínských vzdělanců. První čchingští císařové platili za nejdynamičtější v celých čínských dějinách. Za císaře Kchang-si (1661-1722) byla dokončena poslední fáze vojenského dobytí území dnešní Číny (včetně Tibetu) a pořádána tažení proti Džúngarskému chanátu (západním Mongolům), jejichž výsledekm bylo zničení Džúngarů a zabrání jejich území. Za vlády císaře Jung-čenga (1722-1735) vláda podporovala integraci nečínského obyvatelstva do čínské kultury. Vrchol raného období dynastie Čching znamenala vláda císaře Čchien-lunga (1735-1796), který vydával obrovské sumy na vojenské expedice („deset velkých vítězství“). Především zastavil postup turkických národů a Mongolů. Poslední roky jeho vlády ale byly poznamenány vzestupem jeho oblíbence, Che-šena.", "section_level": 1}, {"title": "Další expanze.", "content": "V roce 1683 Čchingové dobyli Tchaj-wan. Od konce 17. stol. do počátku 18. stol. čchingské armády zničily ojratskou říši v Džungarsku a začlenily do čchingského státu oblast kolem jezera Kukunor ve střední Asii. Do poloviny 18. století byly dobyty i země po obou stranách pohoří Tchien-šan až k jezeru Balchaš. V polovině 18. století byli pokořeni i západní Mongolové v Illi. Dobytí území provázely vlny čínských osadníků, kteří se pokoušeli původní obyvatelstvo asimilovat. Mongolové byli udržováni pod kontrolou prostřednictvím administrativních opatření a působením lámaistické sekty Gelugpa. Na severu Mandžuska začali Čchingové bránit šíření ruských kozáků a kupců s kožešinami a různých dobrodruhů, pronikajících přes Sibiř do údolí Amuru. Srážky mezi Čchingy a Rusy ukončila Něrčinská smlouva z roku 1689. Návrh textu smlouvy a tlumočení zprostředkovali pekingští jezuité.", "section_level": 1}, {"title": "Zachovávání identity.", "content": "Mandžuové se snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali smíšené čínsko-mandžuské sňatky a podporovali odlišnosti ve zvycích. Mandžuské ženy si nesměly podvazovat chodidla a mandžuští muži se nesměli věnovat obchodu a manuální práci. Původní šamanské náboženství napomáhalo uchovávat někdejší klanovou strukturu Mandžuů. Léto trávili Mandžuští císaři ve Vnitřním Mongolsku, kde jízdou na koni, lukostřelbou a lovem dávali najevo nepříliš konfuciánský příklad fyzické zdatnosti. Severní Mandžusko bylo uzavřeno čínským přistěhovalcům. Oblast Mandžuska spravovala ryze mandžuská vojenská vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráta části území v 2. polovině 19. století.", "content": "V polovině 19. století se na území Číny odehrávalo několik konfliktů, Povstání tchaj-pchingů proti vládnoucí dynastii Aisin Gioro, které si vyžádalo přes 20 milionů obětí, muslimské povstání v Kan-su a Sin-ťiangu, francouzsko-britská invaze (1856 -1860) během druhé opiové války nebo proticizinecké boxerské povstání. Situace využily evropské státy a Japonsko, které se po čínsko-japonské válce zmocnilo Tchaj-wanu a Koreje. Britská říše se po první opiové válce zmocnila Hongkongu a přinutila Čínu otevřít se dovozu britského zboží. Pod tlakem Číňané přenechali Rusku obrovské území známé jako Vnější Mandžusko, které bylo tehdy pouze řídce osídleno nomádskými kmeny a leželo severně od tzv. vrbové hradby, která měla zamezit migraci Číňanů do Mandžuska, ze kterého pocházela vládnoucí dynastie Aisin Gioro. Na tomto území dnes leží např. města Vladivostok nebo Chabarovsk. Do poloviny 19. století považovala dynastie Aisin Gioro za své vlastnictví také ostrov Sachalin, přestože se na něm žádné čínské osídlení nenacházelo. Po opiových válkách, které proti Číně vedly Británie a Francie, přesvědčilo Rusko Čínu k podepsání Ajgunské smlouvy a Pekingské smlouvy, po nichž Čína ztratila všechna území na sever od řek Chej-lung-ťiangu (Amur) a východ Ussuri (Vnější Mandžusko), včetně Sachalinu, ve prospěch Ruska. Slabosti Číny využily i další země. Německo získalo území na Šantungském poloostrově, v Čching-tao, a Rakousko-Uhersko získalo koncesi ve městě Tchien-ťin (Tiencin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aisin Gioro (, mandžusky \"Daicing gurun\", slovo \"Aisin\" doslova znamená „Zlatá“, mongolsky \"Манж Чин\"), byl původem mandžuský vládnoucí rod a dynastie, která v letech 1636–1912 vládla v říši Čching, zahrnující zpočátku Mandžusko a část Mongolska, v letech 1644–1661 dobyla Čínu a později i celé Mongolsko, Tibet a oblast Sin-ťiangu. Byla poslední císařskou dynastií vládnoucí v Číně. Poslední vládce dynastie císař Pchu I byl sesazen roku 1912, později v roce 1932 byl dosazen Japonskem do čela jejich loutkového státu Mandžukua.", "tgt_summary": "Aisin Gioro (mandchou : ) est un nom de famille mandchou, porté par les Jurchens, puis les empereurs mandchous de la dynastie Qing. La maison des Aisin Gioro dirige la Chine de 1644 jusqu'à la révolution chinoise de 1911 qui fonde un gouvernement républicain à la place. Le mot \"aisin\" signifie « or » en mandchou, et \"gioro\" était le nom de l'actuelle ville de Yilan dans la province du Heilongjiang. Dans la tradition mandchoue, les familles sont d'abord identifiée par leur \"Hala\" (), c'est-à-dire leur nom de famille ou de clan, et ensuite par le \"Mukūn\" ( ; ), une classification plus détaillée, faisant typiquement référence aux familles individuelles. Dans le cas des Aisin Gioro, Aisin est le \"Mukūn\", et Gioro est le \"Hala\". Les autres membres du clan Gioro sont les ( ), les () et les (mandchou : ; ). ", "id": 1849499} {"src_title": "FireWire", "tgt_title": "FireWire", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "FireWire je označení společnosti Apple pro IEEE 1394 vysokorychlostní sériovou sběrnici. Práce byly zahájeny společností Apple v roce 1986. Vývoj byl zajištěn pracovní skupinou IEEE P1394, do které velmi přispíval Apple, ale také inženýři ze společností Texas Instruments, Sony, Digital Equipment Corporation, IBM a INMOS/SGS Thomson (dnes STMicroelectronics). IEEE 1394 je architektura sériové sběrnice pro vysokorychlostní přenos dat. FireWire je sériová sběrnice, což znamená, že informace se přenáší po jednotlivých bitech. Paralelní sběrnice využívají řadu různých fyzických propojení, a jako takové jsou obvykle méně efektivní, dražší a většinou těžší. FireWire plně podporuje jak isochronní, tak i asynchronní aplikace. Apple zamýšlel vytvořit FireWire jako sériovou náhradu za paralelní SCSI sběrnici a zároveň, aby poskytoval připojení pro digitální audio a video zařízení. Vývoj Applu začal koncem osmdesátých let a později byl předložen IEEE. Dokončen byl v roce 1995. Od roku 2007 se IEEE 1394 skládá ze čtyř dokumentů: původního standardu IEEE Std. 1394-1995 a dodatků IEEE Std. 1394a-2000, IEEE Std. 1394b-2002 a IEEE Std. 1394c-2006. Dne 12. června 2008 byly všechny tyto dodatky, stejně jako opravy a některé technické aktualizace, začleněny do nahrazujícího standardu IEEE Std. 1394-2008. Interní dlouholeté kódové označení Applu pro FireWire bylo „Chefcat“. Začalo to v roce 1988, když tým Applu seděl u konferenčního stolu a přemýšlel, jak tento projekt nazvat. Nápad vzešel z pohledu na hrnek s kávou Michaela Johase Teenera, na kterém byla slavná kresba od B. Klibana. To byl ten moment vyjadřující cíle nového propojení. Při nízké ceně a maximální jednoduchosti předložit uživateli propojení nahrazující a sjednocující všechny ostatní PC propojení a na těchto základech vytvořit propojení umožňující maximální miniaturizaci elektroniky. Koncept této elektroniky, který se stal všudypřítomným standardem LVDS (z anglického Low-voltage differential signaling), dostal v roce 1992 kódové označení „Greyhound“. Sony implementovalo IEEE 1394 pod názvem „i.Link“ a používá menší konektor pouze se čtyřmi signálními kontaktními piny místo obvyklých šesti. Dva vypuštěné piny slouží k napájení zařízení, tedy zařízení používající čtyřpinové konektory musí disponovat samostatným konektorem pro napájení. Tato varianta byla později přidána do dodatku 1394a. Tento port je také někdy označován jako „S100“ nebo „S400“ podle přenosové rychlosti v Mbit/s. Systém se běžně používá na připojování datových úložišť jako jsou externí pevné disky, videokamery, ale také pro připojení průmyslových video systémů a profesionálních audio systémů. Výhodou použití FireWire oproti běžnějšímu připojení prostřednictvím USB je vyšší efektivní rychlost FireWire (i když nominální rychlost USB 2.0 je mírně vyšší, v praxi je téměř nedosažitelná) a výrazně lepší rozvod napájení. Co je však pravděpodobně nejdůležitější, FireWire naplno využívá potenciálu SCSI a na rozdíl od vysokorychlostního USB 2.0 dosahuje vyššího trvalého, nepřerušovaného datového toku, což je kriticky důležité pro aplikace pro střih zvuku a obrazu. Testovací programy ukazují, že trvalé přenosové rychlosti dat jsou vyšší u FireWire než u USB 2.0, ale nižší než u USB 3.0. Výsledky jsou zřetelné zejména u Apple Mac OS X. U Microsoft Windows jsou výsledky různorodé. Skutečnost, že pro implementování FireWire byl potřeba drahý hardware (1 až 2 dolary), zabránila FireWire aby nahradil USB v nižší třídě masově prodávaných počítačových periferií, kde je cena produktu hlavním měřítkem.", "section_level": 1}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu peer-to-peer, například mezi skenerem a tiskárnou, bez potřeby využití systémové paměti nebo procesoru počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální (a drahý) kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie plug-and-play a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 watty a 30 volty, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje. Zařízení Sony i.Link obvykle využívají jen čtyřpinové připojení, což značí, že napájení musí být zajištěno samostatným napájecím adaptérem.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy a verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "FireWire 400 (IEEE 1394-1995).", "content": "Původní verze IEEE 1394-1995, dnes známá jako FireWire 400, přenáší data v half-duplexu mezi zařízeními rychlostmi 100, 200 nebo 400 Mbit/s (přesně je to 98,304, 196,608, nebo 393,216 Mbit/s, což je 12,2888, 24,576 a 49,152 MByte/s). Běžně jsou tyto rychlosti označovány jako S100, S200 a S400. Přestože je USB 2.0 teoreticky schopné přenosu až 480 Mbit/s, v praxi je připojení přes FireWire rychlejší. Délka kabelu je omezena na 4,5 metru, ale je možné spojit až 16 kabelů s využitím aktivních opakovačů; externí nebo interní huby jsou častým vybavením pro FireWire. Nicméně u standardu S400 je při jakékoliv konfiguraci maximální délka kabelu 72 metrů. 6pinový konektor se běžně vyskytuje na stolních počítačích a připojená zařízení může napájet. Napájený 6pinový konektor, dnes označovaný jako alfa konektor, dodává energii pro podporu externích zařízení. Typicky si zařízení bere z portu kolem 7 až 8 wattů. Napětí se však výrazně mění podle použitého zařízení. Napětí je specifikováno jako neregulované a mělo by nominálně dosahovat asi 25 voltů (v rozmezí od 24 do 30 V). Provedení od Applu pro notebooky je obvykle podřízeno baterii a tak může být i jen 9 voltů.", "section_level": 2}, {"title": "Vylepšení (IEEE 1394a-2000).", "content": "Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k velkému poklesu v isochronním přenosu. 1394a také standardizoval 4pinový alfa konektor vyvinutý společností Sony pod ochrannou známkou „i.Link“, který byl již široce používána na spotřební elektronice, jako jsou videokamery, většina notebooků, řada stolních počítačů a další malá FireWire zařízení. 4pinový konektor je plně kompatibilní s 6pinovým alfa rozhraním, ale chybí mu napájecí piny.", "section_level": 3}, {"title": "FireWire 800 (IEEE 1394b-2002).", "content": "IEEE 1394b-2002 zavedl FireWire 800 (pojmenování Applu pro 9pinovovou verzi standardu IEEE 1394b). Tato specifikace a odpovídající produkty umožňují přenosovou rychlost 786,432 Mbit/s full-duplex prostřednictvím nového kódovacího systému zvaného beta režim. FireWire 800 je zpětně kompatibilní s nižšími rychlostmi a 6pinovým alfa konektorem FireWire 400. Nicméně, zatímco standardy IEEE 1394a a 1394b IEEE jsou kompatibilní, konektor FireWire 800, označovaný jako beta konektor, se od alfa konektoru FireWire 400 liší, takže starší kabely jsou pak nekompatibilní. Speciální kabel umožňuje připojení starších zařízení k novějšímu portu. V roce 2003 byl Apple první, kdo zavedl komerční produkty s novým konektorem. Plná specifikace IEEE 1394b podporuje přenosové rychlosti až 3200Mbit/s (tedy 400 MBajtů/s) přes beta režim nebo optické připojení a to do vzdálenosti až 100 metrů. Standardní nestíněný kabel kategorie 5e podporuje 100 metrů při rychlosti 100 Mbit/s (S100). Původní 1394 a 1394a standardy používají data/strobe (D/S) kódování (přejmenované na režim alfa), zatímco 1394b přidává systém kódování dat nazývaný 8B10B a označovaný jako beta režim.", "section_level": 2}, {"title": "FireWire S1600 a S3200.", "content": "V prosinci 2007, 1394 Trade Association oznámila, že produkty používající módy S1600 a S3200 budou k dispozici do konce roku 2008. Tyto módy byly z velké části již definovány v 1394b a dále byly upřesněny ve standardu IEEE Std. 1394-2008. Zařízení s 1,6 Gbit/s a 3,2 Gb/s používají stejné 9pinové beta konektory jako existující FireWire 800 a jsou plně kompatibilní se stávajícími zařízeními S400 a S800. A měly by konkurovat USB 3.0. Byly vyrobeny vývojové verze S1600 (Symwave) a S3200 (DapTechnology), nicméně z důvodu použití technologie FPGA se DapTechnology nejprve zaměřila na implementaci S1600 a proto S3200 nebude komerčně dostupná minimálně do roku 2012.", "section_level": 2}, {"title": "FireWire S800T (IEEE 1394c-2006).", "content": "IEEE 1394c-2006 byl zveřejněn dne 8. 6. 2007. FireWire S800T poskytl významné technické vylepšení, jmenovitě specifikaci nového portu, který poskytuje 800 Mbit/s přes stejné konektory 8P8C (Ethernet) a kabely kategorie 5e, které jsou specifikovány v bodu 40 normy IEEE 802.3 (gigabitový Ethernet přes měděnou kroucenou dvojlinku). Což spolu s odpovídajícím automatickým nastavením přenosových parametrů umožňuje použít stejný port pro připojení k zařízením IEEE Std. 1394 (Firewire) a IEEE 802.3 (Ethernet). Ačkoliv je potenciál kombinovaného Ethernet a FireWire portu zajímavý, tak od listopadu 2008 ještě nejsou k dispozici žádné produkty nebo čipsety poskytující tuto funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí vylepšení (včetně P1394d).", "content": "Projekt s názvem IEEE P1394d byl vytvořen organizací IEEE 9. března 2009, aby přidal jednovidové optické vlákno jako další transportní médium pro FireWire. Očekává se, že budoucí verze FireWire navýší přenosovou rychlost na 6,4 Gbit/s a přinese další konektory jako je například malé multimediální rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora operačních systémů.", "content": "Plná podpora pro IEEE 1394a a 1394b je dostupná pro Microsoft Windows, FreeBSD, Linux, Apple Mac OS 8.6 až Mac OS 9, Mac OS X, NetBSD a Haiku. Ve Windows XP mohlo dojít, po nainstalování Service Packu 2, k degradaci výkonu zařízení 1394. Tento problém byl vyřešen v Hotfixu 885222 a Service Packu 3. Někteří výrobci FireWire poskytují vlastní ovladače zařízení, které nahrazují Microsoft OHCI host adapter driver stack. Tyto ovladače umožňují zařízení S800 využít plnou přenosovou rychlost 800 Mbit/s na starších systémech Windows XP (SP2 bez Hotfixu 885222) a Windows Vista. Windows Vista v době svého vydání podporovaly pouze 1394a se zárukou, že podpora 1394b bude uvolněna v příštím Service Packu. Dokumentace k Service Packu 1 pro Windows Vista však přidání podpory pro 1394b neuváděla. Ovladač pro sběrnici 1394 byl přepracován až pro Windows 7, aby poskytoval podporu pro vyšší přenosové rychlosti a alternativní média. V Linuxu byla podpora původně poskytována pomocí libraw1394 a to vytvořením přímé komunikace mezi uživatelským prostorem a IEEE 1394 sběrnicemi. Následně byl implementován nový kernel driver stack, přezdívaný Juju.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s USB.", "content": "Zatímco obě technologie poskytují podobné koncové výsledky, mezi USB a FireWire existují zásadní rozdíly. USB vyžaduje přítomnost masteru sběrnice, obvykle PC, který se spojuje point to point s USB slavem. To umožňuje použití jednodušších (a levnějších) periferií, ovšem za cenu snížené funkčnosti sběrnice. Inteligentní huby jsou nutné pro připojení více USB zařízení k jednomu USB masteru sběrnice. Naproti tomu FireWire je v podstatě peer-to-peer síť (kde každé zařízení může sloužit jako host nebo klient), což umožňuje připojení více zařízení na jednu sběrnici. Hostitelské rozhraní FireWire podporuje DMA a zařízeni s mapováním paměti, což umožňuje datové přenosy bez zatížení procesoru hostitele operacemi přerušení a kopírování do vyrovnávací paměti. Navíc, FireWire má dvě datové sběrnice pro každý segment sběrnicové sítě, zatímco do uvedení USB 3.0, USB obsahovalo pouze jednu. To znamená, že FireWire může komunikovat oběma směry současně (full-duplex), kdežto USB, před verzí 3.0, může komunikovat pouze jedním směrem v jednom okamžiku (half-duplex). Zatímco USB 2.0 expandovalo do plně zpětně kompatibilního USB 3.0 a 3.1 (použitím stejného typu hlavního konektoru), FireWire používá rozdílné konektory pro verzi 400 a pro verzi 800.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Automobily.", "content": "IDB-1394 Customer Convenience Port (CCP) je automobilová verze standardu 1394.", "section_level": 2}, {"title": "Větrné turbíny.", "content": "Zvukové monitorování vibrací při přenosu výkonu ve větrných turbínách používá pro sběr dat síť využívající 1394.", "section_level": 2}, {"title": "Připojení sítě přes FireWire.", "content": "FireWire lze použít pro ad-hoc (pouze terminály, žádné routery výjimkou případů, kdy je použit FireWire hub) počítačové sítě. Konkrétně, specifikuje, jak provozovat IPv4 přes FireWire rozhraní a specifikuje, jak použít IPv6. Mac OS X, Linux a FreeBSD zahrnují podporu pro síťování přes FireWire. Windows Me, Windows XP a Windows Server 2003 zahrnují nativní podporu pro IEEE 1394 sítě. Windows 2000 nemají nativní podporu, ale mohou pracovat s ovladači třetích stran. Síť lze založit mezi dvěma počítači pomocí jednoho standardního kabelu FireWire nebo lze použitím habu propojit více počítačů. To je podobné sítím Ethernet, hlavními rozdíly jsou přenosová rychlost, délka vodiče, a skutečnost, že standardní FireWire kabely mohou být použity pro point-to-point komunikaci. Dne 4. prosince 2004 společnost Microsoft oznámila, že přeruší podporu pro IP sítě přes FireWire rozhraní ve všech budoucích verzích systému Microsoft Windows. V důsledku toho podpora této funkce chybí od systému Windows Vista a v novějších vydáních Windows. Microsoft přepsal svůj 1394 ovladač ve Windows 7, ale podpora pro síťování přes FireWire není k dispozici. Unibrain nabízí bezplatné FireWire síťové ovladače pro Windows s názvem ubCore, které podporují Windows Vista a novější verze. Konzole PlayStation 2 měla i.LINK - značkový 1394 konektor. Ten byl používán pro síťování až do pozdějšího vydání Ethernet adaptéru, ale jen velmi málo softwarových titulů podporovalo tuto funkci.", "section_level": 2}, {"title": "IIDC.", "content": "IIDC (Instrumentation & Industrial Digital Camera, volně přeloženo „Přístrojový a průmyslový digitální fotoaparát“) je standard pro datový formát FireWire pro živé video, a je používán A/V kamerami iSight od Applu. Systém byl navržen pro systémy strojového vidění, ale i pro jiné aplikace počítačového vidění a pro některé webové kamery. I když lze standard IIDC snadno zaměnit se standardem AV/C, protože oba běží přes FireWire, ve skutečnosti jsou vzájemně odlišné a nekompatibilní. AV/C (Audio Video Control) slouží k ovládání videokamer a dalších spotřebních video zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "DV.", "content": "Digital Video (DV) je standardní protokol používaný na některých digitálních videokamerách. Všechny DV kamery, které pořizovaly záznam na pásková media, byly vybaveny rozhraním FireWire (obvykle 4pinovým). Všechny Firewire porty na DV videokamerách pracují pouze pomalejší rychlostí 100 Mbit/s. To obvykle dělá problémy, když je videokamera připojena pomocí uzavřeného cyklu k rychlejšímu zařízení (např. diskové jednotce). Značení portu se liší podle výrobce. Sony používá svoji ochrannou známku i.LINK nebo se používá označení písmeny „DV“. Mnoho digitálních videorekordérů má „DV-vstup“ a to FireWire konektor (obvykle alfa konektor), který lze použít pro nahrávání videa přímo z DV videokamery (bez použití počítače). Protokol také podporuje dálkové ovládání (přehrávání, přetáčení, atd.) připojených zařízení a také může přenášet časový kód z kamery. Dříve nebylo možné použít USB rozhraní pro systémy založené na páskách, protože video bylo vysíláno z pásky konstantní rychlostí. USB spoléhalo na podporu procesoru, čímž nebylo zaručeno, že k obsluze USB dojde v čas. Posun od pásků směrem k flash pamětem nebo diskovým médiím (např. SD karty, optické disky nebo pevné disky) umožnil přechod na USB. Frame grabbery Rozhraní IEEE 1394 lze běžně nalézt u frame grabberů. Což je zařízení, které zachycuje a digitalizuje analogový video signál. Nicméně IEEE 1394 čelí konkurenci ze strany rozhraní Gigabit Ethernet (rychlost a dostupnost).", "section_level": 2}, {"title": "Otázky bezpečnosti.", "content": "Zařízení připojená přes FireWire mezi sebou dokáží komunikovat prostřednictvím přímého přístupu do paměti (DMA). Protokol SBP-2 (serial bus protocol 2), používaný FireWire disky, využívá tuto vlastnost na minimalizaci přerušení. V prostředí osobních počítačů (s Microsoft Windows nebo Mac OS X a s použitím OHCI) je propojení počítače s externím FireWire zařízením řízené na hardwarové úrovni, bez zásahu operačního systému. Na jedné straně to umožňuje extrémně rychlý přenos dat s minimální latencí, na druhé straně může být tato vlastnost i potenciálním bezpečnostním rizikem, v případě, že jsou ke sběrnici připojena i další (nedůvěryhodná) zařízení. Vzhledem k této vlastnosti FireWire, moderní počítače, které vyžadují maximální bezpečnost, používají mapování virtuální paměti pro část fyzické paměti vyhrazené FireWire (typický přístup počítačů s procesorem PowerPC G5 nebo pracovní stanice SUN Microsystems), nepoužívají hardwarové propojení použitím OHCI, fyzicky odstaví rozhraní FireWire, nebo ho v počítači vůbec nepoužijí. Zmíněná vlastnost FireWire může posloužit na opravu počítače, jehož operační systém se zhroutil, a u některých systémů také na operace prostřednictvím vzdálené konzole. Windows nativně podporují tento scénář ladění jádra. U FreeBSD poskytuje ovladač dcons obě možnosti a to pomocí gdb jako debuggeru. Pod Linuxem existují firescope a fireproxy.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativa.", "content": "Pro univerzální připojení periferií je nyní rozšířenější rozhraní USB 2.0, které svou datovou propustností (480 Mbit/s) FireWire (400 Mbit/s) teoreticky mírně předčí a disponují jím všechny moderní počítače (Apple, PC, notebooky). FireWire je ale prakticky rychlejší než USB 2.0 Hi-Speed, poskytuje stabilnější datový tok a méně zatěžuje systém díky konstrukci řadiče, pracujícím v režimu DMA (přímého přístupu do paměti). V době uvedení rozhraní FireWire bylo k dispozici pouze USB 1.1, které mělo datovou propustnost řádově nižší (12 Mbit/s), nebylo proto vhodné k připojení periferií s vysokým datovým tokem (externí disky, vypalovačky, scannery, fotoaparáty), ale pouze k připojení myší, klávesnic, tiskáren, atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "FireWire (označované jako i.Link nebo IEEE 1394) je standardní sériová sběrnice pro připojení periférií k počítači. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především SCSI. ", "tgt_summary": "FireWire est le nom commercial donné par Apple à une interface série multiplexée, aussi connue sous la norme IEEE 1394 et également connue sous le nom d'interface i.LINK, nom commercial utilisé par Sony. Il s'agit d'un bus informatique véhiculant à la fois des données et des signaux de commandes des différents appareils qu'il relie. ", "id": 686094} {"src_title": "Hardcore", "tgt_title": "Punk hardcore", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "V Severní Americe se styl,známý jako \"hardcore\" (původně byl hardcore punk na začátku 80. let v severovýchodních státech USA nazývaný slovem \"thrash\"), formoval v různých oblastech začátkem 80. let, hlavně v Kalifornii, Michiganu a větších městech – Washingtonu, Chicagu, New Yorku, Vancouveru, Torontu a Bostonu. Původ výrazu „hardcore“ je nejasný. Pravděpodobné je, že ho zpopularizovala vancouverská kapela D.O.A., která pojmenovala své album vydané v roce 1981 jako „Hardcore ‘81“. Oproti tomu byl termín „hardcore“ do roku 1983 používaný výjimečně a to hlavně jako popisný. Američtí teenageři, kteří byli fandy tohoto žánru, se jednoduše mezi sebou nazývali fandy punku – i přes to, že se nezajímali o původní punk rock ze 70 let, jako například Sex Pistols, Adicts, The Clash a další. V mnoha kruzích byl termín hardcore používaný skupinově, významově jako „hudba pro lidi jako já“ (doslovný překlad slova hard-core je „tvrdé jádro“, hard = tvrdý, core = jádro, tvrdé jádro undergroundového punkrocku) a zahrnoval širokou škálu kapel od rychlého hardcore až po experimentální kapely jako The Stickmen a Flipper). Jakmile mělo mnoho kapel možnost produkovat, skládat skladby a organizovat si koncerty, přijal hardcore principy „do it yourself (D.I.Y.)“. Ve většině měst se hardcore scéna spoléhala na ne příliš drahé nahrávky, které byly distribuované na koncertech nebo poštou. Koncerty byly propagované pomocí xeroxovaných zinů, v komunitních rádio programech a plakáty. Fandové hardcore si osvojili ležérní módu, nosili jeansy a krátká trička, případně flanelové košile, které si sami upravovali. Běžný byl krátký účes nebo oholená hlava, částečně se obnovila \"popularita\" dlouhých vlasů, které byly v oblibě také u protopunkových fanoušků na konci 60. let a na začátku 70. let. Pokud éra punku 1977 byla o nošení D.I.Y. oblečení jako rozdvojené nohavice, spojené zavíracími špendlíky, tak ležérní styl hardcore z 80. let s ní kontrastoval; móda nebyla už tak komplikovaná a \"provokativní\". Tou dobou se ve Spojeném království paralelně vyvíjela britská forma hardcore punku, která se později stala známá jako UK 82. Kapely které daly vznik tomuto stylu, byly hlavně Exploited, Discharge a Charged GBH; ty si osvojily zvuk skupin ze 70. let a obohatily ho o neustávající „těžké / hutné“ bicí a „hlukovou stěnu“ (hutný zvuk byl dosažen použitím kytarových efektů), podobně jako kapely typu S.O.D.. Zatímco se americký hardcore punk a britský UK82 vyvíjely samostatně, není jasné, zda byl UK 82 ovlivněn americkým hardcore punkem nebo naopak.", "section_level": 1}, {"title": "\"Praotcové\" hardcore.", "content": "Mezi tři nejvlivnější kapely formující hardcore punk patří: Black Flag, Minor Threat a Bad Brains. Tyto skupiny popisuje jako nejvlivnější i Michael Azerrad, autor dokumentární knihy \"Our Band Could Be Your Life\" a Steven Blush autor knihy a stejnojmenného dokumentárního filmu \"American Hardcore\" (Americký hardcore). Azzerad nazval Black Flag praotce žánru, Bad Brains kapelou, která mu dělala nejlepší jméno a Minor Threat, kapelou která hardcore punk jako žánr potvrdila. Black Flag vznikli na podnět kytaristy Gregga Ginna v Los Angeles roku 1976. Kapela měla největší vliv na scénu v Los Angeles, a později na rozšiřující se scénu v Severní Americe, se svým surovým, konfrontačním zvukem a D.I.Y. přístupem. Díky turné v letech 1980 a 1981 se kapela dostala do kontaktu s rostoucími částmi scény v různých místech Severní Ameriky a posilnili se tak vztahy s ostatními kapelami, které podnikali turné. Minor Threat, také z Washingtonu, vznikli v roce 1980 a hráli agresivní rychlý hardcore punk. Skupina dala vzniknout hnutí Straight edge pojmenovaném podle stejnojmenné skladby.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Podle Brendana Mullena, zakladatele losangeleského klubu \"The Masque\", první turné The Damned v roce 1977 ovlivnilo a překvapilo mnoho fandů a muzikantů. The Damned svými rychlými riffy inspirovali první vlnu punku na západním pobřeží USA. Mnoho skupin z konce 70. let let vydalo nahrávky, s podobným zvukem jako kapely, které na začátku 80. let formovali hardcore punk. Jednou z těchto nahrávek byl i 7“ singl The Middle Class vydaný roku 1978 pod názvem „Out Of Vogue“. Ten je v současnosti považovaný za vůbec první hardcore singl. Za vlivnější nahrávku se považuje LP The Germs roku 1979. V podstatě nahrávka, kterou možno zařadit k hardcore, ne jen kvůli rychlosti, ale hlavně díky rychlým obměnám akordů. Podobně si i kapela T.S.O.L. (vznikla roku 1978) udělala dobré jméno svým melodickým, ale agresivním punkovým zvukem. Dead Kennedys ze San Francisca (1978) vydali první singl „California Über Alles” v roce 1979. Později vydali 7” Ep singel “In God We Trust, Inc.” (1981). Dead Kennedys jsou jednou z nejznámějších skupin hrající rychlý hardcore punk. Ovlivnili mnoho kapel. Circle Jerks své první album nahráli na konci roku 1979, a vydali začátkem 1980. Misfits (dodnes fungující kapela) byli kapelou, hrající ve stylu H.C. punku 1977, ale pohybovali se na newyorské scéně, byli populární mezi fandy hardcore. Hüsker Dü vznikli roku 1979 v Saint Paul v Minnesotě jako post-punk / New Wave kapela, ale později začali hrát rychlejší a těžší. V roce 1982 vydali “živák” Land Speed Record. Po roce 1985 začali hrát alternativní rock a zařadili se k vlivným kapelám těchto stylů. Bad Religion nastoupilo na scénu s albem “How Could Hell Be Any Worse?”, které bylo považováno za jedno z nejvlivnějších hardcore alb na začátku 80. let. Podobně jako Misfits i Bad Religion hrají dodnes. Od roku 1981 začalo mnoho hardcore punk skupin vydávat dema a nahrávky. Včetně skupin jako 7 seconds (1979) z Rena v Nevadě, The Neos z Victorie v Britské Kolumbii v Kanadě, Negative Approach a Degenerates z Detroitu v Michiganu, The Meatmen z Michiganu, Necros z Ohia, The Effigies z Chicaga v Illinois, SS Decontrol, DYS, Negative FX, Jerry’s Kids a Gang Green z Bostonu v Massachusetts, Zeroption z Toronta v Kanadě, The Big Boys, M.D.C. a The Dicks z Austinu v Texasu, Sadistic Exploits z Filadelfie v Pensylvánii a Adrenalin O.D. z New Jersey. Beastie Boys, spíše známí pozdější tvorbou hip-hopu byli jednou z prvních veřejně hrajících hardcore skupin z New Yorku. Negative FX, v letech 1981–1982 možná nejpopulárnější kapela z Bostonu, po dobu činnosti žádnou nahrávku nevydala. Mimo okolí byli neznámí, dokud v roce 1984 nevydali \"posmrtné\" album. V roce 1983 byla ve státě Washington založena kapela Melvins hrající původně velmi rychlý hardcore, později pod vlivem alba \"My War\" od Black Flag vyvinula velice agresivní, řezavý sound spojující těžké riffy a pomalé tempo metalu s intenzitou a postojem hardcore, čímž dala vzniknout podžánru alternativního rocku – grunge. Za zmínku stojí i pozdější nahrávky The Angry Samoans (první LP), The Big Boys / The Dicks (Live at Raul's Club split LP), Bostonská kompilace pod názvem “This Is Boston, not L.A.”, 7” singly Minor Threat, 7”singl JFA s názvem “Blatant Localism”, kompilace z New Yorku “New York Thrash” a “The Big Apple Rotten To The Core”, 7” singl Negative Approach a kompilace z okolí Washingtonu, D.C. “Flex your Head”.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Itálie, Holandsko, Finsko, Švédsko a Německo měli největší vliv v rozvoji hardcore na evropské půdě. Přitom vznikl v Anglii podžánr UK 82 (známy i jako UK Hardcore). Evropské kapely, z této éry, které stojí za zmínku byli Crise Total (Portugalsko), Negazione, Wretched, Underage, Raw Power (Itálie), H.H.H., MG-15, Kids, L'Odi Social, Ultimo Gobierno (Španělsko), Vorkriegsjugend, Spermbirds (Západní Německo), U.B.R. (Jugoslávie), Heimat-Los (Francie), Lärm, BGK, Funeral Oration (Nizozemsko), Dezerter (Polsko), Kaaos, Lama, Riistetyt, Terveet Kädet (Finsko), Headcleaners, Homy Hogs, Mob 47 a Anti-Cimex (Švédsko). První hardcorovou kapelou v tehdejším Československu byl havířovský Radegast se svým demem Homo-Novus (1986). Další významnou hardcore-punkovou skupinou v Česku byla kapela Kritická Situace vzniklá v roce 1988 a aktivní do roku 1996. Její album Kritická Situace (1993) je jedním z nejoriginálnějších hardcore-punkových nahrávek 90.let, kapela se zde jasně vymezuje proti rasismu, agresivitě, militarismu a za práva zvířat. Po pádu železné opony ve východní Evropě vzniklo mnoho kapel, ze kterých se některé stali ve svých zemích veřejně známé (po letech zkoušení po garážích, kdy je znali jen fanoušci punkové scény).", "section_level": 2}, {"title": "Hardcore jinde ve světě.", "content": "Hardcore se stal na přelomu 80. a 90. let populární i v Asii. Zde ho zpopulárnili hlavně \"Tame The Tikbalang, N.S.A., Agony of Destruction, Death from Above, Mutual Assured Destruction\" a \"Biofeedback\" z Filipín.", "section_level": 2}, {"title": "Hardcore a politika.", "content": "Výše uvedené kapely, které byli hybnou silou pro vznik hardcore scény měli vyhrazený politický postoj, hlavně proti tehdejšímu americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi, který byl ve funkci v letech 1981-1989. Reaganova politika obsahovala snižování daní a zpomalování nárůstu sociálních výdajů, zatímco rostly výdaje na armádu, dala těmto skupinám velkou inspiraci. Oproti tomu nebyl hardcore až tak liberální jako klasický punk rock. Mnoho vlivných skupin bylo známo konzervativností, krom jiných hlavně The FU’s, The Undead a Antiseen. V kontrastu s nimi byli až extrémně liberální Dead Kennedys a M.D.C. O této rozmanitosti scény píše Steven Blush v knize American Hardcore: A Tribal History.", "section_level": 1}, {"title": "Hardcore tanec - Mosh a Slam dance.", "content": "Hardcore punk 80. let přišel s novým stylem tance, tzv. slam dance a stage divingem (skákáním z pódia). V druhé polovině 80. let imitovala thrashmetalová scéna tyto způsoby tance, a popularizovala termín mosh v metalové kultuře. Zásluhu na tom měly skupiny jako Anthrax. Termín „mosh“ popisuje styl tance, který je dnes podstatou hardcore koncertů. Mosh obsahuje prvky, kterým se v angličtině říká windmill („větrný mlýn“), axehandle („topůrko sekery“) a cartwheels („kola“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hardcore punk (často jen hardcore nebo HC) je styl punku, od poloviny osmdesátých let často na pomezí metalu. Na rozdíl od klasického punku je o dost agresivnější a mnohem rychlejší. Vyznačuje se energickými krátkými písněmi postavenými na jednoduchých kytarových riffech v rychlém tempu a s agresivními vokály. Texty skupin často reflektují sociální a politická témata např. antifašismus, environmentalismus a feminismus. Hardcore skupiny obvykle hrají ve složení elektrická kytara, baskytara, bicí, „zpěv“. Za prvni hard core album je považováno album Damaged od amerických Black Flag z roku 1981. ", "tgt_summary": "Le punk hardcore (également et simplement appelé hardcore) est un sous-genre musical du punk rock ayant émergé en Angleterre et aux États-Unis. Quant à la partie américaine, le genre s'est initialement développé au sud de la Californie, autour de Los Angeles. Plus tard, au début des années 1980, pareil pour ses compatriotes de Boston, Washington et New York. ", "id": 1004222} {"src_title": "Fokker E.III", "tgt_title": "Fokker E.III", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Letoun vyvinul v létě 1915 první Fokkerův šéfkonstruktér Martin Kreuzer ze stíhačky Fokker E.I vestavěním výkonnějšího rotačního devítiválce Oberursel U.I o výkonu 74 kW. Další inovací byla instalace spádové palivové nádrže a zvětšení objemu hlavní nádrže na 81 litrů paliva. Nový typ nesl tovární označení M.14, tedy identické s Fokkerem E.II. Většina Fokkerů E.III byla vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem Spandau lMG 08 s 500 náboji v zásobníku, ale po neúspěchu Fokkeru E.IV s dvěma kulomety byly některé E.III vybaveny dvěma kulomety. Začátkem roku 1916 byl při pokusech o zvýšení bojové hodnoty Fokkeru E.III do jeho draku zabudován rotační devítiválec Goebel Goe.I o 74 kW a prototyp birotačního motoru Siemens Sh.I. Jeho původní výkon 66 kW se později podařilo vyladit na 85 kW. Podle údajů firmy Fokker bylo vyrobeno 294 kusů typu E.III, ale z nich 49 bylo přestavěno z Fokkerů E.II, které se ve Fokkerově továrně ve Schwerinu podrobovaly opravám.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První tři exempláře Fokkeru E.III vstoupily do služby na západní frontě v srpnu roku 1915, koncem října zde již sloužilo 23 kusů a k 31. prosinci 1915 již 40 těchto strojů. Byly přidělovány po jednom až třech kusech k leteckým polním oddílům k ochraně jejich průzkumných a pozorovacích letounů. Podnikaly rovněž samostatné stíhací akce proti spojeneckým strojům, ve kterých vynikl zejména nadporučík Max Immelmann. Sám však v kokpitu E.III podlehl 18. června 1916 britskému stroji Royal Aircraft Factory F.E.2b řízeným poručíkem McCubinem. Na typu létalo i letecké eso Ernst Udet, hrabě von Holek či kapitán von Gersdorff. Po dalších dodávkách E.III na frontu zde koncem února 1916 sloužilo 67 strojů, v závěru měsíce dubna již 110. Od června 1916 začaly jejich počty na frontě pozvolna klesat na 101 kusů, k 31. srpnu zde operovalo 64 E.III a na konci října jen 28. Na konci roku bojově sloužilo už jen 11 letounů E.III, které však začaly přecházet k výcviku. Do srpna 1917 tak na frontě nebyl evidován žádný Fokker E.III, avšak od října do konce roku byly ještě nasazeny letouny z poslední dvanáctikusové série, objednané v druhé polovině roku 1916. Již od roku 1915 používal 14 strojů Fokker E.III Marine-Flieger Abteilung \"Kaiserliche Marine\" (Německé císařské námořnictvo), který byl nasazen i na východní fontě. Rakousko-uherské letectvo převzalo od února do července 1916 12 kusů pod označením Fokker A.III, z nichž některé byly vyzbrojeny kulomety Schwarzlose ráže 8 mm. Na jednom z prvních již 18. února \"Hauptmann\" Jindřich Kostrba od letecké roty Flik 4 sestřelil na italské frontě dva bombardéry Caproni Ca.1 a průzkumný Caudron. Později byly zařazeny ke Flikům 1, 8, 9, 13, 18, 25 a 29. Osmanské vzdušné síly získaly dodávku 22 E.III, z nichž část byla umístěna v Beeršebě v Palestině a část operovala v Mezopotámii během obležení Kut-al-Amary.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Fokker E.III byl hlavní variantou německého jednomístného jednoplošného stíhacího letounu první světové války Fokker Eindecker (Fokker Eendekker). Byl to první typ letounu, který byl na frontu dodáván v dostatečném počtu, aby mohly být vytvořeny specializované stíhací jednotky, \"Kampfeinsitzer Kommando\" (KEK), na počátku roku 1916 — předtím byly Eindeckery přidělovány po jednotlivých kusech frontovým jednotkám \"Feldflieger Abteilungen\", které měly průzkumné úkoly. 10. srpna 1916 byla ustavena první německá \"Jagdstaffel\" (stíhací letka), která byla vyzbrojena Fokkery E.III.", "tgt_summary": "Le Fokker E.III était un avion de chasse monoplan haubané allemand de la Première Guerre mondiale fabriqué par les usines Fokker.", "id": 848959} {"src_title": "Hustopeče", "tgt_title": "Hustopeče", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pojmenování města vzniklo jako množné číslo předpokládaného osobního jména Úsopek, jež je složené ze dvou částí. Tou první je kmen \"Ús-, Úso-\" ze starého praslovanského základu \"ons-, os-\", což nám dalo dnešní slovo vous. Tou druhou je slovesný základ \"pek-, péci\". Jméno obce by pak znamenalo buď ves rodiny Úsopekovy nebo ves lidí, kteří pekli vousy (posměšný název", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hustopeče se nachází v oblasti jednoho z nejstarších osídlení na jižní Moravě, severně od hráze Nových Mlýnů. Předpokládá se pravidelný výskyt „lovců mamutů“ (20–25 000 let př. n. l.), doložena jsou neolitická sídliště (konec 4. a počátek 3. tisíciletí př. n. l.) i keltské pohřebiště (3. století př. n. l.). První zmínky o sídle pocházejí z roku 1247, kdy byla zmiňována vesnice, jež později obdržela název Česká Ves. Současné Hustopeče na levém břehu Štinkovky byly založeny na přelomu 13. a 14. století. Významnou roli v jejich historii sehrál klášter Králové (\"Aula Regia\"), kterému Hustopeče patřily od počátku 14. do konce 16. století, a knížecí rod Lichtenštejnů, kterému patřily v 2. polovině 19. století. Na město byly povýšeny v roce 1572. Patřily pak k důležitým střediskům jihu Moravy a do roku 1960 byly sídlem okresu. Gotický dvoulodní kostel sv. Václava, v němž ministroval", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Katastr města Hustopeče spadá z valné části do geomorfologického celku Ždánický les – na severu a východě je tvořen výše položenou Boleradickou vrchovinou, na západě a jihu pak nižší Hustopečskou pahorkatinou včetně tzv. Hustopečské sníženiny. Na severozápadním výběžku však katastr zasahuje dokonce na Dyjsko-svratecký úval, na jižním okraji začíná Dolnomoravský úval.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba, reliéf a půdy.", "content": "Hustopeče se od vrcholu Kamenného vrchu (343,4 m n. m.) svažují až k 171,4 m n. m. u železniční trati na hranicích s katastrem Šakvic. Svahy v katastru často směřují k jihu či jihozápadu, což je výhodné pro pěstování vinné révy. Geologické podloží Hustopečí je tvořeno mohutnými usazeninami o mocnosti až 1300 metrů, v nichž se střídají vrstvy pískovce a jílovce. Horniny pochází především z paleogénu, tedy období třetihor; na povrch vystupují písčité slíny prostoupené vápencovými", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a podnebí.", "content": "Většina území obce je odvodňována do potoka Štinkavka, který v krajině vytvořil nápadné údolí. Nad městem jsou na potoce umístěny Hustopečské rybníky (Přední rybník a Zadní rybník). Jižně od centra města se", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Pozemky jižně od obce jsou zpravidla využívány jako pole, v severní části katastru jsou četné vinice, ale i chráněná území kolem Kamenného vrchu – konkrétně přírodní památka Přední kopaniny a přírodní památka Kamenný vrch u Kurdějova. Předmětem ochrany jsou v obou chráněných územích vzácné suché stepní trávníky, kde převažuje sveřep vzpřímený (\"Bromus\") či kostřava walliská (\"Festuca valesiaca\"), místy též", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2015 žilo v Hustopečích přes 5 850 obyvatel a byly třetím největším městem v okrese po Břeclavi a Mikulově. Zdejší obyvatelstvo tvořilo 5 % populace okresu. Průměrný věk činil 41,3 let. V roce 2011 se podle sčítání lidu hlásilo 2 610 (45,4 %) obyvatel hlásilo k české národnosti, 1 349 (23,5 %) k moravské, 60 ke slovenské, 9 k vietnamské, 7 k ukrajinské, 6 k polské a 3 k německé. 1 371 (23,9 %) obyvatel svou národnost neuvedlo. Ve městě bylo 1 160 domů, z toho 946 rodinných. Podle sčítání 1930 zde žilo v 726 domech 3 719 obyvatel. 1 715 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 1 862 k německé. Žilo zde 3 360 římských katolíků, 145 evangelíků, 65 příslušníků Církve československé husitské a 103 židů. Podle prvních sčítání lidu za Rakouska-Uherska byly Hustopeče velkou většinou (z 80-90 %) německým městem (ležely na výspě německého osídlení jižní Moravy, v jejich zázemí se nacházely německé i české vesnice). Za Československa se poměr Němců a Čechů začal rychle vyrovnávat (roku 1930 Němci 50 % a Češi 46 %). Roku 1945 byli Němci vystěhováni a počet obyvatel dočasně klesl o více než čtvrtinu. Teprve během 70. let počet obyvatel překonal předválečnou úroveň a vystoupal k necelým 6 tisícům.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Zatímco počátkem 16. století byla patrně většina obyvatel katolického vyznání, na přelomu 16. a 17. století byla většina protestantského nebo utrakvistického vyznání a město bylo z popudu Karla z Lichtenštejna do roku 1628 rekatolizováno. V květnu 1671 byla hustopečská katolická fara povýšena na děkanát. Jednota bratrská měla od 16. století sbor v České Vsi, ale po roce 1624 bratři patrně odešli. Od roku 1528 sídlili v Hustopečích novokřtěnci, ve druhé polovině století však o nich prameny mlčí, počátkem 17. století se zde začali pod ochranou Lichtenštejnů znovu usazovat, ale nejpozději po roce 1621", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Karel z Lichtenštejna udělil Hustopečím městské zřízení v roce 1600. Až do správních reforem roku 1848 město vedl purkmistr s městskou radou a městským rychtářem. Město mělo i výsadu hrdelního práva a popravního mistra, jež bylo josefinskými reformami podstatně omezeno a roku 1830 zrušeno. V roce 1783 bylo prohlášeno ochranným městem s regulovaným magistrátem, což jej výrazně vyvázalo ze závislosti na vrchnosti. Byly také zrušeny čestné funkce konšelů a správy se chopili placení úředníci-byrokraté. V roce 1825 se staly municipiálním městem, jímž zůstaly do roku 1848. Odznakem města byla pečeť, jež od roku 1572 nesla podobu městského znaku uděleného císařem Maxmiliánem, doplněného o nápis, který se v průběhu času měnil (zprvu latinský, od 19. století německý).", "section_level": 1}, {"title": "Starostové.", "content": "Seznam uvádí starosty města (resp.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství a ostatní prvovýroba.", "content": "Hustopeče si udržovaly tradici největší vinařské obce na Moravě a význam vinohradnictví ještě vzrostl za Karla z Lichtenštejna, když město získalo právo horenského soudu, který rozhodoval pře ohledně vinic. Na rozvoj vinařství měli od druhé poloviny 16. století nemalý vliv i novokřtěnci jako zkušení viniční hospodáři. Před třicetiletou válkou měly Hustopeče 3953 měřic obdělaných vinic, po vleklých nepokojích však do roku 1673 klesl tento rozsah jen na 396 měřic, zatímco 3557 měřic bylo pustých. V klidném období první poloviny 18. století se vinice obnovovaly a i když výměra nedosáhla předválečného stavu, s 3843 měřicemi převyšovala výměru polí (2806 měříc) a Hustopeče se opět získaly moravský primát. Daleko za nimi byly druhé Dolní Dunajovice s 1740 měřicemi vinic, dále Kurdějov, Mikulov a Horní Bojanovice. Kolem roku 1784 se zde pěstoval především zelený veltlín a sylván, vzácněji ryzlink rýnský.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový rozvoj města byl urychlen elektrifikací ve 20. letech 20. století. Rozvinutý je zejména potravinářský průmysl a dále cihelny. Potravinářský průmysl zahrnoval výrobu vína a později zpracovávání mandlí. Výroba cihel však po první světové válce upadala. Průmysl se opět rozvíjel v 50. letech 20. století díky „dělnickému předsedovi“ Jaroslavu Markovi; vznikly závody Plynokov (propan-butanové lahve), Jihokov (lehký kovodělný průmysl a radiátorové články), Plnírna PB a Mostárna Hustopeče. V roce 1961 byla zahájena výroba ocelových konstrukcí a jeřábových drah v prostoru šakvického nádraží, jednalo se o pobočku", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Městem ve směru od severozápadu k jihovýchodu procházejí dvě paralelní komunikace. Po východní straně Hustopečí město obchází dálnice D2, otevřená na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Na dálnici se na jejím 25. kilometru nachází na severním okraji města nájezd nazvaný „Hustopeče“. Podél této dálnice prochází přímo skrz město silnice II/425 (Rajhrad – Židlochovice – Velké Němčice – Hustopeče – Starovičky – Břeclav – Lanžhot), vytvářející Brněnskou a Bratislavskou ulici. Jedná se o někdejší státní silnici č. 2 (Jihlava", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Na jižním okraji katastrálního území Hustopeče se nachází železniční stanice Šakvice. Tou prochází dvoukolejná elektrifikovaná trať číslo trať Břeclav–Brno. Trať vybudovala a provoz na části v okolí Šakvic 7. července 1839 zahájila společnost Severní dráha císaře Ferdinanda. Dnešní stanice Šakvice byla původně nazvána právě podle o něco vzdálenějšího, ale významnějšího města Hustopeče. Roku 1907 trať zestátnily Rakouské státní dráhy a o jedenáct let později (1918) železnici převzaly Československé státní dráhy (ČSD). V září roku 1967 proběhla elektrifikace tratě a", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Na území města se nachází vedle autobusového nádraží ještě dalších celkem osm zastávek. Jsou to „Hustopeče, cihelna“, „Hustopeče, farma“, „Hustopeče, Mostárna“, „Hustopeče, Nádražní“, „Hustopeče, Nemocnice“, „Hustopeče, Plnírna“, „Hustopeče, Strojírny“ a „Hustopeče, U stadionu“. Autobusové linky do města zajíždějí jak z měst a vesnic v okolí (například z Břeclavi, Pohořelic, Moravského Krumlova, Mikulova, Dolních Dunajovic, Strachotína či Velkých Pavlovic),", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Hustopečích jsou dvě mateřské školy, dvě základní školy (ZŠ Komenského a ZŠ Nádražní) a Mateřská škola, Základní škola a Praktická škola (Šafaříkova 24). Středoškolskou výuku zajišťuje Gymnázium T. G.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Se vznikem Československa roku 1918 se významně rozvíjel spolkový život, zejména české spolky, neboť česká menšina nabyla sebevědomí. Působila zde Národní jednota, jež se starala o českou obecní knihovnu. Sokolská jednota se zaměřovala na tělovýchovnou činnost, ale pořádala i ochotnická a loutková divadelní představení a podporovala českou knihovnu. Rovněž Společenský a sportovní klub pořádal vedle své hlavní činnosti kabaretní večírky nebo koncerty, taneční kurzy a ochotnické divadlo. Dosavadní silné postavení německých spolků bylo oslabeno nutností reorganizace (ztratily organizační napojení na Vídeň). Působil zde mužský pěvecký sbor Der Männergesangsverein i s německým městským orchestrem. Členové tělocvičného Der Deutscher Turnverein (DTV) Auspitz také hráli ochotnické divadlo, později ve spolupráci s orchestrem i", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Jižní a východní okolí Hustopečí náleží do národopisného regionu Hanácké Slovácko, k němuž se od konce minulého století obyvatelé města začínají hlásit. Původní kroj z Hustopečí byl německý a již v 19. století vymizel. Po vzniku Československa si obyvatelé zvolili kroj kyjovský, který zde byl donedávna (r. 2006) nošen. Objevují se také snahy uvést hustopečský kroj do souladu", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1922 byl ve městě založen český Sportovní klub, v roce 1926 přejmenovaný na Společenský a sportovní klub (SSK). Předsedou klubu byl Josef Vavroušek. Agilní byl již v počátcích jeho fotbalový klub. Místní německý fotbalový klub ACF Auspitz zanikl roku 1937, zatímco SSK až do okupace hrál v I. B třídě. Po obnovení klubu po 2. světové válce stál v jeho čele Jarolím Tomášek. V 50. letech sportovní aktivity postupně zastřešila Tělocvičná jednota Sokol, následně uváděná pod názvem TJ Slavoj či Dobrovolná sportovní organizace (DSO) Slavoj. Fotbalisté hráli v roce 1955 v meziokresní", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavby na Dukelském náměstí.", "content": "Dukelské náměstí je hlavní historické náměstí, kolem něhož jsou soustředěny i mnohé z nejhodnotnějších památek ve městě. Svažitému náměstí dominuje: Kostel svatého Václava a svaté Anežky České – Novodobý farní kostel stojící na Dukelském náměstí je jednou z dominant města. Byl postaven v letech 1992–1994 podle návrhu architekta a výtvarníka Ludvíka Kolka. Nahradil původní pozdně gotický kostel svatého Václava, zbořený v roce 1962. Kostel svatého Václava a svaté Anežky České je dvoupatrová stavba s půdorysem otevřené spirály. V jejím středu se nachází podzemní kaple svaté Anežky České, která leží na místě mariánské kaple původního kostela. Severní polovina vnější spirály tvoří půlkruhovou kostelní loď. Lavice pro věřící seskupené do podoby amfiteátru se svažují k půlkruhovému kněžišti. Menší, jižní část spirály obsahuje sakristii, klubovny a učebny. Kromě toho se v suterénu nacházejí další prostory farního centra (sál, jídelna, učebna a další). Pseudorenesanční budova radnice na Dukelském náměstí byla postavena roku 1906 podle projektu profesora německé techniky v Brně", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní památky.", "content": "Kaple svatého Rocha se nachází pod Křížovým vrchem, v sadech Kpt. Jaroše u jižního okraje města. Původně barokní kaple vznikla koncem 17. století, postupem doby byla přestavovaná a rozšiřovaná. Současná novorománská podoba pochází z roku 1901. Malá kaplička stojí také v poli na Kravím vrchu jihozápadně od města. Obě kaple jsou kulturními památkami.", "section_level": 2}, {"title": "Další stavby.", "content": "Obřadní síň s", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "S městem nebo jeho okolím jsou spjaty tyto osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hustopeče (německy \"Auspitz\") jsou město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 30 km jižně od Brna, v národopisné oblasti Hanáckého Slovácka. Žije zde obyvatel. Oblast je osídlená už od prehistorických dob, první zmínka o Hustopečích je z 1. poloviny 13. století. Dnes leží na dopravním tahu mezi Brnem a Bratislavou v úrodné a klimaticky teplé oblasti s tradicí pěstování vína a ovocných stromů. Hustopeče byly v 18. století největší vinařskou obcí na Moravě. V 50. letech 20. století došlo i k rozvoji průmyslu: významným podnikem byla Mostárna Hustopeče, která však již ukončila činnost a průmyslový areál převzaly nové podniky. ", "tgt_summary": "Hustopeče (, ) est une ville du district de Břeclav, dans la région de Moravie-du-Sud, République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1782424} {"src_title": "Jak se vám líbí", "tgt_title": "Comme il vous plaira", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Orlando, syn zesnulého Rowlanda de Boys, si stěžuje Adamovi, starému sluhovi, že jeho nejstarší bratr Oliver mu nedává peníze na studium, tak jako jeho bratru Jaquesovi. Charles, zápasník vévody Fredericka, sděluje Oliverovi, že jeho bratr Orlando ho vyzval na souboj. Oliver však svého bratra z duše nenávidí a přeje mu při souboji jen to nejhorší. Rosalinda, dcera vyhnaného vévody, s Célií, dcerou Fredericka, jsou nejen sestřenice, ale i nejlepší přítelkyně. Rozmlouvají o Štěstěně spolu s šaškem Prubířem. Dozvídají se o zápase, Frederick je žádá, aby jeho neuvážené úmysly mladému hochovi rozmluvily. Bohužel se jim to nepodaří, protože Orlando je životem znechucen. Souboj překvapivě vyhraje Orlando. Frederick ovšem zjišťuje, že se jedná o syna přítele jeho bratra, Rowlada de Boys. Jeho další pobyt ve Frederickově vévodství tedy nepřichází v úvahu. Rosalinda se do Orlanda zamiluje. Jako důkaz lásky mu věnuje svůj šperk. Frederick si uvědomí, že lid má raději Rosalindu a vyžene ji. Célie uprchne spolu s Rosalindou a šaškem Prubířem do Ardenského lesa, kde přebývá vyhnaný vévoda. Kvůli strachu před lupiči se Rosalinda vydává za chlapce Ganyméda a Célie za dívku Alienu. Koupí si ovčinec od starého pastýře Korina, přítele Silvia, který je nešťastně zamilován do pastýřky Fébé. Ta se však zamiluje do Ganyméda, Rosalindy v mužském převleku, který k ní není tak přívětivý jako Silvius, ale naopak jí tvrdě vytýká její pohrdání zamilovanými muži. Orlando se od Adama dozvídá, že jeho bratr ho chce zabít. Spolu se starým sluhou a jeho penězi se vydává do Ardenského lesa. Zcela vyhládlý Orlando zde potkává vyhnaného vévodu. Spolu s Adamem je panstvo vlídně uvítá a pohostí, jak nejlépe umí. Orlando po stromech vyvěšuje dopisy Rosalindě. Rosalinda si toho samozřejmě všimne a začne se před ním vydávat za chlapce, jenž dokáže vyléčit nešťastnou lásku. Orlando za ní dochází, oslovuje ji jménem své milé a Ganyméd (čili Rosalinda) mu předvádí všechny ženské nešvary. Oliver je Frederickem poslán do vyhnanství a jeho majetek zabaven. Měl totiž přivést zpět svého bratra Orlanda, což se mu nepodařilo. Při jeho útěku z vévodství byl však napaden hadem a lvicí. K tomuto krutému souboji se připletl i Orlando, který svého bratra, i přes veškerou nenávist k němu, zachránil. Jejich bratrská láska zvítězila nad všemi sváry. Lvice však Orlandovi vyrvala kus masa z paže. Tuto zprávu přichází sdělit Rosalindě, stále ještě v mužském přestrojení, sám Oliver. Oliver se zamiluje do Célie. Šašek Prubíř zas do pastýřky koz Audrey, které věrně dokáže svou lásku tím, že palbou slov odpálkuje jejího druhého nápadníka, hloupého venkovana Williama. Rosalinda, stále v mužském obleku, slibuje všem, že se zítra ožení s těmi, které mají rádi. Orlandovi také přislíbí, že jeho milovaná, bude jeho ženou. Fébé si Ganyméd (čili Rosalinda) však vezme pouze tehdy, když ho ona bude chtít. Pokud ho však zavrhne bude si muset vzít nešťastně zamilovaného Silvia. V den konání svatby zavítá do Ardenského lesa další host. Tím je Jaques, prostřední syn Rowlanda de Boys, který přináší zprávu, že Frederick po zjištění, že mu jeho nejlepší dvořané utíkají k vyhnanému vévodovi, chtěl ho s velikým vojskem zabít. Na okraji lesa se ovšem setkal s poustevníkem a po rozhovoru s ním se rozhodl, že korunu vrátí svému vyhnanému bratrovi a půdu všem, kdo s ním odešli do vyhnanství. Célie a Rosalinda se zbavují svých převleků. Orlando poznává svoji Rosalindu a bere si ji. Fébé zas musí dodržet slib, protože Rosalinda muž vskutku není. Jejím chotěm se stává Silvius. Oliver se ožení s Célií a Audrey se vdá za šaška Prubíře. Závěrem hry pronáší Rosalinda epilog, ve kterém říká: \"„Prosím vás, ve jménu lásky, aby se vám tahle hra líbila tak, jak se vám líbí.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jak se vám líbí (v originále As You Like It) je komedie Williama Shakespeara napsaná pravděpodobně v roce 1599 nebo na začátku roku 1600. Do češtiny hru přeložil Martin Hilský i Jiří Josek. Ze starších překladů stojí za zmínění ten od Erika Adolfa Saudka.", "tgt_summary": "Comme il vous plaira (\"\") est une comédie de William Shakespeare écrite en 1599, initialement publiée dans le Premier Folio, en 1623. Les circonstances de la première représentation sont incertaines, l'une des possibilités envisagées serait à Wilton House, en 1603. La pièce est notamment connue pour le monologue de Jaques, commençant par \"All the world's a stage\".", "id": 89698} {"src_title": "Khalid Boulahrouz", "tgt_title": "Khalid Boulahrouz", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Boulahrouz se narodil do muslimsko-marocké rodiny, která žila v Nizozemí. Vyrůstal společně s osmi sourozenci. Když byl mladší, měl nějaké problémy, a proto jej na chvíli vyloučili z mládežnického kádru Ajaxu. V šestnácti zemřel Khalidovi otec a všechna zodpovědnost padla na něj.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svou kariéru začínal v Ajaxu Amsterdam a RKC Waalwijk, kde si udělal Boulahrouz jméno nekompromisního a nebezpečného středního obránce. Po těžkém začátku, kdy se nemohl prosadit v žádném klubu, získal důvěru nizozemského RKC Waalwijk, kde mu někdejší trenér Martin Jol dal svou důvěru. Debut v nizozemské lize Eredivisie zažil Boulahrouz 9. března 2002 v zápase proti SC Heerenveen. Den poté, co jej Marco van Basten povolal k reprezentačnímu debutu, přestoupil z Waalwijku do německého HSV, tam také získal pověst nebezpečného obránce. Celkem zde za své působení nasbíral 16 žlutých a 3 červené karty. Média mu proto přisoudila přezdívku \"Kanibal Khalid\", která se rychle vžila. V létě 2006 si jej trenér londýnské Chelsea José Mourinho vyhlédl jako svou novou posilu. Boulahrouz byl prodán za 12 milionů liber. V klubu podepsal smlouvu 21. srpna a o šest dní později už absolvoval na trávníku svůj debut. Fotbalu si v Chelsea ale příliš neužil. Proto byl už v zimní přestupové přestávce často propírán v médiích ohledně odchodu. Nakonec odešel až v letním přestupovém termínu. Na hostování si ho vybrala španělská Sevilla. V září 2013 se dohodl na předčasném ukončení smlouvy se Sportingem Lisabon a zamířil do dánského klubu Brøndby IF. V červenci 2014 opět měnil působiště, přestoupil jako volný hráč do Feyenoordu, kde podepsal dvouletý kontrakt. V létě 2015 mu Feyenoord neprodloužil smlouvu a hráč si hledal angažmá. V únoru 2016 oznámil ukončení kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Za A-mužstvo Nizozemska odehrál svůj první zápas 3. září 2004 v přátelském utkání v Utrechtu proti reprezentaci Lichtenštejnska (výhra 3:0). Zúčastnil se Mistrovství světa 2006 v Německu. Neukázal se ve špatném světle, ale v divokém osmifinálovém zápase proti Portugalsku, kde bylo rozdáno 16 žlutých a 4 červené karty byl právě jedním z vyloučených. Představil se i na EURU 2008 v Rakousku a Švýcarsku. Na MS 2010 v Jihoafrické republice získal s Nizozemskem stříbrné medaile po finálové porážce se Španělskem. Velkem odehrál v letech 2004–2012 za nizozemský národní tým 35 zápasů, branku nevstřelil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Khalid Boulahrouz (* 28. prosince 1981 Maasluis, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový obránce a reprezentant, naposledy hrající za klub Feyenoord. Mimo Nizozemsko působil na klubové úrovni v Německu, Anglii, Španělsku, Portugalsku a Dánsku.", "tgt_summary": "Khalid Boulahrouz, né le à Maassluis (Pays-Bas), est un ancien footballeur néerlandais, originaire du Rif (Maroc). Défenseur central, il est international avec l'équipe des Pays-Bas. Après une saison au Hambourg SV, il décide le de rejoindre Chelsea FC. N'ayant pas réussi à s'imposer au sein d'un effectif pléthorique, il est prêté en au FC Séville. En 2008 il est transféré au VfB Stuttgart. Après avoir passé 4 ans en Allemagne il rejoint le Sporting du Portugal le, mais après une saison décevante, le Sporting décide de s'en séparer l'été suivant, les deux parties trouvant un accord pour une résiliation du contrat à l'amiable.", "id": 617915} {"src_title": "Index relativní síly", "tgt_title": "Relative strength index", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Tento indikátor se používá pro identifikaci překoupeného a přeprodaného trhu. Pomáhá také při potvrzení trendu a určení jeho směru. Někdy je RSI vhodné použít pro identifikaci grafických formací, které mohou být díky němu lépe viditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Překoupený a přeprodaný trh: Důležitými hodnotami jsou 70 a 30 bodů. Pokud se RSI pohybuje nad 70 body, signalizuje to překoupený trh, tedy pravděpodobný budoucí pokles kurzu cenného papíru. Hodnota RSI pod 30 body naopak signalizuje přeprodaný trh a možnost budoucího růstu kurzu cenného papíru. Potvrzení trendu: Aktuální trend je možné potvrdit pomocí tzv. „Failure Swing“. Nákupní signál a potvrzení rostoucího trendu nastává při vytvoření RSI dna pod dolní hranicí 30 bodů, následného vrcholu, vytvoření druhého dna (které je ovšem na vyšší úrovni k předcházejícímu dnu) a následného vytvoření vrcholu na vyšší úrovni vrcholu předcházejícího. Prodejní signál a potvrzení klesajícího trendu nastává přesně v opačném případě, tedy při růstu RSI nad horní hranici, poklesu a vytvoření dna, růstu s vytvořením nižšího vrcholu a poklesu RSI s vytvořením dna na nižší úrovni dna předcházejícího. Směr cenového pohybu: V případě divergence mezi pohybem RSI a kurzem cenného papíru obvykle dochází k opravení ceny a pokračování pohybu ve směru RSI.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Ve vrchní části grafu se vyskytuje čárový graf kurzu cenného papíru. V dolní části grafu jsou dvě červené horizontální přímky, které značí mezní hodnoty 30 a 70. Červená křivka oscilující většinu času mezi těmito hodnotami je RSI. V říjnu 2008 došlo k prolomení 30 bodové hranice, která signalizuje přeprodaný trh a dává nákupní signál. Hodnota 70 byla výrazněji prolomena ke konci srpna 2007. Prolomení signalizuje překoupený trh a je vhodné cenný papír prodat. Failure swing nastává poměrně zřídka kdy. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 lze vysledovat možný počátek nákupního „Failure Swing“. K divergenci mezi RSI a kurzem cenného papíru došlo na přelomu listopadu a prosince 2007, kdy RSI klesalo a kurz stále stoupal. Následně se cena opravila a pokračovala ve směru RSI.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "www.incrediblecharts.com www.investopedia.comPopis indikátoru, výpočet a příklady použití: https://quastic.cz/indikatory/technicky-indikator-rsi-jeho-kouzlo/", "section_level": 1}], "src_summary": "RSI je zkratka pro Relative Strength Index, neboli index relativní síly. Jedná se o jeden z mnoha indikátorů technické analýzy. Řadí se do skupiny oscilátorů, které jsou často nazývány jako tzv. „leading“ indikátory. RSI měří vnitřní sílu akcie a zobrazuje se obvykle v grafu. Hodnota se pohybuje mezi 0 a 100. Pro výpočet RSI se využívá vzorce: ", "tgt_summary": "Proposé par J. Welles Wilder en 1978, le Relative Strength Index (RSI) est un indicateur avancé d'analyse technique. Utilisé conjointement à l'analyse de la tendance, il a vocation à :", "id": 653137} {"src_title": "Heinkel He 177", "tgt_title": "Heinkel He 177", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V roce 1936 firma Heinkel obdržela od RLM detailní požadavky na nový Bomber A. Tento požadavek stanovovala kritéria: stroj s maximální rychlostí 540 km/h, schopným nést náklad 2 000 kg bomb s doletem 1 600 km nebo 1000 kg na vzdálenost 2 900 km. Šlo o náročné požadavky, které znamenaly, že stroj bude muset být schopen letět rychleji než jakákoliv tehdejší stíhačka a výkonově se značným náskokem předstihnout jakýkoliv bombardér ve výzbroji. Aby to dokázal splnit, šéfkonstruktér Heinkelu Siegfried Günter musel zavést do té doby několik nevyzkoušených prvků. Prvním byl pohon nového stroje, na který Günter potřeboval pár leteckých motorů s výkonem 2 000 k. Jenže Němci v té době takovým motorem nedisponovali. Aby obešel tento problém bez použití čtyř menších motorů, se Günther rozhodl zakomponovat nový dvojitý motor Daimler-Benz DB 606. Tento motor se skládal z páru vodou chlazených, 12 válcových, proti sobě otočených motorů DB 601, pohánějících jeden rotor pomocí spojené převodovky v jedné motorové gondole. He 177 měly pohánět dva nové motory DB 606, z nichž každý poskytoval výkon 2 600 k. Při své snaze o aerodynamicky čistý design bylo Günterovým původním záměrem, aby se defenzivní výzbroj nového bombardéru skládala ze tří dálkově ovládaných věží s kulomety a konvenčním ocasním střelištěm. Ve srovnání s klasickými věžemi nabízely dálkově ovládané věže technickou komplexnost v podobě snížení hmotnosti a velikosti. Navíc měly výhodu, že střelec se nacházel v pozici, kde měl nejlepší možný výhled a kde by nebyl s největší pravděpodobností oslepený výstřely z vlastních zbraní. Ale podobně jako i chladicí systém, ani dálkově ovládané věže nebyly ještě v roce 1939 dostatečně vyvinuty. To znamenalo, že se konstruktér musel vrátit ke klasickému ručně ovládanému střelišti a smířit se s vyplývajícími omezeními. Další problém nastal, když technický úřad na německém RLM rozhodl, že bude od Heinkelu He 177 požadovat schopnost střemhlavého bombardování. Samozřejmě toto řešení nabízelo množství výhod, protože běžné německé horizontální bombové zaměřovače měly slabší efektivitu. Střemhlavé bombardování bylo mnohem přesnější, ale tento manévr a následné vyrovnání letadla působilo velkou zátěž na trup letadla. Z tohoto důvodu musel být trup zesílen s nezbytným nárůstem hmotnosti. Všechny tyto kroky zamotávaly vývoj He 177 do bludného kruhu. Hmotnosti se navyšovaly, což znamenalo, že bombardér byl stále pomalejší, ale výkon pohonné jednotky nebyl úměrný nárůstu hmotnosti. V důsledku toho by spotřeboval více paliva na pokrytí dané vzdálenosti a potřeboval by ho ještě mnohem více, pokud by měly být dodrženy původní parametry. To znamenalo, že do křídel musely být nainstalovány přídavné nádrže a křídla musela být posílena, aby se vypořádala s nárůstem hmotnosti. Tak se stalo, že každý krok vyústil v bludný kruh snižování doletu a zvyšování hmotnosti. Na konci byl nárůst hmotnosti takový, že Günter musel přepracovat hlavní podvozek. Namísto původně plánovaného jednoduchého podvozku – zatahování do gondoly pod motorem – musela být použita dvojitá podvozková noha. 19. listopadu 1939 Ing. Franke, vedoucí leteckého výzkumného centra v Rechlinu, poprvé s prototypem He 177 vzlétl, přičemž celý let trval jen dvanáct minut. Důvodem byly motory, které se nesmírně přehřívaly. Pilot si také stěžoval na slabou stabilitu letadla a tendenci k flutteru (třepotání) křidélek. Druhý prototyp, v zásadě podobný prvnímu, podstoupil první let zanedlouho po něm. Po letu Ing. Franka byly ocasní části letadla přepracovány a zvětšeny. Ale tato změna nebyla u druhého prototypu provedena, dokud nezačaly zkušební lety. Při následné kontrole střemhlavého bombardování letadlo trpělo flutterem a rozlomilo se ve vzduchu. Zkušební pilot Ricker nestihl vyskočit a zemřel. V důsledku této havárie byly ocasní plochy třetího (D-AGIG), čtvrtého (CB-RP) a pátého (PM-OD) prototypu, které byly téměř hotové, zvětšeny. Když byly obnoveny testy střemhlavého bombardování, čtvrtý prototyp nezvládl při návratu ze střemhlavého letu vyrovnávací manévr a spadl do Baltského moře. Příčina byla připsána selhání mechanismu nastavování úhlu náběhu vrtule. Zanedlouho potom, začátkem roku 1941, při testování útoku z malé výšky, zachvátily motory pátého prototypu plameny, následně narazil do země a vybuchl. Toto byl nepříliš úspěšný začátek pro nový německý těžký bombardér. Tři z pěti prototypů v začátcích testovacího programu havarovaly. Firma Heinkel musela zakomponovat řadu změn, aby odstranily nedostatky svého letadla. Ale i poté provázel bombardér jeden problém během celé jeho služby: neustálé přehřívání motorů a následné požáry. Příčin bylo více. První bylo, že mazání motoru DB 606 bylo nedostatečné, v důsledku toho se spojovací tyče hřídelí zasekávaly, způsobujíc proražení tyčí přes ochranný obal motoru, což způsobilo unikání oleje na rozžhavené výfuky motoru. Navíc, pokud pilot zacházel s plynem příliš drsně, vstřikovače paliva propouštěly benzín, který stékal na dno motorové gondoly. Pokud letadlo letělo pod vysokým úhlem, například při přistávání nebo ve velké výšce, palivo se přelilo na výfukové potrubí motoru. V každém případě byl výsledek stejný – požár. Během testovacího programu se vyskytly další, i když méně závažné nedostatky. Zanedlouho bylo jasné, že navzdory přáním RLM Heinkel 177 byl příliš velký na střemhlavý bombardér. Aby pilot dostal He 177 do střemhlavého letu, musel prudce snížit rychlost předtím, než nasměroval letadlo dolů. Poté, co provedl střemhlavý let, byl nutné dostat letadlo do normální letové hladiny. A navzdory speciálně posílenému trupu bylo velmi snadné přetížit bombardér během střemhlavého útoku. Naštěstí – protože tento nedostatek byl očividný – potřeba He 177 jako střemhlavého bombardéru byla zrušena. Nový bombový zaměřovač měl být brzy zaveden do služby a sliboval stejnou přesnost, jaká byla u střemhlavého bombardování. Celkový objem předsériové výroby zahrnoval 35 strojů; tyto Heinkely He 177 A-0 byly téměř ve všech případech použity ke zkoušení výkonů a technických možností stroje. Poté následovala první sériová verze, He 177 A-1. Celkem výrobní linku ve Warnemünde mezi březnem 1942 a červnem 1943 opustilo 130 kusů. Ale se svými závažnými nedostatky byly stále daleko od použitelnosti v bojových podmínkách. Téměř všechny verze He 177 A-1 byly přeloženy k druhořadým úkolům, a to i přesto, že 34 kusů jich bylo doručeno první Gruppe KG 40 se základnou na letišti Bordeaux/Merignac v létě 1942 a při nepromyšleném pokusu zařadit letadlo do operační služby byly krátce na to vyřazeny. Výzbroj předsériových He 177 A-0 tvořila jedna dálkově ovládaná střelecká věž vzadu za kabinou, tři flexibilní posty v přední části letadla a jeden v kořeni ocasu. Heinkel He 177 A-1 nesl jednu z nově vyvinutých, dálkově ovládaných střeleckých lafet nad středem trupu, v místě bývalých ručně ovládaných střelišť, který obsahoval jeden kulomet MG 131. Zbytek zůstal nezměněn. Další sériová verze (He 177 A-3) byla navíc doplněna o další stanoviště střelce. Nová zádová střelecká věž obsahovala jeden kulomet MG 131 a také kanonovitá věžička byla rozšířena, aby pojala dva 13 mm kulomety místo jednoho. He 177 A-3 také dostal prodloužený trup o 1,6 m, nové konce křídel pro zlepšení stability a motorové gondoly byly o 0,2 m delší a překonstruované, aby se snížila pravděpodobnost požáru. Na konci roku 1942 I. Gruppe of Ergänzungs Kampfgeschwader (Záložní a výcviková bombardovací jednotka) KG50 se základnou v Brandenburgu/Bries obdržela první kusy verze A-3. Během zoufalého pokusu Luftwaffe zásobovat ze vzduchu odříznuté jednotky 6. armády ve Stalingradu, byly Heinkely 177 z jednotky KG50 dotlačeny k transportním úlohám. Ale s letadlem jen provizorně upraveným, naplno vystaveném ruské zimě, zmohla KG50 jen opravdu málo. V pumovnici letadla bylo jen málo místa k uložení zásob, což udělalo z Heinkelu neefektivní transportní letoun. Po několika zásobovacích letech se He 177 vrátily zpět k bombardovacím úkolům, ale jen s o něco málo větším úspěchem. Starý problém s přehříváním motorů stále nebyl dostatečně vyřešen a několik strojů na to doplatilo. Když se v únoru 1943 obránci Stalingradu vzdali, zbylé He 177 se vrátily do Německa. Předtím, než byla zastavena výroba různých podvariant ve prospěch verze A-5, bylo postaveno 170 ks Heinkelu 177. Verze A-4 byla samostatný projekt – výšková verze se čtyřmi samostatnými motory – se ale do sériové výroby nedostala. První Heinkel He 177 A-5 opustil továrnu Heinkelu v únoru 1943. Tato podvarianta byla poháněna dvěma motory DB 610, které se skládaly ze zdvojených motorů DB 605. Tato kombinace vyvinula ve výšce 2 100 m výkon 3 100 k. Přesto mnoho problémů spojených s předešlým dvojitým uspořádáním zůstalo. Během roku 1943 továrny v Oranienburgu a Warnemünde vyprodukovaly celkem 261 strojů verze A-5. Přestože německé ministerstvo letectví uznávalo chyby He 177, situace vyžadovala, aby byl nasazen do první linie.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nad Atlantikem.", "content": "Téměř od začátku války byl Heinkel 177 zamýšlen jako náhrada za Focke-Wulf Fw 200, jednotky KG40, která operovala proti lodím a konvojům v Atlantiku. V létě 1943 začalo pomalé přezbrojování na He 177. Posádky se musely učit zacházet s novou klouzavou protilodní střelou Henschel Hs 293. Mohly být neseny dvě takové klouzavé pumy, jedna pod každým křídlem na speciálních pylonech. Tato puma byla ve skutečnosti malý raketový kluzák, s rozpětím 3,1 m a s 500 kg náloží v přední části střely. Po vypuštění motor na tekuté palivo pod trupem umožnil střele dosáhnout rychlosti 595 km/h po dobu 12 sekund. Poté zhasl a střela se spustila střemhlav letem na svůj cíl. Maximální dolet závisel od výšky, ze které byla střela vypuštěna. Většinou byl dolet 8 km (pokud bylo letadlo ve výšce 1 300 m). Z ocasu Hs 293 šlehal světlý plamen, který umožňoval pozorovateli v Heinkelu sledovat letovou dráhu střely. Na kontrolování letu se používal malý joystick, který vysílal signály do Hs 293. To znamenalo, že pozorovatel jen kontroloval plamínek v ocase střely, pokud se nedostala nad cíl a držet ji v střemhlavém letu, dokud nezasáhla cíl. Navzdory jednoduchosti této střely ani ona nepřinesla konec spojenecké nadvlády nad Atlantikem. Jelikož Hs 293 měla dopadovou rychlost jen 720 km/h, znamenalo to, že její průrazové schopnosti byly nízké a byla hlavně určena proti obchodním lodím a lehce obrněným válečným lodím. Odpoledne 21. listopadu 1943 vyrazil Heinkel He 177 na svou první větší misi. V ten den major Mons, velitel druhé Gruppe Kampfgeschwader 40, vedl 25 He 177 proti velkému konvoji \"SL139/MKS 30\" směřujícím severně 680 km na severovýchod od mysu Finisterre ve Španělsku. Každý z bombardérů nesl dvě klouzavé bomby. Zachovalé německé záznamy o této události jsou strohé, ale naštěstí se zachovaly i britské záznamy. Počasí k pumovému útoku mělo k dokonalosti daleko a skupiny nízkých mraků téměř jistě ovlivňovaly ovládání klouzavých střel. Ale počasí nebylo jediné, s čím posádky Heinkelu 177 zápasily. Nejprve minuly hlavní konvoj, a místo toho se soustředily na dvě obchodní lodě, Marsa a Delius. Zatímco Marsa a Delius bojovaly o přežití, v jejich blízkosti se odehrával jiný, neméně pozoruhodný souboj. Pilot A. Wilson se svou posádkou, na palubě Liberatoru 'K', ze stavu 224. Squadrony pobřežní stráže RAF, vykonával protiponorkové krytí. Protože jejich povinností bylo provést vše potřebné, aby byl zajištěn \"bezpečný a včasný příchod konvoje\", rozhodli se, že by to mohlo zahrnovat i vzdušný boj. Když těžko naložené Heinkely začaly svůj útok klouzavými bombami, britská posádka způsobila mezi nimi zděšení. První Heinkel 177, na který zaútočili, utekl, zanechávaje za sebou kouřovou stopu. Druhý právě vypustil klouzavou bombu a odlétal. Pilot Wilson ho následoval a přednímu střelci umožnil zamířit a vystřelit dávku, která způsobila požár jednoho z motorů He 177. V tomto případě se německému bombardéru podařilo uniknout do nízkých mraků. Pak se Liberator vrátil ke konvoji, kde se nacházely ještě dva Heinkely 177. Wilsonova agresivita nepochybně přispěla k tomu, že německé bombardéry neuspěly ve zničení hlavního konvoje, a také že sám Liberator neutrpěl žádné škody z opětované palby. Pro II./KG40 to byl neslavný začátek operační služby jejího nového stroje. Dva z bombardérů se vrátily předčasně a s rozbitou pumovnicí; jeden havaroval 50 km od základny z neznámých příčin; další zmizel beze stopy během útoku; jednomu nevystačilo palivo na zpáteční cestu, ale posádka stihla vyskočit; další přistál nouzově \"na břicho\" a utrpěl 45% poškození. Hauptmann (kapitán) Nuss dosáhl se svými klouzavými bombami potopení dvou lodí, což by mohlo znamenat, že to byl on, kdo potopil Marsu a Delia. Tři stroje a dvě posádky ztraceny, jeden stroj vážně poškozen – to vše za cenu potopení jedné malé lodě a poškození druhé. Nejhorší však bylo zjištění, že He 177 stále ještě trpí mnoha závadami. O pět dní později, za soumraku 26. listopadu 1943, II./KG40 zaútočila znovu. Tentokrát vzlétlo 21 Heinkelů s klouzavými pumami, aby zaútočily na konvoj KMF 26, který proplul kolem Bougie na alžírském pobřeží. Téměř hned po startu se jednomu z Heinkelů zlomila kliková hřídel v jednom z motorů; po následném nouzovém přistání shořel. Tak neradostný byl začátek služby Heinkelu He 177 pro Němce. Když dosáhli konvoje, znepokojili se nad koncentrovanou protiletadlovou palbou z lodí. A k té se ještě přidaly i stíhačky: Spitfiry francouzské squadrony GC 1/7, Airacobry z 350. stíhací skupiny USAAF a Beaufightery ze 153. Squadrony RAF. Během následujícího zmatku bylo sestřeleno 6 Heinkelů, včetně stroje pilotovaného majorem Monsem a kapitánem Nussem. Naopak, posádkám II./KG40 se podařil nejméně jeden zásah, když potopili loď Rolma, vezoucí vojáky. Po rychlém setmění, které značně ztížilo záchrannou akci, zahynulo více než tisíc amerických vojáků. Při návratu, II./KG40 našla svou základnu kvůli počasí téměř nepoužitelnou. Další dva Heinkely byly zničeny při nouzovém přistání; posádky přežili. Celkem, dvě akce stály II./KG40 12 zničených strojů – a co je důležitější – 8 z jejich nejlepších posádek. Po tomto krvavém neúspěchu, Hauptmann Dochtermann převzal velení nad jednotkou He 177. Odteď bylo jasné, že spojenecká obrana nad Atlantikem a Středozemním mořem byly příliš silné na to, aby II./KG40 mohla vykonávat denní nálety na konvoje bez značných ztrát. Od té doby posádky zaměřily své protilodní aktivity na méně efektivní, ale zároveň méně nebezpečné z hlediska ztrát; aby byla spojenecká lodní doprava, procházející středomořím, pod neustálým tlakem. Od té doby odpalovaly He 177 klouzavé pumy proti lodím vhodně osvětleným světlicemi, které byly shozeny z letadel umístěných po stranách konvoje. Ale taková technika vyžadovala vysoký stupeň koordinace mezi bombardéry a osvětlujícím letadlem; takže úspěchů bylo nemnoho. Pro protilodní jednotku nová fáze ofenzívy začala 22. ledna 1944, když se spojenci vylodili u Anzia, jižně od Říma. Heinkely 177 z jednotky II./KG40, spolupracovaly s Dorniery Do 217 z jednotky KG100; ale spojenecká obrana byla silná a tomu odpovídaly i ztráty. Po této operaci II./KG40 pokračovala s napadáním konvojů plujících Středozemního moře.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Steinbock.", "content": "V prosinci 1943 Göring rozeslal depeše svým velitelům perutě na západě a generálmajoru Peltzovi, náčelníku štábu bombardovacího letectva, v nichž uváděl: \"Abychom odplatili nepřátelský teror, rozhodl jsem se zintenzivnit boje nad Britskými ostrovy, koncentrovanými útoky na města, konkrétně na průmyslová centra a přístavy. Operace musí být provedeny v závislosti a intenzitě úměrnou ztrátám a zásobování, takže naše útočná síla zůstane neoslabena. Je to nezbytné z hlediska potřebnosti dosáhnout permanentní defenzivní schopnost proti vždy přítomné hrozbě spojeneckého pokusu o vylodění na západě. \" Důležitým prvkem útoků bylo rozsáhlé rozptýlení účastnících se jednotek, aby se předešlo pozorování spojeneckými průzkumnými letadly, a které by mohlo přitáhnout houfy spojeneckých těžkých bombardérů. Německé bombardéry měly být rozptýleny na letištích od Lamanšského průplavu na západě až po Německo na východě. Před plánovaným útokem se měly shromáždit na předsunutých základnách. Na začátku útoku byly k dispozici dvě jednotky vyzbrojené Heinkely He 177 – operaci s kódovým označením \"Operation Steinbeck\"; první Gruppe od KG40 a třetí Staffel od KG100, operující spolu z letiště Rheine západně od Osnabrücku a z letiště Châteaudun severozápadně od Orleans; zpočátku kombinovanou silou 46 strojů. První ze série útoků se odehrál v noci z 21. na 22. ledna 1944; bombardéry letěly ve dvou vlnách v osmihodinových intervalech. Dvě jednotky Heinkelů 177 nasadily kolem tuctu strojů do každé vlny, některé z letadel letěly i dvakrát. Celkový souhrn německých vzletů se pohyboval kolem 270. Bylo to právě během první vlny operace Steinbock, když pilot H. Kemp z 151. squadrony R.A.F. sestřelil první He 177, který dopadl na britskou půdu. Otočil svůj noční stíhací de Havilland Mosquito směrem k protiletadlovému reflektoru, když jeho radarový operátor, seržant J. Maidment zachytil cíl zhruba 3 km před sebou. Kemp se přiblížil a dostal se nepříteli na dostřel, právě když prováděl úhybný manévr. Posádka Mosquito ztratila kontakt, ale znovu ho získala zanedlouho, a Kempovi se podařilo přiblížit a začít palbu s jeho čtyřmi 20mm kanóny. Zasáhl křídlo, spatřil prudký výbuch a bombardér se dostal do střemhlavého pádu a zřítil se poblíž Haslemere v hrabství Surrey. Z posádky patřící k I./KG40, dva zemřeli a čtyři se dostali do zajetí. Po první vlně přistály He 177 zpět na Châteaudun; po druhé na Rheine. Tempo německého útoku a pohyb různých jednotek je zřejmý ze změn jednotek vybavených He 177 v tomto období. Noc z 29. na 30. ledna 1944: K náletu na Londýn vzlétlo kolem 285 strojů. Zúčastnily se ho He 177 z I./KG40 a 3./KGI00, vzlétající a přistávají z letiště Rheine. Po této operaci byla I./K.G.40 stažena. Noc z 3. na 4. února; na Londýn směřovalo více než 240 letadel. Zúčastnily se jen He 177 z jednotky 3./K.G.100. Také vzlétaly a přistávaly v Rheine. Během období od 4. do 13. února se druhá staffel KG100 přesunula z Lechfeldu na západ od Mnichova spolu se svými He 177. Připojila se ke třetí staffel a tyto dvě jednotky přesouvaly své stroje mezi Rheine, Châteaudunem a Rennes v přípravě k útokům, které se nakonec nikdy neuskutečnily. Od té doby tyto jednotky spolupracovaly při náletech na Velkou Británii. Noc z 24. na 25. února; s cílem bombardovat Londýn vzlétlo 170 letadel z nichž 6 bylo He 177 z jednotky I./KG100. Cílem tohoto útoku byly vládní budovy v oblasti Westminsteru; měly být osvětleny Junkersy Ju 88 a Ju 188 a pilotovány posádkami z \"naváděcí\" jednotky I. / KG60, které měly shodit bílé světlice na padácích. Na tento nálet letěly He 177 ze Châteaudunu s otočným bodem na severozápad od High Wycombe v Buckinghamshire. Po tom se vrátily na Châteaudun. Od začátku března se pozornost Němců zaměřila na nálety na Bristol a Hull, ale nevynechali ani Londýn. Posledním velkým bombardovacím útokem na Londýn během operace Steinbock nebo celkově v druhé světové válce se odehrál v noci z 18. na 19. dubna. Útok se skládal ze 125 letadel a z toho bylo 5 Heinkelů He 177. Na tyto operace se I./KG100 připravovala na základně v Rheine. Toto letiště bylo považováno jen za dočasnou základnu a nabízelo jen omezené možnosti údržby a oprav; většina práce spojená s nakládáním bomb byla prováděna mládeží z Říšské pracovní služby. Během tohoto náletu měly zkušenější posádky naloženy dvě 1800 kg a dvě 1000 kg bomby; ostatní letěli naložení čtyřmi 1000 kg bombami. Těsně před odletem byla letadla seřazena na konci vzletové plochy v určeném pořadí. Těžší naložené bombardéry letěly jako první, protože měly sníženou stoupavost. Každý ze startujících letadel vzlétl se zapnutými ocasními světly a když se dostal dostatečně vysoko, vypnul je jako signál pro další letadlo ke startu. Po vzletu bombardéry zamířily na západ, směrem k rádiovému vysílači v Noordwijku, severovýchodně od Haagu v Nizozemsku; pokračoval nad Severním mořem, proletěly přes orientační bod složený ze šesti zápalných bójek, shozených naváděcími letadly a proletěly nad anglickým pobřežím ve výšce 5000 m na jih od Orfordness. Při hranici 40 km před pobřežím; rádiooperátor začal shazovat dávky hliníkové fólie, zvané \"okno\", aby zmátl britskou pozemní kontrolu a radary nočních stíhačů. Dvakrát za minutu, v pravidelných intervalech shazovaly posádky další a další dávky \"okna\". Německé bombardéry často měnily směr a výšku aby zmátly noční stíhače a protiletadlové baterie. Některé z He 177 nesly ocasní radar FuG 217 Neptun, který signalizoval přílet nočního stíhače. Ale i přesto se podařilo jednomu Mosquitu ze 410. Squadrony kanadského královského letectva sestřelit jeden stroj. Když vletěli do oblasti Londýna, každý He 177 stáhl plyn a dostal se do klouzavého sestupu, během kterého sestoupil do výšky potřebné k odhození pum, v tomto případě 4500 m. To sloužilo ke dvěma účelům: znemožnilo předvídat britské protiletecké palbě směr letu a stroje letící bez plynu se nedaly vypátrat ani po zvuku. Zároveň němečtí rádiooperátoři zvýšili množství odhozených rušičů, \"oken\", na jednu dávku každých 5 sekund. Přímo nad cílem shazovala naváděcí letadla červené světlice. Po vypuštění pum piloti He 177 znovu zapnuli motory, ale pokračovali v klesání rychlostí 200 metrů za minutu. Tímto způsobem byly He 177 schopné udržovat rychlost nad 550 km/h během opouštění bojiště. Toto a změna výšky dělala noční stíhání velmi komplikované. Bombardéry proletěly nad francouzským pobřežím v Boulogne ve výšce 750 m a odtud letěly domů do Rheine přes Arnhem. Od konce dubna německé útoky na Británii začaly oslabovat. Jednotky zapojené do bombardování si musely uchovat svou sílu na \"pokus o nepřátelské vylodění na západě.\"", "section_level": 2}, {"title": "Invaze.", "content": "Dlouho očekávaná spojenecká invaze do Francie se uskutečnila 6. června 1944. Tuto noc byly He 177, nesoucí klouzavé bomby, jednotky II./KG40 označené Göringem jako \"štít proti invazním jednotkám\" znovu v akci. Ale spojenečtí noční stíhači také. Jedni z úspěšných byly Flying Officer F. Stevens a jeho rádiový operátor Flying Officer Kellett, letící na Mosquitu z 456. Squadron RAAF. Operující pod dohledem lodního radaru obdrželi koordináty na přilétající \"vetřelce\". Kelley brzy zaměřil cíl na svém vlastním radaru a naváděl Stevense 300 m na dohled za cíl. Australský pilot se prosmykl vedle boku nepřátelského bombardéru kvůli identifikaci, brzy odhalil, že to byl skutečně He 177. Později vypověděl: \"Byl snadno rozeznatelný podle svého velkého směrového kormidla a vyčnívajícího baňatému nosu, a také díky svému ohromnému rozpětí křídel, viditelně v nepoměru s délkou trupu. V této fázi byly také viditelné podvěšené klouzavé bomby a antény radiolokátoru na špici trupu. \" Stevens opět klesl na 100 m a vypálil dvousekundovou dávku. Teprve tehdy se zdálo, že se německá posádka probudila a uvědomila hrozící smrtelné nebezpečí; zadní střelec opětoval palbu, ale bezvýsledně. Jeden z motorů byl již v plamenech a po dalších dvou přesných dávkách z 20mm kanónu Mosquita otřásl trupem He 177 výbuch a v spirále se zřítil do moře a vybuchl. O necelých dvacet minut později Stevens a Kelley svůj výkon zopakovali a sestřelili druhý He 177. Během noci ze 6. na 7. června, australská 456. Squadrona nahlásila čtyři sestřely letadel tohoto typu, když se snažily dostat do zóny vylodění se svými klouzavými bombami. Německá letadla z jednotky Fliegerkorps IX, operující proti lodím, se statečně vrhala proti silné spojenecké protivzdušné obraně během června 1944. Ale byla schopna dosáhnout jen málo na oplátku za své těžké ztráty. Během deseti dnů od vylodění se jim podařilo potopit jen 5 lodí. V důsledku neschopnosti ovlivnit události, německé bombardéry zanechaly strategii přímých útoků na lodě; místo toho se soustředily na zaminování okolních moří. Během následujících týdnů Luftwaffe shodila přibližně 3000 min různých typů, včetně nových typů tlakových min. Do konce června bylo těmito minami potopeno 9 válečných a 17 pomocných a obchodních lodí, stejně způsobujíc značné nepříjemnosti. Ale oběma stranám bylo jasné, že takové ztráty nebudou pro největší invazivní loďstvo všech dob žádný problém. V polovině července Němci stáhli zbývající protilodní letadla a jejich posádky na základny v Norsku a Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Operace na východní frontě.", "content": "Zatímco na začátku roku 1944 Heinkely He 177 jednotek I./KG40 a I./KG100 útočily na cíle v Británii, kompletní jednotka těchto letadel byla zformována v Německu. Touto jednotkou byla Kampfgeschwader 1 (KG 1), pod velením oberstleutnanta Horsta von Riesen. Během května dosáhla část jednotky operativní schopnost a přesunula se na frontové letiště ve Východním Prusku. Před koncem měsíce dorazil i zbytek strojů, a tak von Riesenova letka se svými devadesáti He 177 představovala nejsilnější údernou sílu na celé východní frontě. Letka byla nasazena hned po příchodu do Východního Pruska útočíc na ruská zásobovací centra a shromaždiště vojsk. Strategické cíle byly na dosah těžkých bombardérů, ale KGI se o jejich zasažení nepokoušela. Ruská letní ofenzíva roku 1944 už na sebe nenechávala dlouho čekat a němečtí vojáci potřebovali veškerou dostupnou pomoc. Během těchto útoků, často prováděných za denního světla a ve velké výšce, byly ztráty extrémně nízké. Sovětské letectvo bylo vybaveno zejména ke stíhání v nízkých výškách a k pozemním útokům a proti vysoko letícím bombardérům zmohlo jen málo. Jednotliví sovětští piloti zachytili He 177, ale protože nebyli vycvičeni na stíhání takových velkých cílů a zastrašeni koordinovanou nepřátelskou palbou, raději stíhání vzdali a vrátili se na základnu. Při několika příležitostech jednotka KG 1 uskutečnila kobercové bombardování ruských cílů. Během jednoho z největších náletů vedl ven Reisen celou svou 87 člennou letku do útoku na železniční uzel Velikije Luki, přibližně 500 km západně od Moskvy. Na letku letící ve formaci tří uzavřených \"V\", z nichž každá obsahovala 30 strojů musel být ohromující pohled. Von Reisen letící ve vedoucím bombardérů vydal rozkaz na shození bomb přes vysílačku a všechny He 177 svůj náklad bomb shodili zároveň. Ostatní útoky se odehrávaly v noci, ale stále v bezprostřední blízkosti fronty. Během těchto operaci již netrpěly He 177 problémy s přehříváním motorů. V té době už modifikovaný He 177 zahrnoval množství zlepšení, které toto riziko téměř odstranilo. Kromě toho, základní důvod požárů He 177 – necitlivé zacházení s plynem příliš dlouho na příliš vysokých otáčkách- už bylo dobře známo; to bylo oznámeno pilotům KG1, a ti se podobnému zacházení vyhnuli. A když se požár vyskytl, byl způsoben necitlivým zacházením nezkušeným pilotem. Rusové zahájili 23. června 1944 svou ofenzívu na centrálním frontě. Německé předsunuté pozice byly brzy proraženy a tankové klíny prorazily hluboko do německého týlu. V zoufalství byly He 177 nasazeny při pozemním útoku, ale ztráty byly velké a drobné úspěchy je v žádném případě nevyvážily.", "section_level": 2}, {"title": "Palivová krize.", "content": "V létě roku 1944 byl He 177 konečně dostupný v dostatečném množství a byl schopen vykonávat užitečnou práci tam, kde nebyla silná obrana. Právě tehdy osud zasadil Heinkelu He 177 smrtelný úder. Od května 1944 se spojenecké bombardéry soustředily na německý ropný průmysl, a to s dramatickým úspěchem. V srpnu 1944 se produkce leteckého benzínu snížila o 90% ve srovnání s květnem. Luftwaffe hned přijala opatření v podobě zákazu letů všem bombardérům; zanedlouho nato se zastavila i výroba Heinkelu He 177 A-5 po tom, co bylo dokončeno 565 kusů. Posádky KG1 se přesunuly se svými stroji na týlové základny v Německu, kde zůstaly až do konce války odstaveny na vzletových plochách, spolu s opuštěnými novými He 177. Na konci války si na nich spojenečtí piloti vylepšili své skóre. I když He 177 A-5 byla poslední verze, která se dostala do sériové výroby, byly vyvíjeny zlepšené modely. He 177 A-6 měla obsahovat překonstruovaný nos s přetlakovou kabinou. Také měla nést dálkově ovládanou střeleckou věž osazenou čtyřmi kulomety MG 81 ráže 7,9 mm. He 177 A-7 měla být podobná verzi A-5, ale měla mít zvětšené rozpětí o 4,5 m a tím pádem i zlepšené letové vlastnosti ve výškách. Ale zájem o tato zdokonalení po rozpuštění bombardovacích jednotek rychle rozplynul. Heinkel přesto pokračoval s vývojem ještě těžších letounů Heinkel He 274 a He 277.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Takto skončil příběh Heinkelu He 177 a s ním i německá naděje na flotilu bombardérů dlouhého doletu, která by byla srovnatelná s tou spojeneckou. Přesto, že to byla palivová krize, která nakonec dorazila oddíly těžkých bombardérů Luftwaffe, je těžké rozhodnout, zda by He 177 mohl dosáhnout více. Nebyl to úspěšný bombardér jako Avro Lancaster nebo Boeing B-17 Flying Fortress. Důvod úspěchu těchto strojů spočíval v tom, že mohly být pilotovány i branci – byly snadno ovladatelné, odpustily i necitlivé pilotování a byly dostatečně jednoduché, aby mohly být udržovány v letuschopném stavu personálem s nízkým výcvikem. Na druhé straně He 177 se svými mnoha pokročilými systémy netoleroval necitlivé zacházení a byl mnohem komplikovanější než jeho spojenečtí protivníci. To bylo základem pádu He 177, a to ho ovlivňovalo po celou jeho operační kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Německo", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 177 Greif (\"Gryf\") byl německý těžký bombardér. Největší, jaký byl v Německu během druhé světové války vyráběn. Stroj se však kvůli přetrvávajícím technickým problémům a nesmyslným požadavkům ze strany RLM většího rozšíření nedočkal. Pokud by byly odstraněny nedostatky s přehříváním motorů a některé další, mohl být tento stroj pro spojence vážnou hrozbou. Na konci války zůstalo Luftwaffe ještě kolem 900 Heinkelů 177 – většina z nich zcela nových a nepoužitých, ale byly odeslány na šrotiště. Byl to potupný konec ságy Heinkelu 177. Ale ve skutečnosti německé strategické bombardovací letectvo – rival západních spojenců, bylo nehybné nejméně už rok před koncem války.", "tgt_summary": "Le Heinkel He 177 est un bombardier lourd allemand à long rayon d'action utilisé par l'Allemagne nazie pendant la Seconde Guerre mondiale.", "id": 1735417} {"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1921", "tgt_title": "Championnat d'Europe de hockey sur glace 1921", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Na kongresu LIHG, který se konal během hokejového turnaje na OH v Antverpách, bylo československým zástupcům nabídnuto pořadatelství ME 1921. Důvodem bylo, že československý hokejový svaz byl přímým nástupcem Českého svazu hokejového v LIHG (členství Čech v LIHG nikdy nezaniklo, bylo jen převedeno na Československo), který byl posledním mistrem Evropy a měl být pořadatelem ME 1915. Česká strana ale pořadatelství odmítla z obavy ze špatného počasí a nabídla pořadatelství Švédsku. Švédská strana tuto nabídku přijala. Účast na turnaj přislíbily všechny země, které se zúčastnily OH v Antverpách (Kanada, USA, Švýcarsko, Francie, Belgie a Československo). Turnaj měl být druhým mistrovstvím světa, ale zámořské i evropské týmy postupně odmítly vážit dlouhou cestu na sever Evropy. Českoslovenští hokejisté se však jako obhájci titulu mistra Evropy (navazovali přirozeně na české účasti na předválečných mistrovstvích) přijet rozhodli. Domácí byli za tuto skutečnost vděčni a soupeři dovolili v dějišti odehrát dvě přípravná střetnutí proti tamním klubům. Jediné utkání mistrovství se hrálo na stadiónu, který sloužil při Letních olympijských hrách v roce 1912 za umělého osvětlení. Než si českoslovenští hráči na tuto novinku zvykli, rychle prohrávali. Přes zlepšení ve druhé části střetnutí již náskok soupeře nedokázali dohnat. Domácí publikum pak oslavovalo zdařilou odvetu za utkání o bronzové medaile z olympiády, která se konala o rok dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek a pořadí.", "content": "Švédsko – Československo 6:4 (4:1, 2:3) 21. února 1921 – Stockholm (Olympiastadion) Branky: 1:0 Lundell, 2:0 Burman, 3:0 Burman, 4:0 Johansson-Brandius, 5:1 Johansson-Brandius, Burman (tento gól Česká strana neuznává), 6:4 Burman – 4:1 Pešek-Káďa, 5:2 Šroubek, 5:3 Loos, 5:4 Jirkovský. Rozhodčí: Raoul Le Mat (USA) Vyloučení: (2pol) Lindqvist na 2 min, (2pol) Lundell na 2 min – (1pol) Palouš na 2 min. Diváků: 6 000 Švédsko: Säfwenberg – Lindqvist, Lundell – Johansson-Brandius, Burman, Svensson – Arwe ČSR: Wälzer – Palouš, Vindyš – Jirkovský, Šroubek, Pešek-Káďa – V. Loos.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Švédsko Brankáři: Sven Säfwenberg. Obránci: Einar Lundell, Einar Lindqvist, (Erik Abrahamsson nenastoupil). Útočníci: Wilhelm Arwe, Erik Burman, Georg Johansson-Brandius,Einar Svensson, (Gunnar Galin a Louis Woodzack nenastoupili). 2. Československo Brankáři: Karel Wälzer, (Jan Hamáček nenastoupil). Obránci: Jan Palouš, Otakar Vindyš, (nenastoupil Karel Hartmann). Útočníci: Josef Šroubek, Karel Pešek,Jaroslav Jirkovský, Valentin Loos, (Jan Fleischmann, Karel Kotrba a Trachta nenastoupili). Vedoucí výpravy: předseda svazu J. Říha.", "section_level": 1}], "src_summary": "6. mistrovství Evropy v ledním hokeji se konalo 21. února ve Stockholmu ve Švédsku. Do historie vešlo jako nejkratší, protože se ho zúčastnila pouze dvě mužstva. První mezinárodní titul zde získali hokejisté Švédska.", "tgt_summary": "Le sixième championnat d'Europe de hockey sur glace n'a eu de championnat que le nom. En effet, seulement deux équipes y participent, les Tchécoslovaques qui prenaient la suite de la Bohême et les Suédois qui pour leur première participation ont accueilli l'unique match. C'est le premier tournoi du championnat d'Europe depuis la fin de la Première Guerre mondiale. ", "id": 556814} {"src_title": "Louis-Joseph de Montcalm", "tgt_title": "Louis-Joseph de Montcalm", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Louis-Joseph byl synem Louise-Daniela de Montcalm a Marie-Thérèse de Lauris. Narodil se v rodinném sídle Chateau de Candiac poblíž Nîmes v jižní Francii. Po smrti svého otce (1735) získal titul markýze a s ním související práva, povinnosti i značně zadlužený rodový majetek. Jeho svízelná finanční situace se však vyřešila krátce poté sňatkem s Angelikou de Bulay. Původně byl domluven z čistě politických a finančních důvodů, přesto byl výsledkem milující pár, z něhož vzešlo 10 dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Louis-Josef byl odmalička připravován pro vojenskou kariéru, již zahájil v roce 1729 ve věku 15 let v hodnosti kapitána, kterou mu otec koupil. Sloužil ve válkách o dědictví polské a rakouské, v nichž si vysloužil hodnost plukovníka, a u auxerroiského pluku (1743). O dva roky později byl raněn a zajat při tažení v Itálii. Po několika měsících věznění byl propuštěn na čestné slovo, po návratu k francouzské armádě byl povýšen na brigadýra. V roce 1756 byl Montcalm vyslán do Severní Ameriky jako vrchní velitel francouzských vojsk na tomto válčišti sedmileté války (v USA se konflikt nazývá francouzsko-indiánská válka). Jeho pozice byla nelehká, neboť musel čelit zdrcující početní převaze britských vojsk. Na počátku války sice dosáhl díky odvážné agresivní strategii a vyspělejší taktice rozsáhlých úspěchů, nicméně převaha na nepřátelské straně spíše rostla. Dokončil stavbu pevnosti Carillon (Ticonderoga) na jezeře Champlain, a zničil britské pevnosti Oswego (bitva o pevnost Oswego, 1756) a William Henry (bitva o pevnost William Henry, 1757). Zejména druhý případ byl jeho vynikajícím vojenským úspěchem, dosaženým promyšlenou lstí; jeho pověsti však přinesl hluboké šrámy poté, co někteří z francouzských indiánských spojenců porušili dohodu o volném odchodu a napadli neozbrojené britské vojáky a jejich rodiny. V masakru u Fort Henry patrně tkví příčina, proč je Montcalm v americké literatuře tak haněn, ačkoliv se zdá být zřejmé, že se snažil masakru zabránit. Později dokonce vykupoval Brity a Američany odvlečené Indiány, a posílal je domů. To však nezměnilo nepříznivý dopad události na veřejné mínění zejména v amerických britských koloniích a v Evropě a na politických ztrátách, které kvůli tomu francouzská strana utrpěla. Zmíněné události byly popsány (ne zcela přesně a ne zcela nezaujatě vůči Montcalmovi) ve světově proslulém románu J. F. Coopera \"Poslední Mohykán\". Vrchol Montcalmovy válečnické kariéry přišel o rok později: 8. července 1758 připravil zničující porážku 5x silnější britské armádě v bitvě u Carillonu, když britský generál James Abercrombie zcela mylně odhadl Montcalmovy plány a rozestavění jeho jednotek, a neobtěžoval se ověřit si své představy průzkumem. Navzdory tomuto vítězství však Montcalmovy síly upadaly do stále hlubší defenzívy, zapřičiněné rostoucí materiální a početní převahou nepřítele. Brzy se musel stáhnout do hloubi svého teritoria, a omezit se na obranu jádra francouzských severoamerických kolonií – Québecu. V roce 1759 ještě odrazil britský pokus o vylodění u Montmorencyho vodopádů, avšak pár dnů poté utrpěl rozhodující porážku v bitvě na Abrahamových pláních, kde byl smrtelně zraněn (v bitvě padl i velitel britských vojsk, generál James Wolfe). O den později, čtyři dny před vstupem britských vojsk do Québecu, svým zraněním podlehl. Byl pohřben v quebeckém klášteře uršulinek ve městě, pravděpodobně v kráteru vyhloubené britským ostřelováním. Jeho lebka je dnes vystavena v klášteře.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtné pocty.", "content": "Po Montcalmovi byla pojmenována čtyři plavidla francouzského námořnictva:", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Joseph de Montcalm-Gozon, markýz ze Saint-Véran (28. února 1712 – 14. září 1759) byl francouzský šlechtic, který se proslavil jakožto velitel francouzských severoamerických vojsk v sedmileté válce. Jde o do jisté míry kontroverzní postavu: zatímco většina ostatních (a zejména pak francouzských a kanadských) historiků jej hodnotí jako vynikajícího velitele, v americké odborné literatuře i beletrii je většinou značně haněn, ať už jde o jeho vojevůdcovské či morální vlastnosti.", "tgt_summary": "Louis Joseph de Montcalm-Gozon, marquis de Saint-Véran (dit de Montcalm), né le à Candiac dans le Bas Languedoc (royaume de France) et mort au combat le à Québec (Nouvelle-France), est un lieutenant-général français des armées en Nouvelle-France. Il sera le dernier à exercer cette fonction à la suite de la conquête de 1759-1760 de la Nouvelle-France par le Royaume Uni.", "id": 2200240} {"src_title": "Mu (ztracený kontinent)", "tgt_title": "Mu (continent)", "src_document": [{"title": "Historie představy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Augustus Le Plongeon.", "content": "Představa země Mu se poprvé objevuje v pracích antikvariáře Augusta Le Plongeona (1825–1908), cestovatele a spisovatele 19. století, který vedl vlastní výzkum mayských rozvalin na Yucatánu. Le Plongeon oznámil, že přeložil prastaré mayské spisy, které pravděpodobně ukazují, že Mayové Yucatánu byli starší než pozdější civilizace Atlantidy a Egyptu. Dodatečně vyprávěl příběh ještě staršího kontinentu Mu, který zanikl podobně jako Atlantida s tím, že přeživší obyvatelé založili mayskou civilizaci. (Pozdější experti na staré mayské texty objevili, že Le Plogeonův překlad byl spíše založen na jeho bujné fantazii).", "section_level": 2}, {"title": "James Churchward.", "content": "Tento ztracený kontinent byl později popularizován Jamesem Churchwardem (1852–1936) v řadě knih, začínaje \"The Children of Mu\" (\"Děti Mu\", 1931), \"The Lost Continent Mu\" (\"Ztracený kontinent Mu\", 1933) a \"The Sacred Symbols of Mu\" (\"Posvátné symboly Mu\", 1935). Knihy mají stále své příznivce, ale nejsou považovány za vážnou archeologii a v současnosti jsou v knihkupectvích umisťovány do oddílů typu \"New Age\" či \"Náboženství a duchovno\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní autoři.", "content": "Mu je ztotožněná s Lemurií v trilogii \"Illuminatus!\" od Roberta Shei a Roberta Antona Wilsona. Martin Gardner učinil to samé ve své knize \"Fads and Fallacies in the Name of Science\" (\"Výstřelky a bludy ve jménu vědy\").", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické důkazy.", "content": "Morien Institut identifikoval podvodní struktury umístěné u pobřeží ostrova Jonaguni, který je součástí japonského souostroví Rjúkjú, jako možné ruiny Mu. Je však velmi málo vědeckých důkazů, které by podpořily tento předpoklad. Geologové obecně věří, že tyto skalní útvary byly vytvořeny geologickým pochody a jsou tedy přírodního původu.", "section_level": 1}, {"title": "Mu v politice.", "content": "Na konci 30. let 20. století Mustafa Kemal Atatürk, vůdce za tureckou nezávislost, propagoval výzkum Mu a dalších ztracených kontinentů. Doufal v objevení spojení mezi tureckou civilizací a jinými prastarými kulturami (jako např. indickou, mayskou a aztéckou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mu je jméno ztracené země či domnělého zmizelého kontinentu v Tichém oceánu. V současnosti je údajně potopená pod mořskou hladinou (obdobně jako Atlantida a Lemurie). ", "tgt_summary": "Mu, le continent de Mu ou encore le continent perdu de Mu, quelquefois confondu avec la Lémurie, est un continent englouti mythique dont l'existence fut proposée au par le mayaniste Augustus Le Plongeon, qui se fondait sur la traduction — ultérieurement contestée — du \"Codex tro-cortesianus\" par Brasseur de Bourbourg. Il le situait dans l'Océan Atlantique et avançait que cette civilisation disparue il y a plusieurs millénaires aurait propagé sa technologie avancée dans le monde entier ; elle aurait notamment permis l'édification des grandes pyramides éparpillées sur le globe. Comme l'Atlantide, il aurait été détruit il y a par les dieux pour punir une civilisation décadente. Mu fut ensuite popularisé par les écrits de James Churchward, qui lui le situait dans le Pacifique. ", "id": 1534236} {"src_title": "Graffiti", "tgt_title": "Graffiti", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V kontextu pravěku lze považovat za výtvarnou práci ve veřejném prostoru jeskynní malby. V dějinách starověku je graffiti přítomno v Římském impériu (zachovaly dodnes např. v Pompejích) a Egyptě zpravidla jako anonymní škrábání do omítek v podobě nadávek, vyznání lásky nebo reklamy na nevěstinec. Na fasádách objektů byly uplatňovány techniky sgrafita jako proškrabávání do různobarevných vrstev povrchové úpravy zdiva nebo fresky, kdy jsou barvy nanášeny na vícevrstvou čerstvou vlhkou omítku. Spontánní rytí do povrchu (do dřeva, omítky kovu, skla) se objevuje na našem území ve středověku a zachovalo se na hradech, v kostelech a dalších historických objektech, současně s ním se objevuje kresba červenohnědou rudkou a v novověku i tužkou a jejich studiem se zabývá epigrafika. Dnešní graffiti však žije z odkazu novodobé historie v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobé graffiti.", "content": "Legenda o vzniku současného graffiti odkazuje do New Yorku, kde na konci šedesátých let jistý Demetrius řeckého původu přezdívaný \"TAKI\" si všimnul nápisu \"JULIO 204\", který byl odvozen od přezdívky a ulice bydliště autora (204. ulice v New Yorku). Tento vtip si Demetrius, pěší doručovatel pošty, osvojil a stal se autorem podpisů \"TAKI 183\" na nesčetných plochách. O jeho intenzivní činnosti reportovali v roce 1971 New York Times a tím se stal vzorem pro své následovníky pro tvorbu podpisů (tagů). Následný rozvoj stylu graffiti do podoby dnešní nastal v 70. letech. Další inovátor byl SUPER KOOL 223, který vytvořil první barevný piece za pomoci improvizované výměny trysek na plechovku spreje. Autor FLINT 707 v roce 1973 vytvořil první wholecar na vagónu metra a použil 3D stylizace. Další překonání v roce 1976 bylo 11 vagónů soupravy metra autory CAIN, MAD 103 a FLAME ONE. Fenomén graffiti si tak začali osvojovat jak mladí lidé z černošských ghet tak také absolventi uměnovědných disciplín (např. Keith Harring, Jean Michel Basquiat (New York), Banksy (Anglie)), později si našla cestu do galerií. Establishment, po zkušenostech s hippies, zareagoval od opatření zákazu prodeje barev mladistvým až po zvýšení represí, trestní postihy. Od počátku existuje několik odlišných principiálních pohledů na graffiti:", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "Za počátek hiphopového graffiti v západní Evropě se považuje rok 1983, kdy byl natočen dokument \"Style Wars\" o graffiti v New Yorku. V roce 1987 vyšla publikace Spraycan Art, která již prezentuje díla z Ameriky i Evropy dohromady. Jisté náznaky ještě předrevolučního potenciálu graffiti v Čechách mohou poskytnout fenomény Lennonova zeď a Servít je vůl. V Česku je počátek spojen s koncem totalitního režimu okolo let 1989 a to ještě nespojovaného s hip hop stylem. Jako rok nástupu se udává 1993, kdy již několik jedinců na graffiti pracovalo (Maniac v Ostravě od roku 1987, Timothy v Jaroměři, Mascee, Chise, CSB a BC v Praze). Zdrojem informací bylo cestování z a do zahraničí a neoficiální distribuce zahraničních časopisů. Autoři se mezi sebou napříč republikou znají a setkávají se i v běžném životě, hip hop jako životní styl nehrál ještě významnou roli. Popularizaci v Česku umožnil od roku 1994 hudební časopis Poplife rubrikou \"Graffiti Art\", později časopis o skateboardingu a snowboarding Board. Tím se výrazně zvýšil počet autorů a mohou tak vznikat četné skupiny (anglicky crew). Vznikají však třenice (ideové i fyzické) mezi nováčky a starší generací: ideové o obsah díla (výtvarné umění versus syrové podpisové graffiti) a fyzické konfrontace (okrádání o spreje a potyčky o teritoria). Subkultura si také vydává magazíny o aktuálním dění. Po roce 2000 se počet autorů zvyšuje natolik, že osobní kontakty figurují jen uvnitř jedné generace aktivních autorů, nikoliv však už mezi nimi. Vznikají první legální plochy a systematicky organizované potírání děl případně i přistižených autorů. Díky dostupné technice natáčí autoři videa z akcí, využívají internet, kde vytváří vlastní archivy děl. V roce 2006 vznikla česká kniha \"In graffiti we trust\", která sice vyšla v regulérním nakladatelství, je ale určena především směrem dovnitř subkultury. Po roce 2007 narůstá obliba služeb fotoblogů, jako možnosti prezentovat svoje výsledky. Později fotoblogy získávají na větší oblibě, díky snaze majitelů posprejovaných ploch, je znovu očistit či přemalovat. Životnost děl se tak stává mnohokrát prchavější, tudíž nutí autory, si je zaznamenávat a vystavovat online ve fotografické podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Autoři.", "content": "Autoři jsou zpravidla mladí dospívající. Subkultura graffiti je pro ně jedna z možností, kterak si vytvořit svou identitu při dospívání dítěte v dospělého. Proto je důležitá ilegalita celé činnosti, přítomnost nebezpečí a strachu, překonání překážek (oplocení, ostraha, kamery), nutnost prokázat odolnost, statečnost a schopnost. Příslušnost mužů ke graffiti subkultuře zvyšuje prestiž u dívek. Samotné dívky tvořící graffiti jsou spíše výjimkou a jejich přítomnost spíše odporuje pojetí graffiti jako mužské iniciace. Ze sociologického pohledu nehraje hlavní roli revolta (odpor proti faktickému útlaku), ale spíše podvědomý protest a potřeba se socializovat v prostředí města, tedy výrazně anonymním, sterilním a systematizovaném. Autoři často mluví, že si „berou zpět městský prostor“. Subkultura vzniká v podvědomé opozici vůči establishmentu (rodiče, škola, stát), do jejichž mechanismů jako mladí nemají přístup ani kontrolu, jsou pouze jejich předmětem. V subkultuře mohou tvořit vlastní pravidla, mají přiměřený vliv na dění. Mužský archetyp lovce vede boj s tvrdou džunglí symbolizovaný systémem města (metra) ve veřejném prostoru, kde sice nezískají skutečnou moc, ale stávají se výstavou jejich dosažených vítězství. Kultura protestu se tedy projevuje až v moderní společnosti jako prostředek sociální integrace a adaptace. Důležitá je pro začínajícího autora (slangove toy) vrstva generačních autorů se kterou vyrůstá. Musí snést kritiku zkušených a starších (slangove writer), kteří brání své teritorium, styl a piecy. Vypracovat se mezi ně se podaří jen několika jedincům. Začátečník musí nejdříve přijmout pravidla a tradici graffiti, roky pracovat na své technice, obětovat čas, finanční prostředky a teprve tehdy může získat uznání a přiznání osobitého stylu. Výtvarný talent může kariéru usnadnit, podstatou je ale ponoření se zcela do subkultury a žít jí. Nicméně v druhém desetiletí 21. stol. se pomalu mění názor a pohled velkoměstských autorů na samotnou subkulturu a její tvorbu. Z autorů opadá naivita, a snaha \"zkrášlit\" či \"vybarvit\" město. Dostávají se do stádia kdy si mnoho z nich plně uvědomuje nepřínosnost samotného graffiti pro společnost či město. Už necítí potřebu své chování obhájit, ale naopak se vyžívají ve společenské nenávisti k této subkultuře, a v samotné ilegalitě graffiti. Jedním z faktorů, který toto myšlení podporuje, je vzrůstající snaha státních složek i majitelů domů, boje proti graffiti. Autorům tak zbývá mnohem méně času na samotnou tvorbu, a tak volí kvantitu před kvalitou. Avšak podobné záměry už můžeme vidět mnohem dříve, a to ve veřejné knižní publikaci s názvem CAP (od vydavatelství Bigg Boss), kde dvojice, jinak výtvarně zručných sprejerů, se vyžívá v primitivnosti až neuměleckosti vlastních děl. Pokouší tak celou subkulturu, která reaguje ze značnou nevolí. Postupem let však tento styl propaguje stále více autorů, někteří z nich jsou později neaktivnější ve svém okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Subkultura.", "content": "Autoři přirozeně vytváří skupiny (slangově crew), pod jejímž jménem pracují a budují její váženost, získávají její ochranu a saturují tak svou osobnostní potřebu příslušnosti. Skupiny hrají významnou roli jak při technické realizaci děl, tak sociální roli, kde mají význam jako nejužšího kruhu autora a plní mýtus o bratrství, rodině. Skupiny mezi sebou vždy soutěží, někdy však i spolupracují nebo přímo vedou boj. Je-li přizván do skupiny začátečník, zastává při tvorbě díla podružné role (např. hlídá, dokumentuje) a na oplátku mu starší mohou předat zkušenosti. Klíčem úspěchu ve vzájemné soutěži autorů a skupin je kvalita(styl, čistota a náročnost provedení, umístění na významné místo), kvantita(rozměr, rozsah, četnost) a aktuálnost (letitá díla klesají na hodnotě, avšak slavné crews z dob dávno minulých mají o to větší hodnotu). Nejvyšší hodnotou z pohledu místa je tradičně jako mobilní nosič díla (vlak, metro, tramvaj); proto velký význam mají takto vybavené metropole. Není-li k dispozici metro pak alespoň vlaky či hromadná doprava. Výrobně nejmladší vůz má nejvyšší hodnotu, díky snaze výrobců se před graffiti chránit, například pomocí kamerových systémů. Velký význam má pro subkulturu cestování a práce v cizině, často je cílem evropské metropole s metrem, v zájmu jsou i dosud nepostižené asijské země. Hodnocení a zpětnou vazbu poskytuje subkultura, reakce veřejnosti nemají přímý význam. Veřejnost skrze média není schopna vnímat graffiti jako výtvarný projev, sami autoři jim příliš nevychází vstříc a ani o to nestojí. Nezdařené publikace veřejných médií jsou v komunitě buď předmětem výsměchu nebo pohoršení. Jsou-li autoři z vnějšku kategorizování do rolí vandalů a teroristů, tak sami tyto symboly přijímají do svých prezentací a vnímají je jako ocenění. Nadšení autoři jsou ochotni pracovat na dílech každou noc, nejméně několikrát týdně po léta svého mládí. Je-li autor zároveň i raperem, může předávat zkušenosti a pravidla v textech svých skladeb. Nejvyšší dosažitelnou metou graffiti je \"king\", za něhož může být autor v rámci subkultury považován. Postupem času se obě subkultůry (rap a graffiti) stále více odštěpují, a přestávají existovat původní vazby. I když dnes již dospělí autoři považuji svou průpravu v graffiti jako důležitou zkušenost a výbavu do běžného života, kam se zpravidla zařadí po bok někdejších dospělých na úkor kariéry v subkultuře.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postup vytváření díla.", "content": "Komerční sféra se snaží o produkování kvalitnějších sprejů a barev, zvýšením krycích schopností, trvanlivosti, zdokonalováním trysek pro autory. Zároveň vyvíjí techniky odstranění a preventivních nástřiků pro města a organizace. Životnost jednotlivých technik je omezena v centru města zpravidla aktivitou čisticích služeb na několik dnů až měsíců. V případě umístění do prostoru \"nikoho\" je životnost řádově několik let, než barvy podlehnou povětrnostním podmínkám, vyblednou, zarostou, nebo jsou stavební úpravou asanovány, případně přemalovány jinými autory.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarný rozměr.", "content": "Každý autor si volí své jméno, pseudonym, které se stává načas jeho erbem a obvykle textovým obsahem graffiti. Jedná se krátká slova nebo zkratky (např. DTK), často anglicky znějící slova (Terror) nebo slova bez původního významu (Cae, Rweka) komolený výraz (Ecrouem) nebo slovo s číslicí odkazující na newyorskou tradici Taki183 (Wladimir 518). Důležitou roli hraje zvučnost a věrnost jménu. Vytvoří-li autoři seskupení, volí také společné jméno, často složené z počátečních písmen původců, zpravidla 2 až 4 klíčových členů (např. DRUK, ZDG), počet písmen nemusí odpovídat počtu autorů. Dalším textovým obsahem graffiti může být i poezie, verš nebo slovní hříčka. Mimo styl písma může být předmětem nebo doplňkem díla i obraz, zakomponovaný do prostředí, ve kterém je vytvořen nebo obraz klasické koncepce např. piktogramy, loga, karikatury. Ve výtvarném ztvárnění písma je ceněn především tvar a stavba znaků, jejich spojité vazby, ladnost tahů, jasné barvy, kontrastní hrany, provedení stínů, obtahů a výplní, prostorová stylizace znaků. Až na výjimky podléhá styl tradici odkazující k počátkům graffiti. Možnost porušit tradice a čistotu stylu však je možné demonstrovat na skupině \"CAP\" (Crew Against People, Praha). Ta převzala styl opovrhovaných začátečníků (nedokonalé tvary, křivé tahy, jednoduchá, infantilní stylizace, často je obsahem karikující obrázek nebo textové sdělení) upřednostnila primitivní a hrubé techniky (válečky, štětky, štětce, postřikovací stroj) a zaměřili se na méně veřejné prostory (chátrající budovy, technická infrastruktura). Vzbudila v komunitě velké rozpory, ale výsledkem bylo akceptování \"cap-stylu\", ne však jako hlavní proud. Skupina je tvořena také studenty VŠUP vydává od roku 2004 vlastní magazín Upstream. Autoři ze subkultury graffiti se nevnímají jako umělci ani svá díla jako umění. Záporný vztah je také ale dán jejich nevyjasněností definice umění a spojení umění s oficiální kulturou a existující obavou o ztrátě ilegáliti. Graffiti jako jeden z technických postupů je absolventy uměnovědných škol využívána, dostávají se tak i do galerií. Ale i díla ulice si do galerií cestu nachází ať už z potřeby subkultury (např. setkání Graffix session), nebo z pozvání kurátora (např. City’s Celebrities! Street Art & Graffiti v rámci Bienále grafického designu Brno 2008, nebo přehlídka Infiltrace 2004 v Oblastní galerii Liberec).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady graffiti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční a historické.", "content": "– nadávky, vyznání lásky (např. „M + L = VSL“)", "section_level": 2}, {"title": "Vandalství, zákon a legální plochy.", "content": "Většinou populace je však graffiti vnímáno jako vandalství a je možné ho postihovat na základě trestního zákoníku České republiky. Ten umožňoval autora nelegální graffiti obvinit za trestný čin podle výše škody § 257 „poškozování cizí věci“; od novely zákona roku 2001 již vždy přímo podle § 257b za trestný čin, čímž se odlišuje tvrdším výchozím postihem od jiného vandalství. V roce 2009 přechází tato právní úprava do nového trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb, účinnost od 1.1.2010) pod § 228 odst. 2, s ohledem na ustanovení odst. 3 a 4. Podle toho hrozí každému takovému sprejerovi trest odnětí svobody do 1 roku, v případě dalších uvedených okolností až na 6 let. Autoři děl považují možné tresty uložené soudem za nutné riziko a dopadení policií jako motivaci k vyšší opatrnosti. To pak posiluje jejich postavení v subkultuře. Díky tomu je policie a stereotypní představitelé společnosti také předmětem jejich vzkazů a hrátek, nebo také přímo cílem (policejní služebny). Jednou z uplatňovaných metod obrany státní správy a samosprávy je nulová tolerance a postavení graffiti na rovinu běžného destrukčního vandalství (např. Tony Blair ve Velké Británii), odměnu za dopadení autora. V Brně byl předmětem vtipů pouličních autorů nekompromisní primátor v letech 1998 až 2002 Petr Duchoň, který boj s graffiti subkulturou začlenil do svého politického programu a stal iniciátorem paragrafu § 257b novely trestního zákona v roce 2001, odmítl legální plochy. Autoři graffiti etický problém cizího majetku nevnímají, nebo si připouštějí respekt k soukromému majetku. Ale skutečnost, že veřejný prostor je vyhrazený těm, kdo si ho legálně koupí (např. reklama) je pro ně nezvaný a nelegitimní. Přes prvotní snahu působit ilegálně, vyvíjí zástupci společnosti i subkultury snahu vyčlenit legální plochy, kde je možno se realizovat. Tyto plochy jsou pak užívány zpravidla jako tréninkové, kde místní autoři píšou pod jinými pseudonymy. Další možnou metodou obrany proti graffiti je jeho moderování; navázání spolupráce subkultury s vnějším světem, objednání autorů graffiti na výmalbu vybraných ploch, avšak s regulovaným obsahem. Dále vyčlenění míst pro jakoukoliv tvorbu (Praha, Zlín, Havířov, Moravská Třebová, Třebíč, Vsetín, Brno). V zahraničí se tato metoda osvědčila, příkladem je galerie Graffiti Snösätra ve Stockholmu. Také radnice městských částí si někdy objednávají za cenu barev úpravu veřejných míst nahrazující nebo předcházející nelegální tvorbě, zpravidla se jedná o podchody pro pěší nebo o štítové stěny obytných domů nebo o technologické stavby (např. Praha 10). Neobvyklá není ani objednávka úpravy fasády prodejny soukromé firmy či rodinného domu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Graffiti je v obecném smyslu druh výtvarného projevu pracující ve veřejném prostoru rytím, psaním nebo malbou, v současnosti především technikou nanášení barev, často ve formě spreje nebo fixy, případně škrábání, leptání. Vychází z původního řeckého slovesa γραφειν (\"grafein\"), psát. Graffiti se stalo jedním z původních pilířů kultury Hip hopu, označované za kulturu protestu (přestože jde většinou o jev zcela nekulturní). Graffiti lze bez zřetele na Hip hop vnímat jako městský folklór ulice. V pozdější době je obohaceno o další techniky vyjadřování a stává se streetartem, příp. mural artem.", "tgt_summary": "Un graffiti est une inscription exécutée sur une surface. On en retrouve, remontant à plusieurs siècles avant notre ère, de la simple marque de griffure à des représentations plus élaborées, en passant par des textes, parfois difficiles à déchiffrer. ", "id": 1570682} {"src_title": "Velké Bílovice", "tgt_title": "Velké Bílovice", "src_document": [{"title": "Příroda a okolí.", "content": "Především severně a východně od města se rozkládá velké množství vinic a kolem 650 vinných sklepů ve 40 pojmenovaných sklepních uličkách tvořících samostatné vinařské \"městečko\". Dominantou Velkých Bílovic je kopec Hradištěk s kapličkou, nacházející se severně od města mezi vinicemi. Kaplička na vrcholu kopce je zasvěcena čtyřem svatým: sv. Urbanovi (patron vinařů), sv. Cyrilu a Metodějovi (patroni křesťanství v českých zemích) a sv. Václavu (patron českých zemí). V blízkosti Velkých Bílovic se nachází rybníky Šísary a Velký Bílovec vhodné zejména k rybaření. Na jihozápad od města, za Podivínem, se nachází Přírodní park Niva Dyje a Lednicko-valtický areál, dále na západ pak CHKO Pálava a Vodní dílo Nové Mlýny.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Velké Bílovice (historicky v němčině \"Groß Billowitz\") jsou velké z toho důvodu, že patřily k největším osadám na bývalém břeclavském panství Lichtenštejnů. Sám název Bílovice pochází buď od jména mýtického zakladatele Biela (Bíla) a znamená ves lidí Bielových anebo název vznikl ze jména prvního písemně doloženého vlastníka obce Siegfrieda Sirotka nesprávným přeložením z němčiny slova \"Waise\" - sirotek jako \"weisse\" - bílý.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1306, když po smrti Siegfrieda Sirotka přešla obec na Tobiáše z Bechyně. Poté se zde vystřídalo mnoho majitelů, mezi nimi i Páni z Kunštátu a Poděbrad. V letech 1416–1524 byla obec poprvé ve vlastnictví Lichtenštejnů. Od roku 1532 až do Bitvy na Bílé hoře v roce 1620 patřila obec Žerotínům. V této době se v Bílovicích usadili Habáni a členové Jednoty bratrské. Habáni zde svou kolonii založili v roce 1545. Žerotínové dali místní středověkou tvrz přestavět na renesanční zámeček a v roce 1564 postavili kostel pro Jednotu bratrskou. Protože zdejší Žerotínové patřili k jedněm z vůdců českého stavovského povstání proti Habsburkům, museli po Bitvě na Bílé hoře emigrovat a jejich majetek byl zkonfiskován. Habáni a členové Jednoty bratrské byli poté z Moravy vyhnáni na Slovensko. Od roku 1638 až do roku 1848 byly Bílovice opět součástí panství Lichtenštejnů. Ti také dali v letech 1764–1765 na místě původního bratrského kostela postavit kostel katolický – nynější kostel Narození Panny Marie. Začátkem 20. století odešlo mnoho místních obyvatel do Spojených států, Kanady a Argentiny. V Argentině v provincii Chaco přistěhovalci z Velkých Bílovic založili tradici pěstování bavlny. V době socializmu zde vzniká jedno z největších a nejznámějších družstev v Československu – JZD Mír Velké Bílovice, které sloužilo představitelům státu i jako ukázka fungujícího družstevnictví v ČSSR. Z tohoto důvodu sem také zajížděly významné státní návštěvy. Po Sametové revoluci se družstvo rozpadlo, z toho je vidět, že zde myšlenka družstevnictví hluboké kořeny nezapustila. Vše se vrátilo zpět k soukromému zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "O Velkých Bílovicích je známo těchto šest pověstí, uvedených v knize \"Kde modrý plamének hoří\":", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní akce.", "content": "\"Vinařský maraton\" – Běžecký závod pro všechny pořádaný spolkem Báječné ženy v běhu. Běží se maraton i půlmaraton. Trasa vede mezi vinnými sklepy a vinicemi, převážně po cyklostezkách, mezi obcemi Velké Bílovice, Čejkovice a Vrbice. Dále se běží nesoutěžní rodinný běh s 1,5 km dlouhou trasou. Závod se koná poslední sobotu v říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jihozápadně od města probíhá trasa dálnice D2 s výjezdem na 41. kilometru na Velké Bílovice a Podivín. Městem prochází dvě silnice II. třídy: II/422 a II/423. Nejbližší železniční stanice se nachází ve 3 km vzdáleném Podivíně.", "section_level": 1}, {"title": "Místní samospráva.", "content": "Od roku 2018 je starostkou Lenka Grofová (Nezávislí kandidáti). Zastupitelstvo města má 15 členů (8 za Nezávislí kandidáti, 4 za Sdružení nestraníků pro město a 3 za koalici stran KDU-ČSL a TOP 09).", "section_level": 1}, {"title": "Velké Bílovice ve filmu.", "content": "Velké Bílovice jsou již dlouho oblíbeným místem filmařů k natáčení filmů s tematikou víno. Natáčela se zde velká část trilogie „\"Víno\"“: \"Bouřlivé víno\" (1976), \"Zralé víno\" (1981) a \"Mladé víno\" (1986). Natáčelo se zde také mnoho scének filmu \"Bobule\" (2008).", "section_level": 1}], "src_summary": "Velké Bílovice jsou město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 10 km severně od Břeclavi. Žije zde obyvatel. Město náleží k mikroregionu Lednicko-valtický areál.První osídlení této lokality je doloženo již z neolitu, první písemná zmínka pochází z roku 1306, na město byly Velké Bílovice povýšeny v roce 2001. Velké Bílovice jsou tradiční vinařskou obcí, což také dokládají vinařské atributy na znaku a vlajce. V současné době jsou se svými více než 760 ha plochy registrovaných vinic vůbec největší vinařskou obcí v České republice.", "tgt_summary": "Velké Bílovice (API: ; en ) est une ville du district de Břeclav, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017. ", "id": 491580} {"src_title": "Bublinatka", "tgt_title": "Utriculaire", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "\"Tetralobus\"A. DC.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "V ČR se přirozeně vyskytují tyto bublinatky, všechny jsou vodní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to vodní, bažinaté či terestrické rostliny, mimo území České republiky i epifytické rostliny. byliny, Vytrvalé nebo jednoleté byliny.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek a kořeny.", "content": "Prýty plovoucí při povrchu vodní hladiny (u vodních druhů), jsou bez kořenů nebo vytvářejí jen rhizoidy. K uchycení v půdním prostředí mají některé druhy speciální nezelené prýty s lapacími měchýřky, pronikající do bahnitého substrátu. Prýty jsou většinou větvené. Na koncích větví se u druhů mírného pásu na zimu vytvářejí kulovité, 1 - 20 mm dlouhé zimní pupeny (turiony), které se oddělují se od umírajícího prýtu a přezimují u dna. V případě nedostatku kyslíku a oxidu uhličitého v přehřáté vodě se vytvářejí tzv. „dýchací prýty“ - vynořené, tenké, 2 - 20 cm dlouhé k hladině stočené útvary s 5 - 16 podlouhle vejčitými, 1 - 2.5 mm dlouhými šupinovitými listy.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy jsou střídavé, řapíkaté i přisedlé, členité až celokrajné (druhy rostoucí v ČR mají listy členité pouze v čárkovité až nitkovité úkrojky), někdy štítnaté, opatřené +,- přisedlými, vakovitými, v ústí brvitými lapacími měchýřky.", "section_level": 2}, {"title": "Lapací měchýřky.", "content": "Každá past tvaru měchýřku je velká 0,5 - 4,0 mm v průměru. Vznikla přeměnou listů. V lapacím měchýřku je vakuum a každý z měchýřků má víčko opatřené titěrnými chloupky. Víčko bývá obvykle zavřené, ale když se nějaký drobný živočich (prvok, roztoč, korýš, drobný hmyz, nebo jeho larva) dotkne chloupků, víčko se prudce otevře a podtlak vsákne kapku vody i s živočichem do měchýřku. Víčko se opět přiklopí, a proto oběť nemůže uniknout. Tento proces trvá pouze zlomek sekundy. Botanik Větvička v rozhlasovém pořadu použil příměr, že otevření a uzavření víčka je rychlejší než uzávěrka fotoaparátu (rychlost uzávěru pasti bublinatky je 1/160s, běžná spoušť fotoaparátu 1/150s). Průměrný exemplář může mít až 7000 lapacích měchýřků. Někteří autoři uvádějí, že se měchýřky vyvinuly v obydlí pro mikroorganismy, které v nich žijí a pomáhají trávit kořist. Jiní říkají že si bublinatka vytváří vlastní trávící žlázky, na vnitřních stranách lapacích měchýřků a těmi tráví kořist.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Jsou primárně pěti četné, nápadité, většinou ve volných, hroznovitých květenstvích, vyrůstajících nad hladinu vody či substrátu. Mohou být i jednotlivé, různé velikosti a barvy. Stopka květenství mívá většinou několik šupinovitých listenů. Květní stopky vyrůstají v úžlabí listenu se dvěma listenci nebo bez nich. Kalich je vytrvávající, dvoupyský (podrod \"Utricularia\"), nebo čtyřpyský (podrod \"Polypompholix\" se třemi druhy v Austrálii), téměř až k bázi členěný, horní pysk je srostlý ze dvou lístků, dolní ze tří lístků. Koruna je dvoupyská, ostrouhatá. Horní pysk je srostlý ze dvou lístků, je vzpřímený, většinou celistvý nebo měkce na špičce vykrojený. Dolní pysk je srostlý ze tří lístků, je zřetelně větší než horní. Bývá dvou až tří laločnatý nebo celistvý, většinou se zřetelně vyklenutým, někdy dvojdílným patrem, uzavírajícím ústí koruny. Tyčinky má dvě, nitky jsou tlusté a krátké, přirůstající k bázi koruny mezi květní stopkou a ostruhou s krátkými obloukovitými, sekundárně sloučenými jednopouzdrovitými prašníky. Blizna je téměř přisedlá nestejně dvoulaločná, dolní lalok je větší a delší než sotva patrný horní lalok.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plodem je tobolka se dvěma chlopněmi. Semena jsou četná, malá, často křídlatá, nebo s chlupy.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Vyhledávají mělké břehy, laguny jezer a vodních toků, stále vlhké mělké písčiny, kmeny stromů, mechovité skály a růžice broméliovitých rostlin. Rostou v plytké vodě, bažinách a v kyselém písčitém substrátu s různým podílem organického humusu. Někdy přečkávají období sucha podzemními stonky nebo hlízami či pomocí semen.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodné podmínky.", "content": "Druhy mírného pásma 7 °C - 28 °C, tropické druhy 10 °C - 35 °C, hlíznaté druhy 4 °C - 38 °C, severoamerické druhy 1 °C - 32 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Třináct druhů bublinatek je zapsáno v Červeném seznamu ohrožených druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Akvaristika.", "content": "U našich akvaristů a ve sbírkách tropických vodních a bažinatých rostlin se můžeme setkat s bublinatkou vedenou pod jménem \"Utricularia exoleta\". Ve skutečnosti jde o \"Utricularia gibba\", nejrozšířenější druh rodu, rozpadající se na dva poddruhy \"Utricularia gibba var. gibba\", který ma květy 8 - 20 mm a ostruhu kratší nebo nepatrně delší než dolní pysk a \"Utricularia gibba var. exoleta\", který má květy 4 - 8 mm a ostruhu zřetelně delší (až o 1/3) než dolní pysk koruny. Oba poddruhy rostou a kvetou při dobrém oslunění v mělké vodě nebo ve spleti plovoucích vodních rostlin, nebo jako bahenní rostliny. V našich vodách v přírodě obvykle nepřezimují, vyskytují však v termálních vodách na Slovensku (Bojnice) a v Maďarsku (Hévíz).", "section_level": 2}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Dříve byly bublinatky v lidovém léčitelství používány na rány a otoky pod jménem \"Herba lentibulariae'. Také je uváděna jako diuretikum.", "section_level": 2}, {"title": "Milovníci masožravých rostlin.", "content": "Preferují pro pěstování barevně kvetoucí druhy. Lehce se pěstují a množí. Hodí se k osazování pokojových vitrín, ale i jako doplněk k ostatním masožravým rostlinám.", "section_level": 2}, {"title": "Škodlivost.", "content": "V rybníkářství se dosud traduje, že bublinatky (obecná a jižní) jsou škůdci rybího plůdku. Tato podezření jsou však prokazatelně nesprávná, neboť ústí pastí je příliš úzké k nasátí plůdku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bublinatka (\"Utricularia\") je nejhojněji zastoupený rod masožravých rostlin, čítá 214 druhů a je rozšířen ve všech klimatických pásmech od Antarktidy po tropy s výjimkou nejsušších oblastí a mnoha ostrovů. Většina druhů se vyskytuje v Jižní Americe. Jméno tohoto velmi přizpůsobivého rodu je odvozeno od malých patiček (o průměru 0.2 - 12 mm), které vyrůstají podél stonků a listů. Zastoupení rodu ve volné přírodě, zejména v bažinatých oblastech, klesá v důsledku znečištění a ztráty původního prostředí. ", "tgt_summary": "Le genre Utricularia, les utriculaires, est le genre de plantes carnivores qui compte le plus grand nombre d'espèces, soit environ 180. La plupart de celles-ci sont aquatiques. Le genre appartient à la famille des \"Lentibulariaceae\". Leur nom provient de latin \"\", « petite outre », par allusion à la forme des pièges à insectes que portent certaines espèces.", "id": 1298538} {"src_title": "Hrabě Monte Cristo", "tgt_title": "Le Comte de Monte-Cristo", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Děj románu se odehrává na pozadí společenských poměrů ve Francii v bouřlivém období od pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815 až do červencové revoluce v roce 1830. Jeho ústředním námětem je příběh Edmonda Dantèse, lodního důstojníka na obchodní lodi Faraón. Kapitán Faraóna během plavby zemřel a Dantès mu slíbil, že navštíví ostrov Elba. Na ostrově se setkal s Napoleonem a dostal od něj dopis pro Noirtiera. O dopisu se nesměl nikomu zmínit. Edmond Dantès měl před svatbou s dívkou Mercedes a měl se stát kapitánem na lodi Faraón. Stal se tak terčem závisti lodního účetního jménem Danglars. Ten se spojil s mladým Kataláncem Fernandem Mondegem, kterému se zase líbila Mercedes, a společně napsali udavačský dopis, ve kterém označili Dantèse za bonapartistu. Edmond byl v den svých zásnub zatčen a vyslýchán návladním Villefortem. Ten byl zprvu vstřícný, ale jakmile uslyšel jméno Noirtier, nechal Edmonda odvést do pevnosti If. Pan Noirtier byl totiž Villefortův otec, a dopis by mohl zhoršit Villefortovo profesionální postavení. Edmond Dantès strávil ve vězení bez soudu čtrnáct let. Ze začátku věznění ho sžírala samota a pokoušel se o sebevraždu, ale později se k němu ze sousední vězeňské cely prokopal Abbé Faria. Doufal, že jím vykopaná chodba povede k moři, ale zmýlil se. Edmond v něm našel přítele a učitele. Faria mu pomohl odhalit zradu, které se na něm dopustili jeho proradní přátelé. Kopali další chodbu, která jim měla přinést svobodu, ale abbé trpěl dědičnou chorobou a pomalu umíral. Naučil Edmonda jazyky, ekonomii, právo a jiné. Než abbé zemřel, svěřil Edmondovi tajemství o ztraceném pokladu kardinála Spady. Když Abbé zemřel, Edmond jeho tělo ukryl ve své cele a sám se ukryl do jeho pohřebního rubáše, v němž chtěli strážní abbého pohřbít (tak jako každého zemřelého vězně) a nechal se vhodit do moře. Ve vodě se z pohřebního pytle za pomoci nože vysvobodil a uplaval. Jako trosečníkovi mu pomohla posádka pašerácké lodi a na své přání byl vysazen na malém ostrově Montecristo, kde posléze opravdu našel obrovský poklad. Po nějaké době se Edmond vrátil (pod jménem lord Wilmore) do Marseille. Zjistil, že jeho otec zemřel hladem, protože ze smutku, že ztratil syna, odmítal jíst. Od přítele Caderousse, jehož navštívil jako abbé Busoni a který nyní vlastnil hostinec U Gardského mostu, se dozvěděl, co se stalo s ostatními. Fernando se stal hrabětem Morcefem a oženil se s Mercedes, manželé spolu měli syna Alberta. Danglars se stal baronem a vlastnil banku. Morrelově společnosti hrozil bankrot. Edmond daroval Caderoussovi za tyto informace diamant. Caderousse se ho pokusil prodat, přičemž zavraždil klenotníka, získal tak peníze a diamant mu zůstal. Svědkem této události se stal podvodník Bertuccio, který byl za tuto vraždu zatčen. Zachránil ho abbé Busoni a později jej najal do svých služeb, tentokrát již Edmond vystupoval jako hrabě Monte Cristo. Obratně se odměnil příteli Morrelovi a začal spřádat plány své pomsty. Prvním na řadě byl Danglars, kterého Dantès chtěl s pomocí lupiče Luigiho Vampy utýrat hladem, ale nakonec jej jen obratnou manipulací přivedl k bankrotu. Pak se postaral o zveřejnění Villefortova tajemství, kterým bylo odložení jeho nemanželského syna, z něhož vyrostl bezskrupulózní zloděj a vrah. Poslední zaplatil Mondego, když Dantès odhalil jeho hanebný zločin vojenské zrady. Dantès také odhalil pravou identitu hraběte Morcefa, a tak Fernando po odsouzení veřejností i vlastní rodinou spáchal sebevraždu. Dantès se smiloval jen nad Mondegovým synem Albertem, protože jej o jeho život přišla požádat sama Mercedes. Jejich láska byla však již navždy ztracena a Dantès odplul začít nový život s mladou otrokyní Haydée. Z vedlejších postav jsou důležití Morrelův syn Maxmilián a Villefortova dcera Valentina, kteří se do sebe zamilují. Právě u Valentiny Dantès pozná, že jeho pomsta má své hranice, za které nemůže jít, protože by ublížil těm, které chtěl naopak odměnit. Valentině navíc hrozí o život u druhé Villefortovy manželky, která ji chce zabít, aby zajistila dědictví pro svého syna. Dantès proto Valentinu její fingovanou smrtí dostane ven z rodiny, aby se mohla vdát za Morrela. Při mnoha adaptacích je tato vedlejší dějová linie opomíjena.", "section_level": 1}, {"title": "Hrabě Monte Cristo jako inspirace.", "content": "Hrabě Monte Cristo se řadí k nejproslulejším románům 19. století a jako takový se stal inspirací pro mnoho dalších autorů. Dočkal se nesčetných filmových, divadelních a muzikálových adaptací a inspiroval řadu dalších spisovatelů. Již roku 1853 napsal Portugalec Alfredo Possolo Hogan (1830–1865) román \"A Mão do Finado\" přímo navazující na Hraběte Monte Crista. Román okamžitě vyšel (a to dříve než v originálním znění) pod Dumasovým jménem ve francouzském překladu pod názvem \"La main du défunt (Ruka zemřelého)\". Jiné pokračování, také ještě za Dumasova života, vytvořil roku 1856 německý spisovatel dobrodružných románů Adolf Mützelburg (1831–1882) pod názvem \"Herr der Welt (Pán světa)\". K velmi známým Dumasovým epigonům pak patří především Francouz Jules Lermina (1831–1882), autor románů \"Le Fils de Monte-Cristo\" (1881, \"Syn hraběte Monte Crista\") a \"Le Trésor de Monte-Cristo\" (1881, \"Poklad hraběte Monte Crista\"). Silná inspirace románem je patrná i v díle Julese Verna \"Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Cristo)\" z roku 1885. Francouz Paul Mahalin (1838–1899) napsal román \"Mademoiselle Monte Cristo\" (1896, \"Slečna Monte Cristo\"). Mimo jiné byl román zpracován také jako japonský animovaný seriál \"Gankutsuou\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román \"Hrabě Monte Cristo\" byl mnohokrát zfilmován. První tři adaptace pocházejí z roku 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Uvedena jsou pouze první vydání překladů, mnohé se dočkaly dalších reedic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Monte Cristo (v češtině psaný i Christo, ve francouzském originále \"Le comte de Monte-Cristo\") je po \"Třech mušketýrech\" druhý nejznámější historicko-dobrodružný román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Poprvé byl vydán v letech 1844 až 1845. I tento román napsal Dumas (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie Augustem Maquetem. ", "tgt_summary": "Le Comte de Monte-Cristo est un roman d’Alexandre Dumas, écrit avec la collaboration d’Auguste Maquet et dont la publication commence durant l'été 1844. Il est partiellement inspiré de faits réels, empruntés à la vie de Pierre Picaud. ", "id": 29843} {"src_title": "Belgická revoluce", "tgt_title": "Révolution belge", "src_document": [{"title": "Příčiny revoluce.", "content": "Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam. Naopak Belgie měla pouze malý vliv na hospodářství v království, potýkala se s vysokou nezaměstnaností a její průmysl nebyl příliš rozvinutý. Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel. Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst byla svěřena Nizozemcům a král Vilém I. byl Nizozemec. Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci protestanti. Oba národy neměly společnou minulost a společný stát sdílely z vůle velkých mocností. Belgická buržoazie mluvila francouzsky a vzhlížela k Francii, která jí byla bližší než Nizozemsko.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh revoluce.", "content": "Posledním impulsem, který nastartoval belgickou revoluci, bylo představení Auberovy sentimentální a vlastenecky laděné opery Němá z Portici (\"La muette de Portici\") v bruselském operním sále Théâtre de la Monnaie. Během duetu \"Amour sacré de la patrie\" (\"Svatá láska k vlasti\") obecenstvo povstalo s výkřiky \"„Aux armes! Aux armes!“\" (\"„Do zbraně!“\"). Po představení se dav nahrnul do ulic za provolávání vlasteneckých hesel a zmocnil se radnice a dalších vládních budov. Král Vilém I. nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem. Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února 1831 byla vyhlášena ústava. Prvním belgickým králem se stal 21. července téhož roku Leopold I. Evropské mocnosti oficiálně uznaly nezávislost Belgie až roku 1839, kdy byla podepsána Londýnská smlouva. Belgie měla být podle této smlouvy nezávislou a neutrální zemí, zahrnující Západní Flandry, Východní Flandry, Brabant, Antverpy, Henegavsko, Namur a Lutych, jakož i část Lucemburska a provincie Limburk.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení Vlámů v Belgii po revoluci.", "content": "V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla zakázána na školách. Na poštovních známkách sice bylo napsáno dvojjazyčně \"„Belgique-België“\", ale belgický občanský zákoník byl přeložen do vlámštiny až roku 1961. Během průmyslové revoluce byl těžký průmysl koncentrován do Valonského regionu. V průběhu 20. století Vlámové agitovali pro rovnoprávnost v belgickém státu, což vedlo k vyhlášení federální ústavy roku 1980, která jim zaručovala více pravomocí v oblasti školství a sociálních programů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgická revoluce byl konflikt ve Spojeném království Nizozemském, který začal nepokoji v Bruselu v srpnu 1830 a vedl k vytvoření samostatného belgického státu. ", "tgt_summary": "La révolution belge de 1830 est la révolte, contre le roi des Pays-Bas, de plusieurs provinces du Sud du royaume, suivie de leur sécession. À la suite de l'implication des nations voisines, elle mena à la scission du royaume et à l'indépendance de la Belgique proclamée par le gouvernement provisoire de Belgique le.", "id": 782109} {"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1926", "tgt_title": "Championnat d'Europe de hockey sur glace 1926", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Vývoj ve dvou ze tří skupin byl překvapivý. Roli favorita splnili pouze českoslovenští hokejisté, kteří obhajovali titul a postoupili do finálové skupiny hladce. Zbylé dvě skupiny taktéž bez ztráty bodu vyhráli domácí Švýcaři a velmi nečekaně Rakušané vedení kanadským trenérem. Na zkušené hokejisty reprezentující Velkou Británii, Francouze a tradiční účastníky z Belgie zbyl potom boj o poslední postupové místo. Do finálové skupiny se prodrala Velká Británie, kterou však dvě utkání navíc stála příliš mnoho sil a skončila v ní beznadějně poslední. Zbylí účastníci finálové skupiny se porazili navzájem, čili měli všichni po čtyřech bodech. Turnaj se tedy prodloužil, protože se všechny tři týmy mezi sebou utkaly znovu. Jediná remíza na celém mistrovství rozhodla v posledním zápase o titulu pro domácí celek. Československé mužstvo tentokrát díky dobrým podmínkám ohledně počasí přijelo po pečlivé přípravě v klubech. Na turnaji se především ve finálové skupině soustředilo na to, aby dalo první gól, a potom se snažilo udržet příznivý stav. O první část plánu se staral především nejlepší střelec Maleček a o druhou brankář Peka.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky skupin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Belgie – Španělsko 5:0 (4:0, 1:0) 11. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: François Franck 2, Willy Kreitz, Roger Bureau, André Poplimont. 12. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 5. a 30. Maleček. Rozhodčí: Jacques Ditrichstein (AUT) 13. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Branky: 1:0 Loos, 2:0 a 3:0 Maleček, 4:0 Jirkovský, 5:1 Jirkovský, 6:1 Maleček, 7:1 Maleček, 8:1 Jirkovský, 9:1 Loos – 4:1 A. Arche (Rodriges), 9:2 Pla. Rozhodčí: Müller (SUI)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Rakousko – Francie 2:1 (0:1, 2:0) 12. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 1:1 a 2:1 Herbert Brück – 0:1 Couvert. Francie – Polsko 2:1 (1:1, 1:0) 12. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Hassler, De Rauch – Adamowski 13. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Walter Brück, Spewak – Kuley.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Velká Británie – Itálie 8:1 (4:0, 4:1) 11. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Cuthbert 6, Sexton, G. Reid – Botturi. 12. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 1:0 Geromini, 2:0 Meng, 3:0 Kraatz, 4:0 Meng, 5:0 Meng, 6:0 Kraatz, 7:0 Geromini, 8:0 Geromini, 9:0 Meng, 10:0 Meng, 11:0 Dufour, 12:0 Dufour, 13:0 Dufour. 13. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 1:0 Andreossi, 2:3 Meng, 3:3 Spengler, 4:3 Meng, 5:4 Dufour – 1:1 G. Ried, 1:2 Sexton, 1:3 Cuthbert, 4:4 Sexton.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina o čtvrtého postupujícího do finálové skupiny.", "content": "Francie – Belgie 1:0 (0:0, 1:0) 14. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Albert Hassler. 14. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Cuthbert 4, G. Reid. 14. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Johnston, Sexton 2 – Quaglia..", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Švýcarsko – Rakousko 5:3 (3:0, 2:3) 15. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 1:0 Dufour, 2:0 Dufour, 3:0 Meng, 4:2 Meng, 5:3 Dufour – 3:1 Lederer, 3:2 Lederer, 4:3 Spevak. 15. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 1:0 Maleček, 2:0 Jirkovský – 2:1 Sexton. 16. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: 6. Lederer, 25. Herbert Brück, 30. Spewak – 8. Sexton. 16. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branka: 13. Maleček. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL) 17. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branka: 15. Lederer. Rozhodčí: André Poplimont (BEL) 17. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branka: 1:0 Meng, 2:1 Dufour, 3:2 Meng, 4:4 Geromini, 5:4 Kraatz, 6:4 Dufour, 7:4 Kraatz – 1:1 Cuthbert, 2:2 J.Ried, 3:3 Cuthbert, 3:4 Johnston. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL)", "section_level": 2}, {"title": "Opakované finále.", "content": "Československo – Švýcarsko 1:3 (0:0, 1:3) 18. ledna 1926 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky: 30. Šroubek – 26. Kraatz, 32. Dufour, 35. Dufour. 18. ledna 1926 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky: 22. a 30. Jirkovsky, 36. Maleček – 37. Lederer. 19. ledna 1926 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky: 5. Meng, 23. Meng – 12. Lederer, 27. Walter Brück. Rozhodčí: Cuthbert (GBR)", "section_level": 2}, {"title": "O 6. místo.", "content": "Polsko – Belgie 3:1 (2:1, 1:0) 17. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Van Reychoot – Zebrowski, Adamowski, Tupalski.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž útěchy.", "content": "Polsko – Itálie 3:1 (0:0, 3:1) 14. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Adamowski, Kuley, Osiecimski – Paulon.Piazza. 16. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Tupalski 2, Adamowski, Kowalski – Pla (as. Peres) 14. ledna 1926 – Davos (Eissportstadion) Branky: Piazza, Urbano – Ricardo Arche 2.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Švýcarsko Brankáři: Charles Fasel, Adolf Martignoni. Hráči: Fritz Kraatz, Louis Dufour, Heinrich Meng, Anton Morosani, Jaques Besson, Putzi Müller, Giuseppe Penchi, Alexander Spengler, Murezzan Andreossi, Albert Geromini 2. Československo Brankáři: Jan Peka, Jaroslav Pospíšil. Obránci: Josef Šroubek,Jaroslav Pušbauer, Valentin Loos. Útočníci: Jaroslav Jirkovský, Josef Maleček, Jan Krásl, Václav Doležal, Bohumil Steigenhöfer. 3. Rakousko Brankář: Franz Bidla, Herbert Brück. Obránci: Walter Brück, Konrad Glatz, Alexander Lebzelter. Útočníci: Ulrich Lederer, Alfred Revi, Peregin Spevak, Georg Stransky, Kurt Wollinger. 4. Velká Británie Brankář: Peter Patton. Obránci: Blaine Sexton, Jeff Reid, Hanki Millington. Útočníci: Ross Cuthbert, Jack Murphy, Neville Melland, Joe Cock, Gary Reid, A.Wallace Johnson. 5. Francie Brankář: Jacques Morisson. Obránci: Alfred de Rauch, André Charlet, Philippe Payot. Útočníci: Jean-Joseph Monnard, Albert Hassler, Léonhard Quaglia, Hubert Grunwald, Raoul Couvert, Henri Couttet. 6. Polsko Brankář: Edmund Czaplicki. Obránci: Aleksander Kowalski, Lucjan Kulej. Útočníci: Tadeusz Adamowski, Kazimierz Źebrowski, Aleksander Tupalski, Wlodzimierz Krygier, Aleksander Sluczanowski, Osiecimski. 7. Belgie Brankář: Hector Chotteau. Obránci: Francois Franck, Roger Bureau, Gaston Van Volxem, Philippe Van Volckxom Útočníci: Albert Collon, Willy Kreitz, André Poplimont, Louis Franck, Pierre van Reysschoot, Jacques van Reysschoot, Charles Mulder, Charles van den Driessche, Louis de Ridder. 8. Itálie Brankář: Enrico Calcaterra. Obránci: Guido Botturi, Piazza. Útočníci: Luigi Radaelli, Decio Trovati, Paulon, Urbano. 9. Španělsko Brankář: Aguilino Sobrino, Pedro Rivas. Obránci: Juan Arche, Ricardo Arche, Fernando Merguiro, Santiago, Descluée. Útočníci: Angel Arche, Edgar Neville, Baltasar Hidaldgo, Isidorio Uceda, Quintanta.", "section_level": 1}], "src_summary": "11. mistrovství Evropy v ledním hokeji se konalo od 11. do 18. ledna v Davosu ve Švýcarsku. Jednalo se do té doby o nejdelší mistrovství Evropy, kterého se zúčastnil více než dvojnásobný počet týmů, než tomu bylo v předchozím roce. Reprezentační mužstva byla rozdělena do tří skupin po třech týmech. Posléze byla vytvořena čtyřčlenná finálová skupina, v níž se po dramatickém průběhu radovali z prvního titulu mistra Evropy domácí Švýcaři.", "tgt_summary": "Le onzième championnat d'Europe de hockey sur glace a eu lieu du 11 au 18 janvier 1926 à Davos en.", "id": 1078216} {"src_title": "HCB Karviná", "tgt_title": "HC Baník Karviná", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Začalo to vlastně v roce 1952. Odborné učiliště Dolu 1. máj v Karviné 6 se jen hemžilo mladými chlapci. Někdy neměli po vyučování co na práci a tak vychovatelé pro ně hledali zábavu, nabízeli jim zájmové kroužky, sport. Vychovatel Břetislav Kaplan, hráč Sokola Telnice u Brna přitahoval učně svými kousky s míčem. A tak zanedlouho byl vytvořen házenkářský kroužek, z něhož pak vzniklo první dorostenecké družstvo české házené na Karvinsku. Tréninkové hřiště bylo však daleko. Chlapci tedy neměli příliš velkou chuť k tréninku. Teprve podzim 1954 přinesl změnu. Do učiliště přišla nová směna, vzniklo nové družstvo a to se už přihlásilo do krajského přeboru. Mezi jmény se objevují Fabián, Votánek, Čičmanec a jiní, kteří později proslavili oddíl v mezinárodní házené. V létě 1955 jelo toto družstvo dorostenců k mistrovskému utkání do Ostravy-Přívoza lokálkou. Max Fabián zahlédl v novinách zprávu, že v Paskově se hraje dorostenecký turnaj v mezinárodní házené a bylo jednohlasně rozhodnuto: \"Po zápase se jede do Paskova!\" Pořadatelé byli velmi udiveni příchodem neznámého a nezvaného kolektivu, ale nakonec byla Karviná zařazena do turnaje. Mezi kluky vznikla panika: \"Mezinárodní jsme nikdy nehráli! Vždyť neznáme pravidla!\" Po bleskové instruktáži bohumínského trenéra Karviná nastoupila do semifinále proti ŽD Bohumín a překvapivě zvítězila 8:2. Ve finále prohráli se Sokolem Paskov 8:6. Krajská sekce mezinárodní házené vyhlásila tento turnaj jako první kolo krajského přeboru dorostu. Paskov tak znamenal konec české házené v Karviné. Za 14 dní se hrála odveta a překvapení pokračovalo. Karviná porazila Paskov 12:8 a stala se krajským přeborníkem v mezinárodní házené pro rok 1955. V zimním období přicházívali hrávat do tělocvičny učiliště košíkáři Baníku ČSA Karviná. Nedalo mnoho námahy zakrátko přemluvit celé družstvo k přechodu na házenou. Tréninky družstva dorostu a už i mužů byly zpočátku spojené, později, když se družstva přihlásila do soutěží, začal každý samostatně. 1. dubna 1956 se družstvo mužů vypravilo sehrát svůj první zápas v házené do Paskova. V historicky prvním utkání mužů nastoupila Karviná v této sestavě: M. Salava - Kaplan, Schulhauser, J. Salava, Palas, Feranc, Louženský a Čičmanec. Na podzim 1956 hrálo družstvo krajský přebor mezinárodní házené, tuto soutěž vyhrálo a postoupilo do II. ligy házené. V ročníku 1961/1962 Karviná vyhrála II. ligu a postoupila do kvalifikace o postup do 1. ligy. Hrálo se ve Znojmě a Karviná po vítězství postupuje mezi Československou házenkářskou elitu. O postup se zasloužili: Novák, Kepl, Čičmanec, Brůna, Boř, B. Janík, O. Janík, Ing. Kaufman, Schulhauser, Malík, Feranc, Szczepanski, Hruška a Šivara. Po příchodu do ligy málokdo věřil v udržení. Konečné 5. místo bylo obrovským úspěchem. Na zápas s tehdy suverénní Duklou Praha přišlo 3000 diváků! Již po šesti sezónách v 1. lize, kdy mužstvo neskončili hůře než na 6. místě, v ročníku 1967/1968 se Karviná stává mistrem Československa. Kanonýr František Brůna, spolu s Klimčíkem a Cinerem již reprezentant, se stává druhým nejúspěšnějším střelcem ligy. V témže roce je Karviná poctěna historicky prvním utkání výběru Světa s národní reprezentací. Utkání se hrálo 11. srpna 1968 před 7000 diváky. Svět porazil ČSSR 24:21. V mužstvu Světa hrál i karvinský Brůna, za Československo to byli karvinští V. Konečný, Janík, Klimčík, J. Konečný, Raník, Hadrava, Ciner a Čičmanec. 1962/1963 5. místo 1963/1964 6. místo 1964/1965 5. místo 1965/1966 4. místo 1966/1967 2. místo 1967/1968 mistr ČSSR 1968/1969 3. místo 1969/1970 4. místo. Když se s mužstvem rozloučil trenér Oldřich Spáčil, měli funkcionáři šťastnou ruku, ke kormidlu přišel internacionál Dušan Růža. Pod jeho vedením v sezóně 1971/1972 se Baník 1.máj Karviná stal opět mistrem Československa. Situace v tomto ročníku vrcholila jakoby podle nejlepší režie. Až závěrečné střetnutí se Škodou Plzeň v Karviné rozhodovalo, které z těchto dvou mužstev získá mistrovský titul. Za účasti 6000 diváků Karviná vítězí, po poločase 11:10, 19:17. Brůna v tomto střetnutí vsítil 11 branek. Baník jako novopečený mistr získal poprvé v historii oddílu právo startu v Poháru mistrů evropských zemí. Pro osmifinále určil pohárový los Karviné celek Sportingu Lisabon. V prvním zápase v Karviné přihlížel rekordní počet - 8000 diváků - výhře 24:11 (12:5). V odvetě v Lisabonu Karviná dokázala vyhrát 16:15 a postoupila do čtvrtfinále. Zde narazila na obhájce této trofeje, Partizan Bjelovar. První zápas se hrál opět v Karviné a karvinským se podařilo, před 7500 diváky, vyhrát 16:10. Na horké půdě v Jugoslávii však již nestačili a prohráli 13:22. Ještě pár následujících let se Baník umísťuje v horní polovině tabulky. Pak se však s kolektivem loučí Konečný, Pavelka a především František Brůna. V sezóně 1976/1977 končí Karviná na 11.místě a sestupuje II. ligy. Hned v následujícím roce se podařil celku návrat mezi Československou házenkářskou elitu. Po roce Baník opět sestupuje. Na počátku tohoto období je vítězství ve 2. lize a již definitivní postup do nejvyšší házenkářské soutěže Československa. Prvních pět sezon se Karviná pohybovala ve druhé polovině tabulky. Od ročníku 1986/1987 započal Baník cestu úspěchů v domácí soutěži. Následujících 15 sezon (1986 - 2001) skončilo pěti bronzovými, pěti stříbrnými a dvěma zlatými medailemi. Nejméně vydařenými sezonami byla tři čtvrtá místa. Toto období lze označit jako nejúspěšnějším v celé historii klubu. Nejhorším umístěním bylo čtvrté místo. Čtyři třetí místa, tři druhá a k tomu mistrovský titul jsou důkazem velmi vydařeného desetiletí. V sezóně 1999/2000 se mužstvu daří po 28 letech získat již třetí titul mistra České republiky. Rok poté, v sezóně 2000/2001, Karviná domácí titul mistra České republiky obhájila, přidala obhajobu vítězství v Českém poháru a vítězství v premiérovém ročníku Česko-Slovenské Handball International League.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské poháry.", "content": "HC Baník Karviná je tradičním účastníkem evropských pohárových soutěží. Své účinkování v evropských pohárech měl možnost začít již v roce 1968, kdy se stal poprvé přeborníkem republiky a měl právo reprezentovat tehdejší ČSSR v Poháru mistrů.Jenže srpnové události roku 1968 tuto premiéru Karviné v evropských pohárech přerušily. Karviná si svůj premiérový start v PMEZ vyzkoušela až v roce 1972, kdy podruhé získala titul přeborníka republiky.Premiéra dopadla vcelku dobře, Karviná postoupila do druhého kola přes portugalský Sporting Lisabon, kde narazila na tehdy velice silný celek Partizan Bjelovar a po výhře v Karviné 16:10 a prohře v Bjelovaru 13:22 byla z dalších bojů vyřazena. Byl to tehdy pro Karvinou velký svátek a obě kola se hrála na nově otevřeném zimním stadionu a každé utkání vidělo 8 tisíc věrných karvinských fanoušků. Na další účast v evropských pohárech čekala Karviná dlouhých 15 let. Čekání se ale vyplatilo, protože v roce 1987 si Karviná vybojovala v Poháru vítězů pohárů postup až do semifinále, kde prohrála s německým Grosswallstadtem. Od této sezóny je karvinský Baník každoročně účastníkem některého z evropských pohárů. Stálá účast v elitní společnosti evropských klubů přinesla své ovoce. Karviná v sezónách 1997/1998 až 1999/2000 třikrát postoupila do čtvrtfinále evropského poháru a v sezónách 2000/2001, 2001/2002, 2002/2003, 2003/2004, 2004/2005, 2005/2006, 2006/2007 se sedmkrát po sobě probojovala do jedné ze skupin Ligy mistrů. Tyto získané zkušenosti již dávají o sobě vědět v podobě dobrého jména Karviné v očích těch nejkvalitnějších klubů v Evropě a každý klub, se kterým se Karviná potká na hřišti již dnes ví, že Baník patří do skupiny těch nejkvalitnějších týmů v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Handball Club Banik Karviná je jedním z nejslavnějších českých házenkářských klubů. Byl založen již v roce 1955 a prakticky ihned po svém založení se dostal do české špičky. Klub je dvanáctinásobným mistrem své země, dvakrát mistrem Československa (v letech 1968 a 1972) a desetkrát mistrem Česka (v letech 2000-2002 a 2004-2010). Klub za dobu své existence vychoval řadu reprezentantů Česka. V posledním desetiletí odehrál Baník Karviná také několik sezón v Lize mistrů.", "tgt_summary": "Le Handball Club Baník OKD Karviná est un club de handball basé à Karviná en République tchèque. Il domine le handball tchèque depuis le début du.", "id": 176423} {"src_title": "Tom Hanks", "tgt_title": "Tom Hanks", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v manželství jižanského kuchaře Amose Mefforda Hankse a Angličanky Janet Merilyn Fragerové, která pracovala v nemocnici. Má tři sourozence: sestru Sandru, bratry Lawrence a Jimiho. V pěti letech se jeho rodiče rozvedli. Od střední školy se amatérsky věnoval herectví, které ho provázelo i na vysoké škole. Svoji první opravdovou hereckou zkušenost získal na festivalu Shakespearových her v Ohiu. Tři roky poté v létě vystupoval v Shakespearových hrách a přes zimu účinkoval v divadelní společnosti v Sacramentu. V roce 1978 se oženil s herečkou Samanthou Lewesovou, s níž má 2 děti, ale v roce 1987 se rozvedli. Po práci na festivalu se přestěhoval do New Yorku, kde dostal po velké snaze svoji první (malou) roli ve filmu \"He Knows You're Alone\" (1980). Velký úspěch nezaznamenala, a tak se vydal do Los Angeles, kde získal roli v televizním sitcomu \"Bosom Buddies\" a v dalších seriálech, jako například \"Mazes and Monsters\" (1982). První úspěch se dostavil v roce 1984 po filmu \"Žbluňk!\" (\"Splash\"). Poté získal další roli ve filmu \"Velký\" (\"Big\") v roce 1988. Při natáčení filmu \"Blázni a dobrovolníci\" (\"Volunteers\") se seznámil s herečkou Ritou Wilsonovou. Vzali se v roce 1988 a mají spolu dvě děti. Filmová komedie \"Ohňostroj marnosti\" byla velice úspěšná a Hanks si zde zahrál po boku Bruce Willise a Melanie Griffithové. Od roku 1993 se jeho úspěchy zvětšovaly. Hrál vedle Meg Ryanové, Garyho Sinise, Robin Wright Pennové, Denzela Washingtona, Edworda Burnse, Matta Damona, Helen Huntové, Leonardem DiCapriem, Catherine Zeta-Jonesové, Jeana Rena, Audrey Tautou, Julie Robertsové, Ayelety Zurerové a dalších. V roce 2020 se spolu s manželkou v Austrálii nakazili koronavirem. ze kterého se tentýž rok dostal.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Oscar Zlatý Glóbus", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Jeffrey „Tom“ Hanks (* 9. července 1956 Concord) je americký filmový herec, režisér a producent, držitel dvou Oscarů za herecký výkon. Jedná se o jednoho z nejlépe placených herců v dějinách filmu a jednoho ze dvou herců (vedle Spencera Tracyho), který cenu akademie obdržel ve dvou po sobě jdoucích letech (1993 a 1994).", "tgt_summary": "Tom Hanks est un acteur, réalisateur et producteur de cinéma américain, né le à Concord en Californie. Il est devenu célèbre avec le film \"Splash\", avant de connaître la consécration avec \"Philadelphia\" et \"Forrest Gump\", qui lui valurent chacun l'Oscar du meilleur acteur. La quasi-totalité de ses films suivants obtint de grands succès, comme \"Apollo 13\", \"Il faut sauver le soldat Ryan,\" la saga \"Toy Story\" et \"La Ligne verte\". Il est souvent comparé à James Stewart, et son talent reconnu lui a permis de devenir l'un des acteurs fétiches des réalisateurs Steven Spielberg, Robert Zemeckis et Ron Howard. ", "id": 600254} {"src_title": "PEHA", "tgt_title": "Peha", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupina PEHA se na slovenské scéně objevila v dubnu roku 1997. Její začátky jsou spojeny s vydavatelstvím Škvrna records. V roce 1998 byla podepsána smlouva s firmou Sony Music Bonton. V lednu roku 1999 vznikla a do rádií i televizí se dostala píseň \"Diaľkové ovládanie\", která se stala po dva měsíce nejhranější písní na Slovensku. Dalším úspěšným singlem byla píseň \"To sa Ti len zdá\" a v září roku 1999 bylo vydáno první album \"Niečo sa chystá\". V létě roku 2000 skupina koncertovala na turné se skupinou Nocadeň a po turné začala připravovat druhé album. To bylo vydáno až na jaře 2001 a nese název \"Krajinou\". Pilotním singlem se stala písnička \"Hlava vinná, telo nevinné\". V tomtéž roce dostala Katarína Knechtová ocenění Aurel 2001 v kategorii nejlepší zpěvačka. V roce 2003 bylo vydáno album \"Experiment\", kde pilotním singlem byla skladba \"Naoko spím\" a velkou pozornost si vysloužily i zadumanější skladby \"Len tak ísť\", \"Hypnotická\" nebo \"Slnečná balada\". Na jaře roku 2004 kapela koncertovala v rámci turné se skupinou Chinaski. Další v pořadí již čtvrté řadové album bylo vydáno v roce 2005 už pod novým vydavatelstvím Universal Music a jeho název je \"Deň medzi nedeľou a pondelkom\". Za toto album a úvodní singl \"Za tebou\" získala Peha 4 sošky Aurel 2005 v kategoriích nejlepší zpěvačka, nejlepší píseň, nejlepší album a nejlepší kapela. Na Slovensku bylo album za prodejnost oceněno Platinovou deskou a v Česku Zlatou deskou. V listopadu roku 2006 vyráží kapela na koncerty v rámci Rubikon tour se skupinou Kryštof. Tomuto turné předchází vydání retrospektivního alba \"Best Of\" u bývalého vydavatelství Sony BMG. Rubikon tour vrcholí 9.12.2006 koncertem v pražské T-Mobile aréně před více než 9000 diváků. Závěr roku 2006 je korunován výrazným přílivem českých fanoušků kapely. K tomu se navíc alba \"Deň medzi nedeľou a pondelkom\" a \"Best Of\" drží v prodejnosti v českých žebříčcích IFPI kolem 15. místa a skladba \"Spomaľ\" devět týdnů nepřetržitě vedla žebříček nejhranějších skladeb v českých rádiích. Začátkem roku 2007 dosahovala prodejnost alba „Deň medzi nedeľou a pondelkom“ v českých zemích „triplatiny“, tedy přesahovala 30.000 prodaných kusů. Kapela vystupuje na slavnostním večeru k předávání hudebních cen TV Óčko v pražské Lucerně a vyhlášení hudebních cen časopisu Report v Plzni. V průběhu jara absolvovala PEHA turné po českých koncertních sálech s mimořádným diváckým ohlasem a to včetně pražského dvojkoncertu v Paláci Akropolis.", "section_level": 1}], "src_summary": "PEHA je slovenská hudební skupina, která vznikla v roce 1997 v Prešově. Je jednou z nejpopulárnějších slovenských hudebních skupin poslední doby. Texty pro skupinu píše, až na výjimky, Vlado Krausz. Zpěvačkou, spoluautorkou a autorkou hudby kapely je Katarína Knechtová. Manažer skupiny Petr Tureček působil ve skupině Peha v letech 2003 - 2008.", "tgt_summary": "Peha & Karmen Pál-Baláž, anciennement Peha, est un groupe de pop et de pop rock slovaque, originaire de Prešov. Il est formé en 1997 après que Katarína Knechtová et Martin Migaš aient quitté le groupe IMT Smile.", "id": 1335186} {"src_title": "Hrušovany nad Jevišovkou", "tgt_title": "Hrušovany nad Jevišovkou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší doklady o existenci obyvatelstva na tomto území pochází z paleolitu. Kolem roku 60 n. l., po odchodu Keltů, se zde usadily germánské kmeny. Z přelomu 1. a 2. století pocházejí mince římského vojska. V 5. století tuto oblast obývali Vandalové a Hunové. V období stěhování národů přišli Slované, kteří v 9. století vytvořili Velkomoravskou říši. Roku 1019 byla Morava přidělena knížeti Oldřichovi. Po bojích o území mezi Břetislavem I. a římskoněmeckým císařem Jindřichem III. byla určena hranice českých a rakouských zemí podél řeky Dyje. 28. dubna 1495 byl Hrušovanům nad Jevišovkou králem Vladislavem Jagellonským udělen status městečka. Obec získala právo užívat znak. Po bitvě na Bílé hoře byly Hrušovany prodány císařskému radovi Siegfridu Kryštofu Breunerovi a v letech 1880 až 1945 je vlastnila hrabata z rodu Khuen-Belassi. Dne 1. února 1996 se Hrušovany staly městem. V letech 1869/1870 byl jižně od městečka vybudován velký železniční uzel. Společnost rakouské Státní dráhy (StEG) zde vedla svoji hlavní trať z Vídně do Brna (Wien-Stadlau – Mistelbach – Laa an der Thaya – Hrušovany nad Jevišovkou – Moravský Krumlov – Střelice u Brna), z níž právě v Hrušovanech nad Jevišovkou odbočovaly větve směrem na Znojmo a Břeclav. Dráha do Vídně byla po druhé světové válce v úseku Hevlín – Laa an der Thaya přerušena, její obnova je v současnosti předmětem politických diskusí. V letech 1938-1945 byly etnicky převážně německé Hrušovany připojeny k nacistické Třetí řiši jako součást župy Dolní Podunají. Po druhé světové válce byli původní obyvatelé města vysídleni.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti - osobnosti.", "content": "V Hrušovanech nad Jevišovkou žije František Kučera, první školník v Česku, který v roce 2008 vstoupil do časově neomezené stávky za zvýšení mzdy. Po šesti měsících stávkování se dočkal navýšení nejen svého platu, ale docílil tím navýšení mzdy o cca 14% i pro ostatní nepedagogické pracovníky v celé republice.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční stanice, která byla dlouho nazývána \"Hrušovany nad Jevišovkou\", je od centra města vzdálena asi 3 km a je blíže sousední obci Šanov, v jejímž katastrálním území leží. Od prosince 2018 byla přejmenována na \"Hrušovany nad Jevišovkou-Šanov\". Stanice je regionálně významný železniční uzel, kříží se zde celostátní železniční trať Brno – Hrušovany nad Jevišovkou-Šanov s tratí Břeclav - Znojmo a regionální tratí do Hevlína, na níž je ale od r. 2010 zastavena pravidelná osobní doprava. Zbývající tratě jsou zapojeny do integrovaného systému krajské dopravy jako linky S42, resp. S8 (osobní vlaky). K nádraží jsou vedeny integrované autobusové linky 104 (Brno - Pohořelice - Hevlín - Laa an der Thaya), 174 (do Mikulova) a 822 (do Znojma). V Hrušovanech se též kříží dvě silnice II. třídy, č. 414 (od Lechovic do Mikulova) a č. 415 (od Pohořelic směr Hevlín a Vídeň).", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "V letech 2010 až 2014 byl starostou Miroslav Miloš. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 2014 byl opětovně do této funkce zvolen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrušovany nad Jevišovkou ( \"Grußbach\") jsou malé město v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji, 26 km východně od Znojma, 5 km od hranic s Rakouskem, na řece Jevišovce nedaleko jejího ústí do Dyje. Žije zde obyvatel. Je to jedno z regionálních středisek Dyjsko-svrateckého úvalu, sídlí zde pověřený obecní úřad pro jihovýchodní kout Znojemska.", "tgt_summary": "Hrušovany nad Jevišovkou est une ville du district de Znojmo, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2418645} {"src_title": "Nine Inch Nails", "tgt_title": "Nine Inch Nails", "src_document": [{"title": "Hudební styl a texty písní.", "content": "Steve Huey ze serveru Allmusic uvádí, že „Nine Inch Nails jsou nejpopulárnější industriální skupinou všech dob a jsou do značné míry zodpovědní za zprostředkování tohoto žánru širokému okruhu posluchačů.“ Reznor sice svou tvorbu nikdy nenazýval industriální hudbou, ale přiznal, že si některé techniky vypůjčil například od skupin Throbbing Gristle nebo Test Dept., tedy jedněch z prvních uskupení industriálního žánru. V praxi se toto označení pro Reznorovu tvorbu ujalo i navzdory odlišnostem od skupin, které se k žánru opravdu hlásily. V rozhovoru pro časopis Spin Reznor přiznal, že jeho píseň „Down In It“ byla výrazně ovlivněna ranou tvorbou skupiny Skinny Puppy, především pak skladbou „Dig It“; v tomtéž rozhovoru označil některé skladby z alba \"Pretty Hate Machine\" jako synthpop. Kritik Steve Cooper ve své recenzi \"The Fragile\" poznamenal, že se na tomto albu vedle sebe objevují velice rozličné žánry jako například klavírní sólo ve skladbě „The Frail“ nebo prvky drum and bass ve „Starfuckers, Inc.“ Některé hudební prvky a techniky můžeme nalézt napříč celou tvorbou Nine Inch Nails. Skladby jako např. „Wish“ a „The Day the World Went Away“ využívají terasovité dynamiky. Reznorův zpěv vykazuje podobné znaky a nezřídka přechází z šepotu do křiku. Často také bývá pozměněn pomocí software, což je zjevné např. ve „Starfuckers, Inc.“ a „Burn“. V hudební tvorbě skupiny můžeme také občas narazit na komplexní rytmické kombinace, především v písních „The Collector“ z alba \"With Teeth\" a koncertní stálici „March of the Pigs“. Reznor ve svých skladbách pravidelně využívá šum a zkreslení a nezřídka v nich najdeme disonanci a chromatické melodie a/nebo harmonie. Všechny tyto techniky můžeme slyšet ve skladbě „Hurt“, v jejíchž verších hraje kytara vysoce disharmonický tritón. „Closer“ končí chromatickým hlavním motivem alba \"The Downward Spiral\". Ten se na albu objeví vícekrát v několika variacích. Nejprve zazní hraný na varhany v druhém verši písně „Piggy“, poté v refrénech „Heresy“ v podobě kytarou hraných power akordů, obrácená (vzestupná) verze je použita několikrát napříč „A Warm Place“ a nakonec se opět objeví chromatické podobě v „The Downward Spiral“. Na albu \"The Fragile\" Reznor opět využil techniku hudebního motivu, který se na albu objevuje opakovaně v různých podobách – například hraný na odlišný hudební nástroj, s transponovanou harmonií nebo v různých tempech. Mnoho písní na albu \"Year Zero\" má delší, čistě instrumentální konec (například u skladby „The Great Destroyer“ zabírá tato část prakticky polovinu z celkové 3minutové stopáže). Server Allmusic se ve své recenzi tohoto alba, které vznikalo převážně na noteboocích, vyjádřil následovně: „kytary kvílí v obklopení zvukových záseků, pípnutí a puchýřů rozostřených sonických úderů. Perkuse zní obrovsky, zkresleně, organicky, smyčkovitě, pošlapaně a zničeně.“ Motivy textů skladeb Nine Inch Nails se nejčastěji týkají rozkrývání temných lidských stránek, ať už se jedná o osobní problémy, společnost, náboženství, existencialismus, dekonstruktivismus nebo příležitostně politiku. Posledně jmenované téma je kriticky prozkoumáno na \"Year Zero\". Tři alba Nine Inch Nails jsou tzv. konceptuání alba. \"The Downward Spiral\", navazující \"The Fragile\" a výše zmiňované \"Year Zero\". \"With Teeth\" (tehdy stále ještě pod pracovním názvem \"Bleedthrough\") mělo původně být také konceptuální album o nikdy nekončícím snu odehrávajícím se v realitě, ale Reznor tuto myšlenku nakonec z alba odstranil.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a hudební odkaz.", "content": "Nine Inch Nails ovlivnili celou řadu nových umělců. O některých z nich se Trent Reznor vyjádřil jako o „nevýrazných napodobeninách“ (převážně kapely navazující na Reznorovu popularitu v první polovině 90. let), ale u některých mladších kapel ocenil jejich „upřímnější, méně imitující“ styl. Po vydání \"The Downward Spiral\" si začali vlivu Nine Inch Nails všímat i umělci z tradičního proudu: například David Bowie přirovnal vliv Reznora ke kapele The Velvet Underground. Bob Ezrin, producent umělců jako Pink Floyd, Kiss, Alice Cooper nebo Peter Gabriel v roce 2007 popsal Reznora jako „nefalšovaného vizionáře“ a poradil začínajícím umělcům, ať se inspiují jeho nekompromisním přístupem k umělecké tvorbě. Při spolupráci Reznora a Dave Grohla (frontman Foo Fighters a bubeník rozpadlé Nirvany) na albu \"Sound City: Real to Reel\" Grohl prohlásil, že Trent je jeden z nejgeniálnějších lidí, jaké kdy potkal. NIN obdrželi 4 ocenění z celkového počtu 25 nominací. Patří mezi ně dvě Ceny Grammy za skladby „Wish“ a „Happiness in Slavery“ z let 1993 a 1995 a dvě ocenění časopisu \"Kerrang!\", přičemž jedno z nich je ocenění s názvem \"Kerrang!\" Icon z roku 2006, které kapela získala za celkový přínos od roku 1988 a dlouhotrvající vliv na rockovou hudbu. Skupina také obdržela devět nominací na ocenění MTV Video Music Awards za řadu svých videoklipů: patří mezi ně dvě nominace za klip ke skladbě „Closer“ a pět nominací za klip ke skladbě „The Perfect Drug“ včetně ocenění Video of the Year (Videoklip roku). V roce 1997 se Reznor dostal na seznam nejvlivnějších osobností časopisu \"Time\" a magazín \"Spin\" jej označil jako „nejdůležitějšího hudebního umělce“ (tehdejší doby). Podle organizace Recording Industry Association of America se ve Spojených státech prodalo 10,5 milionu kopií alb skupiny, což odpovídalo asi polovině z celkového tehdejšího množství prodaných alb skupiny. V roce 2003 umístil magazín \"Rolling Stone\" album \"The Downward Spiral\" na 200. příčku žebříčku \"500 nejlepších alb všech dob\" z roku 2003 a v následujícím roce se Nine Inch Nails umístili na 94. příčce v žebříčku \"100 nejlepších umělců všech dob\".", "section_level": 1}, {"title": "European Tour 2007 a European Summer Tour 2007.", "content": "Nine Inch Nails vyrazili 10. února 2007 na své evropské turné. Dvouměsíční koncertní turné obsahovalo kolem čtyřiceti koncertů po celé západní a severní Evropě (města jako Mnichov, Lisabon...). Sestava kapely byla stejná, jako při předchozím With_Teeth tour (tj. Aaron North, Jeordie Osbourne White aka Twiggy Ramirez, Josh Freese a Alessandro Cortini). Při prvním koncertu v Lisabonu byla představena poprvé v historii NIN skladba „Last“, která si svou živou premiéru odbyla po patnácti letech od vydání na EP \"Broken\". Později se premiéry dočkaly skladby z nového alba \"Year Zero\", jako např. „Survivalism“, „The Great Destroyer“, „Me, I'm Not“ atd. Během letního evropského turné, které začalo 1. srpna 2007, zavítala kapela do východní Evropy a Asie. Nine Inch Nails hráli premiérově v Rusku, Číně, Izraeli, Maďarsku a na Slovensku. Po třinácti letech také zavítali do České republiky (13. srpna 2007, zimní stadion Slavia), den předtím hráli v Bratislavské Incheba Expo Aréně. Turné ukončili v australském Sydney. V ČR opět vystoupili 24.6.2009 v pražské O2 Areně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nine Inch Nails, známí také pod zkratkami NIN či NIИ, je Industrial rocková kapela založená v Clevelandu v roce 1988 frontmanem a stálým členem Trentem Reznorem. Sám Reznor, zpěvák, producent a multiinstrumentalista, je při živých vystoupeních doprovázen regulérní kapelou. ", "tgt_summary": "Nine Inch Nails, NIN ou parfois stylisé NIИ, est un groupe de rock industriel américain, originaire de Cleveland, dans l'Ohio. Il est formé en 1988 par Trent Reznor, le principal producteur, chanteur, compositeur et instrumentiste, qui représente l'unique membre officiel de Nine Inch Nails et reste le seul responsable de sa direction, jusqu'à l'arrivée du musicien anglais Atticus Ross dans le groupe en 2016. Principalement metal industriel, la musique de Nine Inch Nails propose un assemblage éclectique de genres comme le rock alternatif, l'ambient, l'electronica et la synthpop. Après l'enregistrement d'un album, Reznor recrute habituellement un groupe de musiciens pour jouer avec lui. La formation change à chaque nouvelle tournée et réadapte souvent les chansons pour correspondre à une interprétation en live. Sur scène, Nine Inch Nails intègre souvent des jeux de lumière comme éléments visuels de scénographie. ", "id": 2262944} {"src_title": "Červený Kostelec", "tgt_title": "Červený Kostelec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První zmínka o Červeném Kostelci.", "content": "Existenci osady Kostelce prvně zmiňuje konfirmační kniha pražské diecéze z 22. srpna 1362. Doslovný překlad vypovídá, že již v této době měla osada farní kostel.", "section_level": 2}, {"title": "Významné skutečnosti.", "content": "11. srpna 1831 přeskočila jiskra z neopatrně hlídaného ohně a vyhořelo 65 domů včetně fary, kostela, zvonice a kostnice. Od listopadu 1837 do 30. dubna 1838 v Červeném Kostelci žila česká spisovatelka Božena Němcová. Nastěhovala se sem s manželem hned po svatbě. Nachází se zde také muzeum – domek, ve kterém Božena Němcová žila. V zahradě muzea stojí pomník Viktorie Židové, jejíž osud posloužil jako inspirace pro postavu Viktorky v \"Babičce\". Ostatky Viktorie Židové jsou uloženy v místním kostele. Dalšími významnými osobnostmi spjatými s Červeným Kostelcem byli například generál Jan Kratochvíl, herec Martin Růžek a psychotronik Břetislav Kafka. V Červeném Kostelci žil malíř Gustav Vacek (1821–1894). V neděli 11. července 1926 navštívil Červený Kostelec první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Po přivítání starostou Františkem Novákem si prohlédl nové Městské divadlo. V roce 1995 zde byl otevřen první hospic v České republice.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve městě se každé léto koná Mezinárodní folklórní festival (MFF), nejvýznamnější kulturní akce svého druhu v Královéhradeckém kraji. Jde o jeden z nejstarších festivalů v České republice; jeho počátky sahají do prvé poloviny 50. let 20. století. Díky své kvalitní organizaci a účasti špičkových zahraničních souborů byl zařazen mezi hlavní festivaly pořádané pod patronací Mezinárodní organizace lidového umění IOV (statut B v UNESCO)..", "section_level": 1}], "src_summary": "Červený Kostelec () je město v okrese Náchod v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město leží v Podorlické pahorkatině na potoce Olešnici. Má obyvatel a rozlohu 2 405,59 ha.", "tgt_summary": "Červený Kostelec est une ville du district de Náchod, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 158682} {"src_title": "Daleké Dušníky", "tgt_title": "Daleké Dušníky", "src_document": [{"title": "Obec a její části.", "content": "Obec má dvě místní části – vlastní Daleké Dušníky (kde sídlí obecní úřad) a Druhlice, které leží na stejnojmenných katastrálních územích. Ubývání počtu obyvatel v Dalekých Dušníkách a přírůstky v Druhlicích \"(vlivem nové výstavby)\" způsobují vyrovnávání jejich počtů obyvatel. Např. v roce 1970 tvořily Druhlice z celkového počtu obyvatel obce jen 37 %, zatímco podle sčítání v roce 2001 je to už 47 %.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1357.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Daleké Dušníky \"(365 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kovář, 2 krejčí, obuvník, pekař, obchod s lahvovým pivem, pokrývač, 9 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, truhlář. V obci Druhlice \"(246 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Dalekých Dušníků)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodoprava, hostinec, kovář, mlýn, obchod s peřím, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Vybavenost obce službami je slabá. Dříve zde fungovala základní škola, která ale byla pro nedostatek žáků zrušena. Ve vesnici není ani pošta, ani ordinace praktického lékaře. Občané obce musejí za službami dojíždět \"(většinou do Dobříše)\". V Dušníkách a Druhlicích ale stále funguje hospoda a různé menší obchody. Na polích v okolí obce hospodaří zemědělci, orná půda má na katastru obce rozlohu 379 ha \"(tj. 56 % rozlohy obce)\". Největším průmyslovým podnikem v obci je firma Lamino, s.r.o. Daleké Dušníky, vyrábějící laminátové vodě odolné výrobky \"(např. sportovní lodě, pramice...)\" Sportovní vybavenost obce reprezentuje fotbalové hřiště, obec se účastní okresního fotbalového přeboru. Požární bezpečnost v obci pomáhá udržovat místní sbor dobrovolných hasičů.", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Podle údajů Českého statistického úřadu ze sčítání lidu, domů a bytů 2001 je 99 % obyvatel obce české národnosti. 40 % obyvatel je věřících. Nezaměstnanost v obci je nízká, pod okresním průměrem – asi 5 %. V obci a jejích osadách stojí 136 domů, z čehož 106 je trvale obydlených.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Obcí vede turistická trasa Strž - Daleké Dušníky - Nečín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daleké Dušníky (dříve pouze \"Dušníky\") jsou obec v severovýchodní části okresu Příbram. Leží v údolí říčky Kocáby pod kopci Druhlický vrch \"(442 m)\" a Tuškovský vrch \"(441 m)\". Obec je vzdálena 7 km jižně od Dobříše, 14 km severovýchodně od Příbrami a 48 km jihozápadně od Prahy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Daleké Dušníky est une commune du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2427435} {"src_title": "Poker", "tgt_title": "Poker", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úplně prvním předchůdcem pokeru byla zřejmě perská karetní hra As Nas. Hrála se s 25 kartami pěti různých barev. As Nas se od Peršanů naučili francouzští námořníci a dovezli ho do Evropy. Z As Nasu se pak vyvinuly hry, které daly pokeru jméno. Německá Pochspiel a francouzská Poque se hrály shodně s 25 kartami. Poque pak pronikla do tehdejších francouzských kolonií v Americe, hlavně do Louisiany. Přejali ji i místní anglicky mluvící osadníci a okolo roku 1800 vzniká slovo \"poker\". První písemná zmínka o pokeru se nachází v knize Joe Cowella Strasti a slasti hazardu z roku 1829. Cowell ho popisuje jako hru čtyř hráčů s dvacetikaretním balíčkem. V polovině devatenáctého století se už poker hraje s 52 kartami a objevují se dodnes hrané varianty 5-card stud a 5-card draw. Ve dvacátých letech dvacátého století se poprvé objevuje varianta Texas Hold'em, ve které je hráčům rozdáno po dvou kartách a pět karet mají společných. Pro svou zábavnost a komplexnost získal Texas Hold'em rychle na oblibě a dnes se jedná o nejhranější pokerovou variantu. V roce 1970 se v Las Vegas konal první ročník World Series of Poker (WSOP). Světová pokerová série se postupně rozrostla a stala se nejslavnější a nejprestižnější pokerovou turnajovou sérií a vítěz hlavního turnaje je považován za světového šampiona. Okolo roku 2000 vznikají i další velké pokerové série jako World Poker Tour (WPT), European Poker Tour (EPT) nebo Aussie Millions. Ve stejné době dochází také k velkému rozmachu online pokeru.", "section_level": 1}, {"title": "Verze pokeru.", "content": "Hráči pokeru si poker průběžně upravují – existuje více než 1 000 druhů pokeru. Nejhranější druh pokeru, Texas Hold'em, vznikl ze 7 Card Stud (zkráceně 7CS), ten vznikl z 5 Card Stud a ten z 5 Card Draw pokeru. V poslední dobou je především na nejvyšších limitech velmi oblíbená varianta Omaha. V Česku se ještě ojediněle hraje také varianta pokeru s 32 německými kartami podle pravidel v Draw Pokeru, kde \"four of a kind\" je nejhodnotnější kombinací.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Texas Hold'em.", "content": "Dnes nejoblíbenější variantou této hry je \"Texas hold 'em\". V této variantě dostává hráč do ruky dvě karty a na stůl se postupně vykládá pět společných karet. Na začátku partie je vylosován dealer (rozdávající) a tato pozice se po každé hře posouvá o jedno místo ve směru hodinových ručiček. Hráč nalevo od dealera vkládá do hry small blind (malý blind, malou sázku naslepo), druhý hráč po levici dealera vkládá big blind (velký blind). Poté, co hráči na blindech vloží své povinné sázky, rozdá dealer všem hráčům po dvou kartách, které vidí jenom jejich majitelé. Probíhá první sázkové kolo. První se rozhoduje hráč nalevo od velkého blindu a po něm postupně ve směru hodinových ručiček i ostatní. Hráči můžou dorovnat sázku (call), navýšit (raise) nebo své karty zahodit a do hry se nezapojit. Hráč na big blindu může pouze checknout, pokud nikdo před ním nenavýšil. Když skončí první sázkové kolo, dealer vyloží na stůl první tři společné karty (flop) a proběhne druhé kolo sázek. To probíhá podle stejných pravidel jako to předchozí, ale začíná se od hráče na malém blindu a ve hře není žádná povinná sázka, takže hráčům přibývá možnost checkovat (zůstat ve hře bez vsazení, pokud nikdo před nimi nevsadil). Poté, co je uzavřeno druhé kolo sázek, je na board vyložena čtvrtá společná karta (turn), proběhne další sázkové kolo a na stůl je vyložena poslední pátá společná karta (river). Proběhne poslední sázkové kolo podle stejných pravidel a zbývající hráči ve hře ukážou své karty (showdown). Majitel nejsilnější pokerové kombinace dostane všechny vsazené žetony (pot), v případě dvou nebo více stejně silných kombinací se pot dělí mezi jejich majitele (split pot). Hra může skončit i před showdownem, když jeden z hráčů dokáže přimět svými sázkami ostatní účastníky partie zahodit své karty.", "section_level": 2}, {"title": "Omaha.", "content": "Omaha má v podstatě totožná pravidla s variantou Texas Hold'em, ale hráčům se rozdává po čtyřech kartách. Pětikaretní výherní kombinace se skládá ze dvou hráčových karet a třech společných karet na stole (boardu).", "section_level": 2}, {"title": "5-Card Draw.", "content": "Rozdává se po pěti kartách, zbytek karet se odloží jako talon. Každý hráč se po prostudování karet rozhodne, zda bude hrát či nikoliv. Neúčast ve hře se hlásí slovem \"pass\". Takový hráč odloží karty viditelně na stůl. Zbývající hráči vloží do banku základní vklad ve smluvené výši. Poté bankéř mění hráčům karty. Je možné vyměnit až tři karty, přičemž za každou kartu se do banku platí smluvený vklad. Hráči během hry buď vložený vklad drží, nebo pasují. Mohou také nabídku zvýšit tím, že oznámí ostatním hráčům o kolik. Bank vyhrává hráč, který zůstane jako poslední ve hře. Pokud více hráčů drží své nabídky a již nezvyšují bank, ukazují své karty na stůl a porovnávají hodnoty svých listů. Při rovnosti hodnot jednoho nebo dvou párů rozhodují o vítězi karty, které jsou mimo spárované kombinace.", "section_level": 2}, {"title": "Poker jako hra pravděpodobností.", "content": "Poker je hra neúplných informací. Hráč nezná soupeřovy karty, ale na základě jeho chování během jednotlivých sázkových kol zařadí jeho karty do nějaké skupiny kombinací (tzv. range), kterou během partie postupně zužuje a volí takový způsob zahrání, který je proti soupeřově rangi z hlediska matematické pravděpodobnosti nejvýhodnější. Správné rozhodnutí nemusí být vždy výnosné v dané situaci, to ale neznamená, že není výnosné z dlouhodobého hlediska. Poker bývá často označován jako hazardní hra, protože v něm z velké části rozhoduje prvek náhody. Zastánci pokeru jako dovednostní hry ale tvrdí, že prvek náhody je v dlouhodobém měřítku potlačen a na vzorku několika tisíc her už rozhodují dovednosti hráče. Tento fenomén se v pokeru (a v matematice) označuje jako variance.", "section_level": 1}, {"title": "Pokerové série v České republice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "European Poker Tour.", "content": "Série European Poker Tour (EPT) byla založena v roce 2004, v prosinci 2007 byl v rámci čtvrté sezóny EPT odehrán i první turnaj v pražském hotelu Hilton. České hlavní město pak prosincovou zastávku EPT hostilo každý rok až do zániku série v roce 2016. Při obnovení značky byla Praha zařazena mezi pořadatelská města i pro rok 2018, EPT se do pražského Hiltonu vrátila v termínu od 6. do 18. prosince 2018. Jediným českým hráčem, který dokázal zvítězit v pražských Main Eventech (hlavních turnajích) EPT, je Jan Škampa. Ten o měsíc dříve obsadil v Main Eventu EPT v portugalské Vilamouře 4. příčku, v prosinci 2009 pak nenašel přemožitele v pražském hlavním turnaji s buy-inem 5 250 €. V závěrečném duelu Škampa porazil Izraelce Eyala Avitana a získal vítěznou odměnu v hodnotě 682 000 €. V danou chvíli se jednalo o největší odměnu, kterou jakýkoli český hráč v živém pokerovém turnaji získal.", "section_level": 2}, {"title": "World Series of Poker Europe.", "content": "V roce 2016 podepsali zástupci rozvadovského kasina King's smlouvu, která jim zajistila pořadatelství nadcházejících dvou edicí festivalu World Series of Poker Europe (WSOPE) v letech 2017 a 2019. Premiéra World Series of Poker Europe v České republice se odehrála v termínu od 17. října do 10. listopadu 2017, v jejím rámci bylo odehráno na poměry WSOPE rekordních 11 turnajů, jejichž vítězové získali zlaté náramky. Ve třech z těchto turnajů se podařilo zvítězit domácím hráčům, od počátku WSOP v roce 1970 přitom zlatý náramek získali pouze Tomáš Junek v roce 2012 a Artur Rudziankov v létě 2017. Třetím českým majitelem náramku se stal Martin Kabrhel, který zvítězil v No Limit Hold'em Super Turbo Bounty eventu se vstupním poplatkem 1 100 € a společně s náramkem získal odměnu 53 557 €. O další český triumf se postaral Lukáš Záškodný, který zvítězil v Pot Limit Omaha 8-Max eventu vstupním poplatkem 2 200 €. Záškodný se stal prvním českým hráčem, který svůj náramek získal v turnaji hraném v jiné herní variantě, než je No Limit Hold'em. Pátým českým šampionem WSOP se stal Matouš Skořepa, který nenašel přemožitele v No Limit Hold'em Colossus eventu, ve kterém byl vstupní poplatek ve výši 550 € zaplacen v 4 115 případech. Za vítězství v nejpočetnějším hráčském poli v historii WSOPE Skořepa získal odměnu 270 015 €. V hlavním turnaji festivalu se vstupním poplatkem 10 350 € bylo zaplaceno 529 vstupů, šampionem a majitelem hlavní odměny ve výši 1 115 207 € se stal Španěl Marti Roca de Torres. Čech Michal Mrakeš byl v Main Eventu vyřazen na 14. místě s odměnou 46 594 €. Jedná se o nejlepší výsledek, kterého český hráč v historii Main eventů WSOPE dosáhl. Během jedenácti náramkových turnajů bylo v Rozvadově napočítáno 7 689 registrací a v prizepoolech se sešlo 25 442 796 €.", "section_level": 2}, {"title": "Česká pokerová tour.", "content": "Česká pokerová tour (zkráceně ČPT) je pokerová turnajová série, která se od roku 2008 koná v kasinech a poker roomech na území České republiky. Česká Pokerová Tour je nejstarší nepřetržitě fungující českou turnajovou sérií. Hlavním mediálním partnerem ČPT je Česká televize, která na svém programu ČT Sport pravidelně vysílá záznamy finálových klání. Hlavní turnaje ČPT, Main Eventy, jsou odehrány v pokerové variantě No limit hold’em. Jubilejní stý Main Event se uskutečnil v říjnu roku 2016 na pražských Lukách a bylo v něm zaplaceno 850 buy-inů, jeho šampion Adam Husák získal odměnu 433 620 Kč. První Main Event ČPT se odehrál v Casinu Černigov v Hradci Králové v termínu od 14. do 19. března 2018.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poker (čti \"pokr\") je karetní hra pro 2 až 10 hráčů. Poker se vyvinul v USA, kde ve 20. století získal svoji konečnou podobu. Základní typ pokeru je \"draw poker\", u kterého se při rozdávání neukazuje nic a od kterého je odvozena řada nejrůznějších variant. Další variantou je \"stud poker\", při kterém se během rozdávání ukazuje část karet. Ale dnes se hrají hlavně \"community card pokers\", především Texas Hold'em No Limit, protože na rozdíl od \"draw pokeru\", kde se sází jen 2×, se zde sází 4×, takže je více strategický. ", "tgt_summary": "Le poker est une famille de jeux de cartes comprenant de nombreuses formules et variantes. Il se pratique à plusieurs joueurs avec un jeu généralement de cinquante-deux cartes et des jetons représentant les sommes misées. ", "id": 2386403} {"src_title": "Donald Tusk", "tgt_title": "Donald Tusk", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Tusk se narodil v Gdaňsku v katolické rodině, která patřila k národnostní menšině Kašubů. Jeho otec Donald Tusk (1930–1972) byl truhlář, matka Ewa (1934–2009) pracovala jako zdravotní sestra. Jeho dědeček Józef Tusk (1907–1987) byl námořník, železniční úředník a houslař. 19. března 1940 byl uvězněn v koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku. V srpnu 1942 byl propuštěn a 2. srpna 1944 jako občan Třetí říše povolán do Wehrmachtu. Nejdříve byl nasazen v Kuronsku a později budoval zákopy v Dánsku. Později přešel na stranu Spojenců, aby mohl bojovat v polské západní armádě. Minulost Józefa Tuska byla negativně použita proti Donaldu Tuskovi při prezidentské kampani v roce 2005. Dědeček z matčiny strany Franciszek Dawidowski zase pracoval při budování Hitlerova Vlčího doupěte, kde při atentátu 20. července 1944 utrpěl zranění, při kterém přišel o oko.", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Jméno Donald získal po otci a ten tak byl pojmenován podle přítele své matky, kterého poznala ve Skotsku. V rozhovoru pro izraelský deník Haarec popsal postavení kašubské menšiny jako skupiny obyvatel, která byla neustále v podezření jak u nacistů, tak u komunistů z neloajality. Sám se však o svých kašubských kořenech dozvěděl až během studií historie. Dům rodičů stál v těsné blízkosti gdaňských loděnic. Mohl tak sledovat, jak státní moc zasahuje proti loděnickým dělníkům. V roce 1976 maturoval na gdaňské střední škole Mikuláše Koperníka. Během studií se v roce 1978 oženil s Małgorzatou Sochackou. Roku 1980 ukončil studium historie na gdaňské univerzitě po obhajobě diplomové práce na téma Józef Piłsudski. Na univerzitě pomáhal zakládat studentský výbor Solidarity a později místní nezávislé sdružení studentů. Začal pracovat jako novinář, spolupracoval s nezávislými odbory a s kašubským aktivistou, spisovatelem a novinářem Lechem Bądkowskim (1920–1984). Tusk měl zakázáno být zaměstnán ve státních firmách. Do novin pak přispíval pod pseudonymem Anna Barycz. Napsal první kašubský slovník pro děti a také několik knih o historii Gdaňsku. S přáteli založil firmu Swietlik na natírání továrních komínů, kde pracoval 7 let.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup do politiky.", "content": "Spoluzakládal středově konzervativní, liberálně katolickou politickou stranu Liberálně demokratický kongres (\"Kongres Liberalno-Demokratyczny\"), která měla kořeny v polské Solidaritě. V roce 1990 se stal předsedou této strany. Prosazoval tržní hospodářství, decentralizaci a evropskou integraci. Se sloganem \"Ani vlevo, ani vpravo - pouze rovnou do Evropy\" získala jeho strana 8 % hlasů ve volbách v roce 1991 a Tusk usedl v polském Sejmu. Při volbách v roce 1993 se strana nedostala do Sejmu. V březnu 1994 se sloučila s Demokratickou unií (\"Unia Demokratyczna\") v Unii Svobody (\"Unia Wolności\"). Tusk se stal místopředsedou strany a při volbách v roce 1997 byl opět zvolen do Sejmu, kde působil jako náměstek předsedy senátu. V roce 2001 se Unie Svobody sloučila se stranou Akcja Wyborcza Solidarność pod novým názvem Občanská platforma. Po volbách ve stejném roce se stala největší opoziční silou a Tusk byl zvolen místopředsedou Sejmu a v roce 2003 i předsedou strany. V roce 2005 kandidoval v prezidentských volbách, ve kterých nakonec zvítězil Lech Kaczyński ze strany Právo a spravedlnost (\"Prawo i Sprawiedliwość\").", "section_level": 2}, {"title": "Premiér.", "content": "V roce 2007 Občanská platforma zvítězila ve volbách a prezident Lech Kaczyński pověřil Tuska sestavením vlády. Ten se v listopadu stal 14. premiérem třetí Polské republiky. Vítězství strana zopakovala i při parlamentních volbách roku 2011. V roce 2014 byl nejdéle sloužícím polským premiérem od roku 1989. V květnu 2010 byl v Cáchách oceněn Cenou Karla Velikého.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda Evropské rady.", "content": "Na summitu Evropské unie (EU) 30. srpna 2014 byl Donald Tusk jmenován předsedou Evropské rady. 9. září 2014 podal i s celou tehdejší polskou vládou demisi. Od 1. prosince 2014 se tak po Hermanu Van Rompuy stal novým tzv. evropským prezidentem. V březnu 2017 byl v této funkci Evropskou radou na dalšího 2,5 roku přes odpor vlády Beaty Szydłové potvrzen. V listopadu 2017 přirovnal Tusk Polsko pod vládou strany Právo a spravedlnost (PiS) k „putinovskému Rusku“. Polská premiérka Beata Szydłová na to reagovala slovy: „Donald Tusk jako předseda Evropské rady pro Polsko nic neudělal. Dnes zneužívá svůj post k útoku na polskou vládu, čímž útočí na Polsko.” Na zasedání Evropské rady v Bruselu dne 14. prosince 2017 vzbudil Tusk pozornost svým nekonformním postojem k otázce tzv. uprchlických kvót. Prohlásil, že politika kvót, kterou prosazuje Evropská komise zvláště vůči zemím tzv. Višegrádu, je neúčinná a rozděluje Evropskou unii. Za toto vyjádření byl Tusk některými evropskými politiky tvrdě kritizován.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1978 se Donald Tusk oženil s Małgorzatou Sochackou. Manželé mají bydliště v Sopotech. Tuskova manželka vystudovala také historii. Syn Michał (* 1982) pracoval v deníku Gazeta Wyborcza, později na gdaňském letišti v marketingovém oddělení. Dcera Katarzyna (* 1987) působí v zábavních pořadech televize Polsat. Mezi Tuskovy koníčky patří fotbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald Franciszek Tusk (* 22. dubna 1957 Gdaňsk) je polský politik kašubské národnosti, mezi roky 2014 až 2019 předseda Evropské rady a v letech 2003 až 2014 předseda Občanské platformy. V letech 2007–2014 působil jako nejdéle sloužící předseda vlády třetí republiky, když stál v čele svého prvního a druhého kabinetu.", "tgt_summary": "Donald Franciszek Tusk (), né le à Gdańsk, est un homme d'État polonais. Vice-président du Sénat de 1997 à 2001 puis de la Diète entre 2001 et 2005, il se présente à l'élection présidentielle de 2005, soutenu par la Plate-forme civique (PO) ; bien qu'ayant terminé premier à l'issue du premier tour, il est battu par le candidat conservateur Lech Kaczyński. ", "id": 1719633} {"src_title": "Islámská expanze", "tgt_title": "Expansion de l'islam", "src_document": [{"title": "Počáteční situace.", "content": "Moc islámu se v době smrti proroka Mohameda v roce 632 rozprostírala především na Arabském poloostrově, ovšem jeho okrajové oblasti setrvávaly pod kontrolou východořímské resp. sásánovské říše. Obě tyto pozdně antické mocnosti přenechaly obranu svých pohraničních oblastí z velké části spojeneckým arabským kmenům a využívaly je také ve vzájemných konfliktech. Východní Římané se již od 5. století často spoléhali na částečně christianizované arabské Ghasánovce, kteří vládli na území jižně od Damašku. Avšak sásánovský velkokrál Husrav II. zničil již kolem roku 602 svého hlavního arabského vazala, říši Lachmovců, jejíž hlavní město Híra se nacházelo v dnešním jižním Iráku. Během těchto bojů Arabové dobře poznali, že jejich pohyblivá lehká jízda se vyrovná těžce opancéřovaným, nicméně těžkopádným sásánovským katafraktům, a dokonce nad nimi dokáže získat i převahu. Toto zjištění, vlastní schopnosti vojensky porazit mocnou sásánovskou říši, se mezi Araby rychle rozšířilo a nepochybně sehrálo významnou úlohu v pozdějších událostech. Islámská expanze byla v podstatě reakcí na nebezpečí vzájemných arabských rozbrojů, které nastaly bezprostředně po smrti proroka Mohameda. Staletou vzájemnou řevnivost jednotlivých arabských kmenů se proto první kalifové rozhodli překonat sjednocením věřících v boji proti vnějším nepřátelům. Arabskou expanzi výrazně usnadnila tehdejší slabost obou jejích mocných soupeřů: Byzantinci stejně jako Peršané byli vyčerpáni dlouhým obdobím vzájemných konfliktů, které skončily teprve v roce 629. Obě říše střežily především své společné hranice. Naproti tomu primitivní arabské kmeny nebyly pokládány za závažnou hrozbu. Toto podcenění se mělo později ukázat jako osudové. Třebaže císař Herakleios porazil Peršany a zachránil tak východořímskou říši před zkázou, ještě za jeho života začala hlavní fáze arabské-islámské expanze a to právě v okamžiku, kdy Římané byli nuceni v důsledku akutního nedostatku financí zastavit platby svým arabským spojencům, čímž oslabili svoji pohraniční obranu.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření islámu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí římského orientu.", "content": "Již v roce 629 vpadlo do Palestiny arabské vojsko, které však bylo spojenými silami Římanů a křesťanských Arabů poraženo. V roce 630 byla Mekka dobyta Mohamedem. O dva roky později prorok umírá. Na podzim roku 633 pronikla do Palestiny a Sýrie další silná arabská armáda. Dokázala porazit některé menší císařské oddíly, avšak její postup byl celkově pomalý. Z části asi také díky soustředěnému odporu východořímských pohraničních oddílů. Kalif Abú Bakr proto požádal velitele vojska v jižním Iráku, Chálida ibn al-Valíd, aby vyslal do Sýrie posily. S touto pomocí byl pak lokální římský odpor konečně zlomen. Císař Herakleios, který nepočítal s tak silným útokem z pouště, nyní správně zhodnotil rozsah arabského vpádu a vyslal do Sýrie silné vojsko pod velením svého bratra Theodora, které však bylo v létě roku 634 poraženo jihovýchodně od Jeruzaléma. Krátce na to se Arabové zmocnili Damašku. Při kapitulaci byly městu stanoveny následující podmínky: Nemuslimské obyvatelstvo mělo novým pánům odvádět daň z hlavy (\"džizja\"), bylo ale osvobozeno od islámské daně, \"zakátu\". Kromě toho byla nevěřícím zaručena možnost svobodného vykonávání svých náboženských obřadů a v běžném životě byli akceptováni jako rovnoprávní občané. 20. srpna roku 636 se odehrála na řece Jarmúku v dnešním Jordánsku osudová bitva. Římské vojsko - asi 40 000 mužů - mělo sice početní převahu, avšak bylo vyčerpané předchozím náročným pochodem. Především ale trpělo spory ve velení, které přispěly k četným chybám. Převaha arabské lehké jízdy nad římskou těžkou jízdou, zvláště ale spory ve vrchním velení císařského vojska a topografická nevýhodnost bojiště nakonec způsobily, že Římané, jejichž arabští spojenci pravděpodobně před začátkem bitvy přešli k nepříteli, byli po krutém boji drtivě poraženi. Tím byl osud římské Sýrie zpečetěn. Císař Herakleios, který jen několik let předtím s velkou námahou říši ubránil před Peršany, opustil Antiochii dříve, než také toto město padlo do rukou Arabů a stihl se tak ještě dožít zhroucení svého životního díla. Poničené zbytky císařské armády se stáhly zpět do Anatolie. Císař sám prý upadl do naprosté letargie. V roce 638 kapituloval rovněž odříznutý Jeruzalém. Významný přístav Caesarea Maritima se s pomocí císařské flotily dokázal udržet až do roku 640. Arabům nyní nestála v cestě žádná římská armáda, a když v červenci roku 640 poblíž dnešní Káhiry porazili slabou římskou posádku v Egyptě, padla jim celá tato bohatá římská provincie, nazývaná „obilnicí říše“, k nohám. Alexandrie, někdejší centrum helénismu, padla v roce 642. Poté co v roce 646 selhala poslední římská protiofenzíva císaře Konstanta II., byla tato země pro říší ztracena. Po zdolání posledního organizovaného odporu císařských vojsk se velká část civilního obyvatelstva Sýrie a Egypta poměrně rychle přizpůsobila nové arabské vládě. Svou roli přitom asi sehrála skutečnost, že zdejší křesťané byli z větší části monofyzité a nacházeli se proto v trvalé opozici vůči ortodoxním císařům v Konstantinopoli. Do jaké míry přispěla řevnivost uvnitř křesťanské církve k arabskému úspěchu je přesto velmi sporné. Na severu porazili Arabové do konce padesátých let 7. století Armény. Pohoří Taurus ve východní Anatolii však bránilo Arabům v rychlém postupu do Malé Asie, což poskytlo Byzantincům dost času připravit se na jejich vpád. Reakcí na hrozící arabské nebezpečí bylo vytvoření nového správního systému – themat. Římané zde navíc úspěšně uplatňovali taktiku spálené země. Rovněž se vyhýbali jakékoliv rozhodné bitvě, neboť si už nemohli dovolit další ničivou porážku. Tato opatření nakonec umožnila Byzantincům udržet Malou Asii. Římané tak naposledy prokázali schopnost pružně reagovat na vnější ohrožení. Dva obrovské arabské útoky na Konstantinopol v letech 674-678 a 717-718 byly odraženy. Přesto Byzantinci nedisponovali žádnými vojenskými ani materiálními prostředky nutnými k zahájení protiofenzívy k znovu dobytí ztracených provincií. V severní Africe se Arabové postupem času probojovali až do dnešního Maroka. Římské Kartágo však kapitulovalo až v roce 698, neboť Berbeři zpočátku bojovali proti Arabům, stejně jako dříve proti Římanům, a zpomalili tak jejich pronikání. Impérium ztratilo dvě třetiny svého území, tři čtvrtiny svých daňových příjmů a více než polovinu obyvatelstva. Kromě toho přispěli pravidelné arabské vpády do Anatolie k zániku většiny zdejších \"poleis\", které byly buď opuštěny nebo byly nahrazeny malými, opevněnými sídly - takovéto opevněné obce byly nazývány \"kastron\". Byzantská říše potřebovala dvě staletí, než se zotavila z tohoto šoku a mohla opět přejít do omezené protiofenzívy. Avšak ztráta severoafrických teritorií stejně jako velké části Sýrie a Palestiny se ukázala být trvalá. Tím prakticky skončila pozdně antická fáze vývoje východořímského impéria, k čemuž výrazně přispěli také důsledky rozsáhlých administrativních, vojenských a společenských změn. Staré senátorské elity, které byly již za Fokovy vlády vystaveny těžkým úderům, po arabských vpádech vymizely úplně. S jejich zánikem vzal za své také antický způsob života stejně jako klasická vzdělanost. Na byzantské území proudili četní uprchlíci, kteří přispěli k posílení císařství. Východořímská říše nyní úplně pozbyla svůj latinsko-římský charakter. Metamorfóza ve středověkou řeckou byzantskou říši tak byla završena.", "section_level": 2}, {"title": "Kolaps sásánovské říše.", "content": "Současně s invazí na římské území bylo zahájeno arabské dobývání sásánovské říše, která byla vedle Římanů již 400 let nejmocnějším státem na Blízkém východě. V Mezopotámii byl arabský postup nejdříve velmi razantní, neboť zánikem říše Lachmovců vzalo za své nárazníkové pásmo perských arabských vazalů. Perský odpor však oslabily především vzájemné mocenské a bratrovražedné boje mezi Sásánovci po prohrané válce s Herakleiem. Mezi lety 628 a 633 panovalo v Persii celkem 14 různých vládců, včetně dvou žen. Teprve v roce 633 byl opět nastolen klid. Nový velkokrál Jazdkart III. odmítl platit tribut požadovaný Araby a energicky se připravoval k obraně. Prvnímu arabskému útoku se v roce 634 úspěšně ubránil. Během dalšího arabského tažení došlo v roce 636 (podle některých pramenů až v roce 637) k bitvě u místa jménem Kádisíja, nacházejícím se v dnešním jižním Iráku. Sásánovský vojevůdce Rostám, který velel zdejším pohraničním oddílům, po třídenním krutém boji padl a Arabové po svém vítězství ovládli celou bohatou Mezopotámii i s hlavním městem říše, Ktésifóntem. Následnému rychlému zhroucení sásánovské obrany zřejmě také napomohla vojenská reforma z doby vlády Husrava I. Od té doby totiž čelila eventuálním útokům pouze pohraniční armáda, zatímco v centrálních částech země nebyly umístěny žádné rezervní vojenské oddíly. Následná perská obranná opatření probíhala nejprve naprosto chaoticky, později ale sásánovský odpor opět zesílil. Především v perském vnitrozemí, na íránské náhorní plošině východně od řeky Tigris, se arabský postup velmi zpomalil. V roce 642 se však přesto osud Sásánovců naplnil. U Nehávandu, jižně od dnešního íránského města Hamadánu, došlo k rozhodující bitvě. Peršané měli zřejmě převahu, ovšem počet 150 000 mužů udávaný arabskými kronikáři slouží zřejmě jen ke zvýraznění arabského vítězství. Sásánovské vojsko patrně čítalo nanejvýš 70 000 vojáků. Samotný průběh bitvy měl proměnlivou povahu. Peršané už téměř dosáhli vítězství, avšak nechali se vylákat zdánlivě ustupujícími Araby, kteří sami utrpěli těžké ztráty a po tvrdém boji Arabům podlehli. Těžká opancéřovaná sásánovská kavalérie se stejně jako v předchozích bojích ukázala málo efektivní proti rychlé arabské jízdě. Kvůli tomu Peršané ztratili bitvu a útočníci si tak brzy podrobili celou Íránskou vysočinu. Poslední sásánovský král Jazdkart III. se následně stáhl na severovýchod do nejzazších končin své říše, do města Mervu v dnešním Turkmenistánu. Organizovaný odpor Peršanů brzy úplně ustal. Mnozí příslušníci perské šlechty se zřejmě rychle přizpůsobili nové situaci a naučili se s útočníky vycházet. Prosté obyvatelstvo přesto čas od času vedlo povstání proti Arabům, které ostatně považovalo za ďábly. V některých oblastech pokračoval odpor ještě po desetiletí. V roce 651 byl Jazdkart III. usmrcen jedním svým místodržitelem. Ještě po dlouhé době potomci tohoto místodržitele nesli přízvisko „Kralovrah“. Pokusy nejstaršího králova syna Peróze, znovu dosáhnout moci s čínskou pomocí, neuspěly. Peróz později zemřel ve vyhnanství na dvoře čínského císaře z dynastie Tang. Zánikem sásánovské říše tak z jeviště světových dějin zmizela poslední říše starověkého Orientu, třebaže sásánovská kultura si udržovala značný věhlas ještě v dobách abbásovského kalifátu, čímž přetrvala zánik říše. Teprve kolem roku 900 tvořili muslimové v Íránu většinu. Peršané si navíc na rozdíl od obyvatelstva ostatních Araby dobytých zemí zachovali vlastní jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "Arabské výboje v Evropě a střední Asii.", "content": "Arabský kalifát se za vlády kalifa Umara stal námořní mocností, čímž narušil dosavadní byzantskou námořní dominanci ve Středozemním moři. Následovala nová vlna výbojů, během kterých byly dobyty Kypr a Rhodos. V letech 654/655 Arabové porazili Byzantince v několika námořních bitvách. V letech 674-678 a znovu v zimě na přelomu let 717 a 718 oblehli Konstantinopol, aniž by se jí ale dokázali zmocnit. Tím byl arabský-islámský postup směrem na severozápad fakticky ukončen, neboť zdroje kalifátu byly zcela vyčerpané, navíc počáteční expanzivní síla už vyprchala. Zvláště vnitřní arabské občanské války se postaraly o to, že východ Íránu a části palestinského pobřeží, stejně jako Kypr se dočasně vymkly kontrole kalifátu. Na západě se však ještě na počátku 8. století podařilo Arabům ovládnout severoafrické pobřeží a v roce 711 přistála arabská vojska vedená muslimským Berberem Tárikem ibn Zijádem u Gibraltaru (\"Gebr el Tárik\" – Tárikova skála) ve Španělsku. Vizigóti byli v červenci 711 poraženi v bitvě na Guadalete. Arabové si během několika let po této bitvě podrobili celou zemi. Pouze s výjimkou odlehlé a nepatrné křesťanské enklávy na severu (Království Asturie). Arabové postupovali dále na sever, než je v roce 732 v bitvě u Tours v Akvitánii zastavil franský majordomus Karel Martel. Přesto si Arabové až do roku 759 podrželi kontrolu nad územím Septimánie v dnešní jižní Francii. Na východě dosáhli muslimové v roce 712 hranic Číny a Indie. V Transoxanii si podrobili tamní turecká území, což mělo dalekosáhlé důsledky v podobě pomalé islamizace tohoto národa. Na jihu podnikali Arabové první vpády do Indie. V roce 751 porazili v bitvě u Talas čínské vojsko, neboť mnozí čínští vojáci pokládali Araby za osvoboditele a proto k nim houfně dezertovali. Důsledkem tohoto vítězství bylo vytlačení čínského vlivu ze střední Asie a jeho nahrazení islámem. Tím byla skončena první a rozhodující fáze expanze islámu. V 9. století proběhla ještě invaze na Sicílii a na Krétu. Do té doby než Byzanc opět přešla do ofenzívy, mohli Arabové operovat ve Středozemním moři zcela nerušeně. Vliv islámu na západě již od konce 10. století krok za krokem upadal vlivem počínající reconquisty na Pyrenejském poloostrově a dobytím arabské Sicílie Normany v druhé polovině 11. století.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní opatření Arabů na dobytých územích.", "content": "Sýrii rozdělili Arabové podle byzantského vzoru do čtyř správních oblastí. Rovněž byly převzaty řecké správní úřady, což mělo za následek, že řečtina stejně jako perština sloužily jako jazyky správních orgánů kalifátu až do 8. století. Arabové stávající správní systémy zřejmě změnili jen nepatrně, neboť pracovaly poměrně efektivně. Přesto byl kalifát hlavně zpočátku relativně špatně spravován. Správcové provincií měli značnou moc, s kterou mohli nakládat, jak se jim jen zamanulo. Teprve schopný organizátor, kalif Mu‘ávija I., vytvořil pevnou centrálně řízenou administrativu. V náboženských otázkách byli Arabové s výjimkou pohanů relativně tolerantní. Stoupenci křesťanství, judaismu a zoroastrismu museli odvádět speciální daň z hlavy (\"džizja\") a nemohli nosit zbraně, avšak směli nadále praktikovat svou víru, třebaže ne veřejně. Tento status se nazývá \"dhimma\". Teprve později došlo k značným násilnostem ze strany muslimů. Rovněž daňové zatížení nevěřících později získalo vzestupnou tendenci. Arabové zakládali na dobytých územích četná nová města (Kúfa, Basra, Fustát, Kairouan, Fes, Tunis), která přebírala funkce dosavadních správních a kulturních center.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny pádu Persie a ztráty římských východních provincií.", "content": "Důvody tohoto jedinečného historického fenoménu jsou historiky ještě stále velmi živě diskutovány. Tento jev je do určité míry srovnatelný s Alexandrovým tažením nebo mongolským vpádem. Skutečností je, že Byzanc a Persie byly vyčerpány dlouhým obdobím vzájemných válek. Mezi léty 540 a 630 panoval mezi oběma říšemi mír sotva dvacet let. Přičemž v poslední římsko-perské válce se obě říše přivedly téměř na pokraj zániku. Kromě toho měli Arabové na své straně jednu obrovskou výhodu, kterou jejich nepřátelé zcela postrádali: Hluboké fanatické náboženské přesvědčení. Nezanedbatelným důsledkem byla skutečnost, že arabská vojska měla v každé bitvě mnohem vyšší morálku než jejich protivníci. Třebaže náboženství hrálo významnou roli i v poslední římsko-perské válce. Dalším důležitým aspektem byla všeobecná neoblíbenost ortodoxních císařů v Sýrii a v Egyptě, neboť v těchto zemích převládal Konstantinopolí neuznávaný monofyzitismus. V neposlední řadě je také nutné uvést etnickou příbuznost semitského obyvatelstva dobytých oblastí a Arabů, která je srovnatelná se vztahem evropských Řeků a Římanů. Arabové podrobenému obyvatelstvu dovolili vykonávat své náboženství, i když za to bylo nuceno platit daň z hlavy. To se vztahovalo jak na křesťany, tak na stoupence zoroastrismu. Tento tolerantní přístup vedl k pozvolné islamizaci obyvatelstva. Svou roli sehrál také fakt, že nevěřící měli jen malou šanci na společenský vzestup. Aspoň zpočátku nesměli dobyvatelé přebírat jednotlivé provincie do svého soukromého vlastnictví (což se však mělo brzy změnit). Během svých výbojů se Arabové domohli ohromné kořisti, která byla nepochybně významným stimulem těchto válečných tažení. Dosavadní správní orgány byly Araby obvykle přebírány. Řečtina tak zůstala až do konce 7. století úředním jazykem na někdejších východořímských územích. V Persii byl zachován sásánovský systém výběru daní. Východořímská armáda byla po dlouhé válce s Peršany demobilizována. Římanům proto zabralo spoustu času než se jejich vojsko stalo opět plně aktivní. Sásánovská říše byla následnou vnitřní krizí oslabena ještě zásadněji. Arabskými útoky byla překvapena předtím, než se dokázala znovu konsolidovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tento článek pojednává o výbojích arabských kmenů uskutečněných pod praporem islámu, zahájených ve třicátých letech 7. století a pokračujících až do počátku 8. století. Předmětem tohoto článku je samotná vojenská expanze Arabů. O hospodářském a kulturním vývoji pojednávají články arabská věda a islámské umění. Teologický a náboženský vývoj popisuje článek islám. Historickému vývoji prvního islámského státu se věnuje článek chalífát", "tgt_summary": "Lexpansion de l'islam désigne la politique de conquête arabe du milieu des années 630 et l’expansion concomitante de l'islam au siècle. ", "id": 2075186} {"src_title": "AS Monaco FC", "tgt_title": "Association sportive de Monaco football club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub AS Monaco FC byl založen 23. srpna 1924. Klub vznikl spojením všech jednotlivých klubů v Monackém knížectví. Ze začátku hrál klub amatérskou regionální ligu v Provence-Alpes-Côte d'Azur. V roce 1933 Francouzská fotbalová federace uznala AS Monaco profesionálním klubem. První rok jako profesionální klub hráli druhou ligu, ale po neúspěchu se na další rok vrátili do amatérské soutěže. V roce 1948 se AS Monaco vrátilo do druhé ligy, kde skončili v horní polovině tabulky a v roce 1953 se poprvé v historii klubu probojovali do nejvyšší francouzské ligy. V roce 1960 pod vedením trenéra Luciena Leduca vyhráli AS svou první trofej, Coupe de France, když ve finále dokázali porazit AS Saint-Étienne 4 – 2 po prodloužení. V následujícím roce se také poprvé dočkali triumfu v domácí lize a kvalifikovali se do Ligy mistrů. Lucien Leduc v roce 1963 získal s klubem double, a to když dokázal zvítězit nejen v Ligue 1, ale také v Coupe de France. Po odchodu Leduca z klubu v roce 1963 zažil klub dekádu sestupů do Ligue 2 a opětovných návratů do nejvyšší ligy. V roce 1975 se stal předsedou klubu Jean-Louis Campora. V jeho druhé sezoně přivedl zpět úspěšného trenéra Leduca a hned v této sezoně AS postoupili do první ligy a v roce 1978 ji vyhráli. V roce 1979 Leduc klub znovu opustil, následovali ho Lucien Muller a Gérard Banide, kteří nedokázali probíhající rozpad klubu zastavit. V roce 1982 dokázali znovu získat ligový titul, v roce 1980 a 1985 vyhráli Coupe de France. V sezoně 1985 – 1986 porazili FC Girondins de Bordeaux 9 – 0, což je nejvyšší výhra v historii klubu. Klub však nedokázal uspět v evropských pohárech, většinou dokonce vypadli hned v prvním kole. V roce 1981 prohráli se skotským klubem Dundee United FC, v letech 1982 a 1984 nepřešli přes bulharský PFK CSKA Sofia, ani rumunský FC Universitatea Craiova. V roce 1986 trenér Ajaxu Amsterdam Rinus Michels uvolnil Ștefana Kovácse jako trenéra do AS Monaco, ale ani tento trenér nedokázal klubu zvýšit úspěšnost v evropských soutěžích. V roce 1987 přišel do klubu z AS Nancy ještě neznámý trenér Arsène Wenger. Wengerova éra byla jednou z nejúspěšnějších období klubu. Wenger dokázal vyhrát hned v první sezoně s AS domácí ligu a v letech 1989 a 1991 také Coupe de France. V evropských pohárech dosahoval s klubem dobrých výsledků (finále PVP 1992, semifinále Ligy mistrů 1994) a v domácí lize hrál vždy o titul. V roce 1995 byl Wenger po špatných výsledcích propuštěn. Po odchodu Wengera klub vyhrál ligu v letech 1997 a 2000. Znovu hrál semifinále Ligy mistrů (1998) s mladým útočným duem Thierry Henry-David Trezeguet. Klub měl velké finanční problémy. V roce 2003 skončil v lize druhý, přesto měl být kvůli dluhům přeřazen do 2. ligy. Nakonec byl trest zmírněn: klub zůstal v 1. lize, ale nesměl nakupovat hráče. Pod vedením bývalého reprezentačního kapitána Didiera Deschampse se dostal do finále Ligy mistrů (2004). Za AS nastoupily hvězdy jako Fernando Morientes, Ludovic Giuly, Jérôme Rothen a Dado Pršo. Po tomto úspěchu nahradil dočasného trenéra Svaru Michel Pastor. Plánem Pastora bylo udržení důležitých hráčů, což se mu nepodařilo a jejich náhradníci již nedosahovali takových výsledků. Od roku 2003 byl Jérôme de Bontin hlavním akcionářem klubu a slíbil velké změny. Na konci sezony de Bontin rezignoval a nahradil ho Franzi. V roce 2013 se klub AS Monaco po dvou sezonách strávených v druhé nejvyšší francouzské fotbalové soutěži Ligue 2 vrátil do první ligy (Ligue 1). Nový majitel Dmitrij Ryboloblev investoval 140 miliónů anglických liber do přestupů hráčů. Do AS Monaco přišli Radamel Falcao, James Rodríguez, João Moutinho, Éric Abidal a Ricardo Carvalho. V sezóně 2016/2017 se klub AS Monaco probojoval až do semifinále Ligy mistrů, kde prohrál s týmem Juventus Turín.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní hráči.", "content": "Zde je seznam všech hráčů od roku 1924, kteří za AS Monaco FC odehráli v Ligue 1 a ostatních klubových soutěžích alespoň 100 utkání.", "section_level": 1}], "src_summary": "AS Monaco FC je ve Francii registrovaný fotbalový klub z Monackého knížectví. Tým hraje své domácí zápasy na stadionu Stade Louis II. Klub je osminásobný mistr Francie, finalista Ligy mistrů z roku 2004 nebo finalista Poháru vítězů pohárů z roku 1992. Spoustu úspěchů zaznamenal i ve francouzských pohárech - pětkrát získal Coupe de France, jednou Coupe de la Ligue a čtyřikrát Trophée des champions. Nejlepším střelcem historie klubu je Argentinec Delio Onnis, který v jeho dresu vsítil 223 branek. Klub vlastní od roku 2011 ruský miliardář Dmitrij Rybolovlev, usazený v Monaku.", "tgt_summary": " \"type\": \"FeatureCollection\", \"features\": [ ", "id": 1813445} {"src_title": "Musíme si pomáhat", "tgt_title": "Musíme si pomáhat", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Penzionovaný Josef Čížek (Bolek Polívka) se zatím během války snaží spolu se svou ženou Marií (Anna Šišková) přežívat v co největší tichosti. Jednoho dne mu vlezlý Prohaska prozradí, že do domu po Wienerech se nastěhují noví obyvatelé. Josef si je vědom slibu, je mu jasné, že se musí do domu vypravit a vzít ukryté šperky. Tam narazí v noci na Davida, kterého se nakonec rozhodne u sebe skrýt v tajné spíži. Mladý Wiener Čížkovi a jeho ženě slíbí, že dalšího dne odejde. Má se setkat s druhým uprchlíkem za městem. Josef jej tam odveze vypůjčeným automobilem a když druhý muž dlouho nejde, rozhodne se David pokračovat v cestě sám. Čížek svádí vnitřní boj a nakonec se rozhodne Davidovi pomoci a ukrýt ho doma na delší dobu. První odhalení (a popravu za ukrývání uprchlíka) riskuje již při zpáteční cestě, kdy jej zastaví německý důstojník a požádá ho o klíč k opravě svého vozu Tatra 87. Má štěstí, k odhalení Davida ukrytého v kufru automobilu nedojde. Po zbytek války pak musí Čížek tolerovat chování Prohasky (Jaroslav Dušek), který je sice Čížkovým známým, ale na návštěvy chodí kdy se mu zlíbí, a především kvůli jeho manželce Marii. Zároveň se jednoho dne (když náhodou zaslechne přes okapovou rouru hovor) dozví, že Čížkovi někoho ukrývají, ale neudá je. David vypráví Marii o zkušenostech z koncentračního tábora, kde bylo jeho sestře nabídnuto místo u ženského oddílu Sonderkommandos. Musela by ale ukázat bezcitnost a své rodiče ubít k smrti. David byl svědkem scény, kdy rodiče prosili sestru, aby to udělala (aby sama měla větší naději přežít). Prohaska pak Čížkovi nabízí práci při sepisování majetku zabaveného Židům. Ten se zpočátku brání, ale nakonec ji i na popud manželky přijme (zmenší tak podezření), ačkoli si poté někteří jeho sousedé odplivují, když jej vidí. Díky tomu je také podezírán z kolaborace. Události postupně směřují k předvídatelným liniím (Prohaska vezme Marii za zády Josefa na výlet, kde se jí snaží svést, což je Marii nepříjemné) i neočekávaným zvratům. Kepke se po ztrátě nejmladšího neplnoletého syna zhroutí, ten byl totiž obviněn z dezerce a zastřelen, Prohaska chce nastěhovat Kepkeho k Čížkům, což Marie odmítá, údajně je těhotná. Dokáže být natolik přesvědčivá, že jí Josef (na rozdíl od Horsta) uvěří a naštve se na ni. Myslí si, že mu zahla (on sám je infertilní). Není to pravda, ale když se údajné těhotenství provalí, Čížek si uvědomuje, že jejich jedinou nadějí je si dítě pořídit. Snaží se přimět Marii k souloži s Davidem. Pro Marii je to těžko přijatelné, ale nakonec se nechá mladým Wienerem oplodnit. Později se Horst Prohaska Marii omluví za své chování a nakonec všem zachrání život, když při německé razii využije svého vlivu a zabrání německému veliteli v prohlídce domu, kde žijí. Osvobození republiky. Jsou pořádány pogromy na německé obyvatelstvo a kolaboranty. Marie bude brzy rodit a Josef se vydává do ulic sehnat doktora. Dr. Fischer je ale odvážen odbojáři pryč a Čížek jde až na velitelství. Tam je obviněn jedním ze spoluobčanů, že je také kolaborant. Hájí se tím, že zachránil jednoho židovského muže, kterého navíc místní znají. Kapitán svolí, aby s nimi šel doktor. Čížek jej nemůže najít, ale když vidí zajatého a zmláceného Horsta Prohasku, řekne, že on je doktor. Místní člen domobrany, který ho zná, mlčí. U Čížků doma musí Horst pomoci s porodem a Josef nemůže najít Davida, který se ukryl jinam. Kapitán má za to, že si vše vymyslel a odvádí ho ke zdi, kde jej hodlá popravit zastřelením. V ten moment se objeví David a zachrání ho tak před smrtí. David řekne kapitánovi, že Prohaska je slušný člověk. Místní obyvatel, který je zde s vojenskou patrolou pak podotkne, že Prohaska je jedním z nich. V závěrečném epilogu tlačí Čížek kočárek s Davidovým dítětem po ulicích rozbombardovaného města. Ve snové představě vidí u jednoho stolu piknikovat společně pana Wienera s manželkou a dcerou (mrtvi, o nich mluvil David) a Kepkeho nejmladšího syna (zastřelen za dezerci) a společně s nimi je tam i pes od sousedky (kterého Němci odstřelili při razii). Josef vytahuje z kočárku polonahé dítě a ukazuje jim ho. Lidé u stolu se na něj usmívají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Musíme si pomáhat je české filmové drama režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského z roku 2000. Odehrává se za německé okupace českých zemí během 2. světové války a popisuje hrdinství rodiny, která schovávala doma židovského uprchlíka z koncentračního tábora. Film získal pět Českých lvů a byl mezi pěti nominovanými na Oscara za nejlepší zahraniční film. ", "tgt_summary": "Musíme si pomáhat est un film tchèque réalisé par Jan Hřebejk, sorti en 2000. Le film fut nommé à l'Oscar du meilleur film en langue étrangère.", "id": 747009} {"src_title": "Chung-ťia", "tgt_title": "Hung-gar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny chung-ťia sahají až k legendárním klášterům Siulam 少林寺 (Šaolin), severnímu, honaamskému (河南 henanskému) klášteru Siulam a především jižnímu, fukginskému (福建 fujianskému) klášteru Siulam. Za vlastního „zakladatele“ chung-ťia 洪拳 je považován laický žák jižního kláštera Siulam, Hung Heigun 洪熙官, který se učil u posledního opata fukginského Siulamu, Ctihodného mistra Jisina 至善禪師. Hung Heigun zkombinoval techniky tygra s technikami jeřába, které se naučil od své ženy Fong Wingcheun 方永春. Dalším z žáků ctihodného Jisina byl i Luk Achoi 陸阿采, který později pokračoval ve studiu u svého sihinga 師兄 („staršího gungfu bratra“) Hung Heiguna. Umění chung-ťia se dále předávalo po 3 generace v rodině Wong 黃 - Wong Taai 黃泰 › Wong Keiying 黃麒英 › Wong Feihung 黃飛鴻. Wong Keiying a dle některých pramenů i Wong Feihung byli řazeni mezi tzv. „Deset tygrů z Kuang-tungu“ (Gwongdung sap fu 廣東十虎), deset nejlepších gungfu bojovníků jižní Číny 19. století. Nejproslulejší z Wongů, Wong Feihung, se učil od mnoha mistrů (linie klášter Siulam - mnich Gokyan 覺因 › „Tit kiu“ Saam 鐵橋三 › Lam Fuksing 林福成). Nejslavnějším žákem Wong Feihunga byl „řezník“ Lam Saiwing 林世榮, který se ve 20. letech 20. století přestěhoval se svým synovcem a adoptivním synem Lam Jou 林祖 z pevninské Číny do Hongkongu. Velmistr Lam Jou se stal Lam Saiwingovým nejlepším žákem a pokračovatelem. Třetí generaci Hung kyun rodiny Lam (Lam ga Hung kyun, LGHK 林家洪拳) dnes reprezentují synové velmistra Lam Jou, Lam Chun Fai (Lam Janfai 林鎮輝) a Lam Chun Sing (Lam Jansing 林鎮成).", "section_level": 1}, {"title": "Praktické umění.", "content": "Chung-ťia 洪拳 je systémem reálné sebeobrany. Jeden z nejslavnějších mistrů Hungga gungfu 洪家拳術 a jihočínského gungfu 拳術 vůbec, Wong Feihung 黃飛鴻, učil v průběhu své kariéry bojová umění příslušníky kantonské námořní pěchoty, policie a armády, a později i civilní branné jednotky provincie Kuan-tung 廣東 (Guangdong). Jeho žák Lam Saiwing 林世榮, první patriarcha chung-ťia rodiny Lam (Lam ga Hung kyun, LGHK 林家洪拳) působil jako hlavní instruktor armády provincie Fukgin (Fujian) 福建 a později jako instruktor ochranných a branně-bezpečnostních služeb hongkongských trhů. Bojový (sebeobranný) aspekt však v chung-ťia není zdůrazňován na úkor aspektů ostatních - zdravotně-kondičních a duchovních. Specifické techniky posilování, strečink, relaxační a dechová cvičení LGHK jsou v souladu s koncepty tradiční čínské i moderní západní medicíny.", "section_level": 1}, {"title": "Principy chung-ťia.", "content": "Chung-ťia je systém založený na principech jin a jang (kant. yam 陰 a yeung 陽) - využívá jak technik dlouhého dosahu a nízkých širokých postojů (cheung kiu daai ma 長橋大馬 „dlouhé předloktí, široký postoj“), tak technik na krátkou vzdálenost a vyšších, úzkých postojů (dyun kiu jaak ma 短橋窄馬, „krátké předloktí, úzký postoj“). Curriculum zahrnuje tvrdé a měkké techniky, přímé a obloukové techniky, boj na dlouhou, střední a těsnou vzdálenost, boj ve stoje i boj na zemi, boj proti neozbrojenému i ozbrojenému protivníkovi, beze zbraně i se zbraněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky.", "content": "Chung-ťia klade důraz na důkladné vybudování základů. Pro chung-ťia jsou typické stabilní postoje a přirozená práce nohou, práce pasu a předloktí, správné dýchání a používání koncentrované „gungfu síly“. Systém rodiny Lam využívá kombinací 4 hlavních typů ofenzivních technik, lakonicky shrnutých ve frázi „tek da syut na 踢打摔拿“ :", "section_level": 2}, {"title": "Styly.", "content": "Systém chung-ťia je znám také jako „škola tygra a jeřába“ (fu hok paai 虎鶴派). Arzenál systému chung-ťia však zahrnuje:", "section_level": 2}, {"title": "Chung-ťia v ČR.", "content": "V České republice vyučují tento systém např. sifu Aleš Kocián a sifu Pavel Macek a sifu Jiří Hauska", "section_level": 1}], "src_summary": "Chung-ťia 洪拳 (též Hung Kyun, Hung Kuen, Hung Ga, Hung Gar atd.) patří mezi nejslavnější školy bojových umění jižní Číny, naam kyun 南拳 (\"jižní pěst\"). Tradičně bývá řazen mezi 5 „rodinných“ stylů jihočínské provincie Kuang-tung 廣東: Hungga 洪家, Choiga 蔡家, Leiga 李家, Lauga 劉家 a Mokga 莫家.", "tgt_summary": "Le hung-gar (en cantonais) ou hongjia (en mandarin) est un art martial chinois (un style de \"wushu gong fu\"). \"hung-gar\" (洪家) signifie « famille Hung ». En effet, son fondateur légendaire est Hung Hei-Kwun. ", "id": 491902} {"src_title": "Rusové", "tgt_title": "Russes", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Do češtiny se běžně překladají dvě slova jako „Rusové“. Jedním z nich je „русские“ (russkije) - „etničtí Rusové“. Dalším je „россияне“ (rossijaně), což znamená „občané Ruska“. První slovo se týká etnických Rusů, bez ohledu na to, ve které zemi žijí nebo zda mají ruské občanství. Za určitých okolností se může nebo nemusí vztahovat na členy jiných rusky mluvících etnických skupin z Ruska nebo zemí bývalého Sovětského svazu. Druhé slovo se vztahuje na všechny lidi, kteří mají ruské občanství bez ohledu na jejich národnost a nezahrnuje etnické Rusy žijící mimo Rusko. Překlady do jiných jazyků tyto dvě skupiny často nerozlišují. Název národa Rusů pochází z názvu středověkých předků Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tedy \"Rusů\" (s největší pravděpodobností Varjagů), podle tvrzení autora \"Pověsti dávných let\", viz \"normanská teorie\". Podle nejrozšířenější teorie je jméno \"Rus\", stejně jako finské jméno pro Švédsko (\"Ruotsi\"), odvozeno ze staroseverského termínu pro „muže, kteří veslují“, protože veslování bylo hlavním zpusobem plavby na východoevropských řekách. Mohlo by být spojeno se švédskou pobřežní oblastí Roslagen nebo Roden, jak byla známa v dřívějších dobách. Jméno Rus by mělo mít stejný původ jako finské a estonské jméno pro Švédsko: \"Ruotsi\" a \"Rootsi\". Ačkoli ruskou historii a kulturu formovali také Germáni jako Vikingové, existují i teorie, že \"Rus\" je negermánského původu. Podle historičky Lydie Grothové byl Roslagen v 9. - 12. století pro život nevhodný, protože byl 6–7 metrů pod vodou. Jméno Roslagen bylo poprvé dokumentováno až v roce 1493. Podle jiných teorií je jméno \"Rus\" odvozeno od protoslovanského * rud-s-ь (z * rъd - / * rud -/* rуd-kořen), spojené s rudou barvou (vlasů) nebo z indoíránského (\"rux\" / \"rox\" - „světlý“, „jasný“). Až do revoluce v roce 1917 ruské úřady nikdy výslovně nenazývaly obyvatele jako „Rusy“, ale místo nich je označovali jako „Velkorusy“, součást „Rusů“ (všech východních Slovanů).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Etnogeneze Rusů je spojena především s dvěma skupinami východoslovanských kmenů: severní a jižní. Mezi ně patřili Kriviči, Ilmenští Slované, Radimiči, Vjatiči a Severjané. Genetické studie ukazují, že moderní Rusové se výrazně neliší od Bělorusů a Ukrajinců. Někteří etnografové, jako je Dmitrij Konstantinovič Zelenin, prohlašují, že Rusové jako takoví jsou více podobní Bělorusům a Ukrajincům než jižní Rusové severním Rusům mezi sebou. Rusové ze severu evropské části Ruska sdílejí mírné genetické podobnosti s finskými národy, které žili na území dnešní centrální části na severu evropské části Ruska a byli Slovany částečně asimilovány, když Slované migrovali na severovýchod. Mezi tyto finské národy patřili Merjové a Muromové. Území Ruska bylo osídleno od 2. tisíciletí před naším letopočtem indoevropskými, uralo-altajskými a různými dalšími národy; nicméně není o nich mnoho známo. Slované pochází ze západní části Ruska. Mimo archeologické pozůstatky je obecně o předcích Rusů před rokem 859 n. l., kdy začíná Pověst dávných let své záznamy, málo známo. Předpokláda se, že zhruba v roce 600 n. l. se Slované lingvisticky rozdělili na jižní, západní a východní větev. Východní větev se usadila mezi řekami jižní Bug a Dněpr na území dnešní Ukrajiny; od 1. století našeho letopočtu až téměř po přelom tisíciletí se rozprostřeli na sever do oblasti Baltského moře a vytvořili slovanské kmeny Dregovičů, Radimičů a Vjatičů na baltském substrátu. Vyvinuli si některé změněné jazykové funkce, jako je například samohlásková redukce. Později se z této etnolingvistické skupiny nebo rodiny vynořili Bělorusové a Jižní Rusové. První zmínky o Rusech pocházejí z \"Pověsti dávných let\" napsané v 12. století na základě původního letopisu z 11. století. V její úvodní části se hovoří o slovanských kmenech, které se vážou k Rusům. Od 6. století se další skupina Slovanů přesunula z Pomořanska na severovýchod Baltského moře, kde se setkala s Varjagy z (zřejmě) Ruského chanátu a založila důležité centrum Novgorod. Stejná slovanská etnická populace osídlila také dnešní tverskou oblast a region v okolí Belozersku. S uralským substrátem utvořili kmeny Krivičů a Ilmenských Slovanů. Vývoj Rusů byl nadále spojen s Moskevskou Rusí. Na etnogenezi Rusů se podílely i neslovanské složky, (nejprve zejména ugrofinské a baltské po masivní územní expanzi Ruského impéria též další, jako mongoloidní a turkické), které byly Rusy asimilovány.", "section_level": 2}, {"title": "13.–20. století.", "content": "Ve 13. století se v důsledku smíšení východoslovanských kmenových svazů vytvořil staroruský národ. Jeho konsolidaci zabránil rozpad Kyjevské Rusi na feudální knížectví. Sjednocením knížectví do několika států (Moskevské velkoknížectví, Litevské velkoknížectví, Republika obou národů) byl založen základ jeho dalšího rozpadu na tři současné národy - Rusy, Ukrajince a Bělorusy. Hlavní roli při formování ruského národa měli potomci kmenů severovýchodní Rusi - Ilmeňští Slované, Kriviči, Vjatiči a jiní. V důsledku slabě rozvinutých migračních procesů ve středověku ostatní kmeny Staré Rusi zůstaly do značné míry nerozvinuté. V 15. století začali Rusové osídlovat stepi v oblasti Povolží a severního Kavkazu a v 16. století Sibiř (kozáci). Během procesu osidlování těchto oblastí byly asmilovány ugrofinské kmeny žijící na území Východoevropské nížiny. Na základě tohoto faktu (asimilace), někteří polští historici (např. Franciszek Henryk Duchiński) usuzovali, že Rusové vůbec nepatří k Slovanům. Tato teorie má však od samého počátku politické a ne vědecké základy. Přesto má následovníky. Souvislost mezi jednotlivými etniky Staré Rusi a vliv samotného národa Rusů, Ukrajinců a Bělorusů na tuto teorii je diskutabilní a v současnosti zpolitizovaný. Ještě na přelomu 19.-20. století Rusové znali trojí rozdělení etnografických skupin (Velkorusové, Malorusové, Bělorusové). Jako čtvrtá skupina byli někdy uváděni Rusíni. Již v této době však historici rozeznávali dostatečné odlišnosti mezi těmito třemi etnografickými skupinami na to, aby je mohli označit za zvláštní národy. V důsledku dalšího prohlubování rozdílů a národního obrození Ukrajinců a Bělorusů se tyto dva národy přestaly označovat pojmem \"\"Rusové\"\" (). Od té doby se pojem se používal pouze ve spojitosti s Rusy. V současnosti je obyčejně termínem \"\"Velkorusové\"\" označováno obyvatelstvo \"předrevolučního Ruska\" (do roku 1917).", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Ve 20. století ruský národ prožíval jedno z nejtěžších období své historie. V důsledku vypuknutí Ruské občanské války (1918-1922) a následném nastolení vlády komunistické strany těsně po skončení první světové války Rusko opustilo mnoho obyvatel. První světová válka a následná občanská válka, protibolševické rebelie jako tambovské povstání, a hladomor v Povolží si vyžádaly miliony obětí. Do roku 1956 všechny národy SSSR trpěly v důsledku pronásledování ideologických odpůrců sovětského režimu. Miliony Rusů zahynuly během stalinského teroru, při hladomoru v letech 1932-33 (např. část rodiny Michaila Gorbačova) nebo v táborech nucených prací systému gulag. Rusové, ale i další národy evropské části SSSR, byli v tomto období velmi často používáni jako mobilní pracovní síla a vysílání do všech koutů země, jelikož byli podstatně ochotnější pracovat i mimo své svazové republiky. Mnoho Rusů zahynulo v období druhé světové války během bojů na východní frontě v letech 1941-1945, kde zahynulo přes 5 756 000 vojáků ruské národnosti. Kromě civilistů v oblastech bojů, např. při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, velké množství etnických Rusů zahynulo i v okupovaných oblastech, kde německé okupační síly zacházely s civilním obyvatelstvem obzvlášť krutě. Celkem zahynulo až 9 milionů ruských civilistů. Nacistický Generalplan Ost počítal po vítězné válce se Sovětským svazem s genocidou Rusů a dalších slovanských národů. V 90. letech 20. století bylo ruské obyvatelstvo často diskriminováno, a to nejen na území bývalých republik SSSR (Pobaltí, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán), ale také v samotném Rusku (Čečensko, Adygejsko, Jakutsko). Podle historika Luďka Navary Rusové konec studené války vnímali tak, že ji neprohráli, ale že je zradili politici.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K nejslavnějším Rusům patří první muž ve vesmíru Jurij Gagarin a raketový konstruktér Sergej Koroljov. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska, Valentina Těreškovová. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Nejslavnějšími hudebními skladateli jsou Petr Iljič Čajkovskij, Igor Fjodorovič Stravinskij, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Dmitrij Šostakovič, Modest Petrovič Musorgskij a Sergej Rachmaninov. Vývoj ruské hudby významně ovlivnili též Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Milij Alexejevič Balakirev, Alexander Glazunov či Dmitrij Kabalevskij. Legendárními písničkáři byli Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin, Dmitrij Hvorostovskij a Anna Netrebko. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, Viktor Coj či duo Tatu (Lena Katinová, Julia Volkovová). Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan. Nejslavnějšími filmovými režiséry jsou Sergej Michajlovič Ejzenštejn, Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Klasikem dokumentárního filmu je Dziga Vertov. K nejdůležitějším politickým postavám carského Ruska patřili Ivan IV., Petr I. Veliký, Kateřina II. Veliká, Alexandr II. Nikolajevič, Alexandr Něvský a premiér Pjotr Stolypin. Zakladatelem narodnického hnutí byl Alexandr Ivanovič Gercen. Klíčovými představiteli anarchismu 19. století byli Michail Alexandrovič Bakunin a Petr Kropotkin. Zakladatelem Sovětského svazu byl Vladimir Iljič Lenin a jeho posledním vůdcem Michail Gorbačov. Klíčovou politickou postavou postsovětského Ruska je Vladimir Putin. Disident Andrej Dmitrijevič Sacharov je nositelem Nobelovy ceny za mír. Nejslavnějším ruským vojevůdcem druhé světové války byl Georgij Konstantinovič Žukov, v 18. století se vojenským hrdinou stal Alexandr Vasiljevič Suvorov. V Moskvě se narodil i zakladatel Googlu Sergej Brin. Proslulým zlatníkem a autorem „vajec“ pro carskou rodinu byl Carl Fabergé. Pilíři ruské vědy jsou Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Ivan Petrovič Pavlov, Michail Lomonosov a Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij nebo Wladimir Köppen. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii. Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusové (, \"russkije\"), zastarale též Velkorusové (v kontrastu s příbuznými Malorusy/Ukrajinci a Bělorusy), jsou východoslovanská etnická skupina a národ původem z evropské části Ruska a ostatních částí Východní Evropy (některých území bývalého carského Ruska, resp. Ruské říše); jsou nejpočetnější etnickou skupinou v Evropě. Většina etnických Rusů žije v Ruské federaci, ale významné menšiny žijí i v bývalých sovětských republikách jako Bělorusko, Kazachstán, Moldavsko, Ukrajina a pobaltí. Velká ruská diaspora (často včetně rusofonů, tj. rusky mluvících neRusů) se rozlezla po celém světě s významnými počty ve Spojených státech, Německu, Brazílii a Kanadě. Kultura etnických Rusů má dlouhou tradici a je základem moderní kultury celého Ruska. Původním jazykem etnických Rusů je ruština a historicky jsou pravoslavnými křesťany. ", "tgt_summary": "Le mot français Russes désigne : Selon le recensement de 2002, l'ethnie russe constitue plus de 80 % de la population de la Russie. ", "id": 1281478} {"src_title": "Andělská Hora (okres Karlovy Vary)", "tgt_title": "Andělská Hora (district de Karlovy Vary)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Vesnice svůj název přejala od staršího hradu. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Engelstadt (1497), Andiělska hora (1518, nejstarší doklad českého názvu na Klaudiánově mapě), Engelšpurk (1522), na Andielske horze (1546), k Andielsky horze (1567), Engelhaus a Angelska Hora (1785) a Engelhaus, Engelsburg nebo Engelstadt (1847). V latinských textech byl používán také tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Městečko Andělská Hora vzniklo za Jindřicha III. z Plavna v roce 1488 při úpatí kuželovitého kopce s hradem téhož jména (připomínaným již v roce 1402). V roce 1490 již mělo vlastní kostel Zjevení svatého Michaela archanděla. Dne 17. června 1497 bylo městečko povýšeno na město a získalo městský znak. Podle farnosti spadalo pod Olšová Vrata a také pod Sedlečko. Kvetl zde obchod i řemesla a dařilo se zemědělství. Důkazem prosperující činnosti bylo zavedení trhů, od roku 1500 výročních a od 1571 čtvrtletních. Na konci středověku mělo město 134 domů a téměř osm set obyvatel. Městu se nevyhnuly rány osudu. V roce 1608 bylo postiženo morem a zemřelo 73 obyvatel. Později jej potkaly tři ničivé požáry: jeden v roce 1641, kdy vyhořel kostel; druhý v roce 1718, který postihl obec a zcela zničil hrad; třetí pak v roce 1887, kdy město zcela lehlo popelem. Největší ničení však přišlo v době třicetileté války, kdy Švédové roku 1635 město i hrad vyplenili. Časem bylo mnoho domů postaveno z kamene hradu a město znovu prosperovalo. V roce 1806 mělo podle kroniky na třicet řemesel, o 20 let později jich už bylo 80. Další zaměstnanost ovlivnil rozvoj a potřeby blízkého lázeňského města Karlových Varů. V letech 1720–1790 zaznamenává městečko maximální rozkvět. V tomto období zde žilo kolem 2000 obyvatel. V roce 1848 bylo město součástí panství Kysibl, a tím spadalo pod Loketský kraj. V roce 1938 v rámci násilného připojení pohraničí k Německu byl statut města zrušen. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo vysídleno, což se časem projevilo i úbytkem domů, který již nebyl nahrazen. Od roku 1950 do 1990 bylo součástí města Karlovy Vary. Po roce 1989 nastala v obci stavební aktivita. Území obce bylo rozšířeno pro výstavbu rodinných domků a v některých případech byla povolena přestavba chat na domy k trvalému bydlení. V roce 1991 se obec stala samostatným subjektem.", "section_level": 1}, {"title": "Znak obce.", "content": "Obec má dva znaky, což není častý jev. Původní znak, při příležitosti povýšení na město, udělil 17. června 1497 Jindřich IV. z Plavna. Druhý získala obec 4. března 2014. Na obou znacích je vyobrazen svatý Archanděl Michael se zvednutou pravicí, ve které drží plamenný meč. Levou rukou se opírá o zlatý štít se třemi menšími štítky, které připomínají zakladatele města pány z Plavna.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Město se stalo oblíbeným výletním místem karlovarských rodin i hostů lázní. Tuto tradicí započal básník Johann Wolfgang Goethe. Roku 1786 zde se skupinou přátel oslavil své 37. narozeniny. Před kostel byla umístěna rekonstruovaná socha sv. Jana Nepomuckého pocházející ze zaniklé obce Svatobor. Rekonstrukci provedl v roce 2008 sochař Jan Pekař.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andělská Hora () leží 10 km východně od Karlových Varů při silnici I/6 (E48) v nadmořské výšce 665 m n. m. Žije zde obyvatel. Část obce spadá do území CHKO Slavkovský les.", "tgt_summary": "Andělská Hora (en, précédemment :,,, ) est une commune du district et de la région de Karlovy Vary, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2413911} {"src_title": "Slovenské národní povstání", "tgt_title": "Soulèvement national slovaque", "src_document": [{"title": "Situace na Slovensku před SNP.", "content": "Již po zapojení Slovenské armády v operaci Barbarossa, se začaly názory na propojení Slovenska s fašismem ve společnosti pomalu měnit. Veřejné mínění ovlivnily především svědectví slovenských vojákû, kteří se vraceli z východní fronty a byli nejen svědky, ale i účastníky protipartyzánských akcí a masakrů bezbranného civilního obyvatelstva. Další posun v názoru Slováků nastaly od německé katastrofy u Stalingradu a během zlomového roku 1943 a zásadních porážkách nacistického Německa a spojenců v Africe, v Atlantiku a Tichomoří. Otevřením druhé fronty v Itálii a dalšími neúspěchy na všech bojištích, dezerce slovenských vojáků pokračovaly. Po vítězství Rudé armády u Smolenska, gigantické bitvě na Dněpru a zisku Kyjeva počátkem listopadu, nebylo o porážce nacistů již pochyb, což potvrdila Teheránská konference. Názorově a filozoficky velmi různorodé politické strany a hnutí na Slovensku začaly uvažovat o dalším osudu země. Postupně převážil názor, že není možné pasivně čekat na konec války, a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení", "section_level": 1}, {"title": "Benešova koncepce přípravy SNP.", "content": "Obnovu československého státu začala exilová Benešova vláda připravovat po negaci Mnichovské dohody Velkou Británií. Předběžná jednání se západními spojenci o vojenskou pomoc Slovenskému povstání začaly koncem roku 1942. Dne 10. února 1943 zaslala slovenská demokratická skupina Flóra Benešovi “Memorandum”, že bojuje za obnovu Československa, je proti autonomii Slovenska a navrhuje řešení otázek v ČSR v duchu “jednoty československého národa.” Prezident Beneš 20. února 1943 žádal slovenské odbojáře, aby objasňovali slovenské veřejnosti nepříznivé postavení, do kterého se slovenský lid v očích demokratického a kulturního světa dostal. Jedině boj čs. emigrace za obnovu ČSR „\"zachrání Slovensko a Slováky, aby nebyli pokládáni na konci války za poražený národ“\". V česky a slovensky proneseném rozhlasovém projevu ze dne 13. března 1943 ke Slovákům je čs. prezident vyzval, aby potírali Tisův klerofašistický režim a podporovali osvobozenecké úsilí spojenců. Zároveň upozornil na možné další slovenské územní ztráty v případě, že v Maďarsku vypukne protifašistický převrat dříve než na Slovensku. Československu mohly být způsobeny vážné územní ztráty od Maďarskem uchvácených oblastí, až po celé Slovensko. Z těchto důvodů mělo pro čs. vládu povstání na Slovensku mimořádný mezinárodně politický význam. Povstalecké vystoupení mělo před celým světem stvrdit slovenskou negaci 14. března 1939. Edvard Beneš uvedl : “\"Nikde ve světe nevezme nikdo ani v úvahu, že by snad Slovensko mohlo býti odloučeno od zemí českých, nebo že by se snad mohlo počítat s nějakou federací v nichž by Slovensko bylo samostatnou částí.”\" Benešova politika však uvízla na mrtvém bodě, když Britové odmítli vyčlenit síly čs. letectva pro připravovanou akci a proto se v květnu 1943 Edvard Beneš obrátil o pomoc na USA. Žádal o přepravu vojenského materiálu a osob před vypuknutím povstání, stejně jako přepravu 1000 čs. vojáků na povstalecké území a podpůrný zásah výsadkářů a amerického letectva. V první polovině roku 1943,", "section_level": 1}, {"title": "Slovenské vojenské ústředí.", "content": "Během března a dubna 1944 štáb pro vybudování branné moci při ministerstvu národní obrany dokončil obecné směrnice pro vojenskou akci na Slovensku. Pro plány vojenského povstání, řízeného londýnským ministerstvem obrany, se podařilo získat skupinu slovenských důstojníků. Významnými byli pplk. Ján Golian, mjr. Július Nosko, kpt. Milan Polák, mjr. Jozef Marko, kpt. Mikuláš Ferjenčík, mjr. Anton Cyprich. Mezi významné měli patřit také velitelé východní armády plk. gšt. Viliam Talský náčelník štábu pplk. František Urban pplk. Mikuláš Markus pplk. Jozef Husár. Styčným důstojníkem pro Londýn byl zpočátku kpt. Jaroslav Krátký. Teoreticky se počítalo také s využitím plk. Jana Imra, který velel slovenským", "section_level": 1}, {"title": "Plán povstání.", "content": "Slovenské vojenské ústředí zpracovalo vojenský plán povstání, který byl schválen Slovenskou národní radou: SNR však neměla spojení s Moskvou a letadlo pro vojenskou misi proto měla zajistit Vojenská rada. Jako delegáti byli určeni Karol Šmidke a generál Štefan Jurech, avšak odlet jejich letadla 9. července byl Golianem odvolán, neboť pilot nebyl vycvičen pro noční lety. Dne 29. července projednalo Slovenské vojenské ústředí se SNR podrobný plán povstání:", "section_level": 1}, {"title": "Čatlošův plán.", "content": "Další odlet delegace SNR byl naplánován na 2. srpna. Do složitého a dramatického politického zápasu přišel další nečekaný impuls. Slovenský ministr obrany gen. Ferdinand Čatloš od konce roku 1943 pracoval na organizaci vlastního státního převratu, když na jaře 1944 dokončil vznik Východoslovenské armády (VSA). Čatloš se několikrát pokusil prezidenta Tisa přesvědčit jako voják, že Německo nemůže válku vyhrát a je zapotřebí, aby stejně tak jako jiní němečtí spojenci hledali cestu k uzavření separátního míru. Prezident Tiso mu však sdělil, že dal Hitlerovi své čestné slovo a nemůže jej zradit a dát mu tak zákeřnou ránu do týlu. Když Čatloš zjistil, že prezidenta nepůjde přesvědčit, začal jednat na vlastní pěst.V této souvislosti pověřil 12. července přednostu zpravodajského oddělení MNO kpt. Jana Staňka přísně tajným úkolem zaměřit vojenskou rozvědku proti Německu a hledat kontakty s opozicí. Přitom mu fingovaně naznačil, že postupuje se souhlasem prezidenta Tisa. Staňkovi se podařilo navázat kontakt s opozicí již dříve a v Bratislavě se několikrát zúčastnil porad s Golianem, Veselem, Ferjenčíkem a Kalinou. O situaci na vojenském ústředí v Banské Bystrici a hlavní úloze Goliana však nevěděl. Dne 28. července 1944 Čatloš seznámil kpt. Jana Stanka se svými úmysly a pověřil ho, aby neprodleně jednal. Staněk se iniciativně chopil úkolu a zaktivoval další kolegy npor. Tomečka a npor. Lisého. Rádiové spojení s Moskvou se jim, ale nepodařilo získat, ale navázali kontakt s kpt.Lipkou, který slíbil spojení s opozicí. Vůbec ale netušili, že Lipka je sympatizant komunistů. Šmidke a Husák bez nejmenšího zaváhání rozhodli, že Čatloše využijí pro vlastní cíle. Pravděpodobně 30.července došlo k první schůzce Staňka s komunisty, přičemž Staněk slíbil svoji loajalitu výhradně jim. Na dalším setkání 31. července se už mluvilo o zajištění odletu Čatlošova kurýra do SSSR. Husák přitom Staňka požádal, aby s ním mohl odcestovat i Šmidke. KSS chtěla tímto způsobem navázat přímé spojení s Moskvou a obejít své \"buržoazní partnery\" ve Slovenské národní radě a vojenského ústředí. V ten samý den 31. července kpt. Staněk svolal mimořádnou poradu svých zpravodajských důstojníků, kterým oznámil, že \"\" Čatloš vyšle svého kurýra do Sovětského svazu, aby navázal spojení s Rudou armádou a informoval ji o plánu svého převratu.“\" Staněk ale nevěděl, že se mezi přítomnými nachází Golianův blízký důvěrník a přednosta zpravodajského oddělení na velitelství pozemního vojska npor. Jan Korecký. Dne 1. srpna natěšený slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš, svolal do budovy MNO své nejbližší spolupracovníky - gen. Augustína Malára, plk. gšt. Viliama Talského, mjr. Mikuláše", "section_level": 1}, {"title": "Politické pozadí.", "content": "Příprava povstání československou exilovou vládou byla od počátku narušována činností komunistické strany Slovenska a také slovenskými nacionalisty působícími nejen v politických stranách, ale i v armádě. Ilegální Slovenská národní rada byla pod stále větším vlivem KSS v čele s Gustávem Husákem a Karlom Šmidkem, kteří nechtěli obnovu demokratické Československé republiky a prosazovali společně s jinými stranami slovenskou autonomii nebo federaci. Svou zákulisní politikou posilovali Stalinovu moc a narušili Benešovu vizi obnovy svobodné předmnichovské první republiky. Vrchní velení sovětských vojsk původně plánovalo osvobození Podkarpatského Ruska a Slovenska levým křídlem 1. Ukrajinského frontu 4. Ukrajinským frontem od 28. srpna. Situace se však zcela změnila po kapitulaci Rumunska 23. srpna, neboť bylo možné osvobodit tyto území od jihu přes Maďarsko pravým křídlem 2.ukrajinského frontu. Armády tak přešly do klidového stavu a plán byl 25. srpna odložen. Příprava slovenského povstání a jeho politický", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení SNP.", "content": "Vojenské ústředí v Banské Bystrici registrovalo seskupování německých vojsk na východní Moravě. Německá vojska postupovala také na severní hranici od Polska a jihovýchodní hranici od Maďarska. Pplk. Golian, plk. Talský, mjr. Nosko a Ján Ševčík se 24. srpna sešli na velitelství. Na základě Talského zpráv o soustřeďování německých vojsk došli k závěru, že slovenská armáda vystoupí na odpor, jakmile okupační jednotky překročí na západě řeku Váh a na jihu státní hranice. Přípravy na povstání nabraly nečekaně rychlý spád 26. srpna, když slovenský ministr vnitra Alexander Mach veřejnosti oznámil okupaci území německým vojskem. V reakci na tuto zprávu velitel Golian vyhlásil vojenskou pohotovost a nařídil vojenským útvarům vydání ostrého bojového střeliva.V neděli 27.srpna svolal Golian poradu vojenského štábu a předal plk. Viliamu Talskému instrukce a rozkazy pro Východoslovenskou armádu. V pondělí 28. srpna německý velvyslanec Hanns Ludin oznámil slovenskému prezidentovi obsazení území německou armádou. Prezident Tiso tento návrh schválil. Velitel čs. armády Golian správně předpokládal německou okupaci již v neděli 27.srpna, jak měli Němci ve zvyku. K iniciaci okupačních vojsk došlo dříve a od 23. srpna postupovaly jednotky prvního sledu na Moravě na své pozice k hranicím, kterých dosáhla 26. srpna. Okupaci 27. srpna však Hans Ludin odložil, neboť došlo k odvolání ministra obrany Ferdinanda Čatloše, který byl nahrazen gen.Jozefem Turancem. Ludin mu tím tak dal potřebný čas na převzetí slovenské armády. V úterý 29. srpna během dopoledne došlo před Žilinou k prvnímu malému vojenskému konfliktu s posádkou z ochranné zóny z Půchova. Okolo 15. hodiny přes Vlárský průsmyk pronikla první německá tanková Kampfgruppe Ohlen (SS-Sonderkampf Gruppe) do území tzv. ochranného pásma (schutzzony) Slovenska. Část jednotky Ohlen pronikla na Slovensko pravděpodobně také hraničním přechodem Střelná -Lysá pod Makytou a pokračovala údolím Váhu přes Púchov, Povážskou Bystricu směrem na Bytču a odtud na Žilinu. Hlavní oporou vojska bylo 15 středních tanků PzV IV, které narazily na odpor až před Žilinou u Horného Hričovce. Zde okolo půl šesté proběhly první větší boje se žilinskou posádkou akčního a neváhajícího mjr. Jozefa Dobrovodského. Přes Mosty u Jablunkova a Svrčinovec směrem na Čadcu a Kysucké Nové Město postupovala od severu rovněž k Žilině obrněná Kampfgruppe Junck podporovaná 14 samohybnými útočnými děly StuG. Jejich postup byl před městem u Brodna také zastaven. Tento den v 19.00 oznámil slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš okupaci Slovenska a vojsku nařídil, aby s okupačními jednotkami spolupracovala. Až po této výzvě slovenské vojenské ústředí vydalo rádiem rozkaz k zahájení vojenského povstání dohodnutým signálem: \"Začněte s vystěhováním, platí od 20.00 dnešního dne.\" Velitel Golian nemohl", "section_level": 1}, {"title": "Odzbrojení východoslovenské armády.", "content": "Zástupce velitele východoslovenské armády plk. Viliam Talský neprovedl mobilizaci a nepřevzal velení armády, kterou mu plk.Golian nařídil již 27.srpna. Po velmi bouřlivé atmosféře ve štábu v Prešově se plk.Talský nečekaně rozhodl opustit svěřenou armádu a 31. srpna časně ráno ve 2:00 odletěl do Lvova společně s 26 letadly k veliteli 1. ukrajinského frontu. Až druhý den odpoledne 1. září ve 14:30 byl maršálem I. S. Koněvem přijat, aby konzultoval hlavně součinnost 1. divize se sovětskými vojsky. Druhá Husárova.divize měla ochránit přístup k průsmykům ze slovenské strany a zajistit tak týl. Pokud by se operace nepovedla navrhl Talský přechod 1.divize na partyzánský způsob boje. Velitel frontu byl návštěvou Viliama Talského překvapen a sdělil mu, že nemá o vojenském povstání na Slovensku vůbec žádné informace. Ihned kontaktoval ústřední vojenské velení a vyžádal si spojení se Stalinem. Ten mu potvrdil existenci povstání a nařídil mu připravit plán jeho podpory. Veliteli dálkového letectva E. A. Golovanovovi nařídil zajistit letecké dodávky povstalcům. Na druhý den 3. září byl vojenský plán hotov a odeslán ke schválení s tím, že 38. Moskalenkova armáda potřebuje k zahájení operace sedm dnů. Vrchní velitel Rudé armády maršál Georgij Konstantinovič Žukov plán schválil, avšak Stalin zkrátil dobu příprav na pět. Podle maršála Koněva byly německé síly v Dukelském průsmyku slabé a ve spolupráci s první a druhou slovenskou divizí měly dosáhnout Prešova pátého dne. Dne 1. září vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoc vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali za KSS Karol Šmidke a za demokratické strany Vavro Šrobár. Velitel slovenské povstalecké armády Ján Golian radiogramem 31. srpna burcoval východoslovenské divize: \"„Už tři dny jsme v boji s Němci a vy dosud ležíte", "section_level": 1}, {"title": "Odzbrojení bratislavské posádky.", "content": "V noci z 1. na 2. září pluk SS-Schill (Panzergrenadier Regiment Sonderkampfgruppe) vytvořený původně pro potlačení partyzánské činnosti již 11. srpna K. H. Frankem, odzbrojil bez boje mnohonásobně početnější bratislavskou posádku. Jednotky SS byly překvapeny, že u vrátnice kasáren nebyla dokonce přítomna strážní služba a většina vojska poklidně pobývala v místních pivnicích. Zbytek vojska popíjel přímo v budově kasáren a to přesto, že vrchním velitelem Golianem byla vyhlášena bojová pohotovost. Golian s posádkou počítal, zejména po výměně velitele posádky, ale nový velitel zůstal loajální Čatlošovi a Tisovi. Ztrátou bratislavské posádky došlo k dalšímu ochromení bojeschopnosti armády jako celku, řízeného centrálně správními prostředky. Záhy měl pluk SS a armáda pod kontrolou téměř všechny posádky západního Slovenska, které se nepřipojily k povstání.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh SNP.", "content": "Okupace Slovenska německými vojsky probíhala ze tří stran a celkem ji postupně provedlo osm operačních skupin. Z území protektorátu postupovaly jako první k Žilině obrněné jednotky Junck a Ohlen, na jihozápad k Bratislavě postupovala skupina SS-Schill. Z Polska postupovaly tři skupiny – Volkmann, Mathias a pluk 1. tankové armády. Z Maďarska útočily skupiny Korück 531 a Rintelen, které měly za úkol odzbrojit Východoslovenskou armádu, obsadit štábní velení, jeho komunikační prostředky a vojenské sklady. Tankový pluk a jednotka SS-Schäfer obsadila nejdříve Kežmarok a následně Poprad. Skupina Mathias obsadila letiště v Prešově, zajala velitele Malára a zajistila Dukelský průsmyk. Malá jednotka Volkmann překročila hranice u Oravy až 4. září a byla zastavena u Krivé a poté ustoupila do Tvrdošína. Současně zajistila rafinerii a sklady pohonných hmot v Trstené. Na potlačení slovenského povstání byl 1. září jmenován osobní přítel Heinricha Himmlera generálplukovník SS a generál Waffen-SS Gottleb Christian Berger. Slovenská armáda měla v aktivní vojenské službě zhruba 90 000 vojáků. Bez Východoslovenské armády se pro povstání teoreticky počítalo se zhruba 38 000 s vojáky. Do povstání se, kromě posádek v Trnavě, Piešťanech a části posádky v Topolčanech, nezapojily žádné útvary ze západního Slovenska. Největší ztrátu znamenaly početné posádky v Bratislavě a v Nitře. Protože se většina posádek západního Slovenska nepřipojila k povstání, měl Golian před první mobilizací k dispozici asi 18 000 vojáků a důstojníků, její výzbroje a munice. Vojenské povstání se přesto rychle rozšířilo zejména na středním Slovensku, když zasáhlo 30 okresů o rozloze asi 20 000 km s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory. 1.československá armáda na Slovensku společně s partyzány bránila povstalecké území na souvislé frontě celé dva měsíce. Exilová vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci mužû", "section_level": 1}, {"title": "Druhá etapa povstání.", "content": "Před zahájením druhé etapy čs. vojenské ústředí provedlo reorganizaci svých vojsk, které byly rozděleny do šesti taktických skupin čítající přibližně 42 000 vojáků a leteckého svazu. Povstalci na začátku povstání disponovali několika lehkými čs. tanky LT-35, LT-38 a LT-40, ale i německými Pzkpfw III N a stíhači tanků Marder III. K dispozici měli také ještě dělostřelectvo, kterého však nemohli plně využít. Letectvo sestávající ze zastaralých strojů, nedokázalo Luftwaffe v žádném případě konkurovat. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 1. čs. stíhacího leteckého pluku na letiště Zolná, který den po svém příletu, 17. září náletem na piešťanské letiště paralyzoval na dlouhou dobu německé letectvo.Dne 14. září byl německý velitel SS-Obergruppenführer Gottleb Berger zbaven vrchního velení, neboť jeho představy o rychlém vítězství nebyly splněny. Ve svém hlášení 2. září Himmlerovi kdy bylo dokončeno odzbrojení východoslovenských divizí uvádí, že potlačení povstání bude dosaženo do čtyř dnů.Nástupcem Bergera se stal nechvalně známý SS-Obergruppenführer generál Waffen-SS a policie Hermann Höfle, který se ujal funkce a setrval v ní až do konce války. Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17, které zlikvidovaly německé hangáry, dílny a letouny na letišti Nový Dvor u Malacek. Od 15. září se Němci snažili obranu povstalců vyvrátit a zvláště pak obsadit horu Ostro,kterou Němci dobyli až po šesti týdnech, když jejich útoky byly několikrát odraženy a 21. září od tohoto plánu na čas upustili. Od druhé poloviny září probíhaly těžké boje na všech přístupech k centru povstání. Němci posílení o jednotky Waffen-SS, se snažili za každou cenu dostat k Banské Bystrici a Zvolenu. Na severovýchodě povstaleckého území se dokonce podařilo 1. čs. armádě provést útok a donutit Němce k ústupu až k Popradu. Povstalcům se též podařilo postavit tři obrněné vlaky „Štefánik“, „Hurban“ a „Masaryk“, které jim poskytovaly silnou podporu. Dne 21. září byl vyklizen Turiec a porážky, které armáda utrpěla do tohoto období využili slovenští komunisté ke své další politizaci povstání. Do velitelských funkcí měli být jmenováni jen důstojníci a poddůstojníci, zcela oddaní revolučnímu boji a komunistickým myšlenkám. Proto byli k jednotkám vysílány skupiny osvětových důstojníků. Teprve až od 25. září 1944", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánský způsob boje.", "content": "Během povstání neprobíhaly jen boje v souvislém povstaleckém území, ale i v týlu německých vojsk, kde neustále útočily partyzánské skupiny. Důležitá byla železniční trať Košice–Žilina (část tehdejší Košicko-bohumínské dráhy), která byla i po zprovoznění stále přerušována zejména na východě Slovenska. Problémem povstání byla nejen nedostatečná koordinace mezi armádou a partyzány, která vedla ke zbytečným ztrátám, ale především odmítnutí většiny skupin partyzánů podřídit se jednotnému velení vojenského ústředí. Jan Golian opakovaně žádal partyzány, kteří nerespektují jeho rozkazy, aby raději frontové linie opustili. Vzhledem k jejich svévolnému jednání a nespolehlivosti, způsobovali více škody nežli užitku. Ani v týlu německé armády nebyla činnost některých partyzánů vždy prospěšná. Často byla zjevně kontraproduktivní, když vyvolávala mezi občany především nedorozumění a zmatek. Protože jejich bojová činnost nebyla vojenským ústředím koordinovaná, docházelo k nepřehledným situacím nejen na vojenských pozicích, ale i přístupových komunikacích. Podle výpovědí německých velitelů se čs. armáda neměla na jejich bojovou činnost na důležitých úsecích natolik spoléhat. Při obsazování horských údolí partyzáni často vůbec nebránili důležité hřebeny a strategické kóty, které jim byly svěřeny. Ze vzpomínek velitele pluku SS Schill \": Na základě rozhodnutí Slovenské národní rady, byl na SVÚ v Banské Bystrici 16. září zřízen Hlavní štáb partyzánských oddílů (HŠPO), který měl prostřednictvím svých spojek koordinovat a řídit partyzánské jednotky ve spolupráci s armádou. Politickou agitaci řídil Karol Šmidke, vojenské operace do konce září koordinoval pplk. Branislav Manica. Jeho nástupcem se stal plukovník Alexej Nikitič Asmolov. Na stabilizaci obrany povstaleckého území v Turci se do 21. září aktivně podílela 1. čs. brigáda M. R. Štefánika, kde se vyznamenal zejména její francouzský oddíl kpt. Georgese de Lannuriena. Dále 1. čs. brigáda J. V. Stalina kpt. A.S. Jegorova a část brigády Jánošík por. Ernesta Bielika. Rajeckou dolinu úspěšně bránila 2. čs. brigáda M. R. Štefánika jejímž velitelem byl uznávaný důstojník čs. armády npor. Viliam Žingor. Na zastavení postupu okupantů při Telgártu se podíleli partyzáni J. V. Stalina, část brigády Jánošík a část oddílu Za svobodu Slovanů pplk. Jana Václava. Na východě", "section_level": 1}, {"title": "Německá ofenzíva.", "content": "Přípravy na německou ofenzívu začaly již koncem září, kdy pluk SS-Schill 23. září obsadil Handlovou a Novou Lehotu. Následně dobyl Janovu Lehotu, kde se armáda pokusila o protiútok, ale byla zde vlákána do pasti. Opakovaně se ukázaly nedostatky zejména v průzkumu a součinnosti útočících jednotek i jejich celkové morálce. Němci si otevřeli přístup na Kremnicu a vytlačili vojsko do Žiaru nad Hronom, který 3. října padl. Třetí taktická skupina byla rozdělena a část musela ustoupit až do Banské Štiavnice. Německá ofenzíva směrem ke Zvolenu byla zastavena až u Jalné. Od severozápadu útočili Němci na srdce povstání Banskou Bystricu a 1.TS neubránila 25. září Turčanské Teplice, když neudržela dělostřelecká postavení a ztratila většinu svých děl. Dne 4. října byla vyklizena Kremnica a 4.TS se přesunula bránit Kremnické vrchy. Dne 7. října se veleni ozbrojených sil ujal druhý ministr obrany exilové vlády armádní generál Rudolf Viest, který nahradil brigádního generála Jana Goliana, který se stal jeho zástupcem. Počátkem října byla 178. Panzer Division Tatra a pluk SS-Schill posílen o další těžkou bojovou techniku a podnikli během 4.- 8. října nové útoky. Ty však skončily nečekaným neúspěchem. Dne 5. října na poradě ve Vídni vyjádřil Heinrich Himmler nespokojenost s dosavadním průběhem operací a rozhodl se s povstáním definitivně skoncovat. Využil zkušeností s likvidacemi podobných situací, které Němci získali během války. Ve správný okamžik, kdy povstalcům začal ubývat nejen vojenský materiál, ale také fyzické i morální síly, zajistil svým vojskům účinnou pomoc. Na podporu povstání byl vyslán nechvalně známý Regiment SS-Dirlewanger z Polska. Tvořil ji zejména trestanci, myslivci a váleční zločinci. Jednotka si získala svou pověst nelidskou brutalitou, když provedla masakry v Bělorusku a ve", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná německá ofenzíva.", "content": "Závěrečná německá ofenzíva s krycím názvem Zuzana, měla za úkol sevřít strategický trojúhelník Zvolen - Brezno - Banská Bystrica. Ofenzíva začala 19. října bombardováním Banské Bystrice, Liptovské Osady a letiště Tri Duby. Německé jednotky zahájily soustředěný útok ze všech stran, čítající celkem jedenáct útočných směrů. Hlavní směry byly Jelšava - Muráň - Červená Skala, Muráň - Tisovec - Brezno, Rimavská Sobota - Hnúšťa, Lučenec - Kriváň - Zvolen, Krupina - Dobrá Niva - Zvolen. Nastaly nejtěžší a nejkritičtější dny povstání, kdy se nápor okupačních jednotek rozvíjel i z jihu od Maďarska. Dne 20. října padla Revúca a byla svolána porada Rady obrany Slovenska a Viest navrhl tři varianty řešení kritické situace. 1. Varianta : Hlavní síly soustředit na jihovýchod a navázat kontakt s postupem křídla 2. ukrajinského frontu (obsadit Slovenskou kotlinu, Muráň – Jelšavu – Tornaľu – Banrévé) 2. Varianta : Rozdělit síly do prostoru Nízkých Tater, Velké Fatry a Slovenského rudohoří a přemístit velení na Donovaly. 3. Varianta : přejít na partyzánský boj. Dne 21. října 1944 došlo k boji německé 18. divize SS s obrněným vlakem \"Masaryk\" a vítězící Němci pak obsadili Červenú Skalu a Telgárt. Poté se obrátili na západ a postupovali k Rimavské Bani a Tisovci. Následující den 22. října zahájilo levé křídlo 18. divize SS hlavní ofenzívu ve směru od Lučence na Zvolen. Viest hlásil 22. října Ingrovi: \"“Situace se dále zhoršila. Jak je vidět, nepřítel zahájil generální útok k naší likvidaci. Po obsazení Revúce a Muráně včera, nepřítel velmi rychlé postoupil až k Červené Skále a zaskočil tam naši bojovou skupinu, chránící směr od Popradu. Tato nyní probíjí si cestu zpět. Ani na směru Muráně a Tisovec se nepodařilo zastavit nepřátelský útok a tak dnes k večeru byl Tisovec obsazen. Vlastní jednotky u Tisovce utrpěly značné ztráty a obchvatnými útoky", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení velitelů povstání.", "content": "Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády. Většina jednotek umístěných na západě a jihozápadě Slovenska musela tvrdě bojovat s příslušníky Heimatschutzu, Einsatzkommandy ZbV a POHG. Vrchní velitelé čs. armády Viest a Golian se pod ochranou vysokoškolského oddílu a jejího velitele npor. Miloše Cambela přesunuli nejprve do prostoru západní části Nízkých Tater, kde pobývali až do konce října. Novým cílem měl být prostor masívu Polany, ale vzhledem k jeho obsazení Němci, mohl být alternativním štábem vrchol keporských vrchů Klenovský Vepor. Přesun přes hory čítající mnoho kilometrů narušil, déšť, vítr a zima. Na Viesta doléhala únava, znásobená bolestmi a trombózou v noze a občas už nestačil pochodovému tempu. Při dalším přesunu směrem k Hronu byl ochranný oddíl 2. listopadu okolo deváté hodiny ráno nad Sopotnickou dolinou v prostoru kóty Litofová napaden Einsatzkommandem SS 14 a během poledne rozprášen. Operační náčelník plk. Karol Pekník, byl zajat a téhož dne při pokusu o útěk zastřelen. Téhož dne v podvečer se velitelé společně s dalšími důstojníky ukryli v malé osadě v Pohronském Bukovci. Velmi prochladlí a unaveni náročným pochodem v promočených uniformách nalezli pomoc v domě lesníka Jána Babiaka. J. Farmová uvedla: \"„Odpočinek byl velmi potřebný. Cesta byla mimořádně namáhavá a těžko si představit, jak ji mohl absolvovat generál Viest s tak nemocnýma nohama.“\" Stíhací komando SS z výslechu zajatců oddílu zjistilo, že v Pohronském Bukovci se nacházejí také velitelé povstání. Tuto část osady začali Němci na druhý den okolo šesté ráno prohledávat. Na začátku obce byly tři domy a u Rudolfa Rybáře zadržely čs. vojáka. Tomuto důstojníkovi bylo v noci špatně a není zjištěno, jak jej Němci zajali. Svědci uvádějí, že ho na dvoře Němci bili holemi, jeden ho tahal za ucho, další na něj mířil puškou. V domě Jana Babiaka zadržela", "section_level": 1}, {"title": "Boje na Polaně.", "content": "V prostoru horského masivu Polany mělo velení čs. armády vybudovat hlavní základnu pro boj v horách povstaleckých jednotek a jejich velení. Přesun materiálu započal již 20. října a byl svěřen třetí taktické skupině pplk.Mikuláše Markuse. Rozkaz o přechodu na horské obranné pozice dostali 25. října od HŠPO i partyzánské jednotky, které se spolu s povstaleckou armádou podílely na frontových bojích nebo se nacházely na středním Slovensku. Do prostoru měl ustoupit oddíl Alexandra Něvského, velitele pplk. V.A. Karasjova (Stěpanova), oddíl brigády Za svobodu Slovanů, npor. Ladislava Kaliny a část 1. čs. brigády M.R. Štefánika (včetně francouzských partyzánů). Organizovaný ústup do hor a materiální přípravu základny se však čs. armádě nepodařilo realizovat. Během 27. a 28. října nepřátelské přepadové skupiny napadly velitelství 3. taktické skupiny Gerlach na Kyslinkách-Hrochoť na Hučavě a tyto útoky povstalci jen s velkou námahou a za těžkých ztrát odrazily. Dne 26. října se zaplnily ústupové cesty vojenskými auty a ustupujícími pěšími a dělostřeleckými jednotkami. K nim se přidávaly stovky prchajících civilistů, hledající před postupujícími Němci záchranu. Neprozkoumané horské cesty a nepřipravené přechody měly katastrofální následky. Děla uvízly na úpatí hor a tím nastaly další zácpy na silnicích, které využily německé jednotky k útoku. Pěchota,", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánská válka.", "content": "Zbylé vyčerpané vojenské jednotky, které ustoupily do hor, byly z větší části z dalších bojů vyřazeny. Vojsko trpělo nedostatkem munice, zásobami potravin a polní výbavou nezbytnou pro přežití v terénu. Většina neměla ani zimní oblečení. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách během zimy zahynulo také hladem, vyčerpáním a nemocemi. Některé partyzánské skupiny však vedly obětavé boje s Němci prakticky celou zimu. K partyzánskému boji byla donucena 2. československé paradesantní brigády, která se však z větší části rozptýlila mezi partyzány a část odešla domů. Velitelská a strážní rota poskytla ochranu Hlavnímu štábu partyzánských oddílů.(HŠPO). V Uhrovské dolině sídlilo do poloviny listopadu asi pět partyzánských skupin. Jedinou brigádou, která neztrácela svoje členy byla brigáda Jan Žižka I. Teodora Poly, která obdržela leteckou dodávku 19. listopadu. Německé jednotky podnikly 22. listopadu rozsáhlé útočné akce, když dobyly a vypálily osadu Omastiná u Bojnice. Brigáda Teodora Poly ztratila všechny technické prostředky, zásoby munice a potravin. Poté se spojila s brigádou Jegorova, v prosinci s oddílem Stalin A. A: Martynova a skupinou německých antifašistů Thälmann velené V. Müllerem. Vznikl tak největší odbojový vojenský útvar tzv. svaz partyzánských oddílů na Slovensku čítající více", "section_level": 1}, {"title": "Německý teror.", "content": "Po porážce povstání Němci zformovali jednotku Einsatzgruppe H se sídlem v Bratislavě. Jednotka byla složena z příslušníků Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a příslušníků ZbV (Zur besondere Verwendung) jednotkám zvláštního použití. Tyto německé skupiny spolupracovaly s jednotkami Heimatschutz Slowakei, Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy, s oddíly četnictva a Hlinkovy mládeže. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům mnoha civilistů, včetně žen a dětí. Bilance činnosti Einsatzgruppe H je otřesná: zatčeno 12 937 osob, z nich 2 237 popraveno bez soudu a 9 505 odvlečeno do koncentračních táborů v Německu. Popravy zatčených účastníků povstání a antifašistů se k zastrašení obyvatelstva prováděly veřejně. Německé oddíly, k nimž patřily i teroristicky proslulé SS-kommanda Edelweiss a Jagdverbande 232 Slowakei Einheit Jozef, povraždily celkem okolo 5000 osob. Na Slovensku bylo vypáleno 90 obcí a osad a po skončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. K největším masakrům patřily popravy v Kremničce. Zde přišlo o život přibližně 745 lidí. Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci prováděli exekuce v místní vápence. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece. Ve dnech 4. až 11. ledna 1945 zde bylo zabito několik stovek osob, mezi nimiž byly i ženy, děti, osoby „rasově nevhodné“ či zajatí američtí letci, kteří předtím pomáhali povstalcům. Odhady počtu obětí v Nemecké se pohybují v rozmezí 450 až 900 lidí. Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhorších kapitol historie Slovenska za druhé světové války. Je třeba ovšem zmínit, že na masakrech, a to především na masakrech v Nemcové a Kremničce, se významnou měrou podílely Hlinkovy gardy. Zpolitizovaný proces s některými členy Hlinkovy gardy, jakož i představiteli Slovenského štátu proběhl v roce 1958. Byl o tom natočen, rovněž silně ideologicky podkreslený, dokument \"Nikdy viac\". Historicky cenné jsou autentické výpovědi hlinkovců, přímých účastníků zmíněných masakrů. Závěrečná zpráva Groppenführera SS C. F. von Pücklera ze dne 20. září zaslaná Himmlerovi mimo jiné uvádí: Závěrečná zpráva Pücklera ze dne 26. září. Celkový počet obětí v bojích na povstaleckém frontě není možné přesněji vyčíslit a publikované údaje značně kolísají. Podle německých údajů, které byly zveřejněny krátce po povstání zahynulo až 5 000 povstalců, což je však podle některých historiků nadsazený počet. Během komunistického režimu byl počet padlých zredukován na 1 700. Některé střízlivější odhady se pohybují okolo tří tisících. Dalších 450 účastníků zahynulo v zajateckých táborech a 350 zůstalo nezvěstných. Na straně okupačních vojsk ztráty pravděpodobně nepřesáhly ani 1 500 mužů. Celkové důvodu neúspěchu povstání lze shrnout do tří hlavních oblastí. Politická nejednotnost přípravy, vzniku SNP. Nevýhodná strategická poloha, vojenské nedostatky a partyzánská činnost. Kvalita a zkušenost německých vojsk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky \"Slovenské národné povstanie\") bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války a představuje jeden ze zásadních a nejvýznamnějších událostí československých dějin. Společně s Varšavským povstáním patří k největším ozbrojeným vystoupením proti nacismu v Evropě. V relativně krátkém čase je jeho dramatický vývoj prosycen četnými politickými změnami způsobených zevnitř i z vnějšku. ", "tgt_summary": "Le soulèvement national slovaque (SNP) est un soulèvement armé des insurgés slovaques au cours de la Seconde Guerre mondiale pour protester contre l'entrée de la Wehrmacht sur le territoire national. Il débuta le en tant que défense face aux unités d'occupation allemandes, et était indirectement une attaque contre le gouvernement autoritaire de Jozef Tiso. Il peut aussi être vu comme étant un effort pour être du côté des vainqueurs de la Seconde Guerre mondiale. La ville de Banská Bystrica en Slovaquie centrale était le centre de cette insurrection. Les unités allemandes battirent les insurgés dans la nuit du 27 au, et une partie des combattants rejoignit la résistance. Les résistants continuèrent leur lutte contre les nazis jusqu'à la libération du pays au printemps 1945.", "id": 173356} {"src_title": "Motorová nafta", "tgt_title": "Gazole", "src_document": [{"title": "Základní vlastnosti.", "content": "Motorová nafta slouží (mimo jiné) jako palivo pro vznětové motory. O aditivaci motorové nafty pojednává článek \"Aditiva do paliv\". Pozor si musejí dávat řidiči především v zimě. Nafta může na rozdíl od benzínu zatuhnout. Benzín obsahuje uhlovodíky aromatického charakteru a rozvětvené uhlovodíky, které mají velmi vysoká oktanová čísla a současně mají i velmi dobré nízkoteplotní vlastnosti, takže u benzínu zamrzání nehrozí. U motorové nafty je to naopak, protože aby byla kvalitní, tak musí obsahovat právě delší řetězce nerozvětvených uhlovodíků, mezi které patří parafinické uhlovodíky, které trpí tím problémem, že při nízkých teplotách vytvářejí krystaly, a tím tak způsobují \"zamrzávání\" – ve většině vratný proces parafinace nafty. V letním období stačí vyrábět naftu, která může mít horší nízkoteplotní vlastnosti. V období od poloviny listopadu až do konce února je pak vyráběna klasická zimní motorová nafta, která musí splňovat daná kritéria, aby se nevytěsňovaly už dříve zmíněné parafinické látky. Pokud tedy prodejce nakoupí ve správný okamžik správnou naftu, rafinérie jsou na to připraveny už s předstihem, tak by k žádnému problému nemělo dojít. Provozovatel čerpací stanice by měl před zimním obdobím nádrž dobře odkalit. To samé se týká i motoristy, aby neměl vodu v nádrži. Na zimu se může připravit tím, že si na čerpacích stanicích koupí určité chemické prostředky, které se přidávají do paliva, a které způsobí, že se voda v palivu lépe rozpustí, a tak nezpůsobuje problémy ve formě ledových krystalků. Ledové krystalky totiž mohou, stejně jako parafín, ucpat palivový filtr a auto se nerozjede. V případě ledu pomůže filtr ohřát, u parafínu to 100% úspěch znamenat nemusí a filtr je lépe vyměnit. Předepsanou kvalitu motorové nafty určuje norma ČSN EN 590. Ta udává mj. destilační křivku, bod vzplanutí, obsah síry (aktuálně od 1.1.2009 do 10 ppm), povinný obsah bio složky FAME / MEŘO (aktuálně na základě 98/70/EG do 7%), vody, nečistot a cetanové číslo (aktuálně min. 51). Armádní označení NATO F-54, S50 s do 50 ppm síry a do 5% FAME. Americký ekvivalent norma ASTM D975 – ULSD (Ultra Low Sulphur Diesel) povoluje obsah FAME také do 5%. Ve světě je možné se setkat pro ULSD s označením City Diesel = palivo se sníženým obsahem síry, aromatických uhlovodíků a zvláštní technologií rafinace, popř. chemickými přísadami, které v konečném důsledku mají přinést nižší emise motoru pro zlepšení ovzduší zvláště ve městech. Směsná motorová nafta (řidčeji SMN, SMN 30 nebo Eko diesel) je motorové palivo, které je vyráběno z klasické fosilní motorové nafty (69 %) a biosložky MEŘO (31 %) dle normy ČSN 656508. SMN je volně mísitelná se standardní motorovou naftou. Díky daňovému zvýhodnění, které souvisí s celoevropskou podporou paliv z obnovitelných zdrojů, je SMN o cca 2,50–3,00 Kč/l levnější než klasická motorová nafta. Mísitelnost se standardní motorovou naftou. SMN je volně mísitelná se standardní motorovou naftou, tudíž při tankování není nutné brát ohled na to, zdali je v nádrži motorová nafta či nafta s příměsí biosložky. Pozor, někteří výrobci motorů klasifikují použití biopaliva jako porušení záručních podmínek. Přechod na provoz s SMN SMN má čisticí vlastnosti v palivové soustavě i ve vlastním motoru. V praxi to znamená, že rozpouští usazeniny vzniklé provozem na standardní motorovou naftu. To je ve výsledku pozitivní jev, nicméně je nutné věnovat větší pozornost stavu palivového filtru, kde se tyto nečistoty usazují a dále olejovému filtru, neboť při rozpouštění úsad v motoru část takto uvolněných úsad kontaminuje motorový olej a část úsad se vypustí ve výfukových plynech. Proto se doporučuje důslednější kontrola v obou systémech. Požadavky na skladování SMN obsahuje biosložku, která je hygroskopická. Pokud dojde v průběhu nevhodného nebo dlouhodobého (více než 3 měsíce) skladování k zvýšení obsahu vody, může dojít k znehodnocení paliva. Provozní testování SMN Směsná motorová nafta (výrobce: PARAMO, a.s) byla dlouhodobě testována. Výsledky dlouhodobého provozního ověření je možné získat na webu České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (http://www.cappo.cz/ftp/05_prezentace_preol_sgs_agrotec.pdf). Dělení směsné motorové nafty podle použitelnosti v závislosti na klimatických podmínkách a její distribuce:", "section_level": 1}, {"title": "Nafta v České republice.", "content": "Česká republika má jako člen EU povinnost skladovat zásoby energetických surovin na 90 dní. Skladování je řízeno centrálně prostřednictvím úřadu Správa státních hmotných rezerv (SSHR). Pro skladování se využívá služeb několik společností, většina státních rezerv je skladována společností ČEPRO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motorová nafta (zjednodušeně pouze nafta, hovorově též diesel) je směs kapalných uhlovodíků. Získává se destilací a rafinací z ropy, obvykle při teplotách 150–370 °C. Kvalita motorové nafty se udává cetanovým číslem, které vyjadřuje její vznětovou charakteristiku.", "tgt_summary": "Le gazole, gasoil, gas-oil, diesel (par antonomase), ou encore diésel (orthographe rectifiée de 1990), est un carburant pour moteur à allumage par compression (moteur Diesel). Physiquement, c'est un fioul léger et, réglementairement, un carburant (norme fiscale) issu du raffinage du pétrole. ", "id": 1864395} {"src_title": "Receptor", "tgt_title": "Récepteur (biochimie)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Existují různé typy receptorů podle jejich ligand a funkcí:", "section_level": 1}, {"title": "Chápání popisů receptorů.", "content": "O receptorech se jednou někde tvrdí, že informace přijímají, pak zase, že je vysílají: A skutečně v tom není rozpor, opravdu dělají obojí. Receptor totiž jinguje jako dvojbran, stejně jako každý mechanismus nebo stroj. V tomto případě náš bio-sensor, receptor, reaguje na nějaký vjem, ať už z vnějšího světa nebo i na vniřní prostředí, a tento překládá na svou vůj výstupní bio-chemický vzruch a po dostředivé dráze ho odesílá ke zpracování; ať už kamkoli. A i z druhé strany, pro efektor platí dojbranové fungování: Např. sval přijme odstředivý vzruch (zevnitř) a přetransformuje ho na změnu fyzického světa, například okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Transmembránové receptory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metabotropické receptory.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Receptory spřažené s G proteinem.", "content": "Tyto receptory mívají také označení 7TM, protože mají 7 transmembránových domén. Patří k nim např. (v závorce je zpravidla uveden ligand): Poznámka: toto je prostý výčet několika receptorů spřažených s G-proteiny. G-proteinové receptory jsou děleny do šesti skupin dle funkční podobnosti a homologií v sekvencích. Ty jsou pak dále děleny na podskupiny.", "section_level": 3}, {"title": "Tyrosinkinázové receptory.", "content": "Tyto receptory detekují ligandy a předávají signál přes tyrosinkinasu. Tato skupina receptorů obsahuje:", "section_level": 3}, {"title": "Úloha v genetických poruchách.", "content": "Mnoho genetických poruch znamená dědičné poruchy v genech receptorů. Často je obtížné určit, zdali je nefunkční receptor, nebo je hormon produkován ve sníženém množství. Toto zvyšuje výskyt endokrinologických poruch typu pseudo-hypo-, kde se ukazuje nižší hladina hormonu, zatímco ve skutečnosti jde o receptor nedostatečně odpovídající na hormon.", "section_level": 2}], "src_summary": "V biochemii je receptor (přijímač, přenašeč) bílkovina umístěná na cytoplazmatické membráně nebo v cytoplazmě či v buněčném jádře, která se váže na specifické molekuly (ligandy), jako jsou neurotransmitery, hormony nebo ostatní látky, a spouští buněčnou odezvu na tyto ligandy. Změny chování receptorových bílkovin, které byly spuštěny ligandy, vyplývají z fyziologických změn, které představují biologickou činnost ligandů.", "tgt_summary": "En biochimie, un récepteur est une protéine de la membrane cellulaire ou du cytoplasme ou du noyau cellulaire qui se lie spécifiquement à un facteur spécifique (un ligand, tels un neurotransmetteur, une hormone, une molécule médicamenteuse, une toxine, un ion calcium, ou une protéine spécifique de la membrane d'un virus,...), induisant une réponse cellulaire à ce ligand.
Les modifications du comportement du récepteur protéique induites par le ligand conduisent à des modifications physiologiques qui constituent les « effets biologiques » du ligand. ", "id": 1814310} {"src_title": "Šan-tung", "tgt_title": "Shandong", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Novodobá provincie Šan-tung byla vytvořena během dynastie Ming, po mandžuském dobytí Číny a ustanovení dynastie Čching roku 1644 získala své (přibližně) moderní hranice. V průběhu devatenáctého století byla Čína, a především její pobřežní provincie včetně Šan-tungu, stále více vystavována západnímu vlivu. Roku 1897 se město Čching-tao stalo německou koncesí, podobně se o rok později město Wej-chaj stalo koncesí britskou. Zbytek Šan-tungu byl obecně považován za součást německé sféry vlivu. Provincie Šan-tung byla jedním prvních míst, kde vypuklo boxerské povstání. Roku 1899 byl guvernérem provincie jmenován generál Jüan Š’-kchaj, aby potlačil povstání; funkci zastával tři roky. Během první světové války bylo německé Čching-tao okupováno Japonskem, kterému po skončení války dle Versailleské smlouvy také připadlo. Nespokojenost čínské veřejnosti s tímto výsledkem, označovaným jako \"Šantungská otázka\", následně vedla ke vzniku Hnutí čtvrtého května. Šan-tung se vrátil pod čínskou kontrolu až roku 1922 po mediaci Spojenými státy během Washingtonské konference, roku 1930 se vrátilo i město Wej-chaj. Během druhé čínsko-japonské války a následně druhé světové války byl Šan-tung okupován Japonskem, a to až do japonské kapitulace v září 1945. Během roku 1945 již některé části Šan-tungu byly ovládány komunistickými silami, přičemž během následujících let postupně získali kontrolu nad provincií. Jednotky Kuomintangu se z provincie stáhly v červnu 1949. V říjnu toho roku byla založena Čínská lidová republika. V posledních letech se Šan-tung v důsledku značného ekonomického rozvoje stal jednou z nejbohatších provincií Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Provincie Šan-tung se nachází na východním okraji Severočínské roviny a na Šantungském poloostrově. Ze severu provincii omývá Pochajské moře, konkrétně Lajčouský záliv a Pochajský průliv; východní a jižní pobřeží Šan-tungu omývá Žluté moře. Na severozápadě Šan-tung hraničí s provincií Che-pej, na západě s provincií Che-nan, a na jihu s provinciemi An-chuej a Ťiang-su.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Šan-tung leží v mírném podnebném pásu, na hranici mezi vlhkým subtropickým podnebím a vlhkým kontinentálním podnebím se střídáním čtyř ročních období. Léta bývají teplá a deštivá, zimy suché a chladné. Průměrné teploty se pohybují mezi −5 až -1 °C v lednu a mezi 24 až 28 °C v červenci. Roční srážkový úhrn se pohybuje mezi 550 až 950 mm, přičemž většina srážek v důsledku monzunových vlivů nastává v létě.", "section_level": 2}, {"title": "Paleontologické objevy.", "content": "Především v městském okrese Ču-čcheng je od 60. let minulého století objevováno velké množství zkamenělých pozůstatků dinosaurů zejména z období pozdní křídy (asi před 74 až 66 miliony let). V roce 2008 bylo objeveno zhruba 11 000 fosilních kostí dinosaurů a od té doby byla v této oblasti otevřena nová muzea s paleontologickou tematikou. Název okresu (v angličtině Zhucheng) nese ve svém vědeckém jméně například velký dravý dinosaurus \"Zhuchengtyrannus magnus\" nebo ceratopsid \"Sinoceratops zhuchengensis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Šan-tung (čínskýmí znaky: 山东; pchin-jinem: Shāndōng) je pobřežní provincie Čínské lidové republiky ve východní Číně. Má rozlohu 157 100 km2 a žije v ní téměř 100 miliónů obyvatel. Jedná se o jednu z nejlidnatějších a ekonomicky nejrozvinutějších provincií. Provincie Šan-tung hrála již od počátku čínské civilizace významnou roli a sloužila jako stěžejní kulturní a náboženské místo pro taoismus, čínský buddhismus a konfucianismus. Hlavním městem je subprovinční město Ťi-nan. ", "tgt_summary": "Le Shandong () est une province de l'est de la Chine, sur la mer Jaune et le golfe de Bohai. Avec plus de 100 millions d'habitants, c'est l'une des provinces les plus peuplées du pays. Bien que situé au sud de Pékin, on considère que le Shandong fait partie de la Chine du Nord. Son chef-lieu est Jinan (). La partie est de la province, la péninsule du Shandong où se trouve la ville de Qingdao, bénéficie d'importants investissements étrangers. C'est dans le Shandong, alors nommé pays de Lu, que vécut et mourut Confucius (551-479 av. J.-C.).", "id": 467446} {"src_title": "Tim Burton", "tgt_title": "Tim Burton", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrůstal v Burbanku, městské části Los Angeles, kde se nacházejí ateliéry Disneyovy společnosti, Warner Bros. a Columbia. Studoval na California Institute of Arts a podařilo se mu získat místo v tamějším programu trikových filmů, což ho brzy přivedlo do Disneyova ateliéru, který nabíral nové pracovníky právě z tohoto ročníku studia. V roce 1979 tam pracoval jako Disneyův zaměstnanec, kreslíř na filmu \"Liška a pes (1981)\". Zde musel kreslit především scény s malým lišákem, který se od té doby stal jeho osobním předmětem nenávisti. Pocta Vincentu Priceovi \"Vincent (1982)\", černobílý kreslený a trikový loutkový film, přičemž vypravěčem mimo obraz byl tento elegantní hororový představitel, a kromě toho další na černobílý materiál natočený film \"Frankenweenie (1984)\" jsou jeho vlastní první filmy natočené pro studio Disney. Tyto filmy byly spíše obdivovány, než uznávány a bez okolků zmizely v archivu. \"Frankenweenie\" je příběh chlapce, který svého přejetého psa oživí ránou elektrického proudu. Laskavou parafrází na film \"Frankensteinova nevěsta (1935)\" produkoval Burton pro Disney dětský televizní kanál. Jako pedagogicky povážlivý, ale především ponurý byl považován tehdejšími odpovědnými činiteli tento půlhodinový film prominentně obsazený Danielem Sternem a Shelley Duvalovou. \"Pee-Weeho velké dobrodružství (1985)\", v Německu vydán pouze na videu, se v USA stal překvapivým hitem. Komerční úspěch následující komedie \"Beetlejuice (1988)\" a především filmu \"Batman (1989)\" přispěl k tomu, že hollywoodská studia mu dala volný prostor, umožňující v následující letech realizaci filmů jako \"Střihoruký Edward (1990)\", \"Ed Wood (1994)\", \"Mars útočí! (1996)\", \"Planeta opic (2001)\" a dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Dannym Elfmanem.", "content": "29. května 1953 se narodil Danny Elfman v Los Angeles v USA. Pro svého bratra Richarda, s nímž vystupoval v 70. letech ve stejném uskupení, zkomponoval první soundtrack. Film \"Forbidden Zone (1980)\" propadl kvůli své podobnosti s \"The Rocky Horror Pictureshow (1974)\" zcela u kritiků v Německu. Líbila se pouze hudba k filmu, což ovšem nevedlo k tomu, že by Danny Elfman, který také ve \"Forbidden Zone\" vystupuje v roli Satana, pokračoval dál v komponování filmové hudby. V následující letech pracoval se skupinou Oingo-Boingo, která se stala legendou. Prostřednictvím Oingo-Boingo byl upozorněn na Elfmana a angažoval ho pro filmovou hudbu ke svému prvnímu hranému celovečernímu filmu \"Pee-Weeho velké dobrodružství (1985)\". Od té doby jsou Elfmanovy skladby nedílnou součástí jeho filmů. Elfman skládal nejen hudbu k filmům \"Dobrý Will Hunting (1997)\", ale i hudbu pro filmové série jako \"Muži v černém (1997/2003)\", \" (2003)\" nebo \"Spider-Man (2002/2003)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Timothy Walter Burton (* 25. srpna 1958, Burbank, Kalifornie, USA) je americký filmový režisér, scenárista, básník, spisovatel a filmový výtvarník známý svým nekonvenčním stylem. ", "tgt_summary": "Tim Burton est un réalisateur, scénariste et producteur de cinéma américain, né le à Burbank (Californie). Adepte du fantastique et influencé par Edgar Allan Poe, il est largement reconnu comme étant bon conteur et graphiste. Il est révélé au grand public en signant la mise en scène de \"\" (1988), \"Batman\" (1989), \"Edward aux mains d’argent\" (1990) et \"\" (1992). ", "id": 2007025} {"src_title": "Phil Collins", "tgt_title": "Phil Collins", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Pětiletý Phil Collins dostal jako dárek k Vánocům bubny. Zpočátku ho učil hrát jeho strýc a to až do doby, kdy jej sám Collins ve hře překonal. Nejčastěji hrál vedle televize nebo rádia, kde napodoboval písně, které slyšel. Nikdy se nenaučil noty, hraje podle systému, který si vymyslel on sám. Pořád hledal příležitost, kde se předvést, a tak v době, kdy mu bylo čtrnáct, začal působit v \"Barbara Speake Stage School\" jako dětský herec a model. Dokonce hrál takové role jako byl Oliver Twist nebo Romeo. Navzdory slibně se vyvíjejí herecké kariéře, Collins stále tíhnul k hudbě. Během let na střední škole založil skupinu nazvanou \"The Real Thing\" a později \"The Freehold\". První nahrávací smlouva, kterou obdržel, bylo během působení v kapele Flaming Youth, se kterou v roce 1969 vydal album nazvané \"Ark 2\". Ovšem skupina se nedočkala výraznějších úspěchů a všechny songy, které se skupinou vydali, propadly. Po roce se skupina kvůli těmto neúspěchům rozpadla.", "section_level": 1}, {"title": "Éra Genesis.", "content": "V roce 1970 Collins odpověděl na inzerát v novinách, kde hledali bubeníka citlivého na akustickou hudbu. Tento inzerát si podala skupina Genesis, která ztratila už třetího bubeníka v rozmezí vydání dvou alb. Zkoušku absolvoval v domě Petera Gabriela. Musel se naučit songy ze druhého alba Genesis \"Trespass\" vydané v roce 1970, aby s nimi mohl absolvovat koncerty, proto Collins chodil na každou zkoušku a songy se naučil zpaměti a díky svému systému je zahrál výtečně. Po roce vydal se skupinou album nazvané \"Nursery Cryme\". Ačkoli jeho role byla bubenického rázu, příležitostně pomáhal s vokály Peteru Gabrielovi. V roce 1975 vydali album s názvem \"The Lamb Lies Down on Broadway\". V tomto roce opustil Peter Gabriel skupinu s cílem sólové kariéry. Genesis se snažili najít za Gabriela náhradu, ale nikdo neuspěl, proto se rozhodli k řešení, aby se právě Collins stal hlavním zpěvákem. První album nazpívané pouze Collinsem vydali v roce 1976 a jmenovalo se \"A Trick of the Tail\". A ihned se ujalo vedení v americké albové hitparádě. V Británii dosáhlo čísla 3. Collins kromě skupiny Genesis působil i v jazzové formaci nazvané Brand X. Skupina vydala album nazvané \"Unorthodox Behaviour\" s Collinsem jako hlavním bubeníkem. Ale od doby, kdy si Collins vybral Genesis jako svou hlavní prioritu, se Brand X bez Collinse přestalo dařit. V 80. letech zažila skupina své nejúspěšnější období, když vydala velmi úspěšná alba – \"Duke\" (1980), \"Abacab\" (1981), \"Genesis\" (1983) a \"Invisible Touch\" (1986). Stala se velmi úspěšnou v USA a její songy začaly vyhrávat tamější žebříčky. Genesis obdrželi nominaci hudební stanice MTV pro nejlepší videoklip roku 1987. V roce 1996 Collins Genesis opustil, aby se mohl věnovat více své sólové kariéře. Poslední album Genesis s Collinsem vyšlo v roce 1991 a jmenovalo se \"We Can ́t Dance\". V roce 1999 byla vydána kompilace hitů Genesis s názvem \"\" a v roce 2004 třídiskový výběr \"Platinum Collection\". Na tiskové konferenci, která se konala 7. 11. 2006 v Londýně, oznámilo trio Banks/Collins/Rutherford, že se v roce 2007 uskuteční turné skupiny Genesis pod názvem Turn It On Again. Odehráno bylo 21 koncertů v Evropě a dalších 20 v USA. Genesis vystoupili i v Praze 20. června 2007 na parkovišti vedle Sazka Arény. Závěrečný koncert se odehrál 14. července 2007 v Římě na koncertové pláni vedle antického stadionu Circus Maximus, kde se na Genesis přišlo podívat zdarma 500 000 lidí. Skupina vystupovala po celou dobu turné v „tradiční“ sestavě Banks/Collins/Rutherford za podpory kytaristy/basisty Daryla Stuermera a bubeníka Chestera Thompsona.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Collinsovy manželské neúspěchy tvořily převážnou část jeho sólové kariéry. Hodně písní napsal během emočních chvil během rozvodu a hodně se tomuto tématu ve svých písních věnoval. Hodně byl ve své tvorbě ovlivněn i jazzem a často vydal songy, které se nehodily na album Genesis. V roce 1981 vydal své první sólové album \"Face Value\". Okamžitě ovládl hitparády a stal se, vedle lídra Genesis, světovou pop star. Důležitý mezník nastal v roce 1982, kdy se rozhodl produkovat sólové album Anni-Frid Lyngstad, v té době stále ještě členkou skupiny ABBA. Lidé byli nadšeni jeho emotivními texty. V témže roce vydal s Lyngstad duet, který se stal obrovským hitem. Největší přelom nastal, když se rozhodl napsat titulní song k filmu \"Against All Odds\" a píseň nazval stejně „Against All Odds (Take A Look At Me Now)“. Tato emotivní píseň začala dobývat ihned všechny světové hitparády a dodnes je považována za jeden z nejkultovnějších songů. V roce 1984 se účastnil se skupinou Boba Geldofa dobročinného koncertu, kde zpíval a bubnoval v písni „Feed the World (Do They Know Its Christmas?)“ O rok později jej Bob Geldof pozval na další charitativní koncert, tentokrát na Live Aid ve Wembley. Zazpíval tam jako sólový interpret i jako bubeník doprovodil vystoupení Erica Claptona. Poté Collins vydal jeho nejúspěšnější album nazvané \"No Jacket Required\". Album obsahovalo takové hity jako „Sussudio“, „One More Night“ a „Take Me Home“. Album bylo význačné i tím, že mu s ním pomohl jeho kamarád Peter Gabriel. A v roce 1985 dostal za toto album prestižní cenu Grammy Awards. V roce 1989 vydal další úspěšné album. Tentokrát nazvané \"...But Seriously\", které obsahovalo obrovský hit „Another Day in Paradise“, který se stal úspěšný jak v Americe, tak také v Evropě. Za tento song získal Collins v roce 1990 další ocenění Grammy. Další roky vydal Collins pár dalších alb, ale projevila se jakási únava z Phila Collinse, ačkoli singly byly úspěšné, už ale nedosahovaly takových úspěchů jako singly před pár lety. V roce 1999 obdržel prestižní ocenění Oscar za píseň „You ́ll Be In My Heart“, kterou nazpíval a složil pro animovaný film \"Tarzan\". Ani v novém miléniu Phil Collins hudebně nestárne. Ať už album \"Testify\" či práce na dalším „disneyovském“ filmu \"Medvědí bratři\" dokazují, že jeho hudba v žádném případě nepatří do starého železa. Po „závěrečném“ turné First Final Farewell Tour, kdy navštívil i Prahu, začal koketovat s muzikálem na Broadwayi – \"Tarzan\". Hudba a text jsou Philovým dílem. V roce 2010 představil Phil nové album \"Going Back\", nahrané u Motown. Nové album je velmi odlišné od všech předchozích díky pro Phila nezvyklému stylu, který by se dal definovat jako R&B s prvky soulu a popu. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Jako první skutečná osoba se vyskytl ve hře, kde hraje sebe sama.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philip David Charles „Phil“ Collins (* 30. ledna 1951, Chiswick, Londýn) je anglický zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar, který se nejvíce proslavil jako lídr hudební skupiny Genesis. ", "tgt_summary": "Philip David Charles Collins dit Phil, né le à Chiswick (Londres), est un batteur, auteur-compositeur-interprète, musicien, acteur et producteur de disques britannique. Connu en tant que batteur et chanteur du groupe Genesis, il a également une prolifique carrière solo ; il mène ces deux carrières en parallèle de 1981 à 1996. ", "id": 1490629} {"src_title": "Infekční mononukleóza", "tgt_title": "Mononucléose infectieuse", "src_document": [{"title": "Nákaza a příznaky.", "content": "Přestože se vyskytuje slovo infekční, jde o nemoc málo nakažlivou. EB virus má v sobě přibližně 95 % populace a záleží jen na okolnostech, zda propukne, nebo ne, či zda se jím nakazí někdo jiný. Mononukleóza se přenáší již zmíněnými slinami, dále k propuknutí onemocnění přispívá snížená obranyschopnost organismu, stres nebo totální nervové vyčerpání. Mezi typické příznaky patří počáteční celková únava, trvající až několik týdnů, zvýšená teplota až horečky (běžně kolem 39 °C), zánět nosohltanu a zvětšení uzlin (podčelistních a krčních). Další příznaky mohou být zvětšená slezina a játra (a jejich zánět), otoky víček a obličeje, nechutenství. Inkubační doba je 4-6 týdnů. Pacient získává po onemocnění IM doživotní imunitu vůči této nemoci (to znamená, že onemocnět může člověk jen jednou za život určitým typem mononukleózy). Avšak někdy je možné dostat ji znovu, pokud bude oslabena imunita. EB virus se do organismu dostává ústy a vniká do buněk sliznice nosohltanu, slinných žláz a lymfatické tkáně mandlí. Pomnoží se a krví se roznese do celého těla. V lymfatické tkáni virus napadá hlavně B-lymfocyty, které se začnou chovat jako cizí organismus a tělo zahájí protiútok. Buňky zvané T-lymfocyty mají schopnost takto zdegenerované buňky ničit a onemocnění potlačit. Podstatou onemocnění mononukleózou je obranná reakce organismu, kdy jedna složka (T-lymfocyty) musí vyvinout takovou aktivitu, aby zabránila množení se a nesprávné funkci složky druhé (B-lymfocyty). V celku dochází k narušení rovnováhy mezi jednotlivými složkami imunitního systému. Hlavně u těžkého průběhu a u dospělých osob může docházet ke komplikacím:", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "U malých dětí onemocnění proběhne často bez příznaků nebo jen s lehkým průběhem, takže pacient dochází pouze na infekční oddělení. U vážnějšího průběhu (neklesající horečka, větší zánět jater atd.) dochází k hospitalizaci. Specifický lék na infekční mononukleózu neexistuje. Ke snižování horečky se používají různá antipyretika. Nejdůležitější pro zdárné uzdravení je klid a dieta. Léčba trvá přibližně 6 měsíců, první měsíc musí být pacient doma, poté držet dietu několik měsíců (minimálně 2-3) a po vyléčení se ještě nějaký čas fyzicky šetřit. Vždy ale záleží na výsledcích testů a celkovém zdravotním stavu pacienta, takže některá období se mohou zkrátit nebo prodloužit.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonvalescence.", "content": "Změny krevního obrazu a jaterní testy se normalizují do 2-3 měsíců. Trvalé poškození jater se u léčených pacientů nevyskytuje. Několik týdnů přetrvává potlačení obranyschopnosti organismu proti infekcím. Důsledkem je zvýšená vnímavost vůči nejrůznějším nákazám. Rekonvalescent by se měl vyhnout možnosti se nakazit nebo prochladnout, dále by se neměl fyzicky zatěžovat. Fyzická zátěž by se měla zvyšovat postupně. Vrcholovým sportovcům se povolují plné tréninky až 3 měsíce po normalizaci laboratorních testů. Jaterní dietu je nutno dodržovat 3-6 měsíců (dle hodnot jaterních testů). Nutné jsou pravidelné kontroly na infekčním oddělení. Nedodržením doporučeného režimu se pacient vystavuje riziku znovupropuknutí onemocnění s mnohem vážnějším průběhem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Infekční mononukleóza (lidově polibková nemoc či nemoc z líbání) je virové onemocnění způsobené viry Epsteina a Barrové (Epstein Barr / EBV) nebo cytomegalovirem (CMV infekce). Postihuje vnitřní žlázy, zejména slezinu, játra, uzliny, hrtanové a týlní. Nemoc zpočátku vypadá jako angína či chřipka a je tak i často diagnostikována, až poté, co neúčinkují antibiotika, je pacient testován na přítomnost virů. Infekční mononukleóze se říká \"nemoc z líbání\" nebo \"dětská nemoc\", protože nejčastěji jí onemocní malé děti, u kterých je průběh většinou bez příznaků, a dospívající. Nemoc se přenáší prostřednictvím slin – buď přímo nejčastěji líbáním, nebo nepřímo rukama a předměty čerstvě potřísněnými slinami (hračky, sklenice, ručníky). To jsou ale nejčastější možné spouštěcí \"mechanismy\". U dospělých jedinců není onemocnění vyloučeno, mívá však těžší průběh.", "tgt_summary": "La mononucléose infectieuse (MNi) correspond à la primo-infection symptomatique, généralement bénigne, provoquée par le virus d'Epstein-Barr (EBV), qui appartient à la même famille que les virus de l’herpès et de la varicelle. Transmise préférentiellement par la salive, on l'appelle ou encore. ", "id": 2228035} {"src_title": "Národní park Jotunheimen", "tgt_title": "Parc national de Jotunheimen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jotunheimen byl od pradávna loveckým územím. Pozůstatky loveckých kempů z doby kamenné byly nalezeny poblíž jezera Gjende a jezera Russvatn. Další nalezené pozůstatky pocházejí z doby doby bronzové a z doby železné. Vysokohorské pastviny byly využívány pastevci posledních 1 000 let. Ve 14. století zde byla zřízena „Královská cesta“, která vyžadovala, aby obyvatelé města Lom udržovali schůdnost do středu Sognefjellu, aby byla lidem z Gudbrandsdalu umožněn přístup do jejich tradičního obchodního města Bergenu. Karavany dopravovaly dolů z hor produkty zdejších hospodářství a vracely se se solí, železem, látkami a lutefiskem. V roce 1869 Norský turistický spolek (DNT) postavil svoji první chatu na břehu jezera Tyin. Dnes jsou chaty DNT a jejich okolí jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí v severní Evropě. Počet chat na břehu jezera byl však omezen. Královským výnosem z prosince 1980 byl národní park s 1145 km ustanovený v pohoří Jotunheimen. To zahrnuje velkou část toho nejlepšího z oblasti, včetně Galdho plateau, Glitterindského masívu, Hurrungane, a oblasti jezera Gjende. Park zahrnuje Utladal Nature Preserve, oblast s 300 čtverečními kilometry. Jméno Jotunheimen, nebo také „Domov obrů“ je používané až v poslední době. Aasmund Olavsson Vinje (1818-1879), proslulý Norský básník a novinář který ještě používal nynorsk, představitel norského romantického nacionalismu, vytvořil tento výraz v roce 1862, když ho adoptoval z Keilhausovi knihy „Jotunfjellene“ aneb Hory obrů. V roce 1909 byl na západním konci jezera jezera Bygdin Aa. O. Vinjeovi postavený pomník v Eidsbugardenu, na okraji parku, v místě, kde měl chatu. Jeho přátelé a stoupenci chtěli připomenout jeho přispění k vyzdvihnutí Norské přírody a zesílení Norské národní identity. Dnes je Eidsbugarden největší horské turistické centrum, s nově zrestaurovaným hotelem z roku 1909, otevřeným v létě 2007 pobočkou DNT a přibližně 160 soukromými chatami. Místo je dostupné v létě automobilem nebo lodí, v zimě na sněžném skútru.", "section_level": 1}, {"title": "Literární reference.", "content": "Jotunheimen je široce zmiňovaný a popisovaný v literatuře, zvláště cestovním průvodcem z 18. století. Jotunheimská jezera Gjende a Bygdin centrem mnoha příběhů. Literární reference zahrnují:", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Jotunheimen (česky Domov obrů) je norský národní park nacházející se v horské oblasti Jotunheimen. Rozloha parku je téměř 1 200 čtverečních kilometrů. Více jak 250 vrcholů dosahuje výšky nad 1 900 m, včetně dvou nejvyšších vrcholů Severní Evropy: Galdhopiggenu (2 467 m n. m.) a Glittertindu (2 465 m n. m.). ", "tgt_summary": "Le parc national de Jotunheimen est un parc national créé en 1980 en Norvège. Ses paysages alternant vallées glaciaires et montagnes en font un des lieux de prédilection des Norvégiens pour la randonnée et la pêche. ", "id": 419120} {"src_title": "Michelle Kwan", "tgt_title": "Michelle Kwan", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Michelle Kwan se narodila v Kalifornii jako třetí dítě Dannyho a Estelly Kwanových, čínských imigrantů z Hongkongu. Michelle se začala o krasobruslení zajímat v pěti letech, když viděla svého bratra Rona hrát lední hokej. Michelle a její starší sestra Karen začaly vážně trénovat, když bylo Michelle osm let. Každý den absolvovaly tři až čtyři lekce na ledě. Aby stihly bruslení ještě před začátkem školy, vstávaly ve tři hodiny ráno, a po skončení vyučování chodily zpět rovnou na stadion. Výdaje za zvýšený počet hodin na ledě vedly rodinu Kwanových, která patřila k pracující třídě, do tíživé finanční situace. Matka si přibrala druhé zaměstnání a otec začal pracovat přesčas, aby byl schopen financovat pronájem ledu a zaplatit poplatky za trénování. Odhodlanost byla na Michelle znát již od raného věku. Když si například rodina nemohla dovolit koupit vánoční stromeček, Michelle se rozhodla, že jej za každou cenu musí vyhrát ve školní soutěži. Rodina Kwanových se nakonec rozhodla prodat svůj dům a přestěhovat se do menšího, ale ani to nestačilo na pokrytí všech nákladů spojených s bruslením obou dcer. Když bylo Michelle deset let, nezbývaly již rodičům žádné peníze na zaplacení trenérů. Ten rok však podala Michelle na regionální soutěži svůj do té doby nejlepší výkon, což přitáhlo pozornost vyhledávačů talentů, kteří Michelle a Karen udělili stipendium na trénování v mezinárodním tréninkovém centru Ice Castle v Lake Arrowhead v Kalifornii. Michelle a Karen tak pokračovaly v trénování a závodění, přičemž Michelle byla tou úspěšnější.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní historie.", "content": "Michelle se stala pětinásobnou mistryní světa (v letech 1996, 1998, 2000, 2001 a 2003). Vlastní tak největší počet zlatých medailí od dob Carol Heissové (1956–1960). Spolu s ní drží mezi americkými krasobruslařkami rekord v počtu vítězství na světovém šampionátu. Ziskem devíti titulů národní mistryně (1996, 1998-2005) Michelle vyrovnala rekord Maribel Vinsonové-Owenové (1928–1933,1935–1937). Osm po sobě jdoucích vítězství Michelle i jejích dvanáct po sobě jdoucích medailí na americkém šampionátu jsou rekordem historie amerického krasobruslení. Michelle získala také stříbrnou medaili na olympiádě v Naganu (Japonsko) v roce 1998 a bronzovou medaili na olympiádě v Salt Lake City v roce 2002. Mezi poctami, kterých se Michelle dostalo, je mimo jiné i prestižní cena Sullivan Award z roku 2001. Tato cena je udělována nejlepšímu americkému amatérskému sportovci. Michelle získala tuto cenu jako první krasobruslařka od doby Dicka Buttona, který ji vyhrál v roce 1949. Za celou svou krasobruslařskou kariéru Michelle dostala na národním mistrovství a mistrovství světa celkem 57 absolutních známek (6.0), z toho 42 jí bylo uděleno na mistrovství Ameriky. Jejímu rekordu se nejvíce blíží Brian Boitano s devíti absolutními známkami. Vzhledem k tomu, ze došlo ke změně systému hodnocení krasobruslařů z šestkové škály na bodový systém, nemůže již být rekord Michelle překonán.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek krasobruslařské kariéry.", "content": "V roce 1991 začaly Michelle a Karen trénovat pod vedením slavného amerického trenéra Franka Carrolla. Po roce trénování s ním se jedenáctiletá Michelle umístila devátá na juniorském národním mistrovství. V roce 1992 ve věku 12 let složila za zády svého trenéra seniorský test, čímž postoupila do seniorské kategorie. V roce 1993 skončila Michelle šestá na Mistrovství Ameriky seniorů a o rok později se stala americkou juniorskou mistryní. V roce 1994 se Michelle na americkém mistrovství seniorů umístila na 2. místě za Tonyou Hardingovou, což by jí za normálních okolností vyneslo místo v americkém reprezentačním týmu pro olympiádu v norském Lillehameru. Toto místo však nakonec bylo uděleno americké mistryni z předchozího roku Nancy Kerriganové. Ta se po útoku, který na ni byl spáchán (útok je spojován s ex-manželem Tonyi Harding), nemohla kvůli zranění amerického mistrovství zúčastnit (národní mistrovství sloužilo současně jako kvalifikační závod pro olympijské hry). Třináctiletá Michelle jela do Norska jako náhradnice, ale nakonec nedostala příležitost soutěžit. Náhradou za to však byla místo Nancy Kerrigan nominována na mistrovství světa 1994, kterého se kromě Kerrigan nezúčastnila ani Tonya Harding. V konečném pořadí Michelle získala osmou příčku. Poté, co na konci závodní sezony ukončily v roce 1994 amatérskou kariéru Nancy Kerrigan, Tonya Harding, Oksana Bajulová a jiné závodnice z olympiády v Lillehameru, skýtalo mistrovství Ameriky pro Michelle a jiné krasobruslařské naděje příležitost zvítězit. Michelle byla sice největší favoritkou na zlato, ale pád při trojitém lutzu ji nakonec o nejcennější medaili připravil. Americkou mistryni se stala Nicole Bobeková, zatímco Michele patřila již podruhé za sebou stříbrná příčka, která jí současně zajistila účast na mistrovství světa v roce 1995. Během tohoto mistrovství byla komentátory a médii často nazývána „jumping bean“; ve své volné jízdě totiž skočila čistě 7 trojitých skoků - více než kterákoliv jiná krasobruslařka. Přesto se Michelle umístila až čtvrtá, což odborníci i kouč Frank Caroll považovali za jasný signál, že je Michelle rozhodčími považována pouze za malou skokanku, které schází umělecký projev.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj uměleckého projevu.", "content": "Po šampionátě v roce 1995 přemýšlel tým okolo Michelle, co změnit, aby dokázali Michelle přetransformovat ze skákajícího dítěte na uměleckou krasobruslařku, která by mohla mít naději získat titul olympijské šampionky. Jako předlohu pro téma její nové volné jízdy proto zvolili mýtus o princezně Salome pocházející z Nového zákona. Kouč Frank Carroll tehdy Michelle vysvětlil, že Salome byla stejně stará jako ona, že byla velmi provokativní a že si svým nápadným vzhledem a krásou získala pozornost krále. Aby Michelle mohla ztvárnit tuto roli na ledě, bylo potřeba ušít poutavý kostým a především přesvědčit otce Michelle, aby dovolil dceři nosit na ledě make-up. Nový vzhled byl pro Michelle jen součástí její nové image. Mnohem důležitější byly pro ni změny, které pozorovala sama na sobě. Naučila se cítit hudbu a interpretovat ji na ledě. Proto také lidé blízcí Michelle říkají, že by jí nová image nebyla nic platná, pokud by na ni nebyla bývala připravená. Důkazem toho, že úsilí Franka Carrolla a choreografky Lori Nicholové se vyplatilo, byly reakce krasobruslařské veřejnosti na soutěžích. Michelle se totiž změnila k nepoznání a na otázky typu „Kdo je ta dívka?“ Frank Carroll vítězoslavně odpovídal: „ale vždyť to je přece Michelle Kwan“. Kdo se na Michelle podíval, už z ní nemohl spustit oči. V tom roce (1996) Michelle získala svůj první titul americké mistryně a první titul mistryně světa, kdy těsným rozdílem porazila mistryni světa z předchozího roku, Číňanku Lu Chenovou. Obě krasobruslařky tehdy dostaly ve volné jízdě dvě absolutní známky za umělecký dojem. V sezoně 1996-97 bruslila Michelle na hudbu „Dream of Desdemona“ (krátký program) a „Taj Mahal“ (volná jízda). V tomto roce Michelle poprvé představila spirálu se změnou hrany brusle, která je stále považována za její charakteristický pohyb na ledě. Michelle však v této sezoně měla potíže se skoky, které byly způsobené tím, že Michelle vyrostla. Navíc se nedokázala přizpůsobit novým krasobruslařským botám, jež měla propagovat v rámci smlouvy, kterou s výrobcem podepsal její otec. Během volné jízdy na národním šampionátu v roce 1997 třikrát spadla a navzdory celkovému umístění na druhé příčce následně odmítla rozhovor na kameru spolu s dalšími medailistkami Tarou Lipinskou (zlato) a Nical Bobekovou (bronz). S Tarou Lipinski také prohrála souboj titul světové šampionky. Vyhrála totiž volnou jízdu, nicméně ztrátu po pádu v krátkém programu už nedokázala dohonit.", "section_level": 2}, {"title": "Olympiáda v Naganu 1998.", "content": "V následující sezoně, zhruba dva měsíce před americkým mistrovstvím, jež bylo kvalifikací na olympijské hry v Naganu, prokázal u Michelle snímek z rentgenového vyšetření únavovou zlomeninu v levém chodidle. Pár týdnů před jedním z nejdůležitějších závodů kariéry měla Michelle nohu v sádře a nemohla trénovat. Podle Briana Boitana, olympijského vítěze v krasobruslařské soutěži mužů z roku 1988, bylo zranění Michelle důsledkem neustále opakovaného trénování kombinace trojitý toeloop-trojitý toeloop, prvku, který Michelle považovala za nezbytný k získání zlaté olympijské medaile. Navzdory tréninkovému deficitu předvedla Michelle na národním šampionátu výkon, který mnozí považují za absolutní vrchol její kariéry, jak po stránce technické, tak po stránce umělecké. Její krátký program Rachmaninoff byl ohodnocen šesti a volná jízda Lyra Angelica osmi nejvyššími známkami. Po tomto ohromujícím výkonu byla Michelle jednoznačnou favoritkou olympijských her. Tíha vlastního očekávání a očekávání ostatních umocněná nedoléčeným zraněním si však vyžádala svou oběť. Michelle zajela svou jízdu bez chyby, avšak neuvolněně s jistou dávkou opatrnosti. Přetrvávající bolest v chodidle jí navíc neumožnila skočit kombinaci dvou trojitých skoků, což byla jedna z věcí, ve které jí týmová kolegyně Tara Lipinski předčila. Životní volnou jízdou si Tara zajistila zlato, čímž se ve svých 15 stala nejmladší olympijskou šampionkou v historii. Olympijská soutěž krasobruslařek tak skončila velmi těsným rozdílem. Někteří odborníci byli toho názoru, že Tara měla výhodnější pozici, neboť bruslila až na konci startovní skupiny, zatímco Michelle šla na led jako úplně první. Faktem zůstává, že Tara předvedla technicky náročnější program, ale i tak považují někteří konečné rozhodnutí porotců za sporné a obzvláště mezi fanoušky bylo intenzivně diskutováno. Těsně po olympiádě Michelle prohlásila, že se svůj olympijský neúspěch snažila nějak překonat, ale když viděla rodiče, kteří do ní vkládali veškeré naděje, rozplakala se. K dalším jejím výrokům patří, že její stříbrná medaile má sice jinou barvu, než o které snila, ale že ji přijme. Bývalá olympijská šampionka a nyní televizní komentátorka krasobruslení Peggy Flemingová vzpomíná na Michelle a její olympiádu v Naganu v ještě trochu jiném světle. V té době totiž byla Peggy Fleming diagnostikována na rakovinu prsu. Tato zpráva zastihla Michelle přímo v dějišti olympijských her. Michelle přesto neváhala zvednout telefon a zavolat Peggy, aby zjistila, jak se jí daří. Peggy jen těžko skrývala překvapení, když si uvědomila kdo jí volá a řekla Michelle do telefonu: „jsem v pohodě, nedělej si o mě starosti, teď jsou přece Tvé olympijské hry.“ Těsně po olympiádě zvítězila Michelle na mistrovství světa, kterého se nezúčastnila ani Tara Lipinski a ani Lu Chen, bronzová medailistka z Nagana. Obě po olympiádě oficiálně ukončily amatérskou kariéru, čímž vznikl prostor pro jiné krasobruslařky, které se měly stát novými soupeřkami Michelle.", "section_level": 2}, {"title": "Meziolympijské období 1998–2002.", "content": "Zatímco Lipinski a Lu Chen odešly krátce po olympiádě v Naganu k profesionálům, Michelle pokračovala v závodění na amatérské úrovni. V sezoně 1998-99 bruslila Michelle na „Fate of Carmen“ (krátký program) a „Lamento D'Ariane“ (volná jízda). Na americkém šampionátu 1999 Michelle skočila kombinaci dvou trojitých toeloopů a získala svůj třetí titul mistryně USA navzdory pádu pri druhém trojitém lutzu na konci svého programu. Žádná z ostatních krasobruslařek se totiž nedokázala přiblížit jejím známkám za techniku a umělecký dojem. Naomi Nari Namová a Angela Nikodinová se umístily na druhém a třetím místě. Na světovém šampionátě 1999 se Michelle potýkala se silnou chřipkou, ale rozhodla se i přesto soutěžit. V krátkém programu se dopustila dvou velkých chyb a ve volné jízdě několika menších. Kvůli této ztrátě se umístila až na druhém místě za Marií Butyrskou a poprvé v dané sezoně prohrála. Vítězství Michelle na národním šampionátu v roce 2000 bylo pro některé kontroverzní. I přes pád v krátkém programu rozhodčí Michelle umístili do první trojice a udrželi ji tak v boji o titul. Ve volné jízdě chybovaly Sasha Cohenová, Sarah Hughesová i Michelle, ale Michelle zvítězila. Po krátkém programu na mistrovství světa 2000 vedla Maria Butyrská, druhá byla Irina Slucká zatímco Michelle byla po pokaženém krátkém programu „A Day in The Life“ až třetí. Michelle neměla svůj osud ve vlastních rukou. K zisku titulu bylo potřeba, aby vyhrála volnou jízdu a aby ještě někdo jiný porazil Butyrskou. Ve volné jízdě na hudbu z filmu „The Red Violin“ Michelle skočila 7 trojitých skoků včetně kombinace trojitý toeloop-trojitý toeloop. To jí nakonec stačilo na celkovou výhru. Maria Butyrská skončila až třetí za druhou Irinou Sluckou. Zatímco Sasha Cohen vynechala v roce 2001 kvůli zranění národní i světový šampionát, Sarah Hughes a Angela Nikodinov bojovaly s Michelle o americký titul, ale Michelle opět zvítězila. Všech devět rozhodčích ji zařadilo na první místo jak v krátkém programu tak ve volné jízdě. Na světovém šampionátě byly hlavními soupeřkami Michelle opět Sarah Hughes, Angela Nikodinov, Irina Slutskaya a Maria Butyrskaya. V krátkém programu se Michelle umístila se svým programem na televizní adaptaci „East of Eden“ na druhém místě za Marií Butyrskou. Volnou jízdou „Song of the Black Swan“ zahrnující 7 trojitých skoků včetně kombinace dvou trojitých toeloopů získala Michelle již čtvrtý titul mistryně světa, čímž obhájila své prvenství z předchozího roku a porušila pravidlo, kdy na předchozích mistrovstvích světa vítězila každý druhý rok. Nechybělo přitom málo k tomu, aby Michelle skončila již v kvalifikaci. 30 sekund po začátku rozbruslení své kvalifikační skupiny Michelle upadla při trojitém lutzu a když se zvedla ze země, zjistila, že nemůže bruslit na pravé brusli, protože se jí od boty oddělil podpatek. Celý zbytek rozbruslení pak strávila v zákulisí, kde jí její otec Danny botu slepoval. Vzápětí poté musela jít Michelle na hned led, aniž by si byla jistá zda její brusle spolehlivě drží, navíc s vědomím, že si před svou jízdou nestihla vyzkoušet skoky. Dlouhou dobu proto kroužila okolo stadionu, než se odhodlala zaujmout výchozí pozici. Uklidnění přineslo bezproblémové zvládnutí hned prvního skoku, trojitého loopu, při němž se krasobruslař odráží i dopadá na nohu, na které Michelle měla slepenou brusli.", "section_level": 2}, {"title": "Olympiáda v Salt Lake City 2002.", "content": "Olympiádě v Salt Lake City předcházely poměrně dramatické měsíce. V červnu 2001 se Michelle rozhodla ukončit spolupráci s choreografkou Lori Nichol, která pro Michelle vytvářela programy již od roku 1993. Místo ní si Michelle najala Sarah Kawaharu, jež předtím dělala pro Michelle choreografii televizních speciálů. Podle pozorovatelů to bylo příliš drastické rozhodnutí nato, že olympiáda již klepala na dveře. Hned první dvě vystoupení Michelle v sezoně nahrávala těmto kritikům vítr do plachet. Na Goodwill Games v Brisbanu i na Masters of Figure Skating v San Diegu předvedla Michelle špatné výkony a v obou soutěžích skončila poražena Irinou Sluckou. Po těchto silně nevydařených závodech dal Michelle její kouč Frank Carroll 10 návrhů, jak vylepšit svůj trénink. Michelle na to reagovala tím, že by pár dnů ráda trénovala o samotě. Frank Carroll souhlasil a řekl, že má Michelle zavolat, až ho bude chtít mít po svém boku. Tento telefonát však nikdy nepřišel. 19. října 2001 Michelle udělala to, co by mnozí označili za nepředstavitelné. Svému trenérovi, který v krasobruslení patří k nejoblíbenějším a který Michelle provázel kariérou od jejích 12 let, dala výpověď. Existovalo několik teorií, proč se Michelle odhodlala k tomuto kroku. Jedna tvrdila, že Michelle vyhodila Carolla poté, co namítal proti množství času, které Michelle trávila se svým přítelem Bradem Ferencem, obráncem NHL klubu Florida Panthers. Jiní tvrdili, že Michelle navedl Peter Oppegard, trenér a bronzový olympijský medailista z roku 1988, který byl přítelem Michelliny sestry Karen. Michelle však všechny tyto dohady popřela. Jako důvod uvedla, že musí sama nést odpovědnost za své bruslení a sama sebe motivovat k lepším výkonům. Současně zdůraznila, že jejímu rozhodnutí nepředcházely žádné hádky ani neshody s koučem a že Frank Carroll je nadále její velkým přítelem. Žádný z důvodů, které Michelle uvedla, nikoho příliš nepřesvědčil, trenéra nevyjímaje. V jednom rozhovoru z očí do očí Frank Carroll Michelle řekl: „Michelle, ale já jsem se za ty roky přece nezměnil a techniku stále učím tak, jak jsem ji učil předtím“, no což Michelle odpověděla:\"Ne Franku, ty jsi se nezměnil, já jsem se změnila\". Michelle tak celou olympijskou sezonu absolvovala bez trenéra, proto na soutěžích u mantinelu stával pouze její otec Danny, který s ní také čekal na známky v Kiss&Cry, stejně jako kdysi v dětství Michelle, když si rodiče Kwanovi nemohli dovolit platit trenéry pro své dcery. Michelle tedy přijela na národní mistrovství 2002 bez kouče a pod drobnohledem médií, které neúnavně diskutovaly o jejím rozchodu s Carrollem a nevyrovnaných výkonech v sezoně. Tuto soutěž Michelle vyhrála s obnoveným programem Rachmaninoff, který ji 4 roky předtím na mistrovství USA před olympiádou v Salt Lake City vynesl několik šestek, a s novým programem Scheherazade pro volnou jízdu. Tím si Michelle zajistila místo v olympijském týmu, jehož členkami se staly také druhá Sasha Cohen a třetí Sarah Hughes. Michelle byla spolu s Ruskou Irinou Sluckou hlavní favoritkou na olympijské zlato. Po krátkém programu stála Michelle v čele pořadí, následovaná Irinou Sluckou, Sashou Cohen a Sarah Hughes. Avšak poté, co ve volné jízdě dopadla při kombinaci na dvě nohy a upadla při trojitém flipu, se jí zlatá medaile opět začínala vzdalovat. Nakonec sice ani Irina Slucká nepředvedla bezchybný program, jenže šestnáctiletá Sarah Hughes zajela svou životní jízdu, čímž téměř neuvěřitelným způsobem poskočila ze 4. místa na příčku nejvyšší. Po Oxaně Baiul a Taře Lipinski byla dalším teenagerem, který získal zlatou olympijskou medaili. Irina Slucká skončila druhá, zatímco na Michelle zbyl bronz. Exhibiční vystoupení Michelle mělo hořkosladký nádech, neboť Michelle bruslící na píseň od Eva Cassidy „Fields of Gold“ v kostýmu zlaté barvy dokončila vystoupení se slzami v očích. Ani napodruhé se její sen o zlaté olympijské medaili nesplnil, a tak zlatý kostým i písnička o zlatě v sobě nesly trochu ironie. Bouřlivé ovace publika však byly důkazem toho, že úspěch není vždy měřen olympijským vítězstvím.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michelle Wing Kwan (* 7. července 1980, Torrance) je americká krasobruslařka, devítinásobná mistryně Spojených států, pětinásobná mistryně světa a dvojnásobná olympijská medailistka. V závodním krasobruslení se pohybuje již více než deset let a je nejúspěšnější krasobruslařkou americké historie. Díky svému expresivnímu výrazu na ledě je často nazývána jednou z nejlepších krasobruslařek všech dob.", "tgt_summary": "Michelle Kwan est une patineuse artistique américaine d'origine chinoise, née le. Neuf fois championne des États-Unis et cinq fois championne du monde, elle figure sur le podium des championnats du monde neuf fois consécutivement. Seule la médaille d'or olympique manque encore à son palmarès, elle qui est médaillée d'argent aux Jeux olympiques d'hiver de 1998 à Nagano et médaillée de bronze aux Jeux de 2002 à Salt Lake City. ", "id": 2064295} {"src_title": "Nynorsk", "tgt_title": "Nynorsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Specifická jazyková situace v Norsku je důsledkem historického vývoje. Od roku 1397, kdy přešlo Norsko pod dánskou nadvládu, se hlavním jazykem Norska stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se však mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny. Dánština se používala až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814. V té době vznikly dva hlavní myšlenkové proudy, jejichž cílem bylo vytvoření spisovného norského jazyka. Jeden z těchto směrů vycházel z nářečí venkovského obyvatelstva, z nichž byl později vytvořen landsmål – dnešní nová norština. Druhý směr rozvíjel jazyk dánsko-norský, který byl používán jako úřední. Základy landsmålu (tehdejším pravopisem \"landsmaal\") vytvořil lingvista-samouk Ivar Aasen. Jeho zásadní práce jsou \"Det norske Folkesprogs Grammatik\" (1848; Gramatika norských nářečí) \"Ordbog over det norske Folkesprog\" (1850; Slovník norských nářečí). Na základě svých výzkumů norských nářečí pak vytvořil jazykovou normu. Jazyková otázka se zejména v 70. letech stala předmětem politického boje. Jako druhý úřední jazyk byl landsmål uznán norským parlamentem v 1885 – po vítězství levicové strany Venstre Johana Sverdrupa ve volbách roku 1882. Od roku 1892 pak je vyučován ve školách. Během 20. století byl spisovný standard landsmålu několikrát reformován. V roce 1917 bylo zavedeno používání písmene \"å\" (vysl. jako místo původní spřežky \"aa\". Roku 1929 byl landsmål přejmenován na nynorsk (nová norština). Reformy z let 1917 a zejména 1938 zavedly užívání hlavních a vedlejších tvarů slov. Cílem bylo sblížení s bokmålem a východonorskými nářečími – původní standard vycházel z nářečí používaných v západním Norsku. Sblížení bokmålu a nové norštiny mělo vést k vytvoření jednotné obecné norštiny (\"samnorsk\"). Proti těmto snahám se však zvedl v 50. letech silný odpor, zejména na straně uživatelů bokmålu. Tato myšlenka byla nakonec během 70. let opuštěna. V roce 1959 byla zavedena tzv. učebnicová norma, která určila, které tvary se smějí používat ve školních učebnicích. Dílčí změny pravopisu byly provedeny i v dalších letech, poslední reforma je z roku 2005.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nynorsk (výslovnost \"nýnošk\"; doslova \"nová norština\") je spolu s bokmålem jedna ze dvou oficiálních spisovných variant norštiny. Oba spisovné jazyky jsou v Norsku rovnoprávné. Nová norština je rozšířena především v málo obydlených oblastech západní části země a používá ji méně než 20 % všech obyvatel. ", "tgt_summary": "Le nynorsk (littéralement : « néo-norvégien ») ), appelé landsmål avant 1930, est l'une des deux normes de la langue écrite norvégienne ; la seconde étant le bokmål. Le, une loi considère les deux langues comme égales, et en 1980 elles sont toutes deux reconnues comme langues officielles. Le nynorsk est utilisé aujourd’hui par environ 10 à 15 % de la population.", "id": 1891591} {"src_title": "Bohumil Modrý", "tgt_title": "Bohumil Modrý", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Lední hokej začal hrát jako dvacetiletý v tehdejším klubu LTC Praha a již rok na to byl díky svým výborným fyzickým disposicím, talentu i vzornému charakteru vybrán do národního mužstva. Hrál za před válkou velmi populární klub LTC Praha, společně např. se Stanislavem Konopáskem. Ve své době byl považován za nejlepšího brankáře v Evropě. Jako člen národního týmu dvakrát získal titul mistra světa (1947, 1949) a ze Zimních olympijských her 1948 si přivezl stříbrnou medaili. Na olympijském turnaji ve Švýcarsku natolik zaujal, že mu byla nabídnuta možnost působit v Kanadě. Po návratu mu ministr Kopecký slíbil povolení ke hraní v NHL udělit. Jedinou podmínkou byla jeho účast na MS ve Švédsku v roce 1949. Tuto podmínku splnil a přivezl odtud zlaté medaile. Přesto bylo později rozhodnuto jinak. Údajně by svým působením v zámoří ohrozil bezpečnost republiky, a tak po tomto vystoupil z reprezentace a přípravy mužstva na MS 1950 v Londýně se již neúčastnil. Kromě ledního hokeje hrál i českou házenou za Slavii Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Inženýrská činnost.", "content": "Po skončení druhé světové války byl národním správcem cihelny v Lanškrouně. Protože byl původní profesí stavební inženýr, v roce 1948 vytvořil pro Lanškroun regulační plán. Navrhl např. přístav Lanškroun na vodním kanálu Labe-Dunaj, letiště nebo propojení železniční přípojky z Rudoltic do Letohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V září 1940 se oženil s Erikou Weiserovou. S manželkou a dvěma dcerami, Blankou a Alenou, žil po roce 1945 v Lanškrouně na ulici Nádražní čp. 418. Stal se obětí komunistického režimu. V březnu 1950 byl spolu s dalšími jedenácti spoluhráči zatčen a v tajném, politicky vykonstruovaném soudnímu procesu s vyloučením veřejnosti obžalován a odsouzen na 15 let vězení za špionáž a velezradu. Jednalo se o neslavně proslulou „Causu Modrý,“ nebo „Případ Modrý.“ Na jaře 1955 byl po krutém věznění v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech a při těžbě uranové rudy na dole Barbora v Jáchymově bez ochrany proti radioaktivnímu záření, propuštěn. Na následky věznění poté v roce 1963 předčasně zemřel ve věku 46 let. V roce 1968, pět let po své smrti, byl rehabilitován. Dodnes není plně jasné, o co v jeho kauze šlo. Vláda se obávala možné emigrace hráčů, o které uvažovali již na olympijských hrách ve Švýcarsku. To by byl obrovský morální políček celému systému – navíc když již předtím emigrovali například mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová a Jaroslav Drobný (mistr světa v hokeji a později i vítěz tenisového Wimbledonu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohumil Modrý (24. září 1916 Praha – 21. července 1963 Praha) byl český hokejový brankář a politický vězeň. Je členem Síně slávy českého hokeje.", "tgt_summary": "Bohumil Modrý (né le à Prague et mort le à Prague) est un joueur de hockey sur glace de l'équipe nationale de Tchécoslovaquie. Il gagna une médaille d'argent aux Jeux olympiques d'hiver de 1948.", "id": 1811193} {"src_title": "Emmanuel Adebayor", "tgt_title": "Emmanuel Adebayor", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Má nigerijské kořeny, ale pochází z Toga, kde také s fotbalem začínal v místním Sporting Club de Lomé. V jeho patnácti si ho vyhlédlo francouzské FC Méty, odkud se v roce 2003 stěhoval do AS Monako. Po třech letech strávených ve Ligue 1 přestoupil do Arsenalu, kde prožil báječnou první sezonu, kterou nakonec nezakončil titulem z ligy mistrů, Arsenal prohrál s Barcelonou 1:2. Na MS 2006 Adebayor moc nezazářil a Togo nepostoupilo ze základní skupiny. Následující sezona 2007/2008 byla pro Adebayora nejvydařenější, za Arsenal dokázal nastřílet 30 gólů a byl vyhlášen i nejlepším fotbalistou Afriky za rok 2008. V Arsenalu strávil celkem 3,5 roku, ale po neshodách s fanoušky odešel v červenci 2009 do milionářského klubu Manchester City za částku kolem 25 milionů liber. V lednu 2011 ho kvůli nedostatku útočníků angažoval na hostování Real Madrid. Jeho hostování se však po sezóně nezměnilo v přestup, a tak se vrátil do Manchesteru City, odkud posléze putoval na hostování to klubu Tottenham Hotspur. V sezóně 2011/12 se mu v dresu Tottenhamu daří, již třikrát dal v jednom zápase dva góly. Hostování se v roce 2012 změnilo v přestup. V odvetě osmifinále Evropské ligy 2012/13 14. března byl účastníkem divokého zápasu v Miláně, který málem stál Tottenham postup. Inter Milán dokázal smazat třígólové manko z prvního utkání (3:0 pro Tottenham), nakonec o postupu anglického klubu do čtvrtfinále rozhodl v prodloužení svým gólem právě Emmanuel Adebayor. Tottenhamu k němu nezvykle stačila prohra 1:4. Obdobně ofenzivně laděný byl i první zápas čtvrtfinále proti švýcarskému celku FC Basilej. Švýcaři vedli v Londýně již 2:0, ale Adebayor a po něm Sigurdsson dokázali pro anglické mužstvo zachránit alespoň remízu 2:2. V odvetném zápase 11. dubna se neprosadil, zápas dospěl do penaltového rozstřelu, v němž byla úspěšnější Basilej v poměru 4:1. Tottenham ze soutěže vypadl. V únoru 2020 jako volný hráč zamířil do paraguayského celku Olimpia Asunción.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuel Adebayor (* 26. února 1984, Lomé) je tožský fotbalový útočník a reprezentant, od ledna 2017 hráč klubu Olimpia Asunción.", "tgt_summary": "Sheyi Emmanuel Adebayor, né le à Lomé (Togo), est un footballeur international togolais qui évolue au poste d'attaquant dans le club paraguayen du Club Olimpia.", "id": 1761123} {"src_title": "Skotský náhorní skot", "tgt_title": "Highland (race bovine)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Highland je původním plemenem skotu. I v moderní době je udržováno v nezměněné podobě a nedošlo ani ke křížení s jinými plemeny, takže je v současnosti významnou genovou rezervou. Ve Velké Británii byl chovatelský svaz náhorního skotu založen už v roce 1884 a v následujícím roce byla první zvířata zapsána v plemenné knize. V současnosti jsou největší populace skotského náhorního skotu chovány ve Spojených státech a Kanadě, v Austrálii a v Evropě je toto plemeno nejvíce chované v Německu, dále v Rakousku, Francii a ve Švýcarsku. Skotský náhorní skot byl dovezen též do České republiky, a to po roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Skotský náhorní skot má tělo malého tělesného rámce. Kohoutková výška by se měla pohybovat mezi 115-120 cm u krav, u býků 125-130 cm. Dospělé krávy dosahují hmotnosti mezi 420-520 kg, býci mívají 650-750 kg. Porážkové váhy 350-400 kg dosahují zvířata ve dvou letech. Základní zbarvení je hnědočervené, mohou se však vyskytovat i různé barevné rázy od plavé až po černou. Celé tělo je pokryto dlouhou, hustou srstí. Hlava je relativně malá, široká s dlouhými rohy, krk má být krátký a silný, končetiny krátké, pevné se širokými paznehty. Plec, zadní kýta a hřbet musí být dobře osvalené, pánev je široká a méně osvalená.", "section_level": 1}, {"title": "Užitkovost.", "content": "Skotský náhorní skot je plemeno s masnou užitkovostí. Nevyznačují velkou růstovou schopností - průměrný denní přírůstek se běžně pohybuje je okolo jednoho kilogramu (v zimním období vlivem sníženého metabolismu 0,2-0,4 kg), proto nejsou vhodní do intenzivního výkrmu. Toto plemeno je charakteristické zejména kvalitou masa s nízkým obsahem tuku a cholesterolu. Maso je jemné, šťavnaté, podobné divočině a je žádané hlavně na steaky. Skotský náhorní skot je pozdní plemeno (první otelení krávy je až kolem 4. roku), ale také dlouhověké (mohou se dožívat až 18 let). Samice se vyznačují snadnými porody a dobrou mateřskou péčí, proto se skotský náhorní skot používá ke křížení s masnými a kombinovanými plemeny, zejména s herefordským a českým strakatým skotem.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Skotský náhorní skot je velmi nenáročné plemeno. Hodí se zejména do horských a podhorských oblastí, kde se chová celoročně na pastvě. Pokud je pastva přiměřeně zatížena, nemusí se zvířata ani dokrmovat. Je ovšem nutné zajistit neustálý přístup k vodě. Vzhledem k jejich dlouhé srsti je potřeba highlandům zejména v letních měsících umožnit schovat se do stínu. K rozmnožování se používá nejčastěji kvalitní býk k přirozené plemenitbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotský náhorní skot neboli highland cattle je velmi tvrdé a odolné plemeno skotu. Již z jeho názvu je patrné, že pochází ze Skotska, původní oblast chovu zahrnuje západní a střední Skotsko a Hebridy. Archeologické nálezy prokázaly jeho existenci již v 6. století.", "tgt_summary": "La highland (ou Highland cattle, en anglais \"cattle\" signifie « bétail ») est une race bovine écossaise originaire de la région des Highlands. ", "id": 68059} {"src_title": "Meridové jezero", "tgt_title": "Lac Moéris", "src_document": [{"title": "Klimatické proměny Sahary.", "content": "Postupné vysýchání Saharské pouště v období Raného neolitu ~5000 př.Kr. (také zaznamenávaného \"Střední holocén\") a osídlování východních území s dostatečnými zdroji vody, daly vznik egyptské civilizaci, která rozvíjela systémy zavlažování budováním vodních kanálů a jejich udržováním v ročních cyklech nilských záplav. Záznamy o budování zavlažovacích soustav pocházejí již z před-dynastického období (Naqada III. ~3050 př. Kr.), král Skorpion II. je zobrazen s nástrojem k okopávání (podoba s motykou) při rituálu otvírání zavlažovacího příkopu. Egypťané praktikovali formu vodního hospodářství zvanou zavlažování pánve, produktivní adaptací na přirozené cykly vzedmutí a snížení hladiny Nilu. Postavili síť vodních příkopů paralelně s řekou a některé kolmé na ni, které tvořily pánve různých velikostí. Regulovaně se nasměrovaly povodňovou vodu do povodí, která přibližně měsíc zavlažovala půdu a sytila se na živiny bohatými sedimenty. Zbylá voda se přirozeným spádem odvedla do blízkého kanálu. Půda pak byla osázena plodinami. V celé historii Egypta bylo zavlažování kanály v péči místních hospodářů a nepodléhalo tedy centrální administrativě. Takovéto vodní hospodaření v oázách v dlouhodobém sledu vedlo k postupnému zasolování půdy s odpovídajícím poklesem produkce plodin.", "section_level": 1}, {"title": "Oáza Fajjúm.", "content": "Oáza Fajúm o rozloze ~1700 km se rozkládá v geologické depresi ~43 m pod hladinou moře. Na jihovýchodním břehu jezera Moeris bylo ~3500 př.Kr. založeno hlavní město oblasti Šedet (božstvo Sobek-Shedet) (starořecky \"Krokodilopolis\") zasvěcené bohu Sobek s podobou krokodýla.
Přirozený spád oproti hladině Nilu, zejména při maximálních letním vzedmutí v období bohatších dešťových srážek, způsoboval přeliv sladké vody a vznik jezera Moeris. Zasolování půdy při opakovaných přelivech a následného odparu, ale také průsaku spodních vod, se snažili řešit již faraoni 1. dynastie, zmiňuje se Narmer Meni(a jeho následníci) prokopáním kanálu spojujícího jezero s Nilem ve snaze zabezpečit přítok sladké vody a tím snížení salinity vody vhodné pro zavodňování polí. Dalším problémem byly nevysychající zasolené bažiny, nevhodné pro zemědělství a také byly zdrojem infekcí (malárie aj.). V oáze se také nalezly zbytky nejstarší známé dlážděné silnice, k dopravě čedičových bloků z lomu poblíž jezera, odkud byly přepravovány do nekropole v Gíze a použity při stavbě pyramid a také velkých staveb pohřebišť a zádušních chrámů.
V Pyramidových textech v hrobce Unise, posledního faraona 5. dynastie, se zachoval nápis: Rčení: Unis, který zaplavil zem, která se zrodí z jezera (Moeris) Celá vodní soustava v Oáze a péče o ni, měla v celém historickém vývoji Egypta velký ekonomický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Rekultivace oázy Fajjúm.", "content": "Pro zemědělské zavlažování nevhodné močálovité části v okolí jezera Moeris a jeho slaná voda v jezeře uvažovali řešit už vládci 11. dynastie za vlády Mentuhotepa II. Po dovršeném sjednocení Egypta se projekt realizoval až ve 12. dynastii za vlády faraona Amenemheta II. a jeho následníků. Centrální zdroje pro přijaté řešení byly nezbytné. Vytvoření kanálů spojujících Nil přivádějící sladkou vodu do oázy a odvodnění močálů do sedimentačních jezer si vyžádalo nemalé nároky na náklady a pracovní sílu. Hlavní cíle byly: Projekt zahrnoval vybudování kanálu mezi jezerem Qarun (Moeris) a Nilem se vstupem u města Al Lahun, který sloužil k přívodu nilské vody v období letního maxima vzedmutí. U vstupu u Al Lahun byla vybudována hráz (sypaná přehrada). Ta se uzavřela v období snížené hladiny Nilu. Přebytek vody v jezeře se přepouštěl do Josefova kanálu (Bahr Youssuf) a rozvodných bočních zavlažovacích kanálů.. U vstupu do kanálu byla rovněž sypaná hráz (Ha-Uar) sloužící k regulaci přítoku a odtoku. Josefův kanál sledoval přirozený zářez (savebně upravovaný) na západní straně Nilu v délce asi 200 km, na jihu u města Dairut byl napojen na Nil. Sladká voda pak byla, v období nízké hladiny Nilu, přiváděna na sever. Výška hladiny Nilu se podél jeho toku měřila tzv. \"Nilometry\" ( v Memfis, Dendeře, Edfu, ostrově Elefantina aj.) Zavodňovací systém se v historii dále upravoval, v přechodných obdobích slabých vlád, mocenských převratů, systémy chátraly a opět se obnovovaly. V důsledku suchého klimatu, jezero Qarun vysychalo. Současnou regulaci Nilu zabezpečuje Asuánská přehrada takže větev kanálu propojující oázu u El Lahunu s Nilem ztratila svůj význam. Josefův kanál byl v roce 1873 prodloužen o kanál Ibrahimiya a s Josefovým kanálem spojen přehradou ve městě Dairut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meridové jezero ( [Birket Karún], ze staroegyptského \"Merur\" doslova \"Velký kanál\", starořecky \"Moirios\" nebo \"Moiridos\" také \"Moeris\") je jezero ve Fajúmské oáze v Libyjské poušti. Jezero se slanou vodou je pozůstatkem dávného sladkovodního jezera Moeris ve Fajúmské depresi ~ 43 m pod hladinou moře.Rekultivace a zúrodnění oázy ve 12.dynastii se realizovalo sofistikovaným inženýrským projektem propojení Nilu kanálem Bahr Yussef (Josefův kanál) s regulační přehradou Ha-Uar u města Al-Lahun a vytvoření dvou umělých sedimentačních jezer El-Rayan, později využívané k těžbě soli.", "tgt_summary": "Le lac Moéris ( Μοίρις λίμνη), appelé également lac Qârûn (le « lac de Coré »), est un lac situé au nord de l'oasis du Fayoum en Égypte.", "id": 1943042} {"src_title": "Persefona", "tgt_title": "Perséphone", "src_document": [{"title": "Persefona v řecké mytologii.", "content": "Persefona je krásná dívka, snad právě proto ji Zeus slíbil za ženu svému bratru Hádovi, bohu podsvětí. Její matka Démétér o tomto slibu nic netušila. Těšilo ji sledovat svou krásnou dceru ve hrách s vílami, těšit se z krásných květů. Právě v takové chvíli se před ní jednou otevřela země, z propasti se vyřítil se svým černým vozem Hádés, dívku strhl na vůz a ujížděl pryč. Než se někdo stačil vzpamatovat, byla pryč. Výkřiky zoufalé Persefony nic nepomáhaly. Vůz projížděl kolem jezera, kde žila vodní víla Kyané, ta pochopila, co se děje a zrazovala boha Háda, aby dívku neunášel a vyžádal si svolení její matky. Hádés se rozzlobil, uhodil královským žezlem tak, že se země rozestoupila a vůz zmizel v bezedné propasti. Víla Kyané lítostí nad Persefonou tak plakala, až se rozplynula v tenké praménky, které se spojily s ostatní vodou. Zoufalá matka dlouhé dny čekala na návrat své dcery a hledala ji v širokém okolí. Hledala až v okolí Etny, celých devět dní prohledávala zemi i moře. Všude se vyptávala, jestli někdo dívku neviděl, až desátého dne zvěděla od bohyně měsíce Hekaté, že slyšela úzkostný křik, ale zloděje nepoznala. Démétér se vrátila na Sicílii a dostala se až k vodnímu prameni a proměněná Kyané vynesla na hladinu pás, který Persefoně během únosu sklouzl do vody. Démétér propadla zoufalství, ale také hněvu a hrozila, že zanevře na všechny lidi, ona jako bohyně plodné Země rozbije všechny pluhy, zničí pole i stáda a nechá lidem poznat, co je hlad. Slyšela to víla \"Arethúsa\" a ta jí řekla, kde Persefona je, proti své vůli, smutná a plačící. Démétér se vyděsila, nemohla se z té hrozné zvěsti vzpamatovat. Postupně se ale rozhodla, že navštíví Dia a poprosí ho o navrácení dcery. Pokud Zeus neporučí svému bratru Hádovi, bude se dívat, jak svět hyne hladem. Zeus ji uklidňoval, že dceři bude manželství s bohem ke cti, ale nakonec slíbil, že Persefona se bude moci vrátit na svět pokud v podsvětí nepozřela žádný pokrm. Nato Zeus povolal boha Herma, aby ji doprovodil do podsvětí. Hádés vyslechl příkaz Dia a dovolil Persefoně vrátit se na zem a zatímco se ona radovala, vtiskl jí do úst jadérko granátového jablka a tím si zajistil její věrnost provždy. Jako by se nic nestalo, připravil zlatý vůz, zapřáhl koně a Hermés s Persefonou nastoupili. Než se vůz rozjel, malý mužík z podsvětí řekl, že Persefona v podsvětí jedla a nesmí už vyjít ven. Dala se do pláče, nabrala vodu, mužíka jí pokropila a ten se změnil v sýčka, posla špatných zpráv. Zarmoucená Démétér opět hrozila, zničila úrodu, všude byl hrozný hlad. Zeus k ní posílal posly, aby odložila svůj hněv, ale ona zůstala neoblomná. A tak Zeus musel sjednat dohodu mezi Hádem a Démétrou, že Persefona bude přebývat třetinu roku v Hádově říši a dvě třetiny roku bude na zemi se svou matkou. A tak se stalo: každé jaro opouští Persefona podsvětí a shledá se se svou matkou. Celý svět se raduje, vyraší rostliny, rozkvetou květy, zraje úroda, stromy dávají ovoce a všude je plno radosti. Když se na podzim dcera vrací od své matky, Démétér pláče a s ní celá země, zvadnou květy, listí opadá, všude je pusto a nevlídno. Zbývá jenom naděje na příští jaro.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Antičtí umělci zobrazovali Persefonu buď jako přísnou vládkyni podsvětí nebo jako krásnou a mladou dívku. Z novodobých zobrazení je nejznámější sousoší", "section_level": 1}], "src_summary": "Persefona, též Persefoné nebo Persefoneia (latinsky \"Proserpina\"), je v řecké mytologii dcera nejvyššího boha Dia a bohyně Démétry a manželka vládce podsvětí Háda.", "tgt_summary": "Dans la mythologie grecque, Perséphone (en grec ancien, chez Homère et Pamphos d'Athènes ) est une des principales divinités chthoniennes, fille de Zeus et de Déméter et aussi épouse d'Hadès. Elle est d'abord connue sous le simple nom de Coré (, « la jeune fille »), ou encore « la fille », par opposition à Déméter, « la mère » (). Déesse du monde souterrain (les Enfers), elle est également associée au retour de la végétation lors du printemps dans la mesure où chaque année, elle revient six mois sur Terre puis six mois dans le royaume souterrain avec Hadès, notamment dans les mystères d'Éleusis. Elle est assimilée à Proserpine (en latin \"Proserpina\") dans la mythologie romaine et possède comme domaine les fameux Champs Élysées.", "id": 824292} {"src_title": "Michael Ballack", "tgt_title": "Michael Ballack", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chemnitzer.", "content": "Byl to východoněmecký celek Chemnitzer FC, kde Ballack odstartoval svou kariéru. V první sezóně nezabránil sestupu do třetí ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Kaiserslautern.", "content": "V roce 1997 přestoupil Ballack do Kaiserslauternu, který se po roce v nižší soutěži vrátil do 1. Bundesligy. Pod vedením kouče Otto Rehhagela vyhrál Ballack svůj první německý titul. V první polovině sezóny nebyl využívaný, na jaře si však získal místo v sestavě a v březnu 1998 debutoval v zápase proti Bayeru Leverkusen. V druhé sezóně si zahrál v Lize mistrů, kde Kaiserslautern skončil ve čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Bayer Leverkusen.", "content": "V roce 1999 zamířil za částku v přepočtu 2,5 milionu liber do Bayeru Leverkusen, který v sezóně 1999/2000 usiloval o prvenství. Během závěrečného kola v zápase proti Unterhachingu si Ballack vstřelil vlastní gól a titul tak slavil Bayern. Ballack si záměrně provokativně vybral dres s číslem 13, ve kterém v minulosti nastupovala klubová legenda Rudi Völler. Leverkusen prožil památnou sezónu 2001/02, ve které tým postoupil do druhé skupinové fáze Ligy mistrů. Úvodní porážku 0:4 od Juventusu následovala domácí výhra 1:0 nad Deportivem La Coruña díky jedinému gólu Ballacka. Jako rozhodující se ukázala být výhra 3:1 v šestém utkání ve Španělsku opět proti Deportivu. Ballack v prvním poločase hlavou otevřel skóre, ve druhém nacentroval na druhý gól Olivera Neuvilla. Ve čtvrtfinálové odvetě proti Liverpoolu se dvěma góly podílel na postupové výhře 4:2. V prvním utkání na půdě Manchesteru United vyrovnal na 1:1, německý tým nakonec venku zahrál nerozhodně 2:2 a po domácí remíze 1:1 postoupil do finále vlivem pravidla o venkovních gólech. Finálové vítězství ale Ballackovi odepřel Real Madrid v čele se Zinédinem Zidanem. V Leverkusenu mu byla trenérem Klausem Toppmöllerem svěřena role ofenzivního záložníka a to se projevilo ve statistikách. Během tří let zde vstřelil 27 bundesligových gólů a 9 gólů přidal v pohárové Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "Navzdory zájmu ze strany španělských velkoklubů (Real Madrid a Barcelona) přestoupil do Bayernu Mnichov za částku v přepočtu přibližně 30 milionů liber. Trenér Ottmar Hitzfeld dovedl bavorský tým v sezóně 2002/03 k zisku mistrovského titulu a navrch přidal triumf v domácím poháru. Avšak další rok titul uloupil Werder Brémy. V ročníku 2004/05 mu v záloze dělal společnost nadějný Sebastian Deisler, dorazili také jeho bývalí spoluhráči z Leverkusenu: záložník Zé Roberto a stoper Lúcio, oba Brazilci. Zbylé dvě sezóny za Bayern vyhrál dvakrát mistrovský titul. V závěrečných zápasech sezóny se do Ballacka opřeli příznivci Bayernu a dávali mu najevo svůj nesouhlas s jeho odchodem také pískotem.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea.", "content": "V roce 2006 opustil Ballack německý tým, aby zamířil jako volný hráč do Chelsea, která se měla pod vedením trenéra José Mourinha vydat na cestu za třetím titulem v řadě. Týmy Real Madrid a Inter Milán o Ballacka také projevily zájem. V londýnském klubu podepsal smlouvu na tři roky. V polovině září si poprvé zahrál Ligu mistrů ve dresu \"Blues\" a gólem z penalty pomohl k výhře 2:0 nad Werderem Brémy. O pár dní později obdržel v anglické lize první červenou kartu v kariéře po zákroku na Mohameda Sissoka z Liverpoolu, Chelsea přesto zvítězila 1:0. V 9. kole proti Portsmouthu vstřelil první gól v Premier League a spolu s další posilou Ševčenkem zařídili vítězství 2:1. Na jaře v dubnu se však zranil a rozhodl se podstoupit operaci kolena. Chelsea oslabila v bojích na čtyřech frontách a v anglické lize a v Lize mistrů skončila nakonec neúspěšná.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Leverkusenu a konec kariéry.", "content": "Ballack se s aktivním fotbalem rozloučil 5. května v utkání s Norimberkem, v posledním 34. kole Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "První reprezentační start si připsal 28. dubna 1999 v zápase proti Skotsku. Od roku 2004 navlékal kapitánskou pásku. S německou reprezentací se zúčastnil 3x Mistrovství Evropy (2000, 2004, 2008) a 2x Mistrovství světa (2002, 2006). Největším úspěchem bylo 2. místo z Mistrovství světa 2002, kde však nemohl nastoupit ve finále kvůli dvěma žlutým kartám. Ballack nestihl Mistrovství světa 2010, protože ho nešťastně zranil Kevin-Prince Boateng. Byla to poslední možnost ukázat se v reprezentačním v dresu. Po Mistrovství světa 2010 ukončil své účinkování v reprezentaci.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2000.", "content": "Trenér Erich Ribbeck jej nominoval na Euro 2000. Ballack na turnaji odehrál 63 minut. Německo nedokázalo postoupit ze skupiny a po remíze proti Rumunsku ještě dvakrát prohrálo.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Euro 2004 bylo pro Ballacka druhým evropským turnajem v kariéře. Do prvního klání proti Nizozemsku nasadil trenér Rudi Völler jen jednoho útočníka Kurányiho, za nímž hrál Ballack, zatímco na krajích zálohy se pohybovali Frings a Schneider. Ballack byl pro soupeře hrozbou, ale střetnutí nakonec skončilo remízou 1:1. Druhé utkání skupiny proti Lotyšsku Německo znovu nevyhrálo a jen remizovalo 0:0. Proti už postupující České republice potřebovalo Německo zvítězit a byl to Ballack, kdo otevřel skóre po střele levačkou. Po Heinzově vyrovnání skončila Ballackova střela na pravé tyči Blažkovy brány, ale v závěru vsítil Baroš vítězný gól, který Němce nakonec poslal domů.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2006.", "content": "Mistrovství světa v roce 2006 pořádalo Německo. Kapitán Ballack kvůli zraněnému lýtku nebyl trenérovi Jürgenu Klinsmannovi k dispozici pro úvodní utkání turnaje mezi Německem a Kostarikou. Ve druhém skupinovém utkání proti Polsku byl přítomen v základní sestavě a přispěl k výhře 1:0. Během utkání trefil brankovou konstrukci a obdržel žlutou kartu. Ve třetím utkání povedeným lobem vyřadil z akce dva ekvádorské obránce a nabíhající Miroslav Klose zvýšil vedení na 2:0. Německo vyhrálo třetí utkání 3:0 a Ballack byl jmenován mužem zápasu podle FIFA. Proti Švédsku skončil jeho střelecký pokus díky zákroku gólmana Andrease Isakssona na tyči. Dva góly Lukase Podolskiho poslaly Němce do čtvrtfinále proti Argentině. Argentina se dostala do vedení, ale v 80. minutě našel Ballackův centr Borowskiho a ten odhlavičkoval na Kloseho, který srovnal na 1:1. V závěru prodloužení byl v bolestech, ale po dvou minutách u postranní čáry se vrátil na závěrečné minuty nerozhodnutého prodloužení. Ballack i Neuville v penaltovém rozstřelu uspěli, naopak Roberta Ayalu vychytal Jens Lehmann. Poté co uspěli Podolski a Borowski a naopak svoji penaltu nedal Esteban Cambiasso postoupili do semifinále právě Němci. Ballack byl znovu zvolen mužem zápasu. Někteří argentinští hráči ale prohru neunesli a po penaltách konfrontovali zejména v rozstřelu úspěšné německé fotbalisty. Podle Ballacka začali provokace Argentinci. Proti Itálii v semifinále nedokázal zabránit porážce 0:2 v prodloužení a mužstvo tak finále nedosáhlo. Potíže s kolenem jej připravily o utkání o třetí místo, ve kterém Německo zdolalo 3:0 Portugalsko. Ballack byl zvolen do nejlepšího týmu turnaje podle FIFA jako jeden ze čtyř fotbalistů Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Styl hry.", "content": "Mezi jeho přednosti patřila výdrž, síla a herní inteligence. Dovednosti přihrávat a střílet doplňovala hra hlavou (hlavičky). Dokázal plnit roli jednak ofenzivního, jednak defenzivního záložníka se schopností vybojovat ztracený míč.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Chelsea byl poměrně důležitým záložníkem, jenž umí podržet míč, vhodně přihrát, nacentrovat či vystřelit z dálky. Největší zbraň je však jeho pověstný volný přímý kop, který zahrává opravdu bravurně, neboť je schopen dát gól i ze vzdálenosti 30+ metrů, což ho řadí mezi elitu v zahrávání přímých kopů. V Chelsea bylo takových hráčů více – zejména Frank Lampard či Michael Essien, proto přímé kopy zde zahrával méně často než v německé reprezentaci. I přes svůj vyšší věk byl Ballack hráč, který je schopen naběhat za zápas i 9 km, což bylo mnohdy nejvíce ze všech hráčů v poli.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho otec byl stavební inženýr. Jeho děda pochází z Československa. Pochází z bývalé NDR. Jeho děda pochází z ČR, za druhé světové války byl povolán do Německa na nucené práce, kde zůstal a založil novou rodinu. Ballack jako jeden z mála špičkových fotbalistů vystudoval vysokou školu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Ballack (* 26. září 1976 v Görlitz) je bývalý německý fotbalový záložník. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. ", "tgt_summary": "Michael Ballack, né le à Görlitz (alors en République démocratique allemande), est un footballeur allemand évoluant au poste de milieu de terrain. ", "id": 2469788} {"src_title": "Atomový orbital", "tgt_title": "Orbitale atomique", "src_document": [{"title": "Typy a tvary orbitalů.", "content": "Typy orbitalů jsou dány hlavním a vedlejším kvantovým číslem daného elektronového stavu. Tvarovou formu daného typu určuje také magnetické kvantové číslo. Typ orbitalu se pro \"l\" = 0 značí s, pro \"l\" = 1 p, pro \"l\" = 2 d, pro \"l\" = 3 f (značení ze spektroskopických anglických pojmů \"sharp\", \"principal\", \"diffuse\", \"fundamental\") a pro vyšší \"l\" (= 4, 5,...) se značí g, h,...(atd. dle abecedy). Nedílnou součástí typu orbitalu je hlavní kvantové číslo \"n\" příslušné energiové slupky atomového obalu (píše se před písmennou značkou typu). Hlavní kvantové číslo má vliv především na velikost orbitalu. Čím je kvantové číslo \"n\" větší, tím větší je jeho energie a tím větší je také oblast pravděpodobného výskytu elektronu od jádra. Hlavní kvantové číslo nemá vliv na směrové rozložení pravděpodobnosti výskytu elektronu, projevuje se však v radiálním směru (tj. podle poloměru od středu atomového obalu, tedy od jádra): Pro vyšší \"n\" se v radiálním průběhu objevují body, ve kterých vlnová funkce přechází mezi zápornými a kladnými hodnotami, v okolí těchto bodů pravděpodobnost výskytu elektronu klesá a v bodě přechodu je nulová. Takové body nulové pravděpodobnosti výskytu leží na tzv. \"nodálních plochách\", kterých je (\"n\" − 1). Vliv hlavního kvantového čísla na velikost ukazují následující obrázky (orbitaly \"n\"s pro \"n\" = 1 až 7, v řezu, odlišná barva značí odlišné znaménko vlnové funkce): Vliv hlavního kvantového čísla na tvar (přibývání nodálních ploch) na orbitalu složitějšího tvaru (p pro \"n\" = 2 až 6; rozdílné měřítko, aby obrázky byly stejně veliké): Tvar orbitalu je určen hlavně vedlejším a magnetickým kvantovým číslem (\"l\" a \"m\"): Orbital s (\"l\" = 0) je kulově symetrický. Magnetické číslo může být jedině \"m\" = 0, a proto není degenerovaný (degenerovaný = více možností prostorové orientace při stejné energii). Tvar orbitalu s (\"n\" = 1): Orbital p (\"l\" = 1) má tvar dvou rotačně symetrických laloků, vzájemně středově symetricky vybíhajících od středu atomu do směru vybrané souřadné osy (v každém laloku má vlnová funkce jiné znaménko). Magnetické číslo může nabývat hodnot \"m\" = −1,0,1, orbital je tedy 3× degenerovaný. Prostorové formy se dle příslušných sférických harmonických funkcí označují p, p, p v souladu se souřadnou osou, podle které je orbital souměrný; orbital p odpovídá \"m\" = 0, zbylé dva jsou lineární kombinací stavů s \"m\" = −1,+1. Tvary orbitalu p (p, p, p; \"n\" = 2): Orbital d (\"l\" = 2) má tvar složitější, členěný do více laloků, se vzájemně tvarově odlišnými formami. Orbital je 5× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −2,−1,0,1,2. Prostorové formy se označují d, d, d, d, d. Tvary orbitalu d (d, d, d, d, d; \"n\" = 3): Orbital f (\"l\" = 3) je 7× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −3,−2,−1,0,1,2,3. Prostorové formy se označují f, f, f, f, f, f, f. Tvary orbitalu f (f, f, f, f, f, f, f; \"n\" = 4): Orbital g (\"l\" = 4) je 9× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −4,−3,−2,−1,0,1,2,3,4; podobně pro vyšší \"l\". Obecně platí, že orbitaly jsou (2\"l\"+1)-krát degenerované. Zaplněnost orbitalů elektrony se označuje podle obecného vzorce Každý elektronový stav (daný vedle kvantových čísel \"n\", \"l\" a \"m\" ještě spinovým kvantovým číslem \"s\") může být v souladu s Pauliho vylučovacím principem obsazen pouze jedním elektronem; každý typ orbitalu proto může být obsazen počtem elektronů, daným dvojnásobkem (2 elektrony lišící se svým spinem) jeho degenerace. Např. jediný plně obsazený orbital atomu helia v základním stavu se označuje 1s2 – obsahuje 2 elektrony na nejnižší energiové úrovni (\"n\" = 1) a jejich moment hybnosti je \"l\" = 0. Zaplnění orbitalů elektrony určuje pro jednotlivé atomy v základním stavu výstavbový princip, vyplývající z minimalizace potenciální energie elektronového obalu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atomový orbital (též pouze atomový orbit) je funkce popisující prostorové rozložení možného výskytu elektronu daného kvantového stavu v elektronovém obalu atomu. ", "tgt_summary": "En mécanique quantique, une orbitale atomique est une fonction mathématique qui décrit le comportement ondulatoire d'un électron ou d'une paire d'électrons dans un atome. Cette fonction donne la probabilité de présence d'un électron d'un atome dans une région donnée de cet atome. On la représente ainsi souvent à l'aide d'isosurfaces, qui délimitent la région à l'intérieur de laquelle la probabilité de présence de l'électron est supérieure à un seuil donné, par exemple 90 %. De telles régions ne sont pas nécessairement connexes et peuvent présenter des formes complexes issues des harmoniques sphériques. ", "id": 759451} {"src_title": "Kočka bengálská", "tgt_title": "Chat-léopard", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Kočka bengálská je velká asi jako domácí kočka, kočky, které žijí v severní části areálu jsou o něco větší. V porovnání s domácí kočkou mají o něco delší končetiny. Základní barva srsti se liší podle poddruhu, většinou je zlatá, zlatočervená nebo zlatošedá až šedohnědá. Kresba je černá, skládá se ze skvrn nebo rozet, skvrny se často slévají do velkých map, na hřbetě se mohou tvořit pruhy. Břicho a brada jsou bílé, také na ušním boltci mají bílou skvrnu, podobně jako další kočkovité šelmy. Sumaterský poddruh má méně skvrn, které jsou navíc menší, pákistánské kočky jsou šedé a mají nevýraznou kresbu. Srst severněji žijících poddruhů je hustší a méně nápadně zbarvená. Mezi kočkami bengálskými existuje velká variabilita, dokonce tak velká, že některé poddruhy byly původně považovány za samostatné druhy a teprve analýza DNA je odhalila jako poddruh. Krásným příkladem je iriomotská kočka, vzácný poddruh z japonského ostrova Iriomote. Její srst je tmavě hnědá a tečkování je nevýrazné. Kočka z ostrova Cušima byla nedávno také odhalena jako poddruh bengálské kočky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Kočka bengálská žije v celé jihovýchodní Asii, západní hranice rozšíření leží v Pákistánu, severní v Mongolsku a na východní Sibiři. Žije v Indii, Bangladéši, Barmě, Thajsku, Vietnamu, Malajsii, Indonésii, Číně, na Filipínech i v Japonsku. Obývá deštné pralesy, tropické lesy, ale i křoviny, polopouště i zemědělsky využívanou půdu. Dává přednost blízkosti vody.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Kočky bengálské jsou samotářská zvířata s noční aktivitou. Ve dne odpočívají v doupatech v dutinách stromů nebo v jeskyních. Jsou to oportunisté, na zemi i na stromech loví hlodavce i zajíce, malé hmyzožravce, ještěrky, žáby i netopýry. Uloví také malé kopytníky, jako jsou kančilové, kabaři nebo i srnče. Jídelníček si zpestřují rybami a vejci, v obydlených oblastech odnášejí drůbež. Dobře šplhá i plave. Teritorium jedné kočky mívá rozlohu asi 9 km2, kočka si ho označuje močí a výkaly. V tropech se mohou rozmnožovat celoročně, na severu se páří v březnu a v dubnu. Samice je březí 60–70 dní, pak v doupěti porodí 2–4 koťata. V 10 dnech věku otevírají oči, ve 23 dnech začnou jíst maso. Doupě opouští asi po měsíci. V zajetí se stává, že samice, pokud je vyrušována, svá mláďata zabije. Přijde-li kočka o koťata, může mít v jednom roce ještě jeden vrh. Bengálské kočky dospívají v 18 měsících věku, v zajetí může samec dosáhnout pohlavní dospělosti od 7 měsíců, samice od 10 měsíců. V zajetí se mohou dožít až 13 let. Často jsou loveny kvůli kožešině, kromě člověka je jejich přirozeným nepřítelem levhart.", "section_level": 1}, {"title": "Bengálská kočka.", "content": "Kočka bengálská byla úspěšně zakřížena s domácí kočkou - americkou krátkosrstou. Vzniklo plemeno bengálská kočka. Toto plemeno v sobě spojuje přítulnost domácí kočky a divoce zbarvenou srst divokých koček bengálských. Občas jsou divoké bengálské kočky přikřižovány k domestikovaným bengálským kočkám. Cílem je ozdravit plemeno, získat znaky divoké bengálské kočky, jako je silný ocas, malé uši, rovný profil, a.j. Světová organizace chovatelů koček TICA uznává hybridní kočky z tohoto spojení a vystavuje jim také rodokmeny.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "v Evropě byla v červnu 2019 chována přibližně ve čtyřech desítkách zoo, takže patří k vzácně chovaným druhům. V Česku najdeme kočky bengálské v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad ve dvou poddruzích: Na Slovensku je chována v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka bengálská (\"Prionailurus bengalensis\") je malá kočka, žijící v jižní, jihovýchodní a východní Asii. Starší vědecké jméno je \"Felis bengalensis\".", "tgt_summary": "Le Chat-léopard (Prionailurus bengalensis), souvent appelé Chat léopard du Bengale et plus rarement Chat de Chine, est une espèce de félin qui se rencontre en Afghanistan, au Bangladesh, en Birmanie, au Cambodge, en Chine, en Inde, en Indonésie, au Japon (sur les îles Tsushima et Iriomote), en Corée, au Laos, en Malaisie, au Népal, au Pakistan, aux Philippines, à Taïwan, en Thaïlande, en Russie (Extrême-Orient) et au Viêt Nam.", "id": 2080959} {"src_title": "IKEA", "tgt_title": "Ikea", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmu založil Ingvar Kamprad ve svých sedmnácti letech za finanční dar, který obdržel od svého otce za úspěšné ukončení studií. Název IKEA tvoří iniciály zakladatele Ingvara Kamprada a první písmena slov Elmtaryd a Agunnaryd, farmy a vesnice, kde vyrůstal. Zpočátku IKEA prodávala tužky a pera, peněženky, rámečky na obrázky, hodinky, klenoty, nylonové punčochy apod., tedy levné zboží, které bylo možno dobře prodat.", "section_level": 1}, {"title": "Firemní filozofie.", "content": "IKEA se řídí podnikatelskou filozofií, kterou Kamprad vysvětlil ve svém téměř náboženském spisku \"Zpověď prodejce nábytku\". Na rozdíl od tradičních obchodů je zboží vystaveno přímo ve skladech a počet prodavačů je minimální. Firma je známá i marketingovým inovátorstvím, byla například první společností, která v televizní reklamě zobrazila homosexuální pár diskutující o společné budoucnosti v bytě zařízeném jejím nábytkem.", "section_level": 1}, {"title": "IKEA Centres.", "content": "Skupina IKEA Centres je investorem, developerem a správcem nákupních center. Vlastní 28 obchodních center s rozlohou více než 1 000 000 m maloobchodní plochy v Rakousku, České republice, Slovenské republice, Polsku, Německu, Francii a Švýcarsku. Ročně navštěvuje nákupní centra IKEA Centres přibližně 90 miliónů zákazníků a roční obrat převyšuje 22 miliard euro. Skupina IKEA Centres je v České republice zastoupena společností IKEA Centres Česká republika s. r. o., která zde provozuje obchodní centra v Brně a Ostravě (Avion Shopping Park).", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "IKEA má v Česku čtyři své obchodní domy. Prvním obchodním domem IKEA byla prodejna v Praze na Zličíně (1996), v Brně (1998), v Ostravě (2001) a poslední pak na pražském Černém Mostě v roce 2004. V plánu je další v Praze, Hradci Králové a možná v Plzni (stav k roku 2019). V roce 2016 IKEA vyhrál český šestiletý chlapec soutěž na podobu jedné z hraček, která se bude vyrábět a prodávat v obchodních domech, a dostala název „dvojptáček\". Celosvětově se u této soutěže sešlo 52 000 obrázků, porota z nich vybrala 10. Od září 2018 do srpna 2019 měla IKEA zkušebně otevřený menší obchod IKEA Point na pražském Václavském náměstí. V roce 2020 IKEA v České republice plánuje otevřít sedm výdejních míst. Jejich provozovateli budou externí společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "IKEA je švédská nábytkářská firma, zaměřující se na prodej a výrobu levného nábytku a bytových doplňků. Vlastní a provozuje síť prodejen v Evropě, Asii i v USA a Austrálii. Společnost založil v roce 1943 Ingvar Kamprad jako zásilkovou společnost. Vlastníkem IKEA Group je v současné době nadace Stichting INGKA Foundation.", "tgt_summary": "Ikea, acronyme de \"Ingvar Kamprad Elmtaryd Agunnaryd\", est une entreprise d'origine suédoise dont le siège social se trouve à Delft aux Pays-Bas, spécialisée dans la conception et la vente de détail de mobilier et objets de décoration prêts à poser ou à monter en kit. ", "id": 592766} {"src_title": "Taharka", "tgt_title": "Taharqa", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Taharka během své vlády pobýval střídavě buď ve Vesetu či v Mennoferu. Především se staral o samotný Egypt. Obnovoval a stavěl chrámy, snažil se, aby byl Egypt prosperujícím a uvnitř zkonsolidovaným státem. V tom mu také velmi pomohla příroda, ačkoli sám Taharka prohlašoval, že mu pomohl bůh Amon. V šestém roce jeho vlády byla Núbie (všichni králové 25. dynastie byli núbijského původu) zasažena abnormálně vydatnými dešti, které vedly k velmi mohutným záplavám v okolí Nilu, to vedlo k velké úrodě pěstovaných rostlin. Na stéle v jednom chrámu nechal Taharka vytesat nápis, ve kterém stojí, \"že naplnil všechny sýpky a zásobil obětní stoly bohů, že země byla požehnána, jako bývala za vlády Usira, že ráno každý dlouho spal a nenaříkal při každé příležitosti, pravdou se řídila správa a lež byla přibita k zemi\". Když vládl Taharka, mohl se Egypt stát opět opravdovou velmocí. Tento rozkvět země však zastavila stále sílící Asýrie. Již během 24. dynastie dobyl asyrský král Sargon II. všechny sousední říše, egyptští králové v zájmu své země poskytli svým sousedům na východě vojenskou pomoc, která však nebyla příliš účinná. Během vlády Taharky se na podobné tažení vydal Sargonův nástupce Sinacherib. Taharka také východním sousedům Egypta poskytl vojenskou pomoc. V bibli je zmíněn jako spojenec judského krále Ezechiáše. Obrovská asyrská armáda, která prý měla až 200 000 mužů, obsadila Sýrii a severní Palestinu. Poté se, ačkoli měla mnohem, větší ambice, stáhla zpátky. Egyptská tradice i bible to vysvětlují tím, že se stal zázrak. Podle Hérodota, který se toto tvrzení dozvěděl od Egypťanů, \"zaplavilo asyrské vojsko v noci velké množství myší, které jim rozhryzaly toulce, tětivy luků a držadla štítů, takže druhý den beze zbraní utekli a mnoho jich zahynulo\". Asyrské prameny ústup vojsk také potvrzují. Je možné, že se vojáci nakazili morem, který potom celé vojsko zdecimoval. Symbolem moru byla ve starém Egyptě právě myš. Později byl však Sinacherib zavražděn a na trůn v Asýrii usedl Asarhaddon, který podnikl proti Egyptu přímý útok. V krátké době okolo 670 př. n. l. porazil v několika bitvách mnohem slabší egyptská vojska. Dostal se až k Mennoferu, který dokonale vyplenil. Taharka se stáhl na jih. Za dva roky se zmocnil Mennoferu, ve kterém obnovil svou vládu. Část Dolního Egypta se ale stále nacházela pod nadvládou Asyřanů. V roce 667 př. n. l. do Egypta vpadl nový asyrský král Aššurbanipal, aby neztratil také poslední tamější asyrské državy. Pod tlakem jeho vojsk byl pak Taharka donucen stáhnout se až do Napaty, hlavního města Núbie. Titulu egyptského krále se však nevzdal. Zde také v roce 664 př. n. l. zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Stavitelská činnost.", "content": "Taharka se do egyptských dějin zapsal také řadou staveb, které byly částečně však zničeny už za nadvlády Asyřanů. V Medínit Habu nechal upravit zádušní chrám Thutmose I. a Thutmose II. V Núbii rozšířil chrám boha Amona pod horou Barkal poblíž Napaty, v Kavě u třetího nilského kataraktu, nechal postavit úplně nový chrám, který byl také zasvěcen Amonovi. V Amonově chrámu v Karnaku nechal postavit na prvním nádvoří velkou kolonádu, kterou tvořilo deset sloupů, z nichž každý měřil 21 metrů, před chrámem Ramesse II. nechal vybudovat sloupovou síň, z doby jeho vlády pochází také svatyně u severního rohu Svatého jezera. Zachovalo se nám velké množství soch znázorňujících samotného Taharku. Většinou se totiž nacházely v chrámech, jejichž trosky je brzy zasypaly a tím je vlastně zachránily před lupiči. Všechny zdůrazňují Taharkovy negroidní rysy. Svým způsobem provedení připomínají spíš sochy z období Staré říše.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Taharkova hrobka se nachází v Nuri, na levém břehu Nilu u Napaty. Jeho hrobka je vlastně miniaturní pyramidou, její základna měla rozměry zhruba 14x14 metrů, výška celé stavby dosahovala zhruba 20 metrů. V její podzemní části se nacházela pohřební komora. Po Taharkovi si zde nechalo hrobku postavit ještě zhruba okolo 20 králů Núbie, tato je z nich i přes své nepříliš velké rozměry tou největší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taharka, dle asyrských nápisů Tarka, v bibli Tyrháka, dle Manehta Tarkos či Tarakos byl egyptským faraonem 25. dynastie. Vládl přibližně v letech 690–664 př. n. l. Na trůně vystřídal svého staršího bratra Šabataku.", "tgt_summary": "Taharqa est un roi de Napata et un pharaon, de 690 à 665 av. J.-C.. Il est le fils de Piânkhy et d'Abar, et le frère et successeur direct de Chabataka. Son nom d'Horus est \"Oaikhaou\", son nom de roi \"Nefertemkhourê\" (\"Nefertoum protège Rê\"), et son nom de naissance \"Taharka\", ou Taharqo, ou \"Taherouk\" (autres variantes \"infra, \"dans la Bible\"\"). Il est généralement représenté avec la \"calotte\" propre aux rois koushites, sur laquelle se dressent les deux uræus, insignes de la double royauté de la Nubie et de l'Égypte antique.", "id": 1892936} {"src_title": "Haléř", "tgt_title": "Haller (monnaie)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Haléř byla drobná stříbrná mince ražená původně ve 13. století v mincovně Hall ve Švábsku (dnes Schwäbisch Hall) a byla drobnou mincí německého feniku. Německy byla nazývána \"heller\" česky pak \"haléř\". V Česku dostala jméno haléř drobná stříbrná jednostranná mince zavedená od roku 1384 jako polovina tzv. penízu. Znovu pak byly haléře raženy za vlády Ferdinanda I. (1526–1564) a to jako nejmenší stříbrné mince. Měděný haléř jako nejmenší minci pak razila Marie Terezie (1740–1780) a poté se mosazný haléř objevil jako nejmenší nominál korunové měny zavedené roku 1892 císařem Františkem Josefem I.", "section_level": 1}, {"title": "Československé haléřové mince.", "content": "Československé haléřové mince v průběhu historie existovaly v hodnotách 1, 2, 3, 5, 10, 20, 25 a 50 haléřů. Za první republiky dvouhaléřové mince byly zinkové, pětihaléře a desetihaléře mosazné (ze slitiny mědi a zinku), padesátihaléře (a koncem období i pětadvacetihaléře) ze slitiny mědi a niklu. Všechny druhy haléřových mincí za Protektorátu Čechy a Morava (10, 20 a 50 haléřů) byly výhradně zinkové, graficky odvozené z dřívějších československých. V roce 1947 byly vydány mosazné (měď 92 %, zinek 8 %) mince předválečného grafického vzoru po 20 a 50 haléřích, od roku 1951 obě v hliníkovém provedení. Po měnové reformě roku 1953 platila na základě vyhlášky č. 45/1953 Sb. graficky jednotná sada mincí o hodnotě 1, 3, 5, 10 a 25 haléřů, všechny byly prosté hliníkové. Zpočátku byly jedinými mincemi, korunové hodnoty zastupovaly státovky. Od roku 1960 většina z těchto mincí začala být vydávána v pozměněné podobě, s novým státním znakem ČSSR; roku 1963 přibyl hnědý tombakový (mosazný) padesátihaléř. Mince nesly uprostřed na líci číslici zasazenou mezi lipové snítky sepnuté stužkou uprostřed dole. Na konci lipových větviček nahoře nad číslicí uprostřed byla pěticípá hvězda. Průměr mincí byl odstupňován po 2 milimetrech: 16 mm (1 h), 18 mm (3 h), 20 mm (5 h), 22 mm (10 h) a 24 mm (25 h). Mince 10 h a 25 h měly sílu 1,2 mm a měly vroubkované okraje, menší mince měly sílu 1 mm a hladké okraje. Dodatečně zavedený 50haléř měl průměr 21,5 mm, byl vroubkovaný, síla nebyla vyhláškou stanovena. V 70. a 80. letech je postupně nahradila série mincí nového grafického provedení a menších rozměrů. Jejich autor František David je na mincích označen písmenem „D“. Uprostřed bylo označení hodnoty (masivnějším a ozdobnějším písmem než u starých verzí), pod ním písmeno „h“ a uprostřed nahoře pěticípá hvězda. První z nich byl kolem roku 1972 tmavý mosazný (s malou příměsí niklu) dvacetihaléř, kterým byl nahrazen později stahovaný 25haléř. Později přibyly 10 a 5haléř v hliníkové barvě (obě mince s malou příměsí hořčíku) a nakonec padesátihaléř světlého zabarvení z mědi a niklu. Jednohaléře platily stále ve starém provedení, ale zmizely z oběhu. Na základě vyhlášky č. 60/1991 Sb. byly všechny dosud platné mince (včetně jednohaléře) po zbytek trvání federace vydávány v obdobném provedení, ale se znakem ČSFR. Změny navrhl Miroslav Ronai, na mincích byl označen písmenem „R“.", "section_level": 1}, {"title": "Jednohaléř.", "content": "Za první republiky platné jednohaléřové mince neexistovaly. Jednohaléře byly raženy každoročně v letech 1953–1960, počínaje měnovou reformou. Ve variantě se socialistickým státním znakem (podle vyhl. 43/1962 Sb.) byly raženy v letech 1962, menší počet roku 1963 a velmi malá edice též roku 1986. Jednohaléře ČSFR, které se však prakticky nedostaly do běžného oběhu a byly vydány pro sběratelské účely, byly raženy v letech 1991 a 1992. Jednohaléře z roku 1953 patřily mezi nejdéle platná platidla v dějinách země. Jednohaléře vzoru 1953 byly hmotností 0,5 g nejlehčími mincemi v dějinách Československa a Česka. Jejich platnost v České republice byla ukončena dnem 30. dubna 1993 vyhláškou č. 101/1993 Sb.", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhaléř.", "content": "Zinkový dvouhaléř (s námětem Karlova mostu, stříbrné barvy) byl vydáván v letech 1923–1925 a během první republiky byl platidlem nejnižší nominální hodnoty. Autorem návrhu mince byl Otakar Španiel.", "section_level": 2}, {"title": "Tříhaléř.", "content": "Tříhaléř byl zaveden roku 1953, ražba proběhla v letech 1953, 1954, 1962 (velmi malý počet) a 1963. Zrušila jej vyhláška č. 131/1975 Sb. s koncem ledna 1976, kdy již stejně prakticky nebyl v oběhu.", "section_level": 2}, {"title": "Pětihaléř.", "content": "Mosazný pětihaléř (s námětem Karlova mostu, měď 92 %, zinek 8 %) byl vydáván od roku 1923 každoročně do roku 1932. Velký počet těchto mincí byl vyražen také v roce 1938. Pětihaléř s letopočtem 1924 patří mezi sběratelsky nejvzácnější mince, jeho cena na aukci v roce 2006 dosáhla 253 000 korun. Autorem prvorepublikových pětihaléřů byl Otakar Španiel. Hliníkové pětihaléře vzorů 1953 (ražba 1953–1955) a 1960 (ražba 1962, 1963, 1966, 1967, 1970, 1972–1976) byly staženy vyhláškou 124/1978 Sb. s koncem roku 1978. Pětihaléře nové série začaly platit 1. července 1977 (vyhl. 33/1977 Sb.). Byly ze slitiny hliníku a hořčíku, o hmotnosti 0,75 g, průměru 16,2 mm, s hladkou hranou. Byly vydávány každoročně mezi lety 1977 a 1990 (některé ročníky pouze pro sběratelské sady) v ČSSR a upravené pro ČSFR v letech 1991 a 1992. Platnost československých pětihaléřů v České republice byla ukončena dnem 30. dubna 1993 vyhláškou č. 101/1993 Sb. Česká republika již pětihaléře nevydala.", "section_level": 2}, {"title": "Desetihaléř.", "content": "Mosazné desetihaléře (s námětem Karlova mostu, měď 92 %, zinek 8 %) byly vydávány každoročně od roku 1922 do roku 1938. Jejich autorem byl Otakar Španiel. Hliníkové desetihaléře vzorů 1953 (vydány 1953–1956, 1958) a 1960 (vydány 1961–1971) byly staženy vyhláškou 66/1977 Sb. s koncem roku 1977. Desetihaléř nového vzoru byl zaveden vyhláškou č. 82/1974 Sb. Byl z hliníku s malou příměsí hořčíku (2 %), o hrubé váze 0,9 g a průměru 18,2 mm, s hladkou hranou. Ražba probíhala v letech 1974–1990 a v upravené podobě (nový státní znak a název státu) i v letech 1991 a 1992. V České republice byla jeho platnost ukončena vyhláškou 107/1993 Sb. dnem 31. července 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacetihaléř.", "content": "Mědiniklový dvacetihaléř (měď 80 %, nikl 20 %) s námětem pětiklasového snopu a srpu byl vydáván každý rok v letech 1921 –1933 (s výjimkou let 1923 a 1932, ročník 1933 pak ve velmi malé edici) a poté během let 1937 a 1938. Dvacetihaléře navrhl Otakar Španiel. Po válce byly dvacetihaléře (mince nejnižší nominální hodnoty) stejného grafického provedení, avšak z mosazi (měď 92 %, zinek 8 %) vydány v letech 1947–1950, v letech 1951 a 1952 v hliníkovém provedení. S měnovou reformou v roce 1953 dvacetníky zanikly. Dvacetihaléře byly znovu zavedeny v 70. letech, začaly platit roku 1972 na základě vyhlášky č. 62/1972 Sb. (touž vyhláškou byly zavedeny dvoukorunové mince). Byly z mosazi (79 % mědi, 20 % zinku a 1 % niklu), o hrubé váze 2,6 g a průměru 19,5 mm, s vroubkovanou hranou. Byly raženy každoročně v letech 1972–1990 a upravené pak i během let 1991 a 1992. V České republice byla jeho platnost ukončena vyhláškou 108/1993 Sb. dnem 31. července 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacetipětihaléř.", "content": "Mědiniklový 25haléř (s námětem ozdobně vyvedeného čísla, autor Otakar Španiel, měď 80 %, nikl 20 %) byl vpuštěn do oběhu roku 1933 (jediný ročník). Existuje i 25haléř z roku 1932, jedná se však o zkušební ražbu, dnes již velice vzácnou a ceněnou. Hliníkový 25haléř byl znovu zaveden roku 1953 (ročníky 1953 a 1954, v novém provedení 1962–1964) a přestal platit s koncem roku 1972 na základě vyhlášky 63/1972 Sb. spolu s tříkorunovými mincemi a dvěma druhy státovek. Do té doby se používal jako platidlo ve veřejných telefonních automatech.", "section_level": 2}, {"title": "Padesátihaléř.", "content": "Mědiniklový padesátihaléř (měď 80 %, nikl 20 %) s námětem šesti klasů obilí svázaných stužkou s lipovými větvičkami byl vydáván v letech 1921–1927 a v roce 1931. Autorem mince je Otakar Španiel. Po válce byly padesátihaléře stejného grafického provedení, avšak z mosazi (měď 92 %, zinek 8 %) vydány v letech 1947–1950, v letech 1951–1953 v hliníkovém provedení. Tmavý tombakový (měď 90 %, zinek 10 %) padesátihaléř vzoru 1963 (dle vyhl. 28/1963 Sb.) se po zrušení 25haléřů používal jako platidlo ve veřejných telefonních automatech (dokud nebyly místní hovory zdraženy na 1 Kčs). Byl vyražen v letech 1963–1965 a 1969–1971. Stažení mincí stanovila vyhláška č. 139/1979 Sb. s koncem roku 1979. Padesátihaléře nové série platily od 2. října 1978 (vyhl. 101/1978 Sb.). Byly z mědiniklu (80 % měď, 20 % niklu), měly hmotnost 3,2 g a průměr 20,8 mm a vroubkovanou hranu. Ražba probíhala každoročně v letech 1978–1990 (ročníky 1980 a 1981 pouze pro sběratelské sady) a v upravené podobě ještě v letech 1991 a 1992. V České republice byla jejich platnost ukončena vyhláškou 109/1993 Sb. dnem 31. července 1993.", "section_level": 2}, {"title": "České haléřové mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protektorát Čechy a Morava.", "content": "Všechny druhy haléřových mincí za Protektorátu Čechy a Morava byly výhradně zinkové. 10, 20 a 50haléřová mince z roku 1940 námětově a graficky odpovídaly dosavadním československým mincím. Jejich ražba probíhala v letech 1940–1944.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Po zániku Československa a měnové odluce zpočátku platily v České republice dosavadní československé mince (zatímco bankovky byly odlišeny kolkováním). Během roku 1993 byly postupně vydány české mince.", "section_level": 2}, {"title": "Desetihaléřová mince.", "content": "Desetihaléřová mince vzoru 1993 (podle vyhl. 107/1993 Sb.) byla plochou nejmenší mince v dějinách československé a české měny. Autorem návrhu byl Jiří Prádler. Platnost českých desetihaléřových mincí byla ukončena vyhláškou č. 79/2003 Sb. k 31. říjnu 2003. Současně novela vyhlášky č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, stanovila způsob zaokrouhlování cen.", "section_level": 3}, {"title": "Dvacetihaléřová mince.", "content": "Česká dvacetihaléřová mince byla zavedena vyhláškou 108/1993 Sb. Jejím autorem byl Jaroslav Bejvl. Platnost českých dvacetihaléřových mincí byla ukončena vyhláškou č. 79/2003 Sb. současně s ukončením platnosti desetihaléřů k 31. říjnu 2003.", "section_level": 3}, {"title": "Padesátihaléřová mince.", "content": "Padesátihaléřové mince vzor 1993 (podle vyhl. 109/1993 Sb.) se skládají z 99 % hliníku a 1 % hořčíku, mají hmotnost 0,9 g, kulatý tvar, průměr 19 mm, sílu 1,7 mm, hrana střídavě hladká a vroubkovaná (6 plošek hladkých a 6 vroubkovaných každá 7 vroubků). Přípustné odchylky jsou tyto: tolerance složení kovu je 0,5 % v hmotnosti, v průměru 0,1 mm, v síle 0,05 mm.(zdroj www.cnb.cz). Autorem padesátníku je akademický sochař Vladimír Oppl. Do oběhu jich bylo od 12. května 1993 postupně vypuštěno přes 420 miliónů. Ještě v červenci 2003 Česká národní banka prohlašovala, že o stažení 50haléřů neuvažuje. Idnes.cz toto prohlášení interpretovala tak, že budou platit až do nahrazení Eurem. Platnost byla vyhláškou č. 174/2008 Sb. ukončena k 31. srpnu 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Slovenské haléřové mince.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Slovenský stát (1939–1945).", "content": "V roce 1939 byly jako platidla koruny slovenské zavedeny mosazné mince po 10 haléřích (92 % mědi, 8 % zinku, ražba 1939 a 1942), v roce 1940 i mosazné po 20 (ražba 1940–1942) a mědiniklové po 50 haléřích (ražba 1940, 1941). Od 14. prosince 1942 byly zavedeny zinkové pětihaléře (jediný ročník 1942), mosazné dvacetihaléře byly nahrazeny hliníkovými (ražba 1942 a 1943). V roce 1943 byly mědiniklové padesátihaléře nahrazeny hliníkovými (ražba 1943 a 1944). Výtvarnými autory mincí 10 a 20 haléřů byli Anton Hám a Andrej Peter, pětihaléřovou minci navrhli Anton Hám a Štefan Grosch, padesátník vytvořili Gejza Angyal, Anton Hám a Andrej Peter. Průměr mincí byl od 14 mm (5 h) odstupňován po 2 mm (50haléř měl průměr 20 mm). Námětem 10haléřové mince byl bratislavský hrad, 20haléřové mince nitranský hrad, 50haléřové mince pluh, 5haléřové minci dominoval nápis 5 h.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenská republika.", "content": "Po zániku Československa a měnové odluce zpočátku platily ve Slovenské republice dosavadní československé mince. Během roku 1993 byly postupně vydány nové, slovenské mince po 10, 20 a 50 haléřích, výtvarně je navrhl Drahomír Zobek. Všechny slovenské haléře byly vyrobeny z hliníku s menší příměsí hořčíku (10 a 50 h: 98 % Al, 2% Mg, 20 h: 96 % Al, 4 % Mg). V roce 1996 byly zavedeny padesátihaléře pozměněného vzoru (námětově shodné, vyrobené ale galvanicky poměděné oceli), které platí současně s 50haléři vzor 1993. Mince o hodnotách 10 a 20 haléřů byly staženy z oběhu s koncem roku 2003, platnost 50haléřových mincí zanikla společně se slovenskou korunou na konci roku 2008. Od začátku roku 2009 začalo na Slovensku platit Euro.", "section_level": 2}], "src_summary": "Haléř či \"halíř\" (z původního názvu \"denarius hallenses\") je nižší měnovou jednotkou v Česku, původně však šlo o jednu z mnohaměnových jednotek v Německu, v Rakousko-Uhersku, v Německé východní Africe a později v Československu. Do zavedení eura byl měnovou jednotkou i na Slovensku. ", "tgt_summary": "Le Heller ou Haller est une pièce de monnaie allemande d'une valeur d'un demi-Pfennig qui devait son nom à la ville de Hall (aujourd'hui Schwäbisch Hall). Elle fut produite à partir du début du. Des pièces portant un nom identique furent mises en circulation dans d'autres pays germanophones ou proches de l'Allemagne, comme l'Autriche, la Hongrie ou la Suisse.", "id": 2217719} {"src_title": "Nakadžima C6N", "tgt_title": "Nakajima C6N", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "C6N mělo svůj původ v požadavku námořnictva z roku 1942 na průzkumný letoun s nejvyšší rychlostí 650 km/h a s doletem 4 630 km. Původní návrh firmy Nakadžima, označený N-50, počítal s použitím dvou spřažených motorů (každý o výkonu 1 000 k) umístěných v trupu a pohánějících dvě vrtule na křídlech. Ale poté, co byl k dispozici nový motor Nakadžima Homare o výkonu 2 000 k, se Nakadžima rozhodla pro konvenčnější, jednomotorovou koncepci. Později se ukázalo, že výkon motoru Homare byl nižší než očekávaný, a tak musel být design letounu znovu upravován. Výsledkem byl letoun s dlouhým a velice štíhlým, válcovitým trupem, jehož průměr jen o velmi málo přesahoval průměr motoru. Posádku tvořili tři letci, kteří seděli za sebou pod dlouhým krytem kabiny. Stejně jako u dřívějšího typu od firmy Nakadžima, torpédového bombardéru B6N Tenzan, bylo směrové kormidlo nakloněno směrem dopředu, aby se letoun lépe vměstnal do stísněných prostor na letadlových lodích. Vysoká přistávací rychlost způsobená malým křídlem byla zmírňována pomocí hydraulických náběžných klapek a Fowlerových klapek.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "První let Saiun vykonal 15. května 1943 a dosáhl při něm rychlosti 639 km/h. I když byl letoun konstruován pro službu na letadlových lodích, v době, kdy vstoupil do služby (září 1944), jich zbylo Japonsku jen několik, a tak většinou operoval z pozemních základen. Rychlost letounu dobře ilustruje telegram zaslaný po jedné úspěšné misi: \"„Žádný Grumman nás nemůže chytit.“\" („我に追いつくグラマンなし“). Celkem bylo vyrobeno 463 kusů. V době, kdy americké letectvo začalo bombardovat samotné Japonsko, vyvstala potřeba výkonného nočního stíhacího letounu. Nakadžima proto vyráběla noční stíhací verzi C6N1-S, v které třetího člena posádky nahradily dva 20mm kanóny střílející šikmo vzhůru (viz také Schräge Musik). Saiun byl posledním japonským letadlem sestřeleným za 2. světové války. Stalo se tak 15. srpna 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima C6N Saiun (: 中島 C6N 彩雲, \"Nakadžima C6N Malovaný mrak\"; spojenecké kódové označení: Myrt) byl palubní průzkumný letoun japonského císařského námořního letectva během druhé světové války. Bylo to nejrychlejší japonské palubní letadlo uvedené za války do služby.", "tgt_summary": "Le Nakajima C6N était un appareil embarqué monomoteur de reconnaissance et fut employé de manière intensive dans la dernière année de la guerre par la marine japonaise. Son surnom était \"Myrt\" dans la classification alliée. Même si sa vocation première était la reconnaissance au départ des porte-avions, le Saiun fut modifié pour la chasse de nuit sans réel succès. Le C6N était l'un des appareils de reconnaissance les plus rapides en service en 1945.", "id": 611042} {"src_title": "Attika", "tgt_title": "Attique", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název kraje Attika je odvozován ze dvou pověstí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Trojúhelníkový poloostrov Attika vybíhá do Egejského moře. Na severu je přirozeně oddělen od Bojótie 16 km dlouhým pohořím Kitharion. Na západě je ohraničen Korintským kanálem. Pohoří Hymettus, Geraneia a další jej rozdělují na několik částí a zároveň obklopují rovinaté planiny Pedias, Mesogaia a Thriasion. Největší zásobárnou sladké vody (a hlavním zdrojem pitné vody pro Athény) je Marathónské jezero. Je to umělé jezero, které bylo vytvořeno přehrazením v roce 1920. Největší a nejdelší řekou je Kefisos. Podnebí je typicky středomořské s horkými suchými léty a s nízkým srážkovým úhrnem (ročně jen na některých místech překračuje 1000 mm). Zimy jsou chladnější pouze v horských oblastech. Sníh zde není zcela neznámým jevem (napadl za posledních šest let), ale nikdy nepokrývá celé území. Teplotní rekordy jsou −10,4 °C a 48,0 °C. Časté jsou lesní požáry a přívalové deště.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Historie Attiky je úzce spojena s Athénami, které byly vždy jedním z nejdůležitějších měst starověkého Řecka. Athéňané se chlubili tím, že jsou „autochtonní“ tedy původní obyvatelé této oblasti. Athény měly ve starověku speciální vazby s Iónií, neboť obyvatelé Iónie odvozovali tradičně svůj původ od Athéňanů. Iónové obývali Attiku a Euboiu již v období mykénském a na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. Iónové se integrovali s dávnými obyvateli Attiky, považovali je za součást iónského kmene a všichni mluvili iónským dialektem. Iónové později opustili Attiku a kolonizovali Egejské pobřeží Malé Asie, kde vytvořili Iónii. Během mykénské doby žili lidé v Attice v samostatných zemědělských osadách, které vzkvétaly. Attika měla za vlády Kekropse, legendárního iónském krále, dvanáct nezávislých městských států \"(\"jedním z nich byly samotné Athény\")\". Ty byly později v průběhu 8. a 7. století př. n. l. za vlády Thésea, mýtického krále Athén, začleněny do athénského státu. Mezi hlavní osídlená místa patřily Athény, Marathon, Rafina, Nea Makri, Brauron, Thorikos, Agios Kosmas, Eleusis, Menidi, Markopoulo, Sparta, Aphidnae. Až do 6. století př. n. l. žily aristokratické rodiny v nezávislých a samostatných městech. Po reformách, které zavedl tyran Kleisthenés, však ztratily svou nezávislost a musely se podrobit centrální vládě v Athénách. Attika byla v té době rozdělena do 3 velkých sektorů a zhruba do 100 obcí. Každá jednotka měla přibližně stejný počet měšťanů, zemědělců a námořníků. V této době bylo vybudováno mnoho pevností. Athény byly opevněny na severu pevností Eleutherai, která je zachována dodnes. Po období starověku se Attika postupně dostala pod římskou, byzantskou, benátskou a osmanskou nadvládu. Během byzantského období byly Athény napadeny Góty a v roce 396 byla celá populace Attiky menší než v sousední Bojótii. V 11. a 12. století byla Attika pod nadvládou Franků. Přestože Attika podléhala dlouhou dobu svým dobyvatelům, dokázala si uchovat své kořeny a tradice. Během řecké války za nezávislost byli rolníci v Attice první, kteří se v dubnu 1821 vzbouřili a obsadili Athény, ty pak byly připojeny k Řecku v červnu 1822. Moderní administrativní region s hlavním městem Řecka Athénami je širší než historické oblasti Attiky a zahrnuje Sarónské ostrovy, Kythéru, obec Troizinia na Peloponéském poloostrově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Attika (: \"Αττική\", tj. \"Attiki\") je historický kraj Řecka, na němž leží jeho hlavní město Athény a několik dalších měst. Nachází se severně od Sarónského zálivu na stejnojmenném poloostrově, který vybíhá do Egejského moře. Největší část území historického kraje náleží ke stejnojmennému modernímu správnímu kraji, který je však mnohem větší; malá část náleží v rámci Středního Řecka k regionální jednotce Bojótii (vesnice Panakto s okolím). Historický kraj sousedí na jihozápadě s Megaridou a na severozápadě s Bojótií.", "tgt_summary": "LAttique (en grec ancien, en grec moderne ) est une péninsule et une région administrative historique de Grèce située dans le prolongement du Pinde. Il s'avance dans la mer Égée entre le golfe des îles Petalis à l'est et le golfe Saronique à l'ouest ; son extrémité méridionale est constituée du cap Sounion. Il est bordé au nord par la Béotie et à l'ouest par la Mégaride. Elle correspond approximativement à la périphérie moderne de l'Attique. ", "id": 1356834} {"src_title": "Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1936", "tgt_title": "Hockey sur glace aux Jeux olympiques de 1936", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Turnaj se odehrával na dvou ledových plochách. Část utkání byla sehrána na umělém ledě nového stadiónu pro deset tisíc diváků a další pak na zamrzlém jezeře Riessersee. Účastníci byli nejprve rozdělení do tří skupin, z nichž dva nejlepší celky postupovaly do dvou čtyřčlenných semifinálových skupin. Právě Britové měli postup ulehčený v tom, že s nimi ve skupině byli vedle Švédů již pouze Japonci. Všechny ostatní skupiny byly čtyřčlenné. Nejvíce vyrovnaná byla skupina, z níž při rovnosti bodů postoupili domácí němečtí hokejisté a Američané. Zámořský tým ovšem od pohromy zachránili Švýcaři, kteří porazili Italy. Italové o den dříve docílili totiž v prodloužení senzačního vítězství nad Američany. Pro Švýcary byla zmíněná výhra však na turnaji jedinou a o obhajobě titulu mistra Evropy si tedy mohla nechat jenom zdát. Kanaďané prošli do semifinálové skupiny mnohem jistěji. Bez obdrženého gólu se do semifinálové skupiny podařilo ovšem postoupit pouze československým hokejistům. Reprezentační mužstvo přijelo do Německa po přípravě v níž odehrálo jediný zápas na mezistátní úrovni. Vedoucí týmu Zadák, který byl činovníkem Sparty Praha, musel čelit nátlaku hráčů LTC Praha. Tisk opět po osmi letech psal o tom, jak jsou staří hráči neochotní uvolnit místo mladším. Tyto výtky směřovaly také např. k brankáři Pekovi, který zde uzavíral třiadvacetiletou reprezentační kariéru. Výhrady k brankáři zesílily zvláště po první porážce v turnaji, kterou československé mužstvo utrpělo v semifinálové skupině v zápase s Američany. Tým se z ní však dokázal vzpamatovat a postoupil i do finálové skupiny mezi nejlepší čtyři celky. Zde se neprosadil především střelecky a skončil poslední, což do jisté míry zastřelo úspěch, kterého bylo dosaženo. Semifinálová skupina, z níž postoupily Američané a družstvo Československa, měla jasný průběh. Druhá semifinálová skupina byla více vyrovnaná a došlo v ní k druhému velkému překvapení turnaje. Kanaďané totiž na její úvod podlehli Britům. Situaci se pokusili zdramatizovat domácí hokejisté, kteří sice s Brity remizovali, ale na Kanaďany již v posledním zápase skupiny nestačili. Do finálové skupiny se tedy vedle československé reprezentace probojovala pouze mužstva tvořená vesměs hráči, kteří sbírali hokejové zkušenosti přímo v Kanadě. Boj o medaile byl do jisté míry předurčen tím, že se započítávaly výsledky ze semifinálových skupin. Ve výhodné pozici tedy vstupovali do finálové skupiny Američané a Britové. Ve vzájemném zápase těchto dvou celků ve finálové skupině posléze nepadl žádný gól, což stačilo Britům k potvrzení první příčky. Kanaďanům se podařilo dvěma výhrami prodrat alespoň ke stříbru.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Kanada – Polsko 8:1 (5:0, 2:1, 1:0) 6. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Kanady: 0:30 William Thomson, 2:00 William Thomson, 5:10 Kenneth Farmer, 12:30 Walter Kitchen, 14:51 William Thomson, 27:03 Kenneth Farmer, 29:00 David Neville, 38:01 William Thomson Branky Polska: 23:03 Adam Kowalski Rozhodčí: Schmidt, Bischof (GER) Kanada: Moore – Murray, Kitchen – Neville, Farmer-Horn, Farguharson – Deacon, Sinclair, Thomson. Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Sokolowski – Marchewczyk, Kowalski, Wolkowski – Zielinski, Krol, Kasprzyck. 7. února 1936 (9:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Kanady: 8:00 Ralph Saint Germain, 12:00 Ralph Saint Germain, 15:20 Hugh Farquharson, 19:20 Hugh Farquharson, 20:00 James Haggarty, 30:18 Hugh Farquharson, 35:42 David Neville, 38:04 David Neville, 41:15 Ralph Saint Germain, 43:58 Hugh Farquharson, 44:25 James Haggarty Branky Lotyšska: nikdo Rozhodčí: Lefébure (FRA), Lator (HUN) Kanada: Nash – Murray, Milton – Neville, Farmer-Horn, Farguharson – Thomson, Haggarty, St. Germain. Lotyšsko: Lapainis – Vedějs, Jurgens – Bluķis, Petrovskis, Pētersons, Auziņš, Paegle, Bebris. 7. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Rakouska: 31. Friedrich Demmer, 37. Oskar Nowak Branky Polska: 35. Adam Kowalski Rozhodčí: Loicq (BEL), Kreisel (GER) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Vojta – Nowak, Demmer, Csöngei – Tatzer, Stanek, Neumaier. Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Sokolowski – Marchewczyk, Kowalski, Wolkowski – Zielinski, Krol, Kasprzyck. 8. února 1936 (9:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Polska: Edmund Zielinski, Adam Kowalski, Andrzej Wolkowski, Roman Stupnicki, Andrzej Wolkowski, Adam Kowalski, Edmund Zielinski, Czeslaw Marchewczyk, Andrzej Wolkowski Branky Lotyšska: Janis Bebris, Arvīds Pētersons Rozhodčí: Schmidt (GER), Lator (HUN) Polsko: Przezdziecki – Ludwiczak, Sokolowski – Marchewczyk, Kowalski, Wolkowski – Zielinski, Krol, Stupnicki. Lotyšsko: Kušķis – Vedějs, Jurgens – Bluķis, Petrovskis, Pētersons – Paegle, Bebris, Rositis. 8. února 1936 (10:20) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Kanady: 4:03 William Thomson, 5:30 Herman Murray, 7:25 Herman Murray, 8:20 Kenneth Farmer, 22:15 Alexander Sinclair Branky Rakouska: 22:45 Rudolf Vojta (vlastní William Thomson), 29:50 Oskar Nowak Rozhodčí: Loicq (BEL), Kraatz (SUI) Kanada: Moore – Murray, Kitchen – Deacon, Sinclair, Thomson – Neville, Farmer, Farguharson Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Vojta – Nowak, Demmer, Csöngei – Tatzer, Stanek, Neumaier. 9. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Rakouska: Friedrich Demmer, Emil Seidler, Hans Tatzer, Emil Seidler, Hans Tatzer, Franz Csöngei, Friedrich Demmer Branky Lotyšska: Kārlis Paegle Rozhodčí: Rectorik (TCH), Leineweber (GER) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Nowak, Demmer, Csöngei, Tatzer, Stanek, Seidler. Lotyšsko: Lapainis – Vedějs, Jurgens – Bluķis, Petrovskis, Pētersons – Auziņš, Paegle, Bebris.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "USA – Německo 1:0 (1:0, 0:0, 0:0) 6. února 1936 (14:45) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky USA: 14:02 Gordon Smith Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Erhardt (GBR) USA: Moone – Shaughnessy, Garrison – Stubbs, Rowe, Lax – Smith, Ross, Spain. Německo: Egginger – von Bethmann-Hollweg, Jaenecke – Schenk, Ball, Kögel – Wiedemann, Schibukat, Kuhn. 7. února 1936 (10:25) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky USA: 28:06 Francis Spain, 28:50 Elbridge Ross, 29:05 John Garrison Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Lefébure (FRA), Weinberger (AUT) USA: Moone – Shaughnessy, Stubbs – Garrison, Rowe, Smith – Lax, Ross, Spain. Švýcarsko: Künzler – Schmidt, Hug – Hans Cattini, Richard Torriani, Ferdinand Cattini – Herbert Kessler, Heller, Karl Kessler. 7. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Německa: 7. Herbert Schibukat, 25. Gustav Jaenecke, 47. Rudi Ball Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Tupalski (POL), Lator (HUN) Německo: Egginger – v. Bethmann- Hollweg, Jaenecke – Schenk, Ball, Kögel – Wiedemann, Schibukat, Dr. Strobl. Itálie: Gerosa – Rossi, Baroni – Mussi, Scotti, Dionisi – Mario Zucchini, Majocchi, Carlo Zucchini. 8. února 1936 (15:45) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Itálie: Mario Zucchini, Giovanni Scotti Branky USA: John Garrison Rozhodčí: Andreossi (SUI), Weinberger (AUT) Itálie: Gerosa – Rossi, Trovati – Mussi, Scotti, Dionisi – Mario Zucchini, Majocchi, Carlo Zucchini. USA: Moone – Shaughnessy, Stubbs – Garrison, Rowe, Smith – Ross, Spain, Kammer. 8. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Německa: Rudi Ball, Gustav Jaenecke Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Erhardt (GBR), Brown (USA) Německo: Egginger – von Bethmann-Hollweg, Jaenecke – Schenk, Ball, Kögel -iedemann, Schibukat, Dr. Strobl. Švýcarsko: Künzler – Schmidt, Hug – Hans Cattini, Richard Torriani, Ferdinand Cattini -erbert Kessler, Heller, Karl Kessler. 9. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Švýcarska: 25. Karl Kessler Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Weinberger (AUT), Brown (USA) Švýcarsko: Hirtz – Hug, Martignoni – Richard Torriani, Ferdidand Cattini, Herbert Kessler – Heller, Karl Kessler, Pleisch. Itálie: Gerosa – Rossi, Trovati – Mussi, Scotti, Dionisi – Mario Zucchini, Majocchi, Carlo Zucchini.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Maďarsko – Belgie 11:2 (1:1, 2:0, 8:1) 6. února 1936 (16:45) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Maďarska: 5x Sándor Miklós, 4x Béla Háray, László Róna, Sándor Magyar Branky Belgie: Pierre van Reyschoot, Georges Pootmans Rozhodčí: Lefébure (FRA), Steinke (GER) Maďarsko: Hircsák – Barcza, Rona – Jeney, Miklos, Magyar – Harray, Szamosi, Gergely. Belgie: Baudinne – Bureau, Lekens – Pootmans, van Reyschoot, Kreitz – van den Drlessche, Bastenie, Carez. 7. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Maďarska: 2x Sándor Miklós, Sándor Magyar Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Brown (USA), Schmidt (GER) Maďarsko: Hircsák – Barcza, Rona – Jeney, Miklos, Magyar – Gergely, Harray, Szamosi. Francie: Paccard – Lacarrière, Claret – Volpert, Couttet, Hassler – Hegnauer, Delessalle, Boyard. 7. února 1936 (10:00) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Československa: 18. Josef Maleček, 25. a 27. Oldřich Kučera, 27. Josef Maleček, 36. Zdeněk Jirotka Branky Belgie: nikdo Rozhodčí: Bischof (GER), Erhardt (GBR) ČSR: Boháč – Pušbauer, Hromádka – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, D. Jirotka. Belgie: Brohée – Bureau, Lekens – Pootmans, van Reyschoot, Kreitz – van den Drlessche, Bastenie, de Ridder. 8. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Francie: Albert Hassler, Marcel Couttet, Michel Delesalle, Jean-Pierre Hagnauer Branky Belgie: Georges Pootmans, Pierre van Reyschoot Rozhodčí: Tupalski (POL), Erhardt (GBR) Francie: Morisson – Lacarrière, Lorin – Claret, Couttet, Hassler – Hegnauer, Delessalle, Boyard. Belgie: Baudinne – Bureau, Lekens – Pootmans, van Reyschoot, Kreitz – van den Drlessche, Bastenie, de Ridder. 8. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: 2. Oldřich Kučera, 19. Zdeněk Jirotka, 35. Josef Maleček Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Brown (USA) ČSR: Peka – Pušbauer, Hromádka – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Z. Jirotka, D. Jirotka. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Rona – Jeney, Miklos, Magyar – Gergely, Harray, Szamosi. 9. února 1936 (10:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: 24. Oldřich Kučera, 41. Zdeněk Jirotka Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Brown (USA) ČSR: Peka – Pušbauer, Hromádka – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Z. Jirotka, D. Jirotka. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hegnauer, Delessalle, Boyard – Lacarrière, Couttet, Hassler, Švédsko – Japonsko 2:0 (1:0, 1:0, 0:0)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "6. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Švédska: 2. Holger Engberg, 31. Yngve Liljeberg Branky Japonska: nikdo Rozhodčí: Kreisel, Schmidt (GER) Švédsko: Carlsson – Bergquist, Lundell – Engberg, Jöhncke, Liljeberg – Andersson, Hellman, Carlsson. Japonsko: Honma – Hayama, Ichikawa – Kamei, Shoji, Hirano – Kitazawa, Furuya, Kinoshita. 7. února 1936 (16:15) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Velké Británie: 0:40 Edgar Brenchley Branky Švédska: nikdo Rozhodčí: Dr. Holsboer (SUI), Kulej (POL) Velká Británie: Foster – Erhardt, Borland – Davey, Chappell, Dailley – Brenchley, Archer, Kilpatrick Švédsko: Carlsson – Bergquist, Lundell – Engberg, Jöhncke, Liljeberg – Norberg, Petersen, Eriksson. 8. února 1936 (10:00) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Velké Británie: Edgar Brenchley, Alex Archer, Jimmi Borland Branky Japonska: nikdo Rozhodčí: Jacquet (SUI), Brown (USA) Velká Británie: Foster – Erhardt, Wyman – Coward, Archer, Brenchley – Dailley, Borland, Stinchcombe. Japonsko: Honma – Hayama, Ichikawa – Kamei, Shoji, Hirano – Kitazawa, Furuya, Kinoshita.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále A.", "content": "Německo – Maďarsko 2:1 (0:0, 1:0, 1:1) 11. února 1936 (20:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Německa: Joachim Albrecht von Bethmann-Hollweg, Gustav Jaenecke Branky Maďarska: Sándor Miklós Rozhodčí: Tupalski (POL), Brown (USA) Německo: Egginger – von Bethmann-Hollweg, Jaenecke – Schenk, Ball, Kögel – Wiedemann, Schibukat, Kuhn. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Rona – Magyar, Miklos, Jeney – Szamosi, Gergely, Harray. 11. února 1936 (21:45) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Velké Británie: 0:20 Gerry Davey, 43:48 Edgar Brenchley Branky Kanady: 12:30 Ralph Saint Germain Rozhodčí: Trauttenberg (AUT), Brown (USA) Velká Británie: Foster – Erhardt, Dailley – Davey, Chappell, Coward – Stinchcombe, Brenchley, Archer. Kanada: Moore – Murray, Kitchen – Neville, Farmer-Horn, Farguharson – Thomson, Haggarty, St. Germain. 12. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Kanady: 3x Herman Murray, 2x William Thomson, 2x David Neville, 3x Alexander Sinclair, 2x Kenneth Farmer-Horn, 2x Hugh Farquharson, vlastní. Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Erhardt (GBR) Kanada: Moore – Murray, Kitchen – Neville, St. Germain, Farguharson – Farmer-Horn, Sinclair, Thomson. Maďarsko: Hircsák (Monostori) – Farkas, Barcza – Magyar, Miklos, Szamosi – Rona, Gergely, Harray. 12. února 1936 (20:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Velké Británie: 20. Gerry Davey Branky Německa: 35. Herbert Schibukat Rozhodčí: Tupalski (POL), Brown (USA) Velká Británie: Foster – Erhardt, Dailley – Chappell, Davey, Coward – Stinchcombe, Brenchley, Archer. Německo: Egginger – von Bethmann-Hollweg, Jaenecke – Trautmann, Schibukat, George – Kögel, Wiedemann, Kuhn. 13. února 1936 (9:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Velké Británie: 2x Gerry Davey, Edgar Brenchley, Jimmi Chappell, Alex Archer Branky Maďarska: Zoltán Jeney Rozhodčí: Brown (USA), Schmidt (GER) Velká Británie: Foster – Dailley, Stinchcombe – Chappell, Davey, Coward – Borland, Brenchley, Archer. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Rona – Magyar, Miklos, Szamosi – Gergely, Harray, Jeney. 13. února 1936 (20:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Kanady: 2x Hugh Farquharson, 2x David Neville, Kenneth Farmer-Horn, Ralph St. Germain Branky Německa: Anton Wiedemann, Georg Strobl Rozhodčí: Brown (USA), Tupalski (POL) Kanada: Moore – Murray, Kitchen – Neville, St. Germain, Farguharson – Sinclair, Thomson, Farmer-Horn. Německo: Egginger – von Bethmann-Hollweg, Jaenecke – Schibukat, Ball, George – Kögel, Wiedemann, Dr. Strobl.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále B.", "content": "Švédsko – Rakousko 1:0 (1:0, 0:0, 0:0) 11. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Švédska: Yngve Liljeberg Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Pudas (CAN), Tupalski (POL) Švédsko: H. Carlsson – Bergquist, Lundell – Engberg, Jöhncke, Liljeberg – Norberg, Petersen, Eriksson. Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Vojta – Nowak, Demmer, Csöngei, Tatzer – Stanek, Göbl. 11. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Eissportplatz am Riessersee) Branky Československa: nikdo Branky USA: 19:50 Francis Spain, 28:30 John Garrison Rozhodčí: Loicq (BEL), Erhardt (GBR) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Z. Jirotka, D. Jirotka. USA: Moone – Shaughnessy, La Batte – Stubbs, Spain, Ross – Smith, Garrison, Rowe. 12. února 1936 (16:20) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: 23. Jiří Tožička, 26. Drahoš Jirotka, 47. Josef Maleček, 49. Oldřich Kučera Branky Švédska: 13. Bertil Norberg Rozhodčí: Holdboer (SUI), Kreisel (GER) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Cetkovský, D. Jirotka. Švédsko: Larsson – Berquist, Lundell – Engberg, Jöhneke, Liljeberg – Norberg, Petersen, Eriksson. 12. února 1936 (22:15) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky USA: 30. John Garrison Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Pudas (CAN), Kreisel (GER) USA: Moone – Shaughnessy, La Batte – Stubbs, Garrison, Rowe – Smith, Ross, Spain. Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Vojta – Nowak, Demmer, Csöngei – Tatzer, Stanek, Göbl. 13. února 1936 (10:50) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: 19. Drahoš Jirotka, 20. Drahoš Jirotka Branky Rakouska: 17. Franz Csöngei Rozhodčí: Pudas (CAN), Brown (USA) ČSR: Peka – Košek, Pušbauer – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Cetkovský, D. Jirotka. Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Vojta – Nowak, Demmer, Csöngei – Tatzer, Stanek, Göbl. 13. února 1936 (22:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky USA: 29. Paul Rowe, 38. Paul Rowe Branky Švédska: 21. Ruben Carlsson Rozhodčí: Kreisel (GER), Erhardt (GBR) USA: Moone – Shaughnessy, La Batte – Smith, Garrison, Rowe – Stubbs, Ross, Spain. Švédsko: Larsson – Bergquist, Lundell – Engberg, Andersson, R. Carlsson – Norberg, Petersen, Eriksson. Československo – Velká Británie 0:5 (0:2, 0:3, 0:0)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "14. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: nikdo Branky Velké Británie: 10. Gerry Davey, 14. Jimmi Chappell, 23. Gerry Davey, 25. Edgar Brenchley, 25. Gerry Davey Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kreisel (GER) ČSR: Peka – Pušbauer, Košek – Tožička, Maleček, Kučera – Troják, Cetkovský, D. Jirotka. Velká Británie: Foster – Erhardt, Dailley – Chappell, Coward, Davey – Stinchcombe, Brenchley, Archer. 15. února 1936 (10:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Československa: nikdo Branky Kanady: Walter Kitchen, 13. William Thomson, 13. a 15. David Neville, 21. David Neville, 23. Hugh Farquharson, 35. Hugh Farquharson Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kreisel (GER) ČSR: Peka – Košek, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Ulrich, D. Jirotka. Kanada: Nash – Murray, Kitchen – Deacon, Siclair, Thomson – Neville, Farmer-Horn, Farguharson. 15. února 1936 (21:00) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Rozhodčí: Trauttenberg (AUT), Tupalski (POL) Velká Británie: Foster – Erhardt, Dailley – Stinchcombe, Brenchley, Coward – Chappell, Archer, Davey. USA: Moone – Shaughnessy, La Batte – Stubbs, Garrison, Rowe – Smith, Ross, Spain. 16. února 1936 (14:30) – Ga-Pa (Olympia-Kunsteisstadion) Branky Kanady: 2:35 David Neville Branky USA: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Trauttenberg (AUT) Kanada: Moore – Murray, Milton – Deacon, Sinclair, Thomson – Neville, Farmer-Horn, Farguharson. USA: Moone – Shaughnessy, La Batte – Stubbs, Rowe, Lax – Smith, Ross, Spain.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Velké Británie.", "content": "Velká Británie Brankáři: James Foster, Arthur Child. Obránci: Jimmi Borland, Bob Wyman, Carl Erhardt. Útočníci: Gerry Davey, Edgar Brenchley, Jimmi Chappell, Alex Archer, Johnny Coward, Jack Kilpatrick, Archie Stinchcombe, Gordon Dailley. Trenér: Percy Nicklin.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Port Arthur Bearcats) Brankáři: Francis Moore, Arthur Nash. Obránci: Herman Murray, Walter Kitchen, Raymond Milton. Útočníci: Hugh Farquharson, Kenneth Farmer-Horn, David Neville, Ralph St. Germain, William Thomson, Alexander Sinclair, James Haggarty, Maxwell Deacon. Trenér: Al Pudass.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "USA Brankáři: Thomas Moone, Malcolm MacAlpine. Obránci: John Garrison, Philip LaBatte, Francis Shaughnessy. Útočníci: Paul Rowe, Francis Spain, Gordon Smith, Elbridge Ross, Frank Stubbs, Fred Kammer, John Lax. Trenér: Albert Prettyman.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "4. Československo Brankáři: Jan Peka, Josef Boháč. Obránci: Jaroslav Pušbauer, Karel Hromádka, Jan Košek. Útočníci: Jiří Tožička, Josef Maleček, Oldřich Kučera, Ladislav Troják, Drahoš Jirotka, Zdeněk Jirotka, Alois Cetkovský, Walter Ulrich.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Herman Carlson, Wilhelm Larsson-Lagheim. Obránci: Sven Bergqvist, Bertil Lundell, Axel Nilsson. Útočníci: Stig Emanuel Andersson, Ruben Carlsson, Holger Engberg, Åke Ericson, Lennart Hellman, Torsten Jöhncke, Yngve Liljeberg, Bertil Norberg, Wilhelm Petersén. Trenér: Victor Lindqvist.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "5. Německo Brankáři: Wilhelm Egginger, Theo Kaufmann. Obránci: Joachim Albrecht von Bethmann-Hollweg, Gustav Jaenecke. Útočníci: Rudi Ball, Werner George, Karl Kögel, Alois Kuhn, Philipp Schenk, Herbert Schibukat, Georg Strobl, Paul Trautmann, Anton Wiedemann. Trenér: Bobby Hoffinger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "7. Rakousko Brankáři: Hermann Weiss, Otto Amenth. Obránci: Hans Trauttenberg, Rudolf Vojta. Útočníci: Hans Tatzer, Josef Göbl, Oskar Nowak, Friedrich Demmer, Franz Csöngei, Willibald Stanek, Lambert Neumaier, Franz Schüssler, Emil Seidler. Trenér: Hans Weinberger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Maďarska.", "content": "7. Maďarsko Brankáři: István Hircsák, Ferenc Monostori. Obránci: Miklós Barcza, László Róna, Frigyes Helmeczi. Útočníci: Mátyás Farkas, Sándor Magyar, András Gergely, László Gergely, Béla Háray, Zoltán Jeney, Sándor Miklós, Ferenc Szamosi. Trenér: Géza Lator.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "9. Francie Brankáři: Michel Paccard, Jacques Morisson. Obránci: Jacques Lacarriere, Piere Claret, Pierre Lorin. Útočníci: Albert Hassler, Marcel Couttet, Guy Volpert, Jean-Pierre Hagnauer, Michel Delesalle, Philippe Boyard.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "9. Itálie Brankáři: Augusto Gerosa, Enrico Cancaterra. Obránci: Franco Rossi, Gianmario Baroni, Decio Trovati. Útočníci: Ignazio Dinosi, Emilio Mussi, Giovanni Scotti, Mario Zucchini, Mario Maiocchi, Lello Zucchini.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Japonska.", "content": "9. Japonsko Brankáři: Teidži Honma, Hara. Obránci: Masahiro Hajama, Tatsuo Ičikawa. Útočníci: Šinkiči Kamei, Tošihiko Šoji, Susumu Hirano, Masatatsu Kitazawa, Keniči Furuja, Kozue Kinošita. Trenér: Šuniči Tezuka.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "9. Polsko Brankáři: Józef Stogowski, Henryk Przezdziecki. Obránci: Witalis Ludwikczak, Kazimierz Sokolowski. Útočníci: Czeslaw Marchewczyk, Adam Kowalski, Andrzej Wolkowski, Edmund Zielinski, Wladyslaw Krol, Mieczyslaw Kasprzycki, Roman Stupnicki. Trenér: Aleksander Tupalski, Lucjan Kulej.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Belgie.", "content": "13. Belgie Brankáři: Robert Baudinne, Georges Brohée. Obránci: Roger Bureau, Joseph Lekens. Útočníci: Pierre van Reyschoot, Charles van den Driessche, Louis de Ridder, Willy Kreitz, Georges Pootmans, Walter Bastenie, Fernand Carez. Trenér: Bert Forsyth.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "13. Lotyšsko Brankáři: Roberts Lapainis, Herberts Kušķis. Obránci: Leonīds Vedējs, Arvīds Jurgens, Kārlis Paegle. Útočníci: Roberts Bluķis, Ādolfs Petrovskis, Arvīds Pētersons, Aleksejs Auziņš, Janis Bebris, Janis Rositis.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "13. Švýcarsko Brankáři: Albert Künzler, Arnold Hirtz. Obránci: Oskar Schmidt, Adolf Martignoni, Ernst Hug. Útočníci: Richard Torriani, Hans Cattini, Ferdinand Cattini, Herbert Kessler, Otto Heller, Karl Kessler, Thomas Pleisch. Trenér: Ulrich von Sury.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hokejový turnaj v rámci Zimních olympijských her 1936 se konal od 6. do 16. února na Olympijském stadionu a na jezeře Riessersee v Garmisch-Partenkirchenu v Německu zároveň také jako 10. mistrovství světa a 21. Mistrovství Evropy v ledním hokeji. Turnaje se zúčastnilo patnáct mužstev. Na první příčku se přes tři části turnaje nečekaně dostali hokejisté Velké Británie, kteří jako první evropský celek dokázali zvítězit i v konkurenci zámořských týmů a nikoli pouze získat titul mistra Evropy.", "tgt_summary": "Le tournoi de hockey sur glace des Jeux olympiques d'hiver de 1936 a eu lieu à Garmisch-Partenkirchen, en Allemagne. Le résultat des Jeux a également compté pour le classement du dixième championnat du monde et du vingt-et-unième championnat d'Europe.", "id": 552539} {"src_title": "Jacques Villeneuve", "tgt_title": "Jacques Villeneuve", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jacques Villeneuve se narodil v Kanadě, ve městě Saint-Jean-sur-Richelieu v provincii Québec. Jeho otcem je bývalý jezdec Formule 1 Gilles Villeneuve, jeho matka se jmenuje Joann. Přestože se Jacques narodil v Kanadě, vychováván byl především v Monaku. Má také 2 sestry: Melanie a Jessicu. Jeho strýc Jacques Sr. je také bývalým závodníkem a v roce 1985 se stal prvním kanadským vítězem závodu série CART. Když bylo Jacquesovi 11let, jeho otec Gilles zahynul při kvalifikaci na Grand Prix Belgie 1982 na okruhu Zolder po kolizi s Jochenem Massem. Když nezávodí, žije Villeneuve buď ve Villars-sur-Ollon, Montrealu nebo ve Švýcarsku. Byl mezi prvními kteří dostali své místo na Kanadském chodníku slávy. Také byl jmenován kanadským Sportovcem roku a dostal trofej Lou Marshe v letech 1995 a 1997. V roce 1998 byl oceněn řádem v rodném Quebecu. Jeho první přítelkyní byla Sandrine Gros d’Ailion, se kterou byl na konci 90. let. Také chodil s australskou zpěvačkou Danii Minogue nebo s americkou balerinou Ellen Green. Oženil se však až s Johannou Martinez. Obřad proběhl 29. května 2006 ve Švýcarsku. 14. listopadu se dočkal prvního syna, jehož pojmenovali Jules. Druhý syn Jonas se jim narodil 23. prosince 2007. V červenci 2009 se však manželé rozvedli. V lednu 2007 si Villeneuve koupil dům ve Westmountu, v Montrealu, jehož hodnota činila 3 miliony dolarů. Vlastnil také noční klub a restauraci v Montrealu s názvem Newtown, což je anglický překlad jeho francouzského jména (‚Ville‘ znamená ‚město‘ a ‚Neuve‘ znamená ‚nový‘). V roce 2009 jej ale prodal.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "V roce 1984, dva roky po smrti svého otce, se Jacques zeptal své matky jestli by mohl následovat otcovy stopy a začít závodit. Jeho matka, Joann, slíbila, že mu dovolí řídit motokáru pokud dostane dobré známky z matematiky, z předmětu, který mu příliš nešel. Villeneuve vynaložil úsilí, dostal známky, které jeho matka vyžadovala proto, aby mohl závodit. O rok později mu Joan dovolila řídit motokáru o objemu 100cc na motokárové dráze v Imole. Majitelé trati, Luigi a Massimo Burattiové, byli Kanaďanem okouzleni a poté co prokázal své kvality na motokárách o objemu 100cc, přesunul se na objem 135cc. Ve stejný den mu bylo dovoleno na vyjet na závodní trať s vozem Formule 4. Brzy poté Villeneuvův strýc, Jacques Sr., zapsal svého synovce do závodní školy Jima Russela v Mon Tremblant, v Quebecu. Villeneuveova výuka trvala tři dny a za tu dobu prokázal na svůj věk velkou dávku koncentrace. Na konci výuky dostal mladý Kanaďan diplom a hlavní instruktor Gilbert Pednault prohlásil, že Jacques je nejlepší student kterého kdy viděl. Během léta 1987 se Jacques zaučoval jako mechanik u svého bývalého instruktora Richarda Spenarda. Na oplátku za pomoc v garáži obdržel Kanaďan školení pro závodní auta. Ve věku sedmnácti let byl Villenuve ještě příliš mladý na získání závodní licence jak v Kanadě, tak v Itálii. S pomocí Kanadské automobilové federace ale obdržel licenci z Andorry. V roce 1988 vstoupil do závodu Alfa Cup a závodil proti bývalým jezdcům Formule 1, kterými byli Johnny Cecotto a Mauro Baldi. Celkově skončil na 10. místě. O dva týdny později závodil na Monze proti dalším pilotům F1, těmi byli Riccardo Patrese a Nicola Larini. V letech 1989 až 1991 závodil v Italské Formuli 3, ale příliš se mu nedařilo. V roce 1992 závodil v Japonské Formuli 3, vyhrál 3 závody a v šampionátu se umístil na 2. místě. Brzy poté obdržel Villeneuve pozvání od Craiga Pollocka, aby se zúčastnil závodu Trois Riviéres Formula Atlantic. Jacques dojel na 3. místě a udělal na Pollocka velký dojem, což vedlo k jeho účasti v severoamerické sérii Toyota Atlantic následující rok. Během sezóny 1993 si Villeneuve vyjel 7x pole position a vyhrál 5 z 15 závodů. Kvůli jezdeckým chybám ale nakonec přišel o titul a celkově se umístil na 3. místě.", "section_level": 1}, {"title": "CART IndyCar World Series.", "content": "Tým Forsythe-Green dal Villeneuvovi možnost závodit pro rok 1994 v sérii IndyCar. Ve své první sezóně dojel na 2. místě ve slavném závodě 500 mil Indianapolis a zvítězil na okruhu Road America, kde se jeho otec Gilles stal před devíti lety prvním Kanaďanem, který vyhrál závod série CART. Celkově skončil Jacques v sezoně na 6. pozici, 131 bodů za šampionem, kterým se stal Al Unser Jr., a byl vyhlášen nováčkem roku. Do další sezóny vstoupil Villeneuve slibně, vyhrál první závod v ulicích Miami. Dokázal také zvítězit v závodě 500 mil Indianapolis, přestože v polovině závodu dostal dvoukolovou penalizaci. Skvělou jízdou se ale propracoval zpět do čela a o 2 sekundy porazil Christiana Fittipaldiho. Villeneuvovy výsledky a také slavné jméno, přitáhly pozornost Franka Williamse, ředitele týmu Williams Grand Prix. A právě tento tým s ním podepsal smlouvu na sezónu 1996, ještě před tím dostal možnost s vozem Formule 1 testovat. Villeneuve se stal posledním šampionem série CART/IRL, jelikož po sezoně se seriál rozdělil na dva: Indy Racing League (IRL) a Champ Car World Series.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1996-1998: Williams.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1996.", "content": "Villeneuve podepsal kontrakt na dva roky s následnou možnou roční opcí. Hned v prvním závodě, Grand Prix Austrálie, ukázal svůj potenciál, když si vyjel pole position a málem vyhrál závod. Kvůli úniku oleje byl ale nucen zpomalit a nechat se předjet týmovým kolegou, kterým byl Damon Hill. I s poškozeným vozem ale dokázal udržet 2. místo a při svém debutu dojet na stupně vítězů. Podobný kousek se povede až o 11 let později, kdy ve svém prvním závodě skončil na pódiu Lewis Hamilton. První vítězství vybojoval Kanaďan na okruhu Nürburgring, když odolal tlaku ze strany Michaela Schumachera ve Ferrari. Poté vyhrál ještě další 3 závody a jeho 4 vítězství v debutové sezóně jsou stále rekordem Formule 1 (společně s ním drží rekord Lewis Hamilton ze sezóny 2007). O titul se bojovalo až do posledního závodu, Grand Prix Japonska. Šanci měli Villeneuve a jeho týmový kolega Damon Hill. Brit měl ale náskok 9 bodů a tak Jacquesovy šance byly spíše už teoretické. Hill závod a titul vyhrál, zatímco Villeneuve musel ve 37. kole odstoupit a musel se spokojit s celkovým 2. místem v poháru jezdců, což je také platný nováčkovský rekord Formule 1 (opět společně s Lewisem Hamiltonem).", "section_level": 3}, {"title": "1997.", "content": "Hill z Williamsu před sezónou 1997 odešel a Villeneuve se tak stal týmovou jedničkou. Jako týmový kolega byl angažován Němec Heinz-Harald Frentzen. Villeneuve opět bojoval o titul, tentokrát byl ale jeho soupeřem hlavně Michael Schumacher na Ferrari. Úvodní závod sezóny vyhrál David Coulthard s vozem McLaren, další 2 závody opanoval Jacques Villeneuve. K tomu v sezóně přidal dalších 5 vítězství, konkrétně ve Španělsku, Velké Británii, Maďarsku, Rakousku a při Grand Prix Lucemburska. Úspěšný byl i v kvalifikacích, kterou vyhrál celkem desetkrát. Michael Schumacher měl před posledním závodem na kontě 5 vítězství. Na okruhu Suzuka měl startovat Villeneuve z pole position, ale kvůli ignorování žlutých vlajekv sobotním tréninku byl odsunut až na konec startovního roštu. Williams podal protest a trest pro Villeneuvea byl nakonec zrušen. V závodě skončil na 5. místě, ze kterého byl ale diskvalifikován. Před posledním závodem tak Schumacher vedl o jeden bod. O titul bylo rozhodnuto v posledním závodě na okruhu Jerez. Villeneuve titul nakonec získal, ale do historie se zapsala kolize mezi ním a Michaelem Schumacherem. Když Villeneuve Němce předjížděl v zatáčce Dry-Sac ve 48.kole, stočil Michael Schumacher svoje Ferrari do Kanaďanova Williamsu a poškodil mu boční část vozu. Villeneuve ale pokračoval v závodě dál a skončil na 3.místě, zatímco Schumacher musel odstoupit a posléze byl dokonce za incident diskvalifikován z celého šampionátu.", "section_level": 3}, {"title": "1998.", "content": "Po zisku titulu to šlo s jeho kariérou dolů. I v sezóně 1998 zůstal u Williamsu (a stal se prvním jezdcem od roku 1982, který po zisku titulu zůstal u Williamsu), ale jezdil s podprůměrným motorem Mecachrome, což byl vlastně motor Renault V10 z předchozí sezóny. Týmy Ferrari a McLarenu naopak v oblasti motrorů zaznamenaly větší vylepšení. Villeuneuve nedokázal ani jednou zvítězit (podobně jako sezónu předtím mistr světa Hill) a na stupních vítězů dojel jen v Grand Prix Německa a v Grand Prix Maďarska. Celkově skončil v klasifikaci na 5. místě s 21 body. Na mistra světa, kterým se tal Fin Mika Häkkinen s vozem McLaren, ztratil 79 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "1999-2003: BAR.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1999.", "content": "V roce 1999 se Villeneuve připojil k nově vzniklému týmu British American Racing (BAR), který spoluzaložil a vlastnil jeho osobní manažer Craig Pollock, a spolu s ním také Adrian Reynard. Druhým jezdcem se stal Brazilec Ricardo Zonta. Média dávala novému týmu velké naděje, skutečnost ale byla o dost horší. Villeneuve nedojel ani jednou v prvních 11 závodech (což je smutný rekord Formule 1) a nezískal za sezónu ani bod. V některých okamžicích ukazoval BAR slibné tempo, například když Villeneuve jezdil v Barceloně na 3. místě, ale časté technické problémy ničily veškeré šance na úspěch. Villeneuve také havaroval ve velké rychlosti při tréninku na Grand Prix Belgie, naštěstí zůstal nezraněn.", "section_level": 3}, {"title": "2000.", "content": "I přes hroznou předchozí sezónu zůstali jak Villeneuve, tak Zonta věrni týmu BAR. Motory Supertec byly nahrazeny motory Honda a nové spojení BAR-Honda se ukázalo jako více konkurenceschopné. Villeneuve dokázal bodovat v 7 závodech a těsně mu uniklo pódium při Grand Prix USA. Zaznamenal celkově 17 bodů a umístil se na 7. místě v poháru jezdců.", "section_level": 3}, {"title": "2001.", "content": "Zonta BAR opustil a stal se testovacím jezdcem stáje Jordan, najradil ho zkušený Francouz Olivier Panis. Villeneuve byl akterém tragické nehody v prvním závodě, kdy zezadu trefil Williams Ralfa Schumachera, a po níž letící kolo zasáhlo traťového maršála do hrudníku, ten poté zemřel. Villeneuve si připsal v sezóně jen 12 bodů, za to ale stál dvakrát na pódiu, konkrétně při Grand Prix Španělska a Grand Prix Německa. Byly to však poslední pódiová umístění v jeho kariéře.", "section_level": 3}, {"title": "2002.", "content": "Pollock byl z postu týmového manažera propuštěn a nahradil ho šéf společnosti Prodrive, David Richards. Ten potom propustil i technického ředitele Malcolma Oastlera a 50 dalších zaměstnanců stáje BAR. Poté začal debatovat o Villeneuvově platu 15 milionů liber. Od té doby se Kanaďan cítil v týmu méně spokojeně. Vůz BAR 004 se ukázal jako horší než dva jeho předchůdci. Body přicházely jen sporadicky, tým získal jen 7 bodů (Villeneuve 4, Panis 3).", "section_level": 3}, {"title": "2003.", "content": "Do vypršení smlouvy s týmem BAR zbýval Jacquesovi ještě jeden rok. Údajně měl Kanaďan na rok Formuli 1 opustit a strávit sezónu v sérii CART a na sezóny 2004 a 2005 se vrátit k BAR, nakonec se tak ale nestalo a ve Formuli 1 pokračoval i v roce 2003. K týmu se připojil Jenson Button,který předtím závodil s vozem Renault. Panis dotal nabídku od týmu Toyota, kterou akceptoval. Button se stal druhým stájovým kolegou, který Villeneuvea bodově porazil, když dokázal celkem pravidelně bodovat. Na Kanaďana se snesla kritika, že ho poráží méně zkušený jezdec a před posledním závodem v Japonsku byl nahrazen bývalým šampionem Britské Formule 3, kterým byl Japonec Takuma Sato.", "section_level": 3}, {"title": "2004.", "content": "Pro sezónu 2004 zůstal Villeneuve bez angažmá, prohlásil však, že se hodlá do kokpitu vrátit. Pokračoval v tréninku a ukázal se na Goodwood Festival of Speed, kde řídil bývalý vůz Ferrari svého otce. V září se potom do Formule 1 vrátil, když absolvoval poslední 3 závody v týmu Renault. Dostal příležitost poté, kdy byl z týmu vyhozen Jarno Trulli a týmový šéf Flavio Briatore chtěl dát Kanaďanovi šanci. Villeneuve slíbil, že pomůže Renaultu získat 2. místo v poháru konstruktéru před týmem BAR, nezískal však ani bod. Jacques prohlásil, že nucená pauza ho stála mnoho času, vozy byly rychlejší než v roce 2003 a nestihl se tak adaptovat. Ještě před angažmá v Renaultu podepsal dvouletý kontrakt s týmem Sauber, počínaje rokem 2005.", "section_level": 3}, {"title": "2005-2006: Sauber a BMW.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Do Grand Prix Austrálie startoval Jacques ze 4. místa, závod mu ale nevyšel a dojel s jedním kolem ztráty na 13. místě. V prvních 3 závodech byl nejpomalejším jezdcem na pneumatikách Michelin a proslýchalo se, že by měl být brzy nahrazen. Fámy se ale ukázaly jako nepravdivé a na okruhu Imola dojel Villeneuve na bodech, když skončil na 4. místě. Pod tlakem médií se opět ocitl poté, když přinutil v Monaku svého týmového kolegu Felipeho Massu vyjet z trati, což znamenalo pro oba vozy Sauber konec v závodě. Ke konci sezóny se Villeneuve zlepšil a vybojoval další body. Přestože ho v celkovém pořadí Massa porazil, byli oba dva jezdci Sauberu na konci sezóny zhruba stejně rychlí. Brazilec poté odešel k týmu Ferrari a stal se týmovým kolegou Michaela Schumachera. Po dlouhém období nejistoty bylo potvrzeno, že Villeneuve bude v týmu závodit i v další sezóně. Se závodní sedačkou byli spojováni Heikki Kovalainen, v té době jezdec série GP2 a také Dan Wheldon, šampion série IndyCar. Sauber se ale rozhodl dodržet kontrakt s Villeneuvem, jelikož zrušení smlouvy by je stálo kolem 2 milionů dolarů, navíc byl Kanaďan oblíbený u sponzorů a také u zaměstnanců týmu.", "section_level": 3}, {"title": "2006.", "content": "V zimní pauze se u týmu Sauber udála řada změn. Švýcarský tým byl koupen automobilkou BMW a přejmenován na BMW Sauber. BMW bylo předtím 6 let ve spojení s týmem Williams, nyní chtěli provozovat vlastní tým. Místo Massy, který odešel do Ferrari, přišel Němec Nick Heidfeld. Villeneuve získal v prvních 12 závodech 7 bodů. Při Grand Prix Německa ale havaroval a utrpěl zranění. V Grand Prix Maďarska ho nahradil testovací jezdec Robert Kubica a hned dojel v deštivém závodě na bodech, byl však po závodě diskvalifikován kvůli nízké hmotnosti vozu. O několik dní později BMW oznámilo, že se s Villeneuvem rozchází. Jako důvod poté vyšlo najevo, že Villeneuve nechtěl s Kubicou o místo v kokpitu bojovat, jelikož cítil, že své kvality už předtím ukázal. Do Formule 1 se poté už přes svou snahu nedokázal vrátit.", "section_level": 3}, {"title": "2010: Stefan.", "content": "Villeneuve byl blízko podpisu smlouvy s týmem Stefan GP pro sezónu 2010, FIA ale Stefan GP jako nový tým nepřijala. Jacques prohlásil že se v letech 2010 a 2011 stále ucházel o místo ve Formuli 1, bohužel však neúspěšně.", "section_level": 2}, {"title": "2011: Potenciální vlastník týmu.", "content": "V polovině července 2010 se v německém tisku objevilo, že Villeneuve dává dohromady svůj vlastní tým a bude se ucházet o vstup do Formule 1 pro rok 2011. Tým se měl jmenovat „Villeneuve Racing“ a údajně splnil kritéria stanovená FIA pro vstup. Villeneuve poté potvrdil, že podal přihlášku a také že se spojil s italským týmem Durango. Projekt však nakonec neuspěl, žádný nový tým do Formule 1 přijat nebyl.", "section_level": 2}, {"title": "Le Mans.", "content": "10. ledna 2007 byl Villeneuve potvrzen jako jeden z devíti jezdců týmu Peugeot pro závod 24h Le Mans 2007. Byla to jeho první jízda ve sportovním autě od roku 1992, kdy spolupracoval s Toytou. V závodě se o vůz s číslem 7 dělil s Marcem Gené a Nicolasem Minassianem. Villeneuve zajel v kvalifikaci nejlepší čas z těch tří a vyjel vozu 4. místo na startu. Vůz se po velkou část závodu pohyboval na 2.místě, po problému s motorem ale musel do boxů, ze kterých už nakonec nevyjel. Odstoupení přišlo 100 minut před koncem závodu. V roce 2008 skončil Villeneuve se stejným vozem na 2. místě. Několik hodin dokonce vedli, přišli však o náskok, když začalo pršet. Zvítězil vůz Audi. Villeneuve prohlásil, že bude jezdit tak dlouho, dokud závod nevyhraje. V tom ho podpořil bývalý jezdec Formule 1, Allan McNish. Kdyby Viilleneuve 24h Le Mans vyhrál, stal by se druhým jezdecm po Grahamu Hillovi, který by získal „Triple Crown of Motorsport“, tedy vítězství v 500 mil Indianapolis, titul ve Formuli 1 a vítězství v 24h Le Mans.", "section_level": 1}, {"title": "NASCAR.", "content": "V jednom z dřívějších rozhovorů pro magazín Autosport, uvedl Villeneuvův manažer Craig Pollock, že Kanaďanova kariéra ve Formuli 1 je u konce. 24. srpna 2007 bylo oznámeno, že Villeneuve se zúčastní zbývajících 7 závodů šampionátu Craftsman Truck Series s vozem Toyota Tundra v týmu Bill Davis Racing a v roce 2008 se zúčastní poháru Sprint Cup. V prvním závodě Craftsman Truck Series se kvalifikoval na 7. místě, skončil ale až na 21. pozici. Poté si odbyl debut v poháru NASCAR Nextel na okruhu Talladega Superspeedway v Alabamě. Kvalifikoval se jako šestý, ale kvůli nedostatku zkušeností s vozem musel startovat z konce startovního pole, kde se pohyboval i během závodu. Dojel na 21. místě po mnoha haváriích technických potížích soupeřů. V roce 2008 se neúspěšně pokoušel kvalifikovat na závod Daytona 500. Po ztrátě sponzorů přišel o své místo u Bill Davis Racing. Poté zkusil závodit pro tým Braun Racing na závodě v Montrealu. Startovalo se za sucha, ale při závodě začalo pršet a jezdci byli poprvé v historii NASCAR nuceni použít mokré pneumatiky. Villeneuve startoval z 5. místa, ale kvůli havárii dojel až na 16. pozici. V roce 2009 se zúčastnil 2 závodů série Canadian Tires Series. Nejlépe startoval jako pátý a dojel nejlépe na 4. místě na okruhu Circuit de Trois-Rivieres. Také dvakrát startoval v sérii NASCAR Nationwide Series, opět pro Braun Racing, a nejlépe dojel na 4. místě na okruhu pojmenovaném po jeho otci, Circuit Gilles Villeneuve. V závodě opět pršelo a mokré pneumatiky byly použity podruhé. Následně bylo potvrzeno že bude startovat v roce 2010 v Montrealu a na Road America. Právě na Road America měl slibně rozjetý závod, ale porucha alternátoru v posledním kole ho stála pódium. V roce 2011 převzal na dva závody vůz Penske Racing po Bradu Keselowskim v sérii NASCAR Nationwide Series. Na Road America zaznamenal 3. místo, na okrugu Gilles Villeneuve startoval dokonce z pole position, dojel ale až v hloubi pole na 27. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Speedcar.", "content": "Když nesehnal sponzory pro sérii NASCAR Sprint Cup, vstoupil Villeneuve do šampionátu Speedcar Series pro zbytek sezóny 2008. Série se skládá ze závodů na dráze a na ovále, podobně jako NASCAR. Villeneuve prohlásil, že závody Speedcar mu dají více zkušeností se závoděním s těmito auty na dráze, což v budoucnu může uplatnit u NASCAR a také že je to pro něj příležitost setkat se s fanoušky. Závodil celkem čtyřikrát a nejlépe skončil na 6. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Top Race V6.", "content": "Po závodění v sériích NASCAR Sprint Cup a Speedcar Series byl Villeneuve pozván na závody Top Race V6, touringových vozů. Pozval jej sám ředitel Alejandro Urtubey a to na hlavní závody sezóny 2008, s názvem La Carrera del Aňo, na okruhu Buenos Aires. Villeneuve jel v týmu Oro Racing a dojel na 16. místě. V roce 2009 byl pozván znovu a to do dvou ze tří hlavních závodů: na Interlagos (kde nedokončil) a opět do Buenos Aires (kde dojel na 13. místě). Na tiskové konferenci Villeneuve prohlásil, že pokud nezíská místo ve Formuli 1 ani NASCAR, bude závodit celou sezónu v Top Race V6.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry 2010.", "content": "Jacques Villeneuve byl jedním z Kanaďanů, kteří nesli olympijskou vlajku na olympijský stadion ve Vancouveru při zahajovacím ceremoniálu 21. zimních olympijských her. Nesl také olympijský oheň.", "section_level": 1}, {"title": "Helma.", "content": "Jacques Villeneuve používá žlutou helmu, s modrou horní částí a s růžovými, červenými a zelenými pruhy. Helmu si prý navrhl sám, když si čmáral na kreslícím zařízení. Růžové pruhy tvoří písmeno V na každé straně, což Villeneuve prohlásil že bylo neúmyslné. Říká se také, že barvy na helmě převzal z trička své matky Joann.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Přestože první texty začal psát už za svého pobytu v Japonsku, trvalo až do roku 2006, než vydal první komerční singl s názvem „Accepterais-tu“, francouzskou píseň, ve které znázorňuje svoji tehdejší osobní situaci – žádá svou milovanou, aby si ho vzala. 19. února 2007 vydal své první album s názvem \"Private Paradise\". Album představil ve své kavárně, kde zazpíval 2 písničky hlavně před zraky reportérů. Když se ho ptali co od alba očekává, odpověděl: „Doufám, že album bude mít úspěch, nikdy bych nedělal něco, za co bych měl být kritizován.“ Album však úspěch nemělo, za první měsíc se prodalo jen 233 kopií v provincii Quebec a asi 30 kopií mimo Quebec a Kanadu. Na konci roku to údajně bylo celkem 836 prodaných kusů v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Reklamy.", "content": "Jacques Villeneuve se objevil v několika televizním reklamám pro Hondu, když jezdil za tým BAR. V roce 2006, když závodil za BMW Sauber, se objevil v televizní kampani pro notebook Centrino od společnosti Intel, ve kterých zdůrazňuje výhody jeho používání. Objevil se také v kanadské reklamě společně s olympijským vítězem Donovanem Baileym, krátce po zisku titulu v roce 1997. Reklama prohlašuje, že Kanada je nejrychlejší národ na světě. Po zisku titulu mistra světa se ještě objevil v reklamě na Volkswagen, kde řídil auto VW, poté zastaví a do kamery říká, že nemá nic proti Němcům. To vše jako narážká na jeho souboj s Michaelem Schumacherem z Grand Prix Evropy 1997. Krátce se také objevil v roce 2001 ve filmu od Sylvestera Stallona, Driven, jako závodní jezdec.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}, {"title": "Touring Cars.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Complete V8 Supercar results.", "content": "≠ Sezóna v průběhu † Nemohl bodovat", "section_level": 3}], "src_summary": "Jacques Joseph Charles Villeneuve (* 9. duben, 1971) je kanadský automobilový závodník a hudebník, mistr světa závodů Formule 1 z roku 1997 a také vítěz závodu 500 mil Indianapolis z roku 1995. Je synem bývalého jezdce Formule 1 Gillese Villeneuvea a jeho strýcem (a jmenovcem) je další závodník, Jacques Villeneuve Sr.. Jacques Villeneuve vyhrál v roce 1995 šampionát CART, 500 mil Indianapolis a v roce 1997 se stal mistrem světa Formule 1. Tato kombinace se v historii povedla jen třem jezdcům v historii, kromě Villeneuvea to byli Mario Andretti a Emerson Fittipaldi. Do této doby žádný další Kanaďan nevyhrál 500 mil Indianapolis ani se nestal mistrem světa F1. ", "tgt_summary": "Jacques Joseph Charles Villeneuve, né le à Saint-Jean-sur-Richelieu au Québec, est un pilote automobile canadien, actuellement commentateur des Grands Prix de Formule 1 sur Canal+. En Formule 1, de 1996 à 2006 (166 départs), il a été sacré champion du monde en 1997 et a remporté onze victoires, dont quatre dès sa première saison, toutes sur Williams-Renault. Il compte également à son palmarès les 500 Miles d'Indianapolis et le championnat CART en 1995. ", "id": 2401287} {"src_title": "Andrea del Sarto", "tgt_title": "Andrea del Sarto", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a učení.", "content": "Podrobnosti o mládí a učednických letech del Sarta zaznamenal Giorgio Vasari ve svých \"Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů\". Andrea del Sarto se narodil a vyrůstal ve Florencii; jeho otec Agnolo di Francesco se živil jako krejčí (italsky \"sarto\"), odtud ono označení \"del Sarto\" (\"syn krejčího\"). Jako sedmiletý byl poslán do učení ke zlatníkovi, ale pro svůj výrazný talent pro kresbu přešel k malíři Gian Barili a později k Pieru di Cosimo. Během učednických let si Andrea cvičil své malířské dovednosti např. při kopírování kartonů Bitva u Anghiari od Leonarda da Vinci a Bitva u Casciny od Michelangela. V prosinci 1508 vstoupil do florentského cechu lékařů a lékárníků, kam patřili i malíři, a společně s malířem Franciabigiem (Francesco di Cristofano, 1482-1525), se kterým se spřátelil, založil vlastní dílnu na Piazza del Grano; později přesídlili ke klášteru SS. Annunziata.", "section_level": 2}, {"title": "Rané a vrcholné dílo.", "content": "První významnou zakázku obdržel Andrea del Sarto od Compagnia dello Scalzo (bratrstvo Bosého) při klášteře Scalzo ve Florencii. Sarto měl vytvořil cyklus 12 monochromních fresek zobrazující náměty ze života sv. Jana Křtitele. Na cyklu pracoval s přestávkami několik let, začal patrně 1507-1508 a pokračoval v letech 1515-1526. Další cyklus fresek zhotovil pro klášter servitů v klášteře SS. Annunziata – šlo o pět výjevů ze života sv. Filipa Benizziho (1509–1510). Později v témže klášteře namaloval fresky Klanění tří králů (1511) a Narození Panny Marie (1513-1514). V roce 1511 obdržel del Sarto další významnou zakázku na freskovou výzdobu refektáře v klášteře vallombroských mnichů San Salvi. V medailonech na klenbě zobrazil postavy čtyř řádových světců a Nejsvětější Trojici. Rozsáhlá scéna Poslední večeře, která pokrývá celou jednu stěnu refektáře, však vznikla až v letech 1526-1527. Kolem r. 1511 pravděpodobně navštívil del Sarto Řím, ačkoli tato jeho cesta není doložena. Nasvědčovala by tomu však změna jeho malířského stylu – vyšší míra monumentálnosti, určité vyzrálosti a posun k manýrismu, což se projevilo i na koloritu jeho maleb. R. 1515 spolupracoval Andrea s Jacopem Sansovinem a dalšími umělci při práci na dekoracích a dočasné fasádě pro florentskou katedrálu u příležitosti slavnostního vjezdu papeže Lva X. do města. V následujících letech zhotovil několik oltářních obrazů, znázorňujících nejčastěji madonu s dítětem, Svatou rodinu či světce; nejslavnější z nich jsou Madona s harpyjemi (1517) a Disputace o Nejsvětější Trojici (1518).", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do Francie.", "content": "Kolem r. 1517 se Andrea del Sarto oženil s Lucrezií del Fede a v r. 1518 obdržel pozvání od francouzského krále Františka I., kterému se Andreovy práce zalíbily. Andrea odjel do Francie, kde až do r. 1519 působí jako dvorní malíř. Během jeho francouzského pobytu vzniklo několik prací, např. Charitas (1518, Louvre).", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Florencie.", "content": "V r. 1519 pod záminkou návštěvy své ženy, příbuzných a přátel odjel do Florencie. Tam zůstal, ačkoli před odjezdem francouzskému králi slíbil, že se k jeho dvoru po uskutečněné návštěvě zase vrátí. Za peníze, které od Františka I. dostal jako zálohu na svá další díla, si ve Florencii postavil dům. Vasari ve svých \"Životech\" píše, že del Sarto tak učinil na nátlak své manželky a že se chtěl do Francie vrátit; avšak podle toho, že zpronevěřené peníze uložil, zčásti utratil a ve Florencii přijal velké zakázky, lze soudit, že zpáteční cestu do Francie neplánoval. Po návratu z Francie došlo k další změně v del Sartově malířském stylu: práce z tohoto období se vyznačují rafinovanými kompozicemi, elegantními pózami postav a osobitým kolorismem. V letech 1519-1521 pracovali malíři Andrea del Sarto, Franciabigio, Andrea di Cosimo Feltrini a Pontormo na výzdobě sálů vily v Poggio a Caiano. Andrea zhotovil fresku představující Triumf Caesara. Rozsáhlý freskový cyklus nebyl vzhledem k úmrtí zadavatele práce papeže Lva X. r. 1521 v úplnosti realizován a dokončil jej až později Alessandro Allori (1578-1582). V letech 1522-1523 se del Sarto vrátil ke staré zakázce: freskovému cyklu v klášteře Scalzo. Když ve Florencii vypukla r. 1523 morová epidemie, odešel Andrea i s manželkou, nevlastní dcerou, švagrovou a pomocníkem do Mugella, kde vytvořil pro kamaldulské jeptišky z kláštera San Pietro a Luca obraz Oplakávání Krista (1524).", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní dílo a úmrtí.", "content": "R. 1526 zhotovil Andrea fresku Poslední večeře v klášteře San Salvi. Jeho pozdní práce jsou charakteristické tendencemi k abstraktnějšímu a sochařštějšímu zpracování námětů; tlumenější barvy, které v tomto období užíval, inspirovaly toskánské umělce v období protireformace. V roce 1530 byla Florencie obléhána armádou císaře Karla V.. Po skončení obléhání vypukla ve městě znovu morová epidemie, malíř však tentokrát ve svém rodišti zůstal. Dne 28. či 29. září 1530 čtyřiačtyřicetiletý Andrea del Sarto umírá, pravděpodobně na onemocnění morem. Je pohřben v kostele SS. Annunziata.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecké vlivy a malířská technika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké vlivy.", "content": "Del Sartova raná díla jsou silně ovlivněna nejen jeho učitelem Pierem di Cosimo, ale i třemi největšími představiteli italského malířství dané doby a del Sartovými současníky: Leonardem da Vinci, od něhož převzal techniku sfumata, Michelangelem a monumentalitou jeho figur a Raffaelem a obrazy madon z jeho florentského období, které del Sarta zaujaly znázorněním emocí a citovostí. V del Sartově raném tvůrčím období lze těžko odlišit jeho styl od stylu Franciabigia, neboť si byly velmi podobné: oba malíři byli ovlivněni Fra Bartolomeem a nadto pracovali určitou dobu společně. Sám Andrea ovlivnil mnoho umělců, jeho současníci ho zbožnovali. Znatelný vliv měl na své žáky, jimiž mj. byli Jacopo da Pontormo, Rosso Fiorentino, Francesco Salviati a Giorgio Vasari. Koncem 16. stol. v období protireformace se k Sartovu dílu jako k inspiračnímu vzoru obraceli malíři Santi di Tito, Jacopo da Empoli či Federico Barocci.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní metody a technika.", "content": "Pro každou malbu si del Sarto vytvářel sérii přípravných kreseb; ze skic i podkreseb obrazů je patrné, že byl brilantním kreslířem. Ovládal skvěle kolorit, jeho způsob užívání barev byl svébytný a rafinované. Modely pro své obrazy si vybíral z bezprostředního okolí: byli jimi Andreovi přátelé a příbuzní, ale především jeho manželka – podle Vasariho zachytil Lucreziinu podobu nejen na portrétech, ale i na mnoha dalších obrazech a nejedna madona by měla nést její portrétní rysy (např. Madona s harpyjemi).", "section_level": 2}, {"title": "Životopisci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Giorgio Vasari.", "content": "Giorgio Vasari se podle svých slov učil v del Sartově dílně v polovině 20. let 16. stol. Při sepisování del Sartova životopisu tak čerpal ze svých vzpomínek a z vyprávění současníků. Ve svých Životech líčí jeho povahu takto: \"\"jedinečný Andrea del Sarto, v němž příroda i umění ukázaly, čeho všeho může malířství dosáhnout pomocí kresby, malby a invence, jestliže se spojí v jediné osobě; vždyť kdyby byl Andrea býval jenom trochu odvážnějšího ducha ve shodě s neobyčejně hlubokým důmyslem a umem, jimiž se vyznačoval v malbě, nemohl by se mu bez nejmenších pochyb nikdo vyrovnat. Ale jistá nesmělost ducha a prostá, skromná povaha nikdy nedovolily, aby se u něho projevil onen živý zápal a ona nezkrotnost, jež by z něho společně se vším ostatním udělaly opravdu božského malíře...\"\" Vasari zdůrazňuje del Sartovu skromnost a jistou neprůbojnost; často si prý nechával platit za obrazy méně, než by zasluhovaly. „Pohromou“ podle Vasariho byl pro del Sarta sňatek s Lucrezií del Fede, kterou sice Andrea velmi miloval, ačkoli mu způsobila \"jen samé trápení\". V prvním vydání \"Životů\" se o ní vyjadřuje zvlášť ostře: vyčítá jí, že překazila del Sartovu nadějnou kariéru u francouzského dvora, zapříčinila jeho bídu a nakonec ho nechala napospas nemoci a smrti; ve druhém vydání tento odstavec chybí a celkově je tón, jakým se Vasari v tomto vydání o Lucrezii vyjadřuje, o trochu mírnější, aniž by však zmizel docela.", "section_level": 2}, {"title": "Andrea del Sarto v umění a krásné literatuře.", "content": "Hodnocení del Sarta jako umělce bylo silně ovlivněno Vasariho medailonem, ve kterém je popisován jako talentovaný, ale nesmělý malíř, kterému vládne jeho zbožňovaná, ale tyranská manželka. Tento obraz nadaného malíře, který je „pod pantoflem“, inspiroval umělce z pozdějších období a podnítil jejich romantické představy. Alfred de Musset napsal hru \"Andrea del Sarto\" (1833) a Robert Browning monolog ve verších \"Andrea del Sarto\" (1855). Fred Bérence je autorem románu o životě Andrea del Sarta nazvaný \"Madona s harpyjemi\", Ernest Jones naopak vypracoval psychoanalytickou studii umělce. Zmínka o malíři se objevuje i v jedné z básní Vítězslava Nezvala „Kapesní šátek“ ve sbírce \"Sbohem a šáteček\" (1933): \"Ty jenž jsi miloval jak Andrea del Sarto / vrať očím krásných žen svůj šátek z hedvábí\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrea del Sarto, vlastním jménem Andrea d'Agnolo ( Florencie 11. července 1486 – Florencie 28. nebo 29. září 1530) byl jedním z předních italských malířů vrcholné renesance a raného manýrismu. Maloval především díla s náboženskou tematikou, ale i portréty.", "tgt_summary": "Andrea del Sarto (André del Sarte en France au ), de son vrai nom Andrea d'Agnolo di Francesco di Luca ou Andrea d'Agnolo di Francesco di Luca di Paolo del Migliore Vannucchi ou plus simplement Andrea Vannucchi, né le à Gualfonda près de Florence et mort le à Florence, est un peintre italien de la Haute Renaissance.", "id": 1182772} {"src_title": "Geek code", "tgt_title": "Geek code", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "Formát Geek code je parodií na formát generovaný šifrovacím programem PGP. První řádek po uvození označuje verzi kódu. Další řádek začíná písmenem G, spolu některým z dalších písmen, označující povolání geeka. Může jich být i několik, v tom případě se jednotlivé skupiny oddělují lomítkem (GTM/TW/S). Na výběr je 24 možností, plus čtyři speciální: Dále následuje seznam položek, z nichž každá označuje některou kategorii a geekův postoj k ní. Každá položka sestává z písmenného či číselného označení (rozlišuje se velikost písmen) a řetězce plusů a mínusů (někdy navíc i další speciální znaky), které označují geekův vztah k danému tématu: plusy kladný, mínusy záporný. Například označení codice_5 se týká Star Treku (což označuje malé písmeno codice_6) a znamená mírně negativní vztah; podle specifikace je přesný význam: Možná je problém ve mně, ale nemám tušení, co na Star Treku kdo vidí. Třeba mi něco uniká, ale prostě to jenom považuju za špatný pořad. Naopak označení codice_7 označuje ve vztahu ke Star Treku fanouška (ale nikoli fanatického), podle specifikace: Je to nejlepší show, co existuje. Mám všechny díly a všechny filmy na kazetě a dokážu doslova citovat celé scény. Taky jsem si postavil pár modelů. Ale na těch srazech mě nikdy nenajdete, tihle lidé jsou divní. Kromě těchto základních označení lze používat zvláštní znaky pro upřesnění: zavináč označuje neurčitou změnu s časem, závorky rozsah podle nálady a situace, znak codice_8 označuje plánovanou změnu, codice_9 téma, které je pro geeka zdrojem obživy, otazník téma, o kterém geek nic neví, a vykřičník téma, kterého se geek zcela odmítá účastnit, případně odmítá zveřejnit svůj vztah. Pro dekódování formátu existují automatické nástroje překládající geek code do běžného jazyka (zpravidla angličtiny).", "section_level": 1}], "src_summary": "Geek code je textový kód sloužící k popsání osobnosti, názorů a zájmů geeků. Myšlenkou je zapsat vše, co je pro osobnost charakteristické, do jednotného formátu. Po přečtení kódu si mohou ostatní udělat obrázek o tom, jak pisatel vypadá, co ho zajímá apod. Kdysi bylo na internetu běžné používat geek code v e-mailových podpisech, dnes se občas objevuje na osobních webových stránkách. ", "tgt_summary": "Le Geek Code est une suite de lettres et de symboles que les geeks utilisent pour renseigner les autres geeks sur leur personnalité, leur apparence, leurs domaines d'intérêt et leurs opinions. L'idée est qu'un geek peut écrire (encoder) tout ce qui le rend unique, différent des autres geeks, dans un format très compact : le Geek Code. Après quoi, d'autres geeks peuvent lire le Geek Code et le déchiffrer, pour en déduire à quoi ressemble l'auteur, ce qu'il aime, etc. Ce code est considéré très geek : difficile à lire, il évoque bien l'archétype du message informatique incompréhensible. ", "id": 2414501} {"src_title": "Kunice (okres Praha-východ)", "tgt_title": "Kunice (district de Prague-Est)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o obci pocházejí již z roku 970 z období vlády knížete Boleslava II.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Kunice \"(374 obyvatel, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, 2 hostince, kolář, kovář, mlýn, pekař, 4 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Kunice, trafika, truhlář. V obci Dolní Lomnice \"(přísl. Horní Lomnice, Chlum, Vidovice, 337 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Kunic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Dolní Lomnici, 3 hostince, kamenoprůmysl, kovář, žulový lom, vodní družstvo meliorace, pekař, rolník, 3 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky, 2 velkostatky (Fantová, Chlum).", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mateřská škola.", "content": "V obci funguje mateřská škola s celkovými čtyřmi třídami.", "section_level": 2}, {"title": "Základní škola.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Školství má v Kunicích dlouhou tradici. První zmínky o žádost občanů na vybudování školy se datují již do roku 1847. Stavba školy byla zahájena roku 1899 a při stavbě pomáhali téměř všichni občané Kunic. Slavnostní zahájení školní výuky bylo stanoveno na 2. září 1900 a do první třídy nastoupilo 66 kunických prvňáčků. Škola byla v roce 1979 zrušena a 33 dětí bylo i s učitelkou převedeno do školy ve Velkých Popovicích.", "section_level": 3}, {"title": "Současnost.", "content": "K novému otevření školy v Kunicích došlo až po 35 letech. V roce 2013 okolní školy přestaly z kapacitních důvodů přijímat žáky z Kunic a zároveň vlivem nové výstavby průběžně docházelo nárůstu počtu místních dětí. V 2014 proto došlo k znovuotevření školy. V prvním školním roce do první třídy nastoupilo 16 žáčků. V letech 2018-2019 došlo k celkové rekonstrukci a přístavbě školy, vznikla nová dvě podlaží, školní knihovna, odborné a kmenové učebny, zrekonstruovány sítě, sociální zařízení. Škola tak nyní kapacitně vyhovuje i pro druhý stupeň až do 9. třídy.", "section_level": 3}, {"title": "Doprava.", "content": "Katastrem obce prochází dálnice D1, exit 15 (Všechromy) je ve vzdálenosti 3 km. V západní části území prochází krátký úsek silnice II/107. Obcí dále prochází silnice III. třídy: Železniční trať ani stanice na území obce nejsou. Nejbližší železniční stanicí jsou Strančice ve vzdálenosti 1,5 km ležící na trati 221 z Prahy do Benešova. V obci měly v roce 2011 zastávku autobusové linky Strančice-Velké Popovice-Kamenice, Strančice-Kunice,Všešímy a Strančice-Velké Popovice-Mirošovice s mnoha spoji.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbal Nejstarší dochovanou sportovní aktivitou v obci je fotbal. První zmínky o fotbalovém utkání pochází z roku 1901. V roce 1934 byl založen fotbalový klub SK Kunice. Dnešní klub – TJ Kunice – má vlastní areál v jižní části obce. Vznikal od roku 1968; slavnostně otevřen v dnešní podobě byl v roce 1986. Od té doby se neustále rozvíjí – v současnosti má dvě travnatá hřiště a tréninkovou plochu. Na hlavním hřišti několikrát trénovala i česká fotbalová reprezentace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kunice jsou obec v okrese Praha-východ, ležící asi 8 km jihovýchodně od hranic Prahy. Žije zde obyvatel. Nejvyšším bodem obce je vrch Bartošky (487 m n. m.). ", "tgt_summary": "Kunice est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 257942} {"src_title": "Aškenázští Židé", "tgt_title": "Ashkénazes", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "V raném středověku pojmenovávali Židé, přicházející do Evropy, nové země podle zemí, které byly uvedeny v Bibli. Území dnešního Německa pojmenovali po biblické zemi \"Aškenaz\" (Genesis 10, 3). Aškenaz byl synem Gomera, kterého rabínští učenci ztotožnili s prapředkem Germánů (Joma 10a). V některých dalších pramenech, včetně křesťanských, je \"Aškenaz\" ztotožňován se Skandinávií. O „zemi Aškenaz“ jako o Německu a „jazyce Aškenaz“ jako němčině píše i Raši ve svých glosách k Talmudu. První zmínka, která ukazuje Aškenaz jako svéráznou kulturní identitu, pochází od Ašera ben Jechiela, narozeného v Německu, ale působícího v Toledu ve Španělsku. O svých předcích hovoří jako „o učencích Aškenazu“, kteří měli přijmout Tóru a tradice přímo od učenců z Erec Jisra’el, a jejich úroveň „je v tomto mnohem vyšší než úroveň synů této země“ (tj. Španělsko a sefardští Židé).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Aškenázské kulturní centrum se ve svém prvopočátku (10.–11. století) nacházelo na území severní Francie, Porýní a západního Německa. V tomto období se zrodily základy aškenázské kultury, především díky halachickým ustanovením tehdejší hlavní náboženské autority aškenázských židů Geršoma ben Jehudy, zvaného \"Me’or ha-gola\" (světlo vyhnanství), byla ustanovena rovněž i liturgie (Machzor Vitry) a vyvinul se vlastní systém studia biblických a talmudických textů (Raši), který později inspiroval sefardské učence jako Nachmanides nebo Šlomo ben Avraham ibn Adret. První přesun nastal během 11. a 12. století, kdy byli křižáky vyvražděni Židé v Porýní a ve Francii. Vraždění Židů proběhlo po celém území Německa a dokonce i Čech, tam už ovšem s menší intenzitou. Následkem toho se centrum kultury aškenázských Židů začalo posouvat směrem na východ. V 15. a 16. století již bylo centrum někdejšího západoevropského židovstva v důsledku vyhánění a nesnesitelných životních podmínek přesunuto do Polska, Litvy, Čech, Maďarska a později ještě dále na území dnešního Ruska a Ukrajiny. Zde se rozdělilo na řadu dílčích minhagů, které se od sebe odlišovaly více či méně. Aškenázské židovstvo tak nikdy nebylo homogenním celkem. Až do 20. století se hlavní centrum populace soustředilo v tzv. pásu osídlení, což bylo území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny sahající od Baltského až k Černému moři. Také zde se přes počáteční výhody stávali Židé cílem útoků a pogromů. Největší pogrom do druhé světové války znamenalo kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnického, kterému padlo za oběť několik desítek tisíc Židů (v té době zhruba 40 % židovské populace Ukrajiny). Z této oblasti Židé emigrovali během 19. století do USA, později rovněž s nástupem sionismu do Palestiny. Během druhé světové války byla více než polovina evropských Židů vyvražděna – největší ztráty utrpěla právě populace Polska (cca 3 000 000), SSSR (cca 1 000 000) a Maďarska (cca 450 000). Kromě zbytků populace ve východní Evropě je dnes hlavním centrem aškenázského židovstva především Izrael a USA.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura aškenázských Židů.", "content": "Na rozdíl od sefardských Židů žili Aškenázové v poměrně nepřátelském prostředí, vystaveni častým útokům ze strany okolního, především křesťanského obyvatelstva. To způsobilo, že v otázkách náboženství byli mnohem rigidnější než Sefardé, kteří neměli problém se zakomponováním cizích vlivů do židovské náboženské filozofie. Méně u nich byla rozvinuta poezie, přesněji pak poezie a literatura světského rázu, velký důraz byl ale kladen na studium náboženských textů. Bible, Talmud a komentáře k nim se staly osou aškenázského kulturního života a normativním pramenem aškenázských kulturně-náboženských zvyků a tradic. V aškenázském prostředí se díky stísněné situaci vytvořily rovněž mnohem vhodnější podmínky pro vznik fundamentalistických a pietistických hnutí (chasidismus) a velkou roli v aškenázské kultuře hrálo i mučednictví – \"kiduš ha-Šem\" (dosl. posvěcení Jména (Božího)).", "section_level": 1}, {"title": "Halacha a zvyky.", "content": "V 10. století přijali aškenázští židé jako závazné nařízení \"takanu\" vydanou Geršomem ben Jehudou ohledně manželství – totiž monogamní manželství (ačkoli Tóra polygamii nezakazuje) a pravidlo, že v případě rozvodu musí s rozvodem souhlasit i žena. Zároveň se od té doby vyvíjel specifický liturgický ritus – \"nosach\" – charakteristický pro všechny aškenázské obce. Aškenázský ritus je oproti sefardskému, kromě jiného, pořadí a frekvence některých modliteb charakteristický i cenzorskými zásahy ze strany křesťanů, kteří chápali některé pasáže v židovských modlitbách (Kadiš, Alejnu) jako urážlivé vůči křesťanství. Během středověku se vyvinula taktéž odlišná výslovnost hebrejštiny stejně tak jako vlastní jazyk, jidiš. Aškenázští židé také kromě odlišně liturgické praxe dodržují mírně odlišné zvyky na Pesach, ohledně kašrutu a některých dalších svátků – tyto změny byly ve většině případů vynuceny podnebím a prostředím, ve kterém žili. Vyvinul se i typ vlastního aškenázského hebrejského písma, založeného na bázi středověkého manuskriptu. Vývoj halachy byl charakterizován vzájemným ovlivňováním aškenázských a sefardských Židů. Na jedné straně byl Šulchan Aruch sefardského autora Josefa Kara ovlivněn a inspirován dílem \"Arba'a Turim\" aškenázského učence Ja'akova ben Ašera, na druhé straně Karo dával v závěrečných rozhodnutích přednost sefardským autoritám, což způsobilo, že Šulchan Aruch zpočátku nebyl mezi aškenázskými Židy přijat. Šulchan Aruch se stal halachicky uznávaným dílem až po doplnění polským rabínem Moše Iserlisem. V současnosti je nejvyšší halachickou autoritou aškenázských židů sbor \"Eda ha-charedit\" v Jeruzalémě a Vrchní rabinát Izraele, který je rozdělen mezi aškenázské a sefardské židy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aškenázové (: אשכנזים, \"Aškenazim\"), též aškenázští Židé (: יהדות אשכנז, \"jahadut Aškenaz\"), jsou Židé, jejichž předkové pocházejí ze střední a východní Evropy.", "tgt_summary": "L'appellation Ashkénazes \\aʃ.ke.naz\\, Ashkenazes ou Ashkenazim (de l'hébreu : אַשְׁכְּנַזִּים) désigne les Juifs d'Europe centrale et orientale. Ils constituent avec les Séfarades et les Mizrahim l'un des principaux groupes ethniques juifs. ", "id": 1969185} {"src_title": "Uhříněves", "tgt_title": "Uhříněves", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Uhříněvsi sahá do 13. století. Nejstarší záznamy pocházejí z období kolem roku 1227, kdy se pod názvem Vgrinewez objevuje ve výčtu lokalit. Další zmínka je v listině z roku 1228, kdy je Uhříněves zapsána ve vlastnictví kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Tehdy se o ní píše jako o \"Ugrina ves\". Svůj název dostala patrně po svém zakladateli, jakémsi Ugrim, který se zde usadil a založil osadu. V roce 1622 koupil v pobělohorské konfiskaci panství Uhřiněves (poněmčeno: Auřinowes) kníže Karel I. (1569–1627) z Liechtensteina. V roce 1850 obec v okrese Říčany, V letech 1869–1890 obec v okrese Český Brod. V roce 1898 stále velkostatek v majetku rodu Liechtensteinů. V roce 1900–1910 obec v okrese Žižkov. V letech 1921–1950 obec v okrese Říčany. V letech 1961–1970 obec v okrese Praha-východ. V roce 1992 městská část Prahy 10. K největšímu rozvoji Uhříněvsi dochází v 19. století. Z vesnice se v roce 1866 stává městys. Rozvíjí se zemědělství i průmysl. V roce 1850 je postaven parní mlýn, roku 1866 místní cihelna a roku 1868 je postaven místní cukrovar. Díky stavbě železniční trati Praha – České Budějovice, která byla budována v roce 1870, se Uhříněves spojila s okolím. Díky přílivu obyvatelstva do obce dochází k výstavbě nových domů, výstavných vil, ale například i nové školy. V té době měla Uhříněves zhruba 2600 obyvatel. Rozvíjí se i kulturní a společenský život a sport. Vznikají nová sdružení a spolky. Roku 1913 byl městys Uhříněves povýšen na město a o rok později byl schválen i městský znak, navržený akademickým malířem Jindřichem Bubeníčkem, který se používá dodnes jako znak městské části Praha 22. V roce 1920 byl v rámci pozemkové reformy zestátněný dvůr Uhříněves a Netluky s mlýnem Podleskem pronajat jako školní dvůr pro zemědělský odbor Českého vysokého učení technického v Praze, v roce 1923 ministerstvem školství a osvěty odkoupen. Školní závod zemědělský UHŘÍNĚVES II. nadále spravovalo ministerstvo školství a osvěty jako státní podnik. Asi v 9 hodin 25. dubna 1945 zaútočily americké stíhací letouny, tzv. hloubkaři, na kolonu německých uprchlíků, která se nacházela v ulici Přátelství, mezi cukrovarem a náměstím Protifašistických bojovníků. Počet obětí není znám. Zahynuli také dva místní obyvatelé a dva byli zraněni. Po únoru 1948 prodělal změny i Školní zemědělský závod, při kterém ministerstvo zemědělství pořádalo výcvikové kurzy pro družstevníky JZD. V roce 1953 sem přemístilo Výzkumný ústav živočišné výroby (nyní farma Uhříněves).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je Uhříněves jedním z velkých rozvojových území Prahy. V posledních deseti letech zde byly kompletně zrekonstruovány inženýrské sítě, komunikace a chodníky. Od roku 2000 prochází přestavbou centrum Uhříněvsi na plochách po zrušeném cukrovaru, Dřevopodniku a přilehlých volných plochách blízko nádraží. Na nově vzniklém Novém náměstí vznikají bytové domy a prodejny. V roce 2002 zde byla otevřena nová radnice Úřadu městské části Praha 22. Uhříněves se potýká se silnou automobilovou dopravou, která je vedená ulicí Přátelství středem obce a dále pokračuje na Říčany jako silnice I/2. Problémem je také velké množství kamionů směřujících do překladiště firmy Metrans umístěného na železniční trati mezi Uhříněvsí a Horními Měcholupy, které je podle vyjádření vlastníka největším vnitrozemským překladištěm ve střední a východní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Synagoga.", "content": "Bývalá synagoga, postavená v letech v pozdně klasicistním slohu se nachází na třídě Přátelství jako č. p. 79.", "section_level": 2}, {"title": "Židovský hřbitov.", "content": "Na severním okraji Uhřínevsi se nachází židovský hřbitov ze 17. století se zachovalými náhrobky.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek.", "content": "Zámek z roku 1591, upraven roku 1771. Dnes sídlo výzkumného ústavu.", "section_level": 2}, {"title": "Další významné stavby.", "content": "Mezi další významné budovy patří Uhříněveské muzeum budově bývalého cukrovaru, budova děkanství z roku 1913, renesanční mlýn na potoce (původně templářská vodárna).", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé stavby.", "content": "Mezi zaniklé stavby patří například tvrz zbořená kolem roku 1740 pří výstavbě kostela.", "section_level": 2}, {"title": "Školy.", "content": "V Uhřinevsi se nacházejí dvě školy", "section_level": 1}], "src_summary": "Uhříněves () je čtvrť a katastrální území o rozloze 1027,1 ha, tvořící většinu území pražské městské části Praha 22. Od roku 1866 byla Uhříněves městysem, v letech 1913–1974 městem.", "tgt_summary": "Uhříněves (en allemand : Aurschinewes) est un quartier pragois situé dans le nord-est de la capitale tchèque, appartenant à l'arrondissement de Prague 22, d'une superficie de 1 027,9 hectares est un quartier de Prague. En 2018, la population était de 9 548 habitants. ", "id": 726739} {"src_title": "Robert Plant", "tgt_title": "Robert Plant", "src_document": [{"title": "Mládí a začátky kariéry.", "content": "Robert Anthony Plant se narodil v západním Bromwichu, jeho matka Annie Celia Plant byla romského původu, jeho otec Robert C. Plant během druhé světové války pracoval jako inženýr pro Královské letectvo. Robert Plant chtěl být zpěvákem odjakživa; když mu bylo čtrnáct let, vydal se na koncert na radnici v Birminghamu na vystoupení Sonny Boy Williamsona. Koncert zahajovaly skupiny Spencer Davis Rhytm-and-Blues Quartet a Long John Baldry's All-Stars, jejichž zpěváci Steve Winwood a Rod Stewart byli o málo starší než Robert Plant. To a ještě fakt, že Steve Winwood také bydlel v Birminghamu, dalo Robertu Plantovi naději, že může zpívat jako oni. Začal si kupovat desky a časopis \"Melody Maker\", který jako jediný věnoval velkou pozornost i bluesovým, folkovým a jazzovým umělcům; dokud si jej celý nepřečetl, nešel ani do školy. Rodiče jeho vášeň nechápali; když si například pustil nějakou nahrávku a díval se přitom na sebe do zrcadla, řekli mu, že se chová jako blázen, přesto se jej snažili podporovat. Aby se mohl hudbě věnovat, předčasně opustil obchodní školu a začal pracovat jako silniční technik. Zajímal se především o blues, které ho silně ovlivnilo, oblíbil si bluesové hudebníky, jako byli Willie Dixon a Robert Johnson. Později se stal členem birminghamské skupiny Band of Joy, kde se seznámil s bubeníkem Johnem Bonhamem. Hráli většinou upravené skladby skupin, jako byly Love, Moby Grape a Buffalo Springfield. Pronikli až do londýnských klubů, ale když s jim nepodařilo získat smlouvu v žádném studiu, skupina se rozpadla. Potom krátce zpíval a hrál s Alexisem Kornerem, vydali například píseň „Operator“, ale ani tato spolupráce neměla úspěch. Robert Plant začal pracovat na stavbě a po večerech hrál se skupinou Hobbstweedle. V té době ho Peter Grant zval do Londýna, aby si poslechl přehrávky s New Yardbirds.", "section_level": 1}, {"title": "Led Zeppelin.", "content": "V roce 1968 se Robert Plant seznámil s Jimmy Pagem, který hledal členy do své nové skupiny. Setkali se v hudebním klubu, kde Plant se svou kapelou hrál píseň „Somebody to Love“ od Jefferson Airplane. Jimmyho Page jeho hlas, napodobující Janis Joplin, zaujal natolik, že mu ihned nabídl spolupráci. Spojovala je vášeň pro blues. Pro novou skupinu hledali ještě bubeníka a baskytaristu. Robert Plant navrhl svého bývalého spoluhráče na bicí Johna Bonhama a Jimmy Page kontaktoval Johna Paula Jonese, se kterým dříve spolupracoval ve studiu. Kapelu pojmenovali New Yardbirds, což byl odkaz na skupinu The Yardbirds, ze které po rozpadu skupiny kytarista Jimmy Page zbyl jako poslední člen. Brzo začala být skupina známá jako Led |Zeppelin. Postupně vyšla alba Led Zeppelin I, II a III. K rozpadu skupiny Led Zeppelin došlo v prosinci 1980. Roku 1975 utrpěli Robert Plant s manželkou Maureen vážná zranění při dopravní nehodě na ostrově Rhodos v Řecku. O dva roky později ho zasáhla ztráta pětiletého syna Karaca, který zemřel na následky žaludeční infekce. Po této události napsal Robert Plant píseň „All My Love“, která se objevila na albu \"In Through the Out Door\". Robert Plant byl prakticky jediný člen, který se podílel na textech písní. Jako textař se projevil až po naléhání Jimmiho Page na albu \"Led Zeppelin III\". Jeho tehdejší texty byly mystické a spirituální, někdy inspirované severskou mytologií jako například píseň „Immigrant Song“ právě ze třetího alba skupiny. Písně, jako jsou „Misty Mountain Hop“, „The Battle of Evermore“ či „Over the Hills and Far Away“, jsou zase ovlivněny knihami J. R. R. Tolkiena \"Pán prstenů\" a \"Hobbit\". Text písně „The Lemon Song“ se sexuální tematikou je laděn po vzoru blues. Později ho inspiroval Wales, kam v dětství jezdíval do pohoří Snowdonia a roku 1973 si tam koupil farmu. Začal se zajímat o místní památky, kulturu a mytologii. Například píseň „Bron-Y-Aur Stomp“ je pojmenována podle velšské chalupy Bron-Y-Aur z 18. století. Text písně „Stairway to Heaven“ je považován za jeho nejslavnější.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Dva roky po rozpadu skupiny Robert Plant vydal své první sólové album s názvem \"Pictures at Eleven\". Debutem se snažil vytvořit novou hudební identitu, vzdálenou od tvorby Led Zeppelin. Většinu písní složil s kytaristou Robbie Bluntem. tehdejším spoluhráčem. Album bylo poháněno rytmy 80. let za doprovodu syntezátorů, můžeme zde najít i několik fúzí španělské a asijské hudby. To vše za doprovodu funkové baskytary. Na albu hostoval zpěvák a bubeník Phil Collins, který roku 1985 bubnoval s Led Zeppelin při výjimečné příležitosti na Live Aid. Druhé sólové album natočil Robert Plant se stejnou sestavou jako první, jen na místo bubeníka Cozy Powella zasedl bubeník skupiny Jethro Tull Barriemore Barlow. Deska vyšla v červenci 1983 na Plantově vlastní značce Es Paranza u firmy Atlantic, se kterou podepsal novou smlouvu po ukončení činnosti značky Swan Song. Roku 1985 vydal album \"Shaken 'n' Stirred\". Pop rock se na něm mísí s experimenty, na bicí hrál Richie Hayward (Little Feat), komerčního úspěchu se dočkala píseň „Little by Little“, která se v hitparádě \"Billboard\" (Billboard Hot 100) umístila na 36. příčce. V roce 1988 následovalo album \"Now and Zen\", které vzniklo za spolupráce s klávesistou Philem Johnstonem. Na albu najdeme například píseň „Tall Cool One“, do které nahrál kytarové sólo Jimmy Page, píseň se později objevila v reklamě na Coca-Colu. O dva roky později následovalo album \"Manic Nirvana\", za tři roky poté \"Fate of Nations\". Zde převládají prvky folku a space rocku, Plant se nechal inspirovat stylem kapely Moby Grape, od které pochází i stará verze písně „Since I've Been Loving You“ z alba \"Led Zeppelin III.\" Jako hosté se na albu objevili zpěvačka Moya Brennan a kytarista Richard Thompson. Coververze „If I Were a Carpenter“ je původně od Tima Hardina.", "section_level": 1}, {"title": "Page and Plant.", "content": "Roku 1994 začal Robert Plant znovu spolupracovat s Jimmy Pagem. Svoji spolupráci nazvali zdánlivě jednoduše – Page and Plant (ve skutečnosti jde o slovní hříčku z jejich příjmení, která označují konkrétní pojmy - doslova „stránka a rostlina“) – a jejich spolupráce trvala až do roku 1998, kdy se Robert Plant vrátil ke své sólové kariéře. Hned v prvním roce nahráli album \"\" a zahájili velmi úspěšné turné, čímž potěšili všechny, kteří nevěřili, že je ještě někdy uvidí na jednom pódiu. Dvojice dostala od hudební televize MTV nabídku na unplugged koncert. Oba souhlasili a odjeli zkoušet do Maroka. Zde nahráli písně Led Zeppelin v novém aranžmá v egyptském stylu za účasti Najma Akhtara či egyptského orchestru, se kterým nazkoušeli například píseň „Kashmir“. Také roku 1998 vydali album s originální hudbou \"Walking into Clarksdale.\" Píseň „Please Read the Letter“ z tohoto alba Robert Plant později nahrál s Alison Krauss na albu \"Raising Sand\" a tato skladba zvítězila roku 2009 na Grammy Awards v kategorii „Píseň roku“.", "section_level": 1}, {"title": "Nové milénium.", "content": "V polovině roku 1999 vystoupil Robert Plant se svou folkovou kapelou Priory of Brion na několika menších koncertech. V tomtéž roce přispěli písní „Little Hands“ na album \"\" na počest jednoho ze zakladatelů Moby Grape Skipa Spence, který roku 1969 vydal své jediné sólové album \"Oar.\" Formace fungovala až do konce roku 2000. V roce 2001 s velšskou písničkářkou Julii Murphy nahrál Robert Plant píseň „Life Begin Again“ na albu \"Volume 3: Further in Time\" pro skupinu Afro Celt Sound System, na němž se podílel také Peter Gabriel. V červnu 2002 se svou nově založenou skupinou Strange Sensation vydal Robert Plant kolekci bluesových a folkových písní \"Dreamland\" od interpretů, jako jsou Bonnie Dobson či Bob Dylan. Roku 2005 následovalo album s vlastními písněmi \"Mighty ReArranger\". Obě alba byla velmi dobře přijata jak kritikou, tak posluchači, v roce 2003 a 2006 záskala nominace na cenu Grammy. Roku 2005 získal Robert Plant spolu s Jimmy Pagem a Johnem Paulem Jonesem cenu Grammy za celoživotní přínos kultuře. Roku 2001 až 2007 Robert Plant koncertoval se svou skupinou Strange Sensation v rámci evropských a amerických turné. Zazněly jak skladby z Plantovy sólové kariéry, tak i písně Led Zeppelin v novém aranžmá. Záznamy z těchto koncertů vyšly na DVD \"Robert Plant and Strange Sensation\". Záznam jednoho z Plantových vystoupení v roce 2003 na Festival au Desert v Essakana v Azavadu zaznamenal francouzský dokument Le Festival au Désert. 23. června 2006 se zúčastnil jako headliner v newyorském Beacon Theatre koncertu na počest Arthura Lee, zde zahrál z celkových třinácti skladeb pět od Lea. V listopadu toho roku Robert Plant vydal box set svých písní \"Nine Lives\". V následujícím roce nahrál na desku \"Goin' Home: A Tribute to Fats Domino\" dvě písně od hudebníka Fats Domina: „It Keeps Rainin'“ s Lil' Band O' Gold a „Valley of Tears“ spolu ze Soweto Gospel Choir.", "section_level": 1}, {"title": "Robert Plant a Alison Krauss.", "content": "Od roku 2007 do roku 2008 Plant spolupracoval s americkou bluegrassovou umělkyní Alison Krauss. Společně 23. října vydali album \"Raising Sand\", desku nahráli v Nashville a Los Angeles a produkoval ji T-Bone Burnett. Představili zde několik méně známých písní od R&B, bluesových, folkových a country skladatelů, jako jsou Mel Tillis, Townes Van Zandt, Gene Clark, Tom Waits, Doc Watson, Little Milton či The Everly Brothers. Roku 2008 skladba „Gone Gone Gone (Done Moved On)“ z alba \"Raising Sand\" vyhrála cenu Grammy za nejlepší popovou spolupráci. Raising Sand také vyhrálo v kategorii album roku na 51. ročníku udílení cen Grammy. Album bylo také velmi dobře přijato veřejností a kritikou a 4. března 2008 se stalo platinovou deskou.", "section_level": 2}, {"title": "Band of Joy.", "content": "V červenci roku 2010 Robert Plant založil skupinu Band of Joy, která nesla stejný název jako jeho první kapela Band of Joy, s níž vystupoval v šedesátých letech. Do nové formace Robert Plant přizval zpěvačku Patty Griffin, kytaristu a zpěváka Buddyho Millera, multiinstrumentalistu Darrella Scotta, basistu Byrona House a bubeníka Marca Giovinoho. Společně odehráli 12 letních koncertů v USA a 11 po Evropě. Nové studiové album, které vyšlo 13. září 2010, nazvali jednoduše \"Band of Joy\". Deska byla roku 2011 nominována na cenu Grammy a Plantův výkon v písni „Silver Rider“ byl nominován na nejlepší vokály v písni. Poslední koncerty skupiny proběhly 7. srpna na festivalu Big Chill Festival v Eastnor Castle Deer Park v Herefordshire a 30. září v San Franciscu jako součást 11. festivalu Hardly Strictly Bluegrass festival.", "section_level": 2}, {"title": "Sensational Space Shifters.", "content": "Sensational Space Shifters je Plantova doposud poslední formace, která poprvé zahrála na festivalu Womad ve Wiltshire v Anglii roku 2012. Skupinu tvoří Justin Adams, John Baggott. Clive Deamer, Billy Fuller, Charlie Jones, Michael Lee, Porl Thompson a Liam „Skin“ Tyson. V červenci roku 2012 skupina vydala záznam z koncertu pojmenovaný \"Sensational Space Shifters\", na albu jsou jak písně Led Zeppelin, tak bluesové skladby jako například „Spoonful“ od Howlin' Wolfa či „44“, což je píseň z roku 1929 od Roosevelta Sykese. V září 2014 Plant vydal své 10. sólové album, první se skupinou Sensational Space Shifters, nazvané \"Lullaby and... The Ceaseless Roar\". Se svou skupinou Plant hrál v rámci letního festivalového turné i v Česku, a to 19. července 2014 na festivalu Colours of Ostrava.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Anthony Plant CBE (* 20. srpna 1948, West Bromwich, West Midlands, Spojené království) je anglický rockový zpěvák a textař, především známý jako člen skupiny Led Zeppelin, ale také čtyřicetiletou sólovou kariérou. Robert Plant je považován za jednoho z nejvýznamnějších rockových zpěváků všech dob, který inspiroval například Freddieho Mercuryho, Axla Rosea a Chrise Cornella V roce 2006 byl heavymetalovým časopisem \"Hit Parader\" označen za největšího metalového zpěváka všech dob, roku 2008 se dostal v žebříčku časopisu \"Rolling Stone\" na 15. místo mezi 100 nejvýznamnějších zpěváků rock and rollu a v roce 2011 ho čtenáři téhož časopisu označili za nejlepšího rockového zpěváka vůbec.", "tgt_summary": "Robert Anthony Plant, né le à West Bromwich (Royaume-Uni), est un chanteur et harmoniciste britannique, chanteur du groupe de rock Led Zeppelin depuis sa formation en 1968 jusqu'à sa dissolution en 1980. ", "id": 371719} {"src_title": "Nintendo DS", "tgt_title": "Nintendo DS", "src_document": [{"title": "Design a specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Barvy a vzhled.", "content": "Původní design Nintenda DS byl kritizován pro svou těžkopádnost a nemodernost. Základní barevná varianta Titanium (černá a stříbrná) je k dostání všude po světě. Electric Blue je určená pro Severní a Jižní Ameriku. Graphite Black, Pure White, Turquoise Blue a Candy Pink jsou v Japonsku. Mystic Pink a Cosmic Blue je určena pro Austrálii a Nový Zéland. Candy Pink a Cosmic Blue jsou ale k dostání i v Evropě jako součást balíku Nintenda DS se hrou Nintendogs. Konzole má dva displeje – horní a dolní, který je dotekový. Vlevo od dolní obrazovky je osmisměrný ovládací kříž a tlačítko na zapnutí přístroje, vpravo jsou čtyři funkční tlačítka (označená A, B, X, Y) a nad nimi tlačítka START a SELECT. Tato základní sada se ovládá při držení konzole palci. Na vrchní straně konzole jsou ještě dvě tlačítka L a R, která jsou určená pro ovládání ukazováky obou rukou. Po obou stranách horního displeje se nachází stereoreproduktory.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie.", "content": "Konzole váží 275 gramů. Rozměry jsou 148,7 × 84,7 × 28,9 mm. Dva nezávislé TFT LCD displeje mají rozlišení 256 × 192 pixelů a rozměry 62 x 46 mm s úhlopříčkou 77 mm. Obrazovky jsou od sebe vzdáleny 21 mm. Spodní obrazovka je doteková, rozlišuje jeden dotek, je ale možné postupně přecházet mezi body. Konzole má dva oddělené ARM procesory – ARM946E-S s taktem 67 MHz a ARM7TDMI koprocesor s taktem 33 MHz. Nintendo DS disponuje 4 MB paměti, vyžadující napětí 1,65 voltů. Systémový 3D hardware má schopnost transformace a nasvěcování, mapování textur, alpha blending, antialiasing, cell shading a z-buffering. Nemá přímou schopnost filtrování textur. Systém teoreticky dokáže spočítat až 120 000 trojúhelníků při rychlosti 30 snímků za sekundu. V praxi má systém limit okolo 4 000 trojúhelníků na scénu. Hardware je navíc uzpůsoben k zobrazování 3D scény pouze na jednom displeji, při použití obou dochází k silnému poklesu výkonu. Přesto některé hry (Viewtiful Joe: Double Trouble) zobrazují 3D scénu na obou obrazovkách bez znatelného zpomalení či ztráty kvality. Systém také obsahuje dva 2D enginy, pro každý display jeden. V zásadě se jedná o vylepšený základ od GameBoy Advance. Hry se distribuují na cartridgích s pevným paměťovým médiem a bývají doplněné o flash paměť, EEPROM pro ukládání pozic ve hře a hráčovo nastavení. Limit se uvádí až 1 GB, v praxi ale mají hry okolo 30 – 100 MB. Rozměr této cartridge je 33,0 × 35,0 × 3,8 mm. WiFi má několik využití. Jednak lze mnoho her hrát v multiplayeru (dosah WiFi je okolo 10 m), lze také touto cestou chatovat pomocí vestavěnému programu Pictochat. Dále je možné se u WiFi access pointu připojit na internet a hrát vybrané hry online nebo si prohlížet www stránky (pomocí Opera DS Browser) a dále pak stahovat dema her z internetu.", "section_level": 2}, {"title": "DSTT - flashkarta pro Nintendo DS.", "content": "Jedná se o zařízení, které umožňuje uložit a hrát hry na Nintendu DS nahráním jejich obrazu ve formátu.rom na microSD kartu vloženou do DSTT. DSTT se vkládá do Slotu-1 jako každá jiná herní cartridge pro NDS. Pro naprosto legální hraní na DSTT je nutné vlastnit originální hru. DSTT navíc umožňuje spouštění i dalších aplikací, jako je MoonShell a další homebrew aplikace. Alternativami k DSTT pro Nintendo DS a DS lite jsou R4 Revolution SDHC, U2DS (podpora adresářů), pro Nintendo DSi pak flashkarta DSTTi.", "section_level": 2}, {"title": "Download Play.", "content": "Mnoho her podporuje multiplayer systém založený na tom, že každý hráč vlastní svou cartridge se hrou. Některé hry ale podporují systém „jedna cartridge - více hráčů“. V praxi to funguje tak, že jeden hráč založí multiplayerovou hru a ostatní si vybráním položky Download Play stáhnout přes WiFi potřebné informace, grafiku, zvuky a ostatní data pro hraní. 4 MB paměti pro Download Play stačí obvykle pro většinu her s touto podporou, stažení jedné hry trvá několik sekund. Po vypnutí konzole se hra z paměti ztratí.", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita.", "content": "Nintendo DS je plně kompatibilní s GameBoy Advance systémem. Nefungují v něm však hry z původního GameBoye ani z GameBoy Color, ačkoli ty v GameBoy Advance fungovaly. To je způsobeno tím, že GameBoy Advance obsahoval svoje vlastní čipové sady a zároveň čipové sady ze jmenovaných systémů. Ty v Nintendu DS chybí. V konzoli je možné mít založené současně cartridge s GameBoy Advance hrou i Nintendo DS hrou – v hlavním menu konzole si pak lze vybrat, ze kterého slotu spustit hru. Hry pro GBA se na Nintendu DS provozují jen na jedné obrazovce, je možné si vybrat na které. Není možné nijak využívat nových tlačítek X a Y, stejně jako dotykového displaye, WiFi či mikrofonu. Jelikož má Nintendo DS vyšší rozlišení displeje, GBA vyplňuje přebytečné pixely černou barvou – úzký rámeček okolo herní obrazovky. Některé hry, určené primárně pro GameBoy Advance, mohou komunikovat s vybranými hrami pro Nintendo DS (např. Castlevania: Dawn of Sorrow, Kirby: Canvas Curse, WarioWare: Touched!, Feel the Magic: XY/XX a Advance Wars: Dual Strike). Pokud necháme ve slotu pro GBA hry ekvivalentní titul, odemknou se nové možnosti, předměty a další obsah ve hře pro NDS.", "section_level": 2}, {"title": "Výdrž baterie.", "content": "Nintendo DS obsahuje nabíjecí akumulátor Li-Ion. Uváděná délka výdrže je 6 – 10 hodin při plném nabití. Délka je ale ovlivněna mnoha faktory, například podsvícení displeje, hlasitost zvuku, používání jedné nebo obou obrazovek a používání WiFi. Baterie je výměnná, výměna nemá žádný vliv na uložené pozice ve hrách. Nintendo DS má funkci spánku pro šetření baterie během hraní. Prostým zavřením konzole se vypnou oba displeje a stav hry se pozastaví. Je takto možné donést konzoli s docházející baterií k zásuvce dobít si ji. Jedná se o systémovou vlastnost, která funguje u všech her pro NDS. Oproti tomu hry na GBA nejsou zavřením NDS nijak ovlivněny. Mnoho GBA her má ale funkci spánku softwarově zabudovanou – její aktivace a následné zavření přístroje má tedy stejný efekt.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace s Nintendo Wii.", "content": "Nintendo DS je schopno komunikovat přes WiFi s herní konzolí Wii. Toto spojení se dá využívat podobně jako spojení Gameboye Advance s herní konzolí Nintendo GameCube. Je možné odemknout některé části hry, hru ovládat DSkem nebo do DSka nahrát demoverze, které byly předtím staženy z internetu přes Nintendo Wii.", "section_level": 2}, {"title": "Software a hry.", "content": "K červnu 2006 má Nintendo DS přes 120 komerčních herních titulů. Patří mezi ně zejména tradiční pokračovatelé sérií her ze stáje Nintendo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nintendo DS (také NDS nebo DS) je přenosná herní konzole (handheld) firmy Nintendo, uvedená na trh v roce 2004. Vzdáleně připomínající Game Boy Advance SP svým otevíracím designem se ale výrazně liší přítomností druhého displeje, který je dotykový. Systém disponuje vestavěným mikrofonem, podporou 802.11 WiFi a dvěma sloty pro cartridge s hrami – jeden pro DS hry a druhý pro GameBoy Advance hry. Nintendo DS je plně kompatibilní se systémem Game Boy Advance, nikoliv však s předchozí generací – Game Boy a Game Boy Color. Nintendo DS není nástupcem Gameboy Advance – není dalším Gameboyem, ale novým přístrojem. ", "tgt_summary": "La, est une console portable créée par Nintendo, sortie fin 2004 au Japon et en Amérique du Nord et en 2005 en Europe. ", "id": 2006833} {"src_title": "Hlenky", "tgt_title": "Mycetozoa", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Hlenky v sobě do jisté míry spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, ačkoliv nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší. Tělo hlenek tvoří v určité životní fázi jedna jediná buňka, která má ovšem velmi mnoho jader a vytváří tzv. plazmodium či pseudoplazmodium. Z těchto útvarů dozrávají často makroskopické plodničky, z nichž se uvolňují nová měňavkovitá stadia. Plodnička vzniká buď dělením jediné amébovité buňky (u pravých hlenek a protostelidních hlenek), nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo (u diktyostelid).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "I v Česku se můžeme setkat s hlenkami, ve vlhkém počasí vylézají na pařezy, vlhké kameny apod. Jako většina hlenek jsou výrazně zbarvené; běžným druhem je vlčí mléko červené (\"Lycogala epidendrum\"). Mezi hlenkami nalezneme i parazitické druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus, potrava.", "content": "Hlenky žijí jako buňky měňavkovitého tvaru o velikosti asi 10 μm. Preferují chladná stinná a vlhká místa. Vyskytují se v půdě, a pokud mají dostatek potravy, pohybují se volně jako samostatní jedinci. Rozmnožují se dělením. Buňky některých hlenek splývají do mnohojaderných útvarů, které se pohybují za potravou. Fagocytózou konzumují bakterie. Pokud se veškerá potrava z okolí buněk vyčerpá, mají buňky hlenek tři možnosti, jak přežít: buď pohlavním způsobem vytvořit mnohobuněčné makrocysty, nepohlavně vytvořit plodnici nesoucí spory, nebo vytvořit jednobuněčnou mikrocystu. Nejvíce studovaným způsobem je tvorba plodnice a spor, protože jsou na něm ukázány základy vývoje mnohobuněčných organismů. Ačkoli nemají žádný nervový systém, vykazují i jisté známky inteligence. Dokážou například nalézt optimální cestu bludištěm, mají prostorovou i časovou paměť, jsou schopny učení a vykazují i jistou schopnost strategického rozhodování.", "section_level": 1}, {"title": "Fosilní záznam.", "content": "Přestože se jedná o organismy bez pevných schránek, podařilo se hlenky prokázat i ve fosilním záznamu. Nejstarší známá fosilie hlenky je stará cca 100 milionů let a dochovala se díky zalití pryskyřicí a její fosilizaci - byla nalezena v roce 2019 v kousku jantaru z Myanmaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlenky čili slizovky (Mycetozoa, Eumycetozoa) je skupina eukaryotických amébovitých organizmů z říše Amoebozoa. V nejběžnějším systematickém pojetí se k hlenkám počítají tři třídy: vlastní hlenky (Myxomycetes), diktyostelidy (Dictyosteliomycetes) a protostelidy (Protosteliomycetes); naopak akrasie („buněčné hlenky“) ani labyrintuly („vodní hlenky“) do tohoto taxonu řazeny již nejsou. Podle některých novějších studií (2009) je taxon „hlenky“ i v tomto pojetí nepřirozený; jako přirozená se namísto něho jeví skupina Macromycetozoa tvořená diktyostelidami, pravými hlenkami (Myxogastrea) a skupinou Ceratomyxida. ", "tgt_summary": "Les Mycétozoaires sont des êtres vivants unicellulaires nucléés, donc appartenant au taxon des Eukaryota. Mais ils peuvent former des masses importantes par assemblage de plusieurs cellules ou par multiplications successives du noyau sans division de cytoplasme. La phase unicellulaire et la phase pluricellulaire alternent au cours d'un cycle de vie. Ils ont été longtemps confondus avec les fungi, mais cette ressemblance est considérée comme une convergence évolutive. Leur biochimie les positionne comme voisins des métaphytes alors que les fungi sont plus proches des métazoaires. Le terme de \"protistes fongoïdes\" est parfois utilisé pour les désigner. ", "id": 1551549} {"src_title": "Apollo (kosmická loď)", "tgt_title": "Apollo (vaisseau spatial)", "src_document": [{"title": "Popis lodi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velitelský modul.", "content": "Velitelský modul (CM z anglického \"Command Module\") měl tvar kužele s výškou 3,4 metru, největším průměrem 3,9 metru a hmotností 5,5 tuny. Vlastní vnitřní tlaková kabina byla vyrobená z hliníkové slitiny o tloušťce 6,4 až 38 mm. Na ní byl z vnitřní i vnější strany přilepený hliníkový plech tlustý 0,25 až 2,3 mm. Na vrcholu kabiny byl průlez o průměru 736 mm. Posádka do velitelského modulu nastupovala dalším průlezem, ve kterém bylo okno. Na stěnách kabiny se nacházela další čtyři okna. Vnější stěnu kabiny tvořil tepelný štít, protože při návratu do zemské atmosféry dosahovala teplota na jeho povrchu až 2 700 °C. Prostor mezi tepelným štítem a kabinou byl vyplněný dvěma vrstvami izolace z křemíkových vláken. Velitelský modul byl jedinou částí lodi, která byla vybavena tepelným štítem, protože jako jediná část se vracela skrz zemskou atmosféru a přistávala v moři. Kabina obsahovala tři křesla pro posádku.", "section_level": 2}, {"title": "Servisní modul.", "content": "Servisní modul (SM z anglického \"Service Module\") měl tvar válce dlouhého přibližně 6,71 m s průměrem 3,61 m. Šesti hliníkovými příčkami je rozdělený na 6 sekcí, z nichž 2 obsahují nádrže na okysličovadlo a 2 palivo pro motor servisního modulu. V dalších dvou částech se nacházely palivové články a nádrže na kyslík, vodík a dusík. Motor servisního modulu označovaný jako (\"SPS\") dokázal vyvinout tah 91,2 kN a zajišťoval všechny kritické manévry: navedení na oběžnou dráhu okolo Měsíce, opuštění oběžné dráhy Měsíce a větší korekce dráhy. Servisní modul nesl také většinu trysek systému \"RCS\" (\"Reactive Control System\"), který zaručoval stabilizaci a orientaci lodě.", "section_level": 2}, {"title": "Lunární modul.", "content": "Lunární modul byla jediná část lodě, která se dostala až na povrch Měsíce. Má výšku 7,6 m, maximální průměr 3,73 metru a startovací hmotnost přibližně 14 500 kg až 16 400 kg. Skládala se ze dvou částí; z přistávacího a startovacího stupně. Při startu z povrchu Měsíce se vesmírná loď rozdělila.Přistávací stupeň zůstal na povrchu a z něj startoval orbitální stupeň. Přistávací část měla 4 \"nohy\". Startovací stupeň tvořila přetlaková kabina a přístrojový úsek. Pilotní kabina měla základní tvar válce napříč směru letu. Na tuto konstrukci byla pak připojena další zařízení, takže tvar je na první pohled nepříliš zřetelný.Ve vlastní pilotní kabině se nacházely palubní přístroje, počítače, klimatizace, systém zásobování elektrickou energií, kryt startovacího motoru a po stranách nádrže pohonných hmot. Objem kabiny byl asi 6,7 m V přístrojovém úseku byly nádrže s héliem pro tlakování pohonného systému a nádrže s kyslíkem a vodou. Voda sloužila k pití, ale také k chlazení a v případě nouze i na uhašení požáru. V přistávacím modulu se nenacházela žádná křesla pro posádku, astronauti při všech manévrech stáli. Na přestup posádky mezi velitelským a lunárním modulem během letu sloužil průlez ve stropě tlakové kabiny. Druhý, čtvercový průlez, sloužící k výstupu na měsíční povrch, byl na boku přetlakové kabiny. Na něj navazovaly schůdky na přistávacím stupni. Přetlaková kabina měla 3 okna, dvě po stranách hlavní paluby, třetí (střetávací) nad hlavou velitele. Komunikační systém tvořily dva vysílače a dva přijímače. Uprostřed přistávacího stupně byl přistávací motor (DPS - \"Descent Propulsion System\"). Byl poháněný palivem, skládajícím se z 50 % asymetrického dimethylhydrazinu a 50 % monomethylhydrazinu. Maximální tah motoru byl 4 380 kp. Startovací motor ve dnu orbitálního stupně (APS - \"Ascent Propulsion System\") dokázal ve vakuu vyvinout maximální tah 1 590 kp. Tah obou motorů bylo možné regulovat. Ke stabilizaci lodě sloužily dva nezávislé stabilizační systémy, každý s osmi motory. Za normálních podmínek pracovaly oba systémy paralelně, v případě nouze však mohl být použit jen jeden z nich. Elektrickou energii lunárnímu modulu na rozdíl od velitelského a servisního dodávaly zinko-stříbrné palivové články, protože jsou lehčí a spolehlivější než vodíkovo-kyslíkové. Čtyři články byly v přistávacím, dva ve startovacím stupni. Celkem bylo vyrobeno 15 kusů, do vesmíru bylo vysláno 10, na Měsíc přistálo s posádkou 6 ( Apolla 11, 12, 14, 15, 16, 17).", "section_level": 2}], "src_summary": "Apollo je kosmická loď, vyvinutá v rámci programu Apollo (přistání lidí na Měsíci). Později byla použita i v programu Sojuz-Apollo a Skylab. ", "tgt_summary": "Le vaisseau spatial Apollo est un véhicule spatial américain mis au point par la National Aeronautics and Space Administration (NASA) pour ses missions habitées. Il est développé dans le cadre du programme Apollo consistant à poser des astronautes sur la Lune avant la fin des années 1960 et à les ramener en toute sécurité sur Terre. ", "id": 1174198} {"src_title": "Klášterec nad Orlicí", "tgt_title": "Klášterec nad Orlicí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci původním jménem Orlitz (Orlík) a Orlička, pochází z roku 1279 a je zaznamenána ve veřejné listině, bule papeže Bonifáce VIII. ze dne 15. prosince 1295. Jiná zmínka je z „Formuláře“ Tobiáše z Bechyně, ve které chválí úmysl postaviti zde v této krajině klášter. Datování těchto listin je mezi roky 1279 až 1290. Z toho je patrno, že Orlitz vznikla asi před rokem 1280.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Jednou z prvních a nejstarších osad byla Orlička, poblíž Petrovic, v údolí potoka Bublačky, osídlena až k řece Orlici. Vznikla současně s Kláštercem a k jejímu zničení došlo při husitských válkách v roce 1421.", "section_level": 1}, {"title": "Čihák.", "content": "Osada Čihák vznikla listinou vydanou Františkem Adamem z Bubna z 22. dubna 1679 proto, že zde byl objeven pískovcový kámen a pro jeho dobývání bylo potřeba získat pracovní síly. Žili zde převážně kameníci se svými rodinami. Byli osvobozeni od robot a daní a svou prací v lomech zajišťovali kámen pro stavbu panských usedlostí. Název Čihák je odvozen od slova číhati na kupce, kteří v těchto místech přecházeli hranice se zbožím a nechtěli zaplatit clo.", "section_level": 2}, {"title": "Jedlina.", "content": "Jedlina vznikla ve druhé polovině 18. století jako osada lesních dělníků určených k práci ve vrchnostenských lesích. Její jméno vzniklo pravděpodobně od kdysi zde stojícího velkého jedlového lesa.", "section_level": 2}, {"title": "Lhotka.", "content": "Lhotka je nejstarší osadou. Byla založena jako samostatná obec současně se vsí Orlík (Orlitz). V roce 1713 byla připojena ke Klášterci. Název byl odvozen od „Lhůty“ stanovené k pokácení a vymýcení lesa, aby zde mohla být půda osídlena lidmi, kteří na ni hospodařili.", "section_level": 2}, {"title": "Zbudov.", "content": "Jako osada Zbudov vznikl až po roce 1543 na pozemcích „zbudoucích“ z klášterního a kostelního majetku, kde si lidé začali stavět svá hospodářství. Pravděpodobně k největšímu rozvoji této osady dochází až v roce 1790.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klášterec nad Orlicí () je obec v okrese Ústí nad Orlicí, v Orlických horách při řece Divoké Orlici, asi 8 km severovýchodně od města Žamberk. Žije zde obyvatel. V bezprostřední blízkosti obce, směrem po proudu řeky Divoké Orlice, se nalézá vodní nádrž Pastviny, známá jako vyhledávaná rekreační oblast.", "tgt_summary": "Klášterec nad Orlicí est une commune du district d'Ústí nad Orlicí dans la région de Pardubice en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1059947} {"src_title": "Horka nad Moravou", "tgt_title": "Horka nad Moravou", "src_document": [{"title": "Školství.", "content": "V obci je základní škola pavilonového typu, kterou v současné době navštěvuje 220 dětí 1.-9. třídy. Jeden pavilon slouží jako tělocvična. Pro žáky první až čtvrté třídy je zřízena školní družina. Ve škole je vybavená keramická dílna a počítačová učebna. V letech 2013–2015 dostala škola grant od EU v hodnotě 32 mil. korun, který byl využit na stavbu šaten, venkovních učeben a úpravu okolí školy (nová běžecká dráha apod.). Dostali také peníze na takzvanou „knihovničku“ v každé třídě, což znamená, že každá třída bude mít svou vlastní menší verzi knihovny. Na prvním stupni jsou některé třídy s výukovou metodou Montessori (od školního roku 2015/2016 v „trojtřídí“ - žáci 1., 2. a 3. stupně dohromady), nové je také to, že Montessori je zde možnou výukou až do páté třídy. Předškolním dětem slouží čtyři oddělení mateřské školy, z toho jedno oddělení se zaměřením na výuku metodou Montessori. V severní části naproti hřbitova pak působí lesní mateřská školka Bažinka.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Horkou nad Moravou procházejí silnice třetí třídy. Silnice vedou směrem na Olomouc a Křelov, Olomouc-Chomoutov a Skrbeň. Do Horky každodenně zajíždí autobusové linky MHD Olomouc č. 18 a 20. V obci je šest autobusových zastávek, z toho jedna za obcí u vojenského opravárenského závodu. V Horce nad Moravou se nachází železniční zastávka, ležící na trati trati 275 Olomouc - Drahanovice.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a zábava.", "content": "Neustále zde přibývají nové domy a obyvatelé. Lidé se sem rádi stěhují hlavně z důvodů okolní přírody a toho, že jde o střediskovou obec s kulturní činností. V obci se každý rok koná dvoudenní country festival Horecké struny. Místní Sokol pořádá každý rok několik vesnických zábav se skupinami jako Stracené Ráj nebo Motors, koncem června se zde pravidelně od roku 2010 koná hudební open air produkce Rocková Horka a místní sdružení, obec a škola pořádají v zimním období plesy. Ve vesnici je několik hospod a rodinný minipivovar s pivovarským dvorem (Pivovárek Melichárek, od roku 2013). Několik kulturně vzdělávacích akcí každoročně organizuje centrum ekologických aktivit Sluňákov a Dům přírody Litovelského Pomoraví (např. EDO, letní příměstské dětské tábory, dny pro děti, ples, svatby apod.). Vesnicí protéká Mlýnský potok (náhon horeckého mlýna), který je s oblibou splavován vodáky na kánoích a vyhlídkových raftech. Asi 2 km jižně od Horky se nachází přírodní koupaliště Poděbrady (místně taky „Geby“) oblíbené pro svou malebnost a dostupnost z Olomouce autem, na kole a autobusy č. 18 a 20 (zastávka na znamení). Pravidelně se zde pořádají různé kulturní akce s živou hudbou (dětský den, pálení čarodějnic apod.). Koupaliště má uprostřed ostrov spojený mostem s pevninou a v severní části má i nudistickou pláž. Severně od Horky se rozkládá území ChKO Litovelské Pomoraví s lužními lesy, říčními rameny a řadou zpevněných lesních cest lákající k výletům na kolech, na lodích, na koních a pěšky. Asi 2,5 km severně se uprostřed lesů nachází výletní místo Lovecká chata (místně také „Štrougalka“) oblíbená pro svůj charakter loveckého a westernového stylu. Pro svou dostupnost na kole je oblíbená hlavně od jara do podzimu. Pořádají se zde, hony, semináře, sportovní soustředění, různé výstavy a závody psů a koní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Horka nad Moravou () se nachází v okrese Olomouc v Olomouckém kraji, a leží v CHKO Litovelské Pomoraví. Žije zde obyvatel. Jde o obec střediskového typu.", "tgt_summary": "Horka nad Moravou est une commune du district et de la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2337620} {"src_title": "Sexuální výchova ve škole", "tgt_title": "Éducation sexuelle", "src_document": [{"title": "Výklad sexuálního chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální výchova ve školách.", "content": "Sexuální výchova v ČR, včetně poučení týkající se pohlavního styku, je v 21. století víceméně závislá na výchově v rodině. Na školách je výuka často omezena na pohlavní choroby a principy rozmnožování nebo jednorázovou přednášku sexuologa.O vlastním pohlavním styku se tak žáci dozvědí některé informace v souvislosti s biologií člověka (oplodnění a genetika) a přírodovědou (o rozmnožování zvířat). Sexuální chování je ovšem i laskavé chování a schopnost komunikace s opačným pohlavím, které má být vyučováno a nacvičeno v rámci sexuální výchovy. V rámci výchovy na školách jsou v V rámci sexuální výchovy pro 6. - 9. ročník jsou témata jako vztahy mezi lidmi, první sexuální kontakty, zakládání rodiny, témata týkající se autoerotiky, pettingu, výběru partnera, antikoncepce, léčení a prevence chorob, sexuální orientace, deviace, promiskuita, prostituce, pornografie, ale také sexuální zneužívání a způsoby ochrany, sexuality a zákonných norem. Vzdělávání na 2. stupni má vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci, pomáhat žákům získat vědomosti, dovednosti a návyky, které jim umožní samostatné učení a utváření hodnot a postojů vedoucích k uvážlivému a kultivovanému chování. Sexuální výchova by měla mladé lidi vybavit znalostmi o sexuálním chování, o antikoncepci, pomoci jim zbavit se falešného studu a pomoci jim vyvarovat se sexuálně přenosné nemoci nebo neuváženého chování. Kvalitní sexuální výchova je náročná na schopnosti pedagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Odpor proti sexuální výchově ve školách.", "content": "Odpor proti sexuální výchově ve školách je v České republice veden především z řad církví a křesťanských věřících. Pohlavní styk, stejně jako další témata týkající se sexuality ve společnosti podléhají omezení, nebo jsou z ne vždy zcela zřejmých důvodů zcela tabuizována. Obvykle je hlavním důvodem tabuizace tradice. Česká biskupská konference a Výbor na obranu rodičovských práv (VORP) za podpory Akce D.O.S.T. se v roce 2010 pokusila prosadit zákaz nebo omezení sexuální výchovy jako vyučovacího předmětu v plánovaných osnov povinné výuky v ČR. Akce probíhala pod heslem „\"Opravdu chcete, aby se vaše děti učily na základní škole souložit bez zábran a výčitek s kýmkoli, kdekoli a jakkoli?\"“ Podle některých autorů petice a rozpoutaná debata boří mýtus o sekulární povaze české společnosti, v níž se v 21. století pohlavní styk stává ožehavým tématem. Výuka týkající se pohlavního styku je předmětem sporů věřících (příslušníků náboženství) a pedagogů. Odpůrci sexuální výchovy upozorňují, že rodičům není příjemné mluvit s dětmi o věcech týkajících se sexu před druhými a dětmi, cítí stud, protože ke zralé lidské sexualitě patří intimita, která ji chrání před zneužitím druhými. Radí rodičům hovořit s dětmi o sexualitě a bránit děti proti účasti v hodinách Sexuální výuky případně protestovat proti ní i soudně, ve spolupráci s Hnutím Pro Život. Předmětem odporu proti Sexuální výchově je například konkrétně uváděné popírání přirozeného účelu sexuality s tím že \"\"všechny způsoby milování jsou si rovnocenné\"\" a tvrzení o homosexualitě že jde o \"\"normální menšinovou sexuální orientaci\".\" Jednou z výčitek je i fakt, že \"\"...Současná koncepce SV je založená na odbourání studu u dětí v mladším školním věku, což vede k odstranění zábran a touze po povrchních sexuálních zážitcích.\"\" Navrhovaným alternativním řešením odpůrců sexuální výchovy jsou abstinenční programy, „Č a Z“ programy, tedy \"\"Programy čistoty a zdrženlivosti\"\".PŘEDMANŽELSKÁ ZDRŽENLIVOST Kdy pedagog učí dospívající mládež „prostě říct NE“ pohlavnímu styku. V USA je debata která se týká školní sexuální výchovy součástí politického boje konzervativních katolíků a evangelikánských křesťanů a podle některých názorů je i je nástrojem pro vzestup politické moci. Spojení dětství či mládí se sexualitou je v důsledku toho patologizováno a místo sexuální výchovy je prosazována abstinence. Konzervativní odpůrci sexuální výchovy apelují na morálku, normy, tradiční hodnoty a řád. Upozorňují na pro současnou společnost devastující následky stávající sexuální výchovy na děti, jako je delikvence mladistvých, rozpad rodiny, potraty, eutanázie.„\"Četné případy gangsterství, prostituce a kriminality u 10–12letých pramení z násilného přerušení normálního pohlavního vývoje před pubertou a školní sexuální výchovou a předčasně probuzeným zájmem o pohlavní styk\".“ VORP se dočkal i mediální kritiky, avšak MUDr.Ilona Burdová jako zastánce odporu pro Sexuální výchově tvrdí, že VORP nebojuje proti sexuální výchově (dále SV) jako takové, ale možnosti konzervativních rodičů ve škole (nebo jinde) děti sexuálně nevyučovat.", "section_level": 3}, {"title": "Pohlavní styk, nevzdělaná společnost a pokrytectví.", "content": "Výzkumy v oblasti sexuální výchovy potvrdily, že poučená mládež začíná s pohlavními styky později než nepoučená. Sexuální výchova má zřetelný vliv na snížení výskytu sexuálně přenosných nemocí a výskyt nechtěných těhotenství a potratů. Naopak nepoučená mládež v rámci kampaní sexuální abstinence se podle statistik snadno nakazí pohlavními chorobami a dochází častěji k nechtěným těhotenstvím. Snahy o předmanželskou sexuální abstinenci mládeže a omezení sexuální výchovy jsou podle průzkumů v USA kontraproduktivní. Zastírání skutečného osobního vztahu k objektu studu, nebo odvádění pozornosti, je nazýváno pokrytectví. Prudérie je označení pro vyžadování chování (nebo úpravy) přísně podle idealizovaného vzoru normy, a nad rámec normy aktuálně platné ve společnosti. Prudérie může bránit prudérní osobě a jejím vlivem jiným, ve vzdělávání. Prudérie v souvislosti s pohlavním stykem může být sociologicky podmíněným jevem. Například bývalo v slušných rodinách společenskou nezbytností zakrývat nohy od nábytku (aby nesváděly k pohlavnímu styku), jako móda a znak náležitosti k společenské vrstvě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sexuální výchova je školní předmět, který je vyučován na základních a středních školách ve snaze seznámit budoucí dospělé se základními fakty vztahující se k lidské sexualitě a připravit je na zodpovědný sexuální život. Informace by měly být během výuky podávány nezaujatě a pravdivě, bez důrazu na náboženské hledisko, které by ale mělo být uvedeno jako jedna z možností. ", "tgt_summary": "L'éducation sexuelle consiste à informer sur la sexualité et à transmettre un certain nombre de valeurs et de recommandations. Elle commence dans l'enfance et se poursuit dans une certaine mesure tout au long de la vie. ", "id": 2184186} {"src_title": "Muse", "tgt_title": "Muse (groupe)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seskupení a počátky (1992–1997).", "content": "Členové Muse byli původně členy různých kapel Teignmouth Community College. Skupina se začala dávat dohromady poté, co čtrnáctiletý Matthew Bellamy úspěšně vstoupil do kapely bubeníka Dominica Howarda. Tato kapela se ale rozpadla poté, co se jejich druhý kytarista Phys Vandit rozhodl odejít. A tak požádali svého dobrého kamaráda Chrise Wolstenholma, aby se naučil hrát na basovou kytaru. Nově vzniklá kapela několikrát změnila název (\"Gothic Plague\", \"Carnage Mayhem\", \"Fixed Penalty\", nebo \"Rocket Baby Dolls\") než došla k jménu Muse. V roce 1994 vyhráli jako \"Rocket Baby Dolls\" místní soutěž kapel (na této soutěži byli jediná rocková kapela.) Krátce poté se členové rozhodli skončit své univerzitní studium a začali se živit jako profesionální hudebníci.", "section_level": 2}, {"title": "První EP a Showbiz (1998–2000).", "content": "Po několika letech budování fanouškovské základny, odehráli Muse své první koncerty v Londýně a Manchesteru. Po nich měla skupina významnou schůzku s Dennisem Smithem, majitelem nahrávacího studia Sawmills vybudovaného v bývalém vodním mlýně v Cornwallu. Toto setkání vedlo k podepsání smlouvy a jejich prvním řádným nahrávkám. První EP, které vyšlo na labelu Dangerous mělo obal navržený bubeníkem Dominikem Howardem. Jejich druhé EP, \"Muscle museum EP\" okamžitě přitáhlo pozornost vlivného britského hudebního novináře Steve Lamacqa a stejně tak renomovaný hudební časopis NME. Dennis Smith následovně zakládá hudební společnost \"Taste media\" speciálně pro Muse (skupina zůstala s \"Taste media\" pro jejich první tři alba). Navzdory úspěchu \"Muscle Museum EP\", nebyly britské nahrávací společnosti příliš ochotné podepsat s Muse smlouvu. Z mnoha částí hudebního průmyslu se tehdy ozývalo, že – stejně jako mnoho jejich současníků – i oni mají zvuk velmi podobný Radiohead. A tlačit se do bitvy s Radiohead nikdo nechtěl. Avšak americké nahrávací společnosti vyšly kapele vstříc. Muse okamžitě odletěli první třídou do Států a na Štědrý den roku 1998 podepsali smlouvu s Maverick Records, jež byla doplněna po návratu do Evropy o dojednání s \"Taste media\". Nový kontrakt zaručoval kapele kontrolu nad právy nejen v Evropě, ale i v Austrálii a ostatních zemích světa. John Leckie, producent druhé desky Radiohead – \"The Bends\" a \"A Storm in Heaven\" od The Verve se ukázal být jako pravý pro produkování prvního alba Muse \"Showbiz\". Ve svém debutu předvedli Muse měkký rockový styl plný falzet s texty odkazující především na potíže najít sebe sama a zařadit se do společnosti, kterou tehdy představovalo jejich rodné město Teignmouth. Po vydání tohoto alba bylo oznámeno, že Muse podpoří jako předkapela pro americké turné například Spice Girls a Savage Garden. Rok 1999 a 2000 znamenal pro Muse hraní na významnějších festivalech v Evropě a v Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Origin of Symmetry (2001–2002).", "content": "Druhé album s názvem \"Origin of Symmetry\" (v překladu: Počátky souměrnosti), opět produkoval John Leckie. Skupina tentokráte experimentovala s neortodoxní instrumentací, jako například kostelní Mellotron a rozšířené soupravy bubnů. Je zde i více Bellamyho vysokého zpěvu, hrátky s kytarou a značné použití klavíru (\"New Born\", \"Space Dementia\", \"Feeling Good\"). Bellamy se odkazuje k Jimi Hendrixovi a Tomu Morellovi (Rage Against the Machine, Audioslave), je si velmi jistý v nových, více rytmických jazzových figurách, které doplňují toto album založené na hutných a četných kytarových riffech. Album je stejně tak plné různých kytarových hrátek a nachází se na něm také coververze Anthony Newleyho a Leslie Bricusse „Feeling Good“. Muse byli často srovnáváni s Queen – tomuto vděčí především Bellamyho hrou, ne nepodobnou s hraním Briana Maye. I srovnání s Radiohead bylo na místě: Dean Carlson z \"All Music Guide\" komentoval toto album slovy: Druhé Album Muse mělo velké ambice prorazit a ovlivnit americký trh, ale lidé v Mavericku měli výhrady k Bellamyho hlasovému stylu, což došlo tak daleko, že byli Muse žádáni, aby pro americkou verzi pozměnili několik svých písní, což skupina neudělala, rozkmotřila se s Maverickem a přešla k Warner music (album bylo nakonec uvolněné pro USA v září 2005). Vzhledem k tomu, že Muse provázel status výborné živé kapely a neuvěřitelných vystoupení, vydávají live DVD \"Hullabaloo\", které obsahovalo sestřih ze dvou koncertů v pařížské Le Zenith z roku 2001, který byl doplněn záznamem z turné skupiny, mapující jejich rok trmácení se po Evropě. Zároveň vychází i dvou-diskové DVD \"Hullabaloo\", které na jedné straně obsahuje zvukovou stopu několika písní z Le Zenith a několik béčkových písní. V japonské verzi byly uveřejněny i nové nahrávky \"In your world\" a \"Dead Star\".", "section_level": 2}, {"title": "Absolution (2003–2005).", "content": "V roce 2003 vydala kapela své třetí studiové album s názvem \"Absolution\". Muse zde pokračovali ve svém originálním stylu, který ukázali již v předešlém \"Origin of Symmetry\". Celé album je postaveno na hlavním tématu konce světa, které vychází z Bellamyho zájmu o vědu, nadpřirozenost a konspirační teorii. Apokalypsu a reakce na ni dokazují jednak samotná hudba a jednak názvy jednotlivých skladeb. Přesto členové kapely tvrdí, že obsah písní má naopak posluchače povznést, hlavně při poslechu \"Butterflies and Hurricanes\" a \"Blackout\". S velkou podporou britských a amerických kritiků vyrazili Muse na své první turné po světových stadionech. Během jednoho roku navštívili Austrálii, USA, Nový Zéland, Kanadu a Francii a ještě stačili vydat pět nových singlů – \"Time Is Running Out\", \"Hysteria\", \"Sing for Absolution\", \"Stockholm Syndrome\" a \"Butterflies and Hurricanes\". Největším průlomovým hitem z alba \"Absolution\" se stal singl \"Time Is Running Out\", který obsadil v americké US Modern Rock chart devátou příčku. V roce 2004, kdy kapela započala své celosvětové turné, se Bellamy zranil při zahajovacím koncertu v Atlantě, což zapříčinilo několikadenní zpoždění celé koncertní šňůry. V červnu 2004 v rámci svého Absolution Tour zamířili Muse do anglického Glastonbury na největší rockový festival Glastonbury Festival. Krátce po skončení festivalu prohlásila kapela, že to bylo jejich největší a nejlepší vystoupení v historii Muse. Tento velký úspěch byl však zastíněn náhlou smrtí otce bubeníka Dominica Howarda, který sledoval koncert a krátce po něm dostal infarkt. Turné pokračovalo po několika týdnech dále v USA. Před Vánocemi hráli Muse ve vyprodané londýnské Earls Court aréně, kde kvůli velkému zájmu o vstupenky bylo přidáno další vystoupení. V roce 2004 také získaly dvě ceny MTV EMAs za \"nejlepší alternativní skupinu\" a za \"nejlepší skupinu Spojeného království a Irska\". Dále získaly cenu časopisu Q za \"nejlepší koncertní výkon roku\". V roce 2005 byli Muse oceněni BRIT Award v kategorii \"nejlepší koncertní výkon\". Kapela ukončila své Absolution Tour v lednu 2005, avšak koncertování nenechala. V dubnu a v květnu téhož roku vyjeli zpět do USA, kde vystupovali na menších festivalech. Nevynechali ani největší charitativní akci roku 2005 – Live 8. 2. července se tohoto projektu zúčastnili na nádvoří zámku Versailles u Paříže, kde zahráli čtyři skladby (\"Time Is Running Out\", \"Hysteria\", \"Bliss\" a \"Plug In Baby\"). V dubnu 2005 bylo neoficiálně vydáno biografické DVD \"Manic Depression\", na kterém se však kapela nepodílela a nikdy ho neschválila jako oficiální. Pravé a oficiální DVD s názvem \"Absolution Tour\" bylo vydáno 12. prosince 2005. Obsahuje záběry dvanácti skladeb z živého vystoupení na Glastonbury Festival (2004) a čtyři písně z koncertů v Los Angeles, Londýně a San Diegu. Součástí DVD jsou i tzv. easter eggs, za nimiž jsou skryté dvě skladby z londýnského koncertu ve Wembley. Jediný song z alba \"Absolution\", jenž se na DVD neobjevil, je \"Falling Away With You\", který nebyl dodnes zazpíván naživo na žádném vystoupení.", "section_level": 2}, {"title": "Black Holes and Revelations (2006–2007).", "content": "3. července 2006 vydali Muse své čtvrté studiové album s názvem \"Black Holes and Revelations\", které produkoval opět Rich Costey. Jako první si novou desku mohli koupit Japonci (28. června), 3. července Evropani a fanoušci ze Severní Ameriky se alba dočkali 11. července. Stejně jako u \"Absolution\" i u \"Black Holes and Revelations\" vychází hlavní téma z Bellamyho fascinace nadpřirozeností a science fiction. Z alba bylo vytvořeno celkem pět singlů. První z nich byla skladba \"Supermassive Black Hole\", která byla oficiálně vydaná 19. června 2006. Od 9. května doprovázel rádiovou verzi také klip režírovaný Italem Floriem Sigismondim. Celá „supermasivní“ série byla uvedená na trh ještě před vydáním samotného alba. Jako druhý na řadu přišel 4. září 2006 poměrně známý singl \"Starlight\", jenž se v americké hitparádě US Modern Rock vyšplhal na druhou příčku. Poprvé se tato skladba hrála naživo v polovině června 2006 na festivalu \"Radio 1's Big Weekend\", kde kapela zahrála i třetí singl \"Knights of Cydonia\". „Rytíři z Cydonie“ obsadili v australské hitparádě Triple J Hottest 100 první místo a desáté příčky v anglické UK Singles Chart a americké US Modern Rock. V pořadí čtvrtý singl \"Invincible\" spatřil světlo světa 7. dubna 2007 a poslední pátý \"Map of the Problematique\" se na veřejnost dostal až 18. června 2007, a to navíc pouze v digitální podobě. Ačkoliv se v roce 2006 kapela věnovala hlavně natáčení nové desky, snažili se pořádat také koncerty. 13. května 2006 vystoupili na festivalu rádia BBC \"Radio 1's Big Weekend\" ve skotském Dundee, kde podle časopisu NME učinili velkolepý comeback na světovou rockovou scénu. V červenci odstartovali v Severní Americe hlavní turné, které se skládalo převážně z koncertů na světových festivalech. Na začátku srpna 2006 se vrátili do Evropy a ve Spojeném království uspořádali větší koncertní šňůru po britských arénách. Na konci roku 2006 koncertovali ve zbylých státech Evropy společně s kapelou \"Noisettes\", která jim dělala předskokany. S novým rokem 2007 pokračovalo turné v Austrálii, na Novém Zélandu a po vystoupeních v Jihovýchodní Asii se Muse vrátili na jarní a letní festivaly zpět do Evropy, kde je čekaly snad největší koncerty v celé jejich historii. Takovou menší ochutnávkou byla na začátku června 2007 dvojice největších německých rockových festivalů \"Rock am Ring\" a \"Rock im Park\" v bavorském Norimberku. Společně s kapelami Linkin Park, Arctic Monkeys, Smashing Pumpkins a Korn se Muse stali hlavními tahouny obou festivalů. Skutečná historie se ale psala o několik dnů později, když 16. června dokázali jako první skupina vyprodat zrekonstruovanou Wembley arénu v Londýně. Celkem se na novém stadionu konaly dva koncerty (16. a 17. června), z nichž vznikla třetí kompilace DVD/CD s názvem H.A.A.R.P, která byla oficiálně vydaná 17. března 2008. Po úspěchu ve Wembley Muse pokračovali ve svém turné po Evropě a v srpnu 2007 odjeli koncertovat do USA. Na konci října vystoupili po boku Rage Against the Machine, Gogol Bordello a Queens of the Stone Age na halloweenském festivalu \"Vegoose\" v Las Vegas. Jako hlavní skupina zahráli poslední koncert propagující \"Black Holes and Revelations\" na festivalu \"KROQ Almost Acoustic Christmas\" v kalifornském Los Angeles a tím ukončili nepřerušenou řadu vyprodaných vystoupení po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "H.A.A.R.P.", "content": "17. března 2008 vyšla dlouho očekávaná kompilace CD + DVD s názvem \"H.A.A.R.P\". Balení je pojmenováno podle \"High Frequency Active Auroral Research Program (HAARP)\", jak je pojmenovaný výzkumný projekt zaměřený na zkoumání ionosféry, který však kapela Muse a někteří lidé považují za tajnou zbraň. CD a DVD dokumentují dva koncerty Muse ve vyprodané londýnské Wembley aréně 16. a 17. června 2007. Na DVD je natočeno dvacet živých skladeb ze 17. června a na CD je nahráno čtrnáct songů z noci 16. června. V květnu 2007 prozradili Muse časopisu \"Kerrang!\", že pracují na nových skladbách na nové album. V březnu 2008 vystoupili Muse v Dubaji, Johannesburgu a v Kapském Městě. 12. dubna 2008 zahráli v londýnské Royal Albert Hall na charitativním koncertu organizace \"Teenage Cancer Trust\". Bylo to jejich první velké vystoupení po legendárním koncertu ve Wembley v červnu 2007. V srpnu se měli stát hlavními tahouny anglického festivalu \"V festival\", což měla být údajně jediná šance, jak vidět kapelu naživo v rámci evropských festivalů. Avšak později byla tato informace vyvrácena poté, co skupina přijala pozvánku na brazilsko-portugalský festival Rock in Rio. V Lisabonu vystoupili společně s kapelami Linkin Park, Kaiser Chiefs a The Offspring 6. června 2008. 13. srpna 2008 proběhl koncert v irském Dublinu.", "section_level": 2}, {"title": "The Resistance (2009).", "content": "Skupina vydala své páté studiové album v září 2009. První informace o jeho podobě se objevily v roce 2007. Muse některým písním plánovali dát větší elektronickou a taneční podobu, jiné chtěli naopak udělat v klasickém či symfonickém stylu za pomoci orchestru. Uvažovali také o tom, že by si novou desku produkovali sami, aby nemuseli mít při výběru skladeb a při jejich úpravě svázané ruce producentem, což nakonec uskutečnili. V lednu 2008 Bellamy řekl magazínu NME, že si není jistý, v jakém formátu písně nahrají. Doslova řekl: . V interview také prozradil, že by rád na nové desce udělal vlastní patnáctiminutové rockové sólo na kytaru. Nakonec má The Resistance běžnou formu, 11 oddělených písní běžné délky, i když poslední tři písně tvoří dohromady rozsáhlou skladbu, ve které skupina uplatnila symfonické prvky. Album se setkalo převážně s pozitivní kritikou a dosáhlo na nejvyšší příčku hitparád v 19 zemích. Z alba vzešly postupně singly Uprising, Undisclosed Desires, Resistance a v limitované edici pak, 13minutová skladba pojatá jako symfonie, rozdělená na tři části. Pro 53. ročník vyhlašování cen Grammy (v roce 2011) získala skupina 3 nominace. Album The Resistance nakonec zvítězilo v kategorii Nejlepší rockové album, nominace písně Resistance v kategoriích Nejlepší rocková píseň a „Nejlepší rockový výkon ze zpěvem předvedený duem nebo skupinou“ (Best Rock Performance By A Duo Or Group With Vocals) nebyly úspěšné. V květnu 2010 byl vydán zatím poslední singl s názvem Neutron Star Collision (Love Is Forever), hlavní píseň soundtracku pro film.", "section_level": 2}, {"title": "The 2nd Law (2012).", "content": "The 2nd Law (druhý zákon termodynamiky) je šesté studiové album. Ve velké části Evropy album vyšlo 28. září 2012. Mimo skladby „Follow Me“ si album produkovala skupina sama. Ve skladbě „Follow Me“ je producentem skupina Nero. Poprvé v historii kapely se na tomto albu objevily také dvě písně napsané a nazpívané baskytaristou Chrisem Wolstenholmem, nazvané \"Save Me\" a \"Liquid State\". V těchto písních Chris zpívá o překonávání své závislosti na alkoholu. Skladba \"Survival\" se stala titulní písní Letních Olympijských Her v Londýně 2012, na jejichž zahajovacím ceremoniálu kapela song také poprvé zahrála naživo před zraky asi 80 tisíc diváků. Skladby \"Isolated System\" a \"Follow Me\" zazněly ve filmu \"World War Z\". Obal alba znázorňuje tok signálu po neuronech v mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Muse Live at Rome Olympic Stadium (2013).", "content": "Záznam červencového koncertu v Římě vydala skupina 29. listopadu na CD/DVD nebo Blu-ray. Film byl natočen šestnácti kamerami Sony PMW-F55 CineAlta 4K. Všechny snímky byly zaznamenány v HD a 4K na tří terabytové pevné disky. Režírování se ujal Matt Askem, s nímž kapela pracovala na dvou předešlých koncertních DVD (Hullabaloo: Live at Le Zenith v Paříži a HAARP). a produkovali Serpent Productions. Jedná se o vůbec první koncertní film natočený v rozlišení 4K. Dne 5. listopadu 2013 měl film celosvětovou premiéru v rozlišení 4K, avšak pouze ve vybraných 20 městech světa. Tento list zahrnoval i Prahu, kde mohli fanoušci film zhlédnout v kině Aero. Následující dny film vstoupil do běžných kin po celém světě. Album obsahuje představení kapely v Římě Stadio Olimpico dne 6. července 2013 před davem 60.963 lidí. Koncert byl součástí The Unsustainable Tour, což je název pro kapely letní evropské odvětví The 2nd Law Tour. Většina koncertů The Unsustainable Tour se odehrála na velkých stadionech jedenácti evropských zemí. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší stadionovou tour kapely. Součástí stadionových vystoupení Muse byl také obrovský robot Charles \"zpívající\" song \"The 2nd Law: Unsustainable\", bankéř Steve rozhazující tzv. \"Musos\" (falešné Muse bankovky připomínající euro) během písně \"Animals\", nebo akrobatka visící z obrovské létající žárovky při písních \"Guiding Light\" a \"Blackout\".", "section_level": 2}, {"title": "Muse v České republice.", "content": "Muse vystoupili v České republice 5. července 2010 v rámci festivalu Rock for People. Do Prahy pak přijeli ještě 22. listopadu roku 2012 v rámci svého světového turné. Toto vystoupení bylo v českých médiích hodnoceno většinou velmi příznivě. Některá média psala dokonce o „koncertu roku“. Dalším vystoupením v České republice byl koncert 4. června 2016 v pražské O areně. Zatím posledním vystoupením v České republice byl koncert 26. května 2019 v Praze na Letišti Letňany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muse je anglická alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1994 v Devonu. Tvoří ji tři členové – Matthew Bellamy, Dominic Howard a Christopher Wolstenholme. Matthew Bellamy je autorem většiny písní skupiny. Alba \"Absolution, Black Holes and Revelations\" a \"The Resistance\" se dostala na první místo britské albové hitparády. V roce 2011 získala skupina první cenu Grammy, \"The Resistance\" bylo prohlášeno nejlepším rockovým albem.", "tgt_summary": "Muse () est un groupe de rock britannique, originaire de Teignmouth, dans le Devon, en Angleterre. Apparu sur la scène musicale en 1994, le trio est composé de Matthew Bellamy (chant, guitare, piano), Christopher Wolstenholme (basse, harmonica, chant, chœurs) et Dominic Howard (batterie, percussions). ", "id": 516905} {"src_title": "Šilheřovice", "tgt_title": "Šilheřovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší doklad osídlení Šilheřovic je nález asi 8000 let staré pazourkové sekyrky. Až do 13. století, kdy probíhala tzv. velká kolonizace, nejsou známy žádné údaje o tom co se v šilheřovickém katastru dělo. K výše zmíněné kolonizaci přispěly zejména církevní instituce a kolonisty tvořili převážně Němci, kteří přinesli například lepší uspořádání společnosti a budování osad. První písemná zmínka o Šilheřovicích pochází z 18. dubna 1377 a to pod názvem Scholardorf, kdy opavský vévoda Mikuláš II. rozděloval svůj majetek mezi své syny. Kdo konkrétně se však o založení Šilheřovic zasloužil, není známo. Až do roku 1673 se ve vlastnictví Šilheřovic vystřídalo mnoho různých šlechticů, z nichž někteří nejsou oficiálně jako vlastníci prokázáni. Roku 1673 prodala své panství zahrnující Šilheřovice a další 4 blízké vesnice paní Barbora Perpetua hraběnka z Ursenburku opavským Jezuitům za 30000 zlatých rýnských. Karolinský katastr rozsáhlá daňová reforma z roku 1724 jako první zachycuje jména šilheřovických poddaných. Kolem roku 1709 byl postaven ovčinec Paseky, dnes známý jako dvůr Paseky, ještě donedávna obývaný převážně Romy. Dodnes stojící připomínkou dob panství Jezuitů je kostel Nanebevzetí Panny Marie, postaven roku 1713. Roku 1742 Marie Terezie přišla ve válce s Pruskem o většinu Slezska. Součástí ztraceného území bylo i Hlučínsko včetně Šilheřovic. Hlučínsku se pak začlo říkat lidově „Prajzská“. V dalších letech se Marie Terezie pokoušela několikrát získat ztracené území zpět, ovšem bez úspěchu. Roku 1787 koupil panství s vesnicemi Šilheřovice, Antošovice, Darkovice, Markvartovice, Koblov a Hať pán Karel Larisch. Na základě soudního narovnání však ještě v téže roce prodal Šilheřovice Johannu Fridrichu z Eichendorffu. Johann Fridrich Eichendorff se do historie Šilheřovic zapsal především výstavbou nové zámecké budovy na místě původní tvrze, ale také odprodejem části pozemků. Johanna Fridricha Eichendorffa a zároveň i Šilheřovice proslavil Johannův synovec Josef z Eichendorffu, slavný německý básník a prozaik, který Šilheřovice několikrát navštívil. Poslední záznam o návštěvě Josefa Eichendorffa pochází z roku 1806, ale je pravděpodobné, že se zde objevoval i později. Johann Fridrich Eichendorff zemřel na mrtvici roku 1815. Před svou smrtí však začal budovat nový dvůr, po své ženě Annin dvůr, dodnes, byť ve špatném stavu, stojící. Vdova Marie Anna z Eichendorffu zemřela roku 1830. Emanuel, hrabě z Hoverdenu a zplnomocněnec dědiců Marie Anny z Eichendorffu, prodal Šilheřovice roku 1835 Františku Hubertu Stückerovi z Weyershofu. Baron Stücker však bydlel na hlučínském zámku. Obyvatelé Šilheřovic se v minulosti několikrát pokoušeli o zrušení robotní povinnosti, což se podařilo roku 1821 šilheřovickým sedlákům právě za Franze Huberta Stückera. Za barona Stückera docházelo k velkému kácení lesů. Stücker dřevo zpeněžil a roku 1844 Šilheřovice prodal Salomonu Mayeru Rothschildovi. Ke zrušení poddanství v Šilheřovicích, tentokrát pro všechny obyvatele došlo roku 1853. V roce 1852 zdědil Salomonovo panství jeho syn Anselm Salomon Rothschild. Ten se roku 1826 oženil se svou sestřenicí Charlottou. Ti zplodili 2 syny a 3 dcery. Starší syn Ferdinand o podnikání svého rou nejevil zájem a tak panství zdědil mladší Albert Nathanel Rothschild. Albert se oženil se svou sestřenicí Bettinou z Rothschildů. Baron Albert roku 1911 náhle zemřel a panství zdědil jeho syn Alfons. Ten se oženil s Clarissou Montefioreovou. Rothschildové na šilheřovickém zámku nebydleli, ale každoročně zde pobývali. Za Rothschildů se Šilheřovicím dostalo rozkvětu. Rothschildové byli a dodnes jsou bohatí, což se odrazilo na obci, zámku, parku i lesích. Podle vzpomínek pamětníků z toho, co jim vyprávěli rodiče byli Rothschildové i vstřícní k lidem (na rozdíl od předchozích vlastníků panství). Za Rothschildů také došlo k přestavbě zámku do dnešní podoby a k vybudování Anselmova ústavu, sloužícího jako zaopatřovací ústav pro lidi, kteří pracovali na šilheřovickém panství. Po sjednocení Německa roku 1871 se Prusko pokusilo slezské obyvatelstvo poněmčit a přivést k evangelické církvi. V následujících letech stoupaly proněmecké aktivity, ale Slezsko zůstalo katolické. V 90. letech se vliv Německa upevnil. Po skončení pruských válek roku 1871 lidé v pruském Slezsku doufali v mír. Naděje se rozplynula roku 1914. Dne 1. srpna 1914 o půl sedmé ráno přišel do Šilheřovic telegram o všeobecné mobilizaci v Německu. Dne 2. srpna 1914 se po ranní mši u staré školy shromáždili všichni, kterých se výzva týkala. Někteří odjeli již tento den 1. vlakem z Annabergu (dnes Chałupki). Nářek, pláč a zpěv německých vlasteneckých písní byl u odjíždějících vlaků slyšet ještě dalších 16 dní, dokud všichni povolaní neodjeli. Dobrovolníků, kteří na frontu nemuseli, se z Šilheřovic přihlásilo 5 (4 mladší 20 let a 1 ve věku 68 let). Všichni doufali a věřili tomu, že se do 2 nebo 3 měsíců vrátí. Ti, co v Šilheřovicích zůstali nadálku pomáhali. Ženy pomáhaly Červenému kříži (Rotkreuz), žákyně obecné školy pletly ponožky a rukavice pro vojáky, kdyby se snad válka protáhla až do zimy, atd.. Vše se konalo s velkým nadšením. U křížů byly portréty císaře Viléma II. a při veřejných shromážděních se vždy zpívala hymna \"Deutschland, Deutschland, über alles\". Počet mužů ze Šilheřovic povolaných do války není znám, ale odhady mluví asi o stovce. Na bojištích zůstalo ležet 44 obyvatel Šilheřovic. Příbuzní padlých pak měsíčně pobírali od státu 9 marek pro ženu, a taktéž 9 marek pro matku či otce zemřelého. Za každé dítě pak po 6 markách. Pro představu po zvýšení cen potravin v roce 1916 stálo 6 marek kilo másla. Dne 23. června 1917 byly 2 kostelní zvony sundány, rozbity a odvezeny na vojenskou správu do Ratiboře. Šilheřovice byly vojsky ČSR obsazeny 4. února 1920. Nedobrovolně připojené Hlučínsko se muselo podrobit novým zákonům. Nová státní hranice byla vedena tak, že mimo Československo zůstalo 56 hektarů půdy, patřící původně k Šilheřovicím a obec přišla i o nějaké obyvatele. Na mnoha domech se tehdy vyvěšovaly německé vlajky. Je to smutnější o to více, že soudržnost Hlučínska byla ČSR pošlapávána a záměrně ničena. Pokles počtu obyvatel obce byl také způsoben vystěhovalectvím lidí nesouhlasících s ČSR. Připojením Hlučínska k ČSR bylo panství Alfonse Rothschilda rozděleno státní hranicí. Při volbě do poslanecké sněmovny roku 1925 v Šilheřovicích, stejně jako ve většině hlučínských obcí, zvítězila Německá křesťansko sociální lidová strana, která dostala třikrát více hlasů než strana, která obsadila 2. místo. V Šilheřovicích jasně vyhrály německé strany s téměř dvojnásobnou převahou. 2. parlamentní volby v roce 1929 vyhrála v Šilheřovicích Německá národní strana. Opět zvítězily německé strany. Roku 1934 zakoupilo ministerstvo veřejných prací od Rothschildů Anselmův ústav, aby zde byla umístěna místní obecná škola. Nová škola byla otevřena 24. listopadu 1935. Pozemkovou reformou roku byly Rothschildům zabrány pozemky o rozloze téměř 4000 hektarů. Byly zabrány rozsáhlé velkostatky a rozděleny mezi české členy SPÚ. To způsobilo velkou nezaměstnanost na Hlučínsku. Velká hospodářská krize způsobila Rothschildům velké ztráty. Krize se významně dotkla hlavně chudších občanů Šilheřovic. Snižovaly se platy a šířily se nemoci jako např. TBC. Když se roku 1933 dostala v Německu k moci NSDAP, vyšly zprávy o tom, že šilheřovický zámek a Lichnovského sídlo v Chuchelné podporují nacismus, s čímž nesouhlasil okresní hejtman v Hlučíně. Připustil, že úředníci velkostatků s jedinou výjimkou jsou Němci a nemají ČSR příliš v lásce, ale že obvinění jsou nepravdivá. Pro to mluví i fakt, že Rothschildové byli židovského původu. I tak bylo Hlučínsko v dalších letech pod neustálou kontrolou. Ve volbách, které se konaly dne 19.5.1935 v Šilheřovicích vyhrála Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana, dříve Sudetoněmecká vlastenecká fronta), ze 799 platných hlasů jich získala 583. Většina hlasujících doufala v návrat časů za Pruska, ale byli zklamáni. Roku 1936 byly na hranici ČSR s Německem budovány pěchotní sruby. V době budování srubů byl vstup do Černého lesa přísně zakázán. Na katastru Šilheřovic bylo postaveno 11 pěchotních srubů. 23. září 1938 se ozvalo hlášení o mobilizaci a druhého dne byly vyvěšovány mobilizační vyhlášky. Jelikož se Šilheřovice, Antošovice, Hať a Darkovice ocitly mezi státní hranicí a opevněním ČSR mnozí obyvatelé prchali přes hranice do Německa. V Annabergu již byli očekáváni zvláštními vlaky, které je odvezly na rekreační oblasti u Baltského a Severního moře. 8. a 9. října 1938 se Šilheřovice, staly součástí nacistického Německa, zprvu jako součást Sudetoněmeckých území. Těsně před odchodem československých vojsk byl zastřelen 14letý chlapec z projíždějícího auta československé armády. Byla to 1. šilheřovická válečná oběť. Na jeho pohřbu byla přítomným německým vojskem vystřelena salva. Dne 8. října 1938 přijali obyvatelé Šilheřovic vojáky Wehrmachtu po 1 či 2 do svých domů. Vojáci Wehrmachtu byli přivítáni s velkými ovacemi ze strany obyvatelstva obce. V Šilheřovicích nikdy nebyla místní organizace NSDAP, ale v okolních obcích byli členy 23 obyvatelé Šilheřovic. Povinná docházka dětí od 14 let do Hitlerjugend, od 10 let pak docházka chlapců do Deutsches Jungvolk a dívek do Bund deutscher Mädel byla ze zákona dána státem. Podle dohody mezi ČSR a Německem obyvatelé obcí, které se staly součástí Německé říše, k 10. říjnu 1938 nabývají německého občanství a ztrácí československé státní občanství, jestliže se narodili před 1. lednem 1910 či pozbyli německé občanství dne 10. ledna 1920, anebo jestliže jsou manželkami, dětmi či vnuky osob, které splňují výše uvedené podmínky. Osoby starší 18 let mohly opustit Sudety do 31. března 1940. Ve volbách konaných dne 4. prosince 1938 se občané Hlučínska mohli rozhodnout, zda zůstanou součástí Německé říše. Proti setrvání v Německé říši hlasovalo 57 obyvatel Hlučínska (asi 0,20%) z toho 2 hlasy pocházely ze Šilheřovic. 1. obyvatelé Šilheřovic obdrželi povolávací rozkaz v prosinci 1939. 1. občané Šilheřovic padli při přepadení Francie. Ze Šilheřovic narukovalo okolo 300 mužů, z nichž 95 padlo či zůstalo nezvěstných. Roku 1945 byly v Černém lese vybudovány protitankové překážky a pěchotní sruby sloužily především jako úkryt pro vojáky. Celá oblast byla podminována, a tudíž byl do celého lesa zakázán vstup. Šilheřovice osvobodila Rudá armáda ráno 1. května 1945 jako jednu z posledních obcí na Hlučínsku. V Šilheřovicích se nikdy přímo neválčilo, přesto byly osmkrát zasaženy shozením fosforových bomb a šestkrát vystaveny přímé dělostřelecké palbě. Všichni byli rádi za konec války, ale nikdo nepřijímal osvobození s příliš velkou radostí, neboť většina šilheřovických mužů bylo stále u Wehrmachtu či v zajateckých táborech a jejich osud byl nejistý. Velkou změnou byla změna souseda za státní hranicí, kde původní Německo bylo vystřídáno Polskem. Po válce se snižoval počet obyvatel, a to zejména z důvodu dětských úmrtí a odsunu Němců. Pak se počet obyvatel pozvolna zvyšoval s návratem mužů z Wehrmachtu a zajateckých táborů. Hojně se zde vyskytovala tuberkulóza a další dětské nemoci, jako jsou například spála či záškrt. Obyvatelé Prajzské měli po válce velmi ztížený vstup do zaměstnání, neboť jim chybělo potřebné vzdělání a taktéž znalost spisovné češtiny. Šilheřovice, s už tak vysokou nezaměstnaností a s tím spojeným hladem, ještě postihlo znárodňování pozemků. Zámek byl postižen válkou a následným rabováním. Na zámku nezůstalo skoro nic. Budova školy dopadla podobně jako zámek. Dne 13. dubna 1946 nalezli žáci z Šilheřovic při návratu z haťské měšťanské školy pancéřovou pěst. Kvůli neodbornému zacházení se zbraní jedním z žáků byli 4 žáci zraněni. Pozůstalým po padlých v 2. světové válce byla vyplácena finanční výpomoc od Československé republiky a ještě větší odškodnění od Německé spolkové republiky, což vyvolalo nevoli Československé republiky, která tvrdila, že peníze nejsou za padlé živitele rodin, ale za jejich službu u Wehrmachtu. Poničen byl taktéž zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie. Po roce 1948 docházelo k výstavbě nových domů a ke zvelebování obce. Na podporu zaměstnanosti vzniklo v roce 1949 přes Šilheřovice autobusové spojení. Členové šilheřovické KSČ byli vesměs přistěhovalci. Roku 1949 bylo rozhodnuto, že se zámek stane Domovem řeckých dětí, a tak roku 1950 připadl ministerstvu práce a sociální péče. Řecké děti nebyly pro park a zámek zrovna přínosem. Za jejich pobytu byl totiž zničen skleník u vchodu do parku a kašna s antickým sousoším. Poničen byl i samotný zámek. Roku 1951 začalo v Šilheřovicích promítat kino. V roce 1952 byla ukončena stavba nové školní budovy a zanedlouho sloučena s dosavadní pětitřídní národní školou. 8. ledna 1953 zřídilo 6 zdejších zemědělců JZD Šilheřovice, které bylo později převedeno pod Československý státní statek Hlučín. Od roku 1954 docházelo v obci k postupnému pokládání kanalizace. Roku 1962 vystřídali Řeky na zámku horničtí učni. Roku 1966 byl pak zámek určen pro potřeby Středního odborného učiliště se zaměřením na výuku učebních oborů kuchař-číšník. Od roku 1968 bylo v zámeckém parku budováno golfové hřiště. To se dočkalo otevření roku 1970. Roku 1970 byly v Černém lese zřízeny 2 přírodní rezervace Černý les I a Černý les II. V 70. letech došlo k opravám chodníků, parkové zdi, prostranství u školy a bylo zde vybudováno dětské koupaliště a nová budova nákupního střediska JEDNOTA. V říjnu 1991 započala stavba čistírny odpadních vod za zámeckým parkem. Stavba byla dokončena v roce 1993. Na jednání zastupitelstva obce v srpnu roku 1995 byl přijat návrh na novou podobu znaku a vlajky obce a v únoru 1996 byl schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky. V roce 1995 navštívili Šilheřovice, konkrétně zdejší zámek, premiér České republiky Václav Klaus a premiér Polské republiky Józef Oleksy. Na zámku jednali o česko-polských vztazích a o případném vstupu obou zemí do Severoatlantické aliance (NATO) a do Evropské unie. Od roku 1998 jsou Šilheřovice členem Sdružení obcí Hlučínska, které dnes má 27 členů. Od roku 2002 již zámek neslouží jako učiliště a nyní je v soukromém vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na území obce zasahuje krátký úsek dálnice D1 a krátký úsek silnice II/469 v úseku Hlučín - Hať. Silnice III. třídy na území obce jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Šilheřovice (německy \"Schillersdorf\", polsky \"Szylerzowice\") je obec ležící v okrese Opava. Má obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 2166 ha a je tedy největší obcí Hlučínska. ", "tgt_summary": "Šilheřovice (en ; en ) est une commune du district d'Opava, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1940580} {"src_title": "Fullmetal Alchemist", "tgt_title": "Fullmetal Alchemist", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "Bratři Edward (Ed) a Alphonse (Al) Elricovi pocházejí z vesnice Resembool nacházející se v zemi nazvané Amestris. Ta připomíná úrovní společnosti i techniky Evropu na počátku 20. století, s jediným rozdílem - existencí alchemie. Ed a Al jsou poloviční sirotci: jejich otec Hohenheim od rodiny odešel, když byli ještě malí, a o pár let později zemřela jejich milovaná matka Trisha na vážnou nemoc. Oba bratři se rozhodnou přivést svou mrtvou matku zpět k životu s pomocí alchymie. To je ale zakázané, ještě se to nikomu nepovedlo, a i oba chlapci za svůj pokus draze zaplatí. Starší Ed přijde během nepovedené transmutace o nohu a mladší Al dokonce o celé tělo. Ed poté obětuje pravou paži, aby mohl duši svého mladšího bratra zafixovat do starého brnění. Následně Ed obdrží automail, pokročilé kovové implantáty, které mu nahrazují ztracené končetiny. Pro oba bratry se stane prioritou najít způsob jak získat zpět Alovo tělo a Edovu ruku a nohu. Během Edovy rekonvalescence je navštíví státní alchymista Roy Mustang a pokusí se oba bratry přesvědčit, aby vstoupili do řad státních alchymistů, kde by měli lepší možnosti pro znovuzískání svých těl. Edovi se podaří stát se státním alchymistou, nicméně ti jsou nechvalně proslulí vyhlazením téměř celé populace Ishbalu, jedné z provincií státu Amestris, jejíž obyvatelé se od ostatní populace odlišují barvou pleti, očí a náboženstvím. Díky přístupu k armádním výzkumům se Ed a Al dozvídají více o existenci kamene mudrců, legendárním posilovači alchymie, který by, jak doufají, mohl vyřešit všechny jejich problémy. V průběhu svého hledaní se utkají s řadou protivníků, včetně těch, kteří také touží po získání kamene mudrců. Mezi nejdůležitější patří Scar, který touží po pomstě za vyvraždění lidu Ishbalu, a homunkulové, lidsky vypadající stvoření, která v sobě nesou kus kamene mudrců, což je činí téměř nesmrtelnými. Jak příběh postupuje, Ed a Al zjišťují, že masivní expanze jejich země byla od počátku plánovaná homunkuly, kteří ovládají armádu. Ti jsou společně s řadou vysoce postavených důstojníků z pozadí řízeni tajemnou osobou nazvanou \"Otec\", záhadnou bytostí, která před staletími získala nesmrtelnost použitím kopie Hohenheimova těla a kamene mudrců. Otec plánuje použít Amestris jako velký transmutační kruh a obětovat obyvatele, aby získal větší moc. Poté, co se Ed a Al dozvědí o tomto plánu, rozhodnou se mu zabránit. Přitom spolupracují s členy armády seskupenými kolem plukovníka Roye Mustanga a generála Olivie Armstrongové. Jak boje postupují, homunkulové jsou sice jeden za druhým poraženi a vojákům z hlavního města je zjevena pravda o situaci, ale Otci se podaří využít obrovského transmutačního kruhu a dočasně vysaje duše obyvatel celé Amestris a jejich energii použije k uvěznění \"Boha\" a získání nezměrné moci. Nicméně díky Hohenheimovým předchozím opatřením jsou jejich duše navráceny zpět a Otec se stává nestabilním. Následně čelí útoku všech, za účelem vysátí energie ze zbytků jeho kamene mudrců. Na konci je poražen Edem, který díky Alově oběti získal zpět svou ruku a díky Greedovi, kterého Otec nasál do sebe a který pomocí své schopnosti měnit své tělo v různě tvrdý uhlík pomohl Edovi, když tělo Otce proměnil v měkký grafit. Ed pak svou pěstí prorazil do Otcova břicha díru, ze které vyrazily černé chapadlovité ruce Brány, které otce svázaly a svrckly pryč ze světa do prostoru před Branou pravdy, kde je Otec zpět v podobě kulatého ducha když byl ještě v láhvi. Pravda otce konfrontuje s jeho vlastnimi činy a větou, že to, co mu dává opravdové zoufalství (opravdovou beznaděj), aby se nestal vychloubačným je Pravda. Poté je otec odsouzen Pravdou k životu v Bráně, odkud přišel. Po jeho porážce Ed obětuje své schopnosti alchymisty k navrácení Ala s jeho původním tělem. Bratři se vrací zpět do Resemboolu, nicméně po dvou letech se odloučí, aby mohli opětovat pomoc lidem, kteří jim pomáhali při jejich cestě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly v příběhu první animované série a mangy.", "content": "První polovina přibližně odpovídá manze, nicméně série se začíná lišit od okamžiku, kdy se Ed a Al znovu sejdou se svojí učitelkou Izumi Curtisovou. Dante, původní Hohenheimova milenka a učitelka jejich učitelky, která zde hraje roli jako hlavní záporná postava se v manze neobjevuje. Tito dva před staletími vypracovali dokonalou metodu vytvoření kamene mudrců pomocí obětování lidí a vtažení jejich duší do kamene, a jeho následného použití pro prodloužení života. Tímto se jim podařilo téměř dosáhnout nesmrtelnosti. Nicméně Hohenheim byl nakonec přemožen pocitem viny za obětované lidi a Dante opustil. Přestože byla schopna po staletí se přesouvat do jiných těl a obcházet tak smrt, nedokáže sama kámen vytvořit. Její současné tělo, které patří její žačce Lyře se začíná rozkládat rychleji neboť její duše není schopná tělo uživit díky neustálému přesouvání do nových těl. Proto používá homunkuly, kteří mají nasměrovat Edwarda a Alphonse k výrobě nového kamene, kterým by mohla svůj rozklad zastavit. Když se Scar snaží vytvořit kámen mudrců, ve výsledku se objeví v Alphonsově kovovém těle, pročež je následně unesen Envym k Dante. Ed se ho pokusí zachránit, nicméně je zabit homunkulem Envy. Al se ho pokusí oživit pomocí kamene mudrců, nicméně během tohoto procesu zmizí. Dante se snaží uniknout, ale je zabita, když ji sežere homunkulus Gluttony, jehož mysl Dante předtím zničila a proto v ní nedokáže rozpoznat svého pána. Poté, co byl oživen, Edward riskuje svůj život a vrátí svého bratra výměnou za sebe. Ve výsledku Ed skončí v paralelním světě (Náš svět v první třetině 20. století), zatímco Alovi je obnoveno jeho původní tělo. V tomto světě se vloží do výzkumu raket s úmyslem najít prostředek k návratu domů. Následují události filmu \"\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Fullmetal Alchemist ( \"Hagane no renkindžucuši\") je japonská manga, kterou vytvořila Hiromu Arakawa. Podle ní vzniklo i anime o 51 dílech, jehož režie se chopil Seidži Mizušima, a 4 OVA. Děj se odehrává v paralelním světě, kde se místo vědy tak, jak je známá v našem světě, rozvinula alchymie jako seriózní disciplína. Alchymie tu ovšem ani zdaleka nepřipomíná tradičně chápané laboratorní zkoumání chemických vlastností látek opředené určitou mírou okultismu, ale spíše magickou transmutaci předmětů pomocí run. Hlavními tématy jsou hodnota lidského života a cena za nesmrtelnost, ale i tak se najde místo pro komediální momenty. Pokračováním původní anime série je film, který nese název \"\". ", "tgt_summary": ", est un manga d'Hiromu Arakawa. Il a été prépublié entre 2001 et 2010 dans le magazine mensuel \"Shōnen Gangan\" de la société Square Enix et a été compilé en 27 volumes reliés. La version française est publiée par Kurokawa depuis 2005. ", "id": 33574} {"src_title": "Toužim", "tgt_title": "Toužim", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno pravděpodobně na přelomu 12. a 13. století, při kolonizaci horního povodí Střely. První písemná zmínka je z roku 1354, kdy je zde připomínáno proboštství s kostelem svatého Jana Křtitele v majetku milevských premonstrátů. Tomu pravděpodobně předcházel kolonizační dvorec šlechtice Jiřího z Milevska, který zřejmě daroval nebo odkázal jím založenému klášteru v Milevsku. Toužim byla od počátku až do konce feudalismu správním centrem toužimského panství. Opevněného proboštství se za husitských válek zmocnili (kolem 1429) a pak i zástavně drželi (1437–1488) kališničtí rytíři z Vřesovic. Ti proboštství přestavěli na gotický hrad. U hradu byla v roce 1469, po neúspěšném obléhání pány z Plavna, útvinskými měšťany založena osada a na ní privilegiem panovníka Jiřího z Poděbrad dne 8. července 1469 přenesena městská práva tehdy zaniklé Útviny. Kromě toho král povolil Janovi z Vřesovic nové městečko opevnit. Město získali do zástavy (1489) a posléze od milevského kláštera do dědičné držby (1538–1565) katoličtí páni z Plavna, kteří dali hrad přebudovat na renesanční zámek. Toužim stala jejich hlavní venkovskou rezidencí a centrem správy rozsáhlého majetku. Panství roku 1560 zahrnovalo 32 vsí, města Toužim a Krásné Údolí a městečko Útvina. Také rozšířili městská práva: 1500 (nový znak a pečetění červeným voskem, vybírání cla a druhý výroční trh), 1536 (pivovárečný monopol). Na rozvoj města, obchodu i řemesel měl velký vliv také rozmach hornictví v Krušnohoří a ve Slavkovském lese. Za Lobkoviců z Hasištejna (1565–1623) se rozvoj města utlumoval, panství s městem bylo Lobkovicům dočasně zkonfiskováno, v roce 1623 pak nuceně odprodáno katolickému císařskému vojevůdci, sasko-lauenburskému vévodovi, Juliovi Jindřichovi. Ten městu sice odpíral některá práva, ale ochránil jej před drancováním za třicetileté války. Vévodský dvůr podnítil rozvoj umění a uměleckých řemesel. Po přenesení rezidence a vrchnostenské správy do Ostrova začal úpadek města, oživení za vlády markrabat bádenských (1689–1789). Dále bylo panství s městem v držení panovníka, v roce 1837 jej vydražili vévodové Beaufort-Spontin. Po skončení feudalismu se město nestalo sídlem státních orgánů. Obyvatelé města se živili řemesly a obchodem, většina z nich však současně provozovala i zemědělství (za městem stávaly Stodoly – stodolní čtvrť). Obchodovalo se na tržišti na náměstí, při týdenním čtvrtečním trhu a při výročních trzích. Řemeslnické cechy v Toužimi: cech sladovníků (1485), spojený cech kovářů, kolářů a bednářů (1563), obuvníků (1629), krejčích (1638), hrnčířů (1654), zedníků (1655), řezníků (1655), tkalců (1670), soukeníků (1687), kovářů a kolářů (po roce 1690), truhlářů, zámečníků a pekařů. V 19. století se rozvinulo obuvnictví, na které navázaly dvě malé obuvnické továrny. Železnice vybudovaná v roce 1898 podpořila další rozvoj menšího průmyslu (parní pivovar, pila, mlýn, kamenolom). Po roce 1945 došlo, podobně jako jinde v českém pohraničí, k vysídlení německého obyvatelstva. V roce 1949–1960 byla Toužim sídlem okresu (nejmenší okresní město v Československu). To přispělo k rozvoji města a jeho růstu, vybudovány nové průmyslové podniky (STS, OZAP, Triola), rozšířena pila. Toužim se stala sídlem spotřebního družstva Jednota s velkoskladem a Oblastního podniku služeb Toužim. Zemědělskou velkovýrobu rozvíjel místní státní statek. Pro zaměstnance nových podniků bylo severně od historického jádra vybudováno panelové sídliště s občanskou vybaveností.", "section_level": 1}, {"title": "Regenerace náměstí Jiřího z Poděbrad.", "content": "V letech 2012 až 2013 probíhala rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad. Byly odstraněny původní historické i novodobé povrchy, položena nová žulová kamenná dlažba, zbudována byla nová parkoviště pro automobily, lavičky, stožáry pro osvětlení a také socha Jiřího z Poděbrad. Slavnostní otevření proběhlo 4. prosince 2013. Původní cena byla 38 588 568 Kč, ale náklady nakonec dosáhly 41 696 876 Kč. Rozpočtová cena byla 67 774 187 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V Toužimi se nachází několik průmyslových podniků (např. OK STS Toužim, Obchodní zařízení Toužim, Elektromodul, ARTIFEX INSTANT) a dalších firem (např. JEDNOTA SD v Toužimi, APSA, středisko Krajské správy a údržby silnic Karlovarského kraje, středisko Vodárny a kanalizace Karlovy Vary s ČOV, rozvodna a školící středisko ČEZ Distribuce). Z občanské vybavenosti je zde pošta, služebna Policie ČR, pracoviště Úřadu práce ČR, banky s bankovními automaty, řada obchodů a nákupních středisek, pojišťoven, restaurací a penzionů, čerpací stanice, autoopravny, zdravotní středisko, výjezdové stanoviště záchranky ÚZZS KK, stanice hasičského záchranného sboru, dům s pečovatelskou službou, základní a mateřská škola, základní umělecká škola, střední odborné učiliště, městská knihovna a infocentrum.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem prochází významná regionální silnice I/20, silnice II/207 a II/198. Je zde jedna železniční stanice na regionální železniční trati Rakovník – Bečov nad Teplou. V Přílezích se nachází vnitrostátní sportovní letiště. V roce 2015 pravidelnou veřejnou osobní dopravu zajišťovalo 15 autobusových linek sedmi dopravců: ČSAD autobusy Plzeň, Autobusy Karlovy Vary, VV Autobusy, LIGNETA autobusy, AD Ligneta regionalbus (pouze jeden spoj ročně), Dopravní podnik Karlovy Vary, ČSAD Jindřichův Hradec, železniční osobní dopravu pak České dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historická zástavba města Toužimi má status památkové zóny. Jde o doklad urbanistického řešení města založeného v období pozdní gotiky na území ČR. Jádrem zóny je středověké založené město vymezené hradbami, s pravidelnou uliční sítí a parcelací, se zajímavým funkčním členěním parcel a zástavby, mnoho domů obsahuje pozdně gotická jádra. Cennou součástí zóny je rozsáhlý areál dnešního zámku a významná je také dochovaná vazba volné krajiny na historické sídlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toužim (německy \"Theusing\") je město v západních Čechách. Nachází se v Tepelské vrchovině, 36 km jihovýchodně od Karlových Varů a 51 km severozápadně od Plzně. Náleží do Karlovarského kraje. Protéká jím řeka Střela, v okolí města se nachází množství rybníků. ", "tgt_summary": "Toužim est une ville du district de Karlovy Vary, dans la région de Karlovy Vary, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 257526} {"src_title": "Rob Halford", "tgt_title": "Rob Halford", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se v části Walsall města Birmingham. Než se připojil ke skupině Judas Priest, účinkoval ve skupinách \"Hiroshima\", \"Abraxas\", \"Thark\", \"Lord Lucifer\" a \"Athens Wood\". V roce 1993 opustil Judas Priest a vydál se realizovat své hudební sny na sólové dráze. Nejprve založil kapelu Fight, s níž vydal v roce 1994 u Sony Music desku War of Words obsahující 12 skladeb. Další deska pod hlavičkou Fight – A Small Deadly Space již zdaleka nedosahovala kvalit jeho předchozí tvorby a promítlo se to i do její prodejnosti. Za zmínku stojí, že na projektu Fight s Halfordem spolupracoval i další člen Judas Priest, Scott Travis. V roce 1998 se, kromě veřejného sdělení své homosexuality, i nadobro zřekl své metalové minulosti a experimentoval na desce Voyeurs pod hlavičkou nového projektu \"2wo\". V této době, kromě tvorby pro něj netypické hudby, došlo i ke změně jeho image. Brzy však zjistil, že tudy cesta nevede a založil novou skupinu, opět svým směřováním odlišnou od předchozí. Rozhodl se pojmenovat ji jednoduše \"Halford\" a vrátit se s ní ke kořenům. S kapelou Halford v roce 2000 nahrál Heavy metalové album \"Resurrection\", které obsahuje i skladbu \"The One You Love To Hate\", v níž zpívá duet s kolegou z heavymetalové branže, Brucem Dickinsonem. Deska se stala senzací a ve srovnání s tehdy aktuální deskou Robovy ex-kapely Judas Priest, Jugulator s přehledem vyhrála. V souladu s pořekadlem „Železo se má kout dokud je žhavé“ Halford vydali následujícího roku živé dvojalbum \"Live Insurrection\". Netrpělivě očekávaným počinem se stalo \"Crucible\" (2002), jež je věrné metalovým kořenům, nebojí se však experimentu a často hraničí s prog-metalem. Deska se stala metalovým albem roku a Rob Halford se tak vrátil na špici metalového žánru. V roce 2003 se vrátil zpět do Judas Priest. Halford žije ve městě Phoenix, Arizona.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a kousky.", "content": "Halford měl ze začátku, jako většina metalových zpěváků, dlouhé vlasy. Později mu však začaly vypadávat, a tak si je nakrátko ostříhal; v 90. letech si hlavu vyholil úplně. Byl to právě on, kdo zavedl pro metal typickou módu: kožené oblečení, bundu \"\"křivák\"\", cvočky, pyramidy atd. Jeho oblíbeným kouskem je příjezd na pódium motorkou Harley-Davidson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert John Arthur „Rob“ Halford (* 25. srpna, 1951, Birmingham, Anglie) je zpěvák metalové skupiny Judas Priest. Je znám pro svůj hlas s velkým notovým rozsahem a vysoce položenými křiky. ", "tgt_summary": "Robert John Arthur Halford (né le à Birmingham en Angleterre) est un chanteur et compositeur, notamment au sein du groupe de heavy metal Judas Priest. Il est reconnu pour sa tessiture impressionnante, ses cris suraigus, ses vêtements de cuir et ses arrivées sur scène à moto (généralement une Harley-Davidson). Son style de cuir clouté a été largement adopté par d'autres artistes du heavy metal et par les fans du monde entier. ", "id": 1904779} {"src_title": "Rapotice", "tgt_title": "Rapotice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec snad měla být obývána již v roce 1086, snad měla být založena panem \"Rapotou\". V 11. stoleti obec však existovala a v obci stála tvrz. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1101, kdy obec jako nevolnická byla darována Oldřichem Přemyslovským a Litoldem Přemyslovským benediktinskému klášteru v Třebíči. V roce 1304 byla tvrz v obci zničena Kumány. Pak obec patřila Templštejnu a v roce 1461 byly spolu s věnem Barbory (dcery Jiřího z Poděbrad) připojeny k majetku Jindřicha z Lipé a staly se součástí panství města Ivančice. Obec byla do roku 1882 součástí obce Sudice, mezi lety 1949 a 1960 byla začleněna do okresu Velká Bíteš. Od roku 1886 v obci je pošta a od roku 1911 četnická stanice. V roce 1903 hospodářská beseda, v roce 1911 byl založen čtenářský spolek a v roce 1914 hasiči, Sokol, Orel, Dělnická tělocvičná jednota, Omladina a spolek odborných horníků. V roce 1886 byla v obci otevřena obecná škola. V letech 2002–2010 působila jako starostka Ing. Marcela Smekalová, od roku 2010 do konce roku 2013 zastával tuto funkci Petr Matoušek, který odstoupil z důvodu pochybné osobní půjčky z obecní pokladny. Po roce 2013 je ve funkci bývalý místostarosta Ing. Jiří Bechný. Ten byl také zvolen znovu starostou na ustavujícím zasedání zastupitelstva 6. listopadu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Z Rapotic pocházela první pacientka třebíčské nemocnice – paní Anežka Brázdová, roz. Vokounová (nar. roku 1885). Na posvícenské zábavě v listopadu 1902 ji postřelil její zhrzený partner. První zákrok podstoupila u MUDr. Františka Dreuschucha v Náměšti nad Oslavou, do Třebíče ji dopravili vlakem. Ani doktor Jaroslav Bakeš jí však nevyňal třetí kulku, která uvízla mezi žebry. Přes nepříznivou diagnózu tehdy 18leté děvče nakonec přežilo a dožilo se pokročilého věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rapotice (německy \"Rapotitz\", starší názvy též \"Rajpotitz\") se nachází v okrese Třebíč v Kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Obcí prochází železniční trať Brno – Jihlava, obcí také prochází silnice druhé třídy II/393, stejně tak obcí prochází silnice první třídy I/23.", "tgt_summary": "Rapotice est une commune du district de Třebíč, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1818379} {"src_title": "Golanské výšiny", "tgt_title": "Plateau du Golan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dávná historie.", "content": "Oblast byla v minulosti okupována mnoha civilizacemi jako jsou Syřané, Římané nebo osmanští Turci, kteří území ovládali až do první světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Období po I. světové válce.", "content": "Po první světové válce byly Golanské výšiny nejprve součástí mandátní Palestiny, poté byly postoupeny a spravovány Francií v rámci syrského protektorátu, v roce 1944 se staly součástí samostatného státu Sýrie. K další změně došlo po obsazení Izraelem v roce 1967.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po roce 1967.", "content": "Izraelská armáda dobyla Golanské výšiny v šestidenní válce. Od roku 1967 do roku 1981 podléhalo toto území vojenské správě, pak Kneset přijal 14. prosince 1981 zákon o Golanských výšinách, kterým Golanské výšiny anektoval jako integrální součást Izraele. Většina arabského obyvatelstva, většinou Drúzové, si ponechala syrské občanství, ačkoliv si mohli zvolit i izraelské. Sýrie jim ponechává určité výhody, jako např. bezplatné vysoké školství. Hned po šestidenní válce začal Izrael Golany osidlovat svým civilním obyvatelstvem. Kibuc Merom Golan byl založen už v červenci 1967. V roce 1970 zde bylo 12 židovských osad a v roce 2004 34 osad s asi 18 000 obyvateli. V roce 1998 žilo v Golanských výšinách 33 000 obyvatel, většina z původních 80 000 syrských obyvatel utekla po válce v roce 1967.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Geograficky se Golanské výšiny dělí na vlastní Golany a pohoří Hermon. Na západě jsou ohraničeny Galilejským jezerem (též nazývané Genezaretské jezero) a řekou Jordán; na jihu údolím řeky Jarmuk; na jihovýchodě hlubokým údolím vodního toku Nachal Rakad; na severu hranicí s Libanonem a na východě plošinou nazývanou Hauran. Golanské výšiny se obvykle dělí do tří regionů: severní (mezi Nachal Sa'ar a Nachal Gilabon), střední (mezi Nachal Gilabon a Nachal Dalijot) a jižní (mezi Nachal Dalijot a údolím Jarmuku). Golanské výšiny samotné mají nadmořskou výšku od 120 do 520 metrů. Na úpatí Hermonu ale terén stoupá i nad 1000 metrů. Geologicky jsou Golany plošinou vulkanického původu zasahující až skoro k Damašku. V oblasti se nachází také řetězec vyhaslých vulkánů jako Har Bental a Har Avital nebo izolovaný kužel Har Peres na jihovýchodním okraji regionu. Hora Hermon na severu Golanských výšin je ale od vulkanické oblasti geologicky oddělena a tvoří samostatnou jednotku. Poblíž Hermonu se nachází kráterové jezero Ram zásobované podzemními prameny. Na dopravní síť je region napojen pomocí dálnice číslo 98, jež je hlavní severojižní osou Golan táhnoucí se podél jejich východního okraje. Z ní vycházejí k západu další páteřní komunikace jako dálnice číslo 99, dálnice číslo 91 a dálnice číslo 87. Severovýchodní břeh Galilejského jezera lemuje dálnice číslo 92. Centrální částí Golan prochází v severojižním směru rovněž takzvaná Ropná silnice, sledující trasu zaniklého ropovodu.", "section_level": 1}, {"title": "Obce.", "content": "Největším administrativním centrem Golanských výšin je dnes město Kacrin postavené v 70. letech. K dalším židovským sídlům vesnického typu patří řada kibuců (např. Merom Golan) a mošavů. Na severu jsou také čtyři drúzské vesnice včetně Madždal Šams a alavitská vesnice Ghadžar, která se nachází na obou stranách izraelsko-libanonské hranice, mimo vlastní geograficky vymezovaný region Golanských výšin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Golanské výšiny (hebrejsky:, \"Ramat ha-Golan\", arabsky: هضبة الجولان, \"Hadbat al-Džawlán\") nebo jednoduše Golany, jsou strategická plošina a hornatá oblast při jižním konci pohoří Antilibanon. Golanské výšiny podle mezinárodního práva náleží Sýrii, dvě třetiny území jsou okupovány Izraelem. Organizace spojených národů, Evropská unie, Spojené království, Liga arabských států, Mezinárodní výbor Červeného kříže, Amnesty International, a Human Rights Watch považují Golanské výšiny za území okupované Izraelem. ", "tgt_summary": "Le plateau ouest du Golan, hauteurs du Golan, sous-district de Golan ou ouest Golan (en arabe, ', en hébreu, '), est un territoire administré par Israël depuis de la guerre des Six Jours en 1967 puis annexé unilatéralement en 1981. ", "id": 2237216} {"src_title": "Izraelské obranné síly", "tgt_title": "Armée de défense d'Israël", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Izraelské obranné síly (hebrejsky: צְבָא הַהֲגָנָה לְיִשְׂרָאֵל, \"Cva ha-hagana le-Jisrael\", doslova „obranná armáda Izraele“) byl schválen izraelskou vládou 26. května 1948, tj. ve stejný den, kdy tato armáda z rozkazu Davida Ben Guriona vznikla. Další hlavní navrhovanou alternativou názvu byla Izraelská armáda či Armáda Izraele (hebrejsky: צְבָא יִשְׂרָאֵל, \"Cva Jisra'el\"), avšak existovaly i návrhy jako Židovská armáda či Armáda Státu. Současný název byl nakonec vybrán ze dvou důvodů: na jedné straně zdůrazňuje, že účelem armády je pouze obrana a na druhé straně zahrnuje název Hagana, tedy podzemní vojenskou organizaci, z níž IOS vzešla. K autorství či přispění k názvu se přihlásili nejméně tři lidé. Tehdejší výkonný ředitel ministerstva obrany David Jisra'eli uvedl, že tento název navrhl Levi Eškolovi, který jej dále navrhl vládě. Náčelník Generálního štábu Ja'akov Dori sice netvrdí, že se osobně podílel na vzniku názvu, avšak uvádí, že toto označení převažovalo mezi staršími důstojníky armády, a proto se jednalo o jediný přirozený název. Třetím z nich byl Ben Gurion, který prohlásil: „Já je pojmenoval. Název byl Izraelské obranné síly.“ Mezi hlavními oponenty současného názvu byli tehdejší ministr Chajim-Moše Šapira a strana ha-Cora; oba navrhovali název Izraelská armáda.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "IOS vznikly krátce po založení státu Izrael – 26. května 1948, \"„aby chránily jeho obyvatele a bojovali proti všem formám terorismu ohrožujících každodenní život.“\" IOS jsou následnicí Hagany (zejména její elitní úderné jednotky Palmach), jakožto stálá armáda židovského státu. Vstoupili do ní rovněž někteří bývalí příslušníci Židovské brigády, kteří bojovali pod britskou vlajkou během druhé světové války. Po založení IOS se s ní spojily dvě židovské podzemní organizace – Irgun a Lechi, které mohly v některých oblastech až do konce Války za nezávislost působit samostatně. Po válce byly obě organizace rozpuštěny a jejich členové byli začleněni pod IOS. Moderní IOS se utvářela v letech 1949 až 1956 zkušenostmi z regionálních konfliktů s arabskými sousedy. V letech 1956 až 1966 bylo konfliktů méně a tento čas IOS využila k získání nového vybavení a přerodu z nově vzniklé armády na profesionální armádu. Během tohoto období rovněž došlo ke zrodu izraelského jaderného potenciálu. Během období od vzniku státu se z IOS stala jedna z nejlépe vybavených a bojem prošlých armád světa.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povinná služba.", "content": "Národní vojenská služba je povinná pro židovské a drúzské muže a židovské ženy starší osmnácti let. Existují výjimky na základě náboženských, fyzických či psychologických příčin a například pro vdané ženy (více Profil 21). Vojenská služba musí být vykonána ještě před nástupem na vysokou školu. Muži slouží tři roky, zatímco ženy dvacet dva měsíců. IOS umožňují ženám, které se dobrovolně přihlásí do bojových pozic, sloužit tři roky, jelikož výcvik na těchto pozicích trvá delší dobu. Ženy na jiných pozicích, jako jsou programátorky, které rovněž potřebují delší výcvik, mohou také sloužit po tři roky. Ženy v bojových pozicích i po propuštění slouží několik let jako rezervistky.", "section_level": 2}, {"title": "Služba u pohraniční stráže.", "content": "Někteří vojáci IOS mohou během své povinné vojenské služby sloužit u Hraniční policie (hebrejsky: \"Mišmar haGvul\", znám je akronym Magav), sekce Izraelské policie. Poté, co vojáci projdou základním bojovým výcvikem, musí projít dalším protiteroristickým a pohraničním výcvikem. Následně jsou přiřazeni k některé z pohraničních jednotek. Jednotky Hraniční policie bojují bok po boku s bojovými jednotkami IOS. Jednotky jsou rovněž odpovědné za bezpečnost silně zalidněných oblastí, jako je Jeruzalém.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Všechny sekce IOS jsou podřízeny Generálnímu štábu. Náčelník Generálního štábu je jediný sloužící důstojník s hodností generálporučík (\"Rav Aluf\"). Zodpovídá se přímo ministru obrany a nepřímo pak izraelskému premiérovi a jeho vládě. Náčelník Generálního štábu je na doporučení ministra obrany formálně jmenován vládou na tříleté funkční období, avšak vláda může hlasováním toto funkční období prodloužit na čtyři roky (za vzácných okolností dokonce na pět let). Současným náčelníkem štábu je Gadi Eizenkot, který ve funkci nahradil Benjamina Gance.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Izraelské obranné síly se skládají z následujících sborů (ty, jež mají zastoupení v Generálním štábu jsou uvedeny tučně):", "section_level": 2}, {"title": "Složky.", "content": "Pozemní síly Letectvo a vesmír Námořní síly", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní sbory.", "content": "Vojenské: Civilní:", "section_level": 3}, {"title": "Sekce.", "content": "Generální štáb", "section_level": 3}, {"title": "Související sbory.", "content": "Následující sbory a společnosti s IOS úzce spolupracují, avšak nenáleží (nebo náleží pouze částečně) k jejím formálním strukturám.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti a insignie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti.", "content": "Na rozdíl od většiny světových armád jsou hodnosti v IOS společné pro všechny sbory armády, včetně letectva a námořnictva. Poddůstojnické hodnosti jsou udíleny za dobu strávenou ve službě, nikoliv za úspěchy či zásluhy. Mužstvo (\"Hogrim\") Academic officers (\"Kcinim Akadema'im\") Poddůstojníci (\"Nagadim\") Důstojníci (\"Kcinim\")", "section_level": 3}, {"title": "Insignie.", "content": "Vojáci IOS mají tři druhy insignií (jiné než hodnost), podle nichž lze poznat jejich sbor, konkrétní jednotku a pozici. Sbory je možné rozpoznat podle odznaků na beretách. Vojáky sloužící ve štábech na nižší úrovni než je sbor, lze často rozpoznat podle odznaku jejich nadřazeného sboru, přestože pod něj oficiálně přímo nepatří, či podle odznaku nejbližšího sboru. Noví branci, kteří prochází základním výcvikem nemají žádný odznak. Barva berety je odvozena od příslušnosti ke sboru, ačkoliv většina nebojových sborů nemá vlastní berety a někdy používají barvu sboru, v jehož základně působí. Jednotlivé jednotky lze identifikovat podle nárameníku připevněného k ramennímu popruhu. Většina jednotek IOS má svůj vlastní štítek. Zatímco pozice či práce, kterou voják zastává, často nemůže být snadno rozpoznána, existují dva volitelné prvky, které tuto identifikaci mohou usnadnit. Jedná se o barevnou šňůrku připevněnou k levému nárameníku a kapse uniformy a odznak sdělující vojákovo pracovní zaměření (ten voják obvykle obdrží po profesním kurzu). Jiné odznaky mohou sdělovat příslušnost ke sboru či dodatečně absolvované kurzy. Nakonec může voják na uniformě mít odznak (nášivku) sdělující jaké války se účastnil.", "section_level": 3}], "src_summary": "Izraelské obranné síly (IOS) (: צְבָא הַהֲגָנָה לְיִשְׂרָאֵל,, : \"Israel Defense Forces, IDF\"), v Izraeli běžné známé pod hebrejským akronymem \"Cahal\" (hebrejsky: צה\"ל), jsou izraelská armáda, sestávající z pozemních sil, vojenského námořnictva a vojenského letectva. Jedná se o jediné vojenské křídlo izraelských bezpečnostních složek a nemá v Izraeli žádnou civilní jurisdikci. V čele IOS stojí náčelník Generálního štábu (\"Ramatkal\"), který je podřízený ministru obrany. V současné době zastává od roku 2015 funkci Ramatkala generálporučík Gadi Eizenkot. ", "tgt_summary": "L’Armée de défense d'Israël (en hébreu \"\", ; et couramment désignée par l'acronyme \"Tsahal\", ; en anglais, \"Israel Defense Forces\" ou \"IDF\") est l'armée de l'État d'Israël.", "id": 1214628} {"src_title": "Sterilizace (mikrobiologie)", "tgt_title": "Stérilisation (microbiologie)", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Buňky se usmrcují buďto suchým teplem (vzduchem), nebo vlhkým teplem za použití Kochova hrnce či autoklávu. Zvláštním případem použití vlhkého tepla je frakcionovaná sterilace. Usmrcování buněk mikroorganizmů může též probíhat při použití záření (např. UV, ionizující) či mikrobicidními plyny. Jiné rozdělení spočívá ve fyzikálních (horký vzduch, přehřátá pára, ionizační záření) a chemických metodách (chemické roztoky, mikrobicidní plyny). Speciálním druhem sterilizace je kontinuální sterilizace, která probíhá nepřetržitě. Var není plně účinná metoda sterilace.", "section_level": 1}, {"title": "Sterilizace vlhkým vzduchem.", "content": "Sterilizace vlhkým vzduchem je nejčastějším a nejspolehlivějším typem sterilace nástrojů a laboratorních materiálů. V průběhu této sterilizace dochází ke karamelizaci cukrů, denaturaci bílkovin (při vyšším obsahu bílkovin v materiálu je nutno sterilaci prodloužit), inaktivaci vitamínů, Maillardově reakci sacharidů s aminokyselinami, polymeraci a hydrolytickému poškození sloučenin. Provádí se buďto za použití Kochova hrnce (vodní pára do 100 °C) nebo autoklávu (vodní pára o teplotě 121 °C při tlaku 101,5 kPa a době okolo 23 min.). Zvláštním případem sterilace vlhkým teplem je pak použití frakcionované sterilace.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace suchým vzduchem.", "content": "Jedná se o méně častý sterilizaceční postup, který je také méně účinný. Využívá se nejčastěji ke sterilizaci skleněných a kovových předmětů, v plameni o 160 °C a výše. Teplota musí působit delší čas.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace UV zářením.", "content": "Používá se často v laboratořích a zdravotnických zařízeních k likvidaci buněk na objektech a nástrojích používaných k úkonům vyžadujícím aseptické prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace mikrobicidními plyny.", "content": "Tento typ usmrcování buněk se používá k ošetření předmětů či povrchů v laboratořích. Jeho velkou nevýhodou je však možná reakce plynu s komponenty, nespolehlivé působení a nebezpečí výbuchu. Typickým představitelem plynu pro sterilizaci je Ethylenoxid.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace filtrací.", "content": "Při sterilizaci tekutých materiálů (např. vakcíny, séra) v biotechnologických laboratořích a ve zdravotnictví se používá filtrace přes speciální filtr (např. nitrocelulózový) o velikosti pórů 0,1-0,2 μm.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace odstraněním.", "content": "Při sterilizaci není nutné patogeny zabít, ale lze je pouze odstranit. Například při mytí látky není třeba použít vysoké teploty k zabíjení patogenů, ale stačí stejně efektivně pečlivě vymýt látku při nízkých teplotách.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory ovlivňující průběh sterilizace.", "content": "Samotný proces sterilizace je ovlivňován řadou činitelů. Sterilizace v otevřeném prostředí je ovlivňována chemickými a fyzikálními vlastnostmi. Velkou roli hraje teplota. V případě sterilizace chemických sloučenin hraje roli pH a obsah bílkovin. Dalším významným faktorem je též počáteční kontaminace, tedy počáteční množství buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Měření účinnosti sterilizace.", "content": "K určení účinnosti sterilizace se používá řada matematických výpočtů. Jedním z nich je výpočet cílové kontaminace, kdy cílová kontaminace je rovna počtu kontaminačních řádů (rozdíl počáteční a koncové kontaminace, měřený v řádech) kráte čas potřebný na snížení o jeden řád; při určité teplotě. Indikátorem sterilizace je pak mikrob \"Bacillus stearothermophylus\", který vydrží 121 °C 8 -12 s. Jeho čas pro snížení úrovně kontaminace o jeden řád je pak 1,5 – 4 sekundy.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmický výzkum.", "content": "Cca 15 procent nákladů při přípravě kosmických sond stojí sterilizace. Sondy jsou připravovány ve filtrovaném, extrémně čistém prostředí. Dekontaminaci sondy od pozemského života nelze provést z principiálních důvodů absolutně, ale lze minimalizovat pravděpodobnost biologické kontaminace cílové planety: při pravděpodobnosti 1:1000 (10) se předpokládá, že jen v jednom případě z tisíce by mohlo k lokální kontaminaci dojít. Horká pára při teplotě 120 až 135 °C působící desítky minut běžné užívaná v chirurgii nebo mikrobiologii (autokláv) způsobuje korozi a nedostane se pod povrch. Pro kosmické účely je zapotřebí hloubková sterilizace všech jednotlivých prvků, optimálně i kompletní sondy. Použitelné je „vypékání“ při teplotách nad 110 °C za extrémně malé vlhkosti po dobu mnoha desítek hodin, což je však na hranici maximální zátěže elektroniky. Další variantou je záření gama paprsky při dávkách kolem 2,5 Mrad (vysoce nad letálním účinkem), problém je ovšem opět trvanlivost elektroniky a optiky. V současnosti je běžná kombinace různých metod povrchové i hloubkové sterilace v maximálně čistém až aseptickém prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sterilizace (nebo také sterilace) je soubor činností směrujících k odstranění nebo usmrcení buněk v daném prostředí. Metody používané pro sterilaci mají dlouhou historii. Louis Pasteur poprvé použil tepla pro uchování vína (1864) a již předtím bez plného chápání procesu bylo tepla používáno v konzervačním průmyslu (cca 1700). Další sterilační techniky jako filtrace byly užity v 19. století.", "tgt_summary": "La stérilisation est une technique destinée à détruire tout germe microbien par exemple d'une préparation (souvent alimentaire). La première technique a consisté à porter cette préparation à haute température, c'est-à-dire de. Elle a été inventée par Nicolas Appert, à la fin du (appertisation). Cet autodidacte a inventé le procédé à l’origine des conserves et des plats cuisinés et créé à Massy la première conserverie. L'explication scientifique a été fournie, soixante ans après, par Louis Pasteur au. ", "id": 1757157} {"src_title": "Zahrádky (okres Česká Lípa)", "tgt_title": "Zahrádky (district de Česká Lípa)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1376. Na konci 14. století zde stála tvrz. Na stejném místě byl později postaven zámek, nazývaný Nový zámek a vesnička Zahrádky vznikla v jeho podhradí. Nejdříve byly postaveny hospodářské budovy, pak mlýn a pivovar, domky rolníků a lesáků. V roce 1550 se zdejší panství stalo majetkem Jana z Vartemberka, který se rozhodl postavit si nad Robečským potokem velký zámek. Zámek patřil Vartemberkům až do roku 1622. Tehdy Jan Jiří, poslední příslušník slavného rodu, byl za účast na stavovském povstání zbaven svého majetku. Rok poté jej získal Albrecht z Valdštejna. V té době byl zámek vyzdoben, měl knihovnu i obrazovou galerii. Po zavraždění Albrechta v Chebu roku 1634 zámek připadl jeho manželce a pak dceři Marii Elišce. Ta se provdala za hraběte Rudolfa Kounice. Kounicům patřil do roku 1897, kdy vymřeli po meči. Na zámek jezdili známí Češi – Josef Dobrovský, František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Božena Němcová. Po druhé světové válce došlo v obci k vysídlení původního německého obyvatelstva. Dne 19. prosince 1967 proběhlo na zámku za přítomnosti rektora Univerzity 17. listopadu v Praze prof. J. Martinice a děkana fakulty prom. ped. F. Kopeckého slavnostní otevření fakulty v Zahrádkách. Studijní středisko sloužilo komunistickému režimu k získávání studentů ze zemí Třetího světa skrze poskytovaná stipendia, následně na ně marxisticko-leninsky působil. Univerzita v roce 1974 zanikla a středisko v Zahrádkách převzala Univerzita Karlova, která zde zahraniční studenty vzdělávala až do roku 1992. Dne 30. ledna 2003 zámek vyhořel. Příčina vzniku požáru nebyla nikdy jednoznačně potvrzena. V roce 2015 vlastník zámku vyjádřil záměr objekt rekonstruovat a vytvořit zde regionální institut celoživotního vzdělání UK. Podle zpracované studie by si však záchrana zámku vyžádala náklady ve výši až 600 miliónů korun.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Necelý 1 km za obcí prochází železniční trať 087 z České Lípy do Lovosic. Na ní je železniční zastávka Zahrádky, která byla oceněna jako \"Nejkrásnější nádraží roku 2009\". Železniční most na této trati u osady Karba patřící do katastru Zahrádek je zařazen k technickým památkám. Kolem nádraží je vedena silnice I/15 spojující mj. Zahrádky s obcemi Stvolínky a Kravaře. V obou jsou i další železniční stanice stejné tratě. Přes východní část obce vede frekventovaná silnice I/9 od České Lípy s křižovatkou směr Praha či Litoměřice a je zde i autobusová zastávka.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické trasy a zajímavosti.", "content": "Do osady Karba sestupuje od vlaku modrá trasa, ze Zahrádek do České Lípy přes údolí Pekla je vedena červená mezinárodní trasa E10, po místních komunikacích obec prochází cyklotrasa 3053 od České Lípy přes Zahrádky, která vede dál po jižním břehu Novozámeckého rybníka. Na počátku údolí Robečského potoka od Zahrádek je osada Karba, kudy vede naučná stezka národní přírodní památky Peklo. Ve výšce nad Karbou a údolím je železniční most, který je technickou památkou. Středověké technické památky jsou i vpust a výpust Novozámeckého rybníka pojmenované Novozámecká průrva a Mnichovská průrva. U zámku je zámecký park z první poloviny 17. století, plný starých a vzácných stromů a soch. Jižně od Zahrádek stávala již zaniklá ves Mnichov, z níž se zachoval kostel svaté Barbory s přilehlým hřbitovem a opodál stojící pískovcové sochy svaté Starosty, vesměs památkově chráněné.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 v II. třídě okresu Česká Lípa na 11. místě čtrnáctičlenné tabulky. O rok později stejnou skupinu ukončili na místě pátém.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V katastru obce či blízkém sousedství se nacházejí tato chráněné přírodní lokality:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Zahrádky (něm. \"Neugarten\") se nachází v okrese Česká Lípa, kraj Liberecký. Žije zde obyvatel. Je u ní několik zřícenin, zámky, kulturních a technických památek, pískovcové skalní útvary i přírodní památky, ptačí rezervace. K Zahrádkám patří i vesnice Borek, Šváby a také zaniklá ves Mnichov, s barokním kostelem svaté Barbory a sochou ukřižované svaté Starosty.", "tgt_summary": "Zahrádky est une commune du district de Česká Lípa, dans la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1142396} {"src_title": "Holany", "tgt_title": "Holany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352 na seznamu farních obcí pod děkanátem v České Lípě a řadí se tak k nejstarším slovanským sídlům kraje. V roce 1405 byly Holany městečkem s hrdelním právem a městským znakem, na němž byla stříbrná zeď s cimbuřím a dvěma věžemi, mezi nimiž je bříza. Během 15. století se obec dostala, tehdy jako součást rybnovského zboží (Rybnov je dnes část Holan) do držení Vartenberků, stejně jako rozsáhlá území kolem České Lípy. Scelené statky byly v 16. století uváděny jako novozámecké zboží, jehož centrum bylo na nově vybudovaném (odtud název) zámku v Zahrádkách. Výhodná poloha z obce vytvořila středisko trhů. Tuto pozici však ztratila v 19. století po stavbě silnic v jiných částech krajiny. Městečko poničil dvakrát požár, roku 1545 a hlavně v roce 1863, kdy v něm shořelo 27 domů. V 14. století byl v obci postaven kostel, přestavěný v barokním slohu na kostel sv. Maří Magdaleny. V roce 1680 vedl zdejší rychtář, otec osmi dětí Michal Tietze selské povstání, za což byl roku 1680 popraven. Zdejší soustava rybníků vznikla postupně v 16. až 17. století. Dne 28. srpna 1938 se zde konala antifašistická slavnost sbratření Čechů a Němců, kterou dodnes připomíná pamětní deska na shromaždišti. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Z roku 1789 pochází současná stavba pozdně barokního kostela sv. Máří Magdalény. Je v něm nástropní freska od J. Kramolína, oltář pochází z pražského kostela servitů u sv. Michala, jsou zde i sochy od I. Platzera a J. Lauermanna, obraz od Karla Škréty. V Rybnově se dochovaly nepatrné pozůstatky tvrze stejnojmenné tvrze. Poblíž Holan se nacházejí pozůstatky tvrze Jiljov, hradu Milčany a hradu u Hostíkovic. Zámeček Vřísek nad obcí je však spolu s oborou Vřísek oplocen a veřejnosti nepřístupný. Na jihu je Dolské údolí s Chudým hrádkem. Kravský rybník severovýchodně od Holan je chráněn v rámci přírodní rezervace Jílovka.", "section_level": 1}, {"title": "Památné stromy.", "content": "Na území městyse se nacházejí dva památné stromy:", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Holany leží na břehu Holanského rybníka, který je součástí komplexu Holanských rybníků. Bylo jich původně 23. U jednoho z nich, Milčanského bylo \"veřejné tábořiště Holany\". Dnes je na březích Milčanského rybníka a v okolí mnoho privatizovaných kempů a rekreačních zařízení s možností koupání. Do Holan vedou turisticky značené cesty, červená kolem rybníků, zelená na jih směr Dřevčice a modrá od severu ze Zahrádek pokračující na Kokořínsko. Vedla tudy cyklotrasa 3086, dnes je před Milčanským rybníkem křižovatka cyklotras. K jižní straně městečka přiléhá okraj CHKO Kokořínsko. Nejbližší železniční zastávka je v 3 km vzdálených Zahrádkách na trati 087 z České Lípy do Lovosic. Zajíždí sem z České Lípy pravidelná autobusová přeprava ČSAD Česká Lípa.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V obci má mnohaletou tradici pořádání hudebního letního festivalu country, folku a bluegrassu pojmenovaný nyní \"Holanský pulec\", dříve zvaný \"Holanský kapr\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2015/2016 v krajské I. B třídě na skvělém 2. místě čtrnáctičlenné tabulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holany (něm. \"Hohlen\") jsou městys, nacházející se v jihozápadní části okresu Česká Lípa, kraj Liberecký. Žije zde obyvatel. Městys je známý okolní soustavou Holanských rybníků.", "tgt_summary": "Holany est un bourg du district d'Ústí nad Orlicí, dans la région de Pardubice, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2252186} {"src_title": "Kate Hudson", "tgt_title": "Kate Hudson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Los Angeles zpěvákovi Billu Hudsonovi a známé oscarové herečce Goldie Hawnové. Její matka má maďarsko-židovský původ, otec italsko-anglický. Doma byla vedena k židovství a později i k buddhismu. Její rodiče se rozvedli osmnáct měsíců po jejím narození. Po rozvodu se s matkou a bratrem Oliverem odstěhovala do Colorada, kde žili společně s matčiným přítelem hercem Kurtem Russellem. Po rozvodu se její biologický otec Bill Hudson přestal s dětmi Kate a Oliverem stýkat, proto považuje za svého otce právě Kurta Russella. V roce 1997 dostudovala střední školu v Santa Monice a byla přijata na univerzitu v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Průlom v herecké kariéře nastal přijetím role \"Penny Lane\" ve filmu \"Na pokraji slávy\". Za výkon v tomto filmu byla nominována na prestižní ocenění Oscara v kategorii nejlepší ženský herecký výkon. Krátce poté se objevila i ve filmech \"Fáma \"nebo \"200 cigaret\". Díky jejímu mládí a nasazení dostala brzo označení „pilný pracovník“. Veřejnosti se také zamlouvalo to, že dlouho tajila, kdo jsou její rodiče a nestavěla si slávu na jejich známých jménech. Kate byla jednou z hlavních kandidátek na roli \"Mary Jane Watson\" v trháku Spiderman, do role ale nakonec byla obsazena Kirsten Dunst. Slabší chvilky se dočkala, když se remake filmu \"Čtyři pírka: Zkouška cti\" stal terčem kritiky. O pár měsíců později ale zazářila v romantické komedii \"Jak ztratit kluka v 10 dnech\". Tento film vydělal přes 100 milionů dolarů. Po tomto filmu se začala častěji objevovat v romantických filmech například \"Alex a Emma\" nebo \"Život s Helenou\". Filmy se setkaly s různými body kritiky některé byly přijaty kladně, jiné kritika rozmetala na kusy. Další úspěšný film natočila v roce 2005 a jmenoval se \"Klíč\". Tento thriller vydělal přes 90 milionů dolarů. Ve filmu \"My dva a křen\", jedná se o komedii, kde si zahrála po boku Matta Dillona a Owena Wilsona. Film šel do kin 14. července 2006. V roce 2007 zrežírovala krátký film \"Cutlass\", ve filmu hráli Kurt Russell, Dakota Fanning, Virginia Madsen, Chevy Chase a Kristen Stewart. V roce 2008 se objevila ve filmu Bláznovo zlato, po boku Matthewa McConaugheyho a ve filmu \"Kamarádova holka\". O rok později se připojila k obsazení muzikálového filmu \"Nine\", po boku Nicole Kidman, Judi Dench a Penélope Cruz. 24. ledna 2010 měl na filmovém festivalu Sundance její film \"Vrah ve mě.\" V roce 2011 si zahrála Darcy ve filmu \"Tvůj snoubenec, můj milenec. \"V roce 2012 získala roli učitelky tance v seriálu stanice FOX \"Glee\".Objevil se v pěti epizodách. Později přijala vedlejší roli ve filmu \"Wish I Was Here\". V roce 2016 se objevila v hvězdně obsazeném filmu \"Svátek matek\". Ve filmu si zahrály například Julia Roberts a Jennifer Aniston. V roce 2016 vydala knihu \"Pretty Happy: Healthy Ways to Love Your Body\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2000 se provdala za frontmana americké hudební skupiny The Black Crowes \"Chrise Robinsona\". 7. ledna 2004 se jim narodilo první dítě, syn \"Ryder Russell Robinson\". 18. listopadu 2006 se ale pár rozvedl a jako důvod uvedl povahové rozdíly. Chodila s hercem Owenem Wilsonem. Se snoubencem, britským rockovým zpěvákem Muse - Matthew Bellamyem má syna Binghama (narozen 9. července 2011). 9. prosince 2014 pár oznámil zrušení zásnub.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kate Garry Hudson (*19. dubna 1979 v Los Angeles, Kalifornie) je americká filmová herečka, dcera herečky Goldie Hawnové a sestra herce Olivera Hudsona. V roce 2000 se proslavila ve filmu \"Almost Famous\", za který obdržela i nominaci na prestižní cenu Oscar. Po tomto úspěšném filmu natočila další například \"Jak ztratit kluka v 10 dnech\" nebo \"The Skeleton Key\".", "tgt_summary": "Kate Hudson est une actrice et productrice américaine née le à Los Angeles (Californie). Kate Hudson commence sa carrière très jeune avant d'obtenir en 2000 la consécration avec \"Presque célèbre\", où sa prestation lui vaut un Golden Globe de la meilleure actrice dans un second rôle. ", "id": 320867} {"src_title": "Chotilsko", "tgt_title": "Chotilsko", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Území obce je tvořeno šesti katastrálními územími, na kterých leží 13 místních částí:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Chotilsku pochází z roku 1359. Od roku 1850 je Chotilsko samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Chotilsko \"(přísl. Hněvšín, Křeničná, Lipí, Sejcká Lhota, 400 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Chotilsku, hostinec, kolář, 2 kováři, krejčí, obchod s lahvovým pivem, 3 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, 3 trafiky, truhlář. V obci Prostřední Lhota \"(přísl. Kobylníky, Mokrsko, Smilovice, 303 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů, samostatná obec se později stala součástí Chotilska)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, 3 kováři, krejčí, mlýn, obuvník, pila, 8 rolníků, obchod se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Lhotu Prostřední, švadlena, 2 trafiky, velkostatek řádu Křižovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Území obce.", "content": "Přes Chotilsko prochází zhruba od severozápadu k východu silnice II/114, která spojuje Nový Knín přes Živohošťský most s Neveklovem. Přímo ve vesnici Chotilsko z ní odbočuje jižním směrem silnice II/102 do Čeliny, k silnici II/119 Dobříš – Sedlčany. Vesnice Prostřední Lhota a Mokrsko leží jižně od vsi Chotilsko při silnici II/102. Smilovice leží v jižní části území obce na poloostrově obtékaném ze tří stran Vltavou a ze severu oddělené deltou Čelinského potoka: ačkoliv Smilovice katastrálně patří k Prostřední Lhotě, jediná přístupová silnice do nich vede přes Čelinu v sousední obci. K Prostřední Lhotě katastrálně patří také jihozápadně položené Cholín-Boubovny, chatová oblast, která urbanisticky a dopravně patří spíše k Borotickému Cholínu. Dále k Prostřední Lhotě katastrálně patří pobřežní osada Kobylníky, ležící na dalším, severnějším výběžku pevniny obtékaném vodní nádrží, proti hradní zřícenině Ostromeč; do Kobylník vede asi 5 kilometrů dlouhá silnička západojihozápadním směrem z Prostřední Lhoty. Do Sejcké Lhoty vede silnička asi 1,5 kilometru na východ z Prostřední Lhoty. Necelý kilometr západně od Sejcké Lhoty je chatová oblast Hrdlovna. Do Záborné Lhoty vede asi 2 kilometry dlouhá silnička na západ ze vsi Chotilsko. Osada Lipí, patřící katastrálně k Chotilsku, leží při silnici II/114 asi půl kilometru jihovýchodně od vsi Chotilsko. Osada Křeničná leží při téže silnici dalších asi 2,5 kilometru na východ. Tříkilometrovou cestou z Křeničné (anebo pětikilometrovou cestou od Lipí přes osádku Besedná) se lze po silničce jižněji souběžné se silnicí II/114 dostat přes samotu Záhorka (Záhoří) na výběžek pevniny do pobřežní západní Živohoště, která nyní patří ke katastrálnímu území Křeničné. V kopcích jižně od silnice II/114 se nachází ještě vesnice Hněvšín, dostupné od Lipí přes Besednou po silničce asi 3 kilometry jihovýchodním směrem. K Hněvšínu katastrálně patří chatová oblast Knihy, necelý kilometr východně od Hněvšína, do níž nevede žádná silnice, ale jen lesní cesty. S územím obce sousedí na severu území obce Korkyně, na západě město Nový Knín, na jihozápadě katastrální území Čelina obce Borotice, na východní straně meandr Slapské přehradní nádrže tvoří hranici s katastrálními územími Jablonná nad Vltavou a Blažim nad Vltavou města Neveklov, s katastrálním územím Živohošť obce Křečovice, s obcí Radíč a s katastrálním územím Nalžovické Podhájí obce Nalžovice.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Území obce se rozkládá v kopcovité krajině s mnoha lesy, zejména podél řeky je souvislý pás lesů. Pobřeží mezi Smilovicemi a Kobylníky je vyhlášeno chráněným územím Vymyšlenská pěšina.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Chotilsko (dříve též \"Chotělsko\") se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji, asi 15 km východně od města Dobříš, jihovýchodně od města Nový Knín, západně od Slapské přehradní nádrže, a patří do ní několik vesnic a osad. Žije zde obyvatel. Území obce podél přehrady, zahrnující čtyři výběžky pevniny obklopené zákrutami vodní nádrže, patří k významným letním rekreačním oblastem.", "tgt_summary": "Chotilsko est une commune du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2293607} {"src_title": "Senice na Hané", "tgt_title": "Senice na Hané", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Senice na Hané byla dříve známá též jako Hrubá či Veliká, na krátkou dobu po roce 1918 jako \"Senice na Moravě\". Od roku 1930 je platný nynější název Senice na Hané s výjimkou období nacistické okupace, kdy bylo užívané \"Gross Zinitz\". Tento název pak prosvítal přes nekvalitní nátěr na nádražní budově ještě v 80. letech 20. století. V historických mapách a pramenech se Senice vyskytuje pod několika názvy: \"Scennicze\" (1078), \"Syennicza\" (1261), \"Sennichcz\" (1275), \"Maior Czynicz\", \"Magna Senicz\" a také německé \"Gross Senitz\". Přívlastkem Veliká se rozumělo především odlišení od sousední Seničky v jiných jazycích známé jako Malá Senice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Výhodná poloha katastru obce přilákala obyvatele již v pozdní době kamenné. Z této doby pochází nejstarší nález na území Senice, svědčící o pobytu lidu kultury nálevkovitých pohárů. Na konci neolitu je zastoupeno „etnikum“ šňůrové keramiky, v enolitu pak kultura zvoncovitých pohárů a později i lužická kultura popelnicových polí. Nálezy keltského a germánského okruhu známe jen z okolních vesnic. Příchodem slovanské populace v 6. a 7. století začíná de facto kontinuální osídlení Senice. První písemná zmínka o obci pochází již z roku 1078 a to v zakládací listině kláštera Hradisko u Olomouce. První zmínkou Senice na Hané tedy spadá do jedné z nejstarších obcí Moravy. Původními vlastníky jsou známi jako vladykové ze Senice, později pak i vladykové z nejbližšího okolí. Malé díly měly v obci i klášter Hradisko a olomoucká kapitula. Nejpozději ve 14. století je zde zaznamenána fara, čímž se obec stala přirozeným centrem okolních vesnic. Mezi nejznámější majitele obce ve středověku patřili páni z Kunštátu a na sklonku epochy i na krátko Vilém z Pernštejna. Senice zůstala oproštěna vlivů husitské revoluce. Ani německá reformace či Jednota bratrská nenašla v obci zaznamenáníhodného stoupence a tak je obec vždy považována za výhradně katolickou. Své opodstatnění na tomto faktu má jak blízkost olomouckého biskupství, tak i vlastnický podíl této instituce v obci. Olomoucká diecéze byla známou oporou římskokatolické církve a to i v časech odporu. Je tedy pochopitelné, že v blízkosti moravské metropole stěží mohli utrakvisté najít živnou půdu. Legendami opředená a v lidové slovesnosti zastoupená je obrana Senice proti Švédům okupující valnou část Moravy na konci třicetileté války. Švédové měli sídlo v dobyté Olomouci, odkud podnikali loupeživé nájezdy po okolí. Je zřejmé, že Senice nestála na zteči žádnému stěžejnímu severskému vojsku, nicméně úspěšná obrana opakovaným útokům zkušených žoldáků je výjimečná. Jejich odvahu a odhodlání prý ocenil i sám velitel olomoucké posádky. Ten na sklonku pobytu Švédů v Olomouci údajně nechal nad bránu města pověsit nápis: „Císaři věrným Seničanům budiž příchod a odchod z města volný.“ První zmínka o senické škole pochází až z roku 1680, ale dá se předpokládat, že seničtí faráři měli snahu ovlivnit vzdělanost obce již mnohem dříve. Od roku 1705 stojí dominanta obce – barokní chrám svaté Maří Magdaleny. O původním senickém kostele není známo takřka nic. Snad jen to, že roku 1654 vyhořel. Zůstala jen kostelní věž a zachránit se podařilo tři oltáře, pět zvonů, obrazy i potřebné bohoslužebné náčiní. Věž nynějšího kostela stojí nepatrně mimo osu chrámové lodi, lze se tedy domnívat, že se jedná o starší stavbu barokně přestavěnou a doplněnou právě o chrámovou loď. Roku 1714 byla na faře založena nejstarší dochovaná matrika obce. Ve 2. polovině 19. století došlo ke zrušení dřívějších feudálních údělů a správa obce přešla na volené zastupitelstvo. S novým územně správním rozdělením přešla obec do obvodu okresního soudu Litovel, kde byla s více jak tisíci obyvateli největší obcí. Etnické složení obyvatel Senice i okolí bylo jednoznačně moravské a proto se zde nevyskytly žádné konflikty z období prostupujícího národního obrození. Ke konci 19. věku se tradičně zemědělsky orientované hospodářství obce rozrostlo o družstevní mlékárnu. Roku 1895 byl v Senici založen důležitý finanční ústav na podporu zemědělců – Rolnická záložna. Ta pochopitelně sloužila i okolním vsím. Na přelomu 19. a 20. století pak zde zakládá svoji firmu cakovský rodák Leopold Kašpar. Nejprve se jedná jen o malou dílnu s ručním soustruhem, později se však z podniku stává strojírenský komplex pro výrobu mlynářských a sladovních strojů. Tato továrna byla roku 1912 vybavena i slévárnou, vodárnou a kotelnou se strojovnou. Obětí první světové války bylo 14 padlých mužů ze Senice. 28. říjen 1918 a vznik samostatného Československa byl v Senici spontánně přijat s nadšením. Samotné principy první republiky a vliv nových idejí a možností život obce nikterak výrazně neovlivnily. Složení obyvatel zůstalo hospodářsky i sociálně obdobné, ne-li úplně stejné. Ani výzvy s husitskou a pravoslavnou alternativou k odpoutání od katolických vazeb zůstaly nevyslyšeny a většina obyvatel obce setrvala věrna katolické církvi. V politickém zastoupení zde měli zřetelnou převahu lidovci s agrárníky a až po nich následovali s odstupem levicové a dělnické strany. Druhá světová válka přinesla do obce mnoho, většinou negativních prvků. Vázané hospodářství bylo pro výhradně zemědělskou obec doslova katastrofou. Relativní výhodu mělo jen oživení továrny příchodem pražského podnikatele Josefa Foglara a růst výroby v nedalekém Lutíně, což omezilo odchod mladých lidí na nucené práce v Německu a Rakousku. Zajímavý aspekt byl dozajista i přísun několika německých rodin, dosazených v plánu postupné germanizace Protektorátu Čechy a Morava. Přicházející obyvatelé byli přijímáni většinou s nevraživostí, což souviselo i s jejich pohrdavým postojem. Roku 1944 zde na nějaký čas zakotvila střední škola z vybombardovaného Essenu a samozřejmě se ubytovala i zařídila na úkor školy místní. Protektorátní vláda postupem času ztratila u místních obyvatel poslední zbytky formální úcty a když do obce zavítal ministr zemědělství, byl přivítán jen chladnými pohledy několika málo zvědavců. Zastoupení, ani honorace obce se akce nezúčastnila. Radost z konce války brzy vystřídala zlost z pražského února 1948. O těchto událostech se občané Senice dozvěděli z nových amplionů. Jak poznamenává kronikář, reakcí bylo ponejvíc zlostné zabouchávání dveří a vrat, domů se vracejících obyvatel. Pozdější znárodnění zemědělských statků a volba struktury jejich řízení dala v Senici vzniknout sídlo územně nejrozsáhlejšího zemědělského družstva v tehdejším Československu. Pod záhlavím JZD Mírová cesta Senice na Hané byla organizována velká část zemědělství olomouckého okresu. Strojírny přešly nejprve pod podnik Karosa a později pod BSS Brandýs nad Labem, s čímž přišla i změna výroby na přívěsy a návěsy. K průmyslovým podnikům přibylo i Kovodružstvo vyrábějící radiátory. S totalitním režimem přišel ruku v ruce i vzrůstající nezájem o věci veřejné. Do Senice se uvolnění roku 1968 dostávalo jen pomalu. Výrazněji byl v obci projeven až nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.", "section_level": 1}, {"title": "Doba nejnovější.", "content": "Po roku 1989 jako většina obcí se i Senice vymaňuje z předchozích vazeb. V mnoha ohledech lze navázat na dřívější aktivity a činnosti. Na druhou stranu ale vstup do tržního hospodářství zkomplikoval chod několika organizací. Zemědělské družstvo se po restitučních zákonech ocitlo bez velké části dřívějších polí a celý podnik musel bolestivě přecházet v novou organizaci i systém své existence. Na druhou stranu přechod BSS v Senici na akciovou společnost Panav lze považovat za úspěch. Výroba zůstala zachována a navazuje na předchozí sortiment nákladní automobilové techniky. Politické spektrum v obci není příliš široké a podporu veřejnosti v obecních volbách získávají většinou nezávislí kandidáti, popřípadě místní seskupení bez vazby na širší základnu. Od komunálních voleb v roce 2010 se zastupitelstvo skládá ze zástupců STAN, KDU-ČSL, KSČM a různých sdružení nezávislých kandidátů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce a společenské organizace.", "content": "Nejvýznamnějšími kulturními akcemi konanými v obci jsou pálení čarodějnic, Májový bál, kácení máje, festival Rock na Hané a hody u příležitosti svátku patronky kostela sv. Marie Magdaleny. Dále se v obci konají také taneční zábavy. Mezi společenské organizace pořádající kulturní akce můžeme zařadit SDH Senice na Hané, Hanáckou aktivní společnost, TJ Senice na Hané, SRPŠ Senice na Hané, ČSCH Senice na Hané a Aktiv+.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Senice na Hané (německy \"Gross Senitz\", hanácky \"Hrôbá Senica\") se nachází v okrese Olomouc v Olomouckém kraji. Žije zde obyvatel. Obec tvoří tři části - Senice na Hané, Cakov a Odrlice. ", "tgt_summary": "Senice na Hané est une commune du district et de la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 268495} {"src_title": "Kostelní Vydří", "tgt_title": "Kostelní Vydří", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Kostelní Vydří bylo původně středem většího celku, ke kterému patřily i dvě sousední vsi stejného jména, Prostřední a Zadní, přičemž tyto vsi vznikly ve 13. století kolonizací Ranožírovců. Ves se poprvé připomíná v pramenech roku 1305, kdy je uváděn Jaroš z Vydří z rodu pocházejícího z Bílkova. V průběhu staletí měnila ves mnohokrát majitele, až v roce 1825 jej Josef svobodný pán Butz z Rolsperka prodal majitelům Dačic Dalbergům k dačickému panství. S dačickým panstvím sdílel statek osudy do roku 1849, kdy byla zrušena patrimoniální správa, jako samostatně uváděný a zdaňovaný statek až do pozemkové reformy, kdy byl jako zbytkový statek o 100 hektarů prodán J. Thun-Hohensteinovi, kterému byl roku 1945 zkonfiskován. Podle vceňovacího operátu žilo roku 1843 v Kostelním Vydří 383 obyvatel, z toho 198 mužů a 185 žen v 56 domech a 84 domácnostech. Z nich se živilo 15 zemědělstvím, 14 živnostmi a 5 mělo jiné zaměstnání, vedle 50 nádeníků. Desátek byl odváděn panství Kostelní Vydří a tamní faře. Z Kostelního Vydří se jezdilo na týdenní sobotní trhy do Dačic. Z provozovaných živností zde byl 1 mlynář, 1 kovář, 3 krejčí, 1 švec, 1 řezník, 2 šenkýři, 1 pekař, 1 kramář a 1 obchodník s potravinami.", "section_level": 1}, {"title": "Správní začlenění obce od roku 1850.", "content": "Do roku 1849 bylo Kostelní Vydří součástí stejnojmenného statku v rámci panství Dačice v Jihlavském kraji. V letech 1850 až 1855 bylo podřízeno politické pravomoci Podkrajského úřadu v Dačicích a v rámci soudní správy okresnímu soudu tamtéž. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí bylo v letech 1855 až 1868 podřízeno Okresnímu úřadu v Dačicích. Když byly roku 1868 veřejná správa a soudnictví opět odděleny, vrátilo se pod politickou pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, od roku 1919 okresní správy politické a od roku 1928 okresního úřadu tamtéž až do roku 1945. Po osvobození v květnu roku 1945 náleželo pod Okresní národní výbor v Dačicích a v jeho rámci od roku 1949 pod nově vzniklý Jihlavský kraj. Toto začlenění trvalo až do poloviny roku 1960, kdy bylo po územní reorganizaci Kostelní Vydří s moravským Dačickem začleněno pod správní okres Jindřichův Hradec a Jihočeský kraj. Toto trvalo až do zrušení Okresního úřadu v Jindřichově Hradci koncem roku 2002. Od roku 1976 byla pod Kostelní Vydří v rámci integrace obcí připojena obec Prostřední Vydří a v roce 1979 bylo Kostelní Vydří sloučeno s městem Dačicemi. Po změně politických poměrů se v roce 1990 opět osamostatnilo. Od roku 2003 spadá jako samostatná obec pod pověřený Městský úřad v Dačicích v samosprávném Jihočeském kraji.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika počtu domů a obyvatel.", "content": "V roce 1880 měla obec 61 domů a 376 obyvatel, roku 1900 61 domů a 438 obyvatel, roku 1921 64 domů a 399 obyvatel, roku 1930 66 domů a 346 obyvatel, roku 1947 73 domů a 360 obyvatel, roku 1950 69 domů a 273 obyvatel, roku 1970 66 domů a 223 obyvatel, roku 1982 56 domů a 192 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj obce do současnosti.", "content": "Ve druhé polovině 19. století a v 1. polovině 20. století se většina obyvatelstva obce živila zemědělstvím. V roce 1900 byla výměra hospodářské půdy obce 578 ha. V obci byla cihelna velkostatku Dačice Dalbergů. K roku 1911 se uvádí živnosti: 2 hostinští, 1 kovář, 2 krejčí, 1 mlynář, 2 obchodníci s dobytkem, 2 obchodníci se smíš. zbožím, 3 obuvníci a 1 prodejkyně galanterního zboží. K roku 1924: dvůr a lesní správa velkostatku Dačice Dalbergů s cihelnou, živnosti: 2 hostinští, 1 kolář, 1 kovář a podkovář, 1 krejčí, 1 mlynář, 1 obchodník, 1 obuvník, 1 řezník, 1 trafikant, 12 hosp. rolníků. Obec byla elektrifikována připojením na síť ZME Brno roku 1931. JZD vzniklo roku 1952, v roce 1976 bylo sloučeno do JZD Dolní Němčice. V obci působily tyto spolky: Sdružení venkovské omladiny (1911), Domovina (1924). Nyní sbor dobrovolných hasičů.", "section_level": 1}, {"title": "Škola.", "content": "Zdejší škola byla založena současně s obnovením farnosti roku 1754, teprve v roce 1788 byly zdejšímu učiteli upraveny požitky. Škola byla postavena v areálu poutního místa roku 1843 a přestavěna v roce 1904, když byla roku 1870 rozšířena na dvoutřídní s bytem učitele. Byla sem přiškolena také obec Prostřední Vydří. Působila až do roku 1978, kdy byly zrušena a žactvo převedeno do Dačic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Kostelní Vydří () leží v okrese Jindřichův Hradec. Má obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 651 ha. Ve vzdálenosti 3 km jižně leží město Dačice, 29 km východně město Moravské Budějovice, 30 km západně město Jindřichův Hradec a 35 km severně statutární město Jihlava. ", "tgt_summary": "Kostelní Vydří est une commune du district de Jindřichův Hradec, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 512801} {"src_title": "Velim", "tgt_title": "Velim", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1323. V 1. polovině 14. století se stala součástí poděbradského panství. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 v obci sídlila výrazná evangelická menšina obyvatelstva. Původně málo významná zemědělská obec nabyla na důležitosti poté, co byla na nedaleko vedoucí olomoucko-pražské železnici (zprovozněné již roku 1845) postavena v roce 1867 zastávka. Velký vliv na tom měl potomek maďarské evangelické šlechty, evangelický farář a superintendent české církve helvetské Justus Emanuel Szalatnay. Jeho jméno je spjato i se začátky velimského Akciového cukrovaru, který vznikl ve stejném roce a místní továrny na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky (1869), na kterých se podílel spolu s bratrancem Janem Pavlem. Ve Velimi postupně vznikla i cementárna (1888), továrna na piana (1920) a navíc dvě cihelny. Roku 1868 zde byl založen Sokol, který se významně podílel na společenském životě v obci. Mezi lety 1850 a 1930 se počet obyvatel Velimi zhruba zdvojnásobil, takže před druhou světovou válkou měla obec přes 2400 usedlých. Velim proslula především díky továrně židovské rodiny Glaserů, kteří roku 1892 převzali po rodině Szalatnay velimskou čokoládovnu. Právě zde byla vyrobena první žvýkačka ve střední Evropě (RICI, 1902) a po první světové válce poprvé produkovány duté celočokoládové figurky, zde i balené a ručně malované. V již znárodněné továrně se pak v letech 1968 až 1994 vyráběla legendární žvýkačka Pedro. Velimská čokoládovna byla zrušena roku 1994 (výstavný areál však stále stojí), bývalá továrna na piana je nevyužita a na počátku 21. století byla obdivuhodná budova velimského cukrovaru s elegantním novogotickým dekorem dokonce zbořena. Podobně dopadla cihelna při Sokolské ulici, ze které zbyl jen komín. Průmyslové dědictví obce, díky kterému se Velim povznesla do všeobecného povědomí, velikosti a významu je zatím opomíjeno, nicméně do budoucna skýtá značný potenciál, zvýrazněný polohou Velimi na důležité železnici mezi Prahou a Pardubicemi. Kromě toho je z turistického hlediska atraktivní především katolický kostel sv. Vavřince z 13. století, historická evangelická komunita a přírodní lokality V jezírkách a Skalka u Velimi. Název obce na Kolínsku měl také svou historii. Do roku 1850 pod názvem Velímě, jako osada obce Velyně v okr. Kolín; od roku 1880 obec Velím v okr. Kolín; od roku 1921 Velim v okr. Kolín, německy Wellen. V Národním domě přednášel na počátku 20. století i profesor Tomáš Garrigue Masaryk. V létě, 23. června 1901 tam pronesl také projev, který ještě v tomto roce vyšel knižně v Praze (Naše politická situace). Velimská přednáška T.G. Masaryka byla konána po schůzi realistů (lidové strany pokrokové) a návštěvě císaře v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Velim \"(2016 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: Ve vsi Vítězov \"(420 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Velimi)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, hospodářské strojní družstvo, 2 hostince, kolář, kovář, 4 rolníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Velim se nachází v okrese Kolín ve Středočeském kraji, asi 8 km severozápadně od Kolína. Žije zde obyvatel. V roce 2011 zde bylo evidováno 771 adres. Součástí obce je i vesnice Vítězov. ", "tgt_summary": "Velim est une commune du district de Kolín, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2015101} {"src_title": "Francesco Durante", "tgt_title": "Francesco Durante", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl sedmým z jedenácti dětí Gaetana Durante a Orsoly Capasso. Narodil se ve Frattamaggiore v Neapolském království obou Sicilií. Již v útlém věku byl přijat na konzervatoř Conservatorio dei poveri di Gesù Cristo, kde jeho učitelem byl Gaetano Greco. Dalšího vzdělání se mu dostalo na konzervatoři sv. Onofria Kapuánského (Neapolitan Conservatorio di S Onofrio a Capuana), kde byl jeho strýc Don Angelo Durante ředitelem. Zde studoval mimo jiné u Alessandra Scarlattiho a u houslisty Gaetana Francone. Pokud je známo, tak prvním jeho veřejně provedeným dílem se stalo v roce 1705 scherzo drammatico na církevní námět nazvané \"„Prodigii della divina misericordia verso i divoti del glorioso S Antonio di Padova“,\" které se však nedochovalo. Málo toho víme o jeho činnosti mezi roky 1705 a 1728, kdy byl jmenován ředitelem konzervatoře \"Conservatorio delle Poveri di Gesu Cristo\". Zdá se, že pobýval v Římě a studoval u Giuseppe Pitoniho a Bernarda Pasquiniho a že jeho mše \"„Missa S Ildefonsi per S Giacomo degli Spagnuoli“\" byla psána pro Řím. Stejně dobře to ale mohlo být pro Španělský chrám v Neapoli. Zcela určitě byl v roce 1710 zpátky v Neapoli a učil na strýcově konzervatoři, kterou opustil roku 1711. Jeho jméno je rovněž uvedeno na seznam mistrů a profesorů prestižní \"Congregatione e Accademia di S Cecilia in Rome\" pro rok 1718. Jeho pobyt v Římě měl patrně velký vliv na to, že se jako skladatel věnoval spíše duchovní hudbě než opeře, na rozdíl od většiny neapolských kolegů té doby. Duchovní drama \"„La cerva assetata avero l'anima nelle fiamme“\" mělo premiéru v Neapoli v únoru 1719 a v té době zde zcela jistě Durante i žil. Poprvé se oženil v roce 1714. Manželství s o 12 let starší Orsolou di Laurentis nebylo šťastné. Orsola byla údajně hašteřivá a neprojevovala o práci svého manžela žádný zájem. V roce 1728 byl jmenován ředitelem konzervatoře \"Conservatorio delle Poveri di Gesu Cristo\", když dosavadní ředitel a jeho bývalý učitel Gaetano Greco odešel na odpočinek. To lze považovat za významnou poctu jeho pedagogickým i tvůrčím schopnostem. Mezi jeho studenty na této škole byl mimo jiné i Giovanni Battista Pergolesi. Tuto konzervatoř z neznámých důvodů opustil roku 1739 a v roce 1742 byl zvolen ředitelem konzervatoře \"Conservatorio della S Maria di Loreto\", kde nahradil Porporu, který rok před tím odešel do Benátek. Na této škole byl učitelem takových pozdějších hvězd neapolského nebe, jako byli Pasquale Anfossi, Fedele Fenaroli, Pietro Alessandro Guglielmi, Antonio Sacchini a Tommaso Traetta. Po smrti Leonarda Lea se stal v roce 1745 ředitelem na škole ve které sám získal základy hudebního vzdělání, na \"Conservatorio di S Onofrio a Capuana\". Jeho žákem zde byl Nicolo Piccini, později jeden z nejslavnějších neapolských operních skladatelů. Piccini byl prý Durantemu dokonce více synem než žákem. Ucházel se i o uvolněné místo prvního kapelníka Královské kaple, ale nebyl úspěšný navzdory vysokému ocenění svých prací, které k žádosti přiložil. První manželka Orsola zemřela roku 1741. O tři roky později se znovu oženil s Annou Furano z Neapole. I ta zemřela po několika málo letech a tak se Durante ve svých 63 letech oženil potřetí, s dvaadvacetiletou Angelou Annou Carminou Giacobbe. zemřel v Neapoli 30. srpna 1755 ve věku 71 let a byl pohřben v chrámu sv. Lorenza. Dobové prameny o něm hovoří jako o muži jednoduchého vystupování, leč hlubokých vědomostí v oblasti hudby a jako o respektovaném arbitru v otázkách harmonie a kontrapunktu. Jeho studenti na něj vesměs vzpomínají s hlubokou úctou a láskou.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl ředitelem dvou nejslavnějších neapolských konzervatoří a vychoval řadu předních skladatelů té doby od Antonia Sacchini až k Nicolo Piccinimu, a Giovanni Paisiellovi. Je považován za jednoho z největších skladatelů duchovní hudby. Za svého života nenapsal žádné jevištní dílo na světské motivy a i jeho instrumentální tvorba je relativně chudá. Jeho sakrální skladby se však vyznačují vysokou invencí, dokonalým propracováním a smyslem pro dramatický účinek. Obzvláště je ceněno jeho pedagogické působení. Instruktivní skladby pro cembalo a solfeggia (hlasová cvičení) jsou dodnes používány v hudebním školství celého světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francesco Durante (31. března 1684 Frattamaggiore – 30. srpna 1755, Neapol) byl italský skladatel a pedagog první poloviny 18. století. Koncentroval se převážně na duchovní hudbu a pedagogickou činnost a patří k čelným představitelům neapolské školy.", "tgt_summary": "Francesco Durante (parfois appelé en français François Durante), né le à Frattamaggiore (Campanie) et mort le à Naples, est un compositeur italien de musique baroque.", "id": 396502} {"src_title": "Nikolaj Fjodorovič Vatutin", "tgt_title": "Nikolaï Vatoutine", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Je považován za jednoho z nejlepších velících generálů Rudé armády v době celé Velké vlastenecké války. Narodil se ve vesničce Čepuchino ve Voroněžské gubernii v chudé venkovské rodině jako jedno ze čtyř dětí. Absolvoval čtyřletou obchodní školu. V roce 1920 se stal vojákem 11. záložního střeleckého pluku Rudé armády. Účastnil se bojů proti Nestoru Machnovi a války s Polskem. V roce 1922 absolvoval velitelskou školu v Poltavě. Od roku 1921 byl členem komunistické strany SSSR. Stal se velitelem roty, později i praporu. V květnu 1926 přijat na Frunzeho akademii generálního štábu Rudé armády. Absolvoval ji s vynikajícím prospěchem a hodnocením. Od roku 1929 působil v řadě štábních funkcí. Od roku 1934 následovalo další postgraduální studium na Frunzeho akademii v Moskvě. V roce 1939 se zúčastnil operací ve východním Polsku. Téhož roku byl povýšen na generálporučíka a pověřen funkcí velitele operačního oddělení Rudé armády. V roce 1940 byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu Rudé armády. V roce 1941 byl vyznamenán Leninovým řádem. Po napadení SSSR nacistickým Německem působil na řadě bojišť často jako muž poslední naděje a to velmi úspěšně. Setrvával přitom ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu, zřejmě s vyhlídkami na post budoucího náčelníka. V červenci 1942 odešel na vlastní žádost do funkce velitele Voroněžského frontu. V listopadu 1942 vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu vedoucí k obklíčení Paulusovy 6. německé armády. Na jaře 1943 obsadil Donbaskou oblast. Při pokusu o dosažení Dněpru utrpěl jedinou vážnou porážku své kariéry při Mannsteinově bočním úderu, nicméně stabilizoval frontu v jižní části Kurského oblouku. V Bitvě u Kurska úspěšně odrazil německou ofenzívu proti jižnímu úseku fronty a počátkem srpna přešel do protiútoku. Po vyčerpávajících bojích v srpnu-září 1943 se rozhodující měrou podílel na vyčištění východní Ukrajiny od německých oddílů a vytvořil dněperská předmostí na západním břehu řeky. Z Ljutěžského předmostí pak 6. listopadu 1943 (už v hodnosti armádního generála a velitele Prvního ukrajinského frontu) osvobodil Kyjev. V prosinci 1943 a lednu 1944 provedl své dvě poslední úspěšné operace-žitomirskou a rovenskou a současně se podílel s I. S. Koněvem na úspěšné obkličovací korsuň-ševčenkovské operaci.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Při inspekční cestě směrem na město Slavuta byl 29. února 1944 postřelen ze zálohy vojáky Ukrajinské povstalecké armády u vesnice Myljatyn v rájonu Ostroh v Rovenské oblasti a 15. dubna 1944 zemřel na sepsi. Jeho poslední naplánovanou operaci, která skončila faktickým „vyčištěním“ Ukrajiny provedl maršál SSSR Georgij Konstantinovič Žukov. Byl respektován svými podřízenými stejně jako německou generalitou, která uznale hodnotila jeho agresivitu a originalitu způsobu vedení boje. V SSSR dlouho byl nezaslouženě poněkud podceňován. Šlo o jednoho z mála sovětských důstojníků, kteří unikli stalinským represím 30. let. Je po něm pojmenováno město Vatutine v Čerkaské oblasti na Ukrajině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nikolaj Fjodorovič Vatutin (16. prosince 1901, Čepuchino ve Voroněžské gubernii – 15. dubna 1944) byl sovětský důstojník, od roku 1943 v hodnosti armádního generála. Roku 1965 posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Během Velké vlastenecké války byl náčelníkem štábu Severozápadního frontu, zástupce náčelníka generálního štábu, od roku 1942 velel vojskům Voronežského, Jihozápadního a 1. ukrajinského frontu. Vyznamenal se jako velitel na mnohých bojištích, zejména u Stalingradu a Kursku, nebo později při dobývaní Ukrajiny. Zemřel po přepadu zorganizovaném Ukrajinskou povstaleckou armádou.", "tgt_summary": "Nikolaï Fiodorovitch Vatoutine (en ; ) (, Tchepoukhino près de Koursk, Russie impériale -, Kiev, Union soviétique, maintenant l'Ukraine) est un commandant militaire soviétique de la Seconde Guerre mondiale. Son histoire est liée à la renaissance de l'Armée rouge à l'époque de la Seconde Guerre mondiale.", "id": 837339} {"src_title": "Roubanina", "tgt_title": "Roubanina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název obce je odvozen od staročeského slova \"rúbanina\", což je místo kde se rubalo dřevo. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1356. Tehdy byla Roubanina v držení paní Bolky z Roubaniny. Roku 1358 předala Bolka obec svým synům Buďkovi a Přibíkovi z Roubaniny. Následně se tu vystřídalo několik majitelů, např. Jan Leva z Brozánek, který držel obec od roku 1584, Jan Bohuslav Janauer ze Strachnova ji držel od roku 1619 a následně roku 1626 ji prodal Alonsovi de Castro. Dále od roku 1679 ji držel Jindřich Žalkovský z Žalkovic atp. V době druhé světové války zažili místní lidé mnoho strachu a nejistoty. Katastr Roubaniny totiž sousedil s hranicí Protektorátu a hranice byla hlídána četnictvem, takzvanými financi. Pro překročení hranice (strážnice stála na místě zvaném Na Červené nad obcí Slatina) musel mít každý občan propustku. Probíhaly také četné kontroly, jestli rolníci nemají větší zásoby obilí a brambor, než bylo povoleno. O bezpečnost občanů do roku 1945 pečovalo četnictvo, které mělo v obci stanici. Po vzniku SNB tuto funkci převzaly okrsky Veřejné bezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Hlavní dominantou obce Roubaniny je římskokatolický kostel svatého Ondřeje, který vznikl v polovině třináctého století. Byl postaven v pozdně románském a gotickém slohu. V letech 1923–1924 proběhla přestavba kostela a byla přistavěna loď a depozitář. V letech 2003–2004 byly v kostele odkryty pozůstatky vzácných freskových maleb ze čtrnáctého století. Vedle kostela je hřbitov a fara. Roubanina spolu s Roubanskou byla a dodnes je farní obcí. V obci také stála nedochovaná pozdně středověká tvrz.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znak byl vysvěcen v roce 2006. V pravém zeleném poli je zlatá ostrev se zaťatou stříbrnou sekerou. Vlevo nahoře je stříbrný ondřejský kříž a pod křížem je pak odvrácené černé krojidlo a radlice.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Obec proslavil místní farář, konzistorní rada Josef Bečica (1894–1962), který byl věhlasným léčitelem. Dne 14. srpna 2010 převzala obec Roubanina diplom za vzorné vedení kroniky obce. V roce 2006 oslavila obec 650 let. Jubileum obce se místní občané rozhodli patřičně oslavit a veškeré společenské akce toho roku věnovali tomuto výročí. Obec také uvažuje o postavení rozhledny. Jednou z největších akcí v obci bývá tradiční hasičský výlet, dále potom dětský den, loučení s prázdninami a pálení čarodějnic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Roubanina (dříve také Roubanín, nářečně \"Róbajna/Roubajna\", \"Róbanina/Roubanina\" aj.) leží na okrese Blansko v malebném kopcovitém terénu. Nachází se 50 km severně od Brna v nadmořské výšce 469 m. Dále ve vzdálenosti 7 km jižně leží město Letovice, 15 km jižně město Boskovice, 16 km severně město Moravská Třebová a 18 km severozápadně město Svitavy. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Roubanina est une commune du district de Blansko, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 433735} {"src_title": "Vysoký Újezd (okres Benešov)", "tgt_title": "Vysoký Újezd (district de Benešov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352. Sama historie obce sahá však hluboko do minulosti. Obec leží pravděpodobně na tak zvané „Keltské stezce“ později zvané „Plavecká“, jejíž zbytky jsou ještě dnes krajině patrny. Konkrétně na trase Vysoký Újezd, Jablonka, Chlum. Kostel Narození Panny Marie, který je dominantou obce, byl postaven v letech 1301 až 1340. Na místě kostela stávala románská rotunda. Zmínka o rotundě pochází z první poloviny 12. století, do této doby lze datovat i založení obce. Kostel nejspíše založili rytíři Nedvězští z Nedvězí a rytíři Újezdští z Újezda, kteří v obci měli i tvrz (nedochovala se). Tvrz rytířů z Nedvězí stávala v údolí asi kilometr od Vysokého Újezda, byla několikrát přestavována, svého času zde bylo i JZD, v dnešní době je na jejím místě „hotelová“ farma Michael. Před budovou bývalé školy (dnes obecní úřad) na upravené návsi stojí pomník padlých v 1. světové válce. Většina z nich byla příslušníky benešovského 102. pluku, kteří zahynuli na srbské frontě. Z obce pocházela i řada legionářů, kteří bojovali v italských, francouzských a hlavně ruských legiích. Jeden z původních zvonů z kostela Narození Panny Marie byl sejmut 2. prosince 1917 a roztaven pro válečné účely. Další dva zvony byly odvezeny do Německa v roce 1941, zůstal jen umíráček zavěšený na věž v roce 1921. 7. září roku 1991 byl zásluhou obce, církve a přispění občanů zavěšen zvon nový z dílny pana Manouška ze Zbraslavi. Obec byla během druhé světové války vystěhována, v rámci vysídlení Neveklovska, kde bylo zřízeno cvičiště jednotek SS.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Vysoký Újezd \"(přísl. Větrov, 382 obyvatel, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, 2 kováři, malíř, 2 obuvníci, pekař, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, Reiffeisenova záložna ve Vysokém Újezdě, Spořitelní a záložní spolek ve Vysokém Újezdě, 2 trafiky, 2 truhláři.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Územím obce vede modře značená turistická trasa Štěchovice – Slapská přehrada – Rabyně – Vysoký Újezd – Tuchyně – Stranný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoký Újezd je obec s rozšířenou působností, která se nachází v okrese Benešov, kraj Středočeský. Žije zde obyvatel a součástí obce je i vesnice Větrov. Vysoký Újezd je součástí přírodního parku Střed Čech a mikroregionu Neveklovsko, který se coby člen sdružení obcí Neveklovska snaží propagovat. ", "tgt_summary": "Vysoký Újezd est une commune du district de Benešov, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1160293} {"src_title": "Lešetice", "tgt_title": "Lešetice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349. V průběhu dějin byla ves někdy samostatná, jindy rozdělena na dvě části či spojena s okolními obcemi Jerusalem, Jesenice a Konětopy. Nyní je samostatná, spravována zastupitelstvem obce a obecním úřadem. Přifařena je do farnosti slivické (dnes farnost Milín-Slivice - pražská arcidiecéze), ke kostelu sv. Petra. Poštovně je obec přiřazena k Milínu. Původně chodily lešetické děti do školy do Milína, roku 1866 byla otevřena nová jednotřídní farní škola na Slivici, k níž byly kromě Lešetic přiškoleny též Konětopy a Jerusalem. Sbor dobrovolných hasičů byl založen roku 1901 a dosud funguje. Nejvíce obyvatel bylo v obci patrně v roce 1912, kdy se připomíná 42 domů s popisným číslem a 294 obyvatel. V současnosti je v katastru 76 popisných čísel a žije zde přes 100 občanů s trvalým pobytem a asi dvě desítky ostatních obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Lešetice \"(300 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Lešeticích, hostinec, krejčí, obchod se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Popis území.", "content": "Na návsi je kaplička Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Haldy v okolí připomínají těžbu uranové rudy. Na území Lešetic je západně od vsi a severovýchodně od vrchu Mýto (599 m n. m.) šachta č. 4 s haldou. Severně od vsi je halda šachty č. 15, již z větší části na území příbramské části Brod, do Lešetic spadá jen její západní svah. Mezi území Žežic a Lešetic je rozdělena další halda, navršená severně od pracovního tábora Vojna. Asi 1,6 km západojihozápadně od centra vsi, na trojmezí Lešetic, Lazska a Zavržic, je bývalý pracovní tábor Vojna, v letech 1949–1951 tábor nucených prací a v letech 1951–1961 vězeňské zařízení převážně pro politické vězně, nyní je upraven na muzeum obětí komunismu a muzeum těžby uranu. Nejzápadnější hranice obce se dotýká modře značená pěší trasa z Příbrami do Březnice. Od památníku Vojna přes Zavržice vede cyklistická trasa 302A, odbočka z trasy 302. Územím obce severně a severovýchodně od vsi protéká Příbramský potok. Ten zde má dva krátké levé přítoky: Lešetický potok, který pramení jižně od kopce Mýto a teče přes ves, a potok Vojna, který pramení severně od památníku Vojna a vede přibližně po hranici Žežic a Lešetic.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Východním okrajem obce prochází silnice I/66 Příbram - Milín. Z ní odbočuje do obce silnice III/0307, na kterou navazují místní či účelové komunikace například k šachtě č. 4 a k táboru Vojna (na obou těchto cestách je po jednom nechráněném úrovňovém železničním přejezdu) a místní komunikace jako zkratka k silnici I/66 směrem ke Slivici. Od silnice I/66 do Konětop vede silnice III/11815. Autobusová zastávka „Lešetice,rozc.0.5“ je umístěna na silnici I/66 a zastavuje v ní několik regionálních autobusových linek SID provozovaných příbramskou provozovnou dopravce Veolia Transport Praha: Přímo do vsi žádný linkový autobus nezajíždí. Území obce protíná západně od vesnice severojižním směrem železniční Trať 200 Zdice - Protivín, dostavěná roku 1875, avšak u Lešetic nemá zastávku. Nejblíže ve vzdálenosti 3 km leží železniční stanice Milín, na severní straně je nejbližší stanicí příbramské nádraží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lešetice se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji, mezi městem Příbram a obcí Milín, v západním sousedství silnice I/66 Příbram – Milín, v Příbramské pahorkatině. Ve vzdálenosti 2,5 km jihovýchodně leží bývalý městys Milín, na severu s Lešeticemi sousedí město Příbram. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lešetice est une commune du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1398478} {"src_title": "Bystřice (okres Benešov)", "tgt_title": "Bystřice (district de Benešov)", "src_document": [{"title": "Gramatika.", "content": "\"Bystřice\" je podstatné jméno rodu ženského a skloňuje se podle vzoru \"nůše\". Správné skloňování je tedy \"Bystřice\" bez \"Bystřice\" - nikoliv bez \"Bystřic\".", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se člení na celkem 26 částí, které leží na deseti katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bystřice je poprvé připomínána ve 2. polovině 13. století. Osada vznikla z potřeb obchodní cesty. Výhodná poloha v mírné kotlině v údolí říčky lákala k odpočinku a napojení zvířat. Koncem 14. století byl v sousední vísce Léště, dnes Líšně, vystavěn hrad. Původní vlastníky Benešovice vystřídali v 15. století Šternberkové. Bystřice byla králem Jiřím z Poděbrad v roce 1471 povýšena na městys. Velký rozmach celé oblasti nastal v druhé polovině 16. století, začalo se s budováním mnoha domů, mlýnů, rybníků, sadů. Za druhé světové války se část města západně od železniční trati stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 31. prosince 1943 vystěhovat. Město Bystřice vydalo u příležitosti 70. výročí vystěhování publikaci Poskládané vzpomínky, sestavenou ze vzpomínek pamětníků. V Bystřici se během války nacházel také koncentrační tábor pro osoby z tzv. smíšených manželství a manžele, kteří se odmítli rozvést se svými židovskými manželkami. Táborem tak prošlo mnoho významných českých osobností, např. Oldřich Nový, Ondřej Sekora, Miloš Kopecký, Jára Pospíšil, Ladislav Rychman, Ronald Kraus, sociolog Jiří Musil, malíř Alfred Fuchs, ad. Existenci tábora připomíná pomník s pamětní deskou umístěný západně od železniční trati nedaleko viaduktu.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Bystřice u Benešova \"(1600 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: Ve vsi Božkovice \"(přísl. Radošovice, Tožice, 564 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Božkovicích, 5 hostinců, 2 koláři, kovář, krejčí, obuvník, 3 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, 3 trafiky. V obci Drachkov \"(přísl. Zahořany, 550 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kovář, krejčí, Spořitelní a záložní spolek pro Drachkov, kolář, 2 obchody se smíšeným zbožím, 3 trafiky, velkostatek. V obci Jinošice \"(přísl. Líštěnec, Opřetice, Hutě, Vrbětín, 315 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kovář, mlýn, 2 trafiky. V obci Jirovice \"(přísl. Hanzlov, Hůrka, Chvojen, Jarkovice, Mariánovice, Semovice, 606 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 3 hostince, kovář, mlýn, pokrývač, rolník, obchod se smíšeným zbožím, tesařský mistr, 2 trafiky, 2 velkostatky Správy státních statků. V obci Líšno \"(přísl. Horní Podhájí, Mokrá Lhota, 754 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, kovář, 2 hostince, 2 koláři, 2 krejčí, lihovar, malíř, mlýn, 2 obuvníci, pila, 3 obchody se smíšeným zbožím, 3 trafiky, 2 velkostatky. Ve vsi Nesvačily \"(přísl. Petrovice, 633 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, kovář, 2 krejčí, obuvník, řezník, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, truhlář, velkostatkář Krása (nájemce dvora Petrovice). V obci Ouběnice \"(přísl. Jiřín, Strženec, 547 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, četnická stanice, katol. kostel, chudobinec, samostatná obec se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 koláři, mlýn, 4 hostince, 2 kováři, 3 obuvníci, 2 porodní asistentky, truhlář, 3 rolníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek v Ouběnicích, 3 trafiky. Ve vsi Tvoršovice \"(přísl. Mlýny, 284, obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Bystřice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 obchodníci s dobytkem, 2 hostince, kovář, lihovar, 3 mlýny, obuvník, řezník, obchod se smíšeným zbožím, trafika, velkostatkář Novák (majitel paláce U Nováků ve Vodičkově ulici v Praze).", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Město má dobrou občanskou vybavenost. Nachází se zde lékař, lékárna, domov pro seniory, škola i školka, pošta, barokní kostel, katolická duchovní správa, městská knihovna, fotbalové hřiště. Zejména kolem náměstí jsou soustředěny četné obchody a několik restaurací. K největším místním zaměstnavatelům patří ZD NOVA Bystřice, NAREX Bystřice, ALPLA Petrovice a četní drobní živnostníci. V současné době se město dynamicky rozvíjí, díky nové bytové výstavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V Bystřici funguje Římskokatolická farnost Bystřice u Benešova s farním úřadem v Bystřici, do ní patří většina území města s výjimkou Ouběnic a okolí, které patří do farnosti votické. Farnost je spravována administrátorem v Bystřici. Město náleží do vikariátu benešovského a arcidiecéze pražské. Z 4276 obyvatel většina obyvatel deklaruje, že jsou buďto bez vyznání (1280), nebo náboženskou víru neuvádějí (2168). Jako věřící nehlásící se k žádné církvi se přihlásilo 278 obyvatel a jako věřící, k nějaké církvi se hlásící se deklarovalo 550 občanů, z toho nejvíce k Církvi římskokatolické (430) a k církvi československé (31). Na území města jsou katolické kostely v Bystřici (farní), na Tožici, v Ouběnicích a v Nesvačilech. V Nesvačilech je ještě kostel církve československé husitské, spravovaný z Jílového u Prahy, patřící do vikariátu Praha-Venkov, do diecéze pražské.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Bystřice (něm. \"Bistritz\" nebo \"Bistritz bei Beneschau\") leží ve Středočeském kraji, okrese Benešov. Žije zde obyvatel, katastrální území města má rozlohu 6339 ha. ", "tgt_summary": "Bystřice est une ville du district de Benešov, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1983287} {"src_title": "Esenciální aminokyseliny", "tgt_title": "Acide aminé essentiel", "src_document": [{"title": "Semiesenciální aminokyseliny.", "content": "Arginin a histidin jsou semiesenciální aminokyseliny – jejich syntéza není dostatečná pro podporu růstu. Jsou tedy esenciální jen pro děti a mláďata. Některé esenciální aminokyseliny mohou v těle vznikat, ale jen z jiných esenciálních aminokyselin: například methionin může být syntetizován z homocysteinu, ale na druhou stranu homocystein sám vzniká jen z methioninu.", "section_level": 1}, {"title": "Esenciální aminokyseliny a kvalita bílkovin.", "content": "Kvalita bílkovin v potravě se měří srovnáním podílu esenciálních aminokyselin a podílem, který odpovídá správné výživě. Čím je podíl esenciálních aminokyselin k neesenciálním vyšší, tím je bílkovina kvalitnější. Poměrně kvalitní bílkoviny obsahuje například mléko, vejce a maso, bílkoviny rostlinného původu mohou mít nedostatek určitých esenciálních aminokyselin. Při přísně veganské dietě tedy občas hrozí jejich nedostatek a je potřeba hlídat si příjem bílkovin z různých zdrojů. Například kombinace bílkovin z pšenice (málo lysinu) a bílkovin z luštěnin (málo methioninu) zajistí příjem esenciálních aminokyselin, ale celkový příjem bílkovin musí být vyšší, než při stravě, která obsahuje kvalitnější bílkoviny. Aminokyseliny se v organismu neskladují, ty aminokyseliny, které nejsou hned zabudovány do vytvářených proteinů, jsou deaminovány a dusík v nich obsažený je vyloučen jako močovina. Proto nelze konzumovat potraviny bohaté na esenciální aminokyseliny „do zásoby“, příjem musí být pokud možno stálý. \"Údaje z Recommended Dietary Allowances, 10th Edition. Food and Nutrition Board, National Research Ccouncil–National Academy of Sciences, 1989\"", "section_level": 1}, {"title": "Limitní aminokyseliny.", "content": "V metabolismu bílkovin (které jsou složeny z aminokyselin) platí dva důležité zákony: Rubnerův zákon limitní aminokyseliny říká, že využití aminokyselin z přijatých bílkovin závisí na obsahu nejméně zastoupené esenciální aminokyseliny. To znamená, že z přijatých aminokyselin se jich do vlastních proteinů zabuduje jen tolik, kolik odpovídá množství nejméně zastoupené esenciální aminokyseliny. Protože aminokyseliny se v organismu neskladují, ostatní aminokyseliny jsou rozloženy, a to i tehdy, když v organismu panuje celkový nedostatek bílkovin. Wolfův zákon nadbytku esenciálních aminokyselin varuje, že příjem libovolné esenciální aminokyseliny ve velkém nadbytku narušuje metabolismus ostatních aminokyselin a zesiluje projevy limitní aminokyseliny. Limitní aminokyselinou se může stát libovolná esenciální aminokyselina, pokud je její zastoupení ve stravě nedostatečné. Nejčastěji to bývá lysin, kterého je málo v obilovinách a methionin, který je málo zastoupen v luštěninách. Jednostranná výživa bez živočišných bílkovin, spolu s vlivem limitních aminokyselin, je příčinou proteinové podvýživy (kwashiorkor) u lidí z rozvojových zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Esenciální aminokyseliny jsou takové aminokyseliny, které živočišný organismus nedokáže syntetizovat \"de novo\". Navzdory svému názvu jsou to naopak méně důležité aminokyseliny, proto si živočichové mohli dovolit ztratit schopnost jejich syntézy a stali se závislí na jejich přívodu zvenčí. ", "tgt_summary": "Un acide aminé essentiel ou indispensable (en anglais, IAA), est un acide aminé qui ne peut être synthétisé \"de novo\" par l'organisme (généralement humain) ou qui est synthétisé à une vitesse insuffisante, et doit donc être apporté par l'alimentation, condition nécessaire au bon fonctionnement de l'organisme.", "id": 1037112} {"src_title": "Karpatsko-dukelská operace", "tgt_title": "Bataille du col de Dukla", "src_document": [{"title": "Celková situace v oblasti na podzim 1944.", "content": "Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Tento plán byl schválen jak československou exilovou vládou v Londýně, tak i exilovým vedením KSČ v Moskvě. Prodiskutován byl i s velením sovětských vojsk. Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla na ozbrojený boj důsledně připravená. Rozkaz k zahájení povstání byl vydán 29. srpna 1944 večer. Tento rozkaz ale nebral v potaz, že 28. srpna slovenská vláda vydala souhlas se vstupem německých vojsk na své území. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády, a tak narušila základní předpoklady úspěchu celého povstání. Začátkem září 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, které tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba severovýchodně od linie Krosno – Sanok. Tato vojska jen krátce předtím ukončila Lvovsko-sandoměřskou operaci. Po vypuknutí SNP na Slovensku v týle německých armád uložilo velení Sovětské armády 1. a 4. ukrajinskému frontu připravit a uskutečnit vojenskou operaci na pomoc tomuto povstání; překročit Karpaty, vstoupit na území bývalého Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu tohoto vstupu dostala velení frontů pouhé 4 dny.", "section_level": 1}, {"title": "Německá obrana.", "content": "Karpaty se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami jako nejpevnější část německé obrany. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovalo tyto hornaté oblasti pracně dobývat, ale spoléhalo se na to, že je Němci v obavách z obklíčení sami opustí, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ. Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina \"Heinrici\", kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě dvě armády se nacházely v dobře vybudované obraně sahající až do hloubky 50 km. Obrana se soustředila hlavně na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský plán.", "content": "Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od slovenských divizí, které držely průsmyky, Rudá armáda nedostane. Naopak sama se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně. Ta byla velice dobře zajištěná, navíc v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků. Sovětské velení odzbrojení dvou východoslovenských divizí a jejich faktické vyřazení z bojů vzalo do úvahy a výsledkem bylo zrušení vzdušného výsadku, který měl, společně s povstalci obsadit průsmyky. Samotná operace zrušena nebyla, což bývá vysvětlováno z politického hlediska jako gesto sovětské pomoci povstání. V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krosno – Dukla – Prešov měla útočit sovětská 38. armáda generála K. S. Moskalenka, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok – Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a 1. československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa – Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardová část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.", "section_level": 2}, {"title": "Boje.", "content": "8. září 1944 v 6.40 začala operace mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Z důvodu prozrazení začátku operace ale projektily dopadaly většinou do prázdného prostoru, neboť německé velení stáhlo jednotky do druhého obranného pásma. Po palebné přípravě v 8.40 vyrazila vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první (vyklizené) pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopna dobýt Krosno za pochodu, ale byla ho nucena obejít. To se později ukázalo jako problém, neboť tím zůstaly zablokovány komunikace nutné pro další postup sovětských jednotek. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor (celkem 30 000 mužů), který se do výchozích postavení přesouval v noci. Následující postup těchto jednotek ale nebyl dostatečně rychlý, neboť byly nuceny se přesouvat lesními cestami z důvodu neprůchodnosti komunikací vedoucích přes dosud obsazené Krosno. Odpor německých jednotek zesílil. Tyto jednotky totiž začaly obsazovat dříve vybudovanou obrannou linii v hloubce 6 až 12 km. Německé velení v té době přesunulo do oblasti bojů 2 tankové a 2 pěší divize (o celkové síle asi 12 500 mužů), které stáhlo z jiných úseků fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Na této linii se Němcům podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. V té stejné době přešlo do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou také podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazeni vojáci 2. československé paradesantní brigády, kteří ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali urputné boje o obce Pułavy, Pielin, Dalany a Jędruskowce. Následně se 18. září, na rozkaz velitele frontu, tito vojáci začali stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. V souvislosti s pomalým postupem útočících vojsk byly z frontových záloh vyčleněny na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a hlavně dělostřelectvo. 9. září v bojích v první linii u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka utrpěl těžké ztráty 1. československý armádní sbor. Československé velení se totiž mylně domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Poté, co byli českoslovenští vojáci zasaženi dělostřeleckou a minometnou palbou, museli čelit výpadu německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Disciplinovaný odpor kladli zejména veteráni 1. světové války a část dělostřelectva pálící napřímo. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabena a 3. brigáda přestala prakticky existovat. Velitel 1. československého armádního sboru gen. Jan Kratochvíl byl maršálem Koněvem odvolán a na jeho místo byl ustaven generál Ludvík Svoboda. Výměna velitelů u jednotek, které přestaly útočit, proběhla i u sovětských jednotek. Po zdlouhavých několikadenních bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. 1. československý armádní sbor od 10. září 1944 vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany u města Dukla. Tyto boje vrcholily 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor. Jeho úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubovňu. Německé velení ale proti pronikajícímu sboru nasadilo tankové jednotky, kterým se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začaly jezdecký sbor obkličovat. Sovětským tankovým jednotkám se už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku. Jezdecký sbor proto dostal novou úlohu; obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznout tak Němcům ústupovou cestu na jih. Ani to se mu však kvůli silné, stále se stupňující obraně nepřítele a pro nedostatek munice nepodařilo. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům. V druhé polovině září 1944 z útočících jednotek postoupila nejvíce 1. gardová armáda. Do útoku byly postupně nasazovány i ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které začaly Východokarpatskou operaci, která měla za cíl osvobodit celou oblast Východních Karpat. 20. září 1944 1. gardová armáda překročila hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. Jednotky prvního sledu z 3. horského střeleckého sboru 21. září 1944 osvobodily první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německá postavení. Koncem září probíhaly též těžké boje v prostoru 38. armády, kde se československé jednotky snažily probojovat ke státní hranici. Československý armádní sbor tu vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, ale stále se nacházel severně od dukelské silnice, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru 4. října 1944 pronikla německou linií jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Československý armádní sbor je při tom následoval, překročil Dukelský průsmyk a ještě týž den po boji osvobodil Vyšný Komárnik. Německé jednotky se zachytily na dalším obranném pásmu 6 km jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se jim podařilo odrážet. Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová – Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Právě zde se v údolí potoka Kapišovka mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době důsledkem deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výrazněji postoupit. Právě v té době se německým vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku. Proto se velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Československé a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany. Postup hornatým terénem slovenských hor trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završeny v rámci východokarpatské operace.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek.", "content": "Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Avšak vázala velký počet vojsk (20 divizí), které nemohlo německé velení nasadit proti povstalcům a tak byla největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytla. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Přitom zatlačily nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobily mu značné ztráty (podle sovětských údajů 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných a 26 000 zajatých německých vojáků), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo přibližně 10 500 sovětských vojáků. Zároveň padlo 1800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4500 jich bylo raněno a sbor přišel o 90 % velitelů. V pozdějším období se objevily spekulace o úmyslném nasazení 1. čs. armádního sboru sovětským velením do nejtěžších bojů se záměrem co nejvíce sbor oslabit. Jiní tvrdí, že ve skutečnosti se jednalo o běžný sovětský způsob používání vojenských jednotek (tj. bez ohledu na lidské ztráty) a že stejným způsobem byly používány i jednotky Rudé armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk v jihovýchodním Polsku a na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly slovenského národního povstání se sovětskými armádami. Šlo o součást východokarpatské operace Rudé armády. Po potlačení povstání německými jednotkami a přechodu povstaleckých jednotek na partyzánský způsob boje ztratila svoje opodstatnění a byla ukončena.", "tgt_summary": "Le bataille du col de Dukla, ou parfois bataille de la passe de Dukla, est une bataille de la Seconde Guerre mondiale opposant au col de Dukla à la frontière actuelle entre la Pologne et la Slovaquie entre le Troisième Reich et l'Union des républiques socialistes soviétiques en septembre et. ", "id": 2341230} {"src_title": "Forum Romanum", "tgt_title": "Forum Romain (Rome)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Uprostřed dnešního fora byla kdysi bažina, která byla v 6. století př. n. l. za vlády římského krále Tarquinia Prisca vysušena krytým odvodňovacím kanálem Cloaca maxima. Nejstarší stavby však pocházejí už z 8. nebo 7. stol. př. n. l.: například královská residence Regia a chrám bohyně Vesty na jihovýchodním nebo \"Umbilicus urbis\" (pupek), \"Lapis niger\" (černý kámen), svatyně Vulcanova a \"Comitia\", původní sídlo Senátu, na severozápadním konci náměstí. Budovy byly mnohokrát přestavovány, roku 179 př. n. l. byla postavena Bazilika Aemilia, počátkem 1. stol. př. n. l. chrám Concordie a \"Tabularium\" a největší rozkvět fora nastal za císařské doby. Caesar vybudoval velikou Baziliku Juliu na jižní straně fora a soudy i trhy se přenesly na nová a honosnější fora dále na sever (forum Juliovo, Augustovo, Trajánovo). Velkolepá Maxentiova bazilika byla dokončena za císaře Konstantina roku 312. Sláva fora romana skončila společně se Západořímskou říší a od té doby chrámy, které nebyly přeměněny na křesťanské kostely, jen pustly. Zkázu dokonaly barbarské nájezdy a také sami Římané, kteří po staletí brali z honosných staveb vzácný mramor a používali jej na novostavby. Časem ruiny chrámů zarostly trávou a na planině se pásly kozy. Znovuobjevení se dočkalo forum na konci 18. století, kdy se zde konaly pokusné vykopávky. Do velkých systematických vykopávek se pustil italský archeolog Carlo Fea na přelomu 18. a 19. století a již v roce 1803 se mu podařilo objevit pozůstatky mohutného Oblouku Septimia Severa. V průběhu 19. století se na místo sjíždělo mnoho archeologů a postupně byly odkrývány zbytky chrámů a bazilik. Velké archeologické práce byly zakončeny na počátku 20. století a díky tu lze dnes vidět alespoň zlomek z antické krásy fora romana.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jižní resp. jihozápadní stranu Fóra lemuje sloupořadí \"Columnae Honorianae\" a na úpatí Palatinu rozlehlá Bazilika Julia, kde zasedal sněm a kde byly také obchody. Na ni navazoval Saturnův chrám s pokladnou, dále na severozápadě Vespasiánův chrám, Tabularium čili archiv na úpatí Kapitolu a chrám Concordie. K severnímu rohu přiléhal oblouk Septimia Severa s Umbilikem a Augustovým řečništěm, o málo východněji jsou zbytky prastaré svatyně Černého kamene (\"Lapis niger\") a kousek opodál \"Curia Julia\" či dříve \"Hostilia\", stará budova Senátu. Podél severovýchodní strany se táhla Bazilika Aemilia, na JV od ní chrám Antonina a Faustiny a ještě dál na jihovýchodě směrem ke Koloseu Maxentiova bazilika. Na JV konci Fora stálo řečniště Diokleciánovo, za ním Caesarův chrám a ještě dál k JV Regia, starý královský palác. Vedle něho k JZ okrouhlý Vestin chrám s celým komplexem Vestálek a blíže k Foru Augustův oblouk. K jihozápadu dál navazovalo „Přilehlé fórum“ až po Titův oblouk. Konečně k jižnímu rohu Fóra přiléhal chrám Castora a Polluka. Úroveň Fora se za staletí zvýšila o několik metrů, což také přispělo k jeho vysušení, a archeologové zde našli několikerou dlažbu nad sebou. Travertinová dlažba, po níž dnes turisté chodí, pochází z doby Augustovy, takže mladší budovy stojí nad její úrovní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Forum Romanum bylo v dobách antického Říma centrum veřejného dění ve městě i v říši. Je to zhruba obdélné náměstí o rozměrech asi 130x60 m mezi pahorky Kapitol a Palatin, kterým prochází hlavní římská cesta Via Sacra, spojující pahorek Kapitol s Koloseem. Konaly se zde slavnosti, triumfální průvody, soudy, volby, politická shromáždění i trhy. Kolem původního tržiště v období od 7. století př. n. l. do konce západořímské říše (476) postupně vzniklo množství veřejných budov (bazilik), chrámů, vítězných oblouků a veřejných řečnišť (rostra). V současné době je to velká oblast zbytků staveb a archeologických vykopávek, nepřehledně nakupených v mnoha vrstvách.", "tgt_summary": "Le Forum Romain ou Forum de Rome (\"Foro Romano\" en italien, \"Forum Romanum\" en latin), appelé aussi \"Forum Magnum\" (« Grand Forum ») ou \"Forum Vetus\" (« Vieux Forum »), est situé dans le site archéologique le plus important de Rome, entre les collines du Capitole et du Mont Palatin. ", "id": 257181} {"src_title": "Ekologická stopa", "tgt_title": "Empreinte écologique", "src_document": [{"title": "Historie pojmu.", "content": "První vědeckou publikací o ekologické stopě byla \"Williama Reese\" v roce 1992. Koncept ekologické stopy a způsob výpočtu byl vyvinut jako disertační práce Mathise Wackernagela pod dohledem Reese na Univerzitě Britská Kolumbie v kanadském Vancouveru mezi lety 1990 a 1994. Původně Wackernagel a Rees nazvali koncept „náležitá nosná kapacita“. Aby udělali koncept dostupnější, Rees přišel s termínem „ekologická stopa“, inspirované výpočetní technikem, který chválil svůj nový počítač slovy „malá stopa na stole“. Na počátku roku 1996 Wackernagel a Rees vydali knihu \"Naše ekologická stopa: Snížení vlivu člověka na Zemi\"", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení ekologické stopy.", "content": "Každý, od konkrétního člověka až po celé město či stát, má vliv na Zemi a její přírodní potenciál, protože spotřebovává přírodní zdroje a služby. Ekologický dopad koresponduje s množstvím přírody, které používáme k uspokojení svých potřeb, čili vytváří naši ekologickou stopu. Samozřejmě, ve skutečnosti tato část přírody není souvislým pásem Země. Díky mezinárodnímu obchodu jsou suchozemské a mořské vodní plochy využívané obyvateli země roztroušeny po celém světě. Kalkulace ekologické stopy je založena na dvou jednoduchých faktech: Na přiblížení konceptu ekologické stopy použil jeden z jejích autorů tuto metaforu: Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Jako velkou pastvinu potřebujeme, abychom toto zvíře uživili? Ekologická stopa je právě plocha této pastviny. Existují dva základní způsoby výpočtu ekologické stopy: Výběr způsobu výpočtu záleží od úrovně, na které se ekologická stopa počítá. Pro potřeby výpočtu ekologické stopy jednotlivce je vhodnější druhý zmíněný způsob, ale pro potřeby národních statistik bychom použili první popsaný způsob, tedy metodu zaměřenou na zdroje. Na analýzu ekologické stopy 52 zemí autoři Wackernagel a Rees rozdělili přírodní plochu Země na šest základních kategorií: Pokud sečteme 0,25 ha orné půdy na osobu; 0,6 ha pastvin; 0,6 ha lesů a 0,03 ha zastavěné plochy vyjde nám, že Země poskytuje 1,5 ha ekologicky produktivní plochy na osobu. Když k tomuto číslu přičteme 0,5 ha moří, výsledek je 2 ha na osobu. Ne všechna tato plocha je ale k výhradní dispozici lidí. Musíme brát v úvahu, že na této ploše žije 30 milionů druhů rostlin a živočichů, se kterými sdílíme tuto planetu. Podle WCED minimálně 12% této plochy nesmí být využívaných a má být chráněných z důvodu zachování biodiverzity. Pokud odečteme z výsledných 2 ha zmiňovaných 12 %, vyjde nám, že lidstvo má k dispozici 1,76 ha biologicky produktivní země na obyvatele. Analýzou ekologické stopy odhalíme, kolik ekologicky produktivní plochy potřebujeme pro zajištění našeho způsobu života a můžeme si tento údaj porovnat s množstvím, které je reálné na Zemi k dispozici. Samozřejmě, s růstem obyvatel se i množství ekologicky produktivní země připadající na jednoho obyvatele zmenšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Podle zemí.", "content": "Světová průměrná ekologická stopa v roce 2007 byla 2,7 globálních hektarů na osobu. Průměr na jednu zemi se pohybuje od 10 až po méně než 1 globální hektar na osobu. V závislosti na individuálním životní stylu existují také vysoké rozdíly uvnitř jednotlivých zemí. Průměrná ekologická stopa České republiky je 5,73 globálních hektarů na osobu, biologická kapacita je 2,67 globálních hektarů na osobu, takže republika vytváří ekologický dluh ve výši 3,06 globálních hektarů na osobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekologická stopa je měřítkem lidského nároku na zemský ekosystém. Jde o standardizované měřítko potřeby přírodního kapitálu, který může být porovnán s planetární ekologickou schopností se regenerovat. Ekologická stopa je uměle vytvořená jednotka, která určuje kolik metrů čtverečních Země potřebuje člověk k dané činnosti, či kolik metrů čtverečních Země potřebuje pro svůj život. Jednotka v sobě obsahuje vše od získání potravin, dopravu až po odpad, který člověk vyprodukuje. Pro výpočty na úrovni města, státu, celé Země se používá jednotka globální hektar. ", "tgt_summary": "L'empreinte écologique ou empreinte environnementale est un indicateur et un mode d'évaluation environnementale qui comptabilise la \"pression\" exercée par les hommes envers les ressources naturelles et les « services écologiques » fournis par la nature. Plus précisément, elle mesure les surfaces alimentaires productives de terres et d'eau nécessaires pour produire les ressources qu'un individu, une population ou une activité consomme et pour absorber les déchets générés, compte tenu des techniques et de la gestion des ressources en vigueur. Cette surface est exprimée en hectares globaux (hag), c'est-à-dire en hectares ayant une productivité égale à la productivité moyenne. ", "id": 275019} {"src_title": "Moldavština", "tgt_title": "Moldave", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lingvisté se shodují v tom, že spisovná moldavština je v podstatě totožná se spisovnou rumunštinou. Hovorová řeč z velké části odpovídá moldavskému dialektu, který se používá na východě Rumunska v oblasti, která původně patřila pod historické území Moldávie. Oddělení moldavštiny od rumunštiny bývá považováno za ukázkový příklad tzv. jazykového separatismu. Pojem „moldavština“ se vztahuje na některé státní okruhy, zatímco na všech ostatních úrovních se používá označení „rumunština“. Před druhou světovou válkou od roku 1918 patřila tehdejší Besarábie Rumunsku a řeč, která se na daném území používala, byla považovaná za moldavský dialekt rumunštiny. V roce 1940 v souladu s Ribbentrop-Molotovovým paktem území zabral SSSR, který rumunskou anexi Besarábie (od roku 1818 Besarabské gubernie, dobyté na Osmanské říši roku 1812) nikdy neuznal. Úřední jazyk byl přejmenován na moldavštinu, aby se tak přetrhly všechny svazky s Rumunskem, bývalým „kapitalistickým utlačitelem“, a aby se ospravedlnila anexe. Latinka byla podle ruského vzoru nahrazena cyrilicí. Obyvatelstvo bylo zároveň během sovětské nadvlády nuceno učit se ruštinu, jejíž znalost byla nevyhnutelnou podmínkou kariérního a společenského postupu. V roce 1989 byla moldavština vyhlášena za oficiální jazyk Moldavska a byla opětovně zavedena rumunská varianta latinky. Cyrilice se však i naproti tomu dál často používá (neoficiálně, pro starší lidi je pohodlnější užívat cyrilici), v Podněstří je moldavština psaná cyrilicí dál úředním jazykem. Ústava z roku 1991 vyhlásila moldavštinu za úřední jazyk. V roce 2003 byl vydán rumunsko-moldavský slovník, což mělo vytvořit dojem, že se v těchto zemích mluví rozličnými jazyky. Krok byl kritizován v obou státech. Zmiňovaný slovník nezachycuje spisovný jazyk, jak je u dvojjazyčných slovníků běžné, ale besarabský dialekt, který je v podstatě stejný jako na pravém břehu Prutu. V roce 2006 byla zrušena moldavská Wikipedie a dále se rozvíjí už jen rumunská verze.", "section_level": 1}, {"title": "Moldavská abeceda.", "content": "Rumunský jazyk používal do druhé poloviny 19. století cyrilici, která postupně ustoupila latince. Moderní moldavská azbuka vznikla ve 20. letech 20. století. Od roku 1926 byla moldavština psaná cyrilicí úředním jazykem Moldavské ASSR, od roku 1940 Moldavské SSR. Roku 1957 rozhodnutím Rady ministrů Moldavské SSR byla zrušena písmena Щ a Ъ. V roce 1967 bylo zavedeno písmeno Ӂ. Cyrilice se v Moldavsku oficiálně užívala do 31. srpna 1989, kdy Nejvyšší sovět Moldavské SSR rozhodl o zavedení rumunské latinky. V mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republice je moldavština psaná cyrilicí dosud úředním jazykem.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka textu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "v cyrilici.", "content": "Михай Еминеску: Лучафэрул Привя ын заре кум пе мэрь Рэсаре ши стрэлуче, Пе мишкэтоареле кэрэрь Корэбий негре дуче.", "section_level": 2}, {"title": "v latince.", "content": "Mihai Eminescu: Luceafărul Privea în zare cum pe mări Răsare și străluce, Pe mișcătoarele cărări Corăbii negre duce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moldavština (moldavsky: \"Limba moldovenească\", cyrilicí лимба молдовеняскэ) je oficiálním označením rumunštiny v Moldavsku a Podněstří. Moldavština, k níž se hlásí většina obyvatel Moldavska, zde byla z politických důvodů vyhlášena za samostatný jazyk.", "tgt_summary": "En français, l’adjectif « moldave » désigne : Du point de vue sociolinguistique, parler savant et parlers régionaux, dont les locuteurs peuvent se comprendre spontanément et complètement sans traducteur ni dictionnaire, sont une « langue unitaire dont les formes passées et actuelles présentent tant de traits structurels communs scientifiquement établis, qu’elles constituent un seul ensemble ». Lorsqu’elle s’applique à un parler régional de cet ensemble, l’appellation « Moldave » désigne une réalité reconnue par tous les linguistes, et scientifiquement vérifiable. En revanche, lorsqu’elle s’applique à la langue moderne pour ne désigner ses locuteurs que dans les pays issus de l’ex-Union soviétique (Moldavie et Ukraine principalement), l’appellation « Moldave » est un choix exclusivement politique, remontant à un décret soviétique du en République socialiste soviétique autonome moldave, annulé le et remis en vigueur le. ", "id": 1960376} {"src_title": "Justin Gatlin", "tgt_title": "Justin Gatlin", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Do světové sprinterské špičky se dostal na olympiádě v Athénách v roce 2004. Zvítězil zde v běhu na 100 metrů, byl členem stříbrné americké štafety na 4x100 metrů a medailovou sbírku zkompletoval třetím místem v běhu na 200 metrů. V následující sezóně se stal v Helsinkách mistrem světa na 100 i 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Doping.", "content": "Poprvé měl Justin Gatlin pozitivní dopingový test na amfetamin v roce 2001 na juniorském mistrovství USA, což ho stálo rok bez závodění. Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) mu nakonec ještě v roce 2001 zrušila dvouletý trest, neboť zakázanou látku obsahoval lék, který užíval 10 let. Již tehdy byl varován, že v případě dalšího provinění může přijít doživotní zákaz startu.V dubnu roku 2006 pak byl pozitivně testován na testosteron po štafetovém závodě v Lawrence. Antidopingová agentura případ uzavřela 22. srpna 2006, Gatlinovi byl anulován světový rekord 9,77 s a jeho činnost pozastavena na 4 roky. Šlo o jeden z největších dopingových skandálů poslední doby.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat.", "content": "Po vypršení dopingového trestu se opět zařadil ke špičkovým světovým sprinterům. Kvůli dominaci Usaina Bolta na něj většinou \"zbyla\" stříbrná medaile na světových šampionátech. Výjimku představovalo finále běhu na 100 metrů na mistrovství světa v Londýně v roce 2017, kde Gatlin (i přes bučení publika) nad Boltem končícím svoji profesionální kariéru zvítězil.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 2011 se Gatlin zúčastnil natáčení pořadu pro japonskou televizi, kde za pomoci silných větráků, vytvářejících silný vítr vanoucí sprinterovi do zad, překonal rekordní čas Usaina Bolta na 100 metrů (časem 9,45 sekundy). Tento výkon nemůže být uznán jako světový rekord, protože byl dosažen za nestandardních podmínek a s nepřiměřenou podporou větru. Gatlin se také stal nejstarším držitelem titulu mistra světa v běhu na 100 metrů, když jej v roce 2017 v Londýně získal ve věku 35 let a 6 měsíců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justin Gatlin (* 10. února 1982 New York) je americký atlet, sprinter a bývalý spoludržitel světového rekordu v běhu na 100 metrů společně s jamajským sprinterem Asafou Powellem (čas 9,77 s). Jeho čas byl však anulován (viz níže). Gatlin je halovým (na 60 m) i venkovním mistrem světa a olympijským vítězem v běhu na 100 m.", "tgt_summary": "Justin Alexander Gatlin (né le à New York) est un athlète américain, spécialiste des épreuves de sprint. Champion olympique sur 100 mètres en 2004, il réalise le doublé / lors des championnats du monde 2005 à Helsinki. En 2006, il est suspendu huit ans de toute compétition pour cause de dopage, avant de voir sa peine réduite en appel à quatre ans. De retour sur les pistes en 2010, il est médaillé de bronze du aux Jeux olympiques de 2012, puis obtient la médaille d'argent lors des championnats du monde 2013 et 2015, puis lors des Jeux olympiques de 2016, devancé à chaque fois par le Jamaïcain Usain Bolt. Il est par ailleurs médaillé d'argent sur 200 m aux mondiaux de 2015, et médaillé d'argent au titre du relais 4 × 100 m en 2013, 2015 et 2017. En salle, il décroche deux titres de champion du monde du 60 m, en 2003 et 2012. ", "id": 899936} {"src_title": "Frank Lampard", "tgt_title": "Frank Lampard", "src_document": [{"title": "Dětství a rodina.", "content": "Narodil se v Romfordu, jeho otec Frank Richard George Lampard je bývalý anglický fotbalista, který dvakrát vyhrál s West Ham United FA Cup. Jeho matka zemřela 24. dubna 2008. Jeho strýc Harry Redknapp trénuje tým Queens Park Rangers a bratranec Jamie Redknapp hrál 12 let za Liverpool FC.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "West Ham United, Swansea City.", "content": "K týmu se připojil v červenci 1994 na zkoušku. Tehdy byl jeho otec asistent trenéra. Frank svou první profesionální smlouvu podepsal 1. července 1995. V říjnu 1995 byl poslán na hostování do druholigového týmu Swansea City AFC. Za tento tým odehrál devět utkání a poté se stěhoval opět zpátky do týmu West Ham United. V březnu 1997 si v zápase proti Aston Ville zlomil pravou nohu a toto zranění mu předčasně ukončilo sezónu. Lampardův první gól v dresu West Hamu přišel v sezóně 1997/98 v zápase proti \"Barnsley\". Lampard byl zvolen kapitánem mládežnického týmu West Hamu a jeho největším úspěchem bylo finále FA cupu. Sezóna 1998/99 byla pro něj přelomová. Stal se stálou součástí A týmu West Hamu, dokonce v této sezóně nechyběl ani v jednom utkání, i díky tomu se tehdy West Ham umístil na pátém místě Premier League. Pro tým se stal nepostradatelným a během 187 zápasů v dresu West Hamu vstřelil 39 branek. Ne každému se ale pozice Franka líbila. Jeho otec Frank senior coby asistent trenéra byl obviněn z protežování vlastního syna. Společně s Joe Colem, Michaelem Carrickem a Rio Ferdinandem tvořil úspěšné jádro West Hamu. Když ale byl jeho kamarád Ferdinand prodán do Leedsu United rozhodl se také pro odchod. Navzdory všem spekulacím o odchodu do Aston Villy namířil si to do londýnské Chelsea. Společně s ním od týmu odešel i jeho otec a strýc Harry Redknapp.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "S Chelsea podepsal 15. května 2001. Někdejší trenér Claudio Ranieri za něj zaplatil 11 milionů liber. Jeho zlepšování v Chelsea bylo pomalé ale stálé. V prvních dvou sezónách odehrál jen jedenáct zápasů, ale výpadky hráčů základní sestavy mu umožnily, že třetí sezónu, kdy se týmu ujal co by majitel Roman Abramovič naplno prosadil do základní sestavy a stal se z něj jeden z nejlepších záložníků na světě. V sezóně 2004/05 byl zvolen nejlepším záložníkem Ligy mistrů a novináři byl zvolen i nejlepším záložníkem anglické ligy. Tehdejší trenér Chelsea José Mourinho o něm v jednom z rozhovorů prohlásil, že je pro něj nejlepším hráčem planety. 21. května 2008 prohrál moskevské finále Ligy mistrů 6:5 na penalty proti Manchesteru United. V zápase (1:1) dal jeden gól a svou penaltu také proměnil. Byl to jeho poslední zápas pod izraelským trenérem Avramem Grantem. 19. května 2012 vyhrál s Chelsea finále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov, které se rozhodovalo v penaltovém rozstřelu. V zápase vedl mužstvo jako kapitán a v závěrečném penaltovém rozstřelu skóroval. 31. srpna 2012 nastoupil v Monaku v základní sestavě Chelsea k utkání o evropský Superpohár proti španělskému Atléticu Madrid, v němž se střetávají vítěz Ligy mistrů (tehdy Chelsea FC) a Evropské ligy (tehdy Atlético Madrid). Lampard odehrál celý zápas, ale porážce 1:4 společně se svými spoluhráči zabránit nedokázal. 5. ledna 2013 ve třetím kole FA Cupu proti domácímu Southamptonu vstřelil gól a přispěl k vítězství Chelsea 5:1. Ve 30. kole Premier League v březnu 2013 se podílel svým gólem na vítězství 2:0 nad domácím West Hamem United, Chelsea se zároveň posunula na třetí místo před Tottenham. Pro Franka to byl jubilejní 200. gól v dresu Chelsea. Ještě tři góly mu chyběly k překonání nejlepšího střelce v historii Chelsea Bobbyho Tamblinga. Jeho rekord překonal 11. května 2013 v ligovém utkání proti Aston Ville (dvakrát skóroval, Chelsea zvítězila 2:1). Přes jeho střeleckou potenci v jarní části ročníku 2012/13 vedení Chelsea dlouho otálelo s nabídkou prodloužení smlouvy, která Frankovi končila na konci sezóny. Nakonec mu předložilo jednoroční prodloužení kontraktu. 15. května 2013 nastoupil ve finále Evropské ligy 2012/13 proti portugalskému týmu Benfica Lisabon, kde Chelsea zvítězila 2:1 a kapitán Lampard mohl zvednout nad hlavu trofej pro vítěze Evropské ligy. Chelsea se tak stala prvním týmem v historii, který vyhrál rok po sobě Ligu mistrů a Evropskou ligu.", "section_level": 2}, {"title": "New York City FC, Manchester City.", "content": "Protože v Chelsea nedostal adekvátní nabídku, odešel v létě 2014 do nově se tvořícího amerického klubu New York City FC. Vyjádřil se, že kvůli silné vazbě na Chelsea nebude hrát za žádný klub Premier League (anglický ani velšský). Protože New Yorku začíná sezóna až od ledna, překvapivě si vybral půlroční hostování v Manchester City FC, čímž znechutil některé fanoušky Chelsea, kteří ho považovali za zrádce a začali pálit jeho dresy. Další jeho hostování v City přijali. 20. září 2014 ho trenér Manuel Pellegrini vyslal na hřiště v 78. minutě v ligovém zápase proti Chelsea FC, Lampard svým gólem vyrovnal na konečných 1:1 a obral svůj bývalý klub o vítězství. Svůj gól neoslavoval. V lednu 2015 Manchester City oznámil, že Lampard zůstává hostovat na přání trenéra Manuela Pellegriniho do konce sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Za reprezentační týmy Anglie nastupoval už v mladých letech. V roce 2000 byl kapitánem anglického týmu U21, jenž obsadil na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let konaném na Slovensku nepostupové 3. místo v základní skupině B. Lampard vstřelil gól v zápase s Tureckem a přispěl tak k vysoké výhře Anglie 6:0.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Za seniorský tým nastoupil poprvé 10. října 1999 v přátelském utkání proti Belgii. Nicméně nebyl nominován na evropský šampionát v Nizozemsku a Belgii v roce EURO 2000 ani na Mistrovství světa ve fotbale 2002, které pořádalo Japonsko a Jižní Korea. První gól za reprezentační tým vsřelil 20. srpna 2003 v přátelském utkání proti Chorvatsku, které Anglie vyhrála 3-1. Jeho forma poté začala prudce stoupat, proto si vysloužil i pozvánku na EURO 2004 v Portugalsku, kde Anglie vypadla ve čtvrtfinále proti domácímu týmu. Na Mistrovství světa ve fotbale 2006 v Německu se stal nejčastějším střelcem na bránu soupeře s 24 zásahy. Přesto Anglie vypadla znovu ve čtvrtfinále proti Portugalsku, kde mimo jiné v penaltovém rozstřelu Lampard neproměnil svůj pokus. Zúčastnil se také Mistrovství světa ve fotbale 2010 v Jihoafrické republice, kde anglická reprezentace vypadla v osmifinálovém zápase proti Německu po porážce 1:4. Lampardovi během tohoto utkání nebyl za stavu 2:1 pro Němce uznán regulérní gól. 22. března 2013 nastoupil v kvalifikačním zápase proti domácímu San Marinu, který skončil drtivým vítězstvím Anglie 8:0. Lampard vstřelil jeden gól. Trenér Roy Hodgson jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Angličané vypadli již v základní skupině D, obsadili s jedním bodem poslední čtvrtou příčku. V srpnu 2014 po světovém šampionátu ukončil reprezentační kariéru s bilancí 106 zápasů a 29 vstřelených gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Derby County FC.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2018/19.", "content": "Po skončení hráčské kariéry v únoru 2017 si Lampard udělal trenérskou licenci a na konci května roku 2018 bylo oficiálně oznámeno, že se stal trenérem druholigového anglického fotbalového klubu Derby County FC. Ten s ním podepsal smlouvu na tři roky.", "section_level": 3}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2019/20.", "content": "Chelsea FC 4.7. 2019 oznámila Franka Lampard jako nového manažera. Frank byl již doposud dvakrát nominován na ocenění Manažer měsíce, přičemž jednu nominaci proměnil a to za měsíc říjen. Frank Lampard se tak stal teprve třetím člověkem, který v Premier League získal jak ocenění pro nejlepšího hráče, tak i ocenění pro nejlepšího manažera. Před ním se to podařilo Stuartu Pearcovi a Garerthu Southgateovi.", "section_level": 3}], "src_summary": "Frank James Lampard OBE (* 20. června 1978 v Romfordu, Anglie) je anglický fotbalový trenér bývalý fotbalový záložník, který jako hráč působil naposledy v klubu New York City FC. Předtím působil v klubech West Ham United a Swansea City (zde hostoval), Chelsea FC a Manchester City. Od roku 2019 je trenérem anglického klubu FC Chelsea. ", "tgt_summary": "Frank Lampard, né le à Romford, Londres, est un footballeur international anglais ayant évolué au poste de milieu de terrain du milieu des années 1990 à la fin des années 2010. ", "id": 2168499} {"src_title": "Borovice osinatá", "tgt_title": "Pin aristé", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Rozlišují se dva poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Menší strom, 5-13 (18) m vysoký, často spíše keřovitý, s kmenem až 120 cm v průměru, často pokrouceným. Borka je hladká, zelenavá, později šupinatá, větve krátké a tuhé, letorosty silné, světle oranžově žluté, ochlupené. Pupeny špičatě vejčité, asi 8 mm dlouhé. Jehlice jsou po pěti ve svazečku s dlouhou pochvou, 2-4 cm dlouhé, tmavozelené, špičaté, na vnitřní straně mají modravě bělavé řady průduchů. Jsou charakteristicky poseté drobnými bílými výrony zoxidované pryskyřice. Ve své domovině si zachovává i 20 až 30 (!) ročníků jehlic, u nás v příznivých podmínkách 6 až 10. Šišky jsou přisedlé, válcovitě vejčité, o rozměrech 4-9 x 4 cm, nafialovělé. Štítky vyklenuté, s jemným 8 mm dlouhým ostnem (osinou - od toho její název). Tvoří hnědá, černě kropenatá semena dlouhá 5-7 mm, s lehce oddělitelným křídlem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V jižních polohách Skalistých hor v nadmořských výškách 2800 až 3600 m. Poddruh \"Pinus aristata\" subsp. \"aristata\" - umba (pupky na šiškách) s dosti pevnou osinou, především na často zploštělé bázi šišek, se vyskytuje v Coloradu, Novém Mexiku a severní Arizoně. Poddruh \"Pinus aristata\" subsp. \"longaeva\" (D. K. Bailey) E. Murray, 1983 má jehlice bez bílých výronů pryskyřice, šišky s krátkým ostnem nebo téměř hladké. Stromy na lokalitě White Mountains patří mezi nejstarší žijící stromy, některé jsou téměř 5000 let staré. Vyskytují se v Kalifornii, Nevadě, Utahu. V roce 1945 byly nalezeny borovice z příbuzenstva borovice osinaté také ve White Mountains v Arizoně. Tamní exempláře druhu \"Pinus longaeva\" měřily na výšku sotva 4-9 m, ale jejich kmeny měly průměr 120 cm. U tří z nich byl zjištěn neuvěřitelný věk - 4700 let. Jsou to tedy nejstarší žijící stromy na Zemi. V horách Sierra Nevada roste jejich nejbližší příbuzný druh \"Pinus balfouriana\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste při horní hranici lesa v nadmořských výškách 2800-3600 m na mělkých skalnatých půdách (dolomit). Je velmi odolná vůči klimatu: snáší vysoké mrazy i sucho, je náročná pouze na světlo. Roste velmi pomalu. Tato borovice, jako ostatně všechny americké pětijehličné druhy, trpí u nás rzí vejmutovkovou (\"Cronartium ribicola\").", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V Česku je poslední dobou používaná v okrasných výsadbách (výhradně subsp. \"aristata\").", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve vyšších polohách, kde je víc srážek, jsou stromy větší a mohutnější. Největší strom byl pojmenován Patriarcha a je asi 14 m vysoký. Jeho stáří je odhadováno na 1500 let. Nejstarší strom tohoto druhu byl pojmenovaný Metuzalém a roste v nadmořské výšce 2900 m. Záměrně není označen z toho důvodu, aby ho návštěvníci nezdevastovali. Jeho věk je odhadován na téměř 4750 let. To, že se tyto stromy dožívají tak vysokého věku, je zapříčiněno tím, že díky velmi pomalému růstu (vegetační období zde trvá 2-3 měsíce a půdy jsou extrémně chudé na živiny) je jejich dřevo velmi husté, a proto lépe odolává škůdcům a nepříznivým klimatickým vlivům.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Borovice osinatá (\"Pinus aristata\") je jehličnatý strom pocházející ze Severní Ameriky (státy Colorado, Nové Mexiko, Arizona, Kalifornie, Nevada, Utah). Její poddruh \"longaeva\" patří mezi nejstarší žijící organismy na Zemi.", "tgt_summary": "Le Pin aristé (\" Pinus aristata \") est un arbre appartenant au genre \"Pinus\" et à la famille des Pinacées. Il est présent dans les hautes altitudes des Montagnes Rocheuses aux États-Unis. ", "id": 1779945} {"src_title": "Program Mercury", "tgt_title": "Programme Mercury", "src_document": [{"title": "Kosmická loď.", "content": "Kosmická loď poskytovala minimální vnitřní prostor pro usazení jednoho astronauta. Vnitřní ovládací prvky tvořilo více než 55 elektrických přepínačů, 30 vícepolohových jističů, 35 mechanických víceúrovňových přepínačů a dalšího vybavení. Za letu se počítalo s automatickým řízením prováděným za asistence pozemních stanic, s téměř nulovou potřebou zásahů astronauta. Automatizované systémy však byly velice poruchové a proto se později přítomnost astronautů ukázala jako rozhodující pro zdárné ukončení hned několika misí. Tělo lodi mělo kuželovitý tvar. Na tupém konci byl umístěn tepelný štít, který zabezpečoval bezpečný průlet atmosférou při návratu na Zemi. Při návratu musel odolat teplotám přesahujícím 1600 °C. Původně byl štít vyroben z ušlechtilého berylia, ale pro vysokou cenu a technologickou náročnost byl později nahrazen lehčím štítem z fenolové pryskyřice. Ta se prudkým žárem odpařovala a tím ochlazovala a chránila zbytek kosmické lodi. Dvojitý plášť lodi byl vyroben z plechu titanové slitiny o tloušťce 0,25 mm. Zvláště tepelně exponovaná místa pak byla pokryta slitinou Rene-41 a beryliovými pláty. Na boku lodi byl malý vstupní průlez, který byl po přistání odhazován 70 pyrošrouby. Pro pozorování vnějšího dění byla loď vybavena dvěma okénky a na oběžné dráze dále navigačním periskopem. Mezi další systémy lodi pak patřil systém dodávky elektrické energie využívající několika baterií s úhrnnou kapacitou 10,5 kWh a systém zabezpečení životních podmínek. Ten zásoboval astronautův skafandr čistým kyslíkem o tlaku 0,3 atm a zajišťoval vhodné hodnoty teploty a vlhkosti pro „přežití“ astronauta a palubních přístrojů. V průběhu počátečních fází letu byla ke kabině připevněna věžička s raketovým záchranným systémem. Ten by v případě selhání nosné rakety oddělil vlastní kabinu a umožnil její dopravu do bezpečné vzdálenosti od rakety. Kabina by poté přistála s pomocí padákového systému, podobně jako při návratu z kosmického letu. Raketa záchranného systému dosahovala tahu 231 kN po dobu 1 s. V případě správné činnosti nosné rakety byl záchranný systém v pokročilé fázi letu odstřelován pomocí pomocného raketového motorku o tahu 3,6 kN. Po navedení kosmické lodi na oběžnou nebo suborbitální dráhu docházelo k oddělení od rakety s pomocí tří malých oddělovacích (posigrádních) raket o tahu 1,8 kN. Samotná kabina nemohla provádět orbitální manévry. Byla vybavena jen systémem kontrolních trysek (RCS) určených ke změnám orientace vůči Zemi před vlastním přistáním. RCS systém umožňoval jen jednoduché změny polohy (klopení, bočení, rotace). Kontrolní trysky byly pro větší spolehlivost zastoupeny zdvojeně pro automatizovaný/manuální okruh řízení. Rovněž nádrže pohonné látky, peroxidu vodíku, byly zdvojeny. Pro zajištění návratu zpět na Zemi byla loď vybavena třemi brzdnými (retrográdními) raketami na pevné palivo. Ty při tahu 4,5 kN po dobu 10 sekund snížily orbitální rychlost na dostatečnou hodnotu vhodnou pro přistání. Pro snížení nárazu byly rakety zapalovány postupně po jedné v pětisekundových intervalech. Pro úspěšné přistání postačovala spolehlivá činnost dvou ze tří raket. Prázdný obal brzdných raket byl před vlastním vstupem do atmosféry odhazován od lodi. Vlastní přistání na vodní hladinu pak zajišťoval zdvojený padákový systém sestávající ze stabilizačního padáčku o průměru 1,8 m, vypouštěného ve výši 6,4 km, a pak hlavního nosného padáku o průměru 20 m, vypouštěného ve výšce 2,9 km. Přistání bylo poměrně tvrdé (náraz 10 m/s), a proto se pro jeho ztlumení využíval vzduchový tlumicí vak vytvořený za pomocí tkaniny mezi tepelným štítem a dnem kabiny (nafukovaným krátce po otevření hlavního padáku). Projektováním lodi se od roku 1958 zabýval konstrukční tým pod vedením Maxe Fageta. Vlastní výroba poté probíhala v McDonnell Aircraft Corporation v St. Louis ve státě Missouri. NASA zadala zakázku k výrobě 20 letových exemplářů lodi. Pět z nich nebylo použito při žádném z letů. Dvě bezpilotní lodě byly zničeny během letu. Jedna z lodí na konci pilotovaného letu skončila na dně oceánu (aby byla po 38 letech s velkou slávou nalezena a vyzdvižena). Část z vyrobených lodí byla podrobena pozdějším přestavbám a modifikacím, které především odstraňovaly technologické závady a nedostatky a umožňovaly delší pobyt lodí na oběžné dráze.", "section_level": 1}, {"title": "Raketové nosiče.", "content": "V rámci Programu Mercury byly použity pro testy a vynášení kosmických lodí z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě tyto nosiče:", "section_level": 1}, {"title": "Nepilotované lety.", "content": "Vlastním pilotovaným letům předcházelo téměř 20 bezpilotních zkušebních letů jejichž úkolem bylo prověřit nově vyvinuté technologie první americké kosmické lodi. Většina z nich byla provedena jen na suborbitální dráze, ostatní byly orbitální. Zdaleka ne všechny z těchto letů byly úspěšné. Čtyř zkušebních letů se zúčastnili astronauti z řádu primátů, kteří absolvovali i pobyt v beztížném stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Pilotované lety.", "content": "Výběr astronautů pro Program Mercury probíhal mezi vojenskými zkušebními piloty, protože se předpokládalo, že kosmický let a řízení budou nejvíce podobné ovládání bojového letounu. Z prvotní skupiny 509 pilotů bylo po hrubším vytřídění vybráno 110 kandidátů budoucích letů. Po náročných testech pak zůstala skupina 7 pilotů, která byla v dubnu 1959 prohlášena za první skupinu astronautů NASA jež budou pilotovat kosmickou loď Mercury. Šesti z nim se to nakonec podařilo. Sedmý – Donald Slayton, byl pro zdravotní nezpůsobilost vyřazen (do kosmu se ale v roce 1975 přece jen podíval (program Sojuz-Apollo)).", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Mercury (či také Projekt Mercury) byl první americký pilotovaný kosmický program, který měl za cíl dopravit člověka na oběžnou dráhu Země a bezpečně ho navrátit zpět. Program probíhal v letech 1958 až 1963. Prvotní plánování a vývoj kosmické lodi Mercury probíhal pod dohledem organizace NACA, později pod nově vzniklou nástupnickou organizací NASA. Název programu pochází z římské mytologie – bůh Merkur často představoval symbol rychlosti. ", "tgt_summary": "Le programme \"Mercury\" est le premier programme spatial américain à avoir envoyé un Américain dans l'espace. Il débute en 1958, quelques mois après la création de l'agence spatiale américaine NASA (\"National Aeronautics and Space Administration\"), et s'achève en 1963. Les objectifs du programme sont de placer un homme en orbite autour de la Terre, d'étudier les effets de l'impesanteur sur l'organisme humain et de mettre au point un système de récupération fiable du véhicule spatial et de son équipage. ", "id": 926626} {"src_title": "Akmolská oblast", "tgt_title": "Oblys d'Aqmola", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Oblast hraničí se čtyřmi oblastmi \"Kazachstánu\" (Kostanajskou na západě, Severokazachstánskou na severu, Pavlodarskou na východě a Karagandskou na jihu) a na jejím území leží hlavní město Nur-Sultan. Oblast leží na horním toku řeky Išim. Velká část se nachází v Kazašské pahorkatině (nadmořská výška 300 až 400 m). Na východě se nachází pohoří Jermentau a na jihozápadě Tengiz-Kurgaldžinská propadlina. Severní část je rovinatá s oddělenými vyvýšeninami (hora Dombyraly – 471 m)", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima je ryze kontinentální, suché. Léto je horké a suché, s častými větry s vysokou teplotou vzduchu (suchověje – \"суховеи\") a pylové bouře. Teplota prudce kolísá během dne. Zima je chladná a dlouhá, s malým množstvím sněhu, se silným větrem a chumelenicemi. Průměrná teplota v červenci 20 °С na severu a 22 °C na jihu a v lednu −18 °С na severu a −16 °C na jihu. Množství srážek za rok je 200 až 250 mm na jihozápadě a 300 až 350 mm na severu, v horách i více.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Největší řeka je Išim (povodí Obu), která protéká zhruba středem oblasti z východu na západ. Její přítoky jsou Koluton a Žabaj. V pahorkatině pramení řeky Silety (na severovýchodě), Nura a Kulanutpes (na jihovýchodě), které končí v bezodtokých jezerech. 90 % ročního průtoku řek připadá na jaro, v létě voda opadá a některé řeky vysychají. Za účely zavlažování byla postavena Vjačeslavská přehrada nedaleko \"Astany\". V oblasti je mnoho jezer především slaných (Tengiz, Kijakty, Kypšak, Seletyteniz, Teke, Ulken-Karoj, Kiši-Karoj, Kalibek, Alabota, Žamantuz), ale i sladkovodních (Kurgaldžin, Kožakol, Itemgen, Šaglyteniz). V pahorkatině se nacházejí Kokčetavská jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "Velká část oblasti leží v zóně stepí na tmavě kaštanových často slaných půdách. Na severozápadě jsou travnato- kavylové stepi na jižních černozemích, které jsou většinou rozorány. Na samém jihu jsou polopouštní pelyňkovo-kavylové stepi na světle kaštanových půdách střídané slanisky. V okolí řeky \"Išim\" a dalších řek jsou travnaté louky na lučních slaných půdách. V \"Tengiz-Kurgaldinské propadlině\" roste pouštní flóra na slaniscích. Na nejvyšších místech pahorkatiny rostou nevelké borové a březové háje na štěrkovitých horských černozemích.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Ve stepích se vyskytují hlodavci, sudokopytníci (sajga tatarská), šelmy, ptáci (dropi) a na březích jezer vodní ptactvo (plameňáci). Nachází se zde Kurgaldinská přijezerní rezervace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akmolská oblast (, ) je oblast na severu Kazachstánu. Byla založena 14. října 1939 v rámci Kazašské SSR. V letech 1961–92 se jmenovala \"Celinogradská oblast\" a pod tímto názvem byla v letech 1962–64 součástí Celinného kraje. Má rozlohu 147 000 km2. Má 748 200 obyvatel (2004). Hlavním městem je Kokčetau.", "tgt_summary": "L'oblys d'Aqmola (en, \"Aqmola oblısı\", et en ), est une région administrative du Kazakhstan. Elle doit son appellation au nom d'origine de son ancien chef-lieu, Akmola.", "id": 1444140} {"src_title": "Bitva u Platají", "tgt_title": "Bataille de Platées", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Po porážce v námořní bitvě u Salamíny v září 480 př. n. l. se perský král Xerxés stáhl s velkou částí armády z řeckého území a v oblasti ponechal jen silné vojsko vedené Mardoniem, s příkazem, aby se počátkem příštího roku pokusilo znovu podniknout útok na jih. Mardonios se nejprve pokoušel využít sporů mezi Athénami a Spartou, ale s nevalným úspěchem – výsledkem nicméně bylo již druhé vyplenění Athén během necelého roku. Řekové se nyní opět sjednotili a rozhodli se čelit perskému nepříteli s využitím všech dostupných sil.", "section_level": 1}, {"title": "Síly stran a postavení.", "content": "Mardoniova armáda o počtu cca 50 – 60 tisíc mužů (Hérodotos uvádí až 300 tisíc, ale jeho údaje jsou obvykle velmi nadnesené) si vybudovala opevněný tábor při řece Asopos. Řekové vedení Sparťanem Pausaniem se usadili na úpatí pohoří Kithairon. Základ jejich armády tvořilo pravděpodobně 5 000 spartských hoplítů, 8 000 Athéňanů, menší kontingent Korinťanů a malá skupinka Tegejců. K tomu pak ještě menší falangy z různých polis a pomocné sbory včetně spartských perioiků a heilótů – odhadem přibližně 30 tisíc mužů. Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky. Již předem bylo jasné, že Sparťané zaujmou tzv. „pozici cti“ na pravém křídle, a to nejen jakožto ocenění za hrdinnou obranu Thermopyl. Pozice cti byla považována za nejdůležitější místo ve falanze: hoplít měl štít na levé ruce a kryl tak bojovníka nalevo. Ovšem řady úplně na pravém kraji neměly krytí od nikoho a být zde vyžadovalo velikou odvahu a znamenalo zároveň i velkou čest. Udatnost zde postavených válečníků rozhodovala často o osudu celé falangy. Vedle Sparťanů stáli Athéňané, dále Tegejci, nicméně všechna řazení a přesuny nejsou z historických materiálů úplně jasné. Tak jako tak, postavení Řeků bylo co se týče defenzívy vynikající. Zaujaté obranné pozice skýtaly těžko dosažitelný cíl pro soupeřovu pěchotu a prakticky nemožný pro jízdu, hlavní zbraň perské armády. Nastala patová situace. Jestliže Mardonios nemohl zaútočit na držené pozice Řeků, Pausaniás se oprávněně obával střetu na planině, kde by mobilní kavalerie mohla pomalou falangu vymanévrovat. Navíc Řekům přicházely další posily z polis a neměli tudíž důvod ke spěchu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "K úvodnímu střetu došlo chybou v řazení řeckých sil, když se oddíl Megařanů dostal do zranitelné pozice. Mardonios to zaregistroval a vyslal kavalerii vedenou Mesistiem, která zasypala Megařany mrakem šípů a značně zredukovala jejich počet. Úplnému masakru zabránili athénští lučištníci reagující na zoufalé volání o pomoc tím, že začali ostřelovat odkryté Peršany. Poté boj ustal. Jeho výsledkem bylo mnoho mrtvých Megařanů, zabitý Mesistios a také zjištění, že Pausaniás se svými jednotkami jen těžko může z kopce sestoupit. V další fázi střetnutí došlo k taktickému formování armád na obou stranách. Sparťané stáli proti elitním perským jednotkám, athénské falangy proti přeběhlickým hoplítům z Théb a Bojótie, Korinťané a vojáci z ostatních polis o trochu více vzad proti vojevůdci Artabazovi a jeho Baktrijcům. V napjatém klidu před bouří Mardonios nechal alespoň ostřelovat řecké pozice z větší dálky, ale tato činnost byla spíše symbolická, každopádně vojensky v podstatě neúčinná. Početnější Peršané by sice byli schopni na obou křídlech obkličovat Řeky, ale ne ve stávající situaci. Slabinou jinak dobré pozice Helénů byla ovšem závislost na dodávkách vody ze vzdáleného pramene. Mardonios to odhalil a vytrvalým napadáním zásobovacích vozů začal Pausania zahánět do úzkých. Dvanáctého dne se stala situace pro Řeky neúnosnou. Bez zásobování by se nebyli schopni udržet. To byl důvod rozkazu, aby se v noci stáhla vojska postupně po oddílech k městu Plataje, kde byla možnost získat potřebný zdroj vody. Jako poslední měli odejít Sparťané s Tegejci. Celý manévr však nebyl dostatečně rychlý, a tak za úsvitu třináctého dne spatřil Mardonios poslední Řeky opouštějící své pozice. Pravděpodobně se domníval, že protivníkovu armádu rozbila řevnivost mezi jednotlivými polis. Okamžitě zareagoval, bleskurychle překročil most a vrhl se do nekompromisního útoku. Sparťané reagující na nebezpečí v rychlosti srazili štíty s Tegejci a utvořili jednolitou falangu. Nebezpečí si všimli vzápětí i Athéňané a začali se vracet, stejně jako vzadu stojící Korinťané. Na Sparťany se nejdříve snesl mrak šípů, nicméně jejich zbroj a štíty je v první fázi ochránily. To už se ale na ně vrhala perská jízda i s osobní gardou Mardonia. Postupující athénská falanga se zaklínila v rovném boji s thébskou a nový střed, nyní korintský, byl pronikajícími Peršany zastaven za linií Sparty a Athén. Po dvou týdnech čekání se rozpoutal zuřivý a nemilosrdný boj, v němž měli Peršané zpočátku trumfy ve svých rukou. Hlavní síla Peršanů se napřela do slabého středu protivníka, a ten začal logicky ustupovat. Silný spartský kontingent byl po bitvě, která zuřila celé ráno, oddělen od hlavního dění, a tak ustoupil zpět a vyčkával, neboť díky terénu se nemohl účinně zapojit. Bezmocní Korinťané se propadali do hloubi pole, Athéňané byli rádi, že bojovali vyrovnanou bitvu proti silné thébské falanze. A pak nastal zlom. Není zcela jasné, jak k němu došlo, teorií nabízejí historikové povícero. Ve chvíli, kdy se hlavní elitní perský střed posunul ještě dále, prořídlý oddíl Tegejců, který byl vedle Sparťanů, se vyřítil do útoku na osobní gardu Mardonia. Do pohybu se dali i Sparťané. Když záložní oddíly perské těžké jízdy spatřily nebezpečí hrozící jejich veliteli, rozjely se na nepočetnou skupinku Tegejců. Jenomže narazily na pomalu pochodující falangy Sparťanů, kteří je s válečnou písní na rtech zastavili. Osobní garda Mardonia se sice obrátila proti postupujícím Tegejcům, ti se však se zarputilou zuřivostí probíjeli dál až k vrchnímu veliteli. Zoufalí soupeři Sparťanů se marně snažili rozlomit neprostupnou hradbu falangy, což ocenil i jinak nekriticky prořecký Hérodotos. Médská zbroj neměla ovšem proti řeckým xifům šanci a byli to naopak Sparťané, kdo začal zatlačovat protivníka. Mezitím se jeden z posledních hoplítů tegejského oddílu probil až k Mardoniovi a usmrtil jej. V tu chvíli se vývoj zlomil definitivně. Peršané bez svého vůdce ztratili řád a začali podléhat panice. Jejich armáda se dala na ústup, jenž se rychle měnil v útěk, zvláště ve chvíli, kdy ke stažení zavelel i Artabazos, který jinak do bitvy vůbec nezasáhl – přestože měl k dispozici množství vojáků. I Korinťané, kteří již byli v prakticky beznadějném postavení a nebyli daleko od úplného chaosu, přešli do protiútoku, tím spíše Sparťané a zbytek Tegejců, který stál u zrodu zlomu. Nastal velký masakr, kterému kupodivu unikli Thébané, svádějící po celou dobu bitvy vyrovnaný souboj s Athéňany. Ačkoli ztráty Peršanů nejsou známy, byly nepochybně značné. Pozemní armáda krále Xerxa v Řecku byla zničena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Platají v létě 479 př. n. l. byla jednou z klíčových bitev řecko-perských válek. Spojená řecká vojska Sparty, Athén a jejich spojenců v ní rozhodným způsobem porazila perskou armádu (a její řecké spojence) vedenou příbuzným krále králů Xerxa I., Mardoniem, a odsoudila tak k nezdaru snahu Peršanů podmanit si evropské řecké městské státy.", "tgt_summary": "La bataille de Platées (, ) est la dernière grande bataille terrestre des guerres médiques. Elle se déroule en 479 av. J.-C. près de la ville de Platées, en Béotie, et oppose une alliance des cités-États grecques (dont Sparte, Athènes, Corinthe et Mégare) à l’Empire perse de. ", "id": 1097857} {"src_title": "Subwoofer", "tgt_title": "Subwoofer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti se subwoofery příliš nepoužívaly a jejich funkci obstarávaly dostatečně dimenzované basové reproduktory vestavěné do společných skříní s ostatními reproduktory. Oddělení samostatného subwooferu umožnilo rozměry reprosoustav velmi zredukovat, protože jejich rozměry byly diktovány především přenosem nízkých frekvencí. V dnešní době se pro domácí použití dodávají systémy se subwooferem i bez něj. Ve druhém případě musejí být však reprosoustavy dostatečně velké, pokud mají přenést i nejhlubší frekvence.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pasivní.", "content": "Pasivní subwoofer je reprosoustava, v jejíž ozvučnici je osazen reproduktor nebo reproduktory (2, výjimečně i více ks) a někdy také pasivní reproduktorová výhybka. Pro svou funkci potřebuje dostatečně výkonný zesilovač, popř. aktivní (elektronický) filtr k přesnějšímu naladění dělicí frekvence a dalších parametrů. Při použití pasivního subwooferu spolu s koncovým zesilovačem je třeba dbát na přesné sladění elektrických parametrů, aby byla docílena maximální účinnost a zároveň nedošlo k poškození reproduktoru nebo zesilovače.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní.", "content": "Aktivní subwoofer má v ozvučnici také zabudován zesilovač se všemi potřebnými řídícími obvody. Kromě přívodního signálového kabelu je také nutno připojit zdroj elektrické energie (napájecí síť). Zesilovač aktivního subwooferu bývá dimenzován a navržen k co nejlepšímu přizpůsobení potřebám daného reproduktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální ozvučování.", "content": "Při ozvučování koncertů a diskoték se obvykle používají dostatečně velké subbasové jednotky, zajišťující reprodukci nízkých frekvencí. Počet jednotek i způsob napojení (společný kanál nízkých frekvencí, stereo) se liší dle velikosti systému, velikosti ozvučované plochy a dalších parametrů. Používají se zde aktivní i pasivní subwoofery. Aktivní jednotky obvykle obsahují i složitější obvody pro ochrany a maximální využití reproduktorů (limitace, hlídání výchylky membrány, tepelné přetížení apod.). Ozvučnice bývají různého typu, často bassreflexové, bandpass nebo horn (rozvíjející se zvukovod ). Požadováno je dosažení co nejvyššího akustického tlaku a účinnosti s malým ohledem na jiné vlastnosti ozvučnice, které se obvykle kompenzují elektronicky. Subwoofer pro profesionální použití často obsahuje více reproduktorů, v různém uspořádání v akustickém obvodu ozvučnice, někdy i lichý počet. Nejčastěji používané průměry membrán u profesionálních měničů bývají 15\" a 18\", pro menší výkony 12\" i 10\". Větší průměry membrán se vyskytují řidčeji (21, 22 a 24\"), s ohledem na technickou realizovatelnost samotných měničů. Některé firmy vyvinuly subwooferové jednotky, nepoužívající klasický reproduktor, ale praktické použití je dosud převážně okrajové.", "section_level": 2}, {"title": "Ozvučení automobilů.", "content": "V automobilech se nejčastěji používají pasivní subwoofery, ale je možno setkat se i s aktivními.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí použití.", "content": "V domácnostech se častěji používá společný subwoofer pro oba stereo kanály, resp. pro všechny kanály domácího kina. Využívá se zde faktu, že lidské ucho není schopno úplně přesně lokalizovat zdroj nízkých frekvencí. Na rozdíl od reprosoustav zajišťujících reprodukci středních a vyšších frekvencí, které je třeba v prostoru umístit velmi pečlivě, umístění společného subwooferu v prostoru není až tak kritické. U náročnějších domácích poslechových systému je kladen velký důraz také na přesné umístění společného subwooferu. Někdy jsou dokonce používány subwoofery dva. Domácí subwoofery bývají nejčastěji aktivní, velmi zřídka se vyskytují pasivní, protože celá instalace a nastavení bývá u pasivních složitější. Velké množství spotřebitelů je však spokojeno se stereofonním poslechem bez subwooferu. Pro přenos celého akustického pásma jsou zde zapotřebí dvě dostatečně velké reprosoustavy. Toto řešení je sice prostorově náročnější, odpadá však potřeba přesného sladění subwooferu s ostatními reprosoustavami a často bývá také toto řešení levnější.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí kino a AIO.", "content": "Speciálním případem domácího použití subwooferu je domácí kino. Jedná se o vícekanálový systém ozvučení, který poskytuje zvukový doprovod především při sledování filmů. Takovémuto systému se také říká prostorový zvuk, protože reprosoustavy jsou rozmístěny v prostoru kolem posluchače, kterému je navozován pocit, že je přímo v místě děje filmu. Systémy domácího kina mohou být různé a nejčastějším upřesňujícím znakem bývá kombinace dvou číslic oddělených tečkou, kde první číslice určuje počet satelitních reprosoustav a druhá přítomnost subwooferu, resp. jejich počet. Subwoofer u domácího kina bývá označován zkratkou LFE (Low Frequency Effects). Za samostatnou kategorii lze považovat systémy All-In-One, tedy vše v jedné krabici. Spotřebitel kupuje jednu krabici, která obsahuje systém 5.1, tedy součástí balení je pět malých satelitních reprosoustav, jeden subwoofer a řídící jednotkou, která je kombinací DVD přehrávače, řídících obvodů a koncových zesilovačů pro všechny reprosoustavy systému. U některých systému AIO bývají koncové zesilovače zabudovány do těla subwooferu a s řídící jednotkou bývá propojen speciálním kabelem. U systému AIO se tedy můžeme setkat se subwoofery pasivními i aktivními, což pro koncového spotřebitele není v praxi žádný rozdíl, protože v obou případech je řídící obvod subwooferu ovládán automaticky řídící jednotkou celého systému.", "section_level": 3}], "src_summary": "Subwoofer, neboli sub-bassová jednotka, je reprosoustava určená pro reprodukci zvuku nízkých frekvencí. Jedná se o frekvence od spodního okraje akustického pásma, tedy od asi 20 Hz, do dělící horní frekvence, která v praxi bývá nastavena v rozmezí přibližně od 50 Hz do 250 Hz. Nad dělící frekvencí už pracují jen ostatní reprosoustavy v daném ozvučovacím systému. Toto řešení využívá jevu, že člověk je schopen jen špatně nebo vůbec lokalizovat směr, odkud zvuk nízkých frekvencí přichází. Subwoofer může být jak pro stereo, tak i vícekanálovou reprodukci použit jen jeden, při zachování vyhovujících vlastností ozvučení. Reprosoustavy pro přenos ostatních částí zvukového spektra mohou být menší, levnější a vhodněji umístěné s ohledem na poslechový prostor. ", "tgt_summary": "Un subwoofer, ou correctement « caisson de basse », familièrement abrégé en « sub » dans le langage courant, est un haut-parleur destiné à la reproduction des fréquences sonores les plus basses du spectre audio. ", "id": 747742} {"src_title": "Environmentalismus", "tgt_title": "Écologisme", "src_document": [{"title": "Environmentalismus a ekologismus.", "content": "Termíny environmentalismus a ekologismus někteří chápou jako synonyma. Jiní slovo ekologismus vyhrazují pro radikální, nekompromisní environmentalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V 60. letech 19. století vzniklo ekologické hnutí jako reakce na dlouhodobé znečišťování životního prostředí. Nejdříve se jednalo pouze o téměř bezvýznamné hnutí, které postupem času nabíralo na velké síle a začalo mít význam i v národní sféře. Již v 70. letech toto hnutí ve Spojených státech amerických dokázalo ochránit velké množství lesů a také vytvořit přírodní parky a rezervace. Jako významnou osobnost, která měla velký impakt na počátky tohoto hnutí, je důležité zmínit americkou spisovatelku Rachel Carson, která byla autorkou knihy \"„Silent Spring”,\" která se později stala „biblí” tohoto hnutí. Kniha „Silent Spring” je rozdělena do pěti částí. Čtyři z nich nesou název ročních období a pátá část - epilog, se zabývá vznikem ekologického hnutí v letech 1960 až 1970. Tato knížka byla pro mnohé takzvaným „\"wake up call”.\" Dalšími významnými idoly ekologického hnutí byl Móhandás Karamčand Gándhí, indický politický a spirituální vůdce též nazývaným „Otec národa”. Mahátma Gándhí žil v Jižní Africe, kde se zapojil do bojů proti rasismu a inspiroval mnohé anti-koloniální hnutí v Asii. Také byl jedním z prvních environmentalistů, kteří si uvědomovali dopad průmyslové revoluce na životní prostředí. O environmentalismu jako o politické teorii lze hovořit od počátku 60. let 20. století. V tomto období se mnozí ekologové začali věnovat problematice životního prostředí, především populačnímu růstu a někteří se snažili nabídnout řešení a pracovali např. s myšlenkou zapojení některých východních filosofií do běžného života. Vycházejí vlivné publikace (Rachel Carson: \"Tiché jaro\", Donella Meadows a Dennis Meadows: \"Meze růstu\") a i díky tomu se ekologie dostala do povědomí mnoha lidí a začalo se o ní diskutovat. Zároveň se zakládají různé ekologické nátlakové skupiny – např. Greenpeace, Friends of the Earth atd. – a v průběhu 80. let vznikají v evropských zemích strany zelených, které časem dokáží proniknout i do vlád. V České republice má environmentalismus své zástupce v některých členech Strany zelených, Zelených, Strany pro otevřenou společnost a skupiny v rámci pokusů o vytvoření ekoplatformy ČSSD (Zelená platforma, Platan, Zvonečník).", "section_level": 1}, {"title": "Zelená politika.", "content": "Zelená politika nabývá na významu až po 60. letech 20. století, kdy velké množství stran ve Švédsku, Francii, Německu a Velké Británii se oddělilo od tehdy již existujících politických stran. To samé následovalo i v Evropské unii, kde po rozdělení německé strany zelených na dvě frakce \"realo\" a \"fundi\" a jejich znovu spojením vznikla nejúspěšnější koaliční strana zvaná Evropská strana zelených. Jejich hlavním cílem je v současné době zlepšit lidská práva, environmentalismus, vytvářet dobrá pracovní místa, podpořit mladé lidi a budovat silnou demokratickou Evropu.", "section_level": 1}, {"title": "Den země.", "content": "Velkou iniciativou ekologického hnutí se stala jedna z největších demonstrací na světě, která se konala 22. května 1970. V přes 1000 městech po celých Spojených státech amerických se konaly hromadné protesty. Na demonstracích se pořádaly hromadné úklidy, sázení stromů, tiché protesty před znečisťujícími společnostmi. Je odhadováno 20 miliónu zúčastněných. Byly vytvořeny mnohé symbolizující slogany např. \"„Plant more Trees”\", \"„Sue the Grizzly”\" a \"„Sue the Bastards”.\" V současné době se konají další klimatické protesty například v USA, v Indii, ve Švédsku či v Chile. Jednou z nejznámějších mladých aktivistek se stala studentka střední školy Greta Thunberg. Greta T. se stala idolem ekologického hnutí, protože i v tak mladém věku byla schopna ovlivnit a zaujmout celý svět ať už svými protesty ve Švédsku či svou 15 denní cestou lodí do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Světový fond pro ochranu přírody (WWF).", "content": "Světový fond na ochranu přírody vznikl v roce 1961 v italském městě Assisi, rodném městě St. Francise. Jedná se o jednu z největších ochranných organizací přírody na světě. V současné době působí ve více než 100 státech například Namibie či okolní státy Amazonie. Jejich prioritou je upozornit na globální problémy spojené s přírodou - ochrana ohrožených druhů zvířat a rostlin, zachování biodiverzity, globální oteplování, nedostatek potravy či čistota vody atd.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí ekologické - Indie.", "content": "Indie byla velmi ovlivněná nadvládou Velké Británie, které se úspěšně podařilo zindustrializovat Indii. Na toto reagovali mnozí environmentalisté. Stejný problém současně i v Severní Americe, kde docházelo k velké deforestaci a znehodnocování místní půdy následkem průmyslové revoluce a zemědělské kolonizace. Dešťové pralesy se časem měnili na čajové plantáže či plodiny s větším komerčním využitím. I přes jejich dalekou vzdálenost americká publikace „\"Man and Nature”\" a vznik Indického lesního oddílu je možné vnímat jako stejnou reakci na současné dění.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Podle libertariánů a neoliberálů environmentalismus nepřípustně omezuje svobodu trhu a soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Václav Klaus označil environmentalismus za nový komunismus. Podle Klause environmentalismus „vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa“. Podle názoru „skeptických ekologů“ (jejichž zástupci jsou například Bjørn Lomborg nebo Ivan Brezina) environmentalisté přehánějí svá tvrzení, vytvářejí „strašáky“ (DDT, jaderná energetika), prezentují jen fakta podporující jejich názor a prosazují nákladná a málo efektivní opatření. Upozorňují též na to, že pro mnoho lidí se ochrana životního prostředí stala jakousi náhražkou náboženství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Environmentalismus (z anglického \"\" – životní prostředí) je politické a etické hnutí, které obhajuje zachování, obnovu a/nebo zlepšení přírodního prostředí, někdy je také zmiňován jako hnutí pro kontrolu znečištění či ochranu diverzity rostlin a živočichů. Environmentalismus usiluje o změnu společenských, politických a ekonomických mechanismů, které životní prostředí poškozují. Environmentalismus je směr, který se zabývá ochranou a zachováním nepoškozeného životního prostředí. Počátky environmentalismu sahají do 18. - 19. století, kdy začala průmyslová revoluce, jako „odpověď \" na negativní dopad industrializace na životní prostředí. Vznik tohoto směru je velice rozmanitý. Nelze určit jednu zemi či kontinent, kde tento směr vznikl, ale přesto pří zmínění tohoto moderního hnutí se nám první vybaví Spojené státy americké. ", "tgt_summary": "L'écologisme, ou environnementalisme, est à la fois un courant de pensée (idéologie ou philosophie), un corpus de valeurs et de propositions incluant notamment celles du mouvement environnemental. L'orientation de l'activité politique ou parapolitique vise au respect, à la protection, la préservation ou la restauration de l'environnement dans une forme très poussée. James Lovelock, père de la théorie Gaïa, est l'un des représentants les plus célèbres de cette doctrine. ", "id": 238247} {"src_title": "Design", "tgt_title": "Design", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Anglické slovo \"design\" je odvozeno z latinského \"de-signare\", označit, vyznačit, a postupně dostalo také významy „navrhnout“ i „návrh“. Od poloviny 20. století, kdy se začal klást větší důraz na vzhled výrobků a reklamu, se rozšířilo do mnoha jazyků včetně češtiny v užším významu výtvarného návrhu užitkových předmětů. V češtině se předtím užíval název „průmyslové výtvarnictví“, který však zahrnoval jen tvarování průmyslových výrobků (strojů, nástrojů, nábytku, oděvů atd.). Naproti tomu design dnes zahrnuje i grafický návrh plakátů a tiskovin, webových stránek, obalů, reklamních značek a firemních kampaní.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Cílem designu je co nejúčelněji propojit funkční a estetickou stránku navrhovaného předmětu či systému. Vyžaduje proto jak technické, tak výtvarné schopnosti a znalosti a v současné době úzce souvisí také s propagací a reklamou. Podle oblastí, kde se design uplatňuje rozlišujeme například:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Návrhářství užitkových předmětů se začalo oddělovat jako samostatná profese už koncem 19. století, například v typografii, v textilním, sklářském a vůbec uměleckém průmyslu. Průmyslová výroba přinesla snahu o zlevnění výroby, takže výrobky byly často nevzhledné. Proti tomu vzniklo anglické hnutí za obnovu řemesel Arts and Crafts, jehož nejznámějším představitelem byl William Morris. V českých zemích vzniklo za podobným účelem roku 1873 Moravské průmyslové museum (nynější Uměleckoprůmyslové muzeum (Brno)), roku 1885 Uměleckoprůmyslové museum v Praze a téhož roku Uměleckoprůmyslová škola v Praze (UMPRUM). V meziválečném období k tomu přistoupila brněnská Škola uměleckých řemesel a další. Od třicátých let 20. století se důraz přesouval od užitého umění k návrhářství průmyslových výrobků (strojů. automobilů, letadel, nábytku aj.), které pak v 60. letech dosáhlo významných mezinárodních úspěchů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Design (z angl., vyslov [\"dyzajn\"]) je vytvoření plánu nebo úmluvy na výstavbu objektu nebo systému (architektonické plány, technické výkresy, obchodní procesy, schémata zapojení, grafický design, produktový design). Může označovat jak činnost návrháře, tak výsledný produkt jeho činnosti. Dobrý design obecně, zahrnuje několik věcí, a to tvar výrobku, bezpečnost, použitelnost, respektuje technické a technologické zásady. Zdařile vypadající průmyslové produkty bývají často označovány jako \"designové\", designové hodiny, designová sedačka atd... ", "tgt_summary": "Le design ou stylisme est une activité de création souvent à vocation industrielle ou commerciale, pouvant s’orienter vers les milieux sociaux, politiques, scientifiques et environnementaux. Le but premier du design est d’inventer, d’améliorer ou de faciliter l’usage ou le processus d’un élément ayant à interagir avec un produit ou un service matériel ou virtuel. Un des rôles du design est de répondre à des besoins, de résoudre des problèmes, de proposer des solutions nouvelles ou d’explorer des possibilités pour améliorer la qualité de vie des êtres humains, que ce soit dans les sociétés industrielles occidentales (où le design est né) ou dans les pays en voie de développement (design humanitaire). La pluridisciplinarité est au cœur du travail du designeur, dont la culture se nourrit aussi bien des arts, des techniques, des sciences humaines ou des sciences de la nature. ", "id": 1287308} {"src_title": "X Window System", "tgt_title": "X Window System", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "X Window System byl vyvinut na MIT v roce 1984 jako snaha o sjednocení GUI prostředí a přenositelnost grafických aplikací. Současná verze X11 pochází z roku 1987. Mezi nejznámější implementace používané na IBM PC dříve patřilo XFree86 a v současné době pak referenční implementace X.Org. X Window System je důsledně zpětně kompatibilní (staré aplikace je možné zobrazovat i v novém prostředí). X Window System se skládá z několika základních komponent (X Server, X protokol, knihovna Xlib). Od počátku byl navržen jako nezávislý na konkrétní platformě a zároveň jako síťově transparentní, takže spuštěný program (aplikace) může vytvořit svůj výstup na jiném počítači, než na kterém je sám spuštěn (i na více různých počítačích). Využívá model klient-server, kde vstupy a výstupy zajišťuje X Server ovládající příslušný hardware (grafická karta, myš, klávesnice) a klientem jsou jednotlivé aplikace. Pro komunikaci mezi aplikacemi a X Serverem je používán X protokol, který je přenášen pomocí IPC nebo TCP/IP. X Server tedy zajišťuje přímý kontakt s uživatelem a přijímá pokyny pro zobrazování od aplikací. Aplikace od serveru naopak přijímají vstupy od uživatele a využívají zobrazovacích služeb, které jim X Server nabízí. Knihovna Xlib umožňuje programátorovi interakci s X Serverem bez toho, aby musel znát detaily X protokolu, avšak velmi málo aplikací používá přímo knihovnu Xlib. Většina aplikací místo toho používá widgety z různých nadstavbových frameworků (GTK+, Qt, Motif atd.), které poskytují vyšší míru abstrakce (menu, tlačítka, dialogy). V grafickém uživatelském prostředí jsou aplikace tradičně zobrazovány v podobě oken, což je umožňuje od sebe odlišit a mít jich na obrazovce více najednou (výjimkou je typicky menu a panel s vestavěnými aplikacemi, jako například hodiny). X Server však nezajišťuje logickou obsluhu zobrazovaných informací, a proto je pro správu zobrazených oken jednotlivých aplikací používán samostatný správce oken (). Správce oken umožňuje uživateli organizovat zobrazené aplikace, resp. jejich okna (přesun a změna velikosti okna, horní lišta oken, ohraničení oken, překrývání atp.). Z hlediska X Serveru je správce oken jen další aplikace (klient), a proto je snadno zaměnitelný. Vzorová implementace X Window System (X.Org) obsahuje pouze jednoduchého správce oken (TWM). Existuje mnoho dalších správců oken, přičemž mezi nejznámějším patří IceWM, FVWM, Sawfish, Window Maker, Kwm, Metacity, Fluxbox, Compiz a další. Pro vytváření grafických uživatelských prostředí se kromě různých správců oken používají i další různé doplňující aplikace (taskbar, panel, hodiny,...), které jsou ze stejných důvodů také zaměnitelné. Proto mohou grafická prostředí postavená nad X Window System vypadat různě. Mezi nejznámější desktopová prostředí patří KDE a GNOME.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Grafické prostředí pro operační systém UNIX začal vyvíjet institut MIT (Massachusetts Institute of Technology) v r. 1984. X Window System byl uživatelům k dispozici již následujícího roku ve verzi 9 (X9). Během dvou následujících let byly vyvinuty verze (release) 10 a 11. Označení X11 pak přetrvalo od roku 1987 dodnes a další verze jsou označovány jako revize (revision, např. X11R7.5 z roku 2009). Současná podoba systému oken X se principiálně nemění a nová vydání jsou rozšiřující především z pohledu způsobů implementace dalších rozšíření. MIT nezůstal již v 80. letech ve vývoji X osamocen. Na rozsáhlém projektu spolupracovala řada univerzit, renomovaných firem (DEC, Sun Microsystems, IBM, Hewlett-Packard, AT&T aj.) a nezávislých odborníků. Spolupracující firmy se také stávají členy skupiny X Consorcium, založené pro podporu a vývoj systému X. Dnes je X považován za průmyslový standard grafického prostředí pracovních stanic a je definován v SVID jako X11Window System. SVID jako součást téhož svazku definuje i nadstavbu X s označením NeWS (Network/extensible Window System), integruje distribuované grafické prostředí uživatele a jako mechanizmus používá jazyk PostScript. Původním autorem NeWS je firma Sun Microsystems. Nadace X.Org vede projekt X se současnou referenční implementací X11R7.5 (verzí 11 revizí 7.5 z roku 2009), dostupnou jako Svobodný software pod licencí MIT a podobnými licencemi.", "section_level": 1}, {"title": "X Server.", "content": "X Server je specifický program, který ovládá hardware a umožňuje tak vytvořit grafické uživatelské prostředí (GUI). Obsluhuje jak vstupní zařízení (myš, klávesnice, touchpad), tak zobrazující hardware (grafická karta), které vytváří viditelný obraz (bitmapu, tzv. X display, včetně 2D a 3D implementací). X Server se skládá z hardwarově nezávislé části (implementace X protokolu) a hardwarově závislé části (ovládání grafické karty a vstupních zařízení). Implementace X Serveru v XFree86 byla monolitická, takže každá grafická karta měla vlastní X Server. Novější implementace v X.Org používá pro hardwarově závislé části moduly, které jsou v případě potřeby do univerzálního X Serveru zavedeny. Velkou nevýhodou X Serveru je, že přímo přistupuje k hardware (ke grafické kartě), a proto musí v unixových systémech být spuštěn s právy uživatele root (správce počítače), což způsobuje bezpečnostní problémy v případě, že je v X Serveru programátorská chyba. Tento nedostatek v Linuxu odstraňuje použití KMS (Kernel mode-setting), které již bylo v roce 2009 nasazeno v distribuci Moblin 2.0 (pokračovatelem Moblinu je distribuce MeeGo). Připravuje se nasazení i v ostatních distribucích a též se uvažuje o začlenění KMS do OpenBSD.", "section_level": 1}], "src_summary": "X Window System (též X11 nebo jen X) je v informatice souhrnné označení pro software, který umožňuje vytvořit grafické uživatelské prostředí (GUI). Používá se zejména v unixových systémech, kde se stal standardem. Využívá model klient-server, skládá se z několika komponent, které jsou navzájem nezávislé (zejména X Server, X protokol, knihovna Xlib) a je portován na mnoho platforem (unixové systémy – Linux, BSD, Mac OS X, Solaris, ale též Microsoft Windows). Mezi nejznámější desktopová prostředí postavená nad X Window System patří KDE a GNOME.", "tgt_summary": "X Window, X11 ou simplement X est un protocole de système de fenêtrage qui gère l'écran, la souris et également le clavier. Il est souvent appelé X Window (sans s, à ne pas confondre avec Windows avec un s). ", "id": 2171822} {"src_title": "St. Catharines", "tgt_title": "Saint Catharines", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "18. století.", "content": "První bělošské osídlení v oblasti založili v roce 1780 na soutoku Dick's Creek a Twelve Mile Creek loajalisté z řad Butlerových rangerů, seržant Jacob Dittrick a vojín John Hainer. Dick's Creek byl pojmenován po dalším z raných osadníků, Richardu Pierpointovi, známém jako Kapitán Dick. Toto osídlení se posléze stalo centrem města. První obchod zde otevřel Robert Hamilton (cca 1783), první mlýn založila Koruna (1786). Intenzívní prozkoumávání okolní krajiny a vznik prvního většího osídlení se datuje do let 1787-1789. V této době bylo sídlo nazýváno \"The Twelve\". V roce 1797 zde Thomas Adams otevřel první hospodu. V roce 1798 získal hospodu Paul Shipman a sídlo dostalo nové neoficiální jméno: \"Shipman's Corners\".", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V roce 1813 městečko navštívila kanadská národní hrdinka Laura Secord, která tudy procházela s varováním pro velitele britské posádky před postupujícími jednotkami Američanů. V roce 1817 zde byl otevřen poštovní úřad \"St. Catherines\" (jméno \"St. Catharines\" bylo používáno pro osídlení vedle \"Shipman's Corners\" od roku 1808, nicméně úřad nesl jméno s písmenem e). Oficiálně přijalo město jméno St. Catharines (s a) v roce 1821. Prudký rozvoj města byl založen na zbudování kanálu Welland, jehož stavba byla zahájena v roce 1824 a ukončena v roce 1833. Otevřen byl v roce 1829, čímž se St. Catharines stalo enormně důležitým překladištěm a střediskem obchodu. O zbudování kanálu a přeměnu St. Catharines na metropoli Niagarského poloostrova se zasloužil zejména William Hamilton Merritt, který se též přičinil o přeměnu regionu v baštu odpůrců otrokářství a bezpečné útočiště uprchlých otroků. V roce 1855 zde vznikla s jeho štědrou podporou pobočka Britské metodistické episkopální církve, která se v abolicionickém tažení proti otrokářství velmi angažovala. Městem (town) začalo St. Catharines oficiálně být v roce 1845, jako city se označuje od roku 1876.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V 90. letech 20. století městem otřásla série zločinů Karly Homolky a Paula Bernarda, kteří mimo jiné unesli a zavraždili dvě místní školačky: Leslie Mahaffy a Kristen French.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Oblast, v níž leží St. Catharines, má vcelku unikátní mikroklima díky silnému vlivu dvou Velkých jezer: Ontaria a Erijského jezera a ochranného efektu Niagarského rozhraní. To se projevuje zejména mírnými zimami s velmi malým počtem mrazivých dnů a horkými a vlhkými léty. Letní teplota dosahuje nejvyšších teplot v červenci - v průměru cca 27 °C, ovšem pocitová teplota se díky vysoké vlhkosti blíží 40 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie a zemědělství.", "content": "Extenzívní vliv ledovců v historii na celou oblast Niagarského poloostrova vedl k jednotnému půdnímu vrstvení v celé oblasti města. Ta byla kdysi dnem Glacial Lake Iroquois, po němž zůstaly usazené tlusté vrstvy jílu mezi Niagarským rozhraním a jezerem Ontario. Jejich oblast byla shledána vhodnou k pěstování ovoce pro výrobu ovocných vín (v prvé řadě vinné révy). Na západním okraji města působí tři velcí výrobci vín: \"Henry of Pelham\", \"Hernder Estates\" and \"Harvest Estates\".", "section_level": 2}, {"title": "Utváření města.", "content": "Vzhledem k tomu, že v historii osídlení vznikalo zejména podle přirozených indiánských stezek, které se postupně měnily v silnice a ulice, vznikla ve starších částech města dost neobvyklá změť ulic, v níž návštěvníci odjinud vcelku pravidelně bloudí. Ve městě se vedle sebe nachází rozsáhlé průmyslové zóny a neobvykle rozsáhlé plochy zeleně.", "section_level": 2}, {"title": "Síť kanálů.", "content": "Od otevření kanálu Welland v roce 1829 došlo k několika rozsáhlým rekonstrukcím a přestavbám kanálů, zasypávání starých kanálů a tvorbě nových. Celkem se v historii města rozlišují 4 různé sítě kanálů, které se více či méně zachované nepominutelným způsobem dodnes podílejí na utváření podoby města. Starší sítě kanálů jsou dnes ve městě z větší části zakryté, zejména dálnicí 406 a Cestou královny Alžběty. Části z nich jsou ale stále na očích a často tvoří páteř místních parků a parčíků. V posledních letech sílí hnutí usilující o obnovení co největšího množství starých kanálů, nejvíc úspěchů dosáhlo v případě původního kanálu Welland.", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "St. Catharines získalo svoji přezdívku \"Garden City\" Díky neobvykle rozsáhlým plochám parků, zahrad a lesních porostů uvnitř města i v jeho nejbližším okolí. Největší a nejvýznamnější parky a zeleně", "section_level": 2}, {"title": "Správa a politika.", "content": "Město je rozděleno na šest městských částí. V čele města stojí primátor (orig.: \"mayor\") a městská rada složená z 12 radních, po dvou z každé městské části. Městská rada St. Catharines (\"St. Catharines City Council\") se schází každé pondělí a její jednání jsou přístupná veřejnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "St. Catharines (známé též jako město parků - \"The Garden City\" či St. Kitts., St. Cats, dříve \"The Twelve\" či \"Shipman's Corners\") je město v jižní části kanadské provincie Ontario. Leží na břehu jezera Ontaria, 51 km jižně od Toronta (přes jezero Ontario) a 19 km od hranic mezi Kanadou a USA (stát New York). Začíná u něj kanál Welland. Je největším městem Niagarského regionu. Odhadovaná počet obyvatel je asi 135 000 (k 2006), poslední oficiální sčítání z roku 2001 udává 129 170 obyvatel. Metropolitní populace činila v roce 2001 necelých 380 000 obyvatel. Motto města zní: \"Industry and Liberality\". Velkou část města pokrývají továrny a průmyslová zařízení a parky a zahrady.", "tgt_summary": "St. Catharines est une municipalité ontarienne (Canada). Au recensement de 2006, on y a dénombré une population de 131 989 habitants.", "id": 597088} {"src_title": "Vlnovod", "tgt_title": "Guide d'onde", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip spočívá v přenosu energie/informace formou vedené vlny. Rozměry vlnovodu závisí na frekvenci přenášené vlny. V zásadě platí, že čím nižší frekvence, tím je vlnovod větší a těžší, čímž se stává vlnovod technicky nepoužitelný. Pro vysoké kmitočty se pro změnu používají tzv. \"nadrozměrné vlnovody\", které mají velikosti desetin milimetrů a jsou proto velice pracné na výrobu. Tento druh vedení se používá od kmitočtu stovek MHz až do stovek GHz. Používá se pro své výhody, zejména nízké ztráty přenášené elektromagnetické energie, malé vyzařování energie do okolí a pro schopnost přenosu výkonů v řádu kW až MW. Nevýhodou je jejich cena.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Vlnovody pro nižší frekvence (jednotky GHz) se vyrábějí nejčastěji válcováním. Vlnovody pro pásma milimetrových vln se rovněž vyrábějí tak, že je potřebný profil vytvořen z teplem rozpustného dielektrika, které je po vyleštění pokoveno a následně rozpuštěno či odleptáno.", "section_level": 1}, {"title": "Mezní frekvence.", "content": "Vlnovod přenáší energii až od určité frekvence, nazývané frekvence mezní. Pro vlnovod s obdélníkovým průřezem, jehož delší strana je rovna a, je tato frekvence rovna formula_1, kde c je rychlost světla v dielektriku vlnovodu.", "section_level": 1}, {"title": "Mody / vidy.", "content": "Při vyšších frekvencích může být elektromagnetické pole ve vlnovodu uspořádáno několika způsoby. Tyto způsoby uspořádání pole se nazývaji \"mody\" nebo též \"vidy\". Existenci více modů současně se zpravidla snažíme vyhnout, neboť se mohou šířit různou rychlostí a degradovat tak tvar přenášeného signálu. Podle rozložení elektromagnetického pole zpravidla mody ve vlnovodech dělíme na transverzálně elektrické (TE), tj. takové, které mají složky elektrického pole pouze ve směru průřezu vedení, ale nikoli ve směru šíření vlny, a vlny transverzálně magnetické (TM), u kterých jsou transverzální (česky příčné) naopak složky magnetického pole. Každý mod se může šířit až od určité (mezní) frekvence. Ta je dána vztahem formula_2 kde c je rychlost šíření světla v dielektriku vyplňujícím vlnovod, a, b jsou po řadě velikosti stran průřezu vlnovodu, m, n pak pořadová (celá) čísla vidu. Přitom vlny TM musejí mít obě pořadová čísla větší než nula, vidy TE mohou existovat i s jedním nenulovým pořadovým číslem.", "section_level": 1}, {"title": "Jednovidový přenos.", "content": "Pokud se vlnovodem šíří jen jeden mod, hovoříme o jednovidovém (jednomodovém) přenosu. Takový přenos je zajištěn tehdy, pokud je frekvence přenášeného signálu nižší, než mezní frekvence modu s druhou nejnižší mezní frekvencí. U vlnovodu s obdélníkovým průřezem bývá nejčastěji poměr stran obdélníka blízký poměru 5:2, v takovém vlnovodu se pak budí postupně vidy formula_3. Pásmo jednovidového přenosu dominantním videm formula_4 sahá od formula_5až do formula_6.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "Vlnu, která se šíří ve vlnovodu, popisujeme několika parametry.", "section_level": 1}, {"title": "Délka vedené vlny.", "content": "Vlnová délka vedené vlny (tedy vzdálenost dvou míst, jejichž fáze se liší právě o 360 stupňů) je ve vlnovodu delší, než by byla vlnová délka rovinné vlny o stejné frekvenci ve volném prostoru. Pokud označíme délku vedené vlny indexem g a délku vlny ve volném prostoru indexem 0, platí formula_7, kde f je frekvence vlny vedené vlnovodem a fm je mezní frekvence vidu.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost šíření.", "content": "U vlnovodů rozlišujeme dvě různé rychlosti šíření, totiž rychlost fázovou a rychlost skupinovou (grupovou).", "section_level": 2}, {"title": "Fázová rychlost.", "content": "Fázová rychlost šíření je rychlost, s jakou po povrchu vlnovodu ubíhá místo s konstantní fází. Tato rychlost je zpravidla vyšší, než rychlost světla formula_8, nabývá hodnoty formula_9 To, že je tato rychlost větší, než rychlost šíření světla, není ve sporu s teorií relativity, neboť jde o zdánlivou rychlost. Fázovou rychlostí se nešíří ani hmota, ani informace.", "section_level": 3}, {"title": "Skupinová rychlost.", "content": "Skupinová rychlost šíření vlny udává rychlost šíření energie (a informace). Lze ji určit jako formula_10", "section_level": 3}, {"title": "Vlnová impedance.", "content": "Poměr vzájemně kolmých složek intenzit elektrického a magnetického pole postupné vlny ve vlnovodu je obecně různý od obdobného poměru intenzit rovinné vlny ve volném prostoru. Přitom pro vidy TE je impedance větší, pro vidy TM menší než vlnová impedance příslušného dielektrika vyplňujícího vlnovod. Přesně jsou tyto impedance dány jako a) pro vidy TE formula_11, b) pro vidy TM formula_12, kde formula_13 a formula_14 jsou po řadě permeabilita a permitivita prostředí vyplňujícího vlnovod.", "section_level": 2}, {"title": "Přenášený výkon.", "content": "Maximální výkon, který lze vlnovodem přenášet, je omezen několika jevy, zejména: Pro obdélníkový vlnovod a vid formula_4 lze maximální přenášený výkon, který ještě nezpůsobí průraz dielektrika, určit jako formula_17, kde formula_18 je maximální přípustná hodnota intenzity elektrického pole. Vzhledem k tomu, že tato hodnota běžně klesá s vlhkostí vzduchu, bývají vlnovody k přenosu velkých výkonů vybaveny i zařízením pro vysoušení vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Standardní vlnovody.", "content": "Vlnovody se standardně dodávají v několika rozměrech. Některé z nich společně s jejich vlastnostmi uvádí následující tabulka. Tabulka je sestavena pro vlnovody se vzduchovým dielektrikem. Pásmo jednovidového přenosu sahá od mezní frekvence dominantního vidu TE do mezní frekvence vidu TE. Maximální přenášený výkon u daného vlnovodu závisí vždy na frekvenci, viz vztah uvedený výše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlnovod je přípravek pro přenos elektromagnetických vln, který má libovolný tvar průřezu. Nejčastěji používaný je průřez obdélníkový nebo kruhový. I když existuje celá řada dalších vlnovodů, například vlnovody dielektrické, je v této stati nadále pojednáváno o vlnovodech s kovovým pláštěm, které byly vynalezeny nejdříve.", "tgt_summary": "Un guide d'ondes est un système physique qui sert à guider les ondes électromagnétiques ou les ondes acoustiques, pour les maintenir confinées dans un milieu particulier, sur une certaine distance. ", "id": 2218382} {"src_title": "Megalit", "tgt_title": "Mégalithe", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Klasické megalitické monumenty se ponejvíce vyskytují na britských ostrovech, na kontinentě pak v asi tři sta kilometrů širokém pásu, táhnoucím se podél evropského pobřeží od Středomoří až po Baltské moře a ve Skandinávii. V oblasti mezi řekami Rýn a Labe zasahují hluboko do střední Evropy. Vznikly i v severní Africe, na Předním a Dálném východě, Indickém poloostrově, o megalitických stavbách lze ale hovořit také v obou Amerikách, či pacifickém souostroví.", "section_level": 1}, {"title": "Megalitická kultura.", "content": "Ucelená megalitická kultura neexistovala, dnes je tímto slovním spojením nepřesně označována řada vzájemně nesouvisejících kultur z období neolitu, eneolitu, chalkolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou pouze stavby, budované převážně z velikých kamenných kvádrů a bloků. Proto je nemožné vymezit ucelený kulturní megalitický okruh. Dosvědčují to i archeologické nálezy z různých období i kultur, nejčastější jsou nálezy kultury zvoncových pohárů.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení okruhu.", "content": "Vymezení megalitického okruhu, bez ohledu na společné prvky jednotlivých staveb, není jednoznačné. Badatelé jejich jednotný původ nepotvrdili. Neexistovala žádná megalitická rasa coby univerzální nositelka megalitické kultury, ani megalitické náboženství, jakkoli nelze vyloučit souvislost s určitými okruhy kultických představ, případně rituálů, zahrnujících společné pohřby. Megality nejspíš vznikaly samostatně, pravděpodobně jako ideologický prostředek konkurenčního zápasu o životní prostor mezi migrujícími pastevci a starousedlými zemědělci. Megality stavěly v různých dobách různé kultury za různým účelem, přesto se zdá, že všechny lidské skupiny v určitém období své dějinné existence stavěly z velkých kamenů. Lze se o tom přesvědčit při zkoumání vývoje megalitických staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti výzkumu.", "content": "K nejzajímavějším osobnostem, jež se zabývaly megality, bezesporu patří dánský král Frederik VII., jenž byl amatérský archeolog. Zpracoval roku 1857 přednášku, nazvanou \"O stavbě obřích postelí\" v pravěku. Vyšla tiskem, dočkala se deseti vydání v sedmi světových jazycích a přeložena byla roku 1859 i do češtiny, dokonce dřív, než do němčiny. Překlad byl otisknut v časopise Památky archeologické. Jeho Veličenstvo popsalo techniky práce kameníků a dělníků v lomech té doby. Psal o vztyčování podpor, usazení stropního balvanu pomocí válců a rampy. Dokonce shromáždil údaje, jak správně štěpit kámen za pomoci vody a ohně, případně, jak velké bloky přesouvat za pomoci válců a dřevěných kolejnic. Moderní věda na jeho závěrech mnoho nezměnila. Dalším známým megalitickým badatelem je Alexander Thom, nikoli však archeolog, ale technik. Ten, již na penzi, prozkoumal desítky půdorysů megalitických staveb a dospěl k závěru, že stavitelům byl znám nejen princip Pythagorovy věty, ale že používali i normativní délkové měrné jednotky, které nazval MY, tj. megalitický yard o délce 82,93 cm. Postupně vypočetl megalitické sáhy, coule, pruty a další. Přesnost výpočtů je ovšem zdánlivá a má souvislost s délkou průměrného lidského kroku. Neolitickým inženýrstvím a především Stonehenge se zabýval v 50. a 60. letech 20. století oxfordský profesor Richard John Copland Atkinson. Opomenout nelze ani Američana irského původu Martina Brennana, který vystudoval obor vizuální komunikace na Prattově institutu a experimentálně během zhruba deseti let ověřil astronomické a kalendářní funkce irských megalitů v údolí Bóinne \"(Boyne walley)\", především Newgrange. Z českých badatelů je dnes asi nejznámější historik a archeolog Karel Sklenář, antropolog Jaroslav Malina a technologický experimentátor Pavel Pavel.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie stavby.", "content": "Pozdější mytologie spojuje megalitické stavby s nadpřirozenými bytostmi, bohy nebo obry, případně s mimozemšťany. Badatelé nikoliv. Pravěký člověk měl k dispozici dva druhy kamenného staviva, jednak eratické (bludné) případně i zvětráváním vzniklé balvany, jednak deskovité, štípáním nalámané bloky hornin. Nejčastějším materiálem je žula, rula, pískovec a vápenec. Pravěký člověk získával materiál nejen z místních zdrojů, ale i z nalezišť, vzdálených desítky, či stovky kilometrů. K dopravě lidé využívaly vodní toky a plochy, pokud neměli žádné v dosahu, musela nastoupit volská a lidská síla. Užívali podklady, smykování, vlečení na saních a podobně. Tento postup ovšem vyžadoval značné úsilí. Například stropní blok chodbového hrobu v Gavrinis v Bretani je z doleritu, který se na ostrůvku nevyskytuje a musel sem být dopraven z velké vzdálenosti. Například, když chtěli Saumurští použít jako můstek přes potok stropní desku z komory v Bagneux, táhlo ji na dubových válcích osmnáct volů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Samotná stavba a vztyčování je zahaleno otázkami. Existuje několik výkladů, z nichž nejschůdnější vyplývá z nálezu nedokončené komory na ostrově Jersey v Normandii. Obvodové kameny jsou vztyčeny, ale vnitřek komory je dosud zasypán hlínou, která je i zvenčí přisypána tak, aby tvořila nakloněnou plochu, využitelnou jako šikmá rampa. Na svahu rampy leží balvan, nasunutý tak, že překrývá jen polovinu komory. Vše působí dojmem, jakoby prehistoričtí dělníci opustili stavbu uprostřed práce. Pokud by se ale vrátili, zřejmě by vzali sochory a jako páky by je podložili pod balvan a tlakem směrem nahoru jej nasunuli na své místo. Nakonec by vybrali hlínu z komory, kamením vyklínovali mezery mezi podporami, vrcholy a stropem a případná hrobka by byla hotova, pokud ji tedy neplánovali zasypat jako mohylu. Vztyčování mohli stavitelé provádět i podhrabáváním menhiru, který se tak postupně, jak se propadal do jámy, vztyčoval. Jeho zvedání napomáhalo zvedání lanem, kůly a sochory. Nález tak dokázal to, co popsal král Frederik VII. roku 1857, když se snažil objasnit, proč mají ve většině případů dlouhé mohyly excentricky umístěné komory. Ostatně, obdobnou metodu používali i Egypťané.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení.", "content": "Megality se dělí do dvou základních typových skupin. Jednak na jednotlivé kameny, vztyčené v krajině samostatně, či do formací (kruhy, linie, menhiry), jednak na vázané stavby, sestavené z na sebe kladených, velkých kamenů (dolmen, trilit, komorové stavby). Některé stavby kombinují megalitickou techniku s jinou, nazývány jsou megaxylické, v megadendrických je kámen nahrazen dřevem.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Funkce megalitů byla pravděpodobně daleko složitější, než se při jejich objevování soudilo. Přesto lze s největší pravděpodobností prohlásit, že komorové megality můžeme chápat jako dobovou obdobu veřejných staveb společensko-kultovního a reprezentativního charakteru. Zároveň mohly sloužit jako zpevňující ideový svorník kolektivního povědomí společenských skupin, roztroušených v určitém teritoriu, ohrožovaném populačními tlaky zvenčí. Tuto roli plnily kamenné komory nejspíše jako svatyně spojené s kultem předků, vzhledem k jejich funkci pohřebiště. Tuto funkci megalitů podporovalo i umění, pravděpodobně spojené s kultem, nalezené především na stěnách komor. Ilustrativním v tomto směru jsou volutové a spirálovité reliéfy, nalezené v irských megalitických komorách, spolu se zaznamenanými hvězdnými konstelacemi a různými polohami Slunce s Měsícem na obloze, nebo průhledy, do nichž svítí slunce správným způsobem jen v určitou denní a roční dobu – východ slunce, rovnodennost, slunovrat. To nejspíše znamená, že tyto komorové stavby jsou určené spíše než mrtvým pro živé, kteří je budovali kolektivně a pro kolektiv. Což později, s nejvyšší pravděpodobností záměrně, může být už jen zdánlivé. Má to souvislost s přechodem od rodové ke kmenové organizaci společnosti, vedené elitami. Stejně tak mohla v této souvislosti populační exploze sehrát v domovském teritoriu budovatelů megalitů úlohu spouštěče jejich výstavby, včetně společného kolektivního pohřbívání. Co se funkčnosti menhirů, megalitických architrávů i jejich formací týká, ta je ještě nejasnější, než u staveb komorových. Mohly být památníky, observatořemi i kalendáři. To se ostatně podařilo v některých případech experimentálně ověřit. V jiných částech světa vznikaly megalitické stavby z podobných důvodů, celé říše tu ovšem žily na úrovni neolitu, či chalkolitu ještě v 15. století, například Inkcké řiše, která jinak dosáhla vysokého civilizačního rozvoje, srovnatelného v mnoha směrech s Římskou říší.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomické funkce rondelu.", "content": "Astronomické souvztažnosti megalitických rondelů, tedy henge i kromlechu, zkoumá archeoastronomie. V dosavadním výzkumu rondelů se badatelé zaměřili především na azimuty Slunce, dané středy vchodů. Objeveny byly ale i nové pohledy na orientaci vzhledem ke Slunci na obzoru s přírodním, či umělým vizírem ve významnou dobu slunovratů a rovnodenností. Rondely bývají zpravidla orientovány na světové strany. Před 7000 lety ovšem neexistovala Polárka uprostřed oblohy. Souvisí to s precesí zemské osy. Neolitičtí stavitelé měli k dispozici jako severku pouze malou hvězdu Eldsich v souhvězdí Draka. Vnímání směrů v prostoru, chápání geometrie, či nebeských těles neolitickým člověkem mohou dokladovat i některé ornamenty na stěnách megalitů (Newgrange). Například rozvětvený kříž může být symbolem světových stran, případně slunce, kroužky pak hvězdy a spirály galaxie. Zdvojená spirála do „osmičky“ zase může naznačovat putování slunce na obloze od rovnodennosti k rovnodennosti. Z centra rondelů všech druhů lze pozorovat a určovat i měsíční fáze. To znamená možnost vytvořit lunární kalendář a určit kratší sedmidenní časové intervaly. Rondely díky své konstrukci zřejmě sloužily jako univerzální kalendária, umožňující pozorovat Slunce mezi slunovraty při jeho polohách na obzoru, ale například i určit zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Tato pozorování měla význam především pro zemědělství, případně pro potřeby kultu. Vztahy kreseb na irských megalitech ke kalendářním a kosmickým událostem se dlouhým pozorováním snažil prokázat a zřejmě i prokázal zmiňovaný Brennan.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Pro megality je charakteristický mnohaproudý vývoj, ovlivněný regionem, nebo domovskou kulturou, případně prostředím, v němž se megalitičtí budovatelé při nástupu neolitické revoluce právě nacházely, počítaje v to interakci budovatelů se všemi jmenovanými vlivy. Konstrukce i plán megalitických staveb závisí na stavebním materiálu, tradicích daného regionu, případně na kultovně rituálních požadavcích etnika. Jejich účel býval rozmanitý, od astronomicko-kalendářního po kultický a pohřební. Ilustrovat to lze rozdílností výchozích megalitických forem. Na Pyrenejském poloostrově a v Bretani jí je zřejmě chodbový hrob, na britských ostrovech stojí na počátku portálové dolmeny, či mohyly s nádvořím, soustředěné kolem irského moře, naopak v Anglii se kamenné komory integrovaly do dlouhých mohyl, s původně dřevěnou pohřební stavbou, v severní Evropě je nejstarší megalitickou formou dolmen. Postupně vznikly četné regionální varianty, megalitické komory bývají zakryté hlinitou, či kamenitou mohylou, například irské Newgrange, jež sloužilo jako megalitická svatyně i kalendář, oznamující příchod slunovratu. Megality v Meklenbursku naproti tomu sloužily jako hroby, jinde se k megalitům řadí hrobové kamenné skříňky. Ke zkoumání složitých vývojových procesů megalitických staveb nám chybí dostatečné množství přesných dat. Obecně ale lze sledovat vývoj od středového k osovému, od malého k velkému prostoru komor. Příznačný pro Evropu je postupný přechod od jednotlivé hrobové funkci malých skříňových hrobů a pradolmenů k obecně přístupné společné hrobce a kostnici, pokračující přes velké formy dolmenů a chodbové hroby, typické v různých oblastech pro střední neolit, ke skutečně primární, kolektivní hrobce, pozdější přechod ke galeriovým hrobům mladšího neolitu a odtud opět návrat ke skříňovým hrobům pro jednorázový pohřeb jednotlivce na konci neolitu. Vývoj vztyčených kamenů a jejich formací začíná zřejmě o něco později, než vývoj komor a vrcholí v mladším neolitu, kdy se oddělily funkce hrobu a svatyně. Komorovým megalitům v zásadě zůstává jen pohřební funkce, zatímco kamenné kruhy, řady a jednotlivé kameny přebírají úkol posvátného shromaždiště kultu. Jejich další rozvoj nejspíš skončil během doby bronzové, krátce po dokončení posledních megalitických komor.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie.", "content": "V hrobce magdalénského člověka poblíž Saint-Germain-de-la-Rivière (Gironde) zhruba z doby 10 000 př. n. l. byl nalezen malý dolmen zakrývající hrob. Henri Breuil tento úkaz nazval mikrodolmenem bez gigantického provedení. Dá se to pokládat za předvoj velkých megalitických staveb. Za nejstarší lze považovat Göbekli Tepe v dnešním Turecku. Dále je znám Atlit Yam v Izraeli z 7 000 př. n. l. V Evropě (i jinde) tyto stavby vznikaly v jednotlivých oblastech pravděpodobně od neolitu. Nejstarší v Evropě jsou na severozápadě dnešní Franice. Známy jsou také megalitické chrámy na Maltě, z nichž nejstarší stavby jsou z 4100 př. n. l. (osídlení od 5000 př. n. l.). Poslední vznikaly během doby bronzové, kdy se rozpadla rodová společnost, konsolidovaly první kmeny i kmenové svazy, charakterizované podobnou kulturou, řečí, zvyklostmi, kultickými představami a obývajícími společný prostor. K nejmladším megalitickým stavbám patřil (dnes již zničený) nepravidelný kruh z menhirů v Cehnicích, datovaný přibližně do roku 1000 před n.l., kdy tu žil lid knovízské kultury. Obecně lze ale říci, že hlavní období vzniku megalitů v kontinentální Evropě ohraničuje 5. a 2. tisíciletí př. n. l. I když se stále ještě o stáří megalitických památek vedou spory, lze zvolit pro Evropu a Středomoří tento hrubý časový přehled vzniku megalitických památek:", "section_level": 1}, {"title": "Ničení megalitů.", "content": "Vzhledem k tomu, že monumentální vztyčené kameny obecný lid často uctíval, netrvalo dlouho a megality se staly trnem v očích katolické církvi a křesťanských panovníků, kteří je spojovali s pohanstvím. Kvůli tomu jich dnes už mnoho nepoznáme. Například císař západořímské říše Honorius vydal roku 418 nařízení k ničení megalitických památek. V zápisu z církevního koncilu v Arles z roku 452, je písemně doloženo ničení megalitů. Stejně tak koncil v Tours roku 567 nepovoloval vpouštět do kostela osoby podezřelé z uctívání kamenů, a nantský koncil o sto let později, roku 658, nařídil menhiry zakopat do jam. Podobně i Karel Veliký vyjádřil svou nechuť k prehistorickým monumentům a hrozil církevními tresty. V 10. století anglosaský král Edgar nařídil ničení megalitů. Podle kronikáře Kosmy dokonce i Břetislav II. v roce 1092. Podobná nařízení panovníků se objevují ještě ve 12. století. Církev nakonec přišla s mnohem méně bolestivým řešením, v rámci asimilování původních pohanských zvyklostí a rituálů začala na menhiry, či další památky umisťovat křesťanské symboly, kříže, ikony, či nápisy. V Česku je znám menhir v Kvílicích u Kladna, který už od románské doby sloužil jako Boží muka. Později lidé megality využívali jako levný zdroj ke stavbě milníků, či je drtili na štěrk. Začaly také vznikat pověsti o zakletých lidech, zkamenělých provinilcích a podobně. Ostatně, ani novodobému vandalismu megalitické památníky neušly, zmiňovaný kruh v Cehnicích ze zištných důvodů někdo rozoral bagrem.", "section_level": 1}, {"title": "Současné kulty.", "content": "V moderní době se megalitické stavby po celém světě staly předmětem různých kultů, jejichž vznik souvisí s reakcí minoritních skupin v západní společnosti na současný svět. Část kořenů mají v okultní a thesofické mytologii nacionálních buditelů v germánském i anglosaském světě, další se hlásí k universalismu hnutí New Age. Dnes je celkem běžné v době keltských svátků sledovat na místech megalitických památek skupiny vyznavačů tzv. neodruidismu vykonávající zde novodobé rituály. Populární mezi těmito kultisty je experimentálně dosud nepotvrzená teorie morfické rezonance o jakémsi geomantickém energeticko–informačním poli. To má nést veškeré informace o všech předmětech, rostlinách a tvorech, jež se v něm alespoň jednou ocitly a o napojení tohoto pole na obdobné pole vesmíru s tím, že například menhiry jako kamenná akupunktura napichují křížení zhuštěných energetických linií, zvaných anglicky leylines, aby umožnily dostatečně citlivému člověku napojení na toto pole (u nás je zastánce těchto teorií například Aleš Česal). Další teorie zase tvrdí, že menhiry měly usměrňovat energii statické elektřiny a nabíjet jí pravěkému člověku vodu. Jiné skupiny předpokládají, že megalitické stavby alespoň zčásti vybudovala blíže nespecifikovaná skupina extraterestriálních inteligentních bytostí, pro což samozřejmě neexistuje žádný relevantní důkaz.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Megality jsou badateli považovány za první monumentální architekturu a jeden z mezníků ve vývoji umění. Ti ovšem respektují nedostatek archeologických informací o většině megalitů a také existenci souběžné a zřejmě i mnohem starší megaxylické (dřevěné) architektury (dlouhá mohyla u Března), jíž neznají vzhledem k tomu, že se dřevo jako organický materiál většinou nezachovalo. Význam megalitů ovšem nelze zkoumat s omezenou optikou, zaměřenou výhradně na jejich stavební a výtvarnou stránku. K jejich stavbě bylo potřeba velké množství lidských i surovinových zdrojů, nezřídka dopravovaných na velké vzdálenosti, nabízí se tedy mnoho možností jejich zkoumání, ať už z hlediska environmentálního, etnologického, případně z hlediska socioekonomických vztahů té doby. Logicky tak musely představovat středobod veškerého dění v místě svého vzniku. Je pravděpodobné, že obří stavba natolik vyčerpala možnosti regionu, či budovatelské skupiny, že to nakonec vedlo ke kolapsu a rozsáhlým společenským otřesům a lokálním revoltám. Stejně tak mohlo být budování megalitů základem ekonomické prosperity regionu, postavené například na kultu samotném. Ať tak, či onak, jsou významným odkazem společenského a kulturního vývoje, který obyvatelstvo nesprašové Evropy (tj. mimo rolnický balkánský a podunajský neolit s odlišnými kultickými a pohřebními zvyklostmi) provázel od skromných počátků neolitické revoluce až k stratifikované společnosti doby bronzové. Bohužel se megality, vzhledem ke své nepřehlédnutelnosti v krajině a značnému stáří, staly předmětem vypočítavosti těch, kdo je používali jako stavební materiál. I dnes se přitahují nežádoucí pozornost vandalů a pomýlených, sociálně zmatených skupin, které v současném přetechnizovaném a do jisté míry i bezohledném světě, hledají útěchu v minulosti, pátráním po mystických dozvucích iluzorního zlatého věku, případně po mimozemských „otcích“ lidské rasy. Přitom ale jsou schopné odvést úctyhodnou práci, především při tvorbě vlastní evidence památek. Příkladem může být český KPUFO. Slovo „megalit“ rovněž použili pracovníci brněnského archivu do názvu projektu, který má digitálně archivovat jednotlivé archeologické akce a vytvořit tak pro archeology nový centrální evidenční systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Megalit (z řečtiny, \"mega\" – velký, \"lithos\" – kámen) souhrnně označuje objekty z velkých, neopracovaných a/nebo nahrubo opracovaných balvanů, budované pravěkými lidmi. Sloužily účelu pohřebnímu, kultovnímu, astronomickému, případně chronologickému. Vyskytují se nejvíce v Evropě a Středomoří, obdobné stavby lze ovšem nalézt po celé Zemi. Datují se od neolitu až do střední doby bronzové, jejich vznik ale nesouvisí s jednou konkrétní etnickou skupinou, či kulturou. Nejznámější megalitickou stavbou na světě je Stonehenge.", "tgt_summary": "Un mégalithe (\"méga\", \"μέγασ\" (grand) et \"λίθοσ\", \"Lithos\", \"bâtiments\", pierre, en grec ancien) est une construction monumentale lié au mégalithisme (au sens strict et archéologique du terme) souvent attaché à un sanctuaire, constitué d’une ou de plusieurs pierres brutes de grandes dimensions, érigées sans mortier ni ciment pour fixer la structure. ", "id": 1361650} {"src_title": "Svatý Lukáš", "tgt_title": "Luc (évangéliste)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na počátku letopočtu v syrské Antiochii. Původním povoláním byl lékařem a podle tradice také malířem. Podle svých slov se s Ježíšem nikdy nesetkal. Až později jej oslovilo Kristovo učení a humanismus křesťanství. Z vědeckých poznatků vyplývá, že byl robustní postavy, vysoký 163 až 165 cm a měl krevní skupinu 0. Okolo roku 50 se připojil k apoštolu Pavlovi, kterého 17 let doprovázel. Pavel se o něm krátce zmiňuje ve 2. listu Timotejovi: \"\"Jediný Lukáš je se mnou.\"\" (2.Tim 4, 11). Po smrti apoštola Pavla působil jako zvěstovatel víry zejména v achajské Bojótii. Zemřel stářím ve věku 84 let a byl pohřben v Thébách. Hrob apoštola Lukáše je v Tureckém Efezu (je mimo vlastní archeologickou lokalitu antického města), při silnici směrem od Seldžuku na Slavičí hory.", "section_level": 1}, {"title": "Patronáty a uctívání.", "content": "Lukáš je křesťanským patronem lékařů a umělců (především malířů – malířský cech se označoval jako \"cech sv. Lukáše\"), dále také historiků, notářů, knihařů, méně často řezníků atd., ochránce před neštěstím a dobytka před morem. Je patronem měst Bologna a Padova. Mezi jeho atributy patří okřídlený býk, pero a kniha nebo svitek. Bývá zobrazován jako malíř obrazu Panny Marie. Významnou část jeho ostatků – celou dobře zachovalou lebku – přivezl roku 1354 na Pražský hrad císař Karel IV. a daroval je do Svatovítského pokladu v Praze. Původně byla lebka uložena ve stříbrném zlaceném poprsí světce. Zbytek ostatků bez lebky je v italské Padově, v alabastrovém sarkofágu v kostele svaté Justiny. Jeho svátek je slaven 18. října.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lukáš je evangelista, kterému je připisováno Evangelium podle Lukáše (třetí kniha Nového zákona) a Skutky apoštolů (pátá kniha Nového zákona). Kromě toho je mu přisuzováno autorství několika obrazů Panny Marie, i když všechny dochované portréty pocházejí z pozdějších dob, po jeho smrti.", "tgt_summary": "Luc l'évangéliste ou saint Luc, du grec ancien Λουκᾶς, Loukas (Lucas), est un personnage dont on sait peu de chose mais qui a rédigé une partie du Nouveau Testament. La tradition chrétienne le considère comme l'auteur de l'évangile qui porte son nom, ainsi que des Actes des Apôtres. Cette hypothèse est admise par le consensus historien. ", "id": 2475709} {"src_title": "Matica slovenská", "tgt_title": "Matica slovenská", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy vzniku.", "content": "První zmínku o potřebě založit Matici slovenskou vyslovil v listě Jánu Kollárovi roku 1827 Pavel Josef Šafařík, a to v reakci na nedávno založenou Matici srbskou, která jako první slovanská matice vznikla o rok dříve (1826). Od roku 1831 existovala Matice česká, což dalo Slovákům konkrétní představu ohledně toho, jak by mohla Matice vypadat. Myšlenky se chopili revolučně naladění štúrovci, kteří měli v programu svého kroužku Vzájemnost (1837) i založení Matice slovenské. Jejich plány se však neuskutečnily. Vznik slovenské Matice v roce 1863 byl výsledkem snah slovensky orientovaných demokratů na martinském Memorandovém shromáždění roku 1861.", "section_level": 2}, {"title": "Přípravný výbor.", "content": "Zde byl ustanoven dočasný přípravný výbor, který poměrně pružně vypracoval návrh stanov spolku a již 1. srpna 1861 je předložil ke schválení uherské místodržitelské radě. Výbor inicioval i rozsáhlou národní sbírku na matiční fond, která probíhala velmi úspěšně. Většina dárců sice byli chudí zemědělci či řemeslníci, kteří obvykle dávali jen po jednom krejcaru, časem jich však byly tisíce, a jejich dary tak za dva roky narostly do výše padesáti tisíce zlatých. Větší starosti měl výbor s hledáním sídla Matice. Původně bylo vybráno Brezno, jehož městská rada dala přípravnému výboru i předběžný souhlas. Na zásah maďarského komisaře Zvolenské župy Jozefa Havase však své rozhodnutí odvolalo. Po delším hledání nakonec padla volba na memorandový Martin, který v dubnu 1862 ohlásil, že příjme Matici slovenskou \"do svého lůna\". Na konečné schválení stanov však bylo třeba čekat ještě jeden rok.", "section_level": 2}, {"title": "Cyrilometodějské oslavy.", "content": "Spolu s matiční akcí probíhaly na Slovensku i velké přípravy oslav tisíciletého jubilea příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. V přípravě oslav se angažovali hlavně Andrej Ľudovít Radlinský a Štefan Moyzes. Slovenští biskupové byli vyzváni k aktivní účasti, ale ostřihomský arcibiskup Jan Scitovský udělal vše pro to, aby se oslavy neuskutečnily. Nitranský biskup byl zastrašen (centrem národních oslav se měla stát Nitra), takže se větší oslavy konaly jen v bystrické a spišské diecézi. Přesto, že jubileum nakonec nebylo tak slavné, jak se plánovalo, se stalo velkou manifestací národního uvědomění. Přispěly k tomu i velké poutě na Moravu, zejména na Velehrad, kde oslavy nabraly skutečný česko-slovenský a slovanský charakter. V té době se Velehrad stal mekkou slovenských poutníků a místem, kde se utužovalo bratrství Čechů, Moravanů a Slováků.", "section_level": 2}, {"title": "První valné shromáždění Matice slovenské.", "content": "Vyvrcholením cyrilometodějských oslav bylo první valné shromáždění Matice slovenské, které se konalo 4. srpna 1863 v Martine, v návaznosti na to, že císař František Josef I. koncem května potvrdil stanovy spolku. Zakládající valné shromáždění se stalo velkou národní manifestací. Moyzesova cesta z Banské Bystrice do Martina připomínala triumfální pochod. Obyvatelstvo obcí, kterými procházel, mu připravovalo nadšené uvítání. Martinských oslav se nakonec účastnilo ještě víc lidí než memorandového shromáždění. Na prvním pracovním zasedání členů Matice byl zvolen první matiční výbor. Předsedou se stal Štefan Moyzes, místopředsedové Karol Kuzmány a Jan Országh, tajemníkem Pavel Mudroň a Michal Chrastek, pokladníkem Tomáš Červeňa. Jan Francisci byl za zásluhy při získávání povolení ke vzniku Matice vybaven titulem čestného předsedy.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost Matice.", "content": "Podle stanov měla Matice sdružovat slovenské kulturní, osvětové a vědecké pracovníky, podporovat rozvoj slovenské literatury a umění, organizovat osvětovou činnost, starat se o rozvoj vzdělání slovenského lidu a pozdvihovat národní sebevědomí. Tyto cíle, ač jen částečně dle daných prostředků a okolností, také MS plnila. Velkou brzdou její činnosti se však stalo to, že nesměla zakládat místní pobočky, jak se to předpokládalo v původním návrhu stanov. I tak si však Matice za krátký čas získala autoritu vrcholné celonárodní kulturní instituce, která mohla reprezentovat národ i v zahraničí a navazovat styky s kulturními a vědeckými institucemi dalších, hlavně slovanských národů.", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení prvních 12 let činnosti.", "content": "Za prvních 12 let svého působení si Matice vytvořila téměř stotisícovou základnu dárců, příznivců a spolupracovníků a vybudovala z Martina kulturní centrum Slovenska. Roku 1874 měla Matice 1200 členů, mezi kterými bylo 66 kolektivních členů jako obce, města, školy, sdružení apod. Po celém Slovensku, i v Uhersku, měla vybudovanou širokou síť místních „jednatelů“, kteří se starali o rozšiřování jejího tisku a kulturně-osvětového úsilí v daném okolí. Do roku 1875 vydala pod vedením F. V. Sasinka 12 ročníků \"Letopisu Matice slovenskej\", což byl v podstatě první vědecký časopis Slováků. Mimo to vydala 41 knižních titulů nejrozličnějšího zaměření. Velkou pozornost též věnovala rozvoji ochotnického divadla a sborového zpěvu a podařilo se jí prostřednictvím místních \"jednatelů\" založit řadu ochotnických souborů. K významnému okruhu působení MS patřila i sběratelská činnost. V tomto směru nahrazovala úlohu národního muzejnictví, archivnictví, galerie a knihovny. Fond její knihovny se rozrostl do výše 10 000 svazků; v literárním archivu opatrovala 332 rukopisů a velmi se rozrostly sbírky jejich archeologických, numismatických, přírodovědných a výtvarných děl. V posledních letech své existence vyvinula velké úsilí i na poli organizování vědecké výzkumné činnosti. Jako jediná celonárodní organizace udržovala čilé kulturní a vědecké styky s ostatními slovanskými ústavy podobného zaměření. Matice byla financována výlučně z vlastních prostředků, které získávala z členských příspěvků a ze sbírek mezi slovenským lidem. Ač maďarské celonárodní vědecké a kulturní instituce dostávaly od vlády i sto či dvěstětisícové dotace ročně, MS za celý čas svého působení nedostala vůbec nic. Za to však byla již od svého vzniku vystavena všlikému příkoří ze strany vládnoucí maďarské obce – a roku 1875 byl nad ní vynesen definitivní ortel.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Ministerstvo vnitra nařízením z 6. srpna 1875 nejenže zakázalo činnost Matice slovenské, ale zabavilo i všechen její majetek. Obranné akce ze strany jejího vedení i ze se strany celé slovenské veřejnosti byly bezvýsledné. Na interpelaci srbského poslance v uherském sněmu Svetozára Miletića ve věci zastavení činnosti MS ministerský předseda hrabě Koloman Tisza odpověděl velmi výstižně, že on v Maďarsku nezná žádný slovenský národ. Prohlásil též, že činnost Matice neodpovídala jejím stanovám a byla protivlastenecká a protistátní a své vyjádření zakončil slovy: \"Dokud budu na tomto místě, s každým spolkem podobného zaměření zúčtuji vždy podobně.\"", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení činnosti.", "content": "Svou činnost Matica slovenská obnovila až po vzniku Československa, 1. ledna 1919, na základě rozhodnutí Vavra Šrobára, ministra pro správu Slovenska. Od roku 1990 je předsedou Matice slovenské Jozef Markuš.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla Matice slovenské.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. budova.", "content": "Původní budova byla postavena v letech 1863–1875. Budova byla postavena podle projektu Jana Nepomuka Bobule z darů slovenského lidu. Zastavěná plocha je 1 189 m2. Původně pozdně klasicistní budova byla začátkem 20. století dočasně upravena pro státní instituce. Budova je od roku 1962 národní kulturní památkou. V areálu budovy se nachází i socha S. H. Vajanského od Františka Úprky (1926), která byla původně umístěna před 2. budovou Matice slovenské. V budově je momentálně umístěna stálá expozice Slovenského národního literárního muzea.", "section_level": 2}, {"title": "2. budova.", "content": "Druhá budova Matice slovenské postavena v letech 1924–1926 je bohatě členěná ve hmotě třemi hlubokými rizality na fasádách. Budova byla postavena podle projektu Jana Palkoviče. Zastavěná plocha je 1 737 m2. Od roku 1964 je kulturní památkou. Před budovou se nachází socha národního umělce Jána Kulicha \"Matice slovenská\" (1964) ze svařované oceli.", "section_level": 2}, {"title": "3. budova.", "content": "Třetí budova Matice slovenské byla postavena v letech 1963–1975. Do roku 2005 sídlo Matice slovenské. Po vymezení majetku mezi Maticí slovenskou a Slovenskou národní knihovnou, slouží 3. budova pro potřeby Slovenské národní knihovny. Matice slovenská momentálně sídlí opět ve 2. budově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matica slovenská je slovenské národní kulturní sdružení se sídlem v Martině. Od roku 2017 je předsedou Matice slovenské advokát Marián Gešper.", "tgt_summary": "Avant la création de l'Académie des sciences slovaque (1942/1953), la Matica servait de substitut. Elle est régie par la \"loi sur Matica slovenská\" de 1997. En 1994, la Matica avait environ 450 annexes locale et membres.", "id": 2473379} {"src_title": "Nick Griffin", "tgt_title": "Nick Griffin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Nick Griffin je synem britského politika Edgara Griffina. Na University of Cambridge nejprve studoval historii a posléze práva.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Od roku 1999 je předsedou Britské národní strany (BNP). Pod jeho vedením získala BNP širší podporu britské veřejnosti a výrazně lepší volební výsledky. V roce 2001 kandidoval do britského parlamentu ve volebním obvodu \"Oldham West & Royton\" a skončil s 16% hlasů na třetím místě. Ve volbách v roce 2005 kandidoval ve volebním obvodu \"Keighley\" a získal 9,16% odevzdaných hlasů. Svou stranu vedl i v roce 2004 ve volbách do Evropského parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Trestní stíhání a kontroverze.", "content": "V roce 1998 byl podmínečně odsouzen za své výroky na téma přistěhovalectví do Velké Británie a soužití s lidmi jiných ras. Od prosince 2004 čelí dalšímu stíhání za údajné vyvolávání rasové nenávisti. 6. února 2006 byl shledán nevinným ve dvou ze čtyřech bodů obžaloby. Ve zbylých dvou bodech porota nerozhodla. V nich byl porotou v jiném složení shledán posléze též nevinným. Zejména druhé stíhání Griffina za projevy jeho politických názorů vyvolalo otázky ohledně svobody slova ve Velké Británii. Za Griffinovo právo na svobodné vyjádření jeho názorů se postavil kupříkladu novinář The Sunday Times Rod Liddle. Protesty z řad levice vyvolalo pozvání Nicka Griffina, na základě neutrálního a předem stanoveného klíče, do pořadu BBC Question Time, kam jsou běžně zváni i jiní politici.", "section_level": 2}, {"title": "Popírání holokaustu.", "content": "Nick Griffin kritizoval popírače holokaustu Davida Irvinga za připuštění, že během holokaustu zemřely až čtyři miliony Židů a napsal: \"Skuteční revizionisté nebudou zmateni tímto obratem v obhajobě příběhu \"Podvod dvacátého století\"\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Nick Griffin (* 1. března 1959) je britský politik, předseda krajně pravicové Britské národní strany. Od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Nicholas John Griffin, dit Nick Griffin, né le à Barnet, Hertfordshire, est un homme politique britannique. Leader du Parti national britannique (BNP) de 1999 à 2014, il est député européen de 2009 à 2014.", "id": 2213226} {"src_title": "Uruk", "tgt_title": "Uruk", "src_document": [{"title": "Historie archeologických výzkumů.", "content": "Prvními kopáči v Uruku byli Angličané William J. Loftus a H. A. Churchill v polovině 19. století, ale ti museli před útokem beduínů narychlo ustoupit. Pak nastal čas německých expedic. Pro vědu Varku objevil r. 1902 Walter Andrae a v listopadu 1912 zde zahájil vykopávky Julius Jordan. Ten první prozkoumal pahorek Varka podrobně. Po britské okupaci Iráku byly vykopávky přerušeny a Jordan je zahájil až r. 1928. Dalšími německými archeology v Uruku byli A. Nöldeke, E. Heinrich a od r. 1954 Heinrich J. Lenzen. Pro Heinricha Lenzena bylo prozkoumání Uruku životním posláním a vždy toužil komplexně prozkoumat posvátný okrsek Eanna - „Dům nebes“. Tato posvátná čtvrť vznikala během 5. tisíciletí př. n. l. a na jeho konci byl Uruk městem, který se pro archeologii stal pokladem. Ve vrstvě Varka V. se objevuje v posvátné čtvrti Eanna, zasvěcené bohyni Inanně nejstarší urucký (tzv. „vápencový“) chrám, v následné vrstvě zjišťujeme, že šlo o trojlodní chrám s kamennými základy, na vnější straně zdobený pilastry, jeho rozměry byly 76×30 m. Jeho rohy jsou směrovány ke čtyřem světovým stranám. Poblíž vápencového chrámu stojí monumentální stavba nejasného účelu s osmi sloupy a čtyřmi polosloupy ve dvou řadách (na prostranství 26×18 m). Sloupy byly postaveny ze sušených cihel, sloupoví vedlo do dvora, u něhož byl další chrám (34×18 m), také trojlodní. U obou chrámů vedla z vedlejších lodí schodiště na terasovitou střechu. Nejstarší chrámy byly později zbořeny a posvátná čtvrť Eanna přestavěna. Stará posvátná místa byla oddělena 7 m širokou ulicí od nových staveb a čtvercového náměstí (48×48 m). K němu přiléhá sloupový sál a v jeho sousedství nový chrám (označovaný \"C\", rozměry 54×22 m). Zbytky ohořelých trámů jsou dokladem původního zastřešení. Na jih od chrámu \"C\" stál chrám \"D\", zřejmě v té době hlavní v Uruku. Měřil asi 80×51 m. Asi 500 m od čtvrti Eanna stál Anův zikkurat. Začal vznikat ještě v době urucké, ale dostavěn byl až v následující době džemdet-nasrské, tj. v posledních dvou stoletích 4. tisíciletí. V této době Uruk zaujímal plochu přes 1 km. Anův zikkurat zachovává trojlodní dělení (17,5×22,3 m) s centrální celou, uprostřed stojí piedestal, při jedné ze stěn je oltář, na němž stála socha božstva. Keramika v džemdet-nasrské době se vrací k dvoubarevné malbě červenočerné. Z této doby pochází také Alabastrová váza, masivní vysoká nádoba s bohatou reliéfní výzdobou. Na horním pásmu je zobrazena žena - bohyně Innana, před ní stojí muž, asi její kněz, bez oděvu, podávající bohyni koš naplněný plodinami. V pozadí je další postava představující snad uruckého vládce. Další postavou je služebník držící v rukou vlečku či pás. Konečně je tu beran s podstavci na hřbetě, na nich stojí dvě postavy. Prostřední pás zobrazuje průvod kněží s dary, na dvou spodních pásech je symbolikou zobrazeno bohatství země - zvířata a plodiny s nedaleko tekoucí životadárnou vodou. Do sklonku predynastického období kladou vědci i skulpturu Dámy z Varky. Jde zřejmě o část sochy představující bohyni, vytesanou do alabastru. Dámu z Varky objevil profesor Lenzen začátkem roku 1939. Mezi další předměty této doby patří i úlomek nejstarší známé kamenné stély s dvěma výjevy líčícimi \"lov na lvy\". Vyšší, již nesumerské vrstvy obsahovaly nálezy babylónské. Jde o posvátný okrsek \"Irigal\" zasvěcený babylónské bohyni lásky Ištaře. Mezi mladšími vykopávkami najdeme v Uruku palác starobabylónského krále Šinkašída, trosky chrámu perského boha slunce Mithry a chrám parthského boha Garea. Archeologové dále odkrývali nejen posvátné okrsky, ale i veřejné budovy, skladiště, obchody, celé ulice a pohřebiště.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší doklady osídlení Uruku.", "content": "První archeologické nálezy z oblasti Varky pocházejí z 1. poloviny 5. tisíciletí př. n. l. ze středního chalkolitu. V této době eridskou kulturu vystřídala kultura hádží-muhammadská. Na konci 5. tisíciletí oblast vstoupila do epochy mladého chalkolitu, která je pro Sumer přelomová. Nálezy v nejhlubší vrstvě Varky jsou četnější. Jsou položeny základy prvních opevněných měst a vznikají předpoklady ke vzniku městského státu. Jeho centrem byl monumentální chrám.", "section_level": 2}, {"title": "Predynastické období.", "content": "Období let 3500 - 3200 př. n. l. už pojmenování urucké kultury dosvědčuje, jaký význam město v rámci oblasti mělo. Keramika je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, je leštěna a na vnější straně červeně, uprostřed období šedě natřena. Ve vrstvě XII. byl nalezen nejstarší otisk knoflíkové pečetě. Z mladší urucké kultury pocházejí nejstarší piktografické záznamy na světě. Typické pro tuto fázi jsou první kamenné základy staveb.", "section_level": 2}, {"title": "Raně dynastická doba.", "content": "V raně dynastické době dochází ke zvětšování měst i jejich zázemí, takže jejich katastry se začínají dotýkat, vznikají hraniční spory. Hlavní budovou města se stává centrální palác. Raně dynastické období se člení do tří částí, písemné prameny jsou zpočátku útržkovité a týkají se hospodářství, posléze se objevují i jména vládců, takže můžeme např. soudit, že bájný Gilgameš byl historickou postavou. Přesto právě urucké klínopisné tabulky měly základní význam pro rozluštění tohoto písma a jazyka Sumerů. Vyvíjí se státní organizace. Původní primitivní demokracie s postavou ensiho jako knížete a také velekněze, který dohlížel nad chrámovým hospodářstvím, se mění. Růst státu si vynucuje formu monarchie, v níž se ensi (nebo později někde lugal) opírá nikoliv o souhlas rady občanů, ale o vlastní moc. Pro něho je odděleno palácové hospodářství s podobnou strukturou jako hospodářství chrámové. V Uruku vládnou první dvě dynastie podle Sumerského královského seznamu. Většinu jmen musíme pokládat za legendární postavy, vlastními nápisy jsou doloženi králové 2. dynastie Enšakušanna, Ergalkinišedudu a Lugalkisalsi. V době 1. dynastie je Uruk asi nejvýznamnějším sumerským městem, jehož zastínili až první lugalové z Uru. Král Lugalbanda zanechal zajímavou veršovanou zprávu o vysoušení bažinaté půdy. Legendárním panovníkem byl hrdina nejdelšího známého sumerského eposu král Enmerkar, který žádal po vládci Aratty (snad v Íránu), aby se mu podrobil a poslal do Uruku drahé kovy a kameny a postavil v Eridu chrám. Vládce Aratty to slíbil, pokud dostane z Uruku náklad obilí. Epos dokládá existenci i význam směnného obchodu té doby. V eposu o Gilgamešovi se vypráví o válce, která vzplanula mezi tímto uruckým králem a kišským králem Aggou, jehož poslové žádali, aby se Gilgameš podrobil nadvládě Kiše. V básni doznívá ještě vzpomínka na původní uspořádání společnosti se sněmem svobodných mužů. O politickém vzestupu Uruku se hovoří i v básni \"Enki a Inanna\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní Uruk.", "content": "Od konce raně dynastického období význam Uruku jako střediska slábne a do popředí dějin Sumeru se dostává jen na přechodná období. Uruk je poražen králem Ummy Lugalzagezzim, který se snaží Sumer vojensky sjednotit a Uruk si zvolil za své centrum. Po čtvrtstoletí však byl poražen a Uruk začleněn do Akkadské říše. To neznamenalo pro město ještě tragédii, tou byl až vpád kmene Gutejců, kteří z Uruku začali části Sumeru vládnout. Současně však právě Utuchengal z Uruku vyhnal r. 2116 př. n. l. Gutejce ze země, aby po pěti letech sám podlehl urskému lugalovi Urnammuovi, který Sumer opět sjednotil pod vládou 3. dynastie urské. V této době se stává Uruk centrem jedné z pěti provincií a dokonce se stává sídlem královny. Po pádu Státu 3. dynastie urské se do čela sumerských měst dostává nejprve Isin a později Larsa. V Uruku již tehdy vládli amoritští vládci, kteří po oslabení Isinu několik let vládli samostatně, ale na konci 19. století př. n. l. již byli ovládáni Larsou. Nakonec se Uruk stal součástí amoritské Starobabylónská řiše. Město existovalo po celý starověk a o jeho významu v dalších obdobích svědčí nálezy z doby perské a parthské. Nešlo však už o historii města sumerského.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uruk (sumersky \"Unug,\" podle Bible \"Erech\", řecky \"Orchoë\" a arabsky وركاء \"Varka\") bylo jedno ze sumerských a později babylonských měst. Nacházelo se 15 km severně od současného koryta Eufratu, zhruba 230 kilometrů na jihovýchod od Bagdádu. Existuje nepotvrzená teorie, podle které je dnešní jmeno Iráku odvozeno právě z názvu tohoto města. Jako biblický Erech měl být jedním ze sídelních měst božského lovce Nimroda.", "tgt_summary": "Uruk (ou Ourouk ; ) est une ville de l'ancienne Mésopotamie, dans le sud de l'Irak. Le site est aujourd'hui appelé Warka, terme dérivé de son nom antique, qui vient de l'akkadien, lui-même issu du nom sumérien ou pré-sumérien Unug, et qui a aussi donné l'hébreu \"Erekh\" dans la Bible. Le site d'Uruk fut occupé à partir de la période d'Obeïd (v. 5000 av. J.-C.), et ce jusqu'au de notre ère. Cette ville joua un rôle très important sur les plans religieux et politiques pendant quatre millénaires. ", "id": 2290365} {"src_title": "Cesta do středu Země", "tgt_title": "Voyage au centre de la Terre", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Příběh je vyprávěn očima šestnáctiletého Axela a začíná přesně v neděli 24. května roku 1863, kdy profesor Lidenbrock náhodu objeví zašifrovaný dokument islandského alchymisty ze 16. století Arneho Saknussemma. Podaří se mu text psaný runovým písmem rozluštit a zjistí, že Saknussemm v dokumentu tvrdí, že sestoupil do středu Země. Profesor okamžitě zorganizuje výpravu na Island, protože podle Saknussemma je vstupní místo pro cestu do podzemí v jednom ze tří kráterů vyhaslé islandské sopky Snæffelsjökull, a to v tom, na nějž dopadne posledního červnového dne stín horského štítu Scartarisu. Po určení správného kráteru začala výprava sestupovat do zemských hlubin. Světlo cestovatelům zajišťovaly elektrické lampy a před žízní je zachránila nalezená podzemní řeka. Za dvacet dní ušli asi 130 kilometrů a ocitli se v hloubce kolem 24 kilometrů. Devátého srpna učinili cestovatelé neuvěřitelný objev. Zhruba v hloubce 55 kilometrů pod zemským povrchem vstoupili do gigantické dutiny osvětlené jakousi elektrickou září (kterou Verne přirovnával k záři polární), ve které bylo obrovské podzemní moře. Na jeho březích výprava nalezla les obrovských hub a mnoho dávno vymizelých druhohorních a třetihorních rostlinných i živočišných druhů. Cestovatelé si postavili vor a 13. srpna se vydali na plavbu, při které mohli pozorovat zápas ichtyosaura s plesiosaurem. Za týden urazili více než 400 kilometrů a o pět dní později odhadovali, že již propluli pod Anglií a Francií (celé moře bylo nakonec široké téměř 900 kilometrů). Po přistání na druhém břehu nalezli dokonce skupinu mastodontů, které sledoval pračlověk vysoký asi 12 stop (tj. 3,6 metru). Cestovatelé zde také objevili Saknussemmovo znamení, ukazující další cestu do podzemí. V té jim však bránil zával, který se pokusili odstřelit pomocí střelného prachu. Před výbuchem odpádlovali na moře, ale exploze byla větší, než očekávali. Vor byl uvolněným proudem vody vehnán do velké pukliny, po určité době se dostal do komína plného stoupající vody a magmatu a nakonec byl 28. srpna vyvržen na zemský povrch. Cestovatelé brzy zjistili, že se z hlubin Země dostali vedlejším kráterem sopky Stromboli na Liparských ostrovech severně od Sicílie, a s velkou slávou se vrátili domů. Díky mladému vypravěči má román obrovský spád, protože Axelovy vědomosti nemohou být díky jeho věku tak rozsáhlé, aby Jules Verne mohl zaplnit své dílo vědeckými fakty, kterými mnohdy děj svých příběhů poněkud rozmělňoval. Proto patří tato kniha přes neudržitelný vědecký základ ke stále velmi oblíbeným Vernovým dílům", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Cesta do středu Země\" ilustroval Édouard Riou.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Díky své popularitě byl román několikrát zfilmován:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesta do středu Země nebo také jen Do středu Země \"(1864, Le voyage au centre de la terre)\" je dobrodružný vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna. Autor ve svém druhém románu z cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\" líčí fantastickou cestu třech odvážlivců, německého přírodovědce a profesora mineralogie Otty Lidenbrocka, jeho mladého synovce Axela a jejich islandského průvodce Hanse Bjelkeho do středu Země (což je místo v hloubce asi 6 378 kilometrů kolmo pod povrchem naší planety). ", "tgt_summary": "Voyage au centre de la Terre est un roman d'aventures, écrit en 1864 par Jules Verne. Il fut publié en édition originale in-18 le, puis en grand in-octavo le. Le texte de 1867 comporte deux chapitres de plus (45 au lieu de 43) que celui de 1864. \"Voyage au centre de la Terre\" est le troisième roman d'aventure que publie Jules Verne après \"Cinq Semaines en ballon \" paru en 1863. ", "id": 2001267} {"src_title": "Člověče, nezlob se!", "tgt_title": "T'en fais pas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hra má svůj původ v prastaré indické hře \"Pačísí\", známé již v 7. století. Do Evropy se nejprve dostala přes Srí Lanku, Persii a Palestinu do Španělska, kde byla známá jako Parchis, ale většího rozšíření nedosáhla. Podruhé přivezli hru do Evropy na konci 19. století Angličané a to přímo z Indie, která tehdy byla jejich koloniálním panstvím. Patentována a na trh uvedena pak byla pod názvem Ludo (z latinského ludus: hra) v roce 1896 a to v podobě a s pravidly, která jsou velmi podobná s dnešními. Trvalý úspěch a rozšíření nejen v Evropě, ale též ve Spojených státech amerických přinesl hře až německý obchodník Josef Friedrich Schmidt, který dnešní hru vynalezl v zimě 1907/1908 a vydal roku 1914 pod názvem \"Mensch, ärgere dich nicht\" (Člověče, nezlob se). Známá je ale i pod názvem Eile mit Weile (Spěchej pomalu). Pod českým názvem «Člověče, nezlob se!» se Pačísí prodávala v knihkupectvích Čech a Moravy již v 19. stol. (r. 1882) a to jako „\"rozmarná hra pro veselé kruhy dam a pánů \"” za 40 korun. Svůj skutečný boom zažívala na československém trhu až ve 30. a 40. letech 20. století. Společenská stolní hra se stala za první republiky velmi oblíbeným a populárním dárkem. Prodávala se ve třech velikostech. V Česku se v roce 1997 podnikatel Přemysl Chmelař pokusil o registraci \"Člověče, nezlob se!\" jako chráněné značky. Úřad průmyslového vlastnictví po třech letech žádost odmítl a jeho rozhodnutí postupně potvrdily všechny soudy včetně Vrchního soudu. Nyní je hra vyráběna vícero společnostmi, například českou firmou Dino Toys.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Všechny figurky jsou před začátkem hry umístěny ve startovním domečku, který je barevně vyznačen stejnou barvou, jakou jsou označeny 4 figurky hráče. Cílem hry je dovést své figurky jedné barvy ze startovního pole do cílového domečku. To lze pouze tak, že figurka musí projít postupně všemi poli na obvodu hracího plánu. Každý hráč posune při svém tahu figurku o tolik bodů, kolik padlo při jeho hodu kostkou. Skončí-li s figurkou na políčku obsazeném cizí figurkou, je tato odstraněna ze hry a vrácena zpět do startovního domečku. Na políčko obsazené figurkou stejné barvy vstoupit nelze. K nasazení figurky na startovní pole je potřeba hodit šestku. Nemá-li hráč nasazenou žádnou figurku, hází kostkou do té doby, dokud nepadne šestka, maximálně však třikrát. Pokud ani po třetím hodu nepadne šestka, pokračuje ve hře další hráč. Na začátku hry se první figurka umisťuje na startovní pole okamžitě. Během hry po hozené šestce hází hráč kostkou ještě jednou a posune jednu zvolenou figurku o součet bodů při obou hodech. Vyhrává ten hráč, který první oběhne hrací plán všemi svými figurkami a umístí je do cílového domečku. Ostatní hráči poté obvykle pokračují ve hře a hrají tak o další pořadí. Existuje více variant hracího plánu hry. Nejznámější hrací plán je ve tvaru kříže a je určen pro maximálně 4 hráče, větší hra má tvar šestiúhelníku a je určena až pro 6 hráčů. Také existuje plán ve tvaru osmiúhelníku a je určen pro 8 hráčů. Hra Člověče, nezlob se! je určena hráčům od tří let.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace hry.", "content": "Zvláštní alternativou je tzv. „Matfyzácké člověče, nezlob se!“, vhodné především pro 4 hráče. V tomto případě každý hráč začíná se čtyřmi figurkami různých barev (všichni hráči disponují stejnou sadou) a snaží se do chlívečku dostat opět 4 figurky různých barev, přičemž po hracím plánu může pohybovat kteroukoli figurkou barvy, kterou nemá ani v domečku ani ve chlívečku.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1938 vyšel breviář Jiřího Solara „Půjde to!”, obsahující motivační texty k rozvoji sebevědomí. Jeden z textů nesl název Člověče, nezlob se: Hra Člověče, nezlob se objevila také ve filmové komedii Příklady táhnou (1939), režiséra Miroslava Cikána, kde ji hrála vnučka Jarmila (Stella Májová) se zahradnickým synkem Emanem (Vladimír Salač).", "section_level": 1}], "src_summary": "Člověče, nezlob se! je dětská desková hra pro dva a více hráčů, hrát ji mohou ale i dospělí. Jde o jednu z nejrozšířenějších stolních her na světě.", "tgt_summary": "T'en fais pas ou Ne t'en fais pas est la version française du jeu allemand Mensch ärgere Dich nicht créé par en 1907 ou 1908, édité en 1910 par l'éditeur Schmidt Spiele et vendu depuis à plus de 60 millions d'exemplaires. Le jeu est de la même famille que le Jeu des petits chevaux français, le Pachisi indien, le Parcheesi américain et le jeu anglais Ludo.", "id": 1490695} {"src_title": "Handrij Zejler", "tgt_title": "Handrij Zejler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Andreas Seiler/Handrij Zejler se narodil 15. října 1872 v obci Salzenforst/Słona Boršć. Pocházel ze zemědělské rodiny, jeho otec Johann Seiler byl také studnařem. V letech 1818–1825 studoval na budyšínském německém gymnáziu, které za rektora Karla Gottfrieda Siebelise patřilo k nejlepším v Sasku. I Siebelisovi předchůdci pěstovali vztahy, např. s Herderem, či působili na poli německé žurnalistiky. Všichni usilovali o moderní, demokratické školství, proto se toto gymnázium vyznačovalo i velmi dobrým vztahem ke studentům lužickosrbského původu, kteří zpočátku neuměli ještě dobře německy, a zprostředkovávalo jim soukromé vyučování. Kromě znalosti klasických jazyků, Nového zákona či matematiky byly studentům předávány také ideály osvícenství s důrazem na toleranci. Mladý Zejler se tu seznámil s tvorbou německých básníků (Uhland, Schiller, Goethe). Poprvé se tak setkal s romantickým národním smýšlením v patriotické německé lyrice. Závěrečnou zkoušku, jejímž úkolem bylo složit latinské hexametry, absolvoval jako primus a za svůj prospěch byl odměněn stříbrnou medailí. Během studia již napsal dvě lužickosrbské básně: \"Mojim lubym serbskim přećelam – daše tele rjadki na jich rejžu do Lipska H. Zejler tón 10. apryl 1824\" a \"Tej serbskej přećelej – wot Zejlera jako tónsamny hišćen w Budyšini bě, we lěći 1824 spěwané\". Obě jsou věnované na rozloučenou přátelům s nadějí, že se shledají při dalším studiu v Lipsku.", "section_level": 2}, {"title": "Studium v Lipsku.", "content": "V letech 1825–1829 studoval Zejler evangelickou teologii na Lipské univerzitě. Finance na doplňkové studium slovanské filologie mu na přímluvu Josefa Dobrovského poskytl budyšínský katolický biskup a osvícenec Franc Jurij Lok (Franz Georg Lock). Zde Zejler pokračoval v soukromém vyučování lužické srbštiny, jemuž se věnoval už na gymnáziu. Sběrem lidové slovesnosti se v tomto jazyce stále zdokonaloval, k čemuž ho podněcoval H. Lubjenský i František Palacký. Během studia se začal věnovat obnově lipského spolku a jeho lužickosrbské sekci. Tato skupina, jejímiž jedinými členy byli od roku 1806 Němci, měla totiž podobu pouhého „lužického kazatelského spolku“ s eliminací lužickosrbských specifik. Činnost lužickosrbské sekce \"Sorabia\", která byla obnovena roku 1814, se aktivizovala až díky Zejlerovi. Spolu s přítelem Krygarjem založili rukopisné periodikum \"Serbska Nowina\", které vycházelo od roku 1826. Za Zejlerových studií při tom vyšlo šedesát čísel. Zde publikoval výsledky své folkoristické sběratelské činnosti, filologické poznámky i básně, mezi nimi pozdější hymnu Rjana Łužica z roku 1827. V témže roce vytvořil i slavnou elegii, ve které připodobnil Lužici k loďce řízené německým kormidelníkem. Jeho rané texty jsou typické nápodobou lidového stylu. V plodném roce 1828 napsal několik básní, které vyjadřují radost ze života a optimismus, což je s počáteční milostnou notou a jemným humorem lidové písně základ Zejlerovy poetiky.", "section_level": 2}, {"title": "Plodné intermezzo.", "content": "Po ordinaci na evangelicko-luterského faráře v roce 1830 nemohl Zejler najít místo. Jeho záměrem totiž bylo dát se na vědeckou slavistickou dráhu. V letech 1830–1835 vypomáhal jako pomocný kazatel, popř. diakon v obci Klix/Klukš u Budyšína. Žil u rodičů, takže měl alespoň čas připravit do tisku první novodobou gramatiku \"Kurzgefasste Grammatik der sorben-wendischen Sprache nach dem Budissiner Dialekte\". Již v Lipsku potom sestavil také lužickosbsko-německý a německo-lužickosrbský slovník, který ale zůstal v rukopise.", "section_level": 2}, {"title": "Zralá léta.", "content": "V roce 1835 získal po menších peripetiích místo faráře v Łazu/Lohsa východně od měst Wittichenau/Kulow a Hoyerswerda/Wojerecy. Toto město, které je součástí Lužickosrbské oblasti osídlení, patřilo od roku 1815 do Pruského Slezska pod vládní okres Liegnitz. Veškerá Zejlerova činnost v Łazu se koncentrovala na výchovu a vzdělávání. Tehdy zde žil dvanáctiletý Jan Arnošt Smoler, jenž se stal později jeho spolupracovníkem. Po několikaletém úsilí se mu roku 1842 podařilo založit lužickosrbské periodikum \"Tydźenska Nowina\". Zpočátku psal celé číslo sám a prostřednictvím literárních žánrů, např. bajek, se snažil vychovávat lužickosrbský venkov k pracovitosti, vyšší materiální a duchovní kultuře a zároveň bojovat proti alkoholismu, zadlužování a žebráctví. Politikou se Zejlerovy noviny přímo nezabývaly, ale v každém čísle byla rubrika \"Co se děje ve světě\". Tato rubrika prezentovala světové dění vždy ve spojení s Lužicí. Náklad byl kolem dvou set kusů, publikum tvořili převážně duchovní, učitelé a studenti. Pravopis byl německý, protože se Zejler domníval, že je známější. Mezníkem v jeho životě se stal zvláště rok 1844, kdy začal spolupracovat s hudebním skladatelem Korlou Awgustem Kocorem. Kocor sestavil sbor z osmašedesáti učitelů, kteří zpívali texty, jež vzešly z jejich spolupráce. Oba přátelé zorganizovali celou řadu akcí a později slavných koncertů, na nichž byly německému publiku připraveny překlady.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "V Łazu žil Zejler až do konce svého života, který byl rovnoměrně rozdělen mezi povinnosti duchovního, literáta a kulturního činitele. Poklidný průběh jeho pozdních let narušila už jen smrt jeho manželky v roce 1866. Básnická vzpomínka na ni je vedle ukolébavek dcerám jediným jeho dílem s privátním podtextem. Během svého života vydal jen dvě sbírky: rýmované bajky \"Serbske basnje, swojemu wulcy lubemu ludej podate k wužitkej a k zabawenju\" (1855) a cyklus písní \"So zwoni měr\" (1871), který oslavuje konec prusko-francouzské války. Sebrané spisy byly z podnětu Arnošta Muky vydávany posmrtně od roku 1888. V roce 1931 byl v Łazu zbudován Zejlerův pomníček, který byl však zanedlouho německým obyvatelstvem odstraněn. Tento pomník byl obnoven roku 1949. V roce 1994 byl v Łazu založen podpůrný spolek \"Fördervereins Begegnungsstätte Zejler-Smoler-Haus Lohsa e.V.\", který v budově bývalé školy provozuje kulturní a informační centrum, jehož cílem je propagace díla Handrije Zejlera a Jana Arnošta Smolera.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zakladatel lužickosrbské literatury.", "content": "Zejlerova vlastenecká lyrika z počátečního období se již vyznačuje zřetelným národně-kulturním programem. Přestože vedle inspirace německým kulturním modelem jsou zde patrné ohlasy slovanských literatur, dochází k určitému dialogu s německou literaturou. Např. píseň z roku 1839 \"Što je Serbow wótcny kraj?\" je reakcí na báseň Ernsta Moritze Arndta \"Des Deutschen Vaterland\" z roku 1813. Oba texty, které analyzoval literární historik a germanista Simon Brězan, si pokládají otázku: „Kde je domov našeho národa?“ Zatímco Arndt píše o politicky sjednoceném Německu, Zejler jako první v lužickosrbské literatuře definuje svou lužickou vlast jako součást celého slovanského území. Arndt tedy mluví o státním útvaru, Zejler o jazykovém společenství. Již v této rané fazi své tvorby vytvořil prototyp idealizovaného popisu vlastností svého národa jako protiklad k rostoucímu germanizačnímu tlaku. Zajímavé při tom je, že právě německé patriotické básně se staly základem jeho básní slovanských. Žánr básně mu potom slouží k veřejnému projevování kulturní samostatnosti Lužických Srbů.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní lyrika.", "content": "Handrij Zejler byl básníkem v podstatě lyrickým (A. Černý jej nazývá „bytostným lyrikem“). Jeho texty ve formě lidové písně jsou z části ohlasem osvícenství (vzdělání lidu), reagují však také na německý romantismus a jeho touhu poznat své dějiny a upevnit vlastní identitu. Zejler ustupuje jako autor do pozadí a nechává své texty přejít do národního lidového majetku. Formou jeho básní je často písňové čtyřverší, témata jsou částečně převzata z Bible nebo reagují na koloběh venkovského života. Přesto, že je Zejler považován za zakladatele světské poezie, nikdy se zcela neosvobodil od religiózního ladění. I jeho milostné či pijácké písně jsou „umírněné“ (chytří a dobří mládenci mají pít jen jeden džbánek). Krása lužických dívek je opěvována většinou bez sexuálních narážek. Básník tedy vytváří idylický společenský pořádek v křesťanském duchu. Ani jemu, který jedince považuje za součást většího celku, však není cizí občasný sklon k reflexi. A. Černý charakterizoval Zejlerův pohled na svět jako „jasný pohled srbského člověka, důvěřujícího sobě sama a – Bohu“.", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o oratorium.", "content": "Zejlerův lyrický cyklus \"Počasy\" (\"Roční doby\") vznikl na základě impulzu, kterým bylo dílo skotského básníka Jamese Thomsona \"Seasons\". Toto dílo, které znal zřejmě z německého překladu z roku 1822, je však inspirováno pouze názvem, jinak je zcela „lužickosrbské“. Začal je psát v roce 1845, dokončeny jsou však jen oddíly \"Nalěćo\", \"Podlěćo\", \"Lěćo abo Žně\", které vyšly ještě za jeho života i s hudebním doprovodem Kocorovým. Simon Brězan analyzoval toto dílo z hlediska Zejlerova myšlení. Již zde totiž vzniká triáda člověk–národ–Lužický Srb, která se stala základem této národní literatury. Příroda (člověk, zvířata, rostliny) jsou v Zejlerově chápání součástí univerza. Výchozím bodem jeho přírodní filozofie je pak život lužickosrbského národa v konkrétních podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Satira.", "content": "Zejler napsal více než dvě stě bajek v próze i verších. První pocházejí z roku 1828, kdy je uveřejnil v rukopisném periodiku \"Serbske Nowiny\". Zde rozvíjí myšlenku Magnuse Gottfrieda Lichtwera (1719–1783), v níž stojí, že je velmi těžké podívat se do očí „holé“ pravdě, proto je třeba pravdu „obléknout“. Zejler chce ovšem pravdu jen „obléci“, nikoliv „zastřít“. Jeho bajky tedy nejsou jenom pouhým přebíráním německé klasicistní bajky, ale hlavně její recepcí a tvůrčím rozvinutím. V rámci tohoto žánru zdůrazňuje Zejler morální hodnoty jako čest, svědomitost, lásku, věrnost, nechybí však ani politické a sociální otázky. Např. v bajce \"Páv a husa\" znázorňuje v postavách pracovité a prosté husy a ozdobeného namyšleného páva protiklad morálně čistého srbského vesnického lidu a německého měšťáka s jeho „pseudocivilizací“ a „pseudokulturou“. V období let 1848/49 dával zřetelně najevo, že je přesvědčen o rovnosti všech lidí. Konečně vrcholem jeho politického smýšlení je podle S. Brězana báseň \"Słonco-swoboda\", která zdůrazňuje, že tak, jako slunečnice nemůže růst bez slunce, nemůže žít člověk bez svobody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Handrij Zejler (1. února 1804 Salzenforst/Słona Boršć – 15. října 1872 Lohsa/Łaz) byl lužickosrbský básník, národní buditel, evangelický duchovní a autor jazykovědných spisů. Byl zakladatelem svébytné národní literatury a „praotcem lužickosrbské poezie“ (A. Černý), který jejím prostřednictvím přispěl k posílení lužickosrbské identity.", "tgt_summary": "Handrij Zejler, (en allemand : Andreas Zieler), né le à \"Salzenforst\" (en sorabe : \"Slona Boršć\") un quartier de Bautzen (en sorabe : \"Budyšin\") et mort le à Lohsa près de Hoyerswerda (en sorabe : \"Wojerecy\"), est un pasteur protestant, écrivain et poète allemand de langue sorabe. ", "id": 2465889} {"src_title": "Nová Ves (okres Brno-venkov)", "tgt_title": "Nová Ves (district de Brno-Campagne)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na němž obec leží a které se nachází západně od Ivančic, se nachází na okraji staré osídlené oblasti, což dokazují nálezy z dob paleolitu, neolitu a z doby železné a bronzové. Nová Ves byla založena kolem roku 1410 po zaniklé osadě Řevušín (\"Revssin\") zmiňované roku 1230, kterou Arnold, opat třebíčský, zastavil v roce 1230 oslavanskému klášteru za 75 hřiven. Osada, majetek oslavanského kláštera, byla vypálena a nová vesnice následně vznikla blíže k Oslavanům. Místo, na němž původní osada stávala, se nazývá „Pustá ves“. První písemná zmínka o obci Nová Ves pochází z roku 1547, ale patrně se zmiňuje již dříve (1354). Po zániku oslavanského kláštera s celým panstvím střídala různé majitele. Na pečeti byl tehdy nápis „DEDINA NOWA WES“ a znak radlice, na níž byl vyryt vinařský nůž. Je doloženo, že tato pečeť se používala do roku 1750. Na následné pečeti z roku 1870 se nachází nápis „Obec Nová Ves“, hrábě, 2 kosy a pluh. To vyjadřovalo zemědělský charakter, který si obec udržela do současnosti. Tato pečeť byla používána jako znak obce do roku 2012, kdy obec získala znak nový. V roce 1914 byl v obci založen sbor dobrovolných hasičů. Na návsi bývala kaplička, která byla v roce 1960 zbourána. V letech 1986–1990 byla Nová Ves součástí Oslavan. Na přelomu 20. a 21. století se začal budovat nový sportovní areál, který byl otevřen v roce 2004. V roce 2005 byla zahájena postupná realizace výstavby dvou nových ulic na jihovýchodním okraji obce, přičemž v roce 2015 započala výstavba inženýrských sítí a následně prodej pozemků na výstavbu rodinných domů. V roce 2012 obec získala svůj znak, v roce 2016 získala obec svoji vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Znak obce.", "content": "Do roku 2012 neměla obec svůj znak, proto používala jako znak pečeť z roku 1870, jež vyjadřovala zemědělský charakter obce. Nová Ves má svůj vlastní znak od roku 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kaple svatého Cyrila a Metoděje.", "content": "V Nové Vsi se nacházela kaple svatého Cyrila a Metoděje. Stávala uprostřed dlouhé návsi, kde se také konávala Novoveská pouť. Kapličku tvořily dvě hlavní části, a to kaple a zvonice, ve které byl zvon, jenž pravidelně zvonil ráno, v poledne a večer a to každý den. Kaplička byla zbourána v roce 1960, údajně kvůli výstavbě silnice, která vede prostředkem návsi. V kapli se nacházela socha Panny Marie z Mariazell, oltář z roku 1834, obrazy svatých a ve zvoničce zvon. Po sametové revoluci existoval od místních občanů návrh na znovupostavení kapličky, který ale byl zastupitelstvem obce zamítnut.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Nová Ves je bývalou vinařskou obcí v Jihomoravském kraji, ležící na pomyslné křižovatce mezi Ivančicemi s vinařskou oblastí Dolnokounicka (na východě), bývalou těžební oblastí Rosicko-Oslavanska (na severu), Znojemskem (na jihu) a Vysočinou (na západě). Leží na pomezí přírodního parku Oslava a přírodního parku Střední Pojihlaví, na ostrohu obtékaném ze severu řekou Oslavou a z jihu řekou Jihlavou, po jejichž toku také částečně vedou hranice obce. Původní obec tvořila podlouhlá obdélníková náves a západní část obce, nazývaná Vrbovec. Obec se postupně rozvinula o několik bočních ulic a stále se rozrůstá. Na návsi se nachází barokní socha sv. Jana Nepomuckého a památník obětem obou světových válek. Obec tvoří půl kilometru dlouhá náves a několik přilehlých bočních ulic rozkládajících se severně, západně a východně od návsi. V současnosti Novou Ves obývá kolem 800 obyvatel. Obcí vedou cyklostezky, funguje zde kulturní život. Občanská vybavenost obce je tvořena obchody, restaurací, školou a školkou, knihovnou, poštou, obecním úřadem, dětským hřištěm, zemědělským družstvem, menšími firmami a sportovním areálem. Dále je zde zbudována dešťová kanalizace, plynofikace, vodovod, asfaltové komunikace a chodníky po celé obci. Obec je obsluhována autobusovou linkou IDS JMK. V obci se pěstuje především pšenice, kukuřice či brambory. Působí zde zemědělské družstvo i soukromý zemědělec. U Oslavy jsou místními obyvateli pořádány různé akce, například dětský den, závody malotraktorů či netradiční hasičské závody. Samosprávu obce tvoří devítičlenné zastupitelstvo v čele se starostou Ladislavem Horákem a místostarostkou Naděždou Chajmovou. Obec spadá do působnosti římskokatolické farnosti Oslavany.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "V obci je základní a mateřská škola. Obecní knihovna se nachází na návsi v prostorách obecního úřadu, v jeho přízemí se nachází také pošta. Občanům slouží místní hostinec a několik obchodů (potraviny, smíšené zboží, textil). Obec je obsluhována autobusovou linkou IDS JMK, jejíž spoje zastavují na dvou místních zastávkách (Nová Ves, hostinec U Slavíků a Nová Ves, škola). Sportovní vyžití zajišťuje sportovní areál, pracovní příležitosti nabízí obec, ZD Pooslaví, firma MKZ a několik menších živnostníků. Ochranu obyvatelstva zajišťuje SDH. Různé akce zařizuje Novoveská parta,z.s..", "section_level": 2}, {"title": "Školy.", "content": "Původní škola vznikla v Nové Vsi v letech 1858/1859. Současná škola je na návsi a založena byla roku 1908. Je školou malotřídní, učí se zde žáci prvního stupně rozděleni do tří učeben. Za školou je zahrada s víceúčelovým hřištěm, funguje zde také školní družina, která provozuje několik kroužků. K základní škole patří i mateřská škola, která se nachází za obchodem poblíž obecního úřadu, její budova byla postavena v roce 1969. Školka prošla v roce 2008 rekonstrukcí, při které byla vyměněna všechna okna a zároveň byla navýšena kapacita na 28 dětí. V obci dále sídlí kovoúpravna se svářečskou školou.", "section_level": 3}, {"title": "Školní sportovní areál.", "content": "Školní sportovní areál se nachází na návsi vedle obecního úřadu. Je v provozu od roku 2004, funguje zde krytý bazén, sport-bar, 2 tělocvičny, jsou zde také kabiny fotbalistů TJ Sokol Nová Ves a víceúčelová teleskopická hala vhodná pro hraní tenisu i jiných her.", "section_level": 3}, {"title": "Sbor dobrovolných hasičů Nová Ves.", "content": "Sbor dobrovolných hasičů v Nové Vsi byl založen roku 1914. Sbor se zúčastňuje a zúčastňoval závodů a cvičení v sousedních obcích a městech. Hasičská zbrojnice, která stojí na návsi vedle obecního úřadu prošla v roce 2014 rekonstrukcí. Sbor dobrovolných hasičů Nová Ves pořádá každoročně závody malotraktorů, jenž se konají ve stejnou sobotu jako den dětí.", "section_level": 3}, {"title": "Obecní knihovna.", "content": "Starosta obce společně s řídícím učitelem začal v letech 1874–1876 zřizovat veřejnou knihovnu. Řídícímu učiteli Antonínu Hájkovi se následně podařilo založit školní knihovnu, která v roce 1902 měla 83 svazků. Roku 1931 založil sbor dobrovolných hasičů v Nové Vsi svoji knihovnu. Veřejná knihovna byla postupně doplňována novými knihami, kam byly převedeny i svazky z hasičské knihovny. Do roku 1945 byla umístěna v budově školy a v hasičské zbrojnici. Od roku 1946 se přemístila do budovy místního národního výboru, dnes obecního úřadu, kde je dodnes. V současnosti čítá více než 5150 knih různých žánrů.", "section_level": 3}, {"title": "Zemědělské družstvo Pooslaví Nová Ves.", "content": "Zemědělské družstvo Pooslaví Nová Ves je největším podnikem v obci. Areál družstva se nachází v jižní části obce, kousek za školním sportovním areálem a fotbalovým hřištěm. Družstvo původně neslo název JZD Doubrava Nová Ves. Od roku 1999 se družstvo nazývá Zemědělské družstvo Pooslaví Nová Ves. Družstvo vždy hospodařilo a hospodaří i na polích v sousedních obcích a městech. Družstvo se zaměřuje na čtyři odvětví: rostlinná výroba, živočišná výroba, bioplynová stanice a služby v zemědělství. V areálu družstva působí i jiné firmy. Ředitelem družstva je Lukáš Jurečka, bratr Mariana Jurečky. Hudební kapela Doubravěnka byla pojmenována právě podle místního JZD Doubrava, protože její kapelník zde pracoval.", "section_level": 3}, {"title": "Spolek Novoveská parta.", "content": "Spolek Novoveská parta byl založen 28. března 2013. Pořádá různé zájezdy a akce, jako např. Dýňobraní, šipkovanou, hudební odpoledne, zájezd do zoo, Noc s Andersenem, silvestr aj.", "section_level": 3}, {"title": "Tradice.", "content": "Každoročně se zde díky snaze místních koná spousta tradičních akcí. Mezi největší a nejznámější místní události patří například tradiční rozmarýnové hody, které se konají vždy na sv. Václava. Dále jsou zde závody malotraktorů (první ročník se konal v roce 2013), pouť v červenci (podle zdejší dvěstěleté tradice má být pouť na sv. Cyrila a Metoděje, tato tradice se ale nedodržuje, a tak Nová Ves nemá vlastní pouť, ale „šókle” [podle zdejšího nářečí pouťové atrakce] jsou zde na sousední oslavanskou pouť), filmové stanování u řeky Oslavy v polovině letních prázdnin aj. Během roku je pořádán také den dětí, ostatky a ostatková zábava, setkání seniorů, obecní ples, hasičská zábava, velikonoční zábava, rozsvícení vánočního stromu před obecním úřadem, pálení čarodějnic na kopci u vodárny a další.", "section_level": 2}, {"title": "Samospráva obce.", "content": "Ve volebním období 1990–1994 zastával funkci starosty Ladislav Horák (KSČM). Funkci zástupce starosty zastával Oldřich Šlapanský (OF). Zastupitelstvo obce tvořilo 9 zastupitelů (5 za KSČM a 4 za OF). Ve volebním období 1994–1998 zastával funkci starosty František Bureš (KSČM). Funkci zástupce starosty zastával Ladislav Horák (KSČM). Devítičlenné zastupitelstvo obce tvořili zástupci zvoleni za KSČM. Ve volebním období 1998–2002 zastával funkci starosty František Bureš (KSČM) a funkci místostarostky Drahomíra Karásková (KSČM). Zastupitelstvo obce bylo devítičlenné, 8 zastupitelů bylo za KSČM a 1 nezávislý kandidát. Ve volebním období 2002–2006 byl starostou obce Ladislav Veselý (SNK – Pro rozvoj obce) a místostarostkou Drahomíra Karásková (SNK – Pro rozvoj obce). Obecní zastupitelstvo tvořilo 9 zastupitelů, a to 4 za KSČM, 3 za SNK – Pro rozvoj obce, 1 za ČSSD a 1 za SZ. Ve volebním období 2006–2010 byl starostou obce Ladislav Veselý (SNK – Pro rozvoj obce) a místostarostkou Jarmila Stojarová (KSČM). V komunálních volbách 2006 kandidovalo 7 volebních stran (\"Pro rozvoj obce\",ODS, „Pro sport a požární bezpečnost“, KSČM, SZ, KDU-ČSL a ČSSD). Do zastupitelstva obce se dostaly pouze 4 volební strany. 3 zastupitelé za KSČM, 3 zastupitelé za „Pro rozvoj obce“, 2 zastupitelé za ČSSD a 1 zastupitel za „Pro sport a požární bezpečnost“ Ve volebním období 2010–2014 byl starostou obce Jan Dobrovolný (SN) a místostarostkou Stanislava Zrucká (SN). V komunálních volbách 2010 kandidovalo celkem 6 stran („Pro rozvoj obce“, „Pro sport a požární bezpečnost“, KSČM, ČSSD, VV a „Sdružení nestraníků“). Do zastupitelstva obce se dostaly 4 strany. Obecní zastupitelstvo tvořilo 5 zastupitelů za politické hnutí \"Sdružení nestraníků\", 2 zastupitelé za KSČM, 1 zastupitel za ČSSD a 1 zastupitel za „Pro rozvoj obce“. V komunálních volbách 2014 kandidovaly 3 strany (KSČM, \"Sdružení nestraníků\" a ČSSD). Starostou obce byl po volbách 2014 zvolen Ladislav Horák (vnuk prvního starosty po roce 1989). Místostarostkou byla zvolena Naděžda Chajmová. Nejsilnějším politickým uskupením zastupitelstva obce ve volebním období 2014–2018 bylo politické hnutí \"Sdružení nestraníků\", jehož kandidáti tvořili 7 z 9 členů. Zbylé dva posty zastupitelů byly obsazeny kandidáty za KSČM a ČSSD. V komunálních volbách 2018 kandidovala pouze 1 volební strana. O hlasy voličů se tentokrát ucházelo sdružení politického hnutí STAN a nezávislých kandidátů, a to pod názvem SDRUŽENÍ NESTRANÍKŮ. Tato volební strana obsadila všech 9 mandátů v zastupitelstvu. Ve vedení obce pokračují starosta Ladislav Horák (STAN) a místostarostka Naděžda Chajmová (nez.).", "section_level": 1}, {"title": "Součást města Oslavany.", "content": "Obec byla přičleněna v letech 1986–1991 k městu Oslavany. Během té doby prošla rekonstrukcí budova MNV a po sametové revoluci byla obec opět osamostatněna.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Mezi slavné rodáky patří kamenický rod Majerů, jejichž kamenné kříže a sochy jsou dodnes rozmístěny po širokém okolí (Nová Ves, Oslavany, Ivančice, Senorady, Čučice, Letkovice, Alexovice, Řeznovice, Hrubšice, Biskoupky, Lhánice, Mohelno, Rapotice, Moravské Bránice, Lukovany, Stanoviště, Velká Bíteš, Jezeřany-Maršovice, Popovice, Ledce, Holasice, Hajany, Babice u Rosic, Brno, Příbram na Moravě, aj.) Kameníci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová Ves (německy \"Neudorf\") je obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji, západně od města Ivančice a jižně od města Oslavany. Rozkládá se v Boskovické brázdě, v katastrálním území Nová Ves u Oslavan, na okraji přírodních parků Oslava a Střední Pojihlaví. V obci je 288 popisných čísel a žije zde obyvatel. Obec Nová Ves je členskou obcí Mikroregionu Ivančicko.", "tgt_summary": "Nová Ves est une commune du district de Brno-Campagne, dans la région de Moravie-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1675130} {"src_title": "Borovice Jeffreyova", "tgt_title": "Pin de Jeffrey", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "• \"Pinus deflexa\" Torrey, 1859 • \"Pinus ponderosa\" var. \"Jeffreyi\" Engelmann, 1880", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Až 45 m vysoký štíhlý strom o průměru do 1,5 m s krátkými a trochu převislými větvemi, jež tvoří širokou kuželovitou otevřenou korunu. Borka skořicově hnědá, rozpraskaná v široké desky. Letorosty jsou světle hnědé, šedomodravě ojíněné – tím se snadno odliší od borovice těžké. Pupeny podlouhle vejčité, 25 mm dlouhé, nesmolnaté – tím se liší od podobné borovice Coulterovy. Jehlice většinou po 3 ve svazečku, silné, 12-20 cm dlouhé, namodrale stříbřitě zelené s průduchy. (V našich podmínkách má na větvích max. 2-3 ročníky jehlic, proto vzbuzuje pocit řídkého zachvojení.) Šišky často krátce stopkaté, 12-26 x 5-8 cm. Začátkem podzimu jsou zralé a světle hnědé s vystouplými štítky a pupkem nesoucím štíhlý a zakřivený osten.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Malý areál většinou v polohách nad 1500 m n. m. v západní části severní Ameriky (Kalifornie, jižní Oregon, západní Nevada, severozápadní Mexiko: sev. Baja California). V ČR běžná teprve v poslední době v okrasných výsadbách ve městech. V arboretu Sofronka rostou plodní trojnásobní zpětní kříženci s borovicí Coulterovou [Pinus (jeffreyi x coulteri) x jeffreyi x jeffreyi] ve věku cca 40 let, vzniklí z kontrolovaného křížení.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se od pahorkatin až po vysoké hory (do 3000 m n. m.) především v sušších a chladnějších oblastech. Je výrazně světlomilná a velmi tolerantní ke klimatickým výkyvům i k půdě, vyžaduje však půdu dobře propustnou. Dosahuje úctyhodného stáří, 400-500 let. Na překryvu jejího areálu s areálem borovice Coulterovy tvoří mezidruhové hybridy (s borovicí těžkou též, ale velmi zřídka – rozdílná fenologie kvetení).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na severoamerickém kontinentu je důležitým zdrojem dřeva, které se od dřeva borovice těžké nijak nerozlišuje. Oba tyto druhy se zde nerozlišují ani v porostech a nazývají se „yellow pine“, borovice Jeffreyova má však hospodářsky menší význam.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Dalším znakem, kterým můžeme odlišit tento druh od borovice těžké je vysoký obsah terpenu limonenu, takže po rozemnutí jehlic cítíme vůni po pomerančích. Pro svůj vysoký obsah heptanu byla dříve její pryskyřice používána pro stanovování oktanového čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice Jeffreyova (\"Pinus jeffreyi\") je hospodářsky velmi významná severoamerická borovice. Patří mezi tříjehličné druhy, je příbuzná s borovicí těžkou, se kterou bývá často zaměňována. Souhrnně jsou oba tyto druhy nazývány „Western yellow pine“. V poslední době je často vysazována do parků a okrasných výsadeb v městských aglomeracích. V lesních porostech v ČR se vyskytuje pouze sporadicky.", "tgt_summary": "Le pin de Jeffrey (\"Pinus jeffreyi\"), est une espèce de pin de la famille des \"Pinaceae\". Elle est originaire d'Amérique du Nord. Cette espèce, proche du pin ponderosa, pousse dans le sud-ouest de l'Oregon, en Californie (principalement dans la Sierra Nevada et jusqu'au nord de la Basse-Californie. Elle croît dans les chaînes de montagne, entre 1000 et 3000 mètres d'altitude, plus haut que le pin ponderosa. Il mesure 25 à 40 mètres, parfois jusqu'à 55 mètres. Ses cônes mesurent 12 à 24 cm de long.", "id": 407215} {"src_title": "Shader", "tgt_title": "Shader", "src_document": [{"title": "Vertex shader.", "content": "Program, který se provede na každém vrcholu (vertexu) vstupní geometrie scény. Mezi nejčastější operace patří transformace vrcholu (násobení pohledovou a \"world\" maticí). Pomocí transformací lze však dosáhnout i různých grafických efektů — např. simulace pohybu vodní hladiny. Vždy do programu vstoupí jeden vrchol, je upraven a zase vystoupí, nelze tedy vrcholy přidávat či odebírat.", "section_level": 1}, {"title": "Geometry shader.", "content": "Geometry shader na rozdíl od vertex shaderu umožňuje přidávat nebo odebírat vrcholy a tím ovlivňovat výslednou geometrii. Geometry shader lze využít například pro generování jednoduché vegetace (trávy) na povrchu nějakého objektu či k doplnění detailů existujícího modelu (např. vytvoření ostnů na modelu dinosaura) v reálném čase.", "section_level": 1}, {"title": "Pixel (fragment) shader.", "content": "Pixel shader je prováděn na každém pixelu rasterizované scény — pracuje tedy s jejím 2D obrazem. Mezi nejčastější operace patří aplikace textur případně další modifikace barvy pixelu.", "section_level": 1}, {"title": "Shadery pro teselaci.", "content": "S příchodem Direct3D 11 a OpenGL 3.2 byl vykreslovací řetězec rozšířen o nové stupně realizující teselaci. Dva z těchto celkem tří stupňů jsou programovatelné. Názvy příslušných shaderů se u jednotlivých rozhraní liší. Pro Direct3D jsou to Hull-shader a Domain-shader, pro OpenGL potom Tessellation control shader (TC) a Tessellation evaluation shader (TE). Tyto shadery umožňují měnit geometrii objektů (podobně jako geometry shader). Díky podpoře teselace zakotvené přímo v hardware (GPU) je možné do scény přidat velmi velké množství detailů (a to tam kde jsou potřeba např. dle vzdálenosti od kamery).", "section_level": 1}, {"title": "Compute shader.", "content": "Compute shader slouží k realizaci a možnému urychlení obecných algoritmů na grafickém procesoru. Ve specifikaci OpenGL se poprvé objevil ve verzi 4.3 a Direct3D přidalo jeho podporu ve verzi 11. Compute shader se také používá k technice zvané GPGPU.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shader je počítačový program sloužící k řízení jednotlivých částí programovatelného grafického řetězce grafické karty (přesněji GPU). K tvorbě takových programů slouží specializované programovací jazyky tzv. shader jazyky (například jazyk GLSL pro OpenGL, Cg od společnosti NVIDIA nebo HLSL od společnosti Microsoft určený pro API DirectX, Xbox a Xbox 360). Shadery se rozdělují na několik základních typů podle toho, pro kterou jednotku grafického řetězce jsou určeny. V současnosti patří mezi nejdůležitější vertex, pixel a geometry shader. S příchodem posledních generací grafických karet a nových verzí grafických rozhraní (DirectX a OpenGL) se rovněž začínají rychle prosazovat shadery pro realizaci teselace.", "tgt_summary": "Un ou nuanceur (le mot est issu du verbe anglais pris dans le sens de « nuancer ») est un programme informatique, utilisé en image de synthèse, pour paramétrer une partie du processus de rendu réalisé par une carte graphique ou un moteur de rendu logiciel. Il sert à décrire l'absorption et la diffusion de la lumière, la texture à utiliser, les réflexions et réfractions, l'ombrage, le déplacement de primitives et des effets post-traitement. Par la conception même du processus de rendu, les \"shaders\" sont les candidats idéaux pour une exécution parallèle par le processeur graphique d'une carte graphique. ", "id": 1816038} {"src_title": "Musaši Mijamoto", "tgt_title": "Miyamoto Musashi", "src_document": [{"title": "Cesta bojovníka.", "content": "Prvním protivníkem, kterého Mijamoto kdy zdolal, byl Kihei Arima. Mijamotovi bylo v té době třináct let. Poté v šestnácti letech porazil skvělého mistra meče Akijamu z provincie Tadžima. Po roce 1600 navštívil Kjóto, kde vyzval proslavenou školu v Jošioce, a vyhrál všechny souboje. Napsal, že prošel bez porážky na šedesát soubojů. Jeho stylem byl dlouhý a krátký meč, které v boji používal zároveň. Po dosažení nejvyššího mistrovství odložil ocelové meče a nahradil je bokkeny (dřevěnými meči), čímž nikterak nesnížil svou devastující schopnost během souboje, o čemž by mohli vyprávět mnozí z jeho soupeřů, kdyby nebyli v souboji zabiti.", "section_level": 1}, {"title": "Civilní život.", "content": "Většina z jeho života mezi roky 1600 a 1640 je spíše prezentována jako legenda. Někdo se domnívá, že se v letech 1614 až 1615 usadil a sloužil v Ósackém hradě. Říká se také, že pomáhal roku 1638 potlačit vzpouru v Šimabaře. Tuto teorii, stejně jako jeho službu v Ósackém hradě však nelze nijak prokázat. Na druhou stranu mnoho z důležitých událostí, které zachytili někteří významní spisovatelé, se zakládá na skutečnosti. Například jeho klání proti škole v Jošioce, porážka známého mistra kopí Ineie (představeného chrámu Hózóin) a jeho duel s Kódžirem Sasakim v roce 1612. Ještě méně se ví o jeho umění kaligrafie a malby. Dochovalo se několik autoportrétů a krajinomaleb. Mijamoto musel být nevalného vzhledu. Na svůj zevnějšek moc nedal a namísto úpravy své vizáže pilně studoval boj mečem. Trávil mnoho času na cestách a v meditacích.", "section_level": 1}, {"title": "Služba u klanu Hosokawa.", "content": "V roce 1640 přijal nabídku klanu Hosokawa a vstoupil do jeho služeb. O tři roky později se v provincii Higo pustil do práce na svém veledíle – Knize pěti kruhů. Po dvou letech knihu dokončil a ještě týž rok zemřel. Jeho kniha je dodnes vnímána jako základ pro úspěšný život a sahají po ní nejen Japonci, ale i američtí podnikatelé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mijamoto Musaši (: 宮本 武蔵, \"Mijamoto Musaši\"; 1584 – 13. června 1645), také známý pod jménem Takezó Šinmen, byl známý šermíř. Narodil se v provincii Harima. Pod vedením Ukitů a Ašikagů bojoval jako voják v bitvě u Sekigahary. V jeho nejvýznamnějším literárním díle, knize \"Go rin no šo (Kniha pěti kruhů)\", najdeme jen málo autobiografie, spíše se věnoval rozboru boje muže proti muži.", "tgt_summary": ", de son vrai nom, né le à Harima et mort le à Higo est l'une des figures emblématiques du Japon, maître bushi, calligraphe, peintre reconnu, philosophe et le plus célèbre escrimeur de l'histoire du pays. ", "id": 562035} {"src_title": "Veterinární lékařství", "tgt_title": "Médecine vétérinaire", "src_document": [{"title": "Historie veterinárního lékařství.", "content": "Zvířata provázejí člověka už od pradávna. Už lidé jako lovci a sběrači měli ponětí o anatomii zvířat, jak dokazují některé jeskynní malby (např. kresba mamuta v jeskyni Pindal, na které je vyobrazeno mamutí srdce). A s domestikací prvních zvířat se začínají objevovat i první skutečné veterinární poznatky. Nejstarší starověké civilizace již znaly nemoci zvířat a měly lékaře, kteří se je pokoušeli léčit. Nejstarší známý zvěrolékař je Urlugaledina, který žil v Mezopotámii dva tisíce let př. n. l. Nejstarší zvěrolékařská písemná památka je Kahunský rukopis, staroegyptský, hieroglyfy psaný text z 19. stol. př. n. l. Pojednává o nemocích psů, býků, ryb a ptáků i o způsobech léčby těchto nemocí (vykuřování, tření léčivými bylinami, pouštění žilou apod.) V té době byly známy také skutečné veterinární zákroky, jako je kastrace ke zvýšení užitkovosti (výkrm) a porodnické znalosti, jako je použití porodních provázků při porodu telete. V Chammurapiho zákoníku nalezneme také pasáž týkající se odměn a trestů pro lékařů i zvěrolékařů. Zvěrolékař byl za výkon sice placen méně (1/6 šekelu, lékař dostával 10 šekelů) ale v případě neúspěchu léčby a smrti pacienta mu nehrozilo useknutí ruky, jako případě lidského lékaře, místo toho byl povinen zaplatit pokutu, která se rovnala 1/4 ceny zvířete.", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Rozvoj medicíny v antice přinesl spoustu nových poznatků, které se uplatňovaly i ve zvěrolékařství. Rozdíly mezi humánní a veterinární medicínou nebyly tak ostré jako dnes, a poznatky z léčení zvířat byly snadno přenášeny i na člověka, a naopak. Hippokratés z Kósu se zabýval příčinami nemocí a také srovnávací anatomií, jejímž skutečným zakladatelem se stal Aristotelés. Ten dokázal poznatky z pitev zvířat přenést do anatomie člověka. Je také autorem prvního vědeckého zvěrolékařského díla „Historia animalium“, kde popisuje všechny tehdy známé nemoci zvířat (vzteklina, tetanus, koliky apod.) a metody provádění kastrace. Kartaginský agronom Mago sepsal ve 2. století př. n. l. 28 knih týkajících se zemědělství a tedy i chovu zvířat. Po vyvrácení Kartága byly jeho spisy přeloženy do řečtiny a staly se zdrojem pro pozdější díla římských autorů. Římané přejímali zvěrolékařské poznatky od Řeků a Egypťanů. Prvním římským autorem, který se ve svých spisech dotkl i zvěrolékařství, je Marcus Terentius Varro, který sepsal tři knihy o rolnictví, Rerum rusticarum. V prvním století Aulus Cornelius Celsus, autor spisu O lékařství, popsal příznaky vztekliny. Celsův současník, římský statkář Lucius Moderatus Columella, napsal dílo De Re Rustica, O zemědělství. V šesté a sedmé části se věnuje veterinární medicíně, a to nejen léčbě nemocí a chirurgickým zákrokům (nekrvavá kastrace) ale i správnému ustájení různých druhů zvířat a oddělení zdravých a nemocných zvířat. Zde se také objevuje poprvé termín veterinarius, z lat. veterinus, tažné zvíře nebo dobytče. Největší užitek z práce veterinářů měly ovšem legie, které potřebovaly zvěrolékaře k péči o koně. Léčením koní se zabývá většina vrcholných zvěrolékařských děl ze 4. a 5. století, jako je Hippiatrika nebo Mulomedicina Cheironis. Nejvýznamnějším zvěrolékařem starověku se stal Apsyrtos, který doprovázel vojska Konstantina velikého, na kterého navázal Hieroklés. Flavius Vegetius Renatus je pak autorem rozsáhlého díla Ars Veterinaria. V těchto dílech nacházíme systematický popis všech tehdy známých nemocí koní, návody k provádění operací (i náročných, například zákroky v břišní dutině) nebo návody na přípravu rostlinných léčiv. Renatus se věnoval i etickým problémům a poznamenal, že práce zvěrolékaře je obtížnější než práce lékaře, protože pracuje s němým pacientem.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve středověké Evropě došlo ke značnému úpadku zvěrolékařství i medicíny obecně. Praktické znalosti zvěrolékařství zůstaly v rukou pastýřů, kovářů nebo podkoních. Antické znalosti zůstaly zachovány hlavně ve spisech arabských autorů, kteří se také věnovali hlavně koním. Ve 12. století napsal Ibn al Awwam knihu o zemědělství s kapitolami o zvěrolékařství – zabývá se hlavně hygienou chovu a tvrdí, že chovatelská péče je základ zdraví. Abu Bekr ibn Bedr napsal knihu o léčení koní, kde si všímá podobnosti mezi lidskými a koňskými pacienty. V Evropě v té době vzniklo jen jediné významné zoologické dílo, De arte venandi cum avibus, tedy O umění lovit s ptáky. Autorem byl císař Fridrich II.. Na konci středověku se zvěrolékařské poznatky začínají rozvíjet ve španělských a italských jezdeckých školách. V roce 1520 vydal podkoní Jordanus Ruffus knihu O koňském lékařství (De medicina equorum), ve stejné době byla vydána také kniha „Koňská lékařství“, napsána kovářem Mistrem Albrechtem. Je to nejslavnější středověká zvěrolékařská kniha, její součástí je i návod pro negramotné. Za zmínku také stojí díla „Koňské lékařství“ Juana Alvarese Salamiellase, s barevnými ilustracemi zvěrolékařských zákroků, nebo „Anatomie koně“ (Anatomia del cavallo, infirmità e suoi remedii) od Carla Ruiniho. Jedná se o ilustrovanou anatomii s dokonalými obrazy kostry, svalů, tělesných dutin i cév a nervů. V roce 1573 vyšla v Norinberku Srovnávací anatomie, z Německa pochází také první anatomie prasete.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "V novověku začíná nová éra veterinární medicíny. Klíčovým impulzem byla zřejmě epidemie moru skotu, která se na počátku 18. století prohnala Evropou. Během epidemie uhynulo přes 3 milióny skotu. Nutnost chránit stáda a potřeba lepší péče pro skot i pro koně vedla k založení prvních veterinárních škol. Zakladatelem prvních škol byl francouzský právník a hipolog Claude Bourgelat. Ten v roce 1762 založil první veterinární školu v Lyonu, kde vyučoval podkovářství, anatomii a chirurgii. O několik let později, v roce 1766, založil druhou veterinární školu, v Alfortu. Učitelský sbor tvořili absolventi z Lyonu a tentokrát nebyli posluchači jenom kováři, ale také lékaři, a mezi vyučované předměty přibyly i teoretické medicínské a zemědělské disciplíny. Po založení francouzských veterinárních škol byly další zakládány po celé Evropě. V roce 1769 byla založena veterinární škola v Turíně, v roce 1773 v Kodani, v roce 1775 ve Vídni, v roce 1776 v Drážďanech, následovaly školy v Hanoveru (1776), Berlíně (1790), Mnichově (1790), Budapešti (1787) a Madridu (1793).", "section_level": 2}, {"title": "Česká veterinární univerzita.", "content": "Od roku 1784 se v českých zemích veterinární medicína vyučovala na lékařských fakultách pražské a olomoucké univerzity. Postupem času ale sílily snahy o samostatnou českou zvěrolékařskou školu. V roce 1849 navrhl poslanec zemského sněmu Antoním Štaffa Brno jako místo k založení nové školy. Tento návrh byl ale odmítnut, protože Brno je velmi blízko Vídně. V roce 1891 je tedy navržena Praha, stejný návrh padl i v roce 1895, ale bez úspěchu. Vlastní veterinární školy se České země dočkaly až po první světové válce, kdy byla v Brně založena Vysoká škola zvěrolékařská, jako první nová vysoká škola československého státu. Zakladatelem a prvním rektorem školy byl prof. MUDr. Edward Babák. Dnes je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno jedinou vysokou školou v Česku, jejíchž absolventi mohou získat titul MVDr. a vykonávat práci veterinárního lékaře. Kromě vysoké školy také existují střední veterinární školy, které pro budoucí povolání připravují veterinární techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní veterinární lékařství.", "content": "V minulosti býval nejčastější a nejdůležitější pacient veterinárního lékaře kůň nebo skot, dnes se zájem přesouvá k malým zvířatům chovaným ze záliby, hlavně k psům a kočkám. Možnosti diagnózy a léčby jsou srovnatelné s humánní medicínou, v některých oborech je veterinární medicína dokonce napřed (např. v použití kmenových buněk v terapii). Největším omezením často nejsou nedostatečné možnosti veterinární medicíny, ale spíš finanční možnosti majitele zvířete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veterinární lékařství je vědní obor, který se zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat. Úkolem veterinární medicíny je chránit a zlepšovat zdraví a pohodu zvířat a chránit lidi před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka. ", "tgt_summary": "La médecine vétérinaire est l'application des principes de la médecine, du diagnostic et de la thérapeutique à tous les animaux : animaux de compagnie, animaux de production et chevaux, principalement, mais aussi nouveaux animaux de compagnie (NAC), animaux des parcs zoologiques, animaux sauvages. La science vétérinaire est notamment vitale pour l'étude et la protection de l'élevage, la santé des troupeaux et le suivi de la propagation d'une maladie. Elle requiert l'acquisition et l'application de connaissances scientifiques dans de multiples domaines et l'utilisation de qualités techniques dans un but de prévention de maladies qui peuvent aussi bien toucher les animaux de compagnie que les animaux sauvages.", "id": 830137} {"src_title": "Nýřany", "tgt_title": "Nýřany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nýřany jsou poprvé písemně zmíněny v listině papeže Řehoře X. 23. května 1272 jako majetek premonstrátského kláštera Chotěšov. Ves pod názvem Nirani je zde uvedena jako jedna z 22 vesnic, které klášteru daroval kníže Hroznata. 18. ledna 1421 byl klášter vypálen husity a Nýřany často měnily majitele. V letech 1442–1464 patřily pánům z Roupova. Po bitvě na Bílé hoře se vrátily do majetku chotěšovského kláštera. V roce 1772 byly Nýřany přifařeny k sousedním Úhercům. Po zrušení chotěšovského kláštera během josefinských reforem v roce 1781 byla ves v majetku náboženského fondu. 1. ledna 1822 koupil chotěšovské panství kníže Karel Alexandr von Thurn-Taxis. V roce 1830 bylo v lese objeveno ložisko uhlí a roku 1861 byla dána do provozu železnice z Plzně do Domažlic. To způsobilo rychlý rozvoj vesnice a příliv nových obyvatel. V roce 1880 v desítkách dolů pracovalo 9 300 horníků. Při hornických nepokojích 20. května 1890 bylo zastřeleno 13 lidí. Císař František Josef I. 29. ledna 1892 povýšil Nýřany na město. Po Mnichovské dohodě bylo město 10. října 1938 obsazeno německou armádou a přičleněno k Německu. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byla vypálena místní synagoga. Dne 6. května 1945 osvobodila Nýřany 16. divize 3. americké armády. Při reorganizaci státní správy v roce 2003 se Nýřany staly obcí s rozšířenou působností.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Císař František Josef I. vydal 5. října 1892 privilegium o lednovém povýšení Nýřan na město a v něm udělil novému městu znak. Na jeho modrém štítu stojí na černém trojvrší stříbrná brána. Postavena je z kvádrů, vrcholí 5 stínkami cimbuří a v jejím průjezdu je vytažená stříbrná mříž. Nad branou je zlatý štítek se zkříženými hornickými kladivy, po jeho stranách jsou malé kulaté střílny. Z obou stran brány stojí vyšší stříbrné okrouhlé věže budované z kvádrů. Obě věže mají širší podstavec, po jedné malé okrouhlé střílně v prvém patře a na nimi dvě úzká půlkruhem zaklenutá okna vedle sebe. Věže mají na vrcholu obloučky podklenuté cimbuří o pěti stínkách. Nad cimbuřím brány vyrůstají ze střední stínky tři vějířovitě rozložené zlaté klasy se dvěma listy.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem prochází železniční trať Plzeň – Furth im Wald, ze které zde odbočuje jednokolejná regionální trať do Heřmanovy Huti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nýřany (, ) jsou město v okrese Plzeň-sever v Plzeňském kraji, přibližně třináct kilometrů západně od Plzně na Vejprnickém potoce. Žije v nich obyvatel.", "tgt_summary": "Nýřany est une ville du district de Plzeň-Nord, dans la région de Plzeň, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2103357} {"src_title": "Ochranná pomůcka", "tgt_title": "Dispositif de sécurité", "src_document": [{"title": "Osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP).", "content": "Osobní Ochranné Pracovní Prostředky (zkráceně OOPP) zahrnují širokou škálu prostředků, chránící nejrůznější části těla před riziky spojenými s výkonem určité pracovní činnosti. Může se jednat o ochranu například před: Mezi OOPP patří ochranné brýle, obličejový štít, přilba, respirátor, špunty do uší atd. Pracovní ochranné pomůcky slouží jako doplňky k zajištění BOZP na pracovištích (například osobní dozimetr). Nesmí být však zaměňovány s OOPP. Pracovní oděv mezi OOPP patří pouze v případě, pokud oděv podléhá výraznému opotřebení nebo znečištění či pracovní oděv plní ochrannou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení skupin:.", "content": "Osobní Ochranné Pracovní Prostředky (zkráceně OOPP) jsou ochranné prostředky, které musejí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musejí splňovat požadavky stanovené nařízením vlády č. 21/2003 Sb., nejsou jimi však běžné pracovní oděvy a obuv, které nejsou určeny k ochraně zdraví zaměstnanců před riziky a které nepodléhají při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění, výstroj a vybavení záchranných sborů, speciální ochranné prostředky používané v armádě, bezpečnostních nebo pořádkových silách, výstroj a vybavení používané při provozu na pozemních komunikacích, sportovní výstroj a vybavení, ochranné prostředky pro sebeobranu a prostředky pro zjišťování a signalizaci rizik a škodlivin na pracovišti. Osobní ochranné prostředky (zkráceně OOP) – jedná se o širší pojem, než je OOPP, prostředky nejsou určeny jen pro výkon pracovní činnosti, ale například i pro sport nebo volný čas. OOP je každé zařízení nebo prostředek určené k nošení nebo držení jednotlivcem pro ochranu před jedním nebo více zdravotními a bezpečnostními riziky, nejsou jimi však prostředky, které jsou stanoveným výrobkem podle jiného nařízení vlády než č. 21/2003 Sb. vydaného k provedení zákona o technických požadavcích na výrobky, které stanoví podmínky pro jejich uvedení na trh a požadavky na bezpečnost, také jimi nejsou prostředky uvedené v příloze č. 1 nařízení vlády č. 21/2003 Sb. Ochranné pomůcky – pomůcky pomáhající při ochraně zdraví a to nejen při práci, nemusejí splňovat požadavky na OOP, protože nepodléhají nařízení vlády č. 21/2003 Sb. (například opěrky zápěstí nebo pohyblivé opěrky při práci s PC). Pracovní oděvy a obuv je oděv nebo obuv, které jsou určeny k používání při výkonu práce (může se jednat o zaměstnavatelem předepsaný stejnokroj, např. pro prodavačky nebo recepční, tedy může se jednat i o dámské lodičky nebo luxusní halenku). Jen v případech definovaných v zákoníku práce se tyto poskytují jako OOPP. Mycí, čisticí a dezinfekční prostředky jsou prostředky sloužící k očistě těla a prostředky s ní související (např. ručník, mýdlo, zubní pasta, ochranný krém) a prostředky k dezinfekci osob vykonávajících pracovní činnost spojenou s ohrožením infekční nemocí.", "section_level": 2}, {"title": "Ochranné sportovní pomůcky.", "content": "Ochranné sportovní pomůcky (chrániče) zahrnují širokou škálu předmětů chránících nejrůznější části těla. Jejich význam, spolu se specializací, roste s rozvojem daného sportu i s rozvojem vnímání ochrany fyzického zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Ochranné sexuální pomůcky.", "content": "Chrání především před nechtěným otěhotněním (antikoncepce) a dále proti přenosu pohlavních chorob", "section_level": 1}], "src_summary": "Ochrannými pomůckami jsou nazývány předměty sloužící k ochraně lidského zdraví při různých činnostech. Podle činnosti při které jsou využívány se dělí např.: ", "tgt_summary": "Un dispositif de sécurité est défini comme tout instrument, appareil, équipement, matière ou autre organisme ou organisation utilisés seul ou en association, pour être utilisés à des fins de mise en sécurité de personnes ou de biens. ", "id": 14163} {"src_title": "Jan Suchopárek", "tgt_title": "Jan Suchopárek", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Nejvyšší českou soutěž hrál poprvé na vojně v dresu Dukly Praha, v roce 1991 přestoupil do pražské Slavie, kde působil až do roku 1996. Sezóna 1995/1996 byla nejúspěšnější v jeho kariéře. S reprezentací vybojoval stříbro na ME v Anglii a se Slavií, ve které nosil kapitánskou pásku, vyhrál českou ligu. V létě přestoupil do Racingu Štrasburk, který za něj Slavii zaplatil 20 milionů korun. O tři roky později odešel do klubu Tennis Borussia Berlin, který tehdy hrál druhou nejvyšší německou soutěž. V sezoně 1999/2000 však tento klub sestoupil do regionální soutěže a tím se stal amatérským klubem. Proto se v té době zraněný Suchopárek vrátil do Slavie. Do základní sestavy se však již neprobojoval a na čas byl dokonce přeřazen do B mužstva. Poslední ligové utkání odehrál na jaře 2003 na Strahově proti Viktorii Žižkov. V létě 2003 odešel jako volný hráč do svého mateřského oddílu SK Kladno, kde odehrál dvě sezóny. Vytvořil zde stoperskou dvojici s Janem Trousilem.", "section_level": 1}, {"title": "Ligová statistika.", "content": "Údaje z časopisu \"Fotbal\" (duben 2000).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Poprvé nastoupil Jan Suchopárek za národní výběr Československa 25. září 1991 v přátelském utkání proti domácímu Norsku, které hosté vyhráli 3:2, Suchopárek odehrál plný počet minut. Bilance Jana Suchopárka:", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Jana Suchopárka za reprezentační A-mužstvo České republiky", "section_level": 2}, {"title": "Trenerská kariéra.", "content": "Během působení v Kladně v letech 2003-2005 Suchopárek získal po dvou letech studí UEFA Profi trenérskou licenci. Od roku 2003 do roku 2010 působil jako šéftrenér mládeže SK Kladno. V roce 2010 poprvé trénoval mužský fotbal, když se stal asistentem Luboše Kozla v FK Dukla Praha Zároveň působil jako trenér reprezentace U21. Na konci sezony 2015-16 nebyla Kozlovi a Suchopárkovi prodloužena smlouva a Suchopárek se stal trenérem reprezentace U19, kde na postu vystřídal Pavla Maluru. ", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Suchopárek (23. září 1969, Kladno) je bývalý český fotbalový obránce a reprezentant. Trenérskou kariéru započal jako šéftrenér mládeže v českém klubu SK Kladno, poté byl asistentem v FK Dukla Praha. Od roku 2016 je trenérem české reprezentace U19.", "tgt_summary": "Jan Suchopárek, né le 23 septembre 1969 à Kladno, était un footballeur tchèque évoluant au poste de défenseur. International tchécoslovaque, puis tchèque.", "id": 287627} {"src_title": "Broadcast", "tgt_title": "Broadcast (informatique)", "src_document": [{"title": "Typy broadcastů.", "content": "Přestože je princip broadcastu stále stejný (jeden vysílá, všichni slyší), jsou broadcasty rozděleny do několika typů, které vyjadřují specifické podmínky jejich šíření v (pod)síti.", "section_level": 1}, {"title": "MAC broadcast.", "content": "Speciální adresa pro poslání všem zařízením. K adresaci rámce, který má být odeslán jako MAC broadcast, se používá speciální MAC adresa ve tvaru codice_1. Takový datový rámec je přijat všemi síťovými zařízeními, která jsou připojena ke stejnému segmentu sítě, do kterého patří zdroj odchozího paketu. Takový segment ohraničuje router, který lokální broadcast dále nepropustí (projde ale skrz switch i hub).", "section_level": 2}, {"title": "IP broadcast.", "content": "Rozsah IP adres použitý v síti představuje IP adresu sítě + rozsah IP adres použitelný pro připojená zařízení + IP adresu broadcastu. Příklad: V síti 192.168.0.0/24 (maska 255.255.255.0) se používají tyto IP adresy: Odchozí paket, který je adresován na IP adresu, která je na odchozím síťovém rozhraní shodná s broadcastem, je v Ethernetové síti odeslán v rámci, jehož cílová MAC adresa je nastavena na codice_1. Takový rámec je přijat všemi síťovými kartami v dané podsíti.", "section_level": 2}, {"title": "Síťový broadcast.", "content": "Síťový broadcast je IP datagram, který je odeslán na IP adresu, která je v cílové síti broadcastem. Vysílající ani uzly, přes které síťový broadcast putuje, nemohou zjistit, že to je broadcast, protože v IP datagramu není obsažena informace o cílové síti (její číslo sítě a maska sítě). Proto je síťový broadcast přepravován stejně, jako jakýkoliv jiný IP datagram. Až poslední router zjistí, že cílová IP adresa je shodná s broadcastem pro daný segment sítě a proto datagram odešle jako broadcast. V ethernetové síti to znamená odeslání datagramu v rámci, jehož cílová MAC adresa je codice_1.", "section_level": 2}], "src_summary": "Broadcast je v informatice zpráva, kterou v počítačové síti přijmou všechna připojená síťová rozhraní. Pomocí broadcastů se v současných sítích šíří například informace o sdílení v sítích Microsoft (pomocí protokolu SMB) nebo identifikace zařízení (CDP protokol). Pokud není síť vhodným způsobem rozdělena (na podsítě) nebo chráněna (firewallem), mohou broadcasty způsobit zahlcení sítě.", "tgt_summary": "La notion de broadcast est employée par les techniciens en informatique et réseaux ; il s'agit à proprement parler, de transmission ou de liaison. Le principe de base est le même que la télédiffusion, étant donné que l'on diffuse des paquets de données à de nombreux \"clients\" éventuellement sans discrimination. Les protocoles de communications réseau prévoient une méthode simple pour diffuser des données à plusieurs machines en même temps (multicast). Au contraire d'une communication « Point à Point » (unicast), il est possible d'adresser des paquets de données à un ensemble de machines d'un même réseau uniquement par des adresses spécifiques qui seront interceptées par toutes les machines du réseau ou sous-réseau. ", "id": 1681578} {"src_title": "Staříč", "tgt_title": "Staříč", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zachovaná písemná zmínka o obci pochází z roku 1258, avšak nálezy z roku 1906, (střepy baňatých nádob se zbytky popela a kostí), které byly vyorány na poli „Radlice“ zdejším rolníkem Karlem Prokopem potvrzují, že území obce bylo již dříve obydleno. Původ jména osady Staříče odvozuje prof. Vincenc Prasek od osoby zvané Stařek neb Stařík. Od 1. ledna 1980 do 23. listopadu 1990 byla Staříč součástí města Frýdek-Místek, poté se opět osamostatnila.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Staříče.", "content": "Představy historiků o nejstarším osídlení území oblasti severovýchodní Moravy, z nichž se vyvinula oblast dnešního Místecka a Brušperska, jsou určovány třemi korelacemi faktický nedostatek písemných pramenů o reálné existenci jednotlivých vesnic před druhou třetinou 13. století, dále představa neprodyšně kompaktního zalesnění této oblasti a úvaha o průběhu tras obchodních cest jako rozhodujících faktorů pro počátky a dislokaci původního osídlení ve feudální epoše. Ves Staříč vznikla pravděpodobně v polovině 13. století, ne-li již v předchozím 12. století. Roku 2001 byly v rámci mezinárodního archeologického výzkumu na západním svahu Kamenné zaznamenány stopy po zaniklém časně středověkém osídlení, které mohlo souviset se starší předkolonizační osadou, jež vznikla před zahájením emfyteutického osídlovacího proudu. Osada Staříče vystupuje v listině jako orientační bod a zřetelně tam stála i v době, kdy ji koupil biskup Bruno. Dříve se předpokládalo, že název obce byl odvozen od osobního jména – Stařek nebo Staříč.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní památka Kamenná.", "content": "Na jihovýchodním svahu vrchu Kamenná (385 m n. m.) najdeme na necelých třech hektarech chráněné teplomilné travnaté porosty s výskytem vzácných rostlin a brouků. Tato stepní lokalita se nachází na území bývalých vápencových lomů a je chráněna od roku 1990. Mimo jiné zde kvete hořec brvitý, voskovka menší, bradáček vejčitý, lilie zlatohlávek a len žlutý, který je ve znaku obce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhledna.", "content": "Rozhledna ve Staříči se nachází na kopci Okrouhlá s výškou 378 m n. m. a nese ji stožár vysoký 55 metrů. Samotná turistická rozhledna – vyhlídková plošina – je na něm umístěná ve výšce 30 metrů a poskytuje za dobrého počasí výhled na Beskydy (např. Javorový vrch) i sousední Jeseníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Staříč () se nachází v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel. Na blízkém kopci Okrouhlá se nachází rozhledna – vyhlídková plošina Okrouhlá ve Staříči.", "tgt_summary": "Staříč est une commune du district de Frýdek-Místek, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2441983} {"src_title": "Sviadnov", "tgt_title": "Sviadnov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi je z roku 1267. V roce 1277 připadla do rukou leníka olomouckého biskupa Bruna Dětřicha Stangeho. Ve 14. století existoval Malý Sviadnov, který později zanikl a na jeho místě dnes zřejmě stojí obec Žabeň. Do Sviadnovské historie se zapsalo i jméno zbojníka Ondráše z Janovic, který byl 31. března 1715 v hospodě na Horákově fojtství zabit svojí vlastní valaškou, kterou ho zabil bratranec Jurášek Fuciman. Dle jiné verze byl zabit svým druhem Jiřím Juráškem, který je v pověstech znám jako Juráš, v hospodě ve Sviadnově. Obec se rozšířila po vzniku Karlovy huti v sousední části Frýdku – v Lipině (dnes ArcelorMittal Frýdek-Místek). V roce 1867 vznikla sviadnovská základní škola, roku 1876 byl založen místní hasičský spolek a v roce 1887 byla dokončena stavba místní kaple sv. Jana Nepomuckého. Dne 17. července 1920 byl ve Sviadnově založen Sokol. Během německé okupace došlo k 1. lednu 1943 ke sloučení Sviadnova, Frýdku, Místku, Lískovce a Starého Města v jedno město pod názvem Frýdek. Osvobození Sviadnova proběhlo v květnu 1945, \"de iure\" byla obnovena i samostatná obec, ale fakticky zůstal Sviadnov i nadále součástí spojeného města, které se v letech 1946–1950 poprvé oficiálně nazývalo Frýdek-Místek, ovšem vyhláškou ministerstva vnitra ze dne 8. srpna 1950 bez vysvětlení dochází k přejmenování sloučeného města na Místek. K prvnímu faktickému obnovení samostatnosti obce došlo roku 1954 usnesením Krajského národního výboru v Ostravě ze 16. března 1954, ale rozhodnutím ONV z roku 1975 se obec znovu sloučila s Frýdkem-Místkem, jehož součástí pak byla s účinností od 1. ledna 1979. Toto spojení vydrželo až do konce roku 1991. K 1. lednu 1992 se pak Sviadnov opětovně osamostatnil.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Na jihozápadě obce se tyčí 80metrový kopec Štandl, na kterém jsou pozůstatky středověkého opevnění (dnes již pouze terénního rázu a jeden kámen). Během archeologických průzkumů, které zde byly prováděny, byly nalezeny železné předměty, úlomky keramiky a kostí. Pověst říká, že toto opevnění bylo podzemní chodbou spojeno s frýdeckým zámkem. Zda je toto pravda, nikdo neví, ale podle historiků není tato možnost zcela vyloučena. Dnes je pod Štandlem vybudována malá rekreační oblast s ohništěm. V blízkosti jsou i dva jezdecké kluby. Jeden se zabývá spíše parkurovými skoky a druhý westernovou a klasickou anglickou jízdou. Oba kluby také zajišťují sportovní a rekreační jízdy na koních a rehabilitaci nemocných. V areálech jsou také pořádány různé obecní nebo i soukromé akce. Tato spíše „odpočinková část“ je od Sviadnova oddělena rychlostní komunikací I/56, pod kterou byl v roce 2001 vybudován podchod. Obec má již od roku 1993 lokální televizní vysílání jménem LTV SVIADNOV, teletext 44. kanál. Od roku 1996 je vysílání rozšířeno o dění v obci a obrazové zpravodajství. To zahrnuje mj. záznamy sezení zastupitelstva, akce mateřské a základní školy apod. V místní knihovně probíhají „Minigalerie“ (pravidelné výstavy obrazů a grafik).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sviadnov () je obec, která se nachází v okrese Frýdek-Místek, v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel. Většina katastru obce leží na Moravě, ale menší část katastru s tamní čistírnou odpadních vod leží ve Slezsku.", "tgt_summary": "Sviadnov est une commune du district de Frýdek-Místek, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 394775} {"src_title": "Otvovice", "tgt_title": "Otvovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Otvovice, původně \"Otvojice\" nebo \"Utvojice\" (z předpokládaného, ale jinak nedoloženého, osobního jména *\"Otvoj\"), je z nejstarších a největších osad na Kralupsku. Od pradávna se nalézá v údolí Zákolanského potoka. Původ jména je odvozen od základu rodu Otvoviců. Narodila se zde Lucie Bílá, která zde žije se synem. První písemná zmínka o Otvovicích pochází z roku 1228, kdy Anežka Přemyslovna, abatyše pražského kláštera, potvrdila, že Otvovice mají platit desátek klášteru sv. Jiří na Hradčanech. Ve středověku patřily Otvovice převážně církevním držitelům. V roce 1420 měli obec husitští vladykové. V 15. století náležely k panství Buštěhrad, v 16. století ke Zvoleněvsi, v 17. století k Mikovicům a od roku 1669 opět ke Zvoleněvsi, a to až do zrušení poddanství. Otvovští zaměstnávali se především rolnictvím a dále se zde usazovali řemeslníci potřební pro zemědělství. Dále se zde usadili tesař, truhlář, zámečník, zednický mistr. Vše co místní obyvatelé potřebovali ke své existenci. Koncem 17. století se začalo s otvíráním kamenouhelných dolů a do obce se přistěhovali nejen horníci, ale také skláři a charakter obce se začal měnit na zemědělsko-průmyslový. Dostatek uhlí, vycházejícího k povrchu ve svahu údolí, zapříčinil otevření sklářské huti v roce 1802 nad hájem, u cesty k Trněnému Újezdu – Mariin domov. Aby se nemuselo uhlí transportovat nahoru na kopec, zřídila se v roku 1815 huť u dolů v údolí a nazvána Dubodol. Sklářská výroba v nové huti se rozvíjela a sice v útlumu, existuje dodnes. Obec si postavila v roce 1859 svoji školu, kterou rozšířila v letech 1888 a 1889. Tato svému účelu, po modernizacích, slouží dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Otvovice \"(1219 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, četnická stanice, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, autodoprava, cihelna, důl Jan, 2 holiči, 6 hostinců, 2 kapelníci, kolář, konsum Svépomoc, 2 kováři, krejčí, 2 mlýny, 2 obuvníci, pekař, porodní asistentka, 9 rolníků, 2 řezníci, sedlář, sklárna Morawetz Söhne, 8 obchodů se smíšeným zbožím, 4 švadleny, 3 trafiky, 3 vápenky, zahradnictví.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Otvovice se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský, necelých 5 km jihozápadně od Kralup nad Vltavou a 15 km severovýchodně od Kladna; železniční stanice na trati 093, spojující tato dvě města, je situována téměř uprostřed vsi. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Otvovice est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2386762} {"src_title": "Ledce (okres Kladno)", "tgt_title": "Ledce (district de Kladno)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území obce Ledce se nacházela různá prehistorická osídlení, což dosvědčují nálezy koster, které ležely skrčené v hrobech obloženými kameny spolu s nádobkami, kamennými dláty či jantarovými korálky. Byly zde nalezeny také dláto z doby bronzové, náramky, únětická jehlice, další jehlice ale také tři svitky zlata. Díky velkému počtu vesnic s názvem Ledce není přesně jasné, jak je tato vesnice stará. Název obce nejspíše vznikl zdrobnělinou nebo také zmenšením slova \"lado\" nebo \"lada\", neboli pustá, nezoraná země – malá lada či od ledu. Vesnice přitom během let prodělala několik změn názvu, dostala jména jako Leden, Ledeč, Ledec či Ledetz. První písemná zmínka o obci nicméně pochází z roku 1400 jako ves Prokopa z Ledců, který roku 1403 přesídlil na Levý Hradec. Poté ves získal Petr Kočvara a po něm zdědil tvrz a ves jeho syn Václav z Ledců. V letech 1437–1439 se stal majitelem Ledce Otík z Bysně. Součástí obce je osada Šternberk, ve které vlastníci panství – rod Martiniců ze Smečna – zřídili v 19. století lázně. Po roce 1524 již Martinicům patřily i vlastní Ledce, a to až do roku 1945. Mezi Ledcemi a osadou Šternberk byla vybudována tvrz zvaná Dvořiště. Stávala na místě hráze rybníka Zikaňák, v současnosti však po tvrzi zbyly jen písemné důkazy. Kaple sv. Jana Křtitele na návsi je z roku 1782 a byla rozšířena a pseudorománsky upravena roku 1866 Achille Wolfem. Tohoto roku se také do obce dostali i vojáci bojující v prusko-rakouské válce, před kterými se ledecké obyvatelstvo běželo ukrýt do blízkých lesů. Po delší době, když se vrátili zpět do obce, čekali na ně vojáci u již zmíněné kapličky a tak jim zdejší ženy připravily pár chudých jídel, aby snad návštěvu poctily. Do dnešní doby se zde zachovala i jména, jež doprovázejí obec už od založení, jako například Beran, Beránek, Černý, Čížek, Král, Krček, Kott a Sedláček.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Ledce \"(624 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 holiči, 2 krejčí, 1 kovář, 1 mlýn, 2 obuvníci, 1 podlahář, 1 rolník, 1 řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, 1 spořitelní a záložní spolek pro Ledce-Šternberk, 3 švadleny, 1 trafika a 1 zahradnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 2006.", "content": "V obci Ledce \"(472 obyvatel)\" byly v roce 2006 evidovány tyto živnosti a obchody: 1 obchod se smíšeným zbožím, 1 malé pohostinství, 1 kadeřnictví, 1 truhlářství, 1 zemědělské družstvo AGRA s. r. o., 1 pension a 1 sportoviště s tenisovými kurty.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a služby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Poslední den v dubnu se na zdejším hřišti pálí oheň, na kterém je tradičně spálena čarodějnice. V květnu se pořádají Staročeských májí. Po obci jde průvod a v jeho čele jde několik zástupců mužské vesnické populace a vyvádějí svobodné dívky, se kterými tancují. Večer se pak koná poražení krále a následná hudební zábava v hostinci. Obecní úřad Ledce v červnu pořádá „Den dětí“. K obci také neodmyslitelně patří výstava, kterou v září pořádají Ledečtí zahrádkáři. Vystavují se zde různé suché vazby z květin, dále pak zelenina, ovoce či kuriózní tvary plodů.", "section_level": 2}, {"title": "Žurnalistika.", "content": "V obci vychází čtvrtletník, \"Ledečák\", který informuje zdejší občany o aktuálním dění, chystaných akcí, historii, ale taktéž dává prostor začínajícím básníkům. Vedoucím redaktorem je Jan Maňas a spolu s ním do časopisu píší např. PhDr. Jiří Šíma, DrSc., Hana Vavřincová, Růžena Stárková. Časopis vychází v obci zdarma, v černobílém provedení a dále díky aplikaci Issuu na internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Spolky.", "content": "V obci jsou dva spolky: V minulosti zde působilo Hnízdo Kosů, zdravotnický spolek, spolek žen, Sokolové, Sbor Hasičů apod.", "section_level": 3}, {"title": "Menhiry.", "content": "Mezi Ledcemi, Řisutami a Přelící je 8 až 11 slepencových kamenů, které mají výšku 40 až 90 cm. Společně vytváří ohnutou kamennou řadu, ve které sedm kamenů stojí a ostatní leží nebo jsou jinak křivě postaveny. Nejspíše se jedná o středověké hraniční kameny. Mezi nejznámější kameny jsou považovány dva větší menhiry, které byly odcizeny jistými občany právě z obce Ledce. Postupem doby však vědci nacházejí v této lokalitě další a další menhiry.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "V budově bývalé školy u rybníka z roku 1897 sídlí od roku 2005 Malé asijské muzeum, které se specializuje na tradice a současnost poznávání vybraných zemí Asie. Muzeum se dále věnuje i obci, a proto zde zřídilo pamětní síň obce Ledce a bývalých lázní Šternberk. Muzeum má na starosti PhDr. Jiří Šíma, DrSc., a jeho ředitelkou je MgA. Baldandorj Ariunzul. Dále je toto muzeum jediné v ČR, které se asijskou kulturou natolik zabývá.", "section_level": 2}, {"title": "Historie muzea.", "content": "Muzeum je umístěno v bývalé ledecké škole, kterou si pronajal Klub Asia-Pražská jurta. Jejím předním představitelem je mongolista a sinolog Jiří Šíma. Expozici je zde od roku 2007 a zachycuje výběr historie a současnosti vztahů České republiky k vybraným asijským zemím a oblastem Ruska, středoasijským republikám, Mongolsku, oběma korejským republikám, Japonsku a Vietnamu. Menší část muzea je věnována historii a současnosti obce Ledce včetně bývalých lázní Šternberk (tedy Pamětní síň obce Ledce a bývalých lázní Šternberk). Krom bohaté odborné knihovny a řady materiálů v muzeu pořádají přednášky. Občasně se zde vyučuje mongolština, čínština a připravují různé kulturní programy. Stojí tu trvale i dvě mongolské jurty a jedna kazašská, v nichž si může návštěvník prohlédnout běžné zařízení i originální nástroje denního používání v porovnání chudší i bohatší rodiny.", "section_level": 3}, {"title": "Přednášky.", "content": "V Malém asijském muzeu každý měsíc či po předchozí domluvě se konají přednášky. Přednášky se zabývají asijskými tradicemi nebo Ledeckou historii. Svou přednášku zde měla například sinoložka Ivana Bakešová či Zlata Černá.", "section_level": 3}, {"title": "Zajímavé objekty.", "content": "Mezi zajímavé objekty v obci patří dům čp. 3, který je ozdoben kamennou deskou s vytesaným reliéfem „Kladení Krista do hrobu“ ze 16. století. Dále také dům čp. 24, který je postaven v barokním stylu, nověji obnovený ze zachovalým barokním štítem na obytné budově a barokní bránou. Centrum obce (náves) a cesta směrem dolů k nynějšímu hřišti je lemována Selskými staveními. Zde pobývali zámožní sedláci, kteří vlastnili velká pole kolem obce Ledce. Ve 20. století byla cesta od návsi ke hřišti lemovaná hrušněmi. Po dozrání hrušek chodili obyvatelé a postupně očesávali tyto stromy. Tento zvyk však úplně vymizel, protože hrušně byly pokáceny. Na jejich místě byly vysázeny mladé stromky.", "section_level": 2}, {"title": "Pohostinství.", "content": "Obec obsahuje tři hospody. Jedna je v objektu bývalého stadionu u hřiště. Druhá funguje i jako občerstvení u tenisových kurtů. Třetí nově vznikla z hasičského domu, kde zabrala místo původního účelu budovy. Ovšem stará hospoda, ve které byla historie pohostinství dlouhá, chátrá. Historie tohoto domu je velice bohatá a leží v původním, nejstarším centru obce. Ovšem, obec ji prodala soukromému majiteli a od této doby se tento objekt předává mezi těmito majiteli a dům je už v dezolátním stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní plochy.", "content": "Obec se může pochlubit nezvykle velkým počtem rybníků. Nacházejí se zde čtyři rybníky, z toho jeden chovný. Cestou do vesnice Hradečno leží rybník Hrádek s rozlohou 1,9 ha. Tento rybník je rybáři velice vyhledávaný pro okolní klidnou atmosféru. Pár metrů od návsi leží návesní rybník, který odtéká do rybníka Zikaňák. Odtud teče voda Šternberským potokem, který pramení pod Novou Studnicí proudí do rybníka jménem Šternberk. Rybník Šternberk byl dříve využíván jako zásobárna ledu do Smečenského pivovaru. Šternberský potok se pak dále klikatí krajinou až k městu Slaný, kde se vlévá do potoka Červeného. Dále vesnicí protéká kromě již zmíněného potoka Šternberského potok Muclavský a Drnecký.", "section_level": 2}, {"title": "Památné stromy.", "content": "Obec Ledce má nejvíce památných stromů na Slánsku. Tyto dva duby se nacházejí v lokalitě, kde je mnoho staletých dubů, avšak jen tyto dva jsou chráněny.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Obcí je vedena zelená turistická trasa, která se prolíná s modrou a žlutou stezkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Ledce se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Žije zde obyvatel. Obec se rozprostírá v mírné kotlině na území přírodního parku Džbán a patří k ní i bývalé lázně Šternberk. Blízké lesy tvoří podkovu, která se táhne z jižní strany přes západ až na stranu severní. Na východě se roztahuje tato kotlina do široké slánské nížiny.", "tgt_summary": "Ledce est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2362344} {"src_title": "Kyšice (okres Kladno)", "tgt_title": "Kyšice (district de Kladno)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O nálezech předhistorických není známo. Obec byla založena při tvrzi, která zde stála již v polovině 13. století. První písemná zmínka o zemanské obci Kyšice pochází z roku 1316 v souvislosti s Divišem z Kyšic. Roku 1318 je připomínán Heřman, roku 1331 Zdeslav a Buzek z Kyšic. Koncem 14. století byli vlastníky páni z Braškova. V roce 1412 obec koupil Jan Kladenský z Kladna. Počátkem 16. století se novým vlastníkem Kyšic stal Zikmund Léva z Brozánek, po kterém následovali Jan Hrzek ze Mšena, Václav z Chvojence aj. V roce 1557 koupil tvrz se vsí a příslušenstvím Jiří Žďárský za Žďáru a vše připojil ke svému panství v Červeném Újezdě. V roce 1688 připadla obec hraběnce Terezii Eleonoře, vdově po španělském generálovi, hraběti z Ugarte, která ji v roce 1690 prodala své sestře Johanně Barbaře hraběnce z Caretto-Millesima. V roce 1697 pak celé červenoújezdské panství koupil Karel Jáchym hrabě z Bredy, který ho začlenil do nově vytvořeného tachlovického panství, ke kterému pak Kyšice patřily až do 19. století. Ke dni 3. 7. 2016 zde žilo 627 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Kyšice \"(614 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodoprava, elektrotechnický závod, 2 hostince, kovář, 2 krejčí, obchod s mlékem, pila, 2 řezníci, 8 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Kyšice, stavební hmoty, tesařský mistr, 2 trafiky, státní velkostatek, vetešník, zahradník.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V obci působí kosmetická firma \"Ryor\" a také výrobna limonád a minerálek \"Veseta\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Kyšice se nachází v jižní část okresu Kladno, v kraji Středočeském, zhruba 2 km západně od Unhoště a 6 km jižně od Kladna. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kyšice est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 96537} {"src_title": "TV Markíza", "tgt_title": "Markíza", "src_document": [{"title": "Zpravodajství.", "content": "Zpravodajství TV Markíza je podle průzkumů nejobjektivnější v zemi (následováno je zprávami TV Joj, zpravodajskou TA3 a veřejnoprávní Jednotkou). V Bratislavském kraji jsou večerní Televízne noviny druhé nejsledovanější (po Novinách na TV Joj). Vysílány jsou tyto zpravodajské relace: TV Markíza na Slovensku rovněž provozuje zpravodajský web www.TVnoviny.sk, totožné s českým TN.cz TV Nova.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "TV Markíza se v programovém složení specializuje na mladé lidi 12–50 let. Ve všední dny vysílá ráno relaci \"Teleráno\" (v ČR existuje verze Snídaně s Novou). Dopoledne vyplňuje reprízami dříve vysílaných pořadů. V tzv. prime time vysílá mimo zpravodajství seriály jako \"Búrlivé víno\", \"Rodinné prípady\" nebo \"Súsedské prípady\". Dále vysílá komediální seriály jako \"Horná Dolná\" nebo \"Divoký Zapadákov\", zábavné relace \"Kredenc\", \"Chart show\", \"Tvoja tvár znie povedome\" nebo \"Dobre vedieť!\". Mimo jiné také reality show jako \"Farma\", \"Superstar\", \"O 10 rokov mladší\", \"Nový domov\", \"Svokra\" nebo publicistiku \"Reflex\" a \"Smotánka\".", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční akvizice.", "content": "TV Markíza vysílá zahraniční pořady především americké produkce jako \"Námořní vyšetřovací služba\", \"Mentalista\", \"Máma\", \"Dva a půl chlapa\", \"Šestý smysl\", \"Teorie velkého třesku\" a další.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření.", "content": "Program je šířen na IPTV technologii u Lepší.TV ve formátu MPEG-4/HD, která má až 30denní zpětné zhlédnutí, neomezené nahrávání nebo vlastní hodnocení filmů, seriálů a pořadů.", "section_level": 1}, {"title": "Dětský blok.", "content": "TV Markíza vysílá hlavně americké dětské programy ze studií Hanna-Barbera nebo Nickelodeon jako např. \"Scooby Doo\", \"Tom a Jerry\" nebo \"Tučňáci z Madagaskaru\". V sobotu se dětský blok sestává z jednoho dětského seriálu a filmu, trvá cca od 7.00 do 9.15. V neděli ze tří pořadů a trvá od cca 7.00 do 8.15. Po něm následuje rodinný film.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Zatímco byl jejím spolumajitelem Pavol Rusko, byla televize Markíza kritizovaná za neobjektivitu ve svém zpravodajství. To bylo údajně tendenčně zaměřované v neprospěch Ruskových politických oponentů a v prospěch Ruska, respektive jeho strany ANO. Takováto kritika se vztahuje na přístup zpravodajů televize například k těmto tématům:", "section_level": 1}], "src_summary": "TV Markíza je nejsledovanější slovenská soukromá televize. Vysílá od srpna 1996, od roku 2005 ji vlastní skupina CME Od října 2013 je jejím generálním ředitelem rakouský podnikatel Matthias Settele.", "tgt_summary": "Markíza est une chaine de télévision privée de Slovaquie. Ses studios sont situés à Bratislava dans le quartier de Záhorská Bystrica. ", "id": 1213725} {"src_title": "Svatá Anna", "tgt_title": "Anne (mère de Marie)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Samotné jméno Anna je hebrejského původu, kde lze přepisovat jako \"Chana\" v překladu „milostiplná“ či „milá“. Někdy je svatá Anna, a to zejména v uměleckých zobrazeních, označována jako „samodruhá“ a „samotřetí“. Jedná se o staročeské výrazy. Výraz „samodruhý“ se používal pro matku, která již nebyla sama, protože nosila dítě. Výraz „samotřetí“ pak pro babičku, která vychovala dceru a ta zase dceru, nebo syna. Proto bývá svatá Anna (S)samodruhá zobrazována s Pannou Marií a svatá Anna (S)samotřetí s Pannou Marií a Ježíšem.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Podle svatého Jakuba byli manželé zřejmě dosti prosperující pastýři, kteří výtěžek svého hospodářství spravedlivě dělili mezi jeruzalémský chrám, pomoc chudým a vlastní potřeby. Problémem bylo to, že neměli děti. Neplodnost u Židů byla považována za výraz nepřízně Boží a chrámoví kněží dokonce jednoho dne z toho důvodu odmítli přijmout oběti, které chrámu přinesli. Hluboce ponížený Jáchym odešel do pouště, kde se čtyřicet dní postil a modlil k Bohu. Po čtyřiceti dnech se mu zjevil anděl a oznámil mu, že jeho modlitby byly vyslyšeny, a slíbil jim narození dítěte. Skutečně se jim přes vysoký věk narodila dcera, které dali jméno Marie. Otec zemřel krátce po jejím narození a Marie byla ve třech letech předána do výchovy správě jeruzalémského chrámu. Svatá Anna se údajně dožila vysokého věku. Svatá Anna byla široce uctívána v lidových vrstvách i bez oficiálního požehnání církve. Doložen je až dopis papeže Urbana VI. z roku 1378, kdy povoluje Anglii uctívání sv. Anny jako světice. Anenská tradice dosáhla vrcholu v 15. a 16. století, když papež Sixtus IV. přijal Annu roku 1481 do římského kalendáře a jeden z jeho pozdějších nástupců Řehoř XIII. ustanovil její slavnost v roce 1584 na 26. července. O šíření úcty ke sv. Anně se zasloužili zejména církevní řeholníci – kapucíni, karmelitáni, benediktini a augustiniánští kanovníci. Ve východních křesťanských tradicích byzantského ritu lze uctívání sv. Anny prokázat už v 6. století, kdy dal císař Justinián I. na její počest vystavět chrám. Scény ze života svatého Jáchyma a svaté Anny byly velmi oblíbeným tématem malířů až do Tridentského koncilu, který se konal v letech 1545 až 1563 a na němž bylo zobrazování apokryfních scén zakázáno. Nejznámější obrazy s tematikou sv. Anny pocházejí od Caravaggia ve Villa Borghese v Římě, od Leonarda da Vinci v pařížském Louvru a od Masaccia v Akademii ve Florencii. Ve 4. století a pak znovu v 15. století se rozhořel uvnitř katolické církve spor, zda v případě Anny nedošlo také k panenskému početí jako v případě Panny Marie. Tato myšlenka byla v roce 1677 definitivně zamítnuta.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Křesťanská ikonografie zpodobňuje Annu jako důstojnou dámu v dlouhém, zpravidla červeném, přepásaném šatu, s hlavou zahalenou zeleným závojem. Někdy drží v ruce knihu, poukazující na starozákonní zaslíbení Mesiáše, občas lilii jako odkaz na své neposkvrněné dítě. Nejčastější vypodobnění jsou ale spolu s Pannou Marií. V umění vznikl zvláštní ikonografický typ „sv. Anna samotřetí“ s Pannou Marií a Ježíškem, kdy Anna drží zmíněné figury v drobném měřítku na ruce nebo chová dospělou Pannu Marii s Ježíškem na klíně. Známá jsou vyobrazení Narození Panny Marie či scény, kdy sv. Anna vyučuje dívku Marii.", "section_level": 1}, {"title": "Patronka.", "content": "Svatá Anna se stala ochránkyní matek a manželství, šťastného porodu, patronkou horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců, krejčích, provazníků, také čeledínů. Její ochranou se zaštítila i taková města, jakými jsou Florencie, Innsbruck, Neapol a celé země jako Bretaň nebo Québec. Zbožní křesťané se k ní přicházeli modlit za déšť, proti bouřce, ale například i za nalezení ztracených předmětů.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Svátek svaté Anny je od dob papeže Řehoře XIII. slaven společně se svátkem svatého Jáchyma 26. července. K datu se váže pranostika: \"„Svatá Anna, chladna z rána“.\"", "section_level": 1}, {"title": "Svatá Anna, vdova a prorokyně.", "content": "Kromě Svaté Anny, matky Panny Marie, existuje v křesťanské hagiografii svatá Anna, vdova a prorokyně, o které se zmiňuje ve svém evangeliu Svatý Lukáš (Luk, 2, 22-58). Byla to nábožná stařenka žijící v Jeruzalémě. Po smrti svého manžela žila neustále v chrámu, modlila se a postila a všem příchozím prorokovala příchod Spasitele. Její svátek je v církevním kalendáři zařazen na 1. září.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Anna (též svatá Anna Samodruhá, či svatá Anna Samotřetí) a svatý Jáchym byli údajní rodiče Panny Marie a tedy prarodiče Ježíše Krista. V kanonických evangeliích, která tvoří Nový zákon, o nich zmínky nejsou. Jejich jména jsou uvedena v apokryfním evangeliu svatého Jakuba. Jméno Jáchym se vykládá jako „příprava na Pána“ a jméno Anny jako „milostná, laskavá“.", "tgt_summary": "Sainte Anne est la mère de la Vierge Marie dans la tradition catholique ainsi que dans la tradition musulmane sous le nom de \"Hannah\". Aucun texte du Nouveau Testament ne mentionne la figure d'Anne qui apparaît dans des apocryphes dont la critique historique estime que, tout comme les récits d'enfance ajoutés tardivement aux évangiles selon Luc et selon Matthieu, ils sont encore plus légendaires que la partie centrale des évangiles. Il n'est toutefois pas exclu que ces textes contiennent certaines traces historiques. Comme dans les évangiles canoniques, ceux qui ont été déclarés apocryphes effectuent de nombreux parallèles avec des passages de l'Ancien Testament, pour convaincre leurs lecteurs de leur démonstration. Ainsi dans la tradition catholique, le personnage d'Anne fait souvent référence à son homonyme Anne, mère de Samuel, prophète et dernier juge d'Israël (hébreu : חַנָּה hannah \"faveur, grâce\"). Il en est de même dans la tradition musulmane. ", "id": 244617} {"src_title": "Jim Jones", "tgt_title": "Jim Jones (pasteur)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jim Jones se narodil 13. května 1931 v městečku Crete ve státě Indiana rodičům Jamesi Thurmanovi Jonesovi a Lynettě Putnamové-Jonesové. Jeho otec byl veterán z 1. světové války a ve Velké hospodářské krizi (kdy se rodina přestěhovala do Lynnu) přišel o zaměstnání a později práci již nesehnal, což kompenzoval pijáctvím. Jonesova matka tak musela živit celou rodinu a na výchovu dětí jí nezbývalo tolik času. Sám Jones v jednom magnetofonovém záznamu na dětství vzpomíná jako na dobu, kdy byl „chudý” a „nechtěný,” jeho někdejší spolužáci jej popisují jako zvláštního chlapce, který se od útlého věku zajímal o smrt a náboženství. V Lynnu, asi tisícovém městečku v Indianě, žil Jones do roku 1965. V 50. letech 20. století vystudoval vysokou školu v Richmondu v Indianě posléze se stal kazatelem, ale veřejné projevy mu byly blízké již v dětství, kdy řečnil na pohřbech domácích zvířat svých vrstevníků, která zakopávali poblíž prostě vybavené venkovské boudy svých rodičů.", "section_level": 1}, {"title": "Chrám lidu.", "content": "4. dubna 1955 Jones založil sektu Chrám lidu, která si díky jeho charizmatu získala nemalý počet členů. Konkrétně v druhé polovině 60. let se jejich počet rozrostl z původních asi 80 na 20 tisíc v době svého největšího rozmachu. Jones sám sebe označoval za inkarnaci řady osobností, mimo jiné Ježíše, Buddhy či Lenina (zastával myšlenku být tím, za co ho členové jeho církve chtějí mít). Zprvu měl blízko ke křesťanství, ale postupně se začal křesťanskému učení vzdalovat. Jonesovo učení bylo ovlivněno do značné míry i myšlenkami komunismu či utopie, ve které svoji církev provede nebezpečenstvími okolního kapitalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Jones a rasová snášenlivost.", "content": "V rámci své sekty propagoval myšlenky rasové rovnosti a sociální spravedlnosti. Z tohoto úhlu pohledu byly Jonesovy názory v předvoji protisegregační vlny, které přibližně ve stejné době začali zastávat Rosa Parks nebo Martin Luther King. Jim Jones ve svých kázáních i svým každodenním životem nerozděloval lidi podle barvy pleti a podle výpovědi členů jeho sekty byl velmi empatický k problémům afroamerické komunity (jeden z nich Chrám lidu dokonce nazval „černou církví s bílým kazatelem”). Černoši tak tvořili většinu členů jeho církve/sekty; naopak, ve vedení církve převládali běloši. V kontextu poloviny 50. let středovýchodního státu Indiana však na tyto názory ještě „neuzrál čas,“ tak se Jones, jeho „ovečky” a jeho mše stávaly i předmětem pomluv a různé kritiky. To byl jeden z aspektů rozhodnutí změnit působiště sekty. Jones byl velkým propagátorem rasově smíšených manželství.", "section_level": 2}, {"title": "Stěhování církve.", "content": "V roce 1967 přemístil Jones svou sektu z Indianapolisu do Ukiah v Kalifornii, kde členové jeho sekty žili ve skromné, takřka soběstačné venkovské komunitě, kde tvrdě pracovali, obhospodařovali vinice a pole jiných plodin a sdíleli společný majetek. V 60. letech církev Chrámu lidu disponovala (údajně sedmi) dálkovými autobusy, prostřednictví kterých podnikala pravidelné cesty napříč většinou Spojených států, aby Jones mohl efektivněji šířit svoje myšlenky a církev samotná nabírat nové členy. Každý, kdo do Chrámu lidí přišel, odevzdal veškerý svůj majetek do společného vlastnictví. Protihodnotou (zvlášť zajímavou pro starší členy) bylo, že se o ně ostatní členové starali. V roce 1971 Jones znovu změnil názor a přestěhoval komunitu do San Francisca, kterážto metropole v té době byla největším západopobřežním „vroucím kotlem” protestů proti válce ve Vietnamu, segregaci aj.. Zde se stal dokonce členem tamní bytové komise. V té době již dokázal soustředit určitou část politické (nebo spíše komunální) moci, jedním z jejích projevů bylo doporučení volit místního kandidáta (George Masconiho), kde hlasy disciplinovaných členů Chrámu církve de facto rozhodly o jeho zvolení.", "section_level": 2}, {"title": "Jonestown.", "content": "V průběhu první poloviny 70. let se Jonese pomalu začala zmocňovat úzkost až paranoia z toho, že jej a jeho církev se někdo z vlády snaží zničit a hledal místo, kam by se mohl uchýlit. Od roku 1974 začal v jihoamerickém státě Guyana, po předchozí dohodě s tamní vládou, budovat na 3800 akrech spolu s nejvěrnějšími členy jeho církve osadu uprostřed džungle, která dostala jméno Jonestown a měla být realizací zemědělské utopie odříznuté od okolní civilizace a místem soužití lidí různých ras. Společným jmenovatelem osady v Jonestownu pro její obyvatele však byla tvrdá převážně zemědělská práce všech lidí v této komunitě, modlitby a posledních několik měsíců před tragédií i neustálé Jonesovo kázání ze záznamu, pouštěné do amplionů umístěných všude kolem osady.", "section_level": 1}, {"title": "Skandál.", "content": "V létě 1977 o Jimu Jonesovi a Chrámu lidu vyšlo na povrch několik skandálů, (spočívaly především ve způsobu, kterým samotný kazatel nabádal své „ovečky” k hostilitě a ponižování ostatních členů, kteří se něčím provinili nebo naznačili, že by chtěli ze sekty vystoupit). To vedlo ke ztrátě velkého množství členů. Obvinění proti Jonesovi ovšem zahrnovala i sexuální zneužití (jak žen, z nichž nejmladší bylo šestnáct, tak mužů) a zejména článek \"Inside Peoples Temple\" Marshalla Kikloffa a Phida Traceyho v \"U. S. Magazine\" volal po tom, aby byl Jim Jones vyšetřován, což povzbudilo dvě členky sekty, aby proti Jonesovi veřejně vystoupily a další, kteří začali odpovídat na dotazy dalších novinářů o poměrech v církvi. V toto pro něj napjaté a nepříznivé období se Jim Jones (6 hodin před tím, než měl tento článek vyjít) rozhodl k náhlému a rychlému přesunu, kdy tentokráte s více než tisícem členů odcestoval do Guyany bez výhledu na nějaký brzký návrat. Bývalí členové sekty informovali úřady o poměrech v sektě, kde se praktikovalo brutální bití a vraždy, a také o plánu hromadné sebevraždy. Jejich obvinění byla příliš strašná, aby jim někdo uvěřil a začal se jimi zabývat, nicméně dobře organizovanou dopisní kampaní, kterou oslovovali místní zákonodárce, se jim podařilo vzbudit pozornost kongresmana Leo Ryana. Na základě obvinění ze strany příbuzných obyvatel Jonestownu z USA Ryan podnikl 17. listopadu 1978 pátrací misi do Guyany, která měla zjistit skutečný stav v osadě. V průběhu večera se dvěma členům sekty podařilo předat novinářům a kongresmanovi lístek se vzkazem, že chtějí z osady odejít. Když s tím Ryan Jonese konfrontoval, odpověděl: „...prostě nás nechte být, odejděte – nikomu zde neubližujeme.“", "section_level": 2}, {"title": "18. listopadu 1978.", "content": "V průběhu následujícího dne se ke členům církve, kteří chtěli pryč, přidali další a především o tom začali otevřeně mluvit do kamery přítomných novinářů, jež dělali kongresmanovi doprovod. Před odletem z Jonestownu, se tak k Ryanovi přidalo asi 20 členů sekty, kteří se chtěli vrátit domů. Podle výpovědí přeživších následné tragédie v tu dobu přijelo několik blíže neurčených vojáků, kteří zaujali pozici paralelně k přistávací ploše u osady, na které stálo senátorovo letadlo (sám Jones měl údajně po ruce dva týmy po 25 mužích z jeho ozbrojených stráží, v Jonestownu se však vyskytoval několik dalších desítek vojáků z Guyany). Ti těsně před tím, než mělo letadlo vzlétnout, spustili palbu do osádky a lidí kolem letadla, a tou zabili pět lidí – senátora Ryana, jednoho fotografa, jednoho z odpadlíků od sekty, dva zpravodaje – kameramana a reportéra CBS Dona Harrise. Zvukař Steven Sung, který byl postřelen a který se zraněním ruky přežil, pak nahrál průběh následné tragédie. Jones v předtuše následků tohoto činu nařídil členům své sekty hromadnou sebevraždu (otravou, pravděpodobně v nějakém nápoji), kterou část z nich opravdu provedla. Podle pozdějšího zvukového záznamu jednoho z vyšetřovatelů mělo ale 70–80 % obětí na svých tělech vpichy po injekčních jehlách a minimálně 150 z nich (pravděpodobně však více) střelná poranění. Ti, co se pokusili o útěk, byli zastřeleni ozbrojenci z řad Jonesovy sekty. Pouze několika málo se podařilo utéci do okolní džungle. Celá událost si vyžádala 915 obětí na lidských životech, z toho asi třetiny dětí. Mezi mrtvé přibyl i sám Jim Jones, ten se však neotrávil – byl nalezen s prostřelenou hlavou. Tragédie byla objevena až o několik dnů později. Původní šok mohl být ještě vyšší, neboť první odhady mluvily pouze o 350 obětech; novější zprávy o Jonestownu toto číslo postupně zvyšovaly. Nalezená těla byla všechna tváří k zemi, u části z nich byly viditelné stopy po jejich vlečení po zemi. Těm, kteří si útěkem zachránili holý život, se během několika dní až týdnů podařilo dostat do Trinidadu, Panamy a nakonec zpět do Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Dodatek.", "content": "Událost v Jonestown je citována jako největší masová sebevražda v moderní historii — kromě senátora Ryana a jeho doprovodu zemřelo 909 lidí z Chrámu lidu, včetně 276 dětí. Pozůstalí obětí většinou nesouhlasí s termínem sebevražda a jejich převládající názor je ten, že Jim Jones si smrt svých lidí vynutil pod pohrůžkou násilí ozbrojenců na jeho straně. Tragédie v Jonestownu měla přímý vliv na jinou temnou událost moderních amerických dějin – masakr ve Waco z roku 1993, kdy podnětem pro přechod do její třetí fáze a převzetí iniciativy ze strany FBI byla právě obava z hromadné sebevraždy sekty Davidiánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Warren „Jim“ Jones (13. května 1931 Crete v Indianě – 18. listopadu 1978 Jonestown) byl zakladatel sekty Chrám lidu (anglicky \"Peoples Temple\"), propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu 1978 nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu. Téhož dne zemřel i on.", "tgt_summary": "James Warren Jones dit Jim Jones (né le à Crete dans l'Indiana, aux États-Unis – mort le à Jonestown au Guyana) est le fondateur et pasteur du groupe religieux d'inspiration protestante : le « Temple du Peuple » dont il a fait le siège d'une lutte pour l'égalité raciale et la justice sociale qu'il appela « socialisme apostolique » et dont la communauté établie au Guyana a parfois été considérée, à l'origine, comme un projet agricole communiste avant d'être le lieu d'un massacre et finalement désignée comme l'archétype de la secte dangereuse. ", "id": 910746} {"src_title": "Kandži", "tgt_title": "Kanji", "src_document": [{"title": "Čtení kandži.", "content": "V kandži jednotlivý znak reprezentuje význam, resp. kořen slova. Čtení znaku nelze zjistit z jeho písemné podoby, je třeba se jej naučit. Každý znak má formálně dvě čtení: Sinojaponské čtení vychází z čínštiny, japonské čtení je oproti tomu čtení vycházející z původní japonštiny, tj. mluveného jazyka před příchodem čínských znaků. Některé znaky mají pouze jedno onjomi a jedno kunjomi, jiné jich mají více, u některých japonské či sinojaponské čtení chybí. Tyto zvláštnosti japonského způsobu čtení původně čínských znaků jsou dány především rozdíly mezi japonštinou a čínštinou a samotným průběhem procesu přebírání znaků kandži pro zápis japonštiny. Zjednodušeně lze říct, že zpočátku se v Japonsku psalo přímo čínsky. S pronikáním čínštiny do japonské kultury docházelo k svébytnému vývoji čtení znaků, ve kterém bylo původní čínské čtení často \"pojaponštěno\" či zkomoleno. Takové čtení znaku se nazývá onjomi a je obvyklé, že jeden znak kandži má takových čtení hned několik zároveň, což může mít několik příčin: 1) Různá onjomi slouží k odlišení významu daného znaku podle kontextu (jeden znak často slouží pro označení několika různých konceptů). 2) Jde o výsledek vývoje mluvené čínštiny, který způsobil, že znak, který již přišel do Japonska dříve a má své onjomi, dorazil např. v nějakém novém náboženském textu znovu, ale tentokrát s dalším čtením. 3) Jde o výsledek odlišného způsobu pojaponšťování čínské výslovnosti pro dané slovo (důvodem je mimo jiné fakt, že čínská výslovnost mohla znít jinak buddhistickým učencům a jinak obchodníkům, a záleželo proto na tom, kdo a v jaké podobě předal čtení znaků dál). Postupem času se znaky s příslušnými významy začaly číst japonsky, jelikož mluvená japonština svébytně existovala a docházelo ke snahám o vznik její písemné podoby. Tím došlo k přiřazení japonského čtení k čínským znakům, které nazýváme kunjomi. Například znak pro východ 東 má onjomi \"tó\". Zároveň však pro stejný význam existují hned dva původní japonské výrazy: \"higaši\" a \"azuma\". Ty se proto ke znaku připojily a staly se z nich příslušná kunjomi. Sinojaponské čtení se používá ve složeninách (\"hi\" oheň 火, \"jama\" hora 山, \"kazan\" sopka 火山), japonské především v případě, kdy znak stojí samostatně, nebo jako kořen slova (\"taberu\" jíst 食べる). V některých případech se i složeniny čtou japonsky, v dalších případech se vyskytuje kombinované japonsko-sinojaponské (on-kun i kun-on) čtení, ke správnému čtení je nutné znát kontext či daný úzus. Pro zápis výslovnosti se používá furigana.", "section_level": 1}, {"title": "Počet znaků kandži.", "content": "Běžná japonština (od roku 2010) používá 2136 znaků zařazených do tzv. „Džójó kandži“ (常用漢字), které jsou součástí základního a středního vzdělání. Tento standard, rozšířený o znaky používané v osobních jménech, se nazývá „Džinmeijó kandži“ (人名用漢字) a obsahuje celkem 3119 znaků. Kodifikace pro průmyslové užití má zkratku JIS (Japanese Industrial Standard), je obdobou standardu ASCII a nejběžněji používaný standard JIS X 0208 obsahuje 6355 znaků kandži. Celkový počet znaků kandži je neznámý, odhaduje se okolo 50 000.", "section_level": 1}, {"title": "Radikály kandži.", "content": "V písemné formě každého znaku je obsažen tzv. \"radikál\". Radikálem se nazývá tahová kombinace - část znaku kandži, podle které lze znak dohledat ve znakovém slovníku. Některé znaky jsou radikálem samy o sobě a mohou pak vystupovat jako radikály jiných znaků, přičemž je někdy pozměněna jejich podoba, nebo i počet tahů (人 (člověk) → 休 (volno, člověk pod stromem ), 水 (voda) → 海 (moře)). V některých případech radikál naznačuje oblast, do které daný znak svým významem spadá (např. člověk, slovo, mysl apod.), ale bohužel to nelze tvrdit obecně – existuje mnoho znaků, které vznikly např. naznačením jejich (čínského) čtení, nebo se jejich význam v průběhu historického vývoje velmi posunul. Radikálů je v současnosti rozeznáváno celkem 214 a mají přiděleno pořadí (jako znaky v abecedě), podle kterého je organizována většina znakových slovníků. Dalším hlediskem řazení je počet tahů znaku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kandži, (: 漢字) je znakový systém používaný pro zápis japonštiny. Vyvinul se z čínských znaků, které přišly do Japonska společně s buddhistickými texty. V současné japonštině se používá v kombinaci s hiraganou a katakanou.", "tgt_summary": "Les sont des signes assimilés à des caractères chinois dont le rôle est d'écrire une partie de la langue japonaise, chaque kanji ayant une ou plusieurs expressions possibles dans le système phonologique nippon (ses « lectures »).", "id": 2120503} {"src_title": "Klaas-Jan Huntelaar", "tgt_title": "Klaas-Jan Huntelaar", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AFC Ajax.", "content": "V roce 2006 přestoupil z Heerenveenu do Ajaxu za devět milionů liber. A připojil se tak k dalším vycházejícím hvězdám fotbalu Sneijderovi nebo Heitingovi, kterým se také předpovídala velká fotbalová budoucnost. Výborné období zažil, když nastoupil v sezóně 2005/06 do semifinále nizozemského fotbalového poháru proti Rodě Kerkrade a vstřelil rozhodující gól k postupu. Ve finále proti PSV jeho dva góly pomohly k celkovému vítězství 2:1, zařídil tak zisk v pořadí šestnácté trofeje v této soutěži pro Ajax. V sezóně 2005/06 nastřílel v holandské Eredivisii 33 gólů a stal se tak nejlepším střelcem nizozemské nejvyšší soutěže. Stejný úspěch se stejným počtem gólů si zopakoval v sezóně 2007/08. Huntelaar se stal také prvním hráčem, který skóroval na nově postaveném stadionu Arsenalu Emirates Stadionu. Gól vstřelil v rozlučkovém zápase Dennise Bergkampa 22. července 2006. Novou sezónu 2006/07 začal fantasticky. 23. prosince 2006 získal ocenění pro nejlepšího nizozemského hráče za rok 2006. Huntelaar byl zařazen i mezi nejlepších jedenáctku hráčů za rok 2006 působících v nizozemské lize. Anketu každoročně pořádá nizozemský časopis \"Voetbal International\".", "section_level": 2}, {"title": "FC Schalke 04.", "content": "S 5 vstřelenými brankami ze tří zápasů se stal druhým nejlepším střelcem DFB-Pokalu ročníku 2011/12 (za vítězným Robertem Lewandowským z Borussie Dortmund). Ve stejném ročníku se stal s 29 góly nejlepším střelcem německé Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "Ajax (návrat).", "content": "Po sezóně 2016/17 se vrátil do Nizozemska a jako volný hráč se upsal Ajaxu. Podepsal jednoroční kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Huntelaar nebyl vybrán do užší nominace trenéra nizozemské reprezentace Marca van Bastena pro Mistrovství světa 2006, ačkoli jeho výsledky byly vynikající. Van Basten to opodstatnil tím, že Huntelaar nebyl zkušeným hráčem, a že by se lépe uplatnil na blížícím se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2006 v Portugalsku. Tam také Klaas Jan dokázal pomoci nizozemskému juniorskému týmu ke zlatým medailím. Trefil se v základní skupině proti Dánsku (remíza 1:1), v semifinále dal gól Francii, čímž přispěl k vítězství 3:2 po prodloužení. Ve finále vstřelil dva góly Ukrajině, Nizozemsko zvítězilo 3:0 a získalo svůj první titul v této věkové kategorii. Huntelaar byl se čtyřmi góly nejlepším nizozemským střelcem na turnaji a zároveň nejlepším kanonýrem celého šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Svůj reprezentační debut v nizozemském A-mužstvu absolvoval 16. srpna 2006 proti domácímu Irsku, kde vstřelil dva góly a Nizozemsko vyhrálo 4:0.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Mistrovství Evropy 2012 v Polsku a na Ukrajině se Nizozemsku vůbec nezdařilo. Ačkoli bylo po suvérénní kvalifikaci považováno za jednoho z největších favoritů, prohrálo v základní skupině B všechny tři zápasy (v tzv. „skupině smrti“ postupně 0:1 s Dánskem, 1:2 s Německem a 1:2 s Portugalskem) a skončilo na posledním místě. Huntelaar odehrál všechny tři zápasy, proti Dánsku a Německu nastoupil jako střídající hráč do druhého poločasu, střetnutí s Portugalskem odehrál celé.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Louis van Gaal jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. V základní skupině B, z níž vyšli Nizozemci z prvního místa s plným počtem bodů, nehrál. Nastoupil až v osmifinále proti Mexiku, střídal na hřišti Robina van Persie. V zápase proměnil důležitý pokutový kop v nastaveném čase, který znamenal konečné vítězství 2:1. Nizozemci se dostali do boje o třetí místo proti Brazílii, vyhráli 3:0 a získali bronzové medaile. Na turnaji plnil většinou roli náhradníka.", "section_level": 3}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 9. dubna 2009 se stal Klaas poprvé otcem. Jeho manželka Maddy mu porodila syna, který se jmenuje Seb. 20. července 2011 se mu narodil druhý syn Alex.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dirk Jan Klaas Huntelaar (*12. srpna 1983 Drempt, Nizozemsko) je nizozemský fotbalový útočník a bývalý reprezentant působící od roku 2017 v nizozemském klubu AFC Ajax.", "tgt_summary": "Dirk Jan Klaas Huntelaar, dit Klaas-Jan Huntelaar, né le à Drempt, est un footballeur international néerlandais, évoluant au poste d'attaquant de pointe avec l'équipe des Pays-Bas et l'Ajax Amsterdam. ", "id": 462568} {"src_title": "Jefferson Davis", "tgt_title": "Jefferson Davis", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Mezi lety 1824 a 1828 studoval na vojenské akademii ve West Pointu. 17. června 1835 se i přes odpor jejího otce oženil s Sarah Knox Taylorovou, dcerou pozdějšího amerického prezidenta Zachary Taylora. Jeho první manželka však již 15. září téhož roku zemřela na malárii. Po smrti své ženy se Jefferson Davis stáhl do ústraní a věnoval se především farmaření. Ačkoliv byl velkým zastáncem otrokářství, měli jeho otroci relativně vysokou míru samosprávy a bylo k nim přistupováno na tehdejší poměry dosti benovolentním způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Důstojník a senátor.", "content": "26. února 1845 se znovu oženil a to za Varinu Anne Howellovou, o 18 let mladší dceru z mississippské plantážnické rodiny. V letech 1846 až 1847 se zúčastnil jako důstojník mexicko-americké války, při níž vynikl svou odvahou a byl postřelen do nohy. Zachary Taylor se mu po konci války omluvil za svůj předchozí negativní postoj a prohlásil, že jeho dcera byla lepším soudcem než on sám. V roce 1847 se stal senátorem za Mississippi. Patřil mezi odpůrce kompromisu z roku 1850. V roce 1851 byl opět zvolen senátorem, ale za krátkou dobu svůj mandát složil a neúspěšně kandidoval na guvernéra Mississippi. Ve volbách jej porazil Henry Stuart Foote o 999 hlasů. Poté podporoval prezidentskou kandidaturu Franklina Pierce a po jeho zvolení se stal v letech 1853 až 1857 ministrem války. Od roku 1857 byl opět senátorem.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Konfederace.", "content": "Ačkoliv byl nejprve odpůrcem odtržení jižanských států od Unie, změnil po zvolení Abrahama Lincolna svůj názor a 21. ledna 1861 oznámil odtržení státu Mississippi. V průběhu Americké občanské války, přesněji v období od 18. února 1861 až do 10. května 1865, byl prezidentem Konfederovaných států amerických.", "section_level": 1}, {"title": "Útěk a kapitulace.", "content": "2. dubna 1865 se prezident Davis a všichni členové Konfederační vlády přesunuli z hlavního města Konfederace, Richmondu, do Danville, které bylo vyhlášeno novým hlavním městem Konfederace. Poté, co generál Lee podepsal 9. dubna 1865 kapitulaci, přesídlila vláda s prezidentem Davisem do Greensboro v Severní Karolíně, kde tábořilo torzo jižanské armády pod vedením generála Josepha E. Johnstona. Davis nadále prosazoval požadavek vést boj do posledního muže, ale pro své plány již nenašel širší podporu u vlády a zbytku armády. Davis a členové vlády pak pokračovali na koních směrem do Texasu, ale nakonec už jen bezcílně putovali sem a tam jihem USA. Jednotliví ministři postupně tuto zvláštní karavanu opustili, až zůstal jen Davis a ministr pošt generál John H. Reagan. Davis byl nakonec zadržen až 10. května 1865 nedaleko Irwinville v Georgii a okamžitě odvezen do Fort Monroe. O rok později byl obviněn ze zrady.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Po dvou letech byl propuštěn na kauci a v roce 1869 získal milost. Stal se prezidentem pojišťovny \"Carolina Life Insurance Company\" v Memphisu ve státě Tennessee s platem 12 000 dolarů ročně. Roku 1874 byl opět zvolen do Senátu, ale své funkce byl na základě čtrnáctého dodatku americké ústavy zbaven. Ke konci svého života sepsal dvě knihy: \"The Rise and Fall of the Confederate Government\" a \"A Short History of the Confederate States of America\", ve kterých popisoval dějiny států Konfederace a americké občanské války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jefferson Finis Davis (3. června 1808, Fairview, Kentucky – 6. prosince 1889, New Orleans) byl americký politik, v letech 1853–1857 ministr války a především první a jediný prezident Konfederovaných států amerických.", "tgt_summary": "Jefferson Davis, né le à Fairview (Kentucky) et mort le à La Nouvelle-Orléans (Louisiane), est un officier et homme d'État américain, président des États confédérés pendant la guerre de Sécession. ", "id": 1423974} {"src_title": "Radimovice (okres Liberec)", "tgt_title": "Radimovice (district de Liberec)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné zmínky o prvních usedlostech na místě dnešních Radimovic pocházejí ze 14. století. Poprvé se píše o Radimovicích jako celku v roce 1543, pod jménem \"Radimowicze\".", "section_level": 1}, {"title": "Doba pradávná.", "content": "Nález kamenné sekyrky z mladší doby kamenné, která patřila kultuře lidu popelnicových polí, dokazuje, že lidé se usídlili v okolí Radimovic již v době kamenné. Další historii známe až od 14. století a víme že v této době byly dnešní Radimovice rozděleny na dvě části. První část náležela k Albrechtickému statku, jehož majitelé byli například Tistové z Libštejna. Později tyto statky připadly Alšovi ze Sovince a v 16. století Kryštofu z rodu Kyjů z Kyjova. Tyto statky v této době čítaly 25 poddaných. Druhou část, patřící pod panství frýdštejnské, vlastnili páni z Operstorfu, až do bitvy na Bílé hoře, kdy museli emigrovat a celé Radimovice připadly Albrechtovi z Valdštejna.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "Po bitvě na Bílé hoře připadla velká území císařskému vrchnímu veliteli Albrechtu z Valdštejna jako konfiskát. Mezi tyto úděly, tvořící vcelku frýdlantské vévodství, patřily i celé Radimovice, čímž byly na určitou dobu spojeny. Po smrti Albrechta z Valdštejna zakoupil část Radimovic, patřící k panství frýdštejnskému a českodubskému, Jan Ludvík Isolani. Později, roku 1653, bylo toto panství darováno jeho dcerou Regin (která zde byla abatyší) klášteru u sv. Jakuba ve Vídni. Roku 1783 tento klášter zrušil Josef II., čímž panství připadlo náboženskému fondu rakouského arcivévodství. Druhá část, patřící ke statku Albrechtice, přešla roku 1669 do držení Vincence Lakoťte z Frintroppu. Jeho syn prodal roku 1740 panství Františku z Valdštejna.", "section_level": 2}, {"title": "Doba knížat z Rohanu.", "content": "Nejprve v roce 1820 kupuje rod Rohanů, který emigroval z Francie před francouzskou revolucí do Rakouska, část patřící Františku z Valdštejna a okolí Radimovic za účelem vybudování svého sídla zámku Sychrova. Až v roce 1838 rod knížat z Rohanu sjednotil celé Radimovice nákupem zbytku Radimovic. V letech 1856 až 1858 za Kamila Rohana probíhala stavba železniční trati mezi Pardubicemi a Libercem. Při této stavbě byl proražen 676 m dlouhý tunel pod obcí. Tunel byl prorážen z jihu, ze severu a dokonce pomocí šachty i ze středu - celkové náklady na tunel se pohybovaly okolo 500 000 zlatých. Dále v rámci tohoto projektu 32 m nad mohelským údolím vznikla dnešní technická památka - osmiobloukový viadukt. Tento viadukt vyniká především umístěním 9,5 m širokých oblouků nad sebou, což je nejen v České republice zcela výjimečná koncepce. V této době, roku 1866, se Radimovic dotkla také prusko-rakouská válka, kdy obec a okolí musely zásobovat rakouské vojáky, kteří ustupovali přes Sychrov k Turnovu. První vodovod byl v obci postaven roku 1868. Snaha o rozšíření byla v roce 1925, kdy obec jednala s Kamilem Rohanem o napojení na zámecký vodovod. Obec získala sice další pozemky, ale vodovod byl v uspokojivé míře rozšířen až roku 1941. V roce 1892 byla založena pošta a později telegrafní úřad a četnická stanice pro obvod: Sychrov, Radostín, Radimovice, Husa, Kamení, Vlastibořice, Albrechtice, Červenice, Sedlisko. V prvních volbách do obecního zastupitelstva, které se konaly 1919, byl zvolen starostou domkář Čeněk Kocour. Roku 1945 byl zámek Sychrov Rohanům vyvlastněn na základě Benešových dekretů.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj mezi lety 1948 až 1990.", "content": "První JZD vzniklo v obci roku 1952. V roce 1961 jsou sloučena JZD Čtveřín, Lažany, Paceřice, Radimovice a Žďárek pod jedno velké družstvo, které dostává název \"Velký Sychrov\". Později, v roce 1963, jsou obecní zastupitelstva sloučena pod Místní národní výbor Sychrov, který sídlí na území dnešních Radimovic. V roce 1984 došlo k reorganizaci a byly sloučeny MNV obcí Žďárek, Husa, Paceřice, Lažany, Vrchovina, Sedlejovice, Třtí, Radostín, Doubí, Čtveřín, Radimovice pod MNV Sychrov. A konečně v roce 1990 dochází k opětovnému osamostatnění Radimovic, spolu s několika dalšími obcemi (bývalá obec Radostín,jež zahrnuje vesnice Radostín, Třtí, Vrchovina a Sedlejovice se sloučila se zámkem Sychrov a od roku 1990 pod názvem Sychrov vystupuje jako celek). V 50. letech byla také k obci připojena skupina chalup s rybníkem nazývaná Rybník, která dříve patřila ke Kamení. Rybník v průběhu 2. poloviny 20. století zcela ztratil svoji samostatné postavení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Radimovice ( ') se nachází v okrese Liberec, kraj Liberecký. Obec velmi blízce sousedí se zámkem Sychrov a obcí Sychrov. Radimovice leží na katastrálním území Radimovice u Sychrova. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Radimovice est une commune du district et de la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1820657} {"src_title": "Valve Corporation", "tgt_title": "Valve (entreprise)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost založili dva dlouhodobí zaměstnanci Microsoftu Gabe Newell a Mike Harrington v srpnu 1996 jako společnost s ručením omezeným se sídlem v Kirklandu v americkém státě Washington. Po inkorporaci v dubnu 2003 společnost přesunula své sídlo do nedalekého Bellevue, kde tehdy ještě sídlil její původní vydavatel, Sierra Entertainment. Po úspěchu prvního výrobku \"Half-Life\" společnost začala pracovat na modech, spin-offech a pokračováních, mezi které patřila také hra \"Half-Life 2\". Všechny nynější hry od společnosti jsou postaveny na enginu Source. Společnost zatím začala šest sérií počítačových her: \"Half-Life\", \"Team Fortress\", \"Portal\", \"Counter-Strike\", \"Left 4 Dead\" a \"Day of Defeat\". Od začátku se společnost rozšířila jak rozsahově, tak hodnotou. V lednu 2008 oznámila koupi společnosti Turtle Rock Studios. V dubnu 2010 vyhrála společnost soutěž o nejlepšího vývojáře her časopisu \"The Escapist\", když porazila BioWare.", "section_level": 1}, {"title": "Half-Life.", "content": "Prvním projektem společnosti Valve se stala FPS akce s názvem Half-Life. Hra byla postavena na kompletně přepracovaném enginu hry Quake. Vydání Half-Life bylo plánováno na listopad 1997. Nakonec hra vyšla s téměř ročním zpožděním v říjnu roku 1998. Hra disponovala kvalitní grafikou, příběhem a vynikající hratelností. Half-Life hráčům nabídl akci prokládanou logickými hádankami a skriptovanými sekvencemi. Snadná je tvorba modifikací (o což se zasloužil „pružný“ engine a přiložený editor map Worldcraft). Mezi nejznámější modifikace patří Counter-Strike. Tento kdysi amatérský mód byl postupně vylepšován až se stal nejpopulárnější a nejhranější on-line FPS akcí. Counter-Strike byl nakonec odkoupen společností Valve. Mezitím se pracovalo na nástupci Half-Life. Roku 2004 vyšel (opět po několika odkladech) Half-Life 2. Vývoj Half-Life 2 byl zdlouhavý a finančně velmi náročný. Hra využívá fyzikální model Havok. Náklady se vyšplhaly na 40 mil. USD. V hlavní roli, stejně jako v prvním díle, stojí Dr. Gordon Freeman. Objevuje se zde nová postava - Alyx Vance, dcera vědce Eliho Vance z prvního dílu. Pro Half-Life 2 rovněž vzniklo velké množství modifikací. Z dílen Valve pochází například Counter-Strike: Source, Half-Life 2: Deathmach nebo Day of Defeat: Source. Postupně se objevují i modifikace amatérské. Dalším dílem ze série Half-Life je Half-Life 2 Episode One, Half-Life 2 Episode Two.", "section_level": 1}, {"title": "Steam.", "content": "Společnost Valve prodává své hry nejen v krabicových verzích, ale současně dochází k jejich distribuci přes systém Steam. Steam byl spuštěn v roce 2003 a nyní je možné v tomto systému zakoupit i hry jiných výrobců než Valve. Steam dále umožňuje automatické stahování patchů (opravných balíčků) pro instalované hry.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní procesy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Valve vs. Vivendi.", "content": "Mezi lety 2002 a 2005 se společnost dostala do soudního sporu se svým vydavatelem, společností Vivendi, která vlastnila Sierra Entertainment. Soud začal oficiálně v srpnu 2002, kdy Valve zažalovala Sierru za porušení autorských práv, když Valve prohlásila, že Sierra prodávala hry nelegálně do internetových kaváren. Dále společnost přidala porušení smlouvy, protože Sierra nechtěla vyplatit podíl a zdržela vydání hry \"Counter-Strike: Condition Zero\" na dobu po prázdninách. Vivendi se bránila tím, že Gabe Newell a ředitel marketingu Doug Lombardi zkreslili pozici Valvu na jednáních s vydavatelem. Poté také zažalovala Valve za obcházení smlouvy distribučním systémem \"Steam\". Společnost Vivendi požadovala práva na duševní vlastnictví \"Half-Lifu\" a zákaz distribuce \"Half-Life 2\" přes \"Steam\". V listopadu 2004 rozhodl soudce Thomas S. Zilly z federálního okresního soudu v Seattlu pro Valve Corporation. Rozhodnutí znělo, že Vivendi a její pobočka Sierra Entertainment neměly právo na distribuci her společnosti Valve do internetových kaváren. Dále také soudce Zilly povolil společnosti Valve obnovit škody z porušení autorských práv bez ohledu na to, co se píše ve smlouvě s vydavatelem. Valve pak poslal na \"Steam\", že se společnosti dohodly v dubnu 2005. V červenci téhož roku byla Vivendi nahrazena společností Electronic Arts, kteří podepsali s Valvem několikaletou smlouvu na distribuci. Jako výsledek soudního řízení společnost navíc dostala téměř dva a půl milionu dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Valve vs. Activision.", "content": "V dubnu 2009 Valve zažalovala společnost Activision Blizzard, která zakoupila Sierra Entertainment od Vivendi, jelikož nechtěla doplatit zbylé peníze ze soudního řízení proti Vivendi. Activison Blizzard odmítla doplatit zbylých téměř 430 milionů dolarů s tím, že už tuto částku dávno přeplatila.", "section_level": 2}, {"title": "„Valve Time“.", "content": "„Valve Time“ je termín, který se jako vtip používá u vydávání her společností Valve, a má být rozdílem mezi časem, kdy Valve chtěla vydat hru a kdy byla hra vydána. Většinou se jedná o zpoždění, ale občas se také mluví o tom, co bylo vydáno dříve, než mělo. Společnost termín plně uznává a také sleduje nesrovnalosti, o kterých ví, a dává je na veřejnou vývojovou infostránku, a když zpoždění oznamuje, sama používá tento termín. Společnost přičítá zpoždění týmové mentalitě pracovníků, která u nich vyhrává nad dodržením lhůty, jelikož se chtějí soustředit na kvalitu výrobku. Společnost se snaží zabránit neúmyslným zpožděním a věří, že dřívější výskyt termínu z dob \"Half-Lifu\" jim nyní pomáhá lépe uspořádat kalendář vydání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valve Corporation (nebo také Valve Software či Valve) je americká společnost zabývající se vývojem videoher a online distribucí se sídlem v Bellevue v americkém státě Washington. V roce 1996 ji založili bývalí zaměstnanci Microsoftu Gabe Newell a Mike Harrington, kteří ji o dva roky později proslavili produktem \"Half-Life\". Mezi další známé výrobky společnosti patří distribuční program \"Steam\" a Source engine, který od roku 2004 používá na každém dalším výrobku.", "tgt_summary": "Valve Corporation est un studio américain de développement de jeux vidéo basé à Bellevue, dans l'État de Washington. Valve est devenu célèbre après la sortie de son premier jeu, \"Half-Life\", en novembre 1998. Le studio a prolongé le succès d'Half-Life en développant des mods, des spin-off et des jeux, parmi lesquels on compte \"Half-Life 2\".", "id": 1791667} {"src_title": "Cesta kolem světa za osmdesát dní", "tgt_title": "Le Tour du monde en quatre-vingts jours", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Příběh začíná 2. října roku 1872 v Londýně a jeho hlavními hrdiny jsou bohatý, osamělý a svobodný anglický džentlmen Phileas Fogg se svým francouzským sluhou Passepartoutem (v některých českých vydáních označován jménem Proklouz), který se nechal u Philease Fogga zaměstnat, protože věřil, že díky pánovým pravidelným zvykům bude mít klidnou službu. Netuší, že jeho pán si odpoledne v \"Reformním klubu\", jehož je členem, přečte v \"The Daily Telegraph\" článek o otevření nové železniční tratě v Indii a spočítá si, že díky tomu je nyní možno vykonat cestu kolem světa během osmdesáti dnů. Když ostatní členové klubu vyjádří své pochybnosti o provedení takovéto cesty, vsadí se s nimi o celé své jmění (dvacet tisíc liber), že cestu uskuteční. A tak se ještě téhož dne večer musí Passepartout se svým pánem vydat vlakem ve 20.45 na strastiplnou cestu. Oba netuší, že jsou sledováni detektivem Fixem ze Scotland Yardu, protože Fogg je podobný bankovnímu lupiči, a protože si ho s ním spletli. Cesta měla probíhat podle následujícího plánu: Cestovatelé se bez problému dostanou do Suezu a nastoupí na parník do Bombaje. Fix cestuje s nimi, protože nezískal v Egyptě včas zatykač, a záměrně se spřátelí s Passepartoutem. V Bombaji všichni nastoupí na vlak do Kalkaty. Brzy se však ukáže, že zpráva o dokončení železnice byla poněkud přehnaná, a tak cestovatelé musí část cesty překonat na slonu, za kterého Phileas Fogg zaplatil závratnou cenu dva tisíce liber. Během této cesty zachrání Fogg s Passepartoutem z pohřební hranice mladou indickou ženu Aoudu, která měla být podle místních zvyků proti své vůli upálena se svým mrtvým manželem. Protože by Auda nebyla ve své vlasti v bezpečí, slíbí jí, že jí vezmou k jejímu příbuznému do Hongkongu. V Kalkatě se Fix pokusí Fogga zatknout, ale tomu je umožněno složit kauci. Fix je donucen následovat Fogga lodí do Hongkongu. Tam Fogg zjistí, že Aoudin příbuzný se odstěhoval někam do Evropy a rozhodne se vzít Aoudu na další cestu sebou. Protože detektiv Fix má poslední šanci, jak zatknout Fogga na místě, kde ještě platí britské zákony, zdrží Passepartouta v opiovém doupěti a tak mu zabrání sdělit Foggovi zprávu o předčasném odjezdu lodi do Jokohamy. Fogg loď sice zmešká, ale zaplatí si cestu v malém člunu do Šanghaje, kde parník do Jokohamy chytí. Z Jokohamy se dostanou bez problému přes Pacifik do San Francisca, přičemž Fix slíbí Passepartoutovi, že teď bude Fogga na jeho cestě podporovat (chce ho mít brzy na britské půdě, aby ho mohl zatknout). V San Franciscu nastoupí všichni na vlak do New Yorku. Cestou jsou však přepadeni Indiány, kteří zajmou Passepartouta jako rukojmého. Úspěšnou snahou o jeho zachránění se však Fogg natolik zdrží, že zmešká loď do Liverpoolu. Brzy však nalezne malý parník, mířící do Bordeaux, a přesvědčí posádku, aby změnili kurz lodě na Britské ostrovy. Loď pluje po několik dnů plnou parou a brzy se vyčerpá zásobu paliva. Fogg loď proto draze koupí a spálí jako palivo všechny její dřevěné části. Dostane se včas do Queenstownu (dnes Cobh) v Irsku a chce se přes Dublin a Liverpool dostat do Londýna. Fix jej však zatkne. Omyl se zakrátko vysvětlí, protože pravý bankovní lupič byl před několika dny zadržen. Fogg podlehne náhlému popudu a srazí Fixe dobře mířeným direktem na zem, nicméně zmešká vlak a vrátí se do Londýna o pět minut později a tím sázku prohraje. Druhý den se Fogg ve svém domě omlouvá Aoudě, že v důsledku prohrané sázky přišel o všechen majetek a nemůže jí finančně podporovat. Aouda se mu však náhle vyzná, že ho miluje, a zeptá se ho, zda si ji nechce vzít za ženu. Fogg okamžitě zavolá Passepartouta, aby zajistil kněze. U něj Passepartout zjistí, že není 22. prosince, jak si Fogg, Aouda i Passepartout myslí, ale teprve 21. prosince, takže Fogg ve skutečnosti sázku vyhrál. Jak to bylo možné? Phileas Fogg, aniž by to tušil, získal k dobru jeden den, protože cestoval východním směrem. Po překročení každého poledníku směrem na východ, získal čtyři minuty. A tak, jelikož obvod Země má celkem 360 stupňů, to úhrnem dělá 360 × 4 = 1440 minut, čili 24 hodin. To, že tento fakt zjistil Phileas Fogg čirou náhodou, je nejméně pravděpodobnou částí celého románu, neboť jednak Fogg na začátku příběhu věnoval velkou pozornost časovému rozvrhu celé cesty, jednak se posunutí data muselo po překročení datové čáry projevit už ve Spojených státech. Fogg se dostaví do Reformního klubu (a to přesně ve 20 h 45 min), aby tu sázku vyhrál. Druhého dne si vezme Aoudu za ženu.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Cesta kolem světa za osmdesát dní\" ilustroval Alphonse de Neuville a Léon Benett.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesta kolem světa za osmdesát dní \"(1873, Le tour du monde en quatre–vingts jours)\" je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Díky napínavému ději a spádu vypravování se jedná o jednu z nejoblíbenějších Vernových knih. Do češtiny byl román přeložen již roku 1873 jako druhá Vernova kniha.", "tgt_summary": "Le Tour du monde en quatre-vingts jours est un roman d'aventures de Jules Verne, publié en 1872. Le roman raconte la course autour du monde d'un gentleman anglais, Phileas Fogg, qui a fait le pari d'y parvenir en quatre-vingts jours. Il est accompagné par Jean Passepartout, son serviteur français. L'ensemble du roman mêle récit de voyage (traditionnel pour Jules Verne) et données scientifiques comme celle utilisée pour le rebondissement de la chute du roman. ", "id": 2169692} {"src_title": "Řeka (okres Frýdek-Místek)", "tgt_title": "Řeka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec Řeka vznikla původně jako osada nedaleké obce Smilovice. Svůj název pojala od říčky Ropičanky, dříve nazývané Řeka, tekoucí skrz vesnici. Zprvu sloužila smilovským jako „návsí“ (po naszymu „nowśi“), jak místní označovali místo, kde se sháněl dobytek. Roku 1664 koupilo 8 smilovských domkářů od poslední těšínské Piastovny, kněžny Alžběty Lukrécie, grunty, aby mohli osídlit smilovské návsí. (Jedním z nich byl Andrys Zientek, zvaný Gořołka, který si mohl od kněžny koupit grunt jako první a byl osvobozen od roboty.) Od té doby byla ves označována jako Smilovská Řeka, později již jenom Řeka. Asi po stu letech přišlo do Řeky dalších deset osadníků. Tvrdé podnebné podmínky a vysoká nadmořská výška způsobily, že Řečané často trpěli bídou a museli velmi tvrdě pracovat, aby uživili alespoň své rodiny a skromná hospodářství. Neúrodná půda, na níž gazdové pěstovali především oves, zelí a později brambory, zapříčinila, že se obyvatelé věnovali především pastevectví a chovu dobytka. V zimním období podomácku vyráběli plátno a střelný prach, který prodávali na trzích v Uhrách S rozvojem průmyslu si Těšínská komora uvědomila, jakých zisků by mohla dosáhnout prodejem dřeva. Proto byly horské pastviny od roku 1756 zalesňovány a Goralé z nich vyháněni, což vedlo k několika potyčkám s knížecí mocí. Až otevření kamenolomu zmírnilo bídu místních. První zmínky o evangelické škole v obecní kronice jsou z roku 1792. Tehdy si Řečané postavili školu sami. Byla dřevěná a sloužila až do roku 1872, kdy byla postavena škola nová, v níž dnes sídlí obecní úřad.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Díky své neporušené přírodě Řeka láká výletníky ze širokého i blízkého okolí. Okolní vrcholy Moravskoslezských Beskyd jsou protkány hustou sítí turistických tras, v centru obce je renovovaný Hotel Řeka (dříve Hoyer), který byl dlouho opuštěný, nový kabát dostalo také bývalé rekreační středisko Třineckých železáren, které slouží k ubytování široké veřejnosti. Milovníci lyžování mohou navštívit lyžařský areál v zadní části obce, více na http://ski-reka.cz/. U příležitosti Evropského dne parků byla v sobotu 26.5. 2012 v beskydské obci Řeka otevřena nová naučná stezka - „Stezka pokladů Godula“. ( https://www.beskydy.cz/content/beskydy-turistika-naucne-stezky-naucna-stezka-pokladu-godula-reka.aspx) Její chodníčky Vás dovedou z Řeky na temeno hory opředené legendami - mj. o pokladech. Každé ze sedmi zastavení je věnováno jednomu z pokladů, které je možné cestou na horu najít či vidět. Dozvíte se o kamenném, lesním a ptačím pokladu, o pokladu zbojníka Ondráše i pokladu víry.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Izolovanost horského údolí, v němž se obec nachází, zapříčinila jisté odchylky a zvláštnosti od vývoje v jiných obcích. Jednou z nich je i to, že Řeka byla, až do otevření kamenolomu, čistě evangelickou obcí, zatímco jinde byli protestanté násilně rekatolizováni. Ačkoli byli Řečané silně věřící, kaple a hřbitova se dočkali až roku 1844. Do té doby byli zesnulí pochováváni na vzdáleném gutském hřbitově, což přinášelo mnohé problémy, zvláště za nepříznivého počasí, kdy musel být nebožtík uložen třeba i několik dní ve stodole a až se pohoda trochu umoudřila, mohl být odvezen do Gutů a pochován. Z kroniky obce se také můžeme dovědět, že Řečané věřili v mnohá kouzla a čáry a jejich provozovatelé byli krutě trestáni. V roce 1800 byla podezřelá Anna Hodurková fojtem svázána a zavřena do sudu. Když se po celodenním pobytu nepřiznala, bylo rozhodnuto, že bude bičována, svlečena do naha a upálena. Na poslední chvíli proti rozsudku zakročila vrchnost a fojta „na oplátku“ zbavila úřadu a uvrhla do těšínského žaláře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Řeka (pol.: \"Rzeka\", \"\") se nachází v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel. Značnou část obyvatel tvoří početná polská menšina.", "tgt_summary": "Řeka (en ; en ) est une commune du district de Frýdek-Místek, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2486662} {"src_title": "Stráž pod Ralskem", "tgt_title": "Stráž pod Ralskem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1945.", "content": "První zmínka o obci je obsažena v listině krále Václava II. z 28. srpna 1283. Tehdy zde vybudovali Markvarticové hrad, podle nějž se pak mnozí pojmenovali, jako páni z Vartemberka. Ve 13. století jsou zmiňováni Markvart z Března a jeho syn Beneš z Vartemberka. Rodina Vartemberků jej i s vznikajícím městečkem v podhradí prodala roku 1504 Bartoloměji Hiršpergárovi (Hirschpergarovi) z Königshainu. Noví vlastníci hrad přestavěli na zámek a o 200 let později zámek i panství včetně městečka koupili Hartigové, kteří vlastnili i sousední panství Mimoňské. Od 15. století město mělo hrdelní soud, který vyšetřoval a trestal zločiny proti bezpečnosti kupců, k nimž došlo na cestě z Čech do Lužice. Císař Rudolf II. městu udělil znak obsahující slunečnici. Po třicetileté válce město přišlo o řadu privilegií. V roce 1785 císař Josef II. obci potvrdil tržní právo. Rodina Hartigů se roku 1830 odstěhovala na nově upravený zámek v Mimoni a ze zdejšího se stalo sídlo jejich velkostatku. Původní dřevěná architektura byla zničena při rozsáhlém požáru v roce 1854, od 19. století se město měnilo na letovisko, když k rekreaci sloužilo zejména okolí Hamerského rybníka a od roku 1914 nově napuštěného Horeckého rybníka. Po první světové válce koupil velkostatek František Melichar.", "section_level": 2}, {"title": "Období po roce 1945.", "content": "Po druhé světové válce bylo odsunuto německé obyvatelstvo a došlo ke snížení počtu obyvatel. Od 60. let 20. století probíhal v okolí města nejprve geologický průzkum a později i samotná těžba uranové rudy prováděné Československým uranovým průmyslem. Do současnosti ve městě sídlí státní podnik DIAMO (zkratka ze slov \"DIuranát AMOnný\"), který je právním nástupcem Československého uranového průmyslu a který se mimo jiné zabývá likvidací ekologických škod způsobených těžbou uranu. Areál bývalých uranových dolů s přilehlou velkou usazovací nádrží (Sedlištský rybník) se rozkládá západně od města.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Město v současné době opět usiluje o rozvoj rekreační turistiky. Pro sportovní vyžití je k dispozici plavecký areál, sportovní hala, tenisové kurty, fotbalové hřiště a v neposlední řadě i vodní lyžařský vlek na Horeckém rybníku. Na jaře se pravidelně konají Wartenberské slavnosti, které připomínají historii města.", "section_level": 1}, {"title": "Velké firmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pobočka Johnson Controls.", "content": "V roce 1993 zde společně dvě zahraniční firmy formou joint venture založily firmu TRIMCO. Nová firma zde zahájila činnost 28. října 1994. V lednu 1998 první ze zakládajících firem, mezinárodní koncern Johnson Controls odkoupila od druhé, belgické rodinné firmy ECA její vlastnický podíl a stala se tak 100% vlastníkem TRIMCA. V srpnu 2003 pak českolipská společnost Johnson Controls Automobilové součástky k.s. z TRIMCA udělala zápisem do obchodního rejstříku svůj odštěpný závod pod označením Johnson Controls Automobilové součástky, k.s., odštěpný závod Stráž pod Ralskem. Vyrábí zde komponenty pro automobilový průmysl. V roce 2008 zde bylo zaměstnáno 700 pracovníků.", "section_level": 2}, {"title": "DIAMO.", "content": "Nejen ve městě, kde má v Máchově ulici své ústředí, působí velký státní podnik DIAMO. Je pokračovatelem \"Československého uranového průmyslu\", provádí jak těžbu uranové rudy v okrese Žďár nad Sázavou, tak v souladu s usnesením vlády realizuje útlum uranového, rudného i části uhelného hornictví v Česku. Ve Stráži je jednak ústředí a také odštěpný závod Těžba a úprava uranu, o. z., Stráž pod Ralskem.", "section_level": 2}, {"title": "Věznice.", "content": "Ve Stráži pod Ralskem je také věznice a Institut vzdělávání Vězeňské služby České republiky, což je celostátní vzdělávací institut určený pro ozbrojenou složku (Justiční stráž, Vězeňská stráž) v rámci rezortu justice vedle civilní složky Justiční akademie, která je institucí resortu spravedlnosti pro vzdělávání soudců, státních zástupců a dalších pracovníků resortu justice a která po roce 2005, kdy byla Justiční akademie sloučena s Justiční školou v Kroměříži a sídlem Justiční akademie se stala Kroměříž, ve Stráži pod Ralskem má středisko a část vzdělávacích akcí se zde koná. Věznice ve Stráži pod Ralskem byla zřízena jako Ústav Sboru nápravné výchovy 1. června 1973 přestavbou ubytoven, které původně sloužily pro pracovníky uranových dolů. Jedná se o věznici s ostrahou, jejíž součástí je oddělení pro mentálně retardované odsouzené s dozorem a oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "V roce 1952 v krajské fotbalové soutěži obsadil zdejší klub Normal Stráž pod Ralskem 12. místo. Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 na 12 místě čtrnáctičlenné tabulky I.B třídy Libereckého kraje. O rok později ve stejné soutěži skončil druhý. Fotbalový tým starších žáků skončil v roce 2010/2011 na 3. příčce v krajském přeboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Stráž pod Ralskem (do roku 1946 Vartenberk, \"\") se nachází v okrese Česká Lípa, v Libereckém kraji, v údolí řeky Ploučnice pod kuželem vrchu Ralsko a vrchu Hamerský Špičák (462 m n. m.). Žije zde obyvatel. Město vzniklo v podhradí a převzalo název hradu Stráž - Wartenberg (počeštěno na Vartenberk), který pochází z výrazu (česky stráž na hoře).", "tgt_summary": "Stráž pod Ralskem est une ville du district de Česká Lípa, dans la région de Liberec, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2081757} {"src_title": "Zalužany", "tgt_title": "Zalužany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při archeologickém průzkumu zdejší oblasti byly nalezeny pozůstatky osídlení z doby kolem 10. století př. n. l. Soudě podle stříbrného denáru římského císaře Hadriána, jenž byl v obci nalezen v roce 1922, existovala zde osada ještě ve 2. století. V době kolem 8. století zde již sídlilo slovanské obyvatelstvo. V 13. století patřily Zalužany pod správu královského hradu Kamýk nad Vltavou. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1291, kdy ji král Václav II. daroval benediktinskému klášteru svatého Jana Křtitele na Ostrově u Davle. V následujícím století byla ves rozdělena na dvě části, z nichž menší patřila královskému hradu Orlík, a větší střídavě vlastnily různé panské rody. Tak tomu bylo i v následujících stoletích. V souvislosti se Zákonem o obecním zřízení vydaném na jaře 1848 získaly i Zalužany úplnou samosprávu a byly začleněny do nově zřízeného mirovického okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Zalužany \"(722 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, katolický. kostel, synagoga, chudobinec)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodoprava, drogerie, holič, 3 hostince, 2 kamenictví, kapelník, kolář, 2 kováři, 2 krejčí, lihovar, obuvník, 2 pekaři, 2 obchody s lahvovým pivem, 2 pojišťovací jednatelství, porodní asistentka, 18 rolníků, 3 řezníci, 6 obchodů se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Zalužany, 2 švadleny, 2 trafiky, 4 truhláři, velkostatek.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Zalužanský zámek patří neodmyslitelně k historickému jádru obce, s jejímž vývojem úzce souvisí. Písemné zprávy o zdejší tvrzi se objevují sice až v 15. století, lze však předpokládat, že na jejím místě existoval již předtím dřevěný zemanský dvorec. Velkou zásluhu na stavebním rozvoji zdejšího šlechtického sídla měli pánové Loubští z Loub, kteří je po většinu 16. století vlastnili. Někdy v letech 1650–1660, kdy tvrz vlastnili páni ze Šternberka, byl zbořen východní čelní trakt s bránou a padacím mostem a zasypán obranný příkop. V severním křídle byl pivovar, takže obyvatelný byl jen jižní trakt. Na východ od zámku byl vybudován hospodářský dvůr. Po roce 1727, kdy se zpustlé sídlo ocitlo v majetku rodu Koců z Dobrše, došlo k zásadní přestavbě původně středověké tvrze na renesanční zámek. Z té doby se datuje i přístavba zámecké kaple. V letech 1804–1922 vlastnili zámek Schwarzenberkové. Roku 1924 se stal majetkem rodiny Václava Biskupa ze Žbonína, jehož potomci zámek zrestituovali. V roce 1974 převzalo zámek do správy Okresní kulturní středisko v Příbrami a v prvním poschodí byla zřízena expozice „Muzeum středního Povltaví“. Po vynucené přestávce ve vlastnictví byly provedeny nutné opravy a od roku 1997 do roku 2005 byl zámek pronajat rodině Carla Albrechta Waldsteina jako rodinné sídlo. Zámek, k jehož poslední významné rekonstrukci došlo v letech 1920–1924, je včetně pozemku zapsán v seznamu kulturních památek.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel.", "content": "V roce 1869 požádaly Zalužany o povýšení na městys. Žádost však byla zamítnuta, protože obec v té době neměla vlastní kostel. Z podnětu občanů byl tedy v letech 1872–1874 postaven klasicistní kostel sv. Karla Boromejského. V současné době je kostel pro veřejnost uzavřen. K památkově chráněným patří mobiliář kostela a sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Anny před vchodem.", "section_level": 2}, {"title": "Hřbitov.", "content": "Zalužany mají svůj samostatný hřbitov zřízený nákladem obce v roce 1880. Jeho výstavba byla dokončena roku 1882.", "section_level": 2}, {"title": "Židovský hřbitov.", "content": "V prostoru nad zámkem, na severním okraji obce, je situován židovský hřbitov, jenž také patří ke kulturním památkám, nachází se však v neutěšeném stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Obcí vede červeně značená turistická trasa Březnice – Zalužany – Orlík nad Vltavou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Zalužany se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji u hranice Jihočeského kraje, asi 20 km od Příbrami. Rozkládá se u silnice I. třídy č. 4, jež spojuje Prahu se Strakonicemi a Německem, v převážně zemědělské krajině nedaleko od vodní nádrže Orlík. Žije zde obyvatel. Je členem mikroregionu Povltaví. ", "tgt_summary": "Zalužany est une commune du district de Příbram, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 108553} {"src_title": "Strečno (hrad)", "tgt_title": "Château de Strečno", "src_document": [{"title": "Historie hradu.", "content": "Hrad byl založen pravděpodobně na přelomu třináctého a čtrnáctého století, aby střežil cestu a výběr mýta v údolí Váhu. Později ho násilím získal Matúš Čák Trenčanský. Začátkem patnáctého století se dostal do královských rukou a stal se majetkem uherských královen Barbory Celjské a později Alžběty. V roce 1444 se dostal do majetku rodu Pongráců z Liptovského Mikuláše, kterým patřil do roku 1469 a poté často měnil své majitele – patřil například Janu Korvínovi, Janu Zápolskému, Mikuláši a Petrovi Kostkovým atd. V 17. století patřil Františkovi Vesselényimu a Löwenburgovcům. Hrad v 17. století poskytoval útočiště povstalcům při Thökölyho povstání. Po potlačení tohoto povstání byl za vlády Leopolda I. hrad pobořen a od té doby chátral. První konzervační práce na hradě byly provedeny počátkem 20. století, kompletní rekonstrukce byla provedena v devadesátých letech 20. století a hrad byl poté zpřístupněn veřejnosti a byla v něm umístěna pobočka Povážského muzea. Hrad má nepravidelný půdorys, který vznikl stavební činností soustřeďující se v průběhu staletí kolem hradního jádra. Nejstarší částí hradu byla hranolová obytná věž přístupná mostem přes příkop z jižní strany. Na severní straně se nacházelo čtyřhranné nádvoří s hradními paláci a kaplí vybudované v 15. století. K těmto budovám přiléhalo severní podhradí s velkou, šikmě postavenou věží přímo nad řekou na hřebeni skály. Vnitřní část hradu byla v 15. století rozšířena o nový dvoupatrový hradní palác vysunutý na východ až na okraj skal nad Váhem. Kotkovci vybudovali před hradem nové renesanční předhradí, jehož opevnění splňovalo dobové požadavky vojenské techniky. V 17. století bylo opevnění hradu ještě doplněno třemi okrouhlými bastiony, které se však nedochovaly a jsou známé pouze z dobových vyobrazení. Hrad byl v té době nejpevnějším hradem celého Pováží.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Hrad je přístupný po silnici první třídy ve směru od Martina nebo od Žiliny, případně od železniční zastávky v osadě Nezbudská Lúčka na protějším břehu Váhu přes lávku pro pěší nebo přívozem pod hradem, autobusová zastávka a parkoviště pro osobní automobily se nalézá přímo pod hradní ostrožnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strečno (nazývaný také \"Strechun\", \"Strechyn\", \"Streczen\", \"Streczan\" nebo \"Strežín\") je hrad sedm kilometrů východně od slovenského města Žiliny směrem na Vrútky a Martin na vysokém skalní ostrožně nad řekou Váh na okraji Strečenského průsmyku.", "tgt_summary": "Le château de Strečno (en slovaque : \"Strečniansky hrad\") est un monument médiéval situé à Strečno, à à l'est de Žilina, au nord de la Slovaquie.", "id": 327974} {"src_title": "Loket (délková míra)", "tgt_title": "Aune", "src_document": [{"title": "Loket v českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Český loket.", "content": "Český, pražský či staroměstský loket byl pro celé Království české ustanoven v roce 1268 v době Přemysla Otakara II. Jeho vzor byl umístěn za vraty Novoměstské radnice.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení a násobky českého lokte.", "content": "Železné etalony českého lokte se dodnes nacházejí nejméně na 6 místech v Čechách: Kromě toho je délka českého lokte vyryta přímo v kamenném ostění slavnostního vstupu do radnice v Hostinném.", "section_level": 3}, {"title": "Vídeňský loket.", "content": "Vídeňské míry včetně vídeňského lokte (\"Wiener Elle\") byly do Čech zaváděny v polovině 18. století. V roce 1760 byl poměr jednotek následující: Základní jednotkou vídeňské (dolnorakouské) soustavy však nebyl loket, ale sáh. V Čechách lze etalon vídeňského lokte spatřit například:", "section_level": 2}, {"title": "Moravský loket.", "content": "Morava se z hlediska metrologie vyvíjela zcela samostatně a její délkové jednotky byly rozdílné od českých. V roce 1638 nařídil Ferdinand III., aby se na Moravě užívalo olomouckého lokte (přibližně 78,228 cm). Vlivem kapitulace Olomouce a naopak úspěšné obrany Brna proti Švédům v roce 1645 však postupně rostl význam brněnského lokte (přibližně 79,052 cm). K navázání českých a moravských jednotek došlo až v roce 1708, kdy císař Josef I. nařídil, aby moravský loket měřil tolik, aby pražský loket o délce 24 coulů byl 3/4 zdejšího, čili moravský loket měřil 32 coulů, moravský sáh však 72 coulů jako pražský. V roce 1708 byl tedy poměr jednotek následující: V roce 1758 vyšel důležitý patent pro Moravu, jímž tu byly zavedeny rakouské míry a váhy. Podrobné převodní tabulky však byly vydány až v roce 1771 a v nich byl stanoven poměr moravského lokte k rakouskému jako 2501 k 2455. Na Moravě jsou k vidění zřejmě pouze dva moravské železné lokty: Skotský loket (skotská gaelština: \"slat thomhais\") byl standardizován roku 1661 a používán ve Skotsku do roku 1824, kdy byl nahrazen anglickými jednotkami. Anglický loket (\"English ell\") byl obvykle roven 45 palcům, nebyl nicméně nikdy definován v žádném anglickém zákonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Loket je délková míra, používaná již od starověku, jejíž existence je doložená v Egyptě, Mezopotámii (2000 let př. n. l.), Perské říši, Řecku i dalších zemích. Díky své jednoduchosti a potřebě pouhé vlastní paže k měření se začal v minulosti používat nezávisle na sobě v různých oblastech světa. ", "tgt_summary": "L'aune est une unité de mesure de longueur ancienne. Elle mesure \"toujours quatre pieds,\" soit deux tiers d'une toise. Trois aunes égalent aussi quatre verges, soit douze pieds. La moitié de l'aune est la coudée nubienne, en grec\":\" nibou. ", "id": 322551} {"src_title": "Gondor", "tgt_title": "Gondor", "src_document": [{"title": "Pojmenování a symboly.", "content": "Gondor v překladu znamenající „Kamenná země“ byl znám rovněž jako Jižní říše Númenorejců ve vyhnanství či jako Jižní království. Symbolem gondorského království byl stříbrný kvetoucí strom na černém pozadí pod sedmi stříbrnými pěticípými hvězdami. Na královském znaku pak nad stromem a hvězdami vyčnívala stříbrná, vojenská přilba s perlovými křídly mořského ptáka, zdobená sedmi démanty a drahokamem vsazeným na její vrcholek. Ta znázorňovala Isildurovu válečnou přilbici. Bílý strom ve znaku upomínal na Bílý strom Gondoru, který vzešel ze semenáčku númenorského Nimlothu. Tento strom byl zasazen v Minas Ithil, po jejím dobytí pak v Minas Anor. Sedm stříbrných hvězd symbolizovalo sedm Vidoucích kamenů – palantírů, které Dúnadani zachránili z potápějícího se Númenoru. Po vymření králů se symbolem vládnoucích správců stala bílá neoznačená zástava. Správci nesedávali na královském trůně, neužívali žezlo ani královskou korunu. Znakem jejich úřadu byla pouze bílá hůlka.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení Gondoru a válka Posledního spojenectví.", "content": "Elendil a jeho synové, kteří se se svým lidem stihli na svých lodích zachránit ze zkázy Númenoru, se plavili na východ. Jejich lodě byly prudkým větrem rozehnány a rozděleny na dvě části. Elendil přistál na severu a založil v Eriadoru Severní království Arnor. Jeho synové Anárion a Isildur byli bouří zaneseni jižněji. Své Jižní království Gondor založili v zálivu Belfalas, při ústí Anduiny. Vládli společně z Osgiliathu, který ležel na Anduině v polovině cesty mezi Minas Anor (\"Věž vycházejícího slunce\"), kde sídlil Anárion a Minas Ithil (\"Věž zapadajícího měsíce\"), kde se usadil Isildur. Podmanili si rozsáhlá území na jih, sever a západ od centra říše, avšak věděli, že jim hrozí nebezpečí z blízkého Mordoru. Opevnili proto hranice svého království. Na západě vybudovali pevnost Aglarond, později známou jako Helmův žleb či nedobytnou věž Orthank, kam umístili jeden z Vidoucích kamenů palantírů. Palantíry byly umístěny i v Minas Ithil, Minas Arnor a v Osgiliathu, kde byl uložen hlavní z nich. Na konci druhého věku se Sauron skutečně vrátil do Mordoru a rozpoutal válku proti nově založenému Gondoru. Síly Temného pána brzy dobyly Minas Ithil a nepřítel spálil zdejší Bílý strom. Isildur i s rodinou uprchl za otcem do Arnoru, zatímco Anárion bránil s gondorskou armádou hlavní město. Velekrál Dúnadanů Elendil s pánem Noldor Gil-galadem poté vytvořili Poslední spojenectví elfů a lidí. Sbírání armády trvalo několik let, až roku 3434 vytáhli elfové a lidé společně do boje. K této alianci se připojili i trpaslíci z Durinova lidu a Lesní elfové z Temného hvozdu vedení svým pánem Oropherem. Spojenci porazili Sauronova vojska před branami Mordoru v bitvě na Dagorladu. Poté oblehli jeho pevnost Barad-dûr. Obléhání trvalo sedm let a padli při něm Anárion a v přímém souboji se Sauronem nakonec i oba velekrálové Elendil i Gil-galad. Elendilovu synovi Isildurovi se však podařilo useknout Temnému pánovi prst i s Vládnoucím prstenem, čímž byl Sauron na čas poražen. Isildur se po porážce Saurona stal Velekrálem lidí a rozhodl se, že bude Dúnadanům vládnout z Arnoru. Správu Jižního království předal svému synovci, Anárionovu synovi, Meneldilovi a ve druhém roce třetího věku vyrazil s malou družinou podél Anduiny na sever. Isildur však byl nedaleko Kosatcových polích přepaden přesilou skřetů, kteří krále na útěku usmrtili. Při pokusu o útěk vyklouznul Isildurovi z ruky prsten, který se na téměř 2 000 let ztratil v bahně řeky Anduiny. Po králově smrti vládla v Arnoru linie Isildurova nejmladšího syna Valandila a v Gondoru linie Anárionova syna Meneldila.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda králů.", "content": "Prvních téměř pět set let prosperovalo Jižní království pod vládou Anárionových dědiců v míru. V roce 490 za vlády sedmého krále Ostohera však zemi z východu poprvé napadli nájezdníci, Gondorskými označovaní jako Východňané. Ty porazil až Ostoherův vnuk Turambar, který posunul východní hranici království k jezeru Rhûn. Dvanáctý král Tarannon Falastur začal za své vlády budovat velkou gondorskou flotilu, s jejíž pomocí jeho následovníci obsadili celé pobřeží kolem Belfalaské zátoky a za vlády Eärnila I. se Gondorským dokonce podařilo dobýt Umbar ovládaný Černými Númenorejci. Vrcholu moci dosáhl Gondor za vlády Hyarmendacila I. v 11. a 12. století. Jeho království na severu hraničilo s okrajem Temného hvozdu, na západě tvořila hranici řeka Gwathló, na východě sahala říše až k jezeru Rhûn a na jihu ovládal Gondor území po řeku Harnen a dál po pobřeží až k Umbaru. Za vlády Hyarmendacilových méně schopných následovníků obnovili Východňané své útoky. Říše odolala, avšak králové se museli stále citelněji potýkat s úbytkem obyvatel númenorské krve. Do svých řad přijímali Seveřany, kteří se s Gondorskými brzy začali mísit. Fatální rozkol v Jižním království v roce 1432, kdy zemřel král Valacar. Matkou jeho syna a právoplatného nástupce Eldacara byla Seveřanka Vidumavi. To proti mladému králi popudilo jižní provincie, které v čele s Eldacarovým vlastníkem Castamirem povstali. Gondor postihla krutá občanská válka při níž se Castamir podpořený loďstvem na deset let zmocnil trůnu v Osgiliathu. Eldacar uzurpátora za pomoci Seveřanů porazil v bitvě na brodech řeky Erui, kde Castamir padnul. Jeho synové však v čele gondorské flotily odpluli do Umbaru, kde založili ohnisko odporu proti gondorským králům. Umbarští vzbouřenci promíšení s domorodým obyvatelstvem a zbytky Černým Númenorejců byli známí jako Umbarští korzáři. Po několika ničivých vpádech Umbarských, postihla Gondor v roce 1636 ještě těžší rána, když z východu zasáhla království morová nákaza. Při epidemii, které podlehlo mnoho obyvatel, zemřel i král Telemnar se svými dětmi. Na trůn nastoupil jeho synovec Tarondor, který přenesl sídlo z vylidněného a rozpadajícího se Osgiliathu do Minas Anor. Občanskou válkou a morem oslabený Gondor čelil třetí z pohrom za vlády králů Narmacila II., Calimehtara a Ondohera. Tehdy do země ve dvou vlnách vtrhly zástupy východních kmenů, v Gondoru známých jako Vozatajové. Na svých válečných vozech tito nájezdníci prorazili gondorskou obranu a dík podpoře Sauronových sluhů z Chandu a Haradu téměř dobyli Jižní království. S vypětím všech sil odrazili Dúnadani tyto nájezdníky až za vlády schopného krále Eärnila II.. V polovině jeho vlády se však v opuštěném a nebráněném Mordoru znovu shromáždili prstenové přízraky. V roce 2000 napadli nazgûlové Minas Ithil. Po dvou letech obléhání pevnost padla a Sauronovi sluhové ji přetvořili na své hrozné sídlo, načež Gondorští věž přejmenovali na Minas Morgul. Minas Anor – hlavní město říše – byla od těchto dob známa jako Minas Tirith čili \"Strážní věž\". Po Eärnilově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eärnur. Stal se posledním gondorským panovníkem v Anárionově linii. V roce 2050 se totiž nechal nerozvážně vyprovokovat Pánem nazgûlů k souboji, byl zajat a pravděpodobně umučen v Minas Morgul. Po jeho smrti se nenašel žádný příbuzný s oprávněným nárokem na trůn a tak se vlády ujal králův správce Mardil, jež založil linii vládnoucích správců vládnoucí Gondoru po dalších tisíc let.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek za vládnoucích správců.", "content": "Správci, kteří byli z počátku vždy volení z Mardilových potomků, se od vlády správce Pelendura stali dědičnými gondorskými vládci. Korunovační formule o tom, že správce pouze spravují království do návratu králů se brzy změnila v pouhá ceremoniální slova, neboť správci disponovali celou královskou mocí a jejich úřad byl dědičný. Gondor se za vlády prvních správců zpočátku těšil ostražitému míru, kdy Sauronův duch ani prstenové přízraky jeho hranice neohrožovali. To se změnilo za panování Denethora I. ve druhé polovině 25. století, kdy nové plemeno skurutů napadlo Osgiliath, jenž byl definitivně zničen a opuštěn. Hranice se gondorskému vojsku podařilo udržet na řece Anduině. Za panování správce Ciriona však noví nájezdníci z východu, Balchotové, překonali Anduinu v oblasti Nehlubin a smetli gondorské obránce v Calenardhonu. Dobyvatele se podařilo porazit jen díky včasnému a nečekanému příjezdu Eorla Mladého a jeho jezdců ze severu. Vděčný Cirion daroval Seveřanům celou opuštěnou zemi Calenardhon, kde si Seveřani založili své království, v Gondoru známé jako Rohan. Eorl složil Cirionovi přísahu, v níž sebe i své potomky zavázal k přátelství vůči Jižnímu království a slíbil, že Rohanští vždy Gondoru na zavolání pomohou. Za vlády devatenáctého správce Berena napadly Gondor tři obrovské flotily umbarských korzárů, podpořené skřety a zlými lidmi. Tuto invazi téměř nezvládli Rohirové, kteří byli na Dlouhou zimu zatlačeni do Helmova žlebu. Vláda posledních správců Belecthora II., Túrina II. a Turgona byla charakteristická znovupovstáním Saurona. Tehdy uschnul Bílý strom v Minas Tirith, skřeti zpustošili Ithilien a vzplála Hora osudu.", "section_level": 2}, {"title": "Válka o Prsten a návrat krále.", "content": "Sauron, který obnovil svou sílu, se v roce 2951 otevřeně prohlásil Pánem, obsadil Mordor a začal válku s Gondorským královstvím. Kvůli moci palantírů byli správce Denethor II. i hlava Bílé rady čaroděj Saruman zkaženi myslí Temného pána. Saruman ovládající Železný pas zcela přešel na Sauronovu stranu a jeho služebníci zaútočili na Rohan. Správce Denethor zkoumáním palantíru ztratil veškerou naději a propadl šílenství. Jeho starší syn Boromir odjel hledat radu do Roklinky, kde byl na Elrondově radě zvolen jedním ze Společenstva prstenu. Mladší Denethorův syn Faramir mezitím bránil v čele vojska Anduinu a Osgiliath před náporem nepřátel. Boromir však při cestě na jih v souboji se skřety u Rauroských vodopádů padl. Gondorské vojsko v Osgiliathu bylo vzápětí smeteno a Minas Tirith, do které stihnul dorazit čaroděj Gandalf, byla obležena Sauronovým vojskem. Tehdy spáchal šílený správce Denethor sebevraždu a jen díky čarodějově zásahu byl z jeho rukou zachráněn zraněný Faramir. Na Pelennorských polích před Minas Tirith tehdy došlo k největší bitvě třetího věku. Téměř dobyté město zachránil až příjezd rohanských jezdců krále Théodena a vůdce hraničářů Aragorn, který na ukořistěných umbarských lodích doplul po Anduině s posilami z jižních gondorských lén. Vítězní kapitáni se po bitvě rozhodli v čele zbývajících mužů vytáhnout proti nepříteli a doufat, že tímto krokem odlákají pozornost od hobitů Froda Pytlíka a Sama Křepelky, kteří se pokusili pronést Sauronův prsten k Hoře osudu, kde jedině mohl být zničen. Gondorské a rohanské vojsko bylo nesmírnou přesilou Sauronových sluhů obklíčeno před Morannonem. V bitvě by jistě bylo zničeno, avšak tehdy se hobitům podařilo zničit Vládnoucí prsten. Sauron byl definitivně zničen a jeho vůle přestala existovat. Spojenci obrátili zmatená vojska Temného pána na ústup a slavili vítězství. Po boji se vojska vítězů vrátila do Minas Tirith a Aragorn, dědic Isildurův, byl dle práva přijat za krále, korunován a za ženu si vzal Elrondovu dceru Arwen. Hlavní město i celá země byly dík pomoci elfů a trpaslíků opraveny a zkrášleny a znovu se zazelenal Bílý strom. Autoritu krále Elessara uznaly národy Haradu i Rhûnu a panovník daroval zemi Mordor osvobozeným Sauronovým sluhům. Tak skončil třetí a začal čtvrtý věk.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Jádro přímořského království Gondor se rozkládalo na severním okraji Belfalaské zátoky, při ústí řeky Anduiny a okolo pohoří Ered Nimrais. V dobách největší slávy, v polovině 11. století třetího věku, za vlády krále Hyarmendacila I., tvořily severní hranice gondorské říše řeky Gwathló, Glanduina a Lipava a jižní cípy Fangornu a Temného hvozdu. Na severovýchodě drželi králové ve své moci zemi Dorwinion u jezera Rhûn. Gondorští opevnili před návratem zla zemi Mordor a na jihu dobyli nepřátelský Umbar a porazili Haradské. S tenčící se mocí králů se zmenšoval i rozsah gondorské moci. Za panování posledních správců na konci třetího věku se již hranice království posunuly na řeky Lefnui na západě a Anduinu na východě. Na západ za Anduinou si Gondor nárokoval ještě území Jižního Ithilienu. Za Bílými horami zůstala v držení správců již pouze oblast Anórienu, kde hranici se severněji položeným královstvím Rohan tvořil Hraniční potok. Tepnu království představovala od jeho založení Velká řeka Anduina, s jejíž pomocí se Gondorští v pozdějších dobách bránili před Sauronovým náporem z východu. Většina významnějších gondorských řek pramenila v Bílých horách, odkud tekla jihozápadním směrem a vlévala se do Belfalaské zátoky.", "section_level": 1}, {"title": "Regiony.", "content": "Anfalas Anórien Belfalas Calenardhon Dor-en-Ernil Harandor Ithilien Lamedon Lebennin Lossarnach Morthond Pinnath Gelin Umbar", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní objekty.", "content": "Andrast Cair Andros Cormallenské pole Drúadanský les Emyn Arnen Erech Pelennorská pole Tolfalas", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Aglarond Angrenost Calembel Dol Amroth Ethir Harlond Linhir Minas Ithil Minas Anor Osgiliath Pelargir Umbar", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo a společnost.", "content": "Jako první osídlili oblast pozdějšího Gondoru elfové známí jako Nandor, kteří při Velkém pochodu elfů na západ opustili před Mlžnými horami zástup Teleri a vedení Lenwëm se vydali podél Anduiny na jih. Prvními lidmi, kteří tuto oblast osídlili byli pravděpodobně Drúadané, kteří přišli do oblasti Bílých hor prchajíc před zlými lidmi z východu. Ti, ač byli později vytlačeni dalšími příchozími lidmi, přežili až do konce třetího věku na mysu Andrast a v Drúadanském lese. Mořeplavci z ostrova Númenor pobřeží Belfalaské zátoky dosáhli za panování svého krále Tar-Elendila. Při ústí Anduiny zbudovali přístav Pelargir a vybudovali pevnosti Aglarond či Angrenost. Po pádu Númenoru zde Elendilovi synové založili Jižní království Gondor. Dúnadani obývající Gondor pocházeli z Númenoru a byli tak podobně jako svý předci obdařeni mnohem delším životem než ostatní lidé. Také však byli smrtelní a jejich život se postupně zkracoval. Někteří to pokládali za důsledek jejich mísení s přednúmenorejskými obyvateli pobřežních oblastí a Seveřany z Rhovanionu, avšak patrně to byl důsledek pozbytí darů potopeného ostrova Númenor. Dúnadani jsou popisováni jako vysocí, urostlí a krásou nejvíce podobní elfům. Obyvatelé jižních gondorských lén byli v porovnání s Dúnadany nižšího vzrůstu a snědší. Seveřané, kteří se s gondorskými Dúnadany značně smísili za vlády Narmacila I., měli zlaté vlasy a nordické rysy. Specifickým obyvatelstvem Gondoru na konci třetího věku byli urostlí a šedoocí lidé z Dol Amrothu, jejichž předci se patrně zkřížili s místními Nandor. Příměstí Minas Tirith Pelennorská pole, které bylo ohrazeno zdí Rammas Echor, tvořilo hospodářskou základnu a zásobárnu města. Stálo tu mnoho sýpek, stodol, ovčinců a stájí, avšak nežilo tu mnoho obyvatel. Na konci třetího věku byly regiony s největší koncentrací gondorského obyvatelstva kraje Lebennin a Lossarnach. Gondorští žijící při Ered Nimrais se nejčastěji živili jako pastevci, obyvatelé pobřežních oblastí pak jako rybáři. Za vlády králů byla nejmocnější gondorskou zbraní válečná flotila budovaná řadou tzv. Lodních králů. Po Castamirově vzpouře se však gondorského loďstva zmocnili umbarští korzáři. V gondorské armádě za války o Prsten tak hlavní složku vojsk tvořila pěchota. Koní ani jízdy Jízdy nemělo Jižní království mnoho. Vynikali tak jízdní rytíři z Dol Amrothu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojenectví se Seveřany.", "content": "Severské národy příbuzné s Edain, které žili v Rhovanionu, byli odjakživa přátelsky naklonění Jižnímu království. Přátelské styky se Seveřany velmi zesílili za krále Valacara, který dokonce pojal za manželku dceru seveřanského krále Vidugavii. To však vyvolalo odpor v jižních provinciích a rozpoutalo krvavou občanskou válku. Valacarův syn Eldacar i s pomocí Seveřanů nakonec zvítězil a mnoho z nich poté přijal do své říše. Za časů správce Ciriona, pak severský kmen Éothéod vedený Eorlem Mladým zachránil před invazí Východňanů gondorskou provincii Calenardhon. Eorl tuto zemi obdržel od Ciriona jako dar a ustanovil zde království Rohan. Přátelství obou zemí vydrželo po celý věk a Rohanští jezdci několikrát zachránili Jižní království před zkázou. Pro komunikaci mezi rohanskými krály a správci bylo užíváno tzv. Velké západní cesty, která procházela Anórienem. Pro rychlé zprávy o nepřátelském útoku sloužilo sedm gondorských majáků vystavěných na štítech Ered Nimrais.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "Designéři Alan Lee a John Howe spolupracující s režisérem Peterem Jacksonem na tvorbě jeho filmové trilogie \"Pán prstenů\", se gondorské hlavní město Minas Tirith v němž se odehrává značná část snažili připodobnit starověkým a středověkým městům při Středozemním moři s byzantským vlivem. Zbroji gondorských vojáků, lehce zdobené motivy mořských ptáků, posloužili jako vzor brnění italských a německých vojáků z 16. století. Podobně jako většina Jacskonovi trilogie se i mnohá gondorská místa natáčela na Novém Zélandu. Jako příklad lze uvést břeh jezera Wakatipu použitý jako krajina Ithilienu nebo Ledovec Františka Josefa na Západním pobřeží Jižního ostrova. zpodobňující štíty Ered Nimrais.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gondor je království Dúnadanů ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena. Tato říše nazývaná též Jižní království (anglicky \"South-kingdom\") nebo Jižní království Númenorejců ve vyhnanství (anglicky \"Southern Númenórean Realm in Exile\") se nachází v jižní části severozápadního cípu Středozemě v Belfalaské zátoce při ústí řeky Anduiny. Gondor založili bratři Isildur a Anárion, synové Elendila Vysokého, po Pádu Númenoru na konci druhého věku. Gondor je sesterským královstvím Arnoru – \"Severního království\", které založil Elendil sám. V sindarštině jméno \"Gondor\" znamená \"Kamenná země\", odvozeno ze sindarského \"gond (kámen)\" a \"(n)dor (země)\". Hypotetický quenijský název je \"Ondonórë\". Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány „Královstvími Númenorejců ve vyhnanství“. Gondorští králové a správci po celý třetí věk bojovali se služebníky Temného pána Saurona. ", "tgt_summary": "Le Gondor est un royaume fictif du légendaire de l'écrivain britannique. Il est décrit comme le plus grand royaume des Hommes à l'ouest de la Terre du Milieu à la fin du Troisième Âge. Le troisième volume du roman \"Le Seigneur des anneaux\", \"Le Retour du roi\", raconte les événements survenus en Gondor pendant la guerre de l'Anneau, suivis par la restauration du royaume. Les appendices du roman éclairent l'histoire antérieure et postérieure du royaume. ", "id": 1050557} {"src_title": "Ota Šik", "tgt_title": "Ota Šik", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný (podle norimberských zákonů byl označen za žida) do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, v 50. letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu. Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo silné reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu). Po ztroskotání pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku. Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu. K jeho zálibám patřilo malování obrazů. V r. 1933 začal v Praze studovat malířství, školu však již v následujícím roce opustil a dále se vzdělával ve večerních kurzech. V důchodu po r. 1992 se pak už věnoval pouze malování, zejména krajinomalbě a ateliérové figurativní malbě. Převážnou část své tvorby se věnoval olejovým technikám, jimiž ztvárňoval romantická přírodní zákoutí a výhledy. V devadesátých letech se v Praze uskutečnily jeho dvě retrospektivní výstavy. Vystavoval i ve Švýcarsku, mj. v Curychu. Mezi jeho syny je divadelník, filmař a výtvarník Jiří Polák, od vyhoštění v roce 1980 žijící v Berlíně, dále švýcarský architekt Miroslav Šik, profesor na ETH v Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Pražské jaro.", "content": "Patřil k nejexponovanějším protagonistům reforem pražského jara. V rámci svých funkcí se zabýval přípravou zejména hospodářských reforem. Některé zásadní výroky, zveřejněné v Akčním programu strany pocházejí od něj. V široké veřejnosti se stal velmi známý a populární během jara 1968, kdy byl mj. místopředsedou vlády a v československé televizi měl vlastní pořad, ve kterém srozumitelně a populárně vysvětloval zásady hospodářských reforem (a v důsledku toho i mnoho aspektů politických změn); pojmy jako „třetí cesta“ a model humánní „hospodářské demokracie“ vešly v širokou známost. I v důsledku jeho dalších publikací, zveřejněných v emigraci, byl Šik a jeho model hospodářských reforem často kritizován z mnoha stran jako neuskutečnitelný, iluzionistický nebo jako silně prokapitalistický. Poměrně dobrá hospodářská prosperita v období normalizace byla přisuzována mj. tomu, že aniž by to komunistický normalizační režim v Československu otevřeně přiznal, byly přesto některé Šikovy reformní myšlenky realizovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ota Šik (11. září 1919 Plzeň – 22. srpna 2004 Sankt Gallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.", "tgt_summary": "Ota Šik ( - ), né à Plzeň en Bohême, a étudié à l'Académie des Beaux-Arts de Prague, puis devint membre du Parti communiste tchécoslovaque clandestin en 1940, ce qui lui valut d'être arrêté par la Gestapo et déporté au camp de concentration de Mauhtausen. Il étudia l'économie après 1945 à l'Université Charles de Prague. En 1961, Ota Šik a pris la direction de l'institut économique influent de l'Académie des sciences et fut considéré comme un expert. En 1967, il intervint auprès d'Antonin Novotny, Secrétaire Général du PC Tchécoslovaque pour entreprendre des réformes de structure importantes afin de redonner de l'efficacité à l'économie du pays. Son projet reprenait l'essentiel de la réforme proposée par l'économiste soviétique Evseï Liberman : autonomie de gestion des entreprises, liberté des prix, etc. Un début timide fut engagé par l'apparition de taxis privés dans Prague, ce qui suscita un grand intérêt dans l'opinion.", "id": 693055} {"src_title": "Horní Bezděkov", "tgt_title": "Horní Bezděkov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1260. V historii byl Horní Bezděkov uváděn jako Bezděkov u Unhoště. Ve 13. stol. patřil k biskupskému majetku. V roce 1268 daroval král Přemysl Otakar II. obec městu Berounu, později král Jan Lucemburský svému komorníku Elbingovi a po jeho smrti roku 1331 jej získal Petr z Rosenberka. Následně byla obec připojena ke hradu Křivoklátu, roku 1685 přešla do majetku hraběte z Valdštejna a roku 1731 rodu Fürstenberků a v tomto panství zůstala obec až do zrušení poddanství. V obci je kaplička se zvoničkou a památník padlým. Sídlí zde Letohrádek Vendula s řemeslnou manufakturou pro lidi se zvláštními potřebami. V údolí potoka Žlábek je poutní kaplička se studánkou.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Horní Bezděkov \"(305 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: drustvo pro rozvod elektrické energie v Horním Bezděkově, 3 hostince, obuvník, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Horní Bezděkov, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V oblasti zemědělství pracují čtyři soukromí zemědělci. Obyvatelé obce převážně dojíždějí za prací do Prahy, Kladna i Unhoště.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská vybavenost.", "content": "Děti dojíždějí do školy do Unhoště, kde je také lékař, lékárna, pošta, obchodní dům, obchody, podnikatelské firmy a velkosklady. Unhošť je vzdálená 4 km. Obcí jezdí autobus ČSAD, který děti i dospělé několikrát denně dopravuje k určeným místům. V obci lze nakoupit v jednom obchodě se smíšeným zbožím a v květinářství, posedět u tenisového kurtu s hospodou. V budově obecního úřadu je společenská místnost, která slouží k různým oslavám a společenským událostem. Zároveň je zapůjčována k soukromým oslavám. V obci jsou švadleny, zahradníci, kovovýroba, kovář, truhlář, pokrývač, tesař. V obci je místní hřbitov s kaplí.", "section_level": 1}, {"title": "Investiční výstavba.", "content": "V obci je plynofikace, obec zrealizovala a zintenzifikovala čistírnu odpadních vod za přispění Krajského úřadu Středočeského kraje, telefony, veřejné osvětlení a místní rozhlas. Byl realizován odvod balastních (drenážních) vod z nové výstavby rodinných domů a vzhledem k velkému počtu nových zájemců o bydlení v obci je nutná intenzifikace (rozšíření) čistírny odpadních vod. V plánu obce je výstavba vodovodu, stažení veškerých drátů do země, obnova zeleně, vybudování cyklotrasy, oprava fasády na kapličce a hřbitovní kapli, úprava historické úvozové cesty, opravy a vybudování chodníků a komunikací a další aktivity nutné k tomu, aby se lidem v obci líbilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Horní Bezděkov se nachází 8 km jihozápadně od Kladna, v okrese Kladno, kraj Středočeský. Rozkládá se asi osm kilometrů jižně od Kladna. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Horní Bezděkov est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2329232} {"src_title": "Dolní Roveň", "tgt_title": "Dolní Roveň", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Všechny části obce na sebe souvisle navazují a vytvářejí tak podél toku Lodrantky jeden sídelní útvar o délce téměř 8 km.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obec vznikla pravděpodobně v polovině 13. století (první písemná zmínka se datuje k roku 1336), kdy byli pozváni do Čech němečtí kolonizátoři, aby zakládali osady. Osada byla původně zbožím královským. Ve druhé polovině 14. století stala vlastnictvím Šternberků. Další významní majitelé byli Slavníkovci a hlavně Pernštejnové, za jejichž panování obec rozkvetla a nabyla na významu. Původním centrem byla nynější část Horní Roveň, kde bývala rychta s \"vejsadní krčmou\". Se stavbou osady byl postaven i dřevěný kostelík, na jehož místě byl roku 1699 postaven barokní kostel svaté Kateřiny. V 16. století byla naproti kostelu postavena škola. Kostel sv. Petra a Pavla v Komárově dostal dnešní podobu v roce 1877. Škola byla v Komárově postavena roku 1845. V roce 1866 se v obci Dolní Roveň narodil František Udržal, budoucí předseda vlády a ministr národní obrany, jehož zásluhou byla v obci postavena budova základní školy, hospodářské školy, sokolovny a obecního úřadu. Mezi nejvýznamnější rodáky patří pan Josef Shejbal, Rudolf Beránek a František Kovaříček.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Území zastavěné části obce Dolní Roveň se nachází v nadmořské výšce 228 - 242 m, což při délce obce cca 8 km znamená téměř rovinné území.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatologie.", "content": "Klimaticky leží oblast Dolní Roveň na rozhraní teplé a mírně teplé oblasti. Průměrná denní teplota za rok je 8,2 °C. Počet ledových dní v roce je 32,4. Počet mrazových dní 99,9. Průměrný počet dní se silným větrem a vichřicí je 30/rok. Promrzání půd v normálních zimách je 30 cm, v tuhých zimách 80cm., průměrné roční srážky 600 mm/rok.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Dolní Roveň patří k území české křídové oblasti. Křídové sedimenty jsou reprezentovány svrchnoturonskými - coniackými slínovci, které jsou zakryty kvarterními sedimenty. Povrch slínovců lze očekávat v hloubce kolem 2 metrů. Podzemní voda vytváří souvislou hladinu nad nepropustným křídovým podložím - lze ji tedy očekávat v hloubce 1 - 2 m pod povrchem terénu.", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Povodí Lodrantky měří k ústí 45,78 ha, 355 denní voda zde je 0,06 m3/s, stoletá voda 26 m3/s. Povodí Zadní Lodrantky měří 31,49 km2 - 355 denní voda je 0,04 m3/s a stoletá voda 18 m3/s.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V Dolní Rovni se momentálně nachází malý a velký stupeň základní školy a jedna mateřská škola. Malý stupeň základní školy od 1. do 4. třídy (č.p. 76) se nachází v Horní Rovni, naproti kostela sv. Kateřiny. K využití je zde 6 učeben s družinou, tělocvičnou a zahrádkou s dětským hřištěm. Velký stupeň školy od 5. do 9. třídy (č.p. 201) se nachází v Dolní Rovni u hlavní silnice při cestě na fotbalové hřiště. Zde je k dispozici 8 učeben, 2 odborné - kreslírna a fyzikální učebna, dílna a fit centrum. Mateřská škola se nachází vedle velkého stupně základní školy a obsahuje 3 základní oddělení s kapacitou cca 70 dětí, s možností využití hřiště a školní zahrady.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "V Dolní Rovni jsou momentálně 2 kulturní domy, jeden se nachází na Horní Rovni (č.p.78) nedaleko kostela sv. Kateřiny, druhý se nachází v Komárově (č.p.53). Dále se zde nachází sokolovna tělovýchovné jednoty Sokol Roveň, osahující tělocvičnu a kinosál z roku 1932 využívaný i pro taneční zábavy, kulturní programy s kapacitou cca 200 míst. V Dolní Rovni se pro příznivce sportu nachází 2 fotbalová hřiště - jedno v Dolní Rovni u školy a jedno v Litětinách. Oba týmy, jak TJ Sokol Roveň, tak FC Litětiny hrají III. třídu Pardubického okresu, na Horní Rovni a v Komárově se nachází tenisové kurty a na Horní Rovni vedle tenisového kurtu se nachází i travnaté hřiště, které přes léto slouží k miifotbalu a v zimě slouží jako kluziště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Dolní Roveň se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický, zhruba 4,5 km jjz. od Holic. Je rozložena podél potoka Lodrantky v rovinaté krajině Východolabské tabule. Žije zde obyvatel. Nynější obec se skládá ze čtyř sloučených obcí, a sice Dolní Rovně, Horní Rovně, Komárova a Litětin. Původní název obce Waltersdorf se odvozuje pravděpodobně od německého kolonizátora, asi z první poloviny 13. století.", "tgt_summary": "Dolní Roveň est une commune du district et de la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 113801} {"src_title": "Brniště", "tgt_title": "Brniště", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352, kdy zde hospodařil rod Blektů z Útěchovic se svolením a pod dozorem vrchnosti, pánů z Vartenberka. Od 17. století se začali majitelé panství střídat.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly města.", "content": "V roce 1998 schválilo obecní zastupitelstvo návrhy znaku a vlajky města. Autorem návrhů byl heraldik Stanislav Kasík, zohledňoval vsi tvořící dnešní obec, místní přírodu i podobu rodových barev Blektů z Útěchovic, kteří kdysi vlastnili zdejší panství. Návrh projednal Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSP ČR a dne 14. prosince 1998 jej obci udělil předseda Poslanecké sněmovny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001 mělo Brniště 1 342 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Církve.", "content": "V roce 2001 uvedlo 78% obyvatel (1 046), že jsou bez vyznání. Přesto zde aktivně působí dvě církve: Po roce 1945 se do obce přistěhovala větší skupina baptistů. V roce 2007 si dostavěli novou modlitebnu v Brništi čp. 13 pod názvem \"Sborový dům Oáza\". Jak kostel, tak modlitebna se 24. května 2013 zúčastnila akce Noc kostelů.O rok později se v Oáze akci podařilo zopakovat.", "section_level": 2}, {"title": "Důležité objekty.", "content": "Ve středu obce u obecního úřadu je areál barokního kostela svatého Mikuláše z roku 1700, postavený na místě gotického z 14. století Správu kostela zajišťuje, setjně jako pravidelné nedělní mše, Římskokatolický farní úřad v Mimoni. U kostela zčásti skrytého v okolních stromech je zdí rozdělený hřbitov s márnicí. V sousedství kostela křižovatka silnic, budova obecního úřadu, základní škola i hlavní autobusová zastávka v obci.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Poblíž obce prochází železniční trať z Liberce do České Lípy a stranou obytných budov, na katastru místní části Hlemýždí je velká zastávka označená Brniště, od obce vzdálená asi 2 km. Denně v ní zastavuje 10 párů osobních vlaků, rychlíky zastávku projíždějí. Přímo obcí a jejími částmi napříč projíždí několik autobusových linek, vedou zde silnice III. třídy a cyklotrasy 3045 a 3007.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní zajímavosti.", "content": "Obec je pořadatelem každoročního (v roce 2009 se konal 12. ročník) festivalu pod názvem \"Brnišťský rozcestník\", pořádaného v areálu Lesního zátiší. Vystupují zde různé skupiny, zpěváci a zpěvačky pop-music. Dále se zde pořádá každoroční \"Brništská Pouť\". Na podzim 2011 obec s pomocí sponzorů vybudovala naučnou Stezku hastrmanů při zdejších rybnících. Dne 2. srpna 2014 se v obci konal II. ročník Festivalu jurt a zároveň bylo otevřeno nové Ekocentrum, vybudované s pomocí Podralského nadačního fondu ZOD.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Východně od obce se vypíná těžbou ohrožený vrch Tlustec (591 m n. m.), na straně západní pak plně zalesněný Brnišťský vrch (491 m n. m.). Území patří do podcelku Cvikovské pahorkatiny (nadřízeným celkem je Zákupská pahorkatina). Mezi nimi napříč obcí od severu k jihu protéká Panenský potok (pravý přítok Ploučnice). Potok napájí Brništský rybník. V obci rostou dvě památné lípy, velkolistá (300letá) a malolistá (250letá)", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů hraje sestoupil v roce 2013 z českolipského okresního přeboru, od té doby hraje III. třídu okresu Česká Lípa. Každoročně v obci startuje a končí dálkový pochod \"Lužická sedmička\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Brniště (německy \"Brims\", popř. \"Brins\") se nachází v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Žije zde obyvatel. S původně samostatnými okolními vesnicemi Jáchymov a Hlemýždí tvoří souvislý sídelní celek, další administrativně přičleněné vesnice (Luhov, Nový Luhov, Sedliště a Velký Grunov) leží odděleně.", "tgt_summary": "Brniště est une commune du district et de la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 254077} {"src_title": "Hroznová Lhota", "tgt_title": "Hroznová Lhota", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1447. Obec nazývaná \"Lhota\" nesla dříve přívlastek \"Veselská\" (podle příslušnosti k veselskému panství), teprve koncem 16. století se jméno změnilo na \"Hroznová Lhota\". Na žádost majitele ostrožského paňství Jana z Kunovic byla vesnice 15. července 1560 povýšena císařem Ferdinandem I. na městečko, kterému byl udělen znak v podobě dvou zkřížených révových ratolestí se zelenými hrozny na červeném pozadí. 15. března 1939 v Hroznové Lhotě vydali představitelé etnografické skupiny Národopisná Morava Jan Uprka a učitel Josef Vávra prohlášení o příslušnosti Moravských Slováků ke slovenskému národu a suverenitě Slovenského státu (který byl vyhlášen předchozí den) nad Slováckem. V době druhé světové války pak Národopisná Morava vyvíjela kolaborantské aktivity a do Hroznové Lhoty zajíždělo mnoho prominentních nacistů. V šedesátých až osmdesátých letech 20. stol. došlo k nebývalému rozvoji obce k čemuž přispělo vybudování veškeré občanské vybavenosti potřebné ke zkvalitnění života občanů. To se projevilo ve spokojenosti a oblíbenosti obce a tím i na nárůstu počtu obyvatel. Obec se stala příjemným místem k životu jak pro starousedlíky tak pro nově narozené nebo příchozí spoluobčany. Po roce 1989 kdy došlo k významným systémovým změnám ve společnosti se obyvatelstvo postupně přizpůsobuje novým podmínkám. Zejména ukončení provozu mnoha průmyslových odvětví v okolních městech a rovněž zásadní změny v zemědělství ovlivňují zaměstnanost místních obyvatel a z toho vyplývající kvalitu života.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V obci nejsou žádné chráněné památky. Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Jana Křtitele, vybudovaný v roce 1654 a přestavěný v roce 1902 v historizujícím slohu. Interiér byl zmodernizován v letech 1986–1989. Architektonickou zajímavostí je dům a bývalý ateliér malíře Joži Uprky, přestavěný v roce 1904 podle projektu architekta Dušana Jurkoviče. Na přelomu století hostil řadu kulturních osobností, např. Aloise a Viléma Mrštíkovy nebo Zdenku Braunerovou. V roce 1902 navštívil Hroznovou Lhotu francouzský sochař Auguste Rodin. Dům, obývaný malířovými potomky, se nachází na soukromém pozemku a není přístupný veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna.", "content": "Knihovna, která slouží také jako místní turistické informační centrum, se nachází v prostorách Kulturního domu v Hroznové Lhotě. První psané zmínky o knihovně v obci pochází z roku 1931. Knihovnu v té době založil a jako první knihovník sloužil pan František Nálepa, který působil také jako řídící učitel v místní škole. Od roku 1982 je knihovna knihovnou profesionální a spadá pod regionální služby Městské knihovny Hodonín. V současné době je zde registrováno asi 150 čtenářů a knihovní fond obsahuje přes 9 000 svazků. K dispozici jsou také 3 počítače s možností přístupu na internet.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Hroznové Lhotě je ovlivněno mírným kontinentálním podnebím. Velký vliv má Golfský proud, který zajišťuje příznivější teploty a stabilnější počasí. Větry vanoucí od severu či od Alp však dokážou během několika hodin velmi výrazně změnit aktuální teplotu. V Hroznové Lhotě se lze za celý rok setkat s velkým suchem, silnými bouřemi s krupobitím a poryvy větru k 80km/h, sněhem či mlhami. Celoročně byla teplota v roce 2013 v rozmezí od +41,3 °C do -13,7 °C. Průměrná celoroční teplota je +10,2 °C. Srážky za rok 2013 byly 560mm.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "V letech 1990 až 2018 byl starostou obce Petr Hanák. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva 30.10.2018 byla starostkou obce zvolena Jitka Vašicová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hroznová Lhota (německy \"Hrozna Lhotta\") je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji. Leží na severním břehu říčky Veličky v dolňácké oblasti Moravského Slovácka na úpatí Bílých Karpat v nadmořské výšce 207 m n. m. na katastrální ploše 908 ha. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hroznová Lhota est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 2389082} {"src_title": "Mordor", "tgt_title": "Mordor", "src_document": [{"title": "Pojmenování a symboly.", "content": "Mordor v překladu znamenající \"Černá země\" (\"Mor\" - \"Černý/Temný\", \"Dor\" - \"Země\") byl v odkazu na Temného pána Saurona označován též jako Země stínu či Země Nepřítele. Sauronovým symbolem a zároveň znakem Mordoru bylo zlé rudé oko bez víčka na černém poli.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Mordor byl nehostinnou zemí ze tří stran ohraničenou vysokými horami. Na severu ji pohoří Ered Lithui dělilo od Bitevní pláně Dagorlad a zbytku Rhovanionu. Pohoří Ephel Dúath tvořilo přirozenou západní a jižní hranici země. Na západ od Mordoru leželo sousední království Gondor a jižněji se rozprostíraly země Haradu. Nejpřístupnější byl Mordor z východu, kde sousedil s Rhûnem a Chandem. V severovýchodní části Mordoru se tyčila ohnivá Hora osudu, kolem níž se rozprostírala nehostinná a pustá pláň Gorgoroth. Severně od Gorgorothu, na jednom z ostrohů Popelavých hor, ležela Sauronova Temná věž Barad-dûr. Jižní část Mordoru zabírala nížinná pláň Nurn rozkládající se okolo jezera Núrnen. Do opevněného Mordoru vedly přes hraniční hory dva hlavní průchody. Významnější, vedoucí průsmykem Cirith Gorgor a dolinou Udûn na severozápadě země, kde se sbíhaly Popelavé hory a Hory stínu, bránila před proniknutím nepřítele Černá brána. Druhý průchod se nacházel přibližně uprostřed západní části Hor stínu a procházel skrz Morgulské údolí nedaleko věže Minas Morgul. Přes hory vedly i další průsmyky, nebyly však téměř využívány. V nejznámějším z nich, Cirith Ungolu, sídlila obří pavoučice Odula. Tímto průsmykem byl hobitem Frodo Pytlíkem na cestě k Hoře osudu pronesen Jeden prsten.", "section_level": 1}, {"title": "Regiony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gorgoroth.", "content": "Pláň Gorgoroth se rozprostírala v severozápadní části Mordoru. Uprostřed této sopečné pustiny sevřené horami Ephel Dúath a Ered Lithui se tyčila Hora osudu. Při cestě k Orodruině museli Gorgoroth překročit také hobiti Frodo a Sam.", "section_level": 2}, {"title": "Nurn.", "content": "\"Nurn\" byla oblast v jihovýchodní části Mordoru rozprostírající se okolo velkého jezera Núrnen. Nurn byl ze západu a jihu ohraničen pohořím Ephel Dúath. Na severu hraničil s pláněmi Gorgorothu, na západ od něj ležel Jižní Ithilien a jižněji se nacházel Blízký Harad a Chand. Tato země sloužila Temnému pánu jako potravinová základna pro jeho vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblast Nurnu zdejším osvobozeným otrokům.", "section_level": 2}, {"title": "Udûn.", "content": "\"Udûn\" čili „Peklo“ byla dolina v nejseverozápadnější části Mordoru. Udûnem sevřeným mezi Ered Lithui a Ephel Dúath se táhl Strašidelný průsmyk - severní průchod do Mordoru. Celý Udûn, pojmenovaný po první z Morgothových pevností, byl provrtán tunely a podzemními zbrojnicemi. Severní vstup do Udûnu zabezpečovala Černá brána Morannon. Na jihu pak průsmyk Cirith Gorgor uzavírala soutěska Carach Angren neboli \"Železná tlama\". Zde byl navršen hliněný val a vykopán hluboký příkop překročitelný jen po jediném mostě. Před bitvou u Morannonu zde Temný pán shromáždil většinu svých vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cirith Gorgor.", "content": "\"Cirith Gorgor\" čili „Strašidelný průsmyk“ byl jednou z cest vedoucích do Sauronovy opevněné země Mordor. Nacházel se mezi svahy pohoří Ephel Dúath a Ered Lithui. Na severozápadě od Cirith Gorgoru se rozkládala Bitevní pláň Dagorlad a Mrtvé močály, dál na jihovýchodě pak ležel Udûn. Po Sauronově svržení zbudovali muži z Gondoru ve vstupu do Strašidelného průsmyku mocné věže, které měly bránit jeho návratu. Po zeslábnutí Jižního království a zchátrání opevnění se však Temný pán přesto vrátil do Mordoru a pevnost v Cirith Gorgoru nechal opravit. Tato nedobytná brána, u níž se na konci třetího věku odehrála velká bitva, byla známa jako Morannon.", "section_level": 2}, {"title": "Cirith Ungol.", "content": "\"Cirith Ungol\" tedy „Pavoučí průsmyk“ překračoval hřebeny Ephel Dúath nedaleko Morgulského údolí. Své jméno dostal tento průsmyk po potomcích dávné pavoučice Ungoliant. Její strašlivé potomstvo toto místo obývalo od nepaměti. Nejznámější a poslední z Ungoliantiných potomků byla Odula, s kterou se na své cestě přes Cirith Ungol utkali i hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka, které sem zákeřně přivedl jejich průvodce Glum. Na východní straně průsmyku stávala od počátku třetího věku silná věž vystavěná Gondorskými na obranu proti Sauronově návratu. Podobně jako další z Dúnadanských pevností v hraničních horách byla opuštěna a záhy obsazena služebníky Temného pána. Skřeti z věže v Cirith Ungolu v čele se svým kapitánem Šagratem objevili nedaleko pavoučího tunelu paralyzovaného Froda, kterého odnesli do své věže. Zde došlo kvůli hobitovým cennostem ke krvavému souboji se skřety z Minas Morgul a Samovi se díky tomu podařilo svého pána osvobodit.", "section_level": 2}, {"title": "Morgai.", "content": "\"Morgai\" neboli „Černý plot“ byl vnitřní hřeben, ležící východně od Ephel Dúath. Táhl se rovnoběžně s mnohem vyššími Horami stínu a mezi nimi zelo hluboké koryto. Pohoří Morgai sloužilo jako druhý či vnitřní obranný kruh Mordoru. Při své cestě k Hoře osudu se podél štítu Morgai přesouvali hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka.", "section_level": 2}, {"title": "Morgulské údolí.", "content": "Morgulské údolí známé jako \"Imlad Morgul\" bylo jedním z hlavních průchodů do Mordoru. Ze západu na východ protínalo hřebeny Ephel Dúath a spojovalo zemi Mordor se západněji položeným Ithilienem. Morgulským údolím protékala řeka Morgulduina a na jeho západním okraji se nacházela čarodějnická pevnost Minas Morgul, kolem níž prakticky nebylo možné do Mordoru proklouznout.", "section_level": 2}, {"title": "Núrnen.", "content": "Jezero Núrnen, v překladu znamenající „Smutná voda“, bylo vnitrozemské moře nacházejícím se uprostřed jižní části Mordoru, v oblasti známé jako Nurn. V okolí Núrnenu pracovali Sauronovi otroci produkující potraviny pro jeho obrovská vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblasti okolo Núrnenu osvobozeným Sauronovým otrokům.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "V Mordoru se na konci prvního tisíciletí druhého věku opevnil nejvyšší z Morgothových pobočníků, Sauron. Učinil tak nepochybně pro přírodní charakter této země, která byla obklopená horami a v budoucnu tak sloužila jako velká pevnost a zároveň skrývala Sauronovy plány. Po vykování Prstenů moci a dokončení věže Barad-dûr, začal nový Temný pán obsazovat okolní země osídlené lidmi a z Mordoru zahájil válku s elfy. Mordorská vojska však byla poražena díky vojenské pomoci Númenorejců a Sauron se raději nechal lstivě zajmout a odvést na Númenor. Zde zkazil srdce většiny tamních obyvatel a přispěl ke zničení celého ostrova. Poté se opět vrátil do Mordoru a rozpoutal válku s přeživšími Dúnadany, kteří v jeho nepřítomnosti založili ve Středozemi království Arnor a Gondor. V roce 3434 druhého věku dojednali králové elfů a lidí Gil-galad a Elendil Poslední spojenectví. Spojené armády porazily Sauronova mordorská vojska, zbořily Černou bránu, pronikly do Mordoru a oblehly Barad-dûr. Sauron byl tehdy dík Elendilovu synovi Isildurovi poražen, uprchl a také všichni jeho přeživší služebníci z Mordoru unikli. Počátkem třetího věku, který následoval po Sauronově porážce, byl Mordor neobývaný a na jeho hranicích hlídali Gondorští. Ti v hraničních horách zbudovali mnoho pohraničních pevností jako byla věž v Cirith Ungolu či hrad Durthang, které měly zabránit Sauronovi v návratu. Po velkém moru však pohraniční pevnosti zpustly a byly opuštěny, načež je obsadili vracející se skřeti. Sám Sauron svůj návrat dlouho připravoval a nakonec se jeho duch s pomocí nazgûlů do Mordoru roku 2942 třetího věku skutečně vrátil. Následovala válka o Prsten, v níž se Temný pán pokusil obsadit svobodné národy Středozemě a během níž jeho služebníci pátrali po Vládnoucím prstenu. Jeho zkázu způsobilo zničení Jednoho prstenu v Hoře osudu. Sauronův duch, podobně jako všechny zlé bytosti jež svou vůlí ovládal, byl z Mordoru nadobro vyhnán. V království Gondor usednul na trůn král Elessar, který osvobodil otroky Temného pána pracující v Nurnu na zásobování jeho armád a planina Nurn jim byla odevzdána do užívání pod svrchovaností Gondorského království.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Severozápadní oblast Mordoru byla nehostinná pustina obydlená jen velmi řídce. Před příchodem Saurona ani po jeho pádu tyto oblasti lidé neobývali a Gondorští se spokojili pouze s opevněním hraničních pohoří, kde vybudovali množství hradů. Na konci třetího věku se vojska Temného pána shromažďovaná k válce o Prsten nacházela především v pevnostech Barad-dûr, Minas Morgul, v Udunu či na západě pláně Gorgoroth. Většinu Mordoru obývali skřeti, avšak žili zde též lidé dobrovolně či nedobrovolně sloužící Sauronovi. Množství Sauronových otroků živících jeho armády se nacházelo v okolí jezera Núrnen. Z plání Gorgorothu pocházeli velcí horští obři s rohovinovatou kůží a černou krví. Jejich náčelníka se podařilo usmrtit hobitu Pipinovi v bitvě před Černou bránou. Jazykem Sauronových služebníků byla Černá řeč, avšak mnozí z nich se při komunikaci uchylovali k užívání Obecné řeči.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V Jacksonově filmové trilogii byl Mordor podobně jako ostatní místa Středozemě natáčen na Novém Zélandu. Jako předloha pro Horu Osudu posloužila sopka Ngauruhoe a pozadí úvodní bitvy, pláně Gorgorothu či další mordorské scény byly točeny na svazích vulkánu Ruapehu. Na námět Tolkienovy předlohy je dostupná počítačová RPG hra \"\". Po černé zemi je pojmenovaná i tmavá oblast v okolí severního pólu měsíce Charona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mordor je země ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Mordor čili \"Černá země\" se nachází na severovýchodě Středozemě. Tento pustý kraj je znám především jako panství Temného pána Saurona. ", "tgt_summary": "Le Mordor (« pays noir » en sindarin) est une région de la Terre du Milieu, univers de fiction créé par, surtout décrit dans \"Le Silmarillion et dans Le Seigneur des anneaux,\" dont il occupe la moitié du livre VI. ", "id": 1010744} {"src_title": "Théoden", "tgt_title": "Théoden", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Théoden byl jediným synem krále Thengela a Morwen z Lossarnachu (kraji v Gondoru). Théoden měl 4 sestry, on sám byl ze sourozenců druhý nejstarší. Nejbližší mu ale byla jeho nejmladší sestra, Théodwyn. Théoden se narodil roku 2948 Třetího věku v Gondoru, kde žila jeho rodina do té doby, než se stal Thengel králem Rohanu. Théodena učili mluvit sindarsky a jazykem Západních zemí, jazyk Rohirů se naučil až později. Králem se stal po smrti svého otce roku 2980 Třetího věku. V té době žil v Edorasu se svou sestrou Théodwyn. Théoden se oženil s Elfhildou, ta ale zemřela při porodu jediného jejich potomka, syna Théodreda. Poté zemřela i Théodwyn a její manžel Éomund a Théoden adoptoval jejich děti, Éomera a Éowyn. Théoden byl velmi silný, rozhodný a velmi charismatický král a vybudoval si velký respekt u poddaných. A stejně jako většina mužů z Jízdmarky byl i on velmi dobrým jezdcem na koni. Po smrti Éomunda,manžela jeho sestry se stal Théoden Prvním maršálem Marky a velel tak vojskům Edorasu (Théodred a Éomer byli poté Druhým a Třetím maršálem). Théodenův meč se jmenoval Herugrim.", "section_level": 1}, {"title": "Válka o Prsten.", "content": "Za časů Války o Prsten byl Théoden na trůně téměř 30 let a první znaky stáří se už začaly objevovat. Stále více spoléhal na svého zrádného rádce Grímu (většina obyvatel mu říkala Červivec), který byl tajným špehem čaroděje Sarumana. Nakonec se Saruman naplno dostal do Théodenovy mysli a ovládal ho. V posledních letech před Válkou o Prsten byl tedy Théoden plně v rukou Sarumana a Gríma se tak stal velice silným a v podstatě vládl on. Rohan byl neustále napadán skřety a zlými lidmi, kteří patřili k vojsku Sarumana, operujícího ze Železného pasu. Když byl Théodred smrtelně zraněn při bitvě se skřety, stal se Éomer Théodenovým dědicem. Éomer měl ale s Červivcem velice špatný vztah který vyvrcholil Éomerovým zatčením a vypovězením z Rohanského království. Když přijeli Gandalf Bílý s Aragornem, Théoden odmítl Gandalfovu radu, aby vytáhl proti Sarumanovi. Gandalf ale poznal, že s králem je něco v nepořádku a od vlivu Sarumana s Grímou jej odprostil. Králi se vrátila síla, pozvedl svůj meč Herugrim a i přes svůj věk se vydal do Bitvy o Helmův žleb jako vůdce. Poután Přísahou Eorla (prvního krále Rohanu) vedl Théoden své vojsko na pomoc Gondoru při Bitvě na Pelennorských polích. Tam se postavil zejména vojskům Haradu, zabil jejich vůdce i vlajkonoše. Poté se postavil mnohem silnějšímu protivníku, Černokněžnému králi Angmaru, pánovi nazgulů. Ten Théodena srazil z jeho koně, který krále povalil a způsobil mu smrtelná zranění. Pomstěn byl Éowyn a hobitem Smělmírem Brandorádem, kteří se tajně vydali do války po boku krále. Před odjezdem do války sice Théoden jmenoval Smíška svým panošem, ale zakázal hobitovi jet do války. V posledních okamžicích života ještě stačil poděkovat Smíškovi a Éowyn a jmenoval Éomera budoucím králem. Thédoenovo tělo zůstalo v Minas Tirith do té doby než byl poražen Saurona a než byl odvezen do Rohanu, kde ho pohřbili. Théoden byl posledním z Druhé linie králů a posledním přímým příbuzným prvního krále Eorla.", "section_level": 2}, {"title": "Další verze příběhu.", "content": "V jednom z Tolkienových konceptů měl Théoden také dceru jménem Idis, nakonec ale tuto postavu vyškrtnul a nahradil postavou Éowyn.", "section_level": 3}, {"title": "Jména a tituly.", "content": "Jméno je převzato z anglosaského slova þēoden a velmi podobné je staroseverské þjóðan. Obě tato slova znamenají něco jako „vůdce lidí“ (král). V Tolkienově románu je jméno Théoden přeloženo z rohirského Tûrac, starého slova pro označení krále. Toto slovo zase zavádí k sindarské předponě tur- (v překladu mocný, vůdčí), tuto předponu najdeme v mnohých elfských jménech, např. Turgon.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "V adaptaci Ralpha Bakshiho z roku 1978 propůjčil Théodenovi hlas Philip Stone. Théoden se objevil také v adaptaci od Rankina a Basse, kde měl ale jen malou roli o jeho smrti Gandalf jen vyprávěl. V rádiové podobě z roku 1981 je Théodenova smrt popsána v písni, hlasem Jacka Maye. V trilogii od Petera Jacksona se Théoden (hraný hercem Bernardem Hillem) objevuje v druhé části, s názvem Dvě věže. Théodena vidíme starého a zesláblého, plně v moci Sarumana a Grímy. Gandalf jej zbaví prokletí a Théoden opět omládne a zesílí. Théoden si rychle uvědomí co se stalo a okamžitě vyhodí Grímu z paláce. Na schodišti pod ním už pozvedá svůj meč, aby Grímu popravil, ale je zastaven Aragornem. Gríma poté uteče k Sarumanovi. Théoden poté bezpečně dovede svůj lid do Helmova žlebu, kde proběhne velkolepá bitva končící Gandalfovým příjezdem s posilami vedenými vyhnaným Éomerem. V Návratu krále se Théoden opět vrhá do bitvy, tentokrát na pomoc Gondoru (tvůrci vynechávají Přísahu Eorla a Théoden prvně váhá nad výjezdem do bitvy). Později je tedy smrtelně zraněn a svá poslední slova směřuje k Éowyn, která jej pomstila (v knize směřuje své díky ke Smíškovi a o tom, že v bitvě byla i Éowyn, Théoden neví).", "section_level": 1}], "src_summary": "Théoden (Théoden Obnovený) je fiktivní postava ve fantasy J. R. R. Tolkiena, sedmnáctý král Rohanu v letech 2980 - 3019 Třetího věku. Ve filmové trilogii jej hraje Bernard Hill.", "tgt_summary": "Théoden est un personnage du légendaire de l'écrivain britannique, apparaissant dans \"Le Seigneur des anneaux\". C'est le roi des Rohirrim.", "id": 2348151} {"src_title": "Poprava smrtící injekcí", "tgt_title": "Injection létale", "src_document": [{"title": "Postup používaný v USA.", "content": "Odsouzenec je připoután ke stolu. Dvě jehly (jedna záložní) jsou vpíchnuty do žil, obvykle na paži. Jehly s roztoky spojují dlouhé hadice, roztoky jsou umístěny ve zdi vedle stolu. Na signál dozorce je zvednuta záclona v přilehlé místnosti, ve které se nacházejí svědci. Potom je odsouzenci do žíly vpraven smrtící koktejl.", "section_level": 1}, {"title": "Třísložková injekce.", "content": "Při popravách pomocí třísložkové injekce je odsouzenci vstříknut thiopental sodný, po němž během 10 až 15 sekund usíná. Následuje pankuronium-bromid, který zcela ochromuje svaly a zastavuje dýchání. Další je chlorid draselný, který zastavuje činnost srdce. Lékař se popravy neúčastní, jen ověřuje, zda je vězeň mrtev. Některé státy (Alabama, Arizona, Delaware, Florida, Georgie, Mississippi, Montana, Washington, Oklahoma, Texas) zavedly používání Phenobarbitalu ve třísložkových injkecích.", "section_level": 2}, {"title": "Jednosložková injekce.", "content": "V minulosti docházelo často k tomu, že smrt nastala až po několika desítkách minut nebo dokonce po hodině. Na vině byl často špatný zdravotní stav odsouzence, jako tomu bylo v případě např. Angela Diaze. Někdy to však způsobila chyba technika, který injekci nezavedl do žíly, ale přímo do svalu, což potom odsouzenci způsobilo silné utrpení. 15. září 2009 měla v americkém Ohiu proběhnout poprava usvědčeného vraha Rommela Brooma, poprava však nebyla vykonána, protože popravčímu týmu se nepodařilo najít vhodnou žílu. Po této události se v některých státech (např. Ohio, Washington) začala používat tzv. jednosložková injekce, která obsahuje pouze jednu látku, a to Thiopental sodný nebo Phenobarbital, která odsouzence uspí a on potom zemře. K nejznámějším odsouzeným k popravě smrtící injekcí patří Rodney Alcala, Aileen Wuornos, Henry Lee Lucas či John Wayne Gacy. U Gacyho se stal kuriózní případ: personál musel vyměnit injekci, která praskla, a Gacy se pokusil o útěk. Celá poprava tak trvala 18 minut, přičemž obvykle trvá něco kolem 4,5 minut.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poprava smrtící injekcí je způsob popravy, používaný od 70. let 20. století. Byl zaveden jako více humánní způsob popravy než jiné formy (elektrické křeslo, oběšení apod.). Prvním státem, který přijal smrtící injekci jako možnost popravy, se stala Oklahoma roce 1977. Prvním popraveným touto metodou byl Charles Brooks v Texasu v roce 1982. Tato metoda se začíná po světě rozšiřovat (používá se minimálně v pěti státech světa), v USA je to nejčastější způsob popravy.", "tgt_summary": "L'injection létale est une méthode d'exécution qui consiste à injecter un ou plusieurs produits à un condamné afin de lui ôter la vie. Depuis 1982, plusieurs milliers de personnes auraient ainsi été exécutées par injection mortelle dans le monde : trois au Guatemala, six en Thaïlande, sept aux Philippines, plus de 1000 aux États-Unis et jusqu’à plusieurs milliers en Chine.", "id": 798091} {"src_title": "Planá (okres České Budějovice)", "tgt_title": "Planá (district de České Budějovice)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi (\"Plan\") pochází z roku 1259, kdy Vok z Rožmberka věnoval třetinu desátků z Plané vyšebrodskému klášteru. V rožmberském majetku Planá setrvala až do roku 1611, kdy ji poslední příslušník rodu Petr Vok odkázal svému komorníkovi Janu Hogenovi ze Švarcpachu, který získal i sousední ves Černý Dub. Dědictvím po Hogenech dostalo se černodubské panství spolu s Planou v roce 1679 do rukou Václavu Františku Kořenskému z Terešova, jehož syn Jan Lukáš Kořenský prodal panství městu České Budějovice za 40 400 zlatých. V držení města pak ves zůstala až do zrušení poddanství v polovině 19. století. Poté byla Planá na necelá dvě desetiletí samostatnou obcí, než se nadlouho (od roku 1869 až do roku 1990) stala součástí obce Homole. Status obce Planá získala k 24. listopadu 1990. Až do 20. století bylo obyvatelstvo Plané převážně německé, kupříkladu před první světovou válkou bylo z 225 obyvatel 172 německé a 53 české národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Letiště.", "content": "Roku 1932 byla v prostoru Plané zahájena výstavba letiště pro potřeby Aeroklubu České Budějovice a československého vojenského letectva; slavnostní uvedení do provozu se uskutečnilo 27. června 1937. Za nacistické okupace letiště sloužilo jako záložní a výcviková základna německé Luftwaffe. Po osvobození se letiště opět ujala československá armáda, mimo jiné zde v roce 1948 probíhalo školení vojenských pilotů pro nově vzniklý Stát Izrael. V letech 1950 až 1952 bylo letiště celkově modernizováno. Od poloviny 90. let začala být přítomnost vojenského letectva utlumována, ukončena byla na sklonku roku 2005. Dnes civilní zařízení coby veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní letiště provozuje společnost \"Jihočeské letiště České Budějovice a. s.\", vlastněná Jihočeským krajem a statutárním městem České Budějovice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Planá se nachází v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, na levém břehu řeky Vltavy zhruba 4 km jihozápadně od centra Českých Budějovic. Žije zde obyvatel. V severozápadním sousedství Plané se (zčásti též na katastru sousední obce Homole) rozkládá Jihočeské letiště České Budějovice.", "tgt_summary": "Planá est une commune du district de České Budějovice, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 912978} {"src_title": "Estrapáda", "tgt_title": "Estrapade (supplice)", "src_document": [{"title": "Metody.", "content": "Používaly se různé varianty tohoto mučení. Odsouzenec byl vytažen provazem za ruce svázané za zády tak vysoko, že se jeho chodidla přestala dotýkat země a takto ponechán libovolně dlouhou dobu. Nebo byl s rukama svázanýma za zády vytažen provazem na vrchol stožáru nebo šibenice a následně volným pádem spuštěn dolů, ale ne až na zem. Vlastní vahou těla při napnutí provazu pak došlo k vykloubení rukou. Nebo byly nohy odsouzence připoutány k podložce či zatíženy závažím a pak byl za svázané ruce tažen vzhůru tak dlouho, až došlo k vykloubení rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a rozšíření.", "content": "Estrapádu patrně vynalezli v Itálii. Používala se hlavně na Sicílii, na Sardinii, ve Francii, v Rusku, v Číně a v některých německých státech. Dnes se touto metodou oficiálně již nepopravuje; tuto techniku však nadále využívá řada režimů k mučení zajatců. Podle dochovaných svědectví ji používali nacisté při výsleších a trestání vězňů v koncentračních táborech i severovietnamští vojáci při výslechu zajatých Američanů nebo izraelští vojáci při výslechu Palestinců podezřelých z terorismu (odtud výraz \"Palestinské věšení\", \"Palestinian hanging\" v angličtině). Také v moderní době je zdokumentováno používáni estrapády. Například v roce 1996 Evropský soud pro lidská práva uznal Turecko, respektive tureckou policii vinou z mučení vězňů tímto způsobem. Používání estrapády bylo zmiňováno rovněž v kauze mučení iráckých zajatců americkými vojáky v Abú Ghrajb, konkrétně jako příčina smrti Manadela al-Džamadiho v roce 2003. Jeden z nejnovějších případů, mučení bojovníků IS zajatých iráckou armádou v bitvě o Mosul technikou estrapády, zveřejnila ruská televize RT v červnu 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Paříži je ulice \"Rue de l'Estrapade\" a na jejím konci náměstí \"Place de l'Estrapade\" pojmenované podle zařízení k provádění estrapády, které se na tomto místě provozovala až do konce 17. století především k popravám protestantů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Estrapáda je způsob popravy či mučení. Jeho podstatou je tažení rukou svázaných za zády mučené osoby směrem vzhůru a od těla, což vede k intenzivní bolesti a často k vykloubení rukou s následkem trvalého poškození šlach, svalstva, nervů a ramenních kloubů. V minulosti mnoho lidí na následky způsobených zranění zemřelo.", "tgt_summary": "L'estrapade est une méthode de torture où le bourreau attache les bras de la victime à des cordes, le plus souvent dans le dos, puis la hisse jusqu'à la suspendre et la laisse tomber brusquement, mais sans laisser le corps toucher terre. Cela provoque une dislocation des épaules accompagnée d'une intense douleur. Des poids sont parfois fixés aux pieds de la victime pour intensifier la traction. ", "id": 213898} {"src_title": "Estrální cyklus", "tgt_title": "Œstrus", "src_document": [{"title": "Hormonální kontrola.", "content": "U všech savců, u zvířat s estrálním cyklem stejně jako u člověka, je cyklus řízen pohlavními hormony. Ve vaječníku začne pod vlivem FSH růst folikul obsahující nezralé vajíčko. Zrající folikul tvoří estrogen, který stimuluje sliznici dělohy, tedy endometrium, k růstu. Zralý, Graafův folikul praskne pod vlivem luteinizačního hormonu a dojde k ovulaci, vajíčko se uvolní do vejcovodu. Prasklý folikul se přemění na žluté tělísko, které produkuje progesteron. Ten po určitou dobu udržuje sliznici dělohy připravenou k uhnízdění oplozeného vajíčka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi menstruačním a estrálním cyklem.", "content": "Rozdíly mezi menstruačním a estrálním cyklem se ukáží teprve pak, když k oplození nedojde. V menstruačním cyklu nastoupí menstruace - vysoké endometrium odumře, odloučí se a společně s krví vyjde ven. V estrálním cyklu k tomu nedochází - výstelka se zase sníží, ale neodlučuje se. Během menstruačního cyklu začíná růst nového folikulu hned po menstruaci. V estrálním cyklu toto neplatí, cyklus je následován různě dlouhým obdobím klidu.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze estrálního cyklu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proestrus.", "content": "Ve vaječníku začíná vlivem hormonů dozrávat jeden či více folikulů. Děložní sliznice roste, je prosáklá hlenem a krví. Samice je vyhledávaná samci, které ale odhání. U některých zvířat, typicky u feny nebo jalovice, je děložní sliznice tak nasáklá krví, že se objeví krvavý výtok z pochvy. S lidskou menstruací ale nemá nic společného.", "section_level": 2}, {"title": "Estrus.", "content": "Estrus, neboli vlastní říje, je období, kdy samice může zabřeznout. Samice je receptivní, ochotně přijímá samce, „drží mu“. Objevuje se typické chování: např. vzeskakování (u krav), hlasité volání po samci, blýskání se (klisna), typická poloha - lordóza s ocasem na stranu apod. Vulva může být oteklá, objevuje se hlenovitý výtok. Ovulace může být spontánní nebo provokovaná (kočka, fretka, králík), kdy ovulace nastane teprve při koitu.", "section_level": 2}, {"title": "Metestrus.", "content": "Hodnoty estrogenu klesají, ve vaječníku se vytváří žluté tělísko. Děložní sliznice je pod vlivem progesteronu, u některých zvířat se vlivem poklesu estrogenu objevuje krvavý výtok. Samice už nepřijímá samce a odhání je.", "section_level": 2}, {"title": "Diestrus.", "content": "Nedošlo-li k zahnízdění vajíčka, nastává diestrus. Žluté tělísko přestane produkovat progesteron a děložní sliznice regreduje a její výška se snižuje na klidovou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Anestrus.", "content": "Anestrus je klidová fáze, během které neprobíhají žádné cyklické změny související s rozmnožováním. Následující cyklus se spouští vlivem melatoninu a je z velké části řízen ročním obdobím.", "section_level": 2}, {"title": "Pohlavní cykly savců.", "content": "Frekvence cyklů se liší v závislosti na druhu zvířete. Domácí hospodářská zvířata, jako je prase, skot nebo kůň, a potom hlodavci, jsou polyestrická zvířata - cyklus se opakuje mnohokrát do roka. Ale i u nich je cyklus do jisté míry závislý na roční době. Prasnice přichází do říje každých 22 dní, ale v létě, kdy by se (v přírodě) selata narodila do nepříznivých podmínek, mají problémy se zabřezáváním a selat se rodí méně. Kozy a ovce naproti tomu nejlépe zabřezávají na podzim, kdy se mláďata rodí na jaře. Kočka je sezónně polyestrická. Diestrická zvířata jsou taková, u kterých se cyklus opakuje dvakrát ročně. Typickým příkladem je fena. Monoestrická zvířata přicházejí do říje jen jednou ročně. Je to většina divokých druhů zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Kdy připouštět.", "content": "U domácích zvířat je důležité včas rozpoznat říji, aby mohlo dojít k připuštění a zabřeznutí samice. U hospodářských zvířat je toto motivováno hlavně ekonomickými důvody - dojde-li k přeběhnutí (tzn. říje proběhne a samice není březí) až do další říje (21 dní u krávy i u prasnice) je zvíře krmeno jaksi „zbytečně“ a jen krmivo pro prasnici během neproduktivních krmných dnů stojí kolem 1 tisíce korun. Připočteme-li cenu selat, která se v důsledku přeběhnutí nenarodila, vyjde nám, že vzniklá škoda není zanedbatelná. To samé platí v případě jalovic nebo dojnic. Zvířata se musí sledovat, jestli se u nich neobjeví příznaky říje (krávy vzeskakují, u prasnic se při zatlačení na zadní část hřbetu objeví reflex nehybnosti). Také se používají hormonální injekce nebo implantáty k synchronizaci říje, což umožňuje plánovanou inseminaci velkého množství samic. U zvířat chovaných ze záliby, zvláště tedy při chovu čistokrevných psů nebo koček, je také vhodné vědět přesnou dobu pro připuštění. Estrální cyklus feny (tedy „hárání“) trvá asi 3 týdny a samotný estrus, tedy chvíle, kdy fena přijme psa a může zabřeznout, může trvat třeba jen 4 dny. Přesná fáze cyklu se dá zjistit výtěrem z pochvy nebo ještě přesněji sledováním hladiny progesteronu v krvi.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s cyklem.", "content": "U samic druhů s provokovanou ovulací se, když během předcházejících cyklů nedošlo k zabřeznutí, může objevit přetrvávající říje (hyperestrogenismus). Protože bez koitu se samcem nedojde k ovulaci, hladina estrogenů zůstává vysoká a samice zůstává v říji velmi dlouho. I když cykly proběhnou, intervaly mezi nimi se zkracují. To má nepříznivý dopad na organismus samice (stres, útlum kostní dřeně v důsledku vysoké hladiny estrogenů), může dojít i k úhynu. Přetrvávající říje bývá problém zvláště u doma držených zvířat, jako je kočka nebo fretka. Spolehlivým řešením je kastrace. Dalším zdravotním problémem spojeným s estrálním cyklem je falešná březost. Je to stav, při kterém se organismus samice (i samice samotná) chová, jako by byla březí.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Říjné chování samic je natolik odlišné, že u hospodářsky významných zvířat jsou pro jeho popis ustáleny zvláštní jazykové vazby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Estrální cyklus je označení pro periodické, fyziologické změny v těle i chování samic placentálních savců, které jsou navozeny působením pohlavních hormonů a slouží k zajištění reprodukce. Estrálními cykly prochází naprostá většina savců, pouze u lidoopů a u člověka jsou nahrazeny cyklem menstruačním. ", "tgt_summary": "Lœstrus, ou les chaleurs, est la période durant laquelle une femelle mammifère est fécondable et recherche l’accouplement en vue de la reproduction. L’œstrus est en outre caractérisé chez certaines espèces par une posture particulière, la lordose, courbure vers la phase ventrale de la colonne vertébrale de manière à former un creux dorsal, facilement observable chez les chats par exemple. ", "id": 1762976} {"src_title": "Bohdalice-Pavlovice", "tgt_title": "Bohdalice-Pavlovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Bohdalic je doložena od roku 1337, kdy se podle nich jmenuje Vojtěch z Bohdalic (\"Wocechonis de Bochdalicz\"). V roce 1371 jsou Pavlovice jmenovány jako majetek Protivce z Pavlovic. V roce 1964 došlo ke sloučení Bohdalic s Pavlovicemi v jednu obec, nesoucí název Bohdalice-Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 856 obyvatel. Z nich bylo 430 mužů a 426 žen. Průměrný věk obyvatel města dosahoval 40,7% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 815 lidí. Nejvíce z nich bylo (16,1%) obyvatel ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15,6% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 6,1%. Z celkem 688 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 41% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 7,4% a bez vzdělání bylo naopak 0 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 420 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 87,6% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 66,9% patřilo mezi zaměstnance, 0% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 44,2% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 365 obyvatel obce (což je 44,8%), se hlásilo k české národnosti. Dále 218 obyvatel bylo Moravanů a 10 Slováků. Celých 172 obyvatel města však svou národnost neuvedlo. Ke dni 25. 2. 2008 zde žilo 809 obyvatel, z toho 405 mužů a 404 žen. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec je sídlem římskokatolické farnosti Bohdalice. Ta je součástí děkanátu Slavkov – Brněnské dicéze v Moravské provincii. Farním kostelem je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Místním knězem je Mgr. Bc. Jan Hanák. V těsné blízkosti kostela stojí farní budova z roku 1848, jejíž výstavbu financoval Michal Josef Manner. Při censu prováděném v roce 2011 se 261 obyvatel obce (32%) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 204 hlásilo k církvi či náboženské obci, a sice 171 obyvatel k římskokatolické církvi (21% ze všech obyvatel obce), dále 2 k Církvi československé husitské. Úhrnem 238 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 316 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec je součástí Jihomoravského kraje a okresu Vyškov. V místních volbách se volí 15 členů obecního zastupitelstva, kteří poté ze svých řad vybírají pětičlennou obecní radu, starostu a místostarostu. Při volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2006–2010 byla v Bohdalicích-Pavlovicích volební účast 58,64 % s následujícími výsledky (obecní radu později vytvořili zástupci ČSSD, KDU-ČSL, Moravané a NEZÁVISLÍ): Starostou pro funkční období 2006–2010 byl zvolen Mgr. Jan Hrežo z KDU-ČSL a místostarostkou Mgr. Dagmar Maňhalová z ČSSD. Starosty obce Bohdalice-Pavlovice byli: Václav Krajtl (1964–1975, předtím od roku 1960 starostou Bohdalic), František Vlček (1975-1990), Zdeněk Ševčík (1990-1998), Jiří Doupovec (1998-2006), Mgr. Jan Hrežo (od roku 2006)", "section_level": 2}, {"title": "Části obce.", "content": "Obec se skládá ze tří částí, které leží na dvou katastrálních územích:", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Obecní znak a prapor byl Bohdalicím-Pavlovicím udělen usnesením Poslanecké sněmovny dne 2. listopadu 2001. Popis znaku zní: \"V červeno-modře děleném štítě nahoře lilie a vyrůstající obrněný muž se sekyrou přes rameno, vše stříbrné, dole kosmo položená stříbrná radlice šikmo podložená stříbrným postaveným mečem se zlatým jílcem.\" Popis vlajky zní: \"List tvoří tři vodorovné pruhy, červený s bílou lilií v žerďové části, bílý a modrý. Poměr šířky k délce listu je 2:3.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Bohdalice-Pavlovice se nachází v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Leží 9 km jižně od Vyškova při silnici Vyškov – Bučovice. Nachází se v kopcovitém terénu 296 m n. m. Obec vznikla sloučením v roce 1964. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Bohdalice-Pavlovice (en et ) est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2341009} {"src_title": "Lovčičky", "tgt_title": "Lovčičky", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1141. Sweydiger Haugvic z Biskupic koupil Lovčičky roku 1376.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V obci působí sokolská jednota. V roce 2017 obec začala (z dotace Jihomoravského kraje i obce) opravovat sokolovnu, aby jí vrátila původní podobu. Šlo zejména o opravu střechy a výměnu oken.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 663 obyvatel. Z nich bylo 322 mužů a 341 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 39,8% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 586 lidí. Nejvíce z nich bylo (15,2%) obyvatel ve věku od 20 do 29 let. Děti do 14 let věku tvořily 15% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 7,2%. Z celkem 498 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 38,2% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 6% a bez vzdělání bylo naopak 0,2% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 281 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 94% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 67,6% patřilo mezi zaměstnance, 2,1% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 47,3% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 235 obyvatel obce (což je 40,1%), se hlásilo k české národnosti. Dále 147 obyvatel bylo Moravanů a 1 Slováků. Celých 294 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lovčičky jsou obcí jež se nachází v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Leží přibližně 12 km od Slavkova u Brna v údolí o nadmořské výšce 260 m n. m. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lovčičky (en, auparavant ) est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1627743} {"src_title": "Nesovice", "tgt_title": "Nesovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1131.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "V katastru obce se nacházejí tato chráněná území:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 1073 obyvatel. Z nich bylo 542 mužů a 531 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 44,8 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 1111 lidí. Nejvíce z nich bylo (16,2 %) obyvatel ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15,2 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 9,1 %. Z celkem 942 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 41,5 % střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 6,9 % a bez vzdělání bylo naopak 0,8 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 483 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 90,1 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 73,1 % patřilo mezi zaměstnance, 2,1 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 54,3 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 399 obyvatel obce (což je 35,9 %), se hlásilo k české národnosti. Dále 347 obyvatel bylo Moravanů a 10 Slováků. Celých 567 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "V letech 2010 až 2014 byl starostou Vítězslav Reška. V tomto období došlo mimo jiné k rekonstrukci křižovatky, kde v minulosti došlo k několika vážným (i smrtelným) nehodám. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 2014 byl Vítězslav Reška do funkce starosty opětovně zvolen. Jeho cílem je v následujícím období dokončit investiční akce, mj. stavby kanalizace a oprav silnice a chodníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nesovice jsou obec v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji, 6 km východně od Bučovic na soutoku Hvězdličky a Litavy. Součástí obce je i vesnice Letošov. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Nesovice est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 264308} {"src_title": "Bednárec", "tgt_title": "Bednárec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1377, kdy se připomíná jistý Konrád z Bednárce. Ves trvale náležela k jindřichohradeckému panství a byl sídlem panské rychty. Bednárec nebyl ušetřen mnoha pohrom. V roce 1585 to byla velká morová epidemie na kterou, zde zahynulo 50 obyvatel. Roku 1693 došlo k vypuknutí epidemie kobylek, což mělo za následek zničení úrody. Ve vsi ležela mnohá vojska (nejvíce ruská a francouzská). V roce 1877 byla v Bednárci otevřena nová škola, která pro nedostatek žáků byla v roce 1974 zrušena. Bednárec protla v roce 1887 železnice Veselí nad Lužnicí – Jihlava. První vlak zde projel 29. srpna 1887. Roku 1894 byl založen Sbor dobrovolných hasičů Bednárec, který zde funguje dodnes (v nedávné době byla zrekonstruována místní hasičská zbrojnice) V roce 1975 byl Bednárec sloučen s nedalekým Jarošovem nad Nežárkou (v roce 1990 se opět osamostatnil). V roce 2011 obdržela obec od předsedkyně poslanecké sněmovny ČR svou vlajku a znak.", "section_level": 1}, {"title": "Valdénství.", "content": "Valdénství byla jedna z forem středověkého náboženského reformního hnutí označovaného za kacířství, formující se koncem 12. století v městském prostředí Burgundska, Provence a severní Itálie, následně exkomunikována a pronásledována inkvizicí proniká až do rakousko-českého příhraničí. Obec Velký Bednárec byla téměř celá valdénská. Již na počátku 14. století se valdénští dostávají do střetu s inkvizicí. V jejich domech se pravidelně několikrát do roka konala shromáždění za účasti pravidelně přicházejících kazatelů. Na podzim roku 1335 pracovali inkvizitoři přímo v Jindřichově Hradci a povolávali poddané z Velkého Bednárce před inkviziční soud. O pět let později 6. března 1340 byla proti jeho stoupencům vyhlášena první křížová výprava na území střední Evropy. Do jejího čela byl postaven Oldřich III. z Hradce. V roce 1377 se na Kozím Hrádku u Tábora objevili tři německy hovořící muži z Bednárce, zřejmě potomci valdénských, likvidovaných křížovou výpravou roku 1340. Valdenství později významně ovlivnilo počátky husitství a spolupodílelo se i na zrodu jednoty bratrské. V současné době Bednárcem prochází turistická cesta valdénské a české reformace.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Po zrušení poddanství (7. září 1848) se historicky prvním starostou obce stává Jan Tischer. Po osamostanění Bednárce v roce 1990 se prvním starostou stává Bohumil Závodský, po něm úřad přebírá Jan Tyšer (2006-2010). V letech 2010-2014 byl starostou Mgr. Petr Urban, Ph.D., od roku 2014 tuto funkci vykonává Martin Závodský.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní vlajka a znak.", "content": "Bednárec v roce 2011 získal obecní vlajku a znak. Oběma dominuje sloučení modré a žluté barvy (barvy Pánů z Hradce) a svíce stojící na knize, jež je odkazem valdénské historie obce. Slavnostní odhalení vlajky proběhlo 15. září 2012 při příležitosti 1. srazu bednáreckých rodáků.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesnicí prochází železniční trať Veselí nad Lužnicí – Havlíčkův Brod, na které se nachází zastávka Bednárec, a silnice druhé třídy č.134 Jarošov nad Nežárkou – Batelov. Do vesnice zajíždějí linkové autobusy ČSAD Jindřichův Hradec.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská vybavenost.", "content": "Občané mohou v obci využívat v roce 2017 kompletně zrekonstruovanou budovu obecního úřadu s knihovnu a společenským sálem, autobusovou či vlakovou zastávku a dětské hřiště. Obec po zrušení pošty v Jarošově nad Nežárkou využívá poštu v nedaleké Nové Včelnici.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Bednárci se koná řada kulturních akcí, jako kácení májky, posvícenská zábava, srazy bednáreckých rodáků, zpívání koled na návsi, dětský den, loučení s létem či různé akce pro děti i dospělé s doprovodem hudby. Na pořádání těchto akcí se podílí mimo jiné i SDH Bednárec, Honební společenstvo Bednárec či přímo OÚ Bednárec. Působí zde také ochotnický divadelní soubor Bednochot s dlouholetou tradicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Bednárec ( historicky Velké Pernárce či Velký Bednárec) se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije v ní obyvatel. Nejvyšší bod obce je vrch Myslivna (592 m n. m.), nejnižší bod je údolí říčky Žirovničky (460 m n. m.).", "tgt_summary": "Bednárec est une commune du district de Jindřichův Hradec, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 433718} {"src_title": "Opava (řeka)", "tgt_title": "Opava (rivière)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice Opavy pramení v Hrubém Jeseníku a stékají se ve Vrbna pod Pradědem. Z Vrbna pod Pradědem teče řeka Nízkým Jeseníkem k jihovýchodu korytem, které po povodni roku 1997 dostalo přírodě blízký ráz – je tvořeno četnými meandry, štěrkovými terasami a ostrůvky. V Nových Heřminovech se obrací k severovýchodu, kterýžto směr si udržuje až ke Krnovu ve Zlatohorské vrchovině. Celý úsek od Vrbna až do Krnova má horský charakter, řeka teče hlubokým údolím, ve kterém vytváří četné peřeje. Pod Krnovem se údolí otevírá a řeka již teče nížinou Opavské pahorkatiny (206,6 m n. m. ústí Opavy do okresu Opava mezi k. ú. Úvalno a k. ú. Skrochovice) zhruba jihovýchodním směrem až k ústí do Odry v Ostravě-Svinově (nadmořská výška 205 m n. m.). Mezi Krnovem a Opavou tvoří řeka česko-polskou státní hranici. Mezi Opavou a Ostravou řeka vytváří několik meandrovitých úseků se štěrkovými lavicemi, vysokými hlinitými břehy s hnízdy břehulí, vyskytuje se i volavka šedivá a ledňáček říční. Časté padlé stromy, slepá ramena. Mezi Jilešovicemi a Děhylovem byla řeka zkrácena regulacemi o 2,5 km v souvislosti s těžbou štěrkopísku – jejímž důsledkem je vznik tzv. Hlučínského jezera. Řeka se tak dnes městu Hlučín úplně vyhýbá. Mezi Opavou a Kravařemi je část vody odváděna Mlýnskou strouhou, mezi Hájem ve Slezsku a Dolním Benešovem napájí levostranná ramena Opavy spolu s říčkou Štěpánkou dolnobenešovské rybníky. Ústí do Odry v Ostravě v Ostravské pánvi v nadmořské výšce 205 m.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Největším městem na řece Opavě je Ostrava. Od svého počátku řeka protéká městy: Vrbno pod Pradědem, Krnov, Opava, Kravaře, Dolní Benešov, Hlučín a Ostrava.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Protože odvodňuje nejvyšší polohy Jeseníků, mívá Opava dostatek vody téměř po celý rok. Nejvyšších průtoků dosahuje koncem jara a nejnižších koncem léta. Průměrný průtok u obce Děhylov na 7,4 říčním kilometru činí 17,6 m3/s. Povodně v roce 1997 na mnoha místech změnily průběh toku řeky a některé úseky byly ponechány v přírodě blízkém stavu. Hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodáctví.", "content": "Řeka patří mezi vodácky využívané toky. Úsek Vrbno-Krnov dosahuje obtížnosti WWI-WWII, pod Krnovem již jen ZWC-WWI-.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní díla.", "content": "V oblasti Nových Heřminov se uvažuje o stavbě přehradní nádrže, která by měla zmírnit průběh povodní. O výstavbě přehrady rozhodla vláda 21. dubna 2008. Kvůli ní má být zaplavena část Nových Heřminov. Postižené domy mají být vyvlastněny. V obci proto platí dlouhodobá stavební uzávěra.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opava (lidově \"Opavice\", \"Černá Opavice\", \"Opa\",, ) je levostranný přítok řeky Odry, který protéká v okresech Bruntál, Opava a Ostrava-město v Moravskoslezském kraji. Řeka vzniká soutokem Střední a Černé Opavy ve Vrbně pod Pradědem. Střední Opava vzniká na území města Vrbno pod Pradědem soutokem Bílé a Střední Opavy. Černá Opava pramení při severozápadních svazích Orlíku a Střední Opava pramení na severovýchodních svazích Pradědu. Bílá Opava pramení na jihovýchodních svazích Pradědu. Délka toku činí 110,7 km. Plocha povodí měří 2089,0 km2. Od ústí Opavice až do Opavy-Vávrovic tvoří státní hranici s Polskem (Opolské vojvodství) v délce cca 25 km. Největším přítokem je řeka Moravice.", "tgt_summary": "L' est une rivière de République tchèque et de Pologne de de long. Elle est un affluent en rive gauche de l'Oder. ", "id": 276817} {"src_title": "Novosedly nad Nežárkou", "tgt_title": "Novosedly nad Nežárkou", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Obec Novosedly nad Nežárkou se skládá ze tří částí na třech stejnojmenných katastrálních územích.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před první světovou válkou.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1359 a nachází se v knihách prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic. Ze stejného pramene vyplývá také informace o prvním doloženém novosedelském faráři jménem Mikuláš, který tentýž rok zemřel. V roce 1619 byly Novosedly vypáleny.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během let první světové války se neodehrálo nic výrazně významného. Do obce v roce 1914 přicestovalo 22 polských uprchlíků, dva z nich utekli, zbylí odjeli během roku 1915. V roce 1916 přicestovaly další dvě polské rodiny, celkem 11 osob. Jako i v jiných kostelích, i zde proběhly rekvírace zvonů. 3. října 1916 byl zabaven zvon Svatý Jakub (ulitý 1791), 17. září 1917 sejmut nejmenší zvon a 25. července 1918 přišel kostel sv. Václava dokonce i o 36 varhanních píšťal. Zabavené varhanní píšťaly byly nahrazeny až během roku 1932.", "section_level": 2}, {"title": "První republika.", "content": "Konec Velké války obyvatelé oslavili průvodem k chrámu Páně, kde byla hrána národní hymna. 1. května 1919 byly na návsi vysazeny dvě lípy – na upomínku svobody. V roce 1921 zde žilo 402 obyvatel, a ve dvacátých letech dvacátého století se zde nacházelo 121 domů.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Stejně jako první světová válka, i ta druhá probíhala přiměřeně pokojně. Během celé doby okupace se v Novosedlech neudálo nic výrazně významného. 27. února 1945 do obce přijeli němečtí uprchlíci, v počtu do 142 osob. Byli ubytováni v obecní škole a po místních hostincích. Do 3. května 1945 všichni odešli. 2. května ale v Novosedlech pobývala větší jednotka SS, vybavená děly. Novosedly nad Nežárkou byly osvobozeny oddílem Rudé armády 9. května 1945, čítajícím přibližně tisícovku mužů okolo 15. hodiny. Ještě ráno toho dne tudy projížděly poslední zbytky německé branné moci.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1948.", "content": "V roce 1945 definitivně v okolí Novosedel skončila plavba dřeva, čímž místní obyvatelé přišli o jeden ze zdrojů obživy. Někteří obyvatelé se odstěhovali do vysídleného pohraničí jako noví osadníci, a to celkem 116 osob \"(viz tabulka)\"", "section_level": 2}, {"title": "Farnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel svatého Václava.", "content": "Právě na kraji obce při příjezdu od Lomnice nad Lužnicí se nachází kostel svatého Václava. Jeho současná románská podoba je výsledkem rekonstrukce z roku 1867. Dvojice základních kamenů s pamětními listinami byla usazena 11. května 1867, v roce 1869 byl kostel dostavěn a o rok později vysvěcen.", "section_level": 2}, {"title": "Farní hřbitov.", "content": "Kolem starého farního kostela z doby před rokem 1359, který již nedostačoval množství věřících a poutníků se nacházel původní hřbitov. Ten je dnes již zrušen, roku 1871 byl postaven a posvěcen nový, dodnes se nacházející u domu čp. 65.", "section_level": 2}, {"title": "Duchovní správa.", "content": "Jak již bylo zmíněno, farnost se zde rozkládala již před rokem 1359. Během válečných tažení byla zdejší farnost přifařena k jedné z blízkých farností, a to k Lomnice nad Lužnicí, Stráži nad Nežárkou nebo i Třeboni. Lokálie zde byla ustanovena roku 1785 za vlády císaře Josefa II., prvním lokalistou se stal o rok později P. Beregisus Gregor († 17. srpna 1788), augustinián ze zrušeného augustiniánského kláštera v Třeboni. Záštitu nad lokálií převzala matice náboženská.", "section_level": 2}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památník padlým v první světové válce.", "content": "V roce 1922 opatřila obec Novosedly památník padlým a nezvěstným ve světové válce, který byl vztyčen jižně od kaple sv. Jana Nepomuckého. Z důvodu stavby okresní silnice však byl v roce 1935 přemístěn na severní stranu kaple a byl na náklady obce oplocen. Nese tato jména padlých a nezvěstných", "section_level": 2}, {"title": "Kovárna na návsi.", "content": "Na zdejší kovárně působili kováři Valek, Dvořák, Ludvík a Václav Šefčík. Během nájmu Václava Šefčíka byla v roce 1912 zrušena (částečně) tradice zvaná \"sýpka\", tedy odměna usedlých hospodářů kováři za ostření výhradně orného nářadí ve formě obilného zrní. V roce 1926 byla kovárna napojena na elektrorozvodné síti. Při nástupu nového obecního kováře Františka Bašty v roce 1930 byl zvyk zvaný \"sýpka\" definitivně zrušen a kovárna byla pronajata za stálý nájem.", "section_level": 2}, {"title": "Hasičský sbor.", "content": "Podle pamětní knihy obce Novosedly byl hasičský dobrovolný sbor založen roku 1894 a vybaven ještě tentýž rok novou obloukovou stříkačkou v ceně 900 zlatých. Velitelem sboru se stal František Šírek, náměstkem velitele Matěj Hrubý, jednatelem František Vrkoč, cvičitelem Václav Sokolík a pokladníkem Alexander Albrecht. Po založení měl sbor celkem 25 členů. V roce 1901 byla zakoupena nová čtyřkolová stříkačka za 1900 korun. K plné motorizaci sboru přispěla až koupě nové dvoukolově stříkačky, kterou obec zakoupila v Telči 29. září 1932 i s příslušenstvím, v celkové ceně 32 019 korun.", "section_level": 2}, {"title": "Triangulační bod.", "content": "V roce 1937 blízko Novosedel proběhla stavba triangulační věže, při níž zemřel jeden z dělníků, původem ze Slovenska. Dnes již tuto věž nikde v okolí nenajdeme, shořela totiž během vypalování trávy v roce 1946.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Novosedly nad Nežárkou () se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Sestává z místních částí Novosedly nad Nežárkou, Kolence a Mláka. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Novosedly nad Nežárkou est une commune du district de Jindřichův Hradec, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2147133} {"src_title": "Dětkovice (okres Vyškov)", "tgt_title": "Dětkovice (district de Vyškov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází ze 4. června 1311 pod jménem Dydkowicz, kdy je v dobových pramenech Vítek ze Švábenic a jeho syn Jan, kteří postoupili augustiniánskému klášteru na Zderaze v Praze jeden a půl lánu v Dětkovicích na dožití pro paní Lukardu. Tehdy na českém území již dlouho platil feudální řád, kdy bylo vlastnictví půdy, dvorů a dědin rozdrobeno mezi zemany, což byla nižší šlechta. Až do 15. století si majetkový podíl obce uchovali páni ze Švábenic. Většina vsi však byla v rukou dětkovických vladyků. V roce 1503 získal díl vsi Mikuláš Cedlar z Hoffu, který pak dokoupil další díl vsi i se dvorem od Jana Hynka z Veselice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Dětkovice jsou bývalou obcí politického okresu kroměřížského, jež měla v roce 1930 466 obyvatel s převážnou většinou české národnosti. O třicet let později v roce 1960 poklesl počet obyvatel na 379 osob, 181 mužů a 198 žen. Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 258 obyvatel, z toho 124 mužů a 134 žen. Národnostní složení obyvatel města je poměrně homogenní, 175 obyvatel se hlásí k národnosti české, 75 k národnosti moravské a 3 k národnosti romské. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec je součástí Jihomoravského kraje a okresu Vyškov. V místních volbách se volí 7 členů obecního zastupitelstva, kteří poté ze svých řad vybírají pětičlennou obecní radu, starostu a místostarostu. Při volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2006–2010 byla v Dětkovicích volební účast 69,57 % s následujícími výsledky (obecní radu později vytvořili zástupci ČSSD, KDU-ČSL a NEZÁVISLÍ): Po komunálních volbách v letech 2010 a 2014 byl starostou zvolen Jan Vrána (KDU-ČSL).", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Obecní znak a prapor byl Dětkovicím udělen usnesením poslanecké sněmovny dne 9. dubna 2002. Popis znaku zní: \"„Ve stříbrném štítě čelně stojící rytíř v modré kroužkové zbroji překryté zlato-modře čtvrceným šatem, s mečem u boku, držící v pravici na červené žerdi modrý praporec s ocasem se zlatou rozletitou střelou a v levici modrou, zlatě zdobenou hrncovou přilbu“\". Popis vlajky zní: \"„List tvoří tři svislé pruhy, bílý, modrý a bílý, v poměru V modrém pruhu žlutá rozletitá střela (znak pánů ze Švábenic). Poměr šířky k délce listu je 2:3.“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Dětkovice se nachází na východní hranici okresu Vyškov v Jihomoravském kraji. Rozprostírá se v nadmořské výšce 250–270 m n. m. Katastr obce má rozlohu 500 hektarů. Návsí protéká Dětkovický potok. Žije zde obyvatel. Obec má vlastní obecní úřad. Kromě budovy OÚ se v obci nachází také obchod se smíšeným zbožím, kulturní dům a hasičská zbrojnice.", "tgt_summary": "Dětkovice est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 498079} {"src_title": "Petrovice u Karviné", "tgt_title": "Petrovice u Karviné", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Její čtyři části bývaly samostatnými vesnicemi, které byly několikrát spojeny a zase rozděleny. Definitivní sloučení v jednu obec proběhlo v roce 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvé písemné zmínky o obci Petrovice jsou z roku 1335 kdy je zmiňována existence kostela v dokumentu Svatopetrského haléře. Protože leží na území Slezska, prošla obec během své historie zajímavým vývojem z hlediska státního: patřila pod Polské království, České království, Rakouské císařství a později pod Rakousko-Uhersko. Součástí ČSR se stala až roku 1920 po válce s Polskem. Petrovice s okolními vesnicemi zastavil v roce 1569 těšínský kníže Bedřich Kazimír městu Fryštátu (součást dnešní Karviné). O tři roky později koupil Fryštát i s okolními vesnicemi Václav Cigán se Slupska, později jeho nejstarší syn Mikuláš zdědil mj. Petrovice. Ty se staly v roce 1727 součásti panství Ráj (část dnešní Karviné) vlastněného Rudolfem Taaffe které od něj roku 1792 odkoupil Jan Larisch-Mönnich, vlastnil je až do pozemkové reformy po první světové válce. Roku 1855 byla postavena nádražní budova pro středem vesnice vedoucí jednokolejnou železniční trať, součást Severní dráhy císaře Ferdinanda, v roce 1889 byla zdvojkolejněná. Nádraží v Petrovicích se v roce 1898 stalo výchozím bodem 11,4 km dlouhé Karvinské Místní dráhy KFNB, která vedla na hlavní karvinské nádraží, dnes zakončené na km 5,2 za stanicí Karviná město. V říjnu 1938 bylo území zabráno Polskem a následovala nacistické okupace. Petrovice u Karviné byly osvobozeny dne 1. května 1945 Sovětskou armádou, předtím byla v blízkosti víc než měsíc frontová čára. Při sčítání roku 1850 měly Petrovice u Karviné 903 obyvatel, v roce 1930 bylo evidováno 1594 obyvatel a 242 domů. Podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 měly Petrovice, Dolní Marklovice, Prstná a Závada celkem 3696 obyvatel, z toho 3516 bylo trvale registrovaných, 3311 (94,2%) bylo polsky, 148 (4,2%) ) německy - 57 (1,6%) česky mluvících, 3618 (97,9%) bylo katoliků, 36 (1%) protestantů, 4 (0,1%) kalvinistů, 36 (1%) Židů a 2 lidé byli jiného náboženství nebo označení. Roku 1980 se počet obyvatel zvýšil na 3830 osob a bylo napočteno 1209 bytů; z toho k české národnosti se hlásilo 78,5 %, k polské 15,9 % a ke slovenské 4,6 % obyvatel. Počátkem roku 2011 zde žilo 5350 obyvatel, v roce 2006 jich bylo 5499.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Rozvoji obce pomohla výstavba železniční stanice a také chemická továrna na sodu, kterou nechal vybudovat Jindřich Larisch-Mönnich. Chemička sice roku 1958 zanikla, ale železniční stanice existuje dodnes a je důležitou přechodovou stanicí. V obci se nachází motokrosová dráha - Petrovická kotlina, kde se pořádá mezinárodní mistrovství ČR v motokrosu. Jsou zde dva fotbalové kluby, v Závadě je hřiště fotbalového klubu T.J. Lokomotiva Petrovice, v Petrovicích zase působí tým T.J. Inter Petrovice. Velmi úspěšní jsou také hráči florbalového klubu Z.F.K. Petrovice, kteří v současnosti hrají 1. ligu. Největší událostí v Petrovicích jsou každoročně pořádané obecní slavnosti, a to v areálu Petrovické kotliny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Petrovice u Karviné ( \" \") se nachází v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji. Leží severně od města Karviné, na východě a severu hraničí s Polskem (město Jastrzębie-Zdrój a obec Horní Marklovice). ", "tgt_summary": "Petrovice u Karviné (en ; en ) est une commune du district de Karviná, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1329301} {"src_title": "Dolní Lutyně", "tgt_title": "Dolní Lutyně", "src_document": [{"title": "Znak obce.", "content": "Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 15. července 1993 je znakem Dolní Lutyně modrý štít se zlatým snopem tvořeným třemi viditelnými hrstmi a provázeným po stranách stříbrnými růžemi, které mají symbolizovat připojené Věřňovice. Tři hrsti obilného snopu symbolizují soužití obyvatel české, polské a slovenské národnosti. Obec Dolní Lutyně disponovala svým vlastním pečetidlem již od roku 1723. Jednalo se o oválný typář, který nesl v pečetním poli kolmo postavený snop, z něhož vyrůstal kříž obtočený hadem. Pod snopem leží vidle (podávky), přes které jsou položeny dva srpy vedle sebe. Toto pečetidlo používala obec ještě v první polovině 19. století. Na pozdějším polském úředním razítku došlo k určité modifikaci symboliky, snop zůstal a za něj byly umístěny zemědělské nástroje - kosa, cep a hrábě. V období první republiky se používalo pouze nápisové razítko, avšak na razítku místního národního výboru ze druhé poloviny 40. let je již opět snop a za ním zkříženy kosa, hrábě, cep, vidle a srp. Věřňovice měly také od roku 1723 své pečetidlo, které obec používala až do první poloviny 19. století. Pečetní pole oválného typáře bylo tvořeno zkříženými hráběmi, cepem a lopatou ve spodní části pečetě, horní část byla prázdná.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Místní název Lutyň byl utvořen od základu lut-, který je v polském slově luty, což znamená lítý neboli krutý. Například polský název února je luty - lítý měsíc, měsíc, ve kterém jsou kruté mrazy.Od slovního základu lut- vzniklo jméno Lutyňa pomocí přípony -yňa. Lutyňa znamenalo původně studené, mrazivé místo, nebo studený, ledový potok. Je možný i jiný výklad původu tohoto názvu. Název Lutyň mohl vzniknout příponou -yňa do výrazu Lut, Lutobor. V tomto případě by tedy šlo o název označující majetek původního vlastníka. Podobně tomu bylo u názvů Bechyně, Kněhyně nebo Hrabyně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dolní Lutyně je v historickém místopisu země Moravské zmiňována jako obec se dvěma zámky a farním kostelem sv. Jana Křtitele. Poprvé se tato obec se 72 lány objevuje v soupisu desátků vratislavského biskupství z roku 1305, kde je nazývána jako Luthina. Ves byla původně knížecí, ale kníže Přemek ji spolu s Horní (Polskou) Lutyní v roce 1365 prodal za 400 hřiven stříbra Paškovi Barutswerde. Později část vsi opět připadla těšínským knížatům k jejich fryštátskému panství a část zůstávala samostatným statkem. Z jeho držitelů jsou doloženi v letech 1475 - 1486 Jan z Lutyně, po něm Jiřík Liška, který se v roce 1581 oženil s Annou z Rudz. Dále se majitelé střídali. Držitelé Lutyně byli Hanuš Geraltovský z Geraltovic, Jáchym Geraltovský z Geraltovic, jehož manželka byla Anna Kochtická z Kochtic a také Jan Pražma z Bílkovic. Roku 1639 po Anně Kochtické z Kochtic držel Lutyni její druhý manžel Jan Jindřich hrabě Šlik a později Jindřich Vilém hrabě Šlik, po jeho smrti v roce 1660 se ujala statku vdova Alžběta Maximiliana, svobodná paní z Drahotouš, která se opět provdala nejprve za Františka Arnošta hraběte Šlika a pak za Františka hraběte Taafeho, který v roce 1700 Dolní Lutyni zdědil. Po Františku dědil statek jeho synovec Jan Theobald hrabě Taafe (zemřel 1738), dále Mikuláš hrabě Taafe, jenž vystavěl roku 1746 v Dolní Lutyni kostel. Zemřel roku 1766 a zanechal statek svému vnukovi Rudolfu hraběti Taafemu, který prodal Dolní Lutyni roku 1792 Janu hraběti Larischovi, majiteli Karviné. Od té doby měla Dolní Lutyně stejné majitele s Karvinou. Od roku 1864 je ves Dolní Lutyně samostatnou obcí. Po Janu hraběti Larischovi vlastnil Karvinou a s ní i Dolní Lutyni jeho syn Jindřích hrabě Larisch-Mönich, který zemřel v roce 1859. Jeho nástupce Jan hrabě Larisch-Mönich zemřel v roce 1884 v Anglii. Dále dědil Jindřich hrabě a v roce 1923 dr. Jan Larisch-Mönich.Podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 měla Německá Lutyně 4 096 obyvatel, z toho 3 888 bylo přihlášeno trvale, 3 483 (89,6%) bylo polsky, 359 (9,2%) německy a 46 (1,2%) česky mluvících, 3994 (97,5%) byli katolíci, 27 (0,7%) evangelici, 52 (1,3%)Židé ismu a 23 (0,6%) jiného náboženství. V roce 2012 přešla obec z ORP Orlová do ORP Bohumín. Počátkem roku 2015 zde žilo 5 155 obyvatel, přitom o deset let dříve to bylo 4 719 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Sídelní strukturu tvoří dvě dříve samostatné obce Dolní Lutyně a Věřňovice, které byly sloučeny v roce 1975. Dolní Lutyně se ještě dělí na části Střed, Zbytky, Výšina a Nerad. Obec se rozkládá na 2 488 ha, k roku 2013 měla Dolní Lutyně celkem 1 490 domů a 4 966 obyvatel, z toho Věřňovice tvořily 221 domů a 658 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1, která zde překračuje hranici do Polska. Dále vede obcí silnice I/67 mezi Karvinou a Bohumínem. Na území obce zasahuje i silnice II/474 mezi Orlovou a Dětmarovicemi. Silnice III. třídy jsou: V severní části obce (části zvané Nerad) zastavují osobní vlaky tratě 320 Bohumín - Mosty u Jablunkova - Čadca, kde zastavují a až 3 páry vlaků z Bohumína do Petrovic u Karviné a zpět (v tomto případě se zastavuje na znamení). Zastávka Dolní Lutyně má 2 nástupiště a 2 koleje s přístřešky proti povětrnostním vlivům. Vstup na nástupiště je bezbariérový. Poblíž stanice se nachází veřejné parkoviště a úschovna kol. Na zastávku se plánují dodat kontejnery na třídění odpadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Lutyně (do roku 1946 Německá Lutyně, ', ', Slezskoněmecky \"Nieder Leuten\") je hornoslezská obec v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel. Obec Dolní Lutyně je třetí největší obcí v ČR bez statutu města. Část obyvatel tvoří polská menšina. ", "tgt_summary": "Dolní Lutyně (en ; en ) est une commune du district de Karviná, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1220237} {"src_title": "Oloví", "tgt_title": "Oloví", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a nejstarší historie.", "content": "Na katastru nynější obce Oloví se před jejím založením nacházely menší sídelní útvary. Mezi Olovím a Horním Studencem to byl dvorec \"Kaltenbrunn\", ten však roku 1350 zanikl. Později se ještě dlouho připomínal v místních názvech (1480 \"Die Ode im Kaltenprunn\", 1523 se les v místech bývalého dvorce nazýval \"Khalterbun\", 1548 \"Khalterban\"). Východněji to byl dvorec \"Altenberg\", založený roku 1350, zanikl počátkem 17. století. V roce 1350 byla rovněž založena vesnice Hory (\"Horn\"), severovýchodně od Oloví. Zanikla v padesátých letech 20. století a její existenci dnes připomíná stejnojmenné olovské sídliště. Oloví založil Štěpán Šlik (1487–1526), přesné datum založení není známo. Šlikové byli významní důlní podnikatelé. Vlastnili doly na stříbro v Přísečnici, Božím Daru, Vejprtech a v Jáchymově, dále doly na měď v Měděnci, Jáchymově a Kraslicích, na rtuť v Lubech, na cín v Jáchymově a na Přebuzi, na železo v Jáchymově a Měděnci a doly na olovo v Krajkové a Oloví. V Oloví se od jeho vzniku těžilo olovo a v menší míře i stříbro. Význam olovských dolů stoupal, proto Štěpán Šlik povýšil Oloví roku 1519 na městečko. Předpokládal jeho rozvoj a zahájil tomu odpovídající výstavbu. Při parcelaci rezervoval místo pro kostel, který byl postaven v letech 1524–1603. Byl to první luteránský kostel na Loketsku, který byl jako takový postaven. Z roku 1524 pochází také zmínka o Oloví v básni o jáchymovském okolí od Hanse Rutharda. Obec se zde jmenuje ve středověké němčině \"Pleystadt\" (Pley = Blei = olovo). Roku 1524 byl do Oloví přenesen horní úřad z blízké Krajkové, ve které se doly již vyčerpávaly a tím místo ztrácelo na významu. Od téhož roku je vedena olovská horní kniha. 5. listopadu 1539 přišel do města Vitus Kalle, první luteránský farář. Do té doby patřilo Oloví farou do Krajkové. Nejpozději do poloviny 16. století mělo město svoji pečeť a znak. Ten tvořily tři zkřížené hornické nástroje – mlátek, želízko a lopatka, totéž bylo vyobrazeno na pečetidle. Roku 1545 museli Šlikové odstoupit všechny doly, tedy i olovské, králi Ferdinandovi I., zůstali však jejich podílníky. Pravděpodobně proto se roku 1547 zúčastnili protidynastického povstání. Po jeho potlačení král zabavil Šlikům hartenberské panství, na kterém se nacházelo Oloví a další doly. O rok později obdrželi Šlikové za zabavený majetek náhradou panství Krasíkov (Švamberk) na Plzeňsku. Krále to mnoho nestálo, protože krasíkovské panství zabavil Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku za účast na témž povstání. Hartenberské panství patřilo Ferdinandovi I. od roku 1547 až do 15. prosince 1551, kdy je zastavil Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). 16. listopadu 1558 udělil král horní práva pro Oloví, do té doby zde platila jáchymovská horní práva. Někdy před tímto rokem mělo město již vlastní školu. 2. června 1561 oddělil Ferdinand I. Oloví i s blízkými doly od hartenberského panství a povýšil ho na královské horní město. V privilegiích, která mu při tom udělil, je přiznáno osvobození od daní a služebností, povoluje se stavba domů, drtiček rudy, pivovarů, lázní, smí se proti lesní dani brát palivové dříví a kamení z loketských lesů. Jmění a statky obyvatel, které si koupí nebo podědí, mohou svobodně prodávat a odkazovat. Obyvatelé se mohou volně stěhovat. Též se může podle volné výměry vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a provozovat různá řemesla. Dovoluje se sobotní týdenní trh a potraviny na něm prodávané jsou osvobozené od mýta a dávek. Dobytek se může pást na císařských pozemcích. Městu je propůjčeno hrdelní právo a právo dosazovat učitele a faráře. Všechna tato práva byla obvyklá v královských horních městech, mimo práva dosazovat učitele a faráře, které většinou určovaly královské úřady. I to ukazuje na význam, který král Oloví přikládal. Od roku 1563 se vede olovská matrika. 25. července 1580 povýšil král a císař Rudolf II. Oloví na svobodné horní město a potvrdil mu udělená privilegia. Téhož roku povolil stavbu mostu přes Svatavu. 15. února 1594 udělil právo pečetit červeným voskem a nový polepšený znak. Starý znak se nadále používal na malé městské pečeti. V devadesátých letech 16. století dosahovaly olovské doly hloubky 400 m, což byla největší hloubka v celém Krušnohoří. Proto se zde musela na odvodnění štol používat čerpadla na vodní pohon. Během 16. století přicházeli do Oloví horníci hlavně ze Saska. 18. října 1613 potvrdil král Matyáš privilegia. Na listině jsou podepsáni kromě něho Rudolf N. Bensdorf a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka a po válce.", "content": "V průběhu třicetileté války (1618–1648) přitáhli do Kraslic a na Hartenberk Švédové, Sasové a Bavoři. Tyto události postihly i Oloví. Ve zprávě z roku 1647 je napsáno, že v městě zůstalo šedesát malých a špatných domků, zcela zpustošených, z nichž třetina neměla ani majitele. Vypukla epidemie, pravděpodobně morová. Válka se složitě projevila i v církevních poměrech, což prameny popisují podrobněji, než hospodářskou i demografickou situaci. Roku 1624 odešel z Oloví vlivem protireformace David Troll, poslední stálý zdejší luteránský duchovní. Obyvatelstvo zůstalo nadále luteránské. Po bitvě u Lipska roku 1631 vtrhli Sasové do Čech a s nimi se vraceli protestanti, kteří předtím z Čech odešli. Do Oloví přišel vyhnaný diákon Baltasar Gallus. Ten zde ještě roku 1632 křtil a kázal. Roku 1636 bylo Oloví luteránské, ale obyvatelé žádali královské úřady o katolického duchovního. Proto je dočasně přibral do své farnosti Petrus Schenberger z Krajkové, cisterciák z kláštera v Ebrachu v Bavorsku. Rekatolizace probíhala pozvolna a úředně bylo Oloví katolické od 2. října 1650. Roku 1652 šlo z Oloví první procesí na Chlum, poutní místo nedaleko Kynšperka. Olovský kostel byl již vybaven katolicky. 7. září 1652 potvrdil Ferdinand III. znovu všechna městská privilegia. Na listině jsou také podepsáni Vilém Albrecht z Kolovrat a Zikmund, hrabě Valdštejn. 13. února 1662 byl instalován první katolický farář, Wilhelm Laube, rodák z Jáchymova. Roku 1680 vypukla v Čechách morová epidemie a zasáhla i Oloví. Tuto událost připomínala nástropní malba v kostele. Roku 1690 byl založen hudební spolek, činný až do roku 1870. Ke konci 17. století se začal v dolech používat střelný prach na lámání skal. Do té doby se těžilo ručně. 2. května 1700 zachvátil město velký požár. Vyhořelo deset domů, jeden z nich patřil městskému písaři, škola a radnice, kde shořely horní knihy a většina dokumentů. Přestože se význam těžby rudy zmenšoval, bylo ještě v roce 1750 v olovských dolech šest směn v týdnu (denně dvě směny). V roce bylo 31 placených svátků a 7 placených zpola. Padly-li na jeden týden dva svátky, platil se jeden a druhý začínal až druhou směnou. Týdenní mzda předáka činila 1 zlatý 9 krejcarů, horníka 1 zlatý, vymílače rudy 56 krejcarů, roztloukače 42 krejcarů, nájemného havíře 56 krejcarů, pacholka u rumpálu 48 krejcarů, naražeče s pomocníkem 27 krejcarů. Nejnižší mzdu dostávali pomocníci, a to 18 krejcarů. V dolech se v té době začaly nacházet červené granáty. V roce 1766 bylo ze 47 dolů a šachet jen 19 v provozu. Zaměstnáno zde bylo 222 pracujících. Důl sv. Jana měl 98 zaměstnanců, důl sv. Ondřeje 63 zaměstnanců. Ostatní doly byly velmi malé, někde se těžilo jen v jámě s jedním či dvěma horníky. 17. ledna 1785 potvrdil Josef II. naposled dosud získaná privilegia. Od téhož roku se začíná úředně užívat název města \"Bleistadt\" místo starého \"Pleystadt\". V roce 1776 byl založen špitál. Jeho majetek měl hodnotu 141 zlatých a 481 krejcarů vídeňské měny a jeho příjmy činily 36 zl. 24 kr. Ve špitále bylo ubytováno deset chudých s ročními příjmy 32 zl. 5 kr. z fondu, který založil Paul Anton Klug von Grünenberg. Byl to olovský důlní podnikatel, působící na přelomu 17. a 18. století. Fond byl založen roku 1717.", "section_level": 2}, {"title": "Období průmyslové revoluce.", "content": "Na začátku 18. století se začalo u Sokolova a na jihu hartenberského panství těžit uhlí. Do tamních uhelných dolů odcházeli pracovat i olovští horníci. Proto bylo roku 1805 v olovských dolech zaměstnáno jen 149 osob. Roku 1836 byla postavena nová škola (dům č.p. 167). V roce 1845 měl špitál čtyři zaměstnance, kteří dohromady dostávali roční plat 62 zl. 24 kr., dále na činži 20 zl., na otop 22 zl. a na světlo 8 zl. 20 kr. Hodnota špitálního majetku vzrostla na 9 412 zl. 43 1/2 kr., příjmy činily 363 zl. 19 1/2 kr. Z takto rozsáhlého špitálu je vidět, že i když doly byly z větší části vyčerpány, Oloví zůstávalo nadále bohatou obcí. Na počátku čtyřicátých let 19. století se také dvakrát do roka konal v Oloví velký trh na střižní zboží, sukno a kožešiny. Tyto trhy probíhaly na nynějším Horním náměstí. Ke konci čtyřicátých let 19. století však dochází k všeobecné krizi rudného dolování v Krušných horách. Oloví během několika let zchudlo tak, že v roce 1847 nastává hladomor. Nezaměstnanost nutila obyvatele k vystěhování nejen do všech koutů rakouské monarchie, ale i do Německa. Cílem pro mnohé byl Delmenhorst (severozápadní Německo), kde postavil továrnu podnikavý nejdecký průmyslník a přijímal přednostně krušnohorské krajany. Ti, kteří v Oloví zůstali, čelili bídě drobným zemědělstvím, výrobou dřevěných hraček, zpracováním perleti nebo tkaním krajek. Roku 1854 byla vybudována nová silnice, spojující silnice ze Sokolova do Liboce a ze Sokolova do Kraslic. Díky této spojce se začalo dařit ve městě obchodnickým živnostem. V roce 1869 se otevřel v Oloví poštovní úřad. Od roku 1875 je vedle německého názvu \"Bleistadt\" zaveden český název \"Oloví\". Do té doby se někdy překládal německý název nesprávně \"Olovnice\". Češi v té době v Oloví nežili, pouze v některých okolních obcích tvořili menšinu. Roku 1876 byla postavena železniční trať Sokolov – Kraslice vedoucí přes Oloví. Za deset let byla protažena do Klingenthalu a dál do Saska. Roku 1882 byla postavena nová radnice. Rozvoj města pokračoval otevřením košíkářské školy v roce 1893. Zásadním obratem ve vývoji města bylo však postavení sklárny. Její stavba začala v létě 1891 a provoz byl zahájen 22. července 1893. Původní název sklárny byl \"Loisenhütte\". Hlavním produktem bylo tabulové sklo získané foukáním. Sklárna znamenala nové pracovní příležitosti a do Oloví se začalo vracet vystěhovalé obyvatelstvo nebo i jejich potomci. V roce 1902 měla sklárna 209 zaměstnanců. Od roku 1908 se závod dostal do rukou První české akciové společnosti pro výrobu průmyslového skla. Roku 1894 začaly přípravy na zbourání kostela, aby se mohl vystavět nový, větší. Začalo se také uvažovat o stavbě nové školy. Roku 1895 byla pro ni vybrána vhodná parcela a roku 1896 již byla nová škola (č.p. 108) zkolaudována. Její stavba stála 25 tisíc zlatých. Stará školní budova byla mezitím upravena na provizorní kostel. Starý kostel se boural v letech 1895–1897. Při tom se našly ve věži české groše ze 13. století. Základní kámen nového kostela byl položen 23. září 1901, vysvěcení bylo 29. září 1902. Do nového kostela byla ze starého přenesena tři okna, vyrobená v Norimberku roku 1603. Do konce 19. století byly doly opuštěny, pouze v dole Ignaciově se těžila železná ruda a leštěnec olověný. Na začátku 20. století se již ani zde nepracovalo. Přesto hospodářství města nestagnovalo, především díky sklárně, bohaté obchodní síti a drobným řemeslníkům. Na přelomu 19. a 20. století byly v Oloví tyto živnosti: 7 pekařství, 5 obuvnictví, 4 řeznictví, 4 mlýny, 2 pily, 6 krejčovství, 4 hokynáři a zelináři, 3 povoznictví, 3 provozy na soustružení dřeva, 6 truhlářství, 4 klempířství, 3 koželužny, 2 hrnčířství a kamnářství, 1 velkoobchod, 1 obchod s hudebními nástroji, 1 kovářství, 1 kožišnictví, 1 knihkupectví, 1 knihařství, 1 kloboučnictví, 1 obchod s kartami, 7 hospod, 5 vináren, 2 kořalny, 1 hotel, 3 trafiky. Město mělo ještě vlastní spořitelnu, obecní úřad, policejní stanici, poštu a pivovar s roční produkcí 350 hl piva. Společenský a kulturní život byl zastoupen mnoha spolky a organizacemi. Největší byl spolek veteránů s padesáti členy, činný od roku 1870 a Spolek dobrovolných hasičů s 49 členy, činný od roku 1877. Od roku 1875 se uvádí Střelecký spolek, od roku 1893 První spolek ostrostřelců, od roku 1895 Spolek německých turnerů a sekce Krušnohorského spolku, od roku 1896 Druhý spolek ostrostřelců, od roku 1897 Dělnický spolek, od roku 1898 Německý tělocvičný spolek „Jahn“, Německý mužský pěvecký spolek a pěvecký spolek sklárny.", "section_level": 2}, {"title": "Do druhé světové války.", "content": "Za první světové války se Oloví potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který byl způsoben odvodem velkého počtu mužského obyvatelstva na vojnu. V roce 1914 měla olovská sklárna okolo 1200 zaměstnanců. Avšak když roku 1916 chtěla sklárna přestavět jednu sklářskou vanu, aby mohla vyrábět tabulové sklo modernější metodou – tažením, musela pozvat do Oloví skláře z Belgie. Na modernizačních pracích se podíleli i váleční zajatci přivážení do sklárny z nedalekého zajateckého tábora postaveného poblíž Jindřichovic. Vana však byla dohotovena až v roce 1920. Nová výrobní technologie se osvědčila a proto se o rok později začala přestavovat další vana. Olovští skláři tím přicházeli o práci a hromadně začali odcházet pracovat do Německa, kde se tabulové sklo ještě vyrábělo foukáním. Když se však i tam začala prosazovat výroba tažením, vraceli se někteří zpět. Za první světové války se také na krátký čas díky válečnému nedostatku kovů znovu otevřely některé olovské doly na olovo. V první světové válce padlo 37 olovských občanů. Po vzniku československé republiky 28. října 1918 byla v Oloví 2. listopadu 1918 zřízena místní prorakouská vláda a zorganizováno olovské vojsko. Proto bylo 13. prosince 1918 město obsazeno československou armádou. V roce 1921 byla v Horách zřízena česká menšinová škola, kterou navštěvovali i žáci z Oloví. Měla jednu třídu s 30–40 žáky, z nichž však většina byla německé národnosti. Škola byla umístěna v domě č.p. 76, který byl pronajatý od olovské sklárny. Od školního roku 1929/1930 byla dvoutřídní. Řediteli zde postupně byli Beneš, Matějovský, Kočí. Roku 1938 se začala pro českou školu v Oloví stavět vlastní budova. Stavbu přerušila druhá světová válka a škola nebyla dohotovena ani po osvobození. Za druhé světové války byla část stavby adaptována na činžovní dům č.p. 285. Roku 1922 byla v Oloví zřízena ve staré školní budově č.p. 108 německá měšťanská škola. Do té doby byla ve městě pouze čtyřtřídní německá národní škola z roku 1901. Pro novou měšťanku byla v letech 1925–26 postavena nová školní budova č.p. 1 nákladem 1 700 000 Kč. Ve dvacátých a třicátých letech byla olovská sklárna největší sklárnou na tabulové sklo na světě. 1. ledna 1930 v ní propukla velká stávka proti propouštění dělníků za účasti téměř všech zaměstnanců. Stávky proti propouštění s menší účastí pracujících se konaly také 9. dubna 1922 a v roce 1932.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a po roce 1945.", "content": "1. října 1938 začalo německé vojsko obsazovat československé pohraničí. 4. října 1938 ve 4.45 hodin přijela do Oloví 1. pancéřová divize německé armády. Sklárna připadla německé firmě Deutsche Tafelglas AG ve Fürthu v Bavorsku. Později se stala majetkem firmy Ostdeutsche Glaswerke. Česká škola v Horách byla zrušena. Roku 1946 byly pomůcky z ní vráceny do školy v Oloví, spisy byly zničeny reemigranty. Tyto spisy a pomůcky byly uloženy po dobu druhé světové války v německé škole v Horách. Za války bylo v roce 1939 odvedeno z Oloví 88 mužů na frontu, v roce 1940 115 mužů, v roce 1941 padlo 10 olovských rodáků a 69 jich bylo odvedeno. V roce 1942 padlo 11 mužů a odvedeno jich bylo 55. V roce 1943 padlo 24 mužů, roku 1944 17, roku 1945 padli 3 muži. Celkem bylo odvedeno 327 lidí, z nich padlo 65. Koncem války obsadil město Druhý batalion 313. pěší skupiny 79. divize první americké armády. Ve staré městské kronice je napsáno: „\"Ať žije osvobozená republika Československá! 1945 měsíc květen. Konec hitlerismu! Nazdar osvobozené vlasti, Československé republice!\"“ Bližší udání data chybí. Vojáci se ubytovali ve školních budovách a v kině, v hostinci Na vršku měli jídelnu. Po obsazení Oloví Američany spravovali obec dva členové Revoluční gardy. Po založení místní správní komise 30. června 1945 se jeden z nich stal zaměstnancem na poště, druhý odešel z města. Předsedou MSK se stal Karel Boch. V roce 1946 byl předsedou Bělohlav, člen československé strany národně socialistické, jako pozdější člen MNV v únoru 1948 rezignoval. Kdy byl ustanoven MNV nelze ze zápisu z ustavující schůze zjistit, chybí datum, bylo to však někdy mezi 30. dubnem a 1. zářím 1946. Národní výbor se skládal z 11 členů KSČ, 6 členů ČSSD, 2 členů Čsl. strany národně socialistické a 1 člena ČSL. Předsedou byl zvolen František Bárta (ČSSD), prvním místopředsedou Jaroslav Rotta (KSČ) a druhým Jaroslav Kounovský (KSČ). 13. září 1945 byla ustanovena na školu v Oloví učitelka Libuše Burešová z Klánovic u Kutné Hory. Po delším jednání Američané uvolnili jednu místnost ve staré školní budově a ta byla upravena k vyučování. 12. října 1945 se provedl zápis, přihlásilo se 200 německých dětí, přijato bylo 72 dětí Němců s rakouskou státní příslušností a těch Němců, kteří nebyli členy NSDAP. Do Vánoc přibylo do školy 9 dětí českých reemigrantů. Po odchodu amerického vojska 14. listopadu 1945 se uvolnila nová školní budova a začalo se v ní vyučovat. Všechny třídy se vyučovaly společně. 8. února 1946 se otevřela druhá třída obecné školy. Ve školním roce 1946/47 byla otevřena třetí třída a ve školním roce 1947/48 bylo otevřeno již 6 tříd. Po válce vedla sklárnu prozatímní národní správa, od 1. ledna 1946 byla továrna začleněna do podniku Západočeské sklárny. Zároveň byla ustanovena národní správa tří krajkářských firem, které byly v padesátých letech zrušeny. Po osvobození pracovala továrna na výrobu dřevěných hraček, která stála na místě pozdějších garáží a autodílny sklárny. V ulici Čsl. lesů pracoval mlýn až do roku 1946, kdy byl majitel odsunut. Odsuny Němců začaly 22. března 1946, kdy bylo odsunuto 52 osob. V dubnu 92, v květnu 104, v červnu 224, v červenci 314, v srpnu 301, v září 94, v říjnu 14 a v prosinci 2, celkem 1205 osob. Po odsunu přišli Oloví dosídlit Češi a Slováci z Maďarska, Polska, Francie, Jugoslávie a Holandska. Velkou část přistěhovalců tvořili Češi z vnitrozemí. K 1. říjnu 1948 bylo v Oloví 1088 obyvatel. V roce 1953 byly připojeny části Hory, Nové Domy a Studenec.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Sklářská tradice v Oloví přetrvává dodnes, kdy modernizované linky produkují protipožární sklo a automobilová zrcátka. Olovský kostel sv. Michaela Archanděla byl prohlášený za kulturní památku. Postupně se rekonstruuje podobně jako místní kapličky. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Komunální politika.", "content": "Po prvních svobodných komunálních volbách od pádu komunistického režimu, které se konaly v roce 1990, stanul v čele olovské radnice Karel Nestrojil, původním povoláním zámečník. Svůj post obhájil ve třech volebních obdobích po sobě, v roce 1994 kandidoval za Svobodné demokraty (OH), v roce 1998 za Sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů. V roce 2002, v 63 letech věku, se rozhodl již nekandidovat a odešel do Sokolova pracovat jako správce městského bytového domu. Obecní politika byla v 90. letech 20. století poznamenána úspornými opatřeními a rozprodejem majetku. V roce 1995 převedla radnice bezplatně na obyvatele obecních bytů staré plynové spotřebiče, aby se vyhnula jejich výměně, která by olovskou kasu vyšla na milion korun. V roce 1996 se začalo s rozprodejem obecních bytů nájemníkům, za desetinu stanovené ceny. Byty si zakoupilo 35 nájemníků, v roce 1997 radnice nabídla k prodeji dalších 260 bytů, zájem o ně ale nebyl příliš velký. V roce 1998 město Plzeň vykoupilo do svého rezervního fondu akcie Západočeské energetiky a Západočeské plynárenské od malých obcí, včetně Oloví. Za působení Karla Nestrojila došlo rovněž k restituci obecních lesů, které do března 1996 spravovala lesní správa státního podniku Lesy ČR v Kraslicích. Vrácené lesy ale Oloví prodalo soukromým investorům, aniž by ovšem úročilo splátkové období. Velkým problémem se pro Oloví stala nová čistička odpadních vod. Byla vybudována v závěru působení Karla Nestrojila ve funkci starosty v letech 1999–2001 a stála zhruba 12 milionů korun. Státní dotace na ni činila 5,2 milionu a půjčka od ministerstva financí 3,9 milionu korun. V roce 2004 ale finanční úřad zjistil nesrovnalosti v projektu a nařídil Oloví vrátit dotaci, půjčku plus zaplatit pokutu a penále. Celkem tak mělo Oloví odvést státu 18 milionů korun, což byla částka o 3 miliony přesahující tehdejší roční rozpočet města. V roce 2005 ministerstvo financí obří pokutu Oloví prominulo, město dostalo za úkol jen postupně doplatit půjčku od ministerstva plus pokutu 700 tisíc korun. V roce 2002 se stal starostou Oloví Vladimír Opolský (KSČM). Ten byl již předtím, v letech 1981 až 1990, předsedou olovského MNV za KSČ. Po pádu komunistického režimu byl opakovaně zvolen členem olovského zastupitelstva. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno především zvyšujícím se sociálním napětím ve městě. V Oloví se nedařilo snižovat vysokou nezaměstnanost, například na začátku roku 2004 byla ve výši 18,3 %. V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce \"Analýzu romských lokalit\", ve které označilo dva třípatrové domy na olovské periferii, obývané ze 70 % Romy, za ghetto. Jeden z domů, který byl v havarijním stavu, obec prodala i s nájemníky na začátku roku 2006 za 300 tisíc korun do soukromých rukou. V havarijním stavu se ocitl olovský kostel. Na opravu jeho střechy v letech 2004–2005 přispělo město Oloví celkovou částkou 400 tisíc korun, další peníze přinesly veřejné sbírky, uspořádané v Oloví, velkou měrou se podílela na finančních nákladech i olovská katolická farnost, olovští rodáci žijící v Německu a Česko-německý fond budoucnosti. V roce 2004 se stal uvolněným radním Karlovarského kraje pro oblast životního prostředí tehdy devětatřicetiletý podnikatel z Oloví Luboš Orálek (ODS). Ten později, v roce 2011, vystoupil demonstrativně z ODS poté, co prohrál ve stranických primárkách před nadcházejícími krajskými volbami. Zároveň zrušil místní sdružení ODS v Oloví. Po volbách v roce 2006 se stal starostou Miroslav Filandr, kandidující na kandidátce ČSSD. Svůj post obhájil i po volbách v roce 2010, ve kterých kandidoval za uskupení Starostové a nezávislí. Vladimír Opolský se stal olovským místostarostou. V roce 2012 podepsalo 500 obyvatel Oloví petici, vyzývající radnici, aby odkoupila panelový dům v místní části Hory s problematickými nájemníky. Město by tak získalo možnost určovat, kdo může v paneláku bydlet. Šlo o původní podnikový dům olovské sklárny, který zakoupil za 1,2 milionu korun podnikatel Petr Husák, jenž do něj nastěhoval sociálně slabé rodiny. Starosta Miroslav Filandr tedy začal s majitelem domu jednat, ten ale za něj požadoval nejdříve 8,2 milionu, pak 11 milionů; město bylo ochotno dát jen 4 miliony a proto z obchodu sešlo. Události kolem petice štěpily olovské zastupitelstvo. Zastupitel Jakub Hofman (bezpartijní za Stranu Sportu Zdraví Prosperity) byl členem petičního výboru, zastupitel Luboš Orálek (ODS) hrozil, že pokud k obchodu dojde, podá trestní oznámení kvůli nehospodárnému nakládání s majetkem města. Kvůli petici chtěli rovněž demonstrovat olovští Romové, po setkání se starostou ale demonstraci odvolali. V roce 2013 zastupitelé v Oloví posunuli začátky jednání zastupitelstva z 15. hodiny na 18. hodinu. Požadovala to petice, kterou inicioval Lukáš Kričfaluši a kterou podepsalo 150 lidí. V květnu 2012 proběhlo na olovské radnici výběrové řízení na zateplení dvanácti panelových domů z 60. let 20. století za 40 milionů korun. Do soutěže na zhotovitele se přihlásilo celkem 14 firem, zakázku nakonec komise přidělila chebské stavební firmě ŠU-STR, jejíž nabídka byla o 6 milionů dražší než nejlevnější nabídka v tendru. V září 2013 kvůli tomu prohledala policie olovskou radnici a obvinila starostu Miroslava Filandra, ředitele Bytové organizace Oloví Radka Jelínka a dva lidi z firem, které se o zakázku ucházeli, z přijetí úplatku. Zároveň Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvu s vítěznou firmou. Aféra se vyostřila v říjnu 2013, kdy šéf olovského kontrolního výboru, opoziční zastupitel Stanislav Polášek (ČSNS) obdržel poštou jako výhrůžku ostrou nábojnici. Kauza se promítla i v komunálních volbách v říjnu 2014. Miroslav Filandr se sice dostal do zastupitelstva za Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst, ale olovským starostou byl zvolen kritik dosavadních poměrů na radnici Lukáš Kričfaluši (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). Místostarostou se stal Jiří Mikuláš (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). V únoru 2015 Krajský soud v Plzni konstatoval, že Miroslav Filandr i Radek Jelínek si řekli o úplatek a vyměřil jim trest tříletého vězení s pětiletým odkladem. Olovský podnikatel Vladimír Šmídl si ve stejné kauze vyslechl tříletý trest s podmíněným odkladem na tři roky. Posledního obžalovaného, Vlastimila Strýčka, soudci obžaloby zprostili. Rozhodnutí soudu ale nebylo pravomocné, protože se odsouzení odvolali.Po dalším přezkoumání u nejvyššího soudu, došlo k rozhodnutí, že šetření celého případu neproběhla správně a vrátil případ k přezkoumání.Po dalším soudem byli všichni obžalovaný osvobození v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Sklárna.", "content": "Olovská sklárna patřila na začátku devadesátých let do podniku Sklo Union Teplice, který sdružoval 7 dalších skláren. V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupil belgický sklářský koncern Glaverbel Group, součást největšího výrobce skla na světě, japonské společnosti Asahi Glass. Nový vlastník téměř sta procent akcií Sklo Unionu investoval v samotném olovském závodě 120 milionů Kčs do modernizace výroby. Olovská sklárna se začala specializovat na výrobu lékařského a rámovacího skla. V polovině devadesátých let se v olovské sklárně, přejmenované na Glavunion, rozhodli zrušit výrobu tabulového skla tlustšího jak 2 milimetry a nadále se specializovat pouze na výrobu velmi tenkého skla. V důsledku toho bylo na přelomu let 1996/1997 propuštěno ze sklárny 120 zaměstnanců. 1. srpna 1997 se do olovské sklárny převedla výroba zpětných zrcátek pro automobily z nedaleké Krajkové. Podnik tak byl rozdělen na dvě části: Vertec Oloví (výroba tenkého skla) a Mirocar Oloví (výroba zpětných zrcátek). Na začátku roku 1998 byla hojně medializována rodinná aféra ředitele sklárny Josefa Lietavce. Jeho tehdy třiadvacetiletou dceru, studentku Matematicko-fyzikální fakulty UK, zatkla policie. Dívka vydírala otce, nejdříve od něj chtěla tři čtvrtě milionu korun, později 5 milionů. V případě nesplnění požadavku mu vyhrožovala smrtí. Na konci roku 1999 se olovská výroba tenkého skla dostala do odbytových potíží a výroba na které se podílelo 200 zaměstnanců, byla zastavena. Místo ní se vlastník sklárny rozhodl do Oloví přenést výrobu protipožárního skla Pyrobel, které se do té doby vyrábělo pouze v Belgii. Založil za tím účelem novou společnost Glaverbel Oloví, nabídl v ní ale práci jen padesátce zaměstnanců. V roce 2000 se začalo s demolicí historických provozů sklárny, aby se uvolnilo místo pro novou výrobní halu na protipožární sklo. V prosinci 2000 byl odstřelen tovární komín sklárny. Plně automatizovaná výroba protipožárního skla se spustila v roce 2001, ředitelem firmy Glaverbel Oloví se stal Zdeněk Frelich. Jestliže byla míra nezaměstnanosti v Oloví po uzavření sklářského provozu Vertec 20%, po otevření haly firmy Glaverbel klesla olovská nezaměstnanost jen málo – na 17 %. Ziskovost výroby protipožárního skla ovšem předčila očekávání majitelů sklárny a tak v roce 2002 ředitel závodu Zdeněk Frelich oznámil, že se akciová společnost Glaverbel Czech bude do roku 2004 investovat několik set miliónů korun do rozšíření závodu v Oloví. Obrat společnosti Glaverbel Oloví v roce 2002 činil 700 milionů korun. V roce 2004 byla tedy otevřena ve firmě Glaverbel v Oloví už třetí výrobní linka na protipožární sklo, o rok později následovala čtvrtá. V roce 2004 firma zaměstnávala 115 zaměstnanců a patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější provozy v rámci celé sklářské skupiny belgického vlastníka. V roce 2007 se firma Glaverbel Czech přejmenovala na AGC Flat Glass Czech. Ředitel olovské sklárny Zdeněk Frelich byl v roce 2014 oceněn v soutěži České manažerské asociace jako nejlepší český manažer sklářského průmyslu roku. Naopak druhému provozu v areálu olovské sklárny, výrobně zpětných zrcátek Mirocar, se ekonomicky nedařilo podle představ sklářského koncernu. V roce 2007 proto Glaverber podepsal předběžnou smlouvu s německou skupinou Flabeg o odprodeji výrobny. V té době Mirocar zaměstnával 122 lidí. Koncern Flabeg přislíbil, že nebude propouštět a výrobu v Oloví zachová. Výrobu zrcátek se ale nepodařilo výrazně oživit ani německému vlastníkovi, v roce 2009 firma s novým názvem Flabeg Czech už zaměstnávala jen 60 lidí. V témže roce se německý vlastník rozhodl investovat do olovského provozu 4,5 milionu eur, aby tam vybudoval novou linku na stříbření a lakování speciálních zrcadel pro solární elektrárny. V roce 2010 byl ale celý projekt podle jednatele firmy Vladimíra Jandy na neurčito odložen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Oloví (něm. \"Bleistadt\") se nachází v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se na půli cesty mezi Sokolovem a Kraslicemi, nad řekou Svatavou. Je obklopeno mohutným, převážně smrkovým porostem. Zdejší krásné lesy a okolí se značenými turistické stezky. Obec se nachází v nadmořské výšce 528 m n. m. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Oloví (en, littéralement « la ville du plomb ») est une ville du district de Sokolov, dans la région d'Ústí nad Labem, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1731093} {"src_title": "Eurobankovky", "tgt_title": "Billets de banque en euros", "src_document": [{"title": "Nominální hodnoty.", "content": "V rámci první série existuje 7 různých eurobankovek, kdy každá má rozdílnou barvu a velikost. Všechny jako téma obsahují některý z evropských architektonických slohů. Na lícové straně jsou zobrazena okna nebo brány a na rubové straně mosty. Důraz byl také kladen na to, aby příklady architektury nereprezentovaly žádnou skutečnou památku. Mezi bankovkami ze série Europa, které jsou postupně uváděny od roku 2013, již nefiguruje nejvyšší hodnota €500, ostatní nominální hodnoty zůstaly zachovány. Nejrozšířenější bankovkou je €50, jichž je v oběhu přes 8 miliard, což představuje 45% z celkového množství všech eurobankovek v oběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Bankovky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. série.", "content": "Na všech bankovkách je zobrazen motiv evropské vlajky, iniciály Evropské centrální banky v pěti jazykových verzích (BCE, ECB, EZB, ΕΚΤ, EKP), mapa Evropy na zadní straně, název „EURO“ ve dvou abecedách (latinské a řecké) a podpis nynějšího prezidenta ECB. Design eurobankovek byl vybrán ze 44 návrhů v konkurzu, který byl pořádán při zasedání Evropského měnového institutu 12. února 1996. Vítězná přihláška, vytvořená Robertem Kalinou z Rakouské národní banky, byla vybrána 3. prosince 1996. Papír používaný k výrobě eurobankovek je vlastně 100% čisté bavlněné vlákno, které zvyšuje jejich trvanlivost a dodává jim charakteristický omak. Zámořská území jsou také zobrazena na mapě na zadní straně: Azory, Francouzská Guyana, Guadeloupe, Madeira, Martinik, Réunion a Kanárské ostrovy. Kypr a Malta nejsou zobrazeny, protože se připojily k Evropské unii až v roce 2004. Navíc je Malta příliš malá, protože nejmenší možná velikost pro zobrazení je 400 km2.", "section_level": 2}, {"title": "Série Europa.", "content": "Do peněžního oběhu se postupně zavádějí bankovky druhé, nové série Europa. Barva a rozměry jsou totožné se staršími bankovky, vylepšeny byly však bezpečnostní prvky. Název „euro“ je zde uveden ve 3 písmech (latinkou, cyrilicí a řeckým písmem), inciály Evropské centrální banky zde jsou v devíti variantách (ECB, BCE, ЕЦБ, EZB, EKP, EKT, EKB, BĊE, EBC). Prozatím byly vydány bankovky o nominálních hodnotách 5, 10, 20 a 50 eur. V květnu roku 2019 vyjdou nové bankovky v hodnotě 100 a 200 eur, které byly veřejnosti představeny 17. září 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Kódy zemí na bankovkách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. série.", "content": "Centrální banka, která tisk bankovky zadala (nemusí se nutně jednat o centrální banku státu, v níž se bankovky tisknou), je vyznačena písmenem nebo kódem země uvedeným před pořadovým číslem. Kódy členských zemí eurozóny, které zatím vlastní bankovky netisknou: Písmena vyhrazená pro staré členy EU, které euro ještě nezavedly:", "section_level": 2}, {"title": "Série Europa.", "content": "Sériová čísla bankovek z této série sestávají ze dvou čísel vytištěných na zadní straně bankovky: z vodorovného čísla vytištěného černě a svislého čísla vytištěného v odlišné barvě. Vodorovné číslo se skládá ze dvou písmen a deseti číslic. První písmeno označuje tiskárnu (písmena Q, O a I byly vynechány). Druhé písmeno nemá žádný zvláštní význam – jen umožňuje zvýšit počet sériových čísel. Předhled tiskáren eurobankovek a přiřazeného písmene na bankovkách série Europa:", "section_level": 2}], "src_summary": "Euro (EUR nebo €) je jednotná měna 19 členských států Evropské unie (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko), čtyř evropských ministátů, které jsou v měnové unii s členskými státy EU (Andorra, Monako, San Marino a Vatikán), dále pak Černé Hory a Kosova. ", "tgt_summary": "Les billets de banque en euros sont émis par les banques centrales nationales (BCN) des États membres de l'Eurosystème ou par la Banque centrale européenne (BCE) et sont en circulation depuis le. ", "id": 1604464} {"src_title": "Chandler Bing", "tgt_title": "Chandler Bing", "src_document": [{"title": "Chandlerův humor.", "content": "Chandler je známý pro svůj humor. Chandler prohlašuje, že začal používat humor jako obranný mechanismus, když se jeho rodiče rozdělili a Chandlerovi nezbylo nic, než jenom humor. Jednou řekl Joey, že Chandler bez vtipu není Chandler. Když Monica nazvala svého vedoucího jako „největšího srandistu na světě“, měl z toho Chandler trauma a začal vymýšlet sarkastické vtipy. Joey na to přišel jako jediný a řekl to Monice.", "section_level": 1}, {"title": "Monica.", "content": "Vztah s Monikou se začal rozvíjet při Rossově druhé svatbě v Londýně, kde si měl vzít Emily. Při depresi se spolu Monica a Chandler vyspali, později se dovídáme to, že se Monica chtěla vyspat s Joeym. Mezi Moniku a Chandlera se několikrát zamíchá oftalmolog Richard Burke. V poslední epizodě adoptují dvojčata a odstěhují se do domu na předměstí New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Janice.", "content": "V každé sérii se alespoň jednou objeví Janice, buď jako pronásledující žena, rádkyně nebo přítelkyně Chandlera. Pro Janice je charakteristický její hlas, smích, vizáž a hlavně slova \"Ach můj bože!\". Její celé jméno je \"Janice Litman Goralniková rozená Hosensteinová\" a hraje ji Maggie Wheelerová. Chandler pořádá setkání s tajemnou ženou přes internet, ze které se nakonec vyklube Janice. Jejich vztah trvá do třetí sezóny, kdy se Janice rozhodne opustit svého manžela, aby byla s Chandlerem. Joey ji však vidí, jak se líbá se svým manželem a Chandler se s ní rozejde. Později se Janice opět vrací do života Chandlera. On ji již ale nechce a snaží se jí zbavit, předstírá, že se stěhuje do Jemenu. V době, kdy Chandler a Monica jakožto manželé nachází ideální dům pro svůj společný život, zjišťují, že jejich sousedy mají být právě Janice se svým manželem. Chandler, aby zabránil Janice v koupi domu, předstírá, že ji stále miluje. Ona jeho city k překvapení všech opětuje, avšak nechce rozbít svoji rodinu. A tak plán Chandlera s Monikou – sice ne úplně podle prvotních představ – přesto vychází. V tomto domě pak na konci nachází nový domov pro sebe i své adoptované děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chandler Muriel Bing je postava amerického televizního seriálu \"Přátelé\". Hraje ho Matthew Perry. Chandler to v životě neměl moc lehké. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě dítě. Otec opustil rodinu kvůli jinému muži – sluhovi. Rodiče mu to oznámili na den Díkuvzdání. Jeho matka je autorkou romantických (spíše erotických) novel. Otec dělá travesty show v Las Vegas pod pseudonymem Helena Handbasket. Jeho velkou láskou byla Janice, kterou zbytek party nenáviděl. Několikrát se dali dohromady a pak se zase rozcházeli. V sedmé sérii si vzal Monicu, dlouhou dobu byl spolubydlícím Joeyho. Během seriálu se od Joeyho přestěhoval k Monice.", "tgt_summary": "Chandler Muriel Bing est un des six personnages principaux de la série télévisée \"Friends\". Il est interprété par Matthew Perry. À l'université, il rencontre Ross Geller qui deviendra son meilleur ami. Ce dernier lui présente, lors du repas de Thanksgiving sa sœur Monica Geller et la meilleure amie de celle-ci, Rachel Green. Il partage un appartement avec Joey Tribbiani, son autre meilleur ami, pendant les 5 premières saisons de la série. Lors de cette colocation, ils adoptent un coq et un canard.", "id": 148046} {"src_title": "Zblovice", "tgt_title": "Zblovice", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Leží na jižním úpatí Suché hory (571 m) na skalnaté terase nad meandrovitým údolím řeky Želetavky. Značně zachovaná původní zástavba je řešena jako převážně štítově řazená ulicovka, s původními půllánovými statky na hlavní návsi a domkářskými usedlostmi v boční ulici, jež se malebně svažuje k bezejmenné vodoteči. Návsi dominuje gotizující kaplička postavená ve 20. letech 20. století, obecní budova s obecním úřadem, hasičskou zbrojnicí a prodejnou potravin a malá hasičská vodní nádrž. V krátké navazující ulici se nachází hostinec U Máců s tanečním sálem. K obci náleží samota \"Peksův mlýn\"; jediným průmyslovým podnikem je lom na mramor s moderní vápenkou. Tradičním symbolem obce zobrazeným na pečetích je vinný hrozen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349. Zblovice byly založeny patrně Lichtemburky na jejich lenním bítovském panství poblíž lomů na vápenec (mramor), který se zde pálil na stavební vápno. Odtud pochází i původní název Příblovice, odvozený od \"příbla\" – lopaty na vybírání vápna z pece. Jedná se o nejpozději kolonizovanou obec středověkého Bítovska, neboť zdejší půda obklopená lesy není příliš úrodná. Podle německých příjmení původních obyvatel se zdá, že Zblovice byly původně osídleny německým etnikem, každopádně podle nejstaršího urbáře bítovského panství z roku 1612 podle jmen poddaných v něm uvedených patřily Zblovice společně s obcemi Chvalatice a Velký Dešov mezi obce přibližně stejným dílem mezi smíšené, po třicetileté válce došlo na bítovském panství k celkovému počeštění, pouze obce Chvalatice a Lubnice si zachovávaly ráz se silnou německou většinou. Za nejstarší část obce se považuje devět statků s čp. 2 až 10, osazenými podle emfyteutického práva. V první světové válce padlo 8 občanů Zblovic. V roce 1924 byla postavena silnice směrem na Chvalatice a v souvislosti se zatopením Bítova vodami Vranovské přehrady byl ke katastru obce přičleněn Peksův mlýn a část dvora Vranče (1933). Po roce 1932 zde byla dokonce načas zřízena škola. V roce 1958 byly na kraji obce postaveny budovy JZD a vesnice poprvé spojena se světem autobusovou linkou. Dnes je značná část domů využívána k chalupaření a rekreaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Zblovice \"( Zblowitz)\" se nachází v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel, čímž se obec řadí mezi obce v Česku s nejnižším počtem obyvatel.", "tgt_summary": "Zblovice est une commune du district de Znojmo, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à 44 habitants en 2019.", "id": 645358} {"src_title": "Hvozdnice (okres Praha-západ)", "tgt_title": "Hvozdnice (district de Prague-Ouest)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné doložení existence obce Hvozdnice je z roku 999, kdy byla obec uvedena jako majetek ostrovského kláštera v jeho zakládací listině. Povinností obce tehdy bylo zásobování kláštera dřevěným uhlím. Ve 13. století spravovali Hvozdnice Benešovici. Byly součástí Podbrdského kraje. Po bitvě na Moravském poli byl kraj napaden Branibory, ostrovský klášter a jeho okolí vyloupeno a obyvatelstvo povražděno. V roce 1282 postihl kraj hladomor a v roce 1309 území zpustošili Bavoři. Z roku 1310 je ve stvrzovací bule papeže Klimenta V. opět zmínka o Hvozdnicích jako o dávném majetku ostrovského kláštera. Klášter obec vlastnil až do husitských válek, za kterých byl v roce 1420 z hvozdnického vrchu Žižkova ostřelován houfnicemi. O rok později se Hvozdnic zmocnil feudál Jakoubek ze Řitky. Po třicetileté válce byla obec ve velice špatném stavu. Podle sčítání obyvatel z roku 1651 měla obec v té době pouze 19 dospělých obyvatel. V roce 1657 vykoupil obec zpět pro ostrovský klášter jeho opat Matouš Ferdinand Zoubek. V letech 1713 a 1771–1773 byla oblast stižena morem. V roce 1785 (za vlády Josefa II.) byl ostrovský klášter zrušen a jeho jmění včetně obcí převzala Koruna královská. Ústavou ze 4. března 1849 byly zřizovány místní obce dle katastrálního území. Nad samosprávou obcí vznikl nový státní útvar – politický okres v čele s okresním hejtmanem. Hvozdnice patřily pod správní území Zbraslavsko a v roce 1849 bylo v obci napočítáno 295 obyvatel. V roce 1891 zakoupil obec hrabě Bedřich z Westphalenu a Fürstenbergu. V roce 1910 byla dokončena budova obecní školy ve Hvozdnici a došlo ke zřízení dvoutřídní školy. Do té doby chodily hvozdnické děti do školy do Davle. Obec Hvozdnice až do roku 1918 spadala pod smíchovský okres. Po vyhlášení samostatné Československé republiky roku 1918 patřila obec pod okresní úřad Praha-venkov a okresní soud Zbraslav. Roku 1945 se obec stala součástí Středočeského kraje a správou i soudem příslušela okresu Praha-západ. Po roce 1948 se název kraje změnil na Pražský a název okresu na Praha-jih. V roce 1955 byla zahájena pravidelná autobusová doprava projíždějící Hvozdnicemi. V září 1986 byla pro malý počet žáků uzavřena hvozdnická škola. Po rekonstrukci se v roce 2010 znovu otevřela jako školka.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Hvozdnice \"(500 obyvatel, českobratrský kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kovář, 4 krejčí, 2 obuvníci, 12 rolníků, 2 řezníci, 5 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Hvozdnice, trafika, truhlář, obchod s uhlím.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Hvozdnice podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších obcích Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé hvozdnické aglomeraci nicméně žije necelých 1 tisíce obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Hvozdnice (dříve též Hvoznice či Hoznice; název je podle ÚJČ pomnožný, sama obec používá jednotné číslo ženského rodu) se nachází v okrese Praha-západ, kraj Středočeský. Rozkládá se asi 27 km jižně od centra Prahy a 8 km východně od Mníšku pod Brdy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hvozdnice est une commune du district de Prague-Ouest, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1412450} {"src_title": "Kelčany", "tgt_title": "Kelčany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1365, kdy ji děkan kroměřížského kostela Jan z Boskovic postoupil svému bratru Tasovi. V té době zde byla tvrz (na kopci Babylon), svobodný dvůr a mlýny. Původní osada ležela poněkud severněji a nazývala se Staré Kelčany. Kolem roku 1505 se v Kelčanech uvádí tvrziště, dvůr a mlýn, ovšem v roce 1527 se už uvádí jako pusté. K jejich částečné obnově došlo už v 16. století, protože počátkem 17. století zde bylo podle žádovických purkrechtních register obnoveno několik gruntů – v roce 1609 se uvádí 8 gruntů (2 lánické a 6 podsednických). Kelčanský mlýn byl v provozu po celé 16. století. Po třicetileté válce byly znovu Kelčany osídleny, ale na jiném místě. Ke staré kulturní půdě byla postupně připojována další, získaná kácením porostů, které pokrývaly severní částí katastru směrem ke Kostelci. Ještě v roce 1666 se tu uvádí dubový les. Na Hruškovickém potoce byl ve středověku zřízen rybník. V roce 1666 koupilo místní zpustošený panský dvůr město Kyjov za 2600 zlatých. Od roku 1670 se obec už uvádí jako Nové Klečany. Obec znovu osídlili převážně osadníci z Vřesovic, které byly také majetkem Kyjova. V roce 1859 zde byl otevřen lignitový důl Svatá Barbora a při něm zřízena sklárna. Ta však roku 1861 vyhořela a místo ní v roce 1862 bratři Albert a František Kleinovi založili prosperující akciový cukrovar, který zde sloužil až do roku 1967. Z Vlkoše k němu vedla železniční vlečka dlouhá 3 km. V roce 1871 měl cukrovar, který byl majetkem akciové společností, v nájmu dvory v Kelčanech, v Kostelci, Miloticích, Mistříně a ve Svatobořicích. O deset let později už měl také v nájmu také všechny dvory na velkostatku Bzenec, Buchlov a Koryčany. Svými výhodnějšími platebními nabídkami získal nakonec jakýsi monopol na pronájem dvorů, z nichž vytlačil takto jejich židovské nájemce. V roce 1883 bylo v cukrovaru zavedeno elektrické osvětlení. (V obci to bylo až v roce 1931.) Po přestavbě v roce 1925 mohl cukrovar denně zpracovávat 12 000 q řepy. Důl Svatá Barbora patřil cukrovaru a např. v roce 1926 se zde vytěžilo 30 000 tun lignitu. V roce 1945 byl otevřen další důl Prokop. V roce 1870 zde byla zřízena pošta, později i četnická stanice. Roku 1912 zde vznikla Raifaisenka. Ve znaku obce se nachází dvě lilie – jedna připomíná rod pánů ze Zástřizl, druhá kapli Navštívení Panny Marie. V dolní části je hrozen, který se nacházel i na historické pečeti. Lilie a hrozen jsou od sebe odděleny stříbrnou krokví.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Zastupitelstvo obce má 7 členů. Voleb do zastupitelstva v říjnu 2010 se účastnilo 169 (tj. 82,84 %) voličů. Je zde zvykem, že kandidují jednotlivé osoby nesdružené v politické straně. Do zastupitelstva kandidovalo 16 osob. Kvůli neshodám proběhly 10. prosince 2011 nové předčasné volby, po kterých se starostou stal znovu Vladimír Jarošek. Při ustavujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 2014 se novým starostou stal Radim Konečný. Ten byl do funkce opět zvolen po komunálních volbách na podzim 2018. Obec náleží do senátního obvodu č. 79 – Hodonín. Do roku 1960 patřila do okresu Kyjov.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2001 se 91,6 % obyvatel přihlásilo k české národnosti, 5,2 % k moravské a 2,8 % ke slovenské. 36,4 % se hlásilo k Římskokatolické církvi a 58,8 % bylo bez vyznání. Průměrný věk byl 37 let.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Kelčany mají autobusové spojení s Kyjovem a okolními obcemi. Z Kyjova je přímé železniční spojení s Brnem po trati č. 340 (tzv. Vlárská dráha). Středem obce prochází silnice III/52211, která se v severní části katastru napojuje na silnici II/422. Železniční vlečka z Vlkoše k místnímu cukrovaru byla zrušena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kelčany () jsou obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 3,5 km východně od Kyjova. Západně podél obce protéká potok Hruškovice. Na severním okraji obce byl v roce 2007 na potoce obnoven rybník. Žije zde obyvatel. Od roku 2000 je členem mikroregionu Podchřibí. Dochovanou tradicí je Kelčanský svátek připadající na 2. července - svátek Navštívení Panny Marie spojený s procesím.", "tgt_summary": "Kelčany est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 292051} {"src_title": "Křtěnov", "tgt_title": "Křtěnov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší historie.", "content": "Kdy a kým byla obec založena, není známo. J. Višinka v dějinách Olešnice se domnívá, že jméno \"Kčenov\", Křtěnov a podobně vzniklo podle zakladatele obce a bylo několikráte měněno (až v roce 1926 bylo Kčenovu nařízeno užívat jméno nynější, ačkoli proti tomu tehdejší obecní zastupitelstvo protestovalo). V polovině 11. století byl na území mezi Litomyšlí a Černou Horou hustý prales a v něm se kromě jiných újezdů nacházel i újezd olešnický, tj. olešnická Moravská Strana. Město Olešnice bylo založeno ve druhé polovině 13. století. Dříve byl založen Crhov nebo s určitostí crhovská tvrz, protože crhovský katastr sahá až po samou Olešnici a taktéž až po Křtěnov, kde katastrální hranici tvoří Olešnický potok. Loucký, neboli panský dvůr si zabral lepší pozemky až po samou Olešnici a mezi olešnickým a prosetínským katastrem. Západně od Olešnického potoka, na stávajícím místě, byla založena zdejší malá obec. Mohlo tomu být koncem 13. století. Obec byla hned z počátku rozdělena na 10 půllánových zemědělských usedlostí a 4 čtvrtláníky nebo podsedky. Historické zprávy však pochází až z 15. století, první z roku 1447, kdy Jan z Pernštejna napsal své manželce Bohunce kromě jiných okolních obcí i tuto obec. Dále je známo, že v roce 1482 Vilém a Vratislav z Pernštejna propustili poddaným ve vsi Kčenov právo odůmrtí. O čtyři roky později pánové z Pernštejna získali zboží hradu Louka. S hradem byl spojen i Kčenov a tím se dostal ke kunštátskému panství stejně jako Olešnice. V roce 1500 byl Kčenov osvobozen od čepování panského vína a v roce 1515 od bezplatného vožení panských ryb. Další záznamy o Křtěnově pochází až z doby po třicetileté válce, z let 1656 až 1678. Jsou to záznamy zapsané hrabětem z Lamberka, Fridrichem Kašparem, panujícím na Kunštátě. Byly pořízeny za účelem zavedení či utužení roboty. Uvádí ve Křtěnově 15 poddaných, 10 pololáníků, 1 čtvrtláník a 4 podsedníci. V té době už byla obec očíslována a stálo zde 24 chalup. Hospoda č. 21, mlýn č. 22 i mlýn Podhrázský č. 23 byly panské. Počet obyvatel Křtěnova z té doby není znám, ale je zřejmé že jich bylo velmi málo. Plné osídlení Křtěnova je až po roce 1680.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Období do druhé světové války se vyznačovalo snahou o zvyšování kulturní a životní úrovně. Hasičský sbor byl založen již před první světovou válkou, 1. dubna 1898, regulace potoka byla provedena v roce 1931 stejně jako elektrifikace. Rok 1938 se vyznačoval odhodláním bránit svou vlast. Obětí nacizmu v období prvního stanného práva se v obci stal člen požárního sboru mlynář na Podhrázském mlýně Vilém Tocháček. Dne 28. září 1941 byl ve Křtěnově brněnským gestapem zatčen. Byl uvězněn v Brně v Kounicových kolejích a třetí den na tamějším popravišti popraven. Průběh celé války je popsán ve křtěnovské kronice. V roce 1948 komunisté v Československu násilím uchopili moc a nastolili podle Sovětského svazu další totalitu, komunistickou. Lidé byli zavíráni většinou za podezření z vlastizrady a udělovaly se exemplárně vysoké tresty. Soudy ztratily nezávislost a strana, jak bylo v případě křtěnovských občanů prokázáno, navrhovala i výši trestu. Toto běsnění postihlo v letech 1952–1953 také Křtěnov, a to pro výstrahu celého okolí. Začátkem roku 1952 byl do obce nasazen konfident a pomocí něho bylo dne 8. února 1953 zatčeno 11 nevinných mužů z obce. Tři z nich byli souzeni veřejným soudem v olešnické sokolovně jako největší zločinci národa a jenom o vlásek unikli trestu nejvyššímu, trestu smrti. Po 40 letech vlády komunistické totality přišla v listopadu 1989 sametová revoluce. V roce 1991–1993 došlo k plné rehabilitaci odsouzených. Strůjci procesu však potrestáni nebyli.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Hlavní figurou uplatněnou na znaku obce se stala labuť z erbu Rožnovských ze Křtěnova. Modrá dominantní barva připomíná Podhrázský rybník. Zubří hlava připomíná někdejší významnou feudální vrchnost – pány z Pernštejna. Návrhy praporu většinou opakují figury z návrhů obecního znaku, barva praporu opět připomíná barvu praporce pánů z Pernštejna.", "section_level": 1}, {"title": "Starostové a předsedové MNV obce.", "content": "Dne 1. 8. 1977 provedeno sloučení s obcí Olešnicí, což znamenalo konec samostatnosti a největší úpadek obce. Od listopadu 1990 byla samostatnost obce obnovena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Křtěnov se nachází v okrese Blansko v Jihomoravském kraji. Jde o krátkou řadovou obec při Olešnickém potoku, která leží u silnice z Olešnice do Hodonína. Název je český – slovo původně znamená pokřtěné místo. Katastr Křtěnova má 280 hektarů a žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Křtěnov est une commune du district de Blansko, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 582817} {"src_title": "Kochánov (okres Havlíčkův Brod)", "tgt_title": "Kochánov (district de Havlíčkův Brod)", "src_document": [{"title": "Pamětihodnosti a vybavení obce.", "content": "Dominantou návsi této malebné vesničky je novogotická kaple z roku 1914, která je zasvěcená Narození panny Marie. U této kaple se každý rok v září za přítomnosti faráře koná slavnostní pouťová mše. Na poměrně rozlehlé návsi lze kromě kaple najít také rybník, altán s lavičkami, moderně vybavené dětské hřiště a hasičskou zbrojnici, která bývá také využívána k různým společenským a kulturním akcím, které se konají ve vesnici. Dále pak také telefonní budku, informační tabuli a místo, kde jsou přistavěny kontejnery na veškerý tříděný odpad. Asi ve středu obce se nachází autobusová zastávka, která je využívána místními obyvateli jako spojení do Havlíčkova Brodu a také do Jihlavy. Ve spodní části obce se nachází velké sportovní hřiště s fotbalovým a tenisovým/volejbalovým kurtem. Toto hřiště využívají také členové místního Sboru dobrovolných hasičů pro své pravidelné tréninky. Sbor dobrovolných hasičů byl v Kochánově založen již v roce 1902 a funguje zde dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1307, kdy se obec nazývala \"Chochansdorf\". V českém překladu to znamená Kochánova ves. Okolo roku 1440 zde sídlil zeman Václav z Kochánova. V roce 1544 byla vesnice uváděna ve střítěžském panství. Začátkem 17. století vlastnil Kochánov jihlavský měšťan Matyáš Slubík z Kynigštejnu a vesnice tak patřila do panství Větrný Jeníkov. V roce 1902 zde byl založen sbor dobrovolných hasičů. V letech 2006-2010 působil jako starosta Ing. Jiří Jůzl. Od roku 2010 do roku 2014 zastával funkci starosty pan Roman Vácha. Od roku 2014 je starostou obce opět Ing. Jiří Jůzl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kochánov (německy \"Chochansdof\", čti: „Kochnsdorf“) je obec v okrese Havlíčkův Brod, v kraji Vysočina. Tato vesnice se nachází v nadmořské výšce 526 metrů a leží na severní straně potoka, který ústí do potoka Žabince. Žije zde obyvatel. Z turistického a geografického hlediska patří obec do oblasti Českomoravské vrchoviny.", "tgt_summary": "Kochánov est une commune du district de Havlíčkův Brod, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 14844} {"src_title": "Hradec nad Svitavou", "tgt_title": "Hradec nad Svitavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Německy \"Greifendorf\" (\"Greiffendorf\"), do roku 1949 Grándorf, od této doby uměle vytvořený název \"Hradec nad Svitavou\", je zhruba 7 km dlouhá obec 6 km jižně od Svitav. Podle archeologických nálezů je první pravděpodobné osídlení, byť nemělo trvalejší charakter, doloženo v neolitické době. Ves, resp. hradecká fara s kostelem sv. Kateřiny, je poprvé listinně připomínána v roce 1270 jako biskupský majetek, jejíž farář každých čtrnáct dní vykonával bohoslužbu v kostele v Horní Hynčině. Název Griffendorf se poprvé objevil v roce 1318, ale zajímavé je, že jižní část osady nesla pojmenování Gratzl a s dalšími pojmenováními Burghügel, Turmhügel dávala předpoklad, že se zde nacházel nějaký hrádek. Už němečtí historikové se domnívali, že tato část obce je českého původu a hrádek, po němž nesla pojmenování, sloužil k ochraně trstenické nebo brněnské stezky, avšak existence tvrziště nebyla archeologicky doložena. První zmínkou obec dokazuje, že byla založena při středověké kolonizaci koncem 13. století jako léno olomouckých biskupů. Od roku 1389 byla zahrnuta do mírovského panství. Kostel sv. Kateřiny spadal od roku 1559 do správy svitavského děkanátu a svou nynější podobu nese po přestavbě z roku 1710 v důsledku požáru obce v roce 1673, při níž shořely i nejdůležitější listiny obce – zejména listina o obnovení dědičné rychty potvrzená olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem z roku 1535. Rozkvět obce spadal do 15. století, kdy jí byly uděleny výsady ohledně práva várečného, sladovnického, honitby a obchodu se solí, a svá panství zde mělo více vlastníků, z nichž nejvýznamnějšími byli pánové z Hardega a Letovic. Od roku 1567 získal část obce rod Podstatských z Prusinovic, kteří toto léno v roce 1570 prodali olomouckému biskupu Vilému Prusinovskému, který daroval tamnímu faráři právo odúmrti. Během doby část obce mělo v lenním vlastnictví město Svitavy (1580), jíž získalo od Jiřího Kamenohorského z Kamenné Horky a od roku 1630 pak město Svitavy spravovalo celou obec. Ves byla těžce zasažena třicetiletou válkou, před jejímž začátkem zde žilo 76 osedlých, ale v roce 1677 při lánové vizitaci pouze 71 osedlých a 5 statků bylo pustých. Právo várečné bylo sice v roce 1651 obci odebráno, ves ztratila i některá další privilegia, ale lze vypozorovat rozvoj mlynářství (v obci pracoval i větrný mlýn), zemědělství a živností. Hradec se stal i vyhlášeným tržním místem obilovin. Součástí svitavského panství zůstal až do roku 1849, ale po správní reformě spadal do moravskotřebovského politického okresu a do soudního okresu Svitavy. Od října 1938 připadl pod svitavský landrat v Sudetské župě, ale po skončení druhé světové války byl obnoven předválečný stav. Do roku 1949 patřil do okresu Moravské Třebové, ale poté byl přičleněn do okresu Svitavy. Od 1. ledna 1976 do 31. srpna 1990 byl součástí města Svitavy, poté se osamostatnil. Ačkoliv byl Hradec silně zemědělskou obcí, byly zde ve 30. letech 20. století založeny i průmyslové podniky (strojírny, koželužna a tkalcovny). Řada obyvatel však dojížděla za prací do Svitav. Ze spolků zde působil spolek politický, zemědělský, hasičský, lidový a železničářský aj. První zmínka o škole pochází již z roku 1560, od roku 1871 se zde nacházela trojtřídní obecná škola s německým vyučovacím jazykem a od roku 1926 i česká menšinová škola.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Hradec nad Svitavou ( \"Greifendorf\") se nachází v okrese Svitavy v Pardubickém kraji. Žije zde obyvatel. Obec je součástí Mikroregionu Svitavsko. ", "tgt_summary": "Hradec nad Svitavou est une commune du district de Svitavy, dans la région de Pardubice, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 278213} {"src_title": "Lhotka (okres Beroun)", "tgt_title": "Lhotka (district de Beroun)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1547. Rozšířené pojmenování obce Lhotka v souvislosti s její polohou na úpatí Plešivce, což je rovněž velmi rozšířený název vrcholků a kopců v naší krajině. Lhotky (Lhoty, Lhůty) vznikaly na místech, kde majitel půdy, lesa povolil novým osadníkům vybudovat svá obydlí. Po určitou dobu (lhůtu) stanovenou majitelem půdy nemuseli nový osadníci odvádět dávky a účastnit se roboty. Označením plechý, plešivý, označovali naši předci protáhlé vrcholky v krajině. Další nejbližší vrcholek s tímto názvem se nachází v CHKO Český kras u obce Měňany. V roce 2014 zde žilo 329 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Lhotka \"(451 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dobytkem, 2 hostince, krejčí, mlýn, obchod s lahvovým pivem, 5 rolníků, řezník, 4 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Kaple svaté Anny, na okraji obce Lhotka u silnice směrem na obec Radouš. Z místa je vyhlídka na hřeben Brd, Hostomice pod Brdy, Neumětely, vysílač Cukrák a okraj Prahy. Brzy po ukončení první světové války byl postaven pomník památce padlých, k němuž byla v roce 1946 připevněna deska se jmény obětí německé okupace. Pomník je umístěn ve středu obce na okraji dětského hřiště. Obec je vhodné výchozí místo pro cykloturistiku a turistiku v Brdech na úpatí Plešivce (na vrcholu keltské hradiště, dále paleontologická prvohorní oblast Barrandienu). Kromě Plešivce můžete navštívit Plešivecké jezírko, údolí řeky Litavky s náhony k vodním mlýnům (hamrům), lužní les v okolí rybníka Brod. Informace a mapu s turistickými stezkami najdete na návsi u dětského hřiště.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lhotka se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský, asi 7 km východně od města Hořovice na severovýchodním úpatí brdského vrcholu Plešivec. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lhotka est une commune du district de Beroun, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 219601} {"src_title": "Tataři", "tgt_title": "Tatars", "src_document": [{"title": "Rozmístění.", "content": "Nejvíce Tatarů žije v Tatarstánu (autonomní republika Ruské federace), Baškortostánu, na Krymu a na Sibiři. Ale velká diaspora se nachází v Uzbekistánu, Kazachstánu. S tatarskou menšinou se setkáme také v Litvě, Bulharsku, Číně, Rumunsku, Finsku, Polsku, Turecku nebo na Ukrajině. Protože Tataři nemají vlastní nezávislý stát, jsou postupně asimilováni a pozvolna ztrácejí znalost tatarštiny, kterou nahrazují většinové jazyky zemí, například v Rusku ruština.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většina Tatarů jsou sunnitští muslimové, zvláštní nábožensko-etnickou skupinu tvoří tzv. Krjašeni (Keräşennär), kteří vyznávají pravoslaví.", "section_level": 1}, {"title": "Etnogeneze.", "content": "Velká část Tatarů obývajících Tatarstán a evropskou část Ruska jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží (Volžsko-kamské Bulharsko) byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Na etnogenezi Tatarů se podíleli také turkičtí Kypčaci, v Evropě známí jako Kumáni. Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s ugrofinskými, něneckými a mongolskými národy Uralu a Altaje.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Etnonymum „Tatar“ je odvozeno od jména mongolského kmene Ta-ta, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Ta-ta společně s jinými mongolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim doslova stála v cestě. Tato etnika, tvořící jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13. století, byla nazývána „Tata“ nebo „Tatar“ podle svých pánů a toto etnonymum postupně přijala za své. Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Zjednodušeně řečeno – jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska. Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko, vypálili Kyjev, zpustošili Uhry a pronikli až na Moravu, do Slezska a k Jadranu. K popularitě jména Tatar ve středověké Evropě snad přispěla i jeho zvuková podobnost s řeckým označením pro peklo: Tartar. Tehdejší kronikáři, např. Tomáš ze Splitu, Matouš Pařížský, Jan Dlugosz nebo i česká kronika tak řečeného Dalimila, totiž pokládali Mongoly a Tatary pro jejich krutost a nezvyklé vzezření za pekelné bytosti. V Ruské říši pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny turkické, případně i další muslimské národy (například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence, na počátku 20. století byli jako Tataři označování např. sibiřští Altajci, Chakasové a Šorové nebo kavkazští Nogajci).", "section_level": 1}, {"title": "Tatarská subetnika.", "content": "Mongolský chán Bátú vytvořil obrovský státní útvar jménem Zlatá horda (známý také jako Kipčacký chanát), který se v 15. století rozpadl na menší chanáty. V nich se pak za odlišných kulturních, hospodářských a politických podmínek formovala různá tatarská subetnika, na která se tatarský národ dělí dodnes. Tyto podskupiny se v různé míře liší ve svých tradicích, způsobu života i jazyce.", "section_level": 1}, {"title": "Kazaňští Tataři.", "content": "Kazaňští Tataři jsou potomky Volžských Bulharů, kteří se usadili v středním povodí Volhy v 8. století a smísili se s původním ugrofinským obyvatelstvem. V procesu etnické konsolidace kazaňských Tatarů sehrála významnou roli Zlatá horda, potažmo Kazaňský chanát vzniknuvší po jejím rozpadu. Kazaňští Tataři měli velký etnokulturní vliv na ostatní tatarské skupiny, jejich dialekt již od 15. století plnil funkci jednotícího jazyka a dokonce hrál roli lingua franca ve středoasijské oblasti. V 19. století se stal základem pro současnou spisovnou tatarštinu. Počet kazaňských Tatarů je odhadován na téměř 6 milionů, většinou žijí v Tatarstánu, Rusku a dalších státech bývalého SSSR. Většina z nich žije v Evropě, ale najdeme významné komunity i ve Střední Asii či na Sibiři. Mimo Tatarstán kazaňští Tataři většinou používají jako svůj první jazyk ruštinu (zejména v Moskvě, Petrohradě, Nižném Novgorodu, aj.)", "section_level": 2}, {"title": "Sibiřští Tataři.", "content": "Sibiřští Tataři jsou potomky turkických a zčásti ugrofinských národů altajsko-uralské oblasti. Po rozpadu Zlaté hordy vytvořili vlastní Sibiřský chanát s hlavním městem Isker, který byl dobyt kozáckým atamanem Jermakem až roku 1598. Jeho pád nastartoval ruskou kolonizaci Sibiře. Dnes žije na Sibiři více než 500 000 sibiřských Tatarů, kteří obývají pás území táhnoucího se od Tobolska do Tomska, na Altaj a až téměř k Jeniseji. Na rozdíl od kazaňských Tatarů, kteří mají evropské rysy, sibiřští Tataři se fyziognomií více podobají asijským národům – mají šikmé oči a výrazné lícní kosti. Avšak vzhledem k tomu, že tvoří mnohdy izolované komunity na rozsáhlých územích, nelze je antropologicky jednoznačně kategorizovat, protože doslova od vesnice k vesnici vykazují rozdílné fyziognomické rysy (najdeme i tatarské vesnice, jejichž obyvatelé jsou světlovlasí s modrýma očima). Díky kontaktům Sibiřského chanátu s uzbeckými chány v Buchaře nalezneme v jazyce sibiřských Tatarů překvapivé množství slov uzbeckého původu.", "section_level": 2}, {"title": "Krymští Tataři.", "content": "Krymští Tataři osídlili Krym ve 12. století. Po rozpadu Zlaté hordy založili roku 1443 Krymský chanát, jenž se již v roce 1475 stal osmanským vazalem. Odtud podnikali loupeživé nájezdy, při kterých byla vylidněna téměř celá jižní a východní Ukrajina. Pozdější ruská nadvláda nad Krymem přinesla útlak a exodus Krymských Tatarů a spřízněných Nogajců do Osmanské říše na území Dobrudže v dnešním Rumunsku a Bulharsku; největší ránu jim zasadil Stalin, který je po 2. světové válce nechal vesměs deportovat do Střední Asie. Po roce 1991 se Krymští Tataři na Krym postupně vracejí.", "section_level": 2}, {"title": "Tataři v Litvě, Polsku a Bělorusku.", "content": "V roce 1397 si litevský velkokníže Vytautas ze svého tažení k Černému moři přivedl na Litvu několik stovek tatarských bojovníků a jejich rodin, které usídlil v obci Trakai a ustanovil je správci a strážci tamního hradu. Dále byli Tataři usazeni v běloruských a polských oblastech pod litevským panstvím. Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi. Pro Tatary žijící v Polsku a v Litvě se vžilo označení Lipkové. V této službě Litvě a později Polsku zůstali prakticky až do 20. století (jak o tom svědčí například tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě) a přes všechny dramatické dějinné události některé tatarské komunity přežily do dnešních dob. Přestože tito Tataři dnes hovoří polsky, potažmo litevsky, zachovali si mnohé ze své původní kultury. Americký herec Charles Bronson (narozen jako Charles Buchinsky) se narodil v rodině litevsko-tatarských imigrantů. Roku 1672 část polských Tatarů povstala proti Polsko-litevské unii a přidala se k útočící turecké armádě. O povstání Lipků pojednává román Henryka Sienkiewicze \"Pan Wołodyjowski\".", "section_level": 2}, {"title": "Tataři v Česku.", "content": "Tatarští nájezdníci (tehdejší turkické kmeny) jakožto nedílná součást mongolského vojska se objevili v Česku zřejmě již za krále Václava I. To v roce 1241 během Mongolského vpádu na Moravu. O této události se zmiňuje již Kronika tak řečeného Dalimila. Tato událost zůstává zaznamenána například i v lidové pověsti o vzniku lokální pochutiny Štramberské uši, někdy též Tatarské uši. Vzniklé od nasolených lidských uší údajně nalezených ve vytopeném \"tatarském\" táboře. Jiný vpád Tatarů na území dnešní České republiky se odehrál v roce 1663, kdy krymští Tataři společně s Osmany během osmansko-habsburské války odvlekli z Moravy do otroctví na 12 000 lidí, především mladých dívek a dětí, což zmiňují mimo jiné i tehdejší Lánové rejstříky. Asi pro toto spojení s brutálními nájezdníky má slovo tatar v naší literatuře a lidové mluvě někdy pejorativní význam, jako určité synonymum pro primitiva.", "section_level": 2}, {"title": "Tatarské aktivity v Česku.", "content": "Začátky tatarských aktivit v Česku jsou spojeny s přestěhováním rádia Svobodná Evropa z Mnichova do Prahy v roce 1995. Od roku 2003 pořádají redaktoři tatarsko-baškirského vysílání Rádia Svoboda (Азатлык Радиосы) každoročně v červnu tatarskou lidovou slavnost Sabantuj – nejprve ve středočeské obci Vyžlovka, od roku 2013 v Bubovicích. Roku 2004 byly spuštěny webové stránky Tatar.cz poskytující v češtině informace o tatarském národě, dějinách, kultuře, ale i gastronomii. Roku 2013 se zástupci českých Tatarů sešli v Praze s prezidentem Tatarstánu Röstämem Minnechanovem při jeho oficiální návštěvě Česka. Od roku také 2013 existuje spolek KITAP, nezisková organizace reprezentující tatarskou kulturu. Roku 2017 byl organizátory Sabantuje založen spolek Tatar.cz, který usiluje o pěstování národních tradic, nabízí praktickou pomoc krajanům, kteří se přistěhovali do Česka, a také propaguje tatarskou kulturu v českém prostředí. Působí i na Facebooku jako skupina Tatar.cz - Чехия татарлары/Tataři v Česku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tataři \"(Tatarlar)\" jsou turkický národ obývající různé oblasti Eurasie a hovořící většinou tatarštinou. Ke konci 20. století byl celkový počet Tatarů ve světě odhadován na více než 8 milionů.", "tgt_summary": "Les Tatars (ou Tatares) sont un peuple turc, parlant le tatar. La plupart des Tatars vivent au centre et au sud de la Russie, en Ukraine, au Kazakhstan, en Turquie et en Ouzbékistan. On en dénombre plus de huit millions à la fin du. Les Tatars forment par ailleurs l'un des cinquante-six groupes ethniques recensés par la République populaire de Chine. Il existe des distinctions entre les Tatars eux-mêmes, parmi lesquels les Nogaïs.", "id": 967196} {"src_title": "Sulejovice", "tgt_title": "Sulejovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První bezpečná zpráva o Sulejovicích (ve středověku též Sulevice) pochází z roku 1251, kdy jsou doloženi Pavlík a Štěpán ze Sulevic. Kaplířové měli od počátku úzký vztah ke královskému městu Litoměřicím a v dominikánském klášteře, který založil podle staré tradice biskup Bernard, byla od 13.století rodinná hrobka. Část Sulejovic držel ještě hejtman z Trable, který ji v roce 1273 prodal litoměřickému měšťanu Dětmaru z Kouřimě. V roce 1251 je již o vesnici písemná zmínka v kupní smlouvě mezi Smilem, rytířem z Lichtenburgu a ciste-riánským klášterem v Alt-Zellu. V té době již zřejmě v Sulejovicích sídlil rod Kaplířů, který se později psal Kaplířové ze Suiewitz. Kaplířové drželi Sulejovice až do roku 1627. Kaplířové se Suiewitz patřili k významným rodům v Čechách. Připomeňme si například: v roce 1322, kdy římský král Ludvík Bavor pasoval na rytíře Buriana Kaplíře ze Sulevic za statečnost v bitvě u Mühldorfu. Ten v roce 1323 provázel prince Karla, pozdějšího císaře Karla IV, do Francie. Po něm se připomínají v letech 1341 - 1346 Pešek a Kunát ze Sulevic. Jan Kaplíř ze Sulevic obdržel za své služby císaři Zikmundovi v roce 1436 listinu s majestátem císaře, ve které mu císař zapisuje majetek. 21.června 1621 byl na Staroměstském náměstí v Praze popraven mezi 27 českými pány Kašpar Kaplíř se Sulevic a Čížkovic, který seděl na Neustupově a Milčině. Jeho vnuk Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, žil v letech l6ll- 1686, byl postavou v naší historii celkem spornou a tajemnou. Jako exulant musel žít v cizině. Byl hlavně vojákem. Na sklonku svého života byl velmi významnou postavou v bitvě o Vídeň roku 1683. Nechal postavit zámek Milešov. V šestnáctém století při obnově Desek zemských byly do těchto vloženy dva zápisy a to roku 1543, že z rodiny Kaplířů jen ti musí se \"ze Sulevic\" jmenovati a psáti, kteří Sulevice skutečně drželi. I když nelze zjistit, zda Kaplířové byli od počátku vladyckým rodem, či zda byli nobilitováni až později, je jisté, že rozmach tohoto rodu úzce souvisí s vnitřní kolonizací, na které se Kaplířové zřejmě intenzivně podíleli. Byla to především západní část Českého středo-hoří, kde se usadili jednotliví členové rodu a založili pak četné větve Kaplířů (např. Milešov, Skalka, Chotiměř, Ostré Třebívlice, Želkovice, Újezd, Velemín, Zim, Dubice, Měrunice, Siřejovice, Solany, Marhostice, Šachov). Nalézáme je i v Podkrušnohoří a v okolí Duchcova.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Roku 1611 se zde narodil Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, český vojevůce, účastník bojů třicetileté války, zastupující velitel rakouských vojsk ve válce proti Turkům při obraně Vídně roku 1683", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sulejovice () se nachází v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji, přibližně 2 km jihozápadně od Lovosic. Žije v ní obyvatel. ", "tgt_summary": "Sulejovice est une commune du district de Litoměřice, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1699457} {"src_title": "Týniště nad Orlicí", "tgt_title": "Týniště nad Orlicí", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží v blízkosti soutoku Tiché a Divoké Orlice, 13 km severovýchodně od Holic.", "section_level": 1}, {"title": "Název, znak a vlajka.", "content": "Pro borové lesy, které město obklopují, bývá Týniště nad Orlicí označováno jako „město v lesích“. Jeho název vznikl ze slova „týn“, které znamenalo opevněný hrádek na vyvýšeném místě. Znak města představuje borovice se zelenými větvemi na červeném štítu. Na kmeni stromu je bílý štít se třemi černými pruhy v horní části, což je znak pánů z Kunštátu. Znak městu udělil v roce 1487 kníže Jindřich starší z Kunštátu a z Poděbrad. Vlajku schválila Poslanecká sněmovna 24. února 2011. Popis vlajky je dle vexilologů: Červený list se zelenou borovicí se žlutým vykořeněným kmenem. Přes kmen černo-bíle dělený gotický štítek, nahoře se dvěma bílými břevny. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Autorem návrhu je Tomáš Zdechovský.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci je z roku 1361, kdy náležela k opočenskému panství a držel ji Sezema z Dobrušky. V roce 1577 se připomíná tvrz, kterou od roku 1559 vybudoval podkomoří markrabství moravského Hanuš Haugvic z Biskupic. Na nevysoké výspě při soutoku Tiché a Divoké Orlice původně vznikla kupecká osada s trojhranným náměstím a farním kostelem sv. Mikuláše \"in oppido\". V 15. století obec náležela k panství pánů z Kunštátu, od roku 1577 byl její osud spojen s častolovickým panstvím, které bylo od roku 1695 v držení Šternberků. V 1. polovině 16. století byly v obci a jejím okolí vybudovány četné rybníky. Roku 1619 se napposledy připomíná tvrz, když ji vlastnil Ota z Oppersdorfu. Pak byla opuštěna nebo upravena na panský dům. Novodobý ráz Týniště nad Orlicí získalo v 19. století, kdy se stalo důležitou železniční křižovatkou tratí z Prahy do Hanušovic (vybudována roku 1874) a z Chocně do Meziměstí (vybudována roku 1875). Železniční spojení bylo předpokladem vzniku a rozvoje průmyslu, zejména zpracování dřeva, výroby nábytku, strojírenské výroby a koželužnictví. Na město bylo Týniště nad Orlicí povýšeno 1. února 1914 císařem Františkem Josefem I. Ve 20. století bylo město známé díky výrobě tkalcovských stavů v závodě Elitex, který vznikl sloučením menších strojírenských podniků. V období od 1. ledna 1981 do 23. listopadu 1990 pod Týniště spadala jako místní část Albrechtice nad Orlicí.", "section_level": 1}, {"title": "Exulanti.", "content": "V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny, a to pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V roce 1742 takto prokazatelně opustil svou vlast a odešel do Münsterbergu Jiřík Vyklous z Týniště nad Orlicí. Tam se v roce 1746 oženil a tam i zemřel v roce 1776. V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky prováděné duchovními i světskými úředníky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků... Číst nebo vlastnit Bibli bylo zakázáno. Místodržitelský patent, vydaný dne 29. ledna 1726, zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Dne 7.9.1734 byl v Týništi n. O. vězněn Jan Štěřík se synem Francem. (Příjmení Štěřík má cca deset podob – Škeřík, Skersick, Schklerschik, SSterzik, Skerzick...) Později všichni emigrovali. Osmnáct (18) hospodářů z tohoto velmi početného rodu Štěříků mělo své usedlosti ve Friedrichově Hradci, čtyři z nich patří k zakladatelům této české kolonie v pruském Slezsku. Nejdostupnější informace jsou v knihách Edity Štěříkové (včetně zdrojů a údajů z matrik). Po druhé světové válce potomci českých exulantů, pokud žili v Polsku, z této země odešli.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství a zdravotnictví.", "content": "Ve městě jsou dvě mateřské školy, základní škola a základní umělecká škola. Nachází se zde městská poliklinika s ordinacemi praktických i specializovaných lékařů. Pro seniory bylo vybudováno geriatrické centrum, které slouží jako domov důchodců i jako dům s pečovatelskou službou.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Nachází se zde i divadlo a od roku 2007 znovuotevřené kino. Do poloviny 90. let 20. století ve městě působil amatérský divadelní soubor Jirásek. Po jeho rozpadu bývalá dlouholetá herečka, vedoucí a režisérka souboru Eva Drábková v roce 1998 založila nový soubor Jirásek-Temno. V roce 2013 byla otevřena Galerie Jaroslava Dostála a malířů Týnišťska.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Týniště nad Orlicí má vlastní atletický stadion a fotbalové hřiště. Sportovní klub města má více než 500 členů, kteří působí ve 12 oddílech – v oddíle fotbalu, atletiky, kanoistiky, kuželek, tenisu, košíkové, stolního tenisu, odbíjené, sálové kopané, střelby, kulečníku a orientačního běhu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Městská autobusová doprava v Týništi nad Orlicí na jedné lince vedoucí do několika směrů byla zavedena 1. října 2004 a provozuje ji AUDIS BUS s. r. o. Od roku 2005 je součástí systému IREDO.", "section_level": 2}], "src_summary": "Týniště nad Orlicí () je město v Královéhradeckém kraji v okrese Rychnov nad Kněžnou. Nachází se 20 km jihovýchodovýchodně od centra Hradce Králové. Společně s přilehlými vesnicemi Křivice, Petrovice, Petrovičky, Rašovice a Štěpánovsko má obyvatel. Rozkládá se na katastrální ploše 5244 ha v nadmořské výšce 253 m n. m.", "tgt_summary": "Týniště nad Orlicí est une ville du district de Rychnov nad Kněžnou, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 63284} {"src_title": "Lipnice (rod rostlin)", "tgt_title": "Poa (plante)", "src_document": [{"title": "Druhy rostoucí v České republice.", "content": "V České republice roste 16 druhů z rodu lipnice. Významným druhem rostoucím na loukách je lipnice luční (\"Poa pratensis\"). Druh lipnice úzkolistá (\"Poa angustifolia\") je blízce příbuzná lipnici luční a někteří autoři pochybují o taxonomické hodnotě druhu. Obsazuje sušší stanoviště a má na rozdíl od lipnice luční štětinovitě svinuté listy. Dalším blízce příbuzným druhem je lipnice namodralá (\"Poa humilis\", syn. \"Poa sucaerulea\"), kterou nejdeme spíše ve vyšších polohách. Běžným druhem spíše vlhčích a stinnějších míst je lipnice obecná (\"Poa trivialis\"). Druh je nápadný svým dlouhým jazýčkem. Vlhká místa obsazuje (alespoň většinou, tedy s výjimkou subsp. \"xerotica\") druh lipnice bahenní (\"Poa palustris\"). Jednoletým druhem je lipnice roční (\"Poa annua\"), velmi hojný druh v krátkostébelných trávnících a na zatravněných cestách. Velmi podobná lipnice nízká (\"Poa supina\") roste na lesních cestách spíše ve vyšších polohách a častěji v západních částech České republiky než na V. Moravě. Velmi hojným druhem světlých lesů nižších poloh je lipnice hajní (\"Poa nemoralis\"). Lipnice smáčknutá (\"Poa compressa\"), je spíše suchomilný druh ze skal, zdí nebo lomů. Jev zvaný živorodost (viviparie) se často vyskytuje u lipnice cibulkaté (\"Poa bulbosa\"), která obsazuje také suchá stanoviště, někdy i světlé lesy. Naopak horským druhem je lipnice širolistá (\"Poa chaixii\"), která je nápadná svými širokými listy a celkovou robustností. Podobným druhem je lipnice oddálená (\"Poa remota\") která roste ve vlhkých lesích spíše vyšších poloh. Lipnice bádenská (\"Poa badensis\") roste na vápencových skalách a patří do kategorie C2-silně ohrožené druhy. Kriticky ohroženým druhem (C1) je lipnice alpská (\"Poa alpina\"), která roste ve Velké kotlině v Jeseníkách a kdysi též na Šumavě. Silně ohroženým druhem (C2) je lipnice plihá (\"Poa laxa\"), která roste v ČR pouze v Krkonoších. Lipnice jesenická (\"Poa riphaea\") je kriticky ohroženým druhem (C1). Jedná se o endemit Jeseníků, jeho jediné stanoviště jsou Petrovy kameny.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 díl", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Lipnice (\"Poa\") je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (\"Poaceae\"). Jedná se o jednoleté i vytrvalé byliny. Jsou hustě nebo i volně trsnaté, vytváří výběžky. Listy ploché nebo štětinovitě svinuté, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Klásky jsou zboku smáčklé, zpravidla vícekvěté (nejčastěji 2–10 květů). Na bázi klásku jsou 2 plevy, pluchy jsou zpravidla bez osin. Na hřbetě pluchy bývá při bázi chomáček vlnatých měkkých chlupů. Plušky jsou suchomázdřité. Plodem je obilka, která je elipsoidní a okoralá. Na světě se vyskytuje asi 500 druhů, hlavně v mírném pásu obou polokoulí.", "tgt_summary": "Poa (les pâturins) est un genre de plantes monocotylédones de la famille des \"Poaceae\" (graminées), sous-famille des \"Pooideae\". Ce genre, originaire des régions tempérées des deux hémisphère, a aujourd'hui une répartition quasi-cosmopolite. Il comprend plus de 500 espèces, ce qui en fait le genre le plus important de la famille des \"Poaceae\". C'est le genre-type de cette famille. Ce sont des plantes herbacées annuelles ou vivaces, de hauteur variable de 5 à 150 cm, aux inflorescences en panicules, parfois réduites à un seul épillet. Les pâturins sont des plantes très communes, très présentes dans les prairies, plusieurs espèces sont cultivées comme plantes fourragères ou pour la création de gazon. Certaines sont des mauvaises herbes des cultures et des pelouses.", "id": 866778} {"src_title": "Bukovinka", "tgt_title": "Bukovinka", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Bukovinka se řadí do provincie Česká vysočina, subprovincie českomoravská, podsoustava Brněnská vrchovina, celek Drahanská vrchovina, podcelek Konická vrchovina. Bukovinka leží v jihovýchodní části Konické vrchoviny. Konická vrchovina se ještě dále člení na několik podcelků, na katastr Bukovinky zasahuje Jedovnicko-račický prolom (jeho součástí je Rakovecké údolí) a Hornoříčská vrchovina (zasahuje samotnou obec). Konická vrchovina má vyklenutý zarovnaný povrch s relativním převýšením 75–150 m. Hornoříčská vrchovina vznikla vyklenutím povrchu, Jedovnicko-račický prolom je zlomového původu, jde o pokleslou oblast mezi dvěma zlomy, takže dnes tvoří hluboké údolí. Pro Konickou vrchovinu (a tudíž i katastr Bukovinky) je charakteristický výskyt kambizemí (dříve nazývaných hnědé lesní půdy nebo hnědé půdy). Kambizemě jsou nejrozšířenější půdní typ České republiky. Tvoří se v mírně teplém a mírně vlhkém podnebí oceánského nebo oceánsko-kontinentálního klimatu, převážně pod listnatými lesy (doubravy, bučiny). Mateční horniny (tedy ty, na nichž se nová půda tvoří) mohou být velmi různé, v našem případě se mateční horninou stal slepenec. Z hlediska geologické charakteristiky Bukovinka patří do části Evropy, která se nazývá Mezoevropa. Mezoevropa tvoří západní a jihozápadní Evropu. Vytvořila se v prvohorách (hercynské vrásnění). Obec a její katastr je geologicky jednotný, tvoří ho souvrství mořského prvohorního spodního karbonu(kulmu) – slepence, na povrchu mohou být překryty sedimenty. Slepence jsou horniny usazené, zformovaly se při velkých tlacích v mladších prvohorách (před 355–290 miliony let). Ovšem horniny, které jsou součástí slepenců, mohou být ještě staršího data (konkrétně starohorního stáří: 2500 až 545 milionů let). Místem původu může v našem případě být Českomoravská vrchovina, odkud před hercynským vrásněním tekly řeky směrem do naší oblasti a unášely s sebou naplavený materiál. Oblast vápencového Moravského krasu do katastru obce nezasahuje. Na katastru obce se nenachází žádný významný zdroj nerostných surovin. Bukovinka patří do mírného klimatu, které je na přechodu mezi oceánským a kontinentálním. Měření teplot v obci není, ale nachází se zde srážkoměrná stanice, kde probíhá měření už desítky let. Podle klimatických map Bukovinka patří do mírně teplé oblasti MT 9. Obec zasáhly povodně v letech 1977 (protržení hráze nedalekého rybníka Strhovec) a 1995 (lokální zatopení několika domů). Z tekoucích vod se na katastru obce vyskytují čtyři pojmenované místní potoky (Malý Rakovec jako přítok Rakovce; Křtinský potok s přítokem Strhovec) a několik jejich bezejmenných přítoků. Ze stojatých vod se v centru Bukovinky nachází malá hasičská nádrž (dnes již díky obecnímu vodovodu nepoužívaná). V obci se nachází jeden malý soukromý rybník. Na jihozápadní hranici katastru se nachází další rybník – Strhovec. Katastr Bukovinky leží na rozvodí tří potoků: Křtinského, potoka Rakovce a potoka Říčky. Křtinský potok (s přítokem Strhovec) patří do povodí Svitavy. Rakovec (s přítokem Malý Rakovec) a potok Říčka (na katastru Bukovinky s bezejmennými přítoky) patří do povodí Litavy, která se vlévá do Svratky. Všechny potoky nakonec patří do úmoří Černého moře. Bukovinka patří do Drahanského bioregionu. Druhová rozmanitost flory i fauny je v okolí Bukovinky zvýšena relativní blízkostí karpatské a severopanonské podprovincie. Biota náleží do bukového stupně. Výšková stupňovitost vegetace se v Bukovince kvůli její poměrně malé výškové členitosti neuplatňuje. Zastoupeny jsou v současnosti ovšem smíšené lesy. Na hranici katastru se vyskytuje Rakovecké údolí, které je od roku 1973 chráněno, v současnosti má status přírodního parku. Na podmáčených loukách (a nejen na nich) se vyskytují chráněné druhy rostlin. Již za hranicí katastru (v těsném sousedství) se vyskytuje Přírodní park Říčky (zřízen 1984), který se táhne až k Brnu. I zde se vyskytují chráněné druhy rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1869 žilo v Bukovince 373 obyvatel a obec čítala 50 domů. Od té doby počet obyvatel kolísal až do roku 1980 zhruba mezi 400 až 450 obyvateli, nejvíce obyvatel obec hlásila při sčítání v roce 1961 – celkem 446 občanů. Největší propad nastal po sametové revoluci – v roce 2001 obec zaznamenala nejnižší počet svých obyvatel v historii sčítání lidí – pouze 306 občanů. Při sčítání lidu v roce 2011 bylo v Bukovince zjištěno 476 obyvatel. Z toho 220 lidí mělo národnost českou, 148 národnost moravskou a byli zde 3 Slováci. Zbytek národnost neuvedl. V současné době díky přílivu nových obyvatel do novostaveb a díky rození dětí populačně silných ročníků z přelomu let 70. a 80. počet obyvatel roste, k roku 2016 se pohybuje okolo 560 obyvatel. Průměrný věk je 41 let (2008). Dle sčítání lidí, domů a bytů v roce 2001 mírně převažují muži nad ženami. Mírně převazuje i věk postproduktivní nad předproduktivním, nejčastěji je zastoupen věk produktivní. Většina obyvatel se hlásí k české národnosti. V obci převládají věřící, zejména přívrženci římskokatolické církve. Nezaměstnanost činí 7–10 % (dle období).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a vybavenost obce.", "content": "Na orné půdě (20 % z celkové rozlohy katastru) se pěstují plodiny nenáročné na teploty – obiloviny (pšenice, ječmen), kukuřice na siláž, řepka olejka, brambory. Některé plochy jsou zatravněny pícninami pro dobytek. Část orné půdy se v současnosti zastavuje obytnými domy. Průmysl se v obci se nenachází, pouze drobní živnostníci. V obci se nachází mateřská škola, Společenský dům (s tělocvičnou, obecním úřadem a knihovnou, možnost pořádání kulturních akcí). Dále se zde nachází restaurace, hospoda, dva obchody, cyklopenzion. Na katastru obce nachází vysílač společnosti T-Mobile Czech Republic. V obci funguje veřejný vodovod, obec je plynofikována. V obci se nachází travnaté hřiště, u budovy MŠ hřiště se zpevněným povrchem. V těsném sousedství katastru je rybník Strhovec. Bukovinka může být výchozím bodem pro návštěvy Moravského krasu, křtinského chrámu, jedovnického Olšovce apod. Obcí prochází cyklotrasa č. 507 (je součástí dálkové trasy cyklostezky Hradec Králové – Břeclav). Obcí prochází pouze silnice III. třídy. Obec patří do IDS JMK.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno a symboly obce.", "content": "Jméno obce se odvozuje od „Bukovany“, což označovalo lidi bydlící v blízkosti buků. Protože se v 17. století vystavěla sousední stejnojmenná obec, ve které záhy žilo více obyvatel než v původních Bukovanech, začaly se nazývat Velká Bukovina (dnešní Bukovina) a Malá Bukovina (dnešní Bukovinka). Znakem obce je větvička se třemi žaludy (dodnes se neví, proč zrovna žaludy, proč ne bukvice). Oficiálně se používá od 17. dubna 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "První písmná zmínka pochází z roku 1268, druhá písemná zmínka je z roku 1283. Obě zmínky jsou spojeny s rodem pánů z Ceblovic. V první zmínce Hartman z Holštejna (z rodu pánů z Ceblovic) daroval zábrdovickému klášteru (dnes součástí Brna) ves Bukovinku. V druhé zmínce daroval ves Bukovinku i s lesy a kostelem. Z toho lze usoudit, že původní románský kostel, ze kterého se dodnes zachovala jen polorozbořená kaple, byl postaven mezi roky 1268 a 1283.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Muži z obce se zúčastnili první světové války. V obci se však smrt objevila i během druhé světové války. Všechny oběti připomíná památník obětem světových válek, který se nalézá vedle současného kostela. Obec byla elektrifikována v roce 1929. První pevná telefonní linka se v obci objevila v roce 1947. V druhé polovině 20. století byla vybudována kanalizace a zatrubněny potoky tekoucí přes obec. V 80. letech byl vybudován Společenský dům. V současné době v obci nejvíce vyvíjí činnost spolek dobrovolných hasičů, ostatní spolky v průběhu 20. století vznikaly a zanikaly. V obci fungovala už od 19. století obecní škola (obec byla po Křtinách druhá s vlastní školou). V roce 1901 byla postavena nová budova školy. Pro neustále se snižující počet dětí byla budova školy v 80. letech uzavřena a přebudována na současnou mateřskou školu. Do školy dnes děti dojíždějí nejčastěji do Bukoviny či do Křtin.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie.", "content": "Románský kostel z 13. století (kolem něhož snad měla být i fara) byl během husitských válek poškozen, obnovil ho mnich Pavel (roku 1475 zde měl být i pochován). Roku 1772 kostel vyhořel, proto již roku 1773 jižně od něj postavili nový barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, stojící dodnes. Požár starého kostela do dnešních časů přečkala pouze jeho kaple. V okolí zříceniny kaple se nachází dnes již zrušený hřbitov (nový hřbitov se rozprostírá na okraji obce).", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Bukovinka se nachází v okrese Blansko (jihovýchodní okraj na rozhraní okresů Brno-venkov a Vyškov) a v kraji Jihomoravském. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Bukovinka est une commune du district de Blansko, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 2398744} {"src_title": "Libňatov", "tgt_title": "Libňatov", "src_document": [{"title": "Poloha obce.", "content": "Obec hraničí celkem s 9 dalšími sídly - Havlovicemi, Slatinou nad Úpou, Mečovem, Křižanovem, Posadovem, Proruby, Maršovem, Úpicí a Radčí. S obcemi Křižanov a Havlovice je přímo propojená hlavní silnicí II/304, která byla vybudována v letech 1906-1910. Přímo z hlavní silnice také vede vedlejší cesta do Maršova a do osady Svobodné. Celou obcí protéká potok Maršovka (směrem od Maršova), na který se v obci napojují dva silnější prameny. Ve vedlejší obci Havlovice už protéká řeka Úpa.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Celková plocha obce je zhruba 582 hektarů a najdeme zde z hlavní části lesy - jehličnaté i listnaté, v sezóně úrodné na houby i lesní ovoce. Mimo zastavěné plochy tu jsou louky a orná půda. Půda v obci je ve vyšší části písčitá a na níže položené ploše jílovitá. Kromě zhruba 3 výjimek na tzv. dolním konci Libňatova jsou veškeré domy napojené na vodovod a elektrický rozvod. V obci není dostupný rozvod plynový a ani není zřízena centrální kanalizace. V horní části Libňatova je dnes už nepoužívaná vodní nádrž.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "V obci funguje pošta, kulturní dům i obchod se smíšených zbožím. Nalezneme zde úspěšně fungující mateřskou školku.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky a sdružení.", "content": "Obec Libňatov je členem Svazku obcí Jestřebí hory (Dobrovolný svazek obcí) a zároveň partnerem Místní akční skupiny Království - Jestřebí hory. Figuruje zde několik aktivních spolků - Sbor dobrovolných hasičů, Český Červený kříž, Český zahrádkářský svaz, T. J. Sokol, Fotbalový klub Barchovan a Osvětová beseda.", "section_level": 1}, {"title": "Osada Svobodné.", "content": "Kromě vlastní obce se na severu postupně rozvinula osada Svobodné. Po cestě do osady se můžeme dostat do nejlepšího vyhlídkového místa obce, je umístěno 460 m n. m. a naproti můžeme vidět osadu Zada v jihovýchodní části obce. Jméno \"Svobodné\" vzniklo nejspíš díky tomu, že usedlost v této oblasti byla v minulosti osvobozená od roboty.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o založení obce spadají do 13.století našeho letopočtu. Jméno Libňatov se postupně vyvinulo z Ljubnatóv a Libnětov do současné podoby. Zmínky o Pavlovi z Libnětova je možné najít v kronikách píšících o roku 1461 - mělo jít o majitele v té době rozsáhlého statku. Usuzuje se, že právě od Libnětova statku se postupně odvodil název obce. V roce 1534 připadl Libňatov do panství náchodskému. Do té doby spadal pod panství ryzmburské. Za první světové války bylo povoláno do pohotovosti 130 občanů, přičemž 20 z nich bylo zajato a dalších 16 se stalo nezvěstnými. O Svobodném (viz zmínka výše) se vedou první zmínky v roce 1581, na mapě z roku 1840 jsou ve Svobodném zakresleny tři usedlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V horní části obce je možné nalézt původní zvonici z roku 1835, které je nepsaným znakem obce a kulturní památkou ve které se dodnes pravidelně vyzvání.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V obci už od roku 1982 nefunguje základní škola. Děti, které spadají do prvních čtyř tříd dojíždějí do sousedních Havlovic nebo Hořiček, devítiletá škola je potom v Úpici - městě vzdáleném po silnici asi 6 km od Libňatova. Oproti tomu je v Libňatově mateřská škola. Historicky první škola byla v obci zřízena v roce 1773, vyučovalo se v nejrůznějších příbytcích a propůjčených budovách. V roce 1881 byla postavena budova školy, která v obci stále stojí a sídlí v ní obecní úřad.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V obci je možné nalézt antukové hřiště a fotbalové hřiště na malou kopanou. Hřiště se využívá také pro hasičský sport.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Libňatov se nachází na severovýchodě České republiky, v kraji Královéhradeckém, asi 3,5 km jižně od města Úpice a 11 km na jihovýchod od okresního města Trutnov, necelých 14 km od polských hranic. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Libňatov est une commune du district de Trutnov, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 896207} {"src_title": "Barbiturát", "tgt_title": "Barbiturique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kyselina barbiturová byla objevena v roce 1863 německým vědcem Adolfem von Baeyerem, pozdějším nositelem Nobelovy ceny za chemii. Pojmenovány měly být podle jeho přítelkyně Barbary. Jiná verze však říká, že objev měl být dne 4. prosince, na den Sv. Barbory, a podle toho byla tedy látka pojmenována. První barbiturát, barbital, připravili Joseph von Mering a Hermann Emil Fischer. Brzy byly objeveny jeho sedativní účinky na pacienty. Roku 1903 se barbital začal prodávat pod názvem Veronal a používal se k léčbě nespavosti. Jako druhý následoval poměrně brzy fenobarbital (Luminal). V průběhu 20. století byly připraveny stovky barbiturátů a předepisovaly se po milionech. V 50. letech 20. století v USA lidé běžně užívali na spaní uklidňující barbituráty, načež si ráno brali stimulanty amfetaminy, aby se probrali. Postupně však byla spotřeba barbitátů radikálně omezena, zjistilo se, že barbituráty mají řadu vedlejších účinků. Na počátku 21. století se jich tak používalo již jen 12 druhů. Za socialismu se v tehdejším Československu barbituráty a jiné léky zneužívaly více než dnes, zejména kvůli nedostatku jiných drog. V současné době jsou barbituráty jako hypnotika málo používané, a to kvůli snadnému vzniku tolerance, vysokému riziku závislosti a interakcích s jinými léky a alkoholem. Místo barbiturátů, tzv. první generace hypnotik, se využívají benzodiazepiny (druhá generace) nebo nebenzodiazepinová hypnotika, tzv. třetí generace hypnotik.", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "Barbituráty se váží na GABA receptory (receptory v mozku, které vážou kyselinu γ-aminomáselnou), konkrétně na třídu GABA. Stejným způsobem působí i většina dalších sedativ, jmenovitě všechny benzodiazepiny. Mají však řadu dlouhodobých vedlejších účinků. Snižují účinek kyseliny listové, snižují v těle hladinu vitamínů K, C nebo A, zvyšují citlivost na sluneční záření. Kombinace barbiturátů s alkoholem nebo opiáty může být smrtelná. Proto se na uklidnění opilých osob nesmí používat barbituráty. Mohou způsobit poruchy paměti, deprese, nechutenství, alergie (kožní vyrážky), potlačit vykašlávací reflex, způsobit náchylnost k infekcím hrudníku. Při náhlém vysazení se mohou objevit halucinace, třes rukou, pocity úzkosti, epileptické záchvaty. Na barbituráty snadno vzniká tolerance, a to na účinek a ne na toxicitu. Při delším užívání je tedy pro stejný účinek nutné zvyšovat dávky a tím se člověk přibližuje k toxickým dávkám. Při předávkování hrozí poškození dechového centra a selhání krevního oběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Barbituráty se používají především jako sedativa a anestetika na operačním sále. Mimoto jsou stále v některých případech využívána jako antiepileptika, méně často jako hypnotika. Prakticky však znemožňují snový spánek – fáze REM se značně zkrátí. Jsou účinné také jako protijedy DDT, strychninu apod. V některých zemích se v kombinaci s dalšími léky používají k popravám injekcí nebo k euthanasii. Barbituráty můžeme podle délky působení rozdělit do tří skupin, které se navzájem překrývají:", "section_level": 1}, {"title": "Zneužívání.", "content": "V šedesátých letech 20. století celá řada mladých lidí s barbituráty experimentovala jako s psychoaktivními látkami, neboť je generace jejich rodičů masivně využívala a byly tedy snadno dostupné. V roce 1970 byly barbituráty postaveny mimo zákon a jako bezpečnější alternativa byly propagovány benzodiazepiny. Uživatelé drog se brzy přeorientovali na jiné omamné látky. Jejich užívání má podobné účinky jako užívání alkoholu (dojem opilosti, zpomalená řeč, poruchy orientace), z dechu však není cítit alkohol. Známé případy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbituráty (též barbiturany) jsou deriváty kyseliny barbiturové. Mají vysoký tlumící účinek na centrální nervovou soustavu. Zhruba do poloviny 20. století byly hojně využívány jako léky na spaní, později byly pro své nežádoucí vedlejší účinky nahrazeny relativně bezpečnějšími benzodiazepiny. Na barbituráty si lze v poměrně krátké době vypěstovat silnou fyzickou a psychickou závislost, která může vést až k předávkování a smrti. Barbituráty bývají často využívány k sebevraždám.", "tgt_summary": "Les barbituriques appartiennent à une famille médicamenteuse agissant comme dépresseurs du système nerveux central, et dont le spectre d'activité s'étend de l'effet sédatif à l'anesthésie. Certains sont aussi utilisés pour leurs vertus anticonvulsivantes. Tous sont dérivés de l'acide barbiturique et de ses homologues (acide thiobarbiturique, acide iminobarbiturique). Ils sont de nos jours beaucoup moins prescrits en raison de leurs effets indésirables, du risque d'abus, et de l'arrivée sur le marché de molécules à l'action comparable mais aux effets secondaires réduits et à la toxicité limitée (entre autres les benzodiazépines). ", "id": 161162} {"src_title": "Dálkově ovládané zabezpečovací zařízení", "tgt_title": "Contrôle de trafic centralisé", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody DOZ.", "content": "Mezi hlavní výhody DOZ patří úspora pracovních sil, kdy jeden dispečer DOZ dokáže nahradit několik výpravčích, a zvýšení kvality řízení provozu vlaků. Dispečer DOZ má totiž mnohem výrazně lepší přehled o provozní situaci na řízené trati než je tomu u výpravčích ovládajících izolované stanice. Dispečer DOZ tak dokáže s větším předstihem odhalit možné kolizní situace a přizpůsobit tomu řízení provozu. Hlavní nevýhodou DOZ je výrazně nižší počet provozních zaměstnanců přímo ve stanicích, což může přinášet problémy při poruchách samotného DOZ, staničního a traťového zabezpečovacího zařízení i dalších zařízení nesouvisejících přímo s řízením provozu. Z tohoto důvodu musí být u DOZ kladen velký důraz na minimalizaci počtu poruch a zároveň musí být přijata taková opatření, aby v případě, že už k takovým poruchám dojde, byl jejich vliv na plynulost provozu minimalizován.", "section_level": 1}, {"title": "Historie DOZ v Česku.", "content": "První tratí na území dnešního Česka ovládanou DOZ se 6. července 1967 v 11:15 stala trať Plzeň - Cheb. Jedná se o dálkové ovládání typu ČDC-M ze Sovětského svazu. Ovládací pracoviště je umístěno v Plzni v budově v Purkyňově ulici. Na tomto pracovišti je světelná deska se schématem celé trati a dvěma ovládacími stanovišti, odkud probíhá stavění jízdních cest pomocí cestové volby. Všechny stanice na trati je možné ovládat také místně z ovládacích stolů náhradní obsluhy, umístěných v každé stanici. Bez větších změn tento systém funguje dodnes (bohužel už jenom na traťovém úseku Svojšín - Ošelín - Pavlovice, ostatní traťové úseky jsou již osazeny novým zabezpečovacím zařízením typu ESA 11 s JOP), v souvislosti s modernizací trati Plzeň - Cheb, bude během modernizace současné dálkové ovládání ČDC-M sneseno a nahrazeno elektronickým stavědlem ESA 11 s JOP. Všechny stanice na trati budou postupně při rekonstrukci do tohoto elektronického stavědla zapojovány, současně modernizací projde i současné ovládací pracoviště DOZ v Plzni, kde bude také namontována nová technologie (ESA 11 s JOP), po dokončení rekonstrukce celého úseku z Plzně do Chebu, v květnu 2011,budou opět všechny stanice na trati řízeny (ovládány) dispečerem z Jednotného obslužného pracoviště v Plzni. Bohužel montáž nového zabezpečovacího zařízení ESA 11 s JOP sebou přináší i zrušení veškerého personálu v jednotlivých stanicích. Po dokončení optimalizace, která byla ukončena v květnu 2011 jsou již všechny stanice dálkově obsluhovány dispečerem DOZ Plzeň, a všechny stanice (kromě stanic Pňovany, Planá u Mar. Lázní, a Mariánské Lázně) zůstaly již bez místní obsluhy, než jak tomu bylo doposud, protože ruské zařízení ČDC-M, neumožňovalo vlakovému dispečerovi v Plzni nouzově obsluhovat přejezdy, na vjezdových a odjezdových návěstidlech obsluhovat přivolávací návěst a dále neumožňovalo dispečerovi dálkově řídit posun v jednotlivých stanicích - vždy při posunu se muselo převzít pomocné stavědlo na místní obsluhu, teprve potom mohl být zahájen posun. Současné zařízení ESA 11 s JOP již umožní dispečerovi plnou obsluhu stanice se vším všudy. Proto již ve stanicích není potřeba zaměstnávat pohotovostí výpravčí a výhybkáře. Pouze v Žst. Pňovany, Planá u Mar.Lázní a Mariánských Lázní bude i na dále nepřetržitě sloužit pohotovostní výpravčí (jako záloha pro případ mimořádné události). Později byly vybudovány podobné, ovšem modernější, systémy na těchto tratích: Na pracovišti DOZ Praha-Holešovice bylo původní ovládání číslicovou volbou v roce 1994 nahrazeno ovládáním s využitím počítače (tehdy se jednalo o řídící počítač PC 80486/66 MHz), kdy reliéf kolejiště byl zobrazen na monitoru počítače a stavění jízdních cest probíhalo prostřednictvím myši.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní DOZ v Česku.", "content": "Současná DOZ se vnějškově vyznačují především tím, že je ovládají dispečeři pomocí rozhraní, která na tratích Správy železnic splňují tzv. základní technické podmínky pro Jednotné obslužné pracoviště (JOP). Pomocí rozhraní JOP jsou ovládána jednotlivá, zpravidla elektronická, případně hybridní, stavědla v jednotlivých dopravnách. Zárodkem těchto moderních řídících pracovišť bylo pracoviště DOZ Praha-Holešovice (viz výše), odkud však byla dálkově ovládána ještě reléová stavědla. Masivní rozšíření elektronických stavědel přinesla až výstavba tzv. 1. koridoru, kde však nebylo přijato rozhodnutí o řízení jednotlivých stanic prostřednictvím DOZ. O uplatnění DOZ bylo rozhodnuto až při stavbě 2. koridoru Břeclav - Petrovice u Karviné, ale byl zvolen takový způsob řízení, kdy je z jednoho řídícího centra řízeno vždy jen několik nepříliš vzdálených stanic (tj. řízená stanice + jedna až tři další). Vůbec prvním úsekem na 2. koridoru řízeným pomocí DOZ se stal úsek Moravský Písek - Hodonín (mimo). V tomto úseku byly z řídící stanice Moravský Písek dálkově ovládány stanice Bzenec přívoz a Rohatec. Postupně byla takováto ostrovní DOZ zřízena v podstatě na celém 2. koridoru. V roce 2006 pak proběhlo postupné přepnutí celého 100 km dlouhého úseku Břeclav (mimo) - Přerov (mimo) na dálkové řízení z řídícího centra DOZ Přerov. V roce 2010 pak došlo k výstavbě druhého sálu, ze kterého je řízen severní úsek 2.koridoru Přerov (mimo) - Ostrava Svinov. Dalším ucelenou tratí, kde je v činnosti moderní DOZ je trať České Budějovice - Horní Dvořiště (57 km). Vedle hlavních tratí se DOZ postupně prosazuje i na méně důležitých celostátních tratích i na tratích regionálních. Systém Remote 98 vyvinutý společnosti AK signal byl prvním systém, který byl - vedle diagnostických úloh - použit pro dálkové ovládání méně důležitých tratí. Vůbec poprvé byl nasazen na trati Karlovy Vary dolní n. - Mariánské Lázně, kde je z dispečerského pracoviště Bečov nad Teplou ovládáno celkem pět dopraven vybavených samovratnými výhybkami. Podobné aplikace byly později zprovozněny např. v úsecích Blatno u Jesenice - Kryry, Kravaře ve Slezsku - Hlučín, Frýdlant nad Ostravicí - Ostravice a Senice na Hané - Kostelec na Hané. V úseku Blatno u Jesenice - Kryry však byl systém Remote 98 nahrazen jiným zařízením od firmy AŽD Praha v rámci modernizace zabezpečovacího zařízení na celé trati Plzeň seřaďovací nádraží - Žatec západ. V celé 103 km dlouhé trati byla instalována celkem tři elektronická stavědla ESA 11, fyzicky umístěná ve stanicích Kaznějov, Blatno u Jesenice a Podbořany. Z těchto stavědel jsou pak ovládány kromě uvedených stanic i další stanice v okolí, takže celkem je do tohoto systému DOZ zapojeno 13 stanic, řízených dálkově dispečerem z Blatna u Jesenice. Celý systém byl spuštěn 1. června 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálkově ovládané zabezpečovací zařízení (zpravidla se používá zkratka DOZ) je řídicí systém, kterým se dálkově ovládá zabezpečovací zařízení v několika železničních stanicích současně. Tyto stanice zpravidla leží na jedné trati, nebo jsou součástí jednoho železničního uzlu. Zvláštním typem dálkového ovládání je ovládání staničního zabezpečovacího zařízené jedné stanice ze sousední stanice, toto však zpravidla nebývá označováno za DOZ. ", "tgt_summary": "Le contrôle de trafic centralisé, aussi connu sous l'abréviation CTC, est un dispositif de contrôle et de régulation du trafic ferroviaire depuis un poste centralisé appelé « poste de commandement ». Ce système est également appelé contrôle centralisé du trafic (abrégé CCT) par Alstom. C'est un système centralisé de contrôle du trafic ferroviaire originaire d'Amérique du Nord.", "id": 1996964} {"src_title": "Úbislavice", "tgt_title": "Úbislavice", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Obec je tvořena šesti částmi – Úbislavice, Chloumek, Zboží, Stav, Štěpanice a Česká Proseč. Do katastru spadá i údolní nádrž Jahodnice s přilehlým rekreačním zařízením a rybníky Štěpanický a Mikuláš.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci je z roku 1357, tehdy patřila horní část ke Kumburku, dolní část byla vladyčním statkem. Od roku 1389 náležela celá ves ke hradu Kumburk, který se tyčí nad obcí na vysoké čedičové homoli (642 m). Hrad Kumburk byl založen počátkem 14. století, od 16. století sloužil jako vězení a v roce 1658 byl na rozkaz císaře pobořen. Kumburk byl obehnán dvojí hradbou, vnější byla zpevněna šesti baštami, dochovány jsou pouze zbytky gotického hradu – části zdí, hlavní hranolové a válcové věže, zvláště tzv. Panenské, v níž byla vězněna na počátku 17. století Eliška Smiřická.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Obec je bohatá na lidovou architekturu: dřevěné chalupy podkrkonošského typu, roubené domky s bohatě vyřezávanými štíty. Nejzajímavějším je čp. 56 – roubený, patrový mlýn s pavlačí, který má vyřezávaný štít s kabřincem a šindelovou střechu. Mlýn je v historických pramenech připomínán už k roku 1405. Dále se zde nachází gotický kostel sv. Petra a Pavla z počátku 15. století. Dochováno je obvodové zdivo a křížová klenba presbytáře. Hlavní oltář pochází z roku 1663, pískovcová křtitelnice z roku 1659. Barokní kostel Narození P. Marie byl vystavěn v letech 1712–1720 na místě staršího dřevěného kostela se zvonicí, oltářní obraz Narození P. Marie z druhé poloviny 17. století je připisován K. Škrétovi, křtitelnice je z roku 1664.", "section_level": 1}, {"title": "Rodáci.", "content": "Nejznámějším rodákem obce je filolog Jan Gebauer, profesor University Karlovy, který se zde narodil 8. října 1838. Napsal např. \"Historickou mluvnici jazyka českého\", \"Slovník staročeský\", \"Mluvnici nové spisovné češtiny\". Jako Masarykův spolupracovník měl rozhodující podíl na prokázání nepravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Do svého rodného kraje, podhůří Krkonoš, se celý život vracel alespoň o prázdninách. Takto vylíčil své rodiště: \"„Údolí Oubislavské je krásné svým položením a dále tím, že nižší jeho část od potoka vzhůru všecka je posázena ovocnými stromy, po obou stranách cesty i potoka jsou řadou baráky, nad nimi zase řadou chalupy a statky, a při každém statku a při každé chalupě je ovocný sad nebo zahrada, a při každém baráku je zahrádka s tolika ovocnými stromky, kolik se jich tam vešlo... Z jara je stromoví samý květ, v létě a na podzim samé ovoce, když se urodí.“\" Dále se zde narodila např. Věra Janoušková (1922–2010), česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "V obci funguje mnoho let tradiční hospůdka, která je poblíž kostela Narození Panny Marie. Nachází se zde i dětské hřiště s tenisovým kurtem a další plochou užívanou pro hasičské soutěže a např. fotbal. Dětské hřiště bylo nedávno obnoveno a vedle něj je přírodní studánka s pitnou vodou, která návštěvníkům hřiště v letním období zpříjemňuje pobyt. Po celé vesnici je velké množství polních cest a památek. V obci je také obecní úřad, pošta a hřbitov, také místní potraviny či knihovna. Zejména v letním období může obyvatelstvo zavítat k rybníku Jahodnice či ke Štěpanickému a Mikulášskému rybníku. U obce se nachází také penzion. Na území obce je mnoho lesů a stromů a nachází se zde různé chalupy s podkrkonošskou kulturou. Návštěvníci mají také možnost navštívit zříceninu hradu Kumburk. Během cesty mohou pozorovat řadu soch a pomníků, zvoniček i staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Hasičstvo obce Úbislavice.", "content": "Hasičstvo z obce Úbislavice je složeno z několika sborů dobrovolných hasičů. Tyto sbory se každoročně účastní různých cvičení a soutěží, umí zacházet s hasičskou technikou. Vlastní historické vybavení, ale také klasickou výbavu. Každoročně pořádají různé soutěže a slavnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity a slavnosti v obci.", "content": "V obci je každoročně mnoho slavností a aktivit. Patří sem např. hasičská cvičení a soutěže (např. noční útok, výročí hasičských sborů atd.). Dále sem patří např. slavnostní rozsvícení vánočního stromku, který je na návsi. K slavnostnímu rozsvícení patří i ohňostroj a projev starosty obce, dále také Mikuláš, čert a anděl pro děti, u rozsvíceného stromku zpívá dětský sbor obce. V obci je také každoročně pořádána \"Traktoriáda\". Na ni se sjíždí soutěžící z celého okresu. Dále se zde konají typické vesnické slavnost jako Kateřinská zábava, sokolský ples, hasičský ples, mikulášská zábava (besídka), maškarní apod. Mezi trvalou a každoroční slavnost v obci patří i tzv. \"prvomájový průvod\" s další slavností na úbislavickém hřišti. Průvod začíná každoročně na Stavě (část obce) a trvá až na úbislavické hřiště, kde se dále slaví. Dětský den je také většinou každoroční slavností, kdy jsou pro děti připraveny různé soutěže za pěkné odměny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Úbislavice se nachází v okrese Jičín v Královéhradeckém kraji, asi 6 km severovýchodně od Jičína také poblíž Nové Paky. Obec se nachází v nadmořské výšce 328 metrů a žije v ní obyvatel. Úbislavice leží 5 km jihozápadně od Nové Paky poblíž silnice I/16 ve směru k Jičínu v údolí potoka Ořeška. Od října 2005 se stala součástí evropského geoparku Český ráj pod záštitou UNESCO. Nejbližší železniční stanicí je nádraží v Nové Pace na trati 040, odkud se do obce lze dostat s využitím pravidelné autobusové linky Nová Paka–Zboží nebo je možné využít autobusu ve směru Nová Paka – Jičín. Obcí prochází i několik značených cyklostezek a turistických tras.", "tgt_summary": "Úbislavice est une commune du district de Jičín, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1353523} {"src_title": "Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha", "tgt_title": "Don Quichotte", "src_document": [{"title": "Členění románu.", "content": "Román se skládá ze dvou částí. První část vyšla 16. ledna 1605 v Madridu pod názvem Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (\"El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha\") a stala se bestsellerem. Je velmi pravděpodobné, že první díl byl napsán během Cervantesova pobytu ve vězení v letech 1597–1602. Roku 1614 vyšlo druhé pokračování knihy, které však nebylo napsáno Cervantesem, pod názvem \"Segundo tomo del ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha - que contiene la tercera salida, y es la quinta parte de sus aventuras\" podepsána pseudonymem Alonso Fernández de Avellaneda, obdivovatelem Lope de Vegy, Cervantesova rivala. Až do této doby Cervantes neplánoval žádné další pokračování Dona Quijota a nebyl zvlášť literárně činný, je ale pobouřen dílem Fernándeze a rychle sepisuje druhý díl své knihy. Byla vydána roku 1615 pod názvem \"Segunda parte del ingenioso cavallero Don Quixote de la Mancha\" a zároveň do ní vložil některé své názory ohledně Fernandézova nepovoleného pokračování.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "První část románu popisuje první dvě výpravy a končí „nalezenými“ epitafy na dona Quijota. Druhá část popisuje třetí výpravu rytíře a končí popisem jeho smrti. Román začíná představením hlavní postavy – chudého šlechtice neznámého jména (nejspíš \"Alonso Quijano\") z kraje La Mancha, který všechen svůj čas tráví čtením starých rytířských románů. Fiktivní svět ho tak pohltí, že se rozhodne vzkřísit zašlou slávu rytířského stavu tím, že se sám stane potulným rytířem, který napraví křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje slečny. Vytáhne tedy starou rezavou zbroj po předcích, opraví ji a svou starou bílou herku ve stáji přejmenuje na Rocinantu, jakožto toho nejlepšího rytířského koně pod sluncem. Sám si pak dá vznešenější jméno \"Don Quijote de la Mancha\" a z prosté venkovské dívky - Aldonzy Lorenzové, učiní dámu a paní svého srdce pod novým jménem Dulcinea de Tobosa. Společně se svým zbrojnošem Sanchem Panzou, kterému za jeho služby slíbí ostrov, pak vyráží na cesty. Od jeho bláznovství a putování se ho snaží odradit jeho okolí, hlavně jeho neteř, farář a holič, ale nakonec má i Sancho často značné pochybnosti o pánově zdravém rozumu. Několikrát se jim sice podaří dostat Dona Quijota zpátky domů, ale nakonec se vždy opět vydává zpátky na svou pouť světem. Jedno z nejznámějších dobrodružství Dona Quijota pojednává o boji s větrnými mlýny, kdy místo nich viděl obry a snažil se s nimi bojovat.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "\"Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha\" se často označuje jako jedno z největších děl beletrie světa. V anketě nejvýznamnějších autorů světa pořádané Norwegian Book Clubs v roce 2002 byla zařazena mezi 100 nejlepších děl beletrie. Některé prvky této knihy se přenesly i do samotného jazyka a staly se ustálenými obraty. Označení „Don Kichot“ (případně \"donkichotství\") se vžilo pro lidi, kteří se, podobně jako tento rytíř, snaží dosáhnout nemožného, věčně sní a nedívají se na realitu. Jako \"boj s větrnými mlýny\" se pak označuje zbytečná snaha, nerovný boj nebo boj s fiktivním nepřítelem.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na umění.", "content": "Don Quijote posloužil i jako námět pro díla umělců jako Vicente Blasco Ibáñez, Gustave Doré, Salvador Dalí, Pablo Picasso či Cyprián Majerník. Salvador Dalí dokonce ilustroval jedno vydání dona Quijota a originály těchto ilustrací jsou vystavené v Dalího muzeu v Paříži. Don Quijote inspiroval i řadu hudebních děl. Operu na tento námět složili například Georg Philipp Telemann (1761), Niccolò Piccinni (1765), Felix Mendelssohn-Bartholdy (\"Die Hochzeit des Camacho\", 1827), Saverio Mercadante (1829), Henri Boulanger (1869) a Manuel de Falla (\"El Retablo de Maese Pedro\", 1923). Nejznámější je zpracování Julese Masseneta - \"Don Quichotte\", z roku 1910. Don Quijote se stal i tématem baletu, např. \"Don Quixote\" (Ludwig Minkus, 1869) nebo \"Le Chevalier errant\" (Jacques Ibert, 1935), symfonické básně (Richard Strauss, 1897) či muzikálu (Mitch Leigh - \"Man of La Mancha\" z roku 1965, Jacques Brel - \"L'homme de la Mancha\", 1968). Na volné motivy této knihy uvedlo v roce 1988 brněnské Divadlo Klauniky stejnojmennou hru, která měla k roku 2016 za sebou již 5 000 repríz po celé Evropě. Z Dona Quijota čerpala inspiraci i literatura. Skotská spisovatelka Charlotte Lennoxová jej použila jako námět pro svůj nejúspěšnější román \"The Female Quixote, or, The Adventrues of Arabella\" (tj. „Quijotka aneb Arabellina dobrodružství“).", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "Vedle toho vyšlo několik kratších převyprávění a adaptací původního díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (originální název z roku 1605 El ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha, později \"Don Quijote de la Mancha\" či též Don Quijote ) je pravděpodobně nejslavnějším španělským románem a jedním z klíčových děl světové literatury. Jeho autorem je Miguel de Cervantes y Saavedra. Jedná se o román z období renesance, který uvedl do literatury komicky vyjádřený rozpor mezi skutečností a iluzí. V současné době je Don Quijote přeložen do 85 různých jazyků. Daniel Defoe v předmluvě k třetímu dílu Robinsona Crusoe uvádí, že postava dona Quijota byla inspirována charakterem vévody de Medina Sidonia, Alonsa Péreze de Guzmána.", "tgt_summary": "L’Ingénieux Hidalgo Don Quichotte de la Manche ou L'Ingénieux Noble Don Quichotte de la Manche (titre original en espagnol \"\" ; en espagnol moderne : \"El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha\") est un roman écrit par Miguel de Cervantes et publié à Madrid en deux parties, la première en 1605 puis la seconde en 1615. ", "id": 1770943} {"src_title": "Jezdovice", "tgt_title": "Jezdovice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty Iezdouicz (1358), Jezdowicze (1385), Hwiezdowicze (1513), Jeszowitz (1678), Jesowitz (1718), Iesowitz (1720), Jasowitz (1751), Jesowitz a Gezowice (1846), Jesowitz a Jezovice (1872), Jezdovice (1881). Jesowitz, Jezovice a Jezdovice (1885), Hvězdovice a Jezdovice (1913) až k podobě Jezdovice v roce 1924. Místní jméno vzniklo přidáním přípony -ovice k osobnímu jménu Jezd(a) (domácká podoba Jezdimír), znamenalo ves lidí Jezdových. Splynutím předložky v s názvem vzniklo v 16. století Vězdovice, později upraveno na Hvězdovice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358. Do roku 1422 se tu dolovalo stříbro, roku 1750 dolování obnoveno hr. Herbersteinem. V letech 1490–1493 zakoupil Václav Vencelík z Vrchovišť od Zdeňka Šternberka ze Šternberka městečko Třešť s tvrzí a poplužním dvorem s vesnicemi Jezdovice a Buková pro svého syna Matěje Vencelíka z Vrchovišť. V letech 1869–1879 pod Jezdovice spadala osada Buková. Roku 1902 došlo k založení hasičského sboru. Od 1. dubna 1980 do 31. prosince 1991 spadala jako místní část pod město Třešť. Od 1. ledna 1991 je opět samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jezdovice leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. Nachází se 5 km jižně od Kostelce a 1,5 jižně od Salavic, 3 km severně od Třeště, 8 km východně od Batelova, 4 km východně od Spělova a 6 km jihovýchodně od Dolní Cerekve. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Křižanovské vrchoviny a jejího podcelku Brtnická vrchovina, v jejíž rámci spadá pod geomorfologické okrsky Špičák a Otínská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška činí 540 metrů. Nejvyšší bod o nadmořské výšce 584 metrů stojí jihovýchodně od obce. Jezdovicemi protéká Třešťský potok, na němž leží Jezdovický rybník (27 ha), do něhož se zleva vlévá Bukovský potok. Severně od obce do Třešťského potoka vlévá Mistrovský potok, na němž se rozkládá Mistrovský rybník. Severozápadně od obce se nachází svahové prameništní Jezdovické rašeliniště, kde na rozloze 1,60 ha roste vzácná a ohrožená květena. Od roku 1984 přírodní památka. Na protisvahu u kapličky poslední z původní výsadby lip a javorů roste památný 25metrový javor mléč. V zahradě za domem čp. 47 jižně od kapličky na návsi stojí 30metrová památná lípa malolistá – Jezdovická lípa. 500 m východně od železniční zastávky v obci Jezdovice se nachází stromořadí 59 památných stromů, mezi nimiž jsou zastoupeny dub letní, javor klen, jírovec maďal a jasan. Přibližně 500 m jihovýchodně od železniční zastávky v obci roste památný 18metrový buk lesní.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 81 domech 403 obyvatel. 400 obyvatel se hlásilo k československé národnosti. Žilo zde 399 římských katolíků, 1 evangelík a 1 příslušník Církve československé husitské.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členství ve sdruženích.", "content": "Jezdovice je členem Mikroregionu Třešťsko a místní akční skupiny Třešťsko.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec má sedmičlenné zastupitelstvo, v jehož čele stojí starosta Luboš Hartl, v období 1. února 2009 – 8. listopadu 2010 působil jako starosta Martin Forst.", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Právo užívat znak a vlajku bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 17. dubna 2009. Znak: Červeno – modře stříbrným mostem se třemi oblouky dělený štít. Nahoře kosmý mlátek šikmo podložený želízkem a postaveným mečem, vše stříbrné se zlatými topůrky a jílcem, provázené dvěma zlatými osmihrotými hvězdami, dole v prostředním oblouku vztyčený zlatý dubový list. Vlajka: List tvoří červený pruh široký polovinu šířky listu a bílý most se třemi modrými oblouky vyrůstající z dolního okraje listu, v prostředním oblouku vztyčený žlutý dubový list. V červeném pruhu kosmý mlátek podložený šikmo želízkem a mečem hrotem k dolnímu okraji listu, vše bílé se žlutými topůrky a jílcem, provázené v žerďové a vlající části žlutými osmicípými hvězdami. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "V obci sídlí prodejna firmy LAPEK, a.s., výrobce oken a dveří Eu-okna.cz a autoservis. Obcí prochází silnice II. třídy č. 406 z Třeště do Salavic a železniční trať č. 227 z Kostelce do Slavonic. Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, ČSAD Jindřichův Hradec,a České dráhy. Autobusy jezdí ve směrech Dačice, Telč, Třešť, Jihlava, Počátky, Bítov, Mrákotín, Studená a Jindřichův Hradec a vlaky ve směrech Kostelec a Slavonice Obcí prochází cyklistické trasy č. 16 ze Salavic do Třeště a č. 5129 ze Spělova do Třeště, zeleně značená turistická trasa ze Špičáku do Dolní Cerekve a Naučná stezka Špičák.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura a sport.", "content": "Děti dojíždějí do základní školy v Třešti. V Jezdovicích stojí kulturní dům s kapacitou 150 osob. Funguje tu Okrašlovací spolek Jezdovice o.s. Sbor dobrovolných hasičů Jezdovice byl založen v roce 1902. T.J. SOKOL Jezdovice měl v roce 2014 10 členů a přísluší do župy Plk. Švece. V roce 2006 obec otevřela sportovní hřiště s umělým trávníkem pro sporty fotbal, tenis, nohejbal, street basketbal a volejbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Jezdovice (dříve též Hvězdovice, ) se nachází v okrese Jihlava v kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Rozkládá se z obou stran podél železniční trati Kostelec u Jihlavy – Slavonice.", "tgt_summary": "Jezdovice est une commune du district de Jihlava, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 835317} {"src_title": "Krnsko", "tgt_title": "Krnsko", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1360. První písemná zmínka o části Řehnice (kdysi samostatné) obce je z roku 1319.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Krnsko s 649 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, katolický kostel, sirotčinec, bednář, biograf Sokol, výroba cementového zboží, cihelna, holič, 3 hostince, továrna na hračky, kolář, kominík, kovář, 2 krejčí, 3 mlýny, obchod s motory, obchod s obuví Baťa, 2 pekaři, pila, pojišťovací jednatelství, porodní asistentka, 2 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, stavební družstvo, 2 trafiky, 2 truhláři, obchod s uhlím, velkostatek.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Do obce vede silnice III. třídy. Okrajem vesnice (u viaduktu) prochází silnice I/16 Mělník – Mladá Boleslav – Jičín. Železniční doprava Obec Krnsko leží na železniční trati 070 Praha - Mladá Boleslav - Turnov. Jedná se o jednokolejnou celostátní trať, doprava byla na trati zahájena roku 1865. Linka S3 (Praha-Vršovice - Mladá Boleslav) v rámci pražského systému Esko. Po trati 070 jezdí osobní vlaky i rychlíky, v pracovních dnech roku 2011 je to mezi Všetaty a Mladou Boleslaví obousměrně 5 rychlíků, 1 spěšný a 12 osobních vlaků. Na území obce leží železniční zastávka \"Krnsko\", rychlíky i spěšné vlaky jí projíždějí. Autobusová doprava V obci zastavovaly v pracovních dnech května 2011 příměstské autobusové linky Mšeno-Mladá Boleslav \"(6 spojů tam i zpět)\" a Mladá Boleslav-Doubravička \"(5 spojů tam i zpět)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Krnsko se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Rozkládá se pět kilometrů jihozápadně od Mladé Boleslavi. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Krnsko est une commune du district de Mladá Boleslav, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 311880} {"src_title": "Corwin", "tgt_title": "Corwin d'Ambre", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před knihami.", "content": "Corwin je synem amberského krále Oberona a jeho druhé manželky Faielly. Je prvním legitimním následníkem trůnu Amberu, alespoň podle své vlastní interpretace. Jeho vlastní starší bratr Erik například vypadává, protože v době jeho narození nebyli Oberon a Faiella manželé. K většině svých sourozenců má Corwin komplikovaný vztah, který osciluje mezi láskou (Deirdre), obdivem (Benedikt), kamarádstvím (Random), nedůvěřivostí (Caine) i vyloženou nenávistí (Julián, Erik). Hlavním rivalem je pro něj Erik, který je mu ze všech bratrů nejvíce podobný. Oba jsou velmi ambiciózní a navzájem se považují za překážku toho, aby jeden z nich mohl po otci nastoupit na trůn. Několik stovek let před dějem knih měl právě s Erikem souboj. Erik ho přitom téměř zabil a z obavy před Oberonovým hněvem ho uklidil do stínu Země – do Anglie za vlády královny Alžběty I. v době černého moru. Corwin mor přežil, ale utrpěl ztrátu paměti. Poté několik stovek let (až do 70. let 20. století) žil na Zemi, převážně jako voják, a marně se snažil dopátrat něčeho o své minulosti.", "section_level": 2}, {"title": "Děj knih.", "content": "Kroniky začínají Corwinovým probuzením se ztrátou paměti v nemocnici na stínu Země. Probudí se v něm paranoia (pro Ambeřana normální stav mysli), uprchne a před rodinnými příslušníky, které po cestě potká, předstírá, že si pamatuje víc než jen drobné útržky. Překvapivě mu to díky paranoie ostatních vyjde a dojede téměř do Amberu. V Rembě, městě které je zrcadlovým odrazem Amberu v moři, projde Vzorem a jeho paměť se mu vrátí. Okamžitě po zjištění, že Oberon je nezvěstný, se rozhodne stát se králem Amberu. To místo ale mezitím obsadil jeho bratr Erik. Při pokusu o uchvácení koruny s bratrem Bleysem je Corwin zajat, oslepen a uvržen do kobky. Po čtyřech letech se mu díky vrozeným regeneračním schopnostem Ambeřanů vrátí zrak. Prchá a přísahá Erikovi pomstu. Získá pušky se speciální municí, která (na rozdíl od střelného prachu) funguje i v Amberu a vrací se tam, aby zastihl Erika na pokraji smrti uprostřed bitkvy s vojsky Chaosu. Erik umírá a Corwin se prakticky stává dočasným králem Amberu. Vrhá veškerou svou sílu na to, aby odhalil zrádce Amberu a zabránil tak Chaosu v ovládnutí celého univerza. Jako zrádce je nakonec odhalen jeho bratr Brand, ale podaří se mu uprchnout. Ukáže se, že Corwinův přítel ze stínů Ganelon je ve skutečnosti Oberon, který se maskoval s pomocí své schopnosti měnit podobu. Po odhalení se Oberon ujímá vlády a plánuje protiútok na Chaos. Sám ale obětuje svůj život při opravě Brandem poškozeného Vzoru, jehož zničení by znamenalo zkázu Amberu. Předtím vybírá Corwina jako nového krále Amberu, ten už si ale není úplně jist, zda by byl skutečně vhodným následníkem a trůn odmítá. Ve vítězné bitvě s Chaosem, později nazvané bitva Vzoropádová, je nakonec zrádce Brand zabit. Na scéně se objevuje Jednorožec, symbol Amberu a Řádu, a určuje jako nového krále Corwinova nejmladšího bratra Randoma, kterému všichni dosud znesváření sourozenci přísahají věrnost. Corwin po závěrečné bitvě před branami Dvorů Chaosu rekapituluje svůj život. Smířil se se svými bratry i sestrami, přičemž některé najednou vidí v úplně jiném světle než dříve. I jeho vztah k panování se změnil. Po Erikově smrti si uvědomil, že vlastně o trůn nestojí; chtěl ho jen proto, že o něj usiloval on. Teď se hlavně cítí vázán povinností vůči Amberu a své rodině. Je tak dokončena jeho proměna z původně impulzivního a sobeckého muže na opravdového prince Amberu. Knihy končí Corwinovým prvním setkáním s jeho synem Merlinem. Corwin Merlinovi vypráví co zažil. Z několika zmínek v knihách můžeme vyvozovat, že celý děj prvních pěti knih do posledního písmene je právě přepisem tohoto vyprávění.", "section_level": 2}, {"title": "Grayswandir.", "content": "Grayswandir, také zvaný Šedobřit, je Corwinův meč a bratr Werewindle, Denního meče, patřícího Brandovi. Do čepele obou mečů je zapsána část Vzoru, proto jsou zvlášť účinné proti stvořením Chaosu. Navíc je v nich soustředěná síla Stínů a jejich moc je obrovská. V textu Chodba zrcadel je původ těchto mečů mírně objasněn: byly vyrobeny z hrotenů, artefaktů ve tvaru prstenů (jeden z nich nosí i Merlin), používaných kdysi bohy při tvoření stínů. Do úplného vysvětlení má ovšem tato informace daleko.", "section_level": 1}, {"title": "Corwinův Vzor.", "content": "Během cesty z Amberu do místa konání Vzoropádové bitvy v Chaosu Corwin dospěl k domněnce, že Oberonův pokus o opravu Vzoru selhal. Proto vytvořil vlastní Vzor, aby ho nahradil. Oberon ovšem uspěl a Vzory poté existovaly dva, což mělo velmi komplikovaný vliv na rovnováhu univerza: nový Vzor zvrátil rovnováhu sil mezi Řádem a Chaosem ve prospěch Řádu, ale přitom neposílil stávající Vzor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Corwin je jedním z princů Amberu a vypravěč prvních pěti knih stejnojmenné série od Rogera Zelazneho, zvaných také Corwinovy kroniky.", "tgt_summary": "Corwin, Prince d'Ambre est le personnage principal de la première partie du \"cycle des Princes d'Ambre\" de Roger Zelazny. Il appartient à une fratrie constituée d'Eric, né hors mariage et non reconnu, de Corwin et Deirdre, les deux seuls enfants légitimes née du mariage de Faiella et Obéron, premier roi d'Ambre. Corwin est le père de Merlin d'Ambre. ", "id": 1144312} {"src_title": "Dubí", "tgt_title": "Dubí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První zmínky o Dubí jako o horním místě jsou z let 1494 až 1498, kdy zde přespávali horníci, těžící cín. Po rozsáhlých dubových lesích, které se rozprostíraly po okolních stráních, byla rodící se osada pojmenována Dubí (\"Eichwald\"). V 16. století došlo k rozvoji osady a po mnoha změnách majitelů a sporech o její vlastnictví se stává součástí teplického panství. Roku 1592 přikoupil Radslav Vchynský od Rudolfa II. další lesní pozemky, vybudoval velkou oboru. V té době snad byla založena i myslivna „Barvář“. Po roce 1634, kdy byl v Chebu spolu s Valdštejnem zavražděn i Vilém Vchynský, majitel teplického panství, se toto dostalo do rukou rodu říšského maršálka Jana Jiřího Marka Clary-Aldringena. (Jeho potomci se zde udrželi až do května 1945, kdy uprchli před Rudou armádou). Po převzetí zdejšího panství budovali Aldringenové ve mstišovské oboře šestiboký letohrádek dnes zvaný Dvojhradí – původně Tuppelinburg. Přes Dubí a Cínovec do Drážďan vedla formanská cesta, kudy se do Saska vozilo obilí, podél cesty byly staré mlýny. Městem se přehnala třicetiletá válka, po které z původních 18 usedlostí zůstalo obydlených jen deset – což byla obvyklá situace po třicetiletém drancování a zabíjení. Později, v době napoleonských válek mělo Dubí již 64 domů a pracovalo devět vodních kol. Pracovala papírna, pily, mlýn na výrobu střelného prachu zničený výbuchem a mlýn – hamr (kovárna) na zpracování železa. Toto období připomíná pamětní kámen \"Franzosenstein\" s německým nápisem: Napoleon I, dne 30.8.1813 – zvrat v řadě jeho vítězství. Nejstarší známou usedlostí v Dubí, již nedochovanou, byl \"Buschmühle\" rodiny Walterů, který stál již roku 1579. Příslušníci této rodiny vykonávali také funkci rychtářů. (V 19. století byl přestavěn na závod na výrobu dřevité vlny.)", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Po napoleonských válkách, v souvislosti s velkým rozvojem teplického lázeňství se stalo Dubí vyhledávaným výletním místem teplických lázeňských hostů. Patřil k nim po mnoho let například J. W. Goethe. 1849–1851 byla vybudováno prodloužení silnice z Teplic přes Dubí na Cínovec. Tím se dále zlepšilo spojení se sousedním Saskem. Budova nové školy byla postavena v roce 1853, vyučovalo se německy, české děti mohly docházet do Běhánek. Roku 1860 podnikatel Anton Tschinkel zkoumal možnosti výroby dubových sudů. Objekty \"Buchsmühle\" zakoupil A. Tschinken v roce 1864 a vybudoval zde továrnu na siderolit a porcelán. (V roce 1932 shořela původní dřevěná mlýnská budova.) V roce 1862 také Tschinkel přestavil někdejší hostinec Diana na lázeňský objekt. Úředně přiřazeno k lázeňským místům bylo Dubí roku 1872. Roku 1877 Ing. Novák, stavitel moldavské železnice, uvedl do provozu Tereziny lázně, v místech bývalého Smrkového mlýna. Významnou událostí bylo dopravní propojení tramvajemi z Teplic. Trasa byla otevřena 14. října 1895. (Byla v provozu až do přelomu ledna–února 1959.) Poté co Teresiiny lázně v roce 1888 vyhořely, byl Ing. Novák nucen je odprodat – dostaly se do vlastnictví Clary-Aldringenů.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel.", "content": "Důležitým stavebním počinem bylo vybudování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie z prostředků veřejné sbírky, doplněných rodinou Clary-Aldringen. Stavbu s přísnou sebekázní projektoval profesor Benátské umělecké akademie Pietro Bigaglio. Přidržel se formy benátského kostela Santa Maria dell ́Orto. Stavba byla a je považována za místně exotický příklad italské gotiky. V době její realizace v letech 1896 až 1906 její tvůrci netušili, že pod povrchem vnitřního nádvoří teplického zámku jsou skryty základy podobné trojlodní baziliky, románské, vystavěné královnou Juditou, matkou Přemysla Otakara I. Stavební zbytky byly odhaleny až při archeologickém výzkumu v 50. letech.", "section_level": 2}, {"title": "Uhlí.", "content": "Rozhodují měrou ovlivnil život města rozvoj těžby hnědého uhlí, na jehož slojích se město z velké části rozkládá. Těžba uhlí vyvolala potřebu výstavby železnic a navázal rozvoj sklářského a keramického průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Významnou kapitolou v životě města byla a je výroba porcelánu. V roce 1871 byla založena továrna na výrobu porcelánu – „Eichwalde Porzellan-und Ofenfabriken Bloch und Co.“. Později byla známá pod jménem „Eichwalder Porzellan-, Ofen- und Wandplattenfabriken Dr.Widera und Co., Kdt.Ges.“ Její rozsáhlý sortiment zahrnoval stolní nádobí, dekorativní předměty a obkládačky. Míšeňská královská manufaktura prodala licenci na výrobu cibulového porcelánu (původní formy i dekor) firmě „Meissner Ofen- und Porzellanfabrik, vorm. Teichert,gegr. 1864“. Ta po spojení s firmou Bloch v Dubí zavedla výrobu „cibulového“ porcelánu, nejprve pod značkou Meissen s hvězdičkou provedenou jen v kontuře. Po druhé světové válce byla porcelánka v roce 1945 znárodněna a později prošla dalšími organizačními a majetkovými změnami. V současné firmě „Český porcelán Dubí“ výroba „cibulového“ porcelánu tvoří důležitou část výrobního programu. Je tak možno v jistém smyslu hovořit o kontinuitě s míšeňskou tradicí. V původně samostatné obci Bystřice, nyní místní části Dubí, byla v roce 1911 firmou „Krautzberger,Mayer und Purkert G.m.b.H. Wistritz“ založena továrna na porcelán vyrábějící jídelní soubory a nápojové soupravy nebo dekorativní předměty malované po způsobu Kodaně šedomodrými pastelovými tóny. Zboží bylo značeno také K.M.P. nebo KAEMPE. Dubí bylo na přelomu 19. a 20. století součástí teplické aglomerace výroby keramiky a porcelánu nesporně světového významu, orientované silně proexportně. Zejména výrobky ovlivněné secesí (Jugendstill) jsou vyhledávaným objektem zájmu muzeí a sběratelů. Existuje záměr radnice, vybudovat a veřejnosti zpřístupnit v budově zrušeného kina expozici výrobků dubských porcelánek. V současnosti v Dubí působí Ateliér designu keramiky Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Velkým zájmem výtvarníků jsou provázena každoroční „hrnková sympozia“, která přinášejí výrazné výtvarné podněty v oblasti designu hrnku a zároveň zpětně korigují výtvarné pojetí z hlediska technologických možností průmyslové výroby.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Značné povodně roku 1897 s sebou přinesly značné množství stromů, kamení a bahna. Narušily koleje tramvajové dráhy Teplice – Dubí, poškodily mnoho domů, v ulicích vymetly hluboká koryta a usmrtily velké množství zvěře. V roce 1933 započala výstavba české školy. Obnovu české státnosti po druhé světové válce, zahájenou povstáním českého lidu umožnila vojenská akce Rudé armády. V podvečer 8. května 1945 pronikli do Dubí dva průzkumníci – motocyklisté a za nimi tanková brigáda spěchající na pomoc Praze. Na českém území musely překonávat vojenský odpor kladený Němci i po všeobecné kapitulaci. V Teplicích a různých místech v okolí padlo na dvě stě rudoarmějců. Po válce bylo z města vysídleno původní německé obyvatelstvo, které do té doby drtivě převažovalo. Došlo zde k takřka kompletní výměně obyvatelstva a město se nikdy nepodařilo dosídlit na předválečnou úroveň. Roku 1960 vzniklo město Dubí sloučením obcí Dubí, Pozorka a Horská Bystřice. K Dubí ještě patří Běhánky a Drahůnky. V pozdějších letech (1. 7. 1980) byly přičleněny obce Mstišov a Cínovec. Roku 1966 získalo Dubí statut lázeňského města. Sovětská vojska překročila hranici v prostoru Cínovce znovu v roce 1968, v noci na 21. srpna, kdy v 0.10 hodin mohutná uskupení vojensky obsadila československé území. Hranice byly uzavřeny, celníci a pohraničníci internováni. Sovětští vojáci odzbrojili místní oddělení VB, rozmístili se v místních lesích. Později byl v bohosudovských kasárnách (někdejším klášteře) dislokován jejich tankový pluk.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mohutný nárůst kamionové dopravy si vynutil v roce 2000 výstavbu infrastruktury hraničního přechodu na Cínovci. Po převedení dálkové kamionové dopravy na dálnici Praha-Drážďany s přechodem v Petrovicích byla trasa přes Dubí pro nákladní dopravu uzavřena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubí (německy ) je město v severních Čechách, v okrese Teplice, v Ústeckém kraji. Žije zde obyvatel. Město leží v nadmořské výšce 389 m. ", "tgt_summary": "Dubí (en ) est une ville du district de Teplice, dans la région d'Ústí nad Labem, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2153240} {"src_title": "Γ-Hydroxymáselná kyselina", "tgt_title": "Acide gamma-hydroxybutyrique", "src_document": [{"title": "Funkce v těle.", "content": "γ-Hydroxybutyrát vzniká v některých částech mozku, obvykle přeměnou známější gama-aminomáselné kyseliny (GABA). GHB je významný neuromodulátor či neuropřenašeč, který zvyšuje či snižuje aktivitu nervových buněk ve svém okolí. Je v mozku ve velmi nízkých koncentracích a chová se odlišně, než je-li podán jako lék či droga. Za běžných koncentrací se totiž vůbec neváže na GABA receptory. Váže se však zřejmě na GHB receptory (z rodiny GPCR receptorů) a nepřímo ovlivňuje GABAergní, dopaminergní a opioidní systémy v mozku. Posmrtně se také přirozeně vyskytuje v očním sklivci, proto jsou nutné testy, zda byla droga podána nebo vznikla přirozeně.", "section_level": 1}, {"title": "Omamné účinky.", "content": "Když byla GHB objevena, zdála se být ideálním celkovým anestetikem, které vyvolává hluboký spánek a vymazává veškeré vzpomínky na operaci. Problém však byl s řadou vedlejších účinků – látka má nebezpečný vliv na dýchání i na srdeční činnost. Dnes se používá jen k léčbě narkolepsie. Na černém trhu si však oblíbily GHB tři skupiny uživatelů: sportovci usilující o zvýšení svalové hmoty, mladí lidé z klubové scény, kteří hledají nové drogy, a sexuální násilníci, kteří se snaží uspat své oběti. Po zákazu GHB se část těchto osob přeorientovala na velmi podobný γ-butyrolakton. GHB se podává orálně (konzumací ústy), distribuuje se buď jako rozpustný prášek nebo přímo jako kapalina. Účinky, trvající asi 3–6 hodin od podání, jsou silně závislé na dávce. V malých množstvích dochází ke stavu podobnému prvním fázím opilosti – příjemné pocity, družnost, někdy také zintenzivnění smyslů. Vyšší dávky vedou k agresivnímu, zmatenému a nesoudnému jednání; může však dojít i k srdeční či dechové nedostatečnosti, dostavuje se extrémní únava a nevolnost. Většina osob, které zažily a přežily předávkování, si na události během stavu opojení vůbec nevzpomínají. Vznik fyzické závislosti ani růst tolerance nebyl dosud prokázán, přesto existuje riziko závislosti psychické provázené nepříjemným abstinenčním syndromem. Odvykací kúra s sebou nese řadu velmi nepříjemných průvodních symptomů.", "section_level": 1}], "src_summary": "γ-Hydroxymáselná kyselina (γ-hydroxybutyrát, zkráceně GHB, sůl se také označuje jako oxybát nebo oxybutyrát) je bezbarvá hydroxykyselina bez zápachu a slané chuti, která se přirozeně vyskytuje v lidském těle. Mimoto se uměle vyrábí v malém množství jako lék pro pacienty trpící narkolepsií a je zneužívána jako omamná látka s nebezpečnými vedlejšími účinky.", "tgt_summary": "L'acide 4-hydroxybutanoïque ou γ-hydroxybutyrate ou GHB est un psychotrope dépresseur, utilisé à des fins médicales (Xyrem ; seulement sur ordonnance spécifique par un médecin spécialiste ) ou à des fins détournées. Le GHB est produit physiologiquement dans le cerveau des mammifères et sa structure chimique est très proche du neurotransmetteur GABA.", "id": 168362} {"src_title": "Marie Uherská", "tgt_title": "Marie Ire de Hongrie", "src_document": [{"title": "Dědička polského a uherského krále.", "content": "Karel IV. předurčil syna Zikmunda po dohodě s Ludvíkem I. jako manžela jeho dcery a dědičky Marie. Zásnuby se konaly roku 1379 v Trnavě a dvanáctiletý Zikmund zůstal v příštích letech v Uhersku. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta korunovat královnou Marii, která se po Zikmundově odchodu z Uher, kde žil v letech 1379-82, zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. V době Mariiny neplnoletosti za ni vládla matka a magnát Mikuláš I. Gorjanský. S tím byli uherští velmoži nespokojeni a nabídli korunu Karlu III., kterému Ludvík pomohl k chorvatskému a neapolskému trůnu (1381). Karel však musel Ludvíkovi přísahat, že neohrozí práva jeho dcer. Přesto po nabídce uherského trůnu Karel táhl s vojskem na Budín. Královny se nebránily, pravděpodobně doufaly, že Karel splní slib. Ten se nechal korunovat 31. prosince 1385 ve Stoličném Bělehradě uherským králem \"Karlem II.\" Zikmund vtrhl do Uher pod záminkou ochrany práv své snoubenky a vynutil si sňatek s ní. Lucemburk kvůli výdajům na dobytí Uher zastavil svému bratranci Joštovi Braniborsko na pět let. Královna vdova se Karlu Neapolskému pomstila rovněž zradou. Pověřila svého důvěrníka Blažeje Forgáče, aby na něj spáchal atentát. 7. února 1386 uherští spiklenci na krále zaútočili sekerou a poranili mu oko. Poté byl vsazen do žaláře a ve vězení otráven nebo uškrcen. Zemřel po 55 dnech vlády. Karlův dědic Ladislav se po celý život neúspěšně snažil ovládnout Uhersko.", "section_level": 1}, {"title": "V zajetí.", "content": "V létě 1386 během cesty na hrad Gorjany byly královny přepadené stoupenci zavražděného Karla Neaopolského, Horváthovci. Stalo se tak nejspíš z popudu osmnáctiletého Zikmunda Lucemburského. Mnozí z průvodu byli zabiti, mimo jiné Mikuláš Gorjanský a Blažej Forgáč (jejich hlavy byly poslány vdově po Karlovi do Neapole). Královny zůstaly v zajetí na hradě Gomnec. V lednu 1387 Alžbětu Bosenskou před očima dcery zardousil Jan Horváth, údajně protože poslala zprávu do Benátek, aby s loďstvem blokovali Novigrad a zabránili odvezení Alžběty a Marie do Neapole. Marie z toho všeho vinila manžela a spojila se s Horváthovci a darovala jim pozemky na Slovensku a v Bosně. V létě 1387 byla Marie vysvobozená vojskem svého strýce Štěpána. Horváthovci byli zavražděni Zikmundovými muži s tím, že se Zikmund pomstil vrahům Alžběty. Marie chtěla stanovit strýce Štěpána Tvrtka dědicem Arpádovců, ale ten zemřel roku 1391, pravděpodobně byl zavražděn. V roce 1387 byl Zikmund korunovaný uherským králem a spoluvládcem Marie, de facto ale vládl sám. Královna zemřela při pádu z koně 17. května 1395. Právě čekala dítě, možná dědice, a pro lucemburskou dynastii to znamenalo neblahý vývoj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Uherská, též \"Marie z Anjou\" (1371 – 17. května 1395, Velký Varadín) byla třetí nebo čtvrtou, ale jistě nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. a jeho druhé choti Alžběty Bosenské. Stala se manželkou Zikmunda Lucemburského a dočasně samostatnou uherskou a chorvatskou královnou. Byla poslední z dynastie Anjouovců na uherském trůně.", "tgt_summary": "Marie d'Anjou, née en 1371 morte à Buda le, reine de Hongrie, fille de Louis le Grand, roi de Hongrie et de Pologne, et d'Élisabeth de Bosnie.", "id": 1746878} {"src_title": "Rychnov u Jablonce nad Nisou", "tgt_title": "Rychnov u Jablonce nad Nisou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemnou zmínku o vsi „Richnow“ nalezneme v I. knize konfirmační pražského arcibiskupství z 25. ledna 1361. Osadu založili nejspíše ve 13. století cisterciáci z Mnichova Hradiště ve svém lesním revíru. Rychnov byl do konce 17. století výlučně zemědělskou obcí. Chudé výnosy podhorského kraje však obyvatelstvo nutily hledat způsoby dalšího výdělku. Počátkem 18. století se zde rozšířilo domácí předení a tkaní lnu. V době, kdy domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren, zřídil zde rychnovský občan Johann Schöffel manufakturu na výrobu dóz z tvrzeného papíru, tzv. papirmaše. Tyto rychnovské lakované dózy se staly známým obchodním artiklem a poskytly Rychnovu mnoho pracovních příležitostí. Zdobení jejich povrchu romantickými miniaturami pak dalo vzniknout rychnovské malířské škole, která se po úpadku výroby dóz na sklonku 19. století věnovala průmyslové výrobě kopií slavných obrazů pro církevní i světské účely. Rychnovská škola, která ze svých řad vydala i známé umělce, se stala základem jablonecké uměleckoprůmyslové školy. V roce 1856 proťala rychnovskou kotlinu železniční trať, jejíž viadukt dal obci novou tvář. Rychnovská stanice na trati Pardubice – Liberec zajišťovala spojení celého Jablonecka se světem. I díky ní nastal koncem 19. století bouřlivý rozvoj jablonecké skleněné bižuterie, který přinesl bohatství i Rychnovu. Na přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce 1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v popředí s laní pijící z potoka. Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor. Vylidnění Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována. Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily, přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z počátku století.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rychnov leží na celostátní trati 030 mezi Pardubicemi a Libercem, zastavují tu jak osobní vlaky, tak i rychlíky z Liberce do Pardubic. V roce 2013 to bylo zhruba 40 vlaků za den, z toho 9 párů rychlíků a jeden sezonní spěšný vlak Jičín-Liberec. Spojení s okresním městem Jabloncem zajišťuje městská hromadná doprava: linkami 101 (každých 30 minut) a 115 (většinou ve špičce 12x za den), které odjíždějí ze zastávky Nádraží ČD; provozovatelem je akciová společnost Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou. Nad městem při silnici I/65 je zastávka meziměstské linky mezi Jabloncem nad Nisou a Prahou.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Osady a samoty: Osady zaniklé po r. 1945:", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Rychnov u Jablonce nad Nisou () se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, v kraji Libereckém, na horním toku říčky Mohelky asi 4 km jihozápadně od Jablonce nad Nisou. Ve městě žije obyvatel.", "tgt_summary": "Rychnov u Jablonce nad Nisou est une ville du district de Jablonec nad Nisou, dans la région de Liberec, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 847685} {"src_title": "Horšovský Týn", "tgt_title": "Horšovský Týn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území města bývala v prostoru Velkého Předměstí kupecká osada s kostelem svatého Apolináře písemně doložená roku 1184. Na místě zámku stával biskupský dvorec, po jehož požáru nechal nejspíše biskup Jan III. z Dražic postavit okolo poloviny třináctého století kamenný hrad. U jeho východního opevnění založil v letech 1286–1296 biskup Tobiáš z Bechyně „na zeleném drnu“ město Horšovský Týn. V letech 1422 a 1431 bylo město obléháno husity, ale ubránilo se. V roce 1547, za vlády Lobkowitzů, postihl město velký požár, který poničil velkou část města i hradu. Jeho následkem bylo přikročeno k rozsáhlé přestavbě města v renesančním slohu. Na místě hradu vznikl renesanční zámek. Na přelomu 16. a 17. století patřilo týnské panství mezi 10 nejbohatších v českých zemích. Pak ale přišlo České stavovské povstání a následně třicetiletá válka. Vzhledem k tomu, že se Lobkowitzové přidali na stranu českých stavů, byl jim zabaven majetek včetně týnského panství. V roce 1622 získal panství Maxmilián z Trauttmansdorffu. Po třicetileté válce posilovala ve městě německá menšina. Byly postaveny některé stavby v barokním slohu. Po zrušení nevolnictví a reformě veřejné správy se Horšovský Týn stal v roce 1849 okresním městem. Začátkem 20. století se ve městě začal rozvíjet drobný průmysl. Tomu napomohla i výstavba železniční tratě Staňkov–Poběžovice v roce 1900. Důsledkem druhé světové války, která ve městě skončila osvobozením americkou armádou 5. května 1945, byl odsun německého obyvatelstva. Ten ale nebyl tak citelný jako v jiných západočeských pohraničních městech, protože Horšovský Týn patří do tradičně české oblasti Chodska. Po nástupu komunismu v roce 1948 došlo ke znárodnění průmyslových podniků a založení JZD. Byla zahájena výstavba nových závodů a obytných čtvrtí (např. sídliště na Malém předměstí). V roce 1953 bylo historické centrum města jako jedno z prvních měst v ČR vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Od 1. července 1960 patří město Horšovský Týn s celým svým původním okresem pod okres Domažlice. V průběhu let 1960–1989 došlo k rozsáhlé integraci okolních obcí. I díky tomu je Horšovský Týn rozlohou třetí největší obcí okresu. Po roce 1989 nastává postupná likvidace zemědělské výroby (rozpad JZD), úpadek průmyslové výroby a nárůst nezaměstnanosti. Nezaměstnanost v roce 2010 dosáhla 9,29 % (ČSÚ). V roce 2006 proběhla rekonstrukce náměstí, postupně dochází také k opravám v objektu zámku. V měsíci listopadu město i zámek každoročně ožívá Mezinárodním filmovým festivalem pro děti a mládež Juniorfest, který se zde koná od roku 2008, a kde je Horšovským Týn také hlavním festivalovým městem. Tradičně zde přijíždějí známé hvězdy české i světové kinematografie, v městském a zámeckém kině se promítají filmy převážně z české a filmové produkce a zajímavé jsou též další doprovodné akce (Pevnost Týn nebo Strašidelná stezka).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel a jeho vývoj.", "content": "\"Následující údaje jsou zpracovány podle výsledků Sčítání lidu z roku 2001.\"", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Při sčítání lidu v březnu 2001 žilo ve městě 4 938 obyvatel. V Horšovském Týně se hlásí hned několik lidí k mnoha národnostem, nejvíce zde však žijí Češi, Slováci a Němci. Ostatní národnostní menšiny jsou početně zastoupeny pod 40 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podíl věřících na počtu obyvatel města byl 22,90 %. Z tohoto počtu se 87,27 % věřících řadilo k římskokatolické církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ke dni sčítání lidu 2001 bylo napočítáno 2 714 ekonomicky aktivních osob. 34,30 % z nich zaměstnával průmysl; 9,14 % obory jako školství a zdravotnictví, stejné zastoupení měli také pracovníci stavebnictví. 8,18 % obyvatel zaměstnávalo zemědělství. 55,93 % zaměstnaných pracovníků dojíždělo do zaměstnání v rámci obce. [Nezaměstnanost]] ve městě dosahovala v roce 2001 5,42 %. Míru nezaměstnanosti 5,31 % udává pro město i s okolím domažlický úřad práce za květen 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Město je vybaveno službami odpovídající své úloze střediska menšího regionu v rámci okresu. Na Malém předměstí jsou dvě základní školy, v Nádražní ulici sídlí zvláštní škola. Město má také základní uměleckou školu. Střední školství reprezentují 3 školy: Integrovaná střední škola, učiliště a střední zemědělská škola. Nejbližší gymnázium je v Domažlicích. Ve městě je také zdravotní středisko. Zřízena byla městská policie, která se společně s Policií ČR stará o bezpečnost a pořádek ve městě. Město má jedinou poštu v Pivovarské ulici. Ubytovací kapacity zajišťuje hotel Šumava na náměstí Republiky a větší počet penzionů. Největší obchodní střediska vlastní spotřební družstvo Jednota. Jedná se o supermarket Tuty ve středisku Radbuza a v Sylvánově ulici na Malém předměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní silniční komunikací protínající město je silnice I/26 z Plzně na HP Folmava/Furth im Wald. Na tuto silnici navazuje větší počet silnic II. třídy: Silnice II/193 Žlutice – Stříbro – Domažlice ; Silnice II/200 Bor u Tachova – Horšovský Týn a Silnice II/197 HP Železná/Eslarn – Bělá nad Radbuzou – Horšovský Týn. Městem prochází lokální jednokolejná železniční Trať 182 ze Staňkova do Poběžovic. Na trati je v pracovní dny vedeno zhruba 8 párů vlaků. Na katastru města je na trati železniční stanice Horšovský Týn a zastávky Semošice a Semošice-Peřina. Městem projíždí také celá řada zejména místních autobusových linek s hlavní zastávkou na křižovatce ulic Domažlická a Nádražní. Nejvýznamnějšími spoji jsou asi linky Plzeň–Domažlice a dálková linka Praha – Plzeň – Domažlice. Ostatní linky slouží zejména ke spojení okolních vesnic s městem.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "Mezi kulturní akce města patří Anenská pouť, která se každoročně koná koncem července.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Horšovský Týn je pro krásu a zachovalost svých historických památek již od roku 1953 městskou památkovou rezervací. Mezi jeho hlavní památky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Horšovský Týn () je město na jihozápadě České republiky, je to druhé největší město okresu Domažlice a obec s rozšířenou působností. Pro zachovalost svých historických památek je již od roku 1953 městskou památkovou rezervací. Mezi nejvýznamnější objekty patří státní hrad a zámek Horšovský Týn se zámeckým parkem a naučnou stezkou Královská rokle nebo kostel svatého Petra a Pavla na náměstí Republiky s vyhlídkovou věží. Nedaleko města se nachází rozhledna na Šibeničním vrchu, která poskytuje výhled na město, nejbližší okolí a pásmo Českého lesa a Šumavy. ", "tgt_summary": "Horšovský Týn est une ville du district de Domažlice, dans la région de Plzeň, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 2227728} {"src_title": "Horní Slavkov", "tgt_title": "Horní Slavkov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary. V české historii patřilo město Horní Slavkov k nejvýznamnějšímu trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Dobývalo se zde stříbro, cín, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města Horní Slavkov jsou od počátku spjaty s těžbou nerostného bohatství. Právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu. Základy samotného Horního Slavkova byly položeny kolem roku 1355. Město bylo nazváno Slavkov, po svém zakladateli Slávkovi z Rýzmburka, a později získalo i přídomek Horní. Vedle cínu a mědi se zde těžilo také stříbro a druhotně i další kovy. Bližší představy o tehdejším vývoji města i těžbě rud v jeho okolí ale brání nedostatek písemných materiálů. Velká část městských archivů totiž byla zničena v průběhu Šmalkaldské války v letech 1546-1555. I přesto jsou dnes známa jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve Slavkovském lese mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem bečovského panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví. Horní Slavkov se stal největším producentem cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů, což ho řadilo mezi pětici největších měst království. Pro srovnání: tehdejší Praha měla zhruba dvojnásobek obyvatel. Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské. V roce 1547 ale bylo panství Pluhům zkonfiskováno. Šlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve Šmalkaldské válce na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem Ferdinandem I. odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul \"královské horní město\" a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce. Koncem 16. století ale došlo k poklesu těžby cínu. Město sice prosperovalo díky těžbě stříbra dál, ale přišla třicetiletá válka, kdy město střídavě obsazovaly různé armády. Horní Slavkov musel platit kontribuce a následně také přišel v rámci konfiskací o všechen majetek. Následoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání. Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár. Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Huberův peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla vrchnostenská správa a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem. Postupně se zlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. První světová válka Horní Slavkov přímo nepostihla, pokud se nepočítá půldruhá stovka padlých z řad občanů, mrtvé ve městě v důsledku epidemie španělské chřipky nebo konfiskace zvonů z místního kostela sv. Anny pro válečné účely. Meziválečná hospodářská krize na město dopadla velmi silně a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. I přesto byl Horní Slavkov jedním z mála měst v regionu, kde v roce 1938 dobrovolně rukovali i někteří obyvatelé, především z řad sociálních demokratů, na obranu tehdejšího Československa před Hitlerem. Po odstoupení pohraničí na základě Mnichovské dohody a přičlenění města k Třetí říši byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba wolframu a cínu. Dne 7. května 1945 pak do města vstoupila I. pěší divize 5. armádního sboru americké armády. Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou nucený odsun většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob uranu. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného socialistického realismu. Nově příchozí obyvatelstvo ale nemělo k místu žádný vztah. Často sem přicházelo pouze dočasně nalákané vysokými platy, které často končily v alkoholu nebo hazardních hrách. Nemalou měrou k tomu přispěla situace, kdy bylo město až do 60. let v režimu zóny s omezeným pohybem, kam se smělo jen na speciální propustky. Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště..., ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města. V roce 1974 byla zřízena Chráněná krajinná oblast Slavkovský les a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí Bošířany, Kfely u Horního Slavkova, Ležnice, Ležnička a Třídomí.", "section_level": 1}, {"title": "Gotický pevnostní kostel sv. Jiří.", "content": "Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby. Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří sakristii. Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb. Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě. V současné době je sv. Jiří v rekonstrukci, veřejnosti je tak v sezóně přístupná pouze jeho hlavní hranolová věž, ze které je výhled na historickou část města i okolí. V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů. Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.", "section_level": 1}, {"title": "Špitální kostel sv. Anny.", "content": "Kostel nacházející se u příjezdu do města ve směru od Lokte je na první pohled poměrně nenápadnou stavbou. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského špitálu. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova Eliáš Dollhopf (1703-1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého špitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v Lokti.", "section_level": 1}, {"title": "Panský Pluhův dům a muzeum.", "content": "Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu Pluhů z Rabštejna, byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy. Stavebně na budovu Pluhova domu navazuje goticko-renesanční dům čp. 211. Ten v minulosti pravděpodobně sloužil jako hospodářské zázemí sousedního panského domu. Dnes zde sídlí městské muzeum. Zajímavou architektonickou částí domu je dochovaný dýmník černé kuchyně včetně původního komína. V kuchyni, která je dominantou vstupního vestibulu muzea, je dnes nainstalován inventář přibližující její dobový provoz. Samotné muzeum pak prezentuje hlavní historické mezníky ve vývoji města počínaje hornictvím, přes výrobu cínu a porcelánu až po obecnou historii a vývoj města.", "section_level": 1}, {"title": "Seidlhaus.", "content": "Objektem, který výrazně vybočuje z ostatních památek v centru historické části Horního Slavkova je takzvaný Seidelhaus. Jde o mohutnou, částečně hrázděnou budovu, která je vzácně zachovaným rudním mlýnem z 16. století. Objekt zároveň plnil také roli obytného měšťanského domu a vedle původních sklepů tesaných do skály se zde dochovala také dobová černá kuchyně. Budova před časem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je v soukromém vlastnictví a není veřejně přístupná. Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o sladovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Městské popraviště.", "content": "Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také právo hrdelní. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany. Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné. Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem \"Hodie mihi, cras tibi\", což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Svůj znak mělo město pravděpodobně již ve druhé polovině 15. století. Jeho současná podoba pochází z 16. století, kdy ji Hornímu Slavkovu svým privilegiem potvrdil císař Ferdinand I. Štít je dělen na čtvrtiny, přičemž horní část je červená, dolní zlatá. V levé horní části zobrazuje českého státního lva, zatímco v pravé části je umístěno břevno. V levé spodní čtvrtině znaku města pak je umístěn černý lev ve skoku, zatímco prvé pole zdobí hornický mlátek, želízko a hrábě pro rýžování kovu z písečných náplavů. Ke znaku si pak město přidalo po vzoru dalších horních měst také dva štítonoše, horníky ve slavnostních krojích. Ty ale v současné době již město přestalo zobrazovat a používá znak podle původního císařského privilegia z roku 1547.", "section_level": 1}, {"title": "Porcelánka Haas & Czjzek.", "content": "Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby porcelánu nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu v tomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího. Za první skutečnou porcelánku tak je považována až manufaktura v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na stříbro a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu. Po několika letech nakonec Paulus s podnikáním končí a firmu prodává. Zásadní změnou se pro ni stává až v roce 1803, když se do rodiny majitelky firmy přižení slavkovský lékař Johann Georg Lippert. Ten totiž po smrti majitelky odkupuje od ostatních členů rodiny jejich podíly, a k podnikání si přizval důlmistra Wenzela Haase. Společně pak dosahují zásadního zvýšení kvality výroby a již roku 1812 tak firma získala potřebné privilegium pro výrobu porcelánu. Již o několik let později pak za své výrobky sklízí řadu ocenění na různých výstavách. Po smrti Georga Lipperta ale dochází k řadě neshod mezi dědici a Haasem. Wenzelův syn August Haas nakonec odkoupil od Lippertových dědiců jeho podíl, a stal se jediným majitelem firmy. V roce 1857 v ní zaměstnal Johanna Czjzka z Vídně, který později s Augustovým synem Georgem vybudoval později slavnou firmu Haas & Czjzek. Roku 1871 už v Horním Slavkově a Chodově zaměstnávali asi tisíc dělníků. V meziválečném Československu patřila firma k největším výrobcům porcelánu. Až do znárodnění po roce 1945 firma fungovala pod názvem Haas & Czjzek, který se jí znovu vrátil po privatizaci v roce 1992. U příležitosti 200 let od založení firmy byla porcelánka, nacházející se dva kilometry severozápadně od města při silnici na Loket, prohlášena kulturní památkou. V roce 2009 ji koupil ruský oligarch s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska. V lednu roku 2011 však byla fabrika uzavřena. Oživit se ji pak pokusila neznáma pražská firma Sideline, v únoru 2014 však stála před exekucí a její majetek se nakonec rozprodal v dražbě.", "section_level": 1}, {"title": "Hubský peň.", "content": "Pozůstatky zavalených středověkých dolů zdejšího cínového a stříbrného revíru ve formě propadu, takzvaný Hubský peň uvidíme na cestě z Horního Slavkova směrem na Bečov. Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala se v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl právě Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci revíru byly stovky šachtic, chodeb a dalších důlních děl. Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu, v revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo téměř 34 tisíc tun cínu. Hrubým odhadem mohlo jít o objem kolem 3,4 milionu tun rudniny. V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly i výše několikapatrových domů. Zcela běžně se ložisko otevíralo velkým množstvím šachtic i štol, které se následně podle potřeby propojovaly. Nezanechávaly se tak potřebné opěrné pilíře a docházelo k narušení statiky. Důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je zmiňovaná jáma poblíž Horního Slavkova. Za svoji současnou podobu tato oblast vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem, dále hlubinným způsobem těžil důl Stannum. Svou činnost Stannum definitivně ukončil v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda - Slavkovský les.", "content": "Město Horní Slavkov leží přímo v centru Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla založena v roce 1974 a patří mezi nejhodnotnější krajinné celky v Česku. Pro širší veřejnost přitom zůstává poněkud ve stínu své slavnější sousedky, Šumavy, ale rozhodně neprávem. Z hlediska přírodních krás toho Slavkovský les může nabídnout skutečně velmi mnoho. Počínaje jedinečným skalním masivem Svatošských skal, přes vrcholová rašeliniště nebo květnaté orchidejové louky až po lokality s výskytem endemických rostlin, které nenajdete na žádném jiném místě u nás. Komfort návštěvníků oblasti výrazně zvyšuje i rozsáhlá síť cyklistických a turistických stezek, která se v oblasti v posledních letech velmi dynamicky rozvíjela. Samotné město Horní Slavkov je pak pro cyklistky i pěší návštěvníky Slavkovského lesa ideálním výchozím místem, které umožňuje výlety doslova všemi směry. Za svoji současnou, a tolik obdivovanou podobu, přitom oblast, poněkud paradoxně, vděčí především člověku. Ten vrcholové partie původních lesů v 16. století zdevastoval natolik, že je z velké části proměnil v holiny. Příčinou byla obrovská poptávka po dřevu jak ze strany dolů v Horním Slavkově, Krásně a okolí, tak jeho spotřeba pro výstavbu a otop. Masivní kácení porostů bylo proto předmětem opakovaných sporů středověké vrchnosti s těžaři a vynutilo si dokonce i vznik speciálních výnosů. Stálo však také na počátku přeměny původních bučin v nižších polohách a vyšších doubrav na hospodářské lesy současného typu s převládajícími smrkovými monokulturami. Rozvoj hornictví měl ale i další vlivy na krajinotvorbu. Velmi výrazné byly změny hydrologických poměrů celé oblasti. Pro potřeby dolů se totiž z vrcholových rašelinišť začala svádět voda pomocí umělých kanálů do nižších poloh, kde se nacházely buď samotné doly, nebo rudné mlýny, stoupy a další technologie k úpravě nerostného bohatství. Voda totiž byla jedinou efektivní hnací silou pro tyto výrobní celky. Zároveň v okolí Horního Slavkova a Krásna vznikla celá řada umělých rybníků různé velikosti, které zadržovaly vodu opět ke stejnému účelu. Dalším dopadem lidské činnosti na tvorbu krajiny byl vznik masivních sejpů po rýžování rud, hald z hlubinné těžby, ale také důlních propadů starých štol, i stop povrchové těžby, které silně proměnily reliéf krajiny především v oblasti takzvaného Hubského pně. V tomto území probíhala nejintenzivnější těžba od středověku až do konce 20. století. Výsledkem toho všeho byla v období mezi 16. stoletím a současností tvorba zcela nové krajiny, která do značné míry již neodpovídá té původní, předkolonizační. Na druhé straně ale tato obnova neprobíhala pouze cíleně lidskou činností, ale také přirozenou cestou. Díky tomu se v oblasti historické těžby rud vytvořilo množství zcela unikátních biotopů. Například těžební pole pod horou Krudum se proměnily v bažiny, v nichž se daří masožravým rostlinám. Ale nebyly potřeba ani staletí vývoje. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby se bývalé odkaliště dolu Stannum se proměnilo v rozsáhlé hnízdiště břehule říční, a obdobně dynamické procesy probíhají i na dalších místech. Hodnotu takto unikátně proměněné krajiny si ale lidé dlouho neuvědomovali. Vůbec první podnět k jejích ochraně tak přišel až v roce 1948 z iniciativy pracovníka památkové péče RNDr. Jaroslava Gottharda. Ačkoliv následovaly různé předběžné administrativní kroky směřující k ochraně Slavkovského lesa, zásadní se stala až takzvaná „petice pěti pečetí“ kdy společně lázeňská města Jáchymov, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Lázně Kynžvart a Mariánské lázně společně požádaly o zřízení Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla fakticky vyhlášena 3. května 1974. Celková plocha CHKO Slavkovský les v současnosti činí přibližně 610 kilometrů čtverečních. Rozkládá se v rozmezí nadmořských výšek od 374 metrů vymezených údolím řeky Ohře u Karlových Varů až po nejvyšší bod oblasti, 983 metrů vysokou horu Lesný nad obcí Podlesí. Oblast zahrnuje celkem 27 maloplošných zvláště chráněných území a do působnosti jeho správy spadá také péče o národní přírodní rezervaci Soos, Velké jeřábí jezero i Velký močál, národní přírodní památku Komorní hůrka, Železnou hůrku a Lužní potok, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti CHKO.", "section_level": 1}, {"title": "Uranové doly.", "content": "V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.", "section_level": 1}, {"title": "Věznice Horní Slavkov.", "content": "Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Horní Slavkov (německy \"Schlaggenwald\") se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Žije zde obyvatel. Historické jádro města bylo v 50. letech 20. století vyhlášeno městskou památkovou rezervací, to však nezabránilo jeho těžké devastaci, která vedla ke zrušení památkové rezervace v roce 1961. Nyní jsou přetrvavší památky chráněny alespoň formou městské památkové zóny.", "tgt_summary": "Horní Slavkov est une ville du district de Sokolov, dans la région de Karlovy Vary, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2044974} {"src_title": "Horní Brusnice", "tgt_title": "Horní Brusnice", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Horní Brusnice se rozkládá západně od přehrady Les Království v Podkrkonoší podél Brusnického potoka. Obec tvoří, od severozápadní hranice až k Dolní Brusnici jihovýchodně, 6 km dlouhý pás. Jižně se nachází Zvičina (671 m) a Vyšehrad (585 m). Východní částí obce vede dráha Pardubice – Liberec, nejbližší železniční stanicí je Mostek. Severně pramení Bystřice. Sousední obce jsou Borovnička, Mostek na severu, Dolní Brusnice na jihovýchodě, Zvičina a Bezník na jihu, Kal na jihozápadě, Vidonice na západě a Borovnice na severozápadě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka, o obci \"Brussnicz, \"patřící miletínskému Řádu německých rytířů, pochází z roku 1358. Farní kostel zde prokazatelně stál již roku 1384. V roce 1396 se obec označuje jako \"Brusnycz. \"Mezi další majitele patřil od roku 1522 Jan Trčka z Lipé, který roku 1540 panství prodal Zikmundu Smiřickému ze Smiřic. Roku 1560 získal miletínské panství Jiří z Valdštejna. Za pánů z Valdštejna byla \"Brusnycze \"odtržena od Miletína a začleněna do hostinnského panství. Roku 1582 byl vysvěcen nový kostel. Roku 1594 je místo nazýváno \"Brusniczy Czieskau.\" V této době bylo obyvatelstvo ještě převážně českojazyčné. Po třicetileté válce byla farnost zrušena a kostel byl začleněn do děkanství v Hostinné. Dalšími názvy byla \"Brausnice \"(1654) a \"Böhmisch Prausnicz\" (1790). Přídomek \"„Böhmisch“ (Česká)\", sloužil především k odlišení od obce \"Deutsch Prausnitz\" (německé Brusnice), nyní Hajnice. V roce 1752 byla v České Brusnici opět zřízena fara. V této době se také tvoří dvě samostatné obce, Horní a Dolní Brusnice, které však z topografického hlediska, jako \"Böhmisch Prausnitz\" / \"Česka Pruznice\", tvoří jeden celek. Součástí Horní Brusnice jsou Zvičinské chalupy a Vyšehrad. Začátkem 19. století se rychle do téměř do všech domácností dostává tkalcovské řemeslo. V roce 1834 sestává \"Ober-Prausnitz\" / \"Pruznice hořenj\" z 236 domů, mezi nimi i škola a větrný mlýn, a má 1500 obyvatel. Obec byla farností pro Mostek (Mastig), Mostecké Lázně (Mastiger Bad), Souvrať (Anseith), Dvoráčky (Burghöfel), Borovničku (Klein Borowitz) a Kaiserlichen Waldhäuser. Až do poloviny 19. století zůstává Horní-Brusnice (Ober-Prausnitz) pokorně ve vlastnictví Hostinného. Po zrušení poddanství tvořila od roku 1850 Ober Prausnitz / Horní Brusnice obec ve správním obvodě Hostinné (Arnau), respektive v okrese Vrchlabí (Hohenelbe). V roce 1858 započala výstavba železnice z Pardubic do Liberce (Reichenberg), která proťala jak Horní tak i Dolní Brusnici, aniž by zde vznikla železniční stanice. V roce 1920 tvoří převážně německy hovořící vesnice jazykové pomezí, z 1310 obyvatel je pouze 117 Čechů. V roce 1930 zde žije 1225 lidí, v roce 1939 je to 1146. V důsledku Mnichovské dohody se Horní Brusnice roku 1938 ocitá v Německé říši a do roku 1945 náleží k vrchlabskému okresu. Po Druhé světové válce se obec, s převážně německým obyvatelstvem navrací Československu. Po odsunu Němců v roce 1946 počet obyvatel prudce klesá. Od 1. ledna 1949 je Horní Brusnice součástí okresu Dvůr Králové nad Labem. Po jeho zrušení roku 1961 náleží k okresu Trutnov. V roce 1979 dochází k připojení k Mostku a od roku 1990 je opět samostatnou obcí. 14. června 2008 proběhla oslava 650 let od založení obce.", "section_level": 1}, {"title": "Kostelní cesta.", "content": "13. 10. 2018 byla v Horní Brusnici slavnostně otevřena nová turistická trasa Kostelní cesta. Trasa vede od kostela sv. Mikuláše kolem obnovené kapličky a končí u kostela sv. Jana Nepomuckého na Zvičině. Realizace turistické trasy a obnova kapličky byla financována formou veřejné sbírky. Realizace souběžné Lesní naučné stezky byla financována z programu rozvoje venkova za podpory MAS Královédvorsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Horní Brusnice (německy \"Ober Prausnitz\") se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký, ve stejnojmenném katastrálním území o výměře 14,09 km.. Je zde evidováno 235 adres. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Horní Brusnice est une commune du district de Trutnov, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1377051} {"src_title": "Horní Olešnice", "tgt_title": "Horní Olešnice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1241.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci se kromě typických výklenkových kapliček nachází především památkově chráněná usedlost čp. 3. Nachází se ve středu obce, vlevo při komunikaci směr Dolní Kalná. Objekt je chráněn od 3. 5. 1958, původní číslo popisné bylo 45. Zděný jednotný přízemní dům usedlosti byl vystavěný v 1. polovině 19. století a je příkladem zděné přestavby venkova v 19. století. Přízemní zděná stavba má polovalbovou střechou, štítovou stranou orientovanou ke komunikaci. Kratší průčelí má tři okna obdélná se štukovou nadokenní výzdobou kruhů, závěsů a zvonečků. Ve štítě ve střední ose je zazděné okno, v krajích okna vějířovitého tvaru. Ve vrchol štítu je půlkruhovité okno. Druhý štít je jednoduchý. Střecha je polovalbová krytá taškami (dříve šindel). Boční půlkruhový portál s plošným členěním ústupků a roset ve vnitřních stěnách. Proti obytnému stavení se nachází jedna stodola – větší, se dvěma vraty; na třetí straně areálu je druhá stodola. Dvůr uzavírá dřevěná kolna.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Obec leží na dřívějším rozhraní německy a česky mluvící oblasti. Svou polohou je obec vhodná jak pro výlety do Krkonoš, tak i Českého ráje, prochází jí cyklotrasa č. 4302 střední obtížnosti a délkou necelých 20 km. Vede z Kunčic nad Labem přes Horní a Dolní Kalnou, Horní a Dolní Olešnici do obce Mostek. V Horní Olešnici je stále významný podíl soukromého zemědělství, v posledních letech tu pomalu, ale stabilně přibývá trvale žijících obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrada Vestřev.", "content": "V údolí mezi Čistou u Horek a Dolní Olešnicí, kam patří i Horní Olešnice, počítal \"Plán hlavních povodí ČR\" s možnou výstavbou přehrady. Strategický dokument Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí mimo jiné vytyčoval na území republiky dvě stovky míst, která jsou vhodná pro vybudování zádržných nádrží na akumulaci povrchové vody. Přestože PHP nepočítal v příštích 50 letech s budováním žádné z těchto nádrží, musely být všechny zaneseny do územních plánů obcí. Přehrada Vestřev měla být s plochou zhruba 1128 hektarů jednou z největších. Plán na výstavbu údolní nádrže Vestřev více než 30 let těžce zasahoval díky přísné stavební uzávěře do života a rozvoje obcí. Proti plánu protestoval kraj, obce i organizace. Výsledkem řady jednání v 90. letech 20. století bylo přeřazení hájení území pro výstavbu přehrady z kategorie A do B a následně konečné kategorie C v nejmírnějším režimu územního hájení, umožňující běžný rozvoj. V září 2012 byl vydán nový strategický dokument – \"Zásady územního rozvoje Královéhradeckého kraje\", ve kterém bylo vyhověno připomínkám obcí Dolní Kalná, Dolní a Horní Olešnice a došlo k odstranění lokality Vestřev na Kalenském potoce z území chráněných pro akumulaci povrchových vod. Závazným podkladem pro územní plány je nyní Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod (LAPV), schválený ministerstvy zemědělství a životního prostředí v roce 2011. Ještě výchozí podoba generelu v roce 2009 byla myšlenkově pevně ukotvena v 80. letech, kdy se počítalo s megalomanským zvětšením a zmnožením plánů z dob monarchie – v celé republice rezervoval místo pro skoro dvě stě nádrží s různým posláním. Po dlouhých diskusích v něm zbylo 65 míst, z toho v krkonošsko-jizerské oblasti jen dvě zmenšené nádrže: Fořt na Čisté v Rudníku a Babí na Babském potoce pod Rýchorami.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly obce.", "content": "Znak: v zeleno-stříbrně polceném štítě leží olšová ratolest o čtyřech listech opačných barev vyrůstající ze stříbrno-červeně polcené paty, vpravo jsou vlnité a vlevo planoucí čtyřmi plameny. V patě vpravo je červený broušený český granát, vlevo stříbrná růže s červeným semeníkem. Návrh vychází z obrazových historických pečetí Horní a Prostřední Olešnice, jejichž složité obrazy jsou v návrhu znaku reflektovány v heraldicky adekvátně zjednodušené podobě a doplněny několika dalšími figurálními motivy, jež připomínají relevantní geografické charakteristiky obce a názvy místních částí obce. Vlajka představuje proporčně modifikované doslovné opakování znaku. List tvoří zelená žerďová a bílá vlající část a svisle dělený dolní čtvrtinový pruh, v žerďové části bílý, vlnitý třemi vrcholy a dvěma prohlubněmi a ve vlající částí červený, planoucí čtyřmi plameny s vrcholy ve třech pětinách šířky listu. Na svislé dělicí lince vyrůstá z dolního pruhu olšová ratolest o čtyřech listech opačných barev. V dolním pruhu u dělicí linky v bílé části červený broušený český granát, v zelené části bílá růže s červeným středem. Poměr šířky k délce je 2:3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Horní Olešnice (něm. \"Ober Oels\") se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Leží v údolí Kalenského potoka, po severním hřbetu vede stará poštovní cesta s výhledy na východní část Krkonoš. V typicky podhorské obci s dochovanými roubenými domy žije obyvatel. Lokalita je známá coby naleziště polodrahokamů, zejména achátů, chalcedonů a českých granátů.", "tgt_summary": "Horní Olešnice est une commune du district de Trutnov, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1945412} {"src_title": "The Final Cut", "tgt_title": "The Final Cut (album)", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Původně bylo album \"The Final Cut\" chystáno částečně jako soundtrack k filmu \"\", k čemuž ale nedošlo. Jedná se o protiválečné koncepční album silně ovlivněné válkou o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou, která probíhala v době nahrávání alba. \"The Final Cut\" je posledním albem Pink Floyd, na kterém vystupuje baskytarista, zpěvák a do té doby hlavní skladatel skupiny Roger Waters, který na albu zhudebnil svoje pocity. Během nahrávání se vztahy mezi ním a kytaristou Davidem Gilmourem silně zhoršily, což vedlo Waterse dva roky po vydání \"The Final Cut\" k odchodu ze skupiny. Autorsky je celé album dílem Rogera Waterse, který zde působí i jako téměř jediný zpěvák – Gilmour zde zpívá v jediné písni „Not Now John“. Na zadní straně přebalu je tato skutečnost zdůrazněna: (česky „The Final Cut od Rogera Waterse, nahráno Pink Floyd“). Je to jediná deska skupiny, na níž se nepodílel klávesista Rick Wright, jenž byl z kapely vyhozen po nahrávání alba \"The Wall\" a který se později vrátil při nahrávání \"A Momentary Lapse of Reason\". Hudebně \"The Final Cut\" částečně navazuje na \"The Wall\", vytratil se z něj typický „floydovský zvuk“, nejsou tu žádné delší instrumentální pasáže, minimum syntezátorů, naopak se tu vyskytuje symfonický orchestr. Hlavní důraz je kladen na text, hudbu (často s použitím akustické kytary) Waters chápal spíš jako podružnou. Koncertní turné k tomuto albu se nikdy nekonalo a ani jednotlivé skladby z \"The Final Cut\" nebyly skupinou Pink Floyd nikdy hrány živě. Roger Waters však některé z nich hrál na svých sólových koncertech. Některé ze skladeb na \"The Final Cut\" byly původně připravené pro třetí disk alba \"The Wall\", jedná se o „Your Possible Pasts“, „One of the Few“, „The Hero's Return“ a „The Final Cut“. V roce 1983 vyšlo na VHS 19minutové videoalbum \"The Final Cut\".", "section_level": 1}, {"title": "Vydávání alba a jeho umístění.", "content": "Deska \"The Final Cut\" vyšla ve Spojeném království 21. března 1983 a stala se třetím albem Pink Floyd, které se v tamním žebříčku dostalo na první místo. V USA vyšlo 2. dubna téhož roku a umístilo se na šesté pozici. Na CD vyšlo poprvé v roce 1986, v digitálně remasterované podobě v roce 1994. V roce 2004 vyšla reedice s novým remasteringem. Toto vydání se odlišuje mírnými změnami v délkách skladeb a především přidáním písně „When the Tigers Broke Free“, která pochází z filmu \"\" a která byla vydána v roce 1982 jako singl.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Final Cut je dvanácté studiové album anglické skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v březnu 1983 (viz 1983 v hudbě) a v britském žebříčku prodejnosti hudebních alb se dostalo až na první příčku. Celé album je dílem baskytaristy a zpěváka skupiny Rogera Waterse, který tak potvrdil svoji dominanci v kapele.", "tgt_summary": "Cet album-concept est le dernier du groupe auquel participe le chanteur et bassiste Roger Waters, et le seul sur lequel n'apparaît pas le claviériste Richard Wright, renvoyé durant l'enregistrement de ', le précédent album de Pink Floyd. Waters envisage d'abord l'album comme une simple bande originale du film adapté de'mais l'actualité, avec le déclenchement de la guerre des Malouines, lui inspire l'écriture de nouvelles chansons où domine une thématique antiguerre. Il dédie l'album à son père, tué durant la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 2170108} {"src_title": "Dobronice u Bechyně", "tgt_title": "Dobronice u Bechyně", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1220 kdy je zmiňován jistý Jan, syn Dobroňův. Kamenný hrad byl postaven na počátku 14. století. Prvním zmiňovaným majitelem je v roce 1322 Diviš z Dobronic. Potomci Diviše drželi hrad až do počátku 15. století. Dalšími vlastníky hradu a vsi byli například Kraselovští z Kraselova, Sedlečtí od Dubu, Malovcové z Malovic. V letech 1455 až 1459 se stal majetkem pánů z Rožmberka, ale ti jej prodali svému purkrabímu na hradě Choustníce Vítovi ze Rzavého. Rodina Vítů ale hrad postupně prodávala až celý přešel do majetku Hozlauerů z Hozlau. Za jejich vlastnictví majetek vzkvétal, mimo jiné založili v hradním hospodářství pivovar. Po Bílé Hoře rodina Hozlauerů o většinu majetku přišla a zbylou část zatížili dluhy. Ty se ale nepodařilo uhradit a proto v roce 1636 propadá zbytek majetku Královské komoře. Vzápětí je ale prodán Ferdinandu Pruggerovi z Greinburku. V roce 1691 pak dcera Ferdinanda Pruggera Anna Jakoba prodala hrad i panství Tovaryšstvu Ježíšovu. Jezuité pravděpodobně na hradě zřídili kancelář panství, ale současně si v nedalekých Opařanech budovali klášter-zámek. Když byl v roce 1727 zámek dokončen, jezuité se odstěhovali tam a hrad je ponechán opuštěný. Ale až do zrušení řádu jezuitů v roce 1773 je uváděn jako pevný. Po roce 1773 znovu připadl pod státní správu do majetku Studijního fondu královské komory. V roce 1792 nechal vrchnostenský správce Františel Halbiger strhat střechy a vylamovat kvalitnější kameny a prodával je jako materiál. Následně otevřený a částečně rozebraný hrad byl ponechán svému osudu a stal se zdrojem materiálu pro okolní vesnice. V roce 1825 koupila již torzo hradu kněžna Quidobaldina Paarová a přičlenila zbytky původního panství k opařanskému velkostatku. Teprve v roce 1890 byly provedeny záchranné práce, aby se hrad nesesunul do řeky. Další pak provedl v letech 1921 až 23 Klub českých turistů. Po znárodnění paarského panství v roce 1948 byl hrad ve státní správě a nebyla mu věnována žádná péče. Až v roce 1971 byly provedeny zabezpečovací práce, bohužel však dosti neodborně.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavenost.", "content": "U obce na levém břehu Lužnice se nachází sportovní a rekreační středisko Vysoké školy ekonomické v Praze a na pravém břehu Lužnice v lokalitě Papírna (v sousedství stádlecké osady Liška) sportovní a studijní centrum tří pražských lékařských fakult Univerzity Karlovy, na levém břehu veřejný kemp Na Staré Papírně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Dobronice u Bechyně () se nachází v okrese Tábor v Jihočeském kraji. Žije v ní obyvatel. Vesnicí protéká řeka Lužnice a Dobronický potok, který se do Lužnice vlévá.", "tgt_summary": "Dobronice u Bechyně est une commune du district de Tábor, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1017794} {"src_title": "Juan Carlos I.", "tgt_title": "Juan Carlos Ier", "src_document": [{"title": "Panování.", "content": "Když 20. listopadu 1975 zemřel generalissimus Franco, souhlasil s dodržováním principů Národního hnutí, jež byly určeny pro situaci zachování frankismu. Nicméně mladý panovník jich využil jako opory k vyhlášení referenda o politické reformě, jež skončilo drtivou podporou 94 % hlasů ve prospěch monarchie a reforem, čímž byly vytvořeny předpoklady přechodu k demokracii. Dne 22. listopadu 1975 byl kortesy prohlášen králem Španělska jako Juan Carlos I. Španělský (Juan Carlos I de España) a 27. listopadu v ceremoniálu svatého pomazání zvaném „Mše Ducha Svatého“ (Misa de Espíritu Santo), což je ekvivalent korunovace, která se konala ve starobylé katedrále San Jerónimo el Real v Madridu, usedl na španělský trůn. Ačkoli je jeho role panovníka především reprezentativního charakteru, jeho autorita se projevila zejména v únoru 1981, kdy se stoupenci starého frankistického režimu v čele s Antoniem Tejero Molinou pokusili o státní převrat. Ozbrojená skupina členů Civilní gardy vnikla do budovy parlamentu, kde probíhalo hlasování o kandidátovi na nového předsedu vlády. Pokus o státní převrat, označovaný později jako 23-F, skončil neúspěchem, především proto, že král v televizním projevu útok ostře odsoudil a jednoznačně se postavil na stranu reforem a demokracie. Poté se útočníci stáhli zpět do svých kasáren. Dlouhé roky se těšil velké popularitě, v posledních letech vlády však obliba jeho i celé královské rodiny prudce klesla kvůli hned několika skandálům. Poprvé na sebe starý král obrátil nechtěnou pozornost v dubnu 2012, když vyrazil soukromě do Botswany a při lovu slonů si zlomil kyčel. Za kontroverzní lov ohrožených savců se zprvu odmítal omluvit, což ale nakonec udělal. Největším stínem královské rodiny je však aféra králova zetě Iñakiho Urdangarina, v níž jde o zpronevěru veřejných peněz přes nadaci Instituto Nóos, kterou Urdangarin vedl v letech 2004 až 2006. Králův zeť byl obviněn, že využíval vlivných známostí k získávání veřejných zakázek na Mallorce. U soudu byla v této kauze kvůli podezření z daňových úniků a praní špinavých peněz vyslýchána i králova dcera Cristina. Pod tlakem této aféry a vzhledem k ekonomické krizi Španělska také král v prosinci 2011 poprvé v historii podrobně ukázal, jak využívá 8,2 miliónu eur, jež jeho úřadu náleží ze státního rozpočtu. Králův roční „plat“ činil necelých 293.000 eur a korunní princ Felipe dostával zhruba polovinu. Podle úsporného rozpočtu na rok 2013 ale královský palác od státu dostal o něco méně – 7,93 milionu eur.", "section_level": 1}, {"title": "Abdikace.", "content": "V pondělí dne 2. června 2014 se Juan Carlos I. rozhodl po téměř čtyřiceti letech vlády abdikovat ve prospěch svého syna, korunního prince Filipa. Již dopoledne jeho úmysl oznámil španělský premiér Mariano Rajoy, který upřesnil, že král abdikuje z „osobních důvodů“. Hodinu po poledni král ve svém televizním a rozhlasovém projevu k národu mimo jiné pronesl, že by se podle něj měla dostat do popředí mladší generace. Juana Carlose dlouho stíhaly zdravotní problémy – v posledních letech svého panování podstoupil více než desítku operací. Mimo jiné mu byly voperovány nové kyčelní klouby, lékaři mu museli odstranit nezhoubný nádor na plicích a chirurgické zákroky si vyžádaly i problémy s kolenem a vyhřezlou ploténkou. Král nicméně ve zdůvodnění abdikace svůj zdravotní stav nijak nezmínil. O abdikaci Juana Carlose I. kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu se spekulovalo již dlouho, přesto bylo královo rozhodnutí vzdát se trůnu velkým překvapením. V minulosti totiž něco takového rezolutně odmítal. Průzkumy už delší dobu ukazovaly, že si většina Španělů přála, aby Juan Carlos odstoupil a trůn přenechal synovi. V lednu 2014 se v průzkumu společnosti Sigma Dos pro královu abdikaci vyslovilo 62 procent Španělů, o rok předtím to přitom bylo 45 procent. Podle rozhodnutí španělské vlády si Juan Carlos i po abdikaci doživotně uchová titul krále. Zůstane mu tak i oslovení „Vaše Veličenstvo“. Stejné pocty se dostalo i jeho ženě, královně Sofii. Uchová si rovněž dosavadní královskou standartu a erb, odlišný od erbu krále Filipa VI. Znak krále Filipa obsahuje štít státního znaku s rodovým erbem domu Bourbon-Anjou v srdečním štítku, královskou korunu a řetěz Zlatého rouna (na standartě v karmínově červeném čtvercovém listu). Znak krále Juana Carlose I. má štít podložený červeným burgundským křížem (ostrvemi), doplněný červeným jařmem a šípy – symboly Národního hnutí. Na standartě je tento znak položen do tmavomodrého pole. Popis erbu a standarty uvádí Titul II, pravidlo 1 královského dekretu č. 1511 ze dne 21. ledna 1977, kterým se stanovují pravidla pro vlajky, standarty, guidony (jezdecké zástavy), korouhve a odznaky.", "section_level": 1}, {"title": "Španělské vlády během panování Juana Carlose.", "content": "Jak za vlády Felipeho Gonzáleze, tak za vlády Josého Maríi Aznara král kvůli přechodu k demokracii po několik desetiletí do procesu demokratizace příliš nezasahoval, což vedlo k zdání, že se jeho politická role snižuje. Tři dny před volbami v roce 2004, ve kterých se Aznar rozhodl neucházet se o křeslo předsedy vlády, byl spáchán teroristický útok 11. března (11-M) v Madridu. Téhož dne byl vyhlášen státní smutek a král se ve svém projevu obrátil k národu a útoky na veřejnost odsoudil.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Juan Carlos I. má 2 sestry – infantku Pilar a infantku Margaritu, měl i mladšího bratra Alfonsa, jenž však zemřel na následky nešťastné náhody jako čtrnáctiletý. Zasáhla jej rána z revolveru, který bratři společně čistili. Dne 14. května 1962 se Juan Carlos I. oženil s princeznou Sofií, nejstarší z dětí řeckého krále Pavla a Frederiky Brunšvické. Spolu mají tři děti: infantku Elenu, infantku Cristinu a Filipa, současného krále Španělska; a osm vnoučat: Felipeho Juana Froilána, Juana Valentina, Viktorii Federicu, Pabla Nicolase, Miguela, Irene, Leonor a Sofii.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly, pocty a oslovení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Titulatura během kralování.", "content": "Španělská ústava z roku 1978, ve svém Článku II, odst. 56, paragraf 2, vyhrazuje titul „španělského krále“ osobě Juana Carlose I. Ten byl jako panovník oprávněn užívat i další čestné tituly a hodnosti, které se obvykle vztahují k historickým územním entitám, tradičně spojeným se Španělskou korunou", "section_level": 2}, {"title": "Místa a objekty pojmenové po králi.", "content": "Množství míst, veřejných a kulturních objektů nese jméno krále Juana Carlose I., a to jak v samotném Španělsku, tak i v dalších zemích na světě. Mezi nejvýznamnější patří například: Antarktická základna Juana Carlose I. na Livingstonově ostrově (Jižní Shetlandy), letadlová loď Juan Carlos I (patřící španělskému námořnictvu), park Juana Carlose I. v Madridu, Universita Rey Juan Carlos v Móstoles nebo Centrum krále Juana Carlose I. Španělského (\"The King Juan Carlos I of Spain Center\") v New Yorku (USA).", "section_level": 2}], "src_summary": "Juan Carlos I., česky Jan Karel I., plným jménem \"Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón – Dos Sicilias\" (* 5. ledna 1938, Řím, Itálie) byl v letech 1975–2014 španělským králem a armádním velitelem španělských ozbrojených sil. Narodil se jako vnuk španělského krále Alfonse XIII. Dne 2. června 2014 oznámil, že z osobních důvodů abdikuje ve prospěch svého syna Filipa VI. 18. června 2014 podepsal ústavní zákon o abdikaci, jehož právní moc nabyla účinnosti zveřejněním v úředním věstníku v následujícím dni. ", "tgt_summary": "Juan Carlos, né le à Rome (Italie), est un homme d'État espagnol, roi d'Espagne du au. Fils du prince Juan de Borbón, comte de Barcelone, et de María de las Mercedes de Borbón y Orleans, il est un petit-fils du roi et un membre de la branche espagnole de la maison de Bourbon. Il abdique le en faveur de son fils, le prince Felipe. ", "id": 358886} {"src_title": "Lipovec (okres Blansko)", "tgt_title": "Lipovec (district de Blansko)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky osídlení obce Lipovec je možno zařadit do 2. poloviny 13. století, kdy došlo ke kolonizaci řídce osídlené Drahanské vrchoviny. První písemná zmínka o Lipovci, který se uvádí pod německým názvem Zybothslag, pochází až z roku 1349, kdy ho jako součást holštejnského panství koupil Vok I. z Holštejna. V roce 1371, kdy Vok II. z Holštejna vložil své manželce věno na holštejnských vsích, měla obec již slovanské jméno Lypowka. Od konce 14. století stával v Lipovci panský dvůr, který byl sídlem Voka IV. z Holštejna a Lipovce. V tomto období pravděpodobně existoval již i kostel, který se prvně připomíná roku 1437, kdy holštejnské panství koupil Hynek z Valdštejna. V roce 1459 držel Lipovec Půta ze Sovince a Doubravice a po něm jeho synové. Od roku 1483 byl majitelem vsi Dobeš Černohorský z Boskovic, o deset let později Hynek z Popůvek na Pozořicích a po něm jeho dcera Markéta. Roku 1550 získal Lipovec Jan Dubčanský ze Zdenína na Habrovanech. V roce 1567 se obec stala součástí rájeckého panství, když ji koupil Bernard Drnovský z Drnovic. Od roku 1661 vlastnili Lipovec Rogendorfové a od roku 1763 Salmové. První soupis usedlých rolníků je z poloviny 17. století, kdy bylo v Lipovci 27 osedlých a 10 pustých gruntů. Roku 1785 byla v obci obnovena samostatná farnost, s níž souvisejí počátky školství v Lipovci; první samostatná školní budova byla vystavěna v roce 1804. V roce 1811 byla na vzdálených panských pozemcích založena osada Marianín. Roku 1822 vyhořel starobylý kostel, nový kostel Narození Panny Marie, postavený v letech 1828–1842 v pseudogotickém slohu, byl vysvěcen 8. září 1843. Školní budova, která po různých adaptacích a přístavbách slouží dodnes, byla zbudována v roce 1899. Po první světové válce postavili lipovečtí občané, známí tradicí těžby vápence a pálení vápna v selských vápenicích, dvě moderní šachtové vápenky. Za druhé světové války byla obec součástí tzv. Vyškovské střelnice. Z původních 1266 obyvatel bylo v letech 1943–1944 Němci násilně vystěhováno 1087 občanů, z nichž většina se po osvobození vlasti vrátila do rodné obce. V letech 1956–1958 byl na kopci Kojál nad vsí zbudován televizní a rozhlasový vysílač. Stožár vysílače, který je dominantou kraje, měří po celkové rekonstrukci 340 metrů. V letech 1986–2010 působil jako starosta František Kopřiva, od voleb 2010 do roku 2012 tuto funkci vykonával Ing. Tomáš Zouhar. Od roku 2012 je ve funkci starosty opět František Kopřiva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lipovec (německy \"Seibotschlag)\" se nachází v okrese Blansko v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel. Obec se dělí na dvě části, vlastní Lipovec a vesnici Marianín. ", "tgt_summary": "Lipovec (en ou ) est une commune du district de Blansko, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 4200} {"src_title": "Bešamelová omáčka", "tgt_title": "Sauce béchamel", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Příprava omáčky je velice rychlá a jednoduchá. Tmavou máslovou jíšku zalijeme mlékem. Rozšleháme, provaříme a dochutíme muškátovým květem a cibulí. Podávat se může k masu, těstovinám nebo ji lze použít k přípravě dalších omáček, například s houbami, nebo bílým vínem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Balsamell nebo Besciamella je italský ekvivalent francouzského Béchamelu: velmi jednoduchá bílá omáčka z mouky, másla a mléka. Omáčka byla původně z renesančního Toskánska a byla známá jako „Salsa Colla nebo Colletta“ („lepkavá omáčka“) kvůli lepkavé konzistenci omáčky a do Francie ji v roce 1533 přivezli šéfkuchaři Catheriny de 'Medici.V italských receptech z doby renesance byla známa jako „salsa colla“. Přejmenována byla mnohem později ve slavné francouzské kuchařce \"Le Cuisinier François\" z roku 1651, napsané Françoisem Pierre La Varennem. Byla pojmenovaná na počest markýze Louise de Béchameila, finančníka a správce Bretaně, který je místy nesprávně označován za autora receptu. Omáčka byla původně telecí velouté s velkým množstvím smetany. Recept vydaný v roce 1749 uváděl moderní a tradiční verzi bešamelu. Podle tradičního receptu se na pánvi rozpustilo máslo, na kterém se osmahla nakrájená šalotka, kořenová zelenina, zelená cibulka a petrželka; pak se přidala smetana, sůl, na hrubo umletý černý pepř a muškátový oříšek. Omáčka se povařila, pak se přecedila a před podáváním se do ní přidal kousek másla. Podle modernější verze se povařená omáčka neprolisovala a před podáváním se přidala čerstvá petrželka. Za směrodatný je však dnes považován především recept Louise Saulniera z roku 1914, uveřejněný v knize \"Le Répertoire de la Cuisine\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bešamelová omáčka, krátce bešamel nebo béchamel je světlá základní omáčka. Jde o tradiční specialitu především francouzské kuchyně. Od sedmnáctého století je považováno za jednu z \"\"mateřských\"\" omáček francouzské kuchyně. Tvoří základ mnoha dalších omáček – např. omáčky Mornay, nebo hořčičné omáčky.", "tgt_summary": "La sauce béchamel ou béchamelle est une sauce blanche française, préparée à partir d’un roux (mélange de farine et de beurre) cuit avec du lait ou de la crème. Il s’agit d’une sauce mère utilisée dans beaucoup de recettes et qui sert de base à d’autres sauces.", "id": 126708} {"src_title": "Korn", "tgt_title": "Korn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky, \"Neidermeyer's Mind\" demo, \"Korn\" (1993–1995).", "content": "Korn vznikli po rozpadu kapely L.A.P.D., která skončila kvůli závislosti jejich zpěváka Richard Morrilla na drogách. Reginald Arvizu, James Shaffer a David Silveria chtěli ve hraní pokračovat, rekrutovali kytaristu Briana Welche a založili kapelu s názvem Creep. Na počátku roku 1993 se skupině velmi zalíbil zpěvák Jonathan Davis během vystoupení jeho kapely Sexart, přičemž mu nabídli připojení ke Creep. Davis neměl o vstoupení do skupiny zájem, ovšem později si svůj záměr rozmyslel, přišel na zkoušku a připojil se ke kapele (sám Davis tuto situaci rozebírá na DVD Who Then Now?). Poté co byl Jonatha Davis naverbován, rozhodli se členové Creep změnit své jméno. Brzy přišel Davis s názvem Korn a jelikož se to líbilo všem, kapela se přejmenovala na Korn. Při této příležitosti vzal Jonathan do rukou pastelku a napsal jméno kapely, ovšem místo „C\" použil „K\" a obrátil písmeno „R\". V dubnu toho samého roku započala kapela společně s producentem Rossem Robinsonem nahrávat své první demo s názvem \"Neidermeyer's Mind\". Korn měli velké potíže při hledání hudebního vydavatele, jelikož v prvním polovině 90. let dominoval rockové scéně převážně grunge. Po mnoha pokusech o sjednání nahrávací smlouvy uviděl Paul Pontius z Epic/Immortal Records skupinu při vystupování v nočním klubu, přičemž byl tak ohromen, že dojednal podepsaní smlouvy. S vydavatelem a schopným producentem za zády se kapela pustila do zhotovování studiového alba \"Korn\". Po hudební stránce je deska mixem heavy metalu, funk metalu, grunge a hip hopu. Kombinaci zmíněných hudebních žánrů předtím nikdo nepoužil a vzniklý styl dostal jméno nu metal. „Blind\" je první singl z nahrávky, kterému se dostalo pouze minimálního zájmu rádií. Po vydání \"Korn\" (11. října 1994) kapela bez přestání vystupovala na koncertech, bez jakékoliv podpory z médií. Skupina se spoléhala pouze na své show a brzy je následovala velké skupina horlivých a oddaných fanoušků. Jen díky nim se CD \"Korn\" dokázalo probít do Billboard 200, obsadilo (v roce 1996) 72. místo a ve Spojených státech je 2x platinové (2000 000+). Píseň „Shoots and Ladders\" obdržela nominaci Grammy (Best Metal Performance) a stala se tak první songem od Korn, kterému se této pocty dostalo. Skupina vyrazila na své první turné kde společně s Marilynem Mansonem předskakovala pro kapelu Danzig. Korn dále sdíleli pódia s interprety jako Megadeth, 311, Fear Factory, Flotsam, Jetsam a KMFDM. Avšak, první tour na které dostala skupina opravdu velký prostor bylo zahajování Ozzfestu po boku Deftones. Poté co Korn předskakovali pro méně známé kapely jako Dimestore Hoods, Sugar Ray a Life of Agony se odebrali do studia a odstartovali nahrávání druhého studiového alba.", "section_level": 2}, {"title": "\"Life Is Peachy\" (1996–1997).", "content": "Korn si opět jako producenta přizvali Rosse Robinsona a nahráli své druhé studiové album, \"Life Is Peachy\", vydané 15. října 1996. Hudebně je album velmi podobné předešlému \"Korn\", ale prosadil se na něm větší vliv funku, například na písních „Porno Creep\" a „Swallow\". \"Life Is Peachy\" obsahuje dvě cover verze, od kapely War „Low Rider\", na níž Davis hraje na dudy a Welch zpívá, druhou Ice Cubeovu „Wicked\" s přizvaným Chinem Morenem z Deftones. Aby dostali nahrávku do povědomí lidí, dělali Korn předskokany pro Metallicu a hojně využívali Internet. \"Life Is Peachy\" se v otevíracím týdnu prodalo více jak 106 000 kusů, obsadilo 3. místo v Billboard 200 a ve Spojených státech bylo certifikováno jako 2x platinové. První singl, „No Place to Hide\", byl navržen na cenu Grammy (Best Metal Performance). „A.D.I.D.A.S.\" je druhý singl z desky a jako jediný má své oficiální video. Korn se stávali stále populárnější, hlavně díky vystupování na festivalu Lollapalooza společně s Tool. Ovšem kapela musela své koncertování pozastavit, protože kytarista Shaffer chytil nebezpečnou meningitidu. Ještě ten samý rok Korn potvrdili svůj zájem o crossover při spolupráci s Los Angelským duem Dust Brothers na písni „Kick the P.A.\". Tento song byl použit k soundtracku na film Spawn. Ke konci roku 1997 Korn založili svoje vlastní hudební vydavatelství, Elementree Records. První interpreti, kteří se na vydavatelství zaregistrovala byli Videodrone, jejichž zpěvák (Ty Elam) dával Jonathanu Davisovi lekce ve zpívání. První platinový úspěch si Elementree Records připsali při vydání debutového alba pro kapelu Orgy. O kytaristovi Orgy Ryanu Shuckovi je známo, že vystupoval s Davisem a Elamem ve skupině Sexart. Během let se k tomuto vydavatelství připojili další muzikanti, například rapper Marz a rockeři Deadsy.", "section_level": 2}, {"title": "\"Follow the Leader\" (1998–1999).", "content": "Tohle album je definitivní průlom do mainstreamu, bylo to první nu metalové album, které se stalo takto slavným Předtím než Korn vydali své třetí studiové album, vytvořili týdenní online TV show, Korn TV, která dokumentovala tvorbu desky a uváděla mnohé hosty, jako pornohvězdu Rona Jeremyho, Limp Bizkit a 311. Projekt také dával šanci fanouškům, aby do TV show zavolali a zeptali se na to, co je nejvíce zajímá. Korn patří mezi první kapely využívající Internet takovým způsobem. \"Follow the Leader\" je název třetí studiové desky od skupiny, dostávající se do prodeje 18. srpna 1998. Na samotné nahrávce je ke slyšení mnoho přizvaných zpěváků, například Ice Cube, Tre Hardson z Pharcyde, Fred Durst z Limp Bizkit a herec Cheech Marin na bonusovém tracku „Earache My Eye\". Korn zorganizovali ohromné turné (připomínající svou mohutností až politickou kampaň), za účelem propagace \"Follow the Leader\". Kapela vystupovala po celé Severní Americe, což v té době nebylo úplně obvyklé. Členové Korn mluvili s fanoušky a odpovídali na jejich dotazy v tzv. „fan conferences\", které se odehrávali na každé zastávce. Navíc byly velmi časté autogramiády. V první týdnu se prodalo 268 000 nosičů \"Follow the Leader\", díky čemuž se CD vyšplhalo na první místo Billboard 200. Nahrávka obsahuje dva celosvětové singly, „Got the Life\" a „Freak on a Leash\". Oba prokázaly velkou popularitu Korn, navíc se jejich oficiální videa objevila v MTV Total Request Live, kde dlouhou dobu plnila televizní obrazovky. Singly se také dostali do hitparád Billboard, s „Freak on a Lesh\" umisťující se v top 10 na rádiích Mainstream Rock Tracks a Modern Rock Tracks. Na druhém z nich strávila píseň celých 27 týdnu, více než se povedlo jakémukoliv songu od Korn. Píseň „Freak on a Leash\" vyhrála cenu Grammy za Best Music Video (nejlepší videoklip) a byla nominována na Best Hard Rock Performance (nejlepší hard rockové provedení). Video pro single také obdrželo dalších devět nominací v MTV Video Music Awards: Video of the Year (videoklip roku), Best Rock Video (nejlepší rockový videoklip), Breakthrough Video (průlomový videoklip), Best Direction (nejlepší režie), Best Special Effects (nejlepší speciální efekty), Best Cinematography (nejlepší kinematografie), Best Editing (nejlepší úpravy) a Viewer's Choice (cena diváků). Nakonec vyhrála dvě (Best Rock Video a Best Editing). \"Follow the Leader\" je prodejně nejúspěšnější album od Korn, v USA 5x platinové (5000 000+). Ten samý rok co světlo světa spatřilo \"Follow the Leader\", Korn odstartovali svůj vlastní festival nazvaný Family Values Tour. Korn samozřejmě celému velmi úspěšnému turné vévodili, společně s Incubus, Orgy, Limp Bizkit, Ice Cube a německou kapelou Rammstein. Byl rovněž zhotoven CD a DVD záznam tohoto festivalu. V roce 1999 převzali vedení Family Values Tour Limp Bizkit, s hostujícími Primus, Staind, The Crystal Method, Method Man & Redman a Filter. Korn se v soupisce vůbec nevyskytovali, ovšem párkrát překvapivě vystoupili, aby předvedli píseň „Falling Away From Me\" z CD \"Issues\". V roce 2000 se však turné nekonalo.", "section_level": 2}, {"title": "\"Issues\" (1999–2001).", "content": "Čtvrté studiové album od Korn nese název \"Issues\", začalo se prodávat 16. listopadu 1999 a produkoval ho Brendan O'Brien. Obal desky navrhl Alfredo Carlos, fanoušek, který vyhrál soutěž pořádanou MTV. \"Issues\" vyšlo během velmi hektického týdne, přinášejícího mnohé, dlouho očekávané nahrávky. Deska se umístila na prvním místě Billboard 200 s více jak 573 000 prodanými kusy v otevíracím týdnu. Úspěch byl o to cennější, že \"Issues\" dokázalo v prodeji porazit Dr. Dre CD \"2001\" a největší hity Céline Dion (\"All the Way... A Decade of Song\"). Aby oslavili vydaní svého nového alba, vystupovali Korn před publikem ve slavném Apollo Theatre (New York), kde představili desku v její úplnosti. Představení bylo současně vysíláno rádii po celé Americe. Tímto koncertem se Korn stali první rockovou kapelou a druhými bílými muzikanty, kteří vystupovali v Apollo Theatre (první byl legendární Buddy Holly v padesátých letech 20. století). Tato speciální událost obsahovala pochodový buben od NYPD (New York City Police Department), dudy používané Richardem Gibbsem a také skupinu zpěváků, vytvářející doprovodný zpěv. Na začátku toho samého roku se Korn objevili v sitcomu South Park, v epizodě Korn's Groovy Pirate Ghost Mystery, kde je také použit první singl z \"Issues\", „Falling Away from Me\" (byla to rovněž premiéra singlu). Kapela uvolnila z nahrávky ještě další dva singly, „Make Me Bad\" a „Somebody Someone\", oba dva v rádiích samozřejmě uspěly. Videoklipy byly nahrány pro všechny zmíněné písně. Fred Durst (dlouholetý přítel kapely) režíroval videoklip k „Falling Away from Me\", Martin Weisz k „Make Me Bad\" a také k „Somebody Someone\", přičemž video k třetí písni obsahuje speciální efekty, jako CGI (Computer-generated imagery). Každé video se objevilo v Total Request Live, dvě z nich si vydobyla značný respekt. \"Issues\" bylo mnoha kritiky chápáno jako odklon od vlivu hip hopu a přiklonění spíše k alternativnímu/industriálnímu metalu. Album je ve Spojených státech certifikováno jako 3x platinové (3000 000+).", "section_level": 2}, {"title": "\"Untouchables\" (2002–2003).", "content": "11. června 2002, po roce a půl tvrdé práce zaštítěné neméně dlouhým nahrávacím obdobím se na světla reflektorů vynořilo páté studiové album od Korn, \"Untouchables\". Deska prodala v prvním týdnu 434 000 kopií, debutoval tak na druhém místě Billboard 200 (předehnalo jí pouze CD The Eminem Show). Ačkoliv je \"Untouchables\" kritiky velmi kladně přijímána, prodeje byly pro Korn neuspokojivé. Nahrávka je v USA prohlášena pouze jako 1x platinová (1000 000+). Samotná kapela přičítala nelichotivé prodeje internetovému pirátství, protože tři měsíce před oficiálním vydáním \"Untouchables\" se na Internetu objevila neupravená verze alba. Před odstartováním prodeje \"Untouchables\" byla pořádána velkolepá show v Hammerstein Ballroom (New York), která byla ke zhlédnutí v mnoha amerických kinech. Album obsahuje různé zvláštní efekty: elektronické beaty, smyčcové nástroje a pestrou paletu kytarových vymožeností. Žádný z těchto z těchto unikátních jevů se neobjevil na předešlém CD. Celkový dojem \"Untouchables\" se drasticky liší od jejich předchůdkyň. Tento pocit je patrný hlavně na písních „Alone I Break\", „Hating\" a „Hollow Life\". Tyto songy navíc zpěvák Jonathan Davis označila z jeho nejoblíbenější (co se písní kapely týče). První dva videoklipy z \"Untouchables\" („Here to Stay\" a „Thoughtless\") byly režírovány dvojicí Hughes brothers (známí za své filmy Menace II Society a Z pekla). Ve videoklipu k písni „Here to Stay\" najdeme členy Korn vystupující uvnitř televize, která vysílá kontroverzní příběhy a současné problémy. Samotný singl vyhrál cenu Grammy za Best Metal Performance, přičemž je to také zatím nejúspěšnější song od Korn v rádiu Modern Rock Tracks. „Thoughtless\" zobrazuje některé scény z dětství Jonathana Davise, hlavní postava je ve videoklipu šikanována a soustavně bita. Video pro poslední singl z alba, „Alone I Break\", bylo režírováno Seanem Dackem, výhercem soutěže pořádané stanicí MTV. Snímek je pojatý ve stylu reality show, kde všichni členové Korn postupně zemřou.", "section_level": 2}, {"title": "\"Take a Look in the Mirror\", \"Greatest Hits: Volume 1\", odchod Welche (2003–2005).", "content": "Dříve než kapela vydala své další album, objevil se 22. července 2003 v rádiích nový singl, „Did My Time\". Píseň byla určena k propagaci filmu, ovšem na finálním soundtracku se neobjevila. Ve videoklipu k písni hrála Angelina Jolie a režírování se ujal Dave Meyers. „Did My Time\" se stal čtvrtým singlem od Korn, který obdržel nominaci Grammy, opět za Best Metal Performance. \"Take a Look in the Mirror\" značí snahu skupiny o návrat k více agresivnímu zvuku, vyskytujícího se na prvních dvou deskách. CD obsahuje klasickou rap metalovou píseň „Play Me\" a bonusovou živou verzi písně „One\" od Metallicy. \"Take a Look in the Mirror\" je první album od \"Follow the Leader\", která splňuje zmíněné atributy. Deska okupovala deváté místo v Billboard 200 a RIAA (Recording Industry Association of America) ji prohlásila za platinovou. Z \"Take a Look in the Mirror\" pochází čtyři singly, „Did My Time\", „Right Now\", „Y'All Want a Single\" a „Everything I've Known\", umisťující se v Billboards Mainstream Rock Tracks na #12, #11, #23 a #30 místě. Korn zpracovali své největší hity na albu \"Greatest Hits, Vol. 1\", vydaného 5. října 2004. Deska se umístila na čtvrtém místě Billboard 200 s týdenními prodeji činící 129 000 kusů. Nahrávka obsahuje dvě cover písně a většinu singlů od Korn, které vytvořili během jejich desetileté kariéry. První cover song nese název „Word Up!\" a pochází od kapely Cameo. Na druhém použili Korn všechny tři části Pink Floyd písně „Another Brick in the Wall\". \"Greatest Hits Vol. 1\" také obsahuje zremixovanou verzi hitu „Freak on a Leash\". Speciální edice zahrnuje DVD s titulkem \"Korn: Live at CBGB\". Na DVD je záznam koncertu kapely (hrající sedm písní) v CBGB (14. listopadu 2003). Ještě před začátkem práce na desce \"See You on the Other Side\", oznámil kytarista Brian „Head\" Welch, že si vyvolil Pána Ježíše Krista jako svého spasitele a tomuto závazku podřídí celý svůj hudební život. Tímto opustil kapelu Korn. Spekulace o mystifikaci či kanadském žertu se nepotvrdili, z Welche se stal velmi věřící člověk, dokonce se nechal pokřtít v řece Jordán. Odchod Briana Welche byl první oficiální změnou sestavy Korn v celé její historii.", "section_level": 2}, {"title": "\"See You on the Other Side\" (2005–2006).", "content": "Poté co Korn vypršela nahrávací smlouva se Sony, skupina uzavřela dohodu s EMI a přešla k Virgin Records. Jak Korn tak Virgin Records si vyšli vstříc, vydavatelství vyplatilo kapele 25 miliónů dolarů a zato si nárokovalo část výdělků následujících dvou alb. Navíc si Virgin Records přivlastnilo určité peníze ze pořádání festivalů, prodej lístků a jiné zdroje zisků Korn. První studiová deska vydaná pod taktovkou Virgin Records vtrhla do prodeje 6. prosince 2005 a jmenuje se \"See You on the Other Side\". Album vstupuje do Billboard 200 na třetím místě a v první týdnu prodává skoro 221 000 kusů. Nahrávka dokázala v hitparádě vydržet po úctyhodných 34 týdnů. První singl z desky, „Twisted Transistor\", byl ztvárněn v komickém videoklipu režírovaném Davem Meyersem, ve kterém rapové hvězdy Xzibit, Lil' Jon, Snoop Dogg a David Banner hrají členy Korn. Samotná píseň se probila na třetí místo rádia Mainstream Rock Tracks (nejvyšší pozici co singl od Korn obsadil) a deváté místo v rádiu Modern Rock. Ve druhém videoklipu k písni „Coming Undone\" vystupuje skupina na poušti, přičemž režisérem videa je Little X, který režíruje spíše hip hopová a R&B videa. \"See You on the Other Side\" je ve Spojených státech certifikováno jako platinové a prodalo již přes dva miliony kopií po celém světě. Korn uspořádali 13. ledna 2006 tiskovou konferenci v Hollywood Forever Cemetery, kde potvrdili zahájení tzv. \"See You on the Other Side\" Tour. Skupiny 10 Years a Mudvayne byly vybrány jako zahajovací kapely pro každé vystoupení tohoto festivalu, který odstartoval v domovské městě Korn, Bakersfieldu, na což starosta Harvey Hall označil tento den (26. února) za „Korn Day\". Vzkříšení Family Values Tour se odehrálo 18. února 2006, Deftones, Stone Sour, Flyleaf a japonská metalová kapela Dir en grey zde předvedli své schopnosti. Korn a Evanescence ovládli Family Values Tour 2007 po boku interpretů Atreyu, Flyleaf, Hellyeah a Trivium. Během propagace alba \"See You on the Other Side\" v Evropě byla zpěváku Jonathanu Davisovi diagnózována idiopatická trombocytopenická purpura. Kvůli této závažné nemoci musel Davis strávit víkend v nemocnici a nemohl vystupovat na proslulém Download Festivalu. Skupina ovšem stále koncertovala díky hostujícím zpěvákům, jako byl Corey Taylor ze Slipknot/Stone Sour, frontman kapely Skindred Benji Webbe a M. Shadows ze Avenged Sevenfold. I tak Korn odvolali zbytek evropského turné a zrušili svojí účast na festivalech Hellfest a Summer Open Air. Zpočátku nebylo publikum a fanoušci vůbec informováni o stavu Jonathana Davise, než jim zmíněný zpěvák poslal vysvětlující dopis.", "section_level": 2}, {"title": "\"Untitled\", \"MTV Unplugged\", odchod Davida Silverii (2006–2008).", "content": "Na počátku prosince byli fanoušci informováni, že zakládající člen Korn, bubeník David Silveria, si bere nespecifikovanou přestávku a nějakou dobu nebude s kapelou. Poté Korn vystupovali ve studiu MTV na Times Square (9. prosince 2006), za účelem vydání akustického alba \"\", které bylo 23. února 2007 vysíláno online skrz MTV.com a 2. března 2007 jej odvysílaly stanice po celém světě. Publikum se skládalo pouze z 50 lidí a Korn odehráli celkem 14 akustických písní, z toho dvě MTV nepřenášela. Na nahrávce spolupracovali různí muzikanti, například The Cure a Amy Lee z Evanescence. \"MTV Unplugged: Korn\" prodalo 51 000 nosičů v otevíracím týdnu a umístilo se na devátém místě Billboard 200. Korn vypustili 31. července 2007 své \"Untitled\" (nenazvané) album. Deska prodala první týden 123 000 kusů a umístila se na druhém místě Billboard 200. Celkové prodeje v Americe činí něco přes 500 000, CD je tedy tzv. zlaté. Při práci na \"Untitled\" se skupina dohodla s Virgin Records na přizvání klávesisty Zaca Bairda, který propůjčil písním více hlubší, atmosféričtější zvuk. Místo Davida Silverii se za bubny ocitl Terry Bozzio a Brooks Wackerman z Bad Religion. Joey Jordison z kapely Slipknot hrál na bubny během živých vystoupeních, dokud Korn nepřijali Raye Luziera, kvůli již oficiálnímu odchodu Silverii. Písně „Evolution\" a „Hold On\" byly označeny za singly a prosadily se v rádiích, mimo jiné v rádiu Mainstream Rock Tracks na čtvrtém a devátém místě. Třetí singl, „Kiss\", byl realizován v dubnu 2008, ovšem i po měsíci od jeho uvolnění ho neodvysílala žádná rádio stanice.", "section_level": 2}, {"title": "\"Korn III: Remember Who You Are\" (2008–2010).", "content": "Ubisoft v říjnu informoval, že Korn napsali a nahráli originální píseň inspirovanou hrou „Haze“, přičemž název songu zní také „Haze“. Píseň byla dokončena 22. února 2008. Úplně poprvé v herním průmyslu byla „Haze“ hrána jako plnohodnotný singl opatřený videoklipem a nefigurovala pouze v exkluzivním downloadu k video hře. Dne 12. května 2008 Korn vydali nové živé album, \"\". Na tomto vystoupení byla ještě zakládající sestava kapely. Dodatečně (29. února 2008) se do prodeje dostala druhé kompilační CD (největší hity) od skupiny nazvané \"Playlist: The Very Best of Korn\". Dne 12. února 2009 Korn hráli na Rock Festu ve městě Cadotta (Wisconsin). Také byli k vidění na třetím Rock on the Range v Columbusu v Ohiu. Dále se kapela objevila na britském Download Festivalu po boku Faith No More a na německých turné Rock am Ring a Rock im Park. V roce 2009 někteří členové Korn (Jonathan Davis hrající na bubny, Fieldy na basu a Munky na kytaru) účinkovali ve videoklipu Lil Wayne „Prom Queen“. Během všech zmíněných vystoupení již na veřejnost pronikaly informace o psaní nového alba. Dne 20. ledna 2010 se na oficiálních stránkách Mayhem Festivalu oznámila účast Korn na zmíněném festivalu, společně s interprety Rob Zombie, Lamb of God a Five Finger Death Punch. Mezitím byla potvrzena účast producenta Rosse Robinsona (producenta prvních dvou alb Korn) na připravované desce. Samotná skupina informovala, že nadcházejícím CD se chtějí vrátit do svých více agresivních a přímočařejších začátků. Dne 12. února 2010 byl odhalen název nového alba: \"Korn III – Remember Who You Are\". 23. února Korn přešli k vydavatelství Roadrunner Records. 25. února se zveřejnil oficiální track list desky a konečně 4. května Korn vypustili do rádií první singl, „Oildale (Leave Me Alone)“. Podle posledních zpráv mělo \"Korn III - Remember Who You Are\" vyjít 13. července 2010. Album se probojovalo na druhé místo Billboard 200 se 63 000 prodanými kusy v otevíracím týdnu.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Path of Totality\" (2011–2012).", "content": "Skupina na desátém studiovém albu spojila svůj hudební styl s elektronickou hudbou. Nu metal a alternativní metal se zde mísí s žánry dubstep, drum and bass a electro house. Na produkci alba se podíleli Skrillex, Feed Me, Kill the Noise, Noisia, Datsik, 12th Planet, Downlink a Excision. První singl „Get Up!“, který produkoval Skrillex, byl vydán 6. května 2011. Druhý singl, „Narcissistic Cannibal“, vyšel 18. října 2011, produkovali jej Skrillex a Kill the Noise. Album samotné pak bylo v Evropě vydáno 2. prosince 2011.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Paradigm Shift\", \"The Serenity of Suffering\" (2012–2016).", "content": "18. července 2012 Jonathan Davis řekl magazínu Billboard, že se připravují na nahrávání svého jedenáctého studiového alba, které bude vydáno nezávisle. Nové album by na rozdíl od \"The Path of Totality\" nemělo být ovlivněno dubstepem a mělo by se vrátit zpět do undergroundové scény. Kytarista James „Munky“ Shaffer zmínil v interview pro Phoenix NewTimes, že poslední album bylo příliš slabé a že nové by mělo mít více agresivnější kytary a melodické vokály, ale stále budou jednou nohou v elektronické hudbě, jen se odkloní od dubstepu a budou se snažit jít zpátky do starší, tvrdší tvorby. Dne 19. února 2013 Korn zveřejnili na Facebooku fotku, na které byli společně s bývalým členem Brianem Welchem, jenž s nimi na začátku roku 2013 absolvoval rovněž pár vystoupení. Dne 1. října 2013 pak očekávané jedenácté album s názvem \"The Paradigm Shift\" vyšlo. Dalším albem bylo \"The Serenity Of Suffering\" z roku 2016.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Nothing\" (2019).", "content": "V červnu 2019 bylo oznámeno vydání třináctého alba, když byl dne 25. června představen singl „You'll Never Find Me“. Deska s názvem \"The Nothing\" vyšla v pátek 13. září 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Korn (stylizováno jako KoЯn) je americká metalová kapela založená roku 1993, původem z Bakersfieldu, Kalifornie. Současnými členy jsou: Jonathan Davis, James „Munky“ Shaffer, Brian „Head\" Welch, Reginald „Fieldy“ Arvizu a Ray Luzier. Skupina vznikla po rozpadu kapely L.A.P.D, ve které působili tři členové Korn. ", "tgt_summary": "Korn, stylisé KoЯn, est un groupe de nu metal américain, originaire de Bakersfield, en Californie. En 2017, le groupe se compose de Brian Welch et James Shaffer à la guitare, de Reginald Arvizu à la basse, de Jonathan Davis au chant et Ray Luzier à la batterie. ", "id": 389391} {"src_title": "Louka (okres Hodonín)", "tgt_title": "Louka (district de Hodonín)", "src_document": [{"title": "Základní charakteristika.", "content": "Obec Louka leží na úpatí Bílých Karpat na říčce Veličce a je součástí kulturně bohatého mikroregionu Horňácko, jenž zahrnuje celkem devět obcí. Centrem mikroregionu je Velká nad Veličkou, dále sem patří obce Malá Vrbka, Hrubá Vrbka, Kuželov, Javorník, Nová Lhota včetně Vápenek, Suchov, Lipov a řada samot zvaných Mlýny, roztroušených podél Veličky mezi Javorníkem a Vápenkami. Katastrální území obce sousedí na východě s k. ú. obcí Velká nad Veličkou a Blatnička, na severu s k.ú. Blatnice a na jižní a západní straně s k.ú. Lipov.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a současnost.", "content": "Podle archeologických nálezů bylo území podél vodního toku řeky Veličky osídleno již v pravěkých dobách. Jsou zde nálezy z období neolitu (poloviny 5. tis. př. n. l.). V severní části k. ú. Louky, v části zvané Vyšenkové byl nalezen v kostrovém hrobě kamenný sekeromlat a šňůrová keramika, poblíž Lipova pak pohřebiště z období halštatské kultury. V místní části Úlehle byla nalezena část náhrdelníků z období římské civilizace. Další kolonizace území kolem řeky Veličky nastala v 9. století slovanským obyvatelstvem, o čemž svědčí slovanské kostrové pohřebiště, které bylo objeveno při stavbě železniční tratě u Lipova. Zřejmě v této době také došlo k počátkům trvalého osídlení v oblasti dnešní obce Louka, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1046. Z této době se kroniky zmiňují o obci \"Luce, Lokos nebo Lauce\". Těmito místy také v historii vedly obchodní cesty, spojující Čechy se Slovenskem a Uhrami. Z utváření reliéfu se předpokládá, že obec vznikla jako strážný bod, kde se vybíralo mýtné. Celá oblast včetně obce značně utrpěla během opětovných vpádů Uhrů, kteří bojovali o území tzv. Lucké provincie, která nebyla přičleněna k žádnému státnímu celku. O toto území se vedly spory a boje mezi českými knížaty a uherskými králi. Definitivně byla oblast k českému státu připojena až po kumánských válkách, tedy po roce 1273. Obec a většina území pak patřila pod střídavou vládu různých feudálních vládců a při střetech mezi Čechy a Uhry koncem 15. století bylo území zcela zpustošeno a téměř vylidněno. Následně byla obec i s okolím připojena k ostrožskému panství a od 16. století se opět začíná zvedat počet obyvatel, rozvíjí se řemesla a začíná se pěstovat vinná réva, která už v 17. století pokrývala větší část obhospodařované půdy. V 17. století za válek bylo území opět zpustošeno a poté následovaly vpády uherských vojsk. V této době docházelo k četným požárům a násilí. Situace se začala opět stabilizovat až s počátkem a v polovině 18. století, kdy došlo k nárůstu počtu obyvatelstva i obcí a usedlostí. V Louce se rekatolizační proces Lichtenštejnům dařil prosazovat mnohem rychleji než v ostatních obcí Horňácka, které náležely Magnisům, takže jezuita Vavřinec Krebel mohl ve své zprávě z roku 1712 uvést, že na panství ostrožském, jmenovitě v Louce jsou pouze 3 nekatolíci, ale ve Velké nad Veličkou je jich 150, v Javorníku 73 a v Hrubé Vrbce 102 apod. Během let nekatolíků dále ubývalo. Za první světové války obec značně trpěla hlavně odvody mladých mužů v produktivním věku do války a také přechodem na válečné hospodářství. Po vzniku Československa v roce 1918 však pro obec začaly lepší časy. Vývoj byl opět přerušen válkou. Druhá světová válka přinesla ztráty materiální i lidské. Po jejím ukončení nastalo období znárodňování a kolektivizace zemědělství, které se v tradičně zemědělské obci s velkým počtem rolníků nesetkalo s dobrým ohlasem. JZD muselo být v obci zakládáno dokonce na třikrát a rolníky se do něj podařilo získat až nátlakem. Po roce 1989 se v obci zvýšila nezaměstnanost. Negativně se projevily i nejrůznější reformy a úsporné balíčky. V polovině 90. let se však situace začala zlepšovat. V obci byl postaven nový kostel, zvyšoval se počet služeb a drobných řemeslníků. Tento trend pokračuje i nadále.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti, významné stavby a zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalá tvrz, dnes sýpka.", "content": "Památkově chráněný historický objekt, který stojí v centru obce, nedaleko kapličky a nového kostela. Původně měla na místě dnešní stavby stát tvrz, která měla ochraňovat obchodní cestu z Čech do Uher, nicméně její existence není doložena. První doložená informace o této stavbě pochází z roku 1478. Následně byla tvrz přestavěna na renesanční zámek a ten byla roku 1625 prodán Gundakaru z Lichtenštejna (1580-1658). V dalších staletích byl ovšem využíván jako hospodářská budova a nakonec jako sýpka. Následně skončila v majetku rodiny Čechů, kteří ji vlastnili až do roku 1948, kdy jim byla stavba odebrána. Objekt byl 40 let využíván jako hospodářská budova, ke které příslušely výkrmny prasat, které byly situovány v původních hospodářských budovách. Po celou tuto dobu nebylo do budov a objektů prakticky nijak investováno. Po roce 1989 byl objekt vrácen původním majitelům. Stavba je však po 40 letech zanedbávání v naprosto zoufalém stavu. Omítka z velké části zdegradovala, ze střechy odpadávají tašky, do objektu zatéká, navíc byl poškozen v roce 1997 povodněmi, když se hladina spodní vody dostala až do suterénu stavby. Rekonstrukce stavby je vzhledem k velké finanční náročnosti v současné době nereálná.", "section_level": 2}, {"title": "Kaplička se zvonicí.", "content": "Památkově chráněná kaplička se zvonicí ve stylu lidového baroka z 18. století zdobená slováckým ornamentem leží uprostřed obce, u hlavní silnice. U kapličky není přesné datum její výstavby doposud známo. Je pravděpodobné, že byla vystavěna na samém počátku 18. století. Jejím účelem bylo, aby hladce probíhala rekatolizace místního obyvatelstva, které bylo do té doby převážně protestantského vyznání. Zvon na kapličce pocházel z roku 1715. Za první světové války měl být odvezen a přetaven na munici. V té době se ho ale ještě podařilo zachránit tím, že starosta obce Martin Frola obměkčil komisi tehdy nedostatkovými věcmi, jakými bylo například máslo, nebo mouka. Tento přístup ovšem nefungoval za druhé světové války, kdy byl zvon odvezen a tentokrát zřejmě opravdu přetaven.", "section_level": 2}, {"title": "Další historicky významné stavby.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Budova školy.", "content": "V centru obce při hlavní silnice se nalézá také budova základní školy, postavená v roce 1891. Je to dvoupatrová budova, ve které se stále nachází první až pátá třída základní školy.", "section_level": 3}, {"title": "Památník obětem první světové války.", "content": "Drobný pomník, který je situován vedle kapličky. Pomník, na němž se nalézají fotografie a jména 22 obětí I. světové války, které z obce pocházely, byl postaven v roce 1933 za velké hospodářské krize k 15. výročí konce války.", "section_level": 3}, {"title": "Novodobé zajímavosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Panny Marie Růžencové.", "content": "Kostel Panny Marie Růžencové v Louce je novostavba z roku 1999. Má půdorys tvaru lilie, ke kterému je přistavěna věž s mohutnou zvonicí. Věž má půdorysný tvar slzy - kapky rosy. Prostor lodi kostela je zaklenut železobetonovou skořepinou s roznášecími klenebními rámy, které jsou neseny železobetonovými sloupy a nosnými zdmi kostela. Zastřešení kostela je realizováno kuželovou protáhlou plochou. V blízkosti kostela je pozoruhodná středověká kaplička.", "section_level": 3}, {"title": "Varhany v kostele.", "content": "Dvoumanuálové varhany s pedálem v kostele Panny Marie Růžencové v obci navrhla a postavila varhanářská dílna \"Robert Ponča Varhany\" z Krnova. Stavba nástroje trvala 9 měsíců – od ledna do října 2003. Nástroj je z části postaven na ocelové balkonové konstrukci a navíc zavěšen na nosném sloupu zaklenutí kostela. Moderní dubová varhanní skříň je v prospektu rozvržena do šesti věží, které jsou jak výškově, tak prostorově členěny. Varhany mají 20 rejstříků. Traktura varhan je čistě elektrická, vzdušnice jsou zásuvkové. Píšťalové stroje jsou děleny do dvou manuálů a pedálu. Varhany mají celkově okolo 1600 píšťal (i díky složitým smíšeným hlasům), vzduchem je zásobují 3 měchy a ventilátor. Hrací stůl je umístěn na pojízdném pódiu, varhaník si tak může zvolit místo na kůru, odkud nástroj bude ovládat. Skříň stolu je stejně jako skříň varhan v přírodní barvě dubu, pedál je rovnoběžný, Paměťové kombinace jsou zapínány tlačítky pod prvním manuálem nebo pistony nad prahem pedálu. Z prostorových i výtvarných důvodů nestojí varhany celé na ploše kůru, jak je obvyklé, ale jsou zčásti zavěšeny před kůrem a vysunuty do prostoru kostela. Toto řešení působí dojmem nebývalé lehkosti a výborně zapadá do architektonického řešení vnitřku kostela. Hlavní varhanní skříň ukrývá hlavní a žaluziový stroj, vzadu u obvodové zdi kůru je pak umístěna samostatná dubová pedálová skříň, která není z běžného pohledu viditelná. Svou dispozicí nástroj vyhovuje jak potřebám liturgie, tak i koncertnímu využití.", "section_level": 3}, {"title": "Viadukt.", "content": "Železniční viadukt, který se nalézá na dnešní železniční trati číslo 343 (Hodonín - Veselí nad Moravou - Vrbovce ŽSR). Viadukt překračuje silnici III. třídy a údolí řeky Veličky mezi stanicemi Louka u Ostrohu a Lipov. Postaven byl ve 20. letech 20. století, kdy byl až do rozdělení ČSFR součástí tratě Veselí nad Moravou - Nové Mesto nad Váhom. Konstrukce mostu je ocelová, příhradová, položená je na kamenných opěrách. Délka viaduktu je cca 209 metrů, jeho výška 20 metrů. Celá konstrukce byla zničena koncem druhé světové války. Ustupující německá armáda viadukt, jako strategické dílo infrastruktury, zničila a celá konstrukce musela být po válce opravena. Tato oprava se dokonce dostala do prvního pětiletého plánu KSČ.", "section_level": 3}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Háj u Louky.", "content": "Jedná se o přírodní památku, která se nalézá těsně za obcí.", "section_level": 3}, {"title": "Doprava a dostupnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Obec Louka leží na jednokolejné železniční trati Veselí nad Moravou - Nové Mesto nad Váhom, která byla vybudována ve 20. letech 20. století pro posílení spojení mezi Moravou a Slovenskem. Nyní (2013) je uváděna v jízdním řádu pod číslem 343 Hodonín - Veselí nad Moravou - Vrbovce ŽSR. Význam této spojnice vzrostl hlavně v 70. a 80. letech 20. století, kdy se jednalo o jednu z nejdůležitějších tratí, vedoucích na Slovensko. V té době byla velmi intenzivně využívaná hlavně nákladní dopravou, ale jezdily zde i dva páry rychlíků. Díky tomu byla v letech 1989 až 1991 zmodernizovaná. Nicméně pro rozpadu sovětského bloku a ČSFR její význam značně poklesl a v současné době se jedná pouze o regionální trať. Železniční zastávka nese název \"Louka u Ostrohu\", aby se v jízdním řádu odlišilo, o kterou Louku se jedná. Přívlastek „u Ostrohu“ byl v názvu zastávky zvolen proto, že obec dříve patřila k \"ostrožskému panství\" a nemá souvislost s tím, že by se obec nacházela blízko Uherského Ostrohu. Rovněž název katastrálního území je Louka u Ostrohu.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Obcí Louka prochází silnice I. třídy I/71 (Uherský Ostroh - Velká nad Veličkou - hranice SR), která byla do poloviny 90. let 20. století vedena v kategorii II. třídy (jako silnice II/499). Do této silnice zaúsťuje na okraji zástavby silnice III. třídy III/499 2 (Strážnice - Louka) a uprostřed obce silnice III. třídy III/499 10 (Blatnička - Louka).", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Louka () se nachází v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, v horňácké oblasti Slovácka na říčce Velička, 9 km jihovýchodně od Veselí nad Moravou. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Louka est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1026667} {"src_title": "Ratíškovice", "tgt_title": "Ratíškovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ratíškovice patří mezi nejstarší obce v okrese Hodonín. O nejvzdálenější minulosti svědčí mnohé archeologické nálezy z jejího katastru. Byla nalezena mamutí stolička a mamutí kost z období mladšího paleolitu, kamenný přeslen z mladší doby kamenné, hliněná nádoba s nářadím z doby bronzové, hliněné nádoby mohylové kultury, užitková nádoba z doby železné, mnohé keramické nálezy pocházely z mladší doby hradištní a z dob slovanského osídlení. První písemná zpráva o obci je uvedena ve velmi významném dokumentu – v listině Jindřicha Zdíka, syna prvního českého kronikáře Kosmy. Tento biskup pořídil soupis veškerého majetku, patřícího k olomouckému biskupství. Listina obsahuje více než 200 moravských místních jmen a je tedy prvním místopisem Moravy. Listina není datována, ale panuje názor, že datum jejího zhotovení je shodné s datem vysvěcení kapitulního chrámu sv. Václava při olomouckém hradě – tedy rok 1131. Ve 14. století patřily Ratíškovice k markraběcímu komornímu statku ve Bzenci. V letech 1333–1346 byl moravským markrabětem a tudíž i majitelem Ratíškovic pozdější český král a císař Svaté říše římské Karel IV. Ve druhé polovině 14. století patřily Ratíškovice spolu s dalšími vesnicemi k farnosti Milotice. Roku 1496 byla ves Ratíškovice odkoupena pány z Lipé od Vratislava z Pernštejna. 18. května 1594 byla Janem IV. z Lipé podepsána kupní smlouva s Juliem, hrabětem ze Salmu a Neuburku nad Innem a jeho syny Weikhartem a Karlem. Jan IV. z Lipé se totiž snažil uhradit své velké dluhy a mezi jím prodanými dvaceti vesnicemi byly i Ratíškovice. V letech 1592–1606, v období tureckých válek, vládly v celém kraji velmi neutěšené poměry. Po uzavření míru se v lesích potulovali vrazi a lupiči. Město Hodonín mělo svého kata, šibenici a mučící nástroje. Dne 20. ledna 1613 se sešli zástupci okolních vesnic s purkmistrem a městskou radou s žádostí o pomoc. Po dohodě o vzájemné pomoci byla sepsána \"katovská listina\", na kterou vtiskly všechny obce svou pečeť. Je to nejstarší ratíškovická pečeť – zdobí ji tři žaludy se dvěma hvězdičkami a na jejím obvodu je nápis Wess Ratisskowicze. Z této pečeti také vychází současný ratíškovický znak, který navrhl v roce 1991 akademický malíř Zbyněk Kočvar. Roku 1614 bylo hodonínské panství prodáno Zdeňkovi Žampachovi. V roce 1618 začali čeští stavové odboj proti Habsburkům a tím vznikla třicetiletá válka. Zdeněk Žampach se v průběhu stavovského odboje proti Habsburkům postavil veřejně na stranu císaře Ferdinanda II. Štýrského. Proto byla stavy nařízena konfiskace jeho majetku, který byl koncem roku 1619 předán Matyáši z Thurnu. Boje a šarvátky probíhaly na celém území, ani Ratíškovice nezůstaly ušetřeny. Po ukončení války roku 1648 se stal majitelem hodonínského panství – a tím i Ratíškovic – Bedřich z Oppersdorfu. Ten velmi utužil poddanství – nedodržoval císařská robotní nařízení, zvyšoval robotní dny, peněžní a naturální dávky a ve všech obcích musely být sepsány knihy sirotčí, purkrechtní a kšaftovní. Tím vznikl přehled o majetkových změnách. Roku 1691 byl sepsán oppersdorfský urbář, podle kterého bylo v Ratíškovicích obsazeno 37 usedlostí. Roku 1750 převzal statky hodonínského panství uherský hrabě Josef ze Czoborů de Czoborcent-Michali. Byl však velmi marnotratným hospodářem a kvůli své rozhazovačnosti upadl do konkursu. Jeho Moravské statky a s nimi Hodonín a Ratíškovice dne 10. července 1762 odkoupil za 1 005 500 zlatých rýnských sám císař František I. Štěpán Lotrinský. Císařovna Marie Terezie za své vlády připravila nový soupis pozemků a komise přešetřovaly poměry v jednotlivých obcích. Vesnice zůstávala v soukromém vlastnictví císařské rodiny až do vydání tolerančního patentu a zrušení roboty dne 1. července 1848. Pak se stala samostatnou hospodářskou jednotkou a byla dál převážně zemědělskou obcí. Na úrodných polích se pěstovalo žito, ječmen, oves, brambory, řepa cukrovka a kukuřice, selo se také proso a konopí. Byl vytvořen vlastní obilný fond, udržovaný až do konce 19. století. Teprve na rozhraní 19. a 20. století začali někteří muži pracovat v hnědouhelných dolech v Dubňanech a Miloticích. Kolem roku 1850 byla v Ratíškovicích založena cihelna.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "K historickým zajímavostem obce patří římskokatolický farní kostel, vystavěný v letech 1855– 1857, a to v místě, kde původně stála kaple sv. Josefa. Kostel byl postaven podle plánů hodonínského stavitele Josefa Lichta ve slohu historického romantismu. Ke kostelu přiléhá budova fary a hřbitov. Součástí mobiliáře kostela je dřevěná soška Panny Marie s Ježíškem v náručí, je jednou z nejhodnotnějších součástí chrámového mobiliáře. Jde o dílo datované kolem r. 1400, barokní korunka je instalována dodatečně. Původ sošky a cesta, jak se toto gotické dílo dostalo do ratíškovické farnosti, jsou zastřeny tajemstvím. Zajímavou ukázkou lidového umění je hřbitovní brána. Byla zhotovena v r. 1957 ke stému výročí postavení ratíškovického kostela místním mistrem kovářského řemesla Františkem Hnilicou. Dále se v katastru obce nachází několik desítek křížů, pomníků a kapliček postavených v minulých staletích. Poslední z těch starších je pomník padlých z roku 1947.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský život.", "content": "Dlouholetou tradici má degustace a košt vína, mezinárodní festival dechových hudeb nebo vánoční jarmark. V obci působí od roku 1889 sbor dobrovolných hasičů. Příspěvková organizace Osvětová beseda zastřešuje několik souborů zaměřených hlavně na zpěv.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní dění v obci je po celý rok velmi plodné. Působí zde pět folklorních souborů – \"Robky ze séčky\", \"Mužský pěvecký sbor\", \"Dolina\", \"Slovácký krúžek\" a \"Dětský folklorní soubor\". Známé jsou také dechové hudby \"Dolanka\" a mládežnická \"Veselá muzika\", před nedávnem byla také znovu založena \"Dětská cimbálová muzika\". Folklorní život začíná plesovou sezónou, kdy se koná krojovaný ples, pokračuje velikonočními zvyky (tzv. \"šlahačka\"), oslavami svátků svatých Cyrila a Metoděje, hodovými slavnostmi, které se konají vždy druhý víkend v říjnu a jsou po právu největší folklorní událostí za celý rok. Mimoto ještě v létě probíhají různá další setkání (zpívání pod Náklem, setkání u Liliového kříže).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Významnou součástí života obce je sport, zejména fotbal. FK Baník Ratíškovice hraje od sezony 2019/20 v Přeboru Jihomoravského kraje. Klub byl založen v roce 1930. Mezi jeho největší úspěchy patří dorostenecký titul mistra Československa z roku 1955, v seniorské kategorii pak účast v celkem pěti sezonách II. ligy (1960/61, 1963/64, 1999/00, 2000/01 a 2001/02) a účast ve finále Poháru ČMFS v ročníku 1999/00.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Ratíškovice obklopuje z velké části rozsáhlý smíšený les Doubrava. Název vypovídá spíše o historické podobě lesa, neboť převaha dubových porostů byla potlačena, a to ve prospěch lesů borových. Nicméně i dnes zde najdeme svědky časů minulých – statné dubové solitéry. Les nejenom blahodárně ovlivňuje klima okolí obce, ale je i rájem houbařů. V obci a jejím okolí se nachází řada vodních ploch, mokřadů a tůněk. Největší z nich je vodní nádrž Hliník vzniklá v místě těžiště jílů pro místní cihelnu. Nádrž má plochu necelých 5 ha a dosahuje v některých místech hloubky až 15 m. Využíván je rybáři i plavci. Ratíškovice jsou také jediným známým tuzemským místem výskytu smrtelně jedovaté muchomůrky jarní.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Zastupitelstvo má 15 členů a městská rada 5 členů. V letech 1984 až 1992 byl starostou obce František Slezar, v letech 1992 až 1998 Miroslav Küchler, od roku 1998 do roku 2014 Josef Uhlík. Při ustavujícím zasedání zastupitelstva 3. listopadu 2014 byla starostkou zvolena bývalá vedoucí odboru životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje a jednička kandidátky KDU-ČSL Anna Hubáčková. Místostarostou zůstal Radim Šťastný z uskupení Ratíškovice 2018. Kromě něj a starostky v radě zasedli Vladimíra Motlová a Vojtěch Koten (Ratíškovice 2018) a ředitel základní školy Josef Hanák za křesťanské demokraty. Bývalý starosta a lidovecký poslanec Josef Uhlík se stal předsedou finančního výboru. Po komunálních volbách v roce 2018 byl starostou zvolen opět Josef Uhlík.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ratíškovice (německy \"Ratischkowitz\") jsou obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 8 km severně od Hodonína. Ratíškovice patří mezi nejlidnatější vesnice v České republice, žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Ratíškovice est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1645422} {"src_title": "Svratouch", "tgt_title": "Svratouch", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1392, a to v listině, kterou prodával rychmburské panství Smil z Rychmburka Otovi Berkovi. V roce 1485 je Svratouch uváděn jako ves, patřící pod rychtu ve Svratce. Na konci 16. století byla ve Svratouchu sklárna. Roku 1651 je v ní doložen sklářský mistr Lorenc Preisler. Koncem 17. století měl Svratouch samostatnou rychtu. V té době byla obec pány na Rychmburku považována za „kacířské hnízdo“, neboť zde žilo velké množství tajných nekatolíků. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se ve Svratouchu přihlásilo k evangelické víře 48 rodin, hned v prosinci 1781 zde byla založena evangelická matrika a v roce 1783 postavena i modlitebna a založena evangelická škola. Katolická škola vznikla v roce 1835, obě školy byly sloučeny v roce 1877. Obyvatelé obce se vedle rolnictví živili především hrnčířstvím, tkalcovstvím a od konce 19. století také klempířstvím, které se v brzké době stalo nejrozšířenějším zaměstnáním obyvatel. Svratouch byl v té době největší obcí okresu Hlinsko po samotném okresním městě, žilo zde více než 1700 lidí. Dne 9. 5. 1945 byl Svratouch, spolu se sousední Svratkou bombardován sovětským letectvem, terčem útoku byla prchající německá vojska. Bylo poškozeno několik domů a dvě osoby těžce raněny. Do 30. září 1950 patřila k obci i Česká Cikánka. K 1. říjnu 1950 byla Česká Cikánka usnesením pléna ONV v Hlinsku, ze dne 14. září 1950, z obce Svratouch vyčleněna a připojena ke Svratce.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evangelický kostel.", "content": "Kostel byl zbudován v roce 1783 jako první evangelická modlitebna v celém okolí, dle starších úvah se jednalo o první postavený evangelický kostel po vydání Tolerančního patentu Josefa II. V roce 1911 byl přestavěn a přidána byla i věž s cibulovou bání.", "section_level": 2}, {"title": "Katolická kaple.", "content": "Kaple ve střední částí obce byla vybudována v roce 1933.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Svratouch (německy \"Swratauch\") se nachází v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Žije zde obyvatel. Největším podnikem v obci je výrobní družstvo Dílo Svratouch, zabývající se výrobou z plechu.", "tgt_summary": "Svratouch est une commune du district de Chrudim, dans la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1373254} {"src_title": "Bitva u Hlásky", "tgt_title": "Bataille de la Ferté-au-Cor", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Čaroděj Saruman sídlící v Železném pasu upadnul kvůli užívání palantíru pod moc Temného pána Saurona. Saruman pod Sauronovým vlivem opevnil Železný pas a začal se připravovat k otevřené válce se sousedním královstvím Rohan. Čarodějovým cílem bylo dobýt Rohan a zabránit tak Rohirům v pomoci ohroženému království Gondor. Sarumanův sluha Gríma Červivec se proto vetřel do přízně rohanského krále Théodena, který byl velmi záhy spoután čarodějovou vůlí. Král byl netečný k množícím se potyčkám se skřety a Vrchovci. V první bitvě u brodů přes řeku Želíz byl navíc 25. února 3019 Sarumanovými skřety usmcen i Théodenův jediný syn Théodred. Rozklad království zastavil teprve Gandalf, který Théodena po svém příchodu do Edorasu 2. března vyléčil a osvobodil z Červivcova vlivu. Po uvolnění ze Sarumanovy moci Théoden ihned vytáhl se všemi bojeschopnými muži z Edorasu proti vojsku Železného pasu ohrožujícímu západní hranici království. Většina žen a dětí z okolí hlavního města se pod vedením královy neteře Éowyn skryla v bezpečí Šeré brázdy. Skřeti, ke kterým se přidali i Vrchovci nenávidějící Rohiry, však téhož dne prorazili rohanskou obranu vedenou Erkenbrandem v druhé bitvě u brodů a Sarumanovo vojsko začalo postupovat k Helmovu žlebu. Saruman si uvědomoval strategický význam pevnosti a přikázal proto její obsazení před samotným útokem na hlavní město království, Edoras. Jakmile se postupující Théodenovo vojsko dozvědělo o porážce Erkenbranda, Gandalf poradil králi ustoupit před přesilou do Helmova žlebu. Sám čaroděj pak vyrazil hledat posily. Théodenovi a jeho mužům doprovázeným královým synovcem Éomerem, Aragornem, trpaslíkem Gimlim a elfem Legolasem se do Helmova žlebu podařilo ustoupit na poslední chvíli.", "section_level": 1}, {"title": "Helmův žleb.", "content": "Helmův žleb bylo jméno rokliny nacházející se pod štíty hory Trirogu v Bílých horách. Zde se nacházela pevnost Hláska, která byla v tomto údolí zbudována ještě Dúnadany ve druhém věku. Po Cirionově daru a ustanovení Rohanu patřila pevnost Rohirům, kterým vždy sloužila jako poslední útočiště při hrozícím nebezpečí. Jeden z nejslavnjších rohanských králů Helm Kladivo byl v pevnosti za Dlouhé zimy obležen Vrchovcem Wulfem. Král Helm při obléhání zemřel, avšak pevnost nebyla dobyta a po králově smrti neslo údolí jeho jméno. Pevnost Hláska, vybudována na jednom ze severních ostrohů okolních kopců, se skládala z vysokých kamenných valů obklopujících vysokou věž, v níž byla umístěna hlásná trubka. Od Hlásky k jižnímu konci údolí byla vybudována silná zeď dvacet stop vysoká. Žlebový potok proudil tunelem pod zdí, obtékal pevnost a mířil dál do Žlebové kotliny. Údolí navíc dva hony před Hláskou přetínal opevněný příkop známý jako Helmův val. Z pevnosti šlo ustoupit k prostorným jeskyním, z nichž vedly tajné cesty do okolních hor. Před samotnou bitvou byl pánem Západních úvalů i Hlásky Erkenbrand, který před bojem nechal zeď Helmova valu opravit a pevnost zesílit. Před příjezdem Théodena se k pevnosti stáhlo okolo tisíce bojeschopných mužů, avšak mnoho z těchto vojáků však bylo příliš mladých či starých. V jeskyních Helmova žlebu se před postupujícími skřety ukryla také velká většina uprchlíků z Úvalů. Ti si s sebou do pevnosti přinesli velkou zásobu potravin.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání pevnosti.", "content": "Před půlnocí dorazila do Helmova žlebu Sarumanova vojska. Rohirové bránící Helmův val byli pod tlakem útočníků donuceni ustoupit k pevnosti. Útok Sarumanových skřetů a Uruk-hai na Hlásku začal spolu s lijákem krátce po půlnoci. Útočníci se valili proti Žlebové zdi, nejmohutnější skřeti a divocí lidé z Vrchoviny pak zaútočili po můstku proti bráně pevnosti. Aragorn spolu s Éomerem vedli proti útočníkům několik výpadů. Při jednom z nich zachránil Éomera trpaslík Gimli. Skřetům se za zeď podařilo poprvé proniknout stokou, kterou pod zdí protékal Žlebový potok. Dík Gimlimu a Gamlingovým mužům se útočníky podařilo zahnat a tunel pod zdí bezpečně přehradit. Zeď, uzavírající údolí, se však nepříteli podařilo prolomil vyhozením její části výbušninou umístěnou ve stoce.", "section_level": 2}, {"title": "Příjezd rohanských posil.", "content": "Po průlomu se přeživší Rohirové stáhli do samotné pevnosti nebo ustoupili do jeskyní. Aragorn s Legolasem byli zatlačeni do citadely. Gimli a Éomer se probili k jeskyním. Za svítání, právě když se skřetům podařilo prolomit hlavní bránu pevnosti, vyrazil král spolu s Aragornem a muži své družiny za dunícího zvuku Helmova rohu do protiútoku. Právě tehdy dorazily do Helmova žlebu rohanské oddíly vedené Erkenbrandem a Gandalfem. Na pomoc Rohanským přišli díky Gandalfovi také huorni, národ podobný stromům, kteří údolí přehradili jako hustý les po celé jeho šířce. Rohirové obrátili náhle obklíčené skřety na útěk. Ti, kteří nebyli pobyti byli Rohanskými zahnáni mezi huorny. Z tohoto živého lesa se však žádný ze skřetů nevrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V bitvě byla zničena celá Sarumanova armáda Skurut-hai určená k ovládnutí Rohanu. Boj u Hlásky nepřežil jediný skřet. Mnoho Vrchovců se vzdalo vítězům, kteří je před propuštěním využili k nápravě škod. Padlí Rohirové byli po boji pohřběni uprostřed bitevního pole ve dvou mohylách. Těla nepřátel byla navršena na velikou hromadu. Lidé věřili, že pobité skřety před svým odchodem kamením zasypali huorni. Na tomto kamenitém kopci nerostla tráva a Rohirové mu říkali Smrtný vrch. Ihned po bitvě zamířili Gandalf, král Théoden, Éomer, Aragorn, Gimli a Legolas doprovázeni dvaceti královými muži k Železnému pasu. Díky vítězství v bitvě u Hlásky a zničení Železného pasu byl Saruman poražen. Rohanské vojsko proto následně mohlo pomoci Gondoru napadenému Sauronovým vojskem.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film Petera Jacksona.", "content": "Bitva tvoří jednu z hlavních dějových linií filmu Petera Jacksona \"\". Na rozdíl od knižní předlohy zde třem stovkám obležených Rohirů přicházejí ještě před bojem na pomoc elfí lučištníci z Lothlórienu vedení Haldirem, který v bitvě umírá. Ve filmu navíc rohanské jízdní posily přivádí spolu s Gandalfem králův vyhnaný synovec Éomer, místo vynechané postavy Erkenbranda.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Hlásky známá též jako bitva o Helmův žleb je významnou bitvou války o Prsten odehrávající se ve druhém dílu fantasy trilogie \"Pán prstenů\" J. R. R. Tolkiena. V tomto boji se střetly Sarumanovy oddíly s Rohiry vedenými králem Théodenem. Rohirům se proti přesile podařilo ubránit pevnost Hlásku přehrazující skalní údolí Helmův žleb a celou Sarumanovu invazní armádu rozprášit. ", "tgt_summary": "La Bataille de la Ferté-au-Cor (dans l'ancienne traduction bataille de Fort-le-Cor), appelée par certains, à tort, bataille de la Gorge de Helm (bataille du Gouffre de Helm dans l'ancienne traduction), \"\" en anglais, est une bataille relatée dans le roman \"Le Seigneur des anneaux\" de l'écrivain britannique. Elle oppose les forces de Saruman à celles du Rohan, commandées par Théoden, qui s'était réfugié dans la forteresse de la Ferté-au-Cor.", "id": 171382} {"src_title": "Hrubá Vrbka", "tgt_title": "Hrubá Vrbka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stopy osídlení na území obce a v jejím bezprostředním okolí sahají až do 4. století př.n.l. V posledních letech zde probíhá zjišťovací archeologický průzkum, který přinesl velmi zajímavé nálezy trvalého germánského a keltského osídlení. Obec Hrubá Vrbka patří k nejstarším na Horňácku. V písemných pramenech se prvně objevuje v roce 1360, kdy se v zemských deskách připomíná vladyka Hertlín z Vrbky, syn Lubomírův (Hertlo de Wirbka filius Lubomiri), který ji prodal panu Peškovi z Veletin. Tehdy se ovšem obec nazývala ještě Velká Vrbka nebo prostě jen Vrbka. Nedlouho poté přešla do majetku strážnické větve rodu pánů z Kravař, kteří ji záhy začlenili do strážnického panství. Sousední obce Kuželov a Malá (původně zvaná Zedraná) Vrbka naopak příslušely k panství veselskému, později k panství ostrožskému. V majetku Kravařů Strážnice a přilehlé panství zůstaly až do roku 1486, kdy je od Alžběty z Kravař koupil Jan ze Žerotína a Fulneka. Alžběta byla nejmladší dcerou Jiřího z Kravař, posledního mužského zástupce strážnické větve pánů z Kravař. Žerotínové se poté na Strážnici udrželi až do doby třicetileté války (1618 - 1648). Patřili mezi velké příznivce Jednoty bratrské, jejímž střediskem se obec stala. Po bitvě na Bílé hoře se poslední držitel Strážnice z rodu pánů ze Žerotína Jan Jetřich spolu s ostatními nekatolíky ocitl na „černé listině“. Na základě rekatolizačních dekretů a Obnoveného zřízení zemského vydaných císařem Ferdinandem II. Habsburským byl přinucen Strážnici opustit. Strážnické panství v roce 1628 za 200 000 zlatých rýnských koupil svobodný pán (od roku 1637 hrabě) František z Magni. Magnisové strážnické panství spravovali až do roku 1945, kdy na základě tzv. Benešových dekretů přešlo do rukou státu. V roce 1663 byla obec zničena Turky, v roce 1704 vydrancovaná Kuruci. Ke konci kuruckých válek Martin Polčák z Hrubé Vrbky zběhl od zemských husarů a utvořil zbojnickou skupinu, jejímž byl hejtmanem. Proslul na jihovýchodní Moravě podobně jako Ondráš a Juráš v Beskydech a Jánošík na Slovensku. Chudina se zbojníky sympatizovala, úřady je však pronásledovaly. 21.5.1710 na zbojníky v horách udeřili husaři, Martin Polčák byl sestřelen z koně a jeho mrtvola byla dovezena do Strážnice, kde byla vystavena na pranýř, potom rozčtvrcena a každý kus na jiné straně města vyvěšen na postrach. V době nacistické okupace (1939-1945) docházelo k aktivnímu protifašistickému boji horňáckých obyvatel, spočívající především v tajném převádění bývalých vojáků a politiků přes hranice do „Slovenského státu\", odkud tito putovali dále na západ či východ, aby se aktivně účastnili boje proti nacistickému Německu. Z Hrubé Vrbky pochází biskup Gorazd (*1879 +1942, vl. jménem Matěj Pavlík), biskup Pravoslavné církve, národní mučedník, který byl Pravoslavnou církví prohlášen za svatého. Biskup Gorazd byl popraven během heydrichiády za ukrývání atentátníků v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Na uctění jeho památky byla 22. září 1946 na jeho rodném domku (č. p. 49) odhalena pamětní deska.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci se nachází památková zóna lidové architektury v zachovalém půdorysu typické horňácké dědiny z 18. a 19. století. Ve středu obce se nachází obecní budovy (obecní úřad, pošta, kulturní dům), obchod a typická zvonička - kamenná nabílená zvonice čtvercového půdorysu a jehlancovité střechy, která pochází z konce 17. století. V obci se dochovaly památky lidových hospodářských staveb z 18. a 19. století - několik návesních komor a dlouhé řady stodol z kamene a nepálených cihel (tzv. kotovic), které stojí z obou stran za obcí. Tato oblast je vyhlášena jako památkově chráněná zóna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrubá Vrbka (německy \"Gross Wrbka\") je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 11 km jihovýchodně od Veselí nad Moravou. Leží v horňácké oblasti Moravského Slovácka na úpatí Bílých Karpat v nadmořské výšce 257 m n. m. na katastrální ploše 1318 ha. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Hrubá Vrbka est une commune du district de Hodonín, dans la région de Moravie-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1498300} {"src_title": "Reinkarnace", "tgt_title": "Réincarnation", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "Buddhisté používají také výrazu znovuzrozování. Buddhismus učí o tom, že pramen mysli každé cítící bytosti se po smrti dostává do přechodného stavu bardo, z kterého se nejpozději do 49 dnů pramen mysli znovuzrodí v některých z nespočetných forem existence v 6 sférách cyklického světa. Dále učí o ne-já, neboli neexistenci ega, tj. o tom, že bytosti se ve svém životě mylně identifikují se svým fyzickým tělem nebo se svými myšlenkami a pocity, přičemž fyzická forma i mentální pochody jsou ze své podstaty pomíjivé. Podle učení buddhismu je pravou podstatou bytostí mysl (vědomí), která je nezničitelná a neohraničená jako prostor a všechny formy a jevy v ní vznikají a zase zanikají. Život každé bytosti je tak pouze částí nekonečného proudu její mysli. To, v jaké formě se mysl objeví a do jakých konkrétních podmínek se bytost narodí, je následkem převládajících tendencí a návyků uložených do mysli v předchozích životech, a je tedy určováno karmou (zákonem příčiny a následku) a zásluhou vytvořenou bytostmi. Buddhismus učí o nekončících cyklech znovuzrozování v 6 hlavních sférách zrození: Sféry zrození nejsou fyzickými oblastmi, ale stavy mysli. Čím více zásluh (dobrých dojmů do mysli) se během nekonečného proudu znovuzrozování v mysli nashromáždí, tím se nová bytost zrodí v příhodnější sféře, v takové, ve které bude mít možnost rozpoznat dokonalou podstatu své mysli - dosáhnout osvícení. To, že se bytost vymaní z jinak nekončícího koloběhu iluzorních zrození v podmíněných stavech, je cílem učení buddhismu.", "section_level": 1}, {"title": "Hinduismus.", "content": "Podle moderního pohledu na datování Véd se v hinduismu rozvinulo učení o reinkarnaci teprve po konci védského období s objevem upanišadové literatury (od roku 700 př. n. l.) a klasickou podobu dostalo v Bhagavadgítě. Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné „já“ (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát jak na tomto světě, a to v lidské nebo zvířecí podobě, tak v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ovšem v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neexistuje. Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Tato božská pomoc je významným tématem hinduistických modliteb. Cílem hinduistů je překonání tohoto věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři klasické cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, neboli „Královská jóga“, která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou.", "section_level": 1}, {"title": "Starověké Řecko a Řím.", "content": "Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnace byli Pythagoras (kolem roku 600 př. n. l.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př. n. l.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání. Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Platónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.", "section_level": 1}, {"title": "Judaismus.", "content": "Existují názory, že judaismu, stejně jako křesťanství a islámu, je koncept reinkarnace cizí, zejména kvůli přesvědčení o vzkříšení jediného těla, které je nedílnou součástí člověka, lidské identity. Nicméně koncept převtělování, gilgul (, \"otáčení\") neboli metempsychóza čili stěhování duší, je prokazatelně součástí některých proudů židovské mystiky, neboli kabaly. Učení o gilgulu je zachyceno již v knize Bahir, např. v oddíle 195. V ní a další \"„rané kabalistické literatuře jsou hříchy, které smývá reinkarnace, omezeny na provinění proti zákonu o plození a sexuální přestupky.“\" V pozdější kabalistické literatuře se však okruh provinění postupně rozšiřoval, takže gilgulu podle kabalistického učení v podstatě podléhají všechna stvoření za nejrůznější hříchy. Někteří mají za to, že koncept reinkarnace do kabaly přešel ve středověku vlivem katarského hnutí. Kabalista Warren Kenton však poukazuje na skutečnost, že víra v reinkarnaci byla součástí nejen \"„učení prvotní církve, dokud nebyla roku 553 pátým ekumenickým koncilem z různých politických důvodů prohlášena za kacířství“\", nýbrž byla již předtím \"„součástí každé lidské kultury“\" včetně té židovské.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Křesťanství je, spolu s židovstvím a islámem, jedním ze světových náboženství, kterému je koncept reinkarnace cizí, neboť předkládá víru o člověku jako o psychosomatické osobní jednotě, kdy člověk po ukončení běhu svého jediného života čeká na vzkříšení těla, které je v naprostém protikladu s opakovaným převtělováním. Víra v reinkarnaci se však v době vzniku křesťanství vyskytovala u některých heterodoxních proudů, např. u některých gnostických škol. Církev se však již od počátku proti metempsychóze vymezovala, což lze shledat např. u sv. Ireneje z Lyonu, Tertulliana či Origena, který koncept metempsychózy rovněž napadal (Contra Celsum). Navzdory tomu však mnoho křesťanů v reinkarnaci věří. Například v USA jich je přibližně 25%.", "section_level": 1}, {"title": "Drúzové.", "content": "V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli tedy ve zvířecí podobě, přičemž ke znovuzrození má dojít bezprostředně po smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Teosofie.", "content": "V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde na rozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince. Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum reinkarnace.", "content": "Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je \"Twenty Cases Suggestive of Reincarnation\". Stevenson byl kritizován, že svůj výzkum, který v základu spočíval v získávání informací od mladých dětí (podobné vzpomínky se obvykle ztrácejí před dovršením 10 let) a v následném ověřování získaných informací a hodnocení dat (velká část dětí, které vyslechl, například tvrdila, že jejich předchozí život byl ukončen násilně), prováděl především v zemích, kde je obecně rozšířená víra v reinkarnaci (Indie, Myanmar apod.) a tyto domnělé vzpomínky jsou tedy důsledkem psychologických jevů, jako je například konfabulace či kryptoamnézie. Též se poukazuje na riziko podvodů a snahy o získání peněz od bohatší rodiny, která je označena za „předchozí“ rodinu daného dítěte. Alternativně je tuto vyšší koncentraci případů reinkarnace v určitých zemích možné vysvětlit tak, že rodiče nevěřící na reinkarnaci (monoteisté a ateisté, kteří převažují v západním světě) nebudou brát vážně, pokud jim bude dítě povídat o svých \"předchozích\" zážitcích, pokud nebudou provázeny nějakým extrémním jevem (obvykle častými nočními můrami), byť se situace podle Jima B. Tuckera v posledních letech změnila a západní rodiče už jej sami kontaktují. Stevenson proto vydal i knihu \"European Cases of the reincarnation type\", která se zabývá případy pouze z Evropy. Též se při výzkumu zabýval potenciální souvislostí mateřských znamének a vrozených vad se zraněními utrpěnými v předchozím životě (ne nutně těch zranění, které jej ukončily) nebo možnostem přenosu znalosti jazyků používaných v předchozím životě (xenoglossy). Mezi známé případy patří například James Leininger, který byl v údajně minulém životě druhoválečným pilotem jménem James Hudson jr, či Ryan, který byl údajně provozovatelem talentové agentury a nepříliš úspěšným hercem jménem Marty Martyn. V obou případech byla potvrzena většina detailů, které sdělili. Kritici však poukazují na riziko podvodu či na to, že vyšetřování těchto případů prováděli lidé, kteří se zabývají výzkumem reinkarnace (což pro mnohé stačí k zavržení na základě údajné nedůvěryhodnosti), navíc je nutné vzít v úvahu i to, že tito výzkumníci pravděpodobně více či méně chtějí, aby byla reinkarnace potvrzena, protože by to znamenalo, že doopravdy existuje posmrtný život (alespoň pro některé), a stejný problém se vyskytuje i u výzkumu prožitků blízké smrti. Nicméně oba tyto případy se staly v křesťanských rodinách (křesťané většinou reinkarnaci odmítají) a řešit se začaly především díky opakujícím se nočním můrám (James v nich patrně prožíval svou „předchozí smrt“, neboť Hudson byl sestřelen a jeho letoun shořel). Stevenson a Tucker zdokumentovali několik tisíc případů, Tucker posléze vytvořil hodnotící stupnici zvanou „Strength of case scale“, která slouží k měření přesnosti daného případu domnělé reinkarnace na základě různých parametrů, například potvrzených informací o předchozím životě. Po smrti Iana Stevensona v roce 2007 pokračuje v jeho výzkumu Jim B. Tucker, který je ředitelem Division of Perceptual Studies na University of Virginia. Toto oddělení založil Ian Stevenson a zabývá se mimo jiné výzkumem a ověřováním případů domnělé reinkarnace, prožitků blízké smrti (NDE), „psi“ jevů a změněných stavů vědomí. Výzkumem minulých životů se zabývá také Carol Bowman, která se jim začala věnovat poté, co její syn začal vykazovat spontánní vzpomínky zasazené do Americké Občanské války, přičemž je spustil zvuk ohňostroje, který mu přinesl trauma. Jako první se také začala zabývat případem Jamese Leiningera, když ji kontaktovali jeho rodiče. Výzkumníci minulých životů, včetně Iana Stevensona, obvykle nevyužívají hypnotickou regresi, která je podle nich příliš náchylná k sugesci a představivosti (přestože uznávají, že některé případy jsou ověřitelné).", "section_level": 1}, {"title": "Reinakrnační regrese.", "content": "Reinkarnační regrese je podtyp regrestivní terapie, která je prováděna pod předpokladem, že si jedinec může z předchozích životů přinést traumata, a která obvykle souvisí s jeho předchozí smrtí, ale na rozdíl od spontánních vzpomínek si je již nepamatuje. Tato metoda není v medicíně většinou uznávána a i Ian Stevenson ji kritizoval jako nepříliš přesnou, a dokonce potenciálně nebezpečnou. Také většinou není možné získané informace potvrdit, neboť jsou mnohem častěji zasazovány do daleké minulosti (u spontánních vzpomínek je prodleva mezi smrtí a narozením v průměru 4 roky, medián je 16 měsíců). Navíc hypnóza je poměrně nespolehlivý nástroj, především pokud je terapeut nezkušený. Jsou například známy případy, kdy se při pokusu o regresi dočasně změnila pacientova povaha (jako by ho ovládlo jeho předchozí já). Mezi známé provozovatele regresní terapie patří: Carol Bowman, která se zabývá jak regresí, tak spontánními vzpomínkami. Michael Newton, zakladatel Newtonova institutu pro hypnoterapii života mezi životy, který mimo jiné školí další hypnoterapeuty podle Newtonových metod. Jeho verze je neobvyklá především absencí karmy, kterou nahrazuje dobrovolná volba inkarnací na základě předchozích zkušeností a činů, což má vést k duševnímu rozvoji. Kromě minulých životů jeho pacienti popisovali (velmi konzistentně) i posmrtný život, byť ho označovali spíš jako „domov“. Helen Wambach, která prováděla výzkum spočívající v ověřování přesnosti detailních informací, které jí její subjekty sdělovaly, a jejich porovnávání s historickými statistikami (například rozložení pohlaví, společenské postavení apod.). Tyto informace se obvykle týkaly bezprostředních zážitků a vnímaného okolí (například nošeného oblečení, obydlí, platidel či používaných příborů - které se lišily podle kultur a časového období), spíše než jmen a názvů míst. Podle jejích zjištění byly informace prakticky vždy přesné a na úrovni znalců historie daného období (nad rámec běžných populárně naučných knih či televizních pořadů). Stejně tak se shodovalo i statistické rozložení pohlaví, společenské třídy a dalších statistik. Brian L. Weiss, který je známý svou knihou \"Mnoho Životů, Mnoho Mistrů\", v níž pojednává o terapii ženy jménem Catherine. Údajně ho přesvědčila o tom, že její vzpomínky jsou skutečné, když mu v hypnóze správně sdělila několik soukromých detailů z jeho vlastního života, například že jeho dcera je pojmenovaná po jeho otci, nebo že jeho syn zemřel na vrozenou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "Otherkin.", "content": "Reinkarnace se objevuje i u subkultury otherkinů, která věří tomu, že pokud se člověk může převtělovat do jiných forem, tak by to měli dokázat i jiní tvorové, včetně těch, kteří původně neměli hmotné tělo (astrální bytosti).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na reinkarnaci věřil například generál George Smith Patton, jehož armáda mimo jiné osvobodila Plzeň. Věřil, že ve svých minulých životech byl vždy nebo většinou vojákem a bojoval v mnoha historických válkách (například jako římský legionář či generál ve službách Napoleona), a že jeho osudem je bojovat a umírat navěky ve válkách, které přijdou. Pojednával o tom například ve své básni \"Through a Glass, Darkly\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování, převtělování) je filosofický a náboženský koncept, který označuje znovuzrození vědomí či mysl člověka po fyzické smrti v novém těle. Reirkarnace je spjata se zákonem karmy, zákonem příčiny a následku. ", "tgt_summary": "La réincarnation (\"retour dans la chair\") désigne un processus de survivance après la mort par lequel un certain principe immatériel et individuel (« âme », « substance vitale », « conscience individuelle », « énergie », voire « esprit ») accomplirait des passages de vies successives dans différents corps (humains, animaux ou végétaux, selon les théories). À la mort du corps physique, l'« âme » quitte ce dernier pour habiter, après une nouvelle naissance, un autre corps. ", "id": 1416273} {"src_title": "Faleristika", "tgt_title": "Phaléristique", "src_document": [{"title": "Historie řádů - vyznamenání.", "content": "Ve všech dobách se lidé rádi zdobili viditelnými znaky nejen úspěchu a moci, ale také znaky zásluh a vděčností. S příslušnými symboly se setkáváme na každém kroku a liší se pouze dobou, stupněm kultury a řazením hodnot. Úspěšný lovec všech dob se rád zdobil zvířecí trofejí, římský důstojník hrdě nosil věnec za statečnost v bitvě, středověký rytíř jel do boje s šátkem milované dámy a prostý voják si přinesl domů z tureckých válek „pamětní peníz“ s podobou panovníka. Člen starého rytířského řádu i účastník křížového tažení si připjali na svůj plášť kříž na znamení k příslušnosti k vybrané skupině, panovník si zavázal k věrnosti své dvořany společným odznakem. A tak vývojem času a praktickou potřebou bylo nutno odlišit členství ve skupině, řádu či spolku od prostého zviditelnění projevu díku za věrnost, statečnost či jakoukoliv zásluhu. Viditelné symboly se staly psychologickou součástí života a doprovázejí lidstvo na každém kroku. „Faléry“ (\"phalerae\") nebyly jediným vyznamenáním starověku. Známe také několik druhů věnců nošených kolem hlavy – se jim říkalo \"coronae\" (koroné). Mohly být vavřínové, dubové, ale také zlaté. Takzvané \"armillae\" (armilé) byly náramky, \"torques\" pak řetězy (keltského původu), nošené kolem krku. Tato vyznamenání se nám zachovala především na stélách, tj. mramorových náhrobcích. Známá a často reprodukovaná je stéla Marka Caelia uchovaná v muzeu v Bonnu. Zobrazuje legáta (tedy velitele či podvelitele legie) Marka Caelia s věncem, třemi řetězy, jedním nebo dvěma náramky a pěti falérami na hrudi. Nápis říká, že padl v roce 9 po Kristu v proslulé bitvě v Teutoburském lese pod velením Publia Quintilia Vara, v níž Římané utrpěli jednu ze svých největších porážek. Římané snad ještě hůře než ztrátu padlých pociťovali pohanu, kterou jim Germáni připravili ukořistěním výsostných znaků legií s orly. Vypráví se, že císař Augustus zdrceně vykřikoval: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ Jednotlivé faléry byly ovšem také nalezeny při archeologických vykopávkách a jsou dnes uchovávány v řadě muzeí. Vznik rytířských řádů v době prvních křižáckých výprav přinesl některé nové prvky. Pojem a rozsah řádů se velice rozšířil, takže mohl být organizací duchovní i světskou, druhem vyznamenání, ale také souhrnem předpisů a pravidel. Středověké rytířské řády, jež navazovaly na starší mnišské řády a řehole, se ve své činnosti řídily přesně vypracovanými stanovami, statuty – čili řádem. Byly pevnou, přísně vedenou organizací s určenými úkoly a cíli. Jejich příslušníci se oblečením a symboly lišili od ostatních osob. Vnějším označením řádu byl většinou kříž nošený na oděvu, praporci a štítu. Obdobnou symboliku převzaly tzv. světské řády, zakládané suverénními panovníky a určené pro úzký okruh vysoké šlechty. Vnějším symbolem příslušnosti k světskému řádu byl jednotný řádový odznak nošený původně na řetězu a později z praktických důvodů na stuze. S růstem moci státu byl panovník stále méně závislý na vysoké šlechtě, světské řády ztrácely svůj výjimečný charakter a pojem řádu se stále více přesouval na vlastní hmotný symbol – řádový odznak – jenž se stával viditelným vyjádřením pocty za vykonané služby ve prospěch panovníka a tedy i státu. Dekorovaní si nebyli již navzájem rovni, ale byli odměňováni úměrně svým zásluhám a někdy i původu, takže dostávali odstupňované odznaky. Řády se skládaly z několika tříd, odlišených velikostí a kvalitou jednotného řádového odznaku a různým způsobem jeho nošení a zavěšení. Od konce 17. století tak vznikaly již vysloveně záslužné řády. Jejich největší rozvoj spadá do 19. století, kdy se jednotlivé dynastie a státy předháněly v zakládání nových záslužných řádů. Zároveň vznikaly další dekorace – medaile, kříže a čestné odznaky, jejichž počet enormně narostl především ve 20. století v období obou světových válek. Vznik Sovětského Svazu a pozdějších tzv. socialistických států způsobil zánik mnoha klasických řádů a dekorací a naopak vyvolal vznik nových vyznamenání odlišujících se od předchozích vědomě jak formou, tak i obsahem.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Pojem „vyznamenání“ se používá i k označení všech dekorací, které nepatří mezi řády, ale jsou také odměnou za zásluhy – to znamená různé válečné, záslužné a pamětní kříže a medaile. Termín dekorace či odznak se užívá v širším smyslu jako označení vlastního předmětu vyznamenání – řádová dekorace, náprsní dekorace a podobně. Jako řád se pak označuje vyznamenání, které se dělí na třídy či stupně a podle toho je i odstupňovaně udělováno. I to však neplatí obecně, neboť původní (tzv. staré či velké) řády mají pouze jednu třídu, a naproti tomu známe i vyznamenání o více stupních. Spíše proto platí že řád je hierarchicky vyšší a cennější (i provedením) než vyznamenání a jeho označení je dáno úředním názvem. Rozlišujeme státní vyznamenání (založená úředně formou zákona), která se dělí na řády a dekorace a vyznamenání spolková (založená spolky či organizacemi veřejnoprávními nebo i soukromými). Státní vyznamenání mají jistou strukturu danou zákonem, která stanovuje kromě jiného přesnou podobu vyznamenání, způsob jeho nošení, zásady propůjčování a udělování atd. Spolková vyznamenání nelze nosit na vojenském a policejním stejnokroji, v minulosti jejich nošení výjimečně v odůvodněných případech povoloval ministr národní obrany (např. Junácký kříž). Na spolkovém oblečení – skautském kroji – se státní vyznamenání musí přirozeně nosit před vyznamenáními skautskými.", "section_level": 1}, {"title": "Řády.", "content": "Řády jsou nejvyšším druhem vyznamenání. Jsou vnitřně členěny a za odstupňované zásluhy jsou propůjčovány řádové odznaky od nižších tříd až k nejvyšší I. třídě. Řády bývají rozčleněny na 3 až 5 tříd. Výjimečně má řád jen jednu třídu. O propůjčení řádu zpravidla, zvláště v minulosti, rozhodovala tzv. Řádová kapitula, tvořená nejvýznačnějšími nositeli řádu, čímž byl zaručen objektivní výběr nových vyznamenaných. V moderní době je častější, že řády propůjčuje hlava státu, ovšem na základě návrhu a doporučení komisí či výboru ústavních orgánů. V Junáku působí obdobně Sbor nositelů. Řády jsou propůjčovány, tzn. že po úmrtí nositele se vracejí orgánu, který je propůjčil. To umožňuje zvýšení kvality propůjčovaných exemplářů, snížení nákladů a vytvoření tradice předávání těchto symbolů jako osobních památek.", "section_level": 2}, {"title": "Dekorace.", "content": "Dekorace jsou kříže, medaile a odznaky. Někdy bývají též odstupňovány, přičemž platí např. že kříž 1. stupně je vyšší než kříž 2. stupně atd. Dekorace se udílejí, tzn. Že po úmrtí nositele zůstávají pozůstalým na památku. Počet udělených exemplářů se většinou neomezuje. Kříže rozeznáváme válečné, za statečnost, záslužné a pamětní atd. Nosí se vždy na stuze. Jsou kruhového, ale i oválného tvaru. Mohou být dvoustranné, ale i jednostranné. Nezaměňovat s medailemi upomínkovými a plaketami, které nemají ouško a nejsou osobně nositelné. Odznaky jsou všechny ostatní dekorace nejrůznějšího tvaru. Mohou, ale nemusí být zavěšeny na stuze. Mají nejrůznější názvy, např. čestné, pamětní, jubilejní, služební, výkonnostní, za statečnost, záslužné, válečné. Nezaměňovat s odznaky příležitostnými (sportovní, spolkové, pamětní, podnikové, upomínkové), které se nosí většinou jako klopové a vyjadřují příslušnost (nebo sympatie) k určité organizaci či instituci projevenou zakoupením odznaku. Odznak jako vyznamenání musí být udělen za něco, za zásluhy, činnost, účast formou dekorování. V podobě odznaku a to i klopového však mohou být i miniatury ostatních vyznamenání (křížů, medailí i řádů).", "section_level": 2}, {"title": "Popis vyznamenání.", "content": "Faleristické názvosloví používáme k popisu jednotlivých konkrétních exemplářů vyznamenání. Při popisu povrchu vyznamenání, která jsou vyrobena z kovu a smaltovaná či barvená, se užívá následujících charakteristik:", "section_level": 2}, {"title": "Stuhy.", "content": "Stuhy jsou důležitou součástí každého vyznamenání, protože jej charakterizují a často nahrazují. Nasmějí být v určitém státním a někdy i teritoriálním okruhu zaměnitelné. Posloupnost barev se popisuje heraldicky zprava doleva číselným poměrem v milimetrech, např. červeno-bílo-modro-bílo-červená stuha v poměru 2:15:4: 15:2 (Řád TGM IV. třídy) Pruhy užší než 1 mm se označují za průsvitky, na okraji za lem. Stuhy náprsní a stužky se doplňují kovovými štítky se jmény bitev, tažení, čísly, ratolestmi, hvězdičkami. Stuhy se k vlastnímu vyznamenání připevňují oušky, kroužky a sponami. Ouško může být kolmé, kulové, obdélníkové atd. Řádové odznaky i dekorace mohou být převýšeny, nejčastěji korunou, meči a ratolestmi. Stuhy se k oblečení přichycují jehlicemi, které dělíme na vodorovné, svislé, pevné, sklopné, pérové, zapichovací, připínací a zasouvací, případně ještě se zajištěním.", "section_level": 2}, {"title": "Miniatury.", "content": "Miniatury vyznamenání se užívají na večerním či občanském oděvu, stejně jako rosety v klopové dírce, kterou se též mohou protáhnout zúžené stuhy vyznamenání (max. 8 mm široké).", "section_level": 2}], "src_summary": "Faleristika je pomocná věda historická, která se zabývá popisem a historií řádů a vyznamenání. Pojednává tedy o viditelně nošených vyznamenáních, tj. o řádech, medailích a odznacích, jež byly uděleny za zásluhy jakéhokoli druhu. ", "tgt_summary": "La phaléristique (dérivée du mot phalère) est une science auxiliaire de l'histoire qui a pour objet l'étude des ordres, décorations et médailles. L'apport de cette science auxiliaire est de déchiffrer et comprendre la présence d'ordres, décorations et médailles sur différents supports (tableaux, photographies, armoiries, papiers, monuments). Plus généralement d'aider le travail de l'historien en lui donnant des outils de datation.", "id": 1942758} {"src_title": "Bolehošť", "tgt_title": "Bolehošť", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec má rozsáhlou historii, kde se měnili i majitelé. Byly zde vybudovány dvě tvrze. Stará tvrz byla dobyta a rozbořena ve 14. století. Po rozboření staré verze byla vybudována nová tvrz, jejíž část základů se dochovala až do začátku 19. století. Jednou z významných dominant byla výstavba loveckého zámečku za Jeronýma Colloreda nad Bolehošťskou Lhotou. O obci Bolehošť a Bolehošťská Lhota je první zachovalá písemná zmínka z roku 1394, i když historicky je pravděpodobné, že tyto osady vznikly v dřívější době. Osada Lipiny byla založena v roce 1709. Nejstarší zachovalou památkou obce je zvon odlitý v roce 1644 v Hradci Králové. Další historickou památkou na plochém návrší nad Bolehošťskou Lhotou je lovecký zámek z roku 1700 vystavěný Jeronýmem Colloredem. V době pobělohorské odešlo z tohoto území mnoho rodin do exilu. Prokazatelná fakta jsou uvedena na stránce Bolehošťská Lhota.", "section_level": 1}, {"title": "Krajina a zemědělství.", "content": "Významnou a charakteristickou plodinou pro místní zemědělství je pěstování zelí a jeho zpracování na kysané zelí. Pěstují se zde ale i další plodiny podle druhu zeminy. V dřívějších dobách byla obec obklopena močály a mokřinami, dokladem toho byla i řada rybníků v obci. Půda je zde velmi rozmanitá od černozemě, na níž se právě pěstuje zelí, až po chudé půdy písčité a jílovité. V 19. a 20. století se zde dobývala i zásaditá slatina (rašelina), těžil se zde i travertin. To byla sypká luční křída, která sloužila jako náhrada za strojená hnojiva. U obce je také opukový lom, který poskytoval stavební kámen a těžil se zde i bílý štukový písek. Poblíž obce se také nachází přírodní rezervace Chropotínský háj. Ten tvoří smíšený les s bohatým bylinným podrostem, který je typickým přirozeným listnatým lesem. Rezervace o rozloze 18,7 ha se nachází severozápadně od obce, vyhlášena byla v roce 1955. Předmětem ochrany je zbytek lužního lesa s bohatou vegetací. Lužní dubové porosty mají bohaté keřové a bylinné patro, převážná většina porostů (přes 90 %) se svým složením blíží přirozenému stavu. Jednotlivě zde rostou i mohutné staré duby. V rezervaci rostou vzácné rostliny jako např. pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), česnek ořešec (Allium scorodoprasum), sasanka hajní (Anemonoides nemorosa) a sasanka pryskyřníkovitá (A. ranunculoides), áron plamatý (Arum maculatum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), svízel Schultesův (Galium schultesii), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a další. V háji se nachází též uznaná bažantnice, proto sem nelze vstupovat celoročně.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "Obec nabízí svým obyvatelům i návštěvníkům nejen udržované a čisté prostředí, ale také kulturní a sportovní vyžití. Název obce vstoupil do paměti mnoha návštěvníkům každoročních závodů koňských spřežení, které se zde konají více než 15 let, pravidelně v září. Obec je protkána několika cyklistickými stezkami, po nichž se lze dostat např. do Třebechovic pod Orebem, Hradce Králové, Týniště n. O., Opočna, Jaroměře, případně do Orlických hor. Bolehošť je také součástí mikroregionů Poorlicko a Vrcha. Během návštěvy naší obce lze využít např. letní zahrádky obecního hostince nebo si lze odpočinout v malém parčíku uprostřed obce, kde je i turistický altánek s mapami a kamennou Zvoničkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Bolehošť () leží v nížinné části okresu Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký na úpatí Orlických hor. Dělí se na tři části, Bolehošť, Bolehošťskou Lhotu a Lipiny. Obklopena je ze tří stran lesy a na východ od obce se rovinatý povrch mění v pahorkatinu vrcholící v Orlických horách. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Bolehošť est une commune du district de Rychnov nad Kněžnou, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1393051} {"src_title": "Nebílovy", "tgt_title": "Nebílovy", "src_document": [{"title": "Historie a současnost obce.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1327, kdy obec i s tvrzí \"(dnešním zámkem)\" vlastnil jakýsi Racek z Nebílova. Za husitských válek byla obec zpustošena. V roce 1705 se tehdejší majitel panství – zámožný generál hrabě Adam ze Steinau rozhodl, že nepříliš rozlehlou tvrz přestaví na nový barokní zámek. Stavba byla zahájena roku 1706. V letech 1784–1789 byl zámek opět stavebně upravován. Kolem roku 1850 žilo ve 47 domech 380 obyvatel. Toho roku bylo reakcí na zrušení nevolnictví zavedeno nové územně-správní rozdělení monarchie. Nebílovy se tak staly obcí v okrese Plzeň. Národní obrození znamenalo zakládání mnohých občanských spolků a sdružení - např. čtenářsko-hospodářská beseda \"(1890)\" nebo Sbor dobrovolných hasičů \"(1895)\". Již počátkem 20. století byly Nebílovy spojeny autobusovou dopravou s Plzní. Toto spojení bylo sice přerušeno v období první světové války, ale v roce 1923 bylo opět obnoveno. Za druhé světové války, v roce 1943, získala obec telefonní spojení \"(z Blovic)\". Nebílovy byly osvobozeny 7. května 1945 americkou armádou. Byl vytvořen místní národní výbor. V 50. letech se do objektu zámku přesunuly kanceláře MNV, JZD \"(zal. 1953)\", otevřeno bylo koupaliště a postavena požární zbrojnice. V letech 1964–1990 spadaly Nebílovy pod MNV Netunice. Po roce 1989 začal být opravován velmi zchátralý objekt zámku, otevřen pro veřejnost byl v roce 1998, ale jeho náročná rekonstrukce stále pokračuje. V témže roce se Nebílovy staly vesnicí roku západních Čech. V současnosti se v obci rozvíjí výstavba rodinných domů, které si ve zdejší oblasti staví zejména Plzeňané.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle údajů MVČR ze 14. 5. 2007 žilo na území obce 312 obyvatel. 50,64 % z tohoto počtu tvořily ženy. Mládež do 15 let byla v obci zastoupena 11,86 %, což je relativně málo.", "section_level": 3}, {"title": "Národnost.", "content": "V roce 2001 bylo 97,27 % obyvatel obce národnosti české a 0,91 % národnosti slovenské.", "section_level": 3}, {"title": "Náboženské vyznání.", "content": "Podle údajů ze Sčítání lidu 2001 bylo 20,91 % obyvatel obce věřících. Z tohoto počtu se 66,67 % přihlásilo k církvi římskokatolické a 21,74 % k církvi československé husitské.", "section_level": 3}, {"title": "Nezaměstnanost.", "content": "V roce 2001 dosahovala nezaměstnanost v obci 6,53 %. Toto číslo se ale od té doby zřejmě změnilo. V době sčítání bylo napočítáno 153 ekonomicky aktivních obyvatel, z čehož 29,41 % bylo zaměstnáno v průmyslu, 12,42 % ve stavebnictví a 11,11 % v zemědělství. Ostatní obory hospodářství měly procentuální zastoupení v zaměstnanosti pod 10 %.", "section_level": 3}, {"title": "Domovní fond.", "content": "Při SLBD 01 bylo v Nebílovech napočítáno 107 domů. 87 z nich (tj. 81,30 %) bylo obydlených. Přes 50 % budov v obci bylo postaveno v letech 1946 - 1980.", "section_level": 2}, {"title": "Pozemky.", "content": "Z celkové výměry katastru obce 526 ha tvoří více než 65 % zemědělská půda, z čehož orná půda je v katastru zastoupena asi 45 %. 27 % rozlohy je tvořeno lesy. Pouhé 2 % plochy katastru je tvořeno zastavěnými plochami.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází silnice II/183 z Rokycan přes Přeštice do Domažlic. Východně od Nebílov prochází silnice I/20, která spojuje Plzeň s Pískem a Českými Budějovicemi. Autobusovou dopravu zajišťují 2 linky spol. ČSAD Plzeň: Plzeň - Nebílovy a Plzeň - Řenče, Vodokrty. Autobusové spojení existuje jen v pracovní dni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Nebílovy (dříve \"Nebylov,\" německy \"Nebillau\") leží na jižním Plzeňsku, 16 km jižně od Plzně, 11 km severovýchodně od Přeštic a 11 km severozápadně od Blovic. Rozkládá se ve zvlněné Plzeňské pahorkatině, 428 m nad mořem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Nebílovy est une commune du district de Plzeň-Sud, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1290682} {"src_title": "Chrášťany (okres Rakovník)", "tgt_title": "Chrášťany (district de Rakovník)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1295 (\"Unka de Kraschan\"). Název souvisí se slovem \"chrást\", tj. „chrastí“, „klestí“, „drobný dřevinatý porost“ a označoval tedy ves lidí bydlících v chrastí, u chrastí či přistěhovalých z místa jménem Chrást. Legenda o založení obce vypráví o rytíři, který projížděl po území dnešních Chrášťan a napadli ho zde lapkové. Rytíř utekl a schoval se kdesi v chroští (z toho dnešní název Chrášťany), které ho před lapky zachránilo. Na tom místě pak nechal vystavět kapličku (ta je dnes po rekonstrukci a stojí ve východní části obce u spojovací silnice Rakovník – E48). Založení sboru dobrovolných hasičů proběhlo roku 1883. Narodil se tu zemědělský pedagog, agronom a mladočeský politik Rudolf Treybal.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Chrášťany \"(přísl. Nový Dvůr, 1050 obyvatel, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 hostince, kapelník, kolář, 2 kováři, 3 krejčí, malíř pokojů, 2 obuvníci, pekař, 4 obchody s lahvovým pivem, 2 rolníci, 3 řezníci, 2 sadaři, 4 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Chrášťany, obchod se střižním zbožím, švadlena, 2 trafiky, 2 truhláři, 2 obchody s uhlím, velkostatek, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "Části obce.", "content": "Obec Chrášťany se skládá ze dvou částí, které leží v katastrálním území \"Chrášťany u Rakovníka\": Z hlediska římskokatolické správy obec spadá do farnosti Petrovice u Rakovníka, ale její část Nový Dvůr do farnosti Rakovník.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Chrášťany se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, zhruba 6 km severozápadně od Rakovníka. Asi 21⁄2 km severně od Chrášťan prochází státní silnice I/6 Praha – Karlovy Vary. Přímo v obci se mimoúrovňově kříží železniční Trať 126 Rakovník–Louny–Most s tratí 125 Krupá–Kolešovice. ", "tgt_summary": "Chrášťany est une commune du district de Rakovník, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 585980} {"src_title": "Ostrožská Lhota", "tgt_title": "Ostrožská Lhota", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Ostrožská Lhota se rozkládá v údolí při dolním toku říčky Okluky, pod vrcholem Antonínského kopce s poutním místem Svatý Antonínek. Leží 10 km jižně od Uherského Hradiště, na jižním okraji okresu Uherské Hradiště (a Zlínského kraje) při hranicích s okresem Hodonín (a krajem Jihomoravským). Svým katastrem o výměře 6,35 km2 sousedí s katastry obcí Ostrožská Nová Ves (na severu), Hluk (na východě), Blatnice pod Svatým Antonínkem (okres Hodonín; na jihu) a Ostrožské Předměstí a Kvačice (dnes součásti města Uherský Ostroh; na západě). Názvy tratí v okolí obce: \"Padělky, Padělky veselské, Luby, Přední hony, Mezižlebí, Prostřední, Daleké, Těšovy, Koruny, Staré hory, Brodské, Záhumení, Zeliště, Zelnice, Chylecká, Chmelinec, Podstolní, Kráčiny, Lysiny, Hradišťka, Lúčky, Záhoří, Súchovy, Záčepůvčí\" aj. Některé z nich jsou viničními tratěmi, proto je Ostrožská Lhota dle vinařského zákona vinařskou obcí (Slovácká vinařská podoblast).", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Název \"Lhota\" je častý u vesnic, které vznikaly v období vrcholné středověké kolonizace ve 13. a 14. století, a odkazuje na kolonizační původ obce. Přídavné jméno \"Ostrožská\" odkazuje na nedaleké město Uherský Ostroh, které bylo sídelním místem panství, k němuž obec náležela. Starší doložená jména pro Ostrožskou Lhotu jsou \"Velká Lhota\", \"Kamenná Lhota\", \"Ostrovská Lhota\" či \"Ostrá Lhota\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obec se nachází na území někdejší Lucké provincie, které bylo trvale osídlováno teprve od počátku 13. století. Ve 14. století v jejím katastru existovala osada Smíchov, která dle tradice nejpozději za třicetileté války zanikla a někteří její obyvatelé se přesunuli do Ostrožské Lhoty. V katastru obce se taky nacházela dnes již zaniklá osada Sezemín (na dnešní cestě ke Svatému Antonínku). První písemná zmínka o Ostrožské Lhotě pochází z roku 1371, z doby císaře Karla IV., kdy moravský markrabě Jan Jindřich odkázal panství ostrožské svému synu Soběslavovi. Obec je tehdy latinsky nazývána \"Majori Lhota\" (česky \"Velká Lhota\"). V červnu 1415 bylo do moravských zemských desk zapsáno věno Anny z Rýzenberka - manželky ostrožského pána Haška z Valdštejna. Jeho součástí bylo mj. též \"\"věno na celé vsi Lhotě a dvoru o dvou poplužích a tamním mýtě, dvou mlýnech, poplatných lidech a dalším všem příslušenství\"\". Po zajetí u Vyšehradu v listopadu 1420 přešel Hašek z Valdštejna dočasně na stranu husitů. Ve 20. letech 15. stol. se tak jeho sídlo - hrad a město Uherský Ostroh - stalo významnou husitskou pevností úspěšně odolávající opakovaným útokům vojsk Zikmunda Lucemburského a jeho zetě Albrechta Rakouského. Roku 1511 koupil ostrožské panství Jan z Kunovic a jeho rod jej pak držel až do třicetileté války. V květnu 1605 vyplenily obec oddíly Bočkajovců. Po bitvě na Bílé hoře uprchl poslední majitel panství Jan Bernard z Kunovic do Sedmihradska a jeho majetek koupil roku 1625 Gundakar z Lichtenštejna, v majetku jehož rodu pak obec již zůstala až do roku 1918. V rámci pobělohorské rekatolizace zde byl Martinidovou misií pravděpodobně v roce 1655 zbudován první kostel. Na přelomu 17. a 18. století (v letech 1663, 1674, 1699, 1705) trpěla obec ozbrojenými vpády Kuruců, Turků a Tatarů z Uher a byla mnohokrát vypálena. Dosažení samostatné církevní správy bylo v Ostrožské Lhotě započato zřízením lokálie 21. listopadu 1765 za přispění lhotského rodáka Jana Maluše, kněze v sousední Blatnici pod Sv. Antonínkem, kam do té doby Ostrožská Lhota náležela. V roce 1784 pak byla zřízena kuracie a v roce 1867 nakonec farnost. Farnost Ostrožská Lhota dnes náleží k děkanátu Uherské Hradiště a arcidiecézi olomoucké.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K roku 1516 je u vsi uváděn fojt Václav Vachalec a zdaněno v obci toho roku bylo 28 usedlých. V roce 1592 dali majitelé ostrožského panství, páni z Kunovic, zpracovat první soupis poddaných a jejich majetku – \"Registra správní panství ostrovského léta 1592\". V Ostrožské Lhotě bylo tehdy 72 osedlých. Ze jmen tam uvedených se až do 20. století v obci zachovaly tyto rody: Blahuš, Vaněk, Vlk, Pavelka, Štajnoch, Bachan, Hanáček, Válek, Hanák a Malušek. V nejstarším zachovalém moravském katastru, tzv. lánové vizitaci, která na ostrožském panství proběhla 31. července 1671, se v Ostrožské Lhotě uvádí 29 půlláníků, 10 čtvrtláníků, 15 zahradníků a 10 domkářů. K tomu byly od první nedochované lánové vizitace z roku 1657 nově osídlené další dva půllány a jeden domek. Pustých bylo deset domků a jeden mlýn. Mimo to jsou uvedeny vinice na hoře Hradišťské a hoře Lysiny. V roce 1843 žilo v obci 896 obyvatel. Za prusko-rakouské války v roce 1866 jí spolu s ustupujícími rakouskými vojsky prošla epidemie cholery, ve které 31 osob zahynulo. Památník padlých v první světové válce nacházející se před kostelem uvádí jména 38 padlých a nezvěstných vojínů z obce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Počet obyvatel Ostrožské Lhoty postupně z 921 lidí při sčítání v roce 1869 vzrůstal (s výjimkou poklesu 20. let 20. století) až na 1763 obyvatel zaznamenaných v obci roku 1970. Od té doby počet obyvatel obce klesá. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 zachytilo v Ostrožské Lhotě jen 1495 obyvatel, což je nejméně od druhé světové války (resp. sčítání z roku 1930) a na úrovni roku 1910, přičemž počet obyvatel Česka od té doby naopak mírně vzrostl.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Z nedávných událostí v Ostrožské Lhotě je významná např. rekonstrukce základní školy spojená se zřízením kulturního zázemí pro školu a veřejnost Otevřená škola v jejích prostorách, dále vybudování průmyslové zóny při silnici z Uherského Ostrohu do Hluku, celková rekonstrukce obecního domu či zbudování pastoračního centra P. Antonína Šuránka vedle budovy fary, ale také vysazování ohroženého dubu pýřitého v lokalitě Chmelince, výstavba vlastní čistírny odpadních vod při potoce Okluky za obcí, či zřízení cyklotrasy procházející obcí ve spolupráci se sousedními obcemi z Mikroregionu Ostrožsko. V červnu 2006 byla otevřena výstava tradičního vesnického bydlení v památkovém domku č. 143 (postaveném v letech 1832–1833 a původně patřícím rodině Bočků). V roce 2001 proběhly oslavy 630. výročí první písemné zmínky o obci. V roce 2011 byla při příležitosti 640. výročí první písemné zmínky vydána dosud největší kniha o obci a dům č. p. 220 byl otevřen jako víceúčelový dům s expozicí archeologických nálezů z okolí obce. Dne 15. července 2007 byla v průmyslové zóně nad obcí na katastru Ostrožské Lhoty dokončena instalace fotovoltaické elektrárny, která byla v době zahájení provozu svým výkonem 702 kWp největší elektrárnou svého druhu ve střední Evropě. Náklady na její vybudování dosáhly téměř 100 milionů Kč. V první desetiletí 21. století se obec opakovaně objevila v médiích v souvislosti s nelegální výrobou pervitinu. Od 30. června do 3. července 2016 se v Ostrožské Lhotě konal 36. ročník Sjezdu Lhot a Lehot, tedy obcí obsahujících v názvu termín Lhota či obdobný.", "section_level": 1}, {"title": "Znak a prapor.", "content": "Vlastní obecní znak a prapor získala Ostrožská Lhota ke dni 29. března 1995. Tyto obecní symboly určuje a podmínky pro jejich užívání stanovuje vyhláška obecního zastupitelstva č. 5/95 „o používání obecních symbolů“. Znak obce vychází z pečeti z 1. poloviny 18. století a zobrazuje objekt, který se v obci nevyskytuje a ani zde není nijak historicky doložen, usuzuje se však, že v ní asi někdy stával: \"\"Na červeném štítě s modrým lemem [se nachází] stříbrný kostel se dvěma vížkami, [jejichž] střechy [jsou] modré.\"\" Prapor se barevně odvíjí dle heraldických pravidel z obecního znaku: \"\"Bílý list se žlutým žerďovým klínem ohraničeným čer[ve]nou vnitřní a modrou vnější krokví, vycházející z horního a dolního rohu s vrcholem na středu vlajícího okraje. Poměr barev na žerďovém okraji je 1:1:4:1:1. Poměr šířky k délce listu je 2:3.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Dominantou obce je farní kostel sv. Jakuba Staršího v pozdně barokním stylu pocházející z roku 1908. Stojí na místě zbořeného kostela z roku 1832, jehož věž pocházela z předchozího kostela, který se v roce 1830 zhroutil. O stavbu současného kostela se zasloužili především tehdejší farář Antonín Man, nadučitel Antonín Jadrníček a poslanec Antonín Cyril Stojan. Spolu s kostelem byl jižně od něj vystavěn i nový oddělený hřbitov a přestalo se tak pochovávat okolo kostela. Socha sv. Jana Křtitele z roku 1747 na křižovatce ulic Dědina, Kostelní a Podsedka je nejstarší dochovanou sochou v Ostrožské Lhotě a v roce 1963 byla vyhlášena kulturní památkou. Latinský nápis s chronogramem na soklu zní: \"„DIVIna proVentVs gratIa sVper CVnCtos natos sVreXIt MaIor Ioannes baptIsta“\" (česky: \"Boží milostí nade všemi narozenými povstal největší Jan Křtitel\"). Na kopci nad obcí směrem k Blatnici se nachází římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek s kaplí sv. Antonína Paduánského z roku 1670 (znovu vystavěna 1819).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrožská Lhota je obec v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji. Žije zde obyvatel (v roce 2012 v ní žilo přes 1500 obyvatel a byla tak největší obcí s názvem Lhota v České republice).", "tgt_summary": "Ostrožská Lhota (en, précédemment : ) est une commune du district d'Uherské Hradiště, dans la région de Zlín, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1613439} {"src_title": "Sluhy", "tgt_title": "Sluhy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1238. Její historie však bude pravděpodobně starší, protože již dříve, možná už od let 979–999, zde stál kostel sv. Vojtěcha.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Název vesnice pochází buď od sluhů, nebo šlo o ves Sluhů, tj. Sluhovy rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Kronika Služská.", "content": "Významnou historiografickou publikací je \"Kronika Služská\", popisující historii obce Sluhy a přifařených obcí od jedenáctého století do počátku století dvacátého. Jejím autorem je P. František Pubal (1851, Buk – 1923, Brandýs nad Labem). Kromě zmíněné kroniky zanechal tento pozoruhodný kněz také rukopisný sborník homilií, který byl ovšem po jeho smrti nenávratně zničen. Zachráněn byl naopak přepis Pubalova deníku, který pořídila jeho služebná Marie Kostková. Tento přepis v jednoduchém kroužkovém bloku byl pokládán za jediný dochovaný záznam, neboť originál deníku se v pozůstalosti dlouho nedařilo nalézt a byl považován za ztracený. Před několika lety byl ovšem objeven ve Státním oblastním archivu Praha-východ v pobočce Zdiby-Přemyšlení. Představuje unikátní záznam o životě polabských obcí na přelomu 19. a 20. století a o měnícím se postavení církve v tradiční venkovské společnosti. Výňatky z tohoto deníku byly publikovány v regionálním časopise TOK a v celostátním odborném periodiku „Společenskovědní předměty“. Páter František Pubal je jako významná osobnost kraje zmiňován v řadě regionálních publikací i dokumentárních filmových děl, je mu rovněž dedikována vstupní báseň sbírky Služský hřbitov. Na služské faře strávil František Pubal 36 let – tak dlouho zde nebyl žádný kněz před ním ani po něm. Pochován je na hřbitově ve Sluhách.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Sluhy \"(730 obyvatel, katolický kostel a chudobinec)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, obchod s cukrovinkami, holič, 3 hostince, kapelník, kolář, dělnický konsumní spolek, kovář, 3 krejčí, obchod s obuví, pekař, 2 pokrývači, 3 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Sluhy, trafika, 2 truhláři, velkostatek Chadraba.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2016", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sluhy se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Rozkládá se asi sedmnáct kilometrů severovýchodně od centra Prahy a osm kilometrů západně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Sluhy est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1915438} {"src_title": "Přední Výtoň", "tgt_title": "Přední Výtoň", "src_document": [{"title": "Členění obce.", "content": "Přední Výtoň se nečlení na části, má ale pět katastrálních území:", "section_level": 1}, {"title": "Historie obce.", "content": "První zmínky o obci Přední Výtoň se datují do roku 1377 a jsou spojeny s německým názvem \"Heuraffl\" (též \"Hejrov\"), v překladu z němčiny „lesní chýše“. Tehdy to bylo sídlo poustevníků, snad uherského mnišského řádu paulínů. Ti se podle urbáře z roku 1379 v místě dnešní obce usazovali pravděpodobně v letech 1357–1384 a v odloučení od civilizace zde skromně žili a pracovali. Později se usadili v Heurafflu také poustevníci řádu sv. Antonína a v roce 1491 papež Inocenc VIII. svým rozhodnutím oběma řádům umožnil, aby se spojily a začaly společně stavět kostel a klášter. Papež později vydal odpustky pro každého, kdo navštívil Heuraffl a přispěl na stavbu kostela a kláštera. Poustevníci získali časem značný majetek (louky, lesy a statky), který obhospodařovali. Po roce 1528 začal poustevnický řád upadat a od roku 1548 se klášter dostal pod správu cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Poslední písemná zmínka o přítomnosti poustevníků v Heurafflu pochází z roku 1556. V 18. století se Přední Výtoň stala dřevařskou osadou. Za více než sedm století existence obce se několikrát změnil její název. Od roku 1491 nesla obec název \"Heuraffl\", v roce 1498 byl uváděn název \"Haraffeltal\", v letech 1584 a 1592 prameny uvádějí \"Hayraffl\", v roce 1841 \"Vorder – Heuraffel\", v roce 1848\" Heyrov\" a v roce 1893 byl uváděn název \"Hejrov\". Po první světové válce dostala obec jméno \"Přední Výtoň\". Termínem \"„výtoň“\" bylo označováno místo, kde se z vorů plavených po Vltavě vytínalo dřevo jako celní poplatek. Název \"„Na Vejtoni“\" byl užíván již v mapách Království českého. \"Heidschi Bumbeitschi\" (Hajčí bumbajčí) je původní název anonymu z 18. století. Jedná se o vánoční píseň – ukolébavku, jejíž nápěv a dvě sloky textu vznikly právě v tehdejší obci Heuraffel (později Přední Výtoň). Tato píseň se stala ve 2. polovině 20. století jednou z nejoblíbenějších a nejznámějších vánočních písní v období Adventu v sousedním Rakousku a Německu. Ukolébavku proslavil po celé Evropě především nizozemský zpěvák Heintje Simons, který ji nazpíval a vydal v roce 1968 na svém vánočním albu. V následujícím roce bylo v Evropě prodáno více než 10 milionů desek s touto písní. Heidschi Bumbeitschi převzali do svého repertoáru také slavní operní pěvci J. Kaufmann, Plácido Domingo nebo Montserrat Caballé. Západně od osady Svatý Tomáš lze najít místo, kde stávala obec Rychnůvek neboli Německý Rychnov (\"Deutsch Reichenau\") (745 m). O obci jsou zmínky už ze 13. století. Kostel byl v roce 1384 farní, v roce 1738 děkanský; patřilo k němu 16 osad. Pošta zde byla od roku 1893. Před druhou světovou válkou v Rychnově, který neoficiálně byl označován jako městečko, žilo 330 obyvatel. V obci byla čtyřtřídní škola. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vystěhováno, domy byly postupně zbořeny. Zásluhou likvidačního komanda ministerstva vnitra vylétl 9. června 1959 do povětří i rychnovský kostel. Místo, kde kostel stával, je nyní označeno velkým křížem.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Obec se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Šumava. Na území obce je přírodní rezervace Rožnov a přírodní památky Jasánky, Multerberské rašeliniště a Svatý Tomáš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Přední Výtoň (německy \"Vorder Heuraffl\") se nachází v okrese Český Krumlov, kraj Jihočeský, na pravém břehu vodní nádrže Lipno; její území sahá až po státní hranici s Rakouskem. Obec se nachází v nadmořské výšce 755 m n. m. na pravém břehu Lipenské přehrady, která byla vybudována jako součást tzv. vltavské kaskády v letech 1952–1959. Obec se nachází cca 6 km od Lipna (obec nad hrází Lipenské nádrže), 4 km od Frýdavy (převoz do obce Frymburk přes nádrž), 8 km od české, nejvýše položené zříceniny hradu Vítkův kámen (nazývané také Hrádek, 1035 m n. m.) a 5 km od hranice s Rakouskem (hraniční přechod Guglwald). První písemná zmínka o obci pochází z roku 1377. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Přední Výtoň est une commune du district de Český Krumlov, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 714169} {"src_title": "Cihla", "tgt_title": "Brique (matériau)", "src_document": [{"title": "Tradiční plná pálená cihla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejprve se pomocí scraperů natěží cihlářská hlína, která se dále dopravuje buďto úzkokolejnými vozíky nebo nákladními automobily, případně lanovými dráhami do zásobníku (tzv. hliník neboli hliniště), v němž se natěžená zemina drtí a současně se přidávají pomocné látky, které zlepšují vlastnosti cihel (např. nižší objemová hmotnost, lepší tepelně izolační vlastnosti, nižší vypalovací teplota, apod.). Poté se celá směs mele, drtí a mísí a směřuje do lisu, který protlačováním vytváří souvislý pás hmoty. Ten se rozřezává pomocí řezacích drátů a vznikají první cihly. Ty dále směřují do sušáren, kde jsou vysoušeny na obsah vlhkosti maximálně 2%. Po 2–3 dnech v sušárně směřují do vypalovací pece, kde se vypalují při teplotě 700 až 1000 °C jeden až dva dny. Nakonec následuje roztřídění dle přesnosti rozměrů, skladování (většinou na paletách, 250–300 cihel/paleta) a expedice. Některé cihlářské výrobky se ještě povrchově upravují, impregnují nebo opatřují nepropustnou glazurou.", "section_level": 2}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Rozměry novodobých pálených cihel: Rozměr cihel vychází z jedné stopy, což je 12 palců - 12\" × 6\" × 3\". Rozdělením cihly získáme části nazývané: NF - Normalformat - mezinárodně standardizovaná jednotka pro děrované cihly; 1 NF = cihla o rozměrech 250 x 120 x 65 mm. Děrované cihly se využívají ve stavebnictví zejména v zemích střední a východní Evropy (např. v České republice, na Slovensku, v Polsku, v Německu, v Rakousku, v Maďarsku aj.). c. j. - Cihelná jednotka - Český statistický úřad (ČSÚ) používá (mimo dalších) označení Cihelná jednotka (c. j.) - jde taktéž o cihlu o rozměrech 25 x 12 x 6,5 cm (1000 c. j. = 1,95 m3).", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Cihly se pro vytváření zdiva sestavují do vhodných skladeb tak, aby překrývaly svoje spáry a spojují se maltou:", "section_level": 2}, {"title": "Další druhy cihel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lícovka.", "content": "Lícovka je lícová cihla s průměrnými technickými vlastnostmi. Její využití je především estetické u staveb „ostrovního“ typu. Je asi o 1/4 menší než klasická cihla plná pálená. WF - Waalformat - mezinárodně standardizovaná jednotka pro lícové cihly; 1 WF = cihla o rozměrech 210 x 100 x 50 mm. Lícové cihly se využívají ve stavebnictví zejména v zemích západní a severní Evropy a v USA (např. v Nizozemsku, v Belgii, ve Velké Británii aj.), v menší míře také v zemích střední a východní Evropy. Lícové cihly ražené Pálená cihla označovaná jako lícová cihla ražená se vyrábí ražením hlíny do speciálních forem. Díky tomu má lícová cihla ražená rustikální charakter a často bývá označována jako ostařelá cihla nebo lícovka. Všechny 4 strany cihly jsou pohledové. Pálená cihla je přírodní materiál vynikajících funkčních i technických vlastností s nasákavostí do 18%. Lícové cihly ražené je možné použít v interiéru i exteriéru, k řešení fasády rodinného domu či velkých objektů i jako povrchovou úpravu při zateplení fasády. Z lícovek můžete rovněž realizovat ploty a oplocení, komíny, krby atd. Cihly klinker Pálená cihla KLINKER bývá díky zvuku, který vydává při poklepu, označována někdy také jako zvonivka. Jedná se o lícovou cihlu vysoké kvality s nasákavostí do 6%. Cihla je vyráběna strojově. Tím je dáno, že má 3 strany pohledové a 1 technologickou na rozdíl od lícové cihly ražené, která má všechny 4 strany pohledové. Pálená cihla KLINKER je přírodní materiál vynikajících funkčních i technických vlastností. Cihly KLINKER je možné použít v interiéru i exteriéru, k řešení fasády rodinného domu či velkých objektů i jako povrchovou úpravu při zateplení fasády. Z cihel KLINKER můžete rovněž realizovat ploty a oplocení, komíny, krby atd.", "section_level": 2}, {"title": "Věncovka.", "content": "Věncovka je moderní cihla nahrazující bednění klasickými prkny při zakončení zdi tzv. věncem. Na okraj zdi se shora postaví z těchto tenkých cihel pás, zabraňující vytékání betonu.", "section_level": 2}, {"title": "Dutá cihla.", "content": "Duté cihly se používají na stavbu příček a jiných konstrukci (současný název je příčkovka), kde je požadována lehkost. Je to v podstatě cihla běžných rozměrů, ve které jsou ve směru nejdelšího rozměru vytvořeny typicky dvě dutiny čtvercového průřezu, takže má cihla asi 1 cm silné stěny s jednou příčkou uprostřed. Existuje několik dalších cihelných výrobků, které mají dutiny, například CDM blok, hurdiska (\"podlažní\" cihla) a pod.", "section_level": 2}, {"title": "Příčkovka.", "content": "Je v současnosti jiný název pro dutou cihlu z odstavce výše. Dříve se tímto názvem označovaly také cihly asi poloviční tloušťky se čtyřmi podélnými dutinami, které se používaly na zdění velmi tenkých a lehkých příček. S příchodem \"přesných tvárnic\" z porobetonu se vyrábět přestaly. Měly ale na rozdíl od nich jednu výhodu, dutinami se (podobně jako u současných příčkovek) snadno protahovaly kabely elektrické instalace.", "section_level": 2}, {"title": "Cihly z jiných materiálů.", "content": "Krom pálených cihel existují ještě další zdící (či konstrukční) prvky, kterým se běžně říká cihla, ačkoliv nemají s pálenou hlínou nic společného. Jsou to zejména cihly šamotové a vápenopískové nebo cementové. První z nich se využívají tam, kde je potřeba odolnost proti žáru, u druhé z nich se cení jednak odolnost proti vlhku a přesné rozměry. Velmi těžké magnezitové cihly, které vydrží vysoký žár (udává se 1800 °C), byly součásti konstrukce akumulačních kamen. V nich nebyly spojeny maltou ale jen složeny uvnitř (obvykle kovové) konstrukce. Dnešní využití starých magnezitových cihel je rovněž pro konstrukci topidel - zejména krbů.", "section_level": 2}, {"title": "Cihelné tvárnice.", "content": "Cihelné tvárnice se vyráběly již v ČSSR v cihelně v Číčenicích a mnoha dalších obcích (např. Týn nad Vltavou, Kostelec nad Orlicí, Lety u Písku, Novosedly na Moravě, Hostomice nad Bílinou, Řepov u Mladé Boleslavi, Holice v Čechách, Tuněchody u Chrudimi, Osík u Litomyšle, Přeštice u Plzně, Jivno, Mladá Vožice, Kunín, Hrachovec, Štíty, Dolní Bukovsko, Hevlín, Mískolesy u Náchoda, Krčín u Náchoda a další). V roce 1989 se v Československu nacházelo asi 117 cihelen. Dnes existuje více výrobců s ucelenými zdícími systémy. Jedná se o poměrně přesné výrobky z pálené hlíny, které se skládají z velkého množství vzduchových komůrek, případně ještě vyplněné dalšími izolačními materiály (minerální vata, polystyrenové kuličky). Umožňují rychlou stavbu a existují v různých rozměrech pro obvodové, nosné a příčkové zdivo, pro překlady a stropní konstrukce. Lepí se obvykle speciální maltou, nebo pomocí pěnového polyuretanu. Mezi sebou se v jedné vodorovné řadě někdy skládají jen k sobě (na pero-drážku) bez malty. Zdivo z tohoto materiálu má dobrou izolační schopnost při částečném zachování tepelné akumulace, která je ovšem znatelně nižší než u cihel plných. Součástí zdících systémů jsou krom uvedeného i jiné výrobky jako jsou kovové kotvící prvky, kterými se zpevňují T spoje (například mezi příčkou a na ni kolmou obvodovou zdí), nebo různé hydroizolační pásy.", "section_level": 2}, {"title": "Zvonivka.", "content": "Samostatnou skupinou jsou tzv. zvonivky též známé pod názvem klinkery nebo také ostře pálené či dvakrát pálené cihly. Jedná se o cihly vypálené na vysokou teplotu, případně pálené dvakrát, čímž získají na trvanlivosti. Udává se také, že byly při výrobě lisovány pod velkým tlakem. Jsou odolné proti vlhkosti, jsou mrazuvzdorné i žáruvzdorné (ne ale tak jako cihly šamotové). Též mají výrazně vyšší mechanickou odolnost. Používají se buď tam, kde je potřeba odolnost proti povětrnostním podmínkám (komíny, ploty, venkovní dlažba), nebo tam, kde se využije jejich vzhledu – stavby bez omítky, nebo jako prvek v interiéru – například krb. Jejich většímu využití brání jejich vyšší cena, která je oproti běžné cihle několikanásobná. Vyrábějí se i v podobě obkladových pásů, které se na objekt lepí podobně jako dlaždice. V této podobě existují i rohové prvky, takže iluze cihelného zdiva je zcela dokonalá a také existují v řadě vzorů. Při práci s pravými zvonivkami je ale nutné dodržet určité technologické postupy, které běžný zedník nemusí ovládat a i složení malty má svoje specifika. Současní výrobci obvykle dodávají speciální maltu k těmto cihlám hotovou. Pokud se tyto postupy dodrží, má objekt z nich postavený velmi dlouhou trvanlivost. Ukázkou je například čistírna odpadních vod v Praze-Bubenči.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní cihelné výrobky.", "content": "V této kategorii jsou cihly pro zvláštní způsoby využití:", "section_level": 2}, {"title": "Nejznámější výrobci cihel.", "content": "Wienerberger – největší světová skupina výrobců cihel a jiných stavebních materiálů. V České republice působí pod názvem Wienerberger s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích. Součástí skupiny Wienerberger Česká republika se stala rovněž společnost TONDACH Česká republika s.r.o. produkující keramické střešní tašky, přičemž společnost TONDACH Česká republika zanikla fúzí se společností Wienerberger v roce 2019, avšak produktová značka střešní krytiny TONDACH je používána nadále. Cihelna Kinský, spol. s r. o., se sídlem v Kostelci nad Orlicí (patří rovněž do skupiny společností Wienerberger). Druhým nejvýznamnějším výrobcem cihel v České republice je společnost HELUZ cihlářský průmysl v.o.s. se sídlem v Dolním Bukovsku. Společnost HELUZ má cihelny v Dolním Bukovsku, v Hevlíně a v Libochovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jiné významy slova.", "content": "Slovo se někdy používá pro označování předmětů tvarem či barvou připomínající klasickou cihlu (kvádr), např.:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cihla je stavební prvek, lidmi vytvořený umělý „kámen“, vyrobený formováním hlíny do pravidelných útvarů (nejčastěji kvádrů s poměrem stran 4 : 2 : 1, existují ale i složitější moderní tvary). Cihly jsou velmi starým stavebním prvkem. Nejstarší formou jsou cihly sušené (vepřovice), známé nejméně 10 tisíc let. Pálené cihly a střešní tašky, zprvu vyráběné hrnčířským způsobem, jsou také známé už od starověku a výslovně je připomíná starobabylonský \"Epos o Gilgamešovi\" (3. tisíciletí př. n. l.) Cihly se vyrábějí v cihelnách. Řemeslo, které se zabývá výrobou cihel, se nazývá cihlářství. ", "tgt_summary": "Une brique est un élément de construction généralement en forme de parallélépipède rectangle constitué de terre argileuse crue, séchée au soleil ou cuite au four, employée principalement dans la construction de murs.", "id": 610181} {"src_title": "Pavlíkov", "tgt_title": "Pavlíkov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec byla založena někdy ve 13. či počátkem 14. století, snad před rokem 1341, za vlády Jana Lucemburského. První písemná zmínka o obci (\"Pawlicow\") pochází z roku 1422. Do roku 1585 zde bylo manství, náležící k hradu Křivoklátu. Obec je od roku 2000 členem sdružení obcí Balkán se sídlem ve Slabcích, vzniklého v roce 1999. Mikroregion leží na jihu okresu Rakovník a jihovýchodní částí zasahuje i do biosférické rezervace UNESCO - CHKO Křivoklátsko. Slavné osobnosti narozené v Pavlíkově - profesor Ladislav Truksa (profesor MFF UK, zakladatel výuky matematické statistiky), profesor Rudolf Jirkovský (Vysoká škola báňská v Ostravě), prvoligový fotbalista Dukly Praha a člen reprezentace Jiří Čadek a malíř a grafik Jiří Anderle. Jeho obrazy byly od roku 2003 vystaveny v pražské Péllově vile. V roce 2014 byla expozice z Pelléovy vily přemístěna do nové galerie v Pavlíkově. Od 29. května 2007 je Pavlíkov městysem.", "section_level": 1}, {"title": "Územně správní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Pavlíkov \"(833 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, družstvo pro rozvod elektrické energie v Pavlíkově, holič, hospodářské strojní družstvo pro Pavlíkov, 5 hostinců, kolář, dělnický konsum, 2 kováři, 2 krejčí, obuvník, pekař, 2 porodní asistentky, 6 rolníků, 2 řezníci, sedlář, 4 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Pavlíkov, školka, švadlena, trafika, truhlář, velkostatek, zámečník. V obci Ryšín \"(přísl. Nový Dům, Pustověty, 196 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Pavlíkova)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, 2 koláři, kovář, řezník, 3 mlýny, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika. V obci Skřivaň \"(345 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Pavlíkova)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s cukrovinkami, hostinec, obchod s hračkami, 2 obuvníci, obchod s lahvovým pivem, rolník, řezník, obchod se smíšeným zbožím, trafika. Ve vsi Tytry \"(228 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Pavlíkova)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Tytrech, hostinec, kovář, mlýn, obchod s lahvovým pivem, rolník, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Části obce.", "content": "Městys Pavlíkov se skládá z pěti částí na pěti katastrálních územích: Z hlediska římskokatolické správy obec spadá do farnosti Petrovice u Rakovníka, ale její část Ryšín do farnosti Rakovník.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Městys Pavlíkov se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, zhruba 5 km jižně od Rakovníka, na západním okraji CHKO Křivoklátsko. Žije zde obyvatel,", "tgt_summary": "Pavlíkov est un bourg () du district de Rakovník, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 114478} {"src_title": "Johana Bavorská", "tgt_title": "Jeanne de Bavière", "src_document": [{"title": "Nevěsty pro Václava IV..", "content": "Johana nebyla první nevěstou, kterou císař Karel IV. vybral pro svého prvorozeného syna Václava. Karel považoval sňatkovou politiku za nejlepší způsob nabytí území nebo řešení sporů a uplatňoval ji u všech svých dětí. Začínal s ní hned po narození potomka.", "section_level": 1}, {"title": "Alžběta z Norimberka.", "content": "Už několik měsíců po Václavově narození uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty, která měla ještě mladší sestru. Norimberští po uzavření této smlouvy složili slib věrnosti Václavovi a pokud by Fridrich V. zemřel bez mužského potomka, přešlo by území na Václava a jeho budoucí manželku.", "section_level": 2}, {"title": "Alžběta z Uher.", "content": "Politika tomu ovšem chtěla jinak a na scénu přišla jiná nevěsta. Roku 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. - Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka, který býval Rudolfovým spojencem. Princ Václav se tedy měl oženit tentokrát s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu. Existovala ovšem ještě svatební smlouva s Fridrichem Hohenzollernským. Ten za zrušení dané smlouvy obdržel od císaře některé výhody a finanční odměnu. Ostatně Fridrichovi se od jejího podepsání narodili dva synové. Důvody, proč se sňatek Václava s uherskou Alžbětou neuzavřel, nejsou příliš jasné. Průtahy trvaly celé čtyři roky. Papež Urban V. 9. prosince 1369 zrušil zásnubní sliby obou stran. Jako důvod uvedl nechuť uherského dvora k tomuto sňatku. Alžbětě se totiž mezitím naskytla možnost ještě slibnějšího sňatku s achájským knížetem (1364–1373) a titulárním latinským císařem Filipem III. z Anjou a Tarentu.", "section_level": 2}, {"title": "Johana Bavorská.", "content": "Po krachu obou připravovaných sňatků se Karel IV. soustředil na zpřetrhání pro něj nepřátelského spojenectví mezi bavorskými Wittelsbachy a uherským a polským králem. Nevěstou Václava se tak měla stát Johana Bavorská, druhorozená dcera bavorského vévody Albrechta I. a jeho první manželky Markéty. Svatba devítiletého Václava se čtrnáctiletou Johanou se konala 29. září 1370 v Norimberku. Českou královnou byla Johana korunována 17. listopadu 1370 arcibiskupem pražským Janem Očkem z Vlašimi v Praze. Od té doby žila na pražském dvoře. V červnu 1376 byl po složitých jednáních ještě ne patnáctiletý Václav společně s manželkou zvolen a korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem. V té době začali Václav a Johanka žít jako manželé. O královně Johaně po sňatku mnoho zpráv není. Je známo, že se velmi rychle naučila česky a že manželství bylo bezdětné. Dále je doloženo, že se zúčastnila pohřbu Karla IV. spolu s císařovnou a vdovou Alžbětou. S tchyní Alžbětou stejně jako Václav však neměla příliš dobré vztahy. V době, kdy Václav nebyl v Čechách, často raději pobývala na hradě v Písku.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Johany Bavorské.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předčasné úmrtí.", "content": "Existuje několik verzí o předčasné smrti královny Johany v pouhých třiceti letech na konci roku 1386. Brabantský kronikář Edmund de Dynter zaznamenal, že když okolo třetí hodiny ráno \"„královna prudce vstala z lůžka a s hlukem šmátrala pod lůžkem po noční váze“\", vrhl se na ni jeden z velkých loveckých psů Václava IV. a prokousl jí hrdlo. Edmund ovšem toto tvrzení vzápětí popřel tím, že podle jiných zemřela na rány a vzteklinu, která byla následkem pokousání. Pro obě verze svědčí známá králova záliba v loveckých psech, z nichž jeden údajně opravdu spával s Václavem v ložnici. Z roku 1385 je známý případ, kdy pes pokousal královského hofmistra Kašpara Kaplíře. V německém a katolickém prostředí nebyl Václav vůbec oblíbený, a tak například německý historik Krantz uvádí historku, že Johana nemohla snést hanebné prostředí královského dvora a proto se raději umořila hladem. Český historik Rudolf Urbánek se naopak domnívá, že Johana zemřela na mor.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb Johany.", "content": "Své manželce dal Václav IV. vystrojit velkolepý pohřeb, kterého se sám pro velký žal nezúčastnil a odjel na hrad Žebrák. Podle zvyku bylo její tělo na několik dní vystaveno v pražských kostelích a 12. ledna 1387 pochováno na Pražském hradě v hrobce v chrámu sv. Víta na Hradčanech.", "section_level": 2}, {"title": "Další žena Václava IV..", "content": "Po smrti Johany Bavorské projevoval Aragonský král Jan snahu, aby se Václav oženil s jeho dcerou. Druhou ženou českého krále se však až po třech letech stala o patnáct let mladší Žofie Bavorská. Byla příbuzná jeho první ženy Johany, neboť byla dcerou jejího bratrance. I toto manželství zůstalo bezdětné, a proto je neplodnost spíše připisována Václavovi než jeho manželkám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johana Bavorská (asi 1356, Haag – 31. prosince 1386, Karlštejn) byla druhorozená dcera bavorského vévody Albrechta I. a jeho první manželky Markéty, dcery slezského vévody Ludvíka I. Břežského. Jako první manželka Václava IV. se stala římskou a českou královnou.", "tgt_summary": "Jeanne de Bavière (1362 - ) fut reine de Germanie et reine de Bohême, électrice de Brandebourg et duchesse de Luxembourg avec son mariage avec Venceslas du Saint-Empire. Elle est la fille de Albert de Hainaut et de Marguerite de Brzeg.", "id": 2393630} {"src_title": "Řeholní kanovník", "tgt_title": "Chanoine régulier", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Hnutí řeholních kanovníků vzniklo v severní Itálii, jižní Francii a jižním Německu. První ústavy řeholních kanovníků se začaly objevovat již v první polovině jedenáctého století, v rámci kampaně gregoriánské reformy, jejíž zastánci prosazovali povinný kněžský celibát, obnovu pospolitého života a uvalení klášterního režimu na velkou část duchovenstva. K faktickému vymezení statutu řeholních kanovníků došlo na Římské synodě v r. 1059 předsedané Hildebrandem, která vyzvala katedrální a kolegiátní duchovní, aby se vzdali soukromého majetku a zachovávali přísný životní řád. Kanovníci, kteří tuto výzvu uposlechli, se označovali jako řeholní (regulovaní) kanovníci, na rozdíl od ostatních, kteří byli nazýváni sekulární (světští) kanovníci. Komunity řeholních kanovníků kolem dříve ustavených kapitul se transformovaly jednak spontánně, mnohem častěji však pod nátlakem biskupa. Pod vlivem dobového mnišského ideálu také vznikaly zcela nové kanovnické komunity. Jiná seskupení kanovníků se vytvářela při konkrétních příležitostech, např. pro službu poutníkům na nebezpečných úsecích velkých poutních cest. Tímto způsobem vznikla řada kanonií na cestě do Santiaga de Compostela. Až do doby po Čtvrtém lateránském koncilu, který se konal v roce 1215, však nedošlo k žádnému zásadnímu pokusu zorganizovat kanovníky jako celek. Tento koncil nařídil, že ve všech provinciích, či královstvích by ty řády, které postrádají obvyklý systém generálních kapitul, měly každé tři roky svolávat shromáždění představených všech ústavů, jež by dalo směr jejich záležitostem a udrželo kázeň. Specifickou odrůdou řeholních kanovníků jsou premonstráti neboli norbertini, kteří své jméno získali podle svého mateřského kláštera v Prémontré, respektive podle svého zakladatele sv. Norberta. Praxi pospolitého života, uspořádaného kolem ideálů asketické chudoby, spojovali s aktivní rolí misionáře-kazatele. Kněží sdružující se do řádů s odkazem na sv. Augustina přibývá od 2. poloviny 12. století, kdy tvoří reformní alternativu kanovníkům-kněžím sdruženým kolem kapituly. Církevní právo řeholní a kapitulární kanovníky nerozlišuje zcela jednoznačně. Od 16. století se objevují řeholním kanovníkům podobní řeholní klerici, sdružení do řádů nebo kongregací, kteří se od nich liší omezením mnišského charakteru ve prospěch práce mezi laiky (špitálnictví, školství, misie apod.), příkladem jsou jezuiti.", "section_level": 1}, {"title": "Řehole a praxe.", "content": "Dobový apoštolský ideál, který stál za vznikem řeholních kanovníků, však vyžadoval autoritativní základ. Ten poskytla tzv. Řehole svatého Augustina. Tato řehole prakticky vytvořila formální podklad pro tři významné instituce – řeholní kanovníky, řád premonstrátů a dominikány. Průběh přijmání Augustinovy řehole mezi kanovníky je však nejasný. Zmínky o tomto procesu sahají do posledních třiceti let 11. století, ve větším měřítku je však sledovatelný až ve století dvanáctém. Text řehole svatého Augustina ve formě, ve které byl znám na počátku 12. stol., sestával z textu mírně pozměněného Augustinova poradního listu č. 211, ke kterému byly připojeny podrobnější pokyny pro klášter, které však pocházely pravděpodobně z 5. století. Od r. 1118 však platila za Augustinovu řeholi upravená verze listu č. 211 (tzv. \"regula tertia\") společně se zkrácenou verzí klášterních pokynů (tzv. \"regula secunda\"). Vzhledem k jisté obecnosti Augustinovy řehole bylo nutné, aby si domy řeholních kanovníků vytvářely vlastní řády, tzv. \"consetudines\", které regulovaly praktické záležitosti chodu komunity. Tyto \"consetudines\" byly odvozeny z tradičních zdrojů, jako jsou např. Benediktova řehole či Cášské dekrety, ale také ze zvyklostí jiných řádů. Praxe řeholních kanovníků byla od počátku nejednotná a obsahovala velké množství aktivit, jako je třeba duchovní správa katedrálních kostelů, správa městských převorství a nemocnic či provoz hradních kaplí. Převažovala však práce intelektuální. Co se týče liturgie, užívali kanovníci kompletní řadu zpívaných bohoslužeb, některé ústavy se však držely obřadů světského duchovenstva, které byly kratší. Dieta nebyla tak přísná jako například u cisterciáků. Někteří kanovníci však tvořili uzavřené komunity s přísnější observancí, které obývaly izolovanější lokace. V jejich aktivitách hrála důležitou roli manuální práce. Mezi tyto ústavy patřil například Arrouaise.", "section_level": 1}, {"title": "Řády řeholních kanovníků.", "content": "Příklady řádů řeholních kanovníků: K řeholním kanovníkům se řadí i některé řády rytířské (a také špitální):", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeholní kanovník (latinsky \"canonicus regularis\") je člen mužského církevního řádu, který se řídí řeholí sv. Augustina a jehož členové mají kněžské svěcení.", "tgt_summary": "Un chanoine régulier est un chanoine qui prononce des vœux religieux et vit en communauté au sein d'un institut de vie consacrée, et qui combine vie de prière et vie pastorale. Les constitutions religieuses des chanoines réguliers (en latin : \"Ordo Canonicorum Regularium\") sont basées sur la règle de saint Augustin.", "id": 1159580} {"src_title": "Pohorská Ves", "tgt_title": "Pohorská Ves", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohorská Ves.", "content": "Pohorská Ves byla založena až v roce 1769, kdy bylo v lesích tehdejšího buquoyského panství postaveno několik dřevorubeckých domků. Nová vesnice byla pojmenována Terčí Ves podle manželky majitele zdejšího panství Terezie Buquoyové. Postupem času se vesnice dále rozvíjela, byla zde postavena hospoda, škola a kostel. Většinu obyvatel obce tvořili již od počátku Němci. V roce 1810 navštívil vesnici tehdejší císař František I. V roce 1838 byla na katastru obce vyhlášena naše nejstarší přírodní rezervace – Žofínský prales. Obec se dále rozvíjela v 19. i 20. stol. Pošta zde byla zřízena v roce 1894. Za první republiky se zde uživily 4 hostince, 3 obchody, řeznictví, 3 pekařství, 2 trafiky. Dále zde měla pobočku i pojišťovna. To vše se změnilo po druhé světové válce, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto a obec byla dosídlena rumunskými Slováky. V 70. letech se do obce postupně přistěhovalo relativně velké množství Romů, kteří zde pracovali v dřevozpracujícím průmyslu. Od 1. ledna 1981 se Pohorská Ves stává součástí 11 km vzdáleného Benešova nad Černou, jehož katastr tímto krokem nabyl doslova „mamutích“ rozměrů \"(160 km2)\". Od 70. let se také dále rozšiřovalo hraniční pásmo, jehož vnitrozemský okraj se od Pohoří na Šumavě posunul až na okraj zástavby Pohorské Vsi. Ještě v létě 1989 byly běžné kontroly dokladů v autobusech do Pohorské Vsi a další namátkové legitimování osob v obci. Tyto úkony měla v kompetenci Pohraniční stráž. Již od konce roku 1989 však spolu s komunistickou nadvládou zaniklo i hraniční pásmo a celý katastr obce byl normálně zpřístupněn turistům. 1. července 1990 byla Pohorská Ves obnovena jako samostatná obec. V roce 1992 byla vyznačena červená turistická značka směrem na Dolní Dvořiště a dále k Vltavě.", "section_level": 2}, {"title": "Pohoří na Šumavě.", "content": "Pod Pohorskou Ves administrativně patří také zaniklá obec Pohoří na Šumavě. Bylo založena kolem roku 1700, v roce 1779 zde byl v pozdně barokním slohu vystavěn kostel Sv. Panny Marie Dobré rady. Koncem 19. století zde 1 323 lidí, z toho až 19 % Čechů. Konec obci přineslo odsunutí zdejších Němců po druhé světové válce, a vznik přísně střeženého hraničního pásma. V roce 1950 se skoro vybydlená obec stala součástí Pohorské Vsi. V roce 1978 byla obec již zcela bez obyvatel. Stavby byly postupně demolovány armádou. Dne 30. května 1999 se zřítila věž kostela Sv. Panny Marie Dobré rady společně se střechou hlavní lodi. V současné době je kostel částečně opravován, zejména z dobrovolných sbírek. Zároveň proběhla výstavba několika nových objektů, za zmínku stojí budova na místě bývalé fary, která je svým vzhledem původní budově dosti podobná. Z Pohoří je nyní povolen automobilový provoz (s hmotnostním omezením) i do sousedního Rakouska díky Schengenskému systému.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Pohorská Ves je dnes obcí s rekordně nízkým věkovým průměrem. Naopak má rekordně vysoký podíl dětí do 15 let a procento nezaměstnaných osob (v říjnu 2010 nezaměstnanost v obci dosahovala 28,1 %). Všechny 3 ukazatele jsou u Pohorské Vsi nejvyšší na celém okrese Český Krumlov. Je to dáno zejména sociálním složením obce – žije zde relativně velké množství Romů a lidí s nižším vzděláním. Přesto je však obec relativně úpravná. Funguje zde totiž informační centrum, které neslouží pouze turistům, ale také obyvatelům obce. Místní dobrovolní pracovníci společně se zdejším farářem zajišťují program dětem a snaží se je motivovat k lepšímu vzdělání a k lepšímu přístupu k práci. Centrum nemotivuje pouze děti, ale také dospělé \"(např. vyhlašováním soutěže „Pohorská Ves krásnější“.)\" Obecní úřad zajišťuje zdejším nezaměstnaným různé sezónní práce zahrnující mimo jiné i další zvelebování obce \"(sekání trávy, úpravy povrch cest, atd.)\" Navíc zde byly v posledních letech proinvestovány prostředky Evropské unie na podporu turistického ruchu – z nich bylo zřízeno právě výše uvedené infocentrum, dále byly vyznačeny cyklotrasy a upraven informační systém. Místním i turistům slouží v obci obchod se smíšeným zbožím a 2 restaurace. V budově infocentra a obecního úřadu najdeme také knihovnu, obec je zřizovatelem mateřské školy. Z hlediska kultury jsou několikrát do roka organizována různá setkání a akce pro děti i dospělé. Zdejší fotbalový klub však zde již zanikl, ale je zde fungující jezdecký klub.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Do Pohorské Vsi vede 1 silnice II. třídy a 2 silnice III. třídy. Silnice II/158 vede z Kaplice přes Malonty a Pohorskou Ves do Pohoří na Šumavě. Silnice III. třídy vedou do vsi z Benešova nad Černou a z Horní Stropnice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pohorská Ves (dříve Terčí Ves, ) je nejvýše položenou obcí v Novohradských horách. Na jejím katastru najdeme také nejvyšší vrchol české části pohoří – Kamenec \"(1 072 m)\". Obec se nachází v okrese Český Krumlov, její jižní a východní hranice tvoří současně hranici ČR a Rakouska. Je vzdálena 35 km od okresního města; nejbližšími městy jsou: Kaplice \"(16 km SZ)\", Trhové Sviny\" (21 km S)\" a Nové Hrady \"(21 km SV)\". ", "tgt_summary": "Pohorská Ves est une commune du district de Český Krumlov, dans la région de Bohême-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2183302} {"src_title": "Velemín", "tgt_title": "Velemín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na kterém leží spádová obec Velemín, bylo osídleno již v mladší době kamenné (asi 3 tisíce let před naším letopočtem), o čemž svědčí nálezy kamenných nástrojů (například soubor čepelí u Borče, sekeromlatu u Velemína, kamenných sekyrek u Dobkoviček). V [pátém až osmém století se zde usídlili Slované. Ves Velemín leží na důležité staré zemské tak zvané chlumecké cestě z Prahy do Saska a patří k nejstarším obcím v tomto kraji. Byla od nepaměti rozdělena na dvě části. Jednu držel až do husitských válek s širokým okolím klášter svatého Jiří na Pražském hradě. První písemná zmínka o vsi je z roku 1228, kdy se v této části připomíná dvůr. V druhé části byla tvrz, poprvé zmíněná v roce 1397, kdy zde sídlil Kunát Kaplíř ze Sulevic. Kaplířové drželi tuto část Velemína s tvrzí až do roku 1447 a za husitských válek získali i druhou část, kterou jim roku 1436 potvrdil císař Zikmund Lucemburský. Teprve roku 1538 se podařilo klášteru svatého Jiří zástavu vyplatit a ujmout se opět svého majetku. Kamarét Kerunk ze Sulevic, připomínaný v letech 1454–1496, který sídlil v Milešově a později v sousedním Bílém Újezdě, pronajal velemínskou tvrz v rose 1474 jakémusi poddanému. Roku 1480 prodal svou část Velemína s dvorem a tvrzí Jindřichovi Venclíkovi z Vrchovišť. To byla tvrz již patrně pustá, i když tak se výslovně připomíná až v roce 1508, kdy ji od Jindřicha Venclíka koupil spolu s Bílým Újezdem a ostatním zbožím nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat. Zpustlá tvrz s tímto dílem Velemína měla pak totožné osudy s Bílým Újezdem a stala se v roce 1633 součástí velkého lovosického panství. Druhá část Velemína patřící klášteru svatého Jiří v Praze, připadla po zrušení kláštera v roce 1782 náboženskému fondu a v roce 1819 byla prodána jako součást panství Čížkovice-Třebenice bohatým soukromníkům. Nepatrné zbytky tvrze a val s příkopem se dochovaly do dneška. Oválné tvrziště bylo obklopené vodním příkopem, ze kterého se dochovala část na východní straně. Dnes je místo zastavěno domem čp. 99.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází lokální železnice Lovosice – Teplice se zastávkami Oparno a Dobkovičky; nejblíže od samotného Velemína leží stanice Chotiměř, která ovšem spadá pod sousední samostatnou obec. Osobní vlaky zde jezdí ve dvouhodinovém intervalu. Kvůli poškození trati sesuvem půdy je od roku 2013 v tomto úseku zavedena na neurčito náhradní autobusová doprava, jejíž spoje zastavují přímo ve Velemíně. Obec leží na hlavní silnici I/8 z Prahy do Německa; Velemín a Bílinka byly tak sužovány tranzitní dopravou až do otevření dálnice D8, která většinu dopravy odvedla, znamená však zásah do místní cenné krajiny (např. mohutný betonový most přes Opárenské údolí). Autobusová doprava mimo hlavní silnici, tedy do většiny přidružených osad, je sporadická.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Velemín () se nachází asi 6 kilometrů severozápadně od Lovosic v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Žije v ní obyvatel. Rozkládá se podél silnice I/8 v široké \"Velemínské kotlině\" Českého středohoří; protéká jí Milešovský potok. ", "tgt_summary": "Velemín est une commune du district de Litoměřice, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1125220} {"src_title": "Dobrovíz", "tgt_title": "Dobrovíz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1238. Tehdy ves získal klášter na Zderaze darem od Všebora z Hrabišic. Skutečný vznik vesnice se ale předpokládá již v období raného středověku. Během husitských válek byla Dobrovíz roku 1422 zabrána Pražany, v následujícím období patřila pražským měšťanům. Od 15. prosince 1436 se s posvěcením císaře Zikmunda dostal Dobrovíz do rukou Tvocha z Nedvídkova. Roku 1447 obec připadla Jindřichu Libštejskému z Kolovrat, který ji připojil ke statku Buštěhrad. Během konfiskací počátkem třicetileté války (roku 1620) Kolovratové o Dobrovíz přišli. V roce 1645 byla obec připojena se statkem Středokluky k Tuchoměřicím, majetku jezuitského semináře sv. Václava a Klimenta. Na tváři Dobrovíze se třicetiletá válka dost podepsala: 8 z 12 tehdejších usedlostí zůstalo opuštěných. Navíc byla zplundrována od té doby neexistující osada Vervenice (stála v místě dnešních božích muk a větrolamu směrem k letišti). Od dob pobělohorských až o nedávné minulosti ale byla Dobrovíz nejbohatší obcí z panství Středokluky, především díky půdě. Např. v roce 1713 bylo dle očité visitace v Dobrovízi vlastněno 53 koní, 23 volů, 50 krav, 29 jalovic, 175 ovcí, 29 prasat. Jezuitům ves patřila až do 1773, kdy byli jakožto řád zrušeni. Údolím mezi Dobrovízí a Hostouní podle pověsti táhla pruská armáda v roce 1866. V padesátých letech 20. století se v těsném okolí obce rozoraly meze a vysázely větrolamy. Rozšířením ruzyňského letiště přišla Dobrovíz o přirozené dopravní spojení na východ (Ruzyně) a jihovýchod (Hostivice).", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Dobrovíz \"(719 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 bednáři, obchod s dobytkem, galanterie, elektromláticí společnost, paromláticí společnost, 3 hostince, kolář, kovář, krejčí, mlýn, obuvník, pekař, porodní asistentka, 19 rolníků, 2 řezníci, 2 sdaři, 3 obchody se smíšeným zbožím, stavební družstvo Svépomoc, švadlena, trafika, truhlář, zahradník, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Po devadesátých letech a začátku 21. století, kdy byla do Dobrovíze zavedena voda, kanalizace a plyn dochází k pomalé regeneraci vzhledu obce (především historické jádro) a jejímu rozvoji v rezidenční i industriální oblasti (projekt Cargoport nedaleko sjezdu z dokončené D6).", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Podél západního okraje vesnice protéká Dobrovízský potok, jehož koryto a břehy jsou chráněné jako přírodní památka Zákolanský potok.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Dobrovíz podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších obcích Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé dobrovízké aglomeraci nicméně žije necelých 1 tisíce obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Na podzim 2013 si Dobrovíz vzhledem k její strategické poloze vybrala společnost Amazon.com pro stavbu dvou skladů (jednoho návratového a jednoho distribučního centra) v České republice (distribuční centrum mělo stát původně u Brna). Distribuční centrum plánovala otevřít v roce 2014 a celkem v Česku zaměstnat až 10 000 lidí. Někteří obyvatelé Dobrovíze (i okolních obcí) ale proti otevření centra protestovali – nelíbil se jim průjezd 450 kamionů denně, rapidní zhoršení životního prostředí, trvalé narušení památkové zóny a v poslední řadě to, že se o tom dozvěděli až z médií. Dne 6. prosince 2013 obyvatelé hlasovali a vyslovili se proti. Developerská společnost Panatonni, která měla halu vybudovat, chtěla v případě definitivního zrušení stavby náhradu škody. Projekt byl nakonec úspěšně dokončen a sklad zahájil svůj provoz v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci je od roku 1995 vyhlášena vesnická památková rezervace (soubor lidové architektury). Dále se zde nachází:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2016", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Dobrovíz se nachází v okrese Praha-západ, kraj Středočeský, asi šestnáct kilometrů západně od centra Prahy a 5 km severozápadně od Hostivice. Žije zde obyvatel. Součástí obce je též samota Žákův Mlýn.", "tgt_summary": "Dobrovíz est une commune du district de Prague-Ouest, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1785791} {"src_title": "Olšany u Prostějova", "tgt_title": "Olšany u Prostějova", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obec je výhodně položena mezi Prostějovem a Olomoucí, 8 km severovýchodně od Prostějova na pravém břehu říčky Blaty. Na severu sousedí olšanský katastr s obcemi Lutín a Hněvotín, na východě s Bystročicemi a s Vrbátkami, na jihu se Smržicemi a na západě pak s Čelechovicemi a Třebčínem. Olšany patří k typicky nížinatým obcím. Nadmořská výška se pohybuje od 219 do 222 m nad mořem a je tedy o několik metrů nižší než u Prostějova. Původně měla obec tvar hanácké okrouhlice s návsí v podobě trojúhelníku lemovanou grunty. Náves na jihozápadním okraji uzavíraly farní pozemky. Uprostřed návsi stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1741, za nímž bylo močidlo konopí a rybník pro plavení koní. V roce 1873 bylo močidlo zavezeno a provedena sadová úprava návsi, ze která o něco později zmizel i zmíněný rybníček. Od konce 18. stol se začaly Olšany rozšiřovat podél císařské silnice Olomouc – Prostějov, která vedla středem obce. Do poloviny 70. let 19. století byly Olšany výlučně zemědělskou obcí. Teprve tehdy tu byl založen první malý průmyslový podnik – parní pila s pozdější výrobou beden a mlýnem, k němuž na sklonku 19. století přibyla družstevní mlékárna. Geologický profil obce a okolí je zajímavý tím, že úrodnými nivními uloženinami, ležícími na pliocenních usazeninách, procházejí zlomy, které vytvořily výrazné, avšak nepříliš vysoké hřbety, oddělující Olšany od Prostějova a Olomouce.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název obce je odvozen od slova „olše“ – jde o 4. pád množného čísla staročeského obyvatelského jména \"olšěné\" – „lidé z olší, nebo místa porostlého olšemi“, které rostly ve zvýšené míře v povodí říčky Blaty. V minulosti se vyskytovaly od dnešní formy psaní jména obce jen nepatrné odchylky: roku 1131 Olsaz, roku 1180 Olsane, roku 1287 de Olschan, roku 1527 v Wolssanech, roku 1716 Ollschan, roku 1846 Olschan, Olssany. Německý název Olschan byl jen otrockým převodem původního českého – slovanského názvu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny obce.", "content": "Někdy se jako první písemná zmínka o Olšanech uvádí rok 1050, ovšem první opravdu potvrzená písemná zmínka o Olšanech pochází z roku 1141. V soupisu popluží, patřících v tomto roce olomoucké kapitule lze najít též popluží olšanské. Roku 1180 věnoval český kníže Bedřich spolu s manželkou Alžbětou olomouckému kostelu „pro spásu svého syna Vratislava“ celou vesnici Olšany. Biskup Dětleb si však záhy nato vyžádal od knížete souhlas, aby ji mohl vyměnit s nějakým rytířem Zbraslavem za majetek kolem Mohelnice. O novém majiteli Olšan rytíři Zbraslavovi není známo nic bližšího, jen že byl synem nějakého Voka. 1. ledna 1287 je pak první zmínka o olšanském farním kostele. Vojslava, vdova po Jenčovi z Deblína, která měla v Olšanech statek, dala patronátní právo kostela sv. Jana Křtitele v Olšanech klášteru sv. Kateřiny v Olomouci, ovšem slova „Jana Křtitele v Olšanech“ jsou dopsána dodatečně na razuře a původní text zněl „sv. Bartoloměje ve Vážanech“, jak dokazuje jiný exemplář této listiny publikovaný v moravském kodexu z archivu brněnských jezuitů. K odstranění původního textu z listiny došlo asi v druhé polovině 14. století, kdy byly vedeny spory o patronátní právo olšanského kostela. Svůj majetek v Olšanech klášter dominikánek od sv. Kateřiny rozšířil roku 1370, když koupil jeden lán od Herše z Olšan. V retrospektivním úvodu farní kroniky (vedené od roku 1899) ještě záznam k roku 1373, který připomíná okrouhlou zděnou kapli při západním straně osady. Po smrti faráře Zdeňka vypukl v roce 1378 spor o obsazení fary v Olšanech mezi klášterem sv. Kateřiny a šesti dalšími držiteli Olšan, jimž příslušela také část patronátu. Církevní soud v Olomouci odklidil spor rok později tím, že stanovil určité pořadí při obsazování farářského místa a na místo potvrdil Jana Hřimáče. Olšanským farářem se pak roku 1399 stal Jan Gran, o čemž svědčí listina pro pustoměřský klášter z tohoto roku. V roce 1410 ale propukl nový spor o právo jmenovat faráře. Tentokrát rozhodoval o sporné otázce pražský církevní soud. Tím však sporům tohoto druhu nebyl učiněn konec. Roku 1450 vyhořel husitskými válkami těžce zkoušený klášter olomouckých dominikánek od sv. Kateřiny. Při požáru, kromě materiálních škod, přišel klášter též o archiv, čímž se značně ztížila jeho pozice ve sporech s feudály o vrácení rozchvácených statků, protože nemohl své nároky ničím doložit. Roku 1492 svěřil král Vladislav Jagellonský opravu (právní ochranu) nad částí Olšan, kterou držel klášter dominikánek, majitelům plumlovského panství Johance z Kravař, její dceři Ludmile a zeťovi Vratislavovi z Pernštejna, aby lépe zajistil bezpečnost jejich statků. Přese všechno však zůstávala hospodářská situace kláštera neutěšená a klášter byl nucen přistoupit k postupnému výprodeji svých práv a pozemků. Prodal např. roku 1516 od svého dvora v Olšanech jeden lán a půl louky za 300 hřiven do dědičného vlastnictví svému poddanému Matěji Nesadovi. Dále dominikánky prodaly v roce 1517 svým olšanským poddaným právo na odúmrť, to znamená právo na svobodné odkazování majetku. Co se týče místního farní správy, je k roku 1494 doloženo, že si farář Štěpán stěžoval na Jana Kolesu, který zde měl statek, že mu neodvádí desátek, a k roku 1527, že farář Jan Šťavka soudně vymáhal desátek od poddaných kláštera sv. Kateřiny. Za jeho působení (až do roku 1568) byla fara vypleněna vojáky pod vedením Petra ze Žerotína, táhnoucími k Uherskému Hradišti. Zanechali zde truhlu klenotů a stříbra, kterou převzala olomoucká kapitula, i když si na ni činil nárok Jan z Pernštejna. Dominikánky se opět zbavovaly částí svého majetku, když roku 1538 prodaly čtvrt role ode dvora olšanského fojtovi Vávrovi a v roce 1543 další čtvrt role a louku Tomanovi Beránkovi z Olšan. Jako důvod tohoto prodeje klášternice uvedly obtíže při placení stále rostoucích berní a připouštěly možnost, že budou nuceny svůj olšanský majetek prodat celý. Naopak v roce 1550 svou část obce s půlkou patronátního práva prodali synové Jana z Pernštejna Jindřichovi ze Zástřizl. Ten pak roku 1552 vyměnil svoje poddané v Olšanech za poddané premonstrátů z Klášterního Hradiska ve vsi Roštíně na Kroměřížsku. Také klášter dominikánek u sv. Kateřiny v Olomouci vyměnil v roce 1568 svých čtyřiadvacet poddaných s dvanácti domy a farní patronát s premonstrátským klášterem Hradisko u Olomouce, který již vlastnil část Olšan, za jedenadvacet poddaných ve Štětovicích a sedmnáct v Tážalech. Od této doby dosazoval klášter Hradisko svoje řeholníky na místní faru a tato směna také zakončila proces postupné likvidace středověké roztříštěnosti držby vsi a soustředila Olšany, s výjimkou dvou gruntů olomoucké kapituly, v rukou jednoho majitele.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka.", "content": "Vlivem strategické polohy na důležité cestě mezi Olomoucí a Prostějovem byly Olšany v době třicetileté války místem častých průtahů armád obou válčících stran – stavovských vojsk i armády císaře Ferdinanda II. Jako církevní statek, jehož majitelé byli oddanými stoupenci císařské politiky, byly Olšany poškozovány hlavně stavovským vojskem, ale ani císařští je nijak nešetřili. Města Olomouc a Prostějov se připojila k českému stavovskému povstání a prostor v jejich okolí byl až do Bílé Hory ovládán stavovskými vojsky. 29. června 1619 obsadila olomoucká stavovská posádka pod vedením Hartmana Puchheima premostrátský klášter v Hradisku. Opat byl uvězněn v Olomouci, mniši vyhnáni a statky zabaveny. Útoku na klášter se tehdy zúčastnilo i několik set poddaných z klášterních vesnic. V únoru 1620 měly Olšany možnost holdovat novému králi Fridrichu Falckému, zvolenému českými stavy, který tudy projížděl se svým průvodem při cestě z Brna do Olomouce. Ovšem už v listopadu téhož roku proběhla bitva na Bílé Hoře, která předznamenala konec třicetileté války v českých zemích. 11. ledna 1621 se tak Olšany stály svědkem vítězného tažení císařské armády generála Buquoye, jíž Olomouc otevřela své brány. V listopadu se sice stavovská vojska se pod vedením Jiřího Krnovského pokusila dobýt města zpět, byla však odražena a musela se spokojit s tím, že vyplenila okolní vesnice. Ještě počátkem roku 1624 byla Olomouc znovu ohrožena, když na Moravu vpadlo vojsko Gábora Bethlena, ale císařská posádka je udržela. Ovšem okolní vesnice utrpěly značné škody. Po vítězství Habsburků se klášter na Hradisku podílel na rekatolizaci Moravy a tak např. místní farář v roce 1633 hlásil, že všichni obyvatelé Olšan jsou katolíky. 14. června 1642 nicméně ještě došlo po čtyřdenním obléhání k dobytí Olomouce Švédy pod vedením generála Torstensona. Císařské vojsko se pokusilo několikrát dobýt město zpět, ale muselo pokaždé odtáhnout s nepořízenou. Olšany byly zničeny i s dvorem a farou a kostel znesvěcen. Vrchnosti se podařilo zachránit pouze dobytek ze dvora a z ovčírny, kterou to premonstráti počátkem 17. století zřídili. Třicetiletou válku ukončil až vestfálský mír roku 1648. Následkem vylidnění a nedostatku kněžích ale olšanská farnost k roku 1653 zanikla, zdejší kostel se stal filiálním těšetického kostela a faru přebral Martin Oplický, farář z Těšetic, které byly též pod patronací hradišťských premonstrátů. V Olšanech zbyl jen místní kaplan.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovování obce.", "content": "Po švédském plenění přikročili premonstráti k celkové obnově kláštera roku 1656 a brzy nato i k obnově svých objektů v poddanských vesnicích. Některé z nich, jako ovčírna a sýpka v Olšanech musely být úplně strženy a postaveny znovu. Ve stájích dvora premonstrátského kláštera v Olšanech bylo v tu dobu chováno 90 kusů hovězího dobytka a v olšanské ovčírně asi 1500 kusů ovcí. Ke znovuvysvěcení olšanského kostela po znesvěcení Švédy došlo roku 1669, stále zde však nebylo ani samostatné farní budovy. K roku 1705 se opatem kláštera v Hradisku stal Bernard Wanke a roku 1710 započala barokní přestavba olšanského kostela. Kruhová loď byla rozšířena do kříže, byla obnovena fara. Vedení farních matrik započalo roku 1711 (vedeny byly latinsky až do roku 1779, kdy byly psány německy, česky pak až od roku 1867). 18. srpna tohoto roku ale Olšany zachvátil veliký požár a celá obec lehla popelem spolu s kostelem i farou. Olšanskou duchovní správu vedl p. Petr Látal (jeho příchod do obce není znám). Ten o neštěstí napsal: „\"Roku 1711 dne 18. srpna odpoledne o půl třetí udeřil blesk v Olšanech do domu Jiřího Hrabala a zapálil vesnici, při kterémžto požáru shořelo 45 rolnických domů, stodol 29, ve dvoře olšanském stodola, stáje, kuchyně a malí ovčinec, 3 osoby se udusily: Kateřina Kouřilová, pacholek Vychodilův a dítě Ondřej Kučera. Mikuláš Medek shořel na prach. Shořel též kostel a vše co v něm bylo, ciborium, ve kterém se uchovávala Velebná Svátost, se roztavilo a zvony pukly. Fara v mé nepřítomnosti shořela úplně a poněvadž v ní byly uschovány knihy účetní kostela olšanského, kniha matrik, shořely i ty. Z mích věcí nezachovalo se nic než bílé umývadlo.\"“ Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Jana Křtitele byl znovuvystavěn v letech 1712 až 1714, kdy byla postavena věžka nad hlavním obloukem kostela. O rok později byla znovupostavena také fara. O její restaurování se zasloužil p. Petr Látal. Soužila ale jako sídlo prelátů klášterního hradiska v Olomouci a místní duchovní správce obýval pouze kaplánku odloučenou od prelatury. Farní obročí – desátek 43 kop pšenice a ovsa 61/2 kopy vajec a 61 dnů roboty bylo vyplaceno roční rentou 425 zl. 31/2 kr. Duchovními správci zde v tuto dobu postupně byli: p. Nepomucenus Wiminco (1720–1722), p. Alexander Kluger (1722–1725), p. Wagner (1725–1733) a p. Hugo Cerveli (1733–1740). Roku 1728 byl „spravován“ olšanský kostel, ale proč a jak není v knize účtů udáno, a současně byla postavena císařská silnice. Olšanští přitom byli povinni při stavbě vykonávat tažné a ruční práce a poskytovat spřežení. Ke znovuvysvěcení kostela biskupem Jakubem Arnoštem z Lichnštejna došlo až 12. října 1741, prelátem v té době byl Pavel Ferdinand Václavík.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko-rakouská střetnutí.", "content": "V polovině 18. století zasáhly do života obce slezské války, které od roku 1740 vedla Marie Terezie s pruským králem Fridrichem II. Velikým. 25. prosince 1741 stanula pruská vojska před Olomoucí, která po dvou dnech kapitulovala. Rakouské vojsko odtáhlo z Olomouce do Brna a Prusové obsadili 7. ledna 1742 i Prostějov. Válečné útrapy, které s sebou nesla pruská okupace, rekvizice potravin pro vojáky a koně, vymáhání výpalného a morové nákazy, neminuly samozřejmě ani zdejší venkovské obyvatelstvo. Hlavní rakouská císařská armáda vytáhla 1. dubna 1742 pod velením švagra Marie Terezie Karla Lotrinského ze svého ležení u Českých Budějovic proti Prusům na Moravu. Rakouská armáda postupovala z jihu země a pruský král se proto rozhodl převést své vojsko přes severní Moravu do Čech. 13. dubna opustily poslední pruské oddíly Prostějov a téhož dne přitáhl do města předvoj vojska Karla Lotrinského. O čtyři dny později přijel do města i jeho velitel. Jeho vojska rozložená po vesnicích v okolí Prostějova se 19. dubna soustředila u Držovic a následujícího dne odtáhla k Olšanům. Karel Lotrinský se se svým štábem ubytoval ve vesnici a pro vojsko byl zřízen tábor po obou stranách císařské silnice mezi říčkou Blatou a kopcem Babou. Rakouská armáda čítající 30 tisíc mužů ležela u Olšan devět dnů, Karel Lotrinský však opustil město už 23. dubna, aby vtáhl do osvobozené Olomouce, kterou téhož dne opustil pruský sbor Bedřicha z Anhaltu o 17 tisíc mužích. 28. dubna opustila rakouská armáda tábor u Olšan a vracela se se svým velitelem zpět přes Prostějov a Brno do Čech. Ve válečném archivu ve Vídni je kniha \"Památník\" s francouzským titulem. Patřila princi Karlu Lotrinskému a objevil ji dr. Jan Kühndel z Prostějova roku 1936. Jsou v ní kresby z okolí Prostějova, kudy pochodovalo vojsko směrem k Olomouci. Kreslil je asi zručný kreslíř, patrně nějaký důstojník z inženýrského oddílu Karlovy armády. Mezi kresbami je též pohled na Olšany, jde o nejstarší pohlednici z Olšan roku 1742. Je na ní zakreslena fara, zídka kolem zahrady, stodola krytá došky, kostel s kusou věží, zídka kolem hřbitova, lípy kolem kostela ještě nebyly, bývalá Hradilova hospoda – ale jen sál a stará škola. Duchovní správu obce v této době vedli: p. Chrisofor Girzik (1740–1742), p. Milo Kohut (1742–1748), p. Karel Martinkovski (1748–1751), p. Alezius Wrabetz (1751–1760, p. Dismas Maraseck (1760–1765), p. Andreas Weseli (1765–1766), p. Jakob Beha (1766–1770), p. Robert Sancius (1770–1776), p. Mauritius Bulin (1776–1779) a p. Jindřich Fialu (1779–1784). Roku 1752 byly proraženy dveře do sakristie, do níž byl předtím přístup jen z kostela. 17. června 1748 Marie Terezie s císařem Františkem přišli do Olomouce, kde přihlíželi probíhajícím stavebním pracím na barokním opevnění a 18. června si prohlédli vojenský tábor u Olšan. O pár let později se Olšany znovu dostaly do přímé sféry vojenských operací za tzv. sedmileté války, kdy se pruský král Fridrich II. Veliký pokusil dobýt Olomouc a pak chtěl pokračovat směrem na Vídeň. 6. května 1758 stanuly pruská vojska před Olomoucí, tentokráte se však snadný úspěch pruské armády neopakoval a nově zbudované bastionové opevnění slavilo úspěch. Nový císař Josef II. se dvakrát, v letech 1768 a 1769, účastnil vojenských cvičení v okolí vojenského tábora pod kopcem Baba u Olšan, tehdy ovšem ještě jako spoluvladař své matky. Roku 1770 byla obnovena vížka nad hlavním obloukem kostela. Ve věžce je z tohoto roku latinsky psaná listina, z níž je patrno, že císař Josef II. byl na olšanské faře třikrát hostem hradišťského opata Václavíka a sám jej přijal v audienci ve stanu ve vojenském táboře u Olšan. Ve vojenském táboře pod kopcem Baba nedaleko Olšan se také Josef II. roku 1778 sešel s pruským králem Fridrichem II. Prohlédl si i \"Magacin\", vojenskou budovu nedaleko Olšan směrem na Lutín, sloužící jako předsunuté vozatajské oddělení olomoucké barokní pevnosti, do nějž se vozilo proviantní seno z celé Moravy.", "section_level": 2}, {"title": "Do první světové války.", "content": "Premonstrátský klášter Hradisko u Olomouce byl zrušen v roce 1787 a správu kostela a fary přebrala náboženská matice, která povýšila lokální kostel na farní. Prvním olšanským farářem byl jmenován p. Maxmilian Weiser, který zde působil jako jako duchovní správce už od roku 1784 a který 9. července o rok dříve posvětil nový hřbitov za vesnicí (upomínkou na původní hřbitov zůstala kostnice v blízkosti kostela, ještě roku 1794 žádali olšanští krajský úřad, aby směli pochovávat na starém hřbitově u kostela, byli ovšem odmítnuti). Farářem zůstal do roku 1809, žil ale v Uničově a později v Prostějově. Vlastní farnost byla ve správě náboženské matice až do roku 1826. Na pozemcích zrušeného olšanského dvora, který patřil hradišťskému klášteru, byla roku 1788 založena osada \"Karlov\". Ve vojenském táboře nedaleko Olšan se v listopadu 1805 soustřeďovala rusko-rakouská vojska pod vedením generála Kutuzova čítající asi 86 tisíc mužů před tažením na Slavkov. Císař František a ruský car Alexander byli v Olomouci, často sem ale dojížděli. Zvláště ruští vojáci drancovali obec. Po porážce u Slavkova přitáhla 2. prosince k vojenskému táboru u Olšan francouzská vojska a za pomoci místních jej vyrabovala, občané tak aspoň zmírnili škody způsobené jim rusko-rakouskými vojsky. Olšany postihl roku 1809 veliký požár, který zničil i faru. O rok později zdejší faru dostal do správy Jan Babor, doktor bohosloví a církevní spisovatel, profesor hermeneutiky a dogmatiky na olomouckém lyceu. Kvůli své svobodomyslnosti a chatrnému zdraví byl nejprve přeřazen na šternberskou faru, odkud přešel do Olšan. V letech 1818–1833 zastával úřad direktora bohosloví na universitě v Olomouci a na celé Moravě. Psal německy učená pojednání \"Úvod do starého zákona\", \"O filosofické historii\" atd., zemřel 21. listopadu 1846. Vlastní Olšany získali roku 1826 získali hrabata Filip Ludvík a Mořic de Saint Genois. Od náboženské matice koupili patronátní právo a statky bývalého hradišťského panství. V roce 1833 v obci řádil opět veliký požár, při kterém musela být stržena věžka nad hlavním obloukem kostela, aby vlastní kostel a fara byly uchráněny před shořením. Obnovena byla roku 1835. Je zaznamenáno, že farář Jan Babor si roku 1842 stěžoval vrchnostenskému úřadu, že farníci nechtějí o žních robotovat na jeho polích, úřad pak nařídil olšanskému rychtáři Janu Mlčochovi, aby obyvatele vesnice přidržel k plnění jejich povinností. 14. února 1847 byl olomouckým děkanem a kanovníkem Unckhrochtsbergerem jmenován novým olšanským farářem jmenován Ludvík Walecžek. Dosud plochá věž kostela byla nákladem 1300 zlatých opatřena roku 1858 kupolí a v roce 1863 byla osazena hodinami. Roku 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Po katastrofální porážce u Hradce Králové 3. července ustoupila rakouská vojska v panickém spěchu směrem k Olomouci, bezprostředně sledována pruskými sbory. 14. července došlo poblíž Olšan u přechodu přes Blatu ke srážce mezi pruskou a rakouskou jízdou. Vítězné pruské vojsko o síle asi 18 tisíc mužů pak na tři následující dny obsadilo a rabovalo Olšany. Vojsko bylo po 200 až 250 mužích ubytováno po olšanských domech a podle žádosti o náhradu škod „\"šeredně řádili, větší díl rodin docela vyjedli a hrozně pastušili\"“. Pruský velitel, generál Schweinitz, byl ubytován na faře, kam pak 10. října přišel jako nový farář František Diringer z Daskabátu. Zemřel 27. července 1877 a 12. prosince jej nahradil Antonín Zeman. Válkou poničenou krajinu si roku 1867 osobně prohlédl rakouský císař František Josef I., když v září zavítal do Olomouce a projížděl přitom přes Olšany. Vojenské manévry u zdejšího vojenského tábora, ačkoli nezavítal přímo do obce, navštívil ještě 20. a 21. června 1880. Některé statky bývalého hradišťského panství a patronátní právo k olšanské faře roku 1878 odkoupil od hrabat Saint Genois kníže Lichtenstein. O dva roky později začala být vedena obecní kronika, byla už od počátku psána česky a její retrospektivní úvod začíná rokem 1866. V roce 1881 byla upravena cesta od fary k Hliníčku a roku 1887 byla provedena stavba farské stodoly. Příští rok se pak vybíralo v Olšanech a na Karlově 13 % a na Hablově 91/2 % na uhrazení stavby stodoly a doplacení výdajů na opravu kostela, v roce 1888 se zase vybíralo na stavbu kostnice a opravu kostelních hodin. Místní faře patřilo k roku 1892 celkem 48 ha pozemků, byla tak v Olšanech největším zemědělským závodem. 8. března 1893 je zaznamenán velký vítr, který nadělal na střechách mnoho škody. 7. a 8. června 1898 zavítal do Olšan v rámci visitace olomoucký arcibiskup dr. Theodor Kohn, následujícího roku farář Antonín Zeman založil farní kroniku. Kronika měla také retrospektivní úvod, byla ale psána latinsky. Roku 1901 byla na olšanském kostele spravena střecha a byla zřízena nová malá věžka. 2. srpna 1906 Antonín Zeman zemřel, pochován je na olšanském hřbitově, a 1. února 1907 byl novým olšanským farářem ustaven Jan Mlčoch, který ale už 1. března 1910 odešel do Starého města u Goldštejna. V letech 1910–1923 pak v Olšanech působil jako farář p. Ondřej Otáhal. 1. února 1911 byla v Olšanech provedena elektrifikace. V jejím rámci byl proud zaveden též do kostela a zřejmě také na faru. V roce 1913 pak byly na věž kostela instalovány hodiny, zakoupené obcí. Během první světové války byly roku 1916 v rámci rekvírování kovů pro rakouskou armádu olšanskému kostelu zabaveny dva zvony. O rok později byl zabaven i třetí.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Na základě zákona č. 318 z 25. května 1919 o pachtovní půdě požádalo 50 olšanských pachtýřů o vydání 142 měřic farních a 81/2 kostelních pozemků. 16. srpna 1925 se konalo svěcení nových zvonů pro olšanský kostel a v roce 1931 se kníže Lichtenstein vykoupil z patronátu, od té doby obsazoval olšanskou faru olomoucký arcibiskup. Jako faráři zde v té době působili: p. Antonín Řezníček (1924–1930), p. Emil Minařík (1931–1939) a p. Jan Churý (1940–1944), poté byl dlouholetým farářem až do roku 1993, kdy 23. března zemřel, p. Jan Malý. Rok po zřízení protektorátu byla zbourána stará kaplanka, opuštěná po zřízení samostatné duchovní správy, a na jejích základech byl postaven nový farní dům. 8. dubna 1941 byly z věže odebrány tři zvony, ale před jejich sundáním byl pořízen gramofonový záznam jejich hlasu. 5. června 1941 byl zahájen provoz dětského útulku v novém farním domě. Na konci druhé světové války byla na faře umístěna německá vysílací stanice a po velikonocích roku 1945 také vojenský lazaret, v budově obecní školy fungovala navíc polní nemocnice. U kostela byli pochováni tři němečtí vojáci. Olšany byly během osvobozování Československa opevněny zákopy a 8. května, když se na návsi shromáždilo množství německých vojáků, byl na ni třikrát proveden ruský nálet. Okna školy byla vybita, na kostele navíc poškozena vitráž a došlo ke zničení stodoly v blízkosti fary. Po válce došlo k rozsáhlé rekonstrukci interiéru kostela, elektroinstalace, omítek a oken, později v letech 1957–1959 proběhla ještě rekonstrukce fasád kostela a velká věž byla natřena červenou barvou k roku 1969 byly instalovány elektrické věžní hodiny. Dům č. 67 (fara) ale doznal změn, v roce 1955 v něm byla otevřena zubní ordinace a roku 1958 byla v prvním poschodí navíc zřízena lékařská stanice a též sem byla přemístěna poradna pro matky s dětmi. V návaznosti na rekonstrukci státní silnice Olomouc – Prostějov byla v letech 1971–1973 postavena nová zeď farské zahrady a byly vysvěceny tři nové zvony. 18. ledna 1973 byla olšanská fara byla spolu s kostelem zapsána do seznamu památkově chráněných objektů pod č. rejstříku 17167/7 – 5670. Další změnou bylo postavení mateřské školy na farní zahradě v letech 1978–1980 a k roku 1982 byla zahájena rekonstrukce velké kostelní věže, která byla pokryta měděným plechem. Olšanská farnost je od roku 1993 spravována excurrendo z Prostějova.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Olšany u Prostějova se nachází v okrese Prostějov v Olomouckém kraji. Leží mezi Prostějovem a Olomoucí a žije zde obyvatel. Olšany u Prostějova jsou poprvé prokazatelně připomínány v historických pramenech roku 1141, ovšem bohaté archeologické nálezy v okolí dokazují už pravěké osídlení, a jsou jednou ze středně velkých venkovských obcí na okrese Prostějov.", "tgt_summary": "Olšany u Prostějova est une commune du district de Prostějov, dans la région d'Olomouc, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 953073} {"src_title": "Vrskmaň", "tgt_title": "Vrskmaň", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původ názvu vesnice je nejasný, i když existuje hypotéza o jeho odvození z německého příjmení \"Wurzman,\" pro které se však nedochovaly žádné doklady. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: in Wrskman (1417), in Wrskmani (1449), v Wrskmani (1495), Burczmany (1555), Buczmany (1561), Buczmanj (1577), Wurczems a Wurzmes (1597), Worczmany (1621), Wurtzmes (1654), Wurzmes (1846) a Vrskmany nebo Wurzmes (1854).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1417, kdy vesnice patřila k Jirkovu. Později byla částí panství hradu Borek. Roku 1578 ji spolu se sousedními Zaječicemi koupil Mikuláš Lang z Langenhartu. Mikulášův syn Jan Bedřich statek prodal Kašparovi staršímu Belvicovi z Nostvic. Po Kašparově smrti statek spravovala vdova Kateřina, rozená Satanéřová z Drahovic. Jejich syn Jan Kristián panství tvořené zaječickou tvrzí s dvorem a vesnicemi Vrskmaň, Pohlody, Holešice, Komořany a (snad Lesná) prodal roku 1621 Ladislavu Juliu Kurzbachovi z Trachenburku. Ladislavův syn celý statek v roce 1651 prodal Lobkovicům, kteří jej připojili ke spojenému panství Jezeří – Nové Sedlo. U něj pak Vrskmaň zůstala až do roku 1850 a byla spravována ze dvora v Okoříně. Ve Vrskmani zůstal až do osmnáctého století statek, který patřil k červenohrádeckému panství. Mezi držitele, kteří jej měli pronajatý, patřil hrabě Nagy, baron Wolfsberg nebo Klára Pleierová z Jirkova. Na počátku devatenáctého století byl areál dvora rozdělen mezi domy čp. 1 a 15. V důsledku třicetileté války byla podle berní ruly z roku 1654 řada vrskmaňských usedlosti pustá. Ve vsi žili tři sedláci a osm chalupníků. Všichni dohromady měli čtyři potahy a chovali pět krav, sedm jalovic, jednu ovci, čtrnáct prasat a čtyři kozy, což bylo vzhledem k počtu hospodářství velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "Devatenácté století.", "content": "Pošta byla ve Vrskmani otevřena roku 1871 a obsluhovala také Strupčice, Malé Březno, Sušany, Hošnice, Všestudy, Pesvice, Okořín, Zaječice, Kyjice a Pohlody. Západně od vesnice byl od přelomu padesátých a šedesátých let devatenáctého století hnědouhelný důl Karel. Čtyřicet až padesát horníků v něm těžilo necelé dva metry mocnou sloj uloženou v hloubce od patnácti do třiceti metrů. Celková produkce uhlí v dolu dosáhla 200 tisíc tun. Majitelem dolu byl Karel Herr, kterému patřil také jiný zdejší důl Boží požehnání. Důl Karel od něj koupila společnost a provozovala jej pod jménem Bedřich až do roku 1885. Mezi Vrskmaní a Pohlody se nacházel menší důl Aurora, otevřený na konci sedmdesátých let devatenáctého století, se 105 metrů hlubokou těžní šachtou. Jeho celková produkce byla asi sto tisíc tun uhlí. Ve dvacátém století byl hlavním důlním podnikem důl Běta, který se nacházel jižně od vesnice, ale již v katastrálním území Strupčice. V devatenáctém století se ve Vrskmani rozvíjela i jiná průmyslová odvětví. Na okraji vesnice fungovaly dvě cihelny a tzv. syrečkárna. Starší cihelna byla otevřena v roce 1847 a kromě cihel se v ní vyráběly střešní tašky a od roku 1850 drenážní trubky. Dne 8. října 1870 byla otevřena železniční trať Ústí nad Labem – Chomutov, na které měla Vrskmaň vlastní stanici. Druhou železniční tratí byla dráha z Vrskmaně do Počerad, na níž byl provoz zahájen 1. února 1887. Propojení obou tratí však bylo dokončeno až v roce 1926.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacáté století.", "content": "I přes rozvoj drobného průmyslu Vrskmaň zůstávala zemědělskou vesnicí. Z katastrálního území, které v roce 1928 měřilo asi 148 hektarů, zabíraly 135 hektarů pole, 10 hektarů zahrady a přibližně dva hektary připadaly na pastviny a louky. Typickým zdejším produktem bývaly hrušky, které se kromě běžného prodeje sušily v několika sušárnách. Od začátku dvacátého století Vrskmaň zásobovaly vodou dvě studny vyvrtané v roce 1903. Roku 1928 je nahradil vodovod, který přiváděl vodu z pramenů u Pyšné. Během druhé světové války způsobilo škody bombardování dne 20. října 1944, které poničilo osmnáct domů, a v závěru války tzv. hloubkoví letci napadali lokomotivy. U dolu Běta byl zajatecký tábor pro vězně z Anglie a Ruska. Rudá armáda armáda vesnici obsadila 8. května 1945 a vzápětí se na nádraží vrátili čeští železničáři. Přestože vysídlením Němců vesnice přišla o většinu obyvatel, poměrně rychle je nahradili noví přistěhovalci a počet obyvatel poklesl jen ze 480 v roce 1945 na 306 v roce 1947. Po válce ve vsi vzniklo jednotné zemědělské družstvo. Hospodařilo úspěšně, ale v souvislosti s rozšiřováním těžby uhlí a zánikem Nového Sedla bylo roku 1974 spojeno s družstvem ve Strupčicích. Zánik hrozil i Vrskmani a kvalita života ve vsi se zhoršovala. V roce 1976 byly zrušeny sady i škola, o rok později skončila těžba uhlí v dole Běta a v roce 1984 skončil provoz na původní železniční trati z Chomutova do Ústí nad Labem, i když úsek mezi Vrskmaní a Chomutovem ještě nějakou dobu sloužil jako vlečka k technologickému celku Dolů Vladimíra Iljiče Lenina (DVIL). Na nově vybudované trati na Ervěnickém koridoru sice bývala zastávka Kyjice, ale vzhledem k velké vzdálenosti od vesnice ji lidé využívali jen minimálně. Postupný zánik částí vsi pokračoval i v osmdesátých letech. V roce 1986 bylo zbořeno nádraží na bývalé ústecké trati. Jedinou výjimkou byla hlavní nádražní budova, protože ve vsi nebyly náhradní byty pro její obyvatele. O dva roky došlo k uzavření zámečnické dílny a autodopravy. Roku 1989 bylo rozhodnuto o zachování vesnice, která se však potýkala s nedostatkem prostředků a nezájmem obyvatel o místní dění. Situace se začala lepšit až v roce 1993, kdy obec začala dostávat peníze za vytěžené suroviny a ukládání popílku z mělnické elektrárny. Zároveň ale zanikla prodejna potravin Jednota. Útlum těžby uhlí v katastrálním území Vrskmaně vedl ke snižování příspěvků do rozpočtu. Přesto byly do roku 1996 opraveny rozvody elektřiny, vodovod, kanalizace a kulturní dům. Další opravy byly financovány za přispění Programu obnovy vesnice.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Geologické podloží tvoří neogénní sedimenty: písky, štěrky a jíly, pod kterými jsou uložené hnědouhelné sloje. Většina území obce je součástí chráněných ložiskových území hnědého uhlí. Ta nezasahují pouze do oblasti jižně od Vrskmaně. Pozůstatkem hlubinné těžby uhlí jsou poddolovaná území, která se nachází zejména severně a jihozápadně od vesnice. V severní části vesnice se nachází geopark s ukázkami severočeských hornin. V geomorfologickém členění Česka leží území celé obce v Mostecké pánvi, konkrétně v podcelku Chomutovsko-teplická pánev a v okrsku Jirkovská pánev. Reliéf povrchu území východně od vesnice byl výrazně přeměněn povrchovou těžbou uhlí a na severu výstavbou Ervěnického koridoru. Půdy ve východní části katastrálního území Vrskmaně a většiny katastrálního území Nové Sedlo nad Bílinou tvoří antropozem haldová a v prostoru hnědouhelných lomů půdy zcela chybí. Severozápadně od vesnice převažuje půdní typ kambizem arenická a dále na sever, v katastrálním území Kyjice, se vyskytuje pseudoglej pelický. Prostor jihovýchodně od vesnice, přibližně mezi Zaječicemi a Vrskmaní, pokrývá především smonice modální. Severní částí správního území protéká řeka Bílina, na které byla v letech 1978–1981 vybudována vodní nádrž Újezd. Do nádrže se vlévá také Otvický potok, který napájí menší vodní nádrž Zaječice. Obě nádrže patří k vodohospodářským opatřením, která nahradila zrušenou vodní nádrž Dřínov. Řeka Bílina je pod hrází vodní nádrže Újezd v oblasti Ervěnického koridoru svedena v délce 3,5 kilometru do potrubí. Menší vodní plochy se nachází v rekultivované části území v okolí bývalého Nového Sedla. V rámci Quittovy klasifikace podnebí se celé území nachází v teplé oblasti T2, pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží 40–50 dnů v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 327 obyvatel (z toho 146 mužů), z nichž bylo 42 Čechoslováků, 279 Němců a šest cizinců. Kromě jednoho žida a osmi lidí bez vyznání byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 501 obyvatel: 89 Čechoslováků a 412 Němců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale třináct lidí se hlásilo k evangelickým církvím, tři k církvi československé a čtyřicet lidí bylo bez vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní území a místní části.", "content": "Po zrušení poddanství se Vrskmaň stala roku 1850 samostatnou obcí, ale už roku 1868 patřila jako osada k Jirkovu. Samostatnou obcí se znovu stala roku 1901 a už jí zůstala. Vrskmaň leží v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a patří k ORP Chomutov. Obec sestává ze tří katastrálních území: kromě katastrálního území Vrskmaň (7,699 km2), v němž leží také Zaječice a před svým zánikem Pohlody, jde o katastrální území zaniklých vesnic Kyjice (2,845 km2) a Nové Sedlo nad Bílinou (4,433 km2). V katastrálním území Kyjice stávala i vesnice Újezd.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 256 hlasů ve Vrskmani získaly 180 hlasů Sudetoněmecká strana, dvacet hlasů Německá sociální demokracie, šest hlasů Komunistická strana Československa a padesát hlasů jiné české strany. Ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 1990 získala Komunistická strana Čech a Moravy 34 hlasů, Spojení zemědělců a venkova 21 hlasů, ale vítězem voleb se stal nezávislý kandidát se sedmdesáti hlasy. Po volbách v roce 1994 se starostou obce stal Josef Kemr.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Vrskmaní vede jediná silnice III. třídy č. 25118 z Jirkova, která pokračuje dále do Okořína a do Strupčic. Severovýchodně od vesnice se na ni napojuje silnice III/0135 do Vysoké Pece. Po Ervěnickém koridoru vede silnice silnice I/13. U silnice se v centru vesnice nachází zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší železniční stanice jsou \"Jirkov zastávka\" na trati Ústí nad Labem – Chomutov a nádraží Jirkov na trati Chomutov–Jirkov. V zastávce Kyjice vlaky nezastavují. Vesnicí ani jejím okolím nevedou žádné turistické trasy, ale po tělese zaniklé železniční trati vede cyklostezka a cyklistická trasa č. 3114 z Chomutova do Strupčice. Cyklotrasa č. 3106 spojuje Vrskmaň po hrázi vodní nádrže Újezd s Vysokou Pecí, odkud pokračuje dále k Jezeří. Na druhou stranu vede cyklotrasa přes Strupčice do Malého Března a do okolí Mostu.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Vrskmaňské děti dlouhou dobu chodily do školy v Novém Sedle, která byla zřízena v roce 1760. Jedinou výjimkou bylo období v letech 1821–1832, kdy přímo ve Vrskmani vyučoval krejčí. V roce 1899 byla v přízemí Herrovy vily zřízena pobočka novosedelské školy. Teprve roku 1904 byla otevřena školní budova ve Vrskmani, do které začaly docházet děti ze Zaječic, Pohlod a Okořína. První českou školu se podařilo otevřít 6. října 1928. Jediná třída nejprve sídlila v budově německé školy, ale na podzim roku 1929 byla přestěhována do domu čp. 21. Po druhé světové válce se škola otevřela na krátkou dobu od 8. května do 15. července 1945. Po prázdninách už probíhalo vyučování od 3. září a vzhledem k počtu dětí byly otevřeny dvě třídy (1.–3. ročník a 4.–5. ročník). Třetí třída byla otevřena od roku 1957. Škola byla uzavřena 29. června 1976, a děti začaly dojíždět do škol ve Strupčicích nebo v Jirkově. Rok po skončení války se otevřela také mateřská škola umístěná provizorně ve školní tělocvičně. Fungovala až do roku 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve druhé polovině dvacátého století byl založen klub stolního tenisu, který svou činnost ukončil v roce 1991. Zanikl také sbor dobrovolných hasičů. Ve vesnici působí fotbalový klub FC H. V. Vrskmaň.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi stávala novogotická kaple z roku 1898 postavená na místě starší barokní kaple z roku 1776. Její vybavení pocházelo z doby na přelomu 19. a 20. století a presbytář byl vyzdoben zlidovělými barokními malbami svatých patronů. Zbořena byla mezi lety 1972 a 1974. Dochovaná socha svatého Jana Nepomuckého pochází z roku 1886 a sloup se sochou Panny Marie na jižním okraji návsi z roku 1887. U křižovatky před domem čp. 4 byly umístěny tři smírčí kříže a velký barokní kříž s plastikou Krista z roku 1731, které byly spolu se sochou svatého Jana Nepomuckého na návsi přemístěny ze zaniklých Kyjic. Smírčí kříž, který stával u vodárny, se ztratil. Mezi hodnotné usedlosti patří tzv. Herrova vila, ale návrh na její vyhlášení kulturní památkou nebyl schválen. Pochází ze druhé poloviny devatenáctého století. Hlavní průčelí je rozděleno dvěma rizality s mohutnými štíty s letopočty 1862 a 1900. Střední částí domu vede průjezd do čtvercového dvora a v průčelí se nad vjezdem nachází pískovcový balkon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrskmaň () je obec v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. Nachází se v Mostecké pánvi šest kilometrů od Chomutova v nadmořské výšce okolo 300 metrů. Obec se skládá ze dvou částí, Vrskmaně a Zaječic, v nichž žije obyvatel. Velká část jejího správního území je od druhé poloviny dvacátého století významně přeměňována povrchovou těžbou hnědého uhlí, vybudováním Ervěnického koridoru a dvou vodních nádrží. V důsledku lidské činnosti zanikly vesnice Kyjice, Nové Sedlo, Pohlody a Újezd. ", "tgt_summary": "Vrskmaň est une commune du district de Chomutov, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2385097} {"src_title": "Kryštofovy Hamry", "tgt_title": "Kryštofovy Hamry", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název Hamr nebo Hamry je odvozen z výrazu ze střední horní němčiny pro kladivo, který se postupně začal používat k označení železáren (podle kladivového stroje). Přívlastek \"Kryštofovy\" pochází ze jména svatého Kryštofa, podle kterého byl hamr pojmenován. V historických listinách se jméno vyskytuje ve tvarech: hamr St. Christoph (1651), Christophshammer (1720 a 1787), Christophhammer (1846) nebo Christophhammer a Chrištofovy hamry (1854).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení Kryštofových Hamrů je známé z počátku patnáctého století, kdy zde stával jeden z 26 hamrů v okolí Přísečnice, který zanikl během husitských válek. Další železářský hamr pojmenovaný po svatém Kryštofovi založil roku 1621 jáchymovský hejtman Kryštof Grad z Grünberku, který dostal v letech 1621–1625 přísečnické panství do zástavy. Podnik se skládal z vysoké pece, dvou kováren, mlýna, pily a rybníka. Později byla jedna z kováren přestavěna na měděný hamr a roku 1660 vznikla cihelna. První písemná zmínka o vesnici pochází až z roku 1720. Deset let poté je doložen hostinec s masným krámem a výstavba domu, kterou povolila správa panství. Původní hamr musel být vzhledem k velké spotřebě dřeva přestavěn na výrobnu kobaltové modři, kromě které se v ní vyráběl prášek používaný místo savého papíru. V polovině osmnáctého století nastal v Kryštofových Hamrech rozmach podnikání. Vznikaly nové podniky, které se zabývaly výrobou lžic a hřebíků, dva zbrojířské hamry vyráběly bajonety, hlavně a nabijáky. Postavena byla drátovna. Vyráběly se také cvočky a od roku 1847 zápalková dřívka a špejle. Kromě toho lidé pracovali v lese při kácení dřeva, které se na jaře plavilo po Přísečnici do Saska. V domácnostech se paličkovaly krajky a muži si přivydělávali hraním na hudební nástroje v kapelách. V okolí vesnice a na Jelení hoře se nacházely tři železnorudné doly. V dole Josef se štolou a několika šachtami se dobývala krevelová žíla, která poskytovala velmi dobře tavitelnou rudu. V období 1825–1830 se v dole vytěžilo 138 tun rudy. Těžba v dole Kryštof, který měl stejného majitele, byla menší. Třetí důl, \"Nové štěstí,\" je zmiňován pouze v letech 1799–1805 v souvislosti s neúspěšným průzkumem nekvalitní krevelové žíly. Posledním pokusem o těžbu surovin bylo otevření dolů Antonínova štola a Richterův cech. Měla se v nich těžit stříbrná a kobaltová ruda, ale spory mezi majiteli dolů vedly k rychlému ukončení těžby. Přes množství drobných podniků nebyla hospodářská situace dobrá, a chudoba se ještě zvětšila po ukončení výroby kobaltové barvy v roce 1874. Ke zlepšení podmínek došlo až otevřením pobočky vejprtské firmy Pohl – pletárny, ve které našlo práci 120 žen. Později se v podniku navíjelo hedvábí na cívky. V letech 1891–1892 byl v nedalekém Jöhstadtu zahájen provoz Přísečnické dráhy. Díky ní se ve městě začal rozvíjet průmysl, který zaměstnával také obyvatele Kryštofových Hamrů. V letech 1923–1948 část lidí zaměstnávala také továrna na výrobu krajek a záclon Franze Schmidta, kterému patřila textilní továrna v Přísečnici. Drobný průmysl přesto nedokázal nabídnout dostatek pracovních míst, a lidé proto pracovali v Sasku i v první polovině dvacátého století. Ze Saska naopak přijížděli návštěvníci, které lákala okolní příroda Krušných hor. Ve čtyřicátých letech dvacátého století ve vesnici fungovaly čtyři hostince, tři obchody s potravinami, tři pekaři, řezník, cukrárna, povoznictví, tři trafiky, obchod s uhlím, dva holiči, tři ševci a chomutovské svépomocné družstvo. Řemeslo provozovali také zedník, truhlář a klempíř. Vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce způsobilo výrazný pokles počtu obyvatel, v jehož důsledku byla zavřena elektrárna v budově bývalé drátovny, továrna na krajky a záclony a roku 1953 také pila. Odliv obyvatel se zpomalil v období 1954–1966 v souvislosti se zřízením posádky pohraniční stráže. Přesto bylo v letech 1959–1960 zbořeno přibližně sedmdesát nevyužívaných domů. K oživení vesnice přispělo vybudování vodního díla Přísečnice, ale i tak postupně převládl počet rekreačních objektů nad trvale obydlenými domy. Do roku 1999 ve vsi nebyl obchod a zásobování základními potřebami zajišťovala dvakrát týdně pojízdná prodejna. Po otevření hospody v ní bylo možné objednávat základní potraviny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 674 obyvatel (z toho 328 mužů), z nichž byli čtyři Čechoslováci, 667 Němců a tři cizinci. Kromě tří evangelíků a dvou lidí bez vyznání byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 789 obyvatel: dvanáct Čechoslováků, 764 Němců a třináct cizinců. Bylo mezi nimi šestnáct evangelíků, dva členové církve československé, 39 lidí bez vyznání a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "Kryštofovy Hamry leží v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Patří do obvodu obce s rozšířenou působností Kadaň a jejich pověřený obecní úřad je ve Vejprtech. Po zrušení poddanství se Kryštofovy Hamry staly samostatnou obcí, která až do území reformy v roce 1960 patřila do okresu Kadaň (1869–1890, 1950) a do okresu Přísečnice (1900–1930). Až do svého zániku k obci patřila osada Hájovna. Poté Kryštofovy Hamry jako samostatná obec zanikly, a v letech 1961–1974 tvořily část města Přísečnice. Od 30. června 1974 se znovu staly obcí s částmi obce Černý Potok, Mezilesí, Rusová a Kotlina. Kotlina byla od 1. ledna 1979 převedena k Měděnci. Obecní úřad sídlí v domě čp. 64, ve kterém byl v první polovině dvacátého století provozován hostinec U Kunzů.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "V roce 2007 schválilo zastupitelstvo podobu obecního znaku. Předseda Poslanecké sněmovny udělil obci znak a vlajku dne 13. května 2008. Strom ve znaku obce symbolizuje úctu k zaniklému městečku Přísečnice. Pod stromem protéká voda, která symbolizuje obec Černý Potok. Jablko ve znaku symbolizuje kostel svatého Kryštofa a název obce. Zkřížená kladívka v pravé dolní části znaku jsou připomínkou hornické minulosti tohoto krušnohorského regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V katastrálním území obce, na hřebenech Krušných hor v nadmořské výšce 800–850 m, zhruba v prostoru mezi železničními zastávkami Měděnec a Rusová na železniční trati Chomutov–Vejprty, se nachází Farma větrných elektráren Kryštofovy Hamry. Komplex patří německé společnosti Ecoenerg Windkraft GmbH a v roce 2008, kdy byl uveden do provozu, byl s počtem 21 turbín největším větrným parkem na území České republiky, přestože vítr s dostatečnou rychlostí vane na hřebeni hor jen několik dnů v roce. Celková výška elektráren dosahuje přibližně 119 metrů. Investiční náklady se v té době pohybovaly okolo 80 milionů korun na jednu elektrárnu. Jen za první rok zkušebního provozu vyrobil park 94 tisíc megawatthodin a elektřina se prodala za 246 miliónů korun a návratnost investice ve výši 1,46 miliardy korun se tak odhadovala na sedm let. V roce 2011 byla naplánována výstava dalších čtyř strojů v lokalitách Rusová a Dolina.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Roku 1998 byl otevřen hraniční přechod pro pěší vzdálený asi dva kilometry od vesnice, odkud k němu vede žlutě značená turistická trasa.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Škola byla v Kryštofových Hamrech již v roce 1770 a fungovala až do roku 1971. Školní budovu postavenou roku 1838 převzala v roce 1952 posádka pohraniční stráže, a vyučování potom probíhalo v jiném domě. V devadesátých letech dvacátého století byl areál bývalé pohraniční stráže upraven na výcvikové středisko Střední policejní školy ministerstva vnitra. V roce 2018 v něm působilo odloučené pracoviště Vyšší policejní školy a Střední policejní školy MV v Praze, zaměřené na výcvikovou a vzdělávací činnosti školy a dalších složek ministerstva vnitra a policie.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní akce organizuje Sbor dobrovolných hasičů obce Kryštofovy Hamry. V roce 2009 byla ukončena oprava střechy na kostele svatého Kryštofa a rekonstrukce věžních hodin. V tomto roce byl také zaveden do obce Kryštofovy Hamry a Černý Potok internet.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kryštofovy Hamry () jsou obec v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Žije v nich obyvatel. Vesnice se nachází v údolí Přísečnického potoka v nadmořské výšce 680 metrů. Okolní krajina byla osídlena již v patnáctém století, ale první zmínky o vesnici jsou až z roku 1720. Prvotní osídlení i počátky vesnice souvisí s těžbou a zpracováním železné rudy. V devatenáctém století bylo železářské podnikání částečně nahrazeno textilním průmyslem, ale všechny podniky zanikly po druhé světové válce v důsledku vysídlení Němců z Československa. ", "tgt_summary": "Kryštofovy Hamry (en ) est une commune du district de Chomutov, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 534838} {"src_title": "Radim (okres Jičín)", "tgt_title": "Radim (district de Jičín)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název obce Radim vznikl z osobního jména a původně znamenal Radimův dvůr. Dá se usuzovat, že Radim byla rodištěm vladyků z Radimi, kteří jsou zde připomínáni v pramenech ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Obec leží v mírně teplé oblasti s mírně vlhkou, mírnou zimou. Průměrná roční teplota je 7–8 °C, průměrné roční srážky činí 500 – 700 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Známky nejstaršího osídlení v blízkém okolí Radimi sahají až do mladší doby kamenné, kdy se v tomto kraji objevují první zemědělci. Zhruba v místě dnešní hranice katastrů obcí Radimi a Soběrazi, na východním soběrazském svahu, se rozkládala osada kultury vypíchané keramiky, jak to dokládají četné archeologické nálezy zlomků keramiky a kamenných nástrojů. Další doklady osídlení území jsou však až z mladší doby bronzové, z období lužické kultury lidu popelnicových polí. Na přelomu 19. a 20. století bylo na jižním okraji obce Lháň objeveno rozsáhlé pohřebiště 116 žárových hrobů, které patří k největším pohřebištím lužické kultury ve východních Čechách. Teprve koncem 20. století bylo o 500 m níže, v blízkosti lokality zvané „Na Sádkách“, objeveno sídliště, které se nejspíš přímo vztahuje ke lháňskému pohřebišti. První písemná zmínka o obci, kdy dolní část vsi vlastnil Zdeněk z Radimi a horní část držel Půta z Turgova společně s panstvím Bradlec, pochází z roku 1360. Z téhož roku pochází záznam, že Půta z Turgova a Zdeněk z Radimi společně uplatnili patronátní právo k radimskému kostelu. Koncem 14. století (údajně od roku 1393) – byla horní část Radimi součástí kumburského panství, které vlastnili Vartemberkové. V roce 1406 Jan Kumburský z Vartemberka musel pro dluhy prodat panství a zůstala mu jen horní část Radimi s dvorem, kde se usadil a žil zde až do své smrti v roce 1410. Po jeho smrti ji získal Mikuláš z Úlibic, který ji připojil k úlibickému statku. Dále není historie vsi známa, kromě záznamu, že v roce 1448 Václav z Radimi pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Roku 1533, v souvislosti s velkými majetkovými převody se, po více než 100 letech, vrací ves Radim do zaznamenané historie. V té době byla již celá ves součástí kumburského panství, které vlastnili v tomto období Trčkové z Lípy. Ti také nejspíše v druhé polovině 16. století založili v Radimi tvrz, kde při pobytu na svém panství, mohli, kromě Jičína, přebývat. V roce 1607 Jan Rudolf Trčka prodal celé kumburské zboží Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. Ten ze zakoupených a zděděných majetků vytvořil rozsáhlé dominium, k němuž patřila také Radim a vsi v jejím okolí – Soběraz, Lháň, Tužín, Dřevěnice a Studeňany. V souvislosti s Radimí je již zmiňována „tvrz s dvorem poplužním a kovárnou“. Po bitvě na Bílé hoře získal celou polovinu zkonfiskovaného majetku Smiřických jejich příbuzný Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ještě před definitivním rozhodnutím ohledně dědictví, na jaře roku 1621 pozval kartuziány z Olomouce, aby na jeho panství založili klášter. Prozatímně je ubytoval v radimské tvrzi a vybavil je náležitými prostředky k obživě a pobytu. Do roku 1623 vytvořil Valdštejn ze svých, obratně získaných majetků, rozsáhlé frýdlantské dominium se sídelním městem Jičínem. Roku 1625 se vévoda Albrecht rozhodl převézt ze Štípy na Moravě ostatky své první manželky Lukrécie Nekšovny z Landeka a do vybudování kláštera ve Valdicích je nechal prozatímně uložit v chóru radimského kostela. Druhá Valdštejnova manželka Isabella Kateřina z Harrachu porodila 22. listopadu 1627 syna Albrechta Karla. Koncem téhož roku, na počest této radostné události, předal vévoda kartuziánům zakládací listinu valdického kláštera, nazvaného podle blízké obory Valdická kartouza (Carthusia Waldicensis). K materiálnímu zabezpečení 12 mnichů, převora a hospodářského správce kláštera byla vyčleněna tvrz Radim s dvěma poplužními dvory, z nichž jeden byl v Radimi a druhý u Robous, a 12 vesnicemi s veškerým příslušenstvím. 13. ledna 1628 zemřel Valdštejnův syn Albrecht Karel v necelých dvou měsících věku a traduje se, že byl dočasně pohřben vedle Valdštejnovy první manželky v původním radimském kostele. V roce 1632 kartuziáni přesídlili z radimské tvrze do valdického kláštera a tam též přenesli ostatky Valdštejnovy první manželky a syna. Když byl v roce 1634 zavražděn vévoda Albrecht z Valdštejna, frýdlantské vévodství bylo zrušeno, majetek zkonfiskován a přidělen příslušníkům šlechty, většinou cizího původu. Celou oblast severovýchodních Čech zasáhlo naplno rabování a drancování vojsk, bojujících o moc během třicetileté války. Po skončení třicetileté války se valdičtí kartuziáni pustili do obnovy kláštera a jeho hospodářského zázemí. Radimskou tvrz přestavěli na zámek a rozvíjeli i další stavební aktivity. V roce 1765 byla ustavena samostatná radimská farnost. Po zrušení valdického kláštera v roce 1781, přešla Radim pod správu Náboženského fondu. Radimská farnost získala řadu cenných předmětů ze zrušeného kláštera ve Valdicích a v roce 1784 podepsáním \"smlouvy o převzetí pozemků poddanými panství radimského\" na místním zámku se změnily hospodářské poměry obce. Změna nastala v roce 1824, kdy ve veřejné dražbě koupil panství Radim a Pecka a statky Choteč, Sobčice a Vojice, kníže Ferdinand z Trauttmansdorffu. Získané majetky spojil se svým kumbursko–úlibickým panstvím a obnovil tak opět rozsáhlé dominium. Za první světové války, v roce 1915, pobývalo v Radimi asi 20 polských židovských uprchlíků z Haliče, kteří byli ubytováni na zámku a v hostinci „Na Poště“. Panství Kumburk-Radim bylo v první etapě pozemkové reformy dáno v roce 1921 do záboru, přičemž velkostatek „Kumburg” s Lužany; velkostatek „Oulibice” s Robousy (bez Obory) podléhaly konfiskaci do 50%, Kovač-Konecchlumí též do 50%, dvůr Oulibice do 50% a u Zebína se jednalo o 36 ha; velkostatek Týn Horšův měl být konfiskován celý. Státní pozemkový úřad (přídělový komisař v Jičíně) vyhlásil na velkostatku Kumburk-Radim v majetku Karla z Trautmannsdorfu ve lhůtě od 1. července do 10. července 1923 přídělové řízení k prodeji (popřípadě pachtu) zbytkových statků Robousy (asi 62 ha), Lužany (asi 30 ha) a Konecchlumí (asi 36 ha). Zbytkový statek Lužany o rozloze 29 ha byl prodán za přídělovou cenu 200.000,- Kč (majitel Ziebiger Vilém), zbytkový statek Robousy o rozloze 62 ha za př. cenu 430 000,- Kč (majitel Viška Ferdinand) a zbytkový statek Konecchlumí o rozloze 36 ha za př. cenu 220.000,- Kč (majitelka Vítková A.) V roce 1936 nový majitel zámku František Bílek nechal východní část zámku pro zchátralý stav zbořit, západní polovina byla definitivně srovnána se zemí v roce 1948 a z původního zámku se dochoval pouze neveliký klenutý sklep. Během druhé světové války, se někteří občané Radimi a okolí zúčastnili národního odboje. Když v únoru a březnu 1945 procházely Jičínskem transporty zajatců, které Němci evakuovali z Horního a Dolního Slezska před rychle postupující Rudou armádou, šla většina transportů přes Radim na Železnici, aby se vyhnuly městu Jičínu. Při silnici je pomníček ruského zajatce, který zde byl zastřelen, protože nebyl schopen jít dále. Poválečná historie Radimi byla obdobná s osudy jiných obcí na Jičínsku.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a popis obce.", "content": "Obec leží na okraji Českého ráje na úpatí lesnatých kopců, Kumburka, Bradlce, Tábora a Kozákova, táhnoucích se na severovýchodě od silnice na Novou Paku k severozápadu až k Jizeře. Na druhé straně silnice z Jičína do Turnova se táhne kratší, lesnatější hřeben, počínající u Jičína Brady, pokračující Prachovskými skalami, Troskami, Hrubou Skálou a končící u Turnova. Přes Radim teče potok Trnávka, pramenící v lesích nad osadou Podhájí, který se na jihozápadním okraji obce zvaném \"V Olšinách\" stéká se Lháňským potokem, směřuje dále přes Studeňany, protéká Dvoreckým rybníkem u Robous a vlévá se u Kacákovy Lhoty do Úlibického potoka, přítoku Cidliny. Okolí Radimi původně pokrývaly dubohabrové lesy, které, směrem k severu, přecházely v doubravy a bučiny. Od počátku 19. století je převažující dřevinou v okolních lesích smrk. Většina lesů byla ale postupně, vzhledem k dlouhotrvající zemědělské činnosti, vyklučena, vytěžena a přeměněna na pole, částečně i louky. Kromě Dvoreckého rybníka, který se nachází na nynější hranici katastrálních území Studeňany a Robousy, byly v nejbližším okolí Radimi ještě další tři rybníky, které však byly postupně vysušeny a přeměněny na pole nebo louky. V roce 1961 byl na horním toku potoka Trnávky vybudován rybník Bonda, známý více pod jménem „Radimák“. Potok napájí požární nádrž v Radimi a v roce 1980 došlo k jeho zatrubnění při průtoku obcí. Další větší vodní plochou v okolí je rybník Hlíza v Dřevěnici. Radim je svým půdorysným uspořádáním „návesní vsí“ typickou pro řadu regionů východních Čech. Nejstarší zástavba byla dřevěná. K roubení obydlí se používalo hlavně borové, jedlové, ale i dubové dřevo. Roubené domy bývaly často i v 18. století, budovány bez základů. Stěny roubených stavení se dokončovaly jílovou omazávkou s řezanou slámou. Proti nepříznivým vlivům počasí, byly trámy napouštěny hovězí krví, případně lojem nebo lněným olejem. Spáry a čela trámů se bílily. Roubená stavení často doplňovaly stavební prvky z pískovce. Štítové lomenice byly ozdobně vyřezávané nebo vyskládané z polí různě kladeného dřeva. Na pokrytí střech se používaly došky ze žitné slámy, výstavnější domy se pokrývaly šindelem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Složení obyvatel.", "content": "Podle berní ruly bylo roku 1654 v Radimi 7 sedláků, 5 chalupníků a 4 domkáři, ve Lháni byli 4 sedláci. Jak uvádí tereziánský katastr, bylo v Radimi roku 1756 celkem 37 hospodářů, ve Lháni 5. V roce 1961 bylo v obci evidováno 518 obyvatel, v roce 1980 žilo v obci 372 osob a v roce 2006 zde žilo 381 osob. Podle statistiky ze sčítání lidu v České republice v roce 2001, žilo v Radimi trvale celkem 362 osob, z toho 181 žen. K české národnosti se hlásilo 348 osob, 4 ke slovenské, 2 k německé a 2 k ukrajinské. 6 osob svoji národnost zřejmě neuvedlo. Ke dni 31. prosince 2010 zde bylo evidováno 342 bydlících obyvatel, z toho 187 žen.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Jak bylo v minulosti běžné, bylo i na radimském panství vysoké procento věřících obyvatel. Až na nepatrné výjimky se hlásili k římskokatolické církvi; v průběhu historie žily na panství 1 až 4 židovské rodiny. Náboženský život v obci závisel na tom, pod jakou správu spadala radimská farnost a zda úřadující farář bydlel v Radimi, nebo tam dojížděl. V současnosti obec Radim spadá do římskokatolické farnosti Železnice jičínského vikariátu a královéhradecké diecéze. Zdejší kostel sv. Jiří, mučedníka je též farním kostelem, kam dojíždí farář ze Železnice. Podle údajů z roku 2001 bylo z 362 obyvatel Radimi 108 věřících, z toho 88 lidí se hlásilo k římskokatolické církvi, 10 k československé církvi husitské, 1 k českobratrské církvi evangelické a 1 k pravoslavné církvi; 225 osob bylo bez vyznání a 29 osob své vyznání neuvedlo.", "section_level": 2}, {"title": "Architektonicko–urbanistický vývoj obce.", "content": "První historicky doloženou stavbou na území Radimi byla tvrz, stojící proti původnímu dřevěnému kostelu sv. Jiří, mučedníka. Vybudovali ji pravděpodobně Trčkové z Lípy ve druhé polovině 16. století. Byla to podélná třípatrová kamenná budova, ke které náležel hospodářský dvůr. Kartuziáni, které přivedl do Radimi Albrecht z Valdštejna v roce 1621 a kteří zde pobývali 10 let, si ji upravili pro svoje potřeby. Prostory v budově přestavěli na kapli, sakristii, refektář, cely a další místnosti obvyklé pro klášter. Další stavební činnost kartuziánů v Radimi pokračovala po skončení třicetileté války, kdy měli již své hlavní sídlo ve Valdicích. V roce 1660 přestavěli původní tvrz, svoje první sídlo, na klášterní rezidenci ve stylu raného baroka, nazývanou později zámek, a dřevěným potrubím sem zavedli vodu z Podhájí. Budova zámku stávala u silnice, proti kostelu, a tvořilo ji jednopatrové podélné stavení, kryté sedlovou střechou, s velkými klenutými přízemními prostorami, které byly v dalších letech rozděleny příčkami. V některých prostorách měla později své třídy stará radimská škola. Budova zámku měla bohatou historii a kromě toho, že zde probíhalo vyučování, i nejrůznější využití (občasné sídlo vrchnosti, ubytování pro praktikanta Jana Pernera, pana nadlesního, tkalcovská dílna, ubytovna důchodců z velkostatku, hřebčín nebo ubytovna zajatců v 1. světové válce). Poslední majitel zámku, František Bílek z Valdic, začal v roce 1936 s jeho postupnou demolicí a stavební materiál odvážel do Valdic. Obec od něho zakoupila uvolněné pozemky a na jejich místě postavila v roce 1939 budovu kampeličky, ve které získal své trvalé sídlo i poštovní úřad. Nyní se zde nachází také knihovna a ordinace lékařů. Vedle této budovy byla později vystavěna prodejna smíšeného zboží a úřadovna se zázemím nynějšího Obecního úřadu. V letech 1708–1709 byl na místě původního dřevěného kostela sv. Jiří, mučedníka, postaven nový barokní kostel stejného jména. Tato jednolodní chrámová stavba je orientovaná v ose východ–západ. Západní průčelí s hlavním vchodem tvoří hranolovitá kostelní věž, zakončená kupolí s věžičkou a křížem. Pod kupolí jsou umístěny věžní hodiny. Později byla na východní straně kostela přistavěna sakristie a na střechu kostela umístěna další věžička. U kostela se nacházel hřbitov, který časem přestal svou kapacitou postačovat a byl zrušen. V roce 1791 byl zřízen hřbitov za vsí směrem na Lháň, kde se pak říkalo „Na zadním hřbitově“. Později byl též zrušen a v roce 1892 byl založen stávající hřbitov u silnice na Dřevěnici. U kostela, po pravé straně, zůstal pouze jeden hrob s kamenným náhrobkem a křížem. Je v něm pohřben jeden z nejváženějších mužů v historii Radimi P. Jan Tobiášek. Kartuziání postavili též za kostelem na křižovatce silnic do Dřevěnice a do Tužína kamenný hostinec, později zvaný „U Růže“, který měl ve štítu písmena CW (Carthusia Waldicensis), neboli Valdická kartouza s letopočtem 1729. Tento hostinec se zachoval do současnosti; o jeho důkladnou rekonstrukci v roce 1994 se zasloužil Jaroslav Janda z Újezdce, který zde byl do roku 2007 hostinským. Hostinci se pak říkalo \"U Jandů\". Další, dřevěný kartuziánský hostinec ve Studeňanech z roku 1767 se nedochoval. Druhý, zachovalý, hostinec stál na křižovatce silnic do Soběrazi a do Lháně a v něm sídlil nějakou dobu i poštovní úřad, později kanceláře a provozovna zemědělského družstva. Ještě dlouho se zde říkalo „Na Poště“. V roce 2009 byla budova přestavěna na moderní bytový dům a tato lokalita se nyní nazývá „Hrad“. První farář samostatné radimské farnosti Karel Viktorin Gottmann, rodák z Prahy, vystavěl ve druhé polovině 18. století, při cestě vedle kostela, krásnou barokní faru s mansardovou střechou pokrytou šindelem. Od roku 1930 byla radimská farnost spravována ze Železnice, neobývaná fara chátrala a v letech 1959–1960 byla zbourána. Na místě fary je nyní obecní park se stromy a lavičkami. Stará škola byla vystavěna roku 1784 za kostelem v místě, kde se říká „U Křížku“. Jedná se o přízemní roubené stavení, na podezdívce z pískovcových kvádrů, zbudované v mírně svažitém terénu. Štítová lomenice je tvořena z protilehle vyskládaných ploch a zdobena vyřezávanou římsou. Je to nejstarší, dosud obývané stavení v obci. V roce 1819 byla poblíž zadního hřbitova směrem na Lháň postavena obecní kovárna. Nová škola byla vystavěna v roce 1891 stavitelem Křenovským, na zakoupeném pozemku, patřícím původně k hostinci „U Růže“, podle silnice na Dřevěnici. Prostorná patrová budova prošla od té doby řadou rekonstrukcí, kdy byla pořízena nová okna a omítka (1965), přistavěno hygienické zařízení a tělocvična (1970), další přístavbou vznikla v přízemí kuchyň a jídelna (1978). Změnou vnitřních dispozic se získala velká místnost pro mateřskou školu. Bylo vybudováno další hygienické zařízení, šatny a nový vchod do školy. V roce 2006 byla kancelář ředitele školy a kabinet přeměněny na byty pro učitele. V současně době je v budově, kromě učitelských bytů, základní škola nižšího stupně (1.–5. ročník) a mateřská škola. Ke škole patří velké sportovní hřiště s klubovnou (TJ Sokol Radim). V roce 2000 byla u školy vybudována sportovní hala 13 x 11 m včetně šaten a sociálního zařízení. K radikální přeměně centra obce došlo v roce 1987, kdy na místě zbořeného stavení čp. 18, tzv. „Kalouskovo“, kde do té doby sídlilo zdravotní středisko, byly postaveny obytné okály.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Obyvatelé radimského panství se vedle zemědělství živili též předením. Podle záznamů z roku 1777, kdy se oddělovaly cechy řemeslníků od peckovského panství, je zřejmé jaká řemesla se zde provozovala. Byl to cech krejčí, cech mlynářů a pekařů a cech osmi řemesel (kováři, zámečníci, truhláři, tesaři, bednáři, sklenáři, kameníci a mistři zedničtí). Většina řemeslníků musela své příjmy doplňovat ze zemědělství. V roce 1840 zřídil vídeňský Žid Ignác Leopold Lieben na zámku tkalcovskou dílnu, které se říkalo „fabrika“; vyráběly se zde látky, především atlas a kaliko. Zaměstnával tam 70 lidí a kromě toho pracovali pro dílnu tkalci skoro v každém domě v nejbližším okolí. I ti si přivydělávali na živobytí zemědělstvím. Podle statistiky z let 1833 až 1834 byla půda na statku Radim středně úrodná a pěstovaly se zde všechny druhy obilí, len a další kulturní plodiny. Ovocné stromy (jabloně, hrušně, švestky, třešně) byly vysazovány i ve volné přírodě. Z hospodářských zvířat se kromě skotu, chovali koně a ovce, z domácích zvířat pak hlavně husy, prasata, ale i slepice, králíci a kozy. Rozšířené bylo též včelařství. Z řemesel byli nejvíce zastoupeni tkalci plátna (pláteníci), mlynáři, kováři, pekaři a krejčí. Byli zde i 2 zubaři a 15 porodních asistentek. V roce 1870 byl v Radimi zřízen poštovní úřad; přes Radim vedly dvě říšské (císařské) silnice, jedna z Jičína přes Novou Paku až do Slezska, druhá přes Hořice a Hradec Králové na Moravu. V roce 1907 byl založen Spořitelní a záložní spolek tzv. „kampelička“; zakládajících členů bylo 36. V letech 1926–1927 proběhla elektrifikace Radimi a Lháně. V roce 1928 začal jezdit přes obec první autobus provozovatele Josefa Faikuse, na trase Mlázovice – Jičín. Po roce 1948 hospodařily v Radimi nejprve dvě JZD (II. a III. typu), která se v roce 1964 sloučila v JZD Radim. Do družstva vstoupili na tři až čtyři výjimky všichni vlastníci půdy. Ve Lháni byl na pozemcích p. Bímy zřízen státní statek. V roce 1965 byl ve Studeňanech postaven velkokapacitní kravín, na jehož stavbě se podíleli i vojáci. Po roce 1989 byla půda navrácena původním majitelům. Přihlásilo se 38 restituentů, z nichž většina půdu pronajala Zemědělskému družstvu Radim, které vzniklo v roce 1992. Nyní ho nahradila Zemědělská společnost Radim se sídlem v Soběrazi. Dva zemědělci hospodaří se svými rodinami na soukromých farmách. V obci má svoji provozovnu Pila Radim – Jindra Fr., E.S.H. & F s.r.o. (výroba elektrotechniky) a EKO-AGRO-MONT s.r.o. Studeňany (služby pro zdemědělství a stavebnictví). Roku 2010 bylo v obci evidováno 85 podnikatelských subjektů; největší počet z nich podniká v oblasti obchodu, prodeje a oprav motorových vozidel a spotřebního zboží, zemědělství a stavebnictví. V témže roce byla celková výměra pozemků v katastru obce 1038 ha, z toho zemědělská půda činila 673 ha, orná půda 528 ha, lesní půda 264 ha, trvalé travní porosty 103 ha, vodní plochy 34 ha, zahrady 29 ha, ovocné sady 13 ha, zastavěné plochy 17 ha a ostatní plochy 50 ha. Radim leží na křižovatce silnic třetí třídy, které ji napojují severozápadním směrem přes Soběraz na silnici druhé třídy II/286 z Jičína přes Železnici do Lomnice nad Popelkou. V jihovýchodním směru je napojení přes Dřevěnici na silnici první třídy I/16 z Jičína do Nové Paky a směrem na Úlibice na silnici I/35 vedoucí přes Hořice do Hradce Králové. V obci je zastávka pravidelné autobusové linky Jičín – Železnice – Kyje a linky Jičín – Mlázovice – Lázně Bělohrad – Pecka provozovatele BusLine a.s., středisko Jičín. Nejbližší železniční zastávka je pojmenovaná Jičín–zastávka ležící ve Valdicích na trati číslo 041 spojující Hradec Králové s Turnovem.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura, sport.", "content": "Podle pamětníků a ústního podání z konce 18. století, sahá tradice školního vzdělávání v Radimi hluboko do historie. Učilo se údajně v hostinci a také v čp. 65, u Kneiflů. Mimo Radim a její dnešní části, byly svého času k radimské škole připojeny také vsi Zboží, Újezdec, Ploužnice a Žďár. Nějaký čas patřila školou k Radimi také Soběraz a Dolánky. V roce 1783 stoupl počet dětí na 150, takže se zdejší škola, tehdy již farní, mohla rozšířit na dvojtřídní. V roce 1784 byla postavena dřevěná školní budova na náklady vrchnosti, která k ní měla i patronátní právo. Postupem doby se z dvoutřídní stala trojtřídní a 1. září 1885 se radimská škola stala čtyřtřídní. Vyučování probíhalo tak, že jedna třída se učila ve škole a ostatní třídy měly vyučování na zámku, v místnostech k tomuto účelu vyčleněných. Tato situace si vyžádala stavbu nové školní budovy, která byla postavena v roce 1891 jako čtyřtřídní. Po první světové válce zde byly v provozu dvě třídy. Do jedné chodily tři postupové ročníky, do druhé zbývající dva, celkem 5 postupových ročníků. Další dvě místnosti ve škole sloužily jako tělocvična a kabinet. Po absolvování školy mohli žáci chodit do měšťanky, nebo, po složení příslušných zkoušek, navštěvovat střední školy, tedy reálku nebo gymnázium. Stejně jako školství má v Radimi tradici kultura i sport. Osobností, která se významným způsobem zasloužila o kulturní a společenský rozvoj obce byl P. Jan Tobiášek, který byl v Radimi farářem od roku 1856. Založil v obci ochotnický spolek, pořádal divadelní představení českých her, umělecké „besedy“ a jako hudebník i hudební akademie. Z výtěžku těchto akcí, sbírkami mezi obyvateli a vlastními úsporami se zasloužil o založení obecní i školní knihovny. Radim byla pro tyto kulturní aktivity vyhledávána mnoha návštěvníky z širokého okolí. V současnosti zajišťují společenský a kulturní život obyvatel v obci spolkové organizace TJ Sokol Radim, Sbor dobrovolných hasičů Radim, Zahrádkářské sdružení Radim u Jičína, Myslivecké sdružení Podhájí–Radim, Váchalův spolek studeňanský, který pořádá ve Studeňanech výstavy a setkání malířů a výtvarníků a také místní knihovna s internetem. V hostinci „U Růže“ pořádají obecní spolky tradiční plesy, dětské karnevaly a taneční zábavy. V roce 1903 byl založena TJ Sokol Radim. Její členové se zúčastňovali všesokolských sletů, pořádali výlety a divadelní představení. V roce 1957 zahájil činnost oddíl stolního tenisu, který s přestávkami funguje dodnes a hraje stolní tenis na velmi dobré úrovni. Stejně tak místní volejbalový oddíl, založený v roce 1964, se zúčastňuje okresního turnaje s velmi dobrými výsledky. V roce 1973 se poprvé některé zápasy dřevěnických volejbalových turnajů hrály na hřišti v Radimi. Tato spolupráce a výpomoc při organizaci a průběhu významné celorepublikové akce s názvem Volejbalová Dřevěnice trvá dodnes. Kromě turnajů ve volejbale a stolním tenise pořádá TJ Sokol Radim také utkání v nohejbale, sáňkařské a lyžařské závody, turistické výlety, dětské dny a letní tábory. Ubytovací kapacity v rekreační oblasti Tužína zajišťuje Chata Tužín a Penzion Tužín.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Obec má 5 částí, které tvoří 4 katastrální území (Tužín a Podhájí tvoří jedno katastrální území). Zastupitelstvo je složeno ze 7 členů, od roku 2006 stojí v jeho čele starostka Zdeňka Brixová. Obec je členem Svazku obcí Brada a Místní akční skupiny Brána do Českého ráje. Je zde zřízen veřejný vodovod a v současné době v obci funguje poštovní úřad, knihovna s internetem, prodejna smíšeného zboží, pohostinství, mateřská a základní škola nižšího stupně se sportovní halou a hřištěm; do místní ordinace pravidelně dojíždí dětský a praktický lékař. V posledních letech se podařilo, za pomoci státních dotací, zrealizovat dvě větší investiční akce. Tou první byla výstavba nové sportovní haly na počátku tohoto století, která by měla být v dalších letech ještě prodloužena. Druhou akcí bylo vybudování 11 startovacích bytů vzniklých rekonstrukcí bývalého hostince „Na Poště“ v roce 2009. Tato lokalita se nyní nazývá „Hrad“.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Kartuziáni kromě zbudování velkých staveb zřejmě hmotně podpořili i vznik zdejších sochařských a kamenických děl. Z obou stran kostela svatého Jiří v Radimi jsou umístěny barokní pískovcové sochy biblických rodičů Panny Marie, svaté Anny a svatého Jáchyma, pocházející z 18. století. Socha sv. Anny stojí před vchodem do kostela, socha sv. Jáchyma se nachází u zadního traktu, poblíž sakristie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Radim se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký, zhruba 6 km severovýchodně od Jičína, na okraji Jičínské kotliny, v úrodné denudační sníženině (průměrná výška 300 m n. m.), která je otevřená v jižním a západním směru a zvolna se svažuje k jihu. Na severní straně tvoří dominantu vrchy Kumburk (642 m n. m.) a Bradlec (547 m n. m.) se zříceninami středověkých hradů; na západním obzoru se vypíná vrch Zebín (399 m n. m.) a Veliš (429 m n. m.), mezi kterými je v jihozápadním směru situováno okresní město Jičín. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Radim est une commune du district de Jičín, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 168368} {"src_title": "Jakuza", "tgt_title": "Yakuza", "src_document": [{"title": "Původ a historie.", "content": "Slovo \"jakuza\" pochází z japonské karetní hry Ojčokabu (hraje se s kartami hanafuda a kabufuda) a označovalo nejhorší kombinaci karet. Ojčokabu je vlastně takový japonský protějšek hry Black Jack. Hlavní rozdíl mezi zmíněnými hrami je v tom, že v Ojčokabu je pouze 19 karet, namísto 21 u druhé hry. Nejhorší kombinace karet v ruce pak je osmička, devítka a trojka. Ty dávají v součtu 20, což znamená nulové skóre. V tradičním japonském stylu počítání se tato tři čísla nazývají Ja (8), Ku (9) a Sa (3), odtud tedy původ slova jakuza. Neexistuje ovšem pouze jediný původ celé japonské jakuzy. Organizace (pl.) se etablovaly z různých částí tradiční japonské společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kabukimono.", "content": "První stopy v pátrání po původu Jakuzy vedou do roku 1612, za muži kabukimono (傾き者) (\"šílenci\"). Jejich zvláštní styl oblékání, typický sestřih a špatné chování v kombinaci s jejich dlouhými meči dávalo všem okolo výstrahu, aby se měli na pozoru. Tito kabukimono byli známí jako samurajové bez pána, róninové, z nichž mnozí cestovali napříč Japonskem v loupeživých bandách. Pustošili vesnice a městečka. Mnoho z těchto „padlých“ samurajů nacházelo svůj smysl života v tomto pohnutém konání, mnoho z nich tak řešilo svoji situaci, kdy přišli o práci ve službách jiných samurajů nebo šóguna v období míru. Téměř celá jakuza tedy vykazuje podobné atributy - odpadlíky, kriminálníky a podivíny.", "section_level": 2}, {"title": "Nerima-Ku.", "content": "Současná organizace ovšem jako své předky kabukimono rozhodně neshledává. Považuje za ně Nerima-Ku (町奴), služebníky nebo zachránce měst. Nerima-ku byli obyvatelstvem uznávaní hrdinové, kteří je naopak pomáhali chránit proti kabukimono. Proti nim však byli často slabší, daleko méně trénovaní a vyzbrojení. Byli to takoví „Robinové Hoodové“ Japonska. Kabukimono zase působili jako hrubí nevychovanci, kteří terorizovali široké okolí, utlačovali lid jen pro své potěšení, dávali svým skupinám strašidelná jména a mluvili vulgárně.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Současná Jakuza, resp. její členové, se dělí do tří hlavních kategorií: Překupníci a gambleři mají své kořeny v 18. století, gangsteři začínají psát svoji historii až po 2. světové válce, s extrémním nárůstem černého trhu. Tradičně \"tekija\", původně středověcí podvodníci, obstarávali lup od prodavačů, \"bakuto\" zase loupili ve městech a přepadávali na cestách. \"Gurentai\" se vyprofilovali podle vzorů Al Caponeho. Po 2. světové válce, kdy byla úřední moc pod palcem amerických okupantů, gurentai velmi prosperovali a posilovali svoje společenské pozice. Podařilo se jim povýšit japonský zločin na další úroveň násilí. Svoje meče postupně vyměnili za palné zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Tetování.", "content": "Mezi členy organizace je populární tradiční japonské tetování. Nosí jím pokrytá záda i hruď, stejně jako ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Nahý člen tak vypadá, jako by měl na sobě dlouhé spodní prádlo. Typickými znaky bývá drak, květ, horská krajina, vířící moře a podobně. Aplikace takového tetování bývá velice bolestivá a zabere stovky hodin, ale jeho dokončení pak znamená, že dotyčný se může považovat za opravdového muže.", "section_level": 2}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Odhaduje se, že současný počet členů se pohybuje někde okolo 110 tisíc, rozdělených do cca 2 500 rodin. V porovnání s USA, kde žije zhruba dvojnásobek populace, jsou odhady členů organizovaných skupin na 20 tisících, a to nejen v americké mafii, ale celkem. Vliv Jakuzy sahá daleko za hranice Japonska, výjimkou nejsou ani Spojené státy. Jsou také na Evropském kontinentě, jako je Anglie, Rusko a další státy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakuza (japonsky: やくざ nebo ヤクザ případně anglickou transkripcí Yakuza) nebo též Gokudó (極道) je japonská tradiční zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie.", "tgt_summary": "Un est un membre d'un groupe du crime organisé au Japon (mafia). Les yakuzas sont représentés par quatre principaux syndicats, présents sur tout l'archipel, et possèdent également des ramifications dans la zone Pacifique, et même en Allemagne et aux États-Unis. Ils étaient officiellement fin 2019, au sens large du terme. ", "id": 619010} {"src_title": "Sýkořice", "tgt_title": "Sýkořice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1581. Někde tudy však již dříve procházela středověká královská cesta mezi Prahou a Křivoklátem, její poloha ale není přesně známa. Dá se předpokládat, že byla takřka totožná s dnešní silnicí č. 201. Oblast ovšem zcela jistě byla osídlena už v pravěku – potvrzují to archeologické nálezy v okolí (např. hradiště v Nižboru, které je odtud asi 10 km na jihovýchod). Pravěký člověk přetvářel krajinu pro své zemědělské potřeby a polnosti získával vypalováním zdejších hlubokých lesů. Vznikl tak například bezlesý pás, táhnoucí se od Sýkořice na severovýchod směrem k Unhošti, široký až několik km, v němž jsou úrodná pole.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Sýkořice \"(376 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 obchody s dřívím, 2 hostince, 2 kováři, mlýn, obuvník, pekař, 2 rolníci, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, velkostatek Fürstenberg.", "section_level": 2}, {"title": "Území.", "content": "Horní část Sýkořice se nazývá \"Senecká\", její nejvýše položená lokalita má název \"Vrška\". Zde v současnosti probíhá nová výstavba domů, obec se tak rozrůstá. K obci patří i samoty či osady Podřeže, Luby, Dřevíč atd. K území obce patří též lom naproti zbečenskému nádraží a pás chatových osad táhnoucích se podél Berounky od lomu až k Vůznici. Údolí bezejmenného potoka tekoucího od osady Podřeže na jih k Berounce vymezuje rozsáhlou zalesněnou východní část Sýkořice, která vede až na jihovýchod k potoku Vůznici, jehož údolí je součástí stejnojmenné národní přírodní rezervace. Bezejmenné nejvyšší kótě tohoto území bývá udávána nadmořská výška 437 nebo 446 m n. m. Dalším vrcholem je Skalka (345 m n. m.) u stejnojmenné myslivny. Skalnatý pás u zákruty Berounky, na jihozápadě kopce, naproti Žloukovicím, je vyhlášen jako přírodní rezervace Kabečnice. Východním úbočím tohoto kopce vede silnice II/116 z Nižboru na severoseverozápad kolem loveckého zámečku Dřevíč k myslivně Skalka a osadě Luby (a dále směrem na Lány). U Lubů se křižuje se silnicí II/201, která ze Zbečna vede přes Sýkořici, kolem vrcholu Koza (452 m n. m.) a kolem sýkořických osad Podřeže a Luby na východoseverovýchod k Unhošti. Jihozápadní hranice území obce vede Berounkou bezprostředně od Zbečna (jež se Sýkořicí sousedí na západě a severozápadě) a kolem Račice, u Žloukovic (části obce Nižbor) vede hranice podél železniční trati, která zde sice přechází na sýkořický břeh, ale k území Sýkořice nepatří. Východní hranice Sýkořice s Nižborem v berounském okrese vede severojižním směrem klikatě údolím Vůznice, navazuje severozápadním směrem hranice s Bělčí v kladenském okrese. V obci je obecní úřad a nalézá se zde i několik podnikatelských subjektů, zejména z oblasti služeb. Větším podnikem je nedaleký kamenolom firmy Kámen Zbraslav, kde se těží spilit a vyrábí drcené kamenivo pro stavební účely a silniční stavby. Ve spodní části obce se nachází fotbalové hřiště. Malebné okolí vsi zaznamenalo po druhé světové válce mohutný rozmach rekreace a dnes patří k velmi výrazným rekreačním oblastem, zejména v blízkosti řeky Berounky.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické trasy.", "content": "Přes území Sýkořice procházejí dvě pěší turistické značené cesty. Žlutá č. 6132 vede ze Zbečna na Seneckou a dále k myslivně Kaly (patřící k obci Běleč). V Senecké lze podle obecních směrovek odbočit k nedaleké vyhlídce Pěnčina (vrchol 416 m n. m.). Ta již leží na katastrálním území Zbečna a je z ní výhled na Zbečno, zákrutu Berounky kolem Újezda nad Zbečnem i na sýkořický lom. Červená č. 0030 vede ze Zbečna přes dolní Sýkořici k myslivně Skalka a dále k Berounu. Údolím Vůznice z ní vede odbočka ke zřícenině Jinčov, stojící na ostrohu na bělečské straně Vůznice. Na území obce Sýkořice nezasahují žádné vyznačené cyklotrasy.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sýkořice (německy \"Sikorschitz\") se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, na návrší nad obcí Zbečno nad levým břehem řeky Berounky, po směru toku nedaleko za Roztoky u Křivoklátu, zhruba 16 km jihovýchodně od Rakovníka, 13 km severozápadně od Berouna a 18 km jihozápadně od Kladna. Žije zde obyvatel (v roce 2006 jich bylo 442). Počet domů činí 226, bytů je celkem 248. Rozloha obce dosahuje 1585,28 ha a hustota osídlení 25 obyvatel na km2. ", "tgt_summary": "Sýkořice est une commune du district de Rakovník, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1745078} {"src_title": "Kamenice (okres Jihlava)", "tgt_title": "Kamenice (district de Jihlava)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty Kamenicz (1358), Kamenicze (1556), z Stare Kamenicze (1592), Kamenitz (1633, 1678, 1718, 1720, 1751) až k podobám Kamenitz a Kamenice v roce 1846). Od počátku 20. stoleté Kamenice na Moravě. Název je rodu ženského, čísla jednotného, genitiv zní Kamenice. Místní jméno vzniklo přidáním substantivní přípony -ica k přídavnému jménu kamenná a znamenalo říčku, která tekla kamenitým dnem; v níž se těžil kámen či ves s kamennými domy. V některých pramenech se používalo přídavné jméno Stará pro rozlišení od nedaleké Kameničky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1391, kdy je v městské knize Velkého Meziříčí uveden jistý Svach z Kamenice. Dosud uváděné datum 1358 zmiňuje Dobeše a Jindřicha z Kamenice, kteří se však psali po Kamenici nad Lipou. Nelze je tak spojit s dějinami Kamenice u Jihlavy. Na místní \"tvrzi\" měla letní sídlo Kateřina z Valdštejna, manželka Karla staršího ze Žerotína. Konala se tu schůzka Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem a měl zde nocovat i Fridrich Falcký. Od roku 1869 sem přísluší Vržanov a 1. července 1989 se místními částmi Kamenice staly Kamenička a Řehořov. Obci byl 11. března 2008 obnoven status městyse. Obec Kamenice v roce 2009 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění modrý diplom, tj. diplom za vzorné vedení obecní knihovny.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Kamenice leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina, historická země Morava. Nachází se 9 km jihozápadně od Měřína, 19 km západně od Velkého Meziříčí, 7 km severně od Koutů, 18 km východně od Jihlavy, 8 km východně od Luk nad Jihlavou a 7 km jihovýchodně od Vysokých Studnic. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Křižanovské vrchoviny a jejího podcelku Brtnická vrchovina, v jejíž rámci spadá pod geomorfologický okrsek Řehořovská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška činí 510 metrů. Nejvyšší bod, Bílá hora (659 m n. m.), leží na jižně od městyse, kde se nachází i Kamenická strážka (618 m n. m.) a Vrchy (603 m n. m.) a v těsné blízkosti Kamenice na severovýchod Jansův vršek (563 m n. m.). Městysem protéká řeka Kamenička, na níž jihovýchodně od Kamenice stojí Panský rybník. Západně od Kamenice se do Kameničky zprava vlévá Železný potok. Na území místní části Vržanov leží dvě přírodní památky Pahorek u Vržanova a Prosenka.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 345 domech 1 729 obyvatel. 1 721 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 1 k německé. Žilo zde 1 468 římských katolíků, 20 evangelíků a 192 příslušníků Církve československé husitské.", "section_level": 1}, {"title": "Správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části, členství ve sdruženích.", "content": "Městys je rozdělen na čtyři místní části (Kamenice, Kamenička, Řehořov a Vržanov), které leží na čtyřech katastrálních území (Kamenice, Kamenička, Řehořov a Vržanov) a má čtyři stejnojmenné základní sídelní jednotky. Kamenice je členem Svazku obcí mikroregionu Loucko a místní akční skupiny LEADER – Loucko.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Městys má patnáctičlenné zastupitelstvo, v čele pětičlenné rady stojí starostka Eva Jelenová.", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Právo užívat znak a vlajku bylo městysi uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 9. října 2007. Znak: V modrém štítě pod stříbrnou hlavou se třemi dolů obrácenými černými mnišskými kápěmi vedle sebe vyrůstající zlatá berla se dvěma vlajícími stříbrnými sudarii se zlatým třepením. Vlajka: List tvoří dva svislé pruhy, bílý a modrý, v poměru 1 : 5. V bílém pruhu tři dolů obrácené černé mnišské kápě nad sebou, v modrém pruhu vyrůstá z dolního okraje listu závitem k žerdi žlutá hlavice berly s bílými sudarii se žlutým třepením. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1. Dále jím prochází silnice II/351 v úseku Polná – Kamenice – Třebíč a silnice II/602 v úseku Měřín – Řehořov – Jihlava. Silnice III. třídy jsou: Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, TRADO-BUS a Tourbus. Autobusy jezdí ve směrech Brno, Velké Meziříčí, Jihlava, Tábor, Písek, Strakonice, Velká Bíteš, Luka nad Jihlavou, Kamenička, Vržanov, Měřín, Puklice, Řehořov, Bransouze, Věžnice, Radošov, Třebíč a Náměšť nad Oslavou. Obcí prochází zeleně značená turistická trasa z Vržanova do Kameničky.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura a sport.", "content": "Základní škola a Mateřská škola Kamenice je příspěvková organizace, kterou zřizuje městys Kamenice. Do školy dochází rovněž děti z místních částí Kamenice (Kamenička, Řehořov, Vržanov) a několika menších obcí v okrese Třebíč (Radošov, Chlum, Kouty, Horní Smrčné). Ve školním roce 2013/2014 navštěvovalo zařízení 175 žáků. Mateřská škola má kapacitu 100 dětí. Místní knihovna vznikla v roce 1919. Působí zde Sbor dobrovolných hasičů Kamenice. SK Kamenice 1933 hraje v sezoně 2014/2015 fotbalovou III. třídu mužů v okrese Jihlava. Tělocvičná jednota Sokol Kamenice patří do župy Plk. Švece, sídlí v opravené sokolovně, obnovena byla v roce 2009, členové se věnují stolnímu tenisu a fitness. Orel jednota Kamenice se řadí do župy Kubišova, v roce 2014 měla 38 členů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městys Kamenice () se nachází v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. Rozkládá se na Moravě, na území regionu Moravské Horácko. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kamenice est un bourg () du district de Jihlava, dans la région de Vysočina, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 551735} {"src_title": "Jiřice (okres Pelhřimov)", "tgt_title": "Jiřice (district de Pelhřimov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226. V letech 1989-2010 působil jako starosta Svatopluk Veroněk, od roku 2010 tuto funkci zastává Miroslav Jirků.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Obec Jiřice v roce 2001 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění modrý diplom, tj. diplom za vzorné vedení obecní knihovny. Obec Jiřice v roce 2003 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění bílá stuha, tj. ocenění za činnost mládeže. Obec Jiřice v roce 2005 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění modrá stuha, tj. ocenění za společenský život. Obec Jiřice v roce 2008 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění zelená stuha, tj. ocenění za péči o zeleň a životní prostředí. Obec Jiřice v roce 2012 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění Cena naděje pro živý venkov. Obec Jiřice v roce 2013 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění diplom za příkladný rozvoj obce. Obec Jiřice v roce 2014 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění diplom za knihovnu. V roce 2015 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2015, konkrétně obdržela Zelenou stuhu za péči o zeleň a životní prostředí. V roce 2016 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2016, konkrétně obdržela diplom za podporu využívání volného času dětí a mládeže. V roce 2017 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2017, konkrétně obdržela Diplom za obnovení lidových tradic. V roce 2018 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2018, konkrétně obdržela Bílou stuhu za činnost mládeže. V roce 2019 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2019, konkrétně obdržela Diplom za inovativní přístup k výchově mládeže.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1 a silnice II/129 v úseku Křelovice - Močidla - Humpolec. Dále jsou zde silnice III. třídy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Jiřice () se nachází 3 km severozápadně od Humpolce v okrese Pelhřimov v Kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. V současnosti je největší obcí v okolí Humpolce a probíhá zde nejrozsáhlejší výstavba rodinných domků. Nachází se zde restaurace s penzionem Sedlácký dvůr a hospoda Pod lípou.", "tgt_summary": "Jiřice est une commune du district de Pelhřimov, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 509094} {"src_title": "Červený Hrádek (okres Jindřichův Hradec)", "tgt_title": "Červený Hrádek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínka o Červeném Hrádku pochází z roku 1211. V této době vlastnil Hrádek šlechtický rod Markvarta z Hrádku, někdy nazývaného z Říše, Starče a Holoubku (odtud ve znaku obce holubí křídla). Markvart z Hrádku se svou manželkou Vojslavou založil v nedaleké Nové Říši klášter. V roce 1310 Smilo z Hradku (Castello) potvrdil klášteru v Gerasu patronátní právo ke kostelu v Rancířově u Vratěnína a přislíbil klášteru ochranu těchto práv. Zmíněn je také jeho syn Heinrich. Dále na Hrádku pobývali páni z Bílkova (1318), Matyáš z Hrádku (1349), Smil z Hrádku (1356). Poté také markrabě Jan, který Hrádek propůjčoval jako zeměpanské léno, dalším majitelem byl markrabě Jošt (1410) a ten prodal Hrádek Petrovi z Kamenice, řečenému Šturm (odtud se po krátký čas jmenoval Šturmův Hrádek). V 16. století patřil Hrádek rodu Zahrádeckých sídlících na Hobzí, ten ho pak prodal majitelce Budíškovic, paní Alžbětě Višňovské. Od této doby sdílí stejný osud s Budíškovicemi. V průběhu třicetileté války byla tvrz pobořena a zanikla. I když panské sídlo zaniklo, vesnice žila a rozvíjela se dál.", "section_level": 1}, {"title": "Novější dějiny.", "content": "Obec Červený Hrádek byla jednou z prvních, která po příkladu Zahlinic na Hané uskutečnila po roce 1858 scelení pozemků. Ještě před první světovou válkou odešlo z obce pracovat mnoho zedníků a tesařů a jiných řemeslníků do Vídně, po válce se ale vrátili a pracovali doma. První světová válka skončila 28. října 1918, zpráva o konci války se do obce dostala až o den později. Ještě tentýž podzim zastihla většina hrádeckých obyvatel epidemie španělské chřipky. Zemřelo devět lidí a ostatní nesli následky nemoci po celý život. Na jaře 1917 se v obci začal stavět vodovod, jeho stavba byla dokončena o rok později. V letech 1922–1926 dle zákona o pozemkové reformě byly pozemky z vlastnictví dvora převedeny do vlastnictví zdejším domkařům. Kromě pozemků dvůr vlastnil i palírnu (později sloužila jako chudobinec), i ta byla předána do vlastnictví obce. Dne 5. prosince 1935 probíhala veřejná schůze o elektrifikaci obce. Také druhá světová válka si vyžádala své oběti. V roce 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a z obce bylo odvedeno několik mužů k armádě. Do vsi přijeli českoslovenští vojáci, byly tvořeny pracovní čety a kopány zákopy na obranu před Němci. První německá vojska sem vpadla 15. dubna 1939. Rudá armáda do obce přišla 9. května 1945 a v červnu 1945 byli odsunuti Němci. V roce 1955 byly v celé obci opraveny cesty, v části zvané Hladov vyštěrkovány a na návsi byla provedena parková úprava. V roce 1956 bylo v obci založeno JZD. O rok později vybudováno koupaliště. Od 1. červa 1960 patří obec po zrušení okresu Dačice k okresu Jindřichův Hradec. V roce 1968 bylo vybudováno veřejné osvětlení obce. V roce 1976 byl v Červeném Hrádku založen Český svaz žen. V roce 1977 došlo při povodni k protržení hráze Mlýnského rybníka, po opravě v roce 1979 bylo pod hrází rybníka postaveno dětské koupaliště. Ve stejném roce byla místním JZD postavena bytovka. V roce 1978 byla dokončena kanalizace v obci. V roce 1980 došlo v rámci racionalizace národního hospodářství ke sloučení MNV Červený Hrádek a Hříšice. V obci byly vyasfaltovány cesty a vyvrtány hloubkové studně. V roce 1984 bylazapočata výstavba čistírna pitné vody v Loučkách. Roku 1987 vznikla významná společenská organizace v obci – myslivecké sdružení Vápovka. Při Zemědělském družstvu Hříšice vznikl oddíl ledního hokeje. Roku 1990 se obec oddělila obce od střediskové obce Hříšice. V roce 1991 bylo na Řečici vybudováno koupaliště. V roce 1993 byl místními sportovci založen fotbalový klub a odsouhlasena výstavba nového fotbalového hřiště na Řečici (roku 1997 bylo slavnostně otevřeno a v roce 1999 dostavěny a zkolaudovány šatny). V roce 1996 došlo k telefonizaci obce. V roce 2000 bylo založeno SDH – Sportovní družstvo hasičů, které krátce po založení dosáhlo několika menších úspěchů. V letech 2000–2002 byla obec plynofikována. Cena díla přesáhla 4,5 milionu Kč. V roce 2001 se uskutečnil první sraz rodáků. V roce 2002 byla na kapličce zhotovena nová fasáda. V roce 2003 se opravovaly cesty na Hladově a byl odbahněn rybník Mlýnský. V roce 2006 se pokračovalo v opravách cest, tentokrát na Podolí a byl v obci vybudován bezdrátový internet. V dalších letech byla opravena hasičská zbrojnice a kompletně byla zrekonstruována bývalá škola č.p 27. Pokračovalo se dalšími akcemi, jako je rekonstrukce osvětlení, bezdrátového rozhlasu, oprava obecních cest a oprava čekárny a výstavba víceúčelového hřiště. Dále byl zbudován hlubinný vrt na vodu pod Rasovým polem, který by měl být soběstačný pro zásobování obce pitnou vodou. V následujících letech obec usilovala o získání dotací na vybudování nového vodovodu. V roce 2010 došlo k nové parkové úpravě obce - v parku na návsi byly vysázeny lípy, v okolí obecního úřadu a směrem na Hladov byla vybudována odpočívadla. Na Hladově bylo postaveno dětské hřiště. Pořádají se zde různé sportovní a kulturní akce, funguje zde knihovna a veřejný internet. Obec se i nadále rozvíjí, snaží se vytvořit dobré podmínky pro všechny obyvatele.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1917 zde italští vězni vybudovali jeden z prvních vodovodů. Ves Červený Hrádek stejně jako sousední Nová Říše (dějiny těchto sousedů jsou velmi podobné) zažila v minulých dobách mnoho zlého válkami a požáry, proto přívlastek Červený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Červený Hrádek () se nachází 9 km severovýchodně od Dačic v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Červený Hrádek est une commune du district de Jindřichův Hradec, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2229233} {"src_title": "Boleboř", "tgt_title": "Boleboř", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice je odvozen z osobního jména \"Bolebor\" ve významu Boleborův les nebo háj, ze kterého byl přenesen na blízkou vesnici. V historických listinách se jméno vyskytuje například ve tvarech: Gotfridi villa (1352), Boliborz (1392), Boleborss (1405), Gottessdorff (1549), w Boliborzy (1561) nebo Getterrsdorff (1623).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1352. Boleboř patřila k panství hradu Nový Žeberk, na kterém na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čtrnáctého století sídlil Ota z Bergova. Vrchnost měla patronátní právo k bolebořskému kostelu, který byl v roce 1384 kostelem farním. V roce 1383 Nový Žeberk koupil Těma z Koldic. Koldicům, kteří hrad několikrát zastavili, patřilo panství nejméně do roku 1402, po kterém se v jeho držení vystřídalo více majitelů, mezi nimiž byli Albrecht z Dubé, Albrecht z Ervěnic (1407) a snad také Dětřich Kraa z Borku. Od roku 1418 panství patřilo Vítovi ze Šumburka, po něm snad jeho synovi a v roce 1453 se majitelem stal Albert Konipas. Jeho sídelním hradem se stal Borek, a od té doby Boleboř patřila k červenohrádeckému panství. Lorenc Glac roku 1516 odkázal veškerý majetek své dceři Anně, od které ho sňatkem získal Šebestián z Veitmile. Boleboř se stala součástí chomutovského panství, u kterého zůstala do roku 1605, kdy byl rozprodán majetek zabavený Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Boleboř patřila k vesnicím, které koupil Linhart Štampach ze Štampachu z ahníkovského panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha byla Boleboř připojena k Březnu. Linhartovi byl v roce 1622 zabaven veškerý majetek za podporu a osobní setkání s králem Fridrichem Falckým během stavovského povstání. Přestože mu měla být vyplacena polovina částky, za kterou byl jeho majetek prodán, odešel Jan Jindřich Štampach roku 1628 do Saska. Boleboř získal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, jehož zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru ji roku 1623 připojil ke spojenému panství Ahníkov-Prunéřov. Ze stejné doby pochází také první zmínka o bolebořské tvrzi, po které ještě na konci dvacátého století zbývaly části příkopu a valů severovýchodně od zbořeného kostela. Po třicetileté válce byla vesnice ve špatném stavu. Deset usedlostí bylo pustých. Žilo zde šest sedláků, patnáct chalupníků a devatenáct poddaných bez většího majetku. Z nich byl jeden kolářem, další krejčím, jeden ze sedláků měl šenk a tři chalupníci se živili jako švec, krejčí a tkadlec. Všem obyvatelům patřilo dohromady třicet potahů, 51 krav, 29 jalovic, dvě prasata a 23 koz. Někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století si u hospodářského dvora nechali Martinicové postavit jako letní sídlo malý zámek upravený po roce 1880 na sídlo lesní správy. V roce 1794 ve vesnici bylo 71 hospodářství, kostel s farou a školou, panský zámek a poplužní dvůr. Kromě zemědělství se obyvatelé věnovali předení lnu, bělení plátna a chovu ryb ve čtyřech rybnících. Potok Lužec (též Nivský potok) se používal k plavení dřeva k Jirkovu. V devatenáctém století si většina obyvatel přividělávala výrobou dřevěného zboží pro domácnost. Na konci devatenáctého století se také vyráběly dřevěné zátky a dýhované krabice. Podle zpráv z roku 1898 v Boleboři fungovaly čtyři hostince, dva obchody, trafika a živnost provozovali pekař, kovář, řezník, holič, tři soustružníci dřeva, dva ševci a tři krejčí. Zemědělci pěstovali žito, ječmen, oves, len, brambory a jetel. Poblíž bývala parní pila, kde se zpracovávalo dřevo z okolních lesů a v kamenolomu se těžil štěrk. Trojtřídní školu navštěvovalo okolo 170 žáků. V roce 1900 byl v obci vybudován vodovod, na který bylo napojeno sedm požárních hydrantů. O pět let později starosta Antonín Zimmermann navrhl založení hasičského sboru. Roku 1906 měl hasičský sbor 40 členů a zakoupil stříkačku. Největší požár zdejší hasiči hasili přímo v Boleboři, když 27. října 1947 vypukl po dlouhém období sucha požár, ve kterém shořelo čtrnáct domů a kostel. Během šedesátých let dvacátého století byla část domů upravena k rekreačnímu bydlení a z jednoho hostince vzniklo rekreační středisko, které patřilo Velkodolu československé armády. Postaveny byly také budovy státního statku Chomutov určené k chovu jatečního skotu. Pracovalo v nich okolo třiceti zaměstnanců, kteří bydleli ve dvou nových bytových domech. Většina obyvatel však za prací dojížděla do průmyslových podniků v podhůří.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Boleboř stojí devět kilometrů severně od Chomutova a pět kilometrů severozápadně od Jirkova uprostřed stejnojmenného katastrálního území o rozloze 4,3 km2. Území je protažené přibližně ve směru sever–jih. Celková výměra obce, ke které patří další tři katastrální území, dosahuje 20,08 km2. Sousedními obcemi jsou Kalek na severozápadě, Hora Svaté Kateřiny na severovýchodě, Vysoká Pec na jihovýchodě, Jirkov na jihu a Blatno na jihozápadě a na západě. Hranici území na východě vymezuje potok Lužec a na západě přibližně silnice z Jindřišské do Kalku. Na severu území zasahuje až na jižní okraj Svahové. Přibližně tři čtvrtiny celkové rozlohy obce v roce 2016 pokrývaly lesy (1 574 hektarů), vodní plochy (14 hektarů) a ostatní plochy (74 hektarů). Dominantní složkou zemědělské půdy byly trvalé travní porosty s 254 hektary. Na ornou půdu připadlo pouze 75 hektarů a na zahrady jen sedm hektarů. Koeficient ekologické stability byl podle dat z roku 2015 11,66, což území řadí mezi přírodě blízké oblasti s převahou ekologicky stabilních struktur a nízkým využitím krajiny člověkem. V geologickém podloží pod vesnicí se vyskytují prekambrické horniny zastoupené dvojslídnými a biotitickými rulami. Jižní úbočí Farského vrchu a oblast jižně od vesnice tvoří předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly. V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory a podcelku Loučenská hornatina. Kolem kostela vede ve směru západ–východ hranice geomorfologických okrsků. Krajina jižně od hranice spadá do Bolebořské vrchoviny, zatímco severní část patří k Rudolické hornatině. Nejvyšším bodem území je vrchol Farského vrchu s nadmořskou výškou 799 metrů. Nejnižší bod se nachází v údolí Lužce na jihovýchodním úbočí vrchu Kamenice ve výšce okolo 410 metrů. Zástavba samotné vesnice stojí ve výškách 595–635 metrů. Z půdních typů se ve střední části území vyskytuje kambizem dystrická, ale severní a jižní části pokrývá podzol kambický. Větším vodním tokem je pouze Lužec, který má řadu drobných bezejmenných přítoků. Jeden z nich napájí Ovčí rybník, který se nachází jeden kilometr jihovýchodně od vesnice. Do jihovýchodního cípu katastrálního území zasahuje přírodní památka Drmaly.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 435 obyvatel (z toho 204 mužů). Kromě čtyř cizinců byli německé národnosti a všichni patřili k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 414 obyvatel: dva Čechoslováky a 412 Němců. Kromě jednoho člověka bez vyznání a jednoho člena evangelických církví se ostatní hlásili k církvi římskokatolické.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní území a místní části.", "content": "Boleboř je od roku 1850 samostatnou obcí. Leží v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a patří k ORP Chomutov. Kromě samotné Boleboře k obci patří od roku 1954 Orasín a od roku 1960 Svahová. V letech 1955–1960 byla součástí obce také Pyšná.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Boleboři žilo 287 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb. V místních volbách se volí devět členů obecního zastupitelstva. Ve volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2014–2018 byla volební účast v obci 78,54 %. Sedm zvolených zastupitelů bylo členy sdružení Za moderní venkov a bohatou obec Boleboř a dva patřili ke sdružení Rozvoj obcí Boleboř, Orasín, Svahová a Lesná. Starostou se stal Jan Juřina.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Boleboř stojí na silnici třetí třídy č. 25220 z Jirkova do Brandova, ze které odbočuje silnice III/25211 směrem do Orasína a III/25215 do Kalku. Do vesnice zajíždí autobusová linková doprava a nejbližší železniční stanice a zastávky jsou \"Jirkov\" na trati Chomutov–Jirkov a \"Jirkov zastávka\" na trati Ústí nad Labem – Chomutov. Vede tudy žlutě značená turistická trasa z Kalku do Jirkova a začíná zde modře značená trasa přes Orasín a Mezihoří do Zákoutí. Po silnici z Orasína do Rudolic v Horách je značená cyklotrasa č. 2079.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Ve vesnici se dochovalo několik hrázděných domů (památkově chráněné usedlosti čp. 6, 10, 13 a 14). Stával v ní jednolodní barokní kostel svatého Mikuláše z roku 1729 navržený architektem Janem Kryštofem Koschem. Loď i presbytář měly elipsovitý půdorys, kasulová okna a plackové klenby. Před západním průčelím stála hranolová věž. Kostel byl zbořen v roce 1959 a na jeho místech byla roku 1993 postavena kaple s volně stojící zvonicí. Na jižním okraji vesnice stojí u silnice barokní socha svatého Donáta z roku 1744.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleboř () je obec v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. Žije v ní obyvatel. Vesnice stojí v Krušných horách v nadmořské výšce okolo 620 metrů, devět kilometrů severně od Chomutova a pět kilometrů severozápadně od Jirkova. Vznikla nejspíše v první polovině čtrnáctého století na panství hradu Nový Žeberk, ale později se stala součástí panství Červeného hrádku a ještě později Ahníkova. Obyvatelé se živili především málo výnosným zemědělstvím, chovem dobytka, prací v lese a zpracováním dřeva. Po zrušení poddanství se Boleboř stala samostatnou obcí. V samotné Boleboři žije asi 170 obyvatel.", "tgt_summary": "Boleboř (en ) est une commune du district de Chomutov, dans la région d'Ústí nad Labem, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 204412} {"src_title": "Nové Sedlo", "tgt_title": "Nové Sedlo (district de Sokolov)", "src_document": [{"title": "Zeměpisná poloha.", "content": "Město Nové Sedlo leží v nadmořské výšce 427 metrů, na levém břehu Ohře, vedle historického města Lokte, ve středu Sokolovské pánve. Město leží v místě těžby hnědého uhlí. Na západ se nachází lom Družba a vnitřní výsypka lomu Jiří. Novým Sedlem vede silnice II/209 z Lokte do Chodova, kterou v jižní okrajové části města křižuje Silnice I/6 z Karlových Varů do Sokolova. Nacházel se zde i od roku 1906 uzavření důl Helena, ve kterém zahynulo v roce 1906 v důsledku výbuchu a požáru 19 horníků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1397. Během husitských válek v 15. století bylo město několikrát drancováno husitskými a císařskými vojsky, která městem procházela. V 16. století prodal Sebastián Thüssel z Taltitz svůj majetek sousednímu panství Loket, ke kterému Nové Sedlo patřilo až do doby zrušení patrimoniální správy v roce 1850. Po osamostatnění se obec stala součástí kraje Loket, kde se nacházelo i sídlo soudu. Nové Sedlo bylo v roce 1899 povýšeno na městys a roku 1908 získalo právo na svůj městský znak.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a zajímavosti města.", "content": "Nejcennější památkou ve městě je kostel Nanebevstoupení Páně postavený v roce 1904 převážně ze dřeva. V roce 2014 kostel oslavil 110 od prvního vysvěcení a byl znova vysvěcen. Další zajímavostí je uměle vytvořená víceúčelová vodní nádrž „Anna“ jejíž plocha dosahuje 4 ha. V roce 2010 proběhla její celková revitalizace.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Městem vede silnice II. třídy", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Nové Sedlo leží na významné železniční trati, pro cestující označena 140, spojující Chomutov a Cheb a na trati spojující Nové Sedlo a Loket označena 144.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Nové Sedlo (něm. \"Neusattl)\" se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Hraje významnou roli v průmyslu především tradiční sklářskou výrobou obalového skla v závodě O-I Manufacturing Czech Republic (cca 1 mil. ks/den) a dále porcelánkou Leander v Loučkách, známou výrobou jemného bílého a růžového porcelánu. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Nové Sedlo est une ville du district de Sokolov, dans la région de Karlovy Vary, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1550262} {"src_title": "Krok za krokem", "tgt_title": "Notre belle famille", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Show, která se odehrává ve wisconsinském Port Washingtonu, je o přebudování lidského života jedním krokem poté, co se ostatní věci v jeho životě rozpadly. Frank Lambert, rozvedený majitel stavební firmy, kterému byly po rozvodu s jeho první manželkou do péče svěřeny jeho tři děti, si nečekaně vezme Carol Foster, vdovu, která má taktéž tři děti a pracuje jako kadeřnice. I když jsou oba z Port Washingtonu, setkají se až na dovolené na Jamajce. Jejich děti, jak je snad netřeba dodat, byly velmi překvapené a rozčílené, když se o tomto sňatku dozvěděli. Caroliny děti byly šestnáctiletá Dana, která byla chytrá, avšak snažila se být perfektní. Další Carolinou dcerou byla čtrnáctiletá Karen, která se snažila stát se modelkou, ale byla velmi marnivá. Jediným Caroliným synem byl jedenáctiletý Mark, blázen do vědy a počítačů. Frankův nejstarší syn byl patnáctiletý ulejvák John Thomas (avšak všichni ho oslovovali zkráceně J. T.); Alicia (které nikdo neřekl jinak než Al), rozpustilá jedenáctiletá dívka a konečně sedmiletý Brendan, stydlivý, bezstarostný kluk. Carol si po Frankovi změnila příjmení na Lambert, avšak její děti si nechaly příjmení Foster. Příběhy popisovaly typické situace v nové rodině, která se snaží sblížit. To se většinou mnohem snadněji řeklo, než vykonalo, obzvlášť v případě J.T. a Dany, kteří se nesnesli. Avšak postupně to mezi nimi začalo být o něco málo lepší. Název seriálu má dva významy. První význam má co dočinění s hlavní zápletkou seriálu, tedy dávání všech věcí znovu do pořádku po rozvodu, nebo po smrti partnera, krok za krokem. Dalším významem je, že pro každého člena rodiny je přesně půlka zbytku rodiny nevlastní. Nevlastní bratr, matka, sestra, otec, syn, dcera. (V angličtině název seriálu „Step By Step“ a označení nevlastní se řekne „step...“) Největší změna v seriálu přišla v roce 1995, kdy Carol otěhotněla. V posledním dílu jedné řady se jí narodila holčička Lilly a stala se jediným dítětem, které mělo v příjmení jak Lambert, tak Foster. V následující řadě byla Lilly ještě novorozeně, ovšem v té následující už jí bylo pět. Celkově se odvysílalo sedm řad a průběžně se měnilo obsazení. Frankův synovec Cody, který byl pro J.T.ho vzorem a kterého Dana nesnášela ze všech nejvíc odešel z Port Washingtonu v roce 1996, aby mohl cestovat po světě (jeho představitel Sasha Mitchell byl ze seriálu vyhozen kvůli obvinění z domácího násilí). Cody se vrátil v roce 1998 jen do jednoho dílu. V roce 1997 získala na velkém významu postava Riche Halkeho (Jason Marsden), v tomto roce ho totiž začali uvádět v titulcích. V té době se přistěhoval k rodině Lambert-Foster a stal se přítelem Dany. Al se také hodně začala zajímat o herectví. Společně se seriálem \"Family Matters\" se Krok za krokem na podzim 1997 přesunul na stanici CBS. Sledovanost, která se ke konci stále více snižovala, zapříčinila v červenci 1998 konec seriálu. Show nebyla nějak oficiálně zakončena, v posledním díle však Carol a Frank přemýšleli o stěhování. Nakonec ale zůstali ve svém domě. Josh Byrne (představitel Brendana Lamberta) se v show objevoval čím dál tím méně, obzvláště poté, co se narodila Lilly a poté, co se seriál přesunul na CBS, zmizel ze seriálu úplně, aniž by někdo podal nějaké vysvětlení.", "section_level": 1}, {"title": "Titulní píseň a intro.", "content": "Úvodní píseň k seriálu se jmenuje „Second Time Around“ a napsali ji Jesse Frederick a Bennett Salvay (která napsala písně k dalším seriálům jako například \"Plný dům\") a zpívali ji Jesse Frederick a Theresa James. Postupně se intro zkracovalo. V první řadě seriálu intro trvalo 1 minutu a 46 sekund a tato doba se postupně zkracovala. Intro se natáčelo v zábavním parku Six Flags Magic Mountain v kalifornské Valencii.", "section_level": 1}, {"title": "DVD.", "content": "27. června 2006 bylo vydáno DVD s šesti díly seriálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krok za krokem (v anglickém originále Step by Step) je americký televizní seriál, který vysílala stanice ABC od 20. září 1991 do 15. srpna 1997 a poté byl přesunut na stanici CBS, která ho vysílala od 19. září 1997 do 26. června 1998.", "tgt_summary": "Notre belle famille (\"\") est une série télévisée américaine comique (sitcom) en 160 épisodes de 22 minutes, créée par William Bickley et Michael Warren, et diffusée entre le et le sur le réseau ABC et entre le et le sur le réseau CBS. Elle est considérée comme l'une des sitcoms américaines les plus populaires des années 1990. ", "id": 1726359} {"src_title": "Bezpečnostní pás", "tgt_title": "Ceinture de sécurité", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako pravděpodobně první přišel s myšlenkou bezpečnostního pásu už v 19. století všestranný vědec a vynálezce George Cayley (1773 – 1857). V roce 1913 byl bezpečnostní pás poprvé použit v letectví, všeobecně se zde rozšířil ve 30. letech. Už v roce 1903 vynalezl Louis Renault 5bodový bezpečnostní pás, z kterého automobilka Volvo vyvinula pás 3bodový. V minulosti byly činěny pokusy pás integrovat do konstrukce dveří a sedačky, čímž byl po usednutí a zavření dveří cestující automaticky připoután aniž to záleželo na jeho vůli, ale v sériových vozech šlo pouze o raritu. Dnešní vozy se spokojí s čidlem ve sponě, které po rozjezdu vozu aktivuje při nezapnutí zvukový a optický signál (zpravidla jen u řidiče). V roce 1948 byl bezpečnostní pás ve výbavě modelu Tucker Sedan. V roce 1956 zdokonalili bezpečnostní pás bratři Kenneth Ligon a Bob Ligon pro účely používání v autech (patent použila automobilka Ford). V roce 1959 zahrnula bezpečnostní pásy do standardní výbavy automobilka Volvo. První země, která určila bezpečnostní pás za povinnou součást výbavy automobilů byla Austrálie. V Česku (resp. tehdejším Československu) byla vyhláškou č. 80/1966 Sb. (§ 3 odst. 5) s účinností od 1. ledna 1967 zavedena povinnost používat bezpečnostní pásy na předních sedadlech aut vybavených povinně bezpečnostními pásy při jízdách mimo obec. Kuriozitou bylo, že vyhláška č. 139/1968 Sb. sice nařizovala povinnost vybavovat vozidla bezpečnostními pásy, ale automobily Moskvič a Volha z ní výnosem Ministerstva dopravy č.j. 18-18/69 SMD z 29. 12. 1969 dostaly zpětnou výjimku k 1. 1. 1969, neboť neměly kotevní úchyty pro pásy a ty tedy nebylo kam namontovat. Vyhláškou č. 100/1975 Sb. byla s účinností od 1. ledna 1976 tato povinnost rozšířena na všechna sedadla povinně vybavená bezpečnostními pásy, od 1. ledna 1990 (vyhláška č. 99/1989 Sb.) musí být pásy používány i v obcích. Odpovědnost za upoutání spolucestujících přešla i v případě osobních vozů z řidiče na jednotlivé cestující. Při povinném zavádění pásů se ve veřejnosti často vyskytovaly obavy, že pásy jsou nebezpečné, protože mohou ztížit opuštění auta po nehodě, tyto obavy se však nikdy nepotvrdily. Přesto se doporučuje vozit s sebou pro případ potřeby vyproštění osob ostrý nůž či speciální řezák na pásy.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní význam pásů.", "content": "Z hlediska bezpečnosti jsou pásy nejúčinnější do rychlosti 50 km/h a v kombinaci s airbagem. Airbagy použité bez bezpečnostních pásů fungují podstatně hůř a mohou následky nehody dokonce zvýšit. (Větší, tzv. \"Full Size Airbag\" nahrazující pásy použitý v zámoří se v Evropě nepoužívá, naopak evropský airbag je navržen pro součinnost s pásy.) Účinnost pásů snižuje, pokud jsou nepřipoutaní spolucestující na zadních sedadlech - mohou být totiž při nehodě vymrštěni a zranit osoby na předních sedadlech. Podle organizace BESIP zvyšuje nepoužívání pásů riziko smrti při nehodě na předním sedadle 6krát, v obci dokonce 8krát (u řidičů je to dokonce 14krát mimo obec, 12,8krát v obci). Pasažéři na zadních sedalech podle téhož zdroje umírají 3,9x častěji než připoutaní, v obci 4,2x. Podle jiných studií by dopravní nehody mohlo přežit 2/3 lidí, pokud by měli bezpečnostní pás zapnutý. Řada těhotných žen nepoužívá pásy z obavy, že by mohly poškodit plod při nehodě a protože jsou jim nepohodlné, gynekolog Jiří Kepák však tvrdí, že existují „zjevné důkazy“, že používání pásů v těhotenství je zcela bezpečné a výrazně i u těhotných žen snižuje riziko smrti či poranění ženy samotné i plodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezpečnostní pás je zařízení používané v dopravních prostředcích pro zvýšení bezpečnosti pasažérů a pro snížení následků případné nehody. Pomocí něho je pasažér připoután k sedadlu. Společně s dětskou autosedačkou (resp. „dětským zádržným systémem“) patří mezi zádržné bezpečnostní systémy. ", "tgt_summary": "La ceinture de sécurité est un dispositif de sécurité permettant de limiter les mouvements incontrôlables des passagers d'un véhicule, lors d'un choc. Ainsi, les occupants d'un véhicule en mouvement décélérant brutalement lors d'un choc, ne sont pas projetés contre des obstacles, par leur inertie.", "id": 1554765} {"src_title": "Glasgow", "tgt_title": "Glasgow", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prvopočátky.", "content": "Prvotní počátky osady na řece Clyde se nesou ve spojení s rybáři. Ti zde založili osadu a původně se věnovali jen a pouze rybolovu. Až postupem času se osadníci pustili do zemědělství v širším slova smyslu, obchodování a výroby. V té době se této rybářské osadě ani zdaleka nedalo říkat město. Ještě v době cca 400 n. l. žilo v celém Skotsku méně než 400 000 lidí, roztroušených po venkově a živících se převážně zemědělstvím a rybolovem. Z doby do 6. století jsou jen kusé nálezy. Lze z nich ovšem již vyčíst, že lidé v kraji okolo dnešního Glasgow uměli již tehdy zdatně jezdit na koni, ale i pít alkoholické nápoje.", "section_level": 2}, {"title": "6. – 18. století.", "content": "Založení samotného města mělo nastat, dle místní historie, příchodem Svatého Kentigerna (Munga) v 6. století n. l. Ten zde měl vystavět kostel u míst, kde dnes stojí gotická katedrála. Ta zde stojí od třináctého století a je v ní originální (tématem) skotská výzdoba. Dalším významným mezníkem v historii Glasgow je rok 1451 - vznik místní univerzity. Z této doby je také nejstarší dům v Glasgow, jež stojí naproti katedrále a který se podařilo zachránit na začátku 20. století před demolicí. Vývoj od doby vzniku univerzity po konec 17. století víceméně stagnuje, ovšem poté začíná vzkvétat zámořský obchod, což je předzvěstí budoucího rozmachu. Glasgow se dostává do pozornosti světa jako centrum pro obchod s cukrem, hlavně se Severní Amerikou a Západní Indií. Dalším tehdy neméně zajímavým obchodním artiklem pro Glasgow byl tabák ze Severní Ameriky. Obchodu se zámořím se město přizpůsobilo výstavbou velkého přístavu. Později se rozmohl i obchod s textilem, barvami a látkami. Zejména v 18. století se staví podél řeky mnoho obchodnických domů v klasickém viktoriánském stylu.", "section_level": 2}, {"title": "19. – 21. století.", "content": "V tomto období již ovládá Glasgow zejména těžký průmysl. Těžba uhlí, železa, stavba lodí, lokomotiv a cukrovarnických zařízení. Spolu s rozmachem města se rozvíjí i další věci. Glasgow se stává nejvíce rozvíjejícím se viktoriánským městem. Přichází mnoho imigračních skupin a to zejména, z tehdy chudé Itálie, ale přicházejí také početné skupiny židovských rodin z východu Evropy. Nemalá je i populace Irů, která se usazuje zejména ve východní části města (East End). Spolu s rozmachem města přichází rozmach kriminality, nemocí a sociálních problémů. Pro chudé dělníky se staví narychlo vybudované domy a celé městské části, bez kulturního a sociálního zázemí a to zejména směrem na jih a východ města. Bohatší obyvatelé města se soustřeďují okolo univerzity a v části Kelvinside, okolo řeky Kelvin a Glasgowské botanické zahrady, založené roku 1817 a dostavěné roku 1842. V této éře dosahuje populace až miliónu (1 088 000 r. 1931). Pozdější úbytek obyvatel má na svědomí výstavba tzv. satelitních měst v okolí Glasgow. Z tohoto období pochází také stavby jako kanál Clyde, budova muzea moderního umění, po tříleté rekonstrukci znovu otevřená (v r. 2006) galerie Kelvingrove a také náměstí se zdejší radnicí. Počátky 20. století jsou již v umění ve znamení místního rodáka Charlese Mackintoshe a jeho nezaměnitelného moderního stylu. V oblasti architektury je nutno připomenout ještě moderní stavby jako SECC - kulturní a konferenční centrum, glasgowské letiště a další.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnešní Glasgow je kosmopolitním místem mnoha kultur a náboženství. Ve městě se staví mnoho moderních budov a koná se velké množství kulturních akcí. V dnešním Glasgow jsou patrné rozdíly z předešlých let: zmizel špinavý přístav, místo něhož přichází moderní zástavba, město kulturně vzkvétá, roste kvalita vzdělání atd. Jedním z největších problémů současnosti je vysoké procento kriminality, obzvláště v okrajových částech města a na východě města. Bohatá historie, kulturní potenciál, vyspělé finančnictví a rozvinutý průmysl, spolu s vysokou frekvencí modernizace, dělá z Glasgow atraktivní město západního stylu a v mnoha odvětvích druhé nejdůležitější po Londýnu.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí v Glasgow je typicky skotské, tj. hlavně nepředpověditelné. Skoti s oblibou říkají: 'four seasons in one day'--'čtyři roční období v jednom dni', což lze také, hlavně na jaře a na podzim zažít doslova do písmene. Klima je ovlivňováno zejména Golfským proudem od západu, jenž přináší srážky. Rána bývají doprovázena mlhou, přes den je nezřídka větrno. Pozdní jaro a léto bývá slunečné, ale zdaleka ne tolik, jako třeba na jihu Anglie. Zimy bývají vlhké, s velkým množstvím srážek, zato teplejší, než v jiných částech země. Největší počet srážek připadá právě na zimní měsíce - leden a únor.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Glasgow je již řadu let přívržencem sociální politiky. Městská rada je po 30 let pod kontrolou 'Labouristů' – Labour Party. Kořeny sociálního smýšlení pochází z dob průmyslové revoluce a přívrženců z řad obyčejných dělníků. Na začátku 20. století docházelo často k politickým manifestacím po vzoru Velké říjnové revoluce (1917), nikoli však příčinou. Největší pak proběhly v lednu 1919 a 1931. Důvodem byly rozepře mezi nájemníky a majiteli domů o výši nájemného. V obou případech zasahovala armáda.", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada se skládá ze 79 členů. V současné době je politické členění rady následující: 45 Labouristů, 22 Skotská národní strana, 5 Zelení, 5 Liberální demokraté, 1 Konzervativní a 1 zástupce Solidarity.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Glasgowský průmysl těchto dní už zdaleka není těžký, převládá výroba elektroniky, strojírenství, speciální oděvní, ale i technologie, potravinářství a chemický průmysl. V oblasti financí patří Glasgow mezi 16 nejdůležitějších finančních center Evropy. Sídlí zde největší skotské instituce a mnoho zahraničních firem podnikajících v tomto odvětví. Ve městě samotném se nachází i část nazývána „\"čtveveční kilometr\"“, což je oblast, kde se nashromáždily pobočky i sídla firem, podnikajících hlavně ve finančnictví. Na území městských částí Blythswood Hill, Anderston a Broomielaw se rozprostírá třetí největší finanční centrum po Londýnu a Edinburghu. Z deseti největších pojišťoven Velké Británie, má osm hlavní sídlo právě v Glasgow.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava do Glasgow.", "content": "Doprava je z a do Glasgow možná jak letecky (mezinárodní letiště Glasgow, mezinárodní letiště Glasgow Prestwick), tak po železnici (historické nádraží Glasgow Central Station v centru města a hustá síť železnic), nebo po silnici (hlavní tahy dálnice M74-jih, M8(A8)-východ, A8-západ, A80-severovýchod, A82-sever). Případně po moři a kombinovaně.", "section_level": 2}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Městská doprava je pod správou instituce \"Strathclyde Partnership for Transport\" (SPT), dříve známá jako \"Strathclyde Passenger Transport\". Tato instituce spravuje veškerou městskou hromadnou dopravu a to autobusovou, lodní, vlakovou i podzemní. Společnost je financována z několika zdrojů, včetně radnice v Glasgow. Autobusová městská hromadná doprava je největší, s největším počtem linek a smluvních partnerů SPT. Centrem je autobusové nádraží Buchanan (Buchanan bus station), ale ne všechny autobusové linky na něj směřují. Nicméně je zde informační centrum pro všechny hlavní spoje. Druhá největší síť železnic (ve VB), po Londýnu, zajišťuje flexibilní železniční spojení jak v rámci města, tak celé země. V Glasgow jsou dvě větší nádraží: Central Station, Queen Street Station a mnoho menších zastávek. Jednoduchým způsobem řešený systém metra zajišťuje poměrně rychlou dopravu v centru města. Viz také Metro v Glasgow.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Imigrace.", "content": "Imigrace je v Glasgow velmi aktuální téma nejméně 200 let. Zatímco v 19. století sem proudily již zmíněné skupiny Italů, Židů a Irů, ve druhé polovině dvacátého století je značná část imigrantů z asijských zemí, jako např. Pákistán, Indie, Čína. Právě tato skupina přistěhovalců, si na rozdíl od té první, která se víceméně dokonale asimilovala, vybudovala ve městě své komunity a kromě uchování mateřského jazyka si uchovávají i své zvyky a obyčeje. S tím je spojeno i vlastnictví a provozování specializovaných obchodů a restaurací, zaměřených právě na speciality uvedených komunit. V období od roku 2004 přišlo do města mnoho obyvatel z oblasti bývalého Východního bloku, zejména Polska, Slovenska, Pobaltských států, Česka a od vstupu Rumunska do EU, také z této země. Mnoho lidí příchozích z tehdy nových členských států Evropské unie jsou víceméně migranti.", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "V této oblasti dominují především drogová kriminalita, dále tzn. 'knife crime', volně přeloženo - kriminalita nožů a vandalismus. Ačkoli je nošení nožů, jako zbraně, zakázáno, množství (převážně mladých) lidí toho nedbá. V médiích probíhají pravidelné kampaně, které mají za cíl snížit počet obětí kriminálních činů. Pouliční prostituce je zakázána a to jak nabídka, tak poptávka. V minulosti byla kriminalita v Glasgow velice závažným problémem a tzv. \"války gangů\" byly takřka na denním pořádku. Glasgow bylo považováno za Chicago severozápadní Evropy a části jako Govan, Tollcross, či Bridgeton neměly o časté jevy kriminality nouzi. V roztržkách skupin se často angažovali lidé, kteří si vydobyli práva vůdce a gangy tak často měly svou hierarchii. Jen namátkou lze zmínit \"Billyho Fullertona\", který dokázal dát v třicátých letech 20. století dohromady celou malou armádu gangsterů z chudých čtvrtí, tzv. \"Brigton Billy Boys\" a zaměstnávat tak na dlouho místní policii. Do potyček byli angažováni velmi často i nezletilí.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V posledních letech je město doslova multikulturní, lze zde nalézt mnoho typů divadel, kin i speciálních kulturních kaváren. Do Glasgow přilétává koncertovat nemálo slavných kapel, zpěvaček a zpěváků, zastupující celou škálu žánrů. Největší koncerty se pak konají ve zmiňovaném centru SECC, nebo na otevřené scéně na Národním stadiónu Hampden Park, kde se představily skupiny jako třeba U2, nebo Rolling Stones, nebo v sále \"Barrowland\" ve východní části města. Město má i svá centra národnostních menšin, jako třeba Čínské město (China town), nebo i několik mešit (např. Glasgowská ústřední mešita). Ve městě je také celá řada muzeí a galerií, jako např. zmiňované Muzeum moderního umění, Kelvingrove, Muzeum náboženství (St.Mungo Museum of Religious Life and Art), Muzeum dopravy (Museum of Transport) a mnoho dalších. V Glasgow je také velký počet udržovaných parků, kde se také konají kulturní akce. Za všechny aspoň letní Dudácký festival (Pipe Festival on Glasgow Green) v parku Glasgow green. V roce 2013 bylo otevřeno další kulturní centrum, Hydro v těsné blízkosti SECC které bylo také využito jako sportovní aréna při úspěšných Commonwealth Games v roce 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam muzeí v Glasgow.", "content": "pozn.: Do všech glasgowských muzeí je vstup zcela zdarma Informace o muzeích (anglicky)", "section_level": 2}, {"title": "Festivaly.", "content": "V Glasgow se každoročně koná několik festivalů a přehlídek umění. Byť nejznámější kulturní festival ve Skotsku, se koná v Edinburghu (Edinburský festival), ty v Glasgow mají také velkou popularitu. Mezi ty nejznámější patří:", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Glasgow je místem, kde se pravidelně pořádají koncerty velkých i malých kapel a sólistů z celého světa. K tomu je zde k 'dispozici' několik velkých koncertních síní, hal a veřejných prostranství. Kromě SECC (Scottish Exhibition and Conference Centre), je to Glasgowská královská koncertní hala (Glasgow Royal Concert Hall), The Barrowlands, ABC, King Tut's Wah Wah Hut, nebo již zmiňovaný Hampden Park. Glasgow je také dlouhodobě 'líhní' světoznámých muzikantů, jejichž neúplný výčet je zde: Seznam hudebníků a skupin z Glasgow", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve městě krom Glasgowské univerzity, Kaledonské univerzity a Strathclydské univerzity, lze najít několik středních soukromých škol, na kterých lze studovat rozsáhlou škálu oborů. Glasgow je také častým cílem zahraničních studentů a to hlavně z Francie, Španělska, Německa, ale třeba i Japonska. Vzdělanost Glasgowčanů je dobrá, což se ovšem netýká většiny obyvatel ze sociálně slabších vrstev, ale někdy nejenom jich.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Kromě fotbalu je ve městě populární ragby, bowling a samozřejmě golf. Ale nechybí ani jiné sporty: atletika (pořadatelské město pro Hry Commonwealthu 2014), bojové sporty, plavání atd, atd. V roce 2003 zahájila svou činnost 'Národní akademie badmintonu' a v témže roce získalo Glasgow titul 'Hlavní město sportu Evropy'.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "Sport je nedílnou součástí města a to zejména fotbal, kdo z fotbalových fanoušků by neznal kluby jako Glasgow Rangers, nebo Celtic Glasgow. Fotbal je v Glasgow opravdovým svátkem. V den zápasu svého klubu se fanoušci oblečou do odpovídajícího oděvu, jež reprezentuje jejich klub a vyrazí nejčastěji do své oblíbené hospůdky, aby se setkali s kamarády před vlastním utkáním. Na zápasy chodí ne výjimečně celá rodina. Největší zájem pak je tradiční duel dvou odvěkých rivalů Celticu a Rangers, který se odehrává nejméně čtyřikrát do roka a při němž hraje podstatnou roli také náboženské cítění. Největší stadióny v Glasgow jsou Národní Hampden Park (52 670 míst, 5 hvězdiček UEFA), Celtic Park (60 832), Ibrox (Rangers-51 082, 5 hvězdiček UEFA) a Firhill (Partick Thistle). Stadión Hampden Park 'drží' evropský rekord v návštěvnosti fotbalového utkání a to již od roku 1937, tj. ještě v době, kdy bylo možné zápasy sledovat ve stoje. Tenkrát se na utkání mezi Skotskem a Anglií (3-1), přišlo podívat neuvěřitelných 149 547 diváků. V Glasgow jsou tři profesionální fotbalové kluby: Celtic a Rangers, jež jsou také nazývány 'Staré gardy', nebo 'firmy' [ang. Old Firm], a Partick Thistle. Čtvrtý klub, Queen's Park je amatérský, nicméně lze jej nalézt ve 'Skotském profesionálním ligovém systému. V druhé pol. 20. století zde také působily kluby: Clyde, jež se přemístil do města Cumbernauld, a Third Lanark, jenž zbankrotoval. Dále je zde několik klubů patřících do 'Skotské fotbalové asociace juniorů', jako třeba: Pollok, Maryhill a Petershill, stejně, jako množství klubů amatérských.", "section_level": 2}, {"title": "Ragby.", "content": "V Glasgow sídlí také profesionální ragby tým – Glasgow Warriors, hrající Celtic League, spolu s ostatními družstvy ze Skotska, Irska a Walesu. Ve městě a okolí je také mnoho mládežnických - juniorských a amatérských oddílů, hrající v různých soutěží.", "section_level": 2}, {"title": "Bowls.", "content": "Bowls, venkovní obdoba bowlingu, známá zejména v zemích Commonwealthu, je velice populární hra, zejména u starší generace. Stejně, jako v jiných částech Skotska, i zde lze nalézt množství bowlingových hřišť, kde se pravidelně schází členové klubů a hrají na dokonale upravených trávnících tuto hru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glasgow ( je největší skotské město a po Londýnu a Birminghamu třetí největší ve Spojeném království. Leží v nejprůmyslovějším pásu země, mezi zálivy (ang. firths) Firth of Clyde a Firth of Forth. Žije v něm podle posledních údajů 620 000 obyvatel. Městem protéká řeka Clyde a menší řeka Kelvin. Leží přibližně 60 km západně od hlavního města Skotska Edinburghu. Městem se stalo v roce 1175, jako součást království Strathclyde. Od roku 1929 fungovalo jako správní celek na úrovni hrabství a to až do roku 1975, kdy se stalo součástí kraje Strathclyde. Od roku 1996 získává opět podle nového členění status srovnatelný se svým dřívějším postavením. V dnešní době je Glasgow velice turisticky populární. Po Londýnu a Edinburghu je to třetí nejnavštěvovanější město Velké Británie. Často je to také výchozí město pro turisty, kteří směřují za cíli do celého Skotska. Tomu napomáhá vyspělá infrastruktura.", "tgt_summary": "Glasgow ( : ; ; ; ) est la métropole d’Écosse et la troisième ville du Royaume-Uni. Elle a aussi le statut de council area et de région de lieutenance, après avoir eu celui de district au sein de la région du Strathclyde (du au ) dont elle est le siège. Elle est située dans l'ouest de la partie centrale des \"lowlands\" écossaises. Le gentilé Glaswégien désigne aussi, au singulier, le dialecte local. ", "id": 237396} {"src_title": "Otevřený formát", "tgt_title": "Format ouvert", "src_document": [{"title": "Otevřený software a otevřené formáty.", "content": "Vztah mezi otevřenými formáty a otevřeným softwarem se často nechápe správně. Mnoho proprietárních softwarových produktů (software s uzavřeným kódem) ochotně používá otevřené formáty, a otevřený software může používat proprietární formáty. Například HTML, známý otevřený formát značkovacího jazyka používaný běžně na webu, tvoří základnu jednak pro proprietární internetové prohlížeče jako byl Windows Internet Explorer firmy Microsoft, ale také pro otevřené prohlížeče jako Mozilla Firefox. LibreOffice, otevřená počítačová kancelářská aplikace, může pracovat s proprietárními formáty DOC od Microsoftu, stejně jako s otevřenými formáty jako OpenDocument. Některé společnosti už publikovaly specifikace svých formátů, čímž umožnily implementovat prohlížeče, ale i editory pro různé platformy od různých komerčních prodejců, jako PDF od Adobe nebo RTF od Microsoftu. Nicméně, některé proprietární formáty jsou pokryty nějakou formou restriktivních požadavků, které mohou zakazovat implementaci pomocí otevřeného software (minimálně pod určitými licencemi, pro nich běžnými, jako například GNU General Public Licence). Podle některých kritiků takové formáty omezují volnou soutěž.", "section_level": 1}, {"title": "Politický vývoj.", "content": "Ve Spojených státech amerických se stal Massachusetts prvním státem, který konkrétně mluvil o otevřených formátech a jejich důležitosti pro veřejné dokumenty. Po navržení normy otevřeného formátu ohlášené Ericem Krissem, Massachusettský státní tajemník pro administrativu a finance svolal summit na 9. června 2005. Mezi účastníky nechyběli tajemník Kriss, vedoucí státního úřadu informatiky Peter Quinn, a představitelé proprietárních i otevřených formátů. 31. srpna 2005 vydal Massachusetts revidovaný návrh své strategie otevřeného formátu, který explicitně schválil formáty OASIS OpenDocument s účinností od začátku roku 2007. Dopad na komerční prodejce softwaru je takový, že jejich výrobky musí nejpozději v roce 2007 začít podporovat otevřené formáty, v opačném případě bude jejich software odstraněn z počítačů státních zaměstnanců. Microsoft Office, který si držel téměř 100% podíl kancelářského softwaru na počítačích Massachusettské vlády, zareagoval zasláním popisu své technologie dokumentového formátu Office Open XML do Ecma International, normovacího orgánu. Tento formát je spolu-sponzorovaný společnostmi Apple, Barclays Capital, BP, the British Library, Essilor, Intel Corporation, Microsoft, NextPage Inc., Statoil ASA a Toshiba. Následující verze Microsoft Office začala ukládat dokumenty v tomto formátu. Od verze Microsoft Office 2007 s opravným balíčkem SP2 Microsoft přidal i podporu formátu OpenDocument, jako součást svého závazku k součinnosti s Evropskou komisí. Uživatel rovněž dostal možnost vybrat si výchozí formát souborů, který bude aplikace používat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otevřený formát je publikovaná specifikace pro uchovávaní digitálních údajů, obvykle udržovaná neproprietární standardizační organizací, bez právních omezení na používání. Otevřený formát může být implementovatelný i proprietárním i open source softwarem, při použití jejich typických licencí. Na rozdíl od otevřených formátů se proprietární formáty řídí a definují soukromými zájmy. Otevřené formáty jsou podmnožinou otevřených norem. ", "tgt_summary": "Un format ouvert (aussi appelé standard ouvert, norme ouverte, spécification ouverte ou format libre) est défini comme. Les formats ouverts sont mis en opposition avec les formats propriétaires, ou formats fermés, dont les spécifications sont gardées secrètes (ou en accès limité) par les entreprises les ayant développés. C'est le cas par exemple des formats.doc de Microsoft et de.psd d'Adobe.", "id": 1182481} {"src_title": "Ray Charles", "tgt_title": "Ray Charles", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se 23. září 1930 jako syn Baileyho Robinsona a Rethy Williams. Přestože rodiče žili v chudinské černošské čtvrti Jellyroll ve městě Greenville na Floridě, syn se narodil v Albany v Georgii. Rok po jeho narození se mu narodil bratr George. Když mu byly přibližně tři roky, uslyšel Ray z místní jídelny hru na klavír; když tam přišel, majitel jej začal učit hrát na piáno. Když mu bylo pět let, jeho bratr utonul v neckách a na Rayovi tato zkušenost zanechala dlouhodobé následky. Po několika měsících začal Rayovi z očí vytékat hnis; brzy poté se od lékaře dozvěděl, že to nelze nijak vyléčit a on brzy oslepne. Když Ray úplně oslepl, nemohl chodit do místní školy a tak jeho matka musela najít alternativu. Stala se jí škola pro slepé a hluché ve floridském St. Augustine, kam nastoupil v říjnu 1937. Zde se brzy naučil číst v Braillově písmu, ale mezi žáky oblíbený nebyl; hlavně kvůli tomu, že patřil k nejchudším žákům a nosil nejhorší oblečení a také proto, že do školy nastoupil až šest týdnů po zahájení školního roku. Většina žáků také odjela na Vánoce domů za svými rodiči, ale Ray zde musel kvůli nedostatku peněz zůstat. Brzy poté jej začalo čím dál více bolet pravé oko a školní lékař rozhodl, že musí být vyjmuto. Když se v červnu následujícího roku Ray vrátil na prázdniny domů, opět zde chodil do jídelny a hrál s jejím majitelem na klavír. Ve druhém ročníku již nebyl takovým outsiderem a zlepšily se jeho vztahy s ostatními žáky. Ve druhém ročníku se Ray začal učit na klavír; tentokrát však nemohl hrát boogie woogie jako v Greenvillu, ale místní učitelka jej učila klasickou hudbu a naučila jej i číst noty v Braillově písmu. O prázdninách Ray často bydlel u přátel z Greenwillu, kteří se přestěhovali do Tallahassee. Zde začal hrát na klarinet a rovněž občas vystupoval jako klavírista ve skupině kytaristy Lawyera Smithe. Když byl Ray v devátém ročníku školy v St. Augustine, zemřela jeho matka. Ray odjel domů na matčin pohřeb a když se vrátil zpět do školy, oznámil svůj odchod.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Když ve svých patnácti letech opustil školu, přestěhoval se ke známým do Jacksonvillu. Zde postupem času začal hrát po různých podnicích buď sám s klavírem nebo občas zaskakoval v kapele Alvina Downinga. Mimo to někdy hrál i s jinými hudebníky. Sám Charles v té době neměl vlastní styl, ale napodoboval Nata „King“ Colea a Charlese Browna; to se lidem v místních klubech líbilo, protože samotní Cole a Brown v takových klubech nehráli. Na podzim 1946 vyjel jako člen souboru saxofonisty Tinyho Yorka do Orlanda, kde několik týdnů hráli. Později York s kapelou odjel zpět do Jacksonvillu, ale Charles zde zůstal. Zpočátku zde žil v bídě a nemohl sehnat žádné příležitosti, kde by mohl hrát; navíc se dozvěděl, že zemřel jeho otec. První úspěchy začal Charles zaznamenávat na jaře 1947; v té době rovněž začal psát aranžmá pro Joea Andersona. V létě však byla zase možnost sehnání práce horší a Charles se rozhodl, že se přestěhuje do Tampy. Zde si brzy sehnal dvě angažmá: hrál v jazzové kapele Charlieho Brantleyho a v countryovém souboru, ve kterém byl Charles jediným černochem, nazvaném The Florida Playboys. Ani v Tampě však dlouho nevydržel a v březnu 1948 spolu se svým kamarádem, kytaristou Gossiem D. McKeem, odjel do Seattlu.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "V roce 1952 začínal s nahrávkami ve studiu, v roce 1954 pak nahrál další, kde spojil gospel se světským blues jako nový styl. S tím se rychle prosadil. Během své kariéry se Ray setkával s úspěchy, a to dokonce i v období, které nebylo černochům nakloněno. V roce 1961 nahrál píseň \"Hit the Road Jack\". V 60. letech ho dokonce jeho domovský stát Georgie zažaloval za zrušení koncertu před segregovaným publikem. Soud mu doživotně zakázal vystupování v Georgii. V roce 1979 se dočkal od Georgie veřejné omluvy a jeho verze Carmichaelovy písně \"Georgia on my Mind\" (původně z roku 1930) je od roku 1979 ve státě Georgie oficiální státní hymnou. Byl závislý na heroinu, v roce 1965 absolvoval odvykací léčbu a díky svému obrovskému odhodlaní a vnitřní síle se vypořádal ze závislosti bez metadonové substituce. V roce 1960 získal své první čtyři ceny Grammy za album \"The Genius of Ray Charles\". Koncertoval po celém světě. V roce 1982 a 1989 dokonce vystoupil v Československu v pražské Lucerně.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty a ocenění.", "content": "Od roku 1981 má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Roku 1982 byl uveden do Blues Hall of Fame a v roce 1986 pak jako jeden z prvních do Rock and Roll Hall of Fame. V roce 1998 získal cenu Polar Music Prize. Americký hudební časopis \"Rolling Stone\" zařadil Charlese do několika svých žebříčků: na druhé místo v 100 nejlepších zpěváků všech dob, desáté v 100 největších umělců všech dob a několik jeho písní zařadil mezi 500 nejlepších písní všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ray Charles (rodným jménem Ray Charles Robinson; 23. září 1930 − 10. června 2004) byl americký zpěvák, klavírista a hudební skladatel. Mezi jeho přezdívky patřila například „The Genius“. Na fotografiích je většinou zachycen s černými brýlemi a rozesmátý. V roce 2004 o něm byl natočen film \"Ray\", v němž ho ztvárnil Jamie Foxx. V roce 2004 ho časopis \"Rolling Stone\" zařadil na 10. příčku svého seznamu největších umělců všech dob a v roce 2008 tentýž časopis na 2. pozici největších zpěváků všech dob. Mezi jeho nejznámější písně patřila například „Hit the Road Jack“.", "tgt_summary": "Ray Charles, pseudonyme de Raymond Charles Robinson, né le à Albany (Géorgie) et mort le à Beverly Hills (Californie), est un chanteur, compositeur, arrangeur et pianiste américain. Figure majeure de la musique afro-américaine, il aborda de nombreux genres musicaux durant sa carrière de plus de cinquante ans : le jazz, le gospel, le blues, la country ou encore le rhythm and blues. Il est en outre fréquemment considéré comme l'un des pionniers de la soul avec Sam Cooke et Solomon Burke. ", "id": 2148724} {"src_title": "Věž Ušće", "tgt_title": "Tour Ušće", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budova byla postavena roku 1964, jejím účelem bylo stát se novým sídlem pro ústřední výbor Svazu komunistů Jugoslávie. Lidovým názvem pro budovu se stal Ce-Ka, což byla zkratka pro ústřední výbor –. Budova byla koncipována jako symbol Nového Bělehradu; jako první objekt, který návštěvníci nového sídliště, kteří opouštějí staré město, uvidí. Strohou výškovou budovu obdélníkového půdorysu navrhli pro tehdejší jugoslávskou metropoli Mihailo Janković, Dušan Milenković a Mirjana Marjanović. Projektantem stavby byl Milan Krstić. Umístěním všech pater výškové budovy na masivní betonové sloupy vytvořili architekti stavbu se zavěšenými hliníkovými stěnami. Roku 1970, pouhých 6 let po dokončení budovy, byl na Ušće naplánován teroristický útok. Velmi se podobal tomu z 11. září 2001: v Chicagu mělo být uneseno dopravní letadlo typu Boeing 747 a navedeno přímo do budovy. Hlavním cílem útoku, který se měl konat v době jednání KSJ, bylo zabít tehdejšího prezidenta země Josipa Broze Tita. Plán se však neuskutečnil a hlavní organizátor, Nikola Kavaja, byl odsouzen na 23 let do vězení. Budova se stala symbolem komunistické vlády nad celou SFRJ. V noci bývala osvícena tak, aby na ní byla vidět písmena TITO. Jednalo se o jednu z tehdy nejmodernějších staveb v zemi. Kostra celého komplexu byla tak odolná, že vydržela i bombardování NATO v roce 1999. Po Titově smrti došlo ke změnám v celé zemi a ty se nevyhnuly ani budově Ušće. Miloševićova Socialistická strana Srbska se ji také rozhodla používat, přestože se jednalo o porušení zákona – Ušće straně nepatřila, ačkoliv SPS si ji nárokovala. Mnoho podlaží budovy začaly v 90. letech 20. století využívat také soukromé společnosti (včetně například tří televizních stanic) a sama SPS tak využívala pouhých 9 pater. 21. dubna 1999, při bombardování Jugoslávie leteckými silami NATO, došlo v horních patrech budovy k požáru. Útok se opakoval o několik dní později. Celou stavbu zasáhlo nakonec 12 střel typu Tomahawk. Ušće však tento útok ustála, přesto však velmi poškozená. Útok na tuto budovu vyvolal vlnu protestů na celém světě, a to i přesto, že nebyl nikdo zraněn, protože útok přišel v časných ranních hodinách. V roce 2003 se začalo s rekonstrukcí, po níž je Ušće zmodernizovanou kancelářskou budovou. V nejvyšším patře se zřídila kavárna a vyhlídka na celou srbskou metropoli. Otevření budovy roku 2005 se stalo symbolem znovuzrození válkou poničeného Srbska. V roce 2019 byla v blízkosti původní věže budována nová, Věž Ušće 2 s obdobnou výškou i dispozicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věž Ušće (\"ušće\" je \"Soutok\",, dříve Budova společensko-politických organizací, srbochorvatsky Зграда друштвено-политичких организација/Zgrada društveno-političkih organizacija) je největší budovou Srbska a bývalé Jugoslávie. Nachází se v Srbsku, v Bělehradě, u soutoku Sávy s Dunajem a je 134 m vysoká (antena).", "tgt_summary": "La Tour Ušće, en serbe /, est le plus haut édifice de Belgrade, la capitale de la Serbie. Elle est située dans le quartier du Blok 16 dans la municipalité de Novi Beograd. ", "id": 408312} {"src_title": "Malé Hradisko", "tgt_title": "Malé Hradisko", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemný doklad, vztahující se k osídlení katastru obce, je latinský záznam v olomouckých zemských deskách z roku 1358: „\"Bernard z Čech, syn pana Lučka, zaměnil majetky za majetky, totiž v Hradišti na horách svou čtvrtinu, dva lány v Ohrozimi a jeden menší dvorec, s panem Janem z Boskovic, za statky ve vsi Bačkov, držené právem alodním\"“. Od tohoto data až do počátku 20. století se vystřídalo v držení tohoto majetku přes 30 majitelů. Majetek, jenž je v určitý čas v obci zmiňován: Parcelací dvora započatou v roce 1785 vznikla osada Lerchenfeld (Skřivánkov nebo Křivánkov), pojmenovaná po obročním na Malém Hradisku Janu Nepomukovi Skřivánkovi. Brzy po svém vzniku užívala vlastní pečeť. 4. ledna 1888 v obci založen Sbor dobrovolných hasičů, v roce 1911 byla založena tělovýchovná jednota Sokol.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Západně těsně za obcí se dříve rozkládala přírodní památka Pod Panským lesem, ze které však kvůli nesprávné péči vymizely chráněné druhy. Mezi Malým Hradiskem, Lipovou a Bukovou se rozkládá přírodní rezervace Bučina u Suché louky, jenž však katastrálně náleží do poslední zmiňované obce. Severně od obce údolím protéká říčka Zábrana, které se na jejím konci otáčí a z východního směru se vydává na sever. Tam se stéká s Oklukou a do katastru obce se vracejí ve stejnojmenné osadě, kterou protéká a zásobuje vodou tamější rybník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Malé Hradisko se nachází v okrese Prostějov v Olomouckém kraji. Leží v západní části prostějovského okresu a rozkládá se na východním okraji Drahanské vrchoviny, na komunikační silnici vedoucí z Prostějova do Boskovic. Žije zde obyvatel. Obec je situována v pahorkovitém a kopcovitém terénu, uprostřed smíšených lesů. Součástí obce je osada Okluky. Malé Hradisko je výchozím místem několika turistických tras.", "tgt_summary": "Malé Hradisko est une commune du district de Prostějov, dans la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 828235} {"src_title": "Šafov", "tgt_title": "Šafov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zdejší oblast byla zřejmě osídlena již v době raného středověku, jak napovídá nález slovanského žárového pohřebiště nedaleko hranic. První písemná zmínka o obci pochází z 28. září 1323, kdy je uvedena v soupisu statků přináležejících k vranovskému panství na směnné listině krále Jana Lucemburského. Majitelem panství a tím i obce se tak stal Jindřich z Lipé. V období husitských válek byl Šafov husity vypálen a postihla jej i morová epidemie. V 1. polovině 16. století došlo k obnově a rozkvětu vesnice a roku 1540 byl Šafov císařem Ferdinandem I. povýšen na městečko. Spolu s městskými právy obdržel také znak, stříbrnou pečeť a právo pořádat trh. Tato práva potvrdili i pozdější habsburští panovníci. V roce 1647 městečko dobyli a zničili Švédové. Nejstarší zápisy ve zdejší farní kronice se vztahují k roku 1733. Za vlády Marie Terezie se v Šafově rozrostla židovská obec. Zdejší Židé si vybudovali i hřbitov, synagogu a v roce 1800 i školu. Vznik Československa rozvoji Šafova příliš neprospěl. Nastal odliv obyvatelstva a úpadek řemesel, což ještě zhoršila Velká hospodářská krize a poté i druhá světová válka. Stanice SNB měla být v roce 1947 přemístě na do St. Petřína. ONV ve Znojmě tento návrh zamítl a trval z bezpečnostních důvodů na ponechání stanice SNB v Šafově. V roce 2006 měla obec 88 domů a žilo zde 174 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obec má poměrně dobré silniční spojení s okolím. Prochází jí silnice II. třídy č. 398 z Vranova do rakouské Lanavy (Langau) a několik dalších silnic III. třídy. Pod vsí se k silnici č. 398 připojuje silnice II. třídy č. 409 z Vratěnína. Stará silnice do rakouského Riegersburku je dnes sjízdná pouze pro cyklisty. Dne 14. července 2014 bylo obnoveno silniční spojení (silnice III/39819) do Riegersburgu pro motorová vozidla do 3,5 t.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafov (německy \"Schaffa\") je obec, jež se nachází v západní části okresu Znojmo v Jihomoravském kraji, asi 7 km jihozápadně od Vranova nad Dyjí, v těsné blízkosti státní hranice s Rakouskem. Žije zde obyvatel. Ve vsi je velká obdélníková náves, v jejíž nejvyšší části se nachází prostorný kostel sv. Bartoloměje. Vedle kostela stojí objekt fary.", "tgt_summary": "Šafov est une commune du district de Znojmo, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 661978} {"src_title": "Liběšice (okres Louny)", "tgt_title": "Liběšice (district de Louny)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1281. Nachází se zde mariánské poutní místo – před 270 lety se v sousední obci Kluček při povodni údajně zjevila Panna Maria tonoucímu muži a jeho synovi a zachránila je. Pouť se koná o první neděli v červenci.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Vesnice stojí na zvednuté kře krušnohorského směru. Tvoří ji písčité slínovce ze spodního turonu, které jsou překryté neogénním souvrstvím podložních jílů a písků. Kra je porušena příčnými zlomy. Na křížení dvou zlomů je pravděpodobně vázán výskyt kyselé minerální vody, která bývala čerpána vrtem prohloubenou studnou ve dvoře usedlosti čp. 10. Stolní, středně mineralizovaná, hydrogenuhličitanová sodno-hořečnatá kyselka v roce 1971 obsahovala 968 mg.l sodíku, 234,5 mg.l vápníku a 171 mg.l hořčíku. Celkový obsah rozpuštěných látek byl 5,71 g.l.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 590 obyvatel (z toho 570 mužů), z nichž bylo 21 Čechoslováků a 569 Němců. S výjimkou pěti evangelíků a 21 židů byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 560 obyvatel: 26 Čechoslováků a 534 Němců. Kromě jednoho evangelíka, devíti židů a čtyř lidí bez vyznání se ostatní hlásili k římskokatolické církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Židovské osídlení existovalo v Liběšicích od první poloviny 17. století. Židovské domy nebyly koncentrovány do jediné lokality a byly rozmístěny po celé obci mezi křesťanskou zástavbou; výrazněji však kolem návsi. V jižní části obce byla v 18. století postavena synagoga, která byla již o století později přestavěna. Bohoslužebným účelům sloužila do dvacátých let 20. století. Počátkem 21. století byl zbořen modlitební sál a stavba je využívána jako stodola. Do dnešní doby se dochoval starý a nový židovský hřbitov. Starý pochází z roku 1776 a čítá několik desítek barokních a klasicistních náhrobků. Nový pochází z roku 1897 a dochovalo se na něm pouze sedm náhrobků. Oba hřbitovy jsou neudržované a opuštěné, stav nového hřbitova je však celkově horší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Liběšice se nachází v okrese Louny, Ústecký kraj. Součástí obce jsou také vesnice Dobříčany, Dubčany, Kluček, Lhota a Líčkov. Celkem v obci žije obyvatel.", "tgt_summary": "Liběšice (en, auparavant ) est une commune du district de Louny, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 31253} {"src_title": "Březová (okres Sokolov)", "tgt_title": "Březová (district de Sokolov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle slovanského toponyma a rovněž původního oválného půdorysu návsi náležela ke starým sedlčanským osadám. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1353. V prameni z 25. listopadu 1353 jsou uvedeni bratři z Březové jako \"bruder die prezzerer\". Roku 1370 je zaznamenán tvar Preysa, roku 1492 tvar Presa. Ve šlikovském urbáři z roku 1525 se nacházejí podoby \"Presau\" a \"Bresau\". V první polovině 17. století se stala Březová součástí majetku Nosticů. V té době měla vesnice 15 popisných čísel a 81 obyvatel. V druhé polovině 19. století a počátkem 20. století se začalo v okolí Březové rozvíjet dolování hnědého uhlí. Roku 1939 byla nedaleko Březové zahájena otvírka nového uhelného lomu Silvestr, který byl v provozu více jak 40 let (těžba byla ukončena v roce 1981). V letech 1923 až 1925 byla vesnice elektrifikována a byl vybudován vodovod. Březová s okolními obcemi byla osvobozena jednotkami americké armády 7. května 1945. Poválečné období bylo v Březové i okolí složité. Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva. V Březové zůstalo po odsunu jen šest rodin. Na území Slavkovského lesa (tehdy ještě Císařského lesa) došlo budování vojenského výcvikového újezdu. Vedení armády doporučovalo umístění nových cvičišť do pohraničí, kde se po odsunu německého obyvatelstva uvolnily vhodné prostory a dosídlení neprobíhalo příliš úspěšně. Už od počátku byla zpochybňována volba zabíraného území. První návrh zabíraného území obsahoval jména 40 obcí, které se zcela či zčásti octnou ve vojenském prostoru. Nejvíce jich bylo v okrese Sokolov. Mezi kritiky plánu patřilo i vedení sokolovských dolů, které argumentovalo nutností zachování obcí Březová a Kamenice jako zázemí pro horníky. Po složitých jednáních došlo k vyjmutí těchto obcí z vojenského prostoru. Po zrušení vojenského újezdu (1946 až 1954) se postupně v průběhu let několikrát měnil březovský katastr. Už v roce 1954 byly k Březové jako její části připojeny vesnice Kamenice a Lobzy a katastrální území zaniklé osady Paseka. K další integraci došlo roku 1960, kdy byla připojena vesnice Tisová. Toho roku získal dosavadní místní národní výbor právo používat označení městský národní výbor a Březová se stala městem. Katastrální rozlohou největší integrace byla provedena v roce 1976. Dosud samostatná obec Kostelní Bříza byla připojena k Březové i s řadou území a vesnic, kterými byly již zaniklé osady Bystřina, Krásná Lípa, Týmov, Ostrov, Smrkovec a Dolní a Horní Žitná. Rovněž částmi Březové se staly v roce 1976 vesnice Arnoltov a Rudolec spolu s již zaniklou osadou Studánka. Roku 1979 byl udělen městu znak, který byl v roce 1993 pozměněn. Tento znak nazýváme \"mluvící znak\", jehož březový list vyjadřuje název města, černá pata štítu připomíná těžbu uhlí. Roku 2001 získalo město prapor. Roku 1869 byla Březová osada obce Dolní Rychnov v okrese Falknov, roku 1880 osada obce Tisová, v letech 1890-1910 obec v okr. Falknov, v letech 1921-1930 obec v okrese Falknov nad Ohří, od roku 1950 obec v okrese Sokolov.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Březová se rozkládá u jižního okraje Slavkovského lesa, severní část města již v Sokolovské pánvi. Horninové podloží je tvořeno v jižní části žulami a pararulami, v severní části třetihorními sedimenty. Jižně od města se nad vesnicí Kamenicí zvedá \"Vrch u kaple\" (659 m), jihovýchodně na zaniklou osadou Paseka \"Pasecký vrch\" (743 m). Městem protéká potok Tisová (nazývaný též \"Březovský potok\"), který přitéká od Paseckého vrchu údolím podél silnice z Lobzů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Z malé zemědělské vesničky se postupně stávalo město. V letech 1948-1952 zde zahájily dolnorychnovské sklárny výstavbu domků pro rodiny svých zaměstnanců. Nové byty tak získalo 102 rodin. K 31. 12. 1952 již měla Březová 700 obyvatel. Ve výstavbě pokračovaly i sokolovské doly, tenkrát Hnědouhelné doly a briketárny v Sokolově, které museli zajistit ubytování pro horníky. Výrazně se totiž zvýšila těžba uhlí pro nově vznikající úpravárenský komplex s třídírnou uhlí a briketárnou a rovněž pro tehdy největší československou elektrárnu Tisovou, které musela ustoupit celá vesnice Tisová. Jejich první stavbou byl internát a domovy pracujících. Až do vybudování provizorní školy v budově internátu navštěvovaly děti školu v Dolním Rychnově. Teprve 31. srpna 1958 byla Březové slavnostně předána novostavba osmileté školy, která slouží svému účelu od 1. září 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a turistika.", "content": "Pravidelná místní autobusová doprava mezi Sokolovem a Březovou byla zavedena až roku 1952. Jižním okrajem mimo obytné území obce prochází dálnice D6 se silničním sjezdem do Březové a Tisové. V okolí Březové byly u zaniklých obcí a osad osazeny informační tabule na poznávacím okruhu \"Zaniklé obce Březovska\". Na trase o celkové délce 63,5 km, která je rozdělena na dvě části, je na informačních panelech prezentován historický vývoj okolních zaniklých sídel. Na panelech jsou rovněž mapy s vyznačením převážně zaniklých sídel. Texty jsou doplněny dobovými fotografiemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Březová () je město v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se 3,5 km jižně od centra Sokolova. Žije zde obyvatel. Městem se stala Březová roku 1960.", "tgt_summary": "Březová est une ville du district de Sokolov, dans la région de Karlovy Vary, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2399138} {"src_title": "Mirošov", "tgt_title": "Mirošov (district de Rokycany)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366 za Dobrohosta z Ronšperka. Výrazný historický rozmach Mirošov zaznamenal až v 16. století, kdy se dostal do rukou Floriánu Gryspeku z Gryspachu. Jeho syn tu totiž postavil renesanční tvrz. Ta byla později ještě přestavěna do dnešní podoby, konkrétně v roce 1728. Významnou roli ale Mirošov sehrál v době národního obrození, když se na místní faře scházela tehdejší kulturní a literární elita jako Josef Dobrovský, Josef Kajetán Tyl, Václav Kramerius nebo Vojtěch Nejedlý, který zde pobýval a působil. V Mirošově byla v první polovině 19. století objevena černouhelná žíla a roku 1857 se zde začalo naplno těžit. Vrstva kvalitního uhlí dosahovala asi 1,5 metru a v dobách, kdy byla těžba nejaktivnější, zde pracovalo asi 1600 horníků. Uhlí dalo také příčinu ke vzniku železnice z Mirošova do Rokycan a později i druhým směrem do Nezvěstic. V Mirošově byla od dob Vratislavů z Mitrovic těžena také železná ruda. Právě díky zdejší těžbě vznikaly v mirošovském okolí železné hutě (Padrť, Hrádek). Mirošovské hutě často měnily své majitele a často se také střídala období slávy i období, kdy se železu příliš nedařilo. Největší rozkvět zaznamenaly zdejší hutě v době sedmileté války, kdy zde byla vyráběna munice do císařských děl a jiných palných zbraní. V Mirošově a jeho okolí byla tři hlavní železnorudná naleziště: Svatovojtěšský lom, Zlamnoha a oblast západně od kostela sv. Jakuba. Během druhé světové války byl zde zřízen koncentrační a kárný tábor. Na jeho místě dnes stojí Domov Harmonie (centrum sociálních služeb pro nemocné a staré). V souvislosti se zánikem vojenského újezdu Brdy bylo k 1. lednu 2016 k obci připojeno katastrální území \"Mirošov v Brdech\", které vzniklo k 10. únoru 2014. Toto území má rozlohu 2,088398 km2 a je zde evidováno 0 budov a 0 obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Mirošov se nachází v okrese Rokycany v Plzeňském kraji, v lesní krajině při úpatí Brd, necelých 8 km jihovýchodně od Rokycan. Městem prochází železniční trať 175 Rokycany - Nezvěstice (stanice \"Mirošov\" a zastávka \"Mirošov město\"). Ve městě žije obyvatel.", "tgt_summary": "Mirošov (en, précédemment : ) est une ville du district de Rokycany, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1266100} {"src_title": "Airbag", "tgt_title": "Airbag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Airbag vynalezl John W. Hetrick v roce 1952, následujícího roku si jej nechal patentovat; v letadlech se však podobná zařízení používala už ve 40. letech. V roce 1967 prodal americký vynálezce Allen Breed firmě Chrysler svůj senzor pro detekci nárazu, který tvoří jednu ze základních částí systému airbagu. V této době byl airbag považován za možnou alternativu bezpečnostních pásů (řidiči v USA tehdejší bederní/břišní/2-bodové bezpečnostní pásy téměř neužívali). V roce 1971 vyrobila firma Ford zkušební sérii automobilů vybavených airbagy; v roce 1972 se pak na trhu objevil první sériově vyráběný automobil vybavený airbagem – Chevrolet Impala, model 1973. V roce 1974 byly airbagy nabízeny v rozšiřující výbavě několika značek (Buick, Cadillac a Oldsmobile), ale nesetkaly se s velkým tržním úspěchem (továrna byla schopna vyrábět 100 000 kusů ročně, ale za tři roky prodala jen 10 321 vozů vybavených airbagem). V roce 1981 vybavila airbagy firma Mercedes-Benz svůj špičkový model Mercedes-Benz W126 (spolu s dalšími vymoženostmi, např. hydropneumatickým pérováním). V jejich řešení se při nárazu detekovaném senzory předepjaly bezpečnostní pásy a následně se rozvinul airbag, který už tedy nebyl prezentován jako náhrada bezpečnostních pásů, ale jako jejich doplněk, zvyšující bezpečnost cestujících. Ve Volvu 850 z roku 1995 byly jako volitelná výbava poprvé nabízeny boční airbagy; v BMW z roku 1998 byly ve standardní výbavě hlavové airbagy.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce airbagu.", "content": "Airbag se skládá ze tří hlavních částí – vzduchový vak, vyvíječ plynu a řídící elektronika se senzory nárazu. Pokud dojde k nárazu, senzory (akcelerometry) ho zaznamenají a řídící elektronika aktivuje vyvíječ plynu (zpravidla na bázi rozkladu azidu sodného). Během velmi krátké doby (cca 40 ms) se do té doby složený vzduchový vak nafoukne a vytvoří tak před pasažérem ochranný prostor, který zbrzdí pasažérův náraz. Velmi krátce po aktivaci (pod 1 sekundu) se však airbag automaticky vyfoukne; pasažér tak zpravidla zaregistruje až vyfouknutý airbag. Obdobně fungují všechny druhy airbagů, liší se jen rychlostí nafukování, umístěním a dalšími detaily. Původně byl airbag umisťován jen před řidičem, případně i před spolujezdcem. Kromě těchto (tzv. čelních) airbagů, které chrání při čelních nárazech, se postupně airbagy začaly montovat i na další místa, kde chrání jiné části těla či při jiném druhu nárazu. Dnes se tak používají také boční (na boční straně vozu), hlavové (na horní straně oken, chrání hlavy pasažérů v případě bočního nárazu), kolenní (u kolen řidiče), případně i další. Nová generace airbagů je schopna přizpůsobit nafukování podle intenzity nárazu (tzv. adaptabilní airbagy). Dnešní airbagy jsou navrženy pro činnost výhradně v kombinaci s bezpečnostním pásem, nepřipoutaného člověka může aktivovaný airbag těžce zranit nebo i usmrtit; na místě se zapnutým airbagem se také nesmí přepravovat dítě v autosedačce pro nejmenší děti (tzv. kolíbka). Airbag ovšem lze v takovém případě u většiny automobilů deaktivovat.", "section_level": 1}, {"title": "Další využití airbagu.", "content": "Systémy na principu airbagu nalezly své uplatnění i mimo automobilový průmysl. Poměrně časté je jejich použití pro zmírnění dopadu měkce přistávajících kosmických sond. Airbag využívaly Sondy Luna 9 a Luna 13, které v roce 1966 přistály na povrchu Měsíce a pořídily první panoramatické snímky měsíční krajiny. Americká sonda Mars Pathfinder z roku 1997 úspěšně otestovala brzdný systém využívající řetězce aerobrakingu, padáku, brzdné rakety a airbagu a dopravila na Mars první pohyblivý robot Sojourner. Tento úspěch byl v roce 2003 zopakován i u dvou sond Mars Exploration Rover. Evropský modul Beagle 2, rovněž brzdící svůj dopad airbagem, však již tak úspěšný nebyl a z povrchu Marsu se, z ne zcela jasných příčin, nikdy neozval.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "První zmínka o airbagu v českých médiích je v české komedii Zdeňka Podskalského \"Kulový blesk\" z roku 1978. Ve filmu skončí jedna z jízd Škodou 120 nárazem do betonového sloupku. Posádka je ochráněna nafouknutím dvou primitivních airbagů, které vynalezl a sestrojil majitel auta. Zajímavé je, že airbagy se poté nevyfoukly a posádka musela být z auta vysvobozena svědky nehody. Tato příhoda se stala předmětem mnoha dohadů, zda bylo v době vzniku filmu toto použití airbagu už známé. Z výše uvedeného textu vyplývá, že ano, ale jeho použití nebylo ještě běžné. V tehdejších autech na území ČR ani v dostupné literatuře nebyl ještě znám. Proto je možné považovat nápad scenáristů za vtipný nápad nezávisle na cizím vzoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Airbag (z angličtiny: \"\"vzduchový pytel\"\") je zařízení pasivní bezpečnosti používané zejména v automobilech. Jedná se o vak, který se v případě nehody nafoukne před pasažérem a zbrzdí náraz jeho těla, které by se jinak mohlo zranit o volant, palubní desku, sklo či jinou část automobilu. Airbag sám pouze zpomaluje náraz, není však schopen pasažéra zadržet, proto je nutné jej používat v kombinaci s bezpečnostními pásy. Ze statistik vyplývá, že airbag podstatně snižuje riziko smrti či vážného zranění.", "tgt_summary": "Un airbag (de l'anglais : littéralement « sac d’air »), coussin gonflable de sécurité ou simplement coussin gonflable, est une membrane ou enveloppe flexible, dans laquelle de l’air ou un autre gaz est très rapidement injecté par une réaction chimique explosive (perchlorate), pour gonfler l'enveloppe et ainsi amortir un choc. ", "id": 1423565} {"src_title": "Vynález zkázy", "tgt_title": "Face au drapeau", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "V románu, který se odehrává kolem roku 1885, vypráví Jules Verne příběh francouzského vynálezce Thomase Rocha, který objevil strašlivou výbušninu a pokusil se ji prodat francouzské vládě. Pro Rochovy přehnané finanční požadavky však vláda obchod odmítla a poté ze stejného důvodu i vlády dalších velmocí. Vynálezce se nakonec nervově zhroutí a léčí se v nervovém sanatoriu. Toho využije pirát Kerr Karraje, známý též jako hrabě d'Artigas, který zbohatl na krádežích podmořských pokladů, a unese s pomocí své ponorky Rocha i s jeho ošetřovatelem Simonem Hartem na svou podzemní základnu na ostrůvku \"Back Cup\" v Bermudách. Jméno ostrůvku bylo odvozeno od toho, že se podobal převrácenému šálku (anglicky \"Back Cup\"). Ostrůvek měl zvenčí kruhovitý tvar a v obvodu měřil asi dvanáct set metrů. Uvnitř byla obrovská jeskyně o ploše pěti hektarů. Většinu plochy zabíralo vnitřní jezero, vlastně laguna. Lagunu s vnějším mořem spojovala podzemní chodba dlouhá asi čtyřicet metrů, která byla natolik rozměrná, že dovnitř jeskyně mohla vplout pirátská ponorka. Obratným trikem vyvolal Kerr Karraje dojem, že ostrůvek je sopkou hrozící výbuchem. Otvorem na vrcholu ostrůvku stoupalo ven tolik dýmu (jednak ze zapálených vlhkých mořských řas, jednak z laboratoří, dílen a z elektrárny), že se nikdo neodvážil k ostrůvku přiblížit. Zde Kerr Karraje umožní Rochovi pracovat na jeho vynálezu, který chce využít pro ovládnutí světa. Simonu Hartovi se však podaří poslat podzemní chodbou v soudku dopis, v němž popsal místo, kde se s Rochem nacházejí, a nebezpečí, které světu hrozí. V laboratořích na \"Back Cupu\" se Rochovi podaří jeho \"„vynález zkázy“\" realizovat. Výbušnina je uložena do nábojů, které mohou být vystřeleny z jakýchsi bleskometů s dostřelem několika kilometrů a které fungují na principu samonaváděcí rakety. Mezitím Hartův dopis nachází šťastně svého adresáta, světové mocnosti se pod hrozbou porážky spojí a vyšlou k ostrůvku nejprve malou anglickou ponorku \"Sword\", aby Harta a Rocha zachránila. Sword však je v podmořském tunelu zničen daleko silnější ponorkou pirátskou a piráti se začnou připravovat k obraně. Vyrobí šest set kusů Rochova bleskometu, které rozestaví na pobřeží Back Cupu jako obranu proti blížící se spojenecké flotile. Když se flotila k ostrůvku přiblíží, je již ve vzdálenosti kolem sedmi kilometrů od pobřeží pomocí bleskometu zničen první křižník (britský). Druhá loď však před útokem vyvěsí francouzskou vlajku. Na tu nedokáže Thomas Roch vystřelit, neboť je to vlajka jeho vlasti. Uvědomí si, co způsobil, prchne do nitra ostrůvku a zde odpálí zbylou výbušninu. Celý ostrůvek je i s piráty rozmetán a při výbuchu zahyne také Roch i se svým vynálezem. Jediný, kdo přežije, je Simon Hart.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Vynález zkázy\" ilustroval Léon Benett.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Podle knihy natočil roku 1958 český režisér Karel Zeman stejnojmenný film, který patří k mezinárodně nejúspěšnějším českým filmovým dílům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vynález zkázy \"(1896, Face au drapeau)\" je vědeckofantastický dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Ve francouzštině zní název knihy \"Tváří k praporu\", česky román vyšel též pod názvem \"Tváří v tvář praporu vlasti\". ", "tgt_summary": "Face au drapeau est un roman d'anticipation de Jules Verne, paru en 1896. L'auteur fait part dans cette œuvre de son inquiétude face aux progrès techniques dans le domaine des explosifs, qui transparaissait déjà (mais avec une teinte d'humour) dans \"De la Terre à la Lune\" et qui s'affirme dans \"Les Cinq Cents Millions de la Bégum\", en imaginant une bombe d'une puissance inouïe. Le héros tragique du roman, Thomas Roch, qui se trouve dans la position d'un moderne Coriolan, aurait été inspiré par l'inventeur de la mélinite, Eugène Turpin. Ce dernier traîna Jules Verne et son éditeur en justice pour diffamation. L'écrivain et Louis-Jules Hetzel furent défendus par Raymond Poincaré. ", "id": 643861} {"src_title": "Fikční svět", "tgt_title": "Monde imaginaire", "src_document": [{"title": "Příklady herních světů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní světy.", "content": "Putovat se dá i velice konkrétním a zajímavým světem vytvořeným k jiným účelům. Jedná se převážně o příběhy ve světě vytvořeném ve fantazii autorů prózy. Může se jednat o jakéhokoli autora píšícího v žánru ve kterém chceme hrát. Takových světů existuje mnoho a dá se jmenovat několik nejznámějších knížek ze kterých se nejčastěji vychází:", "section_level": 2}, {"title": "Snové či jiné světy.", "content": "Když je ale herní svět nezajímavý, nebo nechceme zabíhat do podrobností a důležité je spíše dobrodružství, může být scénář jednorázový. Také může být hra návštěvou snového světa či jiné nějak pokroucené dimenze, kde se vše neustále mění. V takovém případě stačí jen velmi jednoduché stanovení základních pravidel a mechanismů. Příkladem může být hra na hrdiny jménem My life with master, ve které je svět pokaždé jiný a zároveň je to většinou jediné konkrétní místo.", "section_level": 2}, {"title": "Nedefinované světy.", "content": "Může se stát, že herní svět není vůbec definovaný. Vytváří jej hráči během hry, nezávisle na čemkoli a může se kdykoli změnit. Jediným zdrojem je fantazie a nápady jednotlivých hráčů. Příkladem může být hra Stíny. V ní je jediným definovaným rámcem to, že jsou postavy malé děti a místo toho, aby v noci spaly, tak je probouzí podivné zvuky. Ony se jen vydávají ukojit svou zvědavost. Vůbec nezáleží na tom co je mimo dům a to důležité je jen okamžitá scéna, která se může kdykoli úplně změnit.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Kromě výběru herního světa by se hráči před začátkem hry měli ještě dohodnout na tom jaký je cíl hry (jaký druh zábavy jim vyhovuje) a podle jakých pravidel budou hrát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fikční svět je fiktivní universum, ve kterém se odehrává děj uměleckého díla (románu, filmu apod.) anebo hry. Například hra na hrdiny někdy má pozadí jen mlhavé a těžko definovatelné, ovšem jindy může být herní svět velmi konkrétní a dobře popsaný. Téměř vždy je však nutné mít alespoň nějaké prostředí. Herní svět může být velmi konkrétní, může se jednat o svět vytvořený zvláště k tomuto účelu, ať už komerční jako je Dark sun, Dragonlance, Shadowrun, Svět temnoty, česká Tarie a nebo amatérsky vytvořený.", "tgt_summary": "Les mondes imaginaires sont un thème récurrent dans l'imagination des hommes et ce pour une multitude de raisons : tâcher de comprendre le monde qui l'entoure, critiquer ce monde, s'en évader, le fuir, ou pour le simple plaisir de créer, de modifier.", "id": 944833} {"src_title": "Messier 61", "tgt_title": "M61 (galaxie)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M61 leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd přibližně 1,2° severně od hvězdy 5. magnitudy s označením 16 Panny. Může být viditelná i triedrem 10x50 nebo 11x80, ve kterém se ukáže jako velmi slabá prchavá skvrnka. Základní podrobnosti v ní lze pozorovat až přístroji o průměru 140 mm a větším, ve kterých vypadá jako skvrna, jejíž halo se rozprostírá v oblasti o průměru 5′ a která má přímo uprostřed malé jasné jádro. Při podrobnějším zkoumání je možné si povšimnout, že nemá přesně kruhový tvar, ale že vypadá mírně protažená od severovýchodu na jihozápad a v jejím halu je možné pozorovat několik zjasnění, díky kterým vypadá nesouměrně. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od března do července.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Barnabáš Oriani z Milána 5. května 1779 při příležitosti sledování komety 1779 Bode a popsal ji jako mlhovinu podobnou kometě. Ve stejný den ji pozoroval také Charles Messier, avšak považoval ji rovněž za kometu a až 11. května zjistil, že se na obloze nepohybuje. William Herschel ji pozoroval mnohem větším dalekohledem než Messier a popsal ji jako velmi jasný objekt. O jejím pozorování zanechali zprávu mimo jiné i William Parsons a admirál Smyth.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M61 leží ve vzdálenosti 55 až 60 milionů světelných let a se svým skutečným rozměrem přibližně 100 000 světelných let, který je srovnatelný s rozměrem Mléčné dráhy, patří mezi největší členy Kupy galaxií v Panně. Zvláštností této galaxie je vzhled jejích ramen, která v různých úhlech náhle mění směr, takže výsledný tvar galaxie připomíná mnohoúhelník. Hmotnost galaxie se odhaduje na přinejmenším 50 miliard hmotností Slunce a z její zdánlivé magnitudy 9,7 se dá odvodit její absolutní hvězdná velikost -21,2. Z jejího rudého posuvu bylo určeno, že se pohybuje pryč od Země radiální rychlosti 1 564 km/s, tedy podobně rychle jako celá Kupa galaxií v Panně.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "Do roku 2017 bylo v této galaxii pozorováno 7 supernov: Když roku 2014 se v této galaxii rozžehla sedmá supernova, převzala M61 vedení v počtu objevených supernov v rámci galaxií Messierova katalogu, protože předběhla Galaxii Jižní větrník se šesti supernovami. Skutečný rekord ovšem drží NGC 6946 s 10 objevenými supernovami (stav k roku 2017).", "section_level": 2}], "src_summary": "Messier 61 (také M61 nebo NGC 4303) je spirální galaxie v souhvězdí Panny, kterou objevil Barnabáš Oriani z Milána 5. května 1779. Je součástí Kupy galaxií v Panně, kde se řadí k největším členům. Po galaxii NGC 6946 s 10 objevenými supernovami je to druhá galaxie v pořadí podle četnosti objevených supernov.", "tgt_summary": "M61 (NGC 4303) est galaxie spirale intermédiaire vue de face et située dans la constellation de la Vierge à environ 71 millions d'années-lumière de la Voie lactée. Elle a été découverte par l'astronome italien Barnaba Oriani en 1779. Six jours plus tard, Charles Messier a observé la même galaxie, mais il l'a confondue avec une comète. Elle est devenue la 61e entrée de son catalogue. ", "id": 1366334} {"src_title": "Olešnice (okres Semily)", "tgt_title": "Olešnice (district de Semily)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obec se nachází ve členitém terénu. Jsou zde dvě větší vesnice, jižně Olešnice a severně na náhorní plošině Pohoří. Roztroušená zástavba jižně od Pohoří se nazývá Roudný a severně od Pohoří je Podpohoří. Území obce na jihu spadá k říčce Žehrovce, na jejímž protilehlém břehu k Olešnici patří ještě osada Mlýnice (ta se nachází v blízkosti Skokov, které již patří k obci Žďár a Středočeskému kraji). Na východě s obcí sousedí turnovská část Mašov, obce Kacanovy a Vyskeř, na severu obec Modřišice, ze západní strany Všeň. V severní části území obce se nachází kopcovitý les s pískovcovými skalami, ze Všeně směrem k Valdštejnu tu prochází přes zříceninu Chlum-Kozlov turistická žlutě značená trasa, ze které odbočuje zelená značka směřující přes Pohoří kolem Olešnice ke Kacanovům. Po hřebeni Pohoří vede ze Všeně do Kacanov cyklistická trasa č. 4012, značená zeleným pásovým značením. Z Kacanov kolem jižního okraje vsi Olešnice přes Mlýnici a Žehrov vede modře značená cyklotrasa č. 4009. Přes Pohoří i Olešnici prochází serpentinami a oklikou silnice z Kacanov do Všeně. V Olešnici z ní odbočuje silnice na Vyskeř a z ní také silnička přes Mlýnici do Skokov a Žehrova. Ze silnic odbočuje několik cest do dalších míst. V Olešnici má zastávku autobusová linka z Turnova přes Všeň na Vyskeř. V letní sezóně sem v některých dnech zajíždí i linka turistického cyklobusu. Do Pohoří žádná autobusová linka nejezdí, od nejbližších zastávek autobusu je Pohoří vzdáleno necelé dva kilometry několika směry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318, další pak z roku 1393.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel a domů.", "content": "Dle sčítání duší všeňského farního obvodu v roce 1723 žilo v Olešnici 122, na Pohoři 57 a v Mlýnici 12 obyvatel, celkem tedy 191 lidí na katastru současné Olešnice. V soupisu poddaných Hruboskalského panství v roce 1783 je uváděno v Olešnici a na Pohoři již 293 obyvatel. Další přehled je z dat ČSÚ počínaje rokem 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Olešnice (zaujímá katastrální území Olešnice u Turnova) se nachází v okrese Semily v Libereckém kraji, v Českém ráji. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Olešnice est une commune du district de Semily, dans la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1511766} {"src_title": "Diváky", "tgt_title": "Diváky", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Rozkládá se v hlubokém úvalu Ždánického lesa, obklopena z jihozápadu kopcem Nedánov (s rozhlednou, 368 m), z jihu Holým vrchem (401 m) a ze západu Starou Horou a Liščím vrchem (374 m). Jihovýchodním cípem katastru protéká potok Haraska, do něhož ústí Divácký potok, protékající obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty Diwaci (1210, 1237), v Divax a Dywax (1262), Dywax (1287), Diwakh (1674), Dywak (1718), Diwak (1720, 1751), Diwak a Diwáky (1846), Diwak a Diváky (1872). Místní jméno vzniklo z osobního jména Divak a znamenalo ves rodiny Divakovy. Rostislav Vermouzek v roce 1987 uvádí také varianty osobního jména Divák nebo Diva a odvíjí je od slova divý či divoký, které vyjadřovalo osobní vlastnost nositele. \"Domovopisný sborník Hustopečsko\" z roku 1928 uvádí, že se jméno odvozuje od „diváka“, tj. hlídače nebo strážce, který stával na rozhledně nad obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází patrně z roku 1237. Počátkem 12. století vlastnil Klobouky a okolní vsi Lev z Klobouk, který se bez mužských potomků nejpozději v roce 1209 rozhodl založit zábrdovický klášter a věnovat mu část svých nemovitostí. V listině z roku 1237, kdy již byl Lev mrtev, stvrdil papež Řehoř IX. užívaný majetek kláštera, včetně Diváků. Listiny staršího data, které ves zmiňují, byla soudobými falzy. V roce 1262 souhlasil biskup Bruno ze Schaumburku s převodem obce tzv. herburskému klášteru Cella sanctae Mariae v Brně. Někdy před rokem 1351 byl na horním konci vesnice postaven kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Nejspíše ve stejné době se začala na svazích Staré hory pěstovat vinná réva. V druhé polovině 14. století byl pod Nedánovem zbudován rybník (později známý jako Starý), napájený Haraskou a s vodním mlýnem pod hrází. Počátkem 16. století se na Moravu z Uher rozšířil mor, který patrně způsobil zánik sousední vsi Martinice, od roku 1532 uváděné již jako pusté. Diváky byly rovněž zasaženy a nedostatkem lidí mimo jiné zpustly vinohrady na Staré hoře. Naopak v průběhu století přibyly ke Starému rybníku také menší rybníky na rovině pod Rospily, u lesa Pohletně, v údolí při cestě do Šitbořic a také přímo na návsi. Největší, tzv. Nový rybník byl zřízen na rovině pod vesnicí. Zábrdovický klášter skomíral a dne 24. září 1578 daroval císař Rudolf II. Diváky včetně panského dvora, pivovaru, mlýna, vinohradů a lesa jezuitům. Úspěšná obnova vinic vedla roku 1591 k založení vinohradní knihy zvané „Registra vinohradů dědiny Divák“. Během uherských nepokojů byly v květnu 1605 Diváky spolu s dalšími okolními obcemi vypáleny. Také za třicetileté války byly v roce 1623 vypleněny sedmihradským vévodou Gáborem a v roce 1624 znovu vypáleny polskými vojsky. V 70. letech 17. století již divácký kostel nepatřil ke vzdálené Vážanské faře, ale poté, co jezuité získali Boleradice, byl přifařen k nim. Vleklé spory však vedli se zábrdovickými premonstráty o Martinickou horu (již od roku 1592 až přinejmenším do roku 1717). Po prohlášení Jana Nepomuckého za blahoslaveného v roce 1721 byla v následujících letech (1722–1726) postavena v Divákách jeho socha, zhotovená brněnským sochařem Stangem. (Zprvu stála v zámeckém parku u potoka, ale po velké vodě v letech 1831 a 1841 byla přenesena ke kostelu.) Roku 1773 papež zrušil jezuitský řád a jeho majetek v habsburské monarchii převzal stát, který jej dal do správy náboženskému fondu.", "section_level": 2}, {"title": "Obec v 19. a 20. století.", "content": "Roku 1789 převzal bývalý jezuitský statek od náboženského fondu do užívání dvorní rada Antonín Bedřich z Mayernů. Po roce 1784 byla v obci zřízena jednotřídní škola, která zprvu působila ve zdejším zámku. Později ale o ní nejsou zprávy a patrně až v roce 1805 byla na návsi vedle kostela vystavěna školní budova. Téhož roku vesnici vyrabovali příslušníci procházejících napoleonských vojsk a znovu se v kraji objevili roku 1809. Mezitím pán z Mayernů v červnu 1807 od náboženského fondu Diváky odkoupil a již v listopadu je prodal šlechtici Františku z Languedoc, jenž je v závěti odkázal Karolíně, kněžně z Lichtenštejna, rozené z Manderscheidu. Ta zde roku 1808 založila manufakturu na výrobu jemného sukna. Dne 28. října 1827 však postoupila své panství v Divákách a Boleradicích Karlovi hraběti z Fribertů (v té době již manufaktura v provozu nebyla, zatímco pivovar, palírna či cihelna ano). V dubnu 1833 majitel nechal vysvětit novou kapli s hrobkou v zámeckém parku. Roku 1837 byl poblíž martinického dvora vybudován cukrovar a ačkoli spadal pod kloboucké panství rytíře z Neuwalů, projevil se v Divákách zaměstnáním pracovní síly a pěstováním řepy. Po roce 1848 skončila vrchnostenská vláda a Diváky i sousední Boleradice byly roku 1850 začleněny do tehdejšího Klobouckého okresu. Poštovně obec v 19. století náležela k Hustopečím. Prvním starostou obce se v novém politickém zřízení stal František Komárek († 1891). Karel vikomt Fribert zůstal vlastníkem diváckého velkostatku do roku 1872, kdy jej získala Otilie hraběnka Murrayová a po ní v roce 1889 převzal polovinu svobodný pán Levetzow a druhou svobodná paní Almerie Levetzowová, od níž statek roku 1920 převzal syn Pavel. Místní pivovar byl v roce 1895 přeměněn na lihovar, zatímco cihelna již v roce 1875 zastavila činnost a byla obnovena na stejném místě roku 1912. Pruská vojska roku 1866 zavlekla do vsi choleru s 48 civilními oběťmi, na tutéž nemoc se však umíralo už i v letech 1851 a 1855. V roce 1892 byla přebudována zdejší škola. Alois Mrštík, který v ní od března 1889 učil (se zdravotními přestávkami až do roku 1916), založil v roce 1893 obecní knihovnu, v roce 1910 inicioval vznik místní pobočky Národní jednoty a v roce 1920 vznik včelařského spolku. Za Aloisem se záhy přestěhoval z Prahy i jeho otec Alois Mrštík starší a bratr Vilém Mrštík. Vilém zde ukončil svůj život v roce 1912 a po něm i otec v roce 1918. Alois oba přežil, ale koncem ledna 1925 ho spolu s dalšími obyvateli vsi zasáhla epidemie břišního tyfu a po převozu do brněnské nemocnice U svaté Anny 25. února 1925 zemřel. Ačkoli již v roce 1845 byl v obci založen Spolek proti alkoholismu, v roce 1867 pěvecký spolek, v roce 1900 hasičský spolek a v roce 1909 z popudu faráře Lidová jednota, po vzniku Československa došlo k dalšímu rozmachu spolkového (a politického) života. Počátkem roku 1919 byla založena agrární strana a Domovina, v roce 1923 Československá strana lidová. Koncem března 1919 se konala ustavující schůze diváckého Sokola, od července 1926 zde působil i Orel a od září 1936 Sportovní klub. Roku 1927 došlo k založení Spolku chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Dne 1. května 1926 byl na návsi odhalen pomník padlým z první světové války a 6. června 1937 na tehdejší škole pamětní deska bratří Mrštíků. Kontribučenskou záložnu, která roku 1864 vznikla z dřívější kontribučenské obilní sýpky (původně z dob po roce 1788), a spořitelní a záloženský spolek zvaný Raiffeisenka z roku 1883 (znovu obnovený roku 1927) doplnila v roce 1925 Zemědělská (občanská) záložna. Od září 1928 byla obec postupně elektrifikována, od září 1932 byly melioračními pracemi vysoušeny bažiny a došlo k regulaci potoka Harasky. Vodní mlýn v obci roku 1923 vyhořel a po přestavbě pracoval jen do roku 1938. V lihovaru (někdejším pivovaru) se pálil líh do roku 1935 a cihelna byla uzavřena již v roce 1933. Baron Levetzow se zadlužil a jeho statek byl již v roce 1930 pod nucenou úřední správou. Z dražby v březnu 1933 nový majitel nevzešel, až v říjnu 1936 zámek s příslušenstvím koupil Viktor Stoupal pro Středomoravskou akciovou společnost cukrovarnickou a zemědělskou. V červenci 1937 byl při velkostatku vystavěn nový lihovar. V pomnichovském období, když byl 9. října 1938 sousední Kurdějov i Hustopeče obsazeny německým vojskem, se staly Diváky hraniční vesnicí a obsadila je rota českého hraničního pluku. V roce 1941 byl pro tehdy 900hlavou obec v budově č. 152 zřízen poštovní úřad. Někteří diváčtí pěstitelé začali od roku 1941 s pěstováním tabáku. I přes prudký útlum protektorátního společenského života byly v hostinci u Komárků nebo u Štefanů uváděny ochotnické divadelní hry a v letech 1943–1944 byly v kině Hvězda (u Štefanů) třikrát týdně promítány filmy. Při postupu válečné fronty 15. dubna 1945 baron Levetzow opustil zámek spolu s ustupujícími německými vojsky. Dne 18. dubna do obce vstoupily první jednotky Rudé armády. Karel Levetzow a Marie Bornemiszová, rozená Levetzowá se spolu s Karlem Hořínkem stali diváckou součástí tzv. německého odsunu. V letech 1945 a 1946 se z obce odstěhovalo kolem 270 obyvatel, z nichž 20 rodin migrovalo do sousedního uprázdněného, dříve převážně německého Kurdějova. V poválečném období byla zprvu obnovena činnost Sokola, Orla, Sportovního klubu i hasičského sboru, působil zde i Svaz české mládeže, Lidová myslivecká společnost (od r. 1947), včelařský spolek, zemědělský či chovatelský svaz a Sdružení pěstitelů vína. Od 3. srpna 1946 u Štefanů opět probíhaly pravidelné filmové projekce kina Máj. Zámek se stal v roce 1949 výcvikovým střediskem Strojní a traktorové stanice (STS) a od roku 1953 v něm byla otevřena i zemědělská učňovská škola (v 70. letech přestěhovaná do Tavíkovic na Znojemsku a nahrazená elektromontážním učilištěm z Brna). Od listopadu 1954 byl v provozu místní rozhlas. U příležitosti nedožitých 95. narozenin Viléma Mrštíka byla v květnu 1958 v jeho domě instalována výstava, roku 1960 byl odkoupen a v říjnu 1963 v něm byl otevřen památník bratří Mrštíků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1861 žilo v obci 838 obyvatel, z toho 8 Židů. V roce 1869 zde bylo 105 domů a 878 obyvatel, v roce 1900 stejný počet domů s 816 obyvateli, v roce 1919 již 179 domů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 185 domech 800 obyvatel. 787 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 k německé. Žilo zde 786 římských katolíků, 1 evangelík a 5 příslušníků Církve československé husitské.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Diváky (německy \"Diwak\") se nachází v okrese Břeclav, v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel. Obec je známa jako bydliště bratří Mrštíků a pod jménem Habrůvka figuruje v jejich románovém díle \"Rok na vsi\".", "tgt_summary": "Diváky est une commune du district de Břeclav, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1566390} {"src_title": "Perná", "tgt_title": "Perná", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bohaté archeologické nálezy v této oblasti dokládají přítomnost člověka již v pravěku. Byly zde nalezeny hroby unětické kultury a také kosterní pozůstatky kultury laténské. S příchodem X. římské legie v letech 276 až 282 n.l. sem byla přivezena vinná réva a následně v této oblasti pěstována. Ves Perná se poprvé v písemných pramenech objevuje k roku 1305, kdy byla zcizena ze zeměpanské držby. V roce 1323, kdy patřila k mikulovskému panství, se objevuje její název Pergen. Jméno je odvozeno od německého pojmenování hory (Berg). Poprvé bylo použito v podobě Pernia – Perňa k roku 1720. K mikulovskému panství patřila až do roku 1848. Po vzniku první republiky byl vsi stanoven úřední název Perná s německou variantou Bergen. Roku 1938 byla okupována německou armádou a připojena k Dolnodunajské župě. Od osvobození v roce 1945 nese ves úřední název Perná. Noví osídlenci sem přišli do roku 1946 v počtu 159 rodin. Nejvíce bylo Valachů z obce Halenkov, dále z Kyjovska a Podivína. V roce 1950 zde bylo napočítáno 776 obyvatel oproti předválečnému stavu z roku 1930, kdy zde žilo 1031 občanů. Blízkost bohatého Mikulova, ale i rozvinuté vinařství, které z Perné činilo bohatou ves, sem vždy lákaly armády. Vinice, které před válkou zabíraly 1/3 poddanské půdy, byly zpola zpustlé, neboť na nich neměl kdo pracovat. Dne 23. dubna 1945 byla obec pod sovětskou správou, kterou vedl sovětský důstojník Ukrajinského frontu maršála Malinovského – velitel oddílu, toho času ležícího s vojskem v Perné. Sovětská správa trvala do 10. listopadu 1945 a pod jejich velením byly dány do provozu obecní podniky, tj. zásobování obyvatelstva, komunikace, vodovod a obecní správa. 8. května začaly též české bohoslužby, které se konaly před německými. V měsících květnu až do října 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto do Rakouska a Německa. V této době přichází ze všech koutů Moravy nejvíc obyvatel: ze Vsetínska (Halenkov), Moravští Slováci z Hodonínska, a z Brna. Od 30. let 20. stol. neustále počet obyvatel v Perné klesal. Během roku 1992 byla opravena pravá a levá klentnická boží muka u Spálené hospody a u Dolních Dunajovic. Socha sv. Floriána byla přemístěna ze zahrady Komprsů před hasičskou zbrojnici. Koncem října 1995 se opravovala fasáda na kostele svatého Mikuláše. V květnu 1999 byla restaurována socha sv. Mikuláše na průčelí kostela a dále proběhla rekonstrukce střechy na věži. Byla také zahájena rekonstrukce bývalého kláštera, čímž vznikl nový obecní úřad, ordinace lékaře, obřadní síň a byt.", "section_level": 1}, {"title": "Kronikářství.", "content": "V bývalém klášteře v Perné byla vedena matkou představenou kongregace dcer Boží lásky malá klášterní kronika v období 1927–1945, která se však nenašla. Kroniky menšinových škol, do roku 1938, byly zničeny. Nejstarší farní kronika (1800–1950) obsahuje četné záznamy o životě obyvatel, významné historické události, požáry a jiné katastrofy. Tato kronika je svědomitě vedena až do dnešních dnů. Školní i obecní kronika německá, vedená patrně od roku 1925, se během války ztratila, nebo vzala za své před 22. dubna 1945, kdy předáci německého nacistického vedení ničili na poslední chvíli nejen majetek, hospodářská stavení, ale i všechny obecní spisy. Psaní kroniky bylo obnoveno po 14leté přestávce v srpnu roku 1979, kdy rada MNV schválila za kronikáře obce Miroslava Veselého, ředitele místní ZŠ. V roce 1984 se kronikářské činnosti ujala po zvolení radou MNV v Perné Marie Zbořilová (nyní Zámečníková).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V obci se již od konce války začal projevovat kulturní život. V lednu 1947 byl zřízen místní rozhlas – rádiové vysílání místních zpráv. Rovněž bylo uvedeno do provozu kino v místní Sokolovně. Dne 10. července 1955 za veliké slávy a přítomnosti pozvaných zástupců okresu byl položen základní kámen k výstavbě Kulturního domu. Ve dnech 25. a 26. srpna 1979 se konaly 1. hody v letním období místo Martinských hodů. V roce 1984 se na místě bývalé Sokolovny začal budovat taneční parket a tradiční krojované hody se konaly již v novém. Roku 1985 se tradicí stává velikonoční zábava pořádaná Sokolem. Od roku 1994 začala mateřská škola pořádat tradiční akce pro děti – Tři králové, fašank atd. Mezi další tradiční akce patří přehlídka dětských cimbálových muzik, vánoční zpívání, dětský karneval a další. Přes rok navštěvují obec ochotnické spolky s divadelními představeními a cirkusové varieté.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Obec je zaměřena už od pradávna na vinařství. V roce 1946 zde vznikla šlechtitelská stanice, která se postupně stala významným centrem vinohradnického výzkumu. Prvním významným úspěchem v rámci celé republiky bylo vyšlechtění odrůdy Pálava roku 1977, další odrůda Aurelius byla uznána v roce 1983. V roce 1992 Byl postaven sklep novošlechtění a máčírna na očka. Dne 23. května 1993 v kulturním domě proběhla „Výstava vín místních vinařů“ spojená s degustací. Perenský košt se stává tradicí pro znalce vína. Tradiční je také místní říjnové Vinobraní s bohatou tombolou.", "section_level": 2}, {"title": "Sbor dobrovolných hasičů Perná.", "content": "Roku 1977 měl svaz požární ochrany 53 členů a uzavřel družbu s požárníky z Perné na Valašsku. V říjnu 1991 byla slavnostně otevřena nová požární zbrojnice. Členové sboru dobrovolných hasičů se kromě zásahů u požárů věnují preventivní ochranné činnosti, práci s mládeží a účasti v požárním sportu. Obecní úřad zakoupil hasičům v roce 1999 výstroj a výzbroj ke zdolávání požárů.", "section_level": 2}, {"title": "Tělovýchovná jednota Sokol Perná.", "content": "V 80. letech na svém hřišti vybudovala kabiny, kurty na tenis a odbíjenou, a doskočiště pro skok daleký a vysoký. V činnosti byly tři oddíly: kopaná, stolní tenis a košíková, která se už neprovozuje. Od roku 1993 probíhají v Kulturním domě turnaje mužů i žáků ve stolním tenise.", "section_level": 2}, {"title": "Atletický klub Perná.", "content": "V roce 1999 pořádal obecní úřad 1. ročník Běhu na Děvín, a vznikl atletický oddíl AK Perná. Tento běh se stal každoroční tradicí a oddíl vychovává mnoho nadějných běžců.", "section_level": 2}, {"title": "Další sportovní činnosti.", "content": "Myslivecké sdružení (již od roku 1979), Český rybářský svaz (členství), Balon klub Pálava (horkovzdušné balónové létání od roku 2000). Velmi oblíbenou aktivitou se stal Volejbalový turnaj, který zde nachází svoji tradici, a díky kterému je upravováno (vyrovnání, zatravnění) hřiště u místní Sokolovny. Neodmyslitelnou součástí Pálavy jsou také četné turistické a cyklistické stezky.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel svatého Mikuláše.", "content": "K roku 1323 ve vsi stála nejprve kaple, kterou od tohoto roku spravoval mikulovský farář. V roce 1582 byla rozšířena a přestavěna se stejným patronem svatomikulášským. V době, kdy ve vsi žila silná novokřtěnecká komunita a na Moravě převládala náboženská tolerance, jej dokonce přijel vysvětit 27. června 1583 sám olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský. V roce 1769 k němu byla přistavěna kostelní věž. Po skončení třicetileté války však byla fara pro nedostatek kněží opuštěna a podřízena Mušovskému faráři. Znovu byla obsazena katolickým knězem až v roce 1761. Farnost je součástí děkanství mikulovského. Kostelní věž 42,5 m vysoká se pojí s věžovitou přístavbou z roku 1767. V gotické klenbě z konce 15. století je zachovalý kolčí štít, který se stal podkladem pro současný znak obce. Průčelí kostela, oltářní výjev i socha madony s dítětem, jsou vzácná, raně-barokní díla Ignáce Lengelachera.", "section_level": 2}, {"title": "Další stavby.", "content": "Vedle kostela je památkově chráněna také budova fary z 18. století a tři plastiky na návsi: socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1738, socha sv. Trojice z roku 1865 a empírová kašna z roku 1902. Současně s farou vznikla v obci pravděpodobně i škola, pro kterou byla v roce 1792 vystavěna budova. V roce 1950 byl zrušen starý klášter a poslední čtyři řádové sestry byly přemístěny do Čech. Socha sv.Antonína Paduánského, která pochází z roku 1724, je chráněna památkovým úřadem. 18. srpna 1928 se konalo slavnostní svěcení přestavěné budovy za účasti brněnského biskupa, mikulovského probošta a hojného okolního duchovenstva i místních korporací. Dále se v obci nachází", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Perná (německy \"Bergen\") se nachází v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji. Je vzdálená přibližně 8 kilometrů od města Mikulov. Žije zde obyvatel. Obec leží na úpatí Pavlovských vrchů. Větší část katastru je součástí chráněné krajinné oblasti Pálava a zasahuje do něj i národní přírodní rezervace Děvín a Tabulová Hora.", "tgt_summary": "Perná est une commune du district de Břeclav, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1359495} {"src_title": "Doba železná", "tgt_title": "Âge du fer", "src_document": [{"title": "Starší doba železná ve střední Evropě.", "content": "Tato doba, nazývaná také doba halštatská, trvala zhruba mezi lety 750 – 450 př. n. l.. Doba halštatská je pojmenována podle lokality Hallstatt, kde byly objeveny solné doly a pohřebiště s bohatě vybavenými hroby. Toto období se vyznačuje růstem moci středomořských států, především Řecka, které kolonizuje severní část středomoří. Díky této kolonizaci se do západo a středoevropského prostoru dostávají nové způsoby života, které začali mocní kmenoví náčelníci a knížata přebírat. Nejlepším příkladem je pevnost Heuneburg, která byla postavena z nepálených cihel, tedy pro středoevropské prostředí naprosto nevyhovujícího materiálu. Spolu se znalostmi a napodobováním způsobu života se do barbarského prostředí dostávají také předměty středomořského původu. Z území České republiky je možno uvést například bronzovou soupravu konvice a mísy etruského původu, nalezenou v Hradišti u Písku. V době halštatské území současné České republiky vzkvétají čtyři kultury, které se plynule vyvíjí z kultur popelnicových polí. Oblast jižních a západních Čech zabíral lid halštatské mohylové kultury, jejímž nejvýraznějším projevem, jak ostatně napovídá její název, jsou pohřby pod mohylami. Mohylové pohřbívání bylo charakteristické i pro bylanskou kulturu, ze které jsou známy bohatě vybavené knížecí hroby, které obsahovaly i zbytky čtyřkolového vozu. Nejbohatší pohřby byly odkryty na Kolínsku (např. v Hradeníně). V severních a východních Čechách a ve Slezsku a na střední Moravě je přechod do doby halštatské velmi plynulý. Někteří badatelé dokonce spojují slezskou kulturu pozdní doby bronzové a platěnickou kulturu doby halštatské pod jeden pojem - kultura slezskoplatěnická. Typickým projevem platěnické kultury je pohřbívání žehem a ukládání ostatků do keramických uren (tzv. popelnic). Jižní Moravu zabrala kultura horákovská. Té také náleží proslavené naleziště v jeskyni Býčí skála.", "section_level": 1}, {"title": "Mladší doba železná (laténská) ve střední Evropě.", "content": "Je datována do období kolem 450 let př. n. l. až po narození Krista. Během tohoto období se rozvíjela tzv. laténská kultura. V této době žila první etnická skupina – Keltové. Pocházeli z indoevropské rodiny. Přišli buď z východní Evropy nebo se zde vyvinuli. Na území dnešního Česka žil kmen Bójů (odtud latinský název Bohemia – Čechy). Část jich odešla do dnešní Itálie. Keltové se vyznačovali stavbou oppid, což byla centra řemeslnické výroby. Vyznávali polyteistické náboženství, uctívali zvířata. Keltové tvořili kmenové svazky. Pokoušeli se o dobytí Říma. Na přelomu našeho letopočtu přešli do dnešní Francie a Německa.", "section_level": 1}], "src_summary": "V archeologii je dobou železnou označováno stádium ve vývoji lidstva, kdy člověk používal převážně železo pro výrobu nástrojů a zbraní. U mnoha společností je tato doba spojena rovněž se změnami v technikách zemědělství, v náboženství, či uměleckých technikách. ", "tgt_summary": "L’âge du fer est une période chronologique caractérisée par l'usage de la métallurgie du fer et faisant généralement suite à l'âge du bronze. Cependant, les limites chronologiques de l'âge du fer varient considérablement selon l'aire culturelle et géographique considérée. Ainsi peut-il être considéré comme appartenant à la Préhistoire, à la Protohistoire ou l'Histoire selon les aires géographiques considérées. ", "id": 250814} {"src_title": "Celeron", "tgt_title": "Celeron", "src_document": [{"title": "Celerony (Desktop).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celeron (P6).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Covington.", "content": "První Celeron byl založen na jádře procesoru Pentium II a byl označen kódovým názvem \"Covington\". Pracoval na frekvenci 266 MHz a neobsahoval žádnou vyrovnávací paměť druhé úrovně (tzv. L2 Cache), čímž dosahoval podstatně horšího výpočetního výkonu než původní procesor, na druhé straně bylo velmi jednoduché přetaktovat ho až na 400 MHz.", "section_level": 3}, {"title": "Mendocino.", "content": "Později byl uveden \"Celeron A\" s kódovým názvem \"Mendocino\", který disponoval 128 kB L2 Cache, čímž se výrazně zvýšil jeho výpočetní výkon, který už jen nepatrně zaostával za Pentiem II. Vyrovnávací paměť byla umístěna přímo na jádře čipu a běžela na frekvenci jádra, čímž výkon Celeronu A byl v některých aplikacích dokonce vyšší než výkon Pentia II. Tento procesor díky přijatelnému výkonu a velmi dobré ceně úspěšně konkuroval nejen procesorům ostatních firem, ale i samotnému Pentiu II.", "section_level": 3}, {"title": "Coppermine-128.", "content": "Dalším v pořadí byl procesor \"Coppermine-128\", označovaný také jako \"Celeron II\". Byl založený na jádře Pentium III, obsahoval 128 kB L2 Cache a standardně běžel na sběrnici 66 MHz, ale také se dal poměrně snadno přetaktovat právě díky zvýšení frekvence sběrnice. Jeho výhodou byla také podpora instrukcí SSE.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron Tualatin.", "content": "Další sérií Celeronů byly procesory založené na Pentiu III s jádrem Tualatin vyráběné 130 nm technologií. Vyráběly se na frekvencích 0,9 – 1,4 GHz. Běžely na 100 MHz FSB na rozdíl od 133 MHz u Pentia III se stejným jádrem. Velikost L2 Cache byla 256 kB, přičemž Pentium III měl 256 nebo 512 kB. Byly to poslední Celerony s jádrem šesté generace (P6).", "section_level": 3}, {"title": "Celeron (NetBurst).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Willamete-128.", "content": "Toto byla první série Celeronů postavená na architektuře Pentia 4 Netburst. Procesory byly vyráběny procesem 180 nm a proti plnohodnotným Pentiím 4 se lišily poloviční vyrovnávací pamětí L2 Cache 128 kB. Vyráběny byly s frekvencemi 1,7 a 1,8 GHz. Procesory byly přes relativně vysoké frekvence málo výkonné, protože malá vyrovnávací paměť potřebám architektury Netburst nestačila.", "section_level": 3}, {"title": "Northwood.", "content": "Druhá série P4 celeronů se od první lišila pouze výrobním procesem 130 nm a díky tomu vyššími dosahovanými frekvencemi. Prodávány byly procesory s frekvencemi 2,0 až 2,8 GHz. Označení je stejné jako u plnohodnotného Pentia 4.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron D.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Celeron D (Prescott-256).", "content": "Jde o Celerony založené na 90 nm jádře Prescott s menší vyrovnávací pamětí (256 kB). Vyráběny byly na frekvencích 2,13 až 3,2 GHz. Procesory bylo často možné přetaktovat k frekvencím kolem 4 GHz.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron D (Cedar Mill-512).", "content": "Tyto Celerony jsou založeny na posledním jádře architektury Pentia 4 Netburst. Prodávají se na frekvencích 2,93 až 3,46 GHz. Mají již větší L2 paměť (512 kB), frekvence sběrnice zůstala na 533 MHz. Jde v podstatě o „zmetky při výrobě“ Pentií 4 6x1. Jádro je vyráběno 65nm technologií a byly známy případy přetaktování modelu 356 (v základu 3,33 GHz) až na 5 GHz.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron (Core).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Celeron řady 400 (Conroe-L).", "content": "Celerony řady 400 (modely 420, 430 a 440) obsahují nové jádro architektury Core 2. Tato architektura vychází ze staré dobré P6. Celerony mají 512 kB L2 Cache, frekvence sběrnice pracuje na 800 MHz. Neměly by fungovat na starších základních deskách. Jejich maximální tepelný výkon (TDP) je max. 35 W, z čehož je jasné, že jsou vyráběny 65 nm procesem. Modely mají frekvence od 1,6 do 2,0 GHz, nicméně jsou výkonnější než předchozí Celerony.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron E1xxx (Conroe-512).", "content": "Dne 20. ledna 2008 uvedla firma Intel první dvoujádrový Celeron. Jde o model E1200, který vychází ze stejného jádra jako modely 4xx. Je vybaven 512 kB L2 Cache (sdílená pro obě jádra), frekvence FSB zůstává na 800 MHz. Jsou vyráběny 65 nm procesem, ale TDP je u nich 65 W. Frekvence procesoru je od 1,6 do 2,2 GHz.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron E3xxx (Wolfdale 1M).", "content": "8. září 2009 byl uveden další dvoujádrový celeron s označením E3200. Tento vychází z jádra Wolfdale (jde o nejslabší čipy - Wolfdale 1M). Obsahuje 1MB sdílené L2 Cache, FSB i nadále zůstává na 800MHz. Tyto procesory jsou vyráběny 45nm technologií. Tak jako u všech dvoujader s jádrem Wolfdale, je jeho TDP 65W. Jsou uvedeny 4 modely – E3200 (2,4GHz), E3300 (2,5GHz), E3400 (2,6GHz) a E3500 (2,7GHz). Chybí mu multimediální instrukce SSE4.1.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron (Sandy/Ivy Bridge).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Celeron G4xx (Sandy Bridge).", "content": "4. září 2011 byly uvedeny Celerony architektury Sandy Bridge. Řada Celeronů G4xx je jednojádrová a bez technologie Hyper Threading, a začíná modelem G440. Cache L3 má velikost 1MB a jeho TDP je 35 W. Procesor pracuje na frekvenci 1,6 GHz a obsahuje také grafiku Intel HD Graphics pracující na frekvenci 650MHz (Turbo 1GHz). Další modely (už s 1,5MB L3 cache) jsou: G460 (1,8GHz), G465 (1,9GHz), G470 (2GHz). Též mu chybí multimediální instrukce a to SSE4.2.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron G5xx (Sandy Bridge).", "content": "O poznání lépe jsou na tom Celerony řady G5xx, uvedené taktéž 4. září 2011. Stejně jako výše zmíněné Celerony řady G4xx jsou odvozeny od jader Sandy Bridge, modely G5xx jsou však dvoujádrové, a také postrádají technologii Hyper-Threading. Tato řada má čtyři modely, a to G530 (na frekvenci 2,4GHz), G540 (na 2,5GHz), G550 (2,6Ghz) a G555 (2,7GHz). Procesory mají 2MB cache třetí úrovně (L3) a jejich TDP je obvyklých 65 W. V procesorech je též Intel HD Graphics grafika, zde ovšem pracující na základní frekvenci 850MHz (v turbo módu však opět maximálně 1GHz). I zde chybí multimediální instrukce – SSE4 a i AVX.", "section_level": 3}, {"title": "Celeron G16xx (Ivy Bridge).", "content": "V prvním kvartálu 2013 Intel uvedl Celerony odvozené od jader Ivy Bridge (22nm výrobní technologie). Tyto Celerony jsou všechny se dvěma jádry, taktéž bez technologie HT (Hyper-Threading). L3 cache je opět 2MB. Od předchozí generace se až na detaily a menší výrobní technologii příliš neliší (tzv dieshrink jádra), zajímavostí je ovšem TDP pouze 55W, čehož je docíleno kromě lepší výrobní technologie zejména menším taktem integrované grafické části (650MHz, o 200MHz méně než u předchozí generace). Poprvé se objevují též Celerony v úsporné verzi (suffix „T”) s TDP 35W, které jsou taktovány níže než stejné procesory bez „T”. Ani tyto procesory se nevyhnuly vypnutí sad instrukcí SSE4 a AVX.", "section_level": 3}, {"title": "Mobilní Celerony (Laptop).", "content": "Používají se hlavně v „nevýkonných“ noteboocích s nižším výkonem kvůli nižší pracovní frekvenci, menší L2 cache a dalšími omezeními: u starších modelů není povolena úsporná technologie SpeedStep – procesor pracuje stále na plné obrátky a chybí i virtualizace (dříve zvaná Vanderpool).", "section_level": 2}], "src_summary": "Celeron je obchodní název velkého množství různých x86 mikroprocesorů od společnosti Intel Corporation. Rodina procesorů Celeron je založena na rodině procesorů Pentium, přičemž Celerony jsou v jistých oblastech zjednodušené verze procesorů Pentium.", "tgt_summary": "Le Celeron est un microprocesseur d'entrée de gamme produit par Intel. Le premier Celeron a été annoncé le et utilisé pour la première fois le pour une version entrée de gamme du Pentium. L'objectif était à l'époque de proposer une offre entrée de gamme face à la concurrence (AMD K6, Cyrix MII, IDT Winchip...) ", "id": 2435021} {"src_title": "Von Neumannova–Bernaysova–Gödelova teorie množin", "tgt_title": "Théorie des ensembles de von Neumann-Bernays-Gödel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První axiomatiku teorie množin s třídami předvedl ve své práci \"Eine axiomatisierung der Mengenlehre\" z roku 1925 John von Neumann. Tato axiomatizace se však podstatně liší od dnes obecně uznávané (jazyk této axiomatizace dokonce neobsahuje predikát náležení). První axiomatizaci dnešního typu předvedl Paul Bernays ve své práci \"A system of axiomatic set theory\" (1937). Jeho myšlenky dokončil roku 1940 Kurt Gödel v článku \"The consistency of the axiom of choice and of the general continuum hypothesis\". Význam tohoto článku však dalekosáhle přesahuje pouhé doladění axiomatizace NBG.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah NBG a ZFC.", "content": "Von Neumann-Bernays-Gödelova teorie množin se z hlediska své síly příliš neliší od poněkud rozšířenější ZF či ZFC (tj. Zermelo-Fraenkelovy teorie množin rozšířené o axiom výběru) — libovolný výrok o množinách je v NBG dokazatelný tehdy a jen tehdy, pokud je dokazatelný v ZF — mluvíme tedy o teorii NBG jako o konzervativním rozšíření teorie ZF (říkáme také, že NBG a ZF jsou ekvikonzistentní). Rozdíl mezi oběma teoriemi spočívá v použitém jazyku a v počtu axiomů. Na rozdíl od ZFC, jejímž objektem jsou pouze množiny, zatímco třídy tvoří pomocný konstrukt na úrovni metajazyka, v NBG jsou množiny i třídy objektem ve světě teorie množin — na množiny jsou však kladena (jejich definicí) určitá omezení — jednoduše řečeno množiny jsou právě ty objekty, které jsou prvkem jiného objektu: Někdy se k axiomům NBG přidává ještě takzvaný silný axiom výběru, či axiom silného výběru, výsledná teorie se pak značí NBG+AS. Axiom silného výběru lze formálně zapsat následujícím způsobem (axiom silného výběru tedy postuluje, že všechny vlastní třídy mají tutéž mohutnost): kde formula_3 je třída všech množin — univerzální třída. Na rozdíl od ZF neobsahuje (právě díky zavedení tříd jako součásti jazyka teorie množin) NBG nekonečný počet axiomů — nemusí si totiž vypomáhat axiomatickými schématy typu schématu axiomů nahrazení nebo schématu axiomů vydělení.", "section_level": 1}, {"title": "Axiomy.", "content": "Teorie NGB má následující axiomy, v nichž malá písmena značí množinové proměnné a velká písmena obecné (třídové proměnné) (tj. velká písmena zastupují libovolné objekty - třídy i množiny, kdežto malá pouze množiny): Nutno dodat, že schéma existence tříd je možné nahradit konečně mnoha jednotlivými axiomy. V důsledku toho je NBG konečně axiomatizovatelná (na rozdíl od ZF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin (někdy také označovaná jako Gödelova-Bernaysova teorie množin nebo NBG či GB) je jedním z nejšířeji přijatých a používaných axiomatických systémů teorie množin. ", "tgt_summary": "La théorie des ensembles de von Neumann–Bernays–Gödel, abrégée en NBG ou théorie des classes, est une théorie axiomatique essentiellement équivalente à la théorie ZFC de Zermelo-Fraenkel avec axiome du choix (et avec les mêmes variantes possibles), mais dont le pouvoir expressif est plus riche. Elle peut s’énoncer en un \"nombre fini d’axiomes\", et donc sans schéma, au contraire de ZFC (voir schéma d'axiomes de compréhension et schéma d'axiomes de remplacement). Ceci n’est possible que grâce à une modification du langage de la théorie, qui permet de parler directement de classe, une notion par ailleurs utile en théorie des ensembles et qui apparaissait déjà, de façon assez informelle, dans les écrits de Georg Cantor dès avant 1900. ", "id": 1144959} {"src_title": "Naivní teorie množin", "tgt_title": "Théorie naïve des ensembles", "src_document": [{"title": "Co je množina.", "content": "Na otázku, co je to množina, odpovídá naivní teorie množin v podstatě obdobně jako paní učitelka v první třídě základní školy před tabulí plnou magnetických jablek a hrušek: Množina je dobře definovaný soubor objektů. Objektem obsaženým v množině může být v tomto pojetí cokoliv – čísla, lidé, jiné množiny atd. Důležité je, aby bylo „dobře definováno“ (nejlépe jazykem matematické logiky), které objekty do konkrétní množiny patří a které ne.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnost a náležení.", "content": "Jediným faktem, který hraje roli při práci s množinou v rámci teorie množin, je to, které objekty do ní náležejí. Relace náležení je obvykle značena formula_1 a znamená „objekt x je prvkem (náleží do) množiny A“. Pokud přijmeme jako jeden ze způsobů, jak dobře definovat množinu, možnost vyjmenovat všechny její prvky, pak můžeme jako formula_2 označit čtyřprvkovou množinu, která obsahuje čísla 2, 3, 5 a 7 (tj. formula_3, ale formula_4). Důležité je, že nemá smysl mluvit o tom, kolikrát nebo v jakém pořadí prvky do množiny patří – každý do ní prostě buď patří, nebo nepatří. Vrátíme-li se k formula_5, můžeme napsat: formula_6, ale na druhou stranu formula_7, protože formula_8. Dostáváme se k tomu, co vlastně znamená rovnost dvou množin: Dvě množiny jsou si rovny (nebo také shodné), pokud obsahují stejné prvky, formálně zapsáno: formula_9. Tato definice rovnosti si našla cestu i do axiomatických teorií množin jako axiom extenzionality.", "section_level": 1}, {"title": "Vydělení na základě výroku a množinové operace.", "content": "Pokud je formula_10 jakýkoliv výrok s parametrem formula_11 (například „x je sudé číslo“, „x má slabý magnet“, „x je kamarád kamaráda bývalého poslance PČR za ČSSD“) lze pomocí něj rozdělit všechny myslitelné objekty na dvě části – na množinu těch, které formula_10 splňují, kterou označíme formula_13, a na množinu těch, které jej nesplňují – mluvíme o doplňku množiny formula_14. Možností vydělovat objekty pomocí výroku (opět se této možnosti nevzdaly ani axiomatické systémy – viz schéma axiomů vydělení) získáváme velice silný nástroj, pomocí kterého můžeme definovat všechny běžně známé množinové operace – průnik, sjednocení, doplněk, kartézský součin, potenční množina. V axiomatické teorii množin, kde je mnohem pečlivěji hlídáno, co je a co není množina, jsou k těmto účelům často zavedeny speciální axiomy, které tyto operace umožňují – viz například axiom sumy nebo axiom potence v článku Zermelova-Fraenkelova teorie množin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako naivní teorie množin je dnes označována původní teorie množin vytvořená Georgem Cantorem v druhé polovině 19. století. Název \"naivní\" je používán pro zdůraznění protikladu mezi Cantorovým intuitivním pojetím pojmu množina a dnes používanými axiomatickými systémy teorie množin. ", "tgt_summary": "Les ensembles sont d'une importance fondamentale en mathématiques ; en fait, de manière formelle, la mécanique interne des mathématiques (nombres, relations, fonctions, etc.) peut se définir en termes d'ensembles. Il y a plusieurs façons de développer la théorie des ensembles et plusieurs théories des ensembles existent. Par théorie naïve des ensembles, on entend le plus souvent un développement informel d'une théorie des ensembles dans le langage usuel des mathématiques, mais fondée sur les axiomes de la théorie des ensembles de Zermelo ou de Zermelo-Fraenkel avec axiome du choix dans le style du livre \"Naive Set Theory\" de Paul Halmos. Une théorie naïve suppose implicitement qu'il n'y a qu'un univers ensembliste, et que les preuves d'indépendance, et de cohérence relative, comme l'indépendance de l'hypothèse du continu, ne sont pas de son ressort. On entend également parfois par théorie naïve des ensembles la théorie des ensembles telle que la concevait et développait son créateur, Georg Cantor, qui n'était pas axiomatisée, et que l'on connaît par ses articles et sa correspondance. Enfin la théorie naïve désigne parfois une théorie contradictoire à usage pédagogique formée des axiomes d'extensionnalité et de compréhension non restreinte, qui n'a d'autre intérêt que d'introduire les axiomes de la théorie des ensembles, et qui ne doit pas être identifiée à celle de Cantor.", "id": 1868067} {"src_title": "Jawa", "tgt_title": "Jawa (entreprise)", "src_document": [{"title": "Zbrojovka a automobilka.", "content": "Původní Janečkův podnik byla zbrojovka. Vyráběla ruční granáty originální Janečkovy konstrukce. Později se zde repasovaly těžké kulomety Schwarzlose vz. 07 na výsledný vz. 7/24 a následně vyráběly nové kulomety téže konstrukce. Kromě zbraní či motocyklů také vyráběla v malých sériích i malé automobily. Nápad vyrábět kromě motocyklů také automobily přišel roku 1933, v roce 1934 vyjely z továrny v Kvasinách první kusy automobilu Jawa 700. Vůz byl licenční, vyráběl se podle německého automobilu DKW Meisterklasse. Motor byl dvoutaktní řadový dvouválec uložený vpředu s pohonem předních kol. Měl výkon 15 kW (20 koní) a objem válců 648 cm3. Karoserie se skládala z dřevěného rámu a na ní přibité koženky. Následně automobilka přišla s vlastní konstrukcí automobilu Jawa Minor – dvoutaktní dvouválec 600 cm3 podélně za přední nápravou; z něho byl odvozen poválečný Aero Minor 2 s otočeným soustrojím – motor před a převodovka za přední nápravou). Počátkem šedesátých let se Jawa pokoušela vyrábět také malé automobily vybavené dvoutaktním motorem. K sériové výrobě však nikdy nedošlo, záležitost skončila pouze u několika funkčních prototypů.Na začátku 2000. let firma prodávala pod svou značkou několik modelů automobilů, vyráběných v Itálii. Ty ale svými technickými parametry spadají mezi motocykly, díky tomu je mohou řídit lidé s řidičským průkazem na motorku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výroby motocyklů.", "content": "V roce 1929 zahájila továrna ing. Janečka licenční výrobu motocyklů Wanderer pod značkou Jawa. Jednalo se o tehdy novou konstrukci s dvojitým rámem lisovaným z ocelového plechu, motorem v bloku s převodovkou a kardanovým náhonem na zadní kolo. Jawa za svou existenci uvedla na trh desítky modelů nejrůznějších motocyklů, vyráběných v továrně v Praze-Nuslích na Pankráci na Zelené lišce, v roce 1931 byla vybudována nová továrna v Týnci nad Sázavou. V letech 1963 až 1964 v době centralizace byla nucena Jawa opustit své moderní provozy na pražské Zelené lišce na Pankráci a v Libni a začít využívat motorárnu ČZ ve Strakonicích (pozn.: z původního pražského národního podniku JAWA Nusle tehdy vznikl reorganizací nový pražský podnik ČKD-Polovodiče Nusle, Jawa zůstala v Praze 10-Strašnicích a v Týnci nad Sázavou). Nejznámější motocykly jsou Jawa 50 Pionýr (ten byl vyráběn ve slovenském závodě v Považské Bystrici, Jawa 500 OHC, Jawa 250 a 350 (2 typy – „kývačka“ a „panelka“, lišily se několika detaily). Velikým převratem byla v roce 1966 konstrukce nové spojky. Automatická odstředivá spojka byla určena pro Jawa 250/559-05 a 350/360-01 Automatic. Jawa si zaručila prvenství i samotným patentem vynálezu, neboť jistá japonská firma tuto spojku okopírovala a montovala ji do svých motocyklů. Výroba motocyklů Jawa 350 (po motorické stránce koncepčně vycházející z motoru, použitého v motocyklu Ogar či Jawa 350 Pérák), jejichž prodej v ČR byl ukončen v roce 2006 kvůli evropským emisním normám, dále pokračuje pro trhy třetího světa. Jezdci na motocyklech JAWA získali v předválečných letech 51 vítězství v soutěžích Šestidenní a mnoho dalších úspěchů v různých motocyklových soutěžích. Pro Jawu vybojovali v šedesátých letech 20. století mnoho titulů v silničních závodech legendární František Šťastný, Václav Parus (několikanásobný vítěz Masarykova okruhu v kategorii do 175 cm3) a Gustav Havel. V minulosti, zejména v padesátých letech 20. století, byla Jawa ve špičce motocyklových výrobců, exportovala do mnoha zemí světa, zejména \"péráky\", \"kývačky\" a \"panelky\", významný byl export pro SSSR. Po roce 1990 nastal výrazný útlum výroby, který byl způsoben rozpadem východního bloku a ztráty trhů v SSSR, kam byl orientován prakticky veškerý odbyt. V roce 1991 došlo k odštěpení některých závodů (např. Divišov, kde se vyráběly plochodrážní speciály). Do roku 1996 se Jawa potýkala s velkými finančními problémy a i přesto vyvinula několik nových typů motocyklů. V roce 1996 vstoupil do podniku nový strategický partner, firma Jihostroj a.s. a poté došlo ke stabilizaci společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V České republice i v zahraničí jezdí stále mnoho veteránů značky JAWA. Většina prodaných motocyklů Jawa jsou dvoutakty 350 dodané do Latinské Ameriky, zejména na Kubu, do Argentiny a Panamy. Podle ministerstva zahraničí nadále pokračuje montáž motocyklů Jawa i na Kubě ve společnosti RODAR Motociclos S.A. v Havaně. Od roku 2011 se Jawa obtížně snažila konkurovat značkám jako Honda, Yamaha, Suzuki se svou řadou motocyklů se čtyřtaktním motorem o objemu 660 cm3. Firma také vyvíjela motocykly Jawa 1000 a Jawa 1200. Mělo jít kompletně o český výrobek a vývoj Jawy 1000/837 byl zahájen v roce 2007, uvedení do výroby se předpokládalo v roce 2013. Vývoj Jawy 1200 započal v roce 2012, s výrobou se počítalo po roce 2016. V roce 2015 unikly na internet neoficiální fotky prototypu Jawa 1000. Firma však projekty několikrát odložila a na konci roku 2017 byl podle některých informací projekt 1000/837 pozastavený a výroba se neplánuje. V současnosti prodávané modely jsou Jawa 350/640 (Style/Retro) s dvoudobým motorem a Jawa 350 OHC se čtyřdobým motorem (klasik/Special/Scrambler). Jawa Moto v roce 2017 zaznamenala nárůst výroby o osm procent na 1331 motocyklů, z toho 1157 jich mířilo do zahraničí. V listopadu 2018 byly představeny tři nové motocykly vyráběné v Indii: Jawa 300, Jawa 42 a Jawa Perak. V licenční dohodě je vyrábí indická společnost Mahindra prostřednictvím své dceřiné společnosti Classic Legends ve městě Pithampur státu Madhjapradéš. Jawa 300 a 42 disponují čtyřtaktním motorem DOHC o objemu 293 cm3 (27 koní) a Jawa Perak pak objemem 334 cm3 (30 koní). První kusy byly doručeny zákazníkům v lednu 2019. Zájem o stroje překonal všechna očekávání a výrobní linka se proto musela přeorganizovat na přibližně dvojnásobné množství výroby ročně, tedy na přibližně 30 000 motocyklů. Indická Jawa 300 se bude v Česku prodávat pozměněná na evropské normy pod názvem Jawa 300 CL, první kusy by měly dorazit k zákazníkům na podzim 2020. Dne 17. 8. 2019 se odehrála \"Cílová jízda\" do Týnce nad Sázavou s účelem oslavy 90. výročí od založení značky JAWA. Přijelo na 900 motocyklů a zúčastnilo se jí kolem 2000 lidí. Bylo možné si projít celý výrobní závod, ale i JAWA muzeum v 5. patře hlavního výrobního závodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jawa je nejstarší fungující československá firma zabývající se výrobou motocyklů už od roku 1929. Jméno firmy vzniklo složením jména zakladatele Františka Janečka, který zakoupil licenci na výrobu motocyklů Wanderer. V současnosti se firma oficiálně nazývá Jawa Moto spol. s r.o. a sídlí v Týnci nad Sázavou, jejím vlastníkem je podnikatel ing. Jiří Gerle. Dále existuje firma JAWA Divišov a.s., která se zabývá výrobou plochodrážních speciálů a sídlí v Divišově.", "tgt_summary": "Jawa est une marque tchécoslovaque de motocyclettes créée en 1929. Son nom provient de la fusion de l'atelier de mécanique Janeček (du nom de son fondateur, l'ingénieur František Janeček) et de la division « motos » de Wanderer. ", "id": 455583} {"src_title": "Saaremaa", "tgt_title": "Saaremaa", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Nejstarší prameny, které zmiňují jméno ostrova, jsou islandské ságy, v nichž se Saaremaa objevuje jako \"Eysysla\", složenina z \"ey\" („ostrov“) a \"sysla\" („území“, „okruh“). Z tohoto starého označení zřejmě vzniklo jak německé a švédské jméno ostrova \"Ösel\", tak latinské \"Osilia\". Estonské jméno \"Saaremaa\" odpovídá poměrně přesně islandskému \"Eysysla\". Je utvořeno ze složek \"saar\" (genitiv \"saare\", „ostrov“) a \"maa\" („země“, „území“). Vzhledem k tomu, že estonské osídlení ostrova je pravděpodobně starší než germánské, dá se předpokládat, že \"Eysysla\" je překladem původnějšího \"Saaremaa\" (resp. ve staroestonštině \"Saarenmaa\"). Některé teorie ztotožňují ostrov Saaremaa s ostrovem Thúlé, popsaným starověkým mořeplavcem Pýtheem z Massilie. Jméno \"Thúlé\" se v tomto kontextu vykládá jako odvozené z estonského \"tuli\" („oheň“, staroestonsky \"tule\"), které bylo složkou pojmenování meteoritického kráteru v Kaali.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolní ostrovy a pobřeží.", "content": "Saaremaa je oddělena průlivem Väike väin od ostrova Muhu na východě a průlivem Soela väin od ostrova Hiiumaa na severu. Její břehy omývá ze severovýchodu mělké Průlivové moře, z jihu a jihovýchodu vody Rižského zálivu), zatímco ze západu a severozápadu hraničí s otevřeným Baltským mořem. Zejména ze západu a z jihu je Saaremaa obklopena desítkami dalších ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou Abruka a Vilsandi. Odhlédneme-li od velmi členitého pobřeží, má ostrov Saaremaa tvar oválu natočeného přibližně východozápadním směrem, z něhož na jihozápad vybíhá mohutný Sõrevský poloostrov (\"Sõrve poolsaar\").", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Saaremaa je poměrně plochý a horopisně chudý ostrov. Ma západě ostrova se zvedá Západoostrovní vysočina (\"Lääne-Saaremaa kõrgendik\"), dosahující nadmořské výšky 54 m, na Sõrevském poloostrově Sõrevská vysočina (\"Sõrve kõrgendik\"). Na severním pobřeží ostrova se nacházejí mohutné pobřežní vápencové útesy. Celý povrch ostrova nese stopy působení někdejšího pevninského ledovce. Plochý povrch ostrova zdobí též pozůstatky řady kruhových hradišť, z nichž největší jsou Valjala, Kaarma a Kahutsi, dosahující průměru kruhu 110 až 150 metrů a výšky zachovaných valů 5 až 10 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "Z přibližně 80 jezer na ostrově větší část buď vznikla oddělením z moře v důsledku tektonického zdvihu, nebo je přímo spojena s mořem. Nejvíce jezer (přibližně 20) se nachází v severozápadní části ostrova na Tagamõiském poloostrově (\"Tagamõisa poolsaar\"), významné množství je jich rovněž u jihovýchodního a východního pobřeží. Původ jezer se často odráží v jejich označeních jako záliv (\"laht\"), zátoka (\"abajas\") nebo moře (\"meri\"). Největším jezerem tohoto druhu je dvojjezero Mullutu-Suurlaht o rozloze 14,4 km2 nedaleko Kuressaare. Většina jezer tohoto druhu má lehce slanou vodu a některá v letním období vysychají. Za nejkrásnější jezero ostrova bývá označováno členité Medvědí jezero (\"Karujärv\") o ploše 3,3 km2, nacházející se v lesích \"Západaoostrovní vysočiny\".", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Ostrov je tvořen převážně vápenci, místy také ledovcovými a mořskými usazeninami. Povrch je nížinný, místy bažinatý. Půdy jsou chudé, štěrkovité. Vznikají na produktech zvětrávaných vápenců. Na ostrově jsou naleziště dolomitů (Kaarma) a vápenců.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Rostlinstvo ostrova je poměrně bohaté, vyskytuje se zde 80 % ze všech druhů rostlin, které jsou v Estonsku doma. Asi 120 druhů rostlin je chráněných. Přibližně 40 % ostrova pokrývají lesy, tvořené hlavně borovicí lesní a jalovcem obecným. Z bylin je nejvzácnější endemitický \"rhinanthus osiliensis\" (estonsky \"Saaremaa robirohu\"), ale roste tu také 35 z celkem 36 estonských druhů orchidejí.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Poměrně bohatá je i zvířena ostrova, byť kvůli oddělenosti souše zaostává za pevninskou. V pobřežních vodách žije několik druhů tuleňů, z nich nejtypičtější je tuleň kuželozubý. Na pobřeží hnízdí mnoho druhů mořského ptactva, ostrovem rovněž procházejí linie ptačího tahu, takže je tu na jaře a na podzim možno setkat se s jinde vzácnými druhy jako jsou berneška tmavá nebo kajka mořská. Na pevnině hojní medvěd hnědý a rys ostrovid jsou zde kvůli omezenosti ostrova vzácnější.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "V jihozápadní části \"Západoostrovní vysočiny\" se nachází přírodní rezervace Viidumäe. Přibližně 20 km severovýchodně od Kuressaare v Kaali se nachází chráněný přírodní výtvor, skupina kráterů vzniklých po dopadu meteoritu.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Saaremaa správně náleží do stejnojmenného kraje, jehož většinu rozlohy též sama tvoří. Ostrov má přibližně 33 tisíc obyvatel, z nichž necelá polovina žije ve městě Kuressaare na jižním pobřeží ostrova, které je rovněž správním centrem kraje. Saaremaa má poměrně hustou síť silnic (celková délka 3 100 km), avšak jen menšina z nich má asfaltový povrch. Ostrov je spojen čtyřkilometrovou silniční hrází se sousedním ostrovem Muhu, a přes něj trajektem mezi Kuivastu a Virtsu i s estonskou pevninou. Na samotném ostrově Saaremaa jsou nejvýznamnějšími přístavy Roomassaare (Kuressaarský přístav), Nasva a Mõntu na jižním a Veere a Triigi na severním pobřeží, z nichž první čtyři slouží též mezinárodnímu provozu. Jediné letiště na ostrově se nachází v Roomassaare.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie ostrova Saaremaa začala podle archeologických nálezů již před více než osmi tisíci lety, tedy nedlouho poté, co se po ústupu pevninského ledovce oblast stala obyvatelnou. Díky poloze zároveň dobře dostupné a zároveň chráněné mořem a díky příznivému přímořskému klimatu pak Saaremaa po tisíciletí patřila k nejhustěji osídleným baltským územím. Obyvatelstvo ostrova tvořily pravděpodobně od nejstarších dob baltofinské kmeny, jejichž přímými pokrevními i kulturními potomky jsou i dnešní obyvatelé ostrova. Do počátku 13. století jim vládla vlastní rodová šlechta. V letech 1206-1227 byl v těžkých a krvavých válkách ostrov dobyt řádem mečových rytířů a stal se částečně řádovým územím, částečně územím biskupství Ösel-Wiek. Ostrované se podřizovali cizí vládě s velkou nechutí, následující století přineslo několik velkých povstání, v roce 1343 se v rámci Povstání svatojiřské noci podařilo Estoncům osvobodit téměř celý ostrov, a teprve druhé křižácké výpravě se podařilo podřídit jej opět nadvládě biskupa a řádu. Roku 1558 zahajuje ruský car dobyvačné tažení do Pobaltí, čehož využívají i Švédsko, Dánsko a Polsko, aby v této oblasti rozšířili své državy. Biskup, který je od zániku řádu jediným lenním pánem ostrova, jej roku 1559 prodává Dánsku. V následující sedmileté válce (1565–1570) se o získání ostrova pokoušejí i Švédové a Poláci, ale Dánsku se nakonec podaří své panství obhájit. Teprve dánsko-švédská válka roku 1645 rozhodne o připojení ostrova ke Švédskému království. Ve Velké severní válce získává roku 1710 ostrov Rusko, a udrží si jej až do roku 1917, kdy jej na rok dobude Německo. Koncem roku 1918 pak vládu nad ostrovem získává nově vznikající Estonská republika. V červnu roku 1940 zahájil Sovětský svaz okupaci Estonska. Saaremaa byla obsazena Rudou armádou, kterou však v rámci válečných událostí v roce 1941 vystřídala německá armáda. Předtím však, mezi 7. srpnem a 5. zářím 1941, odtud provádělo sovětské letectvo nálety na Berlín. V říjnu až listopadu 1944 obsadila ostrov opět sovětská vojska, která jej okupovala až do obnovení estonské samostatnosti v roce 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saaremaa (,, ) je jeden z estonských ostrovů v Baltském moři. Saaremaa se nachází v jihozápadní části Západoestonského souostroví, jižně od ostrova Hiiumaa a západně od ostrova Muhu. Zeměpisné souřadnice středu ostrova jsou 58° 30' severní šířky a 22° 30' východní délky. ", "tgt_summary": "Saaremaa est la plus grande île de l'Estonie. Située dans la mer Baltique, au sud de l'île de Hiiumaa, elle ferme le golfe de Riga. Une distance de quinze kilomètres vers le nord-est la sépare des côtes estoniennes tandis que vingt-neuf kilomètres sont à parcourir à travers le détroit d'Irbe pour rejoindre la Lettonie. La superficie de l'île est de. ", "id": 1449395} {"src_title": "Hollywood", "tgt_title": "Hollywood", "src_document": [{"title": "Čtvrť Hollywood.", "content": "Hlavní centrum čtvrti tvoří ulice Hollywood Boulevard a Sunset Boulevard (střed čtvrti je přibližně v místech, kde je protíná Vine St.). K hlavním památkám náleží kino \"Grauman's Egyptian Theatre\" postavené v roce 1922, kde se ve stejném roce odehrála první hollywoodská filmová premiéra. Dále pak kino \"Man's Chinese Theater\", které zahájilo promítání v roce 1927. Na 7000 Hollywood Boulevard se nachází budova \"Hollywood Roosevelt Hotel\" postavená v roce 1927 v historizujícím španělském koloniálním stylu, kde se v roce 1929 poprvé udělovaly ceny Filmové akademie. Od 60. let minulého století čtvrť postupně upadala a v současné době ji nejvíce vystihují prázdné bloky mezi ulicemi s oplocenými parkovišti a místy výstavba nových bytových domů a komerčních ploch. Z velkých filmových studií se v hollywoodské čtvrti nachází pouze \"Paramount\", severně od Melrose Ave. Slavný nápis Hollywood se nachází severně, za dálnicí 101, již ve čtvrti \"Hollywood Hills\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmový průmysl.", "content": "Jeho filmová a kulturní identita je tak proslulá, že slovo „Hollywood“ se často používá jako označení celého amerického filmového a televizního průmyslu. Ačkoli je dnes většina filmového průmyslu rozmístěna v okolních oblastech jako jsou Burbank a Westside, podpůrné a technické služby (jako filmový střih, filmové efekty, postprodukce, osvětlovači) zůstávají v Hollywoodu. Mnoho historických kin v Hollywoodu se stalo místem konání hlavních filmových premiér a hostí udělování cen Akademie filmového umění a věd Oscar. Tato čtvrť je také oblíbeným cílem turistů a nachází se zde Hollywoodský chodník slávy (anglicky:\"Hollywood Walk of Fame\") či známé Universal Studios Hollywood, kde jsou atrakce inspirované filmy jako \"King Kong\", \"Mumie\", \"Jurský park\", \"Terminátor 2\" nebo \"Shrek\". Jako čtvrť Los Angeles nemá Hollywood vlastní správu. Pro slavnostní příležitosti má jmenovaného úředníka, který je „čestným starostou“. Naposledy jím byl Johnny Grant. Po jeho smrti v roce 2008 nový čestný starosta jmenován nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští filmoví pracovníci v Hollywoodu.", "content": "Nejúspěšnějším hercem českého původu, který působil v Hollywoodu, byl podle celé řady kritérií (komerční zisk a úspěch filmů, výše honorářů, počet významných rolí, celosvětová známost apod.) pražský rodák Herbert Lom, známý především postavou inspektora Dreyfuse z filmů o Růžovém panterovi. Už před ním se v Hollywoodu snažil prorazit také Hugo Haas, ovšem nepříliš úspěšně. O něco lépe se podařilo uspět Jiřímu Voskovcovi. V roce 1957 získal roli jednoho z porotců ve filmu \"Dvanáct rozhněvaných mužů\". Šlo sice o menší roli, ale ve slavném filmu. Více se ale Voskovcovi dařilo přece jen v televizi a především na divadle. Z „českých“ filmových úspěchů v Hollywoodu je vhodné ještě zmínit filmového Oscara, kterého v roce 1949 získal Ivan Jandl za roli ve švýcarsko-americkém filmu \"Poznamenaní\". Mezi dalšími herci, kteří měli nějaké v Hollywoodu nějaké zaznamenání hodné angažmá, patřili například Věra Hrubá-Ralston, Florence Marlyová, Francis Lederer, Jan Rubeš st., Anny Ondráková, Karel Roden a někteří další. Mnozí další se o štěstí v dravém a velice konkurenčním americkém filmovém průmyslu neúspěšně pokoušeli. Slibný začátek kariéry měl v USA Vladimír Kulich. Ve větší úspěch se mu ji ale proměnit nepodařilo. Velmi úspěšní byli v Hollywoodu čeští kameramani Franz Planer a Otto Heller. Z režisérů samozřejmě Miloš Forman nebo Ivan Passer.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hollywood je čtvrť města Los Angeles v Kalifornii, ve Spojených státech amerických. Čtvrť je historicky spojena s nejvýznamnějšími americkými filmovými společnosti a jméno Hollywood se proto používá jako synonymum americké kinematografie. Čtvrť leží severozápadně od středu města Downtown. Hollywood sousedí se čtvrtí Hollywood Hills na severu, East Hollywood na východě, Fairfax, Hancock Park a Larchmont na jihu a Hollywood Hills West a městem West Hollywood na západě. Hranice tvoří ulice Franklin Ave na severu, N Hoover St. na východě, Merlose Ave na jihu a N Fairfax Ave (a další ulice) na západě. ", "tgt_summary": "Du fait de sa célébrité et son identité culturelle en tant que centre historique des studios de cinéma, le terme « » est souvent utilisé comme un métonyme du cinéma américain. Le surnom « » fait référence au rapport qui lie l'industrie cinématographique américaine à. ", "id": 180213} {"src_title": "Strašice (okres Strakonice)", "tgt_title": "Strašice (district de Strakonice)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zpráva o Strašicích je z roku 1365. Strašice patří do historického kraje Prácheňsko a Podlesí. Vesnice Škůdra je připomínána již v roce 1045, kdy byla knížetem Břetislavem I. věnována Břevnovskému klášteru.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Strašice leží poblíž styku dvou krajů (Jihočeského a Plzeňského) a tří okresů (Strakonice, Prachatice a Klatovy). Nejvyšším bodem obce i obou jejích části je vrch Bloudím (685 m). V blízkém okolí mj. vynikají vrcholy Altán (845 m) a Kůstrý (837 m), zhruba 3,5 km jihozápadně od Strašic. Pod Strašicemi protéká Novosedelský potok, zvaný také Kolčava. Nejníže položenou lokalitu na území obce představuje právě jeho údolí (512 m v katastru Strašic a 464 m v katastru Škůdry). V okolí obce jsou lesy převážně smrkové ale i borovo-jedlové a bukovo-smrkové.V lesích se vyskytují jeleni, mufloni, rysové, divoké kočky, v potoce pak bobr a vydra. Několik set metrů severozápadně od Strašic, u hájovny pod lesem na jižním úbočí vrchu Bloudím roste památný strom: Strašická lípa. Strašice geologicky leží v Šumavském podhůří, Javornické hornatině, Vimperské vrchovině v povodí Otavy. Geologická stavba oblasti se skládá zejména z krystalických břidlic. Druh půdy je převážně hlinitopísčitý a písčitohlinitý, v typu půdy převažuje hnědá půda vrchovin a podzoly. Roční průměrná teplota vzduchu je 7 stupňů Celsia. Roční průměrný úhrn srážek je 600 mm. Obec patří do mírně teplé až chladné oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "K obci patří též koupaliště a tábořiště Kolčava, kde se každoročně v červenci koná sjezd motorkářů. V obci je hostinec Na Šumavě, zemědělské obchodní družstvo, které se specializuje na pěstovaní řepky, obilí, kukuřice, brambory, pícnin, skotu a drůbeže. V obci je bohatý kulturní život, ať jde o svátky jako masopust, Velikonoce, stavění májky, posvícení, dožínky, dušičky, Vánoce nebo myslivecké a hasičské bály. Dobrovolný hasičský sbor je moderně vybaven, má dlouhou tradici a v soutěžích se umisťuje mezi nejlepšími. V roce 2006 byla zcela zrekonstruována budova Obecního úřadu a místní knihovny. Roku 2009 byl obci schválen obecní znak a prapor. Na návsi je nově opravená kaple s poledním a večerním vyzváněním a vzrostlými lípami. Náves doplňuje pomník padlých vojínů z 1. světové války, o který je staráno stejně jako o boží muka v obci a okolí. Počet popisných čísel je 80.", "section_level": 1}, {"title": "Prapor a znak.", "content": "Prapor je šikmo dělený, žerďová část má modrou barvu a dolní vlající pole žlutou. V horní žerďové části v modrém poli je zlatá ostrev položená souběžně s dělením, ve žlutém poli pak tři černá mlýnská kola. Znak je také šikmo rozdělený, pravé pole má modrou barvu, levé zlatou. V modrém poli se nachází zlatá ostrev (na připomínku věnování vesnice Škůdra Břevnovskému klášteru) a ve zlatém poli tři černá mlýnská kola odkazující na tři mlýny na Novosedelském potoce.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Na území obce se též nacházejí mlýny Smítka (Smitka), Prachař a Rejškův mlýn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Strašice se nachází v okrese Strakonice, kraj Jihočeský. Žije zde obyvatel. Kolem obce prochází cyklistická turistická trasa č. 121. Je zde možnost kempování, koupání, houbaření, rybolovu nebo agroturistiky. Do obce je zavedena pravidelná autobusová doprava.", "tgt_summary": "Strašice est une commune du district de Strakonice, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1366126} {"src_title": "Myslkovice", "tgt_title": "Myslkovice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jméno obce pochází od vůdce kmene jménem Myslek, který osídlil tuto oblast, v období kolonizace pustého kraje ve 12. století (pravděpodobněji než v 9. století). Název obce se v historii měnil jak tvarem (mj. Myslikovice, Miskovice, Miškovice), tak pravopisem (i/y, s/š, w/v).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1367. Tehdy panství a \"villa Mislkowitz\" patřilo bratřím Oldřichovi a Jenišovi z Roudné, kteří zde obývali tvrz s kaplí. Roku 1390 je zdědila Dorotea, vdova po Jenišovi. V roce 1415 se stal majitelem rytíř Boček (\"Boczko z Myslycowicz\"), po něm roku 1467 dědil jeho syn Aleš. Roku 1483 získal část vsi s tvrzí Kuneš Dvořecký z Olbramovic a jeho rod ji vlastnil až do roku 1646. V roce 1653 zde žilo 16 rolníků a několik chalupníků. Od roku 1613 patřila tvrz s kaplí, pivovar, poplužní dvůr a ovčín Mikuláši ml. Dvořeckému z Olbramovic, který je ještě téhož roku prodal své ženě Anežce z Hodic. Roku 1703 se stal majitelem panství důstojník císařské armády František Leopold Voračický z Paběnic a jeho manželka Eleonora Renáta, rozená hraběnka z Lassaga-Paradies, kteří panství spojili s Roudnou a dali vystavět barokní zámek s kostelem. Roku 1866 byla obec obsazena pruským vojskem. Od roku 1733 do roku 1802 a pak opět od roku 1877 vlastnili panství Vratislavové z Mitrovic. Tehdy se stal majitelem hrabě Evžen I. Vratislav z Mitrovic a z Dírné, poslanec českého zemského sněmu; tehdy Myslkovice poprvé za 600 let přestaly být vrchností. Také jeho syn Evžen II. byl českým zemským poslancem; přátelsky se stýkal s kolegou Josefem Kaizlem, který na jeho zámku v posledním roce života pobýval, a také zemřel. V roce 1948 byl majetek rodu zestátněn a po roce 1989 vrácen zpět. Dnes je jeho správcem dědic rodu Eugen Wratislav.", "section_level": 1}, {"title": "Židé.", "content": "Židé se usazovali v obci již mezi léty 1594 až 1650. Nejprve zde žilo pár rodin, ale později zde Židé tvořili polovinu obyvatel vsi. Po úplném zrovnoprávnění Židů postupně odcházejí do větších měst. Synagoga v Myslkovicích, postavená roku 1770 polu s rabínským domem, byla v roce 1963 zbořena. Také tu stála židovská škola, špitál a lázně. Konec Židů v Myslkovicích přišel začátkem druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obec je s okolím spojena místní autobusovou dopravou. V okolí obce Myslkovic vede dálnice D3 ze směru Praha-Tábor-České Budějovice - státní hranice ČR/Rakousko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Myslkovice (německy \"Miskowitz\") se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Obec Myslkovice se rozkládá asi 16 km jihovýchodně od Tábora a 5 km severovýchodně od města Soběslav. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Myslkovice est une commune du district de Tábor, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1097205} {"src_title": "Rostěnice-Zvonovice", "tgt_title": "Rostěnice-Zvonovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Rostěnicích pochází z roku 1141, o Zvonovicích z roku 1355. Obě byly do roku 1945 součástí německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku. Současná obec vznikla roku 1961 spojením do té doby samostatných vsí. Od 1. ledna 1986 do 31. prosince 1994 byly obě vesnice součástí města Vyškova, poté se opět osamostatnily a tvoří jednu obec.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 516 obyvatel. Z nich bylo 255 mužů a 261 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 38,9% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 506 lidí. Nejvíce z nich bylo (18%) obyvatel ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 16,4% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 4,7%. Z celkem 423 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 48% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 5,9% a bez vzdělání bylo naopak 0,2% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 275 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 86,9% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 71,6% patřilo mezi zaměstnance, 1,8% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 43,3% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 182 obyvatel obce (což je 36%), se hlásilo k české národnosti. Dále 120 obyvatel bylo Moravanů a 8 Slováků. Celých 231 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Katastrem obce prochází krátký úsek dálnice D1 a silnice III. třídy:", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Jak Rostěnice, tak Zvonovice jsou vesnickými památkovými zónami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rostěnice-Zvonovice se nachází v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Je tvořena dvěma původně samostatnými vesnicemi – Rostěnicemi a Zvonovicemi. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Rostěnice-Zvonovice est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 1340409} {"src_title": "John Cabot", "tgt_title": "Jean Cabot", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Caboto byl původem Ital, snad z Janova, nejpozději od roku 1461 žil v Benátkách, kde roku 1476 získal občanství a obchodoval v Levantě a podle vlastních slov prý dokonce navštívil Mekku. Roku 1484 se oženil a se ženou Matteou měl tři syny. Kromě obchodu také stavěl domy, ale silně se zadlužil a roku 1488 odešel před věřiteli do španělské Valencie. Tam působil jako stavitel a roku 1494 začal stavět most v Seville, kde mohl zažít návrat Kryštofa Kolumba z jeho první cesty 15. března 1493. Také Caboto sháněl prostředky na zámořskou výpravu, snad i v Portugalsku, a když nepochodil, odejel roku 1495 do Londýna. Jako Kolumbus chtěl Caboto také dosáhnout břehů Asie cestou na západ, ale rozhodl se pro plavbu v severním Atlantiku, kde je vzdálenost menší. V Londýně se – snad s podporou italského agustiniána Fra Giovanni de Carbonaris – dostal ke králi Jindřichovi VII., který mu v březnu 1496 udělil povolení pro plavbu pod anglickou vlajkou do dosud neobjevených zemí. To byla důležitá doložka, protože už 1494 si Španělsko a Portugalsko s papežským souhlasem rozdělily své sféry vlivu v Americe a Jindřich se s nimi nechtěl dostat do konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Cesty.", "content": "Caboto měl královské privilegium, ale potřeboval loď a peníze. Odebral se do Bristolu, což byl tehdy druhý největší přístav v Anglii a bristolští námořníci měli s Atlantikem jisté zkušenosti. O jeho první cestě je známo jen velmi málo. Vyplul patrně v létě roku 1496 s jednou lodí na sever, ale došly mu zásoby, dostal se do bouře a posádka ho přiměla k návratu. Na druhou cestu vyplul podle pozdější zprávy s malou lodí \"Matthew\" 2. května 1497 z Bristolu s asi 20 muži na palubě a 24. června 1497 přistál na ostrově Newfoundland, podle pozdější kroniky „objevil Ameriku“. Vystoupil na pobřeží (snad na \"Cape Bonavista\"), kde vztyčil benátskou, papežskou a anglickou vlajku a zemi prohlásil za anglickou državu. Se žádnými domorodci se ale nesetkal a strávil pak několik týdnů plavbou podél pobřeží. Na zpáteční cestě zamířil příliš na jih a přistál v Bretani, odkud se 6. srpna vrátil do Bristolu. Po návratu byl přijat s velkými poctami králem a dostal roční penzi 20 liber. Caboto se stejně jako Kolumbus domníval, že doplul na sever říše velkého chána. Při další plavbě se tak chtěl vydat na jih podle pobřeží a doplout do Kathaje popisované Marcem Polem a k Ostrovům koření. 3. února 1498 dostal královský patent na další plavbu a v květnu 1498 znovu vyplul s pěti loděmi, z nichž jedna se snad musela vrátit. O dalším osudu výpravy nebylo nic známo, a tak se předpokládalo, že všichni zahynuli na moři. Významná britská historička A. Ruddock však v 90. letech naznačila, že našla doklady o tom, že se Cabot dva roky plavil podél východního pobřeží Severní Ameriky a dospěl až do Karibiku. Výpravy se podle ní účastnili i italští augustiniáni z Londýna jako misionáři a výprava se prý 1500 vrátila do Bristolu. Tyto údaje však nepublikovala a než roku 2005 zemřela, nařídila své záznamy spálit. Přesto se odborníci domnívají, že její domněnky nebyly nepodložené a v jejím projektu pokračuje Bristolská univerzita.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas a význam.", "content": "Ve své době neměly Cabotovy cesty velký ohlas, je nicméně zachován dopis, patrně adresovaný Kolumbovi, v němž o nich bristolský obchodník informuje. Pokud se Caboto skutečně dostal až do Karibiku, překročil tím meze svého oprávnění a mohl zavdat příčinu ke konfliktu se Španělskem. Protože král Jindřich právě vyjednával sňatek se španělskou princeznou, mohl mít důvody cestu spíše tajit. V pozdější době však Cabotovy objevy začaly hrát stále větší politickou roli, když jimi Anglie začala dokládat svůj primát a nárok na severoamerické državy. Dodnes je Cabot významnou postavou kanadských dějin a identity. Po norském Vikingovi Leifru Eiríkssonovi byl po mnoha staletích prvním mořeplavcem, který do těchto moří zavítal a ukázal tím cestu pro další objevitele, kteří hledali Severozápadní průjezd. Na Newfoundlandu i v Bristolu byla roku 1897 postavena Cabotova věž, je po něm pojmenován Cabotův průliv (\"Cabot strait\") do Zálivu svatého Vavřince mezi ostrovy Newfoundland a Nova Scotia, planetka hlavního pásu (7317) Cabot, letadlová loď USS \"Cabot\", řada ulic a náměstí, americká univerzita v Římě a mnoho dalších.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Cabot, původním jménem Giovanni Caboto (před rokem 1450 – asi 1499), byl italský námořník a objevitel. Je znám svými objevnými expedicemi vykonanými v anglických službách, při nichž pro Evropu po Erikssonovi znovuobjevil severoamerickou pevninu. Politický význam jeho cest tkví v tom, že se na nich zakládal nárok anglické koruny na Severní Ameriku.", "tgt_summary": "Giovanni Caboto (vers 1450-1498), connu en français sous le nom Jean Cabot et en anglais sous le nom John Cabot, est un navigateur et explorateur italien au service de l’Angleterre. De dix ans plus âgé que Christophe Colomb, il aspire comme son cadet à découvrir la route occidentale vers les Indes.", "id": 190656} {"src_title": "Gustav Mahler", "tgt_title": "Gustav Mahler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium.", "content": "Gustav Mahler se narodil majiteli hostince s palírnou Bernardu Mahlerovi a jeho ženě Marii jako nejstarší ze 14 dětí (osm jich zemřelo v dětském věku). Mahlerovi byli židovská, německy hovořící rodina žijící na Vysočině v obci Kaliště (okres Pelhřimov) na česko-moravském pomezí v tehdejším Rakouském císařství. Rodiče se krátce po jeho narození usadili v Jihlavě v domě č. 265 (dnes Dům Gustava Mahlera. Již od dětství projevoval výjimečný hudební talent, od dědečka dostal darem starý klavír a učil se na něj hrát. Byl vychováván jihlavskými hudebníky a velmi citlivě vnímal hudební kulturu tohoto kraje, která se později zčásti odrážela i v jeho tvorbě, vedle prvků lidové hudby židovské (\"klezmer\"). V Jihlavě, kde měl svá první veřejná vystoupení jako klavírista, žil do roku 1875. V patnácti letech začal studovat na konzervatoři ve Vídni hru na klavír u profesora Epsteina a navštěvoval přednášky o harmonii a kompozici. Se svými spolužáky obdivoval tvorbu Richarda Wagnera a Antona Brucknera. Prázdniny trávil v Jihlavě, kde koncertoval a toulal se po okolí (tehdy obývaném německy mluvícími lidmi). Kromě hudby si doplňoval vzdělání samostudiem, byl vášnivý čtenář a v Jihlavě nakonec složil maturitu. Na filozofické fakultě vídeňské univerzity studoval v letech 1877–1879 filozofii, historii a dějiny hudby. V červenci 1878 konzervatoř ukončil s vyznamenáním absolventským koncertem, na kterém přednesl svou vlastní skladbu pro klavír. Všechny své rané skladby však později zničil. Z tohoto období si ponechal jedinou skladbu, nazvanou \"Žalobná píseň\", kterou označil jako svůj opus č. 1.", "section_level": 2}, {"title": "Skladatelská a dirigentská dráha.", "content": "Ve svých dvaceti letech nastoupil Mahler dirigentskou dráhu v divadelních orchestrech, která jej zavedla nejprve v květnu 1880 do hornorakouských lázní Bad Hall. Ve stejném roce také dokončil hudbu ke své první skladbě - kantátě \"Žalobná píseň\", jejíž text vznikl v roce 1878. Pak působil v Lublani, Olomouci, Jihlavě, Praze a hesenském Kasselu, kde v roce 1883 začal komponovat \"Písně potulného tovaryše\" a také svou \"První symfonii\". Jako dirigent se vyznačoval vysokými nároky na výkonné umělce, velkou intenzitou práce a energií, nekompromisně prosazoval vlastní uměleckou představu uváděných inscenací. Vzhledem ke svému mládí byl mnohdy přijímán s nedůvěrou, dostával se do konfliktů s vedením i členy souborů. Úroveň divadelních scén se však pod jeho působením zvyšovala a dostavil se také úspěch u diváků. V letech 1886–1888 působil v Lipsku a v následujících třech letech byl uměleckým ředitelem Královské uherské opery v Budapešti. Uvedl zde Wagnerovy opery \"Zlato Rýna\" a \"Valkýru\" v maďarštině, velkým úspěchem bylo jeho nastudování Mozartova \"Dona Giovanniho\". Představil se zde také jako skladatel - uvedl svou \"První symfonii Titan\", ale premiéra skončila fiaskem. V roce 1889 zemřeli Mahlerovi oba rodiče a on jako nejstarší z dětí se musel postarat o své sourozence. Dědictví se vzdal v jejich prospěch. Dům v Jihlavě prodal a sestra Justina se stala jeho hospodyní.Rodičům nechal postavit velký pomník na hřbitově v Jihlavě. V roce 1891 nastoupil jako šéf opery do Městského divadla v Hamburku, kde setrval šest let. Spřátelil se zde s J. B. Foersterem a na jeho podnět prosadil uvedení Smetanovy \"Prodané nevěsty\" (zpívané německy), které bylo velmi úspěšné. Pohostinsky vystupoval jako dirigent v Londýně, Výmaru, Moskvě, Petrohradu, Budapešti a Berlíně. Překonal epidemii cholery, která Hamburk zasáhla roku 1892 a během rekonvalescence u jezera Attersee v malém altánu komponoval. Nejznámějším dílem z tohoto období je \"Druhá symfonie\". Začal pracovat na své \"Třetí symfonii\". Vzhledem ke svému již značnému věhlasu v hudebním světě jako skladatel a dirigent byl Mahler v roce 1897 povolán na nejdůležitější místo svého působení - do Vídně jako umělecký ředitel (\"Generalmusikdirektor\", GMD) tehdejší Dvorní opery a zároveň šéfdirigent Vídeňských filharmoniků. Ve Vídni musel někdy čelit antisemitským výpadům. I jeho jmenování uměleckým ředitelem a šéfdirigentem bylo podmíněno přestupem na katolickou víru, což učinil, neboť se necítil být ortodoxním židem. Vídeňská opera pod jeho vedením prožívala v letech 1898–1907 dobu svého největšího rozkvětu. Také zde uváděl díla českých skladatelů: Smetanova \"Dalibora\" a \"Prodanou nevěstu\", Nedbalův balet \"Pohádka o Honzovi\". \"Nechal si postavit vilu a domek pro komponování na břehu jezera Wörthersee, kde každý rok během prázdnin pracoval na nové symfonii. V letech 1901-1904 vytvořil \"Písně o mrtvých dětech\" a 1901-1902 pět písní na slova Friedricha Rückerta. Jeho hudba byla stále častěji uváděna v Evropě i Americe a jako skladatel byl již velmi uznáván. Dne 9. března 1902 se v kostele svatého Karla Boromejského ve Vídni oženil s mladou intelektuálkou Almou Schindlerovou, s níž měl posléze dvě dcery – Marii Annu (1902–1907) a Annu Justine (1904–1988). Šťastné životní i tvůrčí období skončilo v létě 1907, kdy jeho starší milovaná dcera Marie zemřela na záškrt. Mahler utrpěl srdeční kolaps a lékaři mu zjistili vážnou srdeční vadu, nedomykavost chlopní. Ve vídeňské opeře sílily intriky nepřátel: byl kritizován, že údajně dává přednost vlastní tvorbě a koncertní činnosti na úkor práce v divadle. Rozhodl se proto přijmout nabídku na hostování ve Spojených státech. Mahlerovi prodali vilu ve Wörthersee a odjeli z Evropy parníkem do New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Od roku 1908 byl Gustav Mahler šéfdirigentem Metropolitní opery v New Yorku, která tehdy – v neposlední řadě díky svým finančním možnostem – získávala stále větší důležitost v celosvětovém měřítku. Mahler zde dirigoval nejen opery běžného repertoáru včetně děl Richarda Wagnera, ale například i americkou premiéru Smetanovy opery \"Prodaná nevěsta\" dne 19. února 1909. Roli Mařenky zpívala Ema Destinnová, která se rovněž zasloužila o uvedení tohoto díla v Metropolitní opeře. Velmi úspěšné bylo uvedení oper \"Tristan a Isolda, \"Don Giovanni\" a \"Fidelio\" pod Mahlerovou taktovkou. V letním období se Mahler vracel do Evropy, kde pobýval na samotě u Toblachu. Pracoval na své šestidílné symfonické \"Písni o zemi\" inspirované verši starých čínských básníků. Toto dílo dokončoval v Hodoníně ve vile svého obdivovatele Fritze Redlicha. V roce 1908 přijal pozvání do Prahy, aby tam dirigoval na jubilejní výstavě k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Mahler v Praze uvedl ve světové premiéře svou \"Sedmou symfonii\". V roce 1910 za pobytu v Evropě prošlo manželství Gustava a Almy Mahlerových vážnou krizí, když se Alma zamilovala do architekta Waltera Gropiuse, později zakladatele výtvarné školy Bauhaus. V roce 1909 se Mahler stal uměleckým vedoucím newyorské \"Philharmonic Society,\" tj. orchestru, který pro něj sestavili bohatí příznivci. Koncem roku 1910 zahájil turné po amerických velkoměstech, které však ze zdravotních důvodů nemohl dokončit. Svůj poslední koncert (čtyřicátý šestý) v New Yorku dirigoval Mahler v horečce dne 21. února 1911. Nejprve se uvažovalo o chřipce, ale nakonec se ukázalo, že jde o bakteriální onemocnění srdce (streptokoková sepse). Nepomohli mu lékaři v Americe, Paříži v ústavu Louise Pasteura a nakonec ani ve Vídni, kam se po několikaletém pobytu ve Spojených státech vrátil. Ve Vídni dne 18. května 1911 ve věku 50 let Mahler zemřel na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných základní chorobou. Přál si, aby byl pochován bez proslovů a bez hudby, jeho pohřeb však byl velmi slavný. Jeho hrob na hřbitově v Grinzingu ve Vídni zdobí jednoduchý náhrobek, který navrhl architekt Josef Hoffmann.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní vlastnosti.", "content": "Mahler byl vegetariánem, vegetariánství přičítal velký význam pro rozvoj své duše. Byl znám svou velkou pracovitostí a snahou o neustálé zlepšování svých již dokončených děl.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o skladatelův odkaz.", "content": "Od roku 1955 pracuje ve Vídni Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, od roku 1966 se udělují medaile Gustava Mahlera. O světovou proslulost Mahlerovy renesance v 80. letech 20. století se zasloužil svým vlivem Leonard Bernstein a též i čeští dirigenti Rafael Kubelík (v emigraci) a Václav Neumann svými nahrávkami Mahlerových symfonií. V roce 1994 byla v rámci Muzea Vysočiny otevřena pobočka se stálou expozicí „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“. Od roku 1996 pečuje i v České republice o odkaz skladatele Společnost Gustava Mahlera MAHLER 2000, která obnovila jeho rodný dům v Kalištích u Humpolce (je zde expozice \"Mahler a Čechy\") a organizuje v Jihlavě a na Vysočině pravidelný festival „Hudba tisíců“.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení díla.", "content": "Pro Mahlerovu tvorbu je příznačná zjitřelá senzitivita a vnitřní střet protikladů, reprezentující nepochybně autorův autobiografický model. Kompoziční styl vychází z pozdního romantismu a pocitově osciluje mezi ironií a melancholií. Mahlerova hudba je plná filosofických úvah, pesimismu, někdy až určitého bolestínství. Složil deset symfonií, které jsou pilíři jeho díla a celou řadu skladeb písňové formy, jak v obsazení ryze vokálním, tak v kombinaci se sólovými nástroji, především však s doprovodem orchestru. Mahlerovo dílo charakterizuje monumentalita, spolu s výrazně prominujícím (výše popsaným) citovým laděním. V několika symfoniích používá sólového zpěvu i sborů a neváhal rozšířit symfonickou hudební formu nejen co do počtu nástrojů, ale i co do rozsahu vlastní skladby (užívá až šest vět). Charakteristická je též inspirace lidovou hudbou a na tehdejší dobu nová instrumentace, kdy nástroje v orchestru sdružuje v nové, netradiční kombinace. Tiskem vyšly Rückertovy písně spolu se dvěma posledními písněmi z cyklu Chlapcův kouzelný roh pod názvem \"Sedm posledních písní\" (Sieben Lieder aus letzter Zeit).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Mahler (7. července 1860 Kaliště, Čechy – 18. května 1911 Vídeň, Rakousko) byl rakouský hudební skladatel a dirigent. Je pokládán za jednoho z největších skladatelů symfonické hudby: složil devět symfonií (a jednu nedokončil), v některých uplatnil i vokální složky. Písně a písňové cykly zaujímají v jeho tvorbě mimořádné postavení. ", "tgt_summary": "Gustav Mahler (prononcé en allemand), né à Kaliště dans l'Empire d'Autriche le et mort à Vienne le, est un compositeur, chef d'orchestre et pianiste autrichien. ", "id": 881304} {"src_title": "Hemofilie", "tgt_title": "Hémophilie", "src_document": [{"title": "Známé osobnosti.", "content": "Nejznámější dědičná linie vznikla díky britské královně Viktorii. Než v roce 1901 zemřela, stačila osudové geny předat svému osmému potomku, synu Leopoldovi jehož dcera Alice se stala také přenašečkou. Ten trpěl častými krváceními a psalo se o nich i v britských odborných časopisech. Leopold zemřel na krvácení do mozku v jednatřiceti letech. Ještě osudovější bylo dědictví jejích dcer Alice a Beatrice, které rozšířily onemocnění do královských rodin Německa, Španělska a Ruska. Nejproslulejším se stal příběh ruské carské rodiny, kam zanesla poškozený gen německá princezna a vnučka královny Viktorie, Alix Hesensko-Darmstadtská (Alexandra Fjodorovna). S carem Mikulášem II. měli syna Alexeje, velmi těžkého hemofilika. Časté krvácivé projevy mu prakticky neumožňovaly normální život, byl neustále obklopen bodyguardy a ošetřovateli, žil ve skleníkovém prostředí. I to byl jeden z důvodů obrovského vlivu podvodného mnicha Grigorije Novika, zvaného Rasputin, na ruský dvůr. Byl totiž schopný hypnózou mladému careviči ulevit od bolesti, dokonce v některých případech i zastavit krvácení. Alexej se ruského trůnu nedočkal, s celou rodinou ho bolševici zastřelili v červnu 1918. V anglickém exilu zemřeli před druhou světovou válkou také synové královny Viktorie Evženie, vnučky královny Viktorie a Alfonse XIII. – dva španělští princové. Oba po banálních zraněních – jeden lehce havaroval autem do telefonní budky, druhý si přivodil také v autě lehkým nárazem na volant krvácení do hrudní dutiny. Hemofilií trpěl i Richard Burton, slavný britský herec šedesátých a sedmdesátých let, který se proslavil řadou filmových rolí a sňatkem s Elizabeth Taylorovou. Aby pomohl ostatním nemocným s touto vzácnou chorobou, založil se svou ženou fond, jenž nesl jeho jméno. Ve svých osmapadesáti letech pak herec zemřel na závažné krvácení do mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známá zmínka o nezvyklém krvácení, po němž zemřel na následky banálního úrazu jakýsi chlapec, se objevuje v díle arabského lékaře v dnes španělské Cordobě Albukasise na přelomu 11. a 12. století. Podrobněji se už zabývá zvláštní nepravidelností zvýšené krvácivosti chlapců v některých rodinách židovský autor Moises Maimonides o sto let později. U něj se už objevuje zárodek úvah o dědičnosti. Povšiml si, že úkaz se projevil u synů jedné matky ve dvou různých manželstvích. První moderní pojednání sepsal a v roce 1803 publikoval městský lékař Philadelphie John Conrad Otto pod názvem „Zpráva o sklonu ke krvácivosti v některých rodinách.“ Zcela jasně už popsal základní rys: dědičnost a projev pouze u mužů. Vysledoval rodokmeny postižených rodin po mateřské linii zpět až do roku 1720. Udeřil tedy hřebík na hlavičku. Samotné slovo hemofilie se objevilo poprvé v roce 1828, kdy je použil švýcarský specialista Hopff působící na curyšské univerzitě. V minulém století výzkum hemofilie rychle akceleroval. Nejprve dva harvardští lékaři Patek a Taylor v roce 1937 zjistili, že vše ovlivňuje jistá součást krevní plazmy a nazvali ji Antihemofilický globulin. Sedm let nato položil v Buenos Aires Pavlosky základ pro rozlišení faktoru VIII a IX, tudíž dvou odlišných forem hemofilie. První pokus o léčbu popsal v časopise Lancet Samuel Lane v roce 1840. Zjistil, že pooperační hemofilické krvácení se zmírnilo po podání čerstvé krve. V první polovině padesátých let minulého století se začala využívat na základě objevů faktoru VIII už krevní plazma, užívala se dokonce i zvířecí. Roku 1965 izolovala Judith Poolová koncentrovaný faktor VIII a začal se používat kryoprecipitát. Proti plazmě podstatně zmenšil objem se stejnou účinností. Během deseti let vznikly lyofilizované koncentráty, které už bylo možné skladovat doma v běžné ledničce. Znovu mocně poklesl objem preparátu a účinnost se naopak zvýšila. Lyofilizované preparáty se skladují v běžných chladničkách a nemocní hemofilici si je v případě akutní potřeby sami intravenózně aplikují.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hemofilie.", "content": "Základem léčby hemofilie je injekční aplikace koncentrátu srážecího faktoru, který v krvi osob s hemofilií chybí. U každého pacienta je léčba individuální v závislosti na závažnosti onemocnění a aktuální hladině srážecího faktoru v krvi. Injekční aplikaci je možné provádět v domácím prostředí. U dětí s těžkou formou hemofilie se přistupuje k profylaktické léčbě, kdy si malý pacient s hemofilií pravidelně aplikuje určité množství srážecího faktoru i v době, kdy nejsou patrné žádné známky krvácení. Profylaktická léčba pomáhá zamezit spontánnímu krvácení a chrání tak především před trvalým poškozením kloubů. Srážecí faktor se většinou aplikuje 2× až 3× týdně. U osob s hemofilií, které si pravidelně srážecí faktor neaplikují, může dojít ke spontánnímu krvácení (krvácivé epizodě). To se nejčastěji projeví silnou bolestí postiženého kloubu. Pak je důležité co nejdříve aplikovat dávku srážecího faktoru, aby se předešlo trvalému poškození kloubu. Proto je důležité mít doma koncentrát srážecího faktoru. Léčba krvácivé epizody dále pokračuje ve spolupráci s hematologickým centrem pod vedením specializovaného lékaře.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost v ČR.", "content": "V České republice je péče o hemofiliky na průměru EU. V republice je zřízeno celkem osm hemofilických center s komplexní léčbou. Vedoucím vědeckým, diagnostickým a terapeutickým pracovištěm je Ústav hematologie a krevní transfúze (ÚHKT) v Praze s mezinárodním renomé. Spotřeba léčebných derivátů je zhruba opět na úrovni průměru EU. Z finančních důvodů se užívají v drtivé většině preparáty vyrobené z plazmy, rekombinantní, jako ve vyspělých západních zemích, jen velmi zřídka a téměř výhradně u dětí. Rekombinanty zaručují, že nejsou infikovány žádným z dosud známých virů. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století postihla hemofilickou populaci, zejména v USA a západní Evropě, nákaza virem HIV, jímž byly v době neznalosti viru tehdejší krevní deriváty často kontaminovány. V České republice se užívaly téměř výhradně zdroje plazmy z tuzemských odběrů, proto se nakazilo jen 17 hemofiliků. Jiné je to s přenosem hepatitidy, zejména hepatitidy typu C. Proti ní očkování neexistuje a případy nákazou prostřednictvím aplikace léčebných derivátů, se vyskytly.Zájmy českých hemofiliků, jichž je zhruba 900, zastupuje Hemojunior a Český svaz hemofiliků. Jedná jejich jménem s příslušnými institucemi, vydává informační materiály s nejnovějšími poznatky, reprezentuje je na mezinárodním fóru a pořádá různé aktivity, především rekondiční pobyty pro děti i dospělé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hemofilie je geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve, což se navenek projevuje chorobnou krvácivostí – krevními výrony do svalů či kloubů a omezenou schopností organismu zastavit krvácení. Chorobou se zabývá hematologie. ", "tgt_summary": "Lhémophilie est une anomalie constitutionnelle de la coagulation sanguine en rapport avec un déficit d’un des facteurs de la coagulation. Cependant, dans un tiers des cas, l'hémophilie est engendrée par une mutation de novo. Ces défauts sont dus à une déficience d'un des facteurs suivants :, ou, ou à la présence d'anticoagulants contre l'un de ces facteurs. ", "id": 375195} {"src_title": "Potomci lidí", "tgt_title": "Les Fils de l'homme (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film se odehrává v Londýně roku 2027. Zemi postihla velká katastrofa; z neznámého důvodu je lidská populace od roku 2009 sterilní a od tohoto roku se nenarodilo jediné dítě (film začíná zprávou o násilné smrti nejmladšího člověka planety). Lidé již mnoho let cítí strach z vlastního vyhynutí; zhroutila se drtivá většina zemí a zavládla anarchie. Jediným státem, který funguje, avšak s velkými problémy, je Velká Británie. Situace zde je však také zlá, bojují tu proti sobě nejrůznější gangy, násilí a náboženský fanatismus je na denním pořádku. Nelegální přistěhovalci jsou podřadnými lidmi a vládní ozbrojené složky je hromadně deportují. Hlavní postavu, úředníka Theo Farona, kontaktuje jeho bývalá žena Julian Taylorová, šéfka ilegální organizace \"Ryby\". Požádá ho o to, aby se pokusil získat cestovní povolení pro jistou nelegální přistěhovalkyni. Theovi se toto povolení podaří vymoci u svého vlivného bratrance, který z pověření vlády sbírá umělecké bohatství světa a zachraňuje ho tak před anarchií. Theo, Julian, „běžka“ Kee a dva další členové Ryb Luke a Miriam se vydávají na cestu. Jejich auto je však přepadeno gangem, Julian je v přestřelce zabita a ostatní stěží vyváznou. Následně se koná na spřátelené farmě porada, kde je novým vedoucím Ryb zvolen Luke. Kee mezitím prozradí Theovi své tajemství – je těhotná. Theo náhodou vyslechne rozmluvu, ve které Luke oznamuje, že přepadení zinscenoval a vraždu Julian si objednal. Dál na nic nečeká a společně s Kee a Miriam prchá z farmy. Jejich záměrem je nalodit se na \"Zítřek\", který má údajně být součástí projektu na vyřešení neplodnosti a která má přistát u uprchlického tábora Bexhill. Do přelidněného tábora tvořeného uzavřeným městem se dostanou s pomocí vypočítavého policisty Syda. Záhy po příjezdu se Kee narodí dítě. Následující den propuká v Bexhillu živelné povstání, zavládne všeobecný chaos a začínají boje rebelů s britskou armádou. V nastalém zmatku se Theo snaží dovést Kee k moři, z válečné zóny se dostanou jen díky tomu, že při pohledu na dítě jim vojáci umožní volný průchod. Nakonec oba dosáhnou vytouženého cíle a u bójky na moři čekají na příjezd lodi. Mezitím letectvo začne s bombardováním Behxillu ve snaze vzpouru rychle ukončit. Kee se dočká, avšak Theo se v důsledku utrpěných zranění sesouvá na dno loďky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Potomci lidí () je britský katastrofický film z roku 2006, patřící do kategorie post-apokalyptické sci-fi. Motivem filmu i jeho protagonistů je boj o přežití v postapokalyptickém světě, plném násilí a potažmo duel anarchie a zbylé humanity. Filmové zpracování vyniká některými velmi reálnými, nepřerušovanými scénami, točenými „z pohledu třetí osoby“. V hlavních rolích se představili Clive Owen a Julianne Moore.", "tgt_summary": "Les Fils de l'homme (\"Children of Men\") est un film de science-fiction anglo-américain écrit et réalisé par Alfonso Cuarón, adapté du roman éponyme de P.D. James, sorti en 2006. Le film place le spectateur au cœur d'une dystopie dont le cadre est le Royaume-Uni en proie au chaos. Dans ce monde ravagé par les pandémies, les guerres et le terrorisme, l'humanité est devenue stérile, s'acheminant ainsi vers l'extinction.", "id": 470807} {"src_title": "Orobinec", "tgt_title": "Typha", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé rostliny s oddenky, zpravidla vodní nebo bažinné. Listy jsou jednoduché, střídavé, na průřezu trojhranné nebo ploché, přisedlé, uspořádané do 2 řad. Čepele jsou celistvé, čárkovité se souběžnou žilnatinou. Květy jsou v květenstvích, hustých tlustých klasech složených z mnoha květů, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Jedná se o jednodomé rostliny, květy jsou jednopohlavné, oddělené do zvláštních částí květenství, dole jsou samičí, nahoře samčí. Často se jedná o 2 oddělené palice, samičí a samčí. Okvětí je zakrnělé, v podobě laločnatých a vidlicovitých chlupů. Chlupů 1-10, obvykle u samčích květů 3, u samičích 1-4, v 1-5 nepravidelných přeslenech. Samčí květy obsahují 3 tyčinky, vzácněji 1-5 tyčinek, nitky jsou na bázi v různé délce srostlé. Pyl se šíří pomocí větru. V samičích květech je gyneceum složené z jednoho plodolistu (monomerické). Semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, jedná se o měchýřek, který je však velmi drobný a před puknutím vypadá jako nažka. Plody se šíří pomocí větru, létací aparát jsou chlupy okvětí. Plodenství připomíná doutník, podle kterého nesou lidový název.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 10 druhů, které jsou rozšířeny skoro po celém světě, od mírného pásu po tropy..", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR rostou čtyři druhy z rodu orobinec (\"Typha\"), jeden druh je považován v ČR za vyhynulý. Běžným druhem je orobinec širokolistý (\"Typha latifolia\"). Dalším běžným druhem je orobinec úzkolistý (\"Typha angustifolia\"), který má užší listy než orobinec širokolistý a mezi samčí a samičí palicí je výrazná mezera (u orobince širokolistého palice na sebe navazují nebo je mezi nimi jen nepatrná mezera). Oba druhy často vytvářejí rozsáhlé monodominantní porosty. Ještě užší listy než orobinec úzkolistý má orobinec sítinovitý (\"Typha laxmanii\"), který je původní v jihovýchodní Evropě a je zatím považován za kriticky ohrožený druh (C1), v posledních letech se však spíše šíří v teplejších oblastech. Orobinec stříbrošedý (\"Typha schuttleworthii\") byl v ČR ještě nedávno udáván jako vyhynulý druh (A1), v posledních letech byl však znovu potvrzen, více lokalit se nachází v Bílých Karpatech. Orobinec nejmenší (\"Typha minima\") se kdysi vyskytoval u Hrdlořez u Suchdola nad Lužnicí, nyní je v ČR vyhynulý (A1).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 nebo 9 díl", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Orobinec (\"Typha\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi orobincovité. Čeleď orobincovité (\"Typhaceae\") obsahovala ve starších taxonomických systémech pouze rod orobinec. Podle systému APG III byl do čeledi orobincovité přidán rod zevar (\"Sparganium\"), dříve v samostatné čeledi zevarovité (\"Sparganiaceae\").", "tgt_summary": "Les massettes ou Typha sont des plantes monocotylédones, également appelées quenouilles, typiques des bords des eaux calmes, des fossés, des lacs, des marais et plus généralement dans les milieux humides. Elles poussent en colonies denses. \"Typha\" est l'un des deux ou trois genres de la famille des Typhacées. ", "id": 761778} {"src_title": "Klement XIII.", "tgt_title": "Clément XIII", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Carlo della Torre di Rezzonico se narodil 7. března 1693 do šlechtické rodiny v Benátkách, jako druhé ze dvou dětí muže, který koupil nedokončený palác na Canal Grande (dnes Ca 'Rezzonico) a dokončil jeho stavbu. Jeho otec Giovanni Battista Rezzonico a matka Vittoria Barbarigová měli ještě syna Aurelia. Dostalo se mu jezuitského vzdělání v Bologni a později studoval na univerzitě v Padově, kde získal doktorát z kanonického a občanského práva. Odtamtud cestoval do Říma, kde navštěvoval Papežskou církevní akademii. Rezzonico se stal referendem Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury v roce 1716 a v této pozici zůstal do roku 1718, kdy byl jmenován guvernérem Fana. Na kněze byl vysvěcen 23. prosince 1731 v Římě. Klement XII. jej jmenoval kardinálem 20. prosince 1737, jako kardinála-jáhna u San Nicola in Carcere. Také jej pověřil plněním různých důležitých funkcí v římské kurii. Rezzonico byl zvolen roku 1743 biskupem v Padově a vysvětil jej Benedikt XIV. Rezzonico navštěvoval svou diecézi často a reformoval ji tak, aby fungovala. Zde se soustředil na sociální potřeby diecéze. Stal se tak prvním, kdo to udělal v posledních pěti desetiletích. Později se rozhodl stát se kardinálem-knězem u Santa Maria in Aracoeli. Stalo se tak roku 1747. Později, roku 1755, se stal kardinálem-knězem u San Marco.", "section_level": 2}, {"title": "Pontifikát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvolení papežem.", "content": "Protože papež Benedikt XIV. zemřel na dnu, konalo se roku 1758 konkláve, aby zvolilo nového papeže. Přímá jednání mezi soupeřícími frakcemi vyústila v návrh na volbu Rezzonica. Navečer 6. července 1758 byl Rezzonico zvolen papežem, a to když získal 31 hlasů ze 44. Vybral si jméno Klement XIII., na počest Klementa XII., který jej jmenoval kardinálem. Rezzonico byl intronizován do svého úřadu 16. července 1758 kardinálem Alessandrem Albanim. Ve stejném roce se Ludvík Rezzonico přiženil do vlivné rodiny Savorgnanů. Rezzonico byl proslulý svou bezuzdnou protekcí po celou dobu svého pontifikátu.", "section_level": 2}, {"title": "Činnosti.", "content": "Mimo to, že byl tichý, přívětivý, poctivý a mírný, tak si také dával pozor na chyby. Ve svém životě měl mnoho soukromého štěstí.", "section_level": 2}, {"title": "Jezuité.", "content": "Pontifikát Klementa XIII. byl opakovaně narušován spory o utlačování jezuitů, přicházejícími z francouzských pokrokových filozofických osvíceneckých kruhů. Umístil dílo Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel na Index zakázaných knih. Tento index však neměl tak velký vliv, jako v minulém století. Velmi nečekaný odpor přišel z málo pokrokových dvorů ve Španělsku, Království obojí Sicílie a Portugalsku. Roku 1758 reformátor Josef I. Portugalský zvaný markýz de Pombal (vládl 1750-1777) vyhnal jezuity z Portugalska a všechny nechal přepravit do italského přístavního města Civitavecchia, jako \"dar pro papeže.\" V roce 1760 poslal markýz de Pombal papežského nuncia domů a odvolal portugalského velvyslance z Vatikánu. Pamflet s názvem Krátký vztah, který prohlašoval, že jezuité si vytvořili vlastní svrchované nezávislé království v Jižní Americe, a to kvůli velkým ambicím a hrabivosti. Tento pamflet jezuity také poškodil. Klement XIII. vydal 8. listopadu 1760 papežskou bulu Quantum ornamenti, ve které souhlasil s žádostí španělského krále Karla III., aby bylo Neposkvrněné početí patronem Španělska, a to i v jeho východních a západních oblastech, přičemž zde byl spolupatronem svatý Jakub Větší. Francouzský Parlement de Paris, se svým silným buržoázním pozadím a sympatizanty jansenismu, zahájil na jaře roku 1761 kampaň na vyhnání jezuitů z Francie a publikované výňatky z jezuitských spisů \"Extrait des assertions\" poskytly důkazy proti jezuitům (ačkoli je pravděpodobné, že mnohé z výroků, které Extrait obsahoval, byly sepsány tak, aby vytrženy z kontextu vypadaly horšími, než byly). Ačkoli sbor biskupů shromážděných v prosinci roku 1761 v Paříži nedoporučoval žádné opatření, Ludvík XV. vydal královský rozkaz, který umožnil jezuitům ve Francii zůstat s podmínkou, že některé zásadně liberalizující změny ve svém společenství uspokojí Parlement tím, že francouzský generální vikář jezuitů bude nezávislý na generálním představeném v Římě. Když Parlement soudním rozhodnutím ze dne 2. srpna 1762 potlačil jezuity ve Francii a uložil neobhajitelné podmínky každému, kdo ve Francii zůstal, protestoval Klement XIII. proti této invazi na práva církve anulováním tohoto parlamentního rozhodnutí. Ministři Ludvíka XV. však takovéto rozhodnutí Klementa XIII. nemohli dovolit a jezuité byli nakonec v listopadu roku 1764 z Francie vyhnáni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klement XIII., vlastním jménem Carlo della Torre di Rezzonico (7. března 1693 Benátky – 2. února 1769 Vatikán), byl papežem od 6. července 1758 do 2. února 1769. ", "tgt_summary": "Carlo Castelbarco Pindemonte della Torre di Rezzonico, né à Venise le et décédé à Rome le, est un prêtre catholique vénitien, canoniste et juriste de la cour pontificale. Cardinal en 1737 et évêque de Padoue en 1747, il devient le de l’Église catholique le, adoptant le nom de (en latin \"\").", "id": 481569} {"src_title": "Kleinova láhev", "tgt_title": "Bouteille de Klein", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Kleinova láhev vznikl z původního německého (Kleinova plocha, podle Felixe Kleina), což však bylo kvůli vizuální podobnosti třírozměrné realizace Kleinovy láhve s jakousi pokroucenou nádobou často zaměňováno s (Kleinova láhev). Tento pozměněný název pak přes angličtinu přešel doslovným překladem do většiny ostatních jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Kleinova láhev je dvourozměrná varieta vytvořená následujícím způsobem. Vezměme uzavřený jednotkový čtverec [0,1] s euklidovskou topologií (tj. otevřené množiny jsou právě sjednocení otevřených kruhů) a „slepme“ vždy dvě a dvě jeho protější strany tak, aby šipky v následujícím obrázku byly přilepeny na sebe. Přesněji řečeno vytvoříme kvocientový prostor faktorizací čtverce podle ekvivalence (0,\"y\") ~ (1,\"y\") pro 0 ≤ \"y\" ≤ 1 a (\"x\",0) ~ (1-\"x\",1) pro 0 ≤ \"x\" ≤ 1. Na výsledném prostoru lze zřejmým způsobem zavést strukturu dvourozměrné variety – tato varieta se nazývá Kleinova láhev.", "section_level": 1}, {"title": "Znázornění ve 3D.", "content": "V trojrozměrném prostoru není možné Kleinovu láhev realizovat tak, aby se sama neprotínala. Pro představu jejího vzhledu je vhodné postupovat podle následujících obrázků. Je dán jednotkový čtverec s vyznačenou orientací hran. Po slepení dvou červených hran získáme válec bez podstav. Ten lze ohnout tak, až jeden jeho konec „prorazí“ pláštěm dovnitř, a poté ho vytáhnout ven opačným koncem válce. Modré podstavné kružnice jsou nyní orientovány „souhlasně“, takže jejich slepením vznikne Kleinova láhev. Všimněme si, rozřízneme-li již hotovou Kleinovu láhev podle červené čáry, získáme Möbiovu pásku. Jinými slovy začneme-li Kleinovu láhev konstruovat tak, že po nezbytném překroucení čtverce nejprve slepíme dvě jeho modré hrany, získáme právě Möbiovu pásku, kterou pak následně slepíme podle její jediné hrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kleinova láhev je plošný geometrický útvar, který si lze zjednodušeně představovat jako uzavřenou nádobu, která nemá vnitřek ani vnějšek. Nelze ji realizovat v trojrozměrném prostoru, aniž by se protínala – to je možno v prostoru nejméně čtyřrozměrném. Pro Kleinovu láhev nelze rozhodnout, který bod prostoru je „venku“ a který „uvnitř“ (tato vlastnost se v topologii nazývá neorientovatelnost). Z toho přímo plyne, že tato plocha má jen jeden povrch. ", "tgt_summary": "En mathématiques, la bouteille de Klein (prononcé ) est une surface fermée, sans bord et non orientable, c'est-à-dire une surface pour laquelle il n'est pas possible de définir un « intérieur » et un « extérieur ». La bouteille de Klein a été décrite pour la première fois en 1882 par le mathématicien allemand Felix Klein. Son nom provient possiblement d’une confusion ou d’un jeu de mots entre les termes \"Klein Fläche\" (« surface de Klein ») et \"Klein Flasche\" (« bouteille de Klein »). ", "id": 520280} {"src_title": "Uriah Heep", "tgt_title": "Uriah Heep (groupe)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1967–1971.", "content": "Mick Box rád hrával (kromě fotbalu) na kytaru, měl poloprofesionální skupinu, která se jmenovala \"The Stalkers\". Hrávali na příležitostných akcích ve Walthamstow. Když tuto skupinu opustil zpěvák, jejich tehdejší bubeník Roger Penlington navrhl, že by mohli vyzkoušet jeho bratrance Davida Garricka. Mick byl s Davidem natolik spokojen, že se rozhodl zkusit profesionální dráhu. Založili spolu skupinu, která měla název \"Spice\". David si změnil příjmení na Byron. Přes inzerát v hudebním časopise skupina sehnala bubeníka Alexe Napiera. Baskytarista Paul Newton přišel do \"Spice\" ze skupiny \"The Gods\". \"The Spice\" se snažili pod vedením otce Paula Newtona, jejich tehdejšího manažera, hrát vlastní tvorbu, avšak měli problém prosadit se v konkurenci, což koncem roku 1969 změnilo setkání s Gerry Bronem. Gerry Bron byl jedním z hudebních producentů ve firmě \"Hit Record Productions Ltd\", která měla podíl ve firmě \"Philips Records\". Čtyři první nahrávky skupiny \"Spice\" se dostaly na trh pod novou obchodní značkou \"Philips Vertigo\". Během následujících pár měsíců skupina prošla několika dalšími změnami. Na začátku jim Bron navrhl změnu názvu na \"Uriah Heep\" podle jména záporné postavy z románu Charlese Dickense, \"David Copperfield\". Využil toho, že na Vánoce roku 1969 byl trh přeplněn knihami Charlese Dickense, protože na roku 1970 připadalo sté výročí úmrtí tohoto autora.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání hudebního stylu.", "content": "Mick Box byl obdivovatelem skupiny \"Vanila Fudge\" a líbil se mu zvuk varhan \"Hammond\" na pozadí kytarové hudby ve skladbách této skupiny. Když měli nahranou polovinu jejich prvního alba začal Mick hledat hráče na klávesy. Nejprve spolupracovali se studiovým hráčem Colinem Woodem, ale později se dohodli, že by potřebovali stáleho hráče na klávesy, který by mohl hrát se skupinou i na vystoupeních. Paul Newton tehdy přivedl svého bývalého spoluhráče ze skupiny \"The Gods\" Kena Hensleye. Ken Hensley tehdy hrál na kytaru ve skupině \"Toe Fat\". Hensley přepracoval většinu Woodových nahrávek na novém albu a dokončil nahrávání kláves ve zbývajících skladbách. Autorsky se na prvním albu nejvíc podíleli Box a Byron. O tomto prvním albu Mick pobaveně říká – „Legrační bylo, že jsme materiál skládali v \"Hamwell Community Centre\" a Deep Purple zkoušeli v místnosti vedle nás. Dokážete si představit jaký rachot tam tehdy byl?“ Když měli hotové tři čtvrtiny prvního alba, doporučil zpěvák Elton John Davidovi Byronovi nového bubeníka. Byl jím Nigel „Ollie“ Olsson, který tehdy nahrával s Eltonem. S tímto novým bubeníkem Uriah Heep dokončili své první album \"Very 'eavy... Very 'umble\". Album \"Very Eavy... Very ‘Umble\" vydané na 19. červen 1970, (v USA mělo toto album název \"Uriah Heep\") bylo prezentací varhanovo-kytarového zvuku spojeného s teatrálním zpěvem Davida Byrona s dunivým zvukovým pozadím i když i tento prostor je vyplněn akustickými a jazzovými prvky. Podle vyjádření časopisu Rolling Stone připomínal „\"zrychlené Jethro Tull\"“. Během nahrávání druhého alba odešel Olie Olson zpátky k Eltonovi Johnovi (neboť Elton začal slavit svoje první velké úspěchy) a na místo bubeníka nastoupil Keith Baker. Druhé album \"Salisbury\" bylo jasnější, poznamenané stylem progresívního rocku svou 16 minutovou titulní skladbou (\"Salisbury\"), kterou nahrál 24členný orchestr. Autorsky bylo ve velké míře „\"v rukách\"“ Kena Hensleye, který napsal polovinu skladeb alba a na druhé polovině měl též svůj podíl. Zvukově bylo velmi odlišné od předešlého alba. Na tomto albu najdete i popěvkový „\"hit táborových ohňů\"“ Evropy 70. let \"Lady in Black\". Tato skladba získala Zlatého Lva za 13 týdnů na prvním místě v žebříčcích evropských hitparád. Uriah Heep absolvovali své první koncertní turné po USA. Na tomto turné s nimi byl další bubeník, Ian Clarke, který předtím hrál se skupinou \"Cressida\" (kteří hráli také pod firmou \"Vertigo\"). Koncertní turné se konalo v arénách s 20 000 sedadly. Jako podpora pro zvýšení návštěvnosti na jejich koncertech vystupovaly v USA tehdy velmi populární skupiny Three Dog Night a Steppenwolf. „\"Hraní se skupinou Three Dog Night a Steppenwolf bylo po hudební stránce chybou, ale zároveň pro nás byla tato situace nezaplatitelnou zkušeností\".“ hovoří o této akci Mick.", "section_level": 3}, {"title": "1972 - 1976.", "content": "Po těchto koncertech Uriah Heep začali nahrávat v letních měsících roku 1971 své třetí album Look at Yourself. Na tomto albu najdeme hudbu, která byla charakteristická pro hardrockové kapely 70. let jako například titulní \"Look at Yourself\" nebo \"Tears in My Eyes\". Skladba „\"July Morning\"“ je považovaná za klasiku britského rocku spolu se \"Stairway to Heaven\" od Led Zeppelin a Child in Time od Deep Purple. Jádrem skupiny Uriah Heep byly tři silné osobnosti s velkým tvořivým potenciálem. Byli to Box, Byron a Hensley. Ostatní členové byli v pozici řadových hráčů. V průběhu let vznikalo mezi nimi napětí, které vyúsťovalo k změnám v obsazení jednotlivých postů. Tak se stalo, že v dalším období na post basového kytaristy přišel Mark Clarke a Iana Clarka za bicími vystřídal Lee Kerslake. Post basového hráče poté obsadil Gary Thain. Tato sestava je považována za tzv. klasickou sestavu. V tomto složení kapela natočila úspěšná alba Demons & Wizards, Magician's Birthday a Sweet Freedom. Tato alba jsou velkou mírou publika spolu s Look at Yourself považována za jejich nejlepší. Následující album Wonderworld (1974) bylo spíše experimentální a kapele v té době chyběla inspirace, proto se album neujalo. V roce 1975 Gary Thain s pomocí heroinu vstoupil do Klubu 27. Aby si přidali na zajímavosti, atraktivitě a tím získali širší publikum, rozhodli se v polovině roku 1975 přijmout jako hosta Johna Wettona, který byl známý účinkováním ve skupině King Crimson a ve skupině Roxy Music. V té době album Uriah Heep dosáhlo sedmé pozice v žebříčcích prodeje, album Return to Fantasy je jejich v Anglii nejlépe se prodávající album, v roce 1975 dosáhlo #2 v žebříčku. Následně po tomto úspěchu se kapela vydala na koncertní šňůru po Skandinávii, Evropě, Británii, USA a Kanadě. Byron tehdy řekl, že do konce roku Uriah Heep bude hrát pro jeden milión diváků a nalétá 30 000 mil. Členové skupiny propadali alkoholu. Při jednom koncertním excesu spadl opilý Mick Box do publika a zlomil si nohu. Na festivalu v Clevelandu v Ohiu potkali se skupinami Aerosmith, Blue Oyster a The Faces. Uriah Heep vydali tehdy svou kompilaci \"The Best of Uriah Heep\" a David Byron vydal svůj sólový debut \"Take No Prisoners\" na jehož nahrávání mu pomáhali Mick a Lee. Ken vydal své druhé sólové album \"Eager to Please\". Skupina vydala další album \"High and Mighty\". Členům skupiny začala stoupat sláva do hlavy. Stupňovaly se problémy s alkoholem. Nejvíce mu propadl David Byron, který svým pitím ohrožoval úspěchy show, spolupráce s ním se zhoršovala, čímž si znepřátelil ostatní členy kapely a ti jej v červenci 1976 vyhodili. Následující Davidovy pokusy o sólovou kariéru a návrat skončily neúspěchem. V únoru 1985 zemřel na selhání srdce při epileptickém záchvatu. John Wetton skupinu opustil, možná byl zklamán z neúspěchu alba, v té době již uvažoval o založení superskupiny (v roce 1981 sestavil progressive superskupinu Asia, která funguje dodnes. John Wetton zemřel 31. ledna 2017 na rakovinu pankreatu. Ken Hensley v dokumentárních filmech Johnův odchod komentuje s tím, že „Johnovi platili velké částy peněz, aby ve skupině tak dlouho vůbec zůstal.“", "section_level": 2}, {"title": "1976 – 1981.", "content": "Na post zpěváka nastoupil John Lawton z německé skupiny \"Lucifer’s Friend.\" Měl jinou barvu hlasu, připomínající černošské zpěváky. Hensley a Box si ho chválili, protože byl při koncertech vždy střízlivý a spolehlivý. Na baskytaru přišel od Davida Bowieho Trevor Bolder. Kapela výrazně změnila zvuk. Většinu materiálu psal nadále Ken Hensley, ale písně měly povětšinou popový charakter. V roce 1977 vydali album Firefly, které Lawtona proslavilo hity. Následující alba Innocent Victim a Fallen Angel tak úspěšná již nebyla. Ken Hensley to později komentoval s tím, že „nahrávací společnosti do nás hustily 'Potřebujeme album, potřebujeme album!' Každý nápad, který jsme měli, jsme museli použít. Místo toho jsme mohli vydat dvě povedenější alba.“ Skupina v letech 1979–1980 připravovala i čtvrté album Ten Miles High, ale Lawton skupinu ze zdravotních důvodů opustil. K oslabení skupiny přispěl i Lee Kerslake odchodem k Ozzymu Osbourneovi. Bicích se zhostil Chris Slade. Kapela se rozhodovala, koho přijme za zpěváka; Ken Hensley chtěl Petera Goalbyho ze skupiny Trapeze, nicméně ostatní ho přehlasovali Johnem Slomanem ze skupiny Lone Star. Vydali album Conquest, které se ovšem stalo naprostým propadákem, nejen díky tomu, že Sloman, i když dobrý zpěvák, si nedokázal dokonale poradit s písněmi, které byly psané pro Lawtona. Sloman také hrál na kytaru a klavír. Hensley „chtěl kapelu vrátit směrem k původnímu zvuku, ale Sloman jim s tím rozhodně nepomáhal.“ Hensley v roce 1980 odešel. Na klávesy hrál nově Gregg Dechert, ale v této sestavě nevydrželi dlouho a vydali pouze singl Think It Over, který se v předělané verzi objevil na albu Abominog. Skupina se rozpadla, zůstal pouze samotný Mike Box.", "section_level": 2}, {"title": "1981–1987.", "content": "Poté, co se Lee Kerslakemu vybrečel do telefonu, vrátil se (Lee) od Ozzyho Osbournea a s sebou vzal baskytaristu Boba Daisleyho, se kterým byl vyhlášená skvěle sehraná dvojka a spolupracovali spolu i později, například v r. 2004 v superskupině Living Loud. Na klávesy se přidal John Sinclair, stylem hraní podobný spíše Geoffu Downesovi než Hensleymu. Zpěvákem se stal již zmiňovaný Peter Goalby, jehož hlas byl charakterově podobný Lawtonovi. Následující dvě alba \"Abominog (1982)\" a \"Head First (1983)\", která se vyznačovala vylepšením zvuku, zaujala mladší generaci fanoušků metalového stylu. Mick Box se tehdy stal lídrem skupiny a byl jím až do 5. dubna 2005. Album Abominog je považováno za velmi povedené, i když polovinu alba tvoří covery a chybí tomu Uriah Heep. Album Head First bylo pokusem o \"rádiové\" album, většina písní jsou hity ve stylu Abominogu, kde hlavní roli hraje zpěv a kytara. Bob Daisley skupinu opustil a namísto něj se vrátil Trevor Bolder. Skupina vydává album Equator, které se z hardrockového-AOR stylu přesunulo spíše do pop metalu. Equator je považován za jedno z nejslabších alb, které utopilo potenciál udávaný dvěma předchozími alby. V roce 1986 Peter Goalby přišel o hlas, nahradil ho Steff Fontaine. John Sinclair odešel a místo něj přišel Phil Lanzon. O tři týdny později, ale už v novém roce 1987, Mike Box zjistil, že „Steff neumí zpívat,“ vyhodil ho a zpěvákem se stal Bernie Shaw, který od r. 1980 byl s Lanzonem ve skupině Grand Prix a krátce působil i v Praying Mantis. Mezi jeho přednost patří interpretace písní Davida Byrona lépe, než to zvládali jeho předchůdci, díky čemuž se ve skupině drží až doposud.", "section_level": 2}, {"title": "1987–dosud.", "content": "Sestava zůstala mezi lety 1987 až 2007 nezměněna a Mick Box a byl v jejím čele, Trevor Bolder na na baskytaru, Lee Kerslake na bicí, zpěv Bernie Shaw a Phil Lanzon na klávesy. Jejich hlavní turné proběhlo v Německu, Holandsku, Skandinávii, Japonsku a Rusku. Návštěvnost jejich koncertů v USA a v Británii byla v 80. letech nízká. V prosinci 1987 byli jednou z vůbec prvních západních kapel, které v SSSR hráli (UB40 byli první v roce 1986) během politiky glasnosti. Na moskevském olympijském stadionu kapela vystoupila deset nocí po sobě pro celkem 180 000 lidí (Bernie Shaw to pamatoval \"něco jako Beatlemania\"), která byla v mezinárodním tisku popisována nejen jako úspěch Uriah Heep, ale zásadní průlom pro západní hudební scénu obecně. Koncerty byly nahrány a vydány jako živák \"Live in Moscow\", který obsahoval tři nové skladby. Je ironií, že výlet za železnou opounu pomohl dobře znovu navázat na staré dobré jméno Uriah Heep zpět doma. Po sérii vyprodaných termínů v Československu, východním Berlíně a Bulharsku se kapela vrátila do Británie. V srpnu 1988 vystoupila Reading festivalu a dále ve Velké Británii hrála společně s kapelou The Dogs D'Amour. \"Raging Silence\" vyšlo v květnu 1989 a následoval návrat do SSSR a dále proběhly koncerty v Polsku, východního Berlína, šest v Brazílii a další britská tour. Album Different World, které koprodukoval Trevor Bolder, se snažilo stále pokračovat v popmetalovém stylu, nicméně se stalo propadákem a je považováno za slabé a nepovedené. Následující dvě alba Sea of Light (1995) a Sonic Origami (1998) mají opět jiný zvuk, vrací se zvuk Hammondových varhan a alba mají blíže k art-rocku a hardrocku. Hlavní slovo při tvorbě mají Box a Lanzon. (\"Pozn. autora: zde měla skupina po letech opravdu potenciál, ale díky desetileté pauze mezi alby možnost zmrazila.)\" Skupina produkuje více živých alb a výběrovek. Na živých vystoupeních se objevují jako hosté i bývalí členové skupiny, nejznáměji asi John Lawton a Ken Hensley na DVD The Magician's Birthday Party (2001). Zajímavé je i živé album Acoustically Driven, kde kromě několika zpěvaček a klasických nástrojů vystupuje i frontman skupiny Jethro Tull, zpěvák a flétnista Ian Anderson. Lee Kerslake kvůli cukrovce a úbytku sluchu omezil aktivity a v roce 2007 odešel, nahradil ho Russell Gilbrook. (Kerslake ale se skupinou zůstává v kontaktu, v r. 2012 hrál na sólovém albu Trevora Boldera a v r. 2015 s Hensleym a Uriah Heep v Moskvě). Alba Wake The Sleeper (2008) a Into The Wild (2011) zčásti ujíždějí na vlně heavymetalového revivalu počátku 3. tisíciletí, ale nepřinášejí úspěch ani zklamání. Pro rok 2013 dochází ke změně na postu baskytaristy. Dlouholetý člen Trevor Bolder se podrobil operaci rakoviny pankreasu, zastoupil jej John Jowitt, poté Davey Rimmer. Dne 21. května 2013 Trevor Bolder zemřel. V roce 2014 vyšlo album Outsider, jehož písně jsou lepší pro živé provedení a je možná lépe zpracované než alba předchozí. Styl zde již jako heavy metal označit nemůžeme. Singl One Minute vychází i v německé verzi Eine Minute. Phil Lanzon v září 2017 vydal přes službu CDBaby sólový debut a v roce 2018 skupina vydala studiové album \"Living the Dream\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Uriah Heep je britská rocková skupina založená roku 1969 v Londýně. Dvanáct z jejich alb se dostalo do žebříčku UK Albums Chart (\"Return to Fantasy\" dosáhlo 7. příčky v roce 1975) zatímco z patnácti alb Uriah Heep v žebříčku Billboard 200 bylo nejúspěšnější \"Demons & Wizards\" (#23, 1972) Spolu se skupinami Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple se Uriah Heep stali jednou z top rockových skupin začátku 70. let. Jejich nejznámější písní je Lady in Black. ", "tgt_summary": "Uriah Heep () est un groupe rock britannique, originaire de Londres, en Angleterre. Il est formé en 1967 initialement sous le nom de The Stalkers puis Spice, avant de changer pour Uriah Heep en 1969. Grâce à des albums au succès commercial notable, dans les années 1970, le groupe connaît le succès en Grande-Bretagne et en Europe continentale, mais moindre aux États-Unis. Ses chansons les plus célèbres sont \"Gypsy\", \"Lady in Black\", \"July Morning\", \"The Wizard\", \"Easy Livin'\", \"Wonderworld\", \"Return to Fantasy\" et \"Weep in Silence\". ", "id": 108405} {"src_title": "Nagant M1895", "tgt_title": "Nagant M1895", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Belgický Nagant.", "content": "Revolvery systému Nagant vzniklé v Belgii získaly velkou oblibu a rozšířily se do výzbroje několika zemí. Byly kopírovány nebo napodobovány řadou belgických, německých a španělských firem. Charakteristickým znakem je u nich uzavřený rám, originální konstrukce nabíjecí klapky s listovou pružinou, hlaveň zašroubovaná do rámu. Pozdější modely mají odnímatelné stěny rámu a dopředu posuvné válce bránící úniku plynů štěrbinou mezi hlavní a válcem. Nejrozšířenější modely byly Nagant 1887, 1895 a 1910. Revolver Nagant M1895 zkonstruovali bratři Léon a Émile Nagantové v Belgii. Vyráběl se od roku 1895 až do roku 1945. Revolver Nagant měl jako jeden z prvních vyřešen problém s únikem plynu ze spáry mezi válcem a hlavní při střelbě. Tento problém byl vyřešen použitím přítlačného válce a zvláštních nábojnic, kde byla střela zcela zapuštěna do nábojice a nábojnice se před výstřelem v délce cca 2 mm zasunovala do hlavně. Revolver používal náboje ráže 7,62 mm plněné bezdýmným prachem, válec obsahoval 7 nábojů. Tento model byl ve výzbroji v Rusku a SSSR, vyráběl se také v Polsku.Tento revolver je možno vidět ve filmu Nepřítel před branami.", "section_level": 2}, {"title": "Ruský Nagant M1895.", "content": "Původní ruské označení bylo \"3-čárkový revolver vzor 1895 systém Nagant\". Revolver byl zpočátku do Ruska dovážen, ale později dostala Tulská zbrojovka povolení k licenční výrobě a tak vznikly revolvery Nagant 1895 v standardní velikosti i zkrácené verze revolveru pro policii. Tento spolehlivý revolver měl uzavřený rám a jednotlivé vyhazování nábojnic. V carské armádě existovaly revolvery Nagant s dvoučinným (pro důstojníky) a jednočinným (pro mužstvo) bicím a spoušťovým ústrojím. U dvoučinného revolveru se před výstřelem po stisknutí spouště bicí kohout natáhl automaticky. Jednočinný revolver pro mužstvo, u kterého bylo nutno před výstřelem pokaždé natáhnout bicí kohout, byl zaveden z důvodu, aby mužstvo zbytečně neplýtvalo střelivem při rychlé palbě. Do Rudé armády byl zaveden pouze vzor s dvoučinnou funkcí. Zůstal ve výzbroji i v období druhé světové války až do poválečného období, kdy se používal na střelnicích pro disciplínu velkorážový revolver. V průběhu služby neprodělal žádnou významnější modifikaci, pouze jeho mířidla byla mírně pozměněna. Zkrácená verze revolveru byla vyráběná v malém množství. Ruský Nagant se dočkal ještě dalších vylepšení, jako například speciální verze s tlumičem hluku výstřelu. U této verze se jednalo o tlumič integrovaný, tzn. pokud ho střelec chtěl odstranit, revolver nebyl schopen střelby, tedy střelby přesné a bezpečné. Revolver Nagant s tlumičem využívala též KGB.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nagant M 1895 byl kvalitním revolverem belgické konstrukce široce používaným v ruské a později sovětské armádě od roku 1895 až do let druhé světové války, kdy byl postupně nahrazován pistolí TT-33. Zaveden byl ve dvou hlavních variantách – s jednočinným spoušťovým mechanizmem pro mužstvo a dvoučinným pro důstojníky. Vyráběl se rovněž v ruské státní zbrojovce v Tule, nejvíce v letech 1914–1917.", "tgt_summary": "Fabriqué pour l'armée russe puis soviétique de 1895 à 1944, le revolver Nagant (18)95 fut inventé par la firme belge Nagant.", "id": 1750037} {"src_title": "Rudník", "tgt_title": "Rudník (district de Trutnov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik obce Rudník souvisí s kolonizací Krkonoš ve 13. století. Vesnici pravděpodobně založili přistěhovalci, kteří dolovali rudy stříbra, zlata, železa a mědi na úpatí Černé hory. Nejstarší zmínka o obci je z roku 1241, první písemná zmínka o farním kostele sv. Václava v Rudníku je z roku 1354. Do roku 1952 se Rudník nazýval Heřmanovy Sejfy. Rudník byl významně postižen povodní 2. června 2013, kdy rozvodněný Luční potok zalil téměř celou šířku svého údolí. K likvidaci povodňových škod pomohly i finanční příspěvky od obcí z celé ČR, krajů, firem, jednotlivců i občanských sdružení a výtěžek benefičního koncertu „Po vodě“ konaného v Rudníku 13. července 2013. V září 2013 byla obnovena tradice motokrosových závodů \"Rudnická rokle\". V roce 2016 se obec stala vítězem krajského kola soutěže Vesnice roku. V roce 2019 v rámci soutěže Vesnice roku, získala obec Rudník Oranžovou stuhu v krajském kole, za spolupráci obce se zemědělským subjektem. V celostátním kole se umístila na třetím místě v ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Protože se Rudník rozprostírá pod svahy Krkonoš, podpořila obec výstavbu lyžařských tratí ve svém okolí. Lyžařský oddíl zde udržuje 51 km běžeckých tratí v obcích Rudník, Bolkov, Janovice, Fořt, Javorník, Čistá, Černý Důl a Janské Lázně. Dále v obci fungují dobrovolní hasiči, několik mysliveckých sdružení, fotbal i ostatní sporty všech věkových kategorií, základní i mateřská škola a několik továren a provozoven. V původních textilkách se dnes vyrábí úplně jiný sortiment. Významní zaměstnavatelé v obci: AKWEL RUDNIK CZECH REPUBLIC, a. s, Farma Rudník s. r. o, MZ Liberec, a. s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudník (německy \"Hermannseifen\") je obec, která se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Žije zde obyvatel. Obec se nachází na křižovatce mezi městy Vrchlabí, Trutnov a Hostinné. K Rudníku patří několik původně samostatných vsí: Arnultovice, Bolkov a Javorník. Dále se Rudník skládá z několika osad a čtvrtí: Hladíkova Výšina, Janovice, Lázně Fořt, Leopold (místně zvaný Leopoldov) a Terezín (dříve \"Theresienthal\"). Obcí prochází silnice I/14 a II/325. Protéká tudy říčka Čistá a kromě mnoha jiných např. Luční potok.", "tgt_summary": "Rudník est un bourg () du district de Trutnov, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2280851} {"src_title": "Eurípidés", "tgt_title": "Euripide", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle raného antického životopisu jeho otci prorokovala věštba, že syn zvítězí v závodech, a tak ho směroval k atletice. Eurípidés jako mladík prý poměrně úspěšně zápasil, ale nakonec se rozhodl pro soutěže dramatické, navzdory tomu, že jeho literární pokusy v soutěžích nedocházely dobrého ohlasu. S nepřízní kritiky a svých současníků zápasil do konce života - jeho velkým oponentem byl Sofoklés, vždy mnohem úspěšnější u kritiky i publika, Aristofanés ho ve svých hrách přímo zesměšňoval (i ve slavných \"Žabách,\" krom toho např. v \"Acharňanech\" či \"Ženách o Thesmoforiích\"). Oblíbeným terčem žertů byl jeho soukromý život: dvakrát se oženil a obě ženy (Melité a Choiriné) mu prý byly nevěrné. I to byl asi důvod, proč byl považován za misogyna, ba misantropa. Žil v ústraní, vyhledával samotu, zejména ve své oblíbené jeskyni na Salamíně. Zde napsal většinu svých tragédií. Ústrky a posměch ho prý přiměly v závěru života odejít z Athén a přijmout pozvání makedonského krále Archeláa, aby působil na jeho dvoře. Zde však zemřel za kuriózních okolností: když se vracel z hostiny u krále, napadli ho psi a roztrhali ho. Podle mínění Makedonců šlo o řízený útok z Athén od jeho nepřátel, a proto také do Athén nevydali jeho mrtvé tělo a pohřbili ho v Makedonii. Údaje z tohoto životopisu ovšem mnozí zpochybnili. Podle alternativních údajů se v mládí nevěnoval atletice, ale tanci. Jeho učitelem měl být Anaxagorás. Se Sofoklem nebyli prý zdaleka takoví rivalové, ale byli spíše přátelé. Smrt na dvoře krále Archeláa v Pelle se zdá však jistá.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Eurípidés uzavřel vývoj řecké tragédie, ovlivnil novodobé drama. Z 92 her se v celku zachovalo pouze 18 tragédií a 1 satyrské drama. Bohové jeho dramat jednají jako smrtelníci, ale jejich vlastnosti jsou znásobeny. Bohové také jednají mezi obyčejnými smrtelníky. Hlavní hrdinkou bývá žena. V Eurípidových hrách nemají zodpovědnost za vývoj společnosti bozi, ale lidé. Bozi také často vystupují jako negativní postavy. Poprvé se ve hrách objevují otroci. K nejslavnějším hrám patří \"Médeia\". Ačkoli je z ní cítit Euripidův odpor k ženám, zároveň je hra považována za jeden z prvních manifestů volajících po osvobození ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurípidés (taky Euripidés či Euripides, řecky Εὐριπίδης) (asi 480 př. n. l. – 406 př. n. l.) byl starořecký dramatik, klasik tragédie, básník a filozof, pocházel z bohaté rodiny. Zpracoval tradiční mýty originálním způsobem, s vynikající znalostí psychologie, čímž je odkrýván duševní svět hrdinů, hlavně žen. Jejich emoce nakonec hlavní postavu zcela pohltí. Ve své tvorbě byl dost inovativní, kritizoval aktuální problémy v Athénách – postavil se proti tradičním morálním a náboženským představám, za témata her mu sloužily politika, kultura atd.", "tgt_summary": "Euripide, en grec ancien / (Salamine vers 480 - Macédoine en 406) est un des trois grands tragiques de l'Athènes classique, avec Eschyle et Sophocle. Certains auteurs antiques lui attribuent 95 pièces, mais selon la \"Souda\", il n'en écrivit pas plus de 92, dont 18 ou 19 conservées dans leur intégralité ; il existe des fragments, certains de longueur importante, de la plupart des autres pièces. Il reste d'Euripide plus de pièces que d'Eschyle et Sophocle réunis, parce que sa popularité augmentait tandis que la leur déclinait. Il connut un immense succès durant l'époque hellénistique. Connu parmi les écrivains de l'Athènes classique pour sa sympathie sans égale envers toutes les victimes de la société, femmes incluses, ses contemporains l'ont associé à Socrate, et en ont fait le porte-parole d'un intellectualisme décadent. Les deux personnages se trouvent fréquemment raillés par des poètes comiques comme Aristophane. Alors que Socrate fut traîné en justice pour être finalement exécuté au motif d'une « corruption des mœurs », Euripide a choisi l'exil volontaire à un âge avancé, en Macédoine, où il meurt. ", "id": 372296} {"src_title": "Malé Březno (okres Most)", "tgt_title": "Malé Březno (district de Most)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1369. Majitelé vsi se často střídali. V letech 1393–1394 vedli spor o patronátní práv u zdejšího kostela bratři Bucek a Nevlas z Eisenbergu (Jezeří). V roce 1407 patřila část obce k Červenému hrádku u Jirkova. V roce 1464 získal ves Jan mladší z Udce, jehož syn Jiří jej opět prodal k Červenému Hrádku. Roku 1565 vlastnil statek Malé Březno protestant Jaroslav Boryn ze Lhoty. Jeho potomkům byl majetek po stavovském povstání zkonfiskován. V roce 1671 získali statek a ves Lobkovicové, kteří je připojili ke svému panství Nové Sedlo-Jezeří a jeho součástí zůstala ves až do roku 1848. Po roce 1850 se stala osadou obce Strupčice v nově vzniklém okrese Chomutov. Po několika letech se osamostatnila. V roce 1960 se stala součástí okresu Most. V tomto roce byla k obci připojena nedaleká osada Vysoké Březno. Z roku 1679 je v obci poprvé doložena škola. V roce 1878 byla rozšířena na dvoutřídní. Ve třicátých letech 20. století zde byla česká a německá obecná škola. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím. V 18. století byl v obci panský dvůr s ovčínem, panská hospoda a pěstovalo se víno. Zemědělský charakter si obec uchovala dodnes. Důlní těžba se dotkla obce jen částečně. Mezi Malým Březnem a Strupčicemi na Chomutovsku vyrostla výsypka z uhelného lomu, který v sedmdesátých letech 20. století pohltil severně ležící obce Holešice a Vršany. V roce 1978 bylo k Malému Březnu připojeno katastrální území zrušené obce Bylany a v roce 1980 katastrální území zrušené obce Holešice. Obdobný osud měl potkat i Malé Březno, které mělo být zbořeno kvůli výsypce pro, kterou byla nalezena jiná vhodnější lokalita. Zničena byla nakonec jen silnice spojující Malé Březno a Strupčice, místo které vznikla výsypka Malé Březno.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je již výsypka rekultivovaná, takže místní obyvatelé již nemají tolik problémů s prašností jako dříve. V devadesátých letech 20. století proběhla elektrifikace a plynofikace Malého i Vysokého Března, byla postavena kanalizace a čistička odpadních vod, proběhly rekonstrukce hasičské zbrojnice, kostela v Malém Březně a kaple ve Vysokém Březně. Díky těmto akcím se zastavilo vysídlování obce a počet obyvatel po roce 1990 neustále vzrůstá. V roce 2008 se vyhrotil dlouhodobý spor mezi Malým Březnem a městem Most o 44 miliónů korun. Jednalo se o poplatky za úhradu z plochy dobývaného prostoru a z vytěžených nerostů, které Obvodní báňský úřad v Mostě omylem zasílal na účet města Mostu namísto Malému Březnu. Poté, co Malé Březno nechalo exekutorem obstavit městský majetek, se spor vyřešil mimosoudním vyrovnáním.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní symboly.", "content": "Malé Březno získalo právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 16 ze dne 9. prosince 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "V červeno-modře děleném štítě nahoře vyrůstající stříbrný orel se zlatou zbrojí, převýšený položeným stříbrným brkem, dole dvoje položené odvrácené zlaté vidle – podávky, pod nimi stříbrná hornická kladívka.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Červený list s modrým lemem širokým jednu šestinu šířky listu. Uprostřed polovina stříbrného orla bez křídel se zlatou zbrojí. Nad hlavami stříbrný brk hrotem k žerďovému okraji. Poměr šířky k délce listu je 2:3.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 158 hlasů v Malém Březně získaly 107 hlasů Sudetoněmecká strana, 21 hlasů Německá sociální demokracie, třináct hlasů Komunistická strana Československa a sedmnáct hlasů jiné české strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malé Březno (německy \"Kleinpriesen\") je obec, která se nachází v okrese Most v Ústeckém kraji. Leží zhruba 7,5 km jihozápadně do centra města Mostu, součástí katastru obce je jak osada Vysoké Březno, tak i území již zaniklých obcí Bylany a Holešice. Obcí prochází silnice III. třídy č. 25120 do Hošnic. Východ a sever obce obepíná výsypka dolu Vršany. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Malé Březno (en ) est une commune du district de Most, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2386116} {"src_title": "Hej, Slované", "tgt_title": "Hej Sloveni", "src_document": [{"title": "Hej, Slováci.", "content": "Píseň napsal slovenský evangelický kněz, básník a historik Samuel Tomášik během své návštěvy Prahy v roce 1834. Byl velmi pobouřen tím, že němčina je v ulicích Prahy slyšet mnohem více než čeština. Zapsal si do deníku: V Masarykově slovníku naučném z r. 1927 na str. 120 je uvedeno:", "section_level": 1}, {"title": "Všeslovanská hymna.", "content": "Brzy Tomášik do textu zahrnul všechny Slovany a píseň \"Hej, Slované\" se stala známou díky myšlence panslavismu, zejména pak ve slovanských zemích pod vládou Rakouska. Byla vydána v řadě časopisů, kalendářů, byla zpívána na politických sjezdech a stala se neoficiální hymnou všeslovanského hnutí. Její popularita dále vzrostla, když byla přijata za oficiální hymnu Sokola, hnutí založeného na všeslovanských ideálech a fungujícího v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1905 bylo odhalení památníku slovinského básníka France Prešerena v Lublani oslavováno sborovým zpěvem písně \"Hej, Slované\". Během první světové války byla píseň často užívána slovanskými vojáky na obou stranách fronty k vzájemnému povzbuzení nacionalistického cítění a prevenci krveprolití. Mnoho slovinských, chorvatských a srbských Sokolů, sloužících v rakousko-uherské armádě, se dobrovolně vzdalo vojákům Srbska nebo Ruska nebo často přeběhli do řad druhé strany. Píseň se s nimi šířila po Balkánu a do Ruska a zůstala populární i v meziválečném období.", "section_level": 1}, {"title": "Slovenská hymna.", "content": "Na Slovensku byla píseň \"Hej, Slováci\" považována za neoficiální hymnu po celou moderní historii. Oficiálně se stala hymnou Slovenského státu v letech 1939–1945. Přestože se po první světové válce, znovu po druhé světové válce a nakonec také v roce 1993 stala hymnou Slovenska píseň \"Nad Tatrou sa blýska\", píseň \"Hej, Slováci\" je stále mnohými lidmi (především nacionalisty) považována za „druhou“ národní hymnu.", "section_level": 1}, {"title": "Jugoslávie.", "content": "Poprvé se \"Hej, Slované\" na území Jugoslávie objevilo na počátku 19. století. Dragutin Rakovac píseň přeložil a pojmenoval ji \"Hej, Ilirové\". Až do druhé světové války se pak překlad příliš neměnil, kromě toho, že Ilyrové se pod vlivem změn ve vnímání obrozeneckého hnutí změnili na Slovany. V roce 1941 zasáhla Království Jugoslávie druhá světová válka. Síly Osy v dubnu vstoupily do země a jugoslávská armáda kapitulovala během sedmi dnů. Protože stará hymna obsahovala odkazy na krále a království, rozhodli se antimonarchističtí partyzáni vedení Titem a jeho komunistická strana vyhnout se jí a nahradili ji písní \"Hej, Slované\". Píseň byla zpívána během obou setkání AVNOJ, legislativního orgánu hnutí odporu, a postupně se začala všeobecně považovat za hymnu nové Jugoslávie. Stará královská hymna byla oficiálně opuštěna po osvobození v roce 1945, ale žádná nová nebyla přijata. Bylo podniknuto několik pokusů prosadit jiné, specificky jugoslávské, písně jako hymnu, ale tyto nezískaly větší podpory a \"Hej, Slované\" bylo dál neoficiálně používáno. Poté byly snahy o nalezení nové hymny opuštěny a v roce 1977 se \"Hej, Slované\" oficiálně stalo hymnou Jugoslávie.", "section_level": 1}, {"title": "Srbsko a Černá Hora.", "content": "Po rozpadu Jugoslávie v letech 1991-1992, kdy pouze Srbsko a Černá Hora zůstaly ve federaci, byla píseň dále používána jako státní hymna nové federace. Po přeměně na volnější svaz Srbsko a Černá Hora se očekávalo přijetí nové hymny, ale v otázce státních symbolů nebylo dosaženo shody a proto \"Hej, Slované\" dále zůstalo hymnou. Jako nová hymna bylo navrženo spojení černohorské hymny \"Oj, svijetla majska zoro\" a srbské hymny \"Bože Pravde\" se střídáním slok obou písní. Tento návrh však narazil na námitky ze strany Srbské lidové strany Černé Hory a Socialistické lidové strany Černé Hory. Poté, co se státní svaz v roce 2006 rozpadl, se tato otázka stala zbytečnou a píseň \"Hej, Slované\" již není oficiální hymnou žádného nezávislého státu světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hej, Slované je hymnická píseň věnovaná všem Slovanům. První verze textu vznikla v roce 1834 pod názvem \"Hej, Slováci\". Melodie je odvozena od Mazurku Dąbrowskiego, který je od roku 1926 polskou hymnou, avšak pomalejší a silněji akcentována. ", "tgt_summary": "Hej Sloveni (\"Hé, les Slaves\") est un hymne consacré aux peuples slaves. Ses paroles originales ont été écrites en 1834 sous le titre « Hej, Slováci » (\"Hé, les Slovaques\") par Samuel Tomášik. Il sert depuis comme hymne du panslavisme, du mouvement Sokol, ainsi que de la RFS Yougoslavie, de la République fédérale de Yougoslavie et de la Serbie-et-Monténégro. La chanson est également considérée comme le second hymne officieux des Slovaques. Sa mélodie est basée sur la Mazurek Dąbrowskiego, l'hymne de la Pologne depuis 1926, mais elle est beaucoup plus lente et plus accentuée. ", "id": 906259} {"src_title": "Srovnávací religionistika", "tgt_title": "Religion comparée", "src_document": [{"title": "Komparace ve starověku na Předním východě.", "content": "Srovnávání náboženství je jak vidno jedna z lidských přirozeností. Důkaz už máme ze 3. století př. n. l., kdy sumerský Bůh měl stejný status jako jejich vlastní. Dokonce máme jakési „encyklopedie“ z této doby, kdy se bohové dávali do paralel, například sumerská Inanna paralelní východosemitská Ištar, severosemitská Arštar, chetická Anara, churrická Šurašta. (Bohyně Ištar je bohyně vášně i vášnivosti nejen v milostném smyslu). Nejrozsáhlejší výčet je kniha An (neboli Annum), který se tradoval od 17. století př. n. l. až do 4. století n. l. Božstva byla asi považována za něco, co má odlišné kořeny, přesto analogické a srovnatelné s vlastním. Jinak měly spisy spíše praktický účel, při smlouvách.", "section_level": 1}, {"title": "Komparace v Řecku a Římě.", "content": "Je obdobná situace jako na předním východě, jen v hlubším rozsahu. Jeden z prvních přiřazení cizích reprezentací vlastních v Herodotovi (5. století př. n. l.) v jeho knize Dějiny. V jeho stopách jdou jeho následovníci (Caesar, Titus), přesto daleko víc a priori předsudků. Tento způsob byl převzat i ve středověku. Herodos vidí vznik analogie ve společném původu, řečtí bohové byli dovezeni z Egypta a také velmi uvažuje o vztahu perského a starosemitského náboženství. Diogenes Laortios tvrdil, že judaismus je odvozen o perských nauk. V pozdější době byla chápána starší náboženství jako nadřazená. Přesto vlastní náboženství chápali „srovnávající“ vždy jako to nejlepší.", "section_level": 1}, {"title": "Možné druhy srovnání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komparace onomastická.", "content": "Friedrich Max Müller (1823 – 1900) původem Němec, který žil v Anglii a který vytyčil religionistiku jako samostatný obor a ukázal na základní úkoly této vědy. Je nutné : Mezi jeho stěžejní díla patří \"Uvedení do vědy o náboženství\". Založil tzv. Onomastickou komparaci - jako hlavní prostředek ke srovnávání viděl etymologii jména. Specializoval se hlavně na mýtické texty a založil školu „srovnávací mytologie“, která se snažila odhalit původní význam mýtů. Müller je dodnes uznáván, jeho metodika je plně zakotvena v religionistice.", "section_level": 2}, {"title": "Komparace.", "content": "Müller jako první se pokoušel nejen najít materiál, ale nestranně ho porovnat. Považoval za důležité historické kontinuum, ale i všeobecný přehled o nejrůznějších náboženstvích. Materiál ke studii sbíral v písemné podobě a v původním jazyce, opírá se o myšlenku Hegela, který dal do vztahu jazyk + národ + náboženství, a vyvozuje z ní, že náboženství je tvořeno jazykem, tedy lze studovat jeho vývoj až k začátkům na jeho proměnách. Nejdříve srovnával daný termín, řekněme třeba jméno boha, tzv. theonym, s ostatními. Za jmény bohů nacházel jména přírodních sil. Jeho zkoumání se dá ve zkratce shrnout v těchto bodech: Základ náboženství vidí Müller ve schopnosti lidské duše uchopovat něco, co jej samotného přesahuje a má potřebu toto dělat. Náboženství je tedy pro něj na jiné úrovni než rozum. Inspiroval mnoho dalších, přímo F. F. A. Khuna (věnoval se atmosférickým symbolům), D. G. Britona (Severoameričtí indiáni), aj. Dále otevřel mnoho oblastí k diskusi a ač, jej pozdější velikáni jako Eliade a Dumézil kritizuje, otevřel prostor pro debatu.", "section_level": 3}, {"title": "Komparace evoluční.", "content": "Evoluční komparace je inspirována exaktními vědami a vychází z toho, že relevantních výsledků lze dosáhnout pouze statistickým vyhodnocením četnosti paralel v různých náboženstvích. Jejím tvůrcem je zakladatel kulturní antropologie Edward Burnett Taylor (1832 – 1917), který též založil \"Společnost pro srovnávací mytologii\", která negovala pravidla onamistické komparace (Berlín). Podle Taylora je na počátku psychická jednota lidí s univerzální schopnosti inovace, tedy vysvětlíme jednotlivé danosti zjištěním danosti. Nejdříve tedy nalezneme skupinu kulturních prvků, které jsou spjaté svým významem. Toto nazýval „adhezí“ - prvky, které k sobě lnou v nezávislosti na čase. Po rozřazení prvků do skupin, se snaží vysvětlit jejich funkci (ve smyslu matematické funkce), tedy postihnout racionalitu a logiku k obecným zákonitostem lidského chování. Samozřejmě upozorňoval na to, že jeden prvek může mít několik funkcí. Věnoval pozornost hlavně společnostem, u kterých se mu nepodařilo adhezi potvrdit. Z toho přístupu vyplývá hned několik věcí: jednak, že stejné adheze znamenají stejnou úroveň vývoje, a pokud neodpovídá historickému vývoji, jde o difusi, tedy výpůjčku z jiné kultury. Problém této teorie je, že jako původní náboženství chápal Taylor animismus (to nemusí být nutně pravda). Zatímco Taylorův přístup byl vyvážený jeho nástupci se dělí na diachronní a synchronní:", "section_level": 2}, {"title": "Ahistorická větev (diachronní).", "content": "Typickým zástupcem je J. G. Frazer (1854 – 1941), kterému se podařilo komplikovanou metodiku zpopularizovat. Dokázal dobře odůvodnit požité metody, ale na druhou stranu je nedokázal důsledně dodržet. Z ahistorické větve se postupně vyvinula funkcionalistická antropologie (zakladatel Malinovski). Frazer svými knihami silně ovlivnil Eliadeho.", "section_level": 3}, {"title": "Historická větev (synchronní).", "content": "Zástupcem historické větve je např. L. Frobentius (1873- 1938). Tato větev se držela předpokladu, že lidská kultura a její vývoj probíhá ve všech dobách a náboženství dle stejných zákonitostech, bez výjimky (takto striktní Taylor nebyl). Frazer klasifikoval „taxony geneticky“, to znamená že výsledné typy (taxony), určoval podle hisoticko-geogradikých areálů se shou s kulturní tradicí. Z historické větve vzniká historická antropologie. Dalším důležitým zástupcem historické větvě je W. Schmidth (1868 – 1954) používá stejnou metodiku, ale považuje za prvotní náboženství tzv. Pramonoteismus, na rozdíl od Taylora, který považoval za původní animismus.", "section_level": 3}, {"title": "Komparace typologická.", "content": "C.P. Tiele (1830 – 1902) původně hovořil o tzv. Evoluci náboženské ideje. Tvrdil, že všechny typy náboženství jsou jen různé inkarnace ideje samotné, bez ohledu na jejich geografické, historické a etnologické kontinuum. Náboženství se vyvíjí od nižších forem k vyšší. Náboženství se podle něj začíná od přírodně náboženské kultury, přes náboženství etické povahy k vědě. Jeho hlavní dílo, kde shrnuje svoji metodiku, se jmenuje Základy vědy o náboženství. Jako první se mají sebrat data ze všech kultur civilizovaného a necivilizovaného světa, dokonce i zaniklá. Klade důraz na primární prameny. Poté srovnat statistickou četnost studovaného theoremu. Díky tomu vzniká podle Tieleho „morfologie náboženství“. Poté má religionista za úkol detekovat „společného jmenovatele“ variantních náboženských forem v podobě stálého typu. Podle autora komparace, jde o ontologii náboženství. Podle některých historiků vědy je Tiele zakladatelem fenomenologie náboženství. Tato metodika patří k nejpopulárnějším ve dvacátém století. Přesto dostála dvě důležitým modifikacím: ta první spočívala v Tieleho myšlence evoluce náboženství a druhá v rozšíření posledního kroku, porozumění samotné podstaty náboženství. Navazuje na Diltheyovu (1833 – 1911) metodiku, podle které, je nutno porozumět jednotlivým fenoménům v humanitních vědách (na rozdíl od věd přírodních, které vysvětlují hlavně kauzality).", "section_level": 2}, {"title": "Sociologie náboženství.", "content": "Dalším význačným krokem rozvinutí typologické metodiky bylo založení sociologie náboženství, v podání Maxe Webera (1864 – 1920). Ten předkládá na základě srovnávání vytvoření jakýchsi „idealtypů“. Které se ve své podobě nemohou vyskytovat a zpět porovnáváme odchylky od svého vzoru. Tímto získáváme jednotlivých kulturních variant socionáboženským jevů.", "section_level": 3}, {"title": "Komparace historická.", "content": "Základy historické komparace položil italský religionista Raffelle Pettazoni (1853 – 1959). Snažil se překlenout rozpory mezi historiky náboženství a komparatisty. V religionistice to v té době byli dvě výrazně odlišné skupiny. Vrací se zpátky k zasazení konkretního náboženství do určité doby a zasazuje jej do nejrůznějších kontextů, z kterých při svých další srovnávacích studií vychází. Její výhodou je hlavně snadné odhalení jednotlivých odlišností mezi náboženstvími, a možnost interpretování jejich vývoje. V soudobé Itálii, kde se Pettazoni nejen narodil ale i pracoval, určoval charakter vědy jakýsi absolutní historismus, z čehož jasně vyplývá, že nemohli přijmout Tieleho typologickou komparaci, zvláště v její ahistorické podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Metodika.", "content": "Jako výchozí bod ke studiu religionistiky byl pro něj historický základ. Pettazoni vidí v náboženství jeden z hlavních konstruktivních faktorů, které určují tok dějin. To se děje pod vlivem tzv. Totálnímu historismu. Historická povaha náboženství je přisouzena právě religionistikům. Metodika začíná izolovanou studií nejrůznějších náboženských kultur jako celků, potom vybrání určitého jevu (například vyznání hříchů). Potom zkoumání historického kontextu jednotlivých kultur. Jde nejen o srovnání religionistických aspektů, ale jde o srovnání dějinné, umělecké, sociální, etc. S těmito podklady můžeme začít morfologickou analýzu, jde vlastně o podobu daností zasazených do kontextů, díky níž se dají uspořádat vztahy (někdy se to nazývá typologickou klasifikací). A dále se snažíme celou strukturu interpretovat. Výsledky komparace typologické nazývá „statickou fenomenologií náboženství“ (hledá význam struktur bez historického kontextu) a svou vlastní vidí jako „dynamickou fenomenologii“, která se dívá navíc na vývoj daného náboženství. Problematika historické komparace je její příliš velký důraz na dějiny. Na konci se totiž badatel nedostává k objevení ahistorického modelu, ale k jakési „genetické konstrukci“ náboženství. Intelekt a intuice Pettazoniho však obhájila své posty a dala vzniknout další religionistické škole.", "section_level": 3}, {"title": "Literatura.", "content": "Vytvořeno na základě Antalíkova Jak srovnávat nesrovnatelné", "section_level": 2}], "src_summary": "Srovnávací religionistika je srovnávací metodika v religionistice. Srovnávání jednotlivých náboženství je poněkud problematické, a často kritizované. Někdy může být chápáno jako útok na dané náboženství a někdy je implicitní a a priori například židovsko-křesťanský monoteismus oproti ostatním.", "tgt_summary": "La religion comparée est un champ d'études des sciences religieuses qui analyse les différences d'interprétation des thèmes et idées communs aux religions du monde. Souvent mise en parallèle avec la mythologie comparée, ce champ d'études s'appuie fortement sur l'examen du mythe et de la spiritualité, dérive des thèmes essentiels des métaphores religieuses, et retrace de diverses manières une éventuelle connexion culturelle directe entre elles. Elle fait aussi des comparaisons entre les rituels et d'autres aspects de diverses confessions en outre des seuls mythes. ", "id": 737479} {"src_title": "Labouristická strana", "tgt_title": "Parti travailliste (Royaume-Uni)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik Labouristické strany se datuje na konec 19. století, kdy začala být zřejmá potřeba vzniku nové strany, která by reprezentovala zájmy městského proletariátu a dělnického hnutí, jehož počet se zvyšoval a který nedávno získal volební právo. Někteří odboroví předáci se začali zapojovat do politiky a Liberální strana podporovala některé z nich jako kandidáty ve volbách. Roku 1899 člen Doncasterského odborového svazu železničních pracovníků navrhl, aby bylo svoláno jednání Federace odborových svazů, na kterém by došlo ke sjednocení levicově orientovaných skupin a vytvoření jednotné organizace na podporu kandidátů ve volbách. Konference se sešla v únoru 1900 v Memorial Hall za účasti organizací zastupujících asi jednu třetinu členů federace. Na ní byl vytvořen výbor (\"Labour Representation Comitee\"), který měl koordinovat podporu kandidátů pro volby do parlamentu. V prvních volbách roku 1900, které výbor podporoval, získali jeho kandidáti dva mandáty. Krátce nato ale jeho podpora začala narůstat a i vlivem dohody s liberály, která měla zajistit porážku Konzervativní strany, získal ve volbách roku 1906 už 29 křesel. Na prvním jednání se poslanci podporovaní výborem rozhodli přijmout název Labouristická strana a Keir Hardie byl zvolen vůdcem poslanecké skupiny. V průběhu první světové války se strana rozdělila na tábor podporovatelů konfliktu a odpůrce války, kteří postupně získávali většinu. Ramsay MacDonald, který s válkou nesouhlasil, odstoupil z vedení strany a byl nahrazen Arthurem Hendersonem, který byl brzy poté přijat premiérem H. H. Asquithem do vlády a stal se tak prvním labouristickým členem vlády. Henderson v zájmu sjednocení strany z vlády odstoupil roku 1917. Později došlo k rozkolu Liberální strany, podporu jejich voličů získali labouristé a ve volbách roku 1922 se stali druhou nejsilnější stranou v parlamentu. Ve volbách roku 1923 vyhrála Konzervativní strana, ale ačkoli měla nejvíce poslanců, ztratila většinu. S podporou Asquithových liberálů vytvořil Ramsay MacDonald v lednu 1924 vládu a stal se prvním labouristickým předsedou vlády. Kabinet byl závislý na podpoře liberálů, nebyl schopen prosadit socialistické zákony a jediným podstatným opatřením bylo zahájení programu pro výstavbu 500 000 nájemních domů pro dělnické rodiny. Vláda se ale rozpadla už po devíti měsících a těsně před dalšími volbami byl zveřejněn Zinovjevův dopis, ze kterého vyplývalo, že labouristé připravují v Británii komunistickou revoluci. Tento dopis je v současnosti považován za podvrh. V opozici MacDonald pokračoval v prosazování umírněné politiky, odsoudil generální stávku roku 1926 s tím, že nejlepší cestou dosažení sociálních reforem je volební podpora labouristů. Ve volbách roku 1929 labouristé zvítězili a vytvořili menšinovou vládu. Krátce po sestavení kabinetu byla země zasažena hospodářskou krizí. Se zhoršující se ekonomickou situací souhlasil MacDonald s vytvořením národní koaliční vlády, sestavené s konzervativci a liberály. Tato akce byla částí labouristů posouzena jako zrada a MacDonald byl ze strany vyloučen. Do vlády se strana vrátila roku 1940, jako část válečné koalice, ze které ale na konci války odstoupila a v prvních poválečných volbách zvítězila. Premiér Clement Attlee se svým kabinetem realizoval jedny z nejradikálnějších reforem ve 20. století když provedl znárodnění velkých průmyslových společností a veřejných služeb, položil základy sociálního státu a vytvořili instituci Národní zdravotní služby. Hospodářský pokles a skandály přivodily konec konzervativní vlády a vítězství labouristů ve volbách roku 1964. Wilsonova vláda realizovala mnoho sociálních reforem týkajících se vzdělání, potratů a homosexuálů. Kabinet podpořil rozšíření všeobecného vzdělání a založil Open University. Wilson se po porážce v roce 1970 vrátil jako premiér v roce 1974 kdy sestavil menšinovou vládu. V tomto období se kabinet potýkal s hospodářskými problémy, nedostatkem podpory v parlamentu a vnitřními spory o vztah k Evropské unii. Po dlouhém období v opozici a po náhlé smrti jejího vůdce Johna Smithe se stal vůdcem strany roku 1994 Tony Blair. Ten nasměroval politiku strany k centrismu (někdy označováno jako \"třetí cesta\") a prosazoval tento posun jako novou etapu v historii strany – \"New Labour\". Část radikálních členů okolo bývalého předáka hornických odborů Arthura Scargilla stranu opustila a založila vlastní Socialistickou labouristickou stranu, která se ale výrazně neprosadila. Labouristé poté zvítězili ve volbách roku 1997. Blairova vláda ustanovila instrument minimální mzdy, předání části správních pravomocí Skotsku, Walesu a Severnímu Irsku a obnovení správního orgánu nad celým Londýnem – Greater London Authority. Velký obrat v podpoře vlády přineslo Blairovo těsné spojenectví s americkým prezidentem Georgem Bushem při zapojení do války v Iráku. Blair oznámil svůj záměr stáhnout se z politiky a roku 2007 se stal jeho nástupcem Gordon Brown. I když poté došlo k jistému obnovení důvěry v labouristy, utrpěla strana roku 2008 porážku ve volbách londýnského starosty. Ve všeobecných volbách roku 2010 získala Labouristická strana po Konzervativní straně druhý největší počet křesel, ale žádná strana neměla v dolní komoře parlamentu většinu. Vzhledem k tomu, že Labour Party neměla většinu ani s levo-středovými liberálními demokraty, 11. května Gordon Brown rezignoval na pozici premiéra i předsedy strany. Přechodně se předsedkyní strany stala Harriet Harmanová a ve volbách na kongresu labouristů byl jejím vůdcem zvolen Ed Miliband. V roce 2015 byl zvolen předsedou strany Jeremy Corbyn, hned následujícího roku se ho pokusili předem očekávaně jeho odpůrci po referendu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie neúspěšně sesadit. Corbyn získal 62 % hlasů a porazil tak protikandidáta Owena Smitha. Ve všeobecných volbách 2019 utrpěla strana zdrcující porážku, nejhorší od roku 1935. Získala jen 203 mandátů z 650 a oproti předchozím volbám si strana pohoršila o 59 křesel.", "section_level": 1}, {"title": "Politika strany.", "content": "Strana původně vznikla z iniciativy odborářského hnutí a socialistických stran jako platforma pro podporu zájmů dělnické a nižší třídy, přesto dnes podporuje i zájmy střední třídy. Původně strana prosazovala levicové a socialistické idee jako státní vlastnictví důležitých odvětví průmyslu, zásahy vlády do hospodářství, přerozdělování bohatství, zvyšování práv pro dělníky a sociální skupiny, sociální stát nebo veřejně spravované a financované zdravotnictví a školství. Na konci 80. let začala strana pod vedením Neila Kinnocka, Johna Smithe a Tonyho Blaira zastávat názory podporující regulovanou tržní ekonomiku, což vedlo k tomu, že začala být označována jako sociálně demokratická nebo dokonce jako strana tzv. třetí cesty. Od roku 2015, po zvolení Jeremyho Corbyna, se britská Labour Party navracela k některým původním demokraticky socialistickým myšlenkám. Labouristická strana se projevuje silně proevropsky, přestože i v rámci ní do odchodu země z EU existovala frakce „Labour Leave“.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V roce 2019 vyšlo najevo, že ve straně byl silně rozšířen antisemitismus, který vedení strany včetně předsedy Jeremyho Corbyna dlouhodobě neřešilo – bylo zaznamenáno více než 130 nevyřešených případů, kde členové strany projevovali nenávistné projevy na adresu Židů včetně jejich vyhlazení. Tresty v takových případech buď nepřišly, nebo byly nízké.", "section_level": 1}], "src_summary": "Labouristická strana (Labour Party, Strana práce) je středolevicová politická strana ve Velké Británii. Byla založena na počátku 20. století. Od roku 1920 byla hlavní stranou na levé straně politického spektra v Anglii, Skotsku a Walesu, ale ne v Severním Irsku, kde teprve nedávno zahájila budování své organizační struktury. ", "tgt_summary": "Le Parti travailliste () est un parti politique britannique de gauche. Le Parti travailliste est fondé en 1900 par les syndicats. À partir des années 1920, il devance le Parti libéral et devient l'un des deux partis principaux du Royaume-Uni avec le Parti conservateur. ", "id": 2058764} {"src_title": "Čakovice", "tgt_title": "Čakovice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Čakovice se dříve nazývaly \"Čachovice\" či \"Čechovice\", což bylo odvozeno od jména Čach nebo Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známá zmínka o obci je v zakládací listině Vyšehradské kapituly z roku 1088, kde jsou Čakovice vyjmenovány v majetku kapituly. Poté střídaly další církevní i světské vlastníky. Je jisté, že před rokem 1352 tu stál kostel. Ve středověku je v Čakovicích zmiňován statek či dvůr, roku 1698 se ve vsi nacházely tři dvory, které se v tomto roce soustředily všechny ve vlastnictví hraběte Františka Josefa Šlika, který je vlastnil až do roku 1740. V tomto období tvrz v prostředním dvoře přestavěl na zámek a byl patronem při stavbě druhého kostela. Při požáru v roce 1842 bylo zničeno přes polovinu vsi. Roku 1850 zde Alexander Schoeller, majitel statků v Čakovicích, Miškovicích a Ctěnicích, založil cukrovar. Roku 1851 byla postavena silnice do Prahy. Roku 1872 byla přes Čakovice otevřena nová železnice a téhož roku vznikla v Čakovicích první pošta. Roku 1881 započala výstavba první čakovické školy (dnešní gymnázium) a roku 1881 byl též vysvěcen nový kostel. Roku 1884 bylo zřízeno prvních několik svítilen veřejného osvětlení, zřejmě plynových, roku 1920 pak první elektrické (na hlavní silnici, Staré návsi a v ulici k nádraží), roku 1923 byla dokončena elektrifikace i v domech. Roku 1913 začala být budována první kanalizace a dlážděna silnice. Roku 1921 byla zřízena obecní knihovna. Roku 1925 bylo zahájeno autobusové spojení do Vysočan, kterým bylo doplněno již půl století existující vlakové spojení. 15. ledna 1926 byly Čakovice povýšeny na městys. Roku 1968 byly Čakovice připojeny k Praze. Roku 1928 byl položen základní kámen ke stavbě sokolovny a téhož roku Severočeská továrna (později Veltechna a ZPA) začala se stavbou továrních budov. 28. října 1936 byla otevřena nová škola, Dr. Edvarda Beneše. Roku 1953 bylo v budově staré školy zřízeno gymnázium, které bylo v roce 1964 přestěhováno do zámku a v roce 1973 na Prosek, roku 1971 byla v zámku otevřena lidová škola umění. Od roku 1947 začala rozsáhlá bytová výstavba pro n. p. Avia. Roku 1952 byla do Čakovic zavedena trolejbusová linka, v provozu byla do roku 1965. Roku 1954 Spartak Avie zahájil stavbu sportovního stadionu. Roku 1968 byly Čakovice připojeny k Praze, zachovaly si však svůj místní národní výbor. V roce 1990 se staly sídlem městské části Praha-Čakovice, k níž patří ještě Miškovice a Třeboradice. V oblasti rozšířené působnosti patřily až do roku 2007 pod Kbely (Praha 19), poté pod Letňany (Praha 18). Roku 2002 byl městské části udělen znak a prapor. V roce 1982 byl otevřen masokombinát, který ovšem fungoval jen do roku 1993. V rámci systematické likvidace českého cukrovarského průmyslu byl v 90. letech 20. století zastaven i provoz čakovického cukrovaru, jehož areál je od té doby adaptován k různým účelům, od průmyslových a logistických přes administrativní, ubytovací, sporotvní a společenské. Filtrační věž z roku 1934 a přilehlé prostory byly přestavěny na tzv. „Cukrovar Čakovice office park“ s loftovými kancelářemi.", "section_level": 1}, {"title": "Uliční názvy.", "content": "Po připojení Čakovic k Praze bylo nutno přejmenovat některé ulice kvůli jejich duplicitě s pražskými ulicemi. Vznikl zde proto systém pojmenování ulic podle československých řek. Další ulice byly systematicky pojmenovány se vznikem sídliště AZL. Jedná se o ulice Doubravská, Dyjská, Jizerská, Kysucká, Litavská, Lužnická, Myjavská, Něvská, Niská, Oderská, Ostravická, Otavská, Radbuzská, Svitavská, Svratecká, Úslavská, Vážská. Velká část Čakovických ulic nese díky místnímu cukrovaru (dnes již mimo provoz) název ulice odvozený z cukru. Najdete tu ulice jako Kostková, Třtinová, Cukrovarská, Homolová, Krystalová, Cukerní a další. Nové ulice nesou i jména významných osobností, jako třeba ulice Bermanova, pojmenována po významném českém operním pěvci, hudebním skladateli a libretistovi Karlu Bermanovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čakovice () jsou katastrálním územím Prahy. Je zde evidováno 63 ulic a 878 adres. Podle údajů Českého statistického úřadu ze ke konci roku 2019 žilo 11868 obyvatel. Od roku 1926 byly Čakovice městečkem. ", "tgt_summary": "Čakovice (en allemand : Tschakowitz) est un quartier de Prague. Il est situé dans la partie nord-est de la ville. En 2008, la population était de 8644 habitants. Le district municipal comprend trois zones cadastrales : Čakovice, Miškovice et Třeboradice. ", "id": 871180} {"src_title": "Pálffyho palác", "tgt_title": "Palais Pálffy", "src_document": [{"title": "Vznik a účel stavby.", "content": "Vznikl přebudováním dvou domů v letech 1714–1716 podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky pro hraběte Jana Josefa z Valdštejna, v jehož vlastnictví se domy ocitly v roce 1709. Palác později získali Fürstenberkové a v roce 1881 jej koupili Pálffyové z Erdödu. Dnes je jednou z budov Pražské konzervatoře a ve zdejším koncertním sále se konají absolventské koncerty jejích posluchačů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Výrazné půdorysné zalomení průčelí souvisí se vznikem paláce spojením dvou domů na počátku 18. století. Průčelí je zajímavě výškově členěno vložením řady nízkých oken prvního patra (toto řešení badatelé nacházejí i na jiných stavbách projektovaných Kaňkou). Nepravidelné boční průčelí vzniklo improvizovanými úpravami po odbourání sousedního domu v polovině 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny a okolnosti.", "content": "V roce 1995 byl při úpravách v severních částech paláce v souvislosti s rozsáhlou rekonstrukcí palácových zahrad pod Pražským hradem objeven ve východní obvodové stěně úsek zdiva z drobnějších kvádrů s reliktem branky. Vzhledem k použité stavební technologii není zcela jasné, zda jde o relikt hradby z doby po novém vysazení Malé Strany v roce 1257, nebo o starší románské zdivo. Parcela paláce přiléhá k linii bývalé městské hradby z vnitřní strany (úseky základů zdi byly později zachyceny i pod nádvořím Valdštejnského paláce). Na severním konci paláce byl ve zdi také odhalen relikt nevelké brány s neprofilovaným ostěním, takže není jasné, zda tudy vedl starší vstup do opevněného města – v takovém případě by mohla trasa nynější Valdštejnské ulice vzniknout až později, kdy tu existovala Písecká brána (protože se tudy chodilo k osadě na Pískách v dolní části dnešního náměstíčka na Klárově). Starší domy byly zřejmě poničeny za husitských válek a znovu byly zasaženy při požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541. V letech 1580–92 došlo k významnější renesanční výstavbě. Dva dosud samostatné domy spojil teprve roku 1709 hrabě Jan Josef z Valdštejna, který pak provedl rozsáhlou barokní přestavbu. Z pozdějších dílčích oprav stojí za zmínku zřízení klasicistní kašny v nádvoří. V roce 1881 palác koupil Eduard Pálffy z Erdödu. Již roku 1902 prodal palác státu pro místodržitelský archiv a stanici jízdní policie.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1948.", "content": "Od roku 1950 budovu vlastnilo ministerstvo informací a později i kultury (mj. tu sídlila některá pracoviště památkového ústavu). Nyní zde sídlí jedna z poboček Pražské konzervatoře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pálffyho nebo Pálffyovský palác je klasicistní budova s přilehlou zahradou v ulici Valdštejnská na Malé Straně v Praze. Jedná se o jednu z budov v užívání Pražské konzervatoře.", "tgt_summary": "Le palais Pálffy est une ancienne résidence nobiliaire de Malá Strana à Prague. Il abrite le Conservatoire de Prague. Il nait, entre 1714 et 1716, de la jonction de deux demeures existantes sur le projet de František Maxmilian Kaňka sur commande du comte Jean-Joseph de Valdštejn qui les avait acquises en 1709. Le palais est, par la suite, passé aux Fürstenberg puis, en 1881, la famille comtale d'origine hongroise, les Pálffy d'Erdöd, l'ont acquis pour lui donner son nom actuel. Il sert aujourd'hui de siège au conservatoire national de musique.", "id": 1194632} {"src_title": "Ves ve vzduchu", "tgt_title": "Le Village aérien", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román líčí dobrodružnou cestu expedice Francouze Maxe Hubera a jeho přítele Američana Johna Corta, kterou podnikli z města Libreville ve Francouzském Kongu (dnes jde o hlavní město Gabonu) k řece Bahar-el-Abiad (jeden z přítoků Čadského jezera). Na zpáteční cestě narazí výprava na neprostupný les, u kterého je napadena stádem divokých slonů, kteří výpravě rozdupou veškeré vybavení. Své životy zachrání pouze útěkem za neprostupnou hradbu stromů. V lese naleznou řeku a na jejím břehu nejprve vor a pak předměty, které patřily již několik let nezvěstné výpravě Němce doktora Johansena. Ten navázal na výzkumy amerického badatele Garnera, jenž podnikl výzkumy opičího zvukového projevu. Natáčel opičí skřeky na fonografické válečky a zkoumal opice také přímo v Africe, aniž však dospěl k významnějším výsledkům. Profesor Johansen se domníval, že v opičích skřecích rozeznává slovo „\"whouw\"“ pro potravu, „\"šeny\"“ pro nápoj a „\"jek\"“ pro pozor. Proto se vypravil po konžské řece Ubarri do nitra Afriky, kde se ztratil. Max Huber a John Cort se rozhodnou proplout lesem na nalezeném voru. Vor však v peřejích ztroskotá a oni jsou nuceni prodírat se neprostupným lesem. Náhle jsou přepadeni velikou hordou jakýchsi opic a odvlečeni do vesnice, která je vybudována na vrcholcích stromů. Její obyvatelé tvoří zřejmě „chybějící článek“ mezi opicí a člověkem. Především ženy těchto tvorů se velice podobají druhu homo sapiens. Wagddijové, jak sebe sama tvorové nazývají, mají vlastní řeč a svého náčelníka nazývají \"Mselo-Tala-Tala\", což znamená \"Otec-zrcadlo\", čili \"Muž s brýlemi\". Není to nikdo jiný než učený profesor Johansen, který při pobytu mezi Wagddiji zešílel, a jemuž jako poslední zábava zůstala hra na flašinet, který si vzal na výpravu sebou, protože s jeho pomocí chtěl otestovat smysl těchto tvorů pro hudbu. „Ves ve vzduchu“, kterou Wagddijové obývají, se jmenovala \"Ngala\". Byla vybudována na vzájemně propletených kmenech a větvích afrických sykomor (platanů) ve výši 30 metrů. Její obvod činil pět kilometrů a se zemí ji spojoval žebřík. Zajmutí členové expedice se mohli po vesnici volně pohybovat, ale odejít z ní nesměli. Když však profesor Johansen uspořádal „koncert vážné hudby“ (šlo o jeho hru na flašinet), po kterém následovala oslava vrcholící pitkou, podařilo se všem uprchnout.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Ves ve vzduchu\" ilustroval George Roux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ves ve vzudchu \"(1901, Le village aérien)\" je vědeckofantastický dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Česky kniha vyšla též pod názvem \"Podivuhodné setkání v džungli\".", "tgt_summary": "Le Village aérien est un roman fantastique et d'aventures de Jules Verne, paru en 1901. L'action se déroule dans la jungle africaine. De manière ludique, le roman est l'occasion de s'interroger sur le fameux « chaînon manquant » entre le grand singe et l'être humain, le débat étant à l'époque brûlant depuis la parution des travaux de Darwin. Au premier degré, il s'agit d'un roman joyeux, égrenant pas mal de morceaux de bravoure, tels des attaques d'éléphants, de rhinocéros et de phacochères.", "id": 2346258} {"src_title": "Dějiny Kanady", "tgt_title": "Histoire du Canada", "src_document": [{"title": "První osídlení.", "content": "Před 50 000–17 000 lety, během čtvrté doby ledové, neboli tzv. Wisconsinu, snížená hladina moře umožnila lidem postupovat přes dnešní Beringovu úžinu (přes tzv. Beringii) ze Sibiře na americký kontinent. Území Kanady bylo ovšem blokováno ledovcovým příkrovem (tzv. Laurentijský ledovec). Tisíce let se tak lidské osídlení omezovalo na Aljašku a Yukon. Nejstarší stopy po paleoindiánech na území Kanady byly nalezeny na ostrově Haida Gwaii, v jeskyni Bluefish a v mokřadu Old Crow (obojí na území Yukonu). Byli to lovci a sběrači a zanechali po sobě kamenné nástroje. Lovili velké savce. Severoamerické klima se stabilizovalo kolem roku 8000 př. n. l. Ledová plocha začala ustupovat, z roztáté vody vznikala jezera, včetně Velkých jezer. Od 2000 let př. n. l. začínají archeologové rozlišovat jednotlivé indiánské kultury. Na území Kanady působily tři klíčové indiánské skupiny: nejvýznamnější z nich byli Algonkinské kmeny mluvící různými algonkinskými jazyky, které obývaly především oblast Velkých jezer a řeky Svatého Vavřince a větší část východní poloviny moderní Kanady. Významní byly rovněž Irokézové, kteří původně sídlili v oblasti dnešního New Yorku (na území dnešních Spojených států), ale pozvolna rozšířili svůj vliv do jižního Ontaria a Montrealské oblasti dnešního Québecu. Zde se dostaly do kontaktu s Algonkiny a vytvořilo se mezi nimi tuhé nepřátelství. Roku 1142 vytvořili Irokézové tzv. Irokézskou ligu, nejvýznamnější pozdní indiánskou politicko-vojenskou strukturu severní Ameriky. Třetí klíčovou skupinou byli mluvčí jazyků na-dené, kteří jsou příbuzní současných obyvatel Sibiře. Tyto kmeny přišly do severní Ameriky okolo roku 6000 př. n. l., tedy později než Algonkinové a liší se od nich jazykově i etnicky. Osídlily zejména severozápad Kanady (část migrovala na jih USA). Ke třem hlavním okruhům nepatří některé izolované indiánské kmeny jako Haidové žijící především na Haida Gwaii u pobřeží Britské Kolumbie, nebo Kvakiutlové obývající pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver, kde žil i kmen Nuu-chah-nulth. Právě v těchto oblastech bylo zaznamenáno nejvíce totemových polí a slavností zvaných potlač, jejichž studium sehrálo velkou úlohu v rozvoji moderní etnologie a antropologie. Specifické obyvatelstvo se usadilo i v Kanadském arktickém souostroví, kde se již kolem roku 500 př. n. l. utvořila významná paleo-eskymácká kultura Dorset. Dnešní Inuité do této oblasti přišli až kolem roku 1500 z Grónska a původní eskymácké obyvatelstvo vytlačili.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská kolonizace.", "content": "První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam. Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou John Cabota (1497), další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534), Martin Frobisher (1576), Samuel de Champlain (1603) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo o Port Royal (1605) a Québec (1608). Angličané je následovali v roce 1610 v oblasti Newfoundlandu, avšak jejich osídlení v této oblasti brzy zaniklo a oblast ovládli Francouzi. S příchodem Evropanů se na kanadském území začaly rychle šířit evropské choroby, které decimovaly původní obyvatele a otevíraly kolonistům cestu do indiánských území. Po většinu 17. století se francouzské a britské kolonie v Severní Americe vyvíjely jen s minimálními vzájemnými kontakty. Francouzi kolonizovali okolí řeky sv. Vavřince, (a potenciálně se tlačili do Louisiany) zatímco Britové osidlovali třináct kolonií na východním pobřeží dnešních USA a Společnost Hudsonova zálivu se soustředila na oblast Země prince Ruprechta. Ovšem v letech 1689–1763 došlo k sérii tzv. francouzských a indiánských válek, které byly úzce spjaty s válkami evropských mocností, pod něž kolonie spadaly. Tyto války, v nichž obě strany rozsáhle využívaly pomoci indiánských spojenců, vyústily v zánik francouzské moci v Kanadě, která připadla Velké Británii (Francie ztratila veškerá území na východ od Mississippi s výjimkou souostroví Saint Pierre a Miquelon).", "section_level": 1}, {"title": "Pod britskou nadvládou.", "content": "Velká Británie vítězstvím na severoamerickém kontinentu získala rozsáhlé državy osídlené katolíky francouzského původu, což mohl být potenciálně velký problém. Jelikož poangličtění a poanglikánštění těchto území by zaznamenalo celou řadu povstání a urputných bojů (které se již pomalu začaly objevovat), rozhodla se Británie po kratším váhání v tomto případě pro neobvyklý postup a v roce 1774 schválila \"Quebec Act\", který akceptoval katolické náboženství, francouzský civilní zákoník a francouzštinu jakožto úřední jazyk na území provincie Québec. Tento krok ovšem značně rozbouřil mínění v 13 provinciích a je udáván jako jeden z podstatných příspěvků k pozvednutí tamních revolučních nálad. Za americké války za nezávislost se Kanada nepřipojila k povstání 13 kolonií a stala se cílovou zemí desítek tisíc loajalistů odcházejících z území dnešních USA. Tím se dostala na území Quebécu řada anglicky mluvících protestantů usídlujících se zejména v oblasti Velkých jezer. To vedlo k pozdějšímu rozdělení provincie Québec na Horní a Dolní Kanadu, z nichž pro Horní nebyl \"Quebec Act\" nadále relevantní. V britsko-americké válce v letech 1812–1815 hrála kanadská fronta důležitou roli. USA se opakovaně pokoušely obsadit Horní i Dolní Kanadu, ale jejich vpády byly odraženy. Významný byl v tomto ohledu postoj indiánského obyvatelstva, které podporovalo spíš Brity (na britské straně bojovaly hlavní kmeny z oblasti Velkých jezer i Tecumsehova aliance) i místních kolonistů. Na odpor se postavili jak anglicky, tak francouzsky mluvící potomci Evropanů. Zatímco u anglicky mluvících loajalistů se to očekávalo, odpor Francouzů byl pro Američany překvapením, neboť očekávali, že jako de facto spojenci Napoleonovy Francie budou přivítáni s otevřenou náručí. Québečtí Francouzi ovšem byli v drtivé většině též katolíci a Bourbonům naklonění roajalisté a sekulární až protikatolický polorevoluční režim korsického „samozvance“ je iritoval ještě víc, než Angličany. Kromě toho Quebečané nezapomněli, že to byli právě Američané, kteří (ještě jako členové Britského impéria) ostře odmítali Quebec Act a byli pro potření francouzštiny a katolicismu na dobytých územích. Války se proto většinou neúčastnili a pokud ano, tak většinou na straně Britů. Válka s USA skončila nakonec uznáním \"statu quo ante\". Skončila tak poslední válka, kterou Kanaďané vedli na vlastním území, nepočítáme-li několik nájezdů amerických irských nacionalistů a pirátů, ke kterým došlo v průběhu 19. století. Kanada se proto mohla s podporou Britského impéria soustředit na vnitřní problémy a expanzi. Šlo jednak o expanzi na sever a západ za pomoci Severozápadní společnosti a Společnosti Hudsonova zálivu, která intenzívně probíhala již několik desetiletí. Jelikož se obě společnosti na přelomu 18. a 19. století dostaly do prudkých sporů, které vyústily ve válku nejen obchodní (viz bitva u Sedmi dubů), došlo nakonec na příkaz vlády k jejich vynucenému sloučení (1821). V roce 1837 došlo k povstání části francouzského obyvatelstva (viz povstání roku 1837). Po jeho potlačení se Británie rozhodla vytvořit z Horní a Dolní Kanady jeden celek (kvazifederativní \"United Province of Canada\"), přičemž nezastíranou motivací tohoto kroku bylo zrušit většinu privilegií a uniformitu Québecu coby francouzské kolonie a připravit půdu pro jeho poangličtění. Podepsáním Oregonské úmluvy roku 1846 byly ukončeny teritoriální spory mezi USA a Kanadou (za hranici na západě byla určena 49. rovnoběžka). Prudký růst kanadské populace díky velké imigraci z Evropy i vysoké porodnosti vedl k osidlování kanadského vnitrozemí, Země prince Ruprechta, Arktidy a zakládání nových kolonií (zatím mimo Sjednocené provincie): Vancouver a Britská Kolumbie. Zároveň ovšem někteří Evropané (zejména francouzsky mluvící) začali Kanadu opouštět a odcházeli do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Získání samostatnosti.", "content": "V roce 1867 byl přijat Zákon o Britské Severní Americe, který sjednotil britské severoamerické kolonie Sjednocená provincie Kanada, Nové Skotsko a Nový Brunšvik v jediné, už do značné míry autonomní dominium. Krátce poté došlo k znovuvytvoření provincií Ontario a Québec. Do těchto provincií byla začleněna Ruprechtova země a přičleněny byly oblasti bývalé Severozápadní společnosti jakožto Severozápadní teritoria a nově vytvořená provincie Manitoba. Následně byla připojena Britská Kolumbie (od roku 1866 sjednocená s Vancouverem). Osidlování nových území bylo podpořeno vhodnými zákony a budováním patřičné infrastruktury a institucí – mimo jiné byly postaveny tři transkontinentální železnice (zejména pak Kanadská pacifická železnice) a ustavena Kanadská horská policie. V roce 1873 se připojila další kolonie (Ostrov prince Edvarda) a provinční status získaly části Severozápadních teritorií: Alberta a Saskatchewan (1905). Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády. Ty byly velice nepopulární zejména v Québecu a byly jednou z příčin prudkého propadu obliby Konzervativní strany, která nakonec ztratila kontrolu nad touto provincií ve prospěch liberálů, kteří vůči branné povinnosti nezaujali jednotné stanovisko. V letech po válce pokračoval proces osamostatňování Kanady. V roce 1919 sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost, když jednoznačně stanovil, že žádný zákon přijatý britským parlamentem není na jejím území platný bez výslovného schválení kanadským parlamentem. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla i Kanadu, která napomohla ke vzestupu strany CCF (\"Co-operative Commonwealth Federation\"). Před druhou světovou válkou Kanada podporovala politiku appeasementu vůči Německu, po přepadení Polska pak její premiér William Lyon Mackenzie King prosadil v kanadském parlamentu vyhlášení války (10. září). Během války došlo k obrovskému rozvoji válečného průmyslu, Kanada zásobovala jeho produkty nejen Velkou Británii, ale i USA a SSSR. Její pozemní jednotky se byly nejdříve dislokovány převážně ve Velké Británii, později se účastnily válečných operací. Jejich první velkou bitvou na evropském kontinentu byl tragický nájezd na Dieppe, který vyústil v těžké ztráty. Naproti tomu obchodní i válečné loďstvo hrálo již od počátku enormně významnou roli v bitvě o Atlantik.", "section_level": 1}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "V roce 1949 se do té doby formálně nezávislé Dominium Newfaundland připojilo ke Kanadě jako její 10. provincie. Zahraniční politika Kanady během studené války byla úzce spjata s politikou Spojených států. Kanada byla zakládajícím členem NATO v roce 1949. V roce 1950 poslala Kanada během korejské války bojové jednotky do Koreje jako součást sil OSN. Touha federální vlády prosadit během studené války své teritoriální nároky v Arktidě vedla k přesunu 87 domorodců z Nunaviku (severní část Québecu) na pustý ostrov Cornwallis. Tento projekt byl později předmětem dlouhého vyšetřování Královské komise pro domorodé národy. V roce 1958 Kanada zřídila ve spolupráci se Spojenými státy Severoamerické letecké obranné velení (NORAD). V roce 1956 reagovala OSN na suezskou krizi vytvořením mimořádných mírových sil OSN, které dohlížely na stažení znepřátelených stran. Šlo o návrh kanadského ministra zahraničí (a budoucího premiéra) Lestera B. Pearsona, který za to roku 1957 získal Nobelovu cenu míru. Suezská krize měla však i dopad na veřejné mínění a zahraniční politiku Kanady, když vedla k jistému odcizení mezi Británií a Francií na straně jedné (útočící strany v Suezské válce) a Kanadou na straně druhé. Symbolem tohoto postupného procesu pak bylo, když si Kanada v roce 1965 vytvořila novou vlajku s javorovým listem, čímž z jejího státního praporu zmizel britský Union Jack. V 60. letech pak došlo i k oslabení vazby na Spojené státy, mj. i za pomoci intelektuální kritiky vlivu americké populární kultury. Nová atmosféra 60. let (jež měla své obdoby i v jiných západních zemích) vedla také ke změnám v kanadské legislativě týkající se přistěhovalectví. Zatímco tradiční zákonodárství zvýhodňovalo britské a další evropské přistěhovalce, v 60. letech 20. století se Kanada otevřela přistěhovalcům ze všech částí světa. Zatímco v 50. letech 20. století došlo k vysoké míře přistěhovalectví z Británie, Irska, Itálie a severní Evropy, v sedmdesátých letech přistěhovalci stále více pocházeli z Indie, Číny, Vietnamu, Jamajky nebo Haiti. Většina se usadila v Torontu, Montrealu a Vancouveru. V důsledku silné poválečné imigrace z různých evropských zemí a USA došlo postupně ke změně demografické situace v Kanadě. Hodně též přispěla válka ve Vietnamu, během níž se řada Američanů přesídlením vyhýbala branné povinnosti. Výsledkem byla tzv. tichá revoluce v Québecu, kde zřetelně poklesl podíl francouzsky mluvících obyvatel a došlo k výrazné sekularizaci společnosti. Tento jev ale zároveň posílil nacionalistické a separatistické tendence zejména u francouzsky mluvících obyvatel. Během roku 1981 došlo k dohodě tzv. o patriaci (\"Patriation\") ústavy, která měla definitivně učinit Kanadu nezávislou zemí. Na konkrétním postupu se dohodli guvernéři provincií s federálním guvernérem v listopadu téhož roku a 17. dubna 1982 došlo i přes odpor představitelů Québecu k schválení nové verze ústavy, podle níž se Kanada stala zcela nezávislou zemí, v jejímž čele stojí monarcha sdílený s Velkou Británií. Představitelé Québecu odmítli ústavu podepsat. Sociální a společenské změny v rámci kanadského zřízení a zmíněných ústavních změn vedly k prudkému nárůstu autonomizačních a separatistických snah Québecu a výsledkem byla dvě referenda o osamostatnění této provincie. První bylo jednoznačně zamítnuto (1980, ještě před změnou ústavy), ovšem výsledek druhého byl již velmi těsný (1995, pro odtržení 49,4 % hlasujících). Kanadská vláda na to podala dotaz Kanadskému nejvyššímu soudu, který vydal v roce 1997 stanovisko, že Québec nemá právo na jednostranné vyhlášení nezávislosti. Separatistické hnutí v Québecu ovšem stále pokračuje v činnosti a víceméně odmítá toto stanovisko akceptovat. Multikulturalismus byl přijat jako oficiální politika kanadské vlády během dlouhého předsednictví liberála Pierra Trudeaua (1968–79, 1980–1984). To vedlo také k důsledné politice dvojjazyčnosti a nespokojenosti v západních provinciích země, zejména v Albertě. Někdy se v této souvislosti hovoří o „západním odcizení“. To se pokoušel zmírnit zejména konzervativní premiér Brian Mulroney (vládl 1984–1993). Ten také posílil vztahy s USA. V roce 1987 vyústila v kanadsko-americkou smlouvu o volném obchodu (\"Canada-United States Free Trade Agreement\"), která vytvořila kanadsko-americkou zónu volného obchodu. Významná byla i účast Kanady ve válce v Zálivu roku 1991. Pod silný americký vliv se dostala též kanadská média (v americkém příhraničí a v anglicky mluvících částech země obecně skomírající pod konkurencí médií amerických), což vede na jedné straně ke snahám ještě více posílit integraci obou zemí (existuje zde signifikantní skupina usilující o vytvoření tzv. Severoamerické unie), na druhé straně tato vize vyvolává u dalších obyvatel obavy a v jistém smyslu dále posiluje kanadský nacionalismus (zejména ve frankofonních oblastech). Mulroney čelil také první velké vlně požadavků původních obyvatel. Dne 1. dubna 1999 došlo k poslední změně v nejvyšším administrativním členění země, když bylo ze Severozápadních teritorií vyčleněno teritorium Nunavut. V roce 2003 se Kanada stala čtvrtou zemí na světě a první zemí v Americe, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví na celostátní úrovni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Kanady zahrnují období od osídlení jejího území prvními lidmi až do současnosti. Historie Kanady, stejně jako dějiny celé Ameriky, probíhala dlouhou dobu v izolaci od ostatních kontinentů. Evropanům zajistili kontakt s Kanadou a jejími obyvateli výzkumné plavby Francouzů a Britů na přelomu 15. a 16. století.", "tgt_summary": "L'histoire du Canada aborde le Canada, monarchie constitutionnelle qui occupe la partie septentrionale du sous-continent nord-américain, sous un angle historique, depuis ses origines jusqu'à nos jours. ", "id": 1479795} {"src_title": "Ilumináti", "tgt_title": "Illuminés de Bavière", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Slovo „Ilumináti“ pochází z latinského slova ’osvícení’, není divu, že si toto pojmenování přivlastnilo více historických skupin, které spolu neměly příliš společného. Často se tak stávalo proto, že skupiny vlastnily gnostické texty nebo jiné tajné informace, které nebyly běžně přístupné. Pojem \"ilumináti\" byl používán od 14. století Bratry Svobodného ducha. V 15. století byl název přejat dalšími nadšenci, kteří tvrdili, že prozření nepřichází prostřednictvím komunikace s autoritativním nebo tajným zdrojem, ale prostřednictvím člověka samotného jako výsledek povzneseného vědomí, „osvícení“.", "section_level": 1}, {"title": "Rosikruciáni.", "content": "Rosikruciáni tvrdí, že vznikli roku 1407, ale do širšího povědomí vešli až roku 1614, kdy vydali svůj hlavní spis Fama Fraternitatis. Jakožto tajná společnost prohlašovali, že disponovali nejen esoterickými principy náboženství, ale také alchymistickými mystérii. Jejich postavení je popsáno ve třech anonymních pojednáních z roku 1614 (zmínka v: Richard and Giraud, \"Dictionnaire universel des sciences ecclésiastiques\", Paris 1825), stejně tak v Confessio Fraternitatis z roku 1615. Rosikruciáni také poukazují na své dědictví po Templářích.", "section_level": 2}, {"title": "Martinisté.", "content": "Později začali titul Ilumináti používat francouzští Martinisté, kteří byli založeni roku 1754 Martinezem Pasqualisem, a jejich imitátoři, ruští Martinisté, vedení kolem roku 1790 profesorem Schwartzem z Moskvy. Oba muži byli okultními kabalisty a alegoristy, kteří vstřebávali vybrané myšlenky Jakoba Boehmeho a Emanuela Swedenborga.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Hnutí volnomyšlenkářů, kteří byli nejradikálnější odnoží osvícenců a jejichž stoupenci byli označováni jako \"Ilumináti\" (přestože sami sebe nazývali ’Hodnými dokonalosti’), bylo založeno 1. května 1776 na universitě v Ingolstadtu. Symbolem spolku se stala sova bohyně Minervy, římská bohyně moudrosti. Adam Weishaupt byl filozofem a církevním advokátem. Měl být protipólem vůči dominanci tamních jezuitů a intelektuální alternativou k zednářským a rosekruciánským lóžím. Skupina byla též nazývána \"Řádem Iluminátů\" a \"bavorskými Ilumináty\". Roku 1777 se stal vládcem Bavorska Karel II. Teodor. Byl stoupencem osvícenského absolutismu a v roce 1784 jeho vláda zakázala všechny tajné společnosti včetně Iluminátů a Svobodných zednářů. Adam Weishaupt své aktivity stáhl do ilegality. Struktura Iluminátů se brzy rozpadla, ale za své existence patřilo mezi jejich členy mnoho vlivných intelektuálů a pokrokových politiků. Členové byli pravděpodobně získáváni především z řad Zednářů a bývalých Zednářů, přesto není známo, že by toto bylo Svobodnými zednáři podporováno. Skutečností zůstává, že členství mezi Ilumináty nevyžadovalo na rozdíl od členství mezi Svobodnými zednáři víru v Nejvyšší Bytost. Výsledkem bylo nepřiměřené hromadění ateistů a agnostiků. Jejich převažující zastoupení vedle široce humanistického a anti-církevního vyznání Iluminátů koresponduje s mnohými obviněními proti ateismu vznesenými ohledně údajného světového spiknutí, jehož by Ilumináti podle konspiracionistických domněnek měli být stále součástí. Členové řádu Iluminátů přísahali poslušnost svým představeným a byli rozděleni do tří úrovní: první, známá jako \"Nursery\" zahrnovala vzestupné hodnosti \"Preparation\", \"Novice\", \"Minerval\" a \"Illuminatus Minor\"; druhá, známá jako \"Masonry\" (zednářství) se skládala z vzestupných hodností \"Illuminatus Maior\", \"Illuminatus Dirigens\" (také někdy označován jako \"Scotch Knight\"); třetí, obsahující \"Mystéria\", byla dále rozdělena na \"Nižší Mystéria\" (\"Presbyter\" a \"Regent\") a \"Vyšší Mystéria\" (\"Magus\" a \"Rex\"). Kontakt se Zednářskými lóžemi byl navázán roku 1780 v Mnichově a Frisinkách (Freising) postupně Alexanderem Gibsonem a Josephem Vincentem. Řád měl své odnože ve většině evropských zemí; podle zpráv se během 10 let rozrostl o 2000 členů. Tento projekt přitahoval spisovatele jako Goethe a Herder, či dokonce vládnoucí vévody kraje Gotha a Výmaru. Vnitřní roztržka předcházela pádu, který byl způsoben ediktem bavorské vlády z roku 1785.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní dopad.", "content": "V obecné historii je na bavorské Ilumináty vržen stín kvůli spisům jejich protivníků. Odpudivá obvinění ze spiknutí se nedotýkala image pouze Svobodných zednářů, ale také iluminátů. Roku 1797 vydal abbé Augustin Barruel \"Paměti ukazující dějiny jakobínství\". V tomto spisu vysvětluje velice jasnou konspirační teorii zahrnující Templáře, Rosikruciány, jakobíny a Ilumináty. Všem těmto dával za vinu katastrofy své doby, jakou byla například Velká francouzská revoluce. Skotský Svobodný zednář a profesor přírodních věd John Robison začal roku 1798 vydávat \"Důkazy spiknutí proti všem náboženstvím a vládám v Evropě\" (\"Proofs of a Conspiracy Against all the Religions and Governments of Europe\"). Robison tvrdil, že prezentuje důkazy o konspiraci Iluminátů, kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jedné světové vlády. Není tomu tak dlouho, co Antony C. Sutton vyslovil domněnku, že tajná společnost Skull and Bones byla založena jako americká odnož Iluminátů. Ostatní se domnívají, že také Scroll and Key má původ v řádu Iluminátů. Spisovatel Robert Gillete tvrdí, že tito Ilumináti mají v úmyslu nastolit světovou vládu prostřednictvím vražd, úplatků, vydírání, kontrolou bank a ostatních finančních sil, infiltrací vlád, manipulací mysli a rozpoutáváním válek a revolucí tak, aby dostali své členy do vyšších pater politické hierarchie. Na druhou stranu Thomas Jefferson tvrdil, že jejich úmyslem je šíření informací a principů pravé morálky. Utajení Iluminátů přisuzoval něčemu, co nazýval „tyranií despoty a kněží“. Barruél tvrdil, že Velká francouzská revoluce v roce 1789 byla zosnována a kontrolována Ilumináty prostřednictvím jakobínů. Pozdější teoretici dokonce tvrdí, že Ilumináti byli odpovědní za Ruskou revoluci roku 1917, přestože řád zaniknul před rokem 1789. Pouze několik historiků vkládá důvěru v tyto názory. Ostatní považují taková tvrzení za produkt příliš bujné fantazie. Zatímco Weishauptova skupina se nedožila 19. století, několik jiných skupin se svými vlastními rituály od té doby používalo označení \"Ilumináti\". Tyto skupiny prohlašující se za Ilumináty tvrdí, že mají své členy a lóže po celém světě. V době, kdy byli Ilumináti v Bavorsku postaveni mimo zákon, zakázala katolická církev svým členům pod trestem exkomunikace vstupování do Zednářských lóží. Tento edikt byl všeobecný, protože církev věřila, že mnoho lóží bylo Ilumináty infiltrováno, ale nebyla schopna zjistit které přesně. Kardinál Ratzinger (později papež Benedikt XVI.) prohlašuje v dokumentu při Svaté kongregaci pro nauku víry z 26. listopadu 1983, že „negativní postoj církve vůči zednářským spolkům nadále trvá, protože jejich principy byly vždy považovány za neslučitelné s naukou církve, proto členství v nich zůstává zakázáno. Věřící, který se hlásí k zednářskému spolku, se dopouští smrtelného hříchu a nedostane se mu svatého přijímání.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Ilumináti nebo iluminismus, iluminátství (někdy se používá pravopis s \"-ll-\" či český překlad osvícení, z latinského \"illuminatio\" - osvícení) je označení pro mnoho skupin, současných i historických, skutečných i fiktivních. Nejčastěji se jimi míní \"bavorští Ilumináti\", osvícená tajná společnost.", "tgt_summary": "Les Illuminés de Bavière (ou parfois Illuminati de Bavière) (en allemand \"\") sont une société secrète allemande du qui se réclamait de l' et plus généralement de la philosophie des Lumières. ", "id": 304326} {"src_title": "Karaitský judaismus", "tgt_title": "Karaïsme", "src_document": [{"title": "Původ karaitů.", "content": "Skupina je jako „karaité“ nazývána až od 9. století. Jádro karaitského hnutí tvořila skupina nazvaná ananité, podle svého zakladatele Anana ben Davida. Karaité vznikli spojením různých směrů nalézajících se v babylónském a perském židovstvu, ať už v předislámské nebo islámské době, které se více či méně vzpouzely autoritě babylónského exilarchátu. Kromě ananitů skupina absorbovala také skupiny, jako byli iIsawité (následovníci falešného mesiáše \"Abu 'Isa al-Isfahani\") nebo judghanité (následovníci jiného falešného mesiáše Jughdana – Jehudy, kteří byli silně ovlivněni šíitským islámem), a možná i pozůstatky skupin, které existovaly ještě v dobách Druhého Chrámu jako saduceové a boethusiáni, jejichž jednotícím elementem byl odpor vůči tradici v podobě, v jaké ji hlásala rabínská většina soustředěná kromě exilarchátu v Babylónii a patriarchátu v Izraeli. Sami karaité tvrdí, že jejich původ sahá až do dob rozdělení izraelského království, kdy byla skutečná a jediná správná tradice předána potomkům kněze Sádoka, od nějž svůj původ odvozují saduceové. Rabanité naopak tvrdí, že Anan založil novou sektu pouze z důvodu uražené pýchy, když byl jeho mladší bratr Chananja zvolen exilarchou místo něj a Anan se proti němu vzbouřil. Když byl za tento svůj čin chalífou uvězněn, mělo se mu ve vězení dostat rady, aby chalífovi řekl, že není heretikem, nýbrž zakladatelem nového náboženství. Anan byl propuštěn a mohl začít své působení.", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny karaitů.", "content": "Ananova „reforma“ nebyla v pravém slova smyslu reformou. Znamenala sice zavržení rabínské tradice formulované v Mišně a Talmudu, ale některé věci do karaismu zahrnula (například doktrínu stěhování duší nebo celoměsíční půst podobný islámskému půstu v měsíci Ramadán) a navíc s rabínskými ustanoveními odstranila i řadu rabínských „zmírnění“ – například zákaz práce o šabatu začal být chápán mnohem přísněji stejně tak jako zákony ohledně obřízky, které se staly mnohem podrobnějšími, a podobně byly upraveny i zákony ohledně rituální čistoty a vztahů s nežidy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkoly uvnitř hnutí.", "content": "Anan přidal ke 13. pravidlům rabiho Jišma’ele větší důraz na pravidlo \"hekeš\" (analogii, arabsky \"qijás\"), možná pod vlivem chanáfitské školy v islámu. Ananova rada byla následující: „Pátrejte v Tóře a nedbejte na můj názor“ – tato doktrína měla ovšem za následek decentralizaci a nejednotnost hnutí a jeho brzké roztříštění do množství skupin. Ananovi následovníci začali být nazýváni ananité a zůstali vždy nepočetnou skupinou v rámci celého hnutí. Anan sám byl nazýván titulem \"nasi\" (kníže, titul izraelského patriarchy) stejně jako jeho potomci Ša’ul a Jošija. Kromě ananitů existovaly i další skupiny, řada z nich existovala jako opozice vůči ananitům, jako ukbarité (následovníci Jišma’ele z Ukbary). Jišma’el z Ukbary byl vůči Ananovi v silné opozici a nazýval jej „bláznem“ a „oslem“. Ukbarité pravděpodobně přestali existovat již během 10. století. Jedním z dalších sektářů uvnitř karaitského hnutí byl Mišawajh al-Ukbari, který že navrhoval všechny rozpory uvnitř karaitského hnutí vyřešit tím, že by v nich karaité následovali rabanity (například ve slavení svátků). Dalšími byli například Musa (Moše) al-Zafarani, známý též jako Abu 'Imran al-Tiflisi, nebo karaita z Ramly Malik al-Ramli.", "section_level": 2}, {"title": "9. až 12. století.", "content": "Doktrína, která zformovala karaitské hnutí, se vynořila až v 9. století s osobností Benjamina ben Moše Nahávendí (z města Nahávend v Persii). Benjamin položil základy karaitského judaismu a byl také prvním člověkem, který hnutí označil slovem Kara'im. Sa’adja Ga'on považuje za zakladatele karaismu právě Anana a Benjamina stejně jako Jehuda Halevi nebo arabští a karaitští autoři, kteří hovoří o karaitech jako \"Ascháb Anan wa-Binjamín\" – „následovnících Anana a Benjamina“. Volný výklad Bible se stal karaitskou normou a umožnil tak odstranit nejzásadnější rozpory mezi jednotlivci. Za zdroje, z nichž je možné vyvozovat zákony, považoval stejným dílem všechny tři části hebreské Bible, Tóru, Proroky i Spisy, na rozdíl od rabanitů, kteří za nejautoritativnější zdroj považovali Tóru, zatímco prorocké knihy a Spisy měly nižší status. Na rozdíl od Anana se nesnažil vůči rabanitům vymezit a nechoval k nim nenávist jako jeho předchůdce, navíc často jejich nařízení přijímal, ačkoli je nestanovoval pro karaity za závazná. Karaity dokonce nabádal k tomu, aby přijímali rabínskou interpretaci tam, kde Bible nedává jasnou odpověď. Daniel ben Moše al-Qumisi z Jeruzaléma, mladší současník Benjamina, naopak zastával opačný postoj, odmítal existenci andělů a hlásal nutnost doslovného výkladu Písma. Jeho hnutí bylo ve svém pojetí mnohem přísnější ve srovnání s Benjaminovým tolerantním a dalo by se říci až liberálním přístupem.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup a misijní aktivita.", "content": "Poměrně záhy po své konsolidaci začali být karaité literárně plodní. Díla karaitů byla psaná většinou arabsky. Karaitská kultura vzkvétala především v muslimských zemích jako Egypt a severní Afrika a i v Izraeli. Karaitská misijní aktivita, ačkoli nebyla příliš úspěšná, vyvolala prudký útok ze strany rabanitů. Tím započal dlouhotrvající spor mezi oběma skupinami, leckdy přecházející v otevřenou nenávist – málokdy ovšem slovní přestřelky přerostly v otevřené násilí. Hlavním terčem karaitských útoků byly antropomorfismy, agada a mystika. Hlavní protikaraitský autor byl v 10. století Sa’adja Ga'on, který napsal několik protikaraitských spisů.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní karaitští autoři.", "content": "Největším karaitským autorem v 10. století byl Abú Jusúf Jákúb al-Kirkisání, který napsal kromě jiného i historii karaitů, \"Kitab al-Anwar wa-al-Maraqib\". Dalšími byli Jafet ben Ali z Basry, autor arabského překladu Bible a komentáře k ní, který je často označován za karaitského Rašiho. Salmon ben Jerucham byl jedním z nejaktivnějších oponentů rabínského judaismu. Dalšími významnými karaity tohoto období byli Ananův potomek David ben Boaz nebo Sahl ben Mazli'ach ha-Kohen, karaitský misionář, který nám kromě jiného zanechal popis karaitské komunity v Jeruzalémě. Jeruzalémská karaitská komunita byla velmi rozsáhlá, mezi jejími členy byli překladatelé, vykladači a komentátoři Bible i filosofové. Řada exegetů si získala respekt rabanitských komentátorů. Jednou z mimořádných osobností byl Josef ben Avraham ha-Kohen ha-Ro'e al-Basír. Jeho náboženská filosofie byla ovlvněna islámskou filosofií \"kalámu\". Spolu s ním však nastal také konec zlaté éry karaitů v Izraeli. Al-Basírův žák Jehošua byl posledním karaitským učencem v zemi. Komunita vzala za své během křížových výprav, kdy byla vyvražděna téměř celá židovská komunita v Jeruzalémě. Když Godefroi z Bouillonu obsadil Jeruzalém, karaité stejně jako rabanité byli zaživa upáleni v synagoze. V roce 1642 bylo v Jeruzalémě pouze 27 karaitů, v 18. století již vůbec žádní. Karaité se vrátili do Jeruzaléma až v poslední době.", "section_level": 2}, {"title": "Ústup karaitského judaismu.", "content": "Úpadek hnutí započal již ve 12. století. Řada karaitů žila v Egyptě, kde zastávali řadu významných funkcí na rozdíl od tehdy utlačovaných rabanitů. Situaci změnil až příchod Maimonida, který zvrátil trend, kdy řada rabanitů přecházela ke karaismu. Mezi významnými karaity, kteří žili tou dobou v Egyptě, byl básník Moše ben Avraham Dar'i. Karaitský judaismus ale ideologicky stagnoval a nadále se nevyvíjel. Karaité jistou dobu působili ve Španělsku, ale po krátké době kastilská vláda na radu rabanitů karaity vypověděla. Po následném vypovědění všech Židů ze Španělska r. 1492 odešla většina karaitů do Osmanské říše, kde byly znovu navázány vztahy s vyhnanými rabanity a došlo ke vzájemn kooperaci a ovlivňování. Největší osobnost karaismu v 16. století, Elijahu ben Moše Bašjazi, žák rabanitských učenců, sepsal kodex karaitského práva \"Aderet Elijahu\", označovaný někdy jako karaitský \"Šulchan aruch\". Karaity je Elijahu označován jako \"Ha-posek ha-acharon\" – „poslední kodifikátor“. Avšak na konci 16. století karaité na území Osmanské říše opět upadli do stavu duchovní stagnace.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun na Krym.", "content": "Těžiště karaitské kultury se opět přesunulo, tentokrát na Krym a do Litvy. Karaité na Krymu pobývali mnohem déle, nyní se ale karaité z této oblasti stali vůdčím elementem uvnitř hnutí. Podle karaitské tradice se zde karaité smísili s Tatary, litevští karaité také přejali tatarský jazyk a své modlitby přeložili do tatarštiny. Pod tatarským vlivem ale začali karaité opět stagnovat. V 18. století se karaité žijící pod ruskou nadvládou separovali definitivně od rabanitů. Jakožto potomky Tatarů je ruská pravoslavná církev nepovažovala za „vrahy Kristovy“, a tudíž se na ně nevztahovala protižidovská nařízení, která platila v tzv. pásu osídlení. Karaitská komunita přesto trpěla nedostatkem vůdčích autorit (\"chachamim\"). Rusko a Ukrajina zůstaly centrem karaitské komunity až do druhé světové války. Během holocaustu skupina rabínských židů stanovila, že karaité nejsou židé ani židovského původu, což řadě karaitů zachránilo život. Po válce se někteří karaité přestěhovali do Izraele nebo USA. Většina karaitů, kteří dnes žijí v Izraeli, pochází z arabských zemí, kdy na ně dopadl hněv arabského obyvatelstva po roce 1948 a vyhlášení státu Izrael.", "section_level": 2}, {"title": "Karaité dnes.", "content": "V dnešní době se ke karaitskému judaismu hlásí asi 30 000 Židů. Kromě Izraele (20–25 000) žijí v USA (1 200), v bývalém Sovětském svazu a Polsku (3 000) a menší komunity je možné najít i ve Francii, Švýcarsku, Turecku, Velké Británii a jinde. Hlavním karaitskými centry v Izraeli jsou Ramla, Ašdod, Ofakim, Beerševa, mošav Ranen, mošav Maslia. Menší komunity jsou v Jeruzalému, Bat Jamu a Aradu. Hlavním karaitským centrem v USA je San Francisco, kde je jediná aktivní synagoga v Severní Americe. V roce 2017 vznikla organizace Karaite Jews of Europe, která sdružuje všechny karaity v Evropě, sídlí ve Švýcarsku a pobočku má také v České republice. Základním principem karaismu je Bible. Veškerá náboženská praxe musí být odvozena přímo z Bible, která je jediným karaitským zákonným pramenem. Tradice je obecně přijímána stejně jako některá rabínská nařízení, ovšem pouze v tom případě, že slouží k objasnění obtížně pochopitelného nařízení, že vychází pouze z textu a je podložena tradicí a zvyky.", "section_level": 2}, {"title": "Karaitská „halacha“.", "content": "Karaitský judaismus zná termín \"sevel ha-jeruša\", doslova „jho dědictví“, který na jednu stranu nařizuje určité principy přijmout, jsou-li podloženy tradicí, podle Ananovy doktríny „nedbejte na má rozhodnutí“ ovšem ponechává značnu volnost ve výkladu. Karaismus tak na jedné straně dovoluje chápat Bibli na individuální úrovni, na druhou stranu je velmi rigidní ohledně jakékoli změny již přijaté tradice. Z původního velmi individualistického přístupu se karaismus vyvinul v regulérní náboženský směr s vlastní tradicí a zákony, stanovenými na podobných pincipech jako zákony v rabínském judaismu. Tento proces konsolidace byl zahájen Jehudou Hadasim ve 12. století a dokončen Elijahem Bašjazim. Následující principy jsou normativními pravidly, na kterých je možné podle karaismu vyvozovat nařízení a zákony:", "section_level": 1}, {"title": "Principy víry.", "content": "Karaitská víra se ve svých principech neliší od rabínského judaismu. Elijahu Bašjazi formuloval karaitské vyznání v deseti principech: Principy karaitské víry se v řadě bodů shodují s oficiálními principy víry v judaismu. Karaité nikdy neustanovili počet přikázání jako rabíni (613 přikázání). Karaitská doktrína rovněž neprošla mnohostranným vývojem jako rabínská. V některých věcech karaismus postrádá systematičnost a výklad biblického práva. Zákony, které jsou v karaismu vykládány doslovně a na které je také kladen největší důraz, jsou zákony ohledně rituální čistoty, kalendáře a svátků a zákony ohledně manželství. Karaismus při výkladu Tóry obvykle následuje striktní výklad s tendencemi k větší přísnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kalendář.", "content": "Podobně jako rabanitský i karaitský kalendář je postaven na vypočítání novoluní – Roš chodeš. Měsíc má 29 dní a karaité uznávají systém přestupných roků – během devatenáctiletého cyklu se vkládá celkem sedm přídavných měsíců, každý rovněž o 29 dnech. Ohledně výpočtu nového měsíce ale dochází k tomu, že první srpek novoluní je vidět večer 30. dne měsíce, tudíž v takovém případě se prvním dnem měsíce stává až 41 první den a měsíc je stanoven na 30denní. Prvním měsícem roku je nisan, nazýaný jménem \"„aviv“\". Na rozdíl od rabanitského kalendáře může Roš ha-šana připadnout na jakýkoli den týdnu (v rabanitském kalendáři díky svému trvání dvou dnů může být posunut na jiný den). Následkem toho může Jom kipur v karaitském kalendáři připadnout na jiný den než v rabanitském. Pesach, šavu'ot a sukot jsou i pro diasporu stanoveny na sedm dní (místo na osm), Šavu’ot začíná 50. den po Šabatu během pesachu (podle interpretace Lv 23,11, která je v rabínském judaismu vykládána jinak) a tím vždy připadá na neděli. Chanuka není dodržována (ačkoli izraelští karaité někdy drží chanuku jako národní izraelský svátek). Purim je uznáván, Půst Ester ale ne. Půst Gedaljův je stanoven na 24. tišri (namísto 3., neboť tak byl připomínán navrátilci z Babylónu). Kromě půstu 10. tevetu jsou i ostatní postní dny slaveny v jiné dny než v rabínském kalendáři (karatité půsty vztahují pouze ke zničení 1. chrámu).", "section_level": 2}, {"title": "Šabat.", "content": "Na Šabat přijímají karaité zvláštní pravidla. Karaité neuznávají systém 39 zakázaných prací ustavených rabíny, ale systém zákazu je rozšířený na každou činnost, která přímo nesouvisí se základními lidskými potřebami nebo s vykonáváním modlitby. Podobně jako Samaritáni nebo Falašové zakazují zapalování ohně v pátek za účelem jeho používání o Šabatu. Karaité považují za oheň podobně jako rabanité i elektřinu, ale na rozdíl od rabínských židů, kteří zakazují pouze její rosvěcení nebo zhasínání o Šabatu, karaité ji zakazují všeobecně. Proto karaité trávili a tráví Šabat i v zimních měsících v chladu a tmě, bez teplého jídla. Na rozdíl od rabanitů je také většinou karaitských autorit zakázán o Šabatu pohlavní styk. Karaité také odmítají řadu ulehčujících ustanovení ohledně Šabatu jako například \"Pikuach nefeš doche et ha-Šabat\" (záchrana života odsouvá Šabat).", "section_level": 2}, {"title": "Kašrut.", "content": "Karaité na základě přikázání „Nebudeš vařit mládě v mléce jeho matky“ (Ex 23,19; 34, 26; Dt 14,21) nevaří ani nepodávají hovězí či kozí maso s mlékem, máslem či sýry, ale nenásledují rabínské rozšíření omezení na jakékoli maso (tedy včetně drůbeže). Někteří karaité dokonce tvrdí, že od doby zničení Chrámu je zakázána konzumace masa obecně.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Karaitské zákony ohledně manželství jsou zvlášť přísné. V raných dobách byl zakázán i styk mezi nejvzdálenějšími příbuznými, čímž se karaitská komunita ocitla na pokraji vymření. Karaitští učenci přijali teorii nazvanou rikuv, stanovenou na předpokladu, že muž a žena jsou z jednoho těla (Gn 2, 4), ze kterého usoudili, že manžele jsou rovněž pokrevními příbuznými. Tuto teorii odmítl al-Basir a nahradil zákon mírnějším, který obsahoval šest omezení týkajících se zakázaných vztahů mezi různými stupni pokrevních příbuzných. Pokrevními příbuznými jsou pro muže otec, matka, bratr, sestra, jejich pokrevní příbuzní (sestra otce nebo matky, dcera syna nebo dcery) a analogicky bratrova nebo sestřina dcera. Druhým omezením je zákaz odpovídajících příbuzných pro ženu (tj. bratr otce nebo matky, syn syna nebo dcery atd.); třetím je omezení styku s manželčinými pokrevními příbuznými (inspirováno Lv 18, 17); čtvrtým totéž pro manželku; páté zapovídá sňatek dvou pokrevních příbuzných se dvěma jinými pokrevními příbuznými (např. dva bratři si vezmou matku a dceru nebo dvě sestry a naopak) (inspirováno Lv 18, 11); šesté omezení je rozšířením pátého. Ohledně zákonů o rituální čistotě a nečistotě jsou karaitská nařízení mnohem přísnější než rabínská, zvláště pak zákony týkající se menstruace.", "section_level": 2}, {"title": "Karaitská liturgie.", "content": "Karaitská liturgie se skládá ze dvou modliteb denně, ráno a večer, na Šabat se přidává modlitba musaf. Modlitba se skládá ze sedmi částí (\"švachim\" – chvály, \"hoda’a\" – díkůvzdání, \"viduj\" – vyznání hříchů, \"bakaša\" – prosba, \"tchina\", \"za’aka\" a \"keri’a\" – čtení) a vyznání víry. Modlitby se skládají z biblických pasáží s důrazem na žalmy a také některé liturgické básně, které jsou neznámé v běžné židovské liturgii. Součástí liturgie je Šema, ale Amida mezi karaity není známa. Během čtení Tóry se karaitská liturgie odlišuje ve výběru haftarot. Karaité nosí talit a cicit, které jsou odlišné od talitu užívaného ostatními židy, které neuznávají, a to i přesto, že nikde v Tóře není přesně stanoveno, jak mají vypadat. Karaité dokonce říkají i požehnání, avšak v odlišné formy než rabanité. Zatímco \"cicit\" jsou karaity považovány za přikázání, které je nutné následovat, přikázání ohledně tfilin a mezuzy jsou naopak vykládána jako obrazná a nemusí být naplňována.", "section_level": 2}, {"title": "Postavení žen.", "content": "Ženy mají stejné povinnosti jako muži, pro ženy však platí jistá pravidla v období menstruace. V karaitském judaismu se ženy mohou stát i duchovním vůdcem, a ačkoli takové případy nejsou časté, tak se vyskytují. Jako příklad bývá uváděna al-Mualema (učitelka), která stála v čele vlivné karaitské komunity ve Španělsku v 10. století. Karaitský judaismus však umožňuje polygamii, muž si ovšem další ženu může vzít jen se souhlasem první manželky. Karaité tvrdí, že muž nesmí ženu k takovému souhlasu dotlačit proti její vůli, toto tvrzení bývá často zpochybňováno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karaité (hebrejsky קָרָאִים,בני מקרא,בעלי מקרא, \"Kara'im\", \"Bnej Mikra\", \"Ba'alej Mikra\"; arabsky \"Qaraijjun\", doslova: \"Písmáci\", \"Synové Písma\", \"Vlastníci Písma\") jsou stoupenci židovského hnutí, někdy označovaného za sektu, které existuje od 8. století. Doktrína karaitského judaismu je charakteristická odmítnutím ústní Tóry a uznáváním pouze Tanachu (Starý zákon) jako normativního zdroje veškerých právních a náboženských tradic, čímž se odlišuje od hlavního směru judaismu, který je označován jako rabínský judaismus. Název pochází z hebrejského kořene קרא – „číst“.", "tgt_summary": "Le Karaïsme (\"קראות\" \"qaraout\" ; peut aussi s'écrire \"caraïsme\", \"qaraïsme\" ou \"charaïsme\") est un courant du judaïsme scripturaliste, car fondé sur la seule \"Miqra\", c'est-à-dire la Bible hébraïque et le refus de la Loi orale. Il est donc en opposition au judaïsme rabbinique. Ses adhérents sont appelés les juifs karaïtes (hébreu : בני המקרא \"bnei haMiqra\", « fils de la \"Miqra\" ») ", "id": 1324730} {"src_title": "Viktor Korčnoj", "tgt_title": "Viktor Kortchnoï", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se židovce z Ukrajiny, excentrické pianistce a polskému inženýrovi, katolíkovi a komunistovi. Přežil blokádu Leningradu 1941-1944. V roce 1954 ukončil studium historie na leningradské univerzitě. Roku 1958 se oženil s Isabelou (Gruzínka), se kterou měl syna Igora. V červenci roku 1976 na turnaji v Amsterdamu požádal v Nizozemsku o azyl. Nakonec se v roce 1978 usadil ve Švýcarsku, kde mu byl azyl udělen. V roce 1992 získal švýcarské občanství. Režim v Sovětském svazu zabránil manželce a synovi ve vycestování, odsuzující dopisy napsal i Karpov. Korčného jméno bylo vymazáno z literatury, jeho partie nesměly být publikovány. KGB dokonce najala při zápase s Karpovem v roce 1978 hypnotizéra, který měl narušit jeho soustředění při partiích. V roce 1982 bylo povoleno vycestovat manželce a synovi, po třech letech se však rozvedli. Korčnoj se znovu oženil v roce 1992 s Rakušankou Petrou Leeuwerikovou. Michail Gorbačov mu vrátil v roce 1990 sovětské občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Šachy začal hrát v šesti letech, v roce 1947 a 1948 vyhrál přebor SSSR mládeže. V roce 1956 se stal mezinárodním velmistrem. Viktor Korčnoj vstoupil do absolutní světové špičky již v roce 1962 kvalifikací na turnaj kandidátů v Curaçau a poté, s výjimkou roku 1965, byl jeho účastníkem nepřetržitě po dalších více než 30 let. Roku 1978 se stal vyzyvatelem tehdejšího mistra světa Anatolije Karpova a ve zcela vyrovnaném zápase mu nakonec podlehl 5:6 při 21 remízách. V dalším zápase o titul r. 1981 v Meranu však již Karpov dominoval a zvítězil 6:2. V roce 1983 podlehl v zápase turnaje kandidátů mladému Garrimu Kasparovovi, který tak překonal vážnou překážku ve své cestě k titulu mistra světa. Naopak pro Korčného to znamenalo počátek postupného ústupu z absolutní světové špičky. Zůstal však účastníkem elitních velmistrovských turnajů až do svých bezmála 70 let, poslední významný turnaj hrál v holandském Wijk aan Zee r. 2000. Nejvyšší ELO 2695 měl v roce 1979. Od září do prosince 1965 byl šachovou jedničkou, desítku nejlepších hráčů opustil až v roce 1990. I když se nikdy nestal mistrem světa, Viktor Korčnoj bezpochyby patří mezi nejvýznamnější šachisty dvacátého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Lvovič Korčnoj (* 23. března 1931 Leningrad – 6. června 2016 Wohlen) byl nejprve sovětský a později švýcarský šachový velmistr ruské národnosti. ", "tgt_summary": "Viktor Lvovitch Kortchnoï (en ), né le à Leningrad, et mort le à Wohlen, est un joueur d’échecs soviétique puis suisse. Il obtint l'asile politique de la Suisse en 1978, puis la nationalité suisse en 1992. Après sa défection de l'Union soviétique en 1976, Kortchnoï disputa deux matchs de championnat du monde d'échecs et perdit à chaque fois contre le numéro un soviétique Anatoli Karpov, de vingt ans son cadet. ", "id": 2055942} {"src_title": "VarioLF", "tgt_title": "Pragoimex VarioLF", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po úspěšném prezentování nové vozové skříně VarCB3 (pro tramvaje T3R.EV a T3R.PV) vyvinuly společně firmy ČKD Pragoimex a Krnovské opravny a strojírny (KOS) nízkopodlažní variantu této skříně označenou jako \"VarCB3LF\" (LF = Low Floor = anglicky nízká podlaha), která je však přibližně o 1 m delší než skříně vozů T3, které má nahrazovat. Obdobně jako u vysokopodlažního typu lze na skříň tramvaje VarioLF přichytit různá čela. Některé vozy VarioLF (s označením LFR.E a LFR.S) jsou oficiálně vedeny jako modernizace starších vozů T3, i když s původními tramvajemi nemají fyzicky nic společného.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "VarioLF vychází z modelů: T3 (klasická tramvaj) → T3R.PLF (novostavba prodloužené verze předchozí tramvaje, má nízkopodlažní střed) → VarioLF (oproti předchozí verzi má mimo jiné nový design a odlišnou elektrickou výzbroj) Tramvaje vycházejí z typu Tatra T3R.EV. Střední část vozu je nově nízkopodlažní. Právě ta byla důvodem k prodloužení celé tramvaje (aby nízkopodlažní část měla rozumnou velikost). Na vozy byla dosazena nová čela dle návrhu Ing. arch. Františka Pelikána. Rovněž vozy obdržely polopantograf. Interiér i stanoviště řidiče je ve stylu posledních zmodernizovaných tramvají T3. Obdobně jako vozy Tatra T3R.EV obdržely tramvaje střídavou elektrickou výzbroj TV Europulse s asynchronními motory (typ VarioLF.E a VarioLFR.E). V roce 2010 byla do Plzně dodána první tramvaj s typovým označením VarioLFR.S, která je vybavena stejnosměrnou výzbrojí na bázi IGBT modulů od firmy Škoda Electric, konstrukčně vycházející z výzbroje tramvají Škoda 01T a Škoda 02T.", "section_level": 1}, {"title": "Dodávky.", "content": "Vozy VarioLF jsou vyráběny od roku 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "VarioLF je částečně nízkopodlažní tramvaj, vyráběná od roku 2004 českou Aliancí TW Team, tvořenou firmami KOS Krnov, Pragoimex a VKV Praha. ", "tgt_summary": "Le VarioLF est une gamme de tramways conçue par Aliance TW Team (association de Pragoimex, Krnovske opravny a strojírny et VKV Praha).", "id": 886445} {"src_title": "Jeffrey Dahmer", "tgt_title": "Jeffrey Dahmer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Dahmer se narodil v Milwaukee ve Wisconsinu. Jako malý se zajímal o chemii. Ve věku osmi let ho měl údajně znásilnit starší chlapec. V roce 1979 se přidal k americkým pozemním silám a byl odvelen na základnu v Německu. Zvláštností je, že v té době se poblíž základny staly tři nevyřešené vraždy. Případy však nemusí mít s Dahmerem spojitost. V roce 1981 byl Dahmer propuštěn, kvůli alkoholismu a násilnickému chování. Předpokládá se, že svou první oběť zavraždil již v roce 1978. Další obětí se stal mladý homosexuál Steve Tuomi, kterého zabil v roce 1987. Jeho vražedné řádění však začalo, když se vrátil zpátky do Milwaukee, kde si pronajal později velice proslulou garsonku s číslem 213.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "Přes den pracoval v čokoládovně. V noci obcházel černošské gay bary a náhodně si vybíral své oběti. Šlo o dobře vyhlížejícího a navíc nadprůměrně inteligentního muže. Jeho oběťmi byli mladí černošští a asijští homosexuální gigolové. Obvykle je opil a poté uškrtil. Na některých mrtvolách se nekrofilně ukojil, s jinými zvrhle experimentoval. Nechával si trofeje (uřezané penisy, hlavy). Z tohoto období mu dokázali vraždu patnácti mužů a chlapců. Obětí však může být i víc.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Oběti byly zavražděny v průběhu let 1978 až 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Dopadení.", "content": "22. července 1991 zastavil nahý Tracy Edwards policejní hlídku a uvedl, že byl v nedaleké garsonce číslo 213 napaden nožem. Policistům se po vstupu do bytu naskytl hrůzný pohled. Uprostřed pokoje byl sud se čtyřmi lidskými trupy. V ledničce našli dvě hlavy. Dalších sedm hlav bylo uvařených. Po bytě byly rozvěšeny mužské genitálie, lidské lebky a kosti. Sousedi si již předtím stěžovali na nesnesitelný zápach. Dahmer jim vždy řekl, že jde o pokaženou chladničku. V květnu 1991 nalezla přivolaná policie přede dveřmi jeho bytu čtrnáctiletého Koneraka Sinthasomphoneho. Krvácel z análního otvoru. Policie vše odložila s tím, že šlo o mileneckou hádku. Konerakovy ostatky našli mezi rozkládajícími se těly. Jeho hlavu Dahmer uvařil, během hodiny z ní prý opadalo všechno maso. Dahmer tak byl zatčen a poté podrobně vyprávěl vyšetřovatelům, co s mrtvolami dělal. Souzen byl jako duševně způsobilý, ale ve státě Wisconsin je trest smrti zrušen. Proto jej odsoudili patnáctkrát na doživotí nebo na 936 let. Dahmer byl obviněn i z vraždy Adama Walshe z roku 1981, k té se však Dahmer nikdy nepřiznal. Dahmer byl ve věznici několikrát napaden spoluvězni. Dne 28. listopadu 1994 byl Dahmer napaden spoluvězněm Christopherem Scarverem, který ho zbil násadou od koštěte, když uklízeli toalety. Dahmer zemřel při převozu do nemocnice na mnohočetná poranění. Scarver odůvodnil Dahmerovu vraždu s tím, že chtěl pomstít všechny Dahmerovy oběti.", "section_level": 1}, {"title": "Jeffrey Dahmer v kultuře.", "content": "Jméno sériového vraha nosí několik především grindcore/death metalových kapel. V roce 2017 byl natočen film o Dahmerově životě s titulem \"My friend Dahmer\". Roli mladého Jeffreyho si zahrál herec a zpěvák Ross Lynch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeffrey Dahmer (21. května 1960 – 28. listopadu 1994) byl americký sériový vrah, kanibal a nekrofil, který v letech 1978 až 1991 zavraždil sedmnáct mladých mužů.", "tgt_summary": "Jeffrey Dahmer, né le à Milwaukee et mort assassiné le à Portage, surnommé « le cannibale de Milwaukee », est un tueur en série américain qui a avoué avoir assassiné dix-sept jeunes hommes entre 1978 et 1991 (seize de ces meurtres ayant eu lieu entre 1987 et 1991). Ces meurtres comportaient des viols, des démembrements, de la nécrophilie et du cannibalisme. Le, il a été battu à mort par un autre prisonnier après avoir été incarcéré à la.", "id": 1517753} {"src_title": "Ed Gein", "tgt_title": "Ed Gein", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se na farmě u Plainfieldu ve Wisconsinu. Vyrůstal s matkou, otcem a bratrem Henrym. Otec byl alkoholik a zemřel v roce 1940. Matka byla panovačná náboženská fanatička, která své syny přinutila zříct se žen. Často je také verbálně napadala a označovala za nicky, které v životě selžou stejně jako jejich otec. Po smrti otce se oba bratři věnovali brigádám a pomocným pracím, Ed se přitom uplatnil především na hlídání dětí v sousedských farmách. Bratr Henry zemřel v roce 1944 při požáru, který společně hasili. Později se objevilo podezření, že ho zabil on sám, aby se nemusel dělit o matku. Bratrova mrtvola totiž ležela na místě, které požár nezasáhl a hlavu měla posetou modřinami. Jejich matka byla těžce nemocná a zanedlouho zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Vykradač hrobů.", "content": "Přestal se starat o hospodářství a raději četl. O nacistických koncentračních táborech, o sodomii, o bolesti. A hlavně o anatomii. Fascinovala ho ženská kostra a fantazíroval o sexu. Jednoho dne si přečetl o nedávném pohřbu staré dámy. Se svým přítelem Gusem (mentálně zaostalým tulákem, který později skončil v útulku) vykopal mrtvolu staré paní. Následujících 10 let vykrádal hroby. Bral si jak celá těla, tak jen kusy, které ho zajímaly. Mrtvoly stahoval z kůže, ze které si vyráběl obleky. Ustrojený v kožené \"náprsence\" a do ženského skalpu i s kůží z obličeje, vycházel v noci ven a tancoval. Ženské genitálie, které získal z vyhrabaných mrtvol, si přivazoval přes své vlastní. Z kostí mrtvol si vyráběl hrubé nástroje a na sloupky své postele si připevnil lebky. Časem ho ale tyto praktiky přestaly vzrušovat. Postupně začal objevovat svou rostoucí touhu stát se ženou. Pomýšlel na operaci, kdy by si nechal změnit pohlaví. Něco takového však úroveň tehdejší medicíny nedovolovala. Své zvrhlé choutky už přestával kontrolovat. Když se Gus dostal do útulku, rozhodl se, že si opatří čerstvé tělo.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "První jeho obětí byla Mary Hoganová. Byla to jednapadesátiletá rozvedená žena, která vlastnila motorest nedaleko jeho statku. 8. prosince 1954 přišel do jejího podniku. Vytáhl revolver a zblízka jí prostřelil hlavu. Tělo naložil do své dodávky a odvezl na svůj statek. Možná zabil i někoho dalšího, každopádně dokázat mu lze až druhou vraždu, kterou spáchal 16. listopadu 1957. Bernice Wordenová vedla železářství na Plainfieldské hlavní třídě. Opět ji zblízka zastřelil a odvezl dodávkou, patřící oběti. Syn Bernice Wordenové, který se vrátil z lovu, nahlásil zmizení své matky. Policie přišla na Eda vyloženě náhodou. V železářství našla stvrzenku na nemrznoucí směs do zámku. Zástupce šerifa si vzpomněl, že mu místní podivín Ed Gein řekl, že bude kupovat nemrznoucí směs. Dále se ptal mladého Wordena, zda půjde na lov. Šerif se zástupcem vyrazili na Geinův statek 7 mil od Plainfieldu, aby se ho zeptal na tyto zvláštní náhody.", "section_level": 1}, {"title": "Geinův statek.", "content": "Dům působil neudržovaným dojmem. Gein si prý zapomněl klíče a nemůže se dostat do domu. Šerif a jeho pomocníci vykopli dveře. Byla studená noc a na statku nebyla zavedena elektřina, šerifovi lidé museli sehnat nějaké světlo. Během toho, co si místní šerif Arthur Schley prohlížel kuchyň s baterkou v ruce, něco se mu otřelo o rameno. Když vzhlédl, co to bylo, spatřil tělo visící z trámu hlavou dolu, nohy roztažené do stran a s řeznou ránou sahající od pohlaví až k jícnu. Na těle chyběla hlava a pohlavní orgány. Tělo Bernice Wordenové, matky jednoho z jeho zástupců, bylo vyvrženo. V pokojích panoval strašný nepořádek. Rozházené knihy, časopisy a všemožné smetí. V domě bylo nedýchatelně. Další objevy byly rovněž hrůzné – dvě holenní kosti, čtyři lidské nosy, miska vyrobená z poloviny lidské lebky, devět „masek smrti“ vyrobených z lidské kůže, deset ženských hlav, peněženka vyrobená z lidské kůže, obal na nůž vyrobený z lidské kůže, několik holínek z lidské kůže, visící lidské hlavy, stínidlo na lampu z lidské kůže, košile vyrobené z lidské kůže, dvě lebky na sloupcích jeho postele, pár lidských rtů visících na niti, jeho úplný ženský oblek zhotovený z lidské kůže, srdce Bernice Wordenové na pánvi na kamnech a lednička plná lidských orgánů. Vše bylo zhotoveno nejméně z 15 ženských těl. Byl shledán duševně nepříčetným. Vše vysvětloval svou nenávistí ke starším ženám, které byly podobné jeho matce. Přiznal se pouze k drancování hrobů. Vraždy, nekrofilii a sodomii odmítal. Ed nejevil známky lítosti během celého výslechu, o vraždách a vykrádání hrobů mluvil s klidem a občas i s humorem. Neměl žádnou představu o obludnosti svých zločinů. V roce 1957 byl umístěn ve Waupun State Hospital pro doživotně odsouzené zločince. Zemřel na rakovinu 26. července 1984, ve věku 77 let. Je pohřben v Plainfieldu. Jeho statek se stal turistickou atrakcí a věci z něj byly prodány v dražbě. V roce 1958 farma vyhořela.", "section_level": 1}, {"title": "Další oběti.", "content": "V roce 1947 zmizela nedaleko Plainfieldu osmiletá holčička. O šest let později se ztratila patnáctiletá dívka. Není jasné, zda je zabil on nebo někdo jiný. Přesto byly v jeho obydlí nalezeny části těl, které nepatřily ani vykopaným tělům, ani dvěma starým ženám, které zastřelil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Gein (27. srpna 1906 – 26. července 1984) byl americký sériový vrah. Všeobecně je považován za kanibala a nekrofila, nikdy ovšem tyto praktiky nepřiznal. Policii tyto domněnky vyvracel se slovy \"„vůbec mi nevoněly“.\" Ed Gein inspiroval spisovatele i filmaře. Stal se synonymem pro tzv. „vraha od vedle“.", "tgt_summary": "Edward Theodore Gein, dit Ed Gein, est un tueur en série et voleur de cadavres américain, né le à La Crosse, dans le Wisconsin, et mort d'une insuffisance respiratoire le à Madison, dans le Wisconsin.", "id": 103286} {"src_title": "Vodní dílo Gabčíkovo", "tgt_title": "Barrage de Gabčíkovo-Nagymaros", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky stavby.", "content": "Původně mělo jít o společnou československo-maďarskou stavbu s cílem jednak zabránit záplavám v této oblasti, jednak zlepšit splavnost této části řeky. Dvě velké povodně v letech 1954 a 1965 právě poničily velkou část domů a způsobily značné ztráty. Stavba velké přehrady se začala rýsovat již v roce 1976. Tehdy byl realizován tzv. Společný smluvní projekt, vypracovaný oběma stranami (ČSSR a Maďarskem). Maďarská strana následně vypracovala prováděcí projekty, československá strana pak projekt úvodní. Společná investice rozdělila stavební náklady v poměru 1:1. Protože většina přehrady se nacházela na území ČSSR, muselo Maďarsko zajistit výstavbu některých částí díla i za svými hranicemi. Protože se stavba nachází v nížině, znamenalo by zahrazení řeky vytvoření velké záplavové oblasti a rozsáhlého jezera. Proto byly jeho hranice pevně stanoveny hrázemi, jejichž výška dosahuje více než 10 metrů. Vzniknout tedy měla rozsáhlá vodní nádrž, schopná zadržet velký přísun vody a umožnit plavbu lodím říčně-námořního typu. V průběhu 80. let protesty v Maďarsku značně snížily kredit této stavby v zemi; roku 1988 se přidala i některá československá ekologická sdružení. Maďarská vláda se – v období politických změn v zemi – rozhodla jednostranně spolupráci na stavbě přerušit. Stalo se tak v květnu a říjnu 1989, a to aniž by to bylo ohlášeno či prokonzultováno s československou stranou. V té době byla stavba hotova již z 90%. Praha okamžitě vznesla proti postupu svého partnera námitky.", "section_level": 2}, {"title": "Krizová situace.", "content": "V letech 1990 a 1991 tak vznikla krize, zda hydroelektrárnu dobudovat, či nikoliv. Zatímco maďarská strana poukazovala na mnohá ekologická rizika, spojená se skutečností, že nádrž se nachází hned na začátku maďarské části toku Dunaje, českoslovenští odborníci odmítali další dlouhé vědecké studie, které by potvrdily či vyvrátily maďarské obavy. Ačkoliv se konala různá oboustranná jednání, nedošla k žádnému východisku. V červenci 1991 se nakonec Československo rozhodlo ve stavbě pokračovat. Již vynaložené náklady na výstavbu byly nemalé a případné zastavení stavby by bylo velkou ztrátou. Do listopadu téhož roku bylo vytvořeno celkem 7 alternativ (některé měly další podmožnosti), jak VDG dobudovat. Označeny byly písmeny a byly následující: Nejlépe byla hodnocena první z variant, byla však vzhledem k situaci nerealizovatelná. Vítěznou se nakonec stala varianta C, následovala pak možnost D v modifikaci DC. Ta by si však vyžádala vystavění celého komplexu přehrad pod Petržalkou, což bylo ekonomicky příliš nákladné. I přesto byla výsledná varianta považována za dočasnou.", "section_level": 2}, {"title": "Jednostranné dokončení.", "content": "Podle vítězného návrhu tedy mělo být vodní dílo dostavěno jen v omezené podobě a tak, aby nezasahovalo na území Maďarska (tj. plocha vodní nádrže byla zmenšena o cca 40 %). Některé z již dokončených staveb, které se nacházely na československém území, tak musely doplnit ještě další. Jejich realizace byla rozdělena do dvou etap (nejprve urychlené dobudování nezbytných objektů, později dokončení elektráren a zbytku komplexu). Jedná se o stavby následující: Většina toku řeky byla následně odkloněna na československé území do přívodního kanálu 23. října 1992; původní koryto bylo sice ponecháno, průtok v něm byl ale snížen. Slepá ramena Dunaje byla částečně zasypána a jistým způsobem poupravena. Mezi hrází přívodního kanálu a původním ramenem zůstaly odříznuty na umělém ostrově celkem tři vesnice - Bodíky, Vojka nad Dunajom a Dobrohošť. Ve své tehdy provizorní podobě tak bylo vodní dílo uvedeno do provozu v říjnu 1992. Sekundární části stavby (elektrárna apod.), umístěné poblíž Gabčíkova, se spustily v roce 1996 už samostatným Slovenskem. Celkové náklady na dokončení elektrárny jednostranně dosáhly v cenové úrovni roku 1993 celkem 6 miliard Sk.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračující spory.", "content": "Odstoupení Maďarska od smlouvy je i více než patnáct let po dobudování vodního díla předmětem dlouholetého mezinárodního právního sporu mezi Slovenskem a Maďarskem. Zdlouhavá jednání mezi oběma znesvářenými stranami, která probíhala mezi lety 1989 a 1992 i později nevedla k úspěchu. V roce 1997 podaly smluvní strany celý spor k mezinárodnímu soudu v Haagu, ten však uznal, že země neměla od smlouvy odstupovat a že ČSFR byla oprávněna ve výstavbě pokračovat, ne ji však uvést do provozu. V jednáních mezi Slovenskem (které po rozdělení ČSFR převzalo veškeré závazky za tento problém) se pokračovalo i v prvním desetiletí 21. století, ne však již tolik energicky. Došlo sice k jistým posunům, hlavně díky tomu, že obě země musí dodržovat od svého vstupu do EU evropské právní směrnice a normy, k samotnému výsledku se však stále nedospělo.", "section_level": 2}, {"title": "Stupeň Nagymaros.", "content": "Stupeň na maďarské straně měl sloužit jako vyrovnávací nádrž pro elektrárnu na VDG. Aby byl umožněn její špičkový provoz, tento stupeň měl být vybaven průtočnou elektrárnou o výkonu 158 MW, dále měl zlepšit plavební podmínky na Dunaji v délce okolo 95 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabčíkovo (někdy ve zkratce VDG) je vodní dílo na Dunaji v Bratislavě a jihovýchodně od ní v Trnavském kraji, na jižním Slovensku těsně na hranici s Maďarskem. Přehradní hráz s vodní elektrárnou je postavena přibližně 1 km jižně od obce Gabčíkovo, podle níž je také dílo pojmenováno. Vzniklá přehradní nádrž má rozlohu 46 km2 a zasahuje i do Bratislavského kraje. Leží v nadmořské výšce 131 m.", "tgt_summary": "Le barrage de Gabčíkovo-Nagymaros est l'objet d'un litige inter-étatique concernant sa construction et son exploitation, sur le Danube. Le cas fut porté conjointement par la Hongrie et la Slovaquie devant la Cour internationale de justice en 1993. La Cour a rendu un premier arrêt le. La Slovaquie a demandé un arrêt supplémentaire en 1998.", "id": 1839841} {"src_title": "Tramvajová doprava v Minsku", "tgt_title": "Tramway de Minsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie tramvajové dopravy v běloruské metropoli začala otevřením koňky 22. května 1892. Tato trať vznikala dva roky, jejím provozovatelem byla společnost \"„Společnost městské a příměstské koňské železnice pro Minsk a Voroněž“\", která se později roku 1909 přejmenovala na \"„“\". Od roku 1913 již tramvajovou dopravu zařizuje město Minsk samotné. Během první světové války a následné občanské války v Rusku byl provoz zastaven; a to konkrétně v období od května 1918 do 7. srpna 1921. Opět došlo k přerušení provozu od 20. ledna 1928 do 13. října 1929, když se měnil rozchod kolejí na standardní ruský, 1524 mm. Dokončena byla také i elektrifikace systému. Během druhé světové války muselo opět dojít k přerušení provozu, a to ve dvou obdobích (mezi 25. červnem 1941 a 1. květnem 1943 a pak opět mezi červnem 1944 a 30. dubnem 1945). Po válce se sice mohutný rozvoj nekonal, vznikla zato nová tramvajová vozovna. Citelným zásahem do tramvajové sítě však naopak bylo zahájení provozu metra, díky němuž se začaly tramvajové trati, hlavně v centru a na hlavních třídách, postupně rušit.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Většinu vozového parku tramvají v Minsku tvořily vozy staré ruské a sovětské výroby, menší část pak tramvaje byla původem z ČKD Tatry Smíchov. Od roku 2003 jezdily po ulicích Minsku rovněž i tramvaje z německého Karlsruhe. Od roku 2009 vozový park tvoří jen vozy místního výrobce Belkomunmaš. Belkomunmaš plánuje do města poslední dobou dodat pětičlánkové nízkopodlažní vozy, díky čemuž by se obnovil vozový park velmi výrazně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvajová doprava tvoří v Minsku vedle páteřních dvou linek metra důležitou část dopravy ve městě. Síť je sice velmi malá (tvoří ji celkem čtyři tratě uspořádané do písmene X a křížící se v centru města); počet linek je ale relativně vysoký a pohybuje se průběžně kolem deseti.", "tgt_summary": "Le tramway de Minsk est un réseau de tramway à traction électrique desservant la ville de Minsk, capitale de la République de Biélorussie. Il a été mis en service le, et comportait alors deux lignes. Il comporte aujourd'hui dix lignes.", "id": 2173551} {"src_title": "Focke-Wulf Ta 152", "tgt_title": "Focke-Wulf Ta 152", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Historie letadla \"Focke-Wulf Ta 152\" je těsně spjatá s typem Fw 190. Už v okamžiku operačního nasazení stíhačky Fw 190 A v létě 1941 považoval Kurt Tank za potřebné vyprojektovat a zavést do výzbroje jednotek Luftwaffe stíhací letadlo, které by bylo schopné operovat ve velkých výškách nedostupných pro tehdejší standardní německé i spojenecké stíhačky. Do května 1942 připravil Kurt Tank sérii konstrukčních studií vycházejících z draku Fw 190 A, ale s použitím různých motorů a křídel s větším rozpětím. 20. května 1942, během setkání zástupců firem Focke-Wulf a Messerschmitt s představiteli RLM v Messerschmittově továrně v Augsburgu, RLM upřesnilo podmínky, které vyžadovalo od budoucího stroje nazvaného \"Höhenjäger\" (výšková stíhačka). Toto letadlo mělo být schopné zachytávat výškové bombardéry protivníka a plnit průzkumné úkoly. Obě letecké firmy přijaly podmínky RLM a zahájily projekční práce. Messerschmittova konstrukční kancelář vypracovala projekt Me 155 a jeho verzi Me 155 B. Profesor Tank nečekal na rozhodnutí RLM a jednal ihned. Na rozdíl od Willy Messerschmitta zvolil jiné řešení. Neměl v úmyslu zkonstruovat úplně nové letadlo, ale rozhodl se využít projekty vycházející z draku Fw 190 A. Kurt Tank počítal s dvěma zásadními řešeními pohonné jednotky nového letadla. Mělo jít o modifikovanou variantu hvězdicového motoru BMW 801 používaného u Fw 190 A anebo o motor Daimler-Benz DB 603, v krajním případě potom o Junkers Jumo 213. Jako první vznikla modifikace sériových Fw 190 A-3 označená poměrně eufemisticky \"Höhenjäger 1\". V září 1942 byly tři standardní draky verze A-3", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ta 152 A.", "content": "Na jaře 1943 prof. Kurt Tank pochopil, že ani \"Höhenjäger 1\" a \"2\" nejsou schopné splnit požadavky RLM, a rozhodl se pracovat na konstrukci nového stroje, který by byl vybavený výkonnější pohonnou jednotkou. Tehdy existovalo několik nových motorů firem BMW, Daimler-Benz a Junkers, které by bylo možné v projektovaném stroji použít. Nakonec padlo rozhodnutí vybrat jako nejspolehlivější a nejvýkonnější motory DB 603 E, G a L a Jumo 213 E. Vývojové práce na těchto motorech se protahovaly a nebylo jasné, kdy budou k dispozici ve větším počtu. Bez ohledu na to zahájil Kurt", "section_level": 2}, {"title": "Ta 152 H.", "content": "23. října 1943 ukončil projekční práce i Messerschmitt a zahájil stavbu prototypu Me 209V4. Nejprve měl být tento stroj poháněn motorem Daimler-Benz DB 628 A, ale s ohledem na protahování jeho vývoje došlo k rozhodnutí použít motor Daimler-Benz DB 605 A anebo AS. Zpočátku Kurt Tank plánoval použít u Ta 152 H-1 motor Daimler-Benz DB 603 G nebo DB 632, nakonec se však rozhodl pro Junkers Jumo 213 E. Willi Messerschmitt doufal, že Me 209 A-4 vzlétne v únoru 1944, ale spojenecké nálety způsobily zdržení stavby prototypu. Tuto situaci Messerschmitt řešil přestavbou existujícího prototypu Me 209 V5 na prototyp výškové stíhačky. S ohledem na Messerschmittovy těžkosti nabyl Kurt Tank přesvědčení, že jeho konstrukce Ta 152 H s jistotou zvítězí v konkurzu \"Technisches Amtu\" na výškové stíhací letadlo, a proto přidělil vývoji tohoto stroje nejvyšší prioritu. Aby se co nejvíc urychlily práce a poté zkoušky prototypů, bylo rozhodnuto přestavět čtyři z ještě existujících prototypů \"Höhenjäger 2\" na prototypy verzí Ta 152 H, což vyžadovalo instalaci nového motoru a úpravu draku. Motory Daimler-Benz DB 603 A byly v letadlech Fw 190 V29, V30 a V33 nahrazeny motory Junkers Jumo 213 E, které poháněly vrtule typu VS 9, čímž se jejich označení změnilo na Fw 190 V29/U1, V30/U1 a V33/U1. Rovněž Fw 190 V32/U1 (používaný doposud jako testovací stroj plánovaného letounu Ta 153, první let v prosinci 1943) dostal namísto doposud používaného motoru Daimler-Benz DB 603 G motor Junkers Jumo 213 E a označení Fw 190 V32/U2. Zanedlouho se do programu Ta 152 zapojil i prototyp Fw 190 V18/U2. Podle plánů konstrukční kanceláře firmy Focke-Wulf mělo být všech pět prototypů připravených k letovým zkouškám mezi červnem a zářím 1944. Současně začaly přípravy k co nejrychlejšímu zahájení prací na prototypech dalších verzí Ta 152 - Ta 152 B, C a E, z kterých ta poslední dostala nejvyšší prioritu, protože splňovala požadavky, které kladl \"Technisches Amt\" na \"Spezial Höhenjäger\" (speciální výškovou stíhačku). Ta 152 B, který měl nejnižší prioritu, neměl být postaven dokonce ani jako prototyp. Prototypy Ta 152 C se měly stát Fw 190 V20 (W.Nr.0040, GH+KQ) a V21 a samotná verze C měla vyhovovat požadavkům na tzv. \"Begleitjäger\" (doprovodnou stíhačku). Vedle strojů V20 a V21 mělo dostat ještě dalších patnáct předsériových strojů Ta 152 C prototypové označení. Problémem při dalším vývoji této verze se ukázal být motor Daimler-Benz DB 603 L, který se měl stát jejich pohonnou jednotkou. Tento motor se podobal tehdy vyráběné verzi DB 603 E a měl být navíc vybaven dvojstupňovým turbokompresorem. V březnu 1944 předalo RLM firmě Focke-Wulf dvanáct motorů Daimler-Benz DB 603 za účelem jejich zástavby do prototypů letounů Ta 152 C a Ta 154. Ve stejném měsíci byly porovnány vypočítané výkony stíhaček Dornier Do 335 a Ta 152 C. Ukázalo se, že Do 335 je se stejnou výzbrojí (1x 30 mm a 2x 20 mm) o 30 až 87 km/h rychlejší (v závislosti na výšce letu) než Tankův stroj. V dubnu 1944 byly zahájeny statické zkoušky jednotlivých konstrukčních prvků Ta 152 H. Ukázalo se, že přetlaková kabina nesplňuje na ní kladené požadavky. V červnu 1944 byl konečně dokončen první prototyp Ta 152 H označený jako Ta 152 V1 (W.Nr.150001, CW+CA). Tento stroj odpovídal verzi H-0 a byl odeslán", "section_level": 2}, {"title": "Ta 152 E.", "content": "Současně s verzí H probíhal u firmy Focke-Wulf vývoj průzkumné verze Ta 152 E (\"Aufklärer\" - průzkumník). Letadla Ta 152 E-0 a E-1 měly být vybavena krátkými křídly z verze C (s rozpětím 11,00 m a nosnou plochou 19,5 m2), zatímco Ta 152 E-2 měl mít křídla se zvětšeným rozpětím pocházející z verze H (s nosnou plochou", "section_level": 2}, {"title": "Ta 152 C.", "content": "Počáteční zájem o výškový Ta 152 H zastínil ostatní studie, ale v době zalétávání prototypů se rozběhly také práce na Ta 152 Ra-1, který byl vybrán jako vzor pro verzi Ta 152 C. Ta měla být poháněna motorem DB 603 a měla mít rozpětí křídel 11,00 m. Dva prototypy Fw 190 V20 a V21 byly v srpnu 1944 připraveny k instalaci nových motorů Daimler-Benz DB 603 L a po této úpravě měly být označeny Fw V20/U1 a V21/U1. V20/U1 (nové označení TI+IG) byl zničen už 5. srpna 1944 během spojeneckého náletu na závody Focke-Wulf, takže není úplně jisté, že dostal nový motor. V21/U1 byl 3. listopadu 1944 dokončen a od 10. listopadu se podroboval letovým zkouškám ve firmě Daimler-Benz, kde též dostal nový motor DB 603 LA a byl přeznačen na Fw 190 V21/U2 s novým kódovým označením TI+IH. Vyzbrojený byl čtyřmi kanóny MG 151/20 a jedním MK 108 střílejícím dutým hřídelem motoru. Zanedlouho se k programu Ta 152 C připojily ještě dva prototypové stroje Fw 190 V76 a V77, které předtím představovaly vzory verze Fw 190 D-14 a které byly vybaveny motory Daimler-Benz DB 603 LA, resp. DB 603 E. Výroba Ta 152 C se rozběhla v březnu 1945 v továrně ATG (\"Allgemeine Transportanlagen GmbH\") v Lipsku a v továrně Siebel v Halle. V prosinci 1944 byly zahájeny zkoušky prvních předsériových letadel Ta 152 C-0, které současně obdržely prototypová čísla V6 (W.Nr.110006, VH+EY), V7 (W.Nr.110007, CI+XM) a V8 (W. Nr.110008, GN+CA). Testy probíhaly od 10. prosince na letišti Adelheide. Ta 152 V6 vzlétl poprvé až 17. prosince. Stroj byl vybaven motorem Daimler-Benz DB 603", "section_level": 2}, {"title": "Ta 152 B.", "content": "Rovněž se plánovalo zahájení výroby bitevní verze (\"Schlachtflugzeug\") označené Ta 152 B. Projektovány byly čtyři základní varianty: Ta 152 B-1 a B-2, které se lišily trupovým kanónem (MK 103 nebo MK 108), byly poháněné motorem Jumo 213 C umístěným pod krytem motoru Junkers Jumo 213 E, a Ta 152 B-3 a B-4 poháněné motorem Junkers Jumo 213 E a lišily se opět pouze použitým kanónem v bloku motoru. Vzhledem k nedostatku zájmu ze strany RLM ukončila firma Focke-Wulf v polovině roku 1944 práce na bitevní verzi Ta 152. Ale v lednu 1945 RLM nařídilo zahájit práce na Ta 152 B, který měl tento krát sloužit jako \"Zerstörerflugzeug\" (těžká stíhačka). Letadlo označené", "section_level": 2}, {"title": "Ta 152 S.", "content": "Projektovala se i stavba dvoumístné cvičné verze Ta 152 S-1 na základě draku Ta 152 C-1 (někdy označovaná jako Ta 152 C-1/U1). Měla mít plně vybavený druhý kokpit", "section_level": 2}, {"title": "Operační činnost.", "content": "Dne 10. ledna 1945 \"Generalquartiermeister der Luftwaffe\" (vrchní ubytovatel Luftwaffe) přikázal skupině pilotů z III./JG 301, která měla již brzy obdržet Ta 152 H, zahájit přeškolování. Dne 23. ledna 1945 vydalo Vrchní velitelství Luftwaffe rozkaz, že namísto plánovaného rozšíření E-kommanda Ta 152 má být jako zkušební operační jednotka stroji Ta 152 H vybavena III./JG 301. Eskadra si musela ponechat doposud používané typy letadel až do obdržení dalších rozkazů. Většinu personálu III./JG 301 tvořili bývalí piloti rozpuštěných jednotek \"Wilde Sau\" (nočních stíhacích jednotek) JG 300 a JG 302. První stroje dorazily 27. ledna. Jedním z nich byl Feldwebel Rudi Driebe, pilot 10./JG 301, který na tuto dobu vzpomínal takto: „V lednu 1945 jsme na letišti Alteno u Luckau (Spreewald) dostali asi 24 až 26 letadel Ta 152 H. Určitý počet jsme následně ztratili při nehodách během výcviku, šlo hlavne o poškození způsobená při nouzových přistáních. Zbylé Ta 152 byly po přeškolení převedeny jako operační výzbroj k \"Stabsschwarmu\" (štábnímu roji) eskadry. V té době, pokud vím, se uskutečnila jen jedna bojová operace letadel Ta 152. Byla to akce spojená s odražením náletu na Berlín. Naše eskadra utrpěla toho dne těžké ztráty a pouze Ta 152 se vrátily bezpečně na základnu. Kdyby Ta 152 přišly do služby o rok dřív, byla by situace stíhaček P-51 Mustang velmi těžká. K výcviku jsme dostali zpočátku dva stroje Ta 152 H-0. Jejich chování ve vzduchu bylo dobré. Problémy způsoboval jedině start. Když jsme po startu zatahovali podvozek, pravá noha hlavního podvozku se vždy vracela do třetiny vysunuté polohy a dala se zatáhnout jen při silném tlaku na táhlo zatahování podvozku, což zabralo mnoho času a pozornosti. Tento problém byl odstraněn až u verze Ta 152 H-1. Během souboje mohl P-51 činit velmi ostré obraty a ihned zahájit palbu ze svých palubních zbraní. První obrat a výkrut o 360° ve vodorovné rovině trval Ta 152 déle než americkému P-51, ale následující už měly čím dále menší průměr a pilotům, kteří přečkali první útok Mustangu, se vždy dařilo vymanévrovat ho během následujících obratů. V lednu 1945 se to podařilo mnohým mým kolegům ze Stabsschwarmu. Dělat tak ostré výkruty umožňovala vrtule s širokými listy a motor Junkers Jumo 213 s velkým výkonem. Může to znít nepravděpodobně, ale dařilo se mi dělat výkruty se zvratem na zádech ve výšce několika metrů nad naším mateřským letištěm Stendal. To by bylo s Fw 190 úplně nemožné. Při cvičném letu jsem pikoval z výšky 7000 m, dosáhl rychlosti 1000 km/h a bezpečně jsem vybral let ve výšce 600 m a potom bez stlačení plynové páky jsem se znovu vznesl do 7000 m. Výsledek: ztráta vědomí od poslední třetiny klesání až skoro do 7000 m. Ale můj Ta 152 letěl jako po másle – bylo to něco úžasného.” Dne 1. února 1945 zahynul při cvičném letu Uffz. Hermann Dorr z 12./JG 301. Jeho letadlo Ta 152 H-1 (W.Nr.150037) bylo zcela zničeno v okolí letiště Alteno. 9. února zahynul při nehodě Ta 152 H-0 (W.Nr.150023) Hptm. Herbert Eggers. Nehoda se stala při přeletu z Tarnewitzu do Rechlinu po zkouškách střelecké výzbroje. Většina pilotů usedala po 20 minutách teoretického školení do úplně nových Ta 152 a přeletěla s nimi z továrny na základnu Alteno a potom po absolvování jednoho nebo dvou cvičných letů už zahajovali lety operační. Jak vzpomíná Uffz. Julius Berliner: „První Ta 152 H jsme dostali v Luckau/Alteno, když jsme je předtím museli krátkým letem přepravit ze závodu v Chotěbuzi. Následně jsme prováděli na těchto letadlech cvičné lety, ale současně jsme na Dorách-9 létali bojové akce na východě. Mezi oběma", "section_level": 1}, {"title": "Dochované letouny.", "content": "V depozitáři muzea NASM v Silver Hill (USA) se nachází Ta 152 H-1, W.Nr.150020 (150010?), bývalá „zelená 4”. Podle sériového čísla se dá usoudit, že to byl jeden", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Ta 152 H-1).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Focke-Wulf Ta 152 byl německý jednomístný jednomotorový stíhací letoun z konce druhé světové války navržený Kurtem Tankem a vyráběný firmou Focke-Wulf. ", "tgt_summary": "Le Focke-Wulf Ta 152 était un chasseur-Intercepteur allemand de la Seconde Guerre mondiale créé par l'ingénieur Kurt Tank et produit dans l'usine Focke-Wulf de Cottbus. ", "id": 1694971} {"src_title": "Místo", "tgt_title": "Místo", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původní německý název vesnice \"Platz\" znamená louka nebo volný prostor. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Placz (1518), Placzs (1579), \"v mčko hornj Placz\" (1606), Platz nebo Placž (1787), Platz (1846) nebo Místo a Platz (1854). V letech 1869–1880 se obec jmenovala Město.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První sezónní osídlení v oblasti Místa vzniklo v souvislosti s těžbou rud asi 1000 let př. n. l. V blízkosti hradu bylo nalezeno sídliště knovízské kultury. Okolí Místa bylo ve středověku osídleno již v patnáctém století. Z roku 1449 pochází zpráva o hasištejnském hamru na zpracování rud v Prunéřovském údolí. Mikuláš z Lobkovic si v listině adresované Oldřichovi z Rožmberka stěžoval na Petra ze Šternberka, který mu hamr pobořil. Ještě v roce 1518 je zmiňována pouze louka \"Placz,\" na které bylo městečko postaveno a jejíž jméno přijalo. Stalo tak pravděpodobně po roce 1538, kdy Šebestián z Lobkovic prodal městečko Kralupy, které bylo významným obchodním centrem panství. Novým střediskem se stalo Místo. První písemná zmínka však pochází až z roku 1549 a nejstarší záznam v místecké gruntovní knize je datován rokem 1569. Roku 1606 bylo Místo označeno jako horní městečko, přestože nikdy neobdrželo žádná privilegia s hornictvím spojovaná. Bylo sice založeno s velkým obdélným náměstím, ale ještě v polovině devatenáctého století stála zástavba pouze po jeho stranách. Před koncem šestnáctého století získal převážnou část hasištejnského panství císař Rudolf II., který ji roku 1606 prodal Linhartu Štampachovi ze Štampachu. V té době v Místě žilo 27 usedlíků s rodinami. Linhartův majetek byl zabaven za jeho účast na stavovském povstání, a v roce 1623 ho získal Jaroslav Bořita z Martinic. Během třicetileté války byl švédskými vojáky vypálen Hasištejn i s městečkem a kostelem postaveným na náměstí roku 1572. Válka také definitivně ukončila okolní hornické aktivity. Podle Berní ruly z roku 1654 v místě žilo pouze patnáct chalupníků a dva zahradníci bez vlastních pozemků. Jeden z chalupníků provozoval mlýn s jedním kolem, jeden měl hospodu, další se živili jako švec, zedník a tři tkalci. Dohromady jim patřilo deset potahů, 31 krav, čtrnáct jalovic, dvě prasata a dvě kozy. Kromě toho severozápadně od Hasištejna býval vápencový lom a vápenka, které fungovaly až do druhé poloviny devatenáctého století. Obyvatelé po třicetileté válce pracovali v zemědělství a v lese. Nízká úrodnost polí však způsobovala, že si museli hledat doplňkové možnosti příjmů, ke kterým patřila výroba krajek, košíků a sběr lesních plodů. V době sedmileté války Místem prošel směrem k Hoře Svatého Šebestiána oddíl pruských vojáků, kteří ukradli všechnu místní drůbež. Nájezdy vojáků však vesnice trpěla během celé války. Do konce osmnáctého století se vesnice rozrostla. Jaroslav Schaller ve svém díle z roku 1787 uvedl v Místě 39 domů a v roce 1794 jich bylo 44 s 206 obyvateli. Časem bylo také obnoveno hornictví, protože část obyvatel pracovala na šachtách v okolí. Panský dvůr byl v té době již opuštěný a v prunéřovském údolí stály tři mlýny, dvě pily, drátovna a hamr. Na polích se kromě běžných plodin pěstoval také len a chmel. Ze lnu se v domácnostech vyráběla příze a plátno. Změnili se také majitelé vesnice. V letech 1791–1810 Místo patřilo hraběnce Marianě z Althanu, po ní až do roku 1840 byla majitelkou hraběnka Marie Anna z Firmianu a posledním šlechtickým držitelem se stal hrabě Karel Wolkenstein-Trostburg. V letech 1838, 1848, 1880 a 1888 obec postihly požáry, při kterých shořelo po několika domech. Spolek dobrovolných hasičů byl založen až v roce 1896. O dva roky později byla postavena silnice z Ahníkova do Celné, která výrazně zlepšila do té doby špatnou dopravní dostupnost vesnice. Vodovod byl dokončen roku 1900. V budově bývalé drátovny v té době fungoval obilný mlýn, který v roce 1927 vyhořel, ale byl obnoven. Starý hamr fungoval ještě po roce 1900. Patřil Emanuelu Karschovi, který byl majitelem prunéřovského velkostatku. Předchozí majitel hamru vyráběl dřevěné uhlí, které dodával Karschovým podnikům. Emanuel Karsch se zasloužil o rekonstrukci Hasištejna, kde otevřel restauraci. V samotném Místě nechal roku 1914 vybudovat lovecký zámeček pojmenovaný po své manželce. Již v následujícím roce však byl během první světové války zámeček upraven na zotavovnu pro děti ze sociálně slabých rodin. Koncem druhé světové války budova sloužila jako doléčovací nemocnice, roku 1945 jako kasárna revoluční gardy a od roku 1946 jako dětská ozdravovna. Po skončení první světové války se místo stalo součástí nově vyhlášené provincie Německé Čechy, kterou československá armáda obsadila až koncem listopadu 1918. V roce 1920 byla obec elektrifikována. Přímo ve vsi byly dva hostince, dva obchody s potravinami, cukrárna, pekařství a řezník, v jehož skladišti se maso chladilo ledem dodávaným z Vysoké Jedle, který vydržel až do léta. Z řemeslníků a živnostníků tu pracovali jen švec, krejčí, holič a kominík. Ve třicátých letech dvacátého století byla otevřena pošta. Po mnichovské dohodě bylo Místo 5. října 1938 obsazeno německou armádou, kterou místní obyvatelé s jásotem vítali. V průběhu války zemřelo na bojištích devět místních mužů. Po válce musela většina původních obyvatel odejít do Německa a místo nich se přistěhovalo již během roku 1945 několik desítek obyvatel z Československa. Zbořením řady starých domů Místo ztratilo historický ráz. Nový rozvoj vesnice začal až v šedesátých let dvacátého století. V dalších dvou desetiletích byly postaveny nové domy, kanalizace, upraveno náměstí, vzniklo hřiště a zemědělský areál na východním okraji vesnice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 305 obyvatel (z toho 147 mužů) německé národnosti, kteří byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 351 obyvatel: 349 Němců a dva cizince. Kromě tří evangelíků a jednoho člověka bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Místo je od roku 1850 samostatnou obcí. Leží v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a patří k ORP Chomutov. Kromě samotného Místa k obci patří od roku 1960 Blahuňov a nejpozději od roku 1950 Vysoká Jedle.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 245 hlasů v Místě získaly 205 hlasů Sudetoněmecká strana a čtyřicet hlasů KSČ. V místních volbách se volí devět členů obecního zastupitelstva. Ve volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2014–2018 byla volební účast v obci 76,94 %. Pět zvolených zastupitelů bylo členy volebního uskupení Česká nezávislá a ostatní po jednom patřili ke stranám a spolkům Občané pro rozvoj obce Místo, ČSSD, Strana Práv Občanů a Nový Sever. Starostou se stal Miroslav Bělský.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Nejstarší zmínka o škole v Místě pochází z roku 1792. Tehdy se vyučovalo ve dvou běžných domech a nová budova pro jednotřídní školu byla postavena u kostela v roce 1797. Teprve roku 1872 je rozšířili o další třídu. V devatenáctém století ji navštěvovaly také děti z Blahuňova a Vysoké Jedle. Další školí budovu Místo postavilo roku 1875. Kromě dvou učeben se v ní nacházel také byt učitele. Běžná základní škola v Místě zanikla ve dvacátém století. V bývalém zámečku sídlí Výchovný ústav, dětský domov se školou, základní škola, střední škola a školní jídelna.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Místem vede jediná silnice třetí třídy č. 22322, která u Blahuňova odbočuje ze silnice I/13 a pokračuje přes Vysokou Jedli ke křižovatce se silnicí III/22321 u Celné. Ve vsi se na ní nachází dvě zastávky autobusové linkové dopravy. Nejbližší pravidelně obsluhovanou železniční zastávkou je stanice Kadaň–Prunéřov na trati Chomutov–Cheb vzdálená asi čtyři kilometry směrem na jihozápad. Z Prunéřova vede modře značená turistická trasa na Hasištejn, odkud dále pokračuje Prunéřovským údolím k železniční zastávce Nová Ves na trati Chomutov–Vejprty. Žlutě značená trasa začíná na silnici I/13 jižně od Blahuňova a přes Kralupský vrch a Hasištejn směřuje do Úbočí. U Hasištejna začíná značená cyklotrasa č. 3003A přes Vysokou Jedli k Celné a další cyklotrasa č. 3115 je značena po silnici údolím Prunéřovského potoka podél jihozápadní hranice katastrálního území.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V okolí vesnice se dochovaly pozůstatky dolování železné rudy a podle starších a nepotvrzených zpráv také stříbra. Jedna štola ústila u myslivny zvané ) a jiná šachta byla vyhloubena u severní zdi hřbitova. Štola u myslivny byla na krátkou dobu neúspěšně znovuotevřena v roce 1870. Drobná důlní díla se nacházela v údolí bezejmenného potoka pod Hasištejnem a ve svazích Prunéřovského údolí. Západně od zříceniny hradu bývaly povrchový lom a šachta, ve kterých se dobýval vápenec. Po šachtě se dochovala pinka. Významnou památkou v Místě je zřícenina gotického hradu Hasištejna jihozápadně od středu vesnice. Na jihovýchodním okraji stojí barokní kostel Nejsvětější Trojice z let 1691–1692. Sochařská výzdoba hlavního oltáře pochází z dílny sochaře a řezbáře Jakuba Eberleho. Kromě toho se v Místě nachází řada drobných památek, z nichž některé byly přemístěny z vesnic, které na Chomutovsku zanikly v důsledku těžby uhlí v dole Nástup: Další sochy svaté Barbory a svaté Kateřiny, jejichž autorem byl pravděpodobně Ulrich Creutz, se nachází v chomutovském muzeu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Místo () je obec s obyvateli v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. V samotném Místě žije okolo 350 obyvatel. Vesnice stojí v Krušných horách v nadmořské výšce okolo 575 metrů. Vznikla v první polovině šestnáctého století jako hornická osada. Dobývání rud postupně ztrácelo na významu a většina obyvatel se začala věnovat zemědělství. Po skončení druhé světové války musela ze vsi odejít naprostá většina původních německých obyvatel, kteří byli nahrazeni přistěhovalci z různých částí Československa. K Místu patří části obce Blahuňov a Vysoká Jedle.", "tgt_summary": "Místo (en ) est une commune du district de Chomutov, dans la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1939425} {"src_title": "Ruhnu", "tgt_title": "Ruhnu", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je 5,5 km dlouhý a 3,5 km široký. Je nejjižnějším bodem Estonské republiky. Pobřeží je dlouhé 23,3 km. Terén je rovinatý. Nejvyšší nadmořskou výšku má dunový hřeben \"Haubjerre\" (28 m n. m.). Nejbližší pevninou je 37 km vzdálený mys Kolka v Lotyšsku. Vzdálenosti z Ruhnu do Kuressaare je 70 km, Pärnu a Rigy je 96 km, na ostrov Kihnu je 54 km.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Východní část ostrova tvoří převážně borový les, který pokrývá 60 % plochy ostrova. V západní části jsou malé ostrůvky. Z plochy 1 154 ha je soukromých rukou 747 ha půdy, z toho 86 orná půda, 227 ha louky, 291 ha lesy. 60% půdy bylo vráceno původním majitelům (Švédům) a 7%vlastní Estonci. Z dobytka se chová skot, ovce, vepři, slepice a včely. Od roku 2007 byl zahájen rybolov na profesionální úrovni. Z plodin se pěstuje především oves a ječmen (asi 20 ha), dále žito, pšenice, pícniny, zelenina a ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o již osídleném ostrově je z 28. července 1341. Do roku 1721 patřil Švédsku, po té Rusku a v letech 1915–1918 bylo obsazeno Německem. V roce 1919 se obyvatelé rozhodli stát součástí Estonska. Roku 1934 zde žilo 282 obyvatel, z toho 277 Švédů a 5 Estonců. Švédové zde hovořili archaickým dialektem zvaným \"Runsk\". Během druhé světové války byl ostrov i s Estonskem obsazen Sovětským svazem (1940–1941) a pak Německem (1941–1944). V listopadu 1943 přesídlilo 75 ostrovanů do Švédska. Krátce před příchodem Rudé armády, 4. srpna 1944, kromě dvou rodin odešli i zbývající obyvatelé do Švédska. Po roce 1944 byl ostrov osídlen Estonci a také malou vojenskou posádkou Rudé armády. Po vyhlášení nezávislosti Estonska v roce 1991 se pozemky a majetky vrátily původním vlastníkům z doby před sovětskou okupací. Většina Švédů či jejich potomků se na ostrov nevrátila, ale občas se sem vrací.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Ostrov má příjmy z turistického ruchu. Jednou týdně má Ruhnu letecké spojení s Pärnu a Kuressaare. Přistávací dráha je u malého přístavu Ringsu v jihovýchodní části ostrova. V létě sem jezdí trajekt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruhnu (švédsky \"Runö\") je estonský ostrov v Rižském zálivu Baltského moře. Administrativně patří ke kraji Saaremaa. Na ploše 11,9 km2 zde žije asi 160 obyvatel (1.1.2018). Až do roku 1944 zde žili etničtí Švédové.", "tgt_summary": "Ruhnu (suédois : \"Runö\") est une île dans le golfe de Riga dans la mer Baltique. Elle appartient à l'Estonie et forme la commune de Ruhnu du comté de Saare. Avec 11,9 km2 de superficie, l'île ne compte même pas 100 habitants, qui sont principalement des Estoniens ethniques qui l'habitent en permanence. Avant 1944, l'île avait été habitée pendant des siècles par des Suédois et les lois suédoises traditionnelles y étaient en vigueur.", "id": 633897} {"src_title": "Celestýn V.", "tgt_title": "Célestin V", "src_document": [{"title": "Z poustevníka papežem.", "content": "Po smrti Mikuláše IV. se znepřátelené římské rody Colonnů a Orsiniů a vyhnaný sicilský král Karel II. z Anjou nemohli shodnout na novém papeži. Dva roky probíhalo bezúspěšné vyjednávání, až kardinál Latinus Malabranca navrhl na papeže Pietra Angelariho. Soupeřící strany s kandidátem jako neutrální osobou souhlasily a kardinálové jej 5. července 1294 zvolili papežem. Poselstvo se vydalo za Pietrem na horu Morrone a udivenému poustevníkovi oznámilo, že byl zvolen papežem. Pietro se však (podle Petrarky) dal na útěk, neboť oznámení poselstva považoval za ďáblovo pokušení. Poslové ho však zadrželi a odvezli do Aquily ke králi Karlovi. Tam byl také v kostele Santa Maria di Collemaggio korunován jako \"Celestýn V.\" Nový papež byl donucen přesídlit do Neapole, kde sídlil Karel II. z Anjou, a po celou dobu svého krátkého pontifikátu byl loutkou v jeho rukou. Pietro se nikdy se svým jmenováním nesmířil. Úřední záležitosti svěřil třem kardinálům a otevřeně hovořil o své touze vrátit se zpět do poustevny v horách. Ctižádostivý kardinál Benedetto Caëtano (jeho nástupce Bonifác VIII.) mu v noci hlásnou troubou do jeho cely volal: „\"Celestýne, Celestýne, slož svůj úřad, neboť toto břímě je na tebe příliš těžké.\"“ Celestýn to považoval za hlas Boží a radostně ho 13. prosince poslechl. Neapolskému králi tento krok vyhovoval, protože se pro něj nevzdělaný a prostoduchý Pietro stával politickou zátěží. Nic nepomohlo, že proti jeho abdikaci protestovali benediktini a neapolský lid. Kardinálové pak na nátlak Karla z Anjou zvolili Benedetta Caëtana jako Bonifáce VIII. Pietro Angelario se pokoušel uprchnout z Neapole zpět do abruzzských hor. Nový papež Bonifác VIII. ho však zajal a uvěznil na hradě Fumone u Ferentina v Kampánii. Zde 19. května 1296 nevinný vězeň zemřel. Jeho tělo bylo později přeneseno do Aquily. Pravděpodobně byl svým nástupcem zavražděn, neboť rentgenogram hrobu odhalil v lebce pohřbeného těla dvaceticentimetrový hřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce.", "content": "Krátce po smrti, možná i za svého života, byl také ztotožňován s „andělským papežem“ z proroctví Joachima da Fiore (podle jeho příjmení Angelari). Již v roce 1313 jej papež Klement V. prohlásil za svatého. Dle některých výkladů se na Celestýna V. vztahují verše z Dantova \"Pekla\": Mnohého znal jsem v zástupu těch stínů, však zvláště jednoho jsem rozeznával: ten pro zbabělost vzdal se slavných činů. Vykladači (včetně Dantova syna Jacopa Alighieriho) tak kladou papeže mezi ty, kteří se ze zbabělosti či lhostejnosti nepostavili ani na stranu dobra, ani na stranu zla a nezaslouží si tak ani odměnu, ani trest. Dante sám ale nikoho nejmenuje, což dává vykladačům volné pole působnosti. Český dantista Jan Blokša vypočítává ve svém komentáři z možných interpretací Ezaua, Piláta Pontského, Diokleciána, Juliána Apostatu, Romula Augustula či florentské státníky Vieri dei Cerchiho a Giana della Bellu. Výklad o Celestýnu V. však není dle Blokšy nepravděpodobný, protože Celestýn svou abdikací ponechal volné pole působnosti nenáviděnému Bonifáci VIII., což nelze \"nijak schváliti ani u takového, který za živa již světcem jmín byl\". Blokša také upozorňuje, že Božská komedie vznikla několik let před Celestýnovou kanonizací. Francesco Petrarca naopak tomu v traktátu \"De vita solitaria\" papežovo rozhodnutí k rezignaci chválí a dává ho za příklad samotářského života. Ve filmové fikci \"Celestinské proroctví\" je papež Celestýn V. představen jako, ten, kdo radil ukrýt rukopisy proroctví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Celestýn V. (1209/10 Molise – 19. květen 1296), vlastním jménem Pietro Angelario či Pietro da Morrone či Pietro Angelari da Murrone. Žil jako poustevník na hoře Morrone u města Sulmony ve středovýchodní Itálii v provincii Abruzzo. Papežem byl zhruba pět měsíců (5.7.1294 – 13.12.1294).", "tgt_summary": "Saint'(Pietro Angeleri, également connu sous le nom de Pietro de Morrone), né en 1209 ou au début de 1210 dans le Molise en Italie et mort le à Fumone, était un moine-ermite italien appartenant à l'ordre des bénédictins. Il en fonda une nouvelle branche, qui prit par la suite le nom de célestins. Élu pape le à l'âge de, il devient le de l'Église catholique sous le nom de ', avant de renoncer à sa charge le de la même année. Il fut canonisé le.", "id": 2253028} {"src_title": "Gainax", "tgt_title": "Gainax", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Studio Gainax bylo založeno na počátku 80. let 20. století jako Daicon Film skupinkou vysokoškoláků Hideakim Annem, Jošijukim Sadamotem, Takamim Akaim a Šindžim Higučim. Jejich první projekt Daicon III byl vytvořen pro animované spoty 20. výročí japonské národní SF konvence, konající se roku 1981 v japonské Ósace. Spoty byly o malé holčičce bojující proti všelijakým monstrům, robotům a vesmírným lodím z dřívějších sci-fi televizních pořadů (zahrnujících například \"Ultramana\", \"Učú senkan Jamato\", \"Star Trek\", \"Star Wars\" nebo \"Godzillu\"). Dívka nakonec dosáhne pouštní pláně, kde vylije sklenici vody na vyschlou ředkev, která se záhy promění v obrovskou vesmírnou loď, s níž dívka odletí. Ačkoli byl tento animovaný spot ambiciózní, jeho animace byly hrubé a nízké kvality. Na internetu se rozšířil výklad tohoto díla tvrdící, že voda představuje kreativitu a obrazotvornost, monstra a jiní protivníci stojící proti dívce pak ty, kdo se snaží tvůrčí duši zničit. V roce 1983 na 22. výročí japonské národní SF konvenci již skupina vytvořila větší projekt - Daicon IV. Spot začínal rekapitulací původního šotu s daleko vyšší kvalitou animací. Zatímco hlavní hrdinka, v dospělém věku a oblečená do králičího kostýmu z Playboye, létala po obloze na meči Stormbringer, bojovala proti bytostem známých ze sci-fi a fantasy filmů nebo novel (například proti Darth Vaderovi, Vetřelci, klingonskému bitevnímu křižníku nebo Spidermanovi). Celá akce byla doprovázená písní „Twilight“ od hudební skupiny Electric Light Orchestra. Protože použití této písně nebylo licencované, spot nemohl být oficiálně vydán na DVD, které později vyšlo jako limitovaná edice spotů studia Daicon. Píseň se objevila také jako úvodní znělka hraného seriálu \"Denša otoko\", tentokrát již licencovaná. Díky \"Daicon IV\" začalo být Daicon Film bráno jako talentované anime studio. Studio změnilo svůj název na Gainax v roce 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "OVA.", "content": "Gainax produkuje také počítačové hry. Mezi ně patří svlékací hra mahjong s postavami z \"Evangelionu\" a velmi slavná série \"Princess Maker\", vydávaná od roku 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Daicon tokusacu fan filmy.", "content": "Ještě jako Daicon Films, Gainax vytvářel série tzv. tokusacu fan filmů. Tyto krátké filmy, vydávané od 80. let 20. století, obvykle parodovaly filmy s monstry a superhrdiny. Mezi ně patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gainax ( ガイナックス, \"Gainakkusu\") je japonské animační studio, které se nejvíce proslavilo televizním seriálem \"Neon Genesis Evangelion\" (zkráceně \"NGE\"). Gainax je znám díky svým ambiciozním, experimentálním anime a kontroverzním koncům. Po celou dobu své existence se studio Gainax potýkalo s rozpočtovými problémy a špatným managementem. Těsně po úspěchu NGE se Gainax vyhýbalo placení daní a jeho prezident, Takeši Sawamura, byl odsouzen za daňový podvod. ", "tgt_summary": "L'un des fondateurs, Hideaki Anno est le créateur de la célèbre série \"Neon Genesis Evangelion\", une série animée qui a gagné plusieurs récompenses dans le domaine des \"anime\". Les studios Gainax ont également réalisé des jeux vidéo dont la série des \"Princess Maker\" sur Super Nintendo.", "id": 216145} {"src_title": "Hendrik Antoon Lorentz", "tgt_title": "Hendrik Lorentz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 18. července 1853 v Arnhemu. Jeho otec Gerrit Frederik Lorentz (1822–1893) byl obchodník, matka se jmenovala Geertruida van Ginkel (1826–1861). V letech 1866–1869 navštěvoval nově zřízenou střední školu v Arnhemu, a zde v roce 1870 složil zkoušku z klasických jazyků, která byla v té době potřebná pro vstup na univerzitu. Vystudoval fyziku a matematiku na Univerzitě v Leidenu, kde byl silně ovlivněn učitelem astronomie Frederikem Kaiserem. Po získání bakalářského titulu se v roce 1872 vrátil do Arnhemu, kde učil na střední škole matematiku. Zároveň ale pokračoval ve studiích v Leidenu. Ve svých dvaadvaceti letech obhájil s velkým úspěchem disertační práci na téma \"Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie\"(„Over de theorie der terugkaatsing en breking van het licht“). Na základě tohoto úspěchu mu zde byla zřízena nová katedra teoretické fyziky, kde od roku 1878 působil jako profesor. Jeho úvodní přednáška z 25. ledna 1878 se nazývala \"Molekulová teorie ve fyzice\" („De moleculaire theorien v de natuurkunde“). V roce 1902 obdržel společně s P. Zeemanem Nobelovu cenu za fyziku za objev a vysvětlení Zeemanova jevu. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky. Zemřel 4. února 1928 v Haarlemu.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Během prvních dvaceti let se v Leidenu zaměřil na teorii elektromagnetismu, ve snaze vysvětlit vztah elektřiny, magnetismu, a světla. Poté se jeho zájem rozšířil i na další obory fyziky - přispěl svými pracemi k mechanice, termodynamice, hydrodynamice, kinetické teorii, teorii pevné fáze, k výzkumu světla a jeho šíření. Jeho nejdůležitější příspěvky ale byly v oblasti elektromagnetismu, elektronové teorie a teorie relativity. Již v počátcích považoval za velký úspěch Maxwellovu teorii elektromagnetického pole, k níž se již v počátcích přiklonil a na jejímž základu přestavěl tehdejší fyziku. Za zdroje elektromagnetického pole považoval jako první oscilující nabité částice, které jsou součástí atomů (elektrony). Předpověděl, že silné magnetické pole musí mít vliv na vlnovou délku generovaného světla, což experimentálně prokázal jeho žák P. Zeeman, s nímž získal v roce 1902 Nobelovu cenu. V roce 1878 publikoval práci zabývající se vztahem mezi rychlostí světla a vlastnostmi prostředí, kterým se světelný paprsek šíří. Rovnice, ke které dospěl, byla nazvána Lorentz-Lorenzovou rovnicí. Jako první vyložil výsledek Michelson-Morleyova experimentu na základě kontrakce délek rychle se pohybujících těles. Objevil transformaci proměnných, vůči které se Maxwellovy rovnice nemění. Tyto transformace popisující přechod mezi dvěma navzájem rovnoběžně se pohybujícími soustavami v teorii relativity jsou po něm pojmenovány jako Lorentzovy transformace. Jeho jméno je také spojeno s Lorentzovou silou, Cauchy-Lorentzovým rozdělením.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie relativity.", "content": "V roce 1892 při pokusu vysvětlit Michelson-Morleyův experiment tvrdil, že dochází ke zkracování délek pohybujících se těles (kontrakci délky) ve směru pohybu. K tomuto závěru došel již v roce 1889 George FitzGerald. Pro tento účel zavedl termín místní čas, který vyjadřoval vztah mezi současností nepohyblivého tělesa a pohybujícího se tělesa. V roce 1899 a opět v roce 1904 přidal časovou dilataci ke svým transformacím a publikoval to, co Poincaré v roce 1905 nazval Lorentzovými transformacemi. Lorentz patrně nevěděl, že časovou dilataci předpokládal již Joseph Larmor. Ten předpovídal časovou dilataci při oběhu elektronů a publikoval identické transformace v roce 1897. Na první pohled vypadají Larmorovy a Lorenzovy rovnice, že spolu nesouvisí, ale algebraicky jsou obě shodné s rovnicemi, které publikoval Henri Poincaré a Albert Einstein v roce 1905. Tyto matematické formulace popisují základní jevy speciální teorie relativity - růst hmotnosti, kontrakce délky, dilataci času.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1881 se oženil s Alettou Catharinou Kaiserovou, dcerou Johanna Wilhelma Kaisera a neteří Frederika Kaisera. S ní měl dvě dcery a jednoho syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hendrik Antoon Lorentz (18. července 1853 Arnhem, Nizozemsko – 4. února 1928 Haarlem, Nizozemsko) byl nizozemský fyzik a laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1902. Tuto cenu obdržel spolu s Pieterem Zeemanem za výzkum vlivu magnetismu na záření.", "tgt_summary": "Hendrik Antoon Lorentz, né le à Arnhem (Pays-Bas) et mort le à Haarlem (Pays-Bas) est un physicien néerlandais qui s'est illustré par ses travaux théoriques sur la nature de la lumière et la constitution de la matière. Il est co-lauréat avec Pieter Zeeman du prix Nobel de physique de 1902.", "id": 1424175} {"src_title": "Chabařovice", "tgt_title": "Chabařovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky stálého osídlení se datují do 11. století. Za nejstarší písemnou zmínku o osídlení místa je považován seznam farních kostelů pražské arcidiecéze z roku 1352, kde je uvedena ves \"Kagrnitz\" jako poddanská ves panství Rýzmberg. Název Chabařovice se ustálil koncem 15. století, německý název byl Karbitz. V roce 1520 byly Chabařovice zmiňovány jako městečko s právy vaření piva a výroby sladu. Ferdinand I. Habsburský v září 1549 udělil právo užívání městského znaku (lva na skále mezi dvěma branami) a pečetění zeleným voskem. Město postihla třicetiletá válka, zejména v souvislosti s napoleonskou bitvou u Chlumce roku 1813. Brzy se však z krize zotavilo. Roku 1882 se v Chabařovicích udála první masová stávka v Čechách. Již před vznikem Československa byla v Chabařovicích jedna ze dvou českých škol na Ústecku. Za první republiky tvořili Češi asi třetinu chabařovického obyvatelstva, převládalo německé obyvatelstvo. Uhlí bylo v okolí města objeveno v roce 1774. Zpočátku pomáhalo prosperitě města, v poslední čtvrtině dvacátého století však kvůli těžbě uhlí bylo naplánováno zrušení Chabařovic k roku 1997. V roce 1991 však vládní rozhodnutí tento záměr zrušilo. K 1. lednu 1986 byly Chabařovice spolu s obcí Chlumec a městem Neštěmice připojeny k městu Ústí nad Labem. Důvodem bylo, že Ústí nad Labem se snažilo dosáhnout limitu 100 000 obyvatel. Chabařovice a Chlumec se od Ústí opět odtrhly v roce 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Narození Panny Marie.", "content": "Kostel Narození Panny Marie, doložený k roku 1352. Dnešní podoba pochází z konce 17. století, kdy byla původní stavba i s velkou částí obce zcela zničena požárem.", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklý evangelický kostel.", "content": "Evangelický kostel z roku 1899 byl roku 1987 jako zchátralý zbořen. Jeho autory byli drážďanští architekti Schilling & Gräbner, dle jiného zdroje byl autorem projektu další drážďanský architekt – Waldemar Kindler.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Jana Křtitele.", "content": "Kaple s věžičkou se nachází na okraji obce při silnici do Předlic. Pochází z roku 1765, od roku 1999 patří pravoslavné církvi. V průčelní věžičce zvon, údajně se jedná o lodní zvon z Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Michaela.", "content": "Hřbitovní kaple z roku 1611. Po velkém požáru Chabařovic v roce 1697 nechal chlumecký hejtman Kristián Hypisch na vlastní náklady do kaple pořídit zvonek, aby se jím mohlo vyzvánět k bohoslužbám, protože kostel o své zvony přišel. Kaple je dnes bez zvonu.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Václava v Roudníkách.", "content": "Kostel sv. Václava v Roudníkách ze druhé poloviny 15. století stojí na návrší na okraji obce, dominanta. V kostele se zřejmě nenachází žádný zvon, všechny byly zrekvírovány. Doložen je zde zvon z roku 1573 od Brikcího z Cimperka.", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklá kaple sv. Anny ve Vyklicích.", "content": "Kaple z roku 1730 stávala na návsi ve Vyklicích do roku 1970, kdy byla spolu s obcí zbořena. Její zvon byl zrekvírován v roce 1917, po první světové válce sem byl dodán litinový zvon z chabařovických oceláren Arnold-Kress.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Chabařovice () se nachází v okrese Ústí nad Labem v Ústeckém kraji, u soutoku Ždírnického a Podhorského potoka pod východní částí Krušných hor. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Chabařovice est une ville du district et de la région d'Ústí nad Labem, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1826479} {"src_title": "Star Trek: Generace", "tgt_title": "Star Trek : Générations", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První část filmu se odehrává v roce 2293. Kapitán James T. Kirk se jako host společně se svými bývalými důstojníky Montgomerym Scottem a Pavlem Čechovem (všichni tři nedávno odešli do výslužby) a novináři účastní prvního letu nové hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-B. Během cesty po Sluneční soustavě zachytí nouzové volání dvou plavidel s el-aurijskými uprchlíky, které byly zachyceny neznámým energetickým jevem. Ne zcela dokončená loď se jim vydá na pomoc, dokáže však zachránit pouze část uprchlíků včetně doktora Toliana Sorana a Guinan než jev obě transportní plavidla zničí. \"Enterprise\" je anomálií následně zachycena také, Kirk sejde na dolní palubu, aby upravil deflektor, který by mohl pomoci lodi dostat se mimo nebezpečí. Energetický jev však zasáhne sekundární trup v místě deflektoru a způsobí mu těžká poškození; trup v sekci, kde se nacházel Kirk, je protržen a kapitán je pokládán za mrtvého. O 78 let později, v roce 2371 (hvězdné datum 48632.4), zachytí posádka USS \"Enterprise\"-D nouzové vysílání ze solární observatoře u hvězdy Amargosa, kde naleznou všechny, vyjma doktora Sorana, zavražděné Romulany. Nadporučík Dat, android, který si právě instaloval čip umožňující mu mít emoce, pomáhá inženýrovi Geordimu La Forgeovi s průzkumem laboratoře, přičemž v tajné místnosti objeví sloučeninu trilithum. V té chvíli se zde objeví Soran, omráčí La Forge a odpálí trilithiovou střelu do blízké hvězdy. Díky této střele se hvězda stane supernovou, její výbuch vyšle rázovou vlnu, která se blíží k observatoři. Soran a La Forge jsou odtud transportováni na Dravce Durasových sester, se kterými vědec spolupracuje (právě pro ně pracoval s trilithiem, s nímž by mohla být vytvořena superzbraň) a které se také chtějí pomstít \"Enterprise\" za předchozí prohrané bitvy. Dat je zachráněn posádkou své lodi těsně před zničením observatoře. Kapitán Jean-Luc Picard se dozví více informací od Guinan, která na lodi působí jako barmanka. Guinan mu vysvětlí Soranův cíl dostat se do Nexu, energetického jevu, se kterým se \"Enterprise\" setkala. Picard s Datem si uvědomí, že vědec upravuje trasu tohoto jevu explozí hvězd, a zjistí, že místem, kde může do Nexu vstoupit, je planeta Veridian III. Předtím by ale musel nechat explodovat její hvězdu, což by zničilo celý solární systém včetně Veridianu IV, kde žije 230 milionů obyvatel. Po příletu do soustavy Veridian proběhne výměna zajatců, La Forge je transportován na \"Enterprise\", zatímco kapitán Picard je přenesen na povrch Veridianu III. Zde nalezne Sorana chráněného štítem, jak pracuje na další střele. La Forge, který je zdravotně v pořádku, neví, že jeho VISOR byl upraven a vysílá signál Durasovým sestrám. Když Klingonky pomocí něj zjistí frekvenci štítů \"Enterprise\", zaútočí na vlajkovou loď Federace. \"Enterprise\" se brání a klingonského Dravce zcela zničí, sama je však těžce poškozena. Kvůli kritickým škodám na warp jádru nařídí komandér Riker evakuaci sekundárního trupu tak, aby mohla být talířová sekce oddělena od inženýrské. Warp jádro skutečně exploduje, rázová vlna zapříčiní také poškození primárního trupu a jeho nouzové přistání s celou posádkou na povrchu Veridianu III. Mezitím Picard nalezne díru v Soranově štítu, avšak je již pozdě, aby mu dokázal zabránit v odpálení střely. Veridianské slunce exploduje, čímž mírně upraví trasu anomálie a Nexus tak projde přímo Veridianem III těsně předtím, než jej zničí rázová vlna exploze. Picard i Soran se dostanou dovnitř Nexu, který se nachází mimo prostor i čas, jedná se o jakýsi ráj, který vytváří ideální prostředí podle myšlenek a přání lidí. Picard zde nalezne svoji vysněnou rodinu a také „ozvěnu“ Guinan, která mu poradí, aby zašel za Kirkem. Ten se sem dostal před desítkami let při nehodě na \"Enterprise\"-B, protože však na čase uvnitř Nexu nezáleží, rovněž je tu v rámci svého vnímání pouze chvíli. Kapitán \"Enterprise\"-D jej přemluví, aby se s ním vrátil do Picardovy přítomnosti a pomohl mu Sorana zastavit. Oba Nexus opustí a vrátí se na Veridian III právě do chvíle, kdy vědci zbývá k odpálení střely několik minut. Společně vzdorují Soranovi, jeho střela exploduje na odpalovací plošině a doktora zabije; tím také bylo zabráněno explozi veridianského slunce. Při souboji je však vážně zraněn i kapitán Kirk, který rovněž umírá. Picard, který jej pohřbí, je následně přepraven raketoplánem k havarované talířové sekci \"Enterprise\"-D. Pro přeživší posádku dorazí tři lodě Hvězdné flotily.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Ve filmu se také objevily další známé členky posádky \"Enterprise\"-D; Whoopi Goldbergová jako barmanka Guinan a Patti Yasutakeová jako podporučík (zdravotní sestra) Alyssa Ogawa. Rovněž obě Durasovy sestry hrály tytéž herečky jako v seriálu \"Nová generace\": Barbara Marchová ztvárnila Lursu a Gwynyth Walshová B'Etor. Cameo roli poručíka na \"Enterprise\"-B zde dostal i Tim Russ, který je jinak známý jako Tuvok v seriálu \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Rick Berman, výkonný producent seriálu \"\", byl na začátku roku 1993 osloven studiem Paramount Pictures, zdali by chtěl vytvořit v pořadí již sedmý film ze světa Star Treku, s čímž souhlasil. Vznikly dva odlišné scénáře, první od Maurice Hurleyho, editora scénářů \"Nové generace\", a druhý od Ronalda D. Moorea a Brannona Bragy, kteří společně napsali několik epizod \"Nové generace\". Právě jejich scénář byl později vybrán jako vhodný pro natočení celovečerního filmu. Původně měli ve snímku hrát Leonard Nimoy a DeForest Kelley, kteří ale role odmítli. Proto musely být jejich dialogy upraveny, postavy Spocka a doktora McCoye nahradili James Doohan jako Scotty a Walter Koenig jako Čechov. Vystoupení Montgomeryho Scotta je ale v rozporu se jeho replikami z epizody „Host“ \"Nové generace\", která byla natočena v roce 1992. V ní prohlásil, že věří, že kapitán Kirk stále žije, ačkoliv ve filmu \"Generace\", který chronologicky předchází dílu „Host“, je sám svědkem Kirkovy smrti. V oficiálním kánonu byl tento rozpor vyřešen prohlášením, že Scotty je v epizodě „Host“ dezorientovaný, neboť předchozích 75 let strávil dematerializovaný v transportním paprsku. Režisér David Carson neměl před snímkem \"Star Trek: Generace\" žádné zkušenosti s celovečerními filmy, natočil ale několik epizod startrekovských seriálů včetně úspěšného dílu \"Nové generace\" „Enterprise včerejška“ a úvodní dvojepizody „Poslání“ seriálu \"\". Rozpočet filmu byl stanoven na 35 milionů dolarů. Natáčení, které trvalo celkem 11 týdnů, začalo 28. března 1994 ve studiích Paramountu scénou kapitána Kirka, který úpravou deflektoru zachraňuje s nasazením vlastního života \"Enterprise\"-B. V prvních dnech probíhalo filmování první části filmu, neboť herci z \"Nové generace\" ještě dokončovali poslední epizody seriálu. V průběhu druhého dubnového týdne byla natáčena scéna na lodi \"Lady Washington\" (replika z roku 1989) na moři poblíž Santa Moniky, která byla pro potřeby filmu přejmenována na \"Enterprise\". Na vzniku \"Generací\" se podílelo mnoho členů štábu \"Nové generace\". Jedním z nich byl i designér produkce Herman Zimmerman, který pro film navrhl nové dekorace: solární observatoř, hvězdnou kartografii a interiér klingonského Dravce. Po ukončení natáčení \"Nové generace\" také upravil některé již existující sety (můstek \"Enterprise\"-D, Picardovu pracovnu, strojovnu). Chata, kde se setkali Picard a Kirk, se nachází v Alabama Hills poblíž Lone Pine v Kalifornii, scéna poté byla dokončena na Beery Ranch. Planeta Veridian III, kde si Soran postavil základnu, byla natočena ve Valley of Fire State Park poblíž Overtonu v Nevadě. V \"Generacích\" byly poprvé v případě startrekovských filmů použity některé počítačově vytvořené modely plavidel, efekty z větší části vytvořila společnost Industrial Light & Magic, částečně i tým Ronalda B. Moorea, který dohlížel na efekty v \"Nové generaci\". Hudbu k filmu složil Dennis McCarthy, který se také významně podílel na seriálu \"Nová generace\". Pro akční scény využíval v široké míře žesťové nástroje, pro Picardovo setkání s rodinou použil více chorální hudbu se syntezátory. Při setkání Picarda s Kirkem zní fanfáry, použil taktéž Courageovo klasické téma s fanfárami.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "Film \"Star Trek: Generace\" byl do kin uveden 18. listopadu 1994 a v USA vydělal 75,5 milionu dolarů. Celosvětové tržby dosáhly 118 milionů dolarů, což učinilo snímek komerčně úspěšným. Byla vytvořena oficiální internetová stránka snímku, vůbec první taková stránka v historii. Zároveň se jednalo o úspěšný marketingový tah, v době uvedení filmu do kin dosáhla celosvětově několika milionů zobrazení, přičemž v té době měl v USA přístup k internet pouze necelý milion lidí. Stejně jako v případě předchozích startrekovských filmů byla vydána novelizace, kterou napsala J. M. Dillard. Ohlasy na film byly smíšené. Podle Jamese Berardinelliho z \"ReelViews\" mají \"Generace\" „navzdory originálnímu příběhu, známým postavám, prvotřídním efektům a cejchu setkání kapitánů Kirka a Picarda něco zásadně neuspokojivého. Film často vypadá jako pouze o něco málo více než předražená dvojepizoda \"\"“. Jeremy Conrad z IGN považuje snímek za „poněkud uspěchaně vyrobený“, ale označuje jej ze jeden z lepších lichých statrekovských filmů v narážce na fakt, že sudé filmy Star Treku jsou většinou lépe hodnocené. Na DVD vyšel film poprvé 17. listopadu 1998, na blu-rayi s bonusy v roce 2009. V Česku byl \"Star Trek: Generace\" uveden do kin 20. dubna 1995, v televizi byl poprvé vysílán na stanici HBO dne 27. února 1999.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek: Generace (v anglickém originále Star Trek Generations) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Davida Carsona. Jedná se celkově o sedmý celovečerní snímek na motivy Star Treku, zároveň ale první, kde vystupuje posádka ze seriálu \"\". Film byl do kin uveden v roce 1994 a celosvětově vydělal 118 milionů dolarů. Jeho děj je časově rozdělen do dvou částí, první z nich se odehrává na konci 23. století při vypuštění nové hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-B. Při této slavnostní příležitosti je ale plavidlo poškozeno, zničení celé lodi zabrání kapitán James T. Kirk obětováním vlastního života. Děj druhé části snímku je zasazen do třetí čtvrtiny 24. století, kdy \"Enterprise\"-D pod velením kapitána Jean-Luca Picarda musí zabránit vědci Soranovi, aby kvůli dosažení vlastního cíle nezničil celou planetární soustavu se stovkami milionů obyvatel. Film chronologicky a částečně i dějově navazuje na seriál \"Nová generace\", jehož vysílání bylo právě v roce 1994 po sedmi sezónách ukončeno.", "tgt_summary": "Star Trek : Générations (\"Star Trek: Generations\") est un film américain de science-fiction réalisé par David Carson et sorti en 1994. ", "id": 1242270} {"src_title": "Třebonice", "tgt_title": "Třebonice", "src_document": [{"title": "Části Třebonic.", "content": "Jádro Třebonic, původní vesnice, patří k městské části Praha 13. K ní patří také dnes již osamělý kostelík zaniklé vsi s názvem Krteň a nedaleká osada Chaby s přilehlými obchodními centry IKEA, TESCO a Avion Shopping Park. Tato obchodní oblast je obvykle veřejností a v marketingových materiálech vnímaná jako součást Zličína, ačkoliv nepatří ani do katastrálního území Zličín, ani do území městské části Praha-Zličín. Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město. Oblast betonárky SSŽ v jižní části Třebonic patří do městské části Praha-Řeporyje (správní obvod Praha 13) (sousedící objekt Skanska je již na katastrálním území Řeporyje). Část Třebonic severně od Rozvadovské spojky patří do městské části Praha-Zličín (správní obvod Praha 17) a Praha 13. V této části Třebonic se nachází stanice metra Zličín, Depo metra Zličín (kolejové větvení před halou ale opravdu patří do k. ú. Zličín), obchodní centra Metropole Zličín a Globus Zličín, Zličín Bussines Park, západní polovina objektu Siemens Kolejová vozidla a několik uliček s domky (U Zličína a Do Zahrádek).", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Patrně původ místního jména obdobný jako u názvu města Třeboň: „Třebonice“ = „ves lidí Třebonových“ od osobního jména „Třebon“. Etymologové předpokládají širokou rodinu osobních jmen začínající na Třeb- : „Třeboch“ (pro Třebechovice), „Třebek“ či „Třebec“ (od „Třebohost“ či „Třebobud“) pro Třebíč, „Třebid“ pro Třebíz, a „Třebon“ pro Třeboň. Existují však i výklady vycházející ze slovesa „tříbit“ - „kácet, mýtit, čistit les“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. V roce 1900 měly Třebonice 394 obyvatel a patřily do smíchovského okresu. V roce 1974, při připojení k Praze, měly Třebonice 109 domů a 58 dalších evidovaných staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi v Třebonicích je novogotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924–1925. Druhým kostelem na katastrálním území je kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé vsi Krteň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třebonice () jsou katastrálním územím hlavního města Prahy v nejzápadnější části obvodu Praha 5. Ves Třebonice je doložená od 13. století, k Praze byla připojena v roce 1974. Do katastrálního území Třebonic patří i významné obchodní, průmyslové a dopravní centrum kolem stanice metra Zličín, obecně vnímané jako součást Zličína.", "tgt_summary": "Třebonice (en allemand : Trebonitz) est un quartier pragois situé dans l'ouest de la capitale tchèque, appartenant à l'arrondissement de Prague 13, d'une superficie de 457,9 hectares est un quartier de Prague. En 2018, la population était de 504 habitants. ", "id": 907165} {"src_title": "Themis", "tgt_title": "Thémis", "src_document": [{"title": "Významy.", "content": "Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa je dcerou Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Eurymedontem je jako každý z Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to je Jupiter. Někdy bývá nazývána „druhou manželkou Diovou“, porodila mu Moiry – bohyně osudu a Hóry – bohyně ročních období. Stává při Diovi, když k výkonu soudcovské funkce zasedá na svůj trůn, spolu s ní i bohyně spravedlnosti Diké (bývá uváděna jako dcera Themidina, dokonce jsou i vzájemně zaměňovány). Bývá uváděna i jako matka matka Epimétheova, jiné zdroje označují za jeho matku Klymené. Otcem byl Titán Íapetos. Epimétheus se později stal manželem Pandóry, která přinesla lidem dary od bohů v Pandořině skříňce, plné trápení, běd a neštěstí. Themis je ztělesněním božského řádu, zákona a zvyku. Pokud je Themis přehlížena, Nemesis přináší jen spravedlivou a hněvivou odplatu. Themis není zlostná: Byla první, která nabídla Héře, rozrušené Diovými hrozbami, po návratu na Olymp pohár (Illias XV.88). Themis předsedá řádnému vztahu mezi mužem a ženou, základu správně zřízené rodiny (rodina byla považována za pilíř výchovy) a soudcové byli často nazýváni „themistopoloi“ (Themidini služebníci). Hérou byla oslovována jako „paní Themis“. Jméno Themis mohlo být také náhradou za Adrasteiu ve vyprávění o narození Dia na Krétě. Zřídila věštírnu v Delfách a byla zde orákulem. Podle jiné z legend přijala Themis věštírnu v Delfách od Gaii a později ji předala Foibé. Themis je někdy ztotožňována s Physis (personifikace přírody). Římským ekvivalentem jednoho aspektu řecké Themis, jako zosobnění božského zákonného práva, se stala Iustitia (v angličtině Justitia). Ta je zobrazována jako žena bez citu, se zavázanýma očima a držící váhy a roh hojnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželé/Děti.", "content": "S Diem", "section_level": 1}], "src_summary": "Themis (řecky \"Θέμις\", latinsky \"Themis\") je v řecké mytologii dcera boha nebe Úrana a bohyně země Gaie. Je bohyní zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě.", "tgt_summary": "Dans la mythologie grecque, Thémis (en grec ancien de, « la loi divine »), fille d'Ouranos (le Ciel) et de Gaïa (la Terre), est une des Titanides. ", "id": 685754} {"src_title": "Altaj", "tgt_title": "Altaï", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Geologická struktura Altaje je velice složitá, což je i z důvodu jeho obrovské rozlohy. Z těchto důvodů zde bývají 2–3 zemětřesení za rok, přičemž ta nejsilnější byla v letech 1903 a 1927 (síla 8 z Richterovy stupnice). Pohoří vzniklo v prvohorách za hercynského vrásnění. Staré hercynské pohoří bylo však v druhohorách zarovnáno v parovinu a do současné podoby bylo vyzdviženo až v třetihorách a začátkem čtvrtohor při alpínské orogenezi. Tak vznikla charakteristicky stupňovitá stavba Altaje, která je z geologického hlediska mladá a ještě dnes se zvedá rychlostí až několik centimetrů za rok. Důkazem, že pohoří není stále ještě dotvořené, jsou časté kamenné laviny. Výrazný ledovcový reliéf byl formován během posledních dvou dob ledových. Ledovce byly významným faktorem při formování horstva, když při maximálním zalednění stékaly až na výšku tisíc metrů. Dalším faktorem formování je mrazové zvětrávání, které je díky kontinentálnímu podnebí velice silnou složkou napomáhající utvářet okolní krajinu – proto jsou zde k vidění velké suťové kužely, tzv. osypy. Altaj je budován hlavně paleozoickými horninami (v oblasti Běluchy ordovického stáří), kterými pronikají mladopaleozoické vyvřeliny. Z hornin zde tak mají dominantní zastoupení metamorfované horniny jako jsou ruly, svory a zvětralé písčité břidlice s vysokým podílem nejrůznějších minerálů, které vykrystalizovávaly uvnitř hornin. Tyto horniny často pukají mrazem, z čehož vznikají kameny jehlicovitých tvarů naskládané na sebe. V dobách ledových byl Altaj značně zaledněn a při oteplování se tak podhůří stávalo patrně místem největších záplav na Zemi. Tomu pravděpodobně pomohlo uvolnění obrovské masy vody držené v jezerech na površích ledovců při jejich tání. Ústup ledovců na konci posledního glaciálu vytvořil nespočet říčních teras a zanechal zde štěrkové vrstvy s balvany o průměru jeden až dva metry. V dobách ledových se nad řekou Bija ukládaly mocné, jemně váté sprašové vrstvy s pohřbenými fosilními půdami z období mezi dobami ledovými, které dnes představují jeden z nejúplnějších záznamů klimatických změn na Sibiři za posledních 250 000 let. Díky tomu je dnes známo mnohem teplejší klima Altaje v dávných dobách i s druhovou skladbou tehdejší flóry.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Dnes probíhá v malém rozsahu na několika místech v Altaji těžba zlata, které lze při troše štěstí nalézt i v říčních náplavech. Zejména na severních výběžcích Altaje jsou bohaté zdroje koksovatelného uhlí (Kuzněcká pánev). V jihovýchodní části jsou ložiska železné rudy a polymetalických rud (zinek) – proto tato část Altaje na území Východokazašské oblasti bývá označována jako Rudný Altaj.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima na Altaji je chladné a vlhké (ačkoliv slunečných dnů je údajně více než na mořském pobřeží Jalta, Soči – tyto slunečné dny jsou však většinou v období tlakových níží v zimě a na podzim. Srážky na hřebenech dosahují 2 000 mm/rok, sněhová pokrývka běžně 2–3 m. Léto je vlivem arktických vzdušných mas, které se nad západní Sibiří zahřívají a způsobují deštivé počasí, chladné. Červenec je nejdeštivějším měsícem (slunečných dnů bývá méně než 50 %).V poslední dekádě léta sníh již netaje pod 2 600 m. Září a říjen se vyznačují velice proměnným počasím. Zima na Altaji začíná v listopadu. Nejchladnější území je Čujská step na východě, kde teploty v lednu dosahují až −62 °C. Průměrné lednové teploty jsou −32 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Krajina.", "content": "Krajina na Altaji se skládá zejména ze suché vysokohorské stepi a rozsáhlých lesů. Nejvyšší části hor pokrývají z velké části ledovce (zaledněno je 900 km). Některé oblasti ve střední části a zejména pak v mongolské části blížící se k poušti Gobi tvoří polopouště (Koš-Agač). Hranice permafrostu probíhá ve výšce 2 000 m n. m., na jižních svazích ještě o 400 m výše. Představa věčného ledu je však zavádějící, protože zde roste hustá tajga.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jezera.", "content": "Na Altaji se nachází přibližně 7 000 jezer s celkovou plochou 600 km. Většina těchto jezer je položena vysoko v horách a má plesový charakter. Největší jezero je Markakol s rozlohou 449 km, které se nachází v kazašské části pohoří mezi hřbety Kurčumskim ze severu a Azutau z jihu. Jezero je dlouhé 38 km a dosahuje hloubky až 30 m. Největší jezero v ruské části Altaje je Telecké uprostřed lesů na říčním toku Čulyšman. Podobně jako Bajkal vzniklo příkopovou propadlinou a právě po Bajkalu je druhým nejhlubším jezerem celé Sibiře s hloubkou 353 m (některé zdroje uvádí 325 m). Dříve bylo však jezero hluboké 2 000 m. Délka tohoto jezera je 78 km a šířka nepřesahuje 8 km. Celková plocha jezera je 223 km a je jednou z velkých zásobáren pitné vody. Na mongolské straně jsou velkými jezery Tolbo núr (185 km2), Dajan núr a Chovdská jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Řeky.", "content": "Na Altaji teče 20 188 řek o celkové délce 62 555 km z nichž naprostá většina skončí v Severním ledovém oceánu díky veletokům Irtyš, Ob a Jenisej. Jen některé řeky v mongolské části skončí v bezodtokých jezerech severozápadního Mongolska. Na Altaji pramení obě dvě zdrojnice Obu: Katuň pramenící pod Běluchou a Bija vytékající z Teleckého jezera se slévají ve městě Bijsk a stávají se Obem. Další významné řeky pramenící v Altaji jsou Buchtarma, která kromě kousku od pramene v ruské části protéká Kazachstánem a vlévá se do Irtyše. Mongolská řeka Chovd gol, která se vlévá do jezera Char Us núr. V ruské části to jsou ještě řeky Čulyšman a Argut.", "section_level": 2}, {"title": "Vodopády.", "content": "Nejvyšší vodopády jsou kaskády na řece Čulča s výškou až 160 m.", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Zalednění Altaje je značné, za což může velké množství srážek a extrémní klima ve vyšších polohách. Na Altaji lze napočítat více než 1 500 ledovců o celkové ploše 890 km. Nejvíc jich je v nejvyšší části Altaje v Katuňském hřbetu (přibližně 400), z nichž nejdelší dosahují délky téměř 11 km (Šapošnikovův ledovec 10,5 km, Geblerův ledovec 8,5 km).", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Flóra na Altaji je nesmírně rozmanitá, což je dáno nejen členitostí několika výškových pásem, ale i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašské stepi a mongolských polopouští. Altaj tak tvoří bariéru mezi severem a jihem i východem a západem celého kontinentu. Na Altaji se celkem vyskytuje na 2 000 druhů vyšších rostlin, z toho 200 druhů endemických a 300 druhů léčivých.", "section_level": 1}, {"title": "Pásmo horské stepi a lesostepi (800–1 500 m).", "content": "Pro toto pásmo je typický porost žlutých trav a jen slabé zalesnění. Kontrastem jsou pak zeleně zarostlá koryta řek. Na úpatí hor se již objevuje les tvořený zejména modřínem sibiřským (\"Larix sibirica\"), borovicí sibiřskou (\"Pinus sibirica\"), jedlí sibiřskou (\"Abies sibirica\") a jalovcem. Naopak listnaté porosty zcela chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo horské tajgy (1 200–2 400 m).", "content": "Horská tajga je tvořená hlavně lesem se stejným složením jako lesy z nižšího pásma. Lesy jsou poměrně světlé, naopak bylinný (hořec, rozchodník, lomikámen, divoký česnek, lilie, pivoňka) a keřový podrost (hloh, tavolník, šípek, rybíz, rakytník, zimolez, kamčatské borůvky, borůvky, jahody) je celkem hustý. Nalézt zde lze i pěnišník daurský (\"Rhododendron dahuricum\") či mnoho druhů hub. Hranice lesa se pohybuje od 1 700 m na západě do 2 500 m na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo sibiřské limby (1 800–2 800 m).", "content": "Nad horskou tajgou roste vegetace horské tundry, která je tvořena zakrslými keříky a polárními břízami (\"Betula rotudifolia\"), které rostou do výšky 40–60 cm, zato velmi hustě. Ve vyšších výškách je možno vidět i některé druhy zakrslých vrb.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo alpínských luk (2 500–3 000 m).", "content": "Pásmo alpínských luk není souvislé a pokrývá jen vlhké svahy nebo ploché dolinky oddělené stěnami či ledovci. V létě jsou tyto louky rozkvetlé spoustou květin – lomikámen, prvosenka, česnek, fialka, ohníček, rebarbora, rozchodnice růžová (\"Rhodiola rosea\"), upolín (\"Trollius\"), koniklec, hořec (včetně endemitu \"Gentiana altaica\"), žlutý mák (\"Papaver nudicaule\"), dryádka (\"Dryas oxyodonta\").", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo skal a věčného sněhu a ledu (2 800 m a výše).", "content": "Nejvyšší pásmo skal není zcela mrtvé. Nachází se zde různé druhy mechů a lišejníků. V nižších polohách mezi kameny rostou i některé skalničky. Fosilní nálezy pleistocénní fauny a relikty třetihorní vegetace svědčí o přítomnosti subtropické flóry i fauny v teplých dobách meziledových, kdy zde rostly i duby, lípy, javory a jírovce.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Živočišná říše je typicky sibiřská. Představitelem je zemní veverka burunduk (Tamias sibiricus) se šedým kožíškem zdobeným čtyřmi bílými pruhy, je velmi podobný americkému čipmankovi, kterého proslavil hlavně seriál Chip a Dale od Walta Disneyho. Jednou z nejdravějších šelem Sibiře je rosomák, který si přes svůj malý vzrůst troufne i na jelena nebo člověka. Alpínský stupeň obývají velice plaché zlatě zbarvené svišti mongolští (Marmota baibacina) a naopak velmi zvědavé pišťuchy (rod Ochotona) žijící v suťovitých polích, které se nebojí přiblížit i ke stanům turistů. Při úleku pak ostře vypísknou a rychle zmizí mezi kameny či v trávě. V Altaji je relativně hojný výskyt i sobola, který je v jiných oblastech na pokraji vyhynutí kvůli lovcům, jež střílí soboly pro jejich kožešinu. Dále zde žije sob, vlk, rys, medvěd a vzácně i leopard sněžný. Vzácně jsou zde i jeleni, losi a zástupci zvířeny střední Asie (jelen maral, kozoroh ibex, ovce argali). Na Altaji žije více než 100 druhů ptáků – např. tetřev hlušec, drozd, pěnice a velký kurovitý pták velekur altajský (\"Tetraogallus altaicus\") známý pod domorodým názvem ular. Jezera a potoky jsou obydleny pstruhy, lipany i jinými rybami. Z bezobratlých stojí za zmínku motýl jasoň červenooký (Parnassius apollo) a tesařík rodu Monochamus.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Altaj je velice oblíbeným turistickým místem Rusů i zahraničních cestovatelů. Telecké jezero slouží jako rekreační místo, které je přes léto obklopeno turisty trávících svou dovolenou v kempu. Volný čas lze trávit koupáním, okolními túrami, rybařením nebo výlety na lodích. Divoké řeky pramenící v horách pak lákají vodáky z celého Ruska i Evropy. Hojně navštěvovaná bývá řeka Katuň, kterou lze sjíždět na raftech i s místními průvodci. Je třeba dbát ale opatrnosti při sjíždění velice divokých řek, které jsou spíše nesjízdné. Altaj samozřejmě přitahuje pozornost i mnoha horolezců. Nejvíce jich pak míří samozřejmě na nejvyšší vrchol hory Běluchy (4 506 m), ale jsou zde i jiné čtyřtisícové vrcholy. U jezera Akkem severně od Běluchy je vybudovaný mezinárodní horolezecký tábor a meteorologická stanice. Altaj je také ideálním místem pro vysokohorskou turistiku, a to nejen pro svou zachovalou a krásnou přírodu, ale i díky nižší náročnosti oproti jiným horským soustavám. Rozvoji turistiky napomáhá i zápis Zlatých hor Altaje na Seznam světového dědictví UNESCO z roku 1998 jakožto regionu reprezentujícího kompletně výškové pásmy vegetace v centrální Sibiři od stepi, lesostepi, subalpínské a alpínské vegetace a místo výskytu světově ohrožených savců, jako např. sněžného leoparda a ovcí argali.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V srpnu roku 2007 se do Altaje vydala skupina některých českých Cimrmanologů, aby zdolala vrchol dosud nepojmenované hory a nazvali ji horou Járy Cimrmana. Výstup byl vykonán úspěšně, o jejich dobývání hory byl natočen film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altaj (rusky \"Алтай, Алтайские горы, Altajskie gory,\" kazašsky \"Алтай, Алтай таулары, Altaj taulary,\" mongolsky \"Алтай, Алтайн нуруу, Altajn nuruu,\" ujgursky ئالتاي تاغ تىزمىسى, transliterováno \"Altay tagh tizmisi,\" čínsky 阿尔泰山脉, pinyin \"Ā'ěrtài Shānmài,\" český přepis \"A-er-tchaj šan-maj)\" je téměř 2 000 km dlouhý a 600 km široký horský systém v centrální Asii na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. S nejvyšším vrcholem – Bělucha (4 506 m) – je nejvyšším pohořím Sibiře. Společně s pohořím Sajany a Ťan šan tvoří tzv. severní větev středoasijského horského systému, jež vychází z horského uzlu v oblasti Pamíru. ", "tgt_summary": "L'Altaï (en \"Altaïskie gory\", en ou où \"Al\" signifie « or » et \"tağ\" « mont », en \"Altaï taoulary\", en \"\"Ā'ěrtài shānmài\" ; les « chaînes de montagnes d'or ») est une chaîne de montagne d'Asie dont l'appellation comprend diverses acceptions liées à la zone située entre la Russie, la Chine (province du Xinjiang), la Mongolie et le Kazakhstan et où les grands cours d'eau Irtych et Ob prennent leur source.", "id": 2218094} {"src_title": "Heřmanův Městec", "tgt_title": "Heřmanův Městec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází ze 7. října 1325, týká se rozdělení majetku Heřmana z Mrtic. Roku 1579 Rudolf II. změnil na žádost heřmanoměsteckých dny konání jarmarků, a zároveň potvrdil městský znak a právo zelené pečeti. V roce 1828 získal Heřmanův Městec do své správy rod Kinských. Jako jedna z prvních v Čechách se zde v roce 1875 hrála kopaná. V roce 1920 založila Marie Urbánková továrnu na výrobu dětských vozíků. V roce 1932 si nechala registrovat ochrannou známku MEA. Roku 1948 byla znárodněna a začleněna do n. p. Radovan, od r. 1949 do n. p. Liberta Mělník.", "section_level": 1}, {"title": "Sbor dobrovolných hasičů.", "content": "V Heřmanově Městci působí Sbor dobrovolných hasičů, který zde také má hasičskou zbrojnici. Hasiči spolupracují s pražskými skupinami Českého červeného kříže. Dobrovolní hasiči každoročně spolupracují na největším českém cvičení dobrovolných zdravotníků, zvaném Rescue Marathon, který ve spolupráci s SDH pořádá 7. místní skupina Oblastního spolku ČČK Praha 1. Na Rescue Marathonu se vždy v září sejdou týmy členů Českého červeného kříže, Slovenského červeného kříže, dobrovolných hasičů, policistů a vojáků, jednou za dva roky je tato akce i pro děti. Akce se koná v okolí Heřmanova Městce se základnou v bývalých kasárnách v obci Kostelec u Heřmanova Městce.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se nachází fotbalový stadion, jenž je zázemím pro místní amatérský fotbalový klub FK Jiskra Heřmanův Městec a hokejbalový stadion, na kterém působí hokejbalový tým Ježci Heřmanův Městec. Dále se zde nacházejí tenisové kurty a víceúčelová sportovní hala, která nabízí desítky různorodých sportovních aktivit. Součásti města je i místní část Konopáč, která slouží jako relaxační zóna pro ostatní obyvatele Heřmanova Městce a je zde vybudováno přírodní koupaliště, které je v současné době součástí autokempinku.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerské město.", "content": "Partnerským městem Heřmanova Městce je Bechyně.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Heřmanův Městec má svůj kulturní spolek s názvem SPOKUL, který sídlí v místní sokolovně, která je využívána jak pro sportovní vyžití, tak i pro různé kulturní a společenské akce. Pravidelně se zde pořádají koncerty, divadelní představení, plesy a zábavy. Mezi kulturní akce v Heřmanově Městci patří například Bartolomějská pouť, která se koná každý rok v létě, dále Rozsvícení vánočního stromku, které se každoročně pořádá na Náměstí Míru nebo Heřmanoměstecké podzimní slavnosti. Lidé mohou navštívit také kino, knihovnu nebo galerii umění.V Heřmanově Městci funguje PS Vlastislav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Heřmanův Městec () se nachází v okrese Chrudim v Pardubickém kraji, asi 17 km jihozápadně od Pardubic. Žije zde obyvatel. Součástí města jsou i vesnice Chotěnice, Konopáč a Radlín.", "tgt_summary": "Heřmanův Městec est une ville du district de Chrudim, dans la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1343789} {"src_title": "A Momentary Lapse of Reason", "tgt_title": "A Momentary Lapse of Reason", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Po odchodu Rogera Waterse ze skupiny v roce 1985 se zbylí dva členové, kytarista a zpěvák David Gilmour a bubeník Nick Mason, snažili o obnovení značky Pink Floyd. Protože v této době Waters rozvázal své smluvní vztahy s tehdejším manažerem kapely Stevem O'Rourkem, následovaly soudní spory o legální práva pro další užívání jména a některé tradiční symboly skupiny, jako bylo například velké nafukovací létající prase, postavy a skladby, které byly použité v projektu \"The Wall\", s výjimkou tří, na kterých s Watersem spolupracoval i Gilmour („Run Like Hell“, „Young Lust“ a „Comfortably Numb“). Bývalý čtvrtý člen skupiny, klávesista Rick Wright, se v polovině 80. let 20. století mohl se skupinou spojit jen jako externí, placený hudebník, protože po dokončení nahrávaní alba \"The Wall\" v roce 1979 byl Watersem ze skupiny vyloučen. Ačkoliv se Wright tedy podílel i na prvním „powatersovském“ albu \"A Momentary Lapse of Reason\", z právních důvodů je zde jako skupina Pink Floyd uvedena pouze dvojice Gilmour – Mason. Album bylo z větší části nahráno Davidem Gilmourem (téměř výhradním autorem hudby a částečným autorem textů), který si na pomoc pozval najaté studiové hudebníky. Nejznámějším z nich byl baskytarista Tony Levin (Peter Gabriel, King Crimson). Práce bubeníka Nicka Masona na tomto albu nebyla příliš velká. Bicí byly spolu s perkusemi většinou nahrány jinými muzikanty (např. bicí skladbě „The Dogs of War“ jsou od Carmina Appica, Jim Keltner nahrával skladby „On the Turning Away“ a „One Slip“, automatického bubeníka ve skladbě „Sorrow“ naprogramoval sám Gilmour). Přibližně uprostřed skladby „Learning to Fly“ je slyšet hlas z letecké řídící věže, který nahrál právě Mason (Gilmour a Mason jsou velcí fandové létání). Klávesy a vokály v některých skladbách nahrál Rick Wright, dalšími klávesisty byli např. Bob Ezrin či Jon Carin, který s Pink Floyd spolupracoval nadále, včetně sólových projektů Waterse i Gilmoura. Album \"A Momentary Lapse of Reason\" je první album Pink Floyd, které bylo téměř celé nahrané digitální technikou. Pouze baskytara a bicí byly nahrávány analogově.", "section_level": 1}, {"title": "Přebal alba.", "content": "Na přebalu alba je vyobrazeno 700 nemocničních postelí na pláži v jihozápadní Anglii v Devonu. Nejde o fotomontáž, všechny železné postele byly přivezeny z Londýna (cesta trvala více jak tři hodiny) a během dvou dnů byly postupně rozmístěny tak, jak to je vidět na obalu. Autorem přebalu je Storm Thorgerson, který byl členem skupiny Hipgnosis, jež vytvářela obaly alb Pink Floyd především v 70. letech 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Vydávání alba a jeho umístění.", "content": "\"A Momentary Lapse of Reason\" vyšlo na LP i CD v roce 1987, v Británii u EMI, v USA pod značkou Columbia Records. V obou státech byl album komerčně úspěšné, neboť v tamních žebříčcích se umístilo v obou zemích na třetím místě prodejnosti. Začátkem 90. let 20. století byla v Evropě vydána remasterovaná verze alba, celosvětově vyšla v roce 1997. Nový remaster vyšel v roce 2005 v Kanadě a USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "A Momentary Lapse of Reason je třinácté studiové album anglické skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v září 1987 (viz 1987 v hudbě) a v britském i americkém žebříčku se umístilo na třetím místě. Jedná se o první album vydané po odchodu baskytaristy a zpěváka Rogera Waterse z kapely v roce 1985 a jedinou desku skupiny, kde pod hlavičkou Pink Floyd hrají pouze dva hudebníci (David Gilmour a Nick Mason).", "tgt_summary": "En 1985, le guitariste David Gilmour commence à réunir des musiciens pour travailler sur son troisième album solo. Fin 1986, il décide d'en faire un nouvel album de Pink Floyd, à la suite de quoi le batteur Nick Mason, puis le claviériste Richard Wright sont invités à rejoindre le projet. Pour des raisons légales, Wright ne peut être crédité comme membre du groupe à part entière, mais il participe néanmoins à la conception de ce qui devient le premier album de Pink Floyd sans le bassiste et parolier Roger Waters, qui a annoncé son départ en. ", "id": 1716899} {"src_title": "SK Horácká Slavia Třebíč", "tgt_title": "SK Horácká Slavia Třebíč", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1884 vznikl na kluzišti na Polance \"Bruslařský klub Třebíč\", jenž vedl profesor Pochop. Na tomto hřišti v roce 1926, 25. prosince sehráli s výsledkem 1:1 hokejisté DSK Třebíč první utkání a to proti týmu \"Brünner EV\". V roce 1928 byla založena i samotná Horácká Slavia. V sezóně roků 1929/30 hrál DSK Třebíč moravské finále s Olomoucí, později oba týmy remizovaly s AC Spartou. Klub DSK reprezentoval Moravu proti Slovenskému výběru v Bratislavě a i v důsledku této výhry byla v Třebíči založena dvě dorostenecká družstva. V následující sezóně se Horácká Slavia stala mistrem Západomoravské župy a také odehrála první mezinárodní utkání, s vídeňským týmem \"Währinger EV\". V roce 1934 byl v Třebíči založen další tým – Sokol Třebíč. V roce 1940 si třebíčská Slavia vybojovala postup do první ligy, tehdy to byla Českomoravská liga. V turnaji o mistra Protektorátu se Třebíč umístila na druhém místě, těsně za mistrovským LTC Praha. Dodnes se jedná o nejvyšší dosažené umístění Třebíče v nejvyšší soutěži. V nejvyšší lize se ovšem třebíčský tým, udržel pouze do sezóny končící roku 1942. Ihned po válce se Třebíč v kvalifikačním turnaji kvalifikovala do obnovené první ligy. Později většina hráčů odešla do brněnského týmu Židenic. V roce 1955 se tak sloučily třebíčské týmy do jednoho. Byl nazván \"Spartak Třebíč\". V roce 1959 byla liga zahájena na umělém povrchu stadionu v Jihlavě, ale již 25. ledna téhož roku byl otevřen zimní stadion v Třebíči. V roce 1971 byl tým převeden pod TJ Západomoravských strojíren a stál se z něj tým TJ Elitex Třebíč. Později, po reorganizaci soutěží, tým klesl do krajského přeboru, kvůli prodlužování ligy a lepších možností trénování bylo v roce 1973 rozhodnuto o zastřešení stadionu, v roce 1977 byla zahájena stavba, střecha se ten rok stihla i zřítit a při této nehodě zahynuli dva lidé. V roce 1979 stavba pokračovala a v roce 1980 byla střecha dokončena. Tým se v roce 1970 stal součástí Západomoravských strojíren a byl přejmenován na ZMS Třebíč, následně sestoupil do divize a další rok se vrátil do druhé ligy. V roce 1975 se třebíčský hokejový tým stal součástí brněnského týmu ZKL Brno a stal se týmem ZKL Brno B, kdy lepší hráči třebíčského týmu hráli v ZKL Brno A nejvyšší soutěž. V roce 1976 pak byl brněnský klub přejmenován na Zetor Brno a třebíčský tým se tak jmenoval Zetor Brno B. V roce 1978 pak spolupráce s brněnským klubem skončila a třebíčský tým působil jako tým TJ ELITEX Třebíč. Po havárii střechy stadionu týmy hrály na stadionu v Náměšti nad Oslavou. Od roku 1980 se opět hrálo na nově zastřešeném třebíčském stadionu, kdy tým postupně sestoupil do krajského přeboru. Na začátku roku 1986 se týmy Elitexu sloučily do klubu s pojmenováním Tělovýchovná jednota Třebíč, tým pak v roce 1989 postoupil z krajského přeboru do druhé ligy. Po revoluci v roce 1989 nastaly změny a v roce 1991 došlo k přejmenování týmu na Horáckou Slavii, v sezóně 1996/97 se HS Třebíč probojovala do 1. ligy. Několikrát se zúčastnila play-off. V roce 2015 získal kolektiv mládeže SK Horácká Slavia ocenění \"Sportovec města Třebíče\" a to v kategorii kolektiv mládeže ve čtenářské anketě i od odborné poroty. Stejně tak získal ocenění čtenářské ankety kolektiv dospělých hráčů, ten získal ocenění za druhé místo rovněž od odborné poroty. Byl oceněn i trenér Karel Vejmelka a to v čtenářské kategorii trenérů, hráčka Adéla Škrdlová v čtenářské anketě kategorie jednotlivců mládeže a hráč Roman Erat v čtenářské anketě kategorie jednotlivců dospělích. Roman Erat získal 1. místo i v hodnocní odborné poroty v kategorii dospělých jednotlivců. V dubnu 2016 bylo oznámeno, že na pozici hlavního trenéra a sportovního manažera klubu nastoupí bývalý třebíčský hokejista a později trenér SKLH Žďár nad Sázavou Martin Sobotka. Ten byl v roce 2019 odvolán. Od sezóny 2018/2019 klub nastupuje s novými dresy. V roce 2018 klub podepsal smlouvu o partnerství se společností KHNP a korejská společnost se stala generálním partnerem hokejového klubu. Partnerství s KHNP pokračuje i od roku 2019, kdy opět byly klub používá nové dresy.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní stadion Třebíč.", "content": "Původně se lední hokej v Třebíči hrál na nekrytém stadionu na Polance, nicméně kolem roku 1956 přestal technickým nárokům vyhovovat přírodní led a tak bylo rozhodnuto, že bude postaven krytý hokejový stadion. Stavět se začal na místě bývalého českobratrského hřbitova na Jejkově, jeho výstavba trvala tři roky a mezitím třebíčští hokejísté hráli na stadionech v Jihlavě, Brně, původní hřiště na Polance a později i nedokončený stadion. V roce 1960 měla pokračovat stavba stadionu a měl být zastřešen, to se však stalo až později. V roce 1971 byl stadion rekonstruován, byly vyměněny mantinely, dokončena západní tribuna a obnoveno chladicí zařízení. Dne 25. ledna 1959 byl postaven otevřen zimní stadion poblíž kapucínského kláštera na Jejkově, v roce 1977 byl stadion zastřešen, ale střecha se téhož roku propadla a při této nehodě zahynuli dva lidé. Střecha měl být budována z ocelové konstrukce nazývané Gyro, ta byla patentována docentem VUT v Brně Radúzem Russem, nicméně se ukázalo, že slabým místem této konstrukce byly styčníky, kde se stýkaly ocelové trubky, ty zde byly z litého kovu a ne z kovaného, tak se střecha 27. října 1977 propadla. V roce 1980 byla tak stavba střechy dokončena. V roce 2008 byl stadion přejmenován na Mann+Hummel Arena. V roce 2009 stadion prošel z důvodu prohnutí dvou nosníků vlivem srážkové vody k částečné rekonstrukci střechy.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Síň slávy třebíčského hokeje.", "content": "V síni slávy třebíčského hokeje jsou zapsáni lidé, kteří se zapsali do historie klubu Horácká Slavia, uváděni bývají hráči s alespoň 200 odehranými zápasy v nejvyšší soutěži. Čestným členem je Tomáš Zelenka, který byl jako hráč SK Horácká Slavia těžce zraněn.", "section_level": 1}], "src_summary": "SK Horácká Slavia Třebíč (celým názvem: Sportovní klub Horácká Slavia Třebíč) je český klub ledního hokeje, který sídlí v Třebíči v Kraji Vysočina. V rámci klubu také působí juniorské a dorostenecké družstvo. SK Horácká Slavia Třebíč hraje domácí zápasy na KHNP Arena (do roku 2018 pod názvem Zimní stadion města Třebíče – Mann+Hummel Arena). Od roku 2018 je třebíčský hokejový klub generálně sponzorován korejskou společností Korea Hydro & Nuclear Power, která je jedním ze zájemců o rozšíření Jaderné elektrárny Dukovany, dalším generálním partnerem je skupina ČEZ, Mann+Hummel již není generálním partnerem, ale společnost nadále spolupracuje s týmem. Změnil se i název stadionu, nově se nazývá KHNP Arena. Smlouva o spolupráci byla podepsána 18. září 2018. ", "tgt_summary": "Le SK Horácká Slavia Třebíč est un club de hockey sur glace de Třebíč en République tchèque. Il évolue dans la 1. liga, le second échelon tchèque.", "id": 2474172} {"src_title": "Phishing", "tgt_title": "Hameçonnage", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Anglické slovo fishing znamená \"rybaření, rybolov\", což v tomto kontextu označuje rozesílání „návnady“ (e-mailových zpráv) v naději, že „se chytí“ některé oběti. Náhrada prvního \"f\" za homofonní \"ph\" má několik vysvětlení; nejpravděpodobnější je přirovnání k tzv. phreakingu, resp. obecně je záměna \"f\" za \"ph\" běžná v tzv. leetspeaku, slangu používaném v jisté internetové subkultuře. Objevuje se i teorie s významem zkratky \"password harvesting fishing\", tzn. zhruba „rybolov sklízením hesel“, ta je však chybná. V češtině se slovo používá velmi často neupravené, případně se používá „počeštěná“ varianta \"rhybaření\", případně \"rhybhaření, rhybolov, rhybholov\". Inspirací pro českou variantu se stal Kantůrkův překlad jazyka zeměplošských Igorů, který češtinu komolí podobným způsobem jako originál angličtinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Technika phishingu byla detailně popsána v roce 1987 v práci a prezentaci předané International HP Users Group, Interex. Poprvé byl termín \"phishing\" použit v usenetové skupině \"alt.online-service.america-online\" dne 2. ledna 1996, ačkoli se označení mohlo objevit již dříve v tištěném magazínu \"2600: The Hacker Quarterly\".", "section_level": 1}, {"title": "Začátky phishingu na AOL.", "content": "Phishing na AOL byl úzce spjat s warez komunitou, jež si vyměňovala pirátský software, a scénou crackerů, která padělala kreditní karty a páchala jiné internetové zločiny. Phisher (původce phishingu) se mohl vydávat za pracovníka AOL a odeslat zprávu potenciální oběti, ve které žádal odhalení jejího tajného hesla. Ve zprávě byly většinou žádosti jako „ověřit účet“, nebo „potvrdit informace“, což by vedlo samozřejmě k prozrazení choulostivých informací oběti. Jestliže se útočník dozvěděl heslo, mohl disponovat účtem oběti, nebo rozesílat nevyžádanou poštu (spam). Oboje, jak phishing, tak warez na AOL, obecně vyžadovaly programy napsané uživateli, jako například AOHell. Phishing začal být tak častý, že byl do všech zpráv přidán řádek: „Žádný pracovník AOL se vás nemůže nikdy ptát na heslo, ani údaje ohledně vašeho účtu.“ Po roce 1997 AOL zpřísnila svůj pohled na phishing a warez, tudíž všechen pirátský software odstranila ze svých serverů. Současně vyvinula AOL systém pro okamžitou deaktivaci účtů spojených s phishingem, aniž by oběti mohly nějakým způsobem odpovědět. Zakázaní warez scény vedlo k tomu, že většina phisherů opustila služby AOL.", "section_level": 2}, {"title": "Přechod z AOL na finanční instituce.", "content": "Zmocnění se informací z AOL účtu mohlo vést útočníky ke zneužití informací z kreditních karet. Tím si útočníci uvědomili, že jsou proveditelné i útoky na platební systémy. První známka o přímém pokusu napadnout platební systém je z června 2001, kdy se cílem stal e-gold. Tento pokus byl následován „post-9/11 ID kontrolou“ krátce po útocích 11. září 2001 na Světové obchodní centrum. Oba pokusy prakticky ztroskotaly, ale lze na ně pohlížet jako na prvotní pokusy vůči následným plodnějším útokům na přední banky. K roku 2004 byl již phishing považován za plně rozvinutou ekonomiku zločinu, která poskytovala za hotovost součásti, které byly shromažďovány na konečný útok. Odhaduje se, že mezi květnem 2004 a květnem 2005 se vinou phishingu ztratilo 929 milionů USD. Z té doby je známá spousta různých technik.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady útoků.", "content": "Útočníci se převážně zaměřují na zákazníky bank a on-line platebních služeb. E-maily zdánlivě od IRS (finanční úřad USA) sbíraly citlivá data amerických daňových poplatníků. Zatímco první takové pokusy byly rozesílány náhodně s očekáváním, že některé přijdou zákazníkům dané banky nebo služby, novodobý výzkum ukazuje, že útočníci v principu dokáží rozpoznat, jaké banky potenciální oběti používají a příslušně falešné e-maily přizpůsobují. Takto cílenému phishingu se říká spear phishing (podle \"spear fishing\", tedy \"rybaření harpunou\"). Jsou známé případy útoků směřovaných specificky na nejvyšší management a jiné vysoké cíle z hlediska byznysu. Pro takový druh útoků se ustálil pojem whaling (tedy \"lov velryb\"). Jedním z hlavních cílů současného phishingu jsou služby sociálních sítí, neboť osobní detaily z těchto sítí mohou být použity k odcizení identity; koncem roku 2006 počítačový červ převzal kontrolu nad službou MySpace a pozměnil odkazy, aby přesměrovaly návštěvníky na adresu navrženou k odcizení přihlašovacích údajů. Experimentální phishing na sociální sítě ukazuje úspěšnost přesahující 70 %. Phishing se zaměřil i na stránky služby pro sdílení souborů RapidShare, aby tak získával prémiové účty, které odstraňují rychlostní omezení během stahování, automatické odstraňování nahraných souborů, čekání na spuštění stahování a časové prodlevy mezi stahováními. Následující e-mail obdrželo velké množství českých uživatelů na začátku října 2006:", "section_level": 1}, {"title": "Techniky phishingu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hacking sdíleného virtuálního serveru.", "content": "Každoročně vznikají nové a nové taktiky útoků, které drasticky ovlivňují statistiky. V roce 2011 dominuje taktika, která je ve skutečnosti stará, avšak do té doby spíše povrchní. V tomto případě útočník vnikne do webového serveru, který hostuje mnoho domén - tzv. \"sdílený virtuální server\". Jakmile je útočník uvnitř takového serveru, namísto vložení své „návnady“ (stránka s falešným obsahem) napřed na server nahraje svůj obsah. Následně změní konfiguraci serveru tak, aby všechny obsažené weby začaly jeho obsah zobrazovat. To je standardní schopnost webových serverů, která umožňuje administrátorům nastavovat sdílené informační stránky, administrační zařízení a chybové stránky („stránka nenalezena“ a další). Takže místo nabourávání se do jedné stránky po druhé, útočník může infikovat stovky až tisíce webů naráz, podle velikosti daného serveru. V první polovině roku 2011 bylo identifikováno přes 40.000 unikátních útoků používajících tuto taktiku. Každý z nich pomocí jiné domény. To je 37 % všech útoků celosvětově. Hromadných útoků bylo identifikováno celkem 122, každý zahrnující minimálně 50 domén. Útoky zahrnovaly jen 25 institucí; z toho nejčastější byly PayPal (přes 23.000 domén/útoků) a Wells Fargo (přes 6.500 domén/útoků).", "section_level": 2}, {"title": "Využití poddomén.", "content": "Většina metod phishingu využívá některou z forem technického oklamání navrženého tak, aby odkazy v e-mailech (a příslušné falešné stránky) vypadaly, že náleží falšované organizaci. Následující odkaz http://www.konkretnibanka.novasluzba.cz/ vypadá, jako by vedl na sekci \"nová služba\" na webu \"konkrétní banky\"; ve skutečnosti tento odkaz míří na sekci „\"konkrétní banka\"“ (tedy phishing) stránky „\"nová služba\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Překlepy a zkreslení odkazů.", "content": "Běžným trikem bývají překlepy v odkazech. Dalším běžným trikem je, aby text odkazu vypadal jinak, než skutečný odkaz. Následující odkaz http: vypadá, že vede na stránku „Radost“, avšak ve skutečnosti vede na stránku „Smutek“. V levém dolním rohu většiny prohlížečů se zobrazuje skutečný cíl daného odkazu, na který právě ukazuje myš.", "section_level": 2}, {"title": "Využití slabin IDN.", "content": "Další problém s odkazy vznikl v souvislosti se zpracováním internacionalizovaných doménových jmen (IDN). Ve webových prohlížečích je možné docílit, aby vizuálně identické adresy vedly na různé, potenciálně nebezpečné, weby. Některá písmenka vypadají totiž skoro (nebo úplně) stejně a rozdíl adres nemusí být patrný. Jindy se může jednat o adresu s diakritikou - přičemž v originále diakritiku postrádá. Navzdory publicitě této vady známé jako IDN spoofing či homografový útok, zneužívají útočníci tohoto rizika použitím otevřeného URL přesměrování na stránkách důvěryhodné organizace k zamaskování škodlivého obsahu s důvěryhodnou doménou. Ani digitální certifikát neřeší tento problém, protože pro útočníka je možné si pro tyto účely pořídit platný certifikát a následně měnit obsah, aby důvěryhodnou stránku zfalšoval.", "section_level": 1}, {"title": "Zkracování domén.", "content": "Zkracování domén je taženo popularitou Twitteru a dalších sociálních sítí a mobilních telefonů a dalších zařízení. Uživatelé těchto služeb mohou získat velmi krátký odkaz pro vložení do svých (znakově omezených) zpráv, které automaticky přesměrují návštěvníka na o mnoho delší „skrytý“ odkaz. Někteří poskytovatelé zkracování agresivně zbrojí proti škodlivému přesměrování a vydávají pravidla, kterými komplikují případné zneužití jejich systému. Řada poskytovatelů zkracování domén však je na černé listině.", "section_level": 2}, {"title": "Unikání filtrům.", "content": "Útočníci začali používat obrázky místo textů, aby tak zkomplikovali anti-phishingovým filtrům detekovat běžně používané texty nebezpečných e-mailů.", "section_level": 2}, {"title": "Padělání stránek.", "content": "Navštívením podvržené stránky klamání nekončí. Některé podvodné stránky používají JavaScript pro změnu adresního řádku. Toho je docíleno buďto umístěním obrázku legitimní adresy přes adresní řádek nebo zavřením původního adresního řádku a otevření nového s legitimní adresou. Útočník může dokonce využít chyby ve skriptu důvěryhodné stránky proti oběti. Tento typ útoku (známý jako cross-site scripting) je částečně problematický, protože nabádají uživatele k přihlášení na stránce banky nebo služby, kde se všechno od webové adresy po bezpečnostní certifikát jeví korektně. Ve skutečnosti je však odkaz na stránku vytvořený tak, aby provedl útok. Bez specializovaných znalostí je velmi obtížné útok vystopovat. Právě taková vada byla použita v roce 2006 proti společnosti PayPal. V roce 2007 byl odhalen univerzální balíček \"Man in the middle (MITM) Phishing Kit\", poskytující jednoduše použitelné rozhraní, díky kterému útočník přesvědčivě zreplikuje webové stránky a zaznamená přihlašovací údaje vložené na falešné stránce. Aby se vyhnuli technikám skenujícím weby pro odhalování phishingu, začali útočníci vytvářet falešné stránky v technologii Flash. Ty vypadají jako skutečné stránky, ale skrývají text v multimediálním objektu.", "section_level": 2}, {"title": "Telefonický phishing.", "content": "Ne všechny metody phishingu vyžadují falešné stránky. Zprávy, které tvrdí, že jsou z banky nabádaly uživatele, aby zavolali na určité číslo s odvoláním na problémy s jejich bankovními účty. Jakmile klient zavolal na uvedené číslo (vlastněné útočníkem a poskytované službou Voice over IP), byl vyzván k vložení čísla účtu a PINu. Takzvaný Vishing (z anglického \"voice phishing\") někdy používá zfalšovanou identifikaci volajícího. Vyvolá tak dojem, že volá z důvěryhodné organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad phishingové stránky.", "content": "Na stránkách připomínajících stránky kulinářské společnosti se nacházel dotazník, návštěvník stránky byl k vyplnění dotazníku motivován šancí získat Iphone z nejnovější řady. Na podvodný formulář přesměrovávaly české stránky používající redakční systém WordPress. Stránky používaly protokol https, a aby přesměrování nebylo nápadné, docházelo k němu pouze občas. URL stránky s dotazníkem, na kterou se přesměrovávalo, byla platná pouze hodinu. Dotazník obsahoval čtyři otázky a byl personalizovaný městem uživatele a prohlížečem, který uživatel používal. Po odeslání dotazníku byl uživatel přesměrován na stránku, která oznamovala, že dochází k ověřování odpovědí, IP adresy uživatele a ověřování, zda jsou dostupné ještě nějaké dárky. Na uživatele vždy zbyl jeden iphone a pro jeho získání bylo nutné zaplatit pouze 25 Kč místo původní ceny 40 460 Kč. Pod oznámením o výhře bylo několik komentářů imitující komentáře z Facebooku, které se uživatele snažily přesvědčit o důvěryhodnosti celé akce. Po určitém časovém intervalu se objevovaly nové komentáře. Po stisku velkého zeleného tlačítka Klikněte zde byl uživatel přesměrován na stránku, která se z uživatele snažila vylákat osobní údaje. Stránka používala https, certifikát ke stránce byl vydaný certifikační autoritou Comodo. Záznam o vydaném certifikátu se nacházel v Certificate Transparency. Stránka obsahovala kontakt a možnost refundace peněz a byla v pořádku indexována vyhledávačem Google. Po vyplnění osobních údajů byl uživatel přesměrován na stránku imitující platební bránu. Stránka obsahovala text Bezpečná platba a loga Verified by VISA a MasterCard SecureCode. Po zadání jakéhokoliv čísla platební karty vygenerované pomocí PayPal Credit Card Generatoru byl výsledek vždy, že „Platba byla zamítnuta. Zkuste to prosím znovu nebo použijte jinou kartu“. Hlavní stránka domény, na které byla falešná platební brána, byla prázdná, obsahovala pouze kód pro Google Analytics. Stránka s formulářem pro zadání osobních údajů běžela na několika doménách, které byly zabezpečeny důvěryhodným certifikátem. Na hlavních stránkách na jednotlivých doménách byl různorodý obsah, např. stránky nabízející psí žrádlo, populární knihy, potřeby pro miminka, stránky přepravní společnosti, stránky pro nákup kadeřnických nástrojů a jiné. Na všech doménách ale bylo uvedené stejné VAT. Na některých doménách byly uvedeny i kontaktní údaje, ale tak, aby se uživateli zobrazily ve správné podobě, ale vyhledávač je zaindexoval tak, jak požadoval autor stránek. Kontaktní údaje proto byly vloženy do stránky buď jako obrázek nebo jako zrcadlově obrácený text pro zobrazení transformovaný pomocí CSS vlastností codice_1 a codice_2. Na všech doménách byly v patičce uvedena loga Visa a MasterCard.", "section_level": 1}, {"title": "Boj s phishingem.", "content": "Existuje několik úrovní boje s phishingem: na uživatelské úrovni zejména osvěta a dodržování bezpečnostních pravidel, na softwarové úrovni je možné používat specializované nástroje, které phishingové útoky umožňují detekovat a upozorňovat na ně. Také existují organizace, které se bojem s phishingem zabývají cíleně a stránky využívané k těmto útokům odstraňují. Některé státy už dokonce vytvořily specializovanou legislativu zaměřenou na phishing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Phishing (někdy převáděno do češtiny jako rhybaření) je podvodná technika používaná na Internetu k získávání citlivých údajů (hesla, čísla kreditních karet apod.) v elektronické komunikaci. K nalákání důvěřivé veřejnosti komunikace předstírá, že pochází z populárních sociálních sítí, aukčních webů, on-line platebních portálů, úřadů státní správy nebo od IT administrátorů. ", "tgt_summary": "L’hameçonnage (l’anglicisme étant couramment utilisé) est une technique utilisée par des fraudeurs pour obtenir des renseignements personnels dans le but de perpétrer une usurpation d'identité. La technique consiste à faire croire à la victime qu'elle s'adresse à un tiers de confiance — banque, administration, etc. — afin de lui soutirer des renseignements personnels : mot de passe, numéro de carte de crédit, numéro ou photocopie de la carte nationale d'identité, date de naissance, etc. En effet, le plus souvent, une copie exacte d'un site internet est réalisée dans l'optique de faire croire à la victime qu'elle se trouve sur le site internet officiel où elle pensait se connecter. La victime va ainsi saisir ses codes personnels qui seront récupérés par celui qui a créé le faux site, il aura ainsi accès aux données personnelles de la victime et pourra dérober tout ce que la victime possède sur ce site. L’attaque peut aussi être réalisée par courrier électronique ou autres moyens électroniques. ", "id": 2320372} {"src_title": "Průmyslová revoluce", "tgt_title": "Révolution industrielle", "src_document": [{"title": "Manufakturní období rozvoje průmyslu.", "content": "Cechovní řemeslo bylo v období raného kapitalismu oslabeno historickými středověkými omezeními a nestačilo krýt rostoucí poptávku. Šířily se nové formy výroby. Nejprogresivnějšími se staly \"centralizované manufaktury\". Na svou dobu se jednalo o poměrně velké podniky, buďto dřívější, ale rozšířené manufaktury, nebo nově založené. Podmínky v manufakturách umožňovaly \"vyšší stupeň dělby práce\". Dalším zjednodušením pracovních procesů vznikly podmínky pro zavádění různých strojů, které umožňovaly zaměstnávat málo kvalifikované dělníky. Dříve zvládnutí středověkého řemesla vyžadovalo mnohaletou průpravu, nyní stačilo krátké zaškolení, což umožnilo i zaměstnávání žen a dětí. Původní vztah cech - mistr – tovaryš byl překonán a vznikaly nové kapitalistické vztahy na bázi podnikatel – námezdní dělník. Manufakturní výroba se začala rozvíjet ve velkém měřítku v 15. a 16. stol. v severní Itálii, ve Flandrech, největší rozmach dosáhla v 17. a 18. stol. v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Technický pokrok.", "content": "Za symbol průmyslové revoluce je považován parní stroj, ale obrovský zájem byl i o stroje všeho druhu. Nové nástroje se uplatňovaly zpočátku zejména v textilní výrobě: spřádací stroje dokázaly už v době vynálezu parního stroje spřádat i sto cívek nití najednou, mechanický tkalcovský stav tkal několikrát rychleji než tkadlec a válcový potiskovací stroj, který na látku tiskl různobarevné vzorky, zastal tolik práce jako předtím několik desítek dělníků. Objevili se tak luddité. A v roce 1832 vyrobila firma Singer svůj první šlapací šicí stroj. Na kvalitu strojů byly čím dál tím vyšší požadavky, a tak samozřejmě neustále rozvíjel i nový obor - strojírenství. Protože jsou součástky strojů vyrobené z kovu, pokrok se musel projevit i v hutnictví. Vznikly například vysoké pece, ve kterých se dosahovalo mnohem vyšších teplot a tavba železné rudy tak byla kvalitnější. Dřevo jako topivo nestačilo, používaly se uhlí a koks. Poptávka po železné rudě a uhlí vedla k rozvoji těžebního průmyslu, a protože tyto suroviny bylo nutné do továren dopravit, muselo nutně dojít k velkým změnám v dopravě. Koně a vozy už na všechno opravdu nestačily. Po roce 1800 byla vynalezena parní lokomotiva, za jejíhož tvůrce je považován Angličan Richard Trevithick, a přibližně ve stejné době sestrojil Američan Robert Fulton první parní loď. Ve 30. letech 19. století už bylo možné díky telegrafu posílat zprávy na dálku.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluční změny v hospodářství.", "content": "Koncem 18. stol. se uzavřelo období relativně pomalého vývoje lidstva, které bývá někdy nazýváno jako \"první vlna civilizace\". Byla to zemědělská civilizace s převážně naturálním charakterem v hospodářství. V 16. a 17. stol. vznikají v západní Evropě prvky další civilizační vlny označované jako \"industriální epocha civilizace\". Byl to výsledek růstu produktivity práce, dělby práce, pokroku v zemědělské a manufakturní výrobě, rozvoje obchodu i plavby a pokroku v různých vědních oborech. Průmyslová revoluce si vynutila změny v dopravě, protože dřívější formy přepravy již nedokázaly uspokojit nové nároky výroby a trhu. Parní stroj umožňoval lepší pohon pro lodní dopravu a umožnil železniční přepravu. Výrazně došlo k ovlivnění zemědělské produkce i díky zámořským objevům. Převážně obilnářská produkce se rozšířila o nové efektivnější plodiny – brambory, cukrovka, luštěniny atd. Zdokonaleny byly technologie v živočišné i rostlinné výrobě. Docházelo k zvýšení hektarových výnosů i užitkovosti hospodářských zvířat. Místně docházelo k přechodu od trojpolního systému k střídavému systému obdělávání půdy a šířily se nové zemědělské stroje. Demografická revoluce přinesla nebývalé populační přírůstky vytvořením podmínek pro odlišný demografický model s nižší natalitou, ale delší dobou dožití. Došlo tak vlivem zlepšení výživy, snadnější přepravy potravin, nových hygienických návyků a dokonalejší zdravotní péči. Od padesátých let 19. stol. se dále zvyšovaly přírůstky obyvatelstva. Významně k nim přispívalo snížení kojenecké a dětské úmrtnosti. Tím se dále prodloužila střední délka života. Na počátku 19. stol. se tento ukazatel pohyboval mezi 35 a 40 lety (v antickém Řecku o málo méně), ale koncem 19. stol. ve vyspělejších částech Evropy vzrostl na 50 let. V Předlitavsku se tento ukazatel pohyboval na 42 letech, v Rusku na 31 letech. V roce 1750 měla Evropa na 140 milionů obyvatel, v roce 1850 to pak bylo 266 mil a v roce 1913 468 milionů obyvatel. Nicméně právě genetická selekce k málopočetným rodinám nakonec umožnila rozvoj industrializace. Revoluce ale přinesla i negativní psychologické jevy. Do výrobního procesu byly zaváděny nové stroje. Strojní soustava se skládala ze tří částí: hnací stroj, převod (transmise), pracovní stroj (ten bezprostředně působil na pracovní předmět). První stroje byly z velké části ze dřeva, ale postupně se začalo prosazovat železo. Kvalita železa se začala zvyšovat díky zavádění koksu v železárnách a díky dalším změnám ve výrobním procesu. Aplikací nových vynálezů (válcovací stolice, fréza, vrtačka kovů, zdokonalený soustruh, atd.) vznikly podmínky pro strojní zpracování železa i pro výrobu strojů stroji. Vznikl tak nový obor – strojírenství. To výrazně urychlilo proces industrializace.", "section_level": 1}, {"title": "Dětská práce.", "content": "Na konci 18. století tvořily děti v anglických textilních továrnách až 2/3 pracovníků. V Británii byla v 19. století dětská práce v továrnách a dolech postupně omezována zákony (factory acts). Od roku 1819 bylo zakázáno zaměstnávat v mlýnech na bavlnu děti mladší 9 let a děti ve věku 9–16 let směly pracovat maximálně 16 hodin denně. Zákonem z roku 1833 (Factory Act of 1833) byla omezena pracovní doba dětí ve věku 9–13 let na max. 9 hodin denně a děti ve věku 13–18 let mohly pracovat v továrnách maximálně 12 hodin denně. V roce 1842 byla v Británii dětem mladším než 10 let a ženám zakázána práce v podzemních dolech. V roce 1900 bylo zakázáno zaměstnávat v hlubinných dolech chlapce mladší než 13 let (Mines Act 1900), což se týkalo asi 3000 dětí. V Rakousko-Uhersku byla práce v továrnách pro děti mladší než 12 let omezena zákonem z roku 1885. Československo přijalo zákon o zákazu dětské práce pro děti mladší 12 let v roce 1919.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmyslová revoluce byla postupná změna ve velkém období od 18. do 19. století, kdy se zásadně proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory. Do té doby hospodářství dominovalo zemědělství. ", "tgt_summary": "La révolution industrielle est le processus historique du qui fait basculer, une société à dominante agraire et artisanale vers une société commerciale et industrielle. Cette transformation, tirée par le boom ferroviaire des années 1840, affecte profondément l'agriculture, l'économie, le droit, la politique, la société et l'environnement. ", "id": 1340017} {"src_title": "Chlazení počítače", "tgt_title": "Méthodes de refroidissement pour ordinateur", "src_document": [{"title": "Typy chlazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pasivní chlazení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Pasivní chladič je kovová nepohyblivá součástka, která má na sobě navařená žebra pro zajištění co největší plochy z důvodu lepšího předávání tepla okolnímu vzduchu. U menších verzí chladičů může jít o výrobek zhotovený z jednoho kusu kovu. Jedná se o součástku vyrobenou frézováním, upravenou laserem nebo jinak. Pasivní chladiče jsou až na výjimky (zakázkové a výroční chladiče) vyrobeny buďto z mědi (dražší) nebo z hliníku (levnější), případně kombinace obou. Často se kombinuje měď jako základna a hliník na žebra, pro dosažení dobrého poměru cena/chladicí efekt, anebo se případně mezi základnu a žebra přidávají heatpipes pro lepší odvod tepla (uvnitř je kapalina). Hliník je levnější, lehčí, pevnější, ale má znatelně menší tepelnou vodivost a je křehčí, díky tomu se používá buďto u levných variant chladičů anebo se používá k výrobě žeber. Měď se oproti němu používá u dražších chladičů a dají se zde použít žebra s menší tloušťkou, nezlomí se tak snadno jako žebra hliníková. Poslední dobou se použití heatpipes stalo žádané a tak mnohdy se dávají zbytečně jenom proto, aby chladiče vypadaly \"cool\", celkový technický přínos je ale v tomto případě spekulativní (snížení teploty jednoho čipu, zvýšení druhého). Nic to ale nemění na faktickém přínosu této technologie, jedná se o rychlejší přenos odpadního tepla z malé plochy pryč od jeho zdroje. Pasivní chladiče bývají vyrobeny ze slitin hliníku, stále více se však rozšiřují i měděné chladiče, protože měď má výrazně vyšší tepelnou vodivost. Měděné chladiče mohou mít žebra s menší tloušťkou (nezlomí se tak snadno jako hliníková). V poslední době se také více uplatňují tzv. heatpipes, což jsou měděné válce, které dobře vedou teplo a odvádějí jej např. od pasivního chladiče na Northbridge, který je umístěn blízko přídavných karet, směrem k „otevřenému prostranství“ k Southbridge kde je teprve umístěn aktivní chladič. Pasivní chlazení je zcela bezhlučné, neobsahuje žádný ventilátor. Aby bylo dosaženo stejného chladicího efektu, musí být chladič podstatně větších rozměrů, než by tomu bylo u chladiče aktivního. Kvůli tomu může někdy být výsledná cena pasivního chladiče vyšší než u chladiče aktivního.", "section_level": 3}, {"title": "Heatpipes.", "content": "Měděné válce s póry částečně naplněné kapalinou. Používají se pro převod tepla od základny chladiče (kontakt s čipem) k žebrům chladiče, které jsou umístěny dál od základny a více ve volném prostoru a díky tomu se mohou lépe chladit. Standardní průměr bývá 6 mm, ale někdy se používají průměry větší než 6 mm zejména pro použití u grafických karet a procesorů s vysokým vyzářeným tepelným výkonem (vysokou teplotu). Používají se na chladičích: Existují i ploché heatpipes většinou na základních deskách pro nižší profil, pod přídavnými kartami není moc místa a musí vést nad rezistory a dalšími čipy, díky tomu mnohdy mají pouze okolo 5mm prostoru. Nebo se používají u grafických karet na spodní straně chladiče pro rychlý odvod tepla ke koncům chladičů. Začínající technologií je vapor chamber, která vychází z \"ploché\" heatpipes, ale má podstatně větší plochu (klidně 5x10 cm a víc), která se používá pouze u grafických karet pro lepší, menší a účinnější chlazení karty.", "section_level": 3}, {"title": "Aktivní chlazení.", "content": "Aktivní chlazení je prováděno proudícím vzduchem. Proud vzduchu je obvykle vytvářen ventilátorem. Nejvíce používané ventilátory v počítačích mívají rozměry o hraně 80, 90/92 nebo 120 mm a 550-4000 otáčkách za minutu, dnes jsou preferovány nízkootáčkové ventilátory 700-1500 RPM a větší velikosti. Aktivní chlazení je použito pro chlazení procesoru, grafické karty, zdroje nebo pevných disků, případně některé součástky mohou být chlazeny proudem vzduchu vytvořeným poblíž některého dalšího větráčku (na procesoru atd.). Pomocí aktivních chladičů se vytváří tzv. „tunely“, v principu jde o dosažení lepšího proudění vzduchu skříní (na přední části je jeden aktivní chladič který nasaje vzduch do skříně, ten se zde ohřeje a zdrojem nebo dalším aktivním chladičem pod zdrojem je vysáván mimo skříň). Většinou platí, že čím víc má RPM, tím je hlučnější (udáváno v dB nebo Sone). Díky zvýšenému průtoku vzduchu způsobeným ventilátorem je potřeba podstatně menší plochy (velikosti) chladiče a díky tomu jsou nižší náklady na výrobu chladiče, i když je součástí ventilátor. S rozměry při stejných otáčkách roste průtok vzduchu. RPM je anglická zkratka pro otáčky za minutu Ještě existují velikosti 25mm, 40mm, 45mm, 60mm, 70mm, 100mm, 130mm, 172x150mm, 175x175mm, 180x180mm, 220x220mm, 250x250mm a další... Je dobré dát pozor na manipulaci s točícími ventilátory, kvůli možnosti poranění kůže (seknutí, odseknutí vrchní kůže,...).", "section_level": 2}, {"title": "Kombinované chlazení.", "content": "Kombinované chlazení je použito nejčastěji, jde o pasivní chladič na kterém je nasazen chladič aktivní, který vytváří proud vzduchu procházející pasivním chladičem. Použití kupř. na procesorech (CPU, GPU) nebo i na Northbridgích.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní chlazení.", "content": "Vodní chlazení vzniklo z nedostatku vhodného chlazení pro počítače s nástupem výkonných sestav někdy po roce 2000. Nyní jeho časté používání zpomalují levnější, avšak stejně výkonné kombinované chladiče hlavně čtyř velkých firem: Zalman, Thermaltake, PrimeCooler a částečně Nexus. Vodní chlazení je uzavřená soustava, ve které probíhá chladicí médium – kterým je voda (nejlépe destilovaná). Okruh sestává z čerpadla, chladičů na jednotlivé chlazené komponenty (CPU, GPU, HDD, paměti RAM atd.), velkého pasivního chladiče (tzv. „radiátor“), který může obsahovat i chladiče aktivní a případně může být v obvodu i expanzní nádoba, díky níž se dá lépe kontrolovat a doplňovat voda. Prodávají se jak kompletní sestavy, tak jednotlivé díly pro vlastní sestavení vodního okruhu. Vodní chlazení pouze pomáhá přesouvat velká kvanta tepla z uzavřených a pro vzduch těžko dostupných míst na místa pro chlazení vhodnější. Nutnost předat nějak vygenerované teplo vzduchu zůstává i nadále. Díky možnosti přesunu tepla na vhodnější místo lze však s pomocí vodního okruhu chladit sestavu mnohem efektivněji. Prakticky u všech sestav lze dosáhnout dokonce pasivního chlazení (radiátor bez ventilátoru), umístění a velikost radiátorů však musí zcela odpovídat. U herních sestav by tyto radiátory byly opravdu veliké, mnohem častější je tedy použití menších radiátorů s připevněnými ventilátory, které se vejdou dovnitř skříně. Radiátor bývá typicky umístěn na boku skříně či na jejích vrchu, kde má přímý přístup k čerstvému vzduchu. Vodní chlazení je nejdražším běžným způsobem chlazení (nepočítáme-li speciality typu dusík). Na trhu se již nachází cenově přijatelná all-in-one řešení, neobsahující v okruhu zvlášť čerpadlo (to je vestavěné např. v CPU bloku) ani expanzní nádobku (ta je vestavěná např. v radiátoru). Spolehlivost těchto řešení však nedosahuje řešení stavěných z dílů. Vodní chlazení může trpět na časem vzniklé netěsnosti, zastarávání materiálu, problematické doplňování kapaliny, chladicí kapalina pomalu rozleptávající hadice či bloky. Vodní chlazení je zároveň velmi oblíbené u PC nadšenců díky širokým možnostem moddingu. Často se použijí průhledné hadice, průhledná expanzní nádobka nejrůznějších tvarů s podsvícením, světlocitlivá kapalina s výraznou barvou, UV světla a podobně. Vodní chlazení vyrábí i některé české firmy.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalina s teplotou pod 0 °C.", "content": "Většinou se používá tekutý dusík nebo oxid uhličitý pro extrémní chlazení komponent (CPU, GPU a další..), většinou za dosažením co největšího přetaktování a tak vytvoření rekordu. Nejde o vůbec levné chlazení, cena za jednu bombu 10 000,- Kč není nic neobvyklého, proto si to může dovolit buďto bohatý člověk, na jednorázovou akci (třeba Invex), případně redakce a atd. Je potřeba dávat pozor, protože dochází k manipulaci s chladnou kapalinou, co může způsobit poranění. (Polití (neplatí pro ponoření) tekutým dusíkem nezpůsobuje zranění.)", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní způsoby.", "content": "Za další výkonnou metodu chlazení, i když trošku atypickou, můžeme považovat i tzv. \"chování počítače v akvárku\". V podstatě se do speciálně upravené nádoby s komponenty nalije olej. Ten má větší měrnou tepelnou kapacitu než vzduch, tím pádem chladí lépe. Nemusíte se obávat, že by počítač \"vybuchnul\", neboť olej nevede elektrický proud. Destilovaná voda poslouží taky dobře, protože ani ta nevede elektřinu. Ale zde je možnost, že během běhu tohoto zařízení se do této vody dostane příměs, která zapříčiní elektrickou vodivost vody (například rez či oxid uhličitý).", "section_level": 2}, {"title": "Uchycení.", "content": "Uchycení chlazení k čipům se obvykle provádí teplovodivým lepidlem, pokud jsou k dispozici otvory v PCB tak pomocí šroubů, plastových šroubů, spon a dalších spojovacích součástí. Je zapotřebí, aby uchycení bylo pevné pro dosažení maximálního přenosu tepla a snížení teplot, proto je potřeba toto pozorně navrhnout. Mnohé problémy s nestabilitou součástek jsou způsobeny nedostatečným chlazením a to mnohdy způsobeným právě nesprávným uchycením. Dnes se běžně mezi chlazenou součást a chladič vkládá teplovodivá pasta pro lepší vzájemný kontakt obou částí. Vyplní vzduchové mezery, které by jinak fungovaly jako dobrý izolant tepla. Nedoporučuje se použití lepidel jako sekundové lepidlo a další, které mnohdy samy o sobě fungují částečně jako izolant a díky tomu potom chladič není využit a mnohou tak vznikat problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob chlazení.", "content": "Způsob (logika) chlazení komponent může být mnohdy dosti individuální. Třeba chlazení každé součástky zvlášť nebo vedení proudu vzduchu tak, aby chladil všechny potřebné součásti najednou, jedná se o cílené proudění vzduchu. Nejjednodušší způsob chlazení dnes používaný u skříní PC je nasávání na přední straně (buďto celá nebo přes HDD), poté okolo a před grafickou kartou směrem k procesoru a zdrojem ven. Většina ostatních typů chlazení staví na tomto osvědčeném základu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlazení počítače je činnost nutná k odvedení přebytečného tepla od součástek počítače, aby byla zajištěna jeho funkčnost v rámci technicky přípustné provozní teploty a zamezilo se poruchám z důvodu přehřátí počítače. Jednotlivé součástky jsou konstruovány tak, aby vytvářely co nejméně tepla například snižováním příkonu, přesto produkují tepla tolik, že je nutné odvést ho ven. K odvedení tepla slouží nejčastěji kovové chladiče (pasivní) měděné nebo ze slitiny hliníku kvůli pevnosti, lehkosti a hlavně ceně, na které se dají připevnit malé plastové ventilátory (aktivní). Dále je možné využít kapalinové chlazení (nejčastěji je jako médium odvádějící teplo využívaná destilovaná voda nebo voda upravená tak, aby nebyla elektricky vodivá) nebo v extrémních případech kapaliny pod bodem mrazu (tekutý dusík nebo oxid uhličitý). Výrobci chlazení do počítačů vyvíjí co nejlepší tvary chladičů, aby byl odvod tepla co nejefektivnější. ", "tgt_summary": "Les méthodes de refroidissement pour ordinateur sont les moyens permettant de réduire la température de certains composants d'ordinateur afin d'éviter leur surchauffe. La majorité des composants d'un ordinateur chauffent, allant d'une très faible production de chaleur pour les lecteurs optiques, à une production beaucoup plus importantes pour le microprocesseur voire la carte graphique qui consomme parfois plus que le processeur. Un échauffement normal est sans conséquence, mais une surchauffe de ces composants peut entraîner des dysfonctionnements (erreurs de calculs, bugs, redémarrages intempestifs), pouvant parfois aller jusqu’à leur détérioration. ", "id": 854595} {"src_title": "Třebeň", "tgt_title": "Třebeň", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1208, kdy se uvádí v majetcích Bedřicha z Waldthurmu, který ji v tomto roce směnil za jiné statky s cisterciáckým klášterem ve Waldsassenu. Větší část vsi patřila klášteru ve Waldsassenu, čtyři poddanské dvory v ní pak drželi Rohrerové. Roku 1339 je prodali témuž klášteru. V průběhu druhé poloviny 14. století se dostala ves několikrát do zástavy jiným držitelům, klášter ji však vždy získal zpět. Nakonec se tak stalo listem císaře Zikmunda z roku 1434. V období 15. až 17. století drželo obec několik chebských měšťanských rodin. Později koupilo část obce město Cheb, větší část však nadále držel klášter ve Waldsassenu. V vlastnictví kláštera zůstala Třebeň až do 19. století. Po roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vysídlení německých obyvatel došlo jen k částečnému dosídlení českými obyvateli. Během následných let bylo historické jádro vsi poznamenáno nevhodnými zásahy. Byly zbořeny některé usedlosti, zanikly hospodářské dvory a větší část drobnější zástavby v okrajových částech.", "section_level": 1}, {"title": "Zástavba.", "content": "Obec má dvorcový půdorys, typický pro menší sídla v severní části Chebské pánve, v širším okolí Františkových Lázní. Jádrem a dominantou obce je kostel, původně obklopený velkými usedlostmi. Menší zástavba vznikla především v dolní části. Přes narušení po druhé světové válce stále představuje poměrně významný celek mladší chebské lidové architektury. Dochovala zejména mohutná usedlost čp. 19. Po obvodu dvora stojí velký patrový klasicistní dům s kamennými římsami oken. Vesnice byla v minulosti navržena k prohlášení za památkovou zónu, k realizaci tohoto záměru ale nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Obec leží v ploché až mírně svažité krajině severní části Chebské pánve. Geologické podloží tvoří písky, jíly, štěrkopísky vildštejnského souvrství třetihorního stáří. Okolní zemědělská krajina nemá výrazné morfologické prvky, výjimkou jsou rašeliniště v Národní přírodní rezervaci Soos, která svým jižním okrajem zasahují do severní části obce. Obcí protéká krátký bezejmenný potok, který se po soutoku s Doubským potokem vlévá asi po 1,5 km do Ohře.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází silnice III. třídy spojující Sokolov s Františkovými Lázněmi, u severního okraje obce je zastávka železniční trati Cheb – Luby u Chebu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Třebeň () se nachází v okrese Cheb v Karlovarském kraji, 6 km severně od Chebu. Žije zde obyvatel. Třebeň je členem Svazku obcí Kamenné Vrchy. ", "tgt_summary": "Třebeň est une commune du district de Cheb, dans la région de Karlovy Vary, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 944626} {"src_title": "Úžice (okres Kutná Hora)", "tgt_title": "Úžice (district de Kutná Hora)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Úžice \"(355 obyvatel, katolický kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 obchody s dobytkem, družstvo pro rozvod elektrické energie v Úžicích, hospodářské strojní družstvo, 2 hostince, kovář, krejčí, 4 obuvníci, 12 rolníků, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Úžice, trafika, 2 truhláři, družstvo pro zásobování vodou. V obci Čekanov \"(přísl. Talmberk, 207 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 hostince, mlýn, obuvník, řezník, 2 obchody s lahvovým pivem, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky. Ve vsi Mělník \"(120 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, kolář, kovář, 5 rolníků. V obci Radvanice \"(přísl. Benátky, Nechyba, 408 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 3 hostince, kolář, kovář, kožišník, lihovar, 7 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, 3 trafiky, truhlář, velkostatek, zahradnictví. V obci Smrk \"(přísl. Františkov, Chrastná, 421 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kolář, obchod s koňmi, mlýn, rolník, sadař, 2 řezníci, 6 obchodů se smíšeným zbožím, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní obce.", "content": "V nejbližším okolí Úžic se nacházejí tyto vsi a obce (řazeny od severu podle směru hodinových ručiček):", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Úžice () se nachází v okrese Kutná Hora ve Středočeském kraji, asi 25 km jihozápadně od Kutné Hory a 5 km východně od města Sázava. Žije v ní obyvatel. Součástí obce jsou i vesnice Benátky, Čekanov, Františkov, Chrastná, Karlovice, Mělník, Nechyba, Radvanice a Smrk. Obcí protéká Úžický potok.", "tgt_summary": "Úžice est une commune du district de Kutná Hora, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 922637} {"src_title": "Rumunská armáda", "tgt_title": "Forces armées roumaines", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Rumunská armáda se účastnila první světové války na straně Dohody, vstoupila do války 28. srpna 1916 vyhlášením války Rakousko–Uhersku. V té době byl náčelníkem generálního štábu Constantin Prezan. Rumuni měli početnou armádu, ale její výcvik nebyl dostatečný a materiální vybavení bylo zastaralé. Po vyhlášení války se Rumuni pokusili obsadit Sedmihradsko, ale byli odraženi, protože Spojenci neotevřeli balkánskou frontu tak, jak se zavázali spojeneckou smlouvou, a jih země (Valašsko) byl okupován vojsky Ústředních mocností. Král a vláda se přemístili do Jasů (Moldavsko). Po únorové revoluci v Rusku rumunská armáda zůstala jediným bojujícím spojencem Dohody na východní frontě a po reorganizaci během zimy 1916–17 odrazila ofenzivu vojsk Centrálních mocností a porazila německá a rakousko-uherská vojska vedena maršálem Mackensenem v srpnu 1917. Na konci války v roce 1918 Rumunsko provedlo mobilizaci a účastnilo se po boku Spojenců posledních bojů.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Rumunsko mělo uzavřenou obrannou alianci s Polskem proti SSSR. Rumuni také byli od roku 1921 součástí Malé dohody spolu s Československem a Jugoslávií namířené proti Maďarsku. V rámci unifikace armád Malé dohody odebíralo Rumunsko zbraně z Československa. To se netýkalo letadel, Rumuni odmítli čs. typy a nakoupili letadla z jiných zemí. Ve 30. letech se Rumunsko stalo členem Balkánské dohody.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Rumunsko bojovalo spolu s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu, po boku Němců bojovaly na východní frontě dvě rumunské armády. V roce 1944 bylo území Rumunska obsazeno Rudou armádou. Po změně režimu se Rumunsko přidalo na stranu Spojenců a bojovalo po zbytek války spolu s Rudou armádou. Po jejím boku se jeho vojska probila přes Maďarsko a následně se dvě rumunské armády o síle téměř čtvrt milionu vojáků podílely na osvobození Československa, přičemž se ztrátami 66 495 mužů (z toho polovina padlých a nezvěstných) jim mezi osvobozovacími vojsky patří 2. místo, za Sověty. Rumuni se například zúčastnili bojů o Hodonín a okolí v roce 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Od roku 1955 bylo Rumunsko součástí Varšavského paktu. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se nezúčastnila útoku na ČSSR.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Rumunská armáda má v současnosti 90 000 profesionálně vycvičených vojáků, z nichž 75 000 je vojenský personál a 15 000 jsou civilisté. Z 90 000 vojáků je 60 000 aktivních, zatímco zbytek vojáků patří do armádních záloh. Rozpočet armády je asi 1,8 miliard eur (tj. asi 1,33 % rumunského HDP). Od roku 2004 se Rumunsko účastní mise NATO v Afghánistánu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rumunská armáda () je jméno ozbrojených sil Rumunska. Rumunsko je od roku 2004 v NATO. Od roku 2007 je armáda plně profesionální. Dělí se na: pozemní síly, letectvo a námořnictvo.", "tgt_summary": "Les forces armées roumaines se composent de trois branches : les \"Forces terrestres\", les Forces navales et les Forces aériennes. ", "id": 2402752} {"src_title": "Boston Bruins", "tgt_title": "Bruins de Boston", "src_document": [{"title": "Historie klubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před 2. světovou válkou.", "content": "V roce 1923 se bostonskému potravinářskému magnátovi Charlesi Adamsovi podařilo přesvědčit vedení NHL k rozšíření do Spojených států amerických. Adams se zamiloval do hokeje při sledování finále Stanley Cupu mezi Montreal Canadiens a Calgary Tigers. Adams přesvědčil vedení ligy aby mu udělila práva na založení týmu v Bostonu, což se stalo 1. listopadu 1924. První co pro svůj tým Adams udělal, bylo že si najal bývalého hráče Arta Rosse jako generálního manažera týmu. Ross se stal tváří Bruins na třicet let a to nejen jako generální manažer, ale i jako trenér. Dále Adams pověřil Rosse vymyšlením názvu pro tým. Mělo to být nezkrocené zvíře zobrazující rychlost, hbitost a mazanost. Ross tak vymyslel název Bruins. \"Bruin\" je slovo označující medvěda ve starých klasických anglických pohádkách. Původními týmovými barvami se staly hnědá a žlutá, pocházející z barev Adamsova řetězce obchodů s potravinami First National Stores. 1. prosince 1924 hrál tým v bostonské Boston Areně svůj první zápas, když porazil Montréal Maroons 2:1. V první sezoně se ovšem Bruins podařilo vyhrát pouze šest zápasů a skončili tak na posledním místě. V Boston Areně hrál tým už jen další tři sezóny, než se přestěhoval do Boston Garden. Boston Arenu později převzala Northeastern University, která v roce 1979 arénu renovovala a přejmenovala. Boston Arena s novým jménem Matthews Arena je nyní nejstarší funkční hokejovou arénou na světě. Ve třetí sezoně se tým značně zlepšil. Ross využil zániku Western Hockey League k pořízení některých hvězdných hráčů. Jedním z nich byl také obránce původem z Fort Qu'Appelle v Saskatchewanu Eddie Shore. Bruins se v té sezoně dostali až do finále Stanley Cupu, ale prohráli s Ottawa Senators. Vyhrát se Bruins povedlo až v roce 1929 když ve finále narazili na New York Rangers. Kromě Shora se na tomto úspěchu významně podepsali také Harry Oliver, Dit Clapper, Dutch Gainor a brankář Tiny Thompson. Tato sezona byla první kterou Bruins hráli v Boston Garden. O sezonu později stanovili Bruins rekord, který stále platí. V základní části totiž vyhráli hned 87,5 procenta zápasů. Kromě toho přepsali také hodně týmových rekordů. Ve finále Stanley Cupu ale prohráli s Montreal Canadiens. V roce 1939 tým změnil své barvy na nynější černou a zlatou a opět vyhrál Stanley Cup. V této sezoně byl brankář Tiny Thompson vyměněn za Franka Brimseka, který vyhrál také Vezina Trophy a Calder Trophy, navíc se stal prvním nováčkem, který byl nominován do prvního All-Star týmu sezony a pro své úspěchy vyfasoval přezdívku „Mr. Zero“ (Pan Nula). Kromě něj k zisku tohoto Stanley Cupu významně přispěli i Bill Cowley, Mel Hill (kterému se pro góly v prodlouženích přezdívalo „Náhlá Smrt“), Milt Schmidt, Bobby Bauer a Woody Dumart. V roce 1940 Bruins vyměnili Eddieho Shora do New York Americans, kde ve stejném roce ukončil kariéru. O rok později vyhrál Boston svůj na dlouhou dobu poslední Stanley Cup. Další vyhráli až po 29 letech.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka a éra „Original Six“.", "content": "2. světová válka negativně postihla i Bruins. Brimsek, Schimdt, Bauer a Dumart ztratili ve válce svá nejproduktivnější léta. Tým ale vedly jiné hvězdy, Bill Cowley, Dit Clapper a Busher Jackson. V roce 1943 byl počet týmů v NHL snížen na šest a tak začala éra „Original Six“. O rok později, Herb Cain, hrající za Bruins stanovil nový rekord v počtu bodů v základní části – 82. Bruins se ale stejně nedostali do play-off a Cain o dva roky později ukončil kariéru. Předválečné hvězdy se do týmu vrátili v sezoně 1945–46, kdy Dit Clapper vedl tým zpět do finále Stanley Cupu jako hrající trenér. O rok později pak ukončil kariéru a stal se prvním hráčem, který hrál v NHL alespoň 20 sezón. Další dva roky zůstal s Bruins už pouze jako kouč. Brimsek už nebyl tak dobrý jako před válkou, což se projevilo v tom, že po roce 1946 vypadli Bruins třikrát za sebou v prvním kole play-off, což vyústilo v rezignaci kouče Clappera. Brimsek byl v roce 1949 vyměněn do Chicaga. Naděje Bruins Don Gallinger dostal doživotní zákaz hraní hokeje. A tak se jediným velkým talentem týmu stal Johnny Peirson, kterého si pamatují i fanoušci ze sedmsátých let, kdy byl spoluhlasatelem přímých přenosů Bruins na WSBK-TV. Na začátku padesátých let nastala velká krize. Weston Adams, syn zakladatele Charlese Adamse a prezident týmu se dostal do finančních problémů a v roce 1951 musel být vykoupen majitelem basketballových Boston Celtics a arény Boston Garden Walterem A. Brownem. Mezi lety 1947 a 1967 se povedlo pouze čtyřikrát postoupit do play-off. V letech 1953, 1957 a 1958 se Bruins podařilo postoupit až do finále Stanley Cupu, ale pokaždé vypadli s Montreal Canadiens. Navíc v letech 1960–1967 se nedostali do play-off ani jednou. 1. ledna 1954, Robert Skrak, asistent Franka Zamboniho, vynálezce nejznámější rolby na světě, předvedl personálu Boston Garden novou rolbu Zamboni Model E. Bruins pak jeden model rolby objednali a stali se prvním týmem NHL, který používal rolby této značky. První rolba vyjížděla na led Boston Garden ještě v osmdesátých letech, v roce 1988 si jí pak vzala pod svou ochranu Hokejová síň slávy v Torontu. 18. ledna 1958, první hráč černé pleti, Willie O'Ree nastoupil k zápasu NHL. Za Boston hrál v sezonách 1957–58 a 1960–61, nastoupil ve 45 zápasech a připsal si 6 gólů a 10 asistencí. V této části historie týmu, Bruins neměli vypracovaný systém farem v nižších ligách. Proto museli často hledat volné hráče. Bruins tak podepsali Tommyho Williamse, vítěze ZOH 1960 za USA a jediného amerického hráče v NHL v roce 1962. „Uke Line“, ofenzivní formace pojmenovaná po ukrajinském původu jejich hráčů zažívala produktivní roky, a to i přesto, že celkově se týmu vůbec nedařilo. Členové lajny byli Johnny Bucyk, Vic Stasiuk a maďarský hráč Bronco Horváth.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření ligy a éra „Velkých zlých Bruins“.", "content": "Weston Adams koupil tým zpět v roce 1964 po Brownově smrti a začal ho přestavovat. Do týmu přivedl především nyní legendárního obránce Bobbyho Orra, který v sezoně 1966–67 vyhrál Calder Trophy pro nejlepšího nováčka sezony. Pak Bruins získali tři mladé forvardy, Phila Esposita, Kena Hodge a Freda Stanfielda z Chicaga. Phil Esposito vedl Bruins v lajně s Hodgem a Waynem Cashmanem. Stal se prvním hráčem v lize se 100 bodů a zlomil i další rekordy. Esposito je navíc stale jedním ze čtyř hráčů, kteří dokázali vyhrát Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL čtyřikrát v řadě. Dalšími třemi jsou Gordie Howe, Wayne Gretzky a Jaromír Jágr. S dalšími hvězdami jako byli Johnny Bucyk, John McKenzie, Derek Sanderson, Ken Hodge, Dallas Smith a brankář Gerry Cheevers se „Velcí zlí Bruins“ stali předním týmem ligy od šedesátých do osmdesátých let. V roce 1970, Bobby Orr svým gólem v prodloužení rozhodl finále Stanley Cupu proti St. Louis Blues a ukončil tak sérii 29 let bez poháru. Ve stejné sezoně navíc Orr získal nejvíce trofejí. Získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce, Art Ross Trophy, Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy a Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. Je stále jediným hráčem, kterému se povedlo vyhrát v jedné sezoně tyto čtyři trofeje. V další sezoně se stal trenérem Bruins bývalý obránce Bostonu a Montrealu Tom Johnson a v základní části se podařilo opět překonat několik rekordů. Stále drží rekord v počtu hráčů v nejlepší desítce kanadského bodování základní části. Dostalo se tam hned sedm hráčů. Čtyři z nich navíc překonali hranici sta bodů – byli to Orr, Esposito, Bucyk a Hodge. Navíc se jim povedlo překonat rekord v počtu vítězství v základní části. Ve čtvrtfinále play-off je ale vyřadili Montreal Canadiens s nováčkem Kenem Drydenem v brance. Další sezona sice nebyla v základní části tak vydařená, ale v play-off se Bruins dostali až do finále, kde porazili New York Rangers v šestizápasové sérii. Zadák Rangers Brad Park, pak o Orrovi prohlásil, že rozdíl nedělal, ale sám rozdílem byl. Po zbytek sedmdesátých let zůstali Bruins stále silní, i přesto, že ztratili Cheeverse, McKenzieho i Sandersona. V roce 1974 se dostali opět do finále Stanley Cupu, ale prohráli s Philadelphia Flyers. Na další sezonu si nový kouč Don Cherry přivedl do týmu pár rváčů, Bruins ale stále dokázali soutěžit na nejvyšších příčkách ligy. V roce 1976 pak odešel Bobby Orr do Chicaga, kde v roce 1979 ukončil kariéru po mnoha operacích kolene. Dále Bruins vyměnili Esposita do New York Rangers za Brada Parka, Jeana Ratella, Carola Vadnaise a Joa Zanussiho. Park pak zaplnil díru v obraně po Bobbym Orrovi. Bruins se v té sezoně dostali do semifinále, kde prohráli s Philadelphií. Gerry Cheevers se po sezoně vrátil zpět a Bruins se dostali přes Flyers do finále play-off, ale prohráli s Montrealem. Příběh se opakoval v roce 1978, s tím rozdílem, že Bruins měli velmi vyrovnaný útok – 11 hráčů překonalo hranici dvaceti gólů, což je dosud platný rekord NHL. Potom se Johnny Bucyk rozhodl ukončit kariéru, což znamenalo pro Bruins další velkou ztrátu. V semifinále roku 1979 pak Bruins narazili opět na Canadiens. Ve třetí třetině sedmého zápasu vedli Bruins o gól, ale dostali se do oslabení za příliš mnoho hráčů na ledě, což pomohlo Canadiens vyrovnat a v prodloužení skóre otočit. Trenér Bruins Don Cherry pak odešel do Colorada. 23. prosince 1979 v newyorské Madison Square Garden, fanoušek New York Rangers ukradl hokejku Stana Jonathana při strkanici po konci zápasu a poté ho s ní praštil. Terry O'Reilly, pozdější kapitán Bruins, poté s některými svými spoluhráči vylezl do hlediště a porval se s některými fanoušky. Dostal za to trest na osm zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá a devadesátá léta.", "content": "V roce 1979 pak přišel do týmu další skvělý obránce a opět, hvězda Bruins v dalších dekádách, Ray Bourque. S hvězdami jakými byli právě Bourque, Park a dále Rick Middleton, se Bruins každý rok v osmdesátých letech podařilo dostat do play-off, nedostávali se ale moc daleko. V základní části dosáhli největšího úspěchu v roce 1983, kdy skončili první a jejich brankář Pete Peeters vyhrál Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana ligy. Bourque, Cam Neely a Keith Crowder vedli Bruins do dalšího finále Stanley Cupu v roce 1988. S Edmonton Oilers ale vypadli již po čtyřech zápasech. Z těchto čtyř zápasů ale hráli Oilers tři doma. Čtvrtý zápas byl původně plánován v bostonské Boston Garden, ale za vyrovnaného stavu ve třetí třetině vypadl proud a zápas byl anulován. Čtvrtý zápas se tak hrál až později v edmontonské aréně Northlands Coliseum. V roce 1990 s Bourquem, Neelym, Craigem Janneym, Bobbym Carpenterem, Donem Sweeneym a bývalým brankářem Oilers Andym Moogem, se Bruins dostali opět do finále, ale opět podlehli Edmontonu, tentokrát až po pěti zápasech. V letech 1988, 1990, 1992 a 1994 vždy narazili v play-off i na Montreal Canadiens a pokaždé je vyřadili. Bostonští fanoušci to brali jako pomstu za četná vítězství Canadiens v éře „Original Six“. V letech 1991 a 1992 byli Bruins pokaždé vyřazeni ve finále konference Pittsburghem, který vedl Mario Lemieux. Od roku 1993 se Bruins až nedokázali dostat v play-off moc daleko, i přesto, že měli talentované zbraně, kterými byli Adam Oates, Jozef Stümpel a Rick Tocchet. V roce 1993 skončili Bruins druzí v základní části, ale v prvním kole play-off je vyřadili Buffalo Sabres. Při předávání ocenění hodně členů týmu skončilo na druhých místech – Bourque na Norris Trophy, Oates na Art Ross Trophy a Lady Byng Trophy, Joe Juneau na Calder Trophy, Dave Poulin na Frank J. Selke Trophy, Moog na William M. Jennings Trophy a trenér Brian Sutter na Jack Adams Award. Ray Bourque se ale dostal do prvního All-Star týmu a Juneau do týmu nejlepších nováčků. V roce 1995 se Bruins stěhovali z Boston Garden. Poslední oficiální zápas byla prohra v play-off s New Jersey Devils, v září téhož roku se zde ale hrál i exhibiční zápas s Montrealem. Bruins se na další sezonu přestěhovali do FleetCenteru, který se nyní jmenuje TD Garden. V roce 1997, Bruins se poprvé po třiceti letech nedokázali dostat do play-off. Třicetiletá šňůra účastí v play-off je tak rekordem mezi všemi profesionálními týmy hrající nejvyšší severoamerické ligy. Největším rivalem Bostonu jsou Montreal Canadiens, na které v play-off narazili v historii třicetkrát. Dalším velkým rivalem je tým New York Rangers. Velkými rivaly byli také Hartford Whalers, než se přestěhovali do Severní Karolíny.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2001 se Bruins, pod novým koučem Mikem Keenanem opět nedokázali dostat do play-off. Nejlepším střelcem byl Jason Allison. O rok později ale noví Bruins vyhráli poprvé od roku 1993 Severovýchodní divizi. V týmu dominovali nové hvězdy Joe Thornton, Sergei Samsonov, Brian Rolston, Bill Guerin, Mike Knuble a Glen Murray. V play-off je ale hned v prvním kole vyřadili Canadiens. V sezoně 2002–03 střídali Bruins dva brankáře – Steva Shieldse a Johna Grahama. V polovině sezony se ale jedničkou týmu stal nově příchozí veterán Jeff Hackett. Tým vypadl v play-off s pozdějším šampionem New Jersey Devils. Další sezonu začal v bráně bývalý brankář Maple Leafs Felix Potvin. V sezoně ho ale nahradil Andrew Raycroft, který dovedl tým k dalšímu vítězství divize a sebe k vítězství Calder Trophy. Bruins vypadli v play-off s Montrealem. Další sezona se kvůli stávce nekonala a tak se Bruins snažili pracovat především na lovení volných hráčů. Do týmu přišli Alexej Žamnov a Brian Leetch. Kapitán týmu Thornton byl vyměněn do San Jose Sharks za Marca Sturma, Brada Stuarta a Wayna Primeaua. V další sezoně startoval jako první brankář Fin Hannu Toivonen, ale ten se později zranil a novou jedničkou se stal Tim Thomas. Bruins se poprvé po pěti letech nedostali do play-off. Nový generální manažer Peter Chiarelli po sezoně přivedl obránce Zdena Cháru a útočníka Marca Savarda. Sezona 2006–07 dopadla bídně, Bruins skončili v divizi na posledním místě. V další sezoně vypadli Bruins v play-off s Montrealem. Po většinu sezony byl zraněn šikovný útočník Patrice Bergeron, ale mladíci David Krejčí, Milan Lucic, Vladimír Sobotka a Petteri Nokelainen ho dokázali výborně nahradit.", "section_level": 2}, {"title": "Omlazení týmu.", "content": "Po této neúspěšné sezoně tak přišly změny. Trenéra Dava Lewise vystřídal značně lepší Claude Julien. Bruins dostali také nové logo, které se ale od starého příliš neliší. V sezoně 2007–08 získali Bruins zpět ztracený respekt, dostali se do play-off ale v sedmizápasové bitvě je vyřadili Canadiens. Bruins ale opět získali i zájem fanoušků Nové Anglie, kteří preferovali jiné profesionální týmy z Bostonu (nehrající hokej). V další sezoně se Bruins hodně dobře vedlo a dokonce se začalo mluvit o comebacku „Velkých zlých Bruins“. Bruins vyhráli Východní konferenci, v play-off vyřadili rychle Montreal ale poté nestačili na Carolina Hurricanes. V dovednostní soutěži o nejtvrdší střelu na All-Star víkendu překonal bek Zdeno Chára rekord. Ten stanovil na 169,7 km/h. Po sezoně opustil tým jeden z nejlepších defenzivních útočníků ligy, Per-Johan Axelsson, který odešel do švédského týmu Frölunda HC. Dalším ztraceným hráčem se stal mladý a vynikající útočník Phil Kessel, který odešel do Toronta. 1. ledna 2010 hráli Bruins na baseballovém Fenway Parku Winter Classic a porazili Philadelphia Flyers 2:1. Po tomto zápase se ale Bruins přestalo dařit i díky četným zraněním.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastník týmu.", "content": "Od roku 1975 je vlastníkem týmu Jeremy Jacobs. Ten reprezentuje tým ve výboru ředitelů, který sám šéfuje. Jacobs bývá často označován jako jedna z nejvlivnějších osobností ve sportech prestižními sportovními magazíny. Principálem týmu je Charlie Jacobs, generálním manažerem Don Sweeney, viceprezidentem Cam Neely a hlavním poradcem Harry Sinden.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Přímé přenosy zajišťuje už zhruba třicet let NESN, komentátory jsou Jack Edwards a Andy Brickley.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boston Bruins je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí ve městě Boston v Massachusetts. Do NHL vstoupil v ročníku 1924/25 a hraje v Atlantické divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale TD Garden s kapacitou 17 565 diváků. Klubové barvy jsou černá, zlatá a bílá. ", "tgt_summary": "Les Bruins de Boston, en anglais , sont une franchise professionnelle de hockey sur glace d'Amérique du Nord. L'équipe est basée à Boston dans le Massachusetts aux États-Unis et joue ses matchs à domicile dans la salle du TD Garden depuis 1995. Auparavant l'équipe a joué quelques saisons dans le Boston Arena puis la plus grande partie de son histoire dans le Boston Garden. Ils font partie de la ligue principale d'Amérique du Nord, la Ligue nationale de hockey (également désignée par le sigle LNH), et s'alignent dans la division Atlantique dans l'association de l'Est. ", "id": 945340} {"src_title": "Secure Copy", "tgt_title": "Secure copy", "src_document": [{"title": "SCP protokol.", "content": "SCP protokol je podobný rcp protokolu z BSD, avšak na rozdíl od něj jsou data při přenosu šifrována. Šifrování znemožňuje získat odposlechem z přenášených datagramů citlivé informace (přihlašovací jména, hesla i samotná přenášená data). Protokol SCP sám o sobě nezajišťuje šifrování ani autentizaci, protože oboje poskytuje protokol SSH. V případě potřeby si program codice_1 od uživatele vyžádá heslo nebo heslovou frázi (na rozdíl od protokolu rcp, který zadání hesla neumožňuje). Při kopírování souboru na vzdálený počítač je v rámci protokolu SCP možné předat i další informace o souboru (oprávnění, časy modifikace a podobně), což je proti protokolu FTP významným vylepšením. Při kopírování souboru ze vzdáleného počítače jsou druhé straně zasílány požadavky, které server vyřizuje (kopírování souboru nebo celé adresářové struktury), což může způsobit vážný bezpečnostní problém, pokud se připojíme k serveru napadenému útočníkem. Ve většině případů je protokol SCP nahrazován komplexnějším protokolem SFTP.", "section_level": 1}, {"title": "Program SCP.", "content": "SCP program je klient, který implementuje protokol SCP. Nejčastěji používaná implementace SCP protokolu je program codice_1, který se používá na příkazovém řádku. Jedná se o zabezpečenou analogii programu codice_3. Program codice_1 je součástí všech SSH serverů, které poskytují službu SCP a obvykle zajišťuje jak funkci klienta, tak funkci serveru (po připojení klienta je na straně serveru program codice_1 spuštěn v roli serveru). Syntaxe zápisu kopírování je podobná programu cp. U parametru pro označení vzdáleného počítače je nutné v každém případě zachovat za názvem počítače dvojtečku, jinak program codice_1 považuje argument za označení lokálního názvu souboru a chová se pak jako klasický program codice_7. Dvojtečka označuje domácí adresář uvedeného uživatele a dále lze použít k němu relativní nebo absolutní cestu k žádanému souboru: Protože je protokol SCP jednoduchý a umožňuje pouze přenos souborů, prakticky neexistují nadstavby pro grafické uživatelské rozhraní. Některé programy (jako například WinSCP) kopírování souborů pomocí protokolu SCP umožňují, avšak musí nějakým jiným způsobem zajistit doplňující operace (jako třeba výpis adresáře), což způsobuje komplikace při kombinaci různých platforem. Proto grafické programy pracují obvykle přednostně s protokolem SFTP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Secure Copy nebo také SCP slouží k bezpečnému přenosu souborů mezi dvěma počítači propojenými počítačovou sítí pomocí protokolu Secure Shell (SSH). SCP má omezené možnosti, a proto je nahrazován komplexnějším protokolem SFTP. ", "tgt_summary": "Secure copy (SCP) désigne un transfert sécurisé de fichiers entre deux ordinateurs utilisant le protocole de communication SSH. Le terme SCP désigne aussi bien le programme scp que le protocole scp.", "id": 2286513} {"src_title": "Hospodářské zvíře", "tgt_title": "Animal domestique", "src_document": [{"title": "Hospodářská zvířata podle druhu a užitku.", "content": "Hospodářským užitkem ze zvířat je nejčastěji \"komodita\": mléko, maso, tuk, vejce či kožešina, mohou to být ale i kosti, paznehty, rohy nebo parohy, přírodní vlákna či chlupy, sladký med či měňavé perly. Dále pak \"užitečná práce\" (tažná zvířata či jezdecká zvířata): především koně, případně skot nebo osli, v exotických jižních zemích ale také sloni a velbloudi, v severských zemích pak také sobi a psi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářská zvířata pro komodity.", "content": "Hlavními hospodářskými zvířaty jsou v ČR pro \"maso\": skot, prasata, drůbež (kuřata, krůty, kachny, pižmovky a husy) a ovce. Minoritní význam mají kozy, králíci, perličky, holubi a jelenovití, zejména sika, daněk skvrnitý a jelen, chovaní na farmách pro maso, příapdně parohy. Pouze nepatrný význam mají v české produkci masa nutrie, koně a pštrosi. Velký význam v produkci masa má i chov ryb - rybníkářství a akvakultura. V ČR mají největší význam kapr obecný, pstruh americký duhový, amur bílý, tolstolobik bílý a tolstolobec pestrý, menší význam mají síhové, siveni, jeseteři a dravé ryby. K dalším chovaným druhům ryb patří lososi, tilapie nilská nebo pangas spodnooký. Pro \"vejce\" se v ČR chovají takřka výhradně slepice, minoritní význam mají perličky a japonské křepelky, případně holubi a pštrosi. Kachní vejce jsou oblíbena v Číně a Jihovýchodní Asii, ale v Evropě se obvyle nekonzumují, neboť mohou představovat zdravotní riziko. Vejce hus a krůt se nekonzumují. Pro \"mléko\" je v ČR chován zejména skot, méně ovce a kozy. Jinde v Evropě a především v Asii je pro mléko chován také kůň domácí, buvol domácí, velbloud jednohrbý a dvouhrbý, jak a sob. Pro vlnu se v ČR chovají téměř výhradně ovce, dílčí význam maí králíci a srstnatá plemena koz, v Asii poskytují vlnu také velbloudi a jaci, v Jižní Americe lama alpaka. Tuk (sádlo nebo lůj) produkují prasata, ovce, skot, někteří ptáci (husa, kachna), využívá se i máslo, získávané z mléka a lanolin z ovčí vlny. Chov zvířat pro kožešinu je v posledních desetiletích celosvětově na ústupu, nejvíce se vyžívají kožešiny domácích ovcí, králíků a koz. Dílčí význam mají též nutrie, lišky obecné a polární (i jejich barevné variety), norci američtí, činčily nebo mývalové,dosud jsou také pro kožešinu využívání domácí psi a kočky. K produkci kůže slouží hlavně běžná hospodářská zvířata - skot, prasata, koně, ovce, kozy, ale také krokodýli a aligátoři, chovaní na specializovaných farmách. Pro kůži, maso a pro farmaceutické účely se chovají hlavně v Asii i někteří hadi a ještěři. V souvislosti s mechanizací v dopravě, zemědělství a lesnictví klesá význam zvířat jako pracovní síly. Ve střední Evropě včetně ČR sloužil jako pracovní a dopravní zvíře v minulosti zejména kůň, případně vůl a osel, výjimečně pes (u řezníků v 19. stol.). Na severu Evropy a Asie mají dosud význam tažní, vzácněji jezdečtí sobi, v severní Asii a Americe také saňoví psi. V Jižní Americe slouží k nošení nákladů lama krotká, v horách centrální Asie jak a výjimečně i berani některých plemen ovcí. V aridních oblastech Asie a Afriky oba druhy velbloudů. Velbloudi (hlavně jednohrbí) se používjí rovněž k jízdě a výjimečně i k zápřahu. V Indii a Jihovýchodní Asii je především v lesnictví při těžbě dřeva používáni ochočení sloni, v případě slonů se však nejedná o klasickou odmestkaci, ale o ochočování odchycených volně žijících zvířat. Jako laboratorní zvířata slouží hlavně žáby drápatky, axolotli, některé ryby (danio pruhované, gupka), morčata, králíci, myši, potkani, méně křečci, domácí kočky, psi, prasata a primáti. Současným trendem však je využití zvířat při biologickém, medicínském, farmaceutickém či kosmetikcém výzkumu co nejvíce omezit. Mezi hospodářskými zvířaty najdeme i bezobratlé. Z hmyzu je to především včela medonosná, chovaná jak pro med jako potravinu, tak i pro vosk a další včelí produkty) a bourec morušový, chovaný pro hedvábné vlákno, méně jako potravina (larvy a kukly jsou v Asii oblíbenou delikatesou. Nově se začínají využívat také \"roztoči\", především ti draví, například v zemědělství jako ochrana před škůdci. Roztoči se však používají i v potravinářství, konkrétně třeba při výrobě a zrání některých sýrů. Z mořských či sladkovodních \"mlžů\" se využívají perlorodky pro perly a ústřice (například slávky) pro jídlo. Podobně se využívají také suchozemští \"plži\", například hlemýždi nebo oblovky. Průmyslově se využívají i \"korýši\": raci, langusty, krabi, humr i garnáti a krevety, hlavně jako potrava, nově i jako zdroj chitinu jako materiálu pro technologické použití. Zejména v Asii se pro hospodářské účely se chovají i \"plazi\" (hadi, želvy, krokodýli i aligátoři), ti především pro kůže, ale i \"obojživelníci\", například skokan volský, především pro maso.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská zvířata pro práci.", "content": "Speciálním případem je zcela jistě pes, který může být jak hospodářským zvířetem pro užitek z práce (pastevečtí psi, hlídací a bojoví, záchranářští psi, slepečtí psi, tažní psi do spřežení aj.), pro komoditu (krev pro lékařské pokusy, dokonce na maso, lze i vlna), tak i domácím miláčkem. Unikátní užitek byl z bezsrsté rasy určené pro zahřívání postele.", "section_level": 2}, {"title": "Domestikace.", "content": "Termín hospodářské zvíře souvisí s termínem domestikace, protože většina hospodářských zvířat jsou zvířata domestikovaná. Můžeme se ale setkat i se zvířaty divokými i polodomestikovanými (antilopa losí), nebo bez jakéhokoli vztahu k člověku (korýši, plazi).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hospodářské zvíře je zvíře, u kterého se sleduje přímý hospodářský užitek. Tento pojem se obsahově překrývá s termínem domácí zvíře, nejde však o synonyma. Mezi domácí (domestikovaná) zvířata patří jak druhy chované pro hospodářský užitek, tak zvířata chovaná jako domácí mazlíčci a společníci. Mimoto se hospodářsky využívají i volně žijící nebo polodivoká zvířata, která nebyla domestikována. Hospodářský užitek se získává nejen ze savců nebo ptáků, ale obecně vlastně ze všech druhů živočichů.", "tgt_summary": "L'animal domestique est perçu comme tel à des niveaux différents. Il s'agit à l'époque contemporaine généralement d'animaux, plus ou moins familiers, issus de la domestication et de l'élevage comme animal de rente. En droit, toutefois, le statut d'animal domestique peut s'appliquer de façon plus restreinte à un nombre réduit d'espèces ou même des races animales bien précises, variables en fonction de la législation concernée. Dans son acception originale l'expression peut s'appliquer à tout animal vivant dans le voisinage de la maison et commensal de l'homme, même s'il s'agit d'un animal libre comme le Moineau domestique, mais cette proximité constante avec l'homme les distingue des animaux sauvages proprement dits.", "id": 1293815} {"src_title": "Pohybová rovnice", "tgt_title": "Équation du mouvement", "src_document": [{"title": "Tvar rovnice a počáteční podmínky.", "content": "Pohybová rovnice v nejobecnějším tvaru je obvykle diferenciální rovnice druhého řádu, kde se derivuje podle času. V konkrétních případech se ale může výrazně zjednodušit. Jejím řešením je funkce popisující polohu v závislosti na čase formula_1, což je vlastně parametrické vyjádření trajektorie. Řád diferenciální rovnice určuje, jaké počáteční podmínky je třeba zadat, aby řešení bylo jednoznačné. Pro rovnici druhého řádu, je třeba zadat počáteční polohu a rychlost tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická mechanika.", "content": "Vychází se z Newtonových pohybových zákonů. Zákon setrvačnosti definuje inerciální soustavu za účelem eliminace vnějších vlivů. Zákon síly pak dává přímo pohybovou rovnici ve tvaru: kde \"m\" je hmotnost tělesa násobená druhou časovou derivací vektoru polohy formula_1, na levé straně je vektor působící síly. Za sílu se přitom dosadí funkce času, polohy nebo i rychlosti, podle konkrétní situace, tzn. formula_4. (Například v gravitačním poli síla závisí na vzdálenosti od centrálního tělesa. Odporová síla vzduchu závisí na rychlosti pohybu.) Přitom víme, že rychlost je také časová derivace polohy formula_5.", "section_level": 1}, {"title": "Pohybové rovnice při působení nulové síly.", "content": "Pohybové rovnice můžeme v případě, že na těleso nepůsobí síla, tzn. formula_6, vyjádřit pomocí prvního pohybového zákona. Pro formula_6 dostaneme pro zrychlení formula_8, neboť těleso zůstává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu jen tehdy, pokud se nemění jeho vektor rychlosti. Pohybová rovnice má tedy tvar Ke stejné rovnici se dostaneme také v případě, že vyjdeme z pohybové rovnice a předpokládáme působení nulové síly, tzn. formula_6. Poněvadž je zrychlení nulové, musí být rychlost konstantní, tedy formula_11, což vyhovuje prvnímu pohybovému zákonu. Rychlost formula_12 označuje konstantní vektor rychlosti, tzv. počáteční rychlost. Tato rychlost se bez působení síly v průběhu pohybu nemění.", "section_level": 2}, {"title": "Rovnoměrně zrychlený pohyb.", "content": "Jde o pohyb v konstantním silovém poli, neboli všude a v každém okamžiku na těleso působí síla stejné velikosti, tedy formula_13, a má směr souhlasný se směrem pohybu, tzn. formula_14. Vzhledem k tomu, že síla působí ve směru pohybu, má také zrychlení stejný směr jako rychlost, tzn. formula_15. Například na automobil působí tahová síla motoru. Jsou-li tedy všechny uvažované vektory rovnoběžné, nemusíme uvažovat vektorový charakter veličin. Rovnice se zjednoduší na tvar kde formula_17 je dráha v okamžiku \"t\". Síla \"F\" na levé straně v tomto případě na ničem nezávisí, je konstantní. Z matematiky diferenciálních rovnic vyplývá, že všechna řešení této rovnice mají tvar kde \"F/m\" má význam zrychlení. Vidíme, že zrychlení nezávisí na čase, těleso při tomto silovém působení musí neustále rovnoměrně zrychlovat. Hodnoty formula_19 a formula_20 z rovnice nevyplývají, jde o počáteční podmínky: formula_19 má význam počáteční polohy a formula_20 je počáteční rychlost. Podmínky musí být dvě, jde o přímý důsledek faktu, že pohybová rovnice obsahuje druhou derivaci. V tomto případě má počáteční rychlost stejný směr jako působící síla. Příkladem takového pohybu je volný pád. Pokud je působící síla konstantní, tzn. formula_13, ale nepůsobí ve směru pohybu, tzn. formula_24, pak lze pohybovou rovnici vyjádřit ve tvaru kde na pravé straně rovnice se nachází konstantní vektor a na levé straně zrychlení. Toto zrychlení je tedy také konstantní a má stejný směr jako působící síla, avšak na rozdíl od případu působení konstantní síly ve směru pohybu neleží toto zrychlení ve směru dráhy. Vektor zrychlení formula_26 má tedy v tomto případě jiný směr než vektor rychlosti formula_27, tzn. formula_28. Těleso v tomto případě vykonává obecný křivočarý pohyb. Při řešení se postupuje podobně jako v případě hledání sil při obecném křivočarém pohybu. Příkladem takového pohybu je šikmý vrh.", "section_level": 2}, {"title": "Harmonický kmitavý pohyb.", "content": "Mějme takové prostředí, že síla působící na těleso je přímo úměrná vzdálenosti (výchylce) od rovnovážné polohy a má směr k této poloze. Takový systém se označuje jako harmonický oscilátor. Příkladem je závaží zavěšené na pružině (viz Hookův zákon) anebo válcová zkumavka se zatíženým dnem, která se pohupuje na hladině vody (viz Archimédův zákon). Pohybová rovnice pro tento případ má tvar kde formula_30 je výchylka z rovnovážné polohy, \"m\" je hmotnost tělesa. V případě pružiny má konstanta \"k\" význam tuhosti. Řešením rovnice jsou všechny funkce ve tvaru kde formula_32 má význam úhlové rychlosti. Těleso tedy zákonitě musí vykonávat harmonický (sinusový) pohyb. Parametry formula_33 a formula_34 jsou (opět dvě) konstanty, které jsou určeny z počátečních podmínek ( tj. jsou určeny z polohy a rychlosti v počátečním čase), jejichž fyzikální význam je maximální výchylka a počáteční fáze pohybu. Pro formula_35 dostáváme formula_36, což znamená žádný pohyb. I to je možné řešení pohybové rovnice.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybové rovnice při křivočarém pohybu.", "content": "Při obecném křivočarém pohybu po zakřivené dráze nemá obecně zrychlení formula_26 směr tečny ke křivce dráhy (trajektorii). Rozložíme-li působící sílu formula_38 na tečnou složku formula_39 a normálovou složku formula_40 k trajektorii pohybu, získáme vztahy kde formula_43 je okamžitá rychlost a formula_44 je poloměr křivosti dráhy. Tečná složka formula_39 mění velikost rychlosti tělesa, normálová složka formula_40 mění směr rychlosti. Normálová složky směřuje do středu křivosti dráhy, proto se nazývá silou dostředivou (centripetální). Při rovnoměrném pohybu tělesa po zakřivené dráze (např. po kružnici), tedy při pohybu, při němž má rychlost konstantní velikost, platí pro tečnou sílu formula_47. Na hmotný bod tak působí pouze dostředivá síla, která jej nutí pohybovat se po zakřivené dráze. Tato síla je obvykle zajištěna nějakým upevněním, které se nazývá vazba. Pokud by dostředivá síla přestala na těleso působit, nenutilo by jej již nic ke křivočarému pohybu, a proto by se podle prvního Newtonova zákona dále pohyboval přímočaře ve směru rychlosti, kterou měl v okamžiku, kdy dostředivá síla vymizela. Dostředivá síla je tedy síla, kterou na pohybující se těleso působí vazba, čímž jej nutí ke křivočarému pohybu. Podle třetího Newtonova zákona však působí těleso na vazbu stejně velkou silou opačného směru. Tato síla se nazývá silou odstředivou (centrifugální). Tato síla míří od středu křivosti. Otáčí-li se např. kámen upevněný na provázku, působí provázek na kámen silou dostředivou a nutí jej ke křivočarému pohybu, kámen naproti tomu působí na provázek silou odstředivou a napíná jej.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybová rovnice kontinua.", "content": "V mechanice kontinua lze pohybovou rovnici vyjádřit soustavou parciálních diferenciálních rovnic ve tvaru kde bylo použito Einsteinovo sumační pravidlo a formula_49 je tenzor napětí, formula_50 jsou složky objemové síly, formula_44 je hustota a formula_52 jsou složky vektoru posunutí. Vhodnou úpravou lze získat rovnice použitelné pro určitou látku. Např. pro pohyb viskózní tekutiny jsou pohybovými rovnicemi Navierovy-Stokesovy rovnice.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie relativity.", "content": "V relativistické fyzice má pohybová rovnice tvar tzn. síla formula_38 je rovna časové změně hybnosti formula_55. V relativistické fyzice je však třeba brát v úvahu také závislost hmotnosti na rychlosti. Proto nelze v obecném relativistickém případě použít stejný výraz jako v klasické mechanice. Vyjádření pohybové rovnice ve stejném tvaru jako v klasické mechanice lze použít pouze v klidové soustavě daného tělesa. V klidové soustavě tedy platí zákony klasické mechaniky.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb v teorii relativity.", "content": "Pokud předpokládáme, že na pohybující se těleso působí síla, která má stejný směr jako pohybující se těleso, přičemž v okamžitě klidovém systému tělesa zůstává velikost této síly stejná, tzn. nemění se v čase. Pak (v této klidové soustavě) bude konstantní také zrychlení vzhledem k okamžitě klidové soustavě, které je pro pozorovatele spojeného s tělesem mírou neinerciálnosti jeho pohybu. Pohyb lze tedy ve speciální teorii relativity považovat za rovnoměrně zrychlený, ačkoliv zrychlení vzhledem k pevně danému inerciálnímu systému v něm konstantní není. Nechť síla působí ve směru osy \"x\" na těleso, které se v čase formula_56 nachází v bodě formula_57 a má nulovou rychlost, tzn. formula_58. Z relativistické pohybové rovnice bude platit kde formula_60 označuje klidové zrychlení. Integrací tohoto vztahu získáme pro rychlost výraz a další integrací lze určit polohu jako Je-li formula_63, lze výraz pro rychlost aproximovat klasickým vztahem Podobně lze polohu aproximovat klasickým vztahem Avšak pro formula_66 vyplývá z vyjádření rychlosti, že formula_67. V teorii relativity se tedy rychlost tělesa bude blížit rychlosti světla, avšak nikdy ji nepřekoná. V tomto bodě se závěry teorie relativity odlišují od klasické mechaniky. Pokud výraz pro polohu přepíšeme do tvaru Tato rovnice představuje rovnici hyperboly. Grafem studovaného pohybu v rovině \"xt\" je tedy hyperbola (na rozdíl od klasického případu, kdy se jedná o parabolu). V této souvislosti se také hovoří o hyperbolickém pohybu.", "section_level": 2}, {"title": "Relativistický pohyb v homogenním magnetickém poli.", "content": "Na těleso s elektrickým nábojem formula_69, které se pohybuje v magnetickém poli o indukci formula_70 rychlostí formula_27 působí síla Tento vztah platí i v teorii relativity. Předpokládejme, že magnetické pole je homogenní, časově neproměnné, a vektor formula_70 má směr osy \"z\". Omezíme-li se na popis pohybu v rovině \"xy\", dostaneme pohybové rovnice V nerelativistické fyzice bychom do těchto rovnic dosadili formula_76 a řešením by byl pohyb po kružnici s úhlovou rychlostí formula_77. V teorii relativity je však hmotnost závislá na rychlosti. Vynásobíme první z rovnic formula_78 a druhou z rovnic formula_79 a sečteme, dostaneme Integrací dostaneme zákon zachování energie Odsud plyne, že je možné považovat hmotnost formula_82 za konstantu a dostaneme obdobné řešení jako v nerelativistickém případě, tzn. pohyb probíhá po kružnici s úhlovou rychlostí Z tohoto výrazu plyne, že při relativistickém pohybu se úhlová rychlost zmenšuje s rostoucí rychlostí částice. Je-li formula_84 poloměr kružnice, po které se těleso pohybuje, je rychlost pohybu po obvodu určena jako formula_85, odkud s pomocí předchozích vztahů dostáváme Pro formula_87 pak platí formula_67, tzn. rychlost pohybu tělesa se blíží rychlosti světla, ale nedosáhne jí.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřrozměrná formulace pohybových rovnic.", "content": "V teorii relativity lze pohybové rovnice formulovat také pomocí čtyřvektorů. Pokud předpokládáme, že klidová hmotnost formula_89 částice je konstantní, lze derivovat její čtyřhybnost formula_90 podle intervalu světočáry formula_91, tzn. pro formula_93, kde formula_94 je čtyřrychlost a formula_95 je vektor čtyřzrychlení. Je-li obyčejné zrychlení určeno vztahem formula_96, pak platí kde formula_98 je Lorentzův faktor. Volbou vztažného systému lze dosáhnout toho, aby časová složky čtyřzrychlení byla nulová, z čehož plyne, že čtyřzrychlení je prostorupodobný vektor. Pohybové rovnice lze vyjádřit jako kde formula_100 je vlastní čas a formula_101 je jsou složky čtyřvektoru Minkowskiho síly. Minkowskiho čtyřsíla je s třírozměrnou silou formula_102 spojena vztahem Tato rovnice v sobě zahrnuje nejen relativistické pohybové rovnice, ale také vztah pro časovou změnu energie, tzn. Uvedené rovnice platí pouze za předpokladu konstantnosti klidové hmotnosti, tzn. formula_105. Tyto procesy jsou označovány jako \"mechanické\". Dochází-li ke změně klidové energie (a tedy i změně klidové hmotnosti), jedná se o procesy nemechanické. Příkladem nemechanického procesu je např. ohřívání tělesa, tedy zvyšování jeho klidové energie. U mechanických procesů platí Podle tohoto vztahu je tedy za uvedených podmínek čtyřsíla kolmá na čtyřrychlost.", "section_level": 2}, {"title": "Kvantová mechanika.", "content": "Pohyb v částicové kvantové mechanice je popsán časovým vývojem komplexní vlnové funkce. Přesná poloha částice není určena, lze určit pouze pravděpodobnost výskytu v dané oblasti prostoru. Základní pohybovou rovnicí je Schrödingerova rovnice: kde formula_108 je imaginární jednotka, formula_109 je Planckova konstanta, formula_110 je vlnová funkce, formula_82 je hmotnost částice, formula_112 je Laplaceův operátor. Silové pole je popsáno nikoliv pomocí intenzity pole ale potenciální energie, která závisí na poloze v prostoru a obecně i na čase: formula_113. Závorka na pravé straně rovnice je Hamiltonův operátor. Ten vyjadřuje celkovou energii částice jako součet kinetické a potenciální energie. Výraz na levé straně odpovídá působení operátoru energie na vlnovou funkci. Jde o parciální diferenciální rovnici nad komplexními čísly, protože vlnová funkce se tu derivuje jak podle času tak i prostorových souřadnic. Na levé straně rovnice vystupuje \"první\" parciální derivace vlnové funkce podle času, na pravé straně se derivuje \"dvakrát\" podle prostorových souřadnic (Laplaceův operátor). To naznačuje, že Schrödingerova rovnice není v souladu se speciální teorií relativity, protože není invariantní vůči Lorentzově transformaci. Musela by zacházet s prostorovými i časovými souřadnicemi stejně. Pro relativistické případy je tedy třeba použít jiné rovnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohybová rovnice je matematicky zapsaný fyzikální vztah, který popisuje možné pohyby tělesa v daném prostředí. Tělesem se rozumí například klasické tuhé těleso nebo testovací částice, případně i soustava těles respektive částic. Prostředím se míní zejména síly a silová pole působící na těleso a mechanické vazby, které jeho pohyb omezují. ", "tgt_summary": "L'équation du mouvement est une équation mathématique décrivant le mouvement d'un objet physique. En général, l'équation du mouvement comprend l'accélération de l’objet en fonction de sa position, de sa vitesse, de sa masse et de toutes variables affectant l'une de celle-ci. Cette équation est surtout utilisée en mécanique classique et est normalement représentée sous la forme de coordonnées sphériques, coordonnées cylindriques ou coordonnées cartésiennes et respecte les lois du mouvement de Newton.", "id": 1195295} {"src_title": "Literatura starověkého Řecka", "tgt_title": "Littérature grecque antique", "src_document": [{"title": "Vlivy.", "content": "Tato literatura je nejstarší evropskou literaturou a jako taková dala základ evropskému stylu literatury. Ačkoliv lze v řecké literatuře najít řadu převzatých prvků, jako celek je považována za původní a řečtí autoři vytvořili základní žánry evropské literatury. Tento základ později převzali a obohatili Římané a spolu s Řeky tak vytvořili antickou literaturu, která dala základ evropské kultuře. Již v", "section_level": 1}, {"title": "Typické prvky.", "content": "V řecké literatuře se setkáváme s několika typicky řeckými rysy, jedním z nich je to, že jednotliví spisovatelé produkovali díla pouze jednoho žánru, takováto specializace, především v počátcích literatury je relativně netypická, lze z toho usuzovat, že spisovatelé nebyli profesionálové a že literatura nebyla, alespoň v počátcích, provázána se státní mocí. Literatura je pojímána jako druh recitace, zpěvu a později i divadla, čili nebyla", "section_level": 1}, {"title": "Dělení literatury antického Řecka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Archaické období.", "content": "Toto období bývá také nazýváno předattické. Jeho časové vymezení se velmi odlišuje a ve starší literatuře nebývá vůbec. Za jeho počátek se shodně označuje Homérova tvorba, tzn. 8. století př. n. l.. Tento počátek je odvozen od prvních dochovaných literárních děl, nicméně panuje shoda, že sem lze započítat i předhomérské literární památky, které se sice nedochovaly, ale je patrné, že minimálně v ústní podobě, existovaly. Jednalo se především o různé zpěvy aoidů (pěvců). Za konec tohoto období bývá zpravidla považováno 6. století př. n. l., tj. zhruba Ezopova tvorba. Lze se setkat s posunem o sto let oběma směry. Literárně má ukončení tohoto období Ezopem výhody, protože po tomto období u Řeků nastal rozvoj dramatické tvorby. Historicky je logický o posun tohoto období do 7. století př. n. l., neboť v tomto století byly ukončeny společenské změny. Pro toto období je typická jazyková roztříštěnost děl, to bylo způsobeno dvěma základními faktory. Prvním z nich je roztříštěnost Řeků na jednotlivé kmeny a jejich odlišná mentalita a druhým jsou možnosti jednotlivých jazyků, respektive nářečí. Lze tvrdit, že jednotlivá nářečí byla literárně schopna obstát pouze v té oblasti, která vyhovovala danému kmenu. Základními nářečími byla iónština, dórština, lesbijská aiolština, a attičtina. Iónštinou byla psána většina hrdinských eposů, typickým příkladem je Homér. Dórské nářečí se projevilo především ve sborové lyrice a jeho vliv tedy směřoval spíše ke zpěvu. Lesbijská aiolština pochází z ostrova Lesbos a projevila se především v tvorbě básnířky Sapfó a Alkaia. Tito dva básníci měli na další tvorbu nemalý vliv, proto se toto nářečí v literární formě starořečtiny odrazilo poměrně silně. Attičtina se prosadila především v próze. Nezanedbatelný je i její vliv na drama, kde se využívala díky její vhodnosti pro dialog. Prakticky lze tvrdit, že v tomto období byl položen základ všech řeckých stylů a druhů literatury. Ty se samozřejmě v dalších obdobích rozvíjely a vyvíjely do dalších specifických útvarů. Problémem je, že především z období počátků se zachovalo velmi málo děl a je tedy dost těžké hledat literární kořeny jednotlivých děl. Jako první se začala prosazovat epická tvorba, kde se prosadil nejen doposud neprokázaný Homér, ale i nejstarší prokazatelně existující řecký spisovatel - Hésiodos. Ten ve svém díle \"Theogoniá\" vylíčil řecké bohy a vznik a vývoj světa. Vliv Homéra na řecký epos byl skutečně dominantní, a proto mu časem byla přisuzována celá řada později vzniklých děl, např. satirická báseň \"Margités\", která byla", "section_level": 2}, {"title": "Attické období.", "content": "Attické je poměrně krátké období, které začíná v 5. století př. n. l. a končí roku 323 př. n. l.. Rok 323 př. n. l. je rok, kdy zemřel Alexandr Makedonský, ačkoliv nelze říci, že by se tato událost v literatuře odrazila ihned, lze v této době hledat předěl v myšlení Řeků, který se v literatuře odrazil velmi výrazně. Další změnou, která nastala po smrti Alexandra Makedonského, byl fakt, že řecká literatura se přestala týkat pouze Řecka, ale stala se jazykem vzdělanců. Kolem roku 500 př. n. l. se nejvýznamnějším kulturním střediskem Řecka staly Athény a po jejich vzoru se po celém Řecku začalo rozvíjet drama. Drama bylo spojením lyriky i epiky, navíc k nim přibyla hudba, zpěv a tanec a důraz na mimiku. Drama se nejdříve hrálo na Dionýsových slavnostech. Stálé divadlo vzniklo až v Athénách ve 4. století př. n. l. v době řečníka Lykurga. Řecké drama má dva hlavní a jeden poněkud opomíjený žánr: Počátky řecké prózy lze hledat zhruba v 6. století př. n. l., iónové z Malé Asie začali potřebovat používat i nebásnické obraty, především k vědeckým účelům. Tak se nejstarší řeckou prózou staly prosté záznamy vítězů her, úředníků, kněží atp. Brzy se však vyčlenili základní typy řecké", "section_level": 2}, {"title": "Alexandrijské období.", "content": "Toto období je zpravidla vymezuje dvěma velkými událostmi, první je smrt Alexandra Makedonského (323 př. n. l.) a druhou je bitva u Aktia (31 př. n. l.), kde poslední helénistická říše ztratila svoji samostatnost a helenistický svět tak zcela ovládla Římská říše. V předchozím období byly politicky i kulturně dominantní Athény, nicméně jejich postavení se koncem předchozího období změnilo nejen politicky, ale i kulturně. Po roce 323 př. n. l. se rozpadla Makedonská říše na několik částí a tím vznikla nová kulturní centra (např. Alexandrie, Antiochie atp.). Tato centra se pak stala novými zástupci řecké kultury, do té se tak dostaly nové impulsy díky nimž byl překonán nastalý úpadek. Díky tomu, že se řečtina (resp. starořečtina) rozšířila a stala i mimo Řecko, hovoříme o helénismu. Tím se řečtina stala jakýmsi jazykem vzdělanců a řecky psaná literatura se odtrhla od prostých lidí a byla určena pouze vzdělancům, což byla proti předchozím obdobím radikální změna. Největším centrem nejen literatury, ale i celé kultury se stala Alexandrie. Právě díky tomu, že Alexandrie prakticky určovala literární tón tohoto období jmenuje se toto období alexandrijské. Velkým a významným krokem k učinění Alexandrie centrem vzdělanosti, bylo založení alexandrijské knihovny, kterou založil Ptolemaios I. Sótér, ale otevřel ji až jeho nástupce Filadelfos, který ji doplnil Múseiem. Počet svazků, který v ní měl být umístěn je velmi vysoký, po smrti Filadelfa (247 př. n. l.) měl být kolem čtyř set tisíc, koncem tohoto období se mělo jednat o více než sedm set tisíc svazků. Kromě této knihovny existovala i řada knihoven v ostatních městech, ale ty zdaleka nedosahovaly významu alexandrijské knihovny. V těchto knihovnách byla sepsána řada seznamů (pinakes) spisovatelů, děl atp. Díla v knihovnách byla tříděna podle logického klíče. Objevily se některé nové prozaické žánry a některé staré zanikly, právě v této době se objevují první dějiny umění, literatury atp. Dále se velký důraz kladl na matematická, lékařská, atp. díla. Dále se zájem soustředil na gramatiku a filologii. Mimo tato díla byla, zejména v Alexandrii, vydána řada kritických děl, které byly komentovány nejen z hlediska věcného, ale i z hlediska slohového. Tato vydání jsou nesmírně cenná, neboť z nich lze usuzovat na kvalitu neznámých děl, protože při komentování docházelo k řadě srovnání. Změna přístupu se nejvíce odrazila na rétorice, kde zcela zmizela politická a soudní rétorika a objevuje se tzv. rétorika školská. Poezie prošla obrovskou změnou, v tomto období je poezie psána prakticky jen pro čtenáře, čímž ztratila kontakt s obyvatelstvem. Kontakt s lidmi si udržela pouze atická (tzv. nová) komedie. Těmto změnám byla logicky přizpůsobena nejen témata, ale i styl psaní, který se často obrací k vědě. V poezii se řada dříve populárních oblastí dostala mimo hlavní proud, nebo zanikly zcela. Nejpolárnějším útvarem poezie se stala elegie, dále pak epigram, hymnus a satira. Hrdinský epos (Apollónios Rhodský, Rhianos z Kréty a Euforión) a historický (Archias) epos byly v tomto období prakticky vytěsněny z literárního zájmu. Zájem v této oblasti byl soustředěn pouze na didaktický epos, kde se mohl odrazit i zájem o vědu, který byl u tehdejších básníků velmi populární. To je dobře patrné např. na astronomickém eposu \"Fainomena\", jehož autorem je Aratos. Dalšími autory didaktických eposů byly Nikandros z Kolofóna (jehož \"Heteroiumena\" byla vzorem k Ovidiovým \"Proměnám\"). Zrovna tak dílo Neoptolema z Paria se odrazilo v tvorbě Horatia. Dalšími významnými tvůrci byli Eratosthenés a Apollodóros. Alexandrijská elegie byla prakticky nejpopulárnějším odvětvím poezie této doby a jako taková ovlivnila i římskou literaturu. Nejznámějším se stal autor milostných elegií Filétas z Kosu a Hermesianax z Kolofóna. Zajímavá je i tvorba Kallimacha z Kyrény. Svoji popularitu si udržely i hymny, kde vynikl především Kallimachos a Kastorión, dále pak Hermoklés a Isyllos. Zajímavostí je vznik dvou paian na Apollóna, které mají nad textem noty. Mezi nejpopulárnější literární útvary se v tomto období zařadil epigram, tomuto literárnímu žánru se věnovalo značné množství spisovatelů např. Asklépiadés ze Samu, Simmias z Rhodu, Poseidippos, Anyté Leónidas z Tarentu. Koncem tohoto období udělal básník Meleagros z Gadar výběr nejlepších epigramů. Novým a velmi úspěšným proudem v poezii se stala tzv. bukolská poezie, jejímž zakladatelem je Theokritos. Jedná se o jedinou poezii tohoto období, která vychází z řecké tradice a zabývá se problémy obyčejných lidí. V tomto typu poezie pokračoval ještě Bión. Drama bylo v tomto období také na okraji", "section_level": 2}, {"title": "Římské období.", "content": "Bitva u Actia (31 př. n. l.) měla za následek dobytí posledních zbytků helénistického světa Římem. Následky toho se projevily i v literatuře, neboť se zcela změnily nejen podmínky, ale i styl myšlení společnosti. Za konec nejen tohoto období, ale i celé starořecké literatury je označován rok 529, kdy v Athénách došlo k zavření poslední filosofické školy. Na tuto literaturu navazuje byzantská literatura, na kterou ale má dominantní vliv křesťanství. Toto období lze rozdělit na dvě části, které tvoří v literatuře poměrně výrazný předěl a to na část do přijetí křesťanství (323) a po jeho přijetí.", "section_level": 2}, {"title": "Do Konstantina (313).", "content": "Po bitvě u Actia (31 př. n. l.) došlo v helénistické literatuře k obrovské literární krizi. Tato krize začala již na konci minulého období, ale tato bitva pouze uzavřela dobytí helénistického světa Římem (samotné Řecko se římskou provincií stalo již v r. 146 př. n. l.). Krize v literatuře byla způsobena jednak, často nuceným, odchodem nejlepších mozků do Říma. A jednak hlubokou společenskou krizí, která byla způsobena obrovskými změnami, které vyvolala římská nadvláda a které vedly ke změněné organizace státní správy a tím i celého společenského života. Dalším faktorem byl nedostatek peněz. To vedlo k tomu, že dřívější kulturní centra ztratila svůj význam. Lze tvrdit, že za vlády císaře Augusta (27 př. n. l. – 14) a prvních císařů řecká literatura prakticky neexistuje. Situace se začala postupně lepšit až koncem 1. století. Opravdové zlepšení situace nastalo až za vlády Marka Aurelia (161 – 180), který psal řecky. Literatura v 1. století obsahuje minimum významnějších osobností. Prakticky lze říci, že se literatura omezuje na prózu, kde byla populární encyklopedická", "section_level": 3}, {"title": "Od Konstantina (313) do Justiniána (529).", "content": "Toto období začíná vládou Konstantina, respektive přijetím ediktu milánského, který přijal křesťanství a končí Justiniánem I., který nechal zavřít Athénské školy. Přenesení hlavního města Římské říše do Konstantinopole řecké literatuře velmi prospělo, protože se vytvořilo mocenské centrum v oblasti, kde měla helénistická kultura kořeny a vliv daleko větší než tomu bylo v Římě. Tím opět stoupl význam řečtiny (resp. starořečtiny). Postupně tak vzniklo několik center, kde řecký jazyk a helénistická vzdělanost hrála důležitou roli, kromě Konstantinopole to byly především Athény a Alexandrie. V Alexandrii však v r. 391 došlo ke zničení alexandrijské knihovny z čehož se Alexandrie nikdy nevzpamatovala. Zároveň však s úpadkem místních \"pohanských\" kultů a šířením kosmopolitního křesťanství helénistická kultura již neměla dost sil na intelektuální souboj s nově se rozvíjejícím hnutím. Ačkoli někteří císařové podporovali rozvoj vědy a literatury v řečtině, zpravidla již nešlo o klasickou literaturu antického Řecka, ale o křesťanskou literaturu psanou v řečtině. Za Theodosia (408 – 450 došlo k prvnímu pronásledování a persekucím příznivců helénismu. V této době tedy v řecké literatuře převládá literatura křesťanská a helénistická literatura již nemá sílu vzdorovat jeho nástupu. V poezii se vedle tradičního epigramu opět prosadil epos a v něm především Quintus ze Smyrny, jehož epos \"Posthomerica\" navazuje na Homéra. Dalším významným epikem byl Nonnos z Panopole, na jehož tvorbu navázala škola epiků (Kolluthos, Músáios). Velmi populární zůstaly epigramy; i když se tento žánr poněkud vyčerpal, nejvýznamnější je patrně výbor, který udělal v 6. století Agathias z Myriny. V tomto období vznikla sbírka \"Orfik\", což jsou básně z různých období, nalezneme zde epos \"Argonautika\", báseň \"Lithika\" a 88 hymnů. Hymny psal ještě novoplatonik Proklos. Vznikla také řada věšteb a tzv. sibylských proroctví (\"sibyllina\"), které se řadí do této literatury, ačkoli jejich autoři jsou zpravidla alexandrijští židé nebo křesťané. Dále se objevily tzv. věštby Zarathuštrovy. Křesťan Apollinaris z Laodiceje sepsal parafrázi žalmů v hexametrech. I na próze", "section_level": 3}], "src_summary": "Literatura starověkého Řecka obsahuje řecké písemné památky od nejstarších dob, tj. od 8. století př. n. l. až do roku 529, kdy Justinián I. uzavřel poslední filosofickou školu v Athénách. Tyto památky jsou psány několika dialekty, které se souhrnně označují jako starořečtina. ", "tgt_summary": "La littérature grecque antique est la littérature qui se développe en Grèce pendant l'Antiquité et forme les bases de la littérature grecque. Les ouvrages généraux sur la littérature grecque antique la font généralement commencer au avec la composition et la diffusion orale des épopées homériques (l’\"Iliade\" et l’\"Odyssée\") et la font se terminer à des moments variables entre le et le en fonction de bornes déterminées par les grands tournants politiques, sociaux ou religieux. Cet article ne fournit qu'une présentation très générale : pour le détail des auteurs, des œuvres et des problèmes que pose leur étude, reportez-vous aux articles détaillés.", "id": 1003702} {"src_title": "Alceste (Gluck)", "tgt_title": "Alceste (Gluck)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Opera Alcesta má tři dějství. Její děj je odvozen z antické pověsti o Alkéstis, manželce ferského krále Adméta.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Je ohlášeno, že král Admetos umírá. Lid úpí a v čele s královnou Alcestou odchází do Apollonova chrámu, aby se modlil za svého krále. V chrámu pak dochází k zázraku – Apollon se zjevuje a oznamuje, že je ochoten krále zachránit, pokud se za něj obětuje někdo jiný. Alcesta zůstává u oltáře a oběť přijímá.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Král se náhle uzdravuje a v paláci nastává všeobecné veselí. Královna Alcesta se dlouho neodvažuje říct králi pravdu o tom, čím bude jeho uzdravení vykoupeno. Když tak nakonec učiní, král takovou oběť odmítá.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Lid opět úpí, tentokrát pro královnu Alcestu. Do města přichází hrdina Herakles, který si chce u svého přítele Admeta trochu odpočinout od svých hrdinských činů. Když slyší celý příběh, rozhodne se, že se vypraví do podsvětí pro Alcestu a vyrve jí ze spárů smrti. V podzemí mezitím Alcesta bloudí a hledá vstup do říše zesnulých. Objevuje se zde i Admetos, který se snaží přesvědčit boha podsvětí Thanata, aby přijal jej místo Alcesty. Thanatos to odmítá, protože nemůže změnit vůli boha Apollona a nechává Alcestu odvést do podsvětí. Do toho ještě přichází Herakles a s Admetovou pomocí se mu podaří Alcestu vyrvat smrti a přivést zpátky k bráně. Tolik projevů lásky a přátelství nakonec udolá Apollona, který dovoluje návrat všech tří (Admeta, Alcesty i Herakla) zpět na zemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alcesta (v originále \"Alceste\") je opera Christopha Willibalda Glucka z roku 1767. Autorem libreta je Ranieri de' Calzabigi. Opera existuje ve dvou verzích, vídeňské (v italštině) z roku 1767 a přepracované pařížské (ve francouzštině, libreto: Leblanc du Roullet), která měla premiéru v Pařížské opěře 23. dubna 1776.", "tgt_summary": "Alceste est un opéra (tragédie en musique) en trois actes, composé par Christoph Willibald Gluck, créée le au Burgtheater à Vienne sur un livret de Ranieri de' Calzabigi. Gluck en écrivit également une version en langue française, créée à Paris dix ans plus tard, le par l'Académie Royale de Musique au Palais-Royal, dans une adaptation de Le Bland du Roullet. ", "id": 2062650} {"src_title": "František Bílek (sochař 1872–1941)", "tgt_title": "František Bílek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na c. k. Státní průmyslové škole v Praze studovat sochařství. Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta, Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: \"Golgota – hora lebek\" a \"Orba je naší viny trest\". Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou \"Orbu\". Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927). Byl členem SVU Mánes od roku 1898, ale roku 1912 sám vystoupil, kromě toho členem Umělecké besedy a SČUG Hollar.", "section_level": 2}, {"title": "Bílek v Chýnově a Praze.", "content": "Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy. V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Galerie hlavního města Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka. Spravuje také \"Bílkův dům\" se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a 1. patře. Přístupný je i ateliér. Počátkem 30. let byl Bílek nemocný. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou \"Modlitba nad hroby\" (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : \"Modlitba nad hroby a Génius smrti\", které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.", "section_level": 2}, {"title": "Bílkova rodina.", "content": "Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem. Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.", "section_level": 2}, {"title": "Bílek a církev.", "content": "Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo \"Podobenství velkého západu Čechů\" (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným \"Mojžíše píšícího dekalog\"); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr. Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce (1872) cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo \"Budoucí dobyvatelé\" (dřevo 1931–1937). František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt. Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa. Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky \"Tajemné dálky\" (1895), \"Ruce\" (1901), Březinovu sbírku esejů \"Hudba pramenů\" (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi \"Stavitel chrámu\" (1941). Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného \"Dokonanie kněh šesterých\". Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „\"Chaloupka\"“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Bílek (6. listopadu 1872, Chýnov – 13. října 1941, tamtéž) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.", "tgt_summary": "František Bílek (, Chýnov près de Tábor –, idem) est un sculpteur et architecte tchécoslovaque du symbolisme et du Sezessionsstil.", "id": 1274253} {"src_title": "Píseň o Nibelunzích", "tgt_title": "Chanson des Nibelungen", "src_document": [{"title": "Děj knihy.", "content": "Na královském dvoře ve Wormsu žije Kriemhilda se svými bratry Gunterem, Gernstem a Giselherem, do jejichž družiny patřil i Hagen. Siegfried, kralevic z Xantenu, má neviditelný plášť, mocný meč Balmung a legendární poklad Nibelungů, který patřil trpasličímu králi Alberichovi. Siegfried zabije draka, který předtím chránil poklad, a vykoupe se v jeho krvi, aby byl nezranitelný. Malé místo na jeho zádech ale přesto zůstane zranitelné, protože ho přikryl dubový list. Siegfried chce získat ruku krásné princezny Kriemhildy. Gunter miluje islandskou princeznu Brunhildu a řekne Siegfriedovi, že dostane Kriemhildu, pokud mu pomůže s námluvami u Brunhildy. Islandská princezna si totiž chce vzít jen toho, kdo ji přemůže v trojboji. Siegfried, schován pod neviditelným pláštěm, Gunterovi pomůže a ten vyhraje. Nakonec se ve Wormsu koná dvojitá svatba Siegfrieda s Kriemhildou a Guntera s Brunhildou. O svatební noci připoutá Brunhilda Guntera hákem na zeď. Gunter znovu prosí o pomoc a Siegfried, opět schován pod neviditelným pláštěm, Brunhildu přemůže. Přitom Brunhildě ukradne prsten a pásek. Siegfied a Kriemhilda se poté vrací zpět do Xanten. O pár let později pozve Gunter Siegfrieda a Kriemhildu do Wormsu, protože si to přála Brunhilda, která Siegfrieda miluje. Během slavností zde dojde ke sporu: Kriemhilda urazí Brunhildu a během hádky jí řekne, jak to bylo o svatební noci. Jako důkaz předloží její pásek (který dostala od Siegfrieda). Se souhlasem králů Hagen zavraždí Siegfrieda. O jeho jediném zranitelném místě ví od Kriemhildy. Poprosí ji totiž, aby to místo vyznačila na jeho košili, protože ho prý chce při lovu obzvlášť chránit. Brunhilda se zabije na Siegfriedově hrobu, protože ho milovala. Hagen ukradne Kriemhildě poklad Nibelungů a ukryje ho v Rýnu. Kriemhilda propadne neutěšitelnému zármutku a přísahá nejhořčejší pomstu. Kriemhilda ale nemá dostatečnou moc, tu získá sňatkem s králem Hunů Etzelem. Kriemhilda se vypraví do říše Hunů s velkým doprovodem a stane se zde mocnou vládkyní. Po dlouhých letech pozve své bratry a Hagena, kterému Siegfiredovu vraždu a ani loupež pokladu Nibelungů nikdy neodpustila, na slavnost do země Hunů (Maďarska). Na této slavnosti má být pokřtěn tříletý syn Kriemhildy a Etzela. Burgundové putují k Etzelově hradu podél Dunaje a potkají Ditricha z Bernu, který je varuje před nebezpečím. Burgundové se pak na Etzelově dvoře zdráhají odložit zbraně, což ve feudálním systému znamenalo těžkou urážku hostitele a téměř výzvu k boji. Etzel to ale nakonec vzdá a hostům zbraně nechá. O plánech na pomstu, které utkala jeho žena, nic netuší. Kriemhilda se pokouší s pomocí Etzelova bratra zabít Hagena, což se jim ale nepodaří. Podobně také ztroskotá její pokus přimět své bratry Gernsta a Giselhera, aby se odklonili od Hagena. Kvůli Kriemhildiným intrikám nakonec dojde k otevřenému boji. Hagen v něm zabije syna Kriemhildy a Etzela, který nato posílá své rytíře proti rýnským rytířům. Kriemhilda nakonec nechá zapálit sál, ve kterém jsou Burgunďani. Na živu zůstane jen Hagen a Gunter, kteří byli zadrženi Ditrichem z Bernu. Kriemhilda nakonec nechá svému bratru setnout hlavu, protože Hagen nechce prozradit místo, kde je ukryt poklad Nibelungů, pokud by byl nějaký z králů na živu. Kriemhilda ale nakonec sama setne Hagena Siegfriedovým mečem Balmungem, protože jí tajemství neprozradil. Starý Hildebrand nato setne Kriemhildu. Jen Etzel, Hildebrand a Ditrich přežijí toto strašné krveprolití.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace 19. a 20. století.", "content": "Za nacionalismu se slavil návrat německé velikosti a hrdinství, germánské poslušnosti a rytířství. Hlavní myšlenka této německé národnosti byla podkládána „germánskými ctnostmi“. Lidé se odvolávali na tvůrčí síly Germánů, pro které je Třetí říše příležitostí ke znovuoživení. Píseň o Nibelunzích se tak stala nástrojem nacionálních myšlenek. Situace obklíčených německých vojáků u Stalingradu byla srovnávána s hořícím sálem, kde se nacházeli Nibelungové. Konec, ve kterém všichni Nibelungové zemřeli, zmiňován ovšem nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební zpracování.", "content": "Toto téma zpracoval také Richard Wagner jako operu \"Prsten Nibelungův\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmové zpracování.", "content": "Píseň o Nibelunzích byla zpracována celkem třikrát. Nejprve režisérem Fritzem Langem ještě v období němého filmu jako dvojdílný film. Tato verze se v šedesátých letech dočkala remaku režiséra Haralda Reinla. Reinlova verze byla po dlouhá léta nejnákladnějším německým filmem a natáčela se jak v Jugoslávii, tak ve Španělsku a na Islandu. Písní o Nibelunzích se volně inspiroval i film Uliho Udela z roku 2004 pod názvem „Království prstenu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Píseň o Nibelunzích () je dvoudílný středověký hrdinský epos, který vznikl ve 13. století a je napsán tehdejším lidovým jazykem – střední horní němčinou. Píseň o Nibelunzích je napsána ve zpěvných slokách rozdělených do čtyř řádků, jejich melodii však není možno s jistotou zrekonstruovat. Epos se skládá ze dvou částí: v první části stojí ve středu pozornosti Siegfriedova vražda, ve druhé pak pomsta jeho manželky Kriemhildy. Děj se odehrává v okolí Burgundské říše na Rýně a také (ve druhém díle) v jižním Německu a kolem Dunaje v dnešním Rakousku a Maďarsku. Obě části díla se k sobě mají jako příčina a následek. Historickým jádrem tohoto eposu je zničení Burgundské říše u Wormsu v pozdní antice. ", "tgt_summary": "La Chanson des Nibelungen ( en allemand) est une épopée médiévale en moyen haut-allemand composée au. La \"Chanson des Nibelungen\" est la version originale germanique d'une légende également attestée en Scandinavie par des contes danois ou islandais. Redécouverte en Allemagne au, elle y a été considérée durant deux siècles comme une épopée nationale décrivant la construction du pays. ", "id": 54286} {"src_title": "Bernd Rabehl", "tgt_title": "Bernd Rabehl", "src_document": [{"title": "Životopis v kostce.", "content": "Narodil se v městečku Rathenow západně od Berlína. Roku 1960 začal studovat na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně agronomii (dva semestry), opustil však NDR ještě před stavbou zdi a začal studovat v Západním Berlíně sociologii a filosofii. Na Svobodné univerzitě se seznámil s Rudi Dutschkem, se kterým roku 1965 vstoupil do SDS, kde byl v letech 1967/68 činný ve spolkovém představenstvu. V této době také pomohl několika známým k útěku do západního Německa, a navíc v důsledku svých silně kritických spisů a názorů na NDR a tamní zřízení nesměl cestovat do a přes NDR včetně celého východního bloku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století spolupracoval zprvu jako docent na Svobodné univerzitě v Berlíně, roku 1973 ukončuje svou disertaci. Několik let hostoval jako profesor na univerzitě Campina Grande v Brazílii. Dnes žije jako penzista a svobodný autor v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v APO.", "content": "Již roku 1965 vstoupil do SDS, kde se stal brzo jedním z významných teoretiků západoněmecké mimoparlamentní opozice APO (Außerparlamentarische Opposition). Začátkem sedmdesátých let 20. století byl členem redakční konference časopisu „ProKla“ – „Probleme des Klassenkampfes“ (\"Problémy třídního boje\"), tehdy snad nejznámějšího časopisu nedogmatické, protistalinistické západoněmecké levice, a je také členem vydavatelského kolektivu nakladatelství „Rotbuch“ (\"Rudá kniha\"), o kterém se dá říci totéž. Pro příslušníky takzvané \"generace 68\" se na Svobodné univerzitě v Berlíně stalo povinností navštívit alespoň jeden jeho seminář. V Berlíně učil na Sociologickém institutu, na Ústředním institutu pro sociálněvědecké bádání a na Institutu Otto Suhra (politologická fakulta). Z této doby pochází velká řada jeho prací o marxismu a dělnickém hnutí, kde pojmy jako samospráva, demokracie a svoboda myšlení hrají stěžejní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika přistěhovalectví a spolupráce s identitárními organizacemi.", "content": "Koncem 80. let, přibližně po pádu východoněmeckého režimu, se zabýval dějinami SDS a reviduje některé názory, mimo jiné i o Rudi Dutschkem. Během 90. let je v jeho myšlení možno pozorovat jistý zvrat. V prosinci 1998 řečnil před buršáckým studentským sdružením Danubia (spolu s Horstem Mahlerem), nejen v levicových kruzích neslýchaný precendens. Varoval zde před nebezpečím kulturní nadvlády přistěhovalců, což by mohlo vést k úkazům občanské války a terorismu v západní společnosti. Tato řeč byla prostřednictvím Horsta Mahlera předána časopisu Junge Freiheit, kde vyšla podle tvrzení Bernda Rabehla bez jeho souhlasu (znění textu samotného však nepopíral a poté vícekrát do tohoto časopisu sám přispěl). V rozhovoru pro Deutsche Stimme poznamenal na adresu svých kritiků: „V posledním důsledku jsem svém dřívějšímu myšlení zůstal věren, pouze mezitím došlo k posunutí politických pozic. Co se dříve pokládalo za levicové, platí dnes jako pravicové“. V rozhovoru s radikálně pravicovým časopisem National Zeitung pak Rabehl své pozice označuje jako zcela typické pro bývalé aktivisty APO. Na rozdíl od inklinace bývalého advokáta Horsta Mahlera k neonacistickým tendencím vyvolal jeho zvrat o to více neporozumění a kritiky, protože býval počítán k předním hlavám a teoretikům studentského hnutí. Institut Otto Suhra se pokusil odvolat povolení k vyučování; to se ukázalo jako neproveditelné, proto se jej rozhodl nepověřovat vedením seminářů. Ztratil také místo docenta v odborové nadaci Hanse Böcklera a vystoupil z Německého odborového svazu DGB (vstoupil poté do Křesťanského odborového svazu CGB, ze kterého však byl roku 2005 vyloučen). Po roce 2005 vystoupil vícekrát na shromážděních neonacistické NPD. V roce 2009 se o něm vážně uvažovalo jako o společném kandidátovi NPD a DVU na spolkového prezidenta, dokonce dal stranám svůj předběžný příslib, ale ze strachu z politické perzekuce a mediálních kampaní proti své osobě z kandidatury nakonec couvl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Rabehl (* 30. července 1938 v Rathenowu) je německý sociolog a politolog. Patřil k nejznámějším představitelům západoněmeckého levicového svazu SDS, exponoval se význačně jako levicový profesor na berlínské Svobodné univerzitě a byl dlouho počítán k předním teoretikům studentského hnutí a tzv. nové levice v Německu. Jeho pozdější vývoj přiměl mnohé kritiky přirovnat jeho zvrat k neonacistickým názorům k obratu právníka Horsta Mahlera.", "tgt_summary": "Bernd Rabehl, né le à Rathenow, est un sociologue allemand. Professeur d'université, il a été l'un des membres les plus connus de l'Union socialiste allemande des étudiants (Sozialistischer Deutscher Studentenbund ou SDS). Il est aujourd'hui proche de l'extrême droite.", "id": 2449391} {"src_title": "Vilém Tell (Rossini)", "tgt_title": "Guillaume Tell (opéra)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Vilém Tell je opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve Švýcarsku na začátku 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Vilém Tell prozrazuje lidem, že pod pláštíkem právě probíhající venkovské slavnosti na břehu Lucernského jezera se chystá boj proti habsburskému vojsku, stojícímu pod vrchním velením místodržícího Gesslera. Jako jeden z prvních činů odporu zachraňuje Tell vrchností stíhaného Leutholda, který zabil habsburského žoldnéře při obraně cti své dcery. Žoldnéři, kteří nenajdou Leutholda, zatýkají a odvlékají mluvčího místního lidu Melchthala.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Melchthalův syn Arnold se v lesích setkává s Gesslerovou dcerou Matyldou a navzájem si vyznávají lásku. Arnold je rozhodnut opustit kvůli princezně svou vlast. Do toho vstupuje Vilém a oznamuje Arnoldovi, že jeho zatčený otec byl popraven, což Arnolda vrací do řad vzbouřenců. Vzbouřenci přísahají v horách věrnost v boji za svobodu jejich země a domlouvají se, že signálem k všeobecné vzpouře bude zapálení velkých ohňů.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Před hradem místodržícího Gesslera se u příležitosti výročí panství Habsburků ve švýcarských kantonech musí místní lidé klanět Gesslerovu klobouku zavěšenému na vysoké tyči. Vilém toto jako jediný odmítá a za trest musí šípem z kuše sestřelit jablko postavené na hlavě svého syna. To se mu díky jeho velkému střeleckému umění podaří. Když však prohlásí, že druhý šíp by byl v případě, že by synka zranil, určen Gesslerovi, je zajat a odvlečen žoldnéři. Gesslerova dcera Matylda zachraňuje jeho syna Gemmyho.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Matylda přichází k Tellovu domu s Gemmym a dává se jako rukojmí do rukou horalů. Zároveň prozrazuje, že Tell je odvážen na lodi přes jezero k popravě. V té chvíli Gemmy zapaluje dům svých rodičů, čímž dává signál k všeobecné vzpouře, při které je Vilém Tell osvobozen a vlastní rukou zabíjí nenáviděného Gesslera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilém Tell (v originále \"Guillaume Tell\", italsky \"Guglielmo Tell\") je název poslední opery Gioacchina Rossiniho z roku 1829, určené k provedení v Paříži. Předlohou k opeře bylo drama \"Wilhelm Tell\" německého básníka Friedricha Schillera. Autory libreta sepsaného ve francouzštině byli Étienne de Jouy a Hippolyte Bis za pomoci Armanda Marrasta a Adolpha Crémieuxe. ", "tgt_summary": "Guillaume Tell est un opéra en quatre actes de Gioachino Rossini, sur un livret d'Étienne de Jouy et Hippolyte Bis, aidés d'Armand Marrast et d'Adolphe Crémieux, d'après la pièce de Friedrich von Schiller. Il fut créé le à l'Opéra de Paris. Traduit en italien sous le titre de \"Guglielmo Tell\", sa première est donnée à Lucques en 1831, les quatre actes furent réduits à trois. La première à Londres eut lieu à Drury Lane en 1830 (en anglais). ", "id": 32008} {"src_title": "Libuš", "tgt_title": "Libuš", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Podle pověstí byla Libuš již v době kněžny Libuše místem s vyhlášeným chovem hus. Její název je někdy od kněžny odvozován, ale ve skutečnosti vznikl podle osobního jména libušského hospodáře. Druhotvar toho jména zněl Libouš (viz Profous). Libuš byla malou vesnicí, o které se z historie dochovalo jen málo zpráv. První nalezená písemná zmínka je datována do roku 1321, kdy zdejší tvrz dobyli staroměstští měšťané. Stavebně historický průzkum z roku 2009 prokázal, že tvrz nestála na místě domu čp. 1. Stejně je tomu s údajnou zachovalou okrouhlou věží, která měla u domu stát až do poloviny 19. století. Původní zpráva pochází od pamětníka a byla zaznamenaná Cyrilem Merhoutem začátkem 20. století. Sklepení s mohutným zdivem, v kterém má být podle pověsti zazděný vchod do tajné chodby na nedaleký Nový hrad Václava IV. je až stavbou z části 18. a z části až konce 19. století. Pověst proto na Libuši nemá reálné základy. Minimálně v souvislosti s domem čp. 1. V roce 1367 tvrz a obec vlastnil Ješek Rost, v roce 1406 Mikuláš z Libuše. Po husitských válkách potvrdil vlastnictví obce Starému městu císař Zikmund. Neznámo kdy Libuš zpustla, nejspíše se tak stalo již na počátku 16. století. Znovu se na jejím území usadili lidé až před rokem 1688. Tehdy Libuš ke kunratickému panství přikoupil Jan František, mladší syn novoměstského hejtmana Václava Karla Čebelického ze Soutic. Libuš byla jen malou vesnicí, celé 18. století čítala jen osm domů a panskou hospodu. K tomuto období se dochovalo velmi málo pramenů. Stabilní katastr v roce 1843 uvádí 23 domů a 135 obyvatel. V této době se z Libuše stává známá husařská obec, z které se vyvážely husy nejen na pražské trhy, ale i do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Správní uspořádání.", "content": "Osada Libuš přináležela k sousední 1,5 km vzdálené politické obci Kunratice až do dne 30. března 1930, kdy se vynesením Zemského úřadu v Praze stala samostatnou obcí politickou. V roce 1968 byla Libuš jako průmyslově-zemědělská vesnice s 1955 obyvateli připojena k Praze. Při připojení si zachovala vlastní místní národní výbor, který byl podřízen obvodnímu národnímu výboru Prahy 4. V roce 1974 byla k Praze připojena též Písnice, přitom byl zrušen její místní národní výbor a někdejší samostatná obec byla podřízena místnímu národnímu výboru v Libuši. Podle informací na stránce písnických hasičů se MNV v roce 1974 jmenoval Libuš-Písnice a teprve někdy později byl přejmenován na Praha-Libuš. Kolem roku 1988 začaly být některé dosavadní působnosti ONV Praha 4 přenášeny na MNV Praha-Modřany. V letech 1995–2001 bylo území městské části Praha-Libuš společně s územím městské části Praha-Kunratice v rámci patnáctiobvodového členění zařazeno do rozšířeného správního obvodu sousední městské části Praha 12, tedy původní m. č. Praha-Modřany. Současně městská část Praha-Libuš měla působnost například stavebního nebo živnostenského úřadu pro své území i pro území městské části Praha-Kunratice. Při další správní reformě od roku 2002 o tyto nadstandardní kompetence přišla a stala se jednou z 35 „malých“ městských částí, jejichž správní obvody nepřesahují vlastní území; dosavadní nadstandardní kompetence přenesené působnosti pro její území převzala Praha 12, zatímco působnost pro Kunratice převzala městská část Praha 4.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh na přejmenování městské části.", "content": "Dne 6. března 2007 rada městské části vyjádřila souhlas s návrhem na změnu názvu městské části Praha-Libuš na \"Praha - Libuš-Písnice\" (podle jiných údajů na \"Praha-Libuš-Písnice\"), název opakovaně navrhovaný některými občany. K platnosti tohoto názvu by jej muselo schválit zastupitelstvo hlavního města Prahy jako novelu Statutu hlavního města Prahy. Zastupitelstvo ani rada hlavního města Prahy dosud nezveřejnily informaci o tom, že by takový návrh obdržely nebo měly v plánu projednávat.", "section_level": 2}, {"title": "Území.", "content": "Ačkoliv zdánlivě jsou Libuš a Písnice od sebe odděleny nezastavěným pásem v úrovni Kunratické spojky, ve skutečnosti jižní část souvislé zástavby (jižně od ulice Výletní) již patří k Písnici. Jádro Libuše se nachází podél ulice Libušské, zejména poblíž křižovatek s Dobronickou ulicí (kde je i úřad městské části a pošta Praha 413) a s Meteorologickou ulicí. Poblíž centra Libuše je i hotel Cham, nedaleko jihovýchodně hotel Libuš. Na severovýchodě Libuše, na pomezí Libuše a Lhotky (do obou zasahující), se nachází část s historickým názvem Jalový Dvůr nebo Jalové Dvory. V 18. a 19. století je zmiňována jako osada, podobně jako blízké Nové Dvory, které k Libuši nepatří. K Libuši patří i severozápadní výběžek území obklopený územím Kamýku a se zbytkem území Libuše spojený jen úzkým proužkem překračujícím Novodvorskou ulici. Tento výběžek je vymezen na severu ulicemi Šatrova, K hájovně a U vodojemu, na jihozápadě půlkruhovou ulicí K lesu a ulicí Smotlachovou. V jihozápadní Libuši se nachází Základní škola Meteorologická (jižně od stejnojmenné ulice). Poblíž je hřiště FSC Libuš. Na jihu Libuše, u hranice s Písnicí, je sokolovna jednoty Sokol Libuš. Na území Libuše je v severozápadní části zahrádkářská osada mezi ulicemi K lesu a U zahrádkářské kolonie. Další zahrádkářské osady poblíž Jalového Dvora mezi ulicemi Božejovická a Drůbežářská ustoupily nové výstavbě. V jihozápadní části území Libuše pramení Libušský potok, v mapách někdy zaměňovaný s Písnickým potokem, s nímž se na hranici Libuše a Modřan stéká. Libušský potok je pod soutokem již na území Modřan. Do této části Libuše zasahuje přírodní památka Modřanská rokle i přírodní park Modřanská rokle – Cholupice. V jihovýchodní části na území Libuše zasahuje průmyslová zóna Kunratic (s původním místním názvem Paběnice) a Písnice. Konkrétně zejména areál Vodních staveb a dřívějšího písnického masokombinátu (později tržnice Sapa), i když ten leží větší částí v katastru Písnice.", "section_level": 1}, {"title": "Další objekty pojmenované po Libuši.", "content": "Se jménem Libuše bývaly či jsou spojeny objekty, které se nacházejí zčásti nebo zcela mimo katastrální území Libuš. Sídliště Lhotka-Libuš leží na území Kamýku, před zřízením tohoto nového katastrálního území v roce 1988 leželo na území Lhotky a Modřan. Masokombinát Písnice (Masospol Písnice a. s.) se dříve označoval jako \"Masokombinát Libuš\". Jeho hlavní část leží v Písnici a jen menší části na severu zasahují do Libuše a Kunratic. Rovněž meteorologická observatoř Českého hydrometeorologického ústavu spadající od roku 1988 do nového katastrálního území Kamýk (a předtím do Modřan) bývala dříve označována podle nejbližší obytné zástavby jako libušská a dodnes se autobusová zastávka u ní jmenuje \"Observatoř Libuš\".", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní páteří Libuše i Písnice je Libušská ulice, součást trasy Krč – Dolní Břežany. Kolmo z ní odbočují Dobronická ulice na východ do Kunratic a o něco jižněji Meteorologická ulice kolem jižního Kamýku do Modřan. Dopravní spojení je zajišťováno autobusovou linkou č. 113 a dalšími linkami směrem do Krče a Michle na linku metra C ke stanici \"Kačerov\" a do stanice metra B Smíchovské nádraží, linkou č. 165 na východ do Kunratic a Jižního Města a na západ do Modřan, Zbraslavi a Radotína. V budoucnu by měla Libuš s centrem města spojovat nová trasa D pražského metra, která by měla od Krče vést přes Libuš do severní části Písnice, kde by měla mít i depo. Současně by do oblasti Libuše měla být prodloužena i stávající tramvajová trať do Modřan.", "section_level": 1}, {"title": "Meteorologie.", "content": "Meteorologická stanice \"Praha-Libuš\" Českého hydrometeorologického ústavu sídlí od roku 1970 na katastrálním území Kamýku (adresa Gen. Šišky 1). Její budova z let 1973–1979 s bývalou radarovou věží je dílem architekta Karla Hubáčka. Provádí se zde celá řada měření a pozorování a také aerologická měření atmosféry sondami vypouštěnými pomocí balónů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Libuš () je katastrální území na jižním okraji Prahy tvořící menší část území městské části Praha-Libuš. Je zde evidováno 64 ulic a 825 adres. Žije zde zhruba pět tisíc obyvatel. Před připojením k Praze v roce 1968 byla Libuš obcí, v době připojení měla 1955 obyvatel. ", "tgt_summary": "Libuš (en allemand \"Libusch\") est un quartier pragois situé dans le sud de la capitale tchèque, appartenant à l'arrondissement de Prague 12, d'une superficie de 157,7 hectares est un quartier de Prague. En 2018, la population était de 6 015 habitants. ", "id": 721006} {"src_title": "Kunratice (Praha)", "tgt_title": "Kunratice (Prague)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Kunraticích (tehdy nazývaných \"Chunratitz\"), etymologicky odvozeno od jména Konrád), je z roku 1287, na tomto katastrálním území se tehdy nacházely ještě Paběnice. K roku 1336 se připomíná kunratická tvrz, kterou vlastnil Frenclin Jakubův z rodu Olbramoviců, služebník krále Jana Lucemburského. Od dědiců jeho bratra Prokopa roku 1407 ves koupil král Václav IV. Roku 1421 ves zapsal král Zikmund Lucemburský svému dvořanu Chvalovi z Ojčína a Dojic. Během 16. století se zde vystřídali Šternberkové, Berkové z Dubé a Hýzrlové z Chodů, z nichž Mikuláš roku 1549 opravoval tvrz. Po nich tvrz drželi Gryspekové z Gryspachu a Malovcové z Malovic. Roku 1688 Václav Čabelický ze Soutic přestavěl tvrz na zámek. Jeho majitel Jan Arnošt z Golče roku 1728 přikoupil ke Kunraticím Šeberov, Hrnčíře a Chodov. Týž majitel dal přestavět zámek i kostel. Roku 1754 navštívila na doporučení zemského maršálka, hraběte Buquoye. Roku 1795 panství Kunratice koupil hrabě Karel Josef Clam-Martinic, který ej roku 1801 prodal pražskému měšťanovi Josefu Antonínu Korbovi, roku 1814 povýšenému na svobodného pána z Weidenheimu. V majetku rodiny zůstaly Kunratice po celé 19. století. K Praze byla do té doby samostatná obec připojena k 1. lednu 1968 a začleněna do městského obvodu Praha 4.", "section_level": 1}, {"title": "90. léta 20. století.", "content": "Dne 24. listopadu 1990 vznikla moderní samosprávná městská část Praha-Kunratice. V 90. letech bylo ke Kunraticím přistavěno sídliště Flora, funkčně spadající pod Jižní Město. Nachází se v severovýchodní části Kunratic mezi Kunratickým lesem, budovou Volha a Kolejemi Jižní Město. Zahrnuje 3–5 patrové obytné domy vzhledově naprosto odlišné od zbylé zástavby Jižního Města II. V původních plánech výstavby Jižního Města II bylo zařazeno jako poslední šestá stavba. Mělo však k ní dojít až po roce 1990. Po Sametové revoluci se však obyvatelé Jižního Města postavili proti výstavbě dalších 8-12 patrových domů v těsné blízkosti Kunratického lesa (argumentovali především ohrožením lesa a životního prostředí). Tehdejší nové vedení radnice jim dalo po diskusi za pravdu a projekt byl upraven.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Po sametové revoluci, zvlášť po druhé polovině prvního desetiletí 21. století došlo v Kunraticích k mnohým změnám. Počet obyvatel se za roky 2005 až 2015 téměř ztrojnásobil. Byly vybudovány nové bytové komplexy, starší části byly rekonstruovány. V roce 2006 byla postavena nová budova kunratického úřadu (dle arch. Jana Šabarta). Rekonstrukcí prošla sokolovna a areál obklopující kunratický zámek (\"Tvrz Kunratice\"). V roce 2007 byla dokončena rozsáhlá dostavba a rekonstrukce areálu Základní školy Kunratice. Zahrnovala nové pavilony, sportovní halu a venkovní sportoviště. V letech 2005–2008 byl kompletně rekonstruován hlavní tah Kunraticemi: ulice K Šeberáku, K Libuši, náměstí Prezidenta Masaryka a část ulice K Verneráku. V roce 2015 se zrekonstruovala silnice Kunratické spojka. Postupně se rekonstruují zchátralé komunikace v blízkosti centra Kunratic. V roce 2017 se v Kunraticích hospodařilo se 120 miliony, z čehož 35 mil. byly běžné provozní prostředky a zbytek investice. To bylo nejvíc investic navíc za posledních deset let. V roce 2016 zde vzniklo Obchodní centrum Kunratice, zahrnující supermarket, drogerii, lékárnu a další obchody. Od roku 2014 zde funguje pivovar Muflon a od roku 2018 pivovar Spojovna.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Jednou ze dvou dominant Kunratic při pohledu z dálky je kunratický zámek, nazývaný také Tvrz Kunratice. Jde o rozsáhlou, od roku 1688 několikrát přestavovanou barokní stavbu, postavenou na základech dřívější tvrze. Sloužil postupně různým účelům. Například východní křídlo bylo přestavěno na špejchar, nyní již opravený, hlavní část prošla v letech 2006–2008 rekonstrukcí. Zchátralá střední část zámku je v soukromých rukou a není veřejnosti přístupná. Ke Kunratickému zámku přiléhá barokní park, který se dělí na části jižní a severní; jižní je přístupná a nachází se v ní altánek, dětské hřiště a tenisové kurty.", "section_level": 2}, {"title": "Nový hrad.", "content": "Nový hrad je zříceninou královského gotického hradu, ležící na lesnatém ostrohu severozápadně od centra obce Kunratice. Hrad byl postaven pro krále Václava IV. v letech 1411–1412. Král Václav IV. zde 16. srpna 1419 zemřel. V polovině prosince 1420 byl hrad obležen pražany a 27. ledna 1421 byl definitivně dobyt Zikmunda Lucemburského a zdevastovaný zapálen. Později už nebyl obnoven. Dodnes se zachovaly jen zbytky zdí obdélného paláce a věže. V roce 2014 byla obnovena lávka vedoucí k hradu.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel.", "content": "Barokní kostel svatého Jakuba Většího, druhá dominanta obce, je barokní stavba architekta Františka Maxmiliána Kaňky z let 1730–1736, s červenožlutou fasádou a s věží zaklenutou kupolí. Stojí na místě raně gotického kostelíka, z něhož zůstala dnešní sakristie. Vedle kostela stojí špejchar Kunratického zámku, za kostelem je novogotická hrobka.", "section_level": 2}, {"title": "Krajina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Kunraticemi protéká Kunratický potok, ten pramení jihozápadně od Hrnčířského rybníka a nedaleko Barrandovského mostu se vlévá do Vltavy. Po toku Kunratického potoka se v Kunraticích nacházejí rybníky Šeberák, Vernerák (Hornomlýnský) a Mlejňák (Dolnomlýnský). V Kunraticích jsou další dva rybníky Olšanský (Olšanský potok) a poblíž zámku a zdejší základní školy se nachází rybníček Ohrada.", "section_level": 2}, {"title": "Lesy a parky.", "content": "Na území Kunratic se nachází jeden z největších pražský lesů, les Kunratický. Ročně je navštíven okolo 678 tisíci návštěvníky, kteří ho využívají pro krátkodobou relaxaci snadno dosažitelnou v oblasti Prahy. Pravidelně se zde běhá soutěž Velká kunratická, nachází se zde několik restaurací, dětských hřišť a historická památka, zřícenina Nový hrad u Kunratic. Mezi další velké zelené plochy v Kunraticích patří les Bažantnice a Zámecký park. Ani jeden ze zdejších lesů neumožňuje zvěři migraci, jsou totiž obklopeny zástavbou.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Kunratice jsou známé pro pěstování jahod, které rostou na polích kolem Kunratic a také se zde prodávají. První jahodové pole tu založil v roce 1959 Václav Jakoubek starší. Do roku 1993 zde fungovalo zemědělské družstvo Kunratice, po tomto roce vznikla firma Jahody Kunratice. Tato firma k roku 2017 hospodaří na 26 hektarech zdejší půdy, kde 10,6 ha tvoří plodné plochy a 3,5 ha mladá výsadba. Zdejší pole jsou v sezóně pravidelně zalévána. V roce 2015 zde také fungovalo jediné melounové pole v Česku. Melouny byly prodávány ve zdejší prodejně s potravinami Kunratická stodola. Ta se zabývá se rozvozem potravin ze zahraničí do restaurací či dalších obchodů.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "O Kunraticích pojednává ve své písni hudební skupina Tři sestry. Je součástí alba Průša se vrací a nazývá se „Kunratice“, byla vydána v roce 1998.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní obslužnost.", "content": "Do centrální části Kunratic jsou od září 2012 nově zavedeny městské autobusy. Kunratice obsluhuje linka 193, vedoucí směr metro Budějovická. Doplňkově jsou obsloužené tangenciální linkou (165) z Jižního Města, pokračující do Modřan a Komořan. Části Kunratic zvané Zelené Údolí (dříve Václavská louka) a Betáň jsou obsluhovány příměstskými linkami jezdícími též od metra Budějovická po ulici Vídeňská. Noční dopravu zajišťuje příměstská linka jedoucí až do Jílového u Prahy. K Horním Kunraticím přiléhajícím ke Kunratickému lesu (především obytný komplex Flora a vysokoškolské koleje) jezdí městské autobusy od stanice metra Chodov a Opatov (203 a 177).", "section_level": 1}, {"title": "Územní vymezení.", "content": "Neobydlená a téměř nezastavěná část katastrálního území Šeberov západně od Kunratické spojky až k břehům Šeberovského a Olšanského rybníka (základní sídelní jednotka U Šeberáku-východ, územně technická jednotka Šeberov-Praha-Kunratice, výměra 0,311869 km2) patří k městské části Praha-Kunratice. Na tomto území se nachází jen jedna nečíslovaná budova, na soukromé parcele č. 1479/2. Naopak malá část katastrálního území Kunratice (ZSJ Hrnčíře-U Kunratické spojky, územně technická jednotka Kunratice-Praha-Šeberov díl 2, výměra 0,008077 km2) východně od elektrického vedení 110 kV je přičleněna k městské části Praha-Šeberov: na tomto území se nacházejí budovy s kunratickými evidenčními čísly 501, 502 a 23 a několik dalších, nečíslovaných objektů podobného charakteru; tento pás je přitom součástí urbanistického celku, k němuž patří též objekty če. 422 a čp. 422 na ploše, která již patří k městské části Praha-Kunratice.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Kunratice územím sousedí s těmito čtvrtěmi a obcemi: Libuš, Písnice, Šeberov (Hrnčíře), Chodov, Krč, Vestec u Prahy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kunratice () jsou městská čtvrť a katastrální území, a od 24. listopadu 1990 pod názvem Praha-Kunratice také městská část na jihovýchodním okraji hlavního města Prahy o rozloze 809,92 ha. V roce 2017 zde bylo evidováno 143 ulic a 2075 adres. Pro tuto městskou část je charakteristické obklopení jednou z největších pražských ploch lesní zeleně, Kunratickým lesem. Zároveň obsahuje historický komplex barokního zámku a rozsáhlý zámecký park uvnitř obce.", "tgt_summary": "Kunratice Kunratice est un quartier de Prague situé dans le sud de la capitale tchèque, appartenant à l'arrondissement de Prague 4, d'une superficie de 810 hectares. En 2008, la population était de 8089 habitants. ", "id": 678275} {"src_title": "Horní Blatná", "tgt_title": "Horní Blatná", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1518. Roku 1532 zde bylo na příkaz saského vévody Jana Fridricha založeno horní město při ložiscích železné a cínové rudy bylo a osídleno horníky pocházejícími převážně ze Schneebergu. Bylo vyměřeno na pravidelném šachovnicovém půdorysu s kostelem na ploše obdélného náměstí. Roku 1547 se Horní Blatná stala součástí Čech a o rok později byla povýšena na královské horním městem. Koncem 16. století zde žilo kolem dvou tisíc obyvatel. Za třicetileté války bylo město postiženo emigrací protestantských horníků, kteří na saské straně hranic naproti nedalekým Potůčkům založili nové horní město Johanngeorgenstadt. Později počet obyvatel znovu stoupl ke dvěma tisícům. V roce 1898 se město dočkalo železničního spojení z Karlových Varů a Nejdku (nynější Trať 142), o rok později byla trať prodloužena na německou stranu do Johanngeorgenstadtu. Nádraží bylo umístěno na jihozápadní okraj intravilánu města. V roce 1930 ve městě žilo celkem 2341 obyvatel (z toho 2228 Němců) ve 279 domech (včetně okolních osad a samot, v samotné Horní Blatné to bylo 2097 obyvatel ve 247 domech). Po druhé světové válce byla většina německých obyvatel odsunuta. Město se podařilo částečně dosídlit (v roce 1950 zde žilo 1098 obyvatel), poté však počet obyvatel klesal, takže v roce 1991 v Horní Blatné žilo 367 obyvatel ve 177 domech. Po roce 1990 počet obyvatel díky uvolnění hraničního režimu (a díky tržištím při německé hranici) opět stoupá. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 2163 obyvatel (z toho 961 mužů), z nichž bylo čtrnáct Čechoslováků, 2090 Němců, jeden příslušník jiné národnosti a 58 cizinců. Kromě 62 evangelíků a dvou lidí bez vyznání byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 mělo město 2341 obyvatel: 29 Čechoslováků, 2228 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a 83 cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale 77 lidí bylo evangelíky, pět patřilo k církvi československé, jeden k jiné nezjišťované církvi a šestnáct lidí bylo bez vyznání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Horní Blatná () se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský ve vrcholových partiích Krušných hor. Žije v ní obyvatel. Historické jádro města patří k nejzachovalejším v Krušných horách a je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Horní Blatná est une ville du district et de la région de Karlovy Vary, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2280343} {"src_title": "Kuna skalní", "tgt_title": "Fouine", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Má dlouhé štíhlé tělo s hnědou (či šedohnědou) srstí, našedle zbarvenou hlavou a bílou (občas krémovou) náprsenkou, která většinou dosahuje až k předním tlapkám. V některých oblastech, především na Krétě a ve Střední Asii, mají populace kun náprsenku malou nebo úplně chybějící. Srst je relativně hrubá s řídkými pesíky. Polštářky na tlapkách nemá pokryté srstí. Délka těla je 37–54 cm, ocas měří až 21 až 31 cm. Lebka je 71 až 84 mm dlouhá. Kuna váží 0,9 až 2,3 kg. Hlavními smysly jsou zrak a čich.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s kunou lesní.", "content": "Hlavním rozlišovacím znakem od podobně vypadající kuny lesní je náprsenka, kterou má kuna lesní žlutou a většinou menší. Další odlišností je barva nosu - kuna skalní ho má masově růžový či světle hnědý, kuna lesní černý či šedočerný. Při stejné velikosti je kuna skalní o něco těžší než kuna lesní. Hlava kuny skalní je více prodloužená, uši kratší s kulatějšími konci, srst hrubší a poněkud řidší. Samec kuny skalní má větší penis než samec kuny lesní. Další rozdíl spočívá ve způsobu pohybu - kuna skalní se většinou plíží, kuna lesní poskakuje. Ačkoliv oba druhy vypadají velmi podobně, jedná se o jasně separované taxony, které si nejsou geneticky nijak zvlášť blízké. Nekříží se mezi sebou (na rozdíl od sobola a kuny lesní). Proběhly sice lidmi připravené pokusy o hybridizaci, ale i když po mnoha neúspěších došlo jednou k narození mláďat, tak ta brzy uhynula.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kuna skalní se vyskytuje v Evropě (téměř celé kromě Skandinávie a Britských ostrovů) a v Asii (především ve střední a západní, ale i v malých částech jižní a východní). Zavlečena byla do USA (Wisconsin). V Česku žije téměř na celém území.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Kuna skalní preferuje otevřenější habitat než jiné druhy rodu \"Martes\". Vyskytuje se až do nadmořské výšky 4200 metrů. Nejčastěji žije v opadavých lesích, převážně při jejich okrajích. Má ráda lesy se staršími vzrostlými stromy, především duby. Ve Středomoří je obyvatelkou křovinatých kamenitých biotopů - makchií. Oblíbeným stanovištěm jsou zarostlá i otevřená skalnatá prostranství, kamenité výchozy a lidmi vytvořené „obnažené“ prostředí, jako jsou lomy. V horách osídluje kalamitní holiny, žije i na rašeliništích. Souvislým jehličnatým lesním plochám se spíše vyhýbá (další rozdíl oproti kuně lesní). Žije často v zemědělské krajině a v blízkosti lidských staveb či přímo v nich, a to i v centrech velkých měst. V urbanizovaných oblastech obývá půdy, opuštěné budovy, šachty, sklepy, skladiště, stáje, nádraží a podobné objekty. Známa je také návštěvami chat a chalup, kde rozkousává izolace, zanechává trus i zbytky potravy, lidem mohou vadit také hlučné aktivity kun v období páření. Mnohdy vniká i do zaparkovaných automobilů, kde může způsobit technické poruchy přehryzáním kabelů a hadiček. Pro úspěšné rozšíření kun v městském prostředí zřejmě hovoří několik faktorů - nepřítomnost přirozených predátorů, široká nabídka potravy a silná diverzita prostoru. Není přizpůsobená životu na dlouhodobé sněhové pokrývce, na rozdíl od sobola a kuny lesní.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Kuna skalní konzumuje ve srovnání s ostatními druhy rodu \"Martes\" nejvyšší podíl rostlinné stravy. Z živočichů převládají v potravě hlodavci (hraboši, myši, krysy, v městském prostředí zvláště potkani) a další malí savci (například králíci, hmyzožravci), nicméně koncem léta, na podzim a zčásti i v zimě tvoří velkou část jídelníčku ovoce, ořechy a semínka (může jít až o 95 % celkového objemu potravy). V poměrně velké míře požírá hmyz (vyhrabává hnízda čmeláků a vos), dále pak plazy, obojživelníky a vejce. Důležitou složku její potravy tvoří i ptáci (především pěvci a hrabaví, v městském prostředí často holubi). Kuna systematicky plení ptačí hnízda, kde si počíhá i na dospělé jedince. Nepohrdne ani mršinami. Patří mezi obávané návštěvníky kurníků (a králíkáren), kde často zakousne všechny slepice (králíky), aniž by je sežrala či vysála krev. Někdy se stane, že kuna znavená zabíjením velkého počtu slepic, usne přímo v kurníku mezi mrtvou drůbeží. Kuny žijící v blízkosti lidí se přiživují na různých odpadcích, krmítkách a jídle určeném domácím zvířatům.", "section_level": 2}, {"title": "Život.", "content": "Je to obratná a mrštná šelma, jež je aktivní především v noci a za soumraku. Ze sociálního hlediska je samotářská (kromě období páření a samic s mláďaty) a teritoriální. Velikost teritoria se pohybuje od 9,5 po 880 hektarů (samci mají větší území než samice). V městské zástavbě jsou domovská území obvykle výrazně menší než v přírodě či zemědělské krajině a je zde také výrazně vyšší populační hustota Kuna si nebuduje doupata a ani neobývá jinými zvířaty vytvořená. Ve volné přírodě žije ve skalních puklinách, mezerách mezi kameny a v dutinách stromů. Dokáže dobře šplhat po stromech (ale na tak dobře jako kuna lesní), nicméně jde o zvíře převážně zemní, kde i nejčastěji loví.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, dožití.", "content": "K páření dochází v červenci a srpnu. Samice kun skalních prodělávají tzv. provokovanou (indukovanou) ovulaci, kdy se vajíčko uvolňuje z vaječníku až na základě stimulů vyvolaných kopulací. Samci mají velkou pyjovou kost a povrchové struktury na pyji, jež drážděním samičí vulvy ovulaci spustí. Kopulace bývá značně hlasitá a dochází k ní především v noci. Mláďata se rodí asi za osm až devět měsíců po páření (v březosti je období latence neboli odložené nidace), tedy nejčastěji v březnu a dubnu. Samice vrhne jedno až osm (obvykle 3 až 5) slepých mláďat. Ta otevírají oči po 30 až 36 dnech. Samice mláďata kojí 40 až 45 dnů. Po třech měsících se osamostatňují, až do konce léta či do podzimu však zůstávají s matkou. Pohlavně dospívají ve věku 15 až 27 měsíců. V průměru se kuny skalní ve volné přírodě dožívají 3, maximálně 10 až 12 a v zajetí až 18 let.", "section_level": 3}, {"title": "Predátoři, konkurenti, parazité.", "content": "Mezi predátory kuny skalní patří jakékoliv větší šelmy, například lišky, vlci, rysové a, což je zajímavé, i kuna lesní. Dále může padnout za oběť větším dravým ptákům. Mláďata jsou predací výrazně ohroženější než dospělí jedinci. Antipredační strategie jsou kryptické chování, útěk do skrýše a agresivní obrana. Konkurenty kuny sklaní jsou jakékoliv malé a středně velké šelmy, například kuny lesní, kočky nebo tchoři. Většina kun má v sobě parazitické červy, především tasemnice a hlístice.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Kuna skalní je mnohde považována za škůdce a může být kvůli tomu i hubena. Z nemocí je někdy ohrožována vzteklinou. Hlavní příčinou úmrtnosti v městském prostředí jsou střety s dopravními prostředky. Na některých místech ji lidé loví kvůli kožešině (Indie, Rusko), ačkoliv ta není považována za tak kvalitní jako sobolí či kuny lesní. Nicméně nejsou známy žádné hrozby, které by měly výrazný negativní dopad na populaci této šelmy, a IUCN ji tak vyhodnocuje jako taxon málo dotčený. Kuna skalní není v České republice předmětem zvláštní ochrany. Lovena smí být od 1. listopadu do posledního února, po zbytek roku je hájená. Pouze v oblastech chovu tetřeva, tetřívka, jeřábka a koroptve se smí lovit po celý rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuna skalní (\"Martes foina\"), v minulosti někdy nazývaná též kuna domácí, je šelma z čeledi lasicovití. Vyskytuje se v Evropě a v Asii, zavlečena byla do USA. Řadí se mezi nejběžnější evropské šelmy, často žije i v těsné blízkosti lidí. Je to samotářský (kromě samic s mláďaty) a teritoriální tvor. Živí se rozličnými menšími živočichy a jídelníček si ve velké míře doplňuje rostlinnou stravou.", "tgt_summary": "La Fouine (Martes foina) est une espèce de mammifères carnivores d'Europe et d'Asie, au pelage gris-brun, courte sur patte et de mœurs nocturnes. C'est une martre (ou marte) faisant partie de la famille des Mustélidés, au même titre que la belette, le blaireau, la loutre, le putois ou le furet, petits mammifères carnivores se caractérisant souvent par leur odeur forte.", "id": 1888539} {"src_title": "Kácov", "tgt_title": "Kácov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. S Kácovem je spojen rod Černčických z Kácova. Kácov byl povýšen na městečko roku 1412. Roku 1457 byl založen pivovar, který obnovil svou činnost v roce 2001 (s ročním výstavem 20 000 hektolitrů a osmi druhy piva). Asi od poloviny 15. století stála ve městě tvrz. V 16. století byla tvrz renesančně přestavěna Čejky z Obramovic a po roce 1635 za Benigny Kateřiny z Lobkovic došlo k přestavě na barokní zámek. V roce 1726 se panství stává majetkem Anny Marie Františky Terezie, princezny Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánské, která zámek přestavěla. J. O. Blažíček uvádí, že kácovský zámek spadá do trojice objektů spolu se zámkem v Hostivici u Prahy a severočeské Horní Polici přestavěných Annou Marií Františkou, velkovévodkyní toskánskou, jejichž dispozice spolu s převýšenou střední halou se nejvíce podobá jednomu z typů klášterních konventů 17. století. Při cestě na nádraží Kácov překlenuje řeku Baileyho most (tzv. bejlina), sestavený v roce 1975 z původní výzbroje americké armády. První most přes vodu byl postaven u Štítného v r. 1715 nákladem hraběte Bredy. K 1. prosinci 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Posloupnost majitelů.", "content": "Seznam majitelů obce od 14. století:", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost městyse (obce) v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Kácov \"(přísl. Račiněves, Zliv, 1127 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 2017 byl na území městyse otevřen golfový resort - Panorama Golf Resort Kácov. Hřiště nabízí 27 jamek. Návrh klubovny pochází od prof. Ing. arch. Martina Rajniše. Stavba s stala vítězem ankety Stavba roku Středočeského kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}, {"title": "Sítě.", "content": "V letech 2003 – 2006 byla v obci vybudována splašková kanalizace, která byla napojena na čističku. V r. 2015 byla provedena rekonstrukce čističky a zvětšena její kapacita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městys Kácov (původně Kaczow, (1720), 1854 Kácov) se nachází asi 7 km severozápadně od Zruče nad Sázavou v okrese Kutná Hora ve Středočeském kraji. Žije zde obyvatel. Kácovem protéká řeka Sázava a její dva pravostranné přítoky Čestínský potok a Losinský potok. V kopcovitém okolí převládají lesy a pole. Součástí městyse jsou i vesnice Račíněves, Zderadinky, Zderadiny a Zliv. K. Kuča uvádí, že \"Kácov je typickým lokačním městečkem, jehož základ tvoří velké obdélníkové náměstí nad řekou a brodem. Západní, severní i východní čára náměstí se váže na cesty, které se sbíhaly do koutů náměstí.\"", "tgt_summary": "Kácov est un bourg () du district de Kutná Hora, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1867611} {"src_title": "Lipnice nad Sázavou", "tgt_title": "Lipnice nad Sázavou", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Byť má město v názvu řeku Sázavu, ta neprotéká tudy, ale míjí Lipnici obloukem o zhruba 5 km severněji. V názvu se řeka objevila až ve 20. století. Protože sídel s názvem Lipnice existuje více, tak se do té doby pro upřesnění používala různá označení jako Lipnice v Čáslavském kraji či Lipnice u Německého Brodu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226. Ta se ale týká původní historické Lipnice, dnešního Dolního Města. Lipnice „horní“ byla založena až s hradem na počátku 14. století. Historie městečka byla neoddělitelně spjata s hradem. V roce 1370 získala Lipnice od Karla IV. městská práva spolu s právem várečným a stala se poměrně významným opevněným sídlem. Když lipnické panství vlastnil Čeněk z Vartemberka, byli na hradě svěceni první husitští kněží. V tomto období zde také augustiniánský mnich Matouš dokončil tzv. \"Lipnickou bibli\". Po Čeňkově smrti panství spravoval Oldřich z Rožmberka. Po husitských válkách vlastnili Lipnici Trčkové z Lípy. Roku 1561 ji Burian III. prodal hraběti z Thurnu. Od Thurnů ji odkoupil zpět Jan Rudolf Trčka z Lípy a vydal list, ve kterém měšťanům potvrdil jejich práva, ale právo vařit pivo a pivovar jim byl vyměněn za osvobození od některých daní. List obsahoval i další ujednání jako povinnost měšťanů sušit seno výměnou za pivo, starat se o víno, spravovat cesty, účastnit se lovů do půl míle od města za to dostávali měšťané zadarmo přebytečné pivo. V roce 1633 Jan Rudolf daroval zchudlé Lipnici dům i s pozemky a příslušenstvím, který byl osvobozen od všech povinností a poplatků. Lipnické panství bylo v roce 1634 zkonfiskováno císařem Ferdinandem II. Habsburským. Ten ho v červenci 1636 dědičně udělil Matouši Vernierovi de Rougemont. Nový majitel roku 1637 potvrdil lipnickým všechny jejich práva a zároveň jim povolil pořádat ročně tři jarmarky, tři trhy s koňmi a dva s vlnou. Měšťané se vyýměnou za to zavázali opravovat hradby a pečovat o chmel. Město bylo velmi poničeno za třicetileté války. Nejprve bylo vypleněno s celým okolím v roce 1639 šestnácti švédskými oddíly pod velením generála Banéra. Švédové pod vedením generálmajora Douglase se na Lipnici vrátili roku 1645 a obsadili už i hrad a vytvořili si z něj základnu pro další výpravy do širokého okolí. Císařská armáda se neúspěšně pokoušela v roce 1646 hrad dobýt. Podařilo se jí akorát zničit předsunuté opevnění \"Bílou věž\" a obsadit zdevastované město. Švédi na hradě zůstali až do uzavření míru v roce 1648. Později význam městečka a panství upadal. Po územní reformě v polovině 19. století se Lipnice stala na přibližně 100 let městysem. V roce 1869 společně s hradem městečko vyhořelo. V roce 1899 v obci existoval vodovod s větrným čerpadlem. A roku 1910 byla na Lipnici vybudována první větrná elektrárna v Čechách. První světová válka zasáhla i do osudů lipnických občanů – několik jich za války zemřelo. Po válce se do obce přistěhoval Jaroslav Hašek. Ve 30. letech se na úpatí \"Holého vrchu\" začalo budovat rekreační středisko pro Škodu, za druhé světové války sloužilo jako lázně pro německé piloty. I druhá světové válka si mezi lipnickými obyvateli vyžádala oběti. Místní židovské obyvatelstvo se stalo oběťmi holocaustu, další občané nepřežili německé mučení, výslechy či věznění. Rudá armáda do obce dorazila 10. května 1945. V 50. letech byla zřízena v bývalém objektu Škody dětská léčebna a byl vybudován nový vodovod. V roce 2016 byl odsouzen bývalý starosta Ladislav Horký za zneužití pravomoci, padělání veřejné listiny, podvod, úvěrový a dotační podvod a zpronevěru. K 10. září 2019 byl Lipnici nad Sázavou obnoven status města. Dále leží v katastru města samoty Michalíčkovna, Zelenovna, Pohodárna, Blatov, Loskoty a Panský Mlýn.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie, geologie a půdy.", "content": "Území města Lipnice nad Sázavou se nalézá v České vysočině, její Česko-moravské subprovincii, Českomoravské vrchovině v geomorfologickém celku Křemešnická vrchovina, v podcelku Humpolecká vrchovina a okrsku Melechovská vrchovina. Nadmořská výška území města se pohybuje od 455 po 620 m n. m. na \"Holém vrchu\". Geologicky leží území města převážně na granitovém podkladu, částečně jsou zastoupeny i sedimenty – nivní, smíšené, kamenité až hlinito-kamenité. Oblast je součástí Českého masivu, oblasti moldanubika. Převažujícím půdním typem je kambizem, kolem vodních toků jsou gleje. Místy se objevují pseudogleje. Katastrální území Lipnice nad Sázavou má celkovou rozlohu 1 114 ha. Největší plochu 35 % zabírají lesy, následují parcely s ornou půdou 27 % a travnaté porosty 23 %. Zastavěné plochy tvoří pouze 1 %. Největší lesní plochy se nacházejí na severní straně území. Na jižní hranici katastru zasahují rozlehlé Orlovské lesy. Mezi těmito lesy a městem je především zemědělská půda. Ta zabírá také většinu území severovýchodně od města. Vlastní zástavba města je soustředěna na lipnickém trojvrší. Na prostředním a zároveň nejnižším vrchu s nadmořskou výškou 600 m byl vybudován hrad a okolo vyrostla zástavba. Ta je na severu vymezena úpatím \"Holého vrchu\", na jehož vrcholu se nalézá skalní útvár \"Pyramida\", a na jihu \"Bílou věží\" s nadmořskou výškou 608 m. Na jihozápadním úpatí \"Bílé věže\" byla vybudována chatová osada. Dalšími vrchy v katastrálním území jsou \"Radostovický kopec\" (567 m n. m.) a \"Vlčí hrdlo\" (528 m n. m.).", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Do území města zasahuje havlíčkobrodský a pelhřimovský bioregion. U rybníku Váha byl zaznamenán výskyt vlasolistce vlhkomilného.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Podle Quitta patří území do klimatické oblasti MT3, která se dá označit jako mírně teplý, vlhký region. Roční srážkový úhrn se pohybuje v rozmezí 600–750 mm a počet dnů s teplotou nad 10 °C je 120–140. Dle \"Votýpky a Moravce\" patří území do V. třídy s průměrným ročním úhrnem srážek nad 580 mm a s počtem dnů, kdy teplota vzduchu vzroste nad 10 °C v rozmezí 142–159.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Oblast patří do povodí Sázavy. Východně od města pramení Ředkovský potok, který dále směřuje k Dolnímu Dvoru a Vitonínu. Jižně od města pramení dva bezejmenné přítoky pstružného potoka, do kterého se vlévají v přírodní rezervaci Kamenná trouba. Na severní straně mezi Lipnicí a Vilémovcem pramení bezejmenný tok, který ústí do Ředkovského potoka. Na západní straně pramení další dva toky. Jeden pramení v zastavěné části u \"Sládkova rybníčku,\" ten napájí rybníky Váha, \"Prostřední\" a \"Metelka\". Druhý v mokřadech pod městem a napájí rybníky \"Prostřední\" a \"Metelka\". Oba pak ústí do Pstružného potoka u Dolního Města. Další menší přítoky Pstružného potoka pramení v lesích severozápadně od města.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní plochy.", "content": "V následujícím seznamu jsou uvedeny vodní plochy na území města. Jedná se o nádrže, rybníky a zatopené lomy, které jsou pojmenované nebo jsou něčím významné např. slouží jako požární nádrž.", "section_level": 3}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Jihozápadně od města se rozkládá přírodní rezervace Kamenná trouba o rozloze 62,97 ha. Důvodem ochrany jsou nivní louky a mokřady kolem Pstružného potoka, kde se vyskytují vzácné rostliny a živočichové. U rybníka, který je součástí rezervace, byl mimo jiné zjištěn výskyt orla mořského.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Na území města se nenachází železnice. Nejbližší vlaková stanice je v Okrouhlici ve vzdálenosti asi 6 km. Městem prochází pouze silnice III. třídy. Jsou to silnice III/34740, která spojuje Havlíčkův Brod s Ledčí nad Sázavou, dále III/34746 vedoucí z Lipnici přes Volichov k silnici 34746 a III/34763, která napojuje město na silnici II/347 u Kamenné trouby.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Provoz první pravidelné autobusové linky v městě byl zahájen v roce 1930 na trase Světlá nad Sázavou-Lipnice nad Sázavou. Dopravní obslužnost je zajištěna veřejnou autobusouvou dopravou do Havlíčkova Brodu, Ledče nad Sázavou a Světlé nad Sázavou. Autobusy staví na sedmi zastávkách. První se nachází na lipnickém náměstí, ve směru na Ledeč nad Sázavou, Světlou nad Sázavou a Dolní město autobusy zastavují v místě naproti městskému úřadu a ve směru na Havlíčkův Brod u penzionu Brixen naproti poště. Druhá zastávka se jmenuje \"Lipnice nad Sázavou, léčebna\" a je u rekreačního zařízení Parlamentu ČR. Třetí zastávka se nachází na západním okraji města a je pojmenovaná \"Lipnice nad Sázavou, bytovky.\" Čtvrtá \"Lipnice nad Sázavou, SOU\" je u kamenického učiliště. Pátou zastávkou je \"Lipnice nad Sázavou, Dolní Dvůr.\" Poslední dvě se nachází v části Vilémovec. První s názvem \"Lipnice nad Sázavou, Vilémovec\" slouží pro linku Světlá nad Sázavou – Lipnice nad Sázavou a pro spojení s Havlíčkovým Brodem je využívaná zastávka \"Lipnice nad Sázavou, Vilémovec, rozc. 0.3.\"", "section_level": 2}, {"title": "Cyklotrasy.", "content": "Přes město vede několik značených cyklotras:", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve městě je registrováno 126 živností a 23 právnických osob.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství a průmysl.", "content": "Historie města je spojena s těžbou žuly a s jejím zpracováním. Tradice těžby a zpracování sahá až do 13. století. V několika lomech v okolí města se těžila žula. Ve většině lomů se dnes už netěží a ty jsou zatopené.Těžba pokračuje pouze v lomu \"Kopaniny\". Těžbu a zpracování zajišťuje firma \"Granit Lipnice s. r.o.\" Mezi Lipnicí a Dolním Dvorem se nachází zemědělský areál firmy \"Podhradí s. r. o\". Ta hospodaří na zemědělských pozemcích v okolí města. V areálu provozuje také bioplynovou stanici. Zároveň se zabývá chovem skotu.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "K dispozici je pobočka České pošty, která sídlí na náměstí. Dále obchod se smíšeným zbožím a několik hospod. Pro ubytování jsou k dispozici četné chaty a penziony ve městě a blízkém okolí. Lipnická pošta Pošta byla ve městě zřízena v roce 1887, její zřízení inicioval správce lipnického velkostatku. Pobočka sídlila v budově dnešního hostince \"U České koruny\", kde byl už tehdy hostinec. Od založení do současnosti se pošta čtyřikrát stěhovala, ale vždy sídlila v některé budově na náměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zájmové spolky.", "content": "Sbor dobrovolných hasičů Sbor dobrovolných hasičů Lipnice nad Sázavou byl založen v roce 1873 na základě iniciativy Antonína Svobody, který se stal prvním velitelem, předsedou byl zvolen Antonín Novák. Hasiči sídlí v budově městského úřadu, kde mají požární zbrojnici. Místní organizace českého rybářského svazu Místní organizace ČRS hospodaří na rybnících ve městě a blízkém okolí a části Pstružného potoka. Mezi obhospodařované rybníky patří Váha, \"Metelka\", \"Říhovka\", \"Prostřední\" a \"Sládkův rybníček\". Většina těchto rybníků slouží pro chovné účely. Ke sportovnímu rybolovu slouží Váha a úsek Pstružného potoka od Kamenné trouby do Mrzkovic. Tento rybářský revír je mimopstruhový. Jako pstruhový revír slouží kamenolomy a přítoky Pstružného potoka. Jedná se o zájmový spolek s největším počtem členů ve městě, sídlí v místní rybárně. Myslivecké sdružení Myslivecké sdružení Lipnice obhospodařuje místní honitbu. Lipničáci Lipničáci jsou občanské sdružení, jehož cílem je ochrana zeleně, památek a kulturních hodnot v Lipnici nad Sázavou.V roce 2015 spolek inicioval vznik pomníku obětem druhé světové války. Divadelní spolky Jedná se o již zaniklé ochotnické spolky. V roce 2016 byla v depozitáři Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě objevena lipnická opona z roku 1871. Ta má rozměry 5x3 m a je na ní namalován pohled na hrad s městem z roku 1869. Autorem je Josef Suchý z Kolína. První ochtníci byli sokolové, dalšími byli členové \"Dramatického spolku dobrovolných hasičů.\" Se spolkem vystoupil v roce 1921 i Jaroslav Hašek\".\" Tento spolek ve městě působil do roku 1955, poté jeho členové hráli jako soubor \"Osvětové besedy\" až do 60. let. V období 1941–1949 existoval také \"Spolek divadelních ochotníků.\" Český červený kříž Místní organizace českého červeného kříže byla v roce 2013 rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská vybavenost.", "content": "Zdravotnictví a sociální služby Ve městě je ordinace praktického lékaře pro dospělé a lékař pro děti a dorost. V roce 2006 byl postaven dům s pečovatelskou službou „\"Stromovka\"“. Knihovna V budově městského úřadu se nachází místní knihovna, která má ve svém fondu přibližně 13 000 knih.Hřbitovy Lipnice nad Sázavou má dva hřbitovy. Prvním je starý hřbitov, který je pod Bílou věží a už se na něm nepohřbívá. Na tomto hřbitově je i hrob Jaroslava Haška. Kromě něj je na hřbitově Pomník obětem první světové války, Pomník obětem druhé světové války a hrob obětí druhé světové války. Na hřbitově se pohřbívalo do roku 1952, kdy byl zřízen nový hřbitov. Ten se nachází jihozápadně od centra města při silnici III/34763 v blízkosti fotbalového hřiště. Muzeum Jaroslava Haška \"Související informace naleznete v článku Památník Jaroslava Haška.\" Muzeum Jaroslava Haška bylo zřízeno v domě, který Hašek zakoupil po svém příchodu na Lipnici. Muzeum bylo otevřeno v roce 1959. Letní amfiteátr Letní amfiteátr se nachází v centru města pod hradem. Je využíván pro konání koncertů, festivalů a divadelních představení. V minulosti se v něm pořádalo i letní kino. K nejznámějším akcím, které se tam pořádaly patří festival Haškova Lipnice, který byl hojně navštěvován zejména v období socialismu, kdy na něm vystupovali nejznámější českoslovenští interpreti. Jeho první ročník byl uspořádán v roce 1958. V roce 1988 tam na festivalu \"Folková Lipnice\" poprvé od 60. let veřejně vystoupil Václav Havel. Od roku 1994 se tam konal festival Rocková Lipnice, který patřil k prvním porevolučním festivalům v České republice. Poslední ročník se konal v roce 2014. Mezi další festivaly, které se pořádaly v letním afitétru patří \"Kvílení, Rej noci svatojánské, Rocknářez, Ska-Punk festival, Beltine.\"", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Další kulturní akce jako České hrady, Lipnické hradovánky, Lipnický mantl, sraz Velorexů, noční prohlídky aj. se konaly či konají na hradě. V současnosti se ve městě pravidelně pořádají tyto akce: Sochařská díla v okolí", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V okolí Lipnice se nachází zatopené žulové lomy. Ve skálách nad lomy byly sochařem Radomírem Dvořákem v letech 2005–07 vytesány tři reliéfy, ironicky nazvané \"Bretschneidrovo ucho\", \"Ústa pravdy\" a \"Zlaté oči\". V roce 2013 k nim přibyla podobizna Jaroslava Haška, nazvaná dle stejnojmenného protiválečného románu a umístěná na loučce u křižovatky silnice mezi Lipnicí a Dolním Městem. Dohromady tyto monumenty tvoří tzv. \"Památník národního odposlechu\". V roce 2015 vytvořil stejný autor \"Monument Omen Nomen,\" který je umístěný u areálu firmy Granit Lipnice.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě je fotbalové hřiště, asfaltové hřiště, hřiště na školní zahradě, dětské hřiště v blízkosti domova pro seniory a sokolovna. Dále jsou v areálu rekreačního zařízení Parlamentu ČR tenisové kurty, které ale nejsou pravidelně přístupné veřejnosti. Sokol Sokol byl ve městě založen v srpnu roku 1908. Prvním starostou byl Josef Raidl. Místní sokolové se nevěnovali pouze tělovýchovné činnosti, ale zapojovali se i do dalších činností např. vybudovaní pomníku Jana Husa v roce 1919 či pomníku obětem první světové války nebo hraní divadla. Zpočátku sokolové cvičili v sále v hospodě nebo na nádvoří hradu. S přibývajícím počtem členů i návštěvníků cvičení se staly tyto prostory nevyhovujícími. Proto sokolové začali v roce 1922 pracovat na vybudování letního cvičiště. K tomuto záměru jim majitel lipnického panství Trautmansdorf daroval pozemek pod hradem o velikosti 53 arů. V místě se dnes nachází letní amfiteátr. Cvičiště bylo dokončeno v roce 1925. V roce 1937 se začala v Lipnici stavět sokolovna. V roce 2008 byl ke 100. výročí založení spolku vybudován památník, který je umístěn před sokolovnou. Pod hlavičkou sokola působí ve městě také fotbalový oddíl \"TJ Sokol Lipnice nad Sázavou\", který v roce 2016 působí v okresním přeboru Havlíčkobrodska. V roce 2009 bylo vybudováno nové zázemí u fotbalového hřiště a v roce 2013 prošlo rekonstrukcí také samotné hřiště.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Lipnice je Základní škola, Základní umělecká škola, Mateřská škola, kamenosochařské učiliště. Dále také nezisková organizace Prázdninová škola, která se zaměřuje na zážitkovou pedagogiku. Základní škola \"Související informace o budově školy (zámku) naleznete v článku Lipnice nad Sázavou (zámek).\" První školu ve městě založil Vilém z Landštejna v roce 1396. V době, kdy Lipnice patřila Trčkům z Lípy byla škola českobratrská. Po roce 1740 probíhalo vyučování ve světnici na radnici až do roku 1787, kdy byla pod hradem postavena nová dřevěná škola, která se dochovala dodnes. V této škole učil i otec Antonína Doležálka. V roce 1811 nechal hrabě Karel II. Josef Palm z Gundelfingenu pro vyučování upravit starou faru. Školu v té době navštěvovali žáci nejen z Lipnice, ale i z Broumovy Lhoty, Dolního Města, Bystré, Kejžlice, Řečice, Svitálky, Vitonína, Volichova a okolních samot. Roku 1857 byla škola rozšířena o další třídu. Po roce 1864 převzala školu obec. Později byla otevřena další třída v budově radnice. Tento stav byl nevyhovující, a proto byla v letech 1885–1887 postavena nová školní budova. Cena nové školy byla 18 245 zlatých, na nákladech se podílely také okolní obce Broumova Lhota, Řečice a Volichov. O šest let později byla zřízena 5. třída. Roku 1923 byla zřízena pokračovací živnostenská škola. Již od roku 1917 byla snaha zřídit měšťanskou školu. To se podařilo až v srpnu 1926, kdy byla dokončena přestavba bývalého zámku, který obec odkoupila od Trauttmansdorffů. Později ve 2. polovině 20. století bylo k budově přistavěno nové křídlo a byla zřízena mateřská a základní umělecká škola. ZUŠ má pobočky v Dolním Městě, Krásné Hoře a v Okrouhlici. V roce 1995 byla provedena rekonstrukce původní budovy. V letech 2008–2009 došlo k rozšíření kapacity mateřské školy a zároveň byla zeteplena nová budova. V roce 2015 byla provedena rekonstrukce kotelny. Kamenosochařské učiliště Výuka byla zahájena v roce 1951, byla zajištěna teoretická i praktická výuka. Zřizovatelem byla oblastní správa Státních pracovních záloh Brno. Roku 1962 se novým zřizovatel stal národní podnik Českomoravský průmysl kamene Hradec Králové a byla navýšena kapacita učiliště výstavbou nové budovy internátu, dílny, garáže a truhlárny. Učni si plnili praxi i v blízkých kamenolomech. Kvůli zlepšení podmínek byl koncem 80. let v Havlíčkově Brodě vybudován nový areál a na Lipnici učni dojížděli pouze na praktickou výuku. Ale už v roce 1990 se výuka opět vrátila zpět na Lipnici. O rok později se sřizovatelem stalo tehdejší ministerstvo stavebnictví následovalo ministerstvo průmyslu a ministerstvo hospodářství. V roce 1996 přešlo středisko pod ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Vlivem klesajícího počtu učňů došlo 1. 7. 2000 ke sloučení se SSŠ, Gymnáziem a VOŠ ve Světlé nad Sázavou, ve středisku na Lipnici zůstala praktická výuka. V roce 2004 došlo ke změně názvu na \"Kamenosochařské středisko Lipnice\" a bylo zmodernizováno zázemí. Byly otevřeny nové obory jako restarování a konzervování kamene, umělecké zpracování kovů či vzdělávací program VOŠ – Řízení výroby zpracování kamene. Prázdninová škola Prázdninová škola se zaměřuje na zážitkovou pedagogiku. Byla založena v roce 1977 a do roku 1989 spadala pod socialistický svaz mládeže. V roce 1990 se osamostatnila. V Lipnici pořádá kurzy v areálu České tábornické unie u lomu \"Hřeben\". Autorem objektu je architekt Jaroslav Vaculík.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V Lipnici nad Sázavou má sídlo stejnojmenná římskokatolická farnost. Ta spadá pod vikariát Humpolec královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města, ale také dalších 37 obcí, částí a samot. Farním kostelem je kostel sv. Víta v Lipnici. Během druhé světové války byl za protiněmecké kázání zatčen místní farář Jan Havelka, který podlehl následkům mučení gestapa. Ve městě působila i církev československá husitská. Měla zde modlitebnu a na Bílé věži zvoničku. V 19. a na počátku 20. století působila v Lipnici židovská obec s vlastní modlitebnou. V letech 1830–1896 zde byla vedena i Matrika Židů, poté byla přesunuta do Německého Brodu. Po zrušení místní obce převzala zařízení modlitebny světelská obec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lipnice nad Sázavou () je město 12 km západně od Havlíčkova Brodu, v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lipnice nad Sázavou est une ville du district de Havlíčkův Brod, dans la région de Vysočina, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 28185} {"src_title": "Němá z Portici", "tgt_title": "La Muette de Portici", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Němá z Portici je historická opera o pěti dějstvích. Její děj se odehrává v roce 1647 v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Před kaplí v Neapoli se chystá svatební obřad španělské princezny Elvíry se synem neapolského místokrále Alfonsem. Elvíra se ujímá neznámé němé dívky (Fenelly). Ta jí pantomimou vypráví, že byla svedena neznámým mužem, který ji následně nejen opustil, ale nechal na měsíc uvrhnout do vězení. Z kaple vychází princ Alfonso a Fenella v něm poznává svého svůdce, což z její rozčílené gestikulace dochází i Elvíře. Ve zmatku, který následuje, se Fenelle podaří zmizet.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Na břehu moře v Portici (nedaleko Neapole) si rybář Masaniello zoufá nad ztrátou své sestry Fenelly, kterou už přes měsíc nikdo neviděl. V tom Fenella přichází a vypravuje mu celý svůj příběh, vynechává pouze osobu svůdce, kterého i přes všechna příkoří ještě stále miluje. Masaniello si ale domyslí, že za tím vším stojí syn nenáviděného tyranského místokrále. Fenellin příběh je jen poslední kapkou ve všeobecné nespokojenosti lidí s vládou. Masaniello svolává přátele (viz seznam postav a mnozí další rybáři k tomu) ke vzpouře a všichni odcházejí do boje.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Na tržišti v Neapoli dochází k prvnímu projevu vzpoury, když se stráž pokusí znovu zatknout Fenellu. Lid se vojákům postaví a vytlačí je za mohutného sborového zpěvu obou zúčastněných stran z jeviště.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Masaniello je zděšen krvavým průběhem povstání. Rozpoutává se hádka mezi ním a jeho přítelem Pietrem, který spolu s ostatními povstalci trvá na tom, že místokrál a jeho syn musí být zavražděni. Do toho přicházejí k Masaniellově chýši Alfonso s Elvírou, kteří jsou na útěku. Masaniello Alfonsa osobně nezná, takže oběma na prosbu Fenelly poskytuje útočiště. Pietro Masaniellovi odhaluje Alfonsovu identitu a trvá na jeho zabití. Masaniello je rozpolcen mezi touhu po pomstě a slib pohostinství, nakonec se rozhoduje Alfonsa a Elvíru zachránit, čímž se v očích ostatních povstalců stává zrádcem. Nepodrobují se jeho rozhodnutí ani ve chvíli, kdy přicházejí zástupci neapolské vlády, aby Masaniellovi předali vládu nad městem.", "section_level": 2}, {"title": "Páté dějství.", "content": "Masaniello blouzní po požití jedu, který mu namíchal Pietro, aby zbavil povstání zrádce. Stane se to v kritické chvíli, kdy je třeba dobrého vedení, protože proti lidu nastupuje vojsko sebrané Alfonsem. Masaniello se nakonec díky zásahu Fenelly dává jakž takž do pořádku a v čele lidu se vrhá do bitvy. Nocou slabostí v očích ostatních povstalců – ochranou Elvíry, ale definitivně ztrácí autoritu a je zabit svými spolubojovníky. Povstání je bez svého vůdce rozprášeno a Fenella páchá sebevraždu skokem ze skály do moře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Němá z Portici (v originále \"La muette de Portici\") je název opery francouzského skladatele Daniela Aubera z roku 1828. Autory libreta jsou Eugène Scribe a Germain Delavigne. ", "tgt_summary": "La Muette de Portici est un opéra en 5 actes de Daniel-François-Esprit Auber, sur un livret d'Eugène Scribe et Germain Delavigne, créé le, à l'Opéra de Paris (salle Le Peletier), où il connut un succès très important avec plus de cent représentations la première année. ", "id": 1418761} {"src_title": "Gilmorova děvčata", "tgt_title": "Gilmore Girls", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hlavními postavami seriálu je svobodná matka z bohaté rodiny Lorelai Gilmorová a její dospívající dcera Lorelai Leigh Gilmorová alias Rory. Pilotní díl seznamuje diváka s celým pozadím příběhu: Lorelai v 16 letech otěhotněla, odmítla si navzdory přání rodičů vzít otce dítěte, odstěhovala se od rodičů do městečka Stars Hollow v Connecticutu, a nadále s nimi udržovala jen sporadický kontakt. Rory, které je na začátku seriálu 15 let, je přijata na prestižní střední školu Chilton. Školné je ale příliš vysoké, a tak je Lorelai nucena uchýlit se k pro ni nejzazší možnosti – požádat rodiče o půjčku. Její matka, Emily Gilmorová, si ale vymíní, že budou obě každý pátek docházet na pravidelné rodinné večeře, čímž se Emily a Richard stávají znovu důležitou součástí života obou děvčat. Lorelain vztah k rodičům je však stále napjatý a ostře kontrastuje s kamarádským vztahem mezi Lorelai a Rory. Ústředními motivy seriálu jsou rodina, přátelství a láska, generační a třídní rozdíly. Klade se důraz na vzdělání a tvrdou práci, díky níž se obě Gilmorova děvčata nakonec dostanou tam, kam chtějí. Lorelai se z pokojské s nálepkou svobodné matky vypracuje na majitelku vlastního hotelu. Rory exceluje nejprve na prestižní střední škole Chilton, ze které pak pokračuje na jednu z nejlepších vysokých škol v Americe, Yale, kde dále pracuje na svém snu stát se zahraniční dopisovatelkou některých proslulých amerických novin. Rozdíl mezi společenskými vrstvami v Americe je nastíněn hlavně na pozadí složitého vztahu mezi Lorelai, která privilegovaný život odmítla, a jejími rodiči z vyšší společenské třídy, ale také mezi dětmi na Chiltonu a Yaleu. Dalšími důležitými postavami jsou majitel bistra ve Stars Hollow Luke Danes, Roryina kamarádka Lane Kimová, nejlepší kamarádka Lorelai Sookie St. James a rodiče Lorelai, Emily a Richard Gilmorovi.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Většina dialogů v \"Gilmorových děvčatech\" je obohacena rozmanitými narážkami na popkulturní fenomény, jako jsou filmy, televizní pořady, hudba či literatura. Kvůli zapeklitosti některých aluzí se studio rozhodlo sepsat seznam „gilmorismů“ a přidat ho do bookletu k DVD.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba hraje v seriálu jednu z významných rolí, a to nejen díky Roryině kamarádce Lane Kim, dceři přísných rodičů, která v hudbě, respektive v bubnování, nachází své životní poslání, ale i díky dvěma titulním postavám, pro něž je hudba také nedílnou součástí života a častým námětem hovorů. Nemálo hudebníků se také v seriálu objeví osobně (The Bangles, Sonic Youth nebo Sebastian Bach, který v seriálu vystupuje jako Gil, jeden ze členů Laneiny skupiny Hep Alien). Další osobností, která se dostane do seriálu, je americký zpěvák Paul Anka, po kterém Lorelai pojmenuje svého psa a který se v šesté řadě seriálu objeví v Lorelaině snu. Za zmínku stojí také úvodní píseň Carole King a Louise Goffin „Where You Lead“.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "Seriál i jednotliví představitelé získali řadu ocenění, mezi nimi např. Family TV Award, Teen Choice Award pro Lauren Graham za „nejlepší televizní mámu“, a cenu Amerického filmového institutu. Americký časopis \"Entertainment Weekly\" zařadil seriál na seznam „best of“ končícího desetiletí s poznámkou: „Děkujeme vám, Lorelai a Rory, dokázaly jste nám, že blízký vztah mezi matkou a dospívající dcerou není sci-fi, stačí jen pořádná dávka trpělivosti, lásky a kofeinu.“ Časopis \"Time\" zařadil \"Gilmorova děvčata\" do seznamu sta nejlepších televizních pořadů. Seriál se také umístil na 32. místě v žebříčku „Nové televizní klasiky“ \"Entertainment Weekly\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilmorova děvčata (v anglickém originále Gilmore Girls) je americký komediálně-dramatický televizní seriál, jehož autorkou je Amy Sherman-Palladino. Premiérově byl vysílán v letech 2000–2007, zpočátku na stanici The WB, následně na The CW (od 2006). Celkově bylo natočeno 153 dílů v sedmi řadách. Na seriál navazuje minisérie \"\" z roku 2016. ", "tgt_summary": "Une suite de cette série en quatre épisodes de 90 minutes, intitulée \"\", a été réalisée en 2016 avec les mêmes acteurs. Elle est diffusée en exclusivité par Netflix le dans tous les pays francophones. ", "id": 1107923} {"src_title": "Kakao", "tgt_title": "Fève de cacao", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kakaovníky pocházejí zřejmě z Jižní Ameriky, kde rostly na úbočí And v povodí řek Amazonky a Orinoco. Do Mezoameriky byly dopraveny starověkou Mayskou civilizací a později rozšířeny na území Mexika Toltéky a Aztéky. Mexičtí Indiáni nazývali kakaovník \"cacauatl\", odtud tedy pochází současné pojmenování. Kakao bylo v předkolumbovské střední Americe velmi důležitou komoditou. Španělské kroniky dobývání Mexika Hernánem Cortézem udávají, že na slavnostní tabuli Montezumy II., vládce Aztéků, nebylo jiných nápojů než čokolády, podávané ve zlatých pohárech se zlatou lžičkou. Dochucována vanilkou a kořením, podávaná čokoláda byla našlehána do lahodné pěny, která se rozpouštěla v ústech. Každý den tak bylo připraveno alespoň 50 šálků čokolády pro krále a dalších 2000 pro šlechtice jeho dvora. Do Evropy čokoládu přivezli Španělé a ta se rychle (již v 16. století) stala velmi oblíbeným nápojem. Španělé také dovezli kakaovníky do oblasti Zadní Indie a Španělské východní Indie (především na Filipíny). Kakaové boby pronikly dokonce i do alchymie, kde se staly známými pod jménem černé zrno. Kakaovník byl systematicky pojmenován až v 18. století švédským přírodovědcem Carlem Linné, který jej nazval \"Theobroma cacao.\" (Theobroma znamená „potrava bohů“.)", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování kakaa.", "content": "Posklizňové zpracování: Průmyslové zpracování kakaových bobů", "section_level": 1}, {"title": "Užití kakaa.", "content": "Nejjednodušším užitím je příprava kakaa (kakaového nápoje), který vzniká smícháním kakaového prášku, mléka a cukru a přivedením do varu. Kakaový prášek se přidává do různých dalších potravin, zejména do moučníků. Z kakaa se vyrábějí i různé instantní nápoje, u kterých je však nutno si dávat pozor na jejich kvalitu, protože mnohdy obsahují velké množství cukru a jen minimum kakaa. Nejdůležitější pochutinou s obsahem kakaa je čokoláda.", "section_level": 1}, {"title": "Světová produkce.", "content": "Hlavní pěstitelské oblasti se od 20. století přesunuly ze Střední Ameriky do Afriky, zemí s největší produkcí kakaa na světě je západoafrické Pobřeží slonoviny, kde se vypěstuje 39 % světové produkce (2017). Celková pěstební plocha na světě činila přibližně 11,7 milionu hektarů. Průměrný hektarový výnos byl asi 443 kg/ha. Podle FAO bylo v roce 2017 po celém světě sklizeno 5,2 milionu tun kakaových bobů. Deset největších producentů kakaových bobů na světě sklidilo v roce 2017 94,4 % z celkového množství. Průměrná spotřeba vody k produkci kilogramu kakaa se pohybuje kolem 27 000 litrů. Kakao je komoditní surovinou stejně jako např. kukuřice, měď nebo ropa, se kterou se obchoduje na komoditních burzách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kakao je obvyklé označení pro semena kakaovníku (Theobroma) a z nich vyrobený prášek. Kakao je důležitým vývozním artiklem mnoha rozvojových zemí a slouží především jako základ čokolády. Ve své přirozené (neslazené) formě má extrémně hořkou chuť. Kakaovníky rostou pouze ve velmi omezené geografické zóně, přibližně 10° na sever a na jih od rovníku – 70 % světových plantáží kakaa se nachází v západní Africe.", "tgt_summary": "Les fèves de cacao sont les graines du cacaoyer, qui sont utilisées pour la fabrication du chocolat. Elles sont extraites des baies, que l'on ouvre à la récolte et que l'on met à sécher. ", "id": 254839} {"src_title": "Starý Plzenec", "tgt_title": "Starý Plzenec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Starém Plzenci (tehdy ještě bez přívlastku \"starý\") se datuje k roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště (\"iuxta Pilisini urbem\") kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo, zmiňované jako \"Plizeni\" (993) či \"Plizen\" (1109), s řadou kostelů a živým obchodním ruchem na cestě z Prahy do Bavorska, které až do konce 13. století patřilo k nejdůležitějším v českém státě. V letech 1213–1216 bylo hradiště sídlem Děpolta III., Přemyslovce z vedlejší větve a v letech 1224–1228 je uváděn pozdější český král Václav I. jako „vévoda plzeňský“. Důležitost staré Plzně byla jistě vnímána i Přemyslem Otakarem II. Ten ve své rozsáhlé zakladatelské a fundační činnosti zanechal stopy i zde. Po roce 1266 dává Přemysl Otakar II. pod správu kláštera v Chotěšově osm staroplzeňských kostelů: sv. Petra a Pavla, sv. Vavřince, sv. Kříže, Narození Panny Marie, sv. Jana Křtitele, sv. Martina, sv. Václava a sv. Blažeje. Darovací listina se dochovala, proto jsou známy jejich jména, i když některé již dávno zanikly. Po roce 1295, kdy král Václav II. opodál založil \"Novou Plzeň\" (tj. nynější město Plzeň), \"Stará Plzeň\" upadala. Od 1. ledna 2007 je obec součástí okresu Plzeň-město (předtím okresu Plzeň-jih).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Město je napojeno na významnou železniční trať č. 190 Plzeň – České Budějovice a sídlí v něm největší český výrobce sektu, firma Bohemia sekt.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Většinu turisticky pozoruhodných míst ve městě a okolí spojuje 9 km dlouhá okružní Staroplzenecká naučná stezka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Starý Plzenec (německy \"Altpilsen\", latinsky \"Antiqua Pilsna\") se nachází v okrese Plzeň-město v Plzeňském kraji, na řece Úslavě zhruba devět kilometrů jihovýchodně od centra Plzně. Žije zde obyvatel. Ve městě se nachází základní škola a základní umělecká škola.", "tgt_summary": "Starý Plzenec est une ville du district de Plzeň-Ville, dans la région de Plzeň, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1071536} {"src_title": "Sebastian Bach", "tgt_title": "Sebastian Bach", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Bachovi bylo nabídnuto místo ve Skid Row v roce 1987, když mu bylo 18. Kytarista David Sabo jej slyšel zpívat na svatbě fotografa Marka Weisse. Sabo mu později poslal kazetu s nahrávkami skupiny a Bach se do ní rozhodl vstoupit. Poté, co Skid Row dosáhli značného komerčního úspěchu, byl Bach v roce 1996 z kapely vyhozen. Po vyhazovu ze Skid Row založil Sebastian Bach and Friends, kapela se později reformovala a zpěvákem se stal John Solinger a novým bubeníkem Phil Varone. Od roku 2000 vystupoval Bach na Broadwayi. Mezi jeho role patří Riff Raff v \"The Rocky Horror Show\" a hlavní role v \"Jekyll & Hyde\". Na začátku roku 2002 uváděl \"VH1's Forever Wild\". V roce 1998 byl Bach kritizován za to, že nosil tričko s nápisem „AIDS Kills Fags Dead“ (tj. „AIDS zabíjí buzeranty“), což byla parodie na reklamní slogan na RAID, „Raid: Kills Bugs Dead“. Ačkoliv nejprve všechno zlehčoval, později se za nošení tohoto trička omlouval a distancoval se od něj. Bach říká: „Byla blbost, že jsem to tričko měl půl hodiny na sobě. Co ale nikdo nezmiňuje, je fakt, že jsem v roce 2000, když jsem hrál v \"Jekyll & Hyde\" a konala se aukce pro Broadway Cares, dal ze svého $12 000 na boj s AIDS.“ V roce 1990 vystoupil Bach na jednom pódiu společně s členy Metallicy a Guns N' Roses na party RIP Magazinu, takto jednorázově utvořená kapela dostala jméno The Gek. V roce 1996 zformoval Bach rockovou superskupinu, The Last Hard Men, kterou vedle něj tvořil kytarista Frogs Jimmy Flemion, kytarista Breeders Kelley Deal a bubeník Smashing Pumpkins Jimmy Chamberlin. Skupina nahrála stejnojmenné album pro Atlantic Records, to jej ovšem nevydalo. Až v roce 1998 jej vydal Dealův label Nice Records a to v nákladu 1000 kusů, které bylo možno objednat pouze poštou. Dne 28. listopadu 2001 se Sebastian Bach zúčastnil New York Steel, benefičního koncertu na podporu obětí útoků z 11. září. Bach vystoupil hned na začátku, poté odjel vystoupit na Broadway a vrátil se na konec koncertu, kdy všichni účastníci zpívali společnou píseň. V říjnu 2002 podepsal Sebastian Bach smlouvu na účinkování v muzikálu \"Jesus Christ Superstar\", kde hrál Ježíše. V dubnu 2003 byl vyhozen, údajně protože se choval jako primadona. V roce 2003 se spekulovalo, že Bach měl zájem o působení v kapele Velvet Revolver ještě předtím než byl vybrán Scott Weiland, ale z neznámých důvodů byl odmítnut. Některé fanoušky toto rozhodnutí zklamalo, protože se svým hlasovým rozsahem je schopen zazpívat při koncertech více písní od Guns N' Roses než Weiland. Sebastian Bach má od roku 2003 roli v seriálu Gilmorova děvčata, kde hraje kytaristu Gila. V roce 2005 spolupracoval s Henningem Paulym na albu \"An Absence of Empathy\" kapely Frameshift, které vyšlo v dubnu 2005. V květnu 2005 se Bach, Ted Nugent, Evan Seinfeld, Jason Bonham a Scott Ian zúčastnili reality show stanice VH1 \"\"SuperGroup\"„. Hudebníci byli 12 dní zavření ve vile v Las Vegas, kde skládali hudbu. V roce 2006 dělala jeho kapela předskokany na turné Guns N' Roses a samotný Bach zpíval při koncertech Guns N' Roses spolu s Axlem Rosem píseň “\"My Michelle\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebastian Bach (jako Sebastian Philip Bierk, * 3. dubna 1968) je kanadský heavy metalový zpěvák, známý především jako bývalý frontman skupiny Skid Row. ", "tgt_summary": "Sebastian Bach, né Sebastian Philip Bierk le à Freeport aux Bahamas, est un chanteur de heavy metal canadien surtout connu pour avoir fait partie du groupe américain Skid Row et du supergroupe Damnocracy.", "id": 1271566} {"src_title": "MapleStory", "tgt_title": "MapleStory", "src_document": [{"title": "Způsob hry.", "content": "Hra má několik postav – Warrior, Mage, Archer, Thief, Pirate, Aran, Evan, Knight of Cygnus a Beginner (začátečník). Jakmile hráč začíná, je pouze Beginner, ale poté, na levelu 10 nebo 8 (Mage), si zvolí svou první práci, a pak už bojuje, hledá věci, leveluje atd. Na každém levelu (1-200) získává hráč tři skill-points a pět attribute-points. AP slouží k zvyšování útoku, života, many, obrany či jiných statů důležitých pro postavu ( např. warrior potřebuje nejvíce sílu, mage inteligenci, archer obratnost a thief štěstí. SP jsou ke zvyšování skillů, tedy pasivních nebo aktivních schopností charakteru – je například možné zvolit házení dvou hvězdice namísto jedné nebo silnější léčivá kouzla. Každý job je možné několikrát „upgradovat“ a získat další skilly a kouzla. První job je možné získat od 10. levelu na ostrově Victoria v městě podle druhu práce. Výjimkou je kouzelník, který má možnost získat job už od 8. levelu. Druhý job je možné získat od 30. levelu, třetí job pak od 70. levelu a čtvrtý od 120. levelu. Existuje přes stovky (ne li tisíce) druhů příšerek a pět ostrovů. Každá příšerka je unikátní a může z ní při souboji vypadnout nějaký předmět. S předměty je možné obchodovat, platidlo se nazývá „mesos“. Předměty je možné nosit v inventáři. Je omezen počet předmětů, které je možné nosit najednou. Máte zde také omezený inventář. Můžete u sebe nosit jen omezený počet věcí. Předměty se dělí do několika skupin, nejdůležitější jsou: Equip slot (zbraně a oblečení), Use (na lahvičky léčení života a many, na házecí hvězdy či šípy, atd.) a ETC (např. steel ore nebo diamond ore na vyrábění zbraní nebo na questy). Věci v equip slotu se dají vylepšit pomocí scrollů (light scroll – 10%, 60% dark scroll – větší šance na vylepšení, ale pokud se nepovede, je zde 50% šance na zničení scrollované věci; 30%, 70%). Dále existují special scrolly – chaos scroll, white scroll, GM/Miracle scroll (účinek jako 10% scroll, ale 100% šance) a clean slate scroll (1%, 3%, 5%, 20% – vytvoří nový slot na scrollování). Na Nexon Europe je možné prodávat některé věci i za NX (NEXON CASH)", "section_level": 1}], "src_summary": "Maple Story je populární MMORPG od asijské společnosti Wizet. Dělí se do několika regionů a následně do několika serverů. Regiony jsou Korea, Japan, China, Taiwan, Thailand, Global (Nexon.), Maple S.E.A. a Europe (Nexon Europe). Všechny regiony až na Europe jsou spuštěny a aktualizovány téměř každý den. V každém regionu hraje více než milion lidí. ", "tgt_summary": "MapleStory, en coréen Meipeul Seutori, 메이플 스토리 (hangeul), est un jeu de rôle en ligne massivement multijoueur gratuit en défilement parallaxe développé par la société sud-coréenne Wizet. Plusieurs versions du jeu sont disponibles pour des pays ou des régions spécifiques, et chacune est publiée par diverses sociétés telles que Nexon. Le jeu est sorti en 2003. ", "id": 2324795} {"src_title": "Laura Bushová", "tgt_title": "Laura Bush", "src_document": [{"title": "Vzdělání a pracovní život.", "content": "Narodila se ve městě Midland v Texasu jako jediné dítě podnikatele ve stavebnictví Harolda Bruce Welche (1912–1995) a Jenny Luise Hawkinsové (nar. 1919). Byla velmi dobrou studentkou. V roce 1963 měla dopravní nehodu, při níž přehlédla stopku a narazila do auta svého přítele Mikea Douglase, který na následky zranění zemřel. Nehoda se obešla bez vyšetřování, i když existovaly spekulace o ovlivňování ze strany otce. Od roku 1964 studovala na Jižanské metodistické univerzitě učitelství pro první stupeň. Po absolvování školy učila na několika základních školách v Houstonu a pracovala v dětské knihovně. V roce 1974 se přestěhovala do Austinu, kde pracovala na ZŠ Molly Dawsonové s hispánskými dětmi. V Austinu se seznámila s Georgem W. Bushem a po krátké známosti se vzali 5. listopadu 1977. Do té doby byla registrovaná demokratka. Po svatbě se stala ženou v domácnosti. Dne 25. listopadu 1981 se jí po rizikovém těhotenství narodila dvojčata Barbara Pierce a Jenna Welch, které dostaly jména po svých babičkách.", "section_level": 1}, {"title": "První dáma Texasu a USA.", "content": "V roce 1993 se její manžel stal guvernérem státu Texas, ona se zabývala především zvyšováním gramotnosti. Po vítězných prezidentských volbách 2000 se Bushovi nastěhovali do Bílého domu a Laura se jako první dáma zaměřila na vzdělávání, podporovala programy na přeškolení válečných veteránů na učitele, snažila se o zvyšování kvality státního školství a v Kongresu dokázala prosadit zvýšení rozpočtu na vzdělání. Během funkčního období příliš nevyjadřovala své politické postoje, přesto byla ze začátku proti válce v Iráku a na rozdíl od silně věřícího manžela podporovala výzkum na embryích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Bushová (Laura Lane Welch Bush; * 4. listopadu 1946, Midland, Texas) je manželka amerického bývalého prezidenta George W. Bushe, kterého si vzala v roce 1977. Mají dvě dcery, dvojčata, Barbaru a Jennu.", "tgt_summary": "Laura Bush, née Welch le à Midland (Texas), est en sa qualité d'épouse du président des États-Unis d'Amérique, George W. Bush, la Première dame des États-Unis du au.", "id": 1804061} {"src_title": "Trolejbusová doprava v Banské Bystrici", "tgt_title": "Trolleybus de Banská Bystrica", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První projekty.", "content": "První projekt na zavedení trolejbusů ve městě se objevil mezi lety 1935 a 1937. Měly být vybudovány dvě tratě, z toho jedna měla vést výhledově až do Ružomberku. Předpokládalo se, že síť bude dlouhá celkem 8 km a že trolejbusy budou napájeny napětím 500 V po městě a 1000 V na meziměstských tratích. Přes náměstí měly trolejbusy jezdit beztrolejově, na pohon agregátem. Tento projekt nebyl městem přijat. Znovu se o trolejbusech začalo mluvit na konci 40. let. Tehdy existovala snaha propojit Banskou Bystricu se Sliačem a Zvolenem.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace.", "content": "V dobách oživení elektrické trakce v 80. letech 20. století vypracovala projekt trolejbusové dopravy společnost Dopravoprojekt. Poprvé v Československu bylo použito napětí 750 V místo dosud obvyklých 600 V. Síť podle tohoto záměru nebyla dobudována, oproti plánům nezahrnuje největší sídliště Sásová, kde na vnějším městském okruhu již byly osazeny sloupy trakčního vedení. Banská Bystrica se stala po Bratislavě a Prešově třetím městem na Slovensku s trolejbusovou dopravou. Na konci roku 1988 probíhaly zkušební jízdy trolejbusů typů Škoda 14Tr a 15Tr na zkušebním okruhu kolem Sídliska. 24. srpna 1989 byl na, do té doby autobusové, lince č. 36, nově prodloužené k vozovně Kremnička, slavnostně zahájen trolejbusový provoz s cestujícími. Po zavedení dalších šesti trolejbusových linek byly linky MHD přečíslovány tak, že trolejbusové linky dostaly nejnižší čísla, autobusové linky čísla od 20 výše. Přestože od roku 1993 stát snížil dotace do MHD, pokračovala i nadále výstavba nových tratí pro trolejbusy (jen roku 1994 bylo vybudováno 2,3 km nových tratí: Internátna, Tulská - Moskovská, 2. stopa kolem Sídliska). Od 1. března 1994 byl zaveden nástup předními dveřmi, roku 2000 byly zrušeny síťové měsíční jízdenky. Od přelomu století se snižovaly výkony trolejbusové dopravy, rušeny byly i autobusové linky. Trolejbusovou dopravu původně zaváděl podnik ČSAD Banská Bystrica, š. p., který byl vlastníkem a provozovatelem trolejbusové sítě, provozovatelem trolejbusové dopravy a vlastníkem trolejbusů. Tento majetek a činnost v rámci transformace přešly na nový subjekt, SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť a. s.. Tu v roce 2010 vlastní ČSAD Ostrava a Fond národního majetku. Roku 1996 město založilo vlastní akciovou společnost s názvem Mestská hromadná doprava Banská Bystrica, která od února 2007 byla přejmenována na nový název Dopravný podnik mesta Banská Bystrica (DPMBB). Město je dosud jejím stoprocentním vlastníkem. Tratě vybudované od roku 1993 a nově kupovaná vozidla byla vlastnictvím města a přešla do vlastnictví této městské společnosti. V roce 2005 tak SAD BDS vlastnila kolem 25 trolejbusů a starší trolejbusové tratě, MHDBB měla v majetku (kromě několika desítek autobusů) dva trolejbusy a novější trolejbusové tratě. Na přelomu let 2004/2005 byla dokončena nová krátká trať k hypermarketu Tesco, která od počátku byla v majetku MHDBB, dnes DPMBB.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení a obnovení provozu.", "content": "1. ledna 2006 začal banskobystrickou MHD provozovat na základě výběrového řízení, konaného v prosinci 2005 a vyhlášeného městem v souvislosti se zrušením státních dotací do MHD, a smlouvy uzavřené na dobu 6 let třetí subjekt: Slovenská autobusová doprava Zvolen a. s., která je provozovatelem asi 70 % regionálních linek v kraji. Nový dopravce začal zajišťovat MHD pouze prostřednictvím autobusových linek, takže provoz trolejbusů byl 31. prosince 2005 ukončen. Dopravce tuto změnu odůvodnil vysokou ekonomickou náročností trolejbusového systému a útlumem v oblasti produkce trakčních motorů trolejbusů, jiné zdroje uvádějí jako příčinu zastavení trolejbusové dopravy nedohodu nového dopravce s původním na podmínkách pronájmu sítě a vozidel. Díky většímu počtu vypravovaných autobusů se však kvalita dopravy mírně zvýšila. Zastánci trolejbusové dopravy z řad obyvatel a odborníků vyjádřili ostrý nesouhlas a uspořádali petici, kde sehnali tisíce podpisů za obnovu trolejbusového provozu. K změně politiky města došlo po komunálních volbách a nástupu primátora Saktora. Město pod jeho vedením započalo „studenou válku“ s dopravcem, jehož o rok dříve samo k provozování MHD vybralo, a začalo mu konkurovat souběžnými linkami vlastního dopravního podniku. V roce 2006 bylo kromě autobusových linek MHD provozovaných SAD Zvolen zavedeno i několik autobusových linek, které provozovala městská akciová společnost MHDBB, později DPMBB, která do té doby provozovala jen turistický vláček a speciální citybusové linky v centru města. Začátkem roku 2007 si MHDBB pronajala trolejbusová vozidla a tratě od SAD BDS a. s., 8. února 2007 uzavřelo město se svou akciovou společností smlouvu o provozování trolejbusové dopravy, v květnu 2007 získal DPMBB povolení k provozování trolejbusové dráhy a Banskobystrický kraj projednával jeho žádosti o licence k provozování trolejbusové dopravy. 10. listopadu 2007 Dopravný podnik mesta Banská Bystrica a. s. zahájil trolejbusovou dopravu na prvních dvou linkách: lince 3 mezi trolejbusovou vozovnou a Rooseveltovou nemocnicí a lince 5 (dříve 9) mezi hypermarketem Tesco a nemocnicí. 1. prosince 2007 byla obnovena linka 7, 15. prosince linky 2 a 4 (dříve 8) a od 29. prosince 2007 byly zprovozněny linky 1 a 6, čímž bylo dovršeno obnovení provozu na celé síti v původním rozsahu a linkovém vedení z roku 2005 (linky č. 8 a 9 byly přečíslovány na neobsazená čísla 4 a 5). 1. července 2009 byla zavedena nová linka č. 8 v trase Železničná stanica – Tulská. SAD Zvolen a. s. souběžně s trasami trolejbusových linek DPMBB provozovala až do září 2008 své vlastní autobusové linky s označením X1 až X9, a to pod hlavičkou příměstských linek č. 601451 – 601455. V roce 2008 se tak celková dotace města do MHD oproti předchozímu roku více než zdvojnásobila (z 1,5 na 3,72 milionu eur), v roce 2009 tento trend pokračoval. Odborné analýzy prokázaly, že provoz trolejbusů je téměř dvojnásobně dražší oproti nahrazení této dopravy autobusy. V roce 2009 pod vlivem ekonomické krize město prodloužilo smlouvu s SAD Zvolen a. s. do konce roku 2015 a přijalo efektivní plán dopravní obslužnosti. SAD Zvolen a. s. rovněž kapitálově vstoupila do ztrátového DPMBB, dosud stoprocentně vlastněného městem, a získalo v něm 49% podíl. Zaváděním moderních autobusů na plynový pohon ztrácí na síle i argument větší ekologické šetrnosti trolejbusů, definitivní zrušení trolejbusové dopravy je tedy pravděpodobné; v listopadu 2009 možnost ustoupení trolejbusové dopravy levnější a zároveň ekologické autobusové dopravě naznačil i primátor Saktor. 7. února 2010 bylo oznámeno, že DPMBB odkoupil 25 trolejbusů a trolejbusovou infrastrukturu od SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť, a to asi za 2 miliony eur, což je asi 2,5 ročního nájemného 830 tisíc eur, které DPMBB platil za jejich užívání. Zároveň primátor Saktor oznámil, že už město nebude vůbec uvažovat o tom, že by trolejbusovou dopravu rušilo. Ještě v prosinci 2009 možnost útlumu připouštěl. Jednání o odkoupení majetku probíhala od listopadu 2008. Město jedná se SAD BDS a jeho vlastníky jedná i o odkoupení banskobystrického autobusového nádraží do svého vlastnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Trolejbusovou dopravu v Banské Bystrici obstarávají pouze trolejbusy Škoda. Od roku 1989 byly dodány čtyři (respektive pět) typů. Standardních (krátkých) vozů typu Škoda 14Tr bylo zakoupeno celkem sedm. Kloubová vozidla zastupoval typ Škoda 15Tr (27 kusů) a jeho modernizovaná varianta 15TrM (2 trolejbusy). Nejnovější standardní nízkopodlažní trolejbusy 30Tr jsou zařazovány od roku 2011, kloubové nízkopodlažní trolejbusy 31Tr od roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Banská Bystrica je jedno z celkem pěti měst Slovenska, kde se nachází síť trolejbusové dopravy. Trolejbusovou dopravu zavedl státní podnik ČSAD Banská Bystrica v roce 1989, síť převzala nástupnická akciová společnost SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť, která až do roku 2010 vlastnila větší podíl tratí i vozidel. V letech 2006–2007 byl provoz přerušen a od listopadu 2007 jej obnovila městem vlastněná akciová společnost Dopravný podnik mesta Banská Bystrica. Hlavní provozovatel MHD v Banské Bystrici, jímž je od roku 2006 Slovenská autobusová doprava Zvolen a. s., se v trolejbusové dopravě neangažuje.", "tgt_summary": "Le réseau de Trolleybus de Banská Bystrica a transporté ses premiers passagers le. Il comporte huit lignes parcourue en 2012.", "id": 1682769} {"src_title": "Řečanka", "tgt_title": "Najas", "src_document": [{"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Tento článek pojednává o rodě řečanka v širším pojetí (\"Najas\" s.l.). Někteří autoři z něho oddělují ještě menší rod řečanečka (\"Caulinia\" Willd.)", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé vodní rostliny s ponořenými listy i květy a kořenící ve dně. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo v přeslenech (často 3-četné přesleny) či střídavé (zpravidla však téměř vstřícné či v přeslenech), jsou přisedlé s listovými pochvami, které nejsou srostlé. Čepele jsou celistvé, se zubatým či pilovitým okrajem, čárkovité, jednožilné. Květy jsou jednopohlavné, rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Květy jsou jednotlivé, dosti redukované. Samčí květy mají na bázi soubor toulcovitých šupin a baňkovitý 2-pyský obal, který je někdy interpretován jako okvětí. Samičí květy jsou zcela nahé. Okvětí chybí či je velmi zakrnělé, nebo je za něj u samčích květů někdy považován obal. Samčí květy obsahují 1 tyčinku s přisedlým prašníkem. Opylování se děje pomocí vody. V samičích květech je gyneceum složené z 1 nebo 3 plodolistů (patrně záleží na interpretaci), je zdánlivě monomerické. Semeník je svrchní. Plod je suchý, nepukavý, nažka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 50 druhů, které jsou rozšířeny po celém světě, od chladného pásma po tropy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR můžeme najít 2 druhy. Řečanka přímořská (\"Najas marina\") je vzácná a silně ohrožená (C2) vodní rostlina. Ještě vzácnější a kriticky ohrožená je řečanka menší neboli řečanečka menší (\"Najas minor\", syn.: \"Caulinia minor\" (All.) Coss. et Germ.).", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 nebo 9 díl", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Řečanka (\"Najas\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi voďankovité (\"Hydrocharitaceae\"). Starší systémy často vylišovaly samostatnou čeleď řečankovité (\"Najadaceae\") obsahující pouze 1 rod: řečanka v širším pojetí (\"Najas\" s.l.).", "tgt_summary": "Najas (ou Naïas) est un genre de plantes monocotylédones, appelées Naïades ou Najades, de la famille des \"Najadaceae\" selon la, ou des \"Hydrocharitaceae\" selon la classification phylogénétique. Il comprend quelques douzaines d'espèces. Ce sont des plantes herbacées aquatiques, submergées, des régions froides à tropicales. ", "id": 1335273} {"src_title": "Canal du Centre (Belgie)", "tgt_title": "Canal du Centre (Belgique)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výstavba kanálu probíhala v letech 1882 až 1917. První z výtahů byl uveden do provozu roku 1888, zbývající až na konci 1. světové války v roce 1917. Všechny čtyři hydraulické lodní výtahy na krátkém úseku historického kanálu jsou technické památky nejvyšší kvality. Dohromady se samotným kanálem tvoří příklad průmyslové krajiny z konce 19. století. Teprve v r. 2002 byl uveden do provozu moderní lodní výtah pracující na stejném principu u města Thieu na novém ramenu kanálu, který umožňuje zvedat lodě až do výtlaku 1350 t a překonává najednou výškový rozdíl 73,15 m. Historické výtahy od té doby slouží pouze k rekreačním účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Zdymadla na starém ramenu kanálu.", "content": "Výškový rozdíl v korytě starého ramene je překonáván dvěma klasickými zdymadly a čtyřmi hydraulickými lodními výtahy, z nichž každý překonává rozdíl přibližně 17 metrů. Výtahy pracují na principu spojených nádob. Uvnitř ocelové konstrukce se pohybují dvě ocelové vany, v nichž se střídavě napouští a vypouští voda. Centrální sloupec vody působí jako píst ve svislém válci. Mohutný ventil se střídavě otevírá a uzavírá podle toho, kolik vody bylo vytlačeno lodí vjíždějící do komory. Na tomto principu bylo koncem 18. století postaveno ve světě celkem osm podobných zdviží, z nichž se v původním a funkčním stavu dochovaly právě tyto čtyři výtahy. Pro svou výjimečnost byly v roce 1998 přijaty na Seznam světového dědictví UNESCO. Historickým kanálem mohou proplouvat lodě o maximální délce 38 m a šířce 5 m. Výška lodí nad vodou může být maximálně 3,8 m a jejich ponor 1,8 m. Výtahy mohou přesunout lodě do výtlaku 350 t.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí kanálu.", "content": "Vedle Canal du Centre jsou v okolí další vodní cesty: Loing, Briard a spojovací kanál k Loiře. Jednou z nejvýznamnějších technických památek je i akvaduktový most na kanále Briard přes řeku Loiru, který projektoval Gustave Eiffel, stavitel známé pařížské věže. V okolí jsou ještě další vodní viadukty u Getain Croissing na řekách Allier a Digion. Krajina kolem kanálů je lemována řadou romantických zámků, připomínajících známé rody z francouzských a belgických dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canal du Centre je kanál pro vodní dopravu, který se nachází v belgickém středním Valonsku v provincii Henegavsko, cca 50 km jižně od Bruselu, mezi městy La Louvière a Thieu. Jeho celková délka je 20,9 km. Společně s dalšími kanály Brusel-Charleroi a Nimy-Blaton-Péronnes spojuje řeky Máza a Šelda. Překonává výškový rozdíl 90 m.", "tgt_summary": "Le canal du Centre est un canal de Belgique qui reliait le canal Bruxelles-Charleroi, au niveau de Seneffe, à l'ancien canal Mons-Condé (actuellement comblé) et qui le relie maintenant au canal Nimy-Blaton-Péronnes à grand gabarit. La longueur totale du canal du Centre est de. Le Centre est un des grands bassins industriels du sillon Sambre-et-Meuse, entre le Borinage et Charleroi. ", "id": 7035} {"src_title": "Cholesterol", "tgt_title": "Cholestérol", "src_document": [{"title": "Cholesterol v lidském těle.", "content": "Cholesterol je látka steroidní povahy, která je součástí každé naší buňky. Je důležitou stavební jednotkou nervů a některých hormonů. Většinu si ho organismus vyrábí sám, část pak přijímáme ve stravě. Jeho příjem ve stravě zvyšuje hladinu LDL v krvi, což vede k ateroskleróze. Podle vzniku se rozlišuje cholesterol:", "section_level": 1}, {"title": "Příjem.", "content": "Doporučený maximální příjem cholesterolu u nesportující populace by neměl překračovat 300 mg denně (například 1,5 vejce). Sportovci však kvůli většímu energetickému příjmu souvisejícímu s větším množstvím zkonzumované potravy nutně musí přijímat větší množství cholesterolu a snadno tak – pokud nejsou vegetariáni – překročí uvedený limit. Endogenní tvorba cholesterolu, stejně jako jeho denní potřeba je do značné míry individuální. U zdravých a aktivních jedinců působí i zpětná vazba, která při dostatečném příjmu cholesterolu potravou snižuje jeho produkci v játrech.", "section_level": 2}, {"title": "Syntéza.", "content": "Syntézu začíná acetyl-CoA, který je převeden na acetoacetyl-CoA. Následně díky enzymům thioláze a HMG-CoA syntáze vzniká meziprodukt hydroxymethylglutaryl-CoA. Následná syntéza proběhne přes mevalonát, který je fosforylován na 5-difosfomevalonát. Dále pak dochází k dekarboxylaci a vznikají 2 produkty v rovnováze - isopentenyldifosfát a dimethylallylfosfát, které kondenzují a vzniká geranylfosfát. Dále syntéza prochází přes farnesyldifosfát, skvalen, 2,3-epoxyskvalen, lanosterol (který je považován za hlavní prekurzor cholesterolu) a následnými 19 kroky se ztrátou 3 methylových skupin vzniká cholesterol.", "section_level": 2}, {"title": "Transport v krvi.", "content": "Cholesterol je součástí lipoproteinů, které transportují lipidy krví. Existují tři hlavní třídy lipoproteinů podle hustoty:", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hladina cholesterolu v krvi.", "content": "V této souvislosti pojem cholesterol označuje lipoproteiny. Doporučená hladina celkového cholesterolu (cholesterolemie) v krvi je do 5,00 mmol/l (milimolů na litr). Hladina od 5,01 do 6,5 mmol/l je označována za zvýšenou. Lidé s touto hladinou cholesterolu by si měli více všímat svého jídelníčku a upravit svůj životní styl. Nad 6,5 mmol/l je hladina označována jako riziková. Lidem s takto vysokým cholesterolem hrozí větší riziko vzniku srdečně-cévních onemocnění, proto by měli být v péči lékaře. V případě zvýšené hodnoty je důležité znát nejen svůj celkový cholesterol, ale také hladinu „hodného“ HDL a „zlého“ LDL cholesterolu v krvi. Zvýšená hladina LDL cholesterolu (nad 3 mmol/l) totiž způsobuje usazování nadbytečného cholesterolu v cévních stěnách, kde tvoří sklerotické pláty. Tím cévy ztrácejí pružnost a zužuje se prostor pro průtok krve. HDL cholesterol má naopak ochrannou funkci, neboť krev zbavuje nadbytečného cholesterolu (odvádí ho zpět do jater, kde je metabolizován). Ale zvyšování jeho hladiny pomocí léků zdraví spíše neprospívá. Je také více typů HDL. Při zvýšené hladině cholesterolu je třeba upravit životosprávu a dodržováním zásad zdravého životního stylu se snažit o její snížení. Častým mýtem je přesvědčení, že je třeba hlídat pouze příjem cholesterolu. Denně bychom proto měli ve stravě přijmout max. 300 mg cholesterolu, v případě, že máme zvýšenou hladinu cholesterolu pak maximálně 200 mg denně. Ještě důležitější je ale zaměřit se na složení tuků, protože nevhodné tuky ovlivňují hladinu LDL cholesterolu v krvi.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Zvýšený cholesterol je jedním z významných rizikových faktorů srdečně-cévních onemocnění (tato onemocnění způsobují více než 50 % všech úmrtí v ČR). Problém zvýšené hladiny cholesterolu se přitom týká téměř 70 % dospělé české populace (Studie Post-Monica, IKEM, 2000-2001). Onemocnění charakteristické zvýšenou hladinou cholesterolu v krvi se nazývá hyperlipidemie neboli hyperlipoprotenie (HLP). Jednou z dalších život ohrožujících onemocnění je familiární hypercholesterolemie, která je charakteristická částečnou nebo úplnou absencí receptorů pro LDL částice. Může být: Konzumace 600 mg cholesterolu denně (3 vejce) zvyšuje riziko smrti o 18 %. Na základě meta-analýzy studií, které se zabývaly problematikou příjmu cholesterolu z vajec nebyla prokázána spojitost mezi příjmem cholesterolu z vajec a zvýšeným rizikem onemocnění srdce a srdečního oběhu. Dokonce byla zjištěna klesající tendence výskytu onemocnění srdce a srdečního oběhu při příjmu 1 vejce denně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cholesterol je steroidní látka přítomná v lidském těle i v těle mnoha dalších živočichů (jako je hmyz, korýši či někteří měkkýši), výjiměčně i u dalších organismů (např. u některých jednoduchých hub nebo u mykobakterií, v menším zastoupení i u rostlin). ", "tgt_summary": "Le cholestérol est un lipide de la famille des stérols qui joue un rôle central dans de nombreux processus biochimiques. Le cholestérol tire son nom du grec ancien \"chole-\" (bile) et de \"stereos\" (solide), car il fut découvert sous forme solide dans les calculs biliaires en 1758 par François Poulletier de La Salle. Mais ce n'est qu'en 1814 que le chimiste français Eugène Chevreul lui donna le nom de \"cholestérine\". ", "id": 1301468} {"src_title": "Tudorovci", "tgt_title": "Maison Tudor", "src_document": [{"title": "Periodizace.", "content": "Jako tudorovské období v anglických dějinách se obvykle označuje doba od nástupu Jindřicha VII. na trůn v roce 1485 po konec vlády Marie I. v roce 1558. Vláda Alžběty I. 1558–1603 se zpravidla od tudorovského období odděluje a nazývá se podle panovnice jako alžbětinská doba.", "section_level": 1}, {"title": "Situace před válkami růží.", "content": "Tudorovci patřili k významným anglickým královským dynastiím. Jako první z Walesu přišel Owen Tudor – asi okolo roku 1425. Původ Tudorovců sahá přibližně do 12. stol. Erbovním znamením Owena Tudora – v kymerštině \"Owain ap Maredud ap Tudor jarl Henevettet\" – byl červený štít se stříbrnou krokví posetou hermelínem a třemi stříbrnými přilbami (2, 1). Pozdější varianty znaku byly poměrně rozmanité, ale k tomu se ještě dostaneme. Owen roku 1423 uzavřel manželství s vdovou po anglickém králi Jindřichovi V. († 1422) Kateřinou z Valois. Tímto skutkem se stal příbuzným Lancasterů a zařadil se mezi přední anglickou šlechtu. 15. století bylo pro Anglii bohaté na řadu významných událostí – předně to byla porážka ve stoleté válce s Francií, vyhrotily se mocenské spory mezi posledními větvemi Plantagenetů, a to starší odnoží vévody z Lancasteru (odznak červená růže) a mladší větví vévody z Yorku (odznak bílá růže). Vyvrcholením uvedených okolností pak byly války růží z let 1455–1485. Navíc se po zemi potulovaly zbytky zubožené anglické armády, které se vrátily z Francie, vázl obchod apod. K nejednotě v Anglii také přispěly rozbroje mezi nejmocnějšími aristokratickými rody – de la Pole vévody ze Suffolku, Mortimery hrabaty z Marchu, Beaufoty vévody ze Somersetu, rodem de Neville, kteří zdědili titul hrabat z Warwicku, Courtenayů hrabat z Devonu nebo Percyů vévodů z Northhumberlandu. Výrazně stoupla moc a bohatství původně drobné venkovské šlechty Woodvillů – Alžběta Woodvillová se stala manželkou krále Eduarda IV. a její otec Richard byl roku 1450 dekorován Podvazkovým řádem a jmenován lordem Riversem.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup Tudorů.", "content": "Owen Tudor se logicky ve válce růží přiklonil na stranu Lancasterů; roku 1461 však padl do zajetí Yorků a byl popraven. Velmi významnou roli sehráli až jeho synové. Edmund hrabě z Richmondu (jemu je již připisován anglický štít – pole 1 a 4 modré poseté zlatými liliemi, 2 a 3 červené s třemi zlatými nad sebou kráčejícími lvy a modrým lemem, kde se střídají stříbrné lilie a merlety) se oženil s Markétou Beaufortovou a stal se otcem prvního Tudora na anglickém trůně, a to Jindřicha VII. (1485–1509). Jeho bratr Jasper hrabě z Pembroku (erb – štít modro-červeně polcený s třemi stříbrnými lvy – 2,1) byl velkým ochráncem a podporovatelem synovce Jindřicha. Anglie se stále zmítala ve válce, kterou bylo nutno ukončit. Mezníkem byla Bitva na Bosworthském poli v roce 1485, kde byl Tudorovci poražen král Richard III. z rodu Yorků. Navíc si Jindřich situaci pojistil ženitbou s Alžbětou z Yorku a jak již bylo řečeno, stal se prvním tudorovským anglickým králem. Výsledkem mocenských bitev a sporů bylo, že došlo k doslovnému vyvraždění staré šlechty a skončilo panování Plantagenetů. Novou pozici získaly rody Howardů, Stanleyů, Arundelů a nižší venkovská šlechta – gentry. Druhým Tudorovcem na anglickém trůně se stal známý Jindřich VIII. (1509–1547), který byl šestkrát ženat. První manželkou byla Španělka Kateřina Aragonská; s ní se nechal rozvést a založil anglikánskou církev, v důsledku čehož na něj papež uvalil i klatbu. S Kateřinou měl dceru Marii. Podruhé se oženil s anglickou šlechtičnou Annou Boleynovou, která mu porodila dceru Alžbětu a syna – ten se však narodil mrtvý. Jindřich prohlásil Annu za intrikánku a roku 1536 ji nechal popravit. Třetí ženou se stala Jana Seymourová – ta mu zanechala následníka Eduarda, ale sama těžký porod nepřežila. Čtvrtou ženou byla německá protestantská šlechtična Anna Klevská, ale i toto manželství skončilo rozvodem. Pátou manželkou se stala Kateřina Howardová, ale i ta skončila pro údajné cizoložství na popravišti. Poslední manželkou pak byla Kateřina Parrová, která svého hrubého chotě jako jediná přežila. Jindřich VIII. projevil svoji anglosaskou krutost při popravách odpůrců anglikánské církve, jedna z nejznámějších obětí těchto poprav byl sir Thomas More, lord kancléř. Následujícím Tudorovcem byl mladičký a churavý Eduard VI. (1537–1553). Eduard VI. ustanovil svojí nástupkyní praneteř Jindřicha VIII. sedmnáctiletou Janu Greyovou – devítidenní královna – pozdější královnou Marií byla označena za zrádkyni a bez milosti popravena. Po ní panovaly nevlastní sestry Eduarda VI. – citovaná Marie (1553–1558), zvaná též Krvavá, dcera Kateřiny Aragonské, vnutila zemi opět katolictví a nechala např. během jediného dne upálit 300 stoupenců anglikánské církve. Právě proto ten přídomek Krvavá. Posledním Tudorovcem pak byla Alžběta (1558–1603). Za její vlády došlo k uklidnění poměrů a rozvoji renesanční společnosti – došlo k opětovnému nastolení anglikánského náboženství, rozvoji umění (např. divadla – William Shakespeare), rozvoji mořeplavby a kolonizaci Ameriky – díky admirálovi siru Francisi Drakeovi oslabila vliv Španělska v Novém Světě. Ovšem vůči svým rivalům dovedla být nemilosrdná jako jiní Tudorovci. Nesmlouvavá byla vůči své skotské sokyni Marii Stuartovně – předně to byla katolička a dlouho žila ve Francii na dvoře vévodů de Guise, následně se stala skotskou královnou, měla dědice a s Tudorovci byla v příbuzenském poměru. Zato Alžběta se nikdy neprovdala – není divu, že se jí snažila zbavit. Dle anglické tradice byla Marie Stuartovna obviněna ze spojenectví s Francií a cizoložství, její poprava se uskutečnila roku 1587. Po smrti Alžběty na anglický trůn nakonec nastoupil syn Marie Stuartovny Jakub I. Stuart.", "section_level": 2}, {"title": "Význam rodu.", "content": "Vláda Tudorovců byla velmi krátká a v řadě případů i drsná. Ukončili války růží, roku 1534 potlačili povstání posledních stoupenců Plantagenetů, které vedli lordi Lovell a Lincoln, zasloužili se o rozvoj kulturního dění, obchodu, vzdělanosti a mořeplavby. Určitým pozitivním prvkem byl jejich anglosaský původ; Plantageneti totiž byli cizinci – pocházeli z Francie. Původ Tudorovců byl asi velmi starý, již ve 12. stol. je připomínán waleský kníže Owain. V obecném pohledu lze panování Tudorovců porovnat s absolutismem francouzského krále Ludvíka XIV. Možná, že není na škodu ještě uvést jméno Wallis, později Wallis-Cromwellové: od nich odvozoval původ lord protektor Oliver Cromwell. Ti rovněž pocházeli z Walesu a v Anglii se poprvé připomínali v souvislosti s Jindřichem VII. Tudorem.", "section_level": 2}, {"title": "Panovníci Anglie z Tudorovců.", "content": "Z rodu Tudorovců pocházelo šest anglických králů a královen:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tudorovci, původně waleský rod Tewdur, připomínaný již ve 13. století, byli anglickou královskou dynastií od roku 1485 až do roku 1603. Tři hlavní panovníci dynastie – Jindřich VII., Jindřich VIII. a Alžběta I. – se zasloužili o to, že se z boji rozvrácené Anglie stala renesanční mocnost, která si v příštích staletích vybudovala výsadní postavení po celé planetě. Během vlády dynastie došlo k náboženské reformaci a byla vytvořena anglikánská církev (the Church of England). ", "tgt_summary": "La famille Tudor est à l'origine d'une dynastie royale qui a donné son nom à la période de l'histoire anglaise située entre 1485 et 1603. L'ère Tudor marque la fin de la guerre civile qu'a constituée la guerre des Deux-Roses et couvre le règne de cinq monarques qui ont contribué à faire de l'Angleterre une puissance européenne majeure. ", "id": 1669273} {"src_title": "Lineage", "tgt_title": "Lineage (jeu vidéo)", "src_document": [{"title": "Základní charakteristika.", "content": "Prostředí hry je generováno plně ve 3D (oproti předchozím verzím, které byly zobrazovány v izometrickém 2D pohledu, například jako Diablo). Hráč si může vybrat svoji postavu v jedné z šesti ras: elf, temný elf, člověk, ork, kamael a trpaslík. U všech ras kromě trpaslíků a kamaelů si může vybrat, zda chce být čaroděj nebo bojovník. Hra obsahuje klasické prvky RPG her – zabíjení monster, plnění úkolů pro získání kořisti a zkušenostních bodů, zvyšování úrovně postavy, charakteristické vlastnosti postavy (charisma, síla, moudrost atd.). Jednotliví hráči se mohou spojovat do klanů a bojovat mezi sebou či společně dobývat hrady.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé (Human).", "content": "Po odchodu Elfů, založilo několik Kouzelníků magickou školu, místo vhodné pro vzdělávání talentovaných mystiků. Od doby kdy byl na ostrově otevřen Cedrikův sál, začalo mnoho začínajících rytířů navštěvovat ostrov kvůli tréninku. Zvláštní schopnosti Lidí: Ačkoli lidé nevlastní žádné zvláštní schopnosti, jejich silná stránkou je schopnost proniknout do mnoha povolání. Základní vlastnosti Lidí: Lidé jsou vyvážení ve všech povoláních. Lidská vesnice – Mluvící Ostrov (Talking Island Village) Mluvící ostrov je vzdálen od jižního pobřeží Gludio Territory a je navštěvován začínajícími rytíři a mystiky. Když v dřívějších dobách ovládala kontinent Elfská rasa, byla na ostrově založena škola kouzel sloužící lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Elfové (Elf).", "content": "Rasa Elfů uctívá bohyni vody a přírody. Elfové mají štíhlá a pružná těla, dlouhé uši a krásné jemné rysy. Během doby obrů měli mezi rasami nejvyšší místo. Když byli obři zničeni, síla a vliv Elfů byl oslaben. V současné době obývají pouze část lesa na hlavním kontinentu. Zvláštní schopnosti Elfů: Jejich schopnosti se slušně vyrovnají schopnostem ostatních ras. Mohou zadržet dech na delší dobu a také mohou skákat z větší výšky než ostatní. Základní vlastnosti Elfů: Elfové jsou moudří a bystří. Jsou rychlí v útoku, rychle běhají, a také rychle kouzlí. Mají také výborné vlastnosti pro své lukostřelce a velmi dobře se vyhýbají nepřátelským ranám. Elfská vesnice Od starodávných časů byla vesnice – nacházející se nad jezerem – obydlena Elfy, kteří žili v harmonii s blízkým lesem a vzkvétali pod ochranou Worldtree Glade. Po tom, co byli zrazeni Lidmi, vykouzlilo 12 Starších Elfů mocné kouzelné pole okolo lesa, aby zabránili ostatním rasám ve vstupu. Nicméně během války s DE bylo sedm Starších zabito a síla magického pole okolo Elfského lesa byla oslabena. Mladí elfové navrhovali, že by měli přestat žít v izolaci od okolního světa a jejich požadavku bylo vyhověno. Jako výsledek bylo magické pole úplně odstraněno a dlouho ukrytá elfská pevnost byla konečně odhalena okolnímu světu.", "section_level": 1}, {"title": "Temní Elfové (Dark Elves).", "content": "Dark Elfové kdysi byli součástí kmenů elfů, ale byli vykázáni poté co se naučili černou magii za účelem získat sílu na boj proti lidem. Boj prohráli, ale pokračovali v učení temných umění. Dark Elves mají podobný vzhled jako jejich elfští příbuzní, ale jsou vyšší, mají modro-šedou kůži a stříbrné vlasy. Následují Shilien, bohyni smrti. Speciální schopnosti rasy: Ve srovnání s ostatními rasami, Elfové můžou déle udržet dech a lépe snášejí skoky z vysokých míst. Základní charakteristika: Protože mají vyšší STR a INT, jejich útočná schopnost je vysoká. Základní vesnice temných elfů Vesnice Dark Elfů, kde je atmosféra děsivá a ponurá, se nachází v obrovské jeskyni v zamlženém horském pásmu na severu. Horní část vesnice se honosí vysokým stropem který je vyztužen železnými podporami. Dole je temné jezero uprostřed kterého se tyčí socha Shilen. Ačkoliv je vesnice temná, nemají její obyvatelé problém najít cestu. Kvůli prokletí které na ně seslali stromoví Elfové, jsou těla temných elfů citlivá na sluneční světlo, ale naopak mají velmi vyvinutý orientační smysl v temnotě.", "section_level": 1}, {"title": "Orkové (Orc).", "content": "Orkové jsou rasou ohně. Mezi ostatními rasami vynikají svou silou. Po zničení obrů byli schopni vyhnat Elfy a stát se nejsilnější rasou na Adenu. Později však byli poraženi spojenou armádou Elfů a Lidí. Dnes žijí v arktické oblasti Elmore. Speciální schopnosti rasy: Mají silné rezistence na negativní vlivy jako je například jed nebo nemoc. Základní charakteristika: Orkové mají velikou sílu a maximální HP a MP úroveň. Rychle se zotavují. Nicméně jsou pomalí jak v útoku a pohybu, tak i v kouzlení. Jsou špatní lučistníci. Základní vesnice orků Orc village se nachází na Immortal Plateau. Vesnice je obklopena vysokými a statnými hradbami, díky kterým vypadá toto místo spíš jako vojenská pevnost, než domácká usedlost. V centru vesnice je strážný oheň, kteří hoří věčným a svatým ohněm Paagria. Na tomto místě Orkové pokračují ve cvičení sama sebe, v přípravě na budoucnost, kdy se opět pokusí získat vládu nad celým kontinentem.", "section_level": 1}, {"title": "Trpaslíci (Dwarf).", "content": "Trpaslíci jsou rasou země, obdařenou velkou fyzickou sílou a zálibou ve vyrábění předmětů. Potom co byla nejsilnější rasa v zemi, obrové, poražena, snažili se trpaslíci vetřít do přízně vždy nejsilnějšího vladaře v zemi. Výsledkem bylo, že se stali izolovanou rasou-neoblíbeni pro jejich hamižnou náturu. Hierarchické uspořádání jejich společnosti je přirovnáváno k uspořádání velkých obchodních společností. Trpaslíci jsou také stále velice uznáváni pro jejich obchodní a organizační schopnosti Základní dělení trpaslíků je na Scavengers, kteří hledají a získávají základní materiál; a na Artisans, kteří pak z tohoto materiálu vyrábějí výrobky. Zvláštní schopnosti Trpaslíků: Trpaslíci toho v batohu unesou mnohem více než ostatní národy. Základní vlastnosti Trpaslíků: Trpaslíci kromě své ohromné síly v ničem jiném nevynikají. Trpasličí vesnice Trpasličí pevnost je vesnice schovaná v horách, izolovaná od okolního světa. Trpaslíci uctívají boha země jménem Maphr. Svatyně Maphra vypadá velmi jednoduše a prostě. Socha Luciena, zabijáka červů, která stojí uprostřed vesnice na náměstí, slouží k uctění Luciena, statečného válečníka, který zničil strach nahánějící příšery. Trpaslíci se narodí ve vesnici, podnikají cesty do okolního světa a sbírají materiál potřebný pro jejich řemeslo. Často se vracejí do vesnice aby zde pilně pracovali na tvorbě působivých předmětů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lineage je počítačová fantasy hromadná online hra na hrdiny (MMORPG) vytvořená korejskou společností NCsoft v roce 1998. Hra se stala nejpopulárnější v Koreji, ale je k dostání i v čínské, japonské a anglické jazykové verzi. Na úspěchy hry navázalo její pokračování Lineage II: The Chaotic Chronicles.", "tgt_summary": "Lineage est un jeu vidéo de rôle médiéval \"fantasy\" massivement multijoueur (MMORPG) sorti en 1998 sur Windows et créé par l'entreprise sud-coréenne NCsoft.", "id": 188264} {"src_title": "Gimli", "tgt_title": "Gimli (Terre du Milieu)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gimli je vzdáleným potomkem Durina Nesmrtelného, otce lidu, k němuž Gimli náleží. Je poprvé představen v Pánovi Prstenů při Elrondově radě, kam přišel spolu se svým otcem se zprávami z jejich domova, Ereboru. Byl vybrán jako zástupce trpaslíků do Společenstva prstenu, jež mělo za úkol zničit Jeden prsten. Zpočátku byl v neustálém rozporu s elfem Legolasem, protože jejich rasy se neměly v lásce kvůli zničení Doriathu a také proto, že Legolasův otec Thranduil uvěznil Glóina spolu s ostatními trpaslíky během Bilbovy výpravy. Přesto se pomalu stávali přáteli až z nich byla téměř neodlučitelná dvojka. Se vstupem do opuštěného dolu Durinova lidu, Morie, byl zprvu nadšený a plný optimismu, že tu najde kolonii trpaslíků vedenou jeho příbuzným Balinem, ale poté se ukázalo, že trpaslíci byli vyvražděni a důl obývají skřeti a jeskynní trolové. Při nálezu Balinova hrobu byl Gimli téměř přemožen žalem a odmítal místo opustit i při napadení skřety, takže jej Legolas musel odvést. Společenstvo pak prchalo před skřety a nakonec se dostalo z morijských dolů jen díky Gandalfovi, který se zřítil do propasti při boji s Balrogem. Poté musel Gimli spolu s ostatními do Lothlórienu, lesa obydleného elfy, kteří však nejsou k trpaslíkům přátelští. Elfové, jež je provázeli, mu chtěli jako jedinému ze Společenstva zavázat oči, což málem vedlo k hádce, kterou zachránil Aragorn, když řekl, že jestli má mít zavázané oči Gimli, budou je mít všichni. Gimliho smýšlení o elfech dramaticky stouplo při setkání s Galadriel, vládkyní lesa. Její krása, laskavost a pochopení ho fascinovalo natolik, že na konci pobytu, kdy každý mohl požádat o nějaký dar, chtěl jen jeden z Galadrieliných stříbrozlatých vlasů. Galadriel byla jeho smělým přáním překvapena, ale vyhověla mu a dala mu hned tři. Vlasy Paní z Lesa byly považovány za jeden z divů a tvrdilo se, že se na nich zachytilo světlo Dvou stromů - a právě její vlasy prý před dávnými věky přiměly Fëanora, aby vytvořil silmarily, v nichž by bylo světlo Dvou stromů zachyceno. Několikrát prý Galadriel přemlouval, aby mu dala svůj vlas, ale ta mu nikdy nevyhověla, protože jej nikdy neměla v lásce. Že vyhověla Gimliho přání nasvědčuje, že v něm skutečně poznala přítele elfů. Tyto vlasy nechal Gimli po skončení výpravy zasadit do křišťálu a choval je navždy jako svůj největší poklad. Po rozbití Společenstva nad Rauroským vodopádem se přidal k Legolasovi a Aragornovi, aby pronásledovali skřety, kteří unesli Smíška s Pipinem. Pro Gimliho byla cesta asi nejnáročnější protože byl ze všech tří společníků nejmenší a nebyl zvyklý na tak dlouhá pronásledování. Gimliho láska ke Galadriel je také vidět při setkání s Éomérem, jenž se o ní špatně zmínil, protože o Lothlórienu dosud slyšel jen špatné a lživé pověsti. Gimli se ihned ohradil hrubými slovy, situace musela být opět zachráněna Aragornem. Později prokázal svoji odvahu v bitvě o Hlásku, kde soutěžil s Legolasem o to, kdo zabije víc skřetů (Gimli zvítězil se 43, Legolas měl 42). V bitvě také zachránil život Éomerovi a postupně se z nich stali velcí přátelé. Po bitvě byl nadšen krásou Třpytivých jeskyní Aglarondu v Helmově žlebu a přemluvil Legolase, aby slíbil, že se sem po válce vrátí. Gimli mu na oplátku slíbil, že s ním půjde do Fangornu, a obě tato místa pak skutečně navštívili, což dokazuje jejich přátelské pouto. Jejich přátelství bylo tak velké, že dokonce jezdili na jednom koni, jménem Arod, kterého jim zapůjčili Rohirové. Spolu s Aragornem se vydal na pomoc Gondoru skrze Stezky Mrtvých. Zatímco Dúnadani překonali svůj strach, protože byli zvyklí následovat své velitela Aragorna, a Legolas žádný strach z Mrtvých necítil, Gimli pociťoval neskutečnou hrůzu vstoupit do podzemí. Přesto Gimli cestu uskutečnil, a ačkoli se pro svůj strach cítil zahnaben, překonání sebe sama bylo opravdovým hrdinstvím. S Aragornem, Legolasem a posilami z jižních lén Gondoru tak dopluli proti proudu Anduiny do bitvy na Pelennorských polích a porazili Sauronův výpad. O několik dnů později vyrazili se zbytky gondorského vojska proti Mordoru a vybojovali velikou bitvu před jeho branami, která se nakonec obrátila ve vítězství, díky tomu, že Frodo dokonal své poslání a zničil Prsten. V bitvě byl vážně zraněn hobit Peregrin, když zabil náčelníka obrů a ten se na něj zřítil. Byl to právě trpaslík Gimli, který hobita našel, ztraceného pod mrtvými těly a blízkého smrti. Po válce odvedl velkou část Durinova lidu do jeskyní Aglarondu v Helmově žlebu, kde založil novou trpasličí říši a stal se prvním pánem Třpytivých jeskyní. Trpaslíci pod jeho vedením pak opravovali škody způsobené během Války o Prsten, hlavně znovu postavili bránu Minas Tirith z mithrilu a oceli. Gimli se také vyznamenal při prohledávání Orthanku, kde s jeho pomocí byla nalezena Sarumanova tajná místnost s některými ukrytými poklady, mimo jiné s Elendilmirem, Hvězdou Dúnadanů, královskou čelenkou Arnoru. Elendilmir zřejmě Saruman našel na Isildurově ostatcích, když v Anduině hledal Prsten. Gimli byl 139 let starý, když Společenstvo prstenu vyrazilo z Roklinky (o 52 let starší než Aragorn). Datum jeho smrti není známo, ale v Červené knize je napsáno, že když Aragorn roku 120 Čtvrtého věku zemřel, plavil se s Legolasem do Valinoru (na zvláštní povolení, které bylo uděleno na přímluvu Galadriel) a byl tak prvním trpaslíkem, jenž byl v Zemi neumírajících.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Ve filmové trilogii Pán Prstenů od Petera Jacksona Gimliho ztvárnil velšský herec John Rhys-Davies. Ve filmu se jeho postava celkem věrně drží literární předlohy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gimli (narozen 2879 Třetího věku) je trpaslík a jeden z členů Společenstva prstenu ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Středozemi. Náleží k Durinovu lidu a je synem Glóina, který putoval společně s Bilbem k Ereboru. Na Elrondově radě byl vybrán jako doprovod pro Froda na jeho výpravě za zničením Jednoho prstenu. Tento ctihodný a odvážný bojovník nosící sekeru jako zbraň se stal vzorem pro moderní pojetí trpaslíka ve fantasy literatuře.", "tgt_summary": "Gimli est un personnage du roman de J. R. R. Tolkien \"Le Seigneur des anneaux\". Il est choisi pour représenter sa race, les Nains, au sein de la Communauté de l'Anneau. ", "id": 2022419} {"src_title": "Incubation", "tgt_title": "Incubation: Time Is Running Out", "src_document": [{"title": "Singleplayer.", "content": "Základní kampaň pro jednoho hráče zahrnuje kolem 30 misí umístěných v interiérech budov a na ulicích. Postavy jednotlivých vojáků z oddílu bojem a plněním úkolů vylepšují své vlastnosti a získávají zkušenostní body, které jsou potřeba při nakupování výzbroje a výstroje vojáků. Nejčastějším úkolem je projít daný prostor přes odpor nepřátel, někdy je však třeba splnit i speciální úkoly jako např. záchrana civilistů, vyřazení z provozu určitého zařízení apod. V lokacích vojáci mohou nalézt munici a body k vylepšení vybavení. Na stanovištích mezi jednotlivými misemi lze na základě zkušenostních bodů a bodů k vylepšení vybavení vojáky vyzbrojit lepšími zbraněmi (\"od jednoduchých ručních zbraní přes kulomety a granátomety až po lasery\"), vybavit ochranným oblečením a dalšími užitečnými předměty (např. lékárnička, náhradní zásobník munice, detektor nepřátel, jetpack - batoh k dalekým skokům). Hráč musí výběr zbraní a dalšího vybavení svých vojáků přizpůsobit úkolům mise a podmínkám v dané lokaci. Musí zvažovat množství munice, zahřívání jednotlivých zbraní, jejich přesnost střelby, vybavení bodákem pro boj zblízka. V bojových lokacích pak musí pečlivě rozvažovat rozvržení svého tahu, pořadí, v němž do akce zapojí jednotlivé vojáky, aby si např. nepřekáželi při střelbě.", "section_level": 1}, {"title": "Multiplayer.", "content": "Hra také umožňuje zapojení více hráčů v lokální síti, kteří mohou buď bojovat proti sobě, nebo kooperovat v boji proti nepřátelům ovládaným počítačem. Tři úrovně obtížnosti se liší množstvím nepřátel a účinností jejich útoků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas a datadisk.", "content": "Časopis PC Gamer hru ocenil jako nejlepší tahovou strategii roku 1997. Společnost Blue Byte Software později vydala rozšíření hry s názvem The Wilderness Missions, které obsahovalo dalších 39 misí a editor map. Herní obtížnost těchto dodatečných misí byla vyšší, na úrovni konce základní hry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Incubation (či Incubation – The Time Is Running Out) je počítačová hra – tahová strategie společnosti Blue Byte Software uvedená na trh v roce 1997. Hráč ovládá oddíl vojáků, s nimiž plní zadané úkoly, likviduje nepřátele a postupuje jednotlivými lokacemi ve fiktivním světě kolonizované planety Scayra, na níž neznámý virus zmutoval původní obyvatele Scay’Ger v krvelačné zabijáky. Hra jako jedna z prvních strategií plně používala 3D počítačovou grafiku a podporovala hardwareový akcelerátor 3dfx Voodoo. Incubation patří do série počítačových her Battle Isle.", "tgt_summary": "Incubation: Time Is Running Out (\"Incubation: Battle Isle Phase Vier\" en version originale) est un jeu vidéo de tactique au tour par tour développé et édité par Blue Byte, sorti en 1997 sur Windows.", "id": 2313130} {"src_title": "Cetinje", "tgt_title": "Cetinje", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Cetinje byla osídlena již v době kamenné, což dokazují nálezy v nedaleké jeskyni Lipska pečina. Město samotné vzniklo v 15. století a bylo pojmenováno podle řeky Cetina. V roce 1482 se zde usídlil legendární vůdce Černohorců Ivan Crnojević poté, co jej Turci vytlačili do hor. Turci město třikrát obsadili, v letech 1683, 1714 a 1765, nikdy se jim tu však nepodařilo zůstat trvale. V roce 1484 Ivan Crnojević nechal zbudovat klášter zasvěcený Panně Marii s královskou hrobkou. Město Ulcinj na jihu země se stal sídlem pravoslavných metropolitů, kteří tu sídlí dodnes. Ze starého kláštera ale zbyly jen ruiny. Jeho nástupce Đorđe Crnojević nainstaloval v klášteře Obod v městě Rijeka Crnojevićova první balkánskou tiskárnu, která byla vyrobena v Benátkách a velmi obtížně přepravena. V roce 1493 zde byla vytištěna první kniha. V roce 1896 byla otevřena první čítárna. Za vlády krále Nikoly I. na začátku 20. století tu došlo k velkému rozvoji, vznikl například první hotel. Za časů Jugoslávie se však hlavní město Černé Hory přesunulo do Podgorice, z významných budov se tak stala muzea, v dnešní době turisty navštěvovaná. V 19. století vrostl vliv Cetinje poté, co Petr II. Petrović-Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů a vytvořil tak černohorský stát. Je pochován v mauzoleu na vrcholku hory Jezerski vrh v národním parku Lovćen.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Po druhé světové válce bylo město velmi zanedbáváno. Město bylo rozvíjeno jako průmyslové centrum, průmysl zde ovšem ztroskotal po zhroucení socialistického hospodářství. Cetinje je na rozdíl od přímořských letovisek Budva a Kotor především atraktivní jako kulturní a duchovní centrum Černé Hory a hraje tak důležitou roli v dějinách Černé Hory. Cetinje má mnoho zajímavých míst, mezi kterými jsou např. Cetinjský klášter, kostel Vlaška (postavena v roce 1450), Biljarda, četná muzea, Zetski dom královského divadla a historické zahraničních ambasády. Nejvýznamnější budovou je v Cetinje černohorský královský palác Nikoly I., dnes národní muzeum. Královská hrobka v Cetinje zahrnuje ostatky některých členů bývalé černohorské královské rodiny, mj. i krále Nikoly a královny Mileny. S privatizací „Grand Hotelu“ a přemístění některých správních úřadů z Podgorice se očekává, že se Cetinje zotaví ze zaostalosti, aby se stala významným bodem zájmu cestovního ruchu na mapě Černé Hory.", "section_level": 1}, {"title": "Budovy bývalých ambasád.", "content": "V dobách monarchie zde byla spousta mezinárodních velvyslanectví - např. italsko, francouzské, ruské, srbské, rakousko-uherské, britské, bulharské,španělské a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Cetinje byla kulturní a vzdělávací centrum Černé Hory po dobu pěti století. Existuje zde pět státních institucí: Đurđe Crnojevićova Hlavní Národní knihovna, Černohorské Národní muzeum, Archiv Černé Hory, Státní Ústav pro uchování kulturního dědictví a Zetski Dom - černohorské královské národní divadlo. Nejstarší - a kdysi nejdůležitější - kulturní instituce ve městě je klášter v Cetinje. Ve městě se také nachází budovy Akademie múzických umění, Fakulta drama a Fakulta výtvarných umění - přední fakulty Univerzity Černé Hory.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Cetinje je připojena k Podgorice a Budvě přes silnici M2.3. Obě města jsou cca 30 km od Cetinje. K dispozici je také historická silnice do Kotoru, která není vysoce kvalitní, ale nabízí úžasný výhled na Boku Kotorskou. Mezinárodní letiště v Tivatu je 50 km vzdálené a vedou z něj pravidelné lety do Bělehradu a Curychu a jsou zde i pravidelné charterové lety. Mezinárodní letiště Golubovci v Podgorice je vzdálené 55 km a provozuje pravidelné linky do významných evropských destinací po celý rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cetinje () je město v Černé Hoře, ležící v jižní části země, 35 km jihozápadně od hlavního města Podgorice. Žije zde 15 137 obyvatel. Do roku 1918 bylo hlavním městem Černohorského knížectví a poté království a v rámci Jugoslávského království pak už jen správním sídlem Zetské bánoviny. ", "tgt_summary": "Cetinje (en serbe cyrillique : ; en italien : ) est une ville et une municipalité du sud-ouest du Monténégro. En 2003, la ville comptait habitants et la municipalité. ", "id": 1881339} {"src_title": "Pařížská mírová konference (1919)", "tgt_title": "Conférence de la paix de Paris", "src_document": [{"title": "Organizace mírové konference.", "content": "První světová válka skončila příměřím s Německem dne 11. listopadu 1918. Vysoký počet států, které byly s poraženým Německem a jeho spojenci ve válečném stavu, vyžadoval vhodnou organizaci celé mírové konference. Formální zahájení proběhlo 18. ledna 1919 na ministerstvu zahraničních věcí Francie za předsednictví prezidenta Francie Raymonda Poincaré. Pět hlavních velmocí určilo, kolik mohou mít ostatní státy Dohody delegátů a jak se mohou účastnit jednotlivých slyšení v plénu a v komisích. Určující byl jednací konferenční řád (reglement de la conférence), který rozdělil spojené a sdružené státy Dohody do tří skupin. V první skupině byly mocnosti s obecnými zájmy, a to Spojené království, Spojené státy americké, Francie, Itálie a Japonsko. Tyto velmoci se mohly účastnit všech schůzí vedených na konferencích a v komisích. V druhé skupině byly státy se zvláštními zájmy, a to Belgie, Brazílie, Britská dominia, Indie, Čína, Kuba, Řecko, Guatemala, Haiti, Hedžáz, Honduras, Libérie, Nikaragua, Panama, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Siam a Československo. Delegáti těchto zemí se mohli účastnit schůzí, kde se probíraly záležitosti dotýkající se jejich zemí. Ve třetí skupině byly státy, které s centrálními mocnostmi přerušily diplomatické styky, a to Bolívie, Ekvádor, Peru a Uruguay. Delegáti těchto zemí se také mohli zúčastnit pouze jednání, na kterých se probíraly záležitosti dotýkající se jejich zemí. Státy neutrální nebo státy, které se nově tvořily mohly být velmocemi pozvány, aby přednesly ústně nebo písemně svá stanoviska v záležitostech, které se jich týkaly. Počty delegátů jednotlivých zemí byly určeny tak, že každá velmoc měla 5 delegátů, Belgie, Brazílie a Srbsko tři delegáty, po dvou delegátech měly Austrálie, Kanada, Čína, Řecko, Hedžáz, Indie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Siam, Jižní Afrika a Československo (Dr. Karel Kramář, předseda vlády a Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí), jednoho delegáta měly Bolívie, Ekvádor, Guatemala, Haiti, Honduras, Kuba, Libérie, Nový Zéland, Nicaragua, Panam, Peru a Uruguay. Oficiálními jazyky používanými na mírové konferenci byla angličtina a francouzština. Konečná rozhodnutí mírové konference měla v kompetenci Nejvyšší rada. Zpočátku to byla Rada deseti (od 12. ledna do 24. března 1919), poté již jen Rada čtyř, ve které byli delegáti Spojeného království, USA, Francie a Itálie, střídavě se jí účastnil i delegát Japonska, po dobu nepřítomnosti italského delegáta (od 24. dubna do 5. května 1919) to byla Rada tří. Ministři zahraničních věcí, kteří po reorganizaci konference odešli z původní Rady deseti a nezasedali v Radě čtyř, utvořili orgán nazvaný Rada pěti, ve které bylo trvale zastoupeno Japonsko. Tento sbor se zabýval menšími problémy, které bylo potřeba naléhavě řešit a ulehčoval tak práci Radě čtyř. Na plenární schůzi 25. ledna 1919 bylo přijato pět rezolucí, podle kterých byly zřízeny následující komise: Podle potřeby byly zřízeny ještě komise další: Předsednictvo mírové konference se skládalo z předsedy komise, místopředsedů, generálního sekretariátu ve spojení a verifikačním výborem a redakční komisí.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka zásady rovnosti států.", "content": "K tomu, aby bylo usnesení platné bylo třeba jednotného hlasování a nikdy se nerozhodovalo na základě pouhé většiny hlasů. Rozhodujícím činitelem na mírové konferenci ovšem byla Nejvyšší rada ve výše uvedeném složení. Tato skutečnost sice nebyla v rozporu s mezinárodním právem, ale odporovala zásadě o rovnosti států. Ustanovení, která Nejvyšší rada navrhla pro menší či nově vzniklé státy, musely tyto bez odporu přijmout. Převážil však všeobecný konsensus o potřebě upřednostnění obecných zájmů před partikulárními a proto byla tato zvolená metoda řízení mírové konference všemi stranami tolerována.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky mírové konference.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pařížské předměstské smlouvy.", "content": "Na pařížské mírové konference byly uzavřeny \"Pařížské předměstské smlouvy\" (neboli \"Versailleský mírový systém\"). Mírová smlouva byla předložena Německu 7. května 1919 v Paříži. Bylo požadováno, aby případné připomínky německé delegace nebyly diskutovány ústně, ale aby byly podány písemně. Německá delegace předložené mírové smlouvě vytýkala, že se příliš odchýlila od smluv daných příměřím, přesto jejich námitky vedly jen k menším změnám textu. Ve Versailles, 28. června 1919 byla mírová smlouva německými delegáty podepsána, přičemž v mezinárodní platnost měla vstoupit až 10. ledna 1920. Ve stejný den byly podepsány smlouvy mezi Francií a Spojenými státy americkými, smlouva mezi Francií a Spojeným královstvím o pomoci Francii v případě nevyvolaného útoku Německa, dále dohoda mezi Spojeným královstvím, Francií, Belgií a Německem o vojenském obsazení Porýní a smlouva mezi hlavními mocnostmi a Polskem ve věcech ochrany rasových, náboženských a jazykových menšin, o obchodních stycích a o přistoupení Polska k některým obecným úmluvám. Po podepsání mírové smlouvy s Německem se Rada čtyř rozešla a přípravou dalších mírových smluv s Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Tureckem bylo pověřeno pět ministrů zahraničních věcí. Rakousku byly mírové podmínky předloženy 2. června 1919 a po menších změnách v podmínkách týkajících se hospodářství a financí byla mírová smlouva podepsána v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919. Stejný den byla mezi státy Dohody, jejich spojenci a Československem sjednána smlouva o ochraně rasových, náboženských a jazykových menšin, o obchodních stycích a o přistoupení Československa k některým obecným úmluvám, dále obdobná smlouva s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, úmluva o revizi berlínských generálních aktů z 26. února 1885 a bruselských generálních aktů a deklarací z 2. července 1890, úmluva o kontrole obchodu se zbraněmi a střelivem a také úmluva o obchodu s lihovinami v Africe. Dne 13. října 1919 byla v Paříži podepsána úmluva o letectví, po ní delegáti mírové konference začali zabývat mírovými podmínkami pro Bulharsko. 27. listopadu 1919 byla s Bulharskem podepsána mírová smlouva v Neuilly-sur-Seine. 9. prosince 1919 podepsalo Rumunsko se státy Dohody a jejich spojenci smlouvu o ochraně menšin a obchodních stycích. Po zániku bolševické diktatury Bély Kuna v Maďarsku byla Maďarsku předložena mírová smlouva a podepsána 4. června 1920 v Trianonu. Nakonec byla 10. srpna 1920 v Sèvres podepsána mírová smlouva s Tureckem, kterou ovšem později nahradila lausannská mírová smlouva podepsaná 24. července 1923. V Sèvres byla také podepsána smlouva mezi státy Dohody, jejich spojenci a Řeckem o ochraně menšin a obchodních stycích. Po sjednání všem mírových smluv s poraženými státy se Rada pěti ministrů rozešla a její místo obsadila Konference velvyslanců spojeneckých států pověřených v Paříži. Byl to orgán velmocí s trvalou organizací, který bděl nad dodržováním mírových smluv.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní organizace.", "content": "Ve smlouvách jsou obsažena i jim všem společná, identická ustanovení Společnosti národů a Mezinárodní organizace práce \"(ILO)\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Pařížská mírová konference byla mírová konference pořádaná vítězi první světové války roku 1919, během které byly sjednány mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými Centrálními mocnostmi. Na konferenci byly uzavřeny mírové smlouvy s Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Osmanskou říší. Na řízení konference a vyjednávání měly největší vliv státy, které měly největší podíl na konečném vítězství, šlo o „Velkou pětku“, tedy Spojené království, Francie, Itálie, USA a Japonsko, nicméně role japonské delegace byla malá. Konference byla zahájena 18. ledna 1919 a s několika přestávkami trvala až do 21. ledna 1920. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států. ", "tgt_summary": "La Conférence de la paix de Paris de 1919 est une conférence internationale, organisée par les vainqueurs de la Première Guerre mondiale afin de négocier les traités de paix entre les Alliés et les vaincus. La conférence débute le et se termine en, après six mois de discussions et tenues par techniques avec entre-temps quelques interruptions. Elle prépare le traité de Versailles qui sera signé en juin 1919. ", "id": 1946216} {"src_title": "Já, Claudius", "tgt_title": "Moi, Claude", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Kniha \"Já, Claudius\" začíná proslovem Claudia ke svým budoucím čtenářům, kteří – jak věří na základě Sibylina proroctví – jeho příběh po 1900 letech naleznou a po jeho přečtení nejenže pochopí Claudiovu motivaci ke všemu, co udělal, ale také pravdivě poznají římské dějiny. Příběh poté čtenáře vede přes vládu Augusta, ovlivňovaného svou manželkou (a Claudiovou babičkou) Livií, Tiberia a Caliguly až k okamžiku, kdy je Claudiův synovec Caligula zavražděn a Claudius sám – přes svůj odpor, neboť on byl stoupencem republiky – prohlášen císařem. Pokračování \"Claudius Bůh a jeho žena Messalina\" začíná v okamžiku, kdy předchozí kniha skončila, tedy v momentě, kdy byl Claudius praetoriánskou gardou provolán císařem. Velkou část knihy zabírá líčení doby, kdy byl ženatý s mnohem mladší Messalinou, která ho neustále podváděla a nakonec zřejmě připravovala i státní převrat. Po odhalení těchto nevěr a spiknutí byla Messalina popravena.", "section_level": 1}, {"title": "Historická přesnost.", "content": "Většina příběhu je založena na skutečných historických událostech a vychází z historických spisů Suetonia, Tacita, Plutarcha a dalších. Prostor mezi těmito pevnými body Graves vyplňuje důmyslnou a většinou uvěřitelnou dramatickou konstrukcí – v mezích vedení příběhu nicméně dochází k určité polarizaci na kladné (Augustus, Claudius) a záporné (Livie, Tiberius, Caligula) postavy.", "section_level": 2}, {"title": "\"Já, Claudius\" ve filmu, rozhlase televizi.", "content": "V roce 1976 uvedla britská televizní stanice BBC dvanáctidílný seriál nazvaný \"Já, Claudius\", který zpracovává děj obou knih. Seriál je vysoce ceněn a získal celou řadu ocenění včetně Emmy. Hlavní roli císaře Claudia ztvárnil Derek Jacobi, ve vedlejších rolích se objevili např. Patrick Stewart (Seianus), John Hurt (Caligula) či John Rhys-Davies (Macro). Seriál byl několikrát uveden i v Československé televizi před rokem 1989 a po něm znovu reprízován. V roce 2000 byla Českým rozhlasem nahrána v režii Markéty Jahodové osmidílná rozhlasová adaptace. Titulní roli v ní ztvárnil Viktor Preiss.", "section_level": 1}], "src_summary": "Já, Claudius je historický román britského spisovatele Roberta Gravese, který vypráví historii římské císařské rodiny z první císařské dynastie Juliánsko-Claudiovské z pohledu pozdějšího císaře Claudia. Vyprávění je psáno v první osobě a na pozadí skutečných historických událostí je rozehráván fiktivní příběh, popisující život a intriky tehdejších vládců Středomoří. Kniha byla o rok později následována pokračováním nazvaným Claudius Bůh a jeho žena Messalina, které popisuje dobu panovaní Claudia až do jeho smrti (v závěru je doplněna satirou Claudiova současníka na císařovu smrt).", "tgt_summary": "Moi, Claude (\"I, Claudius\") est un roman historique, qui se veut les mémoires (en fait, les pseudo-mémoires) de l'empereur romain Claude (10 av. J.-C.-54), écrit par l'écrivain britannique Robert Graves et paru en 1934. ", "id": 658935} {"src_title": "Bayer 04 Leverkusen", "tgt_title": "TSV Bayer 04 Leverkusen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Dne 27. listopadu 1903 napsal Wilhelm Hauschild dopis podepsaný 170 kolegy svému zaměstnavateli, společnosti Friedrich Bayer, v němž hledal podporu při založení sportovního klubu. Vedení společnosti souhlasilo a podpořilo iniciativu, díky níž 1. července 1904 byl založen Bayer 04 Leverkusen. 31. května 1907 se pak v oddílu vytvořil i samostatný fotbalový tým. V Německu ale už v té době probíhaly velké vzájemné spory mezi jednotlivými sportovními odvětvími a tak 8. června 1928 došlo k rozdělení klubu na Bayer 04 Leverkusen Sportvereinigung (tvořený fotbalisty, kteří převzali tradiční klubové barvy červenou a černou) a Bayer 04 Leverkusen TuS (tvořeno ostatními sportovci, ti si vzali za své barvy modrou a žlutou). V rozmezí let třicátých a čtyřicátých pak Bayer 04 Leverkusen SV působil ve třetí a čtvrté fotbalové německé divizi. V roce 1936 se mu dokonce podařili postoupit do druhé nejvyšší soutěže. V té se zdržel celých patnáct let, než v roce 1951 postoupil do tehdy nejvyšší německé soutěže Oberligy West, z níž se po pěti letech působení pakoval. Zpátky do nejvyšší soutěže se „Werkself“ vrátila až v roce 1962, jen rok před vznikem současné nejvyšší německé soutěže Bundesligy. Příští rok už ale klub byl opět o úroveň níž, tentokrát v Regionallize West. opat04", "section_level": 2}, {"title": "Světlejší roky.", "content": "Bayer propásl jednu z možností na průlom ve své historii v roce 1968, kdy se mu sice podařilo vyhrát divizní titul, nicméně v barážovém utkání neuspěl. O pět let později pak dokonce následoval pád až do třetí nejvyšší soutěže, z té se ale porýnský klub po jednom roku v ní stráveném vyhrabal. Netrvalo to ale dlouho a Bayer si pro sezonu 1979/80 hravě zajistil příslušnost mezi německou smetánkou. V polovině osmdesátých let minulého století pak začal svou cestu do horní poloviny tabulky, kde se usadil do začátku let devadesátých. V roce 1984 se navíc obě poloviny klubu rozpojené hned na jeho začátku opět spojily a přijaly za svůj název TSV Bayer 04 Leverkusen eV, jehož barvami jsou červená a bílá. Zřejmě největšího úspěchu se klub dočkal na konci sezony 1987/88. Tým Ericha Ribbecka se prodral až do finále Poháru UEFA, kde stanul proti katalánskému klubu RCD Espanyol de Barcelona. V prvním zápase sice díky brankám Losady (2×) a Solera prohrál 3:0, nicméně vše si vynahradil doma. Stahování náskoku v 57. minutě započal Tita, o šest minut později jej následoval Götz a Cha Bum-Kun deset minut před koncem poslal utkání do prodloužení. V tom se ale nerozhodlo a na řadu tak přišly pokutové kopy. Zaváhání prvního exekutora v bílém dresu Falkenmayera ještě nic neznamenalo, a to i přesto, že Pichi Alonso a Job své jedenáctky proměnili. Rolff, Waas a Täuber totiž nezaváhali, zatímco Urquiaga, Zúñiga a Losada ano. Leverkusen tak do své sbírky vložil první a zřejmě nejcennější trofej. V tom stejném roce na křeslo generálního manažera klubu dosedl Reiner Calmund, dlouholetý výkonný ředitel. Podle znalců historie Bayeru to byl jeden z nejdůležitějších momentů, neboť to byl právě Calmund, kdo začal tvořit budoucí skvělou jedenáctku Leverkusenu. Po sjednocení Německa v roce 1990 rychle podepsal smlouvy s východoněmeckými hvězdami Ulfem Kirstenem, Andreasem Thomem a Jensem Melzigem. Všichni tři hráči se rychle stali miláčky publika. Calmundovi kontakty s brazilskými fotbalovými agenty také přispěly k budoucím příchodům hvězd Jorginha a Paula Sergia, či Čecha Pavla Hapala. Popularitu klubu zvýšily i příchody Bernda Schustera a Rudiho Völlera. Další a dosud poslední trofej do své sbírky přidal klub pod vedením Srba Dragoslava Stepanoviče, jehož týmu ve finále národního DFB-Pokalu 1993 zajistil triumf jediným gólem utkání Kirsten. Následující sezona přinesla hned několik zvratů. Například gól Bernda Schustera ze 45 metrů byl zvolen německým gólem roku a následně i gólem dekády. Na začátku sezony Leverkusen nastoupil proti Frankfurtu s retro dresy (staromódní červená a černé pruhy), které se následně staly tak populární, že Bayer v nich hraje dodnes své domácí utkání. V roce 1996 klub čelil obrovské sportovní katastrofě, když byl na pokraji sestupu. K týmu ale přišel charismatický a kontroverzní kouč Christoph Daum, který se svým týmem, do kterého mimo jiné přivedl budoucí hvězdy Lúcia, Emersona, Zé Roberta a Ballacka, hrál technicky náročný a zároveň ofenzivní fotbal. Dauma herní projev a výsledky Leverkusenu později vyšvihly k angažmá u německé reprezentace. Daum však k ní nenastoupil kvůli svému kokainovému skandálu.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly na dosah.", "content": "V rozmezí let 1997 a 2002 klub získal své největší úspěchy v rámci Bundesligy, když čtyřikrát skončil na druhém místě. Druhá místa zejména z let 2000 a 2002 ale byla těžkou zkouškou pro leverkusenská srdce. V závěru sezony 1999/2000 stačilo Leverkusenu k zisku titulu jen remizovat na hřišti Unterhachingu (hrajícího ve středu bundesligové tabulky), jenomže Werkself i díky vlastní brance Michaela Ballacka z úvodu utkání prohrála 2:0 a titul tak putoval do rukou Bayernu Mnichov, jenž porazil na domácím stadionu Werder Brémy 3:1. O dva roky později to bylo však ještě krutější, neboť Leverkusen skončil třikrát druhý ve třech různých soutěžích. Nejprve v domácí lize měl před posledními třemi koly pohodlný pětibodový náskok před druhou Borussií Dortmund a stačilo mu tak dvakrát zvítězit. Jenomže zatímco Leverkusen vyhrál jen jednou a dvakrát prohrál, BVB vyhrála všechny tři zbývající utkání a titul tak putoval do Vestfálska. Tým Klause Toppmöllera si pak chtěl spravit chuť v domácím poháru, v jeho finále ale prohrál 4:2 se Schalke a když neuspěl následně ani ve finále Ligy mistrů (prohra 2:1 s Realem Madrid), anglicky mluvící a píšící média si klub překřtila na „Neverkusen“.", "section_level": 2}, {"title": "Do současnosti.", "content": "Klub jakoby otřesený zvraty v poslední sezoně nedokázal na své výkony navázat, ztratil důležité články zálohy Ballacka a Zé Roberta, kteří odešli do Bayernu Mnichov. V sezoně 2002/03 navíc dlouho koketoval se sestupem, což stálo místo Klause Toppmöllera, jehož nahradil nezkušený Thomas Hörster. Ani u něj to dlouho na zdárnou záchranu nevypadalo a tak k týmu přišel Klaus Augenthaler, který vítězstvím v posledním kole nad svým bývalým klubem Norimberkem zachránil loňského finalistu nejprestižnější evropské soutěže v nejvyšší německé lize. V následující sezoně se klubu podařilo kvalifikovat do Ligy mistrů, v níž v základní skupině se dokonce umístil na prvním místě před Realem Madrid, nicméně oba kluby následně vypadly. Leverkusen po dvou prohrách 3:1 s pozdějším vítězem z Liverpoolu. Klub ale skončil šestý v lize a zajistil si tak alespoň Pohár UEFA. Na začátku roku 2005 byl ale Klaus Augenthaler kvůli nejhoršímu vstupu Leverkusenu do Bundesligy v historii propuštěn, klubu se ale ujal bývalý trenér německého národního týmu Rudi Völler. Ten ale přišel jako dočasný manažer, v říjnu jej pak nahradil Michael Skibbe, jeho bývalý asistent u reprezentace. Skibbe tým dovedl na páté místo a zajistil mu tak účast v Poháru UEFA. Sezona 2007/08 ale i přes dobrý vstup pro Leverkusen úspěšná nebyla. Tým ztratil pět z posledních deseti ligových utkání a propadl se do dolní poloviny tabulky. Skibbe byl za nekonstantní výkony jeho oveček na konci sezony kritizován. V domácím utkání s berlínskou Herthou (1:2) navíc začali fanoušci posílat Skibbeho ven z klubu a ti radikálnější dokonce zapálili své dresy, které později hodili na trávník. 21. května 2008 pak byl Skibbe propuštěn kvůli tomu, že nesplnil cíl vedení, kterým bylo dostat se alespoň do Poháru UEFA. Sezonu 2008/09 tým pod novým koučem Brunem Labbadiou opět začal skvěle, jenomže z toho opět bylo fiasko, které skončilo prohrou ve finále DFB-Pokalu s Werderem Brémy a devátým místem v lize. Labbadia odcházejícího do Hamburku nahradil současný kouč Jupp Heynckes.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 19. září 2017\"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Trenéři.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Bayer 04 Leverkusen II.", "content": "Bayer 04 Leverkusen II, dříve znám také pod názvem Bayer 04 Leverkusen Amateure, byl rezervním týmem leverkusenského Bayeru. Zrušen byl po ukončení sezóny 2013/14. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 1990/91, kdy se v Oberlize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 4. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bayer 04 Leverkusen je německý fotbalový klub, který sídlí ve městě Leverkusen, ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Zároveň se jedná o nejznámější část sportovního klubu TSV Bayer 04 Leverkusen, jehož členové se též zabývají atletikou, gymnastikou, basketbalem a dalšími sporty. ", "tgt_summary": "Le Bayer Leverkusen, version francophone raccourcie du Bayer 04 Leverkusen Fußball GmbH, est un club de football allemand fondé le et basé à Leverkusen. Depuis 1979, il évolue en 1. Bundesliga, la première division allemande de football. ", "id": 386454} {"src_title": "Timo Boll", "tgt_title": "Timo Boll", "src_document": [{"title": "Dosažené úspěchy.", "content": "V roce 2002 a 2005 vyhrál Timo Boll Světový pohár. V roce 2007 vyhrál na ME v Bělehradě dvouhru, čtyřhru a týmy. V roce 2003 byl na prvním místě žebříčku ITTF. V roce 2010 vyhrál na ME v Ostravě dvouhru, čtyřhru i soutěž družstev. Aktuálně (březen 2018) kraluje světovému žebříčku ITTF.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Timo Boll se narodil ve městě Erbach im Odenwald v německé spolkové zemi Hesensko. Stolnímu tenisu se začal věnovat ve čtyřech letech a jeho prvním trenérem byl jeho otec. V roce 1987 vstoupil do klubu TSV Höchst. V osmi letech si jej povšimnul hesenský trenér Helmut Hampel a začal se Timovi věnovat. V roce 1990 začal Timo Boll působit v tréninkovém centru ve městě Pfungstadt, kde hrál na regionální úrovni. O čtyři roky později přestoupil do klubu FTG Frankfurt, se kterým hrál ve druhé nejvyšší soutěži. V tomto období si ho začaly všímat i ostatní německé kluby. Roku 1995 získal smlouvu u oddílu TTV Gönnern. Timo Boll nastupoval jako hráč číslo pět, avšak za celou sezonu prohrál jediný zápas, a přispěl tak výrazně k postupu týmu do nejvyšší německé soutěže. V červenci roku 2007 přestoupil do klubu Borussia Düsseldorf, ve kterém působí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. Bundesliga a mládežnické výsledky na mezinárodní úrovni.", "content": "Timo Boll se ve čtrnácti letech stal společně s Frankem Klitzschem nejmladším hráčem v historii nejvyšší německé soutěže. První mezinárodní úspěch Timo Boll zaznamenal na mistrovství Evropy kadetů v nizozemském Haagu v roce 1995, na kterém vyhrál tři zlaté medaile. V roce 1996 se poprvé zúčastnil mistrovství Evropy juniorů, kde skončil na druhém místě. V následujících dvou letech na témže turnaji vyhrál zlaté medaile ve dvouhře, čtyřhře i v soutěži družstev.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní výsledky.", "content": "V roce 2002 se Timo Boll po vítězství ve finále turnaje Top 12 nad Vladimirem Samsonovem dostal do první světové desítky. Na mistrovství Evropy v Záhřebu se dostal do finále dvouher a společně se Zoltanem Fejer-Konnerthem zvítězil v soutěži čtyřher. V soutěži družstev byl německý reprezentační výběr poražen Švédy v poměru 2–3. Na světovém poháru v čínském městě Ťi-nan Timo Boll porazil úřadujícího mistra světa Wang Liqina i olympijského vítěze Kong Linghui a sezónu zakončil jako světová jednička (leden 2003). Na evropském šampionátu v roce 2003 německý reprezentační tým prohrál ve finále s Běloruskem. Na následujícím mistrovství světa Timo Boll vypadl již ve druhém kole, a přišel tak a pozici světové jedničky.", "section_level": 2}, {"title": "Zranění a návrat na výsluní.", "content": "V první polovině roku 2004 se Timo Boll potýkal s problémy se zády. Negativně tak byla ovlivněna jeho příprava na letní olympijské hry 2004, ve kterých jej ve čtvrtfinále vyřadil Jan-Ove Waldner. V následujícím období se Boll musel vyrovnat s kritikou ze strany veřejnosti, avšak vyhrál několik turnajů v Polsku, Rakousku a Německu. Dostal se také do semifinále turnaje ITTF Pro Tour v Pekingu, v němž jen těsně prohrál 3–4 s Ma Linem. Na počátku sezóny 2005 se vrátily problémy se zády, přesto Boll získal stříbrnou medaili ve čtyřhře na mistrovství světa. Jeho partnerem byl Christian Süß. Přestože neuspěl v soutěži jednotlivců, závěr sezony byl pro Timo Bolla úspěšný. S týmem TTV RE-BAU Gönnern zvítězil v lize mistrů a zvítězil na světovém poháru jednotlivců, které se konalo v belgickém Lutychu. V roce 2007 na mistrovství Evropy zvítězil v dvouhrách, čtyřhrách i v soutěži družstev.", "section_level": 2}, {"title": "Přestup do klubu Borussia Düsseldorf.", "content": "V prosinci roku 2006 Timo Boll podepsal tříletou smlouvu s klubem Borussia Dusseldorf. Mezi faktory, které přispěly k tomuto přestupu se řadí finanční problémy Bollova bývalého klubu, a zejména dobré tréninkové možnosti v novém klubu, ve kterém se mohl připravit na olympijské hry 2008. V Borussii navíc působil Bollův partner pro čtyřhru Christian Süß, tato reprezentační dvojice se tak mohla více sehrát. Na letních olympijských hrách 2008 v Pekingu hrál Boll opět za německý národní tým. Po výhrách nad Chorvatskem, Kanadou, Singapurem a Japonskem Němci prohráli 0–3 s hostitelskou zemí. V roce 2008 byl Boll na mistrovství Evropy nasazen jako hráč číslo jedna a obhájil všechny tři tituly z předchozího roku. Jako hostující hráč se rovněž účastnil čínské superligy.", "section_level": 2}, {"title": "Další úspěchy (od roku 2007).", "content": "Na olympijských hrách v Pekingu 2008 Boll opět reprezentoval Německo. Po vítězství německého národního týmu nad Chorvatskem, Kanadou, Singapurem a Japonskem přišla prohra 0:3 s výběrem pořadatelské země. Na mistrovství světa 2008 a 2009, která se konala v Číně a Japonsku, nemohl Timo Boll kvůli bolestem zad startovat. Na počátku roku 2011 se Timo Boll po výhře nad Ma Linem na Volkswagecupu dostal zpět na první místo světového žebříčku. V dubnu 2011 jej předčil Wang Hao. Na mistrovství světa 2011 se Boll vzdal účasti v soutěži čtyřher, aby se mohl zcela koncentrovat na soutěž jednotlivců. Výsledkem byl zisk první medaile (bronz) z dvouher na mistrovství světa. Na mistrovství světa družstev 2010 v Moskvě a 2012 v Dortmundu byl Boll součástí národního týmu, který se na obou akcích probojoval do finále, ve kterém prohrál s reprezentačními výběry Číny. Na mistrovství Evropy 2009, 2010 a 2011 vyhrál dalších sedm titulů. Na letních olympijských hrách 2012 v Londýně porazil v soutěži družstev olympijského vítěze Zhang Jike, a získal tak v semifinále proti čínskému výběru jediný bod německého národního týmu. V následujícím zápase o třetí místo Boll vyhrál obě své dvouhry, a německý tým tak porazil Hongkong 3:1. V soutěži jednotlivců Boll vypadl v osmifinále, v němž prohrál 1:4 s Adrianem Crisanem. Čtvrtá účast ve finále světového poháru v Liverpoolu vynesla Bollovi stříbrnou medaili. V roce 2012 vyhrál na mistrovství Evropy svůj šestý titul ve dvouhře jednotlivců.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "31. prosince 2002 si Timo Boll vzal za manželku svoji dlouholetou přítelkyni Rodelii Jacobi. Oficiální stránky Timo Bolla", "section_level": 1}], "src_summary": "Timo Boll (* 8. března 1981) je německý stolní tenista, aktuálně nejlepší v Evropě a patřící k nejužší světové špičce. K březnu 2018 je na samém vrcholu světového žebříčku, kde vystřídal oddílového kolegu Dimitrije Ovtcharova. ", "tgt_summary": "Timo Boll (né le à Erbach) est un pongiste allemand. Il a été le premier allemand à dominer le classement mondial, et ce pendant près de 6 mois en 2003. Son jeu, principalement agressif en topspin, lui permet d'enchaîner succès sur succès. On le voit apparaître dans le palmarès de la plupart des plus grands tournois. Après avoir été numéro un mondial de janvier à, il est en numéro 3 mondial d'après le classement mondial de la Fédération internationale de tennis de table (ITTF). Il ne manque que deux titres majeurs à son palmarès, celui de champion olympique et celui de champion du monde en simple.", "id": 238296} {"src_title": "Adrian de Vries", "tgt_title": "Adrien de Vries", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ač Haagský archiv o datu narození Adriana de Vries mlčí, historici umění výše uvedené místo a datum narození akceptují. Jeho otec, vlastním jménem Pieter Willemsz de Vries (?-1594) byl městským lékárníkem vlastnícím několik domů a bylinkovou zahradu. Byl téměř nepřetržitě městským radním a v letech 1571/2 a 1576/7 i konšelem. Jeho manželkou byla Margrierje Snouck, dcera právníka, se kterou měl 8 dětí. Rodina brzy uprchla před španělským vojskem z Haagu do Delftu. Adrian de Vries ještě v chlapeckém věku pravděpodobně vstoupil do dílny sochaře Willema Danielsze van Terrode (1525?-1588). Ten se po návratu z Itálie přechodně usadil ve městě Delft, neboť zde dostal zakázku na dvě sochy pro delftský Starý kostel (Oude Kerk). Byl to také on, kdo do Nizozemí přinesl italský žánr malých bronzových sošek určených sběratelům. Předpokládá se proto, že u něho se mladý Adrian naučil práci s bronzem. Není známo, kdy Adrian de Vries opustil Nizozemí a odešel do Itálie. Asi od 1581 pracoval ve florentské dílně sochaře Giambologni (Giovanni da Bologna, 1520-1608), kde spolupracoval s dalšími nizozemskými umělci, z nichž mnozí byli znalí práce se stříbrem a zlatem. A tak především v Itálii hledali agenti panovnických dvorů nadějné umělce - sochaře, kterým nabízeli dobrou práci a výhodnou odměnu. Nepřekvapí proto, že na jaře 1586 Vries odjel do Milána, kde se stal hlavním pomocníkem Pompea Leoniho (1533?-1608). Ten mu nabídl podíl na prestižní práci pro hlavní oltář klášterní baziliky El Escorial u Madridu. Byl to největší projekt bronzové plastiky té doby, který započal již Pompeův otec Leone Leoni (1509-1590). Vriesova práce pro španělské Habsburky mu otevřela cestu k dalším objednávkám. Novým zaměstnavatelem se mu stal v Turíně sídlící Karel Emanuel I., vévoda savojský a zeť španělského krále Filipa II. Habsburského. Koncem 1587 nebo počátkem 1588 se Vries vydal do Turína. Po 18 měsících však vévodu opustil a odjel do Prahy, kam dorazil 18. července 1589. Během prvního pobytu v Praze (1589 až 1594) vytvořil několik bronzových plastik určených především pro Rudolfovy sbírky. V srpnu 1594 se Vries vrátil do rodného Haagu, kde mu zemřel otec. Z Haagu Vries dále cestoval do Itálie (říjen 1595), kde si zhotovil několik voskových modelů antických soch, které mu později posloužily jako vzorník pro další práce. V Římě se v dílně nizozemského grafika Hendricka Goltziuse (1557-1617) seznámil s Janem Mullerem (1571-1631) a Jacobem Mathamem (1571-1629/31), rytci, jež později v Praze vytvářeli grafické listy podle jeho soch. Z Říma pokračoval do Augsburgu, kde přijal nabídku městské rady na zhotovení dvou kašen, které zvýšily prestiž města natolik, že si později dánský král objednal u Adriana de Vries podobnou fontánu pro zahradu obklopující královský zámek Frederiksborg (1613). Císař Rudolf II. vyzval Vriese k návratu do Prahy a k 1. květnu 1601 mu udělil titul \"Kammerbildhauer\", čímž postavil sochařství na úroveň malířství. Titul byl Vriesovi odměnou za dřívější bronzová sousoší \"Merkur unášející Psýché\" a \"Psýché nesená putti na Olymp\". V Praze pokračoval i v kabinetní plastice, což dokládají jeho sochy koní, pro než nacházel modely v císařových konírnách. Adrian de Vries zůstal Praze věrný i po císařově smrti (1612). Zakončením jeho úspěšné tvorby se stala objednávka na sochařskou výzdobu zahrady přiléhající k paláci Albrechta z Valdštejna. Na sklonku života si Adrian de Vries zakoupil dům v Lázeňské ulici č. 483, avšak pouhé 3 týdny po jeho zakoupení v Praze zemřel (13./15. prosince 1626). Byl pohřben v kapli sv. Barbory přináležející ke kostelu sv. Tomáše na Malé Straně.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sochy.", "content": "Z doby, kdy Adrian de Vries pracoval v Giambolognově sochařské dílně (březen 1581), byl zmíněn jako zlatník. Předpokládá se i jeho podíl na sousoší \"Únos Sabinek\" (Loggia dei Lanzi, Florencie) a vytvoření jedné nebo i více bronzových soch pro kapli Grimaldiů v Janově. Následně opustil Florencii, aby v milánské dílně Pompea Leoniho vytvořil několik bronzových plastik, včetně soch apoštolů Jakuba, Jana a Ondřeje v nadživotní velikosti. Sochy byly určeny pro vysoký hlavní oltář klášterní baziliky San Lorenzo el Real v Escorialu. Z Milána odešel na dvůr Karla Emmanuela I., zetě španělského krále Filipa II., do Turína, kde měl vytvořit návrh na jezdeckou sochu Emmanuela Filiberta, otce Karla Emmanuela. Přestože zde byl dvorním sochařem, což však není písemně doloženo, odešel na dvůr císaře Rudolfa II. do Prahy. Do 1590/94 je datováno bronzové sousoší \"Herkules v boji s drakem\", jehož kopie (1913) se nachází v pražské Valdštejnské zahradě na ostrůvku uprostřed rybníka. Po smrti otce (1594) Adrian de Vries odjel z Haagu do Říma, aby nakonec začal pracovat pro město Augsburg. Dokládá to nejen socha \"Apollóna\" v Metropolitním Muzeu, ale především návrhy na dvě městské kašny. Dohodu s městem Adrian de Vries podepsal 12. srpna 1596. Podle Vriesových modelů soch jejich převedení do bronzu provedl Wolfgang Neidhart (1576-1632). Jeho první velkou prací byla Vriesem navržená \"Merkurova kašna\" (1599), zatímco druhá kašna zvaná \"Herkulova fontána\" (1602) znamená již odklon od florentské \"Neptunovy kašna\", neboť vyniká dynamičností a snahou po vyjádření příběhu. V době, kdy se Adrian de Vries vrátil do Prahy (1602), byla na Pražském hradě dobudována slévárna bronzu. V té době vytvořil řadu přípravných studií pro sochařskou výzdobu císařova \"Nového\", dnes Španělského sálu. Mezi léty 1603-1609 Adrian de Vries císaře Rudolfa II. třikrát portrétoval. Velká busta (1603) a reliéf (1609) císaře heroizovaly, zatímco malá busta ho zpodobnila méně idealizovaného. (1607). Po císařově smrti Vries zůstal Praze věrný i nadále. Pro knížete Ernesta von Schaumburg-Lippe nejdříve zhotovil sochy pro jeho zámek Bückeburg (1605) a později nechal odlít i dvě sousoší (\"Venuše a Adonis\" a \"Únos Sabinek\") pro zámecký most (1521). Hrobku hraběte vyzdobil sousoším \"Vzkříšení\" s dominující sochou \"Kristus vítězící\". Do rohů hrobky umístil čtyři anděly a čtyři spící římské vojáky. Zatímco císař Matyáš Habsburský si u Adriana de Vries neobjednal žádné významnější dílo, Albrecht z Valdštejna a Karel I. z Lichtenštejna mu předložili velkolepé objednávky. Pro zahradu Valdštejnského paláce Vries vytvořil řadu soch zdobících cestu k Venušině fontáně, kterou Albrecht z Valdštejna získal od Lobkowiczů. Současná kompozice zahrady však pochází až z 50. let 20. století a neodpovídá jejímu původnímu čtvercovému dělení. Původní Vriesovy sochy z Valdštejnské zahrady odvezlo švédské vojsko (1649) a dnes jsou vystaveny v parku, který přiléhá k Drottningholmskému paláci, který je soukromou rezidencí švédského krále. V letech 1910/13 nechal Karel z Valdštejna zhotovit ve Stockholmu odlitky Vriesových soch umístěné v pražské zahradě až 1953. Po pravé straně cesty k Venušině fontáně stojí tři sochy: \"Apollón\" (1625), \"Neptun s trojzubcem a se psem\" (1625/1627) a \"Venuše a Adonis\" (1624) a po levé straně cesty jsou další tři sousoší: \"Bakchus s malým satyrem\" (1624), \"Láokoón se syny\" (1623) a \"Dvojice zápasníků\" (1623/1624). S Valdštejnskou zahradou souvisí i sousoší \"Héraklés, kentaur Nessus a Déianeira\" (1622), zatímco sochy \"Héraklés zápasící s drakem\" (1593) a \"Triumf ctností nad neřestí\" (1622) asi nikoliv. Ve stejné době jako Valdštejn začal budovat svůj palác na Malostranském náměstí i Karel I. z Lichtenštejna. Výzdoba palácové zahrady vycházela z variací na antické vzory. Zakázka pro Lichtenštejny byla realizována asi jen z části. Dokončené sochy se již nedostaly na místa určení, neboť Adrian de Vries i Karel I. z Lichtenštejna zemřeli krátce po sobě. Dokládá to i bronzová socha \"Herkules s jablky Hesperidek\" z let 1624/25 (dnes Muzeum hlavního města Prahy).", "section_level": 2}, {"title": "Kresby.", "content": "Adrian de Vries byl i dobrý kreslíř. Na základě jím signované a datované kresby se podařilo připsat Vriesovi další kresby, jež dokládají vývoj jeho kresebné techniky. Tři z nich zobrazují Herkulovy hrdinské činy: \"Herkules s jablky Hesperidek\" (NG, Praha), dále \"Herkules, Déianeira a kentaur Nessus\" (Albertina, Vídeň) a pozdější \"Herkules s kyjem a lví kůží\" (kabinet rytin, Drážďany). Tyto kresby doprovázela i kresba z Vriesova závěrečného období - \"Herakles bojující s kentaurem Nessem\" (Muzeum krásných umění, Budapešť). Jeho pozdější kresebné návrhy byly inspirovány díly Bartholomea Sprangera, ale vyznačovaly se odlišným lavírováním a šrafováním než tomu bylo zvykem u většiny rudolfínských (dvorních) malířů.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecko-historický význam díla Adriana de Vries.", "content": "Císař Rudolf II. ve snaze udělat z Prahy kulturní centrum Evropy přilákal do tohoto města řadu umělců, včetně sochaře Adriana de Vries. V jeho dílech se projevuje postupné úsilí změnit Giambolognovo odvážné proporcionální rozložení hmotnosti těl jednotlivých soch na sochařské zobrazení \"vlnících se těl stoupajících po spirální dráze vzhůru\", která jakoby překonávala zemskou přitažlivost. Tak, ač kořeny ještě v době vrcholné (manýristické) renesance, Adrian de Vries přivedl sochařství do počátků doby baroka.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum Adriana de Vries (Drottningholmský palác).", "content": "Bronzové sochy Adriana de Vries, původně se nacházející ve sbírkách císaře Rudolfa II., v zahradě Valdštejnského paláce, ale i v dalších evropských městech, odvezla švédská vojska do Stockholmu jako válečnou kořist. Jednalo se nejméně o 32 bronzových soch uloupených na konci třicetileté války. Původně byly umístěné do zahrad Drottningholmského paláce, kde však trpěly vlivy počasí, a proto byly přemístěny do objektu Dragonstallet, který se od 2001 stal Museem de Vries. Do zahrady paláce se vrátily již jen jejich kopie.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "Reference Literatura Externí odkazy", "section_level": 1}], "src_summary": "Adrian de Vries, psaný též jako \"Adriaen de Fries\" (1556? Haag - 13. prosinec 1626 Praha), byl nizozemský sochař evropského významu, který vytvořil první sochy pro Rudolfa II. (1593). V roce 1601 se stal císařovým dvorním sochařem, kterého třikrát portrétoval. Po císařově smrti zůstal v Praze, ale pracoval pro urozené objednavatele v zahraničí. V závěru života zhotovil pro Albrechta z Valdštejna sochařskou výzdobu jeho Pražské palácové zahrady.", "tgt_summary": "Adrien de Vries (ou Adriaen de Vries; né à La Haye en 1545 et mort à Prague en 1626) est un sculpteur maniériste néerlandais, spécialisé dans la sculpture de bronze.", "id": 2167441} {"src_title": "Milan Kňažko", "tgt_title": "Milan Kňažko", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a profesní činnost.", "content": "Po skončení průmyslové školy stavební studoval herectví na VŠMU v Bratislavě. V letech 1968 – 1970 byl na stipendiu na Mezinárodní divadelní akademii v Nancy (Francie). V letech 1970 – 1971 byl členem Činoherního souboru Divadelního studia (Divadlo na Korze). Od roku 1971 byl členem Nové scény a od roku 1985 do roku 1989 členem činoherního souboru SND. Stal se zasloužilým umělcem. Od ledna do června 1990 byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU. V listopadu 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava. Od ledna 2003 do února 2007 byl generálním ředitelem TV JOJ. Je třikrát ženatý a má tři děti.", "section_level": 2}, {"title": "Politická činnost.", "content": "V říjnu 1989, po podpisu petice \"Několik vět\", jako první a jediný umělec v bývalé ČSSR vrátil titul zasloužilý umělec jako výraz nesouhlasu s politikou tehdejšího režimu. V listopadu 1989 byl spoluorganizátorem a moderátorem listopadových mítinků v Bratislavě. Vstoupil do politického dění jako představitel hnutí Verejnosť proti násiliu a stal se poradcem prezidenta ČSFR Václava Havla v Praze. 29. listopadu 1989 se účastnil společné porady VPN a českého Občanského fóra, kde se formálně rozhodlo o tom, že VPN je výlučným představitelem občanského hnutí na Slovensku a že obě republiková hnutí budou úzce spolupracovat, přičemž cílem je demokratická československá federace. Ve volbách roku 1990 byl zvolen za VPN do Sněmovny lidu (volební obvod Středoslovenský kraj). Zastával tehdy vládní funkci. V první vládě V. Mečiara byl od června do září 1990 nejprve ministrem bez portfeje, pak od září 1990 do dubna 1991 byl ministrem mezinárodních vztahů SR v rámci federace. Šlo o nově zřízený rezort, který neměl svůj protějšek v české vládě. Historik Jan Rychlík považuje vznik tohoto ministerstva za projev snahy slovenské vlády postupnými kroky posilovat roli Slovenska jako subjektu mezinárodního práva. Kňažkovo první ministerské angažmá skončilo na jaře 1991, kdy Vladimír Mečiar ztratil premiérský post a kdy se hnutí VPN rozložilo. V rámci rozkolu ve VPN přestoupil do HZDS Vladimíra Mečiara a za tuto formaci zasedal i po zbytek funkčního období ve federálním parlamentu. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Ve volbách v roce 1992 byl za HZDS zvolen do Slovenské národní rady, která se pak od roku 1993 transformovala v parlament samostatného Slovenska (Národní rada Slovenské republiky). Zároveň se spolu s návratem Vladimíra Mečiara do křesla předsedy slovenské vlády dostal opětovně i do vládních funkcí. V druhé vládě Vladimíra Mečiara byl od června 1992 do března 1993 ministrem zahraničních věcí Slovenska (do prosince 1992 coby ministr mezinárodních vztahů Slovenska v rámci ČSFR). V téže vládě byl zároveň jejím místopředsedou. Po dobu výkonu vládních postů neuplatňoval poslanecký mandát. Později se rozešel s HZDS. V březnu 1993 opustil vládu a založil formaci Aliancia demokratov Slovenska. Šlo o první výrazný rozkol v HZDS. Aliancia demokratov Slovenska o rok později vplynula do strany Demokratická únia Slovenska, za níž byl Kňažko v parlamentních volbách na Slovensku roku 1994 zvolen poslancem Národní rady Slovenské republiky a v níž působil jako místopředseda. V průběhu funkčního období spolu s ní vplynul do strany DÚ, která se pak integrovala do Slovenské demokratické koalice, za níž byl zvolen v parlamentních volbách na Slovensku roku 1998. Po volbách v roce 1998 vznikla první vláda Mikuláše Dzurindy. V ní byl v letech 1998-2002 ministrem kultury SR za SDK. V roce 2000 přešel z SDK do nové strany Slovenská demokratická a křesťanská unie. Dne 29. listopadu 2013 oznámil svou oficiální kandidaturu do voleb na prezidenta Slovenské republiky. Ve volbách roku 2014 získal 12,86 % hlasů a nepostoupil do druhého kola.", "section_level": 2}], "src_summary": "Milan Kňažko (* 28. srpna 1945 Horné Plachtince) je slovenský herec, od počátku 90. let politik, spoluzakladatel VPN a HZDS, za které působil jako ministr zahraničních věcí Slovenska a místopředseda slovenské vlády, pak politik odštěpeneckých stran ADS, DEÚS a DÚ, od roku 1998 politik SDK (později SDKÚ) a ministr kultury Slovenska, později ředitel televize JOJ.", "tgt_summary": "Milan Kňažko, né le dans le village de Horné Plachtince (Slovaquie centrale), est un acteur de théâtre et de cinéma et homme politique slovaque.", "id": 2035470} {"src_title": "Michail Saakašvili", "tgt_title": "Mikheil Saakachvili", "src_document": [{"title": "Rodina a vzdělání.", "content": "Saakašviliho otec byl známý lékař žijící v Tbilisi, jeho matku - profesorku historie - však opustil ještě před jeho narozením. Saakašvili složil v Tbilisi maturitu roku 1984; poté nastoupil studium na elitní Vysoké škole mezinárodních vztahů v Kyjevě, kde se seznámil a spřátelil s pozdějším ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Studium ukončil roku 1992. V dalších letech studoval v cizině - ve Štrasburku, v USA na Columbia University a George Washington University, v New Yorku, v italské Florencii na Akademii evropského práva a v nizozemském Haagu na Akademii mezinárodního práva. V Haagu se také seznámil se svou budoucí manželkou Sandrou Roelofsovou, která pochází z Nizozemska. Manželé mají dva syny, Eduarda a Nikoloza. Sandra Roelofs však se synem Nikolozem v současnosti žije u rodičů ve své vlasti. Syn Eduard studuje v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra v Gruzii.", "content": "V roce 1995 se Saakašvili vrátil do Gruzie, záhy nato byl zvolen poslancem. V letech 1998 až 1999 byl předsedou parlamentní frakce Svazu občanů prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, který ho v roce 2000 jmenoval ministrem spravedlnosti. O rok později Saakašvili podal demisi, když předtím prezidenta obvinil z korupce. V říjnu 2003 pak Saakašviliho hnutí \"Kmara\" (Dost) donutilo Ševarnadzeho k odstoupení po tzv. \"Revoluci růží\".", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentem Gruzie.", "content": "Saakašvili vyhrál prezidentské volby v lednu 2004 drtivou většinou 95 % hlasů. Na začátku listopadu 2007 zorganizovala gruzínská opozice, vyčítající prezidentovi odpovědnost za pokles životní úrovně a korupci, vlnu protestů. Po několika dnech byly protesty v Tbilisi násilně rozehnány policií a 7. listopadu prezident vyhlásil výjimečný stav. Následující den vypsal ve shodě s požadavky opozice předčasné prezidentské volby. 16. listopadu byl výjimečný stav odvolán. 25. listopadu Saakašvili odstoupil z funkce prezidenta a ucházel se o znovuzvolení v předčasných volbách v lednu 2008. V prvním kole předčasných prezidentských voleb vyhrál se ziskem 52,8 % hlasů a zajistil si tak nový mandát. Na druhém místě skončil opoziční kandidát Levan Gachechiladze se ziskem 27 % hlasů. Saakašvili se formálně znovu ujal funkce 20. ledna 2008. Někteří zástupci opozice, jako např. Salomé Zurabišvili, však zpochybnili spravedlnost těchto voleb. V srpnu 2008 vyhlásil Saakašvili plnou mobilizaci vojenských záloh poté, co se ruské jednotky zapojily do eskalujícího konfliktu se separatisty v Jižní Osetii. Gruzínská armáda podle zprávy pozorovatelů OBSE zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali, při které zemřelo i několik vojáků ruských mírových sil v Jižní Osetii, na což 8. srpna 2008 Rusko reagovalo vysláním posil pro své jednotky v Jižní Osetii a zapojením do konfliktu na straně separatistů. Počátkem října 2012 prohrálo Saakašviliho politické uskupení parlamentní volby proti koalici Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident uznal porážku a oznámil, že jeho Sjednocená národní strana odchází do opozice. Po ukončení funkčního období v prezidentském křesle v roce 2013 odešel Saakašvili do zahraničí a pobýval především v USA. V Gruzii byl však obviněn z trestných činů.", "section_level": 2}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Saakašviliho zahraniční politika jako prezidenta Gruzie byla zaměřená na posílení vztahů s USA a na vstup Gruzie do Severoatlantické aliance (NATO), naopak vztahy s Ruskem během jeho působení značně ochladly. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer 12. srpna 2008 prohlásil, že i po válce mezi Gruzií a Ruskem v srpnu 2008 platí příslib možného budoucího členství Gruzie v NATO, který aliance zemi dala na svém posledním summitu.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace do USA.", "content": "Po skončení svého posledního prezidentského období v Gruzii v listopadu 2013 emigroval Saakašvili se svou rodinou do Spojených států amerických. Žil poté po nějakou dobu v New Yorku, a sice v městské části Brooklyn, v okrsku Williamsburg. Psal zde své paměti, byl angažován pro placené přednášky a pracoval pro jeden tzv. \"brain trust\". Až do května 2014 byl také docentem jako \"Senior Statesman\" (starší státník) na prestižní Fletcher School of Law and Diplomacy (Fletcherova škola práv a diplomacie) na Tufts University v Medfordu ve státě Massachusetts.", "section_level": 1}, {"title": "Trestní stíhání v Gruzii.", "content": "Dne 27. července 2014 zahájila gruzínská prokuratura trestní stíhání bývalého prezidenta, včetně jeho mnohých spolupracovníků, např. bývalého premiéra Vana Merabišviliho, a bývalého primátora Tbilisi Gigiho Ugulavy, za násilné potlačení demonstrací na tbiliské Třídě Rustaveli v listopadu 2007 a za zneužití pravomocí. Po určitou dobu byl Saakašvili v těchto kauzách předvoláván k podání vysvětlení jako svědek, ale spolupracovat s vyšetřujícími úřady odmítl. Nadále však patří mezi hlavní podezřelé a Gruzie požaduje jeho vydání k trestnímu stíhání od států, kde se právě zdržuje. Saakašvili je mimo jiné také podezřelý z podílu na úmrtí expremiéra Zuraba Žvaniji, jenž zemřel za podezřelých okolností následkem otravy oxidem uhelnatým. 5. ledna 2018 byl gruzínským soudem v Tbilisi shledán vinným z překročení pravomocí prezidenta republiky, když udělil milost policistům odsouzeným za vraždu bankéře Sandra Girgvlianiho. Byl v nepřítomnosti odsouzen k tříletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Působení na Ukrajině.", "content": "V rámci svého exilu odešel Saakašvili v roce 2015 na Ukrajinu a získal tamní občanství. Nejprve se stal poradcem prezidenta Petra Porošenka. Koncem května 2015 byl jmenován gubernátorem Oděské oblasti na jihozápadě Ukrajiny, když prezident Porošenko sesadil dosavadního gubernátora z jeho funkce. Podle pozorovatelů bojoval Saakašvili ve funkci gubernátora proti korupci. 7. listopadu 2016 se Saakašvili rozhodl složit funkci oděského gubernátora. Jako důvod pro svůj krok uvedl, že ukrajinský prezident Porošenko kryje korupční praktiky. Dne 26. července 2017 jej Porošenko zbavil ukrajinského občanství, takže se stal osobou bez státní příslušnosti. Po krátkém pobytu v USA se Saakašvili v září 2017 proti vůli vlády vrátil přes Polsko na Ukrajinu. Dne 5. prosince 2017 byl Ukrajinskou bezpečnostní službou (SBU) zatčen v Kyjevě poté, co zorganizoval demonstraci požadující odvolání prezidenta Porošenka. Byl zadržen na střeše domu, kde bydlel, když předtím hrozil, že z oné střechy skočí. Jeho převozu do vazební věznice krátce poté zabránili jeho početní stoupenci, kteří se srotili a s použitím násilí proti bezpečnostním složkám jej osvobodili z policejního auta. Saakašvili je obviněn, že je členem „zločinecké organizace“ a z „napomáhání státnímu převratu“. Ukrajinský generální státní zástupce Jurij Lucenko vznesl obvinění, že Saakašviliho stoupenci dostali peníze od ukrajinského oligarchy Serhije Kurčenka (ten je podporovatelem sesazeného prezidenta Viktora Janukovyče a uchýlil se do Ruska), aby „destabilizovali Ukrajinu“. Vyzval Saakašviliho, aby se po svém útěku sám neprodleně přihlásil na policii. Ten na oplátku prohlásil, že nikdo není větším nepřítelem Ruska a prezidenta Vladimira Putina než on sám. Saakašvili byl podruhé zatčen 8. prosince 2017 a ve vazbě vyhlásil hladovku. Dne 11. prosince 2017 byl soudem zproštěn obvinění z nelegální činnosti a od té doby je opět na svobodě. V neděli 17. prosince 2017 se v centru Kyjeva sešlo podle odhadů až 10 000 stoupenců odvolaného oděského gubernátora Saakašviliho na protivládní demonstraci. Požadovali odvolání prezidenta Petra Porošenka, kterého Saakašvili viní z korupce. V otevřeném dopise, který v noci na středu 19. prosince zveřejnil na svém facebookovém účtu, vyzval Saakašvili ukrajinského prezidenta Porošenka, aby dobrovolně odstoupil. Případnou prezidentovu demisi označil za „téměř poslední krok k překonání politické krize“. Když Porošenko odstoupí, může podle Saakašviliho „počítat se zmírněním trestu a s milosrdností“. Poté, co se v nedostavil k výslechu, byl 12. února 2018 zadržen a letecky deportován do Polska, tedy do země posledního pobytu před vstupem na Ukrajinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Nikolozis dze Saakašvili, gruzínsky მიხეილ ნიკოლოზის ძე სააკაშვილი (* 21. prosince 1967, Tbilisi), je dříve gruzínský, později ukrajinský politik. 26. července 2017 mu bylo ukrajinské občanství, kterého nabyl v roce 2015, dekretem prezidenta Petra Porošenka opět odňato. ", "tgt_summary": "Mikheil Saakachvili (en géorgien : მიხეილ სააკაშვილი ), ou Mikheïl Saakachvili (en ), né le à Tbilissi, est un homme d'État géorgien et homme politique ukrainien. ", "id": 1321074} {"src_title": "Infarkt myokardu", "tgt_title": "Infarctus du myocarde", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku infarktu.", "content": "Základní příčinou je ukládání cholesterolu do stěny tepny. Postupné zvětšování tukového plátu zužuje její průsvit. To může působit námahové potíže nazývané angina pectoris. V jednom okamžiku se začne tvořit krevní sraženina, nasedávající na tukové hmoty, dráždící krevní destičky. Tento okamžik nastává nejčastěji v klidu, často ve spánku. Jiné vyvolávající momenty, jako vystavení stresu, chladu, fyzická zátěž nebo změna počasí jsou málo časté.", "section_level": 1}, {"title": "První pomoc.", "content": "Při podezření na infarkt se nesmí nemocný jakkoli namáhat (ani fyzicky, ani psychicky; dokonce i chození po bytě může být smrtící). Postiženému uvolníme těsný oděv, uložíme ho do polosedu (postižený nesmí ležet, mohlo by to rychle zhoršit jeho stav) a zajistíme přívod čerstvého vzduchu (otevřeme okno, pokud není venku smog atp.), nenecháme ho pít tekutiny, které by mohly ovlivnit jeho krevní tlak (káva, alkohol, energetické nápoje). Zavoláme zdravotnickou záchrannou službu a můžeme ho nechat rozžvýkat půl tablety acylpyrinu (zastaví zvětšování sraženiny; důležité je, aby postižený nebyl alergický na acylpyrin; pozor si musíme dát i na žaludeční vředy). V případě bezvědomí provádíme ošetření jako u klasického bezvědomí a pečlivě kontrolujeme, zda postižený stále dýchá. Pokud postižený nedýchá normálně, neodkladně zahajujeme resuscitaci. Je také možno podat osobní léky postiženého, které obsahují nitroglycerin.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Již v přednemocniční fázi je nutno pacientovi podat kyslík, kyselinu acetylsalicylovou, klopidogrel a heparin. V případě potřeby také beta-blokátor, nitrát a léky proti bolesti (nejčastěji fentanyl i.v.). Pacientovi je provedeno vyšetření EKG a odebrána krev na stanovení ukazatelů myokardiální nekrózy (troponin, CK-MB mass).Troponin se bere do zelené zkumavky.Každý pacient se STEMI nebo s NSTEMI s vysokým rizikem by měl být ihned indikován do PCI centra k provedení p-PCI (primární perkutánní koronární intervence; koronarografie a dle potřeby koronární angioplastika – dilatace zúžené části věnčité tepny a implantace intrakoronárního stentu). Trombolýza je pro svou menší účinnost ve srovnání s p-PCI dnes používána jen výjimečně. Další léčebnou modalitou může být vytvoření aortokoronárního bypassu na specializovaném kardiochirurgickém pracovišti. Pacient s NSTEMI se středním rizikem by měl PCI podstoupit do 72 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Infarkt myokardu (\"srdeční mrtvice\", \"srdeční záhať\") je náhlé přerušení krevního zásobování části srdce. Dochází k němu náhlým uzávěrem srdeční (koronární) tepny – nejčastěji vznikem krevní sraženiny. Krevní sraženina (trombus) vznikne při prasknutí aterosklerotického plátu, čímž zanikne protisrážlivá ochrana povrchu tepny. Aterosklerotický plát vzniká dlouhodobým ukládáním tukových látek do stěny cévy, podkladem je tedy ateroskleróza. Další příčinou může být vmetek krevní sraženiny, která vznikla v jiném místě cévního řečiště, céva může být uzavřena také vzduchovou bublinkou (příhody při potápění). Následek uzávěru koronární tepny může být zástava oběhu (náhlá srdeční smrt). V akutní fázi může nastat také kritické oslabení srdeční činnosti s kardiogenním šokem. Pokud není krevní proud v postižené tepně obnoven do 2 hodin, dochází k nevratnému poškození postižené části srdce. Obnovení průtoku krve i po 2 hodinách má však blahodárný vliv. Z těchto důvodů je nutné při podezření vždy angažovat zdravotnickou záchrannou službu. ", "tgt_summary": "L'infarctus du myocarde (IDM étant une abréviation courante) est une nécrose (mort de cellules) d'une partie du muscle cardiaque secondaire à un défaut d'apport sanguin (ischémie) dans le cadre de la maladie coronarienne. En langage courant, on l'appelle le plus souvent une « crise cardiaque » ou simplement infarctus. Il se produit quand une ou plusieurs artères coronaires se bouchent, les cellules du myocarde (le muscle constituant le cœur) irriguées par cette (ou ces) artère(s) ne sont alors plus oxygénées, ce qui provoque leur souffrance (douleur ressentie) et peut aboutir à leur mort (cicatrice de l'infarctus qui persistera habituellement). La zone « infarcie » ne se contractera plus correctement.", "id": 181464} {"src_title": "Samuel Taylor Coleridge", "tgt_title": "Samuel Taylor Coleridge", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nejmladším synem venkovského faráře; po jeho smrti byl roku 1781 poslán do londýnské střední školy Christ's Hospital, kde se naučil latinsky, řecky a hebrejsky a kde se formovaly jeho názory na poezii. Kromě toho byl v dětství ovlivněn častou četbou dobrodružných a fantastických příběhů. Při studiu na Jesus College Univerzity v Cambridgi, které nedokončil, se stal zastáncem ideálů Francouzské revoluce (v pozdějším věku však její myšlenky opustil a stal se v politické oblasti konzervativcem). S přítelem básníkem Robertem Southeym pořádal v Bristolu politické přednášky a plánoval s ním založení utopické osady Pantisokracie v Pennsylvánii, ale jejich plán se nepodařilo uskutečnit. Oba přátelé se roku 1795 oženili se sestrami Frickerovými (Coleridge se Sárou, Southey s Edith). Coleridgeovo manželství, z něhož se narodily čtyři děti, však nebylo harmonické. Zvlášť významné pro jeho tvorbu bylo setkání a několikaleté tvůrčí přátelství s Willimamem Wordsworthem, s nímž roku 1898 vydal sbírku \"Lyrické balady\" (\"Lyrical Ballads\"), která je považována za první dílo anglického romantismu. Obsahuje mj. Coleridgeovu nejslavnější poemu \"Píseň o starém námořníkovi\" (\"The Rime of the Ancient Mariner\"). V letech 1798-1799 pobýval s Wordsworthem a jeho sestrou v Německu, kde studoval filozofii a německou literaturu. Výsledkem tohoto studia byl překlad prvního a třetího dílu trilogie Friedricha Schillera \"Valdštejn\". Po návratu z Německa se s rodinou (stejně jako Wordswothovi) usadil v anglickém jezerním kraji (Lake District). Proto jsou tito básníci společně s několika dalšími, s nimiž tvoří jádro první generace anglického literárního romantismu, označováni jako \"jezerní básnící\" (někdy také \"jezerní škola\", protože však šlo o velmi odlišné individuality, označení škola se pro ně příliš nehodí). Později byl redaktorem novin \"The Morning Post\" a sekretářem guvernéra na Maltě, nikde však pro svou těkavou povahu dlouho nevydržel. Věnoval se také přednáškové a publikační činnosti, zaměřené na filozofický platonismus a náboženskou filozofii, a dočasně se sblížil s křesťanským hnutím unitářů, jež bylo ovlivněno osvícenstvím. Celý život trpěl psychickými problémy, které připomínají moderní diagnózu zvanou bipolární afektivní porucha (dříve maniodepresivní psychóza). Trpěl od dětství i jinými neduhy a bolestmi, takže se stal závislým na užívání opia, jímž si od bolestí ulevoval a kterému zcela podlehl. Následoval rozchod s manželkou a odcizení s Wordsworthem. Jeho zdravotní stav se částečně zlepšil díky péči dr. Jamese Gillmana, v jehož domě v Highgate našel azyl a žil u něho od roku 1812 až do konce života. Svou poezií (v níž se objevují fantazijní scény, tajuplné motivy, snové vize a děs a hrůza z fantastických přeludů, ale i jemná a něžná drobná lyrika, přetvářející krajinné obrazy v symboly jednoty přírody a lidského života) výrazně ovlivnil druhou generaci anglických romantických básníků a svými přednáškami a studiemi mladou generaci anglických literárních kritiků. Zajímal se také o přírodní vědy. Výrazně se věnoval filozofii a uváděl německý idealismus do anglojazyčného prostoru. Sám se však považoval spíše za teologa. V literatuře hledal zejména metafyzické principy za tvůrčím procesem. Jeho velkým tématem byl William Shakespeare. Silně ovlivnil Johna Stuarta Milla a Ralpha Waldo Emersona. Spolu s Wordsworthem uvedl do anglické literatury romantismus jako umělecký směr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Taylor Coleridge (21. října 1772, Ottery St Mary – 25. července 1834, Highate, dnes součást Londýna), anglický romantický básník, kritik a filosof. Spolu se svým přítelem Williamem Wordsworthem je považován za zakladatele anglického romantismu. K jeho blízkým přátelům a spolupracovníkům patřili též Charles Lamb a Robert Southey.", "tgt_summary": "Samuel Taylor Coleridge, né à Ottery St Mary, Devon le, mort à Highgate dans la banlieue de Londres le, est un poète et critique britannique.", "id": 122953} {"src_title": "Grayův kód", "tgt_title": "Code de Gray", "src_document": [{"title": "Důvod vzniku.", "content": "Použití tohoto kódu má význam v elektrických obvodech při čtení hodnoty asynchronních (nesynchronizovaných) čítačů a absolutní snímače polohy. Obecně se problém zajištění \"současnosti\" v digitálních systémech řeší pomocí synchronizačního (hodinového, vzorkovacího) signálu i použitím synchronních čítačů. V některých případech může být použití synchronizačního signálu nevýhodné. Při změně hodnoty klasického binárního čítače o hodnotu ±1 dochází u každé druhé změny ve stejném směru (+ nárůst / − pokles hodnoty) ke změně na více bitových pozicích čítače. Například při přechodu z hodnoty 3 (011) na hodnotu 4 (100) se současně změní všechny tři bitové pozice. S nárůstem počtu \"n\" bitů pro vyjádření hodnoty (= 2), narůstá i počet takových stavů, ve kterých dochází ke změnám na dvou a více bitových pozicích. Tyto stavy jsou na obrázku vyznačeny červeně, s uvedením počtu změněných bitů při přechodu na hodnotu ±1. V reálném systému není nikdy možné zaručit, aby se změnilo více logických hodnot naprosto současně a není možno zajistit ani jejich naprosto současné přečtení a vyhodnocení. Toto bývá u elektroniky způsobeno různým zpožděním logických členů, přechodovými charakteristikami, parazitními kapacitami, nesynchronním snímání optického kotouče snímači a dalšími vlivy. V případě změny na dolních bitech ze stavu 3 (xx011) na stav 4 (xx100) může v nejnepříznivějším případě nastat situace, kdy je přečtena hodnota 00000 nebo 00111, prakticky může nastat libovolná kombinace nedefinovaného stavu na bitech, které jsou měněny při změně hodnoty 3/4 (00xxx), což je 8 možných stavů. Počet takovýchto nedefinovaných změn je vyznačen na obrázku pro 5 kódových bitů. V tomto případě nastává 16 situací, kdy nelze zaručit správnost kódu. V praxi se však u absolutních snímačů využívá 10–20 bitů pro určení polohy, což zvyšuje počet takových situací. Nejzávažnější je tato situace na horních bitech, kdy může dojít k úplné ztrátě relevantnosti přenášené informace. Podle příkladu na obrázku, při přechodu z hodnoty 15–16 a 31–0. Grayův kód je navržen tak, aby eliminoval tyto nežádoucí stavy způsobující nejednoznačnost. Na obrázku je uvedeno srovnání dvojkového a Grayova kódu, kde v řádcích jsou uvedeny hodnoty shodné pro oba kódy a ve sloupcích stavy jednotlivých kódových bitů. Z grafického zobrazení je dobře patrný rozdíl mezi kódy i to, že v Grayově kódu při změně hodnoty o ±1 dochází ke změně pouze v jednom kódovém bitu.", "section_level": 1}, {"title": "Další využití.", "content": "Pro svou robustnost se Grayův kód používá pro inkrementální (relativní) snímače polohy na principu jedné rotující clonky se dvěma úhlově posunutými optickými senzory, tedy s dvěma kódovými bity vyjadřující stav 0–3. Tento princip se používá nejen u CNC strojů, ale i u obyčejné myši: Vyhodnocující elektronika pak umožňuje nejen načítání vzdálenosti, ale i určení směru pohybu.", "section_level": 2}, {"title": "Převod kódu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HW řešení.", "content": "Převod z Grayova kódu na klasický binární kód lze snadno realizovat pomocí logických členů XOR: Pro převod opačným směrem, tedy z binárního kódu na Grayův, lze použít následující zapojení.", "section_level": 2}, {"title": "SW řešení.", "content": "Převod z binárního do Grayova kódu v jazyku C: unsigned int gray_encode(unsigned int b) { O něco málo složitější je převod z Grayova kódu do binárního: unsigned int gray_decode(unsigned int g) {", "section_level": 2}, {"title": "Jednostopý Grayův kód.", "content": "Ve výše uvedeném příkladu je pro generování kódu použito \"n\" stop pro \"n\" bitů, minimálně 2. Každý kódový bit je snímán ze samostatné kódové stopy. Existuje však i patentované řešení, pro které postačuje jedna kódová stopa. Snímaný kód je odlišný; je postupný, není zrcadlový a vyjadřuje 30 možných hodnot výstupní kombinace kódu, výstupní kód 0 a 31 (00 a 1F / 00000 a 11111) není generován. Podstatné je, že i tento kód splňuje podmínku, že při změně hodnoty o ±1 se výstupní kód mění pouze v jednom bitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zrcadlový binární kód, známý také jako Grayův kód podle Franka Graye, je binární číselná soustava, ve které se každé dvě po sobě jdoucí hodnoty liší v bitovém vyjádření změnou pouze jedné bitové pozice. ", "tgt_summary": "Le code de Gray, également appelé code Gray ou code binaire réfléchi, est un type de codage binaire permettant de ne modifier qu'un seul bit à la fois quand un nombre est augmenté d'une unité. Cette propriété est importante pour plusieurs applications. ", "id": 193710} {"src_title": "Vlnový multiplex", "tgt_title": "Multiplexage en longueur d'onde", "src_document": [{"title": "WDM.", "content": "WDM používá multiplexer ve vysílači pro spojení signálů dohromady a demultiplexer v přijímači pro následné rozděleni. Se správným typem vlákna je možné mít zařízení, které umožňuje oboje současně a funguje jako optický add-drop multiplexer. Zařízení pro optickou filtraci používaná v modemech jsou obvykle etalony, stálé jednofrekvenční interferometry (Fabry-Perot) fungující na principu optických skel, na nichž je nanesen tenký film. Koncept byl poprvé publikován v roce 1970 a v roce 1978 byl WDM realizován v laboratořích. První WDM umělo kombinovat dva signály. Moderní systémy umožňují až 160 signálů a umožňují rozšířit 10 Gbit/s optický systém na teoretickou kapacitu 1.6 Tbit/s přes jeden optický pár. WDM je populární v telekomunikačních společnostech, protože jim umožňuje rozšiřovat kapacitu sítě bez nutnosti pokládání dalších optických vláken. Při použité WDM a optických zesilovačů, můžou umístit více generaci technologie v jejich optické infrastruktuře, bez nutnosti renovace páteřní sítě. Kapacita může být navyšována jednoduchým rozšířením multiplexu na každém konci. Nejčastěji se používají opticko-elektricko-optické převodníky na samém okraji transportní sítě, čímž je zachována interoperabilita s existujícími zařízení s optickými rozhraními. Většina WDM systému pracuje na jednovidových optických vláknech, které mají průměr jádra 9 μm. Některé typy WDM pracují i na vícevidových optických vláknech (známe také jako prostorové kabely) které mají průměr jádra 50 nebo 62,5 μm. Prvotní WDM systémy byly hodně drahé a komplikované. Nicméně standardizace, lepší porozumění dynamice WDM systémů, měla za následek nasazování WDM systémů a jejich zlevňování. Optické přijímače, kontrastující s laserovými zdroji, směřují k širokopásmovým zařízením.", "section_level": 1}, {"title": "Coarse WDM.", "content": "„Coarse Wavelength Division Multiplexing“ byl docela všeobecný pojem a znamenal mnoho rozdílných věcí. Před ITU standardizací bylo považováno za Coarse WDM dva (nebo více) signálů multiplexovaných do jednoho optického vlákna, kde jeden signál měl pásmo 1550-nm nebo 1310 nm pásmo. ITU standardizovala 20 nm kanálové rozteče pro použití s CWDM za použití vlnových délek mezi 1270 nm a 1610 nm. Širší kanál 20 nm může využívat teplotně nestabilizovaný laser (DFB) a z tohoto důvodu jsou tyto systémy levnější než multiplexy s hustým dělením (DWDM). V současné době se převážně využívá pásmo 1470 nm až 1610 nm. Vlnové délky mezi 1350 nm až 1450 nm se nepoužívají z důvodu nasazení na optická vlákna G.652.B, která mají zvýšený útlum vlivem „waterpeeku“ v okolí vlnové délky 1383 nm a tyto zvýšené hodnoty zasahují i do dalších kanálů. Též kanály v okolí 1310 nm nejsou obvyklé. S nástupem nových vláken standardu G.652.C a G.652.D (eliminace zvýšení útlumu v okolí 1383 nm) lze očekávat využití celého pásma od 1270 nm do 1610 nm (20 kanálů). Připravují se i aplikace CWDM pro projekty FTTx. Ethernet standard LX-4 fyzické vrstvy je příkladem CWDM systému, který na čtyřech vlnových délkách blízko 1310 nm, kde na nosné je 3,125 Gbit/s a jsou použity pro přenos 10 Gbit/s agregovaných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Dense WDM - tzv. hustý vlnový multiplex (DWDM).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Wavelength Converting Transponders.", "content": "Zesilovače, které musí být přítomny v signálové cestě kvůli ztrátám a postupnému \"oslabování\" signálu. Využívá se většinou převod na elektrickou veličinu, následuje úprava signálu a poté opět převod zpět na optický signál. Někdy se tyto zesilovače také označují jako O/E/O (optical-electrical-optical) zesilovače. Podle typu úpravy signálu rozlišujeme tři typy zesilovačů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlnový multiplex (wavelength-division multiplexing, WDM) představuje v optických sítích technologii, kterou se při přenosu multiplexuje více optických signálů v jednom optickém vlákně s použitím rozdílných vlnových délek (barev) LED nebo laserů. Je tak umožněno rozšířit kapacitu média nebo provést obousměrnou komunikaci na jednom optickém vlákně. ", "tgt_summary": "Le multiplexage en longueur d'onde, souvent appelé WDM (\"\" en anglais), est une technique utilisée en communication optique qui permet d'augmenter le débit sur une fibre optique en faisant circuler plusieurs signaux de longueurs d'onde différentes sur une seule fibre, en les mélangeant à l'entrée à l'aide d'un multiplexeur (Mux) et en les séparant à la sortie au moyen d'un démultiplexeur (deMux). ", "id": 788404} {"src_title": "Steroidy", "tgt_title": "Stéroïde", "src_document": [{"title": "Biologický význam.", "content": "Steroidy a jejich metabolity často fungují jako signalizační molekuly, např. steroidní hormony. Steroidy a fosfolipidy jsou komponenty buněčných membrán. Steroidy např. cholesterol, snižují tekutost membrány. Podobně jako lipidy jsou steroidy vysoce koncentrované zásoby energie. Nicméně nejsou typickými zdroji energie; u savců se ale normálně metabolizují a vylučují. Steroidy hrají rozhodující roli v řadě poruch, včetně malignit, jako je rakovina prostaty, kde produkce steroidů uvnitř i vně nádoru podporuje agresivitu rakovinových buněk. Stovky steroidů, které se nacházejí u zvířat, hub a rostlin, jsou vyrobeny z lanosterolu (u zvířat a hub, viz příklady výše) nebo cykloartenolu (v rostlinách). Lanosterol a cykloartenol pocházejí z cyklizace triterpenoidu skvalenu.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolizace steroidů.", "content": "Steroidní biosyntéza z jednoduchých prekurzorů je anabolickým dějem. Unikátní biosyntetická dráha je sledována u zvířat a stává se běžným cílem antibiotik a jiných protiinfekčních léků. Steroidní metabolismus u lidí je také cílem léků snižujících hladinu cholesterolu (statiny). U lidí a zvířat se biosyntéza steroidů řídí mevalonátovou cestou, která využívá acetyl-CoA jako stavební kameny pro dimetylalyl pyrofosfát (DMAPP) a izopentenylpyrofosfát (IPP). V dalších krocích se DMAPP a IPP spojují k vytvoření geranylpyrofosfátu (GPP), který syntetizuje steroidní lanosterol. Modifikace lanosterolu na jiné steroidy jsou klasifikovány jako transformace steroidogeneze. Steroidy jsou primárně oxidovány enzymy cytochromu P450 oxidázy, např. CYP3A4. Kyslík se váže na steroidní kruh a tím umožní rozpad cholesterolu jinými enzymy na žlučové kyseliny. Tyto kyseliny je pak možno vyloučit vylučováním z jater do žluči. Exprese genu oxidázy může být zvýšena pomocí steroidního senzoru PXR při vysoké koncentraci steroidů v krvi. Steroidní hormony, postrádající postranní řetězec cholesterolu a žlučové kyseliny, jsou typicky hydroxylovány v různých pozicích v kruhu nebo oxidovány v poloze 17, konjugovány se sulfátem nebo kyselinou glukuronovou a vylučovány močí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Steroidy jsou deriváty \"cyklopentano-perhydrofenanthrenu\" neboli steranu. Jedná se o fyziologicky a farmakologicky významné látky. Patří mezi ně např. D-vitamíny, žlučové kyseliny, pohlavní hormony, hormony kůry nadledvin, steroly aj. Někdy jsou spolu s terpeny řazeny mezi izoprenoidy. Jsou to bezbarvé krystalické látky, rozpustné v organických rozpouštědlech. Vznikají oxidací terpenů. Z hlediska chemie jde o alkoholy, alkaloidy, hormony, vitaminy či kyseliny. Zřejmě nejznámějším steroidem je cholesterol. Veřejnosti dobře známé a v kulturistice často zneužívané jsou anabolické steroidy, kam patří např. testosteron, růstový hormon a jejich deriváty. Dle funkčního zařazení se obvykle dělí na:", "tgt_summary": "Les stéroïdes sont un groupe de lipides dérivant de triterpénoïdes (lipides à 30 atomes de carbone), majoritairement le squalène. Ils se caractérisent par un \"noyau cyclopentanophénanthrénique\" (stérane) hydrophobe partiellement ou totalement hydrogéné. Habituellement, les carbones C, C sont liés à un groupe méthyle -CH et le carbone C à un groupe alkyle. Par extension, les stéroïdes incluent également les lipides dont le noyau cyclopentanophénanthrénique a été modifié par scission d'une liaison et l'ajout ou la délétion d'un carbone. ", "id": 2160816} {"src_title": "Omrzliny", "tgt_title": "Gelure", "src_document": [{"title": "Příčiny tvorby omrzlin.", "content": "Omrzliny se tvoří jako reakce organismu na vystavení nevhodným životním podmínkám, kdy dochází ke ztrátě tepla a k prochladnutí organismu. Základním předpokladem pro jejich vznik je nižší teplota okolí, než je teplota organismu. U člověka je to teplota pod 15 °C (59 °F), ale většinou musí být mnohem nižší, a to pod 4 °C. Urychlujícím faktorem je působení větru, jehož proudění odnímá tepelnou vrstvu vytvořenou okolo těla (a vyzařovanou kůží) a rychleji ochlazuje organismus, čímž uspíší vznik omrzlin. Podobně funguje i vlhkost, která opět snadno snižuje teplotu organismu. V některých případech stojí za vznikem omrzlin nedostatečné prokrvení tkáně, které může být vrozeného původu a nebo může být navozeno uměle - zejména některými léky (beta blokátory) či nemocemi jako cukrovka, ale také například kouřením nebo nevhodným (například těsným) oblečením.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Prvními příznaky vzniku omrzlin jsou snižování citlivosti kůže a změna její barvy ze zdravě růžové na bílou. Další příznaky se vyvíjejí postupně, rozlišení na stupně není zpočátku možné. Tkáň se začíná nezvratně poškozovat, až nakonec odumře. Pokud by bylo působení mrazu vystaveno celé tělo, dojde k jeho třasu a nakonec upadne organismus do šoku a umírá.", "section_level": 1}, {"title": "První pomoc.", "content": "Lehké omrzliny se dají poměrně snadno léčit a organismus je schopen se zcela uzdravit. Postižená část by měla být umístěna do prostředí s kontrolovanou pokojovou teplotou, zvláště nebezpečné je sálavé teplo, protože omrzlá tkáň je necitlivá. Těžké omrzliny se léčí vložením končetiny do vody s teplotou 38 °C. Dobu úplného zmrznutí (ztuhnutí tkáně) je nutné zkrátit na minimum. Je vhodné přidat do vody antiseptický prostředek na bázi jódu nebo chlorhexidinu. Protože rozmrazování je velmi bolestivé, dostávají omrzlí analgetika. V případě, že není možné umístit končetinu do teplého místa, lze ji nouzově zahřívat kontaktem s teplejší částí těla, jako je například klín či podpaží. Doba ohřívání se tím ale prodlouží. Je nutno se vyvarovat opakovaného omrznutí rozehřátých končetin, neboť by došlo k jejich většímu poškození. Je třeba zvážit riziko a případně ponechat omrzliny bez ohřívání. Rozhodně se nedoporučuje postižená místa třít, masírovat či vkládat končetiny ke zdroji silného sálavého tepla, jako je oheň, kamna, ohřívací polštářky nebo fén. Na necitlivé kůži totiž snadno vznikají hluboké popáleniny. A konečně, nedoporučuje se ani propichování puchýřů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omrzlina \"(congelatio)\" je druh poranění organismu, které vzniká působením nízkých teplot na kůži a v podkoží. Místa náchylná k tvorbě omrzlin jsou končetiny, především prsty, nos a uši, a to díky menšímu objemu, a tedy tendenci rychleji prochladnout. Během omrzlin organismus postupně ztrácí v končetinách cit, pak dochází k poškození tkáně. Rozsah postižené oblasti je v některých případech tak závažný, že může skončit až ztrátou poškozené končetiny. Chronické omrzliny se označují jako oznobeniny (\"pernio\"). ", "tgt_summary": "La gelure est une brûlure par le froid. Comme pour une brûlure, la gelure peut être superficielle ou profonde. Elle peut parfois atteindre les muscles et les os. ", "id": 478857} {"src_title": "Władysław Reymont", "tgt_title": "Władysław Reymont", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Władysław Stanisław Reymont, vlastním jménem Władysław Stanisław Rejment, se narodil roku 1867 (jméno si změnil na Reymont při svém literárním debutu, aby byl chráněn před problémy s ruskou cenzurou). Pocházel ze skrovných poměrů, byl jedním ze sedmi dětí venkovského varhaníka. Pokoušel se studovat na gymnáziu v Čenstochové, v letech 1880-1884 se vyučil krejčím ve Varšavě, odkud byl nakonec policejně vykázán. Po krátkém pobytu u otce odešel z domova a živil se jako železničář, dělník a herec kočovné společnosti, byl i novicem v klášteře. Ze své rodné oblasti, spravované tehdy carským Ruskem, odešel roku 1893 opět do Varšavy a v neustálém boji o udržení holé existence se pokoušel o literární zpracování svých bohatých, často velice neutěšených životních zkušeností. Podmínky, ve kterých psal svá první díla, byly strašné. Jak sám píše: \"„Noci jsem trávil v místnosti tak chladné, že jsem psal zabalený do kožešiny s kalamářem pod lampou, aby inkoust nezamrzl“\". Ve Varšavě psal například v kostele, protože tam bylo teplo. Jeho těžkou hmotnou situaci postupně zlepšily výtěžky z literární a reportérské činnosti, takže roku 1894 mohl navštívit Londýn. Brzy se v literatuře prosadil svou houževnatou prací, silou barvitého vidění a svým pozorovacím talentem a stal se společně se Stefanem Żeromskim a Gabrielou Zapolskou nejvýznamnějším představitelem uměleckého hnutí \"Mladé Polsko (Młoda Polska)\". Roku 1899 byl zraněn při železničním neštěstí, obdržel odškodnění a stálá renta, vyplácená železniční společností, mu umožnila léčení v Itálii a cestu do Francie. Po první světové válce se usadil na vlastním statečku v obci Kołaczkowo u Wrześni (Poznaňsko). Roku 1920 navštívil polské kolonie v USA. Jako znalec selského a venkovského prostředí zachytil v řadě svých prozaických prací sociální napětí v polské společnosti, která na přelomu 19. a 20. století bojovala o nové politické a společenské uspořádání. Jeho hlavními díly je čtyřdílná románová kronika \"Sedláci\" ze života polské vesnice na konci 19. století, komponovaná podle jednotlivých ročních období, a román \"Zaslíbená země\", dramatický obraz průmyslové Lodže. V roce 1924 mu byla jako druhému polskému spisovateli (prvním byl Henryk Sienkiewicz) udělena Nobelova cena za literaturu \"„...za jeho velký národní epos Sedláci“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Władysław Stanisław Reymont zemřel roku 1925 ve Varšavě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Władysław Stanisław Reymont [vuadysuav staňisuav rejmont] (7. května 1867, Kobielo Wielkie u Radomi – 5. prosince 1925, Varšava) byl polský prozaik, člen hnutí \"Mladé Polsko\", nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1924.", "tgt_summary": "Władysław Reymont, de son vrai nom Stanisław Władysław Rejment, né le à Kobiele Wielkie et mort le, Varsovie, est un journaliste renommé et écrivain polonais, lauréat du prix Nobel de littérature en 1924. Grand romancier, il est l'un des principaux représentants du réalisme de la Jeune Pologne. L'auteur des deux monuments de la littérature polonaise, \"La Terre promise\" et \"Les Paysans,\" il est également considéré comme le précurseur du reportage moderne en Pologne.", "id": 1593899} {"src_title": "George Herbert Mead", "tgt_title": "George Herbert Mead", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mead se narodil 27. února 1863 ve městě South Hadley, které se nachází ve státě Massachusetts. Byl vychován v protestantské úplné rodině střední třídy, složené z otce Hirama Meada, který byl protestantským pastorem, matky Elizabeth Meadové rozené Billingsové a jeho sestry Alice. V roce 1879 se George Mead zapsal na Oberlin College, promoval v roce 1883 s dobrými výsledky. Po promoci vyučoval čtyři měsíce na Oberlin College a následující tři roky pracoval jako inspektor pro Wisconsin Central Rail Road Company. Na podzim roku 1887 se Mead zapsal na univerzitu v Harvardu, kde ho nejvíce zajímala filozofie a psychologie. Na Harvardu studoval s Josiahnem Roycem, který nejvíce ovlivnil jeho myšlení, a Williamem Jamesem, jehož dětem dělal soukromého učitele. V roce 1888 Mead získal na Harvardu s magisterským titul z filozofie a přestěhoval se do Lipska, aby mohl v Německu studovat u psychologa Wilhelma Wundta, od kterého se naučil koncept “gestikulace”, který byl klíčovým pro jeho pozdější práci. V roce 1891 se Mead oženil s Helen Castleovou, sestrou jednoho přítele z Oberlin College. Navzdory tomu, že Mead nikdy nedokončil svou dizertační práci, byl schopen získat v roce 1891 post na univerzitě v Michiganu, kde se seznámil s Charlesem H. Cooleym a Johnem Deweym, oba dva na něj měli nemalý vliv. V roce 1894 se Mead společně s Deweym přestěhovali na Universitu v Chicagu, kde Mead učil až do své smrti. Deweyův vliv na Meada vyústil v edukační theorii, jejich názory se však brzy rozešly a Mead rozvíjel svou známou psychologickou teorii o myšlení, self (osobnosti) a společnosti. Mead nebyl “uzavřeným” filozofem, byl aktivní v Chicagské škole a politice; mezi jeho aktivity lze zařadit práci pro City Club of Chicago. Věřil, že věda může být použita při řešení sociálních problémů a hrát klíčovou roli při vedení výzkumu přistěhovalců v Chicagu. Zemřel na selhání srdce 26. dubna 1931.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Během jeho života mu nevyšla žádná kniha, veškeré jeho publikace byly vydány posmrtně na základě přednášek, rukopisů či vydaných článků. Na popularizaci jeho díla se významně podílel mj. Herbert Blumer. V 80. letech 20. století zaznamenalo Meadovo dílo renesanci zájmu především v Německu a Spojených státech amerických.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální behaviorismus.", "content": "Tato teorie vychází z přesvědčení, že ačkoliv má člověk své přírodní a přirozené dispozice a předpoklady, jeho osobnost a vědomí jsou převážně produktem interakce ve společnosti. Člověk na rozdíl od zvířete není přirozenou přírodní bytostí, ale je osobností, která je schopná plánovat své jednání, rozhodovat se mezi možnostmi, odkládat své jednání do budoucnosti, aktivně reflektovat svou minulost a významně se podílet na svém vlastním vývoji. Meadovým klíčovým problémem je vztah mezi člověkem a sociální skupinou. V sociální skupině probíhá sociální interakce. Sociální interakce ve skupině je klíčová pro utváření osobnosti a vědomí člověka. Člověk je člověkem pouze pokud má osobnost a vědomí. Jestliže je pro utváření osobnosti a vědomí klíčová interakce v sociální skupině, pak to znamená, že člověk se může stát člověkem pouze ve společnosti, v sociální skupině. Sociální prostředí působí na člověka různými stimuly, na základě kterých člověk jedná. Stimuly pocházející ze sociálního prostředí však nevedou k jednání přímo; mezi stimulem a reakcí je vsunut proces, kterým člověk tento stimul interpretuje (proces interpretace). Způsoby, jak je možné interpretovat stimuly, však nejsou libovolné. Člověk interpretuje stimuly přicházející ze sociálního prostředí na základě toho, jak byl sociální skupinou naučen je interpretovat.", "section_level": 1}, {"title": "Self.", "content": "Souhrn toho, co se člověk v interakci v sociální skupině učí, nazývá Mead Self, které je možné přeložit jako osobnost, jedná se ovšem o osobnost ve smyslu procesu utváření osobnosti. Tato osobnost se vynořuje v interakci. Mead totiž vychází z toho, že Self je proces, který nikdy nekončí. Člověk proto není žádná hotová sociální bytost vybavená nějakou stálou strukturou vědomí. Proces utváření osobnosti se děje prostřednictvím socializace.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě stadia socializace – play x game.", "content": "Self se vynořuje v procesu socializace. Mead rozeznává dvě stadia socializace, která vysvětluje na hře.", "section_level": 2}, {"title": "Play.", "content": "Prvním stadiem socializace je hra typu play (hraní). Hraní je pojímáno jako něco poměrně volného a nezávazného. Aby si děti mohly hrát na něco, je nutná jen a) existence rozmanitých různorodých rolí, b) schopnost hrajících si přebírat role. Hraní je vždy hraním si na něco. Dítě si hraje na matku, na doktora atd. V procesu tohoto hraní je schopné přebírat role těch, na které si hraje. Jestliže si dítě hraje např. na otce, je schopné vyvolávat v sobě reakce, které odpovídají roli otce. Hraní je tedy definováno pouze rolemi, které nejsou mezi sebou nijak závislé. Důležitou roli sehrávají tzv. významní druzí. Významní druzí jsou konkrétní lidé, se kterými má dítě konkrétní zkušenost. Jsou jimi konkrétní rodiče, sourozenci, učitelé apod. Dítě přejímá jejich konkrétní výkon role a jejich konkrétní postoje.", "section_level": 3}, {"title": "Game.", "content": "Druhým stadiem socializace je hra typu game. V tomto stadiu si už dítě nehraje samo, bez ohledu na ostatní, nýbrž hraje hru s ostatními. Každá hra, hraje-li se s ostatními, musí mít nějaká pravidla, nějakou organizaci. Hra je tedy vždy organizovaná. Musí být hrána podle pravidel. Hra typu game je definována pravidly. To současně znamená, že je pravidly omezena; naše reakce jsou omezeny tím, že musíme brát v úvahu také reakce ostatních ve hře. Hra typu game je organizována tak, že postoj jednoho individua vyvolává přiměřenou reakci druhého. Činnosti lidí ve hře jsou navzájem závislé. Protože všichni účastníci hry chtějí hrát hru, dodržují pravidla, a tak nedochází ke konfliktu. Ve hře typu game už nehrají důležitou roli významní druzí, ale tzv. generalizovaný (zobecněný) druhý. Generalizovaný druhý je souhrnem postojů dané skupiny (nebo společnosti) jako celku. Relativní stálost generalizovaného druhého je způsobená především abstraktností pravidel, která jsou v něm zosobněná. Sociální postoje generalizovaného druhého se v průběhu socializace stávají součástí Self. Této součásti Self říká Mead Me. Bez generalizovaného druhého nemůže Self vzniknout. Podle Meada člověk na rozdíl od zvířete není přirozenou přírodní bytostí, ale je osobností vybavenou Self a vědomím. Mít Self a vědomí podle Meada znamená, že člověk má vědomí sama sebe. To znamená, že je schopen pohlédnout na sebe jako na objekt, reflektovat své vlastní jednání, plánovat své jednání a rozhodovat se mezi možnostmi. Kromě toho však mít Self a vědomí také znamená, že člověk je schopen pohlédnout na druhé jako na objekty. To znamená, že je schopen zaujmout roli druhého, představit si sebe v roli druhého, a tak rozumět sociálním situacím. Obě tyto schopnosti se člověk učí v procesu socializace, tedy v hrách typu play a hlavně game.", "section_level": 3}, {"title": "Self a společnost.", "content": "Ta část Self, kterou Mead označuje jako Me, dává Self jednotu a relativní stálost. Self nikdy nemůže vzniknout mimo vztah k sociální skupině, jejímž je nositel Self členem. Rozvinutá osobnost (Self) může vzniknout jen ve skupinách, která používají abstraktní pravidla. Me dává Self jednotu a relativní stálost prostřednictvím postoje sociální skupiny (tedy Me), tak jedinečná individuální složka, kterou Mead nazývá I, obě tyto složky se nacházejí uvnitř Self. I je tvořivým a aktivním činitelem, který se podílí na interpretaci a jednání nositele konkrétního Self. Podle Meada probíhá uvnitř Self proces, při kterém I tvořivě a aktivně reaguje na stimuly pocházející ze sociálního prostředí. I sice reaguje tvořivě a aktivně, ovšem nikoliv libovolně; reaguje totiž skrze Me (tedy skrze postoje skupiny nebo společnosti). I se vytváří postupně s tím, jak se v procesu socializace a sociálního učení člověk učí nereagovat na situace instinktivně jako zvíře, ale na základě svých sociálních zkušeností, které během života získává. Lze říci, že v průběhu života se člověku jeho instinkty mění v sociální postoje. Podle Meada je Self vždy rozpornou jednotou I a Me. Me není mechanickou reakcí na stimul. Je to spíše morální závazek pro určitý způsob chování, které je komunitou očekáváno. Me je tedy jakousi sociální kontrolou, která stanovuje limity chování. Složka Me v Self je tvořena postoji sociální skupiny nebo společnosti. Tyto postoje vytvářejí souhrn, kterému Mead říká generalizovaný druhý. Generalizovaného druhého si tedy můžeme představit jako sociální skupinu nebo společnost. Sociální postoje sociální skupiny nebo společnosti jsou stálé jen relativně. Ve skutečnosti se přetvářejí v důsledku toho, jak jednotlivá individua jednají a tvořivě (svou složkou I) reagují na stimuly pocházející ze sociálního prostředí. Proto lze říci, že nejenom Self, ale i skupina nebo společnost jsou procesem. Sociální postoje sociální skupiny a společnosti jsou pro rozvoj Self člověka klíčové. Mead klade na vliv sociální skupiny velký důraz. Složku Me uvnitř Self považuje za prvořadou. Nechce se však vzdát ani individuální tvořivosti, proto mluví o aktivní a tvořivé složce I. Svou pozornost však věnuje především složce Me, což lze přisoudit tendencím, které v kulturně a sociálně rozrůzněné situace americké společnosti vyvolávají nutnost hledat způsob, jak v takové situaci společnost integrovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "George Herbert Mead (27. února 1863 - 26. dubna 1931) byl americký filosof a sociální psycholog, zástupce filosofického pragmatismu, dnes řazený ke klíčovým postavám symbolického interakcionismu. Jeho osoba bývá spojována s Univerzitou v Chicagu, je považován za jednoho ze zakladatelů sociální psychologie a větve americké sociologie.", "tgt_summary": "George Herbert Mead, né le à South Hadley au Massachusetts et mort le à Chicago, est un sociologue, sociopsychologue et philosophe américain. ", "id": 1440077} {"src_title": "AGP", "tgt_title": "Port AGP", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "AGP slot není sběrnice, protože AGP lze připojit pouze jedno zařízení. Jedná se o spojení typu point-to-point, které je určeno pro porty k připojení externích zařízení, zejména pro připojení grafických adaptérů a grafických akcelerátorů. Z důvodu zobrazení videa ve velkém rozlišení byl při návrhu AGP kladen důraz na co nejvyšší rychlost přenosu dat s malou latencí. Technologie AGP vznikla úpravou sběrnice PCI, takže některé řídící signály jsou podobné (adresová a datová část AGP používá stejné vodiče pro přenos jako PCI). Došlo k několika modifikacím, z nichž nejvýraznější je odstranění arbitrážního obvodu. Z toho plyne, že je možné připojit pouze jedno zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody oproti PCI.", "content": "S příchodem grafických uživatelských rozhraní a multimédií byla velmi rychle vyčerpána kapacita sběrnice PCI. AGP se ujala snadněji než rychlejší varianty PCI sběrnice (PCI-X), protože poskytovala rychleji dostupné a levnější řešení, což ještě dále působilo na rozvoj AGP. Pro potřeby moderních grafických adaptérů je AGP lepší než PCI sběrnice, protože poskytuje rychlý vyhrazený kanál mezi slotem a procesorem, proti sdílené PCI sběrnici. AGP také využívá sideband addressing, který využívá dalších 8 adresových vodičů. Pomocí sidebandu je možné realizovat jinou techniku adresování, než umožňovala sběrnice PCI. K dispozici je však rovněž 32 hlavních adresových vodičů. Grafické karty na PCI musí načítat textury ze systémové RAM do grafické paměti (framebuffer). AGP karty jsou schopné číst textury přímo z operační paměti pomocí GART (), ve kterém jsou vedeny informace o uložení a funkci stránek paměti. Jedna stránka má konstantní velikost 4 KiB. V případě, že jsou data z nějaké stránky vyžadována pro vykreslování a stránka je uložena v operační paměti, je proveden přenos příslušné 4 KiB stránky do paměti grafického akcelerátoru, a následně se provede úprava záznamu v GART. Vzhledem k poměrně malé velikosti stránek tak nedochází k jednorázovému zatížení systému, protože se zátěž v čase rozloží.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hlavním důvodem vedoucím k zavedení AGP byly stoupající požadavky na rychlost přenosu grafických dat, především videa a textur pro trojrozměrné scény. Intel zavedl podporu AGP ve Slot 1 čipsetu i440LX v polovině října 1997 a později se přidali všichni významní výrobci. První Socket 7 čipset s podporou AGP byly VIA Apollo VP3, SiS 5591/5592 a ALI Aladdin V. Intel nikdy nevydal Socket 7 s podporou AGP. FIC předvedlo první Socket 7 s AGP systém v listopadu 1997 jako FIC PA-2012 založený na VIA Apollo VP3 čipsetu, po něm následovalo velmi rychle EPoX P55-VP3, založené na čipové sadě VIA VP3, která byla první na trhu. První video čipy s podporou AGP byly Rendition Vérité V2200, 3dfx Voodoo Banshee, Nvidia RIVA 128, 3Dlabs PERMEDIA 2, Intel i740, ATI Rage series, Matrox Millennium II a S3 ViRGE GX/2. Některé rané AGP karty používaly grafické procesory postavené kolem PCI a byly přemostěny na AGP. To vedlo k tomu, že karty těžily jen málo z nové sběrnice, avšak zvýšila se frekvence na 66 MHz, což znamenalo zdvojnásobení šířky pásma proti PCI. Příklady takových karet byly VooDoo Banshee, Vérité V2200, Millennium II a S3 Virge GX/2. Intel i740 byl navržen k využití nových vlastnosti AGP.", "section_level": 1}, {"title": "Verze AGP.", "content": "Intel představil první verzi AGP (nazvanou „AGP specification 1.0“) v roce 1997. Zahrnovala obě rychlosti 1× a 2×. Novější verze AGP zvýšily přenosovou rychlost z 2× na 8×. Tyto verze jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Variace.", "content": "Řada nestandardních variací AGP rozhraní byla vyrobena různými výrobci.", "section_level": 1}], "src_summary": "AGP (zkratka pro Accelerated Graphics Port nebo též Advanced Graphics Port) je v informačních technologiích speciální patice pro připojení grafické karty. Nejedná se v pravém slova smyslu o sběrnici, protože do AGP lze připojit pouze jedno zařízení.", "tgt_summary": "En informatique le port AGP (de l'anglais signifiant littéralement port graphique accéléré, en français), est un port interne destiné exclusivement aux cartes graphiques. Successeur pour ces périphériques du bus PCI, l’AGP permet aux informations de circuler plus rapidement. ", "id": 2177582} {"src_title": "Bělověžský prales", "tgt_title": "Forêt de Białowieża", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně byla celá oblast střední a východní Evropy pokryta hlubokými lesy obdobnými těm, které se dochovaly v této rezervaci. Až do 14. století putovali lidé pouze podél řek. Cesty a mosty se v této oblasti začaly objevovat až mnohem později. První zmínky o místě dnešní přírodní rezervace spadají do 10. století v souvislosti s lovem zvířat. Název Bělověžský prales se odvozuje od malé pohraniční vesničky Bělověže, dnes na polském území. Během století prales střídavě ovládala litevská knížata, polští králové a ruští caři. V 14. století patřil tento kraj králi Vladislavovi II. Jagellonskému, který využil jeho přírodního bohatství jako zdroj potravy pro svá vojska před bitvou u Grünwaldu a dřevěný lovecký zámeček v obci Bělověž jako útočiště před morovou epidemií v roce 1426. První dokument, který se vztahuje k jisté ochraně tohoto území, je znám z doby panování krále Zikmunda I. Starého (1538), který vyhlásil přísné tresty za pytláctví a za ulovení zubra dokonce trest smrti. Jako lovecký revír byl prales vyhlášen roku 1541 se zvláštním důrazem na ochranu populace zubrů. Král Vladislav IV. Vasa vydal v roce 1639 zvláštní dekret, kterým osvobodil všechny obyvatele pralesa z poddanství za to, že budou poskytovat králi lovecké služby, ba dokonce je osvobodil od daňové povinnosti, pokud budou pečovat o les. Až do 17. století byl prales prakticky neobydlený. Teprve za vlády Jana II. Kazimíra zde vzniklo několik osad, jejichž obyvatelé se zabývali výrobou dehtu a zužitkováním malých ložisek železné rudy. Po prvním dělení Polska připadl celý kraj Rusku a car Pavel I. (syn Kateřiny II.) znovu uvrhl obyvatele do poddanství a prakticky zrušil ochranu lesa. Počet zubrů poklesl během 15 let na pouhých 200 kusů. Za carů Alexandra I. a Alexandra II. byla ochrana zubrů znovu zavedena, takže koncem 19. století se stav blížil až k 1 000 kusům. V průběhu 1. světové války utrpěl prales i jeho obyvatelé těžké ztráty. Německá armáda obsadila kraj v srpnu 1915. Okamžitě následovaly snahy o rychlou industrializaci země a stáda zubrů byla bez milosti střílena. Poslední zubr byl zastřelen pytlákem těsně po skončení války, patrně v lednu roku 1919. Ihned po skončení bojů (1. světová válka zde de facto skončila až v roce 1921 polsko-sovětskou válkou) byla polskou vládou vyhlášena na území Puszcza Białowieska v roce 1923 národní přírodní rezervace. Bylo však zjištěno, že zubr evropský byl ve volné přírodě zcela vyhuben a v různých zoologických zahradách přežívá posledních 54 exemplářů. Polský stát proto zakoupil čtyři zubry v evropských zoologických zahradách a na západním Kavkaze, vyhlásil Bělověžský národní park se zpřísněnou ochranou a otevřel pro zubry chovnou stanici. Zdálo se, že opětovnému uvedení zubra do přírody nestojí nic v cestě. V roce 1939 mělo stádo již 16 kusů. V roce 1939 podle dohody s nacistickým Německem tento kraj obsadila Rudá armáda a původní polští obyvatelé byli deportováni na Sibiř. V roce 1941 vystřídali ruské okupanty okupanti němečtí a pro změnu bylo deportováno ruské obyvatelstvo. Hermann Göring zde plánoval vytvoření největšího loveckého revíru na světě. Prales se však stal spíše útočištěm polských a sovětských partyzánů. V červnu byla oblast znovu obsazena Rudou armádou. V bojích na konci války byl zcela zničen historický lovecký zámek v Bělověži. Stádečko zubrů však zůstalo zachováno, částečně i proto, že obě bojující strany vyhlásily za zabití zubra trest smrti. V roce 1952 byli první zubři vypuštěni do volné přírody a v roce 1957 se narodilo na svobodě první zubří tele. Po válce byl prales rozdělen mezi Polsko a Běloruskou sovětskou republiku. Na seznam světového dědictví UNESCO byl prales zapsán již v roce 1979. Roku 1993 byl uznán jako biosférická rezervace pod ochranou UNESCO. V letech 1992 a 2014 došlo k úpravě (rozšíření) území chráněného jako světové přírodní dědictví UNESCO. Bělorusko otevřelo v roce 2004 ve své části Muzeum Nového roku a vyhlásilo prales za domov Dědy Mráze. Z novodobé historie stojí za zmínku, že v Bělověži byla nejvyššími představiteli Ruska, Běloruska a Ukrajiny 8. prosince 1991 podepsána Bělověžská dohoda, jíž byl rozpuštěn Sovětský svaz a vytvořeno Společenství nezávislých států.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Lesy pokrývají více než 96 % plochy celé oblasti. Zbývající plochy jsou pole, louky, cesty a vodní plochy. V posledních letech se plocha lesů rozšiřuje, tak jak prales dobývá zpět louky a opuštěná pole. Převládajícím typem lesa je přirozený listnatý les, který pokrývá téměř polovinu celkové plochy. 37 % tvoří jehličnaté porosty a zbytek jsou smíšené lesy. Nejčastěji zastoupeným druhem je smrk ztepilý (26 %), borovice lesní (24 %), olše lepkavá (17 %), dub letní (12 %) a bříza bílá i pýřitá (11 %). Zbytek tvoří jasan ztepilý, javor mléč, lípa malolistá, habr obecný, topol osika a jilm. Průměrné stáří stromů je 73 let. Téměř 40 % plochy pralesa je tvořeno stromy staršími 80 let. V centrální části pralesa je průměrný věk stromů 130 let. V rezervaci je řada dubů, jejichž obvod ve výšce 130 cm je větší než 600 cm. Mnohé mají svá vlastní jména a požívají nejpřísnější ochrany (např.: Velký Mamamuši – 690 cm, Král Nieznanowa – 630 cm, Vládce jihu – 610 cm, Vládce severu – 605 cm, Jižní kříž – 630 cm atd.). Všechny tyto stromy dosahují výšky okolo 40 m. Nejznámějším stromem v této kategorii je Jagelonský dub, pod kterým prý odpočíval Vladislav Jagellonský před bitvou u Grunwaldu roku 1410. Celkem bylo dosud v pralese identifikováno více než 1 000 druhů cévnatých rostlin, z nichž zhruba 660 lze považovat za původní druhy. Zbytek jsou druhy zavlečené činností člověka, kterých stále přibývá. Nejčastějšími zástupci jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "S ohledem na klimatické podmínky žije v pralese obrovské množství živočišných druhů. Doposud jich bylo popsáno více než 12 tisíc, ale odhaduje se, že skutečný počet bude přibližně dvojnásobný. Přirozeně nejvyšší počet druhů se týká hmyzu, pavouků, červů atd., ale v pralese žije také na 32 druhů ryb, 7 druhů plazů, 250 druhů ptáků a 58 druhů savců. Nejslavnějším představitelem fauny je zubr evropský (\"Bison bonasus bonasus\"), jehož znovuuvedení do přírody má nádech dobrodružného románu (podrobnosti v kapitole Historie). Stádo zubrů se ze čtyř zvířat vypuštěných z chovné stanice do přírody v roce 1952 rozrostlo na dnešních 250 až 300 kusů. Tento počet je již o něco vyšší, než může Bělověžský prales uživit, a tak počet zvířat musí být dokonce regulován. Dalším slavným představitelem fauny je pak tarpan lesní, zpětným křížením vzkříšený divoký kůň.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní kácení pralesa.", "content": "Polská vláda, která byla ustavena po vítězství strany Právo a spravedlnost v roce 2015, rozhodla o ztrojnásobení objemu těžby dřeva v Bělověžském pralese. Důvodem měl být údajně zvýšený výskyt kůrovce a v té souvislosti též zajištění bezpečnosti návštěvníků. Na základě kontrol a pečlivé dokumentace, prováděné aktivisty z různých zemí, však bylo dokázáno, že se kácejí i zcela zdravé, někdy až 150 let staré stromy, a to i v hloubi pralesa. Výbor pro světové dědictví UNESCO na svém 41. zasedání, které se konalo v Krakově ve dnech 2. až 12. července 2017, proto požádal polskou vládu, aby okamžitě zastavila veškeré kácení a těžbu dřeva. Koncem července 2017 Soudní dvůr Evropské unie vydal předběžné rozhodnutí, kterým přikázal polské vládě okamžitě ukončit kácení v Bělovežském pralese do doby, než soud rozhodne, zda je opatření polských úřadů legální. Představitelé polské vlády však stanoviska UNESCO i evropského soudního dvora odmítli a rozhodli se je nadále ignorovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bělověžský prales (: ', : ') je zbytek původního panenského pralesa, který v minulosti pokrýval klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. ", "tgt_summary": "La forêt de Białowieża ( ;, \"Bielaviejskaïa pouchtcha\", ou, \"Bielavieskaïa pouchtcha\"), aussi appelée en français forêt de Bialovèse ou forêt de Belovej, est l'une des dernières forêts primaires d'Europe, à cheval sur les territoires polonais et biélorusse. Formée il y a, lors de la dernière période glaciaire, elle est restée à l'écart de la plupart des influences humaines. ", "id": 1600218} {"src_title": "George Caspar Homans", "tgt_title": "George C. Homans", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "G. C. Homans se narodil 11. srpna 1910 v Bostonu v Massachusetts. Roku 1928 nastoupil na Harvardovu univerzitu se záměrem studovat americkou literaturu a angličtinu, nakonec studoval mj. sociologii, psychologii a historii. Po absolvenci začal v roce 1939 na Harvardu přednášet především sociologii a dějiny středověku. V roce 1964 byl zvolen presidentem Americké sociologické společnosti. Zemřel 29. května 1989 v Cambridge v Massachusetts.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a teorie.", "content": "Homansovo tvůrčí období bývá někdy rozdělováno na dvě fáze, tzv. induktivní a deduktivní. První fáze počíná vydáním díla \"The Human Group\" v roce 1950, druhá fáze publikací knihy \"Social Behaviour as Exchange\" o osm let později.", "section_level": 1}, {"title": "Induktivní fáze.", "content": "Klíčovou knihou tohoto období je dílo \"The Human Group\", prvně vydané v roce 1950. Homans předkládá názor, že sociální realita by měla být zkoumána na třech úrovních: Lidská skupina není předmětem Homansova zájmu sama o sobě, ale zejména jako prostředí, v němž probíhá lidské chování. Hypotézy jsou formulovány prostřednictvím vztahů mezi proměnnými jako interakční frekvence, podobnost aktivit, intenzita citů a konformita vůči normám. Norma je příslušníky skupin přijímaná idea o tom, co mají za určitých podmínek dělat, resp. co lze očekávat za důsledky, jestliže se skutečné chování odchyluje od očekávaného. Homans považuje normy za činitele určujícího chování lidí ve skupinách; normy, které určují určité pozice (např. předepisují držiteli dané pozice, jaké má plnit úkoly), pak nazývá rolemi. Vedle norem Homans rozlišuje pojmy autorita, kontrola a rozkaz. Rozkaz vůdce, který je přijat členem a určuje jeho jednání, má autoritu. Kontrola je pak proces, jímž je zaručen soulad v chování příslušníků skupiny (máme-li na mysli chování odpovídající normám). V teoretické analýze malých skupin začíná Homans poprvé užívat pojmů, které později v jeho díle získají klíčový význam – např. posílení nebo směna. V knize \"The Human Group\" také Homans rozlišuje vnitřní (interior) a vnější (exterior) systém skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Deduktivní fáze.", "content": "Ústředním dílem této fáze Homansova díla je kniha \"Social Behaviour as Exchange\" z roku 1958. Volba jednání je záležitostí pravděpodobnosti, s jakou povede k vyšší odměně než ostatní možné alternativy. Sociální jednání jako směna znamená, že vyšší počet jedinců, z nichž každý jedná na základě těchto behaviorálních principů, vytvoří interakční systém. Základní odměnou, kterou si mohou lidé vzájemně poskytovat, je společenské uznání. Homans zkoumá, jakými interakčními pravidly se řídí vzájemná směna odměňujících a trestajících aktivit. Klíčovou snahou aktérů je získat více, než kolik činily náklady. Zásady své teorie směny Homans dále rozvíjí v knize \"Social Behaviour: Its Elementary Forms\" (1961, revidováno 1974).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Jednou ze základních Homansových tezí je: interakce s druhými sama může být odměnou. Homans zde však opomíjí faktor moci, jenž vztahy nadřazenosti a podřazenosti mezi členy strukturuje; Homans tvrdí, že lidé mají vždy možnost do směnně nevýhodných vztahů nevstupovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "George Caspar Homans (11. srpna 1910 – 29. května 1989) je americký sociolog, považovaný za předního představitele sociologie malých skupin; je zakladatelem behaviorálního proudu sociologie a teorie směny. V období 1950 – 1970 patřil k jedněm z nejvýznamnějších teoretiků disciplíny a jeho myšlenky byly mohutně diskutovány a často též odmítány.", "tgt_summary": "George Caspar Homans (né le à Boston – mort le à Cambridge) est un sociologue américain, professeur à l'université Harvard. Il a travaillé sur les rapports sociaux dans des petits groupes et a développé la théorie de l'échange.", "id": 1307021} {"src_title": "Stars and Stripes", "tgt_title": "Stars and Stripes (journal)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "9. listopadu 1861, během americké občanské války, se vojáci 11., 18. a 29. pluku z Illinois (po vytlačení jednotek Konfederace na jih) utábořili v Bloomfieldu v Missouri. Poté co našli místní redakci novin prázdnou, rozhodli se, že budou vydávat své vlastní noviny o událostech u vlastních jednotek během válečného tažení. Nazvali je \"Stars and Stripes\" podle symbolů na americké vlajce. Dnes je v Bloomfieldu muzeum a knihovna, věnované novinám. Během první světové války byli redaktory, dopisovateli a ilustrátory novinářští veteráni, ale mnohem častěji talentovaní mladí vojáci. Řada z nich se po válce stala slavnými osobnostmi mediální sféry USA. Harold Ross po návratu založil časopis New Yorker. Cyrus Baldridge, vedoucí grafik, se později stal známým ilustrátorem knih a časopisů. Alexander Woollcott, člen redakční rady, byl pozdějším významným newyorským literárním kritikem. Hvězdy a pruhy byly v té době osmistránkovým týdeníkem. Nejvyšším dosaženým počtem bylo 526 000 čtenářů. Redakce musela vyvinout velké úsilí a použít různé improvizace při tisku ve Francii i při dodávce novin na frontu. Za druhé světové války, byla tištěna různá vydání na různých provizorních místech. Znovu, tak jako v předchozí válce, se mnoho zde působících redaktorů později stalo známými novináři. Některá vydání se tiskla co nejblíže bojovým liniím kvůli rychlé informovanosti frontových jednotek. Během války bylo také vydáno 53 \"sešitů\" edice Stars and Stripes, většinou popisujících příběhy jednotlivých vojáků.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Noviny jsou v současnosti hlavním tištěným zdrojem informací na vojenských základnách v Evropě a na středním východě. Vycházejí každý den, v rozsahu 40 – 48 stran a stále mají tabloidní formát připomínající některé britské deníky. Dalšími později známými přispěvateli jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stars and Stripes (česky Hvězdy a pruhy) jsou noviny vydávané ministerstvem obrany USA pro vojáky amerických ozbrojených sil po celém světě. V současnosti jsou dostupné ve třech vydáních: pro jednotky v Evropě, na středním východě a pro vojáky v Pacifiku. Ústřední redakce sídlí ve Washingtonu, D.C.", "tgt_summary": ", fondé en 1861 durant la guerre de Sécession, est un quotidien publié pour les forces armées des États-Unis en service à l’étranger. ", "id": 335772} {"src_title": "Marshallův plán", "tgt_title": "Plan Marshall", "src_document": [{"title": "Situace v Evropě a vznik plánu.", "content": "Na konci druhé světové války byla velká část Evropy zpustošena. Trvalé letecké bombardování během války velmi těžce zasáhlo a poškodilo většinu velkých měst a průmyslové oblasti byly obzvlášť tvrdě zasaženy. Obchodní toky ve všech regionech byly hluboce narušeny a milióny lidí byly v uprchlických táborech, které zřídila Správou Spojených národů pro pomoc a obnovu a další organizace. V poválečné Evropě byl závažný nedostatek potravin a to zejména za tuhé zimy na přelomu roku 1946 – 1947, kterou pocítila především severní Evropa. Od července 1945 do června 1946 bylo ze Spojených států dodáno 16,5 milionů tun potravin do Evropy a Japonska, a to především pšenice. To činilo jednu šestinu americké produkce potravin, ve výživových hodnotách to bylo 35 bilionů kalorií, což poskytlo 400 kalorií denně na osobu po dobu jednoho roku až pro 300 milionů lidí. Zvlášť poškozena byla i dopravní infrastruktura jako železnice, mosty a doky, které byly častým terčem náletů a mimo to bylo potopeno mnoho obchodních lodí. I když většina malých měst a vesnic neutrpěla velká poškození, zničení dopravy způsobilo hospodářskou izolaci těchto oblastí. Nebylo v silách evropských států tyto problémy snadno napravit, neboť většina národů, která se účastnila války, byla ekonomicky i materiálně vyčerpána. Jediné státy, jejichž infrastruktura nebyla významně poškozena ve druhé světové válce, byly Spojené státy a Kanada. Prosperovaly mnohem více než před válkou, ale vývoz byl v jejich ekonomických plánech jen malým faktorem. Značná část pomoci Marshallova plánu měla být použita Evropany na nákup zboží a surovin vyrobených ve Spojených státech a Kanadě. Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit řadu zahraničněpolitických a vojenských problémů. Na únorové schůzce s Trumanem, Achesonem a senátorem Vandenbergem museli jednat o situaci v Turecku a zejména v Řecku. Během jednání došlo ke shodě demokratů i republikánů v otázce podpory zmiňovaných zemí. Na jejich podporu byla vyčleněna částka 400 milionů dolarů. Marshall upíral stále více pozornosti k hospodářské situaci válkou zničené Evropy, kde byly desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce pomoci. Částka zaslaná Řecku a Turecku byla pouze výrazem akutní potřeby. Pokud by se však situace nelepšila, hrozilo nebezpečí šíření komunismu do západní Evropy. Nebezpečná situace byla nejen ve Francii a Itálii, kde byli komunisté dokonce ve vládě, ale nejistý byl také vývoj v Německu, přes jehož území se táhla demarkační linie mezi Stalinovým SSSR a Spojenci. Toto všechno si Marshall uvědomoval. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Organizace spojených národů neměla zdroje k řešení následků. Zdroje v rámci UNRRA byly nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší situace. Zvolení generála Marshalla ministrem zahraničí (1947–1949) a jeho renomé mu umožňovalo významně ovlivňovat Kongres. Než však mohl svého vlivu na Kongres využít, musel připravit plán na pomoc zničené Evropě. Důležitou roli měl sehrát Politický plánovací štáb Ministerstva zahraničních věcí USA. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan.", "section_level": 1}, {"title": "Jednání o návrhu.", "content": "Když byl plán hotov, bylo třeba jej patřičně prezentovat. Optimální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen „...proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem pak mělo být „...obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“ Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval Francouze a Sověty a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 23. června 1947. Sovětská strana sice Marshallův návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci v čele s Molotovem, která ovšem po týdnu konferenci opustila. Pozdější Molotovovy výroky již tehdy naznačovaly budoucí konfrontaci se Západem. Spojené státy označil jako \"fašistickou\" sílu a \"centrum celosvětového reakčního hnutí a protisovětské činnosti\". Zároveň prohlásil všechny státy spolupracující s USA za nepřátele. Sověti pak také obvinili Spojené státy z manipulace voleb v Belgii, Francii a Itálii na jaře roku 1947, kde komunisté ztratili mnoho hlasů. Tvrdil, že \"marshallizaci\" musí být zabráněno jakýmkoliv způsobem a že francouzské a italské komunistické strany by měly vyvinout maximální úsilí a sabotovat realizaci plánu. Kromě toho, západní velvyslanectví v Moskvě byla izolována přičemž jejich pracovníkům byl odpírán kontakt se sovětskými úředníky. Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, sešli se evropští zástupci 12. července 1947 na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkali zástupci 17 států včetně Německa, které zde jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Výjimkou bylo Španělsko, které za Druhé světové války bylo neutrální a sympatizovalo s mocnostmi Osy a malé státy jako Andorra, San Marino, Monako a Lichtenštejnsko, které přizvány nebyly. Každý stát zde měl vypočítat své individuální výdaje, které by od Spojených států potřeboval. Po složitých jednáních, když každý stát své skutečné potřeby nadsadil, byla stanovena částka 19 miliard dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Jednání v kongresu.", "content": "Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět kongres k takovým výdajům. Zejména se dal očekávat tvrdý střet s konzervativním republikánským křídlem. To jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že plán pomůže i americkým výrobcům. Plán pomoci předložil Marshall kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“ Jednání byla velmi tvrdá a plán nakonec stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (\"European Recovery Program\", E. R. P.), běžně známý jako Marshallův plán, dostal zelenou.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace.", "content": "Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OEEC). Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (\"Economic Cooperation Administration\", E. C. A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E. C. A. Sovětský politik Stalin se pokusil situaci Spojencům zkomplikovat a tak dne 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Spojenci zahájili grandiózní letecký most: na západoberlínském letišti Tempelhof přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla se vším, co Berlín potřeboval. Spojenci tentokrát podporovali svého nepřítele z války a tento akt se stal jedním z pilířů pozdější spolupráce. Přestože Stalinovi plán nevyšel, zrušil operaci až po jedenácti měsících v květnu 1949. V tomtéž měsíci vznikla ze západních sektorů okupovaného Německa Spolková republika Německo, která také vstoupila do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, pronesený ve francouzštině. Zde pak byl položen první kámen k další spolupráci obou po dlouhá desetiletí znesvářených národů. Marshallův plán se po Trumanově podpisu rozeběhl. Američané vyslali několik svých odborníků do Evropy, aby zjistili tamní situaci. Ti byli někdy až šokováni situací v evropských podnicích. Evropské podniky byly po válce v troskách, špatné byly podmínky i vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. O tom všem referovali v USA. Plán se díval spíše do budoucnosti a nesoustředil se na škody způsobené válkou. Mnohem důležitější bylo úsilí o modernizaci evropských průmyslových a obchodních praktik za použití účinných amerických modelů, což odstranilo umělé překážky globálního obchodu a také pomohlo vštěpovat pocit naděje a sebedůvěry. Roku 1952 po ukončení financování ekonomika každého účastnického státu předčila úroveň předválečnou a všichni příjemci Marshallova plánu měli v roce 1951 alespoň o 35% vyšší produktivitu než v roce 1938. Během příštích dvou desetiletí těžila západní Evropa z bezprecedentního růstu a prosperity, ale ekonomové si dodnes nejsou jisti, jaký podíl byl způsoben přímo Marshallovým plánem a jestli by se to nestalo i bez něj. V každém případě byl plán stimulantem celkové ekonomické i politické rekonstrukce západní Evropy a rozhodujícím způsobem přispěl k obnovení dopravního systému, modernizaci průmyslové a zemědělské techniky, obnovení normální produkce, zvyšování produktivity a také usnadnil interkontinentální obchod.", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení a kritika.", "content": "Ne vše probíhalo bez problémů. Komunisté v západních zemích se snažili neustále a všemi způsoby americkou pomoc narušovat. Od klasických demonstrací až po blokování vykládky amerického materiálu v evropských přístavech. Přesto po dvou letech americké pomoci začalo ozdravování evropského průmyslu, což omezovalo další vliv odpůrců. Situace v západní Evropě se stabilizovala a byly již vidět první výsledky. Od severu k jihu se daly spatřit konzervárny ryb, nově vybudované přístavy, zlepšení situace na venkově – vše díky novým strojům a technologiím. Místo koní se již běžně objevovaly traktory. Na zaostalejším rakouském venkově konečně došlo k elektrifikaci. Každý stát tak podle svých plánů a potřeb čerpal finanční prostředky z fondů Marshallova plánu. Většinou byly využity na nákup strojů od amerických firem a jen málokdy se čerpaly přímo peníze. Velká část finančních prostředků tak vlastně Spojené státy nikdy neopustila. Marshallův plán měl i četné kritiky. Neoliberálové jako Ludwig von Mises či Henry Hazlitt zdůrazňovali, že obnovu hospodářství může udělat jen uvolnění trhů, nikoli finanční podpory. Z tohoto hlediska bylo pro hospodářský úspěch evropské obnovy významnější uvolnění regulací německého ministra financí Ludwiga Erharda než Marshallův plán. Podobně se vyjadřoval i president Fedu Alan Greenspan. Levicoví kritikové pokládali Marshallův plán za nástroj amerického imperialismu a snah o ovládnutí evropských trhů, kdežto Noam Chomsky jej považoval za předvoj nadnárodních korporací. Projekt Marshallova plánu skončil po čtyřech letech. Sám Marshall se s agendou rozloučil brzy po vzniku plánu. Postupně jej opouštěli i další průkopníci – Averell Harriman či A. C. Hoffman. Ten při odchodu řekl: „Od roku 1947 jsme ukázali komunistům a jiným cynikům, že za prvé společně můžeme úspěšně nastartovat hospodářskou obnovu západní Evropy a za druhé že společně můžeme položit základy bezpečnosti proti útoku na naše atlantické společenství.“ Význam Marshallova plánu byl obrovský. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů (zhruba 190 miliard dolarů v propočtu na hodnotu dolaru v roce 2017). Hospodářský růst šel ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl oslaben vliv komunistů. Stalinovy plány tak nakonec ztroskotaly. Ačkoli Marshall připravoval plán obnovy pro všechny, kteří o to budou stát, přispěl jeho plán nechtěně také k rozdělení Evropy a ke studené válce. Marshallův plán měl samozřejmě pozitivní dopad i na americké obchodníky, kteří svým zbožím zaplavili evropský trh. Marshall již od počátku kladl důraz na to, aby iniciativa přišla z Evropy. Tím donutil evropské země ke vzájemnému dialogu a spolupráci. To nebylo nic jednoduchého, neboť se jednalo o národy ještě před čtyřmi pěti lety nepřátelské. Přesto se mu to povedlo. Marshallův plán se tak stal vlastně „duchovním otcem“ dalších mezinárodních organizací. Z OEEC se později stalo OECD a i další organizace se staly „dětmi“ Marshallova plánu. Ať už to bylo Evropské společenství uhlí a oceli, či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Marshallův plán přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a rokovat o společné obraně. Jedním z mnoha „dětí“ Marshallova plánu se tak vlastně stalo i NATO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy (angl. \"European Recovery Program\"), byl přijat Kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Protože SSSR a země východního bloku nabídku odmítly, byl plán omezen na západní Evropu. ", "tgt_summary": "Le plan Marshall (après son élaboration, il fut officiellement appelé,, ou ERP) était un programme américain de prêts accordés aux différents États de l'Europe pour aider à la reconstruction des villes et des installations bombardées lors de la Seconde Guerre mondiale. Ces prêts étaient assortis de la condition d'importer pour un montant équivalent d'équipements et de produits américains. En quatre ans, les États-Unis prêtent à l'Europe de dollars (l'équivalent de 173 milliards de dollars en 2020). ", "id": 1608398} {"src_title": "Poul Anderson", "tgt_title": "Poul Anderson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1926 v Bristolu v USA. Mládí strávil v Minnesotě a Texasu. Vystudoval fyziku na Minnesotské universitě. Roku 1953 se oženil s Karen Kurseovou, která byla často spoluautorkou jeho děl (např. fantasy cyklu o Keltech \"King of Ys\"). Měli spolu jedinou dceru Astrid, ta se později stala ženou jiného SF spisovatele Grega Beara. V roce 1972 se stal šestým prezidentem Science Fiction and Fantasy Writers of America. Díky svým románům \"Zlomený meč\" a \"Tři srdce a tři lvi\" se stal členem Swordsmen and Sorcerers' Guild of America (SAGA), sdružení spisovatelů píšících fantasy, konkrétně její odnož sword and sorcery.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Debutoval již během svých vysokoškolských studií v roce 1947 povídkami \"Tomorrow's Children\" (kterou napsal s F. N. Waldropem) a \"Chain of Logic\". První povídky publikoval ještě pod pseudonymy „A. A. Craig“, „Michael Karageorge“ a „Winston P. Sanders“. Během více než padesáti let tvůrčího života vytvořil úctyhodnou řadu děl – stovku knih včetně sbírek povídek a několik set povídek a téměř sto článků na různá témata. Vytvořil několik cyklů románů, ve kterých kromě své ženy spolupracoval s dalšími SF autory – cyklus \"Hoka\" vytvořil s Gordonem R. Dicksonem. Mezi jeho nejrozsáhlejší cykly patří \"Psychotechnic League\" (6 románů) a sága \"Technical History\" - Nicolas van Rijn (7 románů) a Technical History - Dominic Flandry (14 románů). Tento cyklus popisuje padesát století historie vzestupů a pádů tří impérií galaktické federace, s dlouhodobými vlivy různých myšlenkových postojů a technologií na společnost, její utváření a strukturu. Do cyklu \"Time Patrol\" patří pět povídkových knih (česky vyšly \"Strážci času\", Horizont 1970, nové a doplněné vydání \"Stráž času\" vydal Talpress spol. s r.o., 1997). V sérii povídek se setkáváme s organizací Strážců času, kteří mají za úkol bránit časovým paradoxům způsobeným možností lidstva cestovat v čase. V jednotlivých povídkách navštívíme různé národy a období, přičemž v každé povídce je řešen jiný „časový“ delikt. Asi nejvýraznější povídkou je \"Smutek Góta Odina\", ve které Anderson mimo jiné zužitkoval své ohromné znalosti severských národů a jejich historie. Cyklus \"Three Hearts\" obsahuje dva romány, z nichž v češtině vyšly \"Three Hearts and Three Lions\" (česky Tři srdce a tři lvi, Albatros 1999). V románu se hlavní hrdina dostává do alternativního fantasy světa, kde hledá způsob, jak se vrátit do našeho světa, přičemž vykoná mnoho hrdinských skutků. Anderson o románu prohlásil, že patří mezi jeho nejoblíbenější, nicméně pro současného čtenáře je patrné, že se na díle podepsal zub času. V češtině jsme se kromě výše jmenovaných prací mohli setkat například s knihami \"The High Crusade\" (č. \"Kosmičtí křižáci\", KJV 1992), kde se středověkému vojsku podaří zajmout kosmickou loď, \"The Queen of Air and Darkness\" (česky \"Královna vzduchu a temnot\", Laser 1992), obsahuje i další dvě Hugem oceněné povídky \"Hunter's Moon\" – \"Lovcův měsíc\" a \"No Truce with Kings\" – \"Není smíru s vládci\"). \"Broken sword\" (česky \"Zlomený meč\" 1993) představuje jeden ze zajímavých dark fantasy románů. V románu se prakticky nevyskytuje opravdu dobrý hrdina, probíhající boj mezi elfy a skřety je plný násilí, lidé jsou zde pouhými statisty. Dále v češtině z fantasy vyšlo \"Conan rebel\" (KJV 1994), \"Válka bohů\" (Perseus 1999), což je mýtický příběh dánského krále Haddinga, \"Tanečnice z Atlantidy\" (Ivo Železný, 2000), \"A Midsummer Tempest\" (č. \"Bouře noci svatojánské\", Albatros 2003) o alternativní historii vycházející z prostředí Shakespearova Snu noci svatojánské, \"Matka králů\" (Perseus). Trilogii historického eposu \"Poslední Viking\" o posledním a největším vikinském králi Haraldu Krutém (\"Zlatý roh, Cesta mořského koně, Ve znamení krkavce\") vydalo nakladatelství Perseus. Sci-fi zastupují knihy \"Geneze\" (Perseus), \"Hvězdy jsou jako oheň\" (Classic), \"Inkarnace hvězd – Avatar\" (Banshies), \"Loď na milión let\" (Classic, 2001),", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Anderson získal za svá díla mnoho cen: sedmkrát cenu Hugo (1961 za povídku \"The Longest Voyage\", 1964 za povídku \"No Truce with Kings\", 1969 za novelu \"The Sharing of Flesh\", 1972 za novelu \"The Queen of Air and Darkness\", 1973 za novelu \"Goat Song\", 1979 za novelu \"Hunter's Moon\", 1982 za novelu \"The Saturn Game\"), třikrát cenu Nebula (1971 za novelu \"The Queen of Air and Darkness\", 1972 za novelu \"Goat Song\", 1981 za román \"The Saturn Game\"), čtyřikrát Prometheus Award (1985, 1995, 2001 s 2010), Forry Award (1967) za celoživotní dílo., cenu Gandalf (1978), cenu J. W. Cambella, Mythopoetic Award, cenu Augusta Derletha (1974), Locus Poll Award, stal se r. 1997 Velmistrem žánru, r. 2000 byl uveden do Dvorany slávy SF&F. Vydáno také v nakladatelstvím Baen jako:", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Science fiction cykly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Time Patrol.", "content": "Cyklus se skládá z jedenácti povídek: Tyto povídky byly vydávány v pěti různých uspořádáních:", "section_level": 3}], "src_summary": "Poul William Anderson (25. listopadu 1926, Bristol, v Pensylvánii – 31. července 2001 Orinda, Kalifornie) byl americký spisovatel science fiction, jehož dílo přesahovalo do fantasy. Řadí se k autorům tzv. Zlatého věku sci-fi. Mezi jeho nejznámější díla patří \"Strážci času\" (později \"Stráž času\"), \"Kosmičtí křižáci\" a \"Tři srdce, tři lvi\".", "tgt_summary": "Poul William Anderson, né le à Bristol en Pennsylvanie et mort le à Orinda en Californie, est un écrivain américain de science-fiction et de fantasy.", "id": 925506} {"src_title": "Plavání", "tgt_title": "Natation", "src_document": [{"title": "Historie plavání lidí.", "content": "První historické záznamy, ukazující, že lidé uměli plavat, pocházejí ze starověkého Egypta. Ve starověku nedosáhlo plavání vrcholu v Egyptě, ale v Řecku a Římě, kde bylo součástí vzdělání. Po nástupu křesťanství bylo umění plavat potlačováno. K plavání se vrátili až humanisté, kteří studovali antická díla, ve kterých se dozvěděli o způsobech plavání. Na toto téma vznikla různá pojednání a v roce 1538 sepsal švýcarský profesor \"Wynmann\" první učebnici plavání. Tento sport získával čím dál více na oblibě, později začaly vznikat plavecké školy nebo byl zařazen do vyučování v běžných vzdělávacích institucích. V období romantismu nabylo plavání nového významu jako sportovní disciplína.", "section_level": 1}, {"title": "Plavecké způsoby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prsa.", "content": "Prsa jsou v plavání jedna z plaveckých technik.Tento plavecký způsob připomíná plavání žab. Člověk plave na břiše, rukama se odráží do stran a zezadu se odráží nohama.", "section_level": 2}, {"title": "Kraul.", "content": "Během plavání kraulem se postava plavce nachází v téměř vodorovné poloze vzhledem k hladině, což má za následek minimální odpor. Během kraulu jsou pohyby vedeny tak, že nedochází ke vzniku brzdění plavce a jeho následný pohyb končetin jen dodává další rychlost a tím plavec rovnoměrně zrychluje. Kraul je nejrychlejší plavecký způsob, který existuje. Pokud by se kraul bral jako 100 %, tak na další plavecké způsoby připadají hodnoty následující: pro motýlka 93 %, znak 89 % a prsa 79 %.", "section_level": 2}, {"title": "Motýlek.", "content": "Motýlek se plave po břiše hlavou dolů. Po startu či po obrátkách je využíváno delfíního vlnění, které při dobře zvládnuté technice může pozitivně ovlivnit čas. Po vynoření z vody se vytahují obě ruce současně a pohybují se dopředu k hlavě a podél ní se vrací pod vodu. Následně se podél těla pohybují po co nejdelší dráze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plavání je pohyb, pomocí kterého se lidé a zvířata dokážou přemisťovat ve vodě pohyby vlastního těla bez kontaktu se dnem. Jazykové kodifikační příručky českého jazyka přiřazují stejnému výrazu i význam pasivní, tedy plování těles, přičemž sloveso „plování“ označují za zastaralou verzi téhož slovesa rovněž pro oba významy, aktivní i pasivní. Pro pohyb plavidel se oddělil samostatný pojem plavba, tvary slovesa plout se používají i pro plutí ledů.", "tgt_summary": "La natation, c'est-à-dire l'action de \"nager\" (), désigne les méthodes qui permettent aux êtres humains de se mouvoir dans l'eau sans aucune autre force propulsive que leur propre énergie corporelle. ", "id": 2476369} {"src_title": "Robert Brasillach", "tgt_title": "Robert Brasillach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Perpignanu, studoval na École normale supérieure a poté se stal spisovatelem a literárním kritikem pro \"Action française\" Charlese Maurrase. Ve své době patřil také k nejnadanějším francouzským básníkům. Je autorem uznávaných Dějin filmu (ve spoluautorství se švagrem Mauricem Bardéchem). Brasillach zpočátku odmítal hitlerovský nacismus a vystupoval proti němu i v tisku, kam svými články přispíval. Hluboce na něj však zapůsobila návštěva Německa, především tamní všeobecný řád, zatímco předválečná Francie se zmítala v politickém chaosu. Po pádu Francie se Brasillach stal šéfredaktorem deníku \"Je suis partout\", s nímž už dříve spolupracoval. Původně konzervativní tiskovina se po redakčních výměnách změnila v tribunu pařížských kolaborantů, kteří podporovali nacistickou politiku. Brasillach v listopadu 1942 podporoval obsazení zbytku území, jež do té doby spravovala vláda ve Vichy, protože to podle něj znamenalo „znovusjednocení Francie“. Brasillach také volal po smrti levicových politiků a v létě 1944 podepsal výzvu žádající popravy všech členů francouzského hnutí odporu. Postu šéfredaktora \"Je suis partout\" byl však přesto pro „přílišnou měkkost“ svých názorů už v září 1943 zbaven. Nahradil jej bratr později slavného mořského výzkumníka Pierre-Antoine Cousteau. Robert Brasillach patřil mezi vybrané osobnosti, kterým Němci umožnili po nálezu hromadných hrobů polských důstojníků navštívit místo Katyňského masakru. Své svědectví následně ve Francii zveřejnil. Po osvobození Paříže se Brasillach nějakou dobu skrýval, ale když se dozvěděl o zatčení své matky, dobrovolně se 14. září 1944 přihlásil úřadům. Dalších pět měsíců strávil ve vězení. Proces ním byl zahájen 19. ledna 1945 a byl odsouzen k trestu smrti. Tento rozsudek vzbudil v řadách francouzských literátů rozruch a nastolil otázku, nakolik je správné odsoudit k smrti někoho, kdo se dopustil pouze „intelektuální kolaborace“. Člen hnutí odporu a spisovatel François Mauriac zorganizoval petici žádající po Charlesi De Gaullovi zmírnění trestu. De Gaulle na to nepřistoupil a Brasillach stanul v Montrouge před popravčí četou. Byl pohřben na hřbitově Charonne v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Brasillach (31. března 1909, Perpignan, Francie – 6. února 1945, Montrouge) byl francouzský proněmecký autor v období trvání Vichistické Francie, popravený za kolaboraci.", "tgt_summary": "Robert Brasillach ( ), né le à Perpignan, fusillé le au fort de Montrouge, à Arcueil, est un homme de lettres et journaliste français. ", "id": 400978} {"src_title": "Heidelberg", "tgt_title": "Heidelberg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Asi před milionem let žil v okolí Homo heidelbergensis, jehož čelist byla objevena v roce 1907. V 5. století př. n. l. existovalo na Hoře svatých, \"Heiligenbergu\" keltské oppidum. V roce 40 př. n. l. zde Římané založili stálý tábor. Moderní historie Heidelbergu začíná v 5. století, první písemná zmínka o vesnici zvané Bergheim se datuje z roku 769. V roce 863 byl na Heiligenbergu založen klášter sv. Michala. Roku 1155 přešel zdejší hrad i s podhradím do majetku rodu Štaufů, z roku je 1196 je první zmínka přímo o osadě \"Heidelberch\", z roku 1255 pak pochází první zmínka o hradu, stojícím nad městem. V roce 1356 ustanovil Karel IV. Zlatou bulou falckého hraběte jedním z kurfiřtů, ve 14. století se pak pod hradem objevilo trvalé sídliště, které bylo po dlouhou dobu zcela nezávislé na samotném městě. V roce 1386 zde kurfiřt Ruprecht III. založil univerzitu. V letech 1556- 59 princ Otto Jindřich do země přináší reformaci, Heidelberský katechismus se následně stal hlavní modlitební kniohou reformace. Stejný kníže vybudoval renesanční část hradu. Pro české země je významný falcký kurfiřt Fridrich V. (v Čechách známý jako Zimní král). V Heidelbergu vybudoval rozsáhlé zámecké zahrady, tzv. Anglický dům v samotném zámku a Alžbětinu bránu. Poté, co jeho české dobrodužství dopadlo neslavně, byl však kurfiřtské hodnosti zbaven. Mezi lety 1688-89 obléhala město vojska Ludvíka XIV, který na Falc vznesl na základě příbuzenského vztahu s Liselottou Falckou nárok, jeho vojska pobořila hrad (značná část zůstala v troskách dodnes) i město. V roce 1720 bylo hlavní město kurfiřství přesunuto do Mannheimu, kde vznikl nový zámek, přesto ale kurfiřt Karl Theodor postavil Starý most přes Neckar a opravil částečně hrad. V roce 1764 vypukl ve městě velký požár způsobený bleskem, který zapálil zámek. Roku 1815 zde rakouský císař, ruský car a pruský král založili Svatou alianci proti Napoleonovi Bonapartemu. Před cca 150 lety zde vznikla stejnojmenná značka tiskáren a zařízení pro polygrafickou výrobu. Z období vlády národních socialistů pochází rozlehlý amfiteátr na kopci Heiligenberg, který sloužil od svého slavnostního otevření v roce 1935 jako tzv. Thingstätte k propagandistickým akcím NSDAP; dnes se tam pořádají různé kulturní akce. Koncem roku 1945 v Heidelbergu zemřel na následky autonehody americký generál George S. Patton. V roce 1972 se v Heidelbergu konaly Letní paralympijské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Město patří k nejnavštěvovanějším historickým městům Německa, čemuž přispívá jednak jeho poloha, jednak právě značné množství dochovaných památek a malebnost města.", "section_level": 1}, {"title": "Heidelberský hrad (Heidelberger Schloss).", "content": "Nejstarší částí je tzv. Ruprechtův dům, který postavil kurfiřt Ruprecht III. Dům byl gotický. Dům Jindřicha Otty je sice v troskách, jeho fasáda však patří k nejkrásnějším památkám hradu, vedle ní stojící věž byla postavena ve stejné době, dnes je nicméně také v troskách. Palác Fridricha IV. s barokní fasádou je dochovaný a jeho interiéry jsou součástí prohlídkového okruhu. V tomto paláci lze spatřit královskou halu, sloupovou síň a další interiéry. V hradu je dnes též umístěno muzeum lékárnictví. Zajímavé jsou věže a obrané zdi hradu, z nichž některé zůstaly pobořené od dob obléhání vojsky Ludvíka XIV. Terasovité zahrady kolem hradu poskytují překrásné výhledy na město a hrad, nachází se v nich socha otce Rýna.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzita.", "content": "Stará budova univerzity pochází v současné podobě z roku 1728 a stojí na univerzitním náměstí. Zajímavý je pro turisty dostupný objekt studentské věznice, kde byli studenti mezi lety 1712-1914 vězněni za opilost, špatné chování, rušení nočního klidu a další přestupky, interiér místnosti je vyzdoben četnými studentskými graffiti. Součástí budovy Nové univerzity je i původně obranná Věž čarodějnic z roku 1380. Za pozornost stojí též budova univerzitní knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní město.", "content": "Nachází se v něm četné paláce, mezi nimi: \"Haus Graimberg\" s dochovanými německými a francouzskými nápisy na oknech, Velkovévodský palác z roku 1717 s barokní fasádou či \"palác Boissereé\". Na Kukuřičném trhu lze nalézt barokní sochu Panny Marie. Zajímavá je neoklascistní Karlova brána.", "section_level": 2}, {"title": "Tržní náměstí (Der Marktplatz).", "content": "Hlavní náměstí (Marktplatz). Nalezneme na něm budovu radnice a kašnu se sochou Herkula. Zajímavý je dům lékárny. Za nejkrásnější renesanční fasádu Německa bývá označována fasáda domu U rytířů (\"Haus zum Ritter\"), která přežila všechny škody, dobývání města francouzskými vojsky i druhou světovou válku.", "section_level": 2}, {"title": "Starý most (Alte Brücke).", "content": "Most vede přes řeku Neckar, dokončen byl v roce 1788, ze strany města se na něj vstupuje Mosteckou bránou, která byla součástí středověkého fortifikačního systému města. Na mostě se nachází sochy Pallas Athény a sv. Jana Nepomuckého.", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda filosofů.", "content": "Nachází se na severní straně města a skýtá nejkrásnější výhledy na staré město, nalezneme na ní pomník Elisabeth Charlotte, ženy, jež si vzala za manžela bratra Ludvíka XIV., Filipa Orleánského, a pro niž vypukla válka o Falc. Promenáda má dvě části (vyšší a nižší cestu). Její název odkazuje především k Hölderlinovi, který o Heidelbergu napsal báseň.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heidelberg je svými 152 000 obyvateli pátým největším městem německé spolkové země Bádensko-Württembersko. Leží na jejím severozápadě, na půli cesty mezi Stuttgartem a Frankfurtem nad Mohanem, a patří k turisty nejvyhledávanějších místům země. Je světově proslulé svojí zříceninou zámku, historickým centrem, ale zejména Univerzitou Ruprechta-Karla (\"Ruprecht-Karls-Universität\") z roku 1368, nejstarší na území dnešního Německa. ", "tgt_summary": "La ville est une destination touristique, connue pour son château et comme haut-lieu du romantisme qui a inspiré de nombreux poètes. C'est aussi une ville universitaire ; l'université de Heidelberg, fondée en 1386, compte en 2010 environ, dont 18,5 % d'étudiants étrangers. ", "id": 374033} {"src_title": "Ethyn", "tgt_title": "Acétylène", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Hlavními surovinami pro výrobu acetylenu jsou uhličitan vápenatý (vápenec) a uhlí. Uhličitan vápenatý se nejdřív převede na oxid vápenatý a uhlí na koks, následně se tyto dvě látky nechávají spolu reagovat za vzniku acetylidu vápenatého a oxidu uhelnatého: Acetylid vápenatý (též karbid) se pak nechává různými metodami reagovat s vodou, přičemž vzniká ethyn a hydroxid vápenatý. Tuto reakci objevil Friedrich Wöhler v roce 1862: Syntéza acetylidu vápenatého vyžaduje extrémně vysoké teploty, okolo 2 000 °C, takže se reakce provádí v obloukové peci. Tato reakce byla důležitou součástí revoluce v chemii koncem 19. století, umožněné obrovským projektem výroby elektřiny ve vodní elektrárně na Niagarských vodopádech. Ethyn lze vyrábět také částečným spalováním methanu s kyslíkem nebo krakováním uhlovodíků. Berthelot dokázal připravit ethyn z methanolu, ethanolu, ethenu a etheru, když zaváděl tyto látky ve formě plynu či par do trubice rozžhavené do červena. Zjistil také, že ethyn vzniká při elektrickém jiskření ve směsi dikyanu a vodíku. Dokázal též vyrobit ethyn přímo slučováním čistého vodíku s uhlíkem pomocí elektrického výboje.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reppeho chemie.", "content": "Walter Reppe objevil, že ethyn může za vysokých tlaků a přítomnosti katalyzátorů z těžkých kovů reagovat za vzniku průmyslově významných chemikálií: Toto se průmyslově používá k výrobě 1,4-butyndiolu z formaldehydu a ethynu:", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Přibližně 80 % ethynu vyrobeného ročně ve Spojených státech se využívá v chemické syntéze. Zbývajících 20 % se používá primárně pro autogenní kyslíko-acetylenové sváření a řezání kovů, díky vysoké teplotě plamene. Spalováním ethynu s kyslíkem vzniká plamen o teplotě přes 3 300 °C a uvolňuje se energie 11,8 kJ/g. Kyslíko-acetylenové autogenní svařování bylo v předchozích dekádách velmi oblíbené, avšak vývoj a výhody svařování elektrickým obloukem jej téměř nahradily. Ethyn lze použít také v acetylenových lampách, tzv. karbidkách, využívaných dříve horníky (nezaměňovat s Davyho lampou) a v historických vozidlech, a i dnes ještě občas používané jeskyňáři. V tomto případě se ethyn vyrábí kapáním vody z horní komory lampy na pelety karbidu vápenatého (CaC) v dolní části lampy. V minulosti některá města využívala ethyn pro osvětlování ulic, například město Tata v Maďarsku, kde byly takové lampy instalovány 24. července 1897, nebo North Petherton v Anglii v roce 1898. V moderní době se ethyn někdy používá k cementaci (tedy kalení povrchu) oceli, je-li předmět příliš velký na to, aby se vešel do pece. Ethyn byl navržen jako výchozí surovina pro molekulární výrobu za použití nanotechnologií. Ethyn se používá k uvolňování uhlíku při radiokarbonové metodě datování. Uhlíkatý materiál z archeologického vzorku reaguje s lithiem v malé specializované výzkumné peci za vzniku karbidu lithia (acetylidu lithia). Tento karbid se nechává reagovat s vodou, jako obvykle, čímž vzniká plynný ethyn, který lze zpracovat v hmotnostním spektrometru a vyhodnotit poměr izotopů uhlíku 14 a 12.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Očekává se, že využití ethynu bude pokračovat ve stupňujícím se růstu, protože jsou vyvíjeny nové sféry použití. Jednou z nových aplikací je konverze na ethen (ethylen) pro výrobu různých polyethylenových plastů. V minulosti vznikalo při parním krakovacím procesu, používaném při výrobě ethenu, malé množství ethynu, které bylo odpadem. Nový katalyzátor vyvinutý ve Phillips Petroleum umožňuje většinu tohoto ethynu převést na ethen, zvýšit tak výtěžnost procesu a snížit celkové náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost a zacházení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stlačování.", "content": "Kvůli trojným vazbám mezi uhlíky je ethyn fundamentálně nestabilní a rozpadá se exotermickou reakcí, je-li příliš stlačován. Ethyn může velmi nebezpečně explodovat, pokud tlak překročí cca 200 kPa (≈39 psi), ať už jako plyn, kapalina nebo pevná látka. Proto se ukládá rozpuštěný v acetonu nebo dimethylformamidu (DMF) v kovové láhvi naplněné porézní látkou, jako bezpečný způsob transportu a používání. Po celém světě je transport nebezpečných tlakových lahví přísně regulován. Při tlacích nad 100 kPa se plyn stává extrémně nestabilní a lze ho zažehnout nárazem. Při použití pro svařování a řezání je nutno řídit pracovní tlaky regulátorem, jinak se může plyn sám zapálit. Někteří lidé byli kvůli nestabilitě ethynu zraněni při jeho explozi. Většinou k tomu došlo při neregulovaném přečerpávání plynu mezi dvěma láhvemi.", "section_level": 2}, {"title": "Toxické účinky.", "content": "Vdechování ethynu může způsobovat závratě, bolesti hlavy a nauseu. Ethyn může také obsahovat toxické nečistoty: komoditní specifikace CGA pro acetylen stanovuje systém pro identifikaci a kvantifikaci obsahu fosfanu, arsenovodíku a sulfanu v komerčním acetylenu, s cílem omezit expozici těmto nečistotám. Síra, fosfor a arsen jsou příměsmi koksu (nečisté formy uhlíku) použitého při syntéze, a lze očekávat výskyt různých organických nečistot tepelného krakování uhlovodíků. Ethyn bývá podle literatury v poslední době občas zneužíván podobným způsobem jako oxid dusný. Takové zneužívání může vést k smrti vzhledem k toxicitě výše zmíněných nečistot (fosfanu, arsenovodíku a sulfanu). Protože je plyn pohlcen v zásobnících naplněných acetonem v pevné hmotě, určité množství acetonu s plynem odchází a také přispívá k intoxikaci. Pohnutky k tomuto chování jsou lépe pochopitelné při pohledu na anestetické vlastnosti ethynu a na adiktivní chování. Nečistoty v ethynu lze snadno zjistit podle pachu. Čistý ethyn je bezbarvý plyn bez zápachu. Charakteristický česnekový zápach technického acetylenu je znakem kontaminace nečistotami. Mezi běžné nečistoty patří divinylsulfid, amoniak, kyslík, dusík, fosfan, arsenovodík, methan, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, sulfan, vinylethyn, divinylethyn, diethyn, propadien, hexadien, butadienylethyn a methylethyn.", "section_level": 2}, {"title": "Požární rizika.", "content": "Směs se vzduchem obsahující 3 až 82 % ethynu je výbušná. Minimální teplota vznícení je 335 °C. Trojná vazba mezi uhlíky je slabá v porovnání s dvojnými vazbami, které vzniknou při spálení na oxid uhličitý, proto se při spalování uvolňuje extrémní množství energie.", "section_level": 2}, {"title": "Značení láhví.", "content": "Tlakové láhve s plyny se označují barevnými pruhy pro snadnou a rychlou identifikaci, například v případě požáru. V Česku a dalších státech se používají pruhy o šířce 80 mm, umísťované pod hrdlo láhve nebo pod hrdlový kroužek. Norma ČSN EN 1089-3 zavedla nový způsob označování – od roku 2008 se ethyn (acetylen) označuje kaštanovou barvou, postaru se používala barva bílá.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné významy.", "content": "Plurál „acetyleny“ se může někdy vztahovat ke třídě organických sloučenin známých jako alkyny, obsahujících skupinu −C≡C−.", "section_level": 1}, {"title": "Přirozený výskyt.", "content": "Ethyn je látka ve vesmíru v menším množství běžná, často spojovaná s atmosférami plynných obrů. Jedním z kuriózních objevů ethynu byl na měsíci Enceladus, patřícím k planetě Saturn. Přirozeně se vyskytující ethyn vzniká zřejmě katalytickou dekompozicí dlouhých uhlovodíkových řetězců při teplotách od 1 770 K. Protože jsou takové teploty na malých vzdálených tělesech téměř nemožné, objev potenciálně napovídá katalytickým reakcím uvnitř měsíce, což z něj činí vhodné místo pro pátrání po prebiotické chemii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethyn (starší název ethin, triviální název acetylen) je nejjednodušší alkyn (uhlovodík s trojnou vazbou mezi uhlíky). Za normálního tlaku a teploty se jedná o bezbarvý plyn vonící po česneku. Jeho teplota varu je −80,8 °C. ", "tgt_summary": "L’acétylène (appelé éthyne par la nomenclature IUPAC) est un composé chimique hydrocarbure de la classe des alcynes de formule brute. Il a été découvert par Edmund Davy en Angleterre en 1836. C’est l’alcyne le plus simple, constitué de deux atomes de carbone et deux d’hydrogène. Les deux atomes de carbone sont reliés par une triple liaison qui contient la majorité de son énergie chimique.", "id": 1017481} {"src_title": "Martin Rázus", "tgt_title": "Martin Rázus", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rolnické rodině. Vzdělání získal v Liptovském Mikuláši, Kežmarku a později na teologickém semináři v Bratislavě. Působil jako evangelický farář v Modré, ale za krátkou dobu pokračoval v teologickém studiu ve skotském Edinburghu. Po jeho dokončení pokračoval v působení v Modré, později v Pribylině, kde s v roce 1913 oženil se svou manželkou Elenou, a Moravském Lieskovém. Od roku 1930 působil jako farář v Brezně. Pohřbený je v Banské Bystrici.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "Jako politik byl členem Slovenské národní strany (SNS) a zastáncem slovenského autonomismu. V lednu roku 1920 vystoupil z SNS, která se před volbami spojila s Národní republikánskou stranou rolnickou. Zpět do SNS se vrátil, až když se v programu SNS z roku 1922 opět objevil požadavek administrativní a kulturní autonomie Slovenska. Stal se významnou osobností své strany a snažil se program strany zaměřit na sociální a hospodářské problémy své země a na prosazování národní a politické autonomie Slovenska. Od roku 1929 až do své smrti byl předsedou SNS. Jeho zásluhou a díky dohodě s Československou národní demokracií získala SNS v roce 1929 první poslanecký mandát v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění, poslancem byl Rázus až do roku 1937. Pod jeho vedením začalo sbližování SNS s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Tyto strany spolu vytvořily takzvaný Autonomistický blok.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Své první verše napsal už na základní škole, ale uveřejňovat je začal až od roku 1911. Publikoval např. v časopisech Dennica, Prúdy, Živena, Stráž na Sione či Národnie noviny. Psal poezii, prózu, ale je též autorem dvou divadelních her.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Rázus (18. října 1888 Liptovský Mikuláš – 8. srpna 1937, Brezno) byl slovenský básník, prozaik, dramatik, publicista a politik a evangelický farář.", "tgt_summary": "Martin Rázus, alias Mrazák, né le à Liptovský Mikuláš et mort le à Brezno, est un écrivain de contes de fées slovaque, romancier, essayiste, dramaturge, publiciste, politicien et pasteur évangélique.", "id": 2348294} {"src_title": "Hamiltonův operátor", "tgt_title": "Opérateur hamiltonien", "src_document": [{"title": "Odvození klasického tvaru.", "content": "Pro bodovou částici je její celková mechanická energie součtem kinetické a potenciální energie. Operátor kinetické energie získáme dosazením operátoru hybnosti (formula_3) do klasického vztahu formula_4. Hamiltonián pak můžeme zapisovat výhodně ve tvaru kde formula_6 je hmotnost částice, formula_7 je Laplaceův operátor (součet druhých derivací podle kartézských souřadnic) a formula_8 je potenciální energie silového pole, v němž se částice pohybuje. Hamiltonián v této podobě je klíčovou součástí Schrödingerovy rovnice. Ta popisuje vývoj vlnové funkce v čase, který interpretujeme jako pohyb částice, jde tedy o kvantovou rovnici pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "Spektrum.", "content": "Spektrum Hamiltoniánu vyjadřuje možné hodnoty energie částice. Například pro elektron v elektrickém poli protonu známe průběh potenciální energie z Coulombova zákona. Hamiltonián má tedy tvar kde formula_10 je hmotnost elektronu, formula_11 je elektrický náboj elektronu, formula_12 je Ludolfovo číslo, formula_13 je permitivita vakua a formula_14 je vzdálenost od protonu. Spektrum tohoto operátoru dává možné energie kde formula_16 je tzv. Bohrův poloměr (0,53×10 m) a formula_17 je kvantové číslo. Rozdíly mezi těmito hladinami přesně odpovídají pozorovanému absorpčnímu spektru nejjednoduššího prvku v přírodě - vodíku. Záporné znaménko energie odpovídá vázanému stavu - na ionizaci atomu vodíku v základním stavu je třeba dodat kladnou energii \"E\"=2,179×10 J.", "section_level": 1}, {"title": "Relativistická verze.", "content": "Schrödingerova rovnice s výše uvedeným výrazem pro Hamiltonián není invariantní vůči Lorentzově transformaci, takže je nesprávná z hlediska teorie relativity. V relativistické mechanice je výraz pro energii složitější, takže musí být modifikován i Hamiltonián. Jeden z možných přístupů k tomuto zpřesnění lze nalézt v hesle Diracova rovnice, kde je i relativisticky opravený výraz pro Hamiltonián. kde formula_19 jsou souřadnice vektoru hybnosti a formula_20 jsou vhodně zvolené matice. V Diracově (standardní) reprezentaci jsou to matice formula_23 jsou přitom Pauliho matice a formula_24 značí jednotkovou matici 2×2.", "section_level": 1}, {"title": "Komutování s jinými operátory.", "content": "Vodíkový hamiltonián (nebo hamiltonián vodíku podobného atomu, tzn. s jedním elektronem) uvedený výše komutuje s operátory kvadrátu momentu hybnosti L a každou jeho složkou. Jednotlivé složky momentu hybnosti ale nekomutují mezi sebou, proto je řešení atomů určeno třemi kvantovými čísly. Víceelektronové atomy mají hamiltonián skládající se z několika jednoelektronových a dále pak z členů odpovídající vzájemné coulombické interakci mezi jednotlivými elektrony. Např. Lithium má hamiltonián formula_25 S tímto hamiltoniánem komutují operátory orbitálního momentu hybnosti L=L+L+L (což plyne z vyjádření formula_27 a z toho, že formula_28) i L=L+L+L, opět máme tedy tři kvantová čísla. Dále Hamiltonián často komutuje s operátory spinů nebo prohození částic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamiltonův operátor neboli hamiltonián (tímto pojmem se také označuje původní Hamiltonova funkce v klasické mechanice) je operátor energie v kvantové mechanice, který ve většině případů odpovídá celkové energii soustavy. Je pojmenován po siru W. R. Hamiltonovi a značí se formula_1. Matematicky jde o hermitovský, většinou diferenciální, operátor na Hilbertovu prostoru komplexních vlnových funkcí. Jeho význam je dán spojitostí s popisem časového vývoje v kvantové mechanice, viz Schrödingerova rovnice. Dále pak tím, že možné hodnoty energie, kterých může nabýt systém popsaný hamiltoniánem formula_1, patří do jeho spektra.", "tgt_summary": "L’opérateur de Hamilton, opérateur hamiltonien ou tout simplement hamiltonien est un opérateur mathématique possédant de nombreuses applications dans divers domaines de la physique. ", "id": 882545} {"src_title": "Pečeť", "tgt_title": "Sceau", "src_document": [{"title": "Vnější znaky pečetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pečetní látka.", "content": "Pečetní látka musí být dostatečně pružná a pevná kvůli schopnosti otisknout do ní typář a otisk uchovat. V českých zemích se používalo vosku, na jih od Alp se používaly buly (kvůli panujícím klimatickým podmínkám). Pečeti vycházejí také z místní tradice a místních zdrojů surovin (např. v Mezopotámii byla jako nejstarší pečetní látka používána hlína) a také z ceny pečetních materiálů. Nejstarší hliněné otisky nalezneme již od 4. tisíciletí př. n. l., v arabském světě se hlína používala až do 8. století našeho letopočtu. Původní pečetní vosk byl včelí s různými příměsemi, od 17. století dodnes se používá španělský pečetní lak (vosk s příměsí silic a olejů). Barva pečetí může být různá, od přírodních přes červenou, zelenou po černou. Barva závisí na použitém přídavku do pečetního vosku. U černých vosků to byly saze, u zelených měděnka a u červených pečetí rumělka. Barvení pečetí se objevuje od 12. století v Anglii a barva je prvním viditelným indikátorem významu vydavatele listiny. Nejcennější barvou je červená, poté následuje zelená, černá a přírodní. V této hierarchii lze nalézt také výjimky a to např. u francouzských králů, kteří pečetili své listiny zeleným pečetním voskem. Královská města zase používala vosku červeného na rozdíl od měst poddanských, která pečetila zeleně. Černou barvou pečetila církev, ve velké většině faráři, ale černý vosk používal také např. velmistr Řádu německých rytířů. Další používanou pečetní látkou bylo nezkvašené pšeničné těsto – tzv. oplatková pečeť (dává se pod kryt papíru). U úředních písemností, zejména v 19. století, se používalo tzv. slepé pečetění – otisk typáře do papíru.", "section_level": 2}, {"title": "Tvar.", "content": "U pečetí existuje celá řada různých tvarů, od klasických kulatých přes oválné (většinou prstenové) až po víceboké, pečeti ve tvaru čtyřlístku, hrušky apod. V českých zemích se objevují také štítovité pečeti – to jsou většinou pečeti městské, ale výjimečně také mohou být i šlechtické.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Stejně jako u tvarů rozlišujeme rozsáhlé spektrum i u velikostí pečetí. Nejmenší dosahují rozměrů okolo 10 mm, největší až 150 mm. U nejstarších merovejských listin je pečeť připevněna v pravém dolním rohu skrz pergamen, později je pečeť přivěšena mimo listinu a její velikost se tedy může zvětšovat. Buly jsou díky váze kovu, ze kterého jsou vyrobeny, podstatně menší, asi kolem 40 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Připevnění pečeti.", "content": "Pečeť může být k dokumentu přitištěna (hlavně v novověku), kromě toho se také často setkáváme s jejím \"přivěšením\" nebo \"zavěšením\": U významnějších listin, kde hrozilo při jejich manipulací či stářím poškození, se pro visící pečeti zhotovovala speciální pouzdra, vyrobená nejčastěji ze dřeva či kovu, která měla za úkol celou pečeť chránit před nepříznivými vlivy či fyzickým poškozením.", "section_level": 2}, {"title": "Typ pečetního obrazu.", "content": "Zakladatel vědecké sfragistiky v Německu a přední heraldik kníže Bedřich Karel I. Hohenlohe-Waldenburg vytvořil základní typologii dělení pečetí do pěti skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Pečetní legenda.", "content": "Pečetní legenda je text, který je součástí grafického provedení pečeti. Je stejně důležitá jako pečetní obraz, s nímž je také spojována. V západní části Evropy se jako jazyk používá latina, ve východní části řečtina. Ve vrcholném středověku se objevují také národní jazyky, nejstarším je francouzština objevující se v 11. a 12. století. U nás se od 80. let 13. století ojediněle objevují čeština a němčina. Nejstarším písmem na pečetích byla kapitála, v době gotiky se objevují unciální prvky. Jméno majitele a jeho tituly se uváděly v nominativu, později se objevilo slovo \"Sigillum\" (latinsky \"pečeť\"), které se postupem doby proměnilo pouze v písmeno \"S\". V technickém přepisu se oddělují jednotlivé řádky textu pečetní legendy lomítkem.", "section_level": 2}, {"title": "Typy pečetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní druhy pečetí.", "content": "Mezi zvláštní druhy pečetí úzce vázané na své prostředí, zejména v církevní hierarchii, lze jmenovat např. rybářský prsten používaný papeži k uzavíraní tajné korespondence a v pozdější době k pečetění papežských breve nebo tzv. elekční pečeti tj. pečeti ještě nevysvěcených biskupů. V českém prostředí jsou nejznámější elekční pečeti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku používané v letech 1245-1247. V období zejména 18. století, kdy došlo k prudkému nárůstu diplomatického materiálu a bylo by velmi nákladné a zdlouhavé připravovat celý proces pečetění, používalo se u velké většiny méně významných písemností místo klasické pečeti pouhého nakreslení kruhu, do kterého byla vepsána písmena L.S. jako zkratka latinského \"locus sigilli\", případně \"locus sigillorum\", což v překladu znamená \"místo pečeti\". Zpravidla poté následoval ještě podpis vyhotovitele nebo kompetentní osoby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pečeť (latinsky sigillum) je grafické znamení vytištěné, vytlačené či připevněné na písemnosti (nebo jiném předmětu). Slouží k ověření jeho pravosti. Pečeť na sobě obvykle nese grafický zpracovaný symbol totožnosti majitele. Razidlo, kterým se pečeti dodává její grafická podoba, se označuje jako \"pečetidlo\" nebo \"pečetní typář\". Dle Karla Müllera je považováno za typář i kovové razítko, kdy rozdíl mezi ním a \"klasickým\" pečetidlem je ve způsobu provedení řežby typářové destičky a ve způsobu otiskování, přičemž funkce zůstává stejná. ", "tgt_summary": "Un sceau, ou un scel, est une empreinte destinée à garantir l'authenticité d'un document ou d'une information, et à rendre évidente son éventuelle divulgation ou son altération. Le terme désigne également l'objet, la matrice qui permet de réaliser cette empreinte. ", "id": 2263464} {"src_title": "Kubánská revoluce", "tgt_title": "Révolution cubaine", "src_document": [{"title": "Příčiny revoluce.", "content": "Následující období až do roku 1930 se vyznačovalo mnoha stávkami – odehrávaly se lokální i celostátní stávky za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu a uznání odborových organizací, byly uspořádány kampaně proti zavedení povinné vojenské služby, odehrály se ohromné demonstrace proti chudobě a vysokým životním nákladům atd. Všechny tyto projevy vzpoury vyvolávaly vládní represe proti radikálním skupinám. Během tohoto období se v prezidentském křesle vystřídalo několik osob. První výraznější postavou byl generál Gerardo Machado zvolený 20. května 1925, později známý jako „Řezník z Las Villas“. Za jeho vlády Kuba ještě výrazněji prohloubila svou závislost na USA. Krvavá Machadova diktatura byla nakonec svržena 7. srpna 1933 generální stávkou a povstáním. 20. srpna 1933 se kubánským prezidentem stal Carlos Manuel de Cespedes, bývalý velvyslanec ve Washingtonu, jeho režim se ale zhroutil po pouhých 21 dnech. Byl svržen proslulou „Vzpourou seržantů“, vedenou tehdy neznámým Fulgencio Batistou y Zaldivar.", "section_level": 1}, {"title": "Kuba během Batistovy diktatury.", "content": "V roce 1933 Machadova vláda započala s úspornými opatřeními, vztahujícími se také na armádu. Tvrdě zasaženi byli zejména poddůstojníci, jejichž platy byly výrazně sníženy a služební postup zastaven, Batista tak na hlavní základně Campo Colombia postupně začal získávat přívržence pro myšlenku svržení režimu. Iniciátorem poddůstojnické vzpoury bylo politické studentské seskupení (Directorio de Estudiantes Revolucionarios), které dosadilo posléze do funkce prezidenta republiky profesora Ramóna Graua San Martína, který svěřil armádu do rukou právě Batistovi. Grau San Martínův nacionalistický režim ale nebyl podporován USA, které jej neuznaly. V lednu 1934 se zhroutila koalice mezi studentskými skupinami a Batistou, který Grau San Martína přinutil k rezignaci a vládl poté sám pomocí loutkových prezidentů. Hlavní roli v zemi převzala Batistova armáda. Od roku 1940 se po dobu čtyř let stal Fulgencio Batista prezidentem země. V roce 1940 byla na Kubě přijata nová ústava omezující rozlohu pozemkového fondu a ve vládě byli dokonce zástupci komunistů. Jeho režim zpočátku neměl s USA dobré vztahy, ale to se později zlepšilo, zejména poté, co Batista devátého prosince 1941 po útoku na Pearl Harbor vyhlásil válku mocnostem Osy, Kuba začala sloužit jako výcvikový prostor pro americké a britské piloty a Spojeným státům byly také poskytnuty všechny námořní základny. USA odměnou za to vykupovaly produkci cukru a poskytly Batistově režimu štědré půjčky. Batista v roce 1943 dokonce navázal diplomatické vztahy se Sovětským svazem. Do roku 1949 se vystřídalo na Kubě několik prezidentů a několik vládních kabinetů, nijak se ale nezměnila daná politická a ekonomická situace. Podruhé se Fulgencio Batista dostal do čela země vojenským pučem v roce 1952. Situace se tehdy vyvinula takto: Předpokládalo se, že ve volbách v roce 1952 zvítězí kandidát demokratických sil Roberto Agramonte. Směr politického vývoje přerušil na jaře téhož roku Batistův státní převrat, kterým byl sesazen Carlos Prío Socarrás a prezidentem se sám jmenoval vůdce puče. Nové volby byly odloženy na neurčito, byla zrušena ústava z roku 1940 a zakázány odborové organizace. Od března 1952 do prosince 1958 zavraždila armáda a policie, za politického teroru při potlačování demokratických svobod na Kubě, asi 20 tis. osob.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik opozičních sil.", "content": "26. července 1953 došlo k neúspěšnému útoku na druhé největší kasárny země – Moncada v Santiagu de Cuba. Vedoucí postavení při něm měl mladý právník Fidel Castro Ruz, známý člen opoziční Studentské federace. Fidel Castro se narodil 13. srpna 1926 jako nemanželské dítě. Jeho otec byl značně bohatý statkář majitel plantáží s cukrovou třtinou, který dal svým synům to nejlepší vzdělání, kterého mohli na Kubě dosáhnout. Od roku 1945 Castro studoval na Právnické fakultě. Jako prezident Studentské federace vystupoval značně radikálně proti sociálním nerovnostem, čímž vešel na veřejnosti ve známost. Ještě známějším se stal po vystudování. V roce 1948 se oženil a narodil se mu syn. Jako právník v té době aktivně vystupoval v celé řadě sociálně a politicky motivovaných procesů a dokonce v roce 1952 podal žalobu na diktátora Batistu za porušování ústavních práv. Po útoku na kasárna Moncada byl společně s ostatními revolucionáři zatčen. Život mu zachránilo jen to, že neuvedl své jméno, podle pokynů měl být totiž zastřelen, údajně na útěku. Od 16. října téhož roku začal soud. Fidel Castro při procesu odmítl obhájce a hájil se sám. Po 72 dnech samovazby vystoupil před soudní tribunál s obhajobou, která se stala v podstatě programem tzv. Hnutí 26. července. Nakonec byl Castro odsouzen na 15 let vězení. Byl však záhy propuštěn poté, co byl v roce 1955 pod vojenskou kontrolou voleb Batista oficiálně zvolen prezidentem a v rámci amnestie propustil uvězněné účastníky útoku na kasárna Moncada. Castrovi byl vysloven zákaz vystupování na veřejnosti, a proto 7. července odletěl z Kuby do Mexika, kde se pustil do organizování guerillového Hnutí 26. července. Toto hnutí bylo složeno především z mladých liberálů. V Mexiku se Castro seznámil s Ernestem Guevarou, lékařem z Argentiny, který se připojil k Hnutí 26. července a stal se jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. V létě 1956 byl F. Castro mexickými úřady zatčen a obviněn z konspirace proti kubánské vládě a přípravy atentátu na kubánského prezidenta a z překračování mexických zákonů. Začátkem září 1956 se v Mexico City sešel Castro s José Antoniem Echeverríou, představitelem revolučního hnutí studentů, a vydali společné prohlášení o boji proti Batistovi. Prohlásili, že povstání je připravené natolik, že Kubu bude možno osvobodit již v roce 1956.", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění na Kubě 1956.", "content": "Při svém pobytu v Tuxpanu v Mexiku objevil Fidel Castro na řece Pontepec starou loď. Její rozměry byly 19 m délka a 4,5 m šířka. Nevelká loď dokázala plout rychlostí jen asi 16 km/hod. 15. listopadu 1956 oznámil Castro světové veřejnosti, že je připraven k ozbrojenému boji a k expedici na Kubu. Jachta Granma vyplula 25. listopadu 1956 z mexického Tuxpanu. Cesta kolem Jamajky trvala týden a byla dlouhá přes dva tisíce kilometrů. Již 2. prosince 1956 se 82 Kubánců vedených Fidelem Castrem, Raúlem Castrem, Camilem Cienfuegosem a Che Guevarou tajně vylodilo na území Kuby na Playa de las Colorades s cílem připravit povstání. Výsadek revolucionářů byl záhy zpozorován a armáda na jeho likvidaci nasadila početné vojenské oddíly a letectvo. Dva dny po vylodění, v době, kdy Castro se svým oddílem již směřoval k Sieře, se roznesla zpráva, že spolu se svými spolupracovníky krátce po přistání zahynul. Na domluveném místě v horách Sierry Maestro se po patnácti dnech pronásledování sešlo pouze 14 (v některých pramenech 12) ozbrojených mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Revolucionáři v Sierra Maestra.", "content": "K všeobecnému povstání, se kterým počítali, nedošlo. Pod vedením Castra se postupně vytvořila partyzánská ozbrojená skupina, která měla svoje centrum v těžko schůdných oblastech zalesněného pohoří Sierra Maestra. Castrova izolovaná skupina se komplikovaně vyrovnávala s divočinou Sierra Maestra a jen s největšími obtížemi mohla působit na úplném okraji širokého hnutí lidového odporu. Castrova skupina byla téměř úplně odříznuta od okolního světa a neměla kontakty s dalšími protibatistovskými organizacemi, ani s Castrovým „vlastním“ Hnutím 26. července. Přibližně za půldruhého měsíce po vylodění, v polovině ledna 1957, svedl partyzánský oddíl Fidela Castra svou první vítěznou bitvu. Objektem útoku se stala nevelká vojenská stanice v La Platě, umístěná na východním pobřeží provincie Oriente. I když nešlo o velkou akci, celá země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci žijí a jsou schopni boje.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na prezidentský palác.", "content": "K závažné události došlo 13. března 1957 v Havaně. Členové Studentského direktoria podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim proniknout až do kanceláře Batisty v druhém patře, ten ale krátce před útokem odešel, což mu zachránilo život. V příštích okamžicích se překvapené vojsko vzpamatovalo a zaútočilo na povstalce. Došlo ke krátké, ale krvavé bitvě, v níž většina útočníků padla. V době, kdy se povstalci probíjeli do prezidentského paláce, se jiná skupina příslušníků Direktoria zmocnila rozhlasu a oznámila, že Batista je mrtev. Předseda Fedrace univerzitních studentů J. A. Echeverría vyzval lid k revoluci. Po opuštění rozhlasu byl ale na ulici zabit. Ačkoliv si Fidel Castro dnes přisvojuje zásluhy na této akci, nic o ní nevěděl a ani ji neschvaloval. Dozvěděl se o ní pouze nepřímo. I přesto se z Echeverríi a dalších obětí mezitím stali revoluční mučedníci a 13. březen je každoročně připomínán jako významný mezník v historii Castrovy revoluce. Ti, kteří přežili útok na prezidentský palác, později založili nezávislé guerillové oddíly v pohoří Escambray, tzv. „Druhou Escambrayskou frontu“.", "section_level": 1}, {"title": "Předrevoluční boje.", "content": "K jedné z nejkrvavějších bitev v rámci protibatistovského povstání došlo 5. září 1957. Námořní základny v Cienfuegos, asi 360 km od Havany, se zmocnili vzbouření námořníci a členové civilních odbojových skupin. Námořníci rozdali zbraně lidem v okolí. Předpokládali, že dojde k simultánnímu povstání v Havaně, které však selhalo kvůli nedostatečné koordinaci, přestože bylo odpáleno asi dvanáct náloží. Vládním pozemním a leteckým silám se nakonec podařilo vzbouřence rozprášit po tvrdém boji zblízka. Vzpoura byla nakonec potlačena, ale poblíž Sierra de Trinidad byla otevřena druhá povstalecká fronta (vedená Raúlem Castrem), nacházející se pouhých 100 kilometrů od důležitého komunikačního centra Santa Clara. Následnou Třetí frontu v oblasti Santiaga de Cuba a působící také v oblastech El Uvero a El Cobre vedl Juan Almeida. Situace v zemi se stále více stávala pro režim neudržitelnou. Batista proto vypsal na 1. června 1958 volby ve snaze uklidnit situaci. Mezitím však partyzáni v horách získávali stále více spojenců. Ve snaze zvládnout složitou situaci nabídl Batista povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, na což však oni 9. dubna 1958 odpověděli výzvou ke generální stávce, kterou ale vojsko v zárodku ještě potlačilo. Batista si však byl vědom velkého nebezpečí, a proto se v květnu téhož roku rozhodl pro likvidaci partyzánských jednotek. Partyzáni v té době získali fotodokumentaci z americké vojenské základny Guantanámo z nakládání amerických napalmových pum do kubánských bombardérů, které nemilosrdně vypalovaly vesnice v oblasti ovládané povstalci. Fotografie, které předali revolucionáři sdělovacím prostředkům v USA, měly velkou odezvu na veřejném mínění, které se stavělo stále negativněji vůči činnosti stávajícího kubánského prezidenta a vlády. 27. června přepadli partyzáni několik autobusů převážejících americké důstojníky ze základny do Santiaga. Zajatcům přímo ukázali některé napalmem zcela zničené vesnice. Zajatí vojáci se obrátili dopisem na amerického konzula na Kubě s žádostí o zastavení ničivého bombardování. Americký konzul Wolam a velvyslanec USA v Havaně A. T. Smith vyjednali přerušení bombardování, což umožnilo povstalcům přeskupit svoje vojska a ubránit Sierru Maestro.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství revoluce.", "content": "Když povstalecká armáda odrazila definitivně ofenzívu vládních vojsk a fronty se stabilizovaly, obdržel Che Guevara rozkaz k přesunu svých jednotek do střední provincie Las Villas. Hlavním úkolem partyzánů v této oblasti bylo systematicky narušovat dopravu a spoje mezi východem a západem ostrova. Che Guevara, který byl určen jako velitel pochodu, byl současně pověřen, aby se spojil se všemi politickými ozbrojenými skupinami, operujícími v Las Villas. 600 km dlouhý „velký pochod“ začal 31. srpna 1958 a trval do 16. října téhož roku. Od září docházelo k narůstání dezercí kubánských vojáků a k jejich přechodům k povstalcům. Během listopadu a prosince přerušila povstalecká vojska všechny cesty a spoje v Las Villas. Na hlavní dálnici, vedoucí přes celou Kubu, byl zničen most přes řeku Tuynicay. Hlavní trať byla přerušena na několika místech. Ostrov byl rozdělen na dvě části. Vládní vojska, izolovaná v provincii Oriente, mohla být podporována pouze ze vzduchu. Zde probíhaly nejúpornější boje a postavení vládních vojáků se stávalo každým dnem beznadějnější. Koncem roku 1958 bylo Batistovo vojsko zcela demoralizováno a poraženo i přesto, že ani početně ani výzbrojí se Povstalecké vojsko vládnímu zdaleka nevyrovnalo. Fidel Castro se svou vojenskou skupinou dobyl a obsadil Santiago de Cuba, kde byl nadšeně obyvatelstvem přijat. V prosinci byl sveden pod vedením Che Guevary třídenní vítězný boj o město Santa Clara, čímž byla otevřena cesta k útoku na Havanu. Údery povstaleckého vojska v horách i odpor ve městech ochromily moc vlády natolik, že se koncem prosince 1958 zhroutila. 1. ledna 1959 v 01 hod. opustil prezident Batista letecky Kubu a o den později – 2. ledna 1959 – vstoupily do hlavního města oddíly povstalců vedené Ernestem Che Guevarou a Camilem Cienfuegosem.", "section_level": 1}, {"title": "Období po roce 1959.", "content": "8. ledna přijel do Havany tehdy 33letý vůdce partyzánů Fidel Castro. 13. ledna 1959 vynesl Revoluční tribunál první rozsudky smrti nad aktivisty Batistova režimu. Bylo to v době, kdy ještě sdělovací prostředky USA povstání na Kubě hodnotily velmi pozitivně. V první vládě, která vznikla 5. ledna 1959, Fidel Castro nebyl. Předseda vlády, opoziční právník Miro Cardone, do vlády jmenoval především členy umírněného Hnutí 26. července. Prezidentem se stal Manuel Urrutia Lléo, který se partyzánských bojů neúčastnil. Byl však všeobecně známý a kladně hodnocený pro svoji soudní objektivitu během svého působení v období Batistovy diktatury. Do pěti dnů po svém ustavení byla první kubánská vláda uznána nejen všemi zeměmi Latinské Ameriky, ale i USA, SRN, Velkou Británií, Španělskem a dalšími zeměmi. Poměrně krátce po vítězství revoluce došlo k dalšímu uvězňování kontrarevolucionářů a dokonce proběhl proces s jedním z čelních Castrových spolubojovníků Huberem Matosem. Internováno bylo asi 75 tisíc osob. Asi čtvrt milionu lidí, zejména inteligence a duchovní, opustilo v první emigrační vlně ostrov. Politický vývoj na Kubě rychle akceleroval po vstupu Fidela Castra do vlády a po změně dalších členů vlády, která již 17. května vyhlásila nový zákon o pozemkové reformě, který však stávající prezident Urritia odmítl podepsat. Následně byl prezident Urrutia donucen vzdát se moci a odstoupit. Do čela Kuby nastoupil radikální prezident Osvaldo Dorticós Torrado, ale ani na tuto politickou změnu USA nijak nereagovaly. Do čela vlády byl postaven Fidel Castro, který se 4. září 1959 sešel s velvyslancem USA P. W. Bonsalem. Oznámil mu, že kromě pozemkové reformy, při níž měly USA přijít o 47 % kubánské půdy, kterou vlastní, bude postupně docházet k dalšímu znárodňování.", "section_level": 1}, {"title": "Komunistická Kuba.", "content": "Od toho okamžiku probíhaly politické události na Kubě nebývalým tempem. V poměrně krátké době opravdu následovalo další rychlé znárodnění amerických společností Cuban Telephone Company a Cuban Electronic Company. Již 21. listopadu byl vydán zákon, podle něhož zahraniční těžařské společnosti musely odvádět státu 60% svých příjmů. Jako odvetné ekonomické opatření americko-britská rafinérská společnost odmítla zpracovávat ropu dováženou na Kubu ze SSSR. Také USA následně výrazně snížily vývozní kvóty kubánského cukru. Kuba odpověděla znárodněním kubánského cukrovarnictví a v srpnu téhož roku znárodnila kubánská vláda zbývajících 26 severoamerických společností. V únoru 1960 poprvé vstoupili na ostrov zástupci SSSR, aby podepsali obchodní smlouvu mezi oběma zeměmi. V květnu 1960 navázala Kuba se Sovětským svazem oficiální diplomatické styky a začalo období masivní ekonomické a vojenské pomoci SSSR a zemí sovětského bloku. Čtyři měsíce nato bylo ze strany USA zahájeno obchodní embargo, které trvá až do dnešních dnů. V dubnu 1961 oznámil Castro změnu politického kurzu k socialismu a veřejně se k němu přihlásil při prvomájovém projevu. V říjnu 1962, v období tzv. Karibské krize, kterou vyvolalo rozmístění amerických raket v Turecku a následný pokus o umístění sovětských raket na území Kuby, došlo k dalšímu zostření napjatých vztahů mezi Kubou a USA. 2. října 1965 byla založena Komunistická strana Kuby, v jejímž čele stál jako prezident, předseda vlády a vrchní velitel armády Fidel Castro Ruz až do 19. února 2008. Poté odstoupil kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu a vedení země převzal svému bratrovi Raúlovi. Éra Castrů definitivně skončila v dubnu roku 2018, kdy se do čela země postavil někdejší první viceprezident země Miguel Díaz-Canel, který však plánuje v zemi nadále udržet odkaz revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kubánská revoluce v 50. letech 20. století znamenala svržení Batistova režimu Hnutím 26. července a ustanovení nové kubánské vlády vedené Fidelem Castrem. Revoluce začala útokem na kasárna Moncada 26. července 1953 a skončila 1. ledna 1959, kdy Batista opustil zemi a města Santa Clara a Santiago de Cuba byla obsazena revolucionáři. ", "tgt_summary": "La révolution cubaine est l'ensemble des événements commençant en 1953 ayant conduit en au renversement du régime de Fulgencio Batista et aboutissant à l’actuelle République cubaine. La révolution est menée par le Mouvement du 26 juillet dirigé par Fidel Castro et notamment Che Guevara ainsi que leurs alliés s'opposant au gouvernement autoritaire cubain de 1902, soutenu par les États-Unis. La révolution commence en, et continue sporadiquement jusqu'à ce que les rebelles chassent Batista du pouvoir le. Par la suite, Le Mouvement mettra en place des reformes plus socialistes pour ensuite devenir le Parti communiste cubain en.", "id": 1990276} {"src_title": "Dějiny Albánie", "tgt_title": "Histoire de l'Albanie", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Kmen Ilyrů obsadil území dnešní Albánie někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl název \"Albanoi\", a dal tak zemi její název.", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l. Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě ve 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané. Římané zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno. Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala země až do roku 1204.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Albánie jako součást cizích států.", "content": "Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, ze severu srbské státy Raška a Zeta a ze západu Benátská republika. Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. V letech 1342/1343 obsadil území celé Albánie car Štěpán Dušan a ovládl zemi na několik desítek let. Srbové zavedli slovanský kulturní vliv v zemi a rozšířili svůj jazyk jako jazyk vzdělanosti. Jejich vláda však netrvala dlouho; již v závěru 14. století obnovil Karlo Topija v pobřežních částech Albánie nezávislý stát.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanské vpády.", "content": "Turci začali na území dnešní Albánie pronikat již nedloho po Bitvě na Kosově poli, ve které bylo Srbsko podstatným způsobem vojensky oslabeno, a tedy již nadále nemohlo čelit vpádům Osmanů na Balkán. Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavilo několik bojovníků, z nichž nejznámější byl nakonec Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë. Ten dokázal úspěšně na 20 let jejich výpady zadržovat a sjednotit zemi. Skanderbeg vládl zemi v letech 1444-1468 a během jeho života se uskutečnila řada bitev proti Turkům, které byly pro Kastriotiho úspěšné. Po Skanderbegově smrti však neexistoval vůdce, který by proti Turkům bojoval. Po jistou dobu se snažili Osmany držet zpátky Benátčané, avšak to se jim dařilo jen několik málo let; nakonec s nimi zpět do dnešní Itálie odešla (v několika vlnách) i řada Albánců a proto žije v zemi poměrně homogenní menšina. Významná albánská města a pevnosti se tak dostaly do tureckých rukou ještě před rokem 1500 (Kruja padla v roce 1478, Skadar v roce 1479 a Drač roku 1501). Příchodem k Jaderskému moři získali Turci přístup k možné invazi do Itálie, která však pro ně skončila neúspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Islamizace země.", "content": "Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťany do hor a zavedli islám. Ten se v zemi rozšířil až po čase, především proto, že osmanský systém motivoval Albánce ke konverzi, ovšem nenutil je. Albánské obyvatelstvo konvertovalo k islámu především proto, aby mu byl umožněn společenský vzestup. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie zůstávala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Trpěla typickými problémy, které sužovaly téměř všechny odlehlejší oblasti Turecka. Proti osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak na jihu země vládl jako téměř nezávislý správce Ali paša Tepelenský.", "section_level": 2}, {"title": "Albánské národní obrození a cesta k nezávislosti.", "content": "Od 2. poloviny 19. století se postupně rodilo albánské národní hnutí jehož nejsilnějším představitelem byla tzv. Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii těch sandžaků, které byly osídlené Albánci. S obrozeneckým procesem však přišli Albánci až mnohem později, než okolní národy (s výjimkou Makedonců); teprve až na konci 19. století. Do té doby byli do velké míry loajální Osmanské říši, byť se ozývaly stále častěji hlasy volající minimálně po autonomii (např. právě zmíněná Prizrenská liga měla zájem o vybudování Albánie na značně větším území než je dnes, včetně např. Sandžaku. Řada ostatních národů, jako např. Řekové, nebo Srbové, snili o rozparcelování albánského území mezi své vlastní státy, rozvíjející se na úkor tureckých území. Pozadu nezůstávalo ani Rakousko-Uhersko, které v Balkánu spatřovalo jediný možný směr své teritoriální i politické expanze. To byl také jeden ze záměrů, kterého tyto státy chtěly docílit během balkánských válek. Řada Albánců, mezi nimiž byl například Hasan Prishtina, se však proti tomuto postupu postavila. Mladoturecké revoluce znamenala oslabení centrální vlády z Istanbulu, a tedy jednak možnost národní emancipace, také ale riziko zvýšeného tlaku z Řecka a Srbska. Proto požadovali albánští představitelé a požadovali od turecké vlády změny. Poté, co Istanbul souhlasil, byli povstalci uspokojeni a situace se na čas uklidnila.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost a Albánské knížectví.", "content": "Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako \"autonomní, suverénní a dědičné knížectví\", jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d ́Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola I.. Neuspěli však také kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Weid dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durres (Drač), tak začala dvousetdenní vláda Wilhelma Weida v Albánii.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpouře, která dorazila do Durresu, hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata, což v očích Albánců snížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko, předtím než se opět nalodil na loď Misurata, vydal kníže prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje, ale opouští zemi proto, že mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody. Na přelomu let 1915 a 1916 obsadily Albánii srbské jednotky, které přes zemi procházely do Řecka poté, co se zhroutila srbská fronta a Rakousko s Bulharskem mohly úspěšně postoupit do srbského vnitrozemí. Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť první světové války. Během války byla země obsazena jak rakousko-uherskou, tak francouzskou a italskou armádou. Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnské dohody (1915) by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Woodrowa Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po skončení války a vzniku republiky roku 1920 došlo k významné změně – hlavní město republiky bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Mezi lety 1922 až 1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem (1922–1924), později prvním prezidentem Albánie (1925–1928) a konečně v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I. Ten vládl až do roku 1939 kdy Albánii obsadila Itálie a Zogu opustil zemi a žil v Londýně jako exilový král. Po válce pobýval na dvoře egyptského krále Farúka. Roku 1922 se stal Ahmet Zogu ministerským předsedou. Uvědomoval si zaostalost své země − ještě v meziválečné době žilo pět šestin Albánců na venkově a většina lidí byla negramotná. Albánie byla zaostalou zemí i na turecké poměry; jednalo se o nejzápadnější část Osmanské říše (po ztrátě Bosny a Hercegoviny) a tak zde nefungovala efektivně ani turecká správa. Neexistovala žádná evidence majetku lidí, nebo jejich pozemků. Venkov spravovali jednotliví begové, kteří často vedli permanentní spory o pole, louky, lesy a studny. Zogu se proto rozhodl o všeobecný rozvoj Albánie. V celé zemi nechal vybudovat rozsáhlou síť silnic, škol a nemocnic. Jeho vláda v meziválečném období organizovala kurzy pro učitele, aby se zefektivnila úroveň vzdělání. Podobně jako v Jugoslávii, i v Albánii se jako hlavní překážkou v tomto směru ukázalo podřazené postavení žen, dané muslimskou tradicí. Proces emancipace žen však byl v meziválečném období i přes všechno úsilí ve svých počátcích, a vyžadoval nesmírné prostředky. Zogu však nebyl jednostranně pozitivní osobností a spasitelem albánského lidu, jak dokládají dobové publikace. Svůj modernizační proces prováděl ruku v ruce s posilováním vlastní moci. Vzrůstající byrokratický aparát a posilování Zoguovy osobní moci vyvolávaly permanentní odpor opozičních politiků. Docházelo k častým povstáním. Politický systém země té doby neznal existenci politických stran, jak je známe dnes. Politický život byl omezen na malou třídu lidí, žijících ve městech, schopných číst a rozlišovat mezi jednotlivými politickými vůdci. Popularitu získávali jednotliví politici podle své známosti mezi veřejností, než podle hodnocení jejich programu. V roce 1924 odpor proti autoritativní a antisociální vládě Ahmeta Zogua zesílil a vyvrcholil tzv. červnovou revolucí, kdy se Zogu vzdal moci a vlády se ujala vláda v čele s pravoslavným biskupem Fanem Nolim. Byla pozastavena platnost ústavy. I Noliho vláda se ale musela potýkat s nespokojeností obyvatelstva, která byla zesílená mezinárodní izolací. Noliho vláda se rozhodla provádět nezávislou zahraniční politiku. Uznala SSSR a stala se proto trnem v oku sousedním zemím i evropským velmocem, které otevřeně podporovaly novou opozici. Jugoslávie, která byla vlivným albánským sousedem, měla ve 20. letech silně antibolševickou politickou linii a neměla zájem vydržovat souseda, který by provozoval zcela normální vztahy se Sovětským svazem. Této situace využil opět Ahmet Zogu, který se v prosinci s vojenskou podporou Bělehradu opět ujal vlády. Podle ústavy z roku 1925, která vytvořila z Albánie prezidentskou republiku měl nově prezident (Zogu) i moc předsedy vlády a také vrchního velitele ozbrojených sil. Ministerstvo války bylo zrušeno, neboť se ukázalo jako příliš nespolehlivé (stejně jako celá armáda) v předchozích převratech (během kterých Zogu ze země uprchl). Roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím, jehož se stal králem (uzurpátorem). Tímto potvrdil svůj diktátorský post a trvalou vládu v zemi. Albánie získala v pořadí již třetí ústavu od vyhlášení své nezávislosti; role parlamentu byla značně omezena a zákonodárný sněm zasedal jen několikrát v roce. Přestože se Zogu k moci dostal znovu díky pomoci Jugoslávie a zprvu i s touto zemí bez jakýchkoliv podmínek spolupracoval, o několik let později se začal politicky orientovat na Itálii. Byly podepsány četné smlouvy s touto zemí (např. tzv. Tiranský pakt) a také byl umožněn příliv italského kapitálu. Již na konci 20. let se Albánie zavázala, že bez italského souhlasu nevstoupí do jakýchkoliv vojenských svazků. Albánie se tak stále více dostávala pod vliv Itálie a ve 30. letech již Itálie zcela ovládala albánskou ekonomiku a zahraniční politiku. Státní správa byla modelována podle italského vzoru a armáda byla vyzbrojena italskými zbraněmi. Růst vlivu západního souseda byl umožněný hlavně tím, že Itálie poskytla Albánii řadu půjček. Největší z nich byla ve výši 50 milionů zlatých franků, a poskytla ji italská společnost Svea. Albánii se však tato finanční injekce vůbec nevyplatila, protože během jejího trvání stoupl kurz liry, což znamenalo ve výsledku menší objem peněz. Peníze z půjčky šly především na stavbu silnic (neboť silnice měly pro rozvoj domácí ekonomiky zcela klíčový vliv − v Albánii neexistovaly až do poválečného období žádné železnice). Budovány byly také mosty a přístavy. Z dalších půjček poté byla financována modernizace albánské armády. V Albánii byly otevřeny pobočky zahraničních bank (italská Banco di Napoli a jugoslávská Beogradska izvozna banka). Albánská ekonomika byla po vyhlášení nezávislosti naprosto závislá na dovozu, který díky uzavřeným hospodářským smlouvám proudil především z Itálie. Na zahraničním obchodu Albánie se Itálie podílela až 40 %; obchod s Řeckem nebo Jugoslávií byl velmi malý. Saldo zahraničního obchodu vycházelo dlouhodobě v neprospěch země; pasivita obchodní bilance Albánie se pohybovala kolem 50-70 % za celé meziválečné období. Albánie dovážela spotřební zboží také i z Československa; v roce 1935 je nicméně poprvé zaznamenán i obchod opačným směrem (tedy do ČSR). Když Ahmet Zogu nebyl ochoten přistoupit na ultimativně formulované návrhy nové italsko-albánské spojenecké smlouvy, jejíž realizace by znamenala nastolení italského protektorátu nad Albánií mírovou cestou, přistoupila fašistická Itálie dne 7. dubna 1939 k ozbrojenému útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Ve dnech 7. až 12. dubna 1939, pouhých 5 měsíců před vypuknutím druhé světové války Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Roku 1943 po spojeneckém vylodění v Itálii se italský král vzdal albánského titulu a v Albánii nahradili italské okupační jednotky Němci, kteří zde vytrvali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala Albánská strana práce moc a začala provádět komunistické reformy.", "section_level": 1}, {"title": "Permetská konference.", "content": "Permetská konference se uskutečnila v květnu 1944 v Permetu. Byli na ní zastoupeni velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Na této konferenci se komunistická \"Antifašistická národní fronta\" (ANFO) konstituovala na zákonodárný sbor Albánie. ANFO byla řízena \"Osvobozeneckým výborem\", který byl její součástí. Nyní se však tento výbor stal novou albánskou vládou. V říjnu se do jejího čela postavil Enver Hodža a 10. listopadu 1945 byla vláda uznána západními mocnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Lidová republika.", "content": "Již od konce roku 1944 mohli komunisté regulovat mezinárodní obchod a výrobu v zemi – tyto změny zařídila přechodná vláda, která v zemi vládla až do voleb v prosinci 1945. V těch byla však připuštěna jen kandidátka Demokratické fronty (tu tvořili v podstatě členové komunistického odboje), ostatní strany kandidovat nemohly. Demokratická fronta získala 92 % hlasů. Albánie byla po druhé světové válce zničenou zemí. Vzhledem k tomu, že však nebyla hlavním cílem agrese fašistických zemí, zde nebyl tak vysoký počet obětí. Válka si vyžádala v Albánii jen něco okolo 28 000 obětí. Zničená však byla i dříve zaostalá a nedostatečně rozvinutá infrastruktura; značný počet budov, mosty, přístavy a továrny. Spoustu lidí zůstalo bez přístřeší a nebylo možné je přepravovat po území celé země, neboť silnice byly nesjízdné a mosty zničené. Navíc chyběly dopravní prostředky, které by bylo možné použít; motorizace byla v podstatě zanedbatelná. Dne 11. ledna 1946 byla zrušena monarchie a vyhlášena lidová republika. Na jaře téhož roku vznikla nová vláda, jejímž předsedou se stal Enver Hodža, který zastával též i funkce ministra zahraničí a obrany. Mezi lety 1946 a 1947 došlo dále k znárodnění, byly znárodněny italské a německé banky a továrny. Veškerý mezinárodní obchod začal kontrolovat stát. Přijat byl též i nový zákon o pozemkové reformě – vyvlastněna byla většina půdy, která patřila soukromým osobám (jednalo se o třetinu rozlohy veškeré země), rolníkům byla přidělena půda pouze do určitého limitu. V letech 1945-1947 byla Albánie příjemcem zahraniční pomoci v rámci programu UNRRA, který zajistil především potravinovou pomoc a země se tak vyhnula hrozícímu hladomoru. I přesto však panoval po válce nedostatek zboží a v platnosti byl přídělový systém. 1. listopadu 1946 byla schválena ústava, vzniklá podle sovětského a jugoslávského vzoru, v níž země vyhlásila budování socialismu. Nové úpravy tak zajistily moc vládnoucí straně a odstranily tak kromě cizích kapitalistů též malou střední třídu, která vlastnila mnoho různých podniků. Albánie nejprve spolupracovala s nejbližším sousedem - Jugoslávií. Uzavřeno bylo několik mezistátních smluv, díky nimž získali Albánci jugoslávské technologie za své suroviny. Jeden čas se též uvažovalo o začlenění země přímo do Jugoslávie, či do jakési balkánské federace, jejíž součástí by bylo i Bulharsko. Avšak nakonec albánské vedení uznalo jugoslávské platby za vývoz jako velmi nízké, a se svým severním sousedem spolupráci ukončilo. Sovětský svaz se navíc již v té době, nedlouho po roztržce mezi Titem a Stalinem pokoušel získat Albánii do své sféry vlivu a nabídl ji štědrou pomoc, např. v oblasti mechanizace venkova. Jakmile byla Jugoslávie vyloučena z Informbyra, podobně jako ze sovětské strany dorazily do Bělehradu i obvinění z Albánie; PPSH označila jugoslávské komunisty za trockisty. Veškerá spolupráce byla přerušena. Jugoslávské komunistické vedení naopak Albánii obvinilo z toho, že se přerušením spolupráce pokouší osvobodit od povinnosti platit nemalý dluh, neboť to byla právě Jugoslávie, která poskytla Albánii celou řadu půjček a pomoci. Nově země navázala kontakty se SSSR, který skutečně nabídl pomoc v oblasti hospodářského rozvoje, a to dokonce větší, než sama Jugoslávie. Poskytl velikou půjčku a do země bylo vysláno na tři tisíce sovětských odborníků. Kromě toho se spolupráce účastnily i další země východního bloku, včetně např. takových, jako bylo Bulharsko. Po Stalinově smrti a odsouzení jeho kultu osobnosti ochladly vztahy také se Sovětským svazem; představitelé PPSH označili novou Chruščovovu politiku za obalamucování mas a revanšismus. Obdobně v SSSR byla zahájena protihodžovská kampaň. Albánská lidová republika tak upadla do izolace.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Čínou a ekonomický úpadek.", "content": "Země i její hospodářství se postupně přeorientovaly na nové partnerství s Čínskou lidovou republikou. Zájem albánských představitelů spolupracovat s Čínou se zintenzivnil po zhoršení vzájemných vztahů mezi ČLR a SSSR. Albánie se postavila na stranu Číny ve vzájemném sporu obou velkých zemí. Zlepšování vztahů mezi SSSR a Jugoslávií naopak ještě prohloubilo nedůvěru mezi Tiranou a Moskvou. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 pak Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. V rámci Kulturní revoluce, která proběhla v ČLR, se Albánie vyhlásila jako první ateistický stát na světě a zakázala náboženství; věřící byli tvrdě sankcionováni mnohaletými tresty, mešity a kostely byly uzavřeny a změněny na obchody, tělocvičny, kulturní zařízení či sklady. Kolektivizace v zemědělství se dotkla i těch nejvzdálenějších vesnic. Spolupráce s Čínou byla nakonec přerušena v polovině 70. let, a zemi to uvrhlo do naprosté izolace. Hospodářská situace se prudce zhoršila, ekonomika stála na vývozu surovin, kterých měla země dostatek, a dovozu veškeré složitější techniky. Zatímco veškeré základní zboží bylo velmi levné a dostupné, právě technika se stala komoditou velmi drahou, pro většinu obyvatelstva prakticky nedostupnou. Osobní automobilová doprava musela být vzhledem k nedostatku paliv zakázána, což snížilo nároky na budování silniční infrastruktury. Ještě v roce 1985 pracovalo 61 % albánského práceschopného obyvatelstva v zemědělství. V roce 1976 byla vyhlášena nová ústava, v níž se země definovala jako \"lidově socialistická republika\". V obavě před vojenskou intervencí jak ze západu, tak z východu, vybudoval režim v letech 1967–1986 přes 170 tisíc malých betonových bunkrů, které stojí v zemi dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Transformace a cesta ke kapitalismu.", "content": "Po smrti Envera Hodži v roce 1985 narůstalo se stále se zhoršující situací v zemi napětí; opozice, která kromě požadavku demokracie západního typu chtěla i svobodu náboženského vyznání, začala být stále silnější. Obyvatelé vyjadřovali nespokojenost i s mezinárodní izolací země. V roce 1990 došlo k mnoha protivládním vystoupením, během nichž žádali lidé provedení výše zmíněných změn. Vláda nakonec byla dotlačena k provedení mnohých ústupků; v červenci 1990 byly změněny zákony a umožnila se tak i kandidatura nezávislých (státem však předem schválených) kandidátů či byly povoleny malé soukromé podniky. S tím se však opozice nespokojila a požadovala svobodné volby. Během velké demonstrace 9. prosince 1990 ústřední výbor PPSH nakonec souhlasil s legalizací opozičních politických struktur. Okamžitě poté ustanovili protestující Demokratickou stranu, o nedlouho později vznikly i další strany demokratického typu.", "section_level": 1}, {"title": "Demokratická Albánie.", "content": "Na nátlak opozice musela být v lednu 1991 propuštěna většina politických vězňů. Mezitím však došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace země, a tak byl tedy zaveden přídělový systém. Mnoho lidí v této době emigrovalo do Itálie, a též i do dalších zemí. V únoru 1991 již byla jmenována nová vláda a prezidentská rada v čele s Ramizem Aliou. 15. března navázala země diplomatické vztahy s USA a 17. března byli propuštěni i zbývající političtí vězni. Ke konání prvních svobodných voleb pak došlo na přelomu března a dubna 1991, zvítězila však PPSH s 62 % hlasů; opozice výsledek voleb neuznala, přestože zahraniční pozorovatelé souhlasili s tím, že volby demokratické byly. Po vyhlášení volebních výsledků došlo k mnoha nepokojům, hlavně ve Skadaru. 15. dubna 1991 parlament přijal novou ústavu, v niž byl změněn název na \"Albánská republika\". Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Fatos Nano; proti němu však stála opět opozice, která vyhlásila generální stávku. Na začátku června 1991 proto musela vzniknout vláda zcela nová, koaliční. Přesto země stabilní nebyla. Projevila se korupce, nezaměstnanost a zločinnost. Mnoho lidí uprchlo před bídou do zahraničí; do Řecka, Itálie a USA. V roce 1995 požádali představitelé země o členství v NATO, kam byla přijata až v roce 2009. Na přelomu let 1996 a 1997 zkrachovaly mnohé fondy, do kterých obyvatelé země, hlavně staří lidé, vložili své celoživotní úspory. V zemi zavládly velké nepokoje, jež musela potlačovat armáda. Naprosto se situace uklidnila až po mnohých politických skandálech, které trvaly až do přelomu století. V roce 1999 uprchl před Jugoslávskou armádou do Albánie značný počet kosovských Albánců. Ti v zemi žijí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se v zemi rozvíjí hlavně infrastruktura. Po dlouhých desetiletích, kdy nebyla povolena automobilová doprava, se po jejím zavedení v roce 1999 ukázal stávající systém silnic naprosto poddimenzovaný. Proto byly v prvním desetiletí 21. století budovány především asfaltové silnice mezi hlavními městy; nahrazovány brody mosty. O nedlouho později začaly vznikat první dálnice; nejprve z Drače do Tirany a později i do dalších větších měst. V roce 2015 je budována dálnice z Tirany do Elbasanu a z Drače do Skadaru. V souvislosti s ekonomickou pomocí Kosovu vznikla také moderní dálnice z Kukëse do města Milot. Otevřeny byly i nové hraniční přechody (například ve městě Konispol na jihu země). S mezinárodní účastí vzniklo mnoho firem, dochází k rekonstrukci starých center měst. Rozvíjí se též i turistika. Přestože je turistický potenciál Albánie značný, infrastruktura v podobě hotelů či ubytoven je chabá. Turistické značení v horách vzniká na základě dobrovolných iniciativ. V oblasti Albánské riviéry vzniklo značné množství ubytovacích zařízení, které jsou populární především díky nižším cenám, než je tomu v sousedním Řecku. Na počátku 21. století se ekonomika země stabilizovala. I přesto však Albánie trpí značným trendem v oblasti vystěhovalectví; mladí lidé zemi, jejíž životní úroveň je i přes historické modernizační vlny velmi nízká, opouštějí do Itálie, Řecka, nebo Spojených států. Albánská diaspora je podobně jako je tomu v případě všech dalších zemí Balkánu značným příjmem financí pro čtyřmilionovou republiku. Ekonomiku země proto do jisté míry postihla dluhová krize v Řecku, neboť v tamním zemědělství pracuje nemalý počet Albánců. Albánie je první zemí na světě, která zneškodnila celý svůj arzenál chemických zbraní důvěryhodným způsobem. 13. července 2007 to oznámila Organizace pro zákaz chemických zbraní, která sídlí v nizozemském Haagu. Albánie zničila 16,7 tuny chemikálií. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, skladování a použití chemických zbraní a o jejich zničení vstoupila v platnost v roce 1997.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Albánie tvoří součást dějin Evropy. Během starověku bylo území Albánie domovem několika Illyrských kmenů, jako jsou Ardiaei, Albanoi, Amantini, Enchele, Taulantii a mnoho dalších, ale také thráckých a řeckých kmenů, jakož i několika řeckých kolonií založených na illyrském pobřeží Jaderského moře. Ve 3. století př. n. l. byla oblast anektována Římem a stala se součástí římských provincií Dalmácie, Makedonie a Moesie. Území zůstalo pod římskou a byzantskou nadvládou až do slovanských migrací v 7. století. V 9. století byla začleněna do Bulharské říše. ", "tgt_summary": "L’Albanie est une république d’Europe du Sud, à l’ouest de la péninsule des Balkans, avec une ouverture sur la mer Adriatique et sur la mer Ionienne. Le pays a une frontière au nord avec le Monténégro, au nord-est avec le Kosovo, à l’est avec la république de Macédoine et au sud avec la Grèce. ", "id": 1572621} {"src_title": "Šalvěj divotvorná", "tgt_title": "Sauge des devins", "src_document": [{"title": "Původ a historie.", "content": "Tato rostlina pochází z hornaté části jižního Mexika, kde je označována „La Hembra“ (žena). Lidových názvů má však několik: „Hierba de la Pastora“ (přeloženo „pastýřovy listy“), další názvy jsou v překladu „panenská tráva“, „nebeský pastýř“ a „Mariina tráva“. V češtině je známa též pod jmény šalvěj aztécká či šalvěj mexická. Po tisíce let je pěstována v oblasti Oaxaca (pohoří Sierra Mazateca) v Mexiku starým kmenem Mazatéků. Používají ji k rituálním obřadům, podobně jako byly v Mexiku tradičně používány např. psilocybinové houby či peyotl. Je botanicky považována za produkt lidského pěstování, protože je prý schopna se rozmnožovat pouze vegetativně (stonkovými řízky), nikoli pohlavně (semeny). Na druhou stranu se objevují zprávy, že tato šalvěj je schopna plodná semena vytvořit a že je to normální přírodní evolucí vzniklý druh. Ale ať už je to pravda nebo ne, mimo mazatéckou kulturní oblast se tato rostlina vyskytuje jen jako nepůvodní druh pěstovaný ve sklenících a některých domácnostech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Šalvěj divotvorná je víceletá rostlina dorůstající výšky 1 metru s málo větvenou vzpřímenou lodyhou. Na stonku jsou vejčité 15 cm dlouhé listy s pilovitou čepelí. Rostlina kvete v prosinci 15 mm velkými, namodralými květy, které jsou sestaveny v chudých lichopřeslenech dlouhých 40 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek.", "content": "Zdrojem psychoaktivních účinků šalvěje divotvorné je bicyklický diterpen salvinorin A. Ten je součástí pryskyřice, která se tvoří pod žláznatými chloupky na listech. Pryskyřice obsahuje také další látky, např. salvinorin B, C či D – ty však nejsou psychoaktivní. Salvinorin A je selektivním inhibitorem kappa-opioidních receptorů a je zatím jedinou známou látkou působící na tyto receptory, která zároveň nepatří mezi alkaloidy. Novější studie rovněž ukázaly slabou interakci Salvinorinu A a endo-kanabinoidního systému. Účinky v nízkých dávkách jsou zejména zvýšení vizuální představivosti, pocity empatie, záchvaty smíchu a narušení pohybové koordinace. Časté jsou také pocity, kdy uživatele „něco“ táhne do strany, změní se směr a síla gravitace, nebo tělo obklopí pevná neviditelná krusta. Vysoké dávky jsou charakteristické prohloubením optických halucinací (až na hranici ztráty kontaktu s realitou a úplným pohlcením vizemi), cestováním časem, disociací (rozpuštěním) osobnosti, případně spirituálními zážitky.", "section_level": 1}, {"title": "Užívání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žvýkání.", "content": "Podle původního rituálu Mazatéků se listy žvýkají. Ze sežvýkaných listů se poté postupně uvolňuje tolik žádaná účinná látka salvinorin A. Tento způsob užití má své výhody i nevýhody: z rozžvýkaných listů se uvolňují látky postupně a přímo na ústní sliznici, kde začínají působit asi po 10 minutách a účinek trvá přibližně 1 – 3 hodiny; tento způsob užití je ale značně nepříjemný, protože šalvěj nemá zrovna nejlepší chuť a také účinky drogy nejsou tak silné. Doporučené dávky kolísají od pěti párů lístků (tj. deseti lístků) až ke 120 párům (ať už se jedná o lístky šalvěje či houbičky, Mazatékové je vždy počítají a přijímají v párech). Dávka 25 párů (50 lístků) je patrně průměrná, i když na ni člověk potřebuje velký keřík či několik malých, aby rostlinu zcela neoškubal. Protože lístky jsou různě velké, je asi lepší měřit dávky váhově – 100 g listů by na psychedelický zážitek mělo plně postačit.", "section_level": 2}, {"title": "Kouření.", "content": "Aneb způsob užívání „západního světa“. Tento způsob je pro organismus škodlivější (vlivem kouře, který jde do plic), nicméně se pro dosažení žádaného stavu používá častěji – aktivní látky se do organismu zapojují okamžitě (30–60 sekund) a stav euforie je mnohem silnější než u způsobu žvýkání čerstvých listů. Účinek mizí do 10–30 minut, při vysokých dávkách i déle, poté je možné užít další dávku. I když je možné kouřit samotné listy, pro dosažení silnějšího a rychlejšího účinku se obvykle užívá laboratorní extrakt (5x, 10x, 20x i vícenásobně silnější) a to obvykle z bonga. Ostatní způsoby kouření jsou méně účinné nebo zcela neúčinné. Nejlepší je používat tryskový zapalovač, jelikož se nejvíce salvinorinu uvolňuje při teplotě, které se může dosáhnout pouze zapalovačem tryskovým (vyšší teplota).", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní rizika užívání.", "content": "Rizika užívání této drogy jsou spojena s obtížností odhadu množství účinné látky v aplikované dávce. To platí zejména pro užití kouřením, kdy účinky nastupují rychleji, jsou silnější a trvají kratší dobu než při orálním užití. Při aplikaci vysokých dávek jsou hlavním nebezpečím úrazy vyplývající ze zhoršené pohybové koordinace (dopravní nehody, pády z výšek apod.). Proto je vhodné, aby při aplikaci byla vedle užívajícího ještě další střízlivá osoba schopná v případě nevolnosti nebo problému včas zasáhnout a pomoci. Je znám zatím pouze jeden případ, kdy užití šalvěje vyvolalo dlouhotrvající psychózu. Účinná látka salvinorin A podle některých zdrojů není návyková anebo je její potenciál pro návyk nízký.", "section_level": 2}, {"title": "Účinná dávka.", "content": "Obsah salvinorinu A v usušených listech je velmi nízký, asi 1–4 mg/g. Největší potence dosahují listy v letních měsících. Průměrná účinná dávka salvinorinu A však je velmi nízká a pohybuje se v rozmezí pouhých 0,2–0,5 mg, což z něj jakožto z chemické látky činí nejsilnější přírodní halucinogen vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Legalita a právo.", "content": "V České republice nejsou k dispozici ověřené informace o rozšíření užívání šalvěje divotvorné, a to ani v populačních skupinách s vyšší prevalencí užívání psychoaktivních látek (např. mezi návštěvníky tanečních akcí). Internetové zdroje vypovídají spíše o sporadicky se vyskytujících individuálních experimentech s touto rostlinou a jejími extrakty. Na výskyt užívání šalvěje divotvorné v ČR upozornil denní tisk v r. 2006; informace o užívání se v médiích objevují opakovaně – podle některých zdrojů pozorují nárůst zájmu o šalvěj divotvornou lékárníci. Šalvěj divotvorná (ani hlavní účinná látka, salvinorin A) nejsou zařazeny na seznamy omamných a psychotropních látek podle mezinárodních úmluv OSN o kontrole drog. Některé státy v uplynulých letech již podřídily šalvěj divotvornou nebo salvinorin A systému kontroly podle svých právních řádů. Austrálie zařadila jak rostlinu, tak její hlavní účinnou látku na seznam nejpřísněji regulovaných drog v roce 2002, a učinila tak protiprávním její prodej i přechovávání. Z dalších států postupovaly obdobně Dánsko v roce 2003, Itálie v roce 2005, Švédsko a Belgie v roce 2006 a Německo v roce 2008. Legalita v USA se velmi liší dle jednotlivých států. 22. dubna 2011 byl zákonem č. 106/2011Sb. zařazen salvinorin A do přílohy č. 4 zákona o návykových látkách (167/1998Sb.). V současné době je tedy v České republice ilegální jak držení látek obsahujících salvinorin A (suché listy, extrakty) tak i pěstování samotné šalvěje divotvorné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šalvěj divotvorná (\"Salvia divinorum\") je rostlina z čeledi hluchavkovitých (\"Lamiaceae\"). Pro své psychoaktivní účinky jsou užívány listy, obsahující hlavní účinnou látku salvinorin A (a neúčinnou látku salvinorin B). Účinky a délka jejich trvání se mohou výrazně lišit v závislosti na dávce a způsobu užití. Popsanými účinky (narušení pohybové koordinace, zrakové halucinace, zažívání „jiné reality“, pocity empatie, vyrovnanosti nebo naopak zmatení či strachu aj.) se spíše podobá halucinogenním látkám.", "tgt_summary": "La Sauge des devins ou Salvia divinorum est une plante du genre \"Salvia\" et de la famille des \"Lamiaceae\" originaire du Mexique. Elle est connue pour ses effets psychotropes enthéogènes ; elle est utilisée dans un cadre mystique traditionnellement chez les Indiens mazatèques lors de rites religieux de divination et de curation. ", "id": 976032} {"src_title": "Kaviár", "tgt_title": "Caviar", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Největším zdrojem pravého černého kaviáru je Kaspické moře (více než 90% celosvětové produkce), dále také Černé moře, dolní tok Dunaje a povodí řeky Amur. Hlavními exportéry pravého kaviáru jsou Rusko, Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Írán.", "section_level": 1}, {"title": "Pravý kaviár.", "content": "Jako pravý, černý kaviár se označuje ten, který je z jeseterovitých ryb. Jejich jikry jsou drobné a mají šedočernou až černou barvu. Nejdražší, nejchutnější a největší pravý kaviár pochází z vyzy velké. Může za to velký úbytek jeseterovitých ryb v důsledku velkého výlovu v poslední době. Pravý kaviár je v dnešní době stále vzácnější. Za kvalitní kaviár se považuje ten s velkými zrny, pevný, pružný, světlý a bez zápachu. Původní barva pravého kaviáru je bílá, postupně šedne a černá. Čím je tmavší, slanější a kašovitější, tím je starší a méně kvalitní.", "section_level": 1}, {"title": "Nepravý kaviár.", "content": "Jako nepravý kaviár jsou označovány všechny druhy, které nejsou vyrobené z jiker jeseterovitých ryb. Jedná se o jikry candáta, lososa, kapra, lipana, tuňáka a dalších mořských i sladkovodních ryb. Z málo vyvinutých jiker a těch, které během solení a úpravy popraskaly, se vyrábí méně kvalitní lisovaný kaviár. Nejlepší červený kaviár je světle oranžové barvy, kypře zrnitý a téměř nebo zcela neslaný. Jasně červeného kaviáru si cení labužníci méně. Nepravý kaviár můžeme nahradit alternativním receptem, tzv. lilkovým kaviárem (recept níže).", "section_level": 1}, {"title": "Způsob konzumace.", "content": "V lepších podnicích se kaviár podává na stůl v dóze nebo stříbrné kaviárové míse, z níž si každý ze stolovníků odebere přiměřené množství na talíř. Lžičkou si ho pak nandá na tmavý chléb, toast nebo po ruském způsobu na tzv. bliny, lívanečky z řídkého vykynutého těsta, které se ještě horké mažou máslem, obkládají kaviárem (nejlépe červeným) a pokapávají smetanou či šlehačkou. V českých podmínkách se kaviár častěji ochucuje citronovou šťávou.", "section_level": 1}, {"title": "Kaviár z lilků.", "content": "\", ukrajinsky\" \", \" je náhražka kaviáru a klasický recept ve státech bývalého Sovětského svazu. \" Suroviny:\" 3 lilky nebo cukety, 1 cibule, pažitka, olej, rajský protlak, česnek, pepř nebo pálivá paprika, sůl \"Postup:\" Lilky omyjeme, odkrojíme konce a pečeme v troubě asi půl hodiny. Necháme vychladnout, rozřízneme je podél, dužinu vydlabeme lžící a nadrobno posekáme. Pokrájenou cibulku necháme na oleji zesklovatět, přidáme rajský protlak, lilek a dusíme 15 minut. Pak přidáme utřený česnek se solí, 1 až 2 lžíce vinného octa, pepř a papriku. Podáváme studené. Místo lilků můžeme použít patizony nebo tykev chřestovou, které dusíme nakrájené na kousky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaviár (pers. \"kavijar\" od \"kava\", vejce) jsou rybí jikry a v mnoha zemích je považovaný za pochoutku. Kromě nejcennějšího, tzv. pravého kaviáru nebo černého kaviáru, vyráběného z jeseterovitých ryb, nejlépe z tzv. vyzy velké, existují i rozličné náhražky vyráběné z ostatních druhů ryb. Nejkvalitnější nepravý kaviár, tzv. červený kaviár, je z lososovitých ryb. Cena kaviáru záleží na druhu ryby a na množství použité soli a konzervačních látek. Čím méně těchto látek obsahuje, tím je jeho vysoká cena ještě vyšší a doba trvanlivosti kratší.", "tgt_summary": "Le caviar (du persan \"xâvyâr\", de \"xâye\" « œuf » ; en \"ikra\") est un aliment gastronomique de luxe, élaboré à partir d'œufs d'esturgeon. Bien que la consommation du caviar remonte sans doute à l'Antiquité, ce sont les Byzantins qui l'importèrent dans l'Europe médiévale. Sa commercialisation connut un second essor, à l'échelle mondiale cette fois, à partir de la seconde moitié du, la Russie devenant le principal exportateur de caviar provenant de la mer Caspienne au cours du. ", "id": 189230} {"src_title": "DLL", "tgt_title": "Dynamic Link Library", "src_document": [{"title": "Historie DLL souborů.", "content": "V prvních verzích operačního systému Microsoft Windows byly všechny procesy spouštěny v jednom adresovém prostoru paměti počítače a díky kooperativnímu multitaskingu se procesy explicitně vzdávaly procesoru. Všechny funkce operačního systému poskytoval MS-DOS, zatímco všechny vysokoúrovňové služby byly poskytovány pomocí DLL. Aplikační rozhraní (API) pro vykreslování (GDI, Graphics Device Interface) bylo implementováno v DLL zvané gdi.exe a uživatelské rozhraní v user.exe. Tyto vrstvy nad DOSem byly sdílené pro všechny běžící procesy (pod podmínkou provozu na strojích s alespoň jedním megabajtem paměti) s cílem umožnit procesům vzájemně spolupracovat. Kód v GDI překládal příkazy pro vykreslování do specifických instrukcí různých zařízení: v případě displeje byly měněny body ve framebufferu, v případě tiskárny byly příkazy transformovány na pokyny pro tiskárnu. Aby GDI mohlo pracovat s různými zařízeními, načítaly se do paměti programy zvané ovladače zařízení. Stejná architektura, pomocí které GDI načítalo ovladače pro různá zařízení, umožnila systému načíst programy tak, že bylo možné z těchto programů volat API funkce knihoven USER a GDI. Tento koncept se nazývá \"dynamické linkování\". U nesdílených, tedy \"statických\", knihoven se jejich kód jednoduše ve fázi \"linkování\" přidává do všech jednotlivých programů, které příslušný kód potřebují a volají. V případě dynamického linkování je sdílený kód umístěn do separátního souboru. Programy jsou s těmito soubory spojeny dynamicky pomocí operačního systému. To zlepšuje jak využití paměti, tak správu těchto dat. DLL soubory poskytují standardní výhody sdílených knihoven, mezi které patří zejména modularita; ta umožňuje provést změny v jedné knihovně sdílené více aplikacemi bez nutnosti tyto aplikace modifikovat. Další přínos modularity je v možnosti použití generického rozhraní pro zásuvné moduly. Rozhraní umožňuje integraci různých modulů do již existujících aplikací opět bez nutnosti aplikace modifikovat. Tento koncept dynamické rozšiřitelnosti je hojně využíván v modelu dílčích objektů COM (Component Object Model). V systémech Windows 1.x, 2.x a 3.x sdílejí všechny aplikace stejný adresní prostor, do kterého jsou DLL načteny pouze jednou. Data těchto knihoven jsou pak sdílena všemi aplikacemi, což mohlo být využito k nepřímé meziprocesové komunikaci, ale také to mohlo vést k poškození nějaké aplikace. Od Windows 95 měl pak každý proces svůj vlastní adresní prostor. Zatímco kód dynamických knihoven může být sdílen, data jsou od této doby privátní s výjimkou explicitního vyžádání ze strany knihovny. I když se DLL knihovny staly jádrem architektury systému Windows, mají mnoho nedostatků, které se souhrnně nazývají DLL peklo (). V současné době Microsoft poskytuje několik řešení tohoto problému. Patří mezi ně", "section_level": 1}, {"title": "Funkce knihovny DLL.", "content": "Vzhledem k tomu, že jsou DLL knihovny v podstatě shodné s EXE soubory, je vhodné použít DLL z důvodu větší přehlednosti programu a jejich možnosti exportu. DLL soubory není možné přímo spouštět – ke spuštění vyžadují EXE soubor, počínaje Windows 95 jde o rundll32.exe – a nepřijímají zprávy; zato poskytují mechanizmus pro sdílení kódu a dat, což umožňuje vývojáři aktualizaci funkcí bez nutnosti aplikace znovu linkovat nebo kompilovat. Některé DLL (např. soubory s písmy) obsahují pouze data a žádný kód. Z hlediska vývoje aplikací si lze Windows a OS/2 představit jako kolekci DLL souborů, které jsou inovovány. To umožňuje aplikacím jedné verze operačního systému fungovat i v novějších verzích OS za předpokladu, že vydavatel OS zajistil, že jejich rozhraní a funkcionalita je kompatibilní. Knihovny DLL jsou spouštěny v rámci volajícího procesu (tj. probíhajícího programu) a sdílejí s ním Tím je zajištěna nízká režie při použití, ale zároveň pro volající EXE soubor není zajištěna ochrana proti případným chybám v DLL knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti DLL souborů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správa paměti.", "content": "Ve Windows API jsou DLL soubory organizovány do \"sekcí\", kde každá sekce obsahuje atributy informující o tom, zda je například v sekci povolen zápis nebo je pouze pro čtení a také o tom, zda je vykonatelná (pro kód) nebo není (je jen pro data). Kód v DLL knihovnách je obvykle sdílen všemi procesy, které tyto knihovny využívají. Knihovny jsou tak ve fyzické paměti načteny pouze jednou a nejsou odkládány do stránkovacího souboru. Datové sekce jsou obvykle privátní, takže procesy využívající DLL mají vlastní kopii všech dat knihovny. Datové sekce lze ovšem sdílet a využít je k meziprocesové komunikaci, což může být bezpečnostní problém, protože poškození sdílených dat může způsobit nepřijatelné chování jiných procesů, které tato data používají. Například proces běžící pod účtem běžného uživatele může pomocí sdílených dat ovládnout jiný proces, který má vyšší oprávnění. To je důvod, proč se později upustilo od sdílených datových sekcí v DLL knihovnách.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení a importování funkcí.", "content": "Každá funkce exportovaná DLL knihovnou je identifikována číslem a volitelně i jménem. Stejně tak může být funkce importována z DLL buď na základě čísla nebo jména. Číslo reprezentuje pozici ukazatele funkce v tabulce adres exportovaných funkcí a je běžné, že interní funkce jsou exportované pouze svým číslem. Ve Windows API se pak ve většině případů zachovávají mezi verzemi názvy, zatímco pořadí se může měnit, takže se nelze na takový import spoléhat. Import funkcí pomocí pořadí není o moc rychlejší, protože tabulka exportovaných funkcí je seřazena podle jména, takže k nalezení funkce lze použít binární vyhledávání. V 16bitových verzích systému Windows nebyla tabulka řazena, takže vyhledání mohlo být o něco pomalejší. Spustitelný soubor je možné vázat na konkrétní verzi knihovny a zjistit adresu importované funkce již v době kompilace. V takovém případě uloží linker časovou značku a kontrolní součet knihovny, ze které se importuje. Windows pak za běhu zkontrolují, zda se požadovaná knihovna používá a pokud ano, obejde standardní proces importování. V opačném případě proběhne import klasickou cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Odložené načtení.", "content": "Normálně se aplikace využívající jistou knihovnu nespustí, pokud tato knihovna nemůže být nalezena. Nicméně aplikace může být linkována tak, že se systém nesnaží nalézt knihovnu ihned, ale až když je zavolána nějaká funkce knihovny. V případě, že knihovna není nalezena, nelze ji načíst nebo konkrétní funkce neexistuje, vygeneruje operační systém výjimku, kterou může aplikace zachytit a vhodně ošetřit. Pokud aplikace výjimku nezachytí, operační systém aplikaci ukončí s hlášením o chybě.", "section_level": 2}, {"title": "Aspekty kompilátoru a programovacího jazyka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Delphi.", "content": "V hlavičce zdrojového kódu se používá klíčové slovo codice_1 namísto codice_2. Na konci souboru je výčet funkcí, které budou exportovány, v klauzuli codice_3. Delphi nepotřebuje LIB soubory pro import funkcí z DLL; k nalinkování DLL je užíváno klíčové slovo codice_4 v deklaraci funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Visual Basic.", "content": "Visual Basic (VB), podporuje jen run-time nalinkování; navíc ale kromě používání LoadLibrary a GetProcAddress API funkcí, jsou povoleny deklarace importovaných funkcí. Při importu DLL funkcí skrze deklarace VB vyhazuje run-time error (chybu), jestliže nemohl být DLL soubor nalezen. Vývojář může zachytit chybu a náležitě ji ošetřit. Při vytváření DLL ve VB, IDE dovolí vytvářet pouze ActiveX DLL, nicméně byly vytvořeny metody umožňující programátorovi explicitně zahrnout.DEF soubor linkerem. Ten obsahuje řadovou pozici a jméno každé exportované funkce. To umožňuje vývojáři vytvoření standardních Windows DLL (užitím Visual Basic), které mohou být referencovány „deklaračním“ vyjádřením.", "section_level": 2}, {"title": "C a C++.", "content": "Microsoft Visual C++ (MSVC) nabízí několik rozšíření oproti standardnímu C++, které umožňují funkcím být specifikované jako importované nebo exportované přímo v C++ kódu; toto bylo adoptováno i ostatními Windows C a C++ kompilátory, zahrnujíc Windows verze GCC. Tato rozšíření používají atribut codice_5 před deklarací funkce. Jsou-li funkce jazyka C použity skrze jazyk C++, musí být deklarovány jako codice_6 v C++ kódu, pro informaci kompilátoru, že by mělo být použito nalinkování jazyka C. Mimo specifikování importovaných a exportovaných funkcí užitím codice_5 atributů mohou být funkce vypsány v codice_8 nebo codice_9 sekci DEF souboru použitém v projektu. DEF soubor je zpracován linkerem namísto kompilátoru. Produktem DLL kompilace jsou DLL a LIB soubory. LIB soubor, tedy objektová knihovna, je použit pro link k DLL během kompilace; není nezbytný pro run-time linkování. Pokud váš DLL je Component Object Model (COM) server, musí být DLL soubor umístěn v jednom z adresářů zapsaných v systémové proměnné codice_10 ve výchozím systémovém adresáři nebo ve stejném adresáři jako je program. COM server DLL jsou registrovány pomocí regsvr32.exe, který umístí lokaci DLL a jeho globální unikátní ID (GUID) do registrů. Programy poté mohou použít DLL vyhledáním jeho GUID v registrech k nalezení jeho lokace (cesty).", "section_level": 2}], "src_summary": "DLL (angl. výslovnost [ˌdiːelˈel]; Dynamic-link library, dynamicky linkovaná [připojovaná] knihovna, knihovní modul) je v informatice implementace konceptu sdílených knihoven společnosti Microsoft pro operační systém Microsoft Windows, který je též používán v OS/2. Jde o jeden ze základních prvků struktury Windows. Soubory s knihovnami obvykle používají příponu.dll,.ocx (pro ActiveX prvky),.drv (pro staré systémové ovladače) nebo.fon (pro rastrová písma). Má-li knihovna jinou příponu, pak ji program musí nahrát explicitně voláním funkce LoadLibrary či LoadLibraryEx. Formát DLL souborů je stejný jako v případě EXE souborů, tedy Portable Executable (PE) pro 32bitové a 64bitové Windows nebo New Executable (NE) pro 16bitové Windows. Stejně jako EXE soubory mohou DLL obsahovat kód, data a zdroje v libovolné kombinaci.", "tgt_summary": "Une (en français, bibliothèque de liens dynamiques) est une bibliothèque logicielle dont les fonctions sont chargées en mémoire par un programme, au besoin, lors de son exécution, par opposition aux bibliothèques logicielles statiques ou partagées dont les fonctions sont chargées en mémoire avant le début de l'exécution du programme. ", "id": 1701214} {"src_title": "Charisma", "tgt_title": "Charisme", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Pojem charisma vznikl v židovsko-křesťanské tradici, vyskytuje se u Filóna Alexandrijského a pak zejména u svatého Pavla. Označuje nápadné a mimořádné schopnosti, které věřící dostávají od Boha ke prospěchu církevní obce, a to podle Ježíšova příslibu \"znamení\" (). Apoštol Pavel takové schopnosti oceňuje, zároveň ale varuje před jejich přeceněním: i mimořádné dary mají cenu, jen když prospívají ostatním (). Od poloviny 20. století se uvnitř křesťanských obcí a církví opět objevují skupiny „charismatiků“, věřících, kteří projevují zvláštní schopnosti (zejména tzv. glosolálie, mluvení jazyky). Od roku 1960 v protestantských církvích v USA a od roku 1967 i v římskokatolické církvi, zejména v Latinské Americe vznikají poměrně rozsáhlá hnutí charismatické obnovy. V současné době se počty věřících křesťanských charismatických skupin odhadují na stovky milionů. Pojmu charisma odpovídají obdobné pojmy v jiných náboženských tradicích, například aura v řeckém pohanství, \"baraka\" v islámském súfismu, \"baruch\" v judaismu nebo \"daršan\" v hinduismu.", "section_level": 2}, {"title": "V sociologii.", "content": "V sociologii použil Max Weber označení „charismatické panství“ pro způsob vlády, založený zcela na mimořádných schopnostech vůdce a na jejich víceméně nadšeném uznání ostatními. Pokud se charismatické panství osvědčí a udrží, dostaví se časem jisté zevšednění a z mimořádného „charismatického panství“ se vyvine panství tradiční nebo racionální. Vytvoří si pravidla a instituce, zejména způsob předávání vlády, v charismatickém panství velmi obtížný. Je velmi pravděpodobné, že něčím podobným kdysi začínaly dnešní státy a charismatické rysy měla řada revolucionářů. Podle německého sociologa D. Kaeslera lze tento Weberův model použít i pro výklad Hitlerova vzestupu k moci.", "section_level": 2}, {"title": "V psychologii.", "content": "Tento pojem je jen velice obtížně definovatelný. S jistotou ale můžeme říci, že charisma je výjimečná vlastnost osobnosti člověka, který se vyznačuje osobním kouzlem a přitažlivostí. Takový člověk má vysoce vyvinuté komunikační a přesvědčovací schopnosti, kterými dokáže ovlivňovat ostatní lidi a budit jejich nadšení. Podle britského psychologa R. Wisemanna se charismatická osobnost vyznačuje velkou vnímavostí pro emoce druhých, mimořádnou schopností takové emoce vyvolávat a značnou odolností proti ovlivnění druhými. Význam charismatu pro vedení a management zdůrazňují v poslední době různé školy. Podle školy \"Transformational leadership\" je tvoří „čtyři I“: Idealizovaný vliv, inspirační motivace, intelektuální stimulace a individuální pozornost k podřízeným.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charisma (řec. χάρισμα obdarování, projev přízně) je zvláštní dar nebo rys osobní přitažlivosti a kouzla. Původně náboženský pojem se používá i ve společenských vědách, v managementu a podobně. ", "tgt_summary": "Le charisme est la qualité d'une personne ou d'un groupe qui séduit, influence, voire fascine, les autres par ses discours, ses attitudes, son tempérament, ses actions. Un charisme puissant trouble et neutralise le jugement d'autrui ; le charisme aide à diriger, voire à manipuler, les autres. ", "id": 602189} {"src_title": "Aristofanés", "tgt_title": "Aristophane", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "O jeho životě není mnoho známo, v letech 430–428 př. n. l. získal dramatické vzdělání a začal psát hry, první z nich ještě anonymně. Při athénských divadelních soutěžích, věnovaných bohu Dionýsovi (Dionýsie a Lénaie), získal třikrát první a třikrát druhou cenu. Aristofanés byl zřejmě váženým občanem, neboť kolem roku 390 př. n. l. zastával úřad prytana. Jeho synové, Araros, Filippos a Nikostratos (?) byli také úspěšní dramatici a inscenovali jeho poslední hry. Aristofanés napsal přes 40 her, ale v úplnosti se zachovalo pouze jedenáct. Z ostatních je dnes známo celkem 968 zlomků různé délky. Zachoval se jediný antický portrét Aristofana, dvojitá busta s Menandrem, dnes v muzeu v Bonnu. Aristofanovy komedie se vždy týkají aktuálních událostí a věcí, které Athéňany trápily. Řada z nich persifluje Peloponéskou válku, jiné karikují pokažené mravy mladých, kteří se vzdělávají v sofistických školách, aby pak dokázali obratnými řečmi zesměšnit své rodiče a vytáhnout z nich peníze. V komediích vystupují skutečné a veřejně známé osoby, Aristofanés například karikoval styl dramatika Euripida a v komedii \"Oblaka\" posměšně líčí Sókratovu školu. Roku 429 př. n. l., když v komedii Babyloňané nelichotivě vylíčil athénského vojevůdce Kleóna, byl obviněn z pomluvy úředníka a musel se hájit před soudem. O dva roky později se Kleón pokusil zpochybnit Aristofanovo občanství, opět bez úspěchu. Naopak Platón nechává Aristofana (v té době už zesnulého) vystupovat v dialogu \"Symposion\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V Athénách i později v Římě a v Alexandrii byl Aristofanés velice populární autor. Jeho dílo chválí římští básníci (Horatius) a na jeho komediální styl navazovalo mnoho římských i novověkých a moderních autorů. Aristofanova satira silně ovlivnila anglickou literaturu, hru \"Ptáci\" zpracoval Goethe a Heinrich Heine byl přesvědčen, že v jeho době by byl jistě pronásledován cenzurou. Ve 20. století se k němu vracela řada autorů, Pablo Picasso ilustroval \"Lysistratu\" a východoněmecký autor Peter Hacks měl velký úspěch s uvedením hry o míru. Dokonce byla po Aristofanovi pojmenována i planetka 2934, která byla objevena 25. září 1960. Z Aristofana pocházejí úsloví „nosit sovy do Athén“ i „kde je dobře, tam je vlast“ (\"Ubi bene, ibi patria\"). Všechny Aristofanovy hry byly přeloženy i do češtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aristofanés (asi 448 př. n. l. Athény – asi 385 př. n. l.), byl starořecký dramatik, hlavní představitel antické komedie.", "tgt_summary": "Aristophane (en grec ancien / ) est un poète comique grec du, né dans le dème de Cydathénéon vers 445 et mort entre 385 et 375. Son œuvre à elle seule représente ce qui nous reste de l'Ancienne Comédie, et coïncide avec les années glorieuses d'Athènes sous l'administration de Périclès et la longue et sombre période de la Guerre du Péloponnèse. Au tournant du et du, alors qu'Athènes voit éclore des modes de pensée nouveaux dans tous les domaines, et que les mœurs politiques et sociales se transforment ou se dégradent, Aristophane cloue au pilori par de grands éclats de rire les politiciens démagogues et va-t-en-guerre, les citoyens en proie à une « judicardite » aiguë, cette pernicieuse manie des procès, ou les maîtres d'incivisme et de décadence.", "id": 1715412} {"src_title": "Vlora", "tgt_title": "Vlora", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Vlora se nachází v jižní části země, je správním centrem stejnojmenného okresu a přirozeným regionálním centrem, jedno z největších měst v zemi. Nachází se na severním okraji Vlorského zálivu. Město se nachází 100 km jižně od Tirany, 130 km východně od Brindisi, 100 km severně od Korfu, 130 km jihozápadně od Ohridu a 150 km západně od Kastorie. Jádro Vlory se rozvinulo na severním okraji Vlorského zálivu, je obklopené ze západu a jihu mořem, ze severu lagunou Nartes a z východu horami.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Vlora má středomořské podnebí s chladnými a mokrými zimami (s průměrnou teplotou cca 2 °C) a suchými léty s teplotami překračujícími 30 °C od června až do srpna. Vyšší úhrn srážek je typický především pro jarní měsíce a konec jara. V létě zde téměř neprší (úhrn srážek dosahuje jen 15 mm). Rozdíl v úhrnu srážek mezi nejsušším a nejvlhčím měsícem dosahuje až 184 mm. Vlora má velmi vysoký počet slunných dní.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Současný název města v albánském jazyce zní \"Vlorë\" (neurčitý tvar), resp. \"Vlora\" (určitý tvar), s výslovností v IPA [ˈvlɔɾə]/[ˈvlɔra]. V gegštině je znám jako \"Vlonë\"/\"Vlona\". Nejstarší doložený název města pochází z doby během řecké kolonizace a zněl \"Aulón\" (řecky \"Αυλών\"), středověké a moderní řecké jméno je \"Avlonas\" (\"Αυλώνας\"). Odtud bylo přejato do latiny jako \"Aulona\". V moderní italštině se pod vlivem metatézy změnilo na Valona. Ještě ve starší angličtině se lze setkat také s názvem Avlona, do turečtiny bylo převzato jako \"Avlonya\".", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1989 měla Vlora 71 662 obyvatel, v roce 2001 zde žilo 77 691 lidí. Vzhledem k probíhající urbanizaci Albánie i na přelomu 20. a 21. století se tento počet zvýšil do roku 2007 na 91 711. Odhad pro počet obyvatel se samotným městem Vlorou i jeho okolím se pohybuje okolo 110 tisíc lidí. Příliv obyvatel je způsoben nově příchozími z východu Alábnie a venkovských oblastech, stejně tak i atraktivitou Vlory jako místa s turistickým ruchem, který nabízí pracovní příležitosti. Většina obyvatel je muslimského vyznání, následují stoupenci ortodoxního křesťanství. Zastoupeni jsou menším počtem i římští katolící. Od 16. století existovala v přístavním městě početná židovská komunita, většina židů však v 90. letech emigrovala do Izraele nebo Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v 6. století př. n. l. jako řecká kolonie \"Aulon\" a patří tak mezi nejstarší města v Albánii. Poprvé je zmíněna v Ptolemaiově \"Geografii\", jako jedno z několika málo měst, které se dochovaly do současné doby na albánském pobřeží. Město vzniklo ve strategické lokalitě a během období antiky si získalo díky obchodu na pobřeží Jaderského moře svůj význam. V samotné Albánii je považováno za jedno z nejstarších měst. Existenci Vlory v tomto období dokládají další řecké dokumenty, mezi které patřily např. Tabula Peutingeriana nebo Synecdemus. Vlora existovala rovněž i během období rozmachu Římské říše. Byla administrativně součástí provincie Epirus Nova. V 5. století se stala sídlem biskupství, dva biskupové, kteří zde sídlili byli v r. 458 Nazarius a v roce 553 Soter. Biskupství spadalo přímo pod Řím, od roku 773 však bylo administrativně příslušné k patriarchátu v Konstantinopoli. Během vlády císaře Justiniána I. přijala Vlora značný počet lidí z Apolonie. Byly také opraveny a zesíleny tehdejší městské hradby. Na konci 6. století město zničili Slované a mnoho obyvatel uprchlo na ostrov Sazan. V 11. a 12. století hrálo významnou úlohu v konfliktu mezi Sicilským královstvím a Byzantskou říší. Sicilané zde opětovně ustavili římskokatolické biskupství. V roce 1081 byla Vlora dobyta Normany, v roce 1205 potom Benátskou republikou. Od roku 1272 byla součástí albánského království, kterému vládl Karel I. z Anjou. V roce 1345 se Vlory zmocnilo Srbské carství. V roce 1375 se správcem Vlory a Beratu stal Balsha II. Jeho syn se následně oženil s dědičkou rodu Muzakiů a těm po nějakou dobu připadla Vlora. Roku 1417 obsadily město vojska Osmanské říše. Turci z Vlory vytvořili centrum správní jednotky (sandžaku), známé pod názvem \"Avlonya Sancağı\". Ten existoval až do roku 1912. V roce 1472 na krátkou dobu dobyl město a nedalekou pevnost v obci Kaninë Skanderbeg (Gjerg Kastrioti). Po příchodu Turků, především pak na počátku 16. století, přišlo do Vlory (stejně jako na celý Balkánský poloostrov) židovské obyvatelstvo, které bylo vyhnané z poloostrova iberského. Sefardští Židé vytvořili ve Vloře specifickou komunitu. V roce 1520 osmanská správa evidovala 531 židovských rodin. Židé pomohli rozvoji obchodu a růstu města. Díky tomu se Vlora stala centrem vývozu koření, kůže, bavlny, hedvábí a dalších materiálů v regionu. V blízkosti města se také těžila sůl. V roce 1531 zde místní správce Kara Sinan Pasha Sanxhakbey nechal zbudovat u mořského pobřeží pevnost. Turecký cestopisec Evlija Čelebi ji později označil za jeden z divů osmanské architektury, a přirovnával ji k pevnosti v Soluni. Pevnost se dochovala až do roku 1906. Značná část obyvatel tehdejšího města byla však i přes nástup Osmanské říše i nadále katolického vyznání, a město spadalo pod biskupství v Drači. Čelebi rovněž zaznamenal asi 300 domů v opevněném středu města a tržiště. Mimo pevnost stálo v okolní krajině okolo tisícovky dalších kamenných domů – některé z nich měly více podlaží. Uvedl, že místní obyvatelstvo se tehdy věnovalo pěstování ovoce a oliv. V letech 1690–1691 byla Vlora krátce pod správou Benátské republiky. Poté, co ji znovu získala Osmanská říše, byla připojena k Beratskému sandžaku. Město mělo v této době zhruba deset tisíc obyvatel a bylo jedním z center námořního obchodu mezi Osmanskou říší a západní Evropou. Roku 1810 město obsadil Ali paša Janinský. V roce 1851 jej poničilo silné zemětřesení. V souvislosti s Mladotureckou revolucí došlo k destabilizaci celého území Osmanské říše. Na území dnešní Albánie vypukly násilnosti a povstání proti osmanským správcům, mnohdy i samotným Albáncům, kteří působili např. ve státní správě nebo policii. 28. listopadu 1912, během První balkánské války, zde Ismail Qemali vyhlásil nezávislost země a krátce byla Vlora i hlavním městem, byť dočasným. V prosinci 1912, město napadlo řecké námořnictvo. Řecko si nárokovalo tzv. region Severního Epiru, který se táhl jižně od Vlory až k současné albánsko-řecké hranici. Na začátku 20. století měla pouhých 4000 obyvatel. Během první světové války ji obsadila italská armáda. Přes Vloru procházely rovněž i stahující se oddíly srbských vojsk, a to v počtu od jednotek až po několik desítek tisíc. Až do roku 1920 zde trvala italská okupace. Italové měli eminentní zájem na držení Vlory, především pro kontrolu Otrantského průlivu, na jehož východní straně se město nachází. Již v roce 1915 byla v Londýnské dohodě Vlora přislíbena Itálii jako odměna za vstup do války na straně Dohody. Střety mezi místním obyvatelstvem a albánskou vládou v létě 1920, které místní připravovali již od dubna, donutily Italy se stáhnout; ještě předtím však albánská vláda v červnu 1920 požádala oficiální cestou italskou vládu o vydání Vlory a několika dalších přístavních měst. Itálie se vzdala veškerých územních nároků na přístav i na albánské území. Roku 1922 bylo do Vlory zavedeno vnitrostátní letecké spojení prostřednictvím německé společnosti Adria Aero Lloyd. V roce 1939 byla Vlora opět obsazena italskou armádou na začátku druhé světové války. Město posloužilo jako brána invazním silám do Albánie; vylodilo se zde čtyřicet tisíc Italů. V září 1943 nahradily kapitulovanou Itálii německá vojska. Během války byla na nedalekém ostrově Sazan zřízena námořní základna, kde byly umístěny ponorky, jak italského, tak i německého námořnictva. Tuto základnu bombardovalo několikrát britské letectvo. V roce 1944 byla osvobozena partyzánskými jednotkami Envera Hodži. Po druhé světové válce byla zahájena rychlá industrializace a modernizace Albánie. Tento fakt se nevyhnul ani městu Vlora. Válka do značné míry ale situaci ulehčila – po jejím skončení téměř neexistovaly žádné budovy z osmanského období. Kromě průmyslu (v rámci prvního pětiletého plánu vznikla ve Vloře např. cementárna) a dalších moderních staveb vznikaly i kulturní objekty. Při příležitosti 50. výročí od nezávislosti Albánie bylo v roce 1962 otevřeno nové divadlo. Městská knihovna byla dána do užívání veřejnosti již v roce 1946. Albánská strana práce (komunistická strana), která získala v Albánii neomezenou moc, navázala spolupráci nejprve s Jugoslávií, po roce 1948 se však orientovala na Sovětský svaz. V té době byla z jejího rozhodnutí u nedalekého města Orikum, na konci Vlorského zálivu otevřena námořní základna pro sovětské námořnictvo. Sověti vznik této základny financovali, v letech 1960/1961 ji však ztratili v souvislosti se zhoršením vzájemných vztahů. Samotná Vlora během období komunistického režimu byla oblíbeným místem pro nábory nových členů tajné policie Sigurimi. Od roku 1983 má město i železniční spojení. V souvislosti s industrializací byla otevřena také továrna na výrobu PVC a alkalických chloridů. Továrna způsobila městu i jeho okolí rozsáhlé škody na životním prostředí; koncentrace rtuti v půdě dosahuje extrémně vysokých limitů. Roku 1989 žilo ve Vloře 72 000 obyvatel. V 90. letech byla Vlora nejprve místem rozsáhlé migrace albánského obyvatelstva pryč ze země. Ekonomický kolaps donutil přes Vloru vycestovat na dvacet tisíc Albánců. Poté se město stalo centrem aktivit pašeráků, kteří se pomocí rychlých lodí snažili přepravovat drogy, resp. zbraně na území nedaleké Itálie. Pašováni byly i ženy pro účely prostituce. Situaci zastavila až rozsáhlá kooperace albánských orgánů s podporou Itálie, Německa a USA v boji proti organizovanému zločinu. V roce 1994 byla ve Vloře založena univerzita. Roku 1997 byla Vlora centrem protestů proti pyramidovým hrám, prostřednictvím nichž získali různé společnosti nemalé peníze z rukou albánských střadatelů. Tyto protesty znamenaly také konec vlády tehdejšího premiéra Sali Berishy. Na přelomu 20. a 21. století se Vlora začala rozvíjet jako jedno z center albánského turistického průmyslu. Pás hotelů a dalších ubytovacích zařízení začal vznikat od vlorského přístavu směrem na jih v ose pohoří Shkembin karbonatike až po město Orikum, po celé délce Vlorského zálivu. V roce 2007 byla po Tiraně Vlora druhým nejnavštěvovanějším městem v Albánii. Město se rovněž rozhodlo modernizovat průmyslovou zónu na západním okraji Vlory. Vznikla zde elektrárna, která spaluje ropu, její vznik financovala Světová banka a některé další evropské banky, které přislíbily půjčku ve výši 110 milionů eur. Kritici se obávali dopadu projektu na životní prostředí i cestovní ruch. Elektrárna byla dokončena v roce 2011. Do budoucna měl vzniknout také terminál na přepravu ropy a zemního plynu, severním směrem od něj by poté měl být veden ropovod, který by pokračoval na území Severní Makedonie a měl délku až 900 km.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení a samospráva.", "content": "V roce 2015 byla provedena správní reforma, v rámci níž bylo město rozděleno do pěti celků: Kaninë, Novoselë, Orikum, Qendër (střed města) a Shushicë. S těmito obcemi má Vlora celkem 104 827 obyvatel. V komunálních volbách byl v letech 2019 a 2015 starostou zvolen Dritan Leli. V letech 2003–2015 zastával úřad starosty Shpetim Gjika.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Pro Albánii představuje Vlora (spolu s Dračí) jeden z hlavních přístavů, významné obchodní centrum, průmyslové centrum a centrum pro rybářství. V okolí města se těží ropa, zemní plyn, bitumen a sůl. V blízkosti Vlory se nachází rovněž významná námořní základna albánského námořnictva. V zemědělství je kromě intenzivního využívání okolní krajiny typické také pěstování oliv a ovoce. Vlorský přístav se nachází přímo ve středu města. Přístav paradoxně není (na rozdíl od dračského) napojen na albánskou železniční síť. V současné době je významným odvětvím průmyslu pro Vloru a okolí také turistika. Od tohoto města na jih se táhne tzv. Albánská riviéra.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město Vlora je napojeno na albánskou silniční, dálniční a železniční síť. Má vlastní přístav. Nejbližší letiště se nachází v blízkosti hlavního města Tirany (Letiště Tirana) a je vzdáleno 107 km severním směrem. Dálnice A2 zajišťuje spojení z města Vlora směrem na sever do Fieru, Lushnjë a Drače, její první úsek v blízkosti města Vlory byl zprovozněn v roce 2012. Rovněž tudy vede hlavní tah do údolí řeky Vjosë, kudy jsou vedeny hlavní silniční tahy směrem na jih země (do měst Gjirokastër a Tepelenë). Jižně od Vlory vede silnice SH8, která směřuje k albánské riviéře přes město Orikum a Llogarský průsmyk. V druhé polovině druhé dekády 21. století byl rovněž zbudován obchvat Vlory v délce 29 km, který vede v hornaté krajině podhůří pohoří Shkembin karbonatike. Město je napojeno na albánskou železniční síť prostřednictvím jednokolejné trati vedoucí do města Fier. Její využití je však značně omezené. Pro veřejnou meziměstskou dopravu slouží především autobusy. Ty také zajišťují i městskou hromadnou dopravu; ve Vloře se nenachází ani tramvajová ani trolejbusová síť. Albánské ministerstvo dopravy oznámilo záměr zbudovat v blízkosti Vlory nové mezinárodní letiště. Komplex letiště by měl zahrnovat rovněž i marinu a další zařízení pro vybavenost v oblasti turistiky. Po letišti v Tiraně a v Kukësu by se jednalo o třetí mezinárodní letiště na území Albánie. V blízkosti Vlory se nachází letiště vojenské. Vlorský přístav je druhý největší v zemi (po Drači). Přístav zahrnuje nákladní část, část pro vývoz/dovoz ropy a část pro rybářské lodě. V polovině 2. dekády 21. století probíhala revitalizace přístavu, která zahrnovala vznik nového terminálu pro osobní dopravu. Přístav je z hlediska osobní dopravy důležitý pro námořní spojení s Itálií. Vzhledem k značnému fenoménu práce albánského obyvatelstva v zahraničí slouží pro řadu místních pro pravidelnou dopravu na italské území a zpět. V letní sezóně je zajištěno také turistické spojení do měst Himara, Saranda a na řecký ostrov Korfu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a památky.", "content": "Ve Vloře se nacházejí celkem tři muzea: Muzeum nezávislosti, historické muzeum a Etnografické muzeum Vlory. Každé z nich se věnuje jinému období dějin svého města a regionu. Město má vlastní divadlo s názvem \"Petro Marko\" a knihovnu \"Shevqeta Musaraje\". Architektura města odpovídá jednotlivým obdobím albánských dějin; lze se setkat s architekturou ovlivněnou Římskou říší, Osmanskou říší, Itálií a moderními architektonickými styly. V současné době je Vlora dynamicky se rozvíjejícím přístavním městem, kde vznikají početné výškové budovy a nové zelené prostory. Mezi aktuálně realizované projekty patří např. Lungomare Vlora Waterfront. Oblíbené zajímavosti města a jeho okolí tvoří následující", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve Vloře se nachází druhá největší univerzita v Albánii, Univerzita Ismaila Qemailho, založená roku 1994 jako Technologická univerzita. V současné době má zhruba okolo 15 000 posluchačů. Vyučuje především technické obory, stejně tak i ekonomické, pedagogické, právní a další. Ve městě sídlí také dvě soukromé univerzity: Universiteti Pavarësia Vlorë (\"Nezávislá univerzita ve Vloře\", zal. 2009) a Akademia e Studimeve të Aplikuara \"Reald\" – soukromá škola, která kromě jiného provozuje také vlastní univerzitu. Město má své vlastní konferenční centrum (Vlora Conference Centre).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlora, Vlára nebo též Valona ( nebo, Valona, Αυλώνας) je albánské město a druhý největší přístav v zemi po Drači na pobřeží Jaderského moře. V roce 2011 zde žilo přes 79 513 obyvatel.", "tgt_summary": "Vlora ou Vlorë est une municipalité portuaire et une station balnéaire d'Albanie. Elle est située dans la baie de Valona, sur la mer Adriatique, à ( par la route) au sud de Tirana. Sa population s'élevait à habitants en 2011.", "id": 1683658} {"src_title": "Átreus", "tgt_title": "Atrée", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "Byl osnovatelem řady krutých činů, které se vázaly k mykénskému hradu a třem generacím rodu. Jejich hrůznost nezanikla ani po mnoha staletích a je stále připomínána prostřednictvím antických i novodobých dramatiků. První zločin spáchal Átreus společně s bratrem Thyestem, a to dokonce na pobízení jejich matky Hippodameie. Zabili totiž svého nevlastního bratra Chrýsippa, jehož matkou byla milenka krále Pelopa, nymfa Axiocha. Důvodem byla pomsta otcovy nevěry a také odstranění možného uchazeče o trůn. O tomto činu však jsou vyprávěny i jiné verze, totiž, že oba bratři odmítli plány své matky a ona poté Chrýsippa zavraždila sama, přičemž chtěla čin svést na thébského krále Láia. Dokonce se ani nevylučovala možná Chrýsippova sebevražda poté, co byl králem Láiem unesen a stal se jeho milcem. Ať tak či tak, oba bratři poté uprchli před hněvem svého otce z Élidy a našli útočiště v Mykénách. Tam kraloval Eurystheus, proslavený především tím, že mu sloužil největší hrdina Héraklés. V tomto čase Eurystheus už pronásledoval Héraklovy potomky, na této válečné výpravě byl však poražen a zabit trestající rukou Alkmény, Héraklovy matky. Eurystheus nezanechal následníka, Mykéňané si tedy vybrali za svého krále Átrea. Pomohlo mu k tomu, že ve svých stádech objevil beránka se zlatým rounem. Toho tam nastražila s pomocí Pana bohyně Artemis, jíž Átreus už kdysi slíbil obětovat nejlepší ze svých stád. Měla to být zkouška, zda Átreus obětuje celé stádo. Udělal to tak napolo - maso beránka obětoval, zlatou kůži si však ponechal, protože věštba stanovila, že majitel beránka bude vládnout v Mykénách. To vše bedlivě sledoval jeho bratr Thyestés, o kůži beránka se dozvěděl z bratrova vychloubání. Lstivě vyhledal Átreovu novomanželku Áeropé, která se do něj zamilovala a on byl ochoten se s ní za beránka sblížit. Spolu s ní beránka ukradli. (Později ji její manžel hodil do moře.) Když se Átreus veřejně ucházel o mykénský trůn, uváděl své právo prvorozeného a zdůrazňoval své vlastnictví beránka. Thyestés ho lstivě nechal prohlásit, že ten bude následníkem trůnu, kdo beránka vlastní. Nato Thyestés vedl všechny do svého domu a beránka jim ukázal. Vzápětí byl prohlášen právoplatným králem. To vše bedlivě sledoval nejvyšší bůh Zeus, nakloněný Átreovi a poslal k němu boha Herma s nápovědou: „\"Zeptej se Thyesta, jestli se vzdá svého nároku na trůn, když slunce půjde po obloze pozpátku?\"“. Thyestés klidně souhlasil. Nato Zeus a bohyně sváru Eris zařídili, že bůh slunce Hélios obrátil sluneční vůz zpět, obrátily se i hvězdy a ten večer zapadalo slunce na východě. To se obrátilo proti Thyestovi a Mykénští ho poslali do vyhnanství. Thyestés vzal s sebou Átreova syna Pleisthena a vychoval ho k nenávisti k otci. Když chlapec dospěl, poslal ho Thyestés do Mykén, aby zavraždil Átrea. Jenže stal se opak, Átreus zabil mladíka, ve kterém až dodatečně poznal svého vlastního syna. To rozpoutalo další krvavé historie. Átreus lákal Thyesta do Mykén, sliboval mu milost a půl království. Sotva se však Thyestés objevil v Mykénách, zabil Átreus tři jeho syny Aglaua, Orchomena a Kallileonta a ještě dvě jeho malá dvojčata, (druhého) Tantala a (druhého) Pleisthena. Rozsekal je na kousky a uvařené v kotli je nabídl Thyestovi na uvítanou. Když se bratr dosyta najedl, nechal přinést jejich krvavé hlavy a ruce na další míse. Thyestovi se udělalo strašně zle a v hrozném hněvu svého bratra zuřivě proklel do dalších pokolení. Tento hrozný zločin museli bohové potrestat, pomohli pro tuto chvíli Thyestovi k útěku. Na Mykény poté seslali neúrodu, která měla trvat až do Thyestova návratu. Átreus dal bratra hledat, ale objevil jenom jeho posledního syna Aigistha, jehož matkou byla Thyestova vlastní dcera Pelopia, znásilněná mužem, o němž netušila, kdo je. Átreus přivedl Aigistha do Mykén a vychoval ho jako vlastního se svými syny Agamemnonem a Meneláem. A právě tito dva Thyesta vypátrali a přivedli do Mykén. Átreus uvrhl bratra do vězení a poručil Aigisthovi, aby ho zabil. Jakmile však mladíka v kobce Thyestés spatřil, hned poznal svého syna a stačilo pár slov na projednání pomsty. Aigisthos se vrátil ke králi a oznámil, že je splněno. Átreus připravoval na mořském břehu obětní hranici, ale Aigisthos ho probodl stejným mečem, kterým měl zabít svého otce. Na mykénský trůn poté zasedl Thyestés a vládl společně se svým synem Aigisthem. Takto skončila první část krvavé historie. Pokračovala v osudech Agamemnóna a Meneláa, Thyestés byl zavražděn a na mykénský trůn se dostal Átreův syn Agamemnón.", "section_level": 1}], "src_summary": "Átreus (řecky Ατρεύς, latinsky \"Atreus\") je v řecké mytologii syn élidského krále Pelopa a jeho manželky Hippodameie a král Mykén. Je manželem Áeropé a otcem králů Agamemnóna a Meneláa a dopustil se ukrutných činů, například bratra Thyesta pohostil masem jeho zavražděných synů, čímž přivedl na rod \"Átreovců\" dědičné prokletí. ", "tgt_summary": "Dans la mythologie grecque, Atrée (en grec ancien, « sans crainte »), fils de Pélops et d'Hippodamie, est roi de Mycènes (ou d'Argos). Il est le père d'Agamemnon et de Ménélas, et le fondateur éponyme de la lignée des Atrides.", "id": 1049124} {"src_title": "Vláknina", "tgt_title": "Fibre alimentaire", "src_document": [{"title": "Doporučený denní příjem.", "content": "Americká potravní asociace doporučuje alespoň 20–35 g denně pro zdravého dospělého v závislosti na příjmu energie (např. strava s energetickou vydatností 8400 kJ by měla obsahovat 25 g vlákniny). Doporučení asociace pro dítě je, že počet gramů na den je číselně věk dítěte plus 5 (např. čtyřleté dítě má sníst alespoň 9 g vlákniny denně). Vláknina působí také jako „kartáč střev“ – působí proti nemocem střev (rakovina tlustého střeva,...). Britská potravní asociace doporučila alespoň 12–24 g vlákniny denně pro zdravého dospělého. Výživové doporučení pro obyvatelstvo ČR je zpracováno Společností pro výživu v souladu s dokumentem komise Evropských společenství s názvem: Strategie pro Evropu týkající se zdravotních problémů souvisejících s výživou, nadváhou a obezitou (bílá kniha). Podle ní je žádoucí zvýšení příjmu vlákniny na 30 g za den u dospělých. U dětí od druhého roku života 5 g + počet gramů odpovídajících věku (rokům) dítěte. Michael Greger doporučuje denně 25 g rozpustné a 47 g nerozpustné vlákniny.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje vlákniny.", "content": "Rozpustná vláknina je obsažená v mnoha druzích potravin včetně následujících: Luštěniny běžně obsahují sacharidy krátkých řetězců, které, ač nestravitelné lidským trávicím ústrojím, jsou rozkládané bakteriemi nacházejícími se v tlustém střevě, což způsobuje nadýmání. Zdroje nerozpustné vlákniny zahrnují následující: Podle informačního centra o mikronutrientech Oregonské státní univerzity mezi nejbohatší na vlákninu patří luštěniny, ořechy a semínka, otruby, z ovoce švestky a asijská hruška.", "section_level": 1}, {"title": "Energetická hodnota vlákniny.", "content": "Vstřebání vlákniny je různé u různých jedinců, proto je její energetická hodnota stanovena pouze průměrně. Vzhledem k její sytící schopnosti je považována zejména při redukčních dietách jako ideální zdroj energie. Podle doporučení FAO se její kalorická hodnota stanovila na 8 kJ/g, což je méně než polovina oproti bílkovinám a ostatním sacharidům a přibližně pětina oproti tukům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vláknina je významná složka potravy, která je sama obtížně stravitelná. Existují dva druhy vlákniny: rozpustná a nerozpustná. \"Rozpustná vláknina\" má schopnost absorbovat vodu, bobtnat a v trávicím traktu fermentuje, proto může být zdrojem energie. Reguluje trávení tuků a jiných sacharidů (mezi něž sama také patří), váže na sebe vodu a tím nabývá na objemu. To vede k pocitu nasycení. Z větší části je živinou pro mikrobiální flóru v trávicím traktu, působí tedy jako tzv. prebiotikum. \"Nerozpustná vláknina\" v trávicím traktu nefermentuje, není zdrojem energie. Zvětšuje objem obsahu ve střevech a zkracuje dobu, po kterou tam zůstává potrava. Zejména příznivě se uplatní v tlustém střevě, kde se díky zvětšení objemu stolice naředí odpadní látky, které vznikly při trávení. Ty pak snadněji opouštějí trávicí trakt, který je tak po kratší dobu vystaven styku s potenciálně nebezpečnými látkami.", "tgt_summary": "Les fibres alimentaires sont les parties d'un aliment d'origine végétale, constituées de mélanges complexes de glucides provenant de la paroi cellulaire ou du cytoplasme des cellules végétales, et qui ne peuvent pas être complètement décomposées par les enzymes digestives humaines. ", "id": 851882} {"src_title": "Vigo", "tgt_title": "Vigo (Espagne)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vigo nemá tak dlouhou historii jako jiná galicijská města; místní záliv byl sice osídlen od pravěku, nicméně z rybářské osady se stalo město až v novověku. Roku 1702 zde proběhla jedna z prvních námořních bitev války o dědictví španělské; o století později okupoval město Napoleon. Rychlý rozvoj přišel s industrializací (zejména rybolovu) v 2: polovině 19. století. Zároveň však bylo Vigo pro mnoho Galicijců místem loučení před emigrací do Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Město, památky a stavby.", "content": "K hlavním památkám či předmětům zájmu turistického ruchu ve Vigu náleží Casco Vello (historické centrum, staré město), dále park a opevnění Castro, rušné třídy a ulice jako Rúa Urzaiz se zástavbou z konce 19. a počátku 20. st. a románské sakrální stavby. Historická část města \"Casco Vello\" leží u přístavu, je vymezena ulicemi \"Rúa Car\"ral na východě, \"S. Marta\" na západě a \"Paseo Alfonso XII\" na jihu. Casco Vello leží \"pod kopcem\", terén se směrem na jih, do města, postupně zvedá, jako v případě vrchu s pevností Castro. Středem starého města je malé náměstí \"Praza da Constitución\". Nejvýznamnější stavbou je klasicistní \"kostel Santa María de Vigo\" z let 1816 - 36. Dalším významným místem ve Vigu je \"pevnost a park Castro\" se zahradami a řadou krásných výhledů na město, přístav a zátoku \"Ría de Vigo\". Opevnění je z druhé pol. 17. st. K hlavním \"nákupním a obchodním třídám\" náleží \"Rúa do Principe\", \"Rúa Urzaiz\" a \"Av. Gran Vía\". Zástavba v ulicích v této oblasti je v historizujícím, eklektickém a secesním stylu. Všechny ulice se nachází v blízkosti hlavního nádraží ve Vigu. Určitým specifikem jihozápadní Galície je románská architektura. K nejvýznamnějším \"románským sakrálním stavbám\" ve Vigu a blízkém okolí náleží kostely \"Santa María de Castrelos\", \"Santiago de Bembrive\" a \"San Salvador de Coruxo\", všechny ze 12. st.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Vigo je nejprůmyslovějším městem Galicie. Největším podnikem je automobilka PSA Peugeot Citroën, která v roce 2007 vyrobila půl milionu aut, nicméně po poklesu poptávky v roce 2008 se potýká s vážnými problémy. Dále jsou zde loděnice a rybářský průmysl. Zdejší přístav je nejvýznamnějším rybářským přístavem Španělska. Město je od roku 2004 sídlem evropské Agentury Společenství pro kontrolu rybolovu (CFCA). Vigo je spojeno dálnicí s Coruñou a rychlostními komunikací s vnitrozemím, nicméně stav veřejné dopravy je tristní: Vigo na rozdíl od podobně velkých měst Španělska nemá síť příměstské železnice \"cercanías\" ani výkonnou síť MHD, kterou zajišťují pouze autobusy; město je zavaleno motorismem, co z něj činí jedno z nejhlučnějších v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Vigo je sídlem několika průkopnických nakladatelství vydávajících knihy v galicijštině; roku 1853 století zde začal vycházet také deník \"Faro de Vigo\", roku 1863 pak Manuel Murguía, manžel galicijské národní básnířky Rosalíe de Castro, vydal její zásadní sbírku \"Cantares Gallegos\". S rychlým růstem města upadlo užívání galicijštiny, kterou zde dnes mluví přibližně čtvrtina obyvatel; přesto zde je soustředěno mnoho regionalistických nakladatelství. Zdejší universita vznikla teprve roku 1990 oddělením některých fakult od starší Universidade de Santiago de Compostela. Ve Vigu je několik muzeí. Například Mořské museum, Etnografické museum či Museum současného umění („Marco“). Po městě Vigo byla pojmenována planetka 127870 Vigo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vigo, přezdívané \"Olivové město\" (), je největší město Galicie, země a autonomního společenství na severozápadě Španělska. Leží v jednom ze zálivů Rías Baixas na pobřeží Atlantského oceánu. Město stojí asi 20 kilometrů severně od portugalských hranic a asi 80 kilometrů jihozápadně od hlavního města Galicie Santiago de Compostela. Žije zde 295 000 obyvatel, čímž Vigo převyšuje nejen Pontevedru, do jejíž provincie spadá, ale i všechna ostatní města v Galicii.", "tgt_summary": "Vigo ( ; ) est une ville ouvrière de la province de Pontevedra, dans la communauté autonome de Galice, en Espagne. C'est la commune la plus peuplée de Galice avec en 2018 d'après l'Institut national de la statistique espagnol (INE). La commune a un nombre élevé de population rurale n'habitant pas dans la ville elle-même. En effet, la ville en elle-même est la deuxième de la communauté autonome par sa population après La Corogne ( contre ). ", "id": 1339969} {"src_title": "Rožmberk nad Vltavou", "tgt_title": "Rožmberk nad Vltavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé je zdejší hrad písemně zmiňován v roce 1250. Založil ho syn Vítka z Prčice z rodu Vítkovců. Městečko v podhradí založil v roce 1262 Vok z Rožmberka. Již dříve však v místech nižšího vltavského brodu stávala osada na stezce z Netolic do Lince. Ta poté s nově vzniklým městečkem splynula. V roce 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců a panství převzali Rožmberkové. Tento rod přenesl své sídlo na Krumlov, ale Rožmberk udržovali nadále. Po smrti Petra Voka v roce 1611 přechází vlastnictví panství na jeho synovce Jana Zrinského, později ho přebírá rod Švamberků. Ti ho ale vlastní jen na krátkou dobu, protože jim je v roce 1620 za jejich účast na stavovském povstání zkonfiskován. Panství přebírá francouzský šlechtický rod Buquoyů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Rožmberk je jedním z turisticky nejatraktivnějších míst krumlovského okresu. Je to dáno velkým množstvím památek ve městě a atraktivním umístěním v hornaté krajině při řece Vltavě. Město je již dlouhá léta vyhlášené jako jedno z hlavních center v Česku oblíbeného vodáctví. V letní sezoně se nejvíce vodáků plaví na vltavském úseku přibližně od Vyššího Brodu k Českému Krumlovu. S tím je spojena nutnost ubytovacích kapacit pro tento druh turistů – na území města se u řeky nachází tři kempy: vodácký tábor (severně od města), Rožmberk (pod hradem) a U tří veverek (u železniční zastávky, 4 km jižně od města). Návštěvu Rožmberka turisté spojují s okolními zajímavými místy. Pro ně jsou zajištěny možnosti ubytování v cca 3 hotelech a 5 penzionech. Najdeme zde také velký počet stravovacích zařízení – od restaurací až po kavárny a bary. Na náměstí nechybí nákupní středisko Jednoty. V roce 2006 se ve městě a okolí natáčela komedie \"Rafťáci\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Rožmberkem prochází silnice II/160 spojující Český Krumlov a Horní Dvořiště. Od Českého Krumlova až k železniční zastávce Rožmberk \"(cca 25 km)\" sleduje tok Vltavy a jsou na ní mnohé zatáčky. Mezi obcí Větřní a Rožmberkem neprochází žádným větším sídlem. Hustá doprava je na ní zejména v letní sezoně.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "4,5 km jižně od města se nachází železniční stanice Rožmberk nad Vltavou na trati 195 Rybník - Lipno nad Vltavou \"(na tzv. Vyšebrodské elektrické železnici)\". Stanice je však již na území obce Dolního Dvořiště v katastrálním území Jenín a kvůli své vzdálenosti od města nemá příliš velký význam pro jeho dopravní obslužnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rožmberk nad Vltavou je město v Šumavském podhůří na Českokrumluvsku. Jeho historické jádro bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Rožmberk nad Vltavou est une ville du district de Český Krumlov, dans la région de Bohême-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à en 2019.", "id": 2350602} {"src_title": "Jaroslav I. Moudrý", "tgt_title": "Iaroslav le Sage", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Kníže Jaroslav byl jedním ze starších synů knížete Vladimíra I. a otec mu svěřil správu Novgorodu. Brzy se však odmítl podřizovat autoritě kyjevského knížete a přestal mu platit daně, vybírané v Novgorodu. Vladimír se rozhodl, že syna potrestá vojensky, ale zemřel dříve, než konflikt vypukl, a na kyjevský stolec nastoupil jeho nejstarší syn Svjatopolk I. Novopečený kníže se snažil prosadit svoji vládu nad celou Rusí, ale narazil na odpor svých bratří. V bratrovražedném boji našli tři z nich, Boris, Gleb a Svjatoslav násilnou smrt. Roku 1016 dobyl Jaroslav s pomocí své varjažské družiny Kyjev a zmocnil se vlády. Svjatopolk uprchnul do Polska ke svému tchánovi Boleslavu I. Chrabrému. Roku 1017 napadli Kyjev Svjatopolkovi spojenci Pečeněhové. Krátce poté, co byli odraženi, přitáhl sem polský kníže a roku 1018 město obsadil. Jaroslav se po porážce na řece Bugu uchýlil do Novogorodu, odkud chtěl odejít do Švédska. Obyvatelé Novgorodu prý však sami sebrali peníze a najali mu další varjažský oddíl. Mezitím vyhnal sám Svjatopolk drancující Poláky z Kyjeva. Roku 1019 se do města vrátil Jaroslav a znovu se ujal vlády. Svjatopolk hledal znovu pomoc u Pečeněhů a vrátil se na Rus s velkým nomádským vojskem, ale byl znovu, tentokrát definitivně, poražen.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy zahraniční politiky.", "content": "Již během bojů o trůn navázal Jaroslav kontakty se severní Evropou, kde hledal podporu zvláště u švédského krále Olafa Sköttkonunga. Roku 1019 se oženil s jeho dcerou Ingegerdou (pokřtěna souzvučným jménem – Irina), o jejímž významném postavení na kyjevském dvoře vyprávějí severské ságy. Začlenění kyjevského knížete mezi křesťanské panovníky pak umožnilo Jaroslavovi navázat vztahy také s panovnickými dvory západních vládců, římské císaře nevyjímajíc, přestože jejich spojenecké vazby nebyly příliš pevné. Spojenectví uzavřel například s Konrádem II. proti polskému králi Měškovi II. nebo s Jindřichem III. ve prospěch jeho vyhnaného syna Kazimíra I. Obnovitele. Politické domluvy doprovázely dynastické sňatky, které zrcadlí široké zahraničně politické spektrum Jaroslavových zájmů i stoupající mezinárodní prestiž jeho státu. Pro dva ze svých šesti synů získal nevěsty v německých šlechtických rodech, dalšího oženil se sestrou polského knížete Kazimíra I. Dcera Alžběta se provdala za norského krále Haralda III. Krutého, bohatého a slavného varjaga, který žil jistou dobu na knížecím dvoře v Kyjevě, a především proslul jako velitel osobní gardy byzantského císaře. Její sestra Anna, původně určená pro císaře Jindřicha III., se jako choť Kapetovce Jindřicha I. stala francouzskou královnou, Anastázie měla za manžela uherského krále Ondřeje I. Jaroslavova vnučka Apraskija (v říši nazývaná Adelheid) se roku 1089 provdala za císaře Jindřicha IV. a byla papežskou stranou zneužita v boji o investituru proti svému manželovi. Přijetí křesťanství vedlo také k navázání dlouhodobých mírových vztahů ruského státu s Byzancí. Roku 1043 však Jaroslav vypravil svého syna Vladimíra s početným vojskem proti Konstantinopoli. O příčinách této výpravy není téměř nic známo, snad mělo jít o odvetu za konflikt s ruskými kupci, během něhož přišel kdosi významný o život. Poslední ruská výprava proti hlavnímu městu východního císařství nedopadla dobře. Velké množství lodí bylo pomocí řeckého ohně zahnáno od konstantinopolských hradeb a pak z velké části zničeno bouří. Mír však byl brzy obnoven a Jaroslav oženil svého syna Vsevoloda s dcerou (nebo neteří) císaře Konstantina IX. Monomacha. Dalším nesporným úspěchem Jaroslavova panování byla definitivní porážka kočovných Pečeněhů. Pečeněhové představovali v 10.století pro mladý ruský stát velké nebezpečí. Zvláště když roku 965 vyvrátil kníže Svjatoslav chazarskou říši, která mohla jejich nápor do jisté míry zadržet. Chazarská říše zvládla kočovné Maďary, ale na Pečeněhy a Rusy zároveň již nestačila a pod jejich náporem se rozpadla. Tak se uvolnil prostor pro nástup Pečeněhů do jihoruských stepí. Vrchol jejich moci spadá do 10.století, kdy kočovali v rozsáhlém prostoru od dolního Dunaje až po Krym. Byzantinci, jak bylo pro ně obvyklé, si je snažili získat dary jako spojence proti Rusům, Uhrům a Bulharům. Největší nebezpečí pro raný ruský stát představovali Pečeněhové koncem 10.století. Proto začal kníže Vladimír budovat na obranu jižní, ničím proti stepi nechráněné hranice pevnosti a záseky. V opevňování hraničního pásma pokračoval Jaroslav. Roku 1036 se pokusili Pečeněhové, nyní již tísnění dalším kočovným etnikem Polovci, dobýt Kyjev, ale byli odraženi Jaroslavem. To znamenalo definitivní konec ohrožení Rusi Pečeněhy, což nepochybně přispělo k prohloubení konsolidace kyjevské říše. Když se krátce po Jaroslavově smrti objevili u ruských hranic Polovci, kteří roku 1055 ovládli dolní tok Dněpru, snažili se naopak zbytky Pečeněhů dostat pod ochranu Kyjeva.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozkvět Kyjevské Rusi.", "content": "S příchodem křesťanství se začala ve větší míře rozvíjet ruská duchovní i hmotná kultura. Křesťanství vneslo do společnosti znalost písma, zájem o knižní vzdělanost, rozvoj písemnictví, architektury a výtvarného umění. K přijetí křesťanství na Rusi došlo za sv. Vladimíra, ale na jeho všeobecném rozšíření měl zásluhu především Jaroslav. Jaroslav byl na tehdejší poměry vzdělaným mužem, uměl číst i psát a základní vzdělání požadoval také po svých dětech. Za jeho vlády pracovala v Kyjevě skupina překladatelů, pořizující překlady z řečtiny, hebrejštiny a dalších jazyků. Pořizovaly se především opisy církevních textů. Jaroslav se zasloužil také o rozvoj architektury. Z jeho vůle byl Kyjev rozšířen a opevněn. Byla postavena řada chrámů, kostelů a klášterů. Patřili mezi ně metropolitní Chrám svaté Žofie v Kyjevě (1037), Chrám svaté Žofie v Novgorodu (1045-1050) nebo chrám Spasitele v Černigově, který byl sídelním městem jeho bratra a v letech 1024 až 1036 také spoluvládce Mstislava Tmutarakaňského, slavný Pečorský klášter v Kyjevě či Klášter svatého Jiří v Novgorodu. Tyto stavby vycházely z byzantských vzorů, které se postupně přizpůsobovaly místním možnostem a tradicím. Je mu připisováno také založení novgorodského Jaroslavova dvorce. Ke konci své vlády využil Jaroslav oslabení byzantské církve, jež bylo důsledkem sporů s papežstvím, a roku 1051 jmenoval bez vědomí byzantského císaře a patriarchy kyjevského metropolitu. Zatímco metropolité, ustanovení v Konstantinopoli, byli bez výjimky řeckého původu, dosadil Jaroslav do úřadu slovanského mnicha Ilariona, za jehož krátkého působení v letech 1051 až 1054 (?) dosáhla kyjevská duchovní kultura svého vrcholu.", "section_level": 1}, {"title": "\"Pravda Jaroslavova\".", "content": "Velkou zásluhou, která se připisuje knížeti Jaroslavovi, je sepsání nejstaršího dochovaného zákona, zvaného Pravda Jaroslavova (\"Drevnějšaja pravda\"). Hlavním pramenem pro její sepsání bylo především ústně tradované ruské zvykové právo, velký vliv mělo i právo byzantské a v menší míře i západoevropské právo. Ruská pravda byla především kodifikací trestního práva. Na svou dobu byla forma trestů velmi mírná, jednalo se především o peněžní pokuty, trest smrti se vyskytoval jen zřídka. Připouštěla se však krevní msta – pomstít zabití člověka bylo povinností jeho bratra, otce nebo syna, a dokonce i sestry. Tresty byly odstupňovány podle příslušnosti k etnické skupině obyvatelstva. Ruská pravda byla za vlády Jaroslavových potomků stále obměňována a rozšiřována a vliv křesťanství byl stále patrnější.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví Jaroslava Moudrého.", "content": "Jaroslav I. Moudrý zemřel roku 1054 podle autora \"Povesti vremennych let\" ve věku 76 let. Po Jaroslavově smrti dokázali jeho tři synové Izjaslav, Svjatoslav a Vsevolod ještě dočasně udržet jednotu říše. Historici někdy nazývají toto období triumvirátem, přestože titul velikého knížete kyjevského patřil pouze Izjaslavovi (1054-1068, 1069-1073). Od 70.let 11.století se však prosadil mezi příslušníky rurikovského rodu seniorátní systém dělení vlády, který se projevil jako plně destabilizační faktor. Jednotný ruský stát se začal rozpadat na oblasti, které mnohdy kopírovaly stará kmenová území a jejichž knížata se často usazovala ve starých tržních centrech. Tento proces byl doprovázen neustálými dynastickými rozbroji, jejichž nebezpečí umocňoval sílící tlak kočovných Polovců, se kterými se Rusové střetli poprvé roku 1061.", "section_level": 1}, {"title": "Jaroslav Moudrý v umění.", "content": "Osobnost Jaroslava Moudrého se vyskytuje v četných uměleckých dílech: v literatuře jde například o dramatickou báseň Ivana Antonovyče Kočergy (1881–1952) \"Jaroslav Moudrý\" z roku 1944 nebo román \"Div\" (\"Dyvo\", 1968) ukrajinského spisovatele Pavla Archypovyče Zahrebelného (1924–2009). Kyjevský kníže je hlavní postavou opery \"Jaroslav Moudrý\" (\"Jaroslav Mudryj\") Heorhije Majborody i opery \"Jaroslav Moudrý\" Julije Mejtuse, obou z poloviny 70. let 20. století, a vystupuje i v oratoriu-baletu \"Kyjevské fresky\" (\"Kyjivski fresky\") Ivana Karabyce z roku 1983.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Moudrý (kolem 978 – 20. února 1054) byl veliký kníže kyjevský, který vládl v letech 1016 až 1018 a 1019 až 1054. Jeho vláda byla obdobím vrcholného politického i kulturního rozkvětu Kyjevské Rusi. Svrchovanost kyjevského vládce nyní uznávali všichni východní Slované, hranice raného ruského státu byly stabilizovány. Zatímco se jeho předchůdci intenzívně věnovali územní expanzi a obchodování, mohl se Jaroslav více soustředit na reprezentativní počiny (výstavba Kyjeva) a ambiciózní zahraniční politiku.", "tgt_summary": "Iaroslav Vladimirovitch (en et en ), dit Iaroslav et plus connu sous le nom de Iaroslav le Sage (en, en, et en vieux norrois : \"Jarizleifr\"), est un grand-prince de la Rus' de Kiev de la dynastie des Riourikides (né en 978 et mort le à Vychgorod), qui régna de 1016 à 1018, puis de 1019 à 1024 et enfin de 1024 à 1054. ", "id": 1896319} {"src_title": "Cimbál", "tgt_title": "Cymbalum", "src_document": [{"title": "Historie cimbálu.", "content": "Jednou z nejstarších paličkových citer byl perský (Írán) \"santůr\", který měl lichoběžníkový tvar s horizontální polohou strun. Tento nástroj je stár asi 2000 let, ale jeho prototyp se používal už mnohem dříve v Babylonské říši (dnešní Irák). Paličkové citery se objevují v oblastech jako je Indie, Blízký východ, jihovýchodní Asie, Čína, střední Evropa (Maďarsko, Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Rakousko, Bavorsko, Švýcarsko), Balkán, Východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina). Na nástroje se hraje ale i ve Velké Británii a v USA, kde se nazývají \"dulcimer\". Nejstarší záznamy o výskytu paličkové citery v podobě dnes známého cimbálu v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku. Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem. Cimbál se stal nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik koncertního cimbálu.", "content": "Cimbál byl zdokonalen do koncertní podoby v Maďarsku, a to již v osmdesátých letech 19. století. Jeho tvůrcem byl Václav József Schunda (původem z Dubče u Říčan). V roce 1874 vytvořil pevný pedalizační systém. Tímto revolučním činem započala éra využívání cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje. Pokračovatelem a posléze také konkurentem firmy Schunda se od roku 1900 stala firma Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. srpna 1870 v obci Kvetná (teď na Slovensku). Už před první světovou válkou se stal velkým konkurentem V.J.Schundy. Ten uznal jeho nový pedalizační systém a začal ho též používat u svých nástrojů. Po smrti L. Boháka přebral firmu jeho syn Lajos Bohák ml. Profesionální výroba velkých cimbálů v Československu byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena \"v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní\". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.", "section_level": 1}, {"title": "Cimbál ve vážné hudbě.", "content": "Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům.", "section_level": 1}, {"title": "Hráč hrající na cimbál.", "content": "Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, jedná-li se o ženu, pak cimbalistka. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes již mohou studovat hru na cimbál na základních uměleckých školách, konzervatořích (v Brně, Ostravě, Kroměříži), v zahraničí i na vysokých školách (např. na Akademii Ference Liszta v Budapešti, Akademii umeni v Banské Bystrici). Takto vystudovaní hráči se poté mnohdy věnují sólové hře na cimbál. Mezi známé české cimbálové interprety patří Magdalena Múčková, Jan Rokyta, Dalibor Štrunc, Helena Červenková, Růžena Děcká, Zuzana Lapčíková, Jaromír Dadák, Kateřina Zlatníková, Ludmila Dadáková, Daniel Skála, z nejmladší generace Michal Grombiřík, Petr Spěvák, Nikol Kuchynková, Lenka Bláhová, Petr Gilar, Jiří Gužík, Petr Gablas, Gabriela Jílková,Matěj Číp, Jaroslav Kneisl, Vladimíra Křenková, Jana Schejbalová, Jura Wajda, Adam Ramdan a další.", "section_level": 1}, {"title": "Hra paličkami.", "content": "\"Paličky\" jsou většinou dvě. Můžou mít úderné hlavice tvrdé nebo měkké, rukojeti pevné nebo pružné, s úchopovou částí pro prsty nebo bez ní. Cimbáloví hráči v České republice, na Slovensku a v Maďarsku používají dřevěné pružné paličky s ohnutými hlavicemi obalené vatou či plstí a s úchopnou částí pro prsty, na Ukrajině se používají kratší dřevěné paličky bez obalení vatou a existují též kovové paličky, které způsobují cinkavější zvuk.", "section_level": 2}, {"title": "Hra pizzicato.", "content": "\"Pizzicato\" je způsob cimbálové hry, kdy cimbalista rozeznívá strunu pomocí drnkání, a to většinou vlastními nehty či trsátkem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cimbál (latinsky \"cembalo ungarico\") je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou v případě velkého maďarského cimbálu naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C–a3 (někteří hráči si nejhlubší struny podlaďují, aby dosáhli většího rozsahu nástroje i za cenu neúplné chromatiky), starší lidové cimbály byly diatonické a s menším rozsahem. Jde o jistý druh stolní citery, obdoba německého hackbrettu. Hráč hrající na cimbál se nazývá \"cimbalista/cimbalistka\". Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy na rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón je nataženo 1 až 4 strun. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou.", "tgt_summary": "Le cymbalum, czimbalum, cimbal (Slovaquie), cimbalom (Hongrie), țambal (Roumanie et Moldavie), ou tsymbaly (Biélorussie, Pologne et Ukraine), cimbole (Lettonie), cimbolai (Lituanie) ou Cembalum est un instrument à cordes frappées faisant partie de la famille des cithares sur table. On l'appelle aussi le \"piano tzigane\".", "id": 2281646} {"src_title": "Kolumbijská univerzita", "tgt_title": "Université Columbia", "src_document": [{"title": "Historie a význam.", "content": "Byla založena v roce 1754 jako „Kings college“ na objednávku anglického krále Jiřího II. Je nejstarší institucí vyššího vzdělání ve státě New York a pátou nejstarší v USA. V roce 1776, během Americké revoluce, byla univerzita zrušena. Po osmi letech, roku 1784, byla znovu otevřena, a to pod svým současným názvem, Columbia. V minulosti se univerzita zapsala do povědomí zejména svou rolí na vývoji jaderné bomby, pojmenované podle umístění univerzity jako Projekt Manhattan. Vývoj tehdy vedli přední vědci jako Robert Oppenheimer a Enrico Fermi. Komise složená ze členů fakulty a dalších významných osobností literárního světa každoročně uděluje Pulitzerovu cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Columbia je známá jako univerzita levicového smýšlení a centrum studentské protestní aktivity, a otevřený a tolerantní přístup ze strany administrativy tyto aktivity často vyvolává.", "section_level": 1}, {"title": "Protesty v roce 1968.", "content": "Studenti na jaře roku 1967 zjistili spojení Columbie s think-tankem Pentagonu, který se podílel na vývoji zbraní následně použitých ve vietnamské válce. Během následujícího roku se studenti podíleli na několika klidných demonstracích. V důsledku zamýšlené stavby tělocvičny v sousední čtvrti Morningside Park se skupiny studentů zabarikádovaly v Dolní knihovně a Hamiltonově koleji, ze kterých byli studenti vyvedeni až násilným zásahem newyorské policie. Studenti považovali plánovanou expanzi za proces utlačování černošských obyvatel Harlemu. V konečném důsledku dosáhli studenti svých cílů; univerzita ukončila spolupráci s pentagonským think-tankem a stavba tělocvičny nakonec nebyla realizována. Plány na její postavení byly následně využity při stavbě tělocvičny na univerzitě v Princetonu.", "section_level": 2}, {"title": "Návštěva prezidenta Ahmadínedžáda.", "content": "V souvislosti se zasedáním Valného shromáždění OSN v září 2007 byl jako hostující řečník pozván íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Jeho kontroverzní názory na problematiku izraelsko-palestinského konfliktu, popírání holokaustu a svobod v Íránu se setkaly s nepochopením jak v řadách fakulty a studentů, ale také absolventů. Prezident univerzity Lee Bollinger uvedl Ahmadínedžádovu řeč několika větami, ve kterých ho nazval „malým a krutým diktátorem“ a konstatoval, že jeho názory na problematiku musí vycházet z jeho povahy „extrémně provokativního nebo neuvěřitelně nevzdělaného člověka.“ Ahmadínedžád na začátku své řeči poznamenal, že „v Íránu si pozvaných hostů váží.“ Bollingerovy výroky byly odsouzeny íránskou židovskou komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Významní lidé Columbie.", "content": "Díky kvalitě výuky a akademické svobodě se mnoho absolventů a členů fakulty univerzity zařadilo mezi špičky v politickém i vědeckém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolumbijská univerzita (anglicky Columbia University) je soukromá vysoká škola v USA, patřící do „břečťanové ligy“ elitních amerických univerzit. Její hlavní kampus se nachází ve čtvrti Morningside Heights na Manhattanu ve státě New York. Columbia je považována za jednu z nejprestižnějších univerzit světa. Univerzita má tři pregraduální fakulty (Columbia College, Columbia University School of General Studies a Fu Foundation) a dvacet dva postgraduálních, z nichž nejvýznamnější jsou Columbia Business School, Columbia Law School a Columbia School of Journalism.", "tgt_summary": "L'université Columbia (officiellement Columbia University in the City of New York ou tout simplement « Columbia ») est une université privée située dans le quartier de Morningside Heights, à côté de Morningside Park, au sein de l'Upper West Side, dans le nord-ouest de l'arrondissement de Manhattan, à New York (États-Unis). Fondée en 1754, elle est l'un des plus anciens établissements d’enseignement supérieur aux États-Unis et fait partie du groupe de l'Ivy League regroupant huit des universités les plus anciennes, les plus célèbres et les plus élitaires du pays. ", "id": 1142052} {"src_title": "Štaufové", "tgt_title": "Maison de Hohenstaufen", "src_document": [{"title": "Švábská hrabata, králové němečtí a sicilští.", "content": "Štaufové byli původně hraběcím rodem ve Švábsku, které obdrželi roku 1079 v léno. Sňatkem dcery císaře Jindřicha IV. Agnes (†1143) se švábským vévodou Fridrichem (†1105) si zajistili dědictví po sálské dynastii. V roce 1127 byl zvolen druhorozený syn vévody Fridricha Konrád III. římskoněmeckým protikrálem proti Lotharovi III., kterého ale podporovala většina německých knížat a papež. Roku 1135 se Konrád vzdal vlády, ale po Lotharově smrti byl zvolen za panovníka proti Lotharovu dědici Jindřichu Pyšnému z rodu Welfů. Fridrich I. Barbarossa měl za otce Štaufa Fridricha II. a za matku Welfku Juditu a byly do něj vkládány velké naděje, že dokáže konflikt překonat. Fridrichova koruna bez komplikací přešla na syna Jindřicha VI., který sňatkem s Konstancií Sicilskou, dcerou normanského krále Rogera II. Sicilského, rozšířil své državy o sicilské království, kam přenesli své hlavní sídlo.", "section_level": 1}, {"title": "12. a 13. století.", "content": "Ve své říšské politice usilovali zprvu Štaufové o rozšíření říšských statků jako bezprostředních opor císařské moci (území ve Švábsku, Sasku, Francích a Chebsku). Ve 2. polovině 12. století zahájili expanzívní politiku v Itálii. V polovině 13. století usilovali o babenberské dědictví v Rakousku a Štýrsku. Roku 1250 ztratili faktickou vládu v Německu, po smrti Konráda IV. i na Sicílii, kterou roku 1266 dobyl Karel I. z Anjou. Stejně jako první římskoněmecký štaufský král, Konrád III., tak ani ten poslední, Konrád IV., se nestal císařem. Pokus posledního Štaufa Konradina o obnovu rodové moci roku 1268 skončil jeho porážkou a popravou, kterou nařídil Karel z Anjou. Po ztrátě německé koruny následovalo v říši dvacetileté období interregna (bezvládí).", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní seznam titulů užívaných Štaufy.", "content": "Císař svaté říše římské Král římský Král sicilský Král burgundský Král italský Král jeruzalémský Král sardinský Vévoda švábský Vévoda francký Vévoda/markrabě toskánský Vévoda bavorský Vévoda z Rothenburgu Vévoda apulijský Kníže tarentský Protektor burgundský Hrabě z Riesgau", "section_level": 1}], "src_summary": "Štaufové nebo také Hohenštaufové byli římskoněmeckou vládnoucí dynastií v letech 1138 až 1254. Název rodu Štaufů pochází ze jména hradu Hohenštauf na vrcholu Hohenstaufen u švábského Göppingen. Mnohdy jsou pokládaní za panovnicky nejschopnější římskoněmeckou dynastii.", "tgt_summary": "La maison des princes de Hohenstaufen est une dynastie qui a donné plusieurs ducs et empereurs germaniques entre les. Le nom de la maison renvoie au château de Hohenstaufen, sur la crête septentrionale du Jura souabe, près de Göppingen. Les plus importants représentants de cette dynastie furent Frédéric Barberousse, Henri VI et Fréderic II.", "id": 2316832} {"src_title": "FK Inter Bratislava", "tgt_title": "FK Inter Bratislava", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za fotbalovým klubem stála firma Apollo (později Slovnaft), byl založen v roce 1940 jako ŠK Apollo Bratislava. Inter patřil mezi silné fotbalové kluby už za dob Československa a později i ve slovenské lize. V roce 1962 klub převzal družstva úspěšného ČH Bratislava. V bývalé federální lize byl účastníkem od roku 1953 (do r. 1962 výsledky ČH Bratislava) s přerušením v ročnících 1972/73 a 1986/87, což je celkem 36 ročníků. Ve slovenské lize hrál od jejího vzniku v roce 1993 do roku 2007, kdy sestoupil do druhé nejvyšší soutěže. V letech 2000 a 2001 se Interu podařilo získat titul mistra ligy i slovenský pohár. V roce 2009 klub sice vyhrál druhou ligu a měl postoupit do nejvyšší soutěže, dolehla na něj však ekonomická krize, licenci prodal do Senice a fakticky zanikl. V Bratislavě zůstaly mládežnické týmy. Ty převzal bývalý INTER FAN-CLUB, který se transformoval na občanské sdružení Inter Bratislava, o.z. V roce 2010 byl obnoven amatérský seniorský tým, který začal hrát 5. slovenskou ligu. Od roku 2009 zde působí Jozef Barmoš jako prezident klubu. V sezóně 2010/11 fotbalisté Interu Bratislava vyhrály pátou, nejnižší ligu a postoupili do čtvrté.", "section_level": 1}, {"title": "Stadion.", "content": "Původní hřištěm Interu byl stadion TJ Tatranu Prievoz v městské části Ružinov (místní část Prievoz). V letech 1967 – 2009 hrával své domácí zápasy na legendárním stadionu Pasienky. V průběhu jeho krátkodobého zániku o své hřiště přišel, později bylo odkoupeno městským rivalem Slovanem. Od znovuzrození si klub pouze pronajímá hřiště po různých koutech Bratislavy a okolí. Postupně tak vystřídal hřiště v Dúbravce (Štadión ŠKP Inter Dúbravka), v Ružinově (Štadión na Drieňovej ulici) a nakonec i v Petržalce (Štadión na ulici M. C. Sklodowskej). Od roku 2017 A-tým Interu trénuje a své domácí zápasy hraje v nedaleké Stupavě.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "FK Inter Bratislava „B“.", "content": "FK Inter Bratislava „B“ byl rezervní tým bratislavského Interu. Rezervní mužstvo vzniklo v roce 1962 z původního týmu Interu (dříve Slovnaftu). Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 1999/00, kdy se ve 2. lize (2. nejvyšší soutěž) umístil na 12. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "FK Inter Bratislava (celým názvem: Futbalový klub Inter Bratislava) je slovenský fotbalový klub, který sídlí v bratislavské městské části Nové Mesto. Jedná se o bývalého dlouholetého účastníka první československé, posléze slovenské fotbalové ligy. Založen byl v roce 1940 pod názvem ŠK Apollo Bratislava. Od sezóny 2017/18 působí ve druhé fotbalové lize. ", "tgt_summary": "Le FK Inter Bratislava est un club slovaque de football basé à Bratislava. Il appartient au club omnisports de l'AŠK Inter Bratislava", "id": 2431867} {"src_title": "Tramvajová doprava v Plavně", "tgt_title": "Tramway de Plauen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik tramvajového provozu.", "content": "První úvahy o zřízení moderní tramvajové dopravy v Plavně se datují do začátku 90. let 19. století. Přípravy netrvaly dlouho, již v roce 1893 podepsalo město smlouvu se společností \"AEG\" o výstavbě elektrické pouliční dráhy. Stavět se začalo na jaře následujícího roku a již 17. listopadu 1894 byl první úsek slavnostně otevřen. Trať o rozchodu 1000 mm vedla od \"Oberer Bahnhof\" (\"Horního nádraží\") přes střed města k \"Unterer Bahnhof\" (\"Dolnímu nádraží\"). V listopadu však celá trať ještě nebyla zcela hotová, proto se zpočátku jezdilo pouze mezi \"Horním nádražím\" a městským centrem. Po celé trati se cestující mohli svézt již na začátku prosince téhož roku. Při zahájení dopravy bylo k dispozici devět motorových vozů z vagónky \"Herbrand\" s elektrickou výzbrojí \"AEG\". Provoz vlečných vozů nebyl zpočátku umožněn, protože na \"Bahnhofstrasse\" bylo prudké stoupání (78 %)", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj plavenských tramvají.", "content": "Zlatým věkem plavenských tramvají je možné nazvat začátek 20. století až do vypuknutí první světové války. Již v roce 1899 byla postavena trať ze středu města k \"Westbahnhof\" (\"Západnímu nádraží\") (o šest let později byla prodloužena až do \"Neundorfu\"), v roce 1902 tramvaje zamířily po odbočce z trati k \"Obererbahnhof\" do \"Haselbrunnu\", o dva roky později na jihu do čtvrti \"Südvorstadt\". V roce 1906 byl postaven úsek do \"Friedenstrasse\", který propojil již existující tratě k \"Obererbahnhof\" a \"Westbahnhof\", a na který navazovala nová trať do \"Preißelpöhlu\". Rovněž byla rozestavěna trať spojující \"Westbahnhof\" a \"Sübahnhof\", stavbu však přerušily válečné události a tento úsek již nikdy nebyl dokončen. I přes nepříznivou hospodářskou situaci v Německu po první světové válce byla vystavěna v roce 1922 nová tramvajová trať z centra Plavna do městské části \"Reusa\" k hlavnímu městskému hřbitovu. Dále se již v meziválečném období nové úseky nestavěly. K devíti původním tramvajím záhy přibyly další, které byly zakupovány v souvislosti s rozšiřováním tramvajové sítě. K výrobcům dodávajícím vozy do Plavna patřily například vagónky ve Werdau, Budyšíně a také společnost \"MAN Nürnberg\", která jako jediná v době mezi válkami dodávala do Plavna nové tramvaje. Poslední vozy byly dodány v roce 1928.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a doba socialismu.", "content": "Při bombardování na konci druhé světové války byla tramvajová doprava zastavena, některé vozy byly zničeny, část jich byla poškozena. Provoz tramvají byl obnoven v listopadu roku 1945 na trati z centra města do \"Haselbrunnu\". Poslední opravy však byly dokončovány až o devět let později, kdy byla znovuzprovozněna smyčka \"Oberebahnhof\". V důsledku těžkému poškození \"Friedenstrasse\" ale byla hned po válce zrušena příčná trať spojující úseky k \"Westbahnhof\" a \"Obererbahnhof\". První prodloužení tramvajové sítě od roku 1922 nastalo v roce 1957, kdy byla trať z \"Haselbrunnu\" prodloužena až k továrně PLAMAG. O dva roky později poprvé vyjely tramvaje s vlečnými vozy, stalo se tak kvůli stále se zvyšujícímu počtu cestujících. V roce 1966 byla prodloužena další trať – tentokrát v \"Reuse\" od hřbitova na dnešní konečnou \"Rotdorweg\". Další nový úsek byl zprovozněn v roce 1983, kdy byla slavnostně předána do provozu trať do nového sídliště \"Reusa\" (na konečnou \"Waldfrieden\"). První poválečné tramvaje byly do Plavna dodány v roce 1951, šlo o typ ET 51 z produkce společnosti \"VEB LOWA Werdau\". Následovaly je vozy Gotha T57 a od nich odvozené tramvaje. V roce 1976 byly zakoupeny první československé vozy Tatra KT4D, kterých bylo do roku 1988 dodáno celkem 35. Dalších 10 ojetých tramvají stejného typu bylo převzato z provozu ve Cvikově v roce 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Nové podmínky na přelomu tisíciletí.", "content": "Po pádu socialismu už žádné nové tratě vystavěny nebyly. Naopak došlo ke zkvalitnění a zmodernizování všech tratí, na přelomu tisíciletí byl vystavěn moderní ústřední terminál ve středu města v zastávce \"Tunnel\". Zajímavé je, že v Plavně jsou tramvaje téměř jediným hromadným dopravní prostředkem. Kromě nich provozuje dopravní podnik pouze jedinou autobusovou linku, která obsluhuje odlehlejší městské části. Také vozový park byl modernizován. Poslední dvounápravové tramvaje Gotha přestaly jezdit v roce 1992, nejstarší vozy KT4 se postupně vyřazují, ty novější a zachovalejší byly ve 2. polovině 90. let modernizovány. Od roku 1989 však nebyly zakoupeny žádné nové tramvaje.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "V současnosti je v Plavně v provozu přibližně 35 tramvají Tatra KT4D. Kromě nich vlastní dopravní podnik i čtyři historické vozy, nejstarší z nich pochází z roku 1905. Všechny vozy jsou umístěny ve vozovně poblíž \"Unterer Bahnhof\".", "section_level": 1}], "src_summary": "V německém městě Plavně je od konce 19. století v provozu tramvajová doprava. Na 16 km tramvajových tratí jezdí 6 linek o celkové délce 33 km.", "tgt_summary": "Le tramway de Plauen est le réseau de tramways de la ville de Plauen, en Allemagne. Ouvert le, il compte actuellement 5 lignes.", "id": 2019337} {"src_title": "Teleri", "tgt_title": "Teleri", "src_document": [{"title": "Putování.", "content": "Teleri byli na západ vedeni Elwëm a jeho bratrem Olwëm a při svém putování se mnohokrát rozdělili. K prvnímu velkému rozdělení došlo na březích Anduiny u Mlžných hor, kdy se od Teleri oddělil zástup Nandor vedený Lenwëm, který se vydal na jih údolím Anduiny. Teleri poté překročili Mlžné hory a pokračovali do Beleriandu, kde došlo k největšímu rozdělení. Když se utábořili ve velkém hvozdu za řekou Gelion jejich vůdce Elwë se ztratil v lese Nan Elmothu. Velká část Teleri odmítla pokračovat do Zemí Neumírajících a začala si říkat Eglath, Opuštění. Když se později král Elwë vrátil, z Eglath se stali Sindar, Šedí elfové. Zbytek Teleri pokračoval pod vedením Olwëho na západ na břeh Belegaeru, Velkého moře. Zde dlouho čekali na znamení Valar a převezení do Zemí Neumírajících. Mezitím je objevil Maia Ossë a naučil je mnoho o moři. Když za západu připlul Vala Ulmo, aby je na velkém ostrově přepravil do Amanu, část Teleri se rozhodla zůstat na pobřeží - nazývali se Falathrim, elfové z pobřeží, a jejich vůdcem byl Círdan. Pouť Teleri se naposledy přerušila, těsně před cílem, když se nad nimi pro jejich lásku k pobřeží slitoval Ulmo a ostrov zakotvil na dohled od břehů Amanu. Ostrov byl pojmenován Tol Eressëa a Teleri ho obývali po celý jeden věk. Ulmo je však po čase naučil stavět lodě a tak se Teleri konečně dostali do Zemí Neumírajících a spatřili světlo Dvou Stromů. Na březích Amanu pak založili Alqualondë, Labutí přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Války.", "content": "Válek se Teleri nezúčastnili, přesto do nich byli dvakrát zataženi: Poprvé, když je Fëanor s vojskem Noldor požádal o vydání lodí, aby mohl do Středozemě pronásledovat Morgotha, Teleri mu je odmítli vydat, a Fëanor si je vzal násilím - tak došlo k prvnímu Zabíjení rodných. Podruhé, když se vojska Valinoru potřebovala přepravit do Středozemě a zastavit počínání Morgotha, Teleri jim lodě poskytli, ale v následné válce hněvu odmítli bojovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleri byli třetím zástupem elfů z Tolkienova fantasy světa. Teleri se na začátku Druhého hvězdného věku vydali na Velkou pouť na západ do Zemí Neumírajících. Sami sebe nazývali Lindar, čili Pěvci, jméno Teleri, což znamená Poslední, dostali od Vanyar a Noldor, prvních dvou vojů, protože byli nejpočetnější a postupovali pomalu a mnozí z nich zůstali ve Středozemi a na západ nikdy nedošli.", "tgt_summary": "Les (singulier \") sont un peuple de fiction de l'œuvre de l'auteur britannique. Leur nom signifie en quenya, une des langues construites par Tolkien, « Ceux qui vinrent en dernier » ; ils furent en effet le troisième et dernier clan elfe à venir en Aman. Ceux qui y parvinrent furent connus sous le nom de Falmari. Les Teleri restés en Terre du Milieu furent les ancêtres des Sindar, Laiquendi et Nandor. ", "id": 376973} {"src_title": "Apeiron", "tgt_title": "Apeiron", "src_document": [{"title": "Od mýtu k filosofii.", "content": "Podle řecké mytologie svět vznikl ze zející bezedné propasti (chaós), první filosofové jej nahradili abstraktnějším pojmem beztvarého nekonečna, apeiron. Podle zachovaných zlomků z Anaximandra je to absolutní počátek, princip všeho jsoucna, z něhož se „vydělují“ protiklady jako vlhké-suché, teplo-zima a z jejich sváru se rodí náš svět. Protože apeiron nemá meze, může tento koloběh vznikání a zanikání trvat bez konce. Pro Anaximandra však apeiron patrně neznamenalo jen pasivní „pralátku“, protože je podle jiného zlomku označil také jako „božské“. Ve slavném Anaximadrově zlomku ze Simplikia se slovo sice nevyskytuje, zlomek však patrně mímí právě toto: „z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle řádu času.“ Každá věc, která se z apeiron vynořila, narušuje tím jeho věčnou rovnováhu a tím působí „bezpráví“, za což „podle řádu času“ zaplatí svým zánikem. Jinak by se totiž mohlo stát, že by nějaké jsoucno přesáhlo všechny meze, což by ohrozilo stabilitu kosmu. Řekové měli z nekonečna hrůzu, protože jim připomínalo „nehostinné moře“ (Hésiodos), kdežto lidský život je možný jen v omezeném světě jasných tvarů. Každé překročení mezí proto vnímali jako ohrožení obce a lidského života. Lidská pýcha, nedbání daných mezí, je tou nejhorší z neřestí a předzvěstí zkázy a záhuby. V 6. století př. n. l., kdy Anaximandros žil, byly politické poměry v Milétu neklidné a Anaximandrova úvaha je nápadná také tím, že obsahuje řadu etických pojmů: bezpráví, pokuta (odplata). Nemusela se tedy týkat jen světa věcí, ale i lidské společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apeiron (z řec. \"a-\", bez, a \"peras\", mez, hranice) znamená beztvaré, neomezené, nekonečné a vyskytuje se už u Homéra jako označení pro bezmeznou zemi nebo moře.", "tgt_summary": "L'apeiron (en grec ancien / ) est un concept philosophique présenté la première fois par Anaximandre au (voir La Parole d'Anaximandre) pour désigner ce principe originel que recherchaient les tenants de l'école milésienne. Thalès voyait en l'eau le principe originel, la substance de toute chose. Pour Anaximandre, c'est l'apeiron, qui signifie illimité, indéfini et indéterminé, qui est le principe et l'élément de tout ce qui existe. L’apeiron est inaccessible à la sensibilité, mais il doit exister. Il est nécessaire pour expliquer l’existence de tout ce que nous percevons. Il ne peut posséder de qualité déterminée et n'est désigné que négativement.", "id": 765707} {"src_title": "Lány (okres Kladno)", "tgt_title": "Lány (district de Kladno)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zpráva o Lánech se vztahuje k roku 1392, kdy je v erekčních knihách zmíněn rytíř \"Hassko de Lan\" (Hašek z Lán). V roce 2009 se obec umístila na druhém místě v celostátním kole soutěže Vesnice roku.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Lány \"(přísl. Vašírov, 1578 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, obchod s automobily, cukrář, čalouník, obchod s dobytkem, důl Anglicko-české kamenouhelné a.s., 3 obchody s dřívím, elektrárna, galanterie, 3 holiči, 6 hostinců, hotel, důlní inženýr, 2 kapelníci, klempíř, kolář, konsum Včela, kovář, krejčí, lakýrník, 2 výčepy lihovin, malíř akademický malíř, 5 obuvníků, pekař, 2 pokrývači, 2 porodní asistentky, povozník, 2 řezníci, sedlář, 4 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Lány, obchod se střižním zbožím, 3 švadleny, 3 trafiky, 2 truhláři, státní velkostatek, obchod se zemskými plodinami.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na Lánském hřbitově se každoročně u příležitosti výročí narození (7. března) a úmrtí (14. září) prezidenta T. G. Masaryka koná pietní akt s kladením věnců prezidenta republiky, předsedy Senátu, dalších státních orgánů a demokratických organizací (Masarykovo demokratické hnutí, Sokol, Skaut, Konfederace politických vězňů, Čs. obec legionářská, Čs. svaz bojovníků za svobodu aj.) i hudby a příslušníků hradní stráže, za účasti veřejnosti. Posledního vzpomínkového shromáždění k 78. výročí \"Kalného rána\" v roce 1937 od 10. hodiny v pondělí 14. září 2015 se účastnil též již tradičně předseda senátu Milan Štěch. V tyto dny je se vstupem volným otevřeno i Muzeum T. G. Masaryka v Lánech (v bývalé zámecké sýpce) se stálou expozicí i příležitostnými výstavami a pamětní síň doktorky Alice Masarykové v budově Čs. červeného kříže. Zpravidla bývá přístupný i park lánského zámku – sídla prezidenta republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lány, dříve též Lahna jsou obec ve Středočeském kraji asi 20 km západně od Prahy a 5 km jihovýchodně od Nového Strašecí. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lány est une commune du district de Kladno, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1514009} {"src_title": "Lamborghini", "tgt_title": "Lamborghini", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ferrucio Lamborghini založil ve městě Centa v provincii Ferrara firmu \"Lamborghini Trattori S.p.A.\" na výrobu traktorů v roce 1948. V roce 1959 výrobu rozšířil o výrobu klimatizací. Na přelomu let 1962 a 1963 položil základy dnešní firmy – vznikla společnost \"Automobili Lamborghini\". Jako úspěšný podnikatel vlastnil vozy Maserati a Ferrari, se kterými však nebyl nikdy úplně spokojen. Existuje více verzí příběhů o vzniku firmy. Základem většiny z nich je spor Enza Ferrariho s Lamborghinim, po němž se Ferrucio rozhodl vyrábět vlastní vozy a konkurovat tak Ferrari. Podle Lamborghiniho syna došlo ke sporu v továrně Ferrari, kam si šel Lamborghini stěžovat na kvalitu spojky ve svém voze Ferrari 250GT. Enzo Ferrari na stížnost reagoval podrážděně a prohlásil, že Lamborghini může maximálně jezdit traktorem, když neumí jezdit autem. Lamborghini se vrátil do své továrny, spojku rozmontoval a zjistil, že dodavatelem spojek je stejná firma, která dodává díly pro jeho traktory. Ve skladu našel správný náhradní díl a závadu tak odstranil. Lamborghini se rozhodl, že jeho vozy by měl pohánět dvanáctiválcový motor. Ke konstrukci motoru byl přizván mladý talentovaný konstruktér Giotto Bizzarini, který předtím pracoval na motorech V12 u Ferrari. Motor měl 4 vačky zdvihající 2 velké vrtané ventily v každém válci. Výkon motoru byl neuvěřitelných 350 koní. Vůz pro tento motor navrhla firma \"Scaglione-Touring\". Prototyp označený 350GTV se poprvé objevil na Turínském autosalonu. Hned první rok výroby sériového Lamborghini 350GT se prodalo 130 kusů. Ferrucio, narozený ve znamení býka, rozhodl, že jeho společnost bude mít býka také ve znaku. Dalším vyráběným a úspěšně prodávaným typem byl Lamborghini 400GT. Prodeje obou modelů zajistily společnosti finance na vývoj převratného automobilu. Lamborghini Miura v roce 1965 představil Lamborghini osobně na Turínském autosalonu. Miura byla prvním skutečným supersportovním vozem automobilky. Motor u Miury byl uložen transverzálně. Vůz byl velmi úspěšný, jen v roce 1967 se prodalo 111 kusů. Firma se tak zařadila mezi velmi úspěšné výrobce drahých sportovních vozů. V roce 1971 svět šokoval revoluční vůz Lamborghini Countach. Jako první měl vzhůru otevírané dveře, což se stalo poznávacím znakem všech pozdějších vozů Lamborghini. Countach měl na bocích mohutné otvory pro nasávaný vzduch a výkonný čtyřlitrový motor. Následující rok se však stal pro firmu velmi ztrátovým. Došlo ke zrušení velké dodávky traktorů do jižní Ameriky a už financované rozšíření výrobních kapacit přivedlo firmu skoro k bankrotu. Ferrucio musel svůj podíl ve výrobě traktorů prodat Fiatu. Traktory Lamborghini se do současnosti vyrábějí ve společnosti \"Same Deutz-Fahr\". Prodeje vozů Countach držely firmu „nad vodou“. Ropná krize v sedmdesátých letech spolu s dvouletým pořadníkem a nedočkaví zákazníci i problémy s financováním výroby a dodávkou dílů vedly v roce 1978 k vyhlášení úpadku. Italský soud byl v roce 1980 pověřen hledáním nového vlastníka. Vybrána byla švýcarská společnost Patricka Mimrana, která vlastnila firmu až do roku 1987. Překvapením byl prodej firmy Chrysleru. Pod jeho vedením byl vyvinut nástupce vozů Countach – Lamborghini Diablo a automobilka se vrátila zpět na špici. Chrysler, který se však později taktéž potýkal s finančními problémy, byl přinucen prodat značku indonéské finanční společnosti \"Megatech\". Ta ji ovšem v roce 1998 prodala současnému majiteli, kterým je Audi.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se prodávají tyto modely: Modely v budoucnu, jako například nový vůz Miura, má navrhovat Walter de'Silva (navrhl už vyráběné SUV LM002).", "section_level": 1}], "src_summary": "Italská společnost Automobili Lamborghini S.p.A. známá jen jako Lamborghini (výslovnost: IPA:[lamborˈɡiːni]; [lamborgíni]), je výrobcem vysoce výkonných supersportovních automobilů. V současnosti spadá pod koncern VolksWagen. Sídlí v italském městečku Sant'Agata Bolognese a vyrábí v Boloni. Společnost založil v roce 1962 Ferruccio Lamborghini (1916–1993). Pro firmu navrhovali nebo navrhují vozy proslulí designeři a návrhářské firmy jako Franco Scaglione, Touring of Milan, Zagato, Mario Marazzi, Bertone, ItalDesign, Marcello Gandini a Luc Donckerwolke.", "tgt_summary": "Lamborghini est un constructeur automobile fondé en 1963 par l'industriel Ferruccio Lamborghini et installé à Sant'Agata Bolognese en Italie. L'entreprise est d'abord spécialisée dans la construction de tracteurs agricoles destinés à répondre à une demande croissante d'une Italie dévastée par la guerre et en pleine reconstruction. ", "id": 2277813} {"src_title": "Jozef Lenárt", "tgt_title": "Jozef Lenárt", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z rodiny dřevařského dělníka. Studium na gymnáziu v Liptovském Mikuláši nedokončil kvůli zhoršení finanční situace rodiny po předčasné smrti otce. V roce 1939 začal pracovat jako dělník v pobočce Baťových závodů v podtatranském Svitu, při zaměstnání studoval na Baťově škole práce. Roku 1941 nastoupil na místo barvířského pomocníka v mateřském závodě firmy ve Zlíně, kde zároveň večerně vystudoval chemickou průmyslovku. Po návratu na Slovensko v roce 1943 vstoupil do ilegální KSS. V řadách partyzánů se aktivně účastnil Slovenského národního povstání, když bylo povstání poraženo, ustoupil s partyzány do hor.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Po válce působil opět ve Svitu, kde se stal tajemníkem závodní organizace KSS. Od roku 1946 pracoval jako profesionální funkcionář KSS. Jeho kariéra byla velice rychlá. Do roku 1947 byl vedoucím tajemníkem Oblastního výboru KSS v Popradu, poté pracoval v oddělení průmyslu Ústředního výboru KSS, roku 1950 se stal ředitelem Závodů 29. augusta v Partizánském a zároveň byl zvolen členem ÚV KSS. V roce 1951 byl již náměstkem ministra lehkého průmyslu. V polovině padesátých let absolvoval Vysokou stranickou školu Ústředního výboru KSSS v Moskvě, což ho předurčilo k nejvyšším stranickým postům – hned po návratu se stal vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSS v Bratislavě. V roce 1958 se stal členem Ústředního výboru KSČ. Od tohoto roku byl i členem předsednictva ÚV KSS a jeho ideologickým tajemníkem. Tyto dvě funkce zastával do roku 1962. Roku 1960 byl poprvé zvolen do Národního shromáždění ČSSR. O dva roky později byl v doplňovacích volbách zvolen také poslancem Slovenské národní rady. Při účasti 99,05 % pro Lenárta hlasovalo 100 % voličů. Vzápětí po složení poslaneckého slibu byl jednomyslně zvolen předsedou SNR. Tato funkce mu zajišťovala členství v předsednictvu ÚV KSČ.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v rehabilitačních komisích.", "content": "V roce 1962 byl Lenárt členem Kolderovy komise, která měla přezkoumat vykonstruované politické procesy s komunistickými funkcionáři v 50. letech. V komisi vedl skupinu, zabývající se tzv. procesem s buržoazními nacionalisty. Výsledkem práce skupiny byl návrh na úplnou soudní rehabilitaci odsouzených. V rámci KSČ ale nebyla plná rehabilitace navržena kvůli jejich údajnému nacionalismu. Měli se stát pouze řadovými členy strany. Tento kompromisní výsledek byl důsledkem tlaku ze strany prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného, mezi jehož chráněnce Lenárt od počátku 60. let patřil. Novotný nechtěl odsouzené plně rehabilitovat, protože na procesech se také podílel a obával se důsledků, které by pro stranu přineslo odhalení neviny odsouzených. Závěry Kolderovy komise vyvolaly odpor mezi slovenskými stranickými funkcionáři a kulturními pracovníky, proto byla pro další přezkoumání případu buržoazních nacionalistů v červnu 1963 vytvořena tzv. Barnabitská komise v čele s Lenártem. Ta přes odpor Novotného navrhla plnou stranickou rehabilitaci všech obětí procesu. Již během jednání komise byla odpovědnost za proces připsána tehdejšímu předsedovi vlády Viliamovi Širokému a ten byl ze své funkce odvolán. Na jeho místo 20. září 1963 nastoupil Lenárt.", "section_level": 1}, {"title": "V čele vlády.", "content": "Vláda Jozefa Lenárta se zabývala hlavně hospodářskými záležitostmi. Byla připravována reforma, která měla zlepšit stav ekonomiky. Lenárt byl pro umírněné změny, např. zvýšení samostatnosti podniků. Prosazoval rozvoj vědy a výzkumu, nákup licencí ze Západu a spolupráci se západními firmami. Politicky nebyl vyhraněný a byl vždy loajální vůči Antonínu Novotnému. Podporoval ho v jeho slovenské politice a byl odpůrcem snah o větší samostatnost Slovenska. Prosazoval ale zvyšování investic do slovenského hospodářství, čímž značně přispěl k jeho industrializaci. Lenárt zůstal na straně Novotného i v době politické krize, která v lednu 1968 vedla k Novotného nahrazení ve funkci prvního tajemníka Alexandrem Dubčekem. Novotný se ještě pokusil navrhnout na své místo Lenárta, aby si jeho prostřednictvím udržel vliv, ale ten odmítl a navrhl Dubčeka.", "section_level": 1}, {"title": "Působení během roku 1968.", "content": "Na počátku pražského jara Lenárt schvaloval reformní politický kurs. Novotného již nepodporoval a po jeho rezignaci na funkci prezidenta republiky 22. března společně s místopředsedy vlády dočasně převzal prezidentské pravomoci. Již 30. března byl ale z funkce premiéra odvolán. Důvodem byla jeho předchozí spjatost s Novotným a také nepsané pravidlo, že pokud je první tajemník Slovák, předseda vlády by měl být Čech. Byl odvolán i z funkce hlasujícího člena předsednictva ÚV KSČ. Z vysoké politiky ale odstraněn nebyl, stal se tajemníkem pro stranickou výchovu a mezinárodní vztahy, členem sekretariátu ÚV KSČ a kandidátem předsednictva ÚV KSČ. I když od května se začal postupně přiklánět na stranu konzervativních sil, ve straně i společnosti byl stále považován za zastánce reforem. Byl jedním z nejpopulárnějších politiků, na Slovensku se v průzkumu oblíbenosti umístil na druhém místě po Dubčekovi. Po sovětské invazi se podílel na pokusu o vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády. Lenárt společně s Kolderem, Biľakem a Indrou se 21. srpna neúspěšně pokoušeli přesvědčit prezidenta Ludvíka Svobodu, aby podpořil ustavení této vlády. Zúčastnil se i dalšího neúspěšného jednání o dělnicko-rolnické vládě, které proběhlo o den později na sovětském velvyslanectví. Poté odletěl do Moskvy, kde se účastnil jednání, která vedla k podpisu Moskevského protokolu. Po návratu pokračoval v činnosti ve svých stranických funkcích. V listopadu předal zahraniční oddělení ÚV KSČ Biľakovi a věnoval se oddělení stranické výchovy a propagandy, pod nějž spadala i kontrola médií. Zde se podílel na znovuzavedení cenzury.", "section_level": 1}, {"title": "Období normalizace.", "content": "Díky své podpoře normalizačního vedení v čele s Gustávem Husákem strávil sedmdesátá a osmdesátá léta v nejvyšších stranických funkcích. V letech 1970 až 1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ. Od konce ledna 1970 byl zároveň 1. tajemníkem ÚV KSS. Celou tuto dobu byl také poslancem Federálního shromáždění, což se u takto vysoce postavených členů komunistického aparátu považovalo za samozřejmé. Po nástupu do funkce prvního tajemníka ÚV KSS byl společně s Husákem a Colotkou členem komise, která prováděla čistky v ústředním výboru a mezi krajskými tajemníky strany. V Bratislavě se podílel na čistkách mezi komunisty a pracovníky centrálních úřadů. Celkový dopad čistek byl ale na Slovensku výrazně mírnější než v českých zemích. V roce 1971 získal další funkci, a to předsedy slovenského Ústředního výboru Národní fronty. V lednu 1988 byl Lenárt z funkce prvního tajemníka ÚV KSS odvolán a nahrazen Ignácem Janákem. Byl jmenován tajemníkem ÚV KSČ pro ekonomiku (do ledna 1989), v prosinci 1988 také tajemníkem pro ideologii a zahraniční vztahy.", "section_level": 1}, {"title": "Život po roce 1989.", "content": "Po sametové revoluci roku 1989 byl nejprve zbaven všech funkcí a v roce 1990 následně vyloučen z KSČ. Po rozdělení Československa si zvolil české státní občanství a žil v Praze. Od roku 1995 probíhalo policejní vyšetřování jeho činnosti v srpnu 1968. V roce 1996 byla proti němu a Milošovi Jakešovi vznesena obžaloba z přípravy vlastizrady. V průběhu kauzy, která se táhla několik let, bylo obvinění zmírněno na napomáhání k pokusu o vlastizradu. Oba obžalovaní byli roku 2003 vrchním soudem zproštěni viny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jozef Lenárt (3. dubna 1923 Liptovská Porúbka – 11. února 2004 Praha) byl komunistický funkcionář, československý premiér v letech 1963–1968. Jedná se o jednoho z mála komunistických funkcionářů, kterým se podařilo udržet na vysokých stranických postech prakticky celé období vlády KSČ – od padesátých let až do roku 1989. Jeho jméno je spjato především s normalizací sedmdesátých a osmdesátých let 20. století.", "tgt_summary": "Jozef Lenárt né à Liptovská Porúbka en Slovaquie le, mort le à Prague, est un homme politique slovaque. Il est premier ministre de Tchécoslovaquie de à.", "id": 14375} {"src_title": "Léčiva ovlivňující kašel", "tgt_title": "Antitussif", "src_document": [{"title": "Antitusika.", "content": "Používají se při dávivém suchém (neproduktivním) kašli, při kterém nedochází k vylučování hlenu. Potlačují kašlací reflex, odstraňují však pouze symptomy (příznaky) kašle, ne jeho příčinu.", "section_level": 1}, {"title": "Centrálně působící.", "content": "Snižují dráždivost centra pro kašel, tlumí dechové centrum.", "section_level": 2}, {"title": "Periferně působící.", "content": "Působí přímo v průduškách, mají lokálně anestetický účinek.", "section_level": 2}, {"title": "Centrálně i periferně působící.", "content": "Jsou výhodná v tom, že netlumí dechové centrum a nevzniká na ně tolerance ani závislost.", "section_level": 2}, {"title": "Expectorancia.", "content": "Používají při vlhkém (produktivním) kašli, při kterém nedochází k vylučování hlenu. Usnadňují vykašlávání hlenu a zlepšení jeho odstraňování z dýchacích cest. Při terapii expektorancii je nutné zvýšit příjem tekutin.", "section_level": 1}, {"title": "Mukolytika.", "content": "Používají se ke snížení viskozity hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekretolytika.", "content": "Stimulují přímo sekreci řídkého hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekretomotorika.", "content": "Zvyšují aktivitu řasinkového epitelu v průduškách, čímž zlepšují pohyblivost hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Antiastmatika.", "content": "Astma je reverzibilní stažení průdušek, jehož příčinou je chronický zánět. Moderní antiastmatika dokáží trvale mírnit příčinu astmatu – zánět (zejména eozinofilní) a nazývají se kontrolory nebo preventivní. Patří mezi ně inhalační steroidy a antileukotrieny. Naproti tomu antiastmatika typu beta mimetik salbutamol, clenbuterol mírní pouze jeho projevy – tzn. roztahují průdušky bez mírnění zánětu a jsou naprosto nevhodná a nedostačující pro trvalou léčbu astmatu.", "section_level": 1}, {"title": "Bronchodilatancia.", "content": "Některá z nich lze je použít při akutním záchvatu i preventivně. Způsobují relaxaci hladké svaloviny průdušek a tím je roztahují.", "section_level": 2}, {"title": "β – sympatomimetika.", "content": "Jejich výhodou je možnost injekční aplikace – jsou vhodná pro bezvědomé nebo nespolupracující postižené.", "section_level": 3}, {"title": "Parasympatolytika.", "content": "Pomáhají snižovat bronchiální sekreci. V moderní léčbě astmatu se již nepoužívají.", "section_level": 3}, {"title": "Deriváty xanthinu.", "content": "Používají se při akutních záchvatech v infuzích. Pro trvalou moderní léčbu astmatu se již nepoužívají.", "section_level": 3}, {"title": "Látky snižující zánět bronchů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kortikoidy.", "content": "Steroidní látky odvozené od tělu vlastního hormonu hydrokortizonu, mohou být aplikovány inhalačně, perorálně i injekčně. Snižují tvorbu mediátoru zánětu, avšak zejména u těch podávaných perorálně hrozí, že u dětí mohou způsobovat poruchy růstu, imunitního systému nebo osteoporózu, inhalačně aplikované zase mohou způsobit chrapot a kvasinkovou infekci v ústech. Těchto nežádoucích účinků se však můžeme obávat až u denních inhalačních dávek nad 400 mikrogramů. Zásadní je, že účinná léčba astmatu výrazně převažuje nad jeho neléčením.", "section_level": 3}, {"title": "Nekortikoidní látky.", "content": "Používají se při alergickém astmatu a to zejména u dětí, protože nejsou založeny na hormonální bázi a nemají proto nežádoucí vedlejší účinky jako látky kortikoidní. Působí jako stabilizátory žírných buněk, které pak neuvolňují zánětlivé působky. Nicméně v současnosti se již používají málo, neboť jsou málo účinné. V posledních 7 letech jsou v ČR na předpis takzvané antileukotrieny, které nejsou steroidní, podávají se jako tablety a jsou velmi bezpečné. Mají velmi dobrou účinnost především u dětí a taky dospělých, zejména pokud trpí také alergickou rýmou. Tyto preparáty může předepsat alergolog nebo pneumolog, od 1.8.2006 také pediatr.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kašel je obranný reflex sloužící k odstranění cizorodého materiálu nebo nadbytku hlenu z dýchacích cest. Pod každou skupinou léčiv je uvedena", "tgt_summary": "Un antitussif ou médicament antitussif est un médicament censé arrêter la toux. Le type d'antitussif adéquat dépend de la nature de la toux :", "id": 1868126} {"src_title": "Liběchov", "tgt_title": "Liběchov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší osídlení.", "content": "Pravěké osídlení místa dokládá žárový hrob na návrší v lokalitě dnešní školy. Nalezené nádobky vypichované keramiky a kamenné nástroje pocházejí z neolitu, mladší doby kamenné (5000–3500 př. n. l.).", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Počátek středověkého osídlení dnešní obce není historickými prameny doložen. Nejpozději na přelomu 13. a 14. století byl u Labe na zpevněném písečném ostrůvku (jesepu) vystavěn vladycký statek pánů z Liběchova, nejspíše okrouhlá dřevěná tvrz s vodním hrazením, strážící odbočku zemské polabské stezky, směřující vzhůru táhlým dubským úvalem. Protékající bujná říčka (vůči Labi „zprava přitékající“) se nazývala Desná, později Deštná a Liběchovský potok (\"Libocher Bach\"), dnes se jmenuje Liběchovka. Do psaných dějin vstoupil Liběchov záznamem v Deskách zemských roku 1311 (dle jiného pramene 1316) se zmínkou o rytíři Dominikovi (Dominovi) z Lubiechowa se syny Václavem a Jurzatou. Místní jméno Liběchov bylo odvozeno přivlastňovací příponou \"-ov\" od osobního jména L'uběch a znamenalo „L'uběchův, Liběchův (dvůr)“. Z lidového úzu Libochov vznikla i pozdější německá podoba názvu Liboch (od roku 1720). Na počátku 15. století patřil Liběchov rodu Škopků z Dubé. Jindřich z Dubé, syn královského hofmistra a oblíbence krále Václava IV., byl přítelem a ochráncem kazatele Jana Husa. V této spojitosti dlužno poznamenat, že v literatuře uváděný Husův pobyt na liběchovské tvrzi po vyhlášení interdiktu nad Prahou v říjnu 1412 není historicky doložen a lze jej pokládat za smyšlený. Od roku 1430 Liběchovské panství střídalo majitele. Od roku 1438 byl Liběchov v držení Pánů z Liběchova, od roku 1455, resp. od roku 1477 nazývaných vladyků „erbu půl jelena“. Polovina jelena ve skoku se stala také místní heraldickou figurou.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Roku 1543 se připomíná Vilém Beřkovský z Šebířova. Roku 1583 zemřel majitel statku, slezský šlechtic Kašpar Belvic z Nostvic (Nosswitz) a společně se ženou Evou byl pohřben v kostele sv. Havla, kde se ve stěně dochovala dvojice jejich náhrobků. Po nich roku 1603 vlastnila liběchovské zboží Anna Belvicová ze Štampachu. Roku 1615 se připomíná Jan Kryštof, rytíř Belvic z Nostvic. Starou tvrz dal tehdy přestavět v renesanční, plně kamenný, dvoupodlažní opevněný objekt okrouhlého půdorysu, půl tvrz, půl zámek se štíhlou věží. Stavba byla obkroužena širokým vodním příkopem, hloubeným v původních ramenech říčky, obdobně jako to je řešeno například na zámku – tvrzi v Roztokách u Prahy). Roku 1623 se připomíná tvrz pod kostelem na návrší. V roce 1621 je při zámku zaznamenán poplužní dvůr, vinice, mlýn, pivovar a ovčín. Toho roku panství převzala Magdaléna Belvicová, provdaná za Jiřího Malovce z Chýnova. Po její brzké smrti se Jiří roku 1643 oženil s její neteří Dorotou Františkou, dcerou cítovského pána Jana Kryštofa Belvice, zemřel však již roku 1647 bezdětný.", "section_level": 2}, {"title": "Rané baroko.", "content": "Roku 1648 císařský voják, hrdina třicetileté války a zemský soudce italského původu Hyacint Karel, hrabě Villani z Pillonica (1610–1656) získal Liběchov sňatkem s již vdovou, Dorotou Františkou, rozenou Belvicovou, ovdovělou Malovcovou. Přivedl si do Liběchova Karla, mladšího ze dvou synů z prvního manželství. Z manželství s Dorotou vzešly jen dvě dcery. Roku 1654 dal Hyacint Villani na viničním vrchu nad řekou vystavět kamennou zdaleka viditelnou kapli Sv. Ducha a Božího Hrobu, kde byl později sám pohřben. Jeho hrob s identifikační nápisovou cedulkou objevili Veithovi dělníci roku 1823, ale náhrobní desku neopatrnou manipulací zničili. Samostatná zvonice v půli kopce zanikla roku 1823 po přístavbě mohutné hranolové věže kostela, do které byly tři zvony přeneseny. Okrsek viniční hory byl italskými mistry domodelován terasovitě ve stylu italských zahrad a vyzděn opukou a pískovcem. Toto impozantní dílo, v současnosti silně chátrající, s již opuštěnou vinicí, patří rozlohou i objemem použitého kamene k největším stavebním počinům širokého okolí. Deska se znakem Antonína Ladislava Veitha byla odtud roku 2005 přenesena do muzea v Mělníku. Roku 1664 zámek od Hyacintova syna, Karla Ludvíka de Villani koupil Ferdinand Kryštof von Scheidler (+1696), rovněž hrdina třicetileté války, vystudovaný právník a údajný vychovatel císaře Leopolda I. Dva oltářní obrazy do kostela sv. Ducha dodal proslulý pražský malíř Karel Škréta, není však doloženo, zda byl objednavatelem Scheidler nebo již Hyacint Villani. Liběchovské nemovitosti si po otcově smrti rozdělilo pět Scheidlerových dcer, z nichž Antonie Scheidlerová se roku 1709 provdala za hraběte Jana Jáchyma Pachtu z Rájova.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné baroko.", "content": "Osmnácté století přineslo Liběchovu jedinečný stavební i hospodářský rozkvět, jehož plody určují tvářnost obce dodnes. Především se tak stalo činností vzdělaného, kultivovaného a bohatého šlechtice Jana Jáchyma, hraběte Pachty z Rájova, a posléze jeho syna Huberta Karla. Na zvelebení panství se tehdy podílely osobnosti výtvarného života evropského formátu: císařský dvorní architekt František Maxmilián Kaňka jejich sídlo přestavěl v letech 1725 - 1730 na pohodlný barokní zámek s obdivuhodným citem pro původní stavbu: podkovovité jádro bylo uzavřeno novým barokním obdélným křídlem se sallou terrenou v přízemí a slavnostním sálem v patře. Malby v zámku i v kostele sv. Havla prováděli věhlasní malíři Václav Vavřinec Reiner a Jan Petr Molitor. Parter zámecké zahrady, terasa a schodiště kostela byly přetvořeny a osazeny sochami, z nichž nejvzácnější je Perseus, kterého vytesal proslulý sochař Matyáš Bernard Braun. Roku 1730 byl také přestavěn pozoruhodný farní patronátní kostel sv. Havla. Nad silným minerálním pramenem na blízké lokalitě Boží Voda (německy \"Geweihtenbrunn\" – Svěcená voda) byla nad studánkou vedle lázně zřízena kaple Panny Marie. Boží Voda byla propojena se zámkem promenádní cestou se stromořadím zvaným Palouček.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicismus.", "content": "Rokem 1780 je datována Kalvárie, kamenná Křížová cesta o 14 zastaveních, lemovaná lipovou alejí. Do jejích výklenkových kaplí byly zasazeny dnes nezvěstné obrazy, které namaloval jezuita Josef Kramolín. Roku 2002 byly nahrazeny novými obrazy. Roku 1781 byla vystavěna honosná konírna pro „4 x 8 koní“, kterou ve štítu identifikuje latinský nápis s chronogramem. Císař Josef II. dekretem z roku 1782 mimo jiné zrušil jak liběchovské poutě, tak liběchovský kostel sv. Ducha.", "section_level": 2}, {"title": "Romantismus a národní obrození.", "content": "Prvé tři čtvrtiny 19. století vlastnil toto panství další slavný rod, Veithové. Roku 1801 panství zakoupil Jakub Veith (1758–1833), úspěšný průmyslový podnikatel, výrobce bavlněných tkanin pro armádu, původem z Volar, pak českobudějovický měšťan, povýšený do šlechtického stavu. Po velkém požáru v roce 1811 dal zámek upravit do klasicistní podoby. V zámecké zahradě upravené na libosad postavil rozlehlý skleník, jedna část sloužila jako fíkovna (s 25 stromy) a druhá jako oranžerie. Roku 1823 dal Veith ke kostelu sv. Ducha přistavět věž – zvonici a rozšířil podzemní kryptu pro svoji rodinu. Na Boží Vodě vyrostl nový lázeňský dům a roku 1832 byla mezi farou a kostelem sv. Havla vystavěna německá škola. V blízké obci Želízy Veith zbudoval cukrovar. Syn Antonín Veith (1793–1854) a jeho bratr patřili k štědrým podporovatelům umění, vědy a kultury. Na zámku v Liběchově, upraveném do novogotické podoby, podle básníka Karla Egona Eberta vytvořili „Hnízdo romantické doby“. Veithův liběchovský salón až příliš štědře hostil po dvě desetiletí nejvýznačnější představitele českého národního obrození, umělecké a intelektuální elity: Filozof pater Bernard Bolzano zde dokončil svůj proslulý spis \"Paradoxy nekonečna\", sochař Ludwig Schwanthaler předložil skici 12 soch hrdinů české historie pro Veithův Slavín v Tupadlech, jehož architektonický návrh dodal Wilhelm Gail, útočiště zde našel po své exkomunikaci kněz a básník František Matouš Klácel. Jako Veithovi společníci i rádci zde pobývali historik František Palacký, Josef Jungmann, Josef Václav Frič, Václav Hanka, Karel Sabina, František Ladislav Rieger a mnoho dalších. O dění na Liběchově referoval samotář Emanuel František Velc. V obci působil vlivný vlastenecký farář, pater Filip Čermák (Tuchoměřický), který byl Veithovým společníkem stejně jako pater Václav Krolmus. Vynikající malíř Josef Navrátil (1798–1865) zámek obohatil velkolepou výmalbou \"sally terreny\" podle eposu o Vlastě a Dívčí válce, který napsal Karl Egon Ebert. Navrátil vyzdobil také Orientální sál. S Liběchovem je spojena tvorba význačného českého sochaře, původně zámeckého kuchaře Václava Levého. V blízkých lesích dodnes zachovány jeho rané monumentální romantické skalní skulptury: kaplička Máří Magdalény, Harfenice, Kazatelna, Had, Čertovy hlavy, Klácelka, Blaník. V nedalekých Tupadlech započata stavba českého Slavína. Z důvodu nedostatku financí po Veithově smrti však zůstala nedokončena. Veithův synovec Antonín Ladislav byl nucen panství Liběchov prodat.", "section_level": 2}, {"title": "Střídání majitelů.", "content": "Roku 1878 Liběchov koupil kníže Emanuel Collalto, od něj svobodná paní z Armínu. Od poloviny 80.let 19.století do roku 1918 vlastnila panství pruská hraběnka Marie von Lippe z Biesterfeldu a Weissenfeldu. Na zámku nesídlila, panství pro ni kolem roku 1884 spravoval Alois Reichelt a po něm od roku 1894) česká pachtýřská rodina Homolků.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkvět za první republiky.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky v roce 1918 ing. František Homolka od hraběnky von Lippe zanedbané panství koupil a postupně obnovil jeho prosperitu. Jeho zemědělský statek a lesní správa byly nevýznamnějším hospodářským subjektem. K prosperujícím podnikům patřil také např. mlýn Jana Papouška. Státem byl roku 1935 Liběchov povýšen na město a uznán nový městský znak se lvem kráčejícím doprava a vinnými hrozny, po 2. světové válce byl statut města zpochybňován, ale od roku 2007 je opět platný.", "section_level": 2}, {"title": "Mnichov a druhá světová válka.", "content": "Pro staletí postupující germanizaci severních Čech stal se Liběchov nejjižnější výspou, vzdálenou pouhých několik kilometrů od českého královského města Mělník. V té spojitosti byl Liběchov - Liboch přirovnáván k „hrázi na Labi“. Mnichovským diktátem je v říjnu 1938 národnostně smíšená obec (poměr Čechů a Němců 1:1) odtržena od českých zemí a začleněna do Sudetoněmecké župy Velkoněmecké říše (\"Reichsgau Sudetenland\"). Židé jsou deportováni do koncentračních táborů, české obyvatelstvo hrubě diskriminováno a vyloučeno z veřejného života. Zámek sloužil jako vojenský lazaret.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1945.", "content": "V letech 1945–1946 obec nuceně opustili jednotlivci i rodiny německé národnosti (více jak 50% obyvatel). Uvolněné nemovitosti byly dosídleny. Dlouhodobé správní napojení obce na Dubou se po druhé světové válce změnilo, Liběchov přešel pod správu okresu Mělník. Působnost obce byla rozšířena o sousední, dříve samostatné Ješovice. Roku 1963 získalo několik zestátněných zpustlých objektů do správy Ministerstvo kultury: zámek, pivovar a kapli sv. Ducha propůjčilo Národnímu muzeu v Praze. V roce 1975, po osmileté generální rekonstrukci zámeckého objektu, bylo otevřeno v jeho prostorách Muzeum asijských kultur jako sekce Náprstkova muzea, součásti Národního muzea v Praze. Současně byla rekonstruována barokní budova pivovaru, kterou Náprstkovo muzeum dodnes užívá jako depozitář. V první polovině 90. let na terasách pod kaplí sv. Ducha a sv. Hrobu po čtyřech stoletích zanikla viniční trať, pozemky (stejně jako budovu zámku) získala v privatizaci rodina Homolků. Výrazně se změnil krajinný kolorit, v druhé polovině 20. století silně narušený stavbou rozlehlé elektrárny a později dýhárny na protějším břehu Labe. Oproti této újmě byla na konci století rekonstruována dlouho neudržovaná rozlehlá zámecká zahrada a rovněž dosud zanedbaný okrsek podmanivého kouzla s křížovou cestou a památnou lipovou alejí. V srpnu 2002 zámek a část obce silně postihla pětisetletá povodeň. Výška vody při záplavě dosáhla v přízemí zámku výšky 3,2 metru. Během povodní se muzejní sbírky musely odstěhovat a expozice pobočky Náprstkova muzea v zámku již nebyla obnovena. Na přelomu tisíciletí zůstává Liběchov a jeho blízké okolí památkovou lokalitou mimořádné hodnoty kulturně-stavební, krajinné i přírodní jako jihozápadní okraj Přírodního parku Rymáň, sousedícího s Chráněnou krajinnou oblastí Kokořínsko. 30. 9. 2015 byl zapsán do spolkového rejstříku spolek Liběchov sobě – spolek pro záchranu kostelíčka, jehož základní myšlenkou jako dobrovolného nepolitického spolku založeného podle občanského zákoníku je především podpora při získání kaple sv. Ducha a sv. Hrobu do vlastnictví města Liběchova, jeho oprava, udržování a úprava přilehlých pozemků a zeleně, dále osvětové působení na veřejnost zaměřené na vytváření vztahu ke kostelíčku a na rozvoj kulturního a společenského života ve městě. Status města byl Liběchovu udělen 26. dubna 1935, v polovině 20. století o něj město přišlo a obnoven byl 23. ledna 2007. Sídlí zde Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, kde působil Karel Fortýn a kde působí Milan Blaha.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Liběchov \"(něm. \"Liboch\", přísl. Boží Voda, 1344 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 lékaři, 3 autodopravci, 4 pekaři, 2 stavební družstva, stavební hmoty, stavitel, pivovar Homolka, pokrývač, mlýn na barevná dřeva Pecher, 3 řezníci, 3 holiči, 7 hostinců, 3 porodní asistentky, 3 obchody se smíšeným zbožím, obchod s obilím, velkostatek Homolka, obchod s dřívím, obchod s chnelem, biograf Sokol, pohřební ústav, 2 malíři, Umělecký mlýn, velkoobchod s ovocem, 2 sadaři, pila Pecher, Lidové sanatorium dělnictva krejčovského, 2 sedláři, 2 zámečníci, kovář, 2 krejčí, 3 obuvníci, Občanská záložna pro Liběchov, Spar- und Darlehenskassenverein Liboch, výčep lihovin, 2 trafiky, 2 truhláři, kolář, cukrář.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Liběchov (něm. \"Liboch\") se nachází v okrese Mělník ve Středočeském kraji, v půli cesty mezi Mělníkem a Štětím, na pravém břehu řeky Labe při ústí potoka Liběchovky. Součástí města je i vesnice Ješovice. Žije zde obyvatel. Liběchov je 32. nejmenším městem v ČR a nejmenším městem Středočeského kraje (viz seznam).", "tgt_summary": "Liběchov est une ville du district de Mělník, dans la région de Bohême-Centrale, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 119395} {"src_title": "Wilamowice", "tgt_title": "Wilamowice", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry za první republiky.", "content": "Viliam Široký byl původem železničář, již ve svých devatenácti letech vstoupil do KSČ. Brzy se stal pracovníkem aparátu strany a po nástupu Klementa Gottwalda do jejího čela velice rychle stoupal ve stranické hierarchii (již na začátku třicátých let byl členem Ústředního výboru KSČ). Již ve 30. letech se v rámci slovenských komunistů profiloval jako stoupenec centralistické orientace, zatímco skupina zejména mladých komunistických intelektuálů (davisté) jako Gustáv Husák, Laco Novomeský nebo Daniel Okáli akcentovala slovenskou svébytnost. Mnohem později, v 50. letech, se tento rozdíl v názorech na státoprávní uspořádání projevil i ve vnitrostranickém boji v KSČ. Společně s Václavem Kopeckým patřil Široký k agentům sovětské tajné služby – byl aktivním členem NKVD, jehož úkolem bylo informovat moskevské vedení především o činnosti Gottwalda. Těsně před válkou se stal předsedou zemského vedení KSČ na Slovensku. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění ČSR za KSČ. V poslanecké sněmovně zasedal až do rozpuštění komunistické strany v prosinci 1938.", "section_level": 1}, {"title": "Období druhé světové války.", "content": "Na podzim 1938 odešel Široký kvůli sílící hrozbě ze strany nacistického Německa do SSSR. Za války působil nejprve jako člen exilového zahraničního sekretariátu KSČ v Paříži, později v podobné funkci také v Moskvě. V roce 1941 byl vyslán na Slovensko, kde byl brzy zatčen a odsouzen do leopoldovské věznice. Počátkem roku 1945 se mu podařilo uprchnout a přejít blížící se frontu k Rudé armádě.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol politické kariéry v poválečném období.", "content": "Po návratu se Viliam Široký stal jedním z nejmocnějších mužů v KSČ a blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda. Již 8. dubna 1945 se stal členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil. V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946. Již koncem května 1945 byl jedním ze tří představitelů slovenských komunistů, kteří dorazili do Prahy na jednání s českými protějšky o poválečné organizaci celostátní KSČ. V srpnu 1945 se pak účastnil Žilinské konference KSS, kde byla zahájena formální činnost slovenské komunistické strany. Ve vystoupení před delegáty se vyslovil pro upevnění státní jednoty Čechů a Slováků, čímž se odchyloval od dosavadních tezí slovenských komunistů okolo Gustáva Husáka, kteří od Slovenského národního povstání výrazněji trvali na pravomocech slovenských orgánů. Konference zvolila Širokého předsedou KSS a tuto funkci pak zastával trvale až do roku 1953 (podle jiného zdroje až do roku 1954). Široký a generální tajemník ÚV KSS Štefan Bašťovanský se pak stali dvěma muži, kteří rozhodovali většinu zásadních věcí souvisejících s činností KSS. Právě oni byli na IX. sjezdu KSČ v roce 1949 jako jediní dva Slováci zvoleni za členy Předsednictva celostátního ÚV KSČ. Kromě toho v období duben 1945 – červen 1945 a znovu prosinec 1962 – září 1963 působil jako člen předsednictva ÚV KSČ, v roce 1947 zastával funkci člena politického sekretariátu ÚV KSČ, v roce 1948 člena užšího předsednictva ÚV KSČ, v období leden 1951 – červen 1954 opět člena politického sekretariátu ÚV KSČ. Od června 1954 do prosince 1962 byl členem politického byra ÚV KSČ. Zastával významné vládní posty. Od 4. dubna 1945 byl náměstkem předsedy československé vlády a tento post držel v několika poválečných vládách až do 21. března 1953. V období 14. března 1950 – 31. ledna 1953 byl ministrem zahraničí ve vládě Antonína Zápotockého, přičemž od 21. března 1953 této vládě předsedal poté, co se Zápotocký stal prezidentem republiky (nazývána proto též vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého). Následně byl předsedou dalších vlád (druhá vláda Viliama Širokého a třetí vláda Viliama Širokého) a na premiérském postu vydržel až do 20. září 1963. V poválečném období se podílel na vypracování volebního programu KSS, který sliboval masivní industrializaci. Po roce 1948 prosazoval koncepci budování těžkého průmyslu. Je považován za jednoho z hlavních strůjců bolševického teroru v Československu – likvidace demokratických oponentů KSČ na konci čtyřicátých a v první polovině padesátých let. Po roce 1948 byl také zodpovědný za série kampaní a čistek uvnitř samotné komunistické strany. Již na zasedání ÚV KSS v září 1948, kdy gradoval spor mezi Sovětským svazem a Jugoslávií Široký varoval před nebezpečím „maloměšťáckého nacionalismu“. Tento koncept, později oficiálně nazývaný buržoazní nacionalismus, se stal v následujících letech základem pro politickou a občanskou eliminaci některých slovenských komunistů. Již koncem roku 1948 začala Státní bezpečnost sbírat materiály proti jistým představitelům KSS. V říjnu 1949 se na poradě dohodli Viliam Široký, Ladislav Kopřiva a Karel Šváb, že bude zřízen zvláštní útvar StB zaměřený na vyhledávání nepřítele v řadách KSS. Terčem této kampaně se brzy stali Vladimír Clementis, Laco Novomeský a Gustáv Husák. Během jejich postupného vytlačování z politických funkcí ožívaly i staré rozpory, v nichž se Široký prezentoval jako stoupenec socialistického Československa, zatímco \"buržoazní nacionalisté\" byli obviňováni z upřednostňování národních otázek před otázkami sociálními a ideologickými. V dubnu 1950 Široký na zasedání předsednictva ÚV KSS otevřeně mluvil o Husákovi a Novomeském jako o buržoazních nacionalistech. Nepřímo pak jeho kritika mířila i na další politiky KSS. V květnu 1950 v projevu na IX. sjezdu KSS Široký mezi buržoazní nacionalisty zařadil i Karola Šmidkeho. Pak kampaň na několik měsíců utichla, ale od počátku roku 1951 začalo zatýkání. Historik Jan Rychlík soudí, že postoj Širokého byl zčásti ovlivněn i strachem z toho, aby se sám nestal obětí čistek a proto úmyslně stupňoval kampaň proti stranickým oponentům a dokazoval tak zbytku vedení svou ostražitost. V následujících třech letech Široký detailně sledoval vývoj kauzy a sběr důkazů. Pronášel zásadní projevy na toto téma, v nichž posouval dál celý případ, který od původní kritiky nízké stranické uvědomělosti obviněných přešel až do roviny, kdy jim byla přisuzována úmyslná sabotáž, kolaborace s ľudáky a plán na restauraci kapitalismu. 6. června 1953 zaslal osobně dopis Karolu Bacílkovi a navrhoval trestní kvalifikaci pro jednotlivé obžalované. Na tomto základě pak skutečně byl formulován text obžaloby. Vše vyvrcholilo v takzvaný „proces s buržoazními nacionalisty“, konaný roku 1954. Gustáv Husák a další bývalí přední politici KSS v něm byli odsouzeni k tvrdým trestům vězení. V roce 1956 se osobně jako jeden z pěti československých delegátů účastnil XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, kde byl oficiálně prezentován rozsah kultu osobnosti Stalina. Po návratu se pak politické byro ÚV KSČ projednalo zprávu o sjezdu KSSS, kterou přednesl právě Široký. Výsledkem byly některé drobné korekce režimu a jisté uvolnění poměrů. Krátce poté proběhl sjezd slovenských komunistů, kde Široký nicméně nadále potvrdil rétoriku proti buržoazním nacionalistům. Na Slovensku tak i po roce 1956 zůstala u moci skupina komunistických funkcionářů se zásadním podílem na nezákonných procesech éry stalinismu. V roce 1960 se podílel aktivně na dojednávání a prosazování ústavních změn (Ústava Československé socialistické republiky), které znamenaly zásadní pokles role slovenských orgánů (zrušen zcela byl Sbor pověřenců). Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za komunisty. Ve volbách roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Bratislava. Mandát získal i ve volbách v roce 1954 a volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění Československé socialistické republiky). V parlamentu setrval do voleb v roce 1964. V roce 1955 a opětovně roku 1962 mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda.", "section_level": 1}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "Počátkem šedesátých let, kdy začalo docházet k postupnému uvolnění komunistické diktatury, se Široký stal nepohodlným pro stranické vedení v čele s Antonínem Novotným. V roce 1963 publikovala takzvaná Kolderova komise výsledky svého šetření ohledně zmanipulovaných soudních procesů z 50. let. V důsledku této zprávy proběhla i na Slovensku rehabilitace některých komunistických politiků odsouzených na začátku padesátých let a zároveň z funkcí odešli někteří politici s podílem na těchto procesech (Karol Bacílek, Pavol David). Široký prozatím ve funkcích zůstával. V květnu 1963 se konal sjezd Svazu slovenských novinářů, kde zazněla jasná slova omluvy neprávem stíhaným komunistům a v referátu, který přednesl Mieroslav Hysko, byl jasně připomenut podíl Širokého na stupňování kampaně proti takzvaným buržoazním nacionalistům. Hyskův referát otiskla 3. června 1963 i Pravda, oficiální deník slovenské komunistické strany. Historik Jan Rychlík uvádí, že prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný reagoval na otištění tohoto článku podrážděně, ale nikoliv kvůli samotné osobě Viliama Širokého, na jehož politickém postavení prý již v této době neměl zájem a jehož odvolání z postu předsedy vlády již bylo hotovou věcí. Dočasně se ho ale ještě navenek zastal. 19. září 1963 byl předseda vlády Široký nucen podat demisi a o den později ztratil také členství v předsednictvu ÚV KSČ. Po odchodu z vládních a stranických postů byl poslán do penze. O pět let později, v době rozbíhajícího se pražského jara, přerušil ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 Širokému dokonce i členství ve straně. Členství v KSČ mu bylo navráceno až těsně před smrtí v roce 1971 jeho „velkorysým“ triumfujícím soupeřem Husákem. Podle historičky Muriel Blaive byl Široký etnický Maďar ze Slovenska, což ale žádný slovenský zdroj nepotvrzuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viliam Široký (31. května 1902 Bratislava – 6. října 1971 Praha) byl slovenský a československý politik komunistické strany, v letech 1953–1963 předseda československé vlády. Představitel centralistického a dogmatického křídla slovenské politiky 50. let.", "tgt_summary": "Wilamowice est une petite ville du sud de la Pologne, située dans la voïvodie de Silésie (après avoir appartenu à l'ancienne voïvodie de Bielsko-Biała de 1975 à 1998). La langue locale, le wymysorys, est menacée d'extinction car elle n'est plus parlée que par une centaine de personnes, la plupart âgées. Cette langue, prépondérante dans la ville avant 1945, fut peu à peu remplacée par le polonais auprès des générations les plus jeunes.", "id": 783134} {"src_title": "Viliam Široký", "tgt_title": "Viliam Široký", "src_document": [{"title": "Dějiny a památky.", "content": "Obec byla poprvé zmiňována v roce 1326 jako \"Novovillamowicz\". Její zakladatelé, němečtí kolonisté patrně v čele s jistým Vilémem, dříve založili dnešní Starou Wieś (Wilhelmsdorf/Wymysdiüf), která se však na rozdíl od Wilamowic časem poslovanštila. Mezi místními se traduje, že jejich předkové přišli z Vlámska, Fríska či Skotska, moderní lingvistické a etnografické výzkumy však tuto hypotézu vyvracejí a vidí přímou spojitost mezi Vilamovany a slezskými Němci. Zdejší území patřilo k Osvětimskému knížectví a s ním bylo součástí nejdřív Českého království, poté v letech 1457–1772 Polska, resp. polsko-litevské říše, a následně Habsburské monarchii. Z kulturně-geografického hlediska se řadí k Malopolsku, resp. Západní Haliči. V roce 1808 se vilamovští sedláci za 30 tisíc rýnských zlatých vykoupili z poddanství a roku 1818 obec získala městská práva. Při rakouském sčítání lidu v roce 1900 uvedlo 67 % obyvatel Wilamowic obcovací řeč německou a 33 % polskou, vedle 97,2 % katolíků zde žili 42 židé. Významnou hospodářskou úlohu ve městě hrál obchod a textilní výroba. K památkám městečka patří novogotický kostel s 72 m vysokou věží stavěný mezi lety 1923 až 1984 a zástavba kolem náměstí (Rynku) z přelomu 19. a 20. století včetně radnice a budovy školky zvané \"Ochronka sv. Anny\".", "section_level": 1}, {"title": "Vilamovština.", "content": "Zvláštností městečka je vlastní jazyk – vilamovština. Jedná se o středoněmecký dialekt, který je dnes jediným pozůstatkem někdejšího bílsko-bělského jazykového ostrova a od 19. století se, mj. zásluhou básníka Floriana Biesika, řadí k tzv. spisovným mikrojazykům (srov. Łysohorského laština). Na rozdíl od ostatního německého obyvatelstva v regionu, nebyli Vilamované po druhé světové válce celkově odsunuti, a to díky tomu, že se většina jich hlásila pouze k regionální identitě, nikoli německé národnosti a německému státu. Nicméně poválečné perzekuce, včetně vyhánění z domovů polskými sousedy bezprostředně po válce, a dokonce oficiální zákaz používat na veřejnosti nepolský jazyk v letech 1945–1956 vedly k zastavení mezigeneračního přenosu a v současnosti ovládá vilamovštinu pouze kolem 50 představitelů nejstarší, ještě před válkou dospívající generace a skupina mladých nadšenců soustředěných kolem spolku \"Wilamowianie\", kteří se věnují co nejúplnějšímu zdokumentování místního jazyka a usilují o jeho alespoň částečnou obrodu. Podle odhadů dnes ve městě žije zhruba 1 800 potomků původních Vilamovanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilamowice (vilamovsky Wymysoü, \"Wilmesau\") jsou město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství v okrese Bílsko-Bělá, sídlo gminy Wilamowice. Leží ve Wilamovském podhůří mezi Bílskem-Bělou a Osvětimí. K 31. 12. 2015 zde žilo 3 035 obyvatel, rozloha obce činí 10,35 km2. Z Wilamowic pocházeli mj. lvovský arcibiskup a katolický světec Józef Bilczewski (1860–1923) a továrník Adolf Landsberger (1840–1914).", "tgt_summary": "Viliam Široký, né le à Bratislava mort le à Prague est un homme politique tchèque. il est premier ministre de Tchécoslovaquie de à.", "id": 818395} {"src_title": "Kurt Waldheim", "tgt_title": "Kurt Waldheim", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a osobní život.", "content": "Narodil se 21. prosince 1918 v obci Sankt Andrä-Wördern nedaleko Vídně. Jeho otec byl školní inspektor českého původu jménem Watzlawick (česky Václavík), který si jméno změnil ve stejný rok kdy se zhroutila Habsburská monarchie. V letech 1936–37 sloužil v rakouské armádě a poté vystudoval práva na Vídeňské univerzitě, kde promoval v roce 1939. S manželkou Elisabeth Waldheimovou měl 3 děti.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Krátce po anšlusu Rakouska vstoupil do Národně socialistické německé unie studentů a stal se registrovaným členem SA (Sturmabteilung). Začátkem roku 1941 byl povolán do wehrmachtu a poslán na východní frontu. Podle své autobiografie byl ve stejném roce zraněn, uvolněn z vojenské služby a vrátil se do Vídně, kde údajně strávil zbytek války. V roce 1945 se vzdal britským jednotkám v Korutanech. V roce 1986 byly zveřejněny dokumenty, v nichž bylo uvedeno, že během války zůstal členem wehrmachtu. V jeho službách byl v roce 1943 nasazen v řecké Soluni, kde byl členem speciální jednotky likvidující tamní partyzánské jednotky. Také byl údajně členem štábu, který organizoval deportace 40.000 řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Kurt Waldheim následně prohlásil, že byl jen tlumočníkem a úředníkem a nevěděl o represáliích proti civilnímu obyvatelstvu.", "section_level": 2}, {"title": "Diplomatická a politická kariéra.", "content": "V roce 1945 vstoupil do diplomatických služeb. Pracoval na velvyslanectví v Paříži, na ministerstvu zahraničí, byl velvyslancem v Kanadě. V roce 1964 byl jmenován stálým zástupcem Rakouska v Organizaci spojených národů. V roce 1971 neúspěšně kandidoval na prezidenta Rakouska a ve stejném roce byl zvolen generálním tajemníkem OSN. Byl známý jako kritik Izraele. V roce 1973 během jomkipurské války byl ze strany OSN odsouzen Izrael, ačkoliv válka začala překvapivým útokem arabských států. Jeho druhému znovuzvolení do této funkce zabránilo v roce 1981 veto uplatněné Čínou v Radě bezpečnosti OSN. V roce 1986 byl zvolen prezidentem Rakouska, ale zároveň se ukázalo, že lhal o své činnosti během druhé světové války a byl dokonce obviněn z účasti na páchání válečných zločinů. Následně ho řada zemí označila za \"persona non grata\" a v roce 1987 mu byl dokonce zakázán vstup do Spojených států amerických. Rakouská vláda proto ustanovila mezinárodní výbor historiků k přezkoumání jeho života v letech 1938 až 1945, který potvrdil, že věděl o represáliích a vojenských zločinech, ale dementoval jeho osobní účast na nich. Mezinárodní ostrakizace ho vedla k rozhodnutí neucházet se v prezidentských volbách v roce 1992 o znovuzvolení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kurt Josef Waldheim (; 21. prosince 1918 Sankt Andrä-Wördern – 14. června 2007 Vídeň) byl rakouský právník, konzervativní diplomat, čtvrtý generální tajemník OSN a devátý prezident Rakouska (v letech 1986–1992).", "tgt_summary": "Kurt Waldheim, né le à St. Andrä-Wördern en Autriche et mort le à Vienne en Autriche à 88 ans, est un diplomate et homme d'État autrichien. Il est secrétaire général des Nations unies de 1972 à 1981 et président fédéral de la République d'Autriche de 1986 à 1992. ", "id": 1821879} {"src_title": "Gastón Gaudio", "tgt_title": "Gastón Gaudio", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Gaudio začal hrát tenis v šesti letech. V juniorské kategorii byl na druhém místě v Argentině (za Marianem Zabaletou). Profesionálem se stal v roce 1996 a v roce 1998 vyhrál dva challengery - Santa Cruz, Bolívie (porazil Luise Adriana Morejona) a v Santiagu (porazil Karima Alamiho). V roce 1999 vyhrál další dva challengery v Nice a Espinhu. Jeho první významnější úspěch byl postup do třetího kola French Open (do hlavní soutěže postoupil z kvalifikace, takže v soutěži vyhrál celkem pět zápasů). Ve třetím kole prohrál s tehdejší světovou šestkou Alexem Corretjou. V roce 2000 vyhrál Gaudio jediný challenger v Braunschweigu (porazil Franca Squillariho 6-4 6-7(2) 6-4). Byl v semifinále v Santiagu a Aucklandu, nejdůležitějším momentem sezony byla semifinálová účast na turnaji AMS Monte Carlo, kde porazil Marata Safina, Felixe Mantillu, Juliena Bouttera a Juana Carlose Ferrera bez ztráty setu, než v semifinále prohrál s Dominikem Hrbatým. Byl ve finále turnaje ve Stuttgartu, kde prohrál v pěti setech s Francem Squillarim a zúčastnil se olympijských her v Sydney, kde ale prohrál v prvním kole s Vladimirem Voltchkovem. V roce 2001 byl poprvé členem argentinského daviscupového týmu a pomohl Argentině k návratu do Světové skupiny. Byl ve finále ve Viňa del Mar, kde prohrál s Guillermem Coriou. Se stejným hráčem se utkal i ve čtvrtfinále turnaje v Buenos Aires - v bouřlivém zápase se oba navzájem uráželi jak slovně, tak gestikulací. Po vítězství nad Coriou Gaudio prohrál v semifinále s José Acasusem. Na tvrdém povrchu se dostal do čtvrtfinále Miami Masters, když porazil mimo jiné i Jevgenije Kafelnikova a Juana Carlose Ferrera. Rok 2002 byl pro Gaudia úspěšným zejména v Davis Cupu, kde v pátém zápase porazil Iva Karloviće a zajistil tak Argentině semifinálovou účast. Vyhrál svůj první turnaj na okruhu ATP, když v Barceloně neztratil ani set, v semifinále porazil světovou jedničku Lleytona Hewitta a ve finále jasně přehrál Alberta Costu 6-4 6-0 6-2 (Costa se později toho roku stal šampiónem French Open). Hned týden nato vyhrál druhý titul na Mallorce, kde v semifinále porazil světovou dvojku Gustava Kuertena a ve finále Fina Jarkka Nieminena 6-2, 6-3. Na French Open se dostal do čtvrtého kola, prohrál s Juanem Carlosem Ferrerem 6-7 6-1 6-7 6-2 6-4, přestože v pátém setu vedl už 4-1. Poté byl ve finále v Gstaadu a semifinále v Kitzbühelu, oba zápasy prohrál s Alexem Corretjou. V roce 2003 nevyhrál Gaudio žádný titul. Byl v semifinále na Hamburg Masters (všichni čtyři semfinalisté byli Argentinci - Coria, Gaudio, Nalbandian a Calleri). Rok 2004 začal Gaudio pomalu, byl ve finále v Barceloně, kde prohrál v pěti setech s Tommym Robredem. Na French Open byl jako čtyřicátý čtvrtý hráč žebříčku nenasazený. Porazil v pěti setech Argentince Guillerma Cañase, poté opět v pěti setech Jiřího Nováka a po výhrách nad Thomasem Enqvistem, Igorem Andrejevem a Lleytonem Hewittem se dostal do semifinále (tři ze čtyř semifinalistů byli Argentinci), kde porazil ve třech setech Davida Nalbandiana. Ve finále proti Guillermu Coriovi prohrál první dva sety, ale zápas otočil a vyhrál French Open 0-6 3-6 6-4 6-1 8-6. Po Guillermu Vilasovi, který vyhrál French Open roku 1977, se stal druhým Argentincem, který tento Grand Slam vyhrál. Stal se také prvním mužem, který vyhrál Grand Slam poté, co prohrál úvodní set 0-6, nejníže umístěným hráčem na žebříčku, který kdy vyhrál Grand Slam a prvním mužem po sedmdesáti letech, který vyhrál Grand Slam, přičemž odvrátil ve finále match ball. Poprvé v kariéře se dostal do první desítky žebříčku. Dostal se do dalších tří finále v Bastadu, Stuttgartu a Kitzbühelu. Kvalifikoval se na Masters Cup, kde ale nevyhrál ani jeden ze tří zápasů základní skupiny. V roce 2005 vyhrál pět turnajů, na antuce byl s rekordem 42-8 druhý za Nadalem. Na French Open prohrál ve čtvrtém kole s Davidem Ferrerem v pěti setech, přestože v pátém setu vedl 4-0. Kvalifikoval se na Masters Cup a postoupil ze základní skupiny, kde porazil Mariana Puertu a Fernanda Gonzáleze (prohrál jen s Nikolajem Davyděnkem). V semifinále však prohrál s Rogerem Federerem dvakrát 0-6. Rok 2006 pro Gaudia nebyl úspěšný, nejlepšími výsledky byly semifinálové účasti v Acapulcu a na Monte Carlo Masters. V žebříčku se propadl z první desítky (kde byl po osmnáct měsíců) na třicáté čtvrté místo. Jeho koučem je bývalý argentinský tenista Franco Davín.", "section_level": 1}, {"title": "Davisův pohár.", "content": "Gastón Gaudio se zúčastnil 9 zápasů v Davisově poháru za tým Argentiny s bilancí 13-3 ve dvouhře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gastón Norberto Gaudio (* 9. prosince 1978, Temperley, Buenos Aires, Argentina) je současný profesionální argentinský tenista. Je to antukový specialista, který za svou kariéru vyhrál 8 turnajů ATP ve dvouhře a 3 turnaje ve čtyřhře. Jeho největším úspěchem je vítězství na grandslamovém turnaji French Open v roce 2004. ", "tgt_summary": "Gastón Norberto Gaudio, né le à Buenos Aires, est un joueur de tennis argentin. Professionnel de 1996 à 2011, il a remporté huit titres en simple sur le circuit ATP, dont Roland-Garros en 2004. C'est d'ailleurs le seul tournoi du Grand Chelem dans lequel il est parvenu à dépasser les huitièmes de finales, dominant successivement quatre joueurs du \"top quinze\" mondial alors qu'il était classé, et réalisant ainsi une performance individuelle considérée comme exceptionnelle’. ", "id": 689168} {"src_title": "Hypoglykemie", "tgt_title": "Hypoglycémie", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Stav je způsoben relativním přebytkem uměle podaného inzulinu (vzácně jiných léků). Obvyklá příčina je nedostatečný příjem potravy po podání inzulinu. Diabetici jsou zvyklí najíst se ihned po injekční aplikaci. Pokud se jídlo zpozdí, dávka inzulinu je příliš vysoká nebo se změnil předchozí denní režim (pohyb, dieta) - může dojít k hypoglykemii. Hypoglykemie může též vzniknout jako důsledek požití většího množství alkoholu.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Hypoglykemie se projevuje nejprve sníženou psychickou výkonností, slabostí, bolestí hlavy, studeným potem, pocitem hladu, poruchou jemné motoriky a později křečemi až bezvědomím. Nízká koncentrace glukózy v krvi je nebezpečná především pro mozek (zdroj energie pro mozek je i glukóza, které spotřebuje asi 100 g za den), a proto se tělo snaží nedostatek glukózy v krvi co nejrychleji napravit. Stimuluje sekreci antagonistů inzulinu: především hormony nadledvin - adrenalin, kortizol a hormon pankreatu - glukagon. Tyto hormony stimulují rozklad zásobního cukru glykogenu (proces glykogenolýza) v játrech na glukózu a potlačují účinek inzulinu. Pocit hladu, který je způsobený vyloučením adrenalinu do krve, přinutí člověka sníst potravu obsahující sacharidy.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčbě hypoglykémie jsou vhodné potraviny s vysokým glykemickým indexem. Vhodné potraviny jsou například kostkový cukr, džus, sladké moučníky a tyčinky, atd. Nevhodná je například paradoxně čokoláda, protože obsahuje velký podíl tuků, které zpomalují vstřebávání glukózy do krve. Trvá přibližně 5-10 minut, než se glukóza z přijaté potravy v trávicím traktu vstřebá do krve a projevy hypoglykemie postupně vymizí. \"Po přijetí potravin s vysokým glykemickým indexem je vhodné přijmout také potraviny s nízkým glykemickým indexem, aby nedošlo k další hypoglykémii.\" Pokud projevy hypoglykemie pokračují i po 10 minutách od příjmu potravy, je nutné přísun sacharidů zopakovat.", "section_level": 1}, {"title": "Hypoglykemické kóma.", "content": "V průběhu trvání diabetu a častým opakováním hypoglykemie dochází k útlumu kontraregulační odpovědi organismu na hypoglykemii (= pomaleji se vyplavuje glukagon a adrenalin), což má za následek tzv. syndrom porušeného vnímání hypoglykemie. Nerozpoznaná hypoglykemie ve spánku může vést ke kolapsu organismu v důsledku absolutního nedostatku glukózy v krvi, tzn. k hypoglykemickému kómatu. Při poruše vědomí není diabetik schopen přijímat potraviny obsahující sacharidy. Je nutné zavolat zdravotnickou záchrannou službu. Je možné vložit kostku cukru do úst postiženého mezi tvář a zuby. Ve slinách rozpuštěná sacharóza se rozštěpí a vzniklá glukóza se rychle vstřebává do krve. Není vhodné kostku cukru vkládat pod jazyk, kvůli nebezpečí vdechnutí. Pokud má u sebe diabetik nouzovou laickou injekci je možné injekčně aplikovat hormon glukagon, který zvrátí účinek inzulinu. Pokud dosavadní léčba není účinná, lékař nitrožilně aplikuje 40% roztok glukózy. Velmi častou chybnou úvahou nepoučeného laika je \"píchnout cukrovkáři inzulín\". Inzulín však (na rozdíl od kostky cukru) může člověka zabít, proto jej podává pouze lékař, nebo diabetik sám sobě při plném vědomí. Nutno podotknout, že inzulín slouží ke snížení hodnoty cukru v krvi, proto se v žádném případě inzulín nepíchá v případech hypoglykémie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypoglykemie (nebo též hypoglykémie) je definována jako patologický pokles glykemie pod 3,3 mmol/l doprovázený klinickými projevy, jež jsou způsobeny vylučováním antiregulačních hormonů a dalšími biochemickými procesy. Řadí se mezi akutní komplikace diabetu a jedná se o častou komplikaci léčby diabetu inzulinem. Normální hladina glukózy v krvi je 3,5 - 5,5 mmol/l. Diabetik však může mít problémy i při těchto hodnotách (je „zvyklý“ na chorobně zvýšenou hladinu glukózy). Mírná hypoglykemie se může projevit u zdravých lidí při nízkém příjmu potravy nebo vysoké tělesné zátěži, příznaky jsou přitom mírnější, zřídka dojde k několikavteřinové mdlobě.", "tgt_summary": "L'hypoglycémie (ne pas confondre avec hyperglycémie) est une concentration en glucose dans le sang (glycémie) anormalement basse. Les valeurs de glycémie habituellement retenues pour le diagnostic sont <0,50 g/L chez le non diabétique et <0,60 chez le diabétique. ", "id": 608574} {"src_title": "Psychiatrie", "tgt_title": "Psychiatrie", "src_document": [{"title": "Vývoj a přehled.", "content": "Prof. Cyril Höschl rozdělil psychiatry (cum grano salis) na „duchaře“ a „práškaře.“ Základem pro „duchařské“ pojetí je psychoanalytická škola Sigmunda Freuda (1856–1939). Na něj navázaly další generace psychoanalytiků rozrůzněných do několika směrů (ego psychologie, self psychologie, škola objektních vztahů, kleiniání m.j.). K rozrůznění těchto škol došlo ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, zčásti pod vlivem nastupujícího fašizmu, který vedl k emigraci většiny autorů do Velké Británie a do USA. Jako výraz opozice se ustavila v lezech 1905–1914 komplexová psychogie Carla Gustava Junga (životní data: 1875–1961, jungiáni) a individuální psychologie Alfreda Adlera. Odpadlíci psychoanalýzy v čele s Fritzem Solomonem Perlsem (1893–1970) založili gestalt terapii (gestaltismus) a v opozici k psychoanalýze a behaviorismu založil Carl Ransom Rogers \"na osobu zaměřený přístup\" - PCA (person centred approach). Pojetí psychiatrie jako patologie mezilidských vztahů uvedli američtí autoři Adolf Meyer (1866–1950), William Alanson White (1870 - 1937) a především Harry Stack Sullivan (1870–1937). „Duchaři“ v pojetí prof. Cyrila Höschla pojímaní duševní poruchy jako nemoci mozku, které se neprojevují příznaky neurologickými (obrna, extrapyramidové a mozečkové příznaky, poruchy čití atd.), ale projevují se příznaky z oblastí prožívání a chování. Zakladatelem moderní psychiatrie je Emil Kraepelin(1856–1926), který definoval prvou nosologickou jednotku (nemoc), kterou nazval \"dementia praecox\", což lze přeložit jako „předčasné zblbnutí“. Dnes jsou podobné symptomy považované za typické pro schizofrenii. Učiteli mu byli slavní psychiatří té doby: Paul Flechsig (1847–1929), Wilhelm Heinrich Erb (1840–1921) a Bertrand von Gudden (1824 - 1886, osobní lékař krále Ludvíka II. Bavorského, s nímž zahynul rozšířenou sebevraždou utonutím v Stamberském jezeře při projížďce na jezeře). Významně ho ovlivnil zakladatel psychologie jako samostatné disciplíny Wilhelm Wundt (1832–1920). „Dementia praecox“ čili pozdější schizofrenie (schizofrenní psychóza) se vyznačovala průběhem se střídáním atak a remisí a někteří pacienti měli období remisí charakterizované postupným chátráním, úbytkem vztahů a zhoršením běžného fungování. Proti našim zkušenostem o léčitelnosti schizofrenie (ty nám m.j. dává možnost ovlivnit schizofrenie psychofarmaky) stojí jeho představa o její neléčitelnosti a špatné prognóze, jež se ukázala jako nepravdivá. Název schizofrenie vytvořil Eugen Bleuler (1856–1926) a používal ho v plurálu (titul jeho kniky: Dementia praecox oder die Gruppe der Schizofrenien, D.p. neboli skupina schizofrenií). Domníval se, že se jedná o celou řasdu duševních nemocí, které si jsou podobné v příznacích, ale stojí za nimi různé patologicko anatomické a patofyziologické procesy mozkové. V otázce léčebného ovlivnění nemoci nebyl ani zdaleka tak skeptický. Druhou jednotkou podle Emila Kraepelina byla maniodepresivní psychóza (dnes rekurentní alias periodická depresivní porucha a bipolární porucha), jež se projevují obdobími (fázemi) manie nebo deprese, mezi nimiž jsou dokonalé remise. Rozdělení duševních poruch na schizofrenii a maniodepresivní psychózu se označuje jako kraepeliánská dichotomie a je platné dodnes. Alois Alzheimer popsal demenci na případu „Augusty D.“ tato forma demence se dnes označuje jako DAT (demence Alzheimerova typu) nebo \"morbus Alzheimer\" a představuje „tichou epidemii“) 21. století. Arnold Pick (1851–1924), profesor německé psychiatrické kliniky popsal m.j. formu frontotemporální demence nazvano \"morbus Pick\". Konečným důkazem, že psychiatrie patří do medicíny byl průkaz infekčního původu progresivní paralýzy. Poznamenejme, že progresivní paralýza je konečným stádiem syfilis (pro postižení centrální nervové soustavy syfilidou používáme termín neurosyfilis). Infekční agens, bakterii Trponema pallidum (Spirochaeta pallida) prokázal Fritz Schaudinn (1871–1906), jak konstatováno, jeho objev představoval revoluci v psychiatrii a její jednoznačnou příbuznost a zařazení (do) medicíny. S určitou licencí můžeme říci, že oblastí neuróz se zabývají „duchaři“ navazující na Sigmunda Freuda. Hlavní léčebnou metodou je zde psychoterapie. „Práškaři“ se zabývají oblastí psychóz, kupř. schizofrenní psychózou nebo demencemi, jejich hlavní metodou je psychofarmakoterapie. Z ostatních lékařských oborů má nejvíce styčných bodů neurologie, která se také zabývá nervovou soustavou včetně mozku, z nelékařských oborů je jí nejblíže klinická psychologie, se kterou také psychiatrie úzce spolupracuje jak při léčbě (psychoterapie a poradenství), tak diagnostice.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace duševních poruch.", "content": "Desátá deceniální revize Mezinárodní klasifikace nemocí, uvádí duševní poruchy v sekci F (F00 je kupř. Alzheimerova choroba se začátkem do 65 let, F320 deppresivní epizoda lehká atd.). Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN - 10) byla inspirována Diagnostickým a statistickým manuálem (DSM-III, dnes ve verzi DSM-5), který vypracovala Americká psychiatrická asociace. Tyto dva klasifikační systémy obsahují jednoznačná kritéria pro posouzení přítomnosti nebo nepřítomnosti příznaků a jednoznačně na jejich základě definují jednotlivé poruchy (nosologické jednotky; nosologie - soustava duševních poruch). Nepoužívají termínu nemoc, ale porucha. Jsou ateoretické - neopírají se ani o teorie „duchařské“, ani o teorie „práškařské“ a dělí duševní poruchy takto:", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace MKN 10.", "content": "V současnosti pro ČR platná Mezinárodní klasifikace nemocí MKN 10 rozpoznává tyto kategorie zvané oddíly: Pro tuto kapitolu jsou stanoveny následující položky s hvězdičkou: F00* Demence u Alzheimerovy nemoci F02* Demence u jiných nemocí zařazených jinde", "section_level": 2}, {"title": "Současné postavení psychiatrie.", "content": "Moderní psychiatrie je rozvíjející se lékařský obor, který většinou dovede nemocným pomoci navrátit se do běžného života a zmírnit jejich utrpení. Trpí stigmatizací (role psychiatrie respektive psychiatrů v totalitních režimech typu nacismu, ale i komunismu, kdy byl tento obor zneužíván k likvidaci a psychiatrizaci části „nepohodlné“ populace) a někdy stále zkresleným pohledem ze strany laické veřejnosti („Kdo potřebuje psychiatra, je blázen, a já přece nejsem blázen!“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychiatrie je lékařský obor, který léčí nemoci mozku, které se projevují v myšlení, emocích, vnímání a také chování nemocných. Jinak formulováno léčí prokázaná (demence, kupř. Alzheimerova choroba) nebo předpokládaná onemocnění mozku (kupř schizofrenie), jejichž příznaky jsou porušené vztahy člověka k sobě nebo k druhým lidem.", "tgt_summary": "La psychiatrie est une spécialité médicale traitant de la maladie mentale. L'étymologie du mot provient du mot grec \"psyche\" (ψυχή), signifiant, et \"iatros\" qui signifie médecin (littéralement \"médecine de l'âme\"). Le terme « psychiatrie » a été introduit pour la première fois en Allemagne par Johann Christian Reil en 1808, qui, d'emblée, a situé cette spécialité sous le signe de traitements qui comprenaient le traitement psychologique et chimique. En France, cette spécialité médicale s'est séparée de la neurologie à la fin du avec l'école de Charcot à la Pitié-Salpêtrière. ", "id": 369884} {"src_title": "Vodní mlýn", "tgt_title": "Moteur hydraulique", "src_document": [{"title": "Základní druhy.", "content": "Během staletí vývoje vzniklo mnoho konstrukcí vodních mlýnů. K jejich základnímu dělení však slouží místo přívodu vody na mlýnské kolo:", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální podstata funkce vodních strojů.", "content": "Teoreticky maximální výkon P kterékoliv stroje poháněného tekoucí vodou je dán součinem dvou veličin: Lze tedy přibližně říci, že výkon mlýna, kterým protéká 0,5m vody za jednu sekundu a převýšení hladin je 4m(P=0.5*4=2), bude podobný výkonu mlýna, kterým protéká 5m při převýšení hladin 40cm.(P=5*0.4=2) Horní náhon je efektivnější ve využití energie vody, vyžaduje však mnohem větší převýšení. Lze říci, že stavitelé mlýnů preferovali horní náhon (pokud to bylo možné).", "section_level": 1}, {"title": "Lodní mlýn.", "content": "V některých případech se lze setkat s tzv. \"lodními mlýny\", které ke své činnosti zdánlivě nepotřebují žádné převýšení. Tyto mlýny však není možno provozovat na libovolném říčním toku – vyžadují rychlý dravý proud. Avšak dravý proud nemůže vzniknout na klidném úseku řeky. Dravý proud se vyskytuje v místech, kde řeka sama překonává na relativně krátkém úseku značně převýšení, nebo na úsecích, které taková místa následují. Tedy ani lodní mlýn se bez převýšení neobejde. Tento typ je ve využívání energie vody nejméně efektivní, je však také nejméně investičně náročný. V Čechách se prakticky nevyskytoval.", "section_level": 2}, {"title": "Vnější příslušenství.", "content": "Mezi obvyklé příslušenství mlýnů patří zejména: Protože vodní mlýn vyžaduje k efektivnímu fungování převýšení hladin, nelze jej postavit kdekoliv. Zpravidla jej lze nalézt na místech, kde je tok vody v řece strmější. Stavitelé mlýnů museli pečlivě volit jejich umístění, protože mnohdy i v místech, kde je dostupné relativně velké převýšení, jeho využití na mlýnském kole vyžaduje zbudování nákladných dlouhých přívodních a odpadních kanálů. Obecně se však dá říci, že čím větší je spád toku na daném místě, tím kratší a levnější mohou tyto kanály být. Pokud byl spád nedostatečný, musel být na vodoteči zbudován jez. Provoz mlýna (vlastní mletí) vyžadoval určitý průtok; ten byl někdy větší, než mohla poskytnout daná malá vodoteč (potok, říčka). V takovém případě bylo nutno na vodoteči nad mlýnem zbudovat retenční (zádržnou) nádrž. V ní se postupně shromáždila voda, která pak byla vypouštěna v čase mletí pro zajištění dostatečného průtoku. Vodní mlýn tedy nelze chápat jako pouhý \"dům s kolem\", nýbrž jako celistvou a často velmi rozlehlou technickou soustavu. Budovatelé a provozovatelé vodních mlýnů tedy ovlivňovali i tvářnost krajiny a provoz na řece. V kronikách a literatuře můžeme najít zmínky o sporech mezi mlynáři a ostatními „uživateli“ řeky – především s rybáři a voraři. Mlynáři bývali kritizováni za bezohledné „zadržování vody“ (v retenčních nádržích resp. jezech) v dobách sucha.", "section_level": 1}, {"title": "Další využití vodního kola.", "content": "Vodní kola byla používaná k pohonu mnoha různých zařízení, nejčastěji:", "section_level": 1}, {"title": "Zánik vodních mlýnů.", "content": "Prakticky až do 19. století bylo na našem území vodní kolo jediným zdrojem mechanické energie, pokud nepočítáme sílu zvířat nebo lidí (větrných mlýnů bylo v české krajině jen několik). Pokud naši předkové chtěli mechanizovat nějakou práci, téměř neměli jinou možnost než se usadit v blízkosti vodoteče, a pořídit si vodní kolo. V průběhu 18. a zejména 19. století se na našem území začal rozšiřovat parní stroj. Ten potřeboval kromě paliva jen nemnoho vody, takže bylo možno stavět továrny i daleko od řek. Navíc parní stroj nebyl závislý na mnohdy kolísavém průtoku ve vodoteči; proto nahradil původní vodní kola i v továrnách ležících na říčních březích (například v Krkonoších). Tento proces byl dokonán v první polovině 20. století rozšířením elektřiny, která s konečnou platnosti vykázala vodní mlýny do historie. Zanikání vodních mlýnů bylo v Čechách rapidně urychleno odsunem sudetských Němců a znárodněním. V průběhu 19. a 20. století byly vynalezeny různé druhy vodních turbín, které energii vody využívají mnohem efektivněji než vodní kolo. Některé staré provozy, jež používaly vodní kolo, byly přestavěny na malé vodní elektrárny; například Čeňkova pila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodní mlýn je mlýn poháněný proudem vody. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Je to starověký vynález, který byl známý antickému světu již od 3. st. před n.l. Ve středověku byl dále rozvíjen a už od 7. století se mlýny rozšiřovaly mimo původní území Římské říše a Irska. Mlýn (latinsky \"mola\", německy \"Mühle\") do Čech pravděpodobně přinesli mniši – benediktýni. Nejstarší zmínky o vodních mlýnech v českých zemích pocházejí z 8. století. Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, poháněné energií vodního toku.", "tgt_summary": "Un moteur hydraulique est un mécanisme utilisant l'énergie hydraulique pour mouvoir divers outils (moulins à grains ou à huiles, scieries, ateliers métallurgiques...). Cette énergie est fournie par l'écoulement gravitaire de l'eau ; celle-ci fait tourner une roue, qui transmet son mouvement à divers mécanismes. Les systèmes les moins performants sont ceux qui sont mus par le courant d'une rivière (roues par-dessous), et qui sont tributaires de cette vitesse ; les systèmes les plus efficaces utilisent une chute, où l'eau est amenée par un canal ou une rigole, en provenance d'une prise sur un cours d'eau, ou une retenue (roues par-dessus). Plus rarement, on exploite la marée (cas des moulins à marée ou des usines marémotrices). ", "id": 12392} {"src_title": "Autentizace", "tgt_title": "Authentification", "src_document": [{"title": "Význam autentizace.", "content": "Autentizace znamená ověřování pravosti, autentický znamená původní, pravý, hodnověrný. Autentizace patří k bezpečnostním opatřením a zajišťuje ochranu před falšováním identity (), kdy se subjekt vydává za někoho, kým není. Rozlišujeme autentizaci entity (osoby, programu) a autentizaci zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace v informatice.", "content": "Autentizace je v informatice ověření identity uživatele služeb nebo původce zprávy. Používají se tyto základní metody pro zjištění identity:", "section_level": 1}, {"title": "Multi-faktorová autentizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biometrie.", "content": "Biometrie se skládá z automatizovaných metod, které určují na základě fyzikálních vlastností unikátní osoby. Každý typ biometrického systému, obsahuje alespoň jednu podobnost: musí být založen na rozlišitelném lidském atributu, jako jsou otisk prstu osoby, duhovka, hlas nebo dokonce obličej. Dnes jsou takováto otisková zařízení nejpopulárnější formou biometrické bezpečnosti, s různými systémy určené pro všeobecné a masové používání na trhu. Vymizely dřívější objemné otisky prstů, které dnes nahradil otisk skenovacího zařízení, který může být dost malý na to, aby mohl být zabudován pro velkou bezpečnost do notebooku. Otisk prstu je tvořen vzorem, který se skládá z hřebenů a brázd, taktéž i charakteristik, které se vyskytují na místech markantů (hřeben rozvětvení či konce linie). Otisk prstu skenováním v podstatě stanoví identifikaci osoby, založené na získávání a uznávání jedinečných vzorů a hřebenů v otisku prstu.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečný proces identifikace.", "content": "Základ identifikace je však téměř stejný. Standardní systémy se skládají ze senzorů pro snímání otisku prstu a z procesoru, který ukládá otisk prstů do databáze a software, který porovnává otisky prstů do vytvořené databáze. V databázi, je otisk prstu obvykle porovnáván s referenčním číslem, nebo PIN číslem, se kterým je jméno osoby nebo účet spojován. V bezpečnostních případech je obecně znám systém – povolit nebo zakázat přístup, ale dnes to může platit také například pro jednodušší přístup ke mzdám, apod. Ve velkých vládních organizacích a korporacích, biometrie hraje velkou roli v identifikaci zaměstnanců a bezpečnosti. Navíc některá datová centra zvyšují vzdálený přístup a správu tím, že přidá další vrstvu síťového zabezpečení pro systémové administrátory. Náklady na zavedení otisků prstů a další biometrické snímání zabezpečení v datových centrech jsou stále poměrně drahé, a mnoho středisek stále spoléhá na ID odznaky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Autentizace (z řeckého \"authentikos\": skutečný, původní; z \"authentes\": autor) je proces ověření proklamované identity subjektu. Po dokončení autentizace obvykle následuje autorizace, což je souhlas, schválení, umožnění přístupu či provedení konkrétní operace daným subjektem. Autenticita je pak vlastnost subjektu, jejíž přítomnost se procesem autentizace ověřuje. ", "tgt_summary": "L'authentification pour un système informatique est un processus permettant au \"système\" de s'assurer de la \"légitimité\" de la demande d'accès faite par une entité (être humain ou un autre système...) afin d'autoriser l'accès de cette entité à des ressources du système (systèmes, réseaux, applications...) conformément au paramétrage du contrôle d'accès. L'authentification permet donc, pour le système, de valider la légitimité de l'accès de l'entité, ensuite le système attribue à cette entité les données d'identité pour cette session (ces attributs sont détenus par le système ou peuvent être fournis par l'entité lors du processus d'authentification). C'est à partir des éléments issus de ces deux processus que l'accès aux ressources du système pourra être paramétré (contrôle d'accès).", "id": 1684314} {"src_title": "Diff", "tgt_title": "Diff", "src_document": [{"title": "Popis činnosti.", "content": "Nástroj codice_1 slouží k zjištění rozdílů mezi dvěma soubory, které jsou zadány na vstupu (\"starý\" a \"nový\"). Na rozdíl od nástroje cmp (který jen ohlásí, zda jsou soubory stejné nebo rozdílné) je výstupem nástroje codice_1 seznam změn, ke kterým došlo (přidaný řádek, smazaný řádek, změněný řádek). Změny jsou obvykle doplněny také okolními (nezměněnými) řádky textu (tzv. kontext), který slouží k lepšímu pochopení změn a pro kontrolu umístění popsaných změn. Při posuzování změn je možné ignorovat změny založené na přidání nebo odebrání prázdných řádků, bílých znaků (mezery a tabulátory), ale i určitých řádků, takže i pro různé soubory může být nástrojem codice_1 zjištěno, že se neliší. Výstupem programu je seznam změn, který je zapsán v jednom z dostupných formátů (viz dále). Tento výstup označujeme pojmem patch (záplata). Máme-li k dispozici původní verzi souboru (který byl použit při porovnání jako \"starý\" – viz výše) a záplatu, můžeme pomocí stejnojmenného nástroje codice_5 na něj aplikovat změny a získat tak novou verzi souboru (viz \"nový\" výše). Nástroj codice_5 pracuje inverzně vůči nástroji codice_1. Programátoři proto nemusí při spolupráci posílat neustále celé změněné soubory, ale stačí poslat jen seznam změn k poslední všeobecně známé verzi, tj. záplatu (patch). Příkaz codice_1 porovnává obsah souboru \"stary_soubor\" s obsahem souboru \"novy_soubor\". Je-li místo jména souboru použit znak „-“, čte se místo něj standardní vstup. Pokud je jeden z argumentů adresář a druhý je soubor, potom příkaz porovnává obsah uvedeného souboru se stejnojmenným souborem v uvedeném adresáři. V tomto případě se soubor nesmí nahradit znakem minus. Jsou-li oba argumenty jména adresářů, potom se porovnávají obsahy souborů v uvedených adresářích v abecedním pořadí. Potřebujeme-li adresáře prohledávat rekurzivně (tj. včetně podadresářů), zadáme volbu \"-r\" (nebo \"--recursive\"). Příkaz neporovnává obsahy adresářů jakožto souborů s adresářovou informací.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání binárních a textových souborů.", "content": "Příkaz codice_1 je primárně určen na porovnávání textových souborů po řádcích. Na začátku porovnávání se však vždy zjišťuje, o jaký typ souboru jde. Pokud se v prvních několika KiB souboru nenajde jediný null znak, potom se soubor považuje za textový. V opačném případě jde o binární soubor, diff je porovná bajt po bajtu a pouze oznámí, že se soubory liší (nebo neoznámí nic, potom jsou soubory shodné). Příkaz můžeme volbou \"-a\" nebo \"--text\" násilně vnutit, že jde o textové soubory. Diff potom tyto soubory bude porovnávat textově. Naopak zadáním volby \"--brief\" spustíme binární porovnávání opět bez ohledu na skutečný typ souboru. K dispozici je rovněž volba \"--binary\", která však v systémech vyhovujících normám POSIX (např. Linux) nemá význam. Význam má tam, kde se řádky ukončují dvojicí znaků CR, LF. Normálně se v takovém systému znak CR na vstupu vynechává a na výstupu se přidává. Po uvedení \"--binary\" se CR na vstupu přečte jako každý jiný znak a na výstupu se nepřidává.", "section_level": 1}, {"title": "Formáty výstupů.", "content": "Příkaz codice_1 umí údaje předávat na výstup v několika formátech. Normální (implicitní) je takový, ve kterém se vypisují pouze ty řádky, které jsou v jednom či druhém souboru navíc nebo se liší. Tento formát se však pro vytváření záplat běžně nepoužívá. Obecný formát normálního výpisu je následující: Možné popisy změny jsou tři. Obsahují vždy číslo řádku nebo interval čísel řádků (čísla se v intervalu oddělují čárkou) z prvního souboru (vztahuje se k pořadí jmen souborů uvedených na příkazovém řádku při spuštění diff), dále pak identifikátor změny (a, c, d) a číslo řádku nebo interval řádků ze druhého souboru. Další možný výstupní formát je kontextový. Zde diff změny zobrazí spolu s okolními řádky. Uživatel tak lépe pochopí význam změn. Kontextový výstupní formát zapínáme jednou z voleb \"-c\", \"-C\" a \"--context\". Dvěma posledním volbám zadáváme jako parametr počet řádků vypisovaného okolí. Nástroj patch typicky vyžaduje pro kontrolu aplikovaných změn dva řádky okolí. Řádky obsahující okolí začínají dvěma mezerami. Rozdílné řádky obsahují v prvním sloupci jeden z následujících znaků a ve druhém sloupci mezeru: Pokud jsou změny pouze typu + a −, potom se okolí v opačném souboru nevypisuje. Dalším typem výstupního formátu je unifikovaný (sjednocený) kontextový formát. Jeho výhodou proti kontextovému způsobu výpisu je odstranění nadbytečných opakujících se řádků. Výpis v tomto tvaru se získá volbami \"-u\", -U nebo \"-unified\".", "section_level": 1}], "src_summary": "codice_1 je v informatice nástroj, který se používá pro zjištění rozdílů mezi dvěma textovými soubory tak, že vypíše řádky, kterými se zadané soubory liší. Nalezneme jej v Unix a operačních systémech unixového typu. Nástroj je využíván zejména programátory, kteří tak mohou snadno prohlédnout změny, ke kterým ve zdrojovém kódu programu došlo. Příbuzným nástrojem je diff3, který porovnává tři soubory. Výstup programu diff označujeme jako patch (záplata) a lze ho použít k aplikaci na původní soubor pomocí stejnojmenného nástroje patch.", "tgt_summary": "diff est une commande Unix qui permet de comparer deux fichiers et d’en afficher les différences. Son utilisation typique consiste à calculer les changements entre une version d’un fichier et une version plus ancienne du même fichier. Diff affiche les changements ligne par ligne pour un fichier texte, mais ne gère pas toujours de façon conviviale la différence de Byte Order Mark. Les implémentations modernes prennent également en compte les fichiers binaires. La sortie est appelée un \"diff\", un \"patch\", ou une rustine puisque la sortie permet de transformer le premier fichier binaire en le second par le programme Unix patch.", "id": 822840} {"src_title": "Likud", "tgt_title": "Likoud", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a vláda Menachema Begina.", "content": "Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku. Likud fungoval jako koalice, kterou vedl Menachem Begin, ze strany Cherut, až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Od svého založení v roce 1973, se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni. Prvním premiérem za stranu Likud byl Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice ztratila sílu. Bývalý vůdce organizace Irgun pomohl iniciovat mírový proces s Egyptem, který vedl v roce 1979 k uzavření Egyptsko-izraelské mírové smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Jicchak Šamir, první období Benjamina Netanjahu a Ariel Šaron.", "content": "Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem podzemní organizace Lechi, byl silným izraelským vůdcem, sledující ještě tvrdší linii než Begin. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady. Třetím premiérem za Likud byl Benjamin Netanjahu, který byl zvolen v květnu 1996 po zavraždění Jicchaka Rabina. Netanjahu se ukázal jako mnohem méně ideologický než Begin a nezvládl odolat nátlaku Spojených států tak, jako to dokázal neústupný Šamir. Přestože byl kritický k Mírovým dohodám z Osla a jeho vláda byla více „jestřábí“ než levicové vlády jeho rivalů ze Strany práce - Rabina a Perese, byl to právě Netanjahu, kdo vyjednával s Jásirem Arafatem. Čtvrtým premiérem za Likud byl Ariel Šaron, který byl zvolen v březnu 2001 a 21. listopadu 2005 rezignoval na funkce v Likudu a post premiéra. Šaron sloužil jako ministr obrany během První libanonské války a byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy Kahanovy komise byl nucen odejít z postu ministra obrany, ale i nadále zůstal v Beginově vládě. V roce 1998 vystoupilo mnoho členů z Likudu ze strany, na protest proti postoupení území Palestincům v rámci Memoranda od Wye River, které uzavřel Benjamin Netanjahu. Tito členové byli vedeni Benny Beginem (synem Menachema Begina), Michaelem Kleinerem a Davidem Re'emem a založili novou stranu, Cherut - Národní hnutí. Ta získala podporu i od bývalého premiéra Jicchaka Šamira, který neskrýval své zklamání nad Netanjahuovým vedením. Poté co v roce 2001 propukla Druhá intifáda, Ehud Barak prohrál přímé volby premiéra s Arielem Šaronem. V roce 2003 pak Likud zdvojnásobil svůj volební zisk, kdy získal 40 poslaneckých křesel (ze 120), silová ministerstva ve vládě, zastoupení ve veřejných institucích a státní správě. Šaronova vláda byla ve velké míře ovlivněna Druhou intifádou a on sám se následně odklonil od tradičních hodnot strany Likud a jejího spojení s osadnickým hnutím, když v létě 2005 nechal vytrhnout tisíce židovských osadníků z jejich domovů v Pásmu Gazy a severním Západním břehu, v rámci stažení se těchto území.", "section_level": 2}, {"title": "Odtržení Kadimy.", "content": "Ariel Šaron se tímto posunul do politického středu. Uskutečněním jednostranného stažení se z Pásma Gazy si znepřátelil některé členy Likudu. Musel se postavit mnoha závažným zpochybněním jeho autority, krátce předtím než ze strany odešel. První nastala v březnu 2005, kdy on a Netanjahu navrhli rozpočet, který se setkal s protesty opozice, avšak nakonec byl schválen. Druhá nastala v září 2005, kdy Šaronovi kritici v Likudu hlasovali o předčasných volbách předsedy strany a hlasování dopadlo velmi těsně - 52 % proti volbám, 48 % pro volby. V říjnu se Šaronovi oponenti ve straně sjednotili a zablokovali jmenování dvou jeho spolupracovníků do vlády. Tím demonstrovali, že Šaron ztratil svoji pozici v Knesetu a bylo nepravděpodobné, že bude schválen rozpočet na rok 2006. Příští měsíc, Strana práce ohlásila odchod z Šaronovy koalice poté, co ve straně zvítězilo levicové křídlo vedené Amirem Perecem. 21. listopadu 2005, Šaron oznámil svůj odchod z Likudu, založení nové centristické strany Kadima a zároveň oznámil termín předčasných voleb začátkem roku 2006. 21. listopadu se zároveň sedm kandidátů začalo ucházet o uvolněný post předsedy Likudu. Byli mezi nimi: Bibi Netanjahu, Uzi Landau, Šaul Mofaz, Jisrael Katz, Silvan Šalom a Moše Feiglin. Landau a Mofaz později svou kandidaturu stáhli, aby podpořili Netanjahua a později vstoupili do strany Kadima.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období Netanjahu.", "content": "V prosincových volbách na předsedu Likudu získal Netanjahu 44,4 % hlasů. Na druhém místě se s 33 % umístil Šalom. Založení Kadimy bylo hlavní výzvou pro tradiční politiku dvou hlavních politických stran (Likudu a Strany práce). Šaron si uvědomoval, že centristická politika má značnou podporu veřejnosti, jak bylo patrné z výsledků průzkumů veřejného mínění. V průzkumech veřejného mínění naopak výrazně ztrácel Likud, který se postavil proti jednostrannému stažení se z Gazy. Po založení Kadimy také došlo k tomu, že Likud začal být více viděn jako čistě pravicová strana, než jako strana středopravá. Nicméně i tak existuje v Knesetu několik stran, které jsou ještě více pravicové než Likud po odstoupení Ariela Šarona. Ve volbách do 17. Knesetu, vinou odštěpení Kadimy, strana Likud velmi propadla. Na úkor Likudu získávaly hlasy i jiné pravicové strany, jako např. Jisra'el bejtenu a Likud se tak nakonec umístil až na čtvrtém místě, přičemž Jisrael bejtenu porazil o pouhých 116 hlasů. S celkovým počtem 12 křesel v Knesetu se dělí se stranou Šas o pozici třetí největší strany v Knesetu. Po vítězných volbách v roce 2009 stal se Likud hlavní politickou silou země i nového kabinetu, jemuž Netanjahu předsedá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Likud (:, doslova „Jednota“) je pravicová izraelská politická strana. Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran. Vítězství Likudu v parlamentních volbách do v roce 1977 byl největší zvrat v politické historii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana. Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předseda Ariel Šaron a založil novou stranu Kadima, s níž vyhrál následující volby v roce 2006. Od roku 2009 stál Likud pod vedením Benjamina Netanjahua v čele izraelských vlád. V parlamentních volbách v roce 2019 těsně zvítězila z hlediska počtu hlasů, což jí ve výsledném přepočtu přineslo 35 poslaneckých mandátů, stejně jako druhé nejsilnější straně Kachol lavan.", "tgt_summary": "Le Likoud (, soit littéralement « la consolidation ») est un parti politique israélien de tendance national-libérale. Le Likoud s'inspire très largement de l'idéologie du Parti révisionniste (créé en 1925 par Vladimir Jabotinsky) puis du Hérout (créé en 1948 par Menahem Begin), dont il apparaît comme le successeur. ", "id": 2399222} {"src_title": "Úhlava", "tgt_title": "Úhlava", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Úhlava pramení na Šumavě na západních svazích hory Pancíř v Železnorudské hornatině v nadmořské výšce 1110 m. Teče k severozápadu a vytváří hluboké Úhlavské údolí, které odděluje Královský hvozd a Pancířský hřbet. U Hamrů, kde se řeka stáčí k severu, vzdouvá její vody vodní nádrž Nýrsko. Přes Švihovskou vrchovinu teče do Plzeňské kotliny. Protéká přes Nýrsko, Janovice nad Úhlavou, okrajem Klatov, v blízkosti vodního hradu Švihov, Přešticemi, Štěnovicemi, Plzní (částmi Radobyčice a Doudlevce), kde se vlévá zprava do řeky Radbuzy v nadmořské výšce 303 m.", "section_level": 1}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Nejdelším a nejvodnějším přítokem Úhlavy je Drnový potok, jehož délka činí 21,3 km a průměrný průtok u ústí dosahuje 0,65 m3/s. Přítok s největší plochou povodí je Točnický potok, jehož plocha povodí měří 97,2 km2. Průměrná hustota říční sítě Úhlavy činí 1,12 km/km2. Celkově se v povodí Úhlavy nachází 1516 vodních toků, jejichž délka nepřesahuje jeden kilometr a 329 vodních toků v délce 1 až 10 km. Potoků v délce 10 až 20 km se v povodí řeky nalézá celkem osm a jeden vodní tok v délce 20 až 40 kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní turistika.", "content": "Řeka je vodácky využívaná na horním a dolním toku. Celý tok se dá splout po většinu roku, ale je velmi málo splouvaný pro malou zajímavost. Vodácké závody a hromadné veřejné splutí na sportovních lodích se koná vždy v září od přehrady Nýrsko do Janovic. Hladina je nadlepšena vypouštěnou vodou z přehrady. Turistické lodě plují během celého roku dvoudenní úsek z Přeštic do Plzně.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok Úhlavy ve Štěnovicích na 12,9 říčním kilometru činí 5,71 m3/s. Průměrné dlouhodobé měsíční průtoky Úhlavy (m3/s) ve stanici Štěnovice: Průměrné měsíční průtoky Úhlavy (m3/s) ve stanici Štěnovice v roce 2013: Hlásné profily:", "section_level": 1}], "src_summary": "Úhlava () je pravostranný přítok řeky Radbuzy v okresech Klatovy, Plzeň-jih a Plzeň-město v Plzeňském kraji. Její celková délka činí 104,0 km. Plocha povodí měří 915,38 km2. Je jednou ze čtyř zdrojnic řeky Berounky.", "tgt_summary": "L' est une rivière de la Tchéquie longue de, et un affluent en rive droite de la Radbuza, donc sous-affluent de l'Elbe par la Radbuza, la Mže, la Berounka et la Vltava.", "id": 720379} {"src_title": "Kontaktní čočka", "tgt_title": "Lentilles de contact", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Éra kontaktních čoček se započala v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla, později se skleněné kontaktní čočky vyráběly přímo na míru pacientovi. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami. V letech 1952–1955 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle, tehdejší profesor na VŠCHT v Praze, a Drahoslav Lím, jeho nejlepší žák a asistent. Dodnes se traduje historka objevu polymeru pro kontaktní čočky, jak počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal a pospíchal na vlak domů, do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro \"měkké kontaktní čočky\". Pak již následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA, který nesl číslo 91918 a datum 23. dubna 1955. V 60. letech následně Wichterle a Lím zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření. V sedmdesátých letech se měkké i tvrdé čočky rozvíjely spolu s objevy nových materiálů: Vývoj pokračuje dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Materiály.", "content": "Jak již bylo zmíněno, v dnešní době se kontaktní čočky dělí do dvou velkých skupin – na tvrdé a měkké. Obě tyto skupiny mají pak další specifické podskupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Tvrdé kontaktní čočky.", "content": "Tvrdé kontaktní čočky jsou většinou určeny pro dlouhodobější nošení, např. roční.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody.", "content": "Hlavní výhodou tvrdých čoček je že mají stabilní tvar a jejich optické vlastnosti se při aplikaci na oko nemění. Tuhý materiál je mechanicky odolnější než měkký, životnost RGP čoček je až několik let. Údržba je jednoduchá a hlavně, v případě alergie na měkké kontaktní čočky lze úspěšně nosit RGP čočky. Jsou také schopné korigovat přirozeně nepravidelný tvar rohovky tím, že mezi povrchem čočky a rohovkou vzniká slzná čočka, která kompenzuje vady rohovky. Díky tomu poskytuje i obyčejná sférická tvrdá čočka dobrou úroveň vidění u lidí s astigmatismem nebo narušeným tvarem rohovky jako je keratoconus (vyklenutí rohovky).", "section_level": 3}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Tvrdé čočky (PMMA) nepropouštějí k rohovce žádný kyslík, proto se už dnes téměř nepoužívají. Při první aplikaci jsou tvrdé čočky často nepohodlné, uživatel si na ně musí postupně přivykat, někdy je nutné jejich tvar upravovat tak, aby zadní plocha čočky přesně kopírovala rohovku a čočky dobře \"seděly\". Jejich cena je obvykle vyšší než u měkkých čoček.", "section_level": 3}, {"title": "Měkké kontaktní čočky.", "content": "Od roku 1999 jsou některé druhy silikon-hydrogelových kontaktních čoček s vysokou propustností pro kyslík schváleny pro prodloužené nošení, tedy pro nošení i přes noc, pro delší než denní. Dnes (2020) se tento režim nošení nedoporučuje, protože při dlouhodobém nošení je vyšší riziko komplikací.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody.", "content": "Výhodou měkkých kontaktních čoček je hlavně pohodlné nošení, snadná aplikace a příznivá cena. Silikon-hydrogelové kontaktní čočky mají vysokou propustnost kyslíku, která zajišťuje dobré dýchání rohovky, na druhé straně mají oproti hydrogelovým čočkám často horší smáčenlivost, vyšší tuhost a tendenci k tvorbě lipidických usazenin.", "section_level": 3}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Měkké kontaktní čočky jsou z „náchylnějšího“ materiálu, který se nošením rychle zanáší. Je třeba je pravidelně měnit, protože se na nich tvoří lipidové, bílkovinné a další usazeniny ze slzného filmu. Nesprávným výběrem čočky, nedodržováním režimu nošení (přenášením) a zanedbáváním péče mohou nastat komplikace, zejména zánět spojivek či neovaskularizace rohovky.", "section_level": 3}, {"title": "Doba nošení.", "content": "Každý model kontaktních čoček je určen pro určitý režim nošení, tzn. po jak dlouhou dobu může být čočka v kuse nasazena na oku.", "section_level": 2}, {"title": "Denní režim nošení.", "content": "Čočka by měla být na oku nasazena max. 16 hodin denně (u některých modelů je tato doba vzhledem k nízké propustnosti pro kyslík omezena i na 10 hodin). Kontaktní čočka s denním režimem nošení se ráno nasadí do oka a večer uloží do roztoku pro opětovné nasazení druhý den.", "section_level": 2}, {"title": "Režim prodlouženého nošení.", "content": "Prodlouženého nošení je povoleno u některých kontaktních čoček, které se nosí v denním režimu a mají vysokou propustnost pro kyslík. Čočky s prodlouženým režimem nošení se dají nosit i přes noc, ale maximálně 6 dní v kuse. Zároveň se tímto nošením zkracuje celkový čas použitelnosti čočky (např. u měsíčních se o týden zkrátí).", "section_level": 2}, {"title": "Kontinuální nošení.", "content": "Kontaktní čočky pro kontinuální nošení je možné nosit přes den i noc celou dobu jejich použitelnosti (např. měsíční 30 dní a nocí nepřetržitě). Toto nošení by určitě mělo být schváleno očním odborníkem, nevyhovuje každému oku.", "section_level": 2}, {"title": "Četnost výměny.", "content": "Četnost výměny určuje, jak dlouho je jedna kontaktní čočka použitelná, kolik dní je možné ji nosit. Měkké kontaktní čočky mají různé životnosti: Tvrdé kontaktní čočky propustné pro plyny jsou velice trvanlivé, mohou vydržet i několik let bez výměny.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o čočky.", "content": "Péčí o čočky se označuje jejich čištění, desinfekce případně lubrikace a udržování smáčenlivosti, a to pomocí speciálních roztoků. Péče o čočky je nutná při nošení všech typů čoček kromě čoček jednodenních.", "section_level": 2}, {"title": "Znehodnocování čoček.", "content": "Vlivem nošení se na kontaktních čočkách postupně usazují vápenaté, bílkovinné, lipidické a jiné sedimenty, ve kterých mohou růst mikroorganismy. Proto je nutné čočky řádně čistit vhodnými roztoky, který z nich odstraní sedimenty a vydesinfikují je.", "section_level": 3}, {"title": "Druhy roztoků.", "content": "Čočky se čistí speciálními roztoky, jejichž složení zajišťuje čištění, desinfekci, hydrataci a případně i lubrikaci. Různé značky roztoků se liší svým složením, všechny však musí být sterilní, mít vhodné pH a tonicitu. Bez zvlhčování roztokem by kontaktní čočky vyschly.", "section_level": 3}, {"title": "Peroxidový roztok.", "content": "Peroxidový roztok je stabilizovaný 3% roztok peroxidu vodíku. Účinek peroxidického roztoku spočívá v tom, že při kontaktu peroxidu s katalyzátorem, který je buď na dně speciálního pouzdra, nebo se přidá ve formě tabletky či jiného roztoku, se peroxid rozkládá \"bublá\" na vodu a atomární kyslík. Ten má silné oxidační účinky a zároveň čočky desinfikuje i čistí. Čočky je třeba nechat v pouzdře s roztokem minimálně několik hodin, dokud neskončí reakce. Jinak hrozí poleptání oka.", "section_level": 4}, {"title": "Čištění čoček.", "content": "Před vyjmutím čoček z očí je třeba si omýt ruce a vylít použitý roztok z pouzdra. Obě misky pouzdra na kontaktní čočky by pak měly být vymyty roztokem a naplněny novým roztokem. Po vyjmutí čoček z očí se doporučuje položit je na dlaň, kápnout na ně pár kapek roztoku a promnout je prstem. Pokud by čočky kvůli nevhodnému uložení oschly, je třeba je opatrně znovu hydratovat.", "section_level": 3}, {"title": "Péče o pouzdro.", "content": "Pouzdro na kontaktní čočky je rovněž potenciálním zdrojem bakterií a plísní. Nedoporučuje se pouzdro čistit jiným prostředkem než roztokem na čočky. Pouzdro je vhodné měnit spolu s čočkami. Nedoporučuje se ani voda z vodovodu, která může obsahovat bakterie.", "section_level": 3}, {"title": "Komplikace.", "content": "Komplikacemi způsobenými nošením kontaktních čoček je postiženo asi 4 % jejich uživatelů, v dnešní době se však ve většině případů jedná o nedodržení základních pravidel hygieny nebo přenášení kontaktních čoček uživatelem.", "section_level": 2}, {"title": "Použití při konkrétních vadách.", "content": "Jednotlivé oční vady mají specifické souvislosti s použitím kontaktních čoček:", "section_level": 1}, {"title": "Profesní organizace.", "content": "Jednou z hlavních společností kolem kontaktních čoček je Česká kontaktologická společnost, dobrovolné sdružení očních lékařů, optometristů, odborníků zabývajících se vývojem, výrobou, distribucí a aplikací kontaktních čoček. Další významnou roli v českém světě kontaktních čoček hraje také Společenstvo českých optiků a optometristů, které se věnuje nejen profesní stránce, ale také legislativě, vzdělávání a různým kongresům či veletrhům české optiky a optometrie.", "section_level": 1}, {"title": "Barevné kontaktní čočky.", "content": "\"Barevné kontaktní čočky\" slouží ke změně barvy vaší duhovky. Jsou oblíbené u mladší generace, kdy se používají hlavně jako kosmetická pomůcka, dokáží upoutat pozornost k vašemu obličeji a také unavené oči vypadají s barevnými čočkami svěžejší. Barevné kontaktní čočky lze také nosit, pokud má nositel nepravidelně zabarvenou či zjizvenou duhovku, protože dokáží tuto vadu dokonale zakrýt. Změna barvy vaší duhovky je velmi rychlá a přitom dokáže úplně změnit váš vzhled. Barevné kontaktní čočky se vyrábí dioptrické i nedioptrické, takže ani nositelé brýlí či klasických kontaktních čoček nejsou o tuto možnost připraveni. Barevné kontaktní čočky se většinou vyrábí se zakřivením 8.60. Průměr bývá obvykle větší než u standardních čoček a výjimkou nejsou ani čočky, které mají průměr přes 15mm.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty barevných čoček.", "content": "\"Krycí kontaktní čočky\" dokáží změnit barvu i u velmi tmavých očí. Tónovací kontaktní čočky vaši barvu pouze jemně zvýrazní a oči rozjasní, vyrábí hlavně v odstínech modré a zelené barvy. Extrémem mezi barevnými kontaktními čočkami jsou tzv. \"Crazy čočky\", které promění vaše oko do neuvěřitelných obrazců. Například můžete mít oko celé černé, červené, žluté, pruhované jako zebra nebo jako divoká šelma. Crazy kontaktní čočky se vyrábí s dioptriemi i bez nich.", "section_level": 2}, {"title": "Jak fungují barevné kontaktní čočky?", "content": "Uvnitř čočky je zabudována barva, takže se nositel nemusí obávat obarvení či poškození jeho vlastního oka. Materiál, ze kterého se vyrábí barevné kontaktní čočky je převážně stejný jako u klasických dioptrických čoček a nazývá se hydrogel. Hydrogel nijak nepoškozuje samotné oko a propouští velmi dobře vzduch, takže se oko pod ním „nedusí“. Při dlouhodobém nošení kontaktních čoček je ovšem doporučována pravidelná kontrola u očního lékaře.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci barevných kontaktních čoček.", "content": "Na trhu je velký výběr barevných kontaktních čoček, vyrábí je skoro každý výrobce klasických kontaktních čoček. Mezi hlavní výrobce patří CIBA Vision, Johnson & Johnson, Bausch & Lomb, Cooper Vision, FreshKon, GEO Medical a pak také Wilens, MaxVUE a Contactino, kteří produkují cenově dostupnější barevné kontaktní čočky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kontaktní čočka je moderní optická zdravotní pomůcka určená k nasazení přímo na oční rohovku. Slouží především ke korekci optických vad zraku, jako jsou krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus nebo presbyopie, jelikož někdy zrak nefunguje tak jak má, tzn. že světelné paprsky by měly do oka vstupovat panenkou a měly by být zaostřeny rohovkou a čočkou, ale již se tomu tak nestane. Čočka ohýbá světlo, které jí prochází. Tak převrací obraz a zaostřuje jej na sítnici. Mozek potom převrací obraz do správné polohy. Když obraz nedopadne do správného bodu na sítnici, je rozmazaný. Také má funkci ochrannou při některých očních onemocněních, nebo kosmetickou v případě změny barvy oka při použití barevné kontaktní čočky. ", "tgt_summary": "Une lentille de contact (aussi appelée verre de contact, lentille ou encore contact) est une lentille correctrice, cosmétique ou thérapeutique placée sur la cornée de l'œil. ", "id": 2229886} {"src_title": "Australian Open", "tgt_title": "Open d'Australie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Australian Open je organizován národním tenisovým svazem Tennis Australia a Mezinárodní tenisovou federací. První ročník se konal v melbournském areálu Warehouseman's Cricket Ground roku 1905. Jeho současný název zní Albert Reserve Tennis Centre.", "section_level": 1}, {"title": "Název a dějiště.", "content": "Pojmenování turnaje se vyvíjelo. Nejdříve se v letech 1905–1926 událost hrála jako „Australasian Championships“, poté do roku 1968 nesla název „Australian Championships“ a od roku 1969 se jmenuje „Australian Open“. Postupně se dějištěm stalo pět australských a dvě novozélandská města: Melbourne (64krát k roku 2020), Sydney (17krát), Adelaide (14krát), Brisbane (7krát), Perth (3krát), Christchurch (1krát v roce 1906) a Hastings (1krát v roce 1912). Roku 1972 bylo přijato rozhodnutí o stálém místu určeném ke konání grandslamu. Vybrán byl areál Kooyong Lawn Tennis Club v Melbourne, a to díky atraktivitě a příslibu nejlepšího zajištění zázemí. Ačkoli úvodní ročník proběhl v roce 1905, International Lawn Tennis Federation (ILTF) turnaj až do roku 1924 neklasifikovala mezi tzv. majory, velké události. Rozhodnutí tak učinit padlo na jejím zasedání v roce 1923. S tím souvisela i implementace nového tzv. amerického způsobu nasazování hráčů v soutěžích turnaje. Pro nedostačující kapacitu diváků a rozlohu areálu v Kooyongu bylo v roce 1988 dostavěno – vedle železničního překladiště a železničních tratí Jolimont Yards –, nové sportoviště Melbourne Park, nejdříve známý pod názvem „Flinders Park“. Změna dějiště znamenala okamžitý úspěch s 90 % nárůstem návštěvnosti, když v roce 1988 grandslam v Melbourne Parku zhlédlo 266 436 platících diváků, oproti roku 1987 v Kooyongu s účastí 140 000 návštěvníků.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh změny dějiště.", "content": "S návrhem změny dějiště Australian Open přišly v roce 2008 správní orgány Nového Jižního Walesu, které usilují o získání turnajových práv, jakmile v roce 2016 vyprší současná smlouva s Melbourne. Změna předpokládá přemístění dějiště na Glebe Island. V reakci na takovou snahu prezident Victorian Events Industry Council Wayne Kayler-Thomson, řekl, že by grandslam měl zůstat v Melbourne a snahu samosprávy vůči městu označil za zničující. Od zveřejnění návrhu došlo k oznámení, že se do přestavby Melbourne Parku investují desítky až stovky miliónů dolarů. Proběhne jeho modernizace, včetně zvětšení kapacity sedících diváků na velkých dvorcích, Margaret Court Arena získá zatahovací střechu, zlepší se zázemí hráčů a bude vybudováno nové středisko vedení australského tenisového svazu. Následně tyto plány obnovy našly kladnou odezvu u úřadujícího victorijského premiéra Johna Brumbyho, který potvrdil ochotou místní vlády investovat 363 miliónů australských dolarů, pokud bude na tomto sportovišti garantována přítomnost Australian Open alespoň do roku 2036.", "section_level": 3}, {"title": "Championships éra.", "content": "Pro geografickou odlehlost Austrálie se turnaje v jeho počátcích zúčastňoval velmi omezený počet tenistů ze zahraničí. Ve 20. letech trvala oceánská plavba z Evropy přibližně 45 dnů. První hráči, kteří na kontinent přicestovali letadlem byli až členové daviscupového týmu Spojených států v listopadu 1946. Také Australané žijící v odlehlejších částech měli problémy s dopravou. Když se dějištěm stal jihozápadní Perth, žádný tenista z Victorie a Nového Jižního Walesu na turnaj železniční dopravou nedorazil. Vzdálenost čítající přibližně 3 300 km mezi východním a západním pobřežím byla příliš značná. V roce 1906, kdy se událost konala v Christchurch, nastoupilo pouze 10 hráčů, z toho jen dva Australané a druhý ročník vyhrál Novozélanďan. Úvodní ročník Australasian Championships utrpěl také v důsledku již existujících australasijských turnajů. Před rokem 1905 pořádaly všechny australské státy i Nový Zéland vlastní tenisová mistrovství, první organizované již v roce 1880 v Melbourne. Jeho název zněl „Championship of the Colony of Victoria“, později byl přejmenován na „Championship of Victoria“. V tomto období se dva nejlepší hráči, Australan Norman Brookes a Novozélanďan Tony Wilding, až na výjimky australasijského grandslamu nezúčatnili. Brookes na něm ve dvouhře startoval pouze jednou v roce 1911, kdy také získal titul. Wilding vyhrál oba ročníky při dvou účastech v letech 1906 a 1909. Oba preferovali jiné turnaje, střetávali se na Victorian Championships a ve Wimbledonu s dalšími kvalitními australasijskými tenisty. Dokonce, ani když se v roce 1912 Australasian Championships konal v novozélandském Hastingsu, tehdy již trojnásobný wimbledonský vítěz Wilding, nepřicestoval do svého rodného města, aby na něm nastoupil. Vzdálenost a nedostatečný věhlas turnaje tak znamenaly, že se jej řada světových tenistů nikdy nezúčastnila. Mezi takovými byli také bratři William a Ernest Renshawovi, bratři Lawrence a Reginald Dohertyovi, William Larned, Maurice McLoughlin, Beals Wright, Bill Johnston, Bill Tilden, René Lacoste, Henri Cochet, Bobby Riggs, Jack Kramer, Ted Schroeder, Pancho Gonzales, Budge Patty, Manuel Santana nebo Jan Kodeš. Další světoví tenisté na grandslam přijeli pouze jednou, včetně hráčů jakými byli Brookes, Ellsworth Vines, Jaroslav Drobný, Manuel Orantes, třicetipětiletý Ilie Năstase a Björn Borg.", "section_level": 2}, {"title": "Open éra.", "content": "Poprvé v roce 1969, kdy se hrálo v brisbanském areálu Milton Courts, došlo k otevření turnaje pro všechny hráče, včetně profesionálů. Vyjma let 1969 a 1971, řada z nejlepších tenistů absentovala až do roku 1982. Mezi důvody stále patřily značná vzdálenost, nevyhovující datum v období Vánoc a Nového roku, stejně tak i nízké finanční odměny. V roce 1970 si americká tenisová liga (National Tennis League) zavázala garancemi své hráče před startem na Australian Open. Řadili se k nim Rod Laver, Ken Rosewall, Andrés Gimeno, Pancho Gonzales, Roy Emerson a Fred Stolle. Australský turnaj pak vyhrál Arthur Ashe. V roce 1983 na grandslam poprvé přijeli Ivan Lendl, John McEnroe a Mats Wilander, který následně získal singlový titul a krátce poté ještě na konci prosince, vyhrál obě dvouhry v daviscupovém utkání mezi Austrálií a Švédskem konaném ve stejném areálu Kooyong. Po skončení grandslamu 1983 pobídla Mezinárodní tenisová federace australský svaz ke změně dějiště, které pro tak velkou událost nesplňovalo podmínky. V roce 1988 se Australian Open poprvé představilo v novém Flinders Parku, později přejmenovaném na Melbourne Park. Došlo také ke změně povrchu, travnaté dvorce nahradil tvrdý povrch Rebound Ace. Mats Wilander se stal jediným tenistou, jenž dokázal triumfovat na obou z nich. Čtyři singlové tituly si připsal Andre Agassi. Serena Williamsová vyhrála v roce 2015 šestý titul, což znamenalo rekord otevřené éry, stejně jako se pro toto období stala – ve 33 letech, nejstarší vítězkou. V roce 2017 přidala Serena Williamsová do své sbírky sedmý titul a v 35 letech tak vylepšila svůj vlastní rekord. Srb Novak Djoković dosáhl výhrou v roce 2016 na šestý titul, čímž vyrovnal rekord Roye Emersona ze 60. let dvacátého století. Další dva ročníky 2017 a 2018 patřily Rogeru Federerovi, jenž debutový vavřín vybojoval v sezóně 2004. Roku 2018 vytvořil nový rekord open éry v počtu sedmi finále a šestým titulem se ve statistikách dotáhl na vedoucí dvojici hráčů. Jako první muž historie Švýcar zvítězil na dvou grandslamech šestkrát a ve 36 letech se stal do té doby nejstarším šampionem grandslamu od Australian Open 1972 a Kena Rosewalla. Djoković pak získal v letech 2019 a 2020 další dvě výhry a vytvořil rekord v počtu osmi singlových triumfů.", "section_level": 2}, {"title": "Období konání.", "content": "Do doby, než se stálým dějištěm stal Melbourne Park, bylo také proměnlivé datum turnaje, ať už pro specifické podnebí rozdílných lokalit nebo specifičnost konání události v daném místě. Například pro ročník 1919 se turnaj konal až v lednu 1920 a následující ročník již v březnu 1920, v roce 1923 se pak v Brisbane uskutečnil v období menšího srážkového úhrnu a nižší teploty v srpnu. Po odehrání ročníku 1976, který skončil až 4. ledna 1977 se organizátoři rozhodli pro posunutí data do konce kalendářního roku. Důvodem bylo zvýšení stále nízké prestiže mezi událostmi velké čtyřky, malé odměny a snaha dohrát turnaj ještě v prosinci, což by znamenalo, že se kalendářní Grand Slam bude rozhodovat v Austrálii a nikoli ve Spojených státech během US Open. Proto pořadatelé následující ročník zahájili již 3. ledna 1977, což se ale setkalo s negativní kritikou a absencí nejlepších tenistů. V letech 1982–1985 se hrálo uprostřed prosince. Po konci grandslamu 1985 došlo k rozhodnutí, že termín následujícího ročníku se posune do druhé poloviny ledna, což znamenalo, že se Australian Open v roce 1986 nekonal. Od sezóny 1987 je pak lednové datum stálé. Přesto se někteří tenisté jako Roger Federer a Rafael Nadal vyjádřili, že lednový termín je po době Vánoc a Nového roku příliš brzký, a tak pro lepší přípravu a získání nejlepší formy by byl vhodný posun na únor.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální pokrytí.", "content": "Televizní přenosy byly v roce 2018 zprostředkovány ze všech 17 soutěžních kurtů a podruhé také z 8 tréninkových dvorců. Akreditováno bylo 413 novinářů a 173 fotografů ze 43 států. Během dvou týdnů se uskutečnilo přes tisíc tiskových konferencí. Přenosy byly zprostředkovány do více než 220 teritorií skrze 65 televizních stanic. V Austrálii byla k roku 2018 držitelem práv na živé vysílání stanice Seven Network, na jejímž prvním programu Channel Seven došlo k přenosu většiny utkání. V asijsko-pacifickém regionu se jednalo o televizní kanály CCTV, iQiyi, Shanghai TV (ČLR), Sony SIX (Indie), Sky TV (Nový Zéland) a Fox Sports Asia. Na evropském kontinentu byl signál šířen v síti Eurosport. Na Středním východu pak turnaj k roku 2017 přenášely beIN Sports a v subsaharské frankofonní Africe stanice SuperSport a Eurosport. Pokrytí na americkém kontinentu zajišťovala ESPN, jejíž programy ESPN2 a ESPN3 zprostředkovávaly zápasy ve Spojených státech, ESPN International vysílala v Latinské Americe a v Kanadě pak kanál TSN/RDS. V roce 2015 byly zprostředkovány živé přenosy ze sedmi dvorců – Rod Laver Arena, Hisense Arena, Margaret Court Arena a kurtů č. 2, 3, 6 a 8. Kvalifikace, rozlosování a dětský den přenášela oficiální webová stránka \"AusOpen.com\". Poprvé v historii byl průběh kvalifikací hlavních soutěží přenášen živě po internetu v roce 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Uvedena je celková návštěvnost ročníků:", "section_level": 1}, {"title": "Poháry pro vítěze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poháry pro vítěze.", "content": "Jména vítězů příslušných soutěží jsou vyryta na poháry:", "section_level": 2}, {"title": "Finanční odměny.", "content": "Celkový rozpočet Australian Open 2020 dosáhl výše 71 miliónů australských dolarů (cca 1,1 miliardy korun), což znamenalo meziroční nárůst o 13,6 %. Vítězové dvouhry obdrželi prémii 4 120 000 australských dolarů (cca 64,5 milionu korun).", "section_level": 1}, {"title": "Bodové hodnocení.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rekordů.", "content": "Na rozdíl od tří zbývajících grandslamů, které umožnily přístup profesionálům v roce 1968, australský grandslam se profesionálním tenistům otevřel až v roce 1969.", "section_level": 1}, {"title": "Československá a česká stopa.", "content": "Československé finále mužské dvouhry se v Melbourne Parku uskutečnilo v roce 1989, kdy Ivan Lendl porazil Miloše Mečíře 6–2, 6–2, 6–2. Petr Korda vyhrál v roce 1996 mužskou čtyřhru se Švédem Edbergem a poté roku 1998 triumfoval také ve dvouhře. Hana Mandlíková získala dva singlové tituly, když ve finále roku 1980 zdolala Australanku Wendy Turnbullovou a o sedm let později také Martinu Navrátilovou. Jana Novotná si připsala celkem tři trofeje (1995 – ženská čtyřhra; 1988, 1989 – smíšená čtyřhra) a Helena Suková dvě vítězství (1990, 1992 – ženská čtyřhra). Radek Štěpánek triumfoval s Indem Paesem v mužské čtyřhře roku 2012. Lucie Šafářová ovládla ženskou čtyřhru v letech 2015 a 2017 v páru s Američankou Bethanií Mattekovou-Sandsovou. Ve smíšené soutěži vybojovala Barbora Krejčíková tituly v letech 2019 a 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australian Open, The Grand Slam of Asia/Pacific, je jeden ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný v druhé polovině ledna a jediný na jižní polokouli. Úvodní ročník se konal v roce 1905 jako amatérské mezinárodní mistrovství Australásie a do roku 1927 nesl název Australasian Championships. Poté, až do počátku otevřené éry tenisu v roce 1968 se jmenoval Australian Championships. V sezóně 1969 byl turnaj poprvé otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu. ", "tgt_summary": "L'Open d'Australie est l'un des tournois de tennis de la catégorie du Grand Chelem organisé depuis 1905. Il se déroule chaque année au Melbourne Park, à Melbourne en Australie et a lieu au mois de janvier et en début février. ", "id": 266962} {"src_title": "Alkeny", "tgt_title": "Alcène", "src_document": [{"title": "Struktura alkenů.", "content": "Uhlíkový skelet (kostra) alkenů může být lineární, bez rozvětvení či se může libovolně větvit, navíc musí obsahovat minimálně jednu dvojnou vazbu mezi atomy uhlíku. Pakliže se jich nachází v molekule více, pak se jedná o alkadieny pro dvě, alkatrieny pro tři apod. Podobně jako alkany vytvářejí homologickou řadu, jejíž každý následující člen má o jednu skupinu CH více než jeho předchůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrie molekul alkenů.", "content": "Na vzniku dvojné vazby se podílí dvojice atomů uhlíku, které se nacházejí v hybridním stavu sp. To znamená, že jejich orbitaly valenční vrstvy (1 orbital s a 2 orbitaly p) dohromady tvoří rovnostranný trojúhelník. Na každý z těchto orbitalů jsou vázány tři substituenty, které se nacházejí s nimi v jedné rovině. Na tuto rovinu je kolmo umístěný zbývající třetí orbital p, v němž se nachází jeden elektron. Tento orbital i se svým elektronem se podílí na vzniku násobné vazby π. Existence dvojné vazby navíc nedovoluje, aby docházelo k libovolné rotaci atomů, došlo by totiž k jejímu přerušení. Myšlená rovina, která prochází vazbou, tedy uděluje substituentům různou polohu. Když se nachází na stejné straně myšlené roviny, jedná se o polohu \"cis\". O polohu \"trans\" se jedná v případě, že se nacházejí na opačných stranách. Příkladem jsou sloučeniny \"cis-2-buten\" a \"trans-2-buten\". Tyto dvě sloučeniny jsou vzájemnými geometrickými izomery, liší se totiž polohou substituentů, v tomto případě methylových zbytků.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví (nomenklatura) alkenů.", "content": "Názvosloví alkenů je podobně jako názvosloví všech organických sloučenin odvozeno na základě názvosloví alkanů. Kořen názvu tvoří kombinace řeckých a latinských číslovek, které vyjadřují počet atomů uhlíku v molekule uhlovodíku, nebo v její základní části. Výjimku tvoří první tři alkeny - ethen, propen a buten. V případě alkenů se ke kořeni názvu připojuje přípona \"-en\".", "section_level": 1}, {"title": "Systematické názvosloví alkenů.", "content": "Systematické názvosloví alkenů se tvoří podobně jako názvosloví alkanů. Oproti nim se zde navíc objevuje dvojná vazba, která uděluje kořeni názvu příponu -en. Základ je jinak stejný:", "section_level": 2}, {"title": "Nesystematické (triviální) názvosloví alkenů.", "content": "Několik alkenů je možno pojmenovat nesystematickými, tzv. triviálními názvy, které jsou známější a běžnější, jedná se hlavně o některé první členy této homologické řady:", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti alkenů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Alkeny se se svými fyzikálními vlastnostmi podobají alkanům. Jejich skupenství (fáze) závisí na molární hmotnosti, jinak též řečeno na počtu atomů uhlíku v řetězci. Tři nejjednodušší alkeny - ethen, propen a buten - jsou plyny, alkeny s 5 až 16 uhlíky kapaliny a vyšší pevné voskovité látky.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Alkeny jsou poměrně stálé sloučeniny. Přítomnost dvojné vazby v jejich molekuly však podstatně zvyšuje jejich reaktivitu oproti alkanům. Charakteristická je pro tyto uhlovodíky tzv. adice což je reakce, při které dochází k zániku dvojné vazby.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a výroba alkenů.", "content": "Alkeny se v přírodě nevyskytují příliš často, jsou spíše vzácné, proto je důležitá jejích výroba, která spočívá většinou v eliminaci, tj. tvorbě dvojné vazby v molekulu alkanů apod. Nejvýznamnější postupy se označují jako \"dehydratace\", \"dehydrogenace\" a \"dehydrohalogenace\".", "section_level": 1}, {"title": "Dehydratace.", "content": "Dehydratace je založena na odštěpení molekuly vody z molekuly sloučeniny. Příkladem je reakce kyseliny sírové s ethanolem. Reakce probíhá ve dvou fázích, meziprodukty jsou kyselina ethylsírová, která se poté rozkládá za teploty okolo 170 °C, a voda. Produkty jsou pak ethen a znovu vzniklá kyselina sírová: CHOH + HSO → CHOSOOH + HO CHOSOOH → HC=CH + HSO", "section_level": 2}, {"title": "Dehydrogenace.", "content": "Dehydrogenace je katalytická reakce, jejíž princip spočívá v odštěpení vodíku za pomoci katalyzátorů, kterým je nejčastěji směs oxidu chromitého a oxidu hlinitého, za teploty od 500 °C do 1000 °C. Příkladem je dehydrogenace butanu, jejímž produktem je směs but-1-enu a but-2-enu. Když tato reakce probíhá dále, vzniká buta-1,3-dien.", "section_level": 2}, {"title": "Dehydrohalogenace.", "content": "Princip dehydrohalogenace spočívá v přípravě alkenů z alkylhalogenových derivátů uhlovodíků reakcí se silným hydroxidem alkalického kovu. Příkladem je reakce 2-brombutanu s hydroxidem draselným, produkty jsou 2-buten, voda a bromid draselný: CHCHCHBrCH + KOH → CHCH=CHCH + KBr + HO", "section_level": 2}, {"title": "Reakce alkenů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Adice na alkeny.", "content": "Jedná se o typickou reakci pro alkeny, při níž zaniká dvojná vazba a vytváří se vazba jednoduchá. Mezi nejvýznamnější patří halogenace, oxidace, hydrogenace, polymerace a adice vody a kyselin. U alkenů můžeme očekávat dva druhy adice, a sice adici elektrofilní a adici radikálovou. Elektrofilní adice (jedna z možností iontové adice) probíhá, pokud je činidlo štěpeno heterolyticky (tzn. je rozděleno na kladně a záporně nabitou část), a její průběh se řídí podle Markovnikovova pravidla. Elektrofilní adice probíhá typicky např. jako adice halogenů za přítomnosti Lewisovy kyseliny (látka s prázdným orbitalem, který může použít k vytvoření koordinačně kovalentní vazby, AlCl, FeCl...). Také pokud adujeme molekulu z atomů s různou elektronegativitou, z nichž jeden atom má parciálně (částečně) kladný a druhý parciálně záporný náboj (třeba HCl), jedná se o elektrofilní adici. Štěpí-li se činidlo homolyticky (na dvě stejné části, radikály), pak mluvíme o adici radikálové. U nesymetrických molekul probíhá proti Markovnikovovu pravidlu. Typicky ji můžeme očekávat při adici halogenu za přítomnosti UV záření nebo za vysoké teploty. Adice elektrofilní: Adice radikálová: Rozdíl mezi elektrofilní a radikálovou adicí se projeví v mechanismu reakce a u nesouměrných molekul jsou produkty těchto reakcí různé.", "section_level": 2}, {"title": "Halogenace.", "content": "Jako halogenaci označujeme adici halogenu na alken. Takováto reakce může probíhat dvěma způsoby, buď radikálovým nebo iontovým. Radikálový způsob lze uskutečnit za pomoci UV záření, přičemž nejsnadněji reaguje fluor, naopak jód téměř vůbec nereaguje. Tento způsob lze provést i za použití příslušného halogenovodíku, použitelný je však pouze bromovodík, protože jodovodík podobně jako jód vůbec nereaguje a flurorovodík s chlorovodíkem se velice obtížně štěpí. Iontový způsob vyžaduje polarizaci nepolární vazby, která váže atomy halogenů. Reakci proto umožňují tzv. lewisovy kyseliny, jejímž příkladem jsou např. halogenidy hliníku, které se reakcí účastní jako katalyzátory. Nejbouřlivěji probíhá adice fluoru, naproti tomu adice jodu opět skoro vůbec neprobíhá. Příkladem tohoto způsobu je reakce propenu a chloru, produktem je 1,2-dichlorpropan: HC–CH=CH + Cl → HC-CHCl-CHCl", "section_level": 3}, {"title": "Hydrogenace.", "content": "Hydrogenace je vlastně adice vodíku na alken, k uskutečnění této reakce se používají katalyzátory, přesněji speciální kovy, např. tzv. Raneyův nikl. Obecně platí, že nejlépe adice probíhá na těch vazbách, které se nacházejí na koncích uhlíkatého řetězce. Příkladem hydrogenace je adice vodíku na ethen: HC=HC + H → HC-CH", "section_level": 3}, {"title": "Adice vody.", "content": "Adice za využití vody neprobíhá přímo, je to vícefázová reakce. Uskutečňuje se za katalyckého působení kyseliny sírové: HC=CH + HSO → CHOSOOH CHOSOOH + HO → CHOH + HSO Konečný produkt reakce, kterým je ethanol, má ve své molekule mezi atomy uhlíku pouze jednoduché vazby.", "section_level": 3}, {"title": "Adice kyselin.", "content": "Tento typ adice probíhá iontovým způsobem. Snadnost a rychlost reakce závisí na síle kyseliny. Typická je adice halogenovodíkových kyselin, tedy fluorovodíkové, chlorovodíkové apod.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidace.", "content": "Jedná se vlastně o spalování alkenů, čili jejich reakci s kyslíkem. Pří spalování s dostatečným přístupem vzduchu dochází ke vzniku oxidu uhličitého a vody. Nemusí se však přímo jednat o reakci s kyslíkem. Příkladem je oxidace ethenu, při které se používá manganistan draselný.", "section_level": 3}, {"title": "Polymerace.", "content": "Polymerace je vytvoření dlouhých makromolekulárních řetězců za rozpadu násobných vazeb.", "section_level": 3}, {"title": "Substituční reakce.", "content": "Reakce, do kterých alkeny vstupují, nemusí být adiční, to záleží na podmínkách. Například při reakcích s halogeny nemusí dojít k zániku dvojné vazby, ale k připojení příslušného halogenu k atomu uhlíku, tím dojde ke vzniku halogenderivátu uhlovodíku s dvojnou vazbou ve své molekule. Takováto reakce se označuje jako substituční, konkrétně se jedná o substituci radikálovou. Příkladem je reakce ethenu s chlorem za vzniku vinylchloridu: HC=CH + Cl → HC=CHCl + HCl", "section_level": 2}, {"title": "Izomerní reakce.", "content": "V průběhu izomerních reakcí, označovaných též jako izomerace, dochází buď k přestavbě uhlíkatého řetězce nebo ke změně polohy dvojné vazby. Tyto reakce probíhají pouze za působení katalyzátorů, kterými jsou kyseliny. Příkladem je izomerace 1-butenu na 2-buten: CHCHCH=CH → CHCH=CHCH", "section_level": 2}], "src_summary": "Alkeny jsou nenasycené uhlovodíky, které mají mezi atomy uhlíku v molekule s otevřeným řetězcem jednu dvojnou vazbu C=C. Patří mezi alifatické sloučeniny. Názvy alkenů jsou zakončeny na \"-en\", obecný vzorec pro alkeny je CH. Dříve se nazývaly také olefíny.", "tgt_summary": "Les alcènes sont des hydrocarbures insaturés, caractérisés par la présence d'au moins une double liaison covalente entre deux atomes de carbone. Ces liaisons sont toujours de types covalentes normales parfaites. Les alcènes non cycliques n'ayant qu'une double liaison possèdent une formule brute de la forme CH où \"n\" est un entier naturel supérieur ou égal à 2. L'alcène le plus simple est l'éthylène (nom usuel de l'éthène). ", "id": 1831290} {"src_title": "Areny", "tgt_title": "Hydrocarbure aromatique", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Dříve se vědci domnívali, že struktura benzenu odpovídá kruhové molekule s pravidelným střídáním jednoduchých a dvojných vazeb (jednalo by se tedy o cyklohexa-1,3,5-trien). Nyní je známo, že díky dokonalé delokalizaci π-elektronů charakter jednoduchých a dvojných vazeb zaniká. Délka vazby v benzenu je 139 pm oproti 154 pm jednoduché a 134 pm dvojné vazby. Areny proto mají zvláštní chemické vlastnosti, zejména poměrnou stálost benzenového kruhu a naopak reaktivnost skupin vázaných na benzenový kruh.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Vzhledem k odlišnému charakteru arenů od běžných cykloalkenů se systematické názvosloví používá zřídka. Většina základních arenů má svoje triviální názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Benzen, toluen a xyleny jsou kapaliny, vyšší areny jsou pevné látky (naftalen sublimuje). Vzhledem k charakteru vazeb patří areny mezi nepolární sloučeniny, rozpouští se v nepolárních rozpouštědlech, ve vodě nikoliv. Většinou mají charakteristický zápach a menší hustotu než voda. Areny jsou vesměs hořlavé, některé jsou jedovaté (při požití nebo vdechnutí). U řady z nich byly prokázány karcinogenní účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce arenů.", "content": "Reakce na bočním řetězci probíhají podobně jako u alifatických uhlovodíků. Navíc je při radikálové substituci zvýhodněn atom uhlíku napojující se bezprostředně na benzenové jádro. Adice probíhá na nenasycených postranních řetězcích. Oxidací můžeme připravit aromatické karboxylové kyseliny. Protože charakter jednoduchých a dvojných vazeb zanikl, jsou aromatická jádra (na rozdíl od nenasycených uhlovodíků) odolnější vůči adicím. Typickou reakcí arenů je elektrofilní substituce (např. nitrace). Jsou ovšem známé i reakce s radikálovým principem. Mezi ně patří i oxidace jádra vedoucí k chinonům.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Zdrojem arenů jsou černouhelný dehet a ropa (zvláště z Blízkého východu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Areny, či starším názvem aromatické uhlovodíky, jsou uhlovodíky, které splňují pravidla aromaticity: mají delokalizovaný systém π-elektronů v planární, tj.rovinné, cyklické molekule. Většinou mají charakteristický zápach (odtud jejich starší název), ovšem není to jejich charakteristický znak.", "tgt_summary": "Un hydrocarbure aromatique ou arène est un hydrocarbure dont la structure moléculaire comprend un cycle possédant une alternance formelle de liaison simple et double, et respectant la règle de Hückel sur l'aromaticité. Le terme d'« aromatique » fut donné à ces molécules avant la découverte du phénomène physique d'aromaticité, et est dû au fait que ces molécules ont une odeur en général douce. ", "id": 1681655} {"src_title": "Vlašský ořech", "tgt_title": "Noix", "src_document": [{"title": "Typ plodu.", "content": "Typ plodu ořešáku je pro mnohé chyták. Někdy bývá označován za peckovici (drupa). Zdužnatělé povrchové vrstvy označované ne zcela přesně za exokarp a mezokarp se za zralosti nepravidelně roztrhávají a endokarp (pecka) puká ve hřbetních švech plodolistů. Přesněji by však měl být označován jako oříšek (nux) obalený srostlou, zdužnatělou číškou (=kupulou), která v době zralosti oříšku zasychá a rozpadá se.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Vlašské ořechy, které ořešák produkuje, jsou velice výživné, neboť obsahují v průměru 70 % tuků, obsahujících zejména velice zdravé nenasycené mastné kyseliny, 18 % proteinů (bílkovin) a přibližně 3 % sacharidů (cukrů). Z mastných kyselin se jedná převážně o omega-3-mastné kyseliny, která pozitivně působí proti riziku aterosklerózy a jiných kardiovaskulárních chorob a podporuje u dětí rozvoj mozku. Ořechy jsou energeticky bohatým zdrojem. Vyjma mastných kyselin obsahují také bohaté zdroje vitaminu E, B1 či B6. Dále pak sůl, kyselinu listovou, minerály jako hořčík, měď a zinek. Celkově obsažené živiny působí pozitivně na lidskou psychiku, jsou cenné pro zdravé vlasy, pokožku, nehty i sexuální potenci. Uvádí se, že konzumace ořechů má protizánětlivé vlastnosti, které se projevují hlavně u srdečních a cévních chorob. Pomáhají regulovat krevní tlak a udržovat nízkou hladinu cholesterolu. Mají antioxidační účinky, působí proti astmatu a posilují střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Skladování.", "content": "Ořechy se skladují buď usušené v tvrdé slupce nebo vyloupané. Ve skořápce by se měly ořechy umístit na suché a větrané místo, čímž se sníží riziko pronikání plísní a plesnivění plodů. U vyloupaných plodů se doporučuje skladovat je v mrazáku po dobu maximálně 1 roku, v ledničce okolo 4 až 6 měsíců. V některých případech se vlašská jádra skladují i naložená v medu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vlašské ořechy se využívají převážně v potravinářském průmyslu, a to v pekařství a cukrářství, kde se využívají jako dochucující nebo dekorační prvek. Z ořechů se lisuje olej či se vyrábí alkoholický nápoj, tzv. ořechovka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlašský ořech je druh ořechu (v podstatě pecka plodu ořešáku), plod ořešáku královského (Juglans regia L.), který se skládá z poživatelného jádra obklopeného pevnou dřevnatou skořápkou. Vlašské ořechy rostou na ořešáku přibližně od čtvrtého roku u roubovanců a od 12 let u semenáčů. Plody jsou na stromě obaleny do ochranné vrstvy, ve které dozrávají. Ze začátku je toto pouzdro zelené a během dozrávání tmavne a praská. Když je ořech zralý, vypadne z ochranného pouzdra na zem nebo spadne i s pouzdrem. Ořechy dozrávají od srpna do září. ", "tgt_summary": "La noix est un fruit comestible à coque. Elle est produite par les noyers, arbres du genre \"Juglans L.\", de la famille des Juglandacées. La forme commercialisée la plus importante des régions tempérées provient de la culture du noyer commun. Cet arbre, qui était présent à l'origine dans les régions montagneuses en milieu tempéré sur le continent eurasiatique, est maintenant largement cultivé dans le monde. Le présent article concerne la noix commune, c’est-à-dire le fruit du noyer commun (\"Juglans regia\"). La noix commune est un fruit à coque oléagineux très énergétique. Par rapport aux autres graines oléagineuses, elle se caractérise par sa richesse en acides gras polyinsaturés, comportant l'apport le plus élevé en oméga-3. La noix est aussi riche en tocophérol et composés phénoliques lui donnant une activité antioxydante puissante. ", "id": 505411} {"src_title": "Falun", "tgt_title": "Falun", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Falun vyrostlo kolem dolů na měď a obživa obyvatel města byla dlouho na těžbě mědi závislá. Těžilo se zde nepřerušeně přes tisíc let a podle některých pramenů se zde těžilo od 8. století. Podle legendy naleziště mědi objevil ve skutečnosti kozel, který se zatoulal do míst ložiska, vyválel se na zemi a když se vrátil do vesnice, měl rohy obarvené mědí. Ve 14. století se vytvořilo malé sídlo. 1641 dostal Falun městská práva. Největší rozvoj města začal po výstavbě železnice a továren. V 20. století se město vyvinulo na administrativní a vzdělávací centrum. V roce 1992 byl zavřen poslední důl. Těžba mědi v okolí města a dělnické čtvrti města jsou od roku 2001 na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Ložisko Falun patří k nejbohatším sulfidickým ložiskům Švédska. Ačkoliv jde o sulfidické typy rud, přítomnost magnetitových rud rud v ložisku indikuje souvislost s železnorudnými horizonty. Rudy jsou masivní, vtroušené a další typ je lokálně zván \"sköl\". Tento typ sestává z vtroušených rud a žilek chalkopyritu, pyrhotinu, sfaleritu a galenitu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistická lákadla.", "content": "Nachází se zde sportovní areál Lugnet. Jeho součástí jsou dva skokanské můstky. Konala se zde mistrovství světa v klasickém lyžování v letech 1954, 1974, 1993 a 2015. Konají se zde i soutěže v severské kombinaci, biatlon, skoky, lyžování. Město kandidovalo i na zimní Olympijské hry, ale neúspěšně. Dalším lákadlem jsou samozřejmě doly zapsané v UNESCO. A nedaleko se nachází rodiště Carla Larssona - Sundborn.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí florbalový klub IBF Falun, který vyhrál švédskou superligu v letech 2013, 2014, 2015 a 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "S městem Falun se pojí ještě dva pojmy - Faluröd a Falukorv. Faluröd je tmavočervená barva, které je známá z typických švédských domků. Tato barva byla používána na domy od 16. století a v 17. století se rozšířila po celém Švédsku. V průběhu 18. století se stala národní barvou domů a dodnes je oblíbená. Falukorv je typický švédský \"párek\". Pochází z Falunu. Vznikl v 16.-17. století, kdy bylo v dolech zaměstnáno mnoho německých horníků. Ti přišli na tento nápad, jak zpracovat maso. Název Falukorv dostal až v roce 1830. Podobný je českému točenému salámu. Jí se nahrubo nakrájený na chleba, s těstovinami, k bramborové kaši nebo jako \"Korv Stroganoff\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Falun je město v centrálním Švédsku. Je správním centrem kraje Dalarna. Těžba mědi v okolí města a dělnické čtvrti města jsou od roku 2001 na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Falun, API /'fɑːlʉn/, est le chef-lieu de la Dalécarlie, dans le centre de la Suède. Elle compte en 2010. C'est aussi le chef-lieu de la commune de Falun. ", "id": 458002} {"src_title": "Visby", "tgt_title": "Visby", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osídlení sahá do doby kamenné. Kolem roku 900 se místo stalo obchodním centrem. První písemná zmínka pochází z roku 1203. Ve 12. století byla postavena katedrála ve Visby zasvěcená svaté Marii. Ve 13. století ji čekala přeměna do současné podoby. Stavba byla oficiálně otevřena roku 1225 biskupem z Linköpingu. Následující století vzniklo ve město několik dalších kostelů. Visby rozkvétalo především díky členství v Hanze. Ve 12. století nejspíše začaly práce na městských hradbách. Kolem roku 1300 byly přestavěny do aktuální výšky a získaly jejich charakteristické věže (ačkoliv některé byly postaveny až v 15. století). Hradby jsou dodnes z větší části neporušeny. V roce 1361 Gotland dobyl Valdemar IV. Dánský. 1800 místních obyvatel bylo zabito při obraně města. Valdemar strhl část hradeb, nachystal tři velké sudy od piva a vyhrožoval vydrancováním města, pokud nebudou naplněny stříbrem a zlatem. Radní splnili jeho požadavky tím, že obrali kostely o cennosti. Valdemar si tak mohl na seznam titulů připsat „Král gotlandský“. Jeho útok na Visby však uvrhl Dánsko do války s Hanzou. V letech 1391, 1394 a 1398 bylo město vydrancováno vitaliány, piráty, kteří se plavili v Baltském moři. Po obsazení Gotlandu Řádem německých rytířů však byli vitaliáni z Visby vyhnáni. V roce 1409 prodal velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen ostrov Gotland královně Markétě I. Dánské a zajistil tak řádu mír s Kalmarskou unií. Roku 1411 nechal král Erik VII. Pomořanský ve městě postavit hrad Visborg, kde se na dvanáct let usadil. Za tuto dobu se Visby stalo hnízdem pirátů. V roce 1470 byl Visby zrušen status hanzovního města. V roce 1525 se visbijští kupci dostali do sporu s Lübeckem. Lübečané následně ve Visby spálili všechny kostely kromě katedrály. Jejich ruiny přetrvaly do dnešních dní. Po třísetleté nadvládě Dánů se v roce 1645 Gotlandu zmocnilo Švédsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visby je švédské město ležící na ostrově Gotland. Je správním centrem kraje a obce Gotland. Visby je pravděpodobně nejlépe zachované středověké město ve Skandinávii, díky tomu se dostalo na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedny z nejpozoruhodnějších pamětihodností jsou 3,4 kilometrů dlouhé kamenné hradby – „Ringmuren“ – obklopující město a zříceniny starých kostelů. ", "tgt_summary": "Visby est la seule ville située sur l'île suédoise de Gotland, au milieu de la mer Baltique, à des côtes suédoises. Avec habitants, elle constitue plus du tiers de la population totale de l'île (). C'est le chef-lieu de l'entité \"région Gotland\", issu de la fusion de l'administration du comté de Gotland et de son unique commune. ", "id": 317618} {"src_title": "Leukemie", "tgt_title": "Leucémie", "src_document": [{"title": "Historie leukémie.", "content": "Leukemii rozpoznali jako zvláštní samostatnou chorobu v roce 1845 nezávisle na sobě dva vědci, John Hughes Bennet a Rudolf Virchow. V roce 1847 použil Virchow názvu „leukemie“ a Bennet v roce 1851 nazval onemocnění „leukocytemií“. Je ale nepravděpodobné, že by se nemoc poprvé objevila až v r. 1845. Existují starší zprávy o lidech s nemocí, která měla podobné příznaky, jaké byly později popsány u pacientů s leukemií.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení leukémií.", "content": "Leukémie se dělí na akutní (rychle probíhající, jsou neschopné vývoje v plnohodnotnou buňku, mají blok a ztrátu diferenciace) a chronické (pomalu probíhající, mohou diferencovat v dospělé buňky, ale je u nich postižena apoptóza – přirozeně neumírají). Podle krvetvorných buněk, ve kterých došlo ke zvratu v nádor, rozlišujeme leukémie z lymfocytů a leukémie z myelocytů a jejich podtypů.", "section_level": 1}, {"title": "Akutní leukémie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Akutní lymfoblastická leukémie (ALL).", "content": "Akutní lymfoblastická leukémie je nádorové onemocnění vycházející z těch buněk kostní dřeně nebo periferní lymfatické tkáně, ze kterých vznikají lymfocyty. Podle FAB se morfologicky dělily lymfoblastové leukémie na tři typy: Protože dělení FAB nebylo příliš přínosné pro prognózu ani terapii, používá se dnes klasifikace lymfoblastových leukémií dle WHO. Z praktického hlediska není velký rozdíl mezi lymfoblastovými leukémiemi a lymfoblastickými lymfomy, klasifikují se společně podle toho, jaké znaky nesou \"podrobnější klasifikace je v článku Lymfom\"", "section_level": 3}, {"title": "Akutní myeloidní leukémie (AML).", "content": "Akutní myeloidní leukémie je nádorové onemocnění vycházející z těch buněk kostní dřeně, ze kterých se vyvíjejí granulocyty, monocyty, erytrocyty nebo krevní destičky. Typické je zastavení vyzrávání na úrovni blastů. Proto hlavním projevem AML bude nedostatek těchto buněk a selhání jejich funkce. Nemocný tak bude náchylný k infekcím a ke krvácení. Podrobnější klasifikace se provádí buď ve starším systému FAB, nebo nověji dle WHO. Klasifikace podle FAB je tříděna podle vyzrávání – u M0 ani nelze určit, zda jde o prekurzory lymfocytů nebo myelocytů. Nejčastější je M2, M4 a M1:", "section_level": 3}, {"title": "Chronické leukémie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Myelodysplastický syndrom (MDS).", "content": "Myelodysplastický syndrom postižení kmenové buňky kostní dřeně projevující se poruchou krvetvorby. Dochází tak ke změnám v krevním obraze, charakterizovaným zejména úbytkem krevních elementů a popř. i přítomností atypických buněk. MDS není vlastně sám o sobě leukémií, často však přechází v akutní myeloidní leukémii. Podle tíže a zejména podle laboratorního nálezu se MDS dělí na následující choroby (FAB):", "section_level": 3}, {"title": "Chronická myeloproliferativní onemocnění.", "content": "Chronická myeloproliferativní onemocnění jsou chronicky (\"=pomalu a plíživě\") probíhající nádorová onemocnění, která vycházejí z buněk kostní dřeně dávajích vzniknout všem krevním buňkám s výjimkou lymfocytů.", "section_level": 3}, {"title": "Chronická lymfatická leukémie (CLL).", "content": "Z praktického hlediska není velký rozdíl mezi lymfatickými leukémiemi a lymfoblastickými lymfomy, podrobnější klasifikace viz článek Lymfom. Podle základních skupinových znaků můžeme rozdělit chronické lymfatické leukémie/lymfomy na:", "section_level": 3}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Moderní diagnostika leukémií se zakládá na kombinaci genomického a proteomického přístupu při použití standardních cílených (PCR) i nových technologií next-gen sekvenování nebo DNA mikročipů a plošné detekce proteinů na základě prútokové cytometrie (příkladem je evropská iniciativa EuroFlow) nebo proteinových mikročipů, založených na vazebných reagenciích. Tyto analýzy jsou v klinické praxi kombinované se standardní cytologickou, histologickou a morfologickou diagnostikou.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Základní terapeutickou modalitou je chemoterapie a transplantace krvetvorných kmenových buněk. Jejich zdrojem může být buď kostní dřeň, periferní krev nebo pupečníková krev. U některých chronických leukémií je pro pacienta nejvýhodnější dlouhodobé sledování a terapie jen v případě komplikací nebo vzplanutí akutního onemocnění. Radioterapie jako léčebná modalita nemá širší použití, v některých případech se používá jako prevence mozkových metastáz. Moderními trendy výzkumu v terapii leukémií jsou biologická terapie a genová terapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leukémie (řecky leukos \"λευκός\", „bílý“ a haima \"αίμα\", „krev“, odtud i starší český termín bělokrevnost), zastarale též hemoblastózy, představují nádorová onemocnění, která vycházejí z krvetvorné tkáně a z lymfatických uzlin. Hlavní rozdíl oproti lymfomům je ten, že leukémie postihují celý organizmus a nádorovými buňkami jsou větší či menší měrou prostoupeny všechny orgány. Leukemie jsou nejčastějším nádorovým onemocněním dětského věku. Vyskytují se v průměru 13 nových případů na 100 000 obyvatel za rok.", "tgt_summary": "La leucémie (du grec \"leukos\", blanc, et \"haima\", sang) est un cancer des cellules de la moelle osseuse (les cellules de la moelle produisent les cellules sanguines, d'où le terme parfois utilisé de \"cancer du sang\"), faisant partie des hémopathies malignes. ", "id": 2237203} {"src_title": "Hormony štítné žlázy", "tgt_title": "Hormone thyroïdienne", "src_document": [{"title": "Tvorba hormonů.", "content": "Folikulární buňky štítné žlázy aktivně vychytávají z krve jód ve formě anorganické soli (jodid sodný, jodid draselný) a pomocí enzymu thyroperoxidázy jej kovalentně váží na tyrosinové zbytky v molekule bílkoviny zvané thyreoglobulin. Jodované tyrosinové zbytky, buďto monojodtyrosin (MIT) nebo dijodtyrosin (DIT) následně kondenzují v trijodthyronin (MIT + DIT) nebo v tyroxin (DIT + DIT), tyto hormony jsou ale zatím neaktivní, stále navázané na thyreoglobulin. Zásoba neaktivních hormonů se hromadí ve folikulech štítné žlázy, kde tvoří koloid. Teprve po signálu, který je zprostředkován dalším hormonem, thyreotropinem (tyreotropní hormon, je syntetizován v adenohypofýze), se thyreoglobulin pomocí endocytózy dostane zpět do folikulárních buněk, kde se lysozomální proteázou odštěpí proteinová složka a hotové hormony se uvolní do krve.", "section_level": 1}, {"title": "Hormony v krvi.", "content": "V krvi převažuje tyroxin, který je pravděpodobně spíše prohormonem, je totiž mnohem méně účinný a v cílových buňkách je přeměněn na trijodthyronin. Přirozený poměr hormonů T4 a T3 vyloučených do krve je asi 20:1. Jen velmi málo hormonů štítné žlázy je v krvi volně, většina je vázána na bílkoviny, čímž ztrácí biologickou aktivitu, jen volné hormony jsou fyziologicky účinné. Normální hladina celkových hormonů štítné žlázy v krvi je asi 100 nmol/l tyroxinu a 1,8 nmol/l v případě trijodthyroninu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Ve tkáních je tyroxin enzymem monodejodázou metabolizován na trijodthyronin, který proniká cytoplasmatickou membránou do buněk, váže se na cytosolový transportní protein a je transportován do jádra, kde stimuluje jaderné receptory. Kromě toho působí také v mitochondriích. Zvyšují metabolický obrat, stimulují energetický metabolismus, zvyšují počet receptorů pro katecholaminy v srdečním svalu, což se projeví jako zvýšení srdeční frekvence a zvětšení síly stahů. Také zrychlují reflexní odpověď, mohou urychlovat zpětnou resorbci kostní tkáně, způsobují snížení hladiny cholesterolu v krvi, zřejmě také mají blíže neurčenou úlohu při hibernaci. Působí na všechny tkáně kromě mozku, sleziny a varlat, které pro hormony štítné žlázy nemají receptory.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Stejně jako ostatní hormony, musí být i sekrece hormonů štítné žlázy přísně regulována, aby se udržela homeostáze. Hlavním podnětem pro tvorbu a sekreci je thyreotropin, hormon předního laloku podvěsku mozkového-adenohypofyzy. Ten stimuluje aktivní transport jódu z krve do folikulárních buněk, jeho zabudování do thyreoglobulinu i vlastní sekreci hormonů. Tvorba thyreotropinu je pak řízena tyreotropin stimulujícím hormonem (TRH), který se tvoří v hypotalamu a jeho sekrece je tlumena vysokými hladinami trijodthyroninu a tyroxinu v krvi. Přebytečný tyroxin se také může metabolizovat na reverzní trijodthyronin, který je neúčinný.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatek hormonů štítné žlázy.", "content": "Dojde-li k poklesu hladiny tyroxinu a trijodthyroninu pod fyziologickou úroveň, objeví se projevy nedostatku. Velmi často je pokles syntézy hormonů způsoben nedostatkem jódu v potravě. Nejprve se štítná žláza snaží kompenzovat nedostatek tím, že se folikuly zvětší a zvýší se tak kapacita a schopnost buněk vychytat i to málo jódu, které je v krvi přítomno. Navenek se to projeví jako zvětšení štítné žlázy, struma. Některé antinutriční látky brání vstřebávání jódu a také způsobí vznik strumy, přestože je jódu jako takového v potravě dostatečné množství. U dospělých jedinců se hypofunkce štítné žlázy projevuje zpomalením metabolismu, objevuje se únava, pocit chladu, snížená výkonnost, poruchy paměti nebo soustředění, výrazné jsou změny na kůži, která je suchá a šupinatá, vlasy a nehty (stejně jako srst a drápy, v případě zvířat) jsou lámavé a ztrácí lesk. Tato porucha se nazývá hypothyreosa, neboli snížená funkce štítné žlázy. Také stoupá hladina cholesterolu v krvi, se všemi negativními důsledky (riziko aterosklerózy), postižený trpí zácpou, bolestmi svalů, u žen způsobuje poruchy cyklu a nepravidelnou ovulaci. U nenarozených dětí a novorozenců jsou důsledky vážnější - při nedostatku hormonů během vývoje mozku je důsledkem mentální retardace, kretenismus. Proto se u ohrožených novorozených dětí stanovuje v krvi tyroxin nebo thyreotropin a ti, kteří trpí jejich nedostatkem, jsou ihned léčeni hormonální substitucí. Léčba je ve většině případů bezproblémová a substituční terapie nemá žádné nežádoucí vedlejší účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Kalcitonin.", "content": "Mezi samotnými folikuly jsou uložené ještě další, parafolikulární buňky, které také produkují hormony, hlavně kalcitonin, kalcitropní hormon, který snižuje hladinu vápníku v krvi. Přestože kalcitonin je vlastně také produkován štítnou žlázou, pod pojmem hormony štítné žlázy se obvykle myslí jen hormony folikulárních buněk, tedy tyroxin a trijodhyronin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hormony štítné žlázy, tedy tyroxin a trijodthyronin, jsou hormony produkované folikulárními buňkami štítné žlázy. Součástí molekul těchto hormonů je jód, který buňky aktivně vychytávají z krve a k produkci hormonů je bezpodmínečně nutný. ", "tgt_summary": "Les hormones thyroïdiennes, c'est-à-dire la thyroxine (T) et la triiodothyronine (T), sont des hormones produites dans la thyroïde à partir d'iode et d'un acide aminé, la tyrosine. Celles-ci sont produites majoritairement sous forme de T. La T agit comme une prohormone, relativement peu active, qui est convertie en T, plus active. La conversion de la T en T a lieu dans les cellules cibles, sous l'effet d'une enzyme, la thyroxine. ", "id": 1665810} {"src_title": "Royal Aircraft Factory R.E.8", "tgt_title": "Royal Aircraft Factory R.E.8", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "R.E.8 (Reconnaissance Experimental 8) měl nahradit zastaralý a snadno zranitelný B.E.2. První prototyp vzlétl 17. června 1916 řízen kapitánem F. Goodenem, 5. července následovaný druhým prototypem. 16. července přelétl do Francie, kde byl zkoušen také brigádním generálem Brooke-Pophamem. První sériový kus byl dodán ke službě na západní frontě v listopadu téhož roku. První stroje měly tendenci padat do vývrtky, což vedlo k několika haváriím a dočasnému zákazu startu až do doby, kdy byla zvětšena mohutnost kýlu. R.E.8 byl větší a robustnější než B.E.2 a také lépe vyzbrojen synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm u pilota a jedním nebo dvěma Lewisy na oběžném kruhu Scarff u pozorovatele. Nejvíce letounů R.E.8 poháněl vzduchem chlazený vidlicový dvanáctiválec Royal Aircraft Factory R.A.F.4a s výkonem 150 hp (112 kW), stroje R.E.8A pak osmiválce Hispano-Suiza 8 o výkonu 200 hp (149 kW). Původně plánovaný motor Rolls-Royce Eagle nebyl nakonec používán kvůli nedostatečné kapacitě výroby. Koncovka výfuku byla nevhodně vyvedena nad horní křídlo, takže posádka nebyla před výfukovými plyny dostatečně chráněna. Podobně jako jeho předchůdci byl R.E.8 vhodný pro nasazení jako pozorovací, pro řízení dělostřelecké palby.", "section_level": 1}, {"title": "Na frontě.", "content": "První jednotkou nasazenou v boji na západní frontě byla 52. squadrona RFC, přesunutá do Francie 21. listopadu 1916. V únoru 1917 stroje převzala 59. squadrona a na typ se přezbrojila rovněž 21. squadrona. V dubnu 1917 následovaly squadrony číslo 6, 13, 42 a 53. V květnu a červnu R.E.8 dostaly 4., 5., 7., 9., 12., 15., a 16. squadrona. V září přišla na frontu poslední, 69. (australská) squadrona. Ovšem k oblibě typu, vedle ne zrovna vynikajících letových vlastností, nepřispěly ani ztráty utrpěné během dubna 1917 (smutně proslulý \"Bloody April\"). Například 13. dubna 1917 se při fotoprůzkumu šestice R.E.8 z 59. squadrony RFC (dva vybavené kamerami, další čtyři je doprovázely) setkala s šesti stíhači Jasta 11, vedených samotným Manfredem von Richthofen (sám sestřelil jeden z nich, šlo o jeden z jeho tří sestřelů toho dne). Všech šest letounů bylo ztraceno, přičemž pět ze šesti osádek letounů nepřežilo. Nutno ovšem podotknout, že průzkumné stroje měly mít původně stíhací doprovod dvanácti vlastních stíhačů, které ale průzkumné letouny minuly a tyto v kritických chvílích letěly osamoceně. Jiný výsledek potom ale samozřejmě nelze očekávat, za srovnatelných podmínek by dopadly stejně kupř. i německé dvoumístné stroje kategorie B či C (popř. jakýkoliv podobný typ). Do konce roku 1917 bylo R.E.8 vyzbrojeno celkem 17 squadron RFC na západní frontě (další čtyři na soluňské frontě a na Středním Východě), do příměří v listopadu 1918 to bylo stále 21 squadron RAF. Kromě leteckých sil britských, tedy RFC a RAF, a imperiálních, používala tento letoun u svých jednotek pouze Belgie, užívané 6. eskadrilou od července 1917 (22 kusů). Záhy po uzavření příměří došlo k vyřazení všech letounů R.E.8 z vojenské služby. I přes některá vylepšení byl R.E.8 považován za jeden z horších letounů první světové války i když se nakonec vyrobilo přes 4180 kusů, poslední objednávky 353 kusů byly zrušeny ihned na konci války. Krom Royal Aircraft Factory se na dodávkách podílely mj. firmy Austin Motor Co. v Birminghamu, Standard Motor Co. v Coventry, Siddeley-Deasy Motor Car rovněž v Coventry, Conventry Ordnance Works a D.Napier & Sons v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované letouny.", "content": "Jeden dochovaný exemplář R.E.8 (stroj sériového čísla F3556), který byl zrestaurován v roce 2004, se nachází v Imperial War Museum Duxford ve Velké Británii. Tento letoun byl původně vyroben firmou Daimler a přesunut do Francie v den příměří. Další R.E.8 se nachází v Bruselu v Belgii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royal Aircraft Factory R.E.8 byl britský jednomotorový dvoumístný dvouplošný průzkumný letoun (příležitostně používaný i jako lehký bombardovací), používaný v první světové válce. Vyvinula a vyráběla jej Royal Aircraft Factory ve Farnborough, Hampshire. Stroj byl vyráběn též v licenci.", "tgt_summary": "Le Royal Aircraft Factory R.E.8 est un avion biplan de reconnaissance et par la suite de bombardement de la Première Guerre mondiale construit par la société Royal Aircraft Establishment.", "id": 1474666} {"src_title": "Mario a kouzelník", "tgt_title": "Mario et le Magicien", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj začíná příjezdem německé rodiny do italského lázeňského městečka Torre di Venere. Ubytovali se v Grandhotelu, kde je poté číšník odmítl posadit k lepším stolům s odůvodněním, že jsou pouze pro „naše hosty“ – tedy Italy (hloupý fašismus). Jistá italská kněžna požadovala jejich odstěhování jen proto, že jejich děti mírně kašlaly, a ačkoliv doktor potvrdil jejich zdraví, pracovníci hotelu jim \"doporučili odstěhování\". Opustili tedy i tento příbytek a nakonec skončili v malém penzionku signory Angiolieri, kde se jim líbilo. V následujících dnech se pak setkávali na pláži s dalšími Italy, jejichž chování však bylo zvláštním způsobem strojené a umělé. Atmosféra toho místa pak byla velmi stísněná a nepříjemná. Nejlépe tuto náladu ztělesňoval malý italský chlapec. Při malém štípnutí rakem ztropil příšerné divadlo, přitom ale již druhý den se jal ničit ostatním dětem hrady z písku s ďábelskou radostí. Jednoho večera vyrazila rodina s dětmi na kouzelnické představení, avšak netušili jeho hrůzný konec. Začátek byl dosti zvláštní – kouzelník nejprve nechal obecenstvo téměř hodinu čekat a poté se na pódiu objevil malý mužík odpudivého vzhledu. Byl to kouzelník Cipolla. Začal se chlubit svými úspěchy v Římě a jiných velkých městech a narážel na bezvýznamnost publika vůči němu. V celém publiku začalo jeho chování vyvolávat smíšené pocity. Proti jeho urážlivým řečem se obořil jeden místní mladík. Kouzelník se zdál býti výborným řečníkem a začal nepřímo napadat onoho mladíka. Nakonec přišel až k němu a začal ho přesvědčovat, že má koliku a mladík se doopravdy začal svíjet v křečích. Obecenstvo začalo mít podezření, že ke svým „kouzlům“ používá hypnózu. Kouzelník svými hypnotickými schopnostmi vnucoval svoji vůli vybraným lidem z obecenstva, a tím je zesměšňoval přede všemi. Nejvíc šokoval diváky, když zhypnotizoval číšníka Maria a vnukl mu představu, že on je dívka, kterou miluje. Mario se mu vyznal, a tím odhalil svoji tajnou lásku k místní dívce. Dokonce kouzelníka i políbil. Potom ho kouzelník probudil a Mario, rozhořčený a ponížený, utekl z pódia pryč. Náhle se ale zastavil a zcela nečekaně vytáhl zbraň a zastřelil kouzelníka. Vyděšení účastníci byli zhrozeni Mariovým činem, ale zároveň to pociťovali jako osvobození od bezohledné manipulace s jejich myslí. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno např. všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario a kouzelník (1930, \"Mario und der Zauberer\") je novela německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929, který byl za svůj původ i za obsah svých děl pronásledován nacistickým režimem. Dílo zobrazením davové psychózy vyvolané demagogickým kejklířem varuje před fašismem a poukazuje na to, jak bezohlednost jedince může dohnat obyčejného člověka k nejstrašnějším činům. Roku 1994 novelu zfilmoval německý režisér Klaus Maria Brandauer.", "tgt_summary": "Mario et le Magicien (en allemand \"Mario und der Zauberer – Ein tragisches Reiseerlebnis\" ) est une nouvelle écrite par Thomas Mann en 1930.", "id": 1900553} {"src_title": "Krmítko", "tgt_title": "Mangeoire d'oiseaux", "src_document": [{"title": "Čím krmit?", "content": "Potrava vhodná do krmítek: slunečnicová semena, loupané ořechy, ovesné vločky, maso nakrájené na kousky, vnitřní sádlo, lůj. Co je nevhodné: čerstvé pečivo, uzeniny, slané a plesnivé potraviny a další. V únoru 2013 britští vědci publikovali studii, z níž vyplývá, že zimní přikrmování tukem negativně ovlivňuje snůšku vajec u sýkor modřinek v následujícím hnízdním období.", "section_level": 1}, {"title": "Ptáci u krmítek.", "content": "Krmítka v oblasti České republiky navštěvují především sýkory (modřinka, koňadra, babka, uhelníček i parukářka), pěnkavovití čížek lesní, stehlík obecný, hýl obecný a samozřejmě pěnkava obecná, z dalších druhů potom zvonek zelený, brhlík lesní, dlask tlustozobý, mlynařík dlouhoocasý. Krmítko mohou navštívit i větší ptáci, například sojka obecná nebo strnad obecný. Na jablka a hrušky je možné nalákat kosa černého nebo drozda kvíčalu. Sady a zahrady s nesklizeným ovocem často obsazují brkoslavové severní. Nežádoucí je přítomnost holubovitých ptáků: hrdličky zahradní, holuba hřivnáče a zdivočelého holuba domácího, kteří mohou šířit různá onemocnění včetně trichomonózy. Krmítka nemusí sloužit jen ptákům. Na ořechy, neloupané arašídy nebo suché plody lze přilákat také veverky obecné.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví a jeho ochrana.", "content": "Prostřednictvím krmítek se může přenášet řada nemocí. Například zvonci jsou velmi náchylní na onemocnění způsobené bakteriemi \"Trichomonas gallinae\". Při onemocnění je blokován trávící systém a postižení zvonci tak nemohou polykat potravu, jsou načepýření a letargičtí. Dalšími příznaky nemoci jsou zrychlené dýchání a zvracení. Nemoc se přenáší hlavně ve znečištěných a vlhkých krmítkách, proto je doporučeno je občas dezinfikovat a následně opláchnout horkou vodou. V případě zjištění nákazy je nutné na několik týdnů přerušit krmení a krmítka vyčistit. Onemocnění není přenosné na člověka, čištění lze tedy provádět bez obav o vlastní zdraví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krmítko pro ptáky je jakékoliv zařízení vhodné pro předkládání potravy pro ptáky. Používá se pro přikrmování ptáků především v zimě za holomrazů nebo při sněhové pokrývce, kdy ptáci obtížně hledají potravu.", "tgt_summary": "Une mangeoire à oiseaux est un dispositif installé à l'extérieur et qui contient de la nourriture destinée aux oiseaux sauvages. À l'origine, l'intention de cette activité était de suppléer le manque de nourriture pendant la saison hivernale. Les mangeoires procurent aux oiseaux une autre source de nourriture à une période où la neige et le froid rendent plus difficile l'accès aux aliments naturellement accessibles. Nourrir les oiseaux sauvages à l'aide de mangeoires est une activité répandue dans beaucoup de pays d'occident.", "id": 1340141} {"src_title": "Prstencová mlhovina", "tgt_title": "Nébuleuse de la Lyre", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M57 je v souhvězdí Lyry vidět jižně od velmi jasné hvězdy Vegy, která tvoří severovýchodní vrchol asterismu známého pod názvem letní trojúhelník. Leží přibližně ve 40 % vzdálenosti od hvězdy Sheliak (β Lyrae) ke hvězdě Sulafat (γ Lyrae). V triedrech 10x50 a malých dalekohledech o průměru 50 mm mlhovina vypadá jako slabá mlhavá hvězdička. Větší triedr 20x80 může pomoci obtížně rozeznat její kruhový tvar. Pomocí malého dalekohledu se dá za vhodných podmínek snadno nalézt a ukáže se v něm jako malý kotouček. V dalekohledech kolem 100 mm průměru může být rozeznán její prstencový tvar a oválný vzhled. Větší dalekohledy odhalí několik tmavších míst na východním a západním okraji prstence i slabší mlhu uvnitř disku. Nejvhodnější období k jejímu pozorování na severní polokouli připadá na léto, přesněji od června do října, ale v oblastech severního mírného podnebného pásu je viditelná po většinu nocí během roku. Na jižní polokouli může být její pozorování obtížné, zvláště jižně od mírného podnebného pásu, ale patří zde mezi typické objekty jižní zimy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Mlhovinu objevil Charles Messier 31. ledna 1779 během pozorování komety a o pár dní později ji pozoroval i Antoine Darquier de Pellepoix. Kvůli matoucí Messierově zmínce o Darquierovi byl až do roku 2017 považován za objevitele této mlhoviny Darquier, ale Giovanni Maria Caglieris a Donald Olson toto prvenství vrátili Messierovi. Darquier mlhovinu popsal takto: \"„velká jako Jupiter a vzhledem připomíná vybledlou planetu.“\" Tento popis Messier přidal i do svého katalogu a je možné, že se jím inspiroval William Herschel, objevitel planety Uran, když tento druh mlhovin pojmenoval jako \"planetární mlhoviny\". Messier i Herschel se domnívali, že je tento objekt tvořen spoustou slabých hvězd, které svými dalekohledy nejsou schopni rozeznat. V roce 1800 objevil hrabě Friedrich von Hahn slabou hvězdu uprostřed mlhoviny. Později v roce 1864 zkoumal William Huggins spektrální vlastnosti mnoha mlhovin a u některých, mezi nimi u M57, objevil zvláštní jasné spektrální čáry, jaké vyzařuje horký fluoreskující plyn. Z toho Huggins usoudil, že většina planetárních mlhovin není tvořena mnoha nerozlišitelnými hvězdami, jak se dříve předpokládalo, ale že jsou to ve skutečnosti mlhavé objekty.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Planetární mlhoviny vznikají, když hvězda malé nebo střední hmotnosti, jako je Slunce, ve svém jádru vyčerpá zásoby vodíku. V tomto období se mění stavba hvězdy takovým způsobem, aby byla dosažena nová rovnováha umožňující další pokračování jaderné fúze. Vnější vrstvy se proto rozšíří a z hvězdy se stane červený obr. Kvůli dosažení rovnováhy se také zvýší vnitřní teplota hvězdy a přitom mohou být odvrženy povrchové vrstvy hvězdy, a to buď postupným způsobem nebo během několika prudkých výbuchů. Tato rozšiřující se plynná obálka potom utvoří mlhovinu kulového tvaru, kterou osvětluje ultrafialové záření ústřední hvězdy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Mlhovina je od Země vzdálena přibližně 2 000 až 2 300 světelných let. Její hvězdná velikost je 8,8 a jak je u většiny planetárních mlhovin běžné, fotograficky má hvězdnou velikost menší, pouze 9,7. Za dobu 50 let se její úhlová velikost zvětšila rychlostí zhruba 1 úhlové vteřiny za století, což je v souladu s její pozorovanou rychlostí rozpínání 20 až 30 km/s. Skutečný rozměr mlhoviny je asi 0,9 světelného roku. Odhaduje se, že pozorovaná část mlhoviny se začala rozpínat před 1 610 ± 240 lety. Mlhovinu osvětluje uprostřed ní sídlící bílý trpaslík s proměnnou hvězdnou velikostí 15,75 a hmotností zhruba 0,6 hmoty Slunce. Celá vnitřní část mlhoviny má modrozelené zbarvení, které je způsobeno dvakrát ionizovaným kyslíkem (OIII) se spektrálními čarami 495,7 a 500,7 nm. Tyto spektrální čáry vznikají jen ve velmi řídkém prostředí, kde se nachází pouze několik málo atomů v krychlovém centimetru. V okrajových částech mlhoviny je červená barva způsobena emisními čarami vodíku (656,3 nm), které jsou součástí Balmerovy série. K červenému zbarvení této oblasti přispívají i čáry ionizovaného dusíku (NII, 654,8 a 658,3 nm).", "section_level": 1}, {"title": "Stavba mlhoviny.", "content": "M57 je příkladem bipolární planetární mlhoviny, což je třída planetárních mlhovin, která se vyznačuje dvěma osově souměrnými laloky, a proto má při pohledu podél hlavní osy souměrnosti prstencový vzhled. Zdá se, že má tvar velmi protaženého sféroidu s velkým nahuštěním hmoty v oblastech rovníku. Osa symetrie mlhoviny je od Země odkloněna o přibližně 30°. Výzkumy stavby této planetární mlhoviny ukazují, že se v ní vyskytují uzlíky, které jsou v mlhovině pěkně symetricky rozmístěné. Tyto uzlíky jsou vidět pouze jako obrysy, které stíní světlo přicházející z rovníkového prstence mlhoviny. M57 může uvnitř obsahovat emisní čáry dusíku NII, které by vycházely z vrcholků uzlíků mířících směrem k ústřední hvězdě. Ovšem mnohé z těchto uzlíků jsou neutrální a dají se pozorovat pouze ve spektru jako absorpční čáry. Přítomnost těchto uzlíků ukazuje, že jsou pravděpodobně umístěny blíže k ionizační frontě, než je tomu v planetární mlhovině IC 4406 v souhvězdí Vlka. Některé uzlíky mají velmi rozvinuté ohony, které jsou mnohdy viditelné i ve viditelném spektru. Hloubkové snímky mlhoviny ukazují rozsáhlou obálku o průměru až 3,5′, která je připomínkou předchozího hvězdného větru ústřední hvězdy. Ještě hlubší širokoúhlé snímky také potvrdily, že se kolem mlhoviny nachází přinejmenším čtyři ještě vzdálenější laloky, které vysílají především záření ionizovaného kyslíku OIII.", "section_level": 1}, {"title": "Ústřední hvězda.", "content": "Ústřední hvězdu mlhoviny objevil hrabě Friedrich von Hahn v roce 1800, ale první přesvědčivý důkaz její přítomnosti v mlhovině přinesl až fotografický snímek maďarského astronoma Jenő Gotharda, který pořídil 1. září 1886 na své observatoři v Herény (součást Szombathely). Tento snímek pořídil běžným zrcadlovým dalekohledem o průměru 10 palců (254 mm) a pomohl mu rozšířit všeobecné povědomí o významu astrofotografie při studiu mlhovin. V průběhu uplynulých 2 000 let hvězda vyčerpala poslední zbytky své zásoby vodíku a opustila asymptotickou větev obrů. Nemůže již získávat energii jadernou fúzí a na konci svého hvězdného vývoje se přibližuje přeměně na bílého trpaslíka. Hvězda teď obsahuje především uhlík a kyslík a obepíná ji slabá obálka složená z lehčích prvků. Hmotnost hvězdy je přibližně 0,61 až 0,62 hmotnosti Slunce a její povrchová teplota je kolem 125 000 K. V tomto období je hvězda 200x jasnější než Slunce a její hvězdná velikost je 15,75.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prstencová mlhovina (také Messier 57, M57 nebo NGC 6720) je planetární mlhovina v souhvězdí Lyry. Je to jedna z nejznámějších mlhovin. Její prstencový vzhled je způsoben tím, že je směrem k Zemi natočena jedním pólem. Při pozorování z její roviny rovníku by měla vzhled podobný mlhovině Činka (M27). ", "tgt_summary": "La Nébuleuse de la Lyre (en anglais '), cataloguée dans le Catalogue de Messier sous le nom M57, est une nébuleuse planétaire située dans la constellation de la Lyre. Sa forme caractéristique lui vaut également le surnom de nébuleuse de l'Anneau. Elle a entre et. ", "id": 284301} {"src_title": "Truman Capote", "tgt_title": "Truman Capote", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Truman Capote se narodil v New Orleansu v Louisianě sedmnáctileté Lillie Mae Faulkové a obchodníku Archelausu Personsovi. Když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli a svěřili ho do péče příbuzným z matčiny strany, kteří žili v Monroeville v Alabamě. Vychovávala ho vzdálená příbuzná, Nanny Rumbley Faulková. V Monroeville se seznámil a spřátelil s pozdější kolegyní spisovatelkou, Harper Leeovou. (Posléze ho inspirovala k vytvoření postavy Idabel v románu \"Jiné hlasy, jiné pokoje\". Harper Leeová ho na oplátku „zvěčnila“ v postavě Dilla ze své knihy \"Jako zabít ptáčka\".) Kromě těchto dvou spřízněných duší se Capote s mnoha lidmi nestýkal. Byl samotářské dítě, ještě před nástupem do školy se sám naučil číst i psát a většinu času trávil s knížkou a poznámkovým blokem. V deseti letech začal s prvními literárními pokusy. Tou dobou si také vysloužil přezdívku „Buldok“, nejspíše proto, že „Buldok Truman“ nápadně připomínalo jméno tehdy oblíbené filmové postavy, detektiva Bulldoga Drummonda. Roku 1933 se přestěhoval do New Yorku za svou matkou a jejím druhým manželem Josephem Capotem, kubánským obchodníkem s textilem, který ho adoptoval. Od té doby používá jméno Truman García Capote. Slibná budoucnost rodiny se ocitla v troskách, když vyšlo najevo, že Joseph Capote je defraudant, načež paní Capoteová spáchala sebevraždu - předávkovala se prášky na spaní. V jedenácti letech začal Capote podle svých slov brát psaní velice vážně. Každý den trávil psaním bezmála tři hodiny a byl jím takříkajíc posedlý. Roku 1935 nastoupil do školy Trinity. Pokračoval na vojenské akademii svatého Josefa. V roce 1939 se přestěhoval do Greenwiche ve státě Connecticut, kde navštěvoval tamější střední školu a přispíval do školního časopisu a novin. V roce 1942 složil závěrečné zkoušky opět v New Yorku na soukromé škole Dwight School v Upper West Side. Dodnes je tam každoročně jeho jménem udílena literární cena. V roce 1941 Capote zakončil své vzdělávání a nastoupil do deníku The New Yorker. Vydržel pro něj pracovat následující dva roky. Po letech o svém prvním zaměstnání napsal: „Nebylo to žádná úžasná práce, prakticky všechno, co obnášela, bylo třídit komiksy a vystřihovat z novin. I tak jsem ale měl štěstí, že jsem ji dostal, především proto, že jsem se rozhodl nikdy nevkročit s jakýmkoli vzděláníchtivým úmyslem do vysokoškolské posluchárny. Cítil jsem, že člověk prostě buď je spisovatelem, anebo není, a žádná kombinace profesorů nedokáže jeho výsledky ovlivnit. Pořád se domnívám, že jsem měl pravdu, alespoň co se mne samotného týče.“", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krátké prózy.", "content": "Mezi lety 1943 a 1946 Capote napsal řadu povídek, z nichž jmenujme třeba \"Miriam\", \"Z mého pohledu\", \"Ty stěny jsou chladné\", \"Mít vlastního norka\" a především \"Zavřete poslední dveře\", za kterou v devatenácti letech obdržel cenu O. Henryho. V rozhovoru pro The Paris Review v roce 1957 odpověděl Capote na otázku, jak píše povídky, takto: „Každá povídka přináší své vlastní technické problémy, takže nelze techniku psaní zobecňovat. Je jasné, že tady neplatí nic tak určitého jako „dvakrát dvě jsou čtyři“. Najít pro povídku tu správnou formu prostě znamená si uvědomit nejjednodušší způsob, jak vyprávět daný příběh. Dá se snadno ověřit, jestli autor vystihl obsah své povídky přirozeně: je možné si po jejím přečtení představit, že se to stalo jinak, anebo naprosto umlčela vaši představivost a zdá se vám absolutně konečná? Tak jako pomeranč. Stejně jako pomeranč je něco, co se přírodě povedlo přesně tak, jak to má být.“ V roce 1943 se Capote pustil do svého prvního románu, nazvaného \"Letní plavba\". Jedná se v něm o poměr mezi dcerkou z vysoce postavené rodiny Grady O ́Neillovou a dozorcem na parkovišti jménem Clyde Manzer. Capote později prohlásil, že rukopis zničil, a ten byl proto považován za jednou provždy ztracený. Ovšem jak vyšlo před pár lety najevo, roku 1966 ho ukradl člověk, kterého si Capote najmul, aby mu hlídal jeho brooklynský byt. V roce 2005 byla tedy \"Letní plavba\" konečně vydána v nakladatelství Random House.", "section_level": 2}, {"title": "Následující romány.", "content": "Prvním dílem byl román z prostředí amerického jihu \"Jiné hlasy, jiné pokoje\" – 1948, česky vyšel v roce 1988 a autor zde popisuje dospívání čtrnáctiletého chlapce v téměř magické atmosféře amerického jihu. Dále vydal sbírku povídek \"Strom noci\" – 1949, česky vyšla 1978. Za tuto sbírku byl oceněn cenou O. Henryho. V roce 1951 vydal novelu \"Luční harfa\", česky vyšla 1965 a 1978. Dalším dílem je \"Snídaně u Tiffanyho\" z roku 1958, česky vyšla v roce 1969, kde jsou vykresleny osudy mladé americké dívky, která sní svůj americký sen o bohatství a stále více se zaplétá s americkou mafií, námět z této knihy se stal i podkladem pro scénář ke stejnojmennému hollywoodskému filmu – viz Snídaně u Tiffanyho (film). Psychologické dílko \"Chladnokrevně\", které je románem-dokumentem, bylo vydáno 1965, téhož roku vyšlo i česky, další vydání v roce 1968, 1990. Jedná se o autentickou rekonstrukci vyvraždění jedné kansaské rodiny. Posledním dílem byla sbírka povídek \"Hudba pro chameleony\", česky vyšla pod názvem \"Ručně vyřezávané rakvičky\" – 1983. Mimo literární tvorbu se věnoval i filmu, ztvárnil mnoho filmových postav, například hlavní roli v detektivní komedii \"Vražda na večeři\".", "section_level": 2}, {"title": "Konec života.", "content": "Zemřel 25. srpna 1984 v Los Angeles za nevyjasněných okolností, pravděpodobně na následky dlouhodobého užívání drog a alkoholu. Až posmrtně vyšlo torzo dlouho avizovaného románu \"Vysněné modlitby\" (1988).", "section_level": 1}], "src_summary": "Truman Capote (30. září 1924 New Orleans – 25. srpna 1984 Los Angeles) byl americký spisovatel, herec a novinář. Po rozvodu rodičů o něj od jeho čtyř let pečovali příbuzní, což také velmi ovlivnilo jeho tvorbu. Již během školní docházky vytvořil první literární dílka, v deseti letech se zúčastnil literární soutěže. Přesto jeho cesta k tomu, aby byl profesionálním spisovatelem, vedla přes práci tanečníka, pomocné síly v redakci časopisu, herce, atd. ", "tgt_summary": "Truman Capote, de son nom de naissance Truman Streckfus Persons, est un écrivain américain né le à La Nouvelle-Orléans et mort le à Los Angeles. Il est l'auteur de romans, nouvelles, reportages, portraits, récits de voyages, souvenirs d'enfance, ainsi que de deux adaptations théâtrales de ses écrits antérieurs et de deux scénarios de films.", "id": 44247} {"src_title": "Grozný", "tgt_title": "Grozny", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Grozný byl vybudován v Čečenské neboli též Grozněnské rovině na březích řeky Sunžy (odtud i jeho čečenský název \"Соьлжа-ГӀал\"а, česky „\"Město na Sunže“)\". Čečenská rovina, na jejímž území žije většina obyvatel Čečenska, je na severu ohraničena Těrským, Sunženským a Grozněnským hřebenem, na západě Nazraňskou vrchovinou, na východě Gudermeským hřebenem a na jihu tzv. Černými horami – severním předhůřím Velkého Kavkazu. Grozný je vzdálen od Moskvy 2007 km jižním směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima v oblasti Grozného má kontinentální charakter s vcelku mírnými zimami a dlouhým horkým létem. Jelikož město není chráněno před severními větry, může docházet i k větším poklesům teplot, v zimě proto bývají zaznamenány i mrazy pod -20 °C. V letním období, kdy teplota ve městě nezřídka překračuje 35 °C i 40 °C, se srážky vyskytují nepravidelně. Nejvíce srážek připadá na měsíc červen, nejméně na leden.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1994, před začátkem první čečenské války, bylo v Grozném registrováno zhruba 387 500 obyvatel, v průběhu obou čečenských válek tento počet poklesl přibližně na polovinu. V roce 2002 mělo město 210 720 obyvatel., k 1. 1. 2016 se jejich počet zvýšil na 287 410. Z celkového počtu tvoří 93,7% Čečenci a 3,3% Rusové, menší počet obyvatel se hlásí k jiným národnostem - ingušské, kumycké, avarské, lezginské, tabasaranské, tatarské a dalším.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Kavkazské války.", "content": "Vybudování Grozného je bezprostředně spojeno s historii Kavkazské války. V letech 1801–1813 se součástí Ruského impéria stalo gruzínské Kartli-Kachetinské carství a některé, převážně ázerbájdžánské, zakavkazské chanáty. Mezi těmito území však zůstala neobsazená oblast severního Kavkazu, jejíž obyvatelstvo, zejména horské kmeny, se odmítalo pokořit ruské nadvládě. V roce 1816 se stal vrchním velitelem ruských vojenských sil na Kavkaze generál Alexej Petrovič Jermolov, který přišel se zásadní změnou strategie boje s kavkazskými horaly. Místo jednotlivých trestních výprav, které neměly náležitý efekt, prosazoval strategii úplného obklíčení dosud odbojných oblastí. Po dobytí těchto území mělo být jejich ovládnutí zajištěno mj. i zničením zdejších historických sídel a nedobrovolným přesídlením horalů do nížin. Součástí této strategie obklíčení horských oblastí Kavkazu bylo budování posádkových pevností na klíčových místech, střežících přístup do hor. V roce 1817 zahájil generál Jermolov přesun levého křídla kavkazské linie směrem na jih od řeky Těrek k Sunže. V téže době byl dobudován a silněji opevněn tzv. \"Nazraňský redut\" neboli pevnost Nazraň na ingušském území a na středním toku Sunžy byla založena pevnost \"Pregradnyj Stan\". Poté následovalo vybudování pevnosti Groznaja (rusky \"Грозная\", což znamená \"Hrozivá\"). Pevnost Groznaja byla založena 22. června roku 1818 na místě předtím zlikvidovaných čečenských aulů Kuli-Jurt, Staraja Sunža, Alchan-Ču, Džima-Čečan a Solža-Jurt (na území hlavního města Čečenska se původně nacházelo celkem 20 aulů, které byly zničeny generálem Jermolovem). Místo pro výstavbu pevnosti mělo svůj strategický význam, neboť se nacházelo necelých 7 km od ústí Chankalské soutěsky, skrze niž vedla jedna z přístupových cest do horských oblastí. Pevnost, na jejíž budování bylo nasazeno 5000 ruských vojáků, byla dokončena za 4 měsíce. Groznaja byla vybudována na půdorysu pravidelného šestiúhelníku, v jehož rozích byly bastiony, na kterých stála děla. Pevnost byla obklopena 20 metrů širokým příkopem. V roce 1825 začalo kolem pevnosti vyrůstat poměrně málo chráněné předměstí s civilním obyvatelstvem. Po vybudování Grozné následovala coby pokračování tzv. \"Sunženské opevněné linie\" výstavba dvou pevností na dagestánském území – pevnosti Vnězapnaja (rusky \"Внезапная\", tj. \"Překvapivá\", \"Náhlá\") v roce 1819 a v roce 1821 pevnosti Burnaja (\"Бурная\", česky \"Bouřlivá\"). V roce 1840 v Grozném sloužil jako voják v hodnosti poručíka Tenginského pěšího pluku básník Michail Lermontov. V říjnu roku 1850 pevnost navštívil následník trůnu Alexandr Nikolajevič, budoucí ruský car Alexandr II. V letech 1851–1854 pevnost několikrát navštívil mladý hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj, který v té době sloužil na Kavkaze.", "section_level": 2}, {"title": "Město Grozný.", "content": "Dne 30. 12. 1869 byl pevnosti a k ní přilehlým sídlům udělen statut města, které bylo přejmenováno na Grozný (). Počátkem 90. let 19. století byla v okolí Grozného zahájena těžba ropy a 1. 5. 1893 byla uvedena do provozu větev Vladikavkazské železnice, spojující Groznyj s Beslanem. Grozný se začal bouřlivě rozvíjet a postupně se stával významným průmyslovým centrem celé oblasti. V roce 1914 byl vybudován ropovod Grozný – Petrovsk-Port (\"Петpовск-Поpт\", pozdější hlavní město Dagestánu Machačkala). Tento ropovod byl prvním zařízením svého druhu na území Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1917.", "content": "Městu Groznému se nevyhnuly události, které následovaly na jaře roku 1917 po vzniku Prozatímní vlády v Rusku. Město bylo zpočátku řízeno tzv. Občanským výborem, později od listopadu 1917 místním sovětem, načež v prosinci Grozný dobyly čečenské oddíly tzv. kavkazské \"Divoké divize.\" Jejich vláda byla vzápětí vystřídána Vojensko-revolučním výborem, který byl ustaven v lednu 1918 po dobytí města Rudou armádou. Ten řídil město jen do počátku dubna, kdy Grozný ovládli vojáci Kavkazské dobrovolnické armády generála Vrangela. Definitivně převzali vládu nad městem vojáci Rudé armády v roce 1920 a Čečensko a Ingušsko se poté staly součástí Horské autonomní sovětské socialistické republiky, která vznikla na území bývalé Terské oblasti. Tato Horská SSR byla rozdělena na 7 národnostních okruhů. Grozný se stal hlavním městem Čečenského národnostního okruhu, avšak jen do roku 1922, kdy vznikla Čečenská autonomní oblast. Grozný však její součástí nebyl, neboť mu byl určen vlastní autonomní statut. Součástí Čečenské AO se stal až od 1. 4. 1929. Od 15. 1. 1934 byl Grozný správním střediskem Čečensko-ingušské autonomní oblasti, od 5. 12. 1936 pak hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky. V letech 1926–1928 byl v Grozném vybudován vodovod.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a deportace.", "content": "V roce 1942 byly ze skupiny německých armád Jih vyčleněny části, které měly za úkol dobýt ropná ložiska v oblasti Grozného a Baku. Směrem k čečenské metropoli němečtí vojáci postupovali podél železniční tratě Prochladnyj – Grozný. Boje o přístup k městu proběhly zejména v oblasti Malgobeku a Ordžonikidze (Vladikavkazu). Německým silám se nakonec nepodařilo ke Groznému proniknout, před ústupem v říjnu 1942 alespoň rozbombardovaly grozněnská ropná pole, zásobníky s ropou a rafinérie. Během několika dní se však místním hasičům podařilo zvládnout obrovské požáry, při kterých hořela i hladina řeky Sunžy, a dodávky ropy pro sovětskou armádu a válečný průmysl mohly být brzy obnoveny. Po násilném vysídlení Čečenců a příslušníků dalších kavkazských národů, k němuž došlo koncem února 1944, byl Grozný ustanoven 7. 3. 1944 centrem Grozněnského okruhu Stavropolského kraje. O pouhé dva týdny později, 22. 3. 1944, byl statut města opět změněn a Grozný se stal správním střediskem samostatné Grozněnské oblasti. Po rehabilitaci Čečenců a Ingušů, vysídlených do Kazachstánu, a po jejich návratu do vlasti byl 9. 1. 1957 Grozný ustanoven hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Na přelomu 20. a 21. století.", "content": "Po rozpadu SSSR Všelidový kongres čečenského národa, jehož předsedou byl Džochar Dudajev, vyhlásil dne 1. 10. 1991 rozdělení Čečensko-Ingušska na Ingušskou republiku a suverénní Čečenskou republiku s hlavním městem Grozným. Město bylo těžce zasaženo během první a druhé čečenské války. V lednu roku 1995 probíhaly velké boje kolem tzv. prezidentského paláce, budovy bývalého republikového Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Město, které se v letech 1995–1999 stalo cílem masívních útoků obou bojujících stran, se proměnilo v trosky, střed Grozného byl prakticky zcela zničen.", "section_level": 2}, {"title": "Budování moderní metropole.", "content": "Příjetím zákona č. 44 ze dne 27. 6. 2008 o ustanovení samosprávného celku města Groznyj a vymezení jeho hranic byl Parlamentem Čečenské republiky položen základ pro budoucí rozvoj čečenské metropole. Grozný je rozdělen na 4 základní městské okresy: \"Zavodskij rajon\" (\"Заводской район\" – 1), \"Leninskij rajon\" (\"Ленинский район\" – 2), \"Oktjabrskij rajon\" (\"Октябрьский район –\" 3) a \"Staropromyslovskij rajon\" (\"Старопромысловский район\" – 4). Každý z těchto okresů je rozčleněn na dalších pět územně-administrativních obvodů (\"территориально-административный округ\" – TAO)", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Dne 5. 10. 2011 byla dokončena první etapa výstavby obchodního a bytového komplexu \"Groznyj-City\" (\"Грозный-Сити\"), sestávajícího ze sedmi výškových budov. Součástí komplexu, vybudovaného na ploše 4,5 ha, je 5 obytných domů s celkovým počtem 700 bytů, 30patrová administrativní budova a 28patrový pětihvězdičkový hotel. Dne 3. 4. 2013 v jedné z výškových budov – 145 metrů vysoké čtyřicetiposchoďové věži „Olymp“ (\"\"Олимп\"\") – propukl požár. Podle některých svědectví při výstavbě mrakodrapu byly z úsporných důvodů použity nevhodné stavební materiály, neodpovídající protipožárním předpisům. Ihned po požáru byly zahájeny opravy. Rekonstrukce věže, přejmenované na „\"Fénix“\", byla dokončena již na podzim roku 2013. Součástí plánů 2. etapy výstavby komplexu \"Groznyj-City\" je vybudování 400 metrů vysokého multifunkčního objektu, tzv. \"Achmat-Tower\" (\"Ахмат Тауэр\"), pojmenované na počest někdejšího čečenského prezidenta Achmata Kadyrova. Výstavba tohoto mrakodrapu, stylizovaného do podoby čečenské středověké obranné věže, který má být jednou z nejvyšších budov v Evropě, byla zahájena v roce 2016. V letech 2006–2011 byl v Grozném vybudován stadión pro 30 597 diváků „\"Achmat-Arena“\" (úplný název stadiónu je \"Спорткомплекс имени Ахмат-Хаджи Кадырова\"). \"Achmat Arena\" je domácím hřištěm fotbalového klubu Terek Groznyj. Podle vzoru istanbulské Modré mešity byla v letech 2006–2008 v centru Grozného na břehu řeky Sunžy postavena v klasickém osmanském stylu mešita „Srdce Čečenska“. Mešita je vybudována na ploše 5000 m2 a je jedním z největších islámských svatostánků na světě. Mešita je součástí tzv. Islámského komplexu v Grozném, ke kterému přináleží též Ruská islámská univerzita. Počínaje rokem 2004 byl v Grozném postupně rekonstruován pravoslavný chrám archanděla Michaela, jehož budova byla silně poškozena během obou čečenských válek.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a vzdělání.", "content": "V Grozném je několik divadelních scén. Mezi přední z nich patří činoherní \"Grozněnské ruské Lermontovovo divadlo\" (\"Грозненский русский драматический театр имени М. Ю. Лермонтова\"), které má domovskou scénu v nové budově, dokončené v roce 2012. Dále v Grozném působí Čečenské státní Nuradilovovo divadlo (\"Чеченский государственный\" \"драматический театр имени Х. Нурадилова\"), \"Čečenské státní divadlo mladého diváka\" a \"Čečenské státní divadlo Serlo\". V Grozném sídlí Národní knihovna Čečenské republiky a Dětská knihovna Čečenské republiky. Během První čečenské války v letech 1994–1995 byla budova Národní knihovny zcela zničena a veškeré její fondy byly buď spáleny, nebo rozkradeny. Dne 23. 5. 2013 byla slavnostně otevřena nová budova čečenské Národní knihovny. Tento objekt získal první místo v kategorii staveb na festivalu \"„Tradice a novátorství v architektuře severního Kavkazu“\", který se konal v Nalčiku v roce 2013. V metropoli Čečenska působí Čečenská státní filharmonie, Státní symfonický orchestr Čečenské republiky a soubor „Vajnach“. Podobný osud jako Národní knihovna mělo i Národní muzeum Čečenské republiky. Jeho budova byla během čečenských válek zničena a fondy muzea byly z 90 % rovněž zničeny nebo zcizeny. V letech, jež následovaly po válce, pracovalo muzeum v provizoriu až do 5. 10. 2012, kdy byla slavnostně otevřena nová budova Národního muzea. V Grozném působí Čečenská státní univerzita, založená v roce 1938. Čečenská metropole je rovněž sídlem Grozněnské státní technické univerzity ropného průmyslu (\"Грозненский государственный нефтяной технический университет имени\" \"академика М. Д. Миллионщикова\"), který byl založen v roce 1920, a Čečenského státního pedagogického institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Kromě ropného průmyslu působí v čečenské metropoli některé strojírenské závody. Dále je zastoupen elektrotechnický a potravinářský průmysl, energetika a též výroba stavebního materiálu a nábytku. Veřejná doprava na území města je organizována převážně maršrutkami, jezdícími po určených linkách. Před rokem 1994 bylo v Grozném několik trolejbusových linek. Jejich poválečná obnova byla do roku 2016 ve stadiu přípravy projektové dokumentace. V Grozném bývala též tramvajová síť, budovaná od roku 1932. Tato síť, na níž bylo provozováno 8 tramvajových linek, byla zcela zničena během První čečenské války. V Grozném jsou čtyři autobusová nádraží, odkud vyjíždějí spoje do měst a obcí v Čečensku i do větších vzdáleností – například do Moskvy, Mineralných Vod, Nalčiku, Astrachaně, Rostova na Donu, Majkopu, Saratova, Stavropolu či Samary. Existuje též mezinárodní autobusová linka Grozný – Baku. V čečenské metropoli končí železniční trať Gudermes – Grozný. Z nádraží, vybudovaného v roce 1893, vyjíždějí jak příměstské vlaky, tak i dálkové spoje do Moskvy a Volgogradu. Železniční spojení z Grozného do Nazraně nebylo po válce obnoveno. První letiště bylo v Grozném vybudováno v roce 1938, nové letiště bylo dokončeno v roce 1970. Toto letiště bylo rovněž poškozeno v průběhu válek na přelomu 20. a 21. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grozný (čečensky \"Соьлжа-ГӀал\"а, \"rusky Грозный\") je hlavní město Čečenské autonomní republiky Ruské federace. Žije zde obyvatel. Město bylo založeno jako ruská vojenská pevnost v roce 1818, během expanze Ruského impéria do Střední Asie.", "tgt_summary": "Grozny (en ; en, \"Sölƶa-Ġala\") est la capitale de la république de Tchétchénie, au sein de la fédération de Russie. Sa population s'élève à 287 410 habitants en 2016.", "id": 1928974} {"src_title": "Fermiho paradox", "tgt_title": "Paradoxe de Fermi", "src_document": [{"title": "Řešení Fermiho paradoxu.", "content": "K návrhu rozřešení Fermiho paradoxu nejsou nutné pokročilé znalosti matematiky a fyziky, a proto se mnohá řešení objevila poprvé ve sci-fi literatuře a až později byla publikována v literatuře odborné. Různé teorie vysvětlující Fermiho paradox lze v zásadě rozdělit do tří skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Mimozemšťané neexistují.", "content": "Je možné předpokládat, že inteligentní život schopný mezihvězdné komunikace je ve vesmíru natolik vzácný a neobvyklý jev, že žádná jiná civilizace nedosáhla vyššího stupně vývoje než lidstvo. Některé z překážek, které mohou stát v cestě vzniku inteligentního života na jiných planetách: Je také možnost, že každá civilizace je v nějakém svém bodu vývoje zničena buďto sama sebou, anebo jinými civilizacemi ještě předtím, než dospějí k mezihvězdné komunikaci: Stephen Webb, který ve své knize \"Kde tedy všichni jsou\" shrnuje většinu teorií, které by mohly vysvětlit Fermiho paradox, se kloní k tomu, že právě kombinace výše uvedených překážek je důvodem, proč je lidstvo v Galaxii a možná i v celém vesmíru jediným inteligentním druhem. Tento fyzik odhaduje, že v Mléčné dráze se může vyskytovat až 10 000 planet s vícebuněčnými eukaryotickými organismy, ale Země je pravděpodobně jediná planeta, jejíž obyvatelé jsou schopni meziplanetární komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Mimozemšťané existují, ale dosud nedošlo ke kontaktu.", "content": "Pokud připustíme, že se ve vesmíru vyskytují jiné civilizace na vyšším stupni vývoje než lidstvo, vyvstává otázka, proč o nich dosud nevíme. To lze vysvětlit například:", "section_level": 2}, {"title": "Mimozemšťané existují a část lidstva s nimi komunikuje.", "content": "Tyto názory lze řadit spíše do sféry nevědeckých, konspiračních teorií. Existuje například názor, že v tzv. Oblasti 51 v americkém státě Nevada vědci zkoumají mimozemšťany a jejich technologie. Někdy se soudí, že mimozemšťané lidstvo kontaktovali v minulosti a dnes na tento kontakt můžeme najít stopy – např. obrazce na planině Nazca lze vidět pouze z velké výšky, takže je záhadou, proč je lidé bez možnosti létat vůbec vytvářeli. Velkým propagátorem názoru, že vývoj lidstva významně ovlivnily návštěvy mimozemšťanů, je švýcarský spisovatel Erich von Däniken. Do této kategorie spadají také scénáře, které tvrdí, že Země pro mimozemšťany slouží jako \"zoo\", \"rezervace\" či \"biologická testovací stanice\". Scénář zoologické zahrady navrhl v roce 1973 John Ball, který argumentuje tím, že lidstvo buduje mimo nedotčenou přírodu přírodní rezervace a zoologické zahrady, aby se různé druhy mohly dál vyvíjet přirozeně. Upozorňuje na možnost, že mimořádně vyspělá civilizace pro náš rozvoj zařídila na Zemi právě takovou rezervaci. K interakci mezi nimi a námi podle Balla nedochází proto, že oni si nepřejí být nalezeni. Scénář interdiktu (rozšíření předešlého scénáře) navrhl v roce 1987 Martyn Fogg. Přináší důvody, proč všechny planety nesoucí život jsou pro vyspělé mimozemské civilizace nedotknutelné. Další rozšíření – hypotéza planetária (Stephen Baxter) předpokládá, že svět, v němž žijeme, je virtuální simulace orientovaná tak, aby vytvářela iluzi, že jsme ve vesmíru jedinou inteligentní civilizací. Filozof Nick Bostrom obhajuje simulační argument zhruba následovně: Je pravděpodobné, že žijeme v počítačové simulaci v tom smyslu, že existujeme ve virtuální realitě simulované na počítači a postavené rozvinutou civilizací. I váš mozek je podvrh. V části \"Je vesmír podvrh\" Daviesovy knihy \"Kosmický jackpot\" je tato možnost poměrně vážně diskutována. Paul Davies a Stephen Webb jsou teoretickými fyziky, lze tedy očekávat, že se zabývají úvahami, které jsou logicky konzistentní. Úvahy Stanisława Lema (viz \"Suma Technologiae\") zvažují možnost, že civilizace po dosažení technologické singularity se dramaticky promění tak, že s námi již nemají v podstatě nic společného. Jejich ovlivňování vesmírných jevů je pro nás natolik nesrozumitelné, že je považujeme za přirozené přírodní jevy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fermiho paradox je zjevný rozpor mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a tím, že není jakýkoliv důkaz o kontaktu s nimi. ", "tgt_summary": "Le paradoxe de Fermi est le nom donné à une série de questions que s'est posées le physicien italien Enrico Fermi en 1950, alors qu'il débattait avec des amis de la possibilité d'une vie et d'une visite extraterrestre. ", "id": 368957} {"src_title": "Speciální efekty", "tgt_title": "Effets spéciaux", "src_document": [{"title": "Techniky.", "content": "Techniky speciálních efektů jsou technologie vytvářející speciální efekty, které jsou u filmové tvorby jedny z nejdůležitějších. Zkráceně se jim může říkat SFX nebo VFX (Special effects). Speciálních technologií je mnoho: jednak ty, které jsou pro využití v reálné scéně, např. s herci nebo s předměty, a dále ty, které se aplikují počítačovými programy pro 3D grafiku. Nejčastěji používané je klíčovací pozadí (například vchází do scény drak, dinosauři či hrady na ostrovech), když se natáčí ve studiu. Motion capture se využívá pro realistické animace osob či zvířat – jsou naneseny body na lidské tělo a propojeny s postavou v animačním programu, jako tomu bylo např. ve filmech \"Avatar\", \"Pán prstenů\", \"\", \"Zrození Planety opic\" (2011) nebo \"Úsvit planety opic\" (2014). K dosazení 3D objektu do reálné scény se užívá Match Moving / 3D Camera Tracking, jde o uvedení statického objektu jen na jeden bod. Další zvláštní technologií může být digitální kompozice. Jako programy pro tento účel se používá např. 3D's Max / Cinema 4D, který slouží pro animace a realistické simulace (např. ohně a vody), nejpoužívanější je ale Adobe After Effects (AAE). Optical Flares dosazuje do scény umělá světla a zachycení na určitý bod pomocí 3D Camera Trackingu. Element 3D dosazuje 3D model do scény (nejčastěji auta, stromy, budovy). Premiere Pro se používá se k celkovému střihu videí a filmu. O některé pluginy na AAE a programy pro filmové efekty se stará společnost The Foundry. Programy k Adobe After Efects a Premiere Pro: NUKE (použit ve filmu \"Světová Válka Z\"), MODO (pomáhá při realizaci budov), MARI (použit ve filmu \"Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana\"), KATANA, COLORWAY. Pluginy do AAE: KEYLIGHT (slouží k vyklíčování zeleného či modrého klíčovacího pozadí a nahrazení jiné scény či vloženou osobu před tímto pozadím do reálné scény), CAMERATRACKER (slouží k uchycení nějakého objektu k určitému místu ve scéně) a KRONOS (pro rozmazání některých rychlých scén, použito ve filmu \"\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Speciální efekty se používají ve filmu, televizi, fotografii a zábavním průmyslu k realizování takových obrazů a scén (např. bitvy v kosmu), které jsou běžnými způsoby nedosažitelné. ", "tgt_summary": "Les effets spéciaux sont des techniques utilisées au cinéma pour créer l’illusion d’actions et simuler des objets, des environnements, des personnages ou des phénomènes qui n’existent pas dans la réalité ou qui ne pourraient pas être filmés au moment du tournage. On parle aussi de trucages, ou truquages.", "id": 1169287} {"src_title": "Newcastle upon Tyne", "tgt_title": "Newcastle upon Tyne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Newcastle, v té době známý jako \"Pons Aelius\", byl založen římským císařem Hadriánem. Pozůstatky valu, který nechal postavit na obranu před útoky ze severu, jsou v Newcastle viditelné dosud, zvláště podél \"West Road\" a dále na východ u \"Wallsendu\". Poté co Římané opustili Británii, stalo se město součástí mocného anglosaského království \"Northumbria\" a v té době bylo označováno jako \"Monkchester\". Po několika konfliktech s Dány a zpustošení severní části města po vzpouře proti Normanům, byl \"Monkchester\" téměř celý zničen. Normané si uvědomovali strategickou polohu města a tak Robert Curthose, syn Viléma I. Dobyvatele, zde nechal roku 1080 postavit dřevěný hrad, a tak bylo město od té doby nazýváno \"Novum Castellum\" nebo také Newcastle. Ve středověku byl Newcastle nejsevernějším anglickým opevněním. Kolem města byla postavena kamenná zeď vysoká téměř 8 m, na ochranu proti vetřelcům v hraniční válce proti Skotsku. Roku 1174 byl v Newcastle uvězněn skotský král William. Ve 14. století město odolalo třem útokům skotských vojsk. Král Karel I. udělil městu právo těžit ve východní Anglii uhlí. Tento monopol umožnil Newcastle jeho rozvoj, ale měl vliv i na okolní města, což působilo rivalitu, která se projevuje doposud. V anglické občanské válce Newcastle stálo na straně krále a roku 1644 bylo napadeno Cromwellovými skotskými spojenci. Vděčný král pak městu udělil právo používat motto \"Fortiter Defendit Triumphans\" (Triumf hrdinské obrany). Ironií osudu byl král Karel I. Skoty vězněn v Newcastle v období let 1646 až 1647. Po krátkou dobu v 17. století Newcastle exportoval k pobřeží v severním Yorkshire velké množství moče na výrobu ledku pro textilní průmysl. V 18. století bylo město největším tiskařským centrem v zemi po Londýně, Oxfordu a Cambridge a Literární a filosofická společnost, založená roku 1793, svými erudovanými debatami a velkým počtem knih v několika jazycích předběhla Londýnskou knihovnu o půl století. Newcastle se stal největším producentem skla na světě. Největší podíl na rozvoji města v té době však měla jeho role jako významného exportéra uhlí. V 19. století se hlavními obory rozvoje Newcastle staly stavitelství lodí a těžký průmysl a město se stalo významným činitelem průmyslové revoluce. Mezi inovace, které mají svůj původ v Newcastle a blízkém okolí, je možno zařadit bezpečnostní lampu, Stephensonovu první parní lokomotivu, elektrickou žárovku Josepha Swana, parní turbínu, která měla významný vliv na pohon lodí, a výrobu levné elektrické energie. V druhé polovině 20. století došlo k poklesu významu těžkého průmyslu a velký podíl na ekonomice města mají kancelářské komplexy a maloobchody.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Newcastle se nachází na severovýchodu Anglie. Vlastní město se rozkládá na severním břehu řeky Tyne. Z pohledu geologie jsou významným faktorem velké zásoby uhlí. I když místní podloží obsahuje především černé uhlí, nachází se zde i jalové podloží anglického svrchního karbonu a svrchní jury. Podnebí v Newcastle je mírné i když znatelně teplejší než v některých jiných oblastech stejné zeměpisné šířky, v důsledku působení teplého Golfského proudu. Vlivem pozice v deštném stínu severních Penin patří k místům s nejmenším úhrnem srážek v rámci Velké Británie. Větry vanoucí v okolí města mají převážně jihozápadní směr.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Newcastle je v rámci Anglie na 20. pořadí v počtu obyvatel a Tynesidská konurbace je v rámci Anglie na 5. pořadí. Podle sčítání obyvatel z roku 2001 má samosprávná oblast Newcastle asi 259 500 obyvatel. Spolu s metropolitními distrikty North Tyneside (cca 190 000 obyvatel), South Tyneside (cca 150 000 obyvatel) a Gatesheadem (cca 200 000 obyvatel) má konurbace Newcastle-Gateshead asi 799 000 obyvatel. Průměrný věk obyvatel Newcastle, vycházející ze stejných pramenů, je 37,8 let (národní průměr – 38,6). Asi 98,1% obyvatel je bělochů (národní průměr 91.3%). Dalšími etniky zastoupenými v Newcastle jsou Pákistánci s 1,9%, Indové s 1,2% a menší i když významné menšiny Číňanů a Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Správu metropolitního distriktu Newcastle vykonává městská rada (\"Newcastle upon Tyne City Council\"), která má 78 členů. Distrikt je rozdělen do 26 volebních obvodů z nichž každý je v radě zastoupen třemi členy. Volební obvody Newcastle:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na severním okraji města, asi 11 km od centra města poblíž \"Pontelandu\", se nachází letiště Newcastle. Ročně odbaví asi 5 miliónů cestujících a je jedním z nejrychleji se rozvíjejících letišť ve Velké Británii. V roce 2006 byly na letišti provozovány linky do asi 80 míst světa.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Newcastle a jeho okolí je vybaveno hustou sítí autobusové dopravy, která je koordinována společností \"Nexus\", výkonným orgánem \"Tyne and Wear Passenger Transport Executive\". Autobusová linky jsou provozovány především společnostmi \"Go North East\", \"Arriva\" a \"Stagecoach North East\". V červnu 2005 byla uvedena do provozu autobusová síť \"Quayside Transit\", využívající autobusy s hybridním diesel-elektrickým pohonem produkujícím menší množství emisí. Náklady na tento projekt dosáhly 5 miliónů liber.", "section_level": 2}, {"title": "Metro.", "content": "Roku 1904 vybudovala North Eastern Railway systém elektrické příměstské železniční dopravy, která spojovala oba břehy řeky Tyne a severní předměstí. Tento systém byl transformován na Tyne and Wear Metro, které bylo rozšířeno až na letiště Newcastle International, \"Tynemouth\" a \"South Hylton\" v Sunderlandu. Je jedním že čtyř systémů metra ve Velké Británii. Je označováno jako první moderní britský systém lehké kolejové dopravy. Ročně přepraví asi 40 miliónů pasažérů a je řízen \"Tyne and Wear Passenger Transport Executive\". Je druhým největším metropolitním železničním systémem Velké Británie.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Železniční stanice Newcastle Central byla první zastřešenou železniční stanicí na světě a byla inspirací pro mnoho dalších železničních stanic ve Velké Británii. Její nádherné neoklasicistní průčelí navrhl architekt John Dobson a stanice byla navržena ve spolupráci s Robertem Stephensonem. Byla slavnostně otevřena roku 1850 královnou Viktorií. První spoj provozovala společnost \"North Eastern Railway\". V současnosti je hlavní stanicí na trase \"East Coast Main Line\" a \"Cross Country Route\". Společnost \"GNER\" zajišťuje pravidelné spoje s půlhodinovou frekvencí do Londýna. Cesta do hlavního města trvá necelé tři hodiny. Další společnosti Virgin Trains, Northern Rail a Transpennine Express zajišťují spojení do Birminghamu, Bristolu, Carlisle, Edinburghu, Glasgow, Leedsu, Liverpoolu a Sheffield.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hlavní dopravní tepny v oblasti Newcastle:", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Newcastle má také přístup k mezinárodnímu přístavišti trajektů, nacházejícím se v blízkém městě \"North Shields\". Otdud vyjíždějí trajekty do Amsterdamu, Kristiansandu, Gothenburgu, Stavangeru, Haugesundu a Bergenu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "V poslední době došlo ke znatelnému růstu v v počtu divadel v Newcastle. Nejvýznamnějším divadlem je Theatre Royal, které je více než 25 let hostitelem vyjezdních představení souboru Royal Shakespeare Company. Dalšími známými divadly jsou Tyne Opera House, Newcastle Playhouse (v současné době v rekonstrukci), Live Theatre, People's Theatre a Gulbenkian Studio. Ve městě a jeho blízkém okolí se nacházejí některé další sály například sál v radnici, \"Newcastle Arena\" a \"Sage Gateshead\".", "section_level": 2}, {"title": "Nákupní centra.", "content": "V centru města se nachází několik nákupních center. Největším z nich je centrum na Eldon Square, kde se nachází i největší obchodní dům společnosti \"Fenwick\" ve Velké Británii a obchod společnosti \"John Lewis\", který je často uváděn jako první obchodní dům ve Velké Británii. Hlavní nákupní ulicí města je Northumberland Street. Ve zprávě z roku 2004 byla tato ulice označována jako oblast s nejvyšším nájemným mimo Londýna. Dalšími nákupními centry jsou relativně nové komplexy \"Eldon Garden\" a \"Monument Mall\", \"Newgate Centre\", \"Leazes Arcade\" a tradiční \"Grainger Market\". Na předměstí jsou významnými nákupními středisky \"Gosforth\" a \"Byker\".", "section_level": 2}, {"title": "Sály.", "content": "Největším hudebním sálem v Newcastle je \"Metro Radio Arena\", která pojme 11 000 návštěvníků. Nachází se na jižním okraji centra města, nedaleko od \"Centre for Life\". V sálu městské radnice, který pojme až 2 000 posluchačů, se každý měsíc pořádají koncerty zaměřené především na sólová vystoupení. Obě místní univerzity mají vlastní velké sály které pojmou asi 2 000 návštěvníků. 14. října 2005 byl otevřen další kultrurní sál pro až 2 000 posluchačů – \"Carling Academy Newcastle\".", "section_level": 2}, {"title": "Tisk.", "content": "V Newcastle jsou vydávány místní noviny společnosti Trinity Mirror \"Evening Chronicle\" a \"Journal\" a volně šířené \"Metro\". Dalším časopisem je módní měsíčník \"Crack\" podobný londýnskému \"Time Out\". Humoristický časopis pro dospělé \"Viz\" pochází z Jesmondu, obvodu v Newcastle.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a rádio.", "content": "Centrála \"Tyne Tees\", pobočky společnosti ITV, se nedávno přestěhovala z \"City Road\" do nových kanceláří ve finančním centru \"Watermark\", poblíž \"Metro Centre\". Regionální ředitelství BBC sídlí na \"Barrack Road\" na severu města. Odsud vysílá i \"BBC Radio Newcastle\". Soukromý sektor je zastoupen mimo jiné rozhlasovou stanicí \"Metro Radio\", sídlící v budově u kruhového objezdu poblíž \"Swan House\" poblíž \"Tyne Bridge\", \"Century FM\", sídlící v Gatesheadu a \"Galaxy 105-106\" vysílající ze studia ve \"Wallsendu\". V průběhu školního roku vysílá z \"Newcastle University\" studentské rádio \"Newcastle Student Radio\".", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Křesťanské náboženství vyznává asi 70% obyvatel. Dalším významněji zastoupeným vyznáním je islám s asi 3,6%. Asi 16% obyvatel uvádí, že je bez vyznání. V Newcastle se nachází dvě katedrály – anglikánská Newcastle Cathedral, s elegantní věží pocházející z 14. století, a římskokatolická St Mary Cathedral postavená Augustem Puginem. Kardinál Basil Hume se narodil v roce 1923 v Newcastle. Jeho socha stojí nedaleko St Mary. Nedochovaly se žádné známky o přítomnosti židovské komunity v Newcastle před rokem 1830, i když se traduje jejich přítomnost již od roku 1775. Israel Brodie, první hlavní rabí, který byl pasován na rytíře, se narodil v Newcastle roku 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Newcastle se nachází dvě univerzity. Newcastle University, která obdržela v roce 2000 titul \"Sunday Times University of the Year\" a novější Northumbria University, založená roku 1992 která byla roku 2005 zvolena \"Times Good University Guide\" \"Nejlepší novou univerzitou\". Ve městě se dále nachází 11 škol financovaných místními úřady a 7 soukromých středních škol. Dále se zde nachází mnoho státem financovaných škol například \"Gosforth High School\", \"Heaton Manor\", \"St Cuthbert's\", \"Kenton School\" a \"Sacred Heart\". Newcastle College je největší všeobecně vzdělávací vysokoškolskou institucí na severovýchodě. Centre for Life, první biotechnologické centrum ve Velké Británii, se nachází v středu města nedaleko od hlavního nádraží. Toto centrum je prvním krokem v záměru městské rady vytvořit z Newcastle \"město vědy\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Newcastle má bohatou sportovní historii. Je sídlem fotbalového klubu který hraje Premier League Newcastle United F.C. a ragbyového klubu Newcastle Falcons. Sportovní hala \"Metro Radio Arena\" je domovskou arénou pro tým ledního hokeje Newcastle Vipers a basketbalový klub \"Newcastle Eagles\". Místní plochodrážní tým \"Newcastle Diamonds\" trénuje na stadiónu \"Byker\" v Brough Parku, který je také využíván pro chrtí dostihy. Koňské dostihy jsou pořádány na závodišti v Gosforth Parku. Nejznámějším dostihem je závod o \"Northumberland Plate\", který je pravidelně pořádán od roku 1838. Newcastle je také místem startu \"Great North Run\", největšího půlmaratonu na světě. Trasa závodu vede přes \"Tyne Bridge\" a Gateshead do cíle v \"South Shields\" u pobřeží moře. Dalším známým atletickým podnikem je závod na 10 km \"Blaydon Race\", pořádaným od roku 1981 v nedalekém Balydonu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Převážná část budov v centru města je postaveno v neoklasicistickém stylu a v nedávné době byly výrazně obnoveny. Pochází hlavně z 30. let 19. století a jejich autory byli Richard Grainger a John Dobson. Grey Street, která se zatáčí kolem Grey's Monumentu a vede dále k řece Tyne je řazena mezi jedny z nejhezčích anglických ulicí. Část historického Grainger Townu byla v 60. letech 20. století zbořena z důvodu stavby obchodního centra na Eldon Square.", "section_level": 2}, {"title": "Parky a veřejná prostranství.", "content": "Bezprostředně na severozápad od centra města se rozkládá \"Laizes Park\", založený roku 1873 na základě petice 3 000 dělníků pro \"snadný přístup k veřejnému prostranství za účelem udržování zdraví a pro rekreaci\". Na jednom jeho okraji se nachází St James' Park, kde sídlí stadión fotbalového klubu Newcastle United, a vytváří tak výraznou dominantu při pohledu na město od jihu. Další rozsáhlou oblastí zeleně jsou Town Moor nacházející se na sever od centra města. Svou rozlohou jsou větší než Hyde Park a Hampstead Heath dohromady a svobodní občané města mají právo pást zde svůj dobytek. Na rozdíl od jiných měst, kde existují podobná práva, je tato možnost v Newcastle využívána a tak je možno vidět pasoucí se dobytek nedaleko od rušného centra města. Roklina řeky \"Ouseburn\" na východě města, známa jako Jesmond Dene tvoří další populární rekreační oblast v dosahu města.", "section_level": 2}], "src_summary": "Newcastle upon Tyne, často zkracovaný jen na Newcastle, je město a metropolitní distrikt rozkládající se na severním břehu řeky Tyne v regionu Severovýchodní Anglie.", "tgt_summary": "Newcastle upon Tyne (), souvent appelée Newcastle, est une ville britannique, située en région de l'Angleterre du Nord-Est, dans le comté métropolitain de Tyne and Wear, dont elle est le chef-lieu, sur la rive nord du fleuve Tyne. La ville, dirigée par un lord-maire, a une population d'environ habitants (recensement 2011), ce qui fait d'elle la première ville du Nord-Est de l'Angleterre, devançant sa voisine Sunderland, et la d'Angleterre. Newcastle est le centre de l'agglomération du Tyneside, cinquième agglomération la plus peuplée d’Angleterre. ", "id": 810976} {"src_title": "Christiaan Barnard", "tgt_title": "Christiaan Barnard", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dobách jeho mládí vládl v Jihoafrické republice značný neklid, především kvůli častým válkám černých proti bílým. Barnardovi byli chudá búrská rodina. \"Adam Barnard\", chudý kazatel Armády spásy, měl manželku \"Elizabeth\", která se věnovala výchově svých čtyř synů. Tři z nich \"Jan, Christian a Marius\" vystudovali vysokou školu, z toho Christian a Marius lékařskou fakultu v Kapském městě. Christian promoval v roce 1946 a byl potom praktickým lékařem v malém městě Ceresu, posléze pracoval na své Alma mater Groote Schuur v Kapském městě. Později se dostal do USA a začal se věnovat kardiochirurgii. Po kratším období, které strávil v JAR se opět vrátil do Ameriky. Bratr Marius byl také kardiochirurgem a integrální součástí transplantačního týmu. Chris Barnard byl třikrát ženatý. První manželku \" Alettu Gertruidu Louw\" si vzal roku 1948. Měli spolu dceru \"Deirdre\" a syna \"Andrého\", který se stal také lékařem. Ve středním věku, již jako ženatý otec neunesl \"André\" závislost na opiátech a spáchal sebevraždu. Barnard byl zastáncem eutanázie a proti sebevraždám obecně nic nenamítal. Samozřejmě smrt syna ho velmi zasáhla. Druhou ženou byla o 28 let mladší \"Barbara Zoellner\" (19), se kterou se oženil roku 1970. Z manželství vzešli dva synové \"Frederick Christiaan\" a \"Christiaan Alexander \" a k rozvodu došlo v roce 1982. Naposledy potřetí se prof. Barnard oženil v roce 1988 s \"Karin Setzkorn\" (22) (rozvod proběhl v roce 2000), která byla o celých 50 let mladší. I tento svazek dal Barnardovi syna Armina. Po první transplantaci srdce se stal dozajista nejslavnějším lékařem světa. Setkával se státníky ve všech světadílech, sám ve svých memoárech popsal několik \"hvězdných vztahů\" (nejznámější s \"Ginou Lollobrigidou).\" Byl blízkým přítelem herce \"Petera Sellerse,\" který se léčil s těžkou ischemickou chorobou srdeční po několika infarktech na jeho oddělení v Kapském městě. Barnard byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů nejen jako transplantolog, ale i jako osoba, která dostává nejvíce dopisů od svých fanoušků. Slavnou operaci provedl v nemocnici Groote Schuur v Kapském Městě v JAR. Zemřel o nedělním ránu 2. září 2001 v Pafosu na Kypru u bazénu hotelu Coral Bay. Příčinou smrti byl astmatický záchvat. Celý život trpěl artritidou, která mu občas komplikovala život při operačních výkonech. Christiaan Barnard navštívil v září roku 1969 Československo (9.-12. září). Byl pozván do Brna na konferenci \"\"Přístrojová technika pro transplantace a náhrady srdce\"\", kterou v Brně pořádal tamní Výzkumný ústav zdravotnické techniky. Při této příležitosti obdržel Zlatou pamětní medaili Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a rovněž pak v Praze obdržel obdobný artefakt od pražského medailéra a akademického sochaře \"Milana Knoblocha\".", "section_level": 1}, {"title": "Chirurgie.", "content": "V nemocnici v Kapském městě se začal věnovat vědecké práci a vymyslel nové způsoby léčby zánětu mozkových plen a střevních onemocnění. Díky tomu se mu podařilo získat dvouleté stipendium na Minnesotské univerzitě v Minneapolis v USA, kde se mohl konečně věnovat kardiochirurgii. Po návratu do Kapského města v roce 1958 provedl svoji první operaci na otevřeném srdci u pacientky černé pleti. Vytvořil chirurgický tým a úspěšně se věnoval transplantaci ledvin. Jako první použil nový chirurgický postup, který znamenal kompletní léčbu transpozice velkých cév a Ebsteinovy anomálie. Poté absolvoval další stipendijní pobyt ve Spojených státech, tentokrát v Richmondu, kde již v roce 1966 promýšlel metodiku transplantace srdce. Po mnoha pokusech na psech ji úspěšně provedl na lidském pacientovi, který měl těžkou a nevyléčitelnou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "První transplantace srdce.", "content": "O transplantacích srdce Barnard přemýšlel velmi dlouho, častým problémem byla však infekce. Postupně zlepšoval metodiku této operace a po několika pokusech se rozhodl konečně srdce transplantovat člověku. 3. prosince 1967 (na operačním sále sv. Karla nemocnice Groote Schuur v Kapském městě) transplantoval srdce \"obchodníkovi se zeleninou\" \"Louisi Washkanskymu\", který měl srdeční vadu a umíral na selhání. Srdce, které mu bylo voperováno, patřilo mladé dívce \"Denise Darvallové\", která se stala obětí autonehody. Samotná transplantace byla úspěšná a vyvolala celosvětovou senzaci. Následně se však dostavily komplikace a pacient po 18 dnech zemřel na zápal plic. Barnard se nedal odradit a v operacích se rozhodl pokračovat. Další pacient, kterého operoval byl stomatolog \"Philip Blaiberg \" (2. ledna 1968), který žil po operaci 563 dní (přibližně 1 rok a 5 měsíců). V době rehabilitace napsal knihu \"Pohled na vlastní srdce (Looking at My Heart)\", protože byl prvním člověkem na světě, který držel své srdce v dlaních. První ženou, které prof. Barnard transplantoval srdce byla v dubnu 1969 \"Dorothy Fisherová\". V 70. letech byly navíc objeveny léky proti infekci, které ještě znásobily počet úspěšně provedených transplantací. Dnes je transplantace srdce krajní možností léčení těžkých postižení tohoto pro život nezbytného orgánu. Chris Barnard odešel z místa přednosty kardiochirurgického oddělení nemocnice Groote Schuur k 31.12.1983. Poté nastoupil na místo vědeckého pracovníka a poradce v Baptistickém zdravotním centru v Oklahomě,(USA) s dvojnásobným platem oproti předešlému pracovišti.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Chris Barnard napsal dvě autobiografie. První nese název \"Jeden život\" (One Life,1969). Druhá se jmenuje \"Druhý dech, 1994\" (The Second Life, 1993). Dále je autorem:", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentární filmy.", "content": "Chris Barnard byl i spolutvůrcem dokumentů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Christiaan Neethling Barnard (8. listopadu 1922 – 2. září 2001) byl jihoafrický chirurg, který jako první provedl úspěšnou transplantaci srdce. Narodil se v Jihoafrické republice, poté vystudoval lékařství v Kapském městě (JAR) a znalosti z kardiochirurgie získal v USA. Později se znovu vrátil do vlasti a stal se profesorem chirurgie v Kapském městě.", "tgt_summary": "Christiaan Barnard, né le à Beaufort West (Union d'Afrique du Sud) et mort le à Paphos (Chypre), est un chirurgien cardiaque sud-africain, qui devint célèbre pour avoir réussi la première transplantation cardiaque en 1967.", "id": 755344} {"src_title": "Evenkové", "tgt_title": "Evenks", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za nejstarší předky Evenků jsou pokládáni nositelé Glazkovské kultury, žijící v 2. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu a na horním toku Amuru. Během 1. tisíciletí př. n. l. migrovali na sever, kde asimilovali a částečně vytlačovali starší jukagirské a částečně i jenisejské obyvatelstvo. Právě v této době si předkové Evenků osvojili chov sobů. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí do etnogeze Evenků zasáhli předkové Jakutů, migrující na sever povodím Leny. Jakuti a Evenkové na sebe vzájemně působili přebíráním prvků kultury i jazyka. Poněkud jinak probíhal vývoj jižních a východních Evenků. Jejich předkové byli podmaněni svými vzdálenými příbuznými, Džürčeny, kteří v 8. století v povodí Amuru a Ussuri vytvořili království Bochaj. Džürčeni se živili chovem dobytka a prasat, pěstováním pšenice a prosa. Předkové Evenků byli vazaly džurčenských vládců, věnovali se sběru ženšenu, říčních perel a lovu kožešinové zvěře, což byl hlavní artikl obchodu mezi Džürčeny a Čínou. Roku 1115 dokonce Džürčeni ovládli Peking a založili v severní Číně císařskou dynastii Ťin. V polovině 12. století se Džürčeni dostali do sporu s Mongoly, jejichž chána Ambagaje roku 1156 zavraždili. Jeho prasynovec Čingischán v letech 1215–1234 říši Džürčenů dobyl. Evenky si však Mongolové nikdy nepodmanili. Přímými potomky Džürčenů jsou Mandžuové, podíleli se také na etnogenezi Nanajců a spolu s nivchskými kmeny také Oročů a Ulčů. Džürčeni však ovlivnili i kulturu jižních a východních Evenků, kteří pod jejich vlivem začali chovat dobytek, koně a obdělávat půdu. Od počátku 17. století na území Evenků ze západu pronikali ruští kozáci, kteří od Evenků vybírali \"jasak\" - daň placenou ve formě kožešin. Zároveň na jihu usilovali o podmanění Evenků Mandžuové, což vyvolalo neúspěšné povstání náčelníka Bombogora. Ten sice dokázal sjednotit kmeny jižních a východních Evenků, byl však mandžuským vojskem poražen a roku 1640 zabit. V 19. století byla část Evenků formálně obrácena na pravoslavné křesťanství, ve skutečnosti ale dál zůstali šamanisty. Za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni se vzdát svého tradičního způsobu života a pracovat na státních farmách. Sovětská vláda potlačovala jazyk a většinu tradic.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní situace.", "content": "Po zániku Sovětského svazu dostali Evenkové možnost obnovit svou kulturu a tradice, včetně šamanství a chovu sobů. Velkým problémem zůstává alkoholismus. Na území Ruska je častá asimilace s Rusy. Na území Mongolska a Číny je situace podobná, zejména co se týče asimilace s majoritním etnikem.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazykem Evenků je evenčtina z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovládá jí ještě přibližně 30 000 osob. Hlavním jazykem je však pouze pro necelých 16 000 Evenků, ti ostatní používají v každodenní komunikaci spíše ruštinu nebo čínštinu. Evenčtina se dělí na tři skupiny dialektů: severozápadní, jimiž se hovoří severně od Nižní Tunguzky, jihozápadní mezi Jenisejem a Vitimem a východní mezi Vitimem a Ochotským mořem. Dialekty se rozlišují výslovností sykavek, hlásce \"s\" ve východních dialektech odpovídá na severozápadě \"h\" a na jihozápadě \"š\".", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí hlavně slovo šaman, které už v 17. století uvedl do literatury ruský kněz protopop Avvakum, který se s šamany Evenků setkal během svého vyhnanství na Sibiři. Dodnes si mnozí Evenkové udržují tradiční šamanistické náboženství, i když byli ovlivnění pravoslavným křesťanstvím. Nejvyšší evencký bůh se nazývá \"Ekšarí\" – bůh tajgy. Mezi další důležitá božstva patří \"Dilača\" – sluneční božstvo nebo zlý duch Chargi. Evenkové věří, že dříve zde byla pouze voda, země málo a člověk neměl kde kočovat. Mamut jménem \"Cheli\" se rozhodl člověku pomoc a svými kly vytáhl z vody velký kus země, na kterém se usídlili všichni lidé.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Evenky můžeme rozdělit podle tradičního způsobu života do tří skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Evencký kalendář.", "content": "Tak jako jiné přírodní národy si i Evenkové vytvořili kalendář, v němž jsou jednotlivé měsíce nazvány podle typických činností nebo dění v přírodě. Názvy měsíců jsou obdobné jako u kalendářních systémů severoamerických indiánů, některé názvy si přímo odpovídají, např. březen - měsíc vran, červen - měsíc trávy. Evenkové slaví příchod nového roku v období zimního slunovratu. Názvy měsíců jsou následující.", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Mezi folklór řadíme ústní tradice (písně, příběhy), tradiční odívání, tradiční kuchyni a jiné. Evenkové mají folklór podobný hlavně folklóru etnických skupin Sibiře tunguzo-mandžuské jazykové větve altajské rodiny – Evenové, Oročové, Nanajci.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební a taneční tradice.", "content": "K důležitým prvkům evenckého folklóru patří zpěv, při kterém se napodobují zvuky zvířat (hlavně ptáků) a kruhové tance. Kruhové tance, tzv. \"chora\" spočívají v tom, že lidé v kruhu tancují rychleji nebo pomaleji podle rychlosti písně, kterou zpívají. Zde je evencká píseň:", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kuchyně.", "content": "Mezi nejdůležitější složky evencké kuchyně patří produkty ze soba, tedy maso, mléko a vnitřnosti. Kromě masa ze sobů používají Evenkové maso z ryb a jiných zvířat žijících v tajze. Evenkové konzervují maso tak, že ho usuší. Usušené a na plátky nakrájené maso se nazývá \"chulikta\". Chybějící vitamíny Evenkové doplňují různými lesními plody, jako například brusinkami. K dalším tradičním pokrmům evencké kuchyně patří \"óma\" – chlebová placka z nekvašeného těsta. K tradiční nápojům patří sobí mléko a \"brága\" (kvas) – nízkoalkoholický nápoj z cukru, vody a chlebového droždí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evenkové (, \"Evenki\"), též zvaní Tunguzové, jsou z části kočovný národ čítající asi 67 000 osob (2009) v Rusku, Číně a Mongolsku. Žijí na střední a východní Sibiři, hlavně mezi řekami Jenisej a Lena, ale i kolem Amuru a Ochotského moře a na Sachalinu. Nejvíce jich je soustředěno v bývalém Evenckém autonomním okruhu, od roku 2007 součásti Krasnojarského kraje. Zhruba polovina Evenků žije v Číně, malá část i v Mongolsku.", "tgt_summary": "Les Evenks ou Ewenkis (russe : ; ) constituent l'un des peuples Toungouses de Sibérie (Russie et Nord-Est de la Chine). Leur langue est une langue toungouse, l'evenki. Les Evenks forment au total une population d'environ. Les Evenks ne pratiquent pas tous la même religion ; certains pratiquent le lamaïsme, d'autres sont orthodoxes et d'autres encore restent dans un système animiste articulé autour du chamanisme. Ils constituent également l'une des nationalités de Chine où, selon le recensement de 2000, ils seraient autour de. ", "id": 1632945} {"src_title": "Česká konfese", "tgt_title": "Confessio Bohemica", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Jedinou legální konfesí vedle katolicismu byl v českých zemích před rokem 1575 (staro-)utrakvismus, jehož právní postavení bylo upraveno basilejskými kompaktáty, jimž se museli formálně přizpůsobit i luteráni, zatímco Jednota bratrská byla de iure zakázána. Za vlády Maxmiliána II. se snažily české nekatolické stavy dosáhnout legalizace své víry zavedením augšpurské konfese, panovníka však přiměly jen ke zrušení kompaktát (1567). Největší šance se naskytla roku 1575, kdy Maxmilián svolal zemský sněm, který měl projednat nové daně a korunovaci Maxmiliánova syna Rudolfa českým králem. Při zahájení sněmu 21. února 1575 přistoupil panovník na to, že nejprve budou projednávány konfesní otázky. Luteránskou většinu sněmu vedl Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, který připravoval společný postup s českými bratry. Staroutrakvisté vedení Janem z Valdštejna se odmítli na tomto postupu zúčastnit, protože v něm (oprávněně) viděli ohrožení vlastní konfese. Text konfese byl vypracován zvláštní komisí na začátku května a 18. května předložen císaři.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Konfese nese titul \"Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících\", je rozčleněna do 25 článků, její struktura se do značné míry podobá augšpurské konfesi. Články české konfese: Patnáctý článek o večeři Páně byl při projednávání konfese nejkontroverznější, výsledný text stojí na hraně mezi přijetím a odmítnutím reálné přítomnosti Krista v této svátosti (přesto v bratrských vydáních konfese byly jeho formulace ještě zeslabeny). Ve zbylých článcích shledáváme umírněně protestantské názory. Hlavními autory konfese byli novoutrakvističtí teologové Pavel Pressius a Matěj Dvorský z Hájku, vedle nich text ovlivnili i jiní novoutrakvističtí učenci, za české bratry se podílel např. Jiří Strejc. Text konfese je velmi smířlivý, teologicky byl pevně zakořeněn v domácí duchovní tradici, přitom se inspiroval Melanchtonovým konzervativním luterstvím. Na žádost teologů Jednoty bratrské z něho byly odstraněny všechny odsudky radikálnějších proudů reformace. Celkově lze Českou konfesi charakterizovat jako dokument podporující soužití vícera proudů protestantismu, tedy dokument ekumenický.", "section_level": 2}, {"title": "Dobové překlady.", "content": "V německém překladu byla Česká konfese vydána v letech 1584, 1609 a 1610; v překladu do latiny pak v letech 1614 a 1619.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas a další vývoj.", "content": "Spolu s konfesí byl králi předložen spis „Patrné důvody ze starých sněmů“, který měl dokázat návaznost českých protestantů na původní utrakvismus a tím jejich legalitu. Česká konfese se dočkala negativní reakce jak z katolické strany tak i od staroutrakvistů, kteří se jí právem cítili být ohroženi; jejich „Ohlášení a přiznání k svaté staré obecné křesťanské víře podobojí přijímajících“ ze 4. června 1575 odmítalo novoutrakvistické nároky na dědictví původního utrakvismu. Mnohem větší praktický dopad než konfese měl mít navrhovaný církevní řád sestavený protestantskými stavy ve dnech 10. – 12. září. Podle něho měla být utrakvistická konzistoř podřízena defenzorům jmenovaným jednotlivými stavy. Naproti tomu měla být zrušena závislost konzistoře na panovníkovi a na pražskému arcibiskupovi. Tak by novoutrakvistická většina zemského sněmu ovládla dosud formálně staroutrakvistickou církevní organizaci – nejen konzistoř, ale i jí podřízenou farní soustavu. Tento církevní řád navíc navrhoval protestantskou ordinaci kněží, tedy pro staroutrakvisty nepřijatelné opuštění praxe svěcení od biskupů v apoštolské posloupnosti. Oproti tomu Jednota bratrská měla být začleněna do této církve spíše formálně jako její autonomní jednotka. Takový církevní řád nemohl král Maxmilián II. akceptovat, navíc již předtím prohlásil, že nemůže konfesi uzákonit s ohledem na papežského nuncia a na své španělské příbuzné. České nekatolické stavy proto souhlasily s tím, že konfesi mu pouze „dají na vědomí“. Dne 20. září 1575 císař získal od zemského sněmu přijetí Rudolfa II. za krále, 22. září se konala Rudolfova korunovace a poté se sněm rozešel pouze s ústním příslibem schválení české konfese. Namísto toho však následoval 5. října císařský mandát zakazující její tisk. Česká konfese zůstávala společným východiskem českých protestantů v následujícím období, požadavky na její uznání panovníkem zazněly například na zemském sněmu roku 1583. Stala se i podkladem pro legalizaci českého protestantismu Rudolfovým Majestátem na náboženskou svobodu v roce 1609. Přitom bylo realizováno i církevní uspořádání podle návrhu z roku 1575, staroutrakvistická strana byla v období Majestátu již natolik oslabena, že tomu nemohla zabránit. Česká konfese byla základním dokumentem české utrakvistické církve v následujících letech, zůstávala beze změny v platnosti i v průběhu českého stavovského povstání, byť vláda Fridricha Falckého přinesla kalvinizaci utrakvistického církevního života. Počátek pobělohorské rekatolizace znamenal opuštění principů české konfese, církevní správa byla podřízena arcibiskupovi, kněží vysvěcení v apoštolské posloupnosti se mohli začlenit do katolické církevní správy, zatímco ostatní museli opustit zemi. Ani mezi exulanty ani mezi domácími tajnými nekatolíky nepřetrvalo žádné společenství, které by se řídilo českou konfesí; kontinuitu si zachovaly pouze exilové pozůstatky Jednoty bratrské řídící se vlastním vyznáním; luteránští a staroutrakvističtí exulanti se přizpůsobili církvím hostitelských zemí. Při legalizaci nekatolických vyznání tolerančním patentem císaře Josefa II. roku 1781 nebyl umožněn vznik církve hlásící se k české konfesi, která ostatně byla v tomto období téměř zapomenuta. Teprve ke konci 19. století se začínal prohlubovat zájem o ni zejména v české církvi augšpurského vyznání, značnou zásluhu na tom měl historik české konfese Ferdinand Hrejsa. Roku 1919 prohlásila nově utvořená Českobratrská církev evangelická Českou konfesi za jeden ze základů své víry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká konfese, latinsky \"Confessio Bohemica\", je společné vyznání víry, které předložily české nekatolické stavy na zemském sněmu roku 1575. Byla požadována i v následujícím období a v letech 1609–1620 byla legálním základem luteránství v Čechách.", "tgt_summary": "La Confessio Bohemica (confession tchèque) est une confession de foi protestante élaborée en 1575 qui tente de faire la synthèse de plusieurs courants confessionnels alors présents en Bohême. Fondé sur la Confession d'Augsbourg, le texte incorpore des éléments provenant des écrits hussites et des confessions des Frères tchèques. Le point de vue luthérien sur la justification et la conception calviniste de la Cène y sont notamment présents. L'initiative de ce document revenait aux milieux utraquistes et luthériens de la Diète bohême. Ceux-ci s'inquiétaient des progrès de la reconquête catholique et cherchaient à obtenir une reconnaissance de la situation confessionnelle de la Bohême de la part de l'empereur Maximilien II. Profitant des divisions au sein de la Diète et de la présence en son sein d'un parti catholique, l'empereur ne confirma qu'oralement la confession tchèque, qui n'avait donc aucun statut légal. Son fils et successeur Rodolphe II, pourtant réputé plus ouvert au protestantisme, refusa de reconnaître officiellement la confession de foi en 1585, et ce n'est que par la Lettre de Majesté de 1609 qu'elle trouva une traduction juridique.", "id": 290793} {"src_title": "Soví mlhovina", "tgt_title": "M97 (nébuleuse planétaire)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Malá úhlová velikost a poměrně nízká jasnost této mlhoviny jsou příčinou toho, že je mimo dosah triedrů, a to i při pozorování za mimořádně příznivých podmínek. K jejímu nalezení je tedy potřeba alespoň malý hvězdářský dalekohled, který ji ukáže jako malou kulatou mlhavou skvrnku s ostrými okraji. Další podrobnosti, jako například dvě tmavší oblasti uvnitř mlhoviny, které připomínají oči sovy, jsou viditelné až většími dalekohledy. Mlhovina leží mezi hvězdami Merak (β UMa) a Phekda (γ UMa), od hvězdy Merak leží 2,3° jihovýchodním směrem. Pouhých 48′ severozápadně od mlhoviny leží galaxie M108 a při malém zvětšení se oba tyto objekty vejdou do zorného pole dalekohledu. Mlhovina má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to v celé Evropě a severní Americe. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze do středně nízkých zeměpisných šířek mírného podnebného pásu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tuto mlhovinu poprvé pozoroval Pierre Méchain 16. února 1781, popsal ji jako obyčejnou skvrnu blízko hvězdy β Ursae Majoris a poznamenal také, že je obtížně pozorovatelná. Charles Messier ji pak přidal do svého katalogu a přitom zmínil další dvě mlhoviny, které spolu s ní pozoroval. Do svých zápisků potom ručně připsal jejich souřadnice a na základě toho byly tyto dva objekty do katalogu později také přidány pod označením M108 a M109. William Herschel ji popsal jako stejnoměrně zářící mlhovinu a pokoušel se ji rozložit na jednotlivé hvězdy, což se mu nepodařilo, takže ji považoval za velmi vzdálený objekt. Mezi planetární mlhoviny ji zařadil admirál Smyth v roce 1844. Lord Rosse při jejím pozorování 11. března 1848 vytvořil kresbu, na které zachytil její vzhled a popsal ji takto: „Ve středové oblasti jsou dvě od sebe značně vzdálené hvězdy. Oba spirální útvary obklopuje tmavý polostín.“ Rosse také poprvé použil název „Soví mlhovina“. Mnoho dalších pozorovatelů však vidělo pouze jednu místo dvou popisovaných hvězd. Aby Rosse pochopil její podstatu, opakovaně ji pozoroval až do roku 1874 a vytvořil mnoho jejích dalších kreseb. William Huggins v roce 1866 pozoroval její spektrum a když v něm našel dvě spektrální čáry, objevil její plynnou podstatu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Soví mlhovina se svým úhlovým rozměrem 3,4′ patří mezi největší a nejlépe pozorovatelné planetární mlhoviny na pozemské obloze. Přesto patří mezi nejslabší objekty Messierova katalogu, ve kterém jsou zapsány pouhé čtyři planetární mlhoviny. Od Země je vzdálená asi 2 600 světelných let a její skutečný průměr je přibližně 3 světelné roky. Je stará přibližně 6 až 8 tisíc let a její vnější halo je staré více než 40 000 let. Její vzdálenost od Země se, jako u ostatních planetárních mlhovin, velmi těžko určuje. Různí autoři uvádí velmi odlišné hodnoty od 1 300 do 12 000 světelných let. Podobně jako jiné planetární mlhoviny je i M 97 výrazně jasnější vizuálně (9,9 mag) než fotograficky (12 mag), protože většinu světla vyzařuje na jedné spektrální čáře odpovídající zelené barvě. Patří mezi složitější planetární mlhoviny. Její vzhled se dá vysvětlit tak, že má tvar válcovitého prstence, tedy mírně protáhlé kulové obálky s vyříznutými póly, jehož osa je od Země šikmo odkloněná, takže konce s menší hustotou materiálu odpovídají sovím očím. Ústřední hvězdou mlhoviny je bílý trpaslík, který měl původně hmotnost 150 až 200 % hmotností Slunce. Po odvržení vnějších obálek ve formě planetární mlhoviny má tato hvězda hvězdnou velikost 16, hmotnost zhruba 0,7 hmotnosti Slunce a okolní hmota mlhoviny má 0,15 hmotnosti Slunce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soví mlhovina (také M 97 nebo NGC 3587) je planetární mlhovina v souhvězdí Velké medvědice. Objevil ji Pierre Méchain 16. února 1781 a Soví mlhovinou ji nazval Lord Rosse roku 1848.", "tgt_summary": "M97 (parfois appelée nébuleuse du Hibou, ou NGC 3587) est une nébuleuse planétaire située à une distance de dans la constellation de la Grande Ourse. Elle s'étend sur une distance d'environ 2,35 années-lumière. Son âge est estimé à. Elle a été découverte par Pierre Méchain le. ", "id": 451741} {"src_title": "Gerald Gardner", "tgt_title": "Gerald Gardner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Crosby nedaleko Liverpoolu v Anglii do dobře situované rodiny, která žila především z obchodu se dřevem. Gardner po většinu svého života trpěl astmatem a proto ještě v mladém věku odcestoval do Asie, kde strávil velkou část svého života. V roce 1908 se stal správcem kaučukové plantáže, nejprve na Borneu, později v Malajsii. Po roce 1923 pracoval v Malajsii jako vládní inspektor. Do důchodu odešel v roce 1936 ve věku 52 let. \"Publikoval práci Keris a jiné zbraně z Malajsie\" (1936) pojednávající o zbraních a magických praktikách jihovýchodní Asie. Po svém návratu do Anglie se začal (zřejmě na radu lékaře) intenzivně věnovat naturismu a jeho zájem o okultismus se prohluboval. Ti, kteří jej znali uvnitř společenství čarodějů tvrdili, že věřil v silnou léčivou sílu opalování. Publikoval dvě fiktivní práce A Goddess Arrives (1939) a High Magic's Aid (1949). Následovaly faktografické práce Witchcraft Today (1954) a The Meaning of Witchcraft (1959). Gardner si vzal ženu jménem Donna, která jej životem provázelo po celých 33 let, ale nikdy se neúčastnila jeho okultních aktivit. Její smrt nesl velmi těžce a začal opět trpět chronickým astmatem. Zemřel v roce 1964 následkem infarktu na lodi na cestě z Libanonu. Pohřben byl v Tunisku.", "section_level": 1}, {"title": "Wicca.", "content": "Tvrdil, že v roce 1939 byl zasvěcen do tradice náboženského čarodějnictví, o které věřil, že je pokračováním evropského pohanství. Doreen Valiente, jedna z Gardnerových velekněžek později identifikovala ženu, která jej Gardnera, jako Dorothy Clutterbuckovou (V Knize Witches' Bible od Janet a Stewarta Farrarových). tato identifikace byla založena na Gardnerově vyprávění o ženě, kterou jmenoval jako Stará Dorothy. Ronald Hutton ve své práci \"Triumph of the Moon\" namítá, že gardnerova tradice čarodějnictví byla ve skutečnosti spíše inspirací členy roskruciánského řádu Crotona a zejména pak ženou známou pod magickým jménem Dafo. Tuto osobu později ve svých pracích identifikoval Philip Heselton jako Edith Woodford Grimes. Dr. Leo Ruickbie ve své práci \"Witchcraft Out of the Shadows\" analyzoval dostupnou dokumentaci, že osobou, která sehrála klíčovou roli v Gardnerově pozdější inspiraci byl také Aleister Crowley. Ruickbie, Hutton a další tvrdí, že část z toho, co bylo z wiccanské praxe publikováno, pochází od Doreen Valiente, Aleistera Crowleyho a dalších zdrojů. Nicméně se zdá, že Crowley inspiroval Gardnera do značné míry nevědomky. Zakladatel Wiccy Gerald Gardner byl totiž zasvěcencem řádu Ordo Templi Orientis (OTO), odkud se znal s Crowleym a odkud také pochází například velká část wiccanského iniciačního rituálu třetího stupně. Tento obřad je odvozen z Crowleyho „Gnostické mše“, kterou Crowley napsal pro OTO v roce 1913.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gerald Brusseau Gardner (13. června 1884 – 12. února 1964) byl anglický úředník, amatérský antropolog, spisovatel a okultista, který založil současnou tradici čarodějnictví Wicca, o níž také publikoval několik knih.", "tgt_summary": "Gerald Brosseau Gardner ( - ) est un écrivain ésotériste britannique. Il est une des figures majeures du néo-paganisme moderne. Il est le fondateur de la Wicca moderne. Il publie des ouvrages sur la sorcellerie.", "id": 866278} {"src_title": "Albík z Uničova", "tgt_title": "Sigismund Albicus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se pravděpodobně v roce 1347, 1358 nebo 1360. Studoval na pražské univerzitě, kde nejprve v roce 1382 složil bakalaureát ze svobodných umění. Po dalším studiu se v roce 1387 stal doktorem z medicíny a zřejmě byl profesně velmi úspěšný – v roce 1399 se totiž stal osobním lékařem českého krále Václava IV. Po ukončení studií medicíny v Praze se přestěhoval do Padovy, kde získal roku 1404 doktorát z práva. V roce 1411 se stal arcibiskupem, avšak již v roce 1412 se úřadu vzdal. Úřad pražského arcibiskupa vyměnil za hodnost probošta vyšehradského, která byla tradičně spojena s úřadem nejvyššího kancléře království českého a pro jeho osobu s titulem arcibiskupa caesarejského. Věnoval se medicíně a učitelskému působení na univerzitě (stal se kancléřem univerzity). Po smrti Václava IV. se pravděpodobně stal osobním lékařem jeho bratra krále Zikmunda Lucemburského, který ho za zásluhy povýšil do šlechtického stavu. Během husitských válek musel Albík uprchnout ze země a zanechal v Praze většinu svého majetku, kterého nabyl jakožto lékař a arcibiskup. Na univerzitě se snažil přispět k zvýšení odborné úrovně medicíny (např. zdůrazňoval studium fyziologie) i její společenské prestiže (lékařství nebylo počítáno mezi artes – umění). Předpokladem ke studiu medicíny byla v té době důkladná znalost některých prací Aristotelových, Alberta Velikého a a další filozofů; a naopak: „některé koncepty formulované lékaři nebo jimi získané jednotlivé informace se stávaly součástí filozofických argumentací a někteří lékaři, v Praze například Albík z Uničova, je pokládali za relevantní i pro právníky a teology“ (Dějiny UK I, 1995). Jako přední představitel medicíny a současně znalec filozofie byl Albík z Uničova povolán i za člena smírčí komise pro řešení sporu mezi Janem Husem (a jeho přívrženci) a jeho univerzitními odpůrci (Štěpánem z Pálče a další) Z jeho literární pozůstalosti jsou nejvýznamnější spisy \"Compendium medicinae\" a „populárněji“ koncipované \"Regimen sanitatis seu Vetularius\" (Pravidla pro zachování zdraví).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zikmund Albík z Uničova, známý také jako \"Sigismundus Albicus de Uniczow\", či německy \"Albich von Prag\", \"Albich von Neustadt\" a \"Albik von Uničov\" (asi 1358, Uničov – 23. července 1427, Budín nebo 23. srpna Bratislava), byl český humanistický lékař, právník, probošt vyšehradský a arcibiskup pražský.", "tgt_summary": "Sigismund Albicus () (né vers 1360 - mort le ), est un médecin morave, qui fut archevêque de Prague de 1411 à 1413.", "id": 1149740} {"src_title": "Avia B-534", "tgt_title": "Avia B.534", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Bezprostředním podnětem pro vznik tohoto stroje byla zhoršující se zahraničně-politická situace začátkem 30. let, která si vyžádala modernizaci leteckého parku. Ministerstvo národní obrany proto vyhlásilo soutěž na novou standardní stíhačku pro československé letectvo. Konstruktér František Novotný v továrně Avia navzdory neúspěchu se strojem B-234, který měl problémy s hvězdicovým motorem R-29, přepracoval konstrukci a umístil do pozměněného draku licenční motor Hispano-Suiza 12Ybrs o výkonu 860 k. Z přestavěného draku Avia B-234.2 tak vznikl první prototyp letounu Avia B-534.1. Konstrukce továrny Avia se ukázala ve srovnání s konkurenčními stroji továren Letov a Praga jako nejlepší. Stroje oplývaly výbornou stoupavostí, manévrovatelností a i poměrně vysokou rychlostí, která se blížila k 400 km/h. Dvojplošná koncepce, pevný podvozek a otevřený kokpit však předurčovaly stroj k tomu, že mírně zaostával za nejnovějšími stroji, které v té době vznikaly v ostatních zemích. Navzdory tomu všemu se na podzim 1935 k leteckým jednotkám dostávají první sériové stroje. Letouny B-534 byly dodávány v sériích označených římskými číslicemi. Podle některých zdrojů se jednalo o čtyři série a sérii Bk-534, jiné hovoří o pěti sériích B-534 a dvou sériích Bk-534. Kromě sérií jsou rozlišovány také čtyři verze B-534 (opět označené římskými číslicemi) a verze Bk-534. Existuje rovněž několik způsobů zápisu samotného názvu letounu: B-534, B 534 a B.534. I. série MNO (B-534.2 až B-534.147) měla otevřenou kabinu a dva lapače vzduchu pro kompresor, umístěné pod trupem před tunelem chladiče vody a oleje. Stroje měly dřevěnou vrtuli Avia a kola bez kapot. Letouny čísel.2 až.47 byly vyzbrojeny dvojicí kulometů vzor 30 ve spodním křídle a dvěma synchronizovanými kulomety v trupu. Letouny čísel.48 až.101 už byly dodávány bez křídelních kulometů, od čísla.102 byly vyzbrojeny čtveřicí synchronizovaných kulometů instalovaných po dvou na bocích trupu. Několik exemplářů obdrželo zkušebně kovové vrtule a testovaly se ve VTLÚ v Letňanech. Stroj B-534.136 byl zkušební, dostal zakrytou kabinu s vytápěným pilotním prostorem, zkoušel se s různými vrtulemi a různě tvarovaným tunelem vodního a olejového chladiče. Zkušenosti s tímto letounem byly uplatněny u všech strojů od čísla.147 výše. Deset kusů bylo doplněno elektroinstalací pro létání za noci (.73,.74,.75,.102,.103,.104,.105,.115,.116, a.117). II. série MNO (B-534.148 až B-534.193) se od I. série odlišovala pouze jedním kruhovým lapačem vzduchu pro kompresor, který byl umístěný za vrtulí pod přídí trupu. Několik strojů bylo opět vybráno pro zkušební zabudování elektroinstalace pro noční lety. Od čísla.174 byla montována kovová vrtule Letov Hd-43 a uzavřený vytápěný pilotní prostor podle vzoru B-534.136. Kola podvozku byla opatřena kapotami, většinou však během létání v polních podmínkách demontovanými, protože se zanášely blátem. Všechny letouny II. série byly vyzbrojeny čtyřmi synchronizovanými kulomety vždy po páru na obou bocích trupu. III. série MNO (B-534.194 až B-534.377) měla jen jeden společný přívod vzduchu ke kompresoru, kryt kabiny, kovové vrtule a dva páry kulometů na boku trupu. Stroje měly upraveny vnitřní detaily, instalovanou radiostanici s anténou a přístrojové vybavení pro létání za noci (Bn-534). IV. série MNO (B-534.378 až B-534.445) měla nové náběžné hrany křídel a zpevněnou kýlovou plochu. Vnějším vzhledem byly tyto Avie B-534 totožné s III. sérií. Dodávka byla ukončena až za německé okupace.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Změny vyplývající z nových požadavků vojenské správy továrna Avia realizovala po dodání podkladů, většinou z VTLÚ, nebo plynoucí z nově upravených technických podmínek MNO i během rozestavěné série. Tím byly dány i odchylky verze letounů v rámci téže série. Mnohé z vojenských požadavků byly na strojích uskutečňovány dodatečně (přístrojové, rádiové a bombardovací zařízení). Letouny vyšších čísel byly místo ostruhy vybaveny kolečkem z tvrdé gumy. Dva stroje II. verze (.136 a.143) byly během roku 1938 pokusně vybaveny kapkovitým překrytem kabiny. Je pravděpodobné, že další stroje jiných verzí byly upraveny po zániku Československa. S ohledem na modifikace letounu tedy existovaly kromě sérií také čtyři verze, všechny s pohonnou jednotkou HS 12Ydrs.", "section_level": 1}, {"title": "I. verze.", "content": "I. verze (B-534.2 až B-534.101) měla dva lapače vzduchu pro kompresor umístěné pod trupem před tunelem chladiče vody a oleje, dřevěné vrtule Avia, otevřený pilotní prostor a kola bez kapot. Výzbroj se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů v trupu po jednom na každé straně.", "section_level": 2}, {"title": "II. verze.", "content": "II. verze (B-534.102 až B-534.147) měla instalované dva lapače vzduchu pro kompresor pod přídí za dřevěnou vrtulí Avia, otevřený pilotní prostor a kola bez kapot. Hlavňová výzbroj byla složena ze dvou kulometů na každé straně trupu.", "section_level": 2}, {"title": "III. verze.", "content": "III. verze (B-534.148 až B-534.173) byla vybavena jedním kruhovým lapačem vzduchu pro kompresor pod přídí za dřevěnou vrtulí Avia, otevřeným pilotním prostorem a většinou kapotovanými koly podvozku. Na obou bocích trupu bylo umístěno po dvou kulometech.", "section_level": 2}, {"title": "IV. verze.", "content": "IV. verze (B-534.174 až B-534.455) měla jeden lapač vzduchu pro kompresor pod přídí, kovové stavitelné vrtule Letov Hd-43, pilotní prostor uzavřený posuvným krytem a kapotovaná podvozková kola. Po bocích trupu byly vždy dva kulomety.", "section_level": 2}, {"title": "Bk-534.", "content": "Vyvinuta byla i nová Bk-534 s motorem HS 12Ycrs, která měla být vyzbrojena jedním 20mm kanónem Oerlikon FFS a dvěma synchronizovanými kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm. Kanóny ale zpočátku nebyly k dispozici, takže z rozhodnutí zákazníka byly stroje první objednávky (55 kusů s výrobními čísly Bk-534.501 až.555) dodávány s třetím kulometem místo kanónu (k 16. září 1938 bylo dodáno 18 kusů, dalších 37 bylo dodáno před 15. březnem 1939; zbytek z objednaných 121 strojů Bk-534, tedy letouny do výrobního čísla Bk-534.621, byly dodány až za okupace zbytků okleštěného Československa). Poslední stroje, které sjely z výrobních linek, tedy přebírali již okupanti (ti se ostatně zmocnili prakticky všech strojů, které se nacházely ve výzbroji našeho vojenského letectva).", "section_level": 2}, {"title": "Technický popis.", "content": "Avia B-534 je jednomístný, jednomotorový vzpěrový dvojplošník. Kovová kostra trupu, křídel, pevných i pohyblivých ocasních ploch byla částečně potažená duralem, částečně plátnem. Příhradová konstrukce trupu byla tvořena ocelovými trubkami spojenými nýty a šrouby. Přední část trupu, v níž se nacházelo motorové lože, byla až po pilotní kabinu zakryta duralovými plechy, z nichž některé byly ke konstrukci přinýtovány, zatímco jiné byly odnímatelné. Zadní část trupu byla pokryta plátnem. Řadový motor poháněl dvoulistou dřevěnou vrtuli, která neměla nastavitelný úhel náběhu. U strojů IV. verze a Bk-534 byla montována na zemi stavitelná kovová vrtule Letov Hd-43. Podvozek byl pevný, hlavní podvozkové nohy byly kapotované (u III. a IV. verze), ale při provozu z travnatých letišť se kryty kol obvykle nepoužívaly, protože se zanášely bahnem. Rozchod kol podvozku činil 1975 mm, pneumatiky typu Dunlop měly rozměr 800×150 mm nebo 850×150 mm. V zadní části trupu byla ostruha; počínaje strojem B-534.194 mohla být ostruha vyměněna za kolečko o rozměru 160×80 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Československé letectvo.", "content": "První B-534 přišly k letkám v únoru 1935. Nejdříve je převzal Letecký pluk č. 4 a následně stíhací letky Leteckého pluku č. 1, 2 a 3. Ojediněle se vyskytovaly také u bombardovacího pluku č. 5 a 6. Celkem 27 kusů B-534 vojenské letectvo zapůjčilo ČLH. K 1. září 1938 bylo ve stavu Československého letectva 326 Avií, počty ale rychle rostly, do 16. září bylo přijato do služby 18 ks Avií Bk-534 (se 3 kulomety) a poslední B-534, ve službě k 30. září 1938 bylo tedy nejméně 380 Avií. Podpis Mnichova zpomalil jak výrobu, tak i předávání strojů letectvu, přesto bylo k 10. listopadu 1938 ve stavu už 424 Avií, z toho 54 Avií Bk-534. V březnu 1939 se ve stavu nacházelo celkem 443 Avií B-534 a Bk-534.", "section_level": 2}, {"title": "Řecké královské letectvo.", "content": "Jedinou zahraniční dodávkou byly dvě B-534, které v srpnu 1936 pro Řecko zakoupil soukromník George Koutarélis. Sloužily jako cvičné a v dubnu 1941 byly při útoku na letiště Argos zničeny.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenské vzdušné zbraně.", "content": "Po rozpadu Československa v březnu 1939 zůstalo na Slovensku 66 standardních B-534 a 15 Bk-534 z bývalého leteckého pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“. Křest ohněm prožily Avie B-534 během pohraničních bojů mezi nově vzniklou Slovenskou republikou a maďarskými vojsky v březnu 1939 na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Účastnily se jich 37., 38., 39., 45. z Piešťan a 49. stíhací letka ze Spišské Nové Vsi. Je ovšem nutno zdůraznit, že dodnes často opakované tvrzení o slabosti československých Avií, které se mělo údajně projevit při střetnutí s maďarskými Fiaty CR.32, se nezakládá na seriózním hodnocení; sice je skutečností, že tyto stroje utrpěly ztráty, ale to nebylo způsobeno nízkými výkony ani špatnou konstrukcí či nedostatky ve výstroji, nýbrže podmínkami při konkrétních bojových střetnutích — patrně nejčastěji uváděný případ boje z odpoledne 24. března 1939 sice skončil ztrátou dvou B-534, ale v tomto (takřka vždy záporně hodnoceném) případě kritikové zapomínají uvést, že tehdy trojice B-534 doprovázela tři stroje Š-328 — a tyto byly napadeny devíti maďarskými stíhačkami... Pochopitelně ovšem boj s přesilou 3÷9 ve prospěch útočníka by dopadl obdobně i u jakéhokoli jiného typu stíhacího letounu. Větší úspěchy zaznamenaly Avie B-534 39. a 45. letky při podpoře německého útoku na Polsko, při kterém se jejich bojová činnost soustředila zejména na ochranu střemhlavých bombardérů Ju 87 a na ochranu vlastního vzdušného prostoru. Reorganizací SVZ, která byla dokončena počátkem roku 1940, došlo k redukci původních pěti letek B-534, z nichž byly vytvořeny tři. 11. letka v Piešťanech, 12. v Spišské Nové Vsi a 13. v Piešťanech. 13. letka byla založena 31. ledna 1940 a jejím prvním velitelem se stal npor. Ondrej Ďumbala. V rámci příprav na operaci Barbarossa byla 13. letka 19. června 1941 s celkem dvanácti B-534 a Bk-534 přesunuta z Piešťan do Spišské Nové Vsi. 25. června 1941 se přesunula na východoslovenské letiště Lyska s úkolem letecké ochrany zdejších letišť, pozorovacích letek a vykládacích prostorů pozemních jednotek. Letka 13 překročila hranice SSSR 3. července 1941, kdy dosedla na letiště Sambor. Během tohoto prvního nasazení na východní frontě vystřídala letka 13 řadu polních letišť v Haliči a na Ukrajině. Po přesunu z Rzesna do Czortkówa 12. července 1941, byla pověřena ochranným doprovodem Hs 126 letky 4.(H)/32. Spolupráce s německou letkou byla ukončena 1. srpna 1941 a 15. srpna 1941 13. letka odletěla zpět na Slovensko. Pět pilotů letky 13 zůstalo nadále na východní frontě, kde posílili letku 12, která se na Slovensko s letouny B-534 vrátila 17. října 1941. Během bojů na východní frontě Avie se slovenskými letci pomáhaly německé Luftwaffe mimo ochrany Štuk i jako průzkumné a pozorovací stroje. Letci 11., 12. a 13. letky vybojovali přitom 1119 soubojů a zaznamenali mnoho sestřelů, přičemž sami neutrpěli nijak zvlášť těžké ztráty.", "section_level": 2}, {"title": "Luftwaffe.", "content": "Němci používali početné Avie B-534 pro nejrůznější účely. Zhruba 30 strojů bylo po nezbytných úpravách zařazeno ke stíhací jednotce I./JG 71 ve Friedrichshafenu. Kolem sedmdesáti B-534 s přídavnými nádržemi bylo po určitou dobu používáno k vlekání kluzáků DFS 230 u různých Lastenseglerstaffeln, například v bojích u Děmjansku. Zajímavé byly též německé testy u Erprobungstelle Travemünde, při kterých byly tři stroje upraveny pro přistávání na letadlové lodi Graf Zeppelin. Další letouny B-534 posloužily jako cvičné.", "section_level": 2}, {"title": "Bulharské královské letectvo.", "content": "78 strojů předali Němci v roce 1940 přes RLM Bulharsku. Utvořily výzbroj pěti letek 2. leteckého pluku na základnách Karlovo a Vraždebna. Dne 1. srpna 1943 „zasáhlo“ 46 B-534 v bulharských barvách proti náletu amerických B-24 Liberator na Ploješť. Američtí letci se tomuto útoku údajně vyhnuli tak, že vystoupali do větší výšky, kde jim B-534 nemohly ublížit. Tato událost jasně ukázala, že dvojplošné Avie byly v té době už dávno za svým zenitem. Po státním převratu v září 1944 se celkem 26 B-534 účastnilo bojů proti jednotkám Osy nad Bulharskem, Jugoslávií, Maďarskem a Rakouskem.", "section_level": 2}, {"title": "SNP.", "content": "Jejich nejslavnější doba však měla přijít až během Slovenského národního povstání. Trojici strojů (dva B-534 a jeden Bk-534), která se nacházela ve výzbroji tzv. kombinované letky na letišti Tri Duby, používali povstalci pro podporu pozemních jednotek a k průzkumu. V důsledku bojových ztrát, opotřebení a nakonec opuštění povstaleckého letiště byly všechny Avie zničeny. 2. září 1944 zaznamenal slovenský letec František Cyprich poslední registrovaný sestřel pomocí stíhacího dvojplošníku s pevným podvozkem, když napadl a sestřelil neozbrojený Junkers Ju 52/3m 102/1. futárszálito század maďarského letectva. Díky útěkům slovenských letců do okolních zemí stejně jako válečné kořisti se Avie B-534 dostaly i do SSSR, Rumunska a Maďarska.", "section_level": 2}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "Do současnosti se nedochoval žádný kompletní exemplář. Avia B-534, která se nachází v hale leteckého muzea Praha-Kbely věnované období první republiky, je rekonstrukcí podle původních výkresů, vzniklou s použitím zachovaných dílů, především podstatné části příhradové konstrukce trupu a motoru. Rovněž druhá z vytvořených replik, vystavená ve slovenském leteckém muzeu v Košicích, obsahuje původní konstrukční díly.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (B-534).", "content": "B-534 IV. verze – tedy stroje s výzbrojí čtyř synchronizovaných kulometů v trupu, s plně zakrytou pilotní kabinou a dvoulistou kovovou na zemi stavitelnou vrtulí Letov (Hochfeld) Hd-43, jedná se o stroje výr. čísel B-534.174 až B-534.445 (část 2. a celá 3. a 4. objednávka MNO).", "section_level": 1}], "src_summary": "Avia B-534 byl československý jednomotorový stíhací dvouplošník z období mezi světovými válkami. Celkové přezbrojení stíhacího letectva na tento typ začalo na podzim 1935 a dokončeno bylo v roce 1937. Avie B-534 si brzy získaly velkou popularitu, k čemuž dopomohly zejména úspěchy československých letců, kterých dosáhli například na letecké soutěži v Curychu roku 1937. V roce 1938 začala být zaváděna „kanónová“ verze Bk-534, která však byla kvůli průtahům při zástavbě kanónu vyzbrojena pouze kulomety. Letouny B-534 a Bk-534 sloužily během druhé světové války v několika vzdušných silách, v jejichž službách se také zapojily do bojů.", "tgt_summary": "L’Avia B.534 est un avion de chasse monoplace tchécoslovaque conçu durant l'entre-deux-guerres. Ce fut l'un des derniers appareils de type biplan à avoir été construit et utilisé durant la Seconde Guerre mondiale. Durant le meeting international militaire de Zurich en juillet 1937 l'Avia B.534 se classa second, juste derrière le Messerschmitt Bf 109, ce qui en dit long sur la qualité de ce biplan.", "id": 1796936} {"src_title": "Max Immelmann", "tgt_title": "Max Immelmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Immelmann se narodil v Drážďanech jako syn místního zámožného průmyslníka. Od mládí se zajímal o techniku. Po ukončení školy v roce 1905 vstoupil jako kadet do armády k \"Eisenbahnregimentu\" v Berlíně. Byl zde však zklamán malým množstvím praktické technické práce. Od roku 1912 byl důstojnickým čekatelem – rezervistou. Mezi lety 1913 a 1914, studoval mechaniku na drážďanské technice.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Když začala válka, byl Immelmann povolán do aktivní služby, převelen k letectvu (\"Luftstreitkräfte\") a v listopadu byl poslán do výcvikového kurzu pilotů. Po ukončení byl poslán na frontu v Ardenách v severní Francii jako pilot průzkumného letounu u \"Fliegerabteilung 10\". Pak byl převelen k \"Fliegerabteilung 62\", vybavené letadly Fokker Eindecker, prvními stroji se synchronizovaným kulometem. 3. června 1915 byl jeho letoun poškozen v souboji s francouzským pilotem a Immelmann byl přinucen přistát. Podařilo se mu však bezpečně přistát až za německými liniemi. Za záchranu letounu byl vyznamenán Železným křížem druhé třídy. V roce 1915 se stal stíhacím pilotem. Immelmann byl vynikající taktik a excelentní pilot. Byl prvním pilotem využívajícím výhodu útoku \"ze Slunce\" tak, aby o něm protivník do poslední chvíle nevěděl. V soubojích využíval maximálně i kinetické energie, rychlosti a výšky. Prováděl i akrobatické figury, z nichž některé jsou po něm pojmenovány (např. \"Immelmannův překrut\"). Od počátku roku 1916 spolu s Oswaldem Boelckem létal Immelmann nad oblastí Flander. Immelmann a Oswald Boelcke byli v lednu tohoto roku prvními piloty, které císař Vilém II. Pruský vyznamenal řádem Pour le Mérite, nejvyšším německým vyznamenáním. Medaile se díky tomu stala známou také jako \"Modrý Max\".", "section_level": 2}, {"title": "Poslední let.", "content": "Immelmann byl zabit při souboji nad městem Sallaumines v severní Francii 18. června 1916. Některé zdroje včetně německého letectva v té době uváděly, že jej omylem sestřelilo německé protiletadlové dělostřelectvo. Jiní (mezi nimi jeho bratr) věřili, že příčinou nehody byla fatální porucha zařízení na synchronizaci kulometu. V souladu s oficiální britskou zprávou byl Immelmann sestřelen letounem F.E.2b řízeným G.R. McCubbinem s J. H. Wallerem jako střelcem-pozorovatelem náležícím k \"25. peruti\" Royal Flying Corps. Wallerovi byl sestřel oficiálně uznán, avšak ve statistikách německého letectva je dodnes uvedeno, že Immelann byl sestřelen dělostřeleckou palbou. Immelmannovi bylo uznáno 17 vzdušných vítězství. Byl znám jako \"Der Adler von Lille\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Max Immelmann (21. září 1890 – 18. června 1916) byl německý stíhací pilot – letecké eso v první světové válce.", "tgt_summary": "Max Immelmann ( à Dresde -, au-dessus de Sallaumines) est un as de l’aviation allemand de la Première Guerre mondiale. ", "id": 1392557} {"src_title": "Colin McRae", "tgt_title": "Colin McRae", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "První závod, kterého se zúčastnil, byla amatérská soutěž s vypůjčeným vozem Avenger 1600. Tu dokončil na čtrnácté pozici. V roce 1985 si pořídil vlastní vůz Talbot Sunbeam. V posledním závodě sezony havaroval, ale v následujícím roce se zúčastnil kompletního skotského šampionátu. Spolujezdcem mu byl Ian Grindrod, dřívější spolujezdec slavných jezdců jako Henri Toivonen nebo Tony Pond. V šampionátu měl několik havárií, nakonec skončil osmnáctý, ale získal ocenění Snaživec roku. Vystřídal několik spolujezdců a pro další rok se domluvil s Derekem Ringerem. Na konci sezony 86 také získal nový vůz Vauxhall Nova a dokonce i vlastní sponzory. V následujícím roce se poprvé zúčastnil soutěže mistrovství světa, konkrétně na švédské rally. Nakonec skončil třetí ve své třídě a šestatřicátý celkově. Stejné umístění ve skupině zopakoval i na britské RAC rallye 1987. Národní šampionát ve své třídě vyhrál. V roce 1988 vyhrál první závod národního šampionátu a otec mu pořídil nový závodní vůz Ford Sierra Cosworth. Spolujezdkyni na této soutěži mu dělala Alison Hamilton, která se později stala jeho ženou. S novým vozem dvakrát vyhrál a dvakrát dojel druhý a stal se nejmladším skotským šampionem. Součástí výhry byl i start s vozem Peugeot 205 GTI na RAC rallye 1988, tu ale nedokončil kvůli technickým problémům. V roce 1989 se opět vydal na trať švédské rally, kde dojel patnáctý a také startoval na Rallye Nový Zéland 1989, kde dojel pátý. Pak startoval dvakrát i proti otci. Na Manx rally ho vyřadila technická závada, ale na Audi Sport rally otce porazil a dojel třetí. na konci sezony pak kvůli havárii nedokončil britskou RAC rallye 1989. Pro sezonu 1990 měl připraven nový vůz Ford Sapphire. S ním vyhrál první soutěž v britském šampionátu a stal se nejmladším vítězem. Jednou dojel třetí, jednou odstoupil a kvůli finančním problémům musel startovat se starším vozem Ford Escort RS 2000, se kterým vyhrál. Pro britskou RAC rallye 1990 měl zapůjčen vůz Ford Sierra, který měl pohon všech kol. Nakonec s ním dojel i přes velké potíže šestý.", "section_level": 2}, {"title": "Subaru.", "content": "Pro rok 1991 mu David Richards nabídl angažmá v týmu Subaru World Rally Team Prodrive, kde startoval s novými vozy Subaru Legacy RS. Smlouva byla na kompletní britský šampionát a několik startů v mistrovství světa. čtyřikrát vyhrál, dvakrát nedokončil a v posledním závodě dojel třetí, což stačilo na zisk titulu. Na RAC rallye 1991 vedl, ale havaroval. V následujícím roce vyhrál v britském šampionátu šest soutěží. Startoval i ve švédsku, kde dojel druhý. Na Acropolis rallye 1991 dojel čtvrtý, na Novém Zélandu musely pro technickou závadu odstoupit všechny vozy Subaru. Také poprvé startoval na Rally 1000 jezer 1991, kde několikrát havaroval a skončil čtvrtý. Na RAC rallye 1991 dojel čtvrtý, když do něj na přejezdu narazil civilní vůz. Pro další rok se tak stal členem týmu jezdícího mistrovství světa. Ve švédsku dojel třetí, v Portugalsku sedmý, na Safari rally 1992 startoval mimořádně s vozem Subaru Vivio, ale musel odstoupit. Na Korsice dojel pátý, ale na Acropolis rallye 1992 havaroval a musel odstoupit. Pak nebyl nominován na Finsko, ale až na Rallye Nový Zéland 1992, kde poprvé vyhrál. Bylo to první britské vítězství od roku 1976 a první mimo británii vůbec. V Austrálii dojel šestý. Na britskou rally tým připravil nový vůz Subaru Impreza 555. Musel sice odstoupit, ale byl v mistrovství světa celkově pátý. Na následující dva roky mu byla prodloužena smlouva a jeho týmovým kolegou se stal Carlos Sainz. V Monte Carlu dojel desátý, Portugalsku musel odstoupit kvůli požáru a na Acropolis rallye 1993 byl diskvalifikován za výměnu okna. V Argentině opět odstoupil a nebyl tak nominován na Finsko. Na Novém Zélandu vyhrál a na San remu dojel pátý. Konečně ale zvítězil na RAC rallye 1993 a celkově skončil v mistrovství světa v rallye 1993 čtvrtý. Další rok chtěl vybojovat titul, ale v Monte Carlu odstoupil po havárii a ve Švédsku po technických problémech. V Portugalsku skončil třetí a na Korsice pátý. Na Zélandu vyhrál a v Austrálii dojel druhý. Ve Španělsku musel po týmové režii nechat Sainze vyhrát. Britskou RAC rallye 1995 ale vyhrál a stal se v roce mistrovství světa v rallye 1995 prvním britským mistrem světa. V dalším roce dojel čtvrtý ve Švédsku, stejně jako na Safari rallye 1996. V Indonésii nedojel, ale na Acropolis rallye 1996 zvítězil. V Argentině a ve Finsku ale odstoupil. V Austrálii skončil čtvrtý, v San remu a Španělsku vyhrál, což znamenalo druhé místo v celkovém pořadí. Na konci sezony vyměnil i spolujezdce. Novým navigátorem se stal Nicky Grist. V roce mistrovství světa v rallye 1997 měl opět špatný začátek sezony. V Monte Carlu nedojel a ve Švédsku skončil čtvrtý. Na Safari rallye 1997 se mu podařilo ale zvítězit, ale následující soutěž v Portugalsku kvůli technickým problémům s novým vozem opět nedokončil. Ve Španělsku skončil opět čtvrtý, ale podařilo se mu zvítězit na Korsice. Pak přišlo druhé místo v Argentině, kterým se dotáhl na vedoucího Makinena jen na rozdíl čtyř bodů. Na Acropolis rallye 1997, Rallye Nový Zéland 1997, ve Finsku a v Indonésii ale musel odstoupit pro technické problémy. Na Sardínii dojel druhý, ale kvůli penalizaci týmového kolegy se posunul na první místo. V Austrálii a na RAC rallye 1997 zvítězil, ale Makinen se stal o jeden bod mistrem světa. V následujícím roce dojel na Monte Carlu třetí. Ve Švédsku ho ale opět vyřadily technické problémy, které se opakovaly i na Safari rallye 1998. Podařilo se mu ale zvítězit v Portugalsku a na Korsice. V Argentině dojel pátý, ale zvítězil na Acropolis rallye 1998. Na Rallye Nový Zéland 1998 dojel pátý. Mistrovství se přesunulo do Finska, kde Colin podepsal smlouvu s Fordem na příští rok. Ve Finsku ale soutěž nedokončil a v San Remu dojel třetí. V Austrálii dokonce až čtvrtý. Na RAC rallye 1998 musel po poruše odstoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Ford.", "content": "Pro rok mistrovství světa v rallye 1999 jej angažoval tým Ford M-Sport a testoval nový Ford Focus WRC. Na Monte Carlu dojel třetí, ale vozy Ford byly nakonec ze soutěže vyloučeny kvůli špatné vodní pumpě. Ve Švédsku ale musel odstoupit. Na safari rallye 1999 ale se zcela novým vozem zvítězil a zopakoval to i v Portugalsku. Ve Španělsku odstoupil a na Korsice dojel čtvrtý. V Argentině opět odstoupil pro technickou závadu, stejně jako na Acropolis rallye 1999, Rallye Nový Zéland 1999, Finsku a v Číně. Na San Remu a v Austrálii havaroval. A havaroval i ve Walesu. Pro rok mistrovství světa v rallye 2000 se jeho týmovým kolegou opět stal Carlos Sainz. V Monte Carlu opět nedokončil, ale ve Švédsku dojel třetí. Na Safari rallye 2000 a v portugalsku ale odstoupil. Ve Španělsku se mu ale podařilo zvítězit. V Argentině opět odstoupil, ale Acropolis rallye 2000 zvítězil. Na Rallye Nový Zéland 2000 skončil druhý stejně jako ve Finsku a na Kypru. Na Korsice ale těžce havaroval a měl četná zranění. Přesto se objevil už na další soutěži v San remu, kde skončil šestý. V Austrálii odstoupil stejně jako v británii. Pro rok 2001 Ford představil třetího jezdce, kterým byl Francois Delecour. V Monte Carlu Colin vedl, ale odstoupil pro technickou závadu. Ve Švédsku trefil sněhovou bariéru a dojel až devátý a v portugalsku opět odstoupil. další odstoupení následovalo ve Španělsku. V Argentině se mu ale konečně podařilo zvítězit, což zopakoval na následujícím závodě na Kypru i v dalším závodě na Acropolis rallye 2001. Na Safari rallye 2001 havaroval už ve třetí zkoušce, ve Finsku dojel třetí. Na Rallye Nový Zéland 2001 pak skončil dokonce druhý. V San remu ale skončil osmý a na Korsice kvůli poruše posilovače až jedenáctý. V Austrálii skončil pátý a vedl šampionát o jediný bod. V Británii havaroval a skončil celkově druhý. V roce mistrovství světa v rallye 2002 na Monte Carlu měl opět technické potíže, ale nakonec dojel čtvrtý. Ve Švédsku kvůli defektu šestý. Zvítězit se mu povedlo až na Acropolis rallye 2002 a Safari rallye 2002. Celkově skončil až čtvrtý.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky kariéry.", "content": "Pro sezonu mistrovství světa v rallye 2003 se stal členem týmu Citroën Sport. Nejlepším umístěním bylo druhé místo na Rallye Monte Carlo 2003. Jinak se ani jednou nedostal na stupně vítězů. Smlouva mu nebyla prodloužena a pro sezonu mistrovství světa v rallye 2004 neměl žádné angažmá. V roce 2005 startoval jen dvakrát s vozem Škoda Fabia WRC. V Britské rallye se stal prvním jezdcem týmu Škoda Motorsport, který v roce 2005 bodoval v hodnocení jezdců. Na Australské rallye bojoval o druhé místo, 3 rychlostní zkoušky před cílem ale byla u jeho vozu nařízena výměna spojky, která neproběhla do stanoveného časového limitu a tak byl Colin diskvalifikován. Tým Škody ale další rok nepokračoval a tak se McRae objevil jen v Turecku jako náhrada za Sebastiena Loeba. Musel ale odstoupit pro technické problémy. Plánoval účast na Rallye Dakar 2008 v týmu Nissan Motorsport. V roce 2004 závodil i ve slavném závodě Le Mans, kde skončil na deváté pozici.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Dne 15. září 2007 se v čase 16:10 zřítila jeho helikoptéra typu Eurocopter AS 350 jen cca 2 km severně od jeho domu. Helikoptéru v době nehody podle jeho agenta Jeana-Érica Freudigera pilotoval sám Colin. Z posádky, kterou tvořili Colin, jeho pětiletý syn Johnny, rodinný přítel Graeme Duncan a šestiletý Johnnyho kamarád Ben Porcelli, nepřežil nikdo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Colin McRae, MBE (5. srpna 1968 − 15. září 2007) byl pátým nejúspěšnějším automobilovým závodníkem historie rallye v počtu vyhraných podniků, za Carlosem Sainzem, Marcusem Gronholmem,Sébastienem Ogierem a Sébastienem Loebem. Pocházel z rodiny závodníků ze skotského města Lanark. Jeho otec Jimmy McRae je pětinásobný vítěz Britské rallye. Colin McRae vybojoval titul Mistra světa automobilových soutěží v roce 1995, jako celkově druhý skončil v letech 1996, 1997 a 2001, třetí v roce 1998. Byl členem týmů Subaru, Citroën, Ford a Škoda. Po jeho prvním získaném titulu se na trhu objevila počítačová hra Colin McRae Rally.", "tgt_summary": "Colin McRae, né le à Lanark en Écosse et mort le près de Lanark, est un pilote automobile écossais de rallye. ", "id": 925986} {"src_title": "Tramvajová doprava v Kolomně", "tgt_title": "Tramway de Kolomna", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1940 se začala ve městě budovat trolejbusová síť, která byla v létě 1941 prakticky před dokončením. Trolejbusy na ni však již dodány nebyly, vzhledem k postupující válce zůstalo tak několik let jen torzo trolejbusové sítě. Po konci války roku 1945 bylo nakonec rozhodnuto zřídit dopravu tramvajovou a koncept trolejbusové opustit. Se stavbou se začalo roku 1946 a 5. listopadu 1948 se slavnostně rozjely první tramvaje na úseku mezi dnešním \"Palácem sportu\" a stanicí \"Golutvin\" (jednalo se o severní část dnešní sítě). Dnešní vozovna však ještě tehdy dobudována nebyla; slouží teprve od roku 1951. Do provozu byly nasazeny tramvaje typu KP vyrobené v Moskvě. Později, když přibyly nové úseky, se objevily i další a modernější typy, jako například KM, též z ruské metropole. V roce 1955 byly od rižského výrobce Rīgas Vagonbūves Rūpnīca dodány tramvaje typu MTV-82. K prodlužování docházelo pak v letech 1954 (k dnešnímu \"Politechničeskému institutu\") a 1956 (do zastávky \"ZTS\"'). O další dva roky později byla dobudována i jižní část dnešního okruhu, nicméně pouze jen jako jednokolejná trať (zdvojkolejněna o další dva roky později). Pro nové úseky byly dovezeny tramvaje původem z Rižského závodu koncepce PCC typu RVZ-6 a později (od roku 1962) též i velmi rozšířené a známé KTM-5. K dalšímu rozšiřování pak došlo až 1. ledna 1971, kdy byla otevřena trať vedoucí na \"Kirovově prospektu\", na jihu města. Další úseky, vedoucí k místnímu masokombinátu vedoucí za hranice Kolomny přibyly v 70. a 80. letech. V srpnu 2002 pak byl otevřen dosud poslední úsek, díky němuž vznikl okruh i v jižní části města. Nejnovějším typem tramvají, jež je dosud v provozu, jsou LVS-97 a LM-99 vyrobené v Petrohradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolomna, město v ruské Moskevské oblasti, s celkem 161 100 obyvateli, je od roku 1948 obsluhováno tramvajovou sítí. Délka tramvajových tratí v současnosti dosahuje přibližně 40 km.", "tgt_summary": "Le tramway de Kolomna est le réseau de tramways de la ville de Kolomna, centre administratif du raïon Kolomenski, en Russie. Le réseau comporte dix lignes pour environ 40 kilomètres de voies. Sa construction a débuté en 1940, mais a été interrompue entre 1941 et 1946 en raison de la Seconde Guerre mondiale. La première ligne du réseau a été officiellement mise en service le.", "id": 319507} {"src_title": "Akreditiv", "tgt_title": "Lettre de crédit", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Akreditiv je starobylý institut obchodního práva. Jeho název je odvozen z francouzského \"accréditer\" (pověřovat). Podle komercionalisty Karla Marka se institut vyvinul z prosté kupecké poukázky, jak ostatně napovídají i ekvivalentní názvy jako jsou \"letter of credit\", \"lettre de crédit\", \"Kreditbrief\" nebo starší český \"úvěrní list\".", "section_level": 1}, {"title": "Použití a účel.", "content": "Akreditiv vzniká uzavřením \"smlouvy o otevření akreditivu\", která byla upravena v již zrušeném obchodním zákoníku v § 682–691 (měla povahu absolutního obchodu), nyní je upravena v § 2682–2693 občanského zákoníku. Stranami smlouvy jsou příkazce a výstavce, nejčastěji banka. Banka se ve smlouvě zavazuje, že poskytne osobě příkazcem ve smlouvě určené, oprávněnému (beneficientovi) na účet příkazce určité plnění za příkazcem stanovených podmínek. Příkazce se naopak zavazuje k úplatě ve prospěch banky. Podstatnými náležitostmi jsou určení plnění, určení beneficienta, podmínek a doby a vyjádření vůle zaplatit úplatu. Závazek výstavce vůči oprávněnému vzniká až vystavením akreditivu. Dojde-li k jeho potvrzení jinou bankou, jedná se o \"potvrzený akreditiv\", a oprávněný pak může žádat plnění od obou těchto výstavců. Účelem akreditivu bývá především zvýšení jistoty při platbě (garanční funkce, platební funkce), popřípadě i zprostředkovací funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentární akreditiv.", "content": "Dokumentární akreditiv představuje neodvolatelný abstraktní závazek vystavující banky poskytnout určité peněžní plnění beneficientovi (nejčastěji se jedná o exportéra) proti předložení požadovaných dokumentů (odtud pojmenování dokumentární akreditiv) a splnění dalších akreditivních podmínek. Vystavující banka nese riziko svého klienta – příkazce (nejčastěji se jedná o importéra). Z toho plyne nutnost řízení tohoto rizika, vystavující banka se proto snaží o omezení svého závazku stanovením maximální částky akreditivu (popř. rámce), lhůtou platnosti, přesnou formulací akreditivních podmínek a zajišťovacími instrumenty (zástava termínovaného vkladu, zástava nemovitostí, pohledávek atp). Vystavení importního/odběratelského akreditivu vyžaduje schválení limitu pro takové obchody ze strany vystavující banky a podpis smlouvy (jednorázové nebo rámcové) mezi vystavující bankou a příkazcem.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční výhody, cashflow.", "content": "Kromě toho umožňuje akreditiv i zlepšení \"cash flow\":", "section_level": 2}], "src_summary": "Akreditiv představuje závazek \"výstavce\", nejčastěji banky, že na základě žádosti klienta (\"příkazce\") a na jeho účet poskytne oprávněné osobě (\"beneficientovi\") určité plnění. Akreditiv má několik pojmově vyhraněných podtypů, nejrozvinutější a nejužívanější je \"dokumentární akreditiv\", naopak např. \"cestovní akreditiv\" se již nepoužívá.", "tgt_summary": "La lettre de crédit (aussi appelée accréditif, L/C, crédit documentaire ou « crédoc ») est un document prouvant un engagement de paiement souscrit par la banque d'un acheteur vis-à-vis du vendeur. La banque s'engage par ce document à payer le vendeur, pour le compte de l'acheteur, si le vendeur fournit les documents (document de transport, la facture, le document d'assurance, la liste de colisage \"packing list\", les signatures, la lettre de change si besoin, le délai de présentation du dossier), conformément aux conditions énoncées dans le crédit documentaire. Ces documents sont censés attester de la bonne exécution de ses obligations par le vendeur. ", "id": 1474175} {"src_title": "Konformita", "tgt_title": "Conformisme", "src_document": [{"title": "Důsledky konformity.", "content": "V úzké skupině lidí představuje konformita způsob, jímž se lze chránit před vnějšími negativními vlivy. Vede k urychlení procesu konfirmace a tím lze například urychlit proces vytváření zákonů. Lze tedy pozorovat, že díky konformismu existují samotné normy, které jsou zpětně konformitou validovány. Můžeme tedy tvrdit, že konformismus přispívá k nastolení sociálních norem a pořádku ve společnosti. Na druhou stranu konformita ve společnosti způsobuje i vyšší pravděpodobnost nemorálního jednání. Za 2. světové války se např. zjistilo, že německé vojenské jednotky byly díky konformnímu následování rozkazů schopny páchat zločiny vůči lidskosti, zatímco voják jako jedinec se od takového jednání distancoval. Přílišná konformita tak může ničit schopnost rozlišování kvality informací a nekritické následování způsobuje mělkou analýzu okolního světa, čímž jedince vystavuje nebezpečí rozhodnutí na základě přejatých postojů či informací. To lze demonstrovat i Aschovým experimentem. Muzafer Sherif zkoumal, kolik lidí by změnilo jejich názory, aby byly v souladu se stanoviskem skupiny. V jeho experimentu, účastníci byli umístěni do temné místnosti a měli za úkol sledovat světelný bod ve vzdálenosti 4,5 m. Účastníci poté odhadovali, o jakou vzdálenost se tečka pohnula. Ve skutečnosti se světelná tečka nepohnula, dojem z pohybu byl způsoben vizuální iluzí známou jako autokinetic effect. Nejdříve se odhady lidí lišily, ale postupně se lidé začali shodovat a přiklánět k většinovým názorům. Podle Sherifa se jednalo o simulaci, jak se ve společnosti vyvíjí sociální normy, které poskytují společné referenční rámce.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum sociální konformity.", "content": "V dalším experimentu účastníci plnili úlohu očitého svědka a měli z několika podezřelých lidí určit viníka. Nejdříve jim byli podezřelí ukazováni po jednom a poté všichni dohromady. Pro ztížení dostali účastníci na identifikaci pachatele limit 1 sekundu. Jedné skupině bylo řečeno, že jejich odpověď je velmi důležitá a bude použita v soudním procesu. Pro ostatní to byl jen výzkum. Větší motivace první skupiny k vyřčení správné odpovědi zapříčinila až 51% konformitu, zatímco v druhé skupině se shodlo pouhých 35% uchazečů. Solomon Asch v roce 1951 zkoumal vliv tlaku skupiny na odpovědi jedince týkajících se zcela zřejmé otázky. 74% účastníků testu podlehlo konformnímu jednání a odpovědělo očividně chybně. Šokující výsledky přinesl experiment Stanleyho Milgrama, který zkoumal poslušnost lidí vůči autoritě. Odhalil, že velká část lidí zachová poslušnost vůči autoritě, i když je to v konfliktu s jejich svědomím.", "section_level": 1}, {"title": "Typy konformity.", "content": "H. Kelman rozlišuje 3 základní typy konformity. Je typem vnějšího přizpůsobení, které je pouze dočasné. „S vyhověním se setkáváme v běžném životě například v situacích, kdy vyjdeme někomu vstříc. Příklad: Situace na silnici: řidič zpomalí na požadovanou rychlost, třebaže by jel dle svého úsudku a zvyku jinak. Přizpůsobí se proto, že to dělají i ostatní řidiči očekávajíce policejní kontrolu. Po určité době ale opět zrychlí. Je vnitřní přijetí, podle kterého se člověk bude řídit už napořád. Příklad: Řidič jezdící stále nepřiměřenou rychlostí se na základě podnětu z okolí, vlivu rodiny či dopravní nehody změní a začne jezdit opatrněji. Tato změna je trvalá a vnitřně přijatá. Řidič „souhlasí, že názor většiny je správnější.“ Člověk se ztotožňuje s nějakým vzorem a jedná podle něho. Příklad: „Změníme své názory či stanoviska, abychom se podobali nějaké jiné osobě, kterou respektujeme či obdivujeme.“", "section_level": 1}, {"title": "Projevy konformity.", "content": "Prvním projevem konformity je poslušnost. Tato forma je považována za nejpovrchnější. Jinými slovy člověk nemusí změnit své přesvědčení, názory, ale pouze své chování. Jejími nejčastějšími důvody je odměna či hrozba trestu. Doba trvání této proměny je tedy velmi silně ovlivněna tím, jak dlouho je přislíbena odměna či hrozí trest. Slaměník (2009) chápe poslušnost jako změnu chování vyvolanou přímým příkazem nebo nařízením. V krajním případě se jedná o požadavek, který je v rozporu s morálními zásadami jednice, tehdy je to velmi nepříjemné. „\"Přesto, že poslušnost je většinou jednoznačně odsuzovaným jevem, i ona má svou roli ve fungování společnosti.\"“ Slaměník (2009) jako příklad uvádí příkazy policie či armády v situacích živelních pohrom, ohrožení životů a majetku při hrozbě teroristických útoků apod. Dalším projevem je vyhovění. To se může odehrávat na vědomé či nevědomé úrovni. Slaměník (2009) vyhovění chápe jako přímý požadavek jiné osoby, resp. přání jiného člověka v naději, že mu bude vyhověno. Vyhovění je něco mezi akceptací a poslušností, tedy „provází konflikt mezi tím, co člověk chce a nechce, ale v mírnější podobě, a proto je vyhovění označováno za vnější, povrchní konformitu.“ K vědomému ztotožnění nejčastěji dochází například pokud nám daná osoba přijde vtipná, milá, a to se může silně projevit na našem chování. To nevědomé může probíhat například pozorováním rodičů, ke kterým máme většinou už od dětství velmi silný vztah. Tedy jde o identifikaci na základě statusu: „\"dítě napodobuje role rodičů, protože touží mít jejich kompetenci, být jako jsou oni, způsobilí a mocní\"“ Jako další příklad nám mohou sloužit každodenní situace běžného života, jako je „přeparkování auta, protože soused bude stěhovat rozměrnější předměty a více místa mu to usnadní, koupě zboží nabízené podomním prodavačem, přispění nadační částkou na nějaký fond apod.“ Posledním a také nejsilnějším projevem konformity je akceptace. Jedná se o úplné ztotožnění s naším vzorem či se skupinou. „\"Člověk začne myslet a jednat v souladu se skupinou, aniž by pociťoval rozpor se svým přesvědčením.\"“ Jde tedy o propojení našeho chování v souladu s našimi vnitřními hodnotami. Toto propojení je tedy vzhledem k provázanosti s naším vnitřním přesvědčením poměrně trvalé. „\"Podle Freuda vstřebávání rodičovských příkazů a zákazů dítětem, vede k vytvoření super-ega, jeho osobní morálky. Toto super-ego reprezentuje strukturu norem a stává se „instancí řídící chování v souladu s těmito normami\"“ (Staub)“", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující konformitu.", "content": "Příklad: \"Skupina domluvených lidí byla požádána, aby odpovídala na dané otázky špatně. Zbytek několika testovaných i přes svou znalost správné odpovědi taktéž odpověděl špatně – zkonformoval se. Stačil však jeden člověk, který nesouhlasil a přidali se i další\" Příklad: \"Partnerka přivede svého přítele poprvé do rodiny a ten, aby udělal co nejlepší dojem, bude se chovat co nejlépe.\" Národnost - I národnost je faktorem konformního jednání. Existují národy, pro které je typický individualismus, kde bude konformita nižší a naopak národy, které projevují vyšší míru kolektivismu bude konformita vyšší.", "section_level": 1}, {"title": "Deindividualizace.", "content": "Deindividualizace vyjadřuje ztrátu individuality. Posiluje konformismus a jedinci se přestávají vnímat jako jedinci a stávají se anonymními osobami. Tato anonymita může být podpořena maskováním, nebo jednotným oblečením, jako například u Ku-Klux-Klanu. Deindividualizace společně s anonymitou má negativní důsledky na společnost a její jedince, protože deindividualizovaní jedinci mají tendenci k prolomování norem a k přenášení zodpovědnosti na jiné. Proto se v anonymních prostředích (například: velkoměsta, karnevaly v maskách,...) u jedinců zvyšuje pohotovost k agresivnímu a antisociálnímu jednání. Philip Zimbardo se intenzivně zabýval deindividualizací a v roce 1983 provedl experiment se skupinou studentek, kde se ukázalo, že při navození anonymního prostředí studentky udělovali dvakrát více elektrošoků, než individualizované.", "section_level": 1}, {"title": "Nekonformnost.", "content": "Nekonformnost je opak konformity a jedná se o projev nezávislosti v názoru a jednání. Nekonformní jedinec může vystupovat proti názoru ostatních a zpravidla si stojí za svým názorem, ať už má pravdu nebo ne a je pro něj důležité, že se nachází v opozici. Rozdíl mezi nezávislým a nekonformním jedincem je, že nezávislý jedinec si vyslechne názor ostatních a je schopen přijmout názor, který vyhodnotí jako správný.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody konformity.", "content": "Častým důvodem konformního chování lidí je, že se takové chování vyplácí. Psychologické vysvětlení vychází z konstrukce následujících psychologických potřeb či motivů. Potřebou je rozuměn určitý „nedostatek“, který lidé chtějí naplnit, motivem je pak důvod, smysl a původ jednání. Lidé chtějí být oblíbenými členy skupiny, někam zapadnout. Kvůli tomu přizpůsobují své chování očekáváním ostatních členů skupiny. Nejčastěji toho dosahují aplikováním vzorců chování, které se buď naučili v dětství, nebo je odpozorovali od svých vzorů. Nejvlivnějšími faktory jsou nejčastěji rodina, potažmo prostředí, ve kterém vyrůstali. Motivy potřeby být oblíben se velmi liší, záleží na nastavení vnitřních hodnot jedince. Motivem jednoho může být například ekonomický zisk, motivem jiného může být blaho společnosti. U dítěte může fungovat tzv. „morálka hodného dítěte“, kdy dítě jedná tak, jak se od hodného dítěte očekává. Konformita spočívá v osvojení si toho, co za správné považují ostatní. Na základě prožitých situací lidé přiřazují objektům určitou hodnotu: jeví se jim v určité míře jako žádoucí nebo nežádoucí, dobré nebo špatné, užitečné nebo neužitečné, morální či nemorální, důležité či zbytečné, krásné či ošklivé, pravdivé či nepravdivé... Skupina má přitom na ně informační vliv. Pokud si členové skupiny nejsou něčím jisti, nebo mají odlišný názor, mají pak sklony ke konformnímu chování. Za pravdu je tak považováno často opakované přesvědčení a tvrzení skupiny. To sice bývá často pravdivé, ale nemusí to být pravidlem. Zvláště u menších skupin, např. rodin může docházet k dezinformacím, jež jsou způsobeny rodiči a přenášeny na děti. Pro děti jsou rodiče přirozeným vzorem a tím, že si informace od rodičů zpravidla neověřují, mohou si internalizovat dezinformace.", "section_level": 1}, {"title": "Menšinový vliv.", "content": "Přestože konformita obvykle vede jednotlivce k tomu, aby mysleli a konali jako skupina, jednotlivci jen příležitostně zvrátí tuto tendenci a snaží se v menšině ovlivnit okolí. Tento jev je známý jako menšinový vliv, speciální případ informačního vlivu. Menšinový vliv je více pravděpodobný v případě, že lidé umí zaujmout jasné a konzistentní stanovisko z jejich úhlu pohledu. Pokud je menšina nekonzistentní a vykazuje známky nejistoty, šance na ovlivnění ostatních je malá. Avšak menšina, která předloží silné a přesvědčivé argumenty nebo fakta zvyšuje pravděpodobnost změny přesvědčení a chování většiny. Členové menšiny, kteří jsou vnímáni jako experti, mají větší šanci na úspěch. Jako příklad nám může sloužit jednání školní rady o výzdobě školy. Předpokládejme, že z deseti učitelů jsou dva učitelé výtvarné výchovy. Tito mohou, vzhledem ke svému vzdělání, přesvědčit ostatní členy skupiny o tom jakou zvolit dekoraci, a tak ovlivní i ostatní členy skupiny, kteří pro jejich návrhy mohou hlasovat. Další forma menšinového vlivu může v některých případech převážit konformismus a vést k nezdravé dynamice skupiny. Průzkum americké University of Washington z roku 2007 zjistil, že jeden narušitel skupinové dynamiky může podstatně zvýšit množství konfliktů a snížit kvalitu týmové spolupráce. Narušitelé často vytvářejí negativní emocionální prostředí, které ruší zdravé fungovaní skupiny. Takovým případům se lze vyhnout pečlivým výběrovým řízením nebo narušitele přidělit na pozice, které vyžadují méně sociální interakce.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Grafologie a Psychologie: Konformita", "section_level": 1}], "src_summary": "Konformita nebo konformismus (z lat. \"con-formis\", shodného tvaru, podoby) je přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům, požadavkům, normám skupiny či společnosti, v níž člověk žije, a potlačení projevů vlastních. Tento pojem poprvé zmínil ve svém článku A. Jenness. ", "tgt_summary": "Le conformisme est une attitude très largement étudiée en sciences sociales qui correspond à un comportement qui est en accord avec ce qui est attendu d'un individu ou d'un groupe dans une situation donnée : être conforme veut dire ne pas dévier de la norme admise, ne pas prendre une liberté en agissant de façon différente de ce qui est attendu, socialement. ", "id": 1933356} {"src_title": "Sportovní gymnastika", "tgt_title": "Gymnastique artistique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sportovní gymnastika vznikla z nářaďového tělocviku, který se prosadil v 19. století v Německu (tzv. turnerství) a v pozměněné podobě také v českém sokolském hnutí. Mezinárodní gymnastická federace FIG (: ) byla založena v roce 1881. Až do třicátých let byly součástí závodů ve sportovní gymnastice i atletické disciplíny (běhy, skoky, šplh nebo vzpírání). Historickým vývojem se stabilizoval gymnastický víceboj u žen na čtyřech (přeskok, bradla, kladina, prostná) a u mužů na šesti disciplínách (prostná, kůň, kruhy, přeskok, bradla, hrazda).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Základem hodnocení sportovní gymnastiky je posuzování obtížnosti a kvality provedení jednotlivých prvků v sestavách. Pravidla přitom mají vést gymnasty k tomu, aby na závodech zařazovali jen takové prvky, které mají bezpečně zvládnuté z tréninku. Soutěže posuzují dva panely rozhodčích. Panel A hodnotí obtížnost sestav podle tabulek prvků uvedených v pravidlech. Panel B posuzuje kvalitu provedení a sráží body za všechny chyby počínaje špatným držením těla a nečistým provedením prvků a konče pády. Gymnastická pravidla byla dlouhá desetiletí založena na přibližování hodnocení k nejvyšší známce 10 bodů. První gymnastkou, která dosáhla absolutní desítky, byla na olympijských hrách v roce 1976 v Montrealu Nadia Comaneciová. Po roce 2004 došlo ke změně pravidel, po které může známka za obtížnost dosáhnout vyšších hodnot a výsledná známka tak překračuje deset bodů. Výslednou známku potom tvoří součet dvou oddělených známek. Jedna známka je za provedení (hodnocení techniky, držení těla a plynulosti cvičení) a druhá známka za obtížnost.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Ve sportovní gymnastice jsou tři hlavní disciplíny: víceboj družstev, víceboj jednotlivců a finále na jednotlivých nářadích. Ve víceboji družstev se počítají známky více členů jednoho týmu, v konkrétním případě za všechny předvedené sestavy nebo se nejhorší známka na každém nářadí může škrtat. O vítězi rozhoduje součet známek. Ve víceboji jednotlivců musí každý účastník absolvovat cvičení na všech nářadích. V minulosti byly součástí víceboje kromě nynějších volných také povinné sestavy, které předváděli všichni gymnasté beze změny. Ve finále na jednotlivých nářadí obvykle startuje osm nejlepších z předchozí kvalifikace a rozhoduje jediná finálová známka. Vrcholnou gymnastickou soutěží jsou letní olympijské hry, v jejichž programu je sportovní gymnastika hned od her v Aténách v roce 1896. Mistrovství světa se pořádá pravidelně od roku 1903, další velkou akcí je mistrovství Evropy. Světový pohár je každoroční série závodů, dříve s dvouletou periodicitou. Do roku 2008 vrcholila finálovým závodem. Jednotlivé vrcholné mezinárodní soutěže jako jsou OH, MS a ME mají svá specifika týkající se závodu družstev a závodu jednotlivců. V soutěži družstev na OH a MS je družstvo šestičlenné, pět závodníků nastupuje na každou disciplínu, kde se počítají jen čtyři nejvyšší známky. Na ME startuje v soutěži družstev pětičlenné družstvo, na každou disciplínu nastupují tři závodníci a všechny známky se počítají. Některé soutěže mají zvláštní formát, jako například vyřazovací závod smíšených dvojic (např. Grand Prix v Brně).", "section_level": 1}, {"title": "Přeskok.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Nářadím na přeskok býval kůň, pro ženy postavený příčně. Po roce 2000 ho ale nahradil přeskokový stůl s podstatně větší pohmatovou plochou, která umožňuje předvádění obtížnějších skoků. K přeskoku používají gymnastky odrazový můstek. Gymnasté a gymnastky se při přeskoku musí odrazit rukama od stolu. Ve finálové soutěži družstev a ve finále víceboje předvádějí ženy jeden přeskok, ve finále na tomto nářadí pak dva přeskoky, jež musejí mít rozdílnou odrazovou techniku. V kvalifikaci předvádějí ženy dva (a to rozdílné) přeskoky jen v tom případě, chtějí-li se pokusit o postup do finále na tomto nářadí; jinak předvádějí pouze jeden přeskok, který se jim započítává do kvalifikačního součtu pro postup do finále soutěže družstev a víceboje.", "section_level": 1}, {"title": "Bradla.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Bradla žen jsou ve skutečnosti dvě spojené žerdě ve výšce 155 cm a 235 cm. Gymnastky na nich předvádějí toče a veletoče, letové prvky na jedné žerdi i z jedné žerdě na druhou a povinnou součástí cvičení je i seskok, kterým je salto, na nejvyšší úrovni i vícenásobné.", "section_level": 2}, {"title": "Kladina.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Kladina je pět metrů dlouhé břevno široké pouhých deset centimetrů, umístěné ve výšce jednoho a čtvrt metru. Gymnastky na něm předvádějí kromě skoků a obratů i náročné akrobatické prvky jako jsou přemety a salta. Kvůli úzké ploše nářadí (10 cm) je obtížné hlavně udržování rovnováhy při cvičení.", "section_level": 1}, {"title": "Prostná.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Prostná žen jsou cvičena na koberci o rozměrech 12×12 metrů. Oproti prostným mužů jsou sestavy doprovázené hudbou a součástí hodnocení je i posuzování estetické stránky pohybu. Gymnastky cvičí gymnastické i akrobatické prvky, kterými jsou přemety a salta.", "section_level": 1}, {"title": "Víceboj.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní gymnastika mužů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přeskok.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Gymnasté absolvovali soutěž na přeskoku přes koně, který byl na rozdíl od žen postaven podélně. Po roce 2000 ale byl rovněž nahrazen přeskokovým stolem. Muži absolvují ve vícebojích jen jeden přeskok, pouze ve finále na nářadí musejí předvést přeskoky dva. Základem gymnastického přeskoku je dynamický rozběh. Gymnasta může předvést jeden prvek už před odrazem z můstku (tzv. rondát), po odrazu ze stolu předvádí nejlepší gymnasté salta s obraty. Mezi vrcholně obtížné přeskoky patří například přemet vpřed s dvojným saltem.", "section_level": 2}, {"title": "Prostná.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa Sestava na prostných je složena hlavně z akrobatických prvků(přemety, salta, vruty), které jsou spojeny s neakrobatickými prvky(silové prvky, prvky rovnováhy, prvky uvolněnosti). Všechny tyto prvky tvoří dynamický celek, předvedený s využitím celé plochy 12x12m. Na akrobacii jsou 4 skupiny prvků a to: 1.Neakrobatické prvky, 2.Akrobatické prvky vpřed a prvky s kotouly vpřed(nikoli v saltech), 3.Akrobatické prvky vzad a prvky začínající skokem vzad s obratem, 4. Závěry: do této skupiny patří prvky ze skupiny 2, nebo 3.", "section_level": 2}, {"title": "Přeskok.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}, {"title": "Bradla.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}, {"title": "Hrazda.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}, {"title": "Kruhy.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}, {"title": "Kůň našíř.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}, {"title": "Víceboj.", "content": "Letní olympijské hry Mistrovství světa", "section_level": 2}], "src_summary": "Sportovní gymnastika je sportovní odvětví, při němž jednotliví závodníci předvádějí silové nebo švihové gymnastické prvky na koberci (prostná) nebo na nářadích. Ve sportovní gymnastice soutěží muži i ženy a jejich disciplíny se odlišují. Sportovní gymnastika je stálou součástí olympijského programu, mistrovství světa se v ní pořádají od roku 1903.", "tgt_summary": "La gymnastique artistique est une discipline athlétique consistant à enchaîner des mouvements acrobatiques sur des agrès. On distingue la gymnastique artistique masculine et la gymnastique artistique féminine. Chaque année se déroulent les championnats du monde de gymnastique artistique sauf les années des Jeux olympiques.", "id": 2423337} {"src_title": "Gustave Le Bon", "tgt_title": "Gustave Le Bon", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Když se Le Bon narodil, jeho matce Annette Josephine Eugénic Tétiot Desmarlinais bylo 26 let, jeho otci Jean-Marie Charles Le Bonovi bylo 41 let, pracoval jako provinční funkcionář francouzské vlády. Když bylo Le Bonovi 8 let, jeho otec získal nové postavení ve Francouzské vládě a proto musela celá rodina opustit jeho rodné město Nogent-le-Rotrou. Do rodného města už se nikdy nevrátili. Dnes je zde po něm pojmenovaná jedna z ulic. Později docházel k výuce na gymnáziu v Tours, jeho prospěch zde byl průměrný. V roce 1860 začal studovat medicínu na univerzitě v Paříži, v roce 1866 získal doktorát. Během jeho studia napsal mnoho článků s medicínským tématem, první z nich se týkal onemocnění, kterým trpí lidé, kteří žili v bažinatých podmínkách. Dále publikoval mnoho článků o vlasovci očním a asfyxii. První kniha, kterou napsal, byla kniha o zdánlivé smrti (\"La Mort apparente et les Inhumations prématurées\", 1886), dále studoval například nemoci urogenitálního systému. Le Bon se naučil mluvit německy a anglicky díky četbě Shakespearových prací. V roce 1870 vstoupil do francouzské armády ve francouzsko-pruské válce. Během války organizoval divizi vojenské ambulance. Byl šéflékařem jednoho oddělení vojenské ambulance v Paříži, pozoroval chování vojáků v nejhorších situacích, jejich chování ve stresu a utrpení. Všechny své úvahy a poznatky sepisoval. Psal o praktické hygieně vojáků a raněných. Le Bon se zabýval antropologií, procestoval Evropu, Asii a Severní Afriku. Protože byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Herbertem Spencerem a Ernstem Haeckelem, podporoval biologický determinismus. Po rozsáhlém výzkumu uvedl vztah mezi kapacitou lebky a inteligencí člověka (Recherches anatomiques et mathématiques sur les variations de volume du cerveau et sur leurs relations avec l'intelligence – 1879). Za toto dílo získal cenu od Francouzské akademie věd. V roce 1884 byl pověřen vládou, aby procestoval Asii a zjistil něco o tamější civilizaci\". V\"e státních službách poznal Orient a Indii (studoval zde například buddhistickou architekturu). Starým východním civilizacím pak věnoval několik publikací, např. \"Arabské civilizace\", 1884; \"Indické civilizace\", 1887; \"První civilizace\", 1888–1889; \"Památky Indie\", 1891. V osmdesátých letech devatenáctého století se začal zabývat studiem moderní společnosti a jejímu vývoji věnoval knihu \"Člověk a společnost, jejich původ a dějiny\", 1881.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie davu.", "content": "Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Psychologie davu, která poprvé vyšla v roce 1895 ve francouzštině a o dva roky později byla přeložena do češtiny. Svou koncepci v ní vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle něj soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které podléhá snadno davové sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je davu imputován zvnějšku. Velký význam mají vůdci davů, kteří s davovou sugescí dokáží pracovat – vnutí myšlenku tak, že ji ostatní pojmou za svou.\" \" Dav aktivuje spící či utlumené instinkty – ten, kdo je obklopen davem se chová jinak (hůř); nechá v sobě probudit nízké pudy a špatné vlastnosti, které nedává v běžném životě najevo. Člověk se v davu chová jinak, než když jedná jako individuum. Klesá na pomyslném civilizačním žebříčku níž, než by stál jako jedinec. Le Bon v knize dochází k závěru, že každá lidská skupina je davem – když se člověk dostane do skupiny, mění se jeho chování a chová se jako příslušníci davu. Tvrdil, že věk, do kterého se společnost dostává (20. století) je věkem davů – dostává se do nebezpečného století, kde budou rozhodovat davy a jejich vůdci.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "LE BON, Gustave. \"Psychologie davu\". Překlad L. K. Hofman, Z. Ullrich. Portál 2016. 168 s..", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustave Le Bon (7. května 1841, Nogent-le-Rotrou – 13. prosince 1931, Marnes-la-Coquette) byl francouzský sociální psycholog, sociolog, antropolog a amatérský fyzik. ", "tgt_summary": "Gustave Le Bon, né le à Nogent-le-Rotrou et mort le à Marnes-la-Coquette, est un médecin, anthropologue, psychologue social et sociologue français. ", "id": 173261} {"src_title": "Stanice metra uzavřeného typu", "tgt_title": "Porte palière (métro)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavní rozdíl oproti klasickým trojlodními stanicím je, že boční lodě jsou konstruovány užší (není nutné místo pro nástupiště) a oddělené dveřmi podobnými jako u vlaků. Ty se otevírají, jen když vlak stojí ve stanici; aby zastavil dveřmi přesně proti dveřím stanice, zajišťuje zařízení \"SOSD\" (\"svetiľnik otkrytija stancionnych dverej, \") skládající se z řady světel a fotobuněk umístěných na úrovni prvního vozu soupravy. Zvláštní zařízení synchronizuje čas a rychlost otevírání dveří ve vozech a ve stanici. Zařízení UFKP (\"ustrojstvo fotoelektričeskogo kontrolja passažira, \") a \"RUBEŽ-3M\" kontrolují infračerveným paprskem prostor mezi dveřmi stanice a vlaku a v případě pádu cestujícího nebo nějakého předmětu neumožní rozjezd vlaku. Podobný systém staničních dveří se užívá i v západoevropských metrech s vlaky řízenými automaticky; tam však oddělení prostoru pro vlak a pro cestující tolik nezasahuje do konstrukce stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Stanice uzavřeného typu byly ve své době preferovány kvůli jednodušší výstavbě. Boční lodě mají stejný poloměr jako traťové tunely, a tudíž není nutné přestavovat a otáčet razicí štít kvůli ražbě lodí o jiné velikosti. Též není nutné budovat perony a obkládat boky tunelů; klesla spotřeba stavebnin a práce trvaly kratší dobu. Celkem se tak významně snížily náklady na výstavbu. S budováním těchto stanic se však skončilo v roce 1972 z několika důvodů: jsou vyšší jejich provozní náklady (složitý mechanismus dveří je nutné udržovat), přepravní kapacita je nižší, protože kvůli složitému zastavování metro tráví ve stanici delší dobu a tím se prodlužují intervaly vlaků na lince, rovněž se na menší plochu stanice vejde méně cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Technologie horizontálního výtahu je dvou typů:", "section_level": 1}, {"title": "Posuvné dveře platformy.", "content": "Výhody: Hlavní nevýhodou tohoto systému je jeho cena; Instalace systému obvykle stojí několik milionů amerických dolarů za každou stanici. Tento systém omezuje typ kolejových vozidel, které mohou být použity na trati, pokud jsou použity pro modernizaci starých stanic, protože dveře ve vlacích by měly mít přesně stejné umístění jako dveře nástupiště; to vede k dodatečným nákladům v důsledku modernizace a nákupu kolejových vozidel. Rovněž brání přirozenému větrání a zvyšuje náklady na kontrolu klimatu. Dveře také představují svá vlastní bezpečnostní rizika. Hlavním rizikem je, že lidé mohou být uvězněni mezi dveřmi nástupiště a vozem vlaku a mohou být při rozjezdu vlaku rozdrceni. Případy tohoto výskytu jsou vzácné a mohou záviset na systému řízení přístupu a designu dveří.", "section_level": 1}, {"title": "Automatické dveře platformy.", "content": "Tento systém se skládá z bariéry v podobě plotu s dveřmi, jehož výška je obvykle jen poloviční výšky systému posuvných dveří plošiny. Nachází se na okraji železničních nástupišť, aby se zabránilo náhodnému pádu cestujících na železničních tratích. Stejně jako systém posuvných dveří na platformě se dveře stanice otevírají a zavírají současně s dveřmi vlaku. Instalace tohoto systému je levnější než systémy posuvných dveří na platformě, proto některé železniční společnosti preferují tento systém při modernizaci starých stanic a instalaci nových jako možnost zvýšení bezpečnosti na železničních nástupištích a zároveň bez použití klimatizačního systému ve prospěch přirozeného větrání. Tento systém je však méně účinný než systém posuvných dveří plošiny, protože zcela neodpojuje stanici od železničních tratí a nepomáhá, pokud lidé úmyslně zasáhnou železniční tratě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanice metra uzavřeného typu () je typ podzemní ražené stanice metra, jejíž boční lodě nejsou přístupné cestujícím. Takové stanice se nacházejí jedině v Petrohradském metru; budovány byly mezi lety 1961 a 1972. ", "tgt_summary": "Les portes palières appelées également les façades de quai sont des portes automatiques vitrées situées dans une station de métro, le long des quais en bordure des voies. Ces portes qui ne s'ouvrent que lorsque la rame est à l'arrêt en station, sont notamment destinées à empêcher les suicides ou les accidents. Elles sont aussi essentielles pour l'automatisation des lignes de métro.", "id": 1950730} {"src_title": "Oswald Boelcke", "tgt_title": "Oswald Boelcke", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Boelcke se narodil v rodině učitele, který se vrátil do Německa z Argentiny. Původně se jmenoval Bölcke, ale spolu se starším bratrem Vilémem si jméno změnil na stejně vyslovované Boelcke. Po maturitě vstoupil v roce 1911 do \"Telegraphen-Bataillon 3\" v Koblenzi jako \"Fahnenjunker\" (důstojnický kadet). V květnu 1914 byl převelen k letectvu a v letecké škole v Halberstadtu získal pilotní osvědčení. Po absolvování třetí letecké zkoušky byl 15. srpna poslán na frontu k \"Fliegerabteilung 13\". Zde létal se svým o pět let starším bratrem Vilémem jako pozorovatel. Po různých rozepřích s přáteli se bratři rozdělili. Oswald v dubnu 1915 přešel k nově ustavenému \"Feldfliegerabteilung 62\", v Döberitz, který byl krátce nato umístěn u Douai ve Francii. Zde se setkal s Maxem Immelmannem, pozdějším leteckým esem. Ačkoliv někdy bývá uváděno jako jeho první vítězství potvrzený sestřel z 4. července 1915, tento údaj není správný – nepřátelské letadlo sestřelil jeho pozorovatel. První vítězství přišlo až 19. srpna. V tomto měsíci dostali Boelcke a Immelmann dva z pěti nových prototypů Fokkeru E.I. Letouny byly jako první vybaveny synchronizovaným kulometem \"Parabelum\". Do konce roku Boelcke zaznamenal čtyři úspěchy, v lednu další čtyři. 12. ledna byli Boelcke s Immelmannem jako vůbec první piloti vyznamenáni řádem Pour le Mérite, nejvyšším německým vojenským vyznamenáním. V březnu 1916 se Boelcke stal velitelem skupiny šesti letek u nově vzniklé \"Fliegerstaffel\" Sivery a vedl své piloty v bojích u Verdunu. Boelcke se přátelil i s korunním princem Vilémem (Vilém psal každoročně v den Boelckeho smrti jeho rodičům až do druhé světové války dopis), jehož štáb sídlil v blízkém Stenay. Po smrti Immelmanna 18. června 1916 se Boelcke stal německým letcem s nejvyšším počtem sestřelů. Byl poslán na inspekční cestu po Balkánu. Z cesty byl však zakrátko odvolán a podílel se na jím navržené reorganizaci německého letectva. S povýšením do hodnosti \"Hauptmann\" byl na základě rozkazu majora Hermanna von der Lieth-Thomsen pověřen funkcí velitele k 10. srpnu 1916 vzniklé jednotky \"Jasta 2\". Navštívil svého bratra v ukrajinském Kovelu u \"Kampfgeschwader 2\". Zde také vybral poručíka Manfreda von Richthofen a Erwina Böhmeho i s Hansem Reimannem pro výcvik a létání u své jednotky. V srpnu začal Boelcke s praktickým a teoretickým výcvikem. Soustředil se zejména na lety v sevřených formacích. Úspěchy jeho výcviku se brzy dostavily. V období od začátku srpna do konce října 1916 sestřelil Boelcke 20 nepřátelských letounů a s celkovým počtem 40 uznaných vítězství byl na špičce mezi tehdejšími stíhači. 28. října 1916, během urputného souboje s nepřáteli, se Boelckeho letoun srazil se strojem jeho přítele Böhmeho. Boelckeho letoun se stal neovladatelným. Následoval pád k zemi a Boelckeho smrt. Oswald Boelcke byl pohřben se státními poctami v německém městě Dessau (Desava). Při jeho pohřbu shodili britští piloti věnec s dopisem, kde vyjádřili hlubokou soustrast nad smrtí svého protivníka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oswald Boelcke (19. května 1891, Giebichenstein (dnes Halle, Sasko-Anhaltsko) – 28. října 1916 u Bapaume (Pas-de-Calais), Francie) byl německý stíhací pilot v první světové válce, jeden z nejlepších taktiků vzdušného boje. Je považován za zakladatele moderního německého stíhacího letectva, zejména díky tomu, že sepsal \"Dicta Boelcke\", základní pravidla pro vedení leteckého boje. Těmito doporučeními se v bojích řídilo a dodnes řídí mnoho stíhacích pilotů. Manfred von Richthofen, který se od Boelckeho mnohému naučil, o něm v srpnu 1917 prohlásil: „Já jsem jen bojový pilot, ale Boelcke byl skutečný hrdina.“", "tgt_summary": "Oswald Boelcke (Giebichstein, - Bapaume, ) est un pilote allemand de la Première Guerre mondiale. As de l'aviation avec 40 victoires aériennes, il formule les premiers principes du combat aérien, plus connus sous le nom de Dicta Boelcke.", "id": 1087874} {"src_title": "Mechanické vlnění", "tgt_title": "Onde mécanique progressive", "src_document": [{"title": "Druhy vlnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postupné vlnění.", "content": "Vzniká postupným rozkmitáváním bodů v pružném prostředí (hadice, lano, vodní hladina...). Rovnice postupné vlny: formula_1", "section_level": 2}, {"title": "Postupné příčné vlnění.", "content": "Body prostředí kmitají kolmo na směr šíření. Příkladem postupného vlnění příčného je vlnění na vodní hladině po dopadu kamene, šířící se od tohoto zdroje v kruhových rovinných vlnoplochách ve tvaru vrch – důl. Elektromagnetické vlnění je postupné příčné.", "section_level": 3}, {"title": "Postupné podélné vlnění.", "content": "Může k němu docházet ve všech skupenstvích. Body prostředí kmitají ve vlnoplochách. Dochází k postupnému zhušťování a zřeďování prostředí. Příkladem je zvuk.", "section_level": 3}, {"title": "Stojaté vlnění.", "content": "Skládáním dvou proti sobě jdoucích postupných vlnění stejných parametrů vzniká stojaté vlnění, které je v řadě bodů (představovaných například napjatou strunou) charakterizováno body se stále stejnou výchylkou. Body s trvale největší výchylkou se nazývají kmitny, body s trvale nulovou výchylkou se nazývají uzly. Stojaté vlnění pružných těles se nazývá \"chvění\" a je nejčastějším zdrojem zvuku a fyzikálním základem hudebních nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Rovnice stojatého vlnění.", "content": "formula_10", "section_level": 3}, {"title": "Podélné a příčné vlnění.", "content": "Podle směru vychýlení částic z rovnovážné polohy rozlišujeme vlnění příčné (výchylka je kolmá na spojnici sousedních částic) a vlnění podélné (výchylka je ve směru spojnice sousedních částic).", "section_level": 2}, {"title": "Šíření vlnění.", "content": "Vlnění se šíří ve vlnoplochách- množinách bodů se stejnou fází. Platí Huyghensův princip- každá vlnoplocha se stává zdrojem nekonečně mnoha elementárních vlnění, jejichž interferencí vzniká další vlnoplocha. Rychlost šíření závisí na typu prostředí- např. zvuk se pohybuje ve vzduchu formula_11 kde formula_12 je teplota v °C. Směr vlnění udává paprsek – přímka kolmá na vlnoplochu – normála.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mechanické vlnění je děj, při němž se kmitání částic šíří látkovým prostředím. Mechanické vlnění se šíří látkami všech skupenství pomocí sil působících mezi částicemi. Vzniká tak, že výchylka jedné částice z rovnovážné polohy vnější silou a k tomu dodaná energie se přenese na částici sousední, pak na další a tak vlnění určitou rychlostí postupuje od svého zdroje v řadě bodů, nebo v rovině, nebo v prostoru. Mechanické vlnění je například zvukové vlnění.", "tgt_summary": "Une onde mécanique progressive est le phénomène de propagation d'une perturbation locale dans un milieu matériel. Pour une onde mécanique, il n'y a pas de déplacement de matière mais un transport d'énergie. La caractéristique principale de l'onde progressive est que la perturbation se retrouve identique à elle-même après une durée T (période temporelle de propagation) et à une distance de lambda (période spatiale de propagation ou longueur d'onde). Il faut pour cela que le milieu de propagation ait une extension infinie ou, tout du moins, une taille très grande devant celle de la longueur d'onde. Dans le cas contraire, sous certaines conditions liant la dimension du milieu et la longueur d'onde, il s'établit une onde stationnaire. C'est le cas du \"confinement\", par exemple dans le cas d'une corde vibrante fixée aux deux extrémités, l'onde émise se voit superposée à l'onde réfléchie ce qui donne naissance, grâce au théorème de superposition des ondes, à une onde stationnaire vibrant selon des modes propres précis : la longueur entre les extrémités doit être un multiple entier de la demi-longueur de l'onde. ", "id": 1887162} {"src_title": "Goldbachova hypotéza", "tgt_title": "Conjecture de Goldbach", "src_document": [{"title": "Z historie.", "content": "V první polovině 18. století napsal akademik Goldbach (1690-1764) z Petrohradu svému příteli Eulerovi, jednomu z největších matematiků všech dob: „Poslyšte velmi zajímavý úkol. Vezmu libovolné číslo větší než 5, např. 77. Můžeme je vyjádřit jako součet tří prvočísel: 77 = 53 + 17+ 7. Zvolím ještě jiný příklad, číslo 461. Opět platí 461 = 449 + 7 + 5, atd. Jak dokážeme, že to platí pro každé číslo? Libovolná zkouška tento výsledek potvrzuje, jenže život nestačí k tomu, abychom probrali všechna lichá čísla. Potřebujeme obecný důkaz a ne zkoušky.“ Euler na dopis odpověděl, že Goldbachův problém je správný, i odpověď je správná, ale důkaz se mu nepodařilo nalézt. Naopak objevil novou věc, nazvanou od těch dob Eulerův problém: Každé sudé číslo, počínaje čtyřkou, můžeme vyjádřit jako součet dvou prvočísel. Jenže ani tento zákon se mu nepodařilo obecně dokázat a pozdější rozbory ukázaly, že důkaz Eulerova problému je mnohem obtížnější než důkaz Goldbachova problému. Oba tyto problémy vzdorovaly dvě stě let úsilí mnohých matematiků. Teprve roku 1937 se důkaz Goldbachova problému podařil sovětskému matematiku Vinogradovovi, který dokázal, že v přirozené řadě čísel existuje jisté veliké číslo, za nímž všechna ještě větší lichá čísla se dají rozložit na součty tří prvočísel. Odpověď na otázku, jak velké to musí být číslo, aby tento důkaz platil, našel jeho žák Borozdkin, jenže jeho číslo mělo 4 miliony desítkových míst. Další matematici hranici snížili a všechna menší čísla do 10 prověřili na počítači Deshuilliers a kol., takže důkaz je úplný. Obdobu Eulerova problému se podařilo dokázat pro šest a čtyři prvočísla, na obecný důkaz pro 3 a 2 prvočísla však dosud čeká. Přinese svému řešiteli světovou slávu, úměrnou obtížím, jež bude třeba překonat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Goldbachova hypotéza je jeden z nejstarších a nejslavnějších dosud nevyřešených problémů matematiky, který spadá do teorie čísel. V moderní formulaci jako osmý z Hilbertových problémů zní následovně: ", "tgt_summary": "La conjecture de Goldbach est l'assertion mathématique non démontrée qui s’énonce comme suit : Formulée en 1742 par Christian Goldbach, c’est l’un des plus vieux problèmes non résolus de la théorie des nombres et des mathématiques. Il partage avec l'hypothèse de Riemann et la conjecture des nombres premiers jumeaux le numéro 8 des problèmes de Hilbert, énoncés par celui-ci en 1900. ", "id": 1340024} {"src_title": "PlayStation (herní konzole)", "tgt_title": "PlayStation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První koncepty PlayStationu se datují do roku 1986, když právě probíhaly společné zájmy mezi společnostmi Sony a Nintendo. Nintendo chtělo se Sony spolupracovat na CD-ROM přídavku pro konzoli Famicon. Tento produkt byl pak jmenován jako CD-ROM/XA. Ten umožňoval současný přístup ke kompresovaným audio / video souborům uložených na disku. Přídavek měl ale problémy. Diskovým systém Famicomu \"(tak se nazýval optický disk pro tento přídavek)\" byl velice náchylný na zničení dat, které obsahoval a neobsahoval žádnou protikopírovací ochranu, což vystavovalo hrozbu velkého počtu softwarového pirátění her. Když bylo CD-ROM/XA veřejně představeno, Nintendo bylo zaskočeno velmi přívětivými ohlasy a mělo tak do budoucna velký zájem o tuto technologii. Nintendo tak podepsalo se Sony další smlouvu opět na CD-ROM přídavek, ale tentokrát pro jejich vlajkovou loď – konzoli SNES. Volba společnosti Sony byla opět společného zájmu. Ken Kutaragi, jeden i inženýrů pracujících v Sony, byla osoba, která pro konzole Nintenda navrhl v té době revoluční procesor SPC-700 pro použití jako osmi-kanálový ADPCM \"(= postupy pro ukládání zvukových dat v digitálním formátu)\". Procesor se ukázal být jako velmi moderní a spolehlivý a demonstroval tak sílu inženýrů ze Sony. Ken Kutaragi byl brzy pokárán Sony za to, že pracoval na straně Nintenda, aniž by Nintendo Sony řeklo, na čem jejich jeden z hlavních inženýrů pracuje. Tehdejší CEO Sony, Norio Ohga, si ale uvědomil potenciál v jejich čipu SPC-700 a nechal tak Kutaragu pokračovat v jeho práci v Nintendu. Norio Ohga pak Kutaragu přetáhl zpět do vývojového střediska Sony a od této chvíle se začala rýsovat vlastní konzole Sony. Sony také plánovala vytvořit konzoli, která by byla kompatibilní se SNES, avšak by byla v plné režii Sony. Výhoda měla spočívat v již zabudovaném CD-ROM systému. Tento výrobek, označován jako Play Station, měl premiéru v květnu 1991 na světovém veletrhu elektroniky CES. Reakce byla ale úplně jiná, než si Sony představovala. CEO Nintenda, Hiroshi Yamauchi, okamžitě stornoval veškeré projekty se Sony a řekl, že od nynějška je Nintendo ve spolupráci se společností Philips. Tato kauza došla až před soud v USA, kde soud v říjnu 1991 rozhodl ve prospěch Sony. Na začátku roku 1993 začala Sony pracovat na konzoli, která měla cílil na budoucí 5. generaci herních konzolí. Divize Sony v Severní Americe označována jako SCEA chtěla původně uvést konzoli pod jménem PSX kvůli sporadickému jménu Play Station, kvůli kterému měla Sony v minulosti problémy. Než byla ale konzole uvedena, nakonec se vedení společnosti rozhodlo konzoli uvést pod jménem PlayStation i kvůli tomu, že toto jméno bylo již známé. Když byla konzole veřejně představena, herní svět byl udiven zobrazovacími kvalitami tohoto zařízení. Pak šlo vše samo, na začátku roku 1994, tehdy jeden z nejčtenějších herních časopisů, GamePro, v jednom článku napsal: \"Mnoho herních vývojářských studií cítí, že se v budoucnu budeme setkávat s konzolemi od Nintenda, SEGY... a Sony.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zahájení prodeje.", "content": "PlayStation se začal prodávat nejdříve v Severní Americe 9. září 1994 pak v Japonsku 3. prosince 1994, 9. září 1994, poté v Evropě 29. září 1995 a nakonec v Austrálii 15. listopadu 1995. Zahajovací cena v USA byla stanovena na 299 dolarů a Sony si mohla pochvalovat velice úspěšné prodeje s herními tituly napříč všemi žánry.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Kromě hraní her, PlayStation umožňoval přehrávat hudební CD (model SCPH-5903 také Video CD formát). Přehrávač umožňoval přehrávat seznam písní popořadě nebo náhodně a také opakovat jednu určitou skladbu nebo celé CD. Pozdější modely měly vylepšený přehrávač s názvem SoundScope. PlayStation měl také správce paměťových karet, kde si uživatel mohl spravovat své uložené postupy z her. Grafické uživatelské rozhraní bylo různé podle modelu konzole. První modely měly tmavě modré pozadí s graffiti jako tlačítky a pozdější verze pro PAL region šedé pozadí s dvěma ikonami veprostřed.", "section_level": 1}, {"title": "Herní knihovna.", "content": "\"Související článek: Seznam her pro PlayStation 1\" K 30. červnu 2007 bylo pro PlayStation vydáno celkem 7 918 her napříč celým světem. Celkové prodeje se vyšplhaly na 962 milionů kusů. Poslední hra, která pro konzoli vyšla, byla FIFA Football 2005, a to v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční problémy.", "content": "Zákazníci, kteří si koupili první kusy vydané trh (modely SCPH-100x), měli s konzolí problémy. Převážně se jednalo o vynechávání předpřipravených filmů v některých hrách nebo \"tikající\" zvuky, které vycházely z útrob konzole. Ukázalo se, že problém je technického rázu a to díky špatně umístěným větracím otvorům, a tak se konzole v některých místech přehřívala. Plastový držák uvnitř konzole se tak nepatrně zkroutil a díky tomu docházelo k tikajícím zvukům, kdy se držák opíral o pohybující se součástku laserového zařízení v CD mechanice. Řešením bylo konzoli umístit na druh materiálu, který účinně odváděl teplo a také musela být dobře provětrávána místnost. Pozdější modely měly již plechový pasiv, který již vyprodukované teplo účinně odváděl a také upravený laserový mechanismus.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana proti kopírování.", "content": "PlayStation měl ochranu proti kopírování zabudovanou v hardwaru CD jednotky. Originální hry měly také upravené CD disky, které měly speciálně vylisovaný povrch. Konzole tak snadno poznala nelegální hru na standardním CD disku a tu jednoduše nespustila. Avšak přimontováním tzv. modchipu na základní desku PlayStationu, ochrana proti kopírování přestala fungovat a uživatel mohl tak na své konzoli hrát nelegální hry nahrané na obyčejném CD-R disku. Díky tomu se také rozšířily hry, které byly nějakým způsobem upraveny a o PlayStation se začali zajímat programátoři a překupníci nelegálních kopií.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Originální modely.", "content": "PlayStation za dobu svého působení na trh vyšel mnoha variantách. Nové revize přinesly nové verze BIOSu, vylepšený laserový mechanismus CD mechaniky, ale také odstranění některých I/O portů či přestavbu útrob konzole pro menší výrobní náklady.", "section_level": 2}, {"title": "PSone.", "content": "Sony vydala 7. července 2000 úplně přepracovanou variantu PlayStationu a to ve všech směrech. PSone, jak se konzole nazývala, byla mnohem menší než předchozí původní modely a navíc její šasi byly místo šedé barvy bílé. Varianty PSone se prodalo přes 28 milionů, než byla v březnu 2006 stažena z prodeje.Pro PSone vyšel i vlastní malý displej, který jste mohli připojit k PSone a hrát bez nutnosti používaní televize či monitoru.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojářský kit.", "content": "\"Související článek: Net Yaroze\" V roce 1997 uvedla Sony na trh speciální variantu konzole v černé barvě. Byla určena pro obyčejné lidi, které uměli programovat a chtěli si vytvořit vlastní hru pro PlayStation. Konzole se dodávala se speciálním příslušenstvím a stála okolo 750 dolarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "PlayStation (též nazýváno jako PS, PS1) je herní konzole paté generace od společnosti Sony Computer Entertainment. Konzole byla vydána na trh nejprve v Japonsku 3. prosince 1994 a poté i ve zbytku světa v průběhu roku 1995. Tato konzole byla jako první z dnes velmi úspěšné rodiny PlayStation, která se dnes skládá z jak standardních konzolí, tak i přenosných variant. Jako součást 5. generace herních konzolí, PlayStation soupeřil s Nintendem 64 a SEGA Saturn. V roce 2000 na trh přišla zmenšená varianta původního modelu nazývána jako PSone. Nahradil tak původní šedý model a jeho jméno bylo upraveno, aby se předešlo nechtěným záměnám s následníkem v již 6. generaci herních konzolí, PlayStation 2. ", "tgt_summary": "La est une console de jeux vidéo de cinquième génération, produite par à partir de 1994. La PlayStation originale fut la première machine de la gamme PlayStation, déclinée ensuite en PSone (une version plus petite et plus légère que l'originale). ", "id": 97848} {"src_title": "PlayStation 3", "tgt_title": "PlayStation 3", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sony oficiálně odhalila PlayStation 3 (propagováno jako PLAYSTATION 3) 16. května 2005 na herní konferenci E3 2005, konzoli představila s ovladačem v bumerangovém stylu. Funkční model konzole zde představen nebyl, ale ani v září 2005 na Tokyo Game Show, ačkoli Sony u obou výstav pořádala předváděcí akce pro demonstraci výkonu konzole, kde předváděla hru a technologické demo hry Final Fantasy VII. Počáteční prototyp konzole byl k vidění v květnu 2005, který obsahoval dva HDMI porty, tři síťové Ethernet porty a šest USB portů. Když byla konzole znovu viděna o rok později na konferenci E3 2006, obsahovala už pouze jeden HDMI port, jeden Ethernet port a čtyři USB porty kvůli menším výrobním nákladům. Sony tehdy oznámila dva modely, které budou v prodeji den vypuštění na trh - 20GB (499€) a 60GB (599€) model. Model s kapacitou pevného disku 60GB obsahoval HDMI port na rozdíl od 20GB modelu, měl Wi-Fi internet, čtečku paměťových karet a chromový obal se stříbrným logem. Oba dva modely byly v den uvedení na trhu - 11. listopadu v Japonsku a 17. listopadu 2006 v Severní Americe. 6. září 2006, Sony oznámila chystané uvedení na trh konzole PlayStation 3 pro PAL region až na 23. březen 2007 kvůli nedostatku materiálu použitém v Blu-Ray mechanikách. Na výstavě Tokyo Game Show 22. září 2006 Sony oznámila HDMI port na levnějším 20GB modelu, ale neměl chromový obal, čtečku paměťových karet, stříbrné logo a Wi-Fi připojení. Cena 20GB modelu byla v Japonsku o 20 % menší, než cena 60GB modelu. Během konference Sony ukázala 27 her běžících na finálním sestavení hardwaru obsaženého v konzoli.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení konzole.", "content": "PlayStation 3 byl poprvé uveden na trh 11. listopadu 2006 v Japonsku v 7:00 ráno. Z průzkumu agentury Media Create vyplývá, že se za 24 hodin prodalo 81,639 kusů konzole PlayStation 3 v Japonsku. Brzy se uvedení na trh dočkala Severní Amerika, 17. listopadu 2006. Kvůli nedostatku kusů, které obyvatelstvo žádalo, se o poslední kusy PS3 bojovalo - příkladem je 60 lidí, které se rvali o 10 kusů konzole, předbíhání a další. Dne 24. ledna 2007 Sony oznámila vydání konzole v Evropě a Oceánii na březen kvůli nedostatečně vyrobeným kusům. Uvedení v Evropě a Oceánii se konalo 23. března 2007 a prodalo se 600,000 kusů za pouhé dva dny.", "section_level": 2}, {"title": "PS3 Slim a změny.", "content": "Už dlouhou dobu byly spekulace o překopané a předělané PlayStation 3. Spekulace se potvrdily, když 18. srpna 2009 Sony oznámila Sony PlayStation 3 s kódovým názvem CECH-2000 na konferenci Gamescom v Německu. Slim verze byla vydána ve všech oblastech najednou v září 2009. S příchodem slim modelu se také změnil typ psaní konzole. Místo \"PLAYSTATION 3\" se píše \"PlayStation 3\" jako u svých předchůdcích \"PlayStation\" či \"PlayStation 2\", na slim modelu je ale místo \"PlayStation 3\" napsána pouze zkratka \"PS3\". Také se změnila bootovací obrazovka a místo nápisu \"Sony Computer Entertainment\" je nově napsáno \"PS3 PlayStation 3\". Poslední změna se projevila v podobě nového designu obalů her pro PlayStation 3. V září 2012 byla uvedena na trh nová verze s označením Playstation 3 Super Slim ve 12GB, 250GB a 500GB verzi - nová verze je menší, lehčí a nově má i mechanicky otvíratelnou Blu-Ray mechaniku.", "section_level": 2}, {"title": "Hardware.", "content": "Konzole PlayStation 3 je vypouklá na levé straně s logem vpravo nahoře, když je vertikální (čelní strana je vypouklá, když je v horizontální poloze) a má lesklý černý povrch. Designér PlayStationu 3, Teiyuo Goto, předvedl logo PlayStationu 3, které bylo inspirováno logem Spider-mana. Prezident SCEI, Ken Kutaragi, řekl: \"\"Logo bylo jedním z prvních vlastností, které mohli určovat budoucí tvar a vzhled PlayStationu 3.\"\" Konzole obsahuje Blu-ray mechaniku s rychlostí 2× pro hry, Blu-ray filmy, DVD disky, CD disky a jiná optická média. Konzole byla původně nabízena s pevnými disky velikosti 20GB a 60GB a později jsou k dispozici modely velikostí pevného disku 320GB a 160GB. Dnes je v prodeji varianta 12 GB SSD disk a 500 GB.Ke všem modelům může být uživateli připojen pevný disk o velikosti 2,5 palce. Konzole má zabudovaný Bluetooth 2.0 (možno připojit až sedm zařízení), gigabitový Ethernet, USB 2.0 a HDMI 1.4. Hardware PlayStationu 3 může být použit i pro postavení superpočítačů pro řešení pokročilých výpočetních úloh. Společnost Fixstars Solutions prodala verzi linuxového systému Yellow Dog Linux speciálně pro PlayStation 3, společnost RapidMind zase balíček pro streamované programování, ale v roce v lednu 2009 je koupil Intel. V lednu 2007, doktor Frank Mueller, profesor informatiky na univerzitě NCSU v USA, vytvořil pracovní stanici z osmi PlayStationů 3. Mueller komentoval, že 256MB paměti je limitace zejména pro tyto aplikace, a proto nabádal v budoucnu k vyšší kapacitě operační paměti. Jako velmi cenově líbivý výkon seskupených PlayStationů 3, zakoupila americká armáda plno těchto konzolí pro výzkumné účely. V květnu 2007 SCE a Stanfordova univerzita uvolnili Folding@home. Tento program umožňuje vlastníkům konzole dát výpočetní výkon pro studování fyzikálních změn. V prosinci 2008, skupina hackerů použila 200 kusů konzole pro prolomení ochranného protokolu SSL.", "section_level": 1}, {"title": "Procesor.", "content": "Konzole používá procesor Cell (celým jménem Cell Broadband Engine), který vyvinuly firmy Sony, Toshiba a IBM. Procesor je postaven na architektuře PowerPC PPE a je taktován na 3.20GHz, dále obsahuje i osm SPE. Osmá jednotka SPE je vypnuta kvůli výnosu čipu. Pouze šest SPE ze sedmi je nabízeno pro vývojáře, sedmé je vyhrazeno pro operační systém konzole. Konzole obsahuje 256MB hlavní paměti typu XDR.", "section_level": 2}, {"title": "Grafický čip.", "content": "Konzoli pohání grafický čip Reality Synthesizer (zkr. RSX), kterou vytvořila společnost NVIDIA speciálně pro tuto konzoli. Čip běží na frekvenci 550 MHz, původně byl vyroben 90nm procesem, později 65nm (2008) a nyní 40nm (2010). Čip je postaven na architektuře jádra NV78 (řada NVIDIA GeForce 7800) a obsahuje přes 300 milionů tranzistorů. Má k dispozici celkem 256MB paměti typu GDDR3 běžící na 700 MHz, která je napojena na 128bitovou sběrnici. Prezident společnosti NVIDIA, Jen-Hsun Huang, na výstavě E3 v roce 2005 prohlásil, že grafický čip NVIDIA RSX je 2× rychlejší, než grafická karta NVIDIA GeForce 6800 Ultra.", "section_level": 2}, {"title": "Bezdrátový ovladač DUALSHOCK 3.", "content": "Ovladač je designově a ovladatelností téměř stejný jako u předchozích typů, jen s tím rozdílem, že má místo předních dolních tlačítek \"R2\" a \"L2\" tentokrát analogové páčky \"R2\" a \"L2\", připomínající spoušť u zbraně, větší základní tlačítka (\"trojúhelník\", \"křížek\", \"čtverec\", \"kolečko\"), nové multifunkční tlačítko \"PS Home\", je vyroben z kvalitnějšího materiálu a není propojen kabelem, ale ovládán pomocí bezdrátového Bluetooth.Typ baterie-zabudovaná dobíjecí litium-iontová baterie, napětí-DC 3,7 V, kapacita baterie-610mAh a přibližná hmotnost 193g. Baterie má vydržet až 30 hodin používání při jednom nabití.", "section_level": 1}, {"title": "Kompatibilita.", "content": "Všechny modely PS3 dokáží přehrát hry systému Playstation. Zpětná kompatibilita PS2 PS3 závisí především na jednotlivých modelech PS3. Dřívější americké a japonské modely vyráběné ke konci roku 2006, zvané \"PLAYSTATION 3 60GB\" (sériové číslo CECHAXX), mají emulaci PS2 titulu pomocí samotného zabudovaného PS2 hardwaru uvnitř samotné konzole PS3. Tímto způsobem emulace je možno přehrát 95% všech PS2 her. Dále se tyto modely přestaly vyrábět a na trh zavítal model \"CECHCXX\". Tento model byl prodáván celosvětově a emulace PS2 her probíhala přes zabudovaný software, systém už tedy neměl zabudovaný PS2 procesor. Tento způsob emulace dokázal přehrát už pouze 75% všech her PS2 a velice snižoval kvalitu her. V takovém případě je samotný systém Playstation 2 tedy lepší přehrávač pro hry PS2. Na jaře roku 2008 Sony ohlásilo konec výroby PS3 60GB a tak se i na podzim stalo. Začal se vyrábět nový model 80GB. Nový model kromě výrazného snížení počtu funkcí úplně ztratil funkci emulace PS2 her. Od té doby Playstation 3 už nedokáže přehrávat PS2 hry. V roce 2012 Sony na PlayStation Store začala prodávat vybrané PS2 hry, které fungují na PS3.", "section_level": 1}, {"title": "Playstation Store.", "content": "Playstation Store je internetový obchod, ze kterého lze stahovat demoverze např. Gran Turismo 5 nebo UNCHARTED, ukázky z High Definition filmů, videa z promo akcí a další. Dále obsahuje zdarma ke stažení službu Home, ve které bude hráč ovládat svého avatára, bude mít svůj virtuální pokoj, bude si moci popovídat s kamarády, domlouvat se vyměňování věcí a stahovat si objekty do her. PlayStation 3 podporuje DVD Blu-ray a DivX, má Wi-Fi, Ethernet, pevný disk, HDMI, full HD, remote play (na hraní her, přehrávání filmů, dívání se na televizi a prohlížení si fotek na svém přenosném zařízení Playstation Portable), čip CELL Broadband engine a grafický čip RSX.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herní zařízení PlayStation 3 (nejprve značeno PLAYSTATION 3, po příchodu slim verze jako PlayStation 3 nebo i PS3) je v pořadí třetí konzole od společnosti Sony Computer Entertainment, je to nástupce konzole PlayStation 2 a zařazuje se do rodiny herních konzolí PlayStation. PlayStation 3 se zrodil v sedmé generaci konzolí a soupeří s konzolemi Xbox 360 od Microsoftu a Wii od Nintenda. ", "tgt_summary": "La PlayStation 3 (abrégé officiellement PS3) est une console de jeux vidéo de septième génération commercialisée par Sony. Elle est sortie le 11 novembre 2006 au Japon, le 17 novembre 2006 en Amérique du Nord et le 23 mars 2007 en Europe. Elle succède à la PlayStation 2 (qui avait elle-même succédé à la PlayStation), et concurrence la Xbox 360 de Microsoft ainsi que la Wii de Nintendo. ", "id": 193871} {"src_title": "Zábřeh", "tgt_title": "Zábřeh", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Osada Zábřeh vznikla na levém břehu řeky Moravská Sázava; její hlavní funkcí bylo zřejmě chránit brod přes řeku. První zmínka o Zábřehu se nachází na listině brněnského zemského sněmu z roku 1254. Město založili někdy ve druhé polovině 13. století německy mluvící kolonisté, kteří přišli patrně z přelidněného německého Saska. V roce 1278 byl Zábřeh už městem. Dějiny města jsou až do počátku 17. století spjaty se šlechtickými rody, které se v držení Zábřehu střídaly. Páni z Kravař (1397–1446) získali Zábřeh do dědičného držení a chtěli z něj vytvořit hospodářské středisko svých severomoravských statků. Období největšího rozmachu a rozvoje města však nastalo až s příchodem panského rodu Tunklů (1442–1510). Zábřeh se stal jejich sídelním městem a získal od nich různé výsady a privilegia. Jiří st. Tunkl proslul jako zakladatel rybníků, z nichž se ve městě zachoval pouze jediný – rybník Oborník. Potomci Jiřího staršího prodali před rokem 1510 zadlužené panství Zábřeh i se statky Brníčkem, Hoštejnem a Rudou rodu Trčků z Lípy. V 16. století se majiteli Zábřehu stali Boskovicové, kteří drželi také panství Moravskou Třebovou, Úsov a později i Bludov. V té době mělo zábřežské panství 35 vsí. Roku 1585 mělo město 165 domů, dvůr a pivovar. Za Boskoviců se rozšířil počet evangelíků a vznikl zde sbor Českých bratří a bratrská škola. Jan z Boskovic odkázal rodový majetek kolem roku 1589 svému synovci Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Za svoji účast ve stavovském povstání, během něhož se stal velitelem stavovského vojska a byl zvolen i zemským hejtmanem, byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zbaven svých veškerých statků a Zábřeh přešel do držení Karla z Lichtenštejna. S rodem Lichtenštejnů pak zůstal Zábřeh spjat po celých dlouhých tři sta let. Třicetiletá válka znamenala pro město na dlouhou dobu stagnaci v jeho rozvoji. Zábřeh sám se celkem rychle z válečných pohrom vzpamatoval, avšak hospodářsky ani kulturně již nedosáhl své někdejší úrovně. Charakteristický vzhled si městské jádro uchovalo až do poloviny 20. století. Tehdy vyrostla na okrajích města nová panelová sídliště a novostavbám se neubránil ani střed města. Po druhé světové válce byla většina zábřežských Němců odsunuta a přistěhovalectvím došlo k jejich nahrazení většinou českým obyvatelstvem.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V katastru obce jsou evidovány tyto kulturní památky:", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "V letech 1976–1990 byla součástí města i obec Nemile s osadou Filipov a v letech 1980–1991 také obec Drozdov s osadou Drozdovská Pila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zábřeh ( \"Hohenstadt\", centrální katastrální území a železniční stanice nesou název Zábřeh na Moravě) je město v okrese Šumperk v Olomouckém kraji, 12 km jihozápadně od Šumperku na řece Moravská Sázava. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Zábřeh ou Zábřeh na Moravě est une ville du district de Šumperk, dans la région d'Olomouc, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 417618} {"src_title": "MyISAM", "tgt_title": "MyISAM", "src_document": [{"title": "Úložiště.", "content": "MyISAM obvykle ukládá každou tabulku ve dvou souborech: Formát MyISAM je platformově neutrální, což znamená, že můžete bez jakýchkoliv potíží zkopírovat datové a indexové soubory ze serveru založeného na Intelu na PowerPC nebo na Sun SPARC. Tabulky MyISAM mohou obsahovat buď dynamické řádky, nebo statické řádky (pevné délky). MySQL se rozhodne o tom, který formát použije na základě definice tabulky. To, kolik řádků celkem může tabulka MyISAM obsahovat, je primárně limitováno velikostí volného místa na disku na databázovém serveru a na tom, jak velký soubor povoluje vytvořit operační systém. Tabulky MyISAM, které jsou vytvářeny v MySQL 5.0 s proměnlivou délkou řádků, jsou standardně nakonfigurovány tak, aby zvládly 256 TB dat pomocí 6-bajtových ukazatelů na datové záznamy. Dřívější verze MySQL měly jako standard 4-bajtové ukazatele pro maximálně 4 GB dat. Všechny verze MySQL umějí zpracovávat ukazatele až do velikosti 8 bajtů.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce MyISAM.", "content": "Protože MyISAM je jeden z nejstarších úložných enginů, které byly zařazeny do MySQL, obsahuje velké množství funkcí, které byly vyvinuty během let jeho existence, aby uspokojily potřeby požadované jeho uživateli.", "section_level": 1}, {"title": "Uzamykání a souběžnost.", "content": "MyISAM uzamyká celé tabulky, ne řádky. Čtenáři obdrží sdílené (čtecí) zámky na všechny tabulky, z nichž potřebují číst. Zapisovatelé obdrží výlučné (zapisovací) zámky. Ovšem i když nad tabulkou běží výběrové dotazy, dají se do tabulky vkládat nové řádky (tzv. souběžné vkládání, concurrent inserts). Je to významná a užitečná funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Automatická oprava.", "content": "MySQL podporuje automatickou kontrolu a opravu tabulek MyISAM.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční oprava.", "content": "Pomocí příkazů \"CHECK TABLE\" a \"REPAIR\" je možno zkontrolovat, jestli v tabulce nejsou chyby, a poté provést opravu. Pokud je server offline, lze kontrolovat a opravovat tabulky nástrojem příkazového řádku \"myisamcheck\".", "section_level": 2}, {"title": "Indexové funkce.", "content": "V tabulkách MyISAM můžete vytvářet indexy na prvních 500 znacích sloupců \"BLOB\" a \"TEXT\". MyISAM podporuje fulltextové indexy, v nichž se indexují jednotlivá slova pro potřeby složitých vyhledávacích operací.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdržené zápisy klíčů.", "content": "Tabulky MyISAM, pro které byla při vytvoření volba \"DELAY_KEY_WRITE\", nezapisují na konci dotazu změněná data na disk. MyISAM ukládá změny do bufferu klíčů (key buffer), který je umístěn v paměti. Bloky indexu jsou \"spláchnuty\" (flush) na disk tehdy, když je buffer \"pročišťován\" (prune; tj. jsou odstraňována stará data) nebo když je uzavírána tabulka. Tím se může rapidně zvýšit výkon u intenzivně používaných tabulek, které se často mění. Jestliže však zhavaruje systém nebo server, budou indexy s velkou pravděpodobností narušené, takže se budou muset opravit.", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované tabulky MyISAM.", "content": "Tabulky, které se po naplnění daty už nikdy nemění a pouze se čtou, se dají zkomprimovat prostřednictvím utility \"myisampack\". Ačkoliv zkomprimované tabulky se nedají modifikovat, zabírají mnohem méně místa na disku. Důsledkem je, že nabízejí lepší výkon, protože jejich menší velikost implikuje méně hledání na disku při vyhledávání záznamů. Zkomprimované tabulky MyISAM mohou mít indexy, jsou ovšem určeny pouze ke čtení. Dodatečné režijní náklady na dekomprimaci dat při jejich čtení jsou u většiny aplikací na moderním hardwaru nepodstatné, protože opravdové zisky plynou z redukce diskových operací I/O. Protože se řádky komprimují jednotlivě, MySQL nemusí dekomprimovat celou tabulku (dokonce ani stránku ne), když potřebuje načíst jediný řádek.", "section_level": 1}], "src_summary": "MyISAM je nejpoužívanější a až do verze 5.1 výchozí formát úložiště dat (storage engine) v databázovém systému MySQL. Je následovníkem formátu ISAM (Indexed Sequential Access Method).", "tgt_summary": "MyISAM est un moteur de stockage du SGBDR MySQL. Il est basé sur l'ancien moteur de stockage ISAM. Il est le moteur par défaut de MySQL jusqu'à la version 5.5, remplacé par InnoDB.", "id": 476029} {"src_title": "Psycholingvistika", "tgt_title": "Psycholinguistique", "src_document": [{"title": "Historie psycholingvistiky.", "content": "Vznik psycholingvistiky jako samostatné disciplíny se datuje do roku 1951, kdy psychologové J. W. Gardner a J. B. Carroll zorganizovali na Cornellově univerzitě seminář, kterého se zúčastnili především psychologové a lingvisté. Hlavním tématem byly psychologické problémy osvojování cizích jazyků. Mnozí připisují vznik a zejména rozšíření psycholingvistiky i psychologovi C. E. Osgoodovi a lingvistovi T. A. Sebeokovi, kteří v roce 1954 vydali sborník prací týkajících se oboru. Psycholingvistika je od svého počátku značně interdisciplinární obor. Vyvinul se v 50. letech na poznatcích ze tří hlavních oblastí: lingvistický základ oboru poskytla strukturální jazykověda, z psychologického hlediska obor ve svých počátcích čerpal zejména z behaviorismu, který měl historicky v americké psychologii dominantní postavení. Třetím zdrojem pak byla v té době nová vědní disciplína zabývající se způsoby přenosu a kódování informace - teorie informace. Celkově se dá vývoj psycholingvistiky rozdělit do čtyř hlavních etap:", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti zájmu a hlavní témata psycholingvistiky.", "content": "Z historického vývoje je zjevné, že v jednotlivých obdobích se zkoumání psycholingvistů ubíralo různým směrem. Jiří Černý v Dějinách lingvistiky na základě názoru několika psycholingvistů zkompiloval seznam 14 tematických okruhů, kterým se psycholingvistika věnuje. Ovšem 6 z nich sám považuje spíše za okrajové, resp. spadající spíše do zkoumání jiného oboru. Mezi základní témata patří jazyk malých dětí, osvojování druhého jazyka a bilingvismus, teorie řečové činnosti a pragmatika, neurolingvistika, patologie řeči a zkoumání afázií, textová lingvistika, kognitivní věda a paměť. Jak je z názvu jednotlivých tematických okruhů vidět, psycholingvistiku je možné pojmout velmi široce. Mnohé z tematických oblastí na tomto seznamu mohou být považovány za samostatné obory (například neurolingvistika nebo textová lingvistika jsou častokrát považovány za samostatné obory). Většina učebnic se shodne na čtyřech základních tématech, které jsou ve středu zkoumání psycholingvistiky:", "section_level": 1}, {"title": "Osvojování mateřského jazyka dětmi.", "content": "Osvojování mateřského jazyka je přirozený proces učení se mateřského jazyka dítětem. Dětská řeč je pro psycholingvisty velmi zajímavé téma, protože se zdá, že navzdory značné komplexitě jazykového systému, se všechny děti na světě (s předpokladem dobře fungující nervové soustavy a vystavení nějakému jazyku) dokážou naučit používat jazyk. Složitá gramatická pravidla zvládají velmi uspokojivě a ve srovnání například s matematikou i velmi rychle. Navíc se zdá, že všechny děti na celém světě (tedy bez ohledu na mateřský jazyk) zvládají osvojení jazyka ve stejné posloupnosti stádií, a přestože je délka jednotlivých stádií značně individuální, v průměru trvají také přibližně stejně. První etapou, kterou novorozenci procházejí, je tzv. broukání (anglicky cooing), které zahrnuje různé zvuky. Dítě si v tomto období nacvičuje artikulaci celého spektra hlásek a zvuky nejsou omezené na mateřský jazyk. Tato etapa trvá přibližně od 2 do 6 měsíců života. Druhá etapa se objevuje kolem půl roku života a nazývá se žvatlání (anglicky babbling). V rámci tohoto období produkují děti hlásky charakteristické pro jejich jazykové prostředí a schopnost artikulovat zvuky, které se v rodném jazyce nenacházejí, se začíná vytrácet. Následuje fáze, ve které děti začnou produkovat svá první slova, zatím jen izolovaně. Vyskytuje se nejdříve od 8. měsíce života. Ve čtvrté fázi děti začínají kombinovat slova do dvou až tříslovních frází a používají tzv. telegrafickou řeč. Základní dospělá struktura vět se objevuje přibližně kolem 4. roku života. V procesu osvojování mateřského jazyka se děti samozřejmě dopouštějí chyb. Zajímavým jevem je zejména omyl přílišného rozšiřování (tzv. overextension error), při kterém děti příliš rozšíří význam. Příkladem může být pojmenování všech mužů v okolí jako „táta“. Existují dvě hlavní hypotézy, proč tento typ chyby vzniká. Podle hypotézy znaků si děti vybírají pro definici pojmu jen určitý, velmi omezený soubor, charakteristických znaků a ostatní zanedbají. Funkční hypotéza zase tvrdí, že děti se nejprve učí slova popisující pro ně důležité účely či funkce (například lampa svítí a tedy to, co svítí, je lampa). Další typickou a lingvisticky zajímavou chybou je hypergeneralizace, která se týká výjimek z gramatických pravidel jazyka. V období, kdy dítě začíná spojovat slova do jednoduchých frází většinou děti nemají problém s nepravidelnými tvary. Avšak po krátkém čase začnou nadměrně používat naučené gramatické pravidlo (například odvození singuláru lid od plurálu lidé). Trvá poměrně dlouho (přibližně do školního věku), než děti začnou opět používat správné tvary. Jedno z vysvětlení původu tohoto typu chyby poskytl Steven Pinker. Na začátku dítě zná jenom malý počet slov a proto se nepravidelné tvary umí bez problému naučit nazpaměť. Pak však přijde období prudkého nárůstu lexikonu, tzv. slovní exploze a dítě se jen postupně učí, kdy pravidlo použít a kdy je potřeba nepravidelný tvar. Jednou z otázek, která týká téměř všech témat psycholingvistiky, je do jaké míry je osvojování jazyka dědičné a do jaké míry je pod vlivem prostředí. Zastánci vlivu prostředí připouštějí tři základní formy učení - imitaci, modelování a podmiňování. Tento přístup však velmi neuspokojivě vysvětluje různé jevy, například kreativitu, kterou děti při používání jazyka projevují. Noam Chomsky přišel s myšlenkou vrozeného modulu na osvojování jazyka (LAD - Language Acquisition Device). Jeden z argumentů podporujících existenci vrozené predispozice dětí na naučení se jazyku je relativní rychlost, s níž se mu v porovnání s jinými typy úkolů učí. Navyše se děti jazyku učí přirozeně, aniž by je někdo k tomu cílevědomě vedl. Podle teorie parametrů, jejímž autorem je opět Noam Chomsky, se lidé rodí s jakýmsi modulem, který představuje soubor všeobecných principů a parametrů. Ten umožňuje osvojování gramatiky. Samotné učení se spouští až při vystavení jedince konkrétním jazykovým datům, podle kterých si upravuje parametry na konkrétní jazyk. Podle Chomskyho je osvojování jazyka spíše než proces učení procesem zrání. V současnosti se většina psycholingvistů přiklání k názoru, že člověk má sice vrozenou predispozici k osvojení si jazyka, ale je nutná jazyková stimulace z prostředí k vytvoření jazykové znalosti. Dalším z mnoha argumentů podporující model interakce dědičných faktorů a prostředí jsou tzv. kritická období. První kritické období nastává v druhém půlroce života, kdy dítě většinou ztrácí schopnost rozlišovat a produkovat fonémy cizího jazyka, které v mateřském jazyce nemají rozlišovací schopnost. Druhým kritickým obdobím je puberta. Důkazem existence druhého kritického období jsou typicky případy dětí, které nebyly před pubertou vystavena žádnému jazyku a po jejich zařazení do společnosti se jazyk učí jen s velkou námahou.", "section_level": 2}, {"title": "Učení se cizímu jazyku a bilingvismus.", "content": "Osvojování si cizího jazyka je do velké míry odlišná záležitost než osvojování si jazyka mateřského. Závisí přitom na motivaci, stanovené cílové úrovni a věku, v němž učení probíhá. Jedním z rozdílů oproti akvizici mateřského jazyka je, že lidé se mu věnují cílevědomě. Znalost mateřského jazyka může být výhodná v tom, že člověk už chápe abstraktní pravidla používání jazykového systému jako celku. Zároveň však mateřský jazyk může představovat i nevýhodu v tom, že tzv. interferuje s cizím jazykem, tedy struktury specifické pro mateřský jazyka se míchají se systémem cizího jazyka. Samotné učení se cizího jazyka není proces vrozený a přirozený, ale nepřipomíná ani behavioristickou imitaci. Je založen na analogii, asociaci a opakování. Platí, že se lépe učí ve vazbě na něco známého, v závislosti na jednoduchém pravidle a lépe se učí materiál, který je nějak zorganizován. V tom spočívá i další rozdíl oproti osvojování mateřského jazyka, když je dítě v daném jazykovém prostředí a jazyk, který mu je prezentován není nijak zorganizován a není mu představován po menších celcích. Věk je podobně jako u mateřského jazyku důležitý. Při prvním kritickém období děti ztrácejí možnost plně rozlišovat a produkovat fonémy, které se nenacházejí v jejich mateřském jazyce. Po překonání druhého kritického období již lidé neumí zvládnout cizí jazyk na úrovni rodilého mluvčího. Bilingvismus je jev, při kterém u jedince současně existují dva různé jazykové systémy. Rozlišujeme přitom biligvalizmus individuální (například děti ze smíšených manželství, které jsou vystaveny oběma jazykům) a kolektivní (vzniká na geografickém území, kde žijí dvě jazykové skupiny). Někteří autoři požadují, aby oba jazyky byly zvládnuté dokonale, jiní autoři tvrdí, že taková situace nikdy nemůže nastat a vždy je jeden z jazyků silnější. Často dochází k jevu, kdy jedinec používá jeden jazyk jen v určitých situacích a druhý zas v jiných.", "section_level": 2}, {"title": "Řečová produkce.", "content": "Produkce mluvy je proces kódování pojmových obsahů do uspořádaného sledu jazykových prostředků. Zjednodušeně řečeno, při produkci se snažíme verbalizovat myšlenku, kterou chceme vyjádřit. Tento proces značně závisí na formě, účelu, pragmatického záměru, počtu recipientů projevu a dalších faktorech. Na to, aby celý proces začal, musí existovat motivace vyjádřit myšlenku. Mluví se o tzv. intenci, která je čistě psychologickou záležitostí. Z psycholingvistického hlediska má celý proces produkce tři hlavní fáze: konceptualizaci, formulaci a artikulaci. V rámci konceptualizace je vytvořena kognitivní reprezentace toho, co chceme vyjádřit a probíhá výběr lexikálních prostředků z mentálního lexikonu. Při formulaci nastává plánování gramatického rámce a následně probíhá fonologické kódování. Hovoří se o tzv. linearizaci, tedy uspořádání vybraných lexikálních prostředků syntakticky správně podle zvolené větné struktury. Až nakonec nastane artikulace, tedy vlastní (fyzikální) pronesení mluvy. Po samotné produkci většinou sledujeme odezvu od komunikačního partnera. Rovněž probíhá proces vlastního monitorování, který se snaží detekovat chyby a podle možností je opravit. Výsledná věta by však měla podléhat gramatickým pravidlům, proto jsou možnosti průběžné opravy omezené. Většinou jim předchází pauza. Samotný výzkum produkce řeči probíhá dvěma hlavními způsoby - studiem afázií (metoda typická pro neurolingvistiku) a studiem typických chyb při produkci, tedy přeřeknutí. Přeřeknutí je odchylka od zamýšlené výpovědi u zdravých lidí, kteří dobře ovládají daný jazyk. Za předpokladu, že při tomto typu chyby funguje celý systém bez problémů a samotné přeřeknutí signalizuje pouze izolovanou jednorázovou chybu v nějakém subsystému, nám mohou chyby napovědět o průběhu produkce. Podle výzkumů se zdá, že přeřeknutí nejsou náhodná. Lze je kategorizovat na záměnu slov, záměnu hlásek, záměnu kořenových morfémů, chybný výběr slov či kontaminaci. Studium jednotlivých typů přeřeknutí ukazuje, že tyto chyby vycházejí z formální či obsahové podobnosti jednotek. Možnost přeřeknutí na základě formální podobnosti slov napovídá, že jazykový systém má pravděpodobně možnost přistupovat k lexikálním jednotkám bez ohledu na obsah. Také to může naznačovat, že náš lexikon se skládá nejméně ze dvou zásobníků - jeden uspořádaný formálně a druhý obsahově. Výzkum a teorie jazykové produkce zaostává v počtu teoretických a výzkumných prací za oblastí jazykové percepce a to i přesto, že výsledný efekt (samotná produkce) se dá snáz monitorovat. Jedno z vysvětlení je, že manipulace při jazykové percepci je znatelně jednodušší. Otázky, kterým se psycholingvisti v této oblasti v současnosti věnují jsou například: Jaké reprezentační struktury jsou použity? Děje se kódování v jednotlivých modulech sekvenčně nebo paralelně? Jaký vliv má kontext?", "section_level": 2}, {"title": "Řečová percepce a porozumění.", "content": "Řečová percepce je proces vizuálního či orálního vnímání a dekódování. Jazyková percepce není řízena pouze samotnými vstupními daty, ale i kontextem či znalostmi o světě uloženými v dlouhodobé paměti příjemce. Při řečové percepci je nutné překonat několik problémů a asi prvním z nich je koartikulace. Při běžné výslovnosti vyslovujeme souvisle a na fyzikální reprezentaci vnímaného signálu není většinou zřetelné, kde jsou hranice slov či vět. Je to způsobeno tím, že artikulace sousedních hlásek se ovlivňuje - během artikulace hlásky předchozí se mluvidla připravují na artikulaci hlásky následující a proto je přechod mezi dvěma hláskami většinou plynulý. Slova a věty se však skládají z různých segmentů, které na interpretaci vstupních dat potřebujeme identifikovat. Jednotlivým segmentům musíme přiřadit význam a podrobit je syntaktické analýze. Syntaktická analýza může být o to problematičtější, že vnímaný signál přijímáme v pořadí, v jakém přijde (tj. zleva doprava), přičemž jsme limitováni kapacitou krátkodobé paměti. Typická chyba při percepci a porozumění řeči nastává při tzv. interpretačně slepých kolejích (věty typu garden-path). Jedná se o věty, kterých syntaktická struktura při zpracování zleva doprava navádí recipienta k nějaké konkrétní syntaktické interpretaci. Ta je však s ohledem na celou větu nesprávná (většinou o správné interpretaci rozhoduje pár posledních slov). Věty typu garden-path se využívají při zkoumání velikosti a výhradnosti vlivu syntaktických a sémanticko-pragmatických aspektů při syntaktické analýze vět. Podle výzkumu se zdá, že recipient nečeká se syntaktickou analýzou až bude mít k dispozici celou větu a její význam. V každém okamžiku zpracovává větu podle jedné preferované interpretace opírající se spíše o formální aspekty. V okamžiku, kdy člověk narazí na slovo, které se do této interpretace nehodí, se snaží větu znovu analyzovat, ale tentokrát dává jednotlivým segmentům jiný syntaktický význam. Existuje však i mnoho zastánců a důkazů vlivu významu a kontextu na výběr preferované větné struktury. Otázka, do jaké míry o syntaktické analýze rozhodujeme čistě na základě formálních znaků a syntaxe a do jaké míry využíváme význam, kontext a jiné informace je tedy stále nezodpovězena. Stále není jasné, do jaké míry probíhají jednotlivé kroky sekvenčně či paralelně a zda se při samotném zpracování využívají znalosti uložené v dlouhodobé paměti recipienta, popřípadě kdy se v procesu k těmto znalostem přistupuje. Otázka, která je v této oblasti psycholingvistiky velmi diskutovaná, je, zda parser pracuje autonomně nebo interaktivně. Autonomní parser se skládá z několika modulů, které mezi sebou mají omezenou možnost interakce, během samotného zpracování se nevyužívají znalosti uložené v paměti a zpracování probíhá zdola-nahoru. Naopak u interaktivního parsera je směr zpracování kombinací přístupů zdola-nahoru a shora-dolů, jednotlivé části mezi sebou interagují okamžitě a mají přístup k znalostem o světě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psycholingvistika (občas také v anglické literatuře nazývaná i psychologie jazyka) je vědní obor, který se zabývá vztahem jazyka a vědomí (či restriktivněji myšlení). Je to do značné míry obor interdisciplinární (z názvu je jasný vliv psychologie a lingvistiky, nicméně psycholingvistika zahrnuje celou řadu dalších disciplín, jako například kognitivní vědu, sociologii, neurologii a jiné). Studuje mentální aspekty jazyka. Mezi hlavní otázky psycholingvistiky patří rozumění a produkce řeči, rozvoj řeči u dětí, učení a používání cizího jazyka či mentální a neurobiologická reprezentace jazyka.", "tgt_summary": "La psycholinguistique est un domaine d'étude scientifique interdisciplinaire, auquel collaborent psychologues expérimentaux et linguistes théoriques qui désirent comprendre la nature fondamentale du langage. Elle s’intéresse aux processus cognitifs mis en œuvre dans le traitement et la production du langage. Fondée dans les années 1950, elle fait appel à de nombreuses disciplines, telles la linguistique, la neurologie et la neurobiologie, la psychologie et les sciences cognitives. ", "id": 723396} {"src_title": "Nicolas Sarkozy", "tgt_title": "Nicolas Sarkozy", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jeho původ je smíšený. Otec Pál Sarkozy (* 1928 v Budapešti) pochází z maďarského šlechtického rodu. Matka Andrée roz. Mallah (* 1925 v Paříži, † 2017) byla francouzsko-řecko-židovského původu. Rodina jeho otce odešla z Maďarska z obavy před Rudou armádou v roce 1944. Otec Pál Sarkozy na krátkou dobu vstoupil do Cizinecké legie, avšak demobilizoval v Marseille v roce 1948. O rok později se seznámil s právničkou Andrée Mallah, která byla o tři roky starší než on. V roce 1959 se rozvedli. Jejich syn Nicolas byl vychován v katolické víře. Jeho přistěhovalecký původ i jeho postoj ke zpřísnění imigračních zákonů byly diskutovány jak příznivci, tak odpůrci. Postupně vstoupil do tří manželských svazků a stal se otcem tří synů a jedné dcery. Jeho první manželkou byla od roku 1982 Marie-Dominique Culioli, z tohoto svazku se narodili synové Pierre (* 1985) a Jean (* 1986). V roce 1996 se oženil s Cécilií Ciganer-Albéniz, s níž má syna Louise (* 1997). Manželé se rozvedli krátce po Sarkozyho převzetí úřadu francouzského prezidenta. Dne 2. února 2008 uzavřel svůj třetí sňatek. Jeho manželkou se stala italsko-francouzská bývalá zpěvačka šansonů a modelka Carla Bruni-Tedeschi, nyní Carla Bruni-Sarkozy. Z tohoto manželství se narodila v roce 2011 dcera Giulia.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Francouzské republiky.", "content": "Francouzská vláda byla v průběhu Sarkozyho prezidentství několikrát obměněna. François Fillon však zůstal premiérem po celou dobu, tedy až do porážky Sarkozyho ve druhém kole prezidentských voleb 6. května 2012 a poté do nastoupení nové vlády, kterou jmenoval Sarkozyho nástupce v prezidentském úřadě François Hollande. Nicolas Sarkozy narazil při svém působení jako francouzský prezident na řadu vnitropolitických a také zahraničně-politických problémů, které se mu nepodařilo zcela úspěšně vyřešit. Velké potíže mu způsobila evropská měnová a hospodářská krize, kterou se snažil zvládnout společně s kancléřkou Spolkové republiky Německo Angelou Merkelovou.", "section_level": 2}, {"title": "Podezření z korupce.", "content": "Dne 19. března 2018 byl Sarkozy vzat do policejní vazby a je v Nanterre blízko Paříže vyslýchán kvůli ilegálním peněžním darům z Libye na volební účely v letech 2006/2007. Sarkozy byl tehdy francouzským ministrem vnitra a kandidoval v prezidentských volbách 2007. Po 48 hodinách byl z vazby propuštěn, zůstává však pod policejním dohledem. Sarkozy se v policejní vazbě nacházel již podruhé. První výslech byl svého času v záležitosti peněžních darů od mezitím zemřelé majitelky kosmetické firmy L’Oréal, miliardářky Liliane Bettencourt. Současná aféra se týká podezření, že Sarkozy financoval svůj volební boj v letech 2006/2007 hlavně pomocí peněz obdržených tajnými cestami od libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, a to ve výši až 50 milionů eur. Pokud se toto podezření prokáže, tak to podle německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) vrhne zcela jiné světlo na francouzsko-britskou vojenskou operaci proti Libyi v roce 2011, která de facto rozhodla tamější občanskou válku ve prospěch povstalců. Podle deníku FAZ totiž vzniká otázka, zda Sarkozy nepostupoval proti Kaddáfímu proto tak rozhodně, aby se zbavil nepohodlného svědka. V kruzích NATO panoval tehdy velký údiv, že účelem prováděných leteckých náletů nebyla pouze „ochrana civilního obyvatelstva“, ale rovnou změna režimu. Rusko, které v Radě bezpečnosti OSN tuto vojenskou operaci nezablokovalo svým vetem, se cítilo francouzsko-britským postupem podvedeno. 21. března 2018 bylo proti Sarkozymu v této kauze vzneseno formální obvinění před vyšetřujícím soudcem (tzv. \"mise en examen\"). Během výslechu se Sarkozymu nepodařilo vyšetřovací orgány přesvědčit o své nevině ve třech jemu k tíži kladeným případům korupčního jednání. Podle francouzského trestního práva není \"mise en examen\" ještě soudní obžalobou, ale zahájení tohoto formálního vyšetřování je možné jen tehdy, když existují velmi vážné a vzájemně souhlasící informace, že obviněný mohl tento čin nebo tyto činy pravděpodobně spáchat. Podle zprávy listu Le Monde ze dne 29. března 2018, citované např. na internetové stránce deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, se Sarkozy bude podle rozhodnutí vyšetřujících soudců pravděpodobně muset zodpovídat před soudem v doposud nedořešeném případě, který souvisí s onou „libyjskou aférou“. Jedná se o podezření, že se pokoušel podplatit vysoce postaveného státního zástupce, aby mu v této záležitosti poskytl informace. Zatěžují jej záznamy odposlechů, kterými policie sledovala telefonáty mezi ním a jeho advokátem. Proti rozhodnutí vyšetřujících soudců zavést soudní řízení s ním může Sarkozy ještě podat dovolání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nicolas Sarkozy (výslovnost, plným jménem Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa) (* 28. ledna 1955, Paříž) je francouzský politik, bývalý předseda UMP a bývalý prezident Francouzské republiky v letech 2007–2012. ", "tgt_summary": "Nicolas Sarközy de Nagy-Bocsa, dit Nicolas Sarkozy ( ; ), né le à Paris, est un homme d'État français. Il est président de la République française du au. ", "id": 989700} {"src_title": "Markýz", "tgt_title": "Marquis", "src_document": [{"title": "Dějiny titulu podle zemí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "V Anglickém království byl titul markýze zaveden jako přímé odvození franského markraběte. Šlo tedy o správce neklidné pohraniční oblasti. Prvním markýzem na britských ostrovech se roku 1385 stal Robert de Vere, 8. hrabě z Oxfordu, který byl po podmanění Irska jmenován markýzem dublinským. Postupně na Britských ostrovech i titul markýze ztratil svůj vojenský charakter a byl udělován jako šlechtický titul a peerství z titulu krále anglického, skotského, irského, krále Spojeného království Británie a Irska a nakonec krále Spojeného království Británie a Severního Irska. V současnosti (2016) zasedají v horní sněmovně dva markýzové Anglie, čtyři markýzové Skotska, osm markýzů Velké Británie (kreováni po roce 1707 a po vydání Aktu o unii), sedm markýzů Irska a 18 markýzů Velké Británie a (severního) Irska, přičemž se tito peeři od sebe liší datem udělení titulu. Několik dalších markýzů existuje jako dvorské tituly (\"courtesy titles\") britských vévodských domů. Markýz je po vévodovi druhým nejvyšším titulem a je buď spojen s peerstvím nebo jej drží některý vévoda a peer (vévoda jej ale může jako dvorský titul postoupit nejstaršímu synovi). Tak jako u jiných titulů britské vyšší šlechty není možné být markýzem a zároveň nebýt peerem či synem vévodského peera. Britští markýzové až na malé výjimky (markýz Douro), užívají predikáty s \"of\", tedy místní příslušnost svého titulu (př. \"marquess of Worcester\"). Čestným titulem britského markýze je \"nejctihodnější\" (\"The Most Honourable marquess of...\"). Markýz se oslovuje \"Mylorde\" či \"Vaše Lordstvo\" (\"My lord\" nebo \"Your Lordship\").", "section_level": 2}, {"title": "Marcher lord a Earl of March.", "content": "Zvláštním případem mezi britskou šlechtou, který významem odpovídá spíše původnímu markraběti než \"modernějšímu\" markýzi jsou tzv. baroni (lordi) v markách oddělujících Wales od Anglie (Welsh Marches). Tato podmáčená pohraniční území dával ve středověku anglický král k ostraze svým věrným vazalům. K nejvýznamnějším z nich patřili baroni (později povýšení na hrabata - \"Earl\") z Chesteru, Shrewsbury, Gloucesteru či Pembroke. Souhrnně se tito šlechtici označovali jako \"Marcher lords\". Dále existoval na Britských ostrovech šlechtický titul \"Earl of March\", který náležel jeden pánovi ve Welsh Marches a byl udělen anglickým králem a jednak pánovi ve Skotských markách (Scotish Marches) udílený skotskými králi.\".\" Ve Velšských markách byl poprvé udělen v roce 1328 a v současnosti náleží jako dvorský titul (\"courtesy title\") Charlesovi Gordonu-Lennoxovi, prvorozenému synu 10. vévody z Richmondu. Starší skotský titul má svůj původ již ve 12. století a dnes náleží hrabatům \"of Wemyss and March\". Ve skotských markách dále patřil v minulosti přídomek \"of March\" baronské (\"Lord of Parliament\") rodině Wardenů, ale počátkem 17. století vyhasl.", "section_level": 3}, {"title": "Francie.", "content": "Ve středověké Francii žádní markýzové neexistovali a nenavazovalo se tak na tradici franských markrabat. Prvním nesporným francouzským markýzem se stal roku 1506 Louis de Villeneuve jako markýz z Trans. Během francouzské historie bylo kreováno několik stovek markýzů. V dobách Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. se titul markýz dával královským metresám (př. markýza de Montespan, markýza de Pompadour apod.). Titul markýze byl v dobách monarchie oficiálně zrušen pouze za Napoleona I. a to jen přechodně do nástupu restaurace. Někteří, nikoli všichni francouzští markýzové byli také pairy. Ve Francii byl titul markýze druhým nejvyšším řádným šlechtickým titulem po vévodovi. Z francouzštiny pochází výraz \"marquisat\" označující panství markýze a lišící se od markrabství. V češtině se však neujal. Francouzští markýzové za starého režimu byli oslovování \"pane markýzi\" (\"Monsieur le Marquis\") či neoficiálně \"Vaše Magnificence\" (\"Vôtre Magnificence\"). V 19. století byl obvyklejší titul \"Excelence\" (\"Vôtre Excellence\").", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Ve Španělsku je titul markýze starý a byl králem udělován již v období pozdního středověku. V současnosti (údaj z roku 2005) je ve Španělsku 1362 markýzů, což z markýze dělá vůbec nejfrekventovanější titul vyšší šlechty. Markýz je ve Španělsku druhým nejvyšším titulem po vévodovi a všichni současní markýzové jsou buď markýzi-grandy (pouze 44 titulů), či je jejich titul dvorským, doplňkovým titulem pro vévodu-granda nebo markýze-granda. Tak jako jiné tituly vyšší šlechty je ve Španělsku možné zdědit titul markýze sňatkem s prakticky automatickým potvrzením držby titulu králem, což jinde v Evropě možné není. Španělský markýz a grand se oslovuje \"Excelence\" (\"Excelentísímo Señor\"), pokud by nebyl grandem, náleželo by mu oslovení \"Vysoce urozený pane\" (\"Illustrísímo\" \"Señor\").", "section_level": 2}, {"title": "Portugalsko.", "content": "V Portugalsku se první markýzové objevují v 15. století aniž by titul měl v zemi tradici a aniž by přímo navazoval na franská markrabata. Snad pod vlivem španělského nebo italského prostředí byl roku 1451 jmenován Afonso de Bragança, 4. hrabě de Ourem markýzem z Valençy, čímž se stal prvním markýzem v království. Celkem bylo v historii Portugalska jmenováno 91 markýzů. Posledním (markýzem z Vale Flor) se stal roku 1907 José Luís Constantino Dias, 1. hrabě de Vale Flor. Tak jako ve Španělsku či Velké Británii byl v Portugalsku markýz po vévodovi druhým nejvyšším šlechtickým titulem. Stejně jako jiné portugalské šlechtické tituly, je i titul markýze dědičný vždy jen pro prvorozeného syna. S královským potvrzením šlo titul získat také sňatkem od vymírajícího rodu. Od roku 1967 již v Portugalsku z právního hlediska žádná šlechta neexistuje a titul je tedy formálně neplatný.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii před jejím sjednocením udílel titul markýze císař, papež, neapolský a sicilský král, toskánský velkovévoda, savojský vévoda z titulu italského říšského vikáře i z titulu piemontsko-savojského panovníka a posléze sardinského krále. Titul markýze v Itálii plynule navázal na franského markraběte a jako markýzové (\"Marchese\") byli posléze v Itálii označováni i panovníci starých markrabství (Montferrat, Istria, Modena apod.). Markýz byl tak již ve středověku jak šlechtickým titulem, tak titulem drobného panovníka. V důsledku těchto skutečností je dnes (2016) v Itálii neobyčejně mnoho markýzů, řádově několik stovek. Na rozdíl od západní Evropy náleží titul markýze v Itálii v některých případech nejen hlavě rodu, ale všem členům rodu, někdy pouze všem mužským členům. Stejně jako u ostatních titulů dochází i u markýze k časté kumulaci a jeden šlechtic může najednou držet třeba pět titulů markýzů. Od sjednocení Itálie v roce 1870 byl markýz zařazen jako třetí nejvyšší titul v zemi po knížeti a vévodovi. Italští králové kreovali nové markýze dokonce i po zániku monarchie (1946) a konkordát s Vatikánem znamenal automatické italské uznání všech dosavadních i budoucích markýzů kreovaných papežem. Italský markýz má nárok na oslovení: Excelence (\"Vostra Eccelenza\"), případně Milosti (\"Vostra Gracia\").", "section_level": 2}, {"title": "Papežští markýzové.", "content": "Svatý stolec udílel od středověku tituly markýze. Je třeba rozlišovat mezi feudálními markýzi Papežského státu, kteří byli klasickou zemskou šlechtou podle obvyklých evropských zvyklostí a mezi markýzi udílenými papežem jako zvláštní vyznamenání věrným osobám, většinou cizincům mimo Papežský stát. Takový titul býval sice dědičný, ale přísně primogeniturní, tj. dědičný jen v linii prvorozeného syna, přičemž mladší potomci neměli od papeže titul žádný. Také se jednalo o titul bez predikátu. Šlo-li o Itala, byl takto vyznamenaný titulován \"Marchese Romano,\" neitalský markýz býval označován latinsky jako \"Marchio Romanus\". Takovéto tituly mnohdy dostávali věrní katolíci v protestantských zemích, např. ve Švédsku rodina Lagergren. V českých zemích obdržel titul \"Marchio Romanus\" spolu s titulem papežského komoří v roce 1912 židovský konvertita Albrecht Kubinzky. Roku 1917 dosáhl konfirmace svého titulu ve Španělsku. V Rakousku-Uhersku se ale musel spokojit s rytířským titulem a predikátem \"\"von Hohenkubin\"\", uděleném rovněž roku 1912.", "section_level": 2}, {"title": "Markýzové baldachýnu.", "content": "Šest rodů italských markýzů získalo v Papežském státě zvláštní privilegium, umožňující hlavám těchto rodů při nejslavnostnějších liturgických ceremoniích držet po jedné ze šesti tyček baldachýnu nad hlavou Svatého otce. Titul markýz baldachýnu (italsky \"Marchese di Baldacchino\") drží dědičně hlavy šesti rodů: Patrizi Naro Montoro, Serlupi Crescenzi, Costaguti, Theodoli, Saccheti a původně také Massimo, kteří byli po svém povýšení do knížecí hodnosti v roce 1826 nahrazeni rodem Soderini, který drží navíc též obdobný titul hraběte baldachýnu. S titulem markýze baldachýnu jsou spojena zvláštní privilegia, jako je právo na titul Don, v Itálii užívaný jinak jen knížaty a vévody, nebo právo na oslovení: Vaše Magnificence (\"Vostra Magnificenza\"), které je mezi italskými markýzi unikátní. Markýzové baldachýnu také smějí v předpokoji Svatého otce klečet na stejných polštářích, jako knížata a vévodové ve službách papeže. Jinak má však tento titul v současnosti již malý význam, protože Vatikán nadále ceremonie s papežským baldachýnem nepořádá.", "section_level": 3}, {"title": "Norsko.", "content": "V Norsku byl titul markýze udělen pouze dvakrát a pod italským vlivem. V roce 1709 odměnil král Frederik IV. florenťana Huga Accoramboniho panstvím Lista s titulem markýze, o rok později pak Frederik udělil ještě titul panství a titul markýzů z Mandalu rodině Ratta z Bologni. Šlo o jediné oficiální markýze ve Skandinávii.", "section_level": 2}, {"title": "Belgie.", "content": "V oblasti dnešního Beneluxu se titul markýze objevuje od počátku 16. století, kdy začal být udělován Karlem V. z titulu vévody burgundského. Prvním markýzem (z Aarschotu) se v roce 1519 stal Phillipe II. de Croÿ. Od té doby byl titul v oblasti udílen místními vladaři až do počátku 20. století, ovšem nepříliš často. V nizozemštině byl často zaměňován titul markýz (\"markies\") a markrabě (\"markgraaf\") i u místních markýzů (například markýz či markrabě z Bergen-op-Zoom, kreovaný roku 1533). Rovněž pro panství markýze se užívají střídavě výrazy \"markgraafschap\" i \"markiezaat\". Ačkoli zejména ve 12. století vzniklo v oblasti několik říšských markrabství (např. roku 1188 Namur), nelze zřejmě hovořit o přímé návaznosti titulu markýze na stará markrabata. V současnosti žijí markýzové ze všech tří zemí Beneluxu pouze v Belgii (v Nizozemsku má ovšem král vedlejší titul markýze z Veere a Vlisingenu). V Belgii žije dnes devět rodů markýzů, kteří jsou součástí belgické šlechtické obce. Někteří z nich mají titul markýze dědičný jen pro prvorozeného syna, jiní jsou markýzi v celém rodě. Naposledy byl titul markýze udělen roku 1902 rodině Imperiali s údajně byzantskými kořeny a to pro všechny v Belgii usazené členy rodu, ale bez uznání knížecího titulu, který rod užíval v Itálii. Belgický král sám je markýzem (markrabětem) antverpským a několik oficiálně negarantovaných markýzů se objevuje i ve vedlejších titulech belgických vévodů a knížat (např. Beaufort-Spontinové jsou tradičně též markýzi z Florennes). Dnes je markýz oficiálně po knížeti druhým nejvyšším šlechtickým titulem v zemi, nově se ale již neuděluje ani nepotvrzuje.", "section_level": 2}, {"title": "Monako.", "content": "V Monaku dnes oficiálně neexistuje žádná šlechta mimo knížecí rodinu. Jediným markýzem je tak dědičný princ Monackého knížectví Jaques, který nese tradiční titul vládnoucího rodu: markýz z Baux.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko a Rakousko-Uhersko.", "content": "V habsburské monarchii před napoleonskými válkami byli markýzové řádnou součástí šlechtických obcí některých okrajových zemí soustátí, především italských provincií a tzv. Rakouského Nizozemí, zvaného ovšem oficiálně jako Burgundské vévodství. Markýzové z těchto zemí se přirozeně pohybovali také v prostředí vídeňského dvora (belgický markýz Merode de Westerloo, neapolský Capecce di Rofrano či milánský Botta de l ́Adorno). Jiné rody markýzů se dokonce do hlavního města monarchie stěhovaly odjinud (rod Obizzi z Benátska). Ve stavovských společnostech dědičných zemí nebo Uher ovšem jejich „exotické“ tituly uznávány nebyly, pouze u dvora. Po vzniku Rakouského císařství byli od roku 1815 markýzové nadále součástí šlechtické společnosti Lombardsko-Benátska a jejich tituly jim byly od roku 1816 potvrzovány. K povyšování nových markýzů ovšem již nedocházelo, aby se postupně dosáhlo sjednocení zdejší titulatury se zbytkem císařství a perspektivně vytvoření jednotné „rakouské šlechty“. I po ztrátě Lombardsko-Benátska v l. 1859 a 1866 zůstalo na území mocnářství několik rodů markýzů, kteří sice směli své tituly užívat, ovšem nic jim z nich neplynulo. Rakouští markýzové se řadili k hrabatům a jejich titul byl často do němčiny překládán jako \"Markgraf\", tedy markrabí. Nejznámější rodinou markýzů žijící ve střední Evropě je zřejmě rod Palaviccini. Třem markýzům v Rakousku-Uhersku (rodům Canossa, Cavriani a Guidi) bylo dokonce po roce 1861 umožněno získat vysoce prestižní dědičné členství v panské sněmovně říšské rady.", "section_level": 2}], "src_summary": "Markýz je dědičný titul vyšší šlechty označující stupeň mezi hrabětem a vévodou. Nejčastěji používán ve Francii (\"marquis\"), Itálii (\"marchese\"), Španělsku (\"marqués\") a Velké Británii (\"marquess\"). Panství markýze je možné označit jako \"marquisat\". ", "tgt_summary": "Marquis est un titre de noblesse dont l'importance a varié au cours de l'histoire. Le marquis est avant tout un comte, mais le fief qu'il administre, le marquisat, est proche d'une frontière du royaume. Ainsi, afin de parer à toute invasion, le marquis est doté de pouvoirs militaires qui lui permettent de par lui-même de lever une armée, sans attendre l'ordre du Roi ou du Duc, ce qui lui permet de réagir rapidement lorsque la frontière de son comté ou marquisat se trouve menacée.", "id": 2117023} {"src_title": "Jana Seymourová", "tgt_title": "Jeanne Seymour", "src_document": [{"title": "Jana Seymourová u dvora.", "content": "O jejím mládí není příliš mnoho známo. Byla pátým z desíti dětí sira Johna Seymoura († 1536), který na Jindřichově dvoře požíval jisté vážnosti, a jeho manželky Margery Wentworthové († 1550). Ke dvoru byla uvedena v roce 1530, kde působila nejdříve jako dvorní dáma první ženy Jindřicha VIII. Kateřiny Aragonské, poté jeho druhé manželky Anny Boleynové. Jindřichův vztah k ní začal pravděpodobně již v roce 1535, když se s ní setkal na jedné ze svých letních cest. V té době byla již považována za starou pannu - měla již 26 let a nebyla ještě provdána, vzepřela se však pevně tomu, stát se královou milenkou. I když je obecně popisována jako klidná, plachá a zdrženlivá, prosadila svou vůli. Zatímco byl král ještě ženat s Annou Boleynovou, upřel své naděje k Janě jako k matce svých budoucích synů, jichž se od Anny Boleynové nedočkal. Anna mu porodila dceru, budoucí královnu Alžbětu I., a pak dva mrtvé, předčasně narozené chlapce. Anna Boleynová postupně upadla v nemilost, v čemž nepochybně hrál roli i králův rostoucí zájem o Janu Seymourovou. Jindřich VIII. se s Janou oženil takřka ihned po tom, co Annu Boleynovou nechal 19. května 1536 popravit. 20. května proběhly zásnuby Jany a Jindřicha a deset dní na to byli snoubenci oddáni ve Whitehallu. 4. června byla prohlášena anglickou královnou, nebyla však korunována - je možné, že Jindřich čekal až na narození syna.", "section_level": 1}, {"title": "Jana jako královna.", "content": "Podle vyjádření současníků byla plachá, mírná a poddajná. Byla bledá, měla plavé vlasy a velký nos a uvádí se, že měla jakýsi výraz bez života. Jako nevýrazná mohla ale lidem u dvora připadat ve srovnání s tmavovlasou a tmavookou charismatickou Annou Boleynovou. Její motto bylo \"Poslouchat a sloužit\" (angl. \"„Bound to obey and serve“\"). Ostatně dělala všechno pro to, aby se od své předchůdkyně odlišila. Jako královna byla přísná a formální, přátele měla pouze mezi ženami. Bohatý společenský život dvora předešlé královny a vztahy na něm, v jejichž důsledku byl kontrolován každý Annin krok, vystřídala přísná, téměř tísnivá atmosféra. Jana zakázala pro oko lahodící francouzskou módu mezi svými dámami, kterou na dvůr přinesla Anna. Jednak z toho, že sama Annu jako protestantku neschvalovala a dále, protože byla natolik chytrá, protože věděla, že se tato móda králi líbí a Jana nechtěla aby se mu líbil někdo jiný než ona. Politicky byla konzervativní a její jediný pokus o zásah do politických záležitostí skončil, když jí Jindřich připomněl, že poslední královna přišla o hlavu, protože se do nich pletla. Jindřich ji ze začátku něžně miloval, avšak po pár měsících manželství se rychle začal nudit. Zábavu, kterou poskytovala společnost inteligentní a veselé Anny, nemohla tichá a pokorná Jana nahradit. Přesto však vždy tvrdil, že mu jejich klidný a bezkonfliktní vztah dává velkou útěchu a je spokojen s tím, že se jeho žena nezajímá o státnické a jeho další milostné záležitosti. Velmi ji miloval i lid, oblíbily si ji i královy dcery. Ona sama se je snažila navrátit do Jindřichovy přízně, především jeho prvorozenou dceru Marii a postupně zřejmě i dceru Anny Boleynové Alžbětu. Jana Seymourová byla katolička a svého manžela Jindřicha VIII. se snažila vést zpět ke katolické víře. Záhy, 12. října 1537, dala Jindřichovi dlouho očekávaného syna, pozdějšího krále Eduarda VI. V těhotenství nesmírně ztloustla, údajně ji pronásledovala nezvladatelná chuť na křepelky, které jí Jindřich nechal vozit z Calais a z Flander. Porod byl těžký, komplikovaný a dlouhý (trval dva dny). Jindřich se při pohledu na svého novorozeného syna radostí rozplakal, jeho štěstí však skončilo, když jeho žena dvanáct dní po narození Eduarda, v noci z 24. na 25. října zemřela na poporodní komplikace – horečku omladnic. Jindřich poté nařídil státní smutek pro celý anglický dvůr až do 2. února 1538. Jindřich si poté začal namlouvat, jak hluboce a vroucně ji miloval. Hluboce truchlil a upadl do těžké deprese. Ještě dlouho poté říkal, že Jana byla největší láska jeho života; historici se však domnívají, že to pramení z toho, že ona jediná mu dala syna a dědice. V každém případě vyjádřil přání ležet po smrti po Janině boku, což se také stalo. Jindřich však měl pouze jednoho syna, což v dobách extrémní (nejen) dětské úmrtnosti bylo velké riziko. Rozhodl se tedy záhy, již na přelomu let 1537/1538 hledat čtvrtou manželku. Volba padla na německou princeznu Annu Klevskou, s níž uzavřel sňatek 6. ledna 1540.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Janin syn vládl po smrti svého otce Anglii jako král Eduard VI.. Ještě před dosažením své plnoletosti, v šestnácti letech, však zemřel na tuberkulózu. Poručníkem prince Eduarda byl po dlouhou dobu jeho strýc Edward Seymour, 1. vévoda ze Somersetu, bratr jeho matky. Druhý z Janiných ambiciózních bratrů, Thomas Seymour, 1. baron Seymour ze Sudeley, se oženil s královnou vdovou po Jindřichovi VIII., Kateřinou Parrovou. Ta zemřela krátce po porodu jejich dcery a sám Thomas skončil na popravišti po rozsudku královské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "V umění je Jana Seymourová známa jako sokyně své nešťastné předchůdkyně z dramatické belcantové opery \"Anna Bolena\" Gaetana Donizettiho. Je také jednou z postav ve velké řadě románových či filmových zpracování života krále Jindřicha VIII., např. \"Šest žen Jindřicha VIII. (The Six Wives of Henry VIII)\" a televizní seriál \"Tudorovci (The Tudors)\". Její portrét vytvořil Hans Holbein mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Místo posledního odpočinku.", "content": "Jako jediná z Jindřichových manželek odpočívá Jana Seymourová po boku svého královského chotě v kryptě pod presbytářem kaple sv. Jiří na zámku Windsor, kam bylo její nabalzamované tělo uloženo v olověné rakvi. Deset let po její smrti byla krypta otevřena a vedle její rakve umístěna obrovská olověná rakev Jindřichova (panovník měřil 190 cm a ke konci života vážil kolem 140 kg). O sto let později byla do krypty uložena rakev s bezhlavým tělem popraveného krále Karla I. Stuarta. Poslední rakev byla do krypty uložena v roce 1695. Byla to rakvička s jedním z četných dětí královny Anny Stuartovny. Posléze, při přestavbě kaple po požáru, se na kryptu zapomnělo; odkryta byla náhodou až v roce 1813. Jindřichova rakev byla prasklá a bylo vidět jeho mohutnou kostru; rakev ovšem mohla být rozbita a vyloupena za časů Olivera Cromwella. Na rozkaz krále Jiřího IV. byla otevřena i rakev Karla I., ale ostatky Jany Seymourové nebyly nedotčeny. 300 let po její smrti byl zde umístěn nápis na mramorové náhrobní desce: \"\"In a Vault Beneath This Marble Slab Are Deposited The Remains of Jane Seymour Queen of Henry VIII., 1537. King Henry VIII., 1547. King Charles I., 1648, And An Infant Child of Queen Anne. This Memorial Was Placed Here by Command of King William IV, 1837\"\". Volně přeloženo: „V hrobce pod touto mramorovou deskou jsou uloženy ostatky Jany Seymourové, královny Jindřicha VIII., 1537. Krále Jindřicha VIII., 1547. Krále Karla I., 1648. A děťátka královny Anny. Tato pamětní deska zde byla umístěna z nařízení krále Viléma IV., 1837.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Jana Seymourová, rodným jménem \"Jane Seymour\" (okolo 1507/1508 – 24. října 1537), byla třetí žena anglického krále Jindřicha VIII. Tudora a matka krále Eduarda VI.", "tgt_summary": "Jeanne Seymour (vers 1508 – ) est la troisième femme du roi Henri VIII d'Angleterre et reine consort d'Angleterre de 1536 à 1537. Elle est la mère du roi Édouard VI d'Angleterre.", "id": 1786822} {"src_title": "Marie I. Tudorovna", "tgt_title": "Marie Ire (reine d'Angleterre)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se 18. února 1516 jako jediný potomek Jindřicha VIII. a jeho první ženy Kateřiny, který se dožil dospělosti. Po matce byla potomkem Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, kastilských a aragonských panovníků. Jejím kmotrem byl vlivný kardinál Thomas Wolsey. Byla velmi vzdělaná, studovala latinu, řečtinu, přírodní vědy a hudbu. V devíti letech jí její otec přidělil vlastní dvořany na hradě Ludlow. Tato pocta byla udělována většinou jen nejstarším mužským potomkům krále spolu s titulem prince z Walesu. Již v mládí pro ni Jindřich hledal potenciální manžely. Ve věku dvou let byla zasnoubena s potomkem francouzského krále Františka I. \"dauphinem\" Františkem. Po třech letech však bylo toto zasnoubení zrušeno a byla dojednána její svatba s císařem Svaté říše římské Karlem V., kterému bylo tehdy 22 let. I tato dohoda byla později zrušena. Manželství jejího otce a matky spělo ke konci, protože Jindřich se obával, že s Kateřinou nebude mít mužského potomka a po jeho smrti nastanou spory o následnictví. Žádal papeže o zrušení tohoto manželství, ale ten odmítl souhlasit. Roku 1533 se Jindřich tajně oženil s Annou Boleynovou a krátce nato Thomas Cranmer, arcibiskup canterburský, formálně prohlásil Jindřichovo manželství s Kateřinou za neplatné a jeho sňatek s Annou za právoplatný. Jindřich se nechal prohlásit vrchním představitelem církve v Anglii, což vedlo k odluce Anglikánské církve od Říma. V důsledku tohoto vývoje byla Marie prohlášena za nemanželskou a vyloučena z možnosti nástupnictví na trůn. Byla nucena odejít ode dvora a ke konci roku se stala dvorní dámou další Jindřichovy dcery Alžběty. Krátce po popravě Anny Boleynové se Jindřich oženil s Janou Seymourovou, se kterou měl syna Eduarda. Marie se stala jeho kmotrou a poté, co jeho matka krátce po jeho narození zemřela, také hlavním smutečním hostem na jejím pohřbu. Na oplátku jí Jindřich přidělil její vlastní dvořany a dovolil jí, aby využívala královské paláce. Roku 1543 se Jindřich oženil s Kateřinou Parrovou, která ho přesvědčila, aby se usmířil se svými zavrženými dcerami Marií a Alžbětou. Jindřich jim navrátil nástupnické právo (ovšem v pořadí až po jeho synovi Eduardovi), dále však na ně bylo pohlíženo jako na nelegitimní potomky. Po Jindřichově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eduard, ale protože ještě nebyl dospělý, vládli jeho jménem protestantští regenti.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Eduard zemřel 6. července 1553 v patnácti letech. Pod tlakem svého druhého regenta Johna Dudleye, který se obával návratu katolicismu a ztráty svého vlivu, před smrtí Marii i Alžbětu vydědil a určil za svou nástupkyni dceru své sestřenice Janu Greyovou (praneteř Jindřicha VIII.). V období kolem Eduardovy smrti byla Marie povolána do Londýna, ale protože se obávala toho, že by mohla být uvězněna, přesunula se na hrad Framlingham do Suffolku. 10. července byla Jana Greyová prohlášena královnou. Marie si ale zajistila podporu mnoha šlechticů a veřejnosti a po několika dnech triumfálně dorazila do Londýna. Dudley byl uvězněn a Marie byla parlamentem 16. července jmenována královnou a 10. října i korunována. Ve svých 37 letech se rozhodla hledat manžela, aby jejich případní potomci zabránili v nástupu protestantsky orientované Alžbětě. Na radu Karla V. se rozhodla vdát za jeho jediného syna španělského prince a později krále Filipa II. Byli oddáni 25. července 1554 ve Winchesterské katedrále. Pro Filipa měl tento sňatek pouze politický význam a v Anglii se setkal s velkým odporem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V zemi vypukla vzpoura a vévoda ze Suffolku, který se spolu s několika šlechtici k ní připojil, prohlašoval, že právoplatnou královnou je jeho dcera Jana Greyová. Síly vzbouřenců vedené Thomasem Wyatem dokázaly nějakou dobu táhnout vítězně zemí, až byly nedaleko Londýna poraženy. Vzpoura byla potlačena, vévoda ze Suffolku, jeho dcera Jana Greyová (která se do vzpoury nezapojila, ale představovala pro Marii nebezpečí dalších protestů) i její manžel byli obviněni ze vzpoury a popraveni. Alžběta, která protestovala, že s Wyatovou vzpourou nemá nic společného, byla na dva měsíce uvězněna v Toweru a poté ve Woodstockém paláci. Marie se soustředila na potlačení kacířství a záležitosti církve. Nikdy nesouhlasila s odlukou anglikánské církve, kterou provedl její otec Jindřich, a zavedením protestantismu jeho synem Eduardem. Urovnala spory mezi Anglií a Římem a v otázkách církve dala na rady papeže. Ustanovila svého blízkého přítele, kardinála Reginalda Poleho, arcibiskupem canterburským, zatímco jeho předchůdce Thomas Cranmer byl odsouzen k smrti a upálen. Církevní zákony zavedené v době Eduardovy vlády byly zrušeny a církevní doktrína se vrátila do stavu z roku 1547 definovaného v Šesti článcích. Právě kardinál Pole se značnou měrou podílel na pronásledování protestantů a znovu zavedl v Anglii inkvizici. Velké množství protestantských představitelů včetně několika biskupů, John Foxe odhaduje tento počet na 284, bylo odsouzeno k smrti za kacířství a upáleno. Asi 800 bohatých protestantů zvolilo odchod do exilu. Vytvoření království Irska Jindřichem VIII. roku 1542 nebylo akceptováno katolickými panovníky na kontinentu. Roku 1555 Marie obdržela papežskou bulu potvrzující, že ona a její manžel Filip jsou panovníky Irska a že církev přijímá osobní svazek mezi královstvím Irska a Anglie. Poté, co jeho otec abdikoval, stal se Filip španělským králem a v první polovině roku 1557 přicestoval do Anglie, aby Marii přesvědčil, že se má Anglie zapojit do války proti Francii na straně Španělska. V zemi byl proti tomuto záměru velký odpor, protože existovalo dávné spojenectví mezi Skotskem a Francií, válka by narušila obchod s Francií a ekonomika země byla po Eduardově vládě ve špatném stavu. Marie nicméně Francii válku vyhlásila. Anglické vojsko však bylo neúspěšné a výsledkem byla ztráta Calais, jediné državy Anglie na kontinentu. Náklady na údržbu vojenské posádky v Calais a jeho obranu byly sice pro Anglii velkou zátěží, ale jeho ztráta byla velkou ideologickou ranou. Největším problémem byl pokles obchodu se suknem s Antverpami. I když se Marie vdala za španělského panovníka, Anglie neměla žádný podíl na obchodní výměně s Amerikou. Španělé si tento obchod hlídali a Marie si nemohla dovolit podporovat nelegální obchod (ve formě pirátství), protože byla vdaná za Španěla. Pro podporu rozvoje obchodu a záchranu anglické ekonomiky Marie nechala hledat další, zatím nevyužité obchodní přístavy mimo Evropu. Snažila se uplatňovat vyvážený přístup ke státním financím mezi moderním stylem s velkými výdaji a středověkým přístupem výběru daní. Roku 1558 vláda publikovala Knihu daní, soupis cla a daní pro dovoz zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V době vlády se u Marie objevily dva případy falešného těhotenství. Ve své závěti uvedla, že její manžel má být regentem jejich dětí do věku jejich dospělosti, ale s Filipem neměla žádné potomky. Od května roku 1558 byla královna slabá a trpěla bolestmi břicha, pravděpodobně trpěla nádorem žaludku, dělohy nebo vaječníků. Zemřela během epidemie chřipky 17. listopadu 1558 brzy ráno v St James's Palace v Londýně a byla pochována ve Westminsterském opatství. Téhož dne večer zemřel na chřipku Mariin přítel a velký podporovatel, canterburský arcibiskup a kardinál sir Reginald Pole. Mariinou nástupkyní se stala její nevlastní sestra Alžběta.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Marie se těšila velké přízni a popularitě v prvním období své vlády, zvláště ze strany katolické veřejnosti. Její sňatek s Filipem se ale setkal s velkým odporem. Svatební smlouva obsahovala klauzuli, že Anglie nebude zavlečená do žádné španělské války, ale toto ustanovení nebylo dodrženo. Filip trávil větší část doby správou svých území na kontinentu, zatímco Marie byla většinou v Anglii. Po její smrti se Filip ucházel o ruku Alžběty, ale byl odmítnut. Pronásledování protestantů vyneslo královně přízvisko \"krvavá Marie\". Neexistuje shoda v počtu obětí pronásledování protestantů v pěti letech její vlády. Nicméně mezi upálenými byli například Thomas Cranmer, arcibiskup canterburský, a Nicholas Ridley, biskup londýnský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie I. Tudorovna (18. únor 1516 – 17. listopad 1558) byla královna Anglie a Irska od 19. července 1553 do své smrti. Stala se čtvrtým korunovaným panovníkem z rodu Tudorovců. Poté, co nastoupila na trůn po svém nevlastním bratrovi Eduardovi, obnovila spojení anglikánské církve s církví římskokatolickou. V procesu potlačování protestantismu bylo upáleno asi 300 církevních rebelů a královna získala přídomek Krvavá Marie, anglicky „Bloody Mary“. Její nástupkyně na anglickém trůnu Alžběta I. obnovila nezávislost Anglikánské církve.", "tgt_summary": "Marie, également connue sous le nom de Marie Tudor, née le et morte le, est la première reine régnante d'Angleterre et d'Irlande, de 1553 à sa mort, et, par son mari Philippe II (roi d'Espagne), reine d'Espagne, de Sicile et de Naples, duchesse de Bourgogne, de Milan, de Brabant, de Luxembourg et de Limbourg, comtesse de Flandre, de Hainaut et comtesse palatine de Bourgogne. ", "id": 1552943} {"src_title": "Občanství", "tgt_title": "Citoyenneté", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověkém Římě bychom pod slovem občanství nalezli pojem status civitatis, v českých dějinách by to byl inkolát. Současný pojem občanství vznikl ze 3. stavu (měšťanstva) během Velké francouzské revoluce. Státní občanství v moderním slova smyslu se zformovalo v době buržoazních revolucí, obdobně jako moderní stát, konstitucionalismus, politické strany či práva a svobody jednotlivce. Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli. Až Ústava Francie z roku 1791 a později Code Napoleon (občanský zákoník) obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek).", "section_level": 1}, {"title": "Rozměr státního občanství v právu.", "content": "Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva:", "section_level": 1}, {"title": "Typy fyzických osob ve státě.", "content": "Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě:", "section_level": 1}, {"title": "Problém bipolitismu a apatrismu.", "content": "Bipolité jsou osoby s dvojím státním občanstvím. Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svoji právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo. Dítě může získat dvojí občanství rovněž v případě, že jsou jeho rodiče občany různých států, jejichž právní řády staví na principu ius sanguinis. Apatridé jsou osoby bez státního občanství (tzv. bezdomovci). Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu. Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu. Oba tyto jevy se považují za nežádoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava občanství v České republice.", "content": "O právní úpravě občanství České republiky pojednává hned několik právních předpisů. Z Ústavy České republiky lze zmínit ustanovení čl. 12: „\"Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.\"“ a „\"Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.\"“ Listina základních práv a svobod k tomu v čl. 42 odst. 3 dodává, že „\"pokud dosavadní předpisy používají pojmu \"občan\", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.\"“ Mezi stěžejní zákony, které pojednávají o občanství, patří zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014 a nahradil tak dosavadní zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Jak Ústava ČR, tak Listina pracují s pojmem občanství jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (publikován pod č. 207/1994 Sb.), a charakterizoval jej jako: „\"časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.\"“ K tomu Ústavní soud ale zároveň dodal, že „\"konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství.\"“ Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva. Státní občanství České republiky se prokazuje", "section_level": 1}, {"title": "Získání státního občanství.", "content": "Obecně můžeme nabýt státní občanství následujícími způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Získání státního občanství v ČR.", "content": "Získání státního občanství je upraveno v zákoně č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky. Podle tohoto zákona lze státní občanství České republiky nabýt následujícími způsoby: Podle Minsterstva vnitra byl postup, kdy dítě cizinky získalo občanství, když je český muž prohlásil za své, zneužíván, v roce 2013 proto navrhlo, aby muži, kteří se s matkou svého dítěte neoženili, své otcovství doložili testy DNA. Návrh zákona byl kritizován jako diskriminační, upřednostňující kontrolu nad zájmem dítěte a nejasný v případě, kdy testy DNA nebudou možné kvůli úmrtí otce nebo finanční tísni.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik občanství.", "content": "Pozbytí občanství se nazývá expatriace. Ztratit státní občanství je možné např. nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. Článek 15 Všeobecné deklarace lidských práv stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. To přináší významnou garanci státoobčanského statusu.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik státního občanství v ČR.", "content": "Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky prohlášením o vzdání se státního občanství České republiky, jestliže splňuje současně tyto podmínky: Do 31. prosince 2013 (za účinnosti zákona č. 40/1993 Sb.) bylo možné pozbýt občanství České republiky rovněž nabytím cizího státního občanství. Dle článku 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu aplikační přednost před vnitrostátním právem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanství je časově relevantně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Státní občanství je jedním z hlavních znaků moderního státu. Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky). Mezi ně patří zejména právo občana na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. ", "tgt_summary": "La citoyenneté est le fait pour un individu, pour une famille ou pour un groupe, d'être reconnu officiellement comme citoyen, c'est-à-dire membre d'une ville ayant le statut de cité, ou plus généralement d'un État. ", "id": 2438294} {"src_title": "Lilith", "tgt_title": "Lilith", "src_document": [{"title": "Lilith v náboženství.", "content": "Další zmínky o Lilith jsou znatelné i v jiných náboženstvích. \"Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží!\" Podle mezopotámských mýtů i některých židovských gnostiků, kabalistů, mystiků, astrologů a spiritistů byla Lilith první žena. Tak jako Adam byla stvořena ze země. Z jejího spojení s Adamem vzešel Asmodeus a nesčetně dalších démonů, kteří sužují lidstvo. Vypráví se však, že spolu Adam a Lilith nedokázali žít v míru, neboť Lilith odmítla při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: \"Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!\" A tak se jí chtěl Adam zmocnit násilím. Po nedlouhé době Lilith pochopila, že s ní Adam nebude nikdy jednat jako s rovnocennou bytostí, a v zoufalství vyslovila nevyslovitelné jméno Boží, vznesla se a zmizela. Adam prosil Boha, aby mu ji pomohl najít a přivést zpět. Bůh tedy poslal tři anděly (archanděl Michael, archanděl Gabriel a archanděl Natael), aby ji našli a přivedli. Našli ji v blízkosti Rudého moře, kde se stala nevěstou jiných bytostí, a předali Boží varování, že pokud se nevrátí, tak denně zemře sto jejích démonických dětí. Ona se však vzepřela a rozhodla se, že se nevrátí, a v důsledku toho se z ní stal pro ně zlý démon. Její děti umíraly protože měli hmotná těla která nesmrtelnost vylučovala. Poté se buď přerozovala dále nebo z nich vznikaly entity pod různými jmény. Podle některých byl tento mýtus z Bible vyřazen, ovšem přímý důkaz není. Vzhledem k povaze a rozdílnosti textů (Lilith vs. biblický zákon) je představa o vyřazení Lilith z Bible považována ze velmi nepravděpodobnou a je držena spíše malými skupinami (gnostici, kabalisté...), nežli v židovství/křesťanství obecně či odborných kruzích (vysoké školy, učenci). Legenda také říká, že to Lilith byla oním hadem, který podal Evě jablko. Ovšem totéž se říká i o Samaelovi. Proto se v mnoha artefaktech můžeme shledat se zobrazením Lilith jako napůl ženy a napůl hada. Aby se Lilith pomstila za smrt svých dětí, zabíjela novorozeňata a rodičky. \"Přísahám při Božím jménu živoucím a jsoucím, že když zahlédnu vaše jména nebo znamení, nechám to dítě být.\" Odtud je zvyk psát jména andělů do medailonků malých dětí. Podle pověstí se začala mstít tím, že vraždila novorozence, či sváděla ve snech muže a posléze je připravovala o rozum, nebo zabila. U kojenců se tomuto jevu říká \"syndrom náhlého úmrtí\". Dříve se věřilo, že u chlapců je rizikových prvních osm dnů života a u dívek prvních dvanáct. Dnes ovšem víme, že je tato doba o něco delší - asi sedm týdnů. Tento syndrom vede ke smrti dítěte bez zjevné příčiny. Po narození dítěte zřejmě ještě nefungují správně všechny důležité orgány a dítě umírá. Děje se tak většinou v noci, kdy dítě neruší žádné vnější podněty. Jeho dech i tep se zpomalí, jeho tělíčko začne pomalu chladnout, až nakonec zemře, snad jako by ztratilo vůli žít. Někteří učenci vidí Lilith v Bibli, Izajáš 34:14 (Přesnější překlad výskytu tohoto hebrejského výrazu \"li-lith' \" v Bibli je ale Lelek). Šířku škály možných překladů Izajáše 34:14 vidíme zde: Ačkoliv mezi biblickými znalci ve významu a správnosti překladu tohoto výrazu nepanuje shoda, můžeme vyvozovat, že výraz použitý v knize Izajáš někdy překládaný jako Lilith je pravděpodobně zvíře, které je aktivní i v noci, jako např. již zmíněná sova, lelek, netopýr (viz překlad jako upír), hyeny, nebo tvorové podobní kozám. Lilith se v židovské démonologii označuje jako zlý duch, sukuba (succubus). Lilith není součástí Judaismu, ale tento příběh se vyskytuje v legendách Židů i některých jiných národů. V domech kde pobývala rodička s novorozeným dítětem se na dveře věšely amulety s nápisem \"Adame, Evo, pryč s Lilith!\" Tato slova měla působit jako exorcismus proti Lilith a odradit ji od tohoto domu. Mimo démonologii je mýtus o Lilith zkoumán též psychiatrií a psychoanalýzou. Carl Gustav Jung nebo Sigmund Freud poukazovali na to, že Lilith je succubou a tedy jedním z významných archetypů. Přiřazovali ji také významnou úlohu ve výkladu snů. V archetypální psychologické symbolice se její vliv v podstatě ztotožňuje s bohyní Měsíce, bohyní sexu a průvodkyní snů. Význam má především její spojitost se strachem z neznámého, sexualitou, úmrtnostní nejmenších dětí v důsledku známých lékařských diagnóz, nebo jako vysvětlení poluce či zvláštního erotického snu. V astrologii bývá ztotožňována Lilith s Černou Lunou. Její astrologické působení je převážně na bázi vnitřního já, \"Id\", ačkoliv může zároveň působit nejen v podvědomí, ale i fyzickým způsobem. Někteří astrologové Lilith dávají do souvislosti s tzv. Sestupným lunárním uzlem, což je bod vztahující se k vnitřním zábranám nebo k minulým životům v případě učení o převtělování duší a ezoterického východiska v karmě. Další, o koho se Lilith zajímá, jsou muži. Zjevuje se jim ve snu jako krásná, přitažlivá a smyslná žena, které nejsou schopni odolat. Ona je potěší, oni jí dají svou uvolněnou sexuální energii. Díky zájmu o kabalu v renesanci se obnovil zájem i o Lilith. V evropské literatuře nosila překrásné šaty, kterými sváděla muže. Známé jsou i pověsti, jak Lilith v šatech královny ze Sáby svedla ubožáka z Bornsu. O kabalistovi Josefovi de la Rejna se povídá, že se jí dobrovolně zaprodal. Problém Lilith je velice spletitý. V sumerské mytologii byla dcerou bohyně Mehitabel a její obraz se s věky mění. Jak se společnost více a více přikláněla k patriarchálnímu obrazu, začaly postupně převládat v jejím profilu démonické prvky. U semitských národů z Mezopotámie byla Lilith nejprve podobna Lil, sumerské bohyni ničivých větrů a bouří. Poté však převládla židovsko-semitská morálka a Lilith splynula spíše s Lamaštu, čarodějnicí či ženským démonem, která byla podle pověstí vražedkyní dětí. Zde nabyla podobu okřídlené noční příšery, nebezpečného upíra a matky zlých duchů. Podle Zoharu, hlavního židovského díla mysticismu, byl Adam původně oboupohlavní bytost. Z jedné strany vypadal jako muž a z druhé jako žena. Poté člověka uspal, ženu od něj oddělil a chybějící část, kde byli spojeni, zakryl masem. Podle kabbalistické knihy \"Sefer Rasiel\" byla Lilith vyjící ženský démon známý i jako Mejaleleth. Lilith chodí po světě se 480 zlými duchy a padlými anděly a bojuje se svými sokyněmi, démonkou Machlath a její dcerou Agrath. Jiné legendy vyprávějí o jiné démonce jménem Namach. Lilith i Namach podle legendy souložily s Adamem a \"seslaly na svět zkázu\". Zohar označuje Namach jako matku démonů, zatímco Lilith za jejich vládkyni. \"Lilith je považována za nezávislého ducha, který vybojoval vítěznou emancipační bitvu.\" Lilith neposlechla. Lilith se poté provdala za Samaela (levá ruka Lucifera) a stala se tak paní temnoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lilith (hebrejsky לילית, sumersky Lilítu – větrná žena) neboli \"Černá Luna\" patří do skupiny tří démonů v sumerské a mezopotámské mytologii, ovšem ani Sumerové se na přesném zrodu a životu příběhu o Lilith nemohou shodnout.", "tgt_summary": "Lilith (en hébreu : ) est un démon féminin de la tradition juive. Elle est à l'origine une divinité mésopotamiene. Dans les légendes juives qui se répandent au Moyen Âge, Lilith est présentée comme la première femme d'Adam, avant Ève. Elle constitue une figure récurrente dans les rituels magico-religieux car elle représente un danger pour les femmes enceintes et pour les enfants que l'on protège grâce à des amulettes.", "id": 300495} {"src_title": "Domitianus", "tgt_title": "Domitien", "src_document": [{"title": "Rodina a osobnost.", "content": "Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do poměrně chudých poměrů. Dostalo se mu vzdělání ve svobodných uměních, on je však později již dále nerozvíjel. Byl schopným řečníkem a pokoušel se i o drobné literární útvary. Údajně vydal spisek o pěstování vlasů. Suetonius nám zanechal popis jeho vzhledu: \"\"Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou noh, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech jej hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchřadly teprve po dlouhé nemoci.\"\" Oženil se s Domitií, dcerou význačného Neronova vojevůdce Gnaea Domitia Corbulona, které po svém nástupu na trůn udělil titul augusta. Manželství však nebylo příliš šťastné. Jejich jediný syn zemřel ještě v dětství roku 83. Tato osobní tragédie mohla být jedním z důvodů, proč poté Domitii zapudil, antické prameny však tvrdí, že to bylo kvůli její nevěře s hercem Paridem. Sám Domitianus neměl v tomto ohledu velké skrupule. Suetonius nás informuje, že si náruživě liboval v \"lůžkovém zápolení\" a později dokonce udržoval poměr s vlastní neteří, Titovou dcerou Julií, a to i v době, kdy se s Domitií opět usmířili.", "section_level": 1}, {"title": "Rok čtyř císařů.", "content": "Když syrské legie prohlásily Vespasiana v roce 69 císařem, pobýval Domitianus právě v Římě. Spolu se svým strýcem Flaviem Sabinem byli hlavními postavami flaviovské strany. Sabinus se snažil dojednat s Vitelliem o podmínky kapitulace, avšak Vitelliovi vojáci obklíčili Vespasianovy přívržence na Kapitolu a po několikadenních bojích, kdy celý Kapitol lehl popelem, se jim jej podařilo dobýt. Sabinus byl zajat a později i zabit, ale Domitianovi se podařilo uprchnout v převlečení za kněze-obětníka a ukrýt se u jednoho z otcových klientů. Vyjít ven se odvážil až po definitivní Vitelliově porážce. Vojáci jej pozdravili jako císařského prince a Domitianus začal působit jako prodloužená ruka Vespasianova v Římě, protože ten se stále ještě nalézal v Judeji. Brzy se však začaly projevovat negativní stránky Domitianovy povahy – využíval až zneužíval všech výhod, které mu jeho pozice nabízela, počínal si velmi pyšně a rozmařile, říká se rovněž, že nenechal jedinou sukni na pokoji – až se jeho otec spěšně odebral do Říma, aby jej umravnil. V roce 70 se mu dostalo jmenování prétorem s konzulskou pravomocí (\"praetor urbanus consulari potestate\"), avšak to bylo na dlouho nejvyšší ocenění, kterého se dočkal. Velmi žárlil na úspěchy a hodnosti svého staršího bratra a dychtil se mu všemožně vyrovnat. Proto velmi uvítal, když na severu Galie vypukla vzpoura místních kmenů a horlivě se vypravil ji potlačit. Plamen vzpoury byl však uhašen dříve, než dospěl na místo, tudíž musel dále s nevolí sledovat, jak jej bratr zastiňuje svými vojenskými úspěchy. Domitianus se následně stáhl do ústraní a věnoval se vědám a umění.", "section_level": 1}, {"title": "Titova krátká vláda.", "content": "Po Vespasianově smrti se situace začala pomalu měnit. Titus udělil Domitianovi další pocty, v roce 80 si ho vybral za kolegu v konzulátu, a dokonce jej veřejně označoval za svého nástupce – přesto však byl reálný Domitianův vliv stále nulový. Nemůžeme se proto divit, že když Titus náhle zemřel, objevily se spekulace o možném Domitianově podílu na jeho předčasné smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Domitianus císařem.", "content": "Nečekaná Titova smrt v roce 81 uvolnila Domitianovi cestu na císařský trůn. Navzdory velmi negativnímu tónu, kterým většina antických historiků líčí jeho vládu, zdá se, že alespoň z počátku se držel zásad vládnutí svých předchůdců. Nechal svého bratra prohlásit bohem a potvrdil veškeré dary a pocty, které Titus udělil. Svědomitě se věnoval soudním povinnostem. Úplatné soudce trestal a nabádal lid, aby se nezdráhal takového člověka ohlásit tribunům lidu, aby proti němu mohlo být řádně zakročeno. Stejně nesmlouvavě se choval i k úředníkům v provinciích, takže, jak uvádí Suetonius, \"\"nikdy nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji\"\". Přísnými tresty stíhal i udavačství. Pokračoval v rozsáhlé výstavbě svých předchůdců. Dokončil stavbu Flaviovského amfiteátru, dnešního Kolosea. Kapitol, který za Tita opět vyhořel, znovu vystavěl. Dále nechal postavit Stadion, Odeion, naumachii (stadion pro předvádění námořních bitev) a další budovy. Často pořádal okázalé hostiny pro lid, při kterých hojně rozdával dary.", "section_level": 1}, {"title": "Tradicionalista.", "content": "Domitianus velmi lpěl na starých tradicích. V divadle opět zavedl sektory vyhrazené pro jednotlivé stavy. Jako doživotní censor vyloučil ze senátu několik osob pro chování příčící se mravům předků (většinou šlo o herce nebo bývalé otroky). Zakázal vyklešťování mužů a velmi brojil proti homosexualitě. Oddaně uctíval bohy a z nich především Minervu, jak je patrné z mnoha jeho mincí. Na její počest pořádal každoročně Panathénské slavnosti s gladiátorskými zápasy i závody básníků. Opět obnovil prastarý trest pohřbení zaživa, jímž se trestaly Vestiny kněžky, které se poskvrnily stykem s muži.", "section_level": 2}, {"title": "Válečník.", "content": "Domitianus velmi toužil vyrovnat se co do vojenské slávy svému otci i bratru. Krátce po nástupu na trůn, v roce 83, se vydal na tažení proti germánskému kmeni Chattů, aby se i on mohl pyšnit významným vojenským úspěchem. Skutečné úspěchy tohoto tažení však byly pochybné. Antičtí historikové sdělují, že šlo víceméně o loupeživé nájezdy na kmeny žijící v oblasti Porýní. Ať už to tak bylo či nikoliv, nezabránilo to Domitianovi v tom, aby po návratu do Říma oslavil velkolepý triumf a na svých mincích se prezentoval jako přemožitel Germánie. V následujících letech zřídil v Porýní dvě nové provincie, Horní Germánii (\"Germania Superior\") a Dolní Germánii (\"Germania Inferior\"). Rovněž je doloženo, že dokončil zábor území tzv. \"Agri Decumates\". Dalším cílem Domitianových výbojů se stalo Podunají. Dunajská hranice byla často znepokojována loupeživými nájezdy Svébů, sarmatských Jazygů a v neposlední řadě i Dáků, kterým tehdy vládl vojensky velmi zdatný Decebalus. Při jednom z nájezdů byl zabit i moesijský správce Oppius Sabinus. Na rozdíl od germánského tažení, kdy vojenské operace vedl císař sám, při pannonských bojích svěřil vedení války svým zástupcům. V první fázi války šli Římané od porážky k porážce. V jedné bitvě byla pobita celá legie i s velitelem Corneliem Fuskem. Rozzuřený Domitianus, vytáhl proti Markomanům a Kvádům, kteří v rozporu s dohodou nevyslali do dácké války pomocné sbory. I zde byl však poražen, a tudíž byl donucen uzavřít s Decebalem potupný mír. Decebalus se sice od Domitiana nechal naoko korunovat králem, ve skutečnosti však zůstal i nadále nezávislý. Řím se v mírové smlouvě zavázal platit Dákům pravidelný roční poplatek a nadto i vyslat ke králi odborníky ovládající řemesla mírová i válečná. I přes zjevný neúspěch se Domitianus nezdráhal prezentovat výsledek války jako své nesporné vítězství a v roce 86 oslavil další triumf. Pro nedostatek zajatců a kořisti údajně pochodovali v triumfu koupení otroci a byly vezeny i předměty z císařských skladů. Zakrátko byly boje v Dákii opět obnoveny, tentokrát již úspěšněji. Římským legiím se pod velením Tettia Juliana podařilo porazit Decebalovy oddíly u Tapae v roce 88, přesto však k definitivnímu ukončení dáckých válek došlo až za císaře Traiana. Celkově byl Domitianus u vojska velmi oblíben, nejspíše i díky tomu, že zvedl žold o třetinu, ze 300 sesterciů na 400. Dobrým příkladem jeho oblíbenosti u vojáků je fakt, že po jeho zavraždění senátoři a lid slavili, kdežto vojska žádala tvrdé potrestání viníků.", "section_level": 2}, {"title": "Despota.", "content": "Vespasianus a Titus, třebaže byli nespornými vládci římské říše, se snažili udržovat korektní vztahy se senátem. Za Domitiana se však situace změnila. Na rozdíl od svých předchůdců se již nijak nesnažil uchovat alespoň zdání autority senátu. Naopak, v senátorech spatřoval hrozbu pro svou moc a podle toho se k nim také choval. Při inauguraci se vyhnul slibu, že nikdy nevztáhne ruku na žádného senátora, jak měli jeho předkové ve zvyku slibovat. Již se nespokojil s titulem prvního mezi senátory (\"princeps\"), nýbrž se nechal titulovat jako Pán a Bůh (\"Dominus et Deus\") a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Při oslavě triumfu nad germánskými Chatty v roce 83 si nechal odhlasovat neobvykle vysoké pocty. Nejenže získal právo kdykoliv vstoupit do senátu v šatu triumfátora, nýbrž na počest jeho vítězství byl přejmenován měsíc září na Germanicus a říjen na Domitianus. Když se v roce 85 nechal jmenovat doživotním censorem, stal se tak de facto neomezeným pánem senátu s pravomocí rozhodovat o vylučování a přijímání jeho členů. Není divu, že jeho vztahy se senátem tak byly dosti napjaté. To bylo živnou půdou pro Domitianovu podezíravost. Postupně začalo přibývat skutečných či domnělých spiknutí proti němu a mnozí senátoři a jezdci skončili na popravišti. Olej do ohně ještě přililo povstání Lucia Antonia Saturnina, velitele legií v Horní Germánii, v roce 89. Třebaže bylo rychle potlačeno zásahem císařova velitele Lucia Maxima a veškeré kompromitující dokumenty byly zničeny, Domitianus jej využil k dalším represím proti svým odpůrcům. Mezi nejznámější Domitianovy oběti náleží např. Herennius Senecio, Arulenus Rusticus a Neronův propuštěnec Epafroditos.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Na sklonku Domitianovy vlády se nemohli cítit v bezpečí ani nejbližší příbuzní Flaviovců. V roce 95 nechal císař zavraždit svého bratrance a spolukonzula Flavia Clementa, ačkoliv jeho malé syny Vespasiana a Domitiana určil za své nástupce. Důsledkem vraždění, kdy si nikdo nemohl být jist vlastním životem, bylo spiknutí, které nakonec stálo Domitiana život. Jeho hlavními organizátory byli císařovi správci Parthenius, Sigerius, Entellus a Stephanus, síť spiklenců však byla pravděpodobně mnohem širší. Dle zmínek historiků o něm přinejmenším věděla i císařovna Domitia a městští prefekti Norbanus a Petronius Secundus. Plán vraždy byl prostý, ale pečlivě připravený. Spiklenci věděli, že Domitianus má ve zvyku si po zasedání na soudu na chvíli zdřímnout, a toho hodlali využít. Když se císař jako obvykle odebral na lože, vpadl do ložnice Stephanus, který byl ze spiklenců nejsilnější, a po krátkém zápase usmrtil císaře několika dobře mířenými ranami dýkou. Smrt nenáviděného panovníka přivítal senát s nadšením. Jeho sochy a obrazy byly zničeny a jeho památka prokleta. Ne všichni však měli z Domitianovy smrti radost. U vojska, zejména u pretoriánů, byl císař poměrně oblíben, pročež tam byla zpráva o jeho smrti přijata nelibě. Prefekt pretoriánů Casperius Aelianus si následně vymohl na Domitianovu nástupci císaři Nervovi potrestání předních spiklenců.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny Bibliografie", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Flavius Domitianus (24. října 51, Řím – 18. září 96, Řím) byl římský císař z flaviovské dynastie (69–96) panující od 14. září 81 do 18. září 96. Byl mladším synem císaře Vespasiana a současně posledním flaviovským vladařem. K moci se dostal po smrti svého bratra Tita, který byl postižen těžkou chorobou. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory panovníků, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Domitianus zavedl síť placených udavačů, mrhal státními prostředky. Uplatňováním zákona o urážce majestátu překonal dokonce i císaře Nerona a čekal ho i podobný osud. V září roku 96 byl svými odpůrci (v čele s vlastní manželkou Domitií) zavražděn.", "tgt_summary": "Domitien, né sous le nom de \"Titus Flavius Domitianus\" le 24 octobre 51 et mort le 18 septembre 96 à Rome, est empereur romain de 81 jusqu'à sa mort. Il est le troisième et dernier représentant de la dynastie flavienne. À sa mort, il porte le titre de \"Imperator Caesar Domitianus Augustus Germanicus\". ", "id": 1221936} {"src_title": "Ofset", "tgt_title": "Offset (imprimerie)", "src_document": [{"title": "Princip a vývoj.", "content": "Na počátku 20. století byl v kamenotisku kámen nahrazen tenkou ohebnou a lehkou plechovou deskou, která je upnutá na válci a tím je zároveň umožněn rotační tisk, který je rychlejší než vratný pohyb kamene na vozíku kamenolisu. Ira Washington Rubel z New Jersey a Kaspar Herrmann z Kynšperku nad Ohří zjistili v letech 1904–1905, že z gumového potahu, který používali na svých tlakových válcích a na nějž zároveň přetiskli obraz bez papíru při průchodu strojem na prázdno, dosáhnou pak na následujícím archu papíru docela kvalitního otisku. Zajímavé ovšem bylo, že i na drsném a minimálně kvalitním papíře byl otisk stále dobrý. Pro snahu o vylepšení a zjednodušení tisku z plochy byly hlavně dva důvody. Jedním byl způsob, jak nejlépe vyřešit rotační tisk. Druhým byl hlavně špatný vývoz solnohofenského vápence (sloužil kamenotisku, na němž se kreslilo mastnou tuší) z Evropy do ciziny. W. Rubel se pokoušel o tříválcový stroj založený na hlavní myšlence nepřímého tisku, ale z důvodu finanční neshody tuto myšlenku opustil. Stroj měl mít tři stejně velké válce, z nichž jeden je formový, druhý přenosový a třetí tlakový. Tyto válce dohromady tvořily tiskovou jednotku. K. Herrmann měl podobný nápad, až na to, že jeho stroj byl založen na soustavě dvou válců v poměru 2:1. Válec dvojnásobného obvodu měl z poloviny funkci formového válce a z druhé poloviny funkci tlakového válce. Válec druhý sloužil jako válec přenosový. Dle jeho výkresů byl stroj sestaven. V roce 1907 to byl první evropský ofsetový stroj, který se uplatnil i k potisku bankovek. Zároveň měl i současný rubový i lícový tisk. V současné době můžeme ofset rozdělit do dvou principů, způsobů tisku, a tím jsou vlhčený neboli klasický ofset a ofset bez vlhčení nebo lépe bezvodý ofset.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický ofset (vlhčený).", "content": "Je to nejrozšířenější a nejpoužívanější tisková technika na světě a je jí vytištěna naprostá většina knih, novin, časopisů a letáků, se kterými se setkáváme v každodenním životě. Princip tisku z plochy a tedy i ofsetu je založen na rozdílných fyzikálně-chemických vlastnostech \"tiskové formy\" obepínající formový válec. Tisková forma je hliníková deska, na jejíž jedné straně jsou naneseny dvě vlastnostmi rozdílné vrstvy. Před přenosem vzoru na tiskovou formu je celá plocha hydrofobní (tisknoucí). Barva je hydrofobní kapalina, která se prakticky nemísí s vodou nebo jinou jí podobnou kapalinou, například alkoholy. Po zpracování, přeměně na tiskovou formu je vrchní, nenarušená vrstva \"hydrofobní\", tj. odpuzuje vodu a naopak přijímá mastnou barvu. Proto při nanesení tiskového vzoru se naruší hydrofobní povrch v místech, kde nemá tisknout, vznikne spodní vrstva, narušená, stane se \"hydrofilní\", přijímá vodu, která pak zabraňuje mastné barvě nalepit se na toto místo. V místech, kde forma tisknout má, se povrch ponechá nenarušený. Toto narušení povrchu se provádí Tisková forma se pak napne do stroje na formový válec. Jak se válec točí, rolují po něm seshora zpravidla 4 válce s barvami (barevnými složkami tisku) a jeden s vodou. Zároveň se válec s formou dotýká a roluje s válcem přenášecím, na který se při každém otočení přenáší barva z tiskové formy. Tam se z formy přenáší barva bez vody a tu přenášecí válec přenese na papír. Aby měl dotyk papíru a pogumovaného válce přenášecího vyšší tlak, je spodní válec pod papírem protitlakový. Přívod vody a barvy do válců se reguluje (tiskař, počítač) - pokud je vody nebo barvy příliš, tisk se kazí - lepí se barva na formě, kam nemá, nebo naopak, když je příliš vody, tisknoucí místa tisknou slabě nebo vůbec ne.", "section_level": 1}, {"title": "Bezvodý ofset.", "content": "Bezvodý (nevlhčený, suchý) ofset pracuje, aniž by potřeboval vodu, která je nahrazena rozdílnými povrchovými vlastnostmi dvou vrstev nanesených na tisk. formě: Při expozici se v místech, která mají být vytištěna, vrchní – silikonová – vrstva odstraní (nejčastěji vypálením laserovým paprskem), často přímo v tiskovém stroji (Computer to plate).", "section_level": 1}, {"title": "Termoregulace.", "content": "Pro tento typ ofsetu nelze použít klasické tiskové barvy – místa bez kresby by se zabarvovala a barva by zároveň na nich částečně přilnula, a je nutné použít jiný typ barev. Zároveň také vyžaduje termoregulační systém, který má za úkol udržet teplotu tiskových válců. Jestliže je teplota příliš vysoká viskozita barev se snižuje a barva se snadno přenáší, přilne na netisknoucí místa a špiní, protože teplota výrazně ovlivňuje viskozitu barev. A naopak, jestliže teplota příliš klesne, nelze pak ani na desku nanést požadovanou vrstvu barvy, protože při teplotě nižší je viskozita vyšší. Proto je bezvodý ofset velmi citlivý na správnou teplotu, která se musí stále regulovat. Existují dva systémy termoregulace:", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nedostatky.", "content": "Nevýhodou bezvodého ofsetu po tisku je vznik malých částeček prachu, které se olupují na pomezí tisknoucích i netisknoucích prvků. Projevují se malými bílými místy v tištěném obrazu, tzv. „vypadávání barvy“. Aby kvalita se zvyšujícím počtem kopií neklesla, je nutné již po několika stovkách vytištěných kusů tiskové válce přemýt. Proto je suchý ofset vhodný pro malonákladové zakázky. Dosahuje zato vysoké kvality tisku, protože nepřítomnost vlhčícího roztoku umožňuje tisknout jemnější rastry díky přesnější reprodukci tiskového bodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ofset patří do kategorie nepřímého tisku z plochy, neboť jeho tisknoucí a netisknoucí místa na rozdíl od ostatních principů tisku jsou v jedné výškové úrovni. Zároveň klasický ofset zachovává základní princip kamenotisku a to je vzájemná odpudivost mastných tiskových barev (TB) a vody. ", "tgt_summary": "L'offset (de l'anglais \"to set off\", reporter) est un procédé d'impression qui est en fait une amélioration de son ancêtre, la lithographie, par le remplacement de la pierre lithographique par une plaque cintrable, adaptée à un cylindre, et l'ajout d'un blanchet autour d'un cylindre porte-blanchet (ou cylindre offset), entre le cylindre porte-plaque et le papier. ", "id": 2431496} {"src_title": "Lakomec", "tgt_title": "L'Avare", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Děj hry se odehrává v Paříži roku 1670. Harpagon je sice bohatý, ale je neuvěřitelný lakomec. Dokonce každou návštěvu podezírá z krádeže, i když skutečně nic neukradla, a své děti omezuje jakbysmet. Má dceru Elišku a syna Kleanta, který je nucen si půjčovat peníze všade odjinud, jen ne od svého otce. Harpagonova zlotřilá povaha způsobí, že jde ještě dál a intrikuje s životy svých potomků. Kleantes je zamilován do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Když tu otec syna překvapí výrokem, že to on si Marianu vezme! Zato svého Kleanta by rád oženil s bohatou vdovou a svou dceru Elišku, po uši zamilovanou do Valéra, zase provdal za stárnoucího boháče Anselma. To odpoledne nalezne Kleantův sluha Čipera poklad Harpagonem zakopaný na zahradě a uzme jej, aby tak Kleantovi pomohl. Odcizený majetek v Harpagonovi probudí šílenství. Začne zběsile pátrat a podezřívat každého ve svém okolí a nepřestane, dokud se nedozví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou – tehdy již přetéká a rudne vzteky, načež je přesvědčen, že Valéra oběsí. Kleantes svému otci navrhne, že peníze vrátí, ale pouze tehdy, dostane-li Marianu. Harpagon tak obětuje vše, jen aby získal své peníze zpět; jejich ztráta by pro něj znamenala konec všeho, a tak se Mariany vzdává. Valér však prozradí, že jeho otcem je vážený šlechtic a bohatý muž. V tu chvíli se zjistí, že Mariana je jeho sestra a pan Anselm je jeho otec. Pan Anselm souhlasí, že daruje oběma párům věno a Harpagona to nebude nic stát, proto proti svatbě svých dětí najednou nic nenamítá. A tak se Valér ožení s Eliškou a Kleantes si vezme Marianu za ženu. Moliére v díle zesměšňuje malomešťáctví. Vytvořil typ člověka, pro něhož peníze znamenají všechno a je schopen pro ně obětovat i lásku rodiny. Bez peněz si ani svůj život nedovede představit. Raději umře, než aby předstíral pokrytecké svatouškovství – míří na církev a špiclovský systém až do rodin – pokrytectví a touhu po dědictví. Aktuálnost díla: Moliérova díla jsou svou tematikou velmi aktuální a nadčasová (tzn. platí v každé době). Jsou známa po celém světě a byla přeložena do mnoha světových jazyků. Jsou oblíbená i proto, že je v nich otevřeně projeven demokratický a kritický pohled na svět. Většinu Moliérových her přeložil do češtiny Svatopluk Kadlec. Inspirace: Moliére se mohl pro napsání inspirovat dobou, jež zrovna ve Francii převládala. Francie se v roce 1668 rychle rozšiřovala a zabrala část území Španělska. Lakomec je také značně inspirován dílem Komedie o hrnci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lakomec (Francouzsky: \"L' Avare\") je klasická komedie o pěti dějstvích francouzského herce, spisovatele a dramatika Moliéra, napsaná roku 1668. Hlavní postavou kritické komedie je šedesátiletý Harpagon (z lat. harpago = loupit), vdovec, lichvář a necitelný lakomec. Harpagon je muž, který je pro peníze schopen obětovat vše – rodinu, děti, lásku. Ztráta jeho bohatství pro něj představuje ztrátu smyslu bytí a ztrátu zdravého rozumu. Jeho postava je tragikomická a představuje Moliérův důkaz o tom, že peníze přirozeně deformují charakter a mezilidské vztahy. Dílo je plné komediálních a důvtipných zápletek, dochází k úsměvným nedorozuměním a hlavní postavy jsou detailně charakterizovány.", "tgt_summary": "L'Avare est une comédie de Molière en cinq actes et en prose, adaptée de \"La Marmite\" (\"Aulularia\") de Plaute et représentée pour la première fois sur la scène du Palais-Royal le. Il s'agit d'une comédie de caractère dont le personnage principal, Harpagon, est caractérisé par son avarice caricaturale. Harpagon tente de marier sa fille de force, tout en protégeant obstinément une cassette pleine d'or. Les cinq actes comportent respectivement cinq, cinq, neuf, sept, et six scènes.", "id": 2376633} {"src_title": "Bitva u ostrovů Santa Cruz", "tgt_title": "Bataille des îles Santa Cruz", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "7. srpna 1942 se spojenecké jednotky vylodily na Guadalcanalu. Byl to začátek šestiměsíční bitvy o Guadalcanal. Po bitvě u východních Šalomounů, kdy poškozená \"Enterprise\" musela odplout do Pearl Harboru, následovaly úspěšné útoky ponorek na americké letadlové lodě. Ponorka \"I-26\" zasáhla 31. srpna \"Saratogu\", která musela odplout na tříměsíční opravu a ponorka \"I-19\" potopila 14. září \"Wasp\". Po těchto útocích zůstala Američanům v oblasti pouze jedna letadlová loď \"Hornet\". Přesto se Američanům dařilo držet v oblasti leteckou převahu a to díky Hendersonovu letišti. Japonci se toto letiště pokoušeli vyřadit pomocí leteckých útoků, ostřelováním lodních děl a nyní chystali pozemní ofenzívu. Pomocí tokijských expresů dopravili na Guadalcanal posily a v polovině října měli na ostrově skoro stejně početnou posádku jako Američané. 27. října však bylo jasné, že japonský pozemní útok ztroskotal. V bitvě o Hendersonovo letiště utrpěli Japonci takové ztráty, že se už o podobnou ofenzívu nepokusili.", "section_level": 1}, {"title": "Japonské síly.", "content": "Cílem spojeného loďstva byla podpora útoků na Guadalcanal, ale především snaha najít a zničit americké letadlové lodě. Velitelem Spojeného loďstva byl admirál Isoroku Jamamoto na vlajkové lodi Jamato v Truku. K dispozici měl tyto jednotky. Předsunuté expediční síly, kterým velel viceadmirál Terušica Komacu. Byly tvořeny 16 ponorkami. 11. vzdušné loďstvo, kterému velel viceadmirál Džuniči Kusaka. Byly složeny ze 158 letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Americké síly.", "content": "Těsně před bitvou došlo v americkém složení jednotek ke dvěma změnám. 17. října nahradil William Halsey ve funkci vrchního velitele Jižního Pacifiku viceadmirála Ghormleyho a 24. října se opravená letadlová loď \"Enterprise\" připojila k \"Hornetu\". Vrchním velitelem Jižního Pacifiku byl viceadmirál William Halsey. K dispozici měl tyto jednotky. TF 16 které velel kontradmirál Thomas C. Kinkaid. Byla složena z letadlové lodi \"Enterprise\" (64 letadel), bitevní lodi \"South Dakota\", těžkého křižníků \"Portland\", lehkého křižníku \"San Juan\" a 8 torpédoborců. TF 17 které velel kontradmirál George D. Murray. Byla složena z letadlové lodi \"Hornet\" (72 letadel), těžkých křižníků \"Northampton\" a \"Pensacola\", lehkých křižníků \"San Diego\" a \"Juneau\" a 6 torpédoborců. TF 64 které velel kontradmirál Willis A. Lee. Byla složena z bitevní lodě \"Washington\", těžkého křižníku \"San Francisco\", lehkých křižníků \"Helena\" a \"Atlanta\" a 6 torpédoborců. TF 63 (letectvo) které velel kontradmirál Aubrey W. Fitch. Byla složena z 60 letounů na \"Guadalcanalu\", 112 letadel na Espiritu Santo a 77 letadel na Nové Kaledonii.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Americké průzkumné létající čluny \"Catalina\" byly schopné operovat i v noci. Dvě Cataliny našly 26. října v 0:33 japonský svaz letadlových lodí a zaútočily na něj. Jedna z bomb Cataliny 91-P-3 dopadla blízko \"Zuikaku\" a Nagumo, který útočníka neviděl raději obrátil k severu. Bojové hlídky Dauntlessů z \"Enterprise\" našly Nagumův svaz v 6:50 a v 7:40 jedna z bomb zasáhla \"Zuihó\" tak, že na ní byl vyloučen letový provoz. Proto bylo \"Zuihó\" odesláno k severu za doprovodu 2 torpédoborců. Japonci našli americké letadlové lodě až v 6:58. Ihned začala startovat první vlna 62 japonských letadel, které velel korvetní kapitán Šigeharu Murata. Zároveň byl vydán příkaz Abeho skupině, aby plula vstříc nepřátelským lodím a potopila lodě poškozené leteckým útokem. V 7:50 odstartovala první americká vlna 48 letadel. V 8:10 odstartovala druhá americký vlna 25 letadel. V 8:10 odstartovalo 24 letadel ze \"Šókaku\" a v 8:40 odstartovalo 20 letadel ze \"Zuikaku\". Společně tvořily druhou japonskou vlnu pod velením korvetního kapitána M. Seki. V 9:10 začal nálet japonských bombardérů na \"Hornet\". Ten byl zasažen 3 pumami, 2 torpédy a 1 poškozeným bombardérem \"Val\". \"Hornet\" se zastavil a naklonil 8 stupňů na pravobok. Japonci při tomto náletu ztratili 38 letadel. V 9:25 začal útok první americké vlny. Při útoku byl 4 pumami zasaženo \"Šókaku\" na jehož palubě začaly zuřit požáry a byla vyřazena protiletadlová děla. Další útoky proti křižníkům \"Tone\" a \"Suzuja\" byly neúspěšné. Druhá americká vlna napadla křižník \"Čikuma\" a zasáhla ho 2 pumami a 1 torpédem. Při nouzovém přistání na hladině jednoho z \"Avengerů\" se uvolnilo torpédo a těžce poškodilo torpédoborec \"Porter\", který musel být později potopen (Podle Hoyta to torpédo vypustila japonská ponorka). V 10:00 začal útok japonské druhé vlny tentokrát na \"Enterprise\". \"Enterprise\" byla zasažena 2 pumami a torpédoborec \"Sims\" byl zasažen poškozeným japonským letadlem. V 11:21 přiletěla další japonská vlna 29 letounů tentokrát z \"Džunjó\". Podařilo se jí zasáhnout 1 pumou křižník \"San Juan\". Odpoledne Japonci reorganizovali svoje síly. \"Šókaku\" i s Nagumem na palubě se připojila k \"Zuihó\" a ustupovaly na sever. Kondó nařídil Abemu, aby se k němu připojil s cílem pokusit se napadnout americké lodě. \"Džunjó\" s doprovodem 2 torpédoborců Kondó vyslal, aby se připojila k \"Zuikaku\". Američané zahájili s \"Enterprise\" ústup k jihu. Křižník \"Northampton\" se neúspěšně pokusil vzít do vleku \"Hornet\". Osud \"Hornetu\" však byl zpečetěn. V 15:20 přiletěla útočná vlna z \"Džunjó\" tvořená 15 letouny, kterým se podařil 1 zásah torpédem a v 15:40 přiletěla vlna ze \"Zuikaku\" tvořená 12 letadly kterým se podařilo \"Hornet\" také zasáhnout. V 19:20 připluly Kondóovy lodě k vraku \"Hornetu\" a torpédoborce \"Akigumo\" a \"Makigumo\" ho potopily. Poté se celé japonské loďstvo obrátilo k severu a 30. října zakotvilo v Truku.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Ztráta \"Hornetu\" byla těžkou ranou pro spojenecké síly. V celém Pacifiku jim zůstala pouze jediná letadlová loď - \"Enterprise\", která navíc byla poškozená. \"Enterprise\" byla v Nové Kaledonii částečně opravena a za dva týdny sehrála důležitou roli v námořní bitvě u Guadalcanalu. Při prostém srovnání potopených lodí přinesla bitva taktické vítězství pro Japonsko, ale cena byla vysoká. Obě poškozené letadlové lodě musely odplout do Japonska k rozsáhlým opravám. \"Zuihó\" se vrátila do Truku koncem ledna 1943. \"Šókaku\" byla v opravě do března 1943 a do služby se vrátila až v červenci 1943. Tou dobou už do služby přicházely nové americké letadlové lodě. Mnohem horší byly ztráty na leteckém personálu. Zatímco Američané ztratili 26 letců, Japonci jich ztratili 148, včetně mnoha zkušených velitelů. Lidské ztráty činily 49% u posádek torpédových bombardérů, 39% u střemhlavých bombardérů a 20% u stíhacích pilotů. Tyto ztráty byly vyšší než v předchozích bitvách v Korálovém moři (90), u Midway (110) a Východních Šalomounů (61). Po bitvě u Santa Cruz bylo mrtvých přinejmenším 409 z 765 elitních japonských námořních letců, kteří se zúčastnili útoku na Pearl Harbor. Japonské ztráty byly takové, že dvě nepoškozené letadlové lodě se také musely vrátit do Japonska, protože jejich letecké jednotky byly zdecimovány. Admirál Nagumo byl zbaven velení a přeložen. Po bitvě prohlásil: \"Tato bitva byla taktickým vítězstvím, ale těžkou strategickou porážkou pro Japonsko. Vzhledem k protivníkově velké převaze v průmyslové kapacitě musíme každou bitvu drtivě vyhrát. Bohužel, toto nebylo drtivé vítězství.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u ostrovů Santa Cruz byla čtvrtá námořní bitva letadlových lodí druhé světové války v Pacifiku mezi japonským a americkým námořnictvem. Odehrála se 25. – 27. října 1942 u ostrovů Santa Cruz.", "tgt_summary": "La bataille des îles Santa Cruz (également appelée dans les sources japonaises) qui eut lieu entre les 25 et fut la quatrième bataille aéronavale du théâtre Pacifique de la Seconde Guerre mondiale et le quatrième engagement majeur entre la marine impériale japonaise et la marine américaine durant la bataille de Guadalcanal. Comme lors des batailles de la mer de Corail, de Midway et des Salomon orientales, les deux flottes entrèrent rarement en contact visuel et toutes les attaques furent menées par l'intermédiaire de l'aviation embarquée ou des appareils basés à terre. ", "id": 1583934} {"src_title": "Civilní proces", "tgt_title": "Poursuite (droit)", "src_document": [{"title": "Druhy civilního procesu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řízení nalézací.", "content": "Nalézací řízení vede k tzv. nalézání práva, tj. buď deklaruje, co právem je, nebo konstituuje nový hmotněprávní vztah. Samotný výkon přiznaného práva již není součástí tohoto řízení. Nalézací řízení se dále rozlišuje na řízení sporná a nesporná. Základním rozlišovacím znakem je funkce rozhodnutí, když v případě sporného řízení se jedná o funkci \"reparační\", zatímco u řízení nesporného funkci \"prevenční\". Jelikož v dobách vzniku občanského soudního řádu docházelo k popírání rozdílu (a samotné existence dvou podob nalézacího řízení), nejsou řízení nesporná v zákoně výslovně vymezena – jedná se však o většinu řízení uvedených v zákoně o zvláštních řízeních soudních.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení vykonávací.", "content": "V případě, že nedojde ke splnění povinnosti, která byla uložena rozhodnutím, může dojít k prosazení povinnosti k plnění pomocí donucujících prostředků státní moci nebo alespoň pod její kontrolou. Ve většině případů je samotné rozhodnutí o zahájení vykonávacího řízení v dispozici \"oprávněného\". Vykonávací řízení však v žádném případě není další fází nalézacího řízení. Rozlišuje se výkon rozhodnutí soudem podle části šesté OSŘ a výkon rozhodnutí soudními exekutory podle exekučního řádu.", "section_level": 2}, {"title": "Insolvenční řízení.", "content": "Insolvenční řízení upravuje různé způsoby řešení úpadku dlužníka. Zahrnují prvky nalézacího i vykonávacího řízení: cílem je majetkové uspořádání poměrů mezi více subjekty, přičemž toto uspořádání se posléze ve stejném řízení realizuje. Úprava je provedena zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení rozhodčí.", "content": "Rozhodčí řízení je jeden ze způsobů alternativního řešení sporů. Na základě rozhodčí smlouvy je odňata pravomoc soudu a založena pravomoc rozhodce. Soud má pomocnou a kontrolní funkci. Rozhodčí řízení je upraveno zvláštním zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení zajišťovací.", "content": "Cílem zajišťovacího řízení je dosáhnout smírného řešení sporu před zahájením řízení ve věci samé. Do zajišťovacího řízení jsou zahrnuta předběžná opatření (obecná a zvláštní – ve věcech nezletilých dětí, domácího násilí), prétorský smír (smírčí řízení), určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, zajištění důkazů, zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech a zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech (která jsou v českém civilním procesu nesprávně řazena mezi způsoby výkonu rozhodnutí) a ochrana pokojného stavu (dnes však v rámci správního řízení).", "section_level": 2}, {"title": "Zásady civilního procesu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zásada dispoziční.", "content": "Zásada dispoziční je principem kontradiktorním k principu oficiality. Její podstatou je svěření iniciativy v procesu účastníkům, což ji odlišuje od principu oficiality postaveném na soudním primátu procesní iniciativy. Dispozice může spočívat v dispozici s řízením nebo v dispozici s předmětem řízení. Je typická pro sporné řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada volného hodnocení důkazů.", "content": "Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že soudci není uloženo, jaký stupeň věrohodnosti (\"důkazní sílu\") má přiznat jednotlivým důkazním prostředkům. Na této zásadě je založeno i naše civilní právo (§ 132 občanského soudního řádu). Pokud jsou stanovena přesná pravidla, podle nichž má soud postupovat, hovoříme o tzv. \"zákonné teorii důkazní\".", "section_level": 2}, {"title": "Zásada zákonné důkazní (průvodní) teorie.", "content": "Proces je ovládán zásadou legální teorie důkazní, jestliže zákon stanoví důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků, popř. stanoví, které důkazní prostředky jsou pro prokázání určitých skutečností nutné a v jakém rozsahu. Proces poznávání je více zmechanizován, nenechává soudci volný prostor pro samostatné uvážení.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada arbitrárního pořádku (jednotnosti řízení).", "content": "Zásada arbitrárního pořádku se uplatňuje i v našem civilním procesu, a znamená, že zákon nepředepisuje žádná zvláštní období či úseky řízení. To je považováno za jeden celek. Soud tedy sám určuje podle svého uvážení, zda a kdy který úkon vykoná, kdy a které důkazy provede, kdy lze považovat věc zralou pro vydání rozhodnutí. Aplikace koncentrace, kdy účastník ve sporných řízeních musí předkládat důkazy do určitého okamžiku, není prolomením této zásady, ale snahou o zabránění neúměrného prodlužování soudního řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada legálního pořádku.", "content": "Řízení se rozpadá do stadií, v nichž je třeba provést vždy ty úkony, pro něž je procesní stadium určeno – pod sankcí prekluze; procesní úkony jsou tak ze zákona koncentrovány (zásada koncentrační); např. všechny důkazy je třeba navrhnout na počátku řízení. Princip legálního pořádku byl principem staršího feudálního procesu, od 19. století je nahrazován principem arbitrátního pořádku.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada projednací.", "content": "Zásada projednací je stěžejní zásadou sporného řízení. Znamená, že soud přihlíží pouze k tomu, co mu sporné procesní strany přednesly a k těm důkazům, které mu o svých tvrzeních nabídly. Za výsledek sporu, tedy úspěch anebo neúspěch nese odpovědnost účastník řízení, nikoliv soud. Opakem je zásada vyšetřovací. Významnou roli hrají procesní instituty: povinnost tvrzení a povinnost důkazná a s nimi břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Účastník domáhající se ochrany je povinen uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání pod následkem prohry sporu, následek vyplývá z toho, že se soud nedozví určitou rozhodující skutečnost nebo se jí dozví, ale nebude prokázána.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada vyšetřovací (vyhledávací, inkviziční).", "content": "Zásada vyšetřovací se uplatňuje především v tzv. nesporném řízení (ale také v některých zákonem vyjmenovaných sporných řízeních), kde jde zpravidla o veřejný zájem, o otázky, na nichž je zainteresován stát a celá společnost, a proto musí zde i soud nést odpovědnost za shromáždění všech potřebných důkazů tak, aby v posuzované věci byl skutkový stav zjištěn co nejúplněji a věc mohla být rozhodnuta spravedlivě a v souladu se zákonem. Tato zásada nevylučuje povinnost účastníků uvádět rozhodné skutečnosti a nabízet důkazy, ale nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada rovnosti účastníku před soudem.", "content": "Zásada rovnosti účastníku před soudem je zaručena Ústavou. Soud vystupuje ve funkci představitele státu a personifikace zákona. Všichni ostatní účastníci nejsou oprávněni proces řídit ani v něm rozhodovat. Všichni účastníci, ale ať je jejich zájem na výsledku sporu jakýkoliv, mají vůči soudu jako orgánu řídícímu průběh procesu a v něm rozhodujícímu, stejná práva a povinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zásada veřejnosti.", "content": "Zásadou veřejnosti se míní přístupnost pro každého, kdo se chce procesu zúčastnit jako divák. Zejména u civilního procesu není příliš obvyklá účast obecenstva (na rozdíl u trestního), ale zásada, že jednání je v kterémkoliv okamžiku přístupné veřejnosti, je zachována. Jde o ústavní princip. Výjimku, jež stanoví zákon, jsou situace, kdy se projednává předmět obchodního tajemství, utajované informace, kdy to vyžaduje důležitý zájem účastníka nebo mravnost. Soud může z jednání vykázat takové osoby, které průběh jednání narušují. Veřejně, tedy bez jakéhokoli omezení účasti veřejnosti, se musí vždy vyhlásit rozsudek.", "section_level": 2}, {"title": "Další zásady.", "content": "Významná je také zásada ústnosti či zásada přímosti. V minulosti byla akcentována také zásada formální či materiální pravdy. Zatímco materiální pravda měla být (z hlediska socialistické teorie) typická pro socialistické státy, zásada formální pravdy zase pro státy buržoazní. Historicky byla formální pravda v římském právu, kdy úspěšnost vycházela z přesné recitace formulí. Dnes je rozlišování formální a materiální pravdy poněkud omezeno, soudu se v občanském soudním řádu ukládá, aby pravý stav věcí zjistil co možná nejpřesněji, což je jakýsi výron principu materiální pravdy. Ovšem princip formální pravdy jako ten „méně spravedlivý“ má i dnes své uplatnění, nalezneme ho kupříkladu v rozsudku pro zmeškání a i na jiných místech, sice „naředěný“ prvky materiální pravdy, ale stále platný a užitečný jako nástroj urychlení řízení. V jednotlivých druzích procesu se mohou objevovat další zásady, například zásada formalizace předpokladů výkonu rozhodnutí (u vykonávacího řízení) či zásada neveřejnosti (u rozhodčího řízení).", "section_level": 2}, {"title": "Civilní právo procesní.", "content": "Jde o soubor právních norem a právních zásad upravujících civilní proces, tedy postup soudů a jiných orgánů při rozhodování sporů a poskytování ochrany subjektivním právům. Stanoví, jak se má v řízení postupovat, jaké lze činit procesní úkony a jaké z toho plynou procesní důsledky. Základním a nejvýznamnějším pramenem občanského práva procesního je občanský soudní řád, který se většinou používá subsidiárně i tam, kde část civilního procesu primárně upravuje jiný právní předpis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Civilní proces (nebo též občanské soudní řízení; : \"civil lawsuit\"; : \"procédure civile\", : \"Zivilprozess\") je postup rozhodujícího orgánu (soudu nebo rozhodců), účastníků řízení a dalších zúčastněných subjektů při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů a jiných právních věcí. Civilní proces je jednou ze tří základních forem řízení u soudu, dalšími formami jsou trestní řízení a soudní řízení správní. ", "tgt_summary": "En droit, une poursuite est une action en justice intentée contre une personne. Le terme est généralement utilisé dans un contexte de droit pénal. En droit civil, on favorisera le terme « action civile » (plutôt que poursuite civile). ", "id": 452745} {"src_title": "Bourboni", "tgt_title": "Maison de Bourbon", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Rod Bourbonů odvozuje své jméno od stejnojmenného území ve střední Francii, jehož centrem byl hrad Bourbon l' Archambault. Nejstarší zmínky o členech tohoto rodu pocházejí z období před rokem 1000. Hlavní linie rodu vymřela roku 1171 a panství bylo následně zděděno rodem Dampierre. S francouzským královským rodem se rod Bourbonů spojil v roce 1276, kdy se Beatrix Burgundská (vnučka Archambauda IX. z Bourbon-Dampierre) provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého. Jejich syn Ludvík řečený Veliký se v roce 1327 stal vévodou z Bourbonu (jeho dcerou byla Beatrice, druhá manželka krále Jana Lucemburského). Jedním z Ludvíkových potomků je navarrský král Jindřich III., který usedl v roce 1589 na francouzský trůn jako první Bourbon, pod jménem Jindřich IV. a stal se tak zakladatelem nové královské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Bourbonští panovníci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francouzští a navarrští králové.", "content": "Francouzskou korunu získává protestantský rod Bourbonů po vymření mužských členů starší kapetovské větve Valois v roce 1589. Prvních pět let však probíhala občanská válka s katolickou opozicí. V roce 1593 učiní Jindřich Navarrský kompromis a přestoupí na katolickou víru. O rok později se stává prvním králem Francie z rodu Bourbonů. Bourboni vládnou až do revolučního roku 1792, kdy je král Ludvík XVI. sesazen a v roce 1793 popraven. Po pádu Napoleona Bonaparta se v roce 1814 Bourboni opět ujímají francouzského trůnu a králem se stává Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. V roce 1830 je dynastie na trůně vystřídána vedlejší rodovou linií Bourbonů, která panovala 18 let pod jménem Orléans. Kromě přídomku Orléans se u mužských vedlejších rodových linií Bourbonů používají ještě přídomky de Condé (odvozuje se od Ludvíka I. de Condé, strýce krále Jindřicha IV.), de Conti (vedlejší linie rodu de Condé), de Vendôme, de Montpensier a de Ligni. Francouzští králové z rodu Bourbonů: Jindřich IV., Ludvík XIII., Ludvík XIV., Ludvík XV., Ludvík XVI., Ludvík XVII. (oficiálně nevládl, ani nebyl korunován), Ludvík XVIII. (vládl, ale nebyl korunován) a Karel X.. Posledním králem Francie byl Ludvík Filip z rodové linie Orléans. Královská dynastie Bourbonů: linie Bourbon-Orléans", "section_level": 2}, {"title": "Nárokovatelé fr. trůnu (legitimisté).", "content": "Když v roce 1883 vymřela hrabětem z Chambord (Jindřich V.) hlavní bourbonská linie přešel legitimní nárok podle primogenitury na větev Bourbon-Anjou, jejíž vedlejší větev vládne ve Španělsku. V té době také část legitimistů uzavřela s orléanisty dohodu podporující nárok větve Bourbon-Orléans na frac. trůn. Následnictví trůnu podle primogenitury se ale nezměnilo:", "section_level": 3}, {"title": "Španělští králové.", "content": "Ve Španělsku vládnou Bourboni v letech 1700 až 1868, 1870 až 1873, 1874 až 1931 a nyní od roku 1975. Kromě dvou rodových linií francouzských, Bourbon a Orléans, a jedné linie španělské, se rod dále dělí na linii neapolsko-sicilskou, parmskou a lucemburskou. Španělští králové z rodu Bourbon-Anjou", "section_level": 2}, {"title": "Sicilští (a neapolští) králové.", "content": "V království Neapolském a Sicilském vládli 1734 až 1808, jako králové Obojí Sicílie pak 1816 až 1860. Titulární králové Obojí Sicílie:", "section_level": 2}, {"title": "Parmští vévodové.", "content": "Jako vévodové z Parmy od roku 1731 do 1735, 1748 až 1802 a 1847 až 1859 — z této linie také pochází současní velkovévodové lucemburští. Bourbonští vévodové z Parmy: Titulární vévodové z Parmy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bourboni (, ) nebo Bourbonové je zpravidla označována \"vedlejší linie\" rodu Kapetovců, která ve druhé polovině 16. století nastoupila na trůn Navarry a následně Francie. Později vládla v několika italských státech, od roku 1700/1713 panuje s krátkými přestávkami ve Španělsku a od roku 1964 také v Lucembursku. Může však také znamenat \"původní šlechtický rod\" ze střední Francie, jehož dědička se roku 1276 provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého a stala se pramatkou výše zmíněné kapetovské linie. Rod Bourbonů patří k tzv. rodům princů královské krve.", "tgt_summary": "Le terme maison de Bourbon désigne d'une manière générale la maison capétienne de Bourbon, cependant aussi les trois dynasties successives qui possédèrent la seigneurie de Bourbon-l'Archambault puis duché de Bourbon. ", "id": 1391803} {"src_title": "Finanční trh", "tgt_title": "Marché financier", "src_document": [{"title": "Charakteristika finančního trhu.", "content": "Finanční trh vzniká na základě střetu poptávky a nabídky, kde je poptávkou investování a nabídkou spoření. Jinými slovy poptávajícími jsou ti, kteří poptávají peníze a nabízejícími jsou ti, kteří peníze půjčují, tedy nabízí. V současné době jsou na finančním trhu přebytkovými subjekty věřitelé, tedy ti, kteří mají dostatek volných peněžních prostředků za účelem poskytnutí jich někomu dalšímu. Nedostatkovým subjektem jsou naopak dlužníci, kteří potřebují od věřitelů dočasné volné peněžní prostředky. Mezi věřitele a dlužníky patří hlavně domácnosti a firmy, dále také stát. Jeho účastníkem je většina velkých finančních ústavů, jako například banky, pojišťovny, záložny, penzijní fondy, investiční fondy, kampeličky, leasingové společnosti, či makléři. Financování se dělí na přímé a nepřímé, někdy také polopřímé. Přímé financování je bez účasti třetí strany, polopřímé financování znamená, že existuje nějaká zainteresovanost, ale neovlivňuje samotné zprostředkování. Patří sem například poradenská činnost. Nepřímé financování je formou zprostředkování a nyní se pohybuje okolo 70–80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení finančního trhu.", "content": "Finanční trh je členěn dle různých kritérií. Například dle doby splatnosti se člení na trh peněžní a kapitálový, trh peněžní je charakteristický dobou splatnosti do jednoho roku, zatímco trh kapitálový je charakteristický dobou splatnosti, která je delší než jeden rok. Dále je finanční trh členěn dle věcného hlediska na \"trh peněžní\" (trh peněz a úvěrů), \"trh kapitálový\" (trh investičních nástrojů), \"trh devizový\" (trh cizích měn) a \"trh komoditní\" (trh drahých kovů – doplňkový). Dále je finanční trh členěn dle hlediska prostorového na trh regionální, národní, mezinárodní a nadnárodní. Finanční trh lze také rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava a dohled nad finančním trhem.", "content": "Právní úprava finančního trhu se zařadí do zvláštní části finančního práva, které je součástí práva veřejného a které obsahuje mnoho zákonů a podzákonných právních norem. Do pramenů finančního práva se řadí mezinárodní smlouvy, evropské právo, vnitrostátní prameny finančního práva a také ústavněprávní předpisy související s finančním právem. Dohled nad českým finančním trhem je prováděn od roku 2006 Českou národní bankou. ČNB zajišťuje dohled na dálku nad finančními institucemi a dohled na místě v oblasti finančního trhu. Další činnost, kterou v rámci dohledu zajišťuje, je například povolovací činnost, stanovení opatření k nápravě a vyhodnocování nashromážděných informací V rámci EU je dohled nad finančním trhem výsledkem reforem reagující na finanční krizi v letech 2008–2009. V roce 2011 byl vytvořen systém, který zahrnuje národní dohledové orgány (Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní připojištění), další významnou součástí je Evropská rada pro systémová rizika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho formách mezi různými ekonomickými subjekty; a to na základě poptávky a nabídky. Poptávka na finančním trhu má pro pořizovaný kapitál tři kritéria:", "tgt_summary": "Un marché financier est un marché sur lequel des personnes, des sociétés privées et des institutions publiques peuvent négocier des titres financiers, matières premières et autres actifs, à des prix qui reflètent l'offre et la demande. Les titres comprennent des actions et des obligations, ainsi que des produits de base, notamment des métaux précieux ou des produits de base agricoles. ", "id": 159705} {"src_title": "Antipsychotikum", "tgt_title": "Neuroleptique", "src_document": [{"title": "Vysvětlení triků.", "content": "Základní principy a jednoduché triky se už často prozradily, nejlepší triky jsou však dobře střeženými tajemstvími. Přesto je většina nových kouzel založena na starých: V dnešní době lze pomoci internetu zcela zdarma nalézt „vysvětlení“ libovolného triku (např. levitace (David Copperfield), zmizení vozu Orient expresu (David Copperfield), chůze po vodě (Criss Angel) aj.). Dále existuje spousta internetových obchodů, kde je možno „kouzlo“ koupit včetně návodu.", "section_level": 1}, {"title": "Odvětví kouzelnictví - kouzelnické obory.", "content": "Moderní magie se dělí na několik kategorií, z nichž ve většině se pořádají všeobecně uznávané soutěže po celém světě včetně mistrovství světa a mistrovství České republiky. Někteří kouzelníci se věnují více oborům, jiní se specializují pouze na jeden.", "section_level": 1}, {"title": "Mikromagie.", "content": "Kouzelnický obor zaměřený na menší obecenstvo, při kterém se kouzla odehrávají v těsné blízkosti diváka. Při tomto oboru se většinou kouzlí s kartami, mincemi a drobnými předměty a kouzelnické efekty se často odehrávají přímo v rukou diváka.", "section_level": 2}, {"title": "Všeobecná magie.", "content": "Obor, při kterém se kouzlí většinou na hudbu, kouzlí se s většími předměty a živými zvířaty, kouzelník má na jevišti obvykle i asistentku, které mu podává a připravuje rekvizity. Při všeobecné magii jsou běžná kouzla jako: Roztrhání a scelení novin, objevení hrdličky z šátků, objevení šátků z prázdné bedýnky, kouzla s barevnými péřovými květinami a rychlo převleky. Do tohoto oboru patří také jedno z nejstarších kouzel světa – Čínské kruhy (sada 3–9 ocelových kruhů, které se v rukou kouzelníka záhadně spojují).", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace.", "content": "„Královna magie“ – kouzelnický obor, který záleží na šikovnosti rukou a odvádění pozornosti. Manipulace jsou nejčastěji předváděny ve fraku při hudbě; mnoho kouzelníků i v 21. století používá frak, často však v mnoderním extravagantním zpracování. V tomto oboru se kouzlí s drobnějšími předměty, které kouzelníkovi dovolí s nimi „manipulovat“; jedná se o předměty jako: různé druhy karet, mince, náprstky, dřevěné kuličky, svíčky, květiny, ale i mobilní telefony a kompaktní disky. Nejznámějším a nejzákladnějším manipulačním trikem je Chicago (anglický název Multiplying balls) – mizení, objevování a množení kuliček mezi prsty kouzelníka.", "section_level": 2}, {"title": "Iluze.", "content": "Kouzelnický obor známý z televizních pořadů a především díky iluzionistům jako Harry Houdini, David Copperfield, Hans Klok, Siegfried a Roy, Criss Angel, Franz Harary, The Pendragons, Dirk Arthur, Duo Absolon a Pavel Kožíšek, Mark Larsen. V tomto oboru jsou rekvizity největší. Do tohoto oboru se řadí také eskapologie, které se věnoval slavný Harry Houdini a James Randi. V česku patří mezi špičku a nejpopulárnějš mágy iluzionista Pavel Kožíšek.", "section_level": 2}, {"title": "Mentální magie.", "content": "Mentalismus – jedná se o jevištní či mikromagický obor, při kterém se využívají i mnohé psychologické metody (hypnóza,sugesce, mnemotechnika). Kouzelník zde většinou zarytě předstírá, že opravdu má nadpřirozené schopnosti telepatické či telekinetické. Jedná se o kouzelnické triky zahalené více do tajemna, kdy kouzelník čte divákům myšlenky, pohybuje předměty či dokonce komunikuje se záhrobím. Známým kouzlem je uhodnutí čísla na které divák myslí či ohýbání vidličky v rukou diváka.", "section_level": 2}, {"title": "Street magic.", "content": "Pouliční magie – kouzelnický obor, při kterém se kouzlí přímo na ulici mezi lidmi a skládá se z mikromagie a všeobecné magie. Tento obor kouzlení je dnes velmi moderní, avšak je starý mnoho staletí – kouzelníci a kejklíři často předváděli své umění na rušných ulicích či na jarmarku. Nejznámější kouzlo z tohoto oboru je Cups and Balls (německy Becher Spiel, česky Kalíšek a kulička, či skořápky) – kouzlo, při kterém má kouzelník na stole tři kovové pohárky a kuličku, která postupně cestuje z jednoho pohárku pod druhý, množí se a na závěr kouzelník pod pohárky objeví například citrón či tenisový míček. Moderními pouličními kouzly jsou například objevení karty za sklem či levitace divákova prstýnku. Tímto oborem začínalo mnoho dnes již legendárních kouzelníků. Typickými představeiteli street magic jsou Criss Angel, Cyril Takayama, Dynamo, David Blaine a v ČR Robert Fox.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antipsychotika (neuroleptika) jsou látky, které mají při dlouhodobém podávání schopnost potlačovat psychotické symptomy (především halucinace a bludy) u schizofrenie, schizoafektivních psychóz a manické fáze maniodepresivní psychózy. První generace antipsychotik, známá též pod názvem klasická nebo typická antipsychotika, byla objevena v letech 1950. Druhá generace, též známá jako atypická antipsychotika, byla vyvinuta poměrně nedávno, avšak první z nich, klozapin, byl vyvinut již okolo 1950 a klinicky užit okolo 1970. Obě generace léků působí obvykle v mozku tak, že blokují dopaminové receptory v dopaminergních drahách, můžou však působit na širokou řadu jiných receptorů. Jednotlivá antipsychotika se od sebe liší nejen intenzitou účinku, ale i farmakodynamickými vlastnostmi.", "tgt_summary": "Les neuroleptiques (du grec \"neuron\", nerf et \"leptos\", qui affaiblit) encore appelés \"antipsychotiques\" (contre les symptômes florides des psychoses) sont des médicaments psychotropes utilisés pour leur effet tranquillisant majeur, anti-délirant et — pense-t-on — pour lutter contre la désorganisation des pensées. Ils sont utilisés notamment dans le traitement de certaines affections psychiatriques telles que la schizophrénie, les troubles bipolaires et certains autres syndromes comportant des hallucinations, un délire et de l'agitation psychomotrice. On admet généralement que les symptômes positifs de la schizophrénie (délires/hallucinations) répondent mieux aux neuroleptiques que les symptômes négatifs (retrait psychique, apragmatisme). ", "id": 879432} {"src_title": "Ethylenglykol", "tgt_title": "Éthylène glycol", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Ethylenglykol se vyrábí z ethylenu přes ethylenoxid. Ethylenoxid reaguje s vodou za vzniku ethylenglykolu podle této chemické rovnice: Tuto reakci lze katalyzovat kyselinami nebo zásadami, anebo může probíhat v neutrálním prostředí za zvýšené teploty. Nejvyšší zisk ethylenglykolu se dosáhne při kyselém nebo neutrálním pH s velkým přídavkem vody. Za těchto podmínek lze získat až 90 % ethylenglykolu (z teoreticky dosažitelného množství). Hlavními vedlejšími produkty jsou oligomery diethylenglykol, triethylenglykol a tetraethylenglykol. Molekula ethylenglykolu byla zpozorována ve vesmíru. Ethylenglykol vzniká i biologickými procesy, jako odpadní produkt trávení polyethylenu larvou zavíječe voskového.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chladicí kapaliny.", "content": "Hlavní použití ethylenglykolu je v chladicích kapalinách, například v automobilech a osobních počítačích. Díky nízkému bodu tuhnutí ho lze použít i jako odmrazovací kapalinu pro skla dopravních prostředků a pro letadla. Ethylenglykol se také často používá ve vodních okruzích klimatizačních systémů, a to buď v chladičích a vzduchových tepelných výměnících umístěných venku, anebo v systémech, kde je potřeba chladit pod bod tuhnutí vody.", "section_level": 2}, {"title": "Zpomalování hydratace.", "content": "Ethylenglykol se široce používá pro zpomalování tvorby klatrátů zemního plynu v dlouhých plynovodech, které vedou zemní plyn z plynových polí do zpracovatelského zařízení. Ethylenglykol lze z plynu získat zpět a znovu použít jako inhibitor, a to po čisticím procesu, kdy se odstraňuje voda a anorganické soli.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Ethylenglykol je čím dál důležitější pro výrobu plastů, zejména polyesterových vláken a pryskyřic, včetně polyethylentereftalátu používaného pro nápojové láhve. Schopnost ethylenglykolu fungovat jako nemrznoucí kapalina ho činí důležitou složkou vitrifikačních směsí pro nízkoteplotní uchovávání biologických tkání a orgánů. Menší množství ethylenglykolu se využívá pro výrobu kondenzátorů, jako meziprodukt pro výrobu 1,4-dioxanu a jako antikorozní aditivum do kapalinových chladicích systémů osobních počítačů.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická výroba.", "content": "Ethylenglykol lze použít také v organické syntéze jako chránicí skupinu pro karbonylové skupiny. Reakce ketonu nebo aldehydu s ethylenglykolem poskytuje, za přítomnosti kyselého katalyzátoru (např. kyselina p-toluensírová, BF·EtO), cyklický acetal—1,3-dioxolan, který je odolný proti zásadám a jiným nukleofilům. Chránicí skupina 1,3-dioxolanu může být následně odstraněna, například další kyselou hydrolýzou. V následujícím příkladu je izoforon chráněn pomocí ethylenglykolu s mírným přídavkem kyseliny p-toluensírové. Aby se rovnováha reakce posunula na pravou stranu, byla azeotropickou destilací odstraněna voda.", "section_level": 2}, {"title": "Geotermální systémy.", "content": "Ethylenglykol se často používá v geotermálních topných/chladicích systémech. Ethylenglykol je zde médiem, které proudí smyčkami potrubí geotermálních systémů a přenáší teplo přes geotermální tepelné čerpadlo. Ethylenglykol získává energii ze zdroje (jezero, oceán, studna) nebo ji naopak odevzdává, v závislosti na tom, zda systém topí nebo chladí.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní použití.", "content": "Ethylenglykol často nachází využití v laboratořích pro vysrážení bílkovin v roztocích. To je obvyklým předstupněm frakcinace, purifikace a/nebo krystalizace. Lze ho také použít pro ochranu funkčních skupin, aby nebyly zreagovány během organické syntézy. Funkční skupina v původním složení se získá jednoduše přidáním vody a kyseliny. Ethylenglykol se běžně používá pro uchovávání preparátů ve školách, často při pitvách. Dá se říct, že je bezpečnější než formaldehyd, ale tato bezpečnost je otazná.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná použití.", "content": "Vysoká teplota varu ethylenglykolu a jeho afinita k vodě z něj činí ideální desikant při zpracování zemního plynu. Nadbytek vodní páry se na plynových polích obvykle odstraňuje glykolovou dehydratací. Ethylenglykol stéká dolů z vrcholu věže a je ve styku se směsí vodní páry a uhlovodíkových plynů stoupající odspodu. Glykol chemicky odstraňuje vodní páru a zajišťuje tak, že na vrcholu věže odchází suchý plyn. Glykol a voda se pak oddělují a glykol se vrací zpět do věže. Kromě odstraňování vody může ethylenglykol také snížit teplotu, při které se tvoří hydráty. Čistota glykolu používaného pro potlačení hydratace (monoethylenglykol) je typicky okolo 80 %, přičemž glykol používaný pro dehydrataci (triethylenglykol) je typicky 95–99%. Navíc vstřikované množství pro potlačení hydratace je mnohem menší než množství obíhající v glykolových dehydratačních věžích. Ethylenglykol lze používat také při výrobě některých vakcín, byť sám pak není přítomen v injekcích. Bývá v malém množství (1–2 %) přidáván do leštidel na boty a do některých inkoustů a barviv. Ethylenglykol se někdy používal i pro ošetření dřeva proti hnilobě a houbám, jak preventivně, tak pro likvidaci napadení. V několika případech byl použit k ošetření částečně shnilých dřevěných předmětů, aby mohly být vystaveny v muzeích. Je jeden z mála úspěšných prostředků proti hnilobě dřevěných lodí, a je relativně levný. Ethylenglykol může být i jednou z přísad do roztoků k čistění obrazovek, společně s hlavní součástí isopropylalkoholem.", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita.", "content": "Hlavní nebezpečí ethylenglykolu je při požití. Kvůli své sladké chuti ho někdy děti a zvířata požijí velké dávky, dostanou-li se k nemrznoucím směsím. Při požití se příznaky otravy projevují ve třech krocích, počínaje zvracením, pak nastane metabolická acidóza a kardiovaskulární poruchy, a nakonec akutní selhání ledvin. Hlavní příčinou toxicity není ethylenglykol samotný, nýbrž jeho metabolity. Nejpodstatnějšími metabolity způsobujícími toxicitu jsou kyseliny glykolová a šťavelová. Klinickou diagnózu otravy lze nejspolehlivěji provést měřením ethylenglykolu v krvi. Avšak mnoho nemocnic nemá možnost provést tento test a musí se při diagnóze spoléhat na abnormality v biochemii organismu. Diagnóze může pomoci také rozbor moči na přítomnost krystalů šťavelanu vápenatého. Léčba spočívá v počáteční stabilizaci pacienta a následném použití antidot. Mezi používaná antidota patří ethanol a fomepizol. Antidota účinkují blokací enzymu odpovědného za metabolizaci ethylenglykolu a proto mohou zastavit rozvoj otravy. Pro lepší odstraňování ethylenglykolu a jeho metabolitů z krve lze také použít hemodialýzu. Jakmile se provádí léčba, je prognóza obecně dobrá a většina pacientů se zcela uzdraví. Otrava je poměrně častá kvůli sladké chuti ethylenglykolu. Proto se v rámci prevence do nemrznoucích kapalin přidává denatonium-benzoát, který má hořkou chuť. První pomoc: Při požití Fridexu se doporučuje podat otrávenému větší množství tvrdého alkoholu (např. vodky), tím utlumíme metabolismus ethylenglykolu, protože tělo bude přednostně odbourávat ethanol z vodky. Pozor ale na sekundární otravu ethanolem!", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová rizika.", "content": "Ethylenglykol se začíná rozpadat při 110–120 °C. Je potřeba si uvědomit, že rozpad začíná v situaci, kdy celková (průměrná) teplota je pod tímto limitem, protože povrchové teploty v tepelných výměnících a ohřívačích se mohou místně snadno dostat nad uvedené hodnoty. Elektrolýza roztoků ethylenglykolu se stříbrnou anodou vede na exotermickou reakci. U katastrofálního požáru Apolla 1 byla jako jedna z možných příčin dovozena taková reakce chladiva složeného z ethylenglykolu a vody. Směs ethylenglykolu a vody se může v nízkotlaké atmosféře čistého kyslíku vznítit a hořet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethylenglykol (psaný také jako etylenglykol), systematický název ethan-1,2-diol (nebo 1,2-ethandiol), v průmyslu známý také jako Fridex, je alkohol se dvěma -OH skupinami (diol), chemická sloučenina široce používaná v nemrznoucích chladicích kapalinách pro automobily. V čisté formě jde o viskózní jedovatou kapalinu sladké chuti, bez barvy a zápachu.", "tgt_summary": "L'éthylène glycol ou glycol ou encore éthane-1,2-diol est le plus simple composé chimique de la famille des glycols. Sa formule semi-développée est et sa formule brute (c'est le plus simple des diols). L'éthylène glycol est fréquemment employé en tant qu'antigel, dans le liquide de refroidissement des automobiles. À température ambiante, c'est un liquide visqueux incolore et sans odeur, avec un goût sucré. L'éthylène glycol est toxique et son ingestion nécessite des soins médicaux urgents.", "id": 1167704} {"src_title": "Štěně", "tgt_title": "Chiot", "src_document": [{"title": "Období v životě štěněte.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní fáze.", "content": "Vegetativní fáze trvá od narození do asi dvou týdnů života štěněte. Novorozené štěně je slepé a hluché, oční víčka i zvukovody jsou ještě zarostlé. Orientuje se proto pouze hmatem a čichem. Nemá vyvinutou termoregulaci a k udržení vlastní tělesné teploty potřebuje teplo z vnějšího prostředí. V tomto období štěně většinu času prospí, živí se výhradně mlékem a k vyměšování potřebuje pomoc feny, která je stimuluje olizováním břicha a okolí konečníku. Pro vegetativní fázi je typický plazivý (při pohybu směrem k matce nebo sourozencům) a kývavý pohyb (při hledání struku), vytvářejí se také první asociace mezi vnitřními a vnějšími podněty (pach mléka - sání apod.)", "section_level": 2}, {"title": "Přechodné období.", "content": "Už kolem 10 dne věku začínají štěňata otevírat oči, ale sítnice se plně dotváří až o několik dní později. S novými podněty se vývoj štěňat zrychluje - začínají se stavět na vratké končetiny, dokáže se samo vyprázdnit, začíná si hrát se sourozenci a prozkoumává porodní bednu, kotec nebo noru. Prořezává se mléčný chrup, učí se vyprazdňovat se mimo pelech a už mají dokonale vyvinutou termoregulaci.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze vtiskávání.", "content": "Vtiskávací fáze, která trvá od 3. do 7. týdne věku, je velmi důležitým obdobím v životě štěněte. Během této tzv. rané socializace se štěně seznamuje se všemi věcmi, které mu v dalším životě budou připadat jako běžná součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka vlastního druhu, má předpoklady stát se dobrým společníkem a přítelem. Štěňata velmi rychle rostou (překotný růst), zrak, sluch i čich se rozvíjejí do definitivní podoby, stejně tak se vyvíjí i koordinace pohybů, štěňata spí méně než v předcházejících obdobích a mnoho času stráví hrou s matkou, sourozenci i člověkem. Od třetího týdne věku je možno štěňata přikrmovat, vlci v přírodě vyvrhují takto starým mláďatům natrávené maso. Při chovu psů v domácnosti postačí ze začátku mléčné kaše, později s rozemletým masem a granulemi, které by postupně měly tvořit větší a větší podíl krmné dávky.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze socializace.", "content": "Socializační období trvá od 7.-8. do 12. týdne věku. Během této doby se štěně učí jak se správně chovat k ostatním psům a k lidem, osvojuje si sociální návyky. Lidé jsou pro něj partnery ke hře, přijímá jejich nadřazenost. V období socializace také pokračuje návyk na zvuky a situace, kterých se pes v dospělosti nebude bát. Špatná zkušenost v tomto období naopak může vést k trvalému strachu.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sociálního uspořádání.", "content": "Kolem čtvrtého měsíce věku si štěně začíná budovat své postavení v nové smečce, začíná se projevovat individuální sebevědomí a temperament psa.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze uspořádání smečky.", "content": "Kolem pěti až šesti měsíců věku si štěně buduje pevnou vazbu na smečku nebo svého psovoda. Pes si upevňuje své existující postavení a zvyká si na svou pozici ve smečce.", "section_level": 2}, {"title": "Puberta.", "content": "S nástupem aktivity pohlavních orgánů se ze štěněte stává mladý pes. U fen se objevuje první hárání, psi začínají při močení zvedat nohu. Během puberty je pes často náladový, neposlušný a zdánlivě zapomíná povely, které už perfektně ovládal. Ale období puberty je krátké a dobře zvládnutý pes se opět stane poslušným.", "section_level": 2}, {"title": "Výchova štěněte.", "content": "S výchovou štěněte můžeme začít už kolem 8. týdne věku. Jednotlivé lekce by měly být krátké, štěně se nevydrží soustředit příliš dlouho. Důležitá je hravá forma a motivace v podobě pamlsku nebo hračky. Je možno navštěvovat školky pro štěňata, které bývají pořádány například některými chovatelskými kluby - školky slouží k socializaci štěňat a jejich majitelé se názorně seznámí s nácvikem základních povelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěně je mládě psovité šelmy, zvláště pak psa domácího, vlka nebo lišky. Pravé štěněčí období trvá od narození do 6. – 7. měsíce věku, kdy štěně dorůstá v mladého psa, nicméně tělesný vývoj zvláště u velkých a obřích plemen trvá až do 18 měsíců věku. ", "tgt_summary": "Un chiot est le terme désignant un jeune chien (mâle) ou une jeune chienne (femelle) au cours de la période qui suit la naissance. Selon la race et la taille, cette période dure entre 10 mois et 18 mois ; passé ce délai, il n'est plus considéré comme chiot. L'appellation « chiot » est issue du latin (« petit chien »).", "id": 2133124} {"src_title": "Tatra 603", "tgt_title": "Tatra 603", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po válce pomalu začaly dosluhovat vozy T 87 a pozdější Tatraplany. Potřeba reprezentačního vozidla pro potřeby úřadů, ministerstev, vlády a KSČ byla v průběhu padesátých let stále akutnější. Poptávku po vozu této třídy nakonec na celé dvě desítky let uspokojila právě Tatra 603. Vůz byl v první řadě určen jako reprezentační služební vozidlo, respektive jako vůz určený převážně k přepravě na delší vzdálenosti. Počáteční vývoj Tatry 603 však probíhal víceméně tajně, proti vůli tehdejšího centrálního plánování. V době, kdy byl vůz prakticky již navržen, se situace změnila a projekt dostal zelenou. V roce 1955 byl postaven první, tvarově mírně odlišný prototyp, v dalších letech následovala ověřovací série 10 kusů a následně pak malosériová výroba. První Tatry 603 slavily velký úspěch na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu, už předtím však měly premiéru v průběhu Zimních olympijských her v Cortině d'Ampezzo. Automobil vynikal ladnými a vyváženými tvary, které jej výrazně odlišovaly od ostatních v té době vyráběných vozů. Díky své aerodynamicky tvarované karosérii získal později mnohá ocenění na soutěžích elegance (například „Zlatá stuha Wiesbadenu“). Karosérie Tatry 603 je dílem výtvarníka Františka Kardause a tehdejšího vedoucího pražské Tatry a její konstrukční divize, Vladimíra Popeláře. Vůz dostal jméno po V8 motoru T 603, zkoušeném v prototypech T 600 a T 602 Tatraplan Sport, ideové návrhy karoserie nesly název Valuta. Vozidlo bylo vyráběno v závodě Tatra v Kopřivnici, později v pobočném závodě Tatry v Příboře. Vozy prvních sérií byly charakteristické typickou přední maskou se třemi světlomety pod společným krytem, z niž prostřední se měl původně natáčet spolu s koly přední nápravy. Po modernizaci (Tatra 2-603 od konce roku 1963) měla maska pro vyhovění předpisům světlomety čtyři. Konečnou podobu získala karosérie v modelovém roce 1968, kdy se i dvojice světlometů vzdálily více od sebe. Tatra 603 byla poháněna vzduchem chlazeným osmiválcovým motorem s objemem 2,5 litru, umístěným za zadní nápravou. Motor, který navrhl Ing. Julius Mackerle, měl u prvních typů výkon 73 kW, u posledních verzí 77 kW (105 koní) a poháněl přes čtyřstupňovou převodovku zadní nápravu. Brzdy byly zpočátku bubnové, od konce roku 1968 se montovaly licenční kotoučové brzdy na všechna kola, kola byla vyráběna v licenci Dunlop. Od roku 1973 vozidlo používalo v té době revoluční bezkontaktní elektronické kondenzátorové zapalování PAL. Motor byl v upravené verzi použit také pro pohon lehkého nákladního vozu Tatra 805 či pojízdných kompresorů a elektrocentrál. Maximální rychlost T 603 byla 160 km/h (údaj výrobce), ve skutečnosti však byly vozy rychlejší a díky své aerodynamické karosérii s nízkým součinitelem odporu (Cw=0,354) dosahovaly rychlost přes 170 km/h. Jízdní vlastnosti odpovídaly koncepci s motorem za zadní nápravou s výkyvnými hnacími polonápravami, takže vozidlo bylo citlivé na boční vítr a při ostré jízdě v zatáčkách přetáčivé. Zlepšení jízdních vlastností napomohlo zavedení torzního stabilizátoru přední nápravy u typu T2-603, jakož i pozdější zavedení radiálních pneumatik Barum rozměru 180/90-SR15 s dezénem OR17, které byly vyvinuty speciálně pro T 603. Vozy měly velmi dobře vyřešeno odpružení s poměrně vysokým zdvihem kol a nízkou vratnou frekvencí, takže jízda s nimi byla pohodlná i na horších silnicích. I přes své velké rozměry a hmotnost byla Tatra 603 často nasazována na sportovní soutěže, kde dosáhla i několika zahraničních úspěchů. Upravené verze měly motor se zvýšeným výkonem a často byly odlehčené (hliníkové a laminátové) panely karosérie. Tyto vozy jezdily podle úpravy motoru a použitých převodů rychlostí přes 200 km/h. Nejvýznamnějších zahraničních úspěchů dosáhla Tatra 603 v belgickém vytrvalostním závodě \"Marathon de la Route\", jakož i na německém okruhu Nürburgring.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Ačkoliv zpočátku bylo vyráběno několik desítek vozů ročně, největší produkce bylo dosaženo v průběhu normalizace. V nejúspěšnějších letech 1973 a 1974 bylo vyrobeno až 1 600 vozů za rok. Rok 1975 pak byl posledním rokem produkce, následně byla Tatra 603 nahrazena modelem Tatra 613. Celkově bylo vyrobeno 20 422 vozů všech provedení; označených Tatra 603-1, Tatra 603-2 a následně modernizovaného Tatra 603-3 (což ovšem z důvodů komplikovaného homologačního řízení bylo nakonec pouze interní označení, oficiálně to byla stále Tatra 603-2, model 1968). Tím se Tatra 603 stala nejrozšířenějším typem značky Tatra. „Šestsettrojky“ nebyly v celém průběhu výroby prakticky vůbec exportovány (přes velký zájem o tento vůz) s výjimkou několika desítek kusů pro země bývalého východního bloku (Sovětský svaz, NDR, Bulharsko, Maďarsko). Ve své době vozy reprezentovaly díky nasazení na většině ambasád Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Prototypy.", "content": "Samostatnou kapitolu v životě Tatry 603 tvoří různé pokusy a návrhy o zásadní tvarovou modernizaci proudnicové karosérie. Do stádia realizace prototypu se dostala Tatra 603A z pražské vývojové kanceláře. V bratislavské vývojové kanceláři Tatra pod vedením Ing. Ivana Mičíka vznikl od něj odvozený prototyp sanitka a samostatný velmi progresivní návrh Tatra 603X (kterou stylisticky i konstrukčně navrhl Ján Cina), obsahující mimo návrhu vlastní karosérie i mnohá inovativní technická řešení, zlepšující vlastnosti hlavně podvozkových skupin. Tyto vozy patří v současnosti do sbírek muzea Tatra v Kopřivnici. Tatře 603X byly vytýkány hlavně menší rozměry oproti původní šestsettrojce a z toho vyplývající menší pohodlí posádky. Vedení továrny rozhodlo o výrobě úplně nového typu (Tatra 613), který však využíval mnohá technická řešení prototypu T 603X. S využitím podvozkových skupin T 603 počítal návrh řady menších užitkových vozidel, který včetně tvarového řešení taktéž vznikl v závodě Tatra Bratislava. Byly ovšem vyrobeny pouze prototypy užitkových vozů s pohonem předních kol označených Tatra 603 MB (mikrobus) a Tatra 603 NP (nízkoplošinový valník) po jednom kuse a výroby se projekt nedočkal. Kubánský vůdce Fidel Castro vlastnil bíle lakovanou Tatru 603, která zřejmě byla jediným exemplářem vybaveným klimatizací již od výrobce. Fidel Castro dostal tuto Tatru 603 výměnou za jím poskytnutý vůz Chevrolet Corvair.", "section_level": 2}, {"title": "Tatra 603 v umění a kultuře.", "content": "Černá Tatra 603 s českou registrační značkou byla roku 2000 použita při natáčení videoklipu k písni „Slave To The Wage“ skupiny Placebo Tatra 603 si také \"zahrála\" ve filmu \"Řada nešťastných příhod (Lemony Snicket's A Series of Unfortunate Events) s Jimem Carrey v hlavní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Tatra 603 ve světě.", "content": "V Kanadě se nachází deset až patnáct Tater 603, další se nachází ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra 603 byl reprezentační osobní automobil, vyráběný automobilkou Tatra, národní podnik Kopřivnice v letech 1955 až 1975. „Šestsettrojka“, jako nástupce Tatry 600 Tatraplan byla posledním vozem slavné řady osobních vozidel firmy Tatra s proudnicovou karosérií (prvním byla Tatra 77 z roku 1933).", "tgt_summary": "La Tatra 603 est une routière tchécoslovaque, produite entre 1957 et 1975 par le constructeur automobile Tatra. Sa ligne atypique, son confort de haut niveau et son V8 arrière en faisaient l’une des voitures de l’Est les plus désirables de l’époque.", "id": 2087095} {"src_title": "William I. Thomas", "tgt_title": "William Isaac Thomas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1908.", "content": "Narodil se roku 1863 jako syn farmáře, faráře metodistické církve. Roku 1880 začal studovat literaturu na univerzitě v Tennessee, 1884 dostal titul bakaláře a stal se pomocným profesorem angličtiny a moderních jazyků. Vyučoval také řečtinu, latinu, němčinu a přírodovědu. Zajímal se o etnologii a sociální vědy. 1888 si vzal svoji první manželku Harriet Park. 1888/89 strávil studiem jazyků v Berlíně a Göttingenu, také se věnoval etnologii a sociologii. 1894 se stal profesorem sociologie, dostal místo na Chicagské univerzitě, kde učil antropologii a sociologii. Podniká cesty do Evropy ve snaze o srovnávací studii evropských národů. 1908 získal grant od Helen Calverové (jejíž nadaci pro rasovou psychologii řídil) na výzkum kultury imigrantů. Cestuje do Evropy, zde se zaměřuje na Poláky, jejichž komunita byla v Chicagu nejvíc viditelná. Začal se učit polsky.", "section_level": 2}, {"title": "Práce \"Polský sedlák v Evropě a Americe\".", "content": "Biografický přístup - při cestě chicagskými ulicemi byl jednoho dne (údajně) málem zasažen balíkem, vyhozeným z okna. Když ho otevřel, našel dopisy. Do tisku v polském jazyce pak nechal otisknout inzeráty, nabízející 10-20 centů za dopis, psaný z Polska. Neanalyzoval jen dopisy, ale také archivy, novinové zprávy etc. Coby metodu používal také přímé pozorování. 1913 potkal F. Znanieckiho, jenž tehdy vydával časopis \"Polský emigrant\". Pozval ho do Chicaga, kde mu nabídl místo asisitenta výzkumu. Znaniecki se stal spoluautorem tohoto monumentálního díla o pěti svazcích. Po vydání prvých dvou dílů však dochází ke skandálu. Thomas, známý svým bohémstvím a spíše levicovým přístupem, je zatčen FBI za porušení zákona o morálce, a to ve společnosti manželky jistého armádního činitele. Jsou spekulace, zda se nejednalo o spiknutí. Přestože byl soudem zproštěn viny, ukončila univerzita kontrakt na vydání zbývajících svazků. Proto se obrací na vydavatele v Bostonu.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho přístup k problému se vyznačuje značným pragmatismem, namísto pokryteckého moralizování. Jeho oblíbeným tématem jsou sociální deviace. Definice situace – objevuje se v díle \"Unadjusted girl\" z roku 1923. Zatímco jedinec tíhne spíše k hedonismu, pak společnost jej tlačí k utilitarismu. Individuální definice situace je výsledkem soupeření definice osobní a definice společenské. Toto se stalo jedním z podnětů symbolického interakcionismu Thomasův teorém – Jestliže lidé definují situaci jako reálnou, pak je reálná i ve svých následcích. Toto se objevuje v knize \"The Child in America\" z roku 1928.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Isaac Thomas (13. srpna 1863, Berkeley – 5. prosince 1947) byl americký sociolog a sociální psycholog, představitel humanistické sociologie a pozitivismu v sociologii. Jeden z představitelů Chicagské školy.", "tgt_summary": "William Isaac Thomas est un sociologue américain né aux États-Unis le et décédé le. Si Albion Small fut le premier directeur du département de sociologie de l'université de Chicago, Thomas fut le sociologue dont les analyses marquèrent la naissance de ce que l'on appelle usuellement l'École de Chicago. Auteur, avec Florian Znaniecki, d'une imposante étude sur l'immigration polonaise, il est également connu pour avoir formulé le « théorème de Thomas ». À l'instar de l'école pragmatiste de John Dewey, William James et George Herbert Mead, Thomas sera amené à donner une importance primordiale à la subjectivité des individus. ", "id": 1892816} {"src_title": "Velká synagoga (Katovice)", "tgt_title": "Grande synagogue de Katowice (1900-1939)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O výstavbě nové, větší synagogy se začalo uvažovat v r. 1890; tehdy 175 osob podepsalo petici s prosbou o povolení její výstavby. Hlavním důvodem byla nedostatečná kapacita staré synagogy a také neshody mezi konzervativními Židy sdruženými kolem staré synagogy a reformovanými příznivci kulturní asimilace. O několik měsíců později přišla odpověď, ve které město vyjádřilo se stavbou synagogy souhlas. Krátce nato iniciátoři stavby zakoupili z vlastních prostředků prázdný pozemek na ulici August-Schneider-Straße (dnes ul. Adama Mickiewicze). Pozemek o výměře 4500 m2 byl dostatečně velký, takže bylo rozhodnuto postavit na něm kromě synagogy i mikvi, jatka na rituální porážku drůbeže a macesárnu. Samotnou stavba symbolicky zahájil v r. 1896 tehdejší rabín Salomon Wiener položením základního kamene. Projekt vytvořil německý architekt Max Grünfeld, syn Ignáce Grünfelda, architekta, který vytvořil projekt staré synagogy. Stavba, která stála více než 500.000 marek, byla ukončena r. 1900. Slavnostní otevření synagogy se konalo na svátek Roš ha-šana r. 1900. V r. 1901 se v synagoze konal kongres Světové sionistické organizace. Synagoga fungovala téměř čtyři desetiletí; 4. září 1939 ji spálili němečtí nacisté. Po vychladnutí spáleniště byly překopány a prohledány sklepy v naději na nalezení pokladů; našly se tam ohořelé svitky Tóry. Po válce byl rumiště odklizeno a použitelný materiál byly pravdopodobně odvezen do Varšavy. Navrátivší se Židé chtěli synagogu obnovit, ale město za stávající politické situace stavbu nepovolilo. V současnosti se na místě bývalé synagogy nachází náměstí Synagogy, na kterém je provozováno tržiště. V červenci 1988 zde byl odhalen pomník s textem v polštině a hebrejštině: \"„K uctění památky Židů, obyvatel Katovic, vyhlazených německými okupanty v letech 1939–1945.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Zděná budova synagogy, postavená na půdorysu nepatrně zdeformovaného pravoúhelníku, spojuje styl novogotiky, novorenesance, elektismu a pseudomaurský styl. Autor projektu se při tvorbě návrhu zřejmě inspiroval hlavně německými reformovanými synagogami, mj. Novou synagogou v Berlíně a synagogou v Bochumi. Nejvýraznějším stavebním prvkem byla velká kupole s žebrovou klenbou, která se nacházela přímo nad hlavní modlitebnou. Na jejím vrcholku byl umístěn lustr. Dalším efektním prvkem byla obrovská novogotická okna ozdobená korunkovými kružbami a štíty ozdobené fiálami. Interiér synagogy byl řešen tak, že před hlavní modlitebnou se nacházelo pravoúhlé předsálí, v němž byly umístěny rovněž šatny, obřadní síň pro svatby a kancelář. Křídla předsálí byla ozdobena menšími kupolemi. Hlavní modlitebna měla kapacitu kolem 1120 míst, 670 pro muže a 450 pro ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká synagoga v Katovicích () byla největší a nejvýstavnější synagogou v Katovicích a nacházela se na August-Schneiderstraße. Byla to jedna z dominant města a pýcha katovických Židů.", "tgt_summary": "La Grande synagogue de Katowice (en allemand: \"Große Synagoge\"; en polonais \"Synagoga Wielka\"), est la plus grande synagogue avant-guerre à Katowice (Pologne). Située dans l'ancienne August-Schneiderstraße, en centre-ville, la synagogue était l'un des bâtiments les plus emblématiques de la ville. Actuellement, le site est devenu la place de la Synagogue sur laquelle a été élevé un mémorial.", "id": 87115} {"src_title": "Thin Lizzy", "tgt_title": "Thin Lizzy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1969–1972).", "content": "Skupina byla založena jedné prosincové noci v roce 1969 v irském Dublinu, kdy se kytarista Eric Bell setkal s klávesistou Ericem Wrixonem v hospodě a zjistil, že oba by chtěli založit novou skupinu. Oba hudebníci již dříve hráli se skupinou Van Morrisona Them. Téže noci se šli podívat na koncert skupiny Orphanage, ve které hráli zpěvák Phil Lynott a bubeník Brian Downey, kteří se spolu seznámili ještě ve škole. Bell a Wrixon se s členy skupiny po koncertě setkali a navrhli jim, aby s nimi založili novou skupinu. Lynott a Downey, kteří znali Bellovu dobrou hudební pověst, souhlasili se založením skupiny. V červenci 1970 Thin Lizzy vydali singl „The Farmer“ / „I Need You“ u EMI, skladbu na straně B napsal John D'ardis, který vlastnil Trend Studios, ve kterých byl singl nahrán. Bylo prodáno pouze 283 výlisků singlu, který je dnes sběratelskou raritou. Wrixon skupinu opustil ještě před vydáním singlu, takže se příjmy rozdělily mezi tři členy kapely. Přestěhoval se do Evropy a později zpět do rodného Belfastu, kde se stal znovu členem skupiny Them. Koncem roku 1970 skupina podepsala smlouvu s Decca Records a odcestovali do Londýna, aby zde nahráli debutové album \"Thin Lizzy\". Album se moc neprodávalo, na pozdější prodejnosti alba měli zásluhu DJ John Peel a Kid Jensen. Album se neumístilo v žádném britském žebříčku. Kolem března 1971 skupina trvale přesídlila do Londýna, v srpnu téhož roku vyšlo neúspěšné EP \"New Day\". I přes malou úspěšnost debutového alba se Decca rozhodla poskytnout finance na nahrání druhého alba \"Shades of a Blue Orphanage\", vydaného v březnu 1972. Stejně jako na prvním albu, byly písně plné Lynottových osobních anekdot, které se odehrávaly v Dublinu. Hudebně se album dalo označit jako keltská hudba s prvky hard rocku, který kapela v následujících letech začala ve větší míře hrát. V britských žebříčcích se však opět neumístilo. V polovině roku 1972 byla skupina požádána, aby nahrála album coververzí skladeb skupiny Deep Purple, album vyšlo pod názvem \"Funky Junction Play a Tribute to Deep Purple\". Na albu nebyla žádná zmínka, že zde hrají členové Thin Lizzy. Zpěv a klávesy obstarali členové skupiny Elmer Fudd. Album vyšlo v lednu 1973.", "section_level": 2}, {"title": "Whiskey in the Jar (1972–1974).", "content": "Ke konci roku 1972 zahájila kapela Thin Lizzy společné turné po Británii se skupinami Slade a Suzi Quatro. Přibližně ve stejnou dobu se Decca rozhodla vydat předělanou verzi tradiční irské balady „Whiskey in the Jar“ jako singl. Skladbu měla nahrávat právě skupina Thin Lizzy, ač se jim z počátku nápad zrovna nezamlouval, neboť měli pocit, že pro jejich skupinu to není to pravé. Nakonec však singl vyšel a skladba se stala jedním z největších hitů této skupiny. V britském žebříčku se v únoru 1973 umístila na šestém místě, což vedlo k vystoupení skupiny v televizním pořadu \"Top of the Pops\". Singl se také umístil v žebříčcích v několika dalších zemích po Evropě. Nicméně další singl „Randolph's Tango“ se znovu vrátil ke klasické formě hudby Thin Lizzy a úspěch tak měl pouze v Irsku. Následující album \"Vagabonds of the Western World\" vyšlo v září 1973 a mělo už pozitivnější recenze než předchozí dvě, ale opět se nedostalo do žádných hitparád. Pouze singl „The Rocker“, vydaný na podporu tohoto alba, se usadil v irských žebříčcích, hitový singl „Whiskey in the Jar“ ale nepřekonal. Eric Bell skupinu opouští po představení na Queen's University Belfast na Silvestra roku 1973 z důvodu zhoršení zdravotního stavu a rozčarování z hudebního průmyslu. Nahradil ho mladý kytarista ze skupiny Skid Row Gary Moore, který se skupinou turné dokončil. Moore ve skupině vydržel pouze do dubna 1974. Se skupinou nahrál tři písně, mezi které patří i „Still in Love with You“, která vyšla na jejich čtvrtém albu albu \"Nightlife\". Po odchodu Gary Moorea skupina našla dva kytaristy, kteří ho měli nahradit. První byl John Cann ze skupiny Atomic Rooster a druhý Andy Gee, který hrál s Peterem Bardensem. Oba se skupinou odehráli turné po Německu. Ačkoliv se skupinou odehráli prakticky celé turné, nestali se oficiálními členy skupiny. Navíc Cann a Lynott měli mezi sebou osobní problémy, proto nakonec Cann skupinu opustil. Po dokončení turné skupina zrušila smlouvu s Decca Records a skupinu na čas opustil i Downey, ostatní členové ho však brzy přemluvili k další spolupráci. Proběhl konkurz na nové členy skupiny, Lynott a Downey se nakonec shodli na osmnáctiletém Skotovi Brianu Robertsonovi a o poznání starším Kaliforňanovi Scottu Gorhamovi. Skupina přestala hrát na koncertech některé své starší písně a podepsala novou smlouvu s Phonogram Records; následně vyšlo album \"Nightlife\", ovšem ani ono nebylo, stejně jako tři předchozí alba, nijak úspěšné.", "section_level": 2}, {"title": "The Boys Are Back in Town (1975–1977).", "content": "Počátkem roku 1975 odehrála skupina své první koncertní turné po Spojených státech jako předkapela Boba Segera a Bachman-Turner Overdrive. V květnu téhož roku nahráli album \"Fighting\", které vyšlo v září. Jedná se o jejich vůbec první album, které se umístilo v britském albovém žebříčku; skončilo na šedesátém místě. Hlavní zásluhu na úspěchu tohoto alba měly dvě kytary, hlavně pak harmonie ve skladbě „Wild One“ a dvě sólové kytary v „Suicide“. Po úspěšném turné, jako předskokan skupiny Status Quo, skupina nahrála album \"Jailbreak\", které se stalo průlomovou deskou. Album vyšlo 26. března 1976 a obsahuje i celosvětový hit „The Boys Are Back in Town“, který se dostal na osmou pozici v Británii a na dvanáctou v USA. Jednalo se o jejich první nahrávku, která se v této zemi prosadila. Zvuk dvou kytar byl po úspěchu s předchozím albem ještě vylepšen, což byl pravděpodobně hlavní důvod pro pozdější úspěchy kapely. Tento styl byl použit na celém albu, zejména však na hitové skladbě a v dalších písních, jako byly například „Emerald“ a „Warriors“. Album si vedlo dobře na obou stranách Atlantiku. Následně vyšel singl „Jailbreak“, který si také vedl dobře. Thin Lizzy odjeli turné po USA se skupinami Aerosmith, Rush a REO Speedwagon. V červnu 1976 mělo turné pokračovat, tentokrát se skupinou Rainbow, leč Lynott onemocněl hepatitidou a turné bylo zrušeno. V době, kdy byl Lynott nemocný a napsal několik skladeb pro následující album \"Johnny the Fox\", se začalo rýsovat napětí mezi ním a Rebertsonem. Například tak došlo k neshodě ohledně autorství u skladby „Don't Believe a Word“. Lynott u nových skladeb stále ještě čerpal z keltské mytologie a svých vlastních zkušeností z lyrických představ; ty tak dominovaly jak na albu \"Johnny the Fox\", jehož nahrávání proběhlo v srpnu 1976, tak i na dalších albech v polovině sedmdesátých let. Turné na podporu alba bylo velmi úspěšné a došlo k dalšímu televizní vystoupení v pořadu \"Rod Stewart BBC TV Special\". Další turné po USA mělo proběhnout v prosinci 1976, bylo ale zrušeno kvůli zranění ruky Briana Robertsona, který se 26. listopadu 1976 snažil hájit práva svého přítele, zpěváka Frankie Millera, ve Speakeasy Clubu v Londýně. Lynott byl na Robertsona naštvaný a pro americké turné ho nahradil Gary Moorem. Tentokrát dělali Thin Lizzy předkapelu skupině Queen. Turné mělo velký úspěch a Lynott Moorea požádal, aby ve skupině zůstal. Ten se však rozhodl vrátit ke své předchozí skupině Colosseum II. Robertson byl stále oficiálním členem skupiny, ale už plánoval, spolu s Jimmy Bainem ze skupiny Rainbow, založení skupiny vlastní. V květnu 1977 tak odcestovali Thin Lizzy do Kanady pouze jako trio. Nahráli zde album \"Bad Reputation\", veškeré kytary nahrál Scott Gorham sám. Měsíc poté se k nim znovu připojil Robertson, dle svých slov jako studiový hudebník, podle Lynotta jako host, a podílel se na dvou skladbách. Album vyšlo v září 1977 a prodávalo se dobře. V Británii se dostalo na čtvrté místo po vydání singlu „Dancing in the Moonlight (It's Caught Me in Its Spotlight)“. V tomtéž roce byla skupina headlinerem festivalu v Readingu, kde ve stejném roce hráli například i Uriah Heep nebo Golden Earring.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat Garyho Moorea (1978–1979).", "content": "V roce 1978 Thin Lizzy vydali své první koncertní album \"Live and Dangerous\". Po albu vznikly neshody z důvodu, že jen malá část tohoto alba byla opravdu nahrána naživo. Producent Tony Visconti řekl, že album bylo nahráno na playback. Jediné části, které podle Viscontiho na playback nejsou, jsou bicí a publikum. Toto tvrzení vyvrátil Brian Robertson. I přes pravděpodobné použití playbacku si album vedlo kupodivu velmi dobře, v Británii se vyšplhalo na druhou příčku v žebříčku a v roce 2004 ho magazín Classic Rock Magazine představil jako nejlepší koncertní album všech dob. Tento úspěch byl však přerušen definitivním odchodem Robertsona po koncertě na Ibize 6. července 1978, kdy neshody s Lynottem dosáhly vrcholu. Robertson se brzy spojil s Jimmy Bainem a založili skupinu Wild Horses. Lynott znovu oslovil Moorea, aby Robertsona nahradil. V tomtéž roce se skupina spojila se Stevem Jonesem a Paulem Cookem ze skupiny Sex Pistols, Chrisem Speddingem a Jimmy Bainem do projektu The Greedy Bastards. V srpnu skupina zahájila další turné po Spojených státech, následovalo turné po Austrálii a Novém Zélandu. Tohoto turné se neúčastnil Brian Downey, který v Londýně řešil osobní záležitosti. Nahradil ho americký bubeník Mark Nauseef. Po ukončení turné se ke skupině vrací Downey a v roce 1979 nahrávají v Paříži album \"\". Nahrávání bylo velmi poznamenáno rostoucí závislostí Lynotta a Gorhama na drogách a obecně užíváním drog kolem celé kapely. Tato skutečnost se projevila i na albu, například ve skladbě „Got to Give It Up“. Na albu jsou stále cítit vlivy keltské hudby, zejména pak v poslední skladbě „Róisín Dubh“, jedná se o sedmiminutovou skladbu, ve které zazní několik irských lidových písní. Dva singly, „Waiting for an Alibi“ a „Do Anything You Want To“, měly úspěch, album se v Británii dostalo na druhé místo v žebříčku. Třetí singl „Sarah“ byl již méně úspěšný, jedná se o skladbu o Lynottově čerstvě narozené dceři. V červenci 1979, uprostřed dalšího amerického turné, skupinu nečekaně opouští Gary Moore. O několik let později k tomu Moore řekl, že svého odchodu nelituje. Následně pokračoval ve své sólové kariéře, vydal několik úspěšných alb. Ještě když byl členem Thin Lizzy, vydal album \"Back on the Streets\", na kterém se podíleli i Lynott a Downey a obsahuje i jeden z jeho největších hitů, skladbu „Parisienne Walkways“. S Lynottem vydal ještě v roce 1985 singl „Out in the Fields“, který se v Británii dostal na pátou příčku žebříčku. Gary Moore zemřel 6. února 2011 ve věku 58 let ve španělské Esteponě na infarkt. Po odchodu Moorea skupina odehrála několik koncertů jako trio a později Lynott přivedl nového člena jménem Midge Ure. V roce 1979 skupina vystoupila na festivalu Leeds. Před zahájením turné po Japonsku v září se Lynott rozhodl nahradit Ureho novým kytaristou Dave Flettem, který byl členem skupiny Manfred Mann's Earth Band, čímž Uremu umožnil návrat ke klávesám. Turné bylo bez větších problému dokončeno, ale sestava skupiny stále obsahovala dva dočasné členy. Lynott začal trávit více času u projektů mimo Thin Lizzy, včetně skládání skladeb pro jiné umělce a připravování svého sólového alba \"Solo in Soho\". Lynott též znovuobnovil skupinu The Greedy Bastards, ta vydala singl „A Merry Jingle“ v prosinci 1979 pod zkráceným názvem The Greedies. Členové skupiny v této době byli Lynott, Gorham, Downey, Jones a Cook ze Sex Pistols. Singl se dostal na 28. příčku v britském žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "Finální roky (1980–1981).", "content": "Zatímco Lynott hledal stálého kytaristu, skoro celá skupina Thin Lizzy (včetně některých dřívějších členů) pracovala na jeho sólovém albu \"Solo in Soho\", které vyšlo v dubnu 1980, následovalo vydání desátého studiového alba Thin Lizzy \"Chinatown\". V této době se též Lynott oženil a jeho manželka mu porodila druhou dceru v červenci. Dave Flett doufal, že by mohl být stálým členem Thin Lizzy, ale Lynott nakonec vybral Snowy Whitea, který hrál s Pink Floyd a Peterem Greenem. Midge Ure byl stále počátkem roku 1980 členem skupiny jako klávesista, ale krátce poté, co se ke skupině přidal White, byl Ure nahrazen Darrenem Whartonem. Whartonovi bylo v té době pouhých sedmnáct let a právě z toho důvodu byl z počátku najat na dobu určitou. Tato sestava nahrála album \"Chinatown\", při jehož nahrávání proběhlo několik koncertů. K albu vyšly dva singly; první se stejným názvem jako album − ten se dostal na 21. příčku britského žebříčku − a druhý „Killer on the Loose,“ jenž se sice dostal až na desátou příčku, ale měl negativní kritiku kvůli probíhajícímu řádění sériového vraha Petera Sutcliffea, známého jako Yorkshirský Rozparovač. Album \"Chinatown\" vyšlo v říjnu 1980 a dostalo se na sedmou příčku v britském žebříčku. Na počátku roku 1981 začal Lynott pracovat na svém druhém sólovém albu, na jehož nahrání se podílelo velké množství doprovodných hudebníků, mezi nimi samozřejmě i členové Thin Lizzy. Jako již při souběžném nahrávání alb \"Chinatown\" a \"Solo in Soho\" v roce 1980 i zde se nahrávala dvě alba ve stejnou dobu, sólové album Lynotta a jedenácté album Thin Lizzy. Z tohoto důvodu občas hudebníci ani nevěděli, na kterém albu právě pracují. Producent alba Thin Lizzy Chris Tsangarides uvedl: „Pocit zmatku ve vzduchu byl v tom, že občas nikdo nevěděl, jesli pracuje na sólovém albu Phila nebo albu Lizzy“. V dubnu 1981 vyšla první kompilace skupiny s názvem \"The Adventures of Thin Lizzy\" a umístila se na šestém místě v britském žebříčku. Singl „Trouble Boys“ se dostal pouze na 53. příčku, což bylo nejhorší umístění nahrávky této skupiny od roku 1975. Podle Whitea a Whartona byl Lynott jediný, kdo píseň chtěl vydat, nikomu jinému se nelíbila. „Trouble Boys“ měl být původně i název jejich dalšího alba, ale po neúspěchu se singlem bylo album přejmenováno na \"Renegade\". 16. srpna 1981 byla skupina hlavní hvězdou prvního ročníku festivalu Slane Castle, mimo ně zde hráli například i Kirsty McColl, Hazel O'Connor a U2. Vydání Lynottova druhého sólového alba \"The Philip Lynott Album\" bylo odloženo na rok 1982, zatímco \"Renegade\" bylo dokončeno a vydáno v listopadu 1981. \"Renegade\" mělo na rozdíl od předchozích alb malý úspěch, v Británii se dostalo na 38. pozici a v USA až na 157. Singl „Hollywood (Down on Your Luck)“ také neměl úspěch. Lynott je jediným autorem pouze u dvou skladeb, ostatní napsal ve spolupráci s dalšími členy skupiny. Zejména Gorham a Wharton dali najevo nespokojenost se skladbami „Angel of Death“, „Fats“ a „Mexican Blood“. Whartonova fotografie byla z neznámých důvodů vynechána z fotografií členů kapely na zadní straně obalu desky, a to navzdory skutečnosti, že byl do této doby stálým členem skupiny. „Bolelo mě to, velmi,“ řekl.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad (1982–1983).", "content": "Počátkem roku 1982 byl handicapován jak Downey, tak i Gorham, jelikož museli vynechat vystoupení, kvůli osobním problémům. Downey byl zbit v nočním klubu v Dánsku a Gorham trpěl závislostí na drogách. Později, ve stejném roce, rozjel Lynott sólové turné a vydal druhé sólové album \"The Philip Lynott Album\", jehož prodejnost však nedosáhla předpokladů. Snowy White skupinu opouští v srpnu 1982 poté, co je unavený ze stálých změn plánů skupiny a přitěžující Lynottovy drogové problematiky. White v té době nahrál sólové album \"White Flames\" a v roce 1983 vydal i úspěšný singl „Bird of Paradise“. Dlouholetý manažer skupiny Chris O'Donnell po odchodu Whitea též odchází. Lynott hledat náhradu za Whitea pro nahrávání nového alba skupiny. V září 1982 se ve skupině usadil John Sykes ze skupiny Tygers of Pan Tang. Sykes je spoluautorem skladby „Cold Sweat,“ prvního singlu k novému albu \"Thunder and Lightning\", jež vyšlo v březnu 1983. Bylo úspěšnější než předchozí album, umístilo se na čtvrtém místě v britském žebříčku. Sykes kapelu přivedl k tvrdšímu stylu, k heavy metalu, jehož prvky se však v dřívějších skladbách skupiny v menší míře také objevovaly. Ačkoliv Lynott nebyl úplně přesvědčen, zdali je to konec kapely, následující turné na podporu alba mělo být turné na rozloučenou. Sykes chtěl pokračovat, Gorman nikoliv. Turné bylo úspěšné, několik koncertů bylo nahráno a připraveno na sestavení koncertního alba. Skupina na koncerty pozvala i několik dřívějších kytaristů skupiny, vyjma Snowy Whitea. Živé album vyšlo v říjnu 1983 pod názvem \"Life\" a v Británii se dostalo na 29. pozici. K albu vyšel také singl s názvem „The Sun Goes Down“; v srpnu se vyšplhal na 52. místo britského žebříčku. Lynott následně rozjel další sólové turné v doprovodu Sykese a Downeyho pod názvem The Three Musketeers. Po obtížné části turné v Japonsku, kde někteří členové kapely měli potíže se získáním heroinu, Thin Lizzy odehráli svůj poslední koncert v Anglii 28. srpna 1983 na Reading Festival. Záznam z tohoto koncertu nakonec v roce 1992 vyšel pod názvem \"BBC Radio One Live in Concert\". Úplně poslední koncert skupina odehrála v německém Norimberku 4. září 1983 na festivalu Monsters of Rock, po tomto koncertě si každý člen šel vlastní cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Projekty po rozpadu Thin Lizzy (1983–1996).", "content": "John Sykes se připojil ke skupině Whitesnake. Phil Lynott ještě v roce 1983 založil novou skupinu s názvem Grand Slam, ale nikdy nebyli schopni zajistit nahrávací smlouvu a počátkem roku 1985 se rozešli. Lynott se začal více soustředit na svou sólovou kariéru a dosáhl páté příčky s hitem „Out in the Fields“, který vydal společně s Gary Moorem v květnu 1985. Skladbu napsal Moore a vyšla na jeho sólovém albu \"Run for Cover\", Lynott se podílel na více skladbách na tomto albu. Úsilí o pokračování Lynottovy sólové kariéry upadá s vydáním singlu „Nineteen“, který v britském žebříčku zůstal pouze na 76. příčce. Lynott před svou smrtí začal plánovat třetí sólové album. Mluvilo se též o obnovení Thin Lizzy, které bylo naplánováno na březen 1986, s obnovením souhlasili i Gorham a Sykes. Nahrávací studio bylo domluveno na leden 1986. Nicméně k obnovení nedošlo z důvodu Lynottovy smrti, zemřel v nemocnici v Salisbury, 4. ledna 1986 ve věku 36 let. Jeho smrt byla způsobena hlavně závislostí na drogách, což vedlo k multiorgánovému selhání. Dne 17. května 1986 byla skupina obnovena pro koncert Self Aid v sestavě Gary Moore, Downey, Gorman, Wharton, Bob Daisley na baskytaru a Bob Geldof se střídal s Moorem ve zpěvu, na scénu se v průběhu koncertu dostali i další zpěváci. Následující rok vyšla kompilace \"Soldier of Fortune\" a v tomtéž roce se konal koncert „Vibe for Philo“ na Lynottovu památku. Jeho organizátorem byl dublinský dýdžej a promotér Smiley Bolger. Koncert probíhá každoročně v den úmrtí Phila Lynotta. Zbývající členové Thin Lizzy spolu nehráli až do října 1990, kdy nahráli singl „Dedication“. Tím si připomněli čtyři a půl roku od smrti frontmana. Píseň pochází z repertoáru skupiny Grand Slam a Lynott ji napsal spolu s kytaristou Laurencem Archerem. Gary Moore souhlasil, že by skupinu s ostatními členy obnovil, ale nakonec tak neučinil. Píseň se počátkem roku 1991 dostala na 35. příčku britského a 2. příčku irského žebříčku. Následně se objevila i na kompilaci \"\", která byla vydána v únoru téhož roku a umístila se na osmé příčce britského albového žebříčku. Následně vyšla reedice singlu „The Boys Are Back in Town“ a v Británii se dostala pouze na 63. místo, v Irsku pak na šestnácté. V roce 1991 došlo k dalšímu obnovení skupiny. Její členové tentokrát byli Robertson, Downey, zpěvák Bobby Tench, baskytarista Doug Brockie a kytarista Doish Nagle, který s Lynottem hrál v polovině osmdesátých let v kapele Grand Slam. Skupina v tomto složení udělala krátké koncertní turné po Irsku pod názvem „An Evening of Thin Lizzy“. V srpnu 1994 Downey, Bell, Robertson a Wharton zahráli na koncertě v anglickém městě Wolverhampton s tribute skupinami Limehouse Lizzy, Ain't Lizzy a Bad Habitz. Další verze Thin Lizzy vznikla následující rok, sestavu tvořil John Sykes (nyní mimo kytary také zpíval), Downey, Gorham, Wharton a nový baskytarista Marco Mendoza, kterého přivedl Sykes ze své skupiny Blue Murder. Turné bylo představováno jako pocta Philu Lynottovi. Tato sestava hrála 4. ledna 1996 na festivalu „Vibe for Philo“, na kterém se setkala s hudebníky, jako jsou Eric Bell, Midge Ure, Henry Rollins, Therapy? a Joe Elliott a Rick Savage ze skupiny Def Leppard. V roce 1994 vyšla kolekce skladeb nahraných pro BBC Radio 1 Peel Sessions s příznačným názvem \"The Peel Sessions\", následovala další kompilace \"\" (1996). Album bylo úspěšné, zajímavostí je, že neobsahovalo skladbu „Wild One“, která je zmíněna v názvu alba.", "section_level": 2}, {"title": "Thin Lizzy bez Lynotta (1996–dosud).", "content": "V roce 1996 se John Sykes rozhodl definitivně obnovit skupinu Thin Lizzy. Byla opět prezentována jako pocta životu a práci Phila Lynotta. Sykes se ujal zpěvu a k návratu do skupiny přesvědčil i další členy, Scotta Gorhama, Briana Downeyho a Darrena Whartona. Kvůli dokončení sestavy nastoupil na Lynottovo místo baskytaristy Marco Mendoza. Skupina používala jméno Thin Lizzy i bez Lynotta, za což byli kritizováni. Skupina však hrála skladby z doby, kdy se skupinou Lynott ještě hrál, a nový materiál nevznikal. V roce 1997 nahradil z důvodu nemoci Downeyho Tommy Aldridge. Později se stal plnohodnotným členem a Downey ze skupiny odešel. Tato sestava vydržela až do roku 2000, kdy vydala album \"One Night Only\". Na počátkem roku 2001 skupina odcestovala do USA, aby zde odehrála koncertní turné. V době turné skupinu opustil Wharton, čímž se skupina rozpadla. Sykes v době rozpadu nahrál svá sólová alba, zatímco Gorham spolupracoval se skupinou 21 Guns. V roce 2004 byla skupina obnovena v sestavě Sykes, Gorham, baskytarista Randy Gregg a bubeník Michael Lee, který dříve spolupracoval například s Robertem Plantem a The Cult. Skupina hrála v Severní Americe a později jako speciální host skupiny Deep Purple. V roce 2005 se ke skupině vrátil Mendoza a následně v roce 2007 i Aldridge. Na koncertě v londýnské Hammersmith Apollo 13. prosince 2007 byla sestava skupiny následující: Sykes, Gorham, Aldridge a nový člen, baskytarista Francesco DiCosmo. Sykes uvedl, že v současné době jsou Thin Lizzy něco jako „tribute projekt“ a nebylo by dobré nahrávat nové studiové album pod tímto názvem. Dodal, že pokud by zbývající členové Thin Lizzy nahráli album, nevyšlo by pod názvem Thin Lizzy. Bylo oznámeno, že Lizzy budou předskakovat skupině AC/DC na několika stadionech v Anglii, Skotsku a Irsku ke konci června 2009, nakonec musely být koncerty zrušeny z poranění Aldridgea, který si při nehodě zlomil klíční kost. 30. června 2009 na internetových stránkách skupiny oznámil kytarista John Sykes svůj odchod od skupiny, všechny její koncerty do konce roku byly zrušeny nebo odloženy. V září 2009 začal Gorham hledat nové členy pro obnovení skupiny, v květnu 2010 po několikaměsíčních přípravách byla oznámena nová sestava skupiny. Do skupiny se vrátil původní bubeník Brian Downey, dlouholetý klávesista Darren Wharton, kytarista skupiny Def Leppard Vivian Campbell, zpěvák Ricky Warwick, sestavu doplnil baskytarista Marco Mendoza. V dubnu 2011 bylo oznámeno, že se Campbell musí vrátit k Def Leppard. Nahradil ho kytarista skupiny Guns N' Roses Richard Fortus. V srpnu Fortuse nahradil Damon Johnson ze skupiny Alice Coopera, skupina odjela turné po USA jako předkapela Judas Priest. Fortus se vrátil trvale ke Guns N' Roses a Johnson se stal trvalým členem Thin Lizzy. V roce 2012 skupina oznámila, že začala pracovat na novém albu, prvním bez Lynotta. V říjnu skupina prohlásila, že nové album nevyjde pod názvem Thin Lizzy a že skupina po skončení aktuálního turné ukončí i koncertní činnost. V prosinci 2012 bylo oznámeno, že Gorham, Mendoza, Warwick a Johnson založí novou skupinu Black Star Riders, pod jejímž názvem vyjde i nové album. Wharton a Downey se nového projektu neúčastní. Kapela později přestala vystupovat. Roku 2016 byla opět aktivní, a to v sestavě: Gorham, Wharton, Warwick, Damon Johnson, Tom Hamilton (baskytara) a Scott Travis (bicí).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní alba a pocty Thin Lizzy.", "content": "V prosinci 2001 vyšel box set složený z čtyř alb s názvem \"Vagabonds, Kings, Warriors, Angels\". Box set obsahoval všechny zásadní písně této skupiny a také raritní skladby, například první singl „The Farmer“ a jeho B-stranu „I Need You“. V letech 2004 a 2006 vyšly další „greatest hits“ kompilace, album \"Greatest Hits\" z roku 2004 se v britském albovém žebříčku dostalo na třetí příčku. Dne 19. srpna 2005 zahrál Gary Moore v dublinském Point Theatre pod názvem „The Boy Is Back in Town“. Koncert byl u příležitosti odhalení bronzové sochy Phila Lynotta na Harry Street v Dublinu. Při koncertě též zahráli Brian Downey, Eric Bell, Brian Robertson a Scott Gorham. Záznam z koncertu později vyšel na DVD \"\". Dne 8. září 2008 vyšlo koncertní album \"UK Tour '75\", obsahuje patnáct skladeb nahraných při koncertu dne 24. listopadu 1975. V dvacetistránkovém bookletu jsou do té doby nezveřejněné fotografie skupiny, poznámky k albu (tzv. liner notes) napsal Brian Downey. V březnu 2009 VH1 Classic Records vydalo album \"Still Dangerous: Live at the Tower Theatre Philadelphia, 1977\". Záznam vznikl v roce 1977 při turné k albu \"Bad Reputation\". Album produkovali Gorham a Glyn Johns. Album se umístilo na 98. pozici v britském žebříčku. 24. ledna 2011 vydal Universal Music rozšířené reedice tří alb. \"Jailbreak\" a \"Johnny the Fox\" byly doplněny o jeden bonusový disk, který obsahuje outtake, záznamy z BBC a remixované skladby. \"Live and Dangerous\" také vyšlo jako dvojalbum, bylo doplněno o dvě bonusové skladby. Následně Universal Music vydal i reedice alb \"Bad Reputation\", \"Black Rose\" a \"Chinatown\".", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména skupiny.", "content": "Původní kytarista Eric Bell byl fanoušek skupiny John Mayall & the Bluesbreakers, a když viděl jejího kytaristu Erica Claptona číst komiks \"The Beano\" na obalu alba \"Bluesbreakers with Eric Clapton\" z roku 1966, koupil si sesterský komiks \"The Dandy\". Při založení kapely pak Bell navrhl jméno „Tin Lizzie“, jméno robota z tohoto komiksu. Bell navrhl změnu „Tin“ na „Thin“. Lynott a Downey s návrhem souhlasili. Na některých z prvních koncertů byla skupina označována jako „Tin Lizzy“ nebo „Tin Lizzie“.", "section_level": 1}, {"title": "Styl a ovlivněné skupiny.", "content": "Od roku 1974 začala skupina používat dva kytaristy namísto dosavadního jednoho. Tuto techniku dříve používaly například skupiny Wishbone Ash a Fleetwood Mac v Anglii a nezávisle na nich Lynyrd Skynyrd a The Allman Brothers Band v USA. V polovině sedmdesátých let ji začala používat skupina Judas Priest a právě Thin Lizzy, později potom Iron Maiden a Def Leppard. Iron Maiden použili skladbu „Massacre“ z alba \"Johnny the Fox\" na B-straně singlu „Can I Play with Madness“ v roce 1988. Skladbu „Cowboy Song“ zase předělala skupina Anthrax na svém albu \"Sound of White Noise\" jako bonusovou píseň pro japonské vydání alba. Skupina Thin Lizzy byla též inspirací pro moderní heavy metalové skupiny jako jsou Metallica a Mastodon. Například Mastodon předělali skladbu „Emerald“ od Thin Lizzy a ta pak vyšla jako bonusová píseň na japonské verzi alba \"Remission\". Skladbu hrála skupina několikrát živě se Scottem Gorhamem na akustickou kytaru. Thin Lizzy měl v oblibě i Henry Rollins a jeho skupina Rollins Band použila skladbu „Are You Ready?“ na svém albu \"Get Some Go Again\" z roku 2000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thin Lizzy je irská hard rocková skupina založená v Dublinu v roce 1969. Lynott měl ve skupině roli frontmana a skupinu vedl při nahrávání dvanácti studiových alb. Nejúspěšnější skladby této skupiny jsou „Whiskey in the Jar“, „Jailbreak“ a „The Boys Are Back in Town“, všechny se staly mezinárodními hity a dodnes je hrají na hard rockových a klasických rockových rozhlasových stanicích. Po Lynottově smrti v roce 1986 skupina prožila několik pokusů o obnovení s kytaristy Scottem Gorhamem a Johnem Sykesem; Sykes však skupinu v roce 2009 opustil. ", "tgt_summary": "Thin Lizzy est un groupe de rock irlandais formé à Dublin en 1969. À l'origine un trio composé d'Eric Bell (guitariste), Phil Lynott (bassiste, chanteur et principal compositeur) et Brian Downey (batteur), le groupe connaît un premier succès en 1973 avec \"Whiskey in the Jar\", une adaptation d'un air traditionnel irlandais. Après le départ de Eric Bell, remplacé par les guitaristes Brian Robertson et Scott Gorham, Thin Lizzy atteint le sommet de sa popularité en faisant évoluer sa musique vers le hard rock. Sorti en 1976, l'album \"Jailbreak\" est une grande réussite, notamment grâce au morceau \"The Boys Are Back in Town\" et d'autres que les fans apprécient comme \"Jailbreak\" ou \"Emerald\". ", "id": 2389050} {"src_title": "European Train Control System", "tgt_title": "Système européen de contrôle des trains", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Jedním z předpokladů zabezpečení dostatečně spolehlivého a bezpečného železničního provozu je použití vhodného vlakového zabezpečovacího zařízení. V současné době používají evropské železniční správy asi 20 druhů vzájemně neslučitelných vlakových zabezpečovačů, které plní současné požadavky na zabezpečení jízdy vlaků a přenosů návěstí pouze částečně. Nikoli různost napájecích systémů, která rovněž komplikuje přeshraniční železniční dopravu, ale především různost vlakových zabezpečovačů brání stavbě univerzální evropské lokomotivy. Na žádnou lokomotivu se totiž všechny zabezpečovače se svými snímači nevejdou. Má-li železnice uspět v konkurenci silniční dopravy, je nutné snižovat náklady na přepravu a zkracovat přepravní doby. Jednou z překážek tohoto postupu je nutnost výměny hnacích vozidel na hranicích států. Ačkoli se v mezinárodní dopravě již používají hnací vozidla vybavená několika národními zabezpečovači, je toto řešení pouze částečné. Z této situace vycházeli tvůrci myšlenky jednotného \"evropského systému řízení železniční dopravy\" ERTMS, jehož nedílnou součástí je jednotný vlakový zabezpečovač. Evropská komise iniciovala v roce 1989 projekt, který analyzoval problémy v oblasti zabezpečení a řízení jízd vlaků. V roce 1990 z popudu Mezinárodní železniční unie (UIC) sestavil Evropský železniční výzkumný ústav (ERRI) skupinu expertů A200, jejíž cílem bylo stanovit základní požadavky na jednotný evropský zabezpečovač. V roce 1995 definovala Evropská komise globální strategii dalšího vývoje ERTMS/ETCS, jejíž zásady byly zakotveny ve směrnici 96/48 „Interoperabilita evropských vysokorychlostních železničních systémů“, spolu s rádiovým komunikačním systémem GSM-R (\"Global System for Mobile communication - Railways\"). UIC prostřednictvím ERRI vypracovala konkrétní podmínky pro ETCS a zájmový spolek šesti evropských železničních správ spolu se svazem evropských výrobců zabezpečovacích zařízení UNISIG je dále rozvinul. Od roku 1999 započaly testy ETCS u některých železnic. Od roku 2001 platí evropská směrnice 2001/16/ES, která stanovuje zásady zavádění ETCS pro konvenční tratě.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "Cílem zavedení ETCS není pouze spojení řízení a zabezpečení jízdy vlaků a přivést tyto systémy na současnou úroveň techniky, ale také", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Hlavním úkolem ETCS stejně jako každého jiného vlakového zabezpečovače je zajištění bezpečnosti vlakové dopravy a aktivní zásah do řízení vlaku v případě selhání nebo omylu strojvedoucího. Na základě přenášených informací kromě dodržování návěstí, respektive v případě ETCS oprávnění k jízdě (MA - movement authority), které obsahuje zejména informaci o délce úseku, pro který je MA platné, a o maximální rychlosti v daném úseku vyplývající z postavené jízdní cesty, sleduje tento zabezpečovač ještě další ukazatele: Zařízení ETCS se skládá z traťové a vozidlové části. Informace mezi nimi probíhají v podobě datových přenosů.", "section_level": 1}, {"title": "Traťová část.", "content": "Traťovou část tvoří:", "section_level": 2}, {"title": "Eurobalíza.", "content": "je základním prostředkem přenosu informací na vozidlo. Používá se jako pevná nebo přepínatelná. Umísťuje se v ose koleje. Je napájena bezkontaktně z vozidla při jeho průjezdu nad balízou. Délka úseku pro kontakt je cca 1 m. Pro rozlišení směru jízdy nad balízou se seskupují obvykle do tzv. balízových skupin.", "section_level": 3}, {"title": "LEU.", "content": "slouží k přenosu informací ze stávajícího staničního nebo traťového zabezpečovacího zařízení (návěstidel) do přepínatelné balízy.", "section_level": 3}, {"title": "Euroloop.", "content": "umožňuje liniový přenos informace o postavení návěstidla, resp. o změně jeho návěsti tam, kde je to účelné - například v místech pravidelných zastavení.", "section_level": 3}, {"title": "RBC.", "content": "je procesorový elektronický systém, který na základě informací získaných z pevné části zabezpečovacího zařízení a z informací z jednotlivých vozidel vypracovává a prostřednictvím sítě GSM-R vysílá zprávy s MA (Movement Authority = Oprávnění k jízdě)", "section_level": 3}, {"title": "Doplňkový rádiový obvod.", "content": "podobně jako Euroloop přenáší informace o postavení nejbližšího návěstidla.", "section_level": 3}, {"title": "Vozidlová část.", "content": "Vozidlovou část tvoří:", "section_level": 2}, {"title": "Centrální počítač.", "content": "je jádrem celého systému, vyhodnocuje přijaté údaje a vypočítává brzdné křivky, dohlíží na jízdu vlaku a v případě potřeby aktivuje brzdy.", "section_level": 3}, {"title": "JRU.", "content": "slouží k záznamu všech zadaných informací z provozu, její konstrukce vyžaduje vysokou odolnost pro případ mimořádné události.", "section_level": 3}, {"title": "DMI.", "content": "je tvořena obvykle dotykovou obrazovkou, zobrazuje potřebná data (rychlosti, délku povolení k jízdě, průběh rychlostního profilu, režim atd.).", "section_level": 3}, {"title": "BTM.", "content": "vysílá nepřetržitě signál o kmitočtu 27 MHz k napájení balíz, přijímá telegramy z balíz v pásmech 3,9 a 4,5 MHz.", "section_level": 3}, {"title": "Odometrie.", "content": "přesné měření rychlosti a ujeté vzdálenosti je naprosto nezbytné pro správnou a bezpečnou funkci zařízení. ETCS vyžaduje alespoň tři nezávislé způsoby měření. K měření rychlosti se používají snímače otáček na nápravách doplněné o Dopplerovský radar.", "section_level": 3}, {"title": "Aplikační úrovně ETCS.", "content": "Zabezpečovač ETCS je tvořen oddělenými stavebními prvky, které svými kombinacemi a zapojením do stávajícího zabezpečovacího zařízení umožňují dosažení různých úrovní funkce tohoto systému. Aplikační úrovně se značí písmenem L (z anglického Level).", "section_level": 2}, {"title": "ETCS L0.", "content": "Vozidlo s mobilní částí ETCS se pohybuje po tratích bez traťové části jakéhokoliv vlakového zabezpečovače. Zařízení tak hlídá pouze maximální rychlost.", "section_level": 2}, {"title": "ETCS LNTC (dříve LSTM).", "content": "Vozidlo s mobilní částí ETCS se pohybuje po tratích vybavených národním vlakovým zabezpečovačem. Zařízení ETCS z něj přijímá informace prostřednictvím STM (Specific Transmission Module).", "section_level": 2}, {"title": "ETCS L1.", "content": "Zařízení pracuje na trati vybavené přepínatelnými balízami. Jeho zařízení pracuje podobně jako bodový vlakový zabezpečovač, avšak s tím rozdílem, že balízy ještě předávají informace o následujícím traťovém úseku, což umožňuje průběžně sledovat nejvyšší dovolenou rychlost vlaku. K přenosu návěstí může být kromě balíz ještě použito smyček a rádiových obvodů.", "section_level": 2}, {"title": "ETCS L2.", "content": "Zařízení pracuje s pevnými balízami, které slouží jako referenční bod, k němuž jsou vztaženy informace týkající se polohy předávané vozidlu ze stacionární části systému reprezentované zejména radioblokovou centrálou RBC. Povolení k jízdě (Movement Authority, MA) získává vlak tedy přímo z RBC prostřednictvím GSM-R. Vozidlová část ETCS získává informace o ujeté vzdálenosti od poslední balízy průběžně prostřednictvím impulsních snímačů otáček na nápravách a Dopplerova radaru na spodku vozidla. Návěstidla pro tuto aplikační úroveň nejsou potřeba, avšak zjišťování volnosti úseků se děje konvenčními prostředky (kolejovými obvody, počítači náprav).", "section_level": 2}, {"title": "ETCS L3.", "content": "Rozdíl proti L2 spočívá ve změně lokalizace a kontroly celistvosti vlaku, která se děje průběžně rádiovými prostředky. Tato aplikační úroveň umožňuje zrušení traťových oddílů a jejich nahrazení „pohyblivým oddílem“. To znamená, že volnost vlakové cesty v délce zábrzdné vzdálenosti pro daný úsek, druh a rychlost vlaku se sleduje průběžně, což umožní zvýšit propustnost tratí. Interoperabilní a bezpečná detekce celistvosti vlaku pro soupravy se svěšenými vozy (nikoliv pro ucelené jednotky) je zatím ve stádiu výzkumů, což brání zavedení této aplikační úrovně do provozu.", "section_level": 2}, {"title": "ETCS LC.", "content": "je levnější variantou (Low Cost) pro vedlejší tratě. Systém by měl pracovat stejně jako L3, jen počet balíz by byl minimalizován. Balízy by byly využity jen v obvodech dopraven s kolejovým rozvětvením, v úvahu připadá i satelitní navigace pro lokalizaci polohy vlaku na trati.", "section_level": 2}, {"title": "Režimy ETCS.", "content": "ETCS může pracovat v různých, níže popsaných režimech. Použití konkrétního režimu musí být umožněno traťovou částí.", "section_level": 1}, {"title": "Verze a specifikace.", "content": "První systémy ETCS zaváděné do provozu se zakládají na specifikaci UNISIG SRS verze 2.2.2. Současně se však objevily požadavky na změny a rozšíření těchto specifikací. Problémem jsou různé požadavky evropských drah vyplývající z odlišných provozních potřeb a předpisů. Aktuálně platné jsou současně jak specifikace verze Baseline 2 (SRS verze 2.3.0d), tak i první údržbové vydání Baseline 3 (SRS verze 3.4.0). Intenzivně se pracuje na druhém vydání Baseline 3 (SRS verze 3.5.0).", "section_level": 1}, {"title": "Zavádění ETCS do provozu.", "content": "V roce 1999 bylo zařízení ETCS dle specifikací UIC úspěšně vyzkoušeno na trase Vídeň–Budapešť, poté následovaly další zkušební instalace v různě modifikovaných verzích: Také v ostatních zemích je připravováno zkušební nasazení ETCS do provozu. V současnosti (srpen 2006) je rozpracováno 23 projektů, které zahrnují cca 3000 km tratí a 800 vozidel. Podle odhadů DB AG bude zavedení ETCS v Evropě trvat 15 - 20 let a přijde na 8 miliard Euro. Švýcarské dráhy plánují plošné zavádění ETCS od roku 2008, z toho asi 95% v 1. aplikační úrovni a zbytek (novostavby) ve 2. aplikační úrovni. Předpokládané náklady dosahují 300 milionů švýcarských franků.", "section_level": 1}, {"title": "ETCS v České republice.", "content": "Zástupci ČSD, resp. ČD se účastnili prací na vývoji evropského zabezpečovače již od samého počátku. Zároveň byly zastaveny práce na vývoji přídavného bodového systému ke stávajícímu liniovému zabezpečovači. ČD již v roce 1995 předložily přípravnou studii pro pilotní projekt ETCS na trase Drážďany - Praha, avšak česká strana nedokázala dostatečně pružně reagovat na administrativní požadavky orgánů EU a možnost spolufinancování z programu PHARE, takže byl tento projekt časem vyřazen a nahrazen trasou Drážďany - Lipsko. V letech 2001 - 2002 zpracovala TÚDC (Technická ústředna dopravní cesty) na základě specifikace VÚŽ (Výzkumný ústav železniční) přípravnou dokumentaci pro pilotní projekt v úseku Poříčany - Kolín. V lednu 2002 byl ustaven Řídící tým ERTMS Českých drah s.o. V dubnu 2004 bylo vyhlášeno výběrové řízení na realizaci uvedeného pilotního projektu. S vítězem byla koncem roku 2004 zahájena jednání, v dubnu 2005 byla podepsána smlouva a 1. 7. 2005 byla zahájena realizace. Lhůta činí 40 měsíců, z toho 12 měsíců projekt, 15 měsíců stavba a 13 měsíců testování. Do roku 2011 by pak měl být ETCS zaveden v trasách Děčín st. hranice - Praha - Česká Třebová - Brno - Břeclav st. hranice, Lanžhot st. hranice - Břeclav - Přerov - Ostrava - Petrovice u Karviné st. hranice a Česká Třebová - Přerov, resp. Prosenice. Do roku 2013 by se měly připojit ještě úseky Praha - Plzeň - Cheb st. hranice a Praha - České Budějovice - Horní Dvořiště státní hranice. Z vozidel ČD jsou dosud vybavena ETCS pouze jednotky ř. 680 a kromě toho i lokomotiva 124.601 VÚŽ. V současné době (srpen 2008) je ETCS vybavena lokomotiva 362.166 a probíhá zkušební provoz. Dále je toto zařízení namontováno na 151.008 a na jednotce 471.042, u těchto vozidel probíhá příprava na schválení zkušebního provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "ETCS (\"European Train Control System\") je zkratka pro evropský vlakový zabezpečovací systém. Je jednou ze součástí ERTMS. Měl by postupně nahradit cca 20 různých národních systémů vlakových zabezpečovačů a tak umožnit vedení vlaků po celém území Evropy bez nutnosti výměn hnacích vozidel na hranicích, popřípadě bez nutnosti vybavení hnacích vozidel různými národními systémy. Počítá se s jeho rozšířením především na vysokorychlostních tratích a tranzitních koridorech, do budoucna by měl nahradit všechny stávající národní systémy. Od roku 2000 se tento systém zkouší na vybraných úsecích německých, rakouských a švýcarských drah, postupně se přidávají další (viz tabulka níže).", "tgt_summary": "Le système européen de contrôle des trains (en abrégé ETCS, sigle de \"European Train Control System\") est un système innovant de signalisation ferroviaire associé au contrôle de vitesse. C'est une composante du système européen de gestion du trafic ferroviaire (en abrégé ERTMS, sigle de \"European Rail Traffic Management System\") qui est prévu pour remplacer à terme le grand nombre de signalisations au sol, de systèmes de répétition des signaux et de signalisation en cabine actuellement utilisés sur les différents réseaux de chemins de fer européens. ", "id": 2237361} {"src_title": "Druhá vláda Mirka Topolánka", "tgt_title": "Gouvernement Topolánek II", "src_document": [{"title": "Legitimita vlády.", "content": "Legitimita vlády od občanů České republiky (hlasy ve volbách a mandáty na počátku volebního období – pozdější změny nejsou zohledněny):", "section_level": 1}, {"title": "Jmenování vlády, důvěra.", "content": "Mirka Topolánka jmenoval prezident Václav Klaus premiérem podruhé 8. listopadu 2006. Ve čtvrtek 21. prosince napoprvé odmítl sestavenou vládu okamžitě jmenovat a odůvodnil to zejména navržením Karla Schwarzenberga na ministerstvo zahraničí, čímž vyvolal vlnu kritiky ohledně ústavnosti takového postupu a potvrdil roztržku mezi svým a Topolánkovým křídlem ve straně. Nakonec byla vláda po formálním podpisu koaliční smlouvy 28. prosince a menších změnách mezi ministry KDU-ČSL jmenována 9. ledna 2007 Důvěru vláda získala na mimořádné 9. schůzi Poslanecké sněmovny v pátek 19. ledna. Pro hlasovalo 100 poslanců. 97 proti, 2 nepřítomní, 1 se zdržel. Odhlasování důvěry kromě poslanců koaličních stran po nejistých očekáváních nakonec umožnili poslanci ČSSD Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří před hlasováním opustili sál. Poslanec ČSSD Petr Wolf, o němž v předchozích dnech média spelukovala, že rovněž vládu bude tolerovat, při hlasování nepoužil přesně předepsanou formulaci (řekl „jsem proti návrhu“ místo „proti návrhu“), a proto ho podle jednacího řádu předseda sněmovny Miloslav Vlček (z ČSSD) započítal, že se zdržel hlasování.", "section_level": 1}, {"title": "Předsedání Radě Evropské unie.", "content": "Vláda se v čele s Mirkem Topolánkem, Alexandrem Vondrou a Karlem Schwarzenbergem ujala předsednictví České republiky v Radě Evropské unie v prvním pololetí roku 2009. Před Českou republikou předsedala REU Francie a po ní následuje Švédsko.", "section_level": 1}, {"title": "Vyslovení nedůvěry.", "content": "Dne 24. března 2009 (na 5. pokus) vyslovila Poslanecká sněmovna této vládě nedůvěru. Byla to první vláda v historii České republiky, která byla svržena hlasováním poslanecké sněmovny o nedůvěře. Pro návrh na vyslovení nedůvěry bylo 101 poslanců, proti návrhu 96 poslanců. Proti setrvání kabinetu hlasovali kromě poslanců ČSSD a KSČM také rebelující poslanci ODS Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel a bývalé poslankyně Strany zelených Věra Jakubková a Olga Zubová, nyní členky Demokratické strany zelených. Prezident Václav Klaus poté oznámil, že poté, co Sněmovna vyslovila vládě nedůvěru, se bude vývoj událostí ubírat standardní ústavní cestou, tedy jmenováním nového předsedy vlády, který navrhne novou vládu. Novou vládou byla 8. května 2009 jmenována vláda Jana Fischera, která vládu Mirka Topolánka nahradila; důvěru poslanecké sněmovny obdržela 7. června téhož roku. Bývalý premiér Mirek Topolánek s odstupem času prohlásil, že hlasování o nedůvěře patří ke standardním postupům opozice a že zodpovědnost za tehdejší pád vlády nenesou opoziční poslanci ČSSD a KSČM, nýbrž koaliční poslanci Jakubková, Schwippel, Tlustý a Zubová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá vláda Mirka Topolánka byla 9. vláda samostatné České republiky; byla jmenována 9. ledna 2007, důvěru jí Sněmovna odhlasovala 19. ledna 2007, 24. března 2009 jí byla Poslaneckou sněmovnou vyslovena nedůvěra a vládla tak v demisi až do jmenování vlády Jana Fischera 8. května 2009. ", "tgt_summary": "Le gouvernement Topolánek II (\"Druhá vláda Mirka Topolánka\") est le gouvernement de la République tchèque du au, durant la cinquième législature de la Chambre des députés.", "id": 2076058} {"src_title": "Oscilátor", "tgt_title": "Oscillateur (mécanique)", "src_document": [{"title": "Harmonický oscilátor.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika.", "content": "Ve fyzice jsou nejdůležitější harmonické oscilátory, u nichž se periodicky přeměňuje jedna forma energie v jinou a zpět. Příkladem může být matematické kyvadlo, hmotný bod, zavěšený na výkyvném rameni. Při vychýlení do krajní polohy se polohová energie hmotného bodu zvýší a působením gravitace se bod začne pohybovat po oblouku do rovnovážné (svislé) polohy. V rovnovážné poloze se tato polohová energie zcela přeměnila v pohybovou energii a díky ní kyvadlo vykývne do krajní polohy na druhé straně. Tam se zastaví, protože pohybová energie se zcela přeměnila v polohovou a děj se opakuje. U závaží na pružině se podobně přeměňuje polohová energie závaží v energii závěsné pružiny a naopak. Harmonický oscilátor lze obecně popsat rovnicí harmonického pohybu, která platí pro oscilátory mechanické i elektrické: kde formula_2 je vlastní (kruhová) frekvence systému. Obecné řešení má tvar: kde formula_4 je amplituda kmitů a formula_5 je fáze v čase t=0. Okamžitá poloha, rychlost i zrychlení hmotného bodu je dána sinusoidou, rychlost je nulová v krajních bodech, poloha a zrychlení v rovnovážném bodě. Znaménko rychlosti se mění v krajních bodech, znaménko zrychlení v rovnovážném bodě. Vlastní frekvence harmonického oscilátoru závisí pouze na jeho parametrech (u kyvadla jen na jeho délce) a je tedy přesně daná. Idealizované matematické kyvadlo nemá žádné ztráty, jeho kmity jsou netlumené a volné a nepotřebují žádnou další energii. Naproti tomu reálný oscilátor má vždy nějaké ztráty a jeho kmity jsou tlumené, tj. jejich amplituda se v čase zmenšuje. Pro dosažení netlumených kmitů se oscilátoru musí přivádět energie zvenčí. Harmonický oscilátor je důležitý i v oblasti kvantové fyziky, viz Lineární harmonický oscilátor.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady harmonických oscilátorů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické.", "content": "Elektrický harmonický LC oscilátor obsahuje rezonanční obvod sestavený z cívky a kondenzátoru a jeho kmitočet je určen \"Thomsonovým vztahem\": V oscilátoru se proměňuje náboj kondenzátoru v energii elektromagnetického pole cívky a naopak. Vzhledem ke ztrátám je součástí oscilátoru zesilovací prvek (tranzistor atd.) a vlastní laděný obvod LC je obvykle zařazen do větve kladné zpětné vazby. LC oscilátory se používají pro vysoké frekvence, LC obvod se často nahrazuje křemenným nebo keramickým výbrusem. Existuje řada různých zapojení:", "section_level": 3}, {"title": "Relaxační oscilátory.", "content": "Relaxační oscilátor vykonává periodické kmity, založené na nelineárním prvku. Tyto oscilátory nemohou kmitat volně, nýbrž potřebují trvalý přísun energie. Jejich frekvence závisí na přiváděné energii a dalších parametrech, není tedy příliš stálá, zato se dá snadno měnit a synchronizovat. Příkladem elektromechanického relaxačního oscilátoru může být elektrický zvonek nebo bzučák. Při zapojení proudu elektromagnet přitahuje kotvu s kontaktem. Když ji přitáhl, kontakt se přeruší, kotva odpadne a děj se může opakovat. V elektronice to může být pozvolné nabíjení kondenzátoru přes odpor. Když napětí kondenzátoru dosáhne určité hodnoty, otevře se nelineární prvek (výbojka, dioda, tranzistor) a kondenzátor se vybije. Kmity nemají sinusový tvar a v různých bodech obvodu mají obvykle obdélníkový nebo trojúhelníkový tvar („pila“). Používají se často v digitální a počítačové technice aj. Také cyklus spalovacího motoru lze chápat jako relaxační oscilátor. Podobné periodické procesy se často vyskytují v živých organismech, například srdeční tep a jiné procesy. Také ve společenských vědách a v ekonomii se popisují periodické procesy, které mají relaxační povahu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oscilátor (z lat. \"oscillo\", kmitat) je systém nebo zařízení, schopné kmitavého pohybu, při němž se hodnoty určitých parametrů (poloha, rychlost, napětí atd.) periodicky opakují. Oscilátory mohou být mechanické, elektrické aj. a dělí se na harmonické (kyvadlo, závaží na pružině), kde je průběh kmitu charakterizován sinusoidou, relaxační s nesouměrným tvarem kmitů a další.", "tgt_summary": "En physique, un oscillateur est un système évoluant de part et d'autre d'un équilibre stable. Les variations des grandeurs décrivant le système se font en fonction du temps (ces variations sont \"pseudo-périodiques\" s'il existe une dissipation d'énergie qui atténue progressivement l'amplitude des oscillations). On distingue plusieurs types d'oscillateurs selon leur fonctionnement et leurs effets. Les exemples les plus courants proviennent de la mécanique classique (pendule, système masse-ressort) et de l'électricité, mais on les retrouve dans tous les domaines de la chimie et de la physique et notamment en mécanique quantique. Il existe aussi une classe particulière apériodique dite \"oscillateur flottant\". Une application particulièrement importante de l'étude des oscillateurs mécaniques est la théorie des machines tournantes.", "id": 61063} {"src_title": "Jean Joseph Ange d'Hautpoul", "tgt_title": "Jean Joseph Ange d'Hautpoul", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narozen v rodině předrevoluční langedocké šlechty, vstoupil jako dobrovolník do korsické legie r. 1769 ve věku 15 let. Pak roku 1777 přešel do Langedockého pluku. Tam slouží nejprve jako kadet (1777-1792) a přes svůj šlechtický původ se díky podpoře a intervenci svých vojáků stává nakonec plukovníkem. Je účastníkem památných bojů revolučních v letech 1794 a 1795 a velí kavalerii předvoje armády na Sambře a Meuse. 26. červen 1794 bojuje u Fleurus. 4. června 1796 je povýšen na divizního generála ve funkci inspektora kavalerie. 18. dubna 1797 je účastníkem bitvy u Neuwiedu. Jourdan se snažil přičíst mu podíl na neúspěchu u Stockachu (25. března 1799). D'Hautpoul je však zproštěn viny a významně se podílí na bojích u Engen, Biberachu a konečně u Hohenlinden 3. prosince 1800. Proslavil se v bitvě u Slavkova brilantním provedením útoku na střed nepřátelské sestavy. Napoleonem je jmenován senátorem a obdržel stužku Čestné legie s vysokým důchodem. Jako jeden z nejuznávanějších velitelů těžkého jezdectva se vyznamenal v tažení 1806-1807. V čele kyrysnické divize provádí rozhodující útok v bitvě u Jeny. Den před bitvou u Eylau vedl u Hoffu s naprostým úspěchem útok na ruské vojsko v silné obranné posici. Jaký dojem tato ataka vyvolala u očitého svědka dokládá citát z Pamětí barona Marbota : \"«Napoleon rozkázal, aby zaútočili strašliví kyrysníci generála d’Hautpoula, kteří přejeli most...a vrhli se na ruské řady s takovou rychlostí, že je doslova zadupali do země...pobili téměř zcela 8 ruských batalionů... Nikdy neviděl jsem útok jízdy s tak dokonalým výsledkem.» V bitvě u Eylau 8. února 1807) provedl v čele své 2. kyrysnické divize několik útoků a během památného Muratova útoku 12000 jezdců utrpěl komplikované střelné poranění kartáčem, kulkou z muškety a také bodákem na pravém stehnu. Odmítl provedení amputace dolní končetiny i přes osobní intervenci slavného chirurga Larreye a umírá 4 dny po bitvě – 12. února 1807. Napoleon zamýšlel povýšit generála D'Hautpoula do hodnosti maršála. Je pohřben ve Vornen. Jeho syn hrabě Alphonse Napoleon d’Hautpoul exhumoval ostatky, aby je převezl do Paříže. Generálovo srdce je uloženo v kryptě Invalidovny. Napoleon nechal jeho jméno vyrýt na Vítězném oblouku. Zemřel na následky zranění utrpěného v bitvě u Eylau.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Joseph Ange d'Hautpoul (13. května 1754 na zámku Salette (Cahuzac-sur Vére) – 12. února 1807, Eylau, Pruské Jílové, dnes Bagrationovsk, Kaliningradská enkláva, Rusko) byl francouzský generál v době Velké francouzské revoluce a především Prvního císařství.", "tgt_summary": "Jean Joseph Ange d'Hautpoul, né le au château de Salettes, à Cahuzac-sur-Vère, dans l'actuel département du Tarn et mort le des suites d'une blessure reçue à la bataille d'Eylau, est un général français de la Révolution et de l'Empire. ", "id": 1250647} {"src_title": "Roger Scruton", "tgt_title": "Roger Scruton", "src_document": [{"title": "Vztah k Československu.", "content": "Roger Scruton se roku 1979 také podílel na činnosti tzv. „podzemní univerzity“ během komunistického režimu v tehdejším Československu. Spolu s mnoha dalšími kolegy ze zahraničí vedl bytové semináře v Praze, Brně a Bratislavě pro ty, jimž režim neumožnil studium na vysokých školách. Mezi jeho posluchače patřili např. Alexandr Vondra, Petr Fiala či Petr Pithart. V roce 1985 byl z Československa vypovězen, do země se mohl vrátit až po Sametové revoluci v roce 1990. Byl také členem českého PEN klubu a Společnosti pro vědy a umění. Patří též mezi zakladatele \"Vzdělávací nadace Jana Husa\". V dubnu 2019 byl na základě zmanipulovaného rozhovoru, který pro levicový časopis New Statesman sepsal novinář George Eaton, odvolán z funkce ministerského poradce. Eaton vytrhl Scrutonova slova o vlivu George Sorose v Maďarsku z kontextu tak, aby vyzněla antisemitsky, následně jej označil též za islamofoba a xenofoba. Eaton si následně vyfotil selfie s lahví šampaňského, jak slaví Scrutonovo odvolání. Magazín se následně za křivá obvinění omluvil. Čeští disidenti Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Ivan M. Havel či Petr Pithart vyjádřili Scrutonovi podporu a Alexandr Vondra jej pozval, aby přijel přednášet na univerzitu v Česku. Scruton se nakonec v červenci na svou pozici vrátil. V srpnu 2019 Scruton oznámil, že se léčí s rakovinou, jíž 12. ledna 2020 ve věku 75 let podlehl.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roger Scruton byl autorem řady knih o filozofii, estetice, umění, napsal i prozaická a hudební díla. Publikoval množství článků v časopisech (\"The Spectator\",\" The Encounter\"), denících (\"The Times\") a byl šéfredaktorem čtvrtletníku konzervativního myšlení \"The Salisbury Review\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jako uznání jeho přínosu české vědě a vzdělanosti mu byl v roce 2004 (u příležitosti jeho 60. narozenin) udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně. Prezident Václav Havel mu udělil medaili Za zásluhy. U příležitosti 30. výročí Sametové revoluce mu byla v listopadu 2019 Jaroslavem Kuberou udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu. Stalo se tak na slavnostní večeři na pražském Žofíně, kterou pořádal Alexandr Vondra a europoslanci z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Vernon Scruton (27. února 1944, Buslingthorpe – 12. ledna 2020, výslovnost [skrutn]) byl britský filosof, estetik, politolog, spisovatel a hudebník. Byl zastáncem a typickým představitelem konzervatismu. Vystudoval filozofii na \"Jesus College\" v Cambridgi, kde získal doktorát. Od roku 1971 do roku 1992 vyučoval a byl profesorem estetiky na Birkbeck College of London. Následně do své smrti působil jako hostující profesor na Bostonské universitě a Univerzitě v St. Andrews. Scruton uměl také česky.", "tgt_summary": "Sir Roger Vernon Scruton, né le à Buslingthorpe (Royaume-Uni) et mort le, est un philosophe britannique. Il est l’auteur de plus de trente livres, parmi lesquels \"Art and Imagination\" (1974), \"Sexual Desire\" (1986), \"The Aesthetics of Music\" (1997), \"A Political Philosophy : Arguments for Conservatism\" (2006), \"The Palgrave Macmillan Dictionary of Political Thought\" (2007), \"Beauty\" (2009) et \"Our Church\" (2012). Scruton a aussi écrit deux romans, un certain nombre d’ouvrages généraux sur la philosophie et la culture, et composé deux opéras. En 1969, il entre au Peterhouse College de l’université de Cambridge, comme \"Research Fellow\" en esthétique. Entre 1971 et 1992, Scruton enseigne l’esthétique au Birkbeck College de Londres où il devient professeur en 1985. À partir de 1992, il occupe des postes de professeur invité à Boston University, à l’American Enterprise Institute de Washington D.C., à l’université de St Andrews, et à l’université d’Oxford où il est membre du Blackfriars Hall. En 1982, il cofonde la \"Salisbury Review\", revue politique conservatrice qu’il dirige pendant dix-huit ans. Il fonde Claridge Press en 1987 et siège au comité de rédaction du \"British Journal of Aesthetics\". En 2012, il est élu \"Membre Senior\" au de Washington D.C. ", "id": 910091} {"src_title": "Listérie", "tgt_title": "Listeria", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Platné jméno.", "content": "\"Listeria\" Pirie 1940", "section_level": 2}, {"title": "Typový druh.", "content": "\"Listeria monocytogenes\" (Murray et al. 1926) Pirie 1940", "section_level": 2}, {"title": "Synonyma.", "content": "\"Listerella\" Pirie 1927 (nom. rej. Opin 14)", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Listérie jsou pravidelné, krátké tyčinky o rozměrech asi 0,4-0,5 x 0,5-2,0 μm, ve starších kulturách, nebo rostou-li v R-fázi, ale tvoří vlákna dlouhá 6-20 μm. Netvoří pouzdro ani spory. Zajímavostí je, že exprese proteinů tvořících bičík je závislá na teplotě - listérie tvoří bičíky jen v teplotním rozmezí od 20 do 25 °C. Listérie jsou mezofilní, jejich teplotní optimum leží mezi 25 až 37 °C, jsou ale odolné i vůči působení nižších teplot, přežívají mráz a jsou schopné se pomalu množit i při teplotě 4 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Listérie jsou odolné bakterie, vyskytují se v půdě, fekáliích, ve vodě, na rostlinách nebo i v silážích z nich vyrobených. Jsou to saprofyté a epifyté sliznic trávicího traktu živočichů, listérie, včetně patogenních druhů, byly nalezeny v alespoň 37 druzích savců, 17 druzích ptáků a také v rybách, korýších, mlžích nebo mouchách. Možným zdrojem listerií mohou být potraviny. Jedná se zejména o mléčné výrobky vyrobené ze syrového mléka, různé saláty, maso, apod. Obecně se jedná o nekyselé potraviny. Listerie jsou schopny tvořit biofilmy, které mohou být zdrojem kontaminace v potravinářském průmyslu (zejména v mlékárnách). Některé studie naznačují, že až 10% lidské populace hostí ve střevech Listerii monocytogenes, aniž by se u nich projevily jakékoliv příznaky onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Původce onemocnění.", "content": "Většina druhů listérií je neškodná. Potenciálně patogenní jsou druhy dva, Listeria monocytogenes, která způsobuje listeriózu lidí i zvířat, a Listeria ivanovii, která způsobuje listeriózu ovcí. K nákaze dochází nejčastěji perorálně, požitím potraviny, která obsahovala infekční dávku listérii. Nakazí-li se listeriózou zdravý jedinec, nemoc probíhá bezpříznakově, nebo se objeví mírné, chřipku připomínající symptomy. Zdravý organismus člověka se s nízkými dávkami listerií vypořádá bez problémů. Senzitivní skupiny jsou zejména těhotné ženy, děti a staří lidé a osoby s oslabenou imunitou, včetně osob HIV pozitivních. Zvláště u oslabených jedinců pak může vyvolat meningitidy nebo meningoencephalitidy, může dojít k septikémii nebo i ke smrti. Průběh infekce začíná konzumaci infikované potraviny. Listerie, které se dostaly až do střevního traktu, přecházejí přes mikroklky tlustého střeva do krevního řečiště, kudy jsou listerie transportovány do jater. Játra jsou primárním cílem listerií, ve kterých se pomnožují uvnitř jaterních buněk. Po dostatečném pomnožení dojde k jejich uvolnění do krevního řečiště a listerie jsou opět transportovány do různých orgánů hostitelského organismu. Hlavním cílem bývá mozková tkáň, kde způsobuje již zmíněné meningitidy nebo meningoencephalitidy. U těhotných žen napadají listerie plody v děloze - u těhotných a březích proto způsobuje potraty nebo porody mrtvých a málo životných, nemocných novorozenců. Potrat plodu je způsoben silnou invazí listerií do organismu s téměř nulovou imunitní odezvou a jeho celkovou septikémií. Listeria monocytogenes je patogenní díky schopnosti produkce různých látek peptidového charakteru, které umožňují listeriím průchod do jaterních buněk a jejich šíření do dalších jaterních buněk. Tyto látky zodpovědné za patogenitu se nazývají virulentní faktory. Patří sem zejména hemolysin (u listerií listeriolysin), protein p60, fosfolipasy, internaliny a další. Dlouhá inkubační doba onemocnění je způsobena zejména nízkými infekčními dávkami listerií. Během cesty do jater jsou dále ještě inaktivovány imunitním systémem, což také prodlužuje inkubační dobu. Pokud jsou již listerie v játrech a pomnožují se v jaterních buňkách, jsou již bakterie chráněny před imunitním systémem infikovaného organismu a mohou se bez problémů množit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listérie (\"Listeria\") jsou grampozitivní tyčinkovité bakterie pojmenované na počest anglického chirurga Josepha Listera. Rod zahrnuje 6 druhů, z toho dva jsou patogenní pro zvířata a jeden, Listeria monocytogenes, je původcem infekce lidí i zvířat, listeriózy.", "tgt_summary": "Listeria est un genre bactérien, qui compte, dont \"Listeria monocytogenes\", seule pathogène pour les humains où elle provoque la listériose (l'une des zoonoses les plus graves). Les autres espèces comprennent, entre autres, \"Listeria innocua\", \"Listeria ivanovii subsp. ivanovii\", \"Listeria ivanovii subsp. londoniensis\", \"Listeria grayi\", \"Listeria seeligeri,\" \"Listeria welshimeri, Listeria costaricensis, Listeria goaensis\" et \"Listeria thailandensis\". ", "id": 1351033} {"src_title": "David Ricardo", "tgt_title": "David Ricardo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ricardo se narodil v Londýně (Anglie) jako třetí ze sedmnácti dětí židovské rodiny, která se do Anglie přestěhovala z Nizozemska.Ricardo nikdy nenastoupil na vysokou školu. Po dostudování střední obchodní školy začal ve věku 14 let pracovat se svým otcem, Abrahamem Ricardem – úspěšným burzovním makléřem, v jeho firmě. Ve 21 letech utekl s Priscillou Annou Wilkinsonovou a proti přání otce konvertoval na křesťanskou víru. Tento náboženský rozdíl vyústil v odcizení od jeho rodiny. Jeho otec ho odmítl a jeho matka s ním už nikdy nemluvila. Po této náboženské neshodě odešel z rodinného podniku, založil si makléřskou firmu a začal podnikat „na vlastní pěst“. Převážnou část svého jmění dosáhl díky spekulacím o výsledku bitvy u Waterloo. Jednalo se o jeho největší risk v podnikatelské sféře. Poté, co dorazily šokující zprávy, že Wellington vyhrál bitvu proti Napoleonovi, Ricardo se stal okamžitým milionářem. \"The Sunday Times\" informoval v Ricardově nekrologu, zveřejněném 14. září 1823, že během bitvy u Waterloo Ricardův majetek překročil 1 milion liber, což v té době byla opravdu vysoká částka. Okamžitě odešel do důchodu, zanechal obchodní činnosti a začal se věnovat politice. Ricardo byl blízkým přítelem Jamese Milla. Mezi jeho další významné přátele patřili Jeremy Bentham a Thomas Malthus, s nimiž Ricardo vedl hluboké debaty (v korespondenci) o takových věcech, jako je například role vlastníků půdy ve společnosti. Byl také členem Malthusova klubu politické ekonomiky a členem King of Clubs. Byl jedním z původních členů Geologické společnosti. V obou klubech učinil mimořádný dojem, zvláště na romanopisce Maria Edgewortha, který sděluje, že s Davidem Ricardem absolvoval „\"povznášející konverzaci, jak na hlubokomyslná tak na povrchní témata\"“. Jeho nejmladší sestra, Sarah Ricardo-Porter, byla spisovatelkou (např. \"Konverzace v aritmetice\" ).", "section_level": 1}, {"title": "Parlamentní záznam.", "content": "Ke konci života se Ricardo dostal až do parlamentu – roku 1819 stal se poslancem House of Commons. Se svými názory se řadil k radikální opozici, bojující proti obilným zákonům, za svobodu obchodu a za parlamentní reformy. Ve svobodném obchodě viděl cestu k udržení hospodářského pokroku své země. Ricardo hlasoval s opozicí pro podporu liberálních hnutí v Neapoli a na Sicílii a za vyšetřování výkonu spravedlnosti v Tobagu. Zasloužil se o vyšetřování masakru Peterloo a zrušení trestu smrti za padělání. Trvale podporoval zavedení volného obchodu, což souviselo s jeho námitkami ke clu na dřevo a námitkami proti obnovení cla na cukr. Zároveň byl proti vyššímu clu na východě oproti západoindické produkci. Tiše hlasoval pro parlamentní reformu a promluvil v její prospěch na večeři při příležitosti výročí Westminsterské reformy. Ricardo vystupoval proti obilným zákonům − prosazoval volný, otevřený trh. Nejprve oznámil, že ochranářství je škodlivé pro celkové hospodářství, i přestože je prospěšné pro určitou skupinu. Tím si získal okamžitou náklonnost a přízeň vlastníků půdy, pro které byly obilné zákony šity na míru. Své vztahy s nimi si ještě vylepšil tvrzením, že zájmy vlastníků půdy jsou vždy v rozporu se zájmy ostatních ve společnosti. Obhájci obilných zákonů to ještě zkusili s ochranou pracovních míst. Na to měl ale David Ricardo také odpověď. Tvrdil, že státy, které uzavírají své hranice před ostatními státy, nikdy nemohou dosáhnout hospodářského rozmachu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a dědictví.", "content": "Deset let po odchodu do důchodu a čtyři roky po vstupu do parlamentu Ricardo zemřel v 51 letech na infekci středního ucha, která se rozšířila do mozku a vyvolala septikémii. Se svou manželkou (Priscilla Anna Wilkinson) měl osm dětí, včetně tří synů, ze kterých Osman Ricardo a další David Ricardo se stali členy parlamentu, zatímco třetí, Mortimer Ricardo, působil jako důstojník v Life Guards a byl zástupcem nadporučíka pro Oxfordshire. Ricardo je pohřben v ozdobném hrobě na hřbitově svatého Mikuláše v Hardenhuishu, nyní na předměstí Chippenhamu ve Wiltshire.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "S ekonomií se David setkával v lázních, při přečtení Smithova \"Bohatství národů\" se rozhodl politickou situaci zrekonstruovat a zmodernizovat. Nebyl spokojen s tím, jak Smith konstituoval ekonomickou vědu, protože nebyla dost přesná, nedefinoval přesně pojmy, které používal. Ricardo vytvořil klasickou politickou ekonomii na bázi deduktivně abstraktní, nepoužíval žádné empirické důkazy, neuchyloval se k historii. Byl prvním ekonomem, který takto pracoval. Ricardo byl ve své době velmi uznávaným ekonomem. Svůj první ekonomický článek napsal ve věku 37 let, nejprve v The Morning Chronicle, vydal článek o příčinách znehodnocení britské libry v Bank of England, centrální bance Spojeného království a poté v roce 1810 publikoval \"„Vysoká cena zlata, Důkaz znehodnocení\" bankovek\"“.\"", "section_level": 1}, {"title": "Teorie pracovní hodnoty.", "content": "Rozdělil zboží na dvě skupiny: zboží vzácné a zboží vyráběné. Roste-li poptávka a s ní cena, je jasné, že se nemůže zvětšit nabídka. Z toho vyplývá, že cena vzácného zboží je určena výhradně poptávkou. Cena vyráběného zboží je ovlivněna poptávkou jen krátkodobě, protože její zvýšení zvýší posléze nabídku a tím cena klesne opět na svou „přirozenou úroveň“. Také navázal na Smithovo odlišení užitné hodnoty od směnné hodnoty. Říkal, že užitečnost zboží žádným způsobem neovlivňuje směnnou hodnotu zboží. Byl přesvědčen, že užitečnost je pouze podmínkou pro existenci hodnoty, ale není zdrojem ani příčinou hodnoty. Podle něj je pouze práce konečným zdrojem hodnoty a pouze náklady práce jsou mírou hodnoty. Velikost hodnoty byla podle Ricarda určena pracovními náklady průměrných výrobců. To v praxi znamenalo, že výrobce, který měl náklady vyšší, než jaké převládali v průměru v daném odvětví, nebyl konkurenceschopný a nemohl se v odvětví dlouho udržet.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie pozemkové renty.", "content": "Ricardo věřil, že renta není výsledkem štědrosti půdy. Zjistil, že v zemích s velkou rozlohou úrodné půdy žádná renta nevzniká a sama půda má nulovou cenu, protože kapitál a práce nestačí k jejímu úplnému obdělávání. Naopak v zemích, kde bylo úrodné půdy málo, byly renty vysoké. Pochopil, že renta je svou podstatou renta diferenční. To znamená, že vzniká z rozdílných výnosů kapitálů, které jsou vloženy do různě úrodných půd. Věřil, že proces hospodářského rozvoje, který zvýšil využití půdy, a nakonec vedl ke kultivaci chudší půdy, vedl z velké části k prospěchu vlastníků půdy. Ricardo považoval půdu za fixní výrobní faktor, zatímco kapitál za variabilní. Rostoucí aplikace variabilního faktoru na fixním faktoru vede ke klesajícím výnosům z variabilního faktoru a k růstu renty z fixního faktoru. Předpokládal fixní poměr mezi kapitálem a prací. Roste-li kapitál, roste stejným tempem i práce, takže kapitálové vybavení práce se nemění. Tento předpoklad mu umožňoval chápat teorii diferenční renty jako teorii rozdělování produktu mezi půdu a „práci-kapitál“. Půda je fixním faktorem a „práce-kapitál“ je faktorem variabilním. Půdě připadne renta a „prácikapitálu“ připadne „produkt-minus-renta“.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie Ricardovského mezinárodního obchodu.", "content": "Mezi lety 1500 až 1750 nejvíce ekonomů stálo za merkantilismem, který klade důraz na ekonomický vývoz (export), za účelem vydělávání drahých kovů tím, že obchodní přebytek smění s jinými zeměmi. Ricardo tuto myšlenku zpochybnil a přišel s „komparativní výhodou“ ve prospěch průmyslové specializace a volného obchodu. Tvrdil, že specializace průmyslu s volným mezinárodním obchodem, bude vždy přinášet pozitivní výsledky. Jeho teorie komparativní výhody rozšířila koncept absolutní výhody. Ricardo také řekl, že vzájemný národní prospěch z obchodu existuje i v případě, že jedna země je konkurence schopnější, než její protějšek a národ by se tedy měl soustředit pouze na odvětví, kde má komparativní výhodu. Komparativní výhoda je v těch odvětvích, v nichž má konkurenční výhodu, například tedy v tom nikdo jiný nenabízí. Ricardo navrhl, aby průmyslová odvětví, která jsou zisková a mezinárodně konkurence schopná, byla vyřazována ve prospěch těch nejkonkurenceschopnějších průmyslových odvětví. Následný hospodářský růst by kompenzoval hospodářské dislokace, které by vznikly uzavřením ziskových a konkurence schopných národních průmyslových odvětví.", "section_level": 1}, {"title": "Komparativní výhoda.", "content": "Adam Smith se zabýval konceptem absolutní výhody, o obecné rozšíření, rozpracování a navázání se postaral právě David Ricardo. (kniha Principy politické ekonomie a zdanění, 1817). Ricardovu teorii mezinárodního obchodu dále rozšířil o teorii mezinárodní hodnoty John Stuart Mill, který také zahájil neoklacistní obrat v teorii mezinárodního obchodu. Komparativní výhoda znamená, že pro zemi, která má absolutní výhodu u několika vyráběných výrobků bude nejvýhodnější vyrábět ten výrobek u kterého má oproti ostatním zemím co největší absolutní výhodu a ostatní výrobky dovážet. Tím zároveň umožní jiné zemi také něco vyvážet. Princip komparativních výhod Ricardo představil na příkladu, kde porovnává obchod Anglie a Portugalska v oblasti výroby vína a sukna.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a intelektuální odkaz.", "content": "Myšlenky Davida Ricarda měly obrovský vliv na pozdější vývoj v ekonomii. Američtí ekonomové řadí Ricarda jako druhého nejvlivnějšího ekonomického myslitele za Adamem Smithem v době před dvacátým stoletím. Ricardo se stal teoretickým otcem klasické politické ekonomiky.Josef Alois Schumpeter (akademický ekonom a politolog) však vytvořil výraz \"Ricardův vice\", což naznačuje, že přísná logika neposkytuje dobrou ekonomickou teorii.Schumpeter také kritizoval Johna Maynarda Keynese za páchání stejného Ricardovského zlozvyku. Tato kritika se vztahuje také na většinu neoklasických teorií, které matematiku využívají, ale jsou podle něj teoreticky nejisté, protože jejich závěr logicky nevyplývá z teorií používaných k jejich obraně.", "section_level": 1}, {"title": "Ricardští socialisté.", "content": "Ricardovy spisy fascinovaly řadu raných socialistů ve 20. letech 19. století, kteří si mysleli, že jeho teorie hodnot má radikální důsledky. Pracovní teorie hodnoty je teorie hodnoty, která tvrdí, že ekonomická hodnota zboží nebo služby je určována celkovým množstvím společensky nezbytné práce potřebné k jeho výrobě, spíše než užitím nebo potěšením, které získá jeho vlastník. Mezi zastánce patří Thomas Hodgskin, William Thompson, John Francis Bray a Percy Ravenstone.", "section_level": 2}, {"title": "Georgisté.", "content": "Georgisté věří, že renta, v tom smyslu, v jakém jej Ricardo používal, patří komunitě jako celku. Henry George byl velmi ovlivňován Ricardem a často ho citoval, včetně jeho nejslavnější práce Progress and Poverty z roku 1879. V předmluvě ke čtvrtému vydání napsal: \"„Co jsem v této knize udělal, pokud jsem správně vyřešil velký problém, kterým jsem se snažil prozkoumat, kterým je sjednotit pravdu vnímanou školou Smitha a Ricarda s pravdou vnímanou školou Proudhona a Lasalla; ukázat, že laissez faire (ve svém pravém smyslu) otevírá cestu k uskutečnění vznešených snů socialismu: ztotožnit sociální zákon s morálním zákonem a vyvrátit myšlenky, které v myslích mnoha zatemňovaly velkolepé a povznášející vnímání.\"", "section_level": 2}, {"title": "Neo-Ricardisté.", "content": "Po vzniku „neoklasicistní“ školy se Ricardův vliv dočasně snížil. Byl to Piero Sraffa, redaktor Sebraných děl Davida Ricarda, kdo označil Ricarda jako dalšího zdroj ekonomického myšlení, které bylo ovlivněno příchodem neoklasicistní školy. Nová interpretace kritiky Ricarda a Sraffy proti marginální teorii hodnoty dala vznik nové škole, nyní pojmenované neo-Ricardská nebo Sraffská škola. Mezi hlavní přispěvatele této školy patří Luigi Pasinetti (1930–), Pierangelo Garegnani (1930–2011), Ian Steedman (1941–), Geoffrey Harcourt (1931–), Heinz Kurz (1946–), Neri Salvadori (1951–), Pier Paolo Saviotti.", "section_level": 2}, {"title": "Neo-Ricardské obchodní teorie.", "content": "Piero Sraffa inspiroval nový obor teorie obchodu, který byl pojmenován neo-Ricardská teorie obchodu. Mezi hlavní přispěvatele patří Ian Steedman a Stanley Metcalfe. Kritizovali neoklasickou teorii mezinárodního obchodu, jmenovitě model Heckscher-Ohlin, na základě toho, že pojem kapitál jako primární faktor nemá žádnou metodu měření před stanovením míry zisku (tedy uvězněnou v logickém začarovaném kruhu). Jednalo se o druhé kolo Cambridge kapitálové diskuze, tentokrát v oblasti mezinárodního obchodu.", "section_level": 3}, {"title": "Publikace.", "content": "Publikace Ricarda obsahovaly:", "section_level": 2}], "src_summary": "David Ricardo (18. dubna 1772 Londýn – 11. září 1823 Londýn) byl britský politický ekonom, jeden z nejvlivnějších klasických ekonomů spolu s Thomasem Malthusem, Jamesem Millem a Adamem Smithem, na jehož dílo Ricardo navázal. Jeho teorie výrazně přispěly k rozvoji ekonomického myšlení. Světově známý je pro svou teorii komparativní výhody, která je dodnes základem obhajoby mezinárodního obchodu a stala se též základem pro rozvoj dalších ekonomických teorií.", "tgt_summary": "David Ricardo, né le à Londres et mort le à Gatcombe Park, est un économiste et philosophe britannique, également agent de change et député. Il est considéré comme l'un des économistes libéraux les plus influents de l'école classique aux côtés d'Adam Smith et de Thomas Malthus.", "id": 1337989} {"src_title": "Listeria monocytogenes", "tgt_title": "Listeria monocytogenes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"L. monocytogenes\" je kataláza pozitivní, malá a krátká grampozitivní tyčinka, která tvoří i kokoidní formy, delší buňky naopak připomínají korynebakterie. Jsou aerobní nebo fakultativně aerobní, nenáročné a schopné růst i při vysokých koncentracích soli. Netvoří spory ani pouzdra, nejsou acidorezistentní, zato jsou porozuhodně odolné vůči nízkým teplotám a dokážou se množit i při 4 °C. Při teplotě 20-25 °C tvoří bičíky a jsou pohyblivé.", "section_level": 1}, {"title": "Sérotypy.", "content": "Sérologickými metodami se na základě odlišnosti O somatických antigenů bakteriálních těl a H bičíkových antigenů rozlišuje 13 sérotypů L. monocytogenes. O antigeny se označují čísly (1-4) a H antigeny malými písmeny (a-e). Naprostá většina případů listeriózy u člověka je způsobena třemi z nich: 1/2a, 1/2b, a 4b. Tento fakt do značné míry maří snahu snadno zjistit virulentní kmen L.monocytogenes a podniknout nutné kroky k zastavení jeho šíření. V současnosti se proto pracuje na pochopení příbuzenských vztahů sérotypů, podskupin a genetických linií \"L. monocytogenes\", založené na rozdělení pomocí pulzní nebo multilokusové elektroforézy a ribotypizace..", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "\"L. monocytogenes\" byla kromě člověka izolována z nejméně 42 druhů divoce žijících i domestikovaných savců, 17 druhů ptáků, byla nalezena i v tělech ryb, korýšů, mlžů, much. Studie naznačují, že L. monocytogenes žije v trávicím traktu až 10% lidí, aniž by u nich vyvolala příznaky nemoci. Vyskytuje se také volně ve vnějším prostředí, v půdě, ve vodě, na rostlinách, přežije i v silážích.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "\"L. monocytogenes\" je nenáročná bakterie, roste velmi dobře na krevním nebo tryptózovém agaru, kde po 24 hodinové inkubaci při 37 °C vytváří okrouhlé, 1-2 mm velké kolonie modrošedé barvy. Na krevním agaru způsobuje částečnou hemolýzu, která ale nepřesahuje okraje kolonií. Schopnosti \"L. monocytogenes\" růst při nízkých teplotách se využívá při selektivní kultivaci, kdy se vzorek nejprve kultivuje při 4 °C (po dobu 4 týdnů až 6 měsíců) a následně se pomnožuje na selektivních bujonech (UVM 1 a UVM 2). Při vyšetřování vzorků se použávají izolační půdy, tryptózový agar obohacený o selektivní složky nebo chromogenní půdy, které přímo odliší Listerii monocytogenes od ostatních druhů. V mikroskopických preparátech se vyskytují samostatně, mohou tvořit dvojice nebo krátké řetízky, typickým je uspořádání do shluků připomínajících palisádu - tyčinky se navzájem dotýkají delšími stranami.", "section_level": 2}, {"title": "Další způsoby detekce.", "content": "Jednotlivé druhy listérií je možno rozlišit také pomocí CAMP-testu, biochemicky, pomocí PCR nebo histochemickými metodami, jako je nepřímá nebo přímá sendvičová ELISA aj..", "section_level": 2}, {"title": "Toxiny a faktory virulence.", "content": "\"L. monocytogenes\" je fakultativní intracelulární parazit, je schopná proniknout do hostitelské buňky a množit se v ní. Faktory virulence jsou proteiny, které umožňují bakterii žít a množit se v hostitelském organismu. Za adhezi \"L. monocytogenes\" k hostitelské buňce jsou zodpovědné povrchové proteiny Ami, bakteriální adhezin, který se váže na fibronektin sliznic a povrchový protein p104, internalin A a internalin B slouží k průniku do buňky indukcí fagocytózy, fosfolipázy, fosfatidylinositol-specifická fosfolipáza C a fosfatidylcholin-specifická fosfolipáza C, společně listeriolysin O, který tvoří póry v buněčné membráně vazbou na cholesterol v ní obsažený, naruší stěnu lysozomu a umožní buňce dostat se do cytoplasmy, kde se množí. Listeriolysin a fosfolipázy jsou zároveň cytolytickými toxiny, hemolyziny. Baktérie produkuje také Zndependentní proteázu, která působí jako exotoxin, povrchový protein LMaA je zřejmě zodpovědný za indukci pozdní hypersenzitivity a povrchový komplex Ei, izolovaný z buněčné stěny, je strukturou i účinky pozoruhodně podobný endotoxinům gramnegativních bakterií - L. monocytogenes je jediná grampozitivní bakterie, která je tvoří.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenita.", "content": "Kromě člověka jsou vnímavá i zvířata, z domestikovaných druhů hlavně ovce, skot, prase a kur domácí (viz článek listerióza ptáků). K infekci dochází nejčastěji perorálně infikovanými potravinami (nebo krmivem), k pomnožení L. monocytogenes v potravinách může dojít při primární kontaminaci syrových potravin, jako je nedostatečně pasterované mléko, měkké sýry, paštika, krůtí maso, drůbeží párky nebo zelenina, a dále při sekundární kontaminaci v průběhu vlastního vaření a uchování hotových pokrmů při pokojové teplotě, zkřížené kontaminaci při přípravě potravy a při nedostatečné osobní hygieně zaměstnanců manipulujících s potravinami. Vstupní branou se ale můžou stát i sliznice spojivky nebo urogenitálního ústrojí. Při dostatečné funkci imunitního systému k onemocnění buďto vůbec nedojde, nebo proběhne bezpříznakově, eventuálně s mírnými příznaky, jako je nevolnost, zvracení, průjem nebo chřipce podobné symptomy. Listérie se mohou množit v buňkách střevní sliznice, ale dále do organismu nepronikají. Je-li organismus oslabený stářím, nemocí nebo graviditou, listérie se šíří lymfatickými a krevními cévami a proniká do tkání. Protože L.monocytogenes má afinitu k mozkové tkáni a ke gravidní děloze a plodu, projevuje se tato forma listeriózy život ohrožujícími meningitidami, meningoencephalitidami nebo encefalitidami dospělých a infekcí placenty, plodových obalů a celkovým generalizovaným onemocněním plodu provázeného septikémií, která vede k potratům ve druhém a třetím trimestru, narozením mrtvých nebo těžce nemocných novorozenců, kteří umírají krátce po porodu. U většiny druhů zvířat se listerióza projevuje stejně jako u člověka - tedy postižením mozku u dospělých zvířat, zmetání a septikémie mláďat. Encefalická forma probíhá perakutně a často končí úhynem zvířat. Podobně listerióza drůbeže má velmi rychlý průběh s vysokou smrtností. Nicméně i u zvířat se vyskytuje bezsymptomatičtí nosiči nákazy, kteří vylučují L.monocytogenes výkaly i mlékem.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Po průniku do organismu se \"L. monocytogenes\" adheruje na hostitelskou buňku a indukuje fagocytózu - bakterie je tak pozřena i buňkami, které za normálních okolností nefagocytují. Dostane se tak do fagozomu, ze kterého ale musí uniknout, jinak by byla zničena během oxidačního vzplanutí. Vyloučí proto hemolyziny, které rozruší membránu fagozomu a dostává se do cytoplasmy. V cytoplasmě se bakterie množí a exprimuje na svém povrchu protein Act A, který se váže na aktin hostitelské buňky a ovlivňuje jeho polymeraci a depolymeraci. Takto se listérie snadno pohybují po buňce a stejného mechanismu využívají k infekci dalších, okolních buněk - pomocí aktinu vytvoří jakýsi \"prst\", výběžek, který obsahuje živou bakterii - prst se zasune do sousední buňky a listérie \"přestoupí\", aniž by se dostala do mezibuněčného prostoru. Při oslabení imunitního systému bakterie napadají i samotné bílé krvinky, monocyty, makrofágy nebo polymorfonukleáry a využívají je jako prostředek k šíření se po celém organismu a do cílových orgánů.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrola potravin.", "content": "V Česku je výskyt a množství \"L. monocytogenes\" v potravinách a potravinářských provozech kontrolováno hygienickými stanicemi, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI) a Státní veterinární správou (SVS).", "section_level": 1}, {"title": "Účinná antibiotika.", "content": "\"L. monocytogenes\" je citlivá k penicilinu, ampicilinu, vancomycinu, lizenolidům, azithromycinu a kotrimoxazolu. Betalaktamová antibiotika jsou účinná jen v kombinaci s aminoglykosidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listeria monocytogenes je malá grampozitivní, pohyblivá nesporulující bakterie z čeledi Listeriaceae. Jako saprofyt a epifyt kolonizuje trávicí trakt člověka i zvířat, žije také ve vodě, bahně nebo půdě, je schopna kontaminovat potraviny a krmiva a jako potenciální patogen je původce onemocnění lidí i zvířat, listeriózy. V Evropě a USA způsobuje listerie nejvíce úmrtí ze všech známých potravinových patogenů.", "tgt_summary": "Listeria monocytogenes est une bactérie à Gram positif, du genre \"Listeria\", division des Firmicutes, qui doit son nom à Joseph Lister. ", "id": 791029} {"src_title": "MTAB", "tgt_title": "Malmtrafik i Kiruna AB", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dopravu železné rudy pro LKAB zajišťovaly vždy státní dráhy – ve Švédsku Statens Järnvägar (SJ) a v Norsku Norges Statsbaner (NSB). Od 1. ledna 1993 pak LKAB získala licenci pro provozování drážní dopravy na švédském území, ale zatím této možnosti nevyužívala. V roce 1995 pak LKAB založila dceřiné firmy MTAB a MTAS, do kterých v roce 1996 majetkově vstoupily obě státní železnice (SJ do MTAB a NSB do MTAS), čímž MTAB/MTAS získala potřebný park vozidel a od 1. července 1996 začaly zajišťovat železniční dopravu na Malmbanan. LKAB poté vykoupila podíly SJ a NSB v MTAB/MTAS a od začátku roku 2000 je LKAB stoprocentním vlastníkem těchto firem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlaky.", "content": "Vlaky MTAB, resp. MTAS operují na trati zvané Malmbanan, která spojuje přístavy Narvik a Luleå. Výrazně převažují vlaky, které přepravují upravenou železnou rudu (zpravidla ve formě pelet) z úpraven Kiruna a Svappavaara do Narviku a z úpravny Malmberget do Luleå. Dále přepravují surovou rudu z dolu Kiruna do úpravny Svappavaara a z přístavů Luleå a Narvik pak přepravují suroviny potřebné v jednotlivých úpravnách železné rudy.", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivy.", "content": "Při majetkovém vstupu v roce 1996 vložila železnice SJ do MTAB elektrické lokomotivy řady Dm3 a dieselové posunovací lokomotivy (řady T46 a Motala). MTAS pak vstupem NSB získala elektrické lokomotivy řady El15 a dieselové lokomotivy (T44 a Motala). Od srpna 2000 začala firma ADtranz (od roku 2001 Bombardier Transportation) dodávat pro MTAB/MTAS dvoudílné elektrické lokomotivy řady IORE (zkratka z „iron ore“ – anglického výrazu pro železnou rudu). Celkem bylo dodáno devět kusů těchto lokomotiv. Lokomotivy byly označeny čísly od 101 do 118 a každý díl mé vedle čísla přiděleno i jméno podle míst v okolí své domovské trati. V roce 2010 by mělo být dodáno další čtyři kusy (tj. osm dílů) lokomotiv IORE. V souvislosti s dodávkou nových lokomotiv byly zrušeny lokomotivy řady Dm3 starších sérií a v provozu zůstalo jen 12 kusů (stav k roku 2006) těchto lokomotiv z poslední série. Úplné vyřazení lokomotiv Dm3 z provozu přinese až druhá dodávka lokomotiv IORE v roce 2010. Již v roce 2003 byl zcela ukončen provoz lokomotiv řady El15 u MTAS. Poslední vlak MTAB/MTAS tažený dvojicí lokomotiv El15 jel na trati Kiruna – Narvik 30. listopadu 2003. V roce 2004 byly všechny stroje této řady prodány švédskému dopravci Hector Rail AB, který je označil čísly 161.101 až 106.", "section_level": 1}, {"title": "Vozy.", "content": "Svoji činnost zahájila MTAB/MTAS s vozy pro přepravu rudy řad Uad a Uadp, které získala od SJ (asi 600 vozů) a NSB (asi 300 vozů). Později bylo pořízeno ještě 110 vozů řady Uadk, které mají stejně jako starší vozy Uad a Uadp ložnou hmotnost 80 tun. Poté již firma nakupovala pouze vozy s ložnou hmotností 100 tun. Nejprve bylo zakoupeno 70 vozů řady UNO z Jižní Afriky, další vozy však jsou nakupovány přímo ve Švédsku. Jde o vozy řady Fanoo (tovární typ F040) a Fammoorr (tovární typ F050), které vyrábějí firmy Kockums Industrier AB a Kiruna Wagon. První 70 vozů řady Fanoo bylo dáno do provozu v roce 2006. Všechny vozy pro přepravu železné rudy u MTAB/MTAS jsou vybaveny automatickými spřáhly SA-3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malmtrafik i Kiruna AB (VKM: MTAB) je železniční dopravce, který provozuje své vlaky na území Švédska a prostřednictvím své sesterské firmy Malmtrafikk AS (VKM: MTAS) také v Norsku. Obě firmy jsou dceřinými společnostmi těžební firmy LKAB.", "tgt_summary": "Malmtrafik i Kiruna AB ou MTAB est une entreprise ferroviaire suédoise, filiale à 100 % du groupe LKAB, qui assure le transport du minerai de fer entre les mines de Kiruna en Suède et le port de Narvik en Norvège. MTAB transporte 23 millions de tonnes par an.", "id": 1228915} {"src_title": "Občanská válka v Angole", "tgt_title": "Guerre civile angolaise", "src_document": [{"title": "Mezinárodní souvislosti.", "content": "Eskalace studenoválečného konfliktu přilila olej i do angolského ohně. Spojené státy americké začaly podporovat UNITA. Jonas Savimbi přestal mluvit o africkém socialismu a jako hlavní cíl si vytyčil vyhnání Kubánců z Angoly, což bylo zcela v souladu s americkými zájmy. V říjnu 1984 MPLA zničila zbytky sil FNLA, která se nepříliš úspěšně snažila pokračovat ve svém boji ze zahraničních základen. Angolský konflikt se tak zpřehlednil na boj dvou stran: MPLA, podporované Kubou a SSSR a podporující Africký národní kongres a SWAPO, proti UNITA, podporované Jihoafrickou republikou a USA. MPLA v době Gorbačovových reforem v SSSR, které se projevovaly i sníženou aktivitou v třetím světě, začala polevovat v marxisticko-leninském dogmatismu a zahájila jednání se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem ve snaze získat prostředky na obnovu poničené ekonomiky. V situaci uvolněného napětí studené války dopomohlo spojené úsilí USA a SSSR k zahájení diplomatických jednání mezi intervenujícími státy. USA nepřestávaly ve své diplomatické snaze vyřešit společně otázky zahraničních intervencí v Angole a nezávislosti Namibie. Po sérii jednání se sešly zástupci angažovaných stran v New Yorku a došlo k uzavření bilaterální dohody mezi Angolou a Kubou a trojstranné dohody mezi Angolou, Kubou a JAR. Tyto dohody, které byly v zásadě dodrženy, vyřešily mnohé mezinárodněpolitické otázky spojené s angolskou občanskou válkou, avšak neměly bezprostřední dopad na vnitroangolské záležitosti – MPLA stále bojovala s UNITA. Sílící mezinárodní tlak na urovnání konfliktu však přece jen vyvolal snahy o jednání, dohody však byly takřka okamžitě porušovány.", "section_level": 1}, {"title": "Mírová dohoda.", "content": "Teprve dohoda podepsaná v portugalském Bicesse u Estorilu 1. května 1991 vypadala nadějně. MPLA vyměnila marxisticko-leninskou ideologii za sociálnědemokratickou a přislíbila zavedení tržní ekonomiky. Byly též legalizovány politické strany. V srpnu 1992 byla změněna ústava, Angolská lidová republika se stala Angolskou republikou. Země směřovala k volbám na konci září 1992, ze kterých měl vzejít jak nový parlament, tak nový prezident. Demobilizace sil UNITA probíhala pomaleji, než bylo dohodnuto. V období před volbami byl patrný nárůst napětí. Jak UNITA, tak MPLA vystupovaly ostře proti nově vznikajícím stranám. Mezi prezidentskými kandidáty byli José Eduardo dos Santos – v letech 1979 až 2017 prezident i Savimbi.", "section_level": 1}, {"title": "Volby a složitá jednání.", "content": "Volby samotné proběhly 29. a 30. září 1992 za vysoké účasti přes 90 % registrovaných voličů a mezinárodními pozorovateli byly označeny za svobodné a spravedlivé. Předběžné výsledky naznačovaly, že MPLA získá většinu křesel v novém Národním shromáždění. Savimbi začal výsledky voleb zpochybňovat. Poslanci za UNITA se svých funkcí neujali. Po vyhlášení výsledků vypuklo mezi MPLA a UNITA opět násilí, které se rychle rozšířilo po celé zemi. UNITA ovládla většinu venkova i některá velká města jako Huambo. Boje ničily zemi, miliony Angolanů musely opustit domovy a tisíce z nich padly za oběť minám, jejichž použití se v této fázi konfliktu masově rozšířilo na obou stranách. Obě strany byly Amnesty International obviněny z opakovaného porušování lidských práv. Poté, co se Savimbi ukázal jako notorický rušitel veškerých snah o mírové řešení, navázaly USA vztahy s MPLA. Začátkem května 1995 se osobně sešli dos Santos a Savimbi, aby podepsali dohodu. Savimbi uznal dos Santose jako hlavu státu, dos Santos nabídl Savimbimu funkci vicepresidenta. Plnění dohod však bylo obtížné a pomalé, neustále se musely řešit průtahy a neshody. Demobilizace sil UNITA začala v listopadu 1995, zároveň však došlo k bojům mezi MPLA a UNITA v oblasti těžby diamantů. V březnu 1996 se dos Santos a Savimbi sešli v gabonském Librevillu, aby dojednali vytvoření „vlády národní jednoty a usmíření“. Savimbi vznesl požadavek, aby ve vládě byly zastoupeny i další opoziční strany. V květnu Savimbi vznesl další požadavky ohledně kontroly UNITA nad těžbou diamantů na severovýchodě Angoly. Po celý rok 1996 probíhalo dohadování o podrobnostech rozdělení postů v nové vládě, katastrofální situace v zemi nebyla v této atmosféře téměř vůbec řešena. 11. dubna 1997 se konečně Vláda národní jednoty a usmíření ujala své funkce, a to včetně zástupců UNITA. Savimbi, který odmítal stát se vicepresidentem, zaujal zvláštní post „vůdce opozice“. Přesto boje v zemi zcela neustávaly. V říjnu 1997 Rada bezpečnosti OSN uvalila sankce na UNITA.", "section_level": 1}, {"title": "Boje pokračují.", "content": "V neutěšené situaci se obě strany začaly vnitřně štěpit. Část UNITA s podporou ve venkovských oblastech přitom pokračoval v bojích. V MPLA se vytvořilo radikální křídlo válečných veteránů, které odmítalo relativně smířlivou dos Santosovu politiku. Sankce OSN uvalené na UNITA se ukázaly neúčinné. V druhé polovině roku 1999 dosáhla vládní vojska výrazných úspěchů a ovládla přes 90 % angolského území. Boje pokračovaly i v letech 2000 a 2001, krátkodobě se přesouvaly i na zambijské a namibijské území. Pozice UNITA byly stále oslabovány. Její přístup k diamantům byl omezován, zatímco vláda mohla financovat válku prodejem ropy. Koncem roku 2001 přešla angolská armáda na drastickou, avšak účinnou taktiku spálené země, kdy byli venkované násilně stěhováni do měst, což oslabovalo tradiční pozice UNITA v zemědělských oblastech. Počátkem roku 2002 se z konfliktu stal hon vládních sil na Savimbiho, který byl 22. února zabit. Savimbiho smrt přivodila další rozkol uvnitř UNITA, nicméně většina jejích sil souhlasila s příměřím, které vstoupilo v platnost 30. března 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Konečná mírová dohoda.", "content": "Definitivní mírová dohoda byla podepsána 4. dubna 2002. Z jednání byli vyloučeni téměř všichni zahraniční pozorovatelé, což bylo odrazem chladného postoje dos Santosovy vlády k mezinárodnímu společenství. Podle angolské vlády totiž především OSN, a také USA, Rusko a Portugalsko svým postojem umožnily znovuvyzbrojení UNITA poté, co měla být podle Lusackých dohod v roce 1995 odzbrojena. V červenci 2002 se UNITA opět sjednotila v čele s Paulem Gatem a proběhla její transformace do politické strany. Od srpna pak probíhala rychlá demobilizace sil UNITA, pouze 5000 mužů bylo integrováno do angolské armády. V červnu 2003 se novým předsedou UNITA stal Isaias Samakuva, dlouholetý zástupce UNITA v Londýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská válka v Angole, trvající téměř 27 let (1975–2002), bezprostředně souvisela s angolskou válkou za nezávislost, neboť jednotlivé znepřátelené strany již během osvobozeneckého boje spolu bojovaly o to, pod čí kontrolou získá Angola svoji nezávislost na Portugalsku. ", "tgt_summary": "La guerre civile angolaise est un conflit important qui frappe l'Angola entre 1975, date de l'indépendance du pays, et 2002. La guerre débute immédiatement après l'indépendance obtenue du Portugal. Avant cette date, l'Angola a déjà connu une guerre de décolonisation entre 1961 et 1974. La guerre civile qui s'ensuit est principalement une lutte entre les deux principaux mouvements de libération que sont le Mouvement populaire de libération de l'Angola (MPLA) et l'UNITA (Union nationale pour l'indépendance totale de l'Angola). Dans le même temps, cette guerre devient un champ de bataille de substitution dans le cadre de la guerre froide, un conflit de plus grande envergure qui oppose un bloc dirigé par les États-Unis et le bloc communiste mené par l'URSS, représenté sur le terrain par Cuba. ", "id": 1259316} {"src_title": "Listovní tajemství", "tgt_title": "Secret de la correspondance", "src_document": [{"title": "Úprava listovního tajemství v Listině základních práv a svobod.", "content": "Článek 13 Listiny uvádí: \"Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.\" Listovní tajemství se netýká pouze obsahu zásilek, ale také informací o odesilateli a adresátovi, místu a čase. Formulace \"jiným podobným zařízením\" myslí na technický vývoj, což zaručuje stejné právo na důvěrnost i u jiné soukromé distanční komunikace (e-mail, telefon, pager atd.). To ovšem neplatí v případě sociálních sítí či homepages, kdy uživatel od počátku ví, že vstupuje do veřejného prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení listovního tajemství.", "content": "Listovní tajemství patří mezi základní lidská práva relativní a jako takové může být na základě zákona v míře nezbytně nutné omezeno, a to pouze v případě kolize s lidskými právy jiného nebo s ústavním pořádkem. Podmínkou pro omezení základních lidských práv a svobod je dodržení principu proporcionality (tzn. prostředky zvolené pro omezení musí být vhodné k dosažení stanoveného cíle, potřebné, bez nichž by nebylo možno cíle dosáhnout, a spravedlivě únosné, tedy vyrovnaný poměr omezení a přínosu ve prospěch veřejnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Důvody omezení listovního tajemství v trestním právu.", "content": "Nejvíce důvodů omezení tohoto práva najdeme v trestním právu (trestní zákoník i trestní řád). Zachovávat listovní tajemství jsou povinni všichni občané. Porušení listovního tajemství může založit odpovědnost za trestný čin \"porušení tajemství dopravovaných zpráv\" podle § 182 trestního zákoníku (dále jen TZ) nebo trestný čin \"porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí\" dle §183 TZ. V trestním právu procesním jsou instituty, které umožňují za splnění zákonných podmínek osobám činným v trestním řízení prolomit listovní tajemství. Průlom do ochrany listovního tajemství je možný v trestním řízení pomocí institutů \"zadržení a otevření zásilek, jejich záměna sledování\" dle § 86, 87, 87a a 87b a \"odposlech a záznam telekomunikačního provozu\" dle § 88 a 88a trestního řádu. Takový postup je možný pouze v odůvodněných případech, je-li to nutné k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, přičemž rozhodování o otevření zásilky či o její záměně je svěřeno do kompetence soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Některá další omezení listovního tajemství.", "content": "Další důvody k omezení listovního tajemství můžeme najít například v celním zákoně nebo v zákoně o poštovních službách. V celním zákoně se k omezení listovního tajemství vztahuje ustanovení hlavy páté, dílu druhého \"výkon celního dohledu a celní kontroly\", a to v případě vnitřní kontroly zásilek, existuje-li důvodné podezření na přepravu nelegálního obsahu nebo obsahu, u kterého hrozí krácení na daních. O kontrole musí být na obalu proveden řádný záznam. Zákon o poštovních službách řeší problematiku nedoručitelných zásilek. Provozovatel poštovní služby smí otevřít zásilky, které nelze doručit ani vrátit, v případě, že existuje důvodné podezření na nebezpečnost nebo nedovolenou povahu obsahu zásilky, je poškozena, dodání by mohlo zapříčinit škodu, případně že je to přímo uloženo provozovateli poštovní služby zvláštními předpisy (např. zákon na ochranu zvířat).", "section_level": 2}, {"title": "Listovní tajemství v pracovním právu.", "content": "Problematiku listovního tajemství v této oblasti řeší zákoník práce. Dle § 301 zaměstnanci, kteří používají počítač či telekomunikační zařízení v pracovní době k vyřizování emailů osobní povahy, porušují pracovní kázeň, protože řádně nevyužívají pracovní dobu, případně zařízení zaměstnavatele (počítač, telefon apod.). Ovšem zaměstnavatelé, kteří by takovou komunikaci kontrolovali, by porušili listovní tajemství. Zákoník práce vymezuje možnosti zaměstnavatele v § 316 odst. 1: \"Zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.\" Zaměstnavatel podle tohoto paragrafu sice nesmí bezdůvodně narušovat zaměstnancovo soukromí sledováním, odposlechy nebo kontrolou korespondence, ale přiměřenou kontrolu provádět může. O přiměřené kontrole v § 316 zákoník práce říká, že má-li zaměstnavatel závažný důvod, může k prověřování dojít, za podmínky, že zaměstnance informuje o rozsahu a způsobu kontroly. Ustanovení § 316 zahrnuje jak možnost kontroly soukromé elektronické pošty zaměstnance, tak i oprávnění zaměstnavatele kontrolovat využívání služebního počítače k surfování a vyhledávání různých stránek. Co se týče surfování na zařízení zaměstnavatele v pracovní době, je zaměstnavatel oprávněn provádět takové kontroly bez omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie listovního tajemství.", "content": "Listovní tajemství zaručované není v ústavním pořádku v českých zemích novinkou. Listovní tajemství zaručovala už prvorepubliková ústava: \"Tajemství listovní je zaručeno. Podrobnosti upravuje zákon.\" Také ústava ze dne 9. května 1948 (Ústava Československé republiky) uváděla: \"Nikdo nesmí porušovat tajemství uzavřených listů ani jiných písemností, ať chovaných v soukromí, ať zasílaných poštou nebo jiným dopravním prostředkem, leč v případech zákonem stanovených a způsobem podle zákona upraveným. Obdobně je chráněno tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením.\" A dokonce i následující socialistická ústava, ústavní zákon č. 100/1960 Sb. ze dne 11. července listovní tajemství respektovala: \"Nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svoboda pobytu jsou zaručeny.\" Navzdory tomu, že pojem listovní tajemství byl v ústavách zakotven, bylo toto právo v dobách totality nezákonně porušováno. Dle někdejšího ředitele Poštovního muzea Praha, PhDr. Jana Galušky, čerpajícího z pramenů poštovního muzea, bylo na počátku 50. let přes sedm set tisíc prověřených zásilek a po podpisu Charty 77 dokonce přes sedm desítek milionů zásilek zkontrolovaných agenty StB.", "section_level": 1}, {"title": "Listovní tajemství v mezinárodním právu.", "content": "Stejně jako v ČR i v Evropě má listovní tajemství dlouhou tradici. Patrně poprvé se vyskytuje již v belgické ústavě z roku 1831. Toto právo je v legislativě zakotveno kvůli významné roli práva na soukromí. V Evropě zaštiťují základní lidská práva dva dokumenty. Prvním je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen EÚPL), kde spadá listovní tajemství pod čl. 8 \"právo na respektování rodinného a soukromého života\" a soudní ochranu v rámci EÚLP poskytuje Evropský soud pro lidská práva. Druhým je Listina základních práv Evropské unie (dále jen LZPEU), v čl. 7 \"respektování soukromého a rodinného života\". Ochranu v rámci LZPEU poskytuje Soudní dvůr Evropské unie. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vydaného 12. ledna 2016 v otázce monitorování soukromé komunikace zaměstnance ze strany jeho zaměstnavatele plyne, že pokud zaměstnavatel zakáže používat internetové připojení na pracovním zařízení pro soukromé účely, má právo kontrolovat, je-li tento zákaz dodržován, aniž by tím došlo k porušení práva zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listovní tajemství je jedno ze základních lidských práv a svobod přiznaných v České republice Listinou základních práv a svobod. Člověk je má ze samé podstaty toho, že je lidskou bytostí. Jako takové je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.", "tgt_summary": "Le secret de la correspondance est un droit au maintien du caractère privé et secret des correspondances. Il s'applique aux correspondances dont l'expéditeur pouvait attendre qu'elles bénéficient d'un minimum de confidentialité. En général, il s'applique aux courriers postaux et aux courriers électroniques. Une correspondance est en général définie comme toute relation par écrit entre deux personnes identifiables, qu’il s’agisse de lettres, de messages ou de plis ouverts ou fermés. ", "id": 2016739} {"src_title": "Martin Jiránek", "tgt_title": "Martin Jiránek", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Na začátku své kariéry hrál za české kluby Bohemians 1905, Tatran Poštorná a Slovan Liberec, odkud v lednu 2001 přestoupil do druholigového italského mužstva Reggina Calcio. Jeho posledním zápasem v české nejvyšší lize před odchodem do ciziny bylo střetnutí 16. října 2000 proti Baníku Ostrava.", "section_level": 1}, {"title": "Reggina Calcio.", "content": "Během svého působení v Reggině vybojoval s týmem postup do Serie A v sezóně 2001/02.", "section_level": 2}, {"title": "Spartak Moskva.", "content": "Ruský FK Spartak Moskva získal v roce 2004 českého hráče za 4,7 milionu £ z italské Regginy. Jiránek debutoval v zápase proti Lokomotivu Moskva. Ve Spartaku odehrál 6 let v základní sestavě, v sezóně 2009/2010 byl kapitánem týmu. Jeho výborné výkony neunikly pozornosti velkých evropských klubů jako Liverpool FC, Juventus FC, FC Bayern Mnichov a Tottenham Hotspur FC.", "section_level": 2}, {"title": "Birmingham City.", "content": "31. srpna 2010 přestoupil do klubu z anglické Premier League Birmingham City, podepsal jednoroční smlouvu. V anglickém klubu debutoval v zápase ligového poháru proti Milton Keynes Dons, v němž Birmingham zvítězil 3:1. Poté, co se v prvním zápase semifinále ligového poháru proti West Ham United FC zranil Scott Dann, Martin Jiránek se stal členem základní sestavy. To platilo i ve finálovém zápase ligového poháru ve Wembley proti favorizovanému Arsenalu, který Birmingham City vyhrál 2:1. Zranění prstu jej vyřadilo ze hry před koncem sezóny a po jejím skončení (poté, co Birmingham City sestoupil z Premier League) Jiránek nepodepsal prodloužení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Terek Groznyj.", "content": "V červenci 2011 podepsal Jiránek dvouletý kontrakt s ruským klubem Terek Groznyj. V 10. ligovém kole 29. září 2012 proti domácímu mužstvu FK Kubáň Krasnodar se trefil do brány soupeře nádherným gólem z místa nedaleko středového kruhu. V 35. minutě utkání tak vyrovnal na 1:1, jeho gól však body nepřinesl, Terek nakonec prohrál 1:2. V červenci 2013 se s týmem rozloučil poté, co mu skončila smlouva. Celkem za ruský celek odehrál 51 soutěžních zápasů (47 ligových), ve kterých dal jednu branku.", "section_level": 2}, {"title": "Tom Tomsk.", "content": "Od roku 2013 do léta 2016 působil v jiném ruském klubu FK Tom Tomsk, kde plnil roli kapitána týmu. V sezóně 2015/16 pomohl Tomsku k postupu do ruské nejvyšší ligy.", "section_level": 2}, {"title": "1. FK Příbram.", "content": "V srpnu 2016 se vrátil po 16 letech do české ligy, podepsal smlouvu s klubem 1. FK Příbram. Měl nahradit stopera Tomáše Zápotočného, který odešel do druholigového Baníku Ostrava. Za Příbram odehrál v sezóně 2016/17 21 ligových zápasů a vstřelil jednu branku. Se spoluhráči nedokázal odvrátit sestup Příbrami do druhé české ligy.", "section_level": 2}, {"title": "FK Dukla Praha.", "content": "V červenci 2017 přestoupil do Dukly Praha, kde podepsal roční smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U21.", "content": "Martin Jiránek odehrál za českou reprezentaci do 21 let celkem 20 zápasů s bilancí 14 výher, 4 remízy a 2 prohry, přičemž vstřelil 4 góly. Ve všech 4 zápasech, ve kterých skóroval český národní tým zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2002.", "content": "Zúčastnil se i mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku, kde česká reprezentační jedenadvacítka vyhrála svůj premiérový titul, když ve finále porazila Francii na pokutové kopy. První dva celky ze základních skupin postupovaly do semifinále. V prvním zápase základní skupiny B 16. května prohrála česká reprezentace s Francií (prohra 0:2), trenér Miroslav Beránek nechal hrát Jiránka odehrát celé utkání. 19. května následoval zápas s Belgií, Jiránek odehrál opět celý zápas a v 19. minutě vstřelil jediný a rozhodující gól. Do posledního zápasu skupiny proti Řecku nezasáhl, zápas dospěl k remíze 1:1. V semifinále 25. května narazilo české mládežnické družstvo na tým Itálie, který porazilo zlatým gólem na 3:2 Michala Pospíšila v 9. minutě prodloužení. Martin Jiránek odehrál celý zápas. Ve finále 28. května se ČR opět střetla se svým soupeřem ze základní skupiny Francií. Tentokrát gól v řádné hrací době ani v prodloužení nepadl a musely rozhodnout pokutové kopy. V nich exceloval Petr Čech, jenž zlikvidoval 3 ze 4 pokusů soupeře a český tým slavil svůj první titul. Jiránka střídal již ve 33. minutě Radoslav Kováč. Zároveň to bylo poslední Jiránkovo vystoupení za reprezentační tým do 21 let. Za českou seniorskou reprezentaci odehrál Jiránek celkem 31 zápasů s bilancí 21 výher, 5 remíz a 5 proher, gól nevstřelil.", "section_level": 3}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku byl český tým nalosován do poměrně těžké skupiny s Německem, Nizozemskem a Lotyšskem. V prvním utkání 15. června 2004 proti Lotyšsku prohrávalo české mužstvo po gólu Mārise Verpakovskise 0:1, když se v 73. minutě u postranní čáry uvolnil Karel Poborský, přelstil dva lotyšské hráče a nasměroval do pokutového území centr, který lotyšský brankář Aleksandrs Koļinko vyboxoval pouze k Milanu Barošovi, jenž ho po zpracování napálil do sítě. Marek Heinz pak zajistil pro české barvy v 85. minutě vítězství 2:1. Martin Jiránek střídal v 87. minutě střelce prvního gólu Baroše, v té době bylo potřeba vyztužit obranu a udržet výsledek. Druhý zápas nastoupila česká reprezentace 19. června 2004 na stadionu v Aveiru proti Nizozemsku. V památném utkání prohrávala v 19. minutě 0:2, ale dokázala otočit na 3:2 a jako jediná si zajistit postup do čtvrtfinále již ve druhém kole (napomohly tomu remízové zápasy ostatních soupeřů ve skupině), navíc z prvního místa. Martin Jiránek odehrál celé utkání. V posledním vystoupení českého celku v základní skupině si trenér Karel Brückner mohl dovolit 9 změn v sestavě, ale Jiránek v základní sestavě nechyběl. Český tým porazil Německo 2:1 a vyhrál skupinu s plným počtem bodů (9). Ve čtvrtfinále 27. června 2004 narazilo národní mužstvo na Dánsko, celek vyznávající rovněž ofenzivní hru. Deset minut před poločasem se Martin Jiránek zranil a do dalšího dění na šampionátu již nezasáhl. V zápase byl vystřídán Zdeňkem Grygerou, české mužstvo porazilo svého skandinávského soupeře přesvědčivě 3:0 a skončilo na šampionátu společně s Nizozemskem na 3. místě.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Martina Jiránka v české reprezentaci do 21 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Martin Jiránek (* 25. května 1979 Praha, Československo) je český fotbalový obránce a bývalý reprezentant, od července 2017 hráč klubu FK Dukla Praha. Na klubové úrovni působil mimo ČR v Itálii, Rusku a Anglii. Mistr Evropy hráčů do 21 let z roku 2002.", "tgt_summary": "Martin Jiránek, né le 25 mai 1979 à Prague, est un footballeur international tchèque. Il joue au poste de défenseur au Dukla Prague.", "id": 1509298} {"src_title": "Parthská říše", "tgt_title": "Empire parthe", "src_document": [{"title": "Poloha satrapie Parthie.", "content": "Státní útvar, založený dynastií Arsakovců, vznikl na území, které původně náleželo Médii a po dobytí perským králem Kýrem II. Velikým dostalo perský název Parthava. Po porážce krále Dareia III. Alexandrem Velikým (Makedonským), Parthava (řecky Partaie) se stala součástí Alexandrovy říše. Po jeho smrti v roce 323 př. n. l., Parthie připadla králi Seleukovi I. Nikátorovi (311-281 př. n. l.) a jeho synovi Antiochovi I. Sotérovi (281-261 př. n. l.). Antiochos I. byl od roku 295 př. n. l. místodržícím pro východní oblasti seleukovské říše. Parthie ležela v severních a západních částech moderní íránské provincie Khorásán. Území bylo na severu ohraničeno pohořím Kopet Dágh (na hranici s moderním Turkmenistánem), na jihu od Parthie se rozprostíraly pouštní oblast Dašt-e Kavir a pohoří Bínálúd. Parthie sousedila se seleukovskými satrapiemi Hyrkánií (na severozápadě), Médií (na jihozápadě), Margianou a Árií (na východě). Na západě se nacházela tzv. Kaspická brána, legendární bariera, která měla ochránit proti výpadům kmenů ze severu, pravděpodobně vybudována Alexandrem Velikým. Jen málo oblastí na území Parthie byly vhodné pro zemědělství, převažovaly stepi a lesy.", "section_level": 1}, {"title": "Severoíránský kmen Parnů.", "content": "Kmen Parnů, který v roce 247 nebo 238 př. n. l. dobyl seleukovskou satrapii Parthii, patřil k severoíránským kmenům Skythů. Přes různá pojmenování (Číňané jim říkali Jüe-č ́, Indové Šakové, Peršani Sakové, Řekové rozlišovali Skythy, Sarmaty a Massagety), severoíránské kmeny si byly velmi blízké jazykově i kulturně a proto je bylo možné označit všechny za Skythy. K Massagetům patřil i kmen Parnů s náčelníkem Ardaširem (řecky Arsakem). Massageti žili v oblastech východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera, další kmeny Massagetů, tzv. saksko-massagetské, obývali deltu řeky Syrdarji. Oblasti severně od Kaspického moře a Aralského jezera, v moderním Kazachstánu, obývali Sarmati. Dále na východ v pohoří Tchien-šan ležela sídla Saků. Kmeny Jüe-č ́ sídlili ještě na počátku 2. st. př. n. l. v oblasti Sin-tängu (Čínského nebo též Východního Turkestánu) a na území čínské provincie Kan-su (v čínských pramenech nazýváno Jüe-č ́). Skythové sami si říkali Skoloti ze severoíránského slova \"iškuzi\", což znamenalo střelci, lučištníci. Massagety popisovali Hérodotos, Strabón a Ktésias: vynikali ve vojenském umění. Dokázali přesně střílet z luku za jízdy na koních, dokonce i směrem dozadu. Jezdci chránili sebe i koně šupinkovým nebo později kroužkovým pancířem z bronzových, posléze ze železných destiček (římští legionáři v čele s Marcem Liciniem Crassem viděli poprvé takové pancíře při bitvě s Parthy u Karrh v roce 54 př. n. l.). Massagetské ženy se účastnily bojů spolu s muži (také mohly mít vysoké postavení, např. královny Tomyris a Sparetra). Úmění boje Massagetů bylo založeno na nenadálém zvratu událostí: zpočátku zaútočila lehká jízda a vyčerpala protivníka (masivním zasýpáváním šípy na velkou vzdálenost), následoval čelní útok těžké jízdy s cílem rozbít formaci nepřítele. Pokud první útok nevyšel, následoval předstíraný útěk. Když se nepřítel nechal vylákat k pronásledování, byly jeho jednotlivé oddíly obklíčeny, postupně rozstříleny a nakonec doraženy těžkou jízdou. Těžká jízda byla tvořena z tzv. \"katafraktů\", tj. z obrněných jezdců na obrovitých obrněných koních ve větších útvarech. Hlavní zbraní \"katafraktů\" byla jezdecká kopí, dlouhá až 4,5 m. Ta byla provazem přichycena ke koňské šiji, aby se umocnil náraz. Jezdec kopí držel oběma rukama. Pomocnými zbraněmi byly luk a meč. Pozdější nejvyšší šlechta (příslušníci 240 aristokratických rodů) nastupovala do bitvy jako těžká kavalerie, podporována rychlou lehkou jízdou nižší šlechty, ozbrojenou silnými luky. Už perský král Kýros II. Veliký bojoval s kočovními Massagety. V době krále Dareia saksko-massagetská jízda i pěchota sloužila v perské armádě za řecko-perských válek a účastnila se bitev u Marathónu, Thermopyl a Platají. Také Alexandr Makedonský opakovaně bojoval s válečníky severoíránských kmenů, nechal popsat způsob jejich boje a později je začlenil jako těžkou jízdu do svého vojska.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik parthského království.", "content": "Kolem poloviny 3 st. př. n. l. Seleukovci byli oslabeni konflikty s Ptolemaiovci a spory o trůn. V rozsáhlé seleukovské říši (od západní Anatólii po Východní Írán) se objevovaly decentralizační snahy a seleukovští místodržící měli tendenci se osamostatňovat a zakládat vlastní království. Po smrti krále Antiocha II. Thea (261-246 př. n. l.), satrapa Parthie a Hyrkánie, Andragoros, vyhlásil v roce 247 př. n. l. nezávislost a začal razit své vlastní mince. V témže roce nebo podle dalšího údaje v roce 238 př. n. l. do severní části Parthie, Astauene, vtrhl polonomádský kočovní kmen íránských Parnů (Arpanů) a postupně dobyl celou Parthii. Obyvatelé tu byli blízce příbuzní, obě skupiny (hovořící íránsky) brzy splynuly. Pod vedením svého vůdce Aršaka (řecky Arsaka) dobyli v roce 235 př. n. l. seleukovskou provincii Hyrkánii, ležící u jižního pobřeží Kaspického moře s městem Zadrakarta (řecky Syrinx, moderníSari v severním Íránu). Hyrkánie po mnoha revoltách a za pomocí římské říše získala nezávislost až v době římského císaře Antonina Pia (138-161 n. l.). Arsakés I. (247/238 -217/212 př. n. l.) odvozoval svůj původ od Achaimenovců, považoval se za dědice perské říše a nechal se korunovat v městě Assak v Astauene. Vybral si za hlavní město Hecatompolys (řecky Ekatómpulos, mod. Shahr-e Qumis v západním Khórasánu). Strabón, Plinius a Ptolemaios popisovali toto město, ve kterém se zastavil Alexandr Veliký v roce 330 př. n. l. na svém tažení Asií. Za Seleukovců tam strážila vojenská posádka. Arsakés I. reorganizoval armádu, stavěl pevnosti a zakládal města. Od roku 256/250 př. n. l. Parthie sousedila s nezávislým řecko-baktrijským královstvím. Král Diodotos I. (256/250-239/230 př. n. l.) podnikal neuspěšné pokusy o podmanění území Parthie. Jeho syn, Diodotos II. (230/228-223 př. n. l.) naopak uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem. Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát vůči západním seleukovským satrapiím v Íránu. Král Seleukos II. Kallinikos (246-226 př. n. l.) v letech 230-228 př. n. l. podnikl vojenské tažení proti Parthům. Arsakés I. v počáteční fázi utrpěl porážku a uprchl k Massagetům, avšak po krátké době a s jejich pomocí, dobyl ztracená území. Král Seleukos II. musel přerušit tažení kvůli válce, kterou proti němu rozpoutal jeho nevlastní bratr Antiochos Hiérakos. Syn Seleuka II., Antiochos III. Veliký (223-187 př. n. l.) podnikl vojenské tažení v letech 212-204/205 př. n. l. a svedl v roce 209 př. n. l. úspěšné boje v Hyrkánii (obléhl a dobyl města Zadrakarta a Tambrax) a v Parthii (rozbořil město Hecatmpolys). Parthský král Arsakés II. (217-191 př. n. l.) musel uznat seleukovskou moc a poté byl ponechán ve svém úřadě jako vazalský král. V roce 190 př. n. l., poté co seleukovský král Antiochos III. Veliký byl poražen u Magnesie Římany, parthský satrapa Andragorás využil slabosti ústřední moci v Antiochii a osamostatnil se. Krátkou samostatnost Parthie ukončil vpád Parnů, národa spřízněného s Parthy, jehož příslušníci kočovali severovýchodně od hranic Parthie. Parnové vedení náčelníkem Arsakem ovládli postupně celé území Parthů, přešli zde k usedlému způsobu života a velmi rychle splynuli s místní populací – již ke konci 3. století př. n. l. je vládnoucí parnský rod Arsakovců označován jako parthský.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Parthské říše.", "content": "Parthská říše přetrvala od 3. století př. n. l. do 3.století nového letopočtu. Hlavním zdrojem informací o parthských králích byly nálezy stříbrných a bronzových mincí. Licní strana mincí nesla zprava zobrazovaný portrét krále s odznaky moci a nápis titulu. V období od roku 140 př. n. l. do 1. století nového letopočtu nápisy byly pouze v řečtině, poté řecké nápisy začaly být stylizovány nebo nečitelné a mince nesly nápis Arsaces. Předchůdci krále Mithridata I. byli na mincích zobrazováni s perskou tiárou, s přílbou (král Arsakés I.), s okázalým diadémem, nebo s přílbou i diadémem zároveň. Král králů Mithridates I. (171- 139/138 př. n. l. ) se nechal zobrazit prostovlasý s páskou, kterou Alexandr Veliký povýšil na královský symbol. Helénistický vzhled krále byl v kontrastu s dlouhou bradou v íránském stylu. Na jeho mincích byl zprvu nápis \"Philhellen\" a ke konci kralování se objevil nápis v řečtině \"Velký král Arsakés\". Králové Parthské říše razili mince v městě Ekbataně v Médii (v moderním severním Íránu), v městě Hekatompylu (v moderním západním Íránu), v městě Seleukei na Tigridu (v moderním Iráku) a v micovně města s názvem Mithridatkirt/ Nisa (Ashgabat v moderním Turkmenistánu). Poddaná poloautonomní království, včetně Kavkázské Ibérie (gruzínského království Kartli), Arménie, Atropatené (Médie Atropatené nacházející se na území moderního Ázerbájdžánu), Gordia (Gordyone, jehož teritorium leželo v moderní provincii Ankara v Turecku), Adiabene (v moderním regionu Ázerbájdžánu v Iráku), Edessy na Eufratu (království Osrhoene), Hatry (el-Hadr v moderním severním Iráku západně od Mosulu), Characene/Mesene (v oblasti Perského zálivu), Elamu (v provinciích Kuzestanu a Ílamu jihozápadního Íránu) a Persie (Fars v jižním Íránu) měla právo razit vlastní mince vzhledem odlišné od královské ražby z říšských mincoven (např. s portréty králů). Vláda v Parthské říši byla obzlášt ́decentralizována v 1. století nového letopočtu: vládli dynastie i aristokraté s velkými privilegiemi na svém vlastním území a měli svá vlastní vojska, která mohla být nabídnuta králi v případě potřebí (např. generál Surena). Parthská říše neměla stálou armádu, během krizí Parthové dokázali rychle zorganizovat jezdecké vojsko. Králi a aristokratům byla přidělena ozbrojená stráž. Aristokracie ovlivňovala výběr Arsakovských králů na trůn anebo jejich sesazení z trůnu. Někteří aristokraté působili jako rádce krále a zároveň vykonávali kněžský úřad ve svatostánku. Vládnoucí aristokracie s dědičnými tituly byla stupňovitě rozvrstvena do troje odlišných hierarchií: do nejvyšší byli řazeni regionální králové přímo podřízeni Králi králů, do druhé nejvyšší - příbuzní Krále králů, kteří uzavřeli sňatky s příslušníky královské dynastie a do nejnižší - vládcové lokálních kmenů, rodů a malých teritorií. V Parthii nebyla otázka nástupnictví nijak uzákoněna, mnohdy vládli dva králové zároveň a to v případě, že se šlechta nedohodla na nástupci trůnu a Rada mágů vybrala dva prince z nejvýše postavených rodin. Časté občanské války mezi parthskými uchazeči o trůn byly ve svém důsledku mnohém nebezpečnější pro stabilitu říše nežli cizí invaze. Řím využíval dynastické rozepře a stále zasahoval do problémů o parthský trůn až do roku 100 nového letopočtu, např. římský císař Octavianus-Augustus v době kralování Fraata IV. (37/36 - 20 př. n. l.) prosazoval jeho bratra Tiridata na parthský trůn, a když neúspěl, pomohl mu na arménský trůn. Později, Fraatovy synové museli být posláni do Říma na výchovu jako rukojmí a po svém návratu se ujmout vlády v Parthii, avšak parthská aristokracie je brzy sesadila kvůli jejich prořímské orientace. Od doby parthského krále Priapatia (190-179 př. n. l.) Arsakovci vládli jako nezávislá dynastie v multikulturní a polyetnické říši, např. mluvilo se tu východoíránsky, persky (tzv. Pahlavi), sogdiansky, baktrijsky, babylónsky, řecky, arménsky, aramejsky aj. V těchto jazycích byly nalezeny nápisy na \"ostrace\" (v Nise/moderním Ashgabátu v Turkmenistánu a v Hekatompylu/moderním městě Shar-e Qumis v západním Khorásánu v Íránu), dále nápisy na papyru a pergamenu (v západním Íránu v lokalitě Avroman a v městě Dura-Europos na Eufratu) a skalní nápisy. Kralování Fraata I. (175-171 př. n. l.) bylo krátké, po něm přišel Král králů, který bývá považován za zakladatele Parthské říše. Mithridates I. Arsakés VI. (171-139/138 př. n. l.) ovládl seleukovské provincie v Íránu: Persii (moderní Fars v jižním Íránu), Médii s městem Ekbatanou (v moderním severozápadním Íránu) a království Elam (Susianu/Anshan), které se táhlo podél pohoří Zagros na východě až do Perského zálivu v jihozápadním Íránu se starověkým městem Súsou (jinými názvy Shushan a moderní Shush). Mithridates I. anektoval v době vlády řecko-baktrijského krále Eukratida I. (asi 175/170-145 př. n. l.) dvě provincie jeho království: Margianu, jejiž obchodní město Antiocheia Margiané (Merv/ moderní město Mary v Turkmenistánu) leželo na Hedvábné stezce a Árii/Areiu s městem Areiónem/moderním Herátem v západním Afghánistánu. Po odchodu Řeko-Baktrijců z území jejich království asi v roce 130 př. n. l., král Mithridates I. připojil Baktrii (v moderním severním Afghánistánu) ke své říši. Další expanze Mithridata I. byly namířeny do Mezopotámie, Anatolie a Levanty, všechna tato území byla podmaněna až na město Tyros. (Mezopotámie v antice byl historický region v západní Asii mezi říčním systémem Eufrat - Tigris, v moderní době je rozšířený o nížinnou část v okolí obou řek, ohraničenou úpatími íránských a východoanatolských hor, Perským zálivem a pouštěmi Sýrie a Arábie.) Asi do roku 145 př. n. l., Mithridates I. dobyl Babylónii a nechal se prohlásit babylónským králem. Krátce na to se musel stáhnout se svým vojskem do Hyrkánie, aby bránil severovýchodní hranici parthské říše proti Sakům, kteří byli zatlačováni na západ ze své domoviny kmeny Jüe-č ́a prošli Baktrií. Král Mithridates I. také poskytl větší autonomii Persii ve snaze nastolení zdravějších vztahů. V době návratu krále Mithridata I. do Hyrkánie v roce 141 př. n. l., se osamostatnilo parthské polonezávislé království Characene/Mesene, jehož přístav Charax Spasinou na Tigridu (moderní město Basra v jižním Iráku u perského zálivu) byl důležitý pro obchod Mezopotámie s Indií, také umožňoval plavbu k měst Súse. Přístav byl založen Alexandrem Velikým, Antiochos III. Veliký (222-187 př. n. l.) jej nechal znovu vybudovat po ničivé záplavě. Charax Spasinou byl také místem lovců perel. Království Characené se už nevrátilo pod parthskou nadvládou. Obyvatelé města Palmýry (moderního Tadmoru v severní Sýrii) tu měli stálou obchodní stanici. Království Palmýra leželo na křižovatce karavanních cest na rozhrání Sýrské a Arábské pouště v oáze jménem Efqa, 230km severovýchodně od Damášku. Characené bylo zapojeno do dálkového obchodu sýrské oázy Palmýry, která byla podporována Římem od 1. století nového letopočtu. Sýrie, Characené a Parthie udržovaly obchodní kontakty s Arábií, sKušánskou říší (ve východním Íránu a severozápadní Indii) a Čínou. V roce 140 př. n. l. parthské državy v Mezopotámii byly napadeny seleukovským králem Démétriem II. Nikatórem (145-140 př. n. l.), který si hlavně přišel vyřídit účty s uzurpátorem svého království v sýrském městě Antioch, Diodotem Tryphonem. Parthské vojsko mladého krále porazilo zajalo a věznilo v Hyrkánii. Později král Mithridates I. jej omilostnil a oženil se svou dcerou Rhodogunou. Jeho bratr Antiochos VII. Sidetes (138-129 př. n. l.) započal válečné tažení pro znovudobytí Mezopotámie, porazil parthského krále Fraata II. (139/138-128 př. n. l.), nástupce Mithridata I., v oblasti velký Zab a dobyl Babylónii a Súsu. Když postupoval do Médie, Parthové žádali o mír, on však odmítl. Antiochos VII. Sidetes zaplatil velký tribut za osvobození Démétria II. Nikatóra, který poté byl poslan do Sýrie. Při povstání obyvatelstva Médie v roce 129 př. n. l. proti seleukovskému králi, Antiochos VII. Sidetes byl zabit. Mithridates I. v roce 142 př. n. l. přijal starodávný titul Achaimenovců \"Velký král\" (Král králů, Šáhan-šah). Královské residence byly zřízeny v Seleukei na Tigridu, Ekbataně, Ktésifónu a v Mithridatkirtu. Město Seleukeia leželo na západním břehu Tigridu (v moderním Iráku) a bývalo prvním hlavním městem diadocha Seleuka I. Nikatóra a Mithridates I. ho dobyl v roce 141 př. n. l. Seleukeia byly v období 3. a 2. století př. n. l. srovnatelná s městem Alexandrií v Egyptě. Velikostí populace v parthské době se řádila za Římem, Alexandrií v Egyptě a seleukovským královstvím jménem Antioch na řece Orontu v Sýrii (moderní Antakya v Turecku). Roku 117 nového letopočtu byla Seleukeia spálena na popel římským imperátorem Traianem (98-117) během jeho tažení Mezopotámií. Císař Hadrianus roku 116 město znovuvybudoval v parthském stylu podle historické íránské architektury. Mithridates I. založil nové město Ktésifón na východním břehu Tigridu (v oblasti Madina al-'Atiqa, 32km jihovýchodně od Baghdadu v moderním Iráku) naproti městu Seleukei na protilehlém břehu Tigridu. Město Ktésifón se stalo administrativním a komerčním centrem říše, též tu probíhaly korunovace parthských velkokrálů. Svojí rozlohou Ktésifón byl dvakrát větší než Řím. Ktésifón byl celkem pětkrát vypleněn Římany během římsko-parthských válek v různých dobách v novém letopočtu: mezi 116-297, jen v 2. století byl dobyt třikrát. Římský imperátor Traián při svém tažení do Parthie v roce 116 nechal město spálit na popel, císař Hadrianus v roce 117 nechal město postavit (v rámci mírové dohody). Mithridates I. rozšířil starodávné posvátné město Nisu (lokace: blízko moderní vesnice Bagir, 18 km od Ašchabadu v Turkmenistánu), kde byly uloženy v hrobkách ostatky parthských předků, o rozsáhlou nově zbudovanou representativní čtvrt a přejmenoval město na Mithridatkirt. Parthové přijali kulturní tradice ze všech středisek dávné civilizace, nacházející se na obrovském území parthské říše: řeckých, mezopotámských a perských. Specifickým projevem v parthské architektuře byla jen čtvercová stavba \"iwan\" zaklenuta velkou klenbou a se širokým vchodem v průčelí. Město Nisa neslo architektonické stopy řeckého vlivu, tak jako ostatní města parthské říše, např. Hatra (al-Hadr, ležící západně od Mosulu a horního toku Tigridu v moderním severním Iráku) se v době, kdy se stala cílovou stanici karavan dopravující zboží přes pouště, proměnila z malého posvátného místa ve vzkvétající obchodní město. Král Fraates II., syn Mithridata I., padl při obraně severovýchodní hranice státu u řeky Óxu (moderní Amudarji) v boji proti kočovním kmenům Šaků (Saků, Skythů). I další král, Artabanus I. (128-123 př. n. l.) zahynul v boji s nomádskými Saky, kteří ustupovali před jüe-č ́skými kmeny.", "section_level": 2}, {"title": "Parthie ovládla Hedvábnou stezku.", "content": "Mithridates I. si podmanil sousední provincie řecko-baktrijského království za krále Eukratida I. (asi 175/170-145 př. n. l.). Přes území Margiany (v moderním Tirkménistánu) a Árií (v moderním západním Afghánistánu), Parthie navázala obchodní spojení s Čínou po dohodě s císařem Wu-ti (146-86 př. n. l.), jedním z největších čínských císařů starověké Číny a tvůrcem Hedvábné stezky. Dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 nového letopočtu) po roce 139 př. n. l. posílala do Parthie a Indie vyslance uzavírající obchod. Do Číny po Hedvábné stezce putovali například koně z Ferghány a Parthové, kromě jiného, dováželi \"serské železo\" (ocel). Číňan Čang Čchien v době dynastie Chan byl prvním čínským cestovatelem po Hedvábné stezce, který navázal kontakt se západním světem v letech 138-115 př. n. l. Tzv. nová Hedvábná stezka procházela obchodním městem Mervem (moderní město Mary), směřovala do Nisy, pak na jihozápad přes Hekatompylos do Apamea Ekbatan v Médii a do Seleukeie na Tigridu. Poslední stanici pod parthskou kontrolou byla Dura-Europos na Eufratu. Později, Parthská říše bohatla z obchodu na další větvi Hedvábné stezky přes Perský záliv a Mezopotámií až do velkých překladišt ́na půdě Římské říše. Přes parthské území se dostávalo zboží z Indie a Číny. Získy z obchodu pomáhaly udržovat silnou armádu.", "section_level": 3}, {"title": "Parthie se stala velmocí.", "content": "Za \"Krále králů\" Mithridata II. Arsaka VIII. (124/123 - 88/87 př. n. l.) Parthii náležela většina seleukovských držav. Seleukovcům patřila už jenom Sýrie a do poloviny 1. století př. n. l. si území seleukovské říše podrobily Řím, Parthie, maloasijské království Pontus a Arménie. Král Mithridates II. obsadil asi v roce 130 př. n. l. opuštěnou Baktrii (v moderní severním Afghánistánu) bývalého Řecko-baktrijského království.Mithridates II. svedl těžké boje se Saky, podřídil si je a vytvořil pro ně vazalský stát na jihovýchodu parthské říše (v moderním jižním Afghánistánu). Král Mithridates II. začlenil těžkou jízdu Saků do parthské armády, ta měla poté velký podíl na vítězstvích Parthů v Malé Asii a Zakavkazsku. Část Saků prošla územím Parthů do oblasti Drangiany (údolí řeky Hilmandu v Afghánistánu). Kmeny Saků se schromažd'ovali v Drangianě před svým následným stěhováním do západní Indie později tato oblast byla pojmenována Sakastán (sktr. Šakasthána), toho byl odvozen středověký název Sidžistán a moderní Seistán. Král Mithridates II. po ovládnutí celé Mezopotámie,pronikl na západ proti proudu Eufratu, zmocnil se města Dura-Europos ve východní části moderní Sýrie (v roce 113 př. n. l.), anektoval království Adiabene (v moderním regionu Ázerbájdžánu v Iráku, dobyl Gordyene /Gordium (v moderní provincii Ankary v Turecku) a království Edessu/Osrhoene na středním Eufratu a tím se dostal do přímého styku s římskou sférou vlivu. Postavení Parthie a Říma sílilo ve světě ve stejné době a t obou států často křížily na bitevním poli.", "section_level": 4}, {"title": "Parthie a Řím jsou spojenci.", "content": "Zpočátku Řím a Parthie měly společného nepřítele, arménského krále Tigrana Velikého (95-55 př. n. l.), původně vazala parthské říše. Ve válce proti Parthům se zmocnil Sýrii a Kilikii a zároveň byl spojencem maloasijského pontského krále Mithridata VI. Eupatora Pontského (120-63 př. n. l.) podnikajícího útoky na římskou provincii Asii. Asi v roce 92 př. n. l. římský vojevůdce (kilikijský propraetor) Lucius Cornelius Sulla a vyslanec krále Mithridata II, Orobazes, vedli diplomatické jednání v městě Ktésifón. Za krále Tigtana Velikého nezávislé Arménské království(tzv. Velká Arménie v oblasti Vanského jezera, jež zahrnovala i Araratské království) se načas stalo nejmocnějším státem na východ od Říma, ovládalo území od Středozemního moře ke Kaspickému moři a na severu téměř k Černému moři. Tigranus Veliký se bránil konfliktu s Římem, avšak po porážce pontského krále, jeho zetě, v roce 72 př. n. l. mu poskytl azyl. Roku 69 př. n. l. vojska římských vojevůdců Luculla a Gnaia Pompeia napadla Arménii a parthský král Fraates III. je podporoval. Arménie se stala římským klientem. Parthie a Řím si stanovili horní tok Eufratu jako hranici pro svoji zájmovou sféru a v roce 69 nebo 66 př. n. l. Parthie uzavřela dohodu se zástupci římské republiky Lucullem a Pompeiem. Řím měl ovládat oblast ležící na západ od Eufratu (Anatolii, Sýropalestinu, Egypt) a Parthská říše-území na východě (Mezopotámii, Írán a Střední Asii).", "section_level": 4}, {"title": "Římsko-parthské války.", "content": "Poté co skončily římské války s Mithridatem VI. Pontským, Arménie se stala římským vazalským královstvím. Pompeius zabral všechna území dobyta Arménií, včetně Sýrii, bývalé seleukovské provincie, kterou v roce 64 př. n. l. prohlásil za římskou provincii. Během pobytu na sýrském území, se Pompeios politicky zapletl do událostech probíhajících v Judei a zmocnilse vojensky Jeruzalému. Řím vyvíjel iniciativu jak obsadit v Arménii vazalského krále prořímského smyšlení. Parthové měli své kandidáty na arménský trůn z důvodu,že Arménie byla jejich bezprostřední soused v íránském podhůří Kavkazu (v 1. až 4. století nového letopočtu vládci Arménie pocházeli z vedlejší linie Arsakovců). Odpovědí na vpády římských vojsk na parthské území, bylo vměšování Parthů do římských vnitřních záležitostí, například stranili Pompeiovi proti Caesarovi, stali se spojenci Dáckého království když si ho Řím podroboval, Vologases V. (191-208) podporoval pretendenta Pescennia Nigra proti Septimiu Severu (193-211).", "section_level": 4}, {"title": "Porážka římských legií.", "content": "Za parthského krále Oroda I. (57-37/36 př. n. l.) proběhla v letech 54-53 př. n. l. první válka Parthie s Římem: správce Sýrie Marcus Licinius Crassus porušil dohodu z let 69-66 před n. l. a vpadl na parthské území v Mezopotámii. Jeho legie nebyly připraveny na boje v poušti proti parthské výzbroji a taktice. Crassus si neudržel slíbenou podporu vazalského arménského krále. U města Karrh (Carrhae, moderní Haran v jihovýchodním Turecku) bylo římské vojsko poraženo parthskými jezdci v čele s generálem Surenou. Parthové zabili Crassa a 30,000 mužů a zajali 10,000 legionařů. Gaius Iulius Caesar v roce 44 př. n. l. chystal odvětnou vojenskou výpravu do Parthie, ale byl zavražděn. Následně Parthové prosadili na arménský trůn příslušníka vedlejší větve Arsakovské dynastie. V letech 40-38 př. n. l. parthské vojsko uzavřelo spojenectví s římským vojevůdcem Quintem Labienem a pod vedením královského syna Oroda II.,prince Pacora, podniklo invazi do Sýropalestiny. Parthové překročili Eufrat, dobyli město Apameia, pronikli do Jeruzalému a dosadili tam svého vazalského krále. Při římském protiútoku vojska Makca Antonia (pod vedením generála Gaia Ventidia Bassa) parthské vojsko bylo v Taurském Gindaru poraženo, Labienus zahynul v roce 39 př. n. l. a Pacorus byl zabit v roce 38 př. n. l. Parthové byli zatlačeni za Eufrat. Marcus Antonius podnikl roku 36 př. n. l. vojenské tažení do Parthie pd severu přes království Médie Atropatené. Zatím co Římané neúspěšně obléhali pevnostní město Fraaspu, Parthové zničili jejich váleční materiál azásoby a tím způsobili velké ztráty na životech římských legionářů.Během návratu zahynulo hladem a zimou 35,000 legionářů z původních 100,000. Parthská jízda na ně neustále útočila. Druhý syn Oroda II., Fraates IV. (37/36-20 př. n. l.) požádal otce aby abdikoval a svěřil mi trůn. Král Fraates IV. musel čelit v letech 37-25 př. n. l. občanské válce a dynastické krizi. Augustus se osobně zdržoval od roku 22 př. n. l. v Sýrii s velkým vojskem, aby diplomaticky i vojensky dosáhl navrácení římských zajatců a vojenských odznaků římských legií z doby porážky Crassa a Marca Antonia. V roce 20 př. n. l. Fraates IV. uzavřel s Římem mírovou dohodu: eufratská hranice byla potvrzena, uznal římskou svrchovanost nad Arménií, která měla zůstat vazalským statem. Fraates IV. vydal zajatce a vojenské odznaky římských legií, ty později převzal císař Tiberius. Fraatovy čtyři synové byli posláni do Říma na vychování, avšak po svém návratu k vládnutí v Parthii nebyli přijati parthskou šlechtou.", "section_level": 4}, {"title": "Dohoda o Arménii.", "content": "V novém letopočtu, poté co Vologasés I. (Valgaš, Valarš) vládnoucí v letech 51-79 využil dynastické spory v Arménii a prosadil svého bratra Tiridata I. (53-100) za arménského krále, římské oddíly pod vedením generála Gnaea Domitia Corbula Arménii dobyly (58-60). Parthové při protiútoku některé římské jednotky zajali. Vyjednávači císaře Nerona a parthského krále Vologase I. uzavřeli v roce 63 v Rhandeji mírovou dohodu, podle které měli nastupovat na arménský trůn nezávislí králové z Arsakovské dynastie, ale jmenování kandidáta podléhalo schválení Říma. V Římě v roce 66 císař Nero předal bratru Vologase I., Tiridatovi I., královský diadém. Vologasés I. založil obchodní středisko Vologésias (blízko města Seleukeie), do kterého směřovalo zboží z Perského zálivu k Palmýře a římský územím. V parthské říši nastalo silné oživení ekonomiky. Po Vologasovi I. vládli dva krále zároveň.", "section_level": 4}, {"title": "Porážka Parthie od císaře Traiana.", "content": "Parthie za krále Pacora II. (78-105) a Artabana III. (80-90) se stala spojencem dáckého krále Decebala (79-106), kterého v roce 106 porazil císař Traianus (98-117). Parthský král Osroes (108-128/129) dosadil na arménský trůn svého kandidáta Parthamasiria. Císař Traianus neschválil tohoto kandidáta a v roce 113 si podrobil Arménii. Poté v roce 114 pokračoval s vojskem do Mezopotámie, v roce 116 dobyl Ktésifón a dorazil k dolnímu Tigridu. Vytvořil nové římské provincie Arménia, Mezopotámia a Assyria a dosadil na parthský trůn svého cháněnce. V té době vypukl velké povstání v severní Mezopotámii a v Egyptě a Traianus se musel vrátit (za pochodu v Kilikii zemřel. Po roce 117 císař Hadrianus se vzdal většiny Traianových výbojů, trval však na právu Říma dosazovat arménské krále. Následovalo pak 40 let míru. Od 1.století nového letopočtu Parthie měla nového expanzivního souseda na východě: Kušánskou říši. V roce 113 její vládce Kaniška (asi 100-126) anektoval část území Parthie. Král Kaniška také dobyl část tzv. Západního kraje Číny s centry Hedvábné stezky Kašgarem, Jarkendem a Chotanem, což se odrázilo na snížení parthského zisku z Hedvábné stezky.", "section_level": 4}, {"title": "Porážka Parthie od Marka Aurelia a Lucia Veria.", "content": "Parthský král Vologasés IV. (147-191) vpadl do Sýrie a také zasahoval v Arménii. Římský vojevůdce Avidius Cassius (za vlády spolucísařů Marka Aurelia a Lucia Veria v letech 161-166) obsadil Arménii, dobyl Seleukeiu a Ktésifón.Připojil severní Mezopotámii až po Dura-Europos k římské říši. Důsledkem toho bylo převzetí velkého podílu obchodu s hedvábím městy Palmýrou, Dura-Europou a Kušány.", "section_level": 4}, {"title": "Porážka Parthie od Septimia Severy.", "content": "Septimius severus (193-211) v roce 195 a poté v letech 197-198 vpadl do Parthské říše a ovládl celou Mezopotámii, dobyl a vypalil Ktésifón. Vologaisas V. byl nucen žádat o mír. Syn Septimia Severy, Caracalla (211-217) se chystal využit parthských sporů kolem trůnu krále Vologase VI. (208-218) a obnovit boje, ale byl zavražděn. Jeho nástupce-uzurpator Macrinus (217-218) byl u pevnosti Nisibis poražen a uzavřel pro Řím nevýhodný mír. V roce 220 se rozpadla říše čínské dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 nového letopočtu), omezilo to obchod na Hedvábné stezce a parthské finance.", "section_level": 4}, {"title": "Konec Parthské říše.", "content": "Počátkem 3. století nového letopočtu v parthské provincii Fárs perský velmož z dynastie Sásánovců svrhl arsakovského vazalského krále a prohlásil se králem. jeho syn, Ardašír, v letech 213-224 úspěšně válčil proti sousedním státům, ovládl Pársy (Persidy) a další íránské kraje. V roce 224 porazil parthské vojsko arsakovského krále Artabana IV. (216-224/226). Parthie zanikla a začala éra novoperské říše.", "section_level": 4}], "src_summary": "Parthská říše (persky شاهنشاهی پارت, v soudobé perštině اشکانیان, \"Aškāniān\" a \"İmparatoriya-Ashkâniân\"), resp. Parthské království (latinsky \"Regnum Parthorum\"), též Arsakovská říše (dle dynastie Arsakovců), byla starověkým státním útvarem s centrem v moderním Íránu. Existovala zhruba v letech 247 př. n. l. – 224 n. l. Zformoval ji Arsaka I., původně náčelník skythského etnika Parnů, velmocenského postavení na Předním východě však dosáhla až o sto let později, za Mithradata I. Historie parthské říše byla provázena neustálým vedením válek, především s Římany o Malou Asii, Kavkaz a moderní Blízký východ, ale také s kočovníky na východě. Potenciál říše se však postupně vyčerpal. Kolem roku 220 n. l. zahájil Peršan Ardašír I. z rodu Sásánovců povstání proti králi Artabanovi IV. a po několikaletých bojích převzal kontrolu nad Íránem. === Kromě Íránu zahrnovala parthská říše v době svého největšího rozmachu i většinu moderního Iráku a části Pákistánu, Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Saúdské Arábie. Hlavním městem byl původně Hekatompylos jihovýchodně od Kaspického moře, později Ktésifón na Tigridu.", "tgt_summary": "LEmpire parthe (247 av. J.-C. – 224 ap. J.-C.), également appelé Empire arsacide (en persan moderne : / \"šâhanšâhi-ye aškâni\"), est une importante puissance politique et culturelle iranienne dans la Perse antique. Arsace, chef des Parni, une tribu scythe d'Asie centrale, fonde définitivement l'Empire parthe au milieu du lorsqu'il conquiert la Parthie dans le Nord-Est de l'Iran, une satrapie (province) alors en rébellion contre l'Empire séleucide. Mithridate (171 – 138 av. J.-C.) agrandit l'Empire en prenant la Médie et la Mésopotamie aux Séleucides. À son apogée, l'Empire parthe s'étend des sources de l'Euphrate, dans ce qui est aujourd'hui le Sud-Est de la Turquie, jusqu'à l'Est de l'Iran. L'Empire, situé sur la route de la soie reliant l'Empire romain, dans le bassin méditerranéen, à l'Empire han, en Chine, devient un carrefour culturel et commercial. ", "id": 470514} {"src_title": "Progresivní rock", "tgt_title": "Rock progressif", "src_document": [{"title": "Typické znaky.", "content": "Alba nahrávaná umělci a skupinami hrajícími progresivní rock měla často charakter koncepčních alb, kde byly všechny skladby po stylistické, hudební i textové stránce podřízeny nějaké hlavní myšlence. Skladby mohly být epické básnické povídky (Thick as a Brick skupiny Jethro Tull), úvahy, týkající se různých aspektů života (The Dark Side of the Moon skupiny Pink Floyd či The Lamb Lies Down on Broadway od Genesis) nebo nábožensko-filozofické vize (Tales from Topographic Oceans skupiny Yes). Počátky progresivního rocku sahají do první poloviny 60. let, kdy muzikanti na obou stranách Atlantiku, rozčarovaní pop kulturou, zařazovali do svých vystoupení prvky hudebního divadla, happeningu, často provokovali publikum a přetvářeli koncerty na obyčejné skandály. Průlomovým bodem byl debut Franka Zappy a skupiny The Mothers of Invention, obsahující cyklus skladeb, které se zaměřily na texty s hlubšími myšlenkovými odkazy a stylisticky se odvolávaly na různé styly a hudební druhy, také používaly nejnovější skladatelské techniky, které dávaly některým skladbám uzavřený charakter. „Freak Out“ (1966) bylo též prvním albem v rockové historii, které vyšlo jako dvojalbum. K popularitě progresivního rocku přispělo i vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles. I když mělo určité znaky „progresivity“, nepatřilo úplně do této oblasti. Jeho význam spočíval v tom, že se jím inspirovali jiní umělci, přesvědčili posluchače, že experimentování má svůj význam a že populární hudba může vycházet z rokenrolového schématu. Zanedlouho se objevila první generace progressive-rockových skupin v čele s The Moody Blues, The Nice a Procol Harum ve Velké Británii, jakož i Iron Butterfly a The Velvet Underground v USA. Tyto skupiny tvořily progresivní rock v zárodku. Následující skupiny rozvíjely koncepci stylu a daly mu charakteristickou formu. S progresivním rockem, i když ne výlučně jen s tímto druhem, je spojena představa superskupiny. Superskupina je soubor složený z vybraných umělců, známých z členství v jiných skupinách nebo ze sólistů. Superskupiny vznikly jako výsledek vývojových personálních změn (Yes nebo Genesis) nebo se tvořily od základu a ihned byly obdařeny nálepkami superskupiny, jako to bylo v případě Emerson, Lake and Palmer — ELP. Vytvářely se superskupiny pro jeden hudební projekt, jako například GTR. Hranice progresivního rocku se posouvaly. Puristé uznávají v první polovině 70. let víc než deset skupin tohoto stylu, v čele s „Velkou šestkou“: ELP, Genesis, Jethro Tull, King Crimson, Pink Floyd a Yes. Patří k nim i: Supertramp, Deep Purple, Rush či Wishbone Ash. Situaci dodatečně komplikuje fakt, že mnoho skupin do tohoto žánru nepříslušejících ve své kariéře nahrálo progresivně rockové skladby, např. Led Zeppelin — Kashmir nebo album např. Jon Lord — \"Sarabande\", načež se vlilo do hlavního proudu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Progresivní rock (prog nebo prog rock) je styl rockové hudby pocházející z psychedelického rocku. Vznikl během 60. let a na vrcholu popularity byl v polovině 70. let. Zůstal v pozadí punkrockové vlny a vrátil se v podobě neoprogresivního rocku. ", "tgt_summary": "Le rock progressif, ou sous sa forme abrégée prog rock, est un sous-genre de la musique rock, qui a émergé au Royaume-Uni vers la fin de la décennie 1960, se développant progressivement en Europe, puis dans le monde entier, durant la décennie suivante. Tirant son origine du rock psychédélique, ce courant a pour particularité de conférer au rock une plus grande crédibilité artistique. Il se caractérise par l'éloignement du format de la musique populaire au profit de de techniques musicales et instrumentales plus associées aux musiques jazz et classique. ", "id": 891281} {"src_title": "Psychoterapie", "tgt_title": "Psychothérapie", "src_document": [{"title": "Rámec pro výkon psychoterapie.", "content": "V Česku není psychoterapie pozitivně legislativně ukotvena, její výkon tedy může být zdravotní či sociální službou anebo službou v oblasti školství. Může být také poskytována jako volná živnost. Proto Česká asociace pro psychoterapii coby profesní organizace psychoterapeutů v České republice vytváří obecné standardy pro vzdělávání a výkon psychoterapie. Nejpodrobněji je výkon psychoterapie definován v oblasti zdravotnictví, kde působí Česká psychoterapeutická společnost, která je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.", "section_level": 1}, {"title": "Etický kodex psychoterapie.", "content": "Mezi hlavními body kodexu jsou \"mlčenlivost\", \"definovaný rámec psychoterapie\" (finanční vyrovnání, pravdivost), \"zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem\" (emoční, finanční, sexuální...) a všestranná \"profesionalita\". I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.", "section_level": 1}, {"title": "Psychoterapeutické školy.", "content": "Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta.", "section_level": 1}, {"title": "Psychoanalýza.", "content": "Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Analyzoval také sny svých pacientů a starou mytologii, což byly oboje významné zdroje informací o lidském nevědomí. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20. století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů. Psychoanalýza někdy bývá označována jako 1. vídeňská škola psychoterapie.", "section_level": 2}, {"title": "Existenciální psychoterapie.", "content": "Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, Ronald David Laing, Emmy Van Deurzen. Ke konkrétním vyhraněným školám tohoto zaměření patří logoterapie či daseinsanalýza, ale i některé obory speciální, např. hagioterapie, přibližující se terapii pastorační.", "section_level": 2}, {"title": "Humanistická psychoterapie.", "content": "Vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká \"existenciální psychoterapii\". Carl Rogers založil \"na osobu zaměřenou psychoterapii\". Ústředními rysy tohoto směru jsou: \"akceptace\", \"empatie\" a \"aktivní naslouchání\" bez odsuzování klienta. Klient je veden k většímu \"sebeuplatnění\" – tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají \"Rogersovskou terapii\" pro její nenásilný přístup \"Mhmmterapie\". Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Erich Fromm, Otto Rank, Harry Stack Sullivan.", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní psychoterapie.", "content": "Rozlišuje se dále na směry: racionálně emoční psychoterapie,kognitivně sociální psychoterapie a KBT neboli kognitivní-behaviorální terapie \"Racionálně emoční terapie=pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci\" \"Kognitivně sociální psychologie=práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebesama, situace, apod. se skupinou\" \"KBT=rychlovarná, práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivně behaviorální terapie (KBT).", "content": "Kognitivně-behaviorální terapie je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.", "section_level": 2}, {"title": "Systemická terapie.", "content": "Filozofickým pozadím systemické terapie je radikální konstruktivismus a sociální konstrukcionismus. Je jednak reakcí na rozvoj přírodních věd a kybernetiky „sebepozorujících se systémů“, jednak vznikla z potřeby překonat expertní modely psychoterapie. Terapeut není nezúčastněným expertem působícím \"zvenku\", ale vytváří spolu s klientem/y tzv. \"terapeutický systém\". Léčba tedy není kauzálním ovlivňováním směrem od odborníka ke klientovi, ale společným procesem, který vede k navyšování příležitostí vyvolat změnu systému zevnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Gestalt terapie.", "content": "Gestalt Terapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku \"tady a teď\". Ve 40. a 50. letech 20. století ji založili Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman.", "section_level": 2}, {"title": "Satirovská transformační terapie.", "content": "Model růstu založený Virginií Satirovou a rozpracovaný jejími žáky klade důraz na osobnost terapeuta. Terapie je zážitková a zaměřená na pozitivní změny, k posílení sebeúcty, odpovědnosti, schopnosti rozhodovat a kongruence.", "section_level": 2}, {"title": "Satiterapie.", "content": "Satiterapie je český psychoterapeutický přístup založený na léčbě všímání (všímavost = sati) si skutečně probíhajících procesů prožívání, které se vyskytují mimo dosah slov. Je to psychoterapie integrující techniky psychodramatu, pohybového a výtvarného vyjadřování pro zvnějšnění prožívání s postupy zaměřenými introspektivně za účelem získání osvobozujícího vhledu do životně důležitých souvislostí. Hlavním představitelem je Mirko Frýba.", "section_level": 2}, {"title": "Transpersonální terapie.", "content": "Je metoda transpersonální psychologie, využívající k léčbě psychických poruch a závislostí nestandardní metody práce s pacientem. Jednotlivé postupy veskrze přejaty z tradiční medicíny přírodních léčitelů. Patří mezi ně například holotropní dýchání ve spojení s muzikoterapií, binaurální vlny, vjemová deprivace či aplikace psychedelik. Léčba spočívá v navození stavů hluboké meditace, sebereflexe, tranzu a uvolnění cesty k podvědomí za účelem reintegrace osobnosti. Jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a jejích metod léčby je též psychiatr českého původu Stanislav Grof. Ten se svojí ženou vyvinul v 70. letech metodu holotropního dýchání. Uvedená metoda je založena na principu nefarmakologického docílení stavů blízkých stavům po požití psychotropních látek. Zároveň slouží též k docílení perinatálních prožitků, jejich znovuprožití a zakomponování do celku lidské psychiky.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná psychoterapie.", "content": "Integrované terapie využívají principů více terapeutických metod. Známá je Integrovaná psychoterapie manželů Knoblochových, psychiatrů českého původu, kteří emigrovali do Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutické sezení.", "content": "Trvá zpravidla 45–90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je např. v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Výjimky jsou dány trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., konkrétně § 367 (Nepřekažení trestného činu) a § 368 (Neoznámení trestného činu). Trestní zákoník stanovuje případy, kdy je nutné mlčenlivost porušit. Mlčenlivost je dále upravena odlišně pro psychoterapeuty ve zdravotnickém a nezdravotnickém zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Online psychoterapie.", "content": "Pojmem online psychoterapie se označuje terapeutický proces, při němž nedochází k osobnímu setkávání terapeuta se svým klientem. Videorozhovor je veden na dálku, přičemž se využívá různých online platforem. Výsledky studií naznačují, že efekt videorozhovoru je pro některé terapie srovnatelný s osobním rozhovorem, v některých případech dokonce i lepší. V případě terapie na dálku však vyvstává na straně terapeuta vyšší nárok na vytvoření pevného terapeutického vztahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychoterapie je záměrné a cílené používání psychoterapeutických prostředků kvalifikovaným odborníkem – psychoterapeutem v souladu s vědeckými poznatky. Historicky je psychoterapie (léčba slovem) jednou ze tří základních léčebných metod. Dalšími jsou chirurgie (léčba nožem) a farmakoterapie (léčba bylinou). V současnosti je psychoterapie jednou z pomáhajících profesí, která se (vedle medicíny, psychologie, léčitelství a dalších) uplatňuje v oblasti péče o zdraví. V České republice upravuje péči o zdraví nový občanský zákoník. Psychoterapie směřuje k dosažení, obnovení, rozvoji či udržení kvality života klientů tak, aby mohli žít život subjektivně spokojený, a to především v aspektech osobních, zdravotních, sociálních a pracovních. Cílem psychoterapie je dosažení optimálního rozvoje osobnosti a odstranění resp. zmírnění psychického či fyzického utrpení jedince. ", "tgt_summary": "La psychothérapie () désigne les soins ou l'accompagnement par une personne formée à cela, d'une ou plusieurs autres personnes souffrant de problèmes psychologiques, parfois en complément d'autres types d'interventions à visée thérapeutique (médicaments, etc.). ", "id": 1121156} {"src_title": "Valerij Bykovskij", "tgt_title": "Valeri Bykovski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Vystudoval desetiletou školu a hned zamířil k letectvu, později do oddílu kosmonautů. Byl neukázněný, ale schopný a obratný letec, v té době nadporučík. Oženil se ještě v přípravném výcvikovém období s Valjou Suchovovou s níž měl dvě děti.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé letěl v jednomístné kosmické lodi Vostok 5. Startoval z Bajkonuru. Současně s ním letěla na orbitě další loď Vostok 6, byl to tedy let skupinový. Na oběžné dráze strávil pět dní a Zemi obletěl 81x. Přistál pomocí padáku nedaleko Karagandy. Po svém prvním kosmickém letu v roce 1963 absolvoval vojenskou leteckou akademii a pokračoval ve výcviku. Do vesmíru letěl ještě dvakrát, vždy jako velitel lodě. Studium na akademii zakončil úspěšně v roce 1968. Po 13 letech od prvního letu společně s kosmonautem Vladimírem Aksjonovem odstartovali na palubě kosmické lodě Sojuzu 22. Cílem osmidenního letu bylo vyzkoušet nový systém snímkování povrchu Země. Přistáli v kabině lodi s padákem na území Kazachstánu. Po třetí letěl do vesmíru v roce 1978 v hodnosti plukovníka v rámci mezinárodního programu Interkosmos s lodí Sojuz 31. Let odstartoval z Bajkonuru a letěl společně s kosmonautem NDR Sigmundem Jähnem. Ve vesmíru se spojili s dvěma jinými loděmi k různým experimentům a Bykovskij pak přistál v lodi Sojuz 29. Celkem ve vesmíru strávil téměř 500 hodin. V týmu kosmonautů byl zařazen od 3. července 1960 do 26. ledna 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V roce 1990 byl jmenován ředitelem kulturního střediska v Berlíně. V Německu se v roce 2003 zúčastnil slavnostní akce na počest německých kosmonautů, které se zúčastnilo 13 kosmonautů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valerij Fjodorovič Bykovskij (2. srpna 1934 Pavlovskij Posad, Moskevská oblast – 27. března 2019) byl sovětský důstojník a kosmonaut ruské národnosti.", "tgt_summary": "Valeri Fiodorovitch Bykovski (en ) est un cosmonaute soviétique, né le à Pavlovski Possad et mort le à Leonikha, village de l'oblast de Moscou. ", "id": 1982361} {"src_title": "Olšanské hřbitovy", "tgt_title": "Cimetière d'Olšany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojmenovány jsou podle zaniklé vesnice Olšany na území Žižkova. Nejstarší I. hřbitov byl na rozloze 1131 čtverečních sáhů zřízen po morové epidemii v roce 1679, vysvěcen byl 29. ledna 1680 svatomartinským farářem Janem Václavem Olomouckým. Následně zde byl roku 1682 vybudován i kostel svatého Rocha zasvěcený patronům na ochranu proti moru svatému Rochu, svatému Šebestiánu a svaté Rosalii. Tento I. hřbitov byl zrušen roku 1860. Hlavním pohřebištěm pro Staré Město a Nové Město se Olšanské hřbitovy staly v roce 1786 poté, kdy bylo za josefínských reforem zakázáno pohřbívání uprostřed měst. II. hřbitov vysvětil 16. září 1786 společně s I. hřbitovem světící biskup Erasmus Krieger. Byl založen pro Staré a Nové Město Pražské na výměře 3 jitra a 480 sáhů, zrušen roku 1860. III. hřbitov byl založen jižně od II. hřbitova roku 1835 a vysvěcen byl 9. června 1839 světícím biskupem pražským Vilémem Tippmannem. Jeho výměra byla 3 jitra a 135 sáhů. IV. hřbitov byl založen 10. února 1841 na ploše 5 jiter a 323 sáhů. V. hřbitov byl vysvěcen 6. července 1862 kanovníkem dr. Františkem Plouzarem, výměru měl 6 jiter a 699 sáhů. Na jeho odděleních 1 - 4 se přestalo pohřbívat roku 1866. VI. a VII. hřbitov byly vysvěceny 28. února 1886, jejich celková výměra 8 jiter a 817 sáhů. VIII. a IX. hřbitov byly vysvěceny 27. ledna 1889, jejich celková rozloha 6 jiter a 1506 sáhů. I. obecní hřbitov byl založen roku 1896 a měl výměru 7 jiter a 852 sáhů. X. hřbitov byl otevřen roku 1910. II. obecní hřbitov se nacházel na pozemcích Starých Strašnic, pozemky byly zakoupeny roku 1917. Na I. obecní hřbitov byly v letech 1900 - 1906 přeneseny ostatky a náhrobky ze zrušeného evangelického hřbitova v Karlíně. Celkem se na hřbitovech nachází zhruba 25 000 hrobek, 200 kaplových hrobek, 65 000 hrobů, 20 000 urnových hrobů, 6 kolumbárních zdí a dvě louky rozptylu. Návrhy řady hrobek a náhrobků pocházejí od významných architektů a sochařů. Nejstarší dochovanou hrobkou je Zelenkova hrobka založená roku 1799 na ploše 87,5 m2. Největším pomníkem je hrobka Hrdličkova s rozlohou 98 m2, která se nachází u hlavního vchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Krematorium.", "content": "Od 23. listopadu 1921 do roku 1932 zde bylo v provozu první pražské krematorium. Původně novorenesanční interkonfesijní svatyně, postavená roku 1898 podle plánů Františka Velicha, byla upravena na krematorium. Kremace zde byly ukončeny roku 1932, od roku 1971 je zde Nová obřadní síň.", "section_level": 2}, {"title": "Známí pohřbení.", "content": "Je zde také pohřbena řada významných osobností. Je zde pochován např. student Jan Palach, Herbert, Anna a Herberta Masarykovy (syn a vnučky prezidenta T. G. Masaryka), první komunistický prezident ČSR Klement Gottwald, zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, čeští básnící Karel Jaromír Erben a Viktor Dyk, obrozenci Ján Kollár a Pavol Jozef Šafárik, Karel Havlíček Borovský, Karel Sladkovský, spisovatelka a pěvkyně Marie Calma, významní čeští malíři František Ženíšek a Josef Huttary, novorenesanční architekt Jan Zeyer, zakladatel české egyptologie František Lexa, hispanista Rudolf Jan Slabý, jeden ze zakladatelů Klubu českých turistů dr. Vilém Kurz, československý rockový zpěvák Miki Volek, obrozenec Josef Jungmann, Jan Werich s Jiřím Voskovcem, legendární hokejista a trenér Ivan Hlinka, herec a režisér Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík a hudební skladatelé Jan Frank Fischer a Jaroslav Ježek.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská pohřebiště.", "content": "Součástí hřbitovů jsou i pohřebiště padlých českých legionářů a rudoarmějců z 1. světové války, obětí bitvy u Drážďan z roku 1813, obětí Pražského povstání, vojáků ze zemí Commonwealthu, z Rudé armády či Ruské osvobozenecké armády z 2. světové války. Na IX. hřbitov byly roku 1905 přeneseny ostatky a náhrobky ze zrušeného vojenského hřbitova v Karlíně. Justiční „případ Olšanské hřbitovy“ byl údajně jedním z posledních politických procesů v Československu, který proběhl s tzv. záškodníky z Olšanských hřbitovů v létě roku 1988 u Městského soudu v Praze. V roce 2004 byla na hřbitov instalována socha Jana Švermy od Antonína Nykla z roku 1969, která předtím stávala u dnešního Štefánikova mostu, který v té době nesl jméno právě po Švermovi. Roku 2013 přibyla socha Julia Fučíka, která stávala v tehdejším Parku kultury a oddechu, dnešním areálu Výstaviště Holešovice.", "section_level": 1}, {"title": "Pravoslavná část.", "content": "Jedna část Olšanských hřbitovů je vyhrazena pro pravoslavné, jejíž součástí je také nevelký chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, kde se konají pohřební obřady a vzpomínky za zesnulé (panychida), ale i běžné nedělní a ostatní bohoslužby, kterých se účastní převážně rusky hovořící věřící.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřbení.", "content": "V pravoslavné části Olšanských hřbitovů jsou pochovány některé význačné osobnosti: Na čestném vojenském pohřebišti je pochováno také množství padlých ruských a sovětských, podobně jako bulharských a dalších pravoslavných vojáků z první i druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Židovské hřbitovy.", "content": "Součástí komplexu hřbitovů je i Nový židovský hřbitov se dvěma obřadními síněmi. Je zde pohřbena řada významných osobností politiky, kultury i průmyslu, například Franz Kafka, Jiří Orten, František R. Kraus, příslušníci podnikatelské rodiny Petschků, kantor Ladislav Blum, spisovatel Ota Pavel a další.", "section_level": 1}, {"title": "Podobná hesla.", "content": "\"Viz také: \"", "section_level": 1}], "src_summary": "Olšanské hřbitovy jsou největší pražské pohřebiště s rozlohu 50,17 hektarů. Odhaduje se, že za dobu jejich existence zde bylo pohřbeno přibližně 2 000 000 mrtvých, což z nich činí největší pohřebiště v celé České republice. Nacházejí se v městské části Praha 3 na Žižkově a jsou rozděleny ulicí Jana Želivského na dvě části, které jsou tvořeny celkem dvanácti hřbitovy.", "tgt_summary": "Le cimetière d'Olšany (Olšanské hřbitovy en tchèque) est le cimetière le plus grand de Prague (République tchèque). De nombreuses personnalités célèbres y sont enterrées dont :", "id": 2426033} {"src_title": "Sound Blaster", "tgt_title": "Sound Blaster", "src_document": [{"title": "Historie karet Sound Blaster.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "C/MS.", "content": "Historie firmy Creative začíná s vypuštěním desky s Creative Music system (C/MS) v roce 1987 Obsahovala dva obvody Philips SAA 1099, které společně podávaly 12 hlasů speakerového stereo zvuku a další hlukové kanály. Tyto obvody byly dříve vyzdvihovány velmi velkým počtem elektronických časopisů kolem celého světa. V roce 1988 označila Creative svůj produkt C/MS jako Game Blaster.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster 1.0.", "content": "První karta nesoucí jméno Sound Blaster se objevila v listopadu 1989. Měla 11kanálový FM syntetizér na čipu Yamaha YM3812 jinak znám jako OPL2. Poskytl perfektní kompatibilitu s tehdy vedoucí kartou od společnosti AdLib, která získala podporu počítačových her v předcházejících letech. Karta se původně jmenovala Killer Card, jméno bylo i na typovém štítku vzorků pro recenzenty a je tak použito v nejstarších článcích. Creative použila zkratku DSP, která označovala zvukovou část Sound Blasteru. Tehdy to znamenalo Digital Sound Processor, místo dnes používanějšího Digital Signal Procesor. Byl to velice jednoduchý mikročip od Intelu. Karta mohla přehrávat zvuk až do 23 kHz vzorkovací frekvence (kvalita AM rádia) a nahrávat do 12 kHz vzorkovací frekvence (o něco lepší než kvalita telefonní linky). Původní kartě ovšem scházel antialiasingový filtr, takže výsledný zvuk byl většinou kovový (to bylo opraveno s příchodem Sound Blaster Pro verze, kde si uživatel mohl vybrat mezi dvěma filtry). Karta také měla game port a příhodné MIDI konektory. Navzdory těmto omezením se za necelý rok Sound Blaster stala nejprodávanější kartou pro PC, a to proto, že karta poskytovala kompatibilitu pro hry s podporou karet AdLib za menší cenu a s některými přídavnými funkcemi. Zabudování Game Portu a jeho důležitost jsou hodně přehlíženy, když se mluví o úspěchu Sound Blasteru. Počítače této doby neměly zabudovaný game port. Samostatná karta gameportů stála tehdy více než 800 Kč a navíc zabrala jeden z mála slotů, které PC tehdejší doby měly. Při rozhodování mezi koupí AdLib karty nebo plně kompatibilním Sound Blasterem, který měl navíc zabudovaný game port, což ušetřilo jeden slot, a navíc karta obsahovala DSP, většina uživatelů volila Sound Blaster. Přímá podpora karty ve hrách ovšem nenastala, dokud Sound Blaster nezískal dominanci v oblasti zvuků.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster 1.5.", "content": "Sound Blaster 1.5 vypuštěn v 1990, opustil technologii C/MS čipů, mohly však být zakoupeny od Creative zvlášť a vloženy do dvou slotů na kartě.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster 2.0.", "content": "Sound Blaster 2.0 přidal podporu pro DMA1 (Direct Memory Access - přímý přístup do paměti,) který snižoval zatížení CPU při přehrávání zvuku a zvýšil maximální frekvenci přehrávání na 44kHz.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster PRO.", "content": "Vypuštěna v květnu 1991, byla první významná předělávka jádra karty a jeho možností. Mohla nahrávat a přehrávat digitální zvuk na vyšších vzorkovacích frekvencích (nahrávání až 44,1 kHz 8bity na kanál v mono nebo 22,050 kHz 8bity na kanál ve stereo) a byl přidán mixér, který umožňoval nezávislou hlasitost zvuku různým podsystémům karty. První verze Pro také používala dva YM3812 čipy (jeden pro levý a druhý pro pravý kanál); oba čipy mohly být naprogramovány stejně pro dosažení mono zvuku, pokud nebylo použito AdLib kompatibilní rozhraní. Verze 2.0 přešla na vylepšený YMF262 čip také známý jako OPL3. Podpora MIDI se stala stoprocentní a dovolila přesnější časování, ale nebyla ještě kompatibilní s průmyslovým standardem MPU-401. Sound Blaster Pro byla první karta od Creative, která měla zabudované rozhraní pro CD-ROM. Většina měla rozhraní pro mechaniky od Panasonicu (Matsushita MKE). Po vydání karty Creative začala také prodávat „Multimedia Upgrade Kits“ obvykle obsahující zvukovou kartu, Matsushita CD-ROM mechaniku (1×, 2×) a velký výběr multimediálního softwaru na revolučním CD-ROM mediu. Karty byly také prodávány výrobcům PC jako OEM. Některé měly například podporu pro SCSI, Sony nebo LMSI CD-ROM mechaniky.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster 16.", "content": "Další model karty Sound Blaster 16 (červen 1992) představil 16-bitové digitální audio. Stejně jako starší verze i tato nativně podporovala FM syntézu skrz Yamaha OPL3 čip. Konečně podpora MIDI zahrnovala i MPU-401 emulaci (sice v hloupém módu, ale stačilo na většinu MIDI aplikací). Wave Blaster byla ve skutečnosti MIDI periferie vnitřně připojená k MIDI portu, takže ji mohl jakýkoliv PC sekvencer použít. Novější PCI karta označená Sound Blaster 16 PCI nepatří mezi SB16, pouze využívala zavedené jméno. Naopak mezi Sound Blastery 16 patří široká řada ISA karet s čipy Creative Vibra16. Ty se integrovaly i na základní desky.", "section_level": 2}, {"title": "Phone Blaster.", "content": "Zvuková karta plné délky kombinující Sound Blaster 16 a modem s rychlostí 14.4 nebo 28.8. Karta ještě nebyla Plug and Play.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster AWE32.", "content": "AWE stojí za Advanced Wave Effects (Pokročilé vlnové efekty). Původní karta byla představena v březnu 1994, dlouhá 355 mm, tedy v délce pasující do ISA slotu. Jednalo se o Sound Blaster 16 doplněný o kvalitní wavetable syntézu EMU8000 od firmy E-MU, kterou Creative Labs zakoupilo. Karta obsahovala 512kB RAM a dva sloty pro až 32MB RAM paměti. Z nich karta dokázala využít pro vlastní zvuky pouze 28MB. Zbylé 4MB byly rezervovány pro ROM, přestože všechny karty AWE32, SB32 i AWE64 měly pouze 1MB ROM čip. Původní AWE32 obsahovala i ASP a některé varianty měly i digitální SPDIF výstup.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster 32.", "content": "Představena 6. června 1995. Jednalo se o levnější variantu AWE32 bez ASP, SPDIF a bez osazené 512kB paměti. Zůstaly ale oba SIMM sloty a paměť tak bylo možné doplnit. Existovalo mnoho variant a často používaly stejný plošný spoj s AWE32 a liší se jen menším množstvím osazených součástek.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster AWE64.", "content": "Přímý následovník AWE32. Z listopadu 1996. Mnohem menší karta, místo SIMM slotů byla pro rozšíření paměti nutná dceřiná karta. AWE64 nabízí původní funkce AWE32, ale také měla nějaké nové vylepšení, například podporu pro lepší polyfonii a zredukování šumu. Přídavných 32 kanálů bylo řešenou pouze softwarem pod Windows. AWE64 přišla ve 2 verzích. Standardní 512 kB RAM a Gold verze, která měla 4096kB RAM, 20bit DA převodník a oddělený SPDIF výstup.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster AWE64D PCI.", "content": "První PCI karty od Creative jako jediné používaly čip EMU8008. Karta už neměla vlastní DRAM, ale používala hlavní RAM počítače přes PCI sběrnici. Karta přišla s novým konektorem SB-LINK, který PCI kartám dodával funkce ISA sběrnice pro kompatibilitu s DOSem. Musí ho však podporovat i základní deska, což bylo běžné jen na konci 90. let. PCI karty AWE64D se rozšířily velmi málo, ale SB-Link našel uplatnění i na mnoha konkurenčních PCI kartách s čipy Yamaha DS-XG, Trident a dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster AudioPCI, PCI128, PCI64, 16PCI, Vibra128.", "content": "První velmi úspěšná řada PCI karet ve skutečnosti nebyl výrobek firmy Creative. Jednalo se o přebalené karty řady AudioPCI od konkurenční firmy Ensoniq, kterou Creative pohltilo. Původně měly čip Ensoniq ES1370, novější verze ES1371 a ES1373 s podporou AC97. Přesunutí karty z ISA sběrnice, odstranilo potřebu pro DMA linku, které byla stále potřeba pro zvukovou podporu v DOSu. Proto drivery emulovaly ISA Sound Blastery pouze softwarově. Díky původu některé emulovaly i původně konkurenční standard Ensonic SoundScape. Původně měly karty přímo čip Ensoniq, často překrytý samolepkou Creative. Později byly vyráběny přímo jako Creative. Karta PCI128 byla první Sound Blaster s podporou 4-kanálového prostorového zvuku a překlenul tak do nástupu výkonnější řady Live! boj s konkurenčním Diamond MonsterSound. PCI64 byla levnější varianta. Po nástupu Live! se z řady AudioPCI stal mainstream a většina novějších variant byla pouze 2-kanálová. Existovalo obrovské množství variant pro volný trh i pro oem. Například Sound Blaster 16PCI využíval známého jména, ale v novější oem variantě už neměl ani gameport. Většina PCI karet Creative řad 128 a 64 bylo s čipy Ensoniq. Existují však karty s čipy Eptiva, které mají původ u dalšho konkurenčního výrobce OPTi a mají proto odlišné drivery.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster Live!", "content": "Srpen 1998 zažil představení procesoru EMU10k1. Ten přinesl DirectSound akceleraci a EAX1.0 a EAX2.(environmental audio extensions) pro lepší simulaci zvukového prostředí, vysoce kvalitní 64 hlasový vzorkový syntetizér (zvaný wavetable) a integrovaný FX8010 DSP čip pro zpracování digitálních zvukových efektů v reálném čase. Live! podporovala více reproduktorový výstup, zpočátku až 4 (4 satelity a subwoofer), pozdější verze Live!, většinou zvané Live! 5.1, nabídly 5.1 kanálovou podporu, která přidala podporu centrálního reproduktoru a LFE subwoofer výstupu, velice užitečné při sledování filmů. Live! 5.1 mohl také použít jeden z 3,5mm jacků jako SPDIF výstup, který povoloval připojení vnějšího dekodéru.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster Audigy.", "content": "Řada je nástupcem řady Live. Používá vylepšený čip EMU20k2 a obsahovala navíc integrované FireWire interface. Existuje mnoho variant karet v generacích Audigy, Audigy2 a Audigy4. Některé novější karty pouze využívají známé jméno Audigy, přestože obsahují jiné a omezené čipy.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Blaster X-Fi.", "content": "X-Fi (Extreme Fidelity) byla vypuštěna v srpnu 2005 a přichází v mnoha konfiguracích: Xtreme Audio, Xtreme Audio PCI Express, XtremeMusic, X-fi, Platinum, Fatal1ty FPS, XtremeGamer,Elite Pro atd. Byly opět použity různé chipy, rozdíl oproti Audigy a Live byl převážně v konektivitě PCI Ex, a v použití digitálního optického výstupu místo \"digital jack coax\"... Hlavní chip se velmi zmenšil a jako DAC používá např. AKM chipy. Navíc jako bonus je 24 bit Crystalizer.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sound Blaster je označení pro rodinu zvukových karet, které po mnoho let byly de facto standardem pro audio na IBM PC kompatibilních platformách. Výrobcem karet Sound Blaster je firma singapurského původu Creative Technology, v USA též známa jako Creative Labs.", "tgt_summary": "Sound Blaster est une marque déposée de Creative Labs apparue en 1989. C'est une gamme de cartes son qui a été pendant de nombreuses années le standard de fait sur PC. Ces cartes son doivent actuellement lutter contre l'apparition de contrôleurs audio embarqués sur les cartes mères. Les drivers des cartes Creative sont peu ouverts : pas de support du dolby digital live concurrent de l'EAX, driver digne de leur DSP que pour les produits E-mu. En effet Creative a acheté de nombreuses sociétés au fil des années : Ensoniq, E-mu, Cambridge Soundworks, Ectiva Inc. Creative détient des parts de Sigmatel, fabricant de puces pour lecteurs MP3.", "id": 1564953} {"src_title": "Tasemnice dlouhočlenná", "tgt_title": "Taenia solium", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Tělo dospělé tasemnice \"T. solium\" se skládá ze skolexu (hlavičky) a několika set proglotid (článků). Dospělé tasemnice dosahují délky 2–4 metrů. Skolex je kvadratický, o velikosti 1 mm a je opatřen 4 přísavkami. Na skolexu prominuje rostellum opatřené dvěma řadami háčků (celkem 22–32 háčků). Podobně jako u ostatních tasemnic tvoří každý článek samostatnou reprodukční jednotku vybavenou vaječníky, dělohou a testes. Děloha vybíhá do stran do 7–12 tupě zakončených větví. Vajíčka měří 31–43 μm, jsou kulovitého či oválného tvaru a nejsou morfologicky odlišitelná od \"T. saginata\".", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a vývojový cyklus.", "content": "Dospělý jedinec je přichycen ke sliznici duodena nebo jejuna pomocí přísavek a rostela s háčky. Na posteriorním konci dozrávají proglotidy, jež se postupně oddělují a odcházejí s faeces nebo samovolně ven z hostitele. Jeden zralý proglotid obsahuje přibližně 80 000–100 000 převážně oplozených vajíček. Oplozená vajíčka obsahují uvnitř již larvální embryo se šesti háčky (larva se označuje jako onkosféra či hexakant). Mezihostitel (prase) se nakazí pozřením vajíček, ze kterých se v tenkém střevě uvolní larva onkosféra. Ty penetrují střevní stěnou a pronikají do krevního oběhu, kterým jsou rozneseny do všech orgánů, především do kosterní a srdeční svaloviny, dále také do očí, jater nebo mozku. Jakmile se onkosféra uchytí, přemění se v cysticerkus neboli boubel (v literatuře se odborně označuje jako \"cysticercus cellulosae\"). Cysticerkus je plně vyvinutý za 75 dní. Cysticerkus je bílý či transparentní, oválný, měchýřkovitý útvar o velikosti 5 × 10 mm. Uvnitř měchýřku je invaginovaný protoskolex s 4 přísavkami a 2 řadami háčků. Někteří autoři uvádějí, že cysticerky žijí ve svalovině prasete 3–6 let, poté kalcifikují a nejsou již infekceschopné. Člověk se nakazí konzumací nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa či orgánů s cysticerky. Ve střevě člověka se skolex z cysticerku přichytí ke sliznici a za 5–12 týdnů dospívá v dospělou tasemnici. Dospělá tasemnice žije 4–5 let, výjimečně až 25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o tasemnici dlouhočlenné pocházejí z dob starověkého Řecka. Již v této době byly popsány měchýřkovité útvary ve svalovině prasat a vepřové maso bylo označováno jako nečisté. Aristoteles dal ve svých spisech detailní popis těchto měchýřků ve svalovině prasat a dokonce si povšiml, že jejich výskyt souvisí se způsobem ustájení prasat. Fakt, že staří Řekové považovali prasata jako nečistá, inspiroval pravděpodobně i proroka Mohameda k vydání úplného zákazu konzumace vepřového v Koránu. Cysticerky u lidí, jakož i nálezy vajíček \"Taenia\" sp. ve střevech byly zjištěny u mumií v Egyptě datovaných do období 100-200 let před naším letopočtem. První popis neurocysticerkózy u lidí učinil Rumler v roce 1558, když při pitvě zesnulého pacienta s epilepsií si povšiml měchýřků v mozku. Rovněž Panarolus v roce 1652 pozoroval obdobné měchýřky v mozkové tkáni při pitvě člověka, který trpěl záchvaty. Fakt, že se jedná o parazita, však objevil až Marco Malphigi v roce 1697, jenž si povšiml, že uvnitř měchýřků je obsažen skolex neboli hlavička tasemnice. To, že dlouhá článkovaná tasemnice ve střevech a měchýřkovité boubele ve svalovině prasat či cysty v lidském mozku mají něco společného, nebylo známo až do poloviny 19. století. Nejprve si Johann Goeze v roce 1784 povšiml podobnosti cyst ve svalovině prasat a cyst u zemřelých pacientů. Teprve však německý lékař, Friedrich Küchenmeister, který měl parazitologii jako zálibu, stojí za objevem vývojového cyklu tasemnice. Küchenmeister byl přesvědčen, že skolexy v měchýřku a skolex dlouhé tasemnice jsou si natolik podobné, že se musí jednat o různé formy jednoho a téhož parazita. V řadě experimentů dal zkrmit články tasemnice králíkům, přežvýkavcům či hlodavcům a naopak svalové boubele z těchto hostitelů dal zase kočkám, psům či liškám. Potvrdil tak jako první na světě, že tasemnice rodu \"Taenia\" sp. mají vždy své specifické mezihostitele a konečné hostitele. Poté pokračoval v experimentech i u lidí. Ve svých kontroverzních pokusech podával vězňům odsouzeným k smrti pokrmy z vepřového masa s boubelemi. Při pitvě pak u popravených vězňů pozoroval malé tasemničky ve střevech. Küchenmeister tak prokázal, že člověk se nakazí pozřením boubelí z infikovaného prasete. Spojitost mezi neurocysticerkózou u lidí a tasemnicí dlouhočlennou však byla prokázána až mezi lety 1930 až 1960.", "section_level": 1}, {"title": "Taenióza a cysticerkóza.", "content": "Jakožto definitivní hostitel se člověk nakazí cysticerky z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa, což vede k uchycení skolexu ve střevě a vývoji dospělé tasemnice. Onemocnění se označuje jako taenióza. Často probíhá bez příznaků nebo se může projevit průjmem, bolestí břicha. Dalšími možnými příznaky je nevolnost, zvracení, střídání průjmu se zácpou či poruchy trávení. Hlavním nebezpečí však spočívá v tom, že člověk s dospělou tasemnicí \"T. solium\" je zdrojem vajíček, která vylučuje stolicí. Představuje tak riziko vzniku cysticerkózy pro sebe a pro lidi ve svém okolí. Závažnější formou onemocnění člověka je cysticerkóza (larvální stádia \"T. solium\" v různých orgánech), při které člověk figuruje jako mezihostitel tasemnice, podobně jako je tomu u prasat. Cysticerkóza je charakterizována přítomností cysticerků \"T. solium\" v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ve svalech, podkoží nebo v očích. Na neurocysticerkózu zemře na světě ročně padesát tisíc lidí. Cysticerky v mozku jsou rovněž hlavní příčinou získané epilepsie v rozvojových zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Ve většině západních vyspělých zemích byl parazit prakticky eradikován. Nicméně stále existují velmi sporadické nálezy cysticerkózy prasat v některých evropských státech. Vhodné podmínky pro výskyt tasemnice představují drobnochovy prasat ve východní Evropě. V ČR se tasemnice dlouhočlenná nevyskytla již řadu let. Jeden z posledních případů \"T. solium\" u člověka v ČR byl diagnostikován u Jana Wericha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tasemnice dlouhočlenná (\"Taenia solium\" Linné, 1758) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae, jehož dospělí jedinci parazitují v tenkém střevě člověka. Mezihostitelem je prase domácí nebo prase divoké. Přítomnost dospělých tasemnic ve střevě člověka se označuje jako taenióza. Člověk může zároveň sloužit jako mezihostitel – larvy v orgánech. V tomto případě se jedná o závažné onemocnění zvané cysticerkóza.", "tgt_summary": "Le ténia armé ou ténia du porc (Taenia solium) est l'espèce de Ténia dont l'hôte intermédiaire est le porc et l'hôte définitif, l'être humain. Ce ténia semble avoir aujourd'hui presque disparu des pays industrialisés en raison de la facilité pour les services vétérinaires à le détecter. ", "id": 1240898} {"src_title": "Borobudur", "tgt_title": "Temple de Borobudur", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "V indonéštině jsou starobylé chrámy známy pod výrazem \"candi\" (podle některých informací je správný název carti); chrám Borobudur je tak znám jako \"Candi Borobudur\". Pojem candi je však užíván i k označení dalších starobylých staveb jako jsou např. brány či lázně. Původ slova Borobudur je však nejasný i přesto, že původní názvy nejstarších indonéských chrámů jsou již známy. Pojem Borobudur byl poprvé zaznamenán v knize Thomase Rafflese o javánských dějinách. Raffles v knize píše o monumentu zvaném \"borobudur\", avšak nejsou k dispozici žádné starší dokumenty dokládající týž název. Pouze \"Nagarakretagama\", rukopis ve staré javánštině napsaný Mpu Prapancem v roce 1365, obsahuje náznaky existence buddhistické svatyně. Předpokládá se, že Raflles v anglickém jazyce použil výrazu Bore-Budur (čili BoroBudur) k označení nedaleké vesnice Bore (většina candi je totiž nazváno po sousední vesnici) – podle javánského jazyka by se totiž stavba měla jmenovat BudurBoro. Raffles dále předpokládal, že výraz „Budur“ by mohl odpovídat modernímu javánskému slovu \"buda\", čili „starobylý“; např. „starobylé Boro“. Nicméně podle jiných archeologů druhá část názvu stavby (\"budur\") pochází z javánského \"bhudhara\" (hora). Podle dalších pramenů by se pojem Borobuduru mohl překládat „jako bezpočet Buddhů“. Karel Werner se přiklání k názoru, že pojem Borobudur vznikl z původního názvu \"Bharabuddhaur\" z hybridního sanskrtu, což by se dalo přeložit jako „město Buddhových vyznavačů“.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Jogjakarty na vyvýšeném místě mezi dvěma dvojicemi sopek Sundoro-Sumbing a Merbabu-Merapi, a dvěma řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je přezdívána „zahrada Jávy“. Poblíž Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy jako např. Prambanan. Během renovačních prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může být náhodná, avšak takovéto zarovnání chrámů může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy (Borobudur, Pawon a Mendut) si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby, což může rovněž naznačovat, že mezi chrámy existovala určitá rituální vazba, avšak nic konkrétního známo není. Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nad dnem vyschlého paleolitického jezera. Existence jezera byla ve 20. století námětem intenzivních diskusí archeologů. Uvažovalo se o tom, že Borobudur byl postaven na břehu jezera nebo dokonce přímo na jezeře. V roce 1931 holandský odborník na hinduistickou a buddhistickou architekturu W. O. J. Nieuwenkamp přišel s teorií, že planina Kedu byla kdysi jezerem a Borobudur původně představoval lotosový květ plovoucí po jezeře. Lotosové květy jsou k vidění na téměř každém buddhistickém uměleckém díle, často slouží jako trůn pro buddhy či jako podstavec pro stúpy. Architektonické ztvárnění Borobuduru podle Nieuwenkampa dále připomíná vyobrazení lotosu, ve kterém postoje Buddhů symbolizují \"Lotosovou sútru\", jeden z nejrozšířenějších textů mahájánového buddhismu (tato forma buddhismu je široce rozšířena ve východní Asii). Tři terasy kruhového tvaru na vrcholu Borobuduru by rovněž mohly představovat lotos. Tato Nieuwenkampa teorie však byla odmítnuta mnohými jinými archeology s tím, že životní prostředí kolem Borobudur je suché a neobsahuje dostatek vláhy potřebné pro růst lotosových květů. Na druhou stranu někteří geologové podporují Nieuwenkampovy teze poukazujíce na jílové sedimenty nalezené v blízkosti Borobuduru. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru, což by mohlo potvrdit výše uvedené závěry, ke kterým došel Nieuwenkamp. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek v Indonésii, Mount Merapui, která vyniká svou aktivitou již od dob pleistocénu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Nejsou k dispozici žádné písemné památky, které by informovaly o tom, kdo či za jakým účelem nechal Borobudur postavit. Srovnáním vytesaných reliéfů na chrámu a nápisů běžně se vyskytujících v královských listinách během 8. a 9. století byla odhadnuta doba výstavby Borobuduru na dobu kolem roku 800. Mezi lety 760–830 přitom nastal mocenský vrchol dynastie Šailendrů na střední Jávě, která byla již pod vlivem Šrívidžaji. Doba stavby Borobuduru byla odhadnuta na 75 let, chrámový komplex byl dokončen roku 825 během vlády Samaratungga. Poměrný zmatek panuje v tom, zda tehdejší jávští vládci byli stoupenci buddhismu či hinduismu. Šailendrové byli známi jako horliví stoupenci Buddhova učení, přestože kamenné nápisy nalezené v Sojomertu naznačují, že by mohli být hinduisté. V této době bylo rovněž v oblasti kolem planiny Kedu postaveno velké množství hinduistických, avšak i buddhistických staveb. Buddhistické stavby jako Borobudur byly přitom postaveny v době, kdy vznikal hinduistický Prambanan. V roce 732 nechal šivaistický král Sandžaja postavit svatyni zasvěcenou Šivově lingamu, která se nacházela na kopci Ukir, asi 10 kilometrů východně od Borobuduru. Výstavba buddhistických chrámů včetně Borobuduru byla umožněna díky tomu, že Sandžajův nástupce Panangkaran dal stoupencům buddhismu svolení k jejich stavbě. Panangkaran ve snaze ukázat svůj respekt dokonce daroval buddhistické obci Kalasan, jak se o tom zmiňuje kalasanská listina z roku 778. Tato skutečnost vedla některé archeology k přesvědčení, že na Jávě vlastně nikdy neexistoval nějaký vážnější náboženský konflikt a i hinduistický král dokázal podpořit vznik buddhistických staveb a buddhistický vznik hinduistických. Nicméně je pravděpodobné, že v době (buddhistického) Šailendry a (šivaistického) Sandžaji byly na Jávě dvě soupeřící královské dynastie, které spolu svedly roku 856 boj o moc na planině Ratu Boko. Další rozpory existuje např. u chrámu Lara Jonggrang v komplexu hinduistických staveb Prambanan, který měl být postaven vítězem z Rakai Pitakanu jakožto odpověď Sandžajovy dynastie na Borobudur, avšak podle jiných verzí byl prostým výtvorem mezi poklidným soužitím hinduismu a buddhismu.", "section_level": 2}, {"title": "Opuštění.", "content": "Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle. Z jakého důvodu však byl Borobudur opuštěn a na tak dlouhou dobu zapomenut, zůstává záhadou. Někdy mezi lety 928 a 1006 stihlo střední Jávu několik sopečných erupcí a mocenské centrum javánských vládců přesunulo na východní Jávu; není přitom jasné, zda první z těchto skutečností přímo podnítila druhou či nikoli, avšak několik zdrojů hovoří o tom, že Borobudur byl opuštěn právě v této době. Soekmono se navíc zmiňuje o známé teorii, podle které byl Borobudur opuštěn v důsledku hromadného přestoupení javánského lidu k islámu v průběhu 15. století. Chrámový komplex však nebyl zapomenut zcela, lidová vyprávění o jeho dávné slávě se však postupně přeměnila do pověrčivého vyprávění spojená se smůlou a neštěstím. O příčinách těchto nešťastných událostí se zmiňují dvě javánské kroniky (\"babad\") z 18. století. Podle \"Babad Tanah Jawi\" („Dějiny Jávy“) se Borobudur stal osudným pro vzbouřence, kteří vedli roku 1709 rebelii proti vládci Mataramského sultanátu. Kopec s Borobudurem byl obležen a vzbouřenci byli poraženi a král je následně odsoudil k smrti. Podle \"Babad Mataram\" („Dějiny Maramského království“) byl Borobudur spojen se smrtí korunního prince Jogjakartského sultanátu v roce 1757. I přesto, že vstup do Borobuduru byl v té době tabu, se princ do Borobuduru vydal a po svém návratu do královského paláce náhle onemocněl a druhý den zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení.", "content": "Po skončení anglo-holandsko javánské války se Jáva mezi lety 1811–1816 ocitla pod britskou správou. Britským místodržícím na Jávě se stal sir Thomas Stamford Raffles, který se velmi zajímal o dějiny Jávy. Začal sbírat starobylé javánské předměty a při své cestě po ostrově sbíral informace od domorodých obyvatel. Při průzkumu Semarangu v roce 1814 byl Raffles informován o ohromné stavbě ležící hluboko v džungli poblíž vesnice Bumisegoro. Jelikož nebyl s to vykonat do hloubi džungle cestu sám, vyslal tam holandského inženýra H. C. Cornelia. V následujících dvou měsících Cornelius s pomocí dvou set mužů pokáceli stromy, spálili vegetaci v okolí a odkryli navršenou zeminu z chrámu. Jelikož hrozilo nebezpečí zřícení, Cornelius a jeho muži neodkryli stavbu zcela. Cornelius své objevy zapisoval a včetně nákresů je posílal Rafflesovi. Ačkoli se o objevu Borobuduru dochovalo jen několik vět, Raffles se zasloužil o to, že se Borobudur dostal do zájmu světové veřejnosti. Na Corneliovu práci navázal holandský místodržící oblasti Kedu C. L. Hartmann, kterému se v roce 1835 podařilo celý komplex odkrýt. Jeho zájem o Borobudur byl však spíše osobního, než profesního charakteru. Hartmann o svých počinech nezanechal žádné zápisky, a to ani o údajném objevu sochy Buddhy, který se měl nacházet v hlavní stúpě Borobuduru. Roku 1842 prozkoumal hlavní stúpu, avšak pokud vůbec něco objevil, nedochovaly se o tom žádné zprávy. Z pověření Nizozemské východní Indie Borobudur dále studoval F. C. Wilsen, který vytvořil stovky náčrtků kamenných reliéfů. Další pověřeným se stal J. F. G. Brumund, který vytvořil detailní studii stavby, jež byla dokončena roku 1859. Nizozemská vláda hodlala publikovat článek založený na Brumundově studii doplněnou o Wilsenovy kresby, avšak Brumund spolupracovat odmítl. Nizozemská vláda proto pověřila jiného muže, C. Leemanse, který zkompiloval knihu založenou na Brumundových a Wilsenových pracích. Roku 1873 tak vyšla první podrobná monografie zaměřená na Borobudur; o rok později byla přeložena do francouzštiny. První snímek stavby byl pořízen roku 1873 holandsko-vlámským rytcem Isidorem van Kinsbergenem. Další rozvíjení chrámového komplexu coby archeologicky i historicky významného místa však probíhalo velmi pomalu. Oblast dlouho sloužila jako zdroj suvenýrů a stala se zdrojem lupičů „pachtících“ po historicky cenných předmětech. V důsledku nestabilní situace okolo Borobuduru v roce 1882 vrchní šéf kulturních památek Indonésie doporučil, aby Borobudur byl úplně rozebrán a reliéfy přemístěny do muzea. Následkem toho vláda pověřila archeologa Groenveldta k provedení důsledného průzkumu oblasti a ke zhodnocení stavu celého komplexu. Závěrem jeho zprávy bylo, že obavy, kvůli kterým by měl být celý komplex rozebrán, jsou neopodstatněné.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé události.", "content": "V roce 1973 byly v Borobuduru prováděny hlavní renovovací práce, které pořádalo UNESCO, a chrámový komplex se tak opět jednou stal poutním místem a předmětem uctívání. Jednou za rok, v den úplňku v květnu či červnu, slaví především indonéští buddhisté u Borobuduru svátek vesak (indonésky \"waisak\"), který je podle tradice dnem oslav narození Buddhy Šákjamuniho. Vesak je v Indonésii oficiálním státním svátkem a obřady jsou soustředěny do tří buddhistických chrámů (Mendut, Pawno a Borobudur). Borobudur je nejčastějším cílem turistů v Indonésii. Roku 1974 navštívilo Borobudur zhruba 36 000 z celkového počtu 260 000 indonéských turistů. V polovině devadesátých let počet každoročních návštěvníků Borobuduru stoupl na přibližně 2,5 milionů (přičemž asi 80% jsou Indonésané). Turismus se v oblasti dále rozvíjel, nicméně byl kritizován za to, že do turistického ruchu nezahrnul místní obyvatele, mezi kterými vznikaly občasné konflikty. Roku 2003 místní obyvatelé a menší obchodníci zorganizovali mezi sebou několik setkání a protestů s cílem zabránit provinční vládě vystavět při chrámovém komplexu třípatrové nákupní středisko přezdívané \"Java World\" („Svět Jávy“). Dne 21. ledna 1985 bylo devíti bombami vážně poškozeno devět borobudurských stúp. V roce 1991 byl k doživotnímu trestu odsouzen nevidomý muslim Husajn Alí al Habsje, který v polovině 80. let vedl sérii bombových útoků, mezi nimiž byl i útok na Borobudur. Další dva členové pravicově extremistické skupiny, která byla obviněna z útoků, byli odsouzeni na 30 a 13 let. 27. května 2006 postihlo jižní pobřeží střední Jávy zemětřesení o síle 6,2 Richterovy stupnice. Zemětřesení způsobilo v oblasti rozsáhlé škody, avšak Borobudur zůstal nepoškozen. Dne 28. srpna 2006 se v Borobuduru pod záštitou guvernéra Střední Jávy a indonéského ministra kultury a turismu konalo sympozium, jehož hlavním mottem bylo „Cesta civilizací“. Setkání se účastnili zástupci UNESCO se zástupci především buddhistických zemí jihovýchodní Asie jako je Thajsko, Laos, Myanmar, Vietnam a Kambodža. Vrcholem celého sympozia bylo baletní představení přímo pod Borobudurem, jehož choreografie se nesla ve znamení tradičních javánských tanců, hudby a kostýmů. Toto představení s názvem „Mahákarja Borobudur“ mělo přiblížit i historii Borobuduru a bylo uváděno již několikrát, mimo jiné o vesaku.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Celý Borobudur připomíná jednu velkou stúpu a při pohledu shora nabírá tvar trojrozměrné obří mandaly reprezentující buddhistickou kosmologii i povahu mysli. Základna stavby je čtvercového půdorysu, kde každá ze stran má kolem sto dvaceti metrů. Celkem má stavba 9 teras, přičemž spodních 6 je čtvercového, a vrchní 3 kruhového půdorysu. Na horních terasách se nachází 72 malých stúp, jež jsou rozestavěny kolem hlavní a největší stúpy uprostřed. Každá stúpa má zvonovitý tvar a je protkána množstvím menších otvorů dekorativního charakteru. Uvnitř stúp se nachází sochy Buddhy Gautamy. Na stavbu Borobuduru bylo využito přibližně 55 000 kubických metrů kamene, který byl vzat z nedaleké řeky. Kámen byl nejdříve opracován na potřebnou velikost, poté byl dopraven ke vznikajícímu chrámu a zasazen na potřebné místo stavby bez použití malty. Kameny byly k sobě spojovány systémem rozmanitých drážek a spojů. Reliéfy byly prováděny \"in situ\" až po dokončení hrubé stavby. Borobudur byl dále opatřen dobrým drenážním systémem a množstvím žlabů, které byly zakončeny chrliči v podobě obrů či makar. Co se týče celkové konstrukce i vzhledu, Borobudur se od ostatních staveb s podobnou funkcí značně liší. Na rozdíl od jiných staveb podobného typu, které bývají stavěny na rovném povrchu, byl Borobudur postaven na přírodním kopci. Nicméně stavební postup používaný při stavbě Borobuduru je podobný ostatním javánským chrámům. Jelikož Borobuduru prakticky nemá žádný vnitřní prostor a tvarem připomíná spíše pyramidu, než chrám, byl nejdříve považován za stúpu a ne chrám. Stúpy byly původně určeny k přechovávání ostatků Buddhy a velkých buddhistických mudrců; později však byly stavěny jen jako prostý symbol buddhismu a buddhistické dharmy. Oproti stúpě mívá chrám vnitřní prostor a bývá zasvěcen nějakému božstvu. Spletitost borobudurské konstrukce však napovídá, že se jedná ve skutečnosti o chrám. Poutníci jsou na vrchol stavby vedeni systémem schodišť a chodeb. Každá terasa rovněž představuje jednu ze cest vedoucích k probuzení (\"bódhi\"). Cesta, po níž poutníci kráčí, je dle buddhistické kosmologie doprovázena symboly posvátného vědění. Architektem Borobuduru byl Gunadharma, o kterém toho je známo jen velmi málo. Jeho jméno se dochovalo spíše prostřednictvím javánských legend, než skrze staré dokumenty. Základní měřící jednotka používaná při stavbě je známa jako \"tala\", která bývá vymezena jako vzdálenost lidského obličeje od vrchu čela, kde začínají růst vlasy, až po špičku brady, nebo jako vzdálenost od špičky palce po špičku prostředníčku při jejich maximálním roztažení. Takto vymezená jednotka je však často velmi relativní, avšak vzdálenosti na chrámu jsou velmi přesné. Průzkum prováděný v roce 1977 odhalil časté nálezy vzdálenostního poměru 4:6:9 po celé stavbě. Architekt tedy nejspíš používal jeden vzorec pro vytyčení celé stavby. Stejný vzdálenostní poměr byl rovněž odhalen v nedalekých chrámech Pawon a Mendhut. Archeologové se proto domnívají, že vzdálenostní poměr spolu s jednotkou tala měl kalendářní, astronomický a kosmologický význam, jako tomu bylo v případě jiného buddhistického a hinduistického chrámu Angkor Vat v Kambodži. Hlavní vertikální uspořádání Borobuduru může být rozděleno do tří skupin: spodní (základová) část, střední a vrcholová, což může odpovídat třem základním částem lidského těla: nohy, tělo a hlava. Základna je čtvercového půdorysu o rozměrech 123×123 m a dosahuje čtyřmetrové výše. Střední část stavby je složena z pěti teras čtvercového půdorysu, přičemž jejich rozměry postupně klesají. První terasa je odsazena 7 metrů od hrany základové části. Další terasy pak jsou odsazeny vždy dva metry od nižší terasy, čímž vznikají prostory pro chodby vedoucí kolem celé stavyb postupně až k vrcholu. Horní část Borobuduru se skládá ze třech půdorysně kruhových teras. Každá z těchto teras slouží jako podstavce pro řadu perforovaných stúp umístěných ve třech soustředných kruzích. Uprostřed těchto stúp se nachází hlavní stúpa, která je zároveň nejvyšším bodem celé stavby, 35 metrů nad úrovní terénu. Přístup k vrcholu stavby vede přes systém schodišť, které jsou umístěny vždy ve středu každé strany chrámu. Schodiště cestou vzhůru doprovází množství bran s celkem 32 sochami lvů. Hlavní vchod je na východní straně, kde jsou umístěny i první reliéfy. Dělení stavby do tří částí symbolizuje tři sféry, do kterých je podle buddhistické kosmologie rozdělen svět, a to \"kámaavačara\" či \"kámadhátu\" („sféra žádosti“), \"rúpaavačara\" (\"rúpadhátu\"; „sféra forem“) a \"arúpaavačara\" (\"arúpadhátu\", „sféra bez forem“ či „beztvarého bytí“). Kámadhátu je reprezentována spodní částí, rúpadhátu představuje pět teras uprostřed a arúpadhátu je reprezentována třemi kruhovými terasami završující stavbu. Architektura každé ze tří částí je přitom přizpůsobena svému symbolickému významu. Například střední oblast rúpadhátu je složena z teras o čtvercových půdorysech a je detailně vyzdobena (což symbolizuje „oblast forem“), oproti tomu jsou hořejší terasy kruhových půdorysů, bez dalších zdobících reliéfů apod., což má vystihovat třetí sféru („oblast bez forem“). V roce 1885 byla náhodně pod samou spodní části stavby objevena další základová část. Tato nově objevená základna obsahovala množství reliéfů, z nichž se 160 zabývá oblastí kámadhátu. Reliéfy jsou vytesány na kamenných panelech s krátkými nápisy, které zřejmě popisují pokyny pro sochaře pověřené vytesáním reliéfů. Skutečná základna je tak skryta jinou, jejíž význam badatelům dosud uniká. Dříve se mělo za to, že skutečná základna je skryta za další proto, aby byla chráněna před ničivými sesuvy půdy z kopce, na němž je Borobudur vystavěn. Podle jiné hypotézy však hořejší základna byla přidána dodatečně z toho důvodu, že původní základna byla chybně navržena podle Vástu šástry, indické starobylé příručky o architektuře a městském plánování. Bez ohledu na účel byla vrchní základna navržena a postavena velmi pečlivě a s propracovanými detaily.", "section_level": 1}, {"title": "Reliéfy.", "content": "Na Borobuduru se nachází přibližně 2670 samostatných basreliéfů (z toho 1212 dekorativních a 1460 reliéfů je narativních), které pokrývají fasády i balustrády. Pokrývají okolo 2500 m2 plochy a nacházejí se ve spodní (\"kámadhátu\") a střední (\"rúpadhátu\") části stavby. Narativní panely vyprávějící příběhy o Sudhanovi a Manoharovi jsou seskupeny do jedenáctidílné série obepínající zdi chrámu o délce 3000 metrů. Ukrytá základna přitom zahrnuje první sérii o 160 panelech a zbývajících 10 sérií se nalézá na chrámových balustrádách a zdech ve čtyřech galeriích. Začínají na levé straně od východního přístupového schodiště. Narativní panely na zdech jsou vyobrazovány zprava doleva, zatímco na balustrádách jsou vyobrazeny zleva doprava. Takto jsou scény na reliéfech vytesány z důvodu \"pradakšiny\", čili rituálního obcházení chrámu (nebo jiného posvátného předmětu) ve směru hodinových ručiček, kdy daná stavba zůstává po pravé ruce. Ukrytá základna dále zachycuje působení karmy. Zdi první galerie obsahují dvě série reliéfů na sobě, každá o 120 panelech. Horní část zobrazuje výjevy ze života Gautamy Buddhy, zatímco spodní část zdi s balustrádami v první a druhé galerii zachycují příběhy z minulých životů Buddhy. Zbývající panely jsou věnovány obrazům z putování Sudhany, jež bylo zakončeno nalezením dokonalosti v moudrosti. 160 ukrytých panelů neutváří souvislý příběh, ale každý panel poskytuje jednu kompletní ilustraci příčiny a následku. Jsou zde vyobrazeny různorodé, z hlediska buddhistické nauky negativní aktivity od planých řečí až po vraždu spolu s jejich následkem – trestem. Na reliéfech jsou však vyobrazeny i chvályhodné činnosti jako je štědrost a poutě ke svatým místům a jejich následná příčina v podobě odměny. Jsou zde však zachyceny i scény z každodenního života ze \"samsáry\". Příběh začíná velkolepým sestoupení Buddhy Šákjamuniho z nebes Tušita a končí první promluvou v gazelím háji poblíž Benáresu. Reliéf zobrazuje narození Buddhy jako prince Siddhárthy, syna krále Šuddhódany a královny Máji v Kapilavastu (v dnešním Nepálu). Příběhu předchází reliéfní zobrazení o 27 panelech se scénami příprav na zrození se v pozici bódhisattvy. Před narozením Buddhy měla totiž královna Mája sen o bílém slonu se šesti kly, který k ní přistoupil a oplodnil ji. Její sen byl vyložen tak, že její syn bude buďto pánem světa (\"čakravartin\") nebo buddha. Když královna Mája pocítila, že se blíží čas porodu, vydala se na cestu ke svým rodičům. V háji Lumbiní však pocítila, že porod již není možno déle odkládat, vystoupila z vozu, chytla se větve a z jejího boku vystoupilo dítě – princ Siddhártha, budoucí Buddha Šákjamuni. Příběh na panelech pak pokračuje až do doby, kdy se princ dosáhl buddhovství. Džátaka obecně je příběh, který vypráví o předchozím životě prince Siddhárthy. Avadána je něco podobného jako džátaka s tím rozdílem, že hlavním protagonistou příběhu není sám Buddha, resp. bódhisattva, ale jiná významná osoba spjatá s buddhismem. Náměty z džátak i avadán jsou u Borobuduru zpracovány v jedné a té samé sérii reliéfů. Prvních 20 níže položených panelů na zdi v první galerii zobrazují svaté činy Sudhany. Prvních 133 hořejších panelů v té samé galerii na balustrádách jsou věnovány 34 legendám z dźátakové sbírky \"Džátakamála\". Zbývajících 237 panelů zobrazuje příběhy z jiných zdrojů, stejně jako níže položené série a panely ve druhé galerii. Některé džátakové příběhy (např. příběh o králi Sibhim, předkovi boha Rámy) jsou vyobrazeny dokonce dvakrát. Gandavjúha je příběh obsažený v poslední kapitole \"Avatansaka sútry\" a vypráví o Sudhanově neúnavném putování a hledání nejvyšší pravdy. Výjev zabírá dvě galerie (třetí a čtvrtou) a navíc polovinu galerie druhé; celkem se rozkládá na 460 panelech. Hlavní hrdina příběhu, mladý Sudhana, syn bohatého obchodníka, je vyobrazen na 16. panelu. Předchozích 15 panelů je přitom věnováno zázrakům, které se měly udát během Buddhova samádhi ve Šrávastí. Třetí galerie zobrazuje Sudhanovo hledání nejvyšší pravdy, během kterého navštívil množství učitelů a učenců, přičemž klíčovou roli v jeho hledání hrál Maňdžušrí. Poté, co se s ním Sudhana naposledy setkal, odebral se do příbytku Samantabhadry, což je vyobrazeno ve čtvrté galerii. Celá série reliéfů ve čtvrté galerii je věnována učení Samantabhadry. Narativní panely končí Sudhanovým nalezením dokonalosti v moudrosti a nejvyšší pravdy.", "section_level": 1}, {"title": "Sochy Buddhy.", "content": "Mimo výjevů z buddhistické kosmologie se na Borobuduru nachází řada soch Gautama Buddhy. Sochy Buddhy v lotosové pozici se nacházejí na pěti čtvercových teras (\"rúpadhátu\") i na terasách ve vrchní části stavby (\"arúpadhátu\"). Sochy Buddhy jsou umístěny ve výklencích střední části Borobuduru, dále na vnější straně balustrád, množství soch se však postupně snižuje s tím, jak se jednotlivé terasy se stoupající výškou zmenšují. První a druhé balustrády mají 104 výklenků, třetí 88, čtvrté 72 a pátí 64. Celkem je ve střední části umístěno 432 Buddhových soch. V nejhořejší části jsou sochy Buddhy umístěny do děrovaných stúp. První kruhová terasa má 32 stúp, druhá 24 a poslední, třetí, 16. Z původních 504 soch Buddhy bylo více jako 300 poškozeno a 43 chybí úplně (od znovuobjevení Borobuduru bylo mnoho hlav soch odcizeno pro muzea ze Západu). Většina soch Buddhů vypadají podobně, avšak často se liší v poloze rukou či v mudře, kterou předvádí.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova.", "content": "Borobudur se dostal do zájmu odborné veřejnosti v roce 1885, kdy Yzerman, vedoucí Archeologické společnosti v Yogyakartě, učinil objev skryté základny. Mezi lety 1890–1891 byly pořízeny fotografie této nově objevené části Borobuduru. Objev přinutil vládu Nizozemské východní Indie, aby učinila kroky k ochraně památky. Roku 1900 vláda ustanovila komisi sestávající ze tří badatelů, kteří měli za úkol Borobudur prozkoumat. Jednalo se o kunsthistorika jménem Brandes, armádního inženýra Theodora van Erpa a konstrukčního inženýra Van de Kamera. V roce 1902 komise předložila vládě trojbodový návrh. Za prvé, bezprostřednímu nebezpečí, jaké stavbě hrozilo, je třeba zabránit úpravou rohů stavby, odstraněním kamenů, které ohrožují přilehlé části, zesílení prvních balustrád a obnova několika výklenků, chodeb, stúp včetně hlavní stúpy. Druhým bodem plánu bylo oddělit nádvoří stavby plotem a poopravit drenážní systém. Posledním, třetím bodem návrhu bylo nahradit všechny ztracené kameny, a naopak ty poškozené odstranit a spravit i hlavní stúpu. Celkové náklady byly odhadnuty na 48 800 guldenů. Obnovovací práce probíhaly mezi lety 1907–1911 za použití anastylózní metody; práce vedl Theodor van Erp. Prvních sedm měsíců obnovovacích prací bylo vyplněno prohledáváním okolní zeminy, ve které se nacházely chybějící části stavby. Van Erp rozebral a přestavěl horní tři kruhové terasy se stúpami. Při pracích přišel na řadu dalších postupů, jak by se dal Borobudur opravit. Předložil proto vládě další návrh, na nějž vláda přikývla a van Erpův tým dostal dalších 34 600 guldenů potřebných pro další práce. Díky omezenému rozpočtu stavby byly finance čerpány především na čistění soch a Van Erpovi se tak nepodařilo vyřešit problém s drenážním systémem. Během patnácti let se ještě více zhoršil stav galerijních zdí a na reliéfech se tak objevily nové trhliny. Van Erp použil beton, ze kterého se vyloužily alkalické soli a hydroxid vápenatý, což způsobilo další problémy, takže jen vzrostla potřeba další rekonstrukce. Od té doby bylo provedeno několik rekonstrukčních prací, které však nebyly dostatečně velké na to, aby zajistily úplnou ochranu stavby. Koncem šedesátých let 20. století byla indonéská vláda požádána, aby udělal rozhodný krok v ochraně stavby. V roce 1973 byl vytvořen rozsáhlý plán na obnovu celé stavby. Pod záštitou indonéské vlády a UNESCO proběhla v letech 1975–1982 rozsáhlá renovace Borobuduru. Byla stabilizována základna stavby a bylo vyčištěno 1460 panelů. Renovace chrámu zahrnovala hlavně rozsáhlé práce na pěti čtvercových terasách a oprav drenážního systému. Celá rozsáhlá renovace zaměstnala okolo 600 lidí a stála 6 901 243 amerických dolarů. Poté, co byla renovace dokončena, byl roku 1991 Borobuduru přijat mezi památky světového dědictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v indonéském Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je poseta 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp. ", "tgt_summary": "Le temple de Borobudur (en indonésien'et en javanais ') est une importante construction bouddhiste, bâtie aux à l’époque de la dynastie Sailendra dans le centre de l’île de Java en Indonésie. ", "id": 1498559} {"src_title": "Tupolev TB-3", "tgt_title": "Tupolev TB-3", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Historie vzniku těžkého čtyřmotorového bombardéru TB-3 spadá již do roku 1925. Následujícího roku začaly práce v konstrukční kanceláři A. N. Tupoleva, které trvaly až do roku 1929. Byl zkonstruován letoun, který dostal označení ANT-6. Na podzim roku 1930 byly prováděny jeho první zkoušky, jejichž výsledky byly neuspokojivé. Došlo ke změně pohonu, kdy se za americké motory Curtiss Conqueror instalovaly sovětské M-17. 10. října 1932 proběhly státní zkoušky, které tentokrát dopadly úspěšně. Sériová výroba s přiděleným oficiálním názvem TB-3 se rozběhla ještě téhož roku. Od roku 1934 se začaly vyrábět modernizované TB-3 s motory M-34R. Roku 1937 se podařilo posádkám čtyř těchto upravených letadel přistát na led v oblasti severního pólu. Celkem bylo vyrobeno 819 letadel všech verzí TB-3.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské užití.", "content": "Bombardéry TB-3 se účastnily koncem třicátých let bojů Sovětského svazu s Japonskem, v Zimní válce s Finskem, zúčastnily se i přepadení Polska. V roce 1941 již byly zcela zastaralé, avšak dále působily zejména v námořním letectvu. Poslední akce nad pevninou se konaly roku 1941 v zimě u Moskvy. Díky mohutnosti křídel byly používány jako nosiče dvou podvěšených stíhacích letounů Polikarpov I-16, této sestavě se říkalo \"Zvěno\". Nejznámějšími akcemi těchto sestav jsou nálety na rumunská naftová pole, kdy I-16 se zavěšenými 250kg bombami byly 40 km před cílem odpoutány a shodily bomby na nádrže s naftou. TB-3 byly též určené pro noční bombardování, sloužily jako výsadková či transportní letadla po dobu celé Velké vlastenecké války.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kamuflážní schémata letounu Tupolev TB-3", "section_level": 1}], "src_summary": "Tupolev TB-3 (Тяжелый бомбардировщик, \"Těžký bombardér\") byl těžký bombardér používaný sovětským letectvem ve 30. letech a na počátku 40. let.", "tgt_summary": "Le Tupolev TB-3 ou Tupolev ANT-6 (en russe \"Туполев ТБ-3/АНТ-6\") est un bombardier quadrimoteur. 6 ont été livrés à Force aérienne de la république de Chine durant la guerre sino-japonaise. ", "id": 1100108} {"src_title": "Rodger Young", "tgt_title": "Rodger Wilton Young", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Young, člen Národní gardy, dosáhl hodnosti seržanta (což dokazují jeho fotografie), ale předtím, než šel do akce, požádal o snížení hodnosti na vojína. Výsledkem jedné nehody v dětství totiž bylo, že se zhoršovaly jeho problémy se zrakem a sluchem. Původně vstoupil do Národní gardy, protože si myslel, že by kvůli zdravotním problémům nebyl do normální armády přijat. Když byla jeho jednotka povolána, obával se, že hodnost seržanta by na něj vrhla přílišnou odpovědnost. Když byl vyšetřen doktorem roty, zjistilo se, že Young byl nyní téměř zcela hluchý, a tak se vrátil do aktivní služby s hodností vojína. Youngova četa byla 31. července 1943 na Nové Georgii držena pod intenzivní palbou z japonského kulometného hnízda, skrytého na 70 metrů vzdálené vyvýšenině. Young byl zraněn již při první salvě. Když se však začala četa stahovat, Young vykřikoval, že vidí na nepřátelské postavení, a začal se k němu plížit. Další dávka z kulometu ho ovšem opět zasáhla a způsobila mu další zranění. I přesto ale pokračoval, přitahujíce na sebe nepřátelskou palbu, ačkoliv sám měl pouze pušku. Když byl konečně dostatečně blízko kulometného hnízda, naházel do něj ruční granáty, při tom byl ale znovu střelen, tentokrát již smrtelně. Tím, že odklonil střelbu japonského kulometu, umožnil Young své četě, aby se stáhla beze ztrát. Zároveň se mu také povedlo uštědřit nepříteli nemalé ztráty. V roce 1949 byly Youngovy ostatky převezeny zpět do Spojených států a v nyní je pohřben na McPhersonově hřbitově v Clyde v Ohiu. Je po něm pojmenován Park Rodgera Younga ve Fremontu v Ohiu. Je po něm pojmenován také kurz noční infiltrace na Fort Benning, v Georgii. Jedním z požadavků pro dokončení Vojenské školy armády Spojených států je plazení přes 100 metrů přes písek, bláto a vodu, zatímco nad vojáky se střílí „ostrými“ z kulometů M60 nebo M240B. Vojáci také musí reagovat na simulaci dělostřelecké palby a světlice, které jsou vystřelovány náhodně během cvičení. Původně se ostré kulky střílely ve výši hrudníku, ale v posledních letech bylo stanoveno, aby se střílely tak, aby přeletěly nad hlavou i stojící osobě. Ve vědecko-fantastickém románu \"Hvězdná pěchota\" Roberta A. Heinleina je po něm pojmenován korvetní transportér \"Rodger Young\" a je zde také několikrát zmíněna píseň \"Balada o Rodgeru Youngovi\", kterou napsal Frank Loesser. Na závěru knihy je také několik slov o jeho chrabrosti. Od roku 1946 do poloviny 50. let existoval v Los Angeles projekt pro péči o veterány známý jako Vesnice Rodgera Younga. z „The Ballad of Rodger Young“ Franka Loessera Překlad", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodger Wilton Young (28. dubna 1918 – 31. července 1943) byl americký pěšák, který bojoval v druhé světové válce. Byl zabit v akci v Nové Georgii, když zachraňoval svoji četu. Za své akce obdržel posmrtně Medaili cti.", "tgt_summary": "Rodger Wilton Young, né le et mort le, est un militaire américain de la Seconde Guerre mondiale. Membre de l'infanterie, il est tué sur l’île de Nouvelle-Géorgie durant la campagne du Pacifique en aidant ses compagnons d’arme à se retirer alors qu’ils sont sous le feu ennemi. Pour son action héroïque, il reçoit à titre posthume la plus haute décoration militaire américaine, la Medal of Honor.", "id": 1448011} {"src_title": "Sovětský kosmický program", "tgt_title": "Programme spatial de l'Union soviétique et de la Russie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sovětský kosmický program byl založen v rámci pětiletky v druhé polovině padesátých let a od začátku byl koncipován jako projekt na podporu sovětské armády, která se tak snažila dosáhnout vojenské převahy nad kapitalistickým světem. V lednu 1956 byly schváleny plány umělých družic Sputnik, vojenských průzkumných satelitů Zenit a na rok 1964 byl plánován let prvního člověka do vesmíru. Na pozdější dobu byl též plánován let bez lidské posádky na Měsíc. Let prvního Sputniku se uskutečnil 4. října 1957. Po úspěšném letu prvního Sputniku, který byl sovětskou propagandou využit jako demonstrace technologické převahy Sovětského svazu, bylo rozhodnuto uspíšit program na let prvního člověka do vesmíru, který byl spojen s programem Zenit s cílem vytvořit vesmírné plavidlo Vostok. Nejprve byl do vesmíru poslán 3. listopadu 1957 pes Lajka v lodi Sputnik 2. První let člověka do vesmíru se uskutečnil 12. dubna 1961, kdy Jurij Gagarin obletěl v kosmické lodi Vostok 1 Zemi a úspěšně přistál. Ačkoliv měl sovětský kosmický program zpočátku navrch a byl vždy o krok před NASA, díky ekonomickým problémům svůj náskok ztratil. Poprvé se to projevilo v „boji o Měsíc“, kde jako první přistáli Američané v rámci programu Apollo. Sovětský kosmonaut nikdy na povrch Měsíce nevkročil a jejich výzkum se omezil pouze na nepilotované sondy. Luna 9 byla první sondou která v roce 1966 přistála na Měsíci a Luna 16 v roce 1970 z Měsíce přivezla vzorky hornin. Po Měsíci též jezdila první vozítka Lunochod. Sovětskému programu je připisováno prvenství v první sondě na povrchu Marsu, přestože sonda Mars 3 fungovala na povrchu jen několik desítek sekund a nevrátila žádná identifikovatelná data a nepočítá se tak mezi úspěšné. V letech 1970 - 1983 se několika sondám programu Veněra jako prvním podařilo dosáhnout povrchu Venuše a odeslat mimo jiné snímky povrchu. Poté se soustředil další vývoj na budování orbitálních stanic, kde byl sovětský kosmický program relativně úspěšný. Nejznámější orbitální stanicí se stal Mir, který se začal stavět v 80. letech a skončil v roce 2001 úmyslným navedením do atmosféry, kde shořel. Posledním významným počinem sovětské kosmonautiky byl raketoplán Buran. Jeho vývoj započal v roce 1976 a výsledek byl hodně podobný raketoplánu NASA. V rámci programu byl vyvinut raketový nosič Eněrgija a dosud největší letadlo světa, Antonov An-225. Jediný nepilotovaný let Buranu se uskutečnil v roce 1988. Celý program byl velmi finančně nákladný a na další lety již nedošlo. Program byl v roce 1993 ukončen. Ruský kosmický výzkum pokračuje po roce 1992 založením agentury Roskosmos, která spolupracuje na projektu ISS a vyslala první kosmické turisty.", "section_level": 1}, {"title": "Programy.", "content": "Sovětský kosmický program provozoval řadu projektů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětský kosmický program je předchůdce dnešního Roskosmosu, který přinesl řadu prvenství v dobývání vesmíru. Jako první vypustil do vesmíru umělou družici, poslal do vesmíru prvního kosmonauta a získal též řadu prvenství v průzkumu planet sluneční soustavy. Svou historii „zakončil“ raketoplánem Buran.", "tgt_summary": "Le programme spatial russe regroupe l'ensemble des activités spatiales civiles ou militaires de la Russie. Celle-ci a hérité dans le domaine de l'astronautique de la majorité des réalisations de l'Union des républiques socialistes soviétiques qui avait dominé la scène spatiale au début des années 1960. Ce même programme qui a été créé par Sergueï Korolev le 31 juillet 1956. La Russie reste aujourd'hui la deuxième puissance spatiale mondiale avec des activités très diversifiées. Elle joue notamment un rôle majeur dans la Station spatiale internationale en fournissant un tiers des composants et en assurant pour le compte des autres participants à la fois la relève des équipages et une partie du ravitaillement en consommables. La Russie dispose d'une gamme complète de lanceurs qui sont utilisés à la fois pour satisfaire des besoins domestiques et pour répondre à la demande commerciale internationale. La Russie possède son propre système de navigation par satellite Glonass ainsi que d'un réseau national de télécommunications s'appuyant sur une constellation de satellites télécommunications placées à la fois en orbite haute (Molnia) et géostationnaire. La composante spatiale militaire est également importante avec une flotte de satellites de reconnaissance et de satellites d'alerte avancée.", "id": 2182711} {"src_title": "Druhá makedonská válka", "tgt_title": "Deuxième guerre macédonienne", "src_document": [{"title": "Příčiny války.", "content": "Již od skončení první makedonské války v roce 205 př. n. l. panoval mezi Makedonií a Římem křehký mír. Římané byli dosud zaměstnáni bojem s Hannibalem, který skončil teprve po vítězství v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. Makedonský král Filip V. se zatím snažil využít římské zaneprázdněnosti k rozšíření vlastních územních zisků v Ilýrii z prvního konfliktu s Římany. Protesty římského senátu ho sice na nějaký čas zastavily, ovšem pokračující nepřátelské akce Filipa stále více přibližovaly k novému střetu s Římem. Na místo Ilýrie chráněné Římany, se král rozhodl upevnit svůj stávající vliv v řeckých obcích. Filip uzavřel tajnou dohodu se seleukovským panovníkem Antiochem III., v níž si oba králové rozdělili území nestabilního ptolemaiovského Egypta. Antiochos napadl jižní Sýrii a Palestinu, zatímco Filip se obrátil na východ. Jeho cílem byla Thrákie a kontrola námořních tras z oblasti Černomoří do Středozemního moře. V roce 201 př. n. l. vyslal Filip mocné loďstvo proti Rhodu a pergamskému králi Attalovi I. Udatní Rhoďané ale makedonskou flotilu potopili, což podnítilo Řeky, kteří byli tehdy podrobení Makedoncům, aby povstali proti králi a požádali římský senát o pomoc. V témže roce dorazily do Říma delegace Pergamu, Rhodu a Athén, všechny se stejným cílem: přimět Římany k zásahu proti makedonské agresi. Římané Filipovi nikdy nezapomněli jeho spojenectví s Hannibalem během druhé punské války. Senát se proto dychtivě chopil příležitosti pomstít se makedonskému králi, ovšem lidové shromáždění válku nejprve odmítalo, neboť lid byl ještě příliš oslaben sotva skončeným bojem na život a na smrt proti Hannibalovi. V opakovaném hlasování však bylo vyhlášení války nakonec schváleno. Senát zatím vyslal k Filipovi poselstvo s ultimátem, v němž mu zakazoval vést v Řecku válku, což král rezolutně odmítl. Motivy Římanů k rozpoutání druhé makedonské války spočívaly v zabránění dalšímu mocenskému růstu makedonského království, ovšem stejně důležitým vedlejším záměrem Římanů bylo posílení vlastního vlivu v Řecku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Na začátku roku 200 př. n. l. napadlo Filipovo vojsko athénské území v Attice. Další armáda, jíž velel král osobně, směřovala k pobřežním městům v Thrákii. Ve stejném roce zahájili své válečné operace i Římané, když se konzul Publius Sulpicius Galba vylodil s dvěma legiemi v Apollonii. Na konci roku Galba vydrancoval makedonské pohraničí, pak se přesunul do Ilýrie, aby se zmocnil tamních Filipových držav. Současně římská flotila obeplula Řecko, kde mělo Filipovi zabránit v dobytí zdejších \"poleis\". V roce 199 př. n. l. přesvědčili Římané aitólský spolek, aby se opět zapojil do konfliktu proti Makedoncům. Římské vedení války se však vyznačovalo nerozhodností a váhavostí. Galba a jeho nástupce Publius Villius Tappula strávili téměř dva roky prakticky v nečinnosti, během níž se mohli Římané pochlubit pouze pramalými úspěchy. V této době nedokázala ani jedna z válčících stran dosáhnout jakékoli strategické převahy. V roce 198 př. n. l. přibyl k římskému vojsku v Řecku nový schopný velitel, konzul Titus Quinctius Flamininus, jenž se ihned po svém příchodu energicky vrhl do boje proti Makedoncům. Během vyjednávání s makedonským králem, předložil Flamininus Filipovi dvě podmínky: stažení makedonských posádek z Řecka a uznání svobody řeckých poleis. Třebaže král znovu odmítl, přineslo vyjednávání očekávaný vedlejší efekt, neboť dosavadní spojenec Makedonců, achajský spolek, vstoupil do války jako spojenec Římanů. Flamininus se následně střetl s Filipem v menší potyčce na řece Aoos, z které Římané vzešli vítězně, což jim umožnilo vpadnout do Thesálie a přenést tak válku bezprostředně na makedonské území. Ještě před příchodem zimy Římané oblehli a dobyli četná thesálská města, poté se stáhli do Fókidy, kde strávili zimu. Na konci roku 198 př. n. l. obnovily obě strany mírové rozhovory, v nichž Flamininus uplatnil svoji politickou prozíravost. Pokud by ztratil svoji konzulskou pravomoc, hodlal válku ukončit sjednáním míru. V případě, že by byl opětovně zvolen do konzulského úřadu, přál si pokračovat v boji. Filip zatím jednání úmyslně zdržoval a současně vyslal vyjednavače do senátu. Zatímco bylo královo poselstvo na cestě, pověřil senát Flaminina, aby jako prokonzul nadále velel vojsku v Řecku. Vyjednávání s Filipem bylo ukončeno a Flamininus se mohl pustit do plánování další kampaně. Na počátku jara 197 př. n. l. vytáhl Flamininus se svými dvěma legiemi veteránů společně se silným doprovodem spojenců (asi 8 000 převážně Aitólů) znovu do Thesálie. Římané pokračovali v dobývání thesálských měst, načež Filip shromáždil vojsko o síle 25 000 mužů a vyrazil s ním vstříc nepříteli. Obě armády se po krátkém manévrování setkaly u Kynoskefal. V tomto prvním otevřeném střetnutí mezi římskou legií a klasickou makedonskou falangou získala navrch flexibilita legie. Makedonci utrpěli v bitvě těžké ztráty, pročež Filip neměl jiné volby než přijmout mír za velmi nevýhodných podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Uzavření míru.", "content": "V roce 196 př. n. l. byla dojednána mírová smlouva, v níž Filip ztratil kontrolu nad strategicky důležitým Korintem, Eretrií a Demetriadou, stejně jako vládu nad Thesálií. Kromě toho se zavázal zaplatit Římanům 1000 talentů jako odškodnění, rozpustit celou svou flotilu s výjimkou šesti lodí a poskytovat Římanům vojenskou pomoc. Nadále si však směl ponechat vládu nad Makedonií, poněvadž Římané považovali za mnohem vážnější hrozbu seleukovského krále Antiocha III. Makedonské království mělo tudíž posloužit jako nárazník proti případné expanzi seleukovské Sýrie. Řím, jenž krátce po skončení druhé punské války stále ještě disponoval pouze omezenými lidskými zdroji, nebyl schopen trvale obsadit Řecko, nicméně bystrý Flamininus obrátil tento nedostatek ve výhodu, když na isthmických hrách v roce 196 př. n. l. prohlásil Helény za osvobozené. Obyvatelé Řecka měli od nynějška žít svobodně podle vlastních zákonů a zvyků. Tímto vystoupením získal Flamininus obdiv a vděčnost Helénů, která trvala ještě po staletí, a zároveň tak dosáhl dalšího důležitého cíle: Řekové neschopní sami se ubránit okolním říším, pociťovali vůči Římanům náklonnost a loajalitu za to, že definitivně skoncovali s nenáviděnou makedonskou hegemonií. Zasahováním do řeckých záležitostí tak Římané rozšířili sféru svého vlivu na východ, aniž by byli nuceni zde umístit jedinou legii. V roce 194 př. n. l. opustili poslední římští vojáci Řecko, ve skutečnosti se však řecké obce staly faktickým římským protektorátem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá makedonská válka (200 až 197 př. n. l.) byla svedena mezi Makedonií, které vládl král Filip V. Makedonský, a římskou republikou, která byla podporována svými spojenci Pergamem a Rhodem.", "tgt_summary": "La deuxième guerre macédonienne (200 à 197 av. J.-C.) oppose Philippe V, roi de Macédoine, aux Romains, appelés à l'aide en 201 par Pergame et Rhodes après la bataille de Chios dans le contexte de la Première guerre crétoise. Cette nouvelle guerre de Macédoine, tournant historique de la période hellénistique, marque le début de l'impérialisme romain en Grèce. Elle se termine par la victoire des légions romaines à la bataille de Cynoscéphales.", "id": 1981840} {"src_title": "Kasino", "tgt_title": "Casino (lieu)", "src_document": [{"title": "Historie hazardu.", "content": "Mnoho hazardních her provozovaných v současných kasinech se inspirovalo z historicky doložených her. První zmínky o hazardních hrách sahají až do letopočtu 2400 př. n. l. Je obecně známo, že gamblerství bylo vždy rozšířeno ve všech sociálních skupinách, jakkoliv to mohly být hry různého typu. Již v dobách antické Římské říše zákonodárci nařizovali, aby se všechny děti naučily zacházet s kostkami a hrát s nimi. Francie si připsala prvenství ve vynálezu hracích karet v roce 1387. Balíčky karet se začaly masově vyrábět po vynálezu knihtisku mohučským občanem Johannesem Gutenbergem kolem roku 1450. Napoleon Bonaparte se rád věnoval hře zvané \"vingt-et-un\" („jednadvacet“), která je dnes známa jako blackjack či oko.", "section_level": 1}, {"title": "Hry provozované v kasinech.", "content": "Zákazníci v kasinech mohou hrát v hracích automatech nebo dalších hrách závisejících na náhodě (ruleta) a některých případech na dovednostech (blackjack, poker). Hry obvykle mají matematicky předurčenou vyhlídku, že kasino vydělává pomocí malé procentuální výhody, kterou má kasino nad hráčem. Toto číslo se liší především na typu zvolené hry, kdy mezi nejvýhodnější patří například blackjack či videopoker. Naopak největší výhodu kasino má u hracích automatů. Mezi nejrozšířenější hry v kasinech patří:", "section_level": 1}, {"title": "Baccarat.", "content": "Mezi hlavní znaky hry baccarat (nebo bakarat) patří vysoké sázky mezi dvěma soupeři, z nichž jeden představuje „rozdávajícího“ a druhý \"hráče\". Každý táhne karty a snaží se přehrát druhého tak, že se co nejvíce přiblíží součtu \"devět\". Ve skutečnosti není třeba žádné zvláštní zručnosti, atraktivní na hře jsou vysoké sázky a skutečnost, že podíl podniku proti hráči je jedním z nejmenších ze všech kasinových her.", "section_level": 2}, {"title": "Blackjack.", "content": "Název „blackjack\" je odvozený od zvláštního bonusu, který hráč získal za kombinaci pikového esa a černého spodka (křížový nebo pikový spodek, angl. black jack). Tento aspekt hry v průběhu let zastaral a není už součástí pravidel, ale hra si tento název zachovala. V mnoha kasinech je blackjack nejpopulárnější hazardní hrou. Má v sobě rysy, které hru dělají mimořádně zábavnou. Hráči především ovládají své vlastní karty a mohou hrát podle vlastního uvážení. V českém prostředí se lze setkat také se hrou Oko bere, která je často chybně považována právě za blackjack. Obě hry se hrají velmi podobně, ovšem zatímco blackjack se hraje s balíčkem o 52 kartách, Oko bere se hraje s balíčkem 32 karet.", "section_level": 2}, {"title": "Kostky.", "content": "Mezi všemi hrami s kostkami je \"craps\" považován za hlavní hazardní hru od Las Vegas až po Monte Carlo. Zisk kasina u hry craps je u základní verze pouze 1,4%, ale u většiny dalších sázek je výrazně vyšší.", "section_level": 2}, {"title": "Keno.", "content": "Na hře keno je lákavé, že při velkém štěstí lze vyhrát např. 10 000 dolarů z jednoho vloženého dolaru. Šance na takovou výhru je 1 : 379 639.", "section_level": 2}, {"title": "Ruleta.", "content": "Ruleta je královnou hazardních her. Ačkoliv sázecí poměry jsou vždy v hráčův neprospěch, může s trochou štěstí vyhrát velkou částku peněz. U jednočíselných sázek je vyplácená výhra 35:1 lákavě vysoká. Skutečný matematický sázecí poměr je u evropské rulety 36:1, což dává podniku zaručený podíl 2,7%. Samozřejmě je to při Americké verzi ruletě jiné, a to 1:37. Přestože je ruleta velmi nepředvídatelná, existují strategie, podle kterých je možné zvýšit své předpoklady na výhru. Rovněž existují pravidla, která snižují výhodu kasina a hráči tak v dlouhodobém horizontu prohrají méně. Jmenují se \"La partage\", \"En prison\" a \"Surrender\".", "section_level": 2}, {"title": "Sloty (hrací automaty).", "content": "Návratnost sázek v hracích automatech pro hráče se pohybuje okolo 80 až 90%, ale leckdy i méně, což je ve srovnání např. s blackjackem (návratnost okolo 98%) poměrně málo. Proto je nutno si takovou hru dobře rozmyslet. Automaty, které náhodně generují čísla, tzv. RGN (Random Number Generator) jsou prakticky neporazitelné, přesto existují případy, kdy se lidem podařilo automaty oklamat. K jedné skupině se přiřazuje manipulace s hardwarem, konkrétněji se zásobníkem mincí. V další kategorii se hráčům podařilo oklamat software automatů a uhodnout algoritmus. Právě zde vzniká nejrychleji závislost na hazardních hrách, tedy patologické hráčství známé také jako gamblerství.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření kasin ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Online kasina.", "content": "Vznik internetu umožnil provoz kasin i v online prostředí. Hráči nemusí navštěvovat kamenné pobočky, ale hrají ze svého počítače, případně i mobilních zařízení. Od 1. ledna 2017 vešel v platnost nový zákon o hazardních hrách, který online kasinům zavádí povinnost získání licence. Tyto licence uděluje Ministerstvo financí České republiky. V současné době je jediné licencované online kasino Fortuna Vegas, které provozuje společnost Fortuna Entertainment Group. V online kasinech hráči mají možnost hrát i za virtuální měnu bitcoin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kasino je podnik, kde se provozují určité typy hazardních her. Kasina jsou běžně sdružena nebo umístěna poblíž hotelů, restaurací a obchodů. Při hrách se zde obvykle používají speciální žetony, které je třeba si zakoupit předem. Eventuální výhra je také v žetonech, které si hráč při odchodu z kasina vymění za reálné peníze u obsluhy. Největší kasina jsou v Monte Carlu, Las Vegas, Macau nebo v Atlantic City. ", "tgt_summary": "Un casino, ou établissement de jeux, est un lieu ouvert au public, légal et contrôlé, qui propose des jeux d'argent, généralement de hasard (les « jeux de casino » et « jeux de table »). ", "id": 455539} {"src_title": "Klokan parma", "tgt_title": "Wallaby de Parma", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klokan parma byl poprvé popsán vědcem a biologem Johnem Gouldem v roce 1840. Byl určitý čas považován za druh v přírodě vyhynulý. Proto byly zahájeny pokusy znovu odchovat volně žijící populace zvířat, která byla dříve dovezena na Nový Zéland a z chovů zoologických zahrad. Před 30 lety byla ve východním Novém Jižním Walesu poprvé opět objevena volně žijící zvířata. V současnosti tento druh není hojný, avšak jeho přežití se zdá být zajištěno.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Délka klokana parma je 45 až 53 cm, ocas je stejně dlouhý. Jeho hmotnost je 3,2 až 6 kg, to je jen desetina hmotnosti klokana rudého. Rozdíl mezi samcem a samicí je téměř neznatelný, samec je však těžší a má silnější přední nohy. Živí se převážně zelení, ale i ovocem a zeleninou. Jsou aktivní převážně v noci. Ve volné přírodě se dožívají věku šest až osm let, v zajetí je to jedenáct až patnáct let. Mají vzpřímené uši s kulatými špičkami, šedohnědý hřbet a krk, břicho bílé. Mívají i bílý pruh na zádech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Klokani parma žijí v severovýchodním Novém Jižním Walesu, v úzkém pruhu podél pobřeží. V přírodě žije samotářsky a skrytým způsobem života v oblasti hustých lesů a deštných pralesů. Obývá blahovičníkové lesy s hustým podrostem, ale k pastvě potřebuje i malé lesní paseky. Nejpříznivější je pro něj vlhké podnebí. Klokan parma žije v malých skupinkách, většinou po třech kusech. Většinou se jedná o jednoho samce a dvě samice. Je možné, že samotářské samice nebudou tvořit skupinu a budou putovat sami. Samice je březí 33 - 36 dní a rodí většinou jedno mládě. Jsou to vačnatci, proto odchovávají mláďata ve vaku. Ve vaku většinou mládě stráví sedm měsíců. Samci o samice bojují a o mláďata se nestarají. Ty dosahují pohlavní dospělosti v 16 měsících života, samci ve 24 měsících.", "section_level": 1}, {"title": "Predátoři.", "content": "Mezi přirozené nepřátele klokana parma patří pes dingo či liška. Pro mláďata jsou nebezpeční dravci či velcí hadi.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V Evropě je chován ve více než 80 zoo. V rámci Česka se jedná o tato zařízení: Do roku 2014 byl klokan parma chován též v Zoo Děčín. V roce 2018 ukončil chov Zoopark Vyškov. V minulosti byl chován rovněž v Bioparku Teplice. Na Slovensku je tento druh k vidění v Zoo Bratislava a Malkia parku, v minulosti rovněž v Zoo Bojnice a Zoo Košice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha je klokan parma chován od roku 2002. První jedinec byl získán darem, o něco později byla získána samička nalezená na staveništi na okraji Prahy. Ke konci roku 2017 byl chován jeden pár. V průběhu roku 2018 byl zaznamenán odchov. Na konci roku 2018 pak byl opět chován pár těchto zvířat. V únoru 2020 byla ze Zoo Plzeň dovezena samice. V březnu téhož roku přišlo na svět mládě. Dříve byl chován v horní části zoo. Aktuálně se však o jeden z druhů expozičního celku australské fauny a flory nazvaného Darwinův kráter. Tato expozice dokončená v roce 2020 je umístěna v dolní části zoo pod Rákosovým pavilonem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klokan parma (\"Macropus parma)\" je nejmenší druh klokana z rodu \"Macropus\". Je šedohnědé barvy s bílým hrdlem a tmavým pruhem uprostřed přední poloviny zad.", "tgt_summary": "Le Wallaby de Parma (Macropus parma) est une espèce de wallaby qui a été décrite pour la première fois par le naturaliste John Gould dans les années 1840. Animal craintif vivant dans les forêts sclérophylles du sud de la Nouvelle-Galles du Sud, il n'a jamais existé en grande quantité et dès la fin du il semblait disparu. ", "id": 708381} {"src_title": "Gambrinus", "tgt_title": "Gambrinus (bière)", "src_document": [{"title": "Vznik jména.", "content": "Pověst o králi Gambrinovi se tradovala od středověku a byla zaznamenána roku 1543 v bavorské kronice Burkarta Wallise. Podle této pověsti začal král Gambrinus jako první vařit pivo, když se tomu naučil od Isis, staroegyptské bohyně úrody a hodokvasu. Historie vaření piva je mnohem starší, než ona středověká pověst. Pivo se vařilo ve starověké Mezopotámii i v Egyptě. O pšeničném pivě se několikrát zmiňuje i Bible. Král Gambrinus má zdánlivě latinské jméno, ale je zkomoleninou titulu Jean Primus = Jan První. Byl to ve skutečnosti Jan I. Brabantský. Při bitvě u Worringenu nedaleko Kolína nad Rýnem dne 5. června 1288 porazil se svými spojenci lucemburského hraběte Jindřicha III., a tím definitivně připadlo vévodům brabantským Limbursko. Na prosbu bruselského sladovnického cechu se poté stal jeho čestným předsedou (patronem), a od té doby býval v cechovních místnostech vyobrazen jako opulentní usměvavý muž s věncem z chmelových ratolestí na hlavě a s pohárem pěnícího piva v ruce. Stal se tak častým nástupcem římského boha Dionýsa a novověkým patronem pivovarnictví, nejprve v Brabantsku, tj. na území dnešní severní Belgie a jižního Nizozemí (Brusel, Lovaň, Antverpy, Breda, Hertogenbosch, Tilburg), od doby barokní také v ostatních \"pivařských\" zemích. V Čechách je tradice krále Gambrina doložena teprve spíše až z 19. století, například obrazy ve sbírce Národního muzea v Praze, či názvem pivnice \"U krále Brabantského\" v Praze na Malé Straně. Na konci 19. století byl už Gambrinus i v Čechách všeobecně populární postavou. Ve své propagaci ho používal například pražský pivovar na Smíchově. Pod názvem Gambrinus byly na přelomu 19. a 20. století v Česku prodávány také známkově chráněné „pivní bonbony“. Ke změně názvu tohoto plzeňského piva vedly v roce 1919 prozaické reklamní důvody. Původní název \"Pilsner Kaiserquell\" byl až příliš spojován se starým Rakouskem a jeho císařem. Co však v 19. století fungovalo jako dobrý marketingový tahák, bylo po vzniku republiky v roce 1918 už považováno za nevhodný anachronismus.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy českého piva značky Gambrinus.", "content": "Pod všemi druhy českého piva Gambrinus je podepsán vrchní sládek pan Jan Hlaváček. První pivní etiketa piva značky Gambrinus byla použita v roce 1920.", "section_level": 1}, {"title": "Další pivovary užívající značku Gambrinus.", "content": "Tato značka je užívána i mnohými jinými pivovary v Německu nebo Dánsku. V Mendigu (Porýní-Falc) se koná každý druhý rok pivní slavnost Gambrinusfest.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gambrinus je značka jednoho z nejprodávanějších piv v České republice. V letech 2006 a 2007 mu patřila zhruba čtvrtina českého trhu. Pivovar Gambrinus Plzeň získal ochrannou známku \"Plzeňský Gambrinus\" v roce 1919 po vzniku samostatného Československa. Totéž pivo se však v Plzni pod jiným názvem vařilo už od roku 1869, kdy vznikl tamní \"První akciový pivovar\". Pivovar je od roku 1994, kdy byla dokončena privatizace, součástí společnosti Plzeňský Prazdroj a.s.", "tgt_summary": "La Gambrinus est une bière blonde tchèque de fermentation basse de type pils produite par la brasserie Gambrinus appartenant à la compagnie Plzeňský Prazdroj (ou Pilsner Urquell). ", "id": 2056707} {"src_title": "Alexis Carrel", "tgt_title": "Alexis Carrel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexis Carrel se narodil 28. června 1873 v Lyonu jako syn obchodníka. Otec brzy zemřel a vychovávala jej matka. Studoval ve škole sv. Josefa a na univerzitě v Lyonu, kde získal v r. 1900 titul doktora medicíny. Již během studia se zaměřil na cévní chirurgii, stal se členem učitelského sboru. Ve funkci prosektora učil anatomii a experimentální chirurgii. Vypracoval nové operační techniky cévního stehu, používal velmi jemné jehly a nástroje. Při operacích dbal o přísné dodržování sterility a proto nedocházelo ke komplikacím s bakteriální infekcí. O svých zkušenostech psal články do vědeckých časopisů již od r. 1896. V roce 1902 publikoval v \"Lyons Medical\" techniku pro konečnou anastomózu krevních cév. Na univerzitě jeho práce nebyla náležitě hodnocena, lékařská fakulta ho odmítla přijmout do svého chirurgického týmu, a proto se rozhodl opustit Francii. Přispělo k tomu i jeho svědectví o zázraku v Lurdech, které poškodilo jeho pověst mezi akademickou komunitou. Od r. 1904 Carrel pracoval na katedře fyziologie univerzity v Chicagu, kde ve spolupráci s Charlesem Guthriem vyvinuli unikátní metodu cévního stehu. Nedostatečné finanční zajištění výzkumu na univerzitě přimělo Carrela v r. 1906 k přestupu do Rockefellerova institutu v New Yorku. Zabýval se možností transplantací tkání a celých orgánů. V r. 1908 provedl první autotransplantaci ledvin psa a pokračoval i s jinými orgány (srdce, štítná žláza). Byl průkopníkem transplantace orgánů. Zaměřil se na kardiochirurgii a v r. 1910 provedl první experimentální bypass. V r. 1912 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství jako uznání práce v oblasti cévních stehů a experimentální transplantace tkání a orgánů. Ve svých devětatřiceti letech se stal nejmladším laureátem a prvním vědcem odměněným za svou práci mimo svou vlastní zemi. Jeho pokusy s uchováním srdce kuřete v živném roztoku na dlouhou dobu otevřely cestu dalším odvětvím výzkumu V r. 1913 se oženil s Anne-Marie-Laure Gourlez de La Motte, vdovou s jedním synem. Vlastní děti neměli. V r. 1914 se po vypuknutí války vrátil do Francie a ve francouzské armádě sloužil jako lékař. Vedl nemocnici a výzkumné středisko v Compiègne, kde mu manželka pomáhala jako zdravotní sestra. S anglickým chemikem Henrym Drysdale Dakinem zavedl nový způsob léčby poranění ( známý pod názvem Carrel-Dakinova metoda) a zachránil tak mnoho životů. Za jeho objevy a zásluhy mu byl udělen řád Čestné legie a další vyznamenání z USA, Belgie, Velké Británie a Švédska. Po návratu do Rockefellerova institutu se stal prvním ředitelem nové nemocnice určené k výcviku vojenských a civilních chirurgů a jejich pomocníků. V oblasti výzkumu se zabýval možností použití umělého srdce a s Charlesem Lindberghem pracoval na vytvoření mimotělního oběhu a možnosti uchování orgánů vyňatých z těla pro transplantaci. V r. 1938 spolu napsali knihu Kultura orgánů. Ve spolupráci s francouzským chirurgem Theodorem Tuffierem, který byl průkopníkem hrudní chirurgie, provedl Carrel na srdci úspěšnou sérii valvotomií a ve spolupráci s M.T. Burrowsem vyvinul sarkomové buňky v tkáňových kulturách technikou Harrison. V roce 1935 publikoval knihu Člověk, tvor neznámý (\"Man, the Unkonwn\"), která zaznamenala celosvětový úspěch, ale stala se také předmětem diskusí. Jako stoupenec eugeniky vyjádřil názor, že vědecké poznatky by mohly přinést lidstvu osvobození od nemocí, dlouhověkost a duchovní pokrok. V červenci 1938 odešel z Rockefellerova institutu, neboť dosáhl věkové hranice 65 let. Vrátil se do Francie dva měsíce před začátkem 2. světové války. Stal se členem zvláštní mise pro francouzské ministerstvo zdravotnictví, kde působil po dobu jednoho roku. Vyvinul techniky zachování krve a navrhl mobilní vojenskou nemocnici, kterou poprvé použili Britové v severní Africe. Inicioval vytvoření Nadace pro studium lidských problémů a její vědecké centrum s podporou maršála Petaina zahájilo činnost v roce 1942 na území Vichistické Francie ve městě Meudon. Carrel se stal jejím ředitelem. Přál si spojit vědecké poznatky různých oborů a využít je pro ochranu, zlepšení a rozvoj francouzského obyvatelstva ve všech jeho aktivitách. Po osvobození Carrelovi a jeho nadaci kvůli stykům s vichistickým režimem hrozilo od prozatímní vlády Francouzské republiky (GPRF) pozastavení činnosti a rozpuštění nadace. Na zásah amerických spojenců bylo od toho upuštěno. Alexis Carrel zemřel v Paříži 5. listopadu 1944 na zápal plic a srdeční selhání. Je pohřben v malé kapli na ostrově Saint-Gildas v Côtes-d'Armor v Bretani, který zakoupil v r. 1922 za odměnu spojenou s udělením Nobelovy ceny. Carrel byl oceněn členstvím ve studijních společnostech v USA, Španělsku, Rusku, Švédsku, Nizozemsku, Belgii, Francii, Vatikánu, Německu, Itálii a Řecku a čestnými doktoráty univerzit v Belfastu, Princetonu, Kalifornii a New Yorku a Brown a Columbia univerzity. Byl rytířem francouzského řádu Čestné legie a držitelem belgického Leopoldova řádu, švédského Řádu polární hvězdy a mnoha dalších ocenění ze Španělska, Srbska, Velké Británie a Vatikánu.", "section_level": 1}, {"title": "Polemika.", "content": "V devadesátých letech 20. století se ve Francii stala osoba Alexise Carrela předmětem kritiky, když byl označen za stoupence národně socialistické teorie s odkazem na jeho názory publikované v knize Člověk tvor neznámý a jeho vazby na maršála Pétaina, Lindbergha, Henryho Forda i členství v kolaborantských politických stranách během 2. světové války. Pod tlakem levicových a antirasistických sil bylo jméno Alexise Carrela odstraněno z názvu lékařské fakulty univerzity v Lyonu a byly přejmenovány ulice v několika městech ve Francii a Kanadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexis Carrel (28. června 1873, Lyon – 5. listopadu 1944, Paříž) byl francouzský lékař a eugenik. V roce 1912 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za práce týkající se sešívání cév a transplantace. Jeho techniky šití a pokusy s přenosy orgánů byly základem pro cévní chirurgii, kardiochirurgii a transplantologii. Je po něm pojmenován menší kráter (16 km) na Měsíci (Mare Tranquillitatis).", "tgt_summary": "Alexis Carrel, né le à Sainte-Foy-lès-Lyon et mort le à Paris, est un chirurgien, biologiste, activiste d’extrême droite et eugéniste français. ", "id": 258752} {"src_title": "Grand Theft Auto: San Andreas", "tgt_title": "Grand Theft Auto: San Andreas", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Carl Johnson (přezdívaný „CJ“) vyrůstal v problematické rodině se dvěma bratry (Sweet, Brian), sestrou (Kendl) a matkou (Beverly) bez otce, který mu zemřel již v mládí. Carl po smrti jeho bratra Briana z Los Santos odjíždí do Liberty City. Z Liberty City se do Los Santos vrací až po pěti letech na matčin pohřeb. Postavu namluvil Young Maylay. Sean Johnson (přezdívaný „Sweet“) je nejstarší z bratrů Johnsonových. Po smrti otce převzal zodpovědnost za zbytek rodiny. Stal se členem gangu a později ho začal i vést. I přes všechny nekalé věci, co v životě udělal, se snaží držet dál od drog a jeho gang se obchodu s drogami neúčastní. Smrt bratra Briana dával za vinu jeho druhému bratru Carlovi a ten kvůli nátlaku, který na něj Sweet vyvíjel, odešel do Liberty City. To, že Carl opustil rodinu v těžké situaci, mu Sweet neodpustil a i po jeho návratu ho považoval za slabocha. Postavu namluvil Faizo. Lance Wilson (přezdívaný „Ryder“) je CJův zhulený kamarád. Hned k začátku se s ním jdete ostříhat a vykrást obchod (to se nakonec nepovede). Jeho povaha se rovná k americkému rapperovi Snoop Doggovi, ale vzhled má jako Eazy E. Kdykoliv k němu přijdete, užívá trávu. Postavu namluvil MC Eiht.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Příběh se točí kolem černého gangstera Carla „CJ“ Johnsona, který se roku 1992 vrací do rodného Los Santos poté, co se dozví, že byla jeho matka zavražděna. Zde nachází svou rodinu a pár zbývajících členů rozpadajícího se gangu Grove Street Families. CJ se pak seznámil s přítelem své sestry Kendl, mexičanem Caesarem Vialpandem, který ho naučil jezdit s auty s hydraulikou (tzv. lowridery) a závodit. CJ společně se svým bratrem Sweetem a svými rodinnými přáteli Ryderem a Big Smokem začal obnovovat sílu gangu a podnikat různé akce. Ovšem pár věcí se mu nezdálo, např. že se Big Smoke odstěhoval z jejich rodné čtvrti do Idlewoodu a párkrát tam u něj doma na návštěvě narazil na dvojici zkorumpovaných policistů (Franka Tenpennyho a Eddieho Pulaskiho), se kterými měl už dříve problémy. Stejně tak na ně narazil i doma u Rydera, který v jednom kuse hulil trávu a cigarety, chtěl ukrást náklad plný zbraní a odmítal CJovi říct na co je potřebuje. Pak se CJ setkal s dalším starým známým - bývalým gangsterem OG Locem, který zrovna vyšel z vězení a chtěl se stát raperem, ovšem mu v tom bránil slavný raper Madd Dogg a navíc na to neměl prostředky a dostatek financí, tak umýval WC v rychlém občerstvení. CJ mu pomohl získat aparaturu a dostat Madd Dogga na úplné dno (vloupal se do jeho luxusní vily, ukradl mu knihu veršů a zabil jeho manažera) tím pádem OG Locovi pomohl v jeho kariéře a stal se tak nejlepším raperem ve městě. Potom, když se zdálo, že se CJovi a jeho gangu podařilo konečně obnovit všechny síly a získat zpět svá území, jeli společně se Sweetem, Big Smokem a Ryderem oslavovat do hotelu, ovšem je vyrušila zásahová jednotka SWAT a policie, naštěstí jim ujeli. Sweet byl přesvědčený, že je práskli Ballasové, chtěl jich pár postřílet, tak se schylovalo k velké bitvě mezi gangy GSF a Ballas pod Mulhollandskou křižovatkou. Když tam CJ měl namířeno, tak mu ale zavolal Cesar, aby se přišel na „něco“ podívat – že to nepočká. Jak tam CJ dorazil, tak byl z toho úplně v šoku co viděl. Jeho dva nejbližší přátelé Big Smoke a Ryder, které znal celý svůj život, ho zradili, začali spolupracovat s gangem Ballas a zkorumpovanými policisty Tenpennym a Pulaskim a očividně zabili i CJovu matku (což byla ale nešťastná náhoda, chtěli zabít původně Sweeta, aby mohli gang zapojit do obchodu s drogami, což Sweet odmítal) Takřka hned mu došlo, že policie a dvojnásobná přesila Ballasů už míří přímo pod Mulhollandskou křižovatku, zabít Sweeta. CJ na místo dorazil včas a zachránil Sweetovi život, ale i přesto byl zatčen. CJ se probral s pytlem na hlavě kdesi na venkově v autě s Tenpennym a Pulaskim. Ti Carlovi řekli, že Sweet žije, že je ve vězeňské nemocnici a čeká ho soud. Gang Grove Street Families se rozpadl, vedení se chopili zrádci Ryder a Big Smoke a CJ byl z města vykázán, v Los Santos začali vládnout Ballasové. Na venkově udělal pro zkorumpované policisty jednu práci a rozhodl se tam zůstat. Časem tam za ním přijeli Kendl i s Caesarem a CJ tam poznal nové lidi (Caesarovu sestřenici Catalinu, se kterou začal na venkově vykrádat podniky a Holandského hipíka The Trutha) Catalina se časem do CJe zamilovala, ovšem on její lásku neopětoval, tak zklamaná si našla nového přítele (němého protagonistu z GTA 3 Clauda) a odjela s ním do Liberty City. CJ na venkovských závodech vyhrál garáž a autodílnu v San Fierru, kam se pak společně s Kendl a Caesarem odebral. Přidal se k ním i The Truth jelikož na venkově byl pod policejním dohledem a Tenpenny ho obral o jeho farmu s marihuanou. V San Fierru CJ s pomocí The Trutha našel pár pomocníků do autodílny a byl na stopě něčemu hodně velkému. Zjistil, že jeho bývalý, zrádný kámoš Ryder spolupracuje s místní organizací Loco Syndicate, která v San Fierru má svou vlastní továrnu na výrobu drog. CJ tak začal pro ně pracovat, za účelem aby se dozvěděl nějaké info. Mezitím se spřátelil se šéfem Čínské mafie Triád Woozim, udělal pro něj pár misí, získal si tak jeho respekt a stali se dobrými obchodními partnery. Pak, když CJ zjistil nějaké info, zabil pár členů organizace (pasáka Jizzyho B, mexického gangstera T-Bonea Mendeze a nakonec i samotného zrádného Rydera). Potom se CJ odebral do pouště, kde se setkal s vládním agentem Mikem Torenem, který v utajení pracoval jako šéf Loco Syndicate, aby se taky mohl dozvědět nějaké info. Slíbil mu že mu časem pomůže dostat ven z vězení jeho bratra, ale napřed pro něj CJ musel udělat pár špionážních misí v poušti, absolvovat leteckou školu a naučit se létat. Pak se odebral do Las Venturas, kde si ho Woozie pozval do svého nově otevřeného kasina. Ve městě poznal CJ nové lidi - Kena Rosemberga a Kenta Paula (staré známé tváře z Vice City), jejich kámoše Maccera a slavného rappera Madd Dogga, který už byl na dně a pokusil se o sebevraždu. CJovi bylo líto, jak ho nevědomky dohnal na dno, aby pomohl Locovi ke slávě, tak ho zachránil a slíbil mu, že mu bude dělat hudebního manažera a získá pro něho zpátky jeho luxusní vilu, o kterou ho obral hispánský gang Vagos. Tak CJ se po dlouhé době vrátil zpátky do Los Santos, vzal sebou Kendl i Caesara, pomohl Madd Doggovi získat zpět jeho vilu a Kena Rosemberga, Kenta Paula a Maccera vzal do jeho nahrávacího studia jako kapelu, zvukaře a účetního. Pak si ho ale vyhledal tajný agent Mike Toreno a slíbil mu že zařídí propuštění jeho bratra, když pro něj ukradne z letadlové lodi vojenskou stíhačku. Což CJ udělá, Toreno splní dohodu a zařídí propuštění Sweeta. CJ ho jede vyzvednout, je rád, že ho po dlouhé době vidí, začne se vychloubat, co všechno mezitím zažil, jaké nové lidi poznal, jak procestoval celý San Andreas (Venkov, San Fierro, Poušť, Las Venturas) a co všechno nového získal, jak zbohatnul atd. CJ pak jel se Sweetem zpátky do jejich rodné čtvrti, získali ji zase pro sebe a chtěli zase svůj gang postavit na nohy. Pak CJ pomohl i Madd Doggovi, ukradli OG Locovi jeho knihu veršů, tak Madd Dogg zase získal zpět svou slávu. Ve městě pak začaly nepokoje, rabování, anarchie, chaos atd a CJ společně se Sweetem získali zpátky většinu svého území a zjistili, kde se jejich bývalý zrádný kámoš Big Smoke, se kterým mají nevyřízené účty, skrývá. Nakonec ho CJ našel v jeho drogovém doupěti, kde ho zabil a bylo mu to líto, že se Smoke rozhodl jít touhle cestou a kvůli moci, penězům a drogám zradil svoje nejbližší. Zároveň pak CJ se Sweetem pronásledovali dalšího nepřítele, zkorumpovaného policistu Franka Tenpennyho, který v automobilové honičce havaroval. Vše se ve městě vrátilo do normálu, CJ a Sweet se všech zrádců a nepřátel zbavili, získali zpět své území, postavili gang zpět na nohy a společně to oslavili.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace.", "content": "Hra se odehrává ve fiktivním státě San Andreas se třemi největšími fiktivními městy Los Santos, San Fierro a Las Venturas a v jejich okolí (venkov, poušť). Předlohou celé oblasti se staly americké státy Kalifornie a Nevada, města Los Angeles (Los Santos), San Francisco (San Fierro), Las Vegas (Las Venturas) a zlom San Andreas, který dal jméno celému fiktivnímu světu a zároveň hře její podtitul. Celková rozloha povrchu města je zhruba 29,58 km2 Hráči mohou vylézt na 800 m vysokou horu Mount Chiliad (podle Mount Diablo), skákat padákem z nejrůznějších vrcholů a mrakodrapů nebo navštívit Shermanovu přehradu (podle Hooverovy přehrady). Mezi další pozoruhodná místa patří např. Area 69 - tajná základna, jejíž předlohou byla skutečná Oblast 51. Předchozí hry série Grand Theft Auto se odehrávaly v jednom městě, zatímco San Andreas obsahuje celý stát. Rozloha San Andreas je přibližně 44 km2, téměř čtyřikrát větší než Vice City a pětkrát větší než Liberty City. Dlouhé přesuny mezi městy je možno zkrátit využitím letecké nebo železniční přepravy (letenku je nutno koupit, železniční jízdenka je zdarma). Po pár hodinách herního času (1 s = 1 min ve hře; 1 den tedy trvá 24 min.) se hráč ocitne v další stanici.", "section_level": 1}, {"title": "Los Santos.", "content": "Los Santos je největší město v San Andreas. Podobně jako Las Venturas je Los Santos složeno z několika různorodých oblastí. Zahrnují gangstery ovládané oblasti Ganton, Willowfield, Jefferson, Idlewood a East Los Santos, založené na jejich skutečných předlohách Compton, Willowbrook, Watts, Inglewood a East Los Angeles. Také se zde nachází rušné centrum, jehož předlohou bylo skutečné centrum Los Angeles nebo pláže Santa Maria Beach a Verona Beach, vytvořené podle pláží Santa Monica a Venice Beach. Mezi další zajímavé oblasti patří pompézní Vinewood a obrovský nápis Vinewood Sign, které jsou založeny na Hollywoodu. Také v centru (Downtown) lze najít druhou nejvyšší budovu hry podle předlohy US Bank Tower.", "section_level": 2}, {"title": "San Fierro.", "content": "San Fierro je nejmenší město v San Andreas. San Fierro je charakteristické svým kopcovitým terénem. Obsahuje obrovské množství lokalit, nacházejících se v San Franciscu, např. Golden Gate Bridge (ve hře Gant Bridge), Transamerica Pyramid (Big Pointy Building), čínskou čtvrť, Lombard Street nebo San Francisco Bay Bridge. Část města je, stejně jako tomu je v San Francisku, zničena zemětřesením.", "section_level": 2}, {"title": "Las Venturas.", "content": "Las Venturas je druhé největší město v San Andreas. Tak jako jeho předloha, město Las Vegas, je domovem legalizovaného hazardu a rozličných kasin. Několik kasin je přístupných a je možné si v nich zahrát blackjack, poker a ruletu nebo si zahrát na hracích automatech. Jsou zde také strip kluby, které stejně jako hazard k Las Vegas patří. Je to zároveň jediné město ve hře, kde se kasína vyskytují. Centru města dominuje ulice The Strip, na které se nachází známá lasvegaská kasina, např. Excalibur Hotel and Casino, Sfinga a pyramida Luxor Hotel, kasino Circus Circus a mnoho dalších. Autoři nezapomněli ani na nápis \"Welcome to Fabulous Las Vegas\", který se nachází při příjezdu do města (ve hře tedy \"Welcome To Fabulous Las Venturas\").", "section_level": 2}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Stejně jako minulé díly GTA obsahuje i San Andreas rozmanitý soundtrack, složený z písní doby, ve které se GTA: San Andreas odehrává. Mezi nejznámější autory, jejíchž písně ve hře zazní, jsou The Who, Guns N' Roses, Lynyrd Skynyrd, Depeche Mode, James Brown, Soundgarden, Snoop Dogg, 2Pac, Dr. Dre nebo Ozzy Osbourne. San Andreas obsahuje jedenáct rozhlasových stanic; WCTR (talk radio), Master Sounds 98.3 (hrající mnoho funkových a soulových písní nahraných hip-hopovými autory devadesátých let), K-Jah West (dub a reggae), CSR (new jack swing), Radio X (alternativní rock a grunge), Radio Los Santos (gangsta rap), SF-UR (house), Bounce FM (funk), K-DST (klasický rock), K-Rose (country) a Playback FM (klasický hip hop).", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverznost.", "content": "Hra se často stávala - zejména v Německu či USA - terčem některých politiků, snažících se jí zakázat pro zobrazované násilí, zločiny a (díky modifikaci známé jako Hot Coffee) také necenzurovaným sexuálním scénám.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "GTA:SA vyhrálo několik ocenění: IGN: GameSpot:", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Díl Grand Theft Auto: San Andreas je velmi známý díky modifikacím. Modifikace umožňují si změnit herní požitek nebo kompletně celou hru podle sebe. Mezi populární modifikace patří San Andreas Multiplayer, který umožňuje hrát hru po Internetu nebo lokální síti (viz Multiplayer sekce). Většina modifikací podporuje jenom verzi hry v1.0 (první krabicová verze), proto je nutné hru převést nástrojem San Andreas Downgrader na starší verzi pokud vlastníte digitální nebo cenzurovanou verzi. Zde je seznam pár známých modifikací:", "section_level": 1}, {"title": "Multiplayer.", "content": "V současné době vyšlo již několik neoficiálních multiplayerů (oficiální nikdy nevyšel). Mezi nejznámější patří SA:MP, MTA:SA,", "section_level": 1}, {"title": "San Andreas Multiplayer.", "content": "San Andreas Multiplayer, zkratkou SA:MP je jeden z nejrozšířenějších módů pro hru Grand Theft Auto: San Andreas. Jeho současná verze byla vydána v lednu 2018 a je to doposud nejoblíbenější GTA:SA modifikace pro více hráčů. Hlavní stránka módu SA:MP je sa-mp.com Herní módy Pro SA:MP byl upraven, pro potřeby multiplayeru optimalizovaný, programovací jazyk nazvaný Pawn a existuje mnoho editorů, z nichž nejznámější je Pawno. Díky němu existuje mnoho herních modů. Mezi oficiální mody patří \"Las Venturas Deathmatch\", \"Protect The Prime Minister\", \"San Fierro TDM\", \"Rivershell\" a další. Některé mody jsou ve stylu Roleplay (počty hráčů se pohybují v tisících, především na ruských serverech), kde získáváte peníze, schopnosti a plníte úkoly a hrajete tak, jako byste byla ona postava. Roleplay má spoustu pravidel, která musí být většinou nastudována před připojením na server. Mezi významné módy patří např. Los Santos Roleplay – nejznámější na světě (v angličtině), San Francisco Roleplay - první český roleplay (2012 - 2019), největší počty hráčů ale dlouhodobě zaznamenávají ruské servery. V jiných módech jde například jen o několikaminutový, většinou týmový, boj mezi hráči s nějakým cílem (ochrana někoho/něčeho; snaha zničit nebo zabít něco/někoho). Oblíbené jsou také tzv. Stunt mody, ve kterých hráči překonávají různé překážky, skokánky a jiné bláznivé kousky. V posledních letech atraktivita SAMP a MTA částečně upadá, především kvůli přesunu hráčů na nové platformy jako je GTA V (FiveMP, RageMP). O úpadku vypovídá i zánik dříve úspěšných a dlouho dobu provozovaných serverů (např. San Francisco Bay 2009 - 2019 (do 2012 freeroom, poté roleplay). Klient Klient SA:MP je externí aplikace. Po vybrání serveru, oficiálního nebo neoficiálního, klient spustí spouštěcí soubor původní hry s potřebnými úpravami (např. chat, statistiky). Současná verze klienta je 0.3.7, která nemá tolik bugů a je v ní spousta nových možností.", "section_level": 2}, {"title": "Multi Theft Auto: San Andreas.", "content": "Multi Theft Auto: San Andreas, zkratkou MTA:SA, je druhým nejznámějším multiplayerem. MTA:SA Race byl ve svých začátcích značně omezený a v porovnání s SA:MP ztrácel v tom, že nešlo vystoupit z aut a celá hra se odehrávala v nich (závody, honičky, Destruction Derby...), čímž se značně omezovala variabilita. Novější verze už pohyb pěšky umožňují a podobá se více singleplayeru. Je možné si zde měnit oblečení, jsou zde \"nehrané\" postavy hráči, přehrávání zvuků (NPC může tedy mluvit), zobrazování obrázků aj. Komplikovanost jazyka LUA je ale vyšší než PAWN.", "section_level": 2}, {"title": "Systémové požadavky.", "content": "Minimální konfigurace: Doporučená konfigurace: Podporované operační systémy: Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows Millennium, Windows 2000, Windows XP (Home i Professional). Funguje i na Windows Vista, Windows 7, Windows 8/8.1, Windows 10, ale musíte se připravit na častější problémy než u výše uvedených systémů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Theft Auto: San Andreas (GTA:SA) je akční počítačová hra od firmy Rockstar Games, distributorem je firma Take 2. San Andreas je třetí trojrozměrná hra ze série GTA a osmá hra ze série v pořadí celkem. Hra byla vydána roku 2004, původně pouze pro konzoli PlayStation 2. Verze pro konzoli Xbox a Microsoft Windows byla vydána o rok později. ", "tgt_summary": "Le jeu vidéo se déroule dans l'État fictionnel de San Andreas, localisé comme étant un archipel de trois îles fictives, imitant trois grandes villes métropolitaines : Los Santos (inspirée de Los Angeles), San Fierro (inspirée de San Francisco) et Las Venturas (inspirée de Las Vegas), incluant des déserts, lacs, forêts et une montagne qui sépare les villes. L'histoire se passe en 1992, \"San Andreas\" suit les aventures d'un membre de gang, Carl « CJ » Johnson, de retour dans sa ville natale, Los Santos (État de San Andreas), après avoir appris le meurtre de sa mère. Johnson retrouve ses vieux amis et ses relations familiales en péril. Tout au long du jeu, Carl se démène pour trouver le meurtrier de sa mère et gagner en influence, en tentant de redonner à son gang sa gloire d'antan. ", "id": 2466249} {"src_title": "BVZ Zermatt-Bahn", "tgt_title": "Brig-Visp-Zermatt Bahn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "S budováním tratě bylo započato v roce 1890. Jako první byl vybudován úsek z Vispu k jihu, směrem k Zermattu. Provoz na tomto úseku byl zahájen 3. července 1891. Původní parní provoz byl v roce 1929 převeden na elektrickou trakci. Propojení tratě mezi městy Visp a Brig bylo dokončeno až o 40 let později, v roce 1930. V létě 1930 byl poprvé zaveden rychlíkový spoj Zermatt-St. Moritz pod názvem Glacier Express. V roce 1991 došlo poblíž obce Randa k rozsáhlému skalnímu sesuvu, který zavalil trať. Náklady na odtěžení sesuvu byly tak velké, že bylo rozhodnuto o přeložení tratě v tomto místě. Historie BVZ končí 1. ledna 2003, kdy sloučením BVZ Zermatt-Bahn a Furka-Oberalp-Bahn vznikla společnost Matterhorn Gotthard Bahn.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nejzajímavější úsek tratě je z Vispu do Zermattu, který byl také budován jako první. Velký výškový rozdíl mezi Vispem a Zermattem překonala trať, dlouhá 44 km, šesti ozubnicovými úseky v délce sedmi kilometrů, se stoupáním až 125 promile. V adhezních úsecích se použilo sklonů až 25 promile, u transalpských železnic běžných. Údolím říčky Vispa trať vyšplhá do prvního turistického centra, do Stalden, které východiskem pěší turistiky a je proslulé lázněmi Saas-Fee. Kolem tratě se v údolí rozprostírají vinice, zajímavým místem je průjezd vlaku pod mostem Neubrück. Za Staldenem prochází trať těsným údolí Nikolai, stoupá tunely a po mostech nad skalními roklemi a rozsedlinami. S přibývající nadmořskou výškou se začínají objevovat ledovce a sněhem pokryté vrcholy. Trať v údolí se dostává mezi dva horské masivy: Mischabelský (4 545 m) na východě a Weisshorn (4 505 m) na západě. Za těmito masivy se údolí mírně rozšiřuje a trať vjíždí do Täschu. V Täsch je větší nádraží, protože Zermatt je uzavřen automobilové dopravě a z Täsch do Zermattu funguje pravidelná kyvadlová doprava v 10minutových intervalech. Za Täsch prochází trať další soutěskou a končí v Zermattu. Ze Zermattu je možno pokračovat železnicí Gornergratbahn až na Gornergrat do nadmořské výšky 3 130 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrifikace.", "content": "O elektrifikaci tratě se začalo uvažovat po 1. světové válce, kdy dramaticky vzrostla cena uhlí a náklady na provoz parní trakce se zvýšily. V roce 1919 byla vypracována studie, která doporučila elektrifikaci tratě stejnosměrným napětím 1,5 - 3 kV. Plán elektrifikace nebyl realizován z důvodu špatné finanční situace společnosti, tehdy ještě VZ Bahn. V roce 1927 byly úvahy o přechodu na elektrický provoz znovu aktualizovány. Tentokráte se však uvažovalo o elektrifikaci napětím 15 kV, střídavým proudem 16/ Hz. Tento plán vycházel z předpokladu, že by postačilo vystavět napájecí bod pouze ve Vispu. Toto řešení by výrazně uspořilo realizační náklady oproti stejnosměrné trakci, kdy by bylo nutno stavět více měníren. K realizaci tohoto plánu však ještě nedošlo. Další plány elektrifikace se odvíjely od elektrifikace Rhétské dráhy v roce 1913 se střídavým napětím 11 kV. Výhodou byla úspora olejových transformátorů (15 kV), a jejich nahrazení v lokomotivách lehčími, vzduchem chlazenými pro 11 kV od firmy Engadine. Tímto bylo možno snížit hmotnost lokomotivy. Zároveň použití stejné napájecí soustavy 11 kV, jako na dráze Furka Oberalp Bahn, umožnilo v budoucnu provoz po celé délce trati Brig-Visp-Zermatt bez přepřahání lokomotiv nebo konstrukci vícesystémových lokomotiv. Na elektrifikaci tratě byla vyhlášena veřejná zakázka s rozpočtem 1,7 mil. CHF. Dodávka energie pro trakci byla smluvně sjednána s SBB, kde bylo napětí 15 kV transformováno na 11 kV. Pro vedení nákladních vlaků bylo pořízeno pět lokomotiv typu HGE 4/4 od SLM, SIG a MFO. 1. října 1929 byly všechny vlaky vedeny pouze elektrickými lokomotivami. Z původního počtu 8 parních lokomotiv HG 2/3 byly ponechány pouze tři, jako zálohy a pro odklízení sněhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "BVZ Zermatt-Bahn (ve zkratce BVZ) je úzkorozchodná železnice, která spojuje Brig ležící v údolí Rhôny s výletním a lyžařským střediskem Zermatt. V současnosti je tato dráha součástí Matterhorn Gotthard Bahn. ", "tgt_summary": "Brig-Visp-Zermatt Bahn ou Brigue-Viège-Zermatt (BVZ), était une entreprise ferroviaire Suisse. Cette compagnie exploitait une ligne de chemin de fer à voie étroite () entre Brigue et Zermatt via Viège. La ligne Viège Zermatt a été mise en service en 1890 et le prolongement de la ligne jusqu'à Brigue en 1930. ", "id": 748093} {"src_title": "Kabelová televize", "tgt_title": "Télévision par câble", "src_document": [{"title": "Účel kabelové televize.", "content": "Jejím účelem je přinést zákazníkovi širší nabídku televizních programů a širokopásmových datových služeb. Dalším významným atributem je schopnost přenášet obraz ve vyšší kvalitě, než když je přenášen terestriálně, díky stíněné kabeláži odolné proti vnějším ruchům. Díky vhodným fyzikálním vlastnostem používané kabeláže je v ČR populární také poskytování internetových služeb, které zaznamenaly v první polovině 1. dekády 21. století dramatický nárůst uživatelů. Příčiny je možné hledat v dlouhotrvajícím monopolním postavení společnosti Český Telecom.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původním záměrem kabelové televize bylo přenést televizní signál všude tam, kam z určitých příčin (např. geografických) nebylo možné vysílat. Termín \"kabelová televize\" má prapůvod v sousloví \"Community Antenna Television\" a plně vystihuje výše uvedené. Rozvod televizního signálu ze společné antény, umístěné na vhodném místě, všem cílovým uživatelům. Technologie se stala velice populární zejména v severní Americe, Evropě, Austrálii a východní Asii. Naproti tomu se příliš neuchytila v řídce obydlených oblastech Afriky, kde bylo její zavádění nerentabilní. Oproti tomu se zde významně prosadily bezdrátové systémy, např. satelitní televize.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Původně byly k rozvodu signálu využívány koaxiální kabely, které byly díky pokroku nahrazovány také optickou kabeláží. Od devadesátých let 20. století je nejběžnějším nosníkem hybridní opticko-koaxiální kabeláž, tedy kombinace kabeláže optické (páteřní části rozvodu) i koaxiální (rozvody do jednotlivých domácností). Tradiční kabelové televize využívaly pro přenos výlučně analogový signál (radiové vlny), v průběhu času ovšem dochází k digitalizaci, která umožňuje v komprimované formě poskytnout daleko více televizních programů a v lepší kvalitě oproti analogově šířeným programům, stejně jako digitální přenos dat, telefonování nebo VoD (\"Video on Demand\").", "section_level": 1}, {"title": "Zapojení bytů.", "content": "Rozvodová skříň se zesilovači a rozbočovači je obvykle umístěna na chodbě domu a do jednotlivých bytů je signál veden koaxiálními kabely. Základními zapojení bytů jsou hvězda a kaskáda, případně mini hvězda a hřeben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabelová televize (\"CATV\") je komerční označení pro technologii přenosu obrazu a dat prostřednictvím kabelových rozvodů. Někdy se užívá i zkratka \"TKR\", která znamená \"televizní kabelový rozvod\".", "tgt_summary": "La télévision par câble est un mode de distribution de programmes de télévision transitant par l'intermédiaire d'un réseau câblé. Celui-ci a vu le jour dès 1936 à Londres.", "id": 1511422} {"src_title": "Whitesnake", "tgt_title": "Whitesnake", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poté co bývalý zpěvák Deep Purple David Coverdale nahrál dvě sólová alba, založil v roce 1977 kapelu Whitesnake. V 70. letech bylo ale hard rocku a heavy metalu všude plno, takže se jejich první alba jaksi ztratila (ale např. v Evropě a Japonsku byla docela populární). V roce 1982 si Coverdale vzal volno, aby se mohl starat o svoji nemocnou dceru. Když se pak Whitesnake v roce 1984 znovu objevili v úplně novém složení, zněli daleko živěji a energičtěji. Píseň \"Slide It In\" byla možná založená na starých tricích Deep Purple a Led Zeppelin, ale kapela byla schopná psát chytlavé fráze – byla to jejich první platinová nahrávka. O tři roky později vydali stejnojmenné album, které bylo ještě úspěšnější. Části sice byly nestydatě podobné právě věcem od Led Zeppelin nebo Deep Purple (například píseň \"Still of the Night\", jako by z oka vypadla začátkům Led Zeppelin), ale kapela byla schopná psát opravdu úchvatné rockové skladby jako například \"Here I Go Again\", které byly poháněné jak melodií, tak riffy, stejně jako rockové balady (např. \"Is This Love\"). Whitesnake měli obrovský celosvětový úspěch, jenom v USA prodali šest milionů kopií. Než v roce 1989 nahráli jejich další album \"Slip of The Tongue\", Coverdale kapelu opět úplně předělal, v nové sestavě byl například kytarový virtuóz Steve Vai. I když album bylo platinové, bylo to po celosvětovém úspěchu Whitesnake celkem zklamání. Kapela si po tomto albu dala pauzu. V roce 1993 vydal Coverdale společně s bývalým kytaristou Led Zeppelin Jimmy Pagem společné album, které ale bylo dost nevýrazné. V dalším roce vydali Whitesnake v Kanadě a USA hitové album, zaměřené pouze na jejich poslední tři alba (sice obsahovalo i některé nevydané písně, hlavně ale převážně materiál, který už v minulosti vyšel). V roce 1997 Coverdale oživil Whitesnake (kytarista Adrian Vandenberg byl jediný člen, který zůstal z druhé sestavy) a v tom samém roce vydali album \"Restless Heart\". Překvapivě album ani nebylo vydáno ve Spojených státech. Na následujícím turné Coverdale s Vandenbergem udělali unplugged koncert v Japonsku, který byl nahrán a vydán pod názvem \"Starkers in Tokyo\". Každopádně na konci 90. let kapela opět přerušila činnost, protože Coverdale koncentroval na první sólové album po 22 letech. Toto album s hostujícím kytaristou Earlem Slickem \"Into the Light\" bylo vydáno v září 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední události.", "content": "V červnu 2006 podepsal Coverdale pro Whitesnake nový kontrakt s Steamhammer/SPV Records kvůli živému dvojalbu. Album vyšlo 27. listopadu 2006. Je to sbírka nahrávek z turné a koncertů od roku 2003, tedy od doby, kdy se kompletně změnilo složení kapely. Jsou na něm taky čtyři nové skladby, studiové nahrávky, první od posledního alba z roku 1997, \"Restless Heart\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Whitesnake je anglická hardrocková kapela založená Davidem Coverdalem (slavným z doby, kdy hrál s Deep Purple) v roce 1977. Hráli hlavně v 80. letech, ale koncertují dodnes, i když ve zcela odlišném složení. ", "tgt_summary": "Whitesnake est un groupe de hard rock britannique, originaire de Middlesbrough, dans le Yorkshire. Le groupe est formé en 1977 par le chanteur David Coverdale, ex-Deep Purple, et a d'abord connu le succès en Europe et au Japon avant de remporter un succès commercial retentissant aux États-Unis au milieu des années 1980. ", "id": 1784349} {"src_title": "Andromeda (mytologie)", "tgt_title": "Andromède (mythologie)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Pýcha královny Kassiopeie přinesla celé zemi a zejména královské dceři Andromedě velkou pohromu. Královnina pýcha došla až tak daleko, že se vyvyšovala nad mořské bohyně Néreovny a tvrdila, že by nad nimi vyhrála v soutěži krásy. Mořský bůh Poseidón za trest seslal na království potopu a navíc mořskou obludu, která zemi těžce sužovala. Král vyhledal pomoc věštírny a její odpověď zněla jednoznačně: má-li být zachráněno království, musí být obludě obětována královská dcera Andromeda. A tak se stalo, že nahá Andromeda byla přikována ke skále na pobřeží a tam ponechána jako oběť obludě. To bylo právě v době, kdy se hrdina Perseus vracel z nebezpečné cesty, na níž v těžkém boji usmrtil Gorgonu Medúsu a její smrtící hlavu nesl Polydektovi, králi na ostrově Serifos. Perseus měl ještě dary bohů, které mu pomáhaly - okřídlené střevíce, přilbu neviditelnosti a kouzelný meč. Když z výšky zahlédl nahou dívku na mořském břehu, snesl se na zem, kde nedaleko úzkostně sledovali svou dceru královští rodiče. Krátce s nimi promluvil a uzavřeli dohodu, že když Andromedu osvobodí, stane se jeho manželkou. Rodiče souhlasili a Perseus vybojoval s obludou dlouhý a těžký zápas. Nakonec se vítězství přiklonilo k Perseovi a Andromeda byla volná. V paláci se brzy nato konala královská svatba. Do hodovní síně však vtrhl bratr krále Kéfea Fíneus, který byl předtím s Andromedou zasnoubený. Když jí však hrozilo nebezpečí, ustoupil do ústraní a nechal ji svému osudu. Nyní se domáhal svých původních práv a přivedl si i velkou družinu vojáků, aby mu pomohli Persea odstranit. Příchod Fíneův umožnila královna Kassiopeia, která poté, co nebezpečí pro její dceru pominulo, chtěla Persea zradit. Došlo k boji, v němž se Perseus přesile statečně postavil a mnohé protivníky zdolal, když však přesila byla stále silná, Perseus vytáhl z mošny (zvané \"kibisis\") hlavu Medúsy a všech jeho dvěstě nepřátel včetně Fínea zkamenělo. Novomanželé potom odjeli na ostrov Serifos, kde žila Perseova matka Danaé a poté se vrátili do Argu, kde se Perseus stal králem. Andromeda mu porodila potomky jménem Persés, Alkaios, Élektryón, Sthenelos, Méstor, Heleios a Gorgofona. Jejich pravnukem byl největší hrdina Héraklés. Po smrti bohové přenesli Andromedu, Kassiopeiu i Kéfea na oblohu jako souhvězdí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andromeda (řecky Ανδρομέδη, latinsky \"Andromeda\") je v řecké mytologii dcerou aithiopského krále Kéfea a jeho manželky Kassiopeie. Stala se manželkou Persea, vnuka argejského krále Akrisia.", "tgt_summary": "Dans la mythologie grecque, Andromède (en grec ancien ) est une princesse éthiopienne. Fille du roi Céphée, elle est victime de l'orgueil de sa mère Cassiopée. Exposée nue sur un rocher pour y être dévorée par un monstre marin, elle est sauvée de justesse par Persée dont elle deviendra l'épouse.", "id": 1247105} {"src_title": "Babel (film)", "tgt_title": "Babel (film, 2006)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek.", "content": "Děj filmu začíná v jižním Maroku (Afrika), kde berberský venkovan jménem Hassan (Boubker Ait El Caid) prodává svému sousedovi Abdullahu (Said Tarchini) pušku značky Winchester, kterou chce pastevec používat ke střílení šakalů, kteří zabíjí jeho kozy. Abdullah má dva nedospělé syny Yussefa a Ahmeda, kterým pušku ponechá s tím, aby zabili při pastvě koz nejméně tři šakaly a odjíždí na nákup do města. Chlapci zkouší zabít potulující se zvířata, ale přes veškerou snahu se jim to nedaří a starší z nich začíná pochybovat o větě prodávajícího Hassana, že lze s touto puškou trefit cíl na vzdálenost tří kilometrů. Mladší z bratrů, který střílí lépe se rozhodne, že svého bratra přesvědčí o opaku a zamíří na auto, projíždějící v údolí pod nimi horskou silnicí. Po minele zamíří na protijedoucí autobus, který k překvapení obou trefuje.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "Děj se přesouvá do San Diega, kde se mexická chůva Amelia (Adriana Barraza} stará o dvě děti, Mikela a Debbie, chlapce a holčičku, jejichž rodiče Richard (Brad Pitt) a Suzan (Cate Blanchettová) jsou na dovolené v Maroku. Jak už děj napovídá spojitost se střelbou na autobus a dovolenou obou rodičů má spojitost. Kulka zasáhne Suzan do ramene a po chvíli dohadů se autobus s americkými turisty obrací a jede zpět do bližší vesnice pro lékařskou pomoc. Jelikož však ve vesnici je jen zvěrolékař, který Suzan jen ránu zašije, aby nevykrvácela je zřejmé, že manželé stráví v Maroku delší dobu, než předpokládali, obzvláště, když jim při čekání na pomoc odjedou spolucestující s autobusem, aby stihli svá letadla. Richard tak musí neustále volat na ambasádu a také Amelii, aby se postarala o nic netušící děti. Ta však slíbila přijet svému synovi do Mexika na svatbu a protože pro děti nesehnala hlídání, rozhodla se je vzít s sebou přes hranice, kam je odváží její synovec Santiago (Gael García Bernal).", "section_level": 2}, {"title": "Chieko.", "content": "Mezitím příběh přeskočí do Japonska, kde hluchá dívka Chieko (Rinko Kikuchi), která po sebevraždě své matky žije jen se svým otcem Yasujiro (Kôji Yakusho), bývalým lovcem divoké zvěře a marně hledá svou první lásku a to i fyzickou. Zde film popisuje nelehkost života mladé dívky s handicapem v moderním velkoměstě. Postupem času se Chieko nedaří uskutečnit svůj cíl ani s jedním vytipovaným partnerem a „svádějící útoky“ nenachází odezvu ani u stejně starých vrstevníků, ani u mnohem staršího zubaře, nebo později policisty, který navštíví jejich domov ohledně licence na pušku značky Winchester, kterou vlastnil její otec.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Chlapci, kteří po střelbě zahnali stádo ovcí zpět domů o svém činu nikomu neřekli a ponechali si jej pro sebe. Mezitím se v médiích spekuluje o teroristickém útoku a začíná vyšetřování. Marocká policie objevuje na hoře prázdné nábojnice u nichž je i kozí trus. Začíná tedy objíždět místní pastevce. Po Hassanovi, který nejprve dřívější vlastnictví pušky tají, jede vyšetřovatel s patrolou k rodině Abdullaha. Cestou potká jeho syny Yussefa a Ahmeda, jdoucí na trh s vysušenými kožkami a ti jej záměrně posílají na opačnou stranu. Sami pak utíkají domů a otci vyříkají celý příběh. Ten po potrestání vezme pušku a oba hochy a jdou se skrýt do hor, nechavše doma ženu a její dceru.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba.", "content": "Amelie dorazí do Mexika s oběma dětmi a vychutnává si hostinu, zatímco děti poznávají pro ně netypickou mexickou kulturu. Pozdě k ránu nasedá Amelie s dětmi do Santiagova automobilu, aby je odvezl zpět do San Diega. Santiago je mírně opilý a nejen proto žádá Améliin syn matku, aby zůstala přes noc. Ta ovšem trvá na odjezdu, neboť děti musí být druhý den na sportovním tréninku. Přiopilý Santiago je při běžné hraniční kontrole nervózní a tak se policista rozhodne udělat důkladnou kontrolu a nařizuje Santiagovi, aby ho doprovázel na odstavné parkoviště. Santiago zpanikaří a policistovi ujíždí. Ihned ho začnou pronásledovat dvě policejní auta. Po čase zamíří Santiago do pouště podél cesty a policejní auta „setřese“, vyloží Amélii i obě děti s tím, že se pro ně vrátí a ujíždí do tmy.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Amélii se podaří najít v poušti pohraniční hlídku, ta najde děti, které nechala chůva samotné, když odešla hledat silnici. Později je odsouzena k vyhoštění z USA za nelegální práci. Pro Suzan nakonec do marocké vesnice přiletí helikoptéra, která ji přesune do města, kde prodělá operaci a uzdraví se. Abdullaha se syny dostihne v horách policie a při vzájemné přestřelce je zastřelen starší z chlapců. Chieko po neúspěšném svádění policisty, hledajícího původ pušky v Maroku, kterou dostal Hassan od jejího otce darem při dovolené, trpí nad svým vlastním osudem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Babel (v češtině \"Babylón\") je mexicko - americký film z roku 2006, který režíroval Alejandro González Iñárritu, který natočil také filmy \"Amores Perros\" a \"21 gramů\". Snímek obdržel ocenění Zlatý glóbus a byl nominován mezi nejlepší filmy pro udělování Oscara 2007. Získal celkem 7 nominací. Film byl poprvé promítnut na festivalu v Cannes v roce 2006.", "tgt_summary": "Babel est un film dramatique franco-américano-mexicain réalisé par Alejandro González Iñárritu, sorti en 2006. Il s'agit du dernier volet d'une trilogie après \"Amours chiennes\" et \"21 Grammes\".", "id": 1152502} {"src_title": "Xenofón", "tgt_title": "Xénophon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a odchod z Athén.", "content": "Xenofón pocházel z bohaté athénské rodiny, patřící do Ercheiského dému. Jeho otec se jmenoval Gryllos a byl bohatým jezdcem. V mládí se zapojil do posledních střetnutí peloponéské války jako kavalerista. Možná bojoval i v bitvě u Arginús. V té době se seznámil s athénským filosofem Sókratem a stal se jeho posluchačem. Během oligarchické „Vlády třiceti“ působil ve skupině jezdců, o něž se tento režim opíral. Ve svých \"Řeckých dějinách\" se zmiňuje o krutých činech tohoto oddílu. Díky tomuto a svým konzervativním názorům byl však po svržení této vlády a obnovení demokracie donucen Athény opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení do Asie a návrat.", "content": "Roku 401 př. n. l. přijal pozvání svého přítele Proxena, který v té době v Řecku verboval žoldnéřské vojsko, a připojil se společně s asi 13 000 dalšími Řeky, mezi kterými byli i další jezdci a podpůrci oligarchie z Athén, k vojsku Kýra Mladšího. Ten se chtěl zmocnit trůnu svého bratra perského krále Artaxerxa II. a vypravil se s vojskem do centra Perské říše. Výprava však přes počáteční úspěchy ztroskotala, když Kýros Mladší padl v bitvě u Kunax ve střední Mezopotámii. Řeckých žoldnéřů zůstalo asi 10 000. Ubránili se zajetí a protože jejich vůdci byli úskokem perského satrapy Tissaferna zavražděni, vybrali si vůdce nové. Tehdy byl mezi velitele zvolen i Xenofón, který se do té doby dle svého vyjádření účastnil výpravy nikoli jako voják, ale spíše jako pozorovatel. Vojsko Řeků se v téměř bezvýchodné situaci rozhodlo pro návrat domů neznámým nepřátelským územím – povodím Tigridu přes východní Anatolii až do černomořského Trapezuntu. Záměr se zdařil a prořídlé vojsko po více než roce dorazilo do Byzantionu, které vojáci považovali za první řecké město kam výprava došla. Během pochodu se Xenofón vypracoval mezi hlavní velitele. Na černomořském pobřeží se bezúspěšně pokusil přimět vojsko k založení kolonie. Později příběh výpravy ztvárnil v knize \"Kýrú anábasis\", zkráceně \"Anábasis – Cesta vzhůru\". V Byzantiu došlo k rozštěpení vojska a Xenofónově střetu s dosavadním veltelem výpravy Cheirisofem ze Sparty. Většina vojska následovala Xenofóna, se kterým vstoupila do služeb Seutha II, krále thráckého Odryského království. Ten však nebyl schopen za službu platit penězi (zaplatil dobytkem), a proto se vojsko na žádost spartského velitele v Malé Asii Thibróna přesunulo přes moře do Pergamu, kde mu Xenofón odevzdal velení. Tímto okamžikem končí děj \"Anabáze\".", "section_level": 2}, {"title": "Působení ve spartském vojsku.", "content": "Xenofón však nadále setrval ve spartském vojsku v boji proti perským satrapům v Malé Asii (399–397 př. n. l. nebo až 394). Mezitím byl v Athénách Sókratés popraven a Xenofón byl, možná v souvislosti se svým působením ve spartském vojsku, odsouzen k vyhnanství a byl mu konfiskován majetek. Xenofón tedy zůstal ve spartském vojsku krále Agésiláa II., kterého obdivoval. Stal se jedním ze starších důstojníků a zapojil se do boje proti perskému satrapovi Farnabazovi. Když se Agésiláova vojska zapojila do korintské války proti spojenectví Théb s Athénami, bojoval Xenofón v bitvě u Koróneie proti vlastním krajanům.", "section_level": 2}, {"title": "Statkář ve Skilluntě a návrat do Athén.", "content": "Za své služby obdržel Xenofón statky ve Skillu v Élidě. Usadil se zde a řadu let žil poklidně se svou manželkou Filésií, která mu porodila dva syny: Grylla a Diodóra. Věnoval se svým statkům, lovu a literární činnosti. Poté co Sparta Skillos ztratila (371 př. n. l.), se uchýlil na Isthmos. Vztahy mezi Spartou a Athénami se zlepšily v roce 365 př. n. l. a Xenofóntovo vypovězení bylo zrušeno. Vrátil se tedy do své vlasti. Jeho synové potom sloužili v Athénském vojsku, přičemž jeden z nich – Gryllos – padl v bitvě proti Thébám u Mantineie roku 365 př. n. l.. Devět let poté zemřel při návštěvě Korinthu i Xenofón.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika Xenofónta a jeho díla.", "content": "Xenofón je představitelem typu athénského aristokrata. Ve svém pestrém životě spojil osud vojáka, statkáře a literáta v úctyhodné vyjádření řeckého ideálu kalokagathie. Byl odhodlaný dovést mužstvo zpět do vlasti a učinil tak. Útrapy expedice snášel i s posledním pohaněčem oslů, a proto byl jako velitel vojáky respektován. Nečinil delší kroky, kterým by ostatní nestačili. Zastával velmi vyhraněné postoje vůči demokracii. V tomto smyslu byl též ovlivněn Sókratem, kterého athénská demokracie odsoudila k trestu smrti (možnost vyhnanství Sókratés odmítl). Ačkoli byl dlouho dobu jeho žákem a po celý svůj život byl na tuto skutečnost velmi hrdý, nedokázal ve svých dílech postihnout hloubku Sókratovy filosofie. Jeho politické názory jej vedly k obdivu spartského zřízení. Stranil a důvěřoval spíše autoritativní politice mocných vládců, jak je patrné z jeho díla. Dlouhý čas sloužil ve vojsku spartského krále Ágesiláa, ke kterému cítil silnou náklonnost. Toto a jeho politické přesvědčení jej vedly i k boji proti vlastním krajanům. V otázce náboženské zůstal tradicionalistou. Důvěřoval v moc věšteb a obětí. Tyto stránky jeho smýšlení nedovolily, aby se historickou knihou \"Hellénika\" vyrovnal kritickému pohledu Thúkýdidovu. Xenofón vynikl spíše praktickým přístupem, což se projevilo ve spisech o vojenství, o ekonomice a zejména ve slavném líčení Kýrovy expedice. V oblasti vojenství čerpal ze svých zkušeností a dával přednost tuhé disciplíně. Na druhou stranu věnoval značnou pozornost i prostým vojákům a jejich nelehkému osudu plnému nejistoty. Podobně filantropické názory zastával i v otázce postavení ženy ve společnosti. Na straně druhé se často projevuje velmi sebestředně. Vyzdvihován je jeho způsob vyjádření děje a střídmý jazyk, který byl v antice pokládán za jeden z vrcholů attického písemnictví. Jeho knihy prostým a čtivým způsobem zprostředkovávají poznatky jak čistě praktického rázu, tak i etickou osvětu. Pro tuto vlastnost byl obdivován mnohými Římany.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Xenofóntovo dílo lze podle obsahu rozdělit na čtyři okruhy: historické spisy, filosofické, politické a odborné. U některých děl připisovaných tomuto autorovi v antice bylo po provedení jazykových expertíz Xenofóntovo autorství zpochybněno nebo zcela vyloučeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenofón (2. pád Xenofónta, \"starořecky: Ξενοφῶν\") (kolem 428–354 př. n. l., nebo 444/1–354 př. n. l. \"jiné zdroje se mohou lišit\") byl starořecký spisovatel, historik, filosof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik a Sókratův žák. Protože zastával monarchistické názory a obdivoval Spartské zřízení, byl vypovězen z Athén. V roce 401 př. n. l. se zúčastnil výpravy řeckých žoldnéřů ve službách Kýra Mladšího do nástupnické války v Persii. O této výpravě napsal své nejznámější dílo \"Anabáze\" (termín anabasis znamená v staré řečtině cestu od pobřeží do vnitrozemí, vztahuje se tedy jen k první části výpravy, před Kýrovou smrtí u Kúnax). Svůj obdiv k silným vládcům vyjádřil v dílech \"O Kýrově vychování,\" \"Hierón a Agésilaos\", ke Spartě pak v díle \"Spartská ústava\". Filosofické spisy \"Obrana Sókratova\" a \"Vzpomínky na Sókrata\" jsou cennými prameny vědomostí o Sókratovi. S malým úspěchem navázal dílem \"Hellénika\" na historika Thúkýdida. Vyšší úrovně dosahuje v prakticky zaměřených dílech s tematikou jezdectví (\"O jezdectví, O výcviku jezdců\") nebo ekonomie (\"Oikonomikos\" - \"O hospodaření\"), \"O státních příjmech\" a jiných. Na konci života se mohl vrátit do Athén. ", "tgt_summary": "Xénophon (en grec ancien / ) est un historien, philosophe et chef militaire de la Grèce antique né à Erchia près d'Athènes vers 430 av. J.-C. et mort vers 355 av. J.-C. Outre l’\"Anabase\" et la \"Cyropédie\", il a écrit une suite à l’\"Histoire de la guerre du Péloponnèse\" de Thucydide intitulée \"Les Helléniques\". ", "id": 1316259} {"src_title": "Sozialistischer Deutscher Studentenbund", "tgt_title": "Union socialiste allemande des étudiants", "src_document": [{"title": "Dějiny SDS.", "content": "Studentský svaz SDS byl založen 2. září 1946 v Hannoveru sice jako nezávislá studentská organizace, avšak její blízkost k SPD byla zřejmá od samotného počátku a byla zdůrazněna i vyloučením bývalých komunistů z řad SDS na nátlak SPD (jmenováni bývají Helmut Schmidt a Kurt Schumacher). Od konce 50. let však rozpory mezi SDS a SPD vzrůstají, zejména v otázce znovuvyzbrojení Německa, protiatomového hnutí a v diskusích o novém programu SPD, tzv. Godesberském programu. V šedesátých letech se SDS od SPD odtrhl a byl stále více považován za ústředí vznikající Nové levice; roku 1965 přistupují organizaci tehdy známí aktivisté jako Rudi Dutschke, Bernd Rabehl a Dieter Kunzelmann. SDS se během debat o socialistickém internacionalismu poznenáhlu mění v antiautoritářskou, nedogmatickou levicovou skupinu s částečně anarchistickými a libertárními rysy, která se na rozdíl od mnoha jiných vyznačuje stále konkrétnější kritikou na tzv. reálně existujícím socialismu – tehdejší německý překlad pro státy východní Evropy; SDS byl jednou z mála západoevropských levicových skupin, které se sympatizovaly s pražským jarem. SDS se stává jádrem tehdejší mimoparlamentní opozice APO, kolem roku 1968 čítá 2500 aktivních členů. Současně však probíhala silná diferenciace názorů, která během krátké doby vedla ke vzniku několika tuctů sektářských organizací mnoha zabarvení a k posloupnému rozpadu SDS. 21. března 1970 byl SDS formálně rozpuštěn.", "section_level": 1}, {"title": "Známé osobnosti.", "content": "K známým osobnostem, členům SDS, patří mimo jiné: Günter Amendt, Claus Arndt, Matthias Beltz, Klaus von Beyme, Wolfgang Büsch, Frank Dahrendorf, Ralf Dahrendorf, Frank Deppe, Rudi Dutschke, Horst Ehmke, Peter Gäng, Hannes Heer, Heinz-Joachim Heydorn, Jürgen Horlemann, Gerd Koenen, Hans-Jürgen Krahl, Wolfgang Lefèvre, Ulrich Lohmar, Horst Mahler, Ulrike Meinhofová, Volkhard Mosler, John van Nes Ziegler, Reinhold Oberlercher, Peter von Oertzen, Bernd Rabehl, Jan-Carl Raspe, Reimut Reiche, Karl Heinz Roth, Helke Sander, Helmut Schauer, Helmut Schmidt, Joscha Schmierer, Peter Schulz, Peter Schütt, Lorenz Schwegler, Jürgen Seifert, Christian Semler, Karin Strucková, Fritz Teufel, Karl Wittrock, Frank Wolff, Karl Dietrich Wolff, Wolfgang Zeidler", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, zkratka SDS) patřil k nejpřednějším a nejznámějším levicovým organizacím Spolkové republiky Německo, zejména koncem šedesátých let 20. století. Organizace, která vznikla původně v podhoubí sociálnědemokratické SPD, se stal hlavním orgánem mimoparlamentní opozice APO, Nové levice a protestu proti neflexibilním strukturám poválečného Německa; je neodtržitelná od dějin studentského hnutí v Německu. Známé se stalo i heslo SDS pozdních šedesátých let – \"„Alle reden vom Wetter. Wir nicht.“\", v překladu: \"„Všichni se baví o počasí. My ne.“\"", "tgt_summary": "L’Union socialiste allemande des étudiants (en allemand ', abrégé SDS) fut créée en 1946 à Hambourg comme syndicat étudiant indépendant de tout parti, tout en restant proche du Parti social-démocrate d'Allemagne. La proximité avec le parti s'accrut pendant les premières années, quand de nombreux communistes furent exclus de la fédération sous le président de l'époque, Helmut Schmidt, ainsi que sous la pression de la direction du parti. Comme dans les années d'après-guerre, beaucoup d'anciens soldats et officiers étaient actifs dans le SDS, l'union acquit aussitôt dans certaines parties du SPD, parti des ouvriers, la réputation de « club des officiers de gauche ».", "id": 248212} {"src_title": "Vrahové z močálů", "tgt_title": "Meurtres de la lande", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ian Brady (vlastním jménem Ian Duncan Stewart) se narodil v roce 1938 ve skotském Glasgow. Jeho matka ho kvůli finančním problémům musela předat do náhradní rodiny. Ačkoliv byl nadaným studentem, ze školy odešel už v 15 letech. Už během puberty začal mít problémy s chováním a několikrát se ocitl před soudem, mimo jiné proto, že svou tehdejší přítelkyni ohrožoval vystřelovacím nožem. Po dalších problémech se zákonem se konečně usadil v Manchesteru a našel si práci. Ve volném čase rád četl, především literaturu o nacismu. Myra Hindleyová se narodila v roce 1942 v Manchesteru. Její rodina se také potýkala s finančními problémy, které vyvrcholily po narození druhé dcery Maureen. Myra tak musela bydlet u babičky. V roce 1957 jí její blízký přítel Michael (13) vybídl, aby se s ním a dalšími dětmi šla koupat do místní nádrže. Myra nabídku odmítla a strávila odpoledne ve společnosti někoho jiného. Michael ten den utonul. Na Myru měla zpráva o jeho smrti zdrcující dopad. Jako dobrá plavkyně se domnívala, že by na místě mohla neštěstí zabránit. Uzavřela se do sebe, začala se zajímat o náboženství a stala se praktikující katoličkou. V 17 letech se zasnoubila, ale z jejího rozhodnutí ze svatby sešlo. O rok později se v zaměstnání seznámila s Bradym, který na ní udělal dojem tím, že o sebe velmi pečoval, jezdil na motorce a působil inteligentně. Brady Hindleyovou zasvětil do své fascinace nacismem a ta si kvůli tomu také odbarvila vlasy podle ideálu árijské rasy. Společně se dále zajímali o pornografii, sadismus, kriminalistiku, zbraně atp. Jejich zájmy je postupně izolovaly od ostatních lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "Brady se Hindleyové svěřil s tím, že plánuje vykrást banku. Jeho nápad se jí zamlouval a za tímto účelem začala trénovat střelbu a učila se řídit dodávku. K činu se však nikdy neodhodlali. V roce 1963 začal Brady místo o loupeži mluvit o spáchání dokonalé vraždy. Podle jeho plánu měl projíždět městem na motorce a světlem signalizovat Hidleyové v autě, když uvidí vhodnou oběť. 12. července 1963 se rozhodli svůj plán realizovat. První Bradym vybranou oběť Hindleyová minula s vysvětlením, že ji zná. Znala i Pauline Readovou (16), kterou Brady označil jako druhou, ale v jejím případě se rozhodla akci provést. Tato dívka byla starší a Hindleyová byla přesvědčená, že její zmizení nezpůsobí takový povyk. Dívku oslovila s tím, že u močálů Saddleworth ztratila drahou rukavici a potřebuje pomoct s jejím hledáním. Na místě se k nim připojil Brady, kterého Hindleyová představila jako svého přítele, který jim s hledáním pomůže. Brady odvedl Pauline z dohledu Hindleyové. Když se po chvíli vrátil sám, požádal jí o pomoc s odstraněním těla. Dovedl ji k Pauline, která byla podřezaná a její tělo neslo známky sexuálního napadení. Společně ji pohřbili za pomocí lopaty, kterou si na místě Brady dříve schoval. Historku s rukavicí použila Hindleyová i při únosu Johna Kilbrida (12) ke kterému došlo 23. listopadu. Zatímco Hindleyová vyčkávala u vypůjčeného auta, Brady mimo jejího dohledu Kilbrida sexuálně napadl a poté se ho neúspěšně pokusil podříznout. Nakonec ho uškrtil. 16. června 1964 oslovili dvanáctiletého Keitha Bennetta s tím, že potřebují pomoct s nakládáním krabic do dodávky. Místo toho ho však odvezli na stejné místo jako předchozí dvě oběti. Tam ho Brady sexuálně napadl a uškrtil. Tělo opět zakopali pomocí ukryté lopaty. Hlavním podezřelým ze zmizení se stal Keithův nevlastní otec. 26. prosince 1964 se Brady s Hindleyovou vypravili do zábavního parku, kde si chtěli vyhlédnout nějaké osamělé dítě. Když si všimli Lesley Ann Downeyové (10), upustili před ní úmyslně tašku s nákupem a požádali ji, jestli by jim nepomohla odvézt věci domů. Tam ji donutili svléknout se a pózovat pro fotografie. Poté ji svázali, znásilnili a uškrtili. Hindleyová označila za vraha Bradyho, ten naopak později tvrdil, že Downeyovou zabila Hindleyová bez jeho pomoci. Tělo druhý den odvezli do močálů, kde ho pohřbili poblíž ostatních.", "section_level": 1}, {"title": "Dopadení.", "content": "Jejich zločiny vyšly najevo v roce 1965, kdy se Brady pokusil získat ke spolupráci švagra Hindleyové Davida Smithe (17). Smith byl již několikrát trestán a s Bradym si dobře rozuměl. Společně plánovali vyloupení banky či přepadení bohatého obchodníka. Hindleyové se jejich vztah nelíbil a místo s Bradym začala trávit čas se svou sestrou, Smithovou manželkou, Maureen. 6. října poslal Brady Hindleyovou, aby přivezla Smithe k nim domů pod záminkou nějaké práce. Brady Smithovi slíbil několik malých lahviček s alkoholem, které mu předal v kuchyni a vybídl ho, aby tam chvilku počkal, než donese zbytek z obývacího pokoje. Smith po chvilce uslyšel křik a Bradyho volání o pomoc. Když vešel do pokoje, uviděl Bradyho jak sekerou bije do hlavy Edwarda Evanse (17). Poté ho uškrtil kabelem. Pří útoku si Brady poranil kotník a proto Smithe požádal o pomoc s úklidem a odstraněním těla. Smith pomohl utřít krev, chvíli s nimi poseděl, aby nevzbudil podezření a poté Bradymu slíbil, že se pro tělo staví druhý den po obědě. Odjel domů, vzbudil Maureen a o vraždě jí řekl. Ozbrojeni šroubovákem a nožem se vydali do telefonní budky a vše ohlásili na policii. Brady byl druhý den zadržen přímo ve svém domě, kde bylo v zamčené místnosti objeveno Evansovo tělo. Hindleyová byla zatčena až o čtyři dny později, což jí umožnilo zničit některé důkazy. Oba poté tvrdili, že k Evansově smrti došlo při vzájemné potyčce, která se jim vymkla z rukou. Z vraždy se snažili obvinit Smithe. Ten vše popřel a svým svědectvím nasměroval policii k úschovně zavazadel, kam Brady s Hindleyovou odvezli nějaký kufr, kterého se chtěli zbavit. Kufr se podařilo vypátrat. Obsahoval fotografie svázané dívky a několikaminutovou nahrávku jejího nářku. Podle hlasu z nahrávky poznala matka nezvěstnou Lesley Ann Downeyovou. Po objevení sešitu Johna Kilbrida v jejich domě je začala policie podezírat ze zodpovědnosti za zmizení několika dětí. Smith si vzpomněl, že se Brady při jednom z výletů do močálů zmínil o tom, že zrovna chodí po hrobech. Našly se také fotografie z močálů, na kterých si Hindleyová prohlížela zem. Smith nedokázal přesné místo určit, ale Patricia Hodgesová (11), která žila ve stejné čtvrti a s párem se přátelila, zavedla policii do oblasti, kde s nimi byla několikrát sbírat rašelinu. Na místě našla policie lidskou kost. Při průzkumu byla objevena těla Kilbrida a Downeyové.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj událostí.", "content": "Proces začal za nebývalého zájmu veřejnosti v dubnu 1966 a trval 14 dní. Brady s Hindleyovou byli obžalováni ze 3 vražd. David Smith se stal korunním svědkem, ovšem jeho pozice byla silně otřesena ve chvíli, kdy doznal, že prodal práva na příběh týdeníku News of the World, který mu zároveň v průběhu procesu platil luxusní hotel. Brady i Hindleyová svou vinu popřeli. Brady pouze připustil, že Evanse v hádce udeřil sekerou bez úmyslu zabít ho. V případě Downeyové přiznali její únos a pořízení fotografií. Tvrdili však, že od nich odešla bez újmy. Za vraždy Evanse, Kilbrida a Downeyové byl Brady odsouzen k třem doživotním trestům. Hindleyová byla odsouzena na dvě doživotí za vraždy Evanse a Downeyové. Navíc dostala sedmiletý trest za krytí vraždy Kilbrida. Trest smrti byl zrušen v roce 1965 a oba se tak stali prvními sériovými vrahy, kteří nebyli popraveni. Brady i Hindleyová byli dále podezřelí ze zmizení Readové a Bennetta, ke kterým došlo na stejném místě a přibližně ve stejnou dobu. K těmto vraždám se Brady údajně doznal při rozhovoru s investigativním novinářem v roce 1985. Při následném výslechu však všechno popřel. V roce 1986 se Hindleyová v doprovodu 200 policistů vydala opět do močálů ve snaze označit oblast, kde mohla být pohřbena další dvě těla. Byla však natolik rozrušená, že nedokázala správné místo najít. Do močálů se s policií vydal ještě téhož roku i David Smith, ale ani on nijak nepomohl s posunem ve vyšetřování.", "section_level": 1}, {"title": "Doznání.", "content": "Hindleyová se poprvé doznala k podílu na všech pěti zločinech až v roce 1987. Popřela však, že by se přímo účastnila vražd a za motiv svého jednání označila vydírání ze strany Bradyho, který jí měl vyhrožovat zabitím její sestry. Plně očistila i Davida Smithe. Poté, co se dozvěděl o jejím doznání Brady, nabídl i on sám nové informace pod podmínkou, že mu bude umožněna sebevražda. Po pochopitelném zamítnutí jeho nabídky přestal s vyšetřovateli téměř spolupracovat. Ve stejném roce se Hindleyová vydala do močálů podruhé a na základě jí poskytnuté informace se po 100 dnech hledání podařilo objevit hrob Readové. I Brady byl během roku 1987 dvakrát zavezen na místo, kde měl pomoci s nalezením posledního těla, ale kvůli změnám v terénu se nedokázal dobře zorientovat. I přes další pokusy o nalezení Bennettova těla odborníky i laiky zůstává nadále nezvěstný. I přes zajištění důkazů o těchto dvou vraždách nemuseli Brady s Hindleyovou znovu před soud, jelikož už nemohli dostat vyšší trest. Ian Brady byl už v roce 1985 diagnostikován jako psychopat trpící paranoidní schizofrenií, na základě čehož byl přesunut na uzavřené oddělení nemocnice v Ashworthu. Zde strávil 32 let a platil za problémového pacienta. V 90. letech držel protestní hladovku, kterou však tajně porušoval. Na rozdíl od Hindleyové nebojoval o své podmíněné propuštění a sám si přál, aby se nikdy nedostal na svobodu. Hindleyová v roce 2002 zemřela ve vězení na bronchopneumonii. V roce 2008 její právní zástupce prozradil, že při rozhovorech s ním svůj podíl přiznala a sama se považovala za tu horší z vraždícího páru, jelikož byla přímo zodpovědná za únosy. Jejich dům, kde došlo ke dvěma vraždám, byl stržen kvůli nechtěné publicitě. Brady zemřel v roce 2017 na selhání srce způsobené chronickým onemocněním plic. Po jeho smrti se objevila informace, že po sobě zanechal dva zamčené kufry, ve kterých by mohly být informace o místě, kde je pohřbeno tělo Keitha Bennetta. Soudy však vydání této pozůstalosti vyšetřovatelům neumožnily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrahové z močálů je označení britských sériových vrahů Iana Bradyho (2. ledna 1938 – 15. května 2017) a Myry Hindleyové (27. července 1942 – 15. listopadu 2002), kteří společně v 60. letech zavraždili minimálně 5 dětí. Jejich těla ukrývali v mělkých hrobech u močálů Saddleworth.", "tgt_summary": "Les meurtres de la lande sont une affaire criminelle britannique des années 1960. De à, Ian Brady et Myra Hindley assassinent cinq enfants et adolescents âgés de 10 à 17 ans. En, la police découvre un corps dans la maison du couple, mais n'arrête que Brady. Quelques jours plus tard, la police arrête Hindley pour complicité. Le même mois, deux enfants sont trouvés dans des tombes creusées dans Saddleworth Moor, une lande au nord de l'Angleterre. En mai 1966, Brady est condamné à l'emprisonnement à perpétuité pour trois meurtres ; Hindley est condamnée à la même peine, mais pour deux meurtres. ", "id": 1401165} {"src_title": "Dunajec", "tgt_title": "Dunajec", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Dunajec vzniká soutokem řek Bílého a Černého Dunajce pod severními svahy Vysokých Tater nedaleko Nowého Targu. Od Nového Targu teče řeka východním směrem, zprava postupně přibírá na polském území Lesnici, Bialku a Kacwin (Osturniansky potok). U obce Debno ústí do nádrže \"Jezioro Czorsztynskie\", protéká rozhraním polské Spiše a severní Spiše. Územím Slovenska protéká v délce 17 km, tvoří slovensko-polskou hranici od Lysé nad Dunajcem po Lesnici. Od obce Lysá nad Dunajcem teče na krátkém úseku na východ, protéká severně od města Spišská Stará Ves, kde přibírá přítok \"Rieka\" zprava, vytváří velký meandr. U obce Majere se opět stáčí na východ a vytváří velký říční ostrov. Dále zprava přibírá Jordanec, obloukem se u obce Lechnica stáčí na sever a zprava přibírá \"Havku\". U obce Červený Kláštor zprava přitéká říčka Lipník a Dunajec se velkým meandrem zařezává do vápencového masivu bradel \"Tri koruny\", symbolu Pienin. Zde vytváří výraznou soutěsku zvanou Prielom Dunajca. Vzápětí se prudce stáčí na sever, vytváří další dva meandry. Teče kolem vrchu \"Holica\" (828,1 m n. m.). Zde pod bradly \"Sedm Mnichů\" je také tok Dunajce nejprudší. Po průtoku dalším meandrem přibírá zprava Lesnický potok a opouští území Slovenska směrem na sever k polské obci Kroscienko. V bradlovém pásmu v Polsku se stáčí na severozápad, ještě jednou se prodírá přes pásmo Gorcov do Nowosackej kotliny. V ní se spojuje se svým největším přítokem, řekou Poprad a po dalším čtyřicetikilometrovém úseku v Sandomežské kotlině se u obce Opatowiec vlévá do Visly.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "\"Dunajec\" protéká následujícími městy a vesnicemi:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Už od pradávna byl Dunajec považován za důležitou dopravní cestu. Už v 2. století procházela přes Pieniny stezka řeckých a římských obchodníků za jantarem k Baltu. Tuto oblast tehdy obývali galští Keltové. Po nich přišli Germáni a Slované, kteří využívali Dunajec pro přepravu zboží a osob do oblasti Visly a k Baltickému moři. Tato cesta lemující Dunajec byla zrekonstruována v letech 1908 až 1917. Její novodobý název je \"Soľná cesta\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Polsko v roce 1997 postavilo na horním toku Dunajce vodní elektrárnu \"Czorsztyń\" a vyrovnávací nádrž \"Niedzica\". Elektrárna Czorstyń má 2 turbíny s instalovaným výkonem 90 MW, výšku hráze 56 m, šířku koruny hráze 404 metrů. Czorstynské „jezero“ má povrch 10,5 km2, maximální hloubku 50 m. Elektrárna zabezpečuje mimo výroby elektrické energie i zlepšování průtoků pro plavbu vorů \"Prielomem Dunajca\" během sušších období. Místní turistickou atrakcí je plavení vorů (pltí) na řece. Plavba začíná na polské straně v obci \"Stromowce Wysne\", končí v městečku Kroscienko nad Dunajcem. Na slovenské straně je možné po Dunajci plout na voru z obce Majere nebo Červený Kláštor až do Lesnice. Zde plavba končí asi 200 metrů za ústím Lesnického potoka. Nedaleko je turistický hraniční přechod do Polska pro pěší a cykloturisty.", "section_level": 1}, {"title": "Splavnost.", "content": "\"Dunajec\" je splavný od soutoku \"Dunajců\" v \"Nowém Targu\" (min. doporučený vodočet v \"Nowém Targu\" pod skálou je 240 cm) až po ústí. Pod přehradou má většinou ustálený vodní stav (cca 30 m3/s). Až do \"Krosienka\" je podle stupnice obtížnosti řek stupeň „WW I+“, dále nižší „ZWC“ a „ZWA“. Vodácky zajímavý úsek je hlavně z \"Czorstyna\"/\"Lysé\" do \"Krosienka\"/\"Lesnice\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Dunajec je řeka v jižním Polsku. Od roku 1518 tvoří částečně státní hranici mezi měnícími se státními útvary. Od roku 1993 je to hranice \"Polska\" se Slovenskem a to v úseku od Lysé nad Dunajcem (Spišská Stará Ves) až po soutok s Lesnickým potokem. Poté pokračuje na svém toku \"Polskem\". Je to pravostranný přítok Visly. \"Dunajec\" je typickou horskou řekou s proměnlivým stavem průtoku vody. Patří mezi nejčistší řeky střední Evropy.", "tgt_summary": "Le Dunajec (), un fleuve du sud de la Pologne et du nord de la Slovaquie, est un affluent de rive droite de la Vistule.", "id": 506939} {"src_title": "Knihkupectví", "tgt_title": "Librairie", "src_document": [{"title": "Postup knihy.", "content": "autor > nakladatelství > tiskárna > distributor > knihkupectví > čtenář Zde je uvedena cesta knihy od autora až ke čtenáři. V tomto řetězci není nezbytný distributor jako mezičlánek, pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat své knihy vlastními silami. Distribuce knih znamená zajištění jejich rozvozu do většího množství knihkupectví. Nakladatelství tak vstupuje do smluvních vztahů s autory (autorské smlouvy) a s vybranými distributory. Distributoři dále uzavírají smlouvy o odběru s těmi knihkupectvími, která zásobují nebo která se nacházejí v oblastech jejich působení. Pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat knihy vlastními silami, znamená to, že knihy dopravuje do knihkupectví poštou, zásilkovými službami nebo rozvozem vlastními auty. Prodej knih mezi nakladatelem a distributorem i mezi distributorem a knihkupcem probíhá dvěma způsoby. Prodejem na fakturu nebo hotovostním a prodejem komisionálním. Prodeji knih mezi nakladatelem, distributorem a knihkupcem říkáme velkoobchodní prodej. Prodeji knih koncovým zákazníkům říkáme maloobchodní prodej.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení knihkupectví.", "content": "Knihkupectví můžeme rozdělit dle několika kritérií. Podle počtu nabízených titulů, podle prodejní plochy, podle zaměření. Podle počtu titulů Podle plochy Podle zaměření", "section_level": 1}, {"title": "Knihkupecký trh.", "content": "Knihkupecký trh je velmi specifický. Vyžaduje poměrně velké zásoby zboží, což je kapitálově náročné. Tento problém se na knihkupeckém trhu řeší formou komisionálního prodeje. Trend na českém knihkupeckém trhu směřuje ke vznikání velkých knihkupeckých sítí a knižních domů (Kanzelsberger, VD konsorcium, Librex). Střední a malá knihkupectví tak nemohou konkurovat rozsáhlé nabídce a krachují. Malá knihkupectví mohou nalézt východisko v úzké specializaci, ale ani to jim nezaručuje přežití. Knižní trh tak směřuje k monopolizaci. Podle odhadů je v současné době v ČR cca 450 knihkupectví. Což řadí ČR na přední místo ve světě. V současnosti zanikají knihkupectví především na malých městech, kde není dostatečná kupní síla. S výjimkou akademických knihkupectví je knižní trh v soukromých rukách a funguje bez státní podpory. Na knihy platí snížená sazba 10% DPH.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knihkupectví je obchodní jednotka, která se zaměřuje na prodej knih. V minulosti knihkupectví plnila také společensko-osvětovou činnost, bylo místem, které prodejem knih šířilo vzdělanost. S rozvojem informačních technologií tato vzdělávací funkce ustupuje čistě obchodním potřebám. Přesto jsou mnohá knihkupectví v Česku ještě stále místem, kde se nejen prodávají knihy, ale také pořádají výstavy nebo setkání čtenářů s autory. Knihkupectví se liší od antikvariátu tím, že prodávají pouze nové knihy. Od knihoven se liší tím, že knihy pouze prodávají a nepůjčují.", "tgt_summary": "La librairie est un commerce de détail destiné à la vente de livres. Il existe différents types de points de vente du livre : librairies de livres neufs (généralistes ou spécialisées), librairies de livres anciens et d'occasion, maisons de la presse, librairies-papeteries, librairies ambulantes, grandes surfaces, librairies numériques.", "id": 1625982} {"src_title": "Ivan David", "tgt_title": "Ivan David", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Je vnukem Jindřicha Šnobla, někdejšího poslance a podnikového ředitele ČKD-Stalingrad, pronásledovaného v politických procesech. Absolvoval pražské Gymnázium Na Pražačce a Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Poté pracoval jako psychiatr. Žije v Praze. Před vstupem do ČSSD v roce 1993 byl členem skupiny Levá alternativa. V letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu ČR za ČSSD a v letech 1998–1999 ministrem zdravotnictví. Za ČSSD neúspěšně v Praze kandidoval ve sněmovních volbách 1996, ve volbách 1998 uspěl, v roce 2010 kandidoval neúspěšně. V letech 1996 a 2004 za ČSSD na Praze 11 neúspěšně kandidoval do Senátu. Byl členem zastupitelstva za ČSSD MČ Praha - Dubeč a členem ÚVV ČSSD. ČSSD opustil na konci roku 2015. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 kandidoval za hnutí SPD v obvodu č. 17 – Praha 12. Se ziskem 5,46 % hlasů skončil na 5. místě. Od roku 2019 je členem SPD a zároveň byl jejím lídrem pro volby do Evropského parlamentu v roce 2019. Získal 33 055 preferenčních hlasů a byl zvolen europoslancem. V europarlamentu je členem politické skupiny Identita a demokracie a je zařazen ve Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova. Při hlasování Evropského parlamentu z 26. března 2020 o dvou návrzích poskytujících pomoc 37 miliard eur státům Evropské unie a firmám v boji proti koronavirové pandemii s cílem zmírnit ekonomické dopady, byl jako jediný ze 705 europoslanců proti.", "section_level": 1}, {"title": "Působení mimo vrcholovou politiku.", "content": "V letech 2005 - 2008 zastával funkci ředitele Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po konci ředitelského období v nemocnici působil jako náměstek pro vědu, výzkum a vzdělávání, a to do listopadu 2017. V roce 2018 krátce pracoval v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice. Začátkem března 2018 s ním PN Horní Beřkovice rozvázala pracovní poměr. Je členem České psychiatrické společnosti a několikrát se kriticky vyjádřil k reformě psychiatrické péče. Ivan David se aktivně zúčastnil nebo spoluzakládal nezávislé iniciativy jako např. Levicová platforma, či SPaS. Od roku 2014 je vůdčí osobností webové iniciativy \"Nová republika\"; web je ministerstvem vnitra monitorován jako dezinformační server. V rámci Nové republiky je od roku 2015 spolupořadatelem \"Jihlavských seminářů\", je také pravidelným účastníkem Vratimovských seminářů. Aktivně se účastní \"mladšího bratříčka\" Vratimovského semináře, Litoměřického odborného semináře. V roce 2016 obdržel \"za \"odvážné občanské postoje\"\" cenu levicové Unie českých spisovatelů, jejímž předsedou je bývalý komunistický kádr Karel Sýs.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan David (* 24. září 1952 Praha) je český psychiatr a bývalý politik ČSSD, v letech 1998 až 1999 ministr zdravotnictví ČR a bývalý ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Od roku 2019 je členem hnutí SPD, za něž je poslancem Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Ivan David, né le 24 septembre 1952 à Prague, est un homme politique tchèque. Il est élu député européen lors des élections européennes de 2019.", "id": 1794898} {"src_title": "Klokaní ostrov", "tgt_title": "Île Kangourou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách před objevením Evropany zde žili domorodci Austrálci. Dokazují to nálezy primitivních kamenných nástrojů. Tyto nálezy jsou staré nejméně deset tisíc let. Jak a kdy domorodci opustili ostrov zůstává dodnes neobjasněno. Klokaní ostrov pojmenoval Matthew Flinders v roce 1802, jakož to první Evropan který ostrov spatřil, podle klokanů na březích ostrova, jimiž se celá posádka živila z nedostatku jiné stravy. Prvním kdo se na ostrově usadil byli uprchlí trestanci a ztroskotanci kteří si zde založili pirátskou základnu. V roce 1827 toto pirátské hnízdo zlikvidovali britští vojáci. V roce 1836 sem přišli první oficiální osadníci, kteří se tu ovšem udrželi pouhé 4 roky. Tito osadníci se poté přesunuli na pevninu a založili město Adelaide. Proto Klokaní ostrov zažil postupné osídlování po celé 19. století. V roce 1803 jako první ostrov zmapoval Nicolas Baudin.", "section_level": 1}, {"title": "Farmaření a ekonomie ostrova.", "content": "Na ostrově žije přes milion ovcí, z nichž většina je plemene Merino. Ještě do nedávna byly ovce hlavním zdrojem obživy. Z ovčího mléka se zde vyrábějí delikátní sýry kontinentálního typu. Cena ovčí vlny v posledních letech dramaticky poklesla a tak farmáři hledají i jiné zdroje obživy. Na ostrově je dnes 140 chovatelů sladkovodních raků. Vývozním artiklem je též med od včel, jež sem byly dovezeny v roce 1881 z italské Ligurie. Mezi další zdroje obživy patří chov ušní, ústřic a slávek, výroba olivového oleje a začíná se zde opět destilovat eukalyptový olej.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Spojení s ostrovem zajišťují dva trajektové spoje. První je osobním trajektem z \"Glenegu\" místní části Adelaide do \"Kingscote\", a druhý přepravní trajekt z \"Cape Jervisu\" do \"Penneshawu\". Třetí možností je 30 minutová cesta letadlem z \"Adelaide\" na letiště v \"Kingscote\". Ostrov je hustě pokrytý 1600 kilometrovou sítí silnic. Ovšem asfaltový povrch mají jen hlavní tahy mezi většími osadami. Zbylé silnice mají povrch z červené drti a jsou velmi nebezpečné, hlavně když jsou vystaveny rozmarům přírody. Na ostrově jsou 4 půjčovny dopravních prostředků a funguje tu i autobusová linka z přístavu \"Penneshaw\" do \"American River\".", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V rámci zachování druhu byly na Klokaní ostrov vypuštěny koaly. Stalo se tak v roce 1923. Dnes je koala rozšířena po celém ostrově. Nemá zde přirozené predátory a nesužují ji nemoci a bakterie rodu Chlamydiae jako u pevninských koal. Koaly v hojné míře likvidují a ničí gumovníky a proto je jejich stav regulován. Odchycené kusy jsou přemisťovány do jiných částí Austrálie. V malé zátoce (\"Seal Bay\"), lemované strmými skalisky se nalézá útočiště lachtanů šedých. Ve zdejší kolonii našli ideální místo pro odchov svých mláďat. V národních parcích žije spousta klokanů, klokánků, ptakopysků či tučňáků. Zvířata zde pozbyla vší plachosti před návštěvníky a jsou velmi přítulná. Nedaleko \"Pelican Bay\" je ornitologická stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a národní parky.", "content": "Celou jednu třetinu ostrova tvoří národní parky a chráněné rezervace. Je jich tu celkem 18.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovní klima.", "content": "Průměrná teplota Klokaního ostrova je mezi 11,4 °C – 19,1 °C. Letní teploty na ostrově nepřekračují 35 °C. Průměrná letní teplota se pohybuje od 20,8 °C do 25 °C. Zimní teploty od července do září jsou 8,4 °C – 14,6 °C. Úhrn ročních srážek na ostrově je 485 mm a průměrná síla větru je 14,7–17,7 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokaní ostrov () je po Tasmánii a Melvillově ostrově třetím největším ostrovem Austrálie. Od mysu Cape Jervis na pobřeží Jižní Austrálie je vzdálen přibližně 13 km. Je přibližně 145 km dlouhý a místy 60 km široký. Po obvodu má 450 km malebného a divokého pobřeží. Ostrov je vzdálen 120 km vzdušnou čarou od Adelaide a je vyhlášeným rekreačním rájem, hlavně pro milovníky přírody.", "tgt_summary": "L'île Kangourou () est une île australienne de l'océan Indien, située au sud de l'Australie-Méridionale. C'est la troisième plus grande île d'Australie après la Tasmanie et l'île Melville.", "id": 1224520} {"src_title": "Podolí (země)", "tgt_title": "Podolie", "src_document": [{"title": "Poloha a geografie.", "content": "Rozkládá se na jihozápadě dnešní Ukrajiny a zasahuje i do severního Moldavska. Protékají jím řeky Jižní Buh a Dněstr, jenž tvoří jižní hranici. Na severu sousedí s Volyní, na západě s Haličí, na jihu s Besarábií (Moldávií) a na východě s Divokými Poli. Na Ukrajině zaujímá nynější Vinnyckou, Chmelnyckou oblast, velkou část Ternopilské oblasti a malé části některých dalších oblastí. Většinu regionu tvoří pahorkatina až vysočina s hlubokými údolími řek. Tradičním centrem regionu je historické město Kamenec Podolský (ukrajinsky Кам'янець-Подільський / Kam'janec-Podilskyj) s velkým hradem nad kaňonem řeky Smotryč. Další významná města jsou Vinnycja (dnes největší), Chmelnyckyj, Podilsk, Balta, Mohyliv-Podilskyj, Žmerynka (též významný železniční uzel), Chotyn, Hajsyn, Bar, historická městečka Braclav a Letyčiv; v Moldavsku pak zejména Rîbnița a Camenca.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk, starověk, středověk.", "content": "Podolí bylo osídleno několika kulturami již v neolitu. Ze 4. a 3. tisíciletí př. n. l. pocházejí nálezy artefaktů Tripolské kultury. Ve starověku zde sídlili Skythové (zmiňují se o nich Hérodotovy Dějiny), následně Dákové a Getové. Na obranu proti nim byla zde počátkem 2. století zřízena jedna z větví Trajánova valu. Načas bylo Podolí součástí říše Hunů, v 6. století se zde usadili Slované: dle Nestora zde sídlili Bužané, Ulici a Dudlebové; ve středověku vystaveni častým nájezdům Avarů, posléze Maďarů a Mongolů. Ve 14. století anektovalo Podolí Litevské velkoknížectví; zároveň sem začali pronikat Poláci, kteří kraj získali po smrti litevského knížete Vytautase roku 1430.", "section_level": 2}, {"title": "Od novověku po současnost.", "content": "V 16. a 17. století zde probíhaly kruté boje s Turky (jedna z největších bitev byla svedena u Chotyna). Mnoho podolských obcí bylo zničeno také při povstání Bohdana Chmelnického. V 18. a 19. století se v Podolí zrodil východoevropský chasidismus, mohutné židovské náboženské hnutí, které se rychle rozšířilo dále po tehdejším Polsku; jeho zakladatel Ba'al Šem Tov (1698-1760) se narodil v Kamenci Podolském a působil v Medžybiži, kde se narodil mj. jeho pravnuk Nachman z Braclavi. Po druhém dělení Polska získalo většinu oblasti Ruské impérium a učinilo z ní Podolskou gubernii; Rusko zde sousedilo s Rakouskem, kterému také zbyl cíp regionu. Po I. světové válce zde sousedily Ukrajinská národní republika a Západoukrajinská lidová republika; její malá část Podolí připadla Polsku, zatímco většina území se stala roku 1922 součástí SSSR. V letech 1924—1940 existovala v jihovýchodním Podolí autonomní republika Moldavanů v rámci Ukrajinské SSR. Za II. světové války bylo Podolí těžce zasaženo německou invazí a okupací; mnoho obyvatel a téměř všichni Židé skončili v koncentračních táborech. Po válce bylo celé Podolí součástí Ukrajinské SSR, nyní náleží samostatné Ukrajině. Podolí nebylo industrializováno tak těžce jako ostatní regiony a dodnes zde má silnou pozici zemědělství, zejména pěstování ovoce a zeleniny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podolí ( Поділля / [podil’l’ja]) je historický kraj na Ukrajině ve východní Evropě. Ukrajinsky se nazývá \"Поділля\" (Podillja), rumunsky \"Podolia\", polsky \"Podole\", rusky \"Подолье\", turecky \"Podolya\". Název pochází od „dolů“, tedy hlubokých údolí místních řek.", "tgt_summary": "La Podolie (en, \"Podillia\" ; en et en, \"Podol'e\") est une région historique européenne située au centre-ouest de l’Ukraine. Ses capitales successives ont été Bratslav, puis Kamianets-Podilskyï jusqu’en 1914 et ensuite Vinnytsia. Le nom de Kamianets-Podilskyï vient de kamin’ (камінь) signifiant « rocher » en vieux slave, et de Po-dol'na (По-дольна) signifiant « autour des vallées » en vieux slave. C’est en effet un plateau au relief de collines et de vallées, parcouru par le fleuve Boug méridional et bordé au sud-ouest par le fleuve Dniestr.", "id": 255940} {"src_title": "Ignacy Jan Paderewski", "tgt_title": "Ignacy Paderewski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v zámožné rodině správce statku na dnešní Ukrajině a jeho matka brzy zemřela. V letech 1872 až 1878 studoval konzervatoř ve Varšavě, kde pak také vyučoval. Oženil se, ale jeho žena brzy zemřela a Paderewski se pak plně věnoval hudbě. Studoval klavír v Berlíně a od roku 1884 ve Vídni, kde také v roce 1887 dosáhl prvního velkého úspěchu jako klavírista. Roku 1888 koncertoval třikrát v Praze, následovaly koncerty v Paříži a v Londýně. Velkým úspěchem skončilo jeho první turné po Spojených státech amerických v letech 1891–1892, po kterém se v USA usadil a roku 1899 se podruhé oženil. Prosadil se i jako skladatel a jeho opera „Manru“ měla premiéru v Drážďanech a roku 1902 v Metropolitní opeře v New Yorku. Krátce před první světovou válkou koupil velký statek v Kalifornii, kde založil jednu z nejznámějších amerických vinic. Za války se stal mluvčím Polského národního výboru v Paříži a pomocí svých politických kontaktů v USA podpořil snahy o obnovu polské nezávislosti. Bezprostředně po konci války navštívil Poznaň, o jejímž dalším osudu se právě rozhodovalo, a jeho projev vyvolal protiněmecké povstání. V roce 1919 byl premiérem a ministrem zahraničních věcí Polska. Společně s Romanem Dmowským vedl polskou delegaci na mírové konferenci v Paříži, kde tito dva politici podepsali za Polsko Versailleskou smlouvu. V prosinci 1919 však rezignoval a stal se polským vyslancem u Společnosti národů v Ženevě. Roku 1922 odešel z politiky a věnoval se opět koncertování v USA, brzy se však přestěhoval do Švýcarska, do obce Morges u Lausanne. Patřil mezi aktivní odpůrce Pilsudského převratu v roce 1926 a po obsazení Polska v roce 1939 se stal předsedou Polské národní rady v Londýně. Ještě ve svých 80 letech opět koncertoval v USA, aby pro polský zahraniční odboj získával prostředky. Po jednom z koncertů se mu udělalo nevolno a brzy na to zemřel. Byl pochován na Arlingtonském národním hřbitově ve Washingtonu a roku 1992 byly jeho ostatky převezeny do Varšavy, kde je pohřben v katedrále svatého Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Po Paderewském je pojmenována hudební akademie v Poznani, několik nadací v USA a řada ulic v různých polských městech. Už roku 1925 byl vyznamenán Řádem britského impéria, dále francouzským Řádem čestné legie, polskými řády Bílé orlice a Virtuti Militari, řadou čestných doktorátů v Polsku i v USA a stal se čestným občanem Varšavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignacy Jan Paderewski (18. listopadu 1860 Kurylovka – 29. června 1941 New York) byl polský klavírista, hudební skladatel, politik a státník v roce 1919 premiér Polské republiky.", "tgt_summary": "Ignacy Jan Paderewski, ou Ignace Paderewski, né le à Kuryłówka en Podolie (actuelle Ukraine) et mort le à New York, est un pianiste, compositeur, homme d'État et diplomate polonais.", "id": 439178} {"src_title": "Plakát", "tgt_title": "Affiche", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdci plakátu pocházejí z Egypta, Řecka, Říma, texty byly původně tesány, nebo ryty do kamenných, či měděných desek a vystavovány na veřejných místech. První tištěné plakáty se objevily v Anglii kolem roku 1480 (W. Caxton) a textové plakáty byly běžné už v 17. století, například upoutávaly na představení her Williama Shakespeara. Ale největší rozmach umožnil až vynález vhodné reprodukční techniky – litografie – Aloisem Senefelderem roku 1798. Na konci 19. století vynikli svými plakáty Henri de Toulouse-Lautrec nebo Jules Chéret, na přelomu 19. a 20. století ovlivnil umění tvorby plakátu svými díly i český malíř Alfons Mucha, některé secesní plakáty vyšly mezi roky 1895 a 1900 v tištěné sérii \"Maîtres de l'Affiche\" (: \"Mistři plakátu\"). V meziválečné době vzrostl význam politického plakátu, který za první i druhé světové války sloužil i k mobilizaci k odporu proti nepříteli. Za nejslavnější období českého plakátu se považují šedesátá léta a filmové plakáty té doby.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes jsou nejrozšířenější tiskovinou, je vylepován na frekventovaných místech. Působí na širokou veřejnost, své zájemce si nevybírá (není pro úzkou skupinu), má upoutat pozornost, barevné provedení má být nápadné, výrazné, ale ne křiklavé, text pak stručný a výstižný (co, kde, odkdy – dokdy). Životnost plakátu má být dostatečná, aspoň po dobu trvání akce (tištěná na kvalitní papír, kvalitními barvami – jako první odchází červená barva, další žlutá, zůstává modrá a černá (ne ofsetovými – rychle se promočí) odolnými proti povětrnostním podmínkám (křídové papíry)).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy plakátů.", "content": "Formáty vychází z normalizovaných forem (řada A, B), mohou být i prodloužené, či rozšířené velikosti. Od AO, A1 je rastr giganto (= velké tiskové body), patrný pouhým okem, určený pro pohled z dálky (80–90 dpi) Tisková technika se volí podle náročnosti návrhu a podle počtu výtisků. Vyšší náklady ofsetem, nižší sítotiskem a knihtiskem (k dotisku bianco plakátu). Jsou druhy dvoubarevné i plnobarevné (4 barvy = barvotisky) nebo dotiskované – speciální (zlatá, stříbrná). Při delším vystavení a působení povětrnostních podmínek se i lakují (tiskový lak – UV filtr)", "section_level": 1}], "src_summary": "Plakát je rozměrný list papíru vystavovaný na veřejných místech, který s použitím textu, obrazu nebo obojího společně upoutává nabízí zboží, umělecké dílo či produkci, zábavu, názor a podobně. Plakát je dnes i objekt sběratelství.", "tgt_summary": "Une affiche est un support de publicité ou de propagande destiné à être vu dans la rue et plus généralement dans les espaces publics. Imprimée sur papier, du tissu ou des supports synthétiques, elle adopte des dimensions variables, pouvant aller jusqu'à plusieurs mètres. ", "id": 2098462} {"src_title": "Diplodocus", "tgt_title": "Diplodocus", "src_document": [{"title": "Rozměry.", "content": "Na rozdíl od některých jiných dinosaurů měl diplodocus značně duté obratle, takže jeho hmotnost při délce přes 25 m zřejmě nepřesahovala 16 tun. Diplodokus byl podle stavby chrupu nepochybně býložravec. Zuby mu ale sloužily pouze pro trhání potravy (například listí ze stromů), ne pro její rozžvýkání. Po sežrání potravy někdy polykal kameny (gastrolity), kterými v prvním žaludku potravu rozmělnil. Z tohoto důvodu nejspíš také žil blízko vody, kde je zeleň měkčí, šťavnatější a lépe stravitelná. Do vody však často nevstupoval. S délkou kolem 30 metrů patřil k nejdelším živočichům všech dob. Samotný jeho ocas mohl být dlouhý přes 15 metrů, krk pak přes 6 metrů. Odhaduje se, že srdce diplodoka možná vážilo až 1,6 tuny, aby vypumpovalo krev do celého tělního oběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevů.", "content": "Byl objeven v 70. letech 19. století na americkém Středozápadě. Průměrně velcí jedinci dosahovali délky kolem 24 metrů a hmotnosti asi 12 tun. \"Diplodocus\" tak dlouho patřil mezi nejdelší známé dinosaury (rekordní exemplář, dlouhý zhruba 26,7 metru, držel primát až do poloviny 70. let). V roce 1991 však byl objeven ještě větší diplodocidní sauropod, nazvaný původně \"Seismosaurus\", který byl podle posledních upravených údajů dlouhý asi 29 až 32 metrů a dosahoval hmotnosti kolem 23 000 kilogramů(původní, značně přemrštěné údaje však hovořily i o délce 54 metrů). Podle studií z poslední doby byl však \"Seismosaurus\" pouze výjimečně velkým exemplářem rodu \"Diplodocus\", snad druhu \"Diplodocus longus\", spíše však \"D. hallorum\". Ani tak by se však \"Diplodocus\" nestal znovu nejdelším známým dinosaurem. Sauropodi jako byl \"Argentinosaurus\" možná dosahovali délky až kolem 40 metrů (a byli tak nejdelšími známými obratlovci vůbec). Některé druhy tohoto rodu byly již překlasifikovány a jsou nyní samostatnými rody diplodokidů (například \"Galeamopus hayi\", původně \"Diplodocus hayi\").", "section_level": 1}, {"title": "Patologie.", "content": "Některé fosilní nálezy (například na kostech pánevního pletence) dokazují, že tito tvorové často trpěli kostními patologiemi, způsobenými úrazy nebo možná predací (útoky velkých teropodních dravců).", "section_level": 1}, {"title": "Diplodokus v historii.", "content": "Na počátku 20. století proslavil tohoto dinosaura zejména americký ocelářský magnát a filantrop skotského původu Andrew Carnegie (1835 - 1919), který v letech 1905 - 1913 daroval odlitky koster druhu \"D. carnegii\" (pojmenovaném právě po něm) mnoha evropským muzeím. Od té doby tak nalezneme kostru diplodoka například v přírodovědeckých muzeích v Londýně, Berlíně, Paříži, Madridu, Vídni i jinde. Díky této obecné známosti v letech před první světovou válkou byly za války například i některé válečné stroje neformálně pojmenovávány po diplodokovi (např. ve Francii tzv. \"Diplodocus militaris\", tedy Boiraultův stroj). Tento neohrabaný \"předchůdce tanku\" se příliš neosvědčil a byl proto pojmenován podle dinosaura, o kterém panovalo dobové přesvědčení, že byl rovněž jakýmsi evolučním omylem.", "section_level": 1}, {"title": "\"Seismosaurus\".", "content": "Seismosaurus byl objeven v roce 1979 v Novém Mexiku (USA). Od roku 1991 byla jeho kostra vyproštěna a očištěna, zachovaná je asi z jedné třetiny. Původně byl tento obří exemplář považován za samostatný rod, v současnosti je tento exemplář považován za mimořádně vzrostlého příslušníka rodu \"Diplodocus\", a to samostatného druhu \"D. hallorum\". Dříve se odhadovalo, že jeho délka mohla činit 48 až 54 metrů, čímž by byl nejdelším známým obratlovcem vůbec, tyto odhady však byly později sníženy na dosud platných asi 30 až 35 metrů. I tak patří diplodokus mezi nejdelší známé obratlovce všech dob, překonávající délkou (nikoliv však hmotností) i největší velrybu plejtváka obrovského se zhruba 26 až 33 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "\"Diplodocus\" zřejmě spásal značné množství jehličnanů, kapradin a mechorostů. Zuby měl tento sauropod poměrně tupé a jejich stavba byla jednoduchá. Zuby se v čelistech diplodoků pravděpodobně rychle vyměňovaly, podobně jako u rodů \"Camarasaurus\" nebo \"Nigersaurus\". V roce 2018 byl oznámen objev fosilní stehenní kosti mladého diplodokoidního sauropoda (nejspíš přímo rodu \"Diplodocus\") s jasně patrnými stopami po okusu od velkých teropodních dinosaurů. Jde o první doklad o predaci mláděte diplodokidního sauropoda ze strany teropodích predátorů. Fosilie byla objevena v Carnegie Quarry na území Dinosaur National Monument v souvrství Morrison. Podle některých paleontologů mohl být diplodokus vybaven krátkým chobotem, který mu mohl sloužit k přidržování potravy u tlamy. Nasvědčuje tomu například poloha jeho nozder, podobná poloze nozder na lebkách kytovců. Nicméně tato hypotéza dnes není většinou paleontologů podporována.", "section_level": 1}, {"title": "Izolovaný protein.", "content": "V roce 1991 byla publikována studie o izolování proteinu kolagenu z fosilního obratle seismosaura (dnes \"D. hallorum\"). Tím se stal tento sauropod držitelem primátu v nejstarším získaném organickém substrátu, starém 150 milionů let. Předchozím „rekordmanem“ byl 80 milionů let starý křídový korýš. V poslední době byly proteiny prokázány i u 78 milionů let starého brachylofosaura a 67 milionů let starých jedinců rodu \"Triceratops\" a \"Tyrannosaurus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Diplodocus („Dvojitý trám“) byl rod obřích sauropodních dinosaurů, který žil v několika druzích na konci jurského období na území dnešních Spojených států amerických. Jeho rodové jméno je odvozeno od tvaru jeho hemálních oblouků (kostěných výběžků na spodní straně ocasních obratlů).", "tgt_summary": "Diplodocus est un genre éteint de très grands dinosaures herbivores sauropodes de la famille des diplodocidés ayant vécu au Jurassique supérieur (Kimméridgien supérieur), il y a environ entre (millions d'années), en Amérique du Nord où il a été découvert dans la partie moyenne et supérieure de la formation de Morrison dans les États de l'ouest des États-Unis. ", "id": 2330904} {"src_title": "Sociální zahálení", "tgt_title": "Paresse sociale", "src_document": [{"title": "Experimenty prokazující sociální zahálení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ringelmannův efekt.", "content": "Experiment provedený Maxem Ringelmannem, který zjišťoval míru zapojení lidí ve skupině. Požádal muže, aby zatáhl za lano, jak nejsilněji může, a sílu měřil siloměrem. Poté požádal dva muže, aby společně zatáhli za lano, jak nejsilněji mohou, tři muže... Měřením a výpočtem zjistil, že síla na jednoho muže klesala se zvyšujícím se počtem táhnoucích; snížil se individuální výkon. Neplatí tedy předpoklad, že jeden muž utáhne \"x\" váhových jednotek a \"n\" mužů \"n × x\" váhových jednotek. Tři lidé táhli jen silou 2,5 × průměrný individuální výkon a osm lidí táhlo méně než čtyři lidé. Nejprve byly ztráty výkonu vysvětlovány absencí koordinace. Později bylo dokázáno, že ztráty výkonu byly způsobeny ztrátou motivace.", "section_level": 2}, {"title": "Měření hladiny hluku způsobené tleskáním a křikem.", "content": "Výzkumy na toto téma provedli B. Latané, K. Williams a S. Harkins. Výzkumníci umístili zkoumané osoby do půlkruhu. Pak žádali jednotlivé osoby nebo více osob najednou, aby tleskali nebo křičeli jak nejvíce mohou a pomocí přístroje měřili hladinu hluku. Výsledky byly stejné jako u „tahání lana“. Úroveň hluku se s velikostí skupiny zvětšovala, ale ne v přímém poměru. Průměrně osoba vytvářela tlak 3,7 dyn/cm2. V párech se tato hodnota snížila na 2,6 dyn/cm2, ve čtveřici na 1,8 dyn/cm2 a ve skupině šesti osob na 1,5 dyn/cm2 za osobu. Přitom nebyl zaznamenán žádný blokovací efekt (jako například únava).", "section_level": 2}, {"title": "Předcházení sociálnímu zahálení.", "content": "Důležitost tří složek, které je třeba uplatňovat při práci ve skupině, aby se sociálnímu zahálení zamezilo:", "section_level": 1}, {"title": "Viditelnost.", "content": "Zahálení mizí, pokud lidé vědí, že je jejich příspěvek možno identifikovat a měřit nezávisle na výkonech ostatních členů skupiny. Je potřeba:", "section_level": 2}, {"title": "Motivace.", "content": "Cílem je přesvědčit jedince, že je jeho práce pro skupinu důležitá. Motivace dosáhneme třemi způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Týmovost.", "content": "Je vhodné vytvářet ve skupině přátelské vztahy, například pomocí:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální zahálení (lenivost) nastává, když jedinec ví, že nebude hodnocen za vlastní individuální výkon, ale že bude hodnocena celá skupina dohromady. Svůj výkon tedy snižuje. Čím více lidí pracuje na společném úkolu, tím méně aktivity každý vynakládá. Tento jev byl poprvé popsán v polovině 19. století Maxem Ringelmannem, který zkoumal snížení produktivity dělníků po jejich začlenění do skupiny.", "tgt_summary": "En psychologie sociale, la paresse sociale décrit le phénomène suivant lequel les individus tendent à diminuer les efforts qu'ils fournissent en groupe, et ce de façon proportionnelle à la taille du groupe.", "id": 1324835} {"src_title": "Jan van Goyen", "tgt_title": "Jan van Goyen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan van Goyen se narodil v roce 1596 v Leidenu jako syn ševce. Ve věku deseti let se mu dostalo první kreslířské a malířské průpravy kterou mu poskytl Coenraet Adriansz van Schilperoort. V průběhu dvou let prošel malířskými dílnami tří dalších učitelů. V této době se rozhodl věnovat se krajinomalbě a ne malování skla, kterému se učil do té doby. V Hoornu získal další malířské vzdělání u krajináře Willema Gerritsze. Po absolvování studijní cesty Francií (kolem roku 1615) si ještě jeden rok doplnil vzdělání v Haarlemu u malíře Esaiase van de Velde, který byl o pouhých devět let starší než Goyen. Haarlem byl tehdy výtvarným centrem celého Holandska. Van Goyen se v roce 1618 se oženil s Annetje van Raelst a otevřel vlastní malířský ateliér v Leidenu. Vedle malování a prodeje svých obrazů byl Jan van Goyen aktivní také jako umělecký znalec a obchodník s uměním, nemovitostmi, pozemky a tulipány, ovšem bez úspěchu. V roce 1632 se se svou ženou a dcerami přestěhoval do Haagu, ve kterém pak žil až do konce života. Také zde dále zkoušel štěstí nejrůznějšími obchodními aktivitami, takže když v roce 1656 zemřel, zanechal svým dědicům dluhy ve výši 18 000 Guldenů. Hospodářský neúspěch a narůstající dluhy však nikterak neovlivnily kvalitu jeho malířského díla, které prozrazuje jasnou mysl, plné soustředění a skvělý pozorovací talent.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika malířského díla.", "content": "Vedle Esaiase van de Velde, Salomona van Ruysdaela a Hercula Segherse patří Jan van Goyen k zakladatelům holandské krajinomalby sedmnáctého století. Na rozdíl od předchozích krajin šestnáctého století nejsou jejich krajiny pouhým prostředím a pozadím žánrových výjevů či moralit, ale především krajinou samou o sobě. Krajinou, která zobrazuje relativně neidealizované pohledy na holandský venkov či města a přístavy. Velkou roli přitom hraje zobrazení nebe. Zpravidla je to nebe dramaticky zahalené bouřnými mraky a prozařované sluncem.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Goyenovy obrazy jsou malovány technikou olejomalby na dřevěné desce, výjimečně (u větších obrazů) i na plátně. Jejich rozměry jsou většinou 30 × 40 cm, 40 × 50 cm, 40 × 60 cm. Vyskytují se však i menší formáty, například 20 × 30 cm. Existují i kruhové medailony o průměru pouhých 21 cm. Naopak největší Goyenů obraz \"Pohled na Haag\" měří 170 × 438 cm a malíř za něj dostal 650 hol. zl. Rozměry i cena tohoto obrazu jsou však pro Goyena skutečně výjimečné. Za průměrný obraz se platilo 15–25 holandských zlatých. Za svůj život malíř namaloval přes tisíc obrazů a dodnes se jich dochovalo několik set.", "section_level": 2}, {"title": "Prostor.", "content": "Své krajiny buduje Goyen pomocí poměrně nízkého horizontu, který je umístěn ve značné vzdálenosti. Do jednotlivých plánů krajiny staví malebné venkovské budovy či věže měst, případně rybářské lodě, plachty a stěžně. Činí tak ale ne proto, aby zabránil pohledu do dálky, nýbrž právě proto aby iluzi nekonečné dálky maximálně podpořil. Právě tato dálka je jednou z věcí, které se malíř snaží ve svých dílech zachytit. Střed obrazů proto bývá zpravidla volný, často je zde však také v dálce umístěna například věž kostela, která slouží jako jakýsi úběžník pohledu. Předměty zobrazené v bližších plánech pak zpravidla bývají umístěny ve zlatém řezu. Velmi častá je také diagonální kompozice, kdy je například zachycen ubíhající břeh řeky. Charakteristické je i to, že na obrazech nikde není zachyceno stanoviště pozorovatele, což výrazně přispívá ke způsobu vnímání těchto krajin. Ačkoli obrazy působí maximálně realistickým dojmem, jsou (tak jako je to ostatně v baroku zcela běžné) velmi pečlivě komponovány v ateliéru na základě studií a skic vytvořených v terénu. Obrazy tedy nejsou, jako to činili například impresionisté, malovány v plenéru přímo. Dodnes se dochovala řada těchto Goyenových skic, které dokládají jeho kreslířskou bravuru. Český malíř Emil Filla spatřuje v Goynově způsobu budování prostoru snahu postihnout nekončeno – trvání, a tak vlastně zabránit působení „trapnosti času“, ve smyslu jeho unikání, pomíjení. Goyenovy malby proto charakterizuje jako „vyjadřující klid a spočinutí“.", "section_level": 2}, {"title": "Barevnost.", "content": "Důležitou součástí mocného působení Goyenových krajin je paradoxně takřka monochromní barevná paleta. Mezi holandskými krajináři té doby jsou Goyenovy malby spolehlivě nejméně barevnými díly. Mají zpravidla převažující hnědavě-zlatavou barevnost, zelené či modré barvy je v nich velmi málo. O to silnějším dojmem však působí světelné poměry zobrazených krajin. Goyen pracuje zpravidla s velmi dramatickým osvětlením. Velmi často obrazy působí dojmem „protisvětla“, v němž jsou patrné proti bouřnému nebi pouze siluety zachycených předmětů a krajiny. Přitom je však velmi zřídka přímo v obraze namalován i sluneční kotouč jako zdroj tohoto vrženého světla. Také sám způsob nanášení barev je pro Goyena velmi charakteristický a také nesmírně důležitý pro vyznění díla. Šedavé bouřné mraky jsou nanášeny nesmírně energickými, rychlými tahy tlustým štětcem. Často působí povrch modelujících barevných vrstev takřka našlehaným dojmem. Vedle tohoto energického a strhujícího způsobu však malíř nesmírně jemnými štětci prokresluje detaily postav, lodí či budov, nebojí se detailně modelovat ani listy stromů, traviny na břehu nebo rybářské sítě. Přitom nepůsobí tento postup dojmem manýry, nýbrž je velmi přirozený. Goyenovy krajiny jsou velmi charakteristickými díly, které si lze poměrně těžko splést s obrazy ostatních tehdejších krajinářů. Přesto už v Goyenově době existovali jeho napodobitelé a i dnes existuje veliké množství sporných děj i vyložených padělků. Goyen navíc ovlivnil i další významné mladší holandské krajináře, například Salomona van Ruysdael, Jacoba van Ruisdael a Meinderta Hobbemu. Poměrná monochromnost Goyenových krajin vede při jejich reprodukování v knihách či na internetu k tomu, že jsou díky použití různých grafických filtrů při editaci, podávány v daleko jásavější barevnosti, než ve skutečnosti mají. Také proto zde platí dvojnásob, že krásu díla lze v plnosti ocenit pouze konfrontací s originálem.", "section_level": 2}, {"title": "Chronologie Goyenova malířského díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvacátá léta.", "content": "Goyenovy rané obrazy (po roce 1620) prozrazují výrazný vliv jeho učitele Esaiase van de Velde. Jsou to většinou plnobarevné venkovské krajiny v podobě, kterou důvěrně známe z holandského malířství šestnáctého století, například od Hendricka Avercampa. V popředí těchto krajin se zpravidla odehrává žánrový motiv, zatímco pozadí tvoří venkovská krajina. Příkladem takových obrazů je \"Přívoz\" z Národní galerie v Praze, \"Říční krajina\" z Curychu či dvojice kruhových desek \"Jaro\" a \"Zima\". (Všechny z roku 1625) Už ve druhé polovině dvacátých let se však Goyenova paleta stává jednobarevnější. Malíř zjevně touží zachycovat spíše světlo než barvu. Jeho krajiny už nejsou žánrové, ačkoli nechybí figurální stafáž. Postavičky venkovanů ztrácejí na grotesknosti, ale naopak dotvářejí charakter zobrazené krajiny. Specifickým typem této krajiny je pak téma písečných dun na mořském břehu, které Goyen zachytil mnohokrát. Příkladem je obraz \"Duny\" z roku 1629 a především zářivý obraz \"Krajina s dunami\" z let 1630-35. V této době je u něho patrný vliv Pietera de Molyna, který se také věnoval venkovské krajině a písečným dunám na pobřeží. Blízký je mu však v té tobě i Salomon van Ruisdael.", "section_level": 2}, {"title": "Třicátá léta.", "content": "Už v roce 1633 v obraze \"Pohled na Dordrecht\" Goyen uplatňuje ve svém díle nosné téma příštích let – vodní hladinu. Tyto krajiny zpravidla konstruuje tak, že vodní hladina, často se stafáží rybářských lodí, zabírá levý či pravý spodní roh plátna a na diagonálně probíhajícím břehu se tyčí silueta města, větrného mlýna, zámku či kostela. To je příklad \"Krajiny s větrným mlýnem\" z roku 1642 nebo \"Krajiny s větrným mlýnem a zříceninou hradu\" z roku 1644. Z roku 1638 pochází obraz \"Klidná voda\" z Londýnské Národní galerie. Podobně jako u jiných Goyenových námětů se i zde izolovaně a poněkud nečekaně objevuje motiv, který se pro něj stane nosným až o několik let později. Je to motiv rybářských lodí na vodní hladině. Nezvyklý je rovněž výškový formát obrazu. Roku 1638 se v obraze \"Vůz na břehu\" objevuje ještě další téma, které jej bude zajímat především kolem roku 1640, totiž téma břehu, prudce se svažujícího k moři. V tomto tématu Goyen navazuje jak na téma dun, tak na téma ubíhajícího břehu – tentokrát ovšem nikoli jako pohled z vody na břeh, ale obráceně.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřicátá léta.", "content": "Po roce 1640 se u Goyena objevuje téma ploché holandské krajiny, jež souvisí s předchozími díly. Skupina těchto obrazů je malována vždy z mírného nadhledu vytvořeného návrším a zobrazuje pohled do „nekonečné“ dálky rovinaté krajiny. Často je tato dálka zdánlivě narušena, ve skutečnosti však ještě podtržena, například osamoceným stromem. Z roku 1641 pochází nádherná prozářená krajina \"Pohled na Arnhem\" s klasickým „goyenovským“ nekonečným obzorem a meditativní obraz \"Krajina se dvěma duby\". V roce 1641 naváže Goyen na téma „marin“ tématem rozbouřeného moře. Tyto, zpravidla poměrně tmavé, obrazy překvapují nejen postižením běsnícího živlu, ale rovněž barevnými kontrasty zlatavého světla, které proráží bouřkové mraky. Do této skupiny děl patří i znamenitý obraz \"Za bouře\" z pražské Národní galerie. Zřejmě v roce 1643 se v jeho tvorbě objevilo téma pohledů na města. Sem patří například \"Pohled na Leiden\" z roku 1643, nebo \"Pohled na Emmerich\". Často je zde uplatněna vodní hladina, ale ne vždy. V tomtéž roce Goyen maluje i téma zimních krajin. Malíř se v nich zdánlivě vrací k „žánru“ krajin šestnáctého století, kde je velmi časté téma bruslařů. Navazuje však také organicky na svá předchozí témata pohledů na města s vodní hladinou. Roku 1644 přichází obraz \"Pohled na Dordrecht\", v němž Goyen v podstatě syntetizuje vše, čeho v malbě dosud dosáhl. Toto téma Goyen zpracoval v celém cyklu obrazů, dokládajících intenzivní tvůrčí kompoziční hledání.", "section_level": 2}, {"title": "Padesátá léta.", "content": "V závěrečném období malířovy tvorby vznikají obrazy vycházející z pohledu na Dordrecht, avšak město v pozadí není již tak výrazně viditelné a malířův zájem se upíná především na samotné rybářské lodě. Taková je například dvojice obrazů \"Haarlemské moře\" z roku 1656. V závěru tvorby malíř také zjevně více využívá barev a barevných kontrastů, přestože jeho paleta je stále značně \"chudá\" ve srovnání s jeho tehdejšími malířskými souputníky. I v této pozdní době se však Goyen občas vrací k vysloveně „suchozemským“ motivům, což někdy značně komplikuje pokusy o dataci jeho děl.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení malířského díla Jana van Goyena.", "content": "Malířské dílo Jana van Goyen bylo na dlouhá léta zcela zapomenuto. Ještě v encyklopedii malířů z poloviny devatenáctého (Taine) století Goyen chybí. Fromentin Goyena hodnotí (roku 1875) jako „nejistého, nestálého, těkavého a změkčilého“. Obchodník s obrazy Charles Sedelmayer však ještě téhož roku 1875 v Paříži otevřel Goyenovu výstavu, díky níž se jeho obrazy staly takřka přes noc vyhledávanými a ceněnými. Dnes je Jan van Goyen řazen mezi nejvýznamnější holandské krajináře sedmnáctého století. Tomu odpovídá i vývoj cen v aukcích. Pokud byl v roce 1800 prodán Goyenův obraz, za 4 hol. zl., pak roku 1845 už stál 75 hol. zl., roku 1870 505 hol. zl. a roku 1912 10 000 hol. zl. V současné době lze v aukcích získat (mnohdy drobná a spíše nevýznamná) malířská díla Jana van Goyen v cenách převyšujících 100 000 €.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Čechám.", "content": "Jan van Goyen nikdy Čechy nenavštívil. Přesto existuje zajímavá nepřímá vazba tohoto malíře na Čechy a české umění. Přední český kubistický malíř Emil Filla se totiž dílu Jana van Goyen dlouhodobě věnoval a dokonce vytvořil jeho (pravda, značně specifickou) monografii. V pražské Národní galerii ve Šternberském paláci je také vystaveno hned několik Goyenových krajinomaleb.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Krajiny s žánrovými motivy (po roce 1620) Venkovské krajiny a krajiny s dunami (po roce 1627) Krajiny s vodní hladinou (po roce 1633) Rybářské lodě na vodní hladině (po roce 1638) Krajiny s břehem spadajícím k moři (po roce 1638) Krajiny zobrazující „nekonečné“ dálky (po roce 1641) Rozbouřené moře (po roce 1641) Pohledy na města (po roce 1643) Zimní krajiny (po roce 1643) Pohledy na Dordrecht (po roce 1644) Rybářské lodě na laguně (po roce 1648) Kresby", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Další holandští krajináři 16. a 17. století:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan van Goyen [jan fan chojen] (13. ledna 1596 Leiden – 27. dubna 1656 Haag) byl přední nizozemský krajinář 17. století.", "tgt_summary": "Jan Josephsz. van Goyen (Leyde, – La Haye, ) est un peintre et dessinateur de paysages néerlandais (Provinces-unies) du siècle d’or. Van Goyen a laissé beaucoup de peintures représentant des chemins forestiers, des rivières, des lacs et des canaux des environs de La Haye, Rotterdam, Delft, Dordrecht, Leyde, Gouda, Arnhem et Emmerik.", "id": 360885} {"src_title": "Malba", "tgt_title": "Tableau (beaux-arts)", "src_document": [{"title": "Součásti malby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Barva.", "content": "Pro výběr barvy je rozhodující zvolená technika (barvy olejové, nebo vodou ředitelné), schopnosti autora (barvy studentské, či profesionální, mistrovské), a účel tvorby (dílo \"věčné\"). Také se vyrábějí barvy s různými „efekty“, např. barvy iridiscentní (duhové), fluorescentní (světélkující) nebo s leskem. Pro široké možnosti při samotné tvorbě se nejčastěji používají olejové barvy (proto olejomalba). Před rozšířením olejomalby (12-15.st.) se malovalo tzv. vaječnou temperou, kdy se barevné pigmenty (práškové barvy, připravované mletím z přírodních minerálů - např. z malachitu, azuritu, rumělky, nebo z barevné hlíny) spojovaly pomocí emulze (nejčastějším emulgátorem byl vaječný žloutek). V současných olejových barvách je barvivo smícháno s olejem (nejčastěji lněným či ořechovým), charakter oleje ovlivňuje jejich krycí schopnost. Malba olejovými barvami umožňuje použití různých způsobů a efektů, např. techniku lazur, lze je klást v jemných vrstvách, ředěné, smíchané s médii, nebo vrstvenou techniku, pastózní kladení barev, přímo z tuby, nanášené štětcem, špachtlí, nebo třeba prsty. Olejové barvy mají delší dobu schnutí, do malby lze \"vstupovat\" opakovaně. Po zaschnutí tmavnou, malba se prohlubuje. Pro rychlejší schnutí se přidává do barev sikativ. Existují i olejové barvy, vodou ředitelné. Barvy akrylové, vyráběné ze směsi pigmentů a syntetické pryskyřice, na vodní bázi, patří, pro jednoduchost v jejich používání, mezi oblíbené, především pro začátečníky v malbě. Jsou podobné olejovým barvám, ale ředí se vodou. Akrylové barvy jsou krycí, lze použít techniku impasto, tj. neředěnou barvu v silných vrstvách. Konzistenci barev lze ovlivnit použitím médií (zahuštěním či zředěním), barva bude tekutější, hladká nebo se zvýší jejich průhlednost, mohou se vytvářet zajímavé efekty, reliéfy atd. Akrylové barva schnou rychleji, po zaschnutí mírně tmavnou, suché jsou vodě odolné, a neotírají se. Ve spojení s médii se akrylové barvy např. používají pro techniku lití barev - pouring art. Akvarelové barvy se také ředí vodou, prodávají se v tzv. pánvičkách (mističkách), nebo v tubách. Jsou však transparentní (průhledné, nekryjí), proto po zaschnutí lze dílo těžko opravovat. Malba se provádí technikou rozpíjení barev do mokrých vrstev a překrýváním suchých barevných vrstev. Po zaschnutí jsou barvy světlejší. Bílá akvarelová barva neexistuje, plochy, které mají být bílé, se při malbě vynechávají.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje.", "content": "Mezi nejdůležitější pomůcky tvůrce malby patří štětec. Štětce jsou přírodní (sobolí, hovězí, tchoří, prasečí) a syntetické. Dále je rozlišujeme podle typu zvolených barev (olejové, akvarelové..), podle savosti, velikosti a tloušťky jejich pracovní plochy (0-12..), délky, hustoty a tvrdosti vlasu, podle tvaru (kulaté, ploché, vějířové), s dlouhou či krátkou rukojetí. Špachtle nebo malířský nůž slouží k nanášení barvy v silných vrstvách, na plátně s nimi lze vytvářet nejrůznější stopy, plastické reliéfy atp. Ke stejnému účelu se používají různá hladítka a kartáče. Důležitou, nicméně ne nezbytnou, pomůckou malíře je paleta. Rozdělávají a míchají se na ní barvy. Nejrozšířenější je dřevěná (s otvorem pro palec), dále plastová, existuje i skleněná, a také jednorázová papírová (blok listů ve tvaru palety, jednotlivý list se po použití vyhodí). Při malbě se dále používá ředidlo (pro olejové barvy), závěrečný ochranný lak, malířský stojan (cestovní, ateliérový..) aj.", "section_level": 2}, {"title": "Podklad.", "content": "Nejčastějším podkladem malby je plátno, a to bavlněné, lněné nebo směsové. Bavlněné je jemnější, lněné hrubší. Je zpravidla napnuté na dřevěné konstrukci (tzv. \"blind-rámu\"). V minulosti byla ovšem častá i malba na dřevěnou podložku, desku (kostelní malby, ikony...). V současnosti je jako podklad využíváno mnoho různých, i různorodých, materiálů, například karton, plast, překližka, dřevotříska, sololit, masonit, plech a pod. Struktura povrchu podložky, na kterou se maluje, bývá zpravidla předem upravena, např. plátno se po napnutí klihuje, šepsuje, na kartonu nalepený textil se natírá např. latexem. Následné barevné tónování podkladu se nazývá imprimitura. Dalším krokem (a zároveň prvním krokem vlastní malby) je podmalba. V období renesance se používala lavírovaná, tmavé barvy na světlý podklad, v baroku byla podkladová vrstva zpravidla tmavá (bolus), takže podmalba vznikala tzv. vysvětlováním malovaného předmětu. Dnes se kombinují oba způsoby. Barva podkladové vrstvy má (stejně jako použitá technika) velký význam pro celkové barevné vyznění obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Plocha obrazu.", "content": "Před provedením vlastního díla bývá obraz (autorem) zpravidla rozvržen pomocí podkresby (nestalo-li se tak již podmalbou), poté se postupuje od zadních částí obrazu (tzv. pozadí, většinou za použití studených, světlých odstínů barev) směrem dopředu (tzv. popředí a teplé, syté barvy), od horního okraje ke spodnímu. Malba je zpravidla prováděna ve více vrstvách. Po dokonalém zaschnutí (u olejomalby to může být i celý rok) se dílo - obraz většinou lakuje (např.damarovým lakem), pro jeho ochranu, udržení stálosti barev a docílení stejného lesku (nebo matu). Malby - obrazy se rozlišují také podle zobrazovaného námětu (realistický, abstraktní...). Malba na papír, pomocí vodou ředitelných, nekryjících (\"vodovek\") barev, tzv. akvarel, může být kombinována také s kresbou. Dalšími technikami malby je např. kvaš, pastel, enkaustika, malba disperzními barvami.atd. Rychlá technika malby, používaná především v krajinomalbě (přímo na místě malby, v plenéru) se nazývá \"ala prima\". Nástěnné malířství využívá tři základní techniky: malbu do vlhké omítky – \"al fresco\" (freska), malbu na suchou omítku – al secco a jejich kombinaci – \"fresco-secco\". Současné malířství často překračuje historickou praxí vymezené názvy, techniky i technologie. Proto je vymezení současných malířských technik složitější, a často i zajímavější.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy malby podle materiálů a technik.", "content": "Malbu lze dělit podle různých kritérií: podle použitých barev, jakou technikou či technikami jsou nanášeny, na jaký materiál se barvy nanáší, jak se upravuje jejich povrch, čím se maluje, a konečně i podle námětu vyobrazení. Barvy a techniky Rukopis Nástěnná malba Další materiály Žánry malby", "section_level": 1}], "src_summary": "Malba je technika nanášení barev ve (většinou souvislé) vrstvě na podklad, zpravidla pomocí štětce. V přeneseném smyslu slova znamená také produkt této činnosti. Od kresby se liší použitými prostředky – barvami, nástroji (štětec, špachtle...) a plošností, s jakou je barva nanášena. Malba je jedním z druhů výtvarného umění. V neuměleckém smyslu je malba synonymem pro nátěr nebo natírání. Osoba, tvořící malbu, se nazývá malíř či malířka, výsledným dílem bývá obraz. Základ slova (malba, malíř, malovat,...) pochází z německého \"malen\", a to vychází ze starohornoněmeckého \"mal\" = „skvrna, znamení“, jehož původ je spojován s indoevropským základem \"mel-,\" znamenajícím „tmavý, černý“. Ve výtvarném umění se jedná o významnou malířskou techniku. Podle charakteru malby, použitých materiálů, či podkladu se malba dělí na několik základních malířských technik.", "tgt_summary": "Un tableau est, dans le domaine des beaux-arts, un support de surface plane, constitué en différents matériaux (panneaux de bois, toile tendue sur châssis, carton entoilé, etc.), de formes et dimensions variées, sur lequel est réalisée une œuvre artistique en peinture, ou bien fait de collage ou constituée de tout autre matière. Le tableau est en général entouré d'un encadrement en bois ou métal et accroché à un mur.", "id": 507564} {"src_title": "Jan Duns Scotus", "tgt_title": "Jean Duns Scot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O životě Dunse Scota víme jen málo. Podle jeho přízviska se soudí, že se narodil v obci Duns ve Skotsku blízko anglických hranic. Někdy kolem roku 1280 vstoupil do františkánského řádu, studoval filosofii a v letech 1288–1293 teologii v Oxfordu. Roku 1291 byl vysvěcen na kněze a po ukončení studia přednášel v Oxfordu a patrně i v Cambridgi. Roku 1299 patrně napsal svůj první komentář k \"Sentencím\" Petra Lombarda a řadu komentářů k Aristotelovi. Roku 1302 přednášel \"Sentence\" v Paříži, na tehdy vedoucí univerzitě, roku 1303 musel však město opustit, protože se spolu s dalšími mnichy postavil na stranu papeže proti králi Filipu IV., který chtěl od kněží vybírat daně. Roku 1304 se vrátil, získal titul magistra a roku 1306 nebo 1307 byl \"magister regens\", tj. zhruba dnešní profesor teologie na františkánské fakultě v Paříži. Z této doby pochází řada jeho disputací. Roku 1307 přešel na františkánské učiliště v Kolíně nad Rýnem, kde následujícího roku zemřel, patrně na mor. Je pohřben v tamním minoritském kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rozsáhlé Scotovo dílo (26 svazků) tvoří nehotové rukopisy, poznámky a záznamy z přednášek, které asi nebyly určeny k publikaci. Tyto spisy byly dále doplňovány a opravovány, takže je dnes obtížné určit, co je Scotův původní text. První souborné vydání vyšlo v Lyonu 1639 a bylo nahrazeno až kritickým vydáním, které začalo vycházet po roce 1950. Po období mimořádného vlivu v 16. a 17. století se Scotovo dílo těší zvýšené pozornosti až ve 20. století. Mezi nejstaršími spisy jsou komentáře k Aristotelovi a k Porfyriovi (\"Parva logicalia\") a \"Quaestiones subtilissimae de metaphysica Aristotelis\" (odtud možná i jeho přízvisko „doctor subtilis“). Nejdůležitější spis, \"Ordinatio, je \"nedokončenou revizí Scotova oxfordského komentáře k \"Sentencím\". Zhruba v téže době vznikaly \"Collationes\", sbírka 46 kratších disputací; pozdní spis je \"De primo principio\" s obšírným důkazem Boží existence a \"Quaestiones quodlibetales\", přednášky na rozmanitá témata.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Scotus je první představitel pozdní scholastiky. V období vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský harmonizoval Aristotela s křesťanstvím, tento pokus o syntézu však byl terčem kritiky ze dvou stran. Na jedné to byli radikální aristotelici a averroisté (Siger Brabantský a j.), kteří si všímali rozporů mezi Aristotelem a křesťanskou teologií, na druhé františkánští autoři jako Bonaventura, kteří se více drželi Augustina a novoplatoniků. Scotus se obrací proti averroistům a Aristotelovi, kterého důkladně znal, na druhé straně na rozdíl od Bonaventury soudí, že k přirozenému poznání světa není třeba zvláštního Božího osvícení. Vůle podle něho není podřízena rozumu, ale rozum naopak slouží vůli tím, že jí poskytuje potřebný předmět. Teologie je praktická nauka, která se řídí Boží láskou a vůlí a vede tak člověka na životní cestě.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie poznání.", "content": "Poznání začíná – stejně jako u Tomáše – smysly, rozum (\"intellectus\") se však na ně neomezuje. Scotus rozlišuje abstraktivní poznání, které vede k pojmům a definicím, a intuitivní poznání, které věci chápe vcelku a holisticky, může však skutečně poznat i jednotlivou a nahodilou věc. Intuitivní poznání je bezprostřední náhled, který teprve také umožňuje reflexi a poznání sebe. Poznání je podmíněno principy logiky, smyslovou zkušeností, ale také záměrem, intencí poznávajícího, což jsou složky, které nelze dokazovat. V logice rozlišuje Scotus mezi intenzí a extenzí pojmu. Pro moderní badatele je zajímavý také tím, že se důkladně zabýval otázkami možnosti, chtění, záměrů a tedy modální logikou, i když ji nijak neformalizoval. Vědění předpokládá abstrakci, hledá příčiny a může postupovat deduktivně nebo induktivně.", "section_level": 2}, {"title": "Metafyzika.", "content": "Duns Scotus vypracoval nové pojetí jsoucna: zatímco Tomáš mluvil o jsoucnu jako o tom, co jest (\"id quod est\"), Scotus k němu připojil sféru možnosti: jsoucno je to, čemu neodporuje být (\"id cui esse non repugnat\"). Jsoucnost chápal univočně (jednoznačně), což znamená, že všemu, co je, přináleží stejným způsobem: stvořeným věcem i Bohu; Tím zároveň popřel tomistickou nauku o \"analogii entis; \"popíral též reálnou distinkci mezi bytností (\"essentia\") a bytím (\"esse\"). Jsoucno je tak vlastně převedeno na esenci konstituovanou vzájemně si neodporujícími určeními. Proto Scotus zavádí nauku o disjunktivních určeních jsoucna: dříve než na deset aristotelských kategorií se jsoucno např. dělí na konečné a nekonečné, neboť nekonečné jsoucno (\"ens infinitum\", Bůh) se kategoriím vymyká. Scotus byl filosofický realista a soudil, že i univerzální existuje dřív než je poznáno a není tedy produktem našeho myšlení. Člověk toto univerzální (\"natura communis\", společná přirozenost) poznává abstrakcí z jednotlivého. Nominalismus sice obšírně vyvrací, svým rozlišováním však připravuje půdu, na niž naváže později Ockham.", "section_level": 2}, {"title": "Etika.", "content": "Základem Scotovy etiky je svobodná vůle, což je bezprostředně evidentní skutečnost. Člověk se pohybuje mezi sklonem k příjemnému a sklonem ke spravedlivému (zde Scotus navazuje na Anselma z Canterbury), mezi nimiž se rozhoduje; jen pokud se však rozhodne pro dobro a spravedlnost, jedná dobře. Svobodné jednání je sice nahodilé, ale není iracionální. Vůle sama je slepá a rozhodování tak nutně vyžaduje rozum, za takové jednání pak člověk také nese plnou odpovědnost. Vůdčím principem etiky i morálky je zřejmá skutečnost, že Boha je třeba milovat; odtud se odvozují všechny další zásady a příkazy. Jen tři první přikázání Desatera jsou evidentní, všechna ostatní jsou z Boží vůle a mohla by znít i jinak: proto mohl Bůh Abrahamovi přikázat, aby zabil syna Izáka.", "section_level": 2}, {"title": "Theologie.", "content": "Oproti svým předchůdcům zdůraznil Scotus v theologii především Boží svobodu: Bůh je všemohoucí a absolutně svobodný, proto nic z toho, co tvoří, netvoří nutně, nýbrž kdyby chtěl, mohl vytvořit úplně jiný svět; náš svět je pro Boha pouze jeden z možných světů. Protože svět pochází z neomezené Boží vůle, nemůžeme rozumovou spekulací nahlédnout „důvody“ stvoření. Dále se Scotus podílel na vypracování nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, kterou Bůh z dědictví hříchu (s přičiněním Ježíšovým ex hoc) svým rozhodnutím vyňal.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Přestože v současnosti (po etablování novotomismu) je nejznámějším scholastikem Tomáš Akvinský, v pozdním středověku a raném novověku byl Scotus podstatně vlivnější. Scotova nauka se v jeho řádu stala normou, vznikla tak škola skotistů. Skotismus ovlivnil „druhou scholastiku“, F. Suáreze, Arriagu, dále Leibnize a zprostředkovaně Kanta. Z filosofů nedávné minulosti se o Scotovi s úctou vyjadřoval Charles Peirce a na téma Scotovy nauky o kategoriích se habilitoval Martin Heidegger. Z básníků byl Scottovým dilem ovlivněn například anglický básník Gerald Manley Hopkins. Viděl v něm bratrsky známý hlas: \"Kdykoliv pohlédnu na nějaký jedinečný jev nebes či moře, myslím na Dunse Scotta\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Jan Duns Scotus (asi 1266, Duns, Skotsko – 8. listopadu 1308, Kolín nad Rýnem) byl skotský mnich, františkán, teolog a filosof, jeden z představitelů pozdní scholastiky. Bývá přezdíván též \"doctor marianus\", neboť byl velkým obhájcem učení o neposkvrněném početí Panny Marie, či \"doctor subtilis\" (přesný, precizní). Dne 20. března 1993 jej Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.", "tgt_summary": "Jean Duns Scot (vers 1266 à Duns - 1308 à Cologne), dit aussi John Duns Scotus en anglais, Johannes Duns Scotus en allemand, surnommé le « Docteur subtil » (\"\"), est un théologien et philosophe écossais, fondateur de l’école scolastique dite scotiste. Il fut la fierté de l'ordre franciscain, et influença profondément Guillaume d'Ockham, de la même manière que Thomas d'Aquin le dominicain fut admiré de son ordre. L'école scotiste et l'école thomiste seront constamment en conflit, suivant les rivalités des deux ordres mendiants. ", "id": 1035050} {"src_title": "Spišská Kapitula", "tgt_title": "Spišská Kapitula", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec vznikla ve 12. století na kopci kolem kostela sv. Martina. Od poloviny 13. století zde bylo sídlo spišské kapituly v čele s proboštem. V letech 1662–1665 byla obec obehnaná hradbami a vyvíjela se jako město. Od roku 1776 je zde sídlo spišského biskupství. Počet domů se ustálil po staletí asi na 30 a počet obyvatel na 250 až 300. Obyvatelstvo tvořili vesměs členové kapituly se služebnictvem, kteří žili v domech po obou stranách jediné ulice, zakončené dvěma branami. Od roku 1948 patří ke Spišskému Podhradí. Spišská kapitula se stala také jedním z center církevního školství na Slovensku. Už ve 13. století zde byla kapitulní škola a od poloviny 17. století také gymnázium. V letech 1815–1849 zde bylo bohoslovecké učiliště a v letech 1819–1950 tu vznikl první slovenský i uherský ústav pro výchovu učitelů základních škol. Po komunistickém převratu byl spišský biskup zavřený a dlouhodobě odsouzený. Učitelský ústav byl znárodněn a učiliště zrušeno. V jejich prostorách vznikla vojenská, později policejní škola a policejní archiv. Domy kanovníků se staly byty pro chudé obyvatelstvo z blízkého okolí, které je však zdevastovalo.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Spišská Kapitula je městskou památkovou rezervací. Její dominantou je pozdně románská katedrála sv. Martina z let 1245–1273 se dvěma věžemi. Chrámová loď a chór byly rozšířené gotickými přístavbami (kaple Zápolského). Katedrála obsahuje mimořádně cenný interiér – gotické oltáře, sochy, náhrobní desky, kalichy, zvony apod. Na freskách z roku 1317 je znázorněna korunovace uherského krále Karla Roberta. Nachází se zde také nejstarší známá románská plastika na Slovensku – \"Leo albus\" (bílý lev). Ve Spišské Kapitule je zachovaná hradební zeď s Dolní a Horní branou a kanonické domy – některé původně gotické, jiné renesanční a barokní. Dále je tu pozdně renesanční biskupský palác z roku 1652 s barokní úpravou, hodinová věž z roku 1739 a budova biskupského semináře, původně gotická, později renesančně a barokně upravená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spišská Kapitula je bývalá obec na východním Slovensku v oblasti zvané Spiš. Je církevním městečkem, ležícím na kopci nad Spišským Podhradím, k němuž nyní patří jako městská část. Od roku 1993 je spolu se Spišským hradem pod ochranou UNESCO. Je také součástí kulturní krajiny nazývané Spišský Jeruzalém.", "tgt_summary": "Spišská Kapitula est un village de la commune de Spišské Podhradie en Slovaquie célèbre pour être depuis le le centre religieux de la région de Spiš.", "id": 145067} {"src_title": "Fairey Spearfish", "tgt_title": "Fairey Spearfish", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj byl vyvíjen od roku 1943 na základě Specifikace O.5/43 Ministerstva letectví a Admirality jako nástupce bombardéru Fairey Barracuda, který právě vstupoval do služby. Nový typ měl být schopen střemhlavého bombardování, svrhávání torpéd a protiponorkového boje. Své projekty začaly vypracovávat firmy Blackburn (B-47), Cunliffe-Owen, Folland (Fo-119) a také tradiční výrobce palubních letounů Fairey Aviation. Konstruktér Herbert E. Chaplin se zprvu rozhodoval mezi dvěma řadovými motory Rolls-Royce Merlin, Griffon a Napier Sabre, dvouhvězdicovým Bristol Centaurus a 24 válcovým Rolls-Royce Exe 45, nakonec byla vybrána pohonná jednotka firmy Bristol. Dne 13. srpna 1943 byl projekt Fairey Spearfish vybrán k realizaci a byly objednány prototypy. První (RA356) zalétal tovární pilot F. H. Dixon 5. července 1945 s osmnáctiválcovým motorem Centaurus 57 o maximálním výkonu 1900 kW. Byly postaveny další tři stroje (RN241, RA360 a RA363), pátý prototyp nebyl dokončen a nikdy nevzlétl, neboť po skončení války proti Japonsku byl vývoj přerušen. Postavené stroje byly využity k různým zkouškám, např. s pomocnými startovacími raketami RATOG (Rocked Assisted Take-Off Gear).", "section_level": 1}, {"title": "Popis konstrukce.", "content": "Fairey Spearfish byl rozměrný dvoumístný celokovový středoplošník. V přídi trupu skořepinové konstrukce byl zabudován dvouhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Bristol Centaurus pohánějící pětilistou reverzní vrtuli Rotol VH-65 (prototypy poháněl Centaurus 57 nebo 58 o maximálním výkonu 2090 kW, pro sériové stroje byla plánována zástavba motorů Centaurus 58, 59 a 60). Dvoučlenná posádka (pilot a navigátor-radiooperátor-střelec-radarový operátor) seděla v bohatě prosklené kabině nad pumovnicí určenou pro torpédo, 907 kg (2000 lb) bomb nebo přídavnou nádrž o objemu 818 l (180 Imp gal). Sklopné křídla, v jehož levé polovině byl umístěn chladič oleje, bylo vybaveno čtyřpolohovými Fairey-Youngmanovými vztlakovými klapkami a bylo možno zavěsit pod něj až 16 neřízených raket RP-3. Střelecká výzbroj se měla skládat ze dvou pevných kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm v křídle a dvou stejných zbraní uložených v dálkově ovládané střelecké věži Frazer-Nash FN-95 na hřbetě trupu za kabinou. Na spodní straně trupu za pumovnicí byl instalován výsuvný radar ASV (Air-to-Surface Vessel) Mk. XV. Hlavní nohy podvozku záďového typu se zatahovaly do křídel směrem od trupu, ostruhové kolečko bylo také zatahovací. Přistávací hák byl za letu ukryt v zadní části trupu pod ocasními plochami.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairey Spearfish byl britský jednomotorový palubní střemhlavý a torpédový bombardér vyvíjený za druhé světové války. Svého času to byl největší a nejtěžší jednomotorový letoun postavený ve Velké Británii.", "tgt_summary": "Le Fairey Spearfish était un avion militaire britannique de la Seconde Guerre mondiale. Bombardier-torpilleur et bombardier en piqué monomoteur embarqué, réalisé par Fairey Aviation pour la Fleet Air Arm, il a été conçu pendant la guerre, mais le prototype n'a volé qu'en juillet 1945, alors que la guerre était terminée en Europe et un mois avant qu'elle se termine dans le Pacifique. Bien plus gros que les précédents modèles utilisés par la Royal Navy, il devait servir à bord des grands porte-avions de la classe \"Malta\" dont la construction a été annulée après la guerre. Sept prototypes ont été commandés, mais seuls cinq ont été construits, dont quatre ont réellement volé. Ils furent principalement utilisés pour des expérimentations, jusqu'à la mise au rebut du dernier avion en 1952.", "id": 797038} {"src_title": "Sloup (architektura)", "tgt_title": "Colonne (architecture)", "src_document": [{"title": "Části sloupu.", "content": "Hlavní a nejdůležitější částí sloupu je dřík, nahoře obvykle zakončený hlavicí a dole patkou, které často tvoří přechod z kruhového na čtverhranný tvar. Dřík sloupu, který tvoří i největší část jeho objemu, se často směrem vzhůru mírně zužuje a bývá nepatrně vypuklý do soudkovitého tvaru, což se nazývá entase, případně může být opatřen podélnými žlábky čili kanelován. Obojí má posílit dojem vznosné lehkosti a jistého optického odhmotnění. Dřík je obvykle z tesaného kamene a tvoří jej na sebe nastavěné tambury se středovým výstupkem, který zabraňoval posunutí do strany. Teprve v pozdní antice se objevují dříky z jednoho kusu, zejména u menších sloupů a sloupků. V egyptské, řecké i římské monumentální architektuře nesou sloupy vodorovné kladí či architráv, na němž stojí štít a krov budovy. Hlavice na horním konci dříku tvoří přechod od kruhového průřezu ke čtverhrannému a bývala často bohatě zdobena. Na horním konci hlavice bývá abakus, čtvercová destička, na níž spočívá kladí, kruhová základna hlavice se nazývá plintus. Tvar a výzdoba hlavic je hlavní rozlišovací znak antických stavebních řádů. Když v monumentální architektuře pozdní antiky a středověku začaly místo kladí převládat oblouky a klenby, význam hlavice klesal a v gotickém slohu už hlavice často chybí. Dolní konec dříku spočívá na patce, která může opět být kruhová nebo čtvercová. Jen v nejstarším dórském slohu patky úplně chybí. Výzdoba patky je daleko prostší a často ji tvoří pouze profil. Pokud je patka čtvercová, vznikají v rozích třírohé plošky, které mohou mít vlastní výzdobu. Dříky menších sloupků mohou být tordované, tj. profilované ve tvaru šroubovice.", "section_level": 1}, {"title": "Sloup v různých slozích.", "content": "V egyptské monumentální architektuře – například v Karnaku – sloupy tvoří jak sloupořadí, tak také mohutné sloupové haly s desítkami sloupů v řadách, protože rozsáhlé prostory se jinak nedaly zastřešit. Mohutné kamenné sloupy často napodobují kmeny papyru nebo palem. Ještě řecká a římská monumentální architektura – stejně jako architektura renesance a klasicismu, která na ně navazuje – zřetelně zachovává strukturu starší dřevěné architektury, často až do nejmenších detailů. Sloup je kmen stromu, hlavice někdy napodobují koruny palem. Sloupy často tvoří kolonádu nebo ochoz kolem vlastní svatyně, někdy i ve dvou nebo ve třech řadách. V pozdně římské a byzantské architektuře, kde kladí nahrazují oblouky, se celková podoba sloupu s hlavicí ještě zachovává a tvoří obvykle přechod od tesaného kamenného sloupu k omítanému zdivu. Sloupy jsou však většinou kratší a dřík tak může být z jednoho kusu vzácného a leštěného kamene, mramoru, porfyru a podobně. V basilice bývá vyšší hlavní loď oddělena od nižších bočních lodí stěnou, prolomenou oblouky, takže sloupy nahrazují zděné pilíře a hlavice často úplně mizí. Románské sloupy mají obvykle bohatě zdobené hlavice, ornamentální nebo i figurální, a patku s čtvercovou základnou. Hlavice bývají individuálně zpracované, každá s jinou výzdobou. Trojhranné plošky na rozích patky bývají zdobeny takzvanými „nárožními drápky“, listovými nebo i figurálními motivy. Místo patky se někdy dřík stavěl na kamennou sochu ležícího lva. Vrcholem figurální výzdoby je tak zvaný zvířecí sloup, jako například v kryptě katedrály v bavorském Freisingu, kde je celý dřík pokryt reliéfy fantastických zvířat. V románské architektuře se často vyskytují drobnějších sloupy a sloupky, například ve sdružených oknech a zejména v křížových chodbách (ambitech) klášterů. Dříky bývají z jednoho kusu, někdy spirálovitě točené nebo na povrchu vykládané, a zejména v Itálii a ve Francii bývají sloupy zdvojené, ve dvou řadách. Ve vícelodní gotické architektuře jsou lodi od sebe odděleny hladkou stěnou, prolomenou dole oblouky s pilíři. Mezi oblouky mohou být polosloupy, často bohatě profilované či tvořené svazky prutů, z nichž nahoře vybíhají žebra hlavní klenby. Podobně je tomu i u jednolodních gotických staveb. Teprve v pozdně gotické halové či stejnolodní architektuře se opět objevují volně stojící kamenné sloupy, často různě profilované, osmiboké a podobně, z nichž nahoře vybíhají žebra, často oddělená pouze konzolami. Renesanční architektura sice přímo navázala na antické vzory, nicméně na jinou objednávku, takže i sloupy a sloupořadí zde plní jiné funkce. Tak arkády letohrádků a vil sice připomínají sloupořadí kolem řeckých chrámů, jsou však nižší a slouží profánním účelům. Stavitelé umějí překlenout i velké rozpony, takže vícelodní stavby úplně mizejí. Sloup se tak stává spíše dekorativním prvkem, například v průčelí budovy, stejně jako v baroku a v klasicismu. V 19. století se začaly používat i sloupy ze železné litiny, často s hlavicemi a patkami, například při stavbě nádraží a výstavních hal, později i hladké sloupy z ocelových trubek. V moderní architektuře se rozlišení mezi sloupem a pilířem stírá a rozdíl je hlavně v jejich mohutnosti. Zatímco pilíř je širší, sloup je štíhlejší prvek.", "section_level": 1}, {"title": "Sloup jako pomník.", "content": "V římském starověku se volně stojící samostatné sloupy stavěly jako pomníky císařů nebo vojenských vítězství (triumfů), například Trajánův sloup v Římě, Vendômský sloup v Paříži, Nelsonův sloup v Londýně. Válcové sloupy mají veliký podstavec, dřík je zdoben reliéfy a uvnitř je točité schodiště. Na vrcholu bývá terasa a socha. V barokní době se hojně stavěly volně stojící sloupy (ztv. mariánské sloupy, přesněji sloup Panny Marie a Nejsvětější Trojice) se sochami světců, zpravidla jako díkuvzdání po překonání morových epidemií (odtud také název \"morový sloup\"). Mají mohutný podstavec, často se sochami, tělo sloupu může mít kruhový nebo trojhranný profil a na vrcholu je vždy socha. Viz například sloupy Panny Marie a Nejsvětější Trojice, sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc), morový sloup. Sloupové pomníky se stavějí i dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Technické sloupy a sloupky.", "content": "Sloupy a sloupky mají v moderní době hojné technické a průmyslové využití. Vyskytují se například jako:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloup je v architektuře svislý a volně stojící nosný prvek, zpravidla kruhového průřezu. Sloup zčásti jako by zapuštěný do stěny se nazývá polosloup. Volný nosný prvek čtverhranného průřezu se nazývá pilíř, pokud je zapuštěn do stěny, je to pilastr. Kamenný sloup je základním prvkem klasické řádové architektury, která se proto nazývá také termínem „\"systém sloupových řádů\"“. Sloup je typickým příkladem svislého nosného prvku, dominantním statickým namáháním je tlak, případně tlak za ohybu.", "tgt_summary": "En architecture, ameublement, sculpture et ingénierie des structures, une colonne est un support vertical dont le plan est un cercle (colonne cylindrique) ou un polygone régulier à plus de quatre côtés (colonne polygonale). Elle se distingue du pilier et du pilastre. ", "id": 1635183} {"src_title": "Modelová železnice", "tgt_title": "Modélisme ferroviaire", "src_document": [{"title": "Idea.", "content": "Vychází se z aktuální skutečnosti, z plánů a náčrtů současných i historických, z fotografií a dalších záznamů, a ve větší nebo menší míře se do výroby modelu zapojuje i fantazie modeláře. Kvůli rozsáhlosti rozměrů se některé prvky dále zkracují nebo používají pouze v symbolické délce či množství. Díky spojení jednotlivých modelových prvků v jeden celek se vytváří dojem ucelené krajiny – vzniká \"modelová krajina\". Do ní se umísťují jednotlivé funkční prvky železniční, případně i jiné dopravy. Kvalitní model je zasazen co nejdůsledněji do určité roční doby a především \"železniční epochy\" a umožňuje i co nejvěrnější napodobení železničního provozu typického pro toto období. Jelikož železniční modelářství je náročné hlavně na prostor, který zabírá právě modelové kolejiště, vzniká proto spolková činnost v klubech železničních modelářů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozchody modelové železnice v Evropě.", "content": "Během vývoje vznikla řada velikostí modelové železnice. Nejběžněji používané jsou následující: V posledních několika letech přibyla další velikost „T“ (nezaměňovat s TT). Je v měřítku 1:450 a má rozchod 3 mm (0,118 in). Rozšířila se z Japonska. Aby bylo vůbec možné dosáhnout nějakou smysluplnou adhezi, jsou kola zmagnetizovaná. V některých zemích světa jsou zvyklostně měřítka a rozchody rozdílné, oproti normám platícím pro ČR. Ve Velké Británii a USA jsou běžná měřítka vycházející ze snadného přepočtu palců a stop - např. velikost 00, vlaky v měřítku 1:76 na kolejích o rozchodu 16,5 mm (H0). Neobvyklý systém má také Japonsko, které pro rozchod N používá měřítko zmenšení 1:148, kromě vlaků Šinkansen, které jsou modelovány 1:160. Kromě kolejí normálního rozchodu má každé měřítko také přiřazeny menší rozchody, představující provoz na úzkorozchodných železnicích. Tyto užší rozchody jsou označeny přidanými písmeny \"m\", \"e\" a \"f\" za název měřítka (například Nm, H0e, TTf apod.) a pro snazší modelování s využitím existujícího výrobního programu kolejiva obvykle přebírají rozchod menších měřítek. Pro nejběžnější velikosti v Evropě jsou rozchody úzkých měřítek tyto:", "section_level": 2}, {"title": "Přehled epoch modelových řad v České republice, značení dle NEM 805CZ stav 1.1.2009.", "content": "Jednotlivé epochy od sebe nejsou ostře odděleny, ale pozvolně se mezi sebou prolínají. Pro jemnější rozdělení časových období lze pak epochy rozdělovat na jednotlivé periody zachycující méně významné změny v drážním provozu, barevném značení atd. Periody se značí posloupností malých písmen abecedy počínaje „a“. Epochy v ostatních evropských zemích (a ne pouze těchto) se do jisté míry překrývají, odchylky respektují odlišný vývoj v dané zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Typy modelových kolejišť.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panelová.", "content": "Jedná se o kolejiště umístěná na jednom pevném panelu. Ten se obvykle skládá z rámu, a na něm položených rovinách pro pokládku kolejnic (mohou být ve více patrech nad sebou) po kterých je vedena trať. Rám může být vícedílný pro snadnější stěhování, avšak s častým převozem kolejiště se nepočítá. Panel funguje jako uzavřený funkční celek, obvykle není zamýšleno mechanické ani elektrické napojení na jiné tratě mimo panel.", "section_level": 2}, {"title": "Segmentová.", "content": "Kolejiště se skládá z několika segmentů. Segmenty se napojují přes rozhraní, které není univerzální, kolejiště tak umožňuje pouze jednu možnost sestavení. Výhodou jsou menší rozměry dílů (pro snazší manipulací) i možnost záměny segmentů v budoucnu. Často se používá, není-li v domácnosti stálý prostor pro kolejiště.", "section_level": 2}, {"title": "Modulová.", "content": "Modulová kolejiště se skládají z většího množství modulů s normovanými čely. To dovoluje jejich záměnu a stavbu nejrůznějších „layoutů“ (kolejových plánů). Modulová kolejiště staví nejčastěji členové klubů železničního modelářství a pořádají modulová setkání, obvykle ve větších prostorách (haly, tělocvičny), ve kterých staví modely rozsáhlejších částí modelové železniční sítě. Standardní modulová rozhraní se používají zejména u modulů širé tratě, a přípojných modulů nádraží. Samotná nádraží jsou pro možnost převozu autem také složena z více dílů, ale mezi sebou nemají standardizované rozhraní - mohou být používány pouze v celcích, které se v češtině nazývá „soumodulí“. Stavitelé modulů často používají pro modely přísnější pravidla, než povolují normy NEM - například vyžadují na větší poloměry oblouků či modelovější podobu výhybek, než jsou používány na menších domácích kolejištích. Modulová kolejiště jsou řízena digitálně, běžně se po tratích pohybuje až několik desítek vlaků současně. Jednotlivé typy kolejišť lze mezi sebou kombinovat (například mít doma moduly, které modelář vozí na setkání, a k tomu připojené segmenty nádraží pro domácí ježdění, které by nesplnilo přísnější klubová pravidla, či k panelovému kolejišti připojit další segmenty)", "section_level": 2}, {"title": "Skrytá nádraží.", "content": "Jednou z věcí, která výrazně odlišuje železniční model od jeho skutečné předlohy, je existence skrytých nádraží. Skutečná železniční síť je, až na výjimky, velmi rozsáhlá, a model tedy obvykle zachycuje pouze její malou část - několik kilometrů tratě a několik nádraží. Má-li kolejiště splňovat nároky na modelovost, musí mít část, která v modelu zjednodušeně a na menší ploše zastupuje „zbytek železniční sítě“. Tato část se nazývá \"skryté nádraží\" (SN). Na panelových kolejištích se obvykle umisťuje do prostorů skrytých zrakům diváků (tunely, spodní patra kolejiště), na modulových kolejištích jsou to obvykle koncová nádraží se zjednodušeným zhlavím bez vymodelované krajiny. SN slouží hlavně k uchovávání souprav, které zrovna nejsou ve viditelné části, k optickému prodloužení jízdy vlaků (vlak na čas zastaví v SN v tunelu - zdá se, že jede delší dobu), k otáčení vlaků při simulaci jízdy vlaku \"odněkud někam\" (skutečné vlaky, jsou li tvořeny jako souprava lokomotivy s vozy, obvykle jezdí v jednom směru s opačným pořadím vagonů než v druhém). Jelikož SN slouží pouze jako technické zázemí kolejiště, je snahou modelářů minimalizovat jeho náročnost na prostor a finance, proto se často používají řešení, která se na skutečné železnici běžně nevyskytují - například nahrazení zhlaví (výhybek rozvětvujících trať na staniční koleje) úspornější přesuvnou točnou či flexi kolejí. U malých, přesto však na modelovost provozu náročných kolejišť často dochází ke zdánlivému paradoxu, kdy je skryté nádraží větší a provozně složitější, než celá viditelná část kolejiště.", "section_level": 1}, {"title": "Flexibilní výhybka.", "content": "Železniční modeláři podobně jako stavitelé skutečné železnice mohou mít v některých případech potřebu tvarově upravit standardní výhybky. Důvodem bývá nejčastěji nedostatek prostoru nebo směrové poměry ve zhlaví stanice. K tomu může být výhodné upravit obyčejnou výhybku (která má jednu větev přímou a jednu obloukovou) na výhybku obloukovou. Tomuto procesu se říká transformace výhybky, jednoduše řečeno se jedná o ohnutí výhybky. Ohnutím přímé větve výhybky směrem od odbočky vznikne oblouková výhybka oboustranná, ohnutím přímé směrem k odbočné větvi vznikne oblouková výhybka jednostranná.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládací elektronika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronika řídící pohyb lokomotiv po kolejišti.", "content": "Lokomotivy bývají vybaveny jako hnací jednotkou malým cca 12 V motorkem na stejnosměrný nebo střídavý proud. Jako příklad pohonu střídavým proudem lze uvést kolejiště typu M firmy Märklin, která používá sběrač proudu umístěný mezi nápravami kol. Lokomotiva na stejnosměrný proud v sobě nemívají vlastní spínač – její pohyb je řízen proudem v kolejích. V kolejnicích je proud pouze tehdy, pokud je zapnut ovládáním kolejiště. Běžný je dvoukolejnicový nebo tříkolejnicový systém. V lokomotivě dvoukolejnicového systému, která má nejméně dvě vodivá kola (jedno pro +, druhé pro −), je z těchto kol uvnitř lokomotivy proud sbírán kartáčky (vodivé proužky plechu), které proud vedou až k motorku, který hřídelí pohybuje koly a rozpohybuje lokomotivu. V tříkolejnicovém systému jsou sběrače na kolech jedné strany a ve střední ližině. Směr pohybu stejnosměrné lokomotivy je ovlivňován polaritou elektrického proudu v kolejích. Proud je do kolejnic pouštěn ze zdroje, kterým bývá transformátor s regulací a mění polaritu u stejnosměrného elektrického proudu. Změna polarity slouží ke změně směru jízdy lokomotiv. Změna plynulá - elektrické napětí se začne snižovat na 0 V, poté se zase začne zpět zvyšovat, ale v opačné polaritě. Snižování a zvyšování napětí v koleji imituje reálný pohyb vlaku - vlak se nezastaví na místě, ale brzdí postupně. Lepší výsledky ovládání vlaku vykazuje tzv. pulzní regulace - je to ve skutečnosti pulzně-šířková modulace (PWM). U ní je napětí konstantní (obvykle 12 V), rychlost se reguluje elektronicky změnou šířky impulzů. Dosahuje se tak mnohem lepší simulace jízdy nízkými rychlostmi. V lokomotivě může být elektrický proud využíván mj. i k rozsvěcení malých [LED] zastupujících světlomety.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika ostatní.", "content": "Ostatní elektronika slouží např. k přestavování („přehazování“) výhybek (každý přestavník výhybky má v sobě elektromagnet nebo servomotor), zvedání a spouštění závor, ovládání světelných nebo mechanických návěstidel (nesprávně nebo zast. „semaforů“), imitaci osvětlení budov, ulic atd. Ve většině případů je používán střídavý proud o stálém napětí, kromě případů, kdy je používáno digitální řízení (viz následující část).", "section_level": 2}, {"title": "Digitální řídicí systémy.", "content": "S příchodem miniaturních elektronických součástek a jednočipových procesorů za minimální cenu se do řízení modelové železnice začala prosazovat digitalizace. Princip digitálního řízení spočívá v přenosu povelů jednotlivým vozidlům (a též příslušenství) pomocí kódů, které jsou přidány jako střídavá složka do napájecího napětí. Řídicí systém je tvořen centrální řídicí jednotkou, která přijímá povely od ručních ovladačů a případně i od jiných vstupních zařízení (například PC), dále zesilovače signálu, vedení k vozidlům a příslušenství (2 kolejnice) a jednotlivých vozidel a ovládaného příslušenství, které jsou vybaveny tzv. dekodéry. Signály z řídicí jednotky jsou zasílány všem přijímajícím zařízením současně. Aby zařízení reagovalo pouze na signály, které jsou mu určeny, má přidělenu tzv. adresu, každé zařízení má jinou. Protože při provozu na kolejích dochází k rušení, řídicí jednotka periodicky opakuje všem zařízením všechny aktuálně platné povely tak, aby je zařízení v případě špatného příjmu mohla přijmout co nejdříve. Výhody oproti standardnímu (analogovému řízení): Nevýhody: Standardizace: Jedním z nejrozšířenějších systémů se stal DCC standardizovaný americkou asociací NMRA. Prodávané modely nyní zpravidla obsahují buď rovnou DCC dekodér, nebo jsou vybaveny jedním z konektorů podle norem NMRA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modelová železnice je ztvárněním skutečné železnice a jejího okolí do zmenšeného modelu. Zpočátku se modely vyráběly jen podomácku, ale poměrně brzy se výroba modelů stala součástí výrobního programu řady firem.", "tgt_summary": "Le modélisme ferroviaire est une activité de modélisme concernant les trains et le monde ferroviaire, et tout particulièrement leur reproduction suivant une échelle et un thème définis, ainsi que leur exploitation. ", "id": 1295907} {"src_title": "Isokratés", "tgt_title": "Isocrate", "src_document": [{"title": "Život a přínos.", "content": "Narodil se v bohaté athénské rodině, ale během Peloponéských válek přišel o majetek. Byl žákem Gorgiovým a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností antické rétoriky. Oceňoval ho např. i Aristotelés a Marcus Tullius Cicero. V roce 390 př. n. l. otevřel v Aténách řečnickou školu. Svůj předmět chápal jako komplexní výchovu občana a politika a nenazýval ho \"rétorika\", nýbrž \"filosofie\". Byl přesvědčen, že výchovný úspěch závisí na třech věcech: (1) přirozeném nadání žáka, (2) výkladu a příkladu učitele, (3) praktickém cvičení. Na rozdíl od Platóna neuznával, že je možné dosáhnout absolutního poznání (\"epistémé\"), a za cíl výchovy proto pokládal umění odůvodnit názor (\"doxa\") a mít vnímavost pro situační vhodnost (\"kairos\"). Úlohu v jeho výchově hrálo zřejmě i studium vzorů mezi politiky z athénských dějin. Za nejlepší formu státního zřízení viděl monarchii. Také byl velkým obdivovatelem makedonského krále Filippa II. a spatřoval v něm největší šanci na sjednocení Řecka a postavení se svým nepřátelům (Peršanům) Isokratés rozvedl termíny situační vhodnost (\"kairos\") a vhodnost výrazu (\"prepon\") přejaté od svého učitele Gorgia. Isokratés hraje roli v dějinách vývoje řeckého prozaického stylu. Jeho styl je charakteristický užíváním period a paralelismů a vyhýbáním se hiátu. Dochovalo se 30 Isokratových spisů: 6 soudních řečí, 15 řečí, které nebyly určeny pro soudní spory (výchovné, poradní a oslavné) a 9 dopisů. Isokratés sám nebyl aktivním řečníkem. Své řeči Isokratés veřejně nepřednášel, ale vydával je v písemné formě. Ovlivnil dění v tehdejším světě svými \"Dopisy Filippovi,\" ve kterých mu radil, jak postupovat při dobývání, Řecka, při vedení boje a kralování. Tyto spisy spolu s Xenofónovými díly poskytly makedonskému králi největší inspiraci v jeho jednáních a řídil se jimi až do konce života. Čerpal z nich a vedl se jimi i Alexandr Veliký.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isokratés (řecky Ισοκράτης, 436 př. n. l. – 338 př. n. l.) byl řecký řečník, teoretik rétoriky a významnou osobností tehdejších Athén.", "tgt_summary": "Isocrate, en grec ancien / (Athènes 436 – 338 av. J.-C.), est l'un des dix orateurs attiques. Diogène Laërce dit de lui qu'il est de six ans plus vieux que Platon. Il fut le fondateur d'une école de rhétorique célèbre, qui forma nombre d'orateurs. Son idéal de culture, qu'il appela \"philosophie\", enseignait que l'art de bien parler passait par l'art de bien penser. Il s'opposa aux physiciens naturalistes du, aux sophistes et à Platon. Assoiffé de connaissance, Aristote commença par suivre les cours d’Isocrate, avant de décider de rentrer à l’Académie de Platon. Toute sa vie, il ne cessa d'appeler les Grecs à l'union pour lutter contre l'ennemi héréditaire que représentaient les Barbares, à savoir les Perses. Souvent comparé à Lysias, il a su donner à la prose une valeur artistique, comparable à celle de la poésie, qui a servi de modèle à l'ensemble des orateurs antiques, aussi bien de langue grecque que latine.", "id": 851395} {"src_title": "Stres", "tgt_title": "Stress", "src_document": [{"title": "Stres v medicíně.", "content": "Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a psychických reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy psychologického stresu.", "content": "Následující dělení zavedl roku 1975 Hans Selye:", "section_level": 2}, {"title": "Psychické reakce na stres.", "content": "Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Tento druh stresu patří k hlavním motivačním prvkům konání. Může například vést k lepšímu učení. Pokud ovšem působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické reakce na stres.", "content": "Mozek, který vyhodnocuje zátěž, řídí nejen chování, které má za cíl tuto zátěž překonat, ale zároveň vyvolává v těle fyziologické reakce umožňující krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. Stresová odpověď aktivuje sympatoadrenální osu: Zvýšená činnost sympatiku a stresové hormony ovlivní činnost většiny orgánů v těle. V případě reakce typu „útěk nebo boj“ je tedy potřeba dodat živiny a energii do svalů a dalších orgánů, které mají podat zvýšený výkon. Proto se zvyšuje jejich prokrvení, a naopak se odvádí krev např. z trávicího ústrojí a omezuje se jeho činnost. Stres stimuluje i srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak, a to právě kvůli zabezpečení dostatečné distribuce živin krevním oběhem. Dochází k uvolnění energetických zásob organismu, v prvé řadě odbouráváním zásobního polysacharidu glykogenu („rychlý zdroj“ energie), z něhož se do krve uvolňuje glukóza – hlavní zdroj energie. Později se pak využívají tukové zásoby („na horší časy“). Popsaná obranná reakce je náročná na energii a vyčerpává rezervy organismu. Může tedy být pro organismus užitečná, je-li krátkodobá. Vyžaduje následný odpočinek pro regeneraci a pro doplnění energetických zásob.", "section_level": 2}, {"title": "Psychosomatická onemocnění.", "content": "Výše uvedené změny nejsou samozřejmě úplným výčtem toho, co se děje v organismu při stresu. Z výše popsaného však vyplývá, že stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí, což je dáno využitím rezerv organismu. Tato účelná reakce umožňuje přežití jedince v přírodě. Stejná reakce se však spouští i v případě, kdy je organismus vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro fyzickou existenci. Způsob života často vede k tomu, že organismus nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže, které nejprve přispívají ke snížené kvalitě života. Později se podílejí na rozvoji onemocnění, která představují reálné nebezpečí ohrožení života. Onemocnění, na jejichž vzniku se podílí psychická nepohoda a silné emoce, se souhrnně nazývají psychosomatická, což vystihuje fakt, že stav duše (psyché) a těla (soma) se vzájemně ovlivňují. Rozšířený názor, že lidé trpící psychosomatickými poruchami nepotřebují lékařskou péči, neboť nejsou skutečně nemocní, je nesprávný.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptační syndrom.", "content": "Adaptační syndrom (někdy též generalizovaný adaptační syndrom, tzv. GAS) je termín použitý Hansem Selyem pro označení tří stupňů biologické reakce na stres:", "section_level": 2}, {"title": "Obvyklé stresové faktory (stresory).", "content": "Následující výčet faktorů vyvolávajících stres není ani nemůže být úplný. Běžnými stresory v životě jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky dlouhodobého působení stresu.", "content": "V dnešní době vlastně podstupujeme simulované stresové situace, které nevedou k ohrožení života, ale lidská psychika je tak chápe, a právě proto spouští celou řadu těchto život zachraňujících mechanismů. Ale pokud se tyto situace neustále opakují a přetrvávají, dochází z krátkodobějšího hlediska ke „ztuhnutí svalů“. Z dlouhodobého hlediska je zvýšené uvolňování glukózy jedním z faktorů vzniku diabetes mellitus druhého typu (tzv. stařecká cukrovka), často zvýšený tlak je jednou z příčin trvale zvýšeného tlaku (hypertenze). Tím se dostáváme k dnešní nejrozšířenější civilizační nemoci, a tou je ischemická choroba srdeční, jejímž asi nejobávanějším projevem je infarkt myokardu. Stres také působí sníženou odolnost žaludeční sliznice k vnějším vlivům, snížením prokrvení sliznice, a to může vyústit v tzv. stresový vřed žaludku. K jiným možným důsledkům stresu patří zvýšené riziko astmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Zvládání stresu.", "content": "Stres jako takový se dá řešit jedině snahou o odstranění jeho příčin. Léky nebo potravní doplňky mohou pomoci zvládnout některé průvodní obtíže (depresivní nebo úzkostné stavy apod.). Za určitých okolností mohou být užitečnými pomocníky při překonávání těžké životní situace. Každodenní stres se lidé snaží zvládat různými způsoby, které zahrnují fyzické cvičení, různé relaxační techniky, meditace atd. Strategie zvládání stresu jsou nazývány copingovými strategiemi. Coping = Reakce na stres + způsob zvládání stresu.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní obranné mechanismy.", "content": "Tyto strategie zaměřené na emoce nemění stresovou situaci, nýbrž způsob, jak tyto situace člověk vnímá nebo jak o nich přemýšlí. Všechny tedy obsahují prvek sebeklamu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stres (angl. = napětí, tlak, zátěž) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu.", "tgt_summary": "Le stress (') est, en biologie, l'ensemble des réactions d'un organisme soumis à des pressions ou contraintes de l'environnement. Ces réactions dépendent toujours de la perception qu'a l'individu des pressions qu'il ressent. Selon la définition médicale, il s'agit d'une séquence complexe de situations provoquant des réactions physiologiques, psychosomatiques. Par extension tous ces incidents sont également qualifiés de stress. Dans le langage courant, on parle de stress positif (' en anglais) ou négatif (\"\"). Le stress est différent de l'anxiété, celle-ci est une émotion alors que le stress est un mécanisme de réponse pouvant amener différentes émotions, dont l'anxiété.", "id": 2120688} {"src_title": "Sága rodu Forsytů", "tgt_title": "La Dynastie des Forsyte (roman)", "src_document": [{"title": "Děj jednotlivých románů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastník.", "content": "Děj prvního dílu trilogie, románu \"Vlastník\" začíná roku 1886, kdy rod Forsytů, typický představitel anglické vyšší střední třídy, dosahuje největšího rozkvětu, ale podobně i počátku úpadku své moci. Životním cílem Forsytů, za nímž jdou se vší svou energickou sveřepostí a sobeckostí, je hromadění majetku. Vlastnické instinkty jsou v knize zosobněny především v postavě Soamese Forsyta, advokáta a sběratele umění, považujícího za svůj majetek i vlastní ženu Irenu, která představuje prvek zneklidňující krásy, pronikající do vlastnického světa. Střetnutí majetnictví s krásou se stane osudným pro obě strany. Soames nechápe, že krása a láska potřebují svobodu, aby se mohly rozvíjet, a Irena nechová ke svému ledovému manželovi žádný vřelý cit. Sbližuje se proto s architektem Philipem Bosinneym, který staví Soamesovi nádherné sídlo na Robin Hillu poblíž Londýna. Žárlivostí rozběsněný Soames nejprve Philipa přivede na mizinu soudním procesem pro neustálé překračování rozpočtu stavby a následně jej dožene k zoufalství, když se Philip dozví od Ireny, že ji její manžel fakticky znásilnil. V tomto stavu Philip zahyne pod koly vozu. Pro Soamese to však neznamená nic víc než uplatnění vlastnického práva. Autor v románu jedinečným způsobem a na základě hlubokého proniknutí do psychologie postav ukazuje, jak majetnický pud rozvrací a lidsky degraduje nejen vlastníka samého, ale i jeho okolí, protože znásilňuje přirozené lidské vztahy a ničí i nejhlubší lidské city.", "section_level": 2}, {"title": "V pasti.", "content": "V druhém dílu trilogie, v románu \"V pasti\", i v obou mezihrách se Galsworthyho kritický postoj k Forsytům postupně mění v jakousi zdráhavou sympatii a v sentimentální soucit. Hlavním představitelem rodu se stává Jolyon Forsyte, který již ve \"Vlastníkovi\" projevoval odchylky od stroze majetnického forsytovského typu svou přemýšlivostí a lidskými city. Jolyon opouští své podnikatelské aktivity a užívá si svého majetku ve venkovském sídle na Robin Hillu, který koupil od bratrance Soamese, kde postupně podlehne kouzlu nyní již rozvedené paní Ireny, která unikla z tísnivého manželského svazku a přišla na Robin Hill vzpomínat na mrtvého Bosinneyho. Změnil se i Soames. Silná otcovská láska k jeho dceři z druhého manželství Fleur i narůstající životní moudrost v něm přemáhají bohatce a vlastníka ve prospěch člověka. Soames se pro Galsworthyho stává ztělesněním anglické spolehlivosti a pevnosti v období, kdy se celý svět otřásá v základech pod nárazy takových děsivých událostí, jakými je první světová válka. Autor sice i nadále pokračuje v zobrazování rozkladu a neodvratného pádu kdysi monolitního rodu, ale do jeho líčení proniká stále silnější nostalgie a stesk po starých časech.", "section_level": 2}, {"title": "K pronajmutí.", "content": "Třetí díl trilogie, román \"K pronajmutí\", se odehrává po první světové válce a do popředí v něm vystupují vedle Soamese představitelé mladé generace, především Soamesova dcera Fleur, která sice svým nekonvenčním vystupováním otce často dráždí, ale přesto hluboko v sobě skrývá staré forsytovské majetnické instinkty. A tak její horečné citové hledání a nešťastná láska k synovi Jolyona a Ireny, které nepřejí obě znepřátelené strany, končí v konvenčním sňatku s aristokratem Michaelem Montem, při němž se forsytovské peníze spojují s půdou a šlechtickými tituly Montů. Přes všechen vnější lesk a pompu je však stárnoucímu Soamesovi zřejmé, že stará imperiální Anglie je i se svými tituly po první světové válce \"„k pronajmutí“\", že její éra neodvratně končí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sága rodu Forsytů (\"The Forsyte Saga\") je románová trilogie a zároveň nejznámější dílo anglického spisovatele Johna Galsworthyho, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Do češtiny přeložil Zdeněk Urbánek. ", "tgt_summary": "La Dynastie des Forsyte (titre original : \"\") est un cycle romanesque de John Galsworthy (1867-1933), achevé et publié en 1922, relatant l'histoire d'une famille bourgeoise anglaise de 1880 à 1930. C'est une fresque de la société anglaise de cette période écrite avec finesse et un perspicace sens critique. Les conventions sociales, le désir de s'enrichir et de posséder, les relations familiales, amoureuses et sociales sont des thèmes récurrents de cette œuvre, où sont évoqués les grands événements historiques et les bouleversements des rapports de classe et du statut de la femme, notamment au sein de l'institution du mariage. Il est notoire que cette somme est pour beaucoup dans l'attribution de Prix Nobel de littérature à Galsworthy en 1932.", "id": 1760615} {"src_title": "Cimabue", "tgt_title": "Cimabue", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle životopisce italských renesančních umělců a architektů Giorgia Vasariho pocházel Cimabue z urozené rodiny ve Florencii a zemřel v Pise. Jako chlapec navštěvoval ve Florencii školu při dominikánském kostele Santa Maria Novella, kde tehdy pracovali byzantští malíři. Cimabue utíkal ze školy a celé dny je pozoroval při práci, proto otec i malíři usoudili, že by se měl učit malovat. To je ovšem jenom legenda, neboť stavba kostela byla zahájena v době, kdy Cimabue byl již slavným florentským malířem. Byzantské umělce zřejmě viděl pracovat v Baptisteriu San Giovanni. Ve svých kompozicích Cimabue zachoval rysy příznačné pro byzantskou školu. Z jeho díla se ovšem nedochovalo mnoho: Fresky v dolním kostele baziliky sv. Františka v Assisi - nejznámější je zřejmě \"Trůnící Madona se čtyřmi anděly a sv. Františkem\". Figury tohoto výjevu jsou řazeny hierarchicky od velkých nejvýznamnějších k menším a zpodobeny hieraticky - ve strnulém reprezentačním postoji. Tím vycházejí z byzantské tradice. Individualizace a oduševnělost tváří je již novým rysem. Cimabue patrně osobně poznal sv. Františka a zachytil jeho autentickou podobu s portrétními rysy. Vyobrazení ovlivnilo mnohé další podobizny tohoto světce. Typicky asketická vyzáblá tvář s velkýma uhrančivýma očima a odstálýma ušima odpovídá popisu Františkovy fyziognomie v životopisu od Tomassa di Cellana. Na rozdíl od svého největšího a prý také nejoblíbenějšího žáka Giotta se však Cimabue nepouštěl do rozsáhlých cyklů nových příběhů. Při práci v bazilice v Assisi se Cimabue setkal s římským malířem Pietrem Cavallinim, který se také podílel na výzdobě zdejšího chrámu. Cavallini jej poučil o technikách středověkého římského malířství a ovlivnil jeho tvorbu. Jedním z nejznámějších Cimabuových děl je deskový obraz \"Maestà - Trůnící Madona\", namalovaná kolem roku 1280 pro velký oltář florentského kostela Santa Trinità (dnes umístěn v Galerii Uffizi ve Florencii). Rozvrh obrazu a hierarchie, typika a oděvy figur ještě vykazují vliv byzantského malířství, prostor však je již prohlouben použitím klasické perspektivy. Známý je také Cimabuův krucifix z kostela Santa Croce ve Florencii, který byl nenávratně poškozen roku 1966 při povodni. K nejvýznamnějším mozaikám patří výjevy se sv. Janem Evangelistou v chrámu San Giovanni v Pise. V říjnu 2019 byl vydražen do té doby prakticky neznámý Cimabueho obraz Ježíše mezi šklebícími se muži za 24 milionů eur, což je podle aukční síně Actéon vůbec nejvyšší cena, za niž kdy byl nějaký středověký obraz vydražen. Malá malba o rozměrech 20x26 cm byla do té doby ve vlastnictví ženy ze severofrancouzského města Compiègne, která o jejím původu ani hodnotě vůbec netušila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cimabue, vlastním jménem Cenni di Peppo (kolem 1240 – kolem 1302), byl nejproslulejším italským malířem a mozaikářem rané gotiky v Toskánsku, prvním velkým mistrem florentské školy. Dante považoval Cimabua za nejvýznamnějšího italského malíře před Giottem, s nímž se zasloužil o obrodu italského umění ve středověku.", "tgt_summary": "Cenni di Pepo dit Cimabue est un peintre majeur de la pré-Renaissance italienne né vers 1240 à Florence et mort vers 1302 à Pise. ", "id": 434016} {"src_title": "Glykemický index", "tgt_title": "Indice glycémique", "src_document": [{"title": "Užití GI v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Redukční diety.", "content": "Při redukčních dietách se doporučuje jíst potraviny s nízkým a středním GI, protože tyto potraviny díky vyššímu obsahu vlákniny vydrží déle v žaludku a navozují pocit sytosti. Pro redukční diety má GI význam, aby člověk neměl hlad, nemusel jíst více potravy a tím nesnědl nadměrné množství nežádoucích kalorií.", "section_level": 2}, {"title": "Diabetes.", "content": "Obecně pro diabetiky jsou vhodné potraviny s co nejmenším GI, protože ovlivňují glykemickou křivku méně než potraviny s vysokým GI, což pozitivně ovlivňuje průběh glykémie. Není vhodné jíst potraviny s vysokým GI samotné. Například samotný bílý rohlík má velmi vysoký GI, avšak po namazání pomazánky, s plátkem sýru nebo šunky se GI razantně sníží. Je to způsobeno tím, že šunka a sýr obsahují tuky, které „brzdí“ rychlost trávení (na druhou stranu zvyšují celkovou energetickou hodnotu potraviny). Vhodnou potravinou může být také ovoce s vysokým obsahem vlákniny (ne však džusy). Velmi nevhodné jsou např. moučné dezerty a cukrářské výrobky, které se skládají především z mouky, cukru a tuku. Tráví se velmi rychle a způsobují nežádoucí projevy glykémie. Potraviny s vysokým GI jsou pro diabetiky vhodné pouze při akutní hypoglykémii. Diabetici II.typu léčení dietou by měli jíst pouze potraviny s nízkým GI, protože jejich slinivka sice produkuje dostatek inzulínu, ale buňky těla jsou k němu rezistentní a metabolismem vzniklou glukózu nespotřebují. To vede k vzestupu postprandiální glykémie. Diabetici I.typu nejsou omezeni výběrem potravin podle hodnoty GI. Pouze by měli znát přibližnou hodnotu GI všech potravin, aby mohli adekvátně zvýšit nebo snížit časový interval mezi podáním inzulínu a snědením potraviny s daným GI. Např. diabetik I.typu ví, že bude jíst sladké koláče. Dá si proto dávku inzulínu dvojnásobně delší dobu před jídlem, aby bylo maximum účinku inzulínu právě v době jezení koláčů. U diabetiků má význam znalosti GI v předcházení postprandiální hyperglykémie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glykemický index (zkratka GI) je bezrozměrná veličina, která udává rychlost využití glukózy tělem z určité potraviny. Exaktně je GI definován jako plocha pod křivkou glykémií během dvou hodin po požití dané potraviny, vyjádřená jako procento plochy pod křivkou po požití stejného množství sacharidů ve formě čisté glukózy. Vychází se z toho, že glukóza má glykemický index roven 100. Například celozrnný chléb má GI = 65, tudíž glukóza obsažená v celozrnném chlebu je tělem využita za cca 2krát delší dobu než glukóza v čistém stavu. Glykemický index ovlivňuje mnoho faktorů, jako je obsah vlákniny, postup přípravy, délka vaření dané potraviny apod. Hodnotu GI potraviny nelze brát jako jediný faktor ovlivňující reakci glykémie. Protože rychlost vstřebávání glukózy do krve také ovlivňuje celkové množství tráveniny v žaludku (čím více potravy žaludek dostane, tím rychleji se tělo snaží potravu ze žaludku dostat pryč ⇒ trávení i vzestup glykémie je tudíž rychlejší). Pro praxi to znamená to, že z potravin s nižším GI dovede tělo lépe získat a využít glukózu, kterou tyto potraviny obsahují. Také potraviny s nízkým GI nezatěžují organismus velkými výkyvy hladiny glykémie, které mohou přispívat ke vzniku diabetu II.typu. Ač je někdy glykemický index užíván jako indikátor míry uvolňování inzulínu do krve, některé potraviny s nízkým glykemickým indexem uvolňují mnoho inzulínu; pro tento účel je lépe vzít v úvahu inzulinový index. Index byl vytvořen Dr. Davidem J. Jenkinsem a jeho kolegy v roce 1981 na Torontské univerzitě.", "tgt_summary": "L'indice glycémique est un critère de classement des aliments contenant des glucides, basé sur leurs effets sur la glycémie (taux de glucose dans le sang) durant les deux heures suivant leur ingestion. ", "id": 410790} {"src_title": "Stín", "tgt_title": "Ombre", "src_document": [{"title": "Části stínu.", "content": "V oblasti astronomie, ale též pokročilé počítačové grafiky, se používají odborné termíny \"Umbra\", \"Penumbra\" a \"Antumbra\", které rozdělují stíny, vrhané nebodovými zdroji světla.", "section_level": 1}, {"title": "Umbra.", "content": "(Latinsky „stín“, z řeckého „ombros“) označuje nejtemnější část stínu. Z jakéhokoli místa umbry není zdroj vidět a to ani částečně. Umbra obklopuje jak ostatní druhy stínů, tak předmět samotný. Vyskytuje se u bodového i nebodového zdroje světla. V případě nebodového světla a výskytu antumbry je objem umbry konečný, v opačném případě není omezen. Není bez zajímavosti, že podle slova umbra dostal v angličtině svůj název slunečník (nebo deštník) –.", "section_level": 2}, {"title": "Penumbra.", "content": "Označuje polostín – oblast, ze které je zdroj světla částečně vidět a částečně jej překrývá předmět, jež stín vrhá. Mluvíme o „srpkovitém zatmění“. Velikost zdroje světla má vliv na to, jak moc se penumbra projeví. Penumbra se nevyskytuje tam, kde je zdroj světla bodový. Penumbra nikdy nesousedí s předmětem vrhajícím stín a její objem je nekonečný. Při zatmění Slunce vidí pozorovatel z penumbry částečné, ale ne prstencové zatmění.", "section_level": 2}, {"title": "Antumbra.", "content": "Vymezuje oblast, z níž je vidět \"prstencové zatmění\" zdroje světla uvažovaným předmětem. Antumbra se může vyskytnout v případě, že zdroj světla je větší než daný předmět, přesněji řečeno, jeho průmět ve směru kolmém na spojnici hmotných bodů zdroje světla a předmětu. Antumbra je vždy obklopena penumbrou, s umbrou se antumbra stýká pouze v jediném bodě – z něj zdroj světla není vidět, neboť jej předmět přesně překrývá.", "section_level": 2}, {"title": "Stíny v astronomii.", "content": "Praktickým příkladem antumbry je stín, ve kterém se nachází pozorovatel při prstencovém zatmění Slunce. Částečné zatmění Měsíce nastává, když Měsíc částečně vstoupí do umbry Země. Když vstoupí do umbry Země zcela, nastává zatmění úplné. Polostínové zatmění Měsíce nastává tehdy, když vstoupí pouze do penumbry Země buď úplně, nebo částečně. Měsíc nikdy nevstoupí do antumbry Země, neboť nejbližší bod antumbry je od Země vzdálen více než 1,3 milionu km, přičemž Měsíc obíhá Zemi ve vzdálenosti zhruba 3,5 krát menší. Při zatmění Slunce vidí pozorovatel z umbry úplné zatmění. Typicky je při úplném zatmění Slunce oblast umbry na povrchu Země oválná o rozměrech několika desítek kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Stíny v počítačové grafice.", "content": "V počítačové grafice se o penumbře a antumbře mluví v souvislosti s globálním osvětlením a radiozitou. Někdy se jim souhrnně říká měkké stíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stín je místo, tmavá oblast, kam nedopadá téměř žádné světlo. Stín je za každým neprůhledným tělesem, na které dopadá zpředu světlo. Průmět stínu na plochu vytváří dvourozměrnou siluetu tělesa, na které zdroj světla svítí. Stín je element šerosvitu – neosvětlený nebo špatně osvětlený prostor objektu. Stín na odvrácené straně objektu se nazývá vlastní stín a stín vržený na ostatní plochy se nazývá vržený stín. Vznik stínů je důsledek přímočarého šíření světla.", "tgt_summary": "L'ombre est la zone sombre que crée l'interposition d'un objet opaque entre une source de lumière et une surface qu'elle éclaire. Elle se matérialise par une silhouette sans épaisseur. ", "id": 1921433} {"src_title": "Beate Klarsfeld", "tgt_title": "Beate Klarsfeld", "src_document": [{"title": "Život Beate a Serge.", "content": "Beate se narodila jako dcera vojáka Wehrmachtu. V roce 1966 byla propuštěna z práce v Deutsch Französisches Jugendwerk (francouzsko - německá Alliance pro jih) poté, co začala vést kampaň proti německému kancléři, Kurtu Georgovi Kiesingerovi, kvůli jeho nacistické minulosti. Získala mezinárodní pozornost, když Kiesingera fyzicky napadla (dala mu facku) v roce 1968, za což byla odsouzena k jednomu roku vězení. Jejím advokátem byl Horst Mahler. V srpnu 1970 byla zatčena ve Varšavě komunistickými úřady a vyhoštěna z Polska, protože protestovala proti antisionismu. Serge Klarsfeld byl zatčen v Německu a v Sýrii, když pronásledoval Aloise Brunnera a dožadoval se jeho vydání. Klarsfeldovi byli také zapojeni do vyhledávání a stíhání Klause Barbieho, René Bousqueta, Jeana Leguaye, Maurice Papona a Paula Touviera za jejich válečné činy. V roce 1984 Serge a Beate Klarsfeld vyhráli proces ve Francii, když vedli tažení proti bývalému generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi, zvolenému prezidentem Rakouska v roce 1986, který byl činný za války ve Wehrmachtu. 9. června 1979 byli Klarsfeldovi cílem bombového útoku na jejich automobil, v němž však nikdo nebyl zraněn. K útoku se přihlásila nacistická ODESSA, která požadovala, aby Klarsfeldovi zastavili pronásledování (bývalých) Nacistů. Serge a Beate Klarsfeldovi jsou mezinárodně známí svými protinacistickými aktivitami a protesty proti rasismu. V roce 1996 se připojili k protestům proti Radovanu Karadžićovi a Ratko Mladićovi, souzeným za válečné zločiny a genocidu v bývalé Jugoslávii. Za podporu Izraele však byli odsouzeni antisionistými elementy. Jejich aktivity byly označené za příliš kruté a příliš unáhlené několika soudy ze západní Evropy. Antinacistická kampaň Klarsfeldových byla zdramatizovaná v roce 1986 ve filmu nazvaném Nacistický Hunter: příběh Beate Klarsfeldové. V roce 2012 kandiduje jako nestranice na německou prezidentku za socialisticko-komunistickou stranu Die Linke.", "section_level": 1}, {"title": "Život Serge Klarsfelda před sňatkem.", "content": "Serge Klarsfeld strávil válečné roky ve Francii. V roce 1943 byl jeho otec unesený SS v Nice, po zátahu objednaném od Aloise Brunnera, a byl pak deportovaný do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřel v plynové komoře. Mladý Serge vyrůstal v domově pro židovské děti ovládaném OSE (Ouvre de Secours Enfants); jeho matka a sestra také nepřežila válku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beate Klarsfeld (* 13. února 1939, Berlín, Německo) rozená \"Beate Auguste Künzel\", je německá novinářka a protinacistická aktivistka. Společně se Serge Klarsfeldem (* 17. září 1935 v Bukurešti, Rumunsko) se po přijetí domova v Paříži, jako manželé, v roce 1963 zavázali zdokumentovat holokaust a realizovat další antinacistické aktivity. Jsou nazýváni lovci nacistů.", "tgt_summary": "Beate Klarsfeld, née Beate Auguste Künzel, le à Berlin, est une militante anti-nazie germano-israélienne, travaillant pour la mémoire de la Shoah. Elle est mariée à Serge Klarsfeld, avec lequel elle a deux enfants : Arno (1965) et Lida (1973). ", "id": 1791900} {"src_title": "Farizeové", "tgt_title": "Pharisiens", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Farizeové se pravděpodobně vyvinuli ze skupiny tzv. chasidim (dosl. „zbožní“), která se angažovala za makabejského povstání (167-161 př. n. l.) proti Seleukovcům. Tato skupina vznikla již na počátku 2. století př. n. l., předpoklady k jejímu vzniku však trvaly mnohem déle – spory kněžských rodin se odehrávaly celá dvě předcházející staletí. Tento proud v rámci židovství byl apokalyptický, věřil v brzký Boží zásah a nastolení nového řádu, proto se přidali k Makabejským, byť hnutí samotné pokládali za nedostatečné. Když zůstaly apokalyptické představy nenaplněny, vyvinuly se z chasidim dva hlavní proudy – esejci, kteří u apokalyptických představ zůstali a rozvinuli dualistickou eschatologii, a farizeové, kteří z apokalyptiky vystřízlivěli – z toho také možná vychází jejich pojmenování: farizeové, tj. „oddělení“, se odtrhli od chasidim. Vystřízlivění farizeů bylo z velké části způsobeno nejen tím, že se nedostavil mesiáš, ale také tím, že nová hasmoneovská dynastie brzy opustila ideály makabejského povstání – hasmoneovci tvrdě potírali své odpůrce a podléhali helénizaci. Mimoto opustili zákon oddělenosti postavení velekněze a krále – došlo k jejich splynutí. Farizeové proto hlásali návrat k původním myšlenkám povstání a snažili se (na rozdíl od esejců, kteří se od okolního světa do značné míry izolovali) přenést náboženské ideály do politické praxe, čímž se postavili také proti saduceům (kněžská aristokracie), což dokonce roku 88 př. n. l. vedlo k občanské válce. Své přivržence získávali spíše mezi středními a nižšími vrstvami obyvatelstva. První židovskou válku (66-74 n. l.) saduceové ani esejci nepřežili, farizeové se proto stali těmi, kteří určili další podobu judaismu, označovaného jako rabínský. Své vyjádření našel rabínský judaismus v Talmudu, který mj. popisuje i hnutí farizeů v období Druhého chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Hlavní myšlenkou farizeismu je, že tradovaný mojžíšovský zákon má být nejen doslovně předáván, nýbrž i neustále vykládán a aktualizován, což odporovalo saducejskému lpění na tradovaném doslovném znění. Zároveň však farizeové připouštěli více možností výkladu, což je zase odlišovalo od esejců, kteří připouštěli jen jednu interpretaci. Tóra tak byla chápána jako imanentní zákon, Moudrost, skrze kterou byl stvořen svět. Dalším prvkem, kterým se farizeové odlišovali, bylo pojetí spásy a vzkříšení. Saduceové možnost vzkříšení odmítali úplně. Naproti esejcům, kteří věřili, že spaseni budou pouze oni sami, farizeové hlásali spásu nejen pro všechny židy (tedy i pro jiné názorové proudy), ale dokonce i pro pohany–„spravedlivé z národů“.", "section_level": 1}, {"title": "Farizeové a Nový zákon.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšova kritika.", "content": "Ačkoli v Novém zákoně máme mnoho zmínek o tom, jak Ježíš farizeje kritizuje, přesto mu byli ve skutečnosti „mnohem bližší než kterákoliv jiná skupina v tehdejším Izraeli,... Ohnisko Ježíšova sporu s farizeji můžeme – zjednodušeně řečeno – vidět ve sklonu farizejů vykládat Zákon jako systém příkazů a závazků, v němž už není místo pro živého Boha, – chápat morálku jako lidský výkon, který nenechává dostatečný prostor pro Boží milost, milosrdenství a lásku.“. Jinými slovy Ježíš odmítal především to, že by Zákon (Tóra) měl být závazný jen sám o sobě či jen proto, že byl stvořitelským nástrojem, a přesunul důraz na etiku a lásku k bližnímu. Farizejské pojetí bylo bezpochyby střízlivější. Když Ježíš požadoval lásku nejen k bližnímu, ale také k nepříteli, byli lidé tímto nárokem mnohem více zatíženi. Když však člověk před tímto přetížením zděšeně neprchl, začínala podle Ježíše pravá blízkost Boží. Krom kritiky „zákonictví“ je známá také kritika pokrytectví farizeů. Krom výtky, že farizeové nečiní to, co říkají, se však pod pojmem „pokrytec“ skrývalo ještě něco jiného. Tímto výrazem byli apokalyptickými skupinami označováni všichni, kteří nevěřili v brzký příchod Božího království a na jeho příchod se nepřipravovali.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz farizeů v Novém zákoně.", "content": "Když byla sepisována evangelia, byl obraz v židovství podstatně jiný – saduceové a esejci prakticky zanikli a hlavními odpůrci vznikajícího křesťanství zůstali tedy farizeové. Část biblistů se domnívá, že v důsledku toho Nový zákon směřuje proti farizeům i výtky, které byly původně určeny i jiným skupinám (proti saduceům např. Mt 23,16, proti esejcům Mt 5,43n). Důležité také bylo to, že spor byl veden ještě v rámci židovství a evangelisté chápali sami sebe jako proroky, nešetřili proto ostrými slovy „slepým vůdcům“ Božího národa. Slova byla tvrdá také proto, že židé vyloučili křesťany z židovské obce, křesťané tak přestali být členy Římem povoleného náboženství, a měli tedy vyznávat císařský kult. K tomu však křesťané nebyli ochotni, vyloučení křesťanů z rámce židovství se proto stalo de facto rozsudkem smrti. Proto Matouš mluví k farizeům, jako by křesťany–proroky zabíjeli přímo oni. Problém však nastal, když již vzájemné osočování křesťanů a farizeů (resp. židů) opustilo rámec židovství. Ostrá slova, původně určená ne židům obecně, ale jen převažujícímu názorovému proudu v židovství, se totiž stala pro křesťanství osudovou přítěží, neboť byla mnohdy interpretována bez těchto historických souvislostí.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "O vzniku hnutí \"perušim\" mluví obsáhleji ve své knize „Evangelium podle Josefa Flavia“ Karol Sidon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Farizeové (z řec. \"farisajos\", – pruším, \"oddělení\", český singulár je farizej nebo farizeus) byli jedním z teologických, sociálních a politických názorových proudů antického judaismu, který vznikl v polovině 2. stol. př. n. l.. Velký vliv měla škola rabiho Šamaje, která razila přísnější způsob plnění Tóry, a škola rabiho Hilela, jež zastávala liberálnější postoje. Talmud „rozlišuje sedm druhů farizeů“. Po zničení Druhého chrámu se stoupenci těchto farizejských proudu stali hlavními aktéry při vzniku rabínského judaismu. ", "tgt_summary": "Les pharisiens constituent un groupe religieux et politique de Juifs fervents apparu avec les sadducéens et les esséniens en Palestine lors de la période hasmonéenne vers le milieu du, en réponse à l'hellénisation voulue par les autorités d'alors. Initiateur de la Torah orale, préfigurant le rabbinisme, ce courant s'inscrit dans le judaïsme du Second Temple, dont il influence l'évolution. S'éteignant vers la fin du, il nous est connu au travers de différentes sources dont les études renouvelées depuis la fin du ont souligné la difficulté d'en cerner la complexité. Leur courant est appelé « pharisaïsme » ou « pharisianisme ».", "id": 54639} {"src_title": "Claude Lorrain", "tgt_title": "Claude Gellée", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Nejstarší biografie Clauda Lorraina pochází od německého uměleckého historika a barokního malíře Joachima von Sandrart (1606–1688). Teutsche Academie, německá akademie umění architektury, sochařství a malířství se odvolává na komplexní slovník umění Joachima von Sandrarta z roku 1675. Další informace pocházejí od italského uměleckého historika Filippa Baldinucciho (1624–1697). Oba poznali Lorraina osobně, ovšem v rozmezí 50 let, na počátku jeho kariéry a krátce před jeho smrtí. Sandrart ho dobře poznal a nějakou dobu s ním žil, zatímco Baldinucci s ním pravděpodobně nebyl intimní a získal hodně z jeho informací od synovce Clauda, který s malířem žil. Lorranův náhrobek udává jako rok narození rok 1600, ale současné zdroje ukazují na pozdější datum, tedy kolem let 1604 nebo 1605. Narodil se v malé vesnici Chamagne ve Vogézách, v části vévodství Lorraine jako třetí z pěti synů Jean Gellée a Anne Padose. Podle Baldinucciniho Lorrainovi rodiče zemřeli, když mu bylo dvanáct let, a on pak žil ve Freiburgu s jedním ze svých starších bratrů Jeanem Gellée. Jean pracoval jako intarzista, a učil Clauda základům kresby. Později Claude Lorraine odcestoval do Itálie. Nejprve pracoval v Neapoli a poté se připojil k dílně Agostina Tassi v Římě. Sandrartův popis Lorrainových prvních let je však zcela jiný a moderní učenci mu obecně dávají přednost, nebo se oba popisy pokoušejí propojit. Podle Sandrarta se Lorrainovi v obecní škole příliš nedařilo a stal se proto pekařským učněm.Ve čtrnácti letech Lorraine odcestoval do Říma a nakonec byl zaměstnán nejprve jako sluha a kuchař u Agostina Tassiho, který jej později přijal jako žáka a učil ho kreslit a malovat. Zatímco podrobnosti o Claudově životě před rokem 1620 zůstávají nejasné, většina moderních učenců souhlasí s tím, že byl mezi lety 1620-22 žákem Walsa a od let 1622/23 do roku 1625 žákem Tassiho. Baldinucci uvádí, že v roce 1625 Claude podnikl plavbu zpět do Lorraine, aby se dále učil u Claude Derueta. Pracoval na pozadí dnes ztracené fresky, ale v roce 1626 nebo 1627 jeho studio opustil. Vrátil se do Říma a usadil se v domě na Via Margutta, poblíž Španělských schodů a Trinity dei Monti, kde zůstal až do konce svého života. Během cesty do Říma se Lorraine krátce zdržel v Marseille, Janově a Benátkách a měl možnost studovat přírodu ve Francii, Itálii a Bavorsku. Sandrart se setkal s Lorrainem koncem roku 1620. Uvádí, že Lorrain si v té době zvykl na skicování venku, zvláště za úsvitu a za soumraku. Jeho obraz \"Landscape with Cattle and Peasants\" (Krajina s dobytkem a rolníky) z roku 1629 již ukazuje dobře vyvinutý styl a techniku. V příštích letech jeho pověst stále stoupala, o čemž svědčí provize francouzského velvyslance v Římě (1633) a španělského krále (1634-35). Baldinucci uvádí, že obzvláště důležité zakázky dostával od kardinála Guido Bentivoglia d'Aragona (1579 –1644). Ten byl tak okouzlen dvěma krajinami, které Lorraine pro něho namaloval, že umělce doporučil papeži Urbanu VIII. (1579 - 1644)., pro kterého namaloval Lorraine v letech 1635-38 čtyři obrazy. Od tohoto okamžiku byla jeho umělecká reputace zajištěna. V roce 1650 se Claude přestěhoval do sousedního domu na Via Paolina (dnes Via del Babuino), kde žil až do své smrti. Umělec se nikdy neoženil, ale přijal v roce 1658 osiřelé dítě, Agnese; možná to byla Lorrainova vlastní dcera se stejným jménem. Synové Lorrainových bratrů se přidali k domácnosti v roce 1662 (Jean, syn Denis Gellée) a kolem roku 1680 (Joseph, syn Melchior Gellée). V roce 1663 Claude onemocněl dnou. Nemocí velmi trpěl, jeho stav stal se tak vážným, že pracoval jen s vypětím všech sil, ale podařilo se mu zotavit. Po roce 1670 maloval proto méně, ale po tomto datu byly dokončeny tak důležité obrazy jako: \"Coast View with Perseus and the Origin of Coral\" (1674), \"Ascanius Shooting the Stag of Sylvia\" (1682). Umělec zemřel ve svém domě 23. listopadu 1682. Původně byl pohřben v Trinita dei Monti, ale jeho pozůstatky byly v roce 1840 přeneseny do San Luigi dei Francesi.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V Římě Lorrain vytvořil fresky pro Palazzo Crescenzi a Palazzo Muti. V roce 1634 se stal členem římské akademie Academia di San Luca a po třech letech již byl hlavním krajinářem v Římě. Pro zámek Buen Retiro vytvořil pro španělského krále sedm náboženských výjevů. Lorrainovy krajiny mají nejrůznější formy zpracování: výjevy ze starozákonních příběhů, mytologická témata, mnohdy zpracovaná jako veduty. Lorrain byl především krajinář, pokud obraz obsahoval velké množství postav, (ovlivněno vliv tzv. bambocciadami), jsou postavy malovány často cizí rukou. Oproti Poussinovým dramatickým dílům vytvářejí Lorrainovy krajiny pocit rozlehlosti, klidu a svátečního ticha. Přístav s vycházejícím sluncem Vidíme přístav s římským obloukem, s troskami jakéhosi opevnění mvše zarstlé trávou a keři. V popředí skupinu postav, o kterých nelze s jistotu říci, zda balíky z loďi právě vykládají či nakládají, druhou skupinku bavící se pod římským obloukem. Všechny postavy jsou pouhou stafáží pro Lorrainovu snovou krajinu. I přes staré, pravděpodobně antické stavby se ocitáme v jakémsi bezčasí, na Lorrainových obrazech krajin často není možno určit století či zemi. Celý výjev prosvěcuje ranní slunce, které proniká jemnými závoji lehkého oparu. V jeho světle se mlžně rozplývá obzor se vzdálenými plachetnicemi, hornatými krajinami, městy a věžemi. Není to věrně zachycený svět, je to svět snění a fantazie.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Claudeův výběr jak stylu, tak tématu vznikl z tradice severního manýrismu krajinomalby v Římě. Matthijs Bril přišel do Říma z Antverp kolem roku 1575 a brzy se k němu připojil jeho bratr Paul Bril. Oba se specializovali na krajinu, zpočátku jako pozadí na velkých freskách, což je směr, kterým se Lorrain zřejmě také vydal o několik desítek let později. Matthijs zemřel ve věku 33 let, ale Paul zůstal aktivní v Římě i po příjezdu Lorraina, i když žádné setkání mezi nimi nebylo zaznamenáno. Hans Rottenhammer a Adam Elsheimer byli další severští krajináři spojovaní s Brilem, který opustil Řím již dávno předtím. Tito umělci představili žánr malého, kabinetního obrazu, často na mědi, kde postavy dominovaly krajině, která byla v popředí velmi často hustě zalesněna. Paul Bril začal malovat větší obrazy, kde velikost a rovnováha mezi prvky a typem zobrazeného prostředí byla blíže Lorrainově práci v budoucnosti. Lorrain svým osobitým stylem přispěl k rozvoji žánrového malířství a k oblibě zobrazovat obyčejné lidi jako postavy z Bible nebo z pohanské antiky. Tuto zálibu ve zpětném přenesení všedního dne do minulosti lze označit jako \"genre historié\" - stejně jako \"portrait historié\", styl oblíbený zejména v Nizozemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Lorrain, vlastním jménem Claude Gellée, též Le Lorrain, (1600 Chamagne – 23. listopadu 1682 Řím) byl francouzský malíř a grafik, který působil v Itálii. Byl vedle Nicolase Poussina a Gasparda Dugheta nejvýznačnějším krajinářem francouzského klasicismu 17. století. ", "tgt_summary": "Claude Gellée, dit « le Lorrain », Claude ou Claude Lorrain (Chamagne, v. 1600 - Rome, ), est un peintre, dessinateur et graveur lorrain, figure emblématique du paysage de style classique.", "id": 1278133} {"src_title": "Panic! at the Disco", "tgt_title": "Panic! at the Disco", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2005: Začátky.", "content": "Panic! at the Disco vznikli na předměstí Summerlin v Las Vegas a založili jej kamarádi z dětství kytarista Ryan Ross a bubeník Spencer Smith. Ve třinácti hráli hlavně předělávky skupiny blink 182. Nakonec se ke skupině přidali ještě basák Brent Wilson a zpěvák a kytarista zároveň Brendon Urie. Název kapely byl později ustálen na \"Panic! At the disco\", který vycházel z písničky \"Panic\" od skupiny Name Taken. Skupina často prohlašuje, že jejich jméno pochází z písně \"Panic\" od skupiny The Smiths, ale bylo odhaleno, že jejich tvorba byla inspirovaná především Name Taken a uvádět The Smiths jako původce názvu bylo pouze jednodušší na vysvětlování těm, kteří o Name Taken neměli tušení. Jednou slyšela jejich nahrávku skupina Fall Out Boy, proto se člen skupiny Peter Wentz vydal do Las Vegas osobně a po zhlédnutí jejich garážového vystoupení s nimi podepsal smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "2006-2007: Komerční úspěchy a ohlas.", "content": "17. června 2006 od skupiny oficiálně odešel basák Brent Wilson. Žádný konkrétní důvod není znám, ačkoli později se mluvilo o tom, že zbytek skupiny jej vyhodil. Ještě téhož měsíce angažovala skupina nového člena stal se jím basák a vokalista Jon Walker, který byl oficiálně představen 3. července. MTV později doneslo zprávu, že mezi členy P!ATD a jejím bývalým členem Wilsonem panují velké slovní rozepře. Wilson poskytl rozhovor magazínu \"Spit\" a tam řekl, že jeho odchod byl přáním celé skupiny, a že přišel náhle bez jakéhokoli varování. Skupina později kontrovala tím, že Wilson se nikterak nepodílel na produkci alba a nenapsal jedinou basovou část. Za tento výrok Wilson vyhrožoval soudem, ale nakonec k tomu nedošlo. 17. ledna 2006 dokonce Panic at the Disco moderovali pořad na MTV TRL, kde i představili ve světové premiéře píseň I Write Sins Not Tragedies. Video k této písni je na motiv děsivé cirkusácké svatby a bylo zvoleno nejlepším videoklipem roku 2006. Na serveru \"YouTube\" se na videoklip podívalo více než 200 milionů lidí a také v newyorských rádiích se v roce 2006 hrála tato píseň ze všech nejvíce. Jejich druhý videoklip k písni But It's Better If You Do má opět historický videoklip, tentokrát je z prostředí kolem roku 1930. Tato píseň byla také první, která vyšla v Evropě, kde zaznamenala obrovský ohlas. Poté se skupina vydala na turné s The Hush Sounds, OK Go a The Dresden Dolls, se kterými přezpívali hit...Baby One More Time od Britney Spears. V červenci vyšla třetí píseň nazvaná Lying Is the Most Fun a Girl Can Have Without Taking Her Clothes Off. Během úvodu koncertu 25. srpna 2006 na \"Reading Festivalu\" neznámý divák hodil po skupině skleněnou láhev a udeřil do hlavy frontmana Brendona Urieho, který omdlel, skupina ihned přerušila své vystoupení. Po několika minutách se ale vrátili na pódiu a Brendon řekl: \"„Nemůžeš mě zničit! Ukaž se, nebo odejdi!\"“ Poté pokračoval ve zpěvu tam, kde skončil. Ke konci roku 2006 odjela skupina na světové turné, během kterého navštívili Austrálii, Nový Zéland, ale i Evropu. V první polovině roku 2008 vydali svou druhou desku nazvanou Pretty. Odd., která se v USA dostala na 2. místo albové hitparády. Titulní píseň z alba se jmenuje Nine in the Afternoon. Desku produkoval na Grammy a Emmy nominovaný aranžér a skladatel Rob Mathes. V červenci roku 2009 odešli dva členové Jon Wolker a Ryan Ross. Ryan Ross svůj odchod odůvodnil tím, že si nerozuměli v otázce hudebního stylu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Panic! at the Disco (často zkráceně Panic!, P!ATD, P!@tD nebo PATD) je alternativní pop rocková kapela z Las Vegas. Jejich debutové album vyšlo v roce 2005 a dostalo název A Fever You Can't Sweat Out.", "tgt_summary": "Panic! at the Disco (parfois raccourci à P!ATD) est un groupe de pop / rock alternatif américain, originaire de Las Vegas, dans le Nevada. Ils changent de nom au début de l'année 2008 pour devenir Panic at the Disco, mais décident finalement de remettre le point d'exclamation après le départ de Ryan Ross et Jon Walker. Leur style musical mélange pop, électronique, dance, rock, et bien d'autres et est très fortement inspiré du groupe Fall Out Boy. Leur premier album \"A Fever You Can't Sweat Out\" (2005) rencontre quelques succès dans le \"Billboard\" 200. Il s'est vendu à environ 2,2 millions d'exemplaires.", "id": 1004769} {"src_title": "Morávka (přítok Ostravice)", "tgt_title": "Morávka", "src_document": [{"title": "Popis toku.", "content": "Morávka pramení na severozápadním úbočí vrchu Sulov v Moravskoslezských Beskydech v nadmořské výšce kolem 880 m. Toto místo leží v severním sousedství osady Bílý Kříž, kterou prochází státní hranice se Slovenskem a hlavní evropské rozvodí Odra-Dunaj. Jen několik set metrů jižněji pramení také Černá Ostravice. Celkový směr Morávky od pramene k ústí je přibližně severozápadní; zpočátku tok míří horským údolím k severu. Spád je v tomto úseku značný – na prvních pěti kilometrech Morávka klesá o zhruba 300 m. Lidnatost krajiny je minimální; v okolí toku jsou roztroušeny jen drobné osady obce Morávka. V osadě Uspolka zprava ústí první z větších přítoků, potok Nytrová. O něco níže, přibližně 10 km od pramene, byla na soutoku s potokem Slavíč v letech 1961 až 1964 zřízena vodní nádrž Morávka, sloužící jako zdroj pitné vody a ochrana před povodněmi. Sklon údolí je tu už mírnější – Morávka od pátého do desátého kilometru své cesty ztrácí asi 90 výškových metrů. Pod přehradou leží na říčce první větší sídlo, vlastní jádro obce Morávka. Průměrný průtok v těchto místech činí 1,79 m3/s. Říčka směřuje k severozápadu, z pravé strany je tok ještě lemován masívem Čupele, z levé strany se však údolí postupně otevírá; spád se dále zmírňuje na 60 výškových metrů mezi desátým a patnáctým kilometrem toku. Na levém břehu se rozkládají obce Pražmo a Raškovice. V Raškovicích zleva přidává své vody poslední velký přítok, Mohelnice, a jen o něco níže je na jezu mezi Raškovicemi a Vyšními Lhotami menší část průtoku Morávky oddělována do přivaděče Morávka-Žermanice, umělého povrchového kanálu, který ústí ve Vojkovicích do řeky Lučiny. Původním záměrem tohoto díla z přelomu 50. a 60. let bylo odklánět za povodní z Morávky do Lučiny část průtoku; dnes však slouží především ke zlepšování stavu Lučiny a na ní položené nádrže Žermanice v sušších obdobích. Spád už je na dolním toku vcelku ustálený – během posledních patnácti kilometrů svého toku Morávka klesá přibližně o 50 m na každých 5 km. Od Vyšních Lhot má koryto po většinu trasy výrazně přírodnější vzhled se štěrkovými náplavy, občasnými zářezy a peřejemi. V Česku se jedná o jeden z posledních zbytků koryta podhorské řeky, dochovaného v téměř původní podobě, proto jsou na tomto úseku Morávky prohlášena chráněná území národní přírodní památka Skalická Morávka (2007) a přírodní památka Profil Morávky (1990). Při pravém břehu Morávky se postupně prostírají obce Nižní Lhoty, Nošovice a Dobrá, zatímco kopce Strážnice a Vrchy na břehu levém nakrátko nutí řeku odchýlit se k severu. Za již zmíněnou PP Profil Morávky řeka protéká mezi Starým Městem a Frýdkem, kde také nakonec zprava ústí do Ostravice.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní přítoky.", "content": "\"(levý/pravý)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Morávka je řeka v Moravskoslezském kraji, nejvýznamnější přítok řeky Ostravice, který odvodňuje centrální část Moravskoslezských Beskyd a okresu Frýdek-Místek. Horní tok Morávky se nachází uprostřed horské oblasti, která patří ke srážkově nejbohatším v Česku, roční úhrny srážek zde dosahují 1 200 až 1 300 mm. Morávka i její přítoky tak jsou v průměru znatelně vodnější, než nížinné toky o srovnatelné ploše povodí; výkyvy průtoku jsou však v závislosti na počasí značné. To v minulosti, zvláště za vydatnějších letních dešťů, znamenalo jednak výraznou erozi na horním toku, jednak ukládání mohutných nánosů splaveného štěrku a ničivé změny koryta níže po proudu. Teprve v průběhu 20. století se výstavbou drobných prahů, hrazení a usměrňování toku, jakož i přehrady, kontrolující horní polovinu povodí, podařilo koryto Morávky zhruba ustálit.", "tgt_summary": "La est une rivière de la République tchèque longue de. Elle est un affluent de l'Ostravice et donc un sous-affluent de l'Oder.", "id": 1858976} {"src_title": "SCUMM", "tgt_title": "Script Creation Utility for Maniac Mansion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní verzi SCUMM vytvořili Aric Wilmunder a Ron Gilbert v roce 1987. SCUMM byl několikrát znovu použit u dalších her LucasArts. Je známo celkem 10 verzí číslovaných od \"\"verze 0\"\" (původní verze Commodore 64 pro hru Maniac Mansion), \"\"verze 1\"\" a \"\"verze 1.5\"\" (pro NES verzi Maniac Mansion) a následné \"\"verze 2\"\" až \"\"verze 8\"\". LucasArts definitivně opustili SCUMM v roce 1998, kdy přešli na engine GrimE použitý u her Grim Fandango a Escape from Monkey Island.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "\"verze 0\" byla použita na Commodore 64 pro hru Maniac Mansion. Tato verze byla uzpůsobena pro použití na IBM PC a pojmenována jako \"verze 1\". Tato verze byla používaná současně pro IBM PC i Commodore 64 platformy u hry Zak McKracken and the Alien Mindbenders a později adaptována pro NES u hry Maniac Mansion. Rozšířené znovu-vydání her \"Zak McKracken and the Alien Mindbenders\" a \"Maniac Mansion\" pro IBM PC obsahovala již Scumm \"verze 2\". Tato verze již disponovala port porty pro Amigu a Atari ST U hry byl použit SCUMM \"verze 3\" se všemi porty. Tato verze byla použitá také u hry Loom na disketách pro IBM PC a Amigu. Pro pozdější vydání hry Loom na CD-ROM byla použita SCUMM \"verze 4\" \"Verze 4\" byla enginem hry The Secret of Monkey Island na disketách pro Amigu a PC. Když byl vydán The Secret of Monkey Island na CD-ROM, používal SCUMM \"verze 5\". Tato verze byla také použita pro pokračování Série Monkey Island - a také pro hru Indiana Jones and the Fate of Atlantis. V této verzi byla poprvé použita technologie iMUSE. Od tohoto momentu se vývoj SCUMM systému rozděluje, když jej Ron Gilbert licencuje pro hry vytvořené jeho společností - Humongous Entertainment. Zde šel SCUMM separátním vývojem až do \"verze 11\". U LucasArts následovaly \"verze 6\" použitá u Day of the Tentacle a Sam & Max Hit the Road, \"verze 7\" (Full Throttle, The Dig) a poslední SCUMM \"verze 8\" (The Curse of Monkey Island).", "section_level": 1}, {"title": "Související programy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ScummC.", "content": "ScummC je soubor nástrojů (\"obsahuje skripty, editor chůze, prostředí pro editaci oblečení, editaci hudby, grafiky, atd)\", který umožňuje vlastní JavaScript jazyk převést do SCUMM \"\"verze 6\"\" a spustit pomocí ScummVM. Umožňuje tak zkušeným uživatelům vytvořit vlastní SCUMM adventuru s prvky jako například mají hry Day of the Tentacle nebo Sam & Max Hit the Road.", "section_level": 2}, {"title": "ScummVM.", "content": "ScummVM je Open source software, který umožňuje spuštění starších adventur používajících SCUMM engine na současných konfiguracích. Například The Curse of Monkey Island nelze spustit na většině instalacích Windows XP a Mac OS. Hra funguje bezproblémově při spuštění přes program ScummVM Zajímavé ovšem je, že CD-ROM verze The Secret of Monkey Island, která je o 6 let starší než The Curse of Monkey Island lze spustit na většině instalací Windows XP přímo a bez problémů.", "section_level": 2}, {"title": "Zmínky ve hrách.", "content": "Zmínka o SCUMM bez jakéhokoliv objasnění se vyskytuje hojně v hrách série Monkey Island, převážně v The Secret of Monkey Island, kde lze natrefit na SCUMM bar. V Escape from Monkey Island je tento bar přejmenovaný na \"Lula bar\", protože tato hra již SCUMM engine nevyužívá. V celé sérii je SCUMM také ingrediencí pro vytvoření grogu", "section_level": 1}], "src_summary": "SCUMM (\"Script Creation Utility for Maniac Mansion\") je skriptovací jazyk vytvořený firmou LucasArts (\"v té době ještě jako LucasFilm Games\") pro zjednodušení vývoje grafické adventury Maniac Mansion. ", "tgt_summary": "' – acronyme de \" – est un moteur de jeu doté de nombreuses innovations techniques pour l'époque permettant aisément de réaliser un jeu d'aventure graphique et de le porter assez rapidement sur diverses plates-formes. Développé par Ron Gilbert et Aric Wilmunder (alias SCUMM Lord) en 1987 pour Lucasfilm Games dans les années 1980. Il contenait notamment iMUSE (') et INSANE (\"\"). Régulièrement amélioré par Aric Wilmunder (256 couleurs, gestion plus complète du son et de la musique), sa limitation aux univers 2D a mis un terme à son utilisation lors du passage à la 3D. \"SCUMM\" a toutefois inspiré le moteur 3D d'aventure graphique de LucasArts : GrimE. \"SCUMM\" est une marque déposée par LucasArts.", "id": 492211} {"src_title": "Egon Schiele", "tgt_title": "Egon Schiele", "src_document": [{"title": "Ludvíkův osobní život.", "content": "Ludvík se měl po smrti svého otce stát vévodou v Bavorsku, ale tohoto titulu se musel vzdát ve prospěch svého mladšího bratra Karla Teodora poté, co se rozhodl uzavřít společensky nerovný sňatek s druhořadou herečkou Henriettou Mendelovou, která mu navíc ještě za svobodna porodila dvě děti. Ludvík však neváhal ani chvíli a pro legalizaci tohoto svazku byl ochoten udělat vše - kromě vévodského titulu se musel vzdát i nároku na bavorský královský trůn, což však byla jen formalita, jelikož mezi přímé nástupce stejně nepatřil. Ještě před sňatkem povýšil bavorský král Maxmilián II. Mendelovou do šlechtického stavu a od té doby nosila titul svobodná paní z Wallersee. Svatba proběhla 28. května 1859. Bavorská šlechta a královská i vévodská rodina ovšem Mendelovou považovala i nadále za nežádoucí osobu. Jedinou výjimkou v rodině se stala Ludvíkova sestra císařovna Alžběta, která si Mendelové velmi vážila a chovala k ní úctu a náklonnost. Po prohrané bitvě u Hradce Králové odešel Ludvík z armády, kde měl hodnost plukovníka, a usadil se v Mnichově. S manželskou věrností si příliš starostí nedělal, stejně jako jeho otec, ale přesto bylo jeho manželství s Mendelovou považováno za harmonické. Henriette Mendelová, nyní tedy již Henriette von Wallersee, zemřela v roce 1891. Necelý rok po smrti své první ženy se Ludvík oženil podruhé s nepříliš úspěšnou baletkou Antonií Barthovou, která byla povýšena do šlechtického stavu a směla si říkat Antonie von Bartolf. V době sňatku bylo Ludvíkovi jedenašedesát let a jeho manželce jedenadvacet. V roce 1913 bylo manželství soudně rozvedeno. Ludvík zemřel 7. listopadu 1920. Jeho dcera z prvního manželství Marie Louisa hraběnka Larischová-Wallersee (jejím prvním manželem byl hrabě Georg Larisch) zemřela v roce 1940.", "section_level": 1}], "src_summary": "Egon Schiele (12. června 1890, Tulln, Rakousko-Uhersko – 31. října 1918, Vídeň, Rakousko-Uhersko) byl rakouský malíř a kreslíř; žák Gustava Klimta. Poté, co opustil vídeňskou secesi, si vytvořil vlastní působivý styl, jenž svou náladou zapadá do evropského expresionismu. Je autorem provokativních aktů v pohnutých pozicích, portrétů měst a vlastních podobizen. Často pobýval a tvořil v Českém Krumlově, ze kterého pocházela jeho matka.", "tgt_summary": "Egon Schiele est un peintre, un poète et un dessinateur autrichien, né le, à Tulln an der Donau près de Vienne, et mort le, à Vienne.", "id": 242985} {"src_title": "Moldavané", "tgt_title": "Moldaves", "src_document": [{"title": "Původ Moldavanů (etnogeneze).", "content": "Příchod východoslovanských kmenů – Uličů, Tiverců i Bílých Chorvatů – ovlivnil území Moldavska už v raném středověku slovanskou kulturou. V 9. století bylo území Moldavska připojeno ke Kyjevské Rusi, potom se také dostalo pod nadvládu Haličské Rusi. Odtud pochází starý název země „Valašsko-Rusko“ (rumunsky \"Vlaho-Rusia\"), oproti Sedmihradsku, které bylo obdobným způsobem pojmenované „Valašsko-Uhersko“ (rumunsky \"Vlaho-Ungaria\") a Valašska „Valašsko-Bulharsko“ (rumunsky \"Vlaho-Bulgaria\"). Od začátku 14. století se do Moldavska začaly stěhovat románské kmeny Valachů (odtud někteří z nich pokračovali dále směrem podél Karpat, kudy došli do Moravy a Slezska). V zemi narazily na nečetné slovanské obyvatelstvo, s kterým se začaly asimilovat. Sám původ Valachů není příliš jasný. Pojem Valach znamená kočovného pastevce, jeho význam je tedy spíš ekonomický než etnický. Zpočátku se tak nazývlo pouze albánské a východorománské obyvatelstvo, později také Slované, kteří převzali od „pravých Valachů“ kočovný, pastevecký způsob života. Mezí těmito pastevci se dlouho nevytvořily větší sociální rozdíly spojené se vznikem vládnoucí vrstvy, která by svým postavením vysoce předčila ostatní. Valaši žili jako poddaní střídajících se říší – Byzance, Bulharska, Ruska, Uher či Srbska. Jelikož se však nezdržovali ve stálých sídlech, byli asi ve velké míře ušetřeni státních zásahů. To však také napomáhalo tomu, že si uchovávali archaický způsob života, že zůstali rozděleni na řadu čeledí a drobných kmenů a že po dlouhou dobu nevytvořili žádné státní útvary. Archaické, krajně patriarchální společnosti Valachů představujících magický (mytický) typ kultury, byly silně uzavřené, odolné vůči asimilačním procesům. Mimo „valašský“ typ ekonomiky mají Rumuni a Moldavané společné s Albáncí některé jazykové prvky. Existuje teorie, že předkové Moldavanů a Rumunů mohli být Albánci romanizovaní v době římského impéria. Do 18. století měl moldavský stát charakter románsko-slovanský. Úředním jazykem byla staroslověnština (později také řečtina) a románské texty byly psané „slovanskou abecedou“ – cyrilici do poloviny 19. století. Většina moldavských topografických názvů (měst, vesnic) je slovanského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Rumunů a Moldavanů.", "content": "V 17. století se mnoho významných moldavských bojarů rozhodlo pro exil v katolickém Polsku. Zde většinou studovali v církevních jezuitských školách, kde byl kladen důraz na latinské prvky v jazyce moldavského obyvatelstva. Propagace „latinského, římského původu“ ležela na srdci katolickému kléru, poskytovala totiž možnost potlačovat řeckou, respektive slovanskou ortodoxii. Pro Moldavany byla atraktivní tím, že zvyšovala jejich prestiž jako národa, mohli se stavět jako „rovnocenní“ nebo „více cenní“ ve vztahu k okolním národům. Slovo „Rumun“ znamená doslovně „Říman“. Prvním mezí Moldavany a Valachy, kdo poukázal na latinský původ moldavštiny, byl moldavský bojar Grigore Ureche (1590–1647). Ureche vystudoval svobodná umění na jezuitské škole ve Lvově. V části úvodu do svého „Letopisu Moldavska“ (napsán 1642 až 1647, \"Letopișețul Țării Moldovei\"), kterou pojmenoval „O našem moldavském jazyce“, hlásá a na příkladech dokládá latinský původ moldavštiny (což platí i pro rumunštinu). V tradici pokračoval Miron Costin (1633–1691), který nabyl vzdělání v jezuitské koleji v polském městečku Bar poblíž moldavských hranic. Jeho nedokončené pojednání „O moldavském národě“ (1686–1691, \"De neamul Moldovenilor\") je polemicky zaměřenou monografií o původu Moldavanů a Valachů a jejich jazyka. Costin byl přesvědčen, že Moldavané a Valaši pocházejí přímo od římských kolonizátorů. Vrcholným dílem tohoto období je latinsky psaná „Kronika starobylosti Rumuno-Moldo-Valachů“ (1717, \"Hronicul vechimii romano-moldo-vlahilor\") moldavského knížete Dimitrie Cantemira (1673–1723). V své kronice Cantemir obhajuje domněnku o čistě římském původu Moldavanů a Valachů, avšak na druhé straně posuzuje kontinuitu romanizovaného obyvatelstva v bývalé Dácii. Stejně jako Miron Costin považuje Moldavany za část většího „římského národa“. Rumunsko (Romania)je poměrně mladý název. Objevil se teprve v 19. století jako politický program a má vyjadřovat myšlenku, že jazyk a kultura valašského a moldavského obyvatelstva jsou „románské“, tj. že pochází od Říma. Z národně-politického hlediska byl pojem „Rumunsko“ spjat s požadavkem, aby všechno románské obyvatelstvo v východní Evropě žilo v jednom státě. V roce 1862 název země „Spojená knížectví Moldavska a Valašska“ byl změněn na „Rumunské knížectví“. Nově vzniklý národ měl svoji vlastní mytologii. Rumuni se považovali za přímé potomky starobylých Římanů. Časem toto „přání” nevydrželo historické kritiky. Jiným, novějším mýtem je odvozování původu Rumunů od starobylých Dáků, kteří měli podlehnout romanizaci. I tento názor měl politický význam, protože měl potvrzovat prvenství Rumunů na sporných územích. Předpoklad, že Rumuni a Moldavané pocházejí od romanizovaných Dáků rovněž není snadné vědecky obhájit, a to z několika důvodů: a) území Moldavska nikdy nebylo součástí římského impéria b) vláda Římanů v Dácii trvala 165 let, tj. méně než v ostatních provinciích, kde obyvatelstvo podlehlo romanizaci, i méně než v provinciích, jejichž obyvatelstvo romanizaci nepodlehlo, kupříkladu v Británii c) podle římských zdrojů římské obyvatelstvo bylo evakuováno z Dácie kvůli náporu germánských kmenů d) germánské kmeny, které žily na území Dácie, by po evakuaci Římanů musely po sobě nechat nějaké stopy v jazyce místního obyvatelstva; v rumunštině/moldavštině takový vliv chybí e) moldavský/rumunský jazyk má některé společné vlastnosti s albánštinou f) moldavský a rumunský folklór je na mnoho místech podobný albánskému a řeckému. Rumunská národní identita vznikala v opozici vůči Slovanům a Maďarům. Rumunští národní a jazykoví buditelé, kupříkladu Gheorghe Lazăr (1779–1823), sáhli k antice a zdůrazňovali latinský charakter svého jazyka a kultury „uprostřed slovanského moře“. Pozdně římská Dácie je prohlášena za zárodečnou buňku rumunství, císař Traianus postoupil na místo zakladatele rumunských dějin. Lazăr vytvořil nepřerušenou kontinuální linii od Dáků až k dnešnímu Rumunsku. V 20. století byla hypotéza „o dácko-římském původu“ rozšířena i na předřímské Dáky. To má zdůvodnit teorii o autochtonii, o původním „rumunském“ obyvatelstvu na území celého dnešního Rumunska a Moldavska.", "section_level": 2}, {"title": "Problém: Moldavané a Rumuni.", "content": "Problém uznání Moldavanů jako samostatného národa (a zároveň moldavštiny jako od rumunštiny odlišného jazyka) je poměrně nový a zejména v Rumunsku a Moldavsku je velmi citlivý a ožehavý. Před rokem 1922, kdy na území Sovětského svazu vznikla Moldavská autonomní republika (Podněstří), moldavská národní identita skoro úplně podlehla rumunské. Obyvatelé historického území Moldavska se většinou hlásili k rumunské národnosti. V roce 1940 Sovětský svaz připojil ke svému území Besarábii (zhruba území dnešního Moldavska), která byla v roce 1918 odtržena od Ruska a připojena k Rumunsku. Protože chtěl Sovětský Svaz zpřetrhat svazky nově dobytého území s Rumunskem, „uměle probouzel“ národnost Moldavanů a přiměl obyvatele, aby se k ní hlásili (to platilo i pro románské obyvatelstvo žijící na Ukrajině a v jiných svazových republikách). Po rozpadu SSSR se v Rumunsku očekávalo, že se Moldavané vrátí k rumunské národní identitě; k tomu však nedošlo a nedochází – Rumuni jsou tak v dnešním Moldavsku oficiálně v menšině (2%, 2004), zatímco podíl Moldavanů činí 69,6 %.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Zakladatelem moldavské vzdělanosti byl v 16. století Grigore Ureche, který ve své kronice \"Letopiseţul Ţării Moldovei\" poprvé zaznamenal existenci moldavského jazyka a jeho románského původu. Významným politologem a odborníkem na geopolitiku je Oleg Serebrian. V Moldavsku se narodil slavný básník Mihai Eminescu a jeden z nejslavnějších klavíristů historie Anton Rubinstein. V Sovětském svazu se prosadil filmový režisér Emil Loteanu, v Rumunsku básník Grigore Vieru. Nejpřekládanějším současným moldavským autorem ve světě je Ion Druce. V populární hudbě se proslavila disco kapela O-Zone tvořená trojicí Dan Bălan, Radu Sîrbu a Arsenie Todiraş. Dětskou pěveckou hvězdou je Cleopatra Stratanová. Moldavským národním hrdinou je kníže Štěpán III. Veliký, který statečně vzdoroval Turkům, Polákům i Uhrům. Prvním prezidentem samostatného Moldavska byl Mircea Snegur. Druhým byl Petru Lucinschi. Třetím Vladimir Voronin, který se tak stal prvním demokraticky zvoleným komunistickým prezidentem od pádu Berlínské zdi. Současným, čtvrtým prezidentem je Nicolae Timofti. Premiéry byli Mircea Druc, Valeriu Muravschi, Andrei Sangheli, Ion Ciubuc, Ion Sturza, Dumitru Braghiș, Vasile Tarlev, Zinaida Greceanîi, Vlad Filat, Iurie Leancă, Chiril Gaburici a Valeriu Streleț. Významnou figurou ruské občanské války byl Grigorij Ivanovič Kotovskij. K nejúspěšnějším sportovcům samostatného Moldavska patří vzpěrači Cristina Iovu, Anatolie Cîrîcu či Sergei Mureiko. Také lukostřelkyně Natalia Valeeva.", "section_level": 1}, {"title": "Další slavní Moldavané.", "content": "Dimitrie Cantemir, Mihail Sadoveanu, Vasile Stati, Antioch Cantemir", "section_level": 2}], "src_summary": "Moldavané (moldavsky/rumunsky \"Moldoveni\"; cyrilicí oficiálně používanou pouze v separatistickém Podněstří Молдовень) jsou východorománský národ žijící v jihovýchodní Evropě, jehož dějiny jsou úzce spjaté s dějinami Rumunů, s nimiž bývá často ztotožňován; některé státy, instituce, úřady či vědecké studie (především rumunské) rumunskou a moldavskou národnost nerozlišují. Moldavané obývají dnes dva státy: Moldavskou republiku a mezinárodně neuznanou Podněsterskou moldavskou republiku, která vyhlásila nezávislost na Moldavské republice v roce 1991. ", "tgt_summary": "Les Moldaves (en Roumain : \"\" ou en cyrillique) sont, en droit international (qui est un droit du sol selon lequel une personne a la nationalité inscrite sur son passeport, sans que ses origines ethniques entrent en ligne de compte), les citoyens de la république de Moldavie, quelles que soient leurs langues, traditions, croyances et origines. ", "id": 1034610} {"src_title": "Alžběta Bosenská", "tgt_title": "Élisabeth de Bosnie", "src_document": [{"title": "Královna.", "content": "Alžběta byla vychovávána na uherském královském dvoře a 20. června 1353 uzavřela v Budíně sňatek s Ludvíkem Velikým (Uherským), který byl tou dobou už čtvrtý rok vdovcem; jeho první manželka byla Markéta Lucemburská, dcera Karla IV., která zemřela v roce 1349, aniž mu dala potomky. Právě ty si Ludvík pravděpodobně od sňatku sliboval především, s Alžbětinou rukou totiž nezískal ani území ani žádné výhodné politické spojenectví. Alžběta ovšem vyrůstala přibližně tři roky na uherském dvoře a mezi ní a králem se tedy mohl vytvořit vztah bez ohledu na dynastické zájmy, svůj podíl na organizaci tohoto sňatku mohla mít i Ludvíkova matka Alžběta Lokýtkovna, která byla nejvlivnější osobností na jeho dvoře. Kronikáři Alžbětu popisují jako ženu půvabnou, krásné postavy a prudkého temperamentu, zároveň však jako bezohlednou, sobeckou, lstivou a krutou královnu. Dokud Ludvík žil, královna do politiky aktivně nezasahovala, alespoň o tom nejsou k dispozici žádné zprávy. Ludvíkův život a politiku spíše ovlivňovala jeho dominantní matka Alžběta Lokýtkovna a o postavení Alžběty Bosenské svědčí i titulatura v jejích listinách, kdy se v intitulaci nazývala \"\"iunior regina\"\", tedy mladší královna. Její postavení nepochybně komplikoval i fakt, že se – přes naděje do sňatku vkládané – nestala matkou vytouženého dědice uherské koruny svatého Štěpána. Z manželství se narodila pouze tři nebo čtyři děvčata. Prvorozená (a někdy zpochybňovaná) dcera zemřela ve velmi útlém věku a další, Kateřina, ještě před dosažením puberty. Dospělosti dosáhly dvě nejmladší dcery, Marie a Hedvika, kterým se otec ještě před svou smrtí snažil zajistit následnictví. Uhry měla dle jeho plánů zdědit mladší Hedvika (následnická práva k Uhrám měl také vévoda Karel III. z Drače zvaný Malý, který se jich však zřekl ještě za Ludvíkova života výměnou za Ludvíkův nárok na neapolskou korunu) a plánován byl její sňatek s habsburským princem Vilémem, starší Marie pak byla určena za dědičku polské koruny a zasnoubena s mladším synem českého krále a císaře římského Karla IV. Zikmundem Lucemburským.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova a boj o dědictví.", "content": "Po Ludvíkově smrti (1382) se Alžběta dostala do těžké situace. Část polské šlechty byla ochotná akceptovat jakoukoliv z Ludvíkových dcer, pokud bude i s manželem sídlit v Polsku. Druhá část chtěla za krále Piastovce Semovíta Mazovského. Alžběta se pokusila získat Polsko silou a vyslala do Polska vojsko v čele se Zikmundem Lucemburským, snoubencem Marie. Výprava však neměla velký úspěch. Alžběta se snažila, aby se polskou královnou stala nejstarší dcera Marie, což by jí jako regentce umožnilo vládnout v Uhersku i v Polsku. Polská šlechta však uhersko-polskou personální unii odmítla a žádala nástupnictví mladší dcery Hedviky, která také do Polska roku 1384 odešla; stala se tam královnou a její svatba s litevským vládcem Jogailou roku 1386 položila základ dlouhotrvající polsko-litevské unii). Marie byla už 17. září 1382 korunována uherskou královnou. Vládu místo teprve jedenáctileté Marie však přebrala Alžběta. Pod vlivem svého rádce, palatina Mikuláše Gorjanského, začala bez ohledu na dřívější úmluvy s Lucemburky plánovat svatbu Marie s členem francouzského panovnického rodu, Ludvíkem Orleánským. To vyvolalo odpor nejen Lucemburků, ale i neapolského krále Karla a papeže Urbana VI. Uherská šlechta se rozdělila do tří táborů: jedni chtěli za krále Zikmunda, druzí stáli za královnou a spojením s Francií, třetí tábor v čele se záhřebským biskupem Pavlem Horváthem a bývalým mačevským bánem Janem Horváthem prosazoval za panovníka Karla Neapolského. V listopadu 1385, po obsazení Budína, si Zikmund vynutil sňatek s Marií, následně však znovu odtáhl do Čech, aby sebral silnější vojsko. Po jeho odchodu navázala Alžběta kontakt s Karlem Malým, který se zdržoval v Záhřebu. Spoléhala se na přísahu, kterou dal králi Ludvíkovi ohledně práv jeho dcer na uherský trůn. Karel v čele silného vojska se však snažil ujmout vlády sám a 31. prosince 1385 byl nakonec za přítomnosti Alžběty a Marie korunován ve Stoličném Bělehradě uherským králem. 7. února 1386 pozvala Alžběta Karla pod záminkou odevzdání listu od Zikmunda Lucemburského do svých komnat na přátelskou audienci. Na Karla zde však čekal Blažej Forgáč (číšník královny Marie) a na příkaz královny Alžběty jej napadl ve snaze jej zabít – v celé věci měl opět prsty Mikuláš Gorjanský. Karel byl těžce zraněn, následující noci byl zajat a byl uvržen do žaláře na hradě Visegrád, kde buď zemřel na následky zranění nebo byl zavražděn (údajně jedem, který mu dali do rány). Na jaře roku 1386 vpadlo do Uherska české vojsko Václava IV. V dubnu se Alžběta smířila se zetěm Zikmundem, kterému musela jako právoplatnému manželovi Marie dát svou dceru a měla splatit všechny Zikmundovy dluhy vzniklé během konfliktu s ní.", "section_level": 1}, {"title": "Zajetí a smrt.", "content": "Dne 25. června 1386 během cesty na hrad Gorjani byly královny Alžběta a Marie přepadeny stoupenci zavražděného Karla Malého. Při tomto přepadení došlo k velkému krveprolití, během kterého byl zabit nejen Blažej Forgáč, ale i palatin Mikuláš Gorjanský, a obě královny byly uvězněny nejprve na hradě Krupa v Bosně, poté v Novigradu na Jadranském pobřeží nedaleko Zadaru. V lednu 1387 Alžbětu před očima její dcery uškrtil v novigradské pevnosti Jan Horváth, údajně proto, že poslala tajnou zprávu do Benátek, aby s loďstvem blokovali Novigrad z moře, a tak zabránili odvezení Alžběty a Marie do Neapole. Zavražděná královna byla nejdříve pohřbena v zadarském kostele svatého Chrysogona a později byly její ostatky přesunuty do katedrály Panny Marie v Székesfehérváru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kotromanićová nebo také Eliška Bosenská (1340– leden 1387) byla druhá manželka uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého, matka polské královny Hedviky a uherské královny Marie.", "tgt_summary": "Élisabeth de Bosnie ou Elizabeta Kotromanić, (1339/1340 – Novigrad vers le 16 janvier 1387) reine de Hongrie et de Pologne ainsi que régente et tutrice de sa fille Marie de Hongrie.", "id": 1422712} {"src_title": "Bill Murray", "tgt_title": "Bill Murray", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Bill Murray se narodil 21. září 1950 v Evanston ve státu Illinois, ale vychováván byl ve Wilmette, taktéž v Illinois. Je synem pracovnice pošty Lucille (rozené Collins) a prodejce řeziva Edwarda Josepha Murraye II. Murray byl společně se svými osmi sourozenci vychováván jako katolík. Tři z jeho sourozenců, John Murray, Joel Murray a Brian Doyle-Murray, jsou také herci. Sestra Nancy je jeptiška a jeho druhá sestra již od dětství trpí dětskou obrnou. Jejich otec zemřel v roce 1967, především kvůli cukrovce, kdy Billymu bylo 17 let. Když byl Murray dítě, rád četl příběhy o hrdinech, jako byli Kit Carson, Wild Bill Hickok, a Davy Crockett. Navštěvoval školu svatého Josefa, později akademii Loyola. Na studia si vydělával brigádou na golfovém hřišti, kde se staral o hole a zavazadla hráčů. Během jeho mladistvý let byl vedoucí zpěvák jedné rockové kapely nazvané Dutch Masters. Také hrál školní divadlo. Poté, co Murray odpromoval, začal studovat na Regis University v Denveru v Coloradu. Brzy ale studia nezvládal a byl přinucen vrátit se do rodného Illinois. Dne 21. září 1970, v den jeho 20. narozenin, jej policie zatkla na chicagském letišti O'Hare, za to, že se snažil propašovat 4,5 kg konopí, které údajně bylo určeno k prodeji.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1974 se přestěhoval do New Yorku, kde byl místním rádiem \"The National Lampoon Radio\" najat jako hlasatel. V roce 1975 se Bill Murray poprvé objevil v televizi a to v zábavném pořadu \"Saturday Night Live s Howardem Cosellem\", kde uváděl některá vystoupení. V této show ale dlouho nevydržel a následujícího roku (1976) z ní odešel. Ten samý rok se ale do této show znovu vrátil. Během roku 1977 měl Murray vztah s kolegyní jménem Gilda Radner, tento vztah ale dlouho nevydržel.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové začátky.", "content": "Svoji první filmovou roli získal Murray v roce 1979 a jednalo se o roli ve filmu \"Nemotorové\" (\"Meatballs\"). V blízké době hrál ještě v několika dalších celovečerních filmech; \"Bizoni na tahu, Loose Shoes, Caddyshack\". 1. února 1982 se stal prvním hostem pořadu pro NBC s názvem \"Pozdní show s Davidem Lettermanem\" (\"Late Night with David Letterman\"). Současně se stal i posledním hostem této show, když o mnoho let později končila; to bylo 20. května 2015. Další film, ve kterém Murray účinkoval byl taktéž jeho první dramatický film. Jednalo se o film \"Na ostří nože\" (\"The Razor's Edge\")\",\" který byl natáčen a zveřejněn v roce 1984. Bill zde hrál hlavního hrdinu Larryho. Později souhlasil i se svojí účastí ve filmu Krotitelé duchů (\"Ghost Busters\"), kde účinkoval jako záskok za Johna Belushi, pro kterého byla role původně určena. Tento film se stal v roce 1984 velkým hitem. Po natočení těchto dvou filmů měl Murray menší pauzu v herectví, protože se chtěl věnovat hlavně studiu filozofii a historie na koleji Sorbonna v Paříži. V té době byla jeho jediná významná role ve filmu \"Malý krámek hrůz\" (\"Little Shop of Horrors\"). Murray se plně vrátil k filmům v roce 1988 a začal tím, že účinkoval ve filmech \"Krotitelé duchů 2\" (\"Ghostbusters II)\" a \"Strašidelné vánoce (Scrooged\"). V roce 1990 se Murray poprvé pokoušel režírovat vlastní film s názvem \"Rychlá změna\" (\"Quick Change\") s producentem Howardem Franklinem. Tento film se ale moc neprosadil, na rozdíl od dalších dvou, ve kterých Bill účinkoval; \"A co Bob?\" a \"Na Hromnice o den více.\" Tyto dva filmy se staly trháky doby. V roce 1998 získal hodně kritiky za film Wese Andersona \"Jak jsem balil učitelku\" (\"Rushmore),\" za který získal cenu za nejlepší vedlejší roli ocenění od New York Film Critics Circle.", "section_level": 2}, {"title": "2000 až současnost.", "content": "Murray se objevil ve filmech jako \"Charlieho andílci (Charlie's Angels), Taková zvláštní rodinka (The Royal Tenenbaums)\". V roce 2003 se objevil ve filmu \"Ztraceno v překladu,\" za který získal Zlatý glóbus a cenu BAFTA. V roce 2004 daboval tlustého kocourka Garfielda v Garfield ve filmu a později, v roce 2006, jej daboval i ve filmu Garfield 2. V roce 2004 už poněkolikáté spolupracoval s Wesem Andersonem, tentokrát na filmu \"Život pod vodou\" (\"The Life Aquatic\"). V roce 2016 se Murray objevil i v dalším pokračování \"Krotitelů duchů\".", "section_level": 2}], "src_summary": "William James „Bill“ Murray (* 21. září 1950, Evanston, Illinois, USA) je americký herec a komik, který byl nominován na Cenu Akademie Oscar a získal ceny Emmy a Zlatý glóbus. Známým se stal svými rolemi ve filmech, jako byli například \"Krotitelé duchů\" a další komedie. Dosáhl ale i úspěchu v dramatických rolích, jako například \"Ztraceno v překladu\" či \"Zlomené květiny\". Více než jedenkrát spolupracoval s režiséry jako jsou Ivan Reitman, Harold Ramis, Wes Anderson, Jim Jarmusch, Frank Oz nebo bratři Farrellovi.", "tgt_summary": "William James Murray dit Bill Murray est un acteur, humoriste et réalisateur américain né le à Evanston (Illinois). Il est révélé au public par ses prestations comiques dans l'émission télévisée \"Saturday Night Live\" et joue ensuite dans plusieurs comédies à succès, dont \"SOS Fantômes\" et \"Un jour sans fin\". Il aborde par la suite d'autres registres, et son rôle dans \"Lost in Translation\" lui vaut plusieurs récompenses et une nomination à l'Oscar du meilleur acteur. ", "id": 753985} {"src_title": "AVUS", "tgt_title": "Automobil-Verkehrs- und Übungs-Straße GmbH", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "S cílem podpořit naděje a úspěchy německých závodníků a automobilů byla roku 1909 založena společnost \"Die Automobil-Verkehrs- und Übungsstraße GmbH\", od roku 1913 akciová společnost. V její režii se započalo se stavbou závodní dráhy, která byla (v důsledku válečných událostí) zakončena 1921, kdy byla slavnostně otevřena. Víceproudová dálnice byla dlouhá téměř 10 km, byla zcela rovná, a skýtala tak (v obou směrech) závodní okruh v délce 19 km. Roku 1926 se zde konala první Velká cena Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Použití jako závodní dráha.", "content": "Mimo dnešního užití jako dálnice si dráha AVUS získala velké jméno jako závodní okruh. První závod se konal 24. a 25. září 1921 při otevření dráhy, kdy bylo dosaženo největší průměrné rychlosti 128,8 km/h. V dalších letech se konalo mnoho stále slavnějších závodů, které ve dvacátých letech minulého století přilákaly až na 300 000 fanoušků. Později přilákaly automobilové závody i víc diváků (v roce 1951 např. 350 000). Konec slávy této závodní dráhy se datuje na rok 1959, kdy došlo ke smrtelnému úrazu jednoho z účastníků. Poté se zde konaly pouze závody nižších tříd, se vzrůstajícím významem této dálnice se zde pak od roku 1998 žádné závody nekonají.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní význam.", "content": "AVUS o celkové délce 9 km se nachází na jihozápadě území Berlína a tvoří severní část dálnice A 115. Již v době rozděleného Německa se jednalo o významné silniční spojení – dálnice (a tedy i AVUS) vedla k velice frekventovanému pohraničnímu přechodu Drewitz-Dreilinden (v žargonu americké okupační správy Checkpoint Bravo). Význam tohoto úseku však dále značně vzrostl v důsledku sjednocení Německa po roce 1990.", "section_level": 1}], "src_summary": "Automobil-Verkehrs- und Übungs-Straße, známá pod zkratkou AVUS (česky \"Automobilová dopravní a zkušební dráha\") je první čistě automobilovou silnicí, tedy dálnicí v dnešním smyslu slova, danou do provozu roku 1921 v Berlíně. Až do roku 1998 byla užívána i jako závodní dráha. Dnes je částí dálnice A 115.", "tgt_summary": "L'Automobil-Verkehrs- und Übungs-Straße GmbH ou AVUS (acronyme traduisible par « circulation automobile et formation routière ») était une société de capitaux allemande constituée en 1909, dans le but de stimuler le développement de la construction automobile. En 1913 on commença les travaux d'une piste de course et d'essai à l'ouest de Berlin, lors de l'ouverture en 1921 la première route pour automobiles construite au monde. L'ancien circuit de Formule 1 fait maintenant partie de la Bundesautobahn 115.", "id": 1520828} {"src_title": "Dead Can Dance", "tgt_title": "Dead Can Dance", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "Brendan Perry v roce 1981 opustil hudební skupinu \"Marching Girls\" a s Lisou Gerrard v Melbourne založil skupinu Dead Can Dance. Původně tuto skupinu ještě tvořili bubeník Simon Monroe (také z Marching Girls) a baskytarista Paul Erikson. V roce 1982 se skupina přestěhovala do Londýna, Simon Monroe však zůstal v Austrálii. Na prvních nahrávkách a koncertech na bicí hrál Peter Ulrich, krátce na to se do Austrálie vrátil i Paul Erikson a ze skupiny se stalo pouhé duo Brendana Perryho a Lisy Gerrard. První album (nesoucí název skupiny) vydali v únoru 1984 u alternativního rockového vydavatelství 4AD. Postupně se stali jednou z nejdůležitějších kapel tohoto vydavatelství. Po 17 letech společné tvorby se dvojice v roce 1998 rozešla, Lisa Gerrard se vrátila do Austrálie a Brendan Perry se přestěhoval do Irska. Zde koupil starý kostelík Quivvy Church, kde žije a pracuje. Pouze dočasně se sešli v roce 2005 při velkém evropském a americkém koncertním turné. Po albu \"Spiritchaser\" plánovali vytvořit ještě další společné album, avšak před jeho realizací došlo k jejich rozchodu. Z připravovaného alba byla nahrána jen jedna skladba „The Lotus Eaters“, jelikož nedošlo k dokončení alba, skladba vyšla na kompilacích \"Dead Can Dance (1981-1998)\" a \"Wake\". V létě 2008 vydavatelství 4AD vydalo limitovaný box set remasterované albové diskografie na hybridních SACD. Přestože skupina rozhodně neobnovila svoji existenci, jednalo se o dlouho očekávaný audiofilský počin. Disky splňují všechny požadavky pro náročný poslech. V roce 2012 vydali album Anastasis, ke kterému zrealizovali koncertní šňůru. Podobný scénář se opakuje i v roce 2019, kdy budou mít více koncertů, spojené s novým albem Dionysus (vydané v roce 2018), přičemž zavítají i do Prahy, a to 24. června 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název „Dead Can Dance“ znamená přivést k životu něco, co je mrtvé nebo již nepoužívané. Hudební nástroje, které skupina používala byly buď historické, zapomenuté, nebo neatraktivní pro většinu ostatních hudebníků. Další význam názvu spočívá v myšlence vdechnutí života něčemu neživému, k tomu Brendan Perry řekl:", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Všechny uvedené nahrávky vyšly ve vydavatelství 4AD. Dále existuje mnoho neoficiálních nahrávek koncertů, které byly načerno pořízeny během celé doby působení skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Živé nahrávky.", "content": "Živé nahrávky byly vydány jako limitované edice ze série koncertů v roce 2005.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dead Can Dance je australská hudební skupina tvořená dvojicí kontraalt, Lisa Gerrard a baryton, Brendan Perry. Byla založena v australském Melbourne v roce 1981 a existovala do roku 1998, kdy došlo k rozchodu členů skupiny. Dočasně bylo společné působení Lisy Gerrard a Brendana Perryho obnoveno v roce 2005 kvůli turné v Evropě a USA. Je poměrně těžké Dead Can Dance jednoznačně zařadit do nějakého hudebního žánru, protože jejich styl je mimořádně osobitý. Rané období může spojeno se stylem darkwave, od alba The Serpent's Egg se více inspirují starými hudebními formami z celého světa, a proto bývá jejich styl označován za neoklasický, éterický či za temnou world music. Výrazný charakter tvorby je dán i stylem zpěvu Lisy Gerrard, která používá vokály starých a zaniklých jazyků (tzv. glosolálie).", "tgt_summary": "Dead Can Dance (« Ce qui est mort peut danser » en anglais), parfois abrégé DCD, est un groupe britannico-australien, originaire de Melbourne, en Australie. Il est composé essentiellement de la contralto Lisa Gerrard et du baryton Brendan Perry. Formé en 1981, le groupe se sépare en 1998 mais s'est reformé en 2005 puis à partir de 2012 pour deux albums suivis chacun d'une tournée mondiale. ", "id": 145977} {"src_title": "Sergej Vojcechovský", "tgt_title": "Sergueï Wojciechowski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sergej Vojcechovský pocházel z ruské šlechtické rodiny a jeho předci působili jako důstojníci v carské armádě. Po vystudování reálného gymnázia nastoupil studia na vojenském učilišti, které ukončil v roce 1904. V srpnu 1909 se oženil s dcerou svého velitele a po dalších studiích působil jako důstojník v Moskvě a v Charkově, ze kterého byl po začátku první světové války přesunut na frontu. Za účast v bojích byl mnohokrát vyznamenán a 8. září 1917 se stal náčelníkem štábu Československé střelecké divize. Po Bachmačské bitvě se účastnil prvního sjezdu Československého vojska na Rusi, který se konal v květnu 1918 v Čeljabinsku. Po tzv. Čeljabinském incidentu se jako velitel pluku zasadil o jeho úspěšné řešení dvojím dobytím města Čeljabinska z rukou bolševiků. Po odchodu většiny ruských důstojníků z Legií a jejich nahrazení československými veliteli jako jeden z mála ruských velitelů v Legiích zůstal a účastnil se bojů na Transsibiřské magistrále s Rudou armádou. Ke konci roku 1918 již v hodnosti generála bojoval proti bolševikům v rámci Kolčakovy armády. V roce 1920 odcestoval na Krym, kde se zařadil do Wrangelových vojsk, v jejichž rámci se po porážce Rudou armádou podílel na evakuaci zraněných a nemocných do Istanbulu. V roce 1921 odcestoval do Československa, kde se stal 1. května 1921 příslušníkem československé armády jako generál V. hodnostní třídy. Dne 20. ledna 1922 mu bylo uděleno československé státní občanství. V rámci československé armády stále povyšoval, v roce 1929 mu byla udělena hodnost armádní generál. V době Mnichovské krize velel I. armádě a zastával názor, že armáda by se měla postavit proti rozhodnutí politiků kapitulovat. 1. dubna 1939 byl pensionován a zapojil se do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Během německé okupace Českých zemí byl pod stálým dozorem gestapa. Dne 12. května 1945 byl zatčen v Praze (v ulici Konviktská č. p. 263) komandem NKVD, a přestože byl československý občan, byl zavlečen do Sovětského svazu. Zemřel 7. dubna 1951 v ústřední nemocnici gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese. Jako příčina smrti byla ve vězeňském spise uvedena „tuberkulóza a sešlost věkem“. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu z častých (často formálně uváděných) diagnóz úmrtí, není případná skutečná příčina generálova úmrtí známa. Jeho ostatky se údajně nacházejí v bezejmenném hrobě č. 4-36 na hřbitově u centrální nemocnice. Československá vláda proti jeho únosu, stejně jako proti únosu řady jiných ruských, ukrajinských aj. protikomunistických emigrantů v květnu 1945 do Sovětského svazu, nikterak neprotestovala. Dne 28. října 1997 obdržel Sergej Vojcechovský in memoriam Řád Bílého lva I. stupně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Nikolajevič Vojcechovský (; 28. října 1883 Vitebsk – 7. dubna 1951 Ozerlag) byl československý legionář a generál ruského původu. ", "tgt_summary": "Sergueï Wojciechowski ou Voïtzekhovsky (, Vitebsk -, région d'Irkoutsk, U.R.S.S.), (en russe \"Сергей Николаевич Войцеховский\" ; en tchèque \"Sergej Nikolajevič Vojcechovský\") est un officier de l'Armée impériale russe d'origine polonaise qui participa à la Guerre civile russe, du côté des armées blanches, en Sibérie.", "id": 2133854} {"src_title": "Armstrong Whitworth Albemarle", "tgt_title": "Armstrong Whitworth Albemarle", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letoun vznikl na základě Specifikace P.9/38 Ministerstva letectví z roku 1938, jež požadovala střední bombardér využívající v co největší míře levné dostupné materiály, konkrétně měl být letoun konstruován ze svařených ocelových trubek a překližky. Takové řešení umožňovalo zapojit do výroby součástí také menší kovozpracující a dřevařské podniky, na druhou stranu měl nárůst váhy negativní dopad na letové výkony. Brzy nato vydalo Ministerstvo letectví dokument B.18/38, který již upřesňoval požadavky: letoun měl být schopen přepravit 680 kg (1500 lb) bomb na vzdálenost 3200 km (2000 mil) rychlostí 402 km/h (250 mph) ve výšce 1524 m (5000 ft). Následující rok byla podepsána smlouva na 200 strojů (včetně dvou prototypů), po uzavření dalších dvou smluv se toto číslo vyšplhalo na 880, ale později byla objednávka 478 z nich zrušena. První prototyp (P1360) byl zalétán 20. března 1940 továrním pilotem C. K. Turner-Hughesem a byl poháněn hvězdicovými motory Bristol Hercules XI; druhý prototyp (P1361) poprvé vzlétl 20. dubna 1941 a měl rozpětí prodloužené na 23,47 m (77 ft). První bombardéry Albemarle byly dodávány od října 1941, ale vzápětí byla výroba přerušena, neboť bylo rozhodnuto o úpravě typu na transportní. První takové verze přicházely do služby až na začátku roku 1943. Celkem bylo vyrobeno šest stovek exemplářů, všechny firmou A. W. Hawkesley Ltd. v Brockworthu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mk. I.", "content": "Původní bombardovací-průzkumná verze vyrobená v počtu 42 kusů. Výzbroj se skládala ze čtyř kulometů ráže 7,7 mm (0,303 in) v horní střelecké věži a dvou stejných zbraní ve výsuvné spodní ručně ovládané věži. V pumovnici měly být neseny pumy do celkové hmotnosti 1361 kg (3000 lb). Osádka byla šestičlenná – dva piloti vedle sebe v kokpitu, navigátor v přídi, radiooperátor v přední části trupu a dva střelci. Palivové nádrže byly umístěny v trupu i v křídle. Stroje nebyly nasazeny.", "section_level": 2}, {"title": "ST Mk. I.", "content": "Verze upravená pro transport vojáků a materiálu (Special Transport). Byla odstraněna spodní střelecká věž, trupové palivové nádrže a bombardovací vybavení. Na pravé straně trupu přibyly nakládací dveře. Letouny ST Mk. I se vyráběly ve třech sériích, které se od sebe lišily různými menšími úpravami. Stroje první série (osm letounů ST Mk. I Series 1) měly horní střeleckou věž nahrazenou ručně ovládaným střelištěm Rose se dvěma kulomety a letouny druhé série (14 kusů) obdržely hák typu Malcolm pro vlekání kluzáků. Do Sovětského svazu bylo vyvezeno 10 z celkem 78 vyrobených strojů této verze.", "section_level": 2}, {"title": "GT Mk. I.", "content": "Verze určená k vlekání kluzáků s podobným vybavením jako ST Mk. I, ale bez možnosti přepravy parašutistů. Bylo vyrobeno 80 letounů.", "section_level": 2}, {"title": "ST Mk. II.", "content": "Tato varianta byla až na několik změn ve vybavení podobná ST Mk. I, stroje mohly přepravovat 10 plně vyzbrojených vojáků a byly vyzbrojeny horní střeleckou věží se čtyřmi kulomety. Vyrobeno 99 letadel.", "section_level": 2}, {"title": "GT Mk. II.", "content": "Byl vyroben jen jeden exemplář, určen k vlekání kluzáků. Jen nepatrně se odlišoval od předcházející GT Mk. I.", "section_level": 2}, {"title": "Mk. III, Mk. IV.", "content": "Projekty testující jiné pohonné jednotky – Rolls-Royce Merlin III, respektive Wright Double Cyclone (1600 hp).", "section_level": 2}, {"title": "ST Mk. V.", "content": "Transportní verze vycházející ze ST Mk. II, ale s pozměněným palivovým systémem. Byla zalétána 27. července 1943 a vyrobena v počtu 49 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "ST Mk. VI.", "content": "Konečná transportní verze, vyzbrojena horní střeleckou věží. Bylo vyrobeno 133 strojů.", "section_level": 2}, {"title": "GT Mk. VI.", "content": "Konečná verze pro vlekání kluzáků, taktéž s horní střeleckou věží. Vyrobena v počtu 117 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "První letouny Albemarle vstoupily do služby počátkem roku 1943 u 295. perutě RAF a později vyzbrojily ještě 296., 297. a 570 peruť. U těchto útvarů sloužily k přepravě vojáků, zatímco u 511. perutě přepravovaly materiál a 161. peruť se nimi plnila různé speciální úkoly. Letouny byly poprvé bojově nasazeny při vylodění na Sicílii v červenci 1943, dále se zapojily do vylodění v Normandii 6. června 1944 a při výsadkové operaci Market-Garden, která proběhla 17. až 25. září 1944 v Nizozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis konstrukce.", "content": "AW.41 Albemarle byl středoplošník poháněný dvěma hvězdicovými čtrnáctiválcovými motory Bristol Hercules XI. Trup byl tvořen kostrou z ocelových trubek, na níž byly připevněny desky ze dřeva a překližky. Ocelová konstrukce křídla byla pokryta překližkou, stejně jako ocasní plochy. Svislé ocasní plochy byly podobně jako u většiny britských bombardérů zdvojené. Novinku mezi britskými letadly představoval příďový podvozek. Přední kolo se zatahovalo směrem dozadu do trupu, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly směrem dozadu do motorových gondol, kde byly částečně zakryty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armstrong Whitworth AW.41 Albemarle byl britský dvoumotorový letoun stavěný z nestrategických materiálů. Byl vyvíjen firmou W.G. Armstrong Whitworth Aircraft Ltd původně jako střední bombardovací a průzkumný letoun, ale nakonec byl nasazen k vlekání kluzáků a výsadkům parašutistů a přepravě vybavení. V této roli se uplatnil při spojeneckých invazích.", "tgt_summary": "L'Armstrong Whitworth A.W.41 Albemarle est un avion militaire britannique de la Seconde Guerre mondiale. Mis en chantier comme bombardier moyen par Bristol et développé par Armstrong Whitworth, ce bimoteur servit en fait d’avion de transport pour des missions spéciales.", "id": 1889142} {"src_title": "DMX512", "tgt_title": "DMX (éclairage)", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Protokol DMX512 byl navržen v roce 1986 institutem USITT [1] pro řízení stmívačů a dalších speciálních efektů pomocí digitálního rozhraní. Měl nahradit do té doby používané analogové řízení, kde jako řídící veličina sloužila konkrétní hodnota napětí na řídícím kabelu. S tím bylo spojeno hned několik potíží: Pro každý řízený vstup (např. jeden kanál stmívače) byl potřeba jeden vodič, navíc nebyla vždy přesně dána řídící veličina, neboť vlivem výrobních tolerancí mohla různá zařízení chápat či vydávat mírně odlišné povely. Také analogový přenos byl náchylnější na rušení, což v blízkosti výkonných stmívacích a spínacích jednotek (zdroje rušení) bylo nevýhodné. Různí výrobci pro svá zařízení používali různé způsoby ovládání, s různými typy kabeláže, což znesnadňovalo až znemožňovalo jejich vzájemné propojování do rozsáhlejších celků. Základem protokolu DMX512 je jeho elektrická specifikace. Ta vychází z osvědčeného průmyslového standardu EIA485 (dříve značeno RS-485 popř. RS485), a vzhledem k používání tohoto standardu v průmyslu jsou i technické prostředky pro jeho implementaci levné a přizpůsobené pro náročné podmínky.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrická specifikace (EIA485).", "content": "Jako převodníky mezi úrovní TTL a EIA485 jsou běžně dostupné obvody např. SN75176B od Texas Instruments v provedení DIP 8 či SOP 8, který používá například interface DMX PIPE, nebo dražší a méně dostupné obvody MAX485 od Maxim Integrated Products, nebo jejich levnější ekvivalent mnohých výrobců, jako např. ADM485, ST485, atp. Pro galvanické oddělení existuje i řada dalších obvodů, které mají vše potřebné na jednom čipu. Jde např. o obvody ISO485P od Burr-Brown, nebo ADUM5241 od Analog Devices.", "section_level": 1}, {"title": "Datový formát DMX512.", "content": "Přenosová rychlost protokolu DMX512 byla stanovena na 250 kBit/s. Data jsou po sběrnici posílána sériově a jak název napovídá, paketem obsahujícím maximálně 512 datových bajtů. Po sběrnici se posílají pouze data bez adresy. Každé zařízení má nastavenou svou vlastní počáteční adresu a od této adresy přečte požadovaný počet bajtů. Počáteční adresa může tedy nabývat hodnotu 0 až 511. Budou-li mít dvě stejná zařízení stejnou adresu, budou také na posílané povely reagovat společně. Tak lze připojit ke sběrnici i více zařízení - za předpokladu, že bude jejich funkce společná. Časování v protokolu DMX512 je vyobrazeno na obrázku 1 a příslušné hodnoty jsou v tabulce 1. Klidový stav sběrnice je logická 1. Přenos je realizován asynchronně a jeho začátek je synchronizován vysláním nulové úrovně „Break“ (Reset), která musí trvat nejméně 88 us, a následující synchronizační mezerou MAB (Mark After Break) s vysokou úrovní a minimální délkou trvání 8 us. Dále následuje první poslaný rámec (start code) a za ním zbývajících 512 datových rámců. Každý rámec (přenesený bajt) se skládá z jednoho start bitu, osmi datových bitů bez parity a dvěma stop bity. Mezi jednotlivými rámci mohou být mezery MTBF (Mark Time Between Frames) a MTBP (Mark Time Between Packet) v délce nejvíce 1 s. Obrázek 1 – Časový diagram přenosu jednoho datového paketu v protokolu DMX512 Z přenosové rychlosti 250 kBit/s vyplývají následující časové údaje: Doba trvání jednoho bitu je 4 us a datového rámce 44 us (11 bitů). Celý přenos s celkovým počtem 512 datových bajtů má délku trvání danou následující rovnicí: Break + MAB + (1 + 512) * rámec = 88 + 8 + 513 * 44 = 22668 us Z toho vyplývá nejvyšší opakovací frekvence přibližně 44,12 Hz při plně využité sběrnici. Další stavy, které se mohou na sběrnici objevit, jsou dlouhodobý výskyt vysoké, nebo nízké úrovně. Pakliže je delší než 1 s, je stav vyhodnocen jako ztráta signálu. Reakce na tento stav je nechána na libovůli výrobce. Často zařízení setrvávají v naposledy nastavené pozici, někdy se resetují. ) Převodní jednotka „k“ má hodnotu 1000 a trvání bitu je 4 us. ) V normě je tento rámec definovaný jako nulový, za předpokladu, že následující datové bajty se budou týkat pouze stmívacích jednotek. V praxi je však jeho hodnota ignorována, neboť jsou mnohdy na jedné sběrnici společně stmívače a jiná zařízení. Dodržení této normy by přineslo komplikace s potřebou měnit tuto hodnotu, a tím by došlo k násobnému zvýšení latence.", "section_level": 1}, {"title": "Propojení jednotek protokolem DMX512.", "content": "Samotné jednotky jsou zapojeny v topologii sběrnice, kde na straně vysílače a přijímače musí být zakončovací odpor (terminátor). Lze použít také rozbočovačů (splitters) a opakovačů (repeaters). Příklad takového zapojení modulů je uveden na obrázku 2. Jak již bylo v úvodu řečeno, pro propojení se používá symetrického kabelu, tedy dvou aktivních datových vodičů se společným stíněním. Podle normy DMX512/1998 je standardní konektor pětipinový XLR, kde je zásuvka na straně vysílače a vidlice na straně přijímače, avšak v praxi se setkáte s používáním třípinové verze konektoru XLR. Pro propojení modulů je někdy navrhováno použití symetrického mikrofonního kabelu. V tomto případě je ale důležité zkontrolovat, zdali není stínění zapojeno na kostru konektoru. Správně podle normy musí být na pinu číslo 1. Podle manuálového listu od výrobce osvětlovací techniky American DJ případné připojení stínění na kovový kryt konektoru může zapříčinit zkrat nebo nevyzpytatelné chování. Zapojení konektoru XLR je vyobrazeno na obrázku 3, zapojení propojovacího kabelu v tabulce 2 a zapojení redukce mezi tří a pětipinovým konektorem je v tabulce 3. Tabulka 3 – Zapojení redukce mezi 3 pinovým a 5 pinovým konektorem XLR", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[http://www.usitt.org [1] Oficiální stránky institutu USITT] [http://www.soh.cz/podpora/teorie[2] Řízení světelné techniky komunikující protokolem DMX512] [http://www.osvetlovac.info/[3] Česko-slovenský web věnující se osvětlování]", "section_level": 1}], "src_summary": "DMX512 (někdy také \"Digital Multiplex\") je povelový protokol pro digitální přenos řídících informací, vyvinutý pro řízení světelné jevištní techniky a světelných efektů. Jde o digitální náhradu analogového řízení, kde základní řídicí veličinou je konkrétní hodnota napětí. Specifikace vychází z průmyslového standardu EIA485, který byl dříve značen jako RS-485, případně RS485. Protokol není opatřen časovými značkami, není opatřen kódováním ani jinou ochranou signálu, ani nepřenáší zpětnou vazbu. Z tohoto důvodu jsou z ovládaných zařízení vyloučena zařízení pro pyrotechnické efekty, protože protokol nezaručuje ochranu proti náhodnému odpálení při poruše signálu.", "tgt_summary": "Le DMX512 (\"Digital Multiplexing\") est une norme de transmission de données essentiellement utilisée pour le contrôle de l'éclairage et des effets de scène dans le spectacle vivant.", "id": 1116568} {"src_title": "Smělmír Brandorád", "tgt_title": "Meriadoc Brandebouc", "src_document": [{"title": "Smíškův život.", "content": "Smělmír Brandorád se narodil roku 2982 Třetího věku. Jeho otcem byl Saramír Brandorád, pán Rádovska a jeho matkou Esmeralda Bralová, mladší sestra Paladina Brala, otce Pipina. Smíšek neměl sourozence, ale byl neustále se svým bratrancem Pipinem a vycházeli spolu jako bratři. Oba byli blízkými přáteli Froda Pytlíka, a když se Frodo rozhodl na Gandalfovu radu odejít z Kraje, připojili se k němu. Protože byli od začátku své cesty pronásledováni Černými jezdci, vyvedl Smíšek hobity z Kraje cestou přes Starý hvozd. Tam hobiti upadli do zajetí Dědka Vrbáka, ale zachránil je Tom Bombadil. Po odchodu z jeho domu byli znovu zajati, tentokrát Mohylovým duchem, ale opět je zachránil Tom Bombadil. Hobiti si poté z mohyly vzali dýky, které používali jako krátké mečíky. Smíšek tak náhodou přišel ke zbrani, která byla před dávnými věky ukována speciálně proti Pánovi nazgûlů, vládci zaniklé říše Angmar. Po mnoha dalších nebezpečných dobrodružstvích hobiti za pomoci Aragorna došli do Roklinky, kde se po Elrondově Radě Smíšek s Pipinem přidali ke Společenstvu prstenu a vypravili se s Frodem na cestu do Mordoru. V Roklince byl Smíšek několikrát viděn, jak studuje mapu a plánuje trasu jejich cesty. Před vstupem do dolů Morie, když se marně snažili otevřít její zamčené dveře, přivedl Smíšek Gandalfa na správné otvírací slovo (\"mellon\"). Když prošli elfským lesem Lothlórienem, Galadriel, Paní z Lesa, každému členu Společenstva věnovala dary. Smíšek s Pipinem dostali ozdobné opasky ke svým mečíkům, elfí pláště a lembas, cestovní chléb elfů. Po rozpadnutí Společenstva nad Rauroským vodopádem byl s Pipinem svědkem Boromirovy hrdinské smrti, když se je snažil zachránit před skuruty, kteří je chtěli odvléct do Železného pasu. Když se je skřeti pokoušeli zajmout, Smíšek několik z nich posekal svým mečíkem a utrpěl za to vážné zranění na hlavě, takže až do konce života měl na čele hlubokou jizvu. Během skřetího putování byl po většinu času v bezvědomí, takže iniciativu k útěku vyvíjel Pipin. Skuruti byli po dlouhém putování Rohanen pobiti rohanskými jezdci a Smíšek s Pipinem utekli do Fangornského lesa. Tam potkali Stromovouse, nejstaršího z entů. Ve Fangornu jim Stromovous dal pít entí vodu, po níž hobiti vyrostli a stali se nejvyššími hobity v historii Středozemě (měřili 4,5 stopy). Pobouřen jejich vyprávěním o Sarumanově zradě Stromovous svolal Entí sraz, kde se rozhodlo, že enti půjdou do války proti Sarumanovi. Společně s enty dobyli Železný pas a postarali se o Sarumanovu porážku. Potom vyčkali příjezdu krále Théodena, se kterým pak jeli do Rohanu. Král Théoden byl velmi překvapen, že u bran Železného pasu nalezl hobity, protože pro něj byli jen lidem z pověstí. Rohirové kdysi dávno přišli ze Severu, kde v minulosti žili také předkové hobitů, takže Rohirové byli možná prvními lidmi, kteří se s hobity nějak kontaktovali. Král se také podivoval hobitímu dýmkovému koření. Když Pipin odjel s Gandalfem do Gondoru, Smíšek se spřátelil s Théodenem a stal se jeho panošem. Společně s Éowyn tajně jeli do bitvy na Pellenorských polích. Tady se v průběhu bitvy střetli s Černokněžným králem Angmaru, vůdcem nazgûlů. Smíšek zezadu nazgûla bodl svoji dýkou z Mohylových vrchů, která mu mohla, jako jedna z mála, ublížit. Díky tomu byl Černokněžný král přemožen Éowyn. Smíšek si oním bodnutím poranil ruku a byl přenesen do Domů uzdravování v Minas Tirith, kde se s Aragornovou pomocí poměrně rychle zotavil. Nemohl však táhnout do Poslední bitvy před branami Mordoru, takže Pipin byl jediným z hobitů, který se jí zúčastnil. Smíšek zůstal v Domech uzdravování, kde se spřátelil s Faramirem, Boromirovým bratrem, který byl po smrti jejich otce Denethora II. posledním gondorským správcem. Faramir byl zejména zvědavý na Smíškovu cestu s paní Éowyn a z jeho vyprávění pochopil, že Éowyn je našťastně zamilována do Aragorna. Díky porozumění se mu podařilo získat si její srdce a Éowyn se později stala Faramirovou ženou. Smíšek byl poté nastávajícím králem Rohanu Éomerem prohlášen za rytíře Marky a získal čestné přízvisko Holdwine. Za pomoc Éowyn od ní dostal vzácný kouzelný roh z pokladu draka Scathy, který dokáže zastrašit nepřátele a vyvolat naději v srdcích spolubojovníků. Při pohřbu padlého krále Théodena Smíšek hořce plakal, protože král pro něj byl jako otec. Když se hobiti společně vrátili do Kraje, nalezli ho zpustošený Sarumanem a jeho uprchlíky z Železného pasu. Smíšek s Pipinem se postavili do čela povstání hobitů a v bitvě u Povodí zvítězili. Smíšek s Pipinem pak byli uznáni nejvyššími hobity, co kdy žili. Smíšek se stal pánem Rádovska jako jeho otec. Král Elessar prohlásil pána Rádovska za jednoho z rádců Arnoru. Smíšek z lásky ke králi Théodenovi napsal pojednání Rostlinopis Kraje, kde se věnoval historii dýmkového koření. Byl rovněž autorem několika dalších odborných studií. Roku 62 Čtvrtého věku přišla zpráva z Rohanu, že král Éomer si přeje před svou smrtí ještě naposled vidět Smíška s Pipinem. Smíškovi bylo tehdy 102 let. Úřad i majetek oba předali svým následovníkům a odjeli do Edorasu a víckrát je v Kraji nikdo nespatřil. V Edorasu Smíšek zůstal až do smrti krále Éomera a pak se s Pipinem vydali do Gondoru, kde dožili poslední roky života. Když zemřeli, byli uloženi do hrobky v Rath Dínenu, po boku krále Elessara, mezi velikány Gondoru.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Ve filmové trilogii Pán Prstenů od Petera Jacksona Smíška ztvárnil britský herec Dominic Monaghan, známý třeba ze seriálu Ztraceni. Oproti knize se ve Smíškově příběhu objevuje několik rozdílů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smělmír Brandorád (2982 Třetího věku), známý spíše pod svou přezdívkou Smíšek, je jedna z hlavních postav románové trilogie Pán Prstenů spisovatele J. R. R. Tolkiena. Smíšek je hobit a pochází z Kraje, z části zvané Rádovsko. V Kraji si vysloužil přízvisko Nádherný. ", "tgt_summary": "Meriadoc Brandibouc (' dans la version originale et Meriadoc Brandebouc dans la première traduction), dit Merry\"', ou \"Kalimac Brandagamba\" en hobbitique est un personnage fictif de la Terre du Milieu de, apparaissant dans le roman \"Le Seigneur des anneaux\". ", "id": 234995} {"src_title": "Ptolemaios I. Sótér", "tgt_title": "Ptolémée Ier", "src_document": [{"title": "Alexandrův dědic.", "content": "Poté, co Alexandr v roce 323 př. n. l. zemřel, došlo v Babylóně k rozdělení správy říše mezi jednotlivé diadochy. Ptolemaios byl vybrán za satrapu Egypta jako místodržitel krále Filipa III. Arrhidaia a Alexandrova později narozeného syna a nástupce Alexandra IV. Řek Kleomenés z Naukratidy, dosavadní správce Egypta dosazený Alexandrem, zůstal v Alexandrii jako Ptolemaiův zástupce. Rok nato si Ptolemaios v rozporu s ujednáním z Babylónu podrobil Kyrenaiku. Podle makedonských zvyků potvrzovali králové svůj nárok na trůn pohřbením svého předchůdce. Pravděpodobně proto, aby zabránil tehdejšímu regentovi říše Perdikkovi stát se Alexandrovým nástupcem, zmocnil se Ptolemaios Alexandrových ostatků a dočasně je uložil v Memfidě. Tím se ovšem otevřeně postavil proti Perdikkovi. Ten podezříval Ptolemaia, že sám usiluje o trůn a vyhodnotil ho jako svého nejzávažnějšího soupeře v boji o nástupnictví. Ptolemaios dal následně popravit Kleomena jako Perdikkova vyzvědače. Jeho odstraněním jednak posílil svoji autoritu v Egyptě a zároveň ukořistil obrovské množství zlata, jež Kleomenés nashromáždil v době, kdy spravoval Egypt. V roce 321 př. n. l. vpadl Perdikkás do Egypta. Ptolemaios se rozhodl bránit se na Nilu, pročež Perdikkovy snahy o pokoření Ptolemaia skončily fiaskem. Regent ztratil asi 2 000 vojáků, což pro nepříliš pevné Perdikkovo postavení znamenalo poslední ránu. Brzy poté byl zavražděn dvěma svými podřízenými, pravděpodobně se tak stalo z Ptolemaiova podnětu. Ptolemaios ihned nato překročil Nil, aby poskytl zásoby svým poraženým a hladovějícím nepřátelům. Následně byla Ptolemaiovi navržena možnost ujmout se regentství, ten však tuto nabídku odmítl. Dal tak přednost zabezpečení své mocenské základny v Egyptě, než aby podlehl pokušení riskovat vše pro nejisté Alexandrovo dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Boj s Antigonovci, královský titul.", "content": "V dlouhotrvajících válkách, jež poté vypukly mezi jednotlivými diadochy, bylo Ptolemaiovým hlavním cílem udržení vlády nad Egyptem, jíž si chtěl zajistit prostřednictvím získání kontroly nad okolními zeměmi: Kyrenaikou, Kyprem, Judeou a Sýrií. V roce 318 př. n. l. poprvé obsadil Sýrii a ve stejné době se zmocnil také ostrova Kypru. Když Antigonos Jednooký, který se po vítězství nad Eumenem stal v roce 316 př. n. l. pánem Asie, projevil své nebezpečné ambice, Ptolemaios se připojil na stranu proti-antigonovské koalice. Krátce po vypuknutí války se stáhl ze Sýrie. Současně sváděl boje s Antigonovými generály na Kypru a teprve v roce 313 př. n. l. ostrov opět dobyl. Ve stejném roce potlačil rovněž vzpouru v Kyrenaice. V roce 312 př. n. l. Ptolemaios sjednal spojenectví se Seleukem, někdejším satrapou Babylónie vypuzeným Antigonem. Společně poté vpadli do Sýrie, kde v bitvě u Gazy porazili Antigonova syna Démétria Poliorkéta („obléhatelé měst“). Ptolemaios znovu okupoval Sýrii, kterou však již po několika měsících opět přepustil Antigonovi, když nejprve Démétrios částečně odčinil svůj předchozí nezdar, načež vstoupil do Sýrie Antigonos v čele své vojenské moci. O rok později se obě válčící strany dohodly na míru. Nedlouho poté byl třináctiletý král Alexandr IV. Aigos zavražděn v Makedonii Kassandrem. Satrapa Egypta se tak stal vlastním pánem, který se ani formálně nemusel nikomu zodpovídat. Mír s Antigonem nevydržel příliš dlouho a v roce 309 př. n. l. Ptolemaios osobně velel flotile, která Antigonovi odňala Lykii a Kárii – pobřežní oblasti na jihu Malé Asie. Ptolemaios se pak vylodil v Řecku, kde svými posádkami obsadil města Korint, Sikyón a Megaru. V roce 306 př. n. l. napadla Kypr veliká flotila velením Démétria, který přemohl a zajal Ptolemaiova bratra Menelaa v rozhodné bitvě u Salamíny. Ptolemaios tím ztratil celou svoji flotilu a navíc kontrolu nad Kyprem. Antigonos a Démétrios se v tomto okamžiku cítili dostatečně silní a v roce 305 př. n. l. přijali královský titul. Ptolemaios stejně jako Kassandros, Lýsimachos a Seleukos záhy následovali jejich příkladu a rovněž se obdařili královskými tituly. Po zničení Ptolemaiova loďstva na Kypru se Antigonos pokusil vpadnout do Egypta. Ptolemaiovo postavení zde však bylo o poznání stabilnější a dokázal proto útočníka zdárně odrazit. Antigonos musel z Egypta neslavně ustoupit, avšak i přes toto vítězství se Ptolemaios neodvažoval vést proti němu další námořní výpravy. Pouze v době, kdy Démétrios obléhal Rhodos (v letech 305 až 304 př. n. l.) poslal ostrovu značnou pomoc. Jakmile Démétrios upustil od dalšího marného dobývání města, zřídili vděční Rhoďané svátek na oslavu a k uctění Ptolemaia jako svého zachránce (\"Sótér\"). Mezi moderními historiky je široce přijímána teze, že titulem Sótér byl Ptolemaios obdařen právě obyvateli Rhodu na důkaz jejich vděčnosti za jeho pomoc v době obklíčení města. Avšak z starověkých historiků podává o tomto zprávu pouze Pausaniás a to ještě s určitými nepřesnostmi, neboť zprávy o rhodském kultu krále Ptolemaia jsou zmiňovány až v 1. století př. n. l. Navíc i Diodóros Sicilský, který byl Ptolemaiovi vcelku nakloněn, se ve svém díle nezmiňuje ani o slavnostech ani o titulu. První údaj týkající se titulu Sótér pochází teprve z roku 256 př. n. l. z doby vlády Ptolemaia II., který si dal na své mince razit titul „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia Sótéra“. Starší mince nesly naproti tomu pouze označení znějící „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia“. Spekuluje se tedy o tom, že užití titulu Sótér bylo ve skutečnosti propagandistickým činem po sérii porážek, jež Ptolemaios II. v těchto letech utrpěl.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr panování.", "content": "Po obnovení koalice proti Antigonovi v roce 302 př. n. l., se k ní připojil také Ptolemaios, který potřetí vpadl do Sýrie, zatímco byl Antigonos vázán tažením proti Lýsimachovi v Malé Asii. Když se ale Ptolemaiovi donesla informace o tom, že zde Antigonos přesvědčivě zvítězil, ihned se z této země stáhl. Nicméně další zpráva referující o Antigonově porážce a jeho zabití v boji proti Lýsimachovi a Seleukovi u Ipsu jej přiměla ke čtvrtému obsazení Sýrie. Ostatní členové aliance však přidělili celou Sýrii Seleukovi, neboť podezřívali Ptolemaia z věrolomnosti. Tímto rozhodnutím bylo zaseto sémě sváru o vládu nad touto zemí, v jehož důsledku docházelo k opakovaným válečným střetům narušujícím vztahy mezi Seleukovci a Ptolemaiovci po celé další století. Od této doby se Ptolemaios držel stranou veškerých konfliktů a jen zpovzdálí rozněcoval vzájemné soupeření ostatních diadochů. Ztratil přitom svůj zbývající vliv v Řecku, nicméně v letech 295 až 294 př. n. l. opět dobyl Kypr. Po zdolání řady povstání byla také Kyrenaika někdy kolem roku 300 př. n. l. konečně podrobena. Zdejším místodržitelem učinil Ptolemaios svého nevlastního syna jménem Magas. V roce 285 př. n. l. Ptolemaios abdikoval ve prospěch jednoho ze svých synů ze svazku s Bereníké – Ptolemaia II. Filadelfa – který byl již po tři roky jeho spoluvládcem. Jeho nejstarší legitimní syn Ptolemaios Keraunos, jehož matka Eurydiké, dcera Antipatra, byla Ptolemaiem zapuzena, uprchl na dvůr krále Lýsimacha. Ptolemaios I. Sótér zemřel v roce 283 př. n. l. ve věku osmdesáti čtyř let. Chytrý a obezřetný Ptolemaios založil stabilní a dobře spravovanou říši, jež přetrvala čtyřicet let válek, které následovaly po Alexandrově smrti. Jeho pověst dobrosrdečného a moudrého vládce přilákala do jeho služeb mnoho schopných Makedonců a Řeků, kteří vytvořili vládnoucí vrstvu ptolemaiovského státu. Nelze přitom přehlížet skutečnost, že si usiloval naklonit i domorodé obyvatelstvo Egypta. Taktéž byl patronem literatury, jenž položil základy velké alexandrijské knihovny. Osobně napsal dějiny Alexandrova tažení, které se ale nedochovaly. Ptolemaios měl prý v tomto díle zveličovat vlastní význam. Přestože je nyní ztraceno, představovalo hlavní zdroj pro pozdější, dochované dílo Arriána z Nikomédie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptolemaios I. Sótér (česky Spasitel; 367 př. n. l. – 283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který se stal vládcem Egypta a zakladatelem ptolemaiovské (lágovské) dynastie, když v roce 305 př. n. l. přijal královský titul. Ptolemaios byl synem Arsinoé vzdálené sestřenice Filipa II. Makedonského, a jejího manžela a makedonského šlechtice Lága. Náležel k nejbližším Alexandrovým druhům a byl proto ustaven jedním ze sedmi tělesných strážců (\"somatofylax\") majících na starost královu ochranu. Byl jen o několik let starší než Alexandr, s kterým již od dětství udržoval důvěrné přátelství. Dokonce prý patřil do skupiny mladých makedonských šlechticů, jejichž učitelem byl Aristotelés. Na nátlak Filipa musel odejít do vyhnanství, odkud se vrátil teprve po Alexandrově nástupu na trůn. ", "tgt_summary": "Il est le fondateur de la dynastie lagide (du nom de son père Lagos) qui règne sur l'Égypte jusqu'à la conquête romaine en 30 avant notre ère. Il se fait proclamer roi (\"basileus\") (et non pharaon) en 305 ; c'est son fils et successeur,, qui le premier aurait reçu le titre de pharaon des prêtres égyptiens. ", "id": 102292} {"src_title": "Limes Romanus", "tgt_title": "Limes", "src_document": [{"title": "Středoevropský limes.", "content": "Limes nabyl na významu, když římská expanze v 1. století překročila Rýn a Dunaj a chránil severní část římské říše před barbarskými kmeny (především před Germány). Opevnění se táhlo mezi dnešním Kolínem n. R. a Řeznem. Limes byl dlouhý 382 km. Latinský výraz (doslova římská hranice) pochází z císařského období (přesněji od císaře Domitiana), za první lze považovat opevnění mezi ústím Kinzigu do Mohanu a mezi ústím Vinxtbachu (okolo roku 85). Toto opevnění doplňovalo přirozené překážky, zejména řeky (odtud pochází původní název \"ripa\" = břeh); kde nebylo možno využít přírodních překážek, stavěly se umělé, a to především příkopy s valy, popřípadě i s palisádovým plotem nebo později i s kamennou zdí. Páteří limitu byla vždy strategická cesta, která umožňovala rychlé spojení a přesuny vojenských jednotek, a síť vojenských táborů, stanic a signálních věží umožňujících hlášení pohybů nepřátel a přivolávání posil na místa ohrožená útokem. Limes byl nejdříve opevněn jen řetězcem vyplétaných plotů, v nichž v nepravidelných rozestupech 500 až 1500 m (většinou v dohledu) stály dřevěné věže. S růstem nebezpečí od barbarských kmenů bylo opevnění neustále posilováno, až Antoninus Pius začal ploty nahrazovat palisádami a dřevěné věže kamennými stavbami. Teprve za touto hradbou se nalézaly vlastní vojenské tábory a pevnosti, kde byly jednotlivé legie. Tyto pevnosti šířily romanizaci a z mnoha z nich vznikla středověká evropská města. Našemu území nejbližší části limitu dnes nalezneme na území Bavorska, Rakouska a Slovenska. Je to například pevnost Komárno při soutoku řek Váh a Dunaj.", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější limity.", "content": "Podobně jako na území dnešního Německa budovali Římané \"limes\" i v jiných částech říše, pokud se ocitly pod tlakem nepřátel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limes Romanus nebo jen limes (lat. cesta, později mez, hranice; 2. pád \"limitis\"), znamená dnes v širším smyslu pevninskou hranici Římské říše, v užším smyslu systém opevnění a celní hranici tam, kde nebyla určena řekami. Podél limitu probíhala vždy cesta a na vhodných místech byly vojenské tábory (\"castra\"), kde se odehrával také obchod s barbary. ", "tgt_summary": "Le limes (prononcé ) est le nom donné par les historiens modernes aux systèmes de fortifications établis au long de certaines des frontières de l'Empire romain. Le terme \"limes\" peut comporter deux significations : ", "id": 1735685} {"src_title": "Kuvasz", "tgt_title": "Kuvasz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obecně se tvrdí, že tito psi přišli na území dnešního Maďarska, odkud kuvasz pochází, již ve 12. století společně s tureckými kočovníky Kumány, první oficiální zmínky o kuvaszovi jsou však až ze 17. století.. Původně byl nejspíše vycvičen pro lovení vlků a medvědů, dnes je to ale spíše hlídač nebo pastevecký pes. V 15. století údajně král Matyáš I. Korvín používal kuvasze při lovu divoké zvěře, lépe se však uplatňoval při hlídání stád. V České republice toto plemeno zatím není moc rozšířené. Dnes jej najdeme jak pod názvem \"maďarský kuvasz\" tak jen \"kuvasz\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kuvasz je silně stavěné a mohutné plemeno s těžkou kostrou. Celé tělo je dobře osvalené. Mají hustou a zvlněnou srst, která dobře izoluje a chrání před zimou, takže vydrží i studené počasí. Hlava je klínovitá, štíhlá a suchá. Dobře osrstěná, ale srst na ní je kratší než na těle a nesmí zasahovat do očí. Stop je málo vyjádřený. Uši středně vysoko nasazené, polovztyčené a mají tvar písmene V. Krk krátký, dobře osvalený a srst na něm vytváří límec. Hřbet je středně dlouhý, široký a rovný. Ocas je nízko nasazený, spadá až k zádi. Délkou dosahuje k hleznům. Končetiny dobře osvalené a dlouhé.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Kuvasz je odvážný, smělý a nebojácný. Není pro začátečníky, protože je sebevědomý a svéhlavý. Na druhu stranu - je velice inteligentní a bystrý. Pod správným vedením je to skvělý hlídač, dobrý rodinný společník a pes pro každou zábavu. S dětmi má poměrně dobrý vztah, ale je lepší jim vysvětlit, co se psem smí a nesmí dělat. Vztah k ostatním zvířatům je dobrý, ale psi (samci) mohou být dominantní vůči ostatním psům. Je to pes pro jednoho pána, kterého jediného pak poslouchá. Má dobře vyvinutý lovecký pud.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Co se pohybu týče, potřebuje kuvasz méně pohybu než třeba border kólie, ale měl by aspoň 1x za den mít procházku v prostředí, ve kterém se může volně proběhnout bez vodítka. Srst nepotřebuje denní péči, stačí občas vykartáčovat, ale mýt by se moc neměla protože by ztratila svoji přirozenou mastnotu a to by vedlo ke kožním problémům. Potřebuje pevné vedení, a proto se hodí spíše pro zkušeného psovoda, který mu dá čas na to, aby si majitele oblíbil. Je to pes jednoho majitele a těžko si bude zvykat na jiného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuvasz je mohutné psí plemeno, vyskytující se už od středověku, první standard plemene však pochází až z roku 1921. Kuvasz údajně pochází z tureckého slova \"kavas\", což znamená strážce. Někdy se mu říká maďarský pastevecký pes. Má huňatou vlnitou srst a silné zadní nohy.", "tgt_summary": "Le kuvasz est une race de chien très ancienne, apparue en Hongrie au. Elle proviendrait du Tibet mais son origine précise est inconnue. La race est voisine du Berger des Abruzzes, du Berger Polonais de Podhale - Tatra ou du Montagne des Pyrénées. En 2011, sous le gouvernement de Viktor Orbán a été adoptée en Hongrie une taxe sur les chiens dont le kuvasz (ainsi que les autres races hongroises de chiens) est exempté au motif d'être, au sens de la Grande Hongrie.", "id": 767954} {"src_title": "L3/33", "tgt_title": "L3 (chenillette)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Provoz tančíků CV 29 ukázal řadu nedostatků vozidel této konstrukce, především špatné odpružení, jím způsobené otřesy a umístění osádky tanku ve stejném prostoru s motorem což, především během přesunu, osádky velice vyčerpávalo. V roce 1931 proto byly postaveny dva prototypy (první bez nástavby, druhý s nástavbou a výzbrojí jednoho kulometu) vylepšeného tančíku \"C.V. 3\" s prodlouženým podvozkem, který výrazně zlepšoval jízdní vlastnosti vozu v terénu a umožňoval také oddělit prostor osádky od motoru. Výrazně se zlepšil i systém odpružení. Po zkouškách byl tank přijat pro sériovou výrobu pod označením \"L3/33\". Celkem bylo vyrobeno přibližně 2500 kusů tanku \"L3\" všech verzí (poslední 17kusová série, vyrobená na přání Němců, byla dodána až v roce 1944).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "L3/33.", "content": "Korba tančíku L3/33 byla hranatá, pancéřování nýtované. Stroj poháněl motor SPA o výkonu 43 hp. Podvozek sestával z dvojice hnacích kol vpředu, sedmi pojezdových kol a napínacího kola vzadu. Výzbroj byla uložena v čelním pancíři nástavby korby. Dva předsériové stroje byly vyzbrojeny vodou chlazeným kulometem Revelli-Fiat ráže 6,5 mm. První série vozů byla vyzbrojena vzduchem chlazeným kulometem Fiat 14 ráže 6,5 mm. U druhé série (po 490. kus) byla výzbroje zesílena na dva kulomety Fiat 35 ráže 8 mm (2170 nábojů). Ještě později byly montovány (zpětně i do starších kusů) kulomety Breda 38 ráže 8 mm. Stroj se vyráběl od roku 1934.", "section_level": 2}, {"title": "L3/35.", "content": "Vzhledem k zastarávání byl tančík modernizován, a tak vznikl typ Carro Veloce L3/35, u kterého bylo zesíleno pancéřování a zvýšen dojezd. Stroj byl vyzbrojen dvěma kulomety Breda ráže 8 mm (byly zkoušeny i kulomety ráže 13,2 mm). Oba kulomety se nacházely v miniaturní věžičce uložené v čelním pancíři. Vizuálně se lišily pancířem, uchyceným pomocí nýtů.", "section_level": 2}, {"title": "L3/38.", "content": "Tato verze měla odlišné uspořádání podvozku se čtyřmi pojezdovými koly na každé straně, spojenými po dvou.", "section_level": 2}, {"title": "Plamenometný tank.", "content": "Carro Lancia Fiamme L3/35 - plamenometná verze tančíku. Do výzbroje byla přijata v srpnu 1935. Tato verze nebyla příliš úspěšná, protože do vlastního tanku se vešla pouze 25litrová nádrž zápalné kapaliny a umístění kapaliny v přívěsu naopak výrazně zhoršovalo jízdní vlastnosti tanku. Pro nedostatek vhodnějších vozidel byly plamenometné \"L3/35\" nasazeny do bojů druhé světové války. Naopak mostní tank L3/33 Gettaponto nebyl sériově vyráběn.", "section_level": 2}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Tančíky Carro Veloce L3/33/35 byly italskou armádou používány v habešské válce, ve španělské občanské válce, při útoku na Albánii a v Řecku, během vojenských operací v Jugoslávii. V boji se ukázalo, že tančík, vyzbrojený pouze kulomety, není rovnocenným protivníkem pro obrněná vozidla či tanky protivníka. Během bojů v Africe proto byl dokonce neznámý počet tančíků přezbrojen 20mm kanónem Solothurn.", "section_level": 1}, {"title": "Habešská válka.", "content": "Na počátku habešské války, která vypukla 3. října 1935, Italové soustředili 239 tančíků typu \"L3\" (později byla nasazena i plamenometná verze). Hlavní úder byl veden z Eritrei a pomocný z Italského Somálska. Habeš se jim mohla bránit pouze 5–7 tanky, 6 obrněnými automobily a několika kusy protitankových děl ráží 20 a 37 mm (většina armády měla jen bodné a sečné zbraně). Problémy jim proto dělaly především extrémní přírodní podmínky a rozlehlost Habeše, která způsobovala potíže se zásobováním a časté ztráty kvůli poruchám. K závěrečnému útoku na hlavní město Addis Abeba, které padlo 5. května 1936, bylo nasazeno téměř 300 kusů \"L3\". Nasazení tančíků \"L3\" bylo po válce vyhodnoceno jako rozhodující pro italské vítězství, ukázalo se ale také, že pro ofenzivní akce je tančík slabě vyzbrojen a nedostatečně pancéřován.", "section_level": 2}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "\"L3\" byl jediným italským tankem nasazeným ve španělské občanské válce. Itálie se v konfliktu postavila na stranu frankistů a poskytla jim finanční a materiální pomoc a dokonce i vojenské jednotky. Už 16. srpna 1936 bylo do Španělska dodáno prvních pět tančíků, určených pro výcvik. Dalších deset kusů bylo dodáno 29. září 1936 a v následujícím měsíci bojově nasazeno. Tančíky se v boji brzy setkaly s republikánskými lehkými tanky typu T-26, dodanými z SSSR, které je však svými parametry značně překonávaly (například měly kanón ráže 45 mm) a stejně nebezpečná pro ně byla i protitanková děla. Tančíky proto nemohly operovat samostatně, ale jen s doprovodem dalších jednotek (obrněné automobily, motocykly, dělostřelectvo, pěchota), které jim čistily cestu. Potvrdilo se tak, že je musí nahradit větší a silnější bojové vozidlo. Poslední tančíky byly dodány v prosinci 1938. Celkem jich bylo v boji ztraceno 56 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze do Albánie.", "content": "Přibližně 150 tančíků \"L3\" bylo nasazeno při italské invazi do Albánie v dubnu 1939. Itálie tak získala předpolí pro plánovaný útok na Řecko a Jugoslávii.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na prahu druhé světové války (15. srpna 1939) disponovala italská armáda 1320 kusy tančíků \"L3\". Mimo jiné jimi byly vyzbrojeny tři tankové divize (131. tanková divize Centauro, 132. tanková divize Ariete a 133. tanková divize Littorio).", "section_level": 1}, {"title": "Francouzská kampaň.", "content": "Do války Itálie vstoupila až 10. června 1940, krátce před francouzskou kapitulací a její tanky \"L3\" (více než 264 kusů) byly v oblasti alpské části Maginotovy linie nasazeny proti francouzským pozicím.", "section_level": 2}, {"title": "Africká kampaň.", "content": "V Africe se italská armáda potýkala s armádou britskou, přičemž hlavním bojištěm byla Libye a Egypt. Nejprve však Itálie dne 4. srpna 1940 napadla a dobyla Britské Somálsko což bylo, vzhledem k britské slabosti v této oblasti, posledním úspěšným nasazením tančíků (v dubnu následujícího roku už měli Britové velkou převahu a kromě znovudobytí Britského Somálska do jejich rukou padla i Italská východní Afrika). Na severoafrickém bojišti se tanky \"L3\", doplněné o lehké tanky M11/39, potýkaly s naprostou převahou britských tanků, především těch typu Matilda Mk II. Prosincová britská protiofenzíva také přinesla velké ztráty italských tančíků (britové ukořistili přibližně 400 italských tanků všech typů). Po této zkušenosti byl neznámý počet tančíků vybaven kanónem ráže 20mm, který mu poskytoval alespoň teoretickou šanci v boji proti jinému tanku. Tančíky byly přes svou nízkou bojovou hodnotu nasazovány až do roku 1942, kdy byly převedeny do týlu, především k výcviku.", "section_level": 2}, {"title": "Balkánská kampaň.", "content": "Italský útok na Řecko, jehož výchozím bodem byla již dříve okupovaná Albánie, začal 28. října 1940. V bojích byl nasazen i typ \"L3\", jež se však potýkal s velice těžkým a pro jeho nasazení nevhodným terénem. Italský útok nebyl úspěšný a Řecko bylo dobyto až s vydatnou pomocí Wehrmachtu. Tančíky byly použity také při útoku na Jugoslávii.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "V letech 1935–1936 bylo celkem 151 tančíků L3/33 a L3/35 dodáno do Maďarska, kde vytvořily základ jeho tankových sil a část jich byla Maďarskem nasazena během první poloviny druhé světové války. Šest kusů tančíku \"L3\" zakoupila, ještě před italskou okupací, Albánie. Rakousko mělo ve své výzbroji 72 tančíků vyzbrojené kulometem Schwarzlose, 18 stejně vyzbrojených tančíků zakoupilo Bulharsko. Brazílie převzala 23 kusů L3/38 vyzbrojené kulomety Breda 31 ráže 13.2 mm a později dalších 18 kusů s kulometem Madsen 8 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carro Veloce L3/33 byl italský tančík, který byl postaven dle britského originálu Carden-Loyd Mk.VI. a navazoval na svého předchůdce Carro Veloce 29, jež byl pro italskou armádu vyroben v 21 kusech. Typu L3 bylo postaveno přibližně 2500 kusů a byl bojově nasazen v habešské válce, španělské občanské válce i druhé světové válce.", "tgt_summary": "La chenillette L3 est une série de chenillettes italiennes en usage avant et pendant la Seconde Guerre mondiale. Elles furent développées à partir du Carden-Loyd Mark VI britannique. D'un équipage de deux hommes, sa masse est de avec un blindage de 6 à (à l'avant). Son armement de base est composé de deux mitrailleuses de.", "id": 1334696} {"src_title": "Simferopol", "tgt_title": "Simferopol", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "První znak získal Simferopol roku 1844. Byl rozdělen na dvě stejně velké poloviny, v horním modrém poli se nacházel zlatý pravoslavný kříž, ve spodním zlatavém krymská hora Čatyr-Dar, která je z města dobře vidět. Užíval se do roku 1920. Zrušený znak z carských dob byl nahrazen až v roce 1971. Na modrém poli byl v rudém kruhu zapsán zlatým písmem letopočet založení města, obkroužený zlatými včelami. V horní části byl v rudém pruhu zobrazen srp a kladivo. Červený kruh měl symbolizovat pozici Simferopolu coby oblastního centra, včely jako symbol blaha odkazovaly k názvu města. Současné symboly města, městský znak a vlajka, byly přijaty městským zastupitelstvem roku 2006. Centrální část štítu je rozdělena na dvě poloviny tenkou bílou vlnovkou, symbolizující řeku Salgir. Ve vrchní části (modré) je vyobrazena zlatá včela coby symbol blaha (odkaz k názvu města). Ve spodním červeném poli je zobrazena antická zlatá číše z legendy o zrodu prvních Skytů – odkazuje k historii města, rozkládajícího se na místě Skytské Neapole. Červená barva symbolizuje mužnost a odvazu Skytů. Na štítu je posazena hradební koruna s točenicí v barvách vlajky Republiky Krym. Ze tří stran štít lemují dubové ratolesti se stužkou řádu Rudého praporu práce SSSR, na níž je nápis Simferopol. Vlajka je potom kombinací vlajky Republiky Krym a štítu z městského znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší lidská sídliště na území dnešního Simferopolu se objevila ještě v předhistorickém období. Historicky doložená je až existence Skytské Neapole, hlavního města Skytského království. Skytská Neapol byla založena v 3. století př. n. l. a zničena byla pravděpodobně v 3. století n. l. Góty. Pozůstatky tohoto antického města se dodnes nachází na levém břehu řeky Salgir a patří k hlavním turistickým cílům města. V raném středověku se na území Simferopolu žádné městské sídlo nenacházelo. Při nadvládě Polovců a Zlaté hordy byla největším sídlem vesnice Kermenčik. V dobách Krymského chanátu zde vzniklo nevelké město Akmesdžit, které bylo rezidencí kalgy, druhého nejmocnějšího člověka po chánovi. Palác kalgy se nacházel na břehu Salgiru. Názvem Akmesdžit dnes Krymští Tataři stále označují Simferopol. Akmesdžit znamená \"bílá mešita\" a souvisí nejspíše se simferopolskou mešitou Kebir Džami, nejstarší dochovanou stavbou ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Ruské impérium.", "content": "Oficiálním datem založení Simferopolu je rok 1784. Po anexi Krymu Ruským impériem roku 1783 bylo rozhodnuto založit na územích dobytého Krymského chanátu Tauridskou oblast (později Tauridská gubernie) a na místě Akmesdžitu založit hlavní město nové oblasti, gubernijní město Simferopol (, tedy \"město blaha\"). Název města souvisí s tendencí dávat za dob vlády Kateřiny II. Veliké městům v této oblasti řecká jména jako odkaz na antické a středověké řecké kolonie. Roku 1784 tak začala pod vedením ruského osvícenského knížete Grigorije Potěmkina-Tauridského výstavba administrativních a obytných budov a pravoslavného chrámu poblíž mešity Kebir Džami. Klasicistní urbanistický plán vytvořil rovné pravoúhlé ulice, obestavěné převážně dvoupatrovými domy. Nové město však zahrnulo také starší ulice krymskotatarského Akmesdžitu. Car Pavel I., následník Kateřiny II., na krátko vrátil městu název Akmesdžit, nicméně již jeho nástupce Alexandr I. Pavlovič opět zavedl název Simferopol (ačkoliv se v průběhu 19. století na oficiálních dokumentech často objevovaly oba názvy). Status hlavního města Krymu neztratil nikdy.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Během občanské války se v Simferopolu poměrně rychle vystřídalo několik bolševických a bělogvardějských vlád, až se nakonec stal hlavním městem Krymské autonomní sovětské socialistické republiky. Mezi lety 1941–1944 byl Simferopol okupován nacisty, kteří vyhladili místní židovské a romské obyvatelstvo. Poblíž města, v sovchozu \"Rudý\", vzniknul za spolupráce s místními kolaboranty vyhlazovací tábor, v němž našlo smrt přes 10 tisíc civilistů a vojenských zajatců. 13. dubna 1944 bylo město bez odporu osvobozeno Rudou armádou, datum osvobození se na památku stalo Dnem města. Německé velení sice město zaminovalo a chtělo jej vyhodit do povětří v momentě příchodu Rudé armády, avšak odbojářům se podařilo zjistit rozmístění náloží a v noci přerušit odpalovací kabely. 40. léta 20. století byla také obdobím deportací. Nejprve byli roku 1941 po celém území SSSR rozptýleni simferopolští Němci, na jaře a v létě roku 1944 potom pro podezření z kolaborace Krymští Tataři, Řekové, Bulhaři, Arméni a částečně Karaimové. Roku 1945 byla zrušena Krymská ASSR a Simferopol se stal hlavním městem Krymské oblasti Ruské SFR, která byla roku 1954 předána Ukrajinské SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Události roku 2014.", "content": "Po rozpadu SSSR se stal Krym jakožto území Ukrajinské SSR součástí nové samostatné Ukrajiny coby Autonomní republika Krym. Když však byl v únoru 2014 svržen prezident Viktor Janukovyč, Simferopol se stal centrem událostí vedoucích k připojení poloostrova k Ruské federaci. 21. února začali prorusky orientovaní občané před budovou krymské Vrchní rady manifestovat za odtržení Krymu od Ukrajiny. Ne všichni však s tímto požadavkem souhlasili, ostře proti vystoupili například Krymští Tataři, organizovaní v Medžlisu Krymských Tatarů. 26. února se tyto dva protichůdné názorové tábory fyzicky střetly, následkem čehož 2 lidé zemřeli a na 30 bylo zraněno. 27. února obsadily Vrchní radu dvě skupinky neoznačených ozbrojenců, načež byly nad budovou vztyčeny ruské vlajky, centrum města obsadila policie. Za této situace zvolili poslanci Vrchní rady nového premiéra AR Krym Sergeje Aksjonova. 1. března obsadili neoznačení ozbrojenci celé centrum Simferopolu a jiné strategické objekty ve městě. 11. března byla přijata Deklarace nezávislosti Autonomní republiky Krym, 16. března proběhlo referendum a 18. března došlo na jeho základě k připojení k Rusku a vzniku ruské federativní Republiky Krym s hlavním městem Simferopolem.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Roku 2016 byl Simferopol 7. největším městem Jižního federálního okruhu a 58. největším městem Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Podle sčítání lidu roku 2014 je národnostní složení Simferopolu následující:", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima Simferopolu je podhorské, stepní, s mírnou zimou a dlouhým horkým létem. Průměrná teplota v lednu činí +0,2 °C, v červenci +23,1 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Simferopol je významným průmyslovým centrem Krymu. Mezi nejrozvinutější odvětví patří strojírenství, lehký a potravinářský průmysl. Celkem se zde nachází okolo 70 podniků, z nichž největší jsou \"Fiolent\" (výroba elektrického nářadí), \"Pnevmatika\" (výroba pneumatických zařízení), \"Krymprodmaš\" (výroba konzervárenských strojů) a \"Selma\" (elektrostrojírenství).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přestože město nemá přístup k moři, je nejdůležitějším dopravním uzlem Krymu – většina návštěvníků poloostrova přijíždí právě přes Simferopol. Nachází se zde mezinárodní letiště (roku 2016 přijalo 5,2 milionu lidí), autobusové nádraží a rozsáhlá železniční stanice. Příměstské vlaky spojují město se Sevastopolem, Džankojem a Jevpatorií. Monumentální nádražní budova z roku 1951 se svou charakteristickou věží se stala jedním ze symbolů města. Kvůli blokádě Krymu však od roku 2014 simferopolské letiště, autobusová ani vlaková nádraží neodbavují spoje odjinud než z Ruské federace. Přitom veškeré vlaky i autobusy musí lodí překonat Kerčský průliv. Městskou dopravu zajišťují autobusy a trolejbusy. Zdejší meziměstská trolejbusová síť Krymský trolejbus, propojující Simferopol, Aluštu a Jaltu, je se svými 86,5 km nejdelší trolejbusovou sítí na světě. V letech 1914–1970 byly v Simferopolu provozovány také tramvaje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simferopol (,, ) je hlavní město Republiky Krym. Nachází se na řece Salgir v centrální části Krymu. Je druhým největším městem poloostrova, hraje roli důležitého ekonomického, dopravního, administrativního a kulturního centra. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Simferopol (en, en, c'est-à-dire ; en, c'est-à-dire ) est la capitale de la République de Crimée, elle est le centre administratif d'une municipalité. Sa population s'élevait à en 2013.", "id": 1530633} {"src_title": "Dashiell Hammett", "tgt_title": "Dashiell Hammett", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Saint Mary's County v Marylandu a prožil dětství v okolí New Orleans (ve Filadelfii a Baltimoru). Hammettova rodina byla francouzského původu – rodné jméno spisovatele je zkomolenina francouzského příjmení \"d'Chiel\" – a byla to rodina dobrodruhů a profesionálních vojáků. Hammett sám opustil ve třinácti letech školu a vystřídal řadu povolání: byl kamelotem, dělníkem na dráze, poslíčkem, přístavním nosičem, reklamním agentem, až konečně přijal zaměstnání v roce 1915 u slavného Pinkertonova detektivního sboru v Chicagu (v Baltimore a po první světové válce v San Francisku) a pracoval tam jako detektiv osm let. Byl velmi úspěšný a možná by zůstal detektivem až do smrti, nebýt první světové války. Sloužil v hodnosti četaře u motorizované ambulance, na frontě onemocněl tuberkulózou a v nemocnici se zamiloval do ošetřovatelky \"Josefiny Dolan\", kterou si později vzal a měl s ní dvě dcery, Mary Jane (1921) a Josefinu (1926). Když se vrátil ze sanatoria, stal se recenzentem detektivních románů pro list \"New York Evening Post\". Sám Hammett začal psát do časopisu \"Black Mask\" detektivní povídky. Vytvořil směr zvaný\" Hard-Boiled School\" (drsná škola). V roce 1930 Dashiell prožil vztah s Nell Martin, autorkou krátkých povídek. Věnoval jí román \"Skleněný klíč\" (1931) a ona jemu na oplátku povídku \"Milenci se musí vzít (Lovers Should Marry)\". Již téhož roku však navázal vztah s dramatičkou Lillian Hellman, který trval třicet let, do jeho smrti. Aktivně se věnoval politice v různých levicových organizacích. V době tzv. mccarthismu byl pro tuto činnost zatčen a uvězněn. Jeho romány se staly častým námětem filmařů – nejslavnější zůstává \"Maltézský sokol\" (USA, 1941) v hlavní roli s Humphrey Bogartem, který brilantně ztvárnil detektiva Sama Spadea. Film byl nominován na Oscara za nejlepší film roku 1941. Spolu se \"Skleněným klíčem\" (USA, 1942) bývá \"Maltézský sokol\" řazen mezi film noir. Zemřel 10. ledna 1961 v \"Lenox Hill Hospital\" v New Yorku na rakovinu plic, jež mu byla diagnostikována dva měsíce před smrtí. Pohřben je na Arlingtonském národním hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Řada povídek a novel byla později uspořádána v různé sbírky, např.: Napsal pět románů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Dashiell Hammett (25. června 1894, Saint Mary's County, Maryland – 10. ledna 1961, New York) byl americký spisovatel a zakladatel tzv. \"Hard-Boiled School\" (drsné školy).", "tgt_summary": "Dashiell Hammett, né le à Baltimore, Maryland et mort le à New York, est un écrivain et scénariste américain. Considéré comme le fondateur du roman noir, sa contribution à la littérature américaine est d'une importance capitale. Des auteurs tels qu'Hemingway, Chandler ou le francophone Simenon ont chacun reconnu son influence sur leur propre travail.", "id": 90106} {"src_title": "L6/40", "tgt_title": "Char Fiat L6/40", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1935 společnost Fiat-Ansaldo zahájila práce na projektu lehkého věžového tanku na bázi tančíku L3. Vývoj pokračoval přes variantu s kanónem v trupu, bezvěžovou variantu až po finální variantu z roku 1939, vybavenou věží s dvojicí kulometů Breda ráže 8 mm. Tank byl zaveden do výzbroje pod označením \"carro armato\" L6/40. Měl sloužit k průzkumu, ochraně konvojů, spojařským účelům atd. Po zkušenostech ze Španělské občanské války bylo rozhodnuto vyzbrojit tank kanónem Breda 35 ráže 20 mm (byl účinný proti republikánským tankům T-26). Tato konečná verze vznikla roku 1940. Výroba tanku měla nízkou prioritu, první tanky se dostaly k útvarům teprve během roku 1941, rozsáhleji nasazen byl až v roce 1942. Sériová výroba pokračovala až do německé okupace v září 1943, do té doby bylo vyrobeno 283 tanků. Po okupaci bylo dokončeno ještě dalších 17. Některé stroje byly přestavěny na plamenometné tanky (L6/40 lf) nebo pěchotní a muniční transportéry (L6/40 Portamunizioni). Podvozek stroje byl využit pro stavbu stíhače tanků Semovente 47/32, vybaveného 47mm kanónem. Italská armáda použila L6/40 při bojích v Africe, na východní frontě a k protipartyzánské službě na Balkáně. Tank se v boji neosvědčil, byl zastaralý již na začátku výroby a moderní tanky protivníka (M4 Sherman, T-34) jej deklasovaly. Po okupaci Itálie Němci ukořistěné tanky zařadili do výzbroje pod označením Panzerkampfwagen L6 733 (i). Byly použity k protipartyzánské, strážní a policejní službě na Balkáně a v Itálii, nebo při výcviku. Po válce zbylé tanky sloužily v italské armádě jako cvičné až do poloviny 50. let.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Podvozek tvoří na každé straně dvojice dvoukolových vozíků zavěšených na výkyvných ramenech, která jsou odpružena torzními tyčemi. Napínací kolo vzadu je zároveň pojezdové, hnací kolo je vpředu. Pás nesou tři kladky. Trup i věž jsou vyrobeny z pancéřových plechů spojených nýtováním. Věž je umístěna excentricky vlevo. Výzbroj je umístěna ve věži: automatický kanón Breda 35 ráže 20 mm a kulomet Breda 38 ráže 8 mm. Zásoba střeliva: 312 nábojů pro kanón a 1560 nábojů pro kulomet. Tank je poháněn benzínovým řadovým čtyřválcem SPA 18D o objemu 4053 cm3 a výkonu 70 hp při 2500 ot/min. Zásoba paliva je 145 litrů. Vozidlo je vybaveno radiostanicí RF1CA (vysílání do 6 km, příjem do 20 km). Velitelské tanky jsou vybaveny typem RF2CA (vysílání do 20 km, příjem do 40 km). Posádka tanku je dvoučlenná: řidič v trupu a velitel ve věži (zároveň obsluhuje zbraně a radiostanici).", "section_level": 1}], "src_summary": "L6/40 byl italský lehký tank, vyvinutý a vyráběný koncernem Fiat. Byl zaveden do služby v roce 1940, vzniklo celkem 300 strojů, které sloužily v italské armádě, \"Wehrmachtu\" a \"Waffen SS\".", "tgt_summary": "Le Fiat L6/40 est un char léger employé par l'armée italienne à partir de 1940 et durant toute la Seconde Guerre mondiale. Sa dénomination officielle était exactement la suivante : \"Carro Armato L6/40\" « Char armé L6/40 », ce qui explicite le type de véhicule : \"Carro Armato\", « char », sa catégorie « L » pour \"Leggero\", « léger », sa masse en tonnes 6) et l'année à laquelle il fut mis en service et employé pour la première fois 40 pour 1940.", "id": 1947786} {"src_title": "Žytomyr", "tgt_title": "Jytomyr", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Žytomyr patří k nejstarším městům na Ukrajině a býval jedním z důležitých středisek Kyjevské Rusi. První zmínky pocházejí již z roku 884. Roku 1320 se stal součástí Litvy, roku 1569 pak sjednoceného Polsko-litevského státu. V té době zde vznikla také početná židovská komunita. Roku 1648 bylo město obléháno Bohdanem Chmelnickým. Pod ruskou správu přešlo po dělení Polska roku 1793 a brzy nato se stalo sídlem Volyňské gubernie. Koncem 19. století tvořili Židé třetinu ze 70 000 obyvatel; fungoval zde rabínský seminář a vyrůstaly zde mnohé osobnosti židovské kultury, mj. Chajim Nachman Bialik. Židovská komunita byla největší obětí nacistické okupace v letech 1941–1944. Ovšem už v letech 1937 až 1939 se zde popravilo mnoho tehdy sovětskému režimu nepohodlných osob. Dokonce byla stanovena kvóta, 500 popravených denně, která byla ještě navýšena na žádost popravčích. V roce 2003 byl na místě poprav postaven skromný památník. Mezi tehdy odhadem 15 000 popravenými bylo i mnoho volyňských Čechů. V zimě 1917–1918 ve městě a okolí T.G. Masaryk ubytoval většinu z 50 000 československých legionářů. Od roku 1937 je Žytomyr sídlem Žytomyrské oblasti (do roku 1991 Ukrajinské SSR, nyní nezávislé Ukrajiny).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Žytomyru funguje vedle literárního muzea a dalších institucí také Konzervatoř Viktora Kosenka. Z města pochází mnoho hudebníků a skladatelů. Je zde 10 vysokých škol převážně technického zaměření.", "section_level": 1}, {"title": "Koroljovovo museum.", "content": "Nejslavnějšího ze svých rodáků Sergeje Koroljova město uctilo založením Muzea kosmonautiky imeni Koroljova. Muzeum má dvě části, první je věnována Ukrajině, druhá expozice má název \"Člověk a vesmír\". V muzeu je mnoho originálních exponátů z historie kosmonautiky, např. návratový modul Sojuzu 27 či skafandr československého kosmonauta Vladimíra Remka. Je zde i mnoho různých maket, např. lodi Sojuz nebo Lunochodu 2. Je zde dokumentováno také zapojení bývalého prezidenta Ukrajiny Leonida Kučmy, který byl dlouholetým ředitelem závodu Južnoje, kde se v utajení vyráběly komponenty kosmických raket.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve městě je zastoupen především sklářský, strojírenský, chemický a obuvnický průmysl, vyrábějí se tkaniny, autodíly a obráběcí stroje.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Žytomyr je poměrně významným dopravním uzlem. Leží na křižovatce hlavní silnice spojující Kyjev se západní Ukrajinou (součást evropského tahu E40) a trasy vedoucí z Běloruska na Vinnycji a do Moldavska. Je zde letiště, ale v současné době neslouží osobní dopravě. Uvažuje se o jeho využití pro bombardéry. V Žytomyru se sbíhá pět železničních tratí, které jsou však vesměs jednokolejné a nepatří mezi hlavní tahy. Město má denně spojení s Kyjevem, Moskvou, Charkovem, Petrohradem, Kišiněvem a Oděsou, cílem regionálních spojů je pak Korosteň, Korostyšiv, Fastiv, Berdyčiv a Novohrad-Volynskyj. Jako v jednom z prvních ukrajinských měst zde byla roku 1899 zavedena tramvajová doprava. Po doplnění trolejbusy roku 1962 prošla útlumem; jedna z hlavních linek však přežila i hospodářskou krizi konce 20. století a funguje dodnes. Trolejbusových linek je v provozu 18.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žytomyr nebo též počeštěně Žitomír (; ; ) je historické město ležící na severozápadě Ukrajiny na řece Teteriv, zhruba 130 km západně od Kyjeva; je střediskem Žytomyrské oblasti a největším městem i kulturním a hospodářským centrem regionu Volyň. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Jytomyr ou Jitomir (en, en, en ) est une ville de l'Ukraine occidentale et la capitale administrative de l'oblast de Jytomyr. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 2047357} {"src_title": "Politická ideologie", "tgt_title": "Courant politique", "src_document": [{"title": "Funkce ideologie.", "content": "Z negativního hlediska chápe ideologii část sociologů jako způsob, jak ospravedlnit politický řád, násilí, nelegální cestu k moci. Účelem některých ideologií je odvádět pozornost od problémů, neúspěchů a dávat naději v lepší budoucnost. Ideologie v neutrálním slova smyslu, tedy jako soustava názorů, idejí a postojů souvisejících s podmínkami existence určité sociální skupiny plní čtyři základní funkce: Na západní demokracii měly od 19. století zásadní význam vliv konzervativní, liberalistické a sociálně-demokratické ideologie. V evropském prostoru se výrazně uplatnily též ideologie komunismu, fašismu, nacismu nebo anarchismu.", "section_level": 1}, {"title": "Politické rodiny.", "content": "Rozdělení politických stran do „politických rodin“ (\"familles spirituelles\") podle německého politologa Klause von Beymeho:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Politické ideologie je možné dělit podle různých hledisek, např. dle vztahu k pravici či levici, podle vztahu k demokracii, podle náhledu na roli a vliv státu, podle ochoty ke změnám nebo odkazů na dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Z hlediska pravo-levé osy politického spektra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pravicové ideologie.", "content": "Spektrum se pohybuje od principů, jakými jsou svoboda, individualismus, tradice, ochrana soukromého vlastnictví až po principy jako autorita, řád, hierarchie, povinnost, reakce, nacionalismus a antikomunismus.", "section_level": 3}, {"title": "Levicové ideologie.", "content": "Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství, kolektivismus, pokrok, sociální spravedlnost, podpora společného nebo státního vlastnictví, internacionalismus, feminismus, antikapitalismus a antifašismus.", "section_level": 3}, {"title": "Z pohledu ochrany kultury a společenství.", "content": "Konzervatismus je dalším podstatným tématem, které strany rozděluje. Názory se pak projevují v liberalismu a progresivismu; dále na jedné straně proklamovaným internacionalismem a multikulturalismem, na straně druhé ve prospěch odkazování na kulturu předků odmítavým nacionalismem až agresivním rasismem, náboženskou a kulturní fóbií; nebo třeba národním protekcionismem, zaváděním cílených daní a cel jako v merkantilismu až k \"potírání\" úniků zisků do daňových rájů při mezinárodní konkurenceneschopnosti a k izolacionismu.", "section_level": 2}, {"title": "Z pohledu na centrální roli Státu.", "content": "Některé názorové proudy staví na aktivní úloze Státu, na přerozdělování skrze veřejné rozpočty, které se na jedné straně plní výběrem daní apod., na straně druhé se používají pro podpory, dotace a subvence čehokoli. Jiné názorové proudy výběry k přerozdělování kritizují s odkazem na zásahy do osobního vlastnictví, s odkazem na neefektivitu fondy spravujících úředníků, na korupci s přerozdělováním spojenou. Kritizují a popírají vůbec celou myšlenku státních zásahů do ekonomiky, Keynesiánství, kdy Stát když chce ekonomice pomoci \"napumpováním peněz\", nejdříve tyto někde musí sebrat, takže uškodí více, než kolik pomůže, a to nejen díky úřednímu zpoždění, kdy tyto prostředky v ekonomice chybí, ale mj. i díky nekonstruktivní administrativě, která fakticky žádnou hodnotu nevytváří, stejně jako ani \"rozbíjením oken\" se snaze vytvoření pracovních míst a \"práce jen pro práci\". Naopak ze strany Státu odmítají i jeho aktivní pomoc s heslem \"nechte nás být\", laissez faire.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie pro centralismus.", "content": "Pro silnější a častější zásahy do ekonomiky: Stát ať řídí co nejvíce, centrální řízení shora dolů, lidé poslouchají Stát.", "section_level": 3}, {"title": "Ideologie proti centralismu.", "content": "Konzervativní střídmost v zásazích, stát zasahuje méně způsoby a méně často. Skrze decentralizaci k samosprávě a řízení zdola nahoru, stát jako servisní organizace slouží občanům, ale nevládne jim.", "section_level": 3}, {"title": "Z pohledu výměny osobních svobod za garance.", "content": "Podle vztahu skupina vs. jednotlivec, podle typu garancí pro jednotlivce, zda je mu jeho potřeba státem aktivně dorovnána na určitou úroveň, nebo zda je garance jen pasivní, kdy mu pak jeho nedostatek alespoň není dále zhoršován.", "section_level": 2}, {"title": "Občané jako podílníci na státu.", "content": "Své osobní svobody v každodenním životě aktivní občan konzumuje libovolně, vybírá ze záplavy existujících možností nebo i vytváří nové. Pluralita je pak jedním z předpokladů ve společnosti svobodných individuí. Naplnění potřeb sice nikdo negarantuje, ale také je nijak neomezuje. Garantováno je pasivním státem pouze to, že při nedosažení daného parametru už občan v tomto směru nemá vůči státu žádnou povinnost, stát mu situaci nezhorší. Občan od státu nemá žádný štít proti rizikům, veškerá zodpovědnost je jen na něm.", "section_level": 3}, {"title": "Občané jako součást státu.", "content": "V jinak představovaných společnostech už některé potřeby garantovány jsou, v aktivitě omezovaný občan je v daném směru státem aktivně pozdvihován na garantovanou úroveň, která je ovšem centrálně nastavena všem stejná, bez ohledu na preference toho kterého jednotlivce, ba i proti nim. Garantovaná aktivní pomoc ovšem přináší náklady, aby ty dary bylo odkud brát: Přerozděluje se. Výběr se děje na základě povinnosti občanů, podle ideje vzájemnosti a \"vyššího dobra celé společnosti\", tedy na úkor jednotlivců. Je proklamována vzájemná rovnost. Občan a úředník spolu zápasí v rozdílných cílech, vzájemně si působí komplikace. Dochází ke zmechaničtění, zpaušalizování sociálních služeb, ze kterých se stávají továrny bez osobního přístupu: Uplatňuje se \"každému to samé\", ovšem bez ohledu zda takové potřeby jednotlivce vůbec má nebo v jaké míře.", "section_level": 3}, {"title": "Občané jako nástroje Státu.", "content": "V extrému je garantováno vše do dané úrovně, ale také s popřením práv čehokoli nad danou úroveň. Proklamovaná vzájemná rovnost občanů je uplatňována nejen na momentální důchod, ale i celkový stav a majetek. Totalitární společnost velkého Státu je postavena na diktatuře direktivního zestejnění. Občan se musí podvolit a přizpůsobit kategorizaci úředníka, jinak bude eliminován jako nepohodlný. Na principu nadřazenosti celku nad jednotlivcem vládne stát, a to nejen při práci, ale i v účelu samotné existence jedince. Ten zůstává pasivní, svázán pravidly aktivního Státu. Devalvace hodnoty jednotlivce: kolektivismus, budovatelství, nucené práce, eugenika, pokusy na lidech, kanónenfutr.", "section_level": 3}], "src_summary": "Politické ideologie jsou jedním z nejběžnějších významů slova ideologie. Původně s termínem ideologie přišel osvícenecký filosof Destutt de Tracy ve svém díle \"Éléments d'ideologie\" z roku 1795. Tento pojem sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku. Brzy však nabyl pejorativní význam, to když Napoleon Bonaparte začal teoretiky zastávající názory odtržené od praktických otázek nazývat ideology. Další osobností, která se problematikou ideologie zabývala, byl Karl Marx. Ten ji chápal jako odlesk materiálních vztahů, který si uchovává zdání reality jen díky nedostatečnému pochopení skutečných poměrů. Marxismus tudíž ideologie vysvětluje jako prostředek k legitimizaci daného společenského řádu a odmítá je jako idealistické a spekulativní. Následně podobné názory zastává i Karl Mannheim, který rozpracovává sociologii vědění.", "tgt_summary": "Les mouvements et partis politiques sont des associations de personnes librement constituées en vue d'une action politique. Les mouvements politiques visent une action politique (de portée générale ou spécifique selon les cas) qui ne passe pas forcément par une représentation électorale dans le cadre du parlement. ", "id": 1419173} {"src_title": "Nanotyrannus", "tgt_title": "Nanotyrannus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní nález lebky z roku 1942 byl o čtyři roky později popsán jako \"Gorgosaurus lancensis\" (dnes je tento nález řazen do rodu \"Albertosaurus\"). V roce 1988 však tým paleontologů pod vedením Roberta Bakkera vyslovil názor, že se jedná o samostatný rod malého tyranosaurida a stanovil tedy nový taxon \"Nanotyrannus lancensis\". Podle Bakkera asi 5,2 metru dlouhý příbuzný tyranosaura o hmotnosti kolem 450 kilogramů vykazoval plně srostlé lebeční kosti a mělo tedy jít o dospělého jedince. Při této velikosti byl ovšem výrazně menší než ostatní pozdně křídoví tyranosauridi a musel by tedy představovat zástupce nového rodu. Zhruba od roku 2000 však v paleontologické komunitě převažuje názor, že se ve skutečnosti jedná o mladého jedince druhu \"T. rex\". V roce 2016 byl oznámen objev série fosilních otisků stop středně velkého tyranosaurida ve Wyomingu. Vzhledem ke stáří stop (souvrství Lance, 66 milionů let) a k velikosti stop (délka do 47 cm) se mohlo jednat o otisky stop mláděte až subadultního jedince tyranosaura nebo právě o dospělého jedince nanotyrana.", "section_level": 1}, {"title": "Objev Jane.", "content": "V roce 2001 byl objeven velmi dobře zachovaný jedinec nedospělého tyranosaura, který dostal přezdívku \"Jane\". Šlo nejspíš o mládě tyranosaura s délkou asi 6,5 metru a hmotností kolem 680 až 930 kg. Podobnost s původním materiálem nanotyrana je poměrně značná. I díky tomuto objevu dnes spíše převládá názor, že \"Nanotyrannus\" je pouze juvenilní (nedospělý) exemplář rodu \"Tyrannosaurus\". Dle Bakkera lovili tito teropodi ve smečkách, což je však obtížné prokázat. Existenci nanotyrana by mohl prokázat skvěle dochovaný exemplář, objevený roku 2006 v Montaně, který je součástí exponátu tzv. \"dinosauřích duelantů\" a má být prodán v aukci.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "\"Nanotyrannus\" se objevuje také ve druhé epizodě trikového dokumentu o pravěkých dravcích \"Jurassic Fight Club\" z roku 2008 nebo v knize Vladimíra Sochy s názvem \"Poslední dny dinosaurů\" (2016; zde je ale zachováno pravděpodobné zařazení nanotyrana do druhu \"T. rex\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Nanotyrannus („Malý tyran“) byl potenciálně samostatný a vědecky platný rod středně velkého (asi 6 metrů dlouhého) tyranosauridního teropoda, který žil na konci období pozdní křídy na území západu Severní Ameriky. Novější vědecké studie však platnost tohoto taxonu nepodporují a spíše dokazují, že ve skutečnosti jsou všichni domnělí jedinci nanotyrana pouze mladými (juvenilními) exempláři populárního obřího teropoda druhu \"Tyrannosaurus rex\".", "tgt_summary": "Nanotyrannus (signifiant « tyran nain ») est un genre éteint de dinosaures théropodes prédateurs de la même famille que \"Tyrannosaurus rex\", dont la validité est remise en question. ", "id": 1656493} {"src_title": "Grumman F4F Wildcat", "tgt_title": "Grumman F4F Wildcat", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Přímým předchůdcem letounu Wildcat byl dvouplošník XF4F-1 zkonstruovaný roku 1935 na podkladě vypsané soutěže. V ní se ale objevil vážný konkurent v podobě jednoplošného XF2A-1. Firma Grumman se ale nevzdávala a pokračovala ve vývoji a ve zdokonalování svého stroje. Byla opuštěna dvouplošná konfigurace a v roce 1936 vznikl jednoplošník XF4F-2. První prototyp XF4F-2 vzlétl 2. září 1937. Letoun poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-1830-66 \"Twin Wasp\" o výkonu 1050 hp. Vyzbrojen byl dvojicí kulometů Browning ráže 7,62 mm v trupu a další dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v křídle. Soutěž nakonec vyhrál konkurenční XF2A-1, ale v říjnu 1938 byl u Grummanu objednán vývoj dalšího prototypu XF4F-3. Zdokonalený prototyp byl vybaven motorem XR-1830-76 \"Twin Wasp\" s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 1200 hp a došlo ke konstrukčním úpravám. Křídlo dostalo nový tvar („useknuté“ konce, místo koncových oblouků) a rovněž ocasní plochy byly předělány. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. XF4F-3 poprvé vzlétl 12. února 1939. O tento zmodernizovaný stroj nakonec projevilo americké námořní letectvo zájem a dalo mu přednost před letounem Buffalo. V roce 1939 získala firma Grumman objednávky od amerického námořnictva s označením F4F-3 (na 78 kusů) i od Francie (81 kusů + 10 na náhradní díly), která měla po vypuknutí války nedostatek moderních letounů. Verze pro Armée de l'Air byla označována jako G-36A a lišila se mimo jiné motorem (hvězdicový devítiválec Wright R-1820-G205A Cyclone) a výzbrojí (šest kulometů ráže 7,5 mm: po dvou v každé polovině křídla a dvou synchronizovaných nad motorem). Po kapitulaci Francie objednané stroje převzalo Spojené království, které jimi vyzbrojilo svoje letadlové lodě, přičemž stroje dostaly název Martlet Mk.I (od března 1944 jako Wildcat Mk.I) a byly přezbrojeny na 4x12,7mm. V průběhu roku 1941 bylo do Velké Británie exportováno 90 letounů Martlet Mk.II (G-36B) se šesti kulomety a motorem R-1830-90. Dále Fleet Air Arm obdrželo 30 kusů Martlet Mk.III (F4F-4A) s pevným křídlem a 220 letounů Martlet Mk.IV (F4F-4B) s motorem Wright Cyclone. V roce 1941 převzalo US Navy 95 letounů F4F-3A s motory Pratt and Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem. Několik z těchto strojů bylo upraveno k fotografickému průzkumu s označením F4F-3P a dva ke zkouškám s plováky jako F4F-3S. V listopadu 1941 začaly z výrobní linky v Bethpage sjíždět první sériové F4F-4 Wildcat již se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm a motorem Pratt and Whitney R-1830-36. Pod křídla bylo možné zavěsit dvě pumy po 45 kg, nebo dvě přídavné nádrže po 264 litrech. Označení F4F-7 bylo přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi se zvětšenou zásobou paliva, vyrobené v počtu 21 kusů v roce 1941. V roce 1942 začala firma Grumman přecházet na výrobu letounů F6F Hellcat a licenční výroba Wildcatů byla přidělena koncernu General Motors. Té se ujala pobočka Eastern Aircraft Division v Lindenu ve státě New Jersey, která obdržela za vzor Grumman F-4F-4 na osvojení produkce. 31. srpna 1942 byl zalétán první sériový licenční FM-1 s výzbrojí čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm a dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Pratt and Whitney R-1830-86 Twin Wasp o výkonu 882 kW. Celkem 312 těchto strojů získalo britské námořnictvo pod označením Martlet Mk.V. Počínaje rokem 1943 uvedl koncern General Motors do výroby variantu F4F-8 pod označením FM-2, poháněnou devítiválcovým motorem Wright R-1820-56 o výkonu 992 kW. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 113 kg, nebo šest neřízených raket ráže 127 mm. Do ukončení výroby v roce 1945 vzniklo 4777 strojů verze FM-2 z nichž 360 v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela Velká Británie jako Wildcat Mk.VI.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midway a Guadalcanal, vylodění v severní Africe v operaci Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku byla japonská letadla Micubiši A6M lepší v doletu a obratnosti, ovšem Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu, robustní, spolehlivý a snášel i těžká poškození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil USMC, US Navy a jako Martlet i u FAA. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.", "tgt_summary": "Le Grumman F4F Wildcat est un avion de chasse américain pour porte-avions qui fut mis en service au sein de l'United States Navy et de la Fleet Air Arm britannique en 1940 sous la dénomination Martlet.", "id": 592920} {"src_title": "Plážový volejbal", "tgt_title": "Beach-volley", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Většina pravidel je převzata z pravidel klasického volejbalu, objevují se zde ale některé odlišnosti. Nejdůležitějším rozdílem je, že družstvo je tvořeno pouze dvěma hráči, kteří hrají naboso (v chladném počasí případně ve speciálních ponožkách) na pískovém hřišti menší velikosti (8×16 místo 9×18). Na kurtu není vyznačena střední čára (a nejsou zakázány přešlapy do soupeřova hřiště), hřiště vymezují pásky,lajny\" napnuté na zemi. Hraje se také s mírně odlišným míčem. Na turnajích světové úrovni, se dnes hraje převážne s míčem typu mikasa. Vedle toho existují některé rozdíly v pravidlech hry: Teče na bloku se počítají jako dotek, smí proto následovat jen dva další doteky. V plážovém volejbale je při bloku ještě jedno zvláštní a odlišné pravidlo, a to že když se blokař dotkne balonu a ten zůstane na jejich polovině, může ho poté zahrát ještě jednou, ale je to bráno jako 2 údery, což znamená že spoluhráč musí hrát přes síť. Při prvním odbití družstva není při použití vrchního odbití prsty dovolen vícenásobný dotek míče, proto se toto odbití pro první úder zpravidla vůbec nepoužívá (neboť je typicky hodnoceno jako dvojdotek); výjimkou je příjem tvrdě udeřeného míče, při kterém je dovoleno míč na okamžik přidržet prsty. Je zakázáno ulívání míče: útočný úder nesmí být hrán konečky prstů s otevřenou dlaní, případně míč usměrňovat uvolněnými prsty; obouručné čisté odbití prsty je sice při útočném úderu povoleno, avšak míč musí být odehrán v ose těla, takže se takový úder používá nejčastěji jen při druhém doteku míče (náhra) pro zmatení soupeře. Jakýkoliv dotek sítě je chyba a to znamená bod pro soupeře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o vzniku plážového volejbalu pochází z dob po 1. světové válce, kdy američtí vojáci trávili svůj volný čas pod vysokou sítí na plážích. Postupem času se beachvolejbal dostává i do Evropy. První zemí, kde se objevil, je Francie. Nejstarší turnaj STATE BEACH se konal roku 1954 v Santa Monice (USA). FIVB zakládá v roce 1986 Světovou radu beachvolejbalu. Roku 1992 byl plážový volejbal předveden jako ukázkový sport na OH v Barceloně a o rok později se stal olympijským sportem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plážový volejbal (anglicky \"beach volleyball\") je míčový plážový sport, který se vyvinul z klasického šestkového volejbalu. Od doby svého vzniku si získal ve světě mnoho příznivců, z toho důvodu byl zařazen mezi sporty konající se na letních olympijských hrách.", "tgt_summary": "Le beach-volleyball souvent abrégé en beach-volley est un anglicisme entré dans le langage courant désignant le volley sur sable ou volleyball de plage (terme utilisé par la fédération internationale, le CIO et la fédération canadienne). Le \"beach-volley\" est un sport collectif opposant deux équipes composées de deux joueurs, séparées par un filet, s'affrontant avec un ballon qu'ils se renvoient à l'aide des mains. Quoique dérivé du volley-ball, le beach-volley en diffère par le fait qu'il se joue en général à l'extérieur sur une plage (ou un terrain recouvert de sable) et que chaque équipe n'est composée que de deux joueurs. La France a toutefois une tradition de volley de plage, se jouant avec des équipes de 3 ou 4 joueurs.", "id": 1354978} {"src_title": "Přesličky", "tgt_title": "Equisetophyta (classification phylogénétique)", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Přesličkovité (\"Equisetaceae\") jsou dnes jediná žijící čeleď kdysi bohaté třídy \"Equisetopsida\". Sporofyty dnes žijících přesliček jsou vytrvalé byliny (vyjma jihoamerických druhů - dřevnaté lodyhy). Přesličky vytrvávají v zemi dlouhými, plazivými, bohatě větvenými, článkovanými oddenky. Tyto oddenky jsou podobné jako nadzemní lodyhy. U některých druhů (např. přeslička rolní) jednotlivé části tloustnou a tvoří oddenkové hlízy se zásobními látkami. Nadzemní lodyhy jsou u druhů mírného pásma nižší než 1 metr, u tropických druhů mohou být až 12 metrů dlouhé. Lodyhy jsou na povrchu podélně rýhované. Stavba nadzemní části je značně složitá. Uprostřed lodyhy se nachází velká centrální dutina, která vznikla rozrušením dřeňových buněk. Listy jsou drobné, jednotné sfenopsidní mikrofyly, často vyrůstají přeslenitě a srůstají v zubatou pochvu. Vnější blána pokožky lodyh je impregnována ligninem a inkrustována oxidem křemičitým, který způsobuje hrbolky. Některé druhy obsahují piperidinové alkaloidy a jsou jedovaté, např. přeslička bahenní (\"Equisetum palustre\").", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "V ontogenezi dochází k tzv. rodozměně, přičemž převládá fáze sporofytu (2n) nad fází gametofytu (n). Ze zygoty vyrůstá sporofyt nesoucí výtrusný klas, na němž jsou ve střídavých přeslenech jen sporangiofory s výtrusnicemi a výtrusy, které jsou výsledkem redukčního dělení (R!). Z výtrusů klíčí prothallia, jež nesou archegonium a antheridium. Polyciliátní spermatozoidy, vznikající v antheridiu, se ve vodním prostředím dostávají k archegoniu, obsahujícímu oosféru. Dochází k oplození a k vzniku zygoty.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze gametofytu.", "content": "Spory jsou zelené a na povrchu mají 4 vláhojevné pentlice zvané haptery, které se při změně vlhkosti vzájemně proplétají ve shluky roznášené větrem. Spory jsou morfologicky stejné, ale geneticky rozdílné, neboť z některých vyrůstají v těsné blízkosti díky hapterům samčí nebo samičí lupenité prokly. Samčí prokly s antheridii (pelatkami) jsou spojeny se samičími s archegonii (zárodečníky) prostřednictvím hapterů usnadňujících oplození. Spermatozoidy jsou mnohobičíkaté (polyciliátní) a po oplození vajíčka v archegoniu vznikne zygota. Odtud začíná fáze sporofytu.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sporofytu.", "content": "Ze zygoty vyrůstá sporofyt, jehož součástí je oddenek a stonek. Stonek se zpravidla přeslenitě větví, vzácněji se přeslenité uspořádání nevyskytuje, např. u přesličky zimní (\"Equisetum hyemale\"). U některých druhů, např. přeslička rolní (\"Equisetum arvense\"), se vytváří výrazný sezónní dimorfismus. Jarní lodyha je nezelená, nevětvená, křehká, dužnatá, nerýhovaná a bez průduchů nesoucí strobilus. Ta později odumře a z oddenku vyrůstá letní lodyha, která je zelená a sterilní. Jejím úkolem je nashromáždit živiny pro výživu jarní lodyhy, která vyroste příští jaro. Avšak u většiny druhů tyto fáze nejsou, např. u přesličky bahenní (\"Equisetum palustre\"). V tomto případě vyrazí z oddenku lodyha se strobilem, která však oproti výše zmíněné skupině neodumírá, ale zezelená se a asimiluje. Trofofyly (asimilující listy) jsou výrazně odlišné od sporofylů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Vymřelé druhy přesliček, plavuní a kapradin rostly v močálovitých oblastech prvohorních tropických pralesů. Asi 35 druhů se vyskytuje téměř po celém světě, snad kromě Austrálie a Antarktidy. V ČR roste 8 druhů. Nejznámějším druhem je přeslička rolní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přesličky (\"Equisetopsida\") je třída vyšších (cévnatých) rostlin. V současnosti existuje asi 35 druhů. Ve fosilních vykopávkách je však možné nalézat přesličky, náležející do jiných již vymřelých tříd oddělení, které byly významnou částí flóry v období karbonu, \"Hyeniopsida\", \"Sphenophyllopsida\" a \"Pseudoborniopsida\" aj. ", "tgt_summary": "Cette page a pour objet de présenter un arbre phylogénétique des Equisetophyta (\"Sphenophyta\", Équisétophytes ou Prêles), c'est-à-dire un cladogramme mettant en lumière les relations de parenté existant entre leurs différents groupes (ou taxa), telles que les dernières analyses reconnues les proposent. Ce n'est qu'une possibilité, et les principaux débats qui subsistent au sein de la communauté scientifique sont brièvement présentés ci-dessous, avant la bibliographie.", "id": 1910902} {"src_title": "Anglický buldok", "tgt_title": "Bulldog anglais", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Anglický buldok vznikl již před několika staletími na území Anglie z molossoidních psů původem z Asie. První zmínku je možné najít již v roce 1630, v té době ale byl anglický buldok neustálené plemeno. Pokud ale hledáme záznamy o prvních bojových psech, musíme zabrousit až do roku 1500. Nelze s přesností určit, jaká plemena byla předky anglického buldoka, ale pravděpodobně se jedná o tibetskou dogu a již vymřelého babylonského válečného psa. Dlouhou dobu se tito psi využívali v zápasech proti medvědům, kteří však byli přivázáni ke kůlu. Pak byly tyto zápasy zakázány a chovatelé anglických buldoků si museli najít jinou zábavu: například zápasy psů proti psům. Život bojového psa nebyl příliš slavný, zatímco feny rodily další štěňata-bojovníky, psi soupeřili v arénách do věku čtyř až šesti let. Právě v tomto věku se u psů začínají objevovat první známky stárnutí a takto starý pes byl většinou brutálním způsobem utracen nebo jej nechali napospas silnějšímu psovi. I ty ale byly zanedlouho zakázány, konkrétně v roce 1830. V té době začalo buldokům hrozit vyhynutí, protože pro původní využití již byli nepoužitelní. Skupina chovatelů ale nakonec plemeno přetvořila a udělal z něj přátelského společníka. V roce 1860 se anglický buldok vůbec poprvé objevil na výstavě. Anglický buldok je předkem mnoha další plemen: amerických buldoků, francouzských buldočků, kontinentálních buldoků...", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Anglický buldok je podsadité psí plemeno široké, silné a kompaktní postavy. Konstrukce je těžká, ale dobře osvalená. Samotné tělo je krátké a přestože se může zdát, že je pes obézní, většinou se jedná jen o vrásky. Srst, která pokrývá celé tělo, je velmi krátká, hustá, přiléhavá. Samotná kůže ale tvoří téměř po celém těle vrásky, především na hlavě, krku a zádech. Srst mívá různá zbarvení, avšak nejčastější je bílý podklad se světle hnědými znaky. Vyskytuje se ale i zbarvení žíhané nebo béžové. Přestože se tito psi mohou zdát velmi těžcí, jejich váha se pohybuje okolo 22 kg. Hlava je krátká, v poměru mozkovny ku čumáku 3:1. Čelo je ploché se záhyby kůže. Čenich se může zdát placatý, podobně jako je tomu například u mopsů. Stop vyznačený. Uši jsou vysoko nasazené, daleko od sebe, poměrně malé a tenké. Jsou polovztyčené. Oči jsou uloženy hluboko v lebce kulatého, středně velké s tmavě hnědými duhovkami. Čelisti jsou široké a silné, se silným stiskem, k čemuž byl anglický buldok po dlouhá léta šlechtěn. Zuby nesmí být při zavření tlamy vidět. Krk středně dlouhý, mohutný, široký a klenutý. Kůže na něm tvoří nejvíce vrásek. Hruď je velmi široká a silná. Hřbet je poměrně dlouhý, široký, na jeho větší částí jsou vrásky. Ocas je nízko nasazený, kulatý, hladký, středně dlouhý. Pes jej nosí dole. Nohy jsou velmi krátké, mohutné a těžké, zakončené kulatými tlapkami, na kterých jsou silné drápky. Ty mohou být černé i béžové, to záleží na zbarvení.", "section_level": 1}, {"title": "Podobná plemena.", "content": "Anglický buldok je plemeno jedinečné, které lze zaměnit jen těžko. Přesto existuje pár výjimek a jednou z nich je kontinentální buldok. Kontinentální buldok je potomkem anglických buldoků a vznikl díky snaze chovatelů, kteří chtěli vyšlechtit psa povahově podobného anglickému buldokovi, ale s větší kondicí i zdravím. Právě zdraví je totiž často kamenem úrazu u anglických buldoků. Tito psi jsou těžší, s více sportovní a atletickou postavou. Dalším podobným plemenem je i Alapaha, buldok s modrou krví neboli Alapaha, blue blood bulldog. Alapaha je opět potomkem anglických buldoků a bývá jim velice podobná. Alapahy bývají jinak zbarvené, časté je u nich i zbarvení blue merle nebo dvojbarevné oči. Toto psí plemeno je větší a těžší, ale nepůsobí tak těžkopádným dojmem. Není příliš rozšířené, naopak, řadí se mezi vzácná plemena.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je anglický buldok přátelský, milý, klidný a oddaný pes. Je rozvážný, nikdy nervózní a plný energie. Rozezná přátele od nevítaných cizinců a rozpozná i nebezpečí. Přestože neimponuje velikostí, štěkotem dokáže nahnat strach a v případě nutnosti je schopný svoji rodinu do krve bránit. Jinak se ale k cizím chová přátelsky nebo je ignoruje. Vůči své rodině je oddaný a často je na ni silně fixován, změny nebo odloučení nese špatně a může to skončit až separační úzkostí, což je psychická nemoc, při které pes ničí dům i zahradu, pokud je osamotě. K dětem je přátelský a snese i jejich hry. Přesto může batolatům neúmyslně ublížit, třeba rychlým pohybem nohy, která je poměrně těžká. Ostatní psy ignoruje, do šarvátek se pouští spíše ze strachu. Může být trochu tvrdohlavý, ale nikoliv dominantní. S jinými zvířaty dokáže vycházet, ale je nutné seznámit je spolu již v nízkém věku.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky na chov.", "content": "Anglický buldok špatně snáší samotu a nevyhovuje mu venkovní chov v boudě. Naopak se mu dobře daří uvnitř domu a místě v závětří. Je to proto, že špatně snáší odloučení od majitelů a zároveň proto, že srst špatně izoluje proti zimě a chladu. Jeho majitel by měl být vyrovnaný a klidný, protože toto psí plemeno se někdy může chovat tvrdohlavě a v takových chvílích s ním není lehké vycházet. Chovatel může být i začátečník, chov anglického buldoka nevyžaduje příliš znalostí. Naopak by ale měl být dobře finančně zaopatřen, protože tito psi trpí na mnoho poruch a chorob, které vedou i k brzkým úmrtím psů, většina anglických buldoků se nedožívá ani deseti let. Pokud je anglický buldok šťastný, třeba při příchodu majitele domů, často vydává chraplavé zvuky.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Anglický buldok se neřadí mezi dlouhověká a příliš zdravá plemena. Většina jedinců se v průměru dožívá 8 až 10 let, což je u tak malého plemene značně neobvyklé. Nejčastějším důvodem úmrtí jsou dýchací a srdeční problémy, způsobené stavbou těla. Časté jsou i problémy s očima, konkrétně s vchlípením a vychlípením očního víčka. U mladých jedinců je častá oční choroba i tzv. Harderova žláza neboli třetí víčko. Jedná se o to, že v koutku oka vyhřezne žláza. Její léčení ale není složité ani finančně náročné. U anglických buldoků bývají časté i kožní problémy, způsobené vráskami na těle. Těm lze předejít dobrou a vyváženou stravou nebo vybráním správného jedince dle genetiky. Mezi vráskami vznikne zapařenina, takové místo silně zapáchá a vypadává na něm srst. Kvůli silné produkci ušního mazu se u těchto psů objevuje i zánět zvukovodu. Prevencí je časté čištění uší, při kterém je nadbytečný maz odstraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický buldok v kultuře.", "content": "Anglického buldoka si většina lidí představí v souvislosti s Johnem Bullem, což je fiktivní postava typického angličana, se kterým se veřejnost poprvé seznámila v knize \"Zákon je bezedná jáma\". Angličtí buldoci se objevují i v mnoha dalších knihách, třeba v \"Bílém tesákovi\" od Jacka Londona, kde se kříženci vlka a psa, zvanému Bílý tesák, postaví v souboji pes anglického buldoka, kterého následně autor knihy popíše jako neústupného, silného a cílevědomého psa. Toto psí plemeno můžeme vidět i ve filmu Garfield 2, kde je popisován jako věrný služebník a pomocník s milou povahou. Anglický buldok je i maskotem mnoho organizací, převážně tech britských. Ať už se jedná o kluby Barnsley FC (fotbal), Batley Bulldogs (rugby) či Birmingham City (fotbal), nebo o univerzity a komerční organizace. Současně je anglický buldok i maskotem některých vládních organizací: United States Air Force Academy, United States Army (3 divise) a United States Marine Corps.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Klub pro plemeno anglický buldok v České republice: KAB ČR Klub anglických bulldogů České republiky www.kabcr.cz", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglický buldok, zkráceně jen buldok (anglicky: English Bulldog), je anglické psí plemeno. Dříve se používal ke zvláštním účelům – k zápasům s býky a medvědy. Vznikl křížením mastifů a teriérů. Dnes se buldoci chovají především pro výstavy. Má často zdravotní problémy. Má přátelskou povahu, jinak se mu říká tarač.", "tgt_summary": "Le bulldog anglais est un chien de la race molosse. Le Bulldog anglais (littéralement, en anglais, « chien-taureau ») est un chien trouvant naturellement son origine en Grande-Bretagne. Son apparition a été favorisée par le développement d'un sport apparu au, le combat entre chien et taureau désigné en anglais comme \"bullbaiting\".", "id": 730733} {"src_title": "STS-107", "tgt_title": "STS-107", "src_document": [{"title": "Cíle mise.", "content": "Tato mise byla po mnoha startech první, která neletěla k Mezinárodní vesmírné stanici. Cílem bylo provést řadu mezinárodních vědeckých experimentů v mikrogravitaci. Důraz byl kladen na lékařské experimenty, ale realizované byly také pokusy z oblasti technologického a materiálního výzkumu. V nákladním prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab (model DRM – \" – dvojitý výzkumný modul) sloužící k experimentům v mikrogravitaci a externí přístrojová plošina FREESTAR.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy před startem.", "content": "STS-107 byla jediná vědecká mise, která „přežila“ škrty v rozpočtu NASA. Původní plány totiž hovořily o jedné vědecké misi každý rok od roku 2001. Postupným snižováním rozpočtu však z celé plánované řady misí zůstala jen mise Columbia STS-107. A i ta však byla postupně odkládaná, protože přednost mělo zásobování a výměna posádek ISS. Do hry vstoupily i technické problémy. Columbia už od roku 1999 procházela rozsáhlou úpravou (\"), která zahrnovala důkladnou údržbu, kontrolu a modernizaci raketoplánu. Tato kontrola se však prodloužila a tak se první termín startu (11. leden 2001) stal nereálným. V následujících dvou letech došlo ke 13 dalším odkladům. Když byl raketoplán konečně v letuschopném stavu, bylo přijato rozhodnutí, že nejdříve se uskuteční mise STS-109 – servisní mise k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Start mise STS-107 byl plánován na červenec 2002, ale z důvodu dalších technických problémů byl opět odložen. Lety raketoplánů nejsou označovány podle pořadí, v jakém startují, ale podle pořadí, v jakém byly naplánovány. Pořadí jejich startů se může měnit z finančních, technických a jiných důvodů. Z tohoto důvodu měla mise označení STS-107, přestože následovala po misi STS-113 a ve skutečnosti byla 113. letem raketoplánu a 28. startem orbitru Columbia.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Cesta Columbie začala 12. března 2002, kdy byl raketoplán přesunut do přípravného hangáru OPF (\"). Tam byla do nákladového prostoru nejprve vložena přístrojová paleta EDO (25. dubna 2002). 6. června jí následovaly Spacehab a FREESTAR a 31. října byly dveře do nákladového prostoru raketoplánu uzavřeny. 18. listopadu 2002 byla Columbia přesunuta do montážní haly VAB, kde byla o dva dny později připojena k hlavní palivové nádrži ET a pomocným motorům SRB. 9. prosince 2002 se začala přemísťovat na odpalovací rampu 39-A. Odpočítávání bylo zahájeno 13. ledna 2003. Přípravu na start a samotný start provázela zvláštní bezpečnostní opatření, hlavně kvůli přítomnosti izraelského astronauta na palubě. 7 hodin 20 minut před startem začal pozemní personál plnit nádrž ET pohonnými hmotami. Posádka začala do orbitru nastupovat v 8:30 UT. První nastoupil velitel Rick Husband, poslední (v čase 13:45) Kalpana Chawlaová. Vstupní průlez byl uzavřen ve 14:17. Start proběhl úspěšně ve čtvrtek 16. ledna 2003 v 15:39:00 UT. Šlo celkově o 113. start v rámci programu Space Shuttle a celkově třetí kosmický start v roce 2003. V čase 15:40:21 UT dálkové kamery zjistily odtržení části tepelné izolace nádrže ET a jeho zásah do levého křídla orbitru. Rychlost kolize byla vypočítána na 190 m/s, hmotnost úlomku na 1,2 kg. Podle tehdejšího úsudku techniků to nemohlo způsobit vážnější poškození křídla ani jeho tepelné ochrany. Právě tento náraz úlomku izolační pěny do křídla se však stal raketoplánu osudným. Start pokračoval dále bez problémů. 2 minuty a 7 sekund po startu se od nádrže ET oddělily pomocné motory SRB a přistály v Atlantském oceánu. V 15:47:30 UT byly vypnuty hlavní motory SSME ('), a v 16:23 UT byl raketoplán Columbia naveden na operační oběžnou dráhu dvouminutovým zážehem motorů OMS ('). Po dosažení oběžné dráhy mise dostala mezinárodní označení (COSPAR) 2003-003A. Columbia se dostala na oběžnou dráhu 273-290 km a jeden oběh kolem Země trval 90,14 minut. Sklon dráhy Columbie k rovníku byl 39°. Dvě hodiny po startu byly otevřeny dveře do nákladového prostoru a za další hodinu bylo zahájeno oživování Spacehabu a aktivace soupravy EDO. Už první den letu se uskutečnilo první pozorování – měření sluneční konstanty.", "section_level": 2}, {"title": "Operace na oběžné dráze.", "content": "Orbitální parametry: Let STS-107 probíhal takřka bez problémů. Základní náplň experimentů byla dokončena s dvoudenním předstihem. Misi narušily jen dva malé technické problémy. Prvním byla porucha separátorů kondenzované vzdušné vlhkosti klimatizačního systému, která nastala 18. ledna. Druhým problémem byl zkrat na jednom ze dvojice separátorů kondenzované vody, ke kterému došlo následujícího dne. Z tohoto důvodu muselo být omezeno chlazení vzduchu, aby bylo možno udržovat na přijatelné úrovni chlazení elektroniky. Tím však začala stoupat teplota na palubě Spacehabu. Oba problémy se však posádce podařilo úspěšně odstranit. Po zvýšení klimatizačního výkonu na obytné palubě Columbie se podařilo teplotu na palubě Spacehabu udržet v rozpětí 24 až 25 °C. Celkově bylo úspěšně provedeno více než 80 experimentů. Posádka pracovala nepřetržitě ve dvou dvanáctihodinových směnách (tzv. červená a modrá směna). Modrou směnu tvořili Brown, McCool a Anderson, červenou Chawlaová, Husband, Clarková a Ramon. 27. ledna v 17:36 UT se podařilo červené směně navázat spojení s posádkou Mezinárodní vesmírné stanice. V průběhu letu se uskutečnily celkem čtyři tiskové konference. Ta hlavní za účasti všech členů posádky proběhla 29. ledna. Největší pozornost na palubě poutal první izraelský astronaut Ilan Ramon, kvůli kterému se uskutečnila samostatná tisková konference 20. ledna. Ramonův bratr po havárii řekl: „Říkal, že je tak šťastný, že se ani nechce vrátit zpět na Zem... a nevrátil se.“ Zajímavostí je kresba čtrnáctiletého chlapce Petra Ginze, kterou si sebou do vesmíru vzal Ilan Ramon. Kresba znázorňuje pohled z Měsíce na Zem. Petr Ginz ji nakreslil za branami koncentračního tábora Terezín. Později zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Kromě toho měl Ramon sebou např. tóru, židovský náboženský text, který prošel německým koncentračním táborem a „košer“ potraviny speciálně balené pro použití ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Přístrojové vybavení a experimenty.", "content": "Jako už bylo uvedeno, STS-107 byla vědecká mise. V nákladovém prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab, určená pro experimenty v mikrogravitaci. Označení dvojitý výzkumný modul (DRM) znamená, že tento exemplář vznikl spojením dvou menších modulů do jednoho většího. Spacehab a orbiter spojoval šestimetrový tunel, na který byla napojena také komora EAL (') pro výstup do otevřeného prostoru. V přechodové komoře byly dva skafandry a poutací lana přesto, že nebyl plánovaný a ani neproběhl žádný výstup do kosmu. Vesmírná laboratoř Spacehab měla tvar ležatého zkoseného válce o délce šest metrů a vnitřním objemem 60 m. Na palubě Spacehabu bylo umístěno 3375 kilogramů nákladu (přístroje, vzorky, manuály...) a dalších 360 kg se nacházelo na obytné palubě orbitru. V zadní části nákladového prostoru raketoplánu byla umístěna plošina EDO ('), která zásobovala energetické články PRSD (\" – systém uložení a distribuce energie), čímž umožnila prodloužení letu ve vesmíru na šestnáct dní s třídenní rezervou. Mezi Spacehabem a plošinou EDO se nacházela další plošina zvaná FREESTAR, která nesla několik vědeckých přístrojů, konkrétně: Přístroje a experimenty na plošině FREESTAR fungovaly buď automaticky, pasivně nebo je astronauti ovládali na dálku. V kýlové části se nacházel mikroakcelerometr OARE ('), který měřil kvazikonstantní zrychlení. Kromě OARE měřil mikrogravitaci a chvění prostředí akcelerometr SAMS-FF ('). Původně se uvažovalo o tom, že v nákladovém prostoru vynese Columbia místo FREESTAR družici \"Triana\" s urychlovacím stupněm, která bude potom navedena na vyšší oběžnou dráhu a bude fotografovat zemský povrch. Projekt však byl pozastaven a následně zrušen z důvodu neshod mezi Kongresem a Bílým domem.", "section_level": 3}, {"title": "Biologické experimenty.", "content": "Na palubě Columbie byly též skleníky, akvária a terária, aby se mohl studovat vliv mikrogravitace na živé organismy. Několik těchto živočichů dokonce přežilo havárii. Šlo o háďátko obecné (\"\"). Astronauti sledovali například chování mravenců (rod \"Pogonomyrmex\"), pavouků (\"Eriophora\") a včel (\"Xylocopa\") v beztížném stavu, studovali jikry a embrya ryb \"Oryzias latipes\", přizpůsobení se krevního oběhového systému krys mikrogravitaci, vliv podmínek kosmického letu na růst plísní, jejich metabolismus a citlivost na fungicidní prostředky a vliv mikrogravitace na fyziologii mikroorganizmů. Prováděly se imunologické a embryologické studie na rybce \"Xiphophorus helleri\", fyziologické studie na vodní rostlině \"Ceratophyllum demersum\", pozoroval se vývoj rostlinných buněk citlivých na gravitaci u mechu \"Ceratodon purpureum\" a jiné. Experimenty připravovali výzkumníci především ze USA a Izraele, ale také z dalších států: z Kanady, z evropských států sdružených v Evropské kosmické agentuře (ESA), z Japonska, Austrálie, Číny a dalších. Mezi experimenty byl také zařazen projekt vytvořený studenty. Po tragédii jeden z nich uvedl pro New York Times: „Bylo by to znevážení astronautů, když bychom výzkum zastavili. Musíme pokračovat.“", "section_level": 3}, {"title": "Lékařské experimenty.", "content": "Důraz se kladl na lékařské experimenty, přičemž astronauti sloužili nejen jako výzkumníci, ale i jako pokusné objekty. Uskutečnily se například tyto lékařské experimenty (následující vyjmenované byly připraveny vesmírnou agenturou ESA): Některé lékařské experimenty agentury NASA: Lékařské experimenty Kanadské kosmické agentury (CSA) Další experimenty byly zaměřeny například na výzkum vlivu osvětlení na hloubku spánku astronautů, studium kostního a svalového systému v mikrogravitaci, změny imunitního systému vyvolané kosmickým letem, vyhodnocení zvládání stresu po dobu letu apod. Pro tyto účely byla posádka vybavena přípravky pro odběr slin, krve a moči, automatickým analyzátorem krve PCBA (') a ergometrem a pokročilým systémem pro monitorování dechu ARMS (').", "section_level": 3}, {"title": "Technologický a materiálový výzkum.", "content": "Realizovány byly také pokusy z oblasti technologického a materiálového výzkumu. Šlo například o studium procesu hoření, zkoušky hasicího zařízení s vodní mlhou a studium mechaniky zrnitých materiálů. Z oblasti fyziky se realizovaly pokusy krystalografie a molekulární fyziky, například tvorba vláknitých krystalů ve směsi chloridu kobaltnatého a chloridu vápenatého v roztoku křemičitanu sodného v beztížném stavu. Studovaly se různé fyzikální procesy, například vlastnosti rozhraní dvou kapalin, studium kulatých plamenů, tvorba sazí v beztížném stavu a další. Experimenty a pozorování byly též z oblasti kosmické výroby, například příprava krystalů bílkovin, výroba léčiv a podobně. Na plošině FREESTAR byly přístroje sledující a zkoumající zemskou atmosféru (spektrometr, radiometrická kamera a další) a též vliv kosmického prostředí na různé materiály (guma, železo, magnety, křída). Tyto materiály byly umístěny na modulu SEM-14 (\") a experimenty s nimi spojené pocházely z 11 amerických škol. Radiometr SOLCON-3 umístěný na plošině FREESTAR zase měřil hodnotu sluneční konstanty. Na letové palubě raketoplánu se uskutečňoval experiment testování navigačního systému využívajícího družice GPS a při přistávacím manévru mělo též dojít k testování vlivu bočního větru na dynamiku přistávacího manévru. Vně raketoplánu se sledoval účinek zážehu motorů raketoplánu na ionosféru a také pozorování zážehu motorů z družice USAF.", "section_level": 3}, {"title": "Přípravy na přistání.", "content": "Ještě v průběhu letu technici analyzovali možné důsledky nárazu části tepelné izolace z nádrže ET na levé křídlo raketoplánu. 28. ledna došli k závěru, že ani rozsáhlé poškození dlaždic tepelné ochrany, které mohl tento náraz způsobit, by nemělo mít za následek destrukci raketoplánu. Ani záběry ze stanice AMOS (\") neukázaly žádné poškození, avšak snímky nezabíraly spodní stranu orbitru. 30. a 31. ledna piloti Columbie a Chawlaová zahájili nácvik přistávacího manévru na simulátoru PILOT. Nácvik proběhl bez jakýchkoliv problémů. 31. ledna zahájila posádka prověrky Columbie před přistáním a také úklid předmětů na obytné palubě a v laboratoři.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat.", "content": "Pokus o přistání proběhl 1. února 2003. Ve 14:03 SEČ zahájila nic netušící posádka přistávací manévr. Ve 14:10:39 byla zapojena první jednotka hydrauliky. Raketoplán byl otočen motory dopředu a ve 14:15:30 byl proveden stopadesátiosmisekundový zážeh motorů OME (' – motor pro manévrování na oběžné dráze). Potom piloti otočili Columbii zpět do původního směru, tedy „nosem“ dopředu. Z bloků FRCS (' – přední reaktivní řídící systém – skupina motorů RCS umístěných v přední části raketoplánu) byly vypuštěny zbytky pohonných látek. Raketoplán vstoupil do vrchních vrstev atmosféry, kde jej začalo postupně obklopovat žhavé plazma. Toto plazma s teplotou přesahující 1000 °C vzniká třením řídkých vrstev vzduchu o povrch raketoplánu. Raketoplán (přesněji orbitr) je proti tomu chráněn vrstvou izolačních destiček. Za oficiální čas vstupu do atmosféry se považuje čas 14:44 SEČ. Zatím vše probíhalo podle plánu. S dosednutím stroje na přistávací dráhu Kennedyho vesmírného střediska se počítalo v 15:16 SEČ. Ve 14:49 Columbie zahájila pravotočivou otáčku – manévr na snížení rychlosti. Ve 14:49 několik čidel zaregistrovalo slabý nárůst teploty. V čase 14:52 zaregistrovala mírný nárůst teploty i čidla v hydraulickém systému brzd levého podvozku. V následujících chvílích došlo ke ztrátě údajů z čidel. Teplota rostla v celém křídle a v celé podvozkové šachtě. Tyto údaje řídící středisko zaregistrovalo, ale nevěnovalo jim zvláštní pozornost. Potom došlo ke ztrátě údajů o tlaku i v pneumatikách levého podvozku. Tato skutečnost už mohla znamenat vážnou závadu, stále však mohlo jít pouze o poruchu komunikace. Spojení však bylo s raketoplánem zcela přerušeno a za několik sekund se stroj podle radarových hlášení rozpadl. Těsně před rozpadem došlo k odtržení levého křídla. V okamžiku rozpadu se Columbia nacházela ve výšce 63 kilometrů a pohybovala se rychlostí 5,5 km/s. V trase raketoplánu nadále letěly už jen žhavé trosky, které se rozptýlily a dopadly na území tří amerických států, nejvíc však na Texas. Okamžitě se rozběhly záchranné akce. Nikdo ze sedmičlenné posádky však nepřežil. Po zničení Challengeru při misi STS-51L v roce 1986 se jednalo o druhou ztrátu v programu amerických raketoplánů. Havárie si vyžádala více než dvouletý odklad letů. Vyšetřovací komise CAIB (\"Columbia Accident Investigation Board\") zjistila, že pravděpodobnou příčinou bylo poškození tepelného štítu na levém křídle v důsledku kolize s odpadávajícími úlomky pěnové izolace externí nádrže během startu. Kolizi zaznamenaly kamery, a někteří experti vyjádřili obavy z možného fatálního poškození, počítačové simulace několik dní před plánovaným přistáním však obavy rozptýlily. Program byl však určen pro výpočty následků srážky s kosmickými tělesy a v tomto případě neposkytoval přesné informace. Náraz izolace do křídla způsobil poškození v rozsahu, který nikdo z odborníků nepředpokládal. Při pozdější rekonstrukci podobný kus pěnové hmoty, vystřelený proti modelu křídla, dokázal prorazit skrz jeho povrch.", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-107 byla mise raketoplánu Columbia, která odstartovala 16. ledna 2003. Mise trvala 15 dní 22 hodin a 21 minut. Jednalo se o vědecký let s laboratoří Spacehab-RDM na palubě. Let skončil 1. února havárií a ztrátou stroje i s celou posádkou během přistávacího manévru.", "tgt_summary": "STS-107 désigne la vingt-huitième mission de la navette spatiale Columbia. Il s'agit de la d'une navette spatiale américaine. C'est à la fin de ce vol le, durant la phase de rentrée atmosphérique, que l'orbiteur Columbia s'est désintégré. L'accident a coûté la vie aux sept membres de l'équipage.", "id": 890053} {"src_title": "Opel Kadett", "tgt_title": "Opel Kadett", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kadett A.", "content": "Novodobá historie typu Kadett se začala psát na jaře 1960. Tehdy padlo rozhodnutí o výstavbě nové automobilky v Bochumi, jež měla podstatným způsobem zvýšit výrobní kapacity značky Opel a umožnit rozšíření nabídky o kompaktní automobil schopný konkurovat vozu VW „Brouk“. V rekordním tempu postavená automobilka, do níž Opel investoval tehdy závratnou částku 1,3 miliardy marek a v níž zaměstnal přes 9 tisíc lidí, začala už v létě 1962 produkovat zbrusu nový Opel Kadett. Kompaktní 3,9 m dlouhý automobil klasické koncepce s litrovým čtyřválcem v přídi měl poháněnou tuhou zadní nápravu odpruženou podélnými listovými pery, přední kola byla zavěšena na příčných ramenech doplněných spodním příčným listovým perem. Hlavním konstruktérem typu Kadett byl Hans Mersheimer, na konstrukci a vývoji spolupracovalo i technické středisko koncernu General Motors v americkém Warrenu (Michigan). Sympatický automobil, který dnes známe pod označením Kadett A, se vyznačoval vtipnou konstrukcí, spolehlivosti a nenáročností – byl to například první automobil Opel bez mazacích míst na podvozku. Od podzimu 1962 se Opel Kadett začal prodávat jako dvoudveřový tudor se stupňovitou zádí a litrovým motorem o výkonu 29 kW spojeným se čtyřstupňovou převodovkou. Na jaře 1963 následovala luxusněji vybavená verze L a prostorné třídveřové kombi Kadett Caravan, o půl roku později debutovalo úhledné čtyřmístné kupé s novou přídí a zároveň nabídku obohatily varianty S, poháněné motorem naladěným na 35 kW. I se slabším motorem dosahoval kadett o hmotnosti 690 až 735 kg největší rychlosti 120 km/h, výkonnější vozy s označením S byly poháněny motorem naladěným na 35 kW, maximální rychlost byla přes 130 km/h. Spotřeba obou verzí se lišila asi o půl litru (8.0 a 8.5 l na 100 km), v zádi uložená palivová nádrž o objemu 33 l však nebyla nijak předimenzovaná. Už v roce 1963 se produkce kompaktního vozu vyhoupla na 209 000 kusů, v následující sezóně pak až na 274 000 a kadett tak vytvořil plných 40% z celkové výroby osobních automobil Opel. Do čerence 1965 vyjelo z Bochumi téměř 650 000 vozů Kadett A, z toho přes 126 000 kombíků Kadett Caravan.", "section_level": 2}, {"title": "Kadett B.", "content": "Nový Kadett B slavil premiéru po letních prázdninách roku 1965. Měl prodloužený rozvor náprav (2416 mm místo původních 2325 mm), rozšířený rozchod kol vpředu i vzadu a prostornější 4,1 m dlouhou karoserii. Vedle dvoudveřového tudoru, kupé se splývavou zádí a třídveřového kombi Caravan se poprvé objevil i čtyřdveřový sedan klasického střihu. Objem motoru převrtáním povyrostl na 1,1 l, přičemž standardní verze dávala výkon 33 kW a ostřejší provedení nabízelo 40,5 kW, takže s ním Kadett B s pohotovostní hmotností 750 až 790 kg dosahoval rychlosti až 135 km/h, zatímco slabší verze jezdily nejvíce 125 km/h. S ohledem na lehce zvýšenou spotřebu (v průměru 9 až 10 l na 100 km) byl objem palivové nádrže zvětšen na 40 l, výkonnější modely dostávaly standardně přední kotoučové brzdy, jež se jinak montovaly za příplatek. V únoru 1967 se všechny varianty řady Kadett B dočkaly dvou okruhové brzdové soustavy (u výkonnějších standardně doplněné posilovačem), v létě téhož roku nahradila původní zadní nápravu zcela nová, sice i nadále tuhá, ale lépe vedená podélnými rameny, jež zaručovaly lepší komfort i jízdní vlastnosti. Souběžně se začal montovat bezpečnostní dělený hřídel řízení a nový tříramenný volant s čalouněným středem. Už koncem roku 1966 se začalo prodávat sportovně laděné kupé Opel Rallye Kadett s atraktivní výbavou a dvoukarburátorovou verzí motoru 1,1 o výkonu 44 kW. Stalo se hitem a během následujících pěti let se prodalo přes 10 000 vozů Rallye Kadett v různých provedeních, ovšem i s výkonnějšími motory. V září 1967 Opel překvapil zákazníky (ale i konkurenci) doslova explozi nových modelů. Vozy Kadett B se prodávaly nejen s motorem 1,1 l, ale také s většími čtyřválci 1,7 a 1,9 l o výkonu 55 a 66 kW. Navíc se vedle nich objevily nové modely Olympia s elegantní splývavou zádí (i ve čtyřdveřovém provedení), bohatou výbavou a motorem 1,7 a 1,9 l. Sportovně založení zákazníci si mohli pořídit kupé Opel Rallye Kadett 1900, jež s motorem o výkonu 90 koní dosahovalo rychlosti až 166 km/h za 13 s. Milovníci pohodlí si od listopadu 1968 mohli objednat čtyřválce 1,7 nebo 1,9 l ve spojení s třístupňovou samočinnou převodovkou z továrny GM ve francouzském Štrasburku, od jara 1969 se třístupňová automatika montovala i v kombinaci s výkonnějším provedením motoru 1,1 l. Zlaté časy mimořádně bohaté nabídky skončila v létě 1970, kdy byla ukončena výroba modelů Olympia i většiny vozů Kadett B s motory 1,7 a 1,9 l – výjimkou byl jen sportovně laděný Rallye Kadet 1900. V srpnu 1971 prošla modelová řada Kadett B poslední inovací, dostala novou černou masku, motor 1,2 l o výkonu 60 koní (44 kW) a lehce se změnil i zevnějšek špičkových verzí Rallye Kadett. Produkce vozů Kadett B byla ukončena v červenci 1973 a konečná bilance byla pozoruhodná: celkem vyjelo z Bochumi přes 2,6 milionu těchto oblíbených automobilů (z toho asi 419 000 kombi Caravan), k nimž musíme přidat ještě asi 80 tisíc blízce příbuzných vozů Olympia.", "section_level": 2}, {"title": "Kadett C.", "content": "V roce 1973 byla představena třetí generace poválečného Kadetta. Kadett C se vyráběl v pěti karosářských variantách: dvou a čtyřdveřový sedan, kupé, kombi a v roce 1975 byl uveden hatchback s názvem Kadett City (odvozený z Vauxhallu Chevette). Tato generace byla poslední, která měla pro Kadetty typické uložení motoru vpředu s pohonem zadních kol. V nabídce motorů si každý mohl vybrat přesně to, po čem toužil. Základním motorem byl čtyřválec s objemem 1 litr (29 kW), dále byly k mání motory 1,2 N (40 kW), 1,2 S (44 kW), 1,6 S (55 kW). Vrcholnou verzi tvořil silný dvoulitr s výkonem 81 kW. Výroba byla ukončena v roce 1979, kdy byl představen nástupce – Kadett D.", "section_level": 2}, {"title": "Kadett D.", "content": "Výroba Kadettu D probíhala od roku 1979 do roku 1984. Kadett D byl prvním modelem automobilky Opel, který měl poháněná přední kola. Se svým koeficientem odporu vzduchu cx = 0,39 patřil k aerodynamicky nejlépe vyřešeným vozům své třídy tehdejší doby. Celkem se vyrobilo této generace 2 056 771 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Kadett E.", "content": "Kadett E byl představen roku 1984. V roce 1985 byl zvolen jako auto roku. Vyráběl se jako Opel Monza (Jihoafrická republika), Vauxhall Belmont (Velká Británie), Chevrolet Kadett (Brazílie), ze základu Kadettu E vychází např. Daewoo Racer nebo Daewoo Nexia. Do roku 1991, kdy skončila výroba, se vyrobilo 3 779 289 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Vozy Opel Kadett se pravidelně objevovaly v soutěžích rallye. Typ Kadett E GSi upravený dle předpisů skupiny A vyhrál Rallye Nový Zéland 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Opel Kadett 4x4.", "content": "Opel Kadett 4x4 byl rallyeový speciál určený pro skupinu B. Technicky vůz vycházel z poslední generace Kadettu a měl se stát nástupcem typu Opel Manta 400. Plán byl, že vozidlo bude nasazené v sezoně mistrovství světa v rallye 1987. Kvůli zrušení skupiny však nebyl vůz nikdy nasazen. Jedinými starty tak byla Rallye Dakar 1986, Rallye Dakar 1987 a několik Afrických maratonských rallye. John Welsch s vozem startoval v rallycrossu v roce 1988. Dodnes není známo, kolik vozů bylo vyrobeno. Karoserie vozu byla výlučně z kevlaru. Původně prototypy používaly motor Ford 1,8 litru o výkonu 380 kW. Ten byl nahrazen přeplňovaným turbomotorem Opel s elektronickým vstřikováním. Turbodmychadlo bylo od firmy KKK a šestistupňová převodovka od firmy Xtrac. Kola byla nezávisle zavěšenána lichoběžníkových nápravách. Automobil vážil 960 kg, byl dlouhý 3998 mm a široký 1665 mm.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opel Kadett byl osobní automobil, který se poprvé objevil už v roce 1936 – tehdy označovalo kompaktní 3,8 m dlouhý vůz s litrovým motorem a pokrokově řešenou celokovovou karosérií. Během necelých čtyř let vzniklo přes 107 000 automobilů Kadett první generace, potom však musely – stejně jako větší vůz Olympia s jedenapůllitrovým motorem – udělat místo válečné produkci. Zatímco postupně modernizovaná Olympia se po válce vyráběla dál, Kadett z nabídky své značky zmizel. Rudá armáda totiž zabavila kompletní výrobní linku a na šedesáti železničních vozech ji převezla do sovětské metropole, kde se na ní po léta vyráběly automobily Moskvič.", "tgt_summary": "L'Opel Kadett est une automobile compacte du constructeur allemand Opel. Elle fut construite de 1937 à 1940, puis le nom fut repris de 1962 à 1993. ", "id": 264372} {"src_title": "Wolfgang Hannibal von Schrattenbach", "tgt_title": "Wolfgang Hannibal von Schrattenbach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl prvorozeným synem z 22 dětí císařského komoří Jana Baltazara ze Schrattenbachu a Anny Alžběty z Wagensbergu. Po studiích ve Štýrském Hradci a Salzburgu vystudoval v letech 1677–1683 na Collegiu Germanicu v Římě práva a filozofii. Po vysvěcení na kněze brzy získal kanonikáty v Olomouci (1682) a v Salcburku, kde se později stal katedrálním děkanem. V církevní kariéře rychle stoupal díky svým příbuzným, zejména strýci, pražskému arcibiskupovi Ferdinandu Khünburgovi. Olomouckým biskupem byl Schrattenbach v letech 1711–1738, ale ve své diecézi se příliš často nezdržoval. Roku 1714 jej císař Karel VI. jmenoval vyslancem na papežském dvoře v Kvirinálu, kde byl jmenován kardinálem (s titulárním kostelem San Marcello al Corso) a roku 1719, po smrti Jana Václava hraběte Gallase, nastoupil na dva roky do prestižního úřadu místokrále v Neapoli. Roku 1725 se stal tajným komorníkem císaře Karla VI. V církevní politice byl Schrattenbach vlivnou osobností, jak na vídeňském císařském dvoře, tak v Římě. Byl typickým představitelem nepotismu: své četné příbuzné dosazoval do úřadů a všestranně je finančně podporoval. Například 24. června 1736 ve vyškovském zámku uspořádal oslavu sňatku svého synovce, Františka Antonína ze Schrattenbachu s Marií Josefínou, hraběnkou Bruntálskou z Vrbna, a jeho pak učinil svým hlavním dědicem. V letech 1732 a 1736 Schrattenbach stál jako diplomat a „coronator“ v čele papežské korunovace dvou zázračných mariánských obrazů, roku 1732 reliéfu Panny Marie Svatokopecké na svatém Kopečku u Olomouce a roku 1736 obrazu Madony Svatotomské v Brně. Kardinál zemřel v Brně po dvouletém utrpení na rakovinu ledvin a byl pohřben v Kroměříži.", "section_level": 1}, {"title": "Umění a kultura.", "content": "Kardinál byl milovníkem umění, pompézní dvorské kultury a zábavy. K jeho oblíbeným letním rezidencím patřily zámky v Kroměříži, ve Vyškově a Schrattenbachův palác v Brně, Kobližné ulici, který pro něj přestavěl brněnský architekt Mořic Grimm, a kde dnes sídlí Mahenova knihovna. V Kroměříži založil kláštery řádu piaristů a kapucínů, kapli Bolestné Panny Marie a v tamní biskupské mincovně dával razit stříbrné i zlaté biskupské mince a medaile. Ve vyškovském zámku zřídil divadelní sál. Měl proslulou dvorskou kapelu, kterou vedli Italové Stefano Leporati a Girolamo Pera (jako kapelníci) a Carlo Zuccari a Carlo Tessarini (první houslisté). Jako jediný z moravských mecenášů zaměstnával též italské kastráty (Antonio Fornarini, Sante Lorenzini). Od roku 1727 uváděl na svém zámku v Kroměříži dvakrát ročně italské opery, od roku 1734 se produkce přesunuly do Vyškova. V jeho brněnském paláci se v době postní každý týden hrála oratoria. Ve sbírkách biskupského zámku v Kroměříži a zámku ve Vyškově jsou vystaveny dva Schrattenbachovy reprezentační portréty v oděvu kardinála, obě olejomalby na plátně. Kardinál Schrattenbach byl pohřben v kapli Bolestné Panny Marie (dnes Schrattenbachova kaple) v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Jeho figurální náhrobek tam vytvořil sochař Ondřej Zahner. Podle testamentu Schrattenbach zanechal umělecké sbírky, klenoty a drahokamy. Především z jeho odkazu klenotů byla roku 1738 v dílně brněnského zlatníka Ondřeje Vogelhunda zhotovena unikátní zlatá monstrance, zdobená smaragdy a diamanty, zvaná Zlaté slunce Moravy, dnes vystavená v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolfgang Hannibal hrabě von Schrattenbach (12. září 1660 zámek Lemberg u Celje, Štýrsko (Slovinsko) – 22. července 1738 Brno) byl kardinál, olomoucký biskup a místokrál neapolský.", "tgt_summary": "Wolfgang Hannibal von Schrattenbach (né le à Lemberg, en Styrie, Archiduché d'Autriche, et mort le à Brünn) est un cardinal autrichien du.", "id": 1287456} {"src_title": "Darién", "tgt_title": "Région du Darién", "src_document": [{"title": "Stavba Panamericany.", "content": "Na kolumbijské straně končí silnice 27 km západně od Barranquillity v Lomas Aisiadas, na panamské v osadě Yaviza. Do dokončení zbývá přibližně 100 kilometrů vzdušnou čarou. Ačkoli vlády mnoha států stojí o dokončení Panamericany, proti hovoří jak snaha o zabránění proniknutí slintavky a kulhavky, které se v Severní a Střední Americe neobjevily od roku 1954, tak velký tlak ochránců životního prostředí po celém světě. Vybudovat silnici skrz dosud nenarušený ekosystém by způsobilo nedozírné změny v původním pralese. Taktéž místní indiánské kmeny Emberá, Wounaan a Guna protestují proti stavbě, která by mohla narušit jejich kulturu. Největší technickou překážkou při stavbě silnice by byla 80 kilometrů široká delta řeky Atrato s rozsáhlými mokřinami.", "section_level": 1}, {"title": "Stav v roce 2014.", "content": "V Kolumbii existuje projekt „Transversal de Las Américas“, který zahrnuje i možné napojení lokality Palo de Letras, ležící na mezistátní hranici, s Lomas Aisiadas a dále s kolumbijskými městy na karibském pobřeží. Tato část projektu je ve fázi studie. Panamská strana se staví negativně k možnosti otevření Dariénu pro výstavbu.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Dariénský prales je domovem pro indiány kmenů Emberá, Wounaan a Guna, dříve zde žili také Cuevové (do jejich vyhlazení v 16. století). Pro dopravu často využívaji vydlabané kánoe. Hlavními plodinami jsou banány a kukuřice.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "V oblasti se nachází dva národní parky: panamský Darién a kolumbijský Los Katíos, přičemž oba jsou zapsány na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Dariénský prales míval rozsáhlé porosty cedrely a mahagonu, ale postupem času jsou lesy káceny dřevorubci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darién je široký pás tropického deštného pralesa a bažin na hranicích Kolumbie a Panamy. Tato oblast měří na šířku přibližně 50 kilometrů a je 160 km dlouhá. Rozkládá se v kolumbijském departementu Chocó a panamské provincii Darién a comarce Emberá-Wounaan. ", "tgt_summary": "La région du Darién ou bouchon du Darién (de l'espagnol, \"\") est une zone de marais et de forêt située à la frontière entre la Colombie et le Panama, d'environ de long et de large. ", "id": 1120719} {"src_title": "Bielefeld", "tgt_title": "Bielefeld", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Spenge, Enger, Herford, Bad Salzuflen, Leopoldshöhe, Oerlinghausen, Schloß Holte-Stukenbrock, Verl, Gütersloh, Steinhagen, Halle (Westfalen) a Werther (Westfalen). Město leží na rozvodí mezi Vezerou a Emží. Dvě hlavní dálnice A2, A33 se protínají v jihovýchodní části města. Hlavní železniční nádraží je součástí vysokorychlostního systému ICE.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bielefeld byl v historii součástí:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní památky.", "content": "\"Sparrenburg\" je největším orientačním bodem. Byl postaven v letech 1240-1250 hrabětem Ludwigem von Ravensberg. 37 m vysoká věž a katakomby jsou veřejně přístupné. Stará radnice \"(Altes Rathaus)\" byla postavena v roce 1904 a stále slouží své funkci (kancelář starosty). Její fasáda má různé prvky, nejvíce gotických a renesančních. Většina městské správy sídlí v přilehlé Nové radnici \"(Neues Rathaus)\". Městské divadlo \"(Stadttheater)\" je součástí stejného komplexu jako Stará radnice, rovněž z roku 1904. Je pozoruhodné svou secesní fasádou. Je zde Bielefeldská opera. Další divadlo \"(Theater am Alten Markt)\" sídlí na \"Alter Markt)\". Nejstarším městským kostelem je sv. Mikuláš \"(Altstadter Nicolaikirche)\". Je to gotický kostel s věží 81,5 metrů. Byl založen v roce 1236, za 2. sv. války poškozen. Třikrát denně z tohoto kostela zní zvonkohra. Nejcennějším pokladem tohoto kostela je vyřezávaný oltář z Antverp, zdobený 250 postavami. Malé muzeum ilustruje historii kostela až do druhé světové války. Největším kostelem je \"Neustadter Marienkirche\", gotická stavba z roku 1293, dokončená 1512. Je 78 metrů vysoká a má délku 52 metrů. Cenný je křídlový oltář s 13 obrazy. Historicky vzato je tato stavba nejcennější. V něm započala reformace v Bielefeldu v roce 1533. Barokní věže byly zničeny za druhé světové války a později nahrazeny dvěma neobvykle tvarovanými zakončeními věží. Vyhlídková věž \"Hunenburg\" - 164 metrů. Je vysílací věží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bielefeld je město v německém spolkovém státu Severní Porýní-Vestfálsko. V současnosti zde žije 325 846 obyvatel. Historické centrum se rozkládá severně od Teutoburského lesa. Moderní čtvrtě jsou ale i na opačné straně v kopcích. V Bielefeldu sídlí významný počet mezinárodně působících firem, včetně potravinářské firmy Dr. August Oetker AG. Dále Gildemeister a Schuco. Město má také univerzitu založenou v roce 1969. Mezi jeho prvními profesory byl sociolog Niklas Luhmann. Dále je zde teologický seminář \"Kirchliche Hochschule Bethel\". Proslavený je i fotbalový klub Arminia Bielefeld. Za významnou osobnost města současnosti je považován bývalý německý tenista Hendrik Dreekmann (nar. 1975).", "tgt_summary": "Bielefeld est une ville-arrondissement industrielle d'Allemagne, dans le Nord-Est de la Rhénanie-du-Nord-Westphalie, à la lisière de la forêt de Teutobourg ('Teutberg'). Avec une population en 2014 de presque, Bielefeld est la plus grosse ville de la région de Westphalie Est-Lippe.", "id": 1940333} {"src_title": "Tesaříkovití", "tgt_title": "Cerambycidae", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Zástupci čeledi tesaříkovití jsou rozšířeni po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky čeledi.", "content": "Jedna z nejznámějších čeledí brouků. Zahrnuje malé, střední i velké druhy. Charakteristickým znakem tesaříkovitých jsou dlouhá tykadla (antennae) – často stejně dlouhá nebo delší než tělo brouka. (Přesto některé druhy mají tykadla celkem krátká, např. \"Parandra brunnea\", viz fotogalerie níže; takové druhy se hůře rozlišují od některých druhů čeledi Chrysomelidae – mandelinkovití). Brouci jsou charakterističtí také poměrně úzkým a dlouhým tělem a zoubky po stranách štítu. Larva je bělavá, slabě sklerotizovaná, válcovitá či zploštělá, s malou příčnou hlavou, hrudní nohy rudimentární. Česká rodová jména pro zástupce čeledi jsou tesařík, kozlíček, trnoštítec.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Larvy se líhnou z vajíček vykladených na živné rostliny, dřeviny, do stavebního dřeva, do půdy aj. Živí se trouchnivějícím nebo již odumřelým dřevem a trouchem. Někteří dospělci se živí pylem, šťávami ovoce (např. tesařík pižmový), někteří potravu nepřijímají (např. tesařík piluna). Larvy i dospělci kozlíčků rodu \"Dorcadion\" jsou rhizofágové (konzumují kořeny). Některé druhy mohou poškozovat lesní porost; vážnými škůdci jsou např. tesařík šedohnědý (\"Tetropium fuscum\") a tesařík smrkový (\"Tetropium castaneum\"), kteří poškozují povrchovou vrstvu dřeva a urychluje odumírání oslabených stromů. Brouky najdeme na dřevě starých stromů, na padlých kmenech, na metrovém dříví, na pařezech, u paty stromu, jiné druhy na květech a listech lučních rostlin, na spadaném ovoci atd.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Mnoho druhů z čeledi tesaříkovití je chráněno zákonem a vyskytují se jen vzácně. V České republice jsou chráněni kozlíček jilmový (\"Saperda punctata\"), silně ohrožený je tesařík obrovský (\"Cerambyx cerdo\"), tesařík zavalitý (\"Ergates faber\") a trnoštítec horský (\"Tragosoma depsarium\"), kriticky ohrožený tesařík alpský (\"Rosalia alpina\"), tesařík broskvoňový (\"Purpuricenus kaehleri\"), tesařík drsnorohý (\"Aegosoma scabricorne\") a tesařík \"Megopis scabricornis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tesaříkovití (Cerambycidae) je čeleď brouků. Dosud bylo popsáno více než 20 000 druhů. Největším broukem čeledi a patrně největší brouk na světě je jihoamerický tesařík \"Titanus giganteus\" (titan obrovský či tesařík největší).", "tgt_summary": "Les Cerambycidae, vulgairement appelés capricornes ou longicornes, sont une famille d'insectes de l'ordre des coléoptères, qui comprend plus de. En zone tempérée, la plupart de ces espèces sont menacées, par manque de vieux arbres et de gros bois-mort.", "id": 186841} {"src_title": "Jak jsem poznal vaši matku", "tgt_title": "How I Met Your Mother", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První řada.", "content": "V roce 2030 vypráví Ted Mosby (hlasem Boba Sageta) své dceři a synovi, jak poznal jejich matku. Příběh začíná v roce 2005: Ted (Josh Radnor) je svobodný sedmadvacetiletý architekt, který žije v New Yorku se svými dvěma nejlepšími kamarády z vysoké školy – s právníkem Marshallem Eriksenem (Jason Segel) a s učitelkou v mateřské školce Lily Aldrinovou (Alyson Hannigan), kteří se po 9 letech vztahu zasnoubí. Ted tento krok vnímá jako příkaz, aby si také našel celoživotní lásku. S tím mu chce „pomoci“ další z jeho přátel, Barney Stinson (Neil Patrick Harris), známý sukničkář. Ted při svém hledání pozná kanadskou televizní reportérku Robin Scherbatskou (Cobie Smulders), do které se okamžitě zamiluje. Robin sice žádný vážný vztah nehledá, nabídne však Tedovi, že mohou být přátelé. (Budoucí Ted okamžitě řekne dětem, že Robin není jejich matkou a v dalších dílech ji označuje jako „tetu Robin“.) Později začne chodit s cukrářkou Victorií (Ashley Williams), kterou pozná na svatbě. Následně ale zjistí, že Robin k němu nějaké city chová a žárlí. Když Victoria odjede na kulinářský institut do Německa a s Tedem zkouší vztah na dálku, řekne Ted Robin, že se s Victorií rozešli, což v té době ještě není pravda. Později Victoria zavolá Tedovi. Robin, která omylem telefon zvedne, zjistí, že jí Ted lhal a ten tak přijde o obě dívky. S Robin se nakonec ale přece jenom usmíří. Lily mezitím začne pochybovat, jestli do svatby s Marshallem stihne udělat vše, co chtěla. Touží odjet na kurz umění do San Francisca a s Marshallem se proto rozejde. Řada končí, když se Ted po první noci s Robin vrací domů a tam sedí v dešti Marshall s Lilyiným zásnubním prstenem.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá řada.", "content": "Ted a Robin jsou na začátku druhé sezóny partnery a Marshall se zlomeným srdcem zkouší z počátku žít bez Lily. Ta na kurzu zjistila, že není umělkyní, proto se vrátí zpět do New Yorku, kde se znovu setká s Marshallem. Dají se opět dohromady a řada nakonec vyvrcholí jejich svatbou. Ted se dozví, že Robin nesnáší obchoďáky, ale neví proč, i když se na to snaží přijít. Řekne to tedy Barneymu a Marshallovi a tito dva se spolu vsadí o facku, že to je kvůli tomu, že Robin točila porno. Kdyby to nebyla pravda, tak by Barney musel dostat facku. Nakonec to nebylo porno a všichni zjistí, že Robin byla v Kanadě teenagerovskou popovou hvězdou. Natočila píseň „Let's Go to the Mall“, se kterou měla turné po nákupních centrech a proto je nesnáší. V důsledku tohoto objevu Barney prohraje sázku a Marshall získá povolení beztrestně dát Barneymu kdykoliv v budoucnosti pět facek. V této řadě využije tohoto privilegia dvakrát. V seriálu se také poprvé objeví Barneyho homosexuální bratr, Afroameričan James (Wayne Brady). Ostatní se rovněž dozvědí, že Barney si myslí, že jeho otcem je televizní moderátor Bob Barker, o čemž ho přesvědčovala jeho matka vždy, když spolu sledovali televizní soutěž \"The Price Is Right\". Barney se této soutěže zúčastní. V posledním díle série sdělí Ted Barneymu, že se s Robin rozchází – důvodem je, že každý mají jiný pohled na svatbu. Neřekli to nikomu, protože nechtěli kazit svatbu Lily a Marshalla. Řada skončí, když Barney poví Tedovi, že je rád, že jsou oba opět svobodní muži.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí řada.", "content": "Robin se vrátí z cesty po Argentině, spolu s ní přijede i její nový partner Gael (Enrique Iglesias). Ted si postupně zvyká na to, že s Robin jsou již pouze přáteli. Marshall a Lily se rozhodnou, že se přestěhují do vlastního bytu, ovšem zalíbí se jim takový, který si nemůžou dovolit. Marshall tak zjistí, že Lily je závislá na nákupech a má mnoho kreditních karet. Nakonec ale naleznou byt, který jim vyhovuje. Ten je však ve špatné čtvrti a také špatně konstrukčně vyřešený. Barney v této řadě opět dostane facku, což se stane na den díkůvzdání. Budoucí Ted svým dětem v roce 2030 poví, že jejich matku potkal během příhody se žlutým deštníkem. V roce 2007 tento deštník našel Ted v tanečním klubu. Po večírku ke dni svatého Patrika si jej vezme domů. Na této party byla i jeho budoucí manželka, se kterou se Ted ale nepotkal. Ted začne usilovat o dermatoložku Stellu, se kterou se seznámí při odstraňování svého tetování. Tato snaha vyvrcholí při „dvouminutovém rande“, které zahrnuje flirtování, večeři, film, kávu, dvě jízdy taxíkem a polibek na dobrou noc – to vše ve dvou minutách. Robin se později vyspí s Barneym, který ji utěšuje po rozchodu. Tato skutečnost Teda rozzuří a ten se rozhodne, že se s Barneym přestane přátelit. Mezitím se neznámá žena snaží sabotovat Barneyho pokusy o flirtování s ženami. Později zjistí, že sabotérem byla Abby (Britney Spears), recepční ze Stellyiny dermatologické ordinace. V posledním díle série se Ted a Barney zúčastní automobilových nehod a oba skončí v nemocnici, kde se znovu spřátelí. Odhaleny jsou i Barneyho city k Robin a Ted ke konci řady požádá o ruku Stellu.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá řada.", "content": "Na začátku čtvrté série Stella řekne ano na Tedovu žádost o ruku. Robin přijme nové zaměstnání v Japonsku, rychle ale z této práce odejde a vrátí se do New Yorku, aby se mohla zúčastnit Tedovy svatby. Na ní Stella u oltáře opustí Teda a vrátí se zpět k Tonymu, jenž je otcem její dcery. Barney se potýká s city k Robin a společnost, ve které pracuje, ho přeřadí do týmu, který má provést novou akvizici. Marshall a Lily se přestěhují do nového bytu a diskutují o tom, zda jsou či nejsou připraveni si pořídit dítě. Robin se tak stane Tedovou spolubydlící a přijme pozici moderátorky zpráv ve 4 hodiny ráno. K této práci se dostane tak, že Barney této společnosti poslal její videoživotopis. Ted a Robin se rozhodnou spát spolu, aby překonali hádky o jejich vzájemných zlozvycích. Barney se pokusí tyto hádky zastavit, aby spolu nespali, a tak Ted zjistí, že Barney je do Robin zamilovaný. Ted zjistí, že Lily sabotovala všechny jeho vztahy s kýmkoliv, koho neschvalovala, nebo kdo nepřímo mohl zapříčinit rozchod Robin a Teda. Robin a Ted diskutují o těchto problémech a v důsledku tohoto se jejich přátelství posune do lepšího stavu. Když se Barney konečně vyspí s 200. ženou, začne přemýšlet, co bude dělat zbytek života, což ho ještě více ujistí o jeho citech k Robin. Zatímco Ted nese žlutý deštník (který má patřit jeho budoucí manželce), potká svoji bývalou přítelkyni Stellu a jejího nynějšího přítele Tonyho. Tony ho později navštíví a poděkuje mu za to, že mu umožnil být znovu se Stellou. Nabídne mu zaměstnání profesora architektury, Ted ale tuto pozici odmítne. Na konci řady Robin zjistí, že je do ní Barney zamilován a souhlasí, že s ním bude mít vztah založený na sexu, protože by tak spolu stejně skončili. Ted se rozhodne vzít práci profesora architektury, protože usoudí, že architektem teď být nemůže. Na konci série se Ted připravuje na první hodinu a budoucí Ted prozradí dětem, že jedna z dívek v učebně je jejich matka.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá řada.", "content": "Ted začíná pracovat jako profesor architektury. Úplně první den, kdy začíná učit, přijde omylem do učebny ekonomiky, kde je právě jeho budoucí žena a matka dětí, kterým celý příběh vypráví. Barney a Robin už mají vztah po celé léto, proto je Lily zamkne v místnosti, což je donutí vyrovnat se s jejich vztahem. Nakonec se rozejdou a Barney se zase vrátí ke svým starým způsobům. Ted se zamiluje do jedné dívky ze své třídy jménem Cindy (Rachel Bilson), která je spolubydlící Tedovy budoucí manželky. Robin se setká s novým kolegou Donem a ačkoliv ho Robin nejprve nesnáší, později s ním začne chodit. Na konci řady se rozejdou, protože Don vzal práci v Chicagu, kterou předtím Robin právě kvůli Donovi odmítla. Marshall použije během série svou čtvrtou facku. Ted si koupí dům, ve kterém nakonec bude žít se svojí budoucí rodinou. Lily a Marshall si pořád nejsou jisti, jestli je dobrý nápad mít děti. Proto se rozhodnou, že až uvidí Barneyho dvojníka, tak si děti pořídí.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá řada.", "content": "Na začátku šesté řady seriálu se Ted seznámí se svou novou přítelkyní Zoey, se kterou se ale na konci série rozejde. Marshallovi zemře jeho otec. Robin evidentně stále něco cítí k Barneymu, který se bude v nedaleké budoucnosti ženit. V posledním díle této série Lily otěhotní. Hned v několika dílech sezóny si zahrály známé osobnosti, jako třeba zpěvačka Katy Perry, herec Jorge Garcia nebo také Jennifer Morrison, která ztvárnila Zoey, Tedovu dívku.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmá řada.", "content": "Sedmá řada seriálu začíná náhledem do budoucnosti, ve které Ted pomáhá Barneymu při přípravě na jeho svatbu se stále neznámou nevěstou. V současnosti získá Marshall práci jako právníka specializovaného na životní prostředí a Lily je stále těhotná. Barney slíbí Noře (Nazanin Boniadi), že by mohl být tím správným přítelem, a i přesto Robin zjistí, že stále něco k Barneymu cítí. Robin tedy přistoupí na psychoterapii, při které pozná terapeuta Kevina (Kal Penn), se kterým později začne chodit. Během hurikánu Irena skupina přátel zjistí, že Marshall a Lily počali svoje dítě v Barneyho bytě a že Barney a Robin spolu přestali spát. Tito dva začnou přemýšlet o tom, co budou dělat se svým neurčitým vztahem – rozhodnou se tedy, že se rozejdou se svými novými partnery. I přesto však Robin nadále zůstává se svým přítelem Kevinem, což Barneyho ničí. Ten se totiž se svojí přítelkyní Norou rozešel. Někdy v tuto dobu se také Marshall a Lily rozhodnou, že se přestěhují do domu na Long Islandu, který patří Lilyiným prarodičům. Robin se v této řadě obává, že otěhotněla, a sdělí Barneymu, že dítě je pravděpodobně jeho, protože s Kevinem prozatím nespala. Gynekolog jí však sdělí, že nemůže mít děti, což jí ublíží. Kevin slíbí Robin, že on ji miluje a je v jejich vztahu připraven postoupit dále, ona mu však sdělí, že nemůže mít a ani nechce mít děti a následně se rozejdou. Brzo poté sdělí Tedovi, co se všechno stalo, a Ted usoudí, že ji má stále rád. Robin mu však řekne, že ho nemiluje. Barney začne chodit s Quinn (Becki Newton), kterou poznal jako striptérku Karmu. Později ji požádá o ruku.", "section_level": 2}, {"title": "Osmá řada.", "content": "Marshall a Lily se snaží najít chůvu pro svého syna, ale nakonec padne volba na Teda. Ten s nabídkou souhlasí a sám se na hlídaní těší, protože si tak podvědomě nahrazuje dítě, které nemá. Později se ale Lily s Marshallem rozhodnou, že už mu dítě svěřovat nebudou, protože Ted mu věnuje až nezdravě obětavou péči. Někdy v tu dobu Robin se rozejde s Kevinem, zejména kvůli Barneyho zásahu, který jejich rozchod uspíší. Barney je zprvu smutný z rozchodu s Quinn a podvědomě si hledá až příliš bizarní parťáky. Například opuštěného psa, které nalezl a u kterého se rozhodl, že mu bude dělat společnost ve stejném obleku, jako nosí on sám. Později si ale uvědomí, že vlastně stále miluje Robin a chytrým způsobem vymyslí způsob jak důrazně, leč chytře znovu Robin oslovit a získat. Vše se mu povede natolik, že se s Robin zasnoubí. Ted na večírku slavnostně představí projekt svého nového mrakodrapu, na němž dlouho pracoval a jenž, jak sám věří, ho velmi výrazně posune v kariéře architekta. Na konci řady v díle „Něco nového“ je poprvé představena Tedova budoucí žena „se žlutým deštníkem“ (Cristin Milioti).", "section_level": 2}, {"title": "Devátá řada.", "content": "Celý děj deváté řady, vyjma posledního dílu, probíhá během posledních 56 hodin před svatbou Barneyho a Robin, která se koná v hotelu Farhampton. Lily s Marshallem se chystají na rok do Říma, kde bude Lily pracovat jako výtvarná poradkyně kapitána. Ještě před svatbou odjede Marshall s Marvinem do Minnesoty za Marshallovou matkou. Marshall ale dostane nabídku práce soudce a tak ho čeká velmi peprný rozhovor s Lily, jestli zamíří do Říma, nebo ne. Marshall nestihne letadlo a tak se do New Yorku musí dopravit autem s nesympatickou spolujezdkyní Dafné. Do New Yorku se nakonec dostane včas a svatbu stihne. Devátá řada vrcholí svatbou Barneyho a Robin, kde přinese snubní prstýnky medvěd. V kapele, kterou na svatbu sehnal Ted, hraje na baskytaru „Matka“ a právě tam ji Ted poprvé uvidí. Nechce si s ní ale nic začínat, protože po svatbě má v plánu se odstěhovat do Chicaga a začít tam nový život. Při čekání na vlak, který měl zpoždění 45 minut, však poznává matku svých dětí. Má žlutý deštník a navzájem zjišťují, že se znají víc, než si mysleli.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Carter Bays a Craig Thomas měli při vymýšlení seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\" základní ideu: \"„Napíšeme o nás, našich přátelích a hloupých činnostech, které jsme dělali v New Yorku.“\" Při tvorbě základních postav vycházela dvojice ze svého života – postava Teda je založena na Baysovi, postavy Marshalla a Lily na Thomasovi a jeho manželce. Thomasova manželka zprvu nesouhlasila s tím, aby se v seriálu, byť nepřímo, objevila, ale změnila názor poté, co zjistila, že její postavu může hrát Alyson Hannigan, která v té době hledala roli v komediálním seriálu. Tvůrci také chtěli do seriálu umístit svůj oblíbený podnik McGee's v New Yorku, proto se část seriálu odehrává v MacLarenově baru (v originále \"MacLaren's\") Jméno jeho majitele a barmana Carla McLarena si vypůjčili od stejnojmenného Baysova asistenta. Thomas prohlásil, že Ted je nedůvěryhodným vypravěčem, protože vypráví o věcech, jež se staly před více jak dvaceti lety a může mít tendenci některé události vyprávět zkresleně. Toto zkreslení bylo součástí některých epizod, např. „Jak jsem poznal všechny ostatní“, „Koza“, „Ale, zlato...“ nebo „Teorie o mořské panně“. Thomas ovšem také zdůraznil, že se snaží v seriálu udržet koherentní a konzistentní děj a snaží se vyhnout chybám v kontinuitě, jak se stává v jiných seriálech, jichž je fanouškem. Titulní píseň je předělávkou skladby „Hey Beatiful“ od skupiny The Solids, jejímiž členy oba tvůrci seriálu jsou. Epizody první řady obvykle začínají úvodními titulky, od druhé řady byla zařazována scéna před titulky: buď šlo o děj v roce 2030, kdy Tedovy děti na pohovce naslouchají vyprávění svého otce, jak poznal jejich matku, anebo jde o připomínací scény z předchozí epizody či pohledy na New York, zatímco Ted vypráví svůj příběh. Natáčení jednoho dílu v ateliéru Soundstage Studio 22 v Los Angeles zpravidla trvalo déle než tři dny (většina situačních komedií je obvykle natočena v jediném dni). Jedna epizoda obvykle obsahuje více než 50 scén s rychlými přechody a flashbacky. Zvuková stopa se smíchem byla nahrávána později při promítání finálně sestříhané epizody před publikem. Craig Thomas prohlásil, že natáčení před živým publikem by kvůli mnoha flashbackům a flashforwardům bylo nemožné. Později ale některé epizody byly, pokud to scénář umožňoval, natočeny před živým publikem. Scéna přímo vedoucí k odhalení identity Matky byla s Tedovými dětmi natočena v době začátku vzniku druhé řady jako možný konec seriálu hlavně proto, že představitelé Tedových dětí by v době ukončení natáčení seriálu za několik let již byli pravděpodobně dospělí. Autoři \"Jak jsem poznal vaši matku\" relativně často využívali herce ze seriálů Josse Whedona, se kterým je spjatá především představitelka Lily, Alyson Hannigan, která sedm let působila ve Whedonově seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\". Carter Bays uvedl, že je velkým fanouškem těchto herců a že je využívá i proto, že jsou populární. Během stávky hollywoodských scenáristů v letech 2007–2008 bylo natáčení seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\" pozastaveno, ale po ukončení stávky se seriál vrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "První díl seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\" byl na stanici CBS odvysílán 19. září 2005. Během třetí řady seriálu proběhla stávka hollywoodských scenáristů, první epizoda po stávce byla uvedena 17. března 2008. Zároveň si seriál prohodil časový slot s jiným sitcomem \"Teorie velkého třesku\". Dne 14. května 2008 byla oznámena 4. řada seriálu a její první epizoda byla odvysílána 22. září 2008. Dne 19. května 2009 byla oznámena 5. řada seriálu a druhý den společnost CBS oznámila, že seriál se vrací k původnímu vysílacímu času ve 20 hodin východoamerického času. Dne 12. ledna 2010 byla odvysílána 100. epizoda seriálu a přitom bylo oznámeno, že seriál bude mít i 6. řadu. Herečtí protagonisté nicméně prohlásili, že by neradi byli v seriálu déle než osm řad. Dne 4. března 2011 oznámila televizní společnost CBS, že bude natočena také 7. a 8. řada seriálu. První díl sedmé řady byl odvysílán 19. září 2011. Závěrečná devátá řada seriálu byla odvysílána od září 2013 do března 2014. V České republice měl úvodní díl premiéru 26. listopadu 2009 na stanici Prima Cool. Následně byly odvysílány další řady. Poslední dvě série se dočkaly české premiéry v letech 2013 a 2014 na stanici Prima Love. Český překlad je dílem Petra Anderleho, Mikuláše Bryana a Silvie Šustrové.", "section_level": 1}, {"title": "Související seriály.", "content": "Dne 31. října 2013 bylo ze strany CBS oznámeno, že probíhají jednání o spin-offu, který by měl umožnit pohled z druhé strany a měl by se jmenovat \"How I Met Your Father\". Dne 15. listopadu 2013 zástupci CBS oznámili, že objednali pilotní díl seriálu (s finálním názvem \"How I Met Your Dad\"), který měli mít na starosti Carter Bays a Craig Thomas společně s Emily Spivey. Na konci ledna 2014 bylo oznámeno, jaké hlavní postavy byly plánovány pro pilotní epizodu. V roli vypravěče děje se měla představit slečna jménem Sally, která měla děj retrospektivně vyprávět svým dětem. Dne 14. května 2014 stanice CBS od projektu \"How I Met Your Dad\" odstoupila, neboť Craig Thomas a Carter Bays odmítli přetočit pilotní díl bez záruky objednání celého seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Merchandising.", "content": "Postava Barneyho Stinsona mluví v několika epizodách o svých knihách. Do roku 2012 skutečně vyšly pod Barneyho jménem čtyři publikace. Jejich skutečným autorem je Matt Kuhn. Knihy byly v překladu Víta Penkaly vydány i v češtině v nakladatelství Argo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jak jsem poznal vaši matku (v anglickém originále How I Met Your Mother, často zkracováno jako HIMYM) je americký sitcom, jehož autory jsou Carter Bays a Craig Thomas. Premiérově byl vysílán na stanici CBS v letech 2005–2014, celkem vzniklo 208 dílů v devíti řadách. Hlavní osou příběhu jsou životní etudy Teda Mosbyho (Josh Radnor), který v roce 2030 vypráví svým dětem příběh o tom, jak poznal jejich matku. ", "tgt_summary": "En France, la série est diffusée sur Canal+ depuis le, sur NT1 depuis le et sur Outre-Mer 1re depuis le puis sur Comedy Central. En Belgique francophone, la série est diffusée sur Plug RTL, Be 1, et MTV, et au Québec à partir de sur VRAK.", "id": 2433640} {"src_title": "Rhodos (město)", "tgt_title": "Rhodes (ville)", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obecní jednotka Rhodos je tvořena jednou komunitou, která kromě hlavního města obsahuje dvě další sídla. V závorkách je uveden počet obyvatel komunit a sídel. Skutečný počet obyvatel se odhaduje na 75 000, což je způsobeno tím, že většina zdejších stálých obyvatel se pro potřeby sčítání lidu zaregistrovala v místě svého rodiště. Tak je oficiální počet obyvatel podle sčítání nižší než množství lidí, kteří ve městě skutečně žijí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrov Rhodos leží na přirozené křižovatce mezi Evropou, Blízkým východem a Afrikou, což dalo městu i ostrovu v průběhu historie značnou kulturní, architektonickou a jazykovou různorodost. Ostrov je osídlen již od 4. tisíciletí př. n. l. (mladší doba kamenná).", "section_level": 1}, {"title": "Klasické období.", "content": "Město Rhodos bylo založeno v roce 408 př. n. l., kdy se k jeho založení spojily tři městské státy Lindos, Kamiros a Ialyssos, aby posílily své postavení vůči Athénám. a po tři století pak díky námořnímu obchodu, zkušeným stavitelům lodí a prozíravým městským vládcům zažívalo až do římské nadvlády svůj \"Zlatý věk\". V letech 304 př. n. l.–292 př. n. l. vztyčil ve zdejším přístavu lindský sochař Chares proslulý Rhódský kolos, jeden ze Sedmi divů starověkého světa. Práce na 32 m vysoké soše boha Slunce Hélia mu trvaly celých 12 let a spotřeboval přitom 9 t stříbra. Kolos se tyčil u vjezdu do zdejšího přístavu \"Mandraki\". Starověký Rhodos měl velmi dobře vybudovaný kanalizační systém a vodovodní síť. Silné zemětřesení, jež postihlo Rhodos v roce 226 př. n. l., značně poškodilo město a bylo příčinou zřícení Rhódského kolosu. Po následujících osm století ležela socha v rozvalinách, až ji v roce 653 Arabové, kteří ostrov ovládli, prodali obchodníkovi z Edessy, který prý k jejímu odvezení potřeboval 900 velbloudů.", "section_level": 2}, {"title": "Římské období.", "content": "Roku 164 př. n. l. se Rhodos stal částí římské provincie Asie. Město si i dále dokázalo uchovat svoji krásu a stát se jedním z center tehdejší vzdělanosti a umění. Na jeho území lze dodnes najít stopy římské přítomnosti, jež nám umožňují učinit si představu o úrovni tehdejší civilizace. Podle \"Skutků apoštolů\" (pátá kniha Nového zákona) se zde na konci své třetí misijní cesty zastavil apoštol Pavel.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantské období.", "content": "Ve středověku byl Rhodos významným byzantským obchodním střediskem a křižovatkou lodních tras vedoucích mezi Konstantinopolem a Alexandrií. V počátcích byzantské vlády ostrov obsadili Isaurové z hornaté západní části Kilíkie a město vypálili. V 7. století ostrov obsadili Arabové. Byli to právě oni, kdo z vod přístavu vyzvedli zbytky zříceného bronzového kolosu a odvezli je do Sýrie, kde byly roztaveny a bronz použit na výrobu mincí. Po pádu byzantské říše v roce 1204 ostrov ovládl místní šlechtic Leo Gavalas, avšak nedlouho po jeho smrti přešla vláda nad ním opět do byzantských rukou, když jej ovládl nikajský císař.", "section_level": 2}, {"title": "Rytířské období.", "content": "Rytířský řád johanitů se na ostrově usídlil poté, co po perzekuci templářů opustil v roce 1307 Itálii. Johanité zde zřídili své hlavní sídlo. V roce 1309 potvrdil papež Klement V. Rhodos jako državu řádu. Johanité na ostrově zůstali po další dvě století. V roce 1444 provedla mamlúcká flotila egyptského sultána blokádu ostrova, avšak johanitům se díky loďstvu burgundského velitele Geoffroye de Thoisy podařilo jejich útok odvrátit. Po pádu Konstantinopolu v roce 1453 se Osmanská říše začala rychle rozpínat a v roce 1480 nařídil sultán Mehmed invazi na ostrov. Vedl ji paša Mesic. Obráncům Rhodu se podařilo odrazit útok z moře i z pevniny a zahnat útočníky na útěk. Tato porážka zabránila invazi osmanských sil na Apeninský poloostrov, čímž zřejmě odvrátila vpád muslimských vojsk do západní Evropy a její ovládnutí. Po porážce osmanských vojsk v roce 1480 nařídil velmistr řádu Fabrizio Del Carreto zesílit opevnění rhodských měst, na což po několik desetiletí osobně dohlížel. V roce 1521, kdy velmistr Del Carreto zemřel, byl Rhodos nejsilněji opevněnou křesťanskou baštou na světě. Johanité odtud podnikali námořní výpady proti muslimským obchodníkům. To v roce 1522 přimělo nového sultána Sulejmana I. řečeného Nádherný k nové blokádě ostrova. Početně značně slabší obránci Rhodu (7000 rytířů proti 200 000 osmanským vojákům a 400 lodím) hrdinně bránili město a způsobili nepřátelským obléhatelům citelné ztráty. V prosinci roku 1522 došlo k dohodě mezi vedením rytířů a Sulejmanem a johanitům bylo povoleno opustit město s veškerým majetkem, který dokázali pobrat. Za to se jim dostalo příslibu, že obyvatelé města nebudou nijak trestáni a budou i nadále smět volně vyznávat svoji křesťanskou víru. 1. ledna 1523 opustili johanité Rhodos a ostrov ovládli Osmané.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanské období.", "content": "V roce 1522 dobyli osmanští Turci po dlouhém obléhání město Rhodos. Vystavěli zde nové budovy: mešity, veřejné lázně a sídla pro novou elitu. Řekové byli přinuceni opustit opevněné město a usadit se v nových čtvrtích za hradbami. Za osmanské éry město pozbylo svůj mezinárodní charakter, zachovalo si však svoji hlavní ekonomickou funkci tržiště pro zemědělské výrobky z vnitrozemí ostrova a okolních menších ostrovů. Po upevnění své nadvlády nad ostrovem přeměnili Turci většinu kostelů na mešity a z velkých domů učinili soukromá sídla nebo veřejné budovy. Jednalo se o dlouhodobý proces, jehož cílem bylo přizpůsobit je osmanskému způsobu života. Zdobená průčelí domů z rytířského období, klenuté brány a zdi z přitesaných kamenů byly obohaceny prvky osmanské architektury přizpůsobené zdejšímu podnebí a kultuře. Při tomto procesu zůstala většina architektonických rysů stávajících budov zachována. Nejtypičtějšími přírůstky byly lázně (obvykle v zadní části domů) a uzavřené dřevěné balkony vystupující z průčelí do úzkých uliček. Úpadek Osmanské říše v 19. století se projevil i ve městě. Zdejší stavby začaly chátrat, čemuž značně napomáhala i silná zemětřesení, jež bývají v této oblasti obvyklá.", "section_level": 2}, {"title": "Italské období.", "content": "Roku 1912 zabraly Rhodos stejně jako celé Dodekanéské ostrovy jednotky italské armády. V roce 1923 se pak celý ostrov stal součástí italské kolonie nazvané \"Isole Italiane dell'Egeo\" čili Italské egejské ostrovy. Italové strhli domy, jež byly v době osmanské nadvlády postaveny v blízkosti městských hradeb. Z židovského a tureckého hřbitova zřídili \"zelenou zónu\" obklopující středověké město. Zbourali všechny osmanské budovy, zachovali však veškeré památky z rytířského období. Zrekonstruovali také johanitský Palác velmistrů a započali s modernizací města.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Ve městě je celá řada pamětihodností. Některé z nich se datují až do starověku, převážná většina jich však má středověký původ. Patří k nim zejména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rhodos (, ) je řecká obecní jednotka a město na ostrově Rhodos v Egejském moři v souostroví Dodekany. Je hlavním městem ostrova. Do roku 2011 bylo obcí. Nachází se v severovýchodní části ostrova u pobřeží. Na východě s obecní jednotkou Petaloudes a na jihu s obecní jednotkou Kallithea. Je jednou z deseti obecních jednotek na ostrově. Historické jádro města, jemuž vévodí Palác velmistrů, který zbudovali Johanité, patří k nejlépe zachovaným středověkým městům v Evropě, a je proto od roku 1988 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Město Rhodos patří k oblíbeným turistickým cílům, není tedy divu, že se jeho historická část a přilehlé oblasti tomuto trendu přizpůsobily, neboť zdejší obyvatelé žijí v podstatě pouze z turistického ruchu.", "tgt_summary": "Rhodes (en grec / ) est la capitale de l’île de Rhodes, île grecque du Dodécanèse dans la mer Égée. ", "id": 2284590} {"src_title": "Fairey Fulmar", "tgt_title": "Fairey Fulmar", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letounu začal roku 1937. Koncepce letounu vycházela z neúspěšného prototypu Fairey P.4/34, který byl vyvíjen jako nástupce lehkého bombardéru Fairey Battle. \"Fulmar\" byl jeho navalizovanou verzí, která odpovídala specifikacím \"0.8/38\" na dvoumístný námořní stíhač. Jelikož se neočekávalo, že by \"Fulmar\" bojoval proti nepřátelským stíhačům, byla při jeho vývoji upřednostněna těžká výzbroj a dlouhý dolet před výkony a obratností. Naopak byla vyžadována přítomnost druhého člena posádky. Tím byl radista - navigátor, který byl považován za nutného pro dlouhé operace nad mořem. Výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm a letadlo mohlo nést pod trupem i bombu o hmotnosti 113 či 227 kg. Celkem bylo postaveno 600 ks těchto letounů, z toho 250 kusů verze Mk.I (N1854-N1893, N1910-N1959, N1980-N2016 N3994-N4043, od N4060-N4100 a N4116-N4147 konverze na Mk.II) s pohonnou jednotkou Rolls-Royce Merlin VIII a 350 ks verze Mk.II (X8525-X8574, X8611-X8655, X8680-X8714, X8729-X8778, X8798-X8817, BP775-BP796, BP812-BP839, DR633-DR682 a DR700-DR749). Prototyp \"Fulmaru\" (N1854), upravený z druhého prototypu P.4/34 (K7555), poprvé vzlétl na letišti v Ringway 4. ledna 1940, následovaný 6. dubna téhož roku druhým prototypem. První sériové stroje byly uvedeny do služby již v létě téhož roku, kdy se dostaly na letadlovou loď HMS \"Illustrious\". Fulmar Mk.II se od verze Fulmar Mk.I lišil silnější verzí vynikajícího motoru Rolls-Royce Merlin 30, který však vzhledem k vysoké hmotnosti letounu stále nestačil, Fulmar byl stále poněkud podmotorován. Novější verze se vizuálně lišila dalšími vstupy vzduchu přidělanými na obou stranách chladiče. První Mk.II (N4021) vznikl konverzí 155. stroje Mk.I a poprvé vzlétl 20. 1. 1940. V letech 1942 – 1944 bylo 100 kusů upraveno na noční stíhače Fulmar NF Mk.I a Fulmar NF Mk.II. Úprava spočívala především v instalaci radaru. Polovina z nich byla ihned použita k výcviku.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové použití.", "content": "První jednotkou používající Fulmary byla 806. peruť, operující ještě před naloděním na \"HMS Illustrious\" z pozemních základen při obraně Norska a evakuaci z Dunkerque. Rozměrný \"Fulmar\" nebyl svými výkony srovnatelný s pozemními stíhači klasické jednomístné koncepce, ale jako užitečný se ukázal jeho velký dolet, vhodný pro průzkumné mise a ceněna byla i jeho příjemná pilotáž. Letouny byly využívány zejména ve Středomoří. \"Fulmary\" sloužily také na Cejlonu a na palubách FCS – pomocných válečných lodí, vybavených katapultem. Uplatnily se zejména proti starším typům italského letectva. První akcí \"Fulmarů\" ve Středomoří byl doprovod konvoje plujícího na Maltu v září 1940. Zde stroje ukázaly, že mohou být úspěšné i proti svým výkonnějším italským a německým protějškům. Během akce sestřelily 10 bombardérů a 6 stíhačů. Podílely se na stíhacím krytí letounů Fairey Swordfish, útočících na italské námořnictvo v Tarantu. Během roku 1942 byl \"Fulmar\" ve službě nahrazován typy Supermarine Seafire a Grumman Martlet. Stále však sloužil jako noční stíhač, ochrana konvojů a také stroj pro výcvik posádek střemhlavých bombardérů Fairey Barracuda. \"Fulmary\" byly ze stíhacích perutí vyřazovány v roce 1943. Poslední kusy sloužily ještě v letech 1944 a 1945 na ochranu severních námořních cest do Sovětského svazu. Typ používalo celkem 20 britských perutí. Operovaly z palub osmi letadlových lodí a pěti eskortních letadlových lodí. Jeho pilotům bylo uznáno 112 sestřelů a přes 80 poškozených letadel. To bylo nejvíce ze všech stíhacích letadel \"Fleet Air Arm\". Ztraceno bylo nejméně 40 kusů. Vichistická Francie během války ukořistila několik \"Fulmarů\" a použila je pro propagandu a testy. Později je předala Německu. Jediným dochovaným \"Fulmarem\" je první prototyp, vystavený v muzeu \"Fleet Air Arm\" v Yeoviltonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairey Fulmar byl britský dvoumístný jednomotorový stíhací, stíhací-bombardovací a průzkumný letoun, používaný v první polovině druhé světové války britským námořním letectvem (FAA — Fleet Air Arm).", "tgt_summary": "Le Fairey Fulmar est un chasseur embarqué britannique utilisé durant la Seconde Guerre mondiale par la Fleet Air Arm (FAA). Au total, furent construits par la Fairey Aviation Company dans son usine de Stockport entre janvier 1940 et décembre 1942. Monoplan à aile basse, son design est fondé sur le bombardier léger qui devait remplacer le Fairey Battle. Bien que peu rapide et maniable, il se révéla tout de même très fiable et robuste avec une grande autonomie et un armement efficace de huit mitrailleuses. Son nom tient son origine d'un oiseau de haute mer : la Pétrel Fulmar Boréal.", "id": 1745899} {"src_title": "Westland Whirlwind", "tgt_title": "Westland Whirlwind (avion)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj byl vyvíjen na základě specifikací F.37/35 z roku 1935. Vývoj vedl šéfkonstruktér W. E. W. Petter (který stál později u zrodu úspěšných proudových letadel Folland Gnat a English Electric Canberra). Projekt P.9 byl v roce 1936 přijat a v roce 1937 byly objednány dva prototypy. První prototyp označený Westland P.9 (výr. č. L6844) poprvé vzlétl 11. října 1938 s šéfpilotem Haraldem Penrosem z letiště v Boscombe Down, kam byl stroj převezen z továrního letiště v Yeovilu. Stroj poháněla dvojice kapalinou chlazených dvanáctiválců do V, Rolls Royce Peregrine I. Ty měly slibný výkon, ale byly nevyzrálé, nespolehlivé a měly nedostatečné parametry ve velkých výškách. Instalace požadované výzbroje 4 kanónů Hispano Mk.I ráže 20 mm s bubnovými zásobníky se prototyp dočkal až o rok později ve zkušebním středisku RAE (Royal Aeroplane Establishment) ve Farnborough. Během zkoušek alternativ výzbroje byl pokusně vybaven také jedním kanónem ráže 37 mm k ničení plavidel, nebo 12 kulomety Browning ráže 7,7 mm, ale testy nebyly uspokojivé. Zkoušky přinesly optimistické výsledky. Letoun byl rychlý a obratný. Druhý prototyp (L6845) byl dokončován souběžně s první sérii a vzlétl počátkem roku 1940. První sériový kus Westland Whirlwind Mk.I byl připraven ke vzletu v květnu 1940. Verze Whirlwind Mk.IA z léta roku 1942 měla pumové závěsníky pro dvě pumy ráže 113 kg, nebo 227 kg. Takto upravené kusy dostaly přezdívku \"Whirlybomber\". Dva kusy byly testovány jako noční stíhací letouny, ale ve službě taková varianta nebyla realizována. Především pro potíže s motory byla objednávka tohoto typu zmenšena a přes snahu firmy Westland už nedošlo k vylepšení motorů, ani dalším objednávkám ze strany RAF. Poslední kusy byly vyrobeny v lednu 1942.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "3. června 1940 byly první dva stroje dodány 25. peruti nočních stíhačů v North Wealdu, která v té době používala letouny Bristol Blenheim Mk.IF. Po zkouškách u této jednotky Ministerstvo letectví rozhodlo, že pro noční akce bude 25. peruť přezbrojena na stroje Bristol Beaufighter a Whirlwindy bude vyzbrojena 263. peruť pro denní akce. 263. stíhací peruť byla prakticky budována znovu po ztrátě většiny mužstva při potopení HMS Glorious 8. června 1940. Loď evakuovala rovněž letce této jednotky, která operovala s letouny Gloster Gladiator při obraně Norska. První Whirlwind získala 263. squadrona 6. července, další dva 19. července 1940, ale ještě v říjnu měla, díky zpožďující se výrobě, pouze 8 strojů. První stroj ztratila již 7. srpna při vzletu P/O McDermotta, kterému při vzletu praskla pneumatika. Od 7. prosince 1940 byla squadrona bojově nasazena z nové základny v Exeteru, odkud do konce roku provedla 30 bojových vzletů. Stav letištní plochy však Whirlwindům nevyhovoval a proto se peruť přemístila do St. Eval. 12. ledna 1941, kdy 263. peruť z nového působiště zahájila operační činnost, zahájily osádky Whirlwindů listinu sestřelů poškozením německého bombardéru Ju 88. Prvním sestřelem byla likvidace německého plovákového letounu Arado Ar 196 (6W+ON) Oblt. Adolfa Bergera 8. února 1941, kterou provedl P/O Graham (P6969, HE-V) za asistence F/O Hughese jižně od mysu Dodman. Od června 1941 se letouny věnovaly především ochraně spojeneckých konvojů a podnikaly i řadu bitevních náletů na cíle v okupované Evropě. Piloti Whirlwindů si v této době připsali na konto tři sestřelené a jeden poškozený Messerschmitt Bf 109. Poslední kusy Whirlwindu přestala 263. squadrona používat v prosinci 1943, kdy na své tehdejší základně ve Warmwellu přezbrojila na letouny Hawker Typhoon. Jako druhá dostala v říjnu 1941 Whirlwindy 137. peruť, zformovaná v září 1941 v Charmy Down. V červnu 1943 byla v Southendu přezbrojena na stroje Hawker Hurricane Mk.IV a zbylé stroje předala 263. peruti. \"Whirlibombery\" této jednotky dokázaly během šesti měsíců zničit, nebo vážně poškodit 37 nákladních vlaků. Všech dokončených 114 strojů prošlo operačním nasazením. Službou u 263. squadrony prošlo 56 letadel, dalších 26 u 137. squadrony a zbylých 32 jednotlivě hostovalo u jiných jednotek. Poslední dochovaný Whirlwind byl v létech 1946 a 1947 provozován výrobním závodem s civilní poznávací značkou G-AGOI.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro verzi Mk.I", "section_level": 1}], "src_summary": "Westland Whirlwind byl první britský rychlý dvoumotorový jednomístný stíhací letoun užívaný v době druhé světové války. Typ měl však smůlu v tom, že Royal Air Force brzy rezignovalo na obtíže spojené s nevyzrálými pohonnými jednotkami. Letoun byl rychlejší, lépe vyzbrojený a údajně i obratnější než Hawker Hurricane, a mohl se stát ekvivalentem německého letounu Messerschmitt Bf 110. Kromě problémů s motorem měl i křehký podvozek, takže zájem britského letectva o tento stroj rychle opadal. Celkem bylo vyrobeno 114 kusů (původně bylo objednáno 200 + 200 kusů. První objednávka byla snížena na 114 kusů a druhá zrušena).", "tgt_summary": "Le Westland Whirlwind fut le premier avion de chasse monoplace bimoteur de la Royal Air Force (RAF) construit par Westland Aircraft. ", "id": 1886994} {"src_title": "Hvězdná brána (film)", "tgt_title": "Stargate, la porte des étoiles", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Film začíná v roce 1928, kdy profesor Langford objevuje obrovský kamenný náhrobek v písčinách Gízy v Egyptě. Objekt je pokrytý neznámými symboly a pod ním je ukryto neznámé zařízení. Artefakty byly převezeny do USA a Vojenské letectvo se za pomoci vědců snaží rozluštit symboly. V devadesátých letech, Langfordova dcera Catherine nabízí egyptologovi a lingvistovi Danielu Jacksonovi, šanci na přeložení starověkých egyptských hieroglyfů, které mohou prokázat jeho kontroverzní teorii, že pyramidy jsou přistávací plochy pro kosmické lodi. Jackson úkol přijímá a cestuje na základnu vojenského letectva uvnitř Creek Mountain v Coloradu. Jackson překládá hieroglyfy (viz níže) na kamenném náhrobku, který čte: \"Milion let je Ra, bůh slunce, zapečetěn a pohřben na věčné časy i jeho Hvězdná brána.\" Bývalý člen zvláštních jednotek, plukovník Jack O'Neil, přijíždí převzít velení nad projektem a deklaruje, že projekt je tajný. Jacksona napadne, že symboly jsou souhvězdí, které jsou souřadnicemi pro místo ve vesmíru. Pořadí se vloží do Hvězdné brány, která vytvoří červí díru do určeného místa. Langfordová dává Jacksonovi medailon \"oko Ra\", který původně našla jako dítě při objevení brány v Egyptě. Potom O'Neil vede tým skrze Hvězdnou bránu. Objeví se na cizí planetě uvnitř pyramidy uprostřed obrovských dun. Jackson zjistí, že nemohou vytočit adresu Země, protože souřadnice Hvězdné brány pro cestu zpět na Zemi zde chybějí. Někteří členové týmu zůstanou v pyramidě zatímco Jackson, O'Neil a další jdou ven a objeví vesnici obývanou lidmi, kteří když uvidí Jacksonův medailon, předpokládají, že jsou bohové posláni Raem. Jackson si uvědomí, že lidé mluví starověkým egyptským dialektem a začíná s nimi komunikovat. Zjišťuje, že psaní je těmto lidem zakázáno. Tým navazuje přátelství s lidmi: O'Neil se Skaarou, Kawalsky a Brown se Skaarovými přáteli a Jackson neúmyslně začíná nadějný vztah se Sha'uri, dcerou vůdce. Jackson zjistí, že Sha'uri má nějakou zkušenost se psaním symbolů a naznačuje jí, že chce vidět více znaků. S její pomocí opouští město a jdou do skrytých katakomb. Z hieroglyfů napsaných na zdech zjistí, že egyptský bůh Ra byl ve skutečnosti nějakou cizí životní formou, která opustila svůj umírající svět hledat lék na svou vlastní smrtelnost a nakonec dospěla na Zemi, kde se \"zmocnila\" těla jednoho lidského mladíka jako parazit a zotročila lidi se svou pokročilou technologií. Zatímco tito lidé se posléze vzbouřili a pohřbili Hvězdnou bránu, tisíce ostatních byli odvedeni na další planety skrze Hvězdnou bránu a využívání jako otroci pro těžbu minerálu, na kterém je založena veškerá Raova technologie. Ra se bojí dalšího povstání na této planetě a zakazuje lidem čtení a psaní. Na tomto místě nalézá Jackson kartuši, která obsahuje symboly potřebné k cestě zpět na Zemi, ale sedmý symbol je nečitelný. O'Neil přikazuje týmu vrátit se do pyramidy. Zanedlouho sestoupí nad pyramidu obrovské kosmické plavidlo ve tvaru pyramidy. Všichni členové týmu v pyramidě jsou buď zabiti nebo transportováni do pyramidového plavidla transportními kruhy. O'Neil a Jackson jsou přivedeni strážemi do místnosti, kde se setkávají s Raem. Raovi stráže nosí hrůzostrašné brnění ve tvaru Anubise a Horuse. Ukáže se však, že stráže jsou lidé. Každý strážný má na svém zápěstí modré ozdobené tlačítko, které po stisknutí stáhne kovové boží masky do límců jejich brnění. Ra deaktivuje svou masku a ukáže se, že je lidský mladík, ale jeho bílé očí často žhnou. Ra odhalí svůj záměr poslat na Zemi atomovou bombu přinesenou O'Neilem, která měla být použita ke zničení Hvězdné brány, aby se předešlo invazi na Zemi, jestliže bude objevena hrozba. Destruktivní síla bomby je nyní je 100x větší, protože Ra k bombě přidal minerál. O'Neil se pokusí o zneškodnění stráží a zabití Raa, ale slituje se když Ra použije své děti \"dvořany\" jako lidské štíty. O'Neil je uvězněn s dalšími zajatými členy týmu, zatímco Jackson je regenerován v zařízení ve tvaru sarkofágu. Ra hrozí, že zabije Jacksona a každého, kdo ho viděl, pokud Jackson nezabije zbytek týmu, aby ukázal vesničanům, že Ra je jejich jediný opravdový bůh. Jakmile Ra shromáždí místní lidi před pyramidou, několik mladých vesničanů dává znamení Jacksonovi, že mají s sebou pozemské zbraně. Jackson, kterému je předávána tyčová zbraň na popravu, se rychle otočí a střílí na Raa. Vesničané zaútočí a osvobodí O'Neila, Jacksona a zbytek týmu. Všichni se ukryjí v jeskyni. Druhý den ráno, když Skaara kreslí obraz lidového vítězství nad Raem, si Jackson uvědomí, že část této kresby zobrazuje sedmý symbol potřebný k aktivaci Hvězdné brány: \"tři měsíce nad pyramidou\". O'Neil a vesničtí mladíci přestrojení za otroky, náhle přemohou a zabijí jejich dozorce a stáhnou mu boží masku, aby přesvědčili místní obyvatele že jejich \"bohové\" jsou pouze smrtelníci a s jejich pomocí se O'Neil, Jackson a zbývající členové týmu vrátí zpět k Hvězdné bráně doufajíce, že O'Neil deaktivuje bombu. Ra mezitím popravuje jednoho ze svých stráží za selhání. Když místní obyvatelé zahájí otevřené povstání proti Raovi, Ra se rozhodne ustoupit a připravuje svou loď ke startu. Sha'uri je zabita v bitvě, ale Jackson použije mechanismus na zápěstí jednoho ze zabitých strážných, aktivuje transportér a křísí Sha'uri v Raově sarkofágu. Ra mezitím nařizuje poslat bombu na Zemi. Jeho hlavní strážný se nabídne, že to udělá sám, aktivuje transportní kruhy, sestoupí k Hvězdné bráně, avšak narazí na O'Neila. Mezitím na lodi Jackson bere Sha'uri, která je v bezvědomí, k místu s transportními kruhy a tak tak se mu podaří uniknout popravě od Ra, když O'Neil přemůže hlavního strážného, kterého drží u země na místě transportních kruhů, současně aktivuje ovládací mechanismus strážného a transportuje tak hlavu strážného na loď a Jacksona se Sha'uri k Hvězdné bráně. Raovo plavidlo stoupá nad pyramidu. O'Neil stále není schopen deaktivovat bombu, proto jí dopraví po mocí transportních kruhů na Raovu loď, která je již na oběžné dráze. Bomba exploduje a zničí Raa a jeho loď. Jackson se rozhodne zůstat na planetě se Sha'uri, zatímco O'Neil se zbytkem týmu vstupují do Hvězdní brány a vrací se na Zem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdná brána (v anglickém originále \"Stargate\") je sci-fi film v produkci USA a Francie, který natočil v roce 1994 Roland Emmerich. Autory scénáře jsou Roland Emmerich a Dean Devlin. Světová premiéra filmu proběhla 28. října 1994. Film vydělal první týden v amerických kinech 16 651 018 $. Po velkém úspěchu filmu byl natočen i navazující seriál \"Hvězdná brána\", který se rozvinul do multimediální série. Stopáž filmu činí 121 minut.", "tgt_summary": "Stargate, la porte des étoiles, ou La Porte des étoiles au Québec ( en version anglophone), est un film franco-américain de science-fiction réalisé par Roland Emmerich et sorti en 1994. ", "id": 2049464} {"src_title": "Mistr Třeboňského oltáře", "tgt_title": "Maître de Wittingau", "src_document": [{"title": "Styl.", "content": "Jeho malby jsou považovány za hlavní příklad české malby krásného slohu, spojujícího skutečné a nadpozemské. Styl vychází z tradice české malby a z poučení malbou italskou. Mistr stylizoval značně protažené a esovitě prohnuté postavy v jemných tenkých oděvech pastelových barev na pozadí labyrintu skalnaté krajiny. Charakteristický byl zjevně i odklon od tehdejší monumentality císařského stylu ke smyslově krásným formám, a proto již v té době se tento styl nazýval krásným. Ladný pohyb štíhlých postav Mistra Třeboňského oltáře s rytmickou hrou záhybů drapérie, líbezné obličeje světic a klidné výrazy tváří světců jsou parafrázovány i v poezii arcibiskupa Jana z Jenštejna (1350 - 1400), jenž srovnal Pannu Marii s \"\"Venuší oživující krásy\"\" s obdivem k Božímu dílu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Pravděpodobně pražský arcibiskup Jan z Jenštejna doporučil Mistra Třeboňského oltáře řádu augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem, pro něž pak malíř opakovaně tvořil. Pro Kostel sv. Jiljí augustiniánského kláštera v Třeboni Mistr na počátku osmdesátých let vytvořil rozměrný křídlový oltář, ze kterého se dodnes dochovaly tři oboustranně malované desky. Jsou vystaveny v expozici Národní galerie v Anežském klášteře v Praze. Zavřený oltář pravděpodobně představoval pašijové scény: \"Kristus na hoře Olivetské\", \"Kladení Krista do hrobu\" a \"Zmrtvýchvstání Krista\". Otevřený oltář byl pravděpodobně doplněn sochami - dřevořezbami v čele s Pannou Marií. Původní seskupení deskových maleb není známo, stejně tak se můžeme jen dohadovat, které strany desek byly obvykle viditelné a které pouze o svátcích. Je možné, že cyklus doplňovalo Sestoupení Krista do předpeklí, ale vyloučit nelze ani jinou scénu vázající se k tématu. Na opačných stranách Třeboňského oltáře vidíme na soklech před zlatým pozadím pod baldachýnovou architekturou trojice svatých: Střední deska rozměrného oltáře musela být přes tři metry vysoká. Dodnes se bohužel nedochovala. Deskové obrazy Mistra Třeboňského oltáře se vyznačují použitím šerosvitu mezi barevnými rouchy postav a pozadím se zlatými hvězdami na červeném nebi. Takto barevné pozadí je častým motivem v západoevropském umění, zejména u pařížského a franko-vlámského, i další znaky jeho tvorby poukazují na kontakt s dvorským malířstvím francouzského krále Karla V. (synovce císaře Karla IV.). Lidské postavy zasazuje do šedohnědých krajin, které jen vzdáleně připomínají skutečnou přírodu. To kontrastuje s věrnými skicami ledňáčků, stehlíků, sojek a jiných ptáků. Hlavním prvkem v kompozici obrazů Mistra Třeboňského oltáře je diagonála, která je dělí na tři části a to tak, že Kristus je vždy uprostřed: klečící při poslední modlitbě na Olivetské hoře nebo je kladen do otevřeného hrobu, zahalený do průhledného oděvu a obklopen svými nejbližšími, či se vznáší nad zavřeným sarkofágem. Další deskové malby přisuzované tomuto gotickému malíři jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Jeho příklad od roku 1400 poznamenal široký proud malířství ve Střední Evropě, od Bavorska, Salzburgu, Štýrska, Slezska, Saska, přes Braniborsko až po Franky, zejména Norimberk. S ohlasem se setkáváme také v Porýní a Francii. Z českých maleb stojí za zmínku \"Cibulkův triptych\" (1380 - 1390) vytvořený pro neznámou soukromou oratoř. Sám Mistr kreslil nebo inspiroval mnohé kreslíře předloh pro vyšívače - krumpéře chrámových textilií. Z inventářů českých kostelů se dochovaly především kasule s dorsálním křížem, prováděným technikou perlové výšivky či technikou tzv. malby jehlou, což je plošná výšivka zlatou nití a pestrobarevnými přízemi. Patří k nim kasule z kláštera benediktinů v Broumově, kasule augustiniánů z Rokycan nebo kasulový kříž ze sbírek Louvru v Paříži. Na dílo Mistra Třeboňského oltáře navazuje roku 1390 malířská dílna pracující pro objednatele z prostředí arcibiskupského dvora a svatovítské kapituly na Pražském hradě. Mistr Třeboňského oltáře ovlivnil také tvorbu pozdějších a novodobých výtvarníků, básníků a kazatelů. Zejména se k němu hlásil malíř Jan Zrzavý, kterého ovlivnila jak typika tváří, tak zářivá barevnost obrazů a skalnatá krajina. Ze současné poesie se jím dal inspirovat básník Ivan Matoušek ve sbírce \"Poezie\" (2000), kde skladbu \"Marie\" doplňují reprodukce \"Madony roudnické\".", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Jaroslav Pešina, Umění české gotiky 1350-1420, kapitola desková malba. Praha 1969", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistr Třeboňského oltáře je označení pro významného gotického malíře pozdního 14. století, kterého neznáme jménem, a proto je označen podle svého stěžejního díla. Působil na dvoře českého krále Václava IV. a ve službách řádu augustiniánů kanovníků. Výrazně poznamenal vývoj středoevropského malířství vrcholné a pozdní gotiky. Jako hlavní představitel krásného slohu vytvořil nový ideál štíhlé figury s typickou stylizací řasnatého oděvu, s příznačnou lyrikou tváří, gest a postojů.", "tgt_summary": "Le Maître de Wittingau est un peintre du gothique international de la seconde moitié du, représentant majeur de l'école de Bohême. Il est célèbre pour être l'auteur de panneaux pour le retable de l'église abbatiale Saint-Éloi de Wittingau (aujourd'hui Třeboň), appartenant alors aux augustins. Ces tableaux représentent des épisodes de la Passion du Christ et se trouvent aujourd'hui à la filiale de la galerie nationale de Prague, au couvent Sainte-Agnès. Il en subsiste trois: \"Le Christ au Mont des Oliviers\", \"La Mise au tombeau du Christ\" et \"La Résurrection du Christ\".", "id": 1390931} {"src_title": "Urdština", "tgt_title": "Ourdou", "src_document": [{"title": "Historie a rozšíření.", "content": "Urdština údajně vznikla mezi 15. a 18. století v časech Dillíského sultanátu a Mughalské říše jako žargon indických úředníků a vojáků, kteří sloužili u dvorů mughalských vládců Indie a nenaučili se správnou perštinu. Výraz \"urdú zabán\" znamená „jazyk vojenského tábora“. Dnes je urdština úředním jazykem Pákistánu (i když jako mateřský jazyk zde také funguje západní paňdžábština, sindhština, balúčština, paštština a řada dalších). V Indii je jedním z ústavou uznaných jazyků, úředním jazykem státu Džammú a Kašmír (i když tam vláda a úřady stále více jednají v angličtině, urdština zůstává jazykem základního školství) a druhým úředním jazykem několika dalších států. Významným centrem urdštiny v jižní Indii je město Hajdarábád, které bylo až do indické nezávislosti centrem stejnojmenného muslimského státu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Urdština je analytičtější jazyk než sanskrt, má méně pádů, ale jistou míru ohýbání si zachovala. Slovosled je poměrně pevný a řadí urdštinu mezi SOV jazyky \"(subject – object – verb),\" tedy nejdříve podmět, pak předmět a nakonec sloveso. Fonetickou výbavu více méně sdílí s ostatními indoárijskými jazyky, významným rysem jsou přídechové varianty ražených souhlásek a zvláštní řada retroflexních hlásek \"t – th – d – dh – n.\" I když pravopis slov přejatých z arabštiny vychází z původního arabského, výslovnost specificky arabských písmen se přizpůsobila urdské fonetice.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Urdština používá upravené arabské písmo, obvykle ve stylu nastalík (ten je ozdobnější a vhodný více pro psaní rukou než pro zobrazení na počítači). Krátké samohlásky se rozlišují diakritickými znaménky, která se však, podobně jako v arabštině, v praxi málo využívají. Správně přečíst urdský text je tedy bez znalosti jazyka velmi obtížné. Arabské písmo se píše zprava doleva. V následující tabulce je nicméně abecední pořadí uvedeno zleva doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Podstatná jména rozlišují rod mužský a ženský. Pravidla přiřazení slov k rodům jsou složitá, ale často platí, že jména rodu mužského končí na \"-ā\", ženského na \"-ī\". V množném čísle se mužské \"-ā\" mění na \"-e\", ženské \"-ī\" se mění na \"-iyā(n)\". Příklady: Podstatná jména rozlišují přímý a nepřímý pád. Přímý pád odpovídá nominativu v jiných jazycích. Nepřímý pád se používá u podstatných jmen v pozici předmětu a u podstatných jmen řízených záložkami. Protože záložky v urdštině se vyvinuly odtržením sanskrtských koncovek, mluví se někdy o dalších pádech, reprezentovaných jednotlivými záložkami. Podstatná jména mužského rodu končící na \"-ā\" mají v nepřímém pádě koncovku \"-e\" (stejně jako v přímém pádě množného čísla). Podstatná jména ženského rodu končící na \"-ī\" se v nepřímém pádě nijak nemění. Nepřímý pád v množném čísle má bez ohledu na rod koncovku \"-oñ\".", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Na číslovkách je dobře vidět příbuznost urdštiny se slovanskými a ostatními indoevropskými jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Infinitiv má příponu \"-nā\". Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Záložky.", "content": "Záložky neboli postpozice jsou analogií předložek, které najdeme v jiných jazycích. Upřesňují vztah jmenné fráze k ostatním větným členům a nahrazují tak některé vymizelé pády. Historicky jde zřejmě o pádové koncovky, které byly v sanskrtu, ale odtrhly se a staly se samostatnými slovy.", "section_level": 2}, {"title": "Slovosled.", "content": "Výchozí slovosled je podmět – předmět – sloveso. Přívlastek se klade před podstatné jméno, které rozvíjí. Příslovečné určení obvykle stojí před slovesem nebo před předmětem, mnohdy ale také na začátku věty. Určení času se klade před určení místa. Záporky se zpravidla kladou před sloveso. Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Urdština během historického vývoje přejímala řadu cizích slov hlavně z angličtiny, perštiny a arabštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Arabština.", "content": "Podstatná část slov, nejen z náboženské oblasti, pochází z arabštiny. Nevýhodou je, že významy těchto slov v urdštině nemusí vždy korespondovat s tím, co tato slova původně znamenají v arabštině. Jejich význam bývá posunutý.", "section_level": 1}, {"title": "Perština.", "content": "Stejně jako arabská se v urdské literatuře vyskytuje i perská slovní zásoba. Z hlediska gramatiky lze v některých případech uplatnit v urdštině perské tzv. \"ezáfetové spojení\" (arabské písmo ho ale nezachycuje, v následujících příkladech ho vidíme pouze v transkripci): Perské výrazy, stejně jako arabské, nemusí mít v urdštině stejný význam jako v perštině.", "section_level": 1}, {"title": "Angličtina.", "content": "Stejně jako hindština přejala i urdština mnoho svých slov z angličtiny. Tato anglická slova jsou přepisována foneticky perským / urdským písmem. Pro přepis anglického \"t\" a \"d\" se v urdštině většinou používají retroflexní ٹ, resp. ڈ. V tomto případě je poslední písmeno \"t\" nahrazeno cerebrální hláskou \"ٹ\". Anglické výrazy v urdštině považujeme za spisovné a existují k nim urdské výrazy. V současnosti dávají hlavně mladí lidé přednost výrazům anglickým než urdským. Což je vidět hlavně ve filmech. Není výjimkou, kdy mluvčí začne větu urdsky, ale dokončí ji anglicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urdština (urdsky اردو زبان, \"urdū zabān\"; také známý jako domorodci Laškarí nebo Laškarí Zaban psaný لشکری زبان) je indoíránský jazyk blízce příbuzný hindštině. Oba jazyky jsou si vzájemně srozumitelné, liší se však kulturním pozadím: urdštině dávají přednost spíše muslimové, hindštině spíše hinduisté. Na rozdíl od hindštiny se urdština píše variantou arabského písma a její slovní zásoba obsahuje více výpůjček z perštiny, kurdštiny a arabštiny.", "tgt_summary": "L'ourdou ou urdu (autonyme :,'ou Lashkari, sous une forme plus longue'), est une langue appartenant au groupe indo-iranien de la famille des langues indo-européennes. Il est parlé dans le Nord de l'Inde, ainsi qu'au Pakistan, dont il est la langue officielle. En Inde, il est une langue officielle reconnue par la Constitution. Il s'écrit en alphabet perso-arabe. Plus de 165 millions de personnes utilisent l'ourdou, dont 60 à 80 millions qui l'utilisent comme première langue.", "id": 1976433} {"src_title": "Septik", "tgt_title": "Fosse septique", "src_document": [{"title": "Funkce septiku.", "content": "Každý septik byl měl mít pro správnou funkci minimálně 2 až 3 komory. Nejlepší a současně nejčastěji instalovanou variantou jsou tříkomorové septiky z plastu. Tříkomorový septik pracuje na základě biomechanického přečištění, kdy odpadní voda postupně přetéká z komory do komory, zatímco v každé komoře probíhá sedimentace pevných částí kalu. V první komoře se usadí ty největší částice. Jakmile dosáhne hladina první komory přepadu, začne se tato odpadní voda a drobná část splašek přelévat do druhé komory, kde již dochází k sedimentaci většiny kalu. Do třetí komory přetéká voda, která je z velké části přečištěna. Sediment v septiku je pak za pomoci bakterií a enzymů rozkládán na jednodušší látky. Část rozloženého sedimentu odtéká přes třetí komoru a část zůstává v septiku pro následný vývoz fekálním vozem.", "section_level": 1}, {"title": "Špatná funkce septiku.", "content": "Pokud je dosaženo nerovnováhy v množství bakterií uvnitř septiku, postup rozkládání se zpomaluje a septik obvykle začne zapáchat, případně se na jeho hladině začne tvořit pěna. Této špatné funkce se často dosáhne po použití nevhodných a příliš agresivních mycích prostředků.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce septiků.", "content": "Septiky se vyrábí z plastu nebo železobetonu. V případě menších nádrží určených pro rodinné domy jde právě o nádrže plastové samonosné. Naopak septiky pro větší projekty (například kempy, chatové oblasti, velké rekreační objekty) se realizují právě s využitím železobenotové nádrže. Každý septik je umístěn do vyhloubené jámy v zemi. Přítok i odtok septiku musí mít přirozený spád. Přístup do septiku je realizován shora a to prostřednictvím poklopů, případně v některých situacích za pomocí šachty.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební povolení.", "content": "Jelikož je septik vodní dílo, ze kterého vytéká voda, je nutné povolení k nakládání s vodami a stavební povolení. Obě žádosti se podávají současně na odboru životního prostředí ve vaší obci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Septik (někdy také nazývaný senkrubna, senkrovna či miskrubna) je nádrž na částečné čištění odpadní vody. Septik bývá často součástí domů, které nejsou napojeny na kanalizaci. Odpadní voda, zvláště ze záchodu, kuchyně a koupelny, je jímána v septiku, odkud odtéká přepadem do kanalizace, případně přes čistírnu odpadních vod nebo za pomoci trativodu do země. Bezodtoková jímka, která slouží k dočasnému uskladnění odpadní vody a fekálií a musí se nechat pravidelně vyvážet, se nazývá žumpa.", "tgt_summary": "La fosse septique est l'un des éléments constitutifs d'une installation d'assainissement non collectif. Elle reçoit uniquement les eaux-vannes (sanitaires). Quand elle reçoit l'ensemble des eaux-vannes et des eaux ménagères (cuisine, lavage), on lui préfère alors l'appellation de fosse toutes eaux. L'apport d'eaux pluviales est proscrit dans les deux cas car il entraîne le dysfonctionnement de l'installation (effet de dilution des effluents).", "id": 2432787} {"src_title": "Herman Melville", "tgt_title": "Herman Melville", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Herman Melville se narodil v bohaté patricijské rodině jako třetí z osmi dětí. Jeho otec byl původem skotský obchodník a matka Holanďanka. V New Yorku získal Melville základní vzdělání na škole pro chlapce a poté zde od roku 1829 studoval na Grammar School of Columbia College. Otcova firma na dovoz francouzského drogistického zboží však roku 1830 zkrachovala a rodina byla donucena odstěhovat se do Albany, kde otec začal podnikat jako obchodník s kožešinami a Melville zde pokračoval ve studiu na místní akademii. Když jeho otec roku 1831 zemřel, dostala se rodina do finančních problémů, Melville přerušil studia a pomáhal svému staršímu bratrovi, který převzal otcovo podnikání a tím i odpovědnost za rodinu. Na akademii v Albany se vrátil v roce 1835 a studoval zde antickou literaturu a filosofii. Roku 1837 byl nucen vyhlásit úpadek i Melvillův bratr a rodina se musela přestěhovat do Lansingburghu, kde Melville studoval na místní akademii zeměměřictví, aby mohl pracovat na stavbě Erijského kanálu. Když jeho záměr nevyšel, nechal se Melville roku 1839 najmout na obchodní trojstěžník jako plavčík a absolvoval plavbu do Liverpoolu. Po návratu krátce pracoval jako učitel a stále se snažil najít stálé zaměstnání, aby pomohl své rodině závislé na příbuzných. Když se mu to nepodařilo, nechal se v lednu roku 1841 v New Bedfordu najmout na velrybářskou loď \"Acushnet\" plavící se do jižních moří. Na lodi sloužil osmnáct měsíců. Avšak na Markézách, pobouřen surovým a ponižujícím zacházením, z lodi zběhl na ostrov Nuku Hiva. Zde byl měsíc zajatcem lidojedů v údolí \"Taipi\", ale podařilo se mu uprchnout na australskou velrybářskou loď. Dostal se na Tahiti a další lodí na Havajské ostrovy. Tam se přihlásil do služby na americké válečné fregatě plující do Bostonu a s tou se v říjnu roku 1844 navrátil do vlasti. Námořnická kariéra byla pro Melvilla inspirací pro jeho literární díla. Jeho první čtenářsky atraktivní romány \"Typee\" (1846, Taipi) a \"Omoo\" (1847, Omú), čerpající z jeho autentických prožitků v jižních mořích, byly pro svou exotiku velmi dobře přijímány. Melville však stále více směřoval k textům, kde se děj stával alegorií a ve kterých se romantický námět spojoval s realistickým popisem a s úvahami o úloze člověka v rodící se moderní společnosti. Avšak jeho vrcholná tvorba z počátku padesátých nenašla zasloužené ocenění. Zejména jeho román \"Moby-Dick; or, The Whale\" (1851, Bílá velryba) je tak originální, že ve své době nenašel pochopení. Melville jej věnoval svému blízkému příteli Nathanielovi Hawthornemu, se kterým ho pojil skepticismus a neochota podbízet se literárnímu publiku. V letech 1866-1886 pracoval Melville jako celní dozorce v newyorském přístavu. Stal se zasmušilým a samotářským a postupně byl jako spisovatel prakticky zapomenut. Ani jeho smrt ho nikomu nepřipomněla. Teprve po první světové válce byla objevena jeho zneuznaná genialita, která je připisována jen nejvyšším duchům lidstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herman Melville (1. srpna 1819, New York – 28. září 1891, tamtéž) byl americký pozdně romantický spisovatel a básník, jeden z nejvýznamnějších klasiků americké literatury známý především díky svému románu \"Bílá velryba\" (1851, Moby-Dick; or, The Whale).", "tgt_summary": "Herman Melville, né le à Pearl Street, au sud-est de Manhattan (New York) et mort le à New York, est un romancier, essayiste et poète américain. ", "id": 416039} {"src_title": "Bitva u Aigospotamoi", "tgt_title": "Bataille d'Aigos Potamos", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "V roce 405 př. n. l. předcházela bitva u Arginuských ostrovů, kde aténské loďstvo dosáhlo velkého vítězství. Nicméně někteří aténští generálové byli pro zanechání osádek potopených aténských lodích bez pomoci popraveni v tzv. arginuském procesu. To znamenalo pro Atény mimo jiné také ztrátu zkušených velitelů. Lýsandros sice funkci vrchního velitele spartského loďstva nemohl již oficiálně dále zastávat z legislativních důvodů, přesto se aktivně účastnil dalších bojů po boku nového vrchního velitele Kalikratida. Lýsandros byl navíc podporován perským princem Kýrem Mladším (syn krále Dareia II. a bratr Artaxerxa II.), který se definitivně připojil na spartskou stranu. S perskou podporou nebyl pro Lýsandra problém sestavit silnou námořní armádu. Lýsandros se svými loďmi poté působil Atéňanům velké problémy. Především kontroloval důležité námořní zásobovací cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Aténská odezva.", "content": "Aténské loďstvo dohnalo Lýsandra poté, co dosáhl města Lampsakos. Založili tábor na pláži u blízkého Sestu. Umístění tábora bylo velice nevhodné, jak ukázaly následující události. Každý den pak aténské lodě pluly k Lampsaku a čekaly, zda Lýsandros vyšle lodě proti nim. Ale Spartané jim nepluli v ústrety, a tak se Atéňané vždy vraceli nazpět do tábora s nepořízenou.", "section_level": 1}, {"title": "Alkibiadova snaha o pomoc.", "content": "Alkibiadés, bývalý aténský vojevůdce, měl své sídlo nedaleko aténského ležení. Několikrát se snažil (bezvýsledně) generály přesvědčit o přemístění loďstva. Generálové ale všechny jeho návrhy k výběru vhodnějšího místa a pomoci Alkibiadových thráckých spojenců odmítali.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Pátý den Atéňané pravděpodobně opět vyrazili směrem k Lýsandrovi. Ten ale opět nereagoval a odmítal se s nimi utkat. Atéňané se proto navrátili do tábora. Lýsandros poté vyrazil se svými loděmi směrem k Atéňanům. Ty zastihl zcela nepřipravené na břehu a uzavřel jim únikovou cestu ze zátoky. Většina aténských lodí byla zcela nepřipravena a zakotvena u pláže. Několik aténských lodí na vodě mělo příliš omezený prostor pro plavbu, a tak se staly snadnou obětí spartských útočníků. Uniknout se podařilo pouze devíti aténským lodím pod velením generála Konóna. Aténské loďstvo bylo zcela zničeno bez boje a navíc na souši. Většina aténských vojáků (asi 4000) padla do zajetí a Lýsandros je nechal popravit.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Lýsandros poté vyrazil k Aténám. Námořní blokádou zcela omezil přísun nových zásob do města. Z vnitrozemí oblehly Atény pozemní síly Sparty pod vedením krále Ágida. Po několikaměsíční blokádě a hladomoru uvnitř města Atény kapitulovaly. Obranné hradby byly strženy a dosazena byla prospartánská vláda oligarchů známá jako vláda 30 tyranů. Tím byla ukončena peloponéská válka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Aigospotamoi (též \"bitva u Kozích říček\") v Helléspontu (Dardanely) se uskutečnila 405 př. n. l. a byla poslední hlavní bitvou tzv. dekelejské války, jež byla součástí peloponéské války. V bitvě spartské loďstvo pod vedením generála Lýsandra kompletně zničilo aténskou námořní flotilu. Tato bitva byla stěžejní pro vývoj války.", "tgt_summary": "La bataille d'Aigos Potamos, en Chersonèse de Thrace, a eu lieu en 405 av. J.-C. entre les flottes d'Athènes et de Sparte. Elle a été le dernier engagement majeur de la guerre du Péloponnèse. À l'issue de cette bataille, la flotte spartiate, sous le commandement de Lysandre, détruisit complètement sa concurrente athénienne. Cela mit un terme effectif à la guerre, Athènes ne pouvant pas importer du grain ou communiquer avec le reste de son empire sans le contrôle de la mer.", "id": 1502997} {"src_title": "Kateřina Medicejská", "tgt_title": "Catherine de Médicis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bylo sídlem císařů od počátku 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit; většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného čínského císaře. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching. Výstavbu zahájil císař Jung-le roku 1406, trvala 14 let a vyžádala si práci více než miliónu dělníků. Náklady byly nesmírné. Město má obdélný půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova, jak bylo zvykem na Západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9 999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří několik let předtím založili říši Čching. Po staletích jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang – čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán. Do roku 1911 bylo Zakázané město nedostupné. Teprve po pádu dynastie bylo zpřístupněno obyčejným lidem. V roce 1987 bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO jako největší a nejzachovalejší palácový komplex na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby a struktura komplexu.", "content": "Zakázané město má obdélný tvar, s 961 metry délky v severojižním směru a 753 metry šířky od západu k východu. Je obehnáno 8,5 m širokou a 7,9 m vysokou hradbou a 52 m širokým a 6 m hlubokým vodním příkopem. Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech. Do města se vchází na severní straně náměstí Nebeského klidu (\"Tchien-an-men kuan-čchang\") pěším podchodem pod ulicí a pak Bránou Nebeského klidu (\"Tchien-an-men\"). Na této bráně je velký portrét Mao Ce-tunga. Nalevo od něj je bílými znaky napsáno „Ať žije Čínská lidová republika“, napravo pak „Ať žije spojený lid celého světa“. Právě tady na tribuně Mao Ce-tung vyhlásil 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku. Také se odsud předčítaly svitky s císařskými edikty. Za bránou následuje nádvoří, po jehož levé straně se nachází park Čung-šan a po pravé straně Palác kultury pracujícího lidu, původně zde však stával Chrám předků. Uprostřed nádvoří se nachází Vysoká brána (\"Tuan-men\"). Teprve za ní je samotný vstup do Zakázaného města – Poledníková Brána (\"Wu-men\"), u níž začínají jak vodní příkop, tak hradby, a která z jihu uzavírá první nádvoří, jehož středem protéká potůček, přes který se klene pětice mramorových mostů. Ze severu toto nádvoří uzavírá Brána Nejvyšší harmonie (\"Tchaj-che-men\"). Nalevo od ní je Síň Válečnické udatnosti (\"Wu-jing-tien\"), napravo pak Síně Literární slávy (\"Wen-chua-tien\") – bývalá císařská knihovna. Následuje rozlehlé hlavní nádvoří na jehož severním konci stojí trojice síní Harmonie. Každá z nich měla předepsaný rituální účel. Síň Nejvyšší harmonie (\"Tchaj-che-tien\") je ze všech tří síní největší a nejstarší. Probíhaly v ní oslavy Nového roku, korunovace císařů i jejich narozeniny. Stojí na třípodlažním mramorovém podstavci a vede k ní trojice schodišť, přičemž to prostřední, hlavní bylo určeno pouze pro císaře. Následuje ji Síň Dokonalé harmonie (\"Čung-che-ien\"), která je ze všech nejmenší. Zde se slavil nový zemědělský rok a císař se zde připravoval na ceremonie konané v předchozí síni. Poslední je Síň Zachování harmonie (\"Pao-che-tien\") kde byli přijímáni zahraniční vyslanci. Tím končí vnější, obřadní, část města. Vnitřní, soukromou, část od té obřadní odděluje Brána Nebeské čistoty (\"Čchien-čching-men\"). Vstoupit do této části měli povoleno pouze eunuchové a císařovi příbuzní. První budovou vnitřní části je Palác Nebeské čistoty (\"Čchien-čching-kung\"), který sloužil jako císařova ložnice. Následuje nevelká Síň Jednoty (\"Ťiao-tchaj-tien\") kde spávaly císařovny, také se zde uchovávalo 25 císařských pečetí. Vše zakončuje Palác Pozemského pokoje (\"Kchun-ning-kung\") a Brána Pozemského pokoje (\"Kchun-ning-men\"), která vede do Císařské zahrady (\"Jü-chua-jüan\"). Za ní je pak severní vstup či též východ do/z města – Brána Božské moci (\"Šen-wu-men\") za níž se nachází park Ťing-šan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina Medicejská (\" Caterina de' Medici, Catherine de Médicis\", 13. dubna 1519, Florencie – 5. ledna 1589, Blois) byla francouzská královna, manželka krále Jindřicha II. ", "tgt_summary": "Catherine de Médicis est née le à Florence (République florentine) sous le nom de \"Caterina Maria Romola di Lorenzo de' Medici\" et morte le à Blois (France). ", "id": 237601} {"src_title": "Scuderia Toro Rosso", "tgt_title": "Scuderia AlphaTauri", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Minardi se účastnilo závodů formule 1 mezi roky 1985 až 2005 a bylo jedním z posledních soukromých týmů. Tým byl mezi fanoušky velmi oblíbený. Majitel týmu Paul Stoddart měl 41 nabídek na prodej týmu, ale přál si, aby si tým zachoval své italské tradice. Ve smlouvě s Red Bullem bylo mj. zahrnuto, že sídlo týmu musí zůstat ve Faenze alespoň do sezony 2007. Red Bull se vzdal jména Minardi, kvůli svým marketingovým a sponzorským plánům. Italský název týmu je však zachován, aby odrážel tradice italského týmu. Původní návrh jména byl \"Squadra Toro Rosso\", jenže ten bylo později změněn na \"Scuderia Toro Rosso\", protože slovo \"squadra\" se v italštině používá spíše pro fotbalové týmy. Mnoho fanoušků Minardi bylo z této změny nešťastných. Pro zachování jména Minardi v názvu týmu se jich podepsalo přes 15 000 v on-line petici.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna 2006.", "content": "Piloty týmu se stali Vitantonio Liuzzi, který byl v sezoně 2005 třetím jezdcem Red Bullu a jel za něj 4 závody, a nováček Scott Speed, který skončil v roce 2005 v GP2 na 3. místě. Třetím a testovacím pilotem se stal Neel Jani. Šasi STR1 bylo modifikovanou verzí loňského vozu týmu Red Bullu RB1. Některé týmy se domnívaly, že tím Toro Rosso porušuje Concordskou dohodu, protože od každého týmu je očekáváno, že si svůj vůz vyrobí sám. Toro Rosso se obhajovalo tím, že tento vůz byl původně zkonstruován v roce 2004 Jaguar Racingem, předchůdcem Red Bullu, a že duševní vlastnictví, které patřilo společnosti Ford Motor Company, dceřiné firmě Jaguar Racingu, přešlo na Toro Rosso. Tým nadále využíval smlouvy týmu Minardi na dodávku 10 válcových motorů Cosworth o objemu 3 litrů, jejichž otáčky byly omezovány. Tento ústupek byl povolen méně majetným týmům, které by neměli dostatek financí na nové 8 válcové motory. Ale poté, co se novým majitelem Minardi stal Red Bull se týmy Super Aguri a Midland ohradily, protože si mysleli, že tím Toro Rosso získá velkou výhodu. Tvrdili, že výhoda v povolení desetiválcových motorů byla založena na nízkém rozpočtu týmu Minardi, a že by neměla i nadále pokračovat, pokud by byl tým kompletně finančně zabezpečen. Během sezony však vozy Toro Rosso postupně začaly v kvalifikacích ztrácet na své soupeře, kteří stále vyvíjeli osmiválcové motory, jejichž počet otáček se přiblížil 20 000 ot./min. Kvůli tomu Toro Rosso požádalo organizaci FIA o možnost zvýšení otáček jejich o 500 ot./min., ovšem FIA povolila navýšení jen o 300 ot./min. V Grand Prix USA, ve které do cíle dojelo jenom 9 vozů získal Vitantonio Liuzzi pro tým první bod, za 8. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007.", "content": "Od sezony 2007 začalo Toro Rosso používat už osmiválcové motory Ferrari, které získali zásluhou smlouvy jejich sesterského týmu Red Bullu. Při představení nového vozu STR2, který je v podstatě kopií Red Bullu RB3 byl na místo závodního jezdce potvrzen Vitantonio Liuzzi. Při testech v Bahrajnu 24. února bylo potvrzeno, že druhým pilotem týmu bude i nadále Scott Speed. Jezdecká sestava tak zůstala stejná jako v loňském roce. Zatím však nebyli ohlášeni žádní testovací jezdci, neoficiálně však vůz třikrát testoval trojnásobný mistr Champ Car Sébastien Bourdais. Novým technickým ředitelem byl jmenován Giorgio Ascanelli, který nahradil Alexe Hitzingera. Sezona 2007 je pro tým zatím velkým zklamáním. Když počítáme oba vozy, tak zatím z 24 startů dokončily pouze 10 závodů, a to jak kvůli velkému množství technických problémů, tak i kvůli častým chybám obou pilotů. Po evropské grand prix byl po kontroverzních událostech z týmu vyhozen Scott Speed a byl nahrazen Sebastianem Vettelem. Později bylo oznámeno, že Vettel bude za Toro Rosso závodit i v příští sezoně, společně se Sébastenem Bourdaisem, který nahradí Liuzziho. V deštivé japonské grand prix vůz Toro Rosso poprvé vedl závod zásluhou Sebastiana Vettela. Vettel se navíc od začátku závodu pohyboval na bodovaných pozicích. Od 20. kola byl dokonce na třetí příčce a mezi 29. a 31. kolem vedl závod, než musel jet do boxů. Ovšem v 45. kole vypadl ze závodu ze třetího místa, kvůli kolizi s Markem Webberem na Red Bullu. Nakonec mohl tým získat jeden bod za Liuzziho osmé místo. Jenže ten byl po závodě penalizován 25 sekundami za předjíždění při vyvěšených žlutých vlajkách a propadl se tak na nebodovanou devátou pozici. V dalším závodě v Číně dokázali bodovat dokonce oba piloti týmu. Vettel dojel na 4. místě a Liuzzi na 6. místě. Díky těmto výsledkům tým skončil v poháru konstruktérů na 7. místě, se ziskem 8 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Scu­de­ria To­ro Ros­so S.p.A byla italská automobilová stáj formule 1, která debutovala v sezoně 2006. Stáj byla juniorským týmem Red Bull Racing. Oba týmy vlastnila nápojářská firma Red Bull, která na konci sezony 2005 odkoupila tým Minardi a tím tak vznikl tento tým. V letech 2006–2008 vlastnil tým z 50 % bývalý pilot F1 Gerhard Berger. Pro sezonu 2020 tým nastoupil pod názvem Scuderia Alpha Tauri.", "tgt_summary": "La Scuderia AlphaTauri, créée sous le nom Scuderia Toro Rosso en 2006, est une écurie italienne de Formule 1 fondée fin 2005, à la suite du rachat de l'écurie de F1 Minardi par le groupe autrichien Red Bull. Elle fait ses débuts en compétition à l'occasion du GP de Bahreïn lors du championnat du monde de Formule 1 2006. L'écurie est la \"\" de Red Bull Racing qui forme des jeunes pilotes issus des formules de promotion Red Bull. Toro Rosso est tout simplement la traduction italienne de Red Bull, soit « taureau rouge ». ", "id": 1249872} {"src_title": "Tiger Woods", "tgt_title": "Tiger Woods", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Woods vyhrál patnáct profesionálních majorů, což je druhý nejlepší výsledek v mužském golfu na světě. Má víc vyhraných majorů a turnajů na PGA Tour než jakýkoli jiný aktivní hráč. Je nejmladší golfista, který dosáhl kariérového Grand Slamu (vyhrál čtyři nejdůležitější turnaje (majory) – Masters, US Open, British Open a USPGA Championship) a nejmladší golfista, který nejrychleji vyhrál 50 turnajů na tour. Cenu pro nejlepšího hráče roku vyhrál devětkrát, což je nejvíce ze všech golfistů na světě, osmkrát získal Cenu Byrona Nelsona a skončil nerozhodně s Jackem Nicklausem ve vedení na seznamu nejlépe placených golfistů během osmi sezón. Byl také jmenován sportovcem roku Associated Press a jako jediný byl víc než jednou vyhlášen sportovcem roku časopisem Sports Illustrated. Díky němu se golf stal jedním z nejpopulárnějších sportů na světě. Dramaticky se zvedla sledovanost a hodnocení televizních pořadů hry, která byla do té doby považována jen za hru \"vyvolené\" elity. Po výhře na US Open v roce 2008 si odpočinul až do konce sezóny, kvůli zranění levého kolena. V roce 2009 kvůli nevěře oznámil přerušení kariéry, aby se mohl více věnovat rodině a pokusil se zachránit manželství. V roce 2016 se kvůli zdravotním problémům nezúčastnil ani jediného turnaje PGA Tour. Začátkem roku 2017 odehrál pouze jediný oficiální turnaj PGA Tour, Farmers Insurance Open, kde neprošel cutem. Na podzim 2017 se po 10 měsících opět vrátil k soutěžnímu golfu, když odehrál turnaj Hero World Challenge, kde poté oznámil plán odehrát celou sezónu 2018. V srpnu 2018 zaznamenal nejlepší umístění na major turnaji od svého posledního vítězství na US Open v roce 2008, když skončil druhý na PGA Championship. V září téhož roku pak dokázal zvítězit na závěrečném turnaji PGA Tour, Tour Championship. I přes toto vítězství ale nedosáhl na prvenství v soutěži FedexCup, které díky dělenému čtvrtému místu na Tour Championship udržel Justin Rose. 23. listopadu 2018 nastoupil do duelu s názvem \"The Match\" o 9 milionů dolarů proti Philu Mickelsonovi, který nakonec prohrál až v play off na čtvrté dodatečné jamce. 14. dubna 2019 dokázal po jedenácti letech zvítězit na turnaji kategorie major, když získal svůj pátý titul na Masters, a patnáctý major titul celkem.", "section_level": 1}, {"title": "Biografie.", "content": "V mládí hrál také baseball. Zvolil však golf. V pěti letech, kdy se ještě učí malé děti pouze základům, zahrál první devítku na pouhých 42 ran na paru 36. Vyniká zejména v krátké hře.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2004 se oženil s bývalou švédskou modelkou Elin Nordegren. Z manželství vzešly dvě děti, dcera a syn, v roce 2010 však bylo rozvedeno. V březnu 2013 došlo ke zveřejnění informace, že udržuje partnerský vztah s lyžařkou Lindsey Vonnovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eldrick Tont „Tiger“ Woods (* 30. prosince 1975, Cypress, Kalifornie) je americký profesionální golfista. Je řazen mezi nejúspěšnější golfisty všech dob. Podle časopisu Forbes byl po několik let jedním z nejlépe placených sportovců na světě. V roce 2007 byl nejlépe placeným sportovcem světa, když vydělal 122 milionů dolarů. Podle Golf Digest jeho finanční příjmy v letech 1996 až 2007 dosáhly výše 769 440 710 dolarů a časopis předpokládal, že do roku 2010 se stane prvním sportovcem historie, který by měl překročit výdělek jedné miliardy dolarů. ", "tgt_summary": "Eldrick Tont Woods, plus connu sous le nom de Tiger Woods, né le en Californie, est un golfeur américain. Il est l'un des plus grands golfeurs de tous les temps et l'un des sportifs les plus populaires du début du. Vainqueur de 15 tournois majeurs, il révolutionne le monde du golf par ses résultats sportifs et en attirant un nouveau public. ", "id": 8489} {"src_title": "Katalyzátor výfukových plynů", "tgt_title": "Pot catalytique", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Katalyzátor se používá u zážehových motorů proto, že je prakticky nemožné nalézt složení směsi, která by poskytovala vysoký výkon, ale při jejím spálení by vznikalo nejméně škodlivin. Na nosiči (jemná struktura s velkým povrchem – plochou) z keramiky nebo oceli je tenká katalytická vrstva (platina – oxidační, rhodium – redukční), která při provozní teplotě (400 – 800 °C) umožní oxidaci CO a nespálených uhlovodíků na CO a HO a redukci NO na N a O. Součástí systému katalyzátoru je obvykle i kyslíková sonda (λ – lambda sonda, odvozeno od toho, že písmenem lambda bývá označován poměr množství paliva a vzduchu), která reaguje na složení spalin a je tak zpětnou vazbou pro řídicí jednotku, jak upravit poměr palivové směsi vstupující do motoru na optimální úroveň. Tím zamezuje detonacím příliš chudé směsi a poškození katalyzátoru a zároveň zvýšené produkci škodlivin v případě nedokonalého spalování palivové směsi příliš bohaté. Pro nejrychlejší náběh a udržení provozní teploty se katalyzátor umisťuje co nejblíže k motoru nebo se tepelně izoluje, jelikož mimo provozní teplotu reakce neprobíhají a výfuk tak opouštějí plyny s vyšším obsahem škodlivin.", "section_level": 1}, {"title": "Životnost.", "content": "Katalyzátor je velmi citlivý na přítomnost olova a vniknutí benzínu (bohatá směs, ‚‚vynechávání‘‘ motoru, delší startování bez ‚‚naskočení‘‘ motoru, roztažení vozidla po nezdařených startech). Hořením nespálené směsi v katalyzátoru stoupne jeho teplota až nad 1 000 °C a překročením 1400 °C dojde k jeho zničení (vyhoření). Předpokladem použití katalyzátoru bylo zavedení tzv. bezolovnatého benzínu, jelikož olovo obsažené v palivu by reagovalo s drahou katalytickou vrstvou, kterou by postupně znehodnotilo a nevratně vyřadilo z činnosti. Sloučeniny samo o sobě škodlivého olova se v minulosti používaly pro zvýšení tzv. oktanového čísla a mazacích schopností paliva. Životnost katalyzátoru v novém voze se v návaznosti na americkou legislativní úpravu CleanAir odhaduje na 128 000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Podle reakcí v katalyzátoru probíhajících se dělí na:", "section_level": 1}, {"title": "Třícestný katalyzátor.", "content": "Třícestný katalyzátor využívá na svou činnost výše uvedený fakt, že spaliny, které jsou produktem spalování při stechiometrickém poměru jsou pouze dočasně v nevyváženém stavu. Při své činnosti využívá přítomnost látky – katalyzátoru, který se během chemické reakce nemění, ale významně ovlivňuje její rychlost. Na svém katalytickém povrchu při dostatečné teplotě umožní vzájemnou reakci oxidantů NO a redukčních činidel CH a COO, které jsou ve vhodném poměru, aby vzájemně reagovaly za vzniku N, HO a CO.. Třícestný katalyzátor se používá pro zážehové motory které splňují základní podmínky: Zároveň je nezbytnou podmínkou vybavení motoru lambda sondou. Při její nesprávné funkčnosti přestává být katalyzátor účinný a hrozí jeho úplné zničení.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační katalyzátor.", "content": "Oxidační katalyzátor se používá pro vznětové motory, které sice pracují s vysokým přebytkem vzduchu, ale při jejich mechanismu spalování dochází mikroskopicky ke spalování velmi bohaté směsi, protože kapičky rozprášeného paliva mohou být příliš velké. Katalyzátor je určen na snížení množství škodlivin CH a CO. Při vysoké teplotě katalyzátoru dochází k dodatečnému spalování pevných částic ve výfukových plynech v přebytkovém kyslíku, který vždy obsahují. Spalováním se zmenšuje velikost částic, případně mikročástice shoří úplně.", "section_level": 2}, {"title": "Redukční katalyzátor.", "content": "Redukční katalyzátor se používá ke snížení emisí oxidů dusíku (NOx) u vznětových a zážehových motorů s přímým vstřikováním.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katalyzátor výfukových plynů (někdy též katalytický konvertor) snižuje množství škodlivin ve výfukových plynech tím, že katalyzuje redoxní reakce, které je převádějí na méně toxické látky. ", "tgt_summary": "Le pot catalytique ou catalyseur est un élément de l'ensemble du pot d'échappement des moteurs à combustion interne qui vise à réduire la nocivité des gaz d'échappement.", "id": 2017523} {"src_title": "Letniční hnutí", "tgt_title": "Pentecôtisme", "src_document": [{"title": "Věrouka.", "content": "Letniční věří, že člověk je spasen tím, že uvěří v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, aby mu mohly být odpuštěny hříchy a aby mohl být Bohem přijat. Letniční dále podobně jako většina jiných evangelikálů věří, že Bible má definitivní autoritu ve věcech víry. Protože pentekostalismus má svůj původ v metodismu či v metodistickém hnutí posvěcení, letniční soteriologie je ve všeobecnosti spíše arminiánská než kalvinistická a tudíž učí, že uvěřit v Ježíše člověk může na základě svobodné lidské vůle. Letniční věří, že vodní křest je vnějším znamením obrácení a že křest Duchem Svatým je odlišná duchovní zkušenost, kterou by měl přijmout každý, kdo věří v Ježíše. Většina klasických letničních věří, že křest Duchem Svatým je vždy doprovázen mluvením v jazycích jako vnějším počátečním důkazem. Učení proti této historické pozici je považováno za liberalizující tendence. Tento prvek je dalším z hlavních rozdílů mezi letničními a charismatickými křesťany, kteří věří, že u Duchem pokřtěného křesťana se mohou projevit určité nadpřirozené dary včetně mluvení v jazycích, „spočinutí v duchu“ (během kterého člověk upadá na zem jakoby ve spánku nebo se smíchem), proroctví (slovo nebo vidění, které Bůh řekl nebo dal prožít), zázračné uzdravení, zázračná znamení, atd. Většina hlavních letničních denominací odmítá jakékoliv spojení mezi osobním spasením nebo konverzí a křtem v Duchu Svatém a učí, že křest není nutný ke spasení, ale je Božím darem dostupným pro všechny křesťany bez ohledu na jejich denominační příslušnost. Některé letniční denominace však jako potvrzení nutnosti křtu v Duchu Svatém ke spasení vidí verše jako Řim 8,9; Jan 3,5 a Sk 2,37-39. Mnoho raných letničních věřilo, že probuzení darů Ducha bylo znamením „pozdního deště“ od Boha, který je obdobím obnovy před koncem věků a příchodem mileniální vlády Krista. Tradiční protestanti věří, že křest Duchem nebo v Duchu je součástí znovuzrození, které je dílem Ducha Svatého uvolňujícím důvěru a víru v nevěřícím srdci. Letniční nepopírají, že znovuzrození je aktivitou Svatého Ducha nebo že jeho důsledkem je přebývající přítomnost Ducha Svatého ve věřícím. Místo toho toto přebývání odlišují od následujícího intenzivnějšího vztahu s Bohem. Protestanti často odmítají tento koncept „druhé milosti“, ačkoliv neodmítají ideu pravidelné či dokonce každotýdenní obnovy skrze pokání a církevní obřady. Klasičtí letniční se na rozdíl od jejich charismatických nebo evangelikálních protějšků přidržují zvláštní formy kněžství. Z tohoto důvodu mnozí neužívají termín svátost, ale preferují slovní spojení „kněžská služba“ nebo jednoduše slovo obřad. Obřad je dle tohoto přesvědčení účinný až na základě poslušnosti a spoluúčasti věřícího na vyznavačském svědectví vysluhujícího a církevní obce. Tento pohled pochází z velmi rozvinutého konceptu individuálního kněžství každého věřícího. Obřad má tedy spíše než roli svátostní roli kněžskou, ve které věřící nabízí obětní úkon sám za sebe, na rozdíl od pojetí obřadu jako rituálu, který má vnitřní moc sám v sobě.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Teologicky je většina letničních denominací v souladu s evangelikalismem; zejména v tom, že zdůrazňují hodnověrnost Bible a potřebu proměny životů jednotlivců vírou v Ježíše. Letniční se také drží učení o biblické neomylnosti. Od fundamentalistů se letniční liší tím, že kladou menší důraz na osobní duchovní zkušenost a větší důraz na práci Ducha Svatého v nitru jednotlivce než jiní protestanti. Dr. Jackie David Johns ve své práci o „letničním formujícím vůdcovství“ uvádí, že Písma zastávají zvláštní místo v celosvětovém letničním pohledu, protože Duch Svatý je v Bibli vždy aktivní. Setkání s Písmem pro něj znamená setkání s Bohem. Pro letniční jsou Písma primárním referenčním bodem pro společenství s Bohem a také vzorem pro chápání světa. Tento vzor je často označován jako vzor „typů a stínů“, přičemž toto označení je odkazem na midrašistický pohled na proroctví. Jednou z nejvýznamnějších charakteristik odlišujících pentekostalismus od evangelikalismu je důraz tohoto hnutí na práci Ducha Svatého. Letniční věří, že Duch Svatý je přítomen u každého, kdo je opravdu spasen. Na rozdíl od většiny jiných křesťanů věří, že existuje „druhé dílo, práce“ Ducha Svatého, nazýváno křest Duchem, na základě kterého Duch Svatý plněji přebývá ve věřícím, otevírá věřícího pro hlubší společenství s Bohem a zmocňuje ho ke křesťanské službě. Někteří letniční upravili učení, že křest Duchem Svatým je chronologicky druhým dílem milosti, na pochopení křtu Duchem jako druhého aspektu služby Ducha. Jeho první službou je zachránit a posvětit nás působením v nás a jeho druhou službou je zmocnit nás ke službě působením skrze nás. Jiní letniční zase věří, že křest Duchem je faktickou událostí, kterou si Duch ustanovuje příbytek v srdci věřícího, což je pro ně lepším vyjádřením této zkušenosti než „plnější přebývání“ nebo „druhé naplnění“. Většina letničních udává mluvení v jazycích, známé také jako glosolálie, jako normativní důkaz a počáteční svědectví křtu Duchem. Někteří letniční přijali liberálnější pohled, který tvrdí, že existují i další důkazy křtu Duchem. Doktrína o jazycích jako počátečním důkazu přijetí Ducha Svatého je exkluzivně letniční a je jednou z mála odlišností od charismatické teologie, která ve všeobecnosti učí různorodosti důkazů. Někteří služebníci a členové připouštějí, že věřící může být schopen mluvit v jazycích, ale z různých důvodů (jako například nedostatečné porozumění, nedostatek poznání o tomto předmětu či strach z mluvení v jazycích) v jazycích nemluví. V těchto případech ovšem projevená tendence k nadpřirozené moci, lásce a darům Ducha stejně tak jako další znamení (rozvoj v evangelizační aktivitě, překonání osobních potíží, které dříve nebylo možné,...) dokazují, že věřící byl pokřtěn v Duchu. Tento jediný případ, který by mohl být naplněním Duchem (bez projeveného tzv. „počátečního fyzického důkazu“ mluvení v jazycích) je však menšinovým pohledem. Letniční věří, že pro odpuštění hříchu a obdržení spasení je nezbytné pokání a víra v Ježíše Krista jako Spasitele. Mnozí také věří, že křest Svatým Duchem je dodatečný dar, který je udělován věřícím ve všeobecnosti následně po prostředkujícím kroku s názvem „posvěcení“. Posvěcení je dílem milosti, které zbavuje moci účinky minulých hříchů a kterým je věřící osvobozován od sklonů hříšné přirozenosti za pomoci působení Ducha Svatého. Jiní letniční věří, že křest Duchem je nezbytným krokem v Božím plánu spasení, přičemž citují Petrovu odpověď davu v den Letnic. Dav se ptal Petra, co musí dělat, aby byli spaseni a Petr jim řekl, aby činili pokání, nechali se pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a aby přijali dar Ducha Svatého (Sk 2,37-38). Letniční křesťané rozlišují ve své víře několik druhů mluvení v jazycích (1Kor 12,28). Jsou to zejména: Kritikové obviňují letniční doktrínu z toho, že se neshoduje s tím, co kritikové věří, že bylo Pavlovou kritikou raného sboru v Korintu za jejich „posedlost“ mluvením v jazycích. Argumentují tím, že Pavel prohlašuje jazyky jenom za jeden z darů Ducha, který není darován všem (1Kor 12,12-31). Rozpoznání rozličných druhů mluvení jazyky však přesněji reprezentuje celistvost biblického záznamu. Například o jazycích jako důkazu křtu je pojednáváno ve Skutcích 2,4-13 a 10,44-46, dar jazyků je projednáván v 1Kor 12,10 a 14,5 a jazyky jako modlitební řeč jsou uvedené v 1Kor 14,14-15. Dr. Dale A. Robbins píše vztahem k charismatickým věroučným prvkům, že církevní historie svědčí proti ideji, že charismatické dary zmizely krátce po apoštolském věku. Dr. Robbins cituje raně církevního otce Irenea (cca 130-202), který píše: \"...slyšeli jsme mnoho bratrů v církvi, kteří mají prorocké dary, kteří mluví v jazycích skrze Ducha a kteří také přivádějí na světlo skryté věci lidí pro jejich prospěch (slovo poznání)...\". Dr. Robbins dále cituje Irenea: \"Když to Bůh shledává nezbytným a církev se hodně modlí a postí, činí potom zázračné věci, dokonce navracejí i ducha mrtvému člověku\". Podle Dr. Robbinsa Tertullian (cca 155-230) zaznamenává podobné události, stejně jako Origenes (cca 182-251), Eusebius (cca 275-339), Firmilian (cca 232-269) a Jan Chrysostomos (cca 347-407).", "section_level": 1}, {"title": "Unitářská teologie.", "content": "Některé letniční denominace se přidržují unitářské teologie. Ve světovém měřítku největší letniční denominace Assemblies of God je věrná trojiční teologii tradičního protestantismu, podobě jako Elim Pentecostal Church, Church of God, Church of God in Christ, Apostolic Church a Foursquare Church. Některé letniční církve se však drží teologie jednosti, která odsuzuje tradiční trojiční doktrínu jako biblicky neudržitelnou a pocházející z pohanských vlivů. Podle doktríny \"jednosti\" je Bůh absolutně a nerozdělitelně jeden a Ježíš byl tímto jedním Bohem, který se zjevil v těle (1. Tim 3,16; Jan 1,1-11; Jan 10,30). Rozdělení Boha na Otce, Syna a Ducha je chápáno ne jako rozdělení na osoby nýbrž jako rozdílné manifestace jedné osoby a zároveň jako Ježíšovy tituly. Největší letniční denominace \"jednosti\" jsou United Pentecostal Church International (www.upci.org), Pentecostal Assemblies of the World, Apostolic Assembly of the Faith in Christ Jesus a Apostolic Church of the Faith in Christ Jesus. Existují také další menší denominace i nezávislé sbory \"jednosti\", jako například the Assemblies of the Lord Jesus Christ, the True Jesus Church, the Pentecostal Followers of Jesus Christ International Ministries, Iglesia del Dios Vivo, the Pentecostal Churches of the Apostolic Faith a Bible Way. Většina (ne-li všechny) denominací \"jednosti\" se prezentuje jako \"apoštolské\". Hlavní trojiční letniční organizace (Pentecostal World Conference a Fellowship of Pentecostal and Charismatic Churches of North America) odsoudili teologii jednosti jako herezi a odmítají udělit členstvím církvím, které se tohoto vyznání drží. To samé platí o organizacích \"jednosti\" ve vztahu k trojičním letničním církvím.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Letniční sledují historii hnutí až po den Letnic, kdy týden poté, co Ježíš vystoupil do nebes (Skutky 1), čekalo 120 věřících na zaslíbení Otcovo, kterým je Duch Svatý. Ve Skutcích 2,4, kdy Duch Svatý sestoupil na věřící, oni všichni promluvili v jazycích. Dále pak nehledě na tuto zkušenost se o praxi mluvení jazyky objevují zprávy a dokumenty napříč celou historií církve. Nicméně kořeny současného letničního hnutí se datují nejdříve od konce 18. století v souvislosti s moderními probuzeneckými hnutími. Jedno takové probuzení začalo v roce 1817 za přičinění Gustava von Belowa, důstojníka Pruské stráže. Ten se svými bratry začal konat charismatická setkání na svém statku v Pomořansku. Luteránská komise, poslaná k vyšetřování, byla zpočátku nedůvěřivá, nakonec však tento fenomén shledala pocházejícím \"od Boha\". To vedlo po celém Německu k rozšiřovaní charismatických setkání, která se brzy v rámci velké migrace Němců v 19. století dostala za Atlantský oceán. Letniční hnutí se také začalo formovat v hnutí posvěcení, kterého členové jako první začali četně užívat termínu \"letniční\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Letniční hnutí či pentekostalismus (z řeckého pentekosta - padesát; Pentekostes = židovské Letnice) v rámci evangelikálního křesťanství zastává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. Letniční hnutí je podobné charismatickému hnutí, vzniklo však dříve a oddělilo se od tradičních církví. Představuje nejprogresivněji rostoucí skupinu křesťanstva 20. století. Charismatičtí křesťané přinejmenším v raných počátcích svého hnutí měli sklon zůstávat v církvích, do kterých patřili.", "tgt_summary": "Le pentecôtisme, appelé aussi mouvement de Pentecôte, est un courant chrétien évangélique issu de réveils démarrés par les pasteurs américains Charles Fox Parham et William Joseph Seymour aux États-Unis en 1901 et 1906. Selon les chiffres du Pew Research Center, en 2011, le mouvement recense de croyants (chiffres variables dans l'article même : « Ce nombre s'approche des en 1997. »). Un certain nombre de dénominations pentecôtistes dans le monde est regroupé dans la Communauté pentecôtiste mondiale.", "id": 236609} {"src_title": "Habsburské Španělsko", "tgt_title": "Espagne des Habsbourgs", "src_document": [{"title": "Španělsko za vlády Habsburků, vrchol a pád španělské moci.", "content": "Základ k tomu, aby se ze Španělska stala přední evropská mocnost, položil Ferdinand II. Aragonský, jenž k dosažení tohoto cíle využíval jak diplomatické, tak vojenské prostředky. Hlavním soupeřem Španělska byla v této době Francie, s níž se Španělé střetávali na vzájemné pyrenejské hranici a také ve sporných italských zemích. V roce 1504 se Ferdinandovi podařilo znovu ovládnout Neapolsko, kontrolované předtím Francouzi. V letech 1512-1515 dobyl jižní Navarru a připojil tuto zemi ke španělské říši. Vedle toho se rovněž snažil navázat spojenectví s jinými protifrancouzsky laděnými státy v Evropě prostřednictvím dynastických sňatků. Mladší dceru Kateřinu Aragonskou tak provdal za syna anglického krále Jindřicha VIII., zatímco starší dceru Janu dal za ženu Filipovi I. Sličnému, synovi císaře Maxmiliána I. z rodu Habsburků. Po Isabelině smrti v roce 1504 se Filip I. stal králem Kastilie. Jeho nástupem na trůn započala nová éra v dějinách země – vláda Habsburků. Když mladý Filip v roce 1506 zemřel a jeho manželka Jana byla prohlášena za slabomyslnou, byl Ferdinand prohlášen za poručníka jejich nezletilého syna Karla, svého vnuka. Po Ferdinandově smrti v roce 1516 převzal regentství kardinál Cisneros, nicméně o rok později se Karel I. sám ujal vlády a zasloužilého státníka okamžitě propustil. Připadla mu království Kastilie a Aragonie, čímž byly obě tyto země trvale spojeny. Krátce poté Karel přijal titul „španělského krále“, aniž by se však byl vzdal titulů „krále Kastilie“ a „krále Aragonie“.", "section_level": 1}, {"title": "Období Karla I..", "content": "Již v roce 1506 zdědil Karel (1516 - 1556) po svém otci habsburské Burgundsko s Nizozemím. Po smrti císaře Maxmiliána I. v roce 1519 mu připadly také rakouské dědičné země, (které však v roce 1521 přenechal svému bratrovi Ferdinandovi I.). Navíc byl jako Karel V. zvolen králem Svaté říše římské (v roce 1530 byl korunován císařem). Karel se tak stal nejmocnějším vládcem své doby, a jak sám pravil, panoval říši, „nad níž slunce nikdy nezapadá“. Tato říše zahrnovala Španělsko s jeho državami v Itálii a Americe, Burgundsko, Nizozemí a rakouské země. Karel vyrostl ve Flandrech, přičemž nebyl ve španělštině zvlášť zdatný. Ve Španělsku spoléhal na své burgundské a holandské rádce, kteří do značné míry určovali královskou politiku. Proti těmto cizincům, ale především proti Karlovým absolutistickým a centralistickým tendencím povstali v roce 1520 tzv. \"comuneros\" – obyvatelé měst jako Toledo a Segovia a nižší šlechta. Tyto vzpoury byly s pomocí vyšší šlechty do roku 1522 poraženy. Odpor proti centrální moci tak byl zlomen, což umožnilo pozvolné zavedení ústředních úřadů, které odsoudily cortesy k bezvýznamnosti. Zahraniční politice dominoval – vedle dobývání Nového Světa – pokračující konflikt s Francií, jíž tehdy vládl Karlův úhlavní sok František I., o území v Itálii a Burgundsku a o postavení přední mocnosti kontinentu. Již po první z celkem čtyř válek proti Francii přivedl Karel v roce 1525 celou Itálii pod španělskou resp. habsburskou nadvládu. Po druhé válce musel Karel postoupit Francii Burgundsko mírem z Cambrai. Další války už nic nezměnily na existujícím \"statu quo\" mezi oběma mocnostmi. Další významný zahraničněpolitický konflikt představoval boj proti osmanské říši na Balkáně a ve Středomoří. V západním Středomoří bylo ohroženo pobřeží Španělska a Itálie severoafrickými muslimy, podporovanými Osmany, kteří zde upevňovali svoji vládu cestou anexí, případně vytvářením protektorátů. Karlovy podniky proti muslimům však vykazovaly jen krátkodobé úspěchy: V roce 1535 sice dobyl Tunis, nicméně jeho postup proti Alžíru v roce 1541 naprosto selhal. Přestože Karel pobýval po většinu své vlády mimo Španělsko a přes počáteční vnitropolitické těžkosti, jímž bylo jeho panování vystaveno, se ve Španělsku těšil rostoucí oblibě. Tento paradox lze přičíst jednak rychlému vzrůstu blahobytu Španělska, který byl zapříčiněn dovozem stříbra a zlata z Ameriky, vzmáhající se výrobou a čilým obchodem, jednak pýše Španělů na význam a velmocenské postavení jejich země. Trvale spojit císařskou hodnost s osobou španělského krále se však Karlovi nepodařilo: tzv. „španělské dědění“, které mělo jeho synovi zajistit vedle španělské koruny rovněž císařskou hodnost, neuspělo na vetu německých knížat.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Filipa II..", "content": "V roce 1556 Karel V. abdikoval a přenechal španělský trůn svému synovi Filipovi II. (1556-1598), který už dříve převzal regentství v Miláně, Neapolsku a Nizozemí. V samotném Španělsku byla vnitropolitická situace v době jeho nástupu k moci relativně stabilní. Zabezpečení rozsáhlých teritorií mimo Španělsko, stejně jako Filipův důraz na provádění politiky protireformace však vyvolaly četné, zdlouhavé a stále nákladnější války. Vyčerpávající válka proti Francii byla dočasně ukončena mírem z Cateau-Cambrésis v roce 1559. V následujících čtyřech desetiletích byla Francie zmítána hugenotskými válkami a přestala tak pro Španělsko představovat vážného protivníka. Ovšem smrtí královny Marie I. Tudorovny v roce 1558, která byla provdaná za Filipa a která energicky usilovala o rekatolizaci své země, ztratilo Španělsko v Anglii svého spojence. V roce 1571 se Španělsko stalo vůdčím státem Svaté ligy, která v námořní bitvě u Lepanta přispěla k ničivé porážce Osmanů, čímž bylo odvráceno turecké nebezpečí ve Středozemním moři. Po smrti portugalského krále Jindřicha se Filip, který měl po své matce Isabele nárok na portugalský trůn, dokázal v roce 1580 prosadit proti ostatním uchazečům a v roce 1581 byl portugalskými cortesy uznán za krále. Sjednocením s Portugalskem s jeho rozsáhlým koloniálním územím v Asii, Africe a Jižní Americe dosáhlo Španělsko svého největšího územního rozsahu a stalo se tak největší a nejvýznamnější říší 16. století. Filipova absolutistická politika a jeho rigidní rekatolizační úsilí však vyprovokovaly protestantské holandské stavy k povstání, které se vyvinulo ve zdlouhavý nizozemský boj za nezávislost v letech 1568-1648. V průběhu této války vyhlásilo sedm severních převážně kalvínských nizozemských provincií svoji nezávislost na Španělsku (1581), zatímco deset jižních katolických provincií zůstalo jako Španělské Nizozemí součástí španělské říše. Válka proti povstalým Nizozemcům si vyžádala značné materiální rezervy Španělska, kromě toho také zostřila konflikt s Anglií, jež podporovala povstalce. Za vlády královny Alžběty I., která nastoupila na anglický trůn po své sestře Marii I., si Anglie upevnila postavení první protestantské mocnosti Evropy. Současně se Anglie začala prosazovat také jako stále významnější námořní síla. Alžběta se stavěla benevolentně k přepadům španělských lodí a španělského území v Novém Světě anglickými korzáry jako byl Francis Drake. Pro Španělsko tak byla Anglie vážným soupeřem jak z hlediska náboženského, tak i politického. Již od roku 1585 vedly proti sobě Španělsko a Anglie válku v Nizozemí. V roce 1588 vypravil Filip k anglickým břehům mocné loďstvo včetně invazního vojska – Armadu, které mělo Anglii dobýt a ukončit tak éru anglického protestantismu a podpory holandských rebelů, čímž by bylo povstání v Nizozemí zřejmě potlačeno. Armada však utrpěla v Lamanšském průlivu těžkou porážku v boji proti anglické flotile. Většina španělských lodí byla zničena nebo vážně poškozena. Zbytek loďstva byl zahnán na útěk a po zdolání namáhavé cesty kolem Skotska a Irska se trosky pyšné Armady vrátily do Španělska. Toto neúspěšné tažení přineslo Španělsko na pokraj hospodářského zhroucení a zahájilo úpadek Španělska jako námořní a hegemoniální mocnosti Evropy. Státní finance kolabovaly, což způsobilo několik bankrotů Španělska. Nepřetržité války pozřely veškeré bohatství tekoucí do Španělska z kolonií, což krále přimělo uvažovat o získání dalších prostředků k rozmnožení státních příjmů. Každý majetek (s výjimkou církevního) a každá živnost byly zatíženy vysokými daněmi. Nicméně ani to nestačilo. Gigantické dluhy si vyžádaly zhoršení mince, tituly a úřady se staly na prodej a od obyvatelstva byly vyžadovány dary a nucené půjčky. Přesto španělská reakční politika nevykázala jediný podstatný úspěch. Státní správa byla za Filipovy vlády ještě více centralizována (v roce 1561 nechal přemístit hlavní město z Toleda do Madridu). Král také odstranil poslední zbytky politické svobody a podrobil všechny stavy neomezenému despotismu. Filipova přísná náboženská politika vyprovokovala odpor a povstání i v samotném Španělsku. Paralelně k mocenskému úpadku země však španělská kultura zažívala prudký rozmach. Pro umění a literaturu ve Španělsku nastalo „zlaté období“ – tzv. \"Siglo de Oro\".", "section_level": 2}, {"title": "Krize a úpadek.", "content": "Filip III. (1598-1621) se odklonil od politiky svého otce a po většinu své vlády zastával mírový kurs: V roce 1604 uzavřel mír s Anglií a v roce 1609 příměří s Nizozemím. V témže roce bylo ze Španělska vypovězeno 250 000 zbývajících Morisků (pokřtěných Maurů), což zasadilo další vážnou ránu španělskému hospodářství. Během jeho panování dosáhlo Španělsko největšího kulturního rozkvětu. Působili zde výjimeční jedinci, jako byli Miguel de Cervantes nebo El Greco. Filip IV. (1621-1665) dával před politikou přednost kultuře a umění. Vládní záležitosti si vzal na starost králův důvěrník Gaspar de Guzmán, hrabě de Olivares. Olivares snil o obnovení habsburské světové říše a o vítězství katolicismu. V roce 1621 vypovědělo Španělsko válku Nizozemí a zároveň se postavilo na stranu rakouských Habsburků během třicetileté války (1618-1648). Španělská vojska opět válčila v Německu a Itálii a španělský velvyslanec ve Vídni měl znovu rozhodující slovo v německých záležitostech. Nicméně brzy se jasně ukázalo, že španělské nároky na světovládu byly pouhým přeludem, neboť hospodářství Španělska bylo v této době již velmi zdevastované a nebylo schopno plnit nároky kladené na něj pokračujícími konflikty. Další bankrot a zvýšení již tak obrovských daní vedl v roce 1640 k povstání v Portugalsku a Katalánii (Portugalsko bylo ztraceno na dobro, vzpoura v Katalánii byla potlačena). Olivares značně přecenil síly své země a v roce 1643 byl propuštěn. Přijetím vestfálského míru v roce 1648 Španělsko konečně uznalo nezávislost Nizozemí a rovnoprávnost protestantů v Německu. V pyrenejském míru, který v roce 1659 ukončil dlouhý konflikt s Francií, se Španělé zavázali odstoupit Francouzům hrabství Rousillon a Cerdagne a také část Španělského Nizozemí. Přednostní postavení Španělska tím definitivně vzalo za své a novým evropským hegemonem se stala vítězná Francie. Mocenskopolitický úpadek byl doprovázen hospodářským propadem, který byl ještě urychlen pozvolným vyčerpáváním jihoamerických stříbrných dolů. Karel II. (1665-1700) byl slabý a nemocný vládce, jehož oblíbenci, kteří vykonávali vládu za něj, nebyli s to zastavit hroucení Španělska. Opětovné útoky Francie za vlády Ludvíka XIV. přispěli k dalším rozsáhlým územním ztrátám. Na konci vlády Karla II. počet obyvatel Španělska značně poklesl. Obyvatelstvo opustilo četná sídla, celé pásy země se změnily v pustinu. Státní příjmy byly navzdory tvrdému daňovému útisku a téměř loupeživým finančním opatřením redukovány do té míry, že král nemohl platit vlastní služebnictvo. Svoji mzdu resp. žold nedostávali ani úředníci a vojáci. Nedostatek peněz byl tak velký, že v některých provinciích došlo k návratu směnného obchodu. 3. listopadu roku 1700 habsburská vláda smrtí bezdětného Karla II. skončila. Následovala válka o dědictví španělské, v níž se ostatní evropské královské dynastie pokoušeli urvat co největší díl ze španělské říše.", "section_level": 2}], "src_summary": "Následující heslo Habsburské Španělsko pojednává o části španělských dějin v 16. a 17. století, kdy Španělsku vládla starší větev Habsburské dynastie. Zejména za králů Karla I. a Filipa II. dosahoval vliv španělská říše od četných území v Evropě (Neapolsko, Burgundsko, Nizozemí, Portugalsko (1580-1640)) přes téměř celou Jižní a Střední Ameriku až k Východní Indii a Španělsko bylo jednou z největší světových mocností.", "tgt_summary": "L’Espagne des Habsbourgs correspond à l'histoire de l'Espagne des (1516-1700), quand la monarchie espagnole est régie par les rois de la maison de Habsbourg. Les souverains Habsbourgs (principalement Charles Quint et Philippe II) y ont atteint l'apogée de leur influence et de leur pouvoir. Ils ont contrôlé un territoire incluant les Amériques, les Indes orientales, les Pays-Bas, des territoires appartenant aujourd'hui à la France (Franche-Comté) et à l'Allemagne (Rhénanie), l'Empire colonial portugais de 1580 à 1640, et plusieurs autres territoires tels que de petites enclaves comme Ceuta et Oran en Afrique du Nord. Cette période de l'histoire espagnole a aussi été appelée « l'Âge de l'expansion ». ", "id": 1198830} {"src_title": "Red Bull Racing", "tgt_title": "Red Bull Racing", "src_document": [{"title": "Sezóna 2007.", "content": "Po dlouhých dohadech mezi Red Bullem a Ferrari o závazcích jejich smlouvy o dodávání motorů, byla nakonec tato smlouva převedena na Toro Rosso. Red Bull používal pro sezonu 2007 motory Renault. 7. srpna 2006 tým oznámil podpis smlouvy s Markem Webberem, který od nové sezony nahradil ve druhém voze Red Bullu Christiana Kliena, který ukončil spolupráci s týmem. Klien byl na poslední tři závody nahrazen Robertem Doornbosem, který se nakonec stal třetím pilotem týmu pro sezonu 2007. Nový vůz navržený Adrianem Neweyem byl představen 26. ledna. V domácím závodě v Austrálii startoval Webber ze 7. místa, ale závod dokončil na 13. místě, po problémech s víkem palivové nádrže, které se po první zastávce v boxu nezavřelo a během závodu tak zhoršilo aerodynamiku vozu. Coulthard měl 10 kol před koncem závodu kolizi s Wurzem, kdy jeho vůz vylétl do vzduchu a jen těsně minul Wurzovu hlavu. V Malajsii Webber dokončil na 10. místě a Coulthard odstoupil po problémech s brzdami. V Bahrajnu oba vozy jezdily na bodovaných místech. Coulthard na 7. a Webber na 8. místě, nakonec však oba vozy kvůli technickým problémům závod nedokončili. Ve Španělsku se porojevily nová vylepšení na voze. Coulthard skončil po problémech s převodovkou v posledních kolech na 5. místě, ale Webber, který se s problémy s hydraulikou potýkal po celý závodní víkend ze závodu odstoupil v 7. kole. V evropské grand prix získal Webber pro sebe i pro tým druhé umístění na stupních vítězů, 3. místo. Coulthard skončil na pěkném 5. místě poté, co startoval z 20. místa. Poslední body získal Webber v Belgii. Kdežto Coulthard skončil v Japonsku na 4. místě a v dalším závodě byl osmý. Celkem tým získal 24 body a v poháru konstruktérů obsadil 5. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu Poznámky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aston Martin Red Bull Racing je automobilová stáj formule 1 vlastněná rakouským výrobcem energetických nápojů Red Bull. Tým vznikl v roce 2004 odkoupením týmu Jaguar Racing od společnosti Ford. V roce 2005 Red Bull zakoupil i stáj Minardi, která nyní působí pod názvem Scuderia Toro Rosso jako „B-tým“ Red Bull Racing. Tým v současné době řídí Christian Horner.", "tgt_summary": "Red Bull Racing (de son nom complet Red Bull Racing Limited) est une société britannique qui engage l'écurie Red Bull Racing (engagée en compétition sous la dénomination commerciale Aston Martin Red Bull Racing depuis 2018) qui dispute le championnat du monde de Formule 1 sous licence autrichienne depuis 2007. L'écurie est fondée en 2005 avec le rachat par Red Bull de l'écurie Jaguar Racing. De 2010 à 2013, grâce à Mark Webber et Sebastian Vettel, Red Bull Racing remporte avec un moteur V8 Renault quatre titres de champion du monde des constructeurs tandis que Sebastian Vettel est couronné quatre fois de suite chez les pilotes. ", "id": 661177} {"src_title": "Pramen práva", "tgt_title": "Source du droit", "src_document": [{"title": "Dělení pramenů práva.", "content": "Obecně jsou prameny práva děleny na prameny materiální a formální. Mezi další dělení pramenů práva patří dělení na prameny psané či nepsané.", "section_level": 1}, {"title": "Materiální prameny práva.", "content": "Materiální prameny práva jsou nepsané skutečnosti, které nutí stát k jisté úpravě vztahů. Mohou jimi být například společenské či hospodářské poměry, ale i historické okolnosti, nebo dokonce nahodilé skutečnosti typu přírodních či jiných katastrof.", "section_level": 2}, {"title": "Formální prameny práva.", "content": "Zdroje, které nám vysvětlují samotné právo – lépe řečeno jsou to zdroje, které nám dávají k dispozici samotné právo a jeho konkrétní obsahy. Existuje spousta typů formálních pramenů práva. Mezi hlavními či tzv. primárními jsou to právní předpisy (normativní právní akty), normativní smlouvy, soudní a správní precedenty a judikatura, právní obyčeje a některé další. Mezi sekundárními prameny práva to mohou být učebnice, právnické slovníky, právnická periodika, vládní dokumenty a mnohé další. V našem, tj. kontinentálním systému práva, jsou používány převážně právní předpisy a normativní smlouvy, obyčeje pouze okrajově a samotné precedenty a judikatura minimálně. V podstatě můžeme uvažovat o tom, že judikaturu u nás nelze brát za pramen práva. Vedou se diskuze o tom, zda je předchozí judikatura závazná pro další soudní rozhodování a jak k tomuto problému vůbec přistupovat.", "section_level": 2}, {"title": "Nepsané prameny práva.", "content": "Nepsané prameny práva jsou samozřejmě starší, vyskytovaly se již ve starověkém Řecku či Římě. První kodifikace probíhaly až později a často vycházely z právních obyčejů či jiných zvyků. Psaná právní norma je tvořena zastupitelstvy územních správních celků (alespoň v našem státě). Je to soubor sepsaných pravidel psaných spisovným úřednickým jazykem a je hmotnou normou nehmotných pravidel. Dalším psaným pramenem práva jsou právní smlouvy, ty jsou používány primárně v mezinárodním právu. Nepsaný či soudcovský pramen práva je již zmíněný obyčej a judikatura či precedenty.", "section_level": 2}, {"title": "Psané prameny práva.", "content": "Psané prameny práva jsou novější a mnohem častěji užívané jsou to např. právní předpisy či normativní smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Historické souvislosti a vznik pramenů práva.", "content": "Historické souvislosti pramenů práva se částečně kryjí s celou právní historií a tak můžeme počátky pramenů práva sledovat již v nejstarších systémech práva. Jedny z prvních pramenů práva, tehdy ještě prameny nepsané (latinsky ), byly součástí právního systému řeckého. Z tohoto systému se nám tedy nezachovaly žádné psané právní památky, ale některé skutečnosti můžeme vyvozovat z Homérových básní či v textech od Platóna. V podstatě jedinou, ale pořád řeckou právní památkou je tzv. řecký zákoník, který má podobu stěny v krétském městě Gortyn. Pochází z období kolem roku 450 př. n. l. a nalezen byl v roce 1857. Má podobu kamenů, na kterých je na více než 600 řádcích zachycena podoba práva v oblasti kolem Gortynu. Mimo jiné z tohoto zákoníku plyne větší právní ochrana otroka, otroci v tomto státě a dle tohoto zákoníku měli mnohem snadnější život než v jiných starověkých státech. Jejich postavení se oproti běžným občanům lišilo pouze v tom, že nemohli nastoupit na vojenskou službu. Zákoník upravuje hlavně oblasti trestního či rodinného práva. Encyklopedie Britannica uvádí, že vliv tohoto zákoníku lze nalézt i na egyptských papyrech a tak i v právu egyptském. Dalším starověkým a již velmi důležitým právním systémem byl systém římského práva. Stejně jako starořecké právo, tak i římské vycházelo z nepsaných práv. Důležitým pramenem v tehdejší rané zemědělské společnosti bylo právo obyčejové (), které bylo vykládáno většinou hlavou jednotlivých rodů. Toto právo bylo spojeno s tím, že stařešinové (latinsky ) jednotlivých rodů měli takřka neomezenou a autoritářskou moc. Velký vliv mělo i rodové náboženství. Vliv náboženství se zachoval i při větším rozvoji a rozšíření právních úprav na nově vznikající městské obce. Právo bylo vykládáno jako vůle bohů a bylo tak vykládáno pontifiky a králi. Ti byli zároveň i prvními soudci. V době před královstvím existovalo velmi nejisté dělení práva mezi lidmi a bohy (latinsky ) a také mezi lidmi samotnými (latinsky ). Později se Římané zaměřili z praktických důvodů na právo ius. V době království byly právní prameny vydávány dle tradice králi a vykládány a aplikovány opět kněžími. Existuje i pověst, že pontifex maximus Papirius sepsal množství těchto práv a vznikl tak první sepsaný zákoník, ale podle zjištění se tato pověst nezakládá na pravdě. V období republiky (tj. po r. 510. př. n. l) se změnil nejen systém státu, ale i systém tvorby práva. Existovali volení úředníci, kteří dle principu kolegiality se museli na jakémkoliv rozhodnutí jednohlasně shodnout – každý z nich měl právo veta. V souvislosti s rozvojem měst a většího počtu plebejců bylo požadováno, aby existoval psaný zákoník. To zapříčinilo vznik Zákona dvanácti desek, který se stal prvním psaným (latinsky ) zákoníkem. Později, již v době praetorů, vzniklo i právo praetorské, které se stalo dalším pramenem práva v římském právu. V době císařství měl hlavní zákonodárnou a soudní moc prakticky pouze císař. Do 3. století byly zákony vydávány také senátem, ale i ten později tuto možnost ztratil. O něco déle si možnost zasahovat do tvorby práva ponechali praetoři. I těm však zákonem Edictum Perpetuum Hadriani bylo toto právo odebráno. Další změny nastaly v roce 300, kdy se opět změnila forma státu, vláda se změnila na dominát a prakticky jediným pramenem práva tak byla císařská nařízení. Tato nařízení platila od doby své publikace, bylo jich vydáno velké množství a často neměla potřebnou kvalitu. I právní věda tak zanikla. Z toho důvodu později, za vlády císaře Theodosia II., vznikl tzv. Theodosiův kodex, jež v sobě zahrnuje císařská nařízení od roku 312 do doby vydání. Ten se stal důležitým pramenem práva a poznání a bylo z něj vycházeno při tvorbě práva až do 11. století. V šestém století bylo za císaře Justiniána kodifikováno i občanské právo, které bylo zapsáno do zákoníku s latinským názvem Corpus iuris civilis. Většina zákoníku byla sepsána již v řečtině, odlišně od starších zákoníků, jež byly sepsány latinsky. V 11. století se tento zákoník začal studovat na Boloňské univerzitě a zapříčinil tak recepci římského práva ve středověku.", "section_level": 1}, {"title": "Angloamerický systém práva.", "content": "Tento systém je založen na systému precedentů a také na právním principu Stare decisis. Princip Stare decisis se poprvé objevil ve staré Anglii v době vlády krále Jindřicha II. Plantageneta. Ten vysílal soudce ze svého královského soudu do soudů okresních, aby jemu samotnému přivezli výsledky rozhodnutí těchto soudů. Později tak soudy rozhodovaly o podobných či stejných problémech stejně – to je systém precedentů či rozhodování dle jurisdikce (např. v České republice). Tento král také velmi rozvinul soudní systém ve staré Anglii, vzal tak velkou moc církevním soudům a dostal se do sporu s církví. Pro běžného občana však nebyla soudní pomoc právem, nýbrž privilegiem, které mu muselo být uděleno (ve staré angličtině ). Zprvu toto bylo ošetřeno individuálně, avšak později byl vytvořen systém writů platných pro obecné a časté případy. Velký zlom v chápání britského práva nastal po konání Druhého Westminsterského Statutu. Po tomto statutu se již writy pro případ analogický jinému případu vydávaly velmi výjimečně a bylo tak stanoveno, že stávající writy nemají být rozmnožovány dalšími. Tento systém tak přetrval až do 19. století. Druhým soudcovským systémem v Anglii je tzv. (v českém překladu spravedlnost), který původně byl nástrojem pro odvolání vůči „nespravedlivým“ soudům královským a to přímo ke králi. Ten je odvolával ke kancléřům a později tak vznikly tzv. kancléřské soudy, jež měly rozhodovat na základě spravedlnosti. Equity však neměla nikdy jít proti původním rozsudkům, o tom vypovídá regule (v českém překladu \"„Spravedlnost následuje právo“\"). Mimo soudcovského práva jsou v angloamerickém systému práva uznávány i prameny práva jiné. Jsou to: zákonné prameny, obyčejové právní prameny a právní literatura. Zákonné prameny, jsou chápány jako základ pro rozhodnutí soudce a pro soudcovskou tvorbu práva. Obyčejové prameny práva jsou chápány ve dvou polohách, jsou to (v českém překladu \"obecné obyčeje říše\"), které jsou v našich dobách již velmi okrajově používány v ústavním právu a také to jsou (v českém překladu \"místní obyčeje\"). Pro ty platí, že se musí odchylovat od tzv. Common law, ale nesmí mu odporovat. Další nutnou podmínkou je to, že musely existovat již před rokem 1189. Předpokládá se však, že všechny obyčeje existovaly již v době před zmíněným rokem, dokud se nedokáže opak, či není notoricky známé to, že vznikly až později. Tyto obyčeje jsou také používány velmi málo, i kvůli tomu, že po jejich aplikování v právu by byly začleněny do soudcovského práva. Posledním zmíněným pramene práva je právní literatura, jež je v britském chápání používána velmi málo a pokud už použita je, tak pouze ze starých děl slavných mistrů. V americkém chápání (na rozdíl od britského) je pramenů práva uznáváno méně. Je to zpravidla soudcovské právo a legislativa. I v chápání soudcovského práva či výrazu ekvity existují ve Velké Británii a v USA velké rozdíly, což je dáno tím, že se tyto kultury vyvíjely rozdílně. Také existují rozdíly v chápání precedentů, v USA jsou precedenty nižších soudů závazné i pro soudy vyšší, v Británii tomu tak není (tj. soudní rozhodnutí soudu je závazné pouze pro soudy nižší či stejné úrovně).", "section_level": 2}, {"title": "Kontinentální systém práva.", "content": "V kontinentálním tj. převážně evropském (jinak nazývaném i římsko-germánském) systému práva existují převážně tradice psaného práva. První soupisy právního systému kontinentálního byly sepisovány v 18. století. Musíme ovšem rozdělit tento právní systém do několika různých okruhů, v který se právo vyvíjelo s lehkými odlišnosti. Knapp dělí tento systém na okruh francouzský, rakouský, německý, švýcarský a na okruh skandinávský. Francouzský okruh byl kodifikován již v roce 1804 v tzv. (česky občanský zákoník), který byl velmi komplexní a v článku 5 tohoto zákoníku přímo zakázal soudcovskou tvorbu práva. Tento okruh měl posléze velký vliv na tvorbu práva v jiných oblastech světa. Měl velký vliv na západní Evropu, belgické a francouzské kolonie v Africe, latinskou Ameriku, země blízkého a dálného východu a také na oblasti jihovýchodní Asie. Okruh rakouský již takový velký význam neměl, téměř se nerozšířil za hranice tehdejší rakouské části Rakouska-Uherska. I tak je svým způsobem výjimečný V §16 (dále jen \"ABGB\") uvádí, že každý člověk má svá určitá práva vyplývající z přirozenosti a každý je tak osobou. \"ABGB\" byl sepsán již v roce 1811, je překládán jako \"všelidový občanský zákoník\". Německý okruh byl kodifikován v tzv. (dále jen \"BGB\"), který je překládán jako \"občanský zákoník\". Sepsán byl v roce 1896 a v platnost vstoupil v roce 1900. Jeho vliv lze vypozorovat v Číně anebo Japonsku. Toto dílo dle Knappa není dílem zdařilým a později byly nalezeny jeho výrazné slabiny, navíc mělo být kompromisem mezi římským podáním práva a germánským podáním práva. Švýcarský okruh byl kodifikován v (dále jen \"ZGB\"), je překládán jako \"civilní občanský zákoník\" a byl sepsán v roce 1907. Jeho poslední část (zákon o obligacích) byla sepsána v roce 1911. Tyto obě části vstoupily v platnost v roce 1912. Civilní občanský zákoník rovněž dle Knappa není kvalitním dílem, vychází z německého BGB a dílem také z, tj. z římské recepce v Německu. Tento zákoník měl také vliv v zahraničí – v Turecku či v zemích Blízkého východu, kde sloužil jako základ pro stanovení věcného statutu. Skandinávský okruh je od klasického kontinentálního systému práva poměrně odlišný, více dbá na použití soudcovského práva a právních obyčejů. Kodifikace tak dává značný prostor pro soudcovskou normotvorbu. Mezi další prameny kontinentálního práva patří právní obyčeje, soudní a správní precedenty a normativní smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Islámský systém práva.", "content": "Existuje i další a zároveň nejmladší právní systém, kterým je právní systém islámský. Vyvíjel se zhruba od 8. století našeho letopočtu. Od 10. století navíc dle zásady \"\" nelze toto právo doplňovat. Mezi tamní prameny práva patří: korán, sunna, idžmá a kijás. Také se o tomto právu dá napsat, že neuznává legislativu – je teoreticky neměnné. Změny ovšem jsou možné, ale ne změny základního práva – to nemůže měnit nikdo, leda Bůh. Mění se tak pouze právo v jednotlivých státech, sekundární právo. Podle některých zdrojů je uváděno celkem až 40 pramenů práva, podle jiných 15.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prameny práva lze rozlišovat na psané a nepsané (latinsky ) podle nichž lze rozlišovat země psaného práva, založeného na římském právu (zejména Francie) a země práva nepsaného (Anglie, USA, Commonwealth). Vzhledem k tomu, že často existují paralelně oba typy právních pramenů, rozlišujeme dále na prvotní a druhotné.", "tgt_summary": "Le terme « source du droit » désigne habituellement dans les ouvrages de droit tout ce qui contribue, ou a contribué, à créer l'ensemble des règles juridiques applicables dans un État à un moment donné (le droit positif et le droit non-écrit). Selon une autre définition, les sources du droit sont les prémisses de tout raisonnement juridique. beau, les sources du droit ne sont pas \"ce qui contribue à créer du droit\" ni l'origine du droit, mais le point de départ d'un raisonnement. ", "id": 2077108} {"src_title": "Námořnictvo Spojených států amerických", "tgt_title": "United States Navy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrod (1775–1890).", "content": "Americké námořnictvo bylo založeno za americké války za nezávislost, probíhající v letech 1775–1783. Jeho prvním velitelem se stal prezident George Washington. Jelikož nebylo dostatečně silné na střet s mocnou Royal Navy, mělo zejména narušovat britské zásobovací trasy. Po skončení války za nezávislost nastalo období velkého útlumu, kdy Kongres všechny válečné lodi prodal (jako poslední byla roku 1785 prodána fregata \"Alliance\") a upřednostněna byla obrana západní hranice USA. To vedlo například k nárůstu problémů s pirátstvím ve Středomoří, ohrožujícím rostoucí námořní obchod. Teprve roku 1794 bylo námořnictvo obnoveno a Kongres objednal stavbu šesti fregat, z nichž USS \"Constitution\" je ve službě dodnes. V letech 1798–1800 bojovalo americké námořnictvo v nevyhlášené válce s Francií, která povolila svým korzárům útoky na americké lodě. Hlavní oblastí bojů byl Karibik. Konflikt posílil pozici námořnictva, jelikož byly objednány další lodě a roku 1798 bylo zřízeno samostatné ministerstvo námořnictva (\"Department of Navy\"). V letech 1812–1815 pak došlo i k válce s Velkou Británií. Ta znovu prokázala potřebu silného loďstva. Během mexicko-americké války v letech 1846–1848 americké námořnictvo blokovalo mexické přístavy a podporovalo pozemní jednotky. Provedlo také svou první velkou výsadkovou operaci — obsazení přístavu Veracruz, ze kterého armáda směřovala k hlavnímu městu a uspíšila tak mexickou porážku. V americké občanské válce došlo ke střetu výrazně silnějšího námořnictva Unie a námořnictva Konfederace. Unijní námořnictvo provádělo účinnou blokádu přístavů Konfederace, což ji vystavilo vážným problémům se zásobováním. Operacemi na řekách též pomohlo rozdělit Konfederaci na dvě části. Do historie vstoupilo zejména střetnutí válečných lodí USS \"Monitor\" a CSS \"Virginia\" dne 9. března 1862 v bitvě u Hampton Roads, které bylo historicky prvním střetnutím obrněných válečných lodí. Bitva zcela změnila náhled na konstrukci válečných lodí a vedla během několika let k radikální přestavbě loďstev na celém světě. V následujících dvaceti letech se monitory staly důležitou složkou amerického námořnictva, jehož síla však až do 80. let 19. století klesala a jeho lodi zastarávaly. V tomto období nebylo vystaveno závažnějším hrozbám a soustředilo se na ochranu obchodu a podporu americké diplomacie. Názornou ukázkou takové diplomacie byla návštěva čtyř fregat pod velením komodora Matthew C. Perryho, která roku 1854 donutila japonský šógunát k otevření přístavů. Uzavřením obchodní smlouvy s USA byla zlomena více než dvousetletá izolace Japonska.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní velmoc (1890–1945).", "content": "Díky modernizačním programům, které začaly v 80. letech 19. století, se americké námořnictvo brzy zařadilo mezi námořní velmoci a mohlo tak účinně podporovat snahy o územní a obchodní expanzi. Prvním důkazem nově získané síly amerického námořnictva se stalo jeho angažmá ve Španělsko-americké válce roku 1898. Jako \"casus belli\" posloužilo podezření, že španělští agenti potopili americkou válečnou loď USS \"Maine\" (výbuch nebyl dodnes objasněn). Střetnutí probíhalo naprosto jednostranně a skončilo zničující porážkou Španělska, které muselo po ztrátě většiny svých velkých válečných lodí v bitvách na Filipínách a Kubě přistoupit na pařížskou mírovou smlouvu. Poté bylo nuceno předat Spojeným státům Kubu, Portoriko a část Španělské východní Indie (Filipíny a Guam). V roce 1907 vyslal americký prezident Theodore Roosevelt skupinu šestnácti amerických bitevních lodí, přezdívanou též \"Great White Fleet\", na čtrnáctiměsíční cestu kolem světa, která možnosti válečného loďstva veřejně demonstrovala – a to zejména Japonsku jako potenciálnímu americkému soupeři v Pacifiku. Roku 1914 americké námořnictvo po šest měsíců okupovalo mexický přístav Veracruz a ve stejném roce byl navíc otevřen Panamský průplav, který dovolil námořnictvu snadno přesouvat síly mezi Atlantikem a Pacifikem. Do první světové války se USA zapojily až 6. dubna 1917. Přestože samo americké námořnictvo ve válce žádnou velkou bitvu nevybojovalo, bylo jeho úspěchem zajištění bezpečné přepravy dvou milionů vojáků expedičních vojsk do Evropy, kde tato vojska výrazně ovlivnila výsledek války. Do Evropy bylo rovněž vysláno devět bitevních lodí, které se připojily k britské \"Grand Fleet\" a dále zvětšily převahu Dohody nad německou Kaiserliche Marine. Americké námořnictvo vyšlo z války jednoznačně posíleno jako jedna ze tří hlavních námořních mocností (společně s Velkou Británií a Japonskem) a s ambicí překonat svou silou i Britské královské námořnictvo. V roce 1916 proto přijalo ambiciózní program stavby 10 bitevních lodí, 6 velkých bitevních křižníků, 10 lehkých křižníků, 270 torpédoborců a 84 ponorek. Washingtonská konference v letech 1921–1922 na jedné straně částečně omezila námořní zbrojení, ovšem na druhé straně definitivně potvrdila paritu mezi námořnictvem britským a americkým. V meziválečné době si americké námořnictvo a svou pozici udrželo a v době rostoucího mezinárodního napětí ve 30. letech (japonských expanzionismus, nástup nacismu) začalo se stavbou řady nových lodí. Do druhé světové války se zapojilo až po japonském napadení základny Pearl Harbor na Havajských ostrovech 7. prosince 1941. Přestože americké námořnictvo ve válce působilo globálně, jeho hlavním válčištěm se stal zejména Pacifik a kampaň proti Japonsku. Po několikaměsíční sérii porážek zde nastal obrat v bitvách v Korálovém moři a u Midway. Brzy se ukázala síla amerického průmyslu, který chrlil velké množství válečných lodí, obchodních lodí, letadel a dalšího materiálu. Vyloděním na ostrově Guadalcanal začalo postupné dobývání Japonci obsazeného území, které vyvrcholilo bitvou o Okinawu a japonskou kapitulací, podepsanou 2. září 1945 na palubě bitevní lodi USS \"Missouri\". V severní Africe a Evropě se Američané od roku 1942 podíleli na řadě vyloďovacích operací, které postupně osvobozovaly území obsazená vojsky Osy — operace Torch, operace Husky, operace Overlord a další. Z amerického námořnictva se za druhé světové války stalo nejsilnější námořnictvo světa a tím začala globální éra jeho působení.", "section_level": 2}, {"title": "Globální námořnictvo (1945-).", "content": "Po skončení druhé světové války prošlo námořnictvo zeštíhlením a mnoho jeho starších lodí bylo vyřazeno. Brzy se však ukázalo, že spojenectví Západu se Sovětským svazem bylo pouze dočasné a americké námořnictvo se stalo jedním z hlavních aktérů války studené. V ní bylo jeho protivníkem především doposud nijak silné sovětské námořnictvo, do jehož rozvoje však byly investovány velké prostředky. Jelikož by v případě vzniku opravdové války byla jejím těžištěm západní Evropa, mělo americké námořnictvo zejména chránit základny bombardérů a zásobovací trasy v Atlantiku. Základem síly amerického námořnictva se přitom staly silné úderné svazy těžkých letadlových lodí – kategorie plavidel, o jejichž stavbu se Sovětský svaz nepokusil až do 80. let. Roku 1949 se USA staly součástí nově založené Severoatlantické aliance, do které se zapojilo i americké námořnictvo. Nové závody ve zbrojení a používání nejnovějších technologií přinesly například zavedení jaderných zbraní – zejména balistických raket ve výzbroji ponorek, řízených střel či jaderných reaktorů v pohonu lodí. Americké námořnictvo bylo nasazeno například v Korejské válce, během které provedlo riskantní, ale úspěšnou vyloďovací operaci u korejského města Inčchon. V 60. letech následovala kubánská krize či válka ve Vietnamu, po které následoval určitý útlum. Po nástupu Ronalda Reagana do prezidentského úřadu byla zahájena rozsáhlá expanze a modernizace námořnictva. V 80. letech pak námořnictvo podporovalo armádu v Libanonu, Libyi, Grenadě a Panamě. Mezi červencem 1987 a srpnem 1988 operovalo proti Íránu v Perském zálivu s cílem zabránit rozšíření Irácko-íránské války do jeho vod, což by narušilo trasy ropných tankerů. V dubnu 1988 pak byla uskutečněna úspěšná operace Praying Mantis – střetnutí s íránským námořnictvem, které bylo největším námořním střetnutím amerického námořnictva od dob druhé světové války. V 90. letech byly provedeny operace Pouštní bouře a Pouštní štít (1991–1992), operace Deliberate Force (1995), operace Pouštní liška (1998), operace Spojenecká síla (1999) či operace Southern Watch (1992–2003).", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "V současnosti aktivní jednotky Zrušené jednotky V čele námořnictva stojí Šéf námořních operací (Chief on naval operations), kterého jmenuje prezident, jemuž je podřízen prostřednictvím ministerstva obrany a úřadu pro námořnictvo.", "section_level": 1}, {"title": "Inventář.", "content": "! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Název třídy! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Typ lodě! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Počet ve službě! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Počet celkem*! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Standardní výtlak! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Krátké informace! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Poznámky! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Lodě schopné nést letouny s pevnými křídly! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Bojová hladinová plavidla", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letadlové lodě.", "content": "USA disponují největší světovou flotou velkých letadlových lodí (tzv. \"supercarriers\") s jaderným pohonem, nesoucích až 90 letadel a vrtulníků, které mohou za den provést až 150 bojových letů. Letadlové lodě jsou jádrem úderné síly a zastrašovacích možností amerického námořnictva. Letadlová loď tvoří s řadou podpůrných lodí větší údernou skupinu (\"carrier battle group\"). Součástí této skupiny jsou křižníky třídy \"Ticonderoga\" a torpédoborce třídy \"Arleigh Burke\" vybavené nejmodernějším zbraňovým systémem Aegis a útočné ponorky, které letadlovou loď chrání proti případnému útoku letadel, lodí, či ponorek. Součástí svazu jsou též zásobovací lodě s palivem, municí a dalším materiálem. Roku 2018 bylo ve službě 10 jednotek třídy \"Nimitz\" a prototyp nové třídy \"Gerald R. Ford\".", "section_level": 2}, {"title": "Lodě pro výsadkové operace.", "content": "Současný důraz na schopnost amerického námořnictva vést obojživelné operace a operace v blízkosti pobřeží vede k nárůstu kapacity těchto jeho sil. Jejich základem jsou vrtulníkové výsadkové lodě tříd třídy \"Wasp\" (8 kusů) a \"America\" (1 kus, další ve stavbě). Ty se svým vzhledem podobají lodím letadlovým. Na palubě nesou nejen vrtulníky a letouny, ale i cca 2200 vojáků námořní pěchoty, k jejichž dopravě na břeh slouží mimo vrtulníků také dok s vyloďovacími čluny a vznášedly. Dalším typem lodí je kategorie \"Amphibious transport dock\", plavidlo nesoucí pěchotu, bojovou techniku a další zásoby, které z ní mohou na břeh přepravovat jak vrtulníky, tak výsadková plavidla (má přistávací palubu i dok). Tento typ zastupuje 11 plavidel třídy \"San Antonio\" (další ve stavbě). Posledním typem vyloďovacích lodí jsou výsadkové dokové lodě tříd \"Whidbey Island\" (8 ks) a \"Harpers Ferry\" (4 ks).", "section_level": 2}, {"title": "Křižníky, torpédoborce a fregaty.", "content": "Americké námořnictvo roku 2018 provozuje 22 raketových křižníků třídy \"Ticonderoga\", vybavených zbraňovým systémem Aegis. Křižníky byly vyvinuty zejména k obraně svazů letadlových lodí proti nepřátelským letadlům a protilodním střelám, díky střelám s plochou dráhou letu Tomahawk ovšem získaly též schopnost přesných úderů proti pozemním cílům. Nejmodernějším systémem Aegis jsou vybaveny též torpédoborce třídy \"Arleigh Burke\", jejich stavba byla obnovena. Roku 2018 bylo ve službě 64 plavidel, přičemž celkem bylo objednáno 76 kusů. Námořnictvo plavidla se systémem Aegis modernizovalo, aby byla schopna ničení balistických střel krátkého a středního doletu a družic na nízkých oběžných drahách pomocí vylepšených řízených střel Standard SM-3 (\"Ballistic missile defense\"). Roku 2016 byl do služby zařazen první ze tří torpédoborců třídy \"Zumwalt\". Jejich hlavním úkolem je provádění protizemních úderů a pobřežních operací. Jejich konstrukce obsahuje řadu novinek, ovšem nárůst nákladů na celý program vedl k tomu, že místo stavby větší série bude obnovena stavba starší a levnější třídy \"Arleigh Burke\". Všechny fregaty třídy \"Oliver Hazard Perry\" byly vyřazeny do roku 2015. Nahradit je měla plavidla pro pobřeží boj Littoral Combat Ship. Tento záměr byl přehodnocen a námořnictvo usiluje o získání plnohodnotných fregat.", "section_level": 2}, {"title": "Ponorky.", "content": "Americké námořnictvo k roku 2018 provozuje 72 útočných a balistických ponorek, přičemž všechny mají jaderný pohon. Balistických ponorek třídy \"Ohio\" se střelami Trident americké námořnictvo vlastní 14 kusů a další čtyři byly přestavěny na nosiče až 154 střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk. Probíhá vývoj zcela nové třídy \"Columbia\". Ve službě je rovněž 54 útočných ponorek. Ty slouží primárně k ničení nepřátelských ponorek, hlídkování a ochraně vlastních úderných svazů. Mohou však také napadat hladinové lodě pomocí řízených střel Sub-Harpoon a pozemní cíle střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. Nejpočetněji je zastoupena třída \"Los Angeles\" s 36 kusy (postupně vyřazována). Na ní navazuje technologicky vyspělejší a v provozu výrazně tišší třída \"Seawolf\", které ale byly pro vysokou cenu postaveny pouze tři jednotky. Nejnovější generaci představuje 15 útočných ponorek třída \"Virginia\" (další ve stavbě). Tato třída ve službě nahrazuje ponorky třídy \"Los Angeles\" a oproti třídě \"Seawolf\" je o přibližně polovinu levnější.", "section_level": 2}, {"title": "Letectvo.", "content": "V současné době námořnictvo USA disponuje letouny McDonnell Douglas F/A-18 Hornet a Boeing F/A-18E/F Super Hornet, který postupně nahrazuje starší Hornety.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled letecké techniky.", "content": "Tabulka obsahuje přehled letecké techniky US Navy v roce 2018 podle Flightglobal.com.", "section_level": 3}], "src_summary": "Námořnictvo Spojených států amerických (, či ) je námořní složka Ozbrojených sil USA. K 15. lednu 2010 v něm sloužilo 329 515 mužů, dále provozovalo 287 válečných lodí a ponorek všech typů a přes 3700 letadel. Americké námořnictvo je největším námořnictvem na světě a v současnosti zároveň jediným námořnictvem s globální působností. Disponuje největší flotou letadlových lodí (2015: deset ve službě, dvě ve stavbě a jedna objednána) a raketových křižníků. ", "tgt_summary": "LUnited States Navy ou US Navy est la marine de guerre des États-Unis et représente l'une des six composantes des Forces armées des États-Unis. ", "id": 475837} {"src_title": "Joséphine de Beauharnais mladší", "tgt_title": "Joséphine de Leuchtenberg", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Josephine se narodila v Miláně jako dcera italského místokrále, adoptivního syna císaře Napoleona I. Eugéne de Beauharnais a princezny Augusty Bavorské. Obdržela titul princezny z Bologně a od r.1813 vévodkyně z Galliery. Roku 1814 se rodina musela přestěhovat do Mnichova, kde bavorský král Maxmilián I. udělil Eugénovi titul vévody z Leuchtenburgu a r.1817 se Eugén stal knížetem z Eichstättu. Josephine se dostalo dobrého vzdělání – studovala aritmetiku, historii, geografii a astronomii. Zároveň se učila německy, italsky a anglicky. Základům filozofie ji vyučoval slavný filozof Schelling. Vyrůstala v Itálii a v Bavorsku, ale její rodnou řečí a řečí, ve které se mluvilo v rodině, byla francouzština. 24. března 1821 byla biřmována v katolické církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek.", "content": "Švédský král Karl Johan XIV., bývalý francouzský napoleonský maršál Bernadotte r.1821 rozhodl, že se jeho syn, korunní princ Oskar ožení. Chtěl pro něj manželku ze starého knížecího nebo královského evropského rodu. Měl vyhlédnuté princezny dánské nebo princeznu holandskou, ale zasáhla Oskarova matka Désirée. Ač královna, nežila ve Švédsku a znala rodinu Josephine. Prosadila, aby se Oscarovou ženou stala právě Josephine von Leuchtenburg. 23. srpna 1822 se Oskar v Eichstattu potkal se svou 15letou nevěstou. Oskarovi se dívka líbila, náklonnost byla oboustranná. Vrátil se do Švédska a oznámil otci, že Josephine se stane jeho ženou. Začala jednání o svatbě. Jediným problémem bylo, že Josephine byla katolička a Oskar protestant. 23. května 1823 proběhla svatba v zastoupení (Oskara zastoupil bratrance Josephine Karel Bavorský). Poté se Josephine spolu s dvorními dámami hraběnkou Tascher de la Pagerie, baronkou Wurms a přítelkyní z dětství Bertou Zück chystala k cestě do Švédska. V Lübecku společně s královnou Desiderií, která nebyla ve Švédsku 12 let, nastoupila na loď. Ve Vaxholmu je čekal korunní princ Oskar a 13. června 1824 všichni vjeli do Stockholmu. V zámečku Haga lott navštívila princeznu Sofii Albertinu, sestru bývalého krále Karla XIII. 19. června 1824 proběhla v katolické katedrále Storkyrkan slavnostní mše, následoval večer v Královském divadle, kde na počest princezny dávali Mozartovu operu \"Titus\" a jiné skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Prvním dítětem narozeným z manželství následnického páru byl 3. května 1826 syn. Korunní princ Karel Ludvík Evžen (1826–1872) usedl po otci na švédský trůn jako Karel XV. a na trůn norský jako Karel IV. Josephine chtěla pro své děti nejlepší vzdělání, proto zajistila, aby se Karlovým učitelem stal filozof a profesor univerzity v Uppsale Christopher Jacob či z Norska pocházející Otto Aubert. Především Aubert seznámil Karla s mnoha vědními disciplínami, především s filozofií Schlegela. Dále se narodil \"zpívající princ\" Gustav (1827–1852), pozdější vévoda upplandský. Gustav zdědil hudební talent svého otce a stal se z něj výborný zpěvák a pianista. Pod pseudonymem G°°°° psal hudební skladby. Třetí syn a budoucí král švédský a norský Oskar II. (1829–1907) vystudoval universitu v Uppsale, stal se z něj velmi oblíbený a osvícený panovník. Jediná dcera Evženie (1830–1889) byla rovněž velmi muzikální, skládala hudební díla a zpívala. Zajímala se také o umění, především sochařství a malbu. Posledním potomkem byl Karel August Mikuláš (1831–1873), který se stal vévodou z Dalarny a armádním generálem.", "section_level": 1}, {"title": "Královna.", "content": "Roku 1844, po smrti krále Karla XIV. Johana nastoupil na trůn Oskar I.. Josephine byla korunována královnou švédskou a norskou. Svému muži byla oporou a občas zasahovala i do politiky, například ve válce se Šlesvickem-Holštýnskem, kde se Švédsko postavilo na stranu Dánska proti Šlesvicku-Holštýnsku, Prusku a Rakousku. 8. července 1857 Oskar I. umírá a na trůn nastupuje jeho syn Karel Ludvík Evžen jako král švédský a norský Karel XV.", "section_level": 1}, {"title": "Osudné cesty.", "content": "Na doporučení lékařů začala Josephine navštěvovat lázně. Poprvé byla v Bad Kissingen r. 1844. V Mnichově navštívila svou rodinu, ale urychleně se vrátila do Kristianie, kde její syn Gustav onemocněl tyfem. Z několik dní po příjezdu matky Gustav umírá. 1872 odjíždí do Portugalska navštívit svou sestru Amélii, manželku brazilského krále Pedra I.. Přijímá pozvání španělského krále Amadea I. a navštěvuje ho v El Escorialu. Odpočívá na Madeiře u své neteře Marie Amálie. Navštíví Lurdy a jede k rodině do Mnichova. Dostává telegram, že 18. září 1872 zemřel král Karel XV. Josephine tak přichází o druhého syna. 1875 přijíždí do Říma, kde ji hostí italský král Viktor Emanuel II. Soukromou audienci jí poskytne papež Pius IX., se kterým je od r.1850 v písemném kontaktu. Pak navštíví Miláno a Bolognu, kde jí kdysi Napoleon udělil titul princezny z Bologny. V Bavorsku u jezera Tegernsee pobývá u svého bratrance Karla Bavorského. V Salzburgu se setkává s francouzskou ex-císařovnou Evženií, manželkou Napoleona III.", "section_level": 1}, {"title": "Konec.", "content": "Rok 1876 už se Josephine necítí dobře a připravuje se na odchod ze života. Nechá sepsat závěť, kde po sobě zanechává jako dědictví 9,5 milionu švédských korun. 7. června v půl čtvrté ráno bývalá královna švédská a norská Josefina umírá. Je pohřbena v nové královské „bernadottské“ hrobce v chrámu Riddarholmskyrkan ve Stockholmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joséphine de Beauharnais mladší nebo také \"královna Josefína\" (14. března 1807, Milán – 7. června 1876 Stockholm) byla královna Švédska a Norska (1844–1859), vnučka francouzské císařovny Joséphine de Beauharnais. ", "tgt_summary": "Joséphine Maximilienne Eugénie Napoléone de Leuchtenberg (Josefina Maximiliana Eugenia Napoleona), née le à Milan, décédée le à Stockholm, en Suède, fut reine de Suède-Norvège de 1844 à 1859. Elle était mariée au roi Oscar Ier. Joséphine était la fille aînée de la fratrie, princesse de Bologne dès sa naissance et, à partir de 1813, duchesse de Galliera \"suo jure\". Son père était le général français Eugène de Beauharnais, beau-fils et fils adoptif de Napoléon Ier. Sa mère était la princesse Augusta de Bavière, fille du roi Maximilien Ier de Bavière.", "id": 1711477} {"src_title": "Molekulové interakce", "tgt_title": "Force intermoléculaire", "src_document": [{"title": "Mezimolekulové interakce.", "content": "Molekuly na sebe působí silami převážně elektromagnetického původu. Tyto interakce dále určují jejich strukturu, funkci, chemické a fyzikální vlastnosti. Existují i mezi elektricky neutrálními molekulami díky asymetrické distribuci náboje v molekule a polarizovatelností molekuly. Mezimolekulové interakce umožňují sdružování atomů či molekul do kapalného a tuhého skupenství. Nejslabší mezimoloekulové interakce jsou mezi atomy helia. Působí mezi molekulami téže látky i mezi nestejnými molekulami. Čtyři základní mezimolekulové interakce jsou elektrostatická, indukční, disperzní a repulzní.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrostatická interakce.", "content": "Typ interakce mezi dvěma molekulami a jejich elektrostatickými poli (interakce \"dipól-dipól\"), kterou popisuje Coulombův zákon Mezimolekulová energie je pak může být buď kladná (tedy odpudivá) nebo záporná (tedy přitažlivá); znaménko závisí zdali budou mít náboje Q1 a Q2 souhlasné či opačné znaménko. Její podstatou je silné elektrostatické přitahování opačně nabitých pólů polárních molekul. Maximální interakce dvou dipólů bude dosaženo, pokud budou orientovány souhlasně a budou se nacházet v jedné ose. Jelikož tedy budu mít minimum energie, budou se dipóly samovolně orientovat souhlasně. V opačném případě dojde k jejich maximálnímu odpuzování. Lze jí vysvětlit skutečnost, že polární pevné látky se rozpouštějí v polárních rozpouštědlech.", "section_level": 2}, {"title": "Indukční interakce.", "content": "Někdy se také nazývá polarizační interakce. Je to interakce typu \"dipól-indukovaný dipól\" a je vždy přitažlivá. Permanentní dipól jedné molekuly je schopen indukovat dipólový moment v druhé molekule. Pokud permanentní dipól přestane působit, zmizí také indukovaný dipól druhé molekuly. Energie interakce závisí na vzdálenosti, velikosti permanentního dipólu a schopnosti druhé molekuly se polarizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Disperzní interakce.", "content": "Disperzní interakce se také nazývají jako Londonova disperze či Londonovy síly. Patří mezi nejslabší mezimolekulové interakce působící mezi nepolárními molekulami a jsou vždy přitažlivé. Její původ pramení z předpokladu, že rozložení elektronů v molekulových orbitalech nepolárních molekul není neměnné, ale neustále se velmi rychle mění, čímž nastává polarizace dvou elektronových hustot, takže se krátkodobě stane, že na jedné straně molekuly je více elektronů než na druhé straně a vzniká proměnný nebo oscilující dipól; ovšem v dlouhodobém měřítku se dipólové momenty vzájemně vyruší a proto se molekuly jeví jako nepolární. Vzájemná interakce těchto krátkodobých dipólů vede k synchronizaci jejich oscilaci, což je podstatou přitažlivých disperzních sil. Tato interakce například umožňuje zkapalňování vzácných plynů nebo působí mezi vrstvami v grafitu či při stabilizaci dvojšroubovice DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Repulzní interakce.", "content": "Nazývá se někdy také jako Pauliho repulze. Je způsobena repulzí vzájemně se překrývajících elektronových hustot a její podstatou je Pauliho princip výlučnosti dvou elektronů se stejným spinem ve stejném elektronovém obalu. Je vždy odpudivá a její velikost roste s klesající vzdáleností.", "section_level": 2}, {"title": "Další mezimolekulové interakce.", "content": "Existuje mnoho dalších specifických mezimolekulových interakcí, ale mezi nejčastější patří vodíková vazba, dvojvodíková vazba, halogenová vazba a jí obdobné vazby - chalkogenová, pniktogenová a tetrelová, nepravá vodíková vazba, Van der Waalsovy síly, iontové můstky, kation-¶, patrové interakce apod. Existence vodíkových můstků je příčinou anomálií vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Molekulové interakce jsou slabé síly umožňující sdružování atomů či molekul nízkomolekulárních látek do kapalného a pevného skupenství. Nejslabší jsou u helia. Působí mezi molekulami téže látky i mezi nestejnými molekulami. ", "tgt_summary": "Les forces intermoléculaires sont des forces de nature essentiellement électrostatique induisant une attraction ou une répulsion entre des particules chimiques (atomes, molécules ou ions). Ces forces sont en général bien plus faibles que les forces intramoléculaires qui assurent l'association des atomes dans les molécules.", "id": 973427} {"src_title": "Grumman TBF Avenger", "tgt_title": "Grumman TBF Avenger", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Úřad pro letectví amerického námořnictva uzavřel 8. dubna 1940, po vypsání konstrukční soutěže z roku 1939, kontrakt na stavbu dvou prototypů palubních torpédových a bombardovacích strojů s leteckým výrobcem Grumman. Ten nový stroj koncipoval jako robustní třímístný středoplošník schopný nést letecké torpédo, nebo čtyři 227 kg pumy či hlubinné nálože. Výzbroj měl tvořit pevný kulomet ráže 12 mm instalovaný v přední části trupu, kulomet ráže 12,7 mm ovládaný střelcem v otočné prosklené věži a kulometem ráže 7,62 mm ovládaný střelcem ve spodní části trupu. 26 měsíců po uzavření kontraktu byl připraven první prototyp ke vzletu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp XTBF-1 byl zalétán 7. srpna 1941, ale již 28. listopadu byl zničen při havárii. Tři týdny poté poprvé vzlétl druhý prototyp a o několik dní později získala firma rozšíření zakázky na produkci zatím neomezeného počtu sériových TBF-1. Od prototypů se lišily táhlým přechodem SOP do hřbetu trupu a ke střelbě okruhem vrtule byl nakonec vybrán kulomet ráže 7,62 mm. V závodě Grumman v Bethpage bylo vyrobeno 1526 TBF-1. Druhou nejrozšířenější verzí vyráběnou společností Grumman byla TBF-1C se zvětšenou kapacitou palivových nádrží. Neměla kulomet v trupu, ale po jednom ráže 12 mm v každé polovině křídla. Subvarianta TBF-1D byla vybavena protilodním radarem a TBF-1E speciálním elektronickým vybavením. Letoun zpočátku vyráběla mateřská firma, ale od prosince 1943 většina strojů vzniká v licenci u firmy General Motors co., Eastern Aircraft Division se sídlem v Trentonu ve státě New Jersey (automobilky se během války zapojily do rozsáhlého leteckého výrobního programu), která Avengery vyráběla jako TBM-1 a TBM-1C (poslední písmeno označovalo výrobce — F označovalo firmu Grumman, M firmu General Motors). Společnost GM se snažila také o vlastní vývoj Avengeru, a tak začátkem roku testovala čtyři prototypy XTBM-3 s pohonnými jednotkami R-2600-20 s výkonem až 1397 kW. Výzbrojí odpovídaly variantě TBF-1C. Následně zde byly sériově vyráběny pod označením TBM-3 a TBM-3E v celkovém počtu 4657 kusů. TBM-3E se vyznačovaly odlehčenou vnitřní konstrukcí a o 0,3 m větší délkou způsobenou jinak uloženým přistávacím hákem. Odlišovaly se také pouzdrem antény radaru pod pravým křídlem. U společnosti se zkoušely také tři prototypy XTBM-4 se zesíleným centroplánem a zlepšeným mechanizmem skládání křídla, avšak jejich sériová výroba zahájena nebyla. Britské námořní letectvo převzalo celkem 958 strojů, z nichž 48 bylo využito u RNZAF. Nesly britské označení Avenger Mk.I (TBF-1B), Avenger Mk.II (TBM-1C) a Avenger Mk.III (TBM-3 a TBM-3E). Letouny byly upravovány instalací britských zaměřovačů, radiostanic, dýchacích souprav a kamer u společnosti Blackburn Aircraft Ltd.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První sériový TBF-1 převzalo americké námořnictvo 30. ledna 1942, do konce května to bylo dalších 85 strojů a v měsící červnu pak dalších 60. Svůj bojový debut si letadlo odbylo v bitvě u Midway v červnu 1942, kdy šest Avengerů perutě VT-8 z letadlové lodě USS Hornet (CV-8), operujících jako samostatná jednotka z pozemního letiště, zaútočilo na japonské loďstvo. Pět z nich bylo sestřeleno a poslední přistál poškozen. Dne 24. srpna 1942 se 45 TBF-1 ze dvou letadlových lodí podílelo na potopení japonské letadlové lodě Rjúdžó v bitvě u Šalomounových ostrovů. V listopadu 1942 Avengery účinkovly př anglo-americkém vylodění ve francouzském Maroku, známém pod kódovým názvem operace Torch. Námořní pěchota Spojených států amerických začala se svými Avengery operovat z pozemních letišť na Guadalcanalu v listopadu 1942. Osm perutí námořní pěchoty pak tyto stroje používalo v bojích v Pacifiku a na palubách doprovodných letadlových lodí až do roku 1945. Avengery sloužily i v rámci protiponorkových hlídek. Svou první německou ponorku, U-569, potopil 22. května 1943. Celkem Avengery z deseti doprovodných letadlových lodí potopily 49 ponorek. Typ se stal také prvním americkým letounem standardně používajícím vysokorychlostní neřízené letecké rakety HVAR, zavěšené po šesti na kolejničkách pod každou polovinou křídla. Poprvé je použily proti ponorce 11. ledna 1944. Čtveřice TBM z perutě VT-24 z USS Belleau Wood v rámci vyslaného leteckého svazu proti japonské flotile poslala 20. června 1944 ke dnu po zásahu dvojicí torpéd letadlovou loď Hijó. Avengery a střemhlavé bombardéry dále vyvolaly několik mohutných požárů na palubě Zuikaku. Dne 3. října 1943 se letouny Avenger společně se stroji Douglas SBD Dauntless z perutí VB-4 a VT-4, operujících z paluby USS Ranger (CV-4), podílely na operaci Leader britského Královského námořnictva, zaměřené proti německým plavidlům v přístavu Bodø na norském pobřeží a proti nepřátelské námořní plavbě v jeho okolí. Dne 24. října 1944 byly nasazeny proti bitevní lodi Musaši. V rámci jednotky VT-51 vzlétal na Avengerech z paluby USS San Jacinto (CVL-30) i pozdější 41. prezident USA George Herbert Walker Bush. Dne 5. listopadu 1944 Avengery společně se střemhlavými bombardéry Curtiss SB2C Helldiver dosáhly řady zásahů na těžkém křižníku Nači, po nichž se plavidlo zádí napřed potopilo. Stroje sloužily nejen v jednotkách US Navy, ale i v Aéronavale (TBM-3W-2 a TBM-3S-2 jednotek Flottile 4F, operující v 50. létech z alžírské základny Karouba, 6F, 9F, 2S, 3S, 10S a 15S), australských a kanadských silách. Britské Avengery byly poprvé bojově nasazeny v Pacifiku v červnu 1943 a operovaly při ochraně konvojů v severním Atlantiku. V roce 1953 pořídilo britské námořnictvo další stovku Avengerů do na přechodné období do nasazení typu Fairey Gannet. Stroje verzí TBM-3E a TBM-3S nesly označení Avenger AS.Mk.4. Po druhé světové válce byly letouny prodávány do dalších zemí, kde sloužily až do šedesátých let. V řadách US Navy ještě TBM-3A zasáhly do Korejské války, například z paluby USS Coral Sea (CV-43).", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro TBM-3", "section_level": 1}], "src_summary": "TBF Avenger byl americký jednomotorový třímístný palubní torpédový bombardér z období druhé světové války i z následujícího období. Byl nástupcem typu Douglas TBD Devastator. Na první pohled neforemné letadlo Avenger bylo spolehlivé a velmi odolné.", "tgt_summary": "Le Grumman TBF Avenger (désigné aussi TBM pour ceux qui ont été construits par General Motors) est un bombardier-torpilleur américain initialement développé pour la Marine des États-Unis et le Corps des Marines des États-Unis et utilisé par un grand nombre de forces aériennes dans le monde. Il entra en service en 1942 et fut utilisé pour la première fois au cours de la bataille de Midway. ", "id": 6720} {"src_title": "Tongyong pinyin", "tgt_title": "Tongyong pinyin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na Tchaj-wanu se dlouho používaly různé systémy romanizace. Oficiálně se užíval systém Gwoyeu Romatzyh, od roku 1986 nahrazen MPS II (Mandarin Phonetic Symbols II), ovšem tyto systémy se nikdy výrazněji neprosadily do praxe, kde převládala Wade-Gilesova transkripce, která ovšem nebyla používána zcela důsledně. Tchajwanci (zejména ti, kteří si přejí úplnou nezávislost) dlouho odmítali přechod na hanyu pinyin (pchin-jin), protože pochází z ČLR a hledali vlastní systém. Tongyong pinyin vymyslel v roce 1998 Jü Po-čchüan (). Tento systém byl od té doby několikrát upraven. Ve srovnání s chan-ju pchin-jinem vykazuje jisté shody, ale i řadu rozdílů. V listopadu 2000 navrhl bývalý ministr školství Ccheng Č'-lang (), aby vláda používala hanyu pinyin s několika úpravami pro místní nářečí, ale návrh byl zamítnut. Mnoho lidí, včetně starosty Tchaj-peje, Ma Jing-ťioua (), věřilo, že Tchaj-wan by měl přejít na hanyu pinyin, protože je to mezinárodní standard. 10. července 2002 se na tchajwanském ministerstvu školství konala schůze pro 27 členů. Dostavilo se jich pouze 13, 2 jednání předčasně opustili a předseda nemohl hlasovat, takže vyhláška o tongyong pinyinu prošla pouhými 10 hlasy. Protože tongyong pinyin není povinný, tchajpejská městská rada se rozhodla, že bude používat souběžně tongyong i chan-ju pchin-jin. Starosta Ma později rozhodl, že na silničních ukazatelích bude pouze chan-ju pchin-jin a na konci roku 2002 bylo 161 silničních ukazatelů změněno ze starší transkripce na chan-ju pchin-jin. Na konci roku 2003 mělo všech 659 ulic cedule v chan-ju pchin-jinu. Dělení skupin příznivců chan-ju pchin-jin a tongyong pinyinu se na Tchaj-wanu do značné míry kryjí se rozdělením na zastánce tezí „Tchaj-wan je Čína,“ resp. „Tchaj-wan má být na Číně nezávislý.“ Radnice ovládané Kuomintangem proto obvykle preferují chan-ju pchin-jin, radnice ovládané demokratickou stranou preferují tongyong. Vedle sebe pak mohou být dvě cedule s odlišným pravopisem, podle toho, která radnice je vede. Nekonzistentní transkripce ale není na Tchaj-wanu nic nového. Částečně i kvůli nedostatečné shodě, kterou abecedu používat, byl (v roce 2003) na neurčito odložen záměr ministerstva školství začít používat chan-ju pchin-jin k výuce výslovnosti znaků ve školách (dosud se používá zvláštní abeceda ču-jin). V roce 2008 Kuomintang vyhrál jak parlamentní tak prezidentské volby. Na to byl vyhlášen od 1. ledna 2009 chan-ju pchin-jin již jako jediný oficiální systémem romanizace na Taiwanu.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Pokud není řečeno jinak, tongyong pinyin se shoduje s hanyu pinyinem.", "section_level": 1}, {"title": "Tchajwanština.", "content": "Existuje i verze tongyong pinyinu pro přepis tchajwanštiny (), která neobsahuje písmeno \"f\", ale přidává písmeno \"v\" (pro hlásku 万). Tchajwanské ministerstvo školství však 28. září 2006 rozhodlo, že pro tchajwanštinu se nadále bude používat systém zvaný Pe̍h-ōe-jī ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Tongyong pinyin (čínsky: ; tongyong pinyin: \"tongyòng pinyin\"; hanyu pinyin: \"tōngyòng pīnyīn\"; český přepis: \"tchung-jung pchin-jin)\" byla v letech 2002–2008 oficiální metoda transkripce čínských znaků do latinky, schválená tchajwanským ministerstvem školství. Jeho používání není povinné. Je postaven na standardní čínské výslovnosti.", "tgt_summary": "Le tongyong pinyin (en chinois 通用拼音, en pinyin \"tōngyòng pīnyīn\", littéralement « usage commun, expression des sons ») a été la transcription officielle dans l'alphabet latin du chinois mandarin en République de Chine (Taïwan) entre 2002 et 2008. Le système a été utilisé non officiellement entre 2000 et 2002, années d'étude d'un nouveau système de transcription en caractères latins pour la République de Chine. Le ministère de l'éducation de la République de Chine a approuvé le système en 2002 mais son utilisation n'était pas obligatoire. Depuis le, le Tongyong pinyin n'est plus un système officiel, le ministère de l'éducation ayant approuvé le Hanyu pinyin le.", "id": 816170} {"src_title": "Falzet", "tgt_title": "Fausset", "src_document": [{"title": "Definice falzetu.", "content": "Už sám název „falzet“ je obecně těžké definovat. Autoři nejčastěji řadí falzet mezi hlasové registry. Garcia píše, že falzet je pouze dalším označením středního registru, zatímco třeba Tenducci říká, že by to mohl být hlavový tón. Van Broekhaven věří, že střední registr a falzet jsou dva naprosto rozdílné mechanismy", "section_level": 1}, {"title": "Dva druhy falzetu.", "content": "V odborné literatuře se objevují minimálně dvě verze způsobu produkce falzetu. Jedna verze zní, že falzet je tvořen přiblížením a vibrací tzv. falešných hlasivek, zatímco „pravé“ hlasivky zůstávají otevřené. Druhá verze mluví o tom, že falzet produkují „pravé“ hlasivky, kdy jsou extrémně napnuty a dovřeny, tedy vibrují, jen zčásti", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologický proces při vytváření falzetu.", "content": "Modální hlas nebo modální rejstřík a rejstřík falzetu se liší především činností hlasivek. Vytváření modálního hlasu zahrnuje vibrace celých hlasivek, kdy se hlasivková štěrbina otevírá nejprve v dolní části a pak na v horní částí. Při vytváření falzetu ale vibrují pouze vazivové okraje hlasivek, přičemž tělo každé z hlasivek je relativně uvolněně. K přechodu z modálního hlasu do falzetu dochází, když tělo každé z hlasivek nebo hlasivkového svalu se uvolní, což umožní krikothyroidním svalům natáhnout hlasivkové vazy. William Vennard popisuje tento proces následovně: V modálním rejstříku můžeme pozorovat hlasivky (při pohledu stroboskopem) se zcela dotýkat během každé vibrace, čímž se mezera mezi nimi úplně uzavírá, i když je to pouze na velmi krátkou dobu. Toto uzavření zastavuje unikající vzduch. Když v průdušnici stoupá tlak vzduchu v důsledku tohoto uzavření, hlasivky se rozevřou, zatímco hlasové procesy arytenoidní chrupavky zůstávají v apozici. Tohle vytváří oválnou mezeru mezi hlasivkami, takže jimi uniká vzduch a snižuje se tlak uvnitř průdušnice. Rytmické opakování tohoto pohybu vytváří tón. Při falzetu ale můžeme pozorovat, jak jsou hlasivky odfouknuty od sebe a u netrénovaných zpěváků při falzetu trvale zůstane uprostřed mezi okraji hlasivek oválný otvor, kterým neustále uniká určitý objem vzduchu, dokud zpěvák zpívá falzetem. U zkušených kontratenorů se však sliznice hlasivek vzájemně zcela dotýká během každého vibračního cyklu. U tohoto hlasového rejstříku jsou arytenoidní chrupavky drženy v pevné apozici. Délka či velikost oválného otvoru nebo rozdělení mezi hlasivkami se může lišit, ale je známo, že se jeho velikost se zvětšuje, čím více se zvyšuje tlak vytlačeného vzduchu. Hlasivky se skládají z elastické a tukové tkáně a jsou na povrchu pokryty o hrtanovou sliznicí, která je hlouběji podpírána nejvnitřnějšími vlákny thyroarytenoidního svalu. U falzetu se zdá, že nejkrajnější sliznicové okraje, tedy okraje nejdále od středu hlasivek, jsou jedinou částí hlasivek, která vibruje. Hmota, která odpovídá nejvnitřnější části svalu thyroarytenoidního svalu, zůstává nehybná. Někteří zpěváci pociťují svalovou úlevu, když přejdou z modálního rejstříku do falzetu. Výzkum ukázal, že ne všichni mluvčí a zpěváci vytvářejí falzet úplně stejným způsobem. Někteří mluvčí a zpěváci nechávají chrupavčitou část hlasivkové štěrbiny otevřenou (například při mutaci) a pouze přední dvě třetiny hlasových vazů se účastní vibrace. Výsledný zvuk, který je typický pro mnoho dospívajících, může být čistý a podobný flétně, ale kvalitou je obvykle měkký a anemický. U jiných se hlasivková štěrbina otevírá a zavírá po celé délce v každém cyklu. Ještě u jiných se objevuje jev známý jako damping, kdy se velikost glotálního otevření zmenšuje, jak tón stoupá, až do té míry, že se objeví pouze štěrbinka. Falzet objevující se u mutace je považován za neefektivní a slabý, ale existuje pouze málo informací o výhodách a nevýhodách ostatních dvou typů.", "section_level": 1}, {"title": "Ženský falzet.", "content": "Ženy i muži jsou fyzicky schopni vytvářet falzetový hlas. Před vědeckými výzkumy uskutečněnými v padesátých a šedesátých letech dvacátého století se všeobecně věřilo, že pouze muži jsou schopni vytvářet falzet. Jedním možným vysvětlením tohoto selhání při rozpoznávání ženského falzetu je, že když muži vytvářejí falzetový hlas, rozdíl mezi dynamickou úrovní falzetu a modálního hlasu je mnohem výraznější, zvláště podle změny barvy tón (témbru) než u ženského hlasu. To je částečně způsobeno rozdílem v délce a objemu hlasivek a rozdílu ve frekvenčních rozsazích. Nicméně studie videonahrávek pohybu hrtanu prokazují, že ženy mohou a opravdu vytvářejí falzet a elektromyografické studie provedené několika předními logopedy a hlasovýmy pedagogy poskytují jen další potvrzení. Zatímco vědecké důkazy prokázaly, že ženy mají falzetový rejstřík, otázka „ženského falzetu“ narazila na odpor ze strany učitelů zpěvu. Tento spor neexistuje ve vědeckých kruzích a argumenty proti existenci ženského falzetu nelze srovnávat s aktuálními fyziologickými důkazy. Někteří průkopníci hlasové pedagogiky jako Margaret Greenová a William Vennard rychle přijali současný vědecký výzkum v padesátých letech dvacátého století a zachytili biologický proces ženské fistule na film. Zašli ještě dál a začlenili tento výzkum do své pedagogické metody výuky zpěvaček. Ostatní odmítli tuto myšlenku přijmout a odpor k pojmu ženského falzetu u některých učitelů zpěvu pokračoval i dlouho poté, co vědecké důkazy ukázaly existenci ženského falzetu. Známý operní pěvec a hlasový učitel Richard Miller poukázal ve své publikaci z roku 1997 \"National Schools of Singing: English, French, German, and Italian\", že zatímco německá škola hlasových učitelů do své pedagogické praxe do značné míry přijala myšlenku ženského falzetu, existuje rozkol v rámci anglických a francouzských škol a italská škola úplně odmítla myšlenky ženského falzetu. ve své knize 2004 \" řešení pro zpěváky: Tools For Performers and Teachers\". Miller řekl, že „je nelogické hovořit o ženském falzetu, protože žena není schopna vytvořit barvu hlasu ve vyšší oblasti, která se radikálně liší od kvalit ‚mezza voce‘ nebo ‚voce piena in testa‘ “. Ostatní autoři literatury o zpěvu varovali před nebezpečím neschopnosti uvědomit si, že ženy mají falzet. McKinney, který vyjádřil své znepokojení, že mnoho knih o umění zpěvu zcela ignoruje nebo jen rychle naznačí otázku ženského falzetu nebo trvají na tom, že ženy falzet nemají. McKinney tvrdí, že mnoho mladých zpěvaček nahrazuje falzetem horní část modálního hlasu. Domnívá se, že tato neschopnost uznat ženský falzetový hlas vedla ke špatnému rozpoznání mladých kontraaltů a mezzosopránů jako sopránů, protože je pro tyto nižší typy hlasu snazší zpívat tessituru sopránu za pomoci falzetu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební historie.", "content": "Tradice používání falzetu v západní hudbě má velice hluboké kořeny. Jeho původ je obtížné dohledat vzhledem k nejasnostem v terminologii. Možná, že když autoři z 13. století rozlišovali mezi hrudními hrdelními a hlavovými rejstříky s (pectoris\", guttoris, capitis\"), tak při používání pojmu capitis měli na mysli to, co se později začalo nazývat falzetem. Od 16. století začal být pojem falzet v Itálii běžný. Lékař Giovanni Camillo Maffei ve své knize \"Discorso della voce e del modo d'apparare di cantar di garganta\" z roku 1562 vysvětlil, že když bas zpívá v rozsahu sopránu, tak se tento hlas nazývá „falzet“. V knize G. B. Manciniho \"Pensieri e riflessioni\" z roku 1774 je falzet stavěn na stejnou úroveň jako \"„voce di testa“\" ('hlavový hlas'). Falzet používá kontratenor, aby mohl zpívat v rozsahu altu nebo občasně i sopránu, což byla norma ještě před tím, než mohly ženy zpívat v sborech. Falzet dnes občas používají odborníci na starou hudbu a pravidelně jej používají muži v britských katedrálních sborech, aby mohli zpívat altové pasáže. Existuje rozdíl mezi moderním použitím pojmu „hlavový hlas“ a jeho předchozím významem v období renesance jako druhem falzetu podle mnoha odborníků na zpěv. Falzet může být zabarven nebo pozměněn, aby zněl jinak. Může mít klasický styl, aby zněl jako klasický kontratenor nebo se může zpívat v modernějším stylu. V opeře se věří, že u žen dochází k hrudnímu hlasu, střednímu hlasu a hlavovému hlasu. Hlavový hlas u muže je podle Davida A. Clippingera s největší pravděpodobností odpovídá střednímu ženskému hlasu. Tohle může znamenat, že hlavový ženský hlas je ekvivalentem mužského falzetu. Ačkoli v současné výuce někteří učitelé již nehovoří o středním hlasu, rozhodli se jej u mužů nazvat hlavovým hlasem. Falzet se obvykle nezapočítává klasickými puristy za součást hlasového rozsahu žádného hlasu kromě kontratenorů. Existují však výjimky, například baryton-Martin, který využívá fistule (viz baryton). Falzet se po mnoho generací používá v mexických písních. V Mexiku byl jedním z největších zpěváků \"falsete\" Miguel Aceves Mejía, zpěvák a herec v zlatém věku mexické kinematografie, známý jako \"„Rey de Falsete“\" nebo „král falzetu“. Zpíval více než tisíc písní jako například \"„La Malagueña, El Jinete, La Noche y Tú\" a \"La Del Rebozo Blanco“\", z nichž mnohé využívaly falzet. Mnoho havajských písní obsahuje falzet. V havajském stylu falzetu, nazývaném „ka leo ki'eki'e“, zpěvák, většinou muž, zdůrazňuje přechody mezi rejstříky. Někdy zpěvák přehání přechod opakováním jako například jódlování. Stejně jako další aspekty havajské hudby, fistule se vyvinula z různých kombinací zdrojů, včetně předevropských havajských zpěvů, raně křesťanských písní a písní a jódlování imigrantských kovbojů imigrantů během vlády dynastie Kamehameha v devatenáctém století, kdy byli z Mexika přivezeni kovbojové, aby naučili havajany starat se o dobytek. Falzet se také běžné používá v africké lidové hudbě, zejména v Jižní Africe ve stylu „Mbube“ tradičně prováděném pouze mužskými sbory \"A cappella\".", "section_level": 1}, {"title": "Použití falzetu ve zpěvu.", "content": "Při absenci moderního vokálního školení zadržování objemu modálního hlasu bude v této oblasti tónů modální hlas hlasitější než stejné tóny ve falzetu. Falzet, nicméně, zahrnuje méně fyzického úsilí zpěváka než modální hlas a při správném používání může umožnit některé z žádoucích efektů tónu. Falzetový hlas má řadu vysoce specializovaných použití v hudebním kontextu. Následující seznam obsahuje jeho nejběžnější využití:", "section_level": 1}, {"title": "Použití v mluveném projevu.", "content": "Schopnost mluvit falzetem mají téměř všichni muži i ženy. Použití falzetu je považováno za neobvyklé v normálním západním mluveném projevu a je nejčastěji používáno humorně. Avšak využívání falzetu při mluvě se liší podle kultury a jeho používání bylo studováno u Afroameričanů a homosexuálů v určitých kontextech. Jeho použití bylo také zaznamenáno na jihu USA. Změny tónů přesahující do falzetu jsou také charakteristické pro britskou angličtinu. Někteří lidé, kteří hovoří často nebo neustále falzetem, jsou logopedy označovány za případy trpící funkční dysfonií. Falzet také popisuje momentální, ale často opakované kolísání hlasu vydávané oběma pohlavími, když se jim během dospívání postupně mění hlas. Tyto změny jsou nicméně zřejmé a dochází k nim častěji u chlapců než u dívek. Neschopnost projít náležitou změnou hlasu se nazývá puberphonie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Falzet, z italského falsetto [falˈsɛtto], je technika zpěvu, která (nejen mužskému) pěvci umožňuje zpívat nad rámec svého běžného rozsahu. Technika falsetta je ve vážné hudbě či opeře používána velmi málo. Technika kontratenorů, kteří v operách či duchovní hudbě nahradili kastráty, spočívá v zužování hrtanu pomocí systému jeho svalů a nemá s falsettem pranic společného – ani co do jeho barvy (tembru). Falsetto je tvořeno párem „výčnělků“, které také nazýváme „falešné hlasivky“, umístěných v hrtanu nad hlasivkami. Proces fonace falsetta je velmi podobný fonaci hlasivek pravých. Falešné hlasivky se k sobě přibližují a uzavírají tak cestu dechu podobně jako (pravé) hlasivky při fonaci. Tím pod nimi vzniká tlak, který je rozkmitává. Hlasivky (pravé) zůstávají při zpěvu falsetta v klidu, opomeneme-li jejich pohyby asociované s procesem dýchání. Falsetto je používáno především v populární hudbě. Neobyčejně populárním se stalo především v reggae (Cedric Myton – The Congos), soulu, RnB (Justin Timberlake) nebo hard rocku (King Diamond, Axl Rose či Ian Gillan).", "tgt_summary": "Le fausset (ou voix de tête, voix de fausset, en italien ) est une technique vocale utilisant le registre le plus aigu (mise à part la voix de sifflet) — parfois appelé mécanisme 2 \"de tête\", ou \"registre léger\" — obtenu en accolant les cordes vocales avec une faible pression, obtenant ainsi un bord d'accolement mince permettant les notes aiguës de la voix de tête. Le terme est surtout utilisé afin de bien distinguer ce type d’émission de voix de la technique opposée, plus habituelle, utilisant la voix de poitrine — ou mécanisme 1 \"de poitrine\" —, souvent considérée (à tort) comme plus naturelle. La voix de fausset est généralement peu puissante sauf lorsque l'on chante dans une voix de tête très haut perché ressemblant à un cri ; chose que Barry Gibb des Bee Gees utilise très souvent ainsi que Peter Gabriel ou encore Mike Brant, et d’un timbre particulier : sa tessiture, relativement courte, se rapproche de celle du contralto féminin.", "id": 1844925} {"src_title": "Age of Empires II", "tgt_title": "Age of Empires II: The Age of Kings", "src_document": [{"title": "Hra a herní prostředí.", "content": "Hra Age of Empires II: The Age of Kings byla vydána v roce 1999 a přinesla některé nové herní prvky jako např. brány v opevnění a umísťování jednotek do budov. Hra je zasazena do prostředí středověku od jeho temných počátků až do začátků renesance včetně španělských výbojů v Mexiku. Hráč si může vybrat z třinácti (a v datadisku ještě z dalších deseti) civilizací. Hra funguje na stejném grafickém enginu jako první hra, ale zobrazení umožňuje vykreslení větších detailů budov a dalších objektů, bohatší jsou i možnosti různých nastavení. Hra byla vydána i pro herní konzoli Nintendo DS.", "section_level": 1}, {"title": "Civilizace.", "content": "Hráč si může vybrat ve hře ze 13 (v The Conquerors datadisku z 18, v Rise of the Rajas datadisku až z 31) civilizací. Každá má své speciální jednotky (v datadisku také technologie). Civilizace: V datadisku: The Conquerors V datadisku: The Forgotten (Forgotten Empires) V datadisku: The African Kingdoms V datadisku: Rise of the Rajas", "section_level": 1}, {"title": "Kampaně.", "content": "Ve hře jsou historické kampaně: V datadisku The Conquerors: V datadisku The Forgotten: V datadisku The African Kingdoms: V datadisku Rise of the Rajas:", "section_level": 1}, {"title": "Datadisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Conquerors.", "content": "Hra byla vydána v srpnu 2000 a měla brzy velký počet příznivců. Postupně se přešlo z Age of Kings na datadisk The Conquerors, který se hraje dodnes. Ve hře najdeme 5 nových civilizaci (Aztékové, Hunové, Májové, Korejci, Španělé), 4 nové kampaně, 11 nových jednotek, 26 nových technologií, různé typy her a spoustu nových map.", "section_level": 2}, {"title": "The Forgotten.", "content": "Tento datadisk vyšel 7. listopadu 2013. Obsahuje 5 nových civilizací (Indové, Inkové, Italové, Maďaři, Slované). Ve hře přibyly opět nové jednotky a každá civilizace je obohacena o 1 unikátní technologii. Je to první datadisk, který není vyvíjen Microsoft Game Studios a Ensemble Studios, ale hráčem Cysion, který se spolupracoval s grafiky a skriptéry s cílem dát hře nový rozměr.", "section_level": 2}, {"title": "The African Kingdoms.", "content": "Datadisk vyšel 5. listopadu 2015. Mimo jiné obsahuje čtyři nové civilizace: Berbery, Etiopany, Malijce a Portugalce.", "section_level": 2}, {"title": "Rise of the Rajas.", "content": "Datadisk vyšel 19. prosince 2016. Mimo jiné obsahuje čtyři nové civilizace: Barmánce, Malajce, Khméry a Viety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Age of Empires: Age of Kings je historická realtimově stragetická videohra vytvořená vývojovým týmem Ensemble Studios. Hra se odehrává v prostředí středověku v Evropě a Asii, datadisky také v Americe. Navazuje na předchozí titul Age of Empires a následovníka má v podobě Age of Empires III.", "tgt_summary": "En 2000, le jeu se voit doté d'une extension intitulée ', elle aussi développée par, qui inclut cinq nouvelles civilisations — les Espagnols, les Huns, les Coréens, les Mayas et les Aztèques — ainsi que de nouvelles campagnes et de nouvelles unités. Le jeu est ensuite publié sur PlayStation 2 par Konami en 2001 puis adapté par sur Nintendo DS en 2006 sous la forme d'un jeu de stratégie au tour par tour baptisé '. Il a également fait l'objet d'une suite baptisée \" qui est publiée en 2005 et dont l'action se déroule pendant l'époque coloniale dans le Nouveau Monde. ", "id": 174642} {"src_title": "Fridrich III. Habsburský", "tgt_title": "Frédéric III (empereur du Saint-Empire)", "src_document": [{"title": "Dětství a počátek vlády.", "content": "V roce 1415, kdy probíhal kostnický koncil, byl římským králem Zikmundem zajat tyrolský vévoda Fridrich IV. Protože habsburskému rodu hrozila ztráta tyrolského území, ujal se přechodně (do doby Fridrichova útěku z vězení) jeho správy Fridrichův bratr Arnošt zvaný Železný. V sídelním městě Innsbrucku se pak narodil nejstarší Arnoštův syn Fridrich, který byl pojmenován po svém strýci. Fridrich vyrůstal a dostalo se mu dobrého vzdělání ve Vídeňském Novém Městě. Toto město pak v budoucnu bylo spolu se Štýrským Hradcem a Lincem jeho oblíbenou rezidencí (na rozdíl od Vídně, které se většinou vyhýbal). Arnošt Železný zemřel v roce 1424, a tak Fridrich zdědil vládu ve Vnitřních Rakousích (vládl zde jako Fridrich V.) jako devítiletý. Poručníkem se stal jeho strýc Fridrich IV. Až do roku 1434 se musel mladý vévoda ve svých rozhodnutích podřizovat vůli svého poručníka. S pomocí rakouského vévody Albrechta V. se nakonec ujal samostatné vlády. Vzápětí se vydal na cestu do Jeruzaléma, aby se stal členem řádu rytířů Božího hrobu, a tak prezentoval své sepětí s křesťanskou vírou a církví. Fridrichovy nepřítomnosti využil císař Zikmund a povýšil rod Celských do stavu říšských knížat. Tím se tento rod, který byl v opozici proti štýrským a tyrolským Habsburkům, dostal na jejich úroveň. Povýšením Celských se vyhrotil konflikt mezi oběma rody. Ke smíru došlo až roku 1443. V roce 1439 zemřel tyrolský vévoda Fridrich IV. O poručnictví jeho nezletilého syna Zikmunda požádal Fridrich V. Krátce nato zemřel i rakouský vévoda Albrecht V., který se mezitím stal českým, uherským a římským králem (jako Albrecht II.). Fridrich se tak ve 24 letech stal nejstarším mužským členem habsburského rodu. Vznesl dědické nároky na vládu v Horních a Dolních Rakousích. Tyto nároky však zdejší šlechta hodlala uznat pouze v případě, že Albrechtův potomek, který se měl teprve narodit, nebude syn.", "section_level": 1}, {"title": "Král římský.", "content": "Ještě předtím, než se Albrechtův potomek narodil, rozhodl se Fridrich jednat. Pohrozil nebezpečím, které hrozí Svaté říši římské v případě bezvládí. Kurfiřti jej pak 2. února 1440 zvolili římským králem. V Říši pak vládl jako Fridrich IV. Kurfiřti při jeho volbě očekávali, že zabrání nepokojům v Říši a že ochrání křesťanský svět před tureckou invazí. Fridrich se však musel především na počátku své vlády věnovat upevnění své moci v rakouských zemích. Proto také odkládal svoji korunovaci. Pod nátlakem kurfiřtů nakonec roku 1452 vyrazil do Cách, kde byla 17. června slavnostním obřadem potvrzena jeho královská hodnost. Cestu spojil s účastí na říšském sněmu ve Frankfurtu, kde naznačil, že hodlá pokračovat v reformě Říše, započaté jeho předchůdci Zikmundem a Albrechtem II. Po dvou říšských sněmech neúspěšně konaných v Norimberku však rezignoval na aktivní politiku v říši a svoji královskou hodnost chápal především jako úřad smírčího soudce. Sám se ochotně ujímal procesů. V církevní politice se postavil za papeže Evžena IV. a zasadil se o ukončení basilejského koncilu (1445).", "section_level": 1}, {"title": "Poručníkem Ladislava Pohrobka.", "content": "Krátce po Fridrichově zvolení římským králem porodila královna Alžběta, vdova po Albrechtu II., syna Ladislava, který dostal přízvisko Pohrobek. Matka hájila jeho dědické nároky a ještě roku 1440 dosáhla jeho korunovace uherským králem. Zároveň se s ním počítalo i jako s příštím českým králem, i když z počátku bylo jeho nástupnictví v českých zemích nejisté. V roce 1442 však Alžběta zemřela a malý Ladislav byl svěřen do poručnické výchovy krále Fridricha IV. Ten jej v podstatě držel na dolnorakouském hradě Orth jako svého zajatce a používal k nátlaku na politické protivníky. Mohl tak zasahovat do vlády v českých a rakouských zemích a zároveň těžit z příjmů, které mladému následníkovi trůnu z jeho zemí plynuly. Na výchově a vzdělání mladého krále se podílel Eneáš Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II., který pracoval ve Fridrichových diplomatických službách. Fridrich se sám neucházel o správcovství v českých zemích. Raději souhlasil s tím, aby se zemským správcem stal Jiří z Poděbrad. Díky tomu mohl oddalovat volbu Ladislava Pohrobka českým králem. Neměl ani zájem o českou nebo uherskou korunu. Nemusel totiž řešit složitou situaci v nábožensky rozdělených českých zemích v období po husitské revoluci ani bojovat s Turky, kteří ohrožovali Uherské království (s nimi bojoval královský místodržící Jan Hunyady). Fridrich využíval pouze výhody, které mu poručnictví přinášelo. Fridrich byl též poručníkem Ladislavovy sestry Alžběty, pozdější polské královny a mimo jiné také matky českého a uherského krále Vladislava Jagelonského. Valně se sice o její výchovu nestaral, ale zabezpečil jí dobré vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Císařská korunovace a sňatek.", "content": "Fridrich svoji římskou jízdu dlouho odkládal. Vydal se na ni až na podzim roku 1450 v doprovodu svého bratra Albrechta VI. Cesta do Říma byla vždy problematická kvůli nebezpečnému průchodu znesvářenými severoitalskými státy. Pro Fridricha největší problém představoval průchod milánským vévodstvím, kde se od něj bojovný kondotiér Francesco Sforza dožadoval uznání vévodského titulu po vymření vládnoucího rodu Viscontiů (1447). Fridrichovi se nakonec s pomocí rádců podařilo z choulostivé situace dostat a projít až do Sieny, kde na něj čekala patnáctiletá nevěsta Eleonora Portugalská. Pár byl nakonec oddán 16. března 1452 v Římě papežem Mikulášem V. a o tři dny později, 19. března, korunován římským císařem (jako Fridrich III.) a císařovnou. Byla to poslední císařská korunovace uskutečněná v Římě. Fridrich III. se stal prvním Habsburkem, který získal císařský titul. S jeho jménem se pojí i státnický akt z roku 1453, kdy přiznal všem členům habsburského rodu narozeným v legitimním manželství titul arcivévoda. Z titulu své císařské hodnosti totiž legalizoval tzv. Privilegium maius, zfalšovaný dokument vévody Rudolfa IV. z roku 1359, neuznaný tehdejším císařem Karlem IV.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání Ladislava Pohrobka.", "content": "Po návratu z Říma byl císař obklíčen ve Vídeňském Novém Městě. Během jeho nepřítomnosti se spojili zástupci české a uherské šlechty s příslušníky rakouské opozice, která byla nakloněna albertinské linii Habsburků, jejímž byl Ladislav Pohrobek posledním mužským potomkem. Požadovali Ladislavovo vydání do Čech. O výchovu nezletilého panovníka se přihlásil Oldřich Celský, nejbližší Ladislavův příbuzný z matčiny strany. Ten měl nakonec hlavní podíl na tom, že císař 13. září 1452 kapituloval a mladého krále vydal. Ladislav pak odjel přes Prešpurk a Vídeň do Prahy, kde byl o rok později korunován českým králem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Ladislava Pohrobka.", "content": "Ladislav Pohrobek náhle zemřel v roce 1457. Nezanechal žádného potomka, čímž vymřela po meči albertinská větev rakouských Habsburků. Fridrich a jeho bratr Albrecht VI. se ucházeli o českou a uherskou královskou korunu. Stavy však zvolily začátkem roku 1458 českým králem dosavadního zemského správce Jiřího z Poděbrad. V Uhrách byl králem zvolen Matyáš Korvín, syn Jana Hunyadyho. Oba noví králové se krátce spojili, aby zabránili vměšování z habsburské strany. Fridrich se rovněž musel vypořádat s rozdělením dědictví v rakouských zemích. Kromě něj uplatňovali své nároky i další žijící Habsburkové – mladší bratr Albrecht VI. a bratranec Zikmund Tyrolský (jemuž byl dříve poručníkem). Nakonec se podařilo uzavřít dohodu, podle níž Fridrich získal Dolní Rakousy, Albrecht Horní Rakousy a Zikmund menší panství v tzv. Předních Rakousích. Oba bratři pak museli každoročně vyplácet důchod 16 000 zlatých. Záhy se ukázalo, že země okolo Vídně, zpustošená husitskými válkami a následnými boji, není schopná zabezpečit císaři výnos dostatečný k tomu, aby mohl financovat nákladnou říšskou politiku a zároveň vyplácet zámožného Zikmunda (Tyrolsko bylo díky těžbě stříbra a dalších kovů nejbohatší rakouskou zemí). Císař se marně snažil zvýšit výnosy uvalováním daní. Tím jen proti sobě popudil místní šlechtu.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s bratrem Albrechtem.", "content": "Fridrichův mladší bratr Albrecht VI. nebyl spokojen s dědictvím, které v Rakousku získal po smrti Ladislava Pohrobka. Požadoval více než jen správu Horních Rakous, a proto se postupně sblížil s rakouskou opozicí. V roce 1462 propukla mezi bratry otevřená válka. Albrecht obsadil Dolní Rakousy a císař s rodinou byl obklíčen ve vídeňském hradu, kde v té době sídlil. Ze zajetí jej vysvobodil Jiří z Poděbrad za příslib prostředkování při jednání s papežem. Císař musel postoupit Dolní Rakousy Albrechtovi na dobu osmi let a odstěhoval se zpět do Vídeňského Nového Města. Albrecht se však stal ve Vídni brzy nepopulárním a měšťané začali tajně vyjednávat s císařem. Komplot byl prozrazen a pachatelé přísně potrestáni. Albrecht však v prosinci 1463 zemřel, a tak mohl Fridrich definitivně převzít moc v Dolních i Horních Rakousích.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s českým králem.", "content": "Papež Pius II. však v roce 1466 vyhlásil nad Jiřím z Poděbrad církevní klatbu pro neústupnost v otázce dvojvěří v českých zemích. Fridrich se tak dostal do nepříjemné situace, neboť měl jako římský císař vystupovat jako ochránce katolické víry. Zároveň však neměl zájem o konflikt s českým králem, kterému byl navíc zavázán za pomoc v roce 1462. V roce 1468 však do Rakous vtrhl Jiřího syn Viktorín z Poděbrad a poplenil císařské statky. Císař se proto s papežem obrátil o pomoc na uherského krále Matyáše, který vtrhl do Čech, a zahájil tak uhersko-českou válku, během níž se nechal zvolit českým protikrálem. Jiří z Poděbrad zemřel v roce 1471. Jeho nástupcem se stal Vladislav Jagellonský, s nímž Fridrich až do konce své vlády udržoval korektní a bezkonfliktní vztahy. Zpočátku sice stál na straně Matyáše Korvína, když jej však Korvín začal ohrožovat, uznal v duchu Zlaté buly Karla IV. Vladislava českým králem. 10. června 1477 od něj ve Vídni přijal přísahu věrnosti a udělil mu v léno hodnost kurfiřta a arcičíšníka. 24. června pak potvrdil všechna privilegia, která jeho předchůdci udělili České koruně. Narazil však na odpor papeže Sixta IV., který tyto akty prohlásil za neplatné. V prosinci si pak Korvín vojensky vynutil uzavření tzv. gmundského míru a udělení stejných výsad, jako obdržel Vladislav Jagellonský. Tyto akty však neměly velký význam a staly se pouhou formalitou. V letech 1475–1477 udělil císař privilegia Starému a Novému Městu pražskému a polepšil jejich znak.", "section_level": 1}, {"title": "Boje s Burgundskem a zasnoubení následníka trůnu.", "content": "Po smrti Jiřího z Poděbrad nebyl Fridrich nucen zabývat se situací v Čechách. Nemusel řešit ani ohrožení ze strany Turků, kteří byli v Říši považováni za jeden z nejpalčivějších problémů doby, s nimi totiž bojoval uherský král Matyáš. Jako hlavní problém vnímal expandující Burgundsko. Burgundský vévoda Karel Smělý donutil tyrolského vévodu Zikmunda k vydání habsburských držav na západě Říše. Zikmund sám nebyl schopen získat obsazená území zpět. Císař se snažil přimět říšské stavy k vojenské pomoci. To se mu podařilo až v roce 1475. První porážku burgundské vojsko utrpělo v bitvě u města Neuss. Tím se podařilo zastavit další postup vojsk na říšském území. V dalších střetnutích, která dopadla ve prospěch císaře, získával první válečné zkušenosti jeho syn Maxmilián. Karel Smělý po porážkách, které utrpěl v roce 1476 od Švýcarů, nakonec císaři ustoupil. Na důkaz uzavřeného míru oba panovníci zasnoubili své děti. Fridrichův jediný syn Maxmilián se oženil s Karlovou dcerou Marií v srpnu 1477. Krátce předtím padl její otec v bitvě u Nancy. Marie byla jedinou dědičkou, a Maxmilián tak získal vládu v Burgundsku. Nároky na burgundské dědictví však musel obhájit proti nárokům francouzského krále Ludvíka XI.", "section_level": 1}, {"title": "Vpád Matyáše Korvína do Rakous.", "content": "Uherský král Matyáš uzavřel příměří s Turky a pod záminkou, že císař neuznal jeho nároky na český trůn, vpadl v létě 1482 do Rakous. Jeho vojska rychle postupovala do vnitrozemí. Císař byl nucen ustoupit do Štýrského Hradce a pak dále do Lince. V roce 1485 dobyl Matyáš Vídeň a učinil z ní své druhé sídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Maxmilián I. římským králem.", "content": "Fridrichův syn Maxmilián se osvědčil jako vojevůdce i jako politik. Stárnoucí císař Fridrich vyvinul velké diplomatické úsilí, aby se Maxmilián mohl stát jeho nástupcem v Říši. 16. února 1486 zvolili kurfiřti (i přes nepřítomnost obou českých králů, Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína) Maxmiliána jednohlasně římským králem. Tím se stal Maxmilián spoluvládcem v Říši. Postupně pak na sebe přebíral od otce stále více panovnických povinností. Zpočátku se soustředil hlavně na zabránění dalšího postupu uherských vojsk. Situaci vyřešila náhlá smrt Matyáše Korvína v dubnu 1490. Podle nástupnických dohod z roku 1462 se měl Maxmilián stát uherským králem. Vyčkal však, jak se situace vyvine – králem byl nakonec zvolen Vladislav Jagellonský – a spokojil se s tím, že získal zpět okupovaná rakouská území. Svým sídelním městem učinil Vídeň. Jeho otec, sužovaný věkem a nemocemi, zůstal v Linci. Fridrich navíc vyvíjel spolu dalšími příbuznými tlak na bratrance Zikmunda, který neměl legitimního nástupce, aby se vzdal vlády v Tyrolsku a Předních Rakousích ve prospěch Maxmiliána I. To se nakonec stalo v roce 1490.", "section_level": 1}, {"title": "„Ten, který všechny přežil“.", "content": "Fridrich III. byl nejdéle vládnoucím panovníkem Svaté říše římské, která v době jeho vlády rozšířila svůj název o přívlastek „národa německého“. Jeho vláda trvala celkem 53 let. Fridrich měl klidnou a uzavřenou povahu, kterou záměrně využíval při politických jednáních. Měl politické ambice, jeho politika se však nevyznačovala razancí, ale spíše trpělivostí a vytrvalostí. Současníci jej často podceňovali a pohrdali jím. On však trpělivě snášel ponižování a šel za svými cíli. Jeho životním krédem bylo heslo s mystickou zkratkou \"AEIOU\", což bývá interpretováno latinským \"Austriae est imperare orbi universo\", česky \"Rakousku náleží vládnouti celému světu\". Jeho nástupce Maxmilián I. se snažil umenšovat Fridrichovy zásluhy, aby mohly vyniknout jeho vlastní činy. Někdy bývá za největší „zásluhu“ Fridricha III. označován fakt, že dokázal přežít své politické protivníky i spojence. Je pravda, že jejich smrt pomohla vyřešit mnohé z císařových problémů. Na konci jeho života byla soustředěna vláda v dědičných habsburských zemích (v dnešním Rakousku) soustředěna do rukou jednoho panovníka (Maxmiliána I.). S ním zároveň začíná období téměř nepřetržitého držení císařské koruny v rukou Habsburků až do zániku Svaté říše římské v roce 1806. Fridrich byl osobně velmi zbožný a umírněný. Zajímal se o zahradnictví, astronomii, drahokamy a okultní vědy. Protivilo se mu válečnické řemeslo i lov (oblíbená zábava většiny panovníků). Byl inteligentní a vzdělaný. Neměl sice blízký vztah k humanismu, ale dokázal využít a ocenit služby lidí jako Eneáš Silvius Piccolomini. Fridrich III. zemřel ve věku 78 let v Linci. Příčina smrti není známa. Krátce před smrtí však byla císaři amputována noha. Byl pohřben v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Fridrich se oženil v roce 1452 (ve svých 37 letech) s patnáctiletou princeznou Eleonorou Portugalskou, jejíž věno mu pomohlo zmenšit dluhy. Měli spolu pět dětí, dospělosti se však dožili jen syn Maxmilián, budoucí císař, a dcera Kunhuta, která se později provdala za bavorského vévodu Albrechta IV. Císařovna Eleonora zemřela v roce 1467. Císař se již znovu neoženil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich III. Habsburský (21. září 1415 Innsbruck – 19. srpna 1493 Linec) byl rakouský vévoda (jako Fridrich V.), římský král (jako Fridrich IV.) a od roku 1452 císař Svaté říše římské (jako Fridrich III.). Nejstarší syn štýrského vévody Arnošta Železného z leopoldovské linie Habsburků, vládnoucích ve Vnitřních Rakousích, a Cimburgis Mazovské, dcery plockého knížete Ziemovita IV. a Alexandry, sestry polského krále Vladislava II.", "tgt_summary": "Frédéric V de Habsbourg (Frédéric III, en tant qu'empereur romain germanique), né le à Innsbruck en Tyrol et décédé le à Linz en Autriche, est prince de la maison de Habsbourg, fils du duc Ernest d'Autriche. Il hérite des domaines de l'Autriche intérieure (la Styrie, la Carinthie et la Carniole) à la mort de son père en 1424 et succéda à son cousin Ladislas le Posthume en tant qu'archiduc d'Autriche en 1457. Élu roi des Romains en 1440 et couronné empereur en 1452, il régna sur le Saint-Empire pendant cinquante-trois ans jusqu'à sa mort. Il était l'avant-dernier empereur romain a avoir été sacré par le pape, et le dernier dont le couronnement a eu lieu à Rome. ", "id": 193795} {"src_title": "Dvojkový doplněk", "tgt_title": "Complément à deux", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "K výhodám dvojkového doplňku patří, že neexistuje kladná a záporná nula (jako u jedničkového doplňku). Nevýhodou je naopak fakt, že zobrazený interval je nesymetrický (např. −128 až 127 v případě osmibitových čísel nebo −32768 až 32767 v případě šestnáctibitových). Takže například nelze na daném počtu bitů vyjádřit absolutní hodnotu nejzápornějšího čísla (nejzápornější číslo je ve dvojkovém doplňku invariantní vůči negaci, stejně jako nula).", "section_level": 1}, {"title": "Postup kódování.", "content": "Při použití dvojkového doplňku se opačné číslo získá tak, že se znegují všechny bity dvojkového zápisu čísla a k výsledku se přičte jednička. Stejného výsledku lze dosáhnout odečtením jedničky následovaném negací všech bitů. Oba postupy fungují pro kladná i záporná čísla. Při aplikaci na nejmenší zobrazitelné číslo (nejzápornější zobrazitelné číslo) je výsledkem totéž číslo (mělo by se interpretovat jako přetečení).", "section_level": 1}, {"title": "Jiný postup.", "content": "Protože dvojkový doplněk je také neznaménkové vyjádření záporného čísla na daném rozsahu, lze ho získat jako rozdíl (maxima rozsahu +1) a absolutní hodnoty záporného čísla. Např. pro rozsah 8 bitů, kde maximum je 255, dojde při překročení rozsahu k přetečení, takže číslo 256 = 0. Potom bude znaménkovému vyjádření \"-x = 0 - |x|\" odpovídat neznaménkový zápis \"-x = 256 - |x|\".", "section_level": 2}, {"title": "Sčítání dvou čísel v doplňkovém kódu.", "content": "Sčítání dvou kladných čísel; výsledek je kladný: Sčítání dvou kladných čísel; výsledek je záporný (přetečení): Sčítání záporného a kladného čísla; výsledek je záporný (přetečení při sčítání bez znamének): Sčítání záporného a kladného čísla; výsledek je záporný: Sčítání dvou záporných čísel (u čísel bez znamének dojde k přetečení): Sčítání dvou záporných čísel (k přetečení dojde u čísel bez znamének i se znaménky): Je patrné, že při použití dvojkového doplňku se pro sčítání a odečítání čísel se znaménkem používají stejné operace jako pro čísla bez znaménka. Rozdíl je pouze v interpretaci čísel a ve způsobu vyhodnocování překročení číselného rozsahu: zatímco při operacích s čísly bez znaménka indikuje překročení povoleného rozsahu příznak přenosu (CF-přenos z nejvyššího bitu), při operacích se znaménkem indikuje překročení rozsahu příznak přetečení(PF- přenosy z a do nejvyššího bitu).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet rozdílu dvou čísel pomocí dvojkového doplňku.", "content": "Řekněme, že máme dvě celá čísla v absolutní hodnotě 1000 0001 a 11 0110, a chceme druhé číslo odečíst od prvního. Dvojkový doplněk je tedy 1100 1010. Výpočet rozdílu provedeme sečtením menšence 1000 0001 a doplňku 1100 1010. Výsledkem tohoto součtu je číslo 10100 1011, kde ale musíme vynechat přenos jedničky do nejvyššího řádu. Konečným výsledkem je tedy číslo 0100 1011.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka 4bitového dvojkového doplňkového kódu.", "content": "Následující příklad předvádí kódování čísel −8 až +7 (v desítkové soustavě) do čtyřbitového čísla ve dvojkové soustavě použitím dvojkového doplňku. Z příkladu ilustruje vlastnosti čísel kódovaných v DDK, o kterých pojednává další odstavec.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti dvojkového doplňkového kódu.", "content": "Pak platí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvojkový doplněk (též doplňkový kód) je způsob kódování celých, tedy kladných i záporných čísel ve dvojkové soustavě používaný v počítačích. Dvojkový doplněk umožňuje zjednodušit konstrukci aritmeticko-logické jednotky uvnitř procesoru díky tomu, že sčítání a odečítání se provádí pro čísla se znaménkem stejně jako pro čísla bez znaménka, odlišná je pouze interpretace přetečení. Odečítání lze převést na sečtení prvního operandu s dvojkovým doplňkem druhého. Dvojkový doplňkový kód je nejrozšířenějším způsobem reprezentace celých čísel se znaménkem v počítači.", "tgt_summary": "En informatique, le complément à deux est une opération sur les nombres binaires qui permet d'effectuer simplement des opérations arithmériques sur les entiers relatifs. ", "id": 1533803} {"src_title": "Julius Caesar (Shakespeare)", "tgt_title": "Jules César (Shakespeare)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Římské ulice zaplní veselící se občané, protože probíhají Luperkálie - výročí vzniku Říma. Je však ještě jeden důvod k oslavě: Julius Caesar se vrací z vítězné bitvy proti Pompeiovi. Caesara zdraví jásající dav. Průvod pokračuje, ale dva římští šlechtici zůstávají vzadu. Je to Brutus a Cassius, kteří se obávají, aby Caesar nezačal být příliš ctižádostivý. Nebezpečný Cassius Caesar není spokojen. Vidí Cassia a hned vysvětluje mladému vojákovi Marcu Antoniovi, proč ho nemá rád. Caesar jde dál, ale Casca, další senátor, vypráví Brutovi a Cassiovi, že Caesar třikrát odmítl korunu jen proto, že si to lid nepřál. Důvodem Cassiovy zlosti je tedy zklamání. Spiknutí Cassius si dohodne schůzku s Cascou. Oba se shodují na tom, že Caesar je hrozbou pro Řím a musí tedy zemřít. Potřebují však také Brutovu podporu, protože ten je velmi oblíbený mezi lidem. Brutus nechce, aby Římu vládl tyran, ale Caesara má rád jako přítele. Dohaduje se sám se sebou, ale nakonec se rozhodne, že Caesar musí být zabit. Právě když žádá svého služebníka, aby zjistil přesné datum (zrovna nastávají březnové idy), buší na vrata Cassius se skupinou mužů. Těmi jsou další spiklenci z řad římské šlechty - Trebonius, Decius, Casca, Cinna a Metellus. Cassius vysvětluje, že chtějí Caesara zabít ještě téhož dne na Kapitolu. Brutus souhlasí, ale prohlásí, že při tom nesmí zemřít Marcus Antonius. Calpurniin sen Caesarova žena Calpurnina má noční můru. Viděla ve snu, jak socha jejího muže krvácí. On jí odpoví, že jestli jí to udělá radost, na Kapitol nepůjde. Když to uslyší spiklenec Decius, řekne mu, že senátoři mu chtějí okamžitě nabídnout korunu. Caesar okamžitě mění své rozhodnutí a odchází. Nic nedbá na varování svého učitele Artemidora, který se o spiknutí doslechl. Caesarova smrt Spiklenci obklopí Caesara, Brutus mu poklekne u nohou a společně vrazí své dýky do Caesarova těla. Ten ještě spatří, že mezi vrahy je i starý přítel Brutus a pronese slavnou větu: „I ty, Brute?“ Vražda vyvolá mezi senátory vřavu, kterou se snaží uklidnit Brutus. Rozhněvaný Marcus Antonius jen žádá, aby směl promluvit na Caesarově pohřbu. Pohřeb Caesara Shromáždil se obrovský dav o čeká na Brutovo vysvětlení, proč musel Julius Caesar zemřít. Brutus říká, že Caesar by nadělal ze všech otroky, a lid mu uvěří. Pak se však objeví Marcus Antonius, jenž nese Caesarovo tělo. Pláče nad ním a oznamuje, že Caesar odkázal veškeré své bohatství lidu. Občané jsou dojati a slibují mu podporu. Občanská válka Antonius se spojil s Caesarovým synovcem Octaviem a se statečným generálem Lepidem. Toho chce ovšem odstavit, aby získal větší moc a více peněz. Brutus a Cassius uprchli z Říma a sbírají vojsko. Brutus ale odmítne strategii Cassia a rozhodne se pro vlastní, méně rozumný plán. Mají se utkat s nepřáteli u Filipp. Brutus najednou uslyší Caesarova ducha, který prohlásí, že se s ním u Filipp shledá. Duch zmizí a vyděšený Brutus se těžko vzchopuje. Na filippské pláni Vojevůdci nepřátelských armád se naposledy pokoušejí dojednat mír. Je však jasné, že dojde k boji. V průběhu bitvy jsou Cassiovy jednotky rozprášeny Antoniovým vojskem. Brutova armáda ale vítězí nad Octavianovou. Zoufalý Cassius prchá a vidí, že se blíží vojáci. Posílá svého druha Titinia, aby zjistil, zda jde o spojence nebo nepřátele. Cassius je krátkozraký, a tak nařizuje sluhovi Pindarovi, aby mu řekl, co se děje. Pindarus vidí, že Titinius je obklopen vojáky a domnívá se, že byl zajat nepřítelem. Pro Cassia to je poslední rána, prosí Pindara, aby mu podržel meč, jímž zabil Caesara, a spáchá sebevraždu. Vojáci kolem Titinia byli však Brutus a jeho muži. Když uvidí Titinius svého přítele mrtvého, i on si vezme život. Ve druhé části bitvy se Brutus s hrstkou věrných marně brání, a když jednoho po druhém prosí, aby ho zabili, všichni odmítají. Naléhá na ně, aby uprchli. Zůstává jen sluha Strato, který Brutovi podrží meč, kterým se následně Brutus zabije. Přicházejí vítězové Poté, co naleznou Bruta mrtvého, dávají Octavianus s Antoniem milost všem jeho věrným. Antonius vzdává hold Brutovi za to, že Caesara zabil pro dobro státu a ne pro osobní zisk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julius Caesar (anglicky \"The Tragedy of Julius Caesar\") je tragédie Williama Shakespeara z roku 1599. Hra popisuje spiknutí proti římskému vládci Juliu Caesarovi, jeho zavraždění v roce 44 př. n. l. a porážku těch, kdo stáli za jeho smrtí, v bitvě u Filipp. Jedná se o jednu z několika Shakespearových her inspirovaných skutečnými událostmi římských dějin, kam patří i \"Coriolanus\" a \"Antonius a Kleopatra\". ", "tgt_summary": "Jules César (\"Julius Caesar\") est une tragédie de William Shakespeare, probablement écrite en 1599 et publiée pour la première fois en 1623. Montée pour l'ouverture du Globe Theatre à Londres, elle relate la conspiration contre Jules César, son assassinat et ses conséquences.", "id": 1230275} {"src_title": "Claude Makélélé", "tgt_title": "Claude Makélélé", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Claude Makélélé se přestěhoval do Savigny-le-Temple, předměstí Paříže, v roce 1977, když mu byly 4 roky. Jeho otec byl také fotbalista. Reprezentoval Zair a ukončil svou kariéru v belgické první lize. Makélélé nikdy neopustil Savigny-le-Temple až do 16 let, kdy odjel trénovat do Brest-Armorique v Bretónsku. Podle něj nebylo snadné adaptovat se v novém městě Brest. Život v tréninkové akademii byl nesnadný, především tím, že se musel vzdálit od své rodiny. Makélélé byl rekrutovaný týmem FC Nantes Atlantique v prosinci roku 1991, kdy mu bylo 18 let. Robert Budzinski, sportovní vedoucí v Nantes, objevil Makélélého v Brestu a byl si jistý, že by to mohl být nový Emmanuel Petit. V sezóně 1992/93 byl Claude Makélélé připraven v A-týmu Nantes hrát ve francouzské Ligue 1. Hrál za Nantes 5 sezón, byl u výhry ve francouzské lize (1995) a pomohl klubu do semifinále evropského poháru v následující sezóně. Makélélé byl doslova pravidelný střelec za Nantes a vstřelil 6 gólů v sezóně 1996/97. Pak ho získal tým Olympique de Marseille, v jehož dresu odehrál jednu sezónu. Poté byl prodán do Celty Vigo, kde strávil dvě úspěšné sezóny. V roce 2000 byl koupen do Realu Madrid. Jeho přestup byl komplikovaný, protože Celta nechtěla Makeleleho prodat, neboť byl pro ně moc důležitý. Makelele nemohl trénovat, dokud neuzavřel smlouvu s Realem. Nakonec ho Celta neochotně prodala. V Realu si Makelele užil úspěchy: dvě výhry v La Lize, výhra v Lize mistrů, Supercopa de España, Superpohár UEFA a Interkontinentální pohár (teď nahrazen soutěží jménem Mistrovství světa ve fotbale klubů). Makelele se stává jedním z nejlepších záložníků na světě. Jeho plat však, navzdory tomuto hodnocení, byl jeden z nejmenších v týmu, nedostával ani zlomek toho, co dostávali Zinédine Zidane, Luís Figo, Raúl González, Ronaldo, Roberto Carlos, Steve McManaman nebo Guti. V létě roku 2003 cítil, že po odchodu trenéra Dela Bosqueho a příchodu Davida Beckhama bude jeho pozice v klubu nejistá, i když ho povzbuzovali jeho týmoví kamarádi Zidane, Raul, McManaman a Fernando Morientes. Makelele se zažádat o zlepšení smlouvy. Vedení Realu nevzalo v úvahu jeho žádost. Rozrušený Makelele se nechal napsat na přestupovou listinu, čehož využil anglický klub Chelsea FC a zde podepsal smlouvu. Od roku 2008 působil opět ve Francii, a to v klubu Paris Saint-Germain, v kterém také 29. května 2011 - v zápase proti AS Saint-Etienne - ukončil svoji bohatou fotbalovou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V letech 1995–2008 hrál za reprezentační A-mužstvo Francie, předtím působil i ve francouzském výběru U21.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po ukončení svojí hráčské kariéry se stal asistentem trenéra Paris Saint-Germain. V roce 2014 podepsal jako trenér smlouvu s týmem SC Bastia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Makélélé (* 18. února 1973, Kinshasa, Zair) je bývalý francouzský fotbalista, který hrál na postu defensivního záložníka, naposledy oblékal dres Paris Saint-Germain FC v Ligue 1. Od roku 2011 působí jako trenér. Má tři děti, Kelyan, Hayden a Sam, které vzešly z několika vztahů. Hovoří jazykem lingala. ", "tgt_summary": "Claude Makélélé est né le à Kinshasa (Zaïre), est un footballeur international français reconverti en entraîneur. Il évolue pendant sa carrière au poste de milieu récupérateur avec une grande réussite. Entre 1990 et 2011, il joue notamment pour le FC Nantes, l'Olympique de Marseille, le Real Madrid, Chelsea et le Paris SG où il arrive en 2008 et termine sa carrière professionnelle. Il remporte de nombreux titres à son palmarès, notamment la Ligue des champions et la Coupe intercontinentale en 2002 et les championnats de France (1995), d'Espagne (2001 et 2003) et d'Angleterre (2005 et 2006). ", "id": 482689} {"src_title": "Gótština", "tgt_title": "Gotique", "src_document": [{"title": "Abeceda.", "content": "Wulfilova gótština byla zapisována písmem, které si on sám upravil pravděpodobně z písma řeckého. Existují také vědecké kruhy, které původní gótské písmo odvozují od písma runového či latinky. Tato abeceda ovšem nemá nic společného s gotickým písmem, které bylo užíváno k zápisu římské abecedy mezi 12. a 14. stoletím a které dále mutovalo do německé fraktury.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná a přídavná jména.", "content": "Gótština zachovává mnoho archaických indoevropských rysů, které se vždy nenacházejí v moderních germánských jazycích, především bohatý systém skloňování. Gótština používala 4 pády - nominativ, akuzativ, genitiv, dativ a pozůstatky vokativu, který byl někdy identický s akuzativem a někdy s nominativem. Používány byly všechny 3 jmenné rody, včetně středního. Podstatná a přídavná jména byla skloňována podle čísla jednotného a množného. Jednou z nejnápadnějších vlastností germánských jazyků je rozdělení podstatných jmen na \"slabá\" a \"silná\". Toto rozdělení je v gótštině obzvlášť důležité. Zatímco podstatné jméno může patřit v závislosti na konci kořene slova pouze do jedné třídy skloňování, některá přídavná jména mohou být skloňována buď silně nebo slabě v závislosti na jejich významu. Přídavné jméno se zvláštním významem a doprovázené deiktickým členem (jako je např. ukazovací zájmeno \"sa\", \"þata\" nebo \"so\", které slouží jako člen určitý), se skloňuje slabě. Přídavná jména použitá s neurčitým členem se skloňují silně. Tento proces se nachází například v němčině a švédštině, kde se přídavná jména skloňují nejen podle rodu a čísla, ale také podle určité / neurčité formy: Popisná přídavná jména v gótštině (a superlativa končící na -ist nebo -ost) a příčestí minulá mohou mít obě skloňování. Některá zájmena mohou mít pouze slabé skloňování, například: \"sama\" (česky \"stejný\"), přídavná jména jako \"uneila\"(\"stále\", z kořenu ƕeila, česky \"čas\"; můžeme srovnat s anglickým \"while\"), srovnávací přídavná jména a přítomná příčestí. Jiné, jako například \"áins\" ( \"něco\") se skloňují silně. Tabulka pod tímto textem ukazuje skloňování gótského přídavného jména \"blind\" (česky \"slepý\") se slabým (guma - \"muž\") a silným podstatným jménem (dags - \"den\"): Tato tabulka samozřejmě není vyčerpávající, jsou zde druhotná skloňování, zejména pro silná jména středního rodu v jednotném čísle a nepravidelná podstatná jména v jiných kontextech, které zde nejsou popsány.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "Gótština v plné míře zdědila sadu indoevropských zájmen: osobní zájmena (včetně zvratných zájmen pro všechny tři mluvnické osoby), přivlastňovací zájmena, jak jednoduchá a složená ukazovací zájmena, vztažná zájmena, tázací zájmena a zájmena neurčitá. Každý sleduje konkrétní vzor časování (částečně se zde odráží skloňování jmen), podobně jako jiné indoevropské jazyky. Jednou z obzvlášť pozoruhodných vlastnosti je zachování dvojného čísla, odkazující na dvě osoby nebo věci, zatímco množné číslo bylo používáno pouze na množství větší než dva. Zatímco v praindoevropském jazyce se duál používá pro všechny gramatické kategorie, které mají číslo (tak jak je to v klasické řečtině či v sanskrtu), ve starých germánských jazycích, včetně gótštiny byl používán jen v zájmenech. Jednoduché ukazovací zájmeno \"sa\" (střední rod: \"þata\", ženský rod: \"so\", z indoevropského kořene \"*so\", \"*seh\", \"*tod\"; příbuzný řeckému členu ὁ, ἡ, τό a latinskému \"istud\") lze použít jako člen, umožňující konstrukci typu \"určitý člen\" + \"slabé přídavné jméno\" + \"podstatné jméno\". Tázací zájmena začínaly na \"ƕ-\", která je odvozena z praindoevropské souhlásky \"*k\", které se nacházelo na začátku všech interogativ v praindoevropštině. To je obdoba anglického \"wh-\", nacházející se na začátku mnoha interogativ, která jsou v některých dialektech angličtiny vyslovována s [ʍ], tedy jako v gótštině. Stejnou etymologii lze nalézt i v dalších indoevropských jazycích: \"w-\" [v] v němčině, \"hv-\" v dánštině, latinské \"qu-\" (které přetrvává v dnešních románských jazycích), řecké τ nebo π, či \"k-\" v sanskrtu.", "section_level": 2}, {"title": "Syntax.", "content": "Gotský text z historických pramenů je podobný řeckému pravopisu včetně paratexe, hypotaxe, tzn. vztahy mezi větami a souvětími.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Otčenáš v gótštině: Atta unsar, þu in himinam, weihnai namo þein. Qimai þiudinassus þeins. Waírþai wilja þeins, swe in himina jah ana aírþai. Hlaif unsarana þana sinteinan gif uns himma daga. Jah aflet uns þatei skulans sijaima, swaswe jah weis afletam þaim skulam unsaraim. Jah ni briggais uns in fraistubnjai, ak lausei uns af þamma ubilin. Unte þeina ist þiudangardi jah mahts jah wulþus in aiwins.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gótština (\"gutisko razda\", ) je vymřelý germánský jazyk, který používali Gótové, zejména Thervingové. První zmínky o něm přináší Codex Argenteus (6. století), kopie překladu Bible ze 4. století. Zároveň se jedná o jediný dochovaný východogermánský jazyk. Ostatní východogermánské jazyky, burgundština a vandalština, se nám dochovaly pouze ve formě několika názvů a jmen. ", "tgt_summary": "Le gotique est une langue morte qui était parlée par les Goths au Moyen Âge. Elle appartient à la branche germanique de la famille des langues indo-européennes. ", "id": 1603737} {"src_title": "2. pěší divize Armády Spojených států amerických", "tgt_title": "2e division d'infanterie (États-Unis)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Druhá pěší divize byla založena 21. září 1917. Zformována byla ve Francii 26. října téhož roku. Účastnila se bitev o Belleauský les (červen 1918) a o Saint-Mihiel (září 1918).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1943 byla divize odeslána do Severního Irska. V červnu roku 1944 se podílela na vylodění v Normandii. Osvobodila město Trévières a účastnila se bitvy o Brest (září 1944). V březnu roku 1945 dorazila k Rýnu, kde chránila remagenský most. 4. května vstoupila na území bývalého Československa a o několik dní později osvobodila Plzeň. Počítalo se i s účastí této divize ve válce v Tichomoří, avšak kapitulace Japonska přišla dříve, než plánovaný přesun. Od roku 2009 si hokejový klub HC Plzeň zvolil Indiána podobného symbolu 2. pěší divize do svého loga.", "section_level": 2}, {"title": "Korejská válka.", "content": "V letech 1950–1954 se divize zúčastnila Korejské války. Za odražení komunistické ofenzívy v dubnu a květnu 1951 jí bylo uděleno ocenění \"Presidential Unit Citation\".", "section_level": 2}, {"title": "Operace Paul Bunyan.", "content": "Vzhledem ke vzrůstajícímu napětí na Korejském poloostrově se divize v roce 1965 do Jižní Koreje vrátila. 18. srpna 1976 došlo v demilitarizované zóně mezi Severní a Jižní Koreou k tzv. sekerovému incidentu (\"Axe Murder Incident\"). Jihokorejští a američtí vojáci, vyslaní prosekat větve topolu bránící pozorovatelně OSN ve výhledu, byli napadeni vojáky Severní Koreje. Dva Američané byli zabiti. V reakci na incident rozhodlo velení OSN provést operaci \"Paul Bunyan\" (pojmenovanou podle americké folklorní postavy dřevorubce) – do oblasti bylo vysláno několik set vojáků (včetně mužů z 2. pěší divize) a strom byl osekán až na kmen. Jednalo se o demonstraci síly americké a jihokorejské armády – operaci přihlíželo asi dvě stě severokorejských vojáků, avšak nijak nezasáhli.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Iráku.", "content": "Někteří z mužů 2. pěší divize se v letech 2004–2005 účastnili rovněž války v Iráku, konkrétně v oblastech kolem Fallúdže a Ar-Ramádí.", "section_level": 2}], "src_summary": "2. pěší divize je pěší divize Americké Armády, nyní působící v Jižní Koreji. Jejím úkolem je zadržet případný útok ze strany Severní Koreje, dokud nedorazí další americké jednotky. Divize má cca 15 tisíc mužů, přičemž zhruba tisíc z nich jsou korejští vojáci, přidělení k divizi v rámci projektu KATUSA (\"Korean Augmentation To the United States Army\" – Korejské rozšíření Armády Spojených států). Velká část divize je rozmístěna v Iráku.", "tgt_summary": "La d'infanterie américaine de l'United States Army, surnommée \"Indian Head\", à cause de son insigne est une division d'infanterie américaine. ", "id": 1230110} {"src_title": "Sven Hedin", "tgt_title": "Sven Hedin", "src_document": [{"title": "Přehled života, díla a působení.", "content": "Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům. Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu (dnešní Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami, dík dobrodružným článkům pro mládež a dík přednáškovým turné v cizině. Jako znalec Turkestánu a Tibetu získal přístup k evropským a asijským panovníkům a politikům, a tudíž i k zeměpisným a učeným společnostem, jež usilovaly získat jeho exkluzivní znalost mocenského vakua Střední Asie prostřednictvím řádů, briliantových křížů, zlatých medailí, čestných doktorátů a okázalých recepcí, jakož i logistickou a peněžní podporou jeho expedic. S pompou byl Sven Hedin přijat v roce 1890 u krále Oskara II., téhož roku u šáha Násiruddína, v roce 1896 u cara Mikuláše II. Alexandroviče od roku 1898 vícekrát u císaře Františka Josefa I., v roce 1902 u místokrále Indie George Nathaniela Curzona, v letech 1903, 1914, 1917, 1926, 1936 u císaře Viléma II., v roce 1906 u místokrále Indie Gilberta Johna Elliot-Murray-Kynynmounda, v letech 1907, 1926, 1933 u devátého pančhenlamy, v roce 1908 u císaře Mucuhita, v roce 1910 u papeže Pia X., téhož roku u Theodorea Roosevelta, v roce 1915 i později u Paula von Hindenburg, v letech 1929 a 1935 u Čankajška, v letech 1935, 1939 a dvakrát roku 1940 u Adolfa Hitlera. Sven Hedin byl a zůstal mužem 19. století: i ve 20. věku lpěl na představách a způsobu jednání století minulého. Nebyl s to vnímat zásadní společenské a politické změny 20. věku a uzpůsobit se jim. Eric Wennerholm o tom píše (str. 142n.): \"S novým Švédskem nepřišel Hedin nikdy do styku: emigrace, vzestup dělnického hnutí a odborů, vzrůstající industrializace a národní obrození mu byly cizí, pro požadavky všeobecného hlasovacího práva a především demokracie v říšské vládě neměl pochopení... Hedin byl skrz naskrz roajalista, byl proti sněmovně, byl nacionalista a militarista, neboť věřil, že jen ta země, jež je odhodlána bránit se do poslední kapky krve, je hodna své svobody.\" Z obavy o bezpečnost Skandinávie se coby člen \"Švédské akademie válečných věd\" zasadil o stavbu válečné lodi \"Sverige\".", "section_level": 1}, {"title": "Hedin a nacismus.", "content": "Obecně řečeno se Sven Hedin obdivoval Německu. Byl pangermanistou, velké Německo pro něj představovalo záruku před zničením Germánů Slovany. Od roku 1936 byl v čilém kontaktu s předními představiteli Třetí říše včetně Adolfa Hitlera. Z vlastního zájmu a s pomocí vysoce postavených nacistických úředníků procestoval v letech 1935 a 1936 Německo (při té příležitost zavítal též do Československa – byl v Praze, Karlových Varech, Ústí nad Labem a v Brně – a do Rakouska) a ze svých cest sepsal knihu, v níž k nacistickému Německu projevoval otevřený obdiv. Z dochované korespondence je zcela zřejmé, že si během celé války byl plně vědom dopadů nacistické politiky na obyvatelstvo, včetně obyvatelstva židovského. Věděl o deportacích do koncentračních i vyhlazovacích táborů a mlčky s nimi souhlasil. Ani po válce se od své předválečné a válečné činnosti nijak nedistancoval, naopak se k ní hlásil: v roce 1949 vydal další knihu, v níž se snažil své smýšlení částečně ospravedlnit. Z korespondence však vyplývá, že mnoho informací sám zatajil či zkreslil.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Cestopisy v češtině: Vztah k nacionálnímu socialismu:", "section_level": 2}], "src_summary": "Dr. Sven Anders Hedin KCIE (jinak psán též: Ssu-wên Ho-ting, Sven Gedin, Ssu-wen Hao-ting, سون هدین, Свен Хедин, Svens Hedīns, 19. února 1865, Stockholm – 26. listopadu 1952, tamtéž) byl švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj (nazývaný po něm též \"Hedinovo pohoří\"), prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtné vydání jeho \"Central Asia atlas\". Jeho odkaz je do značné míry poškozen vztahem k nacismu.", "tgt_summary": "Sven Anders von Hedin, né le à Stockholm et mort le dans la même ville, est un géographe, topographe, explorateur et photographe suédois, auteur de récits de voyage et illustrateur de ses propres ouvrages. Au nombre de ses réalisations, figurent la production des premières cartes détaillées de vastes parties du Pamir, du désert du Taklamakan, du Tibet, de l'ancienne route de la Soie, et des Himalayas. Il semble avoir été le premier explorateur à se rendre compte que les Himalayas constituent une seule étendue de montagne. ", "id": 1514535} {"src_title": "Windows API", "tgt_title": "Windows API", "src_document": [{"title": "Komponenty Windows API.", "content": "Funkčnost Windows API lze rozdělit do 8 kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Web.", "content": "Webový prohlížeč Windows Internet Explorer poskytuje mnoho API funkcí, které lze považovat za součást Windows API. Internet Explorer je součástí operačních systémů firmy Microsoft od Windows 95 a poskytuje doplňující webové funkce od Windows 98:", "section_level": 2}, {"title": "Multimédia.", "content": "Microsoft poskytuje DirectX API jako součást systému od Windows 95 OSR2. DirectX poskytuje podporu, a to nejen pro multimédia a hry:", "section_level": 2}, {"title": "Interakce s programy.", "content": "Windows API slouží zejména pro komunikaci programů s operačním systémem. Pro komunikaci programů mezi sebou vyvinul Microsoft sérii technologií, která začala Dynamic Data Exchange (DDE), které bylo nahrazeno Object Linking and Embedding (OLE) a později ještě Component Object Model (COM).", "section_level": 2}, {"title": "Nadstavbové knihovny.", "content": "Microsoft vyvinul různé nadstavbové knihovny, které umožňují aplikacím pracovat s nízkoúrovňovými Windows API funkcemi abstraktnějším způsobem. Microsoft Foundation Class Library (MFC) je nadstavba Windows API pro třídy v C++, která usnadňuje objektově orientované programování při využívání Windows API. Active Template Library (ATL) je šablonově orientovaná nadstavba pro COM. Windows Template Library (WTL) byla vyvinuta jako rozšíření pro ATL a zamýšlena jako odlehčená alternativa k MFC. Další nadstavby vyvinula firma Borland: Object Windows Library (OWL) byla vydána jako konkurence k MFC a poskytuje podobnou objektově orientovanou nadstavbu. Nahradila ji Visual Component Library (VCL), která je napsána v Object Pascalu a dostupná jak pro Delphi, tak pro C++Builder. Většina aplikačních frameworků pro Windows je (alespoň částečně) nadstavbou nad Windows API. Proto také.NET Framework a Java stejně jako ostatní programovací jazyky pod Windows jsou (nebo obsahují) nadstavbové knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "Téměř všechny nové verze Microsoft Windows přinášejí rozšíření nebo změny Windows API, avšak název API se s verzemi Microsoft Windows nemění kromě změny z \"Win32\" na \"Windows API\", které nyní zahrnuje všechny starší i všechny budoucí verze.", "section_level": 1}, {"title": "Další implementace.", "content": "Přestože je implementace Windows API chráněna autorským právem (copyright), je všeobecně respektován precedent, který umožňuje ostatním dodavatelům emulovat Windows pomocí poskytnutí identického API bez porušení autorských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Volání API funkcí.", "content": "Ve Windows je několik desítek knihoven (kernel32.dll, user32.dll, imagehlp.dll,...), které na zavolání vykonají funkce API. Jsou to celky, na které je možné v různých programech, tzv. „debuggerech“, nastavovat \"breakpointy\" (zarážky). Toho využívají například crackeři. V Assembleru probíhá volání API funkcí Windows instrukcí tcall, před ní pomocí instrukce push musí proběhnout uložení hodnot. V některých assemblerech (MASM) je možné je volat pomocí maker, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows API (neformálně WinAPI) je API vyvinuté firmou Microsoft pro operační systém Microsoft Windows. Všechny programy v Microsoft Windows musí nezávisle na použitém programovacím jazyce komunikovat prostřednictvím Windows API, které obsahuje nejen základní funkce, ale i funkce pro vytváření uživatelského rozhraní a další. ", "tgt_summary": "Win16, Win32 et Win32s sont des ensembles normalisés de fonctions qui permettent aux logiciels applicatifs de se servir des fonctionnalités des différents systèmes d'exploitation de la famille Windows. Win32 est l'ensemble de fonctions le plus souvent utilisé, et les programmes dits \"pour Windows\" sont généralement des programmes utilisant Win32. ", "id": 1050037} {"src_title": "Louisville", "tgt_title": "Louisville (Kentucky)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Peřeje blízko vodopádů na řece Ohio vytvářely přirozenou zábranu pro plavbu na lodích. Proto vznikala sídliště evropských kolonistů pronikajících do tohoto kraje na tomto místě. První osadu na místě moderního města Louisville založil v roce 1778 plukovník George Rogers Clark. Stalo se tak zhruba dva roky po přijetí \"Deklarace nezávislosti\" v roce 1776, kterou byla vyhlášena samostatnost Spojených států amerických. Clark dal osadě jméno Louisville na počest francouzského krále Ludvíka XVI., neboť Francie tehdy podporovala stále trvající boj kolonistů za nezávislost na Království Velké Británie, a to i vojenskými jednotkami. Stanovy města Louisville byly v roce 1780 schváleny generálním shromážděním státu Virginie (\"Virginia General Assembly\"), ke kterému tehdy území dnešního státu Kentucky patřilo.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Údaje o počtu obyvatel v Louisville se velmi různí podle toho, zda je bráno v úvahu jen samotné (úzce definované) město nebo město a jeho aglomerace. Podle sčítání lidu z roku 2010 žilo v samotném Louisville 597 337 obyvatel. Pro rok 2017 byl zjištěn počet 771 158 obyvatel, ovšem pro oblast zahrnující město a přilehlou část Jefferson County.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení (2010).", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 4,5% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní infrastruktura.", "content": "Důležitou součástí dopravní infrastruktury města je letiště Louisville International Airport (IATA: SDF), které je určeno jak pro civilní tak pro vojenské účely. V roce 2017 na něm bylo provedeno 167 470 startů a přistání. Je domovským přístavem pro 36 dopravních letadel. Letiště přepravilo v roce 2017 3 474 340 cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Louisville se proslavilo závody na koních. Nachází se zde například závodiště Churchill Downs. Na něm se každoročně první sobotu v květnu koná Kentucky Derby, v celoamerickém měřítku významné rovinové dostihy tříletých anglických plnokrevníků (\"Thoroughbreads\"). Tyto závody jsou součástí a vyvrcholením 14 dní trvající velké lidové slavnosti zvané Kentucky Derby Festival.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louisville je nejlidnatější město v americkém státě Kentucky a šestnácté nebo dvacáté sedmé nejlidnatější město ve Spojených státech (záleží na způsobu počítání obyvatel). Město leží na severu Kentucky na hranicích se státem Indiana. Louisville je sídlem Jefferson County. Jeho rozloha činí 1032 km2. V roce 2010 v Louisville žilo 741 096 obyvatel, včetně aglomerace 1,2 milionu lidí. Město bylo založeno roku 1778. ", "tgt_summary": "Louisville (prononcé en anglais ) est la plus grande ville de l'État du Kentucky, aux États-Unis. Elle est située dans le nord du Kentucky, le long de la rivière Ohio qui fait office de frontière avec l'État voisin de l'Indiana. Louisville est le siège du comté de Jefferson et son agglomération s'étend jusqu'au sud de l'Indiana, ce qui lui vaut le surnom de \"Kentuckiana\". Avec ses en 2010, appelés \"Louisvillians\", la commune est classée en des villes les plus peuplées du pays. L'aire urbaine de Louisville compte, la du pays. ", "id": 1949798} {"src_title": "Meopta", "tgt_title": "Meopta", "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci Meopty do roku 1945.", "content": "Srb & Štys, Praha 1919: První továrnou na optiku v českých zemích se stala tato společnost, která se zprvu věnovala broušení jednoduchých čoček, později začala vyrábět vlastní optické přístroje pro zeměměřičství, meteorologii a laboratoře. Optikotechna, Přerov 1933: Tuto společnost založil dr. Alois Mazurek, vyučující místní průmyslové školy. Intenzivně se zajímal o optiku, věnoval se samostudiu a usiloval o zavedení výuky optického oboru na průmyslové škole. Jeho úsilí došlo naplnění a v roce 1933 se jeho přání a sny realizovaly v nově vzniklé firmě se sedmi zaměstnanci, do které vložil počáteční kapitál přerovský stavitel Ing. Alois Beneš. Společnost se věnovala jak výrobě základních součástek (čoček aj.), záhy však dr. Mazurek vyvinul první československý zvětšovací objektiv Benar, a tím určil další zaměření firmy: zvětšovací přístroje (zprvu v licenci pana Kalusche Ideal a Unicum, později vlastní konstrukce Multifax, Herkules a Magnifax), hvězdářské a armádní dalekohledy, trichynoskopy, laboratorní mikroskopy aj. Roku 1935 ji zakoupila Zbrojovka Brno, která vzápětí převzala i opuštěnou bývalou textilku v Hybešově ulici a začala stavět nový závod naproti městské nemocnici. Došlo k prudkému rozvoji a modernizaci konstrukce, vývoje a výroby základních komponentů i celých přístrojů – na trh byly uvedeny nové prohlížečky filmu, triedry, puškohledy, v roce 1938 i první zvětšovák Axomat se šikmým posuvem komory a automatickým ostřením, o rok později doplněný chudším typem Opemus. Roku 1939 vznikly i první fotoaparáty Flexaret. Suchánek, Brno 1934: Tato společnost se věnovala od počátku výrobě přístrojů pro kinoamatéry (kamera Aero a univerzální projektor Popular pro formáty 8, 9,5 i 16 mm), později i speciální školní projektory na diapozitivy (značka Scolar). V období druhé světové války podléhaly všechny továrny velení německé armády, tudíž se vyráběly zejména optické součástky a přístroje pro potřeby německého zbrojního průmyslu. Civilní výroba se realizovala jen okrajově, vývoj nových výrobků byl omezen, ale neustal. V průběhu války bylo popraveno nebo umučeno celkem 17 zaměstnanců firmy, jimž je věnován památník Matka vlast sochaře Bajáka před hlavní budovou. Krátce po skončení války byly všechny firmy zestátněny.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Zestátněním a reorganizací československého průmyslu se Optikotechna Přerov kapitálově i manažersky osamostatnila od brněnské zbrojovky. V roce 1946 pak vznikl nový národní podnik MEOPTA \"(MEchanická a OPTická výrobA)\", do kterého byly začleněny i do té doby samostatné firmy Suchánek a Srb&Štys. Firma výrazně rozšířila produkci civilní výroby a nastává \"Zlatý věk Meopty\": pokračovala a značně se rozšířila jak výroba zvětšovacích přístrojů (Axomat, Opemus, Magnifax) včetně příslušenství a objektivů (Meogon, Benar), tak i fotoaparátů (Flexaret, Mikroma), filmových snímacích kamer (Admira) a také filmových projektorů, kde se kromě dosavadních přenosných projektorů pro 8 mm a 16 mm (Meoclub) začaly intenzivně vyvíjet i stabilní profesionální kinoprojektory pro formáty 16 mm, 35 mm i 70 mm (Meopton) včetně příslušenství a objektivů (Anagon, Dalnar, Meostigmat). Tyto projektory výrazně pomohly při zřizování nových kinosálů po celém Československu. Roku 1958 byl vyroben již desetitisící projektor a na výstavě EXPO '58 získal projektor Meopton IIIa nejvyšší ocenění - Velkou cenu. V roce 1961 byla zahájena výroba pojízdných kin (Cine-Car) a roku 1962 byla zkonstruována světově unikátní stavebnicová promítací kabina pro filmy s prostorovým ozvučením (VJM 424). Samozřejmě kromě toho byly vyvíjeny a vyráběny i méně viditelné skupiny výrobků - refraktometry, důlní refraktometry, dalekohledy, puškohledy, teodolity apod., již od 60. let byly zavedeny do výroby i přístroje s laserovými komponenty. Pro výrobní přetížení přerovského areálu byly postupem času některé výrobkové skupiny znovu opouštěny nebo přesouvány do pobočných závodů (Meopta Hynčice, Brno, Praha, Bratislava). V době československé normalizace v 70. a 80. letech pak ovládla vojenská výroba více než 75% produkce v hlavním závodě v Přerově, kde z civilní výroby zůstala jen sofistikovaná výroba zvětšovacích přístrojů a projektorů. Snímací filmová a fotografická technika byla zcela opuštěna ve prospěch produkce z NDR (Praktica, Pentacon) a Sovětského svazu (Zenit). Ve druhé půli 80. let se začíná projevovat úbytek vojenských zakázek a část výrobních kapacit se postupně uvolňuje pro civilní a sportovní výrobky (například v roce 1988 byla obnovena výroba puškohledů).", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Minimalizovaná civilní výroba se stala firmě osudnou v letech devadesátých, zvláště v období zvýrazněné vojenské konverze, a úbytek zakázek se projevil i v úbytku zaměstnanců. Díky osobnosti RNDr. Vladimíra Chlupa prodělala společnost celkem úspěšnou restrukturalizaci, došlo k zakládání dceřiných společností a hledání nových výrob a odbytišť, včetně dodavatelských služeb pro světové výrobce optiky. V rámci kuponové privatizace pak roku 1992 odkoupil plný podíl v tehdejší dceřiné společnosti \"Meopta – optika, a.s.\" americký podnikatel židovského původu, jablonecký rodák Paul Rausnitz. Téhož roku byla navázána spolupráce s newyorskou společností \"Tyrolit Company, Inc.\", která měla obdobné zaměření jako Meopta (byla založena roku 1960 coby distributor brusných kotoučů, později se věnovala i průmyslovému zpracování skla a oblasti mechaniky, optiky a vrstvení. V roce 1996 přesídlila do průmyslové zóny Hauppauge a vzápětí rozšířila výrobu na základní díly sférické i rovinné optiky pro letecký průmysl a sportovní potřeby). Restrukturalizace mateřské Meopty, se stabilizovaným počtem cca 900 zaměstnanců, však byla zdlouhavá a koncem 90. let reálně hrozil úpadek. Paul Rausnitz proto v roce 2000 tyto investiční a provozní dluhy společnosti umořil svou stomilionovou investicí a v roce 2004 všechny dosud spřízněné společnosti zfúzovaly pod \"Meopta – optika a.s.\". V roce 2005 změnila Meopta svou právní formu z akciové společnosti na společnost s ručením omezeným a společnost TCI New York se stala její dceřinou společností pod názvem \"Meopta U.S.A., Inc.\". V roce 2006 se Paul Rausnitz stal jediným vlastníkem celé Meopty. V prosinci 2009 vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodnutí o poskytnutí dotace z OPPI na projekt \"Modernizace výzkumu a vývoje Meopta\", takže hned v následujícím roce mohla být rekonstruována budova vývoje a došlo k výraznému rozšíření výzkumných a vývojových kapacit.. Dnešní Meopta tak patří ke špičkovým výrobcům optických přístrojů v oblasti pozorovací a sportovní optiky, optoelektronických systémů, laserových aplikací i vojenských přístrojů. V roce 2013 měla společnost 2200 zaměstnanců v Přerově a 150 v USA. Tento úspěch majitele (spolu s historickým podílem jeho rodiny na osvobozování Československa na konci II. světové války) vedl také k tomu, že pan Rausnitz převzal 28. října z rukou prezidenta republiky Miloše Zemana Medaili za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.", "section_level": 2}, {"title": "Geodetické přístroje.", "content": "Jako nástupce firmy Srb a Štys pokračovala Meopta ve výrobě geodetických přístrojů. Když po druhé světové válce vyhlásili na Srí Lance soutěž na dodávku teodolitů a nivelačních přístrojů, přihlásilo se jim se svými výrobky 25 společností z celého světa a mezi nimi též Meopta. Ta nakonec v klání uspěla a zadavatelé si vybrali její zeměměřické přístroje. V rámci RVHP byla výroba geodetických přístrojů v roce 1963 předána do Maďarska firmě MOM (Magyar Optikai Művek, Budapest).", "section_level": 1}], "src_summary": "Meopta je česko-americká nadnárodní společnost působící v oblasti výroby optiky pro zobrazovací a osvětlovací systémy. Firma poskytuje komplexní řešení od návrhu, vývoje, konstrukce, výroby až po montáž optických, optomechanických a optoelektronických systémů. Společnost se specializuje na spotřební, průmyslové a vojenské trhy. Společnost Meopta - optika, s.r.o. má sídlo v Přerově v České republice, americká pobočka Meopta U.S.A., Inc. sídlí ve Spojených státech v New Yorku. ", "tgt_summary": "Meopta est une entreprise tchèque spécialisée dans l'optique, qui a notamment fabriqué des projecteurs de cinéma et des agrandisseurs photo.", "id": 1952107} {"src_title": "Hrabě Dooku", "tgt_title": "Comte Dooku", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jedi (102 BBY-32 BBY).", "content": "Dooku se narodil na kdysi Sithy ovládané planetě Serenno. Když byl ještě malý, odvedli ho rytíři Jedi do chrámu, protože byl citlivý na sílu. V chrámu se Dooku stal Yodovým padawanem. Yoda ho trénoval jako mladíka, dokud se ve třinácti letech nestal padawanem mistra Thama Ceruliana. Cerulian z Dookua udělal mocného Jedi, čerpající z Dookuova obrovského potenciálu, který ve svém studentovi cítil. Yoda sám sehrál určitou roli v Dookuově pozdějším tréninku. Když byl mladší, měl Dooku několik přátel, jako například Loriana Noda a mimozemského senátorského pobočníka Eera Iridiana. Oba ho ale nakonec zradili, a to Dookua naučilo dávat si pozor při vybírání přátel. Posměšky ze strany Loriana uspíšily Dookův úspěch se sithským holocronem. Ve dvaceti se stal rytířem Jedi a měl prvního padawana, Qui-Gona Jinna, díky kterému Dooku získal titul mistra Jedi. Později trénoval i další Jedi, například Komari Vosu. Ne všechny jeho teorie byly ovšem přijaty. Sporně, Dooku věřil, že je možné čerpat jak ze světlé, tak i z temné strany síly pro dosažení nejlepší rovnováhy. Věřil, že pokud nebude sveden ani jednou stranou, zůstane na správné cestě a bude moci pro Galaxii dělat více než ostatní. Bohužel pro něj, jeho hrdost, která ho nutila být ten nejlepší, ho vedla blíž a blíž k temné straně, zatímco se snažil plně pochopit obě strany síly. Dookuovi kolegové v jedijském koncilu silně nesouhlasili s tímto smýšlením, což byl asi hlavní důvod, že ani on, ani jeden z jeho studentů nebyli pozváni k posílení důstojného sboru. Dooku byl politický idealista a byl zkušený v řešení politických problémů. Držel se svých názorů, které byly v Republice z velké míry odmítány a to vedlo k jeho odchodu z Řádu. Dooku odešel pravděpodobně v průběhu bitvy o Naboo, jelikož věřil, že Řád je slepý vůči korupci, která vládla v Senátu a převzal titul hraběte jakožto člen šlechtické rodiny ze Serenna. Zkázonosná bitva o Galidraan a následné zmizení Komari Vosy ho již oddělilo od služby Republice. Dooku byl Jedi po mnoho let a jeho bronzová socha byla v archivech Jediů společně s ostatními devatenácti mistry, kteří kdy opustili Řád.", "section_level": 2}, {"title": "Temný Pán (32 BBY-24 BBY).", "content": "I přes svůj pobyt v chrámu začal Dooku objevovat učení Sithů a když zemřeli jeho rodiče, vymluvil se, že se musí starat o rodinný majetek a odešel z chrámu (bylo to po Obi-Wanovu poražení Dartha Maula). Dooku opustil veřejnost 32 let před bitvou o Yavin IV a zmizel aby se objevil o osm let později, ovšem už ne jako mistr Jedi ale jako temný pán. Není známo jak a kde potkal Darth Sidiouse, který ho přetáhl na temnou stranu a dal mu jméno Darth Tyranus. Jisté je, že po smrti Darth Maula, temného pána, který byl trénován mnoho let, neměl Sidious čas vycvičit dalšího potenciálního adepta ve válečníka Maulova kalibru, proto využil zkušeného Dookua. Vražda jeho přítele Sifo-Dyase zpečetila jeho přestup na temnou stranu síly. Na temné straně měl také dalšího padawana - lovkyni rytířů Jedi - Asajj Ventress. Jako Darth Tyranus měl za první úkol vytvořit armádu klonů, která by byla užívána kancléřem Palpatinem (Darth Sidiousem) a Republikou. 5 000 000 kreditů bylo použito jako odměna za hlavu Komari Vosy, jeho bývalé učednice a vůdkyně Bando Gory, což byl kult uctívající sílu a byl tvořen trestanci a jimi podobnými. Tahle extrémně vysoká odměna vylákala ty nejnebezpečnější a nejlepší lovce odměn na planetu Kohlma, kde kult přebýval. Na konci zbyli jen dva, Montross a Jango Fett. Fett vyhrál nad svým rivalem, porazil Komari Vosu, vzal si odměnu a nechal se naklonovat pro armádu klonů pro Republiku. Dooku potom Vosu zabil. S jeho plány v pohybu se Dooku objevil na planetě Raxus Prime 24 let před bitvou o Yavin. Kritizoval Republiku a Řád Jedi pro jeho korupci, úpadek a pokrytectví. Dooku, který byl politický génius, zformoval separatistické hnutí a přemluvil jednotlivé systémy, aby se odtrhly od Republiky a připojily se k Konfederaci nezávislých systémů. Pod jeho vedením se formovala separatistická armáda droidů na planetě Geonosis, kde byl později zajat Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker společně s Padmé Amidalou. Dooku sledoval jejich popravu až do okamžiku, kdy se z nebe snesly republikové lodě a zachránily Jedie. Dooku vyslal na blízké pláně nejnovější armádu droidů, čímž vyvolal tzv. klonovou válku, základní kámen pro budoucí sithskou nadvládu galaxie. Po souboji s Obi-Wanem a Anakinem (oba porazil), se utkal se svým bývalým mistrem Yodou, kterého ovšem nepřemohl a utekl za Darth Sidiousem na Coruscant, centrální planetu Galaktické republiky. V průběhu vypuknuvších klonových válek se aktivně účastnil boje jako vrchní velitel separatistických sil. Dál zahlazoval stopy, které by mohly Jedie přivést ke zjištění velkého sithského plánu. Zároveň cvičil v boji se světelným mečem generála Grievouse. Během války měla jednu učednici a jednoho učedníka. Učednici Asajj Ventress cvičil velice dlouho a stala se jeho smrtonosným nástrojem v boji proti rytířům Jedi, ale nakonec ji musel na příkaz Dartha Sidiouse zradit. Asajj však zradu přežila a podstrčila Dookuovi nového učedníka, Savage Opresse. V rozhodující chvíli se pokusila i se Savagem svého bývalého mistra zabít, ale Dooku jejich útok přečkal a Ventress zahnal na útěk. Poté už si nového učedníka nevybral a zbytek války se soustředil na pomalé přesvědčování Anakina Skywalkera k temné straně, svedli spolu několik soubojů, přičemž při posledních dvou už měl navrch Anakin. V závěru klonových válek dohlížel na operaci generála Grievouse, který přeskočil tajnou hyperprostorovou cestou do jádra galaxie a na Coruscantu unesl kancléře. Dooku připravil na Grievousově vlajkové lodi past pro Anakina Skywalkera a jeho mistra Obi-Wan Kenobiho. Ti se na loď vydali zachránit uneseného kancléře Palpatina, přičemž hraběte konfrontovali. Dooku už ve svém věku na oba nestačil, ale podařilo se mu zneškodnit Obi-Wana, který upadl zraněn do bezvědomí. Následoval souboj s Anakinem, kterého se snažil Dooku přivést stále na temnou stranu. Nakonec ho však Anakin porazil a donutil pokleknout. V tu chvíli mu Palpatine (skrytý mistr Dookua, Darth Sidious) nařídil Dookua zabít. V tu chvíli si Dooku uvědomil svoji naivitu, když věřil temnému lordovi. Anakin po krátkém váhání hraběte Dooku zabil a již brzy jej nahradil jako další Sidiousův učedník, Darth Vader.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Hrabě Dooku měl také zvláštní světelný meč, protože měl zahnutou rukojeť. Bojoval pomocí formy boje Makashi, čímž také překvapil Obi-Wana a Anakina na Geonosis, kteří používali (nejspíš) formu Soresu.", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "Ve filmu se objevuje v II. a III. Epizodě, kde ho hraje herec Christopher Lee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Count neboli Hrabě Dooku je fiktivní postava z filmu, komiksů a knih \"Star Wars\". Ztvárnil ho anglický herec Christopher Lee. Hrabě Dooku byl legendární mistr Jedi a hrabě ze Serenna. Později se přidal k temné straně síly a stal se z něj Darth Tyranus, temný pán, učedník Dartha Sidiouse, kde nahradil Darth Maula a později byl nahrazen Darth Vaderem. ", "tgt_summary": "Le comte Dooku ou Dark Tyranus, est un personnage de fiction de \"Star Wars\" qui apparaît dans les épisodes et. Dooku est un Seigneur Sith et le commandant suprême de la Confédération des systèmes indépendants. ", "id": 748218} {"src_title": "Vietcong 2", "tgt_title": "Vietcong 2", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh Vietcongu 2 se odehrává v roce 1968, kdy došlo k silné ofenzívě severovietnamské armády u města Hue. V misích si budou moci hráči prožít vše tak, jak si to ve svých vzpomínkách pamatují příslušníci speciálních jednotek a další vojáci Americké armády, kteří byli ve městě během ofensivy přítomni. Hráč se ujme role amerického kapitána, jenž má zajistit ochranu válečnému dopisovateli během příměří, sjednaného kvůli tradičním oslavám Nového roku. Ve stejné roli si potom projde celou ofensivou Tet na 14 různých místech a absolvuje i závěrečný útok na Císařský palác a znovuzískání města Hue. Ve hře bude také možnost vyzkoušet si kampaň za mladého příslušníka Vietkongu, bojujícího proti jihovietnamské armádě v rýžových polích a džungli okolo své vesnice. Po brzkém povýšení na seržanta se potom účastní i útoku na Císařský palác na začátku ofenzívy Tet.", "section_level": 1}, {"title": "Nové technologie ve hře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika.", "content": "Není to sice úplná novinka, ale přece jenom je nový engine zvaný Ptero-Engine-III, použitý ve Vietcongu 2, více vymakanější a propracovanější. Dokonale pokročilá fyzika není sice použita na všech předmětech ve hře, ale když už někde je tak to stojí za to. Asi nejlepší příklad jsou pneumatiky, které můžete rozkutálet úplně jako v reálu.", "section_level": 2}, {"title": "Normal mapy.", "content": "Normal mapy jsou použity pouze na tvářích a rukou postav. Jedná se o to, jak zvětšit počet polygonů. Například jedna postavička je složená z tisíce polygonů, ale pod světlem by měla mít polygonů milión. Proto je z podrobnějšího modelu vygenerováno něco na způsob druhé textury, která určuje, jakým způsobem reagovat na nasvícení, a tato texturu je „přilepena“ na onen jednodušší model. Tohle se dělá hlavně kvůli nárokům na grafickou kartu, ta si totiž lépe poradí s jednoduchým modelem a dvěma texturami než s prací se složitějším modelem.", "section_level": 2}, {"title": "Specular mapy.", "content": "Specular mapa určuje, jak by se ve hře mělo odrážet světlo od různých povrchů. Odraz světla od kovu je úplně jiný než od mokrého asfaltu. Díky tomuto je druhý díl Vietcongu ještě realističtější.", "section_level": 2}, {"title": "Další informace o hře.", "content": "Od roku 2006/07 problém s CD-Klíči kdy GameSpy jako zprostředkovatel spojení si vytvořil vlastní CD-Klíče, takže originální CD-Klíče na Multiplayer nefungují. Proto je lepší si obstarat nový.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietcong 2 je válečný 3D first-person shooter od společnosti Take 2 a tvůrčího týmu Pterodon Software Ltd., která navazuje na první díl a je postavena na zbrusu novém engine. Novinkou je ovládání vozidel v multi-playeru, kde může hrát až 64 hráčů. Druhý díl také nabízí více než 50 zbraní.", "tgt_summary": "Vietcong 2 est un jeu vidéo de tir à la première personne ayant pour cadre la guerre du Viêt Nam, sorti en 2005 et fonctionnant sur Windows. ", "id": 2177178} {"src_title": "Hnojivo", "tgt_title": "Engrais", "src_document": [{"title": "Hnojiva podle účinnosti.", "content": "Přímá hnojiva obsahují přinejmenším jednu ze základních rostlinných živin buďto v organické nebo minerální formě. Dodávají rostlinám makro- nebo mikroprvky a patří mezi ně hnojiva průmyslová i statková. Nepřímá hnojiva neobsahují základní živiny v zásadním množství, ale vlivem na životní prostředí rostlin a metabolismus umožňují zvýšený příjem základních živin (což vede k vyšším výnosům). Patří k nim půdní kondicionéry, regulátory růstu (stimulátory i inhibitory), bakteriální hnojiva, inhibitory mikrobiotických procesů a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojiva podle skupenství.", "content": "Rozlišení podle skupenství má význam pro snadnost aplikace, přijatelnost živin rostlinou nebo druh použité techniky. Někdy bývá používán CO pro přihnojení zeleniny (salátu), ale obecně jsou rozlišovány podle skupenství pouze -", "section_level": 1}, {"title": "Pevná hnojiva.", "content": "Pevná (také nazývána tuhá) hnojiva jsou aplikována rozmetadly. Minerální hnojiva mohou být podle způsobu výroby krystalická nebo granulovaná, podle velikosti částic jsou dělena na - Mezi průmyslová pevná hnojiva patří například draselná sůl, NPK, nebo dusičnan amonný. Organická, statková pevná hnojiva jsou více či méně homogení směsi s různým obsahem živin a v různém stupni rozkladu, patří sem chlévský hnůj nebo komposty.", "section_level": 2}, {"title": "Tekutá hnojiva.", "content": "Průmyslová tekutá hnojiva jsou vyráběna jako ředitelná jednosložková nebo vícesložková hnojiva s přesně daným obsahem živin a s různou možnosti mísení jako například DAM (např DAM 390 ). Mezi statková tekutá hnojiva patří močůvka nebo kejda.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojiva podle původu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Statková hnojiva.", "content": "Mezi statková jak bývají nazývána také organická hnojiva je řazen především jako vydatné zdroje rostlinných živin chlévský hnůj, kompost a močůvka. Do této skupiny patří i použití směsí rostlinných zbytků s organickými nebo průmyslovými hnojivy. Především jde o posklizňové zbytky, slámu a zelené hnojení.", "section_level": 2}, {"title": "Chlévský hnůj.", "content": "Používá se k přímému hnojení dobře vyzrálý. Lze jím hnojit na volných venkovních plochách i ve skleníkových záhonech. Používá se k zakládání pařenišť jako výhřevný materiál. Má význam především jako přísun živin, zdroj organické hmoty ale i nakypřovací materiál.", "section_level": 3}, {"title": "Kompost.", "content": "Kompost je důležitým hnojivem pro venkovní zahradní půdy i pro zeminy ve sklenících. Kromě živin obsahuje i humus. Je velmi vhodný k hnojení květin, protože pro většinu z nich je čerstvé hnojení chlévským hnojem nevhodné, ačkoliv vyžadují vysoký obsah humusu v půdě. Komposty se připravují kompostováním organických hmot, které mají vhodný poměr C/N a mírnou vlhkost za přístupu vzduchu (aerobní podmínky) (bez ornice a vápence). Někdy je možný i přídavek minerálních hnojiv pro vyrovnání obsahu živin. Komposty mohou zrát např. na hromadách 1-1,5m vysokých až 3 roky při občasném přehazování. Složení kompostů je značně proměnlivé podle složení vstupních surovin. Pro hnojení ve skleníku se musí komposty propařovat, aby se zbavily semen plevelů a možných parazitů.", "section_level": 3}, {"title": "Močůvka.", "content": "Močůvka je prokvašená moč hospodářských zvířat. Je produkována v klasických vazných stájích s nastýlaným ložem. Močůvka bývá zředěna vodou používanou ve stájích, někdy i dešťovou a povrchovou vodou. Močůvka obsahuje jen malý podíl organických látek, přesto je hodnotným statkovým hnojivem. Močůvku lze použít v deseti až dvacetinásobném zředění jako hnojivou zálivku. Velmi pozitivně působí obsažené auxiny.", "section_level": 3}, {"title": "Hnojiva průmyslová.", "content": "Neboli minerální. Do této skupiny spadají všechny látky využívané ke hnojení, které byly vyrobené mimo zemědělský závod. Nejčastěji jde o produkty chemického, těžebního a stavebního průmyslu. U průmyslových hnojiv se krom skupenského dělení na pevná a kapalná dělí ještě dále:", "section_level": 2}, {"title": "Podle složení.", "content": "Hnojiva se stěžejním obsahem jedné živiny se nazývají jednosložková. Ta se dělí na dusíkatá, fosforečná, draselná, hořečnatá a vápenatá. Mohou obsahovat i mikroprvky a doprovodné ionty (Ca, Mg, Na, SO, Cl)", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchá hnojiva.", "content": "Také nazývané \"jednosložková\", obsahují pouze jednu živinu – (N, P, K, Ca) používají se jako základní hnojiva nebo při nedostatku vhodného vícesložkového hnojiva. Někteří autoři k jednosložkovým hnojivům s obsahem hlavních živin přidávají i hnojiva s obsahem hořčíku (hořečnatá hnojiva). Podle hlavní živiny lze jednoduchá hnojiva rozčlenit na dusíkatá hnojiva fosforečná hnojiva draselná hnojiva vápenatá hnojiva", "section_level": 4}, {"title": "Vícesložková hnojiva.", "content": "Obsahují hlavní živiny (makroprvky) ale i doplňkové živiny (mikroprvky). Jejich používáním je přihnojování zjednodušeno a efektivnější. Podle způsobu výroby vícesložkových hnojiv je lze rozdělit na Pokud je v daném průmyslovém hnojivu obsaženo živin více, používá se označení vícesložková neboli kombinovaná. Ta mohou být dvojitá (obsahují dvě živiny) nebo trojitá čili plná (obsahují všechny tři základní živiny N, P a K). Někdy se vyčleňují ještě mikrohnojiva, která obsahují převážně stopové prvky. K sledovaným vlastnostem vícesložkových hnojiv patří především obsah přijatelných a vzájemný poměr těchto živin.", "section_level": 4}, {"title": "Prodávaná hnojiva.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Dusíkatá.", "content": "Seznam komerčních názvů hnojiv:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hnojiva jsou směsi, používané pro zlepšení růstu rostlin. Obvykle jsou aplikována přes půdu (pro příjem kořeny) nebo tzv. hnojením na list (pro příjem listy). ", "tgt_summary": "Les engrais sont des substances organiques ou minérales, souvent utilisées en mélanges, destinées à apporter aux plantes des compléments d'éléments nutritifs, de façon à améliorer leur croissance, et à augmenter le rendement et la qualité des cultures. L'action consistant à apporter un engrais s'appelle la fertilisation. Les engrais font partie, avec les amendements, des produits fertilisants. La fertilisation se pratique en agriculture, horticulture, sylviculture et lors des activités de jardinage. Les engrais sont utilisés depuis l'Antiquité, où l'on ajoutait au sol, de façon empirique, les phosphates des os, calcinés ou non, l'azote des fumures animales et humaines, le potassium des cendres.", "id": 891536} {"src_title": "Proxemika", "tgt_title": "Proxémie", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zájem o prostorové chování lidí v sociální interakci byl do značné míry inspirován studiem zvířat a jejich teritoriálním chováním. Etologové ví, že zvíře se chová jinak v domácím a jinak v cizím prostředí. Vzdálenosti mezi živočichy stejného i jiného druhu jsou pevně dány a dodržovány. Při porušení se výrazně mění chování. Zvíře prchá a pokud je zahnáno do kouta a je překročena jistá mez únosnosti, zaútočí na vetřelce. Pojem „proxemika“ byl zaveden americkým antropologem Edwardem T. Hallem v roce 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Proxemické zóny.", "content": "Z teorie proxemiky vyplývá dělení na čtyři základní zóny: Uvedené vzdálenosti jsou pouze orientační, u každého člověka jsou individuální. Jsou totiž dány celou řadou faktorů - záleží na temperamentu, národnosti apod. Je obecně známé, že bližší vzdálenosti zaujímají lidé ve větších městech, zatímco na vesnicích je často tatáž proxemická vzdálenost považována za nepřijatelnou a svým způsobem \"agresivní\". Obdobně introverti zaujímají v komunikaci větší vzdálenosti a blízký kontakt je jim často nepříjemný. Muži obecně naopak zaujímají bližší vzdálenosti (a to překvapivě k mužům i ženám). Právě proxemická vzdálenost o lidech mnohé vypovídá - při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost, než při druhém, jinou vzdálenost však s toutéž osobou na rušné ulici, obchodním jednání nebo v intimní situaci. Dojde-li k narušení osobní zóny jiným člověkem (jenž není dotyčné osobě blízký), je to pro ni nepříjemné a považuje to za neomalenost a vtíravost.", "section_level": 1}, {"title": "Vertikální proxemika.", "content": "Příkladem aplikace vertikální proxemické vzdálenosti za účelem vytvoření statutu nadřazenosti je např. vyšší ředitelské křeslo než ostatní křesla, také katedra vyučujícího, stupínek a pódium. Naopak pro zajištění otevřenějšího postoje a uklidnění rozhovoru je výhodné zaujmout pozici, kdy jsou oči diskutérů ve stejné horizontální rovině (např. lékař poklekem k dítěti docílí jeho zklidnění). Užití pódia nebo zvýšeného stupínku má pozitivní vliv na klid řečníka, dalšími faktory, jež na něj pozitivně působí jsou např. určitá bariéra od posluchačů (řečniště, oddělení stoly) i větší horizontální vzdálenost. Při udílení cen sportovcům, kdy vítěz vystoupá na nejvyšší stupeň, je touto proxemickou metodou podtržen význam vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Proxemický tanec.", "content": "Proxemický tanec lze pozorovat při setkání dvou či více lidí s rozdílnými velikostmi svých osobních zón. Tento jev (popsaný sociální psychologií) se projevuje neustálým oddalováním a přibližováním se zúčastněných osob. Do jisté míry připomíná pohyb boxerů v ringu, osoba s menším průměrem své zóny se snaží přiblížit k člověku, jehož osobní zóna zabírá více prostoru a on ustupuje či podniká úhybné manévry do stran. Proxemický tanec končí většinou kompromisem - nalezením vzájemně vyhovující polohy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proxemika je druh neverbální komunikace, spočívající ve vyjádření vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty zaujímají. Většinou se mluví především o vzdálenosti horizontální, ale také vertikální vzdálenost subjektů je předmětem zkoumání proxemiky.", "tgt_summary": "La proxémie ou proxémique est une approche du rapport à l'espace matériel introduite par l'anthropologue américain Edward T. Hall à partir de 1963. Ce néologisme désigne d'après lui. ", "id": 1968599} {"src_title": "Psychoanalýza", "tgt_title": "Psychanalyse", "src_document": [{"title": "Struktura psychiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Topografický model psychiky.", "content": "Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev:", "section_level": 2}, {"title": "Strukturální model psychiky.", "content": "Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli:", "section_level": 2}, {"title": "Obranné mechanismy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty.", "content": "Id, ego a superego na sebe silově působí pomocí katexe a antikatexe. Katexe je proudění energie z id směrem k objektu uspokojení, jenž může být vnější (např. činnost přinášející uspokojení) nebo vnitřní (např. sebeláska). Ego a superego působí proti této síle antikatexí. Konflikty můžou být následující:", "section_level": 3}, {"title": "Ego-obranné mechanismy.", "content": "Jestliže konflikty id, ega a superega získají na přílišné síle, vyúsťuje tento stav do úzkosti: Obranné mechanismy představují nevědomou obranu ega před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, když nahrazují reálné řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda. Mezi nejčastějšími jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj osobnosti.", "content": "Psychoanalýza obsahuje mnoho teorií vývoje osobnosti rozlišujících vývoj osobnosti do několik obdobích. Tyto teorie často popisují psychopatologii jako nezpracování určitého vývojového období. Obecně nejznámější je původní Freudova původně pudová psychosexuální teorie vývoje. Mezi další patří například Eriksonova psychosociální teorie vývoje, k moderním psychoanalytickým vývojovým teoriím patří např. teorie vývoje Self Daniela Sterna.", "section_level": 2}, {"title": "Psychosexuální teorie vývoje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stadium orální.", "content": "Orální stadium je zhruba první rok života. Hlavní zdroj libosti a pudového uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst (orální oblast), např. sáním z prsu při kojení, cucáním palce, strkáním věcí do úst, atd. (fáze orální závislosti), později (fáze orálně agresivní), až se začnou prořezávat zuby, i kousáním. Frustrace, s kterou se jedinec na tomto vývojovém stupni musí vyrovnat, pramení z odstavení dítěte. Za příznivých podmínek by dítě mělo v této první fázi prožívat bezpečí plynoucí z úzkého vztahu k matce a kontinuitu v uspokojování vlastních biologických potřeb. Míra uspokojování může mít vliv na osobnostní vlastnosti. Optimismus, lehkověrnost a manipulativnost při dobrém uspokojování, pesimismus, podezíravost a závistivost při nedostatečném. Osoby fixované do orálního stadia (přílišné uspokojování potřeb dítěte) mají tendenci udržet si ústa jako svou primární erotogenní zónu, což se může projevit v sexu, ale i v orientaci na jídlo, kouření, nových poznatcích („hltáme je“), atd. Tyto orální typy (orální charakter) dále chtějí být v přehnané míře zahrnování péčí a pozorností, vyžadují podporu, jsou zaměřeni na přijímání, dávání jim činí problém. Mají většinou srdečný vztah k dětem, přírodě, mateřství a ženám obecně, někdy bývají narcistní, agrese se u nich projevuje pasivně jako manipulace. Röhr používá pro takové chování termín orální problematika, které se podle něj vyznačuje závistí k jiným, kterým se dostává více pozornosti než orálně fixované osobě. Podle něj kojenec zakouší slast a uspokojení, pokud je krmen a je v tělesném i vřele lidském kontaktu s matkou. Pokud se mu takového kontaktu nedostává, vzniká právě tato „žízeň“ po lásce a náklonnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium anální.", "content": "Anální neboli sadisticko-anální stadium zahrnuje zhruba druhý a třetí rok života. Zdroj uspokojení se přesouvá na anus (řitní otvor). Uspokojení dítě získává při zadržování a vypuzování exkrementů. Zdrojem frustrace je odmítnutí exkrementů rodiči (exkrement je dárek dítěte pro rodiče) a výchova k udržování tělesné čistoty. Při nadměrných požadavcích rodičů na čistotu se může vyvinout nadměrná pořádkumilovnost, šetrnost a tvrdohlavost, při přílišné shovívavosti sklon k nepořádnosti, plýtvání a uvolněnosti. Anální charakter (přílišné nároky rodičů na čistotu) se vyznačuje spořivostí, hromadění majetku a peněz (peníze = exkrementy) až lakotě, sklony k sběratelství, nutkavou potřebou čistoty (dle Freuda obranný mechanismus reaktivní formace na pudovou zálibu v nečistém – viz obranné mechanismy), svéhlavostí, potřebou kontrolovat druhé, perfekcionismem.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium falické.", "content": "Falické neboli časné genitální stadium představuje zhruba čtvrtý rok života. Místo uspokojení se přesouvá na genitální krajinu. Podle Freuda chlapci hodnotí penis jako cenný majetek, zatímco dívky jim jej závidí. Láska chlapce k matce zahrnuje přání tělesného kontaktu, zvědavost na nahé tělo, nevědomé incestní přání, otec je přitom chápán jako rival (=oidipovský komplex). Za normálních okolností strach z potrestání (kastrační úzkost) vede chlapce k potlačení sexuálních přání vůči matce a k identifikaci s otcem (agresorem), která s sebou přináší i všechny atributy otce – a tedy i jeho moc. Tím je oidipovský komplex rozřešen a chlapec přebírá mužskou roli. Oidipovský komplex u děvčat (někdy se nazývá Elektřin komplex) Freud příliš nepopisoval, ale předpokládá se, že jde o analogický proces. Absenci penisu dívky dle Freuda vnímají jako defekt, případně si myslí, že již byly kastrované. Mají incestní přání vůči otci a rivala vidí v matce, rozřešení je v identifikaci s matkou.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium latence.", "content": "Stadium latence je podle Freuda zhruba od pěti let do začátku dospívání. Je to období relativní stability, emoční a sexuální tužby ustupují do pozadí.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium genitální.", "content": "Genitální stadium nastává zhruba od 11 nebo 12 let. Je to navázání na falické stadium, kterým považuje Freud vývoj člověka za více méně dokončený. Nastupuje heterosexuální sexuální chování. Freud spekuloval, že člověk se vyvinul z druhu, u kterého puberta nastávala v 5–6 letech (genitální stadium tedy navazovalo na stadium falické). Stadium latence je tak jen přechodné stadium poskytující dítěti dodatečný čas, aby si osvojilo kulturní normy, poznatky a sociální role.", "section_level": 3}, {"title": "Současné psychoanalytické směry.", "content": "Mezi nejvýznamnější současné psychoanalytické směry patří například : K dalším intenzivně se rozvíjejícím psychoanalytickým konceptům patří např. mentalizace, schopnost reflektovat mentální stavy, a neuropsychoanalytické teorie propojující subjektivní zkušenost, kterou popisuje psychoanalýza, s neurovědami", "section_level": 2}, {"title": "Kritika psychoanalýzy.", "content": "Freudova psychoanalýza je kritizována v oblasti vývoje morálky a hodnot, kdy právě tento vývoj nekončí v dětství (jak předpokládá Freud), ale pokračuje do konce života jedince. Reforma psychoanalýzy zahrnovala ve 40. letech vznik nového sociologického směru s prvky psycho-biologického principu jako jednoho z možných přístupů k osobnosti (představitelé reformovaného psychoanalytického učení jsou Horneyová, Sullivan, Fromm). Často se udává, že psychoanalytickým teoriím obvykle zcela chybí empirický základ, obvykle jde o výzkumem nikterak nepodložené představy jednotlivých teoretiků. Někteří ji označují za pseudovědu. Existují však empirické výzkumy, které fungování základních psychoanalytických principů potvrzují. Efekt psychoanalýzy a psychoanalytické terapie je u některých diagnóz také poměrně přesvědčivě doložen. Jednu z nejznámějších kritik psychoanalýzy vznesl filozof Karl Popper, který tvrdí, že psychoanalýzu není možné, na rozdíl od jiných vědeckých odvětví, falzifikovat. PSYCHOANALÝZA V ČESKÝCH ZEMÍCH", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychoanalýza je soubor psychologických teorií a psychoterapeutická metoda léčby psychických problémů. Vychází z díla Sigmunda Freuda (1856–1939). Dodnes se však rozvíjí a přichází do kontaktu např. i s kognitivními vědami, neurovědami, sociálním konstruktivismem a fenomenologií. S dalšími příbuznými směry (např. s analytickou psychologií (Jung) a individuální psychologií (Adler)) bývá psychoanalýza zařazována do kategorie psychodynamické psychologie, která za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy skrytě probíhající v podvědomí, předvědomí či nevědomí. Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido. Současná severoamerická psychoanalýza se však poměrně často vůči pudům vymezuje a přesouvá důraz na vztah a intersubjektivitu. ", "tgt_summary": "La psychanalyse est une discipline fondée par Sigmund Freud qui en a donné en 1922 la définition suivante :. ", "id": 1852867} {"src_title": "Fairey Barracuda", "tgt_title": "Fairey Barracuda", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Britské Ministerstvo letectví zformulovalo požadavky na nový letoun v roce 1937 specifikací S.24/37, které byly v lednu 1938 upřesněny. Jednou ze šesti firem reagujících na výzvu byla i společnost Fairey Aviation Company, jejíž návrh zaujal společnou komisi Ministerstva letectví a Admirality. V červnu 1938 proto obdržela objednávku na dva prototypy.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp označený Fairey Type 100 vzlétl 7. prosince roku 1940 z továrního letištěGreat West Aerodrome v květnu 1941 byl zkoušen na letadlové lodi HMS Victorious a na podzim téhož roku byly jeho vlastnosti ověřovány ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Bocombe Down. Druhý prototyp s modifikovanými ocasními plochami byl zalétán 29. června 1941. Pohon prototypů zajišťoval dvanáctiválcový motor do V Merlin 30 s výkonem 927 kW. Stejná pohonná jednotka byla zabudovaná i do prvních jednatřiceti sériových strojů Fairey Barracuda Mk.I. Produkce probíhala jak u společnosti Fairey ve Stockportu, tak u společnosti Westland v Yeovilu. Další sériově vyráběná varianta s motorem Rolls Royce Merlin 32 s výkonem 1206 kW pohánějícím čtyřlistou vrtuli nesla označení Barracuda Mk.II. První \"dvojky\" se dostaly k bojovým jednotkám v březnu roku 1943 a do prvních bojových akcí zasáhly s 810. perutí umístěné na HMS \"Illustrious\" v srpnu 1943. Následující typ Barracuda Mk.III byl vybaven protilodním vyhledávacím radiolokátorem ASV Mk.IIN nebo ASV Mk.X s parabolickou anténou. Nejznámější vojenskou akcí Barracud se staly nálety na německou bitevní loď Tirpitz mezi dubnem a srpnem v roce 1944. Koncem roku 1944 vzniklo přestavbou z Mk.II deset letounů Barracuda Mk.IV s motorem Rolls Royce Griffon 37 s výkonem 1485 kW. 16. listopadu 1944 vzlétl prototyp Barracuda Mk.V s motorem Griffon VII o výkonu 1360 kW. Byl to přestavěný starší model Mk.II (P9876), který v pozdějších fázích zkoušek obdržel motor Griffon VIII o stejném výkonu. Po prototypu bylo přestavěno dalších šest strojů z upravených dílů starších verzí. Prvním ze třicetikusové série Mk.V s motorem Griffon 37 o výkonu 1485 kW byl letoun s č. RK530 zalétaný 22. listopadu 1945. Tato varianta byla vybavena protilodním radarem ASH, měla zesílený drak, větší křídlo a palivové nádrže. Obrana zadní polosféry dvojkulometem Vickers K byla vypuštěna a osádka byla redukovaná na dva členy. Poslední Mk.V dolétaly v roce 1950 u cvičné 744., 750. a 753. squadrony. V různých obměnách bylo vyprodukováno 2572 kusů těchto letounů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairey Barracuda byl první britský jednoplošný torpédový a střemhlavý bombardér užívaný v době druhé světové války. Mělo se jednat o letoun, který by byl náhradou za dvojplošný Fairey Swordfish a Fairey Albacore. Jeho konstrukce však nebyla příliš zdařilá, a to zejména v tom, že se jednalo o pomalý stroj, který měl navíc složitý mechanismus zatahování kol do trupu.", "tgt_summary": "Le Fairey \"Barracuda\" est un bombardier-torpilleur/bombardier en piqué de l'aéronavale britannique (Fleet Air Arm), utilisé durant la Seconde Guerre mondiale. Il fut le premier appareil de ce type construit entièrement en métal. Destiné à remplacer les vieillissants biplans Fairey \"Swordfish\" et Fairey \"Albacore\", il joua un rôle important dans l'attaque du cuirassé allemand \"Tirpitz\" et était connu pour son allure insolite lorsqu'il avait les ailes repliées. Il tient son nom du barracuda, un poisson prédateur.", "id": 2018263} {"src_title": "Koblenz", "tgt_title": "Coblence", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě dnešního hradu Ehrenbretstein vzniklo kolem roku 1000 př. n. l. opevněné sídlo a roku 55 dorazilo k Rýnu římské vojsko pod vedením Julia Caesara, který dal postavit most mezi Koblencem a Andernachem. Roku 9 př. n. l. zde Drusus založil opevněný tábor \"apud confluentes\" na obranu mostu z obou stran řeky. Další most, postavený kolem roku 150, zničili roku 259 Frankové. V raném středověku bylo město sídlem franských králů, po smrti Karla Velikého připadlo Ludvíkovi Pobožnému a roku 1018 je císař Jindřich II. daroval arcibiskupovi trevírskému jako kurfiřtovi. Kurfiřtové zde od roku 1690 také sídlili a v jejich majetku zůstalo město až do konce 18. století. Ve 13. století se na soutoku blízko katedrály usadili Němečtí rytíři a vznikl tak pozdější „Německý kout“ (\"Deutsches Eck\"). Kolem roku 1250 dostalo město nové hradby. Město pak velmi vzkvétalo až do třicetileté války, kdy je dobyli nejprve Švédové, kteří je předali Francouzům. Roku 1636 je dobylo zpět císařské vojsko a 1688 je opět obléhala francouzská armáda. Po Francouzské revoluci se stalo útočištěm uprchlých roajalistů, kteří roku 1792 zorganizovali neúspěšné vojenské tažení do Francie. Jako odvetu město roku 1794 dobyla republikánská armáda a smlouvou z Lunéville připadlo 1801 k Francii. Po Napoleonově pádu je obsadili Rusové a po Vídeňském kongresu připadlo Prusku. Roku 1858 bylo město napojeno na železnici, která po levém břehu Rýna spojuje Kolín nad Rýnem s Mohučí, a roku 1879 byla otevřena strategická trať z Berlína přes Koblenz do Metz, která město připojila také na pravobřežní porýnskou železnici. Roku 1890 byly zbořeny městské hradby a postaveno hlavní nádraží. Po první světové válce město obsadili Francouzi a na protest proti nim se město od roku 1926 přejmenovalo na Koblenz. Za druhé světové války zde bylo vojenské velitelství skupiny armád Wehrmachtu a město bylo silně poškozeno nálety. V letech 1947-1950 bylo sídlem vlády Porýní-Vestfálska.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční.", "content": "Nádraží \"Koblenz Hbf\" leží na levobřežní trati vedoucí údolím Rýna mezi městy Bonn a Mohuč. Nádraží má také napojení na pravobřežní trať Wiesbaden–Kolín nad Rýnem. Z Koblence vychází trať Moselstrecke do Trevíru (a dále do Luxemburgu a Saarbrückenu) a dále trať Lahntalbahn do měst Limburg an der Lahn a Gießen. S otevřením nové vysokorychlostní trati Kolín nad Rýnem - Frankfurt nad Mohanem ztratil Koblenc část svého významu jako železniční křižovatky, i když zde nadále zastavují vlaky ICE. Na území města se nachází ještě zastávky Koblenz-Lützel, Koblenz-Moselweiß, Koblenz-Güls a Koblenz-Ehrenbreitstein. V roce 2010 byla otevřena zastávka Koblenz-Mitte.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční.", "content": "Západně od města probíhá dálnice A 61, spojující Ludwigshafen a Mönchengladbach. Severně od města probíhá dálnice A 48, což je spojka dálnic A 1 (Saarbrücken-Kolín) a A 3 (Frankfurt nad Mohanem-Kolín). Ve městě jsou čtyři silniční mosty přes Rýn a šest přes Moselu. Městskou dopravu obstarávají autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "Lanovka.", "content": "V roce 2010 byla vybudována přes Rýn visutá gondolová lanovka, původně jako dočasná stavba kvůli hostování bienální spolková zahradnické výstavy. Ačkoliv Mezinárodní rada pro památky a sídla v roce 2013 vyzvala k její okamžité demontáži kvůli narušení výhledu v rámci turistické oblasti Střední Porýní, zapsané do světového dědictví, UNESCO povolilo její provozování až do roku 2026.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koblenz (do roku 1926 \"Coblenz\", česky též \"Koblenec\") je historicky významné německé město ve spolkové zemi Porýní-Falci, ve kterém žije obyvatel. Rozkládá se na obou březích Rýna na jeho soutoku s Moselou. Původní římská pevnost, založená kolem roku 9 př. n. l., ležela na cípu země mezi oběma řekami a z jejího latinského názvu \"confluentes\" (soutok) vzniklo i dnešní jméno Koblenz. ", "tgt_summary": "Coblence (en allemand : ', en latin : ') est une ville et un arrondissement d'Allemagne, situés dans le nord du Land de la Rhénanie-Palatinat. Au, la ville comptait habitants. ", "id": 447002} {"src_title": "Hawker Sea Fury", "tgt_title": "Hawker Sea Fury", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letoun Hawker Fury byl vyvinut z typu Hawker Tempest, přičemž do konstrukce zasáhly poznatky z ukořistěného německého stroje Focke-Wulf Fw 190A-3. Počátkem roku 1943 začal konstrukční tým šéfkonstruktéra Sydney Camma pracovat na vývoji lehkého stíhacího stroje Tempest Light Fighter (Centaurus) na základě specifikace F.6/42, přičemž se v dubnu téhož roku začalo pracovat i na palubní verzi letounu zadáním N.7/43. V prosinci 1943 bylo objednáno šest prototypů. První prototyp Hawker Fury (NX798, následně imatrikulace G-AKRY) vzlétl pilotován Philipem Lucasem 1. září roku 1944. Stroj však záhy havaroval při nouzovém přistání a byl ze zkoušek na čas vyřazen. Výzbroj sestávala ze dvou kanónů Hispano Mk.V ráže 20 mm se zkrácenými hlavněmi v každé polovině odlehčeného křídla, pohon zajišťoval vzduchem chlazený osmnáctiválec Bristol Centaurus XII o výkonu 1764 kW se čtyřlistou vrtulí Rotol. Svislá ocasní plocha dostala nový tvar, hřbet trupu s kabinou se zvýšil. Druhý Hawker Fury (LA610) byl zalétán 27. listopadu 1944 s kapalinou chlazeným vidlicovým dvanáctiválcem Rolls-Royce Griffon 85. V únoru 1945 již létal s motorem Bristol Centaurus XV. Nakonec byla do druhého exempláře v květnu 1945 instalována pohonná jednotka Napier Sabre VII o výkonu 2245 kW. S tímto kapalinou chlazeným čtyřiadvacetiválcem do H dosáhl Fury vodorovné rychlosti 786 km/h a stal se tak nejrychlejším vrtulovým letounem firmy Hawker. Třetí prototyp (NX802) provedl první let 25. července 1945 opět s motorem Bristol Centaurus XV. První prototyp Hawker Sea Fury (SR661) pro Royal Navy byl zalétán 21. února 1945, který postupně následoval 12. října druhý prototyp (SR666) a nakonec prototyp třetí. Royal Air Force mezitím odebralo své tři prototypy, z nichž druhý dočasně poháněl řadový motor Rolls-Royce Griffon 85. V závěru války se ukázalo, že budoucnost patří proudovým strojům, a tak se od dalšího vývoje a zdokonalování upustilo. Firma Hawker dodala rozpracované pozemní Fury do Iráku a Pákistánu. Pokračoval však vývoj námořní verze, přičemž stroje byly vyráběny až do roku 1950. První sériovou variantou typu byla Sea Fury Mk.X s kanónovou výzbrojí. Fleet Air Arm jich 50 přebíralo od poloviny roku 1947 do února 1948. Staly se výzbrojí čtyř operačních perutí FAA spolu s několika pomocnými jednotkami. Nejrozšířenější variantou se stala stíhací-bombardovací Sea Fury FB.11, která byla určena kromě vzdušného boje i pro útoky proti pozemním cílům. Celkem bylo vyrobeno do roku 1950 615 strojů FB.11. Kromě britského námořního letectva se rozšířily do Austrálie, Kanady a Nizozemska, kde probíhala rovněž licenční výroba, Egypta, Barmy a na Kubu. SRN používala 17 strojů Sea Fury TT Mk.20 do roku 1970 jako letouny pro vlekání cvičných cílů. Letouny Hawker Sea Fury byly nasazeny ve válce v Koreji, kde tvořily hlavní údernou sílu australského i britského námořnictva proti pozemním cílům. Celkem bylo vyrobeno 55 kusů typu Hawker Fury a kolem 860 kusů typu Hawker Sea Fury.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro verzi Sea Fury FB.11", "section_level": 2}], "src_summary": "Hawker Sea Fury byl britský palubní stíhací letoun vyvinutý během druhé světové války. Vznikl úpravou tehdy vyvíjeného letounu Hawker Fury, který se měl stát nástupcem pozemních stíhacích letounů Hawker Tempest. Sea Fury byl užíván až do poloviny 50. let 20. století.", "tgt_summary": "Le Sea Fury était un chasseur britannique développé pour la Royal Navy par le constructeur Hawker-Siddeley durant la Seconde Guerre mondiale. Il fut le dernier appareil à hélice de la Royal Navy, l'un des plus rapides monomoteurs à pistons jamais construit, et le dernier chasseur à hélice à abattre un avion à réaction, un MiG-15, abattu par le Commander Peter Carmichael le. ", "id": 1552251} {"src_title": "Indibilis", "tgt_title": "Indibilis", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Punský spojenec.", "content": "Indibilis byl náčelník Ilergetů, kmene sídlícího na severovýchodě Iberského poloostrova. Polybios ho označuje za vládce celé centrální části Ibérie. Livius dále uvádí, že Indibilis a Mandonius byli nepochybně nejmocnější předáci v celé zemi. Na počátku druhé punské války stál Indibilis věrně na straně Kartáginců. V roce 218 př. n. l., v prvním roce konfliktu, se Římané vedení vojevůdcem Gnaeem Corneliem Scipionem vylodili v Hispánii. Kartaginský velitel Hanno a Indibilis se útočníkům postavili v bitvě u Kissy, avšak byli poraženi a upadli do zajetí. Ilergetský náčelník se brzy ocitl opět na svobodě, neboť již v dalším roce podnikl s Mandoniem nájezd na území římských spojenců. Gnaeus vyslal proti nim jednoho ze svých tribunů, jemuž se po krátkém střetnutí podařilo zahnat Ilergety na ústup. V roce 211 př. n. l. přispěl Indibilis výraznou měrou k porážce Gnaeova bratra Publia Cornelia Scipiona v bitvě na horní Baetis. Publiovy síly soustavně napadalo a znepokojovalo numidské jezdectvo prince Masinissy. Znejistělý římský velitel se jedné noci pokusil prorazit hrozící obklíčení a napadl bojovníky z kmene Suessetanů přivedené Indibilisem. Zanedlouho dorazili na bojiště Masinissovi jezdci a rovněž kartaginské vojsko pod velením Hasdrubala Gisgona a Magona Barky. Římané, sevření ze všech stran, nakonec podlehli drtivému náporu nepřátel a jejich velitel padl. O měsíc později přišel v bitvě s Kartáginci o život také Gnaeus.", "section_level": 2}, {"title": "Příklon k Římanům.", "content": "Jako odměnu za Indibilisovu oddanost a přínos v boji proti Římanům mu Kartáginci vrátili vládu, o níž ho sami dříve připravili. Jeho dosud neochvějnou loajalitu vůči nim narušil svojí neomaleností Hasdrubal Gisgo. Nejprve od něho vyžadoval zaplacení značné sumy peněz. Když to Indibilis odmítl, Hasdrubal ho falešně obvinil a donutil ho odevzdat své dcery a Mandoniovu manželku Kartagincům jako rukojmí. Poté je všechny odvedli do Nového Kartága (Cartagena) a zadržovali je tam. V roce 209 př. n. l. dobyl římský velitel Publius Cornelius Scipio, syn a synovec padlých vojevůdců, Nové Kartágo a kromě ohromné kořisti se zmocnil několika stovek hispánských rukojmí, včetně Indibilisových dětí a Mandoniovy ženy. Scipio se k nim zachoval nadmíru velkoryse a propustil je na svobodu. Vrácením rukojmí a zajatců si záhy získal náklonnost mnoha Hispánů. Indibilis a Mandonius, nespokojení s povýšeností Kartáginců, opustili se svými muži tábor punského velitele Hasdrubala Barky. Jakmile Scipio vytáhl na jaře 208 př. n. l. proti Hasdrubalovi, připojili se k němu se svými válečnými sbory. Římský vojevůdce dosáhl nad svým protivníkem vítězství v bitvě u Baeculy, načež hispánští spojenci Římanů, včetně Indibilise, pozdravili Scipiona jako krále. Třebaže odmítl přijmout tuto poctu, dovolil ilergetskému náčelníkovi, aby si z kořisti vybral pro sebe 300 koní.", "section_level": 2}, {"title": "Odpadnutí.", "content": "Během dalších dvou let Scipio vyhnal Kartágince z Ibérie. Podle římského historika Livia usilovali Indibilis a Mandonius, aby na ně po vypuzení Punů přešla vláda nad Hispánií. Využili těžké nemoci Scipiona a vzpoury části římských vojáků, zosnovali povstání Keltiberů a Lacetanů a začali pustošit území sousedních kmenů. Římský vojevůdce se nečekaně zotavil a vzpouru svých mužů rázně potlačil. Zpráva o jeho uzdravení přiměla Indibilise a Mandonia stáhnout se za hranice svého teritoria v naději, že jim promine jejich odpadnutí. Scipio se ale rozhodl podniknout proti Ilergetům trestnou výpravu. Bratři proto povolali své poddané a pomocné sbory v počtu 20 000 pěšáků a 2500 jezdců a vyčkávali příchodu Římanů. V následném střetnutí uštědřil Scipio Ilergetům přesvědčivou porážku, nicméně i jeho muži utrpěli v boji těžké ztráty. Oběma náčelníkům se podařilo z bitvy vyváznout. Indibilis posléze vyslal svého bratra do římského tábora se žádostí o milost. Přestože Scipio zahrnul Mandonia četnými výčitkami, spokojil se s uložením peněžité pokuty a propustil ho. Nedlouho nato se odebral z Hispánie do Říma. Jeho odchod poskytl Indibilisovi příležitost k obnovení povstání proti Římanům. V létě 205 př. n. l. podnítil odboj Ilergetů, Ausetánů a sousedních kmenů a shromáždil obrovské vojsko čítající 30 000 pěšáků a asi 4000 jezdců. S touto silou se utkal se Scipionovými nástupci Luciem Corneliem Lentulem a Luciem Manliem Acidinem. Římané se nejprve pokoušeli vyjednávat a marně žádali, aby Hispánové složili zbraně. Bitva se i přes houževnatost Hispánů vyvíjela v jejich neprospěch. Když začali kolísat, postavil se Indibilis do čela bitevního šiku a zadržoval jejich ústup, dokud nepadl po zásahu oštěpem. Mandonius se zbytky vojska uprchl. Vzápětí ho však společně s ostatními vůdci vzpoury vydali Římanům k potrestání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Indibilis, případně \"Andobalés\" († 205 př. n. l.), byl společně se svým bratrem Mandoniem náčelník iberského kmene Ilergetů. Za druhé punské války bojoval v Ibérii po boku Kartáginců a měl významný podíl na jejich vítězství v bitvě na horní Baetis v roce 211 př. n. l. O několik let později opustil své dosavadní spojence a přešel k Římanům. Po vypuzení Kartáginců z Hispánie v roce 206 př. n. l. chtěl setřást nově ustavenou římskou nadvládu. V následujícím roce ale padl na bitevním poli.", "tgt_summary": "Indibilis (258-205) était un roi des Ilergetes, un peuple préromain de la péninsule Ibérique. Il est le frère de Mandonius. Polybe mentionne ces deux frères comme étant les plus influents et puissants chefs ibériques de cette période. Tite-Live l'appelle Indibilis, mais Polybe le dénomme \"Andobales\". Ces deux auteurs reconnaissent toutefois que son frère se nomme Mandonius.", "id": 222129} {"src_title": "Ryan FR-1 Fireball", "tgt_title": "Ryan FR Fireball", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj typu začal v roce 1943. Kombinovaný pohon byl zvolen proto, že proudové motory té doby nemohly dát letounu akceleraci dostatečnou pro vzlet z letadlové lodě. Pístový motor byl proto využíván ke startu a při běžnému letu, zatímco proudový motor měl letounu dávat vysokou rychlost ve vzdušném souboji. Během vývoje bylo jasné, že se jedná spíše o přechodový typ, než bude k dispozici první generace plnohodnotných palubních proudových stíhacích letounů. Konstruktéři letounu proto pro typ zvolili co nejjednodušší konstrukci. To se ukázalo být dobrým krokem, protože konkurenční projekt Curtiss XF15C se pro svou komplikovanou konstrukci nedostal dále, než do stádia prototypu. K prvnímu letu prototypu XFR-1 došlo 25. června 1944 s vedoucím zkušebních pilotů firmy Ryan Robertem Kerlingerem. Druhý prototyp se ke zkouškám připojil v září 1944. Tři prototypy byly ztraceny při nehodách, což vedlo k úpravám konstrukce křídla letounu. Při první nehodě 13. října 1944 přišel o život R. Kerlinger a novým šéfpilotem společnosti se stal Al W. Conover. Ke druhé nehodě došlo 25. března 1945, kdy zalétávací pilot Mickey McGuire nevybral střemhlavý let z výšky 10 668 m. 5. dubna 1945 došlo ke ztrátě třetího XFR-1 Fireball v Lindbergh Fieldu. Zalétávací pilot Dean N. Lake se zachránil na padáku. Ve vývoji letounu se i nadále pokračovalo a jeho vrcholnou verzí byl prototyp Ryan XF2R Dark Shark. Vznikla z 15. sériového draku Fireballu zástavbou výkonnějšího typu proudového motoru General Electric J-31 o tahu 7,12 kN a turbovrtulového motoru General Electric XT-31 místo pístového. Takto upravený stroj byl zalétán v listopadu 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Z objednaných 700 kusů bylo do porážky Japonska dodáno jen 66. Před koncem války jimi byla vyzbrojena squadrona \"VF-66\" pod velením korvetního kapitána Johna F. Graye v San Diegu, ale bojově nasazena nebyla. V dubnu 1945 se squadrona se svými FR-1 přesunula do Twenty-Nine Palms k měsíc trvajícímu střeleckému výcviku. K prvnímu přistání Fireballu se záchytem na letadlové lodi došlo 1. května 1945, kdy byly tři stroje převeleny na USS Ranger (CV-4) k palubním zkouškám. V říjnu 1945 byla VF-66 rozpuštěna a stroje i s piloty převzal útvar VF-41, kterému velel John Gray. V listopadu se 15 pilotů a osm FR-1 nalodilo na letadlovou loď USS Wake Island, aby získali palubní kvalifikaci. Zkoušky pokračovaly od března 1946 na palubě USS Bairoko, kam se VF-41 nalodila, aby se podrobila operačnímu hodnocení v plném rozsahu. Tragickým dnem pro jednotku se stal 3. červen 1946, kdy se stroje VF-41 vracely po vystoupení na leteckém dni v Los Angeles do San Diega. Křídlo letounu J. Graye se začalo ve vzduchu skládat a Fireball se vymkl kontrole. Narazil do do stroje Jakea Westa, letícího ve formaci na sousední pozici a oba letouny se i s piloty zřítily. V listopadu byla jednotka přeznačena na VF-1E a od jara 1947 s Firebally umístěna na USS Badoeng Strait. V průběhu tohoto turnusu byl jeden Fireball ztracen a čtyři poškozeny. VF-1E se znovu vypravila na moře v dubnu 1947 opět na USS Badoeng Strait, od června byla umístěna na USS Rendova. Zde došlo ke ztrátě dalšího Fireballu a v červenci byl typ oficiálně stažen ze služby u námořnictva. Poslední jednotlivé stroje dolétaly v dubnu 1948.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryan FR-1 Fireball byl americký palubní stíhací letoun vyvinutý během druhé světové války. Typ při svém pohonu používal kombinaci pístového a proudového motoru. Přestože byl typ zaveden do služby ještě před skončením druhé světové války, nebyl bojově nasazen. Byl to ovšem první palubní letoun amerického námořnictva s proudovým pohonem.", "tgt_summary": "Le Ryan FR Fireball était un avion de chasse embarqué de l'United States Navy, conçu par la firme Ryan. Celle-ci avait construit en 1927 le célèbre monoplan Spirit of St. Louis avec lequel le pionnier Charles Lindbergh réalisa la première traversée de l'océan Atlantique sans escale et en solitaire. Depuis, la Ryan s'était consacrée principalement aux avions légers. ", "id": 756905} {"src_title": "Evanescence", "tgt_title": "Evanescence", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik skupiny.", "content": "Rocková formace Evanescence vznikla v roce 1998 v arkansaském městě Little Rock. Založili ji zpěvačka Amy Lee a kytarista Ben Moody, kteří se seznámili v teenagerských letech na dětském táboře, kde Amy občas zpívala a hrála na klavír. Ben ji uslyšel, jak zpívá píseň \"I'll Do Anything For Love\" a později ji přesvědčil o společném založení skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky a první EP.", "content": "Evanescence o sobě nejprve dali vědět v Little Rocku na konci devadesátých let. Ale jak se dalo předpokládat, rocková kapela tohoto ražení to vzhledem k místním hudebním tradicím na americkém Středozápadu neměla nejjednodušší. „Mladí lidé zde většinou poslouchají death metal, starší generace zase podstatně měkčí hudbu,“ vysvětluje Lee. „Vlastně si nevzpomenu ani na jednu zdejší kapelu, která by měla v čele zpěvačku.“ A tak začali, ovlivněni širokým spektrem umělců, vydávat svá první EP. Ačkoli nedisponovali reputací získanou živými vystoupeními, rychle si vybudovali velmi dobré renomé. „Paradoxně jsme s Amy zůstávali skrytí, hodně v ústraní,“ vzpomíná Moody. „Když jsme napsali druhou skladbu – sedmiminutový gothic-rockový hymnus \"Understanding\", začala ho z nám neznámého důvodu hodně často hrát jedna místní rádiová stanice. Najednou jsme byli ve městě populární, jenže nikdo nás vlastně neznal, nikdo netušil, kde by nás mohl najít. A to vše jen kvůli tomu, že jsme si nemohli dovolit odehrát koncert. Byl jsem jen já a Amy. Peníze na muzikanty, kteří by s námi mohli hrát naživo, jsme prostě tehdy neměli.“ Evanescence vydali v roce 2000 vlastním nákladem své první plnohodnotné album Origin. To jim pomohlo k vytvoření hitu „My Immortal“ a posléze i k získání podpory pro oficiální vydání druhé desky Fallen.", "section_level": 2}, {"title": "Fallen.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vydání alba Fallen.", "content": "Album Fallen bylo nahráváno mezi lety 2001 a 2003 a bylo vydáno 4. března 2003 u labelu Wind-up Records. Vznikalo v Los Angeles a kapele se na něm podařilo udržet rovnováhu mezi křehkou krásou a přirozenou rockovou tvrdostí. S druhou deskou se Evanescence proslavili i za oceánem, zejména písní \"Bring Me To Life\", kterou na sebe upozornili hlavně v soundtracku k filmu Daredevil.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod Bena Moodyho.", "content": "22. října 2003 skupinu opustil zakládající člen Ben Moody. Stalo se tak po hádce s ostatními členy, ve které šlo o rozdíly v tvorbě a názorech na jejich hudbu. Mnoho fanoušků bylo zmateno touto změnou, protože na desce Fallen se kromě Lee a Moodyho podílela také spousta jejich přátel. Mnozí příznivci skupiny se obávali, že Evanescence kvůli ztrátě jednoho ze svých zakladatelů zaniknou, ovšem nestalo se tak. Na Moodyho post ve skupině byl dosazen kytarista Terry Balsamo. Od té doby Evanescence tvořili zpěvačka a klavíristka Amy Lee, kytarista Terry Balsamo, druhý kytarista John LeCompt, baskytarista Will Boyd a bubeník Rocky Gray. Složení kapely fanoušci označili jako lepší než kdy předtím.", "section_level": 2}, {"title": "Anywhere But Home.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vydání koncertního DVD.", "content": "22. listopadu 2004 přibylo na kontě Evanescence CD a DVD s názvem Anywhere But Home. Jedná se o audio a videozáznam z jejich koncertu v Paříži z 25. května 2004, kde rocková formace zahrála nejen téměř všechny písně z Fallen, ale představila i jiné, dosud oficiálně nevydané písně \"Missing\", \"Breathe No More\" a \"Farther Away\" a také cover písně \"Thoughtless\" od KoRn.", "section_level": 2}, {"title": "Změna na pozici baskytaristy.", "content": "14. června 2006 opustil kapelu baskytarista Will Boyd. Důvod? Údajně již nechtěl absolvovat další náročné turné po světě – kvůli tomu nebyl vůbec se svou rodinou, které by rád věnoval více času. Tuto změnu oznámila fanouškům sama Amy Lee na neoficiální webové diskusní stránce EvBoard.com. V interview s MTV (10. srpna 2006) Amy Lee představila nového člena jménem Tim McCord, který opustil svou předchozí kapelu Revolution Smile a vyměnil kytaru za baskytaru.", "section_level": 2}, {"title": "The Open Door.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly a koncertní turné.", "content": "V roce 2006 navštívili Amy Lee a John LeCompt Evropu, a to města Londýn, Barcelonu a Paříž. Po tomto turné vydali další úspěšné album The Open Door, které bylo v Evropě vydáno 2. října 2006. Obsahuje 13 písní, přičemž oficiálními singly se v uvedeném pořadí staly \"Call Me When You're Sober\", \"Lithium\", \"Sweet Sacrifice\" a \"Good Enough\". Jmenované písně mají i své videoklipy. Další turné Evanescence začalo října 2006 v Torontu, pokračovalo přes Kanadu, Japonsko, Austrálii a skončilo opět v USA. Druhé turné k The Open Door se konalo v rámci Family Values Tour 2007 s KoRn a dalšími skupinami. V plánu byl původně také koncert v Praze, ale nakonec byl z neznámého důvodu zrušen. Amy Lee napsala také píseň \"Together Again\", která měla být původně použita pro soundtrack k filmu Letopisy Narnie - Lev, Čarodějnice a Skříň (2005). Producenti píseň nakonec nepřijali s vyjádřením, že je „příliš temná“.", "section_level": 2}, {"title": "Další změny v sestavě.", "content": "V květnu 2007 ze skupiny odešli dva členové – bubeník Rocky Gray a kytarista John LeCompt. Vzhledem k tomu, že se oba věnovali i práci s jinými, poměrně tvrdšími kapelami, lze předpokládat, že došlo ke konfliktu ohledně hudebního stylu. Amy Lee krátce před svou svatbou na jaře 2007 najímá na dočasnou výpomoc dva nové hudebníky: Troye McLawhorna a Willa Hunta z kapely Dark New Day – a 6. května 2007 se vdává za svého přítele, terapeuta jménem Josh Hartzler. Dočasní členové doplňují sestavu Evanescence během dlouhého turné k albu The Open Door v roce 2007, po jeho skončení se oficiálně vracejí ke své původní kapele.", "section_level": 2}, {"title": "Together Again.", "content": "Deska The Open Door vyšvihla Evanescence na výsluní ve stovkách hitparád. Píseň \"Together Again\", která nakonec nebyla na album zařazena, vydávají Evanescence až o pět let později. 22. ledna 2010 skupina oficiálně oznamuje, že vstupuje do partnerství s nadací United Nations Foundation a hodlají finančně podpořit jejich program pro výpomoc oblastem na Haiti, postiženým zemětřesením. Dosud nevydaný song byl tak zpřístupněn ke stažení každému, kdo zaslal dobrovolný příspěvek a podpořil tím United Nations’ Central Emergency Response Fund (CERF).", "section_level": 2}, {"title": "Evanescence.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třetí studiové album.", "content": "11. října 2011 vyšlo album, nazvané Evanescence. Objevilo se ve dvou verzích – standardní CD se dvanácti skladbami a „Deluxe edition“ se čtyřmi bonusovými skladbami a přiloženým DVD, které obsahuje videoklipy a záběry ze zákulisí. Nahrávání třetího alba začalo již 22. února 2010, kdy kapela oficiálně oznámila přesun do studia. Producentem nové desky měl být nejprve Steve Lillywhite (The Rolling Stones, U2). Později byla ale oznámena změna a desku produkoval Nick Raskulinecz (Foo Fighters, Alice in Chains). Lee později uvedla, že „Steve prostě nebyl správná volba“. Kapela se kvůli problémům s nahrávací značkou vrátila zpět k práci na novém albu až na začátku dubna 2011 a jeho vydání bylo naplánováno na podzim. Nahrávání probíhalo v Blackbird Studios v Nashville, Tennessee. V rozhovoru s hudebním magazínem Kerrang! Lee později uvedla, že album se bude jmenovat jednoduše „Evanescence“. Pro tento název se rozhodla, protože skladby jsou „o kapele a o tom, jak se jí podařilo znovu se do Evanescence zamilovat“. Dalšími tématy jsou oceán, láska a svoboda. První singl z desky se jmenuje What You Want. Vyšel 9. srpna 2011. 24. ledna 2012 vyšel druhý singl jménem My Heart is Broken.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evanescence je americká hudební skupina hrající spojení gothic rocku, alternative rocku a alternative metalu. Název skupiny může být přeložen jako „pomíjivost“, „nestálost“, „zmizet jako pára“. Zakladatelka skupiny o své kapele řekla, že hrají především epicky dramatickou, temnou rockovou hudbu. Po textové stránce Evanescence zahrnuje témata od lásky přes zoufalství až po temnou beznaděj. Díky milionům prodaných desek také získali dvě sošky Grammy.", "tgt_summary": "Evanescence est un groupe de heavy metal américain, originaire de Little Rock, dans l'Arkansas. Il est formé en 1996 par la chanteuse Amy Lee (actuelle leader) et le musicien Ben Moody (ancien membre). ", "id": 2444042} {"src_title": "Něrčinská smlouva", "tgt_title": "Traité de Nertchinsk", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Po založení Tobolska začali kozáci pronikat dále na východ. Obsadili Zabajkalsko a pronikli až k Amuru, kde postavili několik opevněných osad (\"острог\"). Jednou z těchto osad byl i Albazino, nacházející se na levém břehu Amuru. Čchingové žádali, aby Rusové z údolí Amuru odešli. V roce 1684, po potlačení povstání v Číně, Čchingové vypravili vojsko k Albazinu a dobyli jej. Ruští osadníci se však záhy vrátili. V roce 1682 bylo zřízeno Albazinské vojevodství, které se rozprostíralo na levém i pravém břehu Amuru od soutoku Šilky a řeky Arguň až k řece Zeje. Rusové vyslali do Zabajkalska Fjodora Golovina, pověřeného správou Zabajkalska a Poamuřů a uspořádáním vztahů s čchingskou říší. Pod tlakem hrozících bojů se západními Mongoly (Ojraty) Čchingové nakonec vyslali své poselství s armádou k vyjednávání s Golovinem do Něrčinsku. V čchingském poselstvu byli i jezuité působící v Pekingu.", "section_level": 1}, {"title": "Podpis smlouvy.", "content": "Vyjednávání o smlouvě probíhala za přítomnosti čchingského vojska, které přečíslovalo ruskou posádku. Přítomní jezuité sloužili jako tlumočníci a prostředníci. 27. srpna 1689 došlo k podpisu smlouvy. Podle ní oblast na pravém břehu řeky Arguň a obou březích vrchního toku Amuru (tvořící velkou část Albazinského vojevodství a zahrnující Albazin samotný) připadla říši Čching. Smlouva dále upravovala zejména otázky vzájemného obchodu a řešení pohraničních sporů. Smlouva byla sepsána v pěti jazycích - ruštině, mandžuštině, čínštině, mongolštině a latině. Tato jazyková znění se navzájem od sebe obsahově liší. Navíc smlouva neodkazuje na přesné geografické body, přesný průběh hranice tedy nebyl určen.", "section_level": 1}, {"title": "Následující události.", "content": "Podmínky smlouvy byly upraveny ve prospěch Ruska Ajgunskou smlouvou (1858) a Pekingskou smlouvou (1860).", "section_level": 1}], "src_summary": "Něrčinská smlouva (rusky: \"Нерчинский договор\", čínsky 尼布楚 pchin-jin \"Níbùchǔ\") je historicky první smlouvou mezi Ruskem a Čínou. Upravovala zejména otázky vzájemných hranic a obchodu. Byla uzavřena v ruském městě Něrčinsk 27. srpna 1689. Ukončila přes 30 let trvající rusko-čchingskou válku.", "tgt_summary": "Le traité de Nertchinsk ( ; russe :, translittération : \"Niertchinskii Dogovor\") est un important traité de paix conclu entre l'empire Qing et la Russie, portant la frontière de celle ci au-delà du lac Baïkal. Signé le (27 août du calendrier julien) dans la petite ville de Nertchinsk, il délimite la frontière entre la Chine et la Russie (en Sibérie), et met fin à un conflit militaire dont l'enjeu était la région du fleuve Amour.", "id": 785359} {"src_title": "Hlavice (architektura)", "tgt_title": "Chapiteau (architecture)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Její podoba se vyvíjela po staletí a nejstarší hlavice, egyptské i řecké, prozrazují původ z architektury dřevěných staveb. V kamenné architektuře spočíval na hlavici spoj dvou sousedních kvádrů kladí. Výzdoba hlavic charakterizuje různá období a slohy. Z egyptského stavitelství jsou známé formy, kde základním zdobným prvkem byl list či květ, a to parysu, lotosu či palmeta, a figurální hlavice v podobě hlavy bohyně Hathor. Z Přední Asie jsou známé hlavice zoomorfní - převážně lví a býčí hlavy. V klasické řádové architektuře byla hlavice charakteristická pro určitý řád. Dórská hlavice je tvořená hladkým talířovitým echinem, na který dosedá výrazná deska (abakus). Iónská hlavice má dvojici volut stočených po straně sloupu, které jsou jedním z vůbec nejcharkterističtějších prvků řecké architektury. Hlavice bývá doplněna vejcovcem, palmetovým či jiným pásovým vzorem. Hlavici korintského řádu utváří akantové rozviliny (stylizované dekorativní listoví) a představuje hlavní rozlišovací prvek oproti iónskému stylu. Kombinací obou posledně jmenovaných vznikla v době římské bohatě ornamentální hlavice kompozitní, zatímco hlavice toskánská je obdobou prosté hlavice dórské. Z doby románské známe hlavice kalichové, jehlancové, krychlové, košové, poštářové, ale také figurální. V gotice se tvar hlavic přizpůsobuje gotickému tvarosloví - např. hlavice kružbová, opět se objevují hlavice vegetabilní (listové), zoomorfní (fantazijní zvířata) a antropomorfní (maskaron). V pozdní gotice ztrácejí hlavice význam a z architektury ustupují. Nemizejí však definitivně, objevují se v čisté nebo modifikované formě i v následujících slozích, většinou jako repliky antických řádů, ovšem bohatě zdobené, někdy zlacené a podobně. V renesanci a v baroku často na polosloupech a pilastrech, v klasicismu jako návrat ke starověkým vzorům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavice (také kapitel) je architektonické zakončení horní části sloupu, pilíře nebo pilastru. V řezu je hlavice zpravidla širší než je průřez dříku sloupu. Původně sloužila k navázání kladí, případně klenby a žeber na sloup, později se stala převážně dekorativním prvkem.", "tgt_summary": "En architecture, un chapiteau est un élément de forme évasée qui couronne un support vertical et lui transmet les charges qu'il doit porter. D'un point de vue ornemental, il est le couronnement, la partie supérieure d'un poteau, d'une colonne, d'un pilastre, d'un pilier, etc. ", "id": 2401572} {"src_title": "Souplodí", "tgt_title": "Fruit agrégé", "src_document": [{"title": "Typy souplodí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Souplodí nažek.", "content": "Souplodí nažek vznikající prostou přeměnou pestíčků apokarpního gynecea v nažky se nazývá latinsky. Tento typ plodů má například pryskyřník, plamének, kuklík nebo žabník jitrocelový. Tužebník má drobná souplodí nažek podobných měchýřkům, které se však neotevírají. Mochna má málo nápadná souplodí nažek se ztvrdlým oplodím, připomínajících oříšek. U plaménku se na každé nažce vyvíjí pérovitý přívěsek, umožňující šíření větrem. Nažky kuklíku jsou opatřeny háčkem, vznikajícím z vytrvalé čnělky. U kuklice se čnělky protahují v pérovitý přívěsek. Suché souplodí okřídlených nažek, tzv., můžeme nalézt např. u liliovníku. V některých případech se na vzniku souplodí podílejí i jiné části květu, nejčastěji květní lůžko nebo češule. Jahoda je souplodí nažek, které jsou jednotlivě zanořené do povrchu zbytnělého květního lůžka. Tento typ plodu se nazývá. a nalezneme jej u jahodníku a u příbuzného rodu jahodka (\"Duchesnea\"). Apokarpní plodolisty mohou být také obklopeny dužnatějící češulí nebo květním lůžkem podobně jako je tomu u malvice. Od malvice se tyto plody liší tím, že vnitřní prostor není rozdělen na více komůrek. Tento typ souplodí se nazývá a je poměrně častý u čeledi růžovité. Náležejí sem například šípky růží. Souplodí řepíku obsahují pouze 2 nažky, uzavřené v češuli pokryté věncem háčkovitých chlupů, u rodu krvavec dokonce někdy češule obsahuje jedinou nažku a nejedná se pak fakticky o souplodí. Mimo růžovitých má tento typ plodů např. sazaník a exotické rody \"Eupomatia\" (\"Eupomatiaceae\") a \"Glossocalyx\" (\"Siparunaceae\"). Suché dlouze ostnité plody acény (\"Acaena\") jsou fakticky zdřevnatělé češule s ostnitými výrůstky, uzavírající nažky. Plody kožařky, připomínající bobuli nebo peckovici, jsou ve skutečnosti souplodí nažek obalených zdužnatělým okvětím.", "section_level": 2}, {"title": "Souplodí měchýřků.", "content": "Souplodí měchýřků (latinsky ) je poměrně častý typ plodu zejména u vývojově původnějších rostlin, které mají apokarní gyneceum složené ze 2 a více nesrůstajících plodolistů. Souplodí měchýřků je běžné u čeledí pryskyřníkovité (např. blatouch, upolín), láhevníkovité, tlusticovité, pivoňkovité a šácholanovité, objevuje se také u růžovitých (tavolník, tavola), rýtovitých, routovitých a dalších čeledí. Také koření badyán je souplodí jednosemenných měchýřků. Poměrně často mají souplodí měchýřků vodní jednoděložné rostliny: některé žabníkovité, šmel okoličnatý, kabombovité, kalatka, některé bařičkovité a \"Limnocharitaceae\". Dřevnatějící souplodí měchýřků šácholanu se nazývá šách.", "section_level": 2}, {"title": "Souplodí bobulí.", "content": "Souplodí bobulí (\"baccetum\") je složený dužnatý plod vznikající ze souboru samostatných pestíků apokarpního gynecea. Objevuje se zejména u vývojově starších nižších dvouděložných rostlin, jako jsou někteří zástupci čeledi láhevníkovité (např. muďoul), kadsura z čeledi klanopraškovité nebo rozpylec (\"Drimys\") z čeledi winterovité. U vyšších dvouděložných se objevuje řidčeji, např. u vodilky kanadské z čeledi pryskyřníkovité.", "section_level": 2}], "src_summary": "Souplodí (latinsky, anglicky ) je soubor plodů vzniklý ze souboru volných nesrostlých pestíčků apokarpního gynecea jednoho jediného květu. Tím se liší od plodenství, které nevzniká z jednoho květu, ale z několika květů nebo z celého květenství. ", "tgt_summary": "Un fruit agrégé ou fruit composé, appelé aussi fruit aggloméré, est un fruit formé par la fusion de fruits issus de fleurs étroitement groupées. ", "id": 975221} {"src_title": "Pařížská šestka", "tgt_title": "Groupe des Six (musique)", "src_document": [{"title": "Členové.", "content": "Formálně byli členy Pařížské šestky: Mnoho dalších se účastnilo neformálně, mezi těmi nejvýznamnějšími Erik Satie, Jean Cocteau a Jean Wiéner.", "section_level": 1}, {"title": "Předehra: Les Nouveaux Jeunes (Noví mladí).", "content": "Když bylo v roce 1917 mnoho divadel a koncertních síní zavřeno kvůli válce, rozhodli se Blaise Cendrars a malíř Moise Kisling uspořádat koncert na 6 Rue Huyghens, kde měl svůj ateliér malíř Emile Lejeune. Pro tuto událost byly stěny ateliéru ověšeny plátny od Picassa, Matisse, Légera, Modiglianiho a dalších. Hrála se hudba Satieho, Aurica, Honeggera a Dureyho. Právě na tomto koncertě napadlo Satieho, že by kolem sebe mohl vytvořit skupinu skladatelů, nazvanou \"Les Nouveaux Jeunes\", předchůdce Pařížské šestky.", "section_level": 1}, {"title": "Pařížská šestka – Les Six.", "content": "Milhaud tvrdil, že: Jiný názor vyslovila italská muzikoložka Ornella Volta (*1927), podle které Cocteau manévroval a pokoušel se stát hlavou avantgardní skupiny oddané hudbě, stejně jako nedlouho předtím vznikly kubistické a surrealistické skupiny v malířství a literatuře s Picassem, Apollinairem a Bretonem jako vůdčími osobnostmi. Skutečnost, že Satie opustil \"Les Nouveaux Jeunes\" méně než rok poté, co skupinu založil, byla pro Cocteaua „darem z nebes“; jeho publikace \"Le Coq et l'Arlequin\" údajně odstartovala vznik Pařížské šestky. Po první světové válce se začali Jean Cocteau a \"Pařížská šestka\" scházet v baru s názvem „La Gaya“, přejmenovaném na \"Boeuf sur le toit\" (Vůl na střeše). Skupina byla oficiálně založena v lednu 1920 dvěma články francouzského hudebního kritika a skladatele Henriho Colleta v časopise Comoedia. I když se zdá zřejmé, že za články stojí Jean Cocteau, název přesto zvolil Collet, který se rozhodl pro srovnání s ruskou skupinou Pětka. Skupina vydala společně album klavírních kousků, známé jako \"Album des Six\" (Album Pařížské šestky). Pět členů skupiny také spolupracovalo na hudbě pro Cocteauovo dílo \"Les Mariés de La Tour Eiffel\" (Svatebčané na Eiffelovce), produkované Ballets Suédois, konkurenty Ballets Russes. Cocteau původně zadal hudbu Auricovi, ale protože ten nestihl dodat hudbu včas, rozdělil úkol mezi všechny zbylé členy skupiny. Durey nebyl v té době v Paříži a proto se projektu neúčastnil. Premiéra díla byla veřejným skandálem, který se vyrovnal i skandálu předešlého roku, kdy bylo uváděno Stravinského Svěcení jara. Navzdory tomu (nebo možná právě proto) bylo dílo \"Les Mariés de La Tour Eiffel\" v repertoáru Ballets Suédois po celá dvacátá léta. Není správné říci, že s uvedením \"Les Mariés de La Tour Eiffel\" Pařížská šestka zanikla. Louis Durey se nadále účastnil všech koncertů, událostí a výročí skupiny, takže skupina se nerozpadla, jako spíše její jednotliví členové se vydali po svých individuálních stezkách, tak jak to v počátečním citátu naznačil Darius Milhaud.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížská šestka ( – název inspirovaný Pětkou, sdružením ruských umělců) je jméno, kterým roku 1920 označil kritik Henri Collet ve svém článku, nazvaném \"Les cinq russes, les six français et M. Satie\" (Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie – Comoedia, 16. ledna 1920) skupinu francouzských skladatelů, pracujících na Montparnassu a jejichž hudba je často považována za vzdor proti wagnerismu a impresionismu.", "tgt_summary": "Le groupe des Six, aussi nommé Les Six, est un groupe de compositeurs réunissant, entre 1916 et 1923 : Georges Auric (1899-1983), Louis Durey (1888-1979), Arthur Honegger (1892-1955), Darius Milhaud (1892-1974), Francis Poulenc (1899-1963), et Germaine Tailleferre (1892-1983). Leur musique réagissait essentiellement contre l'impressionnisme et le wagnérisme. Ils étaient très influencés par les idées d'Erik Satie et de Jean Cocteau. Bien qu'ils aient écrit collectivement, chacun a conservé son style personnel de par la nature même des œuvres (mouvements ou morceaux séparés).", "id": 1237410} {"src_title": "Leon Uris", "tgt_title": "Leon Uris", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Leon Uris se narodil v marylandském Baltimoru v rodině polského imigranta Wolfa Williama a američanky Anny (Blumberg) Urisových. Než přišel otec po 1. světové válce do USA, prožil rok života v Palestině. Příjmení Uris je odvozeno z hebrejského Yerushalmi – muž Jeruzaléma. Uris navštěvoval školu v Norfolku ve Virginii a v Baltimoru, ale středoškolské vzdělání nikdy nedokončil (u zkoušky z angličtiny třikrát propadl). V sedmnácti šel k americkému námořnictvu – sloužil jako radista v Guadalcanal, na atolu Tarawa a na Novém Zélandu v letech 1942 až 1945. Poté, co onemocněl malárií, se vrátil do USA, kde v San Francisku potkal seržantku námořnictva Betty Beck, svou budoucí ženu. Oženil se v roce 1945. Od dětství snil Uris o kariéře spisovatele, svého úspěchu se dočkal až po mnoha odmítavých reakcích na své literární pokusy. První, kdo rozpoznal talent mladého autora, byl časopis Esquire, který od autora zakoupil první článek pojednávající o fotbale. Na základě tohoto prvního úspěchu se Uris odhodlal k ustavičné práci na románu pojednávajícím o hrdinství a životě americké námořní pěchoty. Do psaní vložil Uris veškeré své schopnosti a naděje; na románu pracoval i osmnáct hodin denně (zážitky včlenil do románu \"Lvi v průsmyku\"). Výsledný román \"Battle Cry\" (1953) zaznamenal úspěch jak ze strany čtenářů, tak i kritiků. Cesta románu na pulty knihkupectví nebyla jednoduchá. Román byl zprvu několikrát odmítnut a Uris na základě tohoto neúspěchu musel román mírně přepracovat. Výsledkem byla pozitivní reakce ze strany nakladatelství G.P. Putnam's Sons (1953). Slibného románu, který tematizoval populární téma poválečné doby, si záhy všiml Hollywood. Uris se ujal scénáře a film se roku 1955 dočkal realizace v hvězdném obsazení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leon Marcus Uris (3. srpna 1924, Baltimore, Maryland – 21. června 2003, Shelter Island, New York) byl americký spisovatel, který se proslavil svými historickými fikcemi – především bestsellery \"Exodus\" (1958) a \"Trinity\" (1976)", "tgt_summary": "Leon Marcus Uris, né le à Baltimore au Maryland et mort le à Shelter Island dans l'État de New York, est un romancier américain, connu pour ses romans historiques dont les plus connus sont \"Exodus\", publié en 1958, et \"Trinité\" en 1976.
\"Mila 18\" en 1961, \"Armageddon\" en 1963 et \"Topaz\" en 1967, ainsi que son premier roman, \"Le Cri de la victoire\", en 1953, ont également fait sa notoriété.", "id": 2101784} {"src_title": "Liviu Librescu", "tgt_title": "Liviu Librescu", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Liviu Librescu se narodil v židovské rodině v rumunském městě Ploiești. Druhou světovou válku přežil v ghettu ve Focșani, holocaustu se mu podařilo uniknout. Po válce studoval na Polytechnické univerzitě v Bukurešti aerokosmické technologie a posléze získal i doktorát v oboru mechaniky tekutin (1969). V letech 1953–1975 pracoval na několika rumunských vědeckých ústavech, konkrétně Ústavu aplikované mechaniky, Ústavu mechaniky tekutin a Ústavu mechaniky tekutin a aerokosmických konstrukcí Akademie Věd Rumunska. Jeho kariéra uvázla v průběhu 70. let, když opakovaně odmítl spolupracovat s rumunskou komunistickou stranou a podporovat tehdejší režim. Když poté oficiálně požádal o povolení vystěhovat se i s rodinou do Izraele, byl z ústavů vyloučen. Původně jeho žádosti nebylo vyhověno, situace se změnila až poté, co za její kladné vyřízení osobně intervenoval izraelský premiér Menachem Begin. Librescu emigroval do Izraele v roce 1978, v letech 1979–1986 byl profesorem aeronautického a mechanického inženýrství na Telavivské univerzitě a Technice v Haifě. V roce 1985 se u příležitosti tzv. \"Sabbatical year\" přesunul do USA na Virginský polytechnický institut a státní univerzitu, kde už posléze setrval jakožto vědec a učitel až do své náhlé smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Liviu Librescu byl zavražděn při masakru na Virginském polytechnickém institutu a státní univerzitě, když zdržel studenta Čo Sung-huie, který ten den zastřelil 32 lidí a desítky dalších zranil. Šestasedmdesátiletý profesor svým studentům nařídil utéci okny a sám držel dveře, aby útočník nemohl projít skrz. Tím poskytl většině svých žáků dostatek času k úniku, vrah jej zastřelil skrze dveře. Když pak vstoupil do třídy, z oken vyskakovali poslední studenti, z nichž stihl zastřelit jednoho.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Profesor Librescu byl celosvětově uznávaný vědec. Byl autorem a spoluautorem několika vědeckých publikací a stovek článků v odborných vědeckých časopisech. Byl profesorem na Telavivské univerzitě a Virginském polytechnickém institutu, významným členem řady mezinárodních vědeckých institucí a členem redakčních rad řady odborných vědeckých časopisů.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtné pocty.", "content": "Profesorův syn Joe oznámil, že obdržel řadu kondolenčních e-mailů od studentů, které označují jeho otce za hrdinu a vyjadřují přesvědčení autorů, že by bez jeho sebeobětování nejspíše nepřežili. Celá řada médií po celém světě taktéž referovala, minimálně v rámci zpravodajství o masakru, o hrdinné smrti profesora Libresca, řada připojila též články či reportáže o něm samém. Rumunský prezident Traian Băsescu udělil profesoru Librescovi dva dny po jeho smrti Velký kříž Hvězdy Rumunska za celoživotní přínos vědě a pro hrdinství, které prokázal, když obětoval svůj život za záchranu svých studentů. Týž den americký prezident George Bush vzpomenul profesora Libresca během svého projevu u příležitosti návštěvy Muzea holocaustu: Český překlad:", "section_level": 1}], "src_summary": "Liviu Librescu (18. srpna 1930 Ploješť, Rumunsko – 16. dubna 2007 Blacksburg, Virginie, USA) byl izraelsko-americký vědec rumunsko-židovského původu, zabývající se výzkumem převážně v oblasti aeroelasticity a aerodynamiky. ", "tgt_summary": "Liviu Librescu (Ploiești, Roumanie, –, Blacksburg, États-Unis) était un professeur en ingénierie et en mathématiques à l'Université Virginia Tech. Israélien d'origine roumaine résidant aux États-Unis depuis 1985, survivant de l'Holocauste, il a fait ses études à l'Université Polytechnique de Bucarest et a atteint une renommée internationale pour ses travaux d'ingénierie et pour la publication de nombreux ouvrages. Il a été abattu dans la fusillade de Virginia Tech alors qu'il bloquait la porte d'entrée de sa salle de cours au forcené, sauvant ainsi la vie à une vingtaine d'étudiants.", "id": 77643} {"src_title": "Janáčkovo divadlo", "tgt_title": "Théâtre Janáček", "src_document": [{"title": "Budova divadla.", "content": "Budova Janáčkova divadla, jež stojí v Brně v Rooseveltově ulici a je obklopena parkem Koliště, byla vystavěna mezi lety 1961 a 1965. První návrhy vznikly již v letech 1907 a 1910 a situovaly divadlo na místo provizorně koupené budovy (která již kapacitně nepostačovala) na rohu Žerotínova náměstí a ulice Veveří nebo na kraj parku Lužánky.", "section_level": 1}, {"title": "Návrhy stavby.", "content": "Mezi lety 1910 a 1958 se odehrálo sedm architektonických soutěží s návrhy na budovu divadla, mezi navrhovateli byly osobnosti jako Bohuslav Fuchs, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochola, Pavel Janák, Jan Kotěra, Emil Králík, Otakar Novotný, Oldřich Starý a Jan Víšek. V první soutěži vyhrál Josef Mařík, druhý byl Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček. Rozpory mezi diskutujícími stranami vyvrcholily další soutěží v roce 1913, která byla vyhlášena pouze pro soutěžící z roku 1910. Byla obeslána pouze dvaceti návrhy, první cena nebyla udělena. Kvůli první světové válce se nezačalo stavět, další kolo se odehrálo až v roce 1936, první cena udělena opět nebyla. Během této soutěže zveřejnil svůj mimosoutěžní návrh i Bohuslav Fuchs, jednalo se o futuristicky zhlížející dílo. V roce 1940 Družstvo vyzvalo pět vybraných projektů, v užší soutěži zvítězil Jan Víšek. Později, v roce 1958, zvítězil opravdu návrh Jana Víška.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Budova obsahuje jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. V budově se nachází hlediště pro 1 383 diváků, které je koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. V prvním suterénu pod vestibulem jsou umístěny restaurace, kavárna a klub umělců. Nosná konstrukce se skládá ze železobetonového monolitického skeletu s výplňovým zdivem, hlediště a jeviště jsou zastropeny ocelovými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů jsou použity materiály jako kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Obložení a dlažby jsou ze žuly, černého syenitu a vápence. Dřevěná obložení jsou z jilmu a ořechu. V roce 2007 oznámil brněnský zastupitel Jan Holík, že Janáčkovo divadlo čeká rekonstrukce. V témže roce rekonstrukce započala. Vztahovala se na rekultivaci okolí divadla, včetně vybudování podzemního parkoviště, opravu nevyhovujícího hlediště a další změny, které navrhoval architekt Jaroslav Černý.Brněnský rozpočet pro rekonstrukce vyčlenil 111 milionu korun.", "section_level": 2}], "src_summary": "Janáčkovo divadlo je divadelní budova v Rooseveltově ulici v Brně, přiléhající k parku Koliště a Moravskému náměstí. Bylo vystavěno v první polovině 60. let podle návrhu architekta Jana Víška. Provozně je součásti Národního divadla Brno. Programově jsou do něj umístěna zejména operní a baletní představení, vzhledem k dlouhodobé absenci vlastního velkého sálu zde také koncertuje Filharmonie Brno a koná se mimo jiné festival Moravský podzim.", "tgt_summary": "Le théâtre Janáček () est un théâtre situé dans la ville de Brno, en République tchèque. Il fait partie du théâtre national de Brno. Il fut construit de 1960 à 1965, et a ouvert en. Au cours de son existence, le théâtre a créé jusqu'ici une vingtaine d'opéras et ballets.", "id": 308169} {"src_title": "Master of Business Administration", "tgt_title": "Maîtrise en administration des affaires", "src_document": [{"title": "Struktura studia.", "content": "Většina MBA programů též zahrnuje volitelné předměty a soustředění zaměřené pro další studium v určité oblasti, například typicky účetnictví, finance, či marketing. MBA programy v USA obvykle vyžadují získání asi 60 kreditů (typicky v podstatě jeden akademický rok v Česku). (Existují též programy, či tituly, jako Master of Economics, Master of Finance, Master of Accountancy, Master of Science in Marketing, Master of Science in Management a mnoho dalších.) MBA je profesním titulem; akreditační orgány speciálně pro programy MBA zajišťují konzistenci a kvalitu vzdělávání. Školy, které toto v mnoha zemích nabízejí, často též programy nabízejí tzv. „šité na míru,“ tedy různé formy: \"full-time study\" (blíže: denní studium), \"part-time study\", \"executive\" (výuka orientovaná typicky na večery a víkendy), distanční studium (on-line), často jsou zahrnována soustředění atp.", "section_level": 1}, {"title": "Akreditace.", "content": "Především ve Spojených státech mohou být tyto MBA programy akreditovány, což značí, že vzdělávání na uváděné škole by mělo splňovat určité specifické standardy kvality vzdělávání. V Česku akreditace příslušné instituce může být jedním z ukazatelů určité kvality. Garanci kvality poskytovaného MBA studia zaštiťuje například CAMBAS (Česká asociace MBA škol, z.s.p.o.), která sdružuje některé školy nabízející MBA programy a zároveň poskytuje vlastní akreditaci, jako záruku jejich kvality. Mezinárodní akreditace, např. americká AACSB, britská AMBA a bruselská EFMD, která uděluje akreditaci \"European Quality Improvement System (EQUIS)\", mohou být jedním z ukazatelů určité kvality programů MBA a škol. Je třeba zmínit, že akreditační instituce mohou být soukromými subjekty (firmami) a tedy konkrétní školy (konkrétní firmy) v určité zemi často nemají povinnosti kupř. svůj MBA program (či kurs) mít akreditovaný od této akreditační autority, nicméně pro uchazeče akreditace může být jedním z vodítek pro výběr kvalitní instituce pro poskytování MBA vzdělání.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku vysoké školy poskytují akreditované studijní programy (tedy bakalářské, magisterské a doktorské programy) a programy celoživotního vzdělávání (CŽV). Dle zákona též existuje vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu, přičemž podrobnosti o tomto udává zmíněný zákon. Úspěšní absolventi příslušného kurzu případně tedy obdrží příslušné osvědčení (obdobně jako diplom/certifikát) o tomto absolvovaném vzdělání. Rozdíl typicky amerického magisterského programu (MBA), oproti českému magisterskému programu v oblasti ekonomie (Ing.) bývá uváděn jako typicky ten, že americké školy si kladou jako podmínku pro přijetí do tohoto navazujícího programu též předchozí manažerskou praxi, a to obvykle tříletou.", "section_level": 1}, {"title": "Akreditace v Česku.", "content": "Studium MBA není zahrnuto do systému českého vysokoškolského studia a kvalifikaci (titul) MBA získaný na některé vzdělávací instituci (firmě) v ČR principiálně není možné uznat (tzv. nostrifikovat). Výjimkou nicméně může být právě vysokoškolské magisterské studium MBA na vysoké škole v zahraničí (resp. zahraniční vysoké škole v Česku), standardně tedy 1-3leté (studium navazující na bakalářské studium, standardně tedy 3-4leté), kdy se event. posoudí, zda takovéto studium odpovídá studiu potřebnému k získání obdobné kvalifikace v Česku (tedy magisterskému studijnímu programu – typicky inženýr v příslušné oblasti). Neexistuje žádná zastřešující akreditační asociace, protože každý stát, obdobně jako ČR, při event. nostrifikaci posuzuje konkrétní zahraniční studium MBA. Aktuální podrobnosti k tomuto uvádí zákon, či event. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Náplň MBA.", "content": "Podmínky k přijetí do tohoto manažerského vzdělávání jsou ve většině institucí (firem) obdobné. Hlavním předpokladem k MBA je ukončené minimálně bakalářské vysokoškolské vzdělání, které může být ve výjimečných případech nahrazeno dostatečnou a prokazatelnou manažerskou praxí. Vzdělávání v MBA trvá zpravidla 1 rok až 2,5 roku. Při denní formě bývá zpravidla o půl až 1 rok kratší. Kurs bývá zpravidla ukončen závěrečnou ústní zkouškou spolu s obhajobou závěrečné práce. Nejčastější bývá MBA při zaměstnání (blíže: kombinované studium) a svojí flexibilitou a individuálním přístupem umožňují vzdělávání při zaměstnání, event. jiné přizpůsobení. Existují též možnosti distančního (on-line) vzdělávání, tedy prakticky plně přes internet (blíže: distanční studium). Zakončuje se zpravidla obhajobou závěrečné práce a ústní zkouškou. MBA poskytují obvykle jak teoretické vzdělání v základních disciplínách managementu, tak zvládnutí nezbytných praktických manažerských dovedností, jakými jsou např. řešení problémů, rozhodování, jednání a komunikace (exekutivní činnost). Během studia se rovněž využívají aktivní metody jako případové studie, didaktické hry, hraní rolí atp. Vyučované předměty závisí na tom, jak je MBA orientován, jestli spíše obecně anebo jestli je zaměřen na určitou konkrétní manažerskou disciplínu. Mezi předměty, které se zpravidla v každém MBA v té či oné podobě vyučují patří především následující:", "section_level": 2}, {"title": "Kurs versus magisterské studium.", "content": "V Česku v současné době je možno absolvovat MBA na některých institucích (resp. soukromých firmách), na soukromých vysokých školách. MBA též mohou někdy nabízet i veřejné vysoké školy. Průměrná výše poplatků za MBA v ČR se pohybuje přibližně mezi 100 000 až 200 000 Kč za akademický rok. V ČR se výuka provádí nejčastěji v jazyce českém, popř. v jeho kombinaci s angličtinou, nebo španělštinou, méně často výhradně v angličtině. Nejběžnější formou absolvování MBA v Česku bývá vzdělávání při zaměstnání (v průměru 2 roky). Při denní formě bývá zpravidla o půl až 1 rok kratší. MBA bývá zpravidla ukončen závěrečnou ústní zkouškou spolu s obhajobou závěrečné práce. Důležité je, jakou formální povahu má MBA mít, zdali se má jednat o MBA program (řádné navazující/magisterské studium), nebo kurs (školení), které však některé firmy též označují jako MBA či jako MBA kurs nebo i jako MBA program. MBA uděluje akademická instituce (kupř. univerzita) ve své zemi dle příslušných zákonů této země. Existují také zahraniční instituce v Česku. Z formálního hlediska je tedy rozdíl, jestli se má jednat o MBA kurs, blíže kupř. též: vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu, nebo jestli se má jednat o magisterské (MBA) vysokoškolské studium (obvykle 1-3leté studium, kterému předchází vzdělání bakalářské, obvykle 3-4leté), které případně může být i uznáno (tzv. nostrifikováno), tedy formálně uznáno jako magisterské vysokoškolské vzdělání i v Česku (tedy jako magisterský titul či magisterské vzdělání). V prvním případě (kurs) se udělováním takovýchto titulů (z kurzů/školení) nejedná o řádné vysokoškolské vzdělání, ale o jistý druh profesní nástavby – kurzu pro účastníka; tyto bývají oblíbeným způsobem zvyšování si vlastní kvalifikace (manažerské schopnosti atd.). Nicméně tyto profesní tituly, resp. tedy kurzy, nepodléhají žádné akreditaci, nebo kontrole ze strany státního dozoru, a proto kvalita poskytovaného vzdělání může být zpochybněna. Takovéto kurzy mohou umožňovat uchazečům, kteří nesplňují formální podmínku ukončeného vysokoškolského vzdělání, další zvyšování si své vlastní kvalifikace. Zvyšování si vlastní kvalifikace prostřednictvím MBA programů/kurzů bývá oblíbené, a to především s přihlédnutím k náplni celého MBA kurzu (resp. tedy MBA studia) či užitečnosti pro konkrétního uchazeče. Oblíbené bývá MBA kupř. u lidí v manažerských (řídících) pozicích, tedy u lidí v exekutivě. MBA bývá určeno především zástupcům středního a vrcholového managementu, majitelům společností, podnikatelům, představitelům neziskového sektoru či státní správy (více též: Master of Public Administration – MPA) a je založeno na propojování teoretických znalostí s praktickými dovednostmi. Oblíbené bývá MBA tedy u manažerů.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Jak je uvedeno, MBA není zahrnut do systému českého vysokoškolského studia. Kvalita vzdělání tak může být zpochybněna. Nejedná se o akademický titul magisterské úrovně dle české legislativy. U jména si v podstatě kdokoliv, mimo tituly absolventů vysokých škol dle českého zákona, může uvádět cokoliv, tedy kupř. i „profesní titul“ MBA získaný po (hypoteticky) jednodenním školení od soukromé firmy, která uvedené vydává podle sebe za „MBA studium“ či „MBA program,“ nicméně smysl takovéhoto jednání vzhledem ke vzdělání dotyčného žádný není. Protože v některých případech dotyčný žádné řádné vysokoškolské magisterské studium (1-3leté) neabsolvoval, ani event. neabsolvoval předcházející řádné vysokoškolské bakalářské studium (3-4leté) nutné k navazujícímu, ale absolvovat pouze určitý kurs, či profesní školení, jehož kvalita může být zpochybněna, a následně užívá u jména titul úrovně \"master's degree\", tedy MBA, stal se tak tento titul, obdobně třeba jako třeba RSDr., terčem řady vtipů, narážek a lidových pejorativních výkladů zkratky jako například: \"mladej, blbej, ambiciozní\" nebo kupř. \"měsíc byl v Americe\" atp. Bývá též upozorňováno na nebezpečí, kdy tedy v ČR studium MBA mohou nabízet bez žádoucí úrovně též „různí podnikavci,“ chápající jej především jako vlastní stroj na peníze. Jakýkoliv vzdělávací kurs, formální či neformální, může být pro svého účastníka jistě přínosný, nicméně neměl by být tedy zaměňován s formálním vysokoškolským magisterským programem, resp. vysokoškolským studiem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Master of Business Administration (ve zkratce MBA, či M.B.A.) je titul magisterského stupně (\"master's degree\") typický pro anglosaský svět. V doslovném překladu jde o magistra řízení obchodu nebo obchodů. Je zaměřený na získání znalostí v oboru managementu, přičemž někdy se uvedené překládá do češtiny jako magistr managementu. Jde o program (titul) magisterské úrovně, a to původně ve Spojených státech amerických. Tento program původně vznikal při industrializaci země, kdy korporace hledaly vědecké přístupy k jejich řízení. Hlavními oblastmi zájmu, kterými se MBA programy zaobírají, a to v různých oblastech podnikání (businessu), jsou především: účetnictví, aplikovaná statistika, obchodní komunikace, obchodní právo, finance, manažerská ekonomika, management, marketing a další. ", "tgt_summary": "Une maîtrise en administration des affaires (souvent abrégée en MBA, sigle de l'anglais ) est le diplôme international d'études supérieures du plus haut niveau dans le domaine de la conduite globale des affaires : stratégie, marketing, finances, ressources humaines et management. ", "id": 854176} {"src_title": "Palantír", "tgt_title": "Palantír", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Palantír je kámen fungujcí víceméně jako křišťálová koule. V palantíru je možné vidět vzdálené věci (v prostoru i v čase) nebo lze s jeho pomocí komunikovat s jiným palantírem, a tak se domlouvat na dálku. Kameny mají vzhled koule z černého skla, ale nelze je zničit žádným známým způsobem (možná, ale nikde to není psáno, by mohly být zničeny v Puklinách osudu, stejně jako Prsteny moci). V době, kdy se odehrává děj Pána prstenů vlastnil jeden Sauron (tento palantír zmizel s pádem Barad-dûru), druhý Saruman (tento palantír si zase odnesl Gandalf, který ho dal Aragornovi) a třetí Denethor (ten zůstal v Minas Tirithe). Čtvrtý kámen byl pravděpodobně stále střežen elfy z Lindonu v Emyn Beraid. Další tři byly ztraceny. Vládnoucí kámen se měl nacházet mimo Středozemi věži Avallónë na ostrově Tol Eressëa, ale neexistuje záznam o úspěšné komunikaci kteréhokoliv palantíru ze Středozemě s tímto palantírem. Vyskytují se v různých velikostech. Nejmenší má průměr okolo jedné stopy, největší by jeden muž sám neuzvedl. Navzájem mají Kameny specifické vztahy, některé dva Kameny jsou k sobě velmi silně přitahovány, takže při nahlédnutí do jednoho Kamene pravděpodobně ihned začne reagovat i druhý Kámen; některé větší Kameny navíc umožňují \"odposlouchávat\" komunikaci dvou menších Kamenů. Sledování nebo komunikace palantírem vyžaduje určité duševní síly, přičemž čím vzdálenější, dávnější nebo detailnější informace se pozorovatel snaží spatřit, tím musí být vynaložené úsilí vyšší. Není bez zajímavosti, že palantíry ochotněji slouží svým právoplatným majitelům než osobám, které je uloupili nebo získali jiným nepoctivým způsobem - proto se Kameny lépe ovládaly Aragornovi a Denethorovi než Sarumanovi a Sauronovi. Kámen může pohlédnout skrz cokoli, kromě temnoty a stínu. Pomocí zvláštní techniky, zvané \"zahalení\" (shrouding), bylo ale možné se před pohledem palantíru skrýt. Znalosti této techniky byly dávno zapomenuty, ačkoli Sauron je pravděpodobně znal. Kámen mohl přenášet pouze obraz, nikoli zvuk, nicméně při komunikaci mezi dvěma Kameny mohli jejich uživatelé \"vysílat\" myšlenky, vnímané jako řeč.", "section_level": 1}, {"title": "Palantíry ve Středozemi.", "content": "Palantíry v dávných časech vyrobili Noldor, pravděpodobně dokonce sám Fëanor, nejzručnější z elfů. Na konci Druhého věku darovali Eldar sedm Vidoucích kamenů Elendilovu otci Amandilovi za jeho věrnost. Elendil je po té spolu se svými syny Isildurem a Anárionem zachránil ze zkázy Númenoru na svých lodích. Tři vzal na sever Elendil (palantíry Arnoru). Po dvou pak Isildur a Anárion na jih (palantíry Gondoru).", "section_level": 1}, {"title": "Arnorské palantíry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Amon Sûl.", "content": "Vládnoucí kámen severu umístěný ve strážní věži na Větrově. Sloužil patrně i ke komunikaci s Gondorem. Po ztrátě pevnosti ve válce s Angmarem přemístěn do Fornostu. Roku 1975 T. v. ztracen při potopení lodi v ledové zátoce Forochel.", "section_level": 3}, {"title": "Annúminas.", "content": "Kámen v hlavním městě byl zřejmě nejběžněji používán králem Arnoru. Po přesunu hlavního města do Fornostu tam byl přemístěn i palantír. Ztracen spolu s kamenem z Větrova při potopení lodi v ledové zátoce Forochel.", "section_level": 3}, {"title": "Elostirion.", "content": "V této nejvyšší z věží Emyn Beraid byl umístěn třetí palantír severu. Fungoval jinak než ostatní palantíry ve Středozemi. Hleděl stále na západ zřejmě směrem k ostrovu Tol Eressëi, kde měl být ve věži v městě Avallónë umístěn Vládnoucí kámen.", "section_level": 3}, {"title": "Gondorské palantíry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Osgiliath.", "content": "Vládnoucí palantír jihu byl umístěn v původním hlavním městě Gondoru. Roku 1437 T. v. byl zdejší kámen ztracen ve vodách Anduiny při vypálení města během bojů o nástupnictví na trůn Gondoru.", "section_level": 3}, {"title": "Minas Ithil.", "content": "Jeden palantír se nacházel v Minas Ithil v horách Ephel Dúath. V r. 2002 Třetího věku věž dobyl Sauron a osídlil ji Prstenovými přízraky. Zmocnil se tak ithilského Kamene, jejž odnesl do věže Barad-dûr. Bylo to vůbec poprvé, kdy se palantír dostal do nepovolaných rukou, a protože si toho gondorští vládci byli vědomi, přestali zbylé Kameny používat kvůli strachu ze Sauronovy vůle. Kámen zřejmě zanikl po pádu Saurona a zhroucení Temné věže.", "section_level": 3}, {"title": "Minas Anor.", "content": "Další kámen se nacházel v Minas Anor, později zvaném Minas Tirith. Od ztráty Minas Ithil jej pravděpodobně žádný ze správců nepoužil až do doby Denethora II. Ten získal velké znalosti ve starých učeních a pravděpodobně začal Kámen užívat už brzy po svém nástupu na správcovský stolec. Bylo to proto, že ve službách jeho otce bojoval tajemný bojovník Thorongil, jejž Denethor viděl jako svého konkurenta a zřejmě dokázal uhodnout jeho původ - že jde o právoplatného dědice Gondoru. Kámen pak mohl užívat ke sledování jeho kroků, stejně jako kroků čaroděje Gandalfa, jemuž nikdy příliš nedůvěřoval. Užívání Kamene jej nesmírně vysilovalo, takže předčasně zestárl. Když byl však i on sveden Sauronem, nedokázel jej Temný pán zcela zlomit a užíval Kámen jen k jeho klamání - Denethor tak postupně ztratil veškerou naději na vítězství ve Válce o Prsten a při obléhání Minas Tirhith se upálil na hranici. Protože byl však mužem nesmírných duševních sil, jeho moc nad Kamenem přetrvala a kdo od té doby pohlédl do Kamene z Minas Tirith, musel mít obrovskou vůli, aby dokázal spatřit něco jiného než dvě staré paže stravované plameny.", "section_level": 3}, {"title": "Orthank.", "content": "Jeden z kamenů byl umístěn v Železném pasu v Orthanku, největší věži postavené Dúnadany ve Druhém věku na jižním okraji Mlžných hor. Postupně se tato oblast stala poměrně málo osídlená a slábnoucí moc Gondoru nedokázala tak odlehlou končinu účinně spravovat, proto v r. 2759 uzavřel Beren, vládnoucí správce Gondoru, spojenectví s čarodějem Sarumanem, jemuž svěřil správu nad Železným pasem. Saruman tak získal klíče od Orthanku i tamní palantír. Saruman se však postupně začal obracet ke zlému a Kámen užíval ke špehování svých protivníků a nepřátel, až se nakonec střetl se Sauronem, který jej pomocí Kamene zlomil a od té doby mu skrze palantír udílel rozkazy. Kámen tak napomohl tomu, že se jejich síly mohly pohybovat poměrně koordinovaně. Po bitvě u Hlásky, kdy enti zničili Železný pas, Saruman o svůj Kámen přišel. Když totiž před branami Orthanku Gandalf se Sarumanem vyjednával, vrhl na něj palantír Gríma Červivec - ke značné Sarumanově nelibosti. Palantír Gandalfa minul a málem skončil pod vodou, před čímž ho zachránil Peregrin Bral, který však podlehl jeho kouzlu. V noci Kámen odcizil a pohlédl do něj. Tím se střetl se samotným Sauronem, jemuž nedokázal odolat, ale neprozradil mu nic, protože Sauron se domníval, že hobit je vězněm Orthanku, a tak než aby se zdržoval výslechem, poslal pro zajatce létajícího nazgûla. Kámen poté Gandalf odevzdal Aragornovi, jemuž jako dědici králů právem náležel. Aragorn se pak odvážil nebezpečného kousku, když sám pohlédl do Kamene - a podařilo se mu jej vytrhnout ze Sauronovy vůle a získal tak mnohé informace o přicházející válce a nebezpečí v podobě umbarských korzárů, kteří hrozili napadnout Gondor z jihu. Po Válce o Prsten zůstal orthancký Kámen jediný použitelný a stal se tak majetkem králů Obnoveného království.", "section_level": 3}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V knize Terryho Pratchetta \"Zaslaná pošta\" se objevují magické přístroje, nazývané omniskopy, jimiž autor paroduje palantíry nebo též zrcadlo Galadriel. Omniskopem lze pohlédnout na libovolné místo ve vesmíru, ale je nesmírně těžké spatřit v něm něco konkrétního. Proto přístroj zpravidla ukazuje jenom prázdno, které tvoří většinu vesmíru, a mágové jej užívají jako zrcadlo. Při jednom použití se arcikancléř Vzoromil Výsměšek rozčiluje: „Pořád to nefunguje, pane Ctibume! Zase je tam vidět jen to zatracené ohnivé oko!“", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje.", "content": "TOLKIEN, J. R. R. a TOLKIEN, Christopher, ed. \"Silmarillion\". Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1992. TOLKIEN, J. R. R. \"Pán prstenů. [Sv.] 3, Návrat krále\". 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992. TOLKIEN, J. R. R. a TOLKIEN, Christopher, ed. \"Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě\". Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1994.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palantír neboli Vidoucí kámen je kouzelný předmět ze Středozemě, který se objevuje v knihách \"Pán prstenů\" a \"Nedokončené příběhy\" J. R. R. Tolkiena.", "tgt_summary": "Un palantír (aussi appelé « pierre de vision » ou « pierre clairvoyante », au pluriel \"palantíri\") est un objet du légendaire (\"legendarium\") de l'écrivain britannique, apparaissant notamment dans les livres \"Le Seigneur des anneaux\" et le \"Silmarillion\". ", "id": 304320} {"src_title": "Christopher Eccleston", "tgt_title": "Christopher Eccleston", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v roce 1964 do chudé, dělnické anglické rodiny. Má dva o osm let starší bratry dvojčata. Jeho rodina žila v malém řadovém domě, než se v jeho sedmi měsících přestěhovali do Little Hulton. Původně se chtěl stát profesionálním fotbalistou za svůj velmi oblíbený tým Manchester United, ale v 19 letech v sobě objevil lásku k herectví, a tak svůj názor změnil. Eccleston začal dojíždět vlakem do Joseph Eastham High School, a následně přestoupil na londýnskou Central School of Speech and Drama. Po dokončení studia zahájil svou divadelní kariéru na jevišti Bristol Old Vic, kde hrál několik let. Následně vystřídal spoustu londýnských divadel jako je třeba britské Národní divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek.", "content": "Jakmile se přestěhoval do Londýna, tak si zahrál v Kes od Kena Loacha a Saturday Night and Sunday Morning. Brzy ale zjistil, že mu více sedí klasici jako je Shakespeare nebo Čechov. Na jevišti vystoupil poprvé ve svých 25 letech v Bristol Old Vic ve hře A Streetcar Named Desire. Jelikož již dokončil školu, ale neměl tolik hereckých nabídek, byl v podstatě nezaměstnaný. Musel se proto živit pracemi v supermarketech, na stavbách apod. Jeho první filmová zkušenost je z roku 1991, kdy se objevil na plátně v roli Dereka Bentleyho, ve filmu Let Him Have It a v epizodě \"Second Time Around\" v seriálu Inspector Morse. Díky tomuto si ho začala veřejnost všímat a přineslo mu to nějaké zakázky. Jeho první pravidelná role byla v pořadu Cracker, ve kterém hrál v letech 1993-4. Za tuto roli si získal uznání diváků, když se ale rozhodl dobrovolně z pořadu odejít, nechali jeho postavu producenti umučit sériovým vrahem, což zapříčinilo, že se začal dostávat do povědomí lidí v Británii. Další důležitá role přišla v roce 1994 ve filmu \"Shallow Grave,\" ve které hrál spolu se začínajícím Ewanem McGregorem. Ten samý rok vyhrál Christopher konkurz na postavu Nicky Hutchinson v britském dramatu \"Our Friends in the North,\" kde hrál po boku Daniela Craiga, budoucího představitele Jamese Bonda. Jeho filmová kariéra začala rychle stoupat, málokdy nehrál hlavní roli. Také si párkrát zahrál po boku slavných hollywoodských hereček. Hrál ve filmech jako: \"Jude\" (1996), \"Elizabeth\" (1998), \"eXistenZ\" (1999), \"Gone in 60 Seconds\" (2000), což je pořad o autech a on sám v té době neměl ani řidičák, dále v \"The Others\" (2001), \"24 Hour Party People\" (2002) and \"28 Days Later\" (2002). Jeho doposud nejvýraznější role byl Hamlet, kterého si zahrál v roce 2002 ve svém oblíbeném divadle – West Yorkshire Playhouse v Leedsu.", "section_level": 2}, {"title": "Doctor Who.", "content": "Eccleston prý napsal mail Russellu T. Daviesovi, že by si přál být na seznamu kandidátů na Doktora. V roce 2004 bylo při obnovování seriálu Doctor Who odhaleno, že Eccleston bude nová doktorova inkarnace, v pořadí již devátá. Eccleston nastoupil i s novou společnicí, tehdy začínající popovou zpěvačkou Billie Piperovou. Christopher působil spíše tajemně, diváci si ho ale postupem série velmi zamilovali a stal se velmi oblíbený. Jeho charakter působí zvláštně. Jako jediný doktor má severský přízvuk. Působil přísně, ale většina diváků ho i přes to obdivovala. Přestože byl natolik oblíbený, gradující rozdíly mezi tím, co chtěl tehdejší producent seriálu Russell T. Davies a sám Eccleston ohledně charakteru doktora, a stálé nenalezení kompromisu, donutilo Ecclestona seriál po první řadě opustit. Využil tedy možnost regenerace a předal žezlo Davidu Tennantovi, jakožto desátému doktorovi. Ten se stal snad ještě úspěšnějším a oblíbenějším, než byl Christopher. Eccleston se dlouho ke svému odchodu nechtěl vyjadřovat. BBC uvedla, že se bál, aby nebyl s touto rolí spojován. To ovšem Christopher odmítl. Ale zvídavým otázkám novinářů přece jenom neunikl. V interview pro Daily Record řekl:, Už jsem toho měl dost. Chtěl jsem si to (Doktora, pozn. red.) zahrát po svém, trochu jinak. Jelikož jsme nenalézali kompromis, bylo pro mne nejlepší řešení prostě odejít. [...] Je velmi jednoduché zůstat v jedné práci, ve které se necítíte pohodlně, a tvářit se, že vám nic nevadí. Ale já chci odolávat pokušením.\" Na dotaz v roce 2013, jestli se zúčastní speciálu k padesátému výročí řekl:,Ne, nikdy nevstupuji dvakrát do stejné řeky.\" Nicméně toto období v Ecclestonovi zanechalo nějaké vzpomínky, jelikož mu děti nosily obrázky Dáleků a chovaly se vcelku podobně, jako kdysi v roce 1963 k Williamovi Hartnellovi (1. Doktor).", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V březnu 2006 se objevil v show \"Best Ever Muppet Moments\" jako moderátor. V témže roce začal hrát v pořadu \"Perfect Parents\", jež bylo napsáno a režírováno Joe Ahearne, který režíroval i Doctora Who. Cristopher si v roce 2010 zahrál Johna Lennona v pořadu \"Lennon Naked\". V roce 2012 hrál v politickém thrilleru zvaném Blackout.", "section_level": 3}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2010 se oženil a v lednu 2012 se stal otcem prvního svého dítěte Alberta. Druhé dítě Esme se narodilo v roce 2013. Přestože je jeho původní rodina věřící, on je zapřísáhlý ateista. Je to charitativní pracovník a je také zastáncem britského Červeného kříže. Dále podporuje výzkum Alzheimerovy choroby a jiné formy demence, jelikož jeho otec Ronnie trpěl ve svém stáří až do smrti v roce 2012 vaskulární demencí. Christopher je vegetarián a rád běhá maratony. Je rozvedený, ale měl dlouholetý vztah s herečkou Siwan Morrisovou. Je to velký fanoušek Manchester United, kterému chodí fandit dodnes.", "section_level": 2}], "src_summary": "Christopher Eccleston (* 16. února 1964, Salford, Lancashire) je britský herec, známý svou rolí devátého Doktora v britském seriálu \"Doctor Who\", nebo rolí Matta Jamisona v britském pořadu \"The Leftovers.\"", "tgt_summary": "Christopher Eccleston est un acteur britannique, né le à Salford (alors dans le Lancashire et aujourd'hui dans le Grand Manchester). ", "id": 1042603} {"src_title": "Masakr na Columbine High School", "tgt_title": "Fusillade de Columbine", "src_document": [{"title": "Pachatelé.", "content": "Eric Harris se narodil 9. dubna 1981. Jeho otec Wayne pracoval jako pilot v americké armádě a s celou rodinou se kvůli práci musel často stěhovat. V roce 1993 však z armády odešel a rodina se natrvalo přestěhovala do městečka Littleton v Coloradu, kde Eric začal navštěvovat základní školu. Zde se seznámil s Dylanem Kleboldem. V roce 1996 koupil jeho otec dům na Pierce Street, pár kilometrů od Columbine, kam s Dylanem ve stejném roce také nastoupil. Eric byl velkým fanouškem populární hry Doom II a začal vytvářet mise, které poskytoval ke stažení na svém blogu. V roce 1997 však přišel zlom. Eric se stal obětí šikany a jeho blog zaplnily nenávistné komentáře mířené proti jeho škole, rodině a společnosti. Kvůli tomu byl na základě udání vyšetřován policií. Ta u něj nejdříve chtěla provést domovní prohlídku, nakonec od toho však upustila. Klebold s Harrisem se také pokusili vykrást dodávku a soud jim nařídil podstoupit několik psychologických sezení. Eric dokonce napsal majiteli dodávky omluvný dopis, ve kterém jednání popsal jako náhlý zkrat, který ho velice mrzí. Po skončení povinného sezení (ve kterém byli psychologem hodnoceni velice pozitivně) raději smazal veškeré nenávistné komentáře ze svého blogu a věnoval se zde opět jen hře Doom. Začal si však psát deník, kde v psaní nenávistných poznámek pokračoval (urážel zde i majitele dodávky). Na jaře roku 1999 nebyl přijat do armády kvůli léku Luvox, který mu předepsali psychiatři. Dylan Klebold se narodil 11. září 1981. V Littletonu bydlel již od dětství a absolvoval zde veškeré typy vzdělávání. V dětství se dokonce zapojil do programu CHIPS pro chytré a nadané děti. Jeho život pokračoval vesměs normálně až do osmé třídy, kdy se seznámil s Ericem. Po nástupu na střední školu se z nich stali přátelé. Začali spolu natáčet amatérské filmy a prostřednictvím Dylanovy kamarádky si opatřili zbraně. I v Dylanově laptopu se po útoku nalezly zápisky, kde stejně jako Eric projevoval znechucení současným stavem společnosti. Často si spolu chodili zastřílet, což natáčeli na zapůjčenou školní kameru. Dylan na rozdíl od Erica rád sportoval a byl členem několika sportovních družstev. Na škole měl také mnoho přátel, což se o Ericovi rozhodně říct nedalo. Eric vystupoval obecně mnohem radikálněji a agresivněji a několik odborníků se domnívá, že samotný Klebold by se k útoku nikdy neodhodlal.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh útoku.", "content": "Oba studenti přijeli ke škole v černých kabátech a se slunečními brýlemi na očích. Podle původního plánu střelců mají v 11:16 vybuchnout ve školní jídelně dvě propanbutanové bomby. V tu dobu se tam pohybovalo zhruba 450 lidí. Bomby ale selhaly, a tak útočníci začnou své spolužáky likvidovat \"ručně\". První obětí byla Rachel Scottová (17) sedící u východního vchodu do školy. Tři kulky ji zasáhly do hrudníku a poté ji z těsné blízkosti zasadil smrtící čtvrtou ránu Eric Harris do hlavy. Dvojice zabijáků začala s nekontrolovatelnou střelbou už před vchodem do školy a pokračovali na chodbách. Vyděšení studenti nevěděli, co se děje, takže se ukrývali, kde se dalo. Někteří z nich utekli okny v učebnách.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna.", "content": "Nejhorší část masakru se stala ve školní knihovně, kam se střelci dostali v 11:29. V tu dobu se tu pod malými stolky a regály s knihami třáslo 52 studentů, dvě knihovnice a dvojice vyučujících. Jedna z nich, učitelka Patti Nielson, která v tu dobu zrovna držela u ucha telefon a hovořila s dispečerkou tísňové linky, popisovala, že ve škole se nacházejí dva studenti se zbraněmi, kteří tu střílí po ostatních lidech. Hovor mezi Patti a dispečerkou pokračoval během celého masakru v knihovně, a na uniklých útržcích můžeme v pozadí slyšet oba střelce. První obětí střelby v knihovně se stal šestnáctiletý Kyle Velasquez, kterého Dylan nemilosrdně popravil brokovnicí. V následujících sedmi minutách pak oba střelci pochodovali po knihovně a stříleli na schovávající se studenty, zatímco situaci krutě komentovali. Po masakru v knihovně se oba střelci odebrali zpět do jídelny. Během oněch osudných sedmi minut přišlo o život deset lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Jídelna.", "content": "Cestou do jídelny házeli Eric a Dylan do prázdných učeben podomácku vyrobené bomby a náhodně stříleli do věcí kolem, nepokoušeli se však nikomu ublížit. Okolo 11:44 dorazili oba útočníci do jídelny. Bezpečnostní kamery v jídelně zachytily jejich příchod, stejně jako jejich pohyby v následujících několika minutách. Po příchodu do jídelny vystřelil Eric několik ran do nevybuchlé propanové bomby při neúspěšném pokusu ji odpálit. Nedlouho poté Dylan hodil na propanovou bombu Molotov, čímž způsobil její detonaci, načež oba opustili jídelnu. Po následujících deset minut se toulali po chodbách, načež se opět vrátili do jídelny zhruba v 11:55. O tři minuty později odešli na svou poslední cestu do knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Konec masakru.", "content": "Do knihovny se vrátili ve 12:02. Vyměnili si několik výstřelů s policisty venku, nedlouho poté, okolo 12:08, oba dva spáchali sebevraždu. Eric Harris si strčil hlaveň své upilované brokovnice do úst a ukončil svůj život jako první, Dylan si sundal svou náušnici a prsten a položil je na zem vedle sebe, načež se střelil svou Tec-9 do spánku.", "section_level": 2}, {"title": "Pozadí a dopady masakru.", "content": "Zprvu se spekulovalo o spojitost s výročím narozenin Adolfa Hitlera a rasovém motivu, ale tyto mediální spekulace se později ukázaly jako zcela nesmyslné. Také se spekuluje jestli tento čin nemá na svědomí tzv. Trenchcoat Mafie, do které oba dva patřili. Znakem této školní party je totiž tmavé oblečení, dlouhé kabáty a sluneční brýle. Masakr rozproudil debatu o kontrole zbraní, jejich dostupnosti ve Spojených státech a o násilí mezi mládeží. Dalšími tématy, která byla díky masakru otevřena, jsou šikana, vliv násilných počítačových her, filmů a hudby (kritizováni byli zejména Marilyn Manson a kapela Rammstein), vliv internetu a nadměrné užívání antidepresiv náctiletými (Harrisova pitva potvrdila efektivní dávku léčiva Luvox). Některé oběti, zavražděné údajně kvůli jejich náboženství, se staly vzorem pro ostatní, zatímco jiní poukazovali na úpadek role náboženství ve společnosti a svalovali vinu za tragédii na vládu, která nedostatečně prosazuje náboženství do škol. Masakr také vyústil ve zvýšení bezpečnostních opatření na školách a vzniku morální paniky namířené proti gotické subkultuře. Poblíž knihovny, kde došlo k masakru, byl posléze vybudován památník, který tragédii připomíná. O masakru a o problematice držení zbraní ve Spojených státech natočil americký filmař Michael Moore film \"Bowling for Columbine\". V roce 2003 tento masakr ztvárnil ve svém filmu \"Slon\" režisér Gus Van Sant. O masakru a o životu Rachel Scottové, první z obětí, pojednává film I'm Not Ashamed od režiséra Braina Baugha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr na Columbine High School se odehrál 20. dubna 1999 v Jefferson County v Coloradu poblíž Littletonu a Denveru. Dva náctiletí studenti, Eric Harris (18) a Dylan Klebold (17), ve škole zastřelili dvanáct studentů a jednoho učitele a zranili dalších 24 lidí. Po útoku oba spáchali sebevraždu. Masakr na Columbine High School je čtvrtým největším masakrem na americké škole v dějinách.", "tgt_summary": "La fusillade de Columbine est une tuerie en milieu scolaire qui s’est produite le à l'école secondaire Columbine (') située à Columbine près de la ville de Littleton, dans le comté de Jefferson, dans l'État du Colorado aux États-Unis. ", "id": 202418} {"src_title": "Muhammad Yunus", "tgt_title": "Muhammad Yunus", "src_document": [{"title": "Rodina a dětství.", "content": "Narodil se v roce 1940 ve vesnici \"Bathua\" v oblasti Čattagrám v Bangladéši. Jeho otec se jmenuje Hazi Dula Mia Shoudagar a matka Sufia Khatun. Rané dětství strávil na vesnici. V roce 1944 se rodina přestěhovala do Čattagrámu, kde měl otec klenotnictví. Studoval na Vanderbilt University, kde se setkal a později i oženil s dcerou ruské imigrantky Verou Forostenko (její rodina imigrovala do New Jersey v USA); Vera studovala na VU ruskou literaturu. Manželství s Verou skončilo několik měsíců po narození jejich dcerky Monicy Yunus. Vera cítila, že Bangladéš není dobré místo pro výchovu dítěte, a proto se vrátila do New Jersey. Yunus se později oženil s Afrozi Yunus (profesorkou fyziky na Jahangirnagar University v Bangladéši), se kterou má dceru Dinu. Jeho bratři jsou rovněž akademici; bratr Muhammad Ibrahim je profesor fyziky na Dhaka University a také je zakladatel Centra pro masové vzdělávání v oblasti přírodních věd (CMES), které šíří vzdělání zejména k mladým venkovských dívkám. Mladší bratr Muhammad Jahangir je populární televizní zpravodaj.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a počáteční kariéra.", "content": "Nejdříve chodil do vesnické školy; poté, co se rodina přestěhovala do Čattagrámu, jej rodiče zapsali do Lamabazarské základní školy. Později studoval na Chittagong Collegiate School; na konci středoškolského studia skládal abiturientskou zkoušku, při níž se umístil 16. z 39 000 studentů ve Východním Pákistánu. Během studia se zapojoval do skautského oddílu, v roce 1952 navštívil západní Pákistán a Indii. V r. 1955 se zúčastnil Světového sjezdu skautů v Kanadě jako zástupce pákistánského území. Na cestě zpět projel celou Evropou a Asií. Na Chittagongské škole se zapojoval i do kulturních aktivit – získal například ocenění za hraní v divadle. V roce 1957 se zapsal na Katedru ekonomie na Dhaka University; titul B.A. získal v roce 1960 a M.A. v roce 1961. Po ukončení studia pracoval na Úřadě pro hospodářství jako výzkumný asistent profesorů Nurul Islam a Rehman Sobhan. V r. 1961 začal přednášet ekonomii na Chittagong College. V roce 1969 získal titul Ph.D. na Vanderbilt University ve Spojených státech (na doktorské studium získal stipendium z Fullbrightovy nadace). V letech 1969 – 1972 působil jako asistující profesor ekonomie na Middle Tennessee State University. Později odjel zpět do Bangladéše, kde působil na Chittagong University. Poprvé se začal zajímat o boj s chudobou během období hladomoru v Bangladéši v roce 1974, když zjistil, jak moc mohou chudým lidem pomoci i velmi drobné půjčky. První půjčku v hodnotě 27 USD poskytnul z vlastních prostředků ženám z vesnice Jobra (nedaleko Chittagong University), které se zabývaly výrobou bambusového nábytku. Dříve na nákup bambusu využívaly půjček od lichvářů, jenže jakmile zboží prodaly, musely lichvářům vrátit i obrovský úrok – čistý zisk mnohdy byl jen 0,5 táka (0,02 USD), což bylo pro zaopatření jejich rodin naprosto nedostatečné. Tradiční banky neměly zájem o poskytování drobných a navíc rizikových úvěrů chudým za rozumnější úrokové sazby.", "section_level": 1}, {"title": "Yunus a boj za liberalizaci.", "content": "V roce 1970 pobýval v USA, kde přednášel na Middle Tennessee State University. V roce 1971 probíhal v Bangladéši boj o liberalizaci, jehož stoupence Yunus aktivně podporoval spolu s dalšími Bangladéšany, kteří žili ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Grameen Bank.", "content": "V roce 1976 založil Grameen Bank (Grameen znamená „venkovská“), která měla poskytovat úvěry chudým Bangladéšanům (celkový objem úvěrů přesáhl 6 miliard USD a čerpalo je asi 7 milionů dlužníků). Aby bylo zajištěno splácení, banka vytvořila systém „vzájemně solidárních skupin dlužníků“. Jde o drobné neformální skupiny, většinu členů tvoří ženy. Tyto skupiny se týdně scházejí za účelem sjednání obchodu se zástupci banky a vzájemně podporují své úsilí v oblasti ekonomické prosperity. S postupujícím růstem celého systému Grameen Bank vyvinula další typy úvěrů, zejm. na bydlení, rybolov, zavlažovací systémy, rizikovější (spekulativní) kapitál, textilní výrobu a další aktivity. Úspěch Grameen Bank inspiroval mnoho programů v rozvojovém světě, dokonce i vyspělé země jako jsou Spojené státy. Mikrofinanční model Grameen Bank se uplatnil v dalších 23 zemích. Téměř všechny tyto programy jsou zaměřeny na poskytování úvěrů ženám, u nich je totiž vyšší pravděpodobnost, že úvěr splatí, a že získané prostředky vynaloží pro potřeby celé rodiny; ženy jsou navíc chudobou postiženy častěji než muži.", "section_level": 1}, {"title": "Nucený odchod z čela banky.", "content": "V únoru 2011 bangladéšský kabinet nařídil Yunusovi, aby z vedení banky odstoupil. Údajným důvodem bylo překročení věku 70 let, čímž Yunus o deset let překročil maximální stanovené stáří pro výkon řídící funkce pro člena výkonného orgánu společnosti se státní účastí (v Grameen Bank přitom dosahuje jen 3,5 procenta). Yunus napadl rozhodnutí u vrchního soudu v Dháce. Tribunál však v březnu téhož roku jeho stížnost zamítl. Yunus se proti verdiktu odvolal k nejvyššímu soudu, ale ani u něj neuspěl. Soud tak potvrdil názor vlády vedené premiérkou Sheikh Hasina, která již v roce 2010 Grameen Bank i jiné poskytovatele mikroúvěrů ostře kritizovala za vysoké úroky a za to, že z chudých příjemců půjček „sají krev“.", "section_level": 1}, {"title": "Nobelova cena za mír.", "content": "Muhammad Yunus a jeho projekt Grameen Bank získali v roce 2006 Nobelovu cenu za úsilí stimulovat ekonomický a sociální růst.", "section_level": 1}, {"title": "Další ocenění.", "content": "Získal celou řadu mezinárodních cen, mezi něž patří např.: a dalších 47 cen (celkem získal 62 ocenění). Kromě toho byl Yunus oceněn 27 čestnými doktoráty a 15 zvláštními cenami. Na webových stránkách Grameen Bank lze všechny úspěchy prof. Yunuse najít. Jeden z propagátorů toho, aby Yunus získal Nobelovu cenu, byl i bývalý prezident USA Bill Clinton, který svou podporu vyjádřil v časopise Rolling Stone a také ve své autobiografii My Life. Při své přednášce na Kalifornské univerzitě v Berkeley v r. 2002 Clinton popsal Yunuse jako „muže, který měl Nobelovu cenu dostat již dávno a stále čekám, kdy mu ji konečně dají“.", "section_level": 1}, {"title": "Politická aktivita.", "content": "Rozhodl se vstoupit do politiky na konci roku 2006. 11. února 2007 se pokusil vzbudit zájem mezi Banladéšany žijícími jak v zahraničí tak doma, proto napsal otevřený dopis, který byl uveřejněn v bangladéšském deníku Daily Star. V tomto dopise žádal obyvatele, aby sami zhodnotili jeho záměr založit politickou stranu, získat politickou důvěru, přispět k vytvoření kvalitní vlády a vybudovat nový Bangladéš. Domníval se, že současné politické klima spíše ničí potenciál země a je třeba přijít z výraznou změnou. Zřejmě ale nebude možné přivést národ na takovou úroveň, jakou si zaslouží. V dopise na každého občana apeluje, aby mu přehledně sdělil, jaké úkoly by měl jako politik splnit a jak k tomu může občan sám přispět. 18. února 2007 zveřejnil svůj záměr vytvořit novou politickou stranu Občanská síla (Nagorik Shakti). Strana se měla zcela odlišovat od stávajících – být zcela demokratická. Jeho přáním bylo, aby měl do následujících voleb kandidáty na všech 300 křesel v parlamentu. To se mu však nepodařilo, a proto o rok později od tohoto plánu upustil.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "JOHANISOVÁ, Naďa. \"Ekonomičtí disidenti: Kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení\". 1.. vyd. Volary : Stehlík, 2014. 124 s.. S. 82-85.", "section_level": 2}], "src_summary": "Muhammad Yunus (* 28. června 1940) je bangladéšský ekonom a bankéř. Proslavil se velmi úspěšným konceptem mikroúvěru (poskytování drobných půjček chudým podnikatelům, kteří jsou málo kredibilní na to, aby získali úvěr od tradiční banky). Jedná se také o zakladatele Grameen Bank. Roku 2006 obdržel spolu s touto bankou Nobelovu cenu za mír. V roce 2011 však z banky musel na příkaz bangladéšské vlády nedobrovolně odejít. ", "tgt_summary": "Muhammad Yunus, né le en Chittagong au Bangladesh, est un économiste et entrepreneur bangladais connu pour avoir fondé, en 1976, la première institution de microcrédit, la \"Grameen Bank\". Surnommé le « banquier des pauvres », il reçoit le prix Nobel de la paix en 2006.", "id": 266973} {"src_title": "Organizace ukrajinských nacionalistů", "tgt_title": "Organisation des nationalistes ukrainiens", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenky samostatného ukrajinského národa byly poprvé zformulovány na území Rakousko-Uherska až 19. století východoslovanským nacionalistickým ideologem Mychajlem Hruševským na území východního Rakouska. Ukrajina definovaná jako stát se objevila až na začátku 20. století na krátkou dobu, přičemž pouze jako německý protektorát a nevydržela ani jediný rok. V letech 1. světové války Habsburkové zkoušeli hrát ukrajinskou kartou a podporovali vznik ukrajinských jednotek. Ze strany carského Ruska za to zasáhly Ukrajince represe. V tomto období byl založen „Svaz pro osvobození Ukrajiny“. Ten organizoval odboj proti Rusku, přičemž docházelo i k vytváření ukrajinských dobrovolnických vojenských jednotek. Ukrajiny se tvrdě dotkly i události po první světové válce, kdy na jejím území probíhaly tvrdé boje občanské války mezi „rudými“ a „bílými“. V roce 1919 došlo k bojům mezi Ukrajinci ze Západoukrajinské republiky a Polskem. Postupně se do tohoto konfliktu zapojilo Rumunsko a Československo (obsazení Zakarpatské Rusi). Západoukrajinská republika byla během bojů poražena a zlikvidována. Ve stejné době došlo také ke konfliktu mezi Polskem a Ukrajinskou lidovou republikou vedenou Symonem Petljurou. Ovšem z ohledu na silnou sovětskou ofenzivu proti Petljurovým jednotkám došlo mezi ním a Polskem k dohodě o spolupráci. Polsko podporovalo Ukrajince při ofenzivě na východní Ukrajinu, ale tam ukrajinské národní vědomí nebylo příliš silné a Petljura tam nezískal žádnou podporu. Nakonec byly polsko-ukrajinské jednotky vytlačeny Sověty (viz polsko-sovětská válka). Po ukončení bojů, kdy byla Ukrajina rozdělena mezi Sovětský svaz, Polsko, Československo (Podkarpatská Rus) a Rumunsko (Bukovina), začala z Ukrajiny i Ruska veliká emigrace, která směřovala i do tehdejšího Československa. Roku 1927 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti, jejímž závěrem a usnesením bylo vytvoření organizace, hájící zájmy všech Ukrajinců a vytvoření samostatné Ukrajiny. Do čela Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), byl postaven bývalý plukovník armády Ukrajinské lidové republiky Jevhen Konovalec.", "section_level": 1}, {"title": "Situace mezi světovými válkami.", "content": "Osud Ukrajinců nebyl příznivý v žádném státě, mezi něž byla Ukrajina rozdělena. Nejtvrdší podmínky vládly v Sovětském svazu a Polsku, nepoměrně lépe na tom byli Ukrajinci v Podkarpatské Rusi, i když ani zde se nenaplnily jejich snahy o národní autonomii. Když se dostal v Německu roku 1933 k moci Adolf Hitler, začalo s ním vedení OUN navazovat osobní kontakt, jehož výsledkem byla německá materiální a finanční pomoc. V té době začalo docházet zejména na území Polska a Sovětského svazu k teroristickým a záškodnickým akcím OUN, mezi než patřily sabotáže, žhářství, přepady pošt a redakcí opozičních novin, vražedné útoky na státní představitele i umírněné členy z vlastního tábora. Proti tomu se postavila tamní oficiální místa, která ještě více Ukrajince omezovala a znevýhodňovala a proti ozbrojeným skupinám podnikala vojenské a bezpečnostní akce. Tito Ukrajinci před hrozbou trestů prchali do Československa, kde nacházeli pomoc a podporu svých krajanů, kteří se zde usídlili po 1. světové válce. Představitelé polské vlády se proto obraceli na československou vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I když československé bezpečnostní složky měly o těchto lidech informace, nedocházelo k jejich zatýkání, protože de facto neporušovali čs. zákony. V květnu roku 1938 došlo k vraždě předáka OUN Evžena Konovalce a do čela této organizace se dostal Andrij Melnyk, který před odchodem do emigrace jmenoval svým zplnomocněncem na území Polska Stepana Banderu. V září roku 1938 se v Podkarpatské Rusi vytvořila tzv. „Ukrajinská národní obrana“, která usilovala o získání zbraní československé armády a která byla později přejmenována na „Karpatskou Sič“. Její představitelé stupňovali požadavky na pražskou vládu a připravovali puč, který však byl odražen. Po březnových událostech roku 1939, kdy zaniklo okleštěné Československo, usilovali \"Sičovci\" o nezávislost Karpatské Ukrajiny a žádali Hitlera o ochranu Třetí říše. Hitler, který byl spojencem Maďarska, však nechal Ukrajince napospas maďarské agresi. Jednotky Sičovců utrpěly velké ztráty a musely se stáhnout do Rumunska nebo do Polska. Někteří z jejich předáků, mezi něž patřil i \"Burlaka\" (vlastním jménem Volodymyr Ščyhelskyj), byli zajati a převezeni do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj za druhé světové války.", "content": "Ještě před vypuknutím druhé světové války se konala v Berlíně tajná schůzka vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími představiteli Německa. Jejím výsledkem bylo mimo jiné zřizování speciálních táborů pro vojenský výcvik členů OUN, který byl srovnatelný s výcvikem Waffen-SS. Koncem srpna roku 1939 byla většina z nich utajeně přepravena do severních oblastí Slovenska, odkud začali provádět záškodnickou a teroristickou činnost na polském území. Po ukončení války s Polskem byly tyto jednotky staženy. V zahraničním vedení OUN se mezitím začaly prohlubovat ideologické spory mezi jednotlivými frakcemi – „liberálně umírněnými veterány“ a „radikálními extrémisty“. Představitelé těchto radikálů, mezi něž patřil Stepan Bandera, Roman Šuchevyč, Jaroslav Stecko a další, požadovali nekompromisní boj a partyzánskou válku za samostatnost Ukrajiny. V srpnu 1939 se konal v Římě sněm OUN, v němž získali převahu stoupenci Andreje Melnyka, který byl opětovně zvolen jejich předsedou. V únoru roku 1940 uspořádali radikálové vlastní sněm, který neuznal závěry římského sněmu a rozhodl o vytvoření revolučního výboru OUN, do jehož čela byl zvolen Stepan Bandera. Toto znamenalo rozkol, kdy vedle sebe současně stály melnykovská (OUN-M) a banderovská (OUN-B) OUN. Zatímco melnykovci počítali s podporou Německa, banderovci prosazovali myšlenku vytvoření ukrajinské nezávislosti vlastními silami. Obě skupiny však zastávaly názor, že případný vojenský střet Německa se SSSR může v konečném důsledku vést k vytvoření nezávislé Ukrajiny. Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi Rudou armádou a jednotkami OUN. Po obsazení Lvova vyhlásili představitelé OUN samostatnou Ukrajinu, od čehož se později Melnyk distancoval. V městě došlo k „očistě“, při níž bylo zavražděno přes 8000 místních obyvatel: Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí, přičemž v teroru a genocidě se pokračovalo i na jiných místech. Násilí bylo uplatňováno i vůči volyňským Čechům, kteří byli na Ukrajině jednou z národnostních menšin. Vyhlášení samostatnosti se však nelíbilo Adolfu Hitlerovi, který dal příkaz k zajetí ukrajinské vlády, přičemž někteří její členové byli zastřeleni, jiní (vč. Stepana Bandery) byli internováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Vojenské uskupení OUN, tzv. ukrajinský legion byl rozpuštěn a někteří jeho členové se stali vykonavateli německé okupační moci v SSSR, resp. na Ukrajině. Hitler nejprve odmítal vytvoření ukrajinských vojenských jednotek, ale po prohrané bitvě u Stalingradu svůj postoj přehodnotil a dal souhlas k vytvoření jednotek Waffen-SS z ukrajinských dobrovolníků. V této době však bylo představitelům OUN jasné, že Německo jim s vytvořením samostatného ukrajinského státu nepomůže, a tak se začali spoléhat sami na sebe. Již na přelomu let 1942 a 1943 byly reorganizovány jednotky, které se přeměnily v Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), také označovanou jako Banderovci.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr Poláků a Volyňských Čechů.", "content": "Když bylo v roce 1943 téměř jasné, že Německo válku prohraje, změnili představitelé OUN svoji strategii a vyhlásili boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům, mezi něž začalo patřit i Německo. 9. února jednotky UPA zahájily etnické čištění Volyně (severozápadní Ukrajina) bestiálním vyvražděním Poláky obydlené obce Parosl (oddíl Hrihorije Perehiniaka). Akce vyvraždění Poláků (a ostatních menšin) na Ukrajině nebyla sporadickou událostí – operaci naplánovalo a nařídilo vedení ukrajinské organizace OUN-B (Dmytro Klačkivský, Vasil Ivachiv, Ivan Lytvynčuk). Po masakru v Parosli následovaly další případy vyvražďování obcí obydlených Poláky (Lipniky, Janova Dolina, Ugly, Konstantinovka, Osty, Uberez, Staryki atd.). Kulminací vyvražďování byl červenec 1943. Operaci jednotky UPA zahájily 11. července 1943 („krvavá neděle“) a trvala do 16. července. Během operace bylo napadeno 530 polských vesnic, osad a statků a brutálně zavražděno kolem 17 000 polských civilistů. V srpnu 1943 vyvražďovací akce UPA pokračovaly - napadeno bylo 85 dalších vesnic. Po krátkém období klidu v prosinci téhož roku UPA zahájila další vlnu vyvražďování trvající do první čtvrtiny roku 1944, kdy UPA využila období stahování se německých vojsk před útočící Rudou armádou. Na jaře 1944 UPA přesunula hlavní působiště do východní Haliče a pokračovala ve vyvražďování. Celkový počet polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat) povražděných UPA během války (oběti byly často před smrtí brutálně mučeny) se odhaduje na 80 000–130 000. Vedení polských partyzánů (AK) důrazně zakázalo svým jednotkám provést odvedné akce proti ukrajinským civilistům, některé oddíly, ve kterých sloužili blízcí zavražděných polských civilistů neuposlechly rozkazu a vypálily několik ukrajinských vesnic (np. Sahryn). Za oběť nekoordinovaným polským odvetným útokům padlo odhadem kolem 10–15 000 Ukrajinců (členů OUN-UPA i civilistů - bestialita zdokumentovaná u mnoha činů ukrajinské UPA zde nebyla odhalena ani prokázána). V letech 1943–45 rozpoutaly UPA partyzánskou válku jak proti jednotkám Rudé armády, tak proti Němcům. Nejznámější akcí jednotek UPA byl přepad kolony štábu velitele frontu Rudé armády generála armády Vatutina, při kterém byl tento významný velitel vážně zraněn a zakrátko zemřel. Hlavním článkem UPA byly kurině, tj. prapory, které byly rozděleny na 4–6 sotní, tj. rot. Velitelský kádr UPA byl složen ze zkušených velitelů, z nichž řada byla absolventy vojenských škol v Polsku i v SSSR. Uniformy vojáků byly různé, od stejnokrojů SS až po stejnokroje Rudé armády, ale všichni bez rozdílu nosili čepice s odznakem UPA, „trojzubcem“. Koncem roku 1944 byl Stepan Bandera propuštěn z německého zajetí a řídil organizaci UPA z Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Situace po druhé světové válce.", "content": "I po přejití fronty a po osvobození SSSR od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Sovětská NKVD se snažila likvidovat osoby, které těmto oddílům pomáhaly, a to včetně představitelů řeckokatolické církve, u níž mělo OUN velkou podporu. OUN nadále řídil Stepan Bandera, který měl svůj štáb v americké okupační zóně v Německu a podle něhož byly jednotky UPA nazývány jako „Banderovci“. Využíval toho, že se mezi zeměmi východního a západního bloku rozpoutala studená válka a že západní země podporovaly nezávislost Ukrajiny. Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, obývaných ukrajinskou menšinou, kde měli banderovci vybudovány silné pozice. Tam rozpoutali partyzánskou válku, při níž nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. V srpnu 1945 vyhlásila polská vláda amnestii pro ty, kteří se vzdají a přihlásí se orgánům státní moci, čehož využilo pouze 42 tisíc osob. Počátkem roku 1947 započala reorganizovaná polská armáda operaci „Visla“, což byla vyčišťovací akce proti banderovcům, kteří dále bojovali a páchali teroristické činy i na civilním obyvatelstvu, vypalovali obce, vraždili a loupili. Podle oficiálních polských zdrojů padlo v letech 1944 až 1947 za oběť řádění banderovců více než 17 000 Poláků. Pod tímto tlakem se začaly některé jednotky UPA přesunovat na Slovensko, avšak další stále zůstávaly na polském území, přičemž představitelé OUN věřili tomu, že dojde ke třetí světové válce, při níž bude Ukrajina osvobozena od sovětské, resp. ruské nadvlády. Na Slovensku začali banderovci navazovat styky s protikomunisticky naladěným obyvatelstvem a začali hlásat svoji propagandu. Mimo jiné se snažili vyvolávat i obavy z české nadvlády nad Slovenskem, čímž si získávali svoje příznivce. Docházelo i k masakrům slovenských občanů, převážně Židů, komunistických funkcionářů a představitelů státní správy. To vše se dělo za souhlasu a podpory tamních představitelů řeckokatolické církve, která se též stala spojovacím článkem mezi oddíly UPA a jejím vedením na Západě. Střety československých bezpečnostních sil s banderovci probíhaly již prakticky od léta roku 1945, ovšem postupem doby neustále sílily. Situace došla tak daleko, že byly postupně paralyzovány jednotky SNB a Finanční stráže na východním Slovensku. Československá vláda byla nucena postupně přijímat opatření a na Slovensko byly vyslány vojenské jednotky, které jednotky UPA zatlačily zpět do Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Banderovci v Československu.", "content": "Počátkem dubna 1946 se situace na východoslovenské hranici dramatizovala, když na Slovensko pronikly velké jednotky UPA. Banderovci začali opět provádět rozsáhlou agitační činnost, přičemž apelovali na občany, aby se postavili komunistickému nebezpečí a vyzývali k odboji bývalé Tisovy a Hlinkovy oddíly. Tento jejich vpád ukázal nepřipravenost československých silových jednotek. Banderovci dokonce obsadili 33 obcí, které se dostaly do jejich moci. Proto koncem dubna bylo na severovýchodní hranici Slovenska soustředěno velké množství vojenských jednotek, které tam začaly budovat komplexní obranný systém. Toto posílení mělo za následek zlepšení bezpečností situace, a tak se na Slovensku zdržovaly jen menší banderovské jednotky. Od podzimních měsíců 1946 docházelo k snižování počtu nasazených jednotek o polovinu původního stavu. V roce 1947 došlo k zhoršení mezinárodní situace a představitelé OUN ještě stále předpokládali, že vypukne vojenský konflikt, přičemž UPA bude mít jako svůj úkol útok na polskou armádu. Počátkem dubna 1947 zesílily banderovské oddíly tlak na slovenskou hranici a v červnu došlo k průniku tří velkých banderovských jednotek Burlaka, Hromenka a Brodyče do Československa. V té době však vyvrcholila v Polsku operace Visla a snahou velitelů UPA byl přesun jejich jednotek do okupačních zón USA v Německu a Rakousku přes československé území. Banderovci předpokládali, že na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout přímým bojovým střetům s československými bezpečnostními silami, přičemž počítali i s podporou slovenského obyvatelstva a některých slovenských protikomunisticky orientovaných vojenských důstojníků. Přestože byla přijata úsporná opatření, dotýkající se armády, a zemi postihlo katastrofální sucho, Československá vláda zformovala z příslušníků pohraničních útvarů SNB samostatný Pohraniční pluk SNB „Slovensko“, který zasáhl do bojů proti banderovcům. Příslušníci UPA postupovali na západ a mnohdy dokázali za den překonat i 40 km v horském a zalesněném terénu. Při četných střetech s československými bezpečnostními složkami používali osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed, který spočíval v soustředěné palbě jedním směrem a proražení obrany bez ohledu na ztráty. Akce čs. bezpečnostních složek neutuchaly a velké banderovské bandy se jim dařilo postupně rozbíjet, i když mnohde i za cenu lidských obětí. Nejvyšší ztráty v bojích s Banderovci utrpěla Československá armáda v bitvě u Partizánské Ľupči v Nízkých Tatrách dne 5. srpna 1947. Dne 3. září 1947 se podařilo československým bezpečnostním složkám zajmout Burlaka, jeho milenku Ofélii a funkcionáře OUN Zenka. V dalším průběhu roku již banderovci táhli v malých skupinách, které se mohly účinněji vyhýbat čs. vojákům a příslušníkům SNB a Finanční stráže. Přitom začali pronikat i na Moravu a do jihovýchodních Čech, odkud chtěli pokračovat do Rakouska a západního Německa. Jejich přechody byly zaznamenány ještě do poloviny roku 1948, ale už se jednalo o ojedinělé akce. Několika menším skupinám a jednotlivcům se podařilo dostat v letech 1947–1948 do okupační zóny USA. Někteří banderovští prominenti získali za pomoci řeckokatolických kněží falešné křestní či oddací listy, kterými získali novou totožnost. Mnoho banderovců splynulo s přesídlenci, kteří se v poválečných letech usazovali v českém pohraničí. V tomto období se již OUN dostala do bezvýznamné úlohy a de facto zanikla. V boji s Banderovci zahynulo 49 československých vojáků a příslušníků bezpečnostních složek.", "section_level": 1}, {"title": "Osud prominentů OUN.", "content": "Burlakovi, kterého zadržely československé bezpečnostní orgány, se podařilo uprchnout z vězení v Košicích, byl ale dopaden a předán polským orgánům, v Polsku byl odsouzen k trestu smrti a roku 1949 popraven. Hlavní velitel UPA generál Roman Šuchevyč zvaný Taras Čuprynka byl v březnu 1950 obklíčen oddílem NKVD a v přestřelce zahynul. Po něm velel UPA v letech 1950 - 54 Vasyl Kuk (Lemiš). Hromenko – vlastním jménem Michal Duda se probil do americké okupační zóny v Rakousku. Stepan Bandera byl 15. října 1959 zavražděn v Mnichově agentem KGB.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze – hodnocení.", "content": "V období reálného socialismu bylo působení OUN a banderovských jednotek odsuzováno a jednostranně interpretováno. Po roce 1989 se místy začaly objevovat opačné sklony ukrajinské nacionalisty nekriticky glorifikovat. Jejich činnost je na jedné straně třeba vidět v historických souvislostech a mít na zřeteli jejich snahy o získání samostatnosti a v rámci toho boj proti sovětské okupaci, na straně druhé nelze hledět nekriticky na masakry civilních obyvatel, násilí a terorismus. Rozdílný je i výklad zásahu československých bezpečnostních sil, který byl před rokem 1989 bez výhrady schvalován, ovšem po listopadu 89 je nahlížen mnohdy kriticky jako akce svými rozměry nepřiměřená a spjatá s mocenskými záměry komunistické strany. V roce 2014 ukrajinský prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině“. V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil příslušníkům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny. V lednu 2015 český prezident Miloš Zeman zkritizoval vůdce OUN a UPA Stepana Banderu a Romana Šuchevyče a prohlásil, že nemůže „blahopřát Ukrajině k takovým národním hrdinům.” Na Zemanovu kritiku reagovala skupina českých ukrajinistů a historiků, včetně historika Davida Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů, ukrajinistky a analytičky think-tanku Evropské hodnoty Lenky Víchové nebo politického geografa Michaela Romancova, kteří v otevřeném dopise Zemanova slova odmítli. Samotné ocenění Stepana Bandery bylo tvrdě kritizováno Ruskem, jehož tisková agentura ITAR-TASS prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“. Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací a Sdružením vězňů nacistických koncentračních táborů. Ocenění bylo odsouzeno i Centrem Simona Wiesenthala a Studentskou unií francouzských Židů. Dne 25. února 2010 také Evropský parlament kritizoval rozhodnutí Juščenka ocenit titulem \"Hrdina Ukrajiny\" Banderu a vyjádřil naději, že by to mohlo být znovu přehodnoceno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) (ukrajinsky Організація Українських Націоналістів) bylo nacionalistické politické hnutí vzniklé ve 20. letech 20. století, které hlásalo ideu samostatné Ukrajiny, nezávislé na Polsku a SSSR. K roku 1943 byly jednotky reorganizovány a přeměnily se v Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), také označováni jako Banderovci.", "tgt_summary": "L'Organisation des nationalistes ukrainiens ou OUN (en ukrainien : Органiзацiя Украïнських Нацiоналiстiв, \"Orhanizatsiya Ukrayins'kykh Natsionalistiv\" ou ОУН) est un mouvement nationaliste extrémiste ukrainien créé en 1929 lors du Premier Congrès à Vienne par Yevhen Konovalets et A. Melnyk. Elle englobe l'Organisation militaire ukrainienne (UVO). Son but est de maintenir la force de la nation ukrainienne par la dictature. ", "id": 2123790} {"src_title": "Lehké metro", "tgt_title": "Métro léger", "src_document": [{"title": "Vlaky.", "content": "Soupravy lehkého metra mohou být automatické a jezdit na speciálních pneumatikách (byť takto bývá provozované i metro klasické, například v Paříži). Aby přepravní výkony dosáhly stejných hodnot jako u metra klasického, musí být vlaků nasazeno více. To může však podle některých kritiků prodražovat provoz celého systému.", "section_level": 1}, {"title": "Sítě lehkého metra ve světě.", "content": "Koncepce lehkého metra je nejrozšířenější v Evropě, byť i jiná města ostatních kontinentů často disponují systémy, za lehké metro označitelné. Avšak ty bývají často označovány jinak (například americký Light Rail a podobně i v některých asijských metropolích). Tyto provozy se od sebe liší a přecházejí tak od rychlodrážní tramvajové sítě až k plnohodnotným podzemním drahám. To odpovídá situaci, kdy tyto dopravní stavby byly navrhovány na potřeby jednoho konkrétního města, namísto používání šablonových projektů.", "section_level": 1}, {"title": "Lehké metro v Praze.", "content": "Když se v zahraničí rozběhl nový systém lehkého metra, začala Praha uvažovat o tomto druhu veřejné dopravy i v hlavním městě. Jako linka lehkého metra by měla být zamýšlená linka D. Jako argument pro tuto variantu slouží příznivcům fakt, že možný větší sklon tunelů by stavbu zlevnil a přiblížil povrchu, a to z toho důvodu, že má linka D překonávat velké rozdíly v nadmořské výšce (především v Nuselském údolí). Naopak nevýhodou by byla nutnost trasu stavět odděleně a hned budovat samostatné depo pro vozy lehké koncepce. Nicméně se Praha stále nedokázala rozhodnout, jestli budovat lehké metro či klasické metro. Metro lehké koncepce, které by bylo méně nákladné na výstavbu a založené mělko pod zemí, prosazuje pražský radní pro dopravu Radovan Šteiner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lehké metro je druh městské hromadné dopravy podobný metru nebo jiným městským drahám (například VAL). Na vybudování lehkého metra jsou nutné menší náklady než na to klasické, jeho přepravní kapacita je však nižší, tedy je-li použit srovnatelný počet vlaků. ", "tgt_summary": "Un métro léger, également appelé transit léger sur rail (TLR) ou système léger sur rail (SLR) (dérivée du terme ou, \"LRT\"), est une forme de transport en commun urbain ferroviaire offrant généralement une capacité et une vitesse inférieures à celles d'un train ou d'un métro, mais supérieures à celles des systèmes traditionnels de tramway. ", "id": 935932} {"src_title": "Xubuntu", "tgt_title": "Xubuntu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verze Xubuntu byla plánována ve stejné době jako Ubuntu 5.10 (13. října 2005), ale protože nebyly dokončeny všechny práce, bylo Xubuntu dostupné pouze jako balíček \"xubuntu-desktop\". První oficiální vydání bylo Xubuntu 6.06 (1. června 2006), které bylo verzí s dlouhodobou podporou.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Každých šest měsíců je uveřejněná nová verze Xubuntu a má svoje kódové jméno a číslo. Číslo verze je založené na měsíci jejího uveřejnění, takže například \"4.10\" reprezentuje říjen 2004. Jedná se o tzv. standard Y.MM. Níže je seznam minulých a plánovaných verzí. V budoucnu má existovat ještě verze s kódovým označením Grumpy Groundhog (mrzutý svišť). Ta bude natrvalo testovací a bude získávat zdroje přímo z verzovacího systému pro množství programů a aplikací, které jsou dodávané s Ubuntu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobá podpora (LTS).", "content": "Jednou za dva roky vychází verze s dlouhodobou podporou (LTS - Long-Term Support), což je verze s 36měsíční podporou. Standardní verze, které vycházejí v půlročních cyklech, měly dříve délku podpory 18 měsíců, od verze Xubuntu 13.04 je délka podpory těchto standardních verzí již jen 9 měsíců. Poslední vydaná verze LTS je 20.04.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s Ubuntu.", "content": "Ubuntu používá desktopové prostředí GNOME. Xubuntu naproti tomu používá desktopové prostředí Xfce, které používá méně systémových prostředků, je proto rychlejší a svižnější a pracuje tedy lépe i na starších počítačích. Xubuntu stejně jako GNOME používá primárně aplikace GTK+, které jsou ale koncipovány pro slabší stroje.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky.", "content": "Live DVD Xubuntu verze 16.04 vyžaduje alespoň 512 MB RAM. Instalace Xubuntu na pevný disk vyžaduje alespoň 7,5 GB volného místa na disku. Doporučené systémové prostředky jsou však vyšší, alespoň 1 GB paměti RAM a 20 GB volného místa na disku.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné projekty.", "content": "Existují i jiné derivace Ubuntu určené pro starší počítače. Například Lubuntu s LXDE nebo Ubuntu MATE s MATE. Projekty podobné Xubuntu byly i Ubuntu Lite, které používalo IceWM jako nadstavbu Xfce nebo Fluxbuntu, které používalo velmi svižný správce oken Fluxbox.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xubuntu je oficiální odnož linuxové distribuce Ubuntu. Je to open source operační systém, který jako desktopové prostředí používá Xfce. Xubuntu je určen spíše pro uživatele s méně výkonným počítačem. Ke Xubuntu přešla řada nespokojených uživatelů Ubuntu kvůli kontroveznímu uživatelskému rozhraní Unity. Xubuntu obsahuje převážně GTK+ aplikace.", "tgt_summary": "Xubuntu est un système d'exploitation libre de type GNU/Linux. C'est un projet issu de la Fondation Ubuntu utilisant l'environnement de bureau graphique Xfce à la place de Gnome 3 (et précédemment Unity). Le projet Xubuntu est une distribution Linux dérivée de Ubuntu, car tous deux partagent exactement la même base, des logiciels communs (Synaptic), les mêmes dépôts APT, le même nom de code et le même cycle de développement.", "id": 973016} {"src_title": "Srážení krve", "tgt_title": "Coagulation sanguine", "src_document": [{"title": "Úvod do problematiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zástava krvácení.", "content": "Při poranění cévy dochází ke krvácení, kdy krev uniká z cévy do okolních tkání, dutých orgánů nebo mimo tělo. Ztráta krve je pro organismus velmi nebezpečný stav, neboť krev zajišťuje přenos dýchacích plynů, živin, metabolitů ale i mnoho dalších funkcí. Za akceptovatelné množství ztráty krve se počítá 10 % objemu (cca 500 ml), hraničních je 750 ml. Při větší ztrátě už dochází k permanentnímu poškození a bez transfúze nastává šok a smrt. Poškozená céva se rychle stáhne, tak se omezí průtok krve. Krevní destičky adherují na kolagen v obnaženém subendotelovém vazivu, navzájem se shlukují, mění svůj tvar (kulovitý s četnými pseudopodiemi), uvolňují obsah svých cytoplazmatických granul a nakonec navzájem splývají. Vlastní srážení krve je dílem tzv. koagulačních faktorů, které tvoří enzymovou kaskádu nakonec vedoucí ke vzniku nerozpustné fibrinové sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Koagulační faktory.", "content": "Koagulační faktory jsou plazmatické globuliny, glykoproteiny přirozeně přítomné v krevní plazmě. Tvoří se v játrech a jejich syntéza je závislá na vitamínu K. Většina reakcí koagulační kaskády je závislá na iontech vápníku, který se proto někdy označuje jako faktor IV. Srážecích faktorů se popisuje dvanáct; jsou označeny římskými číslicemi v pořadí, v jakém byly objeveny. U aktivovaných faktorů se k číslici připojuje malé a.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní srážení krve.", "content": "Většina koagulačních faktorů má charakter serinových proteáz. V plazmě ale kolují v neaktivní formě a jejich aktivace spočívá v jejich štěpení enzymem, který byl aktivován v předchozí reakci. Aktivace koagulační kaskády může probíhat dvěma způsoby: v případě, že je spouštěcím impulzem reakce na nějakým způsobem abnormální cévní stěnu nebo omezení toku krve, uplatňuje se tzv. vnitřní systém, je-li to odpověď na poškození tkání, vstupuje do hry tzv. vnější systém koagulace. Oba dva systémy nicméně splývají ve společnou dráhu, která vede k samotné tvorbě fibrinové sraženiny.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace srážení krve.", "content": "Proces srážení krve musí být citlivě regulovaný, aby nedošlo ke vzniku nežádoucích krevních sraženin. Trombin sám se váže na trombomodulin na povrchu endotelových buněk, což vede k aktivaci proteinu C. Protein C společně s proteinem S degradují faktory Va a VIIIa (negativní zpětná vazba). Kromě toho se v plazmě vyskytují další látky, působící proti koagulaci:", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Po výronech a vnitřních krváceních se může krevní sraženina uvolnit a přes srdce se dostat kamkoli do těla, kde ve zužujícím se řečišti opět uvízne. Toto je obzvláště nebezpečné např. u mozku, protože část mozku za ucpanou tepnou je odříznutá od zásobování, především kyslíkem. Důsledkem pak může být např. mrtvice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srážení krve, neboli hemokoagulace, je soubor enzymatických reakcí, jejichž výsledkem je přeměna tekuté krve v nerozpustný gel. Je důležitým procesem hemostázy, tedy zástavy krvácení. ", "tgt_summary": "La coagulation sanguine est un processus complexe aboutissant à la formation de caillots sanguins. C’est une partie importante de l’hémostase où la paroi endommagée d’un vaisseau sanguin est couverte d’un caillot de fibrine, ce qui a pour conséquence d'arrêter l’hémorragie. Les troubles de la coagulation qui mènent à des risques de saignements plus importants sont appelés hémophilie. D'autres troubles de la coagulation peuvent mener à un plus grand risque de thrombose. ", "id": 422234} {"src_title": "George Hammond", "tgt_title": "George Hammond", "src_document": [{"title": "Velitel SGC.", "content": "Generál Hammond byl převelen na projekt hvězdné brány poté, co se myslelo, že hvězdná brána už nikam nevede, projekt byl přerušen a většina osazenstva byla odvelena jinam. Potom, co z nepoužívané Hvězdné brány vnikl do komplexu v Cheyennské hoře Apophis a zabil několik vojáků amerického letectva Hammond povolal plukovníka O'Neilla zpět do služby a sestavil tým SG-1. Přestože O'Neill si nejdříve generála neoblíbil, a to především kvůli jeho úmyslu poslat atomovou bombu na Abydos, již během prvních operací rozpoznal generálovu moudrost a později se stali přáteli. Generál naprosto důvěřoval všem svým podřízeným a vždy je podporoval v řešení jejich problémů. Stejně tak veškeré osazenstvo základny nedalo na generála Hammonda dopustit a při pokusech NID o převzetí kontroly nad SGC prostřednictvím nového velícího důstojníka se vždy postaralo o jeho bezpečné navrácení do funkce. Jeho dvě vnučky NID použila k jeho vydírání. Před útokem goa'ulda Anubise na Zemi byl odvolán z funkce a převelen do Pentagonu. Na jeho místo nastoupila doktorka Dr. Elizabeth Weirová. Ta se později přidala k expedici a SGC začal velet generál Jack O'Neill.", "section_level": 1}, {"title": "Konec v SG1.", "content": "Definitivní Hammondův konec v pozici velitele SGC znamenal až příchod Dr. Weirové. Ta sice nevelela dlouho, avšak poté co opustila projekt, na její pozici byl dosazen čerstvě povýšený brigádní generál Jack O'Neill. Hammond měl odejít do důchodu, avšak bylo mu svěřeno velení obrany Země před Anubisovým útokem. Později se stal velitelem \"Prométhea\" při letu na Atlantis, avšak kvůli incidentu při cestě se vrátil zpět na Zemi. Generál Hammond zemřel na infarkt (mimo scénu). Na jeho počest byla loď USS \"Phoenix\" přejmenována na USS \"George Hammond\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Generálporučík (dříve generálmajor) George Hammond byl fiktivní postavou ve sci-fi seriálu Stargate SG-1. Hammond byl vdovec, jeho žena zemřela na rakovinu. Má vnučky Kaylu a Tessu. Mistr Bra'tac jej oslovoval Hammond z Texasu. Tuto postavu ztvárnil herec Don S. Davis.", "tgt_summary": "Le lieutenant-général George Hammond est un personnage de l'univers de fiction de la série télévisée \"Stargate SG-1\", interprété par l'acteur Don S. Davis. Dans l'épisode \"\" (2x21), le rôle est interprété par Aaron Pearl : en effet, l'équipe SG-1 se retrouve propulsée en 1969, et rencontre le lieutenant Hammond, bien avant que celui-ci ne devienne général. ", "id": 1220977} {"src_title": "Mikrofinancování", "tgt_title": "Microfinance", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mikrofinancování je často spojováno se 70. léty 20. století. Tehdy se totiž poprvé některé projekty orientovaly na dva klíčové body: Důkazní materiály shromážděné ekonomem-historikem Timothy Guinnanem z Univerzity Yale přinesly v oblasti mikrofinancování několik důležitých poznatků. Guinnane uvádí jako příklad úspěch německé „venkovské“ banky, kterou v r. 1864 založil Friedrich Wilhelm Raiffeisen. Banka do r. 1901 získala 2 miliony klientů z řad venkovských malorolníků – tento úspěch Guinnane přikládá právě schopnosti banky naplnit oba dva výše uvedené klíčové znaky. Podle něj byly chudým lidem, kteří navíc neměli téměř žádný přístup k jiným bankovním úvěrům, poskytovány potřebné informace k tomu, aby úvěr mohli získat zde. Raiffeisen také bojoval proti chudobě tehdy osvobozených nevolníků a proti lichvářskému vykořisťování, kterým tato skupina lidí v té době čelila. Úvěrová společnost, kterou v Quebecu založil Alphons Desjardins, se také řídila dvěma výše uvedenými principy. Desjardins spolu se svou manželkou Dorimene v ně opravdu silně věřili. Od r. 1900 (založení první úvěrové společnosti, kterou řídila Dorimene Desjardins) až do r. 1906 (přijetí odpovídající právní úpravy), totiž oba riskovali vlastní majetek, jenž byl použit jako krytí závazků této společnosti. Stejně jako Raiffeisen se Desjardins silně znepokojoval chudobou. Motivem pro další činnost bylo i jeho opovržení lichvou. V r. 1897, kdy zastával funkci parlamentního zpravodaje, se dozvěděl o významném soudním případu v Montrealu (obžalovaný obdržel úvěr v hodnotě 150 USD a pak byl nucen zaplatit na úrocích 5000 USD). Nová vlna v mikrofinancování vypukla v 70. letech a přinesla s sebou spoustu inovací a modernějších přístupů. Na začátku 70. let začalo několik průkopnických společností experimentovat s poskytováním úvěrů chudým a nezajištěným lidem. K těmto průkopníkům patřil např. Akhtar Hameed Khan. První samostatnou bankou zaměřenou na mikrofinancování a rozvoj společnosti byla Shore Bank založená v r. 1973 v Chicagu. Další zásluhy v oblasti mikrofinancování má profesor ekonomie Muhammad Yunus; traduje se, že v r. 1974 poskytl v Bangladéši první mikroúvěr. Později založil světoznámou Grameen Bank a v roce 2006 získal Nobelovu cenu za mír, čímž dostal mikrofinancování do povědomí široké veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Skladba mikrofinancí.", "content": "Microfinancování se skládá z mnoha druhů finančních služeb, jako jsou např. úvěry a mikroúvěry, pojištění apod., přičemž tyto služby se vyznačují malými objemy co do hodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Kritiky.", "content": "Politika mikrofinancování se setkala s celou řadou kritických ohlasů. \"Daniel Pearl\" a \"Michal M. Phillips\" si ve svém článku v deníku \"Wall Street Journal\" z r. 2001 kladou otázky týkající se Grameen Bank. Zabývali se zejména lhůtami splatnosti, inkasními metodami a dle jejich názoru problematickými účetními praktikami. (Celý článek v angličtině k nahlédnutí zde). Hodně ohlasů kritizuje to, že přílišné zdůrazňování mikrofinancování ve vztahu k boji proti chudobě povede k omezení jiných druhů pomoci, jako je například vládní podpora chudých, sociální pomoc, apod. Existuje stále velmi málo výzkumů, které by se zabývaly skutečnou efektivností mikrofinancování jako nástroje pro ekonomický rozvoj. Zčásti je to způsobeno tím, že je velmi obtížně všechny dopady sledovat a měřit. Spousta nejasností vzniká také kolem toho, jestli je vlastně mikrofinancování tak důležitý nástroj pro boj s chudobou, jak jeho průkopníci a obhájci tvrdí.", "section_level": 1}, {"title": "Názorové směry.", "content": "V oblasti mikrofinancování vznikly dva proudy, které se odvíjely od zaměření tvůrců mikrofinanční politiky – buď se více zaměřovali na zlepšení životních podmínek chudých či na čistě finanční stránku: Zatímco první proud často \"doplňuje\" finanční služby službami dalšími (školství, vzdělávání, zdravotnictví), tak druhý proud je zaměřen čistě na finanční služby, přičemž se řídí následujícími pravidly: Příkladem prvního proudu je Women's World Banking nebo v Tanzanii působící česká nezisková organizace Maendeleo, druhý proud reprezentují např. ACCION International, BRI Unit Desa nebo partnerské instituce českého portálu MyElen.com. Další z klíčových sporů se blíže zaměřuje na odpovídající cílové skupiny mikrofinančních služeb. Jeden z pohledů je ten, že nejdůležitější z mikrofinančních služeb je poskytování úvěrů chudým lidem, kteří jsou mnohdy velmi talentovanými podnikateli. Jestliže těmto lidem bude zpřístupněn úvěr, tak budou rozvíjet svůj podnik, zaměstnávat méně podnikavé sousedy a v důsledku tak podporovat místní ekonomický růst. To se pak odrazí v rychlém ekonomickém rozvoji. Ačkoliv měl tento přístup významné výsledky ve městech rozvojového světa, tak selhal u chudých \"venkovských\" lidí, kteří měli buď malý, nebo žádný příjem, který by plynul odjinud než z výtěžků zemědělského statku. V rozvojovém světě se nerovnosti v příjmech lidí z měst a vesnic stále prohlubují, a to je značně neuspokojivý výsledek. Odhady Světové banky říkají, že v r. 2003 bylo na světě přibližně 1,2 miliardy lidí, jejichž živobytí na den nepřesáhlo 1 USD a 850 000 z nich žilo právě na venkově. Je stále více známo, že chudí lidé své úspory shromažďují doma – ale mnoho z nich mohou ztratit jen kvůli tomu, že domácnost pro úspory jednoduše není bezpečné místo. Je také jasné, že předtím, než venkovští malorolníci získají odvahu začít s podnikáním, tak si musí být schopni zajistit rezervy pro případ dalších nebezpečí – hlad, nemoci a přírodní pohromy. To vyžaduje přístup k bezpečnému, flexibilnímu účtu, který by banka umožnila zemědělci otevřít, i kdyby tam měl mít sebemenší zůstatky. V současné době se v oblasti mikrofinancování utvářejí \"nové přístupy\", které jsou doprovázené vznikem nových bank pro chudé lidi. Tyto banky jsou zcela zaměřeny na služby a zároveň fungují za účelem dosažení zisku. Snahou je podnítit úsilí klientů při sledování možných rizik, která mohou vzniknout v rámci jejich domácností, pomáhají při hledání podnikatelských příležitostí apod. Banky klientům nabízejí tyto podnikatelské příležitosti nejen za účelem zvýšení jejich příjmu, ale také za účelem ochrany a růstu jejich majetku. Poskytují úvěry jak spotřebního, tak obchodního typu, přijímají vklady, nabízejí pojištění a provádějí bezhotovostní operace. Příkladem takto fungující banky je od roku 2000 transformovaná \"Grameen Bank\" (označovaná jako „Grameen II“). Představitelé dalších moderních přístupů v oblasti mikrofinancování jsou \"Stuart Rutherford\", \"Graham Wright\", \"Madeleine Hirschland\" a \"Marguerite Robinson\". Významnou organizací fungující v oblasti mikrofinancování je Poradní skupina pro pomoc nejchudším (CGAP) (The Consultative Group to Assist the Poorest).", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "cizojazyčná vybraná literatura:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikrofinancováním rozumíme specifický druh finančních služeb. Patří sem mikroúvěry, mikroúspory či mikropojištění chudých lidí. Finanční instituce se těmto lidem snaží pomoci akumulovat určitou část peněz, což jim později může usnadnit rozhodování a také snížit možná rizika vyplývající z platební neschopnosti. Většina těchto peněžních transakcí představuje malé částky, které nepřesahují 100 USD.", "tgt_summary": "Les services de microfinance fournissent un ensemble de produits financiers aux personnes exclues du système financier classique ou formel. Ils concernent en général les habitants pauvres des pays en développement. ", "id": 2229025} {"src_title": "Opakovač", "tgt_title": "Répéteur", "src_document": [{"title": "Digitální komunikace.", "content": "V digitálních komunikačních systémech je za opakovač označováno zařízení, které přijímá digitální signál na elektromagnetických nebo optických přenosových médiích a regenerovaný jej vysílá do další větve média. Opakovač vyrovnává útlum způsobený elektromagnetickým polem nebo ztrátami v médiu. Opakovač odstraňuje šum, tím že příchozí signál je obnoven do původní digitální podoby a poté znovu vytvořen (analogové zesilovače zesilují i šum). Více opakovačů za sebou umožňuje prodloužit dosah signálu. U Ethernetu je z důvodu použití kolizních protokolů CSMA/CD jejich počet omezen, aby bylo možné bezpečně detekovat kolize. Použití opakovačů totiž vnáší nezanedbatelné zpoždění do celkové doby, kterou signálu trvá, než urazí cestu z jednoho konce sítě na druhý. Pokud by tato doba přesáhla určitou hranici, mohlo by dojít k nežádoucí situaci: kolize by byla detekovatelná jen v části sítě, a nikoli v celé síti (například jen \"uprostřed\", a nikoli \"na koncích\"). U wifi routerů se používá takzvaný systém WDS, který umožňuje automatizované přeposílání dat od hlavních uzlů do uzlů vedlejších. Systém WDS disponuje 3 typy propojení: U wifi routerů s módem(y) repeater se vyskytuje i mód \"Universal Repeater\". V porovnání s tradičním WDS (Wireless Distribution System) Universal Repeater poskytuje vyšší výkon, kompatibilitu a snadněji se nastavuje.", "section_level": 1}, {"title": "Bezdrátové komunikace.", "content": "U bezdrátových systémů se repeater skládá z radio přijímače, zesilovače, vysílače, izolátoru a dvou antén. Vysílač generuje signál na odlišné frekvenci od signálu na vstupu (rozdíl mezi těmito frekvencemi se nazývá odskok, angl. \"frequency offset\"; jde tedy o převáděč), což je nezbytné k ochraně vstupu před zarušením od zesíleného signálu na výstupu. Izolátor v tomto případě poskytuje dodatečnou ochranu. Opakovače se strategicky umisťují na střechy vysokých budov, vrcholky kopců a podobně. Takto se dá jednoduše zvýšit výkon i pokrytí bezdrátové sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Satelitní komunikace.", "content": "Repeater, častěji nazýván transponder (česky \"retranslátor\"), přijímá signál a přeposílá jej, často na odlišných frekvencích do cílové lokace.", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní komunikace.", "content": "Zařízení pro posílení GSM signálu v místech, kde není nebo není dostatečně silný (např. sklepy budov, garáže, vlaky...).", "section_level": 1}, {"title": "Optická vlákna.", "content": "Repeater je složen z fotobuňky (přijímače), zesilovače a světlo emitující (LED) nebo infra-diody (IRED). Optický signál nejprve převede na elektronický a po z restaurovnání opět na optický, který je vysílán dále do optického vlákna. Optické opakovače pracují s mnohem menšími výkony, než opakovače bezdrátové, a také jsou mnohem jednodušší a levnější. Přesto jejich výroba vyžaduje mnohem vyšší přesnost a kvalitu k minimalizaci vnitřního šumu elektronických obvodů.", "section_level": 1}, {"title": "Radiotechnika.", "content": "Opakovače jsou využívány i komerčními radio stanicemi, nebo radioamatéry k oddělení signálu v jejich frekvenčním rozsahu od jednoho přijímače ke druhému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opakovač (anglicky \"repeater\") je elektronický aktivní síťový prvek, který přijímá zkreslený, zašuměný nebo jinak poškozený signál a opravený, zesílený a správně časovaný ho vysílá dále. Tak je možné snadno zvýšit dosah média bez ztráty kvality a obsahu signálu. Opakovače patří do první (fyzické) vrstvy referenčního modelu OSI, protože pracují přímo s elektrickým signálem.", "tgt_summary": "Un répéteur est un dispositif électronique combinant un récepteur et un émetteur, qui compense les pertes de transmission d'un média (ligne, fibre, radio) en amplifiant et traitant éventuellement le signal, sans modifier son contenu. Dans le domaine des télécommunications, un répéteur (de l'anglais \"transponder\") désigne un canal de modulation exploité dans les transmissions radio, de télévision et de données numériques qui véhicule des signaux exploités dans d'autres fréquences d'émission.", "id": 138766} {"src_title": "Gateway", "tgt_title": "Passerelle (informatique)", "src_document": [{"title": "Funkce brány.", "content": "První typem brány je brána pracující na \"aplikační úrovni\" (viz Referenční model ISO/OSI). Kromě výše zmíněného příkladu propojení GSM sítě a Internetu to jsou i brány mezi různými sítěmi pro zasílání zpráv (ICQ, Jabber,...) a podobně. Brána přijme celou zprávu, která se může skládat z mnoha menších částí (např. datagramů). Pak zprávu převede do formátu určeného pro cílovou síť a odešle. Bránu tak tvoří speciální program spuštěný na počítači, který je připojen do obou různých sítí (tj. například do Internetu pomocí síťové karty a do GSM sítě pomocí mobilního telefonu připojeného přes sériový port). Druhým typem brány je brána pracující na \"transportní\" nebo \"síťové vrstvě\". Tyto brány pracují na nižší síťové vrstvě, například přímo s datagramy. V tomto případě brána nedekóduje celou zprávu, ale jen transformuje datagramy jedné sítě do datagramů sítě druhé. Příkladem je tzv. SOCKS, kde dochází k přenosu datagramů TCP/IP přes síť, která TCP/IP nepodporuje. V takovém případě TCP/IP aplikace používá speciální subsystém, který zajistí doručení datagramů až k bráně pomocí jiného protokolu (např. IPX/SPX) a v bráně probíhá zpětný převod do protokolu TCP/IP a odeslání do cílového místa v Internetu. Převod pracuje samozřejmě oběma směry.", "section_level": 1}, {"title": "Povolení přístupu pomocí brány.", "content": "Některé počítačové sítě se chrání proti přímému přístupu cizích počítačů. Přinese-li si někdo do takové sítě notebook, musel by si nejprve zdlouhavě zajistit administrativní povolení, svůj počítač složitě konfigurovat (viz IEEE 802.1X), instalovat doplňující software a podobně. Z tohoto důvodu může být přístup ke zdrojům takové sítě omezen pomocí speciální brány. Připojí-li se do sítě neznámý počítač (neznámá IP adresa, MAC adresa a podobně), je veškerý jeho provoz přesměrován na bránu (např. pomocí VLAN). Ve spolupráci s webovým prohlížečem, který je dnes součástí výbavy většiny počítačů, umožní brána na základě znalosti uživatelského jména a hesla autentizaci. Po úspěšné autentizaci zajistí brána rekonfiguraci síťových prvků, které odblokují přístup připojeného počítače.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gateway (brána) je v informatice název aktivního zařízení (síťového uzlu), které má v počítačové síti nejvyšší postavení. Brána propojuje dvě sítě pracující s odlišnými komunikačními protokoly. Vykonává i funkci routeru (směrovače), a proto ji řadíme v posloupnosti síťových zařízení nad směrovač. Příkladem brány je počítač, který pomocí webové stránky přijme z Internetu zprávu, kterou odešle do mobilní GSM sítě v podobě SMS zprávy. ", "tgt_summary": "En informatique, une passerelle (en anglais, \"\") est le nom générique d'un dispositif permettant de relier deux réseaux informatiques de types différents, par exemple un réseau local et le réseau Internet. Ainsi, un \"répéteur\" est une passerelle de niveau 1, un \"pont\" une passerelle de niveau 2 et un \"relais\", souvent appelé \"routeur\", une passerelle de niveau 3. ", "id": 1469861} {"src_title": "Zeď nářků", "tgt_title": "Mur des Lamentations", "src_document": [{"title": "Historie a tradice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Význam zdi.", "content": "Zeď nářků je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského chrámu, které nechal rozšířit Herodes Veliký. Po zničení Jeruzaléma římským vojskem v první židovské válce (roku 70 n. l.) zůstala většina zdi pohřbena pod úrovní terénu, kromě Zdi nářků a Malé zdi. Mnohé části hradby jsou dnes také často součástí domů muslimské čtvrti, které jsou ke zdi přistavěny. Podle rabínské tradice však šechina (Hospodinovo přebývání) ani po zničení chrámu neopustila západní zeď, tedy západní hradbu chrámu, jejíž je Zeď nářků částí. Židům tak toto místo zůstalo nejposvátnějším.", "section_level": 2}, {"title": "Historie modliteb u zdi.", "content": "První zmínka o smutečních modlitbách Židů na tomto místě se nachází ve vyprávění poutníka z Bordeaux, který do Jeruzaléma dorazil roku 333: To vše vrcholilo, jak tomu vše naznačuje, ve smutečních obřadech o tiš'a be-av. O výšce „děrovaného kamene“ není nic známo, jen o umístění víme, že stál přesně v místech jihozápadního rohu Chrámové hory. Ve stejném období byla na Židy uvalena omezení ohledně Jeruzaléma, takže se Židé shromažďovali na úpatí Olivové hory, ze které bylo možné vidět Chrámovou horu. Židé připisovali jedinečnou hodnotu východní části hradeb Chrámové hory, protože právě z ní vycházel velekněz a jeho pomocníciv době chrámu, aby provedli oběť červené krávy. Roku 638 byl Jeruzalém dobyt muslimy a Chrámová hora byla opět upravována – byly na ní vystavěny mešity, které tam stojí dodnes. Sultán rovněž dovolil Židům bydlet v Jeruzalémě. V tomto období vykrystalizoval zvyk modliteb na jihovýchodě hradeb Chrámové hory. Na těchto zdech byly nalezeny nápisy obsahující jména Židů, kteří je zhotovili. Obvyklé české pojmenování Zdi jako \"Zeď nářků\" je převzato od Arabů, kteří toto místo takto pojmenovali podle Židů, kteří se ke Zdi přicházeli modlit a oplakávat zničení chrámu. V hebrejštině se používá název \"Západní zeď\" (tj. západní zeď chrámu). Benjamín z Tudely, který navštívil Jeruzalém na konci 12. stol., připomíná místo naproti Skalnímu dómu: „...západní zeď, jediná ze zdí, které byly v chrámu ve velesvatyni, nazývají ji Brána milosrdenství a přicházejí k ní Židé, aby se u ní modlili o pomoc“. Podobný popis se objevuje v knize \"Jeruzalémská cesta\", napsané roku 1333. První zmínka, kterou lze s jistotou přiřadit k místu dnes nazývanému Zeď nářků, pochází z roku 1488. V průběhu 15. stol. hojně přibývá zmínek v cestopisech židovských i karaitských poutníků. Brzy po dobytí Jeruzaléma Osmany (1517) přikázal sultán přestavět město a také povzbudil židy, vyhnané roku 1492 ze Španělska, aby se usazovali po celé říši, zejména pak v Izraeli. Proto mnozí židé mohli přicházet ke zdi a učinit tak z ní trvalé místo modlitby.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimská tradice.", "content": "V muslimské tradici je Zeď nářků ztotožňována s místem nazývaném „al-Burák“, na kterém uvázal prorok Mohamed své zázračné zvíře a pak vystoupil na nebe z místa, kde nyní stojí mešita al-Aksá. To je však velmi diskutabilní. Mešita al-Aksá totiž leží u jižní, nikoli západní zdi. Vše nasvědčuje tomu, že tato tradice vznikla až na počátku 20. stol. (dřívější doklady neexistují), navíc spojení mezi al-Burák a Zdí nářků není obsaženo ani v Encyklopedii islámu. Tato čerstvá tradice nicméně posloužila jeruzalémskému muftímu Mohammadu Amínu al-Husajnímu, aby požadoval v období britského mandátu vlastnictví Zdi nářků.", "section_level": 2}, {"title": "Období po šestidenní válce.", "content": "Zeď nářků přešla během šestidenní války pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během které ke zdi Židé nesměli, přístupna Židům i Nežidům. Po válce byla zbořena čtvrť Mughrabi, která stála naproti zdi, a na jejím místě bylo vybudováno náměstí pro modlící se a návštěvníky. Prostor náměstí u Zdi nářků je považován za „synagogu“, a při vstupu na náměstí je proto požadováno pokrytí hlavy, stejně jako oddělení mužů a žen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zeď nářků, správně nazývaná Západní zeď (, \"ha-Kotel ha-ma'aravi\"), je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského chrámu obklopovala Chrámovou horu. Dnes je to nejposvátnější místo židů, zároveň je však Zeď nářků také místem smutku nad zničením chrámu. ", "tgt_summary": "Le Mur des Lamentations est une partie du mur de soutènement de l'esplanade du Temple de Jérusalem, situé dans le quartier juif de la vieille ville de Jérusalem. Bâti au durant l'achèvement de la construction du Second Temple, il renforce le flanc occidental du temple, d’où son appelation juive traditionnelle de Mur occidental (, translit. : \"HaKotel HaMa'aravi\", fam. le Kotel), et en constitue l’un des principaux vestiges. Il est révéré en cette qualité comme mur du Mont du Temple, d’autant qu’il est actuellement le lieu le plus proche du Saint des Saints, et est de ce fait considéré par le peuple juif comme l'endroit le plus saint pour la prière. Après l’érection de la cité romaine d’Ælia Capitolina, conçue pour effacer le souvenir de Jérusalem, et l’exclusion des Juifs de celle-ci, ils sont autorisés contre paiement à se rendre un jour par an au pied du mur pour se lamenter sur la destruction de la ville. L’appelation « Mur des Lamentations » apparaît alors dans les écrits des pélerins chrétiens, et témoigne de l'antijudaïsme ambiant car la destruction du Temple est considérée comme la preuve des enseignements de Jésus ainsi que le juste châtiment des Juifs qui ne l’ont pas accepté. C'est le terme le plus utilisé en français vers la fin du. ", "id": 1984143} {"src_title": "Oxid hlinitý", "tgt_title": "Alumine", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Oxid hlinitý je bílá prášková látka, ve vodě je nerozpustná, ale bobtná za vzniku hydroxidu hlinitého. Oxid hlinitý má amfoterní povahu, působením kyselin se rozpouští za vzniku solí hlinitých a působením zásad tvoří hlinitany. Má vysokou teplotu tání a varu a velmi vysokou tvrdost (v Mohsově stupnici 9).", "section_level": 1}, {"title": "Krystalové modifikace.", "content": "Oxid hlinitý krystaluje v několika modifikacích bezvodých a několika modifikacích hydratovaných. V nejběžnější modifikaci α krystaluje korund, ta je trigonální (\"klencová neboli romboedrická\"), modifikace β je šesterečná (\"hexagonální\") a modifikace γ je krychlová (\"kubická\"). Jako monohydrát krystaluje oxid hlinitý AlO• HO buď v bazálně centrované kosočtverečné (\"ortorombické\") modifikaci, která se v přírodě nachází jako minerál boehmit, nebo v čistě kosočtverečné a v té se v přírodě vyskytuje v minerálu diasporu. Jako trihydrát krystaluje oxid hlinitý AlO•3 HO v jednoklonné modifikaci (\"monoklinické\") a v té krystaluje v přírodě minerál gibbsit.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Korund je nejčastěji přirozeně se vyskytující krystalická forma oxidu hlinitého. Mnohem méně běžné rubíny a safíry jsou drahokamy – kvalitní formy korundu, které vděčí za své charakteristické barvy stopám iontů barevných kovů ve své struktuře. Rubíny mají charakteristicky sytě červenou barvu díky stopám iontů chromu a jejich laserové kvality se využívají v technice (první laser vyrobený v roce 1960 používal rubín, používají se však i jiné materiály). Safíry se vyskytují v různých barevných odstínech modré a zelené a přechody mezi nimi, které jsou způsobeny příměsemi iontů železa a titanu. V přírodě se dále vyskytují také hydratované podoby oxidu hlinitého. V podobě monohydrátu AlO• HO se v přírodě vyskytují dva nerosty a to boehmit a diaspor, které se od sebe liší krystalovou modifikací. V podobě trihydrátu AlO•3 HO se v přírodě vyskytuje gibbsit.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Oxid hlinitý se vyrábí z bauxitových rud. Chemickou podstatou bauxitu je směs všech hydratovaných forem oxidu hlinitého s dalšími nečistotami, které tvoří zejména oxidy železa goethit a hematit a sklářský minerál kaolinit, od kterých je potřeba bauxit přečistit. Čištění probíhá tzv. Bayerovým procesem, ve kterém dochází k dohydratování hlinité rudy až na hydroxid hlinitý. Ruda proto musí být velmi jemně namletá: Až na oxid křemičitý SiO zůstanou všechny látky nerozpuštěny. Po filtraci této základní směsi se odstraní oxidy železa. Následně se roztok ochladí, čímž se posune rovnováha ve prospěch tvorby hydroxidu hlinitého a křemičitany zůstanou v roztoku. Pevný podíl se oddělí a kalcinuje se (vysoce zahřeje), čímž dojde ke vzniku oxidu hlinitého. Takto vzniklý oxid hlinitý se označuje jako \"alumina\" a je to bílá práškovitá látka.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Největší množství oxidu hlinitého se zpracovává dále na hliník, obvykle tzv. Hallovým procesem. Při něm se surový oxid hlinitý vyrobený podle postupu v předchozím odstavci z bauxitu roztaví spolu s kryolitem v obří elektrické peci. Kryolit Na[AlF] slouží jako látka snižující teplotu tání oxidu hlinitého o 1 000 °C a značně tím snižuje potřebné náklady (\"méně energie na roztavení\"). Pec je tvořena ocelovou anodou a grafitovou katodou, na které se vylučuje hliník. Roztavený hliník se potom z elektrické pece pomocí pump vypumpuje do předem určených lázní nebo rovnou do forem. Jelikož je oxid hlinitý chemicky inertní, relativně netoxický a bílý, tak se využívá jako plnivo do plastických hmot, porcelánu, zubních cementů, barev a do opalovacích krémů. Jako katalyzátor se využívá v široké škále reakcí ve všemožných odvětví průmyslu. Například se využívá v Clausově procesu výroby síry ze sirovodíku. Dále se používá v organické syntéze k dehydrataci alkoholů na alkeny a na některé Ziegler-Nattovy polymerizace. Velmi často se využívá tzv. abrazivum (\"zdrsňovadlo\"). V Mohsově stupnici má oxid hlinitý tvrdost 9 z 10 a patří tedy k nejtvrdším materiálům a v různých aplikacích proto nahrazuje o hodně dražší diamanty. Běžně se s ním dá setkat v podobě smirkového papíru. Setkat se s ním lze i v přípravcích na opravu poškrábaných CD/DVD disků. Stejné využití má i v zubních pastách, kam se také přidává. A jako ochranný prvek se používá v leštidlech na parkety, kterým má tak zaručit větší odolnost. Lze využít ve filtrech na odstraňování vzdušné vlhkosti ze vzduchu. Oxid hlinitý má vynikající \"savé\" vlastnosti a v chemických laboratořích se využívá pro chromatografii. Ve zdravotnictví se využívá jako materiál pro výrobu umělých kyčelních kloubů. Díky vysoké teplotě tání se používá jako náplň fluidních kalibračnících pecí. Když je prášek oxidu hlinitého pomocí vzduchu nadnášen, chová se jako kapalina a při tom má dobré vlastnosti přenosu tepla. Rovnoměrně ohřívá kovový blok kalibrační pece.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid hlinitý (AlO) je krystalická látka, obvykle bílé barvy, která vzniká při spalování hliníku nebo dehydratací hydroxidu hlinitého. Oxid hlinitý se v přírodě vyskytuje jako velmi tvrdý nerost korund. Odrůdy korundu jsou smirek a drahé kameny – modrý safír a červený rubín. Surovinou pro výrobu oxidu hlinitého je bauxit. Jedná se o tepelně velmi odolnou sloučeninu, která má ovšem amfoterní povahu. Díky svojí netoxicitě se využívá jako plnivo do látek denní potřeby, slouží jako katalyzátor, díky vysoké tvrdosti se používá jako abrazivo a hlavně je meziproduktem při výrobě hliníku z bauxitu.", "tgt_summary": "L'alumine, ou oxyde d'aluminium, est un composé chimique de formule. Il s'agit d'un solide blanc inodore insoluble dans l'eau. Il en existe plusieurs polymorphes, le principal étant l'alumine α, rhomboédrique, qui existe dans le milieu naturel sous la forme du minéral appelé corindon, dont certaines variétés sont des pierres précieuses : le rubis, avec des traces de chrome, et le saphir, avec des traces de fer et de titane. ", "id": 1904537} {"src_title": "Anna Andrejevna Achmatovová", "tgt_title": "Anna Akhmatova", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stříbrný věk.", "content": "Anna Achmatovová se narodila v roce 1889 na břehu Černého moře v letovisku Sarakipi (lázeňská oblast Velká Fontána) u Oděsy. Otec byl námořní strojní inženýr, později pracoval jako státní úředník. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Carského Sela a tam žila až do svých šestnácti let. Studovala na Mariinském dívčím gymnáziu, kde se seznámila s díly Tolstého a Puškina a naučila se francouzsky. Během studií na gymnáziu v Carském Sele ji ovlivnil tehdejší tamní ředitel, básník Innokentij Fjodorovič Anněnskij. K Černému moři se často vracela v létě do Sevastopolu, s matkou a sourozenci po rozchodu rodičů v roce 1905 žila nějaký čas v nedaleké Jevpatorii. V letech 1906–7 studovala v Kyjevě na gymnáziu, kde byl jedním z vyučujících budoucí známý filozof Gustav Spet. Pokračovala ve studiu práv na vyšší škole v Kyjevě a později studovala na filozofické fakultě v Petrohradu. V roce 1910 se provdala za básníka a literárního teoretika Nikolaje Stěpanoviče Gumiljova, svého přítele z mládí. Na svatební cestu odjeli do Paříže, kde se seznámila s malířem Amedeem Modiglianim. Po návratu do Petrohradu ji manžel uvedl do místní umělecké společnosti. Jejich manželství se ocitlo v krizi a Gumiljov odjel pracovně do Habeše. Anna Achmatovová se vrátila do Paříže, kde se znovu setkala s Modiglianim. Stali se blízkými přáteli a i když jejich vztah trval jen několik týdnů, odrazil se v tvorbě obou umělců. Modigliani kromě řady kreseb vytvořil i její sochařské portréty a Achmatovová své city promítla do veršů. V pozdním věku napsala vzpomínkovou črtu Amedeo Modigliani (1958–1964) V roce 1911 byly v Rusku poprvé zveřejněny její verše pod jménem Anna Achmatovová a v dalším roce vyšla její první sbírka \"Večer\". Lyrické básně měly velký úspěch a Achmatovová se stala středem literárního života v Petrohradě. Byla členkou skupiny Cech básníků, kterou vedl její manžel a která se hlásila k novému směru akméismu. V říjnu 1912 se jí narodil syn Lev Gumiljov. Na podzim roku 1914 byla vydána její druhá kniha \"Růženec\", která jí přinesla velkou popularitu a byla do roku 1923 vydána v několika reedicích. V roce 1916 její manžel odjel do války a Achmatovová pracovala na své baladě-poémě \"U samého moře\", která vyšla knižně v březnu 1916. V roce 1917 byla vydána třetí básnická sbírka \"Bílé hejno\". Manželství bylo již dlouho udržováno jen formálně a v roce 1918 se rozvedli. Ještě téhož roku se provdala za vědce asyrologa Vladimíra Šilejka a nastěhovala se s ním do jeho bytu v petrohradském Domě fontán (bývalý palác šlechtického rodu Šeremetěvů), kde prožila s krátkými přestávkami dalších třicet let svého života. Achmatovová měla k tomuto místu pevný vztah a kulturní historie paláce byla pro ni trvalou inspirací. S novými společenskými poměry po říjnové revoluci 1917 se vyrovnávala jen obtížně. Mezníkem v jejím životě byl rok 1921, kdy se rozešla s Šilejkem a v srpnu byl zatčen její bývalý manžel Gumiljov a za tři týdny byl popraven za protisovětskou činnost. Achmatovovou jeho smrt těžce zasáhla a uvažovala o emigraci. Její vztah k vlasti a národu byl natolik silný, že se rozhodla dál žít v Rusku. V tomto období jí vyšly ještě dvě básnické sbírky \"Jitrocel\" (1921) a \"Anno Domini MCMXXI\" (1922), ale potom se na dlouhá léta odmlčela a její verše nebyly z rozhodnutí stranických orgánů publikovány. Uchýlila se do „vnitřní emigrace“ a psala tzv. do šuplíku. Pracovala jako knihovnice v Zemědělském institutu a věnovala se studiu díla A.S.Puškina. V roce 1922 začala žít v partnerském vztahu s historikem umění Nikolajem Puninem. V roce 1926 se oficiálně rozvedla s Vladimírem Šilejkem. Příjmení Achmatovová začala používat i v občanském životě a měla je zapsáno v osobních dokladech.", "section_level": 2}, {"title": "Stalinský režim.", "content": "V období stalinského teroru byl zatčen v roce 1935 její třiadvacetiletý syn Lev Gumiljov a Nikolaj Punin. Achmatovová odjela do Moskvy a s pomocí Borise.Pasternaka, který osobně napsal Stalinovi, dosáhla po týdnu jejich propuštění. Achmatovová byla sledována agenty a informátory NKVD, v této době spálila velké množství vlastních rukopisů. Existenční starosti a nevyhovující podmínky v přeplněném bytě v Domě fontán způsobovaly napětí ve vztahu Anny Achmatovové a Punina. V roce 1938 se rozešli. Zamilovala se do ženatého muže Vladimíra Garšina, profesora medicíny. Syn byl znovu zatčen v březnu 1938 a odsouzen k deseti letům nucených prací, trest byl později zkrácen na pět let. Sedmnáct měsíců Achmatovová chodila k leningradskému vězení a stávala v dlouhých frontách, aby mohla předat dopis nebo balíček pro syna. Své pocity a zážitky popsala v básnickém cyklu \"Rekviem\", napsaném v letech 1935–40 a poprvé vydaném v Mnichově v roce 1963. V době 2. světové války došlo k určitému uvolnění umělecké tvorby ze strany stalinského režimu, který využíval popularitu umělců k posílení národní hrdosti a odvahy k boji. V roce 1939 byla Achmatovová přijata do Svazu spisovatelů a v roce 1940 vyšla její sbírka \"Ze šesti knih\". Začala pracovat na svém rozsáhlém díle – \"Poémě bez hrdiny\", které dokončila až v roce 1960. V prvních válečných měsících vstoupila do leningradské domobrany a vystoupila v rozhlasovém vysílání s provoláním k obyvatelům města. Koncem září 1941 byla Achmatovová po prodělaném infarktu na naléhání lékařů evakuována z obleženého Leningradu nejprve do Moskvy a nakonec do Taškentu, kde v roce 1943 napsala mnoho básní s vlasteneckou tématikou Do starého bytu v Domě fontán se vrátila v květnu 1944 a byla jí přiznána určitá společenská privilegia spojená i s materiálními výhodami. Vladimír Garšin, jemuž za blokády zemřela hladem manželka, byl psychicky nemocen a ukončil milostný vztah. Politické poměry v SSSR po 2. světové válce byly založeny na neomezené moci J.V. Stalina, který v zájmu rozšíření vlivu SSSR ve světě vyžadoval od svých občanů absolutní loajalitu a tvrdě potlačoval projevy nezávislosti, svobodného myšlení a sympatií k západnímu světu. Od umělců se očekávala aktivní podpora režimu. V srpnu 1946 byla přijata rezoluce ÚV KSSS o časopisech \"Zvezda\" a \"Leningra\"d, kterou byla zahájena ideologická a propagandistická kampaň v kulturní oblasti. Směřovala proti umělcům, kteří se stali symboly nadějí na proměnu země a poválečné uvolnění. V rámci této kampaně se obětí hrubých útoků leningradského kulturního tajemníka Andreje Ždanova stali především populární spisovatelé Achmatovová a Zoščenko kteří si uchovali nezávislost ve své tvorbě. Jejich díla byla podrobena ostré kritice a odsouzena jako „proniknutá duchem pesimismu, výchově mládeže škodlivá a pro sovětskou literaturu nepřijatelná“. Oba umělci byli vyloučeni se Svazu sovětských spisovatelů a následoval absolutní zákaz publikační činnosti. Na určitou dobu jim byly odebrány i potravinové lístky, syn Lev Gumiljov byl vyhozen z univerzity. Kampaň vyvrcholila v roce 1949 tzv. leningradským případem, kdy bylo popraveno mnoho stranických funkcionářů. Lev Gumiljov byl znovu zatčen a odsouzen k desetiletému pobytu v táboře nucených prací. Současně byl uvězněn také Nikolaj Punin, její celoživotní přítel a důvěrník, který v roce 1953 v gulagu zahynul. Svého syna se Achmatovová snažila zachránit i tím, že v roce 1950 napsala básnický cyklus \"Sláva míru\" a oslavné verše o Stalinovi. Vytrvale zkoušela získat přímluvu za jeho propuštění, napsala Stalinovi osobní dopis. Lev Gumiljov byl propuštěn z lágru až v roce 1956 a dlouho žil v přesvědčení, že matka pro něho mohla udělat víc.", "section_level": 2}, {"title": "Doba tání.", "content": "V roce 1951 byla na návrh A.Fadějeva znovu přijata do Svazu spisovatelů, publikovat vlastní verše však nemohla. Věnovala se překladům poezie z mnoha jazyků a literárně vědecké činnosti zaměřené na díla Puškina a Lermontova. V roce 1955 jí Literární fond SSSR přidělil malou dřevěnou chatičku na břehu moře v Komarovu nedaleko Leningradu, která se stala místem setkávání mnoha spřátelených umělců. Rehabilitace a uznání se dočkala až počátkem 60. let. Vyšlo několik výborů jejích veršů (v roce 1965 \"Běh času\") a vzpomínkových textů. Její nejzávažnější díla \"Rekviem\" a \"Poéma bez hrdiny\", která uzavřela v tomto období, byla však v SSSR v plném znění publikována až v roce 1989. Její tvorba byla ceněna i v zahraničí, dvakrát byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1964 jí bylo umožněno osobně převzít v Taormině na Sicílii prestižní literární cenu Etna-Taormina. V červnu 1965 jí byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity. Zemřela 5. března 1966 v moskevském sanatoriu Domodědovo. Pohřeb se konal 10. března v Leningradě za účasti tisíců lidí. Pochována byla v Komarovu. Její syn Lev Gumiljov spolu se svými studenty posbírali kameny, z nichž vytvořili na hrobě stěnu jako symbol zdi křížů, u které stávala jeho matka s balíčky pro vězněného syna.", "section_level": 2}, {"title": "Básnická tvorba.", "content": "Achmatovová je představitelkou modernistického básnického směru, tzv. akméismu. Z počátku psala především milostnou a vlasteneckou lyriku. Následně vytvářela postsymbolické básně a později v návaznosti na dění v zemi tragické lyrické básně o stalinském teroru.", "section_level": 1}, {"title": "První období (1907–1922).", "content": "Své první verše napsala v jedenácti letech. Poprvé publikovala pod patronací N. Gumiljova v roce 1907 v pařížském časopise Sirius jako Anna Gorenko. Od roku 1911 její verše vycházely v různých časopisech. Na přání otce, který nechtěl, aby používala své vlastní příjmení, začala používat pseudonym Achmatovová. Bylo to příjmení její prababičky, která byla údajně potomkem mongolského chána Achmata. Její raná poezie byla ovlivněna symbolisty. V roce 1913 se spojila s Gumiljovem a Mandelštamem v nové literární skupině Akmeisté, která odmítala symbolistický mysticismus a vracela se ke klasickým básnickým základům stručnosti a přesnému vyjádření emocionální zkušenosti. Psala verše velmi přístupné, srozumitelné, citlivé a snadno zapamatovatelné. V její tvorbě z tohoto období převažuje milostná lyrika ve spojení s přírodou, melancholické verše o lásce jsou zpracované formou krátkých příběhů. Později se objevují vlastenecké motivy. V poémě \"U samého moře\" \"(У самого моря\") zachytila pocity dospívající dívky, která odmítá lásku mladého chlapce, protože čeká na vysněného muže a zklamání z nenaplněného očekávání. Báseň napsaná v roce 1914 a vydaná v roce 1921 odráží její vzpomínky na letní pobyty na Krymu. V průběhu prvního období své tvorby vydala pět básnických sbírek: Sborník \"Večer\" se převážně zaobírá tragickými momenty v lidských životech, jsou tu loučení, nešťastná láska, melancholie. Velkou popularitu jí přinesla druhá sbírka \"Růženec\", v níž je zřejmý postupný odklon od symbolismu – poetické deníkové zápisky, lyrické miniatury z denního života. Třetí sbírka \"Bílé hejno\" vyšla roku 1917 a zaznívají v ní nejen intimní tóny, ale také ohlasy války a revolučních událostí. Sbírka \"Jitrocel\" obsahovala 38 básní napsaných většinou v letech 1917-18 dovršila lyrická témata z přechozího období. V dalších reedicích byla často publikována jako součást sbírky \"Anno Domini\". Tklivé básně ze sbírky \"Anno Domini MCMXXI\" se podobaly modlitbám, zádušní mši za jejího exmanžela a za hodnoty jeho věku. Začátkem dvacátých let měla její poezie obrovský úspěch, ale později se až do poloviny třicátých let odmlčela.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období (1935–1965).", "content": "Nová etapa její tvorby je spojena s osudy jejích blízkých lidí pronásledovaných stalinským režimem. Mění se její básnický rukopis, milostná lyrika ustupuje a hlavním tématem jejích rozsáhlých lyricko-epických cyklů se stává tragický osud ruského národa v době totality vycházející z osobní zkušenosti. Od poloviny třicátých let postupně vznikala její dvě vrcholná díla \"Rekviem\" a \"Poéma bez hrdiny\", obě však byla v Sovětském svazu publikována až po její smrti. autobiografická poéma, kterou psala v letech 1935–1940, dodatky 1957–1961. Publikována byla poprvé v Mnichově v roce 1963, kdy dílo vydal v originále ruský Spolek spisovatelů v zahraničí. V SSSR vyšlo až v roce 1987 v časopise \"Okťabr\". Vyjadřuje pocity smutku a bezmoci matky po zatčení syna a muže. Básnický dokument, v němž sdílí utrpení se svým národem v době stalinismu. dílo, které vznikalo postupně od roku 1940, Achmatovová uzavřela až roku 1962. Jako samizdat se v SSSR objevovalo od roku 1960, i když fragmenty byly publikovány ve sbornících básní od roku 1958. Kompletní znění bylo poprvé vydáno v New Yorku v roce 1963 v almanachu \"Vzdušné cesty\". V SSSR byla Poéma zařazena ve sbornících Anny Achmatovové v sedmdesátých letech, cenzurou však byly vyřazeny některé části. Celá básnická skladba, složená ze čtyř zpěvů, byla vydána v SSSR až roku 1989 Je to osobní zpověď autorky a současně historický obraz a psychologická studie epochy od stříbrného věku až po 2. světovou válku. Hlavním hrdinou je Petrohrad (Leningrad), milované město kde prožila většinu svého života. Vzpomínky na předválečné mládí a literární začátky se prolínají s tvrdou realitou obleženého Leningradu. V alegorickém průvodu maskovaných postav defilují před autorkou v Domě fontán historické osobnosti i celá generace přátel s tragickým osudem. Další sbírky vydané v tomto období:", "section_level": 2}, {"title": "Portréty.", "content": "Anna Achmatovoá byla charismatická, krásná žena. Se svou vysokou štíhlou postavou a důstojným vystupováním budila pozornost v každé společnosti. Mnoho umělců ztvárnilo její podobu ve svých dílech. Nejznámější z nich je Amedeo Modigliani, který během jejich kontaktů v Paříži roku 1911 vytvořil kromě množství kreseb také několik sochařských portrétů. Kresba, kterou měla nejraději visela dlouhá léta v jejím bytě v Domě fontán. Z ruských umělců její první portrét vytvořil Savelij Abramovič Sorin v letech 1913–1914. Známý je portrét od grafika, spisovatele a vědce Kuzmy Sergejeviče Petrova-Vodkina z roku 1922. Avantgardní malíř Natan Isajevič Altman namaloval portrét Anny Achmatovové v roce 1914. Ze stejného roku je portrét od Olgy Ludmilovny Della-Vos-Kardovské. Sochařské portréty vytvořil N. J. Daňko v letech 1924 a 1926. Z dalších umělců to byli: Zinaida Serebrjaková (1922), Taťjana Nikolajevna Glebovová (1934), Vladimír Alexejevič Milaševský (1921), Jurij Pavlovič Anněnkov (1921), Lev Alexandrovič Bruni (1922), Nikolaj Andrejevič Tyrsa (1928), Georgij Semjonovič Verejský (1929), Nina Josifovna Kogan (1930), Gerta Michajlovna Nemenová (1960–1963), Alexandr Grigorjevič Tüschler (1943) Boris Vasiljevič Anrep, se kterým se seznámila v roce 1914 vytvořil pro National Gallery v Londýně mozaiku Compassion (Slitování) s postavou Anny Achmatovové v roce 1952.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Andrejevna Achmatovová, rusky А́нна Андре́евна Ахма́това, vlastním jménem: Anna Andrejevna Gorenková, (23. června / 11. června 1889, Oděsa – 5. března 1966, Domodědovo) byla ruská básnířka, překladatelka a literární vědkyně, spoluzakladatelka a členka básnické skupiny akméistů.", "tgt_summary": "Anna Akhmatova (en ), née le à Odessa et morte le à Moscou, est le nom de plume d'Anna Andreïevna Gorenko (en ), une des plus importantes poétesses russes du. Égérie du mouvement poétique des acméistes, surnommée la « reine de la Neva » ou « l'Âme de l'Âge d'Argent », Anna Akhmatova demeure aujourd'hui encore l'une des plus grandes figures de la littérature russe. ", "id": 1425781} {"src_title": "Války o rakouské dědictví", "tgt_title": "Guerre de Succession d'Autriche", "src_document": [{"title": "Pozadí a příčiny.", "content": "Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen. Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu rakouských Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky jeho dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny. Cílem Marie Terezie bylo udržení habsburské monarchie ve zděděné podobě, její nástupnická práva však napadli kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.", "section_level": 1}, {"title": "První slezská válka.", "content": "Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby byla existence sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok. Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu ochoten se smlouvy zříci. Za postoupení Slezska Fridrich II. nabízel uznání Pragmatické sankce, finanční odškodné i podporu Marie Terezie proti útokům nepřátel. Mezitím však již nařídil mobilizaci. Vojenské operace zahájil 16. prosince 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války, ještě dříve, než byly pruské návrhy ve Vídni odmítnuty. Ve Slezsku byl v té době poměrně malý počet rakouských vojáků, takže ho Prusové během šesti týdnů téměř celé ovládli, kromě několika pevností. Po pruském útoku požádala Marie Terezie o pomoc britského krále Jiřího II. Protože rozpad podunajského soustátí a narušení mocenské rovnováhy v Evropě nebyly ani v zájmu Británie, byla v únoru 1741 na setkání diplomatů v Drážďanech uzevřena tajná koalice Británie, Rakouska, Spojených provincií, Ruska, Hannoverska a Saska na obranu nedělitelnosti habsburské monarchie. K přislíbené vojenské a finanční pomoci se však nikdo neměl. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Narychlo shromážděná rakouská armáda pod vedením podmaršála Neipperga podlehla Prusům v bitvě u Mollwitz (10. dubna 1741). Fridrich II. ovšem také potřeboval spojence, aby si Slezsko udržel. Připojil se proto k mezitím vzniklé francouzsko-bavorské koalici, k níž patřilo dále Španělsko, Neapolské království, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a později k ní přešlo i Sasko. Začátkem podzimu se Marie Terezie pod nátlakem okolí a vlivem zhoršené válečné situace odhodlala k jednání s Pruskem. Na tajné schůzce 9. října 1741 v Klein-Schellendorfu podepsal generál Neipperg příměří, kterým se Rakousko vzdalo Dolního Slezska. Rakouská vojska se stáhla, pruská vojska poté přezimovala ve východních Čechách. Začátkem roku 1742 Fridrich II. příměří porušil. Jeho vojska vpadla na Moravu a obsadila Olomouc. Následně táhl do Čech, kde se v bitvě u Chotusic (17. května 1742) střetl s rakouskou armádou vedenou švagrem Marie Terezie Karlem Lotrinským. Pruské vítězství donutilo Marii Terezii uzavřít příměří ve Vratislavi a berlínskou smlouvou z 28. července 1742 přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko. Nutně však potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice. Jižní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku, a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Bavorsko-rakouská válka.", "content": "Francie, která měla zájem na oslabení rakouské monarchie, podporovala nároky bavorského kurfiřta Karla Albrechta na českou korunu i rakouské země. 18. května 1741 uzavřely Francie, Bavorsko a Sasko v bavorském Nymphenburgu smlouvu, na jejímž základě mělo být přerozděleno rakouské dědictví. (Prusko se připojilo později.) Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy měly připadnout Bavorsku, část Slezska a Morava Sasku, Rakouské Nizozemí Francii a většina Slezska Prusku. Spojená bavorsko-francouzská vojska vpadla v září 1741 do Horních Rakous a posléze do Čech. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 se Karel Albrecht nechal českými stavy provolat králem.Marie Terezie, která nyní musela čelit nepřátelům na dvou frontách, se vypravila do Uher, aby získala vojenskou pomoc uherských oddílů. Získala na svou stranu uherskou šlechtu a poté, co byla 25. června 1741 v Prešpurku korunována uherskou královnou, byla úspěšná i při jednání s uherským sněmem, i když za cenu řady politických ústupků. Uzavření příměří s Pruskem uvolnilo Marii Terezii ruce a umožnilo habsburským vojskům vedeným polním maršálem Khevenhüllerem přejít do protiútoku. 12. února 1742, právě v den, kdy byl Karel Albrecht po svém zvolení císařem Svaté říše římské korunován svým bratrem arcibiskupem kolínským jako Karel VII., vstoupily rakouské oddíly do Mnichova. Rakouská armáda zamířila do Čech a po delším obléhání osvobodila i Prahu. Poslední bavorsko-francouzské jednotky opustily Prahu v prosinci 1742. Koncem dubna 1743 se vypravila do Prahy i Marie Terezie, aby se zde nechala 12. května 1743 korunovat českou královnou. Habsburská armáda okupovala Bavorsko s přestávkami více než dva roky, během válek byly bavorské země dost zpustošeny zejména nepříliš disciplinovanými uherskými oddíly. Poté co císař Karel VII. v lednu roku 1745 zemřel, jeho syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu a 22. dubna uzavřel s Marií Terezií mír. Novým římským panovníkem se stal 13. září 1745 manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá slezská válka.", "content": "Posílení pozice Marie Terezie bylo proti zájmům pruského krále Fridricha II. V červnu 1744 proto uzavřel spojeneckou smlouvu s Francií a v srpnu vpadl znovu do Čech. Poměrně rychle obsadil podstatnou část země, 15. září kapitulovala Praha. Vytlačit Prusy z Čech se rakouské armádě vedené Karlem Lotrinským, která se musela vrátit z Porýní, podařilo až v polovině prosince. Pruská okupace Prahy trvala přes dva měsíce, Praha byla osvobozena 26. listopadu. V lednu 1745 uzavřely Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko a Sasko Varšavskou alianci na omezení vlivu Pruska. Při úspěšné protiofenzívě obsadily rakousko-saské oddíly Horní Slezsko. Fridrich II. však opět osvědčil své vojevůdcovské schopnosti a v průběhu roku 1745 dokázal v několika bitvách zvítězit. Když bylo rakousko-saské vojsko drtivě poraženo v bitvě u Hohenfriedbergu (4. června 1745), Británie doporučila Prusku uzavřít mír za podmínek z roku 1742 a uznala pruskou držbu Slezska. Marie Terezie se však se ztrátou Slezska nechtěla smířit. Teprve další porážky v bitvách u Žďáru (poblíž Trutnova), u Katholisch-Hennersdorfu a u Kesseldorfu (u Drážďan) ji přiměly přistoupit na mírová jednání za britského prostřednictví. Po kapitulaci Saska byl nakonec Drážďanskou smlouvou 25. prosince 1745 mír mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem uzavřen. Prusku zůstalo Slezsko, oplátkou uznal Fridrich II. Františka Štěpána císařem a Marii Terezii jako „císařovnu a královnu“.", "section_level": 1}, {"title": "Války o Rakouské Nizozemí a habsburské državy v Itálii.", "content": "Paralelně se slezskými válkami a bavorsko-rakouskou válkou probíhaly války mezi koalicemi i na jiných místech Evropy, které pokračovaly i po roce 1745. V severní Itálii musela rakouská vojska bojovat proti Španělsku a Neapolskému království, jejichž cílem bylo získání rakouského Milánska. Spojencem Rakouska na italské frontě byl král Sardinie a Piemontu Karel Emanuel III. Aliance byla upevněna 13. září 1743 smlouvou z Wormsu, do níž se zapojila i Británie; za vojenskou podporu a zaručení držení Milánska a Parmy se však muselo Rakousko vzdát některých území ve prospěch Sardinského království. Milánsko bylo nakonec uhájeno, Parma musela být postoupena Španělům. Další oblastí, kde se od roku 1743 válčilo, bylo Porýní a Rakouské Nizozemí (též Jižní Nizozemí, dnešní Belgie). Zde bojovala alianční vojska Británie, Rakouska a dalších zemí (tzv. pragmatická armáda) proti Francii. V bitvě u Dettingenu (27. června 1743) zvítězila pragmatická armáda vedená britským králem Jiřím II. V roce 1744 napadla francouzská vojska Rakouské Nizozemí a po vítězné bitvě u Fontenoy (11. května 1745) pak okupovala většinu země. Do války byly zataženy i Spojené provincie. V červnu 1746 byla v nizozemské Bredě zahájena mírová jednání mezi Francií a Británií, která poté pokračovala v Cáchách.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení válek.", "content": "Války o rakouské dědictví ukončil Cášský mír – mírová smlouva uzavřená 18. října 1748. Byla výsledkem mezinárodního kongresu, který se v Cáchách konal od 24. dubna 1748. Na kongresu zastupoval habsburskou monarchii Václav Antonín hrabě Kounic. Obsah smlouvy byl především výsledkem vyjednávání Británie a Francie, ostatní mocnosti se připojily. Obecně byl dohodnut návrat ke stavu před válkou, tzn. navrácení zachvácených území. Mimo jiné potvrdil Pragmatickou sankci (s tím, že však Habsburská monarchie musela odstoupit řadu území v severní Itálii) a zisk větší části Slezska (včetně Kladska) Pruskem.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologický přehled válečných akcí.", "content": "Následující tabulka shrnuje válečné události na všech frontách, včetně akcí souvisejících s válkami o dědictví rakouské pouze okrajově (jsou odlišeny kurzívou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Války o rakouské dědictví je souhrnné označení pro války z let 1740 až 1748, které vypukly po smrti římského císaře Karla VI., když Bavorsko a Sasko odmítly uznat Pragmatickou sankci a nástupnictví Marie Terezie v Habsburské monarchii a pruský král Fridrich II. vznesl územní nároky na Slezsko. Zpočátku bylo předmětem sporů také nástupnictví na císařském trůnu, o který usilovali bavorský Karel Albrecht a manžel Marie Terezie František Štěpán. Války se rozrostly v mnohostranný konflikt, do něhož se na jedné či druhé straně zapojily další evropské mocnosti – především Francie, Velká Británie a Španělsko. Jednotlivým zemím šlo nejen o územní zisky (na úkor Habsburské monarchie), ale i o mocenské postavení v Evropě. Boje o Slezsko bývají také nazývány jako slezské války. ", "tgt_summary": "La guerre de Succession d'Autriche (1740-1748) est un conflit européen né de la contestation par des États qui y avaient souscrit de la Pragmatique Sanction, par laquelle l'empereur Charles VI du Saint-Empire léguait à sa fille Marie-Thérèse d'Autriche les États héréditaires de la maison de Habsbourg. ", "id": 451990} {"src_title": "Johannesburg", "tgt_title": "Johannesbourg", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Pětina hrubého národního produktu pochází právě odtud. Všechny africké těžební společnosti, velké banky a významné investiční společnosti sídlí právě v Johannesburgu. Více než polovina obyvatel žije na předměstích Soweto, Diepkloof a Orange Farm na jihozápadě města. Město leží na ložiscích zlata, které mu přineslo obrovské bohatství. Z původních zlatých dolů, které se nacházely ve městě, je již většina zavřená. Bývalé doly a haldy však natrvalo poznamenaly ráz krajiny a městskou strukturu. Johannesburg je hlavním městem provincie Gauteng, hustě osídlené mega-metropole s početnými satelitními městy, jejíž součástí je také Pretoria, hlavní město Jihoafrické republiky. V této provincii žije více než 8 miliónů obyvatel. Většina velkých leteckých společností létá na mezinárodní letiště jihovýchodně od Johannesburgu, proto je také město významným turistickým centrem a obvyklým výchozím bodem při návštěvě Jižní Afriky. V této rušné metropoli se mísí evropská a africká kultura. Po skončení apartheidu dramaticky vzrostla kriminalita ve městě. Nyní má Johannesburg pověst světového centra kriminality. Na popud podnikatelské veřejnosti bylo v roce 2002 nainstalováno do centra více než 200 kamer, kontrolovaných policií, čímž kriminalita v centru mírně klesla. Johannesburg je mimo jiné sídlem jihoafrického ústavního soudu. Město tvoří jednu ze 40 největších metropolí na světě a je to jedno ze světových míst Afriky, klasifikované jako světové město gama.", "section_level": 1}, {"title": "Johannesburg ve filmu.", "content": "V roce 2009 se Johannesburg objevil ve filmu District 9 jako město, nad které přiletěli \"cizinci\". Především na periferii Johannesburgu se odehrává příběh filmu Tsotsi z roku 2005. V roce 2015 se Johannesburg, jako město zločinu, objevuje ve filmu Chappie, kde se lidé snaží kriminalitu snížit za pomoci použití droidů. Dále město figuruje ve filmu Štvanec.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Dva z městských stadionů se staly místem, kde byly sehrány zápasy Mistrovství světa v fotbalu 2010. Větším byl \"Soccer City\" pro 95 000 diváků, postavený v roce 1989 a později zmodernizovaný. Hrálo se zde mj. i finále turnaje. Druhým byl menší a starší \"Ellis Park\" pro 60 000 diváků, postavený roku 1982 pro ragby. Pro fotbalové MS přestavěn, hrály se zde zápasy ve skupinách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannesburg, přezdívaný \"město zlata\", mezi místními známý také jako \"Jo'burg\", \"Jozi\" a \"JHB\", je největším městem Jihoafrické republiky. Se svými 4,4 milióny obyvatel je průmyslovým a ekonomickým centrem Jihoafrické republiky. Je také centrem vzdělání (například University of the Witwatersrand a University of Johannesburg) a kultury (např. Johannesburská galerie umění).", "tgt_summary": "Johannesbourg (en afrikaans et, ; ; en xhosa et ) est une métropole d'Afrique du Sud, fondée en 1886 au Transvaal. Elle est l'actuelle capitale de la province de Gauteng, la plus riche du pays. L'agglomération de Johannesbourg-Pretoria se classe parmi les trente plus grandes régions métropolitaines du monde, avec plus de douze millions d'habitants, et est l'une des six villes mondiales d'Afrique. ", "id": 2221160} {"src_title": "Parry O'Brien", "tgt_title": "Parry O'Brien", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Na střední škole v Santa Monice byl O' Brien členem úspěšného školního týmu v americkém fotbale, který zvítězil v mistrovství Kalifornie školních družstev. Během svých experimentů s technikou vrhu koulí se začal zaměřovat také na jogistická cvičení, v nichž viděl dobrou psychickou průpravu pro sport.", "section_level": 1}, {"title": "Nová vrhačská technika.", "content": "Na Univerzitě Jižní Kalifornie začal r. 1951 hledat novou techniku vrhu koule, která by zvýšila její rychlost a tím i vzdálenost dopadu. Doposud vrhači házeli s otočkou 90°, ale O' Brien začal vrh otočen směru pohybu koule zády, takže otočku zvýšil na 180°. Tím se lépe využilo svalů dolních končetin a zádových svalů. Tento tzv. O' Brienův sun zvětšil dráhu odhodu a současně i dráhu letu koule.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní vrcholy.", "content": "Nový styl umožnil O' Brienovi nejenom získat zlaté olympijské medaile 1952 a 1956, ale v letech 1953–1959 byl stálým držitelem světového rekordu. Vítězstvím na své druhé olympiádě v Melbourne se stal po Ralphu Rosemu druhým koulařem, který zvítězil dvakrát po sobě. Na olympiádě v Tokiu se mu dostalo pocty vlajkonoše výpravy USA. Během své kariéry získal 18 národních mistrovských titulů v šampionátech AAU (Amatérská atletická unie), z toho 17 ve vrhu koulí a 1 titul v hodu diskem. O' Brien se stal také dvakrát vítězem Panamerických her, a to r. 1955 v Mexiku a 1959 v Chicagu.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1974 byl Parry O' Brien uveden do Lehkoatletické Síně slávy USA, r. 1984 do Olympijské Síně slávy USA a r. 1994 do Sportovní Síně slávy USA. 21. dubna 2007 podlehl přímo v bazénu O' Brien infarktu při plaveckých závodech veteránů v Santa Claritě.", "section_level": 2}, {"title": "Parry O' Brien na olympijských hrách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Helsinky 1952.", "content": "Soutěže ve vrhu koulí se účastnilo 20 závodníků ze 14 zemí. Finále se účastnil mj. i československý reprezentant Jiří Skobla, který skončil na 8. místě. Zvítězil Parry O' Brien v novém olympijském rekordu 17,41 m před svými krajany C. D. Hooperem a Jamesem Fuchsem.", "section_level": 2}, {"title": "Melbourne 1956.", "content": "Startovalo 14 závodníků z 10 zemí. Kvalifikace i finále se konalo 28. listopadu. O' Brien celkem šestkrát překonal svůj dodsavadní OR, Parry O' Brien zvítězil v olympijském rekordu 18,57 m, druhý skončil Američan Bill Nieder, třetí byl československý koulař Jiří Skobla (17,65 m). První čtyři závodníci překonali hodnotu olympijského rekordu z Helsink.", "section_level": 2}, {"title": "Řím 1960.", "content": "V soutěži obeslané 24 koulaři ze 16 zemí oplatil William Nieder Parymu O' Brienovi porážku z Melbourne. Zvítězil výkonem 19,68 m a převzal od O' Briena (19,11 m) i olympijský rekord. Třetí skončil další Američan Dallas Long. Jiří Skobla v Římě skončil devátý, Jaroslav Plíhal desátý.", "section_level": 2}, {"title": "Tokio 1964.", "content": "22 závodníků z 13 zemí přijelo vrhat kouli do Tokia. Závod se konal 17. října. Zvítězil Dallas Long, který zlepšil olympijský rekord na 20,33 m, druhý byl slavný Randy Matson z USA, třetí Maďar Vilmos Varjú, čtvrtý pak Parry O' Brien. Naši koulaři do Tokia nejeli.", "section_level": 2}], "src_summary": "William Patrick O' Brien, známý jako „Parry“ O' Brien (28. ledna 1932 Santa Monica, Kalifornie – 21. dubna 2007 Santa Clarita, Kalifornie) byl americký atlet, reprezentant ve vrhu koulí. Získal zlaté olympijské medaile na 15. letních olympijských hrách 1952 v Helsinkách a na 16. LOH 1956 v Melbourne, byl stříbrný na 17. LOH 1960 v Římě. Na své poslední, čtvrté olympiádě r. 1964 v Tokiu obsadil 4. místo. Byl tvůrcem nového, účinnějšího stylu ve vrhu koulí a během své kariéry překonal 17 světových rekordů mezi 18 m a 19,28 m.", "tgt_summary": "William Patrick « Parry » O'Brien Jr. (né le à Santa Monica - mort le à Santa Clarita) est un athlète américain, spécialiste du lancer du poids.", "id": 367833} {"src_title": "Střední odborná škola", "tgt_title": "Formation par alternance", "src_document": [{"title": "Základní vymezení středních škol.", "content": "Českou vzdělávací soustavu definuje školský zákon číslo 561/2004 Sb. a rozlišuje následující druhy škol: Střední školy se v praxi následně dělí na gymnázia, střední odborné školy a střední odborné učiliště. Toto rozdělení však od roku 2004 s novým školským zákonem není garantováno samotným zákonem a školy jej mohou či nemusí užívat ve svých názvech. Co již současný školský zákon definuje, jsou stupně středoškolského vzdělání. Střední vzdělávání jako takové je děleno na tři stupně: Středního vzdělání lze dosáhnout studiem vzdělávacích programů o délce 1 či 2 let a není zakončeno ani maturitní zkouškou, ani výučním listem. Patří sem kategorie oborů J (střední nebo střední odborné vzdělání bez maturity a výučního listu) a C (vzdělání v praktických školách). Střední vzdělání s výučním listem zahrnuje obory vyžadující 2 či 3 roky studia, které je zakončeno výučním listem. Sem patří obory z kategorie H (střední odborné vzdělání) a E (nižší střední odborné vzdělání). Střední vzdělání s maturitní zkouškou pak obsahuje gymnázia, víceletá gymnázia a středoškolské obory zakončené maturitou.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika středních odborných škol.", "content": "Střední odborné školy se snaží připravit studenty na výkon své budoucí odborné činnosti, či jim vytvořit vhodné podmínky pro následné studium na vysokých školách. Většina středních odborných škol je veřejná a ve svých gescích je mají kraje. Velmi zhruba se tak jedná o pomezí mezi gymnázii, které své studenty připravují na následné univerzitní studium, a mezi jinými středními školami (např. obchodní akademie, střední odborná učiliště nebo průmyslové školy), které svým studentům nabízí ucelené a kompletní vzdělání v jejich daném oboru. Zatímco gymnázia jsou zakončovány maturitní zkouškou a střední odborná učiliště zpravidla závěrečnou zkouškou a vyučením, střední odborné školy mohou své programy zakončovat maturitní zkouškou čí závěrečnou zkouškou a následným výučním listem. Způsob zakončení podléhá výčtu oborů v jednotlivých kategoriích oborů. V rámci českého vzdělávacího systému složení maturitní zkoušky studentům rovněž umožňuje, krom přechodu do samotné praxe, i pokračování v dalším studiu ve kterékoli oblasti vzdělávání na vysokých školách (VŠ), či eventuálně i studium na vyšších odborných školách (VOŠ).", "section_level": 1}, {"title": "Střední školy spadající pod střední odborné vzdělání.", "content": "Střední odborné školy zahrnují následující typy škol:", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje středních odborných škol.", "content": "V České republice se nachází 1276 středních odborných škol s tím, že v metropoli, tedy v Praze, se jich objevuje 189, což dělá z Prahy město s nejvyšším výskytem SOŠ. U absolventů středních odborných škol panuje obecná spokojenost s výběrem studia. V kontextu všech studentů středních škol, jsou maturanti ze středních odborných škol nejvíce spokojeni s výběrem školy, fakticky 89 procent by si znovu zvolila tento typ vzdělání, kdyby měla možnost znovu vybírat. Z dokumentu Národního ústavu pro vzdělávání vyplývá, že pouze 8 procent žáků vyjádřilo nespokojenost s volbou školy, v tomto případě tedy zaměření studijní dráhy, kdy tato menšina sdílí názor, že by přehodnotila výběr školy a vybrala si raději maturitní obor.", "section_level": 1}, {"title": "Připravenost absolventů na uplatnění v praxi.", "content": "Uplatnění absolventů středních odborných škol, kde se podrobili maturitní zkoušce, je relativně široké, z analýzy vychází, že se lidé uplatní v práci s lidmi, konkrétně péčí o zákazníky, což může znamenat práci v klientských centrech pojišťoven, bankách v různých call centrech, ale i zaměstnání v reklamě, roli konzultanta v obchodech, práce ve skladu, logistice, na poště, v gastronomickém průmyslu a v mnoha jiných úlohách. Zajímavostí je, že žáci, konkrétně 46 procent, kteří absolvovali obory, jako jsou Gastronomie, turismus a hotelnictví, končí v jiném odvětví zaměstnání, než jim předurčuje jejich školní program. Avšak u žáků SOŠ celkově panuje relativně velké procento lidí zůstavších v oboru, konkrétně 70 procent zůstává v oboru, kdežto zbylá menšina volí jiné pracovní nabídky než v oboru. Avšak dokončení SOŠ nemusí nutně znamenat nástup do práce. Absolventi mohou pokračovat studiem VOŠ, nebo Univerzitních programů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední odborná škola (SOŠ) patří mezi druhy středních škol v České republice. Poskytuje především úplné střední odborné vzdělání zakončené závěrečnou maturitní zkouškou. Délka studia činí zpravidla čtyři roky. ", "tgt_summary": "La formation par alternance ou formation duale désigne un système de formation qui intègre une expérience de travail où la personne concernée, l'alternant qui peut être élève, étudiant ou apprenti, se forme alternativement en entreprise privée ou publique et dans un établissement d'enseignement comme, en France, un lycée professionnel, un centre de formation d'apprentis, un établissement public local d’enseignement et de formation professionnelle agricole, une maison familiale rurale, une école d'ingénieur ou une université. En Suisse, les établissements d'enseignement qui se calquent sur le modèle de la formation duale s'appellent \"écoles professionnelles\".", "id": 1598445} {"src_title": "David (biblická postava)", "tgt_title": "David (roi d'Israël)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do nástupu na trůn.", "content": "Bůh zanevřel na krále Saula kvůli jeho neposlušnosti a vyslal proroka Samuela k Jišajovi, aby mezi jeho syny nalezl nového krále. Volba padla na Davida, Jišajova nejmladšího syna, který pásl ovce svého otce. Protože se Bohu zalíbil, nařídil Samuelovi, aby Davida pomazal jako budoucího krále Izraele. Saul se velmi trápil bolestmi. Jeho služebníci mu doporučili poslat pro Davida, nadaného hráče na lyru. A tak David vstoupil do Saulových služeb a kdykoli Saula posedlo trápení seslané od Hospodina, David ho obveselil hrou na lyru. Během Saulovy vlády hrozil Izraeli znovu vojenský střet s Pelištejci. David nesl jídlo svým starším bratrům, kteří společně se Saulem naslouchali výzvám pelištejského šampiona, obra Goliáše. Nikdo z Izraelitů se mu neodvažoval postavit, a proto když David prohlásil, že může Goliáše porazit, Saul mu nakonec nebránil a nabídl mu svou vlastní zbroj. David souboj vskutku vyhrál, když obra zasáhl kamenem z praku a zabil a zajistil tak Izraeli velké vítězství. Král Saul učinil z vděčnosti Davida velitelem své armády a dal mu za ženu svou dceru. David zvítězil v mnoha bitvách a jeho popularita mezi lidmi rostla až do té míry, že Saul začal žárlit a pokoušel se jej zabít. Saulův syn jej na královu nevraživost upozornil, a tak David prchá do divočiny. Saul i jeho syn Jonatan padli v bitvě s Pelištejci a David jejich smrt oplakával. A tak se David vrátil, aby vládl Izraeli jako pomazaný král, jenže sever země ovládal druhý Saulův syn. Propukla mezi nimi válka a Saulův syn byl zavražděn. Vrazi Davidova protivníka donesli Davidovi hlavu své oběti doufajíce, že dostanou odměnu. Avšak David je obvinil ze zločinu. Po této události se v Hebronu sejdou starší Izraele, aby Davida s konečnou platností ve věku 30 let potvrdili na trůnu.", "section_level": 2}, {"title": "Davidova vláda.", "content": "Jedním z nejvýznamnějších činů krále Davida bylo dobytí Jeruzaléma na Jebúsejcích. David si také podmanil okolní království Edom, Moab, Ammón a Aram. Zajímavá je také jeho tolerance Saulových potomků. Samozřejmě, ani David nebyl dokonalý. Dopustil se cizoložství s Bat-šebou, které se pokusil zakrýt úkladnou vraždou jejího muže, Chetejce Urijáše. Z obou činů byl usvědčen prorokem Nátanem. První dítě, které se Davidovi a Bat-šebě narodilo, zemřelo po porodu. Druhým dítětem byl Šalomoun, Davidův nástupce. Největším nebezpečím pro Davidovu vládu se stala vzpoura jeho syna Abšaloma, který dokonce obsadil Jeruzalém. Pří potlačování vzpoury byl Abšalom zabit. David pak předal vládu Šalomounovi a zemřel. Vládl celkem 40 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "David byl podle Bible druhým Hospodinem pomazaným králem sjednoceného Izraele a panoval patrně v letech 1013-973 př. n. l. Nastoupil po Saulovu nepomazaném synovi Iš-bošetovi, na nějž byl spáchán atentát bratry Beerotskými. Je představován jako spravedlivý panovník – nikoli však dokonalý – stejně jako uznávaný válečník, básník a hudebník (tradice ho považuje za autora mnoha žalmů). Jeho život a vláda je zaznamenána pouze v Bibli, a to v První a Druhé knize Samuelově a v První knize královské. Podle Bible byl velmi ambiciózní a v pozdějším věku i proradný a krutý (srv. Bible, 2Sm 11-12). Jeho existence jako historické osoby je sporná, dosavadní archeologické důkazy naznačují v 10. století, v údajné Davidově době, pouze řídké osídlení Judska a Jeruzalém coby nic více než malou vesnici. ", "tgt_summary": "David (en hébreu biblique : דָּוִיד) est un personnage de la Bible, patriarche et deuxième roi d'Israël et Juda qui est présenté dans le récit biblique, avec son fils Salomon, comme l'un des deux fondateurs de l'ancien État israélite. ", "id": 363773} {"src_title": "Kudowa-Zdrój", "tgt_title": "Kudowa-Zdrój", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Chudoba je jedním z nejstarších lázeňských míst v Polsku a Evropě. Lázně zde existují už od 15. století, kdy byla celá oblast součástí zemí Koruny české. Prvně je zmiňováno Jindřichem Minstrberským, synem Jiřího z Poděbrad. Původní jméno, tehdy ještě české vsi, zachycené v roce 1477, bylo Lipolitov, ale v polovině 16. století bylo přejmenováno na Chudoba, později na Kudoba, Bad Kudowa a v roce 1945 na Kudowa-Zdrój. Český název města je Chudoba či Lázně Chudoba. Nejstarší částí města je Velká Čermná (do 1936 \"Tscherbeney\", 1936–1945 \"Grenzeck\"; potom \"Czermna\"), s historií sahající do 14. století. Tehdejší Lipoltov patřil s Čermnou k panství hradu Homole. Poté tento kraj spravovala vrchnost z Náchoda, v roce 1623 získali panství jako konfiskát po Smiřických Erdman Trčka z Lípy. Poté, co je společně s Albrechtem z Valdštejna zavražděn roku 1634 v Chebu, stává se Chudoba spolu s okolními obcemi součástí panského majorátu se sídlem v Novém Městě nad Metují. Celé zdejší panství získal od císaře za spoluúčast při vraždě Valdštejna a Trčky lacino skotský důstojník Walter von Leslie. Poté se majitelé často střídali. V roce 1742 za panování Marie Terezie bylo území postoupeno Prusku Fridricha Velikého. Stalo se tak později součástí Německého císařství (1871–1918) a Německé říše. Koncem 2. světové války byl v Žakši \"(Sackisch)\" pracovní koncentrační tábor pro židovské ženy. Po porážce Německa za druhé světové války mělo o území zájem i Československo. Rozhodnutím jaltské konference však připadlo Polsku, jehož tvoří dodnes součást. Po roce 1945 byly z obce odsunuti němečtí i čeští obyvatelé a nahrazení polskými vysídlenci z východní části Polska obsazené Sovětským svazem. Stejný rok po osídlení Poláky obec dostala prvně městská práva. Malá skupina Čechu a Němců žijících v obci měla ještě v letech 1951–1960, respektive 1947–1955, své vlastní školy.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "První zmínka o minerálních vodách pochází z kroniky z roku 1580, kde jsou zmiňovány Čermenské lázně. V roce 1625 (nebo, jak zdroje uvádějí, již v roce 1621), Georgius Aelurius, kladský luterský kazatel, ve své práci „Glaciografia“ píše o vynikající chuti minerálních vod z Chudoby a o jejich prospěšnosti zdraví. Protože údajně chutnaly lépe jak víno, posílal si pro ně v době třicetileté války švédský generál až z Lipska. Později za pruské války posílala Chudoba každoročně svoji vodu na královský stůl v Berlíně. Rozkvět lázní nastává po roce 1783. V roce 1790 navštívil lázně německý básník Johann Wolfgang von Goethe. V roce 1813 navštívil lázně pruský král Fridrich Vilém III., který zde pobýval na čermenské faře před setkáním tří monarchů v Ratibořicích. Po napoleonských válkách v roce 1817 zde stojí okázalé parky a promenády. Prusko-německá smetánka si zde však stěžovala, že obsluha v lázních neumí německy. Lázně však navštěvovali zámožnější Poláci, ale i židovští hosté z Haliče, kterým obratní majitelé penziónů dokázali nabídnout i košer kuchyni. Mezi hosty lázní je uváděn i britský premiér Winston Churchill, ale také Alois Jirásek, J. V. Sládek a F. X. Šalda. Dnes se v lázních léčí onemocnění srdce a oběhového systému, poruchy zažívání, činnost štítné žlázy a řada dalších zdravotních neduhů. Z devíti pramenů je využíváno pět obsahující alkalickozemité a arsenoželezité kyselky. Prameny vyvěrají v parku, jehož osou je Chudobský potok. Parku dominuje sanatorium Polonia z roku 1905.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Za pozornost stojí rovněž kostnice ve Velké Čermné, skanzen ve vsi Stroužná a národní park Stolové hory, v jehož ochranném pásmu se lázně Kudowa-Zdrój nacházejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kudowa-Zdrój, česky Lázně Chudoba či Chudoba, německy \"Bad Kudowa\", je polské lázeňské město pod Stolovými horami v povodí Metuje, v nadmořské výšce okolo 400 metrů. Leží v Kladsku, v stejnojmenném okrese v jihozápadním Polsku, v Dolnoslezském vojvodství při hranici s Českem, jen několik kilometrů na severovýchod od města Náchod, se kterým ho spojuje silnice E67 s významným hraničním přechodem. Město má kolem 11 000 obyvatel. V minulosti bylo součástí tzv. Českého koutku, malého kladského regionu s vysokým podílem česky mluvící menšiny.", "tgt_summary": "Kudowa-Zdrój, en allemand \"Bad Kudowa\" est une ville de Pologne, située dans le sud-ouest du pays dans la voïvodie de Basse-Silésie, au pied des monts monts tabulaires.", "id": 291092} {"src_title": "Oviedo", "tgt_title": "Oviedo", "src_document": [{"title": "Název a titul.", "content": "Původ názvu je nejasný a navrhovaných vysvětlení existuje mnoho. Název Oviedo tak možná pochází z latinského \"Urbs vetus\" (staré město) či \"Ovis\" (ovce), z \"Iovetano\" odkazujícího k bohu Jupiterovi, z výrazu \"Albetum\" (bělostné), \"Alvetium\" (místo oplývající potoky) či z dávného keltského označení. Oviedo se honosí titulem „vznešené, věrné, zasloužilé, neporažené, hrdinné a dobré město Oviedo\" (\"La muy noble, muy leal, benemérita, invicta, heroica y buena ciudad de Oviedo\").", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oviedo založil roku 761 v již dříve osídleném místě Fruelo I. Asturský, syn Alfonsa I. V 9. století sem Alfons II. Asturský přenesl z Cangas de Onís do Ovieda sídelní město Asturského království, pod nějž tehdy spadala i Galicie, část Kastilie a další území. Vzniklo zde také biskupství. Zbytky hradeb z této doby jsou patrné dodnes. Tehdy také začali proudit první poutníci po Svatojakubské cestě, jejíž nejfrekventovanější větev dnes vede jižněji. Během Reconquisty, kdy se křesťanské území rozšiřovalo na jih, se Oviedo postupně ocitlo na periferii a jeho význam upadal; Asturie se stala součástí Leónského království a posléze Kastilie, roku 1388 však Jindřich III. Kastilský vyhlásil Asturské knížectví, které formálně existuje dodnes. Roku 1521 postihl město požár. V roce 1608 pak byla zřízena místní univerzita, následující století je pak spojeno především s postavou osvícence otce Feijoa. V 19. století pak Oviedo zažilo rychlý rozvoj spojený s výstavbou železnic a cest a s industrializací, která zde proběhla dříve a výrazněji než v jiných částech Španělska. V říjnu 1934 zde proběhl pokus o socialistickou revoluci; na začátku Španělské občanské války se pak plukovníkovi Arandovi podařilo odlákat republikány na pomoc Madridu, poté se přidal k nacionalistům; Oviedo tak bylo jediným severošpanělským městem v jejich rukou. Republikáni je neúspěšně obléhali 90 dní (červenec – říjen 1936). Během bojů ve 30. letech utrpěly některé zdejší památky včetně katedrály. Během druhé poloviny 20. století se zdvojnásobil počet obyvatel a přesáhl dvousettisícovou hranici. Oviedo a Asturii však téměř nezasáhla vlna imigrace do Španělska v počátcích 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura, pamětihodnosti, osobnosti.", "content": "Dominantou města je převážně pozdně gotická katedrála svatého Salvátora ze 13.–16. století. Zde je uchovávána tzv. rouška z Ovieda, do které byla údajně zavinuta Kristova hlava po jeho smrti na kříži. Další významnou stavbou je klášter Sv. Vincenta, kde dnes sídlí jednak Archeologické muzeum Asturie, jednak fakulta psychologie významné Oviedské univerzity, založené již v roce 1608. Na prostranství před budovou stojí pomník osvícenského mnicha a spisovatele Benita Jerónima Feijoa, který zde působil a zemřel. Nejdůležitější fiestou je svátek sv. Matouše (21. září) s mnoha koncerty, ohňostroji, průvody. V ulicích města můžeme potkat nezvyklé množství soch a památníků: vedle klasických pomníků osobností se jedná např. o sochy tradičních zemědělců, \"Mateřství\" od F. Botera, \"Monumentální zadnici\", sochu Cestovatele či Woody Allena, který do Ovieda umístil velkou část děje svého filmu Vicky Cristina Barcelona. Ve městě se narodila královna Letizia Španělská. Z města dále pochází jezdec Formule 1 Fernando Alonso a cyklista Samuel Sánchez, ze spisovatelů pak Ramón Pérez de Ayala.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví UNESCO.", "content": "Součástí zdejší katedrály je prerománská kaple Cámara Santa z 9. století. Ta je od roku 1985 spolu s kostelíkem San Julián de los Prados, fontánou Foncalada a třemi kostelíky poblíž města (Santa Cristina de Lena, San Miguel de Lillo a Santa María del Naranco) součástí světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Oviedo leží na jižním cípu trojúhelníku centrální asturské aglomerace (s městy Gijón a Avilés a dalšími obcemi zde žije přes 800 000 obyvatel), jejíž sídla jsou hustě propojena silnicemi i železnicemi. Železniční dopravu zajišťuje jednak RENFE na širokém rozchodu kolejí (příměstská síť a dálkové spoje Madrid - Gijón), jednak společnost FEVE na úzkém metrovém rozchodu (příměstská síť a spoje do Santanderu a galicijského Ferrolu); obě využívají společné hlavní nádraží. Asturské mezinárodní letiště leží asi 30 km severozápadně. Dopravu ve městě zajišťuje 13 autobusových linek a jedna noční.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oviedo (astursky \"Uviéu\") je město v severním Španělsku, hlavní město autonomního společenství Asturie. Bylo založeno roku 761 a dnes zde žije zde více přes 220 000 obyvatel. To je sice o něco méně než v nedalekém Gijónu, ale Oviedo těží ze svého postavení tradičního kulturního střediska Asturie. Ve městě působí fotbalový klub Real Oviedo. ", "tgt_summary": "Oviedo ( ; ) est une ville du nord de l'Espagne fondée au, capitale de la communauté autonome et de la province des Asturies (Principauté des Asturies). En 2018, la ville compte ). D'aventureux habitants d'Oviedo ont baptisé du même nom trois villes américaines au Paraguay, en République dominicaine et aux États-Unis d'Amérique. Sa devise est « \"\" » (que l'on peut traduire par « La très noble, très loyale, méritante, invaincue, héroïque et bonne ville d'Oviedo »).", "id": 1862803} {"src_title": "Arsan", "tgt_title": "Trihydrure d'arsenic", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Arsan je připravován reakcí As s H- ekvivalenty. 4 AsCl + 3 NaBH → 4 AsH + 3 NaCl + 3 BCl Jako alternativa, mohou být použity i zdroje As které reagují s H+ za vrzniku arsanu. ZnAs + 6 H → 2 AsH + 3 Zn NaAs + 3 HBr → AsH + 3 NaBr", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozklad zahříváním.", "content": "2 AsH → 3 H + 2 As Tato reakce je základem Marshovy zkoušky ve forenzní toxikologii, který prokazoval přítomnost arsenu, jenž byl oblíbeným jedem. Byl používán ve formě oxidu arsenitého, neboli arseniku.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace.", "content": "2 AsH + 3 O → AsO + 3 HO Arsan reaguje prudčeji v přítomnosti silných oxidačních činidel, například manganistanu draselného, chlornanu sodného nebo kyseliny dusičné.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce s halogeny.", "content": "Reakce s halogeny ( fluór, chlór ) nebo nějaké jejich sloučeniny, jako chlorid dusitý ( Cl3N ), jsou velmi nebezpečné a mohou způsobit explozi.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Arsan je velmi toxický plyn s vysokou smrtností otrav. Způsobuje hemolýzu a selhání ledvin. Jako pozdní následek otravy (po několika měsících) se může objevit periferní neuropatie. Arsan patří mezi prokázané karcinogeny. K většině případů otrav dochází v důsledku kontaminace jiných plynů arsanem. Dochází k tomu, pokud kov s příměsí arsenu reaguje se silnou kyselinou nebo zásadou (např. při reakci zinku s kyselinou chlorovodíkovou). Příležitosti k tomu jsou například při zpracování kovů, pokovování, pájení, restaurování obrazů nebo při čištění zásobníků a potrubí používaných pro sloučeniny arsenu. Na kůži a v očích arsan způsobuje poleptání (případně – při kontaktu se zkapalněným plynem – i omrzliny). Je možné, že je schopen vstupovat do těla ranami na kůži. Práh čichového vnímání arsanu je okolo 0,5 ppm, ale tato koncentrace již může být toxická a proto neposkytuje dostatečné varování. Vdechování plynu o koncentraci 3–10 ppm způsobuje klinické příznaky otravy během několika hodin. Půlhodinová expozice 25 až 50 ppm se již považuje za smrtelnou. 250 ppm usmrcuje velmi rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arsan (dříve arsin, triviální název arsenovodík; AsH) je bezbarvý, prudce jedovatý plyn česnekového zápachu. Vzniká například rozkladem arsenidů kyselinami nebo působením vodíku ve stavu zrodu na sloučeniny arsenu. Je silným redukčním činidlem. Na vzduchu je samovznítitelný.", "tgt_summary": "Le trihydrure d'arsenic, anciennement connu sous le nom d'arsine et à présent désigné par l'IUPAC sous le nom d'arsane, est un composé inorganique de l'arsenic et de l'hydrogène de formule AsH. Dans les conditions normales, c'est un gaz incolore et plus lourd que l'air, particulièrement toxique. Il a été utilisé en association avec d'autres gaz dans les obus chimiques de la Première Guerre mondiale.", "id": 1219859} {"src_title": "Kawaniši N1K", "tgt_title": "Kawanishi N1K1-J", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Letoun Kawaniši N1K1 vznikl na základě specifikace 15-Shi, které letectvo zadalo leteckým výrobcům Kawaniši a Nakadžima. Zadání požadovalo plovákový stíhací letoun, který by zajistil vždušnou ochranu vyloďovacím operacím při absenci letadlových lodí, nebo strojů z pozemních základen.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Dne 6. května 1942 byl zalétán plovákový prototyp Kawaniši N1K1 Kjófú (強風, \"Mocný vítr\"), poháněný dvojhvězdicovým čtrnáctiválcem Mitsubishi MK4D Kasei o výkonu 1073 kW se dvěma dvoulistými protiběžnými vrtulemi. Hydroplán byl vybaven velkým centrálním plovákem pod trupem a dvěma vyvažovacími plováky na konci křídla. Reduktor protiběžných vrtulí byl ovšem zdrojem častých poruch, proto byl do druhého prototypu, zkoušeného v říjnu 1942, zabudován motor Mitsubishi MK4C Kasei 13 pohánějící jednoduchou třílistou vrtuli, jejíž náboj byl chráněn aerodynamickým krytem. Výzbroj již tvořily dva kanóny vz.99 model 1 ráže 20 mm v křídle a dva kulomety vz. 97 ráže 7,7 mm nad motorem. Továrna začala dodávat první sériovou verzi Kjófú model 11 na jaře 1943 a po produkci osmi prototypů a 89 sériových strojů byla výroba v březnu 1944 ukončena. Již v roce 1941 padl návrh, aby byl plovákový stroj přepracován na pozemní stíhací. Práce započaly v prosinci roku 1941 a výsledkem byl zálet 27. prosince 1942 prototypu Kawaniši model X-1, budoucího přepadového stíhacího letounu N1K1-J, poháněný dvouhvězdicovým osmnáctiválcem Nakadžima NK9A Homare o výkonu 1800 k. Ten se však ukázal jako nespolehlivý. Firma Kawaniši v Naruo pokračovala ve vývoji N1K1-J a v červenci 1943 zařadila do zkušebních programů čtvrtý prototyp. Letouny nesly výzbroj složenou z dvojice synchronizovaných kulometů typ 97 ráže 7,7 mm, pod každou polovinou křídla byl navíc instalován jeden kanón typ 99 model 1. Sériová výroba N1K1-J byla zahájena v prosinci roku 1943. Již předsériové stroje se od prototypů odlišovaly pohonnou jednotkou Micubiši NK9H Homare 21 o výkonu 1484 kW a čtveřicí kanónů typ 99 model 2 s vyšší kadencí a větší úsťovou rychlostí střely. Výroba tohoto typu byla v závodech Naruo ukončena v listopadu 1944 po dodání 541 kusů, továrna Kawaniši v Himedži pokračovala v produkci do června 1945 při dodávce 466 kusů. Z výroby byly dodávány především stroje verze N1K1-J Šiden model 11 (紫電, \"Fialový blesk\"), s postupem výroby byly zavedeny rovněž subvarianty N1K1-Ja Šiden model 11A bez kulometů v trupu a N1K1-Jb model 11B, jehož dva kanóny v podkřídelních schránkách byly zabudovány do strukturálně pozměněného křídla vedle stejné dvojice 20 mm kanónů. Speciální útočná varianta pak nesla označení N1K1-Jc model 11. 31. prosince 1943 byl zalétán nástupce Šidenu pháněný motorem Mitsubishi NK9H Homare 21. Středoplošná koncepce se po přepracování, spočívající v nižším uložení roviny křídla, změnila na dolnoplošnou. Trup byl prodloužen o 0,46 m a lišil se rovněž krytem motoru a tvarem svislé ocasní plochy. Po testech osmi prototypů byl v roce 1944 zaveden do služby jako N1K2-J Šiden-kai. Ten se se čtyřmi 20 mm kanóny ukázal dobrým protivníkem letounů USA. Celková výroba od prosince 1943 do srpna 1945, včetně licenční u společnosti Micubiši, Šówa a námořních leteckých arzenálů, dala 428 exemplářů. V omezeném počtu byly v Naruo rovněž vyráběny dvoumístné cvičné N1K2-K Šiden-kai Ren-sen se dvěma sedadly pod prodlouženým krytem kabiny. Pouze ve dvou prototypech postavená verze N1K3-J Šiden-kai 1 model 31, měla z důvodu vzad posunutého těžiště u N1K2-J instalovaný motor Homare 21 o 0,152 m vpřed. Hlavňová výzbroj byla doplněna o dva kulomety typ 3 ráže 13 mm v horní části trupu před kabinou. I v podmínkách válkou rozvráceného japonského hospodářství byly na jaře roku 1945 postaveny další tři prototypy. N1K4-J Šiden-kai 3 model 32, palubní N1K4-A Šiden-kai 4 model 42 s motorem Micubiši NK9H Homare 23 o výkonu 1491 kW s přímým vstřikováním paliva a výškový stíhací N1K5-J Šiden-kai 5 model 25 s pohonnou jednotkou Micubiši MK9A o výkonu 1641 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Plovákové stroje N1K1 byly bojově nasazeny na Borneu při ochraně rafinérií a při obraně Japonských ostrovů. Tvořily výzbroj jednotek Ócu Kókútai, Sasebo Kókútai, 901. Kókútai a 951. Kókútai. Prvním útvarem vyzbrojeným N1K1-J se stala v prvním pololetí roku 1944 341. Kókútai „Šiši“, která tyto letouny poprvé bojově nasadila v říjnu při zahájení bojů o Filipíny. Šideny se objevily také při bojích o Okinawu a při obraně domácích ostrovů. Zařazeny byly např. do stavu Genzan Kókútai, Jokosuka Kókútai, 201. Kókútai, 210. Kókútai (ustavené 15. září 1944 na základně Meiji pod velením poručíka Kazumasa Micumoriho), 341. Kókútai, 343. Kókútai „Curugi“ (založená 25. prosince 1944 na základně Macujama pod velením kapitána Minoru Gendy) a 610. Kókútai.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro N1K1 pozdější výroby", "section_level": 1}], "src_summary": "Kawaniši N1K byl jednomotorový jednomístný celokovový plovákový stíhací středoplošník japonského císařského námořního letectva z druhé světové války, ze kterého byly odvozeny pozemní stíhací varianty N1K1-J a N1K2-J. Spojenci typu přiřadili kódové jméno Rex pro plovákovou verzi a George pro pozemní stíhací.", "tgt_summary": "Le Kawanishi N1K-J \"Shiden\" (紫電 \"éclair violet\") était une version terrestre de l'hydravion N1K de la Marine Impériale Japonaise. Désigné sous le nom de « George », le N1K-J était considéré par ses pilotes comme par ses adversaires comme l'un des meilleurs chasseurs terrestres des Japonais de la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 2150898} {"src_title": "Tatra 813", "tgt_title": "Tatra 813", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První funkční vzorek podvozku T 813 postavili vývojoví pracovníci z konstrukční kanceláře pobočného závodu Bánovce nad Bebravou v roce 1960. Tento vzorek byl postaven v maximální možné míře z agregátů a dílů pro model Tatra 138, jehož výroba se v té době rozbíhala. Nešlo však o plnohodnotný automobil, ale pouze o nekarosovaný osmikolový podvozek se čtyřmi nechráněnými sedadly umístěnými na blatnících prvních dvou náprav. Bizarní vzhled této konstrukce podtrhovalo použití motocyklového plexisklového štítu před sedadlem řidiče. Funkční vzorek posloužil ke sbírání zkušeností s prvním čtyřnápravovým československým automobilem, ale další vývoj byl utlumen, protože závod Bánovce se soustředil na výrobu všech modifikací typu Tatra 111 a těžkého tahače Tatra 141. Přesto se na osmikolový podvozek nezapomnělo a probíhaly na něm alespoň občasné jízdní zkoušky. Počátkem roku 1964 byl vývoj osmikolového vojenského tahače oficiálně obnoven, tentokrát se s konstrukcí začalo „na čistém stole“ a prototyp Tatry 813, představený v Bánovcích na aktivu hospodářských pracovníků Tatry v srpnu 1964, tak měl se sériovými výrobky T 138 společné jen základní konstrukční díly vidlicového dvanáctiválcového motoru T930 o objemu 17.640 cm3 a výkonu 250 k (u T 138 šlo o vidlicový osmiválec T928 o objemu 11 762 cm3 a výkonu 180 k). Na motor navazovala pětistupňová převodovka a dvě redukční, takže vozidlo disponovalo celkem 20 jízdními stupni pro pohyb vpřed a 4 stupni pro jízdu vzad. Díky své koncepci bylo vůz schopen překonat příkop široký až 1,5 metru, zdolat kolmé překážky do výšky až 60 centimetrů a jezdit s bočním náklonem až 30°. Tyto parametry jsou dodnes světově unikátní a nepřekonala je ani žádná z modifikací následujícího typu T 815. Kromě podvozku se vůz od dosavadní produkce Tatry odlišoval i použitím jednoduché montáže širokoprofilových pneumatik na všech nápravách (s funkcí centrálního dohušťování pneumatik), prostornou předsunutou trambusovou kabinou a celkově hranatými tvary vozidla. Do konce roku 1964 pak vznikly celkem 4 prototypy a začala se připravovat sériová výroba. První podvozek z ověřovací padesátikusové série opustil montážní linku v pátek 24. března 1967. V souvislosti s uvolňováním politického režimu v Československu se pak začalo uvažovat o tom, že by se vojenský speciál T 813 mohl používat i v civilním sektoru jako náhrada zastaralých vozů Tatra 141 (které vycházely z téměř 30 let staré konstrukce Tatra 111). V roce 1969 proto útvar hlavního konstruktéra představil nové modely řady civilních tahačů se znaky náprav 4×4 (pro přívěsy o hmotnosti do 60 t), 6×6 (do 80 t) a 8×8 (do 100 t), které doplnily i varianty stavebních vozidel. Do sériové výroby se pak dostaly jako tahače nebo podvozky pro jeřáby, v menší míře i jako sklápěče (ve verzi 6×6, nahrazující dumpcary Tatra 147, však vzniklo jen několik prototypů). Ve spolupráci s západoněmeckou společností SEMEX vznikl také výkonný letištní tahač schopný manipulovat letadly o hmotnosti až 300 tun, vlivem politické normalizace se však speciální automobily Tatra (jako vojensky strategická vozidla) už prakticky nesměla vyvážet do států NATO a tak i tento tahač zůstal osamocený, dosloužil pravděpodobně na letišti Ruzyně.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podvozek.", "content": "Základ vozidla tvoří (pro Tatru typický) páteřový podvozek s centrální nosnou rourou a výkyvnými polonápravami. Tvoří ho dvě přední (řiditelné) a dvě zadní nápravy, přičemž všechny nápravy jsou hnané (pohon předních náprav je však s výjimkou verze 8×8 vypínatelný) a všechny jsou navzájem odděleny mezinápravovými diferenciály – celý podvozek tak skrývá celkem 7 čelních diferenciálů. Mezi druhou a třetí nápravou je na páteři osazen mezikus přídavné převodovky, na kterou je namontována hlavní převodovka. Odvozené typy se liší absencí poslední (u vozů 6×6), případně první a poslední (u vozů 4×4) nápravy. Jednotlivé polonápravy pak jsou v závislosti na typu odpruženy listovými pery, torzními tyčemi, vlnovcovými pružinami nebo jejich různou kombinací. Všechny polonápravy jsou vybaveny také kapalinovými tlumiči pérování. Podvozky tak existují v těchto variantách: Jednotlivé nápravy tvoří rozvodovka, polonápravy, hnacími hřídele a talířová kola kolových redukcí pro snížení namáhání celého pohonného systému. Na všech kolech je používána výhradně jednoduchá montáž pneumatik, u armádních verzí doplněna systémem centrálního dofukování pneumatik pro bojové situace (kompresor byl schopen dotlakovat i pneumatiku s dvanácti průstřely, aniž došlo k její deformaci) nebo pro snadnou změnu měrného tlaku v různých terénních podmínkách. Řiditelné nápravy jsou vybaveny kapalinovým posilovačem, shodným s vozy T 138, ale s větším účinkem na kola.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "Pohonná jednotka typového označení T930 je vzduchem chlazený vidlicový dvanáctiválec (úhel sevření válců 75°) o objemu 17.640 cm3 (vrtání 120 / zdvih 130 mm), čtyřtaktní vznětový s přímým vstřikem paliva, rozvodem OHV s jednou vačkovou hřídelí pro všechny válce. Sériový motor má výkon a krouticí moment cca 990 Nm při 1300 ot/min. Spotřeba nafty se podle typu a zatížení pohybuje od 44 litrů nafty na 100 km výše. Vzduchové chlazení zabezpečuje jeden ventilátor ovládaný kapalinovou spojkou, která společně s termostatem řídí otáčky ventilátoru tak, aby byl schopen ochladit motor i při plném zatížení. Mazání motoru je se suchou klikovou skříní a vybavené chladičem motorového oleje umístěným před ventilátorem na odklopné části masky automobilu. Pro snazší startování motoru při velmi nízkých teplotách jsou osazeny dva startéry a motor je možné nahřívat i nezávislým naftovým topením.", "section_level": 2}, {"title": "Spojka a převodovka.", "content": "Spojka je suchá třecí dvoulamelová (u verzí 8×8 a TP 6×6 třílamelová) s posilovačem, s převodovkou je spojena kloubovou hřídelí. Převodovka má 5 rychlostních stupňů vpřed a 1 stupeň vzad, s výjimkou verzí 8×8 a TP 6×6 je navíc vybavena dvoustupňovým předřazeným převodem. Ovládání je mechanické, pákou umístěnou vedle přístrojové desky na pravé straně. Druhý až pátý převodový stupeň je jištěn tzv. blokovanou synchronizací. Přídavná převodovka je dvoustupňová, se silničním a terénním převodem, které se ovládají elektropneumaticky pomocí předvoliče na řadicí páce – výjimkou jsou opět verze 8×8 a TP 6×6, které mají jen jeden sestupný převod. Neutrál se volí elektropneumaticky přepínačem na přístrojové desce. Kombinací těchto převodových stupňů má řidič k dispozici až 20 převodových stupňů pro jízdu vpřed a 4 pro jízdu vzad, které lze volit v závislosti na podmínkách. Některé verze 8×8 byly navíc vybaveny rychloběhem, což je ojedinělá výjimka v konstrukci nákladních automobilů – první stupeň byl přímý záběr (pro jízdu s těžkým přívěsem), druhý plnil funkci rychloběhu (maximální rychlost sólo vozidla).", "section_level": 2}, {"title": "Brzdy.", "content": "Provozní brzdy jsou bubnové, vzduchotlaké, umístěné v kolech. Jejich brzdový systém je tvořen třemi nezávislými okruhy: okruhem předních, zadních náprav a okruhem brzd přívěsu. Bubnová parkovací brzda je umístěna na přídavné převodovce. Vozidlo je vybaveno i odlehčovací motorovou brzdou.", "section_level": 2}, {"title": "Kabina.", "content": "Kabina je u všech modifikací výhradně trambusového typu a existuje ve verzích krátká nebo dvojkabina, s jedním nebo dvěma kruhovými průlezy ve stropě. Do dvojkabiny se vejde sedm osob včetně řidiče. Mezi předními sedadly je umístěn tunel pro kryt motoru, který je tepelně a zvukově izolován. Kabina je vybavena nezávislým naftovým topením.", "section_level": 2}, {"title": "Naviják.", "content": "Většina vojenských podvozků byla vybavena bubnovým navijákem, který byl uchycen na rámu mezi třetí a čtvrtou nápravou. Naviják byl šnekový s třecí spojkou a vybaven bubnovou brzdou. Délka tažného ocelového lana byla 60 m o průměru 22,4 mm. Maximální síla při navinutém laně byla 98 kN a při odvinutém 176,5 kN.", "section_level": 2}, {"title": "Provedení.", "content": "Vozy T 813 se vyráběly v různých druzích provedení: civilní: vojenské: Pro své výjimečné vlastnosti v terénu je T 813 oblíbená na trucktrialech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra 813 je československý speciální těžký terénní nákladní automobil, vyráběný v letech 1967 až 1982. Základním představitelem této typové řady byla především vojenská verze 8×8 KOLOS, která byla schopná tahat přívěsy až do celkové hmotnosti 100 tun. Vyráběly se však i civilní verze 6×6, případně 4×4. Za patnáct let výroby bylo ve všech modifikacích postaveno dohromady 11 751 vozidel, z nichž většina byla exportována – zejména do SSSR, NDR, Rumunska a Indie.", "tgt_summary": "Le Tatra 813 était un camion produit en Tchécoslovaquie par la firme Tatra. La production a commencé en 1967 jusqu'à la mise en service de son successeur, le T815, en 1982. Ce puissant camion a eu une utilisation polyvalente, tant dans le domaine civil que pour les forces armées.", "id": 1921763} {"src_title": "Komnenovci", "tgt_title": "Maison Comnène", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Komnenovci pocházeli z oblasti Paflagonie, na pobřeží Černého moře, jejich původní domovinou byl snad hrad \"Kastamon\". Prvním Komnenovcem na byzantském trůně byl Izák I. Komnenos, velitel východní armády za císaře Michaela VI. Roku 1057 Izák proti Michaelovi povstal a prohlásil se císařem. Nicméně Komnenovci nezískali větší moc až do roku 1081, kdy nastoupil Alexios I. Komnenos, Izákův synovec. Od této chvíle mizí z byzantských dějin zmínky o ostatních aristokratických dynastiích, jako byli například Sklerové či Argyrové. Jejich potomci se přiženili a provdali do královských dynastií Ruska, Francie, Srbska, Německa, Polska a Uherska. Tento vývoj situace usnadnil Komnenovcům jejich politický vzestup. Komnenovci byli příbuzní s dynastií Duků, někdy se proto jejich rod označuje společně jako dynastie „Komnenoduků“ a obě příjmení nosilo několik významných členů obou rodin. Alexios I. se oženil s Irenou Dukainou, praneteří Konstantina X. Duky, generála a nástupce císaře Izáka I. Několik dalších rodinných příslušníků komnenodukovské dynastie pocházelo z rodů Palaiologů, Angelů a Laskaridů. Mladší dcera Alexia I. a Ireny, Theodora, spojila svůj osud s v budoucnu úspěšným rodem Angelů: Theodořinými vnuky byli císaři Izák II. Angelos a Alexios III. Angelos. Za vlády Alexia I. a jeho nástupců dosáhla byzantská říše relativní stability a prosperity. Alexios I. přestěhoval císařské sídlo do konstantinopolské paláce Blacherny. V té době již většinu Anatolie ovládali seldžučtí Turci, kteří ji získali již za vlády Alexiových předchůdců. Alexios se proto obrátil s žádostí o pomoc na římského papeže Urbana II., což nakonec mělo za následek první křížovou výpravu, která táhla byzantským územím a umožnila vznik křižáckých států v Levantě. Komnenovci byli zapojeni do křižáckých záležitostí ve Svaté zemi, mimo jiné také manželskými svazky s knížectvím Antiochie a královstvím jeruzalémským; neteř Manuela I. Komnena, Theodora, byla provdána za jeruzalémského krále Balduina III. a Manuelova praneteř Marie za Amalricha I. Jeruzalémského. Alexios I. vládl pozoruhodných 37 let a jeho syn Jan II. Komnenos 25 let i po odhalení spiknutí jeho sestry Anny Komnenovny a jejího manžela Nikefora Bryennia. Janův syn, Manuel I. Komnenos, vládl dalších 37 let. Rozsáhlý komnenovský klan se dělil na mnoho postranních větví. Jejich členové často zastávali nejvyšší funkce císařských úředníků, místodržících a vojevůdců. Císařská posloupnost se nedodržovala podle přísné kontinuity otec-syn, ale spíše záležela na osobní moci a ambicích každého uchazeče o trůn. V průběhu několika generací se vždy našlo několik zájemců schopných činit si nároky. Po smrti Manuela se komnenovský rod ponořil do spiknutí a komplotů stejně, jako mnoho jejich předchůdců (a také dalších mocichtivých uchazečů z rodiny, kterým se podařilo svého příbuzného svrhnout z trůnu). Alexia II., první Komnenovec, který nastoupil jako nezletilý, byl po třech letech vlády odstraněn. Jeho přemožitel Andronikos I. Komnenos byl sám svržen po dvou letech rodem Angelů pod vedením Izáka II. Angela, který byl sám sesazen a oslepen svým bratrem Alexiem III. Angelem. Rod Angelů byl z trůnu vytlačen během čtvrté křížové výpravy rodem Duků. Po pádu Konstantinopole roku 1204 se Komnenovci vrátili tam, odkud přišli – do své rodné Paflagonie, kde si na břehu Černého moře založili trapezuntské císařství. Prvním císařem nového státu byl Alexios I., vnuk Andronika I. Tito císařové, známí jako „Velicí Komnenové“ (\"Megai Komnenoi\"), vládli ve své nové vlasti dalších 250 let, až do posledního císaře, Davida Komnena, který byl definitivně poražen a popraven sultánem Mehmedem II.. Komnenovský princ, prapravnuk Alexia I. Komnena, Michael Angelos Komnenos Dukas (Michael I. Dukas) založil roku 1204 po pádu Konstantinopole epeirský despotát, další nástupnický stát byzantské říše. Odpadlý člen komnenovské dynastie, Izák Komnenos si založil ve 12. století své císařství na ostrově Kypru, které bylo vyvráceno během třetí křížové výpravy anglickým králem Richardem I. Byzantská říše byla v roce 1261 obnovena v Konstantinopoli rodem Palaiologos, kteří jí vládli až do pádu Konstantinopole v roce 1453.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komnenovci (řecky \"Κομνηνοί\", \"Komnenoi\") byla dynastie, vládnoucí byzantské říši v letech 1081 až 1185. Komnenovci dokázali po dobu jednoho století zadržovat úpadek byzantské říše. Období jejich panování je přesto historiky hodnoceno spíše rozporuplně, kvůli pokračujícímu propadu hospodářství a dezintegraci státní správy, ačkoliv byzantská kultura zažívala nebývalý rozkvět.", "tgt_summary": "La maison Comnène, en latin Comnenus en grec Komnenos (en grec ancien ), est une famille de puissants notables (dynatoi, δυνατοί) de l'Empire romain d'Orient (dit byzantin), dont certains membres devinrent empereurs. ", "id": 360382} {"src_title": "Maaseik", "tgt_title": "Maaseik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky města.", "content": "Nejstarší část obce je pravděpodobně vesnice \"Aldeneik\" (česky „starý dub“), kde kolem roku 700 franský hrabě Adelard založil benediktinský klášter. Jeho dvě dcery Herlinda a Relinda se staly abatyšemi tohoto kláštera a později byly prohlášeny za svaté. Kolem kláštera brzy vznikla malá osada. Kolem roku 870 klášter značně poškodili Normané. V 10. století se Aldeneik stal součástí biskupství Lutych a byla zde zřízena kapitula s dvanácti kanovníky.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Několik kilometrů jihozápadně od Aldeneiku začala vznikat nová osada jménem \"Nieuw-Eyck\" („nový dub“) a později Maaseik. Roku 1244 se Maaseik stal samostatnou farností a získal městská práva. Patřil hrabství Loon a později se stal jedním z 23 nejvýznamnějších měst biskupství Lutych, kterým byl udělen titul \"„bonne ville“\". Vzhledem k dobré strategické poloze byl Maaseik opevněn hradbami a příkopy. Toto opevnění zboural Karel Smělý roku 1467 po povstání měšťanů proti lutyšskému knížeti-biskupovi.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "V 16. století bylo znovu vybudováno opevnění, které o století později zesílil francouzský vojenský architekt Vauban. Po ústupu Francouzů roku 1675 však byly vojenské objekty postupně rozebírány a dodnes se zachovaly už jen názvy původních bran (např. \"Bospoort\", \"Maaspoort\"). V 16. století a na začátku 17. století Maasseik ekonomicky prosperoval díky výhodné poloze mezi Lutychem a mořem. Obchodní aktivita byla silná do druhé poloviny 17. století, kdy začala slábnout regionální moc Lutychu. Roku 1684 byla třetina města zničena požárem, což urychlilo jeho úpadek. Průmyslová revoluce v 19. století se Maaseiku příliš nedotkla. Jeho centrum si uchovalo architektonickou jednotu až do první světové války. Dnes Maaseik slouží především jako regionální centrum a nabízí nákupní, vzdělávací a zdravotnické služby pro své okolí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maaseik (limbursky \"Mezeik\") je belgické město a správní centrum jednoho z arrondissementů provincie Limburk ve Vlámském regionu. Leží na řece Máze, která tvoří hranici s Nizozemskem. Obec Maaseik zahrnuje kromě vlastního Maaseiku bývalé obce Neeroeteren a Opoeteren.", "tgt_summary": "Maaseik (Maeseyck et Maseyk en français) est une ville néerlandophone de Belgique située en Région flamande dans la province de Limbourg. Anciennement Maeseyck. ", "id": 1815564} {"src_title": "Péče o potomstvo", "tgt_title": "Investissement parental", "src_document": [{"title": "Evoluce rodičovství.", "content": "Pro rodiče je výhodnější investovat do potomků tak, aby své geny rozšířil co nejefektivněji. To podmiňuje např. syndrom Popelky nebo náklonnost vůči nejmladšímu potomkovi - evoluce rodičovského pudu, která v člověku vytvářila i např. dojem roztomilosti. Rodičovská investice znamená v evoluční biologii procento z potenciálně rozšířených genů do dalších generací, které rodič ztrácí investováním do potomka. Rodičovský konflikt znamená závod ve zbrojení o lepší podmínky potomků s bližším genofondem. Mezi druhy bývá agresivnější to pohlaví, které neplní roli konstantního ochránce potomků, což je u většiny druhů samec, ale pokud např. o vajíčka pečuje samec, dochází k tzv. obrácení rolí (např. koníček mořský).", "section_level": 1}, {"title": "Strategie péče.", "content": "Péče o potomstvo se druh od druhu liší. Rozlišují se dvě základní životní strategie v rámci r/K teorie výběru. Takzvaní r-stratégové, mezi něž patří plevelné rostliny, mnohé bakterie, rozsivky, někdy hmyz či savci (především malí hlodavci), přivádějí na svět co největší počet potomstva a dále se o ně již nestarají. Příkladem jsou některé žáby, které produkují tisíce vajíček. Druhou skupinou jsou K-stratégové, jejichž péče o potomstvo je na mnohem vyšší úrovni. Rodiče mají menší počet potomstva, avšak pečlivě se starají o jeho přežití. Příkladem je člověk, slon nebo z rostlin dub.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o potomstvo u živočichů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezobratlí.", "content": "S péčí o potomstvo se můžeme setkat již u bezobratlých. Jako příklad mohou sloužit kudlanky nebo švábi, samotářské včely a vosy, někteří pavouci nosící vejce s sebou v kokonu, dále blanokřídlí i všekazi. Je také třeba zmínit raky, štíry nebo veleštíry, kteří své mladé nosí vždy určitou dobu na zadních nohách nebo na hrudi. Vosy kutilky staví pro potomstvo hnízda v zemi a larvy pečlivě krmí ochromenými housenkami atp. Známá je i péče o potomstvo u včel nebo mravenců.", "section_level": 2}, {"title": "Obratlovci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ryby.", "content": "Příkladem péče o potomstvo je např. bojovnice pestrá nebo koljuška tříostná, které stavějí pro jikry pěnové hnízdo, nebo hořavka duhová, jež klade jikry do škeble rybničné, kde jsou chráněny. Vylíhlý plůdek žije asi čtyři týdny v žaberním prostoru škeble (živí se zbytky žloutkového váčku).", "section_level": 3}, {"title": "Obojživelníci.", "content": "U obojživelníků jako příklad K-strategie slouží ropuška starostlivá. Samec ropušky nosí vajíčka na nohou a pravidelně je namáčí.", "section_level": 3}, {"title": "Plazi.", "content": "Z plazů lze uvést krajtu, která zahřívá vejce záškuby svalů, nebo aligátora amerického, jehož samička staví pro potomstvo hnízdo, které hlídá, a později s ještě nevylíhnutými mláďaty komunikuje.", "section_level": 3}, {"title": "Ptáci.", "content": "U ptáků je péče o potomstvo velmi vyvinutá. Ochranu mláďatům zajišťuje již vaječná skořápka. Rodiče nejprve staví hnízdo, a to buď oba (čápi), nebo jen jeden z nich (samec tabonů nebo čejky chocholaté). Někteří ptáci hnízdo nestavějí (kukačka, tučňák, stará hnízda po jiných ptácích obsazuje např. poštolka obecná, poštolka šedá, raroh lovecký, raroh velký, sokol stěhovavý, sokolík kropenatý aj. sokolovití). Po dobu inkubační pak na vejcích sedí oba rodiče (pštros, pelikán, rákosník, tukan), jen samec (emu, nandu, kasuár, ledňáček) nebo nejčastěji jen samice (krkavec, pěnkava aj.). Tři základní typy mláďat jsou: mláďata krmivého typu, nekrmivého typu a typu přechodného. Mláďata krmivá mají např. pěvci, sovy, sokolovití a dravci. Jejich mláďata se rodí neopeřená, neschopná najít si potravu, nemají vyvinutou termoregulaci a bez rodičovské péče hynou. Nekrmivá mláďata po vylíhnutí běhají a žíví se sama, rodiče je doprovázejí a chrání před predátory a chladem. Mláďata přechodného typu se líhnou opeřená, ale potřebují být krmena (tučňáci, plameňáci a racci).", "section_level": 3}, {"title": "Savci.", "content": "Péče u tzv. placentálů začíná již v době březosti, kdy samice vyživuje mládě prostřednictvím placenty. V tomto předporodním období můžeme u samic pozorovat dva základní druhy chování. Buď se straní ostatních (zajíc, hlodavci), nebo jsou naopak více společenská (sloni, primáti, bobr). Po porodu rozlišujeme u savčích samic typ aktivní a typ pasivní. Aktivní typ samice mládě očistí, v druhém případě se čistí samo mládě. Rozlišujeme mláďata prekociální, altriciální a typ přechodný. Prekociální mláďata jsou ta, která jsou schopna pohybu, jsou osrstěná a mohou se o sebe starat sama nebo následovat matku. Patří mezi ně např. kopytníci či sloni. Mláďata altriciálního typu se rodí neosrstěná, slepá, nemají vyvinutou termoregulaci a bez rodičovské péče hynou (např. netopýři, šelmy, hlodavci). Mezi přechodný typ patří primáti, lenochodi, koaly; mláďata jsou sice osrstěná, avšak neschopná pohybu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Péče o potomstvo je energie vložená do potomstva, která někdy následuje po rozmnožení určitých rostlin i živočichů. O potomky se starají zejména rodiče, ale někdy i starší sourozenci..", "tgt_summary": "Dans la biologie de l'évolution, Trivers fut le premier à définir le terme d'investissement parental (IP) comme tout investissement par le parent dans une descendance individuelle qui en augmente la chance de survie (et par là la réussite de la reproduction), mais en ôtant au parent des possibilités d'investir dans une autre progéniture. En d'autres termes, cela représente ce que les parents dépensent (en temps, énergie, etc.) et qui profite à leur progéniture mais les empêche d'investir dans d'autres composants de leur valeur sélective, comme le bien-être de leur descendance déjà existante et future et leur propre bien-être. Ceux-ci comprennent le bien-être de leur descendance déjà existante et future et leur propre bien-être. ", "id": 1542115} {"src_title": "Jeep Willys MB", "tgt_title": "Willys MB", "src_document": [{"title": "Vývoj a užití.", "content": "V třicátých letech prováděly různé země světa vývoj terénního automobilu, který by se stal všestranným vozidlem pro vojenské účely. V USA byl roku 1938 dokončen stroj tohoto typu, který vyrobila firma American Bantam, ale který se nedočkal ohlasu. Po vypuknutí války v Evropě roku 1939 se postoj amerických úřadů změnil a v červenci roku 1940 byla vyhlášena soutěž o armádní zakázku. Technické specifikace však byly velmi přísné, takže se do soutěže přihlásily pouze tři firmy: American Bantam, Willys-Overland a Ford Motors. Společnost American Bantam se svým vozem Bantam BRC-40 splnila sice zakázku nejdříve, ovšem nesplňovala hmotnostní limit. Přesto jí byla přidělena státní zakázka na sedmdesát kusů. Vývoj dále pokračoval i v obou neúspěšných firmách, které se začaly předhánět v technických parametrech. Vzhledem k tomu, že Pentagon dospěl k názoru, že by stejně jedna továrna nestačila z kapacitních důvodů dodat potřebný počet automobilů, zadal každé ze tří společností zakázku na 1500 kusů. Postupem času se však ukázalo, že je třeba, aby vozy byly standardizovány a tudíž aby je vyráběl pouze jeden výrobce. Proto byla v polovině roku 1941 vyhlášena nová soutěž, při které došlo díky podobné kvalitě vozů nakonec k tomu, že rozhodujícím kritériem se stala cena. Vyhrála ji nakonec společnost Willys-Overland, která nabídla svůj Jeep Willys MB za 739 dolarů. Ihned byla zadána armádní zakázka na 16 tisíc kusů vozidel. Ale ani konkurenční společnosti nepřišly zkrátka, protože se jim podařilo získat zakázky od Sovětského svazu a Velké Británie, kam bylo dodáno 2 675 vozů Bantam 40 BRC, 3 650 vozů Ford GP a 1 500 vozidel Jeep Willys. Na podzim roku 1941 se ukázalo, že firma Willys-Overland nebude stačit sama dodat potřebný počet kusů, který navíc narůstal o další zakázky Američanů i jejich spojenců, a tak byla zadána výroba Willysů konkurenční firmě Ford Motors, která je vyráběla pod označením Ford GPW (General Purpose Willys). Džípy byly v průběhu války neustále modernizovány a staly se velmi oblíbenými mezi americkými i spojeneckými vojáky. Po druhé světové válce se začaly Jeepy Willys prodávat i pro civilní účely. Automobil se stal základem pro nové typy džípů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeep Willys MB byl americký lehký užitkový vůz, který vznikl v době druhé světové války. Jeho název jeep (česky: džíp) se stal synonymem pro terénní automobil na celém světě. Tento legendární vůz byl snad nejznámějším vozidlem druhé světové války.", "tgt_summary": "La Willys MB, plus connue sous son surnom de « Jeep », est un véhicule tout-terrain léger conçu en 1940 et sorti d'usine en 1941 sur un cahier des charges de l'armée américaine. ", "id": 1898965} {"src_title": "Chesapeakská zátoka", "tgt_title": "Baie de Chesapeake", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Záliv se rozkládá na zhruba 11 600 km2; k zálivu přísluší povodí více než 150 řek o ploše 166 534 km2. Jeho jižní část je tvořena impaktním kráterem, který vznikl dopadem vesmírného tělesa v pozdním eocénu. K největším přítokům zálivu patří Susquehanna, Potomac, James River, Rappahannock, Patuxent, Choptank, Nanticoke a Pocomoke. Hlavní část zálivu, měřící asi 300 km, se rozkládá od ústí řeky Susquehanna na severním konci až k Atlantskému oceánu na jihu. Jeho šířka je od 6 km (poblíž Annapolis) do 50 km (při ústí řeky Potomac). Břehy zálivu mají celkem délku asi 19 000 km. Průměrná hloubka činí 9 metrů, většina zálivu je však mnohem mělčí – méně než 2 m. Administrativně leží záliv na území států New Jersey, Pensylvánie, Delaware, Maryland, Virginie, Západní Virginie a District of Columbia.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zátoka je částí okraje velkého impaktního kráteru. Z Evropanů ji poprvé spatřil italský mořeplavec Giovanni da Verrazzano, který sem připlul na své lodi \"La Dauphine\" roku 1523 od mysu Cape Fear v dnešní Severní Karolíně. Jeho muži se zprvu domnívali, že se jedná o průplav do Indického oceánu. Poté, co zjistili svůj omyl, pokračovali v cestě podél pobřeží na sever. Na starých mapách byla zátoka podle svého objevitele označována jako \"Verrazzanovo moře\". V letech 1607–1608 podnikl kapitán John Smith průzkumnou expedici do zálivu; z této expedice se dochovala první podrobná mapa oblasti, která byla sestavena roku 1612. Dne 5. září 1781 se zde odehrála důležitá námořní bitva americké války o nezávislost, ve které francouzské loďstvo porazilo britskou flotilu.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní rozmanitost.", "content": "Jméno zálivu pochází z algonkinského \"Chesepiooc,\" což znamená „dobrá rybářská oblast“. Záliv se skutečně dříve vyznačoval velkou hojností a rozmanitostí ryb a mořských živočichů (krabů, ústřic aj.). V 70. letech 20. století však silné znečištění vod průmyslovými a zemědělskými odpady způsobilo, že záliv byl vyhlášen mrtvou oblastí moře (\"marine dead zone\"); voda totiž obsahovala velmi málo kyslíku, proto byla pro faunu naprosto nevhodná. Záliv zarostl rozsáhlými kulturami řas, které byly tak husté, že sluneční svit nedosáhl dna. Tím vymizela řada rostlin, na jejichž výskytu závisela i fauna v zálivu. Teprve soustředěné úsilí státních a federálních úřadů a vznik nadace \"Chesapeake Bay Foundation\" vedly k částečnému zlepšení čistoty vod v zálivu. Dřívější rozmanitost přírody se však daří obnovit jen pomalu. Situace je obtížná zvláště proto, že většina zdrojů znečištění se nachází daleko proti proudu řek. V roce 2009 ohlásili vědci z ústavu Virginia Institure of Marine Science v Gloucester Point částečný návrat ústřic do zálivu – na pokusných, uměle vytvořených útesech jich žilo přes 185 miliónů.", "section_level": 1}, {"title": "Impaktní kráter.", "content": "Název Chesapeake Bay nese také obří impaktní kráter o průměru kolem 85 kilometrů, který je největším známým kráterem na území USA (a jedním ze šesti největších na světě). Byl vytvořen v době před asi 35,5 miliony let na konci období eocénu. Kráter má hloubku kolem 1,3 kilometru a vznikl zhruba ve stejné době jako ještě o trochu větší Popigajský kráter na území Ruska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chesapeakská zátoka (Chesapeake Bay ) je největším zálivem u ústí řeky ve Spojených státech. Leží u východního pobřeží Severní Ameriky mezi poloostrovem Delmarva a pevninou. Od Atlantského oceánu je oddělen úžinou mezi mysem Henry a ostrovem Fisherman. Dne 5. září 1781 se zde odehrála důležitá námořní bitva americké války o nezávislost.", "tgt_summary": "La baie de Chesapeake est le plus grand estuaire des États-Unis qui s'étend entre les États de la Virginie et du Maryland. La baie se trouve sur la côte Est et donne dans l’océan Atlantique. Elle fut le théâtre, le, d'une bataille navale décisive lors de la guerre d'indépendance des États-Unis.", "id": 1888890} {"src_title": "Quedlinburg", "tgt_title": "Quedlinbourg", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží v severním podhůří pohoří Harz asi 123 m n. m. Historická část města je na západním břehu řeky Bode. Rozloha města činí přibližně 78,15 kilometrů čtverečních. Nejstarší částí města je Zámecký vrch (\"Schlossberg\") a protější \"Münzenberg\", na sever od nich bylo 994 založeno Staré město a na východ Nové město ze 12. století. Obě části odděluje kanál \"Mühlgraben\". Kolem tohoto historického jádra vznikl na přelomu 19. a 20. století pás bohatých secesních vil a ve 20. století vznikla moderní předměstí, hlavně na východě města. Ke Quedlinburgu patří vzdálenější městské části Münchenhof, Gerstorfer Burg, Morgenrot a Quarmbeck a od roku 2014 i obce Gernrode a Bad Suderode.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno od starší doby kamenné, z mladší doby kamenné pochází mnoho pohřbů a vykopávek. V polovině 9. století byl patrně založen kostel sv. Wiperta a v 10.–12. století byla na zámeckém vrchu císařská falc. Podle místní pověsti zde měl být roku 919 provolán Jindřich I. Ptáčník císařem (ve skutečnosti se to stalo ve Fritzlaru). Roku 922 se poprvé zmiňuje \"villa Quitilingaburg\" a roku 936 byl Jindřich podle svého přání pohřben v kapli na zdejším hradě. Jeho syn a nástupce Ota I. Veliký potvrdil jeho vdově, královně Matildě, založení ženského kláštera (\"Damenstift\"), který pak 30 let vedla a je tam také pohřbena. Roku 973 přijal císař Ota na zdejším hradě přísahu českého knížete Boleslava I. a polského knížete Měška I. Roku 985 zde přijal hold jeho vnuk Ota III., který 994 dal městu práva trhu, mince a cla. Quedlinburský klášter dostal velký majetek a různé cennosti, které jsou zčásti uloženy v klášterním pokladu. Období 984–1025 popisují tzv. Quedlinburské letopisy, napsané latinsky patrně v klášteře. V následujících staletích se hlavně kupecké město vzmáhalo, roku 1336 vytvořilo se sousedními městy Halberstadt a Aschersleben trojspolek, který trval 150 let. Vybudovalo si mohutné hradby, které se zčásti zachovaly, a 1426 se stalo členem Hanzy. Ve druhé polovině 15. století se město snažilo vymanit z moci abatyše a v povstání roku 1477 se ji pokusili násilím vyhnat. Přivolaná pomoc jejích příbuzných město hladce dobyla a jeho samostatnost naopak omezila. Za Selské války roku 1526 bylo vypáleno všech pět městských klášterů, roku 1539 se ve městě prosadila reformace a hradní klášter byl proměněn na šlechtický \"Damenstift\", který pak trval až do roku 1806. Velký stavební rozvoj nastal po Třicetileté válce a většina z asi 1300 zachovaných hrázděných domů pochází z této doby. Roku 1698 město obsadilo braniborské vojsko a dostalo se tak do pruského panství. V 18. a zejména 19. století se v Quedlinburgu a okolí rozvinulo pěstování květin a semenářství, které přineslo značné bohatství. Město dostalo 1863 železniční spojení a díky agrárním reformám (\"Separation\") se zdejší pěstitelství dostalo na mezinárodní úroveň. Oslavy tisíciletí císaře Oty I. (936–1936) zneužili nacisté k propagační kampani, románský hradní kostel se pod vedením H. Himmlera stal „slavnostní síní“ SS a nacisté dokonce předstírali, že našli císařovy ostatky. Židovští obyvatelé byli odvlečeni do koncentračních táborů, v okolí města vznikly jejich pobočky a v nouzových lazaretech bylo od roku 1943 až 8 tisíc raněných. V dubnu 1945 město téměř bez boje obsadila americká armáda a od července patřilo do sovětské okupační zóny, později do NDR. Demonstrace 17. července 1953 musela potlačovat i sovětská armáda. Několik významných budov bylo sice opraveno, ale přes snahy místních lidí historická substance města chátrala a uvažovalo se dokonce o plošném zbourání historického města. Teprve po roce 1990 se velká část dočkala oprav, nejsevernější část se však už zachránit nepodařilo. Počet obyvatel samého města, až do 19. století kolem 8–10 tisíc, začal od roku 1850 růst, roku 1950 dosáhl maxima (přes 35 tisíc) a do roku 2013 klesl na 21 tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Město leží na styku silnic B 79 a B 6. Severně od města vede dálnice A36 spojující dálnici A14, která je od města vzdálena 40 km na východ, a dálnici A395 ležící 44 km na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Od roku 1863 je Quedlinburg na trati Halberstadt – Thale a roku 2006 byl obnoven provoz na úzkokolejné trati napříč pohořím Harz (Quedlinburg – Gernrode – Harzgerode – Nordhausen), která se provozuje většinou s parními lokomotivami. Denně v hodinových intervalech jezdí rychlík Magdeburg – Halberstadt – Quedlinburg – Thale a o víkendech expres Berlín – Magdeburg – Quedlinburg – Thale.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká.", "content": "Čtyři kilometry jihovýchodně od Quedlinburgu se nachází letiště Ballenstedt Quedlinburg. Přibližně 22 km severovýchodně od města je letiště Magdeburg-Cochstedt, které bylo znovu otevřeno v září 2006. Nejbližší mezinárodní letiště s linkovými lety jsou letiště Lipsko/Halle (90 km, na jihovýchodě) a letiště Hannover (120 km, na severozápadě).", "section_level": 2}], "src_summary": "Quedlinburg (Kvedlinburk) je historické město v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, ležící na pravém břehu řeky Bode, asi 100 km JZ od Berlína a 50 km JZ od Magdeburgu. ", "tgt_summary": "Quedlinbourg ou Quedlimbourg, en allemand \"Quedlinburg\", est une ville de Saxe-Anhalt en Allemagne. Elle était le chef-lieu de l'arrondissement de Quedlinbourg inclus en 2007 dans le nouvel arrondissement de Harz et se trouve au nord-est du massif du Harz. Population : habitants en (2006), en (2008). ", "id": 2236290} {"src_title": "Hutia-konga", "tgt_title": "Capromys pilorides", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hutia-konga je největší ze všech druhů hutií. Je to zavalitý hlodavec s krátkýma nohama, osrstěným silným ocasem a tupým čenichem, který vzdáleně připomíná nutrii. Oči i uši jsou malé. Dlouhá srst je hrubší, ale velmi hustá, na hřbetě světlejší než na břiše. Existuje mnoho barevných odstínů od černé, šedé a hnědé až k nažloutlému nebo zrzavému zbarvení. Kožešina hutie je velmi ceněna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Hutia-konga je endemitem Kubánských ostrovů, žije na hlavním ostrově a několika dalších blízkých ostrovech (Isla de la Juventud, Archipiélago de Sabana aj.). Severní populace se stahuje do mokřadů a mangrovových porostů, kde žije převážně ve větvích stromů. Jinde žijí hutie převážně na zemi a obývají širokou škálu biotopů, mlžné lesy kubánských hor, opadavé lesy i polopouštní oblasti při pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Hutia-konga je aktivní ve dne, v noci odpočívají v dutinách stromů nebo v úkrytech mezi kořeny a kameny. Žije v párech nebo malých skupinách. Je všežravec a potravu si hledá převážně na zemi, přestože výborně šplhá a dovede se dostat k jídlu i vysoko v korunách stromů. Živí se listy, pupeny i mladými větvičkami, také plody, kůrou a bezobratlými nebo drobnými obratlovci. V zajetí má zvláště ráda aromatické byliny, jako je např. máta či meduňka. Páří se celoročně, samice je březí 110–140 dní a rodí nejčastěji dvě mláďata, která jsou dobře vyvinutá a brzy po narození dovedou běhat a začínají šplhat. Přesto jsou však odstavena až v 5 měsících věku. Mladé hutie pohlavně dospívají v 10 měsících, v zajetí se pak mohou dožít až 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V důsledku kácení lesů a lovu pro chutné maso početní stavy hutie stromové klesají. Na rozdíl od ostatních druhů hutií však není ohrožena vyhynutím, její populace je ohrožena jen na východě ostrova, jinde jsou stále dostatečně hojné na to, aby byly považovány za škůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Chov hutií patří v současnosti spíše k raritám. V celé Evropě byly v květnu 2018 k vidění jen v 16 institucích. V Česku hutie v té době chovaly čtyři zoologické zahrady. To platilo i na konci roku 2018. V roce 2019 byl tento druh ze Zoo Praha dovezen také do Zoo Jihlava. V létě 2019 tak byl chován v těchto pěti zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První hutie přišly do Zoo Praha v roce 1963 přímo z kubánské Havany. Pražský a také český prvoodchov se podařil již v 60. letech 20. století. Ke konci roku 2017 bylo chováno šest jedinců. Za rok 2018 se podařilo odchovat osm mláďat. Ke konci roku 2018 bylo chováno 13 jedinců. Jedno mládě přišlo na svět v březnu 2019, hned tři se narodila v dubnu 2020. K vidění jsou v horní části zoo v komplexu expozic amerických zvířat, nedaleko výběhu ledních medvědů. Zoo Praha vede evropský monitoring tohoto druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Hutie stromová je české jméno také pro hutii \"Mysateles prehensilis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hutia-konga, též hutia kubánská nebo hutia stromová (\"Capromys pilorides\"), označovaná také jako „stromová nutrie“ je středně velký hlodavec, který žije na ostrově Kuba.", "tgt_summary": "Le Rat poilu ou Hutia cubain (Capromys pilorides) est une espèce de Rongeurs arboricoles. Comme son nom l'indique, ce hutia est endémique de Cuba. Il faut cependant le distinguer du hutia cubain du même genre, \"Capromys gundlachianus\", confirmé au rang d'espèce distincte par les analyses génétiques du début du et d'autres hutias cubains, plus rares, également endémiques de ces îles. ", "id": 1683972} {"src_title": "Preston", "tgt_title": "Preston (Lancashire)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V době vlády Římanů vedla silnice z přístavu \"Setantian\" do \"Nese\" asi dva kilometry na sever od Prestonu. V roce 705 byl na pozemku poblíž řeky Ribble zřejmě postaven kostel. Později přešel tento pozemek do vlastnictví katedrály v Yorku a později byl vrácen zpátky do majetku místní farnosti. Z této situace bývá odvozován název města (\"priest\" anglicky kněz) – \"Priest's Town\" – Preston. Další varianta uvádí, že název města je dovozen od založení převorství Svatým Wilfredem poblíž řeky Ribble. Strategická poloha města, téměř přesně uprostřed mezi Glasgow a Londýnem, vedla k tomu, že se v okolí Prestonu odehrály důležité bitvy, hlavně v období občanské války (1643) a první jakobínského povstání kdy bitva u Prestonu roku 1715 znamenala jejich celkovou porážku. Město bylo i jedním z nejvýznamnějších přístavů Lancashire. V 19. století vlivem průmyslové revoluce prošel Preston změnou z tržního města na průmyslové centrum. Vynález nepřetržitě spřádajícího stroje (jeho konstruktérem byl Richard Arkwirt a sestrojil ho v Prestonu) umožnil příst bavlnu i ve městech na severu Anglie. Preston byl druhým anglickým městem po Londýnu osvětlený roku 1815 plynovými lampami.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 je 75,1% obyvatel křesťanů (mnoho z nich katolíků), 9,8% bez vyznání a 8,2% muslimů. Hindové tvoří asi 2,6% a sikhové asi 0,6% obyvatel, což řadí Preston na první místo v podílu občanů těchto vyznání v severozápadní Anglii. Ve městě působí malá skupina mormonů, která zde má dlouhé historické kořeny již od roku 1837. Téměř dvě procenta obyvatel města uvedly jako své rodiště jednu ze zemí Evropské unie mimo Velkou Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Preston se po správní reformě roku 1835 stal samosprávným městem. V roce 1888 se stal statutárním městem. V roce 1974 když byl tento status zrušen, stal se Preston součástí většího nemetropolitního distriktu Preston. Jižní část tohoto distriktu je většinou hustě zabydlena, zatímco severní část si uchovala venkovský ráz. Volby do rady města se konají každý rok. Volební obvody jsou zastoupeny v radě třemi zástupci, z nichž vždy jedno místo je předmětem voleb. Preston je rozdělen do tří volebních obvodů do parlamentu - Preston, Ribble Valley a Fylde.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Preston je hlavním centrem průmyslu obrany vzdušného prostoru. Společnost BAE Systems má dva montážní závody na okraji města. Pivovarnická společnost Inbev vlastní několik místních pivovarů. V ulici \"Strand Road\" se nachází největší distribuční centrum dopravní společnosti Alstom. Dodavatel zboží pro obchodní řetězec Spar na severu Anglie \"James Hall and Co\" má svoji centrálu v oblasti \"Ribbleton\" i když se má v krátké době stěhovat do nové budovy, která bude jednou z největších staveb v Prestonu, na \"Bluebell Way\". Dalšími důležitými zaměstnavateli jsou společnosti finančního sektoru – konzultační společnosti, pojišťovny a advokátní společnosti. V Prestonu existují dvě velká nákupní centra, \"Fishergate Centre\" a \"Mall\", obě prošla v letech 2006 a 2007 nákladnou rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obchvat Prestonu, otevřený 5. prosince 1958, byl první dálnicí Velké Británie a nyní je částí dálnice \"M6\". Byl vybudován, aby odlehčil dopravní provoz ve městě působený návalem turistů směřujících do Blackpool a Lake District. Dalšími dálnicemi v dosahu města jsou \"M61\" směřující přes Bolton do Manchesteru, \"M65\" přes Blackburn do Colne a \"M55\" do Blackpoolu. Prestonské železniční nádraží je důležitou stanicí na West Coast Main Line se spoji do Londýna, na jihovýchod a do Glasgow. Preston je také centrem železniční dopravy na severozápadu s místními spoji do Blackpoolu, Lancasteru, Blackburnu, Leedsu, Wiganu, Boltonu, Manchesteru a Liverpoolu. Původní Prestonský přístav se od roku 1988 přestavuje na komerční a obytný komplex. Doky už nejsou používány pro obchodní lodě, protože nejsou schopny pojmout moderní velká plavidla a voda je zamořena zelenou vodní řasou. Na severním břehu řeky Rible se nachází malé přístaviště pro výcvikové kursy. Preston se může pochlubit rozsáhlou autobusovou dopravní sítí. Mezi hlavní tři dopravce patří \"Preston Bus\", \"Stagecoah\" a \"John Fishwick & Sons\". Dálkové autobusové spoje zabezpečují společnosti Stagecoach Express, National Express, Eurolines a Megabus a všechny využívají prestonské autobusové nádraží. Preston byl jedním z prvních měst ve Velké Británii, které měly autobusové zastávky vybaveny technologií využívající satelitní navigace a GPS umožňující určit přesný čas a cílovou stanici příštího autobusu. V bezprostředním okolí města se nacházejí dvě malá letiště \"Warton Aerodrome\" a \"BAE Samlesbury\", obě ale neslouží pro komerční lety. Nejbližšími letišti v okolí Prestonu pro běžné cestující tak jsou Letiště Blackpool, 30 km na západ a Letiště Manchester 60 km na jihovýchod.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Prestonu sídlí Univerzita centrálního Lancashire (původně Prestonská polytechnika). Je šestou největší univerzitou v zemi a navštěvuje ji 33 000 studentů. Další důležité školy v Prestonu jsou \"Preston College\" – specializovaná na odborné kurzy a další vzdělání dospělých, \"Cardinal Newman College\", \"Royal Preston Hospital\" – fakultní nemocnice, \"Runshaw College\" a \"Myerscough College\" – zemědělská škola.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Preston je známý svým fotbalovým klubem Preston North End FC (jeden ze zakladatelů anglické fotbalové ligy a první anglický fotbalový mistr) a Národním fotbalovým muzeem nacházejícím se na fotbalovém stadiónu \"Deepdale\". Tento stadión je nejstarším trvale používaným profesionálním fotbalovým hřištěm na světě. Cyklistické závody na dráze jsou pořádány v \"Preston Arena\". Prestonský horolezecký klub má v současnosti již více než 70 letou historii.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Hlavní turistickou atrakcí Prestonu je zřejmě kostel \"St Walburge\", navržený Josefem Hansomem, který se může pochlubit nejvyšší, 94 m vysokou, kostelní věží v Anglii (mimo katedrál). Dále se zde nachází mnoho historických budov v centru města a jeho okolí – \"Miller Arcade\", radnice, \"Harris Building\", \"St. John's Minster\" a \"Fishergate Baptist\". Muzea:", "section_level": 1}], "src_summary": "Preston je město a nemetropolitní distrikt v anglickém hrabství Lancashire na řece Ribble. Preston obdržel status města (city) roku 2002 a stal se padesátým anglickým městem v padesátém roce vlády královny Alžběty II. Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 měl celý distrikt 335 000 obyvatel a město samotné 130 000.", "tgt_summary": "Preston est une ville britannique située dans le comté de Lancashire, Angleterre. Sa population est estimée à habitants. La ville possède le statut des cités au Royaume-Uni. ", "id": 648581} {"src_title": "Devon (geologie)", "tgt_title": "Dévonien", "src_document": [{"title": "Bližší členění devonu.", "content": "Pro dělení na stupně (viz tabulka) se používají dvě stupnice dle mezinárodní dohody z roku 1983. Pro terrigenní vývoj rýnská (Rýnské břidličné pohoří, Ardeny), pro pelagický vývoj česká (spodní devon Barrandienu). Rozdělení do zón je založeno na goniatitové, konodontové a tentakulitové fauně. Pro bližší stratigrafické členění se ve spodním devonu používají ještě graptoliti, ve středním a svrchním devonu ostrakodi a foraminifery, v mělkovodních faciích brachiopodi, v kontinentálních faciích Old Red ryby a rostlinné spóry.", "section_level": 1}, {"title": "Paleogeografie.", "content": "Bloky severní části Gondwany se posunovaly směrem k severu, k severní Evropě a severní Americe. Po kaledonském vrásnění došlo ke kratonizaci a vznikl severoatlantický (old-redský) kontinent (Euramerika), který se stáčel do suchého pásma podél obratníku Kozoroha. V těchto podmínkách se formovaly pískovce Old Red, jejichž zabarvení způsobovaly oxidy železa (hematit). Paleontologické a litologické indikátory klimatu (útesy, karbonátická facie) nasvědčují tomu, že dnešní Evropa, severní Amerika, severní Afrika, bloky Asie a Austrálie se nacházely v teplé klimatické zóně. Ložiska evaporitů a sedimenty Old Red dokládají aridní klima. Ve svrchním devonu se ochladilo, o čemž svědčí nápadná změna fauny na hranici frasn-famen v sedimentech tzv. malvinokaffrické provincie (jižní Amerika, jižní Afrika, Antarktida), kde chybí karbonátické uloženiny a fauna má ráz chladných vod. Z hlediska faciálního vývoje se rozlišují tři hlavní provincie: Podle brachiopodů a trilobitů se rozlišuje provincie Starého světa, apalačská, kordilerská, tasmánsko-novozélandská, malvinokaffrická. Na konci devonu se však faciální rozdíly stírají a fauna nabývá celosvětově obdobného charakteru. Důvodem byla nejspíše počínající transgrese moře, která vrcholí v givetu a frasnu. Na hranici frasn-famen mizí mělkovodní facie a útesy, rozšiřuje se pelagická fauna jako důsledek ochlazení klimatu. Jedna z vysvětlujících teorií předpokládá ochlazení vlivem značného rozšíření flóry, zejména suchozemských rostlin, které snížily obsah oxidu uhličitého („skleníkového“ plynu) v ovzduší. Finálním dopadem je masivní vymírání druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Život v devonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Devonská fauna.", "content": "Většina silurských rodů pokračuje plynule ve vývoji i v devonu. Přežívají graptoliti, zastoupeni však téměř výhradně jediným rodem \"Monograptus\". Během pragu však definitivně vymírají. Z třídy měkkýšů jsou nejvýznamnější goniatiti, drobní primitivní mořští amonoidní hlavonožci s jednoduchými lalokovitými přepážkami ve schránkách. Hojní jsou mlži (\"Grammysia\", \"Palaeosolen\"), včetně sladkovodních forem z Old Red. Další biostratigraficky významné fosílie - tentakuliti umožňují podrobnější členění od lochkova do frasnu. Jejich schránky jsou hojné v mořských pelagických usazeninách (\"Nowakia\"). Vrcholu rozvoje dosahují ramenonožci, obývající zejména mělkovodní šelfové moře (\"Hysterolites\", \"Acrospirifer\" spodního devonu rýnského typu, \"Stringocephalus\", \"Zdimir\" v karbonátických faciích středního devonu). Vápnité kolonie stromatoporoideí (\"Amphipora\" Moravského krasu) společně s korály a vápnitými řasami vytvářely mohutné útesy. Podél devonského pobřeží australského bloku byl rozšířen tisíce kilometrů dlouhý bariérový útes, dnes doložený v pánvi Kimberley na sz. Austrálie). Počínaje středním devonem začínají vymírat četné čeledi trilobitů. Rozvoj nadále trvá u řádu Phacopida (rody \"Phacops\", \"Reedops\") a čeledi Damanitidae (\"Odontochile\", \"Asteropyge\"). Na hranici s karbonem řád Phacopida vymírá. K vedoucím fosíliím patří drobní zástupci čeledi Proetidae, sledovatelní až do karbonu. Z dalších členovců jsou v lagunárních faciích Old Red časté nálezy zástupců řádu Eurypteridae, ze suchozemských rodů je znám hmyz (\"Rhyniella\") a pavouci. Horninotvorné jsou zbytky (články) lilijic (krinoidové vápence). Vzácné jsou nálezy mořských hvězdic a hadic. Vymírají zástupci rodu \"Cystoidea\" a \"Carpoidea\". Mezi devonskými obratlovci jsou nejdůležitějšími zástupci ryby. Jejich rozvoj umožnil vznik rozsáhlých teplých moří s hojnými zálivy. Bezčelistnaté ryby (Agnatha) dosahují ve spodním devonu svého maximálního rozvoje, postupně však vymírají a uvolňují místo vývojově vyšším druhům. Poprvé se objevují pancéřnaté ryby (Placodermi). Měly již vyvinuty obě čelisti, částečně zkostnatělou páteř, jedna část pancíře pokrývala hlavu, druhá hrudní krajinu. Jedinci skupiny Antiarchi byly hojnými obyvateli dna moří. Arthrodira (kloubnatci) s nápadně velkou a širokou lebkou měly hlavový a trupový pancíř spojen párovým kloubem (nálezy z Evropy, Afriky, severní Ameriky, Austrálie). Hojný \"Coccosteus\" byl asi 30 cm dlouhý, \"Dunkleosteus\" dorůstal délky až 11 metrů. Koncem devonu zástupci Arthrodira vymírají. Trnoploutví (Acanthodii) byly drobné, 10-30 cm dlouhé rybky, tělo měly kryté pancířem, tvořeným silnými šupinami a hlavu pokrývaly drobné kostěné destičky. Obývaly sladké i slané vody. Krom ocasních ploutví měly všechny ostatní vyztuženy dentinovým trnem, který se často zachoval jako fosílie. Kostnaté ryby (Osteichthyes) můžeme rozdělit na tři skupiny: Konodonti, zástupci problematické příslušnosti, mají prvořadý význam pro biostratigrafii devonu. Rychlý vývoj kousacího aparátu umožňuje vymezit množství zón, často s mezikontinentální platností. Opotřebování zoubků je důkazem, že tito živočichové nebyli jen pasivními příjemci potravy, ale sami byli aktivními lovci. Ve východním Grónsku byly objeveny fosilní pozůstatky prvních suchozemských obratlovců. Jedná se o primitivní obojživelníky, krytolebce čeledi Ichthyostegidae (\"Ichthyostega\", \"Acanthostega\" ad.). Až 90 cm velký, převážně vodní tvor měl již dobře vyvinuté končetiny, umožňující pohyb po souši. Další nálezy jsou známy z Ruska a fosilní stopy tohoto tvora z Austrálie. Známé jsou také \"trpasličí\" taxony, jako je rod \"Brittagnathus\", objevený v Grónsku, jehož celková délka čelisti nepřesahovala 4,5 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Devonská flóra.", "content": "Charakteristický pro devon je vývoj vyšších suchozemských rostlin. Na mnoha místech vznikaly rozsáhlé oblasti úrodné půdy, umožňující rozmach nových druhů rostlin. Třída \"Psilopsida\" (výtrusné cévnaté rostliny), rozšířené hlavně ve spodním-středním devonu, byly nízkého vzrůstu s malými, trnům podobnými listy (\"Psilophyton\"). Jsou předchůdci primitivních plavuňovitých rostlin (\"Lycophyta\", \"Protolepidodendron\"). Již ve spodním devonu se objevují předci nahosemenných rostlin - Progymnospermoipsida (\"Protopteridium\", \"Pseudosporochnus\"). Od středního devonu se vyvíjejí přesličkovité a plavuňovité rostliny, které koncem devonu nabývají stromového vzrůstu. Z nižších rostlin jsou důležité vápnité řasy, podílející se na tvorbě útesů.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Na starých kontinentech dominuje mělkovodní karbonátická facie, na vynořených částech Old Red (jižní Čína). Maximum transgrese v givetu, regrese začíná ve famenu. Okrajové mobilní oblasti mají pestrý faciální vývoj s mohutnými vulkanickými projevy (uralská, altajská, mongolská oblast). Faunisticky je vývoj podobný českému (jižní Čína, Mt. Everest). Asie byla v této době pravděpodobně ještě spojena s Gondwanou, jak ukázal výzkum fosilií devonských ryb, objevených na území Austrálie.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "Vynořena zůstala sv. část kanadského štítu, kde sedimentovaly horniny Old Red. Ve středním devonu dochází k zaplavení jižních částí štítu, sedimentují karbonáty s bentickou faunou. V pacifické (na západě) a franklinské (na severu) mobilní okrajové oblasti dosahují sedimenty devonu mocnosti až 5.000 metrů (klastika, karbonáty, vulkanity). V appalačské (východní) oblasti pokračuje sedimentace nepřetržitě od siluru. Ve středním devonu akadská orogeneze tuto oblast značně zúžila a ve svrchním devonu začíná mořská regrese.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Amerika.", "content": "Devon je znám z Brazílie, Uruguaje a z Falklandských ostrovů. Je transgresívně uložen na siluru, zastoupeny jsou písčito-jílovité sedimenty, chybí karbonáty. Fauna vykazuje ráz chladného klimatu.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie.", "content": "V tasmánské mobilní oblasti jsou mocné sedimenty devonu zastoupeny klastikami, flyšoidními a vulkanickými faciemi. Fauna je podobná české. Orogeneze ve středním devonu (tabberabbenské vrásnění) má za následek přesun sedimentační oblasti na západ. Na australském štítu vyplňuje devon hlubokou depresi klastikami a evapority o mocnosti kolem 1.000 metrů. Na západním okraji došlo k zaplavení štítu mělkým mořem.", "section_level": 2}, {"title": "Severoatlantický kontinent.", "content": "Rozšířen je Old Red (slepence, pískovce, arkózy, prachovce), místy s evapority. Mocnost je i tisíce metrů, sedimentace probíhala v brakickém či hypersalinním prostředí. Klasickou oblastí je severní Anglie a Skotsko.", "section_level": 2}, {"title": "Variská mobilní oblast.", "content": "Zasahuje jižní Anglii, sz. Francii, Ardeny, Rýnské břidličné pohoří, Harz. Z Polska zasahuje na Moravu a do Slezska. Spodní devon tvoří klastika transportovaná z kontinentů, ve středním devonu se rozšiřuje oblast karbonátické sedimentace (český vývoj), doprovázené bazickým submarinním vulkanismem. Ve svrchním devonu v pokleslých částech dominují pelity, na elevacích cefalopodové vápence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Devon je útvarem paleozoika v nadloží siluru a v podloží karbonu. Časově je vymezen hranicí 416 ± 2,8 mil. let až 359,2 ± 2,5 mil. let. Spodní hranice je vedena na bázi graptolitové zóny Monograptus uniformis a mezinárodním stratotypem je odkryv u Klonku u Suchomast (usnesením 24. mezinárodního geologického kongresu v Montrealu 1972). Svrchní hranice je totožná s horní hranicí goniatitové zóny Wocklumeria (usnesení 26. MGK v Paříži 1980). Klasickou oblastí je hrabství Devonshire v Anglii, odkud byl poprvé popsán Murchisonem a Sedgwickem (1939). Obecně se devon dělí na tři oddělení - spodní, střední a svrchní. Pro bližší členění jsou klasickými oblastmi Rýnské břidličné pohoří a Barrandien. Ve starší literatuře je devon také nazýván Old Red podle červených a hnědých terrestrických sedimentů, známých z Velké Británie.", "tgt_summary": "Le Dévonien est un système géologique s’étendant de − à − Ma. Il est précédé par le Silurien et suivi par le Carbonifère. Le Dévonien est nommé d’après le Devonshire en Angleterre où les affleurements de couches datant de cette époque sont communs. ", "id": 266365} {"src_title": "Support vector machines", "tgt_title": "Machine à vecteurs de support", "src_document": [{"title": "Lineární SVM.", "content": "Lineární SVM je jednodušší varianta SVM metody, při které zůstáváme v původním prostoru příznaků a nedochází k žádné jádrové transformaci. Výsledkem potom je čistě lineární klasifikátor.", "section_level": 1}, {"title": "Separabilní případ.", "content": "Nejjednodušším případem použití SVM je lineární klasifikátor pro lineárně separabilní data, tedy data, ve kterých lze obě třídy od sebe rozdělit nadrovinou. Mějme množinu trénovacích dat v podobě dvojic formula_1, kde formula_2 je vektor a formula_3 je informace od učitele nabývající hodnoty +1 nebo -1. Nadrovinu, rozdělující body do dvou tříd, lze popsat rovnicí kde formula_4 je normála nadroviny, formula_5 její Eukleidovská norma a formula_5 vzdálenost nadroviny od počátku souřadnic. Nejkratší vzdálenosti nejbližších bodů na každé straně nadroviny od ní značíme formula_7 a formula_8. Součet formula_9 pak představuje šířku hraničního pásma. Cílem trénování SVM pak je nalézt takovou rozdělující nadrovinu, aby hraniční pásmo bylo nejširší možné. Body, ležící na hranici tohoto pásma a jejichž odebráním by se poloha optimální nadroviny změnila, jsou podpůrné vektory (angl. \"support vectors\").", "section_level": 2}, {"title": "Formulace úlohy.", "content": "Předpokládejme, že pro všechny body platí což lze sloučit do jediné nerovnice Body, pro které platí rovnost v (), leží na nadrovině formula_10. Body, pro které platí rovnost v (), leží na nadrovině formula_11. Nadroviny formula_12 a formula_13 jsou kolmé na stejný normálový vektor formula_14 a jejich vzdálenost od rozdělující nadroviny je formula_15. Šířka hraničního pásma tedy je formula_16 a nadroviny s nejširším pásmem můžeme určit minimalizací formula_17 vzhledem k podmínkám (). Pozn.: Z praktických důvodů se místo formula_18 minimalizuje formula_19.", "section_level": 3}, {"title": "Lagrangeovská formulace.", "content": "Lagrangeovská formulace úlohy má dvě hlavní výhody: Zavedené nezáporné Lagrangeovy multiplikátory formula_20, jeden pro každou nerovnost v (). Lagrangeova funkce: Je třeba minimalizovat formula_21 vzhledem k formula_22, formula_5 a derivace formula_21 vzhledem ke všem formula_25 musejí být nulové, vše za omezení formula_26. Jedná se o konvexní problém kvadratického programování, proto lze místo toho řešit duální problém - hledání \"maxima\" formula_21 za následujících podmínek: že gradient formula_21 vzhledem k formula_22 a formula_30 je nulový, a že formula_26. Aby gradient podle formula_22 a formula_30 byl nulový, musí platit Dosazením do () se získá duální Lagrangeova funkce (formula_21 - primární, formula_35 - duální) Trénování SVM spočívá v maximalizaci formula_35 vzhledem k formula_25, při omezení () a formula_38, s řešením daným (). Máme jedno formula_25 pro každý trénovací bod, přičemž body, pro které formula_40 jsou podpůrné vektory a leží v nadrovinách formula_12 nebo formula_13, zatímco všechny ostatní mají formula_43 a leží buď v jedné z nadrovin, nebo na té straně od nich, pro kterou platí ostrá nerovnost v (). Podpůrné vektory jsou nejdůležitějšími body trénovací množiny - pokud by se všechny ostatní body odstranily, novým natrénováním by se získala tatáž rozdělující nadrovina.", "section_level": 3}, {"title": "Karushovy-Kuhnovy-Tuckerovy podmínky.", "content": "Karushovy-Kuhnovy-Tuckerovy (KKT) podmínky jsou nutné podmínky pro optimální řešení v úloze nelineárního programování za předpokladu splnění určitých podmínek regularity. Pro konvexní problémy jsou zároveň i postačujícími podmínkami. SVM představují konvexní problém a podmínky regularity jsou pro ně splněné vždy. KKT podmínky jsou tím pádem nutné a postačující, aby formula_44 byly řešením. Pro primární problém KKT podmínky vypadají následovně: KKT podmínky hrají roli při numerickém řešení SVM úlohy (viz sekce Metody řešení).", "section_level": 3}, {"title": "Testovací fáze.", "content": "V testovací fázi klasifikujeme neznámé body, u nichž nevíme, do které třídy skutečně náležejí. Toto zjistíme tak, že spočítáme formula_46 a výsledné znaménko nám řekne, na které straně rozdělující nadroviny daný bod leží. Podle toho ho přiřadíme do odpovídající třídy.", "section_level": 3}, {"title": "Neseparabilní případ.", "content": "Složitější variantou lineárních SVM je případ, kdy se snažíme lineárně oddělit data, která nejsou plně lineárně separovatelná. Například se může jednat o zašuměná data, kde se jednotlivé třídy částečně překrývají a není proto možné najít jednoznačnou hranici. V takovémto případě chceme najít takovou rozdělující nadrovinu, aby k chybné klasifikaci docházelo co nejméně. V takovéto situaci se provádí zmírnění podmínek () a () s přidanou cenou za jejich porušení, a to zavedením přídavné proměnné formula_47: Pro přiřazení ceny navíc za chyby se pak minimalizovaná funkce stanoví místo formula_19 jako formula_49, kde formula_50 je volitelný parametr a větší formula_50 znamená větší penalizaci chyb. Duální problém pak je: Maximalizovat za podmínek Řešení je opět kde formula_52 je počet podpůrných vektorů. Jediný rozdíl oproti předchozímu případu je tedy ten, že formula_53 nyní jsou shora omezené formula_54. Primární Lagrangeova funkce je kde formula_55 jsou Lagrangeovy multiplikátory zavedené pro zajištění formula_56. KKT podmínky pro primární problém pak jsou kde formula_57 jde od 1 do počtu trénovacích bodů, formula_58 jde od 1 do dimenze dat. Práh formula_30 lze určit na základě podmínek () a () dosazením jednoho z trénovacích bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Nelineární SVM.", "content": "V lineárním případě se jednalo o data, která byla plně nebo téměř lineárně separovatelná. Obecně toto však často neplatí a z toho důvodu byly zavedeny nelineární SVM. Základní myšlenkou je použití tzv. jádrového triku (anglicky \"kernel trick\"), s jehož pomocí se provádí transformace dat z původního prostoru příznaků do prostoru vyšší dimenze, ve kterém již jsou lineárně separabilní. Jinými slovy, provádíme zobrazení trénovacích dat z původního prostoru do jiného eukleidovského prostoru formula_60, ve kterém toto už platit bude: Prostor formula_60 je obvykle mnohem větší, i až nekonečné, dimenze než původní prostor, dále značený formula_62, a v formula_62 většinou neexistuje vektor, jehož obrazem by byl vektor formula_22. Jelikož v rovnicích (-) se trénovací data vyskytují jen v podobě skalárních součinů mezi sebou, nemusíme vůbec znát zobrazení formula_65, stačí pouze znát vztah pro skalární součin formula_66. Využívá se tzv. jádrová funkce (angl. \"kernel function\"}) formula_67. V testovací fázi lze použití formula_22 také obejít - pro určení, do které třídy bod spadá, počítáme funkci signum z výrazu kde formula_69 jsou podpůrné vektory.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady nelineárních SVM.", "content": "Mezi často používané jádrové funkce patří například:", "section_level": 2}, {"title": "Metody řešení.", "content": "Problém optimalizace pomocí podpůrných vektorů lze řešit analyticky jen pokud je množství trénovacích dat velmi malé nebo v separovatelném případě pokud je předem známo, která data se stanou podpůrnými vektory. Při většině reálných použití je třeba rovnice (-) řešit numericky (se skalárními součiny nahrazenými formula_71). Pro jednodušší úlohy postačují standardní metody řešení konvexních úloh kvadratického programování s lineárními vazbovými podmínkami, pro složitější úlohy pak existují speciální techniky řešení. Základní postup: Algoritmy dekompozice pro rozměrné úlohy: Příkladem je \"hroudová\" metoda (angl. \"\"chunking\" method\") - SVM se nejdříve natrénuje na malé podmnožině dat, na zbytku se otestuje a udělá se seznam chybných rozhodnutí seřazený podle toho, jak moc byly porušeny KKT podmínky. Další trénovací množina se vytvoří z prvních formula_74 bodů ze seznamu a ze všech formula_75 už nalezených podpůrných vektorů, kde formula_76 je určeno heuristicky. Proces pokračuje dokud pro všechny body není rozhodnuto správně. Tato metoda vyžaduje, aby počet podpůrných vektorů formula_75 byl dostatečně malý na to, aby se Hessova matice o rozměru formula_78 vešla do paměti počítače. Pro ještě rozměrnější úlohy existují jiné algoritmy.", "section_level": 1}, {"title": "SVM regrese.", "content": "Kromě klasifikace se SVM využívají také pro regresní analýzu. SVM regrese využívá formula_79-necitlivou ztrátovou funkci (angl. \"formula_79-insensitive loss function\") - pokud rozdíl mezi očekávanou a skutečnou hodnotou je méně než formula_79, není to považováno za chybu. Tedy chceme, aby platilo Opět se minimalizuje formula_18 a jsou zavedené přídavné proměnné (angl. \"slack variables\") formula_83 a formula_84. Pro lineární formula_79-necitlivou funkci je pak úkolem minimalizovat za podmínek Pro nelineární regresní funkce se používá podobný postup jako u klasifikace - duální Lagrangeova funkce, jádrová transformace, atd. Namísto pevně daného parametru formula_79 je také možné stanovit maximální podíl bodů, pro které nebude platit vztah ().", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění SVM.", "content": "Support Vector Machines mají široké uplatnění, zejména pro klasifikaci. Reálné aplikace zahrnují například oblasti zpracování textu, počítačového vidění (např. rozpoznávání obličejů, rozpoznávání ručně psaného textu) nebo bioinformatiky (např. klasifikace proteinů). Oproti některým srovnatelným typům klasifikátorů mají SVM několik výhod: Jsou tu však i jisté problémy a omezení: Myšlenky vycházející ze SVM (málo podpůrných vektorů, maximální odstup a jádrové transformace) byly také použity i pro návrh algoritmů pro další úlohy strojového učení, např. úlohy binární klasifikace na zašuměných datech (tzv. soft margin), diskrétní klasifikace (do více tříd), regrese, jádrová analýza hlavních komponent (PCA), ranking, strukturované učení, učení z jedné třídy (one class support vector, single class data description).", "section_level": 1}], "src_summary": "Support vector machines (SVM) neboli metoda podpůrných vektorů je metoda strojového učení s učitelem, sloužící zejména pro klasifikaci a také pro regresní analýzu. Na jejím vynalezení se podílel zejména Vladimir Vapnik. ", "tgt_summary": "Les machines à vecteurs de support ou séparateurs à vaste marge (en anglais ', SVM) sont un ensemble de techniques d'apprentissage supervisé destinées à résoudre des problèmes de discrimination et de régression. Les SVM sont une généralisation des classifieurs linéaires. ", "id": 1312098} {"src_title": "Severozápadní společnost", "tgt_title": "Compagnie du Nord-Ouest", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "První písemná zmínka o společnosti se datuje do období roku 1779, ale některé zmínky o jejím formovaní se objevují už v roce 1770. Čtyři roky tvořilo společnost jen volné seskupení několika obchodníků z Montrealu, kteří chtěli narušit dominanci Společnosti Hudsonova zálivu v jejím obchodování s kožešinami v Severní Americe. Severozápadní společnost byla oficiálně založena v roce 1783 se sídlem v Montrealu. Vedl ji obchodník Benjamin Frobisher, jeho bratr Joseph, Simon MacTavish a skupina investorů, mezi které patřil Nicholas Montour, Robert Grant, Patrick Small, George McBeath a William Holmes. V roce 1787 se Severozápadní společnost sloučila s firmou \"Gregory, McLeod and Co\". K zvětšující se firmě se přidal Roderick Mackenzie společně se svým bratrancem Alexandrem Mackenziem, který chtěl dohlížet na průzkum západních oblastí Kanady. Jeho skupina, přezdívaná „zimní partneři“, obchodovala s indiánskými lovci. Grand Portage, ležící na břehu Hořejšího jezera se stalo hlavním obchodním střediskem pro Severozápadní společnost. Obchodníci společnosti tam mohli najít zásoby, které tam byly dopravovány kanoemi z Montrealu. V roce 1803 se středisko přesunulo na sever od americké hranice do Fort William. Po výpravách Alexandra Mackenzieho, Simona Frasera a Davida Thompsona se činnost společnosti rozšířila i do oblastí v okolí jezera Athabasca. Cesty těchto průzkumníků směrovaly i na západ do divočiny Skalnatých hor a po březích řek až k zálivu Georgia na západním pobřeží Kanady v dnešní provincii Britská Kolumbie.", "section_level": 1}, {"title": "Dohoda Frobisher - McTavish.", "content": "Smrt Benjamina Frobishera otevřela Simonovi McTavishovi dveře do čela společnosti. McTavish uzavřel s Frobisherovým bratrem Josephem dohodu. Firma \"McTavish, Frobisher and Company\", kterou založili v listopadu 1787 měla pod svojí kontrolou jedenáct z dvaceti křesel ve vedení společnosti. Po příchodu Alexandra Mackenzieho se tato skupina rozrostla ještě o Petera Ponda a Alexandra Henryho. Další reorganizace společnosti nastala v letech 1795 a 1802, přičemž se podíl vždy rozdělil, aby zajistil příchod nových partnerů. Na severozápadě Kanady se působnost společnosti rozšířila na sever od Velkého Medvědího jezera a na západ od Skalnatých hor. Po několika letech trvaly snahy společnosti prodávat kožešiny přímo do Číny, s využitím amerických lodí, aby se tak firma vyhnula monopolu Britské východoindické společnosti, ale z těchto aktivit měla společnost jen velmi malý zisk. Společnost rozšířila svojí působnost i na americký severozápad, do státu Wisconsin. V roce 1795 tam Jacques Vieau založil obchodní středisko na místě dnešního města Milwaukee. O rok později založila Severozápadní společnost svou kancelář v New Yorku. Ve svém úsilí o soutěž se Společností Hudsonova zálivu se nacházela ve velké nevýhodě, protože její koncese jí zajišťovala praktický monopol nad severozápadní Kanadou, odkud pocházely nejlepší kožešiny. Po neúspěšných žádostech britského parlamentu a ministerského předsedy Williama Pitta o změnu této koncese, se Mctavish a jeho skupina rozhodli konat na vlastní pěst. Zorganizovali dvě výpravy, jednu po souši od Montrealu do Jamesovy zátoky a druhou po moři. V září roku 1803 se pozemní výprava střetla s lodí patřící Severozápadní společnosti na ostrově Charlton, na území dnešního teritoria Nunavut. Tam vznesli svoje nároky na toto území. Tento odvážný a smělý plán zastihl Společnost Hudsonova zálivu úplně nepřipravenou, ale namísto rozumné dohody, v jejíž sjednání McTavish doufal, se v následujících letech rozhodla pro odplatu.", "section_level": 1}, {"title": "Konec 18. a začátek 19. století.", "content": "Simon McTavish přivedl do společnosti několik členů své rodiny, bratrance a synovce. Jeho ambice a silné postavení ve společnosti vyvolalo několik neshod mezi ním a spoluvlastníky společnosti, přičemž několik z nich opustilo Severozápadní společnost v 90. letech 18. století. Několik z nich založilo svoji vlastní společnost, neoficiálně známou jako \"Společnost XY\" (\"XY Company\"), kvůli znaku, který používala na označení balíků kožešin. V roce 1799 začala tato skupina obchodovat na některých územích Severozápadní společnosti. V roce 1801 se k nim přidal Alexander Mackenzie a tím se jejich pozice na trhu značně posilnila. Mezi Severozápadní společností a odpadlíky panovala velká rivalita. Když 6. července 1804 Simon McTavish zemřel, William McGillivray, synovec Simona McTavisha, se rozhodl ukončit pětiletou rivalitu a nepřátelství, které vyústilo až k zastřelení vedoucího Severozápadní společnosti na Velkém Medvědím jezeře během hádky se zaměstnancem Společnosti XY. McGillivrayovi se podařilo v listopadu toho roku dosáhnout dohody, podle které mělo Severozápadní společnosti připadnout 75 procent ze zisku a bývalé Společnosti XY zbývajících 25 procent. Alexander Mackenzie byl vyloučen z nově zformovaného partnerství. Během první dekády 19. století se podařilo Severozápadní společnosti rozšířit své trhy a území, ale spory se Společností Hudsonova zálivu byly intenzivní. Pobočka Severozápadní společnosti v New Yorku umožnila obejít monopol Britské východoindické společnosti a proniknout na čínský trh. Obchodní lodě patřící Severozápadní společnosti se tam plavily pod britskou vlajkou. Kanadský obchod s kožešinami se změnil po roce 1806, když Napoleon Bonaparte vyhlásil blokádu Baltského moře během zápasu mezi Británií a Francií o světovou nadvládu. Británie pokrývala svou spotřebu dřeva dovozem z pobaltských zemí a z amerických států New Hampshire a Massachusetts. Mezi Británií a Spojenými státy v té době též došlo k vyhrocení vzájemných vztahů a v roce 1809 schválila americká vláda Deklaraci o nevměšování se, jejímž důsledkem bylo téměř úplné zastavení vzájemného obchodu mezi oběma zeměmi. Tím se Velká Británie ocitla úplně závislá na dodávkách dřeva z Kanady, a to zejména velké bílé borovice, jejíž dřevo se používalo na lodní stěžně. Prakticky ze dne na den se dřevo stalo kanadským exportním artiklem číslo jedna a nahradilo obchod s kožešinami.", "section_level": 1}, {"title": "Vynucená fúze.", "content": "V roce 1810 zasáhla obchod s kožešinami další krize, téměř úplné vyhubení zvířat, lovených kvůli kožešinám, zejména bobrů. Zničení obchodního místa společnosti v Sault Sainte Marie v Ontariu Američany během války v roce 1812 uštědřilo obchodu další vážný úder. Všechny tyto okolnosti jen podnítily další nárůst rivality. Když Thomas Douglas přesvědčil své spolupodílníky ve Společnosti Hudsonova zálivu, aby mu dali území vlastněná lordem Selkirkem, také známé jako \"Red River Colony\", zabírající plochu 300 000 km2 v dnešní kanadské provincii Manitoba a amerických státech Minnesota a Severní Dakota, vyvolalo to další sérii událostí, které nakonec vedly k zániku Severozápadní společnosti. Takzvané „Pemikanové prohlášení“ a přestřelka u Sedmi dubů a její brutalita způsobila, že lord Selkirk zatkl Williama McGillivraya, Simona Frasera a několik dalších spoluvlastníků Severozápadní společnosti, zabavil jejich majetek v osadě Fort William a obvinil je ze spoluzodpovědnosti za smrt 22 lidí při přestřelce u Sedmi dubů. I když byli později úřady v Montrealu prohlášeni za nevinné a osvobozeni, v průběhu následujících let Severozápadní společnost opustilo několik nejbohatších a nejschopnějších majitelů z obav o její budoucí vývoj. V roce 1820 zavedla společnost systém ražby mincí, při kterém se platilo jednou mincí za jednu bobří kožešinu. Samostatná existence Severozápadní společnosti byla už delší dobu prakticky neudržitelná a tak majitelé společnosti nakonec neměli na výběr a museli se spojit se svým velkým rivalem, Společností Hudsonova zálivu. Stalo se tak poté, co Henry Bathurst, státní tajemník pro válku a kolonie, přikázal oběma společnostem, aby ukončily své nepřátelství. V červenci 1821 po dalším tlaku ze strany britských úřadů, byla podepsána dohoda o vzájemném sloučení obou společností do jednoho celku. Severozápadní společnost tak po více než 40 letech existence zanikla. V době sloučení měla Severozápadní společnost 97 a Společnost Hudsonova zálivu 76 obchodních středisek.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní místa společnosti.", "content": "Společnost měla v roce 1799 téměř 2 500 zaměstnanců – byli mezi nimi vlastníci společnosti, průzkumníci, tlumočníci a úředníci v obchodních místech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Severozápadní společnost (anglicky North West Company) byla společnost zabývající se obchodováním s kožešinami v letech 1779 až 1821. Sídlo společnosti se nacházelo v Montrealu v tehdejší Britské Severní Americe (dnešní Kanadě). Jejím hlavním obchodním rivalem byla Společnost Hudsonova zálivu (v angl. \"Hudson's Bay Company\"). Společnosti spolu navzájem soupeřily v západní části Kanady, přičemž úspěšnější byla Severozápadní společnost. Napětí, které mezi nimi panovalo, vyústilo do několika menších přestřelek a hrozilo, že se násilí bude stupňovat. Řešením sporů bylo vynucené sloučení obou společností do jednoho celku.", "tgt_summary": "La Compagnie du Nord-Ouest ou The North West Company est une entreprise canadienne fondée historiquement à Montréal durant l'hiver 1783-1784 pour la traite des fourrures. De nos jours, la compagnie possède des magasins un peu partout dans le monde mais surtout dans les régions nordiques du Canada et en Alaska.", "id": 1835818} {"src_title": "Extremismus", "tgt_title": "Extrémisme", "src_document": [{"title": "Souvislosti a dělení.", "content": "Do souvislosti s termínem \"extremismus\" bývají dávány například radikalismus, fanatismus, fundamentalismus, terorismus, některé, většinovou společností nesdílené formy nacionalismu, fašismu, xenofobie a rasismu, nátlakové akce environmentálních či ekologistických aktivistů (tzv. ekoterorismus) atd. Extremismus bývá dělen například na politický, náboženský, ekologický a národnostní. Politický extremismus bývá někdy dělen na pravicový a levicový, přičemž o zařazení konkrétnějších hnutí do těchto skupin nepanuje úplná shoda. Obecně bývají některé marxisticko-leninské skupiny a ideologie řazeny k levicovému extremismu, neonacisté a další rasistická hnutí zpravidla k pravicovému extremismu. Anarchismus bývá řazen k levicovému extremismu. Jiří Pehe o některých projevech pravicového extremismu napsal, že jsou „nedemokratickou obrannou reakcí proti změnám, které přesahují absorbční schopnosti společnosti.“ Někteří politologové smysluplnost pojmu extremismus zpochybňují a tvrdí, že tento pojem vede k přílišným zjednodušením.", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy Ministerstva vnitra ČR.", "content": "Ministerstvo vnitra ČR extremismus jakožto bezpečnostní riziko systematicky sleduje a vyhodnocuje a nejméně od roku 1997 vydává o stavu extremismu každoroční zprávy. Dne 22. listopadu 2006 se na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005 potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006 omluvilo Nezávislému sociálně ekologickému hnutí (Nesehnutí) za neoprávněné uvedení ve Zprávě o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Spor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.", "content": "K významnému sporu o přístup k extremismu a akademické svobodě došlo na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Děkan fakulty Petr Kolář 25. dubna 2001 zrušil probíhající seminář \"Typologie politického extremismu\", který vedl v Ústavu politologie FF UK politolog Zdeněk Zbořil, a Zbořila i jeho nadřízeného finančně postihl. Na seminářích na základě pozvání vystupovali například Filip Vávra, sekretář Národně sociálního bloku a bývalý neformální šéf skupiny Národní odpor Praha, jemuž článek v Lidových novinách přičítá účast na útocích na synagogu (hajlování před synagogou) i na gay klub (téže diskuse se podle Práva na pozvání současně účastnil i anarchista Jakub Polák a dva policisté z protiextremistického oddělení policejního prezídia), jindy Jan Skácel, představitel Vlastenecké fronty, nebo anarchista Ondřej Slačálek. Zbořil zval na semináře i představitele skupin řazených jak k pravicovém, tak k levicovému extremismu a podle článku v Právu byl v minulosti neonacisty sám několikrát napaden a svými znaleckými posudky napomohl odsouzení několika z nich. Předmětem sporu bylo, zda Zbořil tím, že zval do semináře extremisty, napomáhal jejich legitimizaci, anebo zda jde o přiměřený způsob studia extremismu, pokud proti nim v diskusi na akademické půdě jsou postaveni kvalitní oponenti. Akademický senát FF UK se 10. května 2001 neshodl na jednotném postoji a proto přijal kompromisní usnesení, jímž děkanovo rozhodnutí podpořil jen s výhradami. K zastáncům Zbořila patřili například romanista Giorgio Cadorini a historik Jan Pelikán, anarchista Jakub Polák, ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD), studentka politologie Kateřina Jacques a další. Děkanův postup proti Zbořilovi podpořili například historik Jan Wiener a tajemník Ústavu světových dějin Martin Kovář, člen Akademického senátu FF UK, historik Jan B. Uhlíř, politologové Rudolf Kučera z Fakulty sociálních věd UK a Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, poslanec Petr Koháček (ODS), předseda vlády Miloš Zeman (ČSSD) a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extremismus je termín, jímž bývají označovány jednání, ideologie či skupiny mimo hlavní (střední) proud společnosti, kterým je připisováno porušování či neuznávání základních etických, právních a jiných důležitých společenských standardů, zejména ve spojení s verbální nebo fyzickou agresivitou, násilím nebo hrozbou násilí, historickým revizionismem, sociální demagogií, motivované zejména rasovou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou sociální nenávistí. ", "tgt_summary": "L'extrémisme (ou jusqu'au-boutisme) est un terme utilisé pour qualifier une doctrine ou attitude (politique, religieuse ou idéologique) dont les adeptes refusent toute modération ou toute alternative à ce que leur dicte cette doctrine. ", "id": 2281538} {"src_title": "Římskokatolická církev v Polsku", "tgt_title": "Église catholique en Pologne", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Již od dob protireformace je Polsko ryze katolickou zemí. Vzhledem k její roli v době okupací (německá a sovětská) v první polovině 20. století se pro mnoho Poláků stala jistým symbolem boje proti cizím silám a za křesťanské morální hodnoty. A nejinak tomu bylo i v druhé polovině 20. století, kdy církev získala postavení bojovníka proti polskému komunistickému režimu. Sama upadla rychle v nelibost tehdejší vlády, komunistické a oficiálně i ateistické. Na začátku 50. let 20. století bylo mnoho představitelů církve pozatýkáno a odsouzeno v politických procesech (např. arcibiskup Stefan Wyszyński); byla likvidována katolická vydavatelství a periodika, roku 1950 byla přerušena činnost charitativní organizace Caritas; některé významné organizace však komunistickou éru přečkaly, jako např. Katolická univerzita v Lublinu. V roce 1978 povzbudilo mnoho věřících Poláků zvolení Karola Wojtyły za papeže Jana Pavla II., který se do jisté míry zasloužil o urychlení pádu Železné opony v Evropě. Po roce 1989, kdy byla lidově demokratická republika nahrazena demokratickým státem západního typu, získala církev, do té doby utlačovaná komunistickým režimem, plnou svobodu. Začaly se budovat nové kostely a katedrály, pro křesťanskou mládež se od roku 1997 každoročně pořádá celopolské setkání Lednica 2000. Vznikly politické strany (např. Liga polských rodin), šířící názory nepříliš odlišné od těch církevních, i mnohá katolická média (Radio Maryja). Prostor dostaly i velmi konzervativní a mnohdy kontroverzní názory některých představitelů, buď přímo církve, anebo jejích sympatizantů (antisemitismus, homofobie, nacionalismus) které se hlavně v politice začaly objevovat na začátku 21. století. Mnohá další témata, jako např. interrupce jsou předmětem živých debat.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Země je rozdělena na 14 církevních provincií, v jejichž rámci se nachází 14 arcidiecézí a 27 diecézí (v popisu mapky zobrazené vpravo). Mimo diecézní organizaci stojí: V Polsku se také nachází dvě diecéze Ukrajinské řeckokatolické církve:", "section_level": 1}, {"title": "Apoštolský nuncius.", "content": "Svatý stolec je v Polsku zastoupen apoštolským nunciem. Od roku 2016 je jím Salvatore Pennacchio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římskokatolická církev v Polsku je největší organizovanou náboženskou skupinou v zemi. Hlásí se k ní 37 609 000 obyvatel Polska, což je více než 96 %. Vzhledem k tomu hraje církev velmi důležitou roli v mnoha oblastech života, od kultury až po politiku. Tam je spojená především s pravicovými a konzervativními kruhy. Vliv římskokatolické církve v Polsku je v přímém kontrastu s jejím postavením v sousedním Česku.", "tgt_summary": "L'Église catholique en Pologne (en polonais : « Kościół katolicki w Polsce ») désigne l'organisme institutionnel et sa communauté locale ayant pour religion le catholicisme en Pologne. ", "id": 1843947} {"src_title": "Kung-fu", "tgt_title": "Kung-fu (terme)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis \"kalaripajattu\"). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvaným pankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v \"karapaito\", jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako \"kalaripayattu\". Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem. Kromě čchanového buddhismu se při výuce různých stylů užívají i jiné čínské filosofické, kosmologické a medicínské systémy. Jde např. o taoismus, dualitu Jin a Jang znaku tchaj-ťi, osm trigramů a 64 hexagramů Knihy proměn (I-ťing), Pětici proměn (prvků) - země, oheň, dřevo, voda a kov, Dvanáct znamení čínského zvěrokruhu, nauka o principu čchi, akupunkturních bodech a drahách. Správně se slovo \"kung-fu\" (gongfu) překládá jako dovednost získaná dlouhou a namáhavou prací. Je možné jej použít v souvislosti s libovolným řemeslem nebo uměním, například s uměním aranžování květin. V samotné čínštině se pro bojová (válečná) umění používá výraz wu-šu (wushu), nebo i čchüan-fa. Wu-šu (武术, pinyin wushu) je standardizovaný výraz doporučovaný čínskou vládou pro bojové, sportovní i exhibiční formy, a tak se s rozšířením tohoto výrazu mimo Čínu stal synonymem spíše pro formy sportovní a exhibiční, včetně těch nejmodernějších, připomínajících gymnastiku. Ty někdy příliš nedbají na sebeobranný a zdravotní aspekt, jenž je základem tradičních stylů, ale spíše na efektnost pohybů. Můžeme se setkat s tím, že učitelé tradičních stylů mimo Čínu se proto od tohoto výrazu distancují a nadále používají pro své bojové styly souhrnné označení gongfu. Cvičení wu-šu klade velký důraz na postupný a individuální rozvoj jedince po všech stránkách, ať už fyzických či mentálních. Prioritou tradičních wu-šu stylů je bojový aspekt v reálných podmínkách. Wu-šu silně ovlivnilo bojová umění ostatních zemí, například karate.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kung-fu (čínsky: 功夫, pinyin: gongfu) je výraz, kterým se mimo Čínu souhrnně označuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně.", "tgt_summary": "Kung-fu (prononciation en français de France :, en français québécois : ) est en Occident le nom généralement donné aux arts martiaux chinois externes comme internes, bien que l'on utilise rarement ce terme pour désigner le taiji quan. ", "id": 812463} {"src_title": "Středověké klimatické optimum", "tgt_title": "Optimum climatique médiéval", "src_document": [{"title": "Výzkum teplé periody.", "content": "Středověké teplé období proběhlo pravděpodobně mezi lety 950 do 1250 n.l., během evropského středověku. První, kdo přišel s myšlenkou na tuto teplou periodu byl Hubert Lamb, jeden z prvních paleoklimatologů, který publikoval výzkum na základě údajů z botaniky, z výzkumu historických dokumentů a meteorologických dat. Podle jeho výzkumů bylo období 1000–1200 teplé a bylo s odstupem zhruba tří století vystřídáno studeným obdobím v letech 1500–1700. Teplé období se začalo označovat jako Středověká teplá perioda (MWP), následující studené období potom jako Malá doba ledová (LIA). Třetí hodnotící zpráva IPCC z roku 2001 shrnuje dosavadní výzkumy takto: \"současné poznatky nepodporují teorii, že by se v případě MWP a LIA jednalo o celosvětově synchronně probíhající období tepla, resp. chladu.\" Teploty určené pro toto období byly určovány z proxy dat z ledovcových jader, letokruhů a jezerních usazenin.", "section_level": 1}, {"title": "Středověká teplá perioda v jednotlivých světových regionech.", "content": "Po celém světě existují důkazy o teplé periodě ve středověku, i když pro některé oblasti jsou data dost vzácné. Často jsou tato období spíše zdokumentována jako \"období sucha\" a \"období dešťů\".", "section_level": 1}, {"title": "Celosvětově.", "content": "Studie týmu Michaela Manna z roku 2009, která zkoumala prostorové rozložení teplot během středověké teplé periody na základě proxy dat, konstatovala, že v některých oblastech teploty dosáhly, nebo i přesáhly současné teploty, ale globálně současných hodnot nedosahovaly. Největší teplotní maxima byly tehdy v oblasti Severního Atlantiku, Jižního Grónska, Euroasijských arktických oblastí a některých částí Severní Ameriky a tato maxima byla výrazně vyšší, než průměry teplot v těchto oblastech na konci 20. století (za období 1961–1990). V některých oblastech, jako je centrální Eurasie, severozápadní část Severní Ameriky a (s menší jistotou) také v oblastech Jižního Atlantiku došlo naopak k anomálnímu ochlazení.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Atlantik.", "content": "Výzkumem izotopu C v usazeninách Sargasového moře se ukazuje, že před přibližně 400 lety (tedy během Malé doby ledové) byla teplota mořského povrchu cca o 1 °C nižší, a cca před 700 lety asi o 1 °C vyšší (během středověké teplé periody). Výzkumem vzorků sedimentů z Puerto Rica, Mexického zálivu a pobřeží Atlantiku od Floridy po Novou Anglii našel dr. Mann důkazy zvýšené aktivity Atlantských hurikánů během MWP, následovaný útlumem aktivit v dalších letech. Radioizotopovými výzkumy a analýzou růstu skořápek měkkýšů byl Patersson schopen určit průběh teplot na Islandu od Římské teplé periody až po Malou dobu ledovou.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "Studie Manna ukázala, že v jižním Grónsku a v některých částech Severní Ameriky bylo v letech 950 až 1250 tepleji, než bylo v letech 1961–1990, v některých oblastech dokonce tepleji, než v letech 1990–2010. I když na většině severní polokoule bylo v letech 1400–1700 chladněji, tak v Labradoru a izolovaných oblastech USA bylo i v období Malé doby ledové přibližně stejně teplo jako v období 1961–1990. Teplé období ve středověku umožnilo vikingům kolonizovat Ameriku. Vikingové využili nezamrzlého moře a obsadili také některé oblasti Grónska a dalších zemí daleko na severu.. Ostrov objevil Erik Rudý roku 982 n. l. a po návratu domů vyprávěl o zemi, kterou nazval \"Grønland\", neboli \"Zelená země\". Přibližně od roku 1000 n.l. založili vikingové osady ve dvou oblastech na jižní špičce Grónska, \"východní osídlení\" na samém jihu a \"západní osídlení\" o něco severněji. Mezi nimi bylo několik menších skupin farem, které archeologové označují jako \"střední osídlení\". Na farmách v té době chovali prasata a dobytek, asi čtvrtina jejich obživy pocházela z rybolovu, ale poté, co se začalo ochlazovat a přicházet častější bouře, místo krav začali chovat ovce a kozy. Kolem roku 1300 ukončili chování prasat a od té doby pocházely tři čtvrtiny jejich obživy z lovu tuleňů. Nebyly nalezeny zmínky o tom, že by tato změna měla vliv na jejich zdraví. Uprostřed století však byl přerušen obchod s Norskem a byl malý zájem o vývoz tuleních kůží a mrožích klů. Jeden z posledních dokumentů vikinského osídlení Grónska pochází z roku 1408 a během dalších let zbylí vikingové Grónsko opustili – zdá se, že šlo o \"organizovaný\" ústup, který byl především v důsledku sociálních faktorů, převážně díky vyšší dostupnosti farem ve Skandinávii. Kolem roku 1000 n.l. bylo dostatečně teplo také na ostrově Newfoundland a také zde založili vikingové osady – jejich osídlení v L'Anse aux Meadows bylo původně odhaleno Helgem Ingstadem. Výzkumy v oblasti zátoky Chesapeake ukazují na velké teplotní výkyvy během MWP i Malé doby ledové, které vědci přičítají pravděpodobným změnám v antarktické cirkulaci. V některých západních oblastech USA probíhaly během MWP dlouhodobá suchá období, zvláště ve východní Kalifornii a na západě Velké pánve. Na Aljašce proběhla v průběhu našeho letopočtu tři teplá období 1—300, 850–1200 a od roku 1800.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "V období středověké teplé periody došlo v Evropě k populační explozi, ke které zajisté přispělo příznivé klima. Obilí bylo v té době pěstováno i v severnějších oblastech - v Norsku a na horách ve Skotsku. Z podrobné analýzy obchodu s obilím v Anglii a Skotsku vyplynulo, že během 12. a 13. století došlo k rozšíření pěstování obilí ve vyšších nadmořských výškách, což nebylo možné v období předtím ani potom. Klimatické podmínky však nebyly jedinými důvody pro rychlý nárůst počtu obyvatel a s tím související rozvoj. Wilhelm Abel uvádí jako důvody pokroku v zemědělství také používání technického vybavení, jako jsou ohlávky pro tažné koně, jakož i využití půdy a diverzifikaci plodin. Předpokládá se, že počet obyvatel se v Evropě v letech 1100–1400 téměř ztrojnásobil. V důsledku toho byly mýceny lesy a získané plochy byly přeměněny na zemědělskou půdu. Zvýšená zemědělská produkce podpořila také vznik a rozšíření měst, kde probíhal obchod s plodinami.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní oblasti.", "content": "Klima ve východní rovníkové Africe oscilovalo mezi obdobími suššími, než dnes a relativně vlhkými obdobími. Suché období v této oblasti bylo v letech 1000–1270.", "section_level": 2}], "src_summary": "Středověké klimatické optimum, resp. Středověká teplá perioda (MWP, Medieval Warm Period) je označení pro středověké období (zhruba 950–1250 n.l.), které se vyznačovalo výrazným oteplením podnebí, především v oblasti Severního Atlantiku, ale souviselo také s dalšími klimatickými změnami té doby v Číně, a jiných zemích. Pravděpodobně ale nešlo o globální jev. Hladiny světového oceánu byly kolem roku 1200 n.l. asi o 20 cm výše než jsou dnes. Po tomto období následovala tzv. \"Malá doba ledová\". Některé zdroje používají pro toto období výraz středověká klimatická anomálie s ohledem na další důležité jevy, které v tomto období probíhaly. ", "tgt_summary": "L’optimum climatique médiéval, parfois appelé réchauffement climatique de l'an mil ou embellie de l'an mil, est une période de climat inhabituellement chaud localisé sur les régions de l’Atlantique nord et ayant duré du jusqu’au approximativement. L’optimum climatique est souvent rappelé lors des discussions animant le débat contemporain autour du réchauffement climatique. Quelques études signalent cette période comme une anomalie climatique médiévale au sein d'une période de refroidissement global (la holocène), et/ou soulignent que l'importance de ses effets dépassa le domaine anecdotique des seules températures. Le niveau des températures durant l'optimum climatique médiéval était plus élevé que celui du petit Âge glaciaire qui lui a succédé, il était plus précisément équivalent à celui de la décennie des années 1990 mais n'aurait pas atteint « globalement » le niveau des températures du début du.", "id": 369742} {"src_title": "My December", "tgt_title": "My December", "src_document": [{"title": "Datum vydání.", "content": "Ve většině rozhovorech, které Kelly poskytla uváděla jako datum vydání My December 24. červenec 2007, ale nedávno vydala prohlášení, ve kterém datum vydání posunula o měsíc, aby se fanoušci stihli naučit její písně před turné, které pojede.", "section_level": 1}, {"title": "Konflikt s labelem.", "content": "Mnoho zdrojů přišlo s tím, že hlava Sony BMG Clive Davis nebyl s albem spokojený a chtěl, aby Kelly své album výrazně změnila, některé zdroje uváděly i to, že chtěl celé album znova natočit a původní materiál nevydat. To ale Kelly Clarkson odmítla. Tyto zprávy Davis zpočátku razantně popíral a prohlásil dokonce, že Kelly je u Sony BMG jako jeden z nejlepších interpretů a chtěl tak zvěsti o sporu zažehnat, ale Clarkson sama v jednom rozhovoru, když se ji zeptali na tuto událost odpověděla, že to nebylo poprvé, co se ji Davis míchal do záležitostí kolem vydání jejího třetího alba. Davis Clarkson nabídl i 10 milionů dolarů, aby alespoň pět písní z alba nahradila songy od jiných autorů. Porotce \"American Idol\" Simon Cowell nedávno celou situaci komentoval slovy: \"Kelly není loutka, aby jí pořád někdo říkal co má dělat. Mohla jít snadnou cestou společně s Maxem Martinem (Since U Been Gone) a měla by zaručené úspěchy. Ona ale udělala opak a rozhodla se sama udávat svůj hudební směr, sama se mohla rozhodnout jestli natočí další popové album nebo něco jiného. Má jeden z nejlepších hlasů současnosti, jen se podívejte kolik deset stihla už prodat.\" První nepříjemnosti nastaly po vydání prvního singlu Never Again, který se sice špatně neumisťoval jeho umístění měly spíše sestupnou tendenci. Clive Davis prohlásil, že album My December nikdy nepřekoná Breakaway. Sama Clarkson k tomu řekla, že ji mrzí přílišná kritičnost labelu, a že je jí jasné, že album bude jiné než Breakaway.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a reakce.", "content": "První singl Never Again byl vydán 23. dubna 2007 a dosáhl nejvýše v \"Billboard Hot 100\" na osmé místo, podporu rádií ale měl pouze pár týdnů, dokud nezačal rapidně klesat. Toto vedlo k vydání písně Sober, pouhých šest týdnů po vydání Never Again. Před oficiálním vydáním alba uniklo na internet několik ukázek písní, ke kterým se veřejnost stavěla velmi kladně. Nicméně se začaly objevovat hlasy, které začaly album označovat za hořké a nedosahující lesku Breakaway. Nejzápornější reakce padly na píseň Maybe, která údajně nemá žádnou zpívatelnou melodii. Píseň Can I Have a Kiss? nazvali jako kavární píseň, která zní dětinsky a lhostejně. Podle předpovědi kritiků bude album v prvních týdnech prodeje bodovat na předních místech, posléze jej ale čeká strmý pád dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Jako první singl byla vydána píseň Never Again, tato informace se objevila na internetu 4. dubna 2007 a v pátek 13. dubna se píseň poprvé objevila v rádiu. Videoklip měl premiéru v pořadu TRL 1. května 2007. Jako další singl byla vybrána píseň Sober, kterou majitel vydavatelské společnosti označil jako hrob desky. Nezávislí hudební kritici, ale singl už pasovali jako horkého kandidáta na nominaci Grammy. Singl vyšel 6. června 2007. 12. května v rozhovoru pro VH1 řekla Clarkson, že dalšími singly pravděpodobně budou písně Sober, One Minute a Can I Have a Kiss?", "section_level": 1}, {"title": "My December turné.", "content": "Na oficiálních stránkách Kelly Clarkson se objevil termín turné k desce My December, které mělo začít 11. července v Portlandu a celkem 37 zastávek po USA a Kanadě. V polovině června ale Kelly na svých oficiálních stránkách oznámila, že turné se ruší. Bulváry později spekulovaly, že hlavní vinu zrušení nesla malá prodejnost lístků, to ale nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "V prvním týdnu prodeje se album velmi dařilo. Ve světové hitparádě se dostal ihned na první místo s celkovým prodejme 390,000 kusů. V USA a ve Velké Británii se dostal na 2. místo. V České republice se album dostalo nejvýše na 33. místo.", "section_level": 1}], "src_summary": "My December je název třetího alba americké zpěvačky Kelly Clarkson, které vyjde 22. června 2007. Název alba byl potvrzen 27. února 2007 na oficiálních stránkách zpěvačky, v rozhovorech uvedla, že všechny písně na albu si napsala sama.", "tgt_summary": "My December est le troisième album studio de Kelly Clarkson. L'album est sorti le en Allemagne et Italie, en Australie, au Royaume-Uni, en Pologne et en France, et le aux États-Unis et au Canada. La chanteuse annonça le titre définitif de l'album le sur son site web. Kelly ", "id": 883954} {"src_title": "Hyperion (román)", "tgt_title": "Hypérion (Simmons)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Děj se odehrává v daleké budoucnosti lidstva, kdy je planeta Země již „údajně“ zničena, lidé osídlili mnoho světů, utvořili Hegemonii člověka, ale zároveň vypudili tzv. Vyvržence, kteří dali přednost životu v mezihvězdném prostoru. Lidstvo cestuje mezi planetami s pomocí lodí s Hawkingovým pohonem a pomocí Bran. Tuto technologii dodalo lidstvu Technojádro. Příběh samotný vypráví o pouti sedmi poutníků k Hrobkám času na planetě Hyperion. Cílem cesty je bytost zvaná Štír. Podle pověstí Štír šest poutníků zahubí a jednomu splní přání. Poutníci se vzájemně neznají, a proto si po cestě vypráví své životní osudy, aby lépe pochopili smysl své pouti. Postupně zjišťují, že každý z nich má k planetě, nebo ke Štírovi osudový vztah. Postupně se vynoří mnohem více otázek, než bylo na začátku. Navíc se Hrobky času mají v nejbližší době otevřít a Štír má volně vystoupit do Hegemonie člověka. Na spadnutí je navíc mezihvězdná válka s Vyvrženci a Vrchní administrátorka Světové sítě Meina Gladstonová ví, že jeden ze sedmi poutníků je zrádce a špion Vyvrženců. Plukovník Fedhman Kassad zažil podivné setkání s osudovou ženou svého života, jež si říkala Moneta. Avšak jednou se změnila ve Štíra a Kassad je rozhodnut ji/jeho (nebo oba) zabít. Lenar Hoyt je římskokatolický kněz, který cestuje za Štírem s dvěma parazitickými organismy, nazývanými kruciformy, na svém těle. Jeden patří jemu, druhý jeho bývalému učiteli Paulu Durému. Kruciform nedovolí svému nositeli zemřít. Brawne Lamia je soukromý detektiv, kterou na Hyperion zavedl případ jejího bývalého (a nyní mrtvého) klienta, kybrida Johna Keatse. Templář a Pravý hlas stromu Het Masteen je kapitánem Stromolodi Yggdrasill a jako jediný nevypráví svůj příběh, neboť na planetě tajemně zmizí. Ke konci knihy se ovšem opět dostává na scénu. Martin Silenus je básník, který žije jen díky Poulsenově kúře. Je totiž natolik starý, že jako jeden z mála lidí ve vesmíru pamatuje Starou Zemi. Štír je pro Silenia múza a on touží dopsat své životní dílo. Sol Weintraub je vědec, jehož dcera Rachel byla kdysi při vykopávkách u Hrobek času postižena Merlinovou chorobou. Díky tomu Rachel mládne. Weintraubovi se léta zdá zvláštní sen, že má svou dceru obětovat v Hrobkách času. On dlouho odmítá, ale nemluvněti Rachel zbývá již jen několik dní života a Weintraub chce znát odpověď na svou otázku. Konzul Hegemonie je bývalým generálním guvernérem planety. Svět jeho babičky byl zničen díky rozmachu Bran po vesmíru. Konzul proto hraje dvojí, resp. trojí hru. Léta přetvářky změnil ve zradu Hegemonie, ale také zradu Vyvrženců. Není dvojitým agentem, jde mu o pomstu. Děj knihy končí otevřeně a sice příchodem skupiny k Hrobkám času.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyperion (anglicky \"Hyperion\") je americký sci-fi román Dana Simmonse z roku 1989. Je první knihou z tetralogie Kantos Hyperionu. V roce 1990 byla oceněna cenou Hugo. Vypráví cestu a zároveň osudy a životní příběhy sedmi poutníků k Hrobkám času na planetě Hyperion.", "tgt_summary": "Hypérion est un roman de science-fiction appartenant au genre space opera, écrit par Dan Simmons en 1989 et publié en France en 1991. Ce roman est le premier volume d'un cycle composé de quatre livres : \"Hypérion\", \"La Chute d'Hypérion\" (1990), \"Endymion\" (1995) et \"L'Éveil d'Endymion\" (1997), complétés par deux nouvelles : \"Les Orphelins de l’hélice\" et \"La Mort du centaure\". ", "id": 39969} {"src_title": "Měřítko mapy", "tgt_title": "Échelle (proportion)", "src_document": [{"title": "Měřítko a zkreslení mapovým zobrazením.", "content": "Měřítko na různých místech mapy se liší. Změny měřítka na mapě závisí především na délkovém zkreslení příslušného mapového zobrazení. Měřítko běžných map obvykle platí pro střed mapy (označuje se jako \"střední měřítko\"). Měřítko určitého místa na mapě, neodpovídající měřítku uvedenému, lze označit za \"lokální měřítko\". Přítomnost délkového zkreslení poněkud snižuje použitelnost grafického měřítka, mohou být zobrazena různá měřítka pro různé části mapy.", "section_level": 1}, {"title": "Typy měřítek podle způsobu vyjádření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Číselné měřítko.", "content": "Číselné měřítko udává, kolikrát je délka změřená na mapě zmenšena. Udává se poměrem 1 : M, kde M je měřítkové číslo a platí tedy, že měřítko je převrácená hodnota měřítkového čísla a naopak. Pokud vynásobíme délku na mapě měřítkovým číslem M, získáváme délku ve skutečnosti. Pokud délku ve skutečnosti vydělíme měřítkovým číslem, dostáváme délku na mapě. Toto měřítko znamená, že 1 cm na mapě je 200 000 cm = 2 000 m = 2 km ve skutečnosti. Tím jsme zjistili, že 1 cm na mapě = 2 km ve skutečnosti. V praxi se určuje délka jednoho centimetru v mapě tak, že se u měřítkového čísla „škrtne pět nul“, tedy posune desetinná čárka o pět míst vlevo. Pokud pracujeme s plánkem, převádí se většinou na metry: 1 cm na plánku je 15 000 cm = 150 m. Tím jsme zjistili, že 1 cm na plánku = 150 m ve skutečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání číselných měřítek.", "content": "Následující tabulka obsahuje přehledné porovnání měřítek na nejčastěji používaných mapách.", "section_level": 3}, {"title": "Grafické měřítko.", "content": "Na mapě najdeme velmi často i grafické znázornění měřítka. Pokud si přeneseme toto grafické znázornění na úzký proužek papíru, můžeme podle něho jednoduchým nanášením na mapě poměrně přesně měřit vzdálenosti. U některých kartografických zobrazení odpovídá stejné vzdálenosti na různých místech mapy různá vzdálenost ve skutečnosti. Grafické měřítko pak obsahuje několik dílčích měřítek (například pro různou zeměpisnou šířku; viz ukázka z mapy světa v Mercatorově zobrazení).", "section_level": 2}, {"title": "Typy měřítek podle podrobnosti.", "content": "\"Měřítko\" dané poměrem (zlomkem) \"1:M\" je tím větší, čím menší je jmenovatel \"M\" a tím je i větší podrobnost mapy. Naopak čím je \"měřítkové číslo M\" větší, tím je \"měřítko 1:M\" menší a mapa méně podrobná (zobrazuje větší území). Podle podrobnosti zobrazení se mapy rozdělují do tří skupin: Toto rozdělení je ale relativní a závisí na účelu mapy. Například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Měřítko mapy udává poměr zmenšení mapy, tedy poměr délky měřené na mapě k délce ve skutečnosti. Mezi nejpoužívanější vyjádření měřítek na mapě patří číselný poměr (např. 1:100 000) a grafické (úsečka označená skutečnou délkou). Měřítka umožňují vytvořit si přibližnou představu o podrobnosti mapy a lze je podle toho členit na měřítka \"velká\" (nejpodrobnější), \"střední\" a \"malá\". ", "tgt_summary": "Une échelle est le rapport entre la mesure d'un objet réel et la mesure de sa représentation (carte géographique, maquette, etc.). Elle est exprimée par une valeur l numérique qui est généralement sous forme de fraction. ", "id": 606997} {"src_title": "Trest (lední hokej)", "tgt_title": "Pénalité (hockey sur glace)", "src_document": [{"title": "Druhy trestů.", "content": "\"Podle pravidel ČSLH (založena na pravidlech IIHF). Některé záležitosti nemusí platit v NHL a dalších soutěžích.\"", "section_level": 1}, {"title": "Seznam trestaných provinění.", "content": "\"Následující seznam provinění vychází z pravidel ČSLH. V jiných soutěžích může být situace jiná.\"", "section_level": 1}, {"title": "Provinění jako strategie.", "content": "Trenéři a hráči občas volí nedovolené zákroky zcela cíleně. V některých případech doufají, že provinění nebude rozhodčími odhaleno, a proto ani trestáno. Známým hráčem, který dokázal provádět nedovolené zákroky, aniž by byly potrestány, byl Gordie Howe. Hokejisté, kteří volí nedovolený zákrok i přes jeho potrestání, tak činí proto, aby snížili morálku a sílu soupeře a naopak posílili vlastní tým. To je nejčastěji zřejmé v šarvátkách, ale může vycházet obecně z kteréhokoli trestu. Doufají, že dočasné zhoršení pozice oslabením bude vykoupeno efektem v celkové hře. Dalším důvodem k úmyslnému provedení nedovoleného zákroku je sebrat soupeři vynikající střeleckou příležitost. V takových případech hráč drží, hákuje nebo nedovoleně blokuje soupeře, který by jinak pravděpodobně vstřelil branku. Preferuje tak oslabení před téměř jistým vstřelením branky. Nadužívání této metody je omezeno možností uložení trestného střílení. Uložení trestu v takových případech se často (neformálně) nazývá \"dobrý trest\". Hokejisté, známí jako \"škůdci\" (provokatéři), se specializují v herní strategii na to, aby hráči soupeře byli trestáni (\"vykoledovávají si fauly\"). Zřídka se nedovolené zákroky používají také v případě, že tým vede hru jen o několik málo branek. To lze dělat jen tehdy, má-li vedoucí tým výbornou hru v oslabení a naopak soupeř nemá dobrou přesilovou hru. Oslabený tým může bez následků vyhazovat puk na zakázané uvolnění a spotřebovávat tak více času.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trest se v ledním hokeji ukládá za chování odporující pravidlům. Většinu trestů uděluje hlavní rozhodčí. Čárový rozhodčí může postihovat pouze technická provinění, jako je \"příliš mnoho hráčů na ledě\". V NHL může čárový rozhodčí trestat úmyslné zákroky, které hlavní rozhodčí nezaznamenal. ", "tgt_summary": "Une pénalité au hockey sur glace est une punition donnée à un membre d'une équipe lorsqu'il est responsable d'un comportement inapproprié, contraire au règlement. Les pénalités sont données par les arbitres, généralement par l'arbitre principal.", "id": 1819766} {"src_title": "Hyenka hřivnatá", "tgt_title": "Protèle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hyenka hřívnatá připomíná malou hyenu žíhanou, má však špičatější čenich a větší uši. Na rozdíl od hyen má na hrudních končetinách pět prstů (hyeny jen čtyři), liší se také stavbou chrupu, její zubní vzorec je 3/3,1/1,3/2-1,1/1-2, má tedy méně třenových zubů. Všechny zuby, hlavně stoličky, jsou malé, kolíkovité a slouží k drcení hmyzích těl. Špičáky používá jen při konfrontacích s jinými hyenkami. Hyenka je nejmenší a nejchlupatější ze všech hyenovitých šelem. Srst je žlutohnědá nebo červenohnědá s kresbou tvořenou několika svislými tmavými pruhy, čenich a uši jsou černé. Na hřbetě jsou chlupy prodloužené a tvoří hřívu, která se v rozčilení vztyčuje.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Hyenka hřivnatá obývá otevřené suché pláně afrických savan, pastviny i ornou půdu. Je závislá na termitech z čeledi Hodotermitidae, kteří jsou její potravou; její areál je tudíž omezený výskytem tohoto hmyzu. Hyenky tvoří dvě oddělené populace - ve východní a severní Africe od Tanzanie po Somálsko a pobřeží Rudého moře v Súdánu a Egyptě žije poddruh \"P. c. septentrionalis\", v jižní Africe pak \"P. c. cristatus\".", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Hyenky jsou plaší tvorové s noční aktivitou, během dne se skrývají v rozšířených norách noháčů, hrabáčů nebo dikobrazů, i když v případě nedostatku vhodných opuštěných nor si dovedou vyhrabat svou vlastní. Na rozdíl od hyen nežije v klanech, ale jen v malých skupinkách, v párech nebo samotářsky. Jejich hlavní potravou jsou termiti, zvláště z rodu \"Trinervitermes\", krmí se také termity rodu \"Odontotermes\", \"Macrotermes\" a \"Hodotermes\". Hyenky nemají silné přední končetiny ani drápy k rozhrabávání termitišť a pojídají proto jen termity lezoucí na povrchu půdy. Termity lapá dlouhým, lepkavým jazykem a za jednu noc jich zkonzumuje až 200 000. Polohu hnízd si pamatují a mohou se k nim několikrát vracet. Během období sucha, kdy termité nejsou aktivní, ztratí až 20% tělesné hmotnosti. Kromě dřevokazů pojídají také další hmyz a jeho larvy, včetně těch, které se vyskytují na mršinách, samotné zdechliny však zřejmě nejedí. Konzumují také vejce a malé ptáky nebo savce. K páření hyenek hřivnatých dochází zpravidla na jaře a na podzim, méně často i kdykoliv jindy během roku, velmi záleží na geografické poloze. Jsou převážně monogamní, většina samic je se páří se samci v jejich vlastním teritoriu, i když existují výjimky, a také v případě dominantních samců platí, že se nakrývá i samice v okolí. Samotný akt může trvat až čtyři hodiny. Březost trvá 95-110 dní, tři nebo čtyři mláďata přicházejí na svět v podzemní noře. O mláďata pečují oba rodiče, samcova úloha je především ochrana nory před predátory. Asi po měsíci poprvé opouštějí noru, odstavené jsou ve čtyřech měsících, v teritoriu svých rodičů zůstanou do roka stáří. V zajetí se hyena hřivnatá může dožít až 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Hyenky se od hyen oddělily zřejmě už v miocénu, záhy po oddělení hyenovitých od cibetkovitých. Tomu odpovídá i odlišná stavba končetin a zubů a podobnost s cibetkami, která vedla ke zmatcích v taxonomickém zařazení hyenky - velmi dlouho patřila do čeledi Viverridae.", "section_level": 1}, {"title": "Hyenka hřivnatá v českých zoo.", "content": "Hyenka hřivnatá je potravní specialista a její chov v zajetí je proto obtížný. V České republice není chována, je však k vidění v zoologické zahradě v Londýně a v Berlíně. V 50. letech měla 1 hyenku ZOO Praha. ZOO Dvůr Králové prohlásila, že by jí také ráda začala chovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyenka hřivnatá, též hyenka hřívnatá, hyena cibetková nebo hyena hnědá (\"Proteles cristata\") je nejmenší ze všech hyen. Obývá africké savany a živí se výhradně termity.", "tgt_summary": "Le Protèle (\"Proteles cristata\"), aussi connu sous le nom de loup fouisseur, est un mammifère de la famille des Hyaenidae, et est la seule espèce du genre Proteles et de la sous-famille Protelinae.", "id": 1822460} {"src_title": "Náboženská svoboda", "tgt_title": "Liberté de religion", "src_document": [{"title": "Teoretické vymezení.", "content": "Nositelem náboženské svobody je každý člověk. Právní řády jednotlivých zemí i mezinárodní smlouvy uznávají právo rodičů usměrňovat své děti ve výběru a praktikování náboženství přiměřeně jejich věku. Přesto někteří, jako je například britský vědec Richard Dawkins, to považují za vymývání mozku či indoktrinaci. Za subjekty náboženské svobody bývají též pokládány církve a náboženské společnosti. Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je svobodou mít své vnitřní přesvědčení (\"forum internum\") a druhá je svobodou projevit toto své přesvědčení navenek (\"forum externum\"). Aspektem vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského vyznání, toto právo na změnu náboženství však není ve všech kulturách uznáváno a představuje jeden z nejkontroverznějších elementů náboženské svobody. Typickými projevy náboženské svobody je například konání bohoslužeb a náboženských shromáždění, zřizování charit a diakonií, výuka náboženství, slavení svátků a náboženských ceremoniálů. Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského přesvědčení navenek však může podléhat omezením, které si nezbytně žádá zachování veřejného pořádku a ochrana práv jiných. Náboženská svoboda úzce souvisí s jinými lidskými právy – zejména se svobodou projevu, svobodou shromažďovací a sdružovací, s právem na respektování soukromí a se zákazem diskriminace. V roce 2010 Brian Grim a Roger Finke rozvinuli myšlenky Rodneyho Starka a ve své knize \"The Price of Freedom Denied\" ukázali, že náboženská svoboda je společenským zdrojem, který je přímo spojen s prosperitou a rozvojem, a že pouze ty společnosti, kde je garantována náboženská svoboda, mohou prosperovat.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Ve starověku bylo určité náboženství pevně spjato s určitým národem nebo státním útvarem (teokracie). Náboženství se prosazovalo mocí. Přesto se i v této době lze setkat s příklady náboženské tolerance – např. v osobě perského krále Kýra II. či indického krále Ašóky. Křesťanství, které se objevilo v 1. století, zformulovalo jeden ze zásadních předpokladů pro rozvoj idey náboženské svobody, a tím bylo oddělení náboženské sféry jednotlivce od sféry jeho politických závazků vůči státu. Tvrdá pronásledování, kterým museli raní křesťané čelit, je vedla i k formulaci požadavků na náboženskou svobodu jednotlivce a jejich teoretickému zdůvodnění, často s využitím koncepce přirozeného práva. Náboženská svoboda je prohlášena za součást přirozeného práva ve spisech řady starověkých církevních teologů. V průběhu 4. století se v Římské říši změnilo postavení křesťanství z náboženství státem pronásledovaného na státní náboženství. Tento fakt měl dopad i na teologické myšlení církve a stupňující se netoleranci křesťanských států vůči jiným náboženstvím, ústící do středověkých pronásledování pohanů, židů a kacířů.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Většina zemí v Evropě byla ve středověku katolických. Panovnická moc byla silně provázána s církví a spolu s ní zásadně ovlivňovala náboženské klima. Například židé byli střídavě tolerováni či pronásledováni. Roku 1264 byl v Polsku byl schválen Kališský zákon zaručující nebývale rozsáhlé svobody židům. Mezi další výrazné příklady patří naopak vyhnání židů ze Španělska v roce 1492. Někteří z těch, kteří zůstali a konvertovali byli inkvizicí mučeni a souzeni jako kacíři za údajné tajné praktikování judaismu. I přes pronásledování byli židé nejtolerovanější nekatolickou skupinou v Evropě. V roce 1380 Jan Viklef v Anglii odmítal myšlenku transsubstanciace. Za své názory byl odsouzen papežskou bulou z roku 1410 a veškeré jeho knihy, včetně překladu Bible, byly spáleny. V roce 1414 byla českému reformátorovi Janu Husovi římským císařem zaručena bezpečnost při jeho koncilu v Kostnici. Hus však nedůvěřoval ve svou bezpečnost a před svým odjezdem sepsal svůj odkaz. Jeho předtucha se naplnila a on byl za své názory 6. července 1415 upálen. Koncil rovněž nařídil exhumaci Viklefových ostatků a jejich exkomunikaci. Toto rozhodnutí bylo vykonáno až v roce 1429. Po pádu Granady v roce 1492 měla muslimskému obyvatelstvu náboženské svobody zaručit Granadská smlouva. Ta však byla brzy porušena. Již v roce 1501 dostali Granadští muslimové ultimátum konvertovat ke křesťanství nebo emigrovat. Většina z nich konvertovala, ovšem pouze navenek, přičemž se i nadále oblékali a hovořili, jak byli zvyklí a tajně praktikovali islám. Moriskové (Maurové, konvertovavší ke křesťanství, nazývaní též \"conversos\") byli nakonec králem Filipem III. vypovězeni ze Španělska mezi lety 1609 z Kastilie a v roce 1614 ze zbytku království.", "section_level": 2}, {"title": "Reformace církve a protestantismus.", "content": "Stále sílící společenské tendence nakonec na přelomu středověku a novověku vyústily v reformační hnutí v církvi, které bylo zásadním mezníkem ve vývoji filosofického myšlení i politické praxe v oblasti náboženské svobody. Objevení křesťanské svobody v protestantské reformaci a pochopení potřeby náboženské tolerance, vykoupené hořkou dějinnou skutečností, připravilo půdu pro moderní rozvoj lidských práv. 31. října 1517 zveřejnil Martin Luther svých 95 tezí ve Wittenbergu. Jeho hlavním cíle byly vyjádřený ve třech základních dogmatech protestantismu: Luther usiloval o zastavení prodeje odpustků a o vnitřní reformaci církve. V roce 1521 mu bylo umožněno odvolat své požadavky na sněmu ve Wormsu před císařem Karlem V., což však Luther odmítl, načež byl prohlášen za kacíře. Částečně kvůli ochraně jej kurfiřt Bedřich III. nechal izolovat na hradě Wartburgu, kde Luther přeložil Nový zákon do němčiny. V roce 1521 byl exkomunikován papežskou bulou. Nicméně hnutí i poté pokračovalo i v jeho nepřítomnosti a rozšířilo se do Švýcar. V Curychu hlásal v letech 1520 až 1523 reformu kazatel Huldrych Zwingli. Stavěl se proti prodeji odpustků, celibátu, poutnictví, uctívání obrazů, soch, relikvií, oltářů a varhan, což nakonec vyvrcholilo otevřeným bojem mezi protestantskými a katolickými kantony. V bitvě roku 1531 zvítězili katolíci a Zwingli byl zabit. Katolické kantony však byly ve svém vítězství velkorysé. K významným teoretikům náboženské svobody raného novověku patří také novokřtěnec Balthasar Hubmaier († 1528) či reformovaný teolog Sebastian Castellio († 1563). Z reformační teologie čerpali teoretikové náboženské svobody zejména v Severní Americe. K nejvýznamnějším z nich patří Roger Williams († 1683), který patří k zakladatelům amerického modelu odluky státu a církve. V Německu představil Filip Melanchthon svou vizi v roce 1530 císaři Karlovi V., jenž roku 1555 schválil tolerování luteránství ve Svatá říše římská prostřednictvím Aušpurského smíru. Podle pravidla \"Cuius regio, eius religio\", měl každý panovník pravomoc určit si náboženství ve své zemi. To ovšem nutně neznamenalo, že zde panovala náboženská tolerance. Občané jiných vyznání se mohli přestěhovat do přívětivějších zemí. Odpor vůči papežské moci se nadále šířil Evropou. V roce 1533 byl exkomunikován anglický král Jindřich VIII. kvůli svému rozvodu a novému sňatku s Annou Boleynovou. Jindřich proto ustanovil státní církev s biskupy dosazovanými panovníkem, čo se ovšem neobešlo bez vnitřní opozice. Za odpor proti Jindřichovi byl v roce 1535 popraven tehdejší nejvyšší kancléř katolík Tomáš More, který předtím tvrdě potíral protestanty. V roce 1535 se švýcarský kanton Ženeva stal protestantským a o rok později obyvatelé Bernu vnutili reformaci v kantonu Vaud násilím. Vyplenili katedrálu v Lausanne a zničili veškerý mobiliář a výzdobu. Jan Kalvín, působící v Ženevě byl roku 1538 z města vypuzen, avšak v roce 1540 byl povolán zpět. Podobné střídání nálad mezi protestanty a katolíky se odehrávalo i v Anglii, když královna Marie I. v roce 1553 zemi na krátkou dobu vrátila zpět k Římu a protestanti byli pronásledováni. Její nevlastní sestra Alžběta I. však v roce 1558 obnovila anglikánskou církev, tentokrát již natrvalo a pronásledováni byli naopak katolíci. Ačkoli ve Francii byl roku 1570 vyjednáno příměří mezi protestanty a katolíky saintgermainským smírem, pronásledování pokračovalo i nadále, čehož nejznámějším příkladem je masakr známý jako Bartolomějská noc z 24. srpna 1572, při němž byly zabity tisíce protestantů po celé Francii. O několik let dříve, při \"Micheladě\" v Nîmes v roce 1567, protestanti povraždili místní katolické duchovní.", "section_level": 2}, {"title": "První kroky směrem k toleranci.", "content": "Pro Sicilské království na panování normanského krále Rogera II. byla typická svou multietnicitou a náboženskou tolerancí. Vedle sebe zde pokojně žili Normané, Židé, muslimští Arabové, byzantští Řekové, Lombarďané i domácí Sicilané. Římskněmecký Císař Bedřich II. Štaufský (1215–1250), vnuk Rogera II., místo vyhlazení sicilských muslimů zvolil možnost jejich usazení na pevnině, kde si směli vystavět mešity. Kromě toho je směli narukovat do jeho křesťanské armády a někteří byli dokonce jeho osobními strážci. Mimořádné náboženské svobodě se v letech 1436 až 1520 těšilo obyvatelstvo zemí Koruny české a v této době bylo jedním z nejliberálnějších zemí křesťanského světa. Tzv. Basilejská kompaktáta z roku 1436 zaručovala svobodu vyznání a smír mezi katolíky a utrakvisty. Svého vrcholu pak dosáhlo uznání náboženské svobody v Rudolfově majestátu pro Čechy a Slezsko z roku 1609, v němž císař Rudolf II. potvrdil náboženské svobody v Českém království. Nábožensky tolerantní bylo v té době i Polsko, kde roku 1573 sněm ve Varšavě zaručil bezpodmínečný a trvalý smír mezi náboženstvími a zákaz diskriminace z důvodu náboženského přesvědčení. Situace v českých zemích se dramaticky změnila po porážce odbojných protestantů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 a následná třicetiletá válka. Svoboda vyznání v českých zemích byla omezena a výsadní postavení získala katolická církev. Císař Ferdinand II., oddaný katolík, trval na konverzi rakouských a českých protestantů. Někteří protestanté přestoupili ke katolictví, jiní uprchli nebo byli vypovězeni ze země. Náboženské války na mnoha místech rozvoj náboženské svobody ukončily.", "section_level": 2}, {"title": "Období osvícenství.", "content": "Na evropském kontinentě dostala idea náboženské tolerance a svobody nový impuls v souvislosti s rozvojem přirozenoprávní filozofie a osvícenství. Osvícenské myšlení mělo vliv na ukončení období náboženské perzekuce i na území Habsburské monarchie vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781, plná náboženská svoboda v rakouské monarchii pak byla proklamována v roce 1848. Ačkoli od 50. let 16. století ve Francii proběhlo mnoho pokusů o smíření mezi katolíky a protestanty, neměly obvykle dlouhého trvání. Po vítězství Jindřicha IV., jenž konvertoval k protestantismu, a jeho nástup na trůn, byla vyhlášena náboženská tolerance v ediktu z Nantes z roku 1598. Ten zůstal v platnosti až do roku 1685, kdy ho zrušil král Ludvíkem XIV. Přestože náboženská intolerance byla normou až do doby panování Ludvíka XVI., myšlenkové postoje osvícenství měly určující vliv na schválení tolerančního ediktu z Versailles, zaručujícího civilní práva také protestantům, přijetí ústavy (24. prosince 1789) a formulaci Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789. Francouzská revoluce následně přinesla změny včetně zrušení státního náboženství a Deklarace práv člověka a občana (1789) zaručujících svobodu vyznání, pokud náboženská činnost nenarušuje společenský pořádek. Ve 20. století byla náboženská svoboda celosvětově proklamována v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Roku 1965 se k ideji náboženské svobody přihlásila i katolická církev – učinila tak v koncilní deklaraci \"Dignitatis humanae\".", "section_level": 2}, {"title": "Právní zakotvení.", "content": "Soubor právních předpisů upravujících náboženskou svobodu a postavení církví a náboženských společností tvoří právní odvětví, které se nazývá konfesní právo (státní právo církevní).", "section_level": 1}, {"title": "Zakotvení v právu České republiky.", "content": "Na ústavní rovině je náboženská svoboda chráněna ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Uvedené články stanoví: Ustanovení Listiny provádějí zákony, zejména zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů. § 2 uvedeného zákona stanoví:", "section_level": 2}, {"title": "Zakotvení v mezinárodním právu.", "content": "V klasickém mezinárodním právu byly zakotveny jen dílčí aspekty náboženské svobody, jako např. ochrana určitých náboženských skupin při přechodu části území pod svrchovanost jiného státu. V moderním mezinárodním právu byla náboženská svoboda vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) takto: \"Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje i svobodu změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou nebo výkonem obřadů.\" Tato formulace se následně stala východiskem pro řadu mezinárodních smluv a deklarací. Na úrovni celosvětové (v rámci OSN) nebyla dosud přijata úmluva věnovaná výlučně náboženské svobodě; náboženská svoboda je však zakotvena v řadě univerzálních mezinárodních smluv – např. v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), v Úmluvě č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (1958), v čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), v čl. 14 a 30 Úmluvy o právech dítěte (1989). V rámci OSN je věnována speciálně náboženské svobodě Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře z roku 1981, která však není právně závazná. V rámci regionálních mezinárodních smluv o lidských právech je náboženská svoboda chráněna např. v čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), v čl. 12 Americké úmluvy o lidských právech (1969) a v čl. 8 Africké charty práv člověka a národů (1981). Náboženská svoboda bývá předmětem i dvoustranných mezinárodních smluv, zejména konkordátů. Přesto se opomíjí právo nevěřit. Teprve až roku 1993 byl od OSN oficiálně vydán výklad, že náboženská svoboda se týká i nevěřících a že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech chrání i ateisty.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská svoboda a islám.", "content": "Západní, resp. univerzální pojetí náboženské svobody představuje oblast, kde jsou patrné nejvýraznější odchylky od islámských lidskoprávních teorií. Je tomu tak zejména ze dvou následujících důvodů: Výše uvedené skutečnosti vedou k tomu, že odpadnutí od islámu je nejen jedním z největších hříchů, ale též i trestných činů.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní aspekty.", "content": "Mezi kontroverzní aspekty náboženské svobody lze zařadit například proselytismus, zahalování žen, odpadlictví od víry nebo rouhání.", "section_level": 1}, {"title": "Zahalování žen.", "content": "Zahalování žen se týká především islámského světa. O odívání muslimů se můžeme dočíst ve 24. a 33. kapitole Koránu. Kapitoly se zde nejprve obrací na věřící muže a poté na věřící ženy a vyzývají je, aby \"cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví\". Ženy jsou navíc vyzývány, aby \"nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné.\" Už od středověku se vykladači Koránu snažili popsat, co přesně znamená sousloví \"kromě těch, jež jsou viditelné\". Je to poměrně nejasné a nejednoznačné vyjádření a tato nejasnost umožňuje, aby se jeho výklad v čase měnil a lišil se v různých dobách. V Koránu se dále dočítáme o blízkých mužských příbuzných, v jejichž přítomnosti nemusí žena pokrývku hlavy nosit. Jedná se manžela, otce, tchána a další blízké příbuzné muže, kteří jsou příbuzní pokrevně či skrze manželský svazek. Korán nabádá především k tomu, aby byli muži i ženy cudní. Žena má mít zahalenou hlavu a prsa. Ve společnosti žen si mohou ostatní ženy sundat své pokrývky hlavy. Některým ženám ale takové obnažení není příjemné a pokrývku hlavy nosí i v přítomnosti žen. Když by si žena šátek sundala, mohla by se cítit nepatřičně, mohl by u ní převládat pocit, že jí někdo cizí kouká do duše, bude o ní všechno vědět, bude vystavená vnějším vlivům, bude s někým konfrontovaná, bude se muset pro něco rozhodnout, reagovat. Někdy tedy může být jednodušší nevystavovat se před nikým, neukazovat nikomu vlastní tvář. Pro mnohé ženy je nošení pokrývky hlavy zvyk, díky kterému se cítí bezpečněji, lépe. Některé ženy zakrývají svou identitu rády. \"Konstatování, že za zahalováním ženské tváře stojí pouze vliv mužů v rodině dané ženy je proto jen část pravdy. Dnes se mnozí arabští muži k zahalování své ženy staví dosti benevolentně.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zákaz zahalování obličeje ve Francii (tzv. zákaz nošení burky).", "content": "V roce 2010 odhlasoval francouzský parlament zákon, který zakazuje nošení oděvů, které zakrývají obličej. Jednalo se tedy o židovskou jarmulku, muslimský šátek, ale i křesťanský křížek (oděvy předepsané právním předpisem jako motocyklistická přilba nebo ospravedlněné zdravotními či profesními důvody byly vyjmuty, stejně tak přestrojení při karnevalech, slavnostech, průvodech či představeních). Za porušení tohoto nařízení je možné udělit pokutu ve výši 150 eur. Muslimka žijící ve Francii napadla tento zákon, neboť na jeho základě nemohla na veřejnosti nosit burku nebo nikáb, což považovala za zásah do náboženské svobody. Ona sama uvedla, že není nikým nucena pokrývku hlavy nosit, jedná se čistě o její svobodné rozhodnutí a nemá problém s tím, že by měla sundat šátek například při letištní kontrole či při jiné identifikaci. Dle jejího názoru nebylo třeba tento zákaz vydávat, neboť nebyl nezbytný k dosažení žádného legitimního cíle. \"Evropský soud pro lidská práva však v blanketním zákazu zahalování na veřejnosti porušení Evropské úmluvy o lidských právech neshledal. Svůj závěr opřel o to, že Francie při uzákonění zákazu sledovala cíl dosažení lepšího vzájemného soužití mezi obyvateli republiky.\" Francouzští zákonodárci se rozhodli zakázat zahalování tváře na veřejnosti v důsledku společenských debat na téma islámu a imigrace. Skrze tento zákon se zákonodárci snažili ukázat, že ochraňují tradiční francouzské hodnoty. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že zákaz zahalování obličeje omezuje náboženskou svobodu dané ženy a její právo na soukromí. Soud dále odmítl zdůvodnění francouzské vlády, která argumentovala veřejnou bezpečností. Francouzská vláda totiž nepodala důkaz o bezpečnostním ohrožení tak vysokém, aby musela tímto způsobem zasáhnout do práv muslimů. \"Francouzská vláda opřela svou obhajobu zákazu o dva důvody: jednak o veřejnou bezpečnost vyžadující identifikaci jednotlivců a dále o ochranu práv a svobod jiných osob zajištěním respektu k minimu hodnot otevřené a demokratické společnosti. Mezi tyto hodnoty podle francouzské vlády patří princip „vzájemného soužití“ ve společnosti (\"le vivre ensemble\"), rovnost pohlaví a lidská důstojnost.\" Podle francouzských zákonodárců je zahalování obličeje projevem nezdvořilosti, negace a odmítnutí druhého člověka. Soud ale odmítl zdůvodnění zákazu veřejnou bezpečností i argument rovnosti pohlaví. Podle soudu je třeba, aby i lidi, kteří se zahalují, ostatní vnímali jako součást pluralismu a multikulturality, která je v demokratické společnosti přítomná. \"Evropský soud pro lidská práva totiž uznal, že pod ochranu práv a svobod jiných (jeden z legitimních důvodů omezení svobody náboženského projevu dle čl. 9 odst. 2 EÚLP) je možné podřadit také „respekt k minimálním požadavkům na život ve společnosti“. Když se následně zabýval otázkou, zda byl zákaz zahalování na veřejnosti přiměřený cíli zajištění lepšího či jednoduššího vzájemného soužití, dospěl k závěru, že zákaz nepřiměřený nebyl\". Vzájemné soužití je samozřejmě důležité, ale tento pojem je zároveň dosti neurčitý a široký. Je nutné rozlišit požadavky vzájemného soužití od důvodů omezujících náboženskou svobodu a práva. Při zavedení do extrému by tyto argumenty mohly vést k možnosti vystěhování nějaké menšiny z toho důvodu, že působí komplikace pro většinovou společnost, a proto by bylo lepší, kdyby se s menšinovou společností nemusela většinová společnost vůbec potkávat. \"Zavedení tohoto pojmu do judikatury Evropského soudu pro lidská práva proto představuje značné riziko pro rozsah náboženské svobody v zemích Rady Evropy, neboť se ho lehce mohou dovolávat vlády potlačující náboženskou praxi nepohodlných náboženských menšin\". Výzkumy ukázaly, že tento zákaz přispěl k tomu, že se začalo zahalovat více muslimek a navíc omezily svůj pobyt ve veřejných prostorech ať už z důvodu strachu z majoritní společnosti, nebo i ze strachu z pokut ze strany státu.", "section_level": 3}, {"title": "Porušování náboženské svobody.", "content": "V mnohých zemích existuje státní náboženství; podle toho se řídí státní správa a život v celé společnosti. Přesto stoupenci jiných náboženství nebývají, pokud v zemi panuje náboženská svoboda a systém je demokratický, nijak znevýhodňováni. Jsou však některé země (Čínská lidová republika, Severní Korea a do začátku 90. let i státy tzv. Východního bloku), jejichž ústava je definuje jako oficiálně ateistické a z různých důvodů zde dochází proto k potlačování svobod vyznávání některých, či někdy i všech, náboženství. Náboženská svoboda nebývá zajištěna v zemích, kde existuje silná a velmi vlivná náboženská skupina, konzervativně smýšlející (Írán, Saúdská Arábie), nebo kde vládne přísně ateistický režim (tedy země socialistické zmíněné výše). Frankistické Španělsko bylo striktně katolické a potlačovalo stoupence jiných náboženství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náboženská svoboda neboli svoboda vyznání je princip zajišťující svobodu jednotlivce i skupin v jeho duševní a duchovní sféře, svobodu vyjadřovat a projevovat své náboženské či duchovní přesvědčenía to jak v soukromí, tak veřejně. Svoboda vyznání je jedním ze základních práv člověka. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.", "tgt_summary": "La liberté de religion, liberté de culte ou liberté de croyance désigne le droit subjectif fondamental des personnes de choisir et de pratiquer une religion donnée ou aucune. Par extension, elle fait référence aux textes de droit, déclarations, pactes, conventions, lois, textes constitutionnels divers qui permettent d'affirmer, défendre, étendre ou limiter ce droit. La liberté de religion est, avec le sécularisme (laïcité) l'un des aspects essentiels de la liberté de conscience. ", "id": 433374} {"src_title": "Akutní radiační syndrom", "tgt_title": "Syndrome d'irradiation aiguë", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První případy zdravotních potíží, způsobených ionizujícím zářením, se objevily prakticky současně s jeho objevem v roce 1896. První si účinků záření povšiml německý chemik Giesel, který v roce 1900 nosil dvě hodiny na ruce připevněnou špetku radnaté soli. Důsledkem byl zánět a sloupnutí kůže. Marie Curie tento pokus vzápětí zopakovala a nosila sůl radia na ruce 10 hodin. Během tří týdnů se vytvořila hluboká hnisavá rána, která se hojila další dva měsíce. Významný je případ popálenin Henri Becquerela, který nechtě nosil 3. a 4. dubna 1901 v kapse u vesty trubičku se solí radia s aktivitou 160× vyšší, než před tím Marie Curie na ruce. Po týdnu se objevila červená skvrna, která se postupně zanítila. V místě kontaktu mu začala odumírat tkáň, kterou bylo třeba chirurgicky odstranit. Léčení trvalo 7 týdnů, poté se rána začala zavírat. V roce 1902 byl předveden první případ rakoviny z ozáření. První badatelé v oblasti radioaktivity měli běžně zářením lehce popálené prsty. A řada z nich (včetně Marie Curie) zemřela na různé formy leukémie a rakoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam úrovní ozáření a jejich příznaků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "0,05 – 0,2 Sv.", "content": "Příznaky: Žádné příznaky. Úroveň je potenciálně nebezpečná pro pozdější vznik rakoviny a změny v genetické informaci. Člověk běžně z okolí obdrží i více než 3 mSv za rok (tedy přes 0,2 Sv za život). Ovšem pokud se například podstupuje rentgen zubů (typicky 0,1 mSv) každý rok, tak se výskyt rakoviny mozku či štítné žlázy zdvojnásobuje.", "section_level": 2}, {"title": "0,2 – 0,5 Sv.", "content": "Příznaky: Žádné znatelné symptomy. Počet červených krvinek se dočasně snižuje.", "section_level": 2}, {"title": "0,5 – 1 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mírná otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Bolesti hlavy a zvýšené riziko infekce z důvodu narušení imunitních buněk. Dočasná sterilita u mužů je možná.", "section_level": 3}, {"title": "1 – 2 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lehká otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Typickými příznaky jsou mírná až střední nevolnost s příležitostným zvracením začínajícím 3 až 6 hodin po ozáření a končícím do jednoho dne. Dále následuje desetidenní až čtrnáctidenní latentní fáze, po které se objeví lehké symptomy jako vyčerpanost. Imunitní systém je utlumený; nemoci se léčí pomaleji a je zvýšené riziko infekce. Dočasná mužská neplodnost je obvyklá. U těhotných žen nastane spontánní potrat nebo narození mrtvého plodu.", "section_level": 3}, {"title": "2 – 3 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Středně težká otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Nevolnost je obvyklá, s 50% rizikem zvracení. Příznaky nastupují od 1 do 6 hodin po ozáření a končí po jednom až dvou dnech. Poté nastává latentní fáze, při které vypadají všechny vlasy a chlupy po těle, objeví se únava a celkově nezdravý vzhled. Při takovýchto úrovních ozáření prudce klesne počet leukocytů (bílých krvinek), což výrazně zvyšuje nebezpečí infekcí. Existuje možnost permanentní ženské sterility. Rekonvalescence trvá několik měsíců.", "section_level": 3}, {"title": "3 – 4 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vážná otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Symptomy jsou podobné jako u dávky 2 – 3 Sv, navíc s nekontrolovatelným krvácením z úst, zpod kůže a z ledvin (vnitřní krvácení).", "section_level": 3}, {"title": "4 – 6 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Velmi vážná otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Příznaky začínají půl hodiny až 2 hodiny po ozáření a končí do dvou dnů. Po 7 až 14 dnech latentní fáze nastávají stejné příznaky jako po 3 – 4 Sv. Při této úrovni je obvyklá ženská sterilita. Rekonvalescence trvá několik měsíců až rok. Pokud je expozice radiaci delší, zasažený umírá na infekce a vnitřní krvácení.", "section_level": 3}, {"title": "6 – 10 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Subakutní otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Přežití závisí na intenzivní lékařské péči. Kostní dřeň je skoro kompletně zničená, je nezbytná její transplantace. Gastrické a střevní tkáně jsou vážně poškozené. Příznaky začínají 15 až 30 minut po ozáření a končí do dvou dní; mezi tím je pětidenní až desetidenní fáze, po které postižený umírá na infekci nebo vnitřní krvácení. Rekonvalescence trvá několik let a osoba se pravděpodobně nikdy plně nezotaví.", "section_level": 3}, {"title": "10 – 50 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Akutní otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Expozice takovéto úrovně vede ke spontánním symptomům po 5 až 30 minutách. Po silné vyčerpanosti a okamžité nevolnosti způsobené přímou aktivací chemických receptorů v mozku po ozáření nastává perioda několika dní relativní pohody, nazývaná latentní fáze. Poté buněčná smrt v gastrické a střevní tkáni, způsobující masivní průjem, střevní krvácení a ztrátu vody, vede k vodo-elektrolytické imbalanci. Smrt nastane s deliriem a kómatem způsobeným selháním oběhu. Úmrtí je prakticky nevyhnutelné; jedinou léčbou je podávání léků utišujících bolest.", "section_level": 3}, {"title": "50 – 80 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Subletální otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Okamžitá dezorientace a kóma v řádech minut nebo sekund. Smrt nastává po několika hodinách kolapsem nervového systému.", "section_level": 3}, {"title": "> 80 Sv.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Letální otrava ozářením.", "content": "Příznaky: Předpokládá se okamžitá smrt.", "section_level": 3}], "src_summary": "Akutní radiační syndrom známý také jako otrava radiací nebo nemoc z ozáření, je forma poškození orgánových tkání způsobená nadměrným vystavením se ionizujícímu záření. Termín je obecně používán pro označení akutních problémů způsobených vysokou dávkou radiace po krátkou dobu. Mnoho ze symptomů otravy radiací nastane, když radiace poškodí dělení buněk. Tento efekt je ale používán i v léčbě. Rakovinové buňky patří mezi nejrychleji dělící se buňky v těle a jsou zničeny dávkou radiace, která normální buňky nepoškodí.", "tgt_summary": "Le syndrome d'irradiation aiguë ou syndrome aigu d'irradiation (SAI) (ou fièvre des radiations, ou encore, anciennement, maladie des rayons) désigne un ensemble de symptômes potentiellement mortels qui résultent d'une exposition ponctuelle des tissus biologiques d'une partie importante du corps à une forte dose de rayonnements ionisants (rayons X, rayonnements alpha, beta ou gamma, ou encore flux de neutrons). ", "id": 1710652} {"src_title": "Emily Brontëová", "tgt_title": "Emily Brontë", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Thorntonu u Bradfordu Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako jejich páté dítě. Když byly Emily dva roky, rodina přesídlila na faru v Haworthu, kde její otec začal působit jako vikář. Patrick Brontë, vlastním jménem Brunty, pocházel z chudé irské rolnické rodiny. Vystudoval teologii v Cambridgi a změnil si jméno na vznešeněji znějící Brontë. Matka Maria Branwell naopak pocházela ze zámožné rodiny, která bydlela v jihozápadní části Anglie. Za necelých osm let Maria porodila šest dětí – dcery Mary, Elizabeth, Charlotte, Emily, Anne Brontëovy a syna Patricka Branwella Brontë. Velmi mladá zemřela a její místo v rodině zaujala Mariina sestra, pro děti tetička Branwellová. Silně věřící teta dívky vedla k tomu, aby se staly řádnými křesťankami a vzornými ženami. Děti nevyrůstaly v láskyplném prostředí, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany tety a otce jim byly cizí. Sama teta Branwellová, která děti vychovávala, nebyla zvyklá dávat najevo své city a otec byl nejčastěji zahloubán do vlastních myšlenek. Není proto divu, že už od raného dětství žily děti ve svém fantazijním světě a tím si vynahrazovaly šedivý obraz reálného života. Emily spolu se svými sestrami Charlotte a Anne i s bratrem Patrickem vymýšleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se později objevují i v jejich příbězích. V době, kdy bylo nejstarší dceři deset let, se otec rozhodl, že dětem dopřeje vzdělání. Vybral penzionát v Yorkshiru, určený pro nemajetné pastorské dcery. Postupně do něj byly odvedeny všechny děti kromě nejmladší Anne a Patricka. V internátní škole panoval velmi tvrdý režim. Mary a Elizabeth zde zemřely na tuberkulózu a domů se tak vrátily pouze Emily s Charlotte. Utrpení, které sestry v penzionátu prožívaly, Charlotte později vylíčila ve svém románu Jana Eyrová. Poté žila, stejně jako její sestry, střídavě doma nebo v laciných internátech. Roku 1842 začala pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Téhož roku odcestovala Emily do Bruselu, kde se učila v penzionátní škole manželů Hegerových. Po smrti tety Branwellové zdědily dívky malé dědictví, které použily k založení vlastní školy. Realizace tohoto plánu však nedopadla podle představ, škola neměla jediného žáka. Roku 1846 vydaly sestry společné dílo, sbírku básní. Na její žádost si zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Emily si nepřála zveřejnit své jméno, aby se vyhnula předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly. V pseudonymech zachovaly jen své iniciály – Ellis (Emily), Acton (Anne) a Currer (Charlotte) Bellovi. Básně se však nesetkaly s úspěchem, a proto se sestry rozhodly pro odlišný žánr. Tak vznikla románová díla \"Na Větrné hůrce\" (Emily Brontëová), Agnés Grey (Anne Brontëová) a Profesor (Charlotte Brontëová). Celý život měly sestry zdraví oslabené pobytem ve škole i drsným podnebím doma. Emily zemřela 19. prosince 1848 krátce po smrti svého bratra, když nastydla na jeho pohřbu. Dva roky po její smrti vydala sestra Charlotte knihu \"Na Větrné hůrce\" znovu jako samostatný román pod jejím skutečným jménem. Teprve v této době bylo její dílo objeveno a doceněno. Román Na Větrné hůrce kritikové začali srovnávat s takovými díly, jakými jsou \"Ztracený ráj\" nebo \"Cesta poutníka\". Ona sama je oslavována jako „geniální“, „nesrovnatelná“, či „nadlidská“ a básně i romány sester Brontëových se řadí k nejcitovějším dílům, které v anglické literatuře za tzv. viktoriánské éry vznikly.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Svůj jediný román \"Na Větrné hůrce\" vydala Emily roku 1847. Inspirací jí byly oblíbené „moors“ (vřesoviště), které doma často ráda sledovala. \"Na Větrné hůrce\" vydala pod pseudonymem jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla \"Agnés Grey\" od sestry Anne). Inovativní struktura díla však ve své době vyvolala smíšené reakce.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Děj románu Na Větrné hůrce zachycuje osudy dvou rodů od roku 1770 až do počátku 19. století. Celý příběh vypráví služebná Nelly Dean, která sama mohla sledovat životy dvou anglických rodin z Yorkshiru. Životní příběhy těchto dvou rodin Nelly přibližuje cizinci Lockwoodovi, který si v Yorkshiru pronajal usedlost. Majitel usedlosti Větrná hůrka Earnshaw nalezne na jedné ze svých cest opuštěného cikánského chlapce. Rozhodne se jej vychovat spolu se svými dvěma vlastními dětmi Kateřinou a Hindleyem a pojmenuje jej Heathcliff. Kateřina chlapce od začátku přijme jako sobě rovného, ale Hindley na něj žárlí a s Heathcliffem si nerozumí. Když otec dětí Earnshaw zemře, Hindley se stane pánem Větrné hůrky a z Heathcliffa udělá čeledína. Hindley Heathcliffa začne i týrat a otevřeně jej ponižuje, což Heathcliff nese velmi těžce. Nelehkou situaci mu pomáhá přestát blízký vztah s nespoutanou Kateřinou, která s Heathcliffem tráví volný čas a otevřeně vůči němu projevuje svou náklonnost. Kateřina se spřátelí s Edgarem a Izabelou Lintonovými, kteří žijí v nedaleké usedlosti Drozdov. Obzvlášť dobře si začne rozumět s jemným a citlivým Edgarem. Heathcliff v něm však vidí soka a nepřítele. Kateřina se s bohatým Edgarem zasnoubí, aby se mohla stát váženou paní a aby pomohla Heathcliffovi z jeho poníženého postavení, protože ho miluje. To Heathcliff ale netuší, a proto z Větrné hůrky uteče. Po čase se Heathcliff vrací jako zámožný pán. V té době je už Kateřina provdaná za Edgara a žije s ním na Drozdově, panství Lintonů. Heathcliff svého postavení využívá a mstí se za příkoří, kterých se na něm ostatní v minulosti dopustili. Od zkrachovalého Hindleyho odkoupí Větrnou hůrku a stane se zde tyranským pánem. Kateřina s Heathcliffem si vyznávají lásku a chystají se spolu utéct, ale v té době je už Kateřina nemocná a hned poté, co porodí dceru – Katku – umírá. Po Kateřinině smrti se Heatcliffovo tyranské chování projeví naplno. Je tyranský vůči své manželce Isabel a později také vůči svému synovi Lintonovi i Hindleyho synovi Haretonovi, z kterého si udělá sluhu a pacholka pro všechno. Nakonec je tyranský i vůči Kateřinině dceři Katce. Tu násilím přinutí, aby si vzala Lintona a on tak mohl do svého vlastnictví získat i Drozdov. Heathcliff nakonec umírá a Katka se vdává za svého bratrance Haretona, kterým předtím opovrhovala.", "section_level": 2}, {"title": "Novátorství díla.", "content": "Její kniha nebyla ve své době čtenářstvem přijata kladně. Až moderní odborníci/ce ocenili/y literární význam tohoto originálního díla. Tvořila sice v době romantismu, ovšem nejrozporuplnější postavu románu, Heathcliffa, neidealizovala a neromantizovala. Vykreslovala jej současně jako člověka, který dokázal být stejně tak citlivý, milující a zranitelný jako krutý, vypočítavý a mstivý. Heathcliff po celou dobu zůstává nahlížen jako rozervaná osoba. Ani na konci knihy nedojde k opětovnému odhalení citlivého nitra postavy a k ospravedlnění jeho negativního chování tak, jako tomu u klasických romantických děl bývá. Druhým velmi výrazným jedinečným rysem románu jsou netradiční charaktery hlavních postav a jejich ztvárnění. Emily Brontë ve svém románu porušuje klasický pohled na ženství a mužství. Její postavy nemají stereotypně přiděleny vlastnosti podle svého pohlaví a překračují tak hranice (nejenom) tehdejších představ o genderové struktuře společnosti. Hlavní hrdinka Kateřina je energická, impulzivní dívka, mnohem samostatnější než její protějšek Edgar, který působí jako citlivý a pasivní muž. Do jisté míry evokuje představu jedince vychovávaného ve zlaté kleci, zatímco Kateřina se svobodně proháněla s Heathcliffem po yorkshirských vřesovištích. Pokud se zaměříme i na druhou generaci obou rodin, nestandardní zacházení s přívlastky hrdinů a hrdinek se opakuje. Kateřinina dcera Katka sice působí jemně, ale je zdravotně odolnější než Heathcliffův syn Linton, který má zdraví velmi podlomené. Katka je také odvážnější a snaží se Heathcliffově krutovládě vzdorovat, čehož ani Linton, ani Hareton nejsou schopni. Celkově hlavní ženské hrdinky románu, Kateřina a její dcera Katka, představují postavy mnohem vzdělanější a na vyšší společenské úrovni než jejich mužští partneři. Ženy (a také příslušníci/ice nižších vrstev) navíc představují postavy morálně i fyzicky zdatnější oproti jejich mužským a majetným protějškům. Pro dobu 19. století byl revoluční i fakt, že celý příběh vypráví žena a navíc služebná Nelly Dean. + \"Básně Currera, Ellise a Actona Bella\" (\"Poems by Currer, Ellis and Acton Bel\", 1846), společná sbírka básní sester Brontëových vydaná pod pseudonymem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emily Jane Brontëová (30. července 1818 – 19. prosince 1848) byla britská spisovatelka. Nejvíce ji proslavil její jediný román \"Na Větrné hůrce\" (\"Wuthering Heights\"), klasické dílo anglické literatury. Emily byla druhá nejstarší z pěti sester Brontëových. Publikovala pod mužským pseudonymem Ellis Bell.", "tgt_summary": "Emily Jane Brontë ( Thornton – Haworth) est une poétesse et romancière britannique, sœur de Charlotte Brontë et d'Anne Brontë. \"Les Hauts de Hurlevent\" (\"\"), son unique roman, est considéré comme un classique de la littérature anglaise et mondiale. ", "id": 200680} {"src_title": "Květnice", "tgt_title": "Květnice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky obce Květnice jsou nejasné. Roku 1352 se uvádí spolu s obcí Sibřinou pod jménem \"Plumau\". Roku 1358 je však uvedena ve Staroměstské soudní knize. Tehdy patřila spolu s blízkou farní vsí Lhotou (dnes zaniklou) pražskému měšťanskému rodu Olbramoviců. O Václavovi, Poncovu synu z tohoto rodu, je k roku 1360 zmínka, že podával faráře do Lhoty. Od něho roku 1362 koupil Květnici (tehdy uvedenou jako \"Blumenow\"), Sibřinu a Lhotu jeho strýc, staroměstský měšťan Pešlín, syn Bohuslavův. Tento se připomíná roku 1377 jako patron kostela ve Lhotě. Po jeho smrti získal Květnici roku 1386 jeho syn Johánek, který se jako první psal po vladyckém způsobu \"z Květnice\". Ten si patrně postavil kolem roku 1390 v Květnici tvrz, o níž je však první zmínka až k roku 1418. Není však vyloučeno, že tvrz vznikla již dříve (v \"soupise památek okresu Českobrodského\" z roku 1907 je uvedeno, že hrádek vznikl již ve 13. století). Potom přešla Květnice na Johánkova příbuzného Petra, řečeného Bohuslav, jenž roku 1402 podával faráře do Lhoty. Jemu patřila Květnice ještě v roku 1408. Brzy ji však prodal, neboť již v roku 1421 byl majitelem jednooký Prokůpek Trčka z Kralovic. Ten však byl katolíkem a zůstal jím i po roce 1421, kdy bylo již celé okolí pod mocí pražských husitů. Ti proti němu vytáhli a při Hodu sv. Ducha (27. května 1425) Květnici dobyli. Dobytí tvrze přežil Prokop jen o několik měsíců, neboť byl v souboji na Pražském hradě zabit svým bývalým sousedem Janem Ohnišťkem ze Škvorce. Ten za tento čin – porušení sněmovního míru – byl odsouzen a sťat. Roku 1434 vlastnil Květnici Strachota z Kralovic a od roku 1443 staroměstský měšťan Vaněk Holec z Květnice. Potom Květnice připadla Prokopovi Z Hobšovic, který však měl značné dluhy. Proto jeho věřitelé tvrz obsadili a roku 1451 ji svěřili Petrovi Lopatovi ze Slaného a Jankovi ze Sibřiny, aby se nemohla dostat do rukou Prokopovu synu Mikuláši z Hobšovic. V této době tvrz ještě stála. Když však byla roku 1510 Květnice přikoupena ke škvoreckému panství, byla tvrz již zřejmě opuštěna. Roku 1532 se připomíná na panství škvoreckém v Květnici zámek pustý a poplužní dvůr. Pustá tvrz s dvorem patřila ke Škvorci až do roku 1558. Tehdy ji prodal Jaroslav Smiřický bratřím Matyášovi a Burianovi Pechancům z Kralovic. Ti ji připojili ke Křenicím. Roku 1563 byla přidělena Burjanovi a po jeho smrti připadla královské komoře. V roce 1575 koupil Květnici Jaroslav ze Smiřic a na Kostelci a připojil ji definitivně k panství škvoreckému. V berním katastru z roku 1654 (po třicetileté válce) se obec Květnice uvádí jako pustá.Květnická tvrz ve své době představovala opevněné sídlo, které zastiňovalo svým významem a pevností všechny ostatní lokality v okolí, snad jen s výjimkou Kolovrat a hradu ve Škvorci. František Alexandr Heber v historické knize z roku 1843 o květnické tvrzi píše: \"\"Tvrz nebyla velikého rozsahu, přesto však byla dostatečně prostranná, aby mohla sloužit pro početnou panskou rodinu. Se zřetelem na svou pevnost nechala za sebou daleko mnohé sousední hrady, neboť byla chráněna před každým napadením svými kolmými (svislými) podpěrnými skalními stěnami, východní a jižní, jak je ještě dnes můžeme zřetelně pozorovat, ze třetí strany byla obklopena vodou a na čtvrté straně nejslabší, obrácené dopředu dvěma hlubokými, ve skále vylámanými příkopy a vysokým zemním valem. V tehdejší době mohl sotvakdo něco podniknout proti jeho zdem, a přece byl ve válečném ohni násilně do základů zničen\".\" Během staletí byly na tvrzišti stavěny domky a původní zdivo bylo z části rozebráno na stavební kámen. U panství Škvorec zůstala Květnice až do zrušení vrchnostenské správy v letech 1848–1850. Po zrušení poddanství patřila Květnice od roku 1850 jako osada obce Dobročovice do okresu Český Brod. V roce 1923 (vyhl. č. 24/1925 Zák. zem.) bylo povoleno odloučení obce Květnice z obce Dobročovice. V roce 1960 byla Květnice samostatnou obcí v nově vzniklém okrese Praha-východ, v letech 1964–1990 osadou obce Sibřina, od roku 1990 opět samostatnou obcí okresu Praha-východ.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Květnice \"(285 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dobytkem, 2 hostince, obchod s mlékem, mlýn, obuvník, rolník, obchod se smíšeným zbožím, trafika, truhlář, velkostatek Krýsa.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Květnice (německy \"Kwietnitz\", \"Plumau\" (1352), \"Blumenau\") se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Obec se nalézá těsně za hranicí Prahy, a prochází tak proto prudkým demografickým rozvojem. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Květnice est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 886269} {"src_title": "Občianska konzervatívna strana", "tgt_title": "Parti civique conservateur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zakládajícími členové OKS byli členy Občanského konzervativního společenství, neformálního názorového sdružení, které vzniklo 19. května 2001 v Martině. Jeho část tvořili tehdejší poslanci Národní rady František Šebej, Peter Zajac, Petr Osuský a Peter Tatár, kteří vystoupili z Demokratické strany po zvolení nového vedení v čele s Ľudovítem Kaníkem. Původně byl na směně zvolen předsedou František Šebej, ten však nesouhlasil se zvolením Ľudovíta Kaníka za místopředsedu. O přeměně OKS na politickou stranu rozhodlo celoslovenské shromáždění 10. listopadu 2001 ve Zvolenu. Na ustavujícím sněmu strany 8. prosince 2001 bylo zvoleno následující vedení strany: Následně se ve únoru 2002 konaly regionální sněmy, na kterých byli za předsedy zvoleni Tibor Takáč (Košický kraj), Peter Sloboda (Prešovský kraj), Peter Svýba (Nitranský kraj), Svetozár Gavora (Banskobystrický kraj), Pavel Vlček (Bratislavský kraj) Peter Martinovič (Trnavský kraj), Miloš Ševec (Žilinský kraj) a Radovan Kazda (Trenčínský kraj). OKS v roce 2002 neúspěšně jednala o předvolební spolupráci s KDH a SMK, nakonec se rozhodla jít do voleb samostatně. V parlamentních volbách v roce 2002 strana kandidovala jako číslo 7 s programem \"Výzva pro Slovensko\" a získala 9 422 hlasů a 0,32%. Druhý republikový sněm se konal 31. května 2003 a vedení zůstalo nezměněno s výjimkou výměny Jiřího Langa za místopředsedkyní Marii Drímalovú. Strana na sněmu také podpořila kandidaturu Františka Mikloška na prezidenta. V následujícím období byla strana aktivní hlavně ve vztahu k referendu o euroústavě. Jediným kandidátem do eurovoleb 2004 se stal Peter Osuský, kandidoval s programem \"ANO evropské svobodě, NE evropské byrokracie\" a ve volbách získal 1,00% hlasů. Před parlamentními volbami v roce 2006 OKS neúspěšně jednala o předvolební spolupráci a koalici s KDH, nakonec opět kandidovala s programem \"Správná věc\" do Národní rady samostatně a získala pouze 0,27% a 6 262 hlasů. Nejvíce hlasů získala v okrese Bratislava I-1,23%. Kandidáti OKS však v následných komunálních volbách v roce 2006 získali několik poslaneckých mandátů. Na republikovém sněmu 23. září 2006 bylo zvoleno nové kolektivní vedení strany ve složení: Kolektivní vedení vedlo OKS do následujícího sněmu v roce 2007. Na republikovém sněmu 29. září 2007 byl předsedou strany zvolen Petr Zajac, za místopředsedy byli zvoleni Ondřej Dostál, František Šebej, Peter Osuský a Tibor Takáč. Na republikovém sněmu 11. října 2008 byl zvolen za čestného předsedu Fedor Gál a za další místopředsedkyni Zuzana Dzivjáková. Předsedou programové rady se stal Rudolf Zajac a tajemníkem Dušan Svoboda. OKS také prohlásila podporu Ivety Radičové v prezidentských volbách 2009 a schválila společnou kandidátku s KDS do voleb do Evropského parlamentu 2009, ve volbách však získali pouze 2,10%. Ve volbách do orgánů samosprávných krajů v listopadu 2009 strana získala čtyři mandáty (3 v Bratislavském kraji a 1 v Žilinském kraji) a po několika koaličních jednáních OKS kandiduje ve volbách do NR SR v červnu 2010 na kandidátce strany MOST-HID. Ve volbách do Národní rady SR konajících sa 12. června 2010 získali Peter Zajac, Peter Osuský, Ondrej Dostal a František Šebej dostatek preferenčních hlasů, na to aby se dostali do NR SR na kandidátce strany MOST-HÍD.", "section_level": 1}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech podle Statistického úřadu SR. Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5% potřebné na vstup do parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občianska konzervatívna strana (zkratka OKS) je pravicová parlamentní politická strana působící na Slovensku od roku 2001. Stranu založili především někteří bývalí členové Demokratické strany. Od založení strany až do roku 2006 byl předsedou strany Peter Tatár, od republikového sněmu z 29. září 2007 byl předsedou strany zvolen Peter Zajac, za místopředsedy byli zvoleni Ondrej Dostál, František Šebej, Peter Osuský a Tibor Takáč. Na republikovém sněmu 11. října 2008 byl zvolen za čestného předsedu Fedor Gál, za další místopředsedkyni Zuzana Dzivjáková a za programového předsedu Rudolf Zajac.", "tgt_summary": "Le Parti civique conservateur (, abrégé en OKS) est un parti politique slovaque fondé en 2001 par Peter Tatár, alors député, ainsi que d'autres personnalités parmi lesquelles l'ancien ministre de la santé Rudolf Zajac. Tatár demeure président de l'OKS jusqu'en 2006.", "id": 881719} {"src_title": "Circus Maximus", "tgt_title": "Circus Maximus", "src_document": [{"title": "Historie stavby.", "content": "V tomto údolí se konaly závody a festivaly již za etruských králů (první hry Ludi Romani se zde určitě konaly již za Tarquinia Prisca, prvního etruského krále Říma – tedy v 5. století př. n. l.). Stavba byla dlouhou dobu jen dřevěná. Roku 329 př. n. l. byla vyrobeny „carcere“ z pomalovaného dřeva, tzn. místo startu vozů a centrální spina, která fungovala jako kanalizace vodního toku v údolí a kolem které se odehrával závod. Roku 196 př. n. l. nechal Stertinius postavit v centru jižní zatáčky triumfální oblouk a v roce 174 př. n. l. byla „carcere“ za censorů Fluvia Flaccuse a Postumia Albinua postavena z cihel. Původně ještě vcelku obyčejné závodiště nechal rozšířit Julius Caesar; vyšel tak vstříc obyčejnému lidu, mezi nímž se hry stávaly stále oblíbenější zábavou. Nyní cirk měřil cca 600 × 80 m a mohl pojmout asi 250 000 lidí. Mnoho dalších diváků se dívalo ze sousedících pahorků Za Augusta měl Circus Maximus spodní místa k sezení zděná, zbývající tribuny byly dřevěné. Na straně přilehlé k Palatinu byl postaven „pulvinar“ – posvátná tribuna, která byla věnována bohům her. Roku 10 př. n. l nechal Augustus na spině vztyčit egyptský obelisk vysoký 23,7 m. Po požáru roku 30 n. l. nechal Claudius vybudoval „carceres“ z mramoru a „metae“ (kónická zakončení spiny) potáhnout pozlaceným bronzem. Během požáru roku 64 n. l. byl cirkus znovu zničen. Nero jej znovu vybudoval a ještě přidal místa k sezení. Nejdůležitější událostí v circu maximu bývaly závody vozatajů. Závodů se mohlo zúčastnit dvanáct vozů a jezdívalo se sedmkrát kolem cirku. Strany byly podélně rozděleny tzv. spinou, jež byla lehce zešikmena. Na ní byly umístěny sochy nejrůznějších božstev, za Constantina II. byl přidán ještě jeden, který měřil 32,5 m a také dvě svatyně, v jedné z nich bylo umístěno 7 velkých vajec a ve druhé 7 delfínů. Na konci každého ze sedmi kol závodu byly jedno vejce a delfín přeneseni, aby všichni měli přehled o skóre. Celková trasa měla kolem 6,5 km. Také císař Nero toužil zvládnout řízení vozu. Kromě těchto závodů se circus mohl i napustit vodou a následně se zde prováděly rekonstrukce námořních bitev (naumachie). Obecně lze říct, že circus maximus se hodil pro jakoukoli akci, ať již sportovního či kulturního rázu, na kterou přišlo velké množství diváků. Císařova lóže byla umístěna na dobře viditelném místě a taktéž senátoři a jezdci měli svá místa zajištěná. Circus maximus dvakrát vyhořel a minimálně dvakrát se některá jeho část zřítila, ale i přes nepříznivé historické události se zde poslední závod konal až roku 549 n.l. a dodnes se zde občas konají nejrůznější sportovní i kulturní akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Circus maximus (, do češtiny přeložené jako \"Velký cirk\") je římské antické sportoviště nacházející se v Římě mezi pahorky Palatinem a Aventinem. Se svými rozměry 621 m na délku a 118 m na šířku byl největším antickým cirkem a dokázal pojmout více než 150 000 diváků. V současné době se na místě cirku nachází veřejný park.", "tgt_summary": "Le Cirque Maxime (littéralement « le plus grand cirque » ou « le très grand cirque »), en latin « Circus Maximus » (et en italien « Circo Massimo »), est le plus vaste et le plus ancien hippodrome de Rome. Considérant l'importance de ses dimensions et la richesse de son histoire par rapport à la douzaine de cirques de Rome, il est souvent appelé simplement « \"Circus\" » par les auteurs antiques. Plus grand édifice public de la Rome antique, il est principalement dédié aux courses de chars mais il peut également être utilisé pour d'autres types de spectacle ou lors des processions triomphales, surtout à partir du règne de Trajan. ", "id": 2222521} {"src_title": "Vykání", "tgt_title": "Tutoiement et vouvoiement", "src_document": [{"title": "Historický původ vykání.", "content": "Vykání vzniklo jako následek nepochopení formy vlády pozdních římských císařů. Římským císařům se až do konce 3. století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě ani neznala. Na sklonku Římského císařství byla za císaře Diocletiana zavedena Diarchie, spoluvláda dvou císařů, kterou zakrátko nahradila Tetrarchie se čtyřmi vládci, mezi něž byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Ačkoliv moc byla mezi císaře spíše rozdělena, než aby byla sdílena, pro zachování prestiže impéria a zdání jeho jednoty, tetrarchové navenek vystupovali jako císařské kolegium s jednotnou vůlí. Byli proto i v záležitostech týkajících se jen jednoho člena, oslovováni jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády a vůle všech spoluvládců (\"patrimonium indivisum\"). Nepochopením tohoto principu v raném středověku vznikl tzv. majestátní plurál, kdy vykání bylo přeneseno na první křesťanské vladaře, kteří už ovšem vládli sami. Mezi prvními o sobě v množném čísle referoval papež Řehoř I. Veliký (590–604).", "section_level": 1}, {"title": "Tykání a vykání v různých jazycích.", "content": "V češtině se vykání vyvíjelo od 15. století, v mnoha jazycích, např. ve finštině, sice vykání existovalo, ale již se téměř neužívá. Naopak v moderní angličtině se prakticky výhradně „vyká“ (you, your) – tykání (thou, thine) se omezuje na náboženské nebo záměrně archaicky znějící texty a proslovy. Zdvořilost se tudíž již nerozlišuje na úrovni tvarů slovesa a zájmena, ale podobný společenský rozdíl jako mezi tykáním a vykáním spočívá v používání křestních jmen nebo příjmení v oslovení, případně v používání neformálního nebo formálního jazykového rejstříku. Rozlišování tykání a vykání existuje např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti). Slova „tykání“ a „vykání“ jsou odvozena od zájmen druhé osoby jednotného čísla (\"ty\") a množného čísla, respektive zdvořilého (vykacího) tvaru jednotného čísla (\"vy\"). V esperantu se tykání a vykání záměrně nerozlišuje (stejně jako se v druhé osobě nerozlišuje jednotné a množné číslo), v učebnicích se navíc tento fakt často opisuje formulací typu „\"vždy se vyká\"“ – tento způsob formulace má naznačovat vzájemnou úctu mezi esperantisty. Osobní zájmeno druhé osoby jednotného i množného čísla \"vi\" je také zřetelně odvozeno od slovanských a románských zájmen pro druhou osobu množného čísla. Podobně imperativ je obvykle označován jako „\"jussiv\"“ (dalo by se přeložit jako \"způsob žádací\"), což má poněkud zmírnit strohý rozkaz imperativu ve zdvořilou prosbu.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyková podoba tykání a vykání v češtině.", "content": "V češtině se používá oslovení pomocí 2. osoby množného čísla, ovšem ne všechny mluvnické kategorie se důsledně převádějí do množného čísla: Na rozdíl od češtiny je ve většině ostatních slovanských jazyků převádění do množného čísla důslednější (např. slovenské \"boli ste prijatý\", nikoliv \"bol ste prijatý\" – tento tvar je považovaný za nezdvořilý, ne-li urážlivý).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla vykání a tykání.", "content": "Pokud si dvě osoby vykají, tykání by měla vždy navrhovat osoba tzv. společensky významnější, tedy starší osoba nebo nadřízený. Některé zdroje uvádějí mezi „společensky významnějšími“ osobami ženy, ale tento pohled je spojen jen s určitými etnickými a národnostními skupinami. Nicméně pokud jde o priority mezi těmito skupinami, není společenská konvence zcela jednoznačná. Zpravidla se soudí, že ženě, jako slabší bytosti, by mělo být dáno právo určovat vývoj společenského vztahu, a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Tento názor je ovšem nejednoznačný a proto není pravidlem. Pokud někdo navrhne tykání, je možné to slušně odmítnout a navrhující by to měl přejít. Důležitá je v tomto případě společenská vnímavost, protože jak navrhující, tak odmítající se zde pouštějí na „tenký led“. Tykání může navrhnout i mladší staršímu či podřízený nadřízenému, ale pouze v případě, že žádá, aby dotyčná osoba tykala, ale on hodlá zůstat u vykání.", "section_level": 1}, {"title": "Tykající skupiny.", "content": "Tykání je vyjádřením faktu, že se dané osoby znají nebo jsou na podobné společenské úrovni. V převážné většině případů si tykají tyto osoby:", "section_level": 1}, {"title": "Střídání tykání a vykání.", "content": "Střídat tykací a vykací formu u téhož člověka je ve většině případů společensky nepřípustné. Zpravidla k němu dochází, pokud si mluvčí není jist svým postavením k oslovenému. Pokud se toho dopouští nevědomky nebo omylem, neměli bychom ho za to nijak vinit, ale jen ho upozornit, kterou formu preferujeme. Přesto lze tento fakt někdy akceptovat jako společensky vhodný:", "section_level": 1}, {"title": "Nereciproční tykání.", "content": "Pokud jedna osoba ve vztahu tyká a druhá vyká, je k tomu třeba mít pádný důvod. K nerecipročnímu tykání dochází:", "section_level": 1}, {"title": "Tykání jako řečnická figura.", "content": "Tykací forma je běžná v některých příslovích, rčeních či úslovích a nelze ji převádět do vykání. Tykání se užívá v afektu a v příkazech. Tykání se někdy užívá v seznamovacích inzerátech, aby se ukázala vstřícnost zamýšleného vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Vykání jako řečnická figura.", "content": "Užívá se, pokud chceme upoutat pozornost osloveného.", "section_level": 1}, {"title": "Opisné formy.", "content": "V nápisech se často objevují opisné formy, které se vyhýbají přímému vykání nebo tykání. Opisnou formu bychom měli použít také v případě, že se setkáváme s osobou po velmi dlouhé době a nejsme si jisti společenským postavením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vykání je oslovování jedné osoby pomocí množného čísla (tj. užívání tvaru pro 2. osobu množného čísla v příslušném rodě místo tvaru pro 2. osobu jednotného čísla, v některých jazycích, např. v němčině a archaické češtině se užívá 3. osoba množného čísla, tzv. \"onikání\"), čímž se dané osobě prokazuje úcta. Vykání neznámým osobám se v češtině považuje za zdvořilé, tykání neznámé osobě naopak za urážlivé.", "tgt_summary": "La distinction entre le tutoiement et le vouvoiement est un concept grammatical familier aux locuteurs de langues indo-européennes (sauf dans le cas de l'anglais moderne, qui ne le connaît plus, et de celui de certaines langues nordiques, où il est largement désuet). Il s'agit d'une opposition entre les deux personnes grammaticales permettant de s'adresser à un interlocuteur. ", "id": 2466055} {"src_title": "Bronisław Malinowski", "tgt_title": "Bronisław Malinowski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Malinowski se narodil v Krakově, kde dospíval v prostředí tamější polské inteligence (velké přátelství s Stanisławem I. Witkiewiczem \"Witkacym\", kamarádství s Leonem Chwistkiem, Tadeuszem Szymberským a Kazimierou Żuławskou). Jeho otec Lucjan Malinowski, tvůrce polské dialektologie a proslulý folklorista, působil na Jagellonské univerzitě v Krakově. Zde také Malinowski zahájil svá vysokoškolská studia. Pozornost zpočátku soustředil na matematiku a fyziku, postupně však rozšířil spektrum zájmů o filozofii, výtvarné umění a literaturu. Zájem o antropologii v něm probudila kniha Jamese G. Frazera \"Zlatá ratolest\", jejíž druhé vydání (1900) náhodou zahlédl v jednom z krakovských antikvariátů. Koncem roku 1909 zahájil Malinowski své studijní cesty po Evropě. Ve Vídni navštěvoval přednášky Ernsta Macha, v Lipsku se stal posluchačem Karla Büchera a Wilhelma M. Wundta. V Paříži se zájmem sledoval přednášky Émile Durkheima, jehož kniha \"Společenská dělba práce\" (1893) měla zásadní vliv na vznik jeho teorie funkcionalismu. V roce 1910 Malinowski přijel do Anglie, kde pokračoval ve studiu etnologie a sociologie na London School of Economics (1910-1914) pod vedením Edvarda Westermarcka a Ch. S. Seligmana. V této době navázal kontakty s předními britskými antropology: Jamesem G. Frazerem, Alfredem C. Haddonem, Williamem H. R. Riversem a Graftonem E. Smithem. Na kongresu v Melbourne se osobně setkal se zakladatelem strukturálně funkcionalistické školy - Alfredem R. Radcliffe-Brownem. V roce 1914 Malinowski odcestoval na výzkum do Melanésie (Tichomoří), který financoval Robert Monde. Zde byl jeho prvním cílem ostrov Toulon, ležící u jihovýchodního pobřeží Nové Guineje, kde zahájil svůj první terénní výzkum kmene Mailu. Po šesti měsících se přesunul na Trobriandské ostrovy, asi 160 km severovýchodně od Nové Guineje. Zde v průběhu let 1915 až 1918 strávil dvacet šest měsíců intenzivní práce mezi domorodci. Svůj stan si postavil uprostřed malé domorodé vesničky. Život zde byl pro něj z počátku velmi těžký. Vypovídající hodnotu o tomto období má deník, který si vedl do smrti své matky (1918), jejíž skon ho velmi zasáhl. Zdravotní problémy měl již od narození, v novém klimatickém prostředí byl však až příliš často nemocen. Z počátku také neznal místní jazyk, ovšem ihned si našel tlumočníka a po šesti měsících zvládl základy zdejšího jazyka do té míry, že již tlumočnické služby nepotřeboval. Kromě práce s informátory Malinowski využíval při sběru dat především metodu zúčastněného pozorování. Aktivně se zapojil do každodenního života. Přitom zaznamenával zdejší zvyky a pozorně naslouchal vyprávěním mýtů, anekdot, vtipů i místních klepů. Výsledky tohoto terénního výzkumu publikoval ve čtyřech zásadních monografických pracích, jež jej proslovily v odborných kruzích i mezi laickou veřejností: \"Argonauti západního Pacifiku\" (1922), \"Zločin a zvyk v divošské společnosti\" (1926) \"Sexuální život divochů v jihozápadní Melanésii\" (1929) a \"Korálové zahrady a jejich magie\" (1935). V roce 1919 se Malinowski (6. března v Melbourne) oženil s Elsie Rosaline Massonovou, dcerou profesora chemie na univerzitě v Melbourne. Spolu měli tři dcery - Jozefu, Wandu a Helenu. V roce 1924 však byla Elsie diagnostikována roztroušená skleróza a toto onemocnění vedlo k její smrti v roce 1935. Mezitím úspěch \"Argonautů západního Pacifiku\" Malinowskému doslova otevřel bránu akademické kariéry. V roce 1920, po svém návratu z Melanésie, začal opět pracovat na London School of Economics and Political Science, současně přednášel v Ženevě, Vídni, Římě a Oslu. V roce 1927 se stal vedoucím katedry sociální antropologie na Londýnské univerzitě, kterou tam pro něj vytvořili. Mezí účastníiky jeho přednášek a seminářů patřili později proslulí antropologové jako byli Edmund R. Leach, Raymond W. Firth, Mayer Fortes a další. V roce 1938 Malinowski odjel na studijní dovolenou do USA. Když se měl vrátit do Evropy, vypukla druhá světová válka a Malinowski na doporučení přátel zůstal v Americe. Jeho knihy byly zapsány na Goebbelsově indexu zakázaných děl. Vedle výuky na Yale University zahájil výzkumy mezí indiány v Arizoně i mexické Oaxace. Znovu se oženil. Jeho manželkou se stala Anna Valetta Hayman-Joyce, malířka známá pod uměleckým jménem Valetta Swann. Ta mu pomáhala s výzkumy v Mexiku a motivovala ho k napsání poslední knihy. Posmrtně vydaná knížka nese název \"Svoboda a civilizace\" (1941). Malinowski měl velké plány a připravoval další výzkumy na americké půdě. V tom mu však zabránila v roce 1942 náhlá smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Práce \"Argonauti západního Pacifiku\" se stala manifestem funkcionalismu. Jejím centrálním tématem je analýza výměnného systému kula. Obřadný obchod kula praktikovali domorodci obývající prstenec ostrovů v blízkosti východního cípu Nové Guineje. Účastníci slavnosti se na kánoích plavili od ostrova k ostrovu, na vzdálenost mnoha mil, a vezli s sebou červené lasturové náhrdelníky \"soulava\" a náramky z bílých mušlí \"mwali\". Tradiční pravidla vyžadovala, aby náhrdelníky kolovaly po směru hodinových ručiček, zatímco náramky proti směru hodinových ručiček. Při setkání docházelo k slavnostní výměně těchto předmětů. Malinowski odhalil, že ekonomický význam obchodu Kula není tím nejdůležitějším. Důležitou úlohu v této instituci zaujímá magie.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie potřeb.", "content": "Východiskem Malinowského koncepce člověka, společnosti a kultury je teorie potřeb. Malinowski zpočátku rozlišoval tři typy nebo úrovně potřeb. Existují ve všech kulturách a proto je lze považovat za univerzální. Celé schéma má hierarchický charakter, ve kterém zaujímají klíčovou pozici základní potřeby a procesy jejich uspokojování. Mezí základní potřeby zahrnuje biologické požadavky lidského organismu, jako je metabolismus, reprodukce, tělesné pohodlí, bezpečnost, odpočinek, pohyb a růst. Jednotlivým biologickým potřebám odpovídají kulturní reakce: zásobování, příbuzenské systémy, úkryt a oblečení, ochrana a obrana, organizovaný odpočinek a zábava, školení v dovednostech. Uspokojování základních potřeb prostřednictvím kultury vyvolalo vznik sekundárních kulturních potřeb a lidské chování tak bylo podrobeno novým imperativům a determinancím. Instrumentální potřeby vznikly z nutnosti dále rozvíjet výrobu, zabezpečit udržení společenského pořádku, zajistit předání kulturní tradice další generaci a udržovat mocenskou autoritu. Kulturní reakce odpovídající těmto imperativům a mají podobu ekonomiky, sociální kontroly, výchovy a politické organizace. Symbolické a integrativní potřeby vyplývají z existence systému myšlení a víry a způsobů jejich předávání. Odpověď na tyto potřeby poskytují věda, náboženství, magie, uměni, hry, obřady. Malinowski později modifikoval teorii potřeb a vynechal symbolickou a integrativní úroveň. Podle modifikované teorie existují jenom dva typy potřeb: základní (biologické) a instrumentální (kulturní).", "section_level": 2}, {"title": "Malinovského pojem instituce.", "content": "Podle Malinowského je uspokojování potřeb realizováno prostřednictvím organizovaných činností, které se sdružují v celé systémy - instituce. Malinowski jako jeden z prvních rozpracoval problematiku studia institucí v společenských vědách. Pokud zkoumáme sociokulturní realitu prostřednictvím institucionální analýzy, pak kultura vystupuje jako systém, který se skládá z částečně autonomních a částečně koordinovaných institucí. V tomto pojetí kultury tedy instituce vystupují jako část celku, jako základní prvky kulturního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Bibliografie.", "content": "česky", "section_level": 1}], "src_summary": "Bronisław Kasper Malinowski (7. dubna 1884 Krakov – 16. května 1942 New Haven, USA) byl polský a britský antropolog, sociolog a etnograf, zakladatel funkcionalistické školy ve společenských vědách a tvůrce teorie potřeb. ", "tgt_summary": "Bronisław Kasper Malinowski (Clan Jastrzebiec), né le à Cracovie, et mort le à New Haven, est un anthropologue, ethnologue et sociologue polonais.", "id": 137791} {"src_title": "Horská dráha", "tgt_title": "Montagnes russes", "src_document": [{"title": "Mechanika.", "content": "Vozíky na většině horských drah nemají vlastní pohon. Místo toho jsou (na typické horské dráze) pomocí řetězu nebo lana vytaženy po prvním stoupajícím úseku dráhy (též „výtah“) na první vrcholek. Během jízdy dolů (též „padáček“) se pak potenciální energie změní na kinetickou. Při následné jízdě nahoru na druhý vrcholek se kinetická energie změní zpět na potenciální. Ta je pochopitelně nižší, protože část mechanické energie se ztratila kvůli tření. Pak vlak jede znova dolů, nahoru atd.", "section_level": 1}, {"title": "Blokování.", "content": "Na většině horských drah může jet 2 a více vlaků současně. Tyto dráhy proto mají blokovací systém, který zabraňuje srážkám vlaků. Dráha je rozdělená na několik úseků (bloků), přičemž v jeden okamžik může být v jednom bloku nejvýš jeden vlak. Na konci každého bloku je prvek, který může vlak v případě potřeby zastavit (nepovolit odjezd ze stanice, zabrzdit, zastavit výtah). Čidla na konci bloků detekují průjezd vlaku a informují řídící počítač o obsazených a volných blocích.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Od horských drah je svým způsobem očekáván pocit nebezpečí, takže jejich nehody přitahují pozornost veřejnosti. Statisticky jsou horské dráhy velmi bezpečné. \"Consumer Product Safety Commission\" v USA odhaduje, že v roce 2001 potřebovalo hospitalizaci 134 návštěvníků zábavních parků a že úmrtí spojená s atrakcemi jsou v průměru 2 za rok. Podle studie vypracované společností Six Flags navštívilo v roce 2001 zábavní parky 319 milionů lidí. Studie tvrdí, že návštěvník má šanci 1 ku 1,5 miliardě, že se v parku smrtelně zraní. Cesta do zábavního parku je nakonec více nebezpečná než jízda na atrakcích. Není neobvyklé, že park platí vyšší pojistné za kolotoč než za horskou dráhu. Horské dráhy obsahují mnoho bezpečnostních systémů. Mechanické zabezpečovací prvky jsou ovládány programovatelnými logickými automaty (PLC). Většina horských drah má tři, ale k aktivaci zabezpečovacího prvku stačí jen jeden. To je častým důvodem, proč se vlak zastaví na výtahu a za chvíli se rozjede bez zjevného zásahu obsluhujícího personálu. Pravděpodobně totiž došlo k „falešnému poplachu“ a obsluha pak jen restartovala dráhu. Přesto se stávají nehody. Většina z nich je způsobena návštěvníky nebo personálem, když nedodržují bezpečnostní předpisy dané atrakce. Zřídka ale také dochází ke zranění kvůli mechanickým poruchám; jedním z příkladů je vykolejení vozíku na horské dráze Wild Thing v parku Valleyfair! v roce 2006. V posledních letech se objevily diskuze o bezpečnosti extrémních horských drah, konkrétně o vlivu zrychlení na zranění mozku. V roce 2003 uvedla \"Brain Injury Association of America\" ve své zprávě: „Je prokázáno, že jízdy na horských drahách v některých případech představují pro některé osoby zdravotní riziko. Stejně tak je prokázáno, že drtivá většina lidí nebude těmito jízdami nijak nepříznivě zdravotně ovlivněna.“ Podobná zpráva z roku 2005 uvádí, že horské dráhy a jiné „divoké“ atrakce mohou vést k neobvyklé funkci srdce, případně způsobující až smrt. Pitvy prokázaly, že nedávná úmrtí v různých parcích \"Disney\", \"Anheuser-Busch\" a \"Six Flags\" byly způsobeny dříve nezjištěnými lehkými onemocněními.", "section_level": 1}, {"title": "Typy horských drah.", "content": "Existují 2 hlavní typy horských drah: ocelové a dřevěné. Ocelové se vyznačují plynulou jízdou a často spletitou dráhou, která běžně obsahuje inverze. Dřevěné dráhy jsou fanoušky oblíbené pro jejich drsnější jízdu a „vzdušnost“ způsobenou negativním gravitačním zrychlením na některých vrcholcích dráhy. Bez ohledu na typ jsou horské dráhy vyráběny v mnoha provedeních. Tradičně jsou dráhy navržené tak, že člověk sedí ve vozíku a jede dopředu. Novější dráhy tuto tradici nedodržují a tím se snaží vylepšit dojem z jízdy. V některých případech člověk sedí v rámu, s nohama ve vzduchu, což mu umožňuje lepší výhled na zem a zvyšuje pocit nebezpečí. Na jiných drahách pasažér ve vozíku stojí (stále však důkladně připoutaný). A na některých drahách se část nebo celou dobu jede pozadu, takže není vidět, kam dráha vede. Kromě změny výhledu se některé dráhy zaměřují na neobvyklé sekvence a tím se odlišují od jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy podle výšky.", "content": "Zábavní park Cedar Point v Ohiu vytvořil některé názvy horských drah podle jejich výšky, a to pro marketingové účely. Fanoušci je sice občas používají, ale jako oficiální názvy v zábavním průmyslu se neujaly.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální hledisko.", "content": "Navrhování horských drah je věda a zároveň umění. Tvůrce musí použít znalost kinematiky, aby předešel nepohodlí a namáhání lidského těla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Horská dráha (anglicky \"roller coaster\") je oblíbená atrakce nacházející se v zábavních parcích a v menší míře též na poutích. ", "tgt_summary": "Les montagnes russes sont des attractions composées de véhicules parcourant rapidement des trajets sur des pentes sinueuses dans le but de créer des airtimes et propulsions comme dans toute attraction, amenant à des sensations de peur et d'amusement procurant de l'adrénaline chez les passagers. ", "id": 558247} {"src_title": "Minimax (algoritmus)", "tgt_title": "Algorithme minimax", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Typickým úkolem je nalézt nejlepší tah v dané pozici. Předpokladem je existence nějaké funkce, která je schopna obodovat libovolnou pozici. Algoritmus projde všechny možné tahy, provede obodování vzniklých pozic a vybere ten tah, který přinese nejvýhodnější pozici. Obodování se provede buď přímo pomocí statické ohodnocovací funkce, nebo rekurzivním voláním téhož algoritmu za soupeře. Rekurze má omezenou hloubku, aby algoritmus skončil v rozumném čase. Statická ohodnocovací funkce musí být velmi rychlá, proto například v šachách je jejím těžištěm obvykle prostý součet materiálu a jasně definovatelných pozičních výhod, jako je například věž na volném sloupci, nevýhoda dvojpěšce a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Složitost.", "content": "Algoritmus má jen malou paměťovou složitost, neboť si nemusí pamatovat celou během výpočtu propočítanou část stromu hry. V paměti je vždy jen aktuální varianta (cesta od kořene k listu propočtu) a bezprostředně navazující tahy. Problémem však je exponenciální časová složitost. V případě stromu s konstantním větvícím faktorem \"v\" a hloubkou \"h\" je časová složitost \"v\". Z propočtu časové složitosti vyplývá slabina algoritmu: pro hry, které mají velký větvící faktor, jej nelze efektivně nasadit do větší hloubky. Proto je jeho nasazení úspěšné například v šachu, ale samostatně prakticky nepoužitelné v go. V praxi se proto raději používají algoritmy odvozené od alfa-beta ořezávání, které dosahuje oproti minimaxu ve stejném čase téměř dvojnásobné hloubky propočtu.", "section_level": 1}, {"title": "Pevná hloubka propočtu.", "content": "Dalším problémem základní verze algoritmu je pevná hloubka propočtu a z ní vyplývající komplikace. Listy propočtu odhaduje statická ohodnocovací funkce a ne každá pozice lze lehce bez propočtu odhadnout. Například v šachách se špatně odhaduje pozice uprostřed výměny materiálu. Pokud bílý sebere dámou krytého pěšce, statická ohodnocovací funkce preferuje bílého, který má dočasně o pěšce víc a ztrátu dámy již nedopočítá. V praxi se to řeší dopočtem do tiché pozice bez elementárních taktických obratů. Kromě toho se obvykle prohlubuje propočet variant, která se zdají být významné (například vynucená varianta) a zkracuje nebo zcela ruší propočet variant, které se programu z nějakého důvodu nelíbí (například výrazně horší pozice než v jiné variantě).", "section_level": 1}, {"title": "Optimalizace.", "content": "Strom vytvořený na principu minimaxu jde určitými způsoby optimalizovat. Jedním z takových způsobů je odstranění větví, které nemusíme procházet, protože nemohou jakkoli ovlivnit výsledek. Tomuto algoritmu se říká alfa-beta ořezávání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minimax je algoritmus, používaný pro hraní strategických her mezi dvěma a více hráči. Principem algoritmu je procházení stromu hry a minimalizace maximálních možných ztrát. Algoritmus bývá základem většiny počítačových programů pro hraní her, jako jsou piškvorky, dáma nebo šachy.", "tgt_summary": "L'algorithme minimax (aussi appelé algorithme MinMax) est un algorithme qui s'applique à la théorie des jeux pour les jeux à deux joueurs à somme nulle (et à information complète) consistant à minimiser la perte maximum (c'est-à-dire dans le pire des cas). Pour une vaste famille de jeux, le théorème du minimax de von Neumann assure l'existence d'un tel algorithme, même si dans la pratique il n'est souvent guère aisé de le trouver. Le jeu de hex est un exemple où l'existence d'un tel algorithme est établie et montre que le premier joueur peut toujours gagner, sans pour autant que cette stratégie soit connue. ", "id": 838190} {"src_title": "Dagobert Sigmund von Wurmser", "tgt_title": "Dagobert von Wurmser", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wurmser začal svou vojenskou kariéru ve francouzských službách (1741) a roku 1742 byl účastníkem vpádu francouzsko-bavorských vojsk (maršál Bell-Isle) do Čech v rámci Války o dědictví rakouské. V sedmileté válce se vyznamenal a po jejím skončení vstoupil jako generálmajor do rakouských služeb. Roku 1773 velel husarskému pluku a o několik let později byl povýšen do hodnosti podmaršála. Ve válce o dědictví bavorské (1778-1779) - tzv. bramborové válce - velel sboru. Překvapivě přepadl Prusy u Habelschwerdtu (18. ledna 1779) a získal mnoho zajatců. Po uzavření Těšínského míru (13. května 1779) byl Wurmser jmenován velícím generálem v Haliči a roku 1787 povýšen do hodnosti generála jezdectva. Po vypuknutí francouzských revolučních válek byl Wurmser pověřen vrchním velením vojsk na horním Rýnu. Zvítězil v bitvě u Rohrbachu (29. června 1793), Germersheimu (5. července 1793) a Essingenu (27. července 1793) a tím zmařil snahu Francouzů o dobytí Mohuče. Opět je odrazil u Bienwaldu (23. srpna 1793), ale po sérii neúspěšných bojů viděl nutnost svým oslabeným vojskem ustoupit a koncem roku 1793 překročil Rýn. Následně byl v lednu 1794 odvolán z velení. V srpnu 1795 opět je vrchním velitelem na horním Rýnu a před Mannheimem porazil Francouze (18. října 1795) a 22. listopadu 1795 dobývá mannheimskou pevnost. Koncem června 1796 jmenován polním maršálem a současně pověřen vrchním velením v Itálii a vystřídal ve funkci Beaulieua. Od 29. června 1796 do 12. srpna se snažil osvobodit obleženou Mantovu (Mantua), ale po několika těžkých porážkách od generála Bonaparte se musel sám se zbytkem vojska uchýlit do této pevnosti (13. září 1796), která byla opět obklíčena. Po 9 měsíčním obléhání, když Francouzi se spokojili s hermetickým uzavřením města, Wurmsera donutil hlad, nemoci a nedostatek léků ke kapitulaci (2. února 1797). Generál Bonaparte povolil čestnou kapitulaci. Maršál Wurmser měl převzít vrchní velení v Uhrách, ale ještě před převzetím funkce 22. srpna 1797 zemřel ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1761 se oženil se Sophia Henrietta Rosina Juliana von und zu der Thann († 27. června 1772) a měl spolu následující děti.:", "section_level": 1}, {"title": "Zásluhy o evangelickou toleranční církev.", "content": "Wurmser byl sám horlivý luterán. V době vydání tolerančního patentu působil v Praze a zasloužil se zde o zřízení německého a českého evangelického sboru. Oba sbory měly zpočátku bohoslužby v Morzinském paláci, kde generál sídlil. Wurmser se rovněž zastával nekatolíků, když byli v rozporu s tolerančním zákonodárstvím nadále utlačováni (například vynutil vojenskou silou pohřeb evangeličky Doroty Procházkové na hřbitově ve Škramníku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dagobert Siegmund hrabě von Wurmser (7. května 1724 Štrasburk, Francie – 22. srpna 1797, Vídeň, Rakousko) byl rakouský polní maršál.", "tgt_summary": "Dagobert Sigmund von Wurmser (né à Strasbourg le, mort à Vienne le ) est un Alsacien qui fut général autrichien. Feld-maréchal, commandant les troupes autrichiennes en Italie dans la campagne de 1796. Il fut battu, en Italie, à diverses reprises, par Napoléon Bonaparte.", "id": 2370301} {"src_title": "Salience", "tgt_title": "Saillance", "src_document": [{"title": "Funkce salience.", "content": "Je to pohotovost, s jakou určité impulsy pronikají do vědomí, způsobená je odlišností od okolí, nějakou nápadností, či neobvyklostí. Pomáhá jedinci (jak člověku, tak zvířeti) uspořádat celou řadu vjemů podle důležitosti. Důležitost je tím vyšší, čím víc se nějaký smyslový vjem liší od normálu. V našem okolí naši pozornost nejvíce přiláká to, co se běžným standardům vymyká barvou, rozměry, kontrastem, silou, raritou výskytu nebo rychlostí pohybu, tedy to, co je nějakým způsobem neočekávané. Salience je závislá na smyslech, hovoříme tedy o zrakové salienci, salienci ve zvukové rovině,... Vytváří se na pozadí referenčních bodů, tedy těch, k nimž satelitní objekt vztahujeme. Znamená to, že zcela obyčejný jev v kontextu, do něhož nějak nezapadá, upoutá naši pozornost: bílý bod na černém papíře bude prvním, co nás zaujme, stejně jako postřehneme ženu v barokních šatech na vlakovém nástupišti. V běžném prostředí na naše smysly působí celá řada nových vjemů, je to množství informací, které najednou naše vědomí nemůže stihnout zpracovat a tak se soustředí jen na to podstatné, méně důležitý zbytek zpracovává naše podvědomí (nevědomí) a my se soustředíme na to, co vyžaduje naši adekvátní reakci (zapamatování si nového jevu, obrana, důkladné prozkoumání,...). \"Například při procházce lesem bereme jako samozřejmé spadané jehličí a podvědomě vyhýbáme kmenům stromů, protože to je běžný model zažitý již x–krát, ale když zahlédneme srnku, prohlížíme si ji, popřípadě upozorníme společníky. Stejně tak, když zaslechneme výstřel, na několik sekund se zastavíme a přemýšlíme, odkud přišel.\" Salience nám tedy pomáhá vybrat a seřadit informace z okolí podle důležitosti, přitom je samozřejmě ovlivněna předchozí zkušeností, čili tím, co už známe, tedy část celkového dojmu vzniká na základě paměťových informací, je to salience srovnávací a míra se určuje poměřováním pojmů aktuálních s pojmy dřívějšími v diachronním (nikoli průřezovém) pohledu. Ovlivněna je také tím, čemu sami podvědomě přikládáme větší pozornost, ať už dlouhodobě či momentálně. \"Například k nám přijede přítel z města postřehne jen, že nějak fouká a měl by se přiobléct.My jsme zde vyrůstali a pozorujeme odkud fouká jak silný vítr a odkud jdou mraky, z čehož odvodíme, jestli bude následující den pršet, nebo těžká mračna přeletí jinudy a náš pozemek minou. Hlavu k obloze zvedneme automaticky, za což může dlouhodobá zkušenost a salience. \"Nebo si šetříme na nové auto, víme, že to bude značka Škoda a najednou auto značky Škoda vidíme na každé křižovatce každém druhém rohu, ač jich před rokem bylo stejně plno a my jim nevěnovali žádnou než běžnou pozornost. V našem podvědomí má aktuálně zvláštní postavení a mezi běžnými jevy si vyžaduje naši pozornost.\" Když něco upoutá naši pozornost, obvykle si ji určitou dobu podrží, než pro nás už není ničím zajímavé, pak dojde k odpoutání a do středu naší pozornosti se dostává něco jiného.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické využití.", "content": "Salience je součástí našeho obraného systému. Podněty, které dostává do popředí pozornosti mohou být právě ty, které nás ohrožují: rychle jedoucí auto, při přecházení přechodu, padající strom,... ne vždy jsou to však jenom reálná nebezpečí, salience může zavinit třeba i dopravní nehodu, když při řízení auta náhle pozorujeme nezvyklost v okolí, nebo naši pozornost přitahuje houpající se panenka zavěšená u předního skla. Je to však neocenitelný pomocník, pokud víme, na co si máme dávat pozor, proto se na práci se saliencí zaměřuje psychologie. Zraková salience využívá celá řada signálů, které dnes bereme za běžné a samozřejmé, od červených (červená barva v přírodě signalizuje nebezpečí, zvláště ve spojení s černou) a zelených (klid, pohoda, příroda) panáčků na křižovatce přes zvýraznění dopravních značek reflexní žlutou po barvy samotných požárních nebo záchranných aut nebo majáčků včetně specifického zvuku, která doprovází jak sanitky, tak požární a policejní vozy. Patří sem i celá řada pomůcek na zapamatování jako podtrhávání hesel v sešitech, rozmístění lístečků s tím na co se nesmí zapomenout na monitoru počítače, lednici a tak podobně. Při čtení textu se nejvíce pozornosti obecně věnuje úvodu a závěru (v textu, který úvod a závěr neobsahuje, jako výňatek z textu, pak prvnímu a poslednímu odstavci), potažmo pak první a poslední věty odstavců. Při psaní se nejvíce soustředíme na začátku a postupně naše pozornost a snaha psát co nejlépe ochabuje, přičemž se opět mírně zvedá při psaní začátků vět, odstavců a velkých písmen. Ze zvukové roviny jde především o přízvuk, jak v písničkách v rádiu, tak v mluvené řeči na tom, jaký tón a hlasitost autor zvolí, záleží jak moc si zapamatujeme. Při navrhování alarmů se zase počítá s tím, že nejsilněji lidské ucho vnímá frekvence v rozsahu 1 000–3 500 Hz. Zásadní roli má salience samozřejmě v reklamě, kde společně s Podprahovým signálem poutá smysly diváků při předvádění produktu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salience (z lat. \"salire\"–\"vyskakovat\" z řady, poutat pozornost, vymykat se běžnému; potažmo z anglického \"salient\" – nápadný, hlavní, význačný, vyčnívající, přitahující pozornost, \"vyskakující\") je míra nápadnosti, respektive rychlost s jakou podněty z okolí upoutávají pozornost našich smyslů a následně pronikají do vědomí.", "tgt_summary": "La saillance (de l'anglais \"salience\") d'une chose quelconque est le fait qu'elle retienne l'attention ; plus précisément, la mesure dans laquelle elle retient l'attention par rapport aux autres choses présentes dans son environnement (y compris des choses similaires). Par exemple, un mot peut être mieux perçu que d'autres dans un message (saillance linguistique). Dans une représentation visuelle comme une affiche ou une cartographie, certains éléments peuvent ressortir plus que d'autres (saillance visuelle). Certaines annonces sonores peuvent être mieux perçues que d'autres (saillance sonore). ", "id": 2110937} {"src_title": "Giovanni Leonardo Di Bona", "tgt_title": "Giovanni Leonardo da Cutri", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Giovanni Leonardo se narodil v kalábrijském městečku Cutro. Studoval práva v Římě a roku 1560 zde prohrál zápas se španělským mistrem Ruy Lópezem de Segurou. V letech 1566-1572 pak hodně cestoval a hrál šachy v Římě, Janově, Marseille a Barceloně. Mnohokrát s ním hrál Paolo Boi a oba byli považováni za stejně silné hráče. Roku 1575 byl pozván na dvůr španělského krále Filipa II. do Madridu, aby opět změřil své síly s Ruy Lópezem, protože král nevěřil, že by mohl být někdo silnější než on. S Leonardem da Cutri přijeli do Madridu další italský šachový mistr Paolo Boi a jako jejich sekundant Giulio Cesare Polerio, za Španělsko se kromě Lopeze de Segury zúčastnil partií i Alfonso Cerón. V Madridu se tak vlastně odehrál první mezinárodní šachový turnaj v historii lidstva. Na turnaji Leonardo s Lopezem de Segurou nejprve dvě partie prohrál (údajně úmyslně, aby se atmosféra utkání vyhrotila, jiní však tvrdí, že z nervozity, že hraje před španělským králem), pak však již všechny své soupeře porazil (Lopeze de Seguru v poměru 3:2), v turnaji zvítězil a získal tak pověst nejlepšího hráče na světě. Z turnaje se dochovaly pouze tři fragmenty zahájení (např. Leonardo di Bona – Lopez de Segura: 1. e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4. c3 De7 5. b4 Sb6 6. a4 a6 7. Sa3 d6 8. d3 Sg4 9. Jbd2) Po svém triumfu, za nějž Filip II. Leonarda štědře odměnil a jeho rodnému městu Cutri v Kalábrii odpustil daně na dvacet let, odcestoval Leonardo do Portugalska, kde v Lisabonu před zraky krále Sebastiána I. porazil nejlepšího (a podle dochovaných zpráv i velmi nadutého) portugalského hráče El Murra (datum narození ani úmrtí není známo). Giovanni Leonardo, který pro své časté cesty po významných evropských dvorech dostal také přezdívku „il cavaliero errante“ (bludný rytíř), zemřel v Neapoli, prý otráven žárlivým sokem v lásce.", "section_level": 1}, {"title": "Lopez de Segura, Ruy – Leonardo Giovanni da Cutri [C30], Řím, 1560.", "content": "1.e4 e5 2.f4 (královský gambit, v oné době asi nejoblíbenější zahájení, po vzetí pěšce tahem 2.exf4 bílý hrává 3.Sc4 nebo 3.Jf3 s dalším d4 a má vyhlídky na útok proti černému králi). 2...d6?! (slabší odmítnutí gambitu, lepší by byl tzv. Falkbeerův protigambit 2...d5, jenž způsobuje bílému mnohem větší potíže, tento protigambit však v roce 1560 nemohl být znám, protože byl vynalezen až v první polovině 19. století). 3.Sc4 (vývinový tah poplatný své době, bílý okamžitě napadá nejslabší bod v táboře černého f7, přesto je tento tah sporný, dnešní teorie doporučuje 3.Jf3). 3...c6! (na svoji dobu přesná odpověď, která ukazuje, že tah 3.Sc4 nebyl až tak dobrý, jak by se mohlo zdát, černý hrozí zahrát 4...d5 a dobýt tak střed a omezit působnost bílého střelce) 4.Jf3 (vývinový tah), 4...Sg4 (prohrávající chyba, černý mohl zahrát 4...d5, protože po 5.exd5 přijde 5...e4 a po ústupu jezdce 6...cxd5 s dobrou pozicí černého) 5.fxe5 dxe5 (nebo 5...Sxf3, 6.Dxf3 a hrozí jak Dxf7 mat tak exd6 se ziskem pěšce), 6.Sxf7+! (typická oběť ), 6...Kxf7 7.Jxe5+ Ke8 8.Dxg4 (bílý má o pěšce víc a černý král je bez rošády) 8...Jf6 (urychluje porážku, relativně lepší bylo 8...Jbd7) 9.De6+ De7 (nebo 9...Se7 10.Df7+) 10.Dc8+ Dd8 11.Dxd8+ Kxd8 12.Jf7+ a černý se vzdal, protože po 12...Kf8 13.Jxh8 ztrácí ještě kvalitu. 1-0", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni Leonardo di Bona či Giovanni Leonardo da Cutri (obě křestní jména mohou být psána i v opačném pořadí, tedy Leonardo Giovanni), známý pod přezdívkou Il Puttino (tedy italsky „Děťátko“ nebo „Chlapeček“) pro jeho malou postavu (1542, Cutro - 1587, Neapol) byl italský šachový mistr.", "tgt_summary": "Giovanni Leonardo da Cutri, aussi appelé Giovanni Leonardo di Bona et surnommé (le petit), est un joueur d'échecs italien né en 1542 à Cutro en Calabre et mort en 1597 à Bisignano. Il fut avec Ruy López un des meilleurs joueurs de la fin du.", "id": 1290692} {"src_title": "Přístupová práva v Unixu", "tgt_title": "Permissions UNIX", "src_document": [{"title": "Pokyny.", "content": "Každý objekt v souborovém systému (soubor, adresář) má v i-uzlu (inode) uloženy následující informace: Při práci s objekty vsouborovém systému platí tato pravidla: Operační systém nezasahuje do zapsaných údajů, pokud nemusí. Proto při přejmenování nedojde k ovlivnění oprávnění ani vlastníka či skupiny. Naopak při kopírování patří kopie tomu, kdo si ji vytvořil. Při přesunu záleží na tom, jestli je potřeba vytvořit nový i-uzel (inode) (při přesunu mezi různými souborovými systémy jde vlastně o kopírování s následným smazáním originálu) nebo nikoliv (jde vlastně o variantu přejmenování).", "section_level": 1}, {"title": "Zápis oprávnění.", "content": "V unixových systémech se práva zapisují oktalově nebo pomocí symbolického zápisu (binární zápis se nepoužívá). Výsledná hodnota je součtem hodnot jednotlivých oprávnění v každé trojici. Změna oprávnění se provádí příkazem chmod.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady zápisu oprávnění.", "content": "Poznámka: Pro vstup do adresáře musí mít uživatel i ve všech nadřazených adresářích právo x.", "section_level": 2}, {"title": "Význam oprávnění u souborů a adresářů.", "content": "Oprávnění pro soubory a adresáře se významově poněkud liší, jak zachycuje následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Výpis oprávnění.", "content": "Pro výpis oprávnění můžeme v terminálu použít příkaz codice_1. Výstup je formátován, jak je níže: codice_2 Význam jednotlivých sloupců:", "section_level": 1}, {"title": "Speciální oprávnění.", "content": "Speciální oprávnění mění standardní chování systému, což je výhodné v některých speciálních případech.", "section_level": 1}, {"title": "SUID (setuid).", "content": "Za standardních okolností dědí potomek (nový proces) oprávnění svého rodiče. Někdy je však nutné, aby měl spuštěný program jiná (vyšší) oprávnění. Pokud je na souboru s programem nastaven SUID bit, neběží spuštěný program s právy rodiče, ale s právy vlastníka tohoto souboru. Používá se v případech, kdy chceme uživateli umožnit provedení akce, na které by potřeboval jiná nebo vyšší oprávnění: Poznámka: SUID bit neznamená, že program poběží s právy uživatele \"root\". Patří-li program jinému uživateli, bude po spuštění běžet s právy tohoto uživatele. Nejběžnější je však tento způsob při poskytování administrátorských oprávnění. Proto musí být každý program se SUID bitem naprogramován s maximální obezřetností, aby neumožnil provést nějakou neoprávněnou činnost.", "section_level": 2}, {"title": "SGID (setgid).", "content": "Program s nastaveným SGID bitem se chová po spuštění podobně, jako u SUID bitu. Nepřebírá ale oprávnění majitele souboru, nýbrž oprávnění skupiny, které daný soubor s programem na disku patří. Při aplikaci SGID bitu na adresář patří všechny nově vytvořené soubory a adresáře do skupiny, která je shodná s nadřízeným adresářem (který má nastaven zmíněný SGID bit). Bez nastaveného SGID bitu patří nově vytvořené adresáře a soubory primární skupině uživatele (viz výše).", "section_level": 2}, {"title": "Sticky bit.", "content": "Pokud má uživatel do adresáře právo zápisu, může v tomto adresáři i mazat. Nastavíme-li v adresáři \"sticky bit\", bude uživatel smět smazat jen své vlastní soubory nebo adresáře. Ve starších verzích unixových systémů tento příznak na souborech sloužil k tomu, aby kód ukončeného programu zůstal ve swapu. Tímto způsobem bylo dosaženo rychlejšího startu často používaných programů. V dnešních systémech není \"sticky bit\" na souborech již delší dobu podporován, protože vlivem používání virtuální paměti a stránkování ztratil pro soubory význam.", "section_level": 2}, {"title": "Typy souborů.", "content": "Před znaky přístupových práv je vidět pomlčka, popřípadě další písmeno, které znamená typ daného souboru, jak je zobrazeno v následující tabulce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přístupová práva v Unixu umožňují ve víceuživatelském systému definovat přístup k adresářům a souborům na základě uživatelských účtů nebo skupin uživatelů. Kontrola přístupu umožňuje na systémové úrovni zabránit uživatelům, aby záměrně nebo omylem cizí data poškodili nebo zneužili. ", "tgt_summary": "Les permissions UNIX constituent un système simple de définition des droits d'accès aux ressources, représentées par des fichiers disponibles sur un système informatique. Elles restent le moyen le plus utilisé pour définir les droits des utilisateurs sur les systèmes de type UNIX.", "id": 1458541} {"src_title": "Gotická architektura v Anglii", "tgt_title": "Architecture gothique anglaise", "src_document": [{"title": "Základní znaky gotické architektury v Anglii.", "content": "Anglická gotická architektura se dělí na tři základní období, která jsou poměrně specifická a nemají obdobu v jiných zemích: Early English (přibližně 1170-1240), Decorated (přibližně 1240-1330), Perpendicular (přibližně 1330-1530). Tato období lze chápat jako ekvivalenty rané, vrcholné a pozdní gotiky, specifická je však konkrétní podoba anglické architektury těchto období. Především \"Perpendicular\" totiž nemá prakticky žádnou obdobu v dalších evropských zemích. Tyto zvláštnosti anglické gotiky mají své historické důvody. Jedním z nich je to, že Francie byla pro Angličany po celý středověk hlavním politickým rivalem. Nebylo proto zcela žádoucí, aby se vším všudy přejímala francouzský stavební sloh. Minimálně stejně silným důvodem však byla i snaha při přestavbách starších anglických staveb respektovat starší stavební konstrukce. Důvody tohoto respektování jsou nejen ekonomické, tj. snaha ušetřit, ale do značné míry jsou také (především v případě kostelů, klášterů a kaplí) výrazem potřeby zdůraznit nepřerušenou kontinuitu svatých míst od dob jejich zakladatelů, případně přímo doložit jejich legendární souvislost s postavami prvotní církve či alespoň s dobou christianizace Britských ostrovů. Tento ohled na minulost byl zásadně odlišný od dění ve Francii, kde se v téže době snaha zdůraznit sílící význam a moc francouzské koruny nezastavila prakticky před žádnou překážkou a nemilosrdně likvidovala všechny stopy starších staveb, neboť se nezdály být dostatečně reprezentativní a „krásné“. Anglie proto sice výrazně přijímala francouzské gotické prvky, často dokonce za přímé účasti francouzských mistrů, ale zároveň je nejen čile mísila se staršími prvky románského anglo–normanského stylu, nýbrž navíc takřka okamžitě velmi inovativně proměňovala. Těmito znaky jsou na anglických katedrálách například časté použití pravoúhle uzavřených presbytářů, polygonální kapitulní sály, časté použití dvou transeptů, existence tzv. retrochóru a mariánské kaple (\"lady chapels\") umístěné za presbytářem v ose chrámu. Častá je i absence viditelného vnějšího opěrného systému, v interiéru časté použití mramoru, specifické tvarování některých kamenických prvků, inovativní přístup v utvážení obrazců žebrových kleneb, časté použití dřevěných kleneb, zpravidla nižší výška, ale zato jejich větší délka. Charakteristická je též absence jednotného plánu a vznik staveb v mnoha postupných izolovaných etapách.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Od poloviny 12. století probíhala čilá umělecká výměna mezi Anglií a Francií. Izolovaně se v rámci románských staveb objevovaly lomený oblouk, křížová žebrová klenba ve všech lodích, jemné členěné tenké přípory. Anglický Durham je jedním z míst Evropy, kde byla kolem roku 1100 křížová žebrová klenba vůbec poprvé užita. Výrazný vliv v této umělecké výměně hrál cisterciácký řád. Příkladem takových staveb jsou zříceniny cisterciáckého klášterního kostela v Roche (1165/70), kostela v Riponu (1160-75 atp.", "section_level": 1}, {"title": "Early English (přibližně 1170-1240).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Canterbury.", "content": "Základní stavbou anglické gotiky je katedrála v Canterbury, na níž se podílel francouzský mistr Vilém ze Sensu. Tato architektura vychází především z architektury Saint-Denis a podobných raněgotických francouzských staveb. Obsahuje však také mnoho prvků starší anglické tradice. Dalšími stavbami jsou katedrály v Lincolnu, v Yorku (severní transept, Salisbury či Wellsu).", "section_level": 2}, {"title": "Decorated (přibližně 1240-1330).", "content": "Období začíná novostavbou Westminsterského opatství, které bylo na královo přání budováno jako výrazně francouzsky formulovaná stavba, opírající se hlavně o podobu katedrály v Remeši. Reaguje tak už na první projevy francouzské rayonantní gotiky, především na použití kružeb. Stavby tohoto období jsou skutečně velmi dekorativní. Dalšími stavbami jsou katedrály (nebo jejich části) v Yorku, Exteru, Bristolu, Ely.", "section_level": 1}, {"title": "Perpendicular (přibližně 1330-1530).", "content": "Vychází také z rayonantní gotiky, ale v mnoha věcech se od ní liší. Je také velmi zdobná. Jedním ze základních prvků je tzv vějířová klenba. Stěny a okna jsou pak členěna pruty, takže tvoří jakousi paneláž. Stavbami tohoto období jsou především King's College Chapel v Cambridge a kaple Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotická architektura v Anglii získala nesmírně zajímavou, zcela suverénní a velmi nezvyklou podobu. Nikdy zde nedošlo ke kompletnímu převzetí francouzského modelu gotické architektury. Angličané v několika vlnách vždy pouze postupně a opatrně přijímali jednotlivé prvky, které však vzápětí zapojili do vlastní architektonické tradice. Přesto i v Anglii působila řada francouzských mistrů.", "tgt_summary": "L'architecture gothique anglaise est un style architectural originaire d'Angleterre ayant existé entre environ entre 1180 et 1520. Le gothique anglais se caractérise par des arcs en ogive, des toits voûtés, des contreforts, de grandes fenêtres et des flèches. ", "id": 2027025} {"src_title": "Anglický park", "tgt_title": "Jardin à l'anglaise", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Anglický krajinářský park,", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motivy změny slohu.", "content": "Společnost byla v 17. století přesycena přehnanou, stále se opakující pravidelností francouzských zahrad. Rozšíření a koncepce anglických parků je reakcí na změnu filosofie a lidského myšlení, na principy renesance, humanismu a nastupující romantismus. Je projekcí tohoto snivého, pohádkového vidění světa do zahradní architektury. Tlak na změnu slohu byl v 18. století již dlouhodobý a silný. Sílu odporu k pravidelným parkům ve společnosti, především u společenských elit, prokazují práce umělců i politické projevy v parlamentu, ještě před začátkem formování koncepce anglického parku. Warton a Lord Walpole, ve své \"Essay on Pope\", a později ve své \"History of Modern Gardening\" (Historie moderního zahradničení) přisuzuje první myšlenku anglického parku Miltonovi a Warton dodává, že dílo \"Seasons\" od Thomsona možná mělo velmi značný vliv na vznik", "section_level": 2}, {"title": "Jiné teorie.", "content": "Podle některých tvrzení však důvodem vzniku koncepce anglického parku v Anglii byla i blízkost Golfského proudu a tedy častá přítomnost hustých mlh v tamější krajině, která naprosto znehodnocovala hlavní kvality francouzského parku - využití perspektivy a širokého rozhledu do barevné a členité zahrady. Další nepodložená teorie hovoří sociálních motivech, nákladnosti francouzských parků na údržbu a chudnoucí šlechtě. Přesto byly po vzoru barokních parků a zahrad jednak v Anglii vytvářeny další, i v době největšího rozmachu anglických zahrad, a jednak byly parky v pravidelném slohu udržovány. Jiná teorie hovoří o nezbytnosti nalézt prostor a využití kvetení pro velké množství okrasných keřů a stromů nově dovážených z Ameriky v první polovině osmnáctého století. Tyto informace šířil Delcuze, historik botaniky a okrasných rostlin, který se snaží dokázat, že anglický sloh zahradního umění vznikl v Itálii.", "section_level": 3}, {"title": "Období předcházející vzniku.", "content": "V 18. století během vlády královny Anny Daines Barrington, který přijal místo v královských zahradách, pokryl plochu před ohromnou terasou ve Windsoru trávníkem. Wise, který byl učněm zahradního mistra Rose, a stal se také královským zahradníkem, přeměnil štěrkoviště na křoviny s vinutými cestami, které Addisona ohromily. Bridgeman odstranil tvarované stálezelené dřeviny a cizozemské divoké scenérie z ploch v Richmondském parku, ale stále ještě ponechal stříhané aleje, ačkoli ponechal přírodnímu růstu centrální části mas dřevin, kterými aleje procházely. Úpravy parků u sídel jako jsou Blenheim, Castle", "section_level": 2}, {"title": "Polemika o původu.", "content": "Ačkoliv nápad tvorby přírodních zahrad vznikl patrně jako snaha o realizaci kopie přirozené přírody básníky, je oprávněně předpokládáno, že přírodně krajinářské parky převzaly své základní principy, svoji koncepci tvorby, z klasických čínských zahrad, ačkoliv se v mnoha směrech liší. Počátek tohoto stylu, a kým a kde byl poprvé vynalezen, vyvolal mnoho diskuzí. Kontinentální národy obecně tvrdí, že angličtí zahradní architekti jej zkopírovali od Číňanů. Vznik anglických zahrad je podle některých autorů popisován jako reakce na zprávy o čínských a japonských zahradách, které pronikly nejdříve", "section_level": 2}, {"title": "První pokusy.", "content": "Principy moderní zahradní architektury byly nesporně položeny pracemi anglických spisovatelů. Addison a Pope připravili pro nový zahradnický směr pevný základ filozofických principů. Addisonova \"Imagination\" byla zveřejněna v roce 1712 a Popeho oslavovaný \"Guardian on Verdant Sculpture\" v roce 1713. Pope zde útočil na zelené sochy a pravidelně vysázené háje starověkého stylu (bosket) výsměchem. Pope a Addison ilustrují rovněž první praktické příklady moderní zahradní architektury. Addison a Pope také v praxi realizovali své představy. Některé zdroje Popeho zahradu popisují jako divočinu s přemírou přírodních prvků a naivních doplňků. Addison údajně propojil zelinářskou zahradou a záhony květin. Podle popisu se mohla podobat pozdější rokokové nebo holandské zahradě. Sbírku nákresů zahrad směšujících volné křivky a pravidelné vzory lze najít v sadovnickém vzorníku Batty Langleye z roku", "section_level": 2}, {"title": "Rané anglické parky.", "content": "Původ a zavedení přírodně krajinářských zahrad v Anglii je dílem Addisona, Popeho, Bridgemana a Kenta. Různé odchylky z přísné jednotnosti, nebo lépe, různé pokusy o úspěch v napodobení čínského zahradního slohu, získaly nový a rozhodující charakter pod vedením Kenta. Bridgeman odstranil topiari a vytvořil části výsadby, které působily jako lesní scenérie, na zahradě v Richmondu „\"ale stále se neodchýlil od přísné souměrnosti.\"“ Na rozdíl od Kenta, který dokázal „\"realizovat krásné popisy básníků....\"“ Kent tento způsob použil poté, co Bridgeman začal provádět inovativní úpravy starého pravidelného stylu. Mezi těmito inovacemi bylo velkou změnou odstranění zdí, které tvořily hranice, zavedení \"„Ha!- Ha!“\", soulad trávníku s parkem následovaly. Malebná krása byla v Británii málo ceněna do časů Popeho. Popularita nového stylu v Británii a následně v celé Evropě pak ale rychle rostla, vlivem umělců a", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období a počátek úpadku.", "content": "Nejvýznamnější osobností slohu anglického parku je Lancelot \"Capability\" Brown jako hlavní zahradník pracoval v Stowe až do roku 1750. Byl doporučen vévodovi Graftonovi, do Wakefield Lodge, Northamptonshire, kde prosadil vytvoření velkého jezera, což položilo základ jeho slávy a bohatství. Reptonem je Brown považován za génia, nepochopeného nepraktickými teoretiky. Sám se těžko vyrovnává s jeho absolutně přesným smyslem pro krásu architektury přírodního stylu, zejména pro terénní úpravy a práci s vodními prvky, i po jeho smrti stále hledá její zdroj nebo vysvětlení. Pokouší se stále vysvětlovat Brownovy způsoby úprav a je překvapen, když najde nedokonalosti v jeho pracích. Ale i pro Brownovy kritiky je zdroj jeho famózních schopností záhadou. Loudon zdroj Brownovy geniality hledá ve smyslu pro malebnou krásu, kterým se proslavily významné práce Kenta, Hamiltona a Shenstonea, a také upozorňuje, jak mnoho se od nich liší. Ve stejném odstavci kritizuje, že v krátkém čase byly všechny zahrady a parky v Anglii stejné - kolem hranic pozemku obklíčeny pásem dřevin a na holině uprostřed se nacházelo několik shluků stromů a keřů, nebo dvě řeky na různých místech. „Tento popis je zkrátka", "section_level": 2}, {"title": "Přírodně krajinářský park na konci 19. století.", "content": "Nejlepší zkušenosti svých předchůdců v tomto období využívají H.Repton a J.Nash. Obzvláště Humphry Repton dokázal vytvářet architektonická díla s vkusem a řemeslnou jistotou. J.C. Loudonem je Humphry Repton je považován za nejvýznamnějšího zahradního architekta pozdního období stylu anglického parku, v období po smrti Browna. Je považován za osobnost,", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Anglické parky a jim podobné úpravy v USA provádí a doporučuje Andrew Jackson Downing (1815-1852), známý školkař, spisovatel a zahradní architekt. Navazuje na tradici anglického parku a rozvíjí ji. V roce 1841 vydává svoji první knihu \"A Treatise on the Theory and Practice of Landscape Gardening, Adapted to North America\", která se setkala s", "section_level": 2}, {"title": "20. a 21. století.", "content": "Ve dvacátém století v mnoha ohledech čerpají z prací mistrů anglického parku parkové úpravy Jense Jensena, včetně prvků, pohledů, spletitosti a vedení cest a vodních toků. Přírodně krajinářské parky ochuzené o romantizující prvky byly vzorem i pro stavbu parků a zahrad během celého 20. století. Přírodně krajinářské zahrady se staly přelomem v architektuře zahrady. Mnohé prvky a principy, které zavedli architekti přírodně", "section_level": 2}, {"title": "Proudy uvnitř slohu anglického parku.", "content": "Už v raném období anglického parku jsou používány prvky napodobující antické prvky a úpravy. Často šlo o napodobeniny soch, chrámů, mostů, altánů, nebo i jen stavebních prvků. Později následovaly napodobeniny románského, gotického, egyptského stavebního stylu a kultury, ale také napodobeniny čínské, rustikální, orientální. Anglo-čínský zahradní styl se stal populárním na konci 18. století a čínské pavilony se objevily v anglických zahradách po celé Evropě. Evropské zahrady se pyšnily sentimentálními čínskými pagodami, nebo islámskými minarety a mnoha dalšími exotickými stavbami. T. Whateley poznámkami v práci \"Observation on Modern Gardening\" z roku 1770 přispívá k šíření stylových úprav anglického parku v Evropě. Velmi oblíbené byly umělé i pravé zříceniny. V mnoha parcích je možné vidět všechny tyto dekorace společně a ještě klece se zvířaty, často medvědy. Původní zastánci zcela divokých zahrad a parků, kteří zastávali pravidlo, že park se po výsadbě nemá udržovat, má být divočinou, vyvíjí se sám, postupně ubývají, až tento názor zcela zaniká. Zastánci úprav, které byly více „malebné“ (picturesque garden), už během vývoje stylu anglického parku postupně vytvářeli proudy, které byly více romantizující anebo určené pro menší plochy. To souviselo zejména s obeznámením veřejnosti s krásami a stylem moderních zahradních úprav. Mezi hlavními osobnostmi romantizujícího stylu \"Arts and Crafts Movement\" v Anglii byli William Robinson a Gertrude Jekyll, kteří se snažili o více malebnějších úprav, po kterých volali už v 18. století Gilpin, Loudon, Richard Payne Knight a Uvedale Price. Arts and Crafts Movement je u zrodu stylu venkovské zahrady propagovanému v 19. století sdružením a G. Jekyllovou. Styl používá malebné i dekorativní prvky. Andrew Jackson Downing v USA rozvíjí anglický park upravený o novogotické prvky. Tento silně zdobený romantický styl propaguje i jako stavební sloh pro běžné stavby. Novogotika se pak drží v USA dlouhé léta.", "section_level": 1}, {"title": "Ferme ornée.", "content": "Klasicizující pojetí přírodně krajinářského parku představují H. Hoare a W. Shenstone. Shenstone prosazoval tzv. „ornamented farm“, okrasný statek, nazývaný též „\"ferme ornée\"“. Pole, louky, stromořadí a rybníky se v této úpravě podílejí na estetickém díle. Výsledkem je záměrně kultivovaná krajina sloužící jak ozdobným, tak hospodářským cílům. Okrasný statek", "section_level": 2}, {"title": "Šíření stylu anglického parku.", "content": "Voltaire byl na návštěvě Anglie v roce 1726 okouzlen naivními hříčkami raných protoromantických parčíků a imponovala mu prostota nového slohu proti strohosti a okázalosti francouzských zahrad. Popis anglické zahrady poprvé uvedl ve Francii Abbe Le Blanc, který zveřejnil své zápisy z plaveb do Anglie v letech 1745 a 1751. Jedním z prvních anglických parků na evropském kontinentu byl Ermenonville ve Francii, postavený markýzem René Louisem de Girardinem v letech 1763-1776. I v zahradách zámku Versailles, vzoru všech francouzských zahrad, byl malý anglický krajinářský park s římským chrámem Petit Trianon. Spisovatele a architekty v Evropě ovlivnil spis o anglické zahradě, \"Observations on Modern Gardening\" (Postřehy z moderního zahradnictví), který napsal Thomas Whately a publikoval v Londýně v roce 1770. Nový styl se také brzy rozšířil do Německa. Vévodou Leopoldem III. byl v blízkosti městečka Wörlitz založen v letech 1769 až 1773 park v anglickém slohu na základě modelů anglických parků. Dalším známým příkladem je Anglická zahrada v Mnichově. V českých zemích se příklady raných přírodně krajinářských parků objevují už v polovině 18. století. Evropský styl anglického parku se později mění v zálibu ve zobrazování romantických napodobenin. Od druhé poloviny 18. století se anglický park s romantickými stavbami rychle prosazuje po celé Evropě. Na propagaci anglického přírodně krajinářského parku se podíleli i Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Arthur Schopenhauer nebo Johann Gottfried Herder. V letech 1770-1788 vycházel v Paříži na pokračování velký sborník grafických listů „\"Jardins Anglo-Chinois\"“. Ve druhé polovině 18. století se nové zahrady ve francouzském stylu zakládají už jen zřídka. Klasický styl anglického parku následovalo v Severní Americe několik dalších architektů a anglický park se svými pravidly tvorby, které zformoval H.Repton byl F.L Olmstedem, který neskrýval inspiraci tímto anglickým architektem, začleněn do koncepce moderního urbanismu. Stal se základem moderních parkových úprav a plánování tvorby větších celků zeleně. Reptonovy knihy, které dokumentují a vysvětlují používané principy, byly šířeny po celé Evropě a pro ty, kteří je dokázali i pochopit, se staly zdrojem poučení. Z Reptonových knih například čerpal své znalosti zahradní architektury Goethe. Reptonovy názory, poznatky, jím shrnuté zákonitosti byly ještě o sto let později nejen označeny jako stále platné a cenné, ale pro svoji platnost a hodnotu dále interpretovány (např. Frank Albert Waugh). Za největšího z Reptonových následovníků je považován Frederick Law Olmsted, jak na začátku 20. století v úvodu k americkému vydání Reptonových knih píše i John Nolen, který rovněž tvořil v přírodně krajinářském stylu, ve stylu anglického parku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Anglické zahrady zobrazovaly zidealizovaný pohled na přírodu. Předlohy parků byly často inspirovány obrazy krajin Clauda Lorraina a Nicolase Poussina. Na rozdíl od francouzských, středověkých, i starověkých zahradních stylů je anglický přírodně krajinářský park nepravidelný, nesymetrický a nemá přímé linie. Architekti se úmyslně co nejvíce vyhýbají geometrickým tvarům v krajině, aby dosáhli dojmu původní krajiny. Harmonie v parku je dána skrytou vyvážeností malebné kompozice. Úprava anglického a přírodně krajinářského parku je v nejlepší poloze především práce s hmotami zeleně, terénem a vodou, pohledy na kompozici, světlem a cestami k vytvoření příjemného prostředí. Úprava anglického parku odrážela nové filozofické, panteistické názory a snahy o změnu vztahu člověka k přírodě. Anglický park byl tak úspěšný, protože odpovídal módě která v té době byla rebelií proti diktátu architektury. Karel Teige popisuje rozdíl mezi barokním a anglickým parkem takto: „\"Ve francouzském parku dominuje architektura; vegetace i voda je plně podrobena architektonickému plánu, příroda je tu negována a nahrazena kamennou, vodní i vegetační architekturou a skulpturou. V anglickém parku se architektura neguje jakožto architektura, změní se v krajinnou kompozici......Anglický park (zahradu) je možno definovat jako komponovanou krajinu.\"\" Za vhodnou ukázku romantismu v anglickém parku 18. století, včetně některých v té době obvyklých nešvarů a nevkusností lze považovat park Painshill kde jeho tvůrce Hamilton umístil řadu pošetilostí a tretek, malých dekorativních objektů, které zahrnují jeskyni, „gotický“ chrám, „ruiny“ gotického opatství, románské mauzoleum, nebo napodobeninu gotické věže s výhledem do krajiny. Podobné objekty, jako více či méně vhodné a umístěné napodobeniny pyramid, antiky, gotiky, zřícenin, asijských staveb, byly časté.(Zámek Howard, Rousham House, Stourhead, English garten apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla skladby kompozice.", "content": "Skladba kompozice ve stylu anglického parku nabyla s rozvojem zahradní architektury vyšší úrovně vědomosti a pravidla kompozice byly několikrát různě úspěšně syntetizovány jako hlediska pro tvorbu. Pravidla pro veškerou tvorbu zahradní architektury zobrazil architekt anglického parku H. Repton jako paletu potěšení, z nichž každé dalším způsobem přináší uspokojení a nebo jejichž porušení působí bolest oku návštěvníka. Jde tedy o kritéria hodnocení", "section_level": 2}, {"title": "Základní prvky.", "content": "Hlavní součástí anglické zahrady v Anglii jsou sekané trávníky na rozlehlých loukách v kontrastu k vodním plochám na lesním pozadí. Bývají doplněny shluky stromů, háji na zvlněném terénu a napodobeninami helénských, čínských, islámských, starověkých, románských nebo romantizujících (nebo neidentifikovatelných) památek a chrámů, či gotických", "section_level": 2}, {"title": "Terénní úpravy.", "content": "Povrch anglického parku bývá zvlněný, pouze zcela výjimečně plochý, na rozdíl od barokních zahrad, které byly založeny výhradně na rovinách, nebo rovných terasách. Správnost terénních úprav záleží na stupni a poměrech, ve kterých jsou rovné plochy, nakloněné roviny a terénní nerovnosti sladěny. Plochý terén, ale i terénní nerovnosti nesmí být použity ve větší míře. Dlouhé rovné plochy totiž působí monotónně a únavně a nepřehledné parkové úpravy v rovině nedávají tolik vyniknout kráse pohledů do širšího okolí, na vzdálenější krajiny. Zcela plochý, nečleněný terén ve větším měřítku tak není žádoucí vůbec. \"„Tam, kde země přirozeně ukazuje jen velmi malou nepravidelnost plochého", "section_level": 2}, {"title": "Vodní plochy.", "content": "„\"Zrcadlově hladký povrch klidného jezera, ať tak nebo onak nádherný, není zajímavější než živý potok.\"“ Velké vodní nádrže byly častou součástí velkých anglických parků, avšak, kde bylo možné, zkušení architekti, zejména v úzkých údolích místo zakládání líných bahnitých rybníků dávali přednost vytváření řek, nebo jejich zdání. Pro uchování představy řeky, nic není tak účinné, jako most. Výrazným prvkem v anglickém parku je most v palladianském stylu. Zřídit most přes rybník, byť kvůli malebnému odrazu v hladině tak typickému, pro tento typ parku, se zdá", "section_level": 2}, {"title": "Průhled.", "content": "Průhledy na okolní krajinu byly komponovány tak, že skupiny několika stromů a keřů na pozadí v různém úhlu pohledu (i díky modelaci terénu) vypadala v orámování dřevin v okolí, ve střídajících se průhledech stále jinak a dávala tak", "section_level": 2}, {"title": "Cesty.", "content": "Úpravy cest jsou typické pro tento styl. Oblíbená je křivka \"s\". Cesty jsou rovné ve zcela výjimečných případech, v pozdějších obdobích je požadováno, aby nebyly používány nesmyslné okliky. Ještě ve 20. století v USA jsou vytvářeny ceněné úpravy, kdy byl návštěvník příjezdovou cestou veden kilometry krajinou po zalesněných pozemcích hostitele, než", "section_level": 2}, {"title": "Vstupní části.", "content": "Architekti anglického parku upravovali okolí šlechtická sídla, jejichž smyslem bylo reprezentovat. To bylo důvodem, proč byly rafinovaně upravovány příjezdové cesty a průhledy, aby se sídlo z dálky ukázalo pouze", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba.", "content": "K výsadbě anglického krajinářského parku byly používány vhodné druhy místních dřevin, které byly v pozdějším období doplňovány dovezenými cizokrajnými dřevinami, nebo kultivary. Výsadbu je nutné naplánovat tak, aby použité dřeviny nebyly příliš stejné a výsadba nebyla ani fádní, ani nesourodá. Při výběru jsou důležité nároky dřevin, ale významný je habitus, odstín olistění, vybarvení na podzim, při rašení, při květu. Například rostliny se zajímavým, ale z větší dálky naprosto nenápadným kvetením je třeba umístit u cesty (např.", "section_level": 2}, {"title": "Prvky a doplňky anglického parku.", "content": "Výsadba Terénní úpravy Stavební úpravy Jiné Jako estetický romantický doplněk byly najímány (nebo jim bylo poskytnuto obydlí) osoby, aby představovaly pracovité vesničany, moudré poustevníky, vrátné atp. Za významný estetický doplněk bylo považováno oživení scenérie divokými nebo chovanými zvířaty. Jako takový doplněk byly používány:", "section_level": 2}, {"title": "Stavební doplňky.", "content": "Ačkoliv se kýčovité prvky, nebo zahrady zaplněné atrakcemi vyskytovaly i v Anglii, evropské \"anglické zahrady\" jsou charakteristicky vytvořeny v menším měřítku a jsou plné atraktivních doplňků, romantických prvků. Mohou někdy působit až poněkud kýčovitě. Typickým úkazem v evropských přírodně krajinářských zahradách byly osoby představující za úplatu poustevníky v romantických umělých jeskyních. Velkou změnou anglických zahrad od klasicistních předchůdkyň bylo zrušení ohradních zdí a rozšíření zahrady o okolní krajinu. Aby pohled na krajinu nerušily ploty a cesty, bylo oplocení a cesty umístěny do terénních sníženin, případně příkopů. Krajina potom vypadala nerušeně.", "section_level": 3}, {"title": "Architekti.", "content": "Někteří architekti tvořící ve stylu anglického parku: Na výsluní mezi teoretiky stylu anglického parku je svými pracemi zařazován Joseph Addison, Alexander Pope, Edmund Burke, hrabě z Shaftesbury. Ovšem byli nejen teoretiky, ale pomáhali a spolupracovali při tvorbě některých parků a vytvořili i praktické předlohy stylu. Často je za zakladatele stylu \"anglického parku\" považován veřejnosti široce známý a populární Brown. Skutečnými zakladateli a architekty prakticky aplikujícím metody tohoto zahradního slohu byli Wiliam Kent a Charles Bridgeman. William Kent (1685-1738) byl architekt, malíř a návrhář nábytku, který zavedl palladianský (Andreo Palladio) styl architektury do Anglie. Jeho zahrady byly navrženy tak, aby byly komplimentem italské Palladianské architektury. Spolupracoval na úpravách ve Stowe, upravil zahrady v Claremont a Esher. V Kensington Gardens, prý v přírodně krajinářském parku v Kensingtonu nařídil vysadit dokonce pahýly stromů, aby zvýšil podobnost scény k přírodním lesům. Thomas Wright (1711 – 1786 ) zdá se byl populární v době smrti Kenta. Jeho narození a vzdělání, píše G. Mason, bylo nad plebejce, rozuměl kresbě, a tvořil plány podle svých návrhů, ale nikdy nebyl zaměstnán pro jejich zhotovení, což mohlo způsobit vážné problémy pro ty, kdo jeho návrhy realizovali. V Becket, sídle Lorda Barringtona, vytvořil obdivované efekty na trávníku a v Stoke, blízko Bristolu, předpokládal ozdobení podrostem z růží, tato úprava byla doporučena v čtvrtém svazku English Garden, a značně rozšířena ve Fonthill Abbey. Také navrhl vycházkovou terasu a řeku v Oatlands, obě zaslouženě obdivované. Později byla umělá řeka nezřídka mylně zaměňována za samotnou Temži. Charles Bridgeman (1690-1738) upravil a rekonstruoval královskou zahradu v Berkshire, Windsoru, Kensingtonském paláci, Hampton", "section_level": 2}, {"title": "Psychologické působení anglického parku.", "content": "Na lidskou psychiku působí nejlépe krajina připomínající anglický park – s rozsáhlými travnatými plochami a skupinami stromů. Uvědomí si to každý, kdo delší čas pobýval mezi velkými širými lány, v temném hustém lese nebo v kamenném městě bez zeleně. I zemědělská krajina postrádá po čase malebnost, což se negativně projevuje i v cítění a jednání lidí. To je důvod, proč je anglický park zpravidla součástí sanatorií, lázní", "section_level": 1}, {"title": "Anglický park v literatuře.", "content": "Výstižný, jakkoliv poetický, popis anglického parku v části Anglických listů podává Karel Čapek: „\"...Otvírá to zázračnou možnost jít", "section_level": 1}, {"title": "Dobový kontext.", "content": "Je vhodné si uvědomit, že nákladné parky s mnoha ozdobnými stavbami v tomto stylu vznikají především v období 1714 - 1850. Motivy tvarující vznik parků, rostlinné materiály a ideály které ji vůbec umožňují, jejich výzdoba a rozšíření, jsou odrazem doby a pro jejich pochopení je vhodné poznat nejen ekonomickou situaci, ale i atmosféru doby. Ta je zcela odlišná od 21. století. Lze vidět znaky pokroku ale i primitivismu. Rysy vývoje a pokrok se liší v různých oblastech planety. Zatímco v USA je vzniká státem placená policie, v Německu vzniká první továrna na čokoládové pralinky, v Británii staví sirotčince a vzniká univerzita v Oxfordu. Anglie a celá Evropa má jedno společné, je nasycená romantikou, ideály a krví. V Británii probíhá průmyslová revoluce a rozvíjí se bohatství obchodníků, bankéřů a továrníků. V tomto období se ve Velké Británii šíří velký hladomor na nějž umírá asi 400 tisíc osob a další emigrují, aniž by tomuto stavu politické špičky chtěly čelit. Tím se uvolňuje velké množství, původně zemědělské, půdy. Tento hladomor je následován dalším (1879). V zemi také řádí smrtící choroby jako neštovice, tubera, tyfus. Námořní piráti napadají obchodní lodě dovážející zboží z cizích zemí což komplikuje dovoz sazenic cizokrajných druhů. Obchodní trhy nejsou stabilní a mezinárodní obchod ohrožují války Angličanů s Francií a Španělskem a zvedá ceny materiálů. Války také probíhají mezi jednotlivými zeměmi v Evropě. Británie rovněž vede druhou opiovou válku s Čínou. Obchody vedené Východoindickou společností, tedy i dovoz zboží, ale kvetou, až do povstání v roce 1857. Obchodníci Východoindické společnosti a další ekonomické subjekty ovlivňují politiku Velké Británie. V Americe se bouří některé kmeny Indiánů, skalpují osadníky, ale jiní spolupracují a pomáhají i ve válce Američanů s Angličany o nezávislost, poté, když vypukne Americká revoluce. Následuje Velká francouzská revoluce. Newton objevuje gravitaci a je provedena první operace slepého střeva, v Oxfordu vzniká univerzita, jsou zakládány nemocnice. Linné zveřejňuje svoji práci \"Systema Naturae\" a \"Philosophia Botanica\", základ taxonomie. V Německu jsou vyrobeny první kukačkové hodiny. V Anglii J. Watt zkouší upravit parní stroj. Profesorem na univerzitě se poprvé stává žena (Laura Bassi). Čarodějnice Janet Horne ve Skotsku, která na dceři proměněné v poníka jezdila za Satanem je upálena. Ve Viržinii (britská kolonie) je Grace Sherwood spoutaná vržena do vody, aby bylo zjistěno zda není čarodějnice. Voltaire tráví v Anglii poslední roky exilu. Bering proplouvá úžinou mezi Kamčatkou a Aljaškou a J.Cook se plaví na třetí výpravu. Kapitán skotské gardy dal střílet do davu, při popravě pašeráků, když dav kamenoval stráž. Kapitán byl obviněn a uvězněn a později zlynčován davem k smrti a stal se hrdinou romantické novely W. Scotta „Srdce Edinburghu“. Kvete trh s otroky, některé výtečné anglické zahrady jsou postaveny za peníze získané obchodem s otroky. Probíhají vykopávky v Herculaneum a Pompejích, což vzbuzuje zájem veřejnosti o antiku a do Anglie jsou importovány starožitnosti z Itálie, včetně archeologických památek. Své díla vydává Charles Darwin, Jean-Jacques Rousseau a Immanuel Kant. Podle nejnovějších poznatků je Země považována za sféroid, na nebi je pozorována velká kometa. Ve Francii je obdivována Madame de Pompadour Ludvíkem XV a ve Versailles pro ni vznikají zahrady Petit Trianon. Celá společnost je společensky (lze li pominout armádu a církev) rozdělena na chudinu: dělníky, bezzemky, živnostníky, učitele; střední stav:továrníky, obchodníky, bankéře, státní úředníky; a vyšší stav: šlechtu. S ohledem na poměry ve společnosti jde v podstatě o léta zavedené kasty a tento stav se právě v tomto období s nástupem průmyslu mění. Je to zprvu šlechta a později nejbohatší bankéři a továrníci kdo je majitelem nebo dává zakládat parky v anglickém stylu. Jejich bohatství a postavení ale často s léty upadá. \"Essaye\", Watelet, 1774", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglický park (nazývaný také anglická zahrada) je styl krajinářského parku nebo zahrady, který vznikl v Anglii na počátku 18. století, a rozšířil se po celé Evropě. Nahradil formálnější, symetrické francouzské zahrady vzniklé v 17. století jako hlavní zahradnický styl v Evropě. O výtvarnou hodnotu anglického parku se zasloužil především William Kent (1685 - 1748). Prvními propagátory anglických parků byl filosof Joseph Addison a básník Alexander Pope. Nejznámější postavou stylu anglické zahrady je však Lancelot \"Capability\" Brown. Změny v architektuře zahrad a parků, především jejich směr zcela korespondoval se změnami ve společnosti a kultuře mezi 17. a 19. stoletím. ", "tgt_summary": "Le jardin à l’anglaise, appelé aussi jardin anglais ou jardin paysager, avec ses formes irrégulières, est souvent opposé au « jardin à la française », dont il prend le contre-pied esthétiquement et symboliquement.", "id": 87372} {"src_title": "Eric Cartman", "tgt_title": "Eric Cartman", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncept postavy.", "content": "Ačkoliv se mnoho lidí mylně domnívá, že Cartmanovo jméno je inspirováno nacistickým pilotem Erichem Hartmannem, ve skutečnosti byla postava pojmenovaná podle Matta Carpmana, blízkého známého Stona a Parkera. Jeho postava byla rovněž inspirována Archiem Bunkerem. Vztah mezi Kylem a Cartmanem byl Stonem a Parkerem přirovnán k Michael \"Meathead\" Stivic vs. Archie Bunker (ze seriálu \"All in the Family\")", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "Cartman je dominantní a agresivní (libuje si v autoritativních rolích); svými názory a postoji nemá daleko k totalitním diktátorům (neskrytě je obdivuje a v epizodě \"Umučení Žida\" (dle filmu \"Umučení Krista\") je oblečen jako Adolf Hitler pronášeje větu: – My musíme Židy vyhladit. Je velmi netolerantní k menšinám a stoupencům jiných politických názorů než jeho, hlavně tedy k Židům (jeho \"přítel\" Kyle je Žid; spolu vedou spoustu bojůvek ohledně židovství), k hippies (důrazně se vyhýbá San Franciscu a vstoupí do něj pouze v speciálním protichemickém obleku) a také i k chudým lidem (například neustále uráží Kennyho za to, že jeho rodina je chudá) nebo bezdomovcům. V případě aféry karikatur proroka Mohameda stojí na straně muslimů, avšak jen kvůli snaze zrušení seriálu Family Guy (v ČR vysílán jako Griffinovi), v jehož díle má Mohamed vystupovat. Je pro něj také typické, že touží po bohatství a videohrách a je pro něj ochoten udělat cokoliv (např. nechat se zmrazit, což se mu povedlo a byl rozmražen po 500 letech, či odjetí do Somálska za účelem stát se pirátem).", "section_level": 1}, {"title": "Dovednosti.", "content": "Díky vynikajícím rétorickým schopnostem je Cartman schopen přesvědčit lidi, či určité zájmové skupiny, a úspěšně je vést ke svému sobeckému cíli. Cartman má rovněž nezaměnitelný hudební talent, který často používá k zesměšnění dané situace, či postavy. Mezi jeho první hudební čísla patří \"Kyle's Mom's a Bitch\" (\"Mr. Hankey, the Christmas Poo\" – epizoda 9, série 1 a \"South Park: Peklo na Zemi\") a \"She Works Hard for the Money\" (cover Donny Summer; \"Planetárium\" – epizoda 11, série 2). Cartmanův hudební styl se časem změnil na více arena rock, gospel a power ballad orientovaný (často vokálně paroduje klišé výše zmíněných žánrů). Cartman umí hrát na piáno (\"Křesťanský rock\"), housle (\"Supermarket\"), lesní roh (\"Léto je na hovno\"), bicí (\"Vyznamenaná pitomost\"), foukací harmoniku (\"Jakovasauři\", \"Ty kurvy velryby\"), akustickou kytaru (\"Činpokomončáci\") a též na panovou flétnu (\"Pandemie\").", "section_level": 2}, {"title": "Excesy.", "content": "Postava Erica Cartmana je známá také díky svým projevům emoční a mentální nerovnováhy. Cartmanova pasivní agresivita měla díky nevyrovnanému účtu se Scottem Tenormanem o 10 dolarů rovněž na svědomí úmrtí rodičů Scotta Tenormana, což vyústilo v zásadní zvrat a Kylova komentáře: „Dude, I don't think we should ever piss off Cartman again“. Mimo krizí s vlastní (sexuální) identitou, Cartman se rovněž dopouští nezvyklých výslovností některých slov: V epizodě 14 (Chudé dítě), sérii 15 byla Cartmanova excentrická výslovnost konfrontována, když prohlásil „I beat you to it, Kyel“, načež Kyle odpoví „My name is not Kyel“. Později ve stejné epizodě Cartmanova pěstounská matka Mrs. Weatherhead vejde do místnosti a upozorní ho „and my name is not Meem“, poté co Cartman zkouší uplatnit své manipulační techniky na paní Weatherheadovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eric Theodore Cartman je fiktivní postava amerického kresleného seriálu \"Městečko South Park\". Cartman je často původcem zápletky epizody a to pro neutuchající vůli vždy dosáhnout svého jakýmikoli dostupnými prostředky. Patří mezi jedinou mnohojazyčnou postavu a je schopen domluvit se španělsky, latinsky, francouzsky, italsky, arabsky a německy. Je velmi agresivní, fanatický a sadistický; mnohdy se vybíjí na národnostních i jiných menšinách, za což se dostal i do vězení (útok na černošského spolužáka Tokena). Cartman je také velmi rozmazlený a jako dítě nezvladatelný; jeho matka mu však plní jeho přání, takže jeho vztah s ní je spíše pozitivní. Zkrotit a donutit k poslušnosti jej dokázal až cvičitel psů. Právě díky jeho velké zálibě v cukroví a sýrových křupkách je Cartman velmi obézní a též i velmi citlivý ohledně své tloušťky, pokud mu ji připomínají ostatní. V seriálu se tak naráží na typicky stereotypní výmluvy tlustých dětí, zejména \"I'm not fat, I'm big-boned!\"/Já nejsem tlustý já mám jenom tlustý kosti", "tgt_summary": "Eric Théodore Cartman est un des personnages principaux de la série télévisée d'animation \"South Park\". Il est doublé par Trey Parker dans la version originale, par Christophe Lemoine dans la version française, ainsi que par Nicholas Savard L'Herbier dans la version québécoise. Eric Cartman, généralement appelé Cartman par les enfants et Eric par les adultes de South Park, est un des quatre personnages principaux de \"South Park\", avec Stan Marsh, Kyle Broflovski, et Kenny McCormick. Il apparaît pour la première fois dans les deux courts-métrages de \"L'Esprit de Noël\" en 1992 et 1995, puis dans l'épisode pilote de la série, \"Cartman a une sonde anale\", le 13 août 1997.", "id": 27062} {"src_title": "Erektilní dysfunkce", "tgt_title": "Impuissance sexuelle", "src_document": [{"title": "Rozšíření dysfunkce.", "content": "Mužská erektilní dysfunkce je jednou z vůbec nejčastějších poruch sexuálních funkcí. Odhady uvádějí, že některým z jejích stupňů trpí až polovina všech mužů po překročení čtyřicátého roku věku. S přibývajícími léty se počty ještě zvyšují. Na celém světě se problémy s erekcí trápí odhadem až 152 milionů mužů. Podle některých průzkumů přiznává v České republice poruchu erekce každý druhý muž starší 40 let. Není to tedy problém nikterak vzácný. Mnozí muži mívají občas problémy s erekcí, to však neznamená, že by se u nich ED měla stát chronickým problémem. Aby byla v případě takových potíží stanovena diagnóza ED, musely by se objevovat pravidelně. Potíže s erekcí se nemusí vyskytnout pokaždé, když hodláte uskutečnit pohlavní styk. Objevují se však v určitém časovém horizontu opakovaně.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy dysfunkce.", "content": "V zásadě se jedná o poruchu v některém ze tří základních prvků určujících kvalitu erekce:", "section_level": 1}, {"title": "Změny v kvalitě erekce.", "content": "Změny v kvalitě erekce mohou mít celou řadu příčin. Objeví se v okamžiku, kdy z nějakého důvodu selže některá ze složek důležitých pro dostatečné ztopoření penisu. S přibývajícím věkem si muži obvykle všimnou, že jim dosahování erekce trvá déle. Pozorují, že jejich pohlavní úd při ní již není tak tuhý, jako býval, a že k vyvrcholení dochází později. Jedná se o normální změny, které mají souvislost se stárnutím, a které by se tedy neměly zaměňovat za ED. Erektilní dysfunkce není součástí procesu stárnutí a je dobře léčitelná. Erektilní dysfunkce bývá u mužů výrazně svázána s dalšími zdravotními poruchami. Obvykle se jedná o určitý příznak nějakého jiného zdravotního problému. Proto by se rozhodně neměla podceňovat. Některé případy ED jsou způsobeny pouze psychickými problémy. Většina má ale organický základ. Erektilní dysfunkce je velmi citlivý indikátor celkového zdraví a může být prvním příznakem nemoci. Je faktem, že do 40 let věku má 90 procent mužů alespoň jeden zážitek, kdy erekce nebylo možné dosáhnout či kdy nebyla natolik pevná, aby bylo možné uskutečnit styk. Je důležité si uvědomit, že erekce může vždy ochabnout, ale pokud zůstanete v klidu a dále budete aktivní v erotickém a sexuálním procesu, není problém jí znovu dosáhnout. Na vině mohou být léky, které užíváte, stres nebo špatná životospráva. Existují spolehlivé metody na podporu erekce. Aplikací některých z nich mohou muži výrazně prodloužit svůj aktivní sexuální život. Výběr metody (či několika metod) závisí na stupni problému a je doporučeno vždy konzultovat s urologem nebo sexuologem.", "section_level": 1}, {"title": "Psychické problémy.", "content": "Impotence může vzniknout i z psychických důvodů - například problémy v práci, nebo špatná situace ve vztahu/manželství. V případě opakovaných selhání dojde k narušení psychiky muže, který se pak mylně domnívá, že má problémy s erekcí ze zdravotních důvodů. Pokud však přitom bez problémů dosáhne sám erekce při masturbaci nebo mívá tzv. ranní erekci, je problém pouze psychického rázu. Příčinou erektylní dysfunkce může být i stres a úzkost. Přestože stres v malém množství může být motivující, v dlouhodobějším horizontu může u mužů naopak zvyšovat pravděpodobnost poruchy erekce. Na poruchách erekce se u mužů projevuje ale také nedostatek pohybu, nedodržování správné životosprávy a nadváha. Pro udržení zdraví a minimalizaci rizika vzniku chronických onemocnění se doporučuje, aby dospělý zdravý muž cvičil 30 minut alespoň 5x týdně. Nadváha vystavuje člověka riziku různých zdravotních obtíží jako například srdeční onemocnění a diabetes. Tyto choroby u člověka zpětně zvyšují pravděpodobnost objevení se poruch erekce. Výzkumy prokazují, že snížení nadměrné hmotnosti může pomoct zlepšit funkci erekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem erektilní dysfunkce (zkráceně ED) se označují u mužů přetrvávající potíže při dosahování a udržení erekce dostatečné pro úplný pohlavní styk. Často je používán výraz impotence. ED nemá nic společného s plodností nebo schopností prožívat orgasmus. ED postihuje erekci, a tím znemožňuje se do tohoto stadia vůbec dostat.", "tgt_summary": "L'impuissance sexuelle ou dysfonction érectile consiste, soit dans l'impossibilité durable d'obtenir une érection valable, soit de ne pouvoir la maintenir si elle est obtenue avec une rigidité pénienne suffisante pour l'accomplissement de l'acte sexuel au moment précis de la pénétration. Lorsqu'elle ne consiste que dans une absence de désir sexuel, il est alors question d'aphanisis.", "id": 992880} {"src_title": "Edward Norton", "tgt_title": "Edward Norton", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se uprostřed srpna v Bostonu, ve státě Massachusetts a vyrůstal v Columbii, ve státě Maryland. Pochází z rodiny s bohatou právnickou tradicí, jeho otec Edward James, st. pracuje jako okresní prokurátor. Jeho matka Robin pracovala jako učitelka angličtiny, v roce 1997 zemřela na nádor na mozku. Má dva mladší sourozence, sestru Molly a bratra Jima. Navštěvoval Wilde Like High School, po absolvování této školy vystudoval Yale University, kde v roce 1991 promoval jako bakalář v oboru dějiny. Už během studií se začal věnovat divadlu. Po ukončení studia pracoval jako konzultant pro firmu svého dědečka v Ósace v Japonsku. Po návratu do USA se usídlil v New Yorku, kde začal působit v místních divadlech. Je svobodný, je znám svými dlouholetými vztahy s Courtney Love a Salmou Hayek, které potkal při natáčení společných filmů. V současnosti žije s producentkou Shaunou Robertson. Jeho vzory odmalička byli Robert De Niro a Dustin Hoffman. Mluví španělsky a trochu francouzsky a japonsky, hraje na kytaru, vlastní pilotní licenci na soukromá letadla. Je znám pro svůj odpor k zařazování své osoby mezi celebrity.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Výrazně na sebe upoutal pozornost už svou první rolí ve filmu v roce 1996. Režisér Gregory Hoblit hledal pro svůj snímek Prvotní strach (Primal Fear) mladého herce, který by obstál jako \"spoluhráč\" Richarda Gerea, a když tuto roli odmítla většina známých herců, volba padla na Edwarda Nortona. Za ztvárnění Aarona Stamplera, devatenáctiletého ministranta, který je obžalován z chladnokrevné vraždy biskupa, Edward, i když jako nezkušený mladík, byl hned za svou první roli nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a vyhrál Zlatý glóbus. V témže roce si jej vybrali dva slavní režiséři, s kterými natočil další úspěšné snímky. Ve filmu (Everyone Says I Love You) od Woodyho Allena ztělesnil poctivého Holdena Spence, kterého podvede jeho snoubenka, a v dramatu Lid versus Larry Flynt (The People vs. Larry Flynt) Miloše Formana si zahrál po boku Woodyho Harrelsona a Courtney Love. V roce 1998 navázal na svůj dobrý výběr rolí ve velmi kladně hodnocených snímcích. Společně s Mattem Damonem si zahráli hazardní hráče v dramatu Hráči (Rounders). Doslova herecký koncert předvedl ve snímku Kult hákového kříže (American History X), kde ztělesnil neonacistu Dereka Vinyarda, který po záporných zážitcích v kriminálu pozná nesmyslnost svého jednání. Tento film vynesl Edwardovi druhou nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a získal za něj cenu Satellite Awards. V roce 1999 natočil společně s režisérem Davidem Fincherem a hercem Bradem Pittem strhující thriller Klub rváčů (Fight Club), který pojednává o spolku, který kašle na zaběhnutý společenský systém. V roce 2000 debutoval na filmovém plátně i jako režisér, když ve vlastní produkci natočil romantickou komedii Rabín, kněz a krásná blondýna (Keeping the Faith). Ve filmu zároveň ztělesnil roli katolického kněze Briana Kilkenny Finna. V následujícím roce si zahrál se svým dětským idolem Robertem De Nirem ve snímku Kdo s koho (The Score). V roce 2002 natočil hned několik filmů. Ve filmů 25. hodina (25th Hours) si zahrál Montyho Brogana, který prožívá svůj poslední den na svobodě, ve filmů Červený drak (Red Dragon), který náleží do trilogie o psychiatrovi a vrahovi Hannibalu Lecterovi, si zahrál agenta FBI Willa Grahama, dále pak ztvárnil role v komedii Smoochy (Death To Smoochy), kterou režíroval herec Danny DeVito, a ve filmu Frida, který zachycuje životní příběh mexické malířky Fridy Kahlo. V následujícím roce přijal roli v akčním thrilleru Loupež po italsku (The Italian Job). V roce 2005 ztělesnil charismatického kovboje Harlana v romantickém filmu Cizinec (Down in the Valley) a s režisérem Ridleym Scottem natočil historický válečný snímek Království nebeské (Kingdom of Heaven), v němž ztělesnil malomocného krále Balduina IV. Následující rok si zahrál hlavní roli v dobrodružném fantasy Iluzionista (The Illusionist), které vypráví o mágovi první kategorie Eisenheimovi, který se zamiluje do nesprávné ženy, a v dobovém romantickém dramatu Barevný závoj (The Painted Veil), kde si s Naomi Watts zahráli manžele, kteří se teprve po přestěhování do čínské vesnice, kde právě zuří cholera, naučí jeden druhého poslouchat, chápat a milovat. V roce 2008 bylo do kin uvedeno krimi drama Hrdost a sláva (Pride and Glory) a akční sci-fi Neuvěřitelný Hulk (The Incredible Hulk), na kterém se podílel i scenáristicky a kde ztvárnil hlavní postavu doktora Bruce Bannera, který se snaží najít protilátku pro svou nemoc. V dalším roce přišla do amerických kin krimi komedie Leaves of Grass, v níž si zahrál dvojroli dvojčat Billa a Bradyho Kincaidových. V roce 2010 by se měl na plátnech objevit Nortonův dlouhodobý počin, krimi drama Motherless Brooklyn podle předlohy Sirotci z Brooklynu Jonathana Lethema, kde Edward nejenom hraje hlavní roli vyšetřovatele Lionela Essroga, ale sám je režisérem a producentem tohoto snímku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Harrison Norton (* 18. srpna 1969, Boston, Massachusetts, USA) je americký herec, producent, scenárista a režisér. Třikrát byl nominován na Oscara, za vedlejší roli ve filmu Prvotní strach získal Zlatý glóbus (1997). Je jedním z nejžádanějších herců mladší generace.", "tgt_summary": "Edward Norton est un acteur, producteur et réalisateur américain, né le à Boston (Massachusetts). Il est révélé à la fin des années 1990 par ses performances dans les films \"Peur primale\" (1996), \"American History X\" (1998) et \"Fight Club\" (1999). Les deux premiers films lui valent des nominations à l'Oscar du meilleur acteur dans un second rôle puis à l'Oscar du meilleur acteur. ", "id": 499586} {"src_title": "Edward S. Curtis", "tgt_title": "Edward Sheriff Curtis", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "V roce 1874 se spolu s rodiči, sestrou a dvěma bratry přestěhoval do státu Minnesota. Svůj první fotoaparát si ještě jako malý chlapec sestrojil podle tehdy populárního manuálu \"Wilson‘s Photographics\" sám. Když jeho otec onemocněl a starší bratr se oženil a odstěhoval se se svou rodinou do státu Oregon, cítil Edward větší zodpovědnost za to, aby zaopatřil rodinu. Na nějakou dobu vzal práci dozorčího pro železnice St. Paul and Sault St. Marie v Minneapolis. Na podzim roku 1887 Curtisův otec zemřel a on na sebe vzal veškerou zodpovědnost za zaopatření rodiny. Přestože byl jeho příjem malý, koupil si fotoaparát. V roce 1892 se oženil s Clarou Philipsovou a následně s Thomasem Guptillem otevřel ateliér, kde se soustředil převážně na fotografování portrétů. Ateliér se stal velmi úspěšným, a tak se Curtis brzy stal samostatným majitelem a ateliér dostal jméno \"S. Curtis, Photographer and Photoengraver\". V polovině 90. let 19. století se Curtis zaměřil na fotografování indiánů. V roce 1899 získal Curtis ocenění za tři z jeho fotografií indiánů: \"Evening on the Puget Sound\", \"The Clam Digger\" a \"The Mussel Gatherer\". Curtis miloval pobyty v přírodě a strávil spoustu času chozením po horách. Během jedné ze svých expedic se setkal s významnými lidmi, kteří v budoucnu ovlivnili jeho život. Dr. C. Hart Merriam, přírodovědec a fyzik Dr. George Bird Grinnell, editor časopisu \"Field & Stream\", známý přírodovědec a spisovatel zaměřený na psaní o indiánech Plání. Setkání s těmito lidmi mělo velký vliv na Curtisovu další tvorbu. V roce 1899 byl vybrán jako hlavní fotograf pro Harrimanovu expedici na Aljašku. V roce 1900 se Curtis zúčastnil černonožského obřadu Slunečního tance, což pro něj byl obrovský zážitek, který ještě více zvýšil jeho zájem o indiány a touhu pokračovat ve fotografické dokumentaci severoamerických indiánů. Pozdější výlet a pobyt u indiánů Hopi v Arizoně ještě zvýšil jeho nadšení a chuť do práce. Trávil více a více času na Pláních a s vědomím, že kultura těchto přírodních národů se časem úplně vytratí, se rozhodl vytvořit naučnou uměleckou sbírku fotografií, kde bude zachycen všední život, zvyky, tradice, slavnosti, obřady a prostředí, ve kterém indiánské kmeny žily. V létě roku 1903 uspořádal první výstavu indiánských fotografií. Ve stejném roce přijal jako asistenta Adolpha Muhra, který původně pracoval s Frankem Rinehartem a portrétoval s ním náčelníky a členy delegací, kteří se v roce 1898 zúčastnili indiánského kongresu v Omaze v Nebrasce. Curtis byl zapojen do mnoha projektů spojených s indiány, vyhrával různá ocenění a stával se více a více známějším. Jeho popularita stoupla až do té míry, že byl požádán Theodorem Rooseveltem o vyfotografování jeho rodiny. Díky této nabídce měl možnost ukázat Rooseveltovi některé fotografie indiánů, které na něj udělaly veliký dojem. Mezi prezidentem a Curtisem vzniklo přátelství, které přineslo Curtisovi velkou podporu při další práci. V roce 1905 Curtis poprvé vystavoval v New Yorku. Poté se Curtis definitivně rozhodl publikovat kompletní sbírku ze života indiánů a začal shánět sponzory pro tento projekt. Již v roce 1906 získal grant od Johna Pierpont Morgana ve výši 15 000 dolarů ročně po dobu 5 let. Tedy 75 000 dolarů. Na oplátku chtěl Morgan získat 25 kompletních svazků, které později daroval různým institucím. V roce 1906 se jako jediný bílý muž vůbec směl účastnit obřadního Hadího tance kmene Hopi. O rok později strávil měsíc v Crow Reservation ve státě Montana. V roce 1908 cestoval do New Yorku, aby předal první dva svazky \"The North American Indian\" Johnu Pierpont Morganovi. V roce 1909 získal od Morgana, který byl prvními pěti publikacemi uchvácen, dalších 60 000 dolarů. Na podzim roku 1911 uspořádal Curtis velký obrazový muzikál. K této projekci použil ručně malované světelné obrazy, fotografie a živou hudbu. V prosinci roku 1914 proběhla v New Yorku premiéra Curtisova filmu \"In the Land of the Head-Hunters\". Tento film byl finančním propadákem. V roce 1915 vyšel desátý svazek \"The North American Indian\". V létě roku 1919 se Curtis vrátil do rezervace kmene Hopi. V roce 1922 vyšel po šestileté pauze dvanáctý svazek \"The North American Indian\", který byl věnován právě kmeni Hopi. Do roku 1928 vydal dalších 6 svazků. V roce 1930 vydal poslední dva svazky. Začal mít velké zdravotní potíže. Byl hospitalizován v nemocnici v Denveru. V roce 1932 se jeho stav stabilizoval a začal se zajímat o dění kolem zlaté horečky. V dalších letech se za podpory svých dětí věnoval sepisování svých vzpomínek. Tyto vzpomínky nebyly nikdy vydány. V dalších letech se věnoval psaní různých projektů. Jeho zdravotní stav se nadále zhoršoval. V říjnu roku 1952 Edward Curtis zemřel na srdeční infarkt ve věku 84 let.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Edward S. Curtis se minimálně v jednom případě odhodlal své fotografie retušovat. Například snímek, kde Little Plume se svým synem Yellow Kidney zaujímají čestné postavení ve stanu, tedy prostor vzadu naproti vchodu, vyretušoval hodiny ležící mezi oběma muži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Sheriff Curtis (16. února 1868, Cold Springs, Wisconsin – 19. října 1952, Whittier, Kalifornie) byl americký antropolog a fotograf Divokého západu a původních obyvatel Severní Ameriky.", "tgt_summary": "Edward Sheriff Curtis, né le près de Whitewater et mort le à Whittier, est un photographe ethnologue américain. Il a été l'un des principaux anthropologues sociaux des Amérindiens d'Amérique du Nord — et de l'Ouest américain — laissant trace d'écrits, d'enregistrements sonores des chants indiens et de nombreuses photos sur verre. Ainsi, de manière non exhaustive, il a entrepris l'inventaire photographique d'amérindiens des 80 tribus existantes. Cette population indienne qui était estimée à plus d'un million d'individus au, avait chuté aux alentours de lorsqu'il lança son projet.", "id": 1410690} {"src_title": "Jelen milu", "tgt_title": "Cerf du père David", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být „naopak“, výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé, dichotomické. Další zvláštností je fakt, že během roku mohou vyrůst dvě sady paroží – letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté. Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg. V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské. Existují i další verze: jelen milu má mít velbloudí krk, oslí ocas, kravské pazhehty a jelení parohy nebo paroží jelena, ale hlavu podobnou hlavě koně a tělo kravské.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "V minulosti jeleni milu obývali mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, nicméně kvůli nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n. l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni za zdí pro potěchu císařského dvora. V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy – na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal. Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900. Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO. V roce 1985 byl jelen milu reintrodukován do přírodního parku v blízkosti Pekingu, tam, kde se kdysi nacházel císařský lovecký park. O rok později byli vysazeni také v rezervaci Ta-feng (Dafeng) u Šanghaje. V těchto rezervacích jsou zvířata chována oborovým způsobem. V současnosti jsou jeleni milu chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světě, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Všechny znalosti o chování jelena milu pocházejí z pozorování v zajetí. Jsou to společenská zvířata, která se sdružují do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě – velmi dobře a rádi plavou. Jsou to pasoucí se býložravci, jejich potravou jsou hlavně trávy a vodní rostliny. Asi dva měsíce před příchodem říje samci opouštějí stáda. Vrátí se až v červnu, v říji, kdy bojují o právo pářit se s laněmi. Jejich zbraněmi v boji jsou kromě parohů i zuby a přední končetiny. Březost trvá asi 280 dní, poté se rodí 1-2 mláďata, která laň vodí 10-11 měsíců. Žijí průměrně 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Jelen milu je pravděpodobně mezidruhovým křížencem mezi jelenem lyrorohým \"Cervus eldi\" (matka) a jelenem wapiti \"Cervus canadensis\" (otec) nebo mezi nějakými dnes vymřelými druhy blízce příbuznými obou uvedených. Vzhledem k tomu, že existuje fosilní záznam jelena milu z pozdního pliocénu, jeho vznik není ovlivněn lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V roce 1997 byl IUCN jelen milu ohodnocen jako kriticky ohrožený druh, v přírodě žilo méně než 50 kusů. To v současnosti zřejmě již neplatí, nicméně jelen milu potřebuje stále ochranu člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelen milu (\"Elaphurus davidianus\"), též jelen Davidův nebo jelen pátera Davida je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V zajetí se však dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl reintrodukován do své původní domoviny.", "tgt_summary": "Le cerf du père David (\"Elaphurus davidianus\") est un cervidé qui ne vit plus qu'en captivité. Il vivait dans des zones humides où il pâturait l'herbe et les plantes aquatiques. Il est originaire des plaines du nord-est et du centre-ouest de la Chine.", "id": 1497957} {"src_title": "Škoda 1200/1201", "tgt_title": "Škoda 1200/1201/1202", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vozu.", "content": "Po druhé světové válce a především po únoru 1948 nastalo pro československý automobilový průmysl období nejistoty a změn. V této době mladoboleslavská automobilka (nyní AZNP) zahájila vývoj nového moderního vozu, který měl nahradit dosud vyráběné vozy Škoda 1101/1102 a exportem na západní trhy získávat devizy. Především však měl automobilce pomoci uhájit postavení nezávislého výrobce s vlastním vývojem. Stávající automobily Škoda 1101 a 1102 \"Tudor\", v podstatě modernizace předválečného Popularu, byly opatřeny karoserií s dřevěným rámem, zvnějšku oplechovanou. Její nevýhodou byla především zdlouhavá, technologicky náročná výroba s vysokým podílem ruční práce, znesnadňující hromadnou produkci. Nový automobil proto měl mít karoserii celokovovou. Kvůli zrychlení vývoje a výrobním a ekonomickým možnostem automobilky byl nový vůz po technické stránce založen na stávajícím typu 1102. V září 1949 vznikl prototyp čtyřdveřového vozu Škoda 1200, tovární typové číslo 955. Nový vůz s tehdy produkovaným typem Škoda 1102 sdílel 80 % mechanických částí a dílů. Prototyp obdržel upravený podvozek z typu Škoda 1102 se stejným rozvorem (2485 mm) ale větším rozchodem kol (o 50 mm vpředu a 70 mm vzadu) kvůli širší karoserii. Podvozek dále dostal pákové olejové tlumiče zadní nápravy a centrální mazání. Původní šestivoltovou elektroinstalaci nahradila nová dvanáctivoltová. Oproti svému předchůdci již získala Škoda 1200 do standardní výbavy teplovodní topení. Škoda 1200 nesla robustní čtyřdveřovou pontonovou karoserii typu sedan (označení Sedan se později všeobecně ujalo jako neoficiální název vozu), navrženou konstruktérem Josefem Velebným a jeho kolektivem. Při jejím vývoji a zkouškách bylo poprvé pro sériové vozy Škoda využito aerodynamického tunelu. Novinkou se stalo zavěšení dveří s krytými závěsy a otevíráním po směru jízdy, zapuštěné kliky dveří a otevírání zavazadlového prostoru zevnitř. Měření na modelech v měřítku 1:5 ukázalo snížení součinitele odporu vzduchu o 6 %, ačkoliv byl nový vůz o 180 mm širší než Tudor. Dalším prvenstvím u vozů Škoda byla celokovová konstrukce karoserie, svařené z ocelových výlisků. Oproti dřívějším smíšeným karoseriím umožňovala hromadnou výrobu na svářecích poloautomatech. Významným krokem ke zvýšení produktivity se stalo nově zavedené lakování pomocí vypalovacích syntetických laků, které nahradily dříve používané nitrolaky. Aby se kompenzoval nárůst hmotnosti oproti svému předchůdci, dostal vůz upravený motor. Ten vznikl jednoduchým převrtáním vložek válců a odpovídající výměnou pístů. Zdvihový objem čtyřválce z Tudoru vzrostl na 1,2 l, nejvyšší výkon se zvýšil o 3 kW. Přesto zůstal vůz podmotorován a dynamické vlastnosti, zvláště užitkových verzí, byly slabé. Automobil Škoda 1200 měl být vyráběn v provedení sedan, roadster, dodávka, STW, sanitní, pohotovostní a terénní. Sériová výroba měla být zahájena ve 2. čtvrtletí roku 1951. Během let 1949 a 1950 byla vyhotovena výkresová dokumentace všech typů. Po prvním prototypu s karoserií sedan byly během roku 1950 vyrobeny další. Druhý prototyp dostal otevřenou dvoudveřovou karoserii, která však zůstala unikátem. Třetí prototyp měl karoserii sedan s pravostranným řízením. Následovaly prototypy dodávky a terénního vozu. V listopadu 1950 byla vypracována výkresová dokumentace dvoulůžkového sanitního vozu, a to ve dvou variantách. První byla navržena na stávajícím podvozku s rozvorem 2485 mm, druhá na prodlouženém, s rozvorem 2785 mm. Ukázalo se, že varianta se standardním rozvorem je příliš krátká a pro sanitní vůz nevhodná. Druhá varianta s prodlouženým rozvorem byla vyhovující, zůstal však problém existence dvou různých rozvorů pro sanitky a pro ostatní verze. Proto bylo na jaře 1951 schváleno kompromisní řešení podvozku s rozvorem 2685 mm, určeného pro všechny výrobní varianty. V květnu 1951 vznikla přepracovaná dokumentace sedanu s prodlouženým rozvorem i celkovou délkou. Tato změna vozu prospěla, zlepšila se užitná hodnota vozu, který zároveň získal elegantnější proporce. U užitkových variant se celková délka nezměnila.", "section_level": 2}, {"title": "Projekt v ohrožení.", "content": "Náběh výroby vozu Škoda 1200 se však ocitl v ohrožení. Podle vládního nařízení z prosince 1950 měla být do AZNP převedena výroba vozů Tatra 600 Tatraplan. Tím se měly v mateřské automobilce Tatra uvolnit kapacity na výrobu terénních nákladních vozů Tatra 128 určených pro armádu. Podle vzpomínek konstruktéra Oldřicha Meduny „\"dostala automobilka nařízení projekt vozu Š 1200 ukončit a již hotové výrobní přípravky zničit. Toto nařízení pochopitelně vyvolalo silný odpor, paradoxně však na něm nakonec automobilka vydělala. Papírově nechala zlikvidovat mnohem více přípravků než ve skutečnosti, přičemž za ně dostala finanční náhradu.\"“ Tatraplan se v Mladé Boleslavi začal vyrábět v listopadu 1951. Kvalita vyrobených vozů byla nízká a zájem o Tatraplany v zahraničí klesal. Také objem produkce neodpovídal původním představám. Nakonec byla výroba Tatraplanu ukončena již v červnu 1952.", "section_level": 2}, {"title": "Rozběh výroby.", "content": "Původně plánovaný termín zahájení sériové výroby ve 2. čtvrtletí roku 1951 nešel kvůli výše uvedeným komplikacím dodržet. První sériová Škoda 1200 s karoserií sedan byla dokončena v Mladé Boleslavi teprve 11. července 1952, jen několik dní po ukončení produkce Tatraplanů. Zpočátku probíhala v závodě Mladá Boleslav výroba všech sedanů a kromě toho též podvozků s motorem a kapotáží motorového prostoru, určených ke karosování v pobočných závodech. Ve Vrchlabí se na tato šasi stavěly karoserie dodávka a odvozené STW (kombi). V Kvasinách pak verze sanita a od června 1953 také sedan, který doplnil výrobu v mateřském závodě. Do rozbíhající se výroby však opět zasáhly vládní orgány, které roku 1952 nařídily automobilce zavést výrobu lehkého vojenského nákladního vozu Tatra 805, první vozy vyjely z Mladé Boleslavi koncem března 1953. Vojenská správa počítala s produkcí 16 700 vozů, roční výroba v Mladé Boleslavi se měla pohybovat kolem 6000 kusů. Tyto nerealistické předpoklady již v polovině roku 1953 revidoval Státní úřad plánovací, především na nátlak Ministerstva zahraničního obchodu, které potřebovalo zvýšit výrobu vozů Škoda 1200 pro vývoz za „tvrdou“ měnu. Dalším silným argumentem byla nehospodárnost produkce dvou zcela odlišných typů. Místo jednoúčelových strojů musely být výrobní linky osazeny stroji univerzálními, což v důsledku prodražovalo výrobu každého vozu Škoda 1200 údajně o 5000 Kčs. Tyto snahy samozřejmě podporovalo i vedení AZNP, snažící se zbavit tatrováckého „kukaččího vejce“. Po různých peripetiích byla výroba Tatry 805 v Mladé Boleslavi ukončena již koncem března 1955, celkem zde vzniklo pouze 6410 kusů. Na produkci se podílel také pobočný závod Vrchlabí, kde vznikaly budky pro tyto nákladní vozy. Kvůli tomu zde byla produkce užitkových verzí Škody 1200 zastavena, k jejímu obnovení došlo až v roce 1955.", "section_level": 2}, {"title": "První modernizace.", "content": "Výroba vozu byla v květnu 1954 na dva měsíce přerušena a v mezidobí došlo k provedení úprav karoserie, zaměřených na snížení hlučnosti a zvýšení prachotěsnosti. Karoserie byla vyztužena a uložena na silnější pryžové bloky, pode dveřmi vznikly nové prahy a mechanické směrovky nahradily kruhové blikače. Vůz získal účinnější tlumič výfuku a výkonnější topení. Osobní verze (sedan) dostala menší patnáctipalcová kola. Estetickou změnou se stalo doplnění hlavních světlometů chromovanými obroučkami. Kromě nich prodělal vůz několik dalších menších úprav. V této podobě se Škoda 1200 vyráběla do jara 1956.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 1201.", "content": "Bolestí vozu zůstával nedostatečně výkonný motor. Již v roce 1952 došlo ke zkušební montáži prototypového motoru obsahu 1,5 l a výkonu 38 kW (52 k) do sériového sedanu Škoda 1200. Stejnou pohonnou jednotku dostaly prototypy vojenských automobilů Škoda 972 a Škoda 973. Sedan s tímto motorem během zkoušek dosahoval rychlosti kolem 120 km/h. Problémem motoru však byl tvrdý chod, nízká životnost a poměrně vysoká spotřeba 11 l / 100 km. Podle některých zdrojů vzniklo 20 vozů s tímto motorem, nesoucích označení Škoda 1500 (typ 975). Na podzim 1955 vstoupil do výroby automobil Škoda 440 (\"Spartak\"), který dostal pod kapotu modernizovaný motor z typu Škoda 1101, s lepším poměrem mezi výkonem a spotřebou paliva. Podle vzoru této úspěšné modernizace padlo rozhodnutí obdobně upravit i motor většího \"Sedanu\". Zároveň byl sledován cíl větší unifikace obou pohonných jednotek. Výsledné úpravy zahrnovaly nahrazení horizontálního karburátoru spádovým, změnu sacího a výfukového potrubí, osazení nového účinnějšího vzduchového filtru. Změna karburátoru si vyžádala montáž palivového čerpadla hnaného vačkovou hřídelí. S novou hlavou motoru se zvýšil kompresní poměr na 7:1. Další změny zahrnovaly mimo jiné montáž nového rozdělovače a výkonnějšího vodního čerpadla. Výkon upraveného motoru vzrostl o 25 % na 33 kW (45 k). Současně vzrostl i točivý moment, mírně také klesla spotřeba paliva. Nový motor a jeho uložení si vyžádalo menší úpravy motorového prostoru. Kromě nového motoru se vůz dočkal i několika dalších zlepšení a úprav, opět především za účelem zvýšené unifikace s menším \"Spartakem\". Od něj Sedan převzal konstrukci rozvodovky a řešení manžet polonáprav. Vnější změny pak zahrnovaly především nové, méně aerodynamické a estetické, ale praktičtější vystouplé kliky dveří a disky kol s poklicemi - to vše opět shodné s typem 440. Takto modernizovaný vůz obdržel nové označení Škoda 1201 (typ 980). Sortiment karosářských verzí se rozšířil o pick-up, vyráběný od roku 1959 ve Vrchlabí. Poslední podvozky varianty Š 1200 byly dohotoveny na konci ledna 1956. Od února 1956 započala v Mladé Boleslavi výroba již pouze kompletních podvozků nového provedení Škoda 1201 (od 34. série). Finální montáž vozů této verze probíhala v závodech Kvasiny a Vrchlabí, zatímco mateřský závod naběhl na výrobu nové řady Škoda 440. Během dalších let výroby následovaly menší změny a modernizace v jednotlivých výrobních sériích. Oproti předchozímu typu 1200 došlo k výraznému nárůstu podílu výroby užitkových verzí na úkor sedanů. Poslední sedan byl v Kvasinách karosován zřejmě počátkem roku 1956. Užitkové verze setrvaly ve výrobě do konce roku 1961. Zatímco jejich nástupcem se stala Škoda 1202, produkovaná od října 1961 závodem Vrchlabí, verze sedan zůstala bez náhrady.", "section_level": 2}, {"title": "Karosářské verze.", "content": "Přechod na celokovovou karoserii sice znamenal pokrok v produktivitě, avšak výroba stále trpěla nedostatečným a zastaralým technologickým vybavením výrobních závodů, především lisoven. To pak obzvláště platilo pro pobočné závody Vrchlabí a Kvasiny, kde bylo nutné stále využívat velký podíl ruční práce. Ve Vrchlabí dokonce lisovna do roku 1956 chyběla úplně, karosářské díly se proto lisovaly v řadě jiných podniků, jako Tatra Kopřivnice, TOFA Hejnice, Karosa Vysoké Mýto nebo AZKG Praha-Vysočany. Produktivitu snižoval také stále poměrně nízký stupeň unifikace karosářských verzí. Napohled velmi podobné typy kombi a dodávka sdílely pouze asi 75 % karosářských dílů, kombi a sanita měly společnou jen asi polovinu dílů. Nově zavedené syntetické vypalovací laky byly málo kvalitní a zařízení lakoven nedokonalé. Kvalita laku se často stávala předmětem stížností zákazníků. Vzhledem k tomu, že státní plán nepočítal s dlouhodobým pokračováním výroby vozů stávající koncepce (přednost dostala příprava „lidového vozu“, pozdější Škody 1000 MB), nebylo možné získat dostatečné investiční prostředky pro zásadní modernizaci výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Sériově vyráběné karosářské verze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sedan.", "content": "Sedan má tříprostorovou skořepinovou čtyřdveřovou karoserii o rozměrech 4500×1680×1520 mm s odděleným zavazadlovým prostorem vzadu, pod kterým je umístěno náhradní kolo. Karoserie je celokovová, svařovaná z ocelových výlisků. Spojení karoserie s rámem zajišťuje osm šroubů s pryžovými podložkami, sloužícími k omezení přenosu vibrací od podvozku do karoserie. Čelní sklo je dvojdílné, lomené (kvůli lepší aerodynamice oproti jednodílnému). Zadní sklo je panoramatické. Okna všech dveří mají výklopná trojúhelníková okénka pro lepší větrání. Samotná skla všech dveří jsou stahovací. Sedadla vpředu jsou nedělená, tvořená jednodílnou lavicí s opěradlem. Zadní sedadla tvoří jednodílná lavice s odnímatelným opěradlem pro umožnění přístupu do zavazadlového prostoru zevnitř. Sedan byl oficiálně pětimístný (2+3), ale vzhledem k řadicí páce pod volantem a jednodílné lavici vepředu bylo možné převážet 6 osob (3+3). Škoda 1200 verze sedan byla vyráběna v Mladé Boleslavi od července 1952 a dále v Kvasinách od června 1953. Poslední sedany se Mladé Boleslavi vyrobily na konci října 1955, sériová výroba sedanu v Kvasinách pokračovala novým typem Škoda 1201 až do konce roku 1958. Celkem vzniklo v Mladé Boleslavi 15 594 sedanů Škoda 1200, určených převážně na export. V Kvasinách pak dalších 3 740 sedanů Škoda 1200 a 7 622 sedanů Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Dodávka.", "content": "Prototyp dodávky vznikl roku 1950. Nezvykle krátký zadní převis je pozůstatkem vývojových úprav podvozku. Karoserie navržená na původní podvozek s krátkým rozvorem zůstala po jeho prodloužení nezměněna, pouze došlo k posunutí výřezů a podběhů zadních kol. Je vybavena pouze jednou přední lavicí pro dvě osoby a dvěma bočními dveřmi vpředu vpravo a vlevo. Ložný prostor odděluje od prostoru pro řidiče a spolujezdce plechová přepážka Přístup do ložného prostoru umožňují jednodílné dveře v zadním čele, otvírané do strany doleva. Zadní dveře mají jednodílné, lehce zaoblené okno. Na bočních stěnách nákladního prostoru, těsně za předními dveřmi, se nacházejí větrací klapky. Vůz disponuje dvěma schránkami pro nářadí a výbavu, umístěnými pod podlahou ložného prostoru mezi přední stěnou a podběhy zadních kol. Tyto schránky jsou přístupné zvenčí a zakryté rozměrnými obdélnými kryty. V zadní části vozu, pod podlahou ložného prostoru se nachází horizontálně umístěné náhradní kolo, přístupné po otevření zadních dveří. Vnější rozměry dodávky jsou 4360×1690×1580 mm. Dodávková verze byla vyráběna pouze ve Vrchlabí. První sériová dodávka Škoda 1200 byla dokončena v září 1952, poslední vozy této verze opustily vrchlabský závod až počátkem roku 1956. Produkce dodávek pokračovala na podvozku modernizované verze Škoda 1201 až do roku 1961. Celkem bylo vyrobeno 4070 dodávek Škoda 1200 a 13 498 dodávek Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Kombi.", "content": "Kombi, označované STW (\"Station Wagon\", hovorově \"stejšn\") je odvozeno od dodávky a má stejné vnější rozměry 4360×1690×1580 mm avšak asi o 30 kg větší hmotnost. Je vybaveno dvěma řadami sedadel. Oproti dodávce má navíc pevná boční okna a další dveře vpravo pro přístup k zadní lavici. Dělené okno bočních dveří má přední díl stahovací. Zadní jednodílné dveře jsou shodné s dodávkou. Ložná plocha (po sklopení zadní lavice) disponuje rozměry 1750×1380 mm. Sedák zadní lavice je výklopný a pod ním se nachází úložný prostor pro nářadí a povinnou výbavu. Kombi je stejně jako sedan pětimístné. Prototyp STW postavený roku 1950 na původním krátkém podvozku se od sériových vozů odlišoval posledním párem bočních oken. Ta byla, podobně jako u sériových sanitek, dvoudílná s vyklápěcím křídlem. Sériové STW mají namísto nich jednodílná pevná okna. Stejně jako dodávka, i verze STW byla vyráběna ve Vrchlabí. První sériové kombi Škoda 1200 bylo dokončeno počátkem ledna 1953, poslední kombi Škoda 1201 opustily výrobní závod na podzim 1961. Celkem bylo vyrobeno 2076 kombi Škoda 1200 a 13 188 kombi Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Sanitka.", "content": "Sanitní verze je podobná verzi kombi, zvenčí se liší především delším zadním převisem a výklopnými větracími okénky v bočních oknech. Zadní dveře jsou sklápěcí, vybavené dvěma okénky. Náhradní kolo umístěné podobně jako u dodávky a kombi je přístupné samostatnými dvířky na spodní straně zadního čela. Nad čelním oknem je osvětlený červený kříž. Vozidlo bylo vybaveno také žlutým mlhovým reflektorem na předním nárazníku vlevo. Rozměry sanitky jsou 4550×1680×1600 mm. Uvnitř vozu je vpředu lavice pro řidiče a spolujezdce, oddělená přepážkou. Vzadu se nachází sanitní prostor. V něm jsou na levé straně umístěna nad sebou dvě lehátka o rozměrech 1930×520 mm. Vpravo je pak sklopné sedátko pro doprovod, po sklopení využitelné jako třetí nouzové lehátko. Verze pro záchrannou službu měla pouze jedno lehátko. Vozy záchranné služby byly dále vybavovány modrými signalizačními světly, sirénou a od roku 1955 také elektronkovou radiostanicí Tesla Fremos s 1,8 m dlouhou anténou. První sanitní vůz byl vyroben 22. července 1952. Většina sanitek vyrobených v tomto roce šla na export, především do Polska a Rakouska. Později byly vozy vyváženy do dalších států západní i východní Evropy, a dokonce do Asie nebo Jižní Ameriky. V tuzemsku první vozy obdržela v listopadu 1952 Záchranná služba hl. m. Prahy. Sanitní verze Škody 1200 byla vyráběna pouze v Kvasinách. Od léta 1952 do začátku roku 1956 jich zde vzniklo celkem 1935 kusů. Následovala ji modernizovaná verze 1201, produkovaná do podzimu 1961 s počtem 5286 vyrobených vozů. Úpravou sanitní verze Škoda 1200 vznikl pohřební vůz, vyrobený v sérii 50 kusů v prosinci 1955.", "section_level": 3}, {"title": "Pick-up.", "content": "Verze pick-up vznikla úpravou dodávkové karoserie. Přední část vozu po B-sloupek se nelišila od ostatních typů. Byla zakončena kolmou plechovou stěnou, opatřenou obdélníkovým okénkem, krytým ochrannou mřížkou. Za stěnou se nacházela otevřená ložná plocha, lemovaná trojdílnou dřevěnou lištou. Přístup na ložnou ploch byl jednodílnými dvířky, otvíratelnými do strany. Ložná plocha nebyla vybavena plachtou. Výroba pick-upů ve verzi Škoda 1201 probíhala v závodě Vrchlabí v letech 1959–1961, přesný počet vyrobených vozů není znám. Značná část produkce šla na export, řada vozů dostala pravostranné řízení. V Československu sloužily pick-upy například u pražské nákladní taxislužby. Tyto vozy byly dodatečně opatřeny plachtou, nesenou oblouky. Následníkem této varianty se stal pick-up Škoda 1202.", "section_level": 3}, {"title": "Sériově nevyráběné karosářské verze.", "content": "Kromě výše uvedených karoserií byly na počátku vývoje uvažovány další varianty, které měly používat původní krátký podvozek. Následné rozhodnutí o prodloužení podvozku přispělo k tomu, že tyto verze zůstaly pouze v prototypech.", "section_level": 2}, {"title": "Roadster.", "content": "Prototyp roadsteru vznikl v roce 1950 spolu s prototypem sedanu, dodávky a terénního vozu, a to na původním krátkém podvozku s rozvorem 2485 mm. Karoserie roadsteru byla dvoudveřová. Poměrně široké dveře měly spouštěcí skla zakončená chromovaným rámečkem (podobně jako u roadsteru Škoda 1102). Čelní dvoudílné šípové okno odpovídalo standardnímu provedení sedan a bylo zasazeno do rámu v barvě karoserie. Stahovací plátěná střecha se vyznačovala oblým tvarem. V interiéru se nacházela standardní přední lavice, vzadu pak zmenšená nouzová lavice. Vyrobený roadster zůstal v jediném prototypu.", "section_level": 3}, {"title": "Pohotovostní.", "content": "Prototyp pohotovostního vozu vznikl taktéž roku 1950. Verze pohotovostní měla využívat krátký podvozek rozvoru 2485 mm. Karoserie celkové délky 4035 mm se prakticky shodovala s karoserií stávajícího pohotovostního vozu Škoda 1101 P. Kromě většího motoru byl nejvýraznější změnou větší rozchod kolo obou náprav.", "section_level": 3}, {"title": "Terénní.", "content": "Prototyp terénní verze byl vyroben v roce 1950, kdy zároveň prodělal funkční zkoušky. Tato varianta opět vznikla na krátkém podvozku, avšak s pohonem všech čtyř kol (4×4). Nesla nové typové označení 965. Karoserie byla obdobná s pohotovostní verzí, avšak s odlišnou čelní maskou s vodorovným žebrováním a přední kapotáží. Větší osmnáctipalcová kola s pneumatikami 5,50-18\" zajišťovala větší nájezdové úhly vozu. Později byla navržena zcela nová jednodušší karoserie, s krátkými převisy a dvěma výřezy namísto dveří. Tato varianta zůstala na papíře.", "section_level": 3}, {"title": "Prodeje vozu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz.", "content": "Stejně jako jeho předchůdce, typ Škoda 1101/1102, byly i nové vozy Škoda 1200/1201 určeny primárně na vývoz, a to především do tzv. kapitalistických států. Vývoz automobilů představoval pro stát významný zdroj deviz. Konkrétní statistiky vývozu jsou však velmi kusé a pro roky 1956–1963 zcela chybí. Do zahraničí však zřejmě zamířila velká většina vyrobených vozů, podobně jako u předešlého typu. Například roku 1955 bylo z 12 530 vyrobených osobních vozů v Československu (převážně typ Škoda 1200) exportováno 10 848 kusů, tedy 87 %. Vozy Škoda 1200/1201 byly na západních trzích oceňovány pro svou robustnost, spolehlivost a relativně příznivou cenu. Předmětem kritiky se stával především nekvalitní lak, dále se objevovaly problémy s řazením a synchronizací převodovky a některé další detaily.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Vozy, které zůstaly v Československu, byly převážně prodávány na příděl státním orgánům a institucím, řada sedanů sloužila jako vozy taxislužby. Cena sedanu na volném trhu činila 300 000 Kčs před měnovou reformou v květnu roku 1953. Od dubna 1954 byla cena sedanu stanovena na 29 000 Kčs, provedení STW stálo 30 500 Kčs. Dostupnost vozu pro běžného občana však byla spíše teoretická, například roku 1953 se v celém Československu prodalo do osobního vlastnictví pouze 74 automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz a dochované vozy.", "content": "Specifické podmínky trhu v Československu umožnily poměrně dlouhou dobu provozování těchto vozů. Trvalý nedostatek dostupných nových automobilů nutil provozovatele (tj. podniky a instituce) stávající vozy místo nahrazení opakovaně opravovat. Časté byly kompletní generální rekonstrukce automobilů s montáží nové karoserie a/nebo motoru. Tento postup byl také administrativně jednodušší než pořízení automobilu zcela nového. Situaci se přizpůsobila i automobilka, která pro tyto účely vyráběla kompletní náhradní karoserie, motory a další díly. Vzhledem ke stavebnicové konstrukci vozů řady 1200/1201/1202 se podvozky starších vozů postupně osazovaly karoseriemi a motory novějších typů. Po takovéto rekonstrukci vznikala prakticky nová vozidla. V Česku bylo k 30. červnu 2018 v centrálním registru vozidel evidováno 225 vozů Škoda 1200 a 476 vozů Škoda 1201. Z tohoto počtu je však provozovaných zřejmě pouze malá část, především jako autoveterány ve vlastnictví sběratelů. Řada automobilů se nachází ve sbírkách muzeí v Česku (například Škoda Muzeum) nebo v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis vozu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek je tvořen páteřovým rámem s nosníkem z bezešvé ocelové roury. Vpředu je rám rozvidlen do dvou lisovaných podélníků. Na rámu jsou přivařeny příčné lisované nosníky pro uchycení karoserie. Vzadu je páteřový rám ukončen přírubou pro rozvodovku zadní nápravy. Rámem prochází kloubový hnací hřídel. Podvozek je vybaven centrálním mazáním pomocí nožní pístové pumpy, ovládané pedálem. Po jeho sešlápnutí je rozveden mazací olej do čepů přední nápravy, řízení, ložiska spojky a ložiska hnacího hřídele. Hmotnost podvozku s motorem (šasi), náplněmi a náhradním kolem je 580 kg. Nápravy jsou tvořeny nezávislými výkyvnými polonápravami. Přední náprava je řiditelná, s lichoběžníkovým zavěšením kol. Spodní rameno tvoří příčná půleliptická listová pružina, horní ramena jsou tvořena rozvidlenými pákami, na jejichž koncích jsou umístěny olejové tlumiče pérování. Nosné pero je opatřeno zajišťovací vzpěrou. Řízení kol je šroubem s maticí. Zadní hnací náprava se skládá z polonáprav, tvořených ocelovými bezešvými trubkami. Ty jsou výkyvně zavěšeny na skříni rozvodovky. Náprava je odpružena příčnou půleliptickou listovou pružinou, umístěnou nad polonápravami a upevněnou na skříni rozvodovky. Odpružení doplňuje olejový tlumič. Provozní brzda je hydraulická jednookruhová, s bubnovými brzdami na všech čtyřech kolech. Ruční brzda je mechanická, ovládaná pákou pod přístrojovou deskou. Disky kol jsou plechové paprskové, rozměry ráfku činí u verze sedan 3,50 D×16”, resp. 4,00 E×15” od 16. série. Ostatní verze mají rozměr ráfků 4,00 E×16”. Ráfky sedanu jsou opatřeny pneumatikami 5,50×16” resp. 6,00×15” od 16. série. Ráfky ostatních verzí obouvají pneumatiky rozměru 6,00×16”.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné ústrojí.", "content": "Motor vozu je umístěn vpředu, podélně za přední nápravou, za kterým se nachází převodovka, jež s ním tvoří jeden montážní celek. Uložení motoru na rámu je provedeno ve třech pryžových závěsech (silentblocích). Typově je motor čtyřtaktní zážehový vodou chlazený řadový čtyřválec s rozvodem OHV. Jeho zdvihový objem činí 1221 cm3, při vrtání válců 72 mm a zdvihu pístů 75 mm. Kompresní poměr má hodnotu 6,5:1 (Š 1200), 7:1 (Š 1201 do 63. série) nebo 7,5:1 (Š 1201 od 64. série). Nejvyšší krátkodobý výkon motoru podle normy SAE dosahuje 26,5 kW (36 k) při 4200 ot./min. (Š 1200), resp. 33,1 kW (45 k) při 4200 ot./min. (Š 1201). Největší krouticí moment stanovovaný dle normy SAE dosahuje 74,5 Nm při 2300 ot./min. (Š 1200), resp. 84,3 Nm při 2500 ot./min. (Š 1201). Suchá hmotnost motoru je udávána 103 kg. Voda k chlazení motoru prochází nuceným oběhem pomocí odstředivého čerpadla. Proudění vzduchu chladičem podporuje čtyřlistý ventilátor, poháněný klínovým řemenem od klikové hřídele. Tlakové mazání motoru zajišťuje zubové čerpadlo. Blok motoru je opatřen vyměnitelnými vložkami válců, z vnější strany přímo chlazenými vodou (tzv. „mokré vložky“). Kliková hřídel je uložena ve třech kluzných ložiscích. Blok motoru i hlava válců jsou odlity z šedé litiny, písty z hliníkové slitiny. Přípravu palivové směsi zajišťuje horizontální karburátor typu Solex 26 UAHD, případně JIKOV 26 POH (Š 1200) nebo spádový karburátor JIKOV 32 SOP (Š 1201). Palivo proudí z nádrže do karburátoru samospádem (Š 1200) nebo nuceně pomocí membránového čerpadla, hnaného vačkovou hřídelí (Š 1201). Válcová plechová palivová nádrž o objemu 35 litrů je umístěna v motorovém prostoru na příčné stěně. Základní spotřeba vozu činí 9–10 l benzínu a 0,2 l oleje na 100 km (Š 1200), resp. 8,2–9,4 l benzínu a 0,1 l oleje na 100 km (Š 1201). Převodovka je mechanická čtyřstupňová se zpětným chodem. Má synchronizaci III. a IV. rychlostního stupně, od 29. série pak synchronizaci II., III. a IV. stupně. Čtvrtý rychlostní stupeň tvoří přímý záběr. Řadicí páka se nachází na sloupku řízení pod volantem. Spojka je suchá kotoučová jednolamelová. Rozvodovka se nachází na zadní nápravě a stálý převod činí 4,78 (sanita) nebo 5,25 (ostatní verze). Tabulka technických parametrů motorů Š 1200 a Š 1201:", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická soustava.", "content": "Elektrická soustava vozu pracuje s napětím 12 V. Zdrojem energie je dvanáctivoltové dynamo o výkonu 200 W, hnané stejným klínovým řemenem jako ventilátor. Akumulátorová baterie o kapacitě 45 Ah je umístěna v motorovém prostoru, po levé straně palivové nádrže. Elektrický startér má výkon 0,8 k. K elektrickému příslušenství patří zapalování motoru, tvořené zapalovací cívkou, rozdělovačem a svíčkami. Pořadí zapalování válců je 1-3-4-2. Elektrické příslušenství je značky PAL. Součástí elektrického příslušenství je také osvětlovací soustava, tvořená hlavními světlomety, koncovými svítilnami, osvětlením tabulky SPZ vzadu, osvětlením přístrojové desky a stropní svítilnou. Sanitní vozy jsou navíc vybaveny mlhovým světlometem vpředu a zvláštními signálními svítilnami.", "section_level": 2}, {"title": "Karoserie a interiér.", "content": "Karoserii vozu tvoří celokovová skořepina. Je zhotovená z elektricky svařovaných plechových dílů a potažená ocelovými plechy tloušťky 0,8 mm a 1 mm. Karoserie je na podvozku usazena pomocí osmi pryžových lůžek umístěných na příčkách rámu a na skříni rozvodovky. Karoserie a šasi jsou spojeny pomocí osmi šroubů. Karoserie je lakována syntetickým lakem. Přední sedadlo je lavicové posuvné, se společným opěrákem. Zadní sedadlo je taktéž jednodílné lavicové. Potah je z vlněné látky nebo z umělé kůže, případně jejich kombinací. Dveře a stěny jsou čalouněny stejným materiálem jako sedadla, strop je potažen vlněnou látkou. Přístrojová deska obsahuje palivoměr, rychloměr s počítadlem kilometrů a teploměr chladicí kapaliny. Uprostřed je mřížka reproduktoru, vpravo uzavíratelná schránka. Na horní straně u předního okna se nacházejí dva výdechy teplovodního topení, sloužící k jeho odmrazování. Volant je dvouramenný, od 37. série doplněný půlkruhovým tlačítkem houkačky.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a technické údaje.", "content": "Údaje bez závorky platí pro typ Škoda 1200, údaje v závorce platí pro typ Škoda 1201. Pokud závorka chybí, je uvedený údaj shodný pro oba typy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda 1200 byl osobní a lehký užitkový automobil střední třídy, vyráběný podnikem Automobilové závody, národní podnik (AZNP). Vůz klasické koncepce a s páteřovým rámem konstrukčně navazoval na starší typ Škoda 1101/1102, přezdívaný Tudor a vyráběný od druhé poloviny 40. let. Škoda 1200 už měla oproti němu zcela novou celokovovou karosérii, jako první ze sériových vozů značky. V září 1949 vznikl první prototyp automobilu a sériová produkce byla zahájena roku 1952. V roce 1956 ho nahradil modernizovaný typ Škoda 1201 se silnějším motorem, vyráběný do roku 1961. Oba typy byly známé pod lidovým označením Sedan. ", "tgt_summary": "Les Škoda 1200, 1201 et 1202 sont trois automobiles produites entre 1952 et 1971 par le constructeur tchécoslovaque Škoda Auto. Disponible en carrosseries berline et break, la 1200 a été assemblée entre 1952 et 1955. Cette même année, la 1201 prend le relais. La berline est supprimée du catalogue en 1958. Subsiste alors le break et les utilitaires, légèrement redessinés en 1961, qui perdureront jusqu’en 1971 sous le nom de 1202.", "id": 1943188} {"src_title": "Hindúkuš", "tgt_title": "Hindou Kouch", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Alexandr Veliký dobyl tuto oblast v roce 329 př. n. l. Hory dostaly řecké jméno \"καύκασοσ ινδικοσ (kaukasos indikos),\" tedy „Indický Kavkaz“ nebo prostě „Indické hory“. Alternativní řecké jméno bylo \"Paropamisos\" (někdy se vztahuje jen k západní části Hindúkuše, k Safíd Kúhu). I jméno \"Hindúkuš\" má znamenat „Indické hory“. Slovo \"kuš\" se objevuje v názvech řady hor, pocházejících z íránských jazyků, kterými se v této oblasti mluví; podle některých je zkomoleninou novoperského \"kúh,\" „hora“. V sanskrtu se Hindúkuši říkalo \"Pāriyatra Parvat,\" a tento název se používal až do příchodu islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nadmořská výška Hindúkuše roste od západu k východu. Nejvyšší vrcholy na západě Afghánistánu dosahují výšek mezi 3 500 a 4 000 metry, střední část kolem Kábulu dosahuje 4 500 až 6 000 m a nejvyšší část na pákistánských hranicích přesahuje 7 000 m. Hindúkušský systém se táhne v délce 966 km, z toho asi 600 km se považuje za vlastní Hindúkuš. Střední šířka pohoří (ze severu na jih) činí 240 km. Nejdůležitějšími řekami, odvodňujícími Hindúkuš, jsou Kábul (pravobřežní přítok Indu), Hilmand (teče k jihozápadu, před afghánsko-íránskými hranicemi se stočí k severu a končí v jezeře Hāmūn-e Şāberī) a Harírúd (teče k západu, za Herátem se stáčí k severu a tvoří íránskou hranici, ztrácí se v poušti na hranici Íránu a Turkmenistánu). Severní svahy Hindúkuše spadají do pánve Amudarji, ale většina vodních toků zmizí v poušti a do Amudarji nikdy nedoteče. Hory protíná řada vysokých průsmyků \"(kotal),\" které vytvářejí strategicky významnou síť pro průchod karavan. Nejdůležitější je Kotal-e Sālang (3 363 m), který spojuje Kábul a další místa na jihu s Mazār-e Šarīf a dalšími městy na severu. Vybudování tunelu v tomto průsmyku v roce 1964 zredukovalo dobu jízdy z Kábulu na sever na několik hodin. Dříve se na sever jezdilo přes Kotal-e Šībar (2 987 m) a cesta trvala tři dny. Salanžský tunel byl postaven za finanční i technologické asistence Sovětů a znamenal prokopání 2,7 km skálou v srdci Hindúkuše. Pro Evropany byly dlouho nejznámější a nejdůležitější průsmyky, které vedly na Indický subkontinent. Sem patří Chajbarský průsmyk \"(Khyber Pass)\" (1 067 m) na hranicích s Pákistánem na trase z Kábulu a Džalálábádu do Pešávaru. Na východ od Kábulu na téže trase leží Kotal-e Lataband (2 499 m), který byl v roce 1960 nahrazen silnicí v dech beroucí soutěsce řeky Kábul, Tang-e Ghārū. Tato pozoruhodná stavba zkrátila cestu z Kábulu na pákistánské hranice ze dvou dnů na několik hodin. Silnice těmito průsmyky hrála důležitou roli během americké invaze do Afghánistánu v roce 2001 a byla intenzivně využívána těžkou vojenskou technikou. V důsledku toho je dnes ve velmi špatném stavu. Mnoho vybombardovaných mostů bylo opraveno, ale řada větších staveb zůstává poničena. Opakované uzavírky kvůli ozbrojeným konfliktům v oblasti vážně poškozují hospodářství a životní úroveň v mnoha oblastech, protože toto je hlavní trasa pro dovoz zboží do země. V Afghánistánu je řada dalších důležitých průsmyků. Kotal-e Vāchdžīr (4755 m) ve Váchánu spojuje Afghánistán s čínskou provincií Sin-ťiang i s pákistánským Gilgitem - Baltistánem. Průsmyky, které vedou do Čitrálského údolí v Pákistánu, zahrnují Baroghil (3 798 m) a Kachin (5 639 m), který také vede z Váchánu. Na západě je důležitý Shotorgardan (3 720 m), spojující provincie Logar a Paktiya; Bazarak (2 713 m) vede do Mazār-e Šarīfu; Khawak (3 550 m) a Anjuman (3 858 m) v údolí Pandžšír vedou na sever. Hadžigak (2 713 m) a Unai (3 350 m) vedou do východního Hazáradžátu a údolí Bámján. Paropamiské průsmyky na západě jsou poměrně nízké, kolem 600 m; nejznámější je Sabzak mezi provinciemi Herát a Badghis, který spojuje západní a severozápadní části Afghánistánu. Tyto horské oblasti jsou většinou holé a pusté, nanejvýš s řídkým výskytem stromů a zakrslých keřů. V údolí Kowkcheh jsou velmi staré doly na lazurit. Na sever od Kábulu v údolí Pandžšíru a některých jeho přítoků jsou naleziště smaragdů. Známé balasové rubíny či spinely se do 19. století těžily v údolí horního Pandže, kde se Hindúkuš stýká s Pamírem. Tato naleziště jsou nyní zřejmě vyčerpána.", "section_level": 1}, {"title": "Východní Hindúkuš.", "content": "Východní Hindúkuš (též \"Nízký Hindúkuš\") se nachází v severním Pákistánu a v afghánských provinciích Núristán a Badachšán. Pákistánský distrikt Čitrál se považuje za srdce Hindúkuše. Jsou zde nejvyšší štíty Hindúkuše, zejména Tirič Mír, Nošak (nejvyšší hora Afghánistánu) a Istor-o-Nal. Pohoří pokračuje v pákistánských Severních oblastech Ghizarem, údolím Jásín a Ishkoman. V Čitrálu najdeme také největší ledovce v Hindúkuši, Tirič, Čiantar a Kurambar. Tající voda z nich tvoří řeku Kunar, která teče do Afghánistánu, vlévá se do Bašgálu, Pandžšíru a nakonec do mnohem menší řeky Kábul.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hindúkuš (urdsky ہندوکش, \"Hindūkush,\" persky سلسلہ کوہ هندوکش, \"Selsele-ye Kūh-e Hindūkush,\" též \"Hendūkosh)\" je pohoří v Afghánistánu a severozápadním Pákistánu. V širším smyslu se za Hindúkuš považují všechny hory mezi Amudarjou na severu, řekou Tedžen (Harírúd) na západě (tvoří hranici s Íránem, za ní se zvedá Kúh-e Bínálúd) a řekami Hilmand a Kábul na jihu. V užším smyslu se jako Hindúkuš označuje jen nejvyšší, severovýchodní část, která začíná zhruba na úrovni města Kábulu a pokračuje na severovýchod, po afghánsko-pákistánské hranici do Vachánu. Je čtvrtým nejvyšším pohořím na světě. Nejvyšší horou je Tirič Mír v pákistánském Chajbar Paštúnchwá.\" ", "tgt_summary": "L'Hindou Kouch (en pachto et en ; en ) est une chaîne de hautes montagnes en Afghanistan et au Pakistan.", "id": 1047651} {"src_title": "Nicholas Sparks", "tgt_title": "Nicholas Sparks (écrivain)", "src_document": [{"title": "Životopis a důležitá osobní data.", "content": "Narodil se v Omaze v Nebrasce jako prostřední ze tří dětí profesora Patricka Michala Sparkse a jeho ženy Jill Emmy Marie Sparksové. Před ním se narodil bratr Michael Earl (* 1964) a po něm sestra Danielle (1967-2000), která byla inspirací pro hlavní postavu románu \"Nezapomenutelná cesta\". V mládí se rodina často stěhovala ze státu do státu. Studoval na Bella Vista High School, kterou ukončil na jako (valedictorian) primus ročníku. Poté se stal studentem katolické \"University of Notre Dame\" (1984). Hodně se zabýval sportem, konkrétně atletikou, v roce 1985 jeho tým vytvořil dosud platný rekord školy ve štafetě na 4 x 800 metrů. Studoval finančnictví a své studium zakončil s vynikajícím prospěchem v roce 1988. V roce 1988 se během jarních prázdnin setkal s Cathy Cole z New Hampshire, v červenci 1989 se vzali a poté žili v Sacramentu v Kalifornii. V následujících letech Sparks vyzkoušel řadu povolání, v roce 1993 se rodina přestěhovala do New Bernu. Zde napsal svůj první publikovaný román, \"The Notebook\" (vyšel 1996). V současné době stále žije v New Bernu s manželkou a pěti dětmi: třemi syny (Miles Andrew, Ryan Cote a Landon) a dvěma dcerami-dvojčaty (Lexie Danielle a Savannah Marin). Přispívá do národní a místní charity a podílí se na programu kreativního psaní \"University of Notre Dame\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Svůj první, nikdy nepublikovaný román, \"The Passing\", napsal v roce 1985, během studia na Notre Dame. Druhý román, \"The Royal Murders\", (rovněž nikdy nepublikovaný) napsal v roce 1989. V roce 1994 napsal další román \"The Notebook\". Ten zaujal literární agentku Theresu Park, která zařídila jeho vydání v Time Warner Book Group. Vyšel v říjnu 1996 a zaznamenal obrovský úspěch – první týden vedl žebříček bestsellerů \"New York Times\", úspěch se dostavil i na mezinárodní scéně. Jeho první román jej finančně dokonale zabezpečil, poté se oddal literární tvorbě a sepsal řadu dalších, mezinárodně velmi úspěšných bestsellerů. Jeho dílo bylo přeloženo do více než 35 jazyků, včetně češtiny (viz seznam publikovaných prací). Na námět osmi jeho románů byly vytvořeny celovečerní filmy, které dohromady vydělaly více než čtvrt miliardy dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicholas Charles Sparks (* 31. prosince 1965, Omaha, Nebraska, USA) je jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti. Jedná se o autora řady celosvětové úspěšných románů, z nichž 8 bylo použito jako předloha k neméně úspěšným filmům, devátý právě přichází do kin. V jeho díle zaujímají významné místo témata jako je křesťanství, láska, tragédie a osud. Do dnešního dne vydal 18 románů, které mají často romantickou formu a hlavní postavy se v nich obvykle nedočkají happy endu v běžném slova smyslu.", "tgt_summary": "Nicholas Charles Sparks, né le à Omaha, au Nebraska, est un écrivain américain. Ses romans évoquent les rencontres amoureuses et l'amour en général.", "id": 292938} {"src_title": "Bonifác VIII.", "tgt_title": "Boniface VIII", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z urozeného katalánského rodu, který sídlil původně ve městě Gaeta, ale odtud se přesunul do Anagni. Právě v Anagni se také Benedetto Caettani narodil. Později studoval na právnických fakultách v Lodi a Paříži a byl nositelem titulu doktora obojího práva. Podařilo se mu soustředit ve svých rukou kanonikáty v Anagni, Paříži a Lyonu a papež Inocenc IV. ho jmenoval konsistoriálním advokátem a papežským notářem v Římě. Působil také jako papežův diplomat – první zkušenosti získal roku 1265, když doprovázel do Anglie kardinála Ottoniho, který tu měl vyjednat mír mezi Jindřichem III. a vzbouřenými barony. Papež Martin IV. jmenoval Caettaniho roku 1281 kardinálem jáhnem, čímž se Caettanimu podařilo proniknout do nejužšího vedení církve. O deset let později byl ustanoven kardinálem-knězem od sv. Silvestra. Tehdy mu již bylo téměř šedesát let, takže jeho kariérní vzestup byl poměrně pomalý, zvláště když uvážíme, že měl dva příbuzné mezi samotnými papeži – Řehoře IX. a Alexandra IV.", "section_level": 1}, {"title": "Papežem.", "content": "Hned začátek jeho pontifikátu byl typickou ukázkou papežovy nenávistné a tvrdé reakce na jakoukoliv kritiku. Benedetto Caettani byl totiž zvolen jako Bonifác VIII. 24. prosince 1294, pár dní poté, co přesvědčil svého předchůdce, papeže Celestýna V., aby se vzdal svého úřadu. Tento čin však vyvolal velkou kritiku, především u těch, kteří si přáli, aby františkán Celestýn v úřadě zůstal. Caettaniho osoba v čele západní církve dokázala dát dohromady i tak rozdílné osobnosti, jako byl kardinál Colonna a Jacopone da Todi. Těm se nakonec podařilo v roce 1297 sepsat společný manifest (tv. prohlášení z Lunghezzi), v němž byla zneplatněna abdikace Celestýna V. a volba Bonifáce VIII. nelegitimní. Papež odpověděl obléháním Palestriny, hradního sídla rodu Colonna. Následujícího roku byla Palestrina dobyta a obránci v čele s Jacoponem da Todi uvězněni. Zároveň byl zatčen a uvězněn i Celestýn. Nový papež si dal za úkol dosáhnout všeobecného usmíření křesťanstva pod svou papežskou autoritou a dosažení věčného míru mezi všemi křesťany. Tento mír měl Evropě především zajistit dostatek sil pro boj proti muslimům. Bonifác VIII. se ale v osobním i veřejném životě choval často velmi povýšeně a panovačně, což nejednou vedlo k tomu, že odmítal dělat v jednáních kompromisy – jeho plán na sjednocení křesťanstva tak ztroskotal právě na jeho panovačných snahách. Jeho představy o nedotknutelné autoritě papeže a o jeho moci nad všemi křesťanskými panovníky se nesetkaly s příliš velkým pochopením na mnoha královských dvorech. Hned první spor měl již roku 1295 s dánským králem Erikem VII., který dal uvěznit arcibiskupa Jana Granta, podezřelého ze zavraždění předchozího krále. Papež požadoval arcibiskupovo okamžité propuštění, král však vytrvale odmítal, čímž se tento spor táhl až do roku 1302. Další konflikt, tentokrát s Habsburky, se rozhořel v polovině roku 1298. Tehdy propukl spor mezi římským králem Adolfem Nasavským a jeho konkurentem Albrechtem Habsburským, který skončil Albrechtovým vítězstvím: kurfiřti prohlásili Adolfa za zbaveného královské hodnosti a novým králem zvolili Albrechta. Papež byl rozhořčen nejen způsobem, jakým proběhla změna na trůně, ale především tím, že kurfiřti papeže nepožádali o formální potvrzení (tzv. aprobaci). A tak když poselstvo, vyslané kurfiřty k papeži s listem oznamujícím Albrechtovo zvolení, dorazilo na sklonku podzimu na papežský dvůr v Rieti, setkalo se tam s velmi nepřívětivým přijetím. Papež (jako ostatně téměř vždy, když věci nešly podle jeho přání) zareagoval velmi podrážděně, neboť podle něj byl postup kurfiřtů proti králi Adolfovi „jasná velezrada“ a nová volba bez papežského svolení tedy neplatná. Když se vyslanci pokusili jednání krále Albrechta a kurfiřtů ospravedlnit, připravil jim prý papež efektní ukázku svého cholerického temperamentu - s císařským diadémem na hlavě, opásán mečem se na ně obořil zvoláním: Spor se táhl až do začátku 14. století, kdy se Bonifác začal plně soustřeďovat na svůj spor s Francií. Bonifác však zasahoval i do vnitropolitické situace v Uhrách (v roce 1301 odmítl právo uherské šlechty zvolit si vlastního panovníka a sám prohlásil za uherského krále Karla Roberta, čímž také vážně poškozoval zájmy českých Přemyslovců), ve Skotsku a v dalších zemích. Skutečně osudový konflikt měl ale teprve vypuknout.", "section_level": 2}, {"title": "Papežův spor s Filipem Sličným.", "content": "V období pontifikátu Bonifáce VIII. byla Francie na vrcholu moci a sebevědomí kapetovského rodu stále sílilo. Filip IV. Sličný se v té době rozhodl získat pod svou vládu i ta území, která tehdy na francouzské pevnině držela Anglie (Gaskoňsko, Guyenne a přístav Bordeaux). Evropě tak hrozil poměrně rozsáhlý válečný střet. V roce 1295 se rozhodl do sporu vstoupit Bonifác VIII. Král Filip IV. ale odmítl jednat nejen s anglickým králem Eduardem I., ale také s papežem. Bonifác VIII. se ocitl v nepříjemné situaci, v Itálii jej tehdy mocensky ohrožovala mocná rodina Collonnů a většina kardinálů byla Francouzských – v této nejisté a napjaté době se nehodilo mít ve francouzském králi nepřítele. Míru mezi Francií a Anglií bylo nakonec dosaženo 13. srpna 1296. Spory papeže s Filipem ale stejně pokračovaly dál – tím nejvážnějším problémem se staly stížnosti na vysoké daňové požadavky francouzského krále vůči domácím církevním institucím a osobám, které stále častěji přicházely do Říma. Papež vydal bulu Clericis laicos, v níž prohlásil, že vybírání plateb panovníkem od kléru musí být vždy schváleno papežem. Sporným bodem této buly byla především výhrůžka exkomunikací, která za porušení hrozila. Filip IV. pohotově zareagoval a vydal zákaz vývozu zbraní, kovů a koní z Francie, což silně poškodilo právě papeže, který se chystal na válečné tažení proti Colonnům a tímto přišel o důležité prostředky k vedení války. Na přelomu let 1296 – 1297 papež svá opatření zmírnil a Filip IV. rovněž odvolal svá rozhodnutí. Ke zlepšení vztahů přispěla i kanonizace Ludvíka IX. 11. srpna 1297. Další pozitivní událostí bylo první milostivé léto v roce 1300, kdy poutníci z celé křesťanské Evropy zaplavili Řím.", "section_level": 2}, {"title": "Bonifác VIII. a spor se spirituály.", "content": "Přestože byla politická aktivita Bonifáce VIII. opravdu široká, největší stopy zanechala jeho politika v Itálii. Nekompromisně (opět) zasáhl i do sporu mezi dvěma frakcemi Menších bratří - sporu mezi spirituály a konventuály. Po Bonifácově podpoře konventuálů se spirituálové zradikalizovali a v čele s již výše zmíněným kardinálem Colonnou vydali tzv. prohlášení z Lunghezzy, v němž byl Bonifác VIII. sesazen. Papež odpověděl obléháním Palestriny, hradu mocného šlechtického rodu Colonna, který bránili i mnozí spirituálové, mezi nimi i slavný básník Jacopone da Todi. Po pádu Palestriny byl Jacopone zajat, exkomunikován a odsouzen k doživotnímu žaláři v kobkách kláštera sv. Fortuna v Todi.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení konfliktu s francouzským králem a závěrečná etapa pontifikátu.", "content": "Druhá fáze sporu mezi Francií a Římem začala roku 1301, kdy papežův legát biskup Bernard Saisset netakticky vyčetl francouzskému králi, že zadržuje církevní příjmy z francouzského území a tím brání provedení křížové výpravy. Filip IV. nechal Saisseta obvinit z velezrady a uvěznit. Saissetův případ poukazoval na tehdy zásadní střet mezi mocí světských panovníků a papeže a nastolil otázku, zda osoby duchovního stavu jsou v první řadě podřízeny světské moci nebo papeži. Bonifác tehdy tvrdil, že \"v našich rukou je duchovní i světská moc!\" a popoháněl Filip IV. bulou Ausculta fili před papežský soud. Bonifác VIII. na celou situaci zareagoval tím, že začal francouzskému králi vyhrožovat sesazením z trůnu. Francie odpověděla dopisem, v němž byly jasně odmítnuty jakékoliv papežovy nároky v oblasti světské moci. Filip IV. si přizval na pomoc veřejné mínění a počítal s tím že zasažená národní hrdost se obrátí proti papeži. 10. dubna 1302 také svolal historicky první jednání generálních stavů do Paříže – dle předpokladů se města a páni postavili za krále, ale duchovní poprosili o delší čas na rozmyšlenou. Přestože měl v danou chvíli Filip výhodnější pozici než jeho protivník Bonifác, situace se nečekaně zkomplikovala v momentě, kdy bylo 11. července královo vojsko poraženo ve Flandrech. Bonifác VIII. využil Filipových problémů na severu Francie a dne 18. listopadu 1302 vydal svou nejznámější bulu Unam Sanctam, jež byla shrnujícím právnickým vysvětlením poměru duchovní a světské moci a mimo jakoukoli pochybnost byla adresována právě Filipovi. Výměna dopisů mezi Francií a Římem pokračovala i poté, co byl Saisset propuštěn a vyhoštěn z Francie. Spor se ale dále vyostřoval a v roce 1303 byl podán Filipem IV. návrh na svolání koncilu a sesazení papeže Bonifáce VIII. Papež pohotově sepsal bulu Super Petri solio, v níž se chystal vyhlásit nad francouzským králem klatbu a nad francouzským královstvím interdikt. Bula však nikdy nevyšla, neboť francouzská strana pohotově zareagovala. Ráno 7. září 1303 přepadla francouzská vojska spolu se Sciarrem Colonnou město Anagni, kde tehdy Bonifác VIII. odpočíval na svém rodovém sídle. Do večera ovládli město a vstoupili i do papežova opevněného sídla. Francouzští vojáci poté papeže slovně uráželi a dokonce jej i fyzicky napadli. Dva dny byl vězněn bez jídla a pití. Toto hrubé zacházení s hlavou církve rozezlilo měšťany v Anagni a hrozila jejich vzpoura. Francouzská vojska spolu s vojskem Colonnů nakonec město raději opustila. Bonifác VIII. byl zachráněn, ale ze svého vítězství se dlouho neradoval. Již 11. října 1303 zemřel v Římě na horečnaté onemocnění. Nástupci Bonifáce VIII. se pak stále více stávali loutkami v rukou francouzského krále, což nakonec vedlo až k avignonskému zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Bonifác VIII. v literárně-historické tradici.", "content": "K papežovým největším kritikům patřil již zmíněný spirituál a básník Jacopone da Todi, který papeže za příkoří, které mu způsobil, upřímně nenáviděl. Jeho politické laudy jsou nejčastěji namířeny právě proti Bonifácovi. Také Dante neměl panovačného papeže nijak v lásce, což dokládá skutečnost, že se s papežem setkává v Pekle své Božské komedie (konkrétně v XIX. zpěvu Pekla). Jedním z posledních italských básníků, využívající bonifácovskou tradici v italské kultuře, je nositel Nobelovy ceny Dario Fo ve svém \"Komickém mystériu\" (1969)", "section_level": 1}], "src_summary": "Bonifác VIII. (1235, Anagni – 11. října 1303, Řím), vlastním jménem Benedetto Caëtani byl papež od 24. prosince 1294 až do své smrti 11. října 1303. Byl posledním mocensky silným papežem vrcholného středověku, jehož autorita byla nezávislá na světských panovnících. V jeho době se ale zároveň silně vyostřil právě konflikt moci církevní s mocí světskou.", "tgt_summary": "Boniface né vers 1235 et mort le, originaire d'Anagni dans le Latium en Italie, de son nom Benedetto Caetani, est un pape de l’Église catholique. ", "id": 663964} {"src_title": "IRIX", "tgt_title": "IRIX", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno IRIX bylo poprvé použito v roce 1988 při vydání operačního systému 3.0 série SGI's IRIS 4D pro pracovní stanice a servery. Předchozí vydání byly identifikovány podle čísla verzí předpon \"4D1-\", např. \"4D1 2.2\". Přepona 4D1 byla používána v oficiálních dokumentacích číselných vydání systému IRIX. IRIX 3.x byl založen na UNIX system V Release 3 s 4.3BSD rozšířením a začleněn do \"4Sight\" Windows systém, založen na NeWS a IRIS GL. Extend file system (EFS) od SGI nahradil souborový systém Unix System V. IRIX 4.0, vydaný v roce 1991, nahradil 4Sight s X Window system (X11R4), podobně vypadajícím 4Dwm Windows managerem. IRIX 5.0, vydaný v roce 1993, začleňuje určité rysy UNIX System V Release 4, včetně spustitelného formátu ELF. IRIX 5.3 uvedl XFS žurnálovací systém souborů. V roce 1994 IRIX 6.0. přidal podporu pro 64bitový MIPS R8000 procesor, ale jinak byl podobný IRIX 5.2. Později vydaní 6.x podporovaly další členy rodiny 64bitových procesorů MIPS. IRIX 6.3 byl uvolněn pouze pro pracovní stanice. IRIX 6.4 zlepšený o multiprocesorovou rozšířitelnost pro systémy Origin 2000 a Onyx2 byl prodáván jak „Cellular IRIX“, ačkoli jsou začleněny jen nějaké rysy z originálního projektu distribuovaného operačního systému Cellular IRIX. IRIX 6.4 měl vážné problémy se spolehlivostí, což omezovalo jeho zavedení. Vývoj IRIXu se stabilizoval s uvolnění IRIX 6.5 v roce 1998. Aktuální verze IRIXu je 6.5.30, která byla uvolněna v srpnu 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Rysy.", "content": "IRIX 6 je kompatibilní s UNIX system V Release 4, UNIX 95 a POSIX (včetně 1e/2c konceptu 15 ACL). IRIX má silnou podporu pro diskové a grafické I/O operace v reálném čase. IRIX byl jeden z prvních verzí Unixu k tomu, které uváděly grafické uživatelské rozhraní hlavně v prostředí desktopu. IRIX byl široce používán v počítačovém animačním průmyslu a pro vědecké vizualizace díky jeho velkému aplikačnímu základu. IRIX užívá Indigo Magic Desktop, který standardně užívá 4Dwm X window manager s uživatelským pohledem navrženým v Motif widget toolkit.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup IRIXu.", "content": "V tiskové zprávě 6. září 2006, SGI oznámila konec produktové řady založené na MIPS/IRIX. Produkce skončila 29. prosince 2006 a poslední objednávky byly splněny v březnu 2007. Podpora pro tyto produkty skončí v prosinci 2013. Veškeré zbývající SGI produkty řídí Linux.", "section_level": 1}], "src_summary": "IRIX je operační systém vyvinutý Silicon Graphics, Inc. (SGI), který běží nativně na 32bitové a 64bitové MIPS architektuře pro pracovní stanice a servery. Je založen na UNIX system V s BSD rozšířením. Je schopný extrémně dlouhé doby provozu bez vypnutí a jeho souborový systém XFS je považován za jeden z nejpokročilejších žurnálovacích souborových systémů v průmyslu. Aktuální významnější verze systému IRIX je IRIX 6.5 která byla uvolněna v květnu 1998. Nové méně významné verze jsou vydávány každé čtvrtletí. U verze 6.5.22 byly uvolněny dvě verze: 1) udržovací verze, která původní IRIX 6.5. zpřesňuje a 2) doplňovací verze, která obsahuje různá vylepšení a rozšíření. Aktualizace z 6.5.x na 6.5.22 udržovacího vydání je k dispozici bezplatně ke stažení, zatímco verze 6.5.23 a vyšší požaduje aktivní smlouvu podpory Silicon Graphics pro běh pouze na hardwaru Silicon Graphics.", "tgt_summary": "IRIX était un système d'exploitation Unix basé sur UNIX System V et possédant des extensions BSD, de la société SGI (Silicon Graphics Inc.). IRIX est conçu pour fonctionner nativement sur les machines 32 et 64 bits de type MIPS (processeur RISC), aussi bien sur les stations de travail que sur les serveurs. La dernière version stable date de 2006 et la fin du support de 2013.", "id": 872103} {"src_title": "Muzeologie", "tgt_title": "Muséologie", "src_document": [{"title": "Studium muzeologie v ČR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zádady muzeologie byly formulovány na univerzitě ve Vídni 90.letech 19.století za vedení prof. Aloise Riegla. Lektoři muzejnictví v Československu od roku 1921 přednášeli na univerzitách v Praze, v Brně a v Bratislavě. Roku 1953 ministerstvo kultury rozhodlo zřídit Ústřední muzeologický kabinet, v jehož čele v letech 1955-1980 stál Václav Pubal, jeho řízení- stejně jako vyučování muzeologie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy vedené Jiřím Špětem, bylo silně ideologicky ovlivněné. Mezi přednášejícími muzeologie pro historiky a historiky umění patřil k významným odborníkům Vladimír Denkstein, jeho přednášky však nikdy nebyly publikovány. Moderní souhrnná příručka o dějinách muzejnictví tak dodnes chybí a vyučuje se většinou podle nevyhovující knihy Špétovy. Metodickým orgánem pro česká muzea se stal Muzeologický kabinet Národního muzea pod vedením Mgr. Vladimíra Martince a RNDr. Jiřího Žalmana s pracovištěm v Praze 1 - Cihelné ulici 2. Po roce 1990 byly kabinety zrušeny a ke studijnímu oboru muzeologie se přidružila nově vzniklá kulturologie.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je obor muzeologie vyučován na několika vysokých školách. Jako jednooborové prezenční i kombinované studium je možné jej absolvovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Ústav archeologie a muzeologie), jako dvouoborové studium na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě.", "section_level": 2}, {"title": "Historie studia muzeologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.", "content": "V roce 1921 byl zřízen lektorát muzejnictví díky řediteli tehdejšího Moravského zemského muzea Jaroslavu Helfertovi na vzniklé Masarykově univerzitě. V roce 1922 se začalo s výukou. Jednalo se o systém ročních kurzů. V rámci výuky pořádal Jaroslav Helfert exkurze do Moravského zemského muzea, aby tak studentům přiblížil muzejní praxi. Odchodem Jaroslava Helferta lektorát muzejnictví zanikl. Až v roce 1963 opět díky Janu Jelínkovi, řediteli Moravského zemského muzea vzniká tzn. externí katedra muzeologie. Byla první svého druhu u nás a jednou z mála ve světě. Katedra organizovala postgraduální tříleté studium muzeologie pro pracovníky muzeí a galerií, které trvá dodnes. Katedra muzeologie se po roce 1968 stala součástí katedry archeologie. Samostatnou katedrou se stala v roce 1991. První ročník denního studia byl otevřen a výuka zahájena v roce 1993. V roce 1996 došlo v rámci reorganizace fakulty k sloučení katedry muzeologie a archeologie - Ústav archeologie a muzeologie. V roce 2000 byl otevřen první ročník kombinovaného studia.", "section_level": 2}], "src_summary": "Muzeologie je věda, která zkoumá specifický vztah člověka k realitě, kterou tvoří sběratelství, ochrana a dokumentace předmětů, které tuto realitu vystihují.", "tgt_summary": "Selon l’étymologie du terme, la muséologie désigne ou la. Elle doit être distinguée de la muséographie qui consiste à définir, décrire et analyser la conception d'une exposition, sa structure et son fonctionnement et de la scénographie qui regroupe les aspects formels, matériels et techniques de l'aménagement de l'espace d'exposition.", "id": 431004} {"src_title": "Luis Buñuel", "tgt_title": "Luis Buñuel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, dětství a studium.", "content": "Jeho otec, Leonardo Buñuel González, v mládí odjel jako voják na Kubu, kde po skončení služby založil železářství, v důsledku čehož značně zbohatl. Po návratu do Španělska se ve třiačtyřiceti letech oženil s tehdy osmnáctiletou Mariou Portoles. Na jejich svatební cestě v Paříži, v hotelu Ronceray, byl Luis počat. Narodil se v Calandě, aragonské vesnici s tehdy asi pěti tisíci obyvateli, jako první z celkem sedmi sourozenců. Pár měsíců po jeho narození se rodina přestěhovala do Zaragozy, kde Luis vyrůstal ve velmi dobrých podmínkách – jeho otec patřil k nejbohatším lidem ve městě. V roce 1907 nastoupil na jezuitskou kolej Colegio del Salvador, na kterou, navzdory její přísnosti a archaické struktuře, měl poměrně dobré vzpomínky. V roce 1915 přestoupil na státní lyceum a po maturitě, roku 1917, byl na doporučení senátora dona Bertolomé Estebana přijat do madridské Studentské rezidence, kde na přání svého otce začal s inženýrským studiem agronomie. Poté, co se dozvěděl, že v zahraničí hledají lektory španělštiny, přešel na studium literatury, filosofie a historie, protože jen tak měl naději, že bude jako lektor vybrán. V roce 1922 začaly být ve Španělsku vydávány práce Sigmunda Freuda, které v Buñuelovi okamžitě vzbudily také velký zájem o psychoanalýzu. Během doby studia si našel celou řadu nových přátel, přičemž nejbližší mu byli Federico García Lorca a Salvador Dalí.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž, surrealismus, první filmy.", "content": "V roce 1925 byla pod záštitou Společnosti národů vytvořena organizace \"Societé internationale de cooperation intellectuelle\" (Mezinárodní společnost pro intelektuální spolupráci) a Buñuel se stal tajemníkem španělského představitele Eugenia d’Ors. V důsledku toho odjíždí do Paříže, kde se s velkým zaujetím začíná zabývat filmem. Nejenže pravidelně navštěvoval biograf, někdy až třikrát denně (přičemž ho nejvíce oslovil snímek Friedricha Murnaua \"Unavená smrt\"), ale zapsal se také do hereckého kurzu pořádného Jeanem Epsteinem. Při natáčení jeho \"Mauprata\" mu bylo umožněno zastávat nejrůznější pomocné práce, díky čemuž poprvé nahlédl do technického pozadí realizace filmů. Přitom se seznamuje s kameramanem Albertem Duvergerem, který pro něj později točil Andaluského psa a Zlatý věk. V Paříži se začíná přibližovat surrealismu, velmi ho oslovila kupříkladu \"La Révolution Surréaliste\", a to především pro svojí otevřenost. Přímý kontakt se surrealistickou skupinou však zahájí až po natočení svého prvního filmu. V roce 1928 už patřil v oblasti filmu mezi Španěly k nejznalejším. Při jedné ze svých návštěv Španělska například vedl ve Studentské rezidenci o filmu přednášku, dostal také několik nabídek k realizaci menších snímků. Z nich však z finančních důvodů nebyl realizován žádný. Svůj skutečně první film, nazvaný \"Andaluský pes\", natočil v roce 1929, poté co společně se Salvadorem Dalím ve Figueresu napsali scénář. Kladli si přitom za cíl zachytit nevědomé procesy, nepoužít nic, co by mohlo být jakkoli vysvětleno. Po zveřejnění filmu, v červenci téhož roku, se mu dostalo vřelého uznání z řad surrealistů a Buñuel byl přijat do skupiny kolem André Bretona. O několik měsíců později začal práci na dalším filmu, který nazval \"Zlatý věk\". Navzdory původnímu plánu byl tentokrát podíl Dalího, pro vzájemnou nejednotnost, minimalizován. Výsledný hodinový film byl poprvé uveden na konci listopadu 1930 a vyvolal skutečný skandál. Scény s kostrami duchovních, otcem, jenž zastřelí svého syna nebo s biskupem vyhozeným z okna rozběsnily diváky z pravicově orientovaných sdružení jako \"Liga vlastenců\" nebo \"Protižidovská liga\", kteří poté zdemolovali promítací sál. V rámci zachování veřejného pořádku policejní prefekt Chiappe 10. prosince film zakázal.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika a Španělsko.", "content": "V roce 1930 přijal nabídku Metro-Goldwyn-Mayer jet do USA a seznámit se s tamější filmovou technikou. Po několika zajímavých náhledech do hollywoodské práce se v dubnu 1931 vrací do Španělska, kde o rok později natočil svůj třetí film \"Las Hurdes – Země bez chleba\", dokument zobrazující zoufalou bídu domorodých Hurdů. I v tomto případě ale zůstal zneuznán – film byl ve Španělsku zakázán. Nadcházející občanská válka práci na filmu značně ztěžovala. Následný historický vývoj mu na příštích deset let znemožnil věnovat se samostatné režisérské činnosti. Roku 1934 dostal místo vedoucího dabingu u Warner Brothers v Madridu a produkoval různé komerční filmy. V tomtéž roce se také oženil s Francouzkou Jeanne Rucar. Po vypuknutí občanské války se v Ženevě setkal s republikánským ministrem zahraničních věcí, který ho požádal, aby odjel do Francie a byl nápomocen tamějšímu velvyslanci. Buñuel žádosti vyhověl a v Paříži, kde se mimo jiné staral o shromažďování republikánských propagandistických filmů, zůstal až do konce války. V roce 1939 odjel opět do USA, kde měl působit jako historický poradce u filmu \"Cargo of Innocence\". Vzápětí byl však vydán zákaz natáčení jakýchkoli filmů o španělské válce, a tak se ocitl bez uplatnění. Odjíždí tedy do New Yorku, kde byl přijat do Musea moderního umění a pracoval zde na výběru a distribuci filmů antinacistické propagandy. Roku 1942 tamější katolický představitel využil svého vlivu a s ohledem na Dalího knihu „Tajný život Salvadora Dalího“, v níž byl Buñuel označen za ateistu a komunistu, zařídil jeho propuštění. V roce 1944 se vrací do Los Angeles a stará se zde o španělské verze filmů z produkce Warner Brothers.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "V roce 1946, ve věku 46 let, dostal nabídku natáčet v Mexiku. Přijal a tím začalo jeho nejproduktivnější období. Natočil zde dvacet filmů — všechny v poměrně omezených podmínkách, s malými náklady a s velmi krátkou natáčecí dobou (nepřesáhla 24 dní). Prvním snímkem byl \"Gran Casino\", jehož neúspěch ho však zanechal na dva a půl roku bez práce a bez prostředků. Změnu přinesl v roce 1949 film \"Flamendr\", jenž se naopak těšil velkému komerčnímu úspěchu. Následujícím projektem byli \"Zapomenutí\", příběh z chudého mexického předměstí, který v zemi svého vzniku vyvolal ostře kritické reakce, byl označen jako protimexický a některé organizace dokonce požadovali Buñuelovo vyhoštění. Naproti tomu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes slavil velký úspěch a dostal dokonce cenu za režii. Poté se i v samotném Mexiku situace poněkud uklidnila a film začal být přijímán. Obecně je to jeden z Buñuelových nejúspěšnějších filmů. Dále v poměrně rychlém sledu točil filmy, kterými si již v Mexiku vydobyl pevnou pozici. Mezi nimi například příběh paranoika \"On\", \"Zločinný život Archibalda de la Cruz\" (s herečkou českého původu Miroslavou Stern) nebo \"Nazarín\".", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "V roce 1960 zahájil spolupráci s producentem Gustavem Alatristem, který mu ponechal úplnou volnost, jedinou podmínkou bylo, že se bude natáčet ve frankistickém Španělsku. To vyvolalo především v řadách republikánských exulantů poněkud rozhořčení, nicméně výsledný film, \"Viridiana\", nezklamal. Ve Španělsku způsobil skandál a byl zakázán, naproti tomu v Cannes byl oceněn Zlatou palmou. Další dva filmy produkované Alatristem, tentokrát realizované v Mexiku, byly \"Anděl zkázy\" a \"Šimon na poušti\". Mezitím ve Francii vznikl \"Deník komorné\", při němž poprvé spolupracoval s Jean-Claude Carrièrem, který se stal jeho dvorním scenáristou, podílel na psaní scénářů pro všechny následující Buñuelovy francouzské filmy (tedy všechny kromě \"Tristany\", která se natáčela ve Španělsku). V roce 1969 natáčí \"Mléčnou dráhu\", první část z umělecké trilogie, kterou dále tvoří, Oscarem oceněný, \"Nenápadný půvab buržoazie\" a \"Přízrak svobody\". V této trojici filmů, zpracovaných podle původních motivů, dovádí k dokonalosti svůj specifický umělecký projev a dosahuje svého tvůrčího vrcholu. Jeho poslední film \"Ten tajemný předmět touhy\", vznikl až poté, co byl režisér svými přáteli k práci přemluven, protože původně už dál natáčet nechtěl. Zajímavostí filmu je hlavní postava – mladá žena Conchita, kterou ztvárňují hned dvě charakterově odlišné herečky – Carole Bouquet a Ángela Molinová. V roce 1982 vydal knihu vzpomínek \"Do posledního dechu\", kterou podle jeho vyprávění sepsal Jean-Claude Carrière. Rok na to v Ciudad de México, pravděpodobně na následky cirhózy jater, umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Buñuel a jeho filmy.", "content": "Své tvůrčí období započal na poli umělecké avantgardy. Jeho první film, vytvořený společně s přítelem Salvadorem Dalím, znamenal mezník v historii světové kinematografie. Andaluský pes se společně se Zlatým věkem stali klasickými díly surrealistického filmu. V obou pracích se silně odráží vliv Freudových teorií – velký důraz je kladen na oblast nevědomí. Spolu s tím vyniká společensky kritický faktor. Ačkoli v dalších obdobích tvořil filmy komerční, nedá se říct, že by se surrealistické elementy z jeho tvorby nadobro vytratily. Naopak, setkávat se s nimi můžeme i v jeho pozdějších pracích, samozřejmě v umírněné podobě. Ne všem jeho záměrům byla ale vždy umožněna realizace, například v Zapomenutích zamýšlel bez nějakého zvláštního důvodu nechat na lešení budovy v pozadí rozmístit symfonický orchestr. Producent však tomuto plánu zamezil. Velmi podstatným prvkem v jeho tvorbě je sen, jímž byl velmi fascinován. Sám prohlásil, že kdyby si mohl vybrat co bude posledních dvacet let života dělat, spokojil by se s dvěma hodinami aktivního života denně a zbytek by prosnil, za podmínky, že by si všechno pamatoval. Rovněž postavy ve svých filmech nechával snít velmi často, ať už ve spánku nebo při denním snění. S oblibou také činil hranici mezi snovými a reálnými sekvencemi maximálně neurčitou. Obzvlášť oblíbeným materiálem byly pro Buñuela náboženské motivy – ať už se v jeho filmech objevují jen okrajově, nebo jsou ústředním tématem (Mléčná dráha). Pro mnohdy kritické vyznění těchto scén bývá často pokládán za tvrdého odpůrce náboženství. Jeho vztah k němu byl však velmi specifický. Sám se považoval za ateistu, ale osobně se přátelil s několika duchovními, i jeho manželka byla hluboce nábožensky založená. Obecně se dá říci, že ho víra spíše přitahovala, odsuzoval ale organizované náboženství a přehnané nároky a vliv katolické církve. Základem jeho práce byl přesný scénář. Ačkoli divák může mít dojem, že některé scény jsou výsledkem režisérovy improvizace, zpravidla bylo vše promyšleno do nejmenších detailů. Na scénáři pracoval osobně, ale vždy ve spolupráci s ještě dalším scenáristou – ať už to byl v posledním desetiletí věrný Jean-Claude Carrière, nebo dříve Julio Alejandro či Luis Alcoriza. Jeho způsob natáčení byl nesmírně ekonomický. S nechutí opakoval záběry a často se spokojil hned s prvním, natáčecí doba byla tedy vždy velmi krátká. Preferoval také delší pasáže bez zbytečných střihů a to vše se odrazilo na spotřebě materiálu – nepřekročila 20000 metrů filmového pásu za film. Také závěrečný střih běžně trval pouhé dva dny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luis Buñuel Portolés (22. února 1900, Calanda – 29. července 1983, Ciudad de México) byl španělský filmový režisér tvořící nejvíce v Mexiku a ve Francii. Je považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin kinematografie.", "tgt_summary": "Luis Buñuel Portolés est un réalisateur et scénariste espagnol naturalisé mexicain, né le à Calanda (Aragon, Espagne) et mort le à Mexico. ", "id": 1007874} {"src_title": "Astigmatismus (medicína)", "tgt_title": "Astigmatisme (médecine)", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "I když mírný astigmatismus může být asymptomatický, mohou vyšší stupně astigmatismu způsobovat příznaky jako rozmazané vidění, šilhání, astenopie, únava nebo bolesti hlavy. Některé studie poukázaly na souvislost mezi astigmatismem a vyšší prevalencí migrény, bolesti hlavy. Astigmatismus má také vliv na prostorové vnímání. Například při sledování 3D filmů se lidé s astigmatismem mohou dívat pouze přes čočky či brýle, které korigují vadu. Bez korekce vady film nevidí prostorově. Toto se týká zejména lidí s vadou, kterou vidíte na obrázku pojmenovanou jako \"compromise\" a \"horizontal\".", "section_level": 1}, {"title": "Detekce vady.", "content": "Pro rychlou experimentální detekci astigmatismu, i jeho osy, lze použít obdobu oftalmologické cedule: Místo písmen různých velikostí na ní však je růžice 12-16 čar v různých směrech, jako ručiček na ciferníku hodin. Pacient pak sám popisuje, která z čar mu mizí, rozmazaná, a kterou naopak vidí nejostřeji (kolmá na mizející rozmazanou). Tato názorná pomůcka především pacientovi samému ukáže rozdíl v jeho vidění dvou mezních případů, a to bezprostředně na jediném obrázku, na rozdíl od ne tolik názorné vteřinové ručičky hodin, která je jen jedna, a lze na ni během jejího pohybu doostřovat například zamžouráním.", "section_level": 2}, {"title": "Korekce.", "content": "Tato vada se běžně koriguje torickými (toroidními) čočkami: Jejich optický vliv lze realizovat (obdobou objektivu) jako součet vlivů běžné kulové (sférické) čočky a válcové (cylindrické) „čočky“. Sférická čočka je nezávislá na orientaci: Pootočení podle její jediné osy nemá na vidění vliv. Naproti tomu „cylindrické čočky“ lomí světlo pouze podle jedné osy. Oftalmologové typicky předepisují korekční cylindry typicky ve svislé (180 stupňů) nebo vodorovné (90 stupňů) ose, ovšem astigmatické oko může mít vadu, osu hypotetického cylindru, orientovanou v jakémkoli úhlu, v rovině kolmé k ose oka. Korekční pomůcky pouze pomáhají lepšímu vidění (zmírňují následky vady), samo oko ale nijak neléčí (příčina trvá, nezměněna).", "section_level": 1}, {"title": "Částečná kompenzace a adaptace oka na malou vadu.", "content": "Zejména u dětí přetrvává naděje, že při korekci většiny vady si oko se zbytkem poradí již samo, přizpůsobí se. Na základě této naděje jsou často automaticky předepisovány brýle o 0,25 nebo 0,12 dpt slabší, a to i dospělým. Při přání pacienta na „úplnou korekci“ tedy toto musí být výslovně řečeno: S drženou nadějí na samovolné zlepšení, bez plné kompenzace vady, byť s právě novými brýlemi, může krátkozraký pacient potřebovat do dálky zamžourat, typicky pro rozeznání čísla blížícího se linkového autobusu. Mžouráním víčka shrnou vlnku slz: Tím např. sice v jednom směru vykompenzují slabou krátkozrakost (lepší ostrost ve svislém směru, vodorovnou válcovitostí), na druhou stranu existují podezření, že si pacient častým a dlouhodobým mžouráním (i z únavy očí) může astigmatismus uměle vyvolat, že se oko na mžourání zadaptuje jako na normální optickou situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Notace.", "content": "Oční lékař vyplňuje tyto korekční parametry do předpisu. Například korekce: jsou vzájemně ekvivalentní. I čistě cylindrickou korekci lze zapsat, jako by byla přítomna sféra Aby tato záměnnost cylindru platila, musí se doplnit sféra, změnit znaménko cylindru a úhel cylindru otočit o dalších 90°.", "section_level": 2}, {"title": "Kontaktní čočky.", "content": "Torická čočka lomí světlo v jedné ose jinak než ve druhé (kolmé). Tím lze vyrovnat hlavní nepravidelnost rohovky, ale optická korekční pomůcka musí být vůči oku a jeho vadě správně orientovaná. V případě brýlí je správná souosost zajištěna už zábrusem čočky do rámečku obrouček, avšak v případě kontaktních čoček není, jak tuto orientaci stanovit. Právě nasazená čočka se tedy vůči vadě nachází v nedefinovaném úhlu. Má být vlastností čočky, že se sama časem, vlivem mrkání, stočí do správné polohy. Cylindrická korekce je totiž závislá na úhlové orientaci, takže zpočátku (po nasazení) se astigmatismus může jevit jako ještě horší než bez korekční pomůcky (při pootočení náhodou právě o 90° se okamžité vidění zhorší nejvíce), případně bez zlepšení (při pootočení o 45°).", "section_level": 2}, {"title": "Složité vady.", "content": "Korekce nepravidelností rohovky cylindrickou čočkou je pouze nejjednodušší případ, kdy má rohovka ne kruhový, ale spíše eliptický tvar (prostorově předek toroidu, jako styk pneumatiky s vozovkou). Astigmatické vady ale mohou být složitější – podle vícera os (např. jako čtyřlístek) nebo dokonce důlkové. Kombinace cylindrických korekcí nebude fungovat: Superpozicí vznikne opět efekt jen jediného toru. Kontaktní čočky ze skla se nepřizpůsobují rohovce a tedy ani jejím vadám: Meziprostory vzniklé na vnitřní straně zaplní slzy, svou vnější stranou tvrdá čočka nahradí optický povrch rohovky, tím se astigmatismus (nerovnosti) potlačí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Astigmatismus (tzv. cylindrická oční vada) je refrakční vada, způsobující nepřesné zaostření světla na sítnici. Vyskytuje se také často společně s krátkozrakostí nebo dalekozrakostí. ", "tgt_summary": "En médecine, l'astigmatisme (du préfixe privatif grec / \"a-\" et de / \"stigma\", « point ») est un défaut des systèmes optiques qui ne donnent pas d'un point une image ponctuelle, mais une image étalée dans le sens antéro-postérieur. ", "id": 695548} {"src_title": "Zkapalněný zemní plyn", "tgt_title": "Gaz naturel liquéfié", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Zkapalňování je náročný proces. Je proto energeticky výhodné distribuovat LNG ve zkapalněné podobě dále a neměnit skupenství. Zásobníky LNG jsou primárně válcové velkoobjemové nádoby skladující LNG při atmosférickém tlaku nebo mírném přetlaku, čemuž odpovídá teplota varu LNG –162 °C. Zásobníky jsou jednoduché konstrukce s kvalitní tepelnou izolací tvořící vnější plášť zásobníku. Tepelná izolace omezuje tepelný tok z okolního prostředí do zásobníku. Tepelný tok není možno zastavit zcela a jisté množství tepelné energie ustáleně vstupuje z okolí do zásobníku. Tento nežádoucí tepelný tok způsobuje var jistého množství LNG. V průběhu varu je tepelná energie spotřebována na změnu skupenství, čímž je zajištěno udržení nízké teploty obsahu LNG zásobníku. Odpařený plyn je odveden ze zásobníku, aby nedocházelo ke zvyšování vnitřního tlaku, a je s výhodou využíván jako plynný NG pro další užití (např. u lodních tankerů pro pohon lodního motoru). Pokud není využití odpařeného plynu možné nebo technicky proveditelné, může docházet k jeho únikům ze zásobních nádrží do atmosféry. Energetická náročnost skladování a transportu se vyjadřuje množstvím odpařeného plynu. Toto množství záleží přímo úměrně na době uskladnění LNG. Odpařený NG může být opakovaně zkapalněn, což vyžaduje významné množství energie. Na zkapalnění 1 kg LNG je potřeba cca 0,38 kWh elektrické energie, množství odpařeného plynu odpovídá běžně 0,17 % LNG za den. Zemní plyn je používán jako alternativní palivo pro automobily, neboť výfukové plyny z jeho spalování jsou podstatně méně škodlivé zejména v porovnání s dieselovými motory.. Využití LNG v dopravě je velmi rozmanité. V USA, Kanadě i Evropě se používá pro autobusovou a nákladní dopravu, kde se využívá právě toho, že LNG má mnohem menší objem než CNG a vozidlo se stejně velkou nádrží má tak větší dojezd. Ke konci roku 2019 již bylo v EU k dispozici 168 čerpacích stanic na LNG. Udává se, že v roce 2018 bylo v EU v provozu 5,5 tis. nákladních vozidel využívajících LNG. Společnost Shell prognózuje, že v roce 2030 bude v EU využívat LNG 280 tis. kamionů. Populární je toto palivo v nákladní dopravě především ve Francii, Španělsku, Itálii a Nizozemí. Dále se LNG používá jako palivo v lodní dopravě, kdy pohání například tankery, kterými je přepravován na dlouhé vzdálenosti. LNG se dá také využívat k vytápění obcí, kde z důvodů odlehlosti není efektivní vést zemní plyn klasickým potrubím. Rovněž může být využíváno k zajištění energetických potřeb průmyslových podniků. Globální obchod s LNG dosáhnul v roce 2018 objemu 319 milionů tun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkapalněný zemní plyn (, odtud používaná zkratka LNG) je zemní plyn ve zkapalnělé formě. V přírodě se prakticky nevyskytuje. Je zkapalňován po vytěžení, aby mohl být dopravován na odbytiště, většinou pomocí tankerů. ", "tgt_summary": "Le gaz naturel liquéfié (abrégé en GNL) est du gaz naturel de qualité commerciale condensé à l’état liquide. Il se compose essentiellement de méthane mais comprend aussi jusqu'à 10 % d'éthane et de petites quantités d'autres composés. Le méthane devient liquide à une température de à la pression atmosphérique, il prend la forme d'un liquide clair, transparent, inodore, non corrosif et non toxique. Avec une densité de, il condense alors le gaz naturel dans 1/600 du volume qu'il occupe dans les CNTP et 40 % du volume qu'il occupe compressé à 200 bars. En tant que carburant, son PCI est de /l, soit 60 % de celui du gazole. ", "id": 966574} {"src_title": "Švábi", "tgt_title": "Blattodea", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název pochází z německého názvu pro tento hmyz, Schaben, nesouvisí původně nijak se Švábskem (Schwaben). Ke stejnému rodu ale patří i zde rus domácí (Deutsche Schabe – tj. šváb německý), který je v Polsku nazýván Karaczan prusak (tj. šváb pruský), pro jeho rozšíření z Pruska do Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Typické znaky.", "content": "Pro šváby je typické zploštělé tělo, které odpovídá typické hmyzí stavbě. Barevně jsou švábi zpravidla nevýrazní, tělo je nejčastěji hnědé, hnědočerné či nažloutlé, někteří tropičtí švábi mají i výrazné barvy. Zvláštností jsou dva článkované štěty (cerci), které jsou vyvinuty jako krátké článkované přívěsky na konci zadečku, u samců jsou navíc doplněny párem stylů. Na hrudi je nejnápadnější rozšířená předohruď, která přímo navazuje na hlavu. Křídla jsou složena ze dvou párů, se žilnatinou vytvářející síťovitou strukturu. Přední pár mívají plně vyvinut zpravidla pouze samci, u samic dochází k jeho zkrácení, výjimečně k úplné absenci. Tento pár křídel bývá tužší než druhý pár. Švábi nejsou dobrými letci a létají pouze na krátké vzdálenosti. Pro jejich pohyb jsou hlavní nohy, které jsou kráčivé a jsou velmi dobře vyvinuty. Nohy mají silné kyčle, jsou zploštělé, holeně jsou trnité a chodidlo je pětičlánkové. Toto uzpůsobení nohou umožňuje švábům velmi rychlý běh. Na hlavě je umístěn pár dlouhých nitkovitých tykadel složených z velkého množství článků. Ústní ústrojí je kousací a směřuje dolů. Švábi mají složené oči a očka, která zpravidla nebývají dokonale vyvinuta. Pro jejich orientaci jsou prioritní čichové receptory, které jsou umístěny na mnoha částech těla včetně pohlavních orgánů, jejich největší zastoupení nalezneme na tykadlech. U pohlavního otvoru se nachází chitinové přívěsky ukryté pod podplodní chlopní.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Švábi mají proměnu nedokonalou. Vyhledávání různých pohlaví je ovlivňováno pouze čichem, samice tvoří feromony, samci pak afrodiziaka, která stimulují samice k rozmnožování. Kopulace je relativně dlouhá, švábi jsou při ní spojeni v oblasti zadečku (hlavy od sebe). U tohoto řádu jsou spermií přenášeny formou spermatoforu. V průběhu prvního dne embryonálního vývoje se v genitální komoře z produktu přídatných žláz vytvoří tzv. ootéka, což je ochranný obal okolo skupiny vajíček. Počet vajíček v jednotlivé ootéce je druhově závislý (pohybuje se od několika málo kusů až po několik desítek), počet ooték je taktéž druhově závislý a pohybuje se od několika kusů (např. rus domácí má běžně tři) po několik desítek (např. šváb americký jich má mezi 55 a 60). Ootéky švábů jsou druhově rozdílné tvarem, velikostí i zabarvením. V ootéce švábů jsou vajíčka vždy ve dvou řadách. Ootéka může být zcela ukryta v těle samičky anebo jí část vyčnívá ze zadečku. Příslušníci tohoto rodu kladou celou ootéku, kterou umisťují na místo příznivé pro další vývoj, přičemž některé druhy ji i zahrabávají. Doba kladení ootéky je druhově rozdílná a pohybuje se od řádu hodin po jejím vytvoření (šváb obecný) až po dobu několik týdnů, kdy již dochází k líhnutí nymf (např. rus domácí až po 24 dnech). Doba vývoje vajíček je u švábů druhově závislá a pohybuje se od tří do patnácti týdnů, což je na hmyz velmi dlouhý embryonální vývoj. Nymfy se svojí stavbou podobají dospělcům, častá je barevná odlišnost. Během jednotlivých svlékání nymfám přibývá počet článků tykadel a zvyšuje se počet cerků, křídla se objevují až v pozdních stadiích vývoje. Počet vývojových stadií je druhově odlišný. Vývoj nymf švábů se pohybuje od dvou do osmnácti měsíců, k odlišnostem dochází nejen druhově, ale i v rámci jednotlivých druhů a to v závislosti na pohlaví a na teplotních podmínkách. Takové rozdíly mohou být značné a běžně se udávají několikaměsíční rozpětí. Zajímavou skutečností je, že v laboratořích se zjistilo, že nymfy švábů chované kolektivně se vyvíjejí výrazně rychleji než samostatná nymfa (rozdíl může být i dvojnásobný).", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Švábi jsou rozšířeni po celém světě, největší počet druhů žije v tropech a subtropech. Většina zástupců tohoto řádu jsou všežravci, kteří mají velký význam při rozkladu organické hmoty a jsou důležitou součástí potravního řetězce. Většina druhů žijících ve volné přírodě je aktivní ve dne, zatímco synantropní druhy jsou aktivní v noci. Příslušníci tohoto řádu jsou rychlí a dobří běžci, nepatří mezi dobré letce a létání využívají jen na krátké vzdálenosti. Švábi jsou schopni vnímat i velmi malé otřesy a tlakové vlny. Švábi patří mezi nejodolnější a nejpřizpůsobivější hmyz, což je využíváno v laboratořích. Jedinci vydrží až měsíc bez vody a tři měsíce bez potravy. Velmi zajímavá je také jejich schopnost přežít vysoké dávky radioaktivního záření (přibližně 300× více než člověk, v případě jaderné války by zřejmě přežili). Jejich nervový systém není centrální, když šváb tedy přijde o hlavu, nezemře v důsledku zranění, ale hlady.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Švábi se dále dělí do šesti čeledí (Blaberidae, Blattellidae, Blattidae, Cryptocercidae, Polyphagidae a Nocticolidae). Ve starší literatuře se lze setkat s jejich zařazením do řádu rovnokřídlí, podle novějších výzkumů je ale skoro jisté, že jejich sesterskou (možná dokonce vnitřní) skupinou jsou kudlanky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy švábů v Česku.", "content": "V Česku se volné přírodě vyskytuje 5 druhů švábů. Dalších 6 druhů je zavlečených a přežívá zimu jen ve vytápěných prostorách. Jediný v Česku chráněný šváb je rusec \"Ectobius erythronotus nigricans\" jako zranitelný. Druhy žijící ve volné přírodě: Druhy zavlečené a nevyskytující se volné přírodě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Švábi (\"Blattodea\") je řád hmyzu s celosvětovým rozšířením Pro šváby je typické snadné zavlékání druhů do oblastí, kde se přímo nevyskytují, k tomu dochází především obchodním loďstvem, přepravujícím potraviny. Počet známých druhů švábů je asi 3 500, z toho v Česku se vyskytuje 5 druhů původních a 6 druhů zavlečených. Vývojově švábi patří k nejstarším skupinám létajícího hmyzu a předpokládá se, že v prakticky nezměněné podobě žijí už 350 milionů let. Švábi jsou býložravci i všežravci, zpravidla se živí rostlinnými zbytky, výjimečně loví i menší živočichy. Velikost zástupců této skupiny se pohybuje od pěti milimetrů do deseti centimetrů. Zajímavostí je, že naprostá většina švábů žijících ve volné přírodě jsou živočichové s denní aktivitou, zatímco synantropní druhy (žijící s lidmi) jsou zpravidla aktivní v noci. Švábi patří mezi dlouho žijící hmyz a dospělci některých druhů žijí čtyři roky. ", "tgt_summary": "Blattodea (les blattoptères) est un ordre d'insectes comprenant les blattes et les termites. Autrefois, les termites étaient regroupés dans un ordre à part, les Isoptera. Cependant, les dernières recherches sur la génétique de ces groupes suggèrent qu'ils ont évolué d'un ancêtre commun et qu'ils sont ainsi fortement liés. Les Blattodea et les Mantodea (les mantes) appartiennent au super-ordre des Polyneoptera (anciennement Dictyoptera). ", "id": 555399} {"src_title": "Chrám Božího hrobu", "tgt_title": "Église du Saint-Sépulcre (Jérusalem)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně se místo Ježíšova ukřižování (jako místo poprav) nacházelo za hradbami města Jeruzaléma. Když byly jeruzalémské hradby krátce poté rozšířeny Herodem Agrippou v letech 41-44, obehnaly i prostor nynějšího chrámu Božího hrobu. Po roce 135 Římané na tomto místě postavili chrámový komplex bohyně Afrodíté. Biskup Eusebios z Kaisareie před rokem 327 uvádí, že se místo ukřižování ještě dnes ukazuje v \"Aelii\" (\"Aelia Capitolina\" byl římský název pro Jeruzalém po roce 135). Podle křesťanské legendy byl Ježíšův hrob a jeho kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou (matkou Constantina). Římský císař Constantinus I. dal v letech 326 až 335 postavit kostel Božího hrobu na místě Ježíšova hrobu poblíž Golgoty. Z původního kostela se zachovala pouze část rotundy, zvané \"Anastasis\" (\"Zmrtvýchvstání\"). V pozdějších dobách byla bazilika poničena, a to při nájezdu Peršanů roku 614. Roku 1009 přikázal kalifa Chakim kostel do základů zbourat. Po roce 1099, kdy Jeruzalém dobyli křižáci, probíhala rekonstrukce baziliky, která skončila roku 1141. V té době baziliku spravovali augustiniáni a k její ochraně sloužil Řád Božího Hrobu. Po roce 1187, kdy byl Jeruzalém dobyt sultánem Saladinem, získalo správu nad bazilikou společně několik křesťanských církví. Složitá situace panovala i za tureckého panství po roce 1517. Docházelo k mnoha sporům uvnitř baziliky. Nakonec byla tureckým sultánem vyhlášena pravidla, tzv. „Status quo“ (roku 1757 a opět potvrzená roku 1852), podle nichž se řídí vlastnictví a práva jednotlivých církví uvnitř baziliky Svatého hrobu. Tento stav byl potvrzen i za Britského mandátu v Palestině, jordánské i izraelské správy Jeruzaléma.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Do chrámu se vstupuje z jižní strany, schody vpravo vedou nahoru do bohatě vyzdobené kaple Ukřižování nad skalou Kalvarie. Přímo se vstupuje do jižní části ochozu středověké stavby s množstvím různých kaplí a výklenků. Vlevo (západním směrem) je rotunda (\"Anastasis\"), kruhová stavba se sloupovým ochozem ve dvou patrech zaklenutá kopulí s lucernou, nejlépe zachovaná část Konstantinova chrámu. Uprostřed rotundy stojí malá svatyně, edikula, která podle tradice obsahuje Ježíšův hrob s předsíňkou. Východním směrem navazuje \"katholikon\", středověká loď kostela z 11. století s ortodoxním ikonostasem. V jejím středu je velká kamenná nádoba, zvaná \"omfalos\" (pupek) a považovaná za střed světa. Ještě dále na východ se po schodech sestupuje do arménského kostela sv. Heleny, kde měl být nalezen Ježíšův kříž.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz v chrámu.", "content": "Vlastnictví a užívání celého kostela je i dnes společné – pravoslavné, katolické a arménské, avšak různé části mají přesně určeného vlastníka, a to podle Stautu quo z roku 1852. Tak pouze kaple Ježíšova hrobu spolu s rotundou kolem něj (anastasis) je společná, zatímco jednotlivá společenství mají vyhrazené okolní prostory. Hlavní loď kostela z křižácké doby patří řeckým pravoslavným, kdežto oltář svaté Marie Magdaleny s okolním prostorem, jakož i kaple Zvěstování Panny Marie patří katolíkům. Kalvárie je rozdělená na dva téměř stejné díly, katolický a pravoslavný. Ze dvou krypt je jedna arménská a druhá, zasvěcená Nalezení svatého Kříže, katolická. I v prostorech, které jsou vlastnictvím jedné církve, má jiná církev právo sloužit svou liturgii. Zvláštní předpisy platí na velké svátky, zvláště půst, Velký pátek a Vzkříšení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Božího hrobu, rovněž bazilika Svatého hrobu, ve východních církvích kostel Vzkříšení – (řecky: Ναός της Αναστάσεως, \"Naos tis Anastaseos\"; arménsky: \"Surp Haruthjun\"; gruzínsky: \"Agdgomis Tadzari\") je křesťanský kostel uvnitř hradeb starého města Jeruzaléma. Chrám leží na místě, které většina křesťanů uctívá jako Golgotu neboli horu \"Kalvárii\", kde byl podle Nového zákona ukřižován Ježíš Kristus. Tento kostel je důležitým poutním místem již od 4. století. Dnes představuje pro řadu křesťanských církví hlavní cíl poutníků v Jeruzalémě.", "tgt_summary": "L’église du Saint-Sépulcre ou basilique du Saint-Sépulcre, également appelée basilique de la Résurrection (en grec :, \"Naós tis Anastáseos\" ; en géorgien :, \"Agdgomis Tadzari\" ; en arabe : ; en arménien :, \"Sourp Haroutyan Tadjar\") ou Agia Anastasis (« Sainte Résurrection ») par les chrétiens d'Orient, est une église chrétienne située dans le quartier chrétien de la Vieille ville de Jérusalem. Cette basilique est vénérée par une grande partie des chrétiens qui y vont en pèlerinage depuis le, dépassant au début du le million de pèlerins par an sur les de visiteurs qu'accueille Israël. Il s’agit d'un sanctuaire englobant selon la tradition le lieu de la crucifixion (le Golgotha), ainsi que la grotte où le corps du Christ fut déposé après sa mort (le Saint-Sépulcre ou tombeau de Jésus). Par, c'est là qu'aurait eu lieu la résurrection (\"Anastasis\" en grec, « Résurrection »). ", "id": 1992530} {"src_title": "Stance", "tgt_title": "Ottava rima", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sloka je italského původu, bývala užívána v hrdinských a směšnohrdinských dílech. První doložené užití je od Boccaccia, a to v jeho poémě \"Teseide\" z roku 1340. Byla velmi užívána v italské epické poezii. V roce 1487 publikoval Luigi Pulci směšnohrdinské dílo \"Morgante Maggiore\", což je první použití stance v díle tohoto druhu. Mimoto byla stance hojně užívána v libretech k operám, například k opeře Così fan tutte. Sloka je taky často užívána v angličtině, napřed v překladech, pak i ve vlastních dílech (William Browne, John Hookham Frere, William Butler Yeats), a někdy ve španělštině (Juan Boscán Almogáver, Alonso de Ercilla y Zúñiga, Lope de Vega). Stance (portugalsky oitava rima) byla velmi populární v Portugalsku v 16. a 17. století (Luís Vaz de Camões, \"Lusovci\", Gabriel Pereira de Castro, \"Ulysseia, nebo založení Lisabona\", Francisco de Sá de Meneses, \"Dobytí Malakky\", Santa Rita Durão, \"Caramuru\"). Mimo tyto jazyky se stance ve své klasické podobě příliš neužívá, jednou z výjimek je například básěň srbského romantisty Lazi Kostiće \"Santa Maria della Salute\". Jinak se užívá téměř výhradně v překladech, což platí i pro češtinu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Siciliána (také sicilská oktáva, ottava siciliana) je nejrozšířenější variantou stance. Skládá se z osmi jedenáctislabičných veršů jambického spádu, rýmovaných \"abababab\". Kromě vlastní siciliány je také tvoří také něco velmi podobného této sloce první část italského sonetu. Mimo středověké italské poezie ji užíval Boccacio, v Česku například Jaroslav Vrchlický. Spenserova stance byla vytvořena anglickým básníkem Edmundem Spenserem, který ji použil pro svůj epos Královna víl. Dohromady se skládá z devíti veršů, prvních osm jsou jambické verše o pěti stopách, poslední je jambický verš o šesti stopách (alexandrín), rýmuje se \"ababbcbcc\". Po Spenserově smrti sloka upadla v zapomnění a dnes není příliš užívána. Kolem roku 1800 byla nakrátko v módě, užíval ji Lord Byron, John Keats, Percy Bysshe Shelley a Walter Scott. Celkově je mnoho dalších variant osmiveršových slok, které jsou velmi používány, nicméně tyto není možné nazývat formami stance.", "section_level": 1}, {"title": "Stanca italská.", "content": "Italská literatura rozeznává stancu - Ottavia Rimu sicilskou a toskánskou. Oba druhy používají desatislabičný verš v pětistopém jambu.", "section_level": 2}, {"title": "Stanca francouzská.", "content": "Francouzská poezie inkorporovala italskou stancu do nově vznikající renesanční poezie. Stancu psali ve tvaru od čtyřveršové až po čtrnáctiveršovou. Rým zůstal střídavý. Při čtrnáctiveršové obvykle poslední dva verše měly shodný rým. Výjimkou je nona s devíti verši. První, kdo použil stancu je Jean de Lingendes v poemě \"Proměny pastýřky Iris\" zveřejněné v antologii roce 1605.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stance () je osmiveršová strofa a forma básně, která vznikla v 13. století v italské trubadúrské poezii. Většinou je v ní použit jambický verš s deseti až jedenácti slabikami. Vlastní stance se rýmuje podle schématu \"abababcc\", toto rýmování má ale několik obměn a variant (viz níže).Rytmicky je verš utvořen pětistopým jambem a deseti slabikami.", "tgt_summary": "Ottava rima est une forme de strophe rimée, d'origine italienne, qui fait rimer huit vers hendécasyllabes. Utilisé à l'origine pour les longs poèmes sur des thèmes héroïques, il est venu plus tard pour être populaire dans l'écriture d'œuvres héroï-comique. Sa première utilisation connue est dans les écrits de Giovanni Boccaccio. ", "id": 1739237} {"src_title": ".htaccess", "tgt_title": ".htaccess", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Název souboru codice_1 začíná tečkou, protože takový soubor je v unixových systémech považován za skrytý soubor (tj. že se nezobrazuje při běžném výpisu adresáře, více viz příkaz codice_3). Účelem souboru codice_1 je zpřístupnit možnost měnit některá nastavení webového serveru uživateli, který může měnit obsah webových stránek (konfigurační soubory webového serveru může měnit jen správce počítače). Pokud webový server zpracovává požadavek na nějakou webovou stránku, musí respektovat změny ve svém nastavení (tj. direktivy) uvedené nejen v souboru codice_1 nacházejícím se ve stejném adresáři jako požadovaná webová stránka, ale též v případných dalších souborech codice_1, které se mohou nacházet ve nadřízených adresářích. Proto je použití souboru codice_1 spjato se sníženým výkonem webového serveru a tato vlastnost je vypínána pro dosažení vyššího výkonu. Původním účelem souboru codice_1 byla (jak jeho název napovídá) definice omezení přístupu k webovým stránkám uloženým ve stejném adresáři, například pomocí jména a hesla nebo podle IP adresy přistupujícího počítače. V současné době však lze soubor codice_1 využít k mnoha dalším nastavením, například typ obsahu, znaková sada, přesměrování na jiné stránky (pomocí další součásti Apache, modulu mod rewrite), pro definici lokalizovaných chybových hlášení protokolu HTTP atd.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Z historických důvodů je formát codice_1 stejný jako globální konfigurační soubor webového serveru Apache, dokonce i při použití s webovými servery jako je Sun Java System Web Server a Zeus Web Server, které mají velmi odlišné nativní globální konfigurační soubory. Výchozí název souboru funguje na Unixových operačních systémech, kde „dot-files“ (označení pro soubory jejichž název začíná tečkou) jsou pravidla společně dohodnuty, ale v systémech Windows může úvodní znak „.“ představovat problém a tak typicky globální konfigurace používají jiný název – v systému Apache se toto dělá pomocí AccessFileName směrnice.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Ovládání Apache pomocí hlavního konfiguračního souboru httpd.conf se častou používá z bezpečnostních a výkonových důvodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "codice_1 je v informatice název pro dodatečný konfigurační soubor webových serverů (např. Apache). Soubor je umisťován do adresářů, ve kterých jsou uloženy soubory s webovými stránkami. V souboru jsou uvedena nastavení, která se vztahují na adresář, ve kterém je soubor umístěn a také všechny jeho podadresáře.", "tgt_summary": "Les fichiers.htaccess (pour \"hypertext access\") sont des fichiers de configuration des serveurs HTTP Apache. Leur particularité est leur emplacement : dans les répertoires de données du site Web, au lieu du répertoire de configuration d'Apache. La portée de leur configuration est limitée au contenu du répertoire où ils résident. Cette particularité apporte deux principaux avantages : leur gestion peut être déléguée à des utilisateurs n'ayant pas le droit de gérer le serveur HTTP lui-même ; les modifications sont prises en compte sans qu'il soit nécessaire de redémarrer le serveur HTTP. ", "id": 2125661} {"src_title": "Staropramen", "tgt_title": "Staropramen", "src_document": [{"title": "Historie pivovaru a značky.", "content": "Pivovar Staropramen byl založen jako akciová společnost v roce 1869. Po necelých dvou letech výstavby v něm byla 1. května 1871 sládkem Petrem Quaiserem uvařena první várka piva. V prvním roce výrobní činnosti dosáhl objem produkce necelých deset tisíc hektolitrů. Pivo se začalo prodávat v létě 1871. Významným krokem pro propagaci nového podniku bylo otevření restaurace Na Verandách na podzim roku 1871 a v roce 1880 návštěva císaře Františka Josefa I., který smíchovské pivo pochválil a podepsal se česky do pivovarské kroniky. Pivovar se od počátku své existence rozvíjel díky zavádění nových pokrokových technologií. Patřila mezi ně jedna z prvních stáčíren lahví v Rakousku-Uhersku (1876), umělé chlazení ve sklepích a spilkách na konci 19. století či modernizace a využití páry ve varně na počátku 20. století. Roku 1884 se v pivovaru začalo vařit polotmavé pivo Granát. Když počátkem 20. století začala růst konkurence, zaregistroval si Staropramen roku 1913 svůj název jako ochrannou známku. Zlatý věk pivovaru nastal v meziválečném období. Díky modernizaci se zařadil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. Velký rozmach ukončila krize ve třicátých letech. Během socialismu byl pivovar státním podnikem. Pivem zásoboval zejména Prahu a nejbližší okolí. V roce 1992 vznikla společnost Pražské pivovary a.s., jejímž kmenovým pivovarem byl od počátku právě Staropramen. V roce 2003 byla firma přejmenována na Pivovary Staropramen a.s. Její součástí je dnes také pivovar Ostravar.", "section_level": 1}, {"title": "Inovace a marketing.", "content": "Piva značky Staropramen patří mezi široce distribuovaná tuzemská piva. Produkty pivovaru mají také velkou silnou přímou i nepřímou marketingovou podporu. V roce 1998 začal Staropramen vytvářet koncept vlastní sítě značkových restaurací \"Staropramen Potrefená husa\", provozovaných na bázi franchisingu. První restaurace \"Potrefená husa\" byla otevřena na podzim roku 1999 na pražských Vinohradech. Další restaurace pod tímto názvem následovaly. V roce 2011 bylo pro turisty otevřeno rekonstruované Návštěvnické centrum v areálu Staropramenu na pražském Smíchově. Roku 1999 pivovar představil nové logo, které evokuje zlatá meziválečná léta pivovaru. V tomto duchu se neslo i obnovení výroby piva Granát, které pivovar nejprve prodával pod názvem Millenium, později se vrátil k původnímu názvu Granát z počátku 20. století. Ve stejné době došlo i na další prodejní a výrobní inovace. Roku 1997 začal Staropramen zřejmě jako první do českých obchodů dodávat multibalení deseti piv. Roku 2003 použil poprvé v celé Evropě plně dochlazený výčepní stojan. V říjnu 2003 se Staropramen stal oficiálním partnerem Sazka Arény (později O2 Arény) pro gastronomii. V roce 2006 začal používat nové a lehčí lahve, v roce 2007 pak unikátní samochladící sud Staropramen Coolkeg. V květnu 2011 uvedl Staropramen jako první v Česku na trh nápoj na bázi piva s příchutí citronu Staropramen Cool Lemon. O rok později přišel pivovar s podobně laděným nápojem Cool Grep. Od roku 1993 byl Pivovar Staropramen součástí britského koncernu Bass. Po mezihře v rámci belgické skupiny InBev byla vytvořena společnost StarBev, jejíž součástí se Pivovar Staropramen stal. 3. dubna 2012 však bylo oznámeno, že spolumajitelé společnosti StarBev, její manažeři a privátní kapitálový fond (tzv. \"Private Equity Company\") CVC Capital Partners, prodali celou společnost sedmému největšímu pivovarnickému koncernu světa Molson Coors Brewing Company z USA za 2,65 miliardy eur. V zájmu sjednocení právní formy společností ve skupině Molson Coors se k 1. únoru 2013 změnila právní a tudíž i obchodní forma smíchovské společnosti na Pivovary Staropramen s.r.o.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staropramen je značka českého piva, vařeného od 19. století. Výrobcem je Pivovar Staropramen na pražském Smíchově, který je znám svými inovacemi v nabídce nápojů. Jeho současné portfolio zahrnuje jak piva tradiční, specifická, tak beermixy, tj. nápoje na bázi piva s příchutí ovoce.", "tgt_summary": "Staropramen est une marque de bière et l'une des plus grosses brasseries de République tchèque, appartenant au groupe Molson Coors Brewing Company.", "id": 1584192} {"src_title": "Zbroj", "tgt_title": "Armure (équipement)", "src_document": [{"title": "Antická zbroj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řecká zbroj.", "content": "Řečtí těžkooděnci tzv. hoplíté se již na přelomu 7. a 8. století př. n. l. chránili lehčí plátovou zbrojí podobnou zbroji středověkých rytířů. Jejími hlavními částmi byl kovový pancíř, chrániče holení, přílba a velký okrouhlý štít. K plechovému pancíři, který se skládal z předního a zadního dílu a zapínal se na boku, byly přivěšeny závěsky (mitra, třásně), které chránily podbřišek. Někteří těžkooděnci nosili ještě chrániče kotníků, chrániče stehen, kryjící část stehen pod závěsy a chránič předloktí, který se nosil na pravé paži (levá byla chráněna štítem). Všechny kovové části zbroje musely být podloženy kůží nebo látkou, stejně jako kovové přílby.", "section_level": 2}, {"title": "Římská zbroj.", "content": "Římské zbroje prošly dlouhým vývojem po celou dobu Římského impéria od prvních zbrojí, které se vyskytly již v 5. století př. n. l. (Tyto zbroje se skládaly z kyrysu a přilby klasického Řecko-korintského tvaru), až po klasické zbroje z 3. století n. l. (viz obr) Obě tyto zbroje se nosily pod těžšími zbrojemi (Plátová, kroužková...) nebo je naopak nosila nepříliš majetná vrstva, která je na povrchu zesilovala (např. smolným nátěrem, kůží, řetězy...)", "section_level": 2}, {"title": "Raně středověká zbroj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brnění.", "content": "Brnění, též brň, je označení pouze kroužkové zbroje. Ta se vyráběla spojováním miniaturních kovových kroužků. Konce každého kroužku byly spojeny buď nýtováním, nebo kováním. Levnější typy kroužkové zbroje byly vyráběny tak, že kroužky byly vysekané z plechu. Příkladem kroužkové zbroje je tzv. Svatováclavská zbroj. Kroužková zbroj se v době své největší slávy skládala z kroužkové košile a nohavic.", "section_level": 2}, {"title": "Falerová zbroj.", "content": "Falerová zbroj se skládá z vysekaných kroužků tzv. „falér“, které se navlékly na kožené řemínky, jež se poté našily na látkový podklad.", "section_level": 2}, {"title": "Šupinová zbroj.", "content": "Základem tohoto typu zbroje je textilní či kožený podklad, na který jsou následně přišity či přinýtovány plechové šupiny. Takovýto typ zbroje se poprvé objevil ve starověku (Asýrie, Řecko, Řím, Egypt atd.). V Řecku mezi hoplíty se objevily zbroje z kůže a kovových desek nebo kovové desky všité mezi 2 vrstvy látky. Římané tuto zbroj nazývali \"lorica squamata\". V Evropě byla využívána až do konce 12. a 13. století. Její vzhled je zdokumentován např. v Bibli Karla Holého či Svatohavelském Žaltáři. Jelikož nebyla dost odolná hlavně proti bodným ranám, byla později nahrazena lamelovou či spíše kroužkovou zbrojí.", "section_level": 2}, {"title": "Lamelová zbroj.", "content": "Tato zbroj je velmi podobná zbroji šupinové, avšak liší se tím, že je vyrobena z tzv. lamel (kožených, či železných) a nemusí být našita na pevný podklad.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana nohou.", "content": "Ochranné odění v této době sahalo zpravidla pod kolena. Nohy byly chráněny nízkou koženou obuví s řemeny, jimiž byla noha hustě ovinuta až ke kolenu. V 11. století se zlepšila i ochrana nohy a bojovník oblékal jakousi punčochu pokrytou kovovými lamelami či vyrobenou z kroužků. Nejprve chránila nohu jen zepředu, ale koncem 11. století již kryla celý obvod nohy včetně chodidla.", "section_level": 2}, {"title": "Přílba.", "content": "Další částí zbroje byla přílba. V období 10.–12. století převažoval typ kónické přílby s nánosníkem. Obdobou této přílby byla přílba s vyšším, polokulovitě zakončeným zvonem – tzv. kalota. Protože obličej nebyl u tohoto typu přileb příliš chráněn, rozšířil se nánosník ve druhé polovině 12. století do polokruhovité desky opatřené průduchy která přikryla zbytek obličeje a nechala volné pouze oči.", "section_level": 2}, {"title": "Štít.", "content": "Poslední částí ochranné zbroje byl štít, v 10. století ještě oválný od 11. století mandlovitý zakrývající téměř celou postavu bojovníka. Byl zhotoven ze dřeva potaženého surovou kůží a opatřen kovovou středovou puklicí a kováním na okrajích. Koncem 12. století ztratil štít mandlovité prohnutí a končil rovnou hranou. Pro rytířské turnaje se od poloviny 15. století užíval kolčí štít s okrouhlou prohlubní pro dřevce. Během 15. století byly zavedeny také české pavézy - obdélné nahoře rozšířené štíty, především obranné. Vynikají malovanou výzdobou a nápisy.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholně středověká zbroj.", "content": "Nejlépe vybavenou složkou vojska byla těžkooděná jízda, která byla vybavena úplnou ochrannou zbrojí. Až do 14. století tvořilo její základ kroužkové ochranné odění – brnění. Skládalo se z kroužkové košile s kapucí a kroužkových nohavic, bylo elastické a zajišťovalo poměrně dobrou ochranu. Vážilo okolo 12-15 kg a jen jeho košile, sahající ve 13. století do půli stehen, byla tvořena více než 12 000 kroužky z nichž musela být víc než polovina snýtována nebo spojena kováním. U exkluzivních typů byly nýtovány všechny kroužky. Přes ochranné odění navlékal bojovník tzv. varkoč. Okolo poloviny 13. století se objevily první plátové doplňky zbroje jako myšky a náloketnice. Dokonalejší ochranu hlavy zajišťovala náprsenková kapuce, která se používala od druhé poloviny 13. století. Natahovala se přes hlavu, spadala na ramena a prsa, a zdvojovala tak ochranu, kterou předtím obstarávala pouze kroužková košile. Další částí ochranné zbroje byla přílba. Počátkem 13. století převažovala kónická přílba s nánosníkem nebo kalota. Dokonalejší ochranu poskytovala hrncová přílba která byla ve 13. století typickou součástí výzbroje těžkooděné jízdy. Vzhledem ke své velké ceně nebyla ve výzbroji všech těžkooděnců. Ti se často spokojovali s ochranou kterou poskytovala kroužková kapuce, starší typy přileb nebo první železné klobouky. Počátkem 14. století nahradila hrncovou přílbu přílba kbelcová, pod kterou se nosila přílba zvaná cassis.", "section_level": 1}, {"title": "Štít.", "content": "Další částí zbroje byl štít. Antický štít řecký i římský byl kulatý. Od Římanů ho převzali také Germáni a Galové. Od 11. do 13. století se nazýval \"normanský\" podle Normanů, kteří jej první užívali při dobývání Evropy. Měl kapkovitý tvar a byl značně veliký. Vzhledem ke zdokonalení zbroje se v polovině 13. století zmenšil, získal tvar sférického trojúhelníku (tzv. heraldický štít) a chránil jezdce pouze do pasu.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj vrcholně středověké zbroje.", "content": "V průběhu 14. století prošla ochranná zbroj složitým vývojem, který směřoval k vytvoření celoplátové ochrany bojovníka. Počátkem 14. století byl těžkooděnec chráněn kroužkovým oděním s několika plátovými doplňky, přes něž oblékal poměrně dlouhý varkoč, který byl během 1. poloviny 14. století nahrazen koženou vestou vyztuženou kovovými lamelami sahající do půli stehen. Plátová vesta se oblékala přes kroužkovou košili a zdvojovala tak ochranu trupu. Ke stejnému účelu sloužily také prošívané kabátce ve kterých byla mezi dvěma vrstvami kůže nebo látky nacpána koudel nebo vlna a které byly křížem, svisle nebo příčně hustě prošity koženými pásky. Ve druhé polovině 14. století se lamely zvětšovaly. Tento trend vedl k vykování celých plátů chránících hruď (tzv. kyrys) a záda bojovníka. Podobným vývojem prošla ochrana rukou. Definitivně se oddělily prstové rukavice, které byly kombinací kůže s nanýtovanými plátky kovu. K náloketnicím přibyly pláty kryjící paži od ramen k lokti a ve druhé polovině 14. století již byla celá paže krytá anatomicky tvarovanými pláty kovu.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholně středověká přilba.", "content": "V průběhu první poloviny 14. století se přestala v boji používat těžká kbelcová přilba. Lehčí přilba (cassis, šlap) chránila poměrně dokonale hlavu kromě tváře krku a podbradí. Proto se kapuce z kroužkového pletiva připevňovala na spodní okraj přílby a spadala na prsa, ramena a záda jezdce a zlepšovala tak jejich ochranu. Tento kroužkový závěs byl běžným doplňkem rytířské přílby až do 15. století. Odložením těžké kbelcové přílby se zároveň jezdec zbavil ochrany obličeje, a proto bylo na lehčí typy přileb připevněno odnímatelné sklopné hledí. První typy se objevily již počátkem 14. století ale všeobecně se rozšířily až v průběhu druhé poloviny 14. století kdy se stal nejčastějším typem přílby šlap se špičatým hledím – tzv. huntskappen (psí čumák). Vývoj prodělaly také jezdecké štíty. Jejich velikost zůstala zhruba stejná, ale měly tvar obdélníku postaveného na výšku se zaoblenou spodní hranou. Od druhé poloviny 14. století se objevil na pravé straně štítu (z hlediska jezdce) výřez do kterého jezdec při útoku zakládal kopí.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdně středověká zbroj.", "content": "V 15. století převažovaly v Evropě dvě hlavní módní vlny co se zbroje týče. Byl to jednak italský a jednak německý typ zbroje, které se lišily jak počtem a tvarem jednotlivých částí tak zdobením. Plná plátová zbroj kryla celé tělo bojovníka pouze v místech kde pláty nebyly (např. podpaždí) bylo na prošívanici našito kroužkové pletivo. Pěší zbroj té doby byla mnohem variabilnější. Oblíbená byla tzv. půlzbroj, tj. kyrys, zádový plát, plátová ochrana rukou a plátová ochrana stehen a kolen. Nohy obvykle nebyly chráněny z důvodů pohyblivosti i když i zde se našly výjimky a nebylo jich málo. Chudší příslušníci šlechty nosili i nadále starší typy zbroje, kroužkové košile a různé plátové vesty. Sám Prokop Holý nosil údajně „tlustý kabát“ což je dobový výraz pro prošívanici. Oblíbená byla též brigantina, která se vyvinula z plátové vesty. Z helem převládal v našich zemích jednoznačně šlap a různé typy železných klobouků. Oblíbený byl ovšem i šalíř ať už s podbradím či bez něj. Ze štítů byly zastoupeny různé druhy pavéz a tarasů.", "section_level": 1}, {"title": "Německá plátová zbroj.", "content": "Přílba – u tohoto typu zbrojí se používal takzvaný šalíř, který poměrně dokonale chránil hlavu krom podbradí a spodní čelisti, proto byl kombinován s plátovým podbradím, kterému se říkalo také \"plechový vous\". Ochrana trupu – byla realizována kyrysem a zádovým plátem. Kyrys byl obvykle několikavrstvý, odshora dolů jednou prolomený ven a zdobený různým počtem kanel. O zádovém plátu lze říci to samé. Kyrys se zádovým plátem přecházely v pase do tzv. šorce, na který byly nejčastěji připevněny ještě tzv. šosy chránící stehna jezdce. Tyto šosy byly v poslední čtvrtině 15. století nahrazeny u německé zbroje vysokými stehenními pláty. Ochrana nohou – byla realizována stehenním plátem s nákolenicí, ke kterému bylo v případě jezdectva možno ještě připojit plátovou ochranu holeně, lýtka a chodidla. Stehenní plát chránil nohu pouze zepředu, zadní strana nohy byla za jízdy přitisknuta ke koni. Byl opět zdoben různým počtem kanel. Zato část nohy od kolene dolů byla chráněna po celém svém obvodu a byla zakončena plátovým střevícem (tzv. sabatonem), často s velice dlouhou špicí. Plátová ochrana nohou byla vykována z tenčího plechu a nenosila se pod ní žádná tlumicí vrstva, ale pouze tenké nohavice. Jejím účelem byla ochrana hlavně před pořezáním než před přímým sekem. Ochrana rukou se skládala z rukavic, plátové paže a plátového ramene. Rukavice byly prstové, s malým plátkem na každý článek prstu. Plátek nad kloubem byl zpravidla vykován do malé špičky. Rukavice byly opět zdobeny různým počtem kanel a výbrusy na okrajích plátů. U plátové paže stojí za zmínku loketní kloub, který byl často velice špičatý a zdoben různým počtem kanel. Ramena jsou typově velmi různá, opět ovšem bohatě kanelovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Italská plátová zbroj.", "content": "Hlavní části italské zbroje jsou stejné jako u zbroje německé. Avšak místo prstových rukavic se většinou používaly rukavice palcové, zbroj byla celkově zaoblenější a bez kanel. Pravé rameno bylo také méně chráněné za účelem zvýšení pohyblivosti ruky s mečem. Levé rameno bylo mohutnější. K italské zbroji se používaly tři hlavní typy přileb – uzavřený armet, potom bascinet a lehká barbuta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zbroj je ochranné odění vojáka či bojovníka, vyrobené nejčastěji z kovu nebo z kůže. Ochrana poskytovaná zbrojí je tzv. ochrana pasivní. Zbroj se v průběhu staletí různě vyvíjela také v závislosti na zeměpisných a kulturních podmínkách.", "tgt_summary": "Une armure est un équipement (arme) corporel défensif, utilisé pour protéger le corps d'un combattant dans sa plus grande partie des coups de l'ennemi et autres dégâts. ", "id": 598162} {"src_title": "HMS Tiger (1913)", "tgt_title": "HMS Tiger (1913)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "\"Tiger\" původně měl být čtvrtou jednotkou bitevních křižníků třídy \"Lion\". To se ale změnilo, když britská loděnice Vickers-Armstrong začala na zakázku Japonského císařského námořnictva stavět bitevní křižník \"Kongó\" (tři jeho sesterské lodě byly postaveny přímo v Japonsku). Konstruktér lodi sir George Thurston navrhl velice kvalitní a vyvážený projekt kombinující palebnou sílu osmi děl ráže 356 mm s kvalitní pancéřovou ochranou. Důležité bylo, že všechny hlavní dělové věže lodě byly soustředěny na přídi a na zádi, takže odpadl problém s malým palebným polem u lodí tehdy klasické koncepce, s několika věžemi umístěnými ve střední části trupu. Když se ukázalo, že \"Kongó\" má kvalitnější konstrukci, než nejnovější bitevní křižníky třídy \"Lion\", rozhodla se admiralita stávající konstrukci opustit. První tři jednotky třídy \"Lion\" už byly v pokročilém stádiu rozpracovanosti, zatímco na \"Tigeru\" bylo možné provést zásadní konstrukční změny. Výsledkem bylo plavidlo kombinující původní konstrukční prvky třídy \"Lion\" s vylepšeními převzatými z třídy \"Kongó\". Jeho děla ráže 343 mm byla ponechána, ale pancéřování lodi zesíleno. Původně se uvažovalo o instalací nových kotlů Yarrow, menší a lehčí konstrukce, nakonec však byly použity kotle Brown & White, což bylo kritizováno, jelikož loď tak mohla být o několik uzlů rychlejší. Důvodem však mohlo být, že tyto kotle byly prozatím poměrně nespolehlivé. V době stavby \"Tigeru\" se uvažovalo o stavbě sesterské lodě \"Leopard\", která ale nebyla nikdy objednána. \"Leopard\" byl v plánech admirality nahrazen bitevním křižníkem, který měl pod jménem HMS \"Agincourt\" vzniknout modifikací rychlých bitevních lodí třídy \"Queen Elisabeth\". Jelikož ale tento plán nebyl realizován, jméno \"Agincourt\" připadlo bitevní lodi, stavěné v Británii pro Osmanskou říši a zabavené po vypuknutí války.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná služba.", "content": "Když první světová válka začala, nebyl ještě \"Tiger\" dokončen. Do služby byl přijat v říjnu 1914 a krátce poté byl zařazen do stavu 1. eskadry bitevních křižníků, kotvící v Rosythu, které velel kontradmirál David Beatty. Eskadru tvořila kromě \"Tigeru\" trojice jeho vzdálených příbuzných - bitevní křižníky HMS \"Lion\", HMS \"Queen Mary\" a HMS \"Princess Royal\". \"Tiger\" bojoval společně s bitevními křižníky \"Lion\" a \"Princess Royal\" v lednu 1915 v bitvě u Dogger Banku. V bitvě utrpěl několik zásahů a ztratil 10 mužů. Podobně jako u ostatních bitevních křižníků byla palba \"Tigeru\" rychlá, ale velice nepřesná a z 255 jím vypálených granátů nepřátelskou loď zasáhl jediný. Po bitvě byl dělostřelecký důstojník lodi vyměněn. Dalším střetnutím, kterého se \"Tiger\" účastnil, byla v roce 1916 bitva u Jutska. Během bitvy byl zasažen patnácti granáty německých bitevních křižníků. Zahynulo 24 námořníků, především při zásahu zadní, vnitřní dělové věže Q na počátku střetnutí. Loď měla nakonec štěstí a bitvu přečkala. V jednom případě německý granát zasáhl barbetu dělové věže A, ale způsobil jen minimální škody, jelikož barbetu chránil silný pancíř. Kdyby však dopadl o půl metru níže, narazil by na tenčí pancíř a mohl pravděpodobně zničit celou věž. Poškození z bitvy u Jutska bylo opraveno do 2. července 1916. Po opuštění doků se \"Tiger\" stal vlajkovou lodí 1. eskadry bitevních křižníků. Vlajkovou lodí zůstal až do dokončení opravy původní vlajkové lodě – bitevního křižníku \"Lion\". O rok později se \"Tiger\" účastnil ještě druhé bitvy v Helgolandské zátoce, ke které došlo 17. listopadu 1917. V roce 1917 loď prošla menší modernizací. Na věž Q byla instalována vzletová plošina a na třetí komín byla instalována plošina s vyhledávacími světlomety. Větší změny přišly v roce 1918, kdy byla změněna hlavní nástavba, přední stožár a přidána nová pozorovací plošina.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná služba.", "content": "\"Tiger\" zůstal ve službě i po skončení první světové války a přečkal i vyřazování starších válečných lodí po Washingtonské konferenci v roce 1922. V roce 1922 se z \"Tigeru\" stala školní loď, což byla role, ve které sloužil téměř do konce desetiletí. Jen v roce 1929, když se nejnovější bitevní křižník Royal Navy HMS \"Hood\" podroboval modernizaci, byl \"Tiger\" reaktivován, aby posílil bitevní eskadru, běžně tvořenou ještě plavidly HMS \"Repulse\" a HMS \"Renown\". Přestože byl \"Tiger\" stále v dobrém stavu a nebyl ještě příliš starou lodí, bylo o jeho vyřazení ze služby rozhodnuto na Druhé londýnské námořní konferenci v roce 1930, která rozhodla o další redukci stavu bitevních loďstev největších námořních mocností. Loď zůstala ve službě jen do dokončení modernizace lodi \"Hood\" v roce 1931 a v březnu 1932 byla prodána do šrotu. Následně byla odtažena do skotského Inverkeithingu a tam rozebrána.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Tiger byl bitevní křižník britského královského námořnictva. Postavila ho skotská loděnice \"John Brown & Co.\". \"Tiger\" byl nejlépe pancéřovaným bitevním křižníkem britského námořnictva na počátku první světové války. Druhý zamýšlený kus této třídy, HMS \"Leopard\", nebyl nikdy objednán.", "tgt_summary": "Le HMS \"Tiger\" est un croiseur de bataille de la Royal Navy lancé en 1913. Faisant partie de la escadre de croiseurs de bataille de la \"Grand Fleet\", il participe, durant la Première Guerre mondiale, à la bataille de Dogger Bank, à celle du Jutland et à la deuxième bataille de Heligoland. Après la guerre, il est décommissionné une première fois en 1921 avant de reprendre du service en 1929 pendant la refonte du. Il est définitivement retiré du service en 1931 avant d'être démoli en 1932.", "id": 2332354} {"src_title": "Tomar", "tgt_title": "Tomar", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Tomar leží v centrálním Portugalsku na břehu řeky Nabão v distriktu Santarém. Historicky je součástí regionu Ribatejo („u řeky Tejo“), který patří k nejúrodnějším oblastem celého Iberského poloostrova. Převažuje zemědělství a potravinářský průmysl. Dle členění NUTS II leží v regionu Alentejo (Alentejo Central).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Úrodný kraj byl příčinou, že na místě dnešního Tomaru vznikly již na počátku našeho letopočtu římské osady Nabantia a Sellium. Obyvatelům kraje se také v té době říkalo Nabantinci. Po skončení maurské nadvlády byl kraj v době portugalské rekonquisty v roce 1159 darován Řádu templářských rytířů. Velmistr řádu v Portugalsku, Gualdim Pais, položil v roce 1160 základní kámen kláštera a hradu (Convento de Cristo), který se stal hlavním sídlem Řádu. Templáři disponovali značnou vojenskou silou a dařilo se jim úspěšně bránit kraj proti maurským útokům a nájezdům. Např. roku 1190 bylo město bezúspěšně obléháno silným vojskem muslimského vládce Jakuba Marockého. Kromě toho i po stránce politické a ekonomické byla vláda templářů na tehdejší dobu velmi liberální. Důsledkem toho byl příliv imigrantů a ekonomický růst. Rostoucí síla a moc templářského řádu znepokojovala evropské panovníky. Francouzský král Filip IV. Sličný dosáhl toho, že na počátku 14. století papež Kliment V. Řád v Evropě zcela zakázal. Pod papežským tlakem rozhodl i portugalský král Dinis o zrušení řádu a převedení majetku na nově založený Řád Kristův (Christi Militia). Tento nový řád nejprve přesídlil do Casto Marim v provincii Algarve, ale v roce 1356 se vrátil do Tomaru. Na počátku 15. století se stal velmistrem Řádu princ Jindřich Mořeplavec, který se proslavil podporou objevitelských cest do Afriky a Atlantiku (Kanárské ostrovy, Madeira). Traduje se, že k úspěšnosti objevů využil nejen finančních prostředků, ale i tajných znalostí obou Řádů. V každém případě karavely s řádovým křížem na plachtách brázdily oceány a katolické misie v objevených zemích byly řízeny představenými kláštera v Tomaru až do roku 1514. Bohatství, které plynulo z objevitelských cest využil Jindřich nejen k rozšíření kláštera, ale i ku prospěchu města. Vybudoval přehradu na řece Nabão, aby zabránil povodním, nechal vysušit bažiny a rozšířil město podle racionálního urbanistického plánu. Ulice a náměstí jsou, na rozdíl od jiných středověkých měst, uspořádány šachovnicovým způsobem. Tento moderní urbanistický model byl znovu použit při obnově Lisabonu po katastrofálním zemětřesení v roce 1775. Svou konečnou podobu ve stylu manuelské renesance získal klášter za vlády Manuela I. V roce 1438 se do Tomaru uchýlil před morem král Eduard I. Portugalský a zde také zemřel. Po vypuzení Židů ze Španělska v roce 1492 se řada uprchlíků usadila v Tomaru a významně přispěla k rozvoji obchodu a řemesel. Doposud je možné navštívit synagogu pocházející z této doby. Pod tlakem španělských králů byl nucen i portugalský král vydat edikt, kterým se nařizovalo aby Židé v Portugalsku byli považováni za křesťany, současně jim však zakázal emigrovat, neboť se obával odlivu financí i obchodního know-how. Židé tak v Portugalsku žili navenek jako křesťani a to až do ustavení inkvizičního tribunálu ve městě o několik desítek let později. Řada bohatších Židů uprchla a další konvertovali. Nicméně stovky židů, včetně konvertitů, byly uvězněny, mučeny a skončily svůj život na hranici. Tato krvavá perzekuce vyvrcholila okolo roku 1550 za vlády Jana Zbožného Stalo se přesně to, čeho se král Manuel I. obával. Město ekonomicky upadalo a ztratilo pověst obchodního centra. V roce 1581 zasedaly ve městě cortesy, které zvolily španělského krále Filipa II. králem portugalským, který v Portugalsku nesl jméno Filip I. a přivedl tak na portugalský trůn dynastii Habsburků. V průběhu 18. století se Tomar stal jedním předních průmyslových regionů. Královna Marie I. Portugalská i proti odporu Řádu podporovala rozvoj textilního průmyslu. Řeka Nabão sloužila jako zdroj energie pro četné továrny (papír, sklo, keramika, hedvábí, mýdlo). V parku Parque do Mouchao, na ostrově uprostřed řeky, lze dodnes spatřit funkční mlýnské kolo. Během napoleonských válek byl Tomar okupován Francouzi, proti nimž se místní obyvatelé postavili prakticky v partyzánské válce. Město posléze osvobodil polní maršál Arthur Wellesley, známý jako vévoda z Wellingtonu. V roce 1834 byly všechny církevní řády, včetně Řádu Kristova, v Portugalsku rozpuštěny. Vynikající soubor architektury 12. až 16. století. Jedna z nejvýznamnějších staveb Portugalska. V roce 1983 byl zapsán na.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější památky.", "content": "Kruhový kostel kláštera byl vybudován podle Omarovy mešity v Jeruzalémě, kterou křižáci mylně pokládali za Šalomounův chrám. Okno chrámu, tzv. Manuelské okno, je vrcholným díle portugalské pozdní gotiky zvané manuelský sloh nebo manueline. Pozoruhodné jsou rovněž zdobené klášterní ambity. Nejlépe dochovaná středověká synagoga v Portugalsku. Byla postavena v okolo roku 1430 a je pozoruhodná valenou klenbou na čtyřech pilířích. Bohoslužby se zde naposledy konaly roku 1497. Po vypovězení Židů ze země sloužila jako vězení, seník a sklad. Dnes zde sídlí malé židovské muzeum Museu Luso-Hebraico de Abraham Zacuto. Nese jméno významného portugalského astronoma a matematika 15. století. Tento gotický kostel ze 13. století byl postaven jako pohřebiště templářských rytířů. V průběhu staletí byl několikrát zrestaurován, zachoval si však gotické průčelí a rozetové okno. Je zde pohřben velmistr Gualdimo Paise a další templářští mistři. Kostel svým významem daleko přesahoval Tomar – ve věku objevů byl mateřským stánkem námořníků. Podle pověsti odtud vede tajná chodba do kláštera Řádu Kristova. je pozoruhodný překrásným manuelským portálem a osmibokou věží. Uvnitř je zdobená kamenná kazatelna a vynikající obrazy ze 16. století, například Poslední večeře a Stětí Jana Křtitele od Gregória Lopese (1490–1550). Na náměstí před kostelem se v červenci pořádá okázalá Festa dos Tabuleiros, slavnost pohanského původu, při níž dívky v bílém nosí na hlavách mísy s chlebem a květinami. Oproti kostelu stojí radnice ze 17. století a pomník Gualdima Paise, zakladatele kláštera. Kaple postavená v letech 1532 až 1540 architekty João de Castilho a Diogo de Torralva v čistě renesančním slohu a byla zamýšlena jako hrobka krále Jana III.. Zvnějšku jednoduchá stavba kontrastuje s mohutnými korintskými sloupy v interiéru. Jedna z nejkrásnějších renesančních staveb Portugalska. Kostel stojí na břehu řeky u mostu Ponte Velha z 15. století. Podle legendy stojí tato renesanční kaple na místě, kde byla v 7. století umučena svatá Iria. V klášterní budově dnes sídlí Muzeum sirek (Museu do Fósforos). Údajně největší sbírka v Evropě obsahuje více než 40 000 krabiček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomar je malé město v centrální části Portugalska, na břehu řeky Nabão, v distriktu Santarém. Bylo sídlem Řádu templářských rytířů v Portugalsku. Klášter Řádu Kristova, který po sobě zanechali, patří k nejvýznamnějším evropským památkám a byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Tomar est une ville du Portugal. Située sur les rives du Nabão, la ville s'étend sur et regroupe environ habitants. ", "id": 245054} {"src_title": "Wirecard", "tgt_title": "Wirecard", "src_document": [{"title": "Finanční informace.", "content": "Wirecard AG vykázala konsolidované celoroční příjmy ve výši 81,94 milionů EUR za účetní rok 2006. Srovnávací údaj za předchozí rok je ve výši 55,5 milionů EUR, což odpovídá růstu přibližně 47 %. Provozní příjmy před úročením a zdaněním (EBIT) vzrostly v roce 2006 o cca 90 % na částku 18,56 milionů, z částky 9,8 milionů EUR v účetním roce 2005 (Annual Report 2006). Wirecard AG je od 18. září 2006 evidovaná v indexu TecDAX Deutsche Börse a nyní se řadí mezi 30 největších německých technologických společností pod DAX. 31. prosince 2006 dosáhla společnost Wirecard v hodnocení TecDAX Deutsche Börse AG 15. místa co se týče kapitalizace trhu a 18. místa co se týče obratu. Rozdělené a základní příjmy na akcii dosáhly ve finančním roce 2006 částky 0,20 EUR, ve srovnání s částkou 0,13 EUR za finanční rok 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobky a služby.", "content": "V listopadu 2006 společnost Wirecard začala poskytovat službu zprostředkující úhrady po internetu nazvanou „Wirecard“. Na základě on-line registrace si zákazník otevře účet u Wirecard Bank AG, s nímž může být spojena hotovost, karty, bezhotovostní platby, převody a různé místní programy úhrad. Služby zahrnují bezplatnou virtuální předplacenou kartu MasterCard pro spotřebitele, kterou je možno používat pro úhradu na milionech umístění MasterCard po celém světě. Vedle standardních produktů MasterCard systém Wirecard rovněž umožňuje mezinárodním uživatelům posílat si vzájemně peníze v reálném čase. Volitelná skutečná karta MasterCard umožňuje uživatelům platit na 24,7 milionech kamenných místech, které přijímají karty MasterCard, a vybírat hotovost z téměř 1 milionu bankomatů po celém světě. Platforma společnosti Wirecard AG pro zpracovávání elektronických plateb a rizikový management podporuje více než 85 domácích a mezinárodních programů plateb a ochrany před podvody. Wirecard AG je členem ADP CardClear a IATA. Produkt společnosti Wirecard pro platby dodavatelům a úhrady provizí (ÚDP) umožňuje automatické celosvětové platby dodavatelům a obchodním zástupcům. Služba je založena na automatickém vydávání „virtuálních“ kreditních karet společností Wirecard Bank AG. Úhrady dodavatelům nebo výplaty provizí, které mají být převáděny mezinárodně (např. úhrady provizí za zprostředkování poskytované hotely nebo cestovními agenturami), mohou být zpracovávány a hrazeny pomocí elektronického odbavení čísel „virtuálních“ kreditních karet pro jednotlivé nebo omezené použití. Wirecard Bank AG poskytuje služby zajišťování karet VISA, MasterCard a JCB pro společnosti, které jsou jejími zákazníky. Pro soukromé osoby i společnosti jsou vydávány různé typy kreditních a debetních karet.", "section_level": 1}, {"title": "Status banky.", "content": "Od 1. ledna 2006 je Wirecard Bank AG součástí skupiny Wirecard. Banka Wirecard má plnou bankovní koncesi a je základním členem VISA, MasterCard a JCB. Bankovní vklady jsou zajištěny Fondem pro ochranu vkladů Asociace německých bank (Einlagensicherungsfonds deutscher Banken e.V). V poslední době banka Wirecard otevřela svou virtuální pobočku v 3-D virtuálním světě Second Life.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wirecard AG je společnost poskytující celosvětové finanční služby a technologie se sídlem v Německu. Společnost poskytuje služby zpracovávání plateb, vydávání karet a rizikový management více než 7000 společnostem po celém světě. Její nová služba internetových plateb Wirecard konkuruje PayPal a Western Union. Wirecard Bank AG je provozována na základě německé bankovní koncese a je hlavním členem VISA, MasterCard a JCB. Wirecard AG je zapsána na frankfurtské burze cenných papírů.", "tgt_summary": "Wirecard AG est une entreprise de technologies et services financiers dont le siège est en Allemagne. L’entreprise propose des services de gestion des risques, de production de cartes de crédit et de traitement des transactions à plus de clients commerciaux. Son récent service de paiement par Internet est en concurrence avec PayPal et Western Union. Wirecard Bank AG est un membre de VISA, MasterCard et JCB et opère sous licence bancaire allemande. Wirecard AG est répertoriée par le Frankfurt Securities Exchange (marché des valeurs mobilières de Francfort).", "id": 164501} {"src_title": "Ortles", "tgt_title": "Massif de l'Ortles", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Severní hranici tvoří dlouhé údolí Val Venosta, která dělí Ortles od Ötztalských Alp. Jih je ohraničen údolím Val di Sole (říčka Noce), silniční sedlo Passo di Tonale odděluje pohoří od masivu Adamello - Presanella. Údolí Val Camonica (řeka Adda), tvoří západní hranici a hluboké údolí Adige jej ohraničuje od východu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická struktura je složitá a pestrá. Zatímco centrální část pohoří je tvořena především rulou, břidlicemi a žulou, západní oblasti dominuje mohutná vápencová vrstva, která je základním stavebním prvkem nejvyšších vrcholů Ortler a Monte Zebrú.", "section_level": 1}, {"title": "Členění masivu.", "content": "Celé pohoří dělíme do několika samostatných horských celků. Hřeben Cattena di Zebrú na severu prezentují nejvyšší štíty pohoří. Západ území prezentuje skupina Cattena di Forno a Cattena di Confinale. Střed pohoří vyplňuje vysoký, souvisle zaledněný hřeben Cevedale - Vioz. Z uzlového sedla Passo Cevedale vybíhají na východ menší horské celky Vertana a Venezia v hřebeni Cattena di Martelo. Západně od sedla Gavia je to malá skupina Sobretta a nejvýchodnější část území zaujímá nižší horský masiv Nonsberské Alpy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "K pohoří Ortles se vztahuje bohatá historie. Toto území bylo vždy v pásmu mocenských střetů (Italové, Retorománi a Tyrolané). V první světové válce zde probíhala až po vrchol Ortler frontová linie dlouhá 450 km. Dodnes narazíme na mnoha místech na pozůstatky bojů - Průsmyk Stelvio, Königspitze, Passo di Tonale a další lokality. Horolezecké objevování hor spadá do období kolem r. 1800. V létě 1804 místní lovec kamzíků Josef Pichler vystoupil jako první na Ortler. V létech 1862 - 1869 byly vybudovány první turistické chaty. Např. hlavní výchozí chata pro výstup na Ortler - Payerhütte byla postavena v r. 1875 pražskou sekcí DÖAV.", "section_level": 1}, {"title": "Národní park.", "content": "Celé území bylo v r. 1935 na ploše 96 000 ha vyhlášeno za Národní park Stelvio, v r. 1977 přibylo dalších 38 000 ha (provincie Brescia a Sondrio). Na území NP je chráněna především typická alpská zvířena - kamzíci (3000 kusů), početné kolonie svišťů (na 6 000 exemplářů), dále srnčí a jelení zvěř, orli skalní a další. Vzhledem k jižní orientaci se až do výše 2 300 m setkáme s bohatými lesy, do výšky 2 500 m se rozprostírají horské louky. Z rostlin narazíme na množství zvonků, protěží, alpských růží, arniky a hořců apod.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Velmi hustá síť značených turistických chodníků, dostatečná infrastruktura ubytovacích a stravovacích zařízení i vysoko položených chat (nejvýše stojící chatu najdeme ve výši 3 535 m pod vrcholem Monte Vioz), nepoměrně teplejší počasí nežli jinde v Centrálních Alpách - to vše způsobuje velkou oblíbenost mezi turistickou veřejností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ortles je plošně rozsáhlá (2 050 km2), bohatě zaledněná skupina Východních Alp. Ortles je vedle masivu Bernina nejvyšším horským celkem Východních Alp. Patnáct vrcholů dosahuje výšku 3 600 - 3 900 metrů, dalších 15 vrcholů přesahuje hranici 3 500 metrů. Celkem zde leží na 80 vrcholů vyšších 3 000 m a téměř stovka ledovců. Největším ledovcem pohoří (ale také celých Východních Alp) je Ghiaciao dei Forni (17 km2), který snese srovnání s ledovci Západních Alp. Dalšími velkými ledovci jsou Vedretta del Cevedale a Vedretta di Solda.", "tgt_summary": "Le massif de l'Ortles ou Ortles-Cevedale est un massif des Préalpes orientales méridionales. Il s'élève en Italie (entre le Trentin-Haut-Adige et la Lombardie) et en petite partie en Suisse, dans le canton des Grisons. ", "id": 1485950} {"src_title": "Markus Schulz", "tgt_title": "Markus Schulz", "src_document": [{"title": "Global DJ Broadcast.", "content": "Ačkoli se v hudebním průmyslu pohybuje již dlouho, známým se stal teprve v průběhu posledních dvou let. Od té doby totiž běží jeho pravidelná radio show \"Global DJ Broadcast\". Vysílá se každý čtvrtek od 18 hodin SELČ na \"Trance Channel\"u Digitally Imported (\"DI.FM\"). Zde je možný poslech zdarma v kvalitě 96 kbit/s, v případě placeného členství na stránkách je možný poslech 256 kbit/s. Show se dále vysílá na rádiu Afterhours (\"AH.FM\") v momentě, kdy končí na DI, a to v kvalitě až 192 kbit/s zdarma. Je možný také poslech na českém Dance rádiu každou sobotu od 21 do 23 hodin. Vysílací program zahrnuje převážně progressive trance. Jeho nahrávací společnost je Coldharbour Recordings, která spadá pod Armada Music. V show vždy slyšíme Markusův dvouhodinový mix novinek. Občas si Markus pozve do své radio show nějakého hosta (Trance interpreta). Show je rozdělena do dvou hodin; prvních 60 minut vždy proběhne mix Markuse, po posledním tracku následně ohlásí jméno Trance interpreta, kterého představí půlhodinovým mixem. Hosté v Global Dj Broadcast byli například legendární duo Cosmic Gate, kanadský producent/DJ Arnej, nebo například nejlepší australský DJ tyDi. Markus oznamuje názvy jednotlivých písní specifickými slovy - „\"just ahead of that...\"“. Ve zbývající půlhodině ještě Markus zahraje \"Global Selection Winner\", což je track, který získal od posluchačů nejvíce hlasů na jeho oficiálních stránkách. Každou první episodu v měsíci pustí do své radio show nahraný mix, který pořídil na jedné ze svých nedávných akcí. Jedná se o Global Dj Broadcast World Tour s příponou města, ve kterém byl set nahráván. Na seznamu \"GDJB\" World Tour jsou města Sao Paulo, Londýn, Praha, San Francisco, New York, Moskva, Budapešť a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "DJ.", "content": "Pokud není ve svém studiu, má obvykle naplánován velký počet vystoupení. V arizonském klubu \"The Works\" byl rezidentním DJem po dobu sedmi let. Od té doby vystupuje v klubech a na festivalech po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markus Schulz (* 3. února 1975) je německý hudební producent a DJ, který v současnosti žije v Miami na Floridě, USA. Do USA se přestěhoval se svou rodinou, když mu bylo 13 let, kde nejdříve bydleli v New Yorku, poté v Bostonu, Arizoně a nakonec se Markus přestěhoval do Londýna, kde potkal svou manželku Heather Schulz, se kterou nyní žije v Miami, vychovávajíce svého syna.", "tgt_summary": "Markus Schulz, né le à Eschwege, est un disc jockey et producteur de musique allemand. Son style musical de prédilection est la trance. Il réside à Miami.", "id": 2256397} {"src_title": "John Mayer", "tgt_title": "John Mayer (guitariste)", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Jeho první dvě alba \"Room for squares\" (2001) a \"Heavier Things\" (2003) si dobře vedly po komerční stránce. Mayer si těmito alby získal přízen jak z řad běžných posluchačů (v USA), tak z řad kritiky. Z alba \"Room for squares\" nutno zmínit skladby \"Neon\" (instrumentálně náročná) a \"St. Patric's day\" (textově a atmosférou velmi dobře zpracována). Mayer se však chtěl po těchto albem částečně distancovat od své dosavadní tvorby a přiblížit se více hudebním žánrům, ze kterých vycházel jeho cit k hudbě. Tím bylo především blues, vliv Stevie Ray Vaughana, Erica Claptona, Buddyho Guye se odrazil v jeho dalším albu \"Try!\" (2005), na kterém spolupracoval pod názvem John Mayer Trio s basistou Pinem Palladinem a bubeníkem Stevem Jordanem. Album bylo méně komerčně úspěšné, kritiku si ovšem získalo velmi příznivou. V roce 2005 si John Mayer ještě zazpíval a zahrál v titulní písni \"Stitched Up\" na desce Herbieho Hancocka \"Possibilities\". Album \"Continuum\" (2006) bylo pro Mayera po skladatelské, produkční i zvukové stránce přelomové. Za toto album obdržel tři nominace na cenu Grammy, dvě z nich skutečně získal – v kategorii „Nejlepší mužský pěvecký výkon v kategorii pop“ za skladbu \"Waiting On The World To Change\" a za „Nejlepší vokální album v kategorii pop\". V roce 2009 vyšlo jeho čtvrté studiové album \"Battle Studies\". Na následující dece \"Born and Raised\" (2012) je slyšet vliv folku a úcta k hudebním vzorům, kterými jsou například Bob Dylan, Neil Young, David Crosby nebo Graham Nash. Již v roce 2013 Mayer vydává další album \"Paradise Valley\". Na něm se ještě více přimyká k folkovému zvuku a aranžím. Albu dominuje „geniálně jednoduchá“ píseň \"Paper Doll\", vydaná také jako singl. Další výraznou písní alba je \"Who You Love\", ve které se objeví Mayerova tehdejší přítelkyně a slavná popová zpěvačka Katy Perry. Skladu Wildfire (Reprise) zase doprovodil svým hlasem americký raper a zpěvák Frank Ocean. Zatím poslední deska Johna Mayera vyšla v roce 2017 pod názvem \"The Search for Everything\". Albu předcházelo vydání singlu \"Love on The Weekend\" a následně bylo zveřejňováno v tzv. vlnách vždy po čtyřech písních během první třetiny roku. Album bylo velmi pozitivně přijato nejen veřejností, ale i kritikou, a to zejména kvůli své pestrosti. Mayer opět sáhl k popovějším aranžím, ale zachoval si vliv blues, r&b nebo country. Album nahrával ve spolupráci s dlouholetým hudebním kolegou a významným bubeníkem Stevem Jordanem. V roce 2018 John Mayer vypouští singl \"New Light\", jehož inspirací byl Mayerovy podle svých slov americký pop 80. let. Oficiální web Johna Mayera", "section_level": 1}], "src_summary": "John Clayton Mayer je americký skladatel, zpěvák, kytarista, několikanásobný vítěz hudebních cen Grammy. Mayerovy hudební začátky jsou spojeny s akustickým rockem, po roce 2005, kdy si zahrál po boku bluesových ikon jako jsou B. B. King nebo Buddy Guy, by se jeho hudba dala popsat jako směs blues a popu (všechny ceny Grammy dostal v popových kategoriích). ", "tgt_summary": "John Clayton Mayer, né le à Bridgeport dans le Connecticut, est un chanteur, guitariste et producteur américain. Bercé dès son plus jeune âge par le blues et la musique de son idole Stevie Ray Vaughan, John Mayer a commencé à se faire connaître en 1999 à la suite de ses premiers succès \"No Such Thing\" et \"Your Body Is a Wonderland\". En 2003, il gagne le Grammy Award dans la catégorie masculine meilleure performance pop. Après un tournant musical vers le blues en 2005, sa musique peut désormais s'assimiler aussi bien à de la pop qu'au blues rock et plus récemment à la musique country. Il a vendu plus de 10 millions d'albums aux États-Unis et 20 millions d'albums dans le monde", "id": 1441969} {"src_title": "Bitva o Okinawu", "tgt_title": "Bataille d'Okinawa", "src_document": [{"title": "Předehra a přípravy.", "content": "Po skončení bojů o Šalomounovy ostrovy, obsazení ostrova Bougainville, Gilbertových a Marshalových ostrovů, Marian a po krvavé bitvě o Iwodžimu si Američané uvědomili, že dobytí Japonska bude velmi náročné. Dobytí Iwodžimy, která měla rozlohu přibližně 21 km2 je stálo 6 825 padlých a nezvěstných a 20 000 raněných. Bylo evidentní, že japonský odpor se stává silnějším se zkracující se vzdáleností od mateřských japonských ostrovů. Japonské velení po ztrátě většiny zkušených letců chápalo, že nemůže vzdorovat americkým silám v rovném boji, a proto rozhodlo v maximální míře využívat taktiku sebevražedných útoků kamikaze. Ty měly způsobit nepříteli co největší ztráty a otřást jeho ochotou pokračovat ve válce. Američané tyto snahy registrovali, ale když viděli, že už mají vítězství na dosah, sami se snažili přinutit Japonce k jednáním o míru těžkými nálety na japonská města. Mezi 9. a 10. březnem 1945 jejich bombardéry naložené zápalnými bombami v Tokiu připravily o život asi 100 000 lidí. Podobně silné útoky postihly i další japonská města. Plán útoku na Japonsko počítal od začátku se získáním ostrova Okinawa. Tento ostrov ležící asi 550 km jižně od hlavních japonských ostrovů byl od severu na jih asi 100 km dlouhý a široký sotva 30 km. Díky své výhodné poloze představoval důležitý odrazový můstek k samotnému útoku na Japonsko. Američané očekávali, že ho bude bránit kolem 60 000 mužů. Japonci však měli na ostrově 32. armádu, která se skládala z asi 100 000 mužů 24. a 62. divize a 44. samostatné brigády, kterým velel generálporučík Micuru Ušidžima, jeho zástupce generál Isamu Čó a velitel štábu Hiromiči Jahara. Toto větší uskupení se nacházelo převážně v jižní části ostrova, na severu velel menším jednotkám generál Takehido Udo. Ušidžima dobře věděl, že jeho vojsko nemá šanci udržet celý ostrov, a tak soustředil svoji obranu kolem hradu Šuri, středověké pevnosti, a na příkrých hřebenech v jeho okolí. Věděl také to, že přesile Spojenců sice může vzdorovat, ale nebude mít žádnou šanci odvrátit svoji porážku, byl však pevně rozhodnut vytrvat do posledního muže a bojovat tak, aby Američané draze zaplatili za dobytí každého kousku jeho postavení. Silná a dobře bráněná japonská linie měla jediné slabé místo ve směru z moře. Japonci měli před útokem na svoje pozice dlouhý čas na přípravu kvalitní obrany, bunkrů a záložních linií a postavení. Měli též (v porovnání s předešlými bitvami v Tichomoří) podstatně víc tanků a dělostřelectva, pro které měli i dostatek munice. Americké pozemní vojsko, které se mělo na ostrově vylodit se skládalo z 10. armády pod velením generálporučíka Simona B. Bucknera, pod kterou spadaly dva sbory. III. obojživelný sbor se skládal z 1. a 6. divize námořní pěchoty a 2. divize námořní pěchoty v záloze. XXIV. sbor se skládal ze 7., 27., 77. a 99. pěší divize americké armády. Námořní síly, které podporovaly vylodění čítaly asi 1300 plavidel amerického námořnictva, včetně čtyř letadlových lodí. Součástí spojeneckých sil byla i takzvaná \"Task Force 57\", tvořená britskými, australskými, kanadskými a novozélandskými loděmi.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Bitvě samotné předcházely menší rušivé útoky na letiště a obranná zařízení na Okinawě. Američané si také zajistili nedaleké souostroví Kerama, aby si na něm mohli vytvořit podpůrnou základnu.", "section_level": 1}, {"title": "Pozemní boje.", "content": "Předpokládalo se, že Japonci budou tak jako v ostatních případech bránit pobřeží. Týden před invazí bylo mohutně bombardováno pobřeží hlavně v okolí pláže, na které se mělo uskutečnit vylodění. Když se v 8:30 1. dubna 1945 vylodily na plážích první americké jednotky, nezaznamenaly významnější známky nepřátelského odporu. Do konce dne bylo na Okinawě 60 000 Američanů a jejich předmostí bylo asi 13 km široké a 5 km hluboké. V následujících dnech byla dobyta střední část ostrova. Do 20. dubna byla obsazena severní část ostrova. Hlavní boje se rozhořely na jihu. Tam se Američané už od 5. dubna pokoušeli zlomit vytrvalý odpor Ušidžimových vojsk. Ušidžima zpočátku dal na Čóovu radu a vedl proti invazním vojskům silné protiútoky. Ty se však ukázaly jako málo efektivní a způsobily jen těžké ztráty japonských jednotek. Následně se začal více spoléhat na taktiku, kterou používal Jahara. Opírali se při tom o dobře opevněná postavení protkaná tunely a zákopy. Celý měsíc americké jednotky úporně útočily na obrannou linii s pevností v městě Šuri ve svém středu. Z těchto vyvýšených postavení byli Japonci schopni obratně řídit dělostřeleckou palbu, kterou neustále ztěžovali americké útoky, stejně jako pokrývat oblast kulometnou palbou z jednotlivých hřebenů. Americké ztráty byly v důsledku toho značné. Stejně nebezpečné byly menší japonské protiútoky, kterými se snažili získat zpět ztracené pozice. Po tom, co začalo hrozit odříznutí města Šuri americkými obchvatnými útoky, se 21. května rozhodl Ušidžima stáhnout do dalšího pásma obrany. Šuri se však podařilo dobýt vojákům generála del Valleho až 31. května. Jeho obsazení však bylo významným psychologickým zvratem v bojích. 4. června podnikli Američané vylodění v oblasti poloostrova Oroku, kde se nacházelo stále nedobyté japonské opevnění. Ostatní jednotky v té době bojovaly v oblasti Jaedžu-Dake, Juza-Dake a Kunaši, které byly poslední linií japonské obrany na jihu ostrova. Oblast byla hornatá a obránci účinně využívali příhodný terén a početné jeskyně ve svůj prospěch. Japonský odpor byl doslova sebevražedný a neotřáslo jím ani rozšířené nasazení plamenometů, které Američané hojně používali. Japonský odpor navíc podporoval déšť, který ztěžoval pohyb tanků. Hřeben Jaedžu-Dake, který američtí vojáci označovali „Big Apple“, se podařilo dobýt 14. června. Japonské pozice Američané s konečnou platností přemohli 21. června 1945. Krátce předtím spáchal Ušidžima i Čó seppuku před svým velitelstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní boje.", "content": "Stejně těžké boje probíhaly i na moři. Spojenci museli čelit velkým náletům kamikaze. Japonci do boje nasadili obrovský počet svých letadel, potopili při tom 2 letadlové lodě a mnoho menších plavidel. Soustavným útokům kamikaze se Američané pokoušeli čelit tzv. radarovou clonou. Před letadlové lodě nasadili torpédoborce vybavené radary. To však nezabránilo útokům a namísto námořníků letadlových lodí umírali námořníci torpédoborců. V rámci japonské operace \"Ten-gó\", byla 7. dubna 1945 americkými palubními letouny potopena i \"Jamato\" – největší bitevní loď na světě. Piloti kamikaze uskutečnili 10 masových útoků \"Kikusui\" s 50 – 300 letadly, které poškodily mnoho bitevních a letadlových lodí. Za oběť jim padla i ostřílená letadlová loď USS \"Enterprise\" a novější letadlové lodě USS \"Hancock\" a USS \"Bunker Hill\" – všechny utrpěly poškození různého stupně. Spruancova vlajková loď \"Bunker Hill\" ztratila 396 mužů své posádky.", "section_level": 2}, {"title": "Dohra.", "content": "82 dní trvající pozemní boje o Okinawu znamenaly vysoké ztráty pro obě strany. Během bitvy zemřelo 70 000 – 140 000 civilistů. Velký podíl na tom měla japonská propaganda, která systematicky přesvědčovala japonské obyvatelstvo o tom, že američtí vojáci jsou krvelační barbaři, kteří s nimi budou jednat maximálně krutě. Mnoho civilistů proto spáchalo sebevraždu, anebo zabili své rodinné příslušníky jen proto, aby se nedostali do rukou Američanům. V poslední den bitvy se vzdalo 4000 japonských vojáků, většina z nich byli obyčejní vojáci vystrašení a vyčerpaní po bitvě. Z celkových 120 000 nasazených japonských vojáků asi 110 000 padlo v boji, anebo následovalo své velitele a namísto toho, aby se vzdali, spáchali sebevraždu. Japonští historici se na rozdíl od západních nedomnívají, že šlo o takový počet sebevražd mezi vojáky a civilisty, ale že k nim byli přinuceni a často i zastřeleni některými fanatiky. Domnívají se, že šlo z velké části o vraždy. Američané přišli o 72 000 vojáků, 12 513 z nich padlo nebo bylo nezvěstných. Mnozí další zahynuli později na následky zranění. Velmi mnoho amerických vojáků se v důsledku těžkých bojů duševně zhroutilo či podlehlo vyčerpání a těžkému stresu. Míra, v jaké se tak dělo, byla v porovnání s jinými taženími velmi vysoká. I to jasně poukazuje na tvrdost bojů. 18. června padl při inspekci svých jednotek v přední linii i generál Simon Buckner. Byl nejvýše postaveným americkým důstojníkem, který během druhé světové války zahynul pod nepřátelskou palbou. Následujícího dne byl zabit brigádní generál Claudius M. Easley. Po skončení bojů mělo následovat vylodění v Japonsku plánované na 1. listopad 1945. Přípravy na jeho uskutečnění už byly v plném proudu. Vojenští analytici však poukazovali na to, že když bránili Japonci Okinawu jen omezenými silami a přesto způsobili Američanům ztráty jako v bitvě o Guadalcanal a Iwodžimu dohromady, pak odpor na japonské pevnině si vyžádá životy nejen desítek tisíc amerických vojáků ale i stovek tisíc Japonců. Americký prezident proto rozhodl jinak a přinutil Japonsko ke kapitulaci pomocí nové atomové zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Okinawu, vybojovaná na japonském ostrově Okinawa, představovala největší obojživelnou operaci během války v Pacifiku. Spojenecká operace nesla kódové označení \"Iceberg\" (česky: Ledovec). Trvala od konce března do června 1945. Byla to také poslední velká bitva druhé světové války.", "tgt_summary": "La bataille d'Okinawa (nom de code opération Iceberg), qui s'est déroulée dans l'archipel Okinawa au Japon lors de la Seconde Guerre mondiale, est le plus grand assaut amphibie de la guerre du Pacifique. La bataille dure quatre-vingt-deux jours, du avril au 22 juin 1945. Quatre divisions de la américaine (les 7, 27, 77 et 96) et deux divisions de Marines (les 1 et 6) participent aux combats sur l'île. L’invasion est soutenue par les forces aéronavales, amphibies et tactiques. ", "id": 45608} {"src_title": "Natalie Portmanová", "tgt_title": "Natalie Portman", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Natalie Portmanová se narodila v Jeruzalémě v Izraeli. Její otec Avner Hershlag je izraelský lékař specializující se na plodnost a reprodukční lékařství (konkrétně na reprodukční endokrinologii) a její matka Shelley Stevens je americká žena v domácnosti, která je zároveň její agentkou. Předci její matky byli Židé z Rakouska a Ruska, zatímco předci jejího otce byli Židé, kteří do Izraele podnikli aliju z Polska a Rumunska. Její prarodiče z otcovy strany zahynuli ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau a její v Rumunsku narozená prababička byla britskou špionkou během druhé světové války. Její rodiče se seznámili v židovském studentském centru na Ohio State University, kde její matka prodávala lístky. Její otec se poté vrátil do Izraele a dopisoval si s její matkou, se kterou se nakonec oženil, když za ním o několik let později do Izraele přijela. Když byly Portmanové tři roky, rodina se přestěhovala do Spojených států, kde její otec získal lékařské vzdělání. Rodina nejprve žila ve Washingtonu, kde Portmanová chodila do židovské denní školy Charlese E. Smitha, poté se v roce 1988 přestěhovala do Connecticutu a nakonec se v roce 1990 natrvalo usadila na newyorském Long Islandu. Portmanová uvedla, že ačkoliv „Státy (pozn. USA) opravdu miluji (...) moje srdce je v Jeruzalémě. To je místo, kde se cítím být doma.“ Je jedináček a má velmi blízký vztah ke svým rodičům, které často bere na premiéry svých filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ačkoliv její rodina nebyla religiózně založená, chodila Portmanová do židovské základní školy \"Solomon Schechter Day School of Glen Cove\" v New Yorku. Poté vystudovala veřejnou střední školu \"Syosset High School\". Nezúčastnila se premiéry Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba, aby se mohla učit na závěrečné zkoušky na střední škole. V červnu 2003 promovala na Harvard University, kde získala bakalářský titul v psychologii. Na Harvardu byla v psychologické laboratoři výzkumnou asistentkou Alana Dershowitze (děkuje jí ve své knize \"The Case for Israel\"). Během studií na Harvardu žila v Lowell House a napsala dopis do studentských novin \"The Harvard Crimson\" v reakci na protiizraelskou esej, kterou otiskly. Na jaře 2004 absolvovala několik postgraduálních kurzů na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V březnu 2006 byla hostující přednášející na Columbijské univerzitě na přednášce o terorismu a boje proti terorismu, kde hovořila o filmu \"V jako Vendeta\". Kromě toho, že je bilingvní v hebrejštině a angličtině, dále studuje francouzštinu, japonštinu, němčinu a arabštinu. Jako studentka se podílela na dvou výzkumných pracích, které byly publikovány v odborných vědeckých periodikách. Se svou středoškolskou prací z roku 1998 s názvem „Jednoduchá metoda k prokázání enzymatické výroby vodíku z cukru“ (\"A Simple Method To Demonstrate the Enzymatic Production of Hydrogen from Sugar\") se zúčastnila soutěže Intel Science Talent Search. V roce 2002 se během studia psychologie podílela na studii o paměti s názvem „Aktivace čelního laloku při stálosti objektu“ (\"Frontal Lobe Activation During Object Permanence\").", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jako dítě trávila prázdniny na divadelních táborech. Po zkušenostech z muzikálu uváděného na scéně mimo Broadway ve svých jedenácti a půl letech vyhrála v konkurenci 2000 dalších uchazeček casting k filmu \"Léon\". V polovině 90. let hrála ve filmech \"Nelítostný souboj\", \"\", \"Mars útočí!\" a jednu z hlavních rolí ztvárnila ve filmu \"Nádherný holky\". Na konci 90. let byla obsazena do role Padmé Amidaly v prequelové trilogii \"Hvězdných válek\". Poté před další hereckou kariérou dala přednost vzdělání a na Harvardově univerzitě studovala jako hlavní obor psychologii. V poslední době hrála ve filmech \"Procitnutí v Garden State\", \"Hlavně nezávazně\", \"Na dotek\" a \"V jako Vendeta\". Za roli ve filmu \"Na dotek\" získala Zlatý glóbus a dále byla nominována na Oscara a cenu BAFTA.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Při natáčení filmu \"Černá labuť\" se seznámila s francouzským hercem, tanečníkem a choreografem Benjaminem Millepiedem (* 1977). V prosinci roku 2010 oznámili své zásnuby a těhotenství. Svého prvorozeného syna Alepha Portman-Millepieda porodila v létě 2011. V srpnu 2012 se Natalie Portmanová a Benjamin Millepied vzali na soukromém židovském obřadu na pobřeží Big Sur v Kalifornii. V únoru 2017 se jí narodila dcera Amalia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natalie Portmanová (nepřechýleně Natalie Portman, : נטלי פורטמן, rodným jménem Natalie Heršlag, : נטלי הרשלג; narozená 9. června 1981 Jeruzalém, Izrael) je izraelsko-americká herečka. Svůj filmový debut zažila ve třinácti letech ve francouzském filmu Luca Bessona \"Léon\" z roku 1994. Následovala role královny Padmé Amidaly v prequelové trilogii \"Hvězdných válek\" (\"Star Wars\"). Během natáčení Hvězdných válek Natalie, která prohlásila „raději budu chytrá nežli filmová hvězda,“ dokončila bakalářské studium psychologie na Harvardově univerzitě. ", "tgt_summary": "Neta-Lee Hershlag, dite Natalie Portman, née le à Jérusalem, est une actrice et productrice israélo-américaine. Elle fait ses débuts au cinéma en 1993, à douze ans, en interprétant le rôle de Mathilda dans le film \"Léon\" de Luc Besson, aux côtés de Jean Reno. Elle devient une vedette internationale à part entière en 1999, lors de la sortie de \"\" dans lequel elle joue Padmé Amidala aux côtés de Liam Neeson et Ewan McGregor. Elle reprend ce rôle dans les épisodes et, sortis respectivement en 2002 et 2005. ", "id": 1674811} {"src_title": "Pes hyenový", "tgt_title": "Lycaon (animal)", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Pes hyenovitý je rozšířen roztroušeně po celé východní a Jižní Africe. Jeho přirozeným biotopem jsou savany a polopouště, ale také hory až do výšky 3000 m n. m. Byli pozorování i na vrcholu Kilimandžára.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pes hyenovitý je nápadně zbarvená šelma s černým, hnědým, bílým a žlutým zbarvením srsti. Má dlouhé nohy, poměrně malou hlavu, štíhlé tělo a krátký a velice masivní čenich a tlamu. Na všech nohou má jen čtyři prsty, což je mezi psovitými šelmami poměrně neobvyklé. Tělo je 80 - 110 cm dlouhé, ocas je 30 – 40 cm dlouhý a hmotnost se pohybuje od 17 do 36 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Stejně jako ostatní psovití je i pes hyenový vysoce společenské zvíře, které žije ve smečkách tvořených 6, někdy až 90 jedinci, z nichž se však zpravidla rozmnožuje pouze jeden dominantní pár. Ve smečkách se členové dorozumívají pomocí různých postojů, jako je olizování tlamy výše postaveným jedincům těmi podřízenými, ale také hlasových projevů. Zvláště komplikované a důležité jsou zdravící rituály, které se odehrávají před začátkem lovu a slouží k upevnění sociálních rolí ve smečce. Psi hyenoví jsou toulaví a při hledání kořisti urazí značné vzdálenosti; pouze v době, kdy jsou mláďata ještě malá, zůstávají delší dobu na jednom místě v blízkosti nor. Po většinu dne psi hyenovití odpočívají ve stínu a čistí si srst podobně jako kočky. Na lov se vydávají hlavně brzo ráno a večer nebo za měsíčných nocí.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a její lov.", "content": "Pes hyenovitý je jediná psovitá šelma, která je výhradně masožravá. Po setmění, když se odbydou zdravící rituály, vyráží smečka pátrat po kořisti. Živí se především velkými africkými kopytníky. Mohou jí být gazely, impaly, pakoně, buvolci, prasata bradavičnatá i zebry. Jakmile psi spatří stádo, chvíli je zvolna následují, vybírají si vhodnou oběť a pak zahájí honičku. Mohou se od začátku soustředit jen na jednu oběť nebo sledovat více zvířat, z nichž si vyberou obvykle to nejslabší nebo nejpomalejší. Při vlastním lovu se však smečka, zřejmě na základě hlasových signálů, \"domluví\" a společně zaměří na jedno zvíře. Když zvíře dostihnou, snaží se do něj zakousnout. Menší kořist (gazela, impala) uchopí za krk a strhnou, větším (zebra, pakůň) se zakusují do zadních končetin a ocasu, aby je zastavili. Buďto se pokusí zvíře povalit, nebo mu ještě ve stoje roztrhnou břicho a hrdlo. Přitom jeden ze psů často drží kořist (hlavně zebru) za čenich, aby se nemohla bránit. Jakmile psi rozsápou břicho, na kořist se navalí celá smečka a všichni psi hned začnou žrát, často dříve, než je kořist zcela mrtvá. Na úlovku si pochutnávají všichni bez vzájemné nevraživosti. Ve chvíli, když je zvíře mrtvé, dospělí psi uvolní místo pro mláďata, aby se nasytila nejdřív. Opozdilcům často nasycení psi maso vyvrhnou. Někteří členové smečky se vrátí do pelechu a vyvrhnou potravu dospělým, kteří hlídali malá mláďata. Díky dokonalé souhře a velmi složité taktice dokáží psi hyenoví s úspěchem ulovit kořist i mnohem větší, než jsou sami, jako například zebru nebo dokonce buvola.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Psi hyenoví mají velmi početné vrhy. Samice rodí obvykle 10 až 11 mláďat (výjimečně až 21), doba březosti je 69 až 73 dny. Mláďata se skrývají v noře opuštěné například hrabáčem nebo prasetem bradavičnatým. Mláďata po narození nevidí, ale ve dvou týdnech se jim otevřou oči a brzy se vydávají ven z nory. Sají asi 3 měsíce a již od 2 týdnů se přikrmují natrávenou potravou, kterou jim členové smečky vyvrhnou. O mláďata se stará celá smečka a dokrmí i mláďata, která přišla o matku. V 6 měsících se mladí psi začínají učit lovu a doprovázejí smečku.", "section_level": 2}, {"title": "Výkony.", "content": "Psi hyenovití jsou skvělí běžci. Dokáží vyvinout rychlost okolo 65 km/h (některé zdroje udávají i přes 70 km/h), což je řadí na špičku mezi psovitými šelmami (spolu s chrty, vlky, liškami šedými a kojoty). Touto nebo mírně nižší rychlostí jsou schopni běžet i několik kilometrů (udává se 3-5). Smečka navíc při honičce vzorně spolupracuje, psi si dokážou kořist vzájemně nahánět a střídat se ve vedení. Není proto divu, že úspěšnost jejich lovu dosahuje okolo 80 %, čímž se řadí mezi nejúspěšnější šelmy světa.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Pro člověka, který lov pozoruje, působí trhání ještě živé kořisti velmi drasticky. Proto měl pes hyenový pověst kruté a nebezpečné šelmy, která nebyla dlouhou dobu vůbec chráněna. V současné době je pes hyenový v celé Africe přísně chráněn, jako druh ohrožený vyhubením. Kromě lovu ho ohrožuje zejména nákaza psinky, šířená toulavými domácími psy, další infekční choroby a fragmentace životního prostředí. Odhaduje se, že v současné době (2012) žije ve volné přírodě asi 6 600 psů, přičemž jen 1 400 jsou plně dospělí jedinci.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v českých zoo.", "content": "Psi hyenovití jsou v Česku chováni pouze v ZOO Dvůr Králové. Od srpna 2019 také v ZOO Dvorec. Jejich první odchov na českém území se však podařil v roce 1957 v Zoo Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pes hyenový, možno také hyenovitý (\"Lycaon pictus\") je nápadně zbarvená psovitá šelma, obývající větší část subsaharské Afriky. Žije ve smečkách majících složitou hierarchii. Jsou to velmi úspěšní lovci, schopní ve smečce ulovit několikanásobně větší kořist, než jsou sami.", "tgt_summary": "Le lycaon (Lycaon pictus) est un mammifère carnivore de la famille des canidés. Il vit exclusivement en Afrique subsaharienne australe et centrale, dans les steppes et les savanes. Il est aussi appelé « loup peint » ou « chien sauvage africain ». ", "id": 2074238} {"src_title": "Marcus Licinius Crassus", "tgt_title": "Crassus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Marcus Licinius Crassus se narodil jako prostřední ze tří synů Publia Licinia Crassa Diva, konzula z roku 97 př. n. l. a censora v roce 89 př. n. l. Jeho starší bratr Publius zemřel krátce před vypuknutím spojenecké války, jeho otec a mladší bratr Gaius spáchali sebevraždu, aby unikli zajetí a popravě za občanské války v Římě mezi Gaiem Mariem a optimáty v lednu 87 př. n. l. Dědem Marka Crassa byl Marcus Licinius Crassus Agelastus, praetor v roce 126 př. n. l. a blízký politický spojenec římského vojevůdce a státníka Scipiona Africana. Pocházel z linie, která sahá ke konzulovi a censorovi Publiu Liciniu Crassu Divovi, který se v roce 205 př. n. l. stal konzulem a od roku 212 př. n. l. až do své smrti 183 př. n. l. zároveň zastával i úřad nejvyššího velekněze. Marcus Crassus a jeho bratři byli i přes rodinné bohatství a moc svého otce společně vychováváni v malém skromném domě. Podle zvyku žili dva starší bratři s rodiči a Markem Crassem i poté, co se oženili a měli děti.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Po reformách a náhlé smrti Gaia Maria nechal jeho spolukonzul Lucius Cornelius Cinna (Caesarův tchán) prohlásit římské senátory, kteří podporovali Sullu při jeho pochodu na Řím v roce 88 př. n. l., za nepřátele státu. Cinnova nařízení donutila Crassa utéct do Hispánie. Po Cinnově smrti roku 84 př. n. l. se Crassus přesunul do římské provincie Afrika, kde se mezitím shromažďovali Sullovi vypovězení přívrženci. Když se Sulla po návratu z války s Mithridatem vylodil v jižní Itálii, připojil se k němu Crassus i s Metellem Piem, dalším spojencem Sully. Mariovi přívrženci podpoření pomocnými oddíly Samnitů se 1. listopadu 82 př. n. l. střetli se Sullou před hradbami Říma v bitvě u Collinské brány. Crassus velel levému křídlu armády, dobytím brány a zničením samnitských jednotek prakticky zajistil Sullovi vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta k moci a bohatství.", "content": "Crassus se snažil obnovit rodinné bohatství, které bylo zkonfiskováno během Mariových a Cinnových konzulátů. V tom mu značně pomohly Sullovy edikty, které nařizovaly vrátit Sullovým stoupencům jejich majetky na úkor Maria, Cinny a jejich přívrženců. Tato nařízení znamenala pro Sullovy politické nepřátele ztrátu majetku, a tedy i společenského postavení a vlivu. Například některým ženám bylo zakázáno se znovu vdát, aby byla zmařena naděje na obnovení bývalého postavení Sullových protivníků. Crassus získal část svého majetku zpět zabavováním majetku nepřátel, ale i lidí, které na konfiskační seznamy nechal zapsat čistě jen kvůli jejich bohatství. Zbytek svého majetku nabyl běžným způsobem: obchodem s otroky, výnosem stříbrných dolů a chytře nakoupenými pozemky i domy. Vyhlášená byla jeho ochota kupovat hořící domy. Když se Crassus dozvěděl, že je nějaký dům v plamenech, koupil ještě hořící budovu a okolní domy za směšnou cenu, a potom rozkázal své malé armádě služebnictva o 500 členech, aby uhasili oheň, dřív než udělá ještě větší škody. Crassovo jmění zaznamenané historikem Pliniem činilo zhruba 200 milionů sesterciů. Po obnovení svého majetku se Crassus zaměřil na politiku. Jako stoupenec Sully, nejbohatší člověk v Římě a muž, jehož předkové byli konzulové a praetoři, měl Crassus ke své politické kariéře skvělé předpoklady. I přes svá vojenská vítězství však stál ve stínu Pompeia, který na diktátora Sullu neustálele naléhal, aby mu udělil pocty za vítězství v Africe nad skupinou zbylých Mariových přívrženců. Třebaže Pompeius tehdy nebyl ani praetor (ze stejného důvodu nebyly v roce 206 př. n. l. přiděleny vojenské pocty ani velkému vojevůdci Scipionovi Africanovi, který Římu získal celou provincii Hispánii), Sulla mu posléze triumf povolil.", "section_level": 2}, {"title": "Crassus a Spartakus.", "content": "Crassus stoupal na politickém žebříčku velmi rychle díky dvěma válečným konfliktům – třetí válce s pontským králem Mithridem a Spartakově povstání, což byla organizovaná dvouletá válka (od léta 73 do jara 71 př. n. l.) římských otroků pod vedením Spartaka. V odpověď na první nebezpečí byl poslán zkušený římský vojevůdce Lucius Licinius Lucullus a konzul v roce 74 př. n. l. aby porazil Mithridata, krátce následován svým bratrem Varrem Lucullem, konzulem v roce 73 př. n. l. Mezitím Pompeius bojoval bez nějakých větších úspěchů v Hispánii proti Quintu Sertoriovi, poslednímu vojevůdci Gaia Maria, a uspěl teprve tehdy, když byl Sertorius jedním ze svých velitelů zákeřně zavražděn. Senát nebral povstání otroků vůbec vážně až do té doby, kdy bylo několik římských legií armádou otroků poraženo a jejich velitelé zabiti v bitvě či zajati, a kdy se v nebezpečí ocitl i samotný Řím. Crassus Senátu nabídl, že na své vlastní náklady vybaví, vycvičí a povede vlastní vojáky. Zpočátku měl problémy s předvídáním protivníkových kroků i se slabou morálkou vojska. Poté, co po jedné srážce část jeho armády utekla z bitvy a nechala za sebou své zbraně, nařídil u provinilých legií starý a v té době již nepoužívaný zvyk decimace – nechal popravit každého desátého muže. Zbytek armády musel tomuto potrestání přihlížet. Podle historika Appiána pak morálka a bojovný duch vojáků prudce stouply, neboť jim jejich velitel ukázal, že je nebezpečnější než nepřítel. Spartakus se ke konci roku 72 př. n. l. stáhl do Bruttia na jihozápadě Itálie, čehož Crassus využil a pokusil se ho odříznout 300 stadií dlouhým příkopem a palisádou v nejužším místě poloostrova od moře k moři. I přes tak mohutnou překážku se za jedné noci v prudké sněhové bouři podařilo Spartakovi i s armádou probít. Po nějakém čase byly římské armády (vedené Pompeiem a Varrem Lucullem) povolány zpět do Itálie na pomoc Crassovi. Spartakus se tedy rozhodl vyprovokovat rozhodující bitvu s Crassem co nejdříve, než aby byl později sevřen v obklíčení tří armád. V této poslední bitvě nad řekou Silarus dosáhl Crassus rozhodného vítězství, pobil 60 000 otroků a zajal jich více než 6 000. Během bojů se ho osobně Spartakus pokusil zabít, rozsévaje smrt cestou k němu, podařilo se mu ale zneškodnit pouze dva centuriony, kteří Crassa chránili. Je pravděpodobné, že Spartakus sám byl v bitvě zabit, ale jeho tělo se nikdy nenašlo. Všech 6 000 zajatých otroků bylo na Crassův rozkaz ukřižováno podél Via Appia. I poté, co zemřeli, byla jejich těla ponechána, aby hnila na křížích podél hlavní římské cesty na jih. Toto Crassovo gesto bylo zamýšleno jako výstraha každému, kdo by se chtěl v budoucnu vzbouřit proti římské nadvládě.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Crassus definitivně ukončil Spartakovo povstání na jaře roku 71 př. n. l., jeho politický rival Pompeius mu ale přebral palmu vítězství dopisem, v němž Senátu oznámil, že Crassus stěží porazil jen nějaké otroky, zatímco on vyhrál válku se Sertoriem. Senát přiznal Crassovi jen ovaci, což byla nižší pocta než triumf, i přestože odvrácení hrozby Římu, jeho majetku a životům římských občanů zasluhovalo mnohem víc. Výsledkem této roztržky bylo Crassovo vzrůstající nepřátelství vůči Pompeiovi. Nicméně Senát se obával moci obou vojevůdců, jejichž popularita a vliv značně vzrostly, a choval se k nim rezervovaně, což nakonec Crassa i Pompeia dovedlo k alespoň politickému spojenectví a oba se nechali roku 70 př. n. l. společně zvolit za konzuly. Aby si zvýšil svoji popularitu mezi lidem, využil Crassus své jmění a před volbami nakoupil a věnoval každé rodině dávku obilí, která postačila na 3 měsíce. Spolu s Pompeiem postupně odstranili konzervativní Sullovu ústavu – zákonem \"Lex Pompeia de tribunicia potestate\" plně restituovali tribunát (včetně práva veta), jehož moc Sulla potlačil k bezvýznamnosti, obnovili náplň úřadu censora a k obsazování soudních porot opět připustili jezdecký stav (\"equites\"). Tím značně omezili vliv Senátu. V roce 65 př. n. l. byl Crassus zvolen censorem zároveň s dalším konzervativcem Quintem Lutatiem Catulem Capitolinem (synem konzula stejného jména z roku 102 př. n. l.). Během této dekády byl Crassus patronem Caesara a sponzoroval jeho úspěšnou kampaň na úřad nejvyššího velekněze. Caesarova vyjednávání mezi Crassem a Pompeiem dala vzniknout v roce 60 př. n. l. koalici známé jako první triumvirát. Ten byl po pěti letech v roce 56 př. n. l. znovu upevněn na schůzce všech triumvirů v toskánské Luce a vydržel až do Crassovy smrti. Výsledkem jejich dohody byla Crassova a Pompeiova kandidatura na konzulát na rok 55 př. n. l. a prodloužení Caesarovy správy Galie o dalších pět let.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Karrh a Crassova smrt.", "content": "Po dohodě triumvirů si Crassus nechal do správy přidělit provincii Sýrii s okolními zeměmi, protože měl v úmyslu zahájit válku s Parthií, o které se domníval, že bude snadná. Do Sýrie odcestoval na počátku roku 54 př. n. l. a již záhy v ní oloupil o poklady chrámy v Hierapoli Bambyké a v Jeruzalémě a od obyvatelstva začal vymáhat peněžní dávky. Klíčovým okamžikem Crassovy válečné kariéry bylo překročení hraniční řeky Eufratu a vpád do Parthské říše. Crassus nezaútočil na Parthii jen z důvodu jejího obrovského bohatství, ale také aby se vyrovnal vojenským úspěchům svých dvou největších rivalů, Pompeia a Julia Caesara. Arménský král Artavazdes II. nabídl Crassovi pomoc o síle zhruba 40 000 vojáků (10 000 katafraktů a 30 000 pěšáků), pokud povede svoji invazi přes Arménii. Crassus odmítl a zvolil mnohem přímější, a tudíž kratší cestu přes Eufrat. Mimo jiné spoléhal na podporu řeckých a polořeckých měst na Eufratu a Tigridu, které toužily svrhnout parthskou nadvládu a poddat se Římu. Jeho legie však byly 9. června 53 př. n. l. poraženy v bitvě u Karrh početně mnohonásobně slabším parthským vojskem. Sedm Crassových legií bylo víceméně složeno pouze z pěchoty, dále měl jen 4 000 jezdců a 4 000 prakovníků. Římské vojsko nebylo připraveno na nepřátelskou taktiku rychlých útoků jízdy a lučištníků, v nichž byly parthské jednotky velmi zběhlé, a kterou později s velkými úspěchy použil Čingischán. Parthové se na svých rychlých koních dostávali na dostřel, vystřelili déšť šípů na Crassovy vojáky, stáhli se a znovu zaútočili. Byli také schopni střílet, když se stahovali, což ještě zvyšovalo jejich efektivitu. Většina římských legionářů padla, aniž by se s partskými vojáky dostali do kontaktu, se zbylými si poradila lehká parthská jízda. Crassus zamítl plán svého quaestora Gaia Cassia Longina, aby Římané vytvořili bitevní linii a zůstali v želvích formacích, protože – mylně – předpokládal, že Parthům musí někdy dojít šípy. Naprosto deprimovaní Crassovi muži jej žádali, aby jednal s Parthy, kteří mu mezitím nabídli jednání o příměří. Crassus, který byl zdrcen smrtí svého syna Publia v bitvě, souhlasil, že se sejde s nejvyšším parthským vojevůdcem Surenem. Ale když Crassus nasedl na koně poslaného parthským králem, aby vyjel do nepřátelského tábora na jednání, jeho mladší důstojník Octavius předpokládal možnou past, vzal Crassova koně za uzdu, čímž vyprovokoval náhlou potyčku s Parthy, v níž padli všichni římští důstojníci včetně Crassa. Z celé Crassovy armády se zachránilo asi 10 000 vojáků, s kterými se Cassius Longinus statečně probil zpět do Sýrie a následující dva roky ji jako \"proquestor\" bránil proti parthským nájezdům. Plútarchův životopis Crassa uvádí příhodu po Crassově smrti, kdy byla během svatební hostiny Artavazdovy sestry a syna parthského krále a dědice Pakóra v Artašatu parthskému králi Oródovi II. přinesena Crassova uťatá hlava. Óródés právě sledoval představení Eurípidovy řecké tragédie \"Bakchantky\" a herec kočovné divadelní společnosti jménem Iásón z Trall v roli Agaué, která v šílenství rozsápala vlastního syna a nesla jeho hlavu na holi ovinutou břečťanem, použil jako rekvizitu Crassovu hlavu.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza o zajatých Římanech.", "content": "Americký sinolog Homer H. Dubs formuloval v roce 1941 hypotézu, že 17 let po porážce Crassových vojsk Parthy, byl Číňany zajat oddíl mužů, kteří používali typickou římskou vojenskou strategii. K jeho teorii se přiklonil i sovětský antropolog a etnolog Lev Gumiljov. Dubs si ve starých čínských kronikách všiml zmínky, že během bitvy u řeky Talas v roce 36 př. n. l. se armáda dynastie Chan vedená generálem Chen Tangem střetla s jednotkami Siungnuů, které používaly \"šupinovou\" formaci, což by hypoteticky mohlo znamenat římskou želví. Soudobý čínský historik Pan Ku tvrdil, že po boku jednotek Siungnuů bojovali běloši. Podle jeho popisu Číňané sice tyto vojáky zajali, ale byli tak ohromeni jejich odvahou a bojovými schopnostmi, že je začlenili do armády, aby bránili provincii Kan-su. V rámci zkoumání této hypotézy odebrali genetici vzorky DNA, aby zjistili zda lidé v provincii Liqian nemají evropské předky, i když přiznávali, že je tu jen malá šance zjistit, zda to byli předci pocházející z Crassových vojáků. Přestože se potvrdilo, že část DNA obsahuje některé prvky typické pro evropské populace, další průzkum nebyl vzhledem k nedostatku důkazů možný. DNA testy tedy nepotvrdily hypotézu, že obyvatelé Liqianu jsou příbuznými Římanů, místo toho autoři studie prohlásili, že dnešní Liqianská populace je spíše podskupinou čínské populační většiny Chanů. Zajímavostí je, že při vykopávkách v této oblasti byly nalezeny římské mince a římská přílba s nápisem v čínštině.", "section_level": 3}], "src_summary": "Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.) byl římský politik, vojevůdce a největší boháč v období úpadku římské republiky. Svůj majetek získal především za Sullovy diktatury díky proskripcím. V roce 60 př. n. l. uzavřel se svým dřívějším rivalem Gnaeem Pompeiem a Juliem Caesarem první triumvirát. Po roce 55 př. n. l. se stal prokonzulem v Sýrii, kde bojoval hlavně proti Parthům. Přes počáteční úspěchy padl v bitvě u Karrh.", "tgt_summary": "Marcus Licinius Crassus (latin : ), né vers 115 av. J.-C. à Rome et mort en 53 av. J.-C., est un général et homme politique romain qui joua un rôle essentiel dans le passage de la République à l'Empire. Ayant amassé une immense fortune durant son existence, il est considéré comme l'homme le plus riche de l'histoire de Rome. ", "id": 1372884} {"src_title": "Pompeius", "tgt_title": "Pompée", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a politické začátky.", "content": "Pompeiův otec Pompeius Strabo byl neobyčejně bohatý muž, jenž pocházel z italského regionu Picenum. Nenáležel tedy ke starobylým římským rodům, které dominovaly římské politice, i přes tuto nevýhodu však dokázal vystoupat po jednotlivých stupních kariéry římského politika (\"cursus honorum\"). V roce 104 př. n. l. zastával quaesturu, v roce 92 př. n. l. působil jako praetor a v roce 89 př. n. l. vykonával úřad konzula. Právě v této době krátce poté, co dokončil své vzdělávání, byl mladý Pompeius povolán ke službě ve spojenecké válce. Ve věku sedmnácti let se po otcově boku zúčastnil bojů proti povstalým Italům a plně se zapojil do otcových politických a vojenských záležitostí, v čemž pokračoval až do Strabonovy smrti o dva roky později. Podle Plútarcha, který projevoval vůči Pompeiovi jisté sympatie, byl velmi populární a svým vzhledem prý připomínal Alexandra Velikého. Na počátku konfliktu mezi Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Sullou zemřel Pompeiův otec, který tak mladíkovi přenechal kontrolu nad rodinným majetkem. Mariovci ovládali po několik dalších let Itálii, takže Pompeiovi, který patřil k aristokratické straně, nezbylo než se stáhnout do pozadí. Když se pokusil vrátit do Říma, byl ihned obžalován ze zpronevěry válečné kořisti, avšak byl zproštěn obvinění. K jeho osvobození patrně přispěla skutečnost, že byl zasnouben s Antistií, dcerou soudce. Když se v roce 84 př. n. l. roznesla zpráva, že Sulla je na cestě zpět do Itálie, Pompeius se okamžitě odebral do Picena a odvedl zde vojsko o síle tří legií z veteránů, kteří sloužili pod jeho otcem. Po Sullově příchodu o rok později se Pompeius přidal na jeho stranu. Sullovi bylo zřejmé, že o vládu nad Římem bude muset svést boj s mariovci, jimž stál v čele Gnaeus Papirius Carbo. Tři Pompeiovy legie se za této situace jevily jako vítaná posila. Teprve třiadvacetiletý Pompeius (který prokázal své vojenské schopnosti, když prakticky obklíčen čelil mariovcům) se úspěšně připojil se svými muži k Sullovi, takže mu Sulla vzdal úctu přiznáním titulu \"imperator\". Toto spojenectví výrazně urychlilo Pompeiovu budoucí politickou kariéru, neboť Sulla se zanedlouho chopil absolutní moci v římském státě dosažením hodnosti diktátora. Pompeia poté přesvědčil, aby se rozvedl, načež ho oženil se svojí nevlastní dcerou Aemilií Scaurou (třebaže byla těhotná se svým stávajícím manželem), čímž si chtěl svého mladého spojence více připoutat.", "section_level": 2}, {"title": "Sicílie a Afrika.", "content": "Přestože kvůli svému mladému věku zatím nevykonával žádný veřejný úřad (takový občan se nazýval \"privatus\"), byl Pompeius velice bohatý muž a talentovaný generál, který toužil po slávě a moci. Během pokračujících bojů v Itálii se Pompeius vyznamenal jako jeden z nejschopnějších Sullových velitelů. Proto když se válka v Itálii chýlila ke konci, vyslal Sulla Pompeia na Sicílii a do Afriky, jež doposud ovládali mariovci. Pompeius snadno opanoval Sicílii v roce 82 př. n. l. Tento ostrov byl strategicky velmi významný, jelikož představoval hlavní zdroj obilí pro Řím. Bez kontroly Sicílie hrozilo městskému obyvatelstvu hladovění, což by mělo zřejmě za následek lidové bouře. Pompeius se s odporem na ostrově vypořádal se značnou tvrdostí, když nechal popravit Gnaea Papiria Carbona a mnohé jeho stoupence. Když si tamější občané stěžovali na jeho způsoby, pronesl Pompeius jeden ze svých nejslavnějších výroků: \"„Necitujte nám zákony, když třímáme meče v rukou!“\" Pompeius rychle rozdrtil mariovské síly na Sicílii a v roce 81 př. n. l. se vypravil do Afriky, kde porazil Gnaea Domitia Ahenobarba a numidského náčelníka Hiarba. Po této nepřetržité sérii vítězství byl Pompeius svými vojáky prohlášen imperatorem. V této době obdržel také přezdívku \"adulescentulus carnifex\" („mladistvý zabiják“) kvůli nelítostnosti, s níž zacházel se svými nepřáteli. V témže roce se vrátil zpět do Říma, kde byl nadšeně uvítán lidem, načež ho Sulla obdařil přízviskem Magnus („Veliký“). Většina římských historiků ovšem Sullu podezírala, že tento přídomek myslel čistě ironicky. Pompeiova ctižádostivost však nebyla plně uspokojena poctami, jichž se mu dostalo, a za svá africká vítězství požadoval triumf. Sulla nejprve odmítal. Když se ale Pompeius zdráhal rozpustit své legie a navíc se přiblížil k hradbám Říma, Sulla ustoupil Pompeiově neodbytnosti a dopřál mu, oč žádal. Aby však srazil Pompeiovu domýšlivost, uspořádal nejdříve vlastní triumf, po němž byla poskytnuta stejná výsada i Metellu Piovi. Pompeius tak oslavil svůj triumf až jako třetí v pořadí, přičemž Římané byli častým pořádáním těchto velkolepých slavností již poněkud znuděni. Pompeius se prý pokusil vstoupit do města na voze vlečeném slonem, nicméně toto velké zvíře nemohlo projít bránou, což spolu s dalšími komplikacemi Pompeia značně roztrpčilo.", "section_level": 2}, {"title": "Boj se Sertoriem a Spartakem.", "content": "Pompeiova reputace zdatného vojevůdce byla ještě utužena po potlačení Lepidova povstání (kterého původně podporoval jako uchazeče o konzulát, navzdory Sullovu odporu). Třebaže dosud nebyl zvolen konzulem, domáhal se nyní Pompeius prokonzulského imperia, neboť chtěl válčit s posledním mariovským generálem Sertoriem, který nalezl útočiště v Hispánii. Aristokraté v senátu se však začali obávat rostoucí moci tohoto mladého a úspěšného velitele a zdráhali se ho vybavit příslušnou pravomocí. Pompeius na to ale odpověděl, že nepropustí své legionáře, dokud mu nebude svěřeno velení. Kromě toho Sertorius již tři roky úspěšně odolával Quintu Caeciliu Metellu Piovi, jednomu z nejschopnějších Sullových generálů, a bylo tudíž nezbytné odeslat do Hispánie posily. Senát se po velkém váhání a bez nejmenšího nadšení rozhodl vyslat Pompeia v hodnosti prokonzula proti Sertoriovi. Pompeius strávil v Hispánii dalších pět nebo šest let (76 až 71 př. n. l.), avšak ani on, ani Metellus nedokázali nad Sertoriem dosáhnout jasného vítězství či rozhodné převahy na bojišti. Válka skončila teprve, když Sertoria jeden z jeho vlastních důstojníků Marcus Perperna v roce 72 př. n. l. zrádně zavraždil. Perperna byl následně Pompeiem poražen v první bitvě, v níž se střetli. Celá Hispánie byla podrobena na počátku roku 71 př. n. l. V měsících po Sertoriově smrti prokázal Pompeius veliký talent při organizaci správy dobyté provincie. Svým spravedlivým a velkorysým zacházením si zjednal přízeň provinciálů v celé Hispánii. Koncem roku 71 př. n. l., zatímco se Crassus vypořádával s povstáním otroků, vedených Spartakem, přibyl Pompeius se svojí armádou do Itálie. Při svém pochodu k Římu narazil na zbytky Spartakova vojska a zajal kolem 5000 otroků, kteří přežili rozhodující bitvu s Crassem na řece \"Silarus\". Pompeius tyto uprchlíky pobil do jednoho, pročež si nárokoval zásluhu na konečném potlačení povstání. Tento jeho čin ale rozlítil Crassa, který byl skutečným vítězem nad Spartakem. Pompeiovi nespokojení rivalové, především Crassus, prohlašovali, že si Pompeius zcela neoprávněné přisvojil zásluhu na vítězství, ačkoli se na bojišti objevil prakticky až po skončení války. Rostoucí nepřátelství mezi Crassem a Pompeiem mělo přetrvat celé další desetiletí. Jejich vzájemná řevnivost zneklidňovala Římany, zvláště když oba přitáhli v čele svých vojsk k Římu, neboť mnozí si dobře vzpomínali na strašlivé boje mezi Mariem a Sullou. Přestože Pompeius dosud nezastával quaesturu ani praeturu a nedosáhl ani zákonného věku (dokonce ani nebyl přítomen v Římě), ucházel se po příchodu do Itálie o úřad konzula. Jeho vojenská sláva mu zajistila popularitu mezi lidmi a jeho obdivovatelé v něm viděli nejlepšího velitele své doby. Jelikož bylo známo, že optimáti pohlížejí na Pompeia s velikou nevraživostí, mnoho lidí ho přestalo pokládat za příslušníka této strany, přičemž doufali, že se díky němu dočkají navrácení práv a výsad, o něž byli připraveni Sullou. 31. prosince 71 př. n. l. vstoupil Pompeius do Říma v triumfálním voze a oslavil tak již svůj druhý triumf, tentokrát za vítězství v Hispánii. Ještě předtím byl ve věku třiceti pěti let poprvé zvolen konzulem. Jeho úspěch mu zkalila jedině skutečnost, že za jeho kolegu v úřadě byl zvolen Crassus.", "section_level": 2}, {"title": "Konzulát, tažení proti pirátům.", "content": "Během svého konzulátu se Pompeius otevřeně rozešel s nobilitou a získal si tak ještě větší popularitu mezi prostými Římany. Pompeius byl od nynějška oblíbencem lidu, v důsledku čehož se optimáti stavěli velmi podezřívavě k jakémukoli jeho záměru. Pompeius navrhl a prosadil zákon navracející tribunům lidu jejich pravomoc, jíž jim odňal Sulla. Rovněž se svojí autoritou zasadil o přijetí zákona \"Lex Aurelia\", navrženého praetorem Luciem Aureliem Cottou, podle něhož bylo půjčování na úrok dovoleno senátorům, jezdcům a tribunům státní pokladny (\"aerarium\"), čímž byli senátoři zbaveni exkluzivity, kterou jim zajistil Sulla. Při uskutečňování obou těchto opatření získal Pompeius podporu Caesara, s nímž díky tomu navázal blízké kontakty. Po nadcházející dva roky (69 a 68 př. n. l.) setrval Pompeius v Římě. Jeho výjimečné postavení ve státě bylo ještě umocněno, když byl dvakrát po sobě mimořádně ustaven prokonzulem, což byl do té doby v římských dějinách jev nevídaný. V roce 67 př. n. l., dva roky po skončení jeho konzulátu, byl Pompeius jmenován velitelem námořních sil, s nimiž měl vést tažení proti pirátům, tehdy výrazně ohrožujícím plavbu ve Středozemním moři. Stejně jako u téměř kterékoli Pompeiovy úřední funkce i udělení tohoto velení předcházela vzrušená diskuze. Konzervativní frakce v senátu se obávala Pompeiova vlivu a podezírala ho z touhy po samovládě. Optimáti se proto za každou cenu snažili zamezit Pompeiovu jmenování. Proti nim stála hrstka senátorů spolu s Caesarem, která podporovala Pompeia. Za této situace navrhl tribun lidu Aulus Gabinius lidovému shromáždění zákon \"Lex Gabinia\", jenž přiznával Pompeiovi velení v boji proti pirátům. Za tímto účelem byl vybaven zvláštní pravomocí absolutní kontroly nad mořem a pobřežím až do hloubky 50 mil do vnitrozemí. Současně byl nadřazen všem vojenským velitelům na Východě. Senátoři proti návrhu vystupovali s krajní úporností, nakonec však byl díky enormnímu uplácení hlasujících schválen. Piráti byli v této době pány Středomoří, kteří nejenže vydrancovali četná města na pobřeží Řecka a Asie, ale dokonce se odvažovali podnikat nájezdy i na samotnou Itálii. Jakmile se Pompeius chopil velení, zahájil rozsáhlé válečné přípravy, jež byly během několika zimních měsíců rychle dokončeny. Jeho plán byl korunován rychlým a úplným úspěchem. Pompeius rozdělil celé Středomoří do třinácti oddělených zón a v každé z nich svěřil vedení námořních operací jednomu ze svých legátů. V pouhých čtyřiceti dnech byla celá západní polovina Středozemního moře vyčištěna od pirátů a námořní komunikace mezi Hispánií, Afrikou a Itálií byly obnoveny. Pompeius poté pronásledoval hlavní část pirátů k jejich pevnostem na pobřeží Kilíkie a po zničení jejich lodí, přiměl většinu z nich pod příslibem udělení milosti ke kapitulaci. Mnoho z nich bylo usídleno ve městě \"Soli\", které se od těch dob nazývalo \"Pompeiopolis\". Během třech krátkých měsíců v létě roku 66 př. n. l. tak Pompeius zbavil Středomoří hrozby, jež je sužovala po desetiletí. Přitom projevil výjimečnou disciplínu, důkladnost a organizační schopnosti. Rychlost, s níž se vypořádal s piráty, dokazovala, že Pompeius byl talentovaný generál na zemi i na moři, jehož operace byly výtečně logisticky zabezpečeny. Tento znamenitý Pompeiův počin přiměl Cicerona k sepsání oslavné panegyriky. Pompeius se tak v tomto okamžiku stal hrdinou římské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Pompeius na Východě.", "content": "Ve zbytku roku 66 př. n. l. a na počátku následujícího se Pompeius věnoval navštěvováním měst v Kilíkii a v Pamfýlii, kde dohlížel na správu nově dobytých území. Během své nepřítomnosti v Římě byl Pompeius nominován za nástupce Lucia Licinia Luculla ve vedení války s pontským králem Mithridatem. Lucullus, jenž pocházel ze starobylého patricijského rodu, byl podrážděn představou, že bude nahrazen „novým člověkem“ (\"homo novus\"), jakým byl podle něho Pompeius. Ten pak nazval Luculla „Xerxem v tóze“. Lucullus oplatil Pompeiovi tuto urážku, když ho označil za „supa“ sytícího se z dovršeného díla druhých. Tím narážel na někdejší Pompeiovu účast ve válce proti Spartakovi. Návrh zákona propůjčujícího Pompeiovi vedení války na Východě byl předložen tribunem lidu Gaiem Maniliem. Podporu mu ve svém řečnickém projevu vyjádřil taktéž Cicero. Stejně jako v případě Gabiniova zákona i tentokrát se proti návrhu postavila konzervativní většina v senátu, i nyní byl však zákon navzdory odporu senátu schválen podplaceným lidovým shromážděním. Mithridatova vojenská moc byla zlomena předchozí sérií Lucullových vítězství, Pompeiovi tudíž připadla povinnost završit již vyhraný boj. Spíše než doražením poraženého nepřítele se Pompeius zabýval organizací podmaněných východních zemí a politickým uspořádáním celého východního Středomoří. Po Pompeiově příchodu se Mithridatés pokusil zastavit jeho postup, avšak pontské vojsko bylo Pompeiovými legionáři snadno rozdrceno. Mithridatés poté s malým doprovodem uprchl na východ do Arménie. Jelikož mu ale arménský král Tigranés Veliký odmítl poskytnout azyl, rozhodl se Mithridatés ustoupit do nitra Kolchidy, odkud prchal dále do svých držav při Kimmerském Bosporu. Pompeius nyní napřel své síly proti Tigranovi, ten se mu ale bez boje podrobil a uzavřel s ním mírovou smlouvu, čímž Římané získali vítaného spojence proti Parthům. V roce 65 př. n. l. se Pompeius vydal pronásledovat Mithridata, setkal se však s houževnatým odporem Iberů a obyvatel Albánie. Poté, co dorazil až k řece \"Fasis\" (dnešní Rioni v Gruzii), upustil od dalšího postupu a vydal se zpět do Pontu, kde přezimoval. Nedlouho po návratu ze vzdálených zemí při Kavkazu spojil Pompeius v roce 64 př. n. l. Pontus s Bithýnií v jednu provincii. Při podrobování místního obyvatelstva obratně využíval zdejších řeckých autorit. Koncem roku pronikl Pompeius do Sýrie, která byla formálně ovládána Seleukovci. Posledních šedesát let se však seleukovská říše nacházela v nepřetržité krizi, přičemž soupeřící členové královské dynastie ovládali jednotlivé části země. Obrovské bohatství Sýrie lákalo sousedící národy, především Parthy a Araby. Pompeius se proto rozhodl nastolit zde v zájmu Říma pořádek. Po menších peripetiích byla Sýrie anektována a přeměněna v římskou provincii. Pretendenti o královský trůn byli zbaveni moci a na místo nich byli dosazeni římští úředníci, neboť ustavení klientského království se nejevilo vzhledem ke zdejším poměrům jako spolehlivé řešení. Pompeius tak vytvořil nárazník, chránící nově získaná území v Malé Asii před potenciálními nepřáteli Římanů v Orientu. Po urovnání záležitostí v Sýrii postoupil v dalším roce hlouběji na jih, přičemž podrobil římské autoritě Fénicii, Koile Sýrii a Judsko. Ta byla v těchto časech zmítána občanskou válkou mezi dvěma bratry z dynastie Hasmonejců: Hyrkánem a Aristobúlem. Vnitřní nestabilita Judeje přímo vybízela k zásahu zvenčí, zvláště když se obě soupeřící strany ochotně ucházely o Pompeiovu pomoc. Bezelstný Hyrkános posléze obdržel Pompeiovu podporu, což podle všeho Aristobúlos akceptoval. Když však Pompeius podnikl menší tažení proti Nabatejcům, Aristobúlovi stoupenci obsadili Jeruzalém a odmítli uznat Hyrkánovu vládu. Římané, podporovaní Hyrkánovou frakcí, ihned nato sevřeli město obležením. Po třech měsících vstoupil Pompeius do Jeruzaléma a dosadil Hyrkána na trůn. Ačkoli si tedy Judea zachovala i nadále formální nezávislost, Hyrkános nyní vděčil za svou vládu Římanům, pročež se stal jejich vazalem podobně jako Tigranés. Při této příležitosti navštívil Pompeius jeruzalémský Chrám, neboť se chtěl přesvědčit o pravdivosti příběhů, jež slyšel o židovském náboženství. Kvůli ukojení své zvědavosti pátral v nejposvátnějším místě Židů po soše nebo obraze jejich Boha, jelikož bylo pro něho nepochopitelné, že by někdo mohl uctívat boha, který by nebyl žádným způsobem fyzicky zpodobněn. V Chrámu však nenalezl ani žádnou sochu, ani náboženský obraz, nýbrž pouze svitky tóry, což ho uvedlo do rozpaků. Během pobytu v Judeji se Pompeius doslechl o Mithridatově sebevraždě. Po Tigranově kapitulaci a Mithridatově smrti sahal systém římských protektorátů daleko na východ k Černému moři a ke Kavkazu. Množství kořisti a darů dopravených Pompeiem zpět do Říma bylo skutečně nezměrné. Podle Plútarcha přibylo ve státní pokladně 20 000 talentů zlata a stříbra. Pompeiova administrativní opatření na Východě byla natolik propracovaná, že přetrvala takřka beze změn ještě po celé další jedno století. V důsledku Pompeiových kampaní v letech 65 až 62 př. n. l. si Římané zajistili nadvládu nad velkou částí Asie. Jím ujednané smlouvy s východními králi a jím stanovená organizace nových východních provincií, které zohledňovaly geografické a politické zvláštnosti jednotlivých zemí, vedly k vytvoření nové a stabilní východní hranice římského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Říma.", "content": "Svůj třetí triumf za vítězství nad piráty a na Východě oslavil Pompeius 29. září roku 61 př. n. l., v den svých 45. narozenin. Jednalo se prý o nezapomenutelnou a velkolepou událost, během níž bylo po dva dny předváděno ohromné bohatství získané v taženích, dále byli vedeni zajatci a předváděny výjevy znázorňující bitevní scény. Roční příjem Říma se v důsledku nezměrné kořisti a tributu vybíraného od východních králů skoro zdvojnásobil. Pompeius prý při triumfu obdaroval mnohé obyvatele Říma, čímž si ještě upevnil svoji již tak vysokou popularitu. Pompeius předešel obavám senátorů, že opředen gloriolou vítěze na Východě bude chtít uchopit moc v Římě jako diktátor a rozpustil svoje vojsko. Třebaže se nacházel na vrcholu moci, byl Pompeius téměř pět let mimo Řím a během této doby se v římské politice začala prosazovat řada nových jedinců. Zatímco byl zaměstnán válčením v Asii, v Římě se odehrálo Catilinovo spiknutí, při němž musel Caesar čelit podezření ze strany Cicerona a optimátů v čele s Catonem mladším. Caesara v jeho počínající slibné politické kariéře finančně podpořil Crassus, Pompeiův dávný kolega a nepřítel. Pompeius proto nyní hledal nové spojence, kteří by mu dopomohli zpět na výsluní v římské politice. Optimáti, kteří měli rozhodující vliv na chod senátu a republiky, zůstávali vůči Pompeiovi i přes jeho smířlivost lhostejní. Pompeiovo uspořádání poměrů na Východě nebylo prozatím akceptováno, stejně tak veřejná půda přislíbená veteránům tažení nebyla poskytnuta. Pompeiova frustrace z postupu optimátů jej přiměla, aby se ucházel o podporu jinde.", "section_level": 2}, {"title": "Caesar a první triumvirát.", "content": "Třebaže si Pompeius s Crassem vzájemně nedůvěřovali, jejich rozhořčení je nakonec vehnalo do aliance s Caesarem. Podobně jako nároky Pompeiových veteránů byly v této době zamítnuty i požadavky Crassových klientů. Crassus proto uzavřel spojenectví s Caesarem, jenž se právě vrátil z Hispánie a hodlal kandidovat na úřad konzula pro rok 59 př. n. l. Caesar následně usmířil Crassa s Pompeiem a ti pak společně dopomohli Caesarovi k vytouženému konzulátu. Obdařen touto hodností Caesar prosadil nároky obou. Neformální svazek těchto tří mužů se od té doby nazývá prvním triumvirátem. Plútarchos cituje ve svém díle Catona mladšího, podle něhož Pompeiova tragédie netkvěla v tom, že byl poraženým nepřítelem Caesara, nýbrž že byl po tak dlouhou dobu Caesarovým přítelem a stoupencem. Spojenectví s Caesarem nevyneslo Pompeiovi pouze půdu pro veterány a schválení jeho opatření na Východě, ale také novou manželku, jíž se stala Caesarova jediná dcera Julie. Pompeius záhy zcela propadl své krásné ženě. Když si Caesar zajistil velení v Galii získáním prokonzulského imperia, Pompeiovi byla udělena správa Vzdálenější Hispánie (kterou ovšem vykonával prostřednictvím svých zástupců), dále mu byl v hodnosti \"curator annonae\" svěřen dohled nad kritickou zásobovací situací Říma obilím. Ačkoli si v této funkci počínal výtečně, politicky mu spojení s Crassem a Caesarem mnoho prospěchu nepřineslo. Nepřátelství optimátů k Pompeiovi ještě vzrostlo, když byl Cicero Caesarovým stoupencem Publiem Clodiem přinucen k odchodu do vyhnanství. Teprve když Clodius začal napadat samotného Pompeia, zasadil se Pompeius v roce 57 př. n. l. o povolání Cicerona zpět do Říma. Po svém návratu napřel vděčný Cicero své vyhlášené řečnické schopnosti k lichocení Pompeiovi, i přesto ale mnozí senátoři pohlíželi na Pompeia jako na zrádce pro jeho spolčení s Caesarem. Někteří jedinci se snažili Pompeia přesvědčit, že proti němu Crassus osnuje spiknutí. Objevovaly se též pověsti (zmiňované Plútarchem) o tom, že letitý dobyvatel ztratil zájem o veřejné záležitosti a raději dával přednost domácímu životu se svojí mladou manželkou. Pompeius byl v této době zaměstnán stavbou obří budovy, známé později jako Pompeiovo divadlo, jež se nacházela na Martově poli (\"Campus Martius\") a která byla prvním divadlem, jaké bylo v Římě postaveno. Mezitím si Caesar svým vojenským géniem a velkolepými úspěchy v Galii vydobyl všeobecné uznání a slávu. Někdy kolem roku 56 př. n. l. se vzájemná pouta mezi triumviry oslabila. Caesar proto vyzval nejprve Crassa a po něm i Pompeia k tajnému setkání v severoitalském městě Lucca, kde triumvirové rozvážili svoji další strategii. Caesar už ovšem nevystupoval v roli podřízeného třetího partnera. V Lucce bylo sjednáno, že Pompeius a Crassus budou v roce 55 př. n. l. společně zastávat konzulát a Caesarovi bude prodlouženo jeho imperium o dalších pět let. Crassus měl po uplynutí funkčního období obdržet správu Sýrie (z níž hodlal vést válku proti parthské říši), kdežto Pompeius měl nadále působit jako místodržitel Hispánie. Při prosazování těchto plánů se ale proti triumvirům zvedla silná opozice, zajištění Pompeiova a Crassova zvolení si tudíž vyžádalo značné finanční prostředky při podplácení voličů. Příznivci triumvirů pak obdrželi většinu ostatních významných úřadů. Současně probíhající násilnosti mezi Clodiem a jinými frakcemi vedly k vážným občanským nepokojům.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad triumvirátu.", "content": "V roce 54 př. n. l. zemřela během porodu Pompeiova manželka Julie. Rok poté byl Crassus zabit v čele svého vojska Parthy v bitvě u Karrh. Spojenectví mezi Pompeiem a Caesarem navíc utrpělo několik dalších úderů. Římský lid považoval nyní Caesara za nejudatnějšího římského velitele, což Pompeia nepochybně hnětlo. Veřejný neklid v Římě vedl k úvahám, zda by Pompeius neměl být ustaven diktátorem k obnovení práva a pořádku. Tyto spekulace musely znepokojovat pro změnu Caesara. Po Juliině smrti se proto Caesar pokusil o obnovení manželské aliance s Pompeiem, když mu nabídl svoji praneteř Octavii (sestru Gaia Octavia, budoucího císaře Augusta). Pompeius však tentokrát odmítl. V roce 52 př. n. l. se místo toho oženil s Cornelií Metellou, dcerou Quinta Caecilia Metella Scipiona, jednoho z Caesarových nejzarytějších nepřátel. Touto událostí tak byla stvrzena prohlubující se roztržka mezi Pompeiem a Caesarem a Pompeiův pozvolný příklon k optimátům. Ti se rozhodli podporovat Pompeia, neboť ho považovali za menší ze dvou zel. V témže roce došlo k vraždě Publia Clodia a k požáru budovy římského senátu (\"Curia Hostilia\"), jíž podpálila rozvášněná římská lůza. Senátoři poté Pompeia požádali o obnovení klidu, přičemž si Pompeius počínal velice nemilosrdně. Během soudního líčení s Titem Anniem Milonem, který byl obviněn z vraždy Clodia, pronikli na Forum Pompeiovi vojáci, takže Cicero, který obhajoval Milona, nebyl schopen dokončit svoji řeč. Po nastolení pořádku však nedůvěřivý Cato mladší, obávající se poskytnout Pompeiovi diktátorskou pravomoc, vystoupil s návrhem ustavit Pompeia jediným konzulem (\"consul sine collega\"). Pompeiovi tak byly uděleny rozsáhlé, nikoli však neomezené kompetence. Zatímco se Caesar potýkal v Galii s Vercingetorigem, Pompeius prosadil sérii zákonů, jimiž šel na ruku konzervativním senátorům nepřátelským vůči Caesarovi. V rámci pokračujícího zavádění legislativních a vojenských reforem předložil Pompeius rovněž návrh zákona, kterým by bylo možné zpětně stíhat uplácení při volbách – tento čin byl Caesarovými příznivci správně interpretován jako pokus o Caesarovo předvolání k soudu po skončení jeho imperia. Pompeius dále zabránil Caesarovi ucházet se o konzulát \"in absentia\", třebaže v minulosti byl takový postup mnohokrát připuštěn. Pokud by byl totiž Caesar zvolen, vyhnul by se takřka jisté obžalobě. Konečně v roce 51 př. n. l. Pompeius navrhl, aby Caesarovi nebyla dovolena účast na volbách, dokud nerozpustí svoji armádu. To by však Caesara ponechalo zcela bezbranného vůči jeho nepřátelům. Jak Cicero poznamenal, Pompeius se začal obávat Caesara. Konflikt mezi oběma muži byl od tohoto okamžiku neodvratný.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka a smrt.", "content": "Po vypuknutí nepřátelství Pompeius prohlašoval, že pouhým dupnutím shromáždí vojsko a zažene Caesara. Ten však všechny zaskočil svojí smělostí, když doprovázen jedinou legií překročil 10. ledna roku 49 př. n. l. pohraniční řeku Rubikon a vstoupil do Itálie. Nato Pompeius nařídil vyklidit Řím. Většina senátorů uprchla spolu s ním na jih do Brundisia, odkud Pompeius zamýšlel přesunout válku proti Caesarovi do Řecka, kde by zatím zkonsolidoval svoje síly. Caesar následoval Pompeia do Brundisia, ten mu však těsně unikl po moři na východ, načež se Caesar stal pánem Itálie. Při ústupu zanechali senátoři v Římě státní poklad, uložený v Saturnově chrámu. Zřejmě mylně předpokládali, že se Caesar na něj neodváží vztáhnout ruku. Zatímco se Pompeius opevňoval v Řecku, konal přípravy k válce a cvičil své nezkušené muže, Caesar využil zaneprázdněnosti svého rivala k rychlému tažení do Hispánie, jež se stále nacházela v moci Pompeiova izolovaného vojska. Po Caesarově vítězství u Ilerdy v létě 49 př. n. l. byli pompeiovci vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. V lednu dalšího roku se Caesar vylodil s menší armádou v Épeiru. V průběhu obléhání Dyrrhachia Pompeius znovu nabyl sebedůvěru, když nad Caesarem dosáhl jasného vítězství. Jelikož však v kritickém momentu upustil od pronásledování již poražených Caesarových vojáků, promarnil jedinečnou šanci Caesara zničit. Podle Plútarcha okomentoval sám Caesar tuto bitvu slovy: \"„Dnešního dne mohli nepřátelé skončit válku, kdyby jejich velitel uměl vítězit.“\" Caesar se pak s Pompeiem v patách vydal na dlouhý pochod směrem na jih. Konečné střetnutí svedli Pompeius a Caesar u Farsálu v Thesálii v srpnu 48 př. n. l. Pompeius, který disponoval takřka dvojnásobným vojskem, se pokusil o obchvat Caesarova pravého křídla, avšak byl odražen. Rozhořčený boj poté skončil přesvědčivým Caesarovým vítězstvím. Po této zničující porážce hledal Pompeius podobně jako většina ostatních senátorů záchranu v útěku. V Mytiléně se setkal se svojí ženou Cornelií a synem Sextem Pompeiem. Jeho původní záměr – uprchnout k Parthům – mu rozmluvili přátelé, kteří mu doporučili odejít do Egypta. Zde byl ale Pompeiův osud rozhodnut rádci mladého krále Ptolemaia XIII. Zatímco Pompeius vyčkával po přistání v Egyptě na audienci u krále, radili se velitel vojska Achillas a správce státní pokladny Potheinos, jak se vůči poraženému Caesarovu nepříteli zachovat. Strachovali se, že pokud Pompeiovi poskytnou azyl, podnítí tím Caesara k výpravě do Egypta. Králův učitel Theodotos prý přišel s návrhem, aby Pompeia zavraždili, což bylo posléze schváleno. Pompeius byl vylákán na malou loďku, jež ho měla údajně dopravit ke králi. Pompeiovi se prý zdálo všechno podezřelé, zvlášť když během plavby rozpoznal v jednom ze svých průvodců římského vojáka, jenž bojoval pod jeho velením. Ten pak Pompeiovi jako první zasadil ránu dýkou, načež se přidali i ostatní. Po setnutí hlavy bylo jeho tělo zanecháno nestřežené a nahé na břehu, kde dal jeden z Pompeiových propuštěnců jménem Philipus postavit prostou pohřební hranici, na níž bylo Pompeiovo tělo spáleno. Nedlouho nato dorazil do Egypta Caesar. Jako dar na uvítanou mu byla předána v koši zabalená Pompeiova hlava, ovšem Caesar nebyl potěšen pohledem na svého rivala a někdejšího spojence, zavražděného zrádci. Plútarchos popisuje, že když otrok předložil Caesarovi Pompeiovu hlavu, odvrátil prý Caesar svůj zrak a poté, co mu byl předán Pompeiův prsten, měl propuknout v pláč. Brzy po této události byl Ptolemaios XIII. sesazen a Potheinos popraven. Pompeiův popel a prsten předal Caesar jeho manželce Cornelii, která je následně přepravila na své statky v Itálii. Pompeius byl v mnoha ohledech výjimečný muž, který díky svému úsilí dosáhl mimořádných úspěchů, přesto pozbyl svoji moc i vliv a nakonec byl proradně zavražděn. Jeho život, tak jak je vykreslován římskými historiky, by byl však příliš dobrý na to, aby byl pravdivý. Pompeius byl po svém zavraždění idealizován jako tragický hrdina a obránce republiky, který jí umožnil naposledy se zaskvět v celé své slávě. Plútarchos ho v této souvislosti vylíčil jako římského Alexandra, ryzího srdce a mysli, zničeného cynickými ambicemi lidí, kteří ho obklopovali. Jak však poznamenal Appiános, \"„od svých třiadvaceti let do padesáti osmi měl nepřetržitě neomezenou moc, ačkoli chtěl v roli Caesarova protivníka budit zdání, že je zastáncem demokracie.“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Gnaeus Pompeius Magnus (29. září 106 př. n. l. – 28. září 48 př. n. l.), někdy zmiňován jako Pompeius Veliký, byl význačný vojevůdce a méně obratný politik na sklonku existence římské republiky. Ačkoli pocházel z italského venkova, jeho vojenské úspěchy, za něž mu diktátor Lucius Cornelius Sulla udělil cognomen \"Magnus\" – Veliký, mu zajistily místo mezi římskou nobilitou. ", "tgt_summary": "Pompée dit « le Grand » (latin : \"Cnaeus Pompeius Magnus\"), né le 29 septembre de l'an 106 dans le Picenum et mort le 28 septembre de l'an 48 à Péluse, en Égypte ptolémaïque, est un général et homme d'État romain. ", "id": 1521769} {"src_title": "Fernand Braudel", "tgt_title": "Fernand Braudel", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Braudel se narodil v Lotrinsku, asi 60 km jihozápadně od Metz, studoval historii, klasické jazyky a psal básně. Roku 1923 získal učitelské oprávnění v historii a v letech 1924–1932 učil historii v Alžíru. V letech 1932–1935 učil historii na prestižních pařížských gymnáziích a v letech 1935–1936 zakládal spolu s C. Lévi-Straussem novou univerzitu v São Paulo v Brazílii. Při návratu se setkal se zakladatelem Školy Annales L. Febvrem a pak vedl oddělení na \"École pratique des hautes études\" v Paříži. Roku 1938 byl mobilizován a od roku 1940 do konce války žil v zajateckém táboře v Německu. V zajetí bez literatury napsal základ svého nejslavnějšího díla o Středomoří v době Filipa II. Od roku 1946 redigoval \"Revue des Annales\" až do roku 1968, kdy funkci převzal Jacques Le Goff. V letech 1949–1972 přednášel historii na \"Collège de France\" a v letech 1956–1972 vedl historickou sekci na \"École des hautes études en sciences sociales\" (EHESS) v Paříži. V 50. letech pracoval na třísvazkovém díle \"„Hmotná civilizace, ekonomie a kapitalismus od 15. do 18. století“\", které poprvé vyšlo roku 1960. Jeho poslední velký projekt se týkal francouzské identity (1986, 3 svazky) a roku 1987 vyšla jeho \"\"Gramatika civilizací\"\", velkorysé porovnání řady významných civilizací. Braudelovy knihy vyšly v mnoha jazycích, obdržel množství četných doktorátů a roku 1984 byl zvolen členem Francouzské akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ač patřil ke „druhé generaci“ Školy Annales, zajistil jí světovou pověst a prosadil nové přístupy v historii. Braudel rozlišil trojí úroveň historického času, od (zdánlivé) neměnnosti přes dějství „dlouhého trvání“ (\"longue durée\") až po úroveň politických a jiných událostí. Zároveň se ve svých projektech nevěnoval detailním tématům, ale většinou celým kulturním oblastem a epochám. U nás Braudel inspiroval zejména M. Hrocha a řadu jeho žáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernand Braudel [\"ferna brodel\"] (24. srpna 1902 Luméville-en-Ornois (Meuse) – 27. listopadu 1985 Cluses (Haute-Savoie)) byl francouzský historik, představitel Školy Annales a člen Francouzské akademie.", "tgt_summary": "Fernand Paul Achille Braudel, né le à Luméville-en-Ornois (Meuse) et mort le à Cluses (Haute-Savoie), est un historien français. Fermement convaincu de l'unicité profonde des sciences humaines, il est l'un des représentants les plus populaires de « l'École des Annales » et a marqué durablement les historiographies française et internationale par la définition de concepts « braudéliens » : l'étagement des temporalités, la longue durée, ou encore la civilisation matérielle sont des prismes à travers lesquels il observe le monde et dépasse très largement l'histoire traditionnelle en ouvrant sur des sciences telles que la géographie, l'économie, l'ethnologie, la sociologie, ou encore l'archéologie.", "id": 1841859} {"src_title": "Mac Taylor", "tgt_title": "Mac Taylor", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Mac Taylor je hlavním vyšetřovatelem týmu oddělení Kriminálky New York. Pochází z Chicaga, po propuštění z námořní jednotky Spojených států se přestěhoval do New Yorku. Nyní považuje New York za svůj domov a jednou řekl svému kolegovi, že pracují v nejlepším městě v nejlepší zemi na světě. Během série, Mac ukázal že bude ochraňovat za každou cenu tři věci: čest jeho vlasti (svou vojenskou službou), bezpečnost svého města (svou prací v CSI) a bezúhonnost své laboratoře (svým rozhodnutím vyhodit Aiden Burn v druhé řadě). Mac věří v řízení se důkazy, nevěří intuici. Při pohledu na místo činu má vždy na mysli Venezianovu teorii kvantové fyziky - vše je propojené. Přemýšlí tak, že pokud on a jeho tým dokážou najít spojení, tak mohou také vyřešit zločin.", "section_level": 1}, {"title": "Předchozí život.", "content": "Macův otec zemřel na malobuněčnou rakovinu plic a strávil posledních osm měsíců svého života na posteli na umělé výživě. Z tohoto důvodu Mac začal věřit v právo jednotlivce na důstojnou smrt. Nicméně, když ho jeho otec prosil aby ho odpojil, Mac to nemohl udělat (epizoda 309 „And here ́s to you, Mrs. Azrael“). Mac byl ženatý s Claire Conrad. Neměli spolu žádné děti, ačkoliv Claire měla dítě (Reed Garrett) z předešlého vztahu, které dala k adopci. Mac jednou Claire popsal jako atletku, s hnědými kudrnatými vlasy a velkýma modrýma očima. Claire byla zabita při útocích 11. září 2001 a její smrt ho trápí dodnes a způsobuje mu chronickou nespavost. Mac se po její smrti zbavil všeho, co mu ji připomínala, mimo fotografií a plážového míče, který nafoukla, o kterém řekl: \"její dech je stále uvnitř\" (epizoda 101 \"Blink\"). Její pozůstatky nebyla nikdy nalezeny v troskách Světového obchodního centra (epizoda 315, „Some buried bones“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mac Taylor je fiktivní postava televizního seriálu Kriminálka New York (CSI:NY). Tuto postavu hraje herec Gary Sinise. Mac Taylor má stejné příjmení jako jiná postava, kterou hrál Gary Sinise a díky níž je známý a to je poručík Dan Taylor z filmu Forrest Gump.", "tgt_summary": "Mac Taylor est un personnage de la série télévisée \"\", joué par l'acteur américain Gary Sinise. Sa première apparition a lieu dans.", "id": 845441} {"src_title": "Párování grafu", "tgt_title": "Couplage (théorie des graphes)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť \"G\" = (\"V\",\"E\") je neorientovaný graf. Množina formula_1 se nazývá párováním grafu \"G\", pokud žádné dvě hrany v \"M\" nemají společný vrchol. Prázdná množina je párováním na každém grafu (nemá žádné páry - hrany). Graf bez hran má pouze prázdné párování. Maximální párování grafu je to párování, které má nejvíce hran. Graf může mít několik různých maximálních párování. Kružnice sudé délky má právě 2 maximální párování. Perfektní párování grafu je párování, které pokrývá všechny vrcholy grafu. Grafy s lichým počtem vrcholů nemohou mít perfektní párování. Každé perfektní párování je zároveň maximálním párováním.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání párování.", "content": "Vrchol formula_2 se nazývá M-saturovaný (M-nasycený), pokud je obsažen v nějaké hraně párování M. V perfektním párování formula_3 jsou všechny vrcholy grafu M-saturované. Cesta formula_4 se nazývá M-střídající, pokud formula_5, tj. pokud hrany na této cestě střídavě leží a neleží v M. M-střídající cestu nazveme M-zlepšující, pokud nejsou její koncové vrcholy M-saturované. Takováto M-zlepšující cesta má sudý počet vrcholů. \"Zlepšíme\" ji tak, že \"prohodíme\" pořadí hran. Příklad: z M-zlepšující cesty (1, 2-3, 4-5, 6) dostaneme (1-2, 3-4, 5-6). Tím přidáme do M novou hranu, přitom zachováme vlastnosti párování. Věta (Berge, 1957): Párování v grafu G je maximální právě tehdy, když v G neexistuje M-zlepšující cesta. Nalezení párování v obecném grafu lze provést v polynomiálně omezeném čase. Hledání párování v bipartitním grafu lze převést na úlohu toků v sítích.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Königův teorém říká, že v bipartitním grafu se maximální párování velikostí rovná minimálnímu vrcholovému pokrytí. Přes tento výsledek může být problém minimálního vrcholového pokrytí a maximální nezávislé množiny vyřešeny v polynomiálním čase u bipartitních grafů. Perfektní párování je pokrývající 1-regulární podgraf neboli 1-faktor. Obecně pokrývající k-regulární podgraf je k-faktor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Párování grafu je v teorii grafů taková podmnožina hran grafu, že žádné dvě hrany z této množiny nemají společný vrchol. ", "tgt_summary": "En théorie des graphes, un couplage ou appariement (en anglais \"\") d'un graphe est un ensemble d'arêtes de ce graphe qui n'ont pas de sommets en commun.", "id": 236683} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1995", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 1995", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Francie - Německo 4:0 (2:0, 1:0, 1:0) 23. dubna 1995 (14:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Francie: 12:02 Serge Poudier, 19:03 Michel Galarneau, 21:07 Stephane Barin, 54:28 Stephane Barin. Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Lepaus (FIN) - Norrman, Enestedt (SWE) Vyloučení: 4:1 (1:0) Diváků: 2 500 23. dubna 1995 (18:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Ruska: 11:11 Alexej Solomatin, 50:05 Stanislav Romanov, 56:12 Stanislav Romanov, 58:21 Sergej Berezin Branky Itálie: 49:33 Gaetano Orlando, 51:08 Stefano Figliuzzi. Rozhodčí: Johansson (SWE) - Český (CZE), Strasil (AUT) Vyloučení: 3:4 Diváků: 2 100 24. dubna 1995 (15:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Kanady: 5:05 Iain Fraser, 7:28 Luciano Borsato, 14:43 Andrew McKim, 52:35 Raffaele Intranuovo, 55:50 Andrew McKim Branky Švýcarska: 17:49 Sandro Bertaggia, 24:12 Andy Ton, 35:24 Andy Ton. Rozhodčí: Rejthar (CZE) - Andersen (NOR), Enestedt (SWE) Vyloučení: 10:6 (1:2, 1:0) + Luciano Borsato na 10 min. Diváků: 3 500 24. dubna 1995 (19:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Itálie: 33:38 Maurizio Mansi, 49:12 Giorgio Camploi Branky Německa: 35:33 Benoit Doucet. Rozhodčí: Danko (SVK) - Rautavuori, Ringborn (FIN) Vyloučení: 13:10 (0:1) Diváků: 2 700 25. dubna 1995 (15:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Francie: 3:41 Philippe Bozon, 4:07 Jean Soghomonian, 13:26 Christian Pouget, 39:02 Christian Pouget Branky Kanady: 8:50 Raffaele Intranuovo Rozhodčí: Johansson (SWE) – Anderssen (NOR), Norrman (SWE) Vyloučení: 6:7 (2:0) Diváků: 3 000 25. dubna 1995 (19:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Ruska: 24:18 Oleg Bělov, 24:59 Alexej Solomatin, 33:00 Vjačeslav Bykov, 33:22 Sergej Berezin, 34:40 Oleg Bělov, 42:14 Stanislav Romanov, 43:04 Sergej Berezin, 58:14 Sergej Berezin. Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Lepaus (FIN) – Vyloučení: 8:11 (2:0) + Bruderer na 5 min + do konce utkání. Diváků: 2 800 26. dubna 1995 (19:00) - Gävle (Gavlerinken) Branky Ruska: 7:12 Vjačeslav Bykov, 25:48 Alexander Prokopjev, 46:38 Sergej Berezin Branky Francie: 54:13 Serge Poudier Rozhodčí: Hearn (USA) – Rautavuori, Ringbom (FIN) Vyloučení: 4:2 (0:1) Diváků: 3 100 27. dubna 1995 (15:00) - Gävle (Gavlerinken) Branky Itálie: 35:45 Giorgio Camploi, 44:59 John Massara, 57:40 Maurizio Mansi Branky Švýcarska: 5:51 Vjeran Ivankovič, 25:15 Jaen Aeschlimann Rozhodčí: Johansson – Norrman, Enestedt (SWE) Vyloučení: 8:6 Diváků: 3 800 27. dubna 1995 (19:00) - Gävle (Gavlerinken) Branky Kanady: 19:19 Andrew McKim, 27:51 Andrew McKim, 45:15 Jean-Francois Jomphe, 56:33 Chris Govedaris, 57:53 Andrew McKim Branky Německa: 2:33 Thomas Brandl, 47:02 Thomas Brandl Rozhodčí: Vajsfeld (RUS) - Rautavuori, Ringbom (FIN) Vyloučení: 10:8 (1:0, 0:1) + Holzmann na 10 min. Diváků: 4 400 28. dubna 1995 (15:00) - Gävle (Gavlerinken) Branky Francie: 4:08 Serge Poudier, 32:14 Serge Poudier, 44:59 Philippe Bozon Branky Švýcarska: 28:18 Patrick Howald, 42:08 Vjeran Ivankovič Rozhodčí: Lepaus (FIN) - Vyloučení: 5:3 Diváků: 3 700 28. dubna 1995 (19:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Ruska: 29:05 Sergej Sorokin, 29:57 Sergej Berezin, 33:01 Andrej Chomutov, 34:25 Stanislav Romanov, 39:04 Sergej Berezin, 46:34 Igor Fedulov Branky Německa: 16:14 Benoit Doucet, 20:23 Jayson Meyer, 52:50 Torsten Kienass. Rozhodčí: Rejthar (CZE) – Anderson (NOR), Český (CZE) Vyloučení: 13:12 (2:2) + Oswald na 10 min. Diváků: 3 810 29. dubna 1995 (15:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Kanady: 9:56 Todd Hlushko, 43:40 Mark Freer Branky Itálie: 42:28 Roland Ramoser, 46:03 Stefano Figliuzzi. Rozhodčí: Rejthar (CZE) – Norrman (SWE), Ringbom (FIN) Vyloučení: 7:6 Diváků: 4 962 30. dubna 1995 (14:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Německa: 1:20 Andreas Niederberger, 26:35 Benoit Doucet, 32:16 Thomas Brandl, 40:15 Thomas Brandl, 53:47 Thomas Brandl Branky Švýcarska: 37:51 Andy Ton, 47:46 Martin Bruderer, 55:04 Andy Ton. Rozhodčí: Hearn (USA) – Andersen (NOR), Český (CZE) Vyloučení: 7:6 (3:2) Diváků: 7 500 30. dubna 1995 (18:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Ruska: 3:29 Alexander Prokopjev, 13:56 Igor Fedulov, 30:06 Andrej Skopincev, 51:04 Sergej Šenděljev, 54:53 Oleg Bělov Branky Kanady: 19:46 Raffaele Intranuovo, 23:57 Jamie Heward, 56:40 Todd Hlushko, 58:44 Brad Schlegel. Rozhodčí: Bertolotti (SUI) – Enestedt, Norman (SWE) Vyloučení: 5:8 (2:2) Diváků: 6 000 1. května 1995 (16:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Itálie: 15:27 Mario Chitarroni, 22:26 Giuseppe Busillo, 39:28 Maurizio Mansi, 50:30 Martin Pavlů, 53:17 Martin Pavlů Branky Francie: 52:32 Jean Lemoine, 56:57 Franck Pajonkowski. Rozhodčí: Vajsfeld (RUS) – Strasil (AUT), Burt (USA) Vyloučení: 6:4 (1:1, 1:0) Diváků: 2 700", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Švédsko - Norsko 5:0 (0:0, 2:0, 3:0) 23. dubna 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Švédska: 35:23 Per-Erik Eklund, 36:32 Andreas Johansson, 53:53 Andreas Johansson, 54:44 Mikael Johansson, 59:05 Jonas Johnson. Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Slapke (GER) - Frizzel, Sartison (CAN). Vyloučení: 7:7 Diváků: 11 854 23. dubna 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 18:04 Radek Bělohlav, 57:29 Roman Meluzín, 59:23 Jiří Dopita. Branky Finska: nikdo Rozhodčí: Bertolotti (SUI) – Langer (GER), Burt (USA) Vyloučení: 8:6 + Saku Koivu na 10 min. (0:0, 1:0) Diváků: 11 462 Česko: Roman Turek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa, František Kaberle – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert. Finsko: Jarmo Myllys – Timo Jutila, Janne Niinimaa, Mika Strömberg, Erik Hämäläinen, Hannu Virta, Marko Kiprusoff – Tero Lehterä, Raimo Helminen, Mika Nieminen – Marko Palo, Esa Keskinen, Raimo Summanen – Juha Ylönen, Saku Koivu, Ville Peltonen. 24. dubna 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky USA: 1:06 Mike Knuble, 19:00 Craig Charron, 19:47 Joe Frederick, 31:19 Mike Knuble, 59:41 Jon Morris Branky Rakouska: 17:56 Dieter Kalt, 59:13 Werner Kerth. Rozhodčí: Vajsfeld – Zajnutdinov (RUS), Gasser (ITA) Vyloučení: 8:4 (1:2) + Charron na 10 min. Diváků: 6 817 25. dubna 1995 (15:00) – Stockholm (Globen) Branky USA: 8:21 Chris Imes, 16:07 Jon Morris Branky Norska: 48:37 Trond Magnussen Rozhodčí: Bibieau – Frizzel (CAN), Ollier (FRA) Vyloučení: 6:4 (0:1) Diváků: 8 941 25. dubna 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Finska: 35:34 Saku Koivu, 36:08 Mika Nieminen, 39:00 Ville Peltonen, 41:31 Saku Koivu, 44:35 Timo Jutila, 49:44 Ville Peltonen Branky Švédska: 2:26 Daniel Alfredsson, 32:24 Andreas Dackell, 37:06 Andreas Johansson. Rozhodčí: Hearn – Burt (USA), Langer (GER) Vyloučení: 12:10 (2:1, 1:0) Diváků: 13 850 26. dubna 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 1:54 Martin Procházka, 6:19 Jiří Vykoukal, 7:12 Tomáš Sršeň, 42:56 Martin Procházka, 44:15 Richard Žemlička Branky Rakouska: 23:22 Werner Kerth, 30:30 Dieter Kalt Rozhodčí: Slapke (GER) – Ollier (FRA), Sartison (CAN) Vyloučení: 3:8 (1:1) Diváků: 6 531 Česko: Petr Bříza – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Ivan Vlček, Antonín Stavjaňa, František Kaberle, Bedřich Ščerban – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Radek Bělohlav, Martin Hosták, Roman Horák – Pavel Geffert. Rakousko: Claus Dalpiaz – Michael Shea, Martin Ulrich, Herbert Hohenberger, James Burton, Gerhard Unterluggauer, Engelbert Linder, Michael Günter, Karl Heinzle – Gerald Ressmann, Werner Kerth, Dieter Kalt – Helmut Karel, Andreas Pusnik, Richard Nasheim – Gerhard Puschnik, Manfred Mühr, Gerald Rauchenwald – Robin Doyle, Kenneth Strong, Patrick Pilloni. 26. dubna 1995 (19:00) – Stockholm (Globen) Branky Finska: 4:15 Mika Strömberg, 20:35 Hannu Virta, 24:55 Timo Jutila, 43:18 Mika Nieminen, 54:39 Saku Koivu Branky Norska: 50:14 Espen Knutsen, 52:42 Trond Magnussen. Rozhodčí: Rejthar (CZE) – Gasser (ITA), Zajnutdinov (RUS) Vyloučení: 8:10 (3:1) Diváků: 7 842 27. dubna 1995 (15:00)- Stockholm (Globen) Branky Česka: 52:43 Roman Horák, 56:53 Antonín Stavjaňa Branky USA: 26:23 Brett Hauer, 33:26 Jon Morris, 51:55 Paul Stanton, 60:00 Timothy Beroland. Rozhodčí: Lepaus (FIN) – Zajnutdinov (RUS), Langer (GER) Vyloučení: 5:10 (1:2) Diváků: 7 452 Česko: Roman Čechmánek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa, František Kaberle – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Otakar Vejvoda, Martin Hosták, Martin Procházka – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert. USA: Pat Jablonski – Brett Hauer, Tom O'Regan, Chris Imes, Patrick Neaton, Jason McBein, Paul Stanton – Brad Jones, Jon Morris, Cal Mcgowan – Joe Frederick, Craig Charron, Chris O'Sullivan – Mike Knuble, Jacques Joubert, Mike Pomichter – Timothy Beroland, Todd Harkins, Brian Rafalski. 27. dubna 1995 (19:00) – Stockholm (Globen) Branky Švédska: 17:11 Erik Huusko, 30:31 Christer Olsson, 45:41 Fredrik Stillman, 46:18 Erik Huusko, 56:46 Robert Nordmark. Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Bibeau – Frizzel (CAN), Burt (USA) Vyloučení: 4:6 (3:0) Diváků: 10 258 28. dubna 1995 (19:00) – Stockholm (Globen) Branky Švédska: 7:42 Tommy Sjödin, 11:15 Christer Olsson Branky USA: 0:40 Brett Hauer, 44:14 Patrick Neaton Rozhodčí: Danko (SVK) - Vyloučení: 5:8 (2:0) Diváků: 13 850 29. dubna 1995 (15:00) – Stockholm (Globen) Branky Finska: 0:25 Sami Kapanen, 1:18 Raimo Summanen, 4:43 Petteri Nummelin, 16:31 Marko Palo, 26:18 Mika Nieminen, 27:09 Juha Ylönen, 35:57 Jere Lehtinen Branky Rakouska: 9:56 Gerald Ressmann, 57:47 Andreas Pusnik Rozhodčí: Vajsfeld – Zajnutdinov (RUS), Langer (GER) Vyloučení: 3:5 (2:0) Diváků: 10 438 29. dubna 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 0:47 Pavel Janků, 27:25 Jiří Vykoukal, 55:18 Radek Bělohlav Branky Norska: 38:00 Trond Magnussen Rozhodčí: Bertolotti (SUI) – Burt (USA), Ollier (FRA) Vyloučení: 4:2 (0:1) Diváků: 8 864 Česko: Roman Turek – Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Antonín Stavjaňa, František Kaberle – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert. Norsko: Robert Schistad – Peter Salsten, Carl Andersen, Tommy Jakobsen, Sven Nörstebö, Öysten Olsen, René Hansen – Rune Fjeldstadt, Örjan Lövdal, Henrik Abby – Trond Magnussen, Espen Knutsen, Erik Tveten – Björn Dahl, Petter Thoresen, Marius Rath – Erik Paulsen, Geir Hoff, Sjur Nilsen. 30. dubna 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky USA: 8:16 Timothy Beroland, 25:13 Mike Pomichter, 31:06 Todd Harkins, 37:10 Cal Mcgowan Branky Finska: 32:17 Saku Koivu, 42:55 Timo Jutila, 51:02 Saku Koivu, 57:44 Juha Ylönen. Rozhodčí: Bibeau – Sartison (CAN), Zajnutdinov (RUS) Vyloučení: 4:7 (1:1, 0:1) Diváků: 13 850 30. dubna 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 5:31 Otakar Vejvoda Branky Švédska: 29:04 Mikael Johansson, 31:37 Tomas Forslund Rozhodčí: Slapke (GER) – Burt (USA), Gasser (ITA) Vyloučení: 8:6 (1:1) Diváků: 13 850 Česko: Roman Turek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Antonín Stavjaňa, František Kaberle, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Ivan Vlček - Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert. Švédsko: Thomas Östlund – Christer Olsson, Tomas Jonsson, Leif Rohlin, Robert Nordmark, Fredrik Stillman, Tommy Sjödin – Roger Hansson, Per-Erik Eklund, Tomas Forslund – Jonas Bergkvist, Charles Berglund, Daniel Alfredsson – Andreas Johansson, Stefan Örnskog, Mikael Johansson – Andreas Dackell, Jonas Johnson, Stefan Nilsson. 1. května 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Norska: 18:06 Rune Fjeldstadt, 25:11 Henrik Abby, 31:00 Espen Knutsen, 31:56 Marius Rath, 36:57 Öysten Olsen Branky Rakouska: 18:23 Richard Nasheim, 33:35 James Burton, 36:10 Dieter Kalt. Rozhodčí: Danko (SVK) – Frizzel (CAN), Ollier (FRA) Vyloučení: 4:4 (1:1) Diváků: 7 327", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Švédsko - Itálie 7:0 (2:0, 3:0, 2:0) 2. května 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Švédska: 8:04 Tommy Sjödin, 8:33 Stefan Nilsson, 23:16 Andreas Dackell, 28:51 Andreas Dackell, 32:50 Tomas Forslund, 43:17 Fredrik Stillman, 47:16 Stefan Örnskog. Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Rejthar (CZE) – Burt (USA), Langer (GER) Vyloučení: 4:12 (3:0, 1:0) + Mario Chitarroni 10 min. Diváků: 13 850 2. května 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Finska: 27:52 Timo Jutila, 29:09 Esa Keskinen, 29:51 Janne Niinimaa, 38:06 Tero Lehterä, 45:02 Jere Lehtinen. Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Slapke (GER) – Enestedt, Norrman (SWE) Vyloučení: 7:8 (1:0) Diváků: 13 118. 3. května 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 8:48 Jiří Kučera, 45:51 Otakar Vejvoda. Branky Ruska: nikdo Rozhodčí: Hearn (USA) – Frizzell, Sartison (CAN) Vyloučení: 3:2 Diváků: 11 722 Česko: Roman Turek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Antonín Stavjaňa, František Kaberle, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Ivan Vlček – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín. Rusko: Alexej Červjakov – Jevgenij Gribko, Sergej Sorokin, Dmitrij Krasotkin, Andrej Skopincev, Sergej Šenděljev, Alexander Smirnov, Sergej Fokin, Dmitrij Frolov – Ravil Jakubov, Alexander Prokopjev, Vladimir Vorobljov – Andrej Tarasenko, Oleg Bělov, Stanislav Romanov – Andrej Chomutov, Vjačeslav Bykov, Sergej Berezin – Alexej Solomatin, Igor Fedulov, Pavel Torgajev. 3. května 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Kanady: 14:40 Dale DeGray, 15:30 Jean-Francois Jomphe, 37:16 Todd Hlushko, 53:54 Raffaele Intranuovo Branky USA: 46:19 Paul Stanton Rozhodčí: Danko (SVK) - Rautavuori (FIN), Langer (GER) Vyloučení: 4:6 (1:0) + Harkins na 10 min. Diváků: 13 850", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Švédsko - Kanada 3:2pp (0:0, 1:1, 1:1 - 1:0) 5. května 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Švédska: 25:04 Daniel Alfredsson, 53:45 Mikael Johansson, 68:17 Daniel Alfredsson Branky Kanady: 28:15 Luciano Borsato, 46:43 Jean-Francois Jomphe. Rozhodčí: Danko (SVK) – Burt (USA), Český (CZE) Vyloučení: 1:6 (1:0) Diváků: 13 850 5. května 1995 (20:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: nikdo Branky Finska: 19:46 Raimo Helminen, 52:39 Ville Peltonen, 57:13 Mika Nieminen. Rozhodčí: Bibeau – Frizzel, Sartison (CAN) Vyloučení: 4:3 (0:1) Diváků: 12 853 Česko: Roman Turek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Ivan Vlček, Antonín Stavjaňa – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert. Finsko: Jarmo Myllys – Timo Jutila, Janne Niinimaa, Hannu Virta, Marko Kiprusoff, Mika Strömberg, Erik Hämäläinen – Sami Kapanen, Raimo Helminen, Juha Ylönen – Ville Peltonen, Saku Koivu, Jere Lehtinen – Tero Lehterä, Esa Keskinen, Antti Törmänen – Marko Palo, Mika Nieminen, Janne Ojanen.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finsko - Švédsko 4:1 (1:0, 2:0, 1:1) 7. května 1995 (15:00) – Stockholm (Globen) Branky Finska: 8:07 Ville Peltonen, 37:39 Ville Peltonen, 39:56 Ville Peltonen, 42:52 Timo Jutila Branky Švédska: 43:58 Jonas Bergkvist Rozhodčí: Bibeau (CAN) – Český (CZE), Langer (GER) Vyloučení: 9:4 Diváků: 13 850", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Česko - Kanada 1:4 (1:1, 0:2, 0:1) 6. května 1995 (16:00) – Stockholm (Globen) Branky Česka: 10:55 Pavel Geffert Branky Kanady: 14:32 Raffaele Intranuovo, 21:19 Iain Fraser, 25:44 Todd Hlushko, 53:38 Jean-Francois Jomphe. Rozhodčí: Hearn – Burt (USA), Enestedt (SWE) Vyloučení: 7:6 (1:1, 0:2) Diváků: 12 175 Česko: Roman Turek – Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Ivan Vlček – Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička – Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka – Pavel Janků, Jiří Kučera, Roman Meluzín – Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert – Martin Hosták. Kanada: Corey Hirsch – Leonard Esau, Tom Tilley, Dale DeGray, Greg Andrusak, Jamie Heward, Brian Tutt, Brad Schlegel, Peter Allen – Michael Maneluk, Mark Freer, Jean-Francois Jomphe – Iain Fraser, Andrew McKim, Raffaele Intranuovo – Rick Chernomaz, Chris Bright, Todd Hlushko – Brandon Convery, Chris Govedaris, Luciano Borsato.", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "Rakousko- Švýcarsko 4:0 (1:0, 3:0, 0:0) 2. května 1995 (19:00) – Gävle (Gavlerinken) Branky Rakouska: 17:30 Andreas Pusnik, 20:40 Dieter Kalt, 32:56 Andreas Pusnik, 38:49 Werner Kerth. Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Lepaus (FIN) – Český (CZE), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 6:9 (1:0) Diváků: 3 000 4. května 1995 (19:00) – Stockholm (Globen) Branky Rakouska: 2:16 Robin Doyle, 19:48 Werner Kerth, 25:38 Richard Nasheim, 51:54 Richard Nasheim Branky Švýcarska: 0:28 Andy Ton, 38:26 Marcel Jenni, 50:27 Patrick Howald, 56:02 Andreas Zehnder. Rozhodčí: Johansson – Enestedt, Norrman (SWE) Vyloučení: 10:5 (2:1, 1:0) Diváků: 7 418", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "1. Finsko Brankáři: Jarmo Myllys, Ari Sulander, Jukka Tammi Obránci: Erik Hämäläinen, Timo Jutila, Marko Kiprusoff, Janne Niinimaa, Petteri Nummelin, Mika Strömberg, Hannu Virta. Útočníci: Raimo Helminen, Sami Kapanen, Esa Keskinen, Saku Koivu, Tero Lehterä,Jere Lehtinen, Mika Nieminen, Janne Ojanen, Marko Palo, Ville Peltonen,Raimo Summanen, Antti Törmänen, Juha Ylönen. Trenři: Curt Lindström, Hannu Aravirta.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "2. Švédsko Brankáři: Boo Ahl, Roger Nordström, Thomas Östlund. Obránci: Tomas Jonsson, Robert Nordmark, Christer Olsson, Marcus Ragnarsson, Leif Rohlin, Tommy Sjödin, Fredrik Stillman. Útočníci: Daniel Alfredsson, Jonas Bergkvist, Charles Berglund, Andreas Dackell, Per-Erik Eklund, Tomas Forslund, Roger Hansson, Erik Huusko, Andreas Johansson, Mikael Johansson, Jonas Johnson, Stefan Nilsson, Stefan Örnskog. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "3. Kanada Brankáři: Dwayne Roloson, Andrew Verner, Corey Hirsch. Obránci: Leonard Esau, Brian Tutt –, Jamie Heward, Greg Andrusak, Dale DeGray, Peter Allen, Brad Schlegel. Útočníci: Todd Hlushko, Iain Fraser, Raffaele Intranuovo, Luciano Borsato, Brandon Convery, Andrew McKim, Mark Freer, Rick Chernomaz, Chris Govedaris, Chris Bright, Jean-Francois Jomphe, Michael Maneluk, Tom Tilley. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Česka.", "content": "4. Česko Brankáři: Roman Turek, Roman Čechmánek, Petr Bříza. Obránci: Petr Kuchyňa, Jan Vopat, Jiří Vykoukal, Bedřich Ščerban, Ivan Vlček, Antonín Stavjaňa, František Kaberle. Útočníci: Tomáš Sršeň, Jiří Dopita, Richard Žemlička, Otakar Vejvoda, Pavel Patera,Martin Procházka, Pavel Janků, – Jiří Kučera, Roman Meluzín, Radek Bělohlav, Roman Horák, Pavel Geffert, Martin Hosták. Trenéři: Luděk Bukač, Zdeněk Uher.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Ruska.", "content": "5. Rusko Brankáři: Sergej Abramov, Alexej Červjakov, Andrej Zujev. Obránci: Sergej Fokin, Dmitrij Frolov, Jevgenij Gribko, Dmitrij Krasotkin, Andrej Skopincev, Alexander Smirnov, Sergej Sorokin, Sergej Šenděljev. Útočníci: Sergej Berezin, Oleg Bělov, Vjačeslav Bykov –, Igor Fedulov, Andrej Chomutov, Ravil Jakubov, Alexander Prokopjev, Stanislav Romanov, Alexej Solomatin, Andrej Tarasenko, Pavel Torgajev, Vladimir Vorobljov. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "6. USA Brankáři: Pat Jablonski, Tim Thomas, Roy Leblanc. Obránci: Keith Aldridge, Chris Imes, Brett Hauer, Jason Mcbain, Brian Rafalski, Tom O'Regan, Joe Frederick, Paul Stanton, Patrick Neaton. Útočníci: Craig Charron, Brad Jones, Jacques Joubert, Mike Knuble, Cal Mcgowan, Jon Morris, Chris O'Sullivan, Mike Pomichter, Todd Harkins, James Spencer, Timothy Beroland. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "7. Itálie Brankáři: Mario Brunetta, Bruno Campese, Michael Rosati, Obránci: Robert Obeerauch, Leo Insam, Giorgio Camploi, Giovanni Marchetti, Anthony Circelli, Christoph Bartolome, Robert Nardella, Michael Deangelis. Útočníci: Armando Chelodi, John Massara, Lino Detoni, Roland Ramoser, Maurizio Mansi, Bruno Zarrilo, Gaetano Orlando, Mario Chitarroni, Giuseppe Busillo, Lucio Topatigh, Martin Pavlů, Stefano Figliuzzi. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "8. Francie Brankáři: Antonie Mindjimba, Petri Ylönen, Michel Valliere. Obránci: Jean Soghomonian, Serge Djelloul, Steven Woodburn, Terrence Zytynsky, Jean Lemoine, Denis Perez, Serge Poudier. Útočníci: Lionel Orsolini, Stephane Barin, Pierre Pousse, Philippe Bozon, André Vittenberg, Eric Lemarque, Franck Pajonkowski, Christophe Ville, Michel Galarneau, Antoine Richer, Christian Pouget, Roger Dubé, Patrick Dunn. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "9. Německo Brankáři: Josef Heiss, Klaus Merk, Marc Seliger. Obránci: Michael Bresagk, Torsten Kienass, Mirco Lündermann, Andreas Niederberger, Ulrich Hiemer, Daniel Nowak, Marcus Wieland, Jayson Meyer. Útočníci: Thomas Brandl, Reemt Pyka, Georg Holzmann, Leo Stefan, Raimond Hilger, Benoit Doucet, Andreas Lupzig, Sven Zywitza, Georg Franz, Günther Oswald, Martin Reichel, Alexander Cerikow. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "10. Norsko Brankáři: Robert Schistad, Jim Marthinsen. Obránci: Peter Salsten, René Hansen, Tommy Jakobsen, Johnny Nilsen, Geir Hoff, Sven Nörstebö, Carl Andersen, Öysten Olsen. Útočníci: Henrik Abby, Örjan Lövdal, Trond Magnussen, Petter Thoresen, Erik Paulsen, Erik Tveten, Björn Dahl, Rune Fjeldstadt, Tom Juhansen, Sjur Nilsen, Marius Rath, Espen Knutsen. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "11. Rakousko Brankáři: Michael Puschacher, Michael Suttnig, Claus Dalpiaz. Obránci: Karl Heinzle, James Burton, Gerhard Unterluggauer, Engelbert Linder, Michael Shea, Robin Doyle, Herbert Hohenberger, Michael Günter, Martin Ulrich. Útočníci: Andreas Pusnik, Gerald Rauchenwald, Gerald Ressmann, Gerhard Puschnik, Manfred Mühr, Richard Nasheim, Patrick Pilloni, Kenneth Strong, Werner Kerth, Helmut Karel, Dieter Kalt. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "12. Švýcarsko Brankáři: Reto Pavoni, Renato Tosio. Obránci: Martin Brich, Andreas Zehnder, Sandro Bertaggia, Martin Bruderer, Samuel Balmer, Marco Bayer. Útočníci: Patrick Howald, Felix Hollenstein, Roberto Triulzi, Theo Wittmann, Bruno Erni, Jaen Aeschlimann, Andy Ton, Roman Wäger, Thomas Heldner, Harry Rogenmoser, Marcel Jenni, Vjeran Ivankovič, Christian Weber. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Lotyšsko - Rumunsko 18:1 (6:0, 7:1, 5:0) 12. dubna 1995 – Bratislava 12. dubna 1995 – Bratislava 12. dubna 1995 – Bratislava 12. dubna 1995 – Bratislava 13. dubna 1995 – Bratislava 13. dubna 1995 – Bratislava 13. dubna 1995 – Bratislava 13. dubna 1995 – Bratislava 15. dubna 1995 – Bratislava 15. dubna 1995 – Bratislava 15. dubna 1995 – Bratislava 15. dubna 1995 – Bratislava 16. dubna 1995 – Bratislava 16. dubna 1995 – Bratislava 16. dubna 1995 – Bratislava 16. dubna 1995 – Bratislava 18. dubna 1995 – Bratislava 18. dubna 1995 – Bratislava 18. dubna 1995 – Bratislava 18. dubna 1995 – Bratislava 19. dubna 1995 – Bratislava 19. dubna 1995 – Bratislava 19. dubna 1995 – Bratislava 19. dubna 1995 – Bratislava 21. dubna 1995 – Bratislava 21. dubna 1995 – Bratislava 21. dubna 1995 – Bratislava 21. dubna 1995 – Bratislava", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C/1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Bulharsko - Čína 2:4 (1:2, 0:1, 1:1) 20. března 1995 – Sofie 21. března 1995 – Sofie 22. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Estonsko - Bělorusko 1:6 (1:1, 0:3, 0:2) 20. března 1995 – Sofie 21. března 1995 – Sofie 22. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Jugoslávie - Ukrajina 3:15 (1:4, 1:5, 1:6) 20. března 1995 – Sofie 21. března 1995 – Sofie 22. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Ukrajina - Kazachstán 2:2 (0:0, 1:2, 1:0) 24. března 1995 – Sofie 25. března 1995 – Sofie 26. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "O 4. - 6. místo.", "content": "Maďarsko - Čína 3:4 (0:2, 1:1, 2:1) 24. března 1995 – Sofie 25. března 1995 – Sofie 26. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "O 7. - 9. místo.", "content": "Jugoslávie - Bulharsko 6:0 (2:0, 1:0, 3:0) 24. března 1995 – Sofie 25. března 1995 – Sofie 26. března 1995 – Sofie", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina C/2.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Belgie - Řecko 5:5 (1:2, 3:0, 1:3) 21. března 1995 – Johannesburg 21. března 1995 – Johannesburg 22. března 1995 – Johannesburg 22. března 1995 – Johannesburg 24. března 1995 – Johannesburg 24. března 1995 – Johannesburg 26. března 1995 – Johannesburg 26. března 1995 – Johannesburg 27. března 1995 – Johannesburg 27. března 1995 – Johannesburg", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Chorvatsko - Nový Zéland 19:5 (6:3, 8:0, 5:2) 21. března 1995 – Johannesburg 21. března 1995 – Johannesburg 22. března 1995 – Johannesburg 22. března 1995 – Johannesburg 24. března 1995 – Johannesburg 24. března 1995 – Johannesburg 26. března 1995 – Johannesburg 26. března 1995 – Johannesburg 27. března 1995 – Johannesburg 27. března 1995 – Johannesburg", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Korejská republika - Litva 2:5 (2:4, 0:0, 0:1) 29. března 1995 – Johannesburg 29. března 1995 – Johannesburg 30. března 1995 – Johannesburg 30. března 1995 – Johannesburg", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Belgie - JAR 10:1 (3:0, 2:0, 5:1) 29. března 1995 – Johannesburg 29. března 1995 – Johannesburg 30. března 1995 – Johannesburg 30. března 1995 – Johannesburg", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Řecko - Nový Zéland 10:7 (3:2, 4:4, 3:1) 30. března 1995 – Johannesburg", "section_level": 2}], "src_summary": "59. Mistrovství světa v ledním hokeji 1995 se konalo ve Švédsku v Stockholmu a Gävle ve dnech 25. dubna – 6. května 1995. Mistrovství světa vyhrál poprvé výběr Finska. ", "tgt_summary": "Le cinquante-neuvième championnat du monde de hockey sur glace eut lieu à Stockholm et Gävle en Suède. En raison du lock-out que connut la Ligue nationale de hockey, aucun joueur de la LNH ne prit part à ce championnat. ", "id": 570501} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 2000", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 2000", "src_document": [{"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Česka.", "content": "Česko Brankáři: Roman Čechmánek, Dušan Salfický, Vladimír Hudáček. Obránci: Petr Buzek, František Kučera, Michal Sýkora, Martin Štěpánek, Ladislav Benýšek, František Kaberle, Radek Martínek. Útočníci: Jiří Dopita, – Robert Reichel, Jan Tomajko, David Výborný, Tomáš Vlasák, Václav Prospal, Pavel Patera, Martin Procházka, Martin Havlát, Václav Varaďa, Michal Broš, Petr Čajánek, Martin Špaňhel. Trenéři: Josef Augusta a Vladimír Martinec.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Slovenska.", "content": "Slovensko Brankáři: Pavol Rybár, Ján Lašák, Miroslav Lipovský. Obránci: Ľubomír Sekeráš, Ivan Droppa, Stanislav Jasečko, Zdeno Chára, Peter Podhradský, Ľubomír Višňovský, Martin Štrbák, Radoslav Suchý. Útočníci: Miroslav Šatan –, Ľubomír Hurtaj, Richard Kapuš, Peter Bartoš, Vlastimil Plavucha, Miroslav Hlinka, Ján Pardavý, Peter Pucher, Michal Hreus, Ľubomír Vaic, Ronald Petrovický, Ľuboš Bartečko, Michal Handzuš. Trenér: Ján Filc.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "Finsko Brankáři: Pasi Nurminen, Ari Sulander, Vesa Toskala. Obránci: Aki-Petteri Berg, Jere Karalahti, Jyrki Lumme, Toni Lydman, Antti-Jussi Niemi, Janne Ninimaa, Petteri Nummelin. Útočníci: Antti Aalto, Raimo Helminen, Jukka Hentunen, Olli Jokinen, Tomi Kallio, Niko Kapanen, Juha Lind, Ville Peltonen, Kimmo Rintanen, Toni Sihvonen, Esa Tikkanen, Marko Tuomainen, Tony Virta. Trenér: Hannu Aravirta.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "4. Kanada Brankáři: José Théodore, Fred Brathwaite, Jamie Ram. Obránci: Patrick Traverse, Chris Phillips, Jeff Finley, Adrian Aucoin, Larry Murphy, Peter Allen, Robyn Regehr, Yannick Tremblay, Ed Jovanovski. Útočníci: Brendan Morrison, Mike Johnson, Trevor Letowski, Brad Isbister, Mike Sillinger –, Dean McAmmond, Martin Lapointe, Jamal Mayers, Steve Sullivan, Peter Schaffer, Kris Draper, Curtis Brown, Todd Bertuzzi, Ryan Smyth. Trenéři: Tom Renney, Butch Goring a Mike Pelino", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "5. USA Brankáři: Damian Rhodes, Robert Esche Obránci: Mike Mottau, Eric Weinrich, Phil Housley, Hal Gill, Chris O ́sullivan, Chris Loungo Útočníci: Ben Clymer, Chris Tancill, David Legwand, Brian Gionta, Darby Hendrickson, Jeff Halpern, Mike Peluso, Jeff Nielsen, Steve Konowalchuk, Steve Heinze, Derek Plante, Eric Boguniecki, Sean Haggerty, Jason Blake Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "6. Švýcarsko Brankáři: Reto Pavoni, Martin Gerber Obránci: Julien Vauclair, Patrik Sutter, Mark Streit, Martin Steinegger, Olivier Keller, Edgar Salis, Patrick Fischer, Mathias Seger, Rolf Ziegler Útočníci: Flavien Conne, Claudio Micheli, Rossa Della, Alain Demuth, Reto von Arx, Gian-Marco Crameri, Jean-Jacques Aeschilimann, Michel Zeiter, Marcel Jenni, Ivo Rüthemann, Thomas Ziegler, Michel Riesen Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "7. Švédsko Brankáři: Andreas Hadelov, Mikael Tellqvist, Tommy Salo. Obránci: Peter Andersson, Ricard Persson, Rikard Franzen, Mattias Norstrom, Bjorn Nord, Mikael Magnusson, Daniel Tjarnqvist. Útočníci: Kristian Gahn, Per-Johan Axelsson, Daniel Sedin, Mikael Hakansson, Samuel Pahlsson, Peter Nordstrom, Henrik Sedin, Jörgen Jönsson, Kristian Huselius, Fredrik Lindquist, Jonas Ronnqvist, Fredrik Modin, Michael Nylander. Trenéři: Stephan Lundh, Hardy Nilsson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "8. Lotyšsko Brankáři: Arturs Irbe Obránci: Rodrigo Lavins, Victor Ignatjev, Normunds Sejejs, Igors Bondarevs, Karlis Skrastins, Atvars Tribuncovs, Andrejs Maticins Útočníci: Vjačeslavs Fanduls, Alexandrs Belavskis, Juris Opulskis, Sergejs Senins, Gregorijs Pantelejevs, Leonids Tambijevs, Aleksandrs Niživijs, Janis Sprukts, Harijs Vitolinš, Alexandrs Kerčs, Herbert Vasiljevs, Artis Abols, Alexandrs Semjonovs, Aigars Cipruss Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Běloruska.", "content": "9. Bělorusko Brankáři: Andrèj Mezin Obránci: Oleg Chmyl, Alexander Makritskij, Oleg Romanov, Igor Matuškin, Ruslan Salej, Juri Krivokhiža, Sergej Stas, Vladimir Kopat Útočníci: Alexander Andrijevskij, Viktor Karačun, Andrej Kovalev, Vasilij Pankov, Andrej Skabelka, Alexej Kaljužnyj, Dmirij Starostěnko, Dmitrij Dudzik, Vladimir Cyplakov, Dmitrij Pankov, Vitalij Valuj, Alexander Galčeňjuk Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "10. Norsko Brankáři: Robert Schistad, Vidar Wold Obránci: Martin Sellgren, Tommy Jakobsen, Svein Nörstebö, Martin Knold, Johny Nilsen, Mats Trygg, Ketil Wold, Joakim Saether Útočníci: Geir Svendsberget, Mads Hansen, Morten Fjeld, Stig Vesterheim, Marius Trygg, Ole Dahlström, Per Skroder, Paal Johnsen, Trond Magnussen, Sjur Nilsen, Anders Fredriksen, Tore Vikingstad Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Ruska.", "content": "11. Rusko Brankáři: Ilja Bryzgalov, Jegor Podomackij. Obránci: Maxim Galanov, Sergej Gončar, Alexander Chavanov, Igor Kravčuk, Andrej Markov, Dmitrij Mironov, Alexej Žitnik. Útočníci: Maxim Afinogenov, Pavel Bure –, Alexander Charitonov, Alexej Jašin, Valerij Kamenskij, Andrej Kovalenko, Viktor Kozlov, Alexej Kudašov, Andrej Nikolišin, Oleg Petrov, Alexander Prokopjev, Maxim Sušinskij, Alexej Žamnov. Trenér: Alexander Jakušev, Zinetula Biljaletdinov a Vladislav Treťjak.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "12. Itálie Brankáři: Andrea Carpano, Mike Rosati Obránci: Georg Comploi, Carlo Lorenzi, Michele Strazzabosco, Armin Helfer, Ingemar Gruber, Christopher Bartolone Útočníci:Bruno Zarrillo, Dino Felicetti, Leo Insam, Mario Chitarroni, Stefan Zisser, Armando Chelodi, Toni De, Maurizio Mansi, Toni De, Giuseppe Busillo, Lucio Topatigh, Vezio Sacratini, Roland Ramoser, Stefano Margoni Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "13. Rakousko Brankáři: Reinhard Divis Obránci:Gerhard Unterluggauer, Dominic Lavoie, Thomas Searle, Peter Kasper, Herbert Hohenberger, André Lakos, Martin Ulrich Útočníci:Christoph Brandner, Gerald Ressmann, Matthias Tratting, Phiilipp Lukas, Mario Schaden, Martin Hohenberger, Günther Lanzinger, Simon Wheeldon, Wolfgang Kromp, Grego Baumgartner, Christian Perthaler, Arthur Marczell, Dieter Kalt Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Ukrajiny.", "content": "14. Ukrajina Brankáři: Jevgenij Brul, Igor Karpenko Obránci: Dmitrij Jakušin, Sergii Klymentjev, Oleg Polkovnikov, Oleksander Savitsky, Gennadij Razin, Artem Ostrouško, Boris Protšenko Útočníci: Vasyl Bobrovnikov, Vadim Šakrajčuk, Ruslan Bezšasnij, Andrij Vojuš, Konstantin Kalmikov, Vitalij Lytvyněnko, Valentyn Oletsky, Bogdan Savenko, Oleksej Lozarenko, Sergei Varlamov, Olexander Matvijčuk, Olexander Jakovenko, Vjačeslav Zavalňjuk Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "15. Francie Brankáři: Fabrice Lhenry, Cristobal Huet, Patrick Rolland Obránci: Jean Soghomonian, Gregory Dubois, Karl Dewolf, Denis Perez, Baptiste Amar, Jean-Christphe Filippin, Vincent Bachet Útočníci: Stephane Barin, Arnaud Briand, Maurice Rozenthal, Laurent Meunier, Francois Rozenthal, Philippe Bozon, Yorick Treille, Pierre Allard, Joseph Ouellet, Anthony Mortas, Richard Aimonetto, Jonathan Zwikel, Benoit Bachelet Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Japonska.", "content": "16. Japonsko Brankáři: Shinichi Iwasaki, Dusty Imoo Obránci: Kengo Ito, Fumitaka Miyauchi, Makuto Kawašima, Takajuki Kobori, Tatsuki Katayama, Jutaka Kawaguči, Akihito Isojima, Hirojuki Miura Útočníci: Josake Kon, Yutaka Ono, Hideji Tsuchida, Takahito Suzuki, Jasunori Iwata, Tomohito Kobajaši, Kijoši Fujita, Taro Nihei, Jošikazu Kabajama, Ryan Kuwabara, Chris Jule, Masakazu Sato Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace o postup do skupiny A.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Kazachstán - Lotyšsko 3:6 (0:2, 2:2, 1:2) 11. listopadu 1999 – Sheffield 11. listopadu 1999 – Sheffield 13. listopadu 1999 – Sheffield 13. listopadu 1999 - Sheffield 14. listopadu 1999 – Sheffield 14. listopadu 1999 - Sheffield", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Dánsko - Itálie 5:3 (1:1, 2:2, 2:0) 11. listopadu 1999 - Amiens 11. listopadu 1999 - Amiens 13. listopadu 1999 - Amiens 13. listopadu 1999 - Amiens 14. listopadu 1999 - Amiens 14. listopadu 1999 – Amiens Baráž (o posledního postupujícího) 14. prosince 1999 – Eindhoven", "section_level": 2}, {"title": "Asijská skupina.", "content": "Čína - Korea 4:2 (0:2, 2:0, 2:0) 3. září 1999 – Aomori 4. září 1999 – Aomori 5. září 1999 - Aomori", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Velká Británie - Estonsko 5:6 (2:3, 2:2, 1:1) 12. dubna 2000 – Katowice 12. dubna 2000 – Katowice 12. dubna 2000 – Katowice 12. dubna 2000 – Katowice 13. dubna 2000 – Katowice 13. dubna 2000 – Katowice 13. dubna 2000 – Katowice 13. dubna 2000 – Katowice 15. dubna 2000 – Katowice 15. dubna 2000 – Katowice 15. dubna 2000 – Katowice 15. dubna 2000 – Katowice 16. dubna 2000 – Katowice 16. dubna 2000 – Katowice 16. dubna 2000 – Katowice 16. dubna 2000 – Katowice 18. dubna 2000 – Katowice 18. dubna 2000 – Katowice 18. dubna 2000 – Katowice 18. dubna 2000 – Katowice 19. dubna 2000 – Katowice 19. dubna 2000 – Katowice 19. dubna 2000 – Katowice 19. dubna 2000 – Katowice 21. dubna 2000 – Katowice 21. dubna 2000 – Katowice 21. dubna 2000 – Katowice 21. dubna 2000 – Katowice", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Španělsko - Maďarsko 2:7 (1:2, 0:3, 1:2) 20. března 2000 – Peking 21. března 2000 – Peking 22. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Bulharsko - Rumunsko 1:9 (1:2, 0:2, 0:5) 20. března 2000 – Peking 21. března 2000 – Peking 22. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Jugoslávie - Litva 0:8 (0:2, 0:4, 0:2) 20. března 2000 – Peking 21. března 2000 – Peking 22. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Chorvatsko - Čína 0:5 (0:1, 0:2, 0:2) 24. března 2000 – Peking 25. března 2000 – Peking 26. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "O 4. - 6. místo.", "content": "Rumunsko - Litva 5:5 (0:1, 3:1, 2:3) 24. března 2000 – Peking 25. března 2000 – Peking 26. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "O 7. - 9. místo.", "content": "Bulharsko - Jugoslávie 3:3 (0:1, 3:0, 0:2) 24. března 2000 – Peking 25. března 2000 – Peking 26. března 2000 – Peking", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina D.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Turecko - Island 0:10 (0:2, 0:3, 0:5) 10. dubna 2000 – Reykjavík 11. dubna 2000 – Reykjavík 12. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Lucembursko - Austrálie 0:7 (0:4, 0:2, 0:1) 10. dubna 2000 – Reykjavík 11. dubna 2000 – Reykjavík 12. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Mexiko - Belgie 0:5 (0:2, 0:0, 0:3) 10. dubna 2000 – Reykjavík 11. dubna 2000 – Reykjavík 12. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Austrálie - Belgie 3:7 (0:2, 2:2, 1:3) 14. dubna 2000 – Reykjavík 15. dubna 2000 – Reykjavík 16. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}, {"title": "O 4. - 6. místo.", "content": "Nový Zéland - JAR 2:7 (1:3, 1:2, 0:2) 14. dubna 2000 – Reykjavík 15. dubna 2000 – Reykjavík 16. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}, {"title": "O 7. - 9. místo.", "content": "Lucembursko - Mexiko 1:7 (0:2, 1:2, 0:3) 14. dubna 2000 – Reykjavík 15. dubna 2000 – Reykjavík 16. dubna 2000 – Reykjavík", "section_level": 2}], "src_summary": "64. Mistrovství světa v ledním hokeji 2000 se konalo v Rusku v Petrohradě ve dnech 29. dubna – 14. května 2000. Mistrovství vyhrál výběr Česka. ", "tgt_summary": "Le soixante-quatrième championnat du monde de hockey sur glace a eu lieu du 29 avril au 14 mai 2000 au Palais de glace de Saint-Pétersbourg en Russie pour la division élite.", "id": 1388059} {"src_title": "Nehet", "tgt_title": "Ongle", "src_document": [{"title": "Stavba nehtu.", "content": "Nehet je rohová nehtová ploténka, která je tvořena zrohovatělými buňkami. Je průhledná, tenká a skládá se ze 3 až 4 různě zrohovatělých (a tvrdých) vrstev, které leží na nehtovém lůžku. Je tlustá 0,50 až 0,75 mm. Skládá se ze tří vrstev: dorzální nehet – tvrdý keratin, intermediální nehet – měkký keratin, ventrální nehet – hyponychiální keratin. Vyrůstá z kořene nehtu a posouvá se po nehtovém lůžku (velmi citlivé) až k volnému okraji nehtu. Vlastní nehet vyrůstá zpod zadního nehtového valu – matrix, která je přímým pokračováním nehtového lůžka. Lůžko nehtu, po které se posouvá nehtová ploténka, je měkká tkáň odpovídající zárodečné vrstvě pokožky. V dolní části nehtové ploténky je poloměsíčitá skvrna bělavé barvy, nazývaná lunula – měsíček. Zde je nehet nejvíc připevněn a je u každého jednotlivce jinak velký. Nehtová ploténka tu obsahuje množství dutinek, které jsou světlejšího zabarvení. Nehet ohraničují postranní valy. Kožní nehtový val (\"paronychium\") přirůstá k nehtu nadnehtovou kůžičku (v oblasti lunuly se nazývá \"eponychium\", pod volným okrajem nehtu zpředu \"hyponychium\"). Spojení nehtu s lůžkem obstarává v kořenové matrix i na klenbě valu nedokonale zrohovatělá vrstva \"epidermální\", která se nazývá \"lůžkový nehet\". Jeho rohové buňky mají dosti tuku, proto je měkký.", "section_level": 1}, {"title": "Role v lidské kultuře.", "content": "Lidé si nehty většinou zastřihávají, aby se jim neulamovaly, či je okusují. V některých civilizacích (stará Čína) bylo módní lakování nehtů, které nosily dlouhé i několik centimetrů. Chránili je před zlomením tím, že na nich nosili stříbrná, umělecky zdobená pouzdra (především vysoce postavené ženy nehty nestříhaly vůbec na znamení toho, že nemusí pracovat); V současnosti je rozšířena móda lakovat si nehty, či si případně nalepovat umělé. Na umělé nehty je také ale potřeba dávat pozor, protože ne všechny jsou zdravotně nezávadné.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění nehtů.", "content": "Nehty bývají velice často postihovány nemocemi nejrůznějších charakterů. Mnohdy se jedná o poruchy růstů, které jsou většinou zapříčeněny genetickými dispozicemi. Běžně se například setkáváme s plísněmi. Nejznámějším, někdy však neprávem opomíjeným problémem je patrně zarostlý nehet (lat. \"unguis incarnatus\", jinak \"onychokryptóza\"). Kolem tohoto onemocnění koluje velké množství chybných informací. Léčení (např. prostřednictvím špon na nehty) vyžaduje individuální přístup, jelikož každý nehet je jiný, a tak některé postupy nemusí vždy zaručeně fungovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nehet je tvrdé zakončení prstů, které slouží jako ochrana a prostředník přenosu tlaku na prsty s okolím, jelikož umožňuje okolní kůži lépe přenášet informace o dotýkaných věcech. Nehty se vyskytují na všech prstech, a to jak na rukou tak i nohou. Rychlost růstu nehtů je na rukou zhruba 0,1 mm za den a na nohou 3 až 4x pomalejší. S věkem se růst mírně zpomaluje. Celý pak naroste za 6-12 měsíců (například po stržení). Nehet obvykle dosahuje tloušťky 0,5 až 1 mm.", "tgt_summary": "En ce qui concerne l'anatomie, un ongle est une partie dure et insensible du doigt ou de l'orteil d'un animal. C'est un phanère terminal kératinisé, homologue de la griffe ou du sabot. Le terme « ongle » désigne plus particulièrement la forme plate que l'on retrouve chez les Primates dont l'être humain.", "id": 1651903} {"src_title": "Frame Relay", "tgt_title": "Relais de trames", "src_document": [{"title": "Frame Relay a X.25.", "content": "\"Frame Relay\" nahradilo starší X.25, která byla provozována na analogových linkách s relativně velkou chybovostí, a která zajišťovala opravu chyb na několika vrstvách, což vedlo k velké režii a těžkopádnosti. Frame Relay definuje stejně jako X.25 rozhraní pro připojení uživatele do sítě. Frame Relay vzniklo zjednodušením X.25, které bylo na jedné straně umožněno používáním digitálních linek s nízkou chybovostí, na druhé straně používáním protokolů vyšších vrstev, které opravu chyb zahrnují. Stejně jako X.25 poskytuje Frame Relay také spojovaný mechanismus přenosu. Vytváření spojení se obvykle provádí pomocí signalizace v uživatelském přenosovém kanálu, ale existuje možnost používat i signalizaci samostatným signalizačním kanálem (např. D-kanálem v ISDN). Hlavní rozdíl mezi Frame Relay a X.25 je přístup k opravám chyb. V Frame Relay neprovádí opakovaný přenos ztracených nebo chybně přenesených datových paketů, ale pouze kontroluje platnost adres a výskyt bitových chyb. Oprava chyb přenosu je přenechána na aplikačních protokolech vyšších vrstev.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "\"Frame Relay\" umožňuje přizpůsobit pronajímanou šířku pásma jednotlivým síťovým aplikacím. Dovoluje proto efektivnější a jednodušší využití často drahé přenosové rychlosti WAN sítí. Pro zajištění redundance sítě může být použitá úplná i částečná vícecestná topologie trvalých virtuálních okruhů. Při návrhu \"Frame Relay\" bylo přihlédnuto požadavku na nízkou chybovost digitálních přenosových systémů, a proto protokol nepoužívá žádné opravné mechanismy (při nalezení chyby je rámec bez náhrady zahozen). Opravu chyb Frame Relay svěřuje vyšším vrstvám (viz model OSI). Technologie Frame Relay poskytuje kontrolu zahlcení ve formě zpráv s oznámením.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce Frame Relay.", "content": "Protokol Frame Relay je použit mezi směrovačem zákazníka a přepínačem, který většinou patří poskytovateli služeb. Mezi těmito dvěma zařízeními je vytvořen trvalý virtuální okruh, trvalý proto, že koncové body jsou neustále stejné a virtuální proto, že po celé cestě sítí není použito žádné vyhrazené fyzické připojení. Poskytovatel místo toho naprogramuje své přepínače tak, aby zajistil, že data vstupují do sítě Frame Relay ze serveru A a opouští ji ze serveru B. Tento princip se v základu podobá klasickému využití pronajaté linky mezi serverem A a B. Skutečnost je však taková, že technologie přepínání paketů s sebou nese další náklady, díky neexistenci vyhrazených fyzických okruhů. To umožňuje poskytovali zařídit flexibilní šířku pásma. Služba Frame Relay vyžaduje zakoupení určité garantované minimální rychlosti přenosu Committed Information Rate (CIR) pro každý trvalý virtuální okruh. Koncový zákazník může navíc zakoupit hodnotu shlukového přenosu, což je maximální rychlost přenosu dat, přičemž poskytovatel negarantuje zvýšení rychlosti nad rámec CIR (záleží na zatížení sítě). V případě překročení této hodnoty je u všech následujících rámců v hlavičce Frame Relay nastaven bit FECN (Forward Explicit Congest Notification), což je bit, který říká, že CIR byl překročen.", "section_level": 1}, {"title": "Rámec Frame Relay.", "content": "Formát rámců LAPF používaných ve Frame Relay vychází z HDLC a je popsán v doporučení ITU-T Q.922 s četnými odkazy na doporučení ITU-T Q.921. Mechanismus rozšířených adres z HDLC umožňuje, aby LAPF používalo více než jednobytové adresní pole – LAPF používá 2, 3 nebo 4bytové adresní pole, které obsahuje identifikaci virtuálního okruhu DLCI a jiné řídící informace: Bit C/R určuje, zdali rámec je HDLC příkaz (C) nebo odpověď (R). Pomocí bitů BECN a FECN signalizuje síť zahlcení virtuálního okruhu odesílateli a příjemci. Nastavením bitu DE signalizuje zařízení ukončující virtuální okruh, že rámec může být zahozen, aby se předešlo zahlcení sítě. Způsob přenosu IPv4, IPv6 nebo PPP datagramů v rámcích Frame Relay je popsán v RFC-1490, RFC-2427 a RFC-1973.", "section_level": 1}, {"title": "Fast Packet Switching.", "content": "Rychlé přepojování paketů () umožňuje přenášet velké objemy dat s vysokou přenosovou kapacitou. Jde o koncepci pro rychlý přenos dat, při které se přes jedno fyzické spojení realizuje více virtuálních. FR protokol je zjednodušená forma protokolu vrstvy 2 LAP-D. Pracuje až na 2 Mbit/s. FR koncepce je modifikace X.25 s tím, že je odstraněno HDLC úsekové potvrzování.", "section_level": 1}, {"title": "Frame Relay a proměnné přenosové profily.", "content": "Jednou z nevýhod Frame Relay je, že ze své podstaty není schopné podporovat proměnné přenosové profily, o nichž se předpokládá, že budou hrát důležitou roli v budoucích sítích. Pro typické širokopásmové aplikace s různými přenosovými profily je proto FR pouze omezeně použitelné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frame Relay (FR) je telekomunikační služba pro přenos datových paketů vyvinutá v letech 1984-1992 jako protokol pro přístup k datové síti ISDN. Je založena na přepínání rámců; umožňuje multiplexování rámců různých odesilatelů a příjemců na jednu linku a dosahuje přenosové rychlosti od 56 kbit/s do 45 Mbit/s. ", "tgt_summary": "Le relayage de trames (ou FR, pour l'anglais Frame Relay) est un protocole à commutation de paquets situé au niveau de la couche de liaison (niveau 2) du modèle OSI, utilisé pour les échanges intersites (WAN). Il a été inventé par Eric Scace, ingénieur chez Sprint International. ", "id": 746589} {"src_title": "Please Please Me", "tgt_title": "Please Please Me (album)", "src_document": [{"title": "Nahrávání alba.", "content": "Deska byla od začátku plánována pro čtrnáct písní, bylo tedy potřeba nahrát dalších deset, které by doplnily oba singly. První nahrávací den proběhl v Abbey Road Studios a sice v pondělí 11. února 1963. Beatles a George Martin začali v 10:00 s nahráváním první písně a skončili coverem \"Twist and Shout\" o 9 hodin a 45 minut později. Kromě písní na albu obsažených nahráli tehdy Beatles ještě \"Hold Me Tight\", která se ovšem dostala až na desku With The Beatles. Celý nahrávací den stál 400 liber. Please Please Me bylo nahráno na dvoustopém magnetofonu s většinou vokálů na jedné stopě a nástroji na druhé pro lepší možnosti vyvažování těchto dvou složek při závěrečném mixu do mono. Později byla namixována i stereo verze, jejíž zvuk je ovšem obecně považován za nevyvážený, proto pro vydání na CD 26. března 1987 byla zvolena mono verze alba. Mnoho let později, 9.září 2009, vychází CD přece jen i ve stereo a zároveň v remastered verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Obal alba a label.", "content": "George Martin chtěl pořídit na přední stranu obalu fotografii skupiny před pavilonem hmyzu v londýnské zoo, nicméně tento návrh byl londýnskou zoologickou společností zamítnut. Známá konečná verze obalu s Beatles shlížejícími dolů ze schodiště je pořízena Agnusem McBeanem v londýnském ředitelství EMI. První vydání mono i stereo LP jsou vysoce sběratelsky ceněné, neboť jsou to jediné desky Beatles na zlato-černém Parlophone labelu. Další vydání mělo žluto-černý, později stříbrno-černý label. Novější desky (po roce 1970) byly vydávány na labelu Apple Records.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Písně kreditovány Lennon/McCartney, pokud není uvedeno jinak", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v žebřících.", "content": "Album se dostalo na první příčku v žebříčcích Disc Weekly, Melody Maker, NME a Record Retailer. Na prvním místě se udrželo po 30 týdnů a celkem v žebříčcích strávilo 74 týdnů, z toho čtyři týdny po znovuvydání na CD v roce 1987.", "section_level": 1}], "src_summary": "Please Please Me je první album Beatles vydané 22. března 1963 jako rychlá reakce na úspěch singlů Please Please Me (#1) a Love Me Do (#17). Ze čtrnácti písní na desce bylo osm napsáno autorskou dvojicí John Lennon/Paul McCartney. ", "tgt_summary": "' est le premier album des Beatles, paru le au Royaume-Uni. Sa publication accompagne les débuts de la Beatlemania, après la sortie des deux premiers singles du groupe,'en, suivi quatre mois plus tard de leur premier succès au sommet des hit-parades, la chanson \". Outre les quatre titres figurant sur ces singles, l'album contient dix chansons enregistrées le aux studios EMI d'Abbey Road, lors d'une session d'enregistrement « marathon » de, dans des conditions relevant du direct. ", "id": 2236492} {"src_title": "Heroes of Might and Magic V: Hammers of Fate", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic V: Hammers of Fate", "src_document": [{"title": "Kampaně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň azylu.", "content": "Gryfí říše je po nadvládě nekromantů a invazi démonů zpustošená, vyčerpaná a plná démonů. Proto Alaric, arcibiskup Isabely, chce démony v Gryfí říši vymýtit. Bere si na pomoc krvežíznivého Laszla a Freydu, kterou Isabela povýší na generála vojsk. Nejprve potáhnou na hranice s Irollanem, kde sídlí rebelové už od nekromantské války. Vede je lord Caldwell a arcibiskup Randall. Alaric je přesvědčuje, aby se vrátili dod Gryfí říše a uctívali napravenou církev svaté Isabely. Tak proto je napadne a pozabíjí všechny rebely včetně Randalla a Caldwella, a elfy žijící na tomto území. Dalším cílem se stane Jelení vévodství, kde má údajně být Andrej, Nikolajův bratranec. Dobudou Horncrest, hl. město Jeleního vévodství a porazí jeho vévodu Duncana. Nakonec se chtějí dostat do Grinheimu, země trpaslíků, kde se má schovávat Andrej. Freyda to chce vyjednat mírovou cestou, ovšem Laszlo zaútočí na Tor-hrall a vše je zmařeno. Proto musí Freyda utéct pryč z Grinheimu. Ihned osvobodila Duncana a spolupracovala s rebely.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň pevnosti.", "content": "Grinheim je ve válce s Gryfí říší a proto Wulfstan musí ochránit města na hranicích. Wulfstan je navíc prohlášen za vyhnance. Král Tolghar navíc uzavřel s falešnou Isabelou spojenectví. Navíc Tolghar začal válku s temnými elfy na nátlak Isabely. Wulfstan nechce nechat v Grinheimu žádné gryfí jednotky a proto dobývá města obsazená Laszlem a dostane až k Tor-Hrallu, kde se setká s Duncanem a ten mu pomůže s dobytím města. Nakonec spolu osvobodí celé Jelení vévodství, dobyjí zpět Horncrest a zabijí Laszla. Při jeho vraždě se zjeví scéna, kdy Freyda uvidí smrt svého otce Godrika a uvidí dokonce Elratha, dračího boha světla. Ten jí daruje anděly.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň kobky.", "content": "Po odchodu Raelaga se Ygg-chall změnil. Některé klany pokračují v uctívání Malassy, jiní ovšem obnovili starý kult démonů, zejména rod Soulscar. Proto Ylaya, temná elfka z rodu Shadowbrand a opatrovnice Raelaga, se snaží zjistit co nejvíce o novém spojenectví mezi Soulscary a démony. Naneštěstí je prozrazena. Poté co najde Raelaga s pravou Isabelou, připravují zničení Thralsaie. Ylaya musí najít černé draky, protože bez nich nemají Raelag, Isabela a Ylaya žádnou šanci. To se nakonec Ylaye podaří, černé draky přivede na bojiště a s jejich pomocí zabijí Thralsaie. Raelag musí Isabelu s Ylayou opustit, má před sebou nový úkol. Ylaya tedy doprovodí Isabelu do Horncrestu. Najednou zjišťují, že Horncrest je obležen vojsky falešné Isabely. Tuto obranu Ylaya prolomí a osvobodí Duncana, Wulfstana a Freydu. Wulfstan chce získat zpět Tor Hrall, který je v držení krále Tolghara. Nezbývá mu nic jiného bež ho zabít. Ostatní se soustředí zastavit nájezdy démonů na Horncrest. Po dobytí démonických měst v podzemí nastane dočasný mír. Na řadu se tak dostává nová rasa a nový děj - Skřeti.", "section_level": 2}, {"title": "Nové prvky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Simultánní tahy.", "content": "Simultánní tahy umožňují při hře dvou a více hráčů odehrávat všem hráčům současně. Poté, co jeden z hráčů vstoupí na území jiného hráče, simultánní tahy skončí a do konce hry se už hraje standardní tahový model.", "section_level": 2}, {"title": "Opravné patche.", "content": "Patch 2.1 - vydán 30. ledna 2007 - opravuje chyby, vylepšuje editor map a balancuje jednotlivé schopnosti (změnily se principy Nekromancie a Výcviku)", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic V: Hammers of Fate je první datadisk pro tahovou strategii \"Heroes of Might and Magic V\".", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic V: Hammers of Fate est la première extension du jeu au tour par tour \"Heroes of Might and Magic V\". Cette extension a été développé par Nival Interactive et produit par Ubisoft Entertainment. Le jeu est sorti le en Europe et le en Amérique du Nord.", "id": 1207002} {"src_title": "Georges Seurat", "tgt_title": "Georges Seurat", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Seurat se narodil v pařížské středostavovské rodině, proto se nikdy nedostal do finančních potíží. S výjimkou letních pobytů u moře prožil celý život v Paříži. Otec byl penzionovaný notář, matka pocházela ze staré pařížské rodiny Veillardů, kteří se v 18. století zabývali sochařstvím. V letech 1875–1877 studoval ve večerní škole kreslení. V té době studoval práci Charlese Blanca \"Gramatika umění kresby\", která ho hluboce ovlivnila. Roky 1878 a 1879 strávil na Akademii výtvarných umění, další rok absolvoval vojenskou službu v Brestu. Na konci roku 1880 si spolu s přítelem Edmondem Aman-Jeanem zařídil pronájem v Rue de Chabrol č. 19, nedaleko bytu svých rodičů. Zde žil až do roku 1886. V roce 1883 poprvé a naposledy vystavoval na oficiálním Salónu. Prezentoval zde portrét Aman-Jeana. O rok později porota Salónu odmítla jeho první dílo, kterým se později proslavil, \"Koupání v Asniéres\". Rok 1885 byl ve znamení letního pobytu v Grandcamp v Normandii a práci na Serautově zřejmě nejvýznamnějším obrazu - \"Nedělním odpoledni na ostrově La Grande-Jatte\". Tehdy se seznámil s Pissarrem, který převzal jeho malířský styl. Obraz La Grande Jatte vystavil 1886 na osmé, poslední výstavě impresionistů a rovněž na Salónu Nezávislých. Tohoto roku vystavoval prostřednictvím galeristy Duranda-Ruela v New Yorku. Roku 1886 vyšlo o Seuratově způsobu malby první odborné pojednání, a to z pera kritika Félixe Féneona. V té době také navázal kontakty se symbolisty a anarchisty. V únoru1887 se v Bruselu zúčastnil vernisáže výstavy pořádané skupinou Dvacet, na kterou přispěl sedmi plátny. K účasti na výstavě ho vyzval belgický spisovatel Émile Verhaeren. Ze Signacova podnětu se v průběhu roku ustavila skupina Neoimpresionistů, k níž se kromě uvedených dvou malířů připojili ještě Albert Dubois-Pillet, Charles Angrand, Maximilien Luce a krátce také Camille a Lucien Pissarrové. V roce 1888 vystavovala skupina v galerii Nezávislé revue vedené Fénéonem. Léto strávil Seurat v normandském Port-en-Bessin, odkud přivezl několik obrazů. V následujícím roce vystavoval opět v Bruselu a navázal intimní přátelství s modelkou Madeleine Knoblochovou, s níž sdílel domácnost až do smrti. Knoblochová byla matkou dvou jeho synů (druhý se narodil až po malířově smrti), z nichž žádný se nedožil dospělého věku. Soužití s Knoblochovou před rodinou a přáteli důsledně tajil. V únoru 1890 se Seuratovi narodil první ze synů, Pierre Georges. Na Salónu Nezávislých vystavil Seurat jediný portrét své družky pod názvem \"Pudrující se žena\". Léto trávil v Gravelines v Normandii, výsledkem je opět několik pláten. Údajně v důsledku jeho ješitnosti došlo ke sporům mezi ním a ostatními neoimpresionisty. V únoru 1891 opět vystavoval s Dvaceti v Bruselu: tentokrát \"Kankán a šest krajin\". 16. března 1891 vystavil na Salónu Nezávislých nedokončený obraz \"Cirkus\", 29. března po krátké nemoci zemřel. Příčina smrti není zcela jasná, uvádí se meningitida, zápal plic nebo záškrt. Byl pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Syn Pierre zemřel několik dní po něm. 3. května sepsali Signac, Luce a Fénéon jeho majetek. Část obrazů připadla Knoblochové, která se se Seuratovou rodinou rozešla.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V prvních obrazech z počátku 80. let se Seurat námětově inspiroval malíři barbizonské školy. Maloval kameníky, sekáče, žence. Prvním dílem, v němž nalezl svébytný způsob vyjádření, je \"Koupání v Asnières\". Vznikalo v letech 1883–1884. Porota oficiálního Salónu obraz odmítla, Seurat ho proto vystavil na Salónu Nezávislých. S impresionisty obraz spojuje téma - letní odpočinek u řeky. Zatímco impresionistické obrazy vznikaly spontánně, Seurat si výsledné dílo - a všechna následující - připravoval množstvím skic a náčrtů. Impresionisté malovali v plenéru, závěrečná podoba Seuratových obrazů vznikala v ateliéru. Na \"Koupání\" je nápadná statičnost zobrazených postav, na obraze takřka absentuje pohyb. Atmosféra díla vyzařuje klid, podobně jako je tomu na deskách renesančního malíře Piero della Francesca, jehož dílo Seurat v té době studoval. Za nejslavnější Seuratův obraz bývá považováno \"Nedělní odpoledne na La Grande Jatte\". Vystaveno bylo na poslední výstavě impresionistů v roce 1886. Na tomto výletním ostrově na Seině vytvořil Seurat velké množství olejových skic: nejprve prázdné krajiny, pak jednotlivých postav. Závěrečná syntéza pak byla mechanickou záležitostí. Podobně jako u \"Koupání\" vyzařuje z obrazu klid a v tomto případě navíc i monumentalita. Kompoziční pohyb probíhá zleva doprava a je vyvážen pohledem většiny postav, jenž směřuje vlevo. Jednotlivé postavy jsou umístěny v dokonalé harmonii a navozují dojem koncertu. Hudební stránka obrazu je explicitně vyjádřena postavou trubače v levé části obrazu. \"Nedělní odpoledne\" je považováno za jedno z nejvýznamnějších děl malířství 19. století. Obraz se v roce 1984 stal inspirací k muzikálu Neděle v parku s Georgem (Sunday in the Park with George), který slavil úspěchy na Broadwayi. Seuratovu pointilistickou metodu lze velmi dobře sledovat na obraze \"Le Bec du Hoc u Grandcamp\" z roku 1885. Malíř vycházel z předpokladu, že pokud umístí na plochu obrazu těsně vedle sebe malé plochy základních barev ve správném poměru, bude je z určité vzdálenosti oko pozorovatele vnímat v malířem zamýšlených barevných hodnotách. Na obraze, představujícím mohutný skalnatý blok vybíhající do Atlantiku poblíž normandského letoviska Grandcamp, vytvářejí drobné barevné body nepřebernou škálu odstínů jak oceánu, tak rostlinstva zalitého sluncem. Seuratovo moře - nejen na tomto obrazu - je na rozdíl od impresionistů klidné, stejně jako je tomu na obrazech se stafáží. Pohyb na obraze vyjadřuje pouze let několika ptáků. Národní galerie v Praze vlastní Seuratův obraz \"La Maria, Honfleur\" z roku 1886.", "section_level": 1}, {"title": "Seuratův vliv.", "content": "Seuratův přístup k malbě, v němž se snažil sloučit umělecké a vědecké hledisko, ovlivnil řadu jeho současníků a nalezl rovněž následovníky. Umělecky měl k Seuratovi a pointilismu nejblíže Paul Signac. Ten se také pokusil o jeho odborné vysvětlení v práci \"Od Delacroixe k neoimpresionismu\", která vyšla v roce 1899. V letech 1885–1890 maloval Seuratovou technikou i Camille Pissarro. I Vincent van Gogh namaloval v létě roku 1887 několik obrazů pointilistickou technikou. V návaznosti na Seurata pokračovali ve vývoji autonomie barvy na obraze i Paul Gauguin a nabisté. S pointilismem se po svém vyrovnávali i Robert Delaunay, Henri Matisse a italští futuristé. Krátkým obdobím neoimpresionismu prošel i zakladatel abstraktního umění Vasilij Kandinskij a Piet Mondrian.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Seurat (plným jménem Georges-Pierre Seurat, (2. prosince 1859 Paříž – 29. března 1891 Paříž) byl francouzský malíř, zakladatel neoimpresionismu. Vynalezl a používal techniku pointilismu či divizionismu, což bylo skládání obrazu z malých barevných bodů. Pointilismus hledal vnitřní zákonitost, která by určila umístění barev v obraze.", "tgt_summary": "Georges Seurat, né à Paris le et mort le, dans la même ville, est un peintre et dessinateur français, inventeur de la technique dite divisionniste, de division du ton, appelée également peinture optique ou chromo-luminarisme, et plus couramment pointillisme. Considéré avec Cézanne, Gauguin et Van Gogh, comme un des quatre grands peintres du post-impressionnisme, auteur d’œuvres devenues iconiques de la peinture du 19e siècle, il est l'auteur d'une œuvre restreinte (six grandes compositions, une trentaine de marines et scènes de port, environ 160 petites peintures sur panneaux dites croquetons, et environ 800 dessins) mais qui a fortement influencé les avant-gardes du 20e siècle, fauvisme, cubisme, futurisme, mouvements qui se sont revendiqués de lui. Seurat est l'un des principaux artistes français et a fait l'objet de très nombreuses études par les historiens d'art français et étrangers, notamment André Chastel, Roger Fry, Robert Goldwater, Louis Hautecœur, Robert L. Herbert, Benedict Nicolson, Walter Pach, Robert Rey, Meyer Schapiro.", "id": 317363} {"src_title": "John Legend", "tgt_title": "John Legend", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se roku 1978 ve městě Springfield, stát Ohio do rodiny nižší společenské vrstvy. Během dětství byl svou matkou vyučován doma. Od čtyř let bral lekce hraní na piano a od sedmi let zpíval v kostelním pěveckém sboru. V roce 1988 se jeho rodiče rozvedli, z čeho se jeho matka zhroutila. V dvanácti nastoupil na springfieldskou North High School, kterou o čtyři roky později úspěšně zakončil. Poté nastoupil na University of Pennsylvania, kde studoval angličtinu a afroamerickou literaturu. Během univerzitních studií byl členem spolku \"Sphinx Senior Society\". Vystudoval v roce 1999. Později pracoval v managementu firmy Boston Consulting Group.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počátky (1996-2003).", "content": "Na univerzitě vedl jazz-popovou a cappella skupinu nazvanou \"Counterparts\". Se skupinou získali věhlas a dobré kritiky po přezpívání písně \"One of Us\" od Joan Osborne, kterou vydali na svém univerzitním albě \"Housekeeping\". Ve stejné době byl představen zpěvačce Lauryn Hill, která ho nechala hrát na piano ve své skladbě \"Everything is Everything\" z alba \"The Miseducation of Lauryn Hill\" (1998). Po vystudování univerzity pokračoval ve své hudbě. Vystupoval ve Philadelphii, New Yorku a Bostonu. Během své rané kariéry nahrál dvě nezávislá alba. První bylo pouhé demo, avšak druhé \"Live at Jimmy's Uptown\" (2001) začal prodávat na svých vystoupeních a posílat do nahrávacích společností. Roku 2001 byl představen Kanye Westovi, který ho poté často najímal na zpívání refrénů či jen jako vokál. Roku 2003 spolupracoval jako \"uncredited\" zpěvák na písních \"You Don't Know My Name\" od Alicia Keys, \"Encore\" a \"Lucifer\" od rappera Jay-Z či \"This Way\" od skupiny Dilated People.", "section_level": 3}, {"title": "Get Lifted (2004-2005).", "content": "V roce 2004 získal nahrávací smlouvu u právě vzniklého labelu Kanyeho Westa GOOD Music, kde začal používat umělecké jméno \"John Legend\". V únoru 2004 spolupracoval zatím stále jako \"uncredited\" zpěvák na písni \"Never Let Me Down\" z Westova debutu \"The College Dropout\". V prosinci poté vydal své debutové album \"Get Lifted\", na kterém pracoval od roku 2001. Album se umístilo na čtvrté příčce žebříčku Billboard 200 s 116 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Celkem se v USA prodalo dva miliony kusů alba, avšak získalo \"jen\" certifikaci platinová deska. Celosvětově se alba prodalo přes tři miliony kusů. V hitparádách zabodovaly singly \"Used to Love U\" a především \"Ordinary People\". Na albu hostovali rappeři Kanye West a Snoop Dogg. Za toto album získal dvě ceny Grammy. Od roku 2005 byl již přizváván k plným autorským spolupracím. Hostoval například v písních \"Faithful\" a \"They Say\" od rappera Common, \"Like That\" od skupiny The Black Eyed Peas, a také si zazpíval duet s legendárním zpěvákem Rayem Charlesem na písni \"Touch\".", "section_level": 3}, {"title": "Once Again (2006-2007).", "content": "V říjnu 2006 bylo vydáno jeho druhé studiové album nazvané \"Once Again\". Umístilo se na třetí příčce žebříčku Billboard 200. Alba se v USA prodalo okolo 1,2 milionu kusů, celosvětově poté 2,5 milionu. Jediným úspěšnějším singlem byla píseň \"Save Room\", která se umístila na 61. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Na albu hostovala zpěvačka Mary J. Blige. Také hostoval na písních \"Do U Wanna Ride\" rappera Jay-Z, \"King & Queen\" zpěvačky Mary J. Blige a dalších.", "section_level": 3}, {"title": "Evolver (2008-2009).", "content": "Jeho třetí studiové album \"Evolver\" bylo vydáno v říjnu 2008. Debutovalo na čtvrté příčce žebříčku Billboard 200 se 132 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Celkem se v USA prodalo okolo 630 000 kusů, čím album získalo certifikaci zlatá deska. Úspěšným singlem alba se stala píseň \"Green Light\" (ft. Andre 3000). Na albu hostovali rappeři Andre 3000, Kanye West a zpěvačky Brandy a Estelle. V těchto letech hostoval na písních \"Slide Show\" rappera T.I., \"Magnificent\" rappera Rick Ross nebo \"Decisions\" rappera Busta Rhymes", "section_level": 3}, {"title": "Wake Up! (2010-2012).", "content": "Roku 2010 vydal se skupinou muzikantů The Roots album \"Wake Up!\". To debutovalo na osmé příčce s 63 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Celkem se v USA alba prodalo okolo 200 000 kusů. Album bylo oceněno třemi cenami Grammy. Roku 2010 hostoval na písních \"Blame Game\" a \"All of the Lights\" Kanye Westa z jeho alba \"My Beautiful Dark Twisted Fantasy\". V roce 2011 vystupuje na world tour se skupinou Sade. Také nahrává své čtvrté studiové album.", "section_level": 3}, {"title": "Love in the Future (2013-2015).", "content": "V srpnu 2013 vydal své čtvrté studiové album s názvem \"Love in the Future\". Z alba pochází singl \"All of Me\", který se umístil na 1. příčce v Billboard Hot 100 a stal se 4x platinovým. V první týden prodeje se v USA prodalo 68 000 kusů alba, které tím debutovalo na 4. příčce v Billboard 200. O druhý týden se prodalo dalších 30 000 kusů. Celkem se v USA prodalo 636 000 kusů alba, a tím získalo certifikaci zlatá deska. V roce 2015 obdržel ocenění Zlatý glóbus a Oscar za píseň \"Glory\" (ft. Common), kterou nahrál pro soundtrack k filmu \"Selma\".", "section_level": 3}, {"title": "Darkness and Light (2016- současnost).", "content": "V říjnu 2016 vydal singl \"Love Me Now\", který se umístil na 23. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a získal US certifikaci zlatý singl. V listopadu se pokusil navázat na úspěch předchozího singlu, novou písní s názvem \"Penthouse Floor\" (ft. Chance the Rapper). Ta ovšem v hitparádách nezabodovala. V prosinci bylo vydáno jeho páté studiové album s názvem \"Darkness and Light\". Album debutovalo 14. příčce žebříčku Billboard 200 s 38 000 prodanými kusy (po započítání streamů). Vydáním alba dovršil svou smlouvu u hudebního labelu GOOD Music. V roce 2017 byl z alba vydán třetí a poslední singl \"Surefire\", který ovšem také propadl.", "section_level": 3}, {"title": "Ocenění.", "content": "2005 2006 2007 2009 2011 2015", "section_level": 2}], "src_summary": "John Roger Stephens (*28. prosince 1978 Springfield, Ohio), spíše známý jako John Legend, je americký zpěvák, textař a herec, který obdržel devět cen Grammy. Jeho debutové album \"Get Lifted\", které vyšlo v roce 2004 se stalo platinovým. Svých prvních pět alb vydal pod společností GOOD Music, kterou založil rapper a hudební producent Kanye West, se kterým často spolupracoval.", "tgt_summary": "John Legend, né John Roger Stephens le à Springfield dans l'Ohio, est un compositeur, pianiste, acteur et chanteur de soul et de R'n'B américain.", "id": 2089142} {"src_title": "Polynomická regrese", "tgt_title": "Régression polynomiale", "src_document": [{"title": "Odvození.", "content": "Cílem je proložit hodnotami formula_1, formula_2 polynom formula_3-tého stupně formula_4. Koeficienty formula_5 jsou přitom voleny tak, aby součet druhých mocnin odchylek byl minimální, tj. Úloha vede na problém nejmenších čtverců.", "section_level": 1}, {"title": "Problém nejmenších čtverců.", "content": "Dosazením hodnot formula_1 do polynomiálního modelu formula_9 přímo dostaneme aproximační problém. Z definice odchylky formula_10 zřejmě platí formula_11. (Uvědomme si, že formula_10 tak vlastně reprezentuje chybu vzniklou při měření veličiny formula_13 přičemž předpokládáme, že veličiny formula_14 jsou známy přesně.) V maticovém zápisu kde formula_17 jsou neznámé koeficienty hledaného polynomu a cílem je dosáhnout takového řešení, aby norma vektoru formula_18 byla minimální. Úloha se řeší metodou nejmenších čtverců.", "section_level": 2}, {"title": "Minimum funkcionálu formula_19.", "content": "Minimum (pozitivně semidefinitního) funkcionálu formula_19 můžeme hledat klasicky pomocí derivací. Protože veličiny formula_14, formula_13 jsou předem známy, odchylka formula_10 je funkcí koeficientů polynomu formula_24, tj. formula_25. Minimalizace součtu kvadrátů odchylek formula_10 vede na hledání minima funkcionálu Funkcionál tvoří součet druhých mocnin, je tedy zřejmě nezáporný a nemůže obsahovat žádná lokální maxima ani sedlové body. Bod splňující podmínky je tedy vždy lokálním minimem, které je zároveň minimem globálním. Vyjádříme-li jednotlivé parciální derivace, dostáváme soustavu lineárních algebraických rovnic, kterou můžeme maticově zapsat ve tvaru Řešením této soustavy jsou hledané koeficienty formula_30. Pokud má matice formula_31 lineárně nezávislé sloupce, koeficienty polynomu jsou dány jednoznačně a lze je formálně vypočítat podle vztahu Jak vidíme, soustava získaná z parciálních derivací funkcionálu formula_19 není nic jiného než soustava normálních rovnic odpovídající problému nejmenších čtverců z předchozího odstavce. Poznamenejme, že se úloha zpravidla (z numerických důvodů) \"neřeší\" pomocí soustavy normálních rovnic formula_34, ale například QR faktorizací rozšířené matice formula_35 původního problému nejmenších čtverců.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadratická regrese.", "content": "\"Kvadratická regrese\" je případ polynomické regrese, kdy stupeň polynomu formula_24 je roven dvěma. Jako taková je tedy speciálním případem lineární regrese. Soubor daných hodnot je proložen (aproximován) kvadratickou funkcí (parabolou). Koeficienty polynomu (paraboly) jsou opět vypočteny metodou nejmenších čtverců. Odvození problému nejmenších čtverců i nalezení minima funkcionálu je zcela analogické předchozímu případu. Místo obecným polynomem formula_37 prokládáme data parabolou, tedy polynomem druhého řádu formula_38. Součet čtverců odchylek formula_39 (funkcionál formula_19) závisí na parametrech formula_41, konkrétně Minimum funkcionálu formula_19 opět nalezneme pomocí parciálních derivací (v místě lokálního extrému jsou rovny nule), Spočtením derivací dostaneme soustavu normálních rovnic ze které již formálně není problém (za předpokladu regularity matice soustavy) vypočítat koeficienty formula_41.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polynomická či polynomiální regrese představuje proložení (aproximaci) zadaných hodnot polynomem a jde o zvláštní případ lineární regrese. Koeficienty hledaného polynomu jsou metodou nejmenších čtverců vypočteny tak, aby součet druhých mocnin odchylek původních hodnot od získaného polynomu byl minimální.", "tgt_summary": "La régression polynomiale est une analyse statistique qui décrit la variation d'une variable aléatoire expliquée à partir d'une fonction polynomiale d'une variable aléatoire explicative. C'est un cas particulier de régression linéaire multiple, où les observations sont construites à partir des puissances d'une seule variable.", "id": 353556} {"src_title": "Kamnicko-Savinjské Alpy", "tgt_title": "Alpes kamniques", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Pojmenování severní Kamnické části pohoří pochází od jména města Kamnik. Ve slovinštině je odvozeným názvem pohoří Kamniške Alpe. V češtině se vyskytují varianty Kamnické Alpy nebo Kamnišské Alpy. Jižní část – Savinjské Alpy – se do češtiny přepisuje jako Savinjské Alpy, Savinské Alpy i Saviňské Alpy.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Sever území je vymezen na hranicích s Rakouskem hřebenem Mrzle gory, západ tvoří údolí řek Tržiška Bistrica, Lomščica a Reka. Východ oblasti je ohraničen horním tokem řeky Kokra. Jih pohoří spadá do Lublaňské kotliny.", "section_level": 1}, {"title": "Členění pohoří.", "content": "Celou oblast dělíme na několik horských celků. Centrální hřeben je nejvyšší a zároveň nejrozsáhlejší částí. Je tvořen jednolitou páteří hor táhnoucí se ve směru západ – východ a dělíme jej na další celky – Grintavce, Planjavy a Ojstrice. Od severu zasahuje do skupiny údolí Ravenska Kočna, od východu zpřístupňuje pohoří nejkrásnější údolí \"Savinjských Alp\" – Logarské údolí, které se točí k jihu kolem řeky Savinje a tvoří tak jeho východní hranici. V centrální skupině leží turisticky nejatraktivnější štíty pohoří (Jezerska Kočna, Grintovec, Skuta) s nejhustší sítí horských chat, tras a zajištěných cest. Výchozími místy jsou obce Jezersko na západě a Logarská dolina od severovýchodu. Západně od hlavního hřebene leží další část hor – skupina Storžič. Má jasně vymezený protáhlý hřeben a tvoří výrazný val nad Ljubljanskou kotlinou. Na západě sousedí s Karavankami. Spadá prudce k jihu strmými skalnatými úbočími. Další velmi výraznou skupinou \"Savinjských Alp\" je vysoce vyzdvižená část v hraničním hřebeni Mrzla gora. Hřeben ve tvaru písmene „U“ začíná na západě nad dolinou Ravenské kočny a vrcholí mohutnou Mrzlou gorou. Stranou hlavního hřebene leží další skupina Krvavce a Kalškého grebenu. Vrchol Krvavec ční ze středu vysoko položené náhorní planiny, která je zpřístupněna soustavou lanovek. V zimě využívána jako populární lyžařské středisko. Velmi hezkou, i když méně navštěvovanou skupinou hor je Velika planina s průměrnou výškou 1800 m n. m. Navazuje od severu na skupinu Planjavy a Ojstrice, ležící v Centrálním hřebeni. Mezi další, ale méně významné skupiny \"Savinjských a Kamnických Alp\" patří masiv Raduhy (2062 m), Rogatce (1157m) a Meniny planiny.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celá oblast je poměrně chudá na jezera. Největším jezerem je Planšarsko jezero nad Jezerskem. V pohoří pramení několik řek - Tržaška Bistrica, Kokra, Kamnická Bistrica a nejvýznamnější řeka Savinja. Také zde najdeme několik vodopádů. největším je Slap Rinka na konci Logarské doliny.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "V celém pohoří je dostatečně hustá síť značených stezek, z nichž některé patří svou expozicí mezi nejnáročnější jištěné cesty ve Slovinsku. Také horských chat je dostatek a jsou na všech důležitých místech. Obyvatelé České republiky jsou nepřímo spojeni s chatou Češka koča, postavenou v r. 1900 českou sekcí Slovinského horolezeckého svazu (SPD). Výchozími body jsou obce Tržiška Bistrica, Jezersko, Savinja a další obce na jihu pohoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamnicko-Savinjské Alpy (, nebo ) je horstvo na severu Slovinska a menší částí také na jihu Rakouska. Svou geologickou stavbou je velmi podobné nedalekým Julským Alpám. Patří do systému Slovinských Alp a řádově do soustavy Jižních vápencových Alp. Zaujímají plochu 988 km, nejvyšší horou je slovinský Grintovec (též \"Grintavec\") – 2588 m n. m. na západě masivu. Kamnicko-Savinjské Alpy představují druhé nejvyšší horstvo ve Slovinsku; na jejich území leží nejjižnější bod Rakouska.", "tgt_summary": "Les Alpes kamniques (slovène : \"Kamniške Alpe\" ; allemand : \"Steiner Alpen\") ou Alpes de Savinja (slovène : \"Savinjske Alpe\" ; allemand : \"Sannthaler Alpen\" ou \"Sulzbacher Alpen\") sont un massif des Préalpes orientales méridionales. Elles s'élèvent principalement en Slovénie (Basse-Styrie, province de Carinthie, Carniole), mais aussi en infime partie en Autriche (land de Carinthie). ", "id": 1125631} {"src_title": "North American T-6 Texan", "tgt_title": "North American T-6 Texan", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Texan byl zkonstruován na základě předchozího cvičného stroje společnosti North American Aviation Inc. s označením NA-16 (BT-9). Instalací výkonnější pohonné jednotky Pratt & Whitney R-1340-47 o výkonu 441 kW a dalších doplňků do draku NA-16 vznikl typ NA-26. Nový stroj, zalétaný v březnu 1937, zvítězil v soutěži na pokračovací cvičný letoun BC-1 (Basic Combat) s následnou objednávkou na 41 kus. Zakázka byla posléze rozšířena na 180 exemplářů, které se po úpravách pro sériovou výrobu v továrních dokladech označovala NA-36. Pod bohatě proskleným krytem kokpitu byly za sebou umístěny sedadla pilota a instruktora, pro nácvik střelby byl letoun vyzbrojen jedním pevným kulometem Colt-Browning ráže 7,62 mm. Jestliže se BC-1 využíval pro nácvik střelby pohyblivým kulometem, nesl v zadní části kabiny stejný typ zbraně uložené v kloubovém závěsu. Letoun měl celokovovou kostru, křídla byla rovněž celokovová včetně potahu, zadní část trupu byla potažena plátnem. Již v roce 1938 byly BC-1 objednány pro Royal Air Force jako první americké letouny. Ještě před vyhlášením zákona o půjčce a pronájmu dosáhly britské objednávky BC-1 počtu 1100 kusů. 400 strojů bylo Royal Air Force dodáno jako Harvard Mk.I. Ze série BC-1 bylo 30 kusů dodáno jako BC-1I se zakrývatelným prostorem žáka pro nácvik letu podle přístrojů a tři jako BC-2 (NA-54) s motorem Pratt & Whitney R-1340-45, třílistou vrtulí a celokovovým trupem. Nová trojúhelníková svislá ocasní plocha a celokovový trup byly charakteristickým znakem další velké série BC-1A (NA-55) čítající 92 stroje. V roce 1940 došlo ke zrušení označení BC s následným zavedením AT (Advanced Trainer), takže další letouny byly dodávány jako AT-6 (NA-59) prakticky beze změn proti BC-1A. Kalifornské závody v Inglewoodu dodaly 85 kusů AT-6. 1173 AT-6 převzalo RAF jako Harvard Mk.II. Ve stejném roce byl z kapacitních důvodů postaven další závod North American v Dallasu ve státě Texas, jehož výroba dala 1032 kusů nových AT-6A (NA-77). Továrna v Inglewoodu po dohotovení 517. letounu AT-6A jeho výrobu ukončila a přešla jen na bojové typy. Typ AT-6A byl poháněn motorem R-1340-49 a jeho integrální křídlové palivové nádrže byly nahrazeny plechovým, vyjímatelnými. Dalších 399 strojů verze AT-6B mělo instalované pohonné jednotky R-1340-AN-1. Tato varianta byla vybavena speciálně pro výcvik ve střelbě již na výrobních linkách. Následná velkosériová verze AT-6C (NA-88) byla upravena pro výrobu z nedeficitních materiálů. Pro výrobu kostry stroje AT-6C bylo použito ocelových trubek namísto hliníku a jeho slitin. 726 AT-6C převzalo Royal Air Force pod označením Harvard Mk.IIA. Na 2970 letounů AT-6C navázala výroba 4388 strojů AT-6D, jejichž konstrukce trupu se vrátila k původnímu provedení. Jeden z nich byl postaven jako XAT-6E s výškovým motorem Ranger V-770-9. 351 AT-6D převzalo RAF jako Harvard Mk.III. Licenční výroba Texanů u kanadské firmy Noorduyn dala vzniknout 2485 kusům verze Harvard Mk.IIB. Dalších 1500 zde bylo vyprodukováno pro americkou vládu, která je pod označením AT-16 (NA-66) předala Royal Canadian Air Force na výcvik. Závěrečnou válečnou verzí se stal AT-6F se zesílenou konstrukcí (956 letounů). Po ukončení druhé světové války zůstalo v USAAF přes 2000 AT-6 všech verzí, které byly v červnu 1948 přeznačeny na T-6. V následujícím roce bylo 2068 z nich postupně modernizováno, opatřeno novým kabinovým krytem a větší zásobou paliva na variantu T-6G (NA-168). V období 1949-1950 bylo v licenci postaveno u kanadské společnosti Canadian Car & Foundry 50 letounů T-6J upravených podobně jako T-6G. 59 strojů LT-6G bylo sestaveno z dílů v Jižní Koreji v době korejského konfliktu, označení SNJ-1 až SNJ-6 nesly Texany ve službách amerického námořního letectva. Texany sloužící v řadách Flygvapnet měly označení Sk 16, ve Španělsku C6 a v Japonsku K5Y.", "section_level": 1}], "src_summary": "North American T-6 Texan byl jednomotorový dvoumístný cvičný letoun užívaný ve druhé světové válce. Létali na něm piloti USAAF, US Navy, RAF a zemí britského Commonwealthu, po válce byl vyvážen do 40 zemí světa. V mnohých leteckých klubech slouží dodnes.", "tgt_summary": "Le North American \"Texan\" est l'appareil d'entraînement standard des pilotes de chasse des nations alliées pendant la Seconde Guerre mondiale. Il fut connu sous les noms de SNJ au sein de l'US Navy, de AT-6 dans l'USAAC et de Harvard dans les forces aériennes du Commonwealth. Il remporta un gigantesque succès commercial : il fut produit à, toutes versions confondues.", "id": 1778209} {"src_title": "Seznam olympijských sportů", "tgt_title": "Sports olympiques", "src_document": [{"title": "Změny v seznamu sportů.", "content": "Olympijský program se v průběhu let výrazně měnil a počet sportů se postupně navyšoval, dokud ho na začátku 21. století MOV neomezil na 28. Jedinými letními sporty pořádanými na všech OH jsou atletika, plavecké sporty (soutěže v plavání), cyklistika, šerm a gymnastika (soutěže ve sportovní gymnastice). Mezi zimní sporty, které jsou stálou součástí OH patří lyžování (soutěže v běžeckém lyžování), bruslení (soutěže v rychlobruslení a krasobruslení) a lední hokej. Krasobruslení a lední hokej byly také nakrátko součástí LOH před uspořádáním prvních ZOH v roce 1924. Během 20. století byly součástí olympijského programu i ukázkové sporty, které měly propagovat lokální populární sport, či vytvořit zájem o nové sporty. Jejich soutěže a ceremoniály byly stejné jako ty oficiální, avšak získané medaile nebyly počítány do oficiálních žebříčků. Některé ukázkové sporty pak byly zapsány i na oficiální program, jako např. baseball či curling. V roce 1989 se MOV rozhodl zrušit koncept ukázkových sportů s platností po roce 1992. Výjimkou byl turnaj ve wushu uspořádaný při LOH 2008 v Pekingu. I přes snahu MOV vyrovnat zastoupení a nabídku disciplín mužů a žen, v programu stále existují sportovní soutěže, které jsou exkluzivní pro jedno pohlaví. Pouze muži soutěží v severské kombinaci a naopak pouze ženy v moderní gymnastice a synchronizovaném plavání. Sporty, které uplatňují motorem poháněné stroje nemohou být přijaty na olympijský program podle pravidel MOV. Přesto byla na LOH 1908 v Londýně oficiálně uspořádána soutěž motorových člunů, jelikož toto pravidlo ještě nebylo zavedeno. Dřívější olympijské hry pořádaly soutěže ve sportech, které již nejsou součástí olympijského programu, jako pólo či přetahování lanem. Program OH byl sestavován organizátory jednotlivých her až do roku 1924, kdy toto právo převzal MOV. Bývalé olympijské sporty byly zrušeny kvůli nedostatku zájmu, chybějící zastřešující organizaci, či protože jejich účastníci byli profesionálové během éry, kdy byly OH čistě amatérskou záležitostí. Některé zrušené sporty se však na program později vrátily, jako tomu bylo v případě lukostřelby a tenisu. Podle pravidel Olympijské charty musí být nově přidané sporty na každou edici OH schváleny na kongresu MOV nejpozději 7 let před těmito hrami.", "section_level": 1}, {"title": "Změny od roku 2000.", "content": "Jediné sporty, které byly z programu vyškrtnuty od roku 1936 jsou baseball a softball. Toto vyřazení bylo odhlasováno na kongresu MOV v Singapuru 11. 7. 2005 a následně potvrzeno 9. února 2006. Po jejich posledních soutěžích na LOH 2008 jsou nyní považovány jako jeden sport kvůli sjednocení jejich mezinárodních organizací. Dva bývalé sporty - ragby a golf - se vrátily na program LOH 2016. 9. 10. 2009 bylo během kongresu MOV v Kodani odhlasováno přijetí ragby sevens a golfu jako oficiálních sportů. V únoru 2013 MOV zvažoval vyškrtnutí sportu a jeho výměnu za nový, přičemž MOV doporučilo jako kandidáta zápas. 8. 9. 2013 MOV vyřazení odmítl a zařadil zápas na program LOH 2020 a 2024. 3. 8. 2016 bylo odhlasováno přidání baseballu a softballu, sportovního lezení, karate, surfingu a skateboardingu na program LOH 2020 v Tokiu.", "section_level": 2}, {"title": "Letní olympijské sporty.", "content": "Sporty a sportovní soutěže v tabulce jsou nebo byly součástí oficiálního olympijského programu. Čísla u jednotlivých her značí kolik disciplín v daném sportu bylo pořádáno, křížek (x) značí, že sport byl pořádán jako ukázkový. 8 sportů obsahuje více sportovních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázkové letní sporty.", "content": "Tyto sporty/sportovní soutěže byly pořádány na olympijských hrách jako ukázkové, ale nikdy nebyly součástí oficiálního programu. Roky v závorkách uvádějí LOH, na kterých se daný sport/sportovní soutěž objevily.", "section_level": 2}, {"title": "Zimní olympijské sporty.", "content": "Sporty a sportovní soutěže v tabulce jsou nebo byli součástí oficiálního olympijského programu. Čísla u jednotlivých her značí kolik disciplín v daném sportu bylo pořádáno, křížek (x) značí, že sport byl pořádán jako ukázkový. 3 sporty obsahují více sportovních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázkové zimní sporty.", "content": "Tyto sporty/sportovní soutěže byly pořádány na olympijských hrách jako ukázkové, ale nikdy nebyly součástí oficiálního programu. Roky v závorkách uvádějí ZOH, na kterých se daný sport/sportovní soutěž objevily.", "section_level": 2}], "src_summary": "Olympijské sporty jsou součástí letních a zimních Olympijských her. Letní olympijské hry 2016 měly na programu 28 sportů a Zimní olympijské hry 2018 měly na programu 7 sportů. Pro LOH v Tokiu 2020 je plánováno přidání dalších 5 sportů. Seznam olympijských sportů se v průběhu let vyvíjí, sporty jsou jak přidávány, tak vyškrtnuty. Každý olympijský sport je zastřešen svou vlastní mezinárodní organizací. O seznamu sportů, sportovních soutěží a disciplín rozhoduje Mezinárodní olympijský výbor (MOV). Některé olympijské sporty obsahují více sportovních soutěží, které jsou často chybně považovány za samostatné sporty. Například sport nazvaný plavecké sporty obsahuje sportovní soutěže plavání, dálkové plavání, synchronizované plavání, skoky do vody a vodní pólo. Sportovní soutěže pak dále obsahují více disciplín, ve kterých se bojuje o olympijské medaile. Sporty či sportovní soutěže jsou zařazeny na olympijský program, jestliže MOV usoudí, že jsou praktikovány v dostatečném počtu zemí světa. Přísnější kritéria jsou uplatňovány na sporty/soutěže s vysokou účastí - mužské (účastní se více mužů než žen) a letní (letních her se účastní více zemí než zimních her). ", "tgt_summary": "Les sports olympiques sont l'ensemble des sports et disciplines qui sont inscrits au programme des Jeux olympiques d'été et d'hiver. L'actuel programme olympique se compose de 41 sports, de 59 disciplines et de près de 400 épreuves. Les Jeux olympiques d'été comprennent 34 sports (et 44 disciplines) et ceux d'hiver 7 sports (et 15 disciplines). ", "id": 391872} {"src_title": "Nicolas Jean de Dieu Soult", "tgt_title": "Jean-de-Dieu Soult", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nicolas Jean de Dieu Soult byl synem notáře Jeana Soulta (1726–1779), jenž pocházel ze starousedlické rodiny sklářů. Matkou byla Brigitte de Grenierová. Nicolas Jean měl šest dalších sourozenců. Roku 1785 vstoupil do královské armády a sloužil v pluku Royal Infanterie. Roku 1787 opustil nakrátko službu v armádě. Během francouzské revoluce jeho kariéra strmě stoupala, když se vyznamenal pod generálem Custinem a Lazarem Hochem. Koncem ledna 1792 byl rotmistr Soult povýšen a sloužil jako podporučík v l. praporu hornorýnských dobrovolníků, kteří byli podřízení generálu Kellermannovi. V červnu 1792 se stal zastupujícím velitelem praporu a v listopadu 1793 byl jeho prapor přidělen k Rýnské armádě, které velel generál Jourdan. V roce 1794, po bitvě u Fleurus (25. června 1794), byl jmenován brigádním generálem a bojoval na Rýnu a Mohanu. V této hodnosti bojoval i u Altenkirchenu (4. června 1796), kde zvítězil nad Rakušany. Roku 1799 velel brigádě v předvoji Dunajské armády pod Lefebvrem: zde si vydobyl povýšení na divizního generála v bitvě u Stockachu (25. března 1799), kde Francouzi byli poraženi Rakušany, kteří je početně skoro čtyřnásobně přečíslili. V bitvě byl raněn generál Lefebvre a Soult se stal zastupujícím velitelem. Téhož roku byl Soult přemístěn do Švýcarska pod velení Massény a bojoval v druhé bitvě u Curychu (25. září 1799), kde se vyznamenal přetnutím spojení mezi Rusy Rimského-Korsakova a Rakušany pod von Hotzem, aby pak odbojné kantony hladce obsadil a pronásledoval zbytky ruských vojsk. Následujícího roku převzal pod Massénou velení pravého křídla Italské armády, s kterou se uzavřel i s vrchním velitelem v obleženém Janově. Při jednom výpadu z obleženého města byl těžce raněn na úpatí Monte Creto (13. května 1800) a zajat. Po bitvě u Marenga (14. června 1800) byl ze zajetí propuštěn a na rozkaz Prvního konsula se ujal velení v Piemontu.", "section_level": 1}, {"title": "1802 – 1814.", "content": "Roku 1802 se stal generálplukovníkem Konsulární gardy a v letech 1803 až 1805 velel táboru v Boulogne, kde byla armáda cvičena k invazi do Anglie. Po zřízení císařství byl 19. května 1804 povýšen do hodnosti císařského maršála. V následujícím tažení roku 1805 velel IV. sboru a v bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) zaujal pozice ve středu francouzské sestavy. Jeho dvěma divizím (Saint-Hillaire a Vandamme) pak připadl úkol provést slavný \"„Lví skok“\" – obsazení Starých Vinohradů a výšiny Prace – který rozhodl bitvu. V následujícím tažení roku 1806–1807 bojoval v bitvě u Jeny (14. října 1806) i u Pruského Jílového (8. února 1807). Dva dny po bitvě u Friedlandu 16. června 1807 obsadil Königsberg (dnes Kaliningrad). Po Tylžském míru (Tilsit) byl jmenován vévodou Dalmatským. Roku 1808 doprovázel Napoleona na Pyrenejský poloostrov a obdržel velení Centrální armády. Zvítězil v krvavé bitvě u La Coruñi (16. ledna 1809) proti Britům pod generálem Moorem a vrhl anglo-portugalské vojsko zpět do Porta. Byl jmenován místo Jourdana šéfem generálního štábu armády ve Španělsku a porazil Španěly u Ocaña (12. listopadu 1809), obsadil Sevillu a Španěly zatlačil do Cádizu. Roku 1810 byl jmenován guvernérem Andalusie. Dne 11. března 1811 dobyl Badajoz a odrazil spojené anglické a portugalské vojsko 16. května 1811 u Abufera (nerozhodná bitva). Na jemu svěřeném území Andalusie zavedl civilní správu, opravoval, budoval a vedl si znamenitě i po stránce politické. Spolu se Suchetem (Aragonie) byli jediní francouzští velitelé, kteří na svěřeném území provedli takové reformy, že obyvatelstvo bylo spokojeno a na území bezpečno. Pro neshody s králem Josefem však Soult roku 1813 opustil Španělsko, aby převzal velení gardové pěchoty v bitvě u Grossgörschenu 2. května 1813 (po padlém maršálu Bessièresovi) a přispěl k vítězství v bitvě u Bautzenu (Budyšín – 20. a 21. května 1813). Byl však opět odeslán na španělskou frontu s úkolem zabránit dalšímu postupu Wellingtona. Zaútočil, avšak v bitvě u Cubiry 27. června 1813 byl s velkými ztrátami odražen. Druhý pokus o ofenzívu koncem srpna 1813 skončil jeho porážkou u Irunu a ústupem do Bayonne na jihozápadě Francie. Přestože byl 27. února 1814 opět poražen v bitvě u Orthezu, zůstal aktivní a 19. dubna 1814 porazil se sotva 20 000 muži v krvavé bitvě u Toulouse Wellingtona. Teprve 12. května vyklidil Toulouse a 19. května 1814 uzavřel s Wellingtonem příměří, když se předtím podřídil králi Ludvíkovi XVIII. Králem byl jmenován velitelem 13. divize a dne 3. prosince 1814 francouzským ministrem války po generálu Dupontovi.", "section_level": 2}, {"title": "Stodenní císařství.", "content": "Když Napoleon 1. března 1815 přistál u Fréjusu, označil jej Soult za uzurpátora a dobrodruha, ale přesto mu král nedůvěřoval a nahradil jej v ministerské funkci generálem Clarkem. Soult se stáhl na svůj statek v Saint-Cloud a reagoval až na druhou císařovu výzvu ke spolupráci. Převzal velení generálního štábu (11. května 1815) a v této funkci působil v bitvách u Ligny a Waterloo. Jeho štábní práce v bitvě u Waterloo byla nedostatečná a je považována za jednu z příčin Napoleonovy porážky. Když Napoleon u Laonu armádu opustil, převzal Soult vrchní velení a úspěšně ustoupil s armádou do Soissons. Velení pak předal Davoutovi.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurace Bourbonů a Červencová monarchie.", "content": "Královským výnosem z 12. ledna 1816 byl Soult z Francie vypovězen a žil v Düsseldorfu. Roku 1819 obdržel souhlas s návratem do Francie a roku 1821 mu byla vrácena maršálská hodnost. Pak se roku 1827 stal i pairem. Králem Ludvíkem-Filipem byl 18. listopadu 1830 jmenován ministrem války a ve funkci zůstal 4 roky, když od roku 1832 byl i ministerským předsedou. Funkci ministerského předsedy vykonával s dvěma přestávkami (první pětiletou, druhou 9měsíční) do roku 1847. Roku 1839 vykonával krátce i funkci ministra zahraničí. V roce 1838 byl mimořádným vyslancem Francie na korunovaci královny Viktorie v Londýně. Po rezignaci na funkci premiéra obdržel od krále Ludvíka Filipa jako jeden z 6 mužů francouzské historie hodnost vrchního maršála. Zemřel 26. listopadu 1851 na svém zámku Soultberg v Saint-Amans. Je pohřben na hřbitově svého rodného městečka Saint-Amans-Soult. Maršálova slavná sbírka obrazů, sestávající kromě jiných z 24 pláten Murillových, dále děl Rubensových, El Grecových a Rafaelových, byla po jeho smrti vydražena za 1,5 milionu franků. Roku 1816 ve vyhnanství napsal své paměti \"Memoires du marechal-general Soult\", které roku 1854 ve třech svazcích vydal jeho syn.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Maršálovou manželkou se stala Jeanne Elisbath Louise Bergová, pocházející s německého Solingenu. Jeho syn Hector Napoleon, 2. vévoda z Dalmácie (1801–1857) sloužil během Restaurace v generálním štábu a od roku 1830 byl v diplomatických službách. Byl francouzským vyslancem v Nizozemí, pak v Piemontu a od roku 1844 v Prusku. Před Únorovou revolucí byl poslancem dolní komory a roku 1850 byl členem Legislativního shromáždění, kde zastupoval zájmy orleánské strany. Po převratu 2. prosince 1851 se zcela stáhl do soukromí. Bratr maršálův Pierre Benoit Soult (1770–1843) též bojoval v revolučních válkách a poté v císařských taženích. Zemřel jako generálporučík v Tarbes.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Maršál Soult byl bez většího vzdělání, ale měl neobyčejný talent pro velení vojsku – fyzickou odolnost, neobyčejnou odvahu, přirozenou prozíravost, rozhodnost i ctižádost. Vypracoval se mezi nejlepší taktiky Napoleonských generálů („nejlepší taktik v Evropě“) a spolu s Davoutem a Lannesem byli jediní, kteří (mimo Napoleona) s úspěchem veleli armádám v samostatných rozsáhlých akcích strategického významu. Třebaže sám sebe prohlašoval za republikána, jeho politika v době kdy zastával premiérskou funkci byla ostře konzervativní, bránící reformám a v širším slova smyslu vytvářela základy k revoluci roku 1848.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolas Jean-de-Dieu Soult, vévoda dalmatský (29. března 1769 v Saint-Amans-La-Bastide, dnes Saint-Amans-Soult, departement Tarn na jihu Francie – 26. listopadu 1851, tamtéž) byl francouzský revoluční generál, maršál císařství a ministerský předseda Francie.", "tgt_summary": "Jean-de-Dieu Soult, duc de Dalmatie, né le à Saint-Amans-la-Bastide, aujourd'hui Saint-Amans-Soult (Tarn), où il est mort le, est un militaire et homme d'État français. ", "id": 189393} {"src_title": "Obléhání Ósaky", "tgt_title": "Siège d'Osaka", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Po smrti Hidejoši Tojotomiho v roce 1598 vládla Japonsku tzv. Rada pěti regentů, mezi kterými dominoval Iejasu Tokugawa. Poté, co porazil Micunariho Išidu v bitvě u Sekigahary, ovládl Iejasu sám prakticky celé Japonsko a radu rozpustil. V roce 1603 byl založen šógunát Tokugawa s hlavním městem v Edu. Iejasu se snažil založit silný a stabilní režim ovládaný svým klanem a jedinou překážkou na cestě k tomuto cíli zůstával klan Tojotomi vedený Hidejošiho synem Hidejorim se sídlem v Ósace.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní kampaň.", "content": "V roce 1614 klan Tojotomi přebudoval Ósacký hrad a sponzoroval opravy a dobudování chrámu Hókódži v Kjótu. Součástí renovace byl i zvon, který zdobil nápis „\"Nechť v zemi panuje mír a prosperita. Na Východě zdraví bledý měsíc a na Západě dává sbohem zapadajícímu slunci.\"“ Šógunát, který měl svou mocenskou základnu ve východních provinciích, to interpretoval jako urážku a napětí mezi klany Tokugawa a Tojotomi začalo růst. Napětí se dále zvýšilo, když Hidejori začal v Ósace do svých služeb přijímat větší množství róninů a nepřátel šógunátu. Iejasu, jenž sice už roku 1605 přenechal titul šóguna svému synovi, ale přesto mající rozhodující vliv, se rozhodl, že tuto sílu nenechá dále růst a vypravil se v čele 164 000 mužů k Ósace (do počtu nejsou zahrnuty jednotky Tadacune Šimazua, které k Ósace nedorazily). Boje začaly 19. listopadu, když Iejasu vedl 3 000 mužů přes řeku Kizu a zničil zdejší pevnost. O týden později s 1 500 muži zaútočil na vesnici Imafuku bráněnou 600 nepřáteli. S pomocí oddílu vyzbrojeného arkebuzami šógunátní síly opět zvítězily. Před tím než 4. prosince začalo vlastní obléhání Ósackého hradu, zaútočil Iejasu ještě na několik menších pevností a vesnic. Sanada-maru byl barbakán na jižní straně Ósackého hradu bráněný Jukimurou Sanadou a 7 000 muži. Útoky šógunových armád na Sanada-maru byly opakovaně odraženy a Sanada se svými muži uskutečnil několik útoků proti liniím obléhatelů, které ve třech případech prorazil. Iejasu se poté uchýlil k dělostřelbě (přivezl sem 300 děl) a navíc svým mužům přikázal podkopat se pod hradby. Zimní obléhání skončilo 22. ledna, když Hidejori Tojotomi slíbil, že se nebude bouřit proti šógunátu a že nechá zasypat hradní příkop Ósackého hradu.", "section_level": 1}, {"title": "Letní kampaň.", "content": "V dubnu 1615 se Iejasu dověděl, že Hidejori Tojotomi shromažďuje ještě víc jednotek než v listopadu minulého roku a že se snaží zastavit zasypávání hradního příkopu Ósackého hradu. Tojotomiho síly (často nazývané Západní armáda) začaly útočit na šógunátní jednotky (Východní armáda) v okolí Ósaky. Pod vedením Naojukiho Bana zaútočily 29. dubna na hrad Wakajama, pobřežní pevnost patřící šógunovu spojenci Nagaakirovi Asanovi. Asanovy jednotky ale vyjely z hradu, napadly útočníky a porazily je. Před tím než Hidejori dokázal dosáhnout výraznějších územních zisků, dorazila na počátku června Východní armáda. 2. června se v bitvě u Dómjódži střetlo Hidejoriho 2600 mužů s 23 000 muži Východní armády. Jejich velitel Motocugu Motó se pokusil ustoupit do mlhy, ale bitvu přesto prohrál a byl v ní zabit. Poté šógunátní síly narazily na jednotky Hidejoriho generála Jukimury Sanady u Honta-rjó. Sanada se snažil vnutit Masamunemu Datemu boj, ale Dateho vazal Šigenaga Katakura ustoupil, protože jeho jednotky byly vyčerpané a Sanadovi jednotky nakonec učinily to samé. Během té samé noci se strhla bitva u Jao mezi Moričikou Čósokabem (Západní armáda) a Takatorem Tódóem (Východní armáda). Ve stejnou dobu došlo i k bitvě u Wakae mezi Šinegarim Kimurou a Naotakou Ii. Čósokabeho síly dosáhly vítězství, ale Šigenari Kimura byl poražen levým křídlem Naotakovy armády. Hlavní Tokugawské síly přispěchaly po Šigenarově smrti na pomoc Takatorovi Tódóovi a Čósokabe se stáhnul. Po sérii dalších šógunátních vítězství na předměstí Ósaky vyvrcholila letní kampaň v bitvě u Ten'nódži. Hidejori naplánoval útok ze dvou stran, 55 000 mužů mělo zaútočit na střed Východní armády, zatímco 16 500 mužů mělo nepřítele obejít a zaútočit na něj zezadu. Zbylá část armády měla čekat v záloze. Iejasuovu armádu o síle 155 000 mužů vedl jeho syn, šógun Hidetada Tokugawa. Šógunátní jednotky postupovaly ve čtyřech paralelních proudech a připravovaly své vlastní obchvatné manévry. Chyby na obou stranách poznamenaly průběh bitvy, když se Hidejoriho róninové oddělili od hlavní skupiny a Hidetadovy záložní síly bez rozkazu postoupily dopředu. Nakonec ale byl zabit Hidejoriho velitel Jukimura Sanada, což zničilo morálku Západní armády. Menší část armády vedená přímo Hidejorim vyrazila z Ósackého hradu příliš pozdě a byla zahnána zpět do hradu postupujícím nepřítelem. Protože nebyl čas zorganizovat účinnou obranu, ocitl se hrad brzy v plamenech a pod dělostřeleckou palbou. Hidejori spáchal seppuku, a tím skončilo poslední větší povstání proti nadvládě Tokugawů na následujících více než 250 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dohra.", "content": "Hidejoriho osmiletý syn Kurimacu Tojotomi byl chycen a v Kjótu sťat. Naahime, dcera, kterou měl Hidejori s konkubínou, k smrti odsouzena nebyla a později se stala jeptiškou v Tókeidži v Kamakuře. Hidejošiho hrob byl šógunátem zničen stejně jako kjótská svatyně Tomokuri. Moričika Čósokabe byl popraven 11. června a jeho spojenec Harutane Ono hledaný přes 10 let byl zabit 27. června. \"Bafuku\" získala v Ósace roční výnos 650 000 \"koku\" a začala s přestavbou Ósackého hradu. Ósaka se pak stává knížectvím a vláda v ní je svěřena Tadaakimu Macudairovi. V roce 1619 ale šógunát zrušil ósacké knížectví a podřídil Ósaku přímo šógunátu. Klan Tojotomi byl zcela vyvrácen. Po dobytí hradu vyhlásil šógunát zákony \"Ikkuni Ičidžórei\" (v každé provincii mohl být jen jeden hrad) a \"Bukešohatto\" (každý \"daimjó\" mohl vlastnit jen jeden hrad a musel respektovat různá hradní omezení). Před stavbou nebo opravou hradu bylo nutno získat povolení od šógunátu. Aby se vyhovělo novým zákonům muselo být mnoho hradů zbořeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Ósaky (: 大坂の役, \"Ósaka no Eki\", častěji 大坂の陣, \"Ósaka no Džin\") byla série bitev vedená šógunátem Tokugawa proti klanu Tojotomi, která skončila zničením klanu Tojotomi. Konflikt proběhl v letech 1614 a 1615, byl rozdělen do dvou částí (zimní a letní kampaň) a ukončil existenci poslední větší ozbrojené opozice proti šógunátu. Obležení je také někdy nazýváno \"Genna Enbu\" (元和偃武), protože bezprostředně po něm byl změněn název éry z Keičó na Genna.", "tgt_summary": "Le est une série de batailles livrées par le shogunat Tokugawa afin de détruire le clan Toyotomi. Il dure de 1614 à 1615 et est divisé en deux parties distinctes : et.", "id": 264742} {"src_title": "Ötztalské Alpy", "tgt_title": "Alpes de l'Ötztal", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Geologické složení je podobné jako u jiných vysokých pohoří Centrálních krystalických Alp. Mimo dominantní ruly jej v jižní části budují také dolomity a mramory.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pohoří Ötztalské Alpy se rozkládá jižně od řeky Inn, které jej zároveň odděluje od západně ležící skupiny Samnaunské Alpy. Jižní geografickou hranicí je údolí Vinschgau (\"Val Venosta\"). Turisticky a komunikačně významné údolí Ötztal odděluje Ötztalské Alpy od Stubaiských Alp. na východě.", "section_level": 1}, {"title": "Vodopis.", "content": "Největší vodní plochou v Ötztalských Alpách jsou jezero Reschensee, přehradní nádrž Stausee Gepatsch a menší Vernagt-Stausee. Řeky odvodňující všechna rakouská údolí pohoří (\"Ötztaler Ache, Pitze, Fagge\") se vlévají do řeky Innu. O odvodnění jižních (\"italských\") údolí se starají řeky Passer, Karlinbach, Saldurbach či Rio Fosse, odvádějící vodu do italské řeky Adige. Pohoří podle reliéfu dělíme na několik skupin. Na prvním místě to je hlavní hřeben Hauptkamm (\"Hintere Schwarze\"), z něhož v uzlovém bodě na vrcholu Palla Bianca vybíhá severním směrem nejvýznamnější vysoká rozsocha Weisskamm (\"Wildspitze\"). Mezi údolím Pitztal a Ötztal se táhne skalnatý hřeben Geigenkamm (\"Hohe Geige\"), který až na malé výjimky postrádá ledovce. Další příčný hřeben Kaunergrat (\"Watzespitze\") leží mezi Pitztalským údolím a údolím Kaunertal. Západně od Kaunertalu leží poslední dvě horské skupiny rakouské části hor, Glockturmkamm (\"Glockturm\") a menší skupina Naudere Berge (\"Mittlerer Seekarkopf\").", "section_level": 1}, {"title": "Členění pohoří.", "content": "Mezi údolími Valle Lunga a Val Senales leží plošně největší masiv Salurnkamm (\"Catena di Salurna\") s druhým nejvyšším vrcholem Ötztalských Alp Palla Bianca (\"3738m\"). Západně od údolí Senales a jižně od hlavního hřebene leží málo navštěvovaná skupina Texelgruppe (\"Monte Rosso\"). Na severu se nachází ještě malý, ale zajímavý masiv Plaineiler Berge (\"Monti di Planoi\"). V Ötztalských Alpách je na 700 výškových bodů označených jako vrcholy. Nejvýznamnější z nich jsou uvedeny v následující tabulce.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Ötztalské Alpy mají velmi dobře vybudovanou infrastrukturu a dopravní tepny vedoucí do nitra hor jsou snad nejvíce rozvinuty ze všech velkých tyrolských pohoří. Přímo pod hlavní alpský hřeben zabíhají od severu dlouhá údolí s kvalitními silnicemi. To platí především o údolích Kaunertal, Pitztal a Venter Tal. Tento strategický přístup se však také negativně podepsal na tváři krajiny vybudováním gigantických lyžařských oblastí, které výrazně narušují horskou přírodu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika a historie.", "content": "Turistika má v oblasti dlouholetou tradici. První chaty byly stavěny již na konci 19. století. O pradávném lidském působení svědčí rovněž senzační nález mumifikovaných zbytků lovce (\"Ötzi\") z doby bronzové v sedle Tisenjoch v září roku 1991 (\"dnes uloženo v jihotyrolském archeologickém muzeu v Bolzanu\"). Mnohotvárný vývoj, dvojjazyčnost a pestré kulturní prostředí má na svědomí nebývale velký počet kulturních a světských památek. V údolí Venosta je nejvíce hradů a klášterů v celém Jižním Tyrolsku.", "section_level": 1}, {"title": "Významné horské chaty.", "content": "Většina chat v oblasti patří rakouskému Alpskému spolku Alpenverein nebo italskému CAI (\"Club Alpino Italiano\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Ötztalské Alpy jsou významným alpským pohořím. Leží na území Rakouska (\"Ötztaler Alpen\") a na území Itálie (\"Alpi Venoste\"). Na italskou stranu hory zasahují zhruba třetinou své rozlohy (celkem 2850 km2). Ötztalské Alpy jsou nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp. Ledovce zaujímají plochu více jak 350 km2; největší z nich, Gepatschferner, je svou délkou 9,5 km jedním z největších ledovců Východních Alp. Nachází se zde 130 vrcholů vyšších 3000 m. Nejvyšším vrcholem je trojvrchol Wildspitze (3770 m).", "tgt_summary": "Les Alpes de l'Ötztal () ou Alpes vénostes () sont un massif des Alpes orientales centrales. Elles s'élèvent entre l'Autriche (Tyrol) et l'Italie (province autonome de Bolzano), sur la rive gauche de l'Ötztal, une vallée latérale de l'Inn au sud-ouest d'Innsbruck. La ligne de crêtes formée par le massif délimite les bassins hydrographiques allant vers la mer Noire (Inn et Danube) et vers l'Adriatique (Adige : val vénoste), et aussi la frontière entre Tyrol et Italie. Le versant nord est d'ailleurs riche en importants glaciers. ", "id": 401648} {"src_title": "Ion Druce", "tgt_title": "Ion Druță", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Absolvoval prodělal kurs pro traktoristy (1945), absolvoval lesnickou školu (1946) a na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě kursy tvůrčího psaní (1957). Jako tvůrce ustavičně narážel na nepřízeň moldavské oficiální kritiky a úřadů, které ho obviňovaly z nacionalismu a vytýkaly mu, že nedbá zásad socialistického realismu v literatuře, takže celá řada jeho spisů, v Moldavské SSR nežádoucích, vyšla v jeho domovině až poté, co je vydali, tj. „posvětili“ v Moskvě. Po rozpuštění Sovětského svazu, k požadavku \"obnovení\" rumunské národní identity v Moldavsku, spisovatel zaujímal protirumunské, promoldavské a proruské postoje. Jeho publicistická a veřejná činnost překvapila ty moldavské a rumunské intelektuály, kteří nemohli pochopit jeho zároveň protisovětské a proruské postoje.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve všech jeho dílech se projevuje jistá sebestředná provinčnost. Chvála venkovského života a určité mytologie, považované za nadřazenou hodnotám vyznávaným městským živlem, byla v době vydání próz, jako jsou \"Listy touhy\" (moldavsky \"Frunze de dor\", 1957), „Břímě naší dobroty“ (moldavsky \"Povara bunătății noastre\", 1967), „Pastýřská hůl“ (moldavsky \"Toiagul păstoriei\", 1984) aj., vnímána jako zjevný protest proti \"výdobytkům\" komunismu, nepřátelským \"dávným obyčejům\". Svou zahleděností do patriarchálního venkovanství navazuje Druce na tradici rumunského sămănătorismu, v ruském kulturním kontextu má nejblíže k Valentinu Rasputinovi. Jako prozaik používá prostý, avšak důmyslný jazyk prokládaný krásnými metaforami a \"významnými zámlkami\". Nevytváří odstíněné postavy, \"člověk besarabský\", který se napájí ze zdroje jakéhosi prvotního venkovanství, je v jeho podání zvláštní lidský druh, v kterém se snoubí všechny ctnosti. Tento typ prózy ve srovnání s tvorbou sešněrovanou socrealistickými direktivami sice působil neotřele a svěže, avšak vypovídá též o tom, že autor se odmítá vyrovnat s některýma inovacemi prózy 20. století. Pro jeho současnou tvorbu je příznačný paséismus a pocit sounáležitosti k \"nadnárodnímu\" křesťanství, který v něm vytváří iluzi nadřazenosti vůči nepohodlným taxonomiím kultury. Proto je estetická úroveň těchto textů poznamenána schematičností. V románu \"Bílý kostel\" (moldavsky \"Biserica Albă\", 1981) je ruská rozpínavost v moldavském knížectví nazírána jako civilizační počin. Jedná se o jednou z mnoha rusko-tureckých válek odehrávajících se v 18. století v jihovýchodní Evropě, které oslabovaly turecké vládnutí v Moldavsku.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední měsíc podzimu.", "content": "Jeho nejúspěšnější novela rozšiřující hranice lyrizované vesnické prózy k širší výpovědi o soudobé společnosti. Jednoduchý syžet hrdinovy cesty a putování umožnil vytvořit v „Posledním měsíci podzimu“ (moldavsky \"Ultima lună a toamnei\", publikován časopisecky 1965) svérázný umělecký pomník jedné době (děj se odehrává na začátku 60. let) a myšlenkovým postojům několika generací, rozdílnému životnímu naturelu stáří a mladí. Také v této úsměvně nostalgické novele je Drucův svět otevřený dokořán a za jeho lyrickými povahokresbami je znatelné hledání ideální podoby moldavského národního charakteru, jenž se ve svých konturách rozptýlil stejně extenzívně jako nová generace někdejšího mikrosvěta moldavského venkova. Sváteční vyjížďka příslušníka pokolení otců je přitom zbavena veškerého patosu; přes lyrizovanou tkáň vyprávění se Druce snaží odidyličtit a naplnit shovívavou ironií své pojetí klasického žánru venkovské prózy, přičemž volí skrytou konfrontaci s tématy a motivy moderních příběhů z městského prostředí. V Posledním měsíci podzimu pokračuje ve svých obrázcích z moldavské vesnice, v nichž se zaujetím popisuje přirozenou ušlechtilost obyčejných lidí. Četné poetizované jevy přírodního světa i světa dnešních venkovanů umožňují klást spojnici mezi tvorbou moldavského prozaika a specifickou žánrovou modifikací ruské povídky 60. let (Vladimír Solouchin, Jurij Kazakov, Jevgen Nosov, aj.) i žánru povídky v ostatních sovětských literaturách (Nodar Dumbadze, Hrant Mathevosjan), v níž lyrizace jako vypravěčské východisko posléze ustupuje před střízlivým, věcným pohledem na problematiku života vesnického člověka. Novelu „Poslední měsíc podzimu“ v roce 1968 úspěšně zfilmoval Vadim Derbeňov.", "section_level": 2}, {"title": "Bibliografie.", "content": "česky a slovensky", "section_level": 1}], "src_summary": "Ion Druce, moldavsky / rumunsky Ion Druță (3. září 1928, Horodiștea, Moldavsko) je moldavský prozaik, dramatik a publicista, čestný člen Rumunské akademie.", "tgt_summary": "Ion Druță, né le à Horodiște, est un écrivain, poète, dramaturge et historien de la littérature moldave, membre d'honneur de l'Académie roumaine.", "id": 206748} {"src_title": "Luboš Kubík", "tgt_title": "Luboš Kubík", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jako hráč nejvíce proslul ve Slavii Praha. Na jaře 1986 dal v dresu Slavie Praha v zápase proti Banské Bystrici 5 branek a přispěl k vítězství 7:0. V roce 1988 spolu s Ivo Knoflíčkem emigroval a stal se hráčem italské Fiorentiny, kde působil dvě sezony a odehrál 50 zápasů, v nichž vstřelil 8 gólů. Poté se přes francouzský FC Metz a německý 1. FC Norimberk vrátil v roce 1995 do české ligy. V roce 1998 přestoupil do týmu americké MLS Chicago Fire. Hned v první zámořské sezoně vyhrál MLS Cup a získal ocenění MLS Defender of the Year. V průběhu sezony 2001 byl vyměněn do týmu Dallas Burn, kde kvůli zranění odehrál pouze 11 zápasů. Po této sezoně ukončil svou bohatou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Za československou i českou reprezentaci odehrál mezi lety 1985 a 1997 56 zápasů, v nichž vstřelil 13 branek. Za Československo to bylo 39 utkání a 10 branek, za samostatnou ČR 17 utkání a 3 vstřelené góly. Jeho největším reprezentačním úspěchem je účast na MS 1990 v Itálii a stříbrná medaile z EURA 1996 v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Jako trenér vedl celky Śląsk Wrocław (Polsko) a Torquay United (Anglie), v obou případech byl ale po několika zápasech odvolán. Působil také jako asistent trenéra olympijského týmu USA. Na začátku roku 2010 dostal nabídku stát se asistentem Boba Bradleyho u reprezentace USA a byl tak jediným českým účastníkem na MS 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionář.", "content": "Od března 2009 do ledna 2010 působil jako sportovní ředitel FC Hradec Králové. Od listopadu 2012 do léta 2013 byl šéfem skautingu v klubu SK Slavia Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je také členem týmu Real TOP Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "2 dcery a 1 syn", "section_level": 2}], "src_summary": "Luboš Kubík (* 20. ledna 1964, Vysoké Mýto) je český fotbalový trenér a bývalý fotbalový reprezentant Československa a České republiky. Na klubové úrovni působil v zahraničí v Itálii, Francii, Německu a USA.", "tgt_summary": "Luboš Kubík, né le à Vysoké Mýto (République tchèque), est un entraîneur ancien footballeur tchèque. Il occupe depuis 2012 la fonction de directeur sportif au Slavia Prague.", "id": 1479345} {"src_title": "Mnichov (film)", "tgt_title": "Munich (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Olympijské hry v Mnichově 1972. Jedenáct izraelských sportovců je zavražděno palestinskými teroristy ze skupiny Černé září. Izrael se rozhodne své mrtvé pomstít likvidací jedenácti Palestinců, kteří stáli v pozadí masakru. Izraelská vláda v čele s Goldou Meirovou se rozhodne, že je bezpodmínečně nutné ukázat Arabům i světu, že nebude tolerovat toto vraždění. Organizace Mosad dostane za úkol vytvořit tým, který zlikviduje či unese všechny známé plánovače atentátů a jiné teroristy podezřelé z útoků na Izrael. Velitelem akce je jmenován Avner Kaufman, bývalý bodyguard izraelské premiérky Meirové. Musí vystoupit z Mosadu a stejně jako pro ostatní členy týmu ani pro něj již neexistují oficiální vazby mezi Izraelem a jeho osobou. Jeho spolupracovníky při plnění náročného úkolu jsou Steve (řidič z Jižní Afriky), Hans (padělatel dokladů), Robert (belgický výrobce hraček trénovaný ke zneškodňování bomb) a Carl (bývalý voják, jenž bude po každé akci „zametat stopy“). V odhalování jednotlivých Palestinců jim za peníze pomáhá francouzský informátor Louis. První obětí izraelské skupiny je Abdel Wael Zwaiter, který je vystopován v Římě a zastřelen Avnerem a Robertem v suterénu domu, ve kterém žije. V Paříži se Robert vydává za novináře a zpovídá jejich druhý cíl, Mahmúda Hamšarího. Instaluje mu výbušninu do telefonu, která má být odpálena na dálku poté, co Hamšarí zvedne sluchátko. Karl je připraven Hamšarímu zavolat z telefonní budky, až jeho manželka a dcera odjedou pryč (musí být absolutně minimalizovány ztráty na životech ostatních osob). Členové skupiny včetně Roberta, který má na starost dálkové ovládání bomby čekají v autě před domem. Výhled na dům jim zacloní nákladní auto, takže si hned nikdo nevšimne, že se Hamšarího dcera vrátila pro něco domů. Je to ona, kdo zvedne sluchátko. Carl zavěsí a běží varovat Roberta, totéž udělá i Avner, jenž nakonec zaregistruje, že před domem stojí automobil, kterým Hamšarího manželka s dcerou předtím odjížděla. Akce je dokončena po chvíli, když obě odjedou a telefon zvedne Hamšarí. Na Kypru nastraží skupina nálož do postele dalšímu ze seznamu, Husejnu Al Bašírovi. Avner Kaufman si pronajme pokoj v hotelovém pokoji hned vedle něj a dá signál k odpálení bomby zhasnutím lampy. Nálož je však příliš silná a exploze zdemoluje několik bytů, zraní mladý pár a málem dostane i Avnera. Robert se při hodnocení akce hájí, že dostal silnější výbušninu, než chtěl. Tu dodával Louis. Avner dostane od Louise tip na tři Palestince, kteří se nacházejí v Bejrútu: Muhammada Jusefa al-Najára, Kamala Adwana a Kamala Násira, mluvčího OOP. Efraim odmítá pustit skupinu do akce samotnou. Avner trvá na tom, že ztratí důvěru svého informátora, pokud proti vytipovaným Palestincům zasáhne IDF. Efraim je tedy pošle na misi s doprovodem členů Sajeret Matkal (speciální jednotka IDF). Společně proniknou do hlídané budovy a zlikvidují všechny tři vytipované osoby. V Aténách dojde k nemilému překvapení. Do bytu k nim vniknou 4 členové OOP, kterým byl byt také pronajat jako bezpečný úkryt. Po chvilce napětí, kdy na sebe všichni míří pistolemi a neví, co od sebe mohou vzájemně očekávat, zklidní Robert situaci, představí Izraelce jako členy baskické separatistické organizace ETA, německé levicové skupiny RAF a jihoafrického ANC. Avner pak diskutuje o blízkovýchodní politice s vůdcem palestinské skupiny, který si povšimne, že zastává proizraelský postoj. V Aténách má být terčem útoku Zajád Muchasí, ale bomba instalovaná v jeho televizoru selže. Hans se rozhodne vyřešit situaci, jde do hotelu a odpálí uvnitř granát, Muchasí je zabit. V následné přestřelce s jeho ochrankou je zabit jeden Rus, což situaci komplikuje (zhoršení mezinárodních vztahů, KGB může začít intenzivně pracovat proti skupině,...). Avner se setká i s mužem, který si nechá říkat Papá – hlavou velké rodiny a otcem informátora Louise. Papá s Kaufmanem sympatizuje a ujistí jej, že jim budou poskytovány informace i nadále. Také se Avner doví, že CIA uzavřela dohodu s Ali Hasanem Salame, organizátorem mnichovského masakru. Poskytuje mu ochranu za slib neútočení na americké diplomaty. Izraelská skupina se vydá do Londýna, aby se jej pokusila dostat, ale to se nezdaří. Avnera zaměstnají nějací opilí Američané. Carl věří, že to byli agenti CIA. Avnera pak večer svádí v hotelu půvabná žena, ale on odmítne odejít s ní na pokoj. Neodolá jí ale Carl a Avner záhy zjistí, že to byla holandská nájemná vražedkyně. Chce pomstít smrt svého přítele Carla a plánuje odvetu, se kterou nesouhlasí Robert. Dostane pro tuto akci volno. Izraelci vystopují Holanďanku na její hausbót a zastřelí ji. Avner, Steve a Hans debatují o marnosti jejich mise, Palestinci totiž oplácejí vraždy svých mužů dalšími atentáty a únosy. Navíc za každého zabitého člena se najde okamžitě náhrada, zpravidla ještě militantnější. Ani Avnerova skupina není v bezpečí, Hans je později nalezen ubodán na lavičce v parku a Robert zahyne při explozi nastražené bomby v jeho dílně. Stevovi a Avnerovi se podaří lokalizovat Ali Hasana Salama ve Španělsku, ale při pokusu o jeho likvidaci jsou vyrušeni hlídkou a svůj úkol nedokončí. Iluzí zbavený Avner se vrací do Izraele a pak do New Yorku, kde na něj čeká manželka s dítětem. Trpí paranoiou, cítí se být pronásledován. Vtrhne na izraelský konzulát a konfrontuje jeho zaměstnance, o němž se domnívá, že je agent Mosadu. Chce, aby nechali jeho rodinu na pokoji. Do New Yorku přilétá Efraim, aby získal Avnera zpět pro spolupráci s Mosadem. Avner otevírá otázku smyslu celé mise. Odmítá se vrátit do Izraele a Efraim odchází. Před závěrečnými titulky proběhne na obrazovce text se sdělením, že 9 z 11 vytipovaných lidí ze seznamu bylo nakonec zabito, včetně Ali Hasana Salama v roce 1979.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal 79 procent. Na Česko-Slovenské filmové databázi si snímek drží 80 procent.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mnichov (v anglickém originále Munich) je americký akční film, který v roce 2005 natočil režisér Steven Spielberg. Vykresluje reakci Izraele na události z Letních olympijských her v Mnichově v roce 1972, kde komando palestinské teroristické skupiny Černé září zavraždilo 11 izraelských sportovců. Film popisuje psychologii jednotlivých členů izraelské skupiny a následně i jejich pochybnosti nad významem mise. Skuteční agenti, kteří se na akci podíleli, přiznali, že žádné výčitky nebo pochybnosti, na rozdíl od svých filmových představitelů, neměli. ", "tgt_summary": "Munich est un thriller politique américano-canado-français réalisé par Steven Spielberg, sorti en 2005. Le scénario, écrit par Tony Kushner et Eric Roth, d'après le livre \"Vengeance: The True Story of an Israeli Counter-Terrorist Team\" de George Jonas, s'inspire des événements en marge des Jeux olympiques d'été de 1972 à Munich, où des Palestiniens membres du groupe Septembre noir prirent en otages et tuèrent onze athlètes de la délégation israélienne. Il décrit l'« opération Colère de Dieu », à travers l'histoire d'un agent issu du Mossad chargé de traquer les responsables et de les éliminer.", "id": 1732968} {"src_title": "Prangli", "tgt_title": "Prangli", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Prangli je vzdálen 9 km severovýchodně od Viimského poloostrova a 20 km od hlavního města Tallinnu. Na západě ostrova jsou kamenité pláže a na východě písečné. Nejvyšší bod je Kullamägi (\"Zlatá hora\"), která měří skoro 10 m n. m. Ostrov je 6 km dlouhý a 2,5 km široký. Na ostrově rostou většinou jehličnaté stromy, hlavně borovice, spolu s keři. Na ostrově jsou bludné balvany. Je zde častý vítr. Kolem ostrova jsou ostrovy Aksi, Tiirloo a Liivakari. Blízko pobřeží ostrova Prangli se vyskytuje mnoho malých ostrůvku. Na tomto ostrově je obchod, klinika, pošta, základní škola a malá hala. Na ostrově se pronajímají a prodávají chatky turistům.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrov byl objeven už před 3500 lety. První zmínka o ostrově byla v roce 1387 jako \"Rango\". Roku 1934 zde žilo 469 obyvatel, roku 1994 zde žilo pouze 146 obyvatel, nyní se počet obyvatel nějak nezměnil.", "section_level": 1}, {"title": "Vesnice.", "content": "Na ostrově leží vesnice Kelnase, Idaotsa a Lääneotsa, Kelnase je z nich hlavní. Tyto vesnice nejsou od sebe vzdálené více než 100 metrů. V létě je zde obývají lidé, kteří mají zde své chaty.", "section_level": 1}, {"title": "Kelnase.", "content": "Ve vesnici Kelnase je hlavní přístav pro celý ostrov Prangli. V roce 1998 žilo v této vesnici trvale 42 obyvatel. Zeměpisné souřadnice vesnice jsou 59°38' severní šířky a 25°01' východní délky.", "section_level": 2}, {"title": "Idaotsa.", "content": "Vesnice Idaotsa má zeměpisné souřadnice 59°38' severní šířky a 25°01' východní délky.", "section_level": 2}, {"title": "Lääneotsa.", "content": "Vesnice Lääneotsa má zeměpisné souřadnice 59°37' severní šířky a 25°00' východní délky.", "section_level": 2}, {"title": "Bludné balvany.", "content": "Toto je seznam bludných blavanů na ostrově Prangli: Punane kivi, Kotkakivi, Rebasekivi, Suti teeäärerahn, Suti võsarahn, Tagalahe rannarahn, Prahirahn, Kabelimäe kivi, Kõrgerahn, Jahukari rahn, Eeslahe Suurkivi, Sadulakivi, Loo põõsasiku rahn, Loo rannarahn, Pikk-Kari Soonestiku rahn a Pikk-Kari Väikekarirahn.", "section_level": 1}, {"title": "Maják.", "content": "Maják, který zde stojí, byl postaven roku 1923. Měří 12 metrů. Výška světla je 14 m n.p.m., Délka světla je 6 Mm (11 km), 0° - 360° a barva světla je bílá. Leží na severozápadě ostrova. Zeměpisné souřadnice majáku jsou 59°38'44.34' severní šířky a 24°58'07.98' východní délky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prangli (německy \"Wrangelsholm\", švédsky \"Wrangö\") je 14. největší ostrov v Estonsku. Leží v Baltském moři nedaleko ostrova Naissaar a Aegna. Patří kraji Harjumaa v obci Viimsi.", "tgt_summary": "Prangli (\"Vrangö\" en suédois, \"Wrangelsholm\" en allemand) est une île d’Estonie, dans le golfe de Finlande, au large de Tallinn, qui fait partie administrativement de la région d'Harju.", "id": 562635} {"src_title": "Ana Ivanovićová", "tgt_title": "Ana Ivanović", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Tenis začala hrát v pěti letech. Impulsem k výběru tohoto sportu se stalo zaujetí televizním přenosem utkání jugoslávské tenistky Moniky Selešové.", "section_level": 1}, {"title": "2004: Finalistka wimbledonské juniorky.", "content": "Na juniorce Wimbledonu se probojovala do finále dvouhry, v němž nestačila na Ukrajinku Katerynu Bondarenkovou. Na okruhu ITF zaznamenala bilanci 26 výher v řadě, když v sezóně neprohrála ani jedno utkání. Vyhrála tak pět turnajů, z toho dva japonské v Gifu a Fukuoce jako kvalifikantka. Premiérový zápas na okruhu WTA odehrála v květnu na vídeňské antuce, kde v úvodním klání nestačila na Američanku Amy Frazierovou.", "section_level": 2}, {"title": "2005: První titul na okruhu WTA.", "content": "První turnaj na okruhu WTA vyhrála v australském hlavním městě Canbeře, kde startovala jako kvalifikantka. Ve finále události Richard Luton Properties Canberra International porazila maďarskou tenistku Melindu Czinkovou. Na melbournském Australian Open ji po výhrách nad Ivetou Benešovou a Marií Kirilenkovou vyřadila Francouzka Amélie Mauresmová. Následně se přesunula na Arabský poloostrov, kde se zúčastnila turnaje Qatar Ladies Open v Dauhá. Ve třetí fázi skončila opět na raketě Mauresmové. V utkání ztratila náskok 6–2, 2–0 a nevyužila tři brejkboly na vedení 5–2. Vzestup ve světové klasifikaci pokračoval po výhrách na Miami Masters, kde si poradila s", "section_level": 2}, {"title": "2006: Vítězka letní série US Open.", "content": "Sezónu zahájila v západoaustralském Perthu mistrovstvím smíšených družstev – Hopmanovým pohárem, kde byl v srbském týmu jejím spoluhráčem Novak Djoković. Dvojice se ze základní skupiny těsně neprobojovala do finále. První turnaj WTA odehrála na Medibank International v Sydney. Ve druhém kole porazila druhou nasazenou Amélii Mauresmovou po dvousetovém průběhu, než ve čtvrtfinále ukončila její působení turnajová šestka Světlana Kuzněcovová, přestože v úvodní sadě vedla 5–2. Druhým kolem pro ni skončil také grandslam Australian Open, kde ji přehrála 98. tenistka světa Australanka Samantha Stosurová. Na amerických betonech došla do čtvrtfinále na BNP Paribas Open v Indian Wells, když v něm vypadla se čtvrtou nasazenou Ruskou Jelenou Deměntěvovou. O týden později na miamském Sony Ericsson Open zdolala Benešovou a Ukrajinku Aljonu Bondarenkovou, než ji předchozí porážku z úvodu roku oplatila Mauresmová. Do pařížského", "section_level": 2}, {"title": "2007: Finále na French Open a průnik do Top 5.", "content": "Sezónu odstartovala turnajem v Gold Coast, kde skončila mezi posledními osmi tenistkami po prohře s Izraelkou Šachar Pe'erovou. Na sydneyském Medibank International hrála jako třetí nasazená. Ve druhém kole si poradila s turnajovou čtyřkou Naděždou Petrovovou, ale ve čtvrtfinále ji vyřadila Nicole Vaidišová. Třináctá nasazená byla na melbournském Australian Open. Poté, co zdolala americkou tenistku Vaniu Kingovou a Polku Agnieszku Radwańskou, podlehla turnajové dvacet dvojce Věře Zvonarevové, když na ni uhrála pouhé tři gamy. Po nepřesvědčivých výkonech oznámila, že ukončila spolupráci s osobním trenérem Davidem Taylorem a odletěla na tokijský Toray Pan Pacific Open. V jeho čtvrtfinále zdolala světovou desítku Jelenu Jankovićovou, v semifinále jí světová jednička Maria Šarapovová za stavu 1–6 a 0–1 skrečovala a v boji o titul zdolala světovou šestku", "section_level": 2}, {"title": "2008: Šampiónka French Open a světová jednička.", "content": "Tradiční australskou část sezóny rozehrála na Medibank International, kde podruhé v řade došla do čtvrtfinále. Tam jí vystavila stopku Belgičanka Justine Heninová, když ve třetí sadě za stavu 4–4 nevyužila breakboly. Na Australian Open startovala z pozice čtvrté nasazené. Na cestě do finále v osmifinále přešla přes Dánku Caroline Wozniackou a poprvé porazila světovou osmičku Venus Williamsovou. V pozápasovém rozhovoru ji australský tenista Todd Woodbridge díky masivní podpoře publika přiřkl přezdívku „Aussie Ana“ (Australská Ana). V semifinále otočila nepříznivý poměr her 0–6 a 0–2 proti světové devítce Daniele Hantuchové a postoupila do finále. V bitvě o svůj první grandslamový titul ji zdolala Maria Šarapovová po dvousetovém průběhu. V následné světové klasifikaci postoupila o jednu příčku na 3. místo. V základním bloku D 1. skupiny zóny Evropy", "section_level": 2}, {"title": "2009: Bez titulu a pád do třetí desítky.", "content": "Sezónu zahájila tradičně na Brisbane International, kde jako první nasazená vypadla ve čtvrtfinále s Amélií Mauresmovou ve dvou setech. Ve druhé polovině ledna následoval grandslam Australian Open, na který přijížděla v roli turnajové pětky. Po výhrách nad Julií Görgesovou a Albertou Briantiovou, nestačila ve třetí fázi na dvacátou devátou nasazenou Rusku Alisua Klejbanovovou. V srbském fedcupovém týmu pomohla k výhře 4–1 ve Světové skupině II nad Japonskem dvěma body, když vyhrála dvouhry nad Ai Sugijamovou i Ajumi Moritovou. Poté se přesunula na turnaj Barclays Dubai Tennis Championships z kategorie Premier 5. Mezi posledními osmi podlehla Sereně Williamsové. V tomto období navázala spolupráci s novým trenérem Craigem Kardonem, který nahradil Svena Grönevelda. Okruh pokračoval americkou částí na kalifornském BNP Paribas Open, kde obhajovala titul. Po výhře nad Pavljučenkovovou si opět zahrála finále, tentokrát s neúspěšným koncem. Přehrála ji čtvrtá nasazená Věra Zvonarevová. Na navazujícím Miami Masters ji ve třetím kole porazila Maďarka Ágnes Szávayová. V dubnu nastoupila do baráže Světové skupiny Fed Cupu, v níž porazila Anabel Medinaovou Garriguesovou. Po výhře 4–0 nad Španělskem postoupilo Srbsko poprvé v historii do Světové skupiny. Na antukový grandslam French Open přijížděla jako obhájkyně titulu a osmá nasazená. První tři duely", "section_level": 2}, {"title": "2010: Výhra na Tournament of Champions.", "content": "Prvním turnajem sezóny se stal Brisbane International, do něhož nastoupila jako třetí nasazená. Poté, co mezi osmi posledními porazila Pavljučenkovovou, probojovala se do prvního semifinále od turnaje v Indian Wells v březnu 2009. V něm nestačila na Justine Heninovou startující na divokou kartu. Belgičanka se po prvním ukončení kariéry vracela na okruh tímto turnajem. Na australském grandslamu Australian Open přijížděla jako turnajová dvacítka. Ve druhém kole ji vyřadila Argentinka Gisela Dulková. Jako členka srbského týmu nastoupila do prvního kola Světové skupiny Fed Cupu proti Rusku. Jednalo se o vůbec první utkání Srbek v nejvyšší úrovni soutěže. Ivanovićová prohrála obě dvouhry proti Světlaně Kuzněcovové i Alise Klejbanovové. Za vyrovnaného stavu 2–2 na zápasy pak s Jankovićovou nestačily na pár Kuzněcovová a Klejbanovová. Následně se odhlásila z turnaje Barclays Dubai Tennis Championships pro tendinitidu lokte. Poté, co opustila program", "section_level": 2}, {"title": "2011: První obhájený titul z Bali.", "content": "Podruhé v kariéře zahájila sezónu po boku Novaka Djokoviće na Hopmanově poháru v západoaustralském Perthu. Srbský tým vyhrál první dva duely s Kazachstánem a Austrálií poměrem 3–0. Přestože v posledním utkání podlehl Belgii 1–2, postoupil do finále. V důsledku zranění Ivanovićové, které utrpěla během zápasu s Heninovou, se však jihoslovanská dvojice musela z finále odhlásit a nahradila ji druhá Belgie. Probíhající rekonvalescence způsobila její odhlášení z turnaje Medibank International hraném v Sydney. Na Australian Open přijížděla jako nasazená devatenáctka. Za 2 hodiny a 47 minut však odešla z prvního kola poražena Ruskou Jekatěrinou Makarovovou. Ve čtvrtfinále vypadla na thajském PTT Pattaya Open s pátou nasazenou italskou hráčkou Robertou Vinciovou. Jako turnajová čtrnáctka na Dubai", "section_level": 2}, {"title": "2012: Olympionička a fedcupové finále.", "content": "Prvním turnajem sezóny se stal Brisbane International, kde jako sedmá nasazená prohrála ve druhém kole se světovou třináctkou Kim Clijstersovou, když nevyužila vedení 3–0 v rozhodujícím setu. Po prvním kole opustila Apia International Sydney, kde ji vyřadila Lucie Šafářová ve dvou sadách. Na Australian Open startovala jako turnajová jednadvacítka. Cestou do osmifinále bez ztráty setu zdolala Lourdes Domínguezovou Linovou, Michaëllu Krajicekovou a Vaniu Kingovou. Ovšem ve čtvrtém kole ji zastavila světová dvojka Petra Kvitová, které podlehla. Získané body znamenaly návrat do první dvacítky žebříčku, kde v následné klasifikaci figurovala na 19. místě. Na turnaji Qatar Total Open odešla poražena ve druhém kole od další české hráčky a světové třicítky Petry Cetkovské. Do třetího kola se probojovala na Dubai Tennis Championships, kde po vyřazení Schiavoneové a Kirilenkové nestačila na třetí nasazenou Caroline Wozniackou.", "section_level": 2}, {"title": "2013: Finalistka Hopmanova poháru.", "content": "Sezónu rozehrála účastí v srbském týmu na Hopmanově poháru, kde vytvořila první nasazenou dvojici s Novakem Djokovićem. V základní skupině vyhrála bez ztráty setu všechny tři dvouhry proti Italce Francesce Schiavoneové, Australance Ashleigh Bartyové a Němce Tatjaně Malekové, Srbové postoupili do finále, v němž nestačili na Španělsko 1:2 na zápasy. V úvodním singlu ji po třísetovém průběhu přehrála Anabel Medinaová Garriguesová. Přestože Djoković dokázal srovnat skóre, srbský pár odešel poražen z rozhodujícího mixu. Na Australian Open vyhrála první tři zápasy nad Melindou Czinkovou, Čan Jung-žan a krajankou Jelenou Jankovićovou. V osmifinále pak nestačila na polskou hráčku Agnieszku Radwańskou ve dvou setech. Na thajský PTT Pattaya Open přijížděla v roli nejvýše nasazené. V prvním klání ji však překvapivě vyřadila japonská tenistka Ajumi Moritová. Pro zraněné rameno vynechala plánové úvodní kolo Světové skupiny Fed Cupu. Poté", "section_level": 2}, {"title": "2014: Návrat do Top 10 a první titul na trávě.", "content": "V první týden sezóny se objevila v roli druhé nasazené na ASB Classic v Aucklandu. Po semifinálové výhře nad Belgičankou Kirsten Flipkensovou si připsala dvanáctý kariérní titul WTA, když zdolala Venus Williamsovou. Turnajovou trofej tak slavila poprvé od listopadu 2011. Na Australian Open se postarala o jedno z hlavních překvapení grandslamu. V osmifinále poprvé ve své kariéře porazila světovou jedničku Serenu Williamsovou. V předcházejícím kole vyřadila Samanthu Stosurovou. Podruhé ji však na majoru zastavila turnajová třicítka Eugenie Bouchardová, tentokrát ve čtvrtfinálové fázi. Pro zranění kyčle se odhlásila z pařížského Open GDF Suez. Až do dubna pak neprošla do žádného čtvrtfinále. Na Qatar Total Open skončila ve druhém kole s Klárou Koukalovou. Ve stejné fázi Dubai Tennis Championship ji porážku vrátila Venus Williamsová, na níž uhrála jen tři gamy. V prvním kole však vyřadila šestou nasazenou Kerberovou, když proti ní odvrátila mečbol. Po výhře nad Ukrajinkou Elinou Svitolinou na BNP Paribas Open nepřešla druhou fázi. V ní nezvládla utkání s Američankou Sloane Stephensovou. Navazující miamský Sony Open Tennis představoval mírné zlepšení formy, když porazila novou šampiónku z Indian Wells Flavii Pennettaovou, aby ji v osmifinále stopku vystavila Petra Kvitová. V postavení světové třináctky a druhé nasdazené přijela na přelomu března a dubna na mexický Monterrey Open, z něhož si", "section_level": 2}, {"title": "2015: Potýkání se s formou a grandslamová semifinalistka.", "content": "Úvodní týden sezóny nastoupila jako druhá nasazená na Brisbane International. Po semifinálové výhře nad Američankou Varvarou Lepčenkovou ji v boji o titul porazila ruská světová dvojka Maria Šarapovová, přestože jí dokázala odebrat jediný set na turnaji. Na Australian Open přijela jako pátá nasazená, ale v úvodním kole podlehla kvalifikantce Lucie Hradecká po třísetovém průběhu, což znamenalo porážku od třetí Češky posledních čtyř grandslamů. Později uvedla, že ji během zápasu zužovalo poranění palce na noze. Ve druhém kole Dubai Tennis Championship ztratila jen tři gamy s Němkou Sabine Lisická, aby ji následně zastavila další česká hráčka Karolína Plíšková ve třech setech. V", "section_level": 2}, {"title": "2016: Závěrečná sezóna.", "content": "Závěrečnou sezónu kariéry rozehrála v roli turnajové dvojky na aucklandském ASB Classic, kde ji na úvod vyřadila britská kvalifikantka Naomi Broadyová ve dvou setech. Následně obdržela divokou kartu do Apia International Sydney, kde opět nepřešla úvodní kolo prohrou s Karolínou Plíškovou. Výher se dočkala až na Australian Open po zvládnutých duelech s Tammi Pattersonovou a Anastasijí Sevastovovou. Slibně rozehraný zápas třetí fáze proti Madison Keysové znamenal vyřazení, když prohospodařila jednosetové vedení a náskok brejku ve dvou závěrečných sadách. Během utkání v hledišti zkolaboval její trenér Nigel Sears, jenž byl převezen do nemocnice. Na petrohradském St. Petersburg Ladies' Trophy dohrály na její raketě Ruska Margarita Gasparjanová, Ukrajinka Kateryna Kozlovová, aby ji poté ve dvou setech zastavila italská tenistka Roberta Vinciová. Dubai Tennis Championships znamenal postup přes Darju Gavrilovovou a světovou trojku Simonu Halepovou a vyřazení od Barbory Strýcové. Na březnovém BNP Paribas", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1987 v jugoslávském hlavním městě Bělehradu do rodiny podnikatele Miroslava a právničky Dragany Ivanovićových. Matka ji často doprovázela na turnajích okruhu WTA. Má o čtyři roky mladšího bratra Miloše Ivanoviće. Vedle tenisové kariéry byla k roku 2008 posluchačkou dálkového studia finančnictví na Bělehradské univerzitě. Jako tenisový vzor uvedla americko-jugoslávskou hráčku Moniku Selešovou. Dne 8. září 2007 byla spolu s Aleksandrem Đorđevićem, Jelenou Jankovićovou a Emirem Kusturicou jmenována velvyslankyní Dobré vůle Dětského fondu", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ana Ivanovićová", "section_level": 1}, {"title": "Hráčské statistiky.", "content": "Ana Ivanovićová vyhrála na okruhu WTA patnáct turnajů ve dvouhře, včetně grandslamu French Open 2008. Z událostí okruhu ITF získala pět singlových titulů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ana Ivanovićová,, úředním jménem Ana Schweinsteiger, (* 6. listopadu 1987 Bělehrad) je bývalá srbská tenistka, která na profesionální okruh vstoupila v srpnu 2003. Historicky sedmnáctou světovou jedničkou ve dvouhře, od zavedení klasifikace WTA, se stala v červnu 2008 a do srpna téhož roku strávila na čele dvanáct týdnů. Ve své kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála patnáct turnajů ve dvouhře. V rámci okruhu ITF získala pět singlových titulů. Sportovní kariéru ukončila v prosinci 2016. ", "tgt_summary": "Ana Ivanović (serbe cyrillique : Ана Ивановић, prononcé ) est une joueuse de tennis serbe, née le à Belgrade. Professionnelle de 2003 à 2016, elle est finaliste de et de l'Open d'Australie 2008, puis elle remporte son unique titre de Grand Chelem lors de des Internationaux de France de tennis. Après ce succès, elle devient mondiale, classement qu'elle garde douze semaines lors de la. Elle compte à son actif quinze titres WTA. ", "id": 1174087} {"src_title": "Piráti z Karibiku: Na konci světa", "tgt_title": "Pirates des Caraïbes : Jusqu'au bout du monde", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Poté, co byl Jack Sparrow vtažen i se svou lodí \"Černou Perlou\" do hlubin oceánu Krakenem, musí ho jeho přátelé a známí přivést zpět z mnoha nejrůznějších důvodů. Aby se ale dostali až na samotný konec světa do Říše Davyho Jonese, kde je Jack uvězněn, musí získat mapy na ono místo a posádku s lodí. Will Turner, který chce získat \"Černou perlu\", která je nejrychlejší v celém Karibiku a díky níž by mohl zachránit svého otce z lodi \"Bludný Holanďan\", jejíž kapitán je krutý Davy Jones, se tedy má pokusit ukrást mapy, které by jim jejich majitel, singapurský pirátský vůdce Sao Feng, nikdy nevydal a kapitán Barbossa, který chce vysvobodit Jacka, který je jeden z pirátských vůdců a musí se zúčastnit Bratrského sněmu, a Elisabeth Swannová, která je nešťastná z toho, že nechala Jacka napospas Krakenovi, jdou do Singapouru požádat Sao Fenga o loď s posádkou. Tam ale naleznou Willa, kterého Sao Feng údajně chytil, ve skutečnosti ale spolu uzavřeli dohodu o tom, že Sao Feng pomůže Willovi získat \"Černou perlu\" a až Will osvobodí otce, dostane ji. Všichni jsou ale zrazeni, protože je objeví Východoindická společnost, a tak se spojí proti ní. Sao Feng jim po tajné dohodě s Willem dá loď - Císařovnu s posádkou i mapy na konec světa a všichni se tedy vydají na dalekou cestu. Poté, co proplují zemí ledu a zřítí se z vodopádu, dorazí do Říše Davyho Jonese a setkají se s Jackem, s nímž se vydají zpět na normální svět smrtelníků. Což není vůbec snadné a jen díky Jackově chytrosti vyváznou živí. Cestou zpět také potkají ty, co zemřeli na moři a Elisabeth mezi nimi zahlédne i svého otce, kterého dal lord Beckett (vůdce Východoindické společnosti) zabít. Téměř hned, když jsou Jack i Barbossa zpět ve smrtelnickém světě na ostrově a doplňují vodu, je loď obsazena Sao Fengem a jeho lidmi, protože Sao Feng chce od Becketta milost a chce se s ním spojit. A je s ním dohodnut, že dostane \"Černou perlu\", kterou ale nechce půjčit Willovi. Beckett však poruší slib. Nakonec se tedy Barbossa dohodne se Sao Fengem, že přece jen na sněm pirátů přijde i singapourský vůdce pod podmínkou, že si Sao Feng vezme na svou loď Elisabeth, o níž si myslí, že je pohanskou bohyní moří Kalypsó uvězněné v lidském těle, kterou Barbossa hodlá osvobodit a naklonit si ji tak. \"Černá perla\" i loď Sao Fenga tedy odpluje a Beckett nařídí Davy Jonesovi dostat Sao Fenga a sám jede za \"Černou perlou\", z které mu hází Will sudy s přivázanými mrtvolami, po kterých se má dát a doufá, že mu potom Beckett pomůže. Když to zjistí Jack Sparrow, shodí ho z lodi spolu s jednou mrtvolou, předtím mu ale dá svůj kompas, který neukazuje sever, ale to, co chce člověk ze všeho nejvíc a Will pak díky němu dovede Becketta na místo srazu v Zátoce vraků - hlavní pirátské pevnosti. A za to má Beckett zajistit svobodu jeho otci a bezpečí pro něj a milovanou Elisabeth. Tu mezitím přepadne na lodi Davy Jones a Sao Feng, který je smrtelně raněn, jí předá svou funkci. Pověří ji, aby na sraz jela ona. Je ale i se zbytkem posádky zajata a setkává se s Jamesem Norringtonem, který ji miluje. Ale odmítne u něj být s tím, že bude se svou posádkou a jde s nimi do vězení na \"Bludném Holanďanovi\". V noci je ale James osvobodí. Sám je však zabit otcem Williama, který je již naprosto k lodi připoután. V Zátoce vraků se zatím sejdou pirátští zástupci z celého světa a projednávají (poněkud brutálně), co budou dělat. Barbossa chce stále osvobodit bohyni, Jack s Elisabeth bojovat a zbytek zůstat ukryt v Zátoce. Jack ale navrhne hlasování o vůdci pirátů, což je podle všech nesmysl, protože každý hlasuje jen pro sebe, Jack ale hlasuje místo toho pro Elisabeth a tak se všichni vydají bojovat. Než propukne boj, vymění ještě Elisabeth Willa za Jacka a ten je zavřen ve vězení na \"Holanďanovi\", což si přeje proto, aby získal srdce Davyho Jonese a Will jde zase na jejich stranu. Barbossa také osvobodí bohyni Kalypsó a požádá ji o pomoc, ta ale zmizí bez odpovědi a Barbossa tak docílí jen toho, že se v moři objeví gigantický vodní vír („Maelstrom\") a v něm se strhne bitva mezi \"Černou perlou\" a \"Bludným Holanďanem\". V boji Davy Jones mečem probodne Willa ve chvíli, když už se jeho srdce chystal probodnout Jack Sparrow a stát se tak kapitánem \"Holanďana\" místo něj. Jack tedy i přes své přání pomůže příteli probodnout srdce, aby přežil a sám s Elisabeth, která nechce Willa opustit, uteče z potápějící se lodi. Do boje proti \"Černé perle\" následně vypluje loď \"Endevour\" pod velením Becketta, ale díky Willovi, který se stal novým kapitánem právě vynořeného \"Holanďana\", \"Endevour\" společně potopí a ostatní britské lodě se dávají na ústup - piráti zvítězili.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná scéna.", "content": "Po deseti letech se za doprovodu zeleného záblesku vrací Will i s \"Holanďanem\" zpět k Elizabeth, kde však čeká i jeho desetiletý syn - Henry Turner.", "section_level": 2}], "src_summary": "Piráti z Karibiku: Na konci světa (v originále \"\") je dobrodružný film z roku 2007. Jde o pokračování filmů \"\" (2003) a \"\" (2006). Stejně jako předcházející díly i tento film režíroval Gore Verbinski. Byl natáčen spolu s druhým dílem, do kin byl ale uveden až o rok později z různých důvodů. V hereckém obsazení se znovu objevují Johnny Depp, Orlando Bloom, Keira Knightley, Bill Nighy, Geoffrey Rush, Jack Davenport, Kevin McNally, Tom Hollander, Naomie Harris a Jonathan Pryce. V dalších významnějších rolích nově hrají Chow Yun Fat jako singapurský pirát Sao Feng a Keith Richards jako kapitán Teague, otec Jacka Sparrowa. Film byl uveden v anglicky mluvících zemích 24. května 2007, ačkoliv původně studio Disney plánovalo premiéru o jeden den později.", "tgt_summary": "Pirates des Caraïbes : Jusqu'au bout du monde (\"\") est un film américain de Gore Verbinski sorti en 2007. La première mondiale du film s'est tenue au Disneyland d'Anaheim en Californie (aux États-Unis) le. Le film sort ensuite dans les salles le en France et le aux États-Unis. L'histoire suit Will Turner, Elizabeth Swann et l'équipage du \"Black Pearl\" partant au secours du capitaine Jack Sparrow (Johnny Depp). \"Pirates des Caraïbes : Jusqu'au bout du monde\" est la suite de \"\" (2006).", "id": 2270865} {"src_title": "Porsche 356", "tgt_title": "Porsche 356", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj vozu.", "content": "Přestože Ferdinand Porsche založil svou návrhářskou dílnu již v roce 1931, první vůz, který nesl jeho jméno byl až typ 356. Jednalo se o malá sportovní vozidla, která nezapřela příbuznost s dalším vozem, který Ferdinand Porsche navrhl, a to Volkswagen Brouk. Tento vůz udělal v 50. letech svému konstruktérovi Ferdinandovi Porsche vynikající pověst. Vůz se dodával ve variantě kupé, kabriolet a speedster, který je v současnosti nejžádanější (proto se vyrábí i ve formě stavebnice jako replika). První verze vyráběné do roku 1950 v Rakousku měly ploché dělené přední sklo, pohon poskytoval vzduchem chlazený čtyřválec s výkonem pouhých 40 koní. V provedení s motory 1287 až 1488 cm měly výkon až 70 koní. Když přišel model \"356A\", pozměnil se původní baculatý tvar, vsadilo se jednodílné zaoblené přední sklo a vůz získal ještě novou pohonnou jednotku 1600 cm. Provedení \"356B\" z roku 1959 se lišilo vyšší přídí. Dodávalo se ve formě Roadster (odvozené od speedsteru) nebo jako coupe Karmann se stupňovitou zádí. Vrchol nabídky byl typ Super s max. rychlostí 175 km/h. Provedení \"356C\" bylo posledním modelem série, bylo vybavené kotoučovými brzdami na všech kolech a výkonem až 80 koní. Od roku 1955 si bylo možné pořídit model \"Carrera 356\". Ploché čtyřválce zůstaly, ale byly razantně pozměněny. Dále měla carrera odlehčenou karoserii a díky výkonu 100 koní dosahovaly senzační maximální rychlosti 195 km/h. Od roku 1958 v provedení s motorem 1600 cm se max. rychlost zvýšila na 210 km/h! Na jaře 1960 se objevila ještě verze \"Carrera 2\". Ta byla poháněna dvoulitrovým čtyřválcem o výkonu 155 koní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Porsche 356 bylo prvním vozem, které nesly jméno Porsche. Začal se vyrábět v roce 1949 a poslední vůz sjel z výrobní linky v roce 1965. Vyrobeno bylo 82 363 kusů. Jeho nástupcem se stal model Porsche 911.", "tgt_summary": "La Porsche 356 fut la troisième voiture de la marque allemande Porsche. Conçue par Ferry Porsche sur les bases mécaniques de la Volkswagen Coccinelle (par souci d'économie) et dessinée par Erwin Komenda, elle sera produite en série de 1948 à 1965. ", "id": 508726} {"src_title": "Let Kunovice", "tgt_title": "Let Kunovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Československo.", "content": "Stavba továrny jako součásti Škodovky začala v roce 1936. Před a během války fungovala nedostavěná továrna jako opravna. Po válce byla znárodněna a v letech 1950-53 byla nově postavena. Mezi lety 1957-1967 byla přejmenována na SPP („Strojírny první pětiletky“), v roce 1967 se vrátila k původnímu názvu Let. Vyráběly se tu víceúčelové letouny Aero Ae 45 a Aero Ae 145 a v licenci od roku 1953 sovětské cvičné letouny Jakovlev Jak-11 (pod označením C-11, cvičný typ pod označením C-11U). V roce 1957 se začalo s vývojem lehkého víceúčelového a sportovního letounu L-200 Morava a o čtyři roky později s úspěšným zemědělským letounem Z-37 Čmelák. Také se zde vyráběl cvičný letoun L-29. Po celá léta firma vyvíjela a vyráběla mnoho typů kluzáků – Zlín Z-22, Z 124 Galanka, LF 109 Pionýr, Z 425 Šohaj. Nejúspěšnějším typem byly Blaníky – L-13 Blaník, Let L-23 Super Blaník a moderní pokračovací kluzák Let L-33 Solo. V průběhu 60. let zde byl vyvinut 19-místný turbovrtulový letoun – L-410 Turbolet, který se vyrábí doposud. Tento typ prošel mnoha vylepšením a modernizacemi; L 410 UVP-E20 a L 420 jsou samostatně certifikovány úřady EASA a FAA.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "Společnost LET, a.s. vznikla v roce 1991. Společnosti hrozil krach již v letech 1995 až 1997, konkurs byl na majetek společnosti vyhlášen v roce 2000. Podnik koupila v roce 2001 společnost Moravan Otrokovice (či ZLIN Aircraft), která jej vložila do nové společnosti LETECKÉ ZÁVODY a.s.. Na společnost Letecké Závody byl vyhlášen konkurs v roce 2004. Podnik koupila v roce 2005 společnost Aircraft Industries. Tuto společnost vlastnila česká společnost PAMCO INT. a.s. podnikatele Pavla Musely, v roce 2008 však 51% podíl v Aircraft Industries prodala ruské společnosti UGMK ruského podikatele Iskandera Machmudova, zbylých 49% pak v roce 2012. Dne 10. listopadu 2011 se v areálu firmy stala tragédie, kdy bývalý zaměstnanec firmy Karel Musela zastřelil dva členy představenstva a následně namířil zbraň proti sobě. Postřelil také ředitelku firmy Ilonu Plškovou. Firma plánuje expanzi včetně přijímání nových zaměstnanců. V budoucnu má firma naplánováno vyrábět až 30 letadel typu L-410 ročně. Její klientela pochází z Ruska, ale také ze zemí s nedostatečnou leteckou infrastrukturou z částí Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aircraft Industries, a.s. (dříve Let Kunovice) je český (původně československý) letecký výrobce sídlící v Kunovicích. Známý je hlavně výrobou letounů L-410 Turbolet, kterých bylo vyrobeno téměř 1300 ks a kluzáků Let L-13 Blaník. Letadla vyrábí a ochrannou známku vlastní akciová společnost, kterou vlastní ruská společnost UGMK. Firma dodnes provozuje šesté největší letiště v ČR a provozuje soukromé střední učiliště.", "tgt_summary": "Let Kunovice (LET) est un constructeur d'avions civils tchèque (initialement tchécoslovaque) fondé en 1936, basé à Kunovice dans le district d'Uherské Hradiště. Il est en particulier connu comme constructeur des planeurs LET L-13 Blaník et du bimoteur Let L-410 Turbolet produit à plus de depuis les années 1970. ", "id": 1500271} {"src_title": "JFire", "tgt_title": "JFire", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt JFire byl založen v roce 2003, poté, co se firma NightLabs rozhodla vyvinout nový rezervační systém. Protože chtěli postavit základ nového integrovaného ERP systému (nikoliv mnoho separátních programů), začali hledáním vhodného frameworku. Po určité době hledání a testování různých produktů, se firma NightLabs rozhodla pro tvorbu vlastního ERP frameworku postaveném na nových technologiích jako JDO a Eclipse RCP. Tyto technologii velmi usnadní vývoj následných projektů postavených nad JFire frameworkem. První verzi, vydaná v lednu 2006, získala velmi rychle pozornost Eclipse komunity: německý \"The German Eclipse Magazin\" – publikoval v květnu 2006 článek, projekt JFire byl přizván na EclipseCon 2006 a v dubnu 2007 byl projekt JFire také přizván na Eclipse Forum Europe, kde zaujal vývojáře z BIRT týmu s grafickým návrhářem workflow.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "Hlavním cílem projektu je vytvořit framework pro snadný vývoj oborových ERP. V tomto se výrazně liší od jiných ERP projektů, které mají za cíl primárně out-of-the-box řešení pro koncové uživatele. Tým JFire věří, že nasazení ERP v různých oborech je tak rozdílné, že komplexní řešení má mnoho nevýhod. Dle názoru JFire týmu je řešení vše v jednom velmi náročné na konfiguraci, často málo flexibilní a v některých případech i \"přes ruku\". Proto většina JFire modulů jsou distribuována jako základ pro následné rozšíření a nemusí být koncovým uživatelem vůbec použita nebo jen částečně použita.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "JFire se skládá ze dvou částí – serveru a různých typů klientů. Nejběžnějším klientem je \"rich klient\". Je k dispozici také JSP web klient, který je používán např. pro webový obchod (v současné době podporuje jen část funkcionality). Dalšími klienty mohou být mobilní zařízení nebo systémy kontroly přístupu. JFire umožňuje práci s více společnostmi/provozními jednotkami, komunikaci serverů navzájem a komunikaci klienta s více servery. Každá organizace má svůj vlastní JDO datový prostor, který garantuje vysoký stupeň ochrany dat. Mezi organizacemi jsou vyměňována pouze vyžádaná data. JFire framework je vytvořen s následující ideou – vytvořit modulární systém – v klientské části skládající se z OSGi pluginů postavených na Eclipse Rich Client Platform (RCP) a v serverové části z JavaEE EAR modulů. Díky této modularitě lze JFire použít i v non-ERP aplikacích, které využijí jen zlomek JFire modulů (např. pouze autorizaci uživatelů).", "section_level": 1}], "src_summary": "JFire je ERP a CRM systém. První verze byla vydána v lednu 2006 pod GNU Lesser General Public License (LGPL). Jedná se tedy o Open source, který může kdokoliv zdarma používat, modifikovat nebo redistribuovat. ", "tgt_summary": "JFire est un progiciel de gestion intégré (ERP) et système de gestion de la relation client (CRM). Le système est écrit entièrement en Java et est basé sur Java EE 5 (initialement J2EE), JDO 2, Eclipse RCP 3. De ce fait, tant le client que le serveur peuvent aisément être étendus et personnalisés en fonction des besoins de l'entreprise.", "id": 1186994} {"src_title": "The Marshall Mathers LP", "tgt_title": "The Marshall Mathers LP", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "Roku 1999 Eminem vydal své druhé album \"The Slim Shady LP\", na kterém představil své alter ego jménem \"Slim Shady\". To se setkalo s velkým komerčním úspěchem i s přívětivými kritikami. Odstartovalo jeho hvězdnou kariéru a vyneslo ho na vrchol zájmu a popularity. Půl roku od jeho vydání proto začal pracovat na novém albu, které mělo být více osobním, i proto dostalo název \"The Marshall Mathers LP\".", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávání.", "content": "Práce na albu započaly v srpnu 1999. Samotné nahrávání písní pro album probíhalo během dvou měsíců takřka nepřetržitě. Eminem většinu textů napsal ve studiu, kde je ihned nahrával. Například písně \"Marshall Mathers\" a \"Criminal\" vznikly při hudební improvizaci producentů Bass Brothers. Koncept písně \"Kill You\" Eminema napadl, když mluvil s Dr. Drem po telefonu a slyšel onen beat hrát v pozadí. Beat k písni \"Stan\" dostal od svého manažera, když ho slyšel okamžitě se stal fanouškem Dido. Vedení Interscope Records tušilo, že by mohl být prvním umělcem, který by prodal milion nahrávek během prvního týdne prodeje, a tak vyvíjeli stálý tlak. Když obdrželi první verzi alba, byli zklamáni z nedostatečného potenciálu písní pro rádiový úspěch. Eminem poté nahrál písně \"The Way I Am\" a \"The Real Slim Shady\", a to dle vzoru úspěchu singlu \"My Name Is\" z předchozího alba.", "section_level": 2}, {"title": "Texty.", "content": "Texty na albu jsou mnohem více autobiografické a osobnější než na \"The Slim Shady LP\". Také je mnohem méně využíván pohled jeho alter ega jménem Slim Shady, pohled je tedy více introspektivní. V textech popisuje svou cestu za slávou a reaguje na své kritiky. Dalšími tématy jsou jeho vztahy s matkou a bývalou manželkou Kim. Obsahově se stále drží stylu horrorcore. Většina písní odráží prožité strasti z dětství a mládí, například se svou matkou v \"Kill You\" nebo bývalou ženou v \"Kim\". Svá očekávání a starosti se slávou popisuje v textech pro \"Stan\", \"I'm Back\" a \"Marshall Mathers\". V písni \"Drug Ballad\" popisuje své zkušenosti s drogami. Svůj vliv na děti a společnost popisuje v textech pro \"The Way I Am\" a \"Who Knew\". Vlivu na hudební scénu se zase věnuje v textech pro \"Remember Me?\" a \"Bitch Please II\". Svým kritikům, kteří ho kritizovali za vulgarismy a násilné vyjadřování, odpovídá v písni \"Criminal\". Tento text byl také kritizován za homofobní vyznění, které však Eminem popřel. Jedenáct písní obsahuje nenávistné či vulgární zmínky a v \"clean verzi\" byly cenzurovány. Edward Armstrong ve své studii shledal, že Eminemův styl horrorcore je násilnější a vulgárnější než žánr Gangsta rap.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Fakticky polovinu alba produkovali Dr. Dre a Mel-Man, druhou polovinu zase Eminem a Bass Brothers, kteří si nově říkali F.B.T. Jediným novým producentem byl The 45 King, který vytvořil beat k písni \"Stan\", když použil sample od Dido.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodej.", "content": "Zaznamenalo neuvěřitelný komerční úspěch. Během prvního týdne prodeje v USA se prodalo 1 760 000 kusů. Stalo se nejrychleji se prodávaným hip-hopovým albem a stanovilo nový rekord pro prodejnost v prvním týdnu alba sólového umělce. O druhý týden se v USA prodalo dalších 800 tisíc kusů, o třetí 598 tisíc kusů a o čtvrtý 519 tisíc kusů. Po čtvrtém týdnu bylo již prodáno 3 650 000 kusů. Na konci roku 2000 prodej v USA již činil 7 900 000 kusů. Bylo tak druhým nejprodávanějším albem roku 2000. Roku 2010 bylo vyhodnoceno jako čtvrté nejprodávanější album dekády s 10 200 000 kusy. Také získalo certifikaci diamantová deska od společnosti RIAA. K únoru 2014 prodej v USA činil 10 818 000 kusů. Tím se stalo nejprodávanějším hip-hopovým albem v USA. Album bylo dále 8x platinové v Kanadě, 6x platinové ve Spojeném království, 5x platinové na Novém Zélandu, 4x platinové v Austrálii a ve Švýcarsku, velký úspěch zaznamenalo i v dalších zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 2001 album získalo cenu Grammy za nejlepší rapové album. Také se stalo nejlepším albem dle MTV Europe Music Awards. Také bylo nominováno na cenu Grammy v kategorii album roku jako první hardcore album vůbec, což vyvolalo řadu protestů, kvůli vulgárnímu a nenávistnému obsahu alba. Na předávání cen Eminem vystoupil se svou skladbou \"Stan\", kdy ho na piáno doprovázel Elton John.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Marshall Mathers LP je třetí studiové a zároveň druhé album u major labelu amerického rappera Eminema. Bylo vydáno 23. května 2000 u společností Aftermath Entertainment a Interscope Records. ", "tgt_summary": "The Marshall Mathers LP est le troisième album du rappeur Eminem enregistré en studio, si l'on compte \"Infinite\". Cet album est sorti en 2000 sur le label Aftermath Entertainment de Dr. Dre. Il a remporté le Grammy Award du meilleur album de rap en 2001. Il s'est vendu à environ 32 millions d'exemplaires dans le monde. Grâce à cet album, Eminem détient aussi le record de ventes aux États-Unis sur une semaine pour un artiste solo avec 1,76 million de ventes. Ce record sera battu en 2015 par Adele. Eminem detient tout de même le record de vente en 1 semaine pour un artiste solo masculin. Il est aussi disque de diamant aux États-Unis après avoir dépassé la barre des 11 millions d'albums écoulés sur le territoire. ", "id": 745990} {"src_title": "Dórský řád", "tgt_title": "Ordre dorique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dórský řád vznikl již v 7. století př. n. l. na základě mykénského megara a nese zřetelné stopy dřívější dřevěné architektury. Běžně byl používán od 6. století př. n. l. K jeho zdokonalení v detailech došlo v 5. století př. n. l. I když každý dórský chrám je jiný, všechny znaky dórského řádu se dodržovaly s překvapující přesností a důsledností.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky.", "content": "Sloupy, architráv, konstrukce štítu i triglyfy (vyčnělé konce stropních trámů) odpovídají dřevěné architektuře. Dórský řád vyniká monumentální prostotou až strohostí, kterou vyvažují jen plastické výzdoby tympanonu a metóp. Proporčně jsou dórské sloupy nejmohutnější ze všech antických sloupů, proto se tento styl – na rozdíl od iónského – nazývá také mužským. Dórské chrámy byly původně barevné, zejména červené a modré, i když jeden ze zakladatelů dějin umění, Johann Joachim Winckelmann prosazoval představu, že byly jen v barvě kamene.", "section_level": 1}, {"title": "Části.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štít.", "content": "Průčelí antického chrámu vrcholí trojúhelníkovým štítem se šikmou (\"sima\") a vodorovnou (\"geison\") římsou. Jeho výplň čili tympanon mohl být zdoben reliéfem a osazen na vrcholku a na rozích akrotérii, která měla tvar palmety, zvířecí a lidské postavy nebo gryfa – lva s orlí hlavou a křídly. Tašky byly obvykle z pálené hlíny, někdy i z mramoru.", "section_level": 3}, {"title": "Kladí.", "content": "Pod štítem se nachází římsa s kapkami – \"guttae\", která je spojena s vlysem. Ten je složen ze střídavě položených obdélných desek – triglyfů se žlábkovým ornamentem a reliéfně zdobenými metopami. Nejspodnější částí kladí je hladký architráv tvořený souvislými kvádry kamene.", "section_level": 3}, {"title": "Sloupy.", "content": "Abakus (čtvercová deska) a okrouhlý echinus (poduška) tvoří prostou dvoudílnou hlavici podle mykénského vzoru a napojuje architráv na sloup. Masivní mírně kónické sloupy mají dřík kanelovaný 16–22 svislými žlábky, které se stýkají v ostré hraně. Tyto žlábky mohou být k vrcholu dříku přerušeny několika prstenci. Sloup se směrem vzhůru zužuje a je navíc mírně vydutý do soudku (\"entase\"), aby se vzhled stavby odlehčil. Dórský sloup nemá patku a spočívá přímo na podstavě – stylobatu.", "section_level": 3}, {"title": "Stereobat.", "content": "Kamenná podstava celé stavby čili stereobat je složen ze tří vysokých stupňů, krepidů, a podzemních základů.Nejvyšší stupeň se nazývala stylobat, nejvyšší stupeň základů euthyntérie. Jednotlivé krepidy byly větší než klasické stupně. V stereobatu se nacházely vždy 3. Doplňujícím prvkem zde bylo schodiště, které bylo někdy jen přikládáno, nebo i vtesáváno do krepidů. Podstavcem (stylobatem) konstrukce chrámu začínala a na její vyhlazený povrch si kameníci rýsovali tvary sloupů a dalších detailů.", "section_level": 3}, {"title": "Estetika a optické klamy.", "content": "Ideální proporce, vyváženost horizontál a vertikál spojených šikmými liniemi štítů je udivující dodnes. Bylo jí dosaženo geometrizací architektury, jejíž estetický kánon vycházel z filosofické představy o ideálních geometrických tvarech a proporcích. Na základě takového kánonu byl stanoven modul jako poměrný princip používaný při stavbě antických chrámů. Například dórský sloup byl z 11 takových modulů. Zejména dórské chrámy záměrně využívaly různé optické klamy, které kladly nesmírné nároky na přesnost kamenické práce. O nepatrně soudkovitém vydutí sloupů jsme se už zmínili, podlaha chrámu byla nepatrně vypuklá, aby prostor vypadal větší. Rohové sloupy nebyly postaveny kolmo, ale lehce šikmo, neboť teprve pak je zrak v důsledku optického klamu dokáže vnímat jako svislé (Platón).", "section_level": 2}, {"title": "Umělci.", "content": "Nejznámější komplex dórských budov, Akropolis v Athénách, dal vybudovat i přes odpor svých nepřátel Periklés. Práce byla zahájena roku 447 př. n. l. výstavbou Parthenónu a dokončena roku 438 př. n. l. Jeho architekty byli Iktinos a Kallikrates, sochařskou výzdobu provedl Feidiás – včetně dávno zničené sochy Athény, která dominovala uprostřed Parthenónu. Mnésiklés postavil Propylaje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dórský řád (tzv. \"mužský řád\") je nejstarší antický stavební řád, vyznačující se monumentální střízlivostí a jednoduchostí. Užíval se na pevninské části Řecka – na poloostrově Peloponnés – i v Itálii (Paestum) a na Sicílii (Agrigento aj.) od 7. století př. n. l. do 5. století př. n. l. a i později byl i často napodobován. Je součástí klasické řádové architektury.", "tgt_summary": "L'ordre dorique est le plus dépouillé des trois ordres grecs. Les colonnes doriques se caractérisent notamment par leur chapiteau à échine plate (nue, sans décors), par leur fût orné de 20 cannelures et par l'absence de base (pour le dorique grec) ; la frise dorique se caractérise par ses triglyphes et ses métopes. ", "id": 421805} {"src_title": "The Eminem Show", "tgt_title": "The Eminem Show", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "Třetí album u Aftermath/Interscope veleúspěšného rappera Eminema mělo být původně vydáno 4. června 2002, ovšem různé bootleg verze unikly na internet již v květnu. Vedení nahrávacích společností se proto rozhodlo vydat album již 28. května 2002. Některé obchody však začaly album prodávat s předstihem již 26. května. Předčasný prodej tak ohrožoval lepší umístění v týdenních žebříčcích. 14. května byl vydán singl \"Without Me\", který se umístil na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100, v několika zemích, především v Evropě se vyšplhal na vrchol hitparád. Tím se stal svého času jeho nejúspěšnějším singlem. Tím očekávání posluchačů ještě vzrostlo.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávání.", "content": "Nahrávání alba probíhalo během roku 2001, dokončování poté na počátku roku 2002. Ve stejné době Eminem natáčel i svůj film 8 Mile. Současně tedy nahrával i soundtrack pro film.", "section_level": 2}, {"title": "Texty.", "content": "Toto album je ještě více reflexní než předchozí \"The Marshall Mathers LP\". Texty jsou uhlazenější a méně agresivnější a vulgární, Eminem je více seriózní. V textech se věnuje novým tématům, jako rasismu v hudbě (píseň \"White America\") nebo americké vládě a terorismu (\"Square Dance\"). V písni \"Say What You Say\" kritizuje rappera Jermaine Dupri. Ale také zůstává u svých tradičních témat, jako u strastí svého dětství (\"Cleanin' Out My Closet\"), problémů se slávou (\"Say Goodbye Hollywood\"), svého zatčení z roku 2000 (\"Soldier\"), odkazu žánru (\"Sing for the Moment\" a \"Business\") a vztahu se svou bývalou ženou a dcerou (\"Hailie's Song\"). Vztah k ženám, které obviňuje z toho, že se o něj zajímají jen kvůli jeho majetku a slávě popsal v textu pro píseň \"Superman\". Svůj humor znovu představil v písni \"Drips\", kde popisoval jak chytil SPN. V singlu \"Without Me\" zase zesměšňoval popové zpěváky. V textu písně \"Till I Collapse\" se snaží motivovat své posluchače, aby to v těžkých chvílích nikdy nevzdávali. Díky novému stylu vyjadřování se vydání alba obešlo bez kritiky misogynie a homofobie v textech. Nicméně stále obsahuje vulgarismy.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Hlavní záštitu nad produkcí hudby zajistil hudební producent a rapper Dr. Dre, i když většinu beatů složil sám Eminem. Ve stejné době probíhalo i nahrávání soundtracku k filmu 8. míle a některé beaty určené původně pro album skončily právě na soundtracku. Eminem usiloval o zakomponování rockových prvků. Nejvíce ho ovlivnil rock ze 70. let 20. století. Na albu se to projevuje častými kytarovými riffy.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodej.", "content": "Album debutovalo na první příčce US žebříčku Billboard 200 s 284 000 prodanými kusy, které se prodaly za pouhý den a půl v předčasném prodeji, který nepovolaně spustili někteří obchodníci. V následujícím týdnu se prodalo 1 322 000 kusů. Na prvním místě se udrželo po pět týdnů. Stejně tak dlouho se udrželo na prvním místě žebříčku UK Albums Chart. Alba se prodalo přes 10 milionů kusů jen v USA, díky tomu v březnu 2011 obdrželo certifikaci diamantová deska od společnosti RIAA, a to již jako Eminemovo druhé album. Dále získalo certifikace 10x platinová deska v Kanadě, 8x platinová v Austrálii a na Novém Zélandu, 4x platinová ve Spojeném království atd. Mimo USA se nejvíce prodalo ve Spojeném království (1 200 000 ks), Kanadě (1 000 000 kusů), Francii a Německu (v obou 600 000 ks) a v Austrálii (560 000 ks).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Stejně jako album předchozí i toto bylo nominováno na cenu Grammy za album roku, tu však nezískalo. Proměnilo ale další nominaci, a to pro nejlepší rapové album, jako již Eminemovo třetí.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Eminem Show je čtvrté studiové a zároveň třetí album u major labelu amerického rappera Eminema, první u jeho vlastního labelu Shady Records. Bylo vydáno 28. května 2002 u společností Shady Records, Aftermath Entertainment a Interscope Records. ", "tgt_summary": "The Eminem Show est le quatrième album studio du rappeur Eminem, sorti le sur les labels Aftermath Entertainment et Interscope, et le premier sur son propre label Shady Records. Eminem produit la majorité des titres. L'album connaît un succès critique et public similaire au précédent puisqu'il atteindra les 30 millions d'unités vendues dans le monde. Il sera certifié 10 fois disque de platine après avoir franchi la barre des 10 millions d'exemplaires vendus aux États-Unis et sera aussi certifié disque de diamant aux États-Unis. Il a été aussi l'album le plus vendu de l'année 2002 dans le monde ainsi qu'aux États-Unis.", "id": 151030} {"src_title": "Štěpán III. z Blois", "tgt_title": "Étienne de Blois", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Štěpán se narodil v Blois ve Francii, jako syn Štěpána II. z Blois, a Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Měl dva bratry, Theobalda, hraběte ze Champagne, a Jindřicha z Blois, biskupa z Winchesteru. Roku 1106 poslán na vychování ke dvoru svého strýce, krále Jindřicha I. Kolem roku 1115 se stal hrabětem z Mortain. Asi v roce 1125 se oženil s Matyldou, dcerou a dědičkou hraběte z Boulogne-sur-Mer.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a válka s císařovnou Matyldou.", "content": "Před smrtí anglického krále Jindřicha I. v roce 1135, přísahala většina baronů podporovat nárok na trůn Jindřichově dceři Matyldě, bývalé německé císařovně. Po králově smrti se však Štěpán dožadoval trůnu a tvrdil, že Jindřich před smrtí změnil své rozhodnutí a jmenoval svým následovníkem právě jeho osobu. Jakmile byl korunován, získal podporu většiny baronů a také papeže Inocenta II. Několik prvních roků jeho vlády bylo klidných. Kolem roku 1139 ztratil Štěpán hodně z dřívější podpory a země se ponořila do občanské války, běžně označované jako \"anarchie\". Štěpán čelil jednotkám císařovny Matyldy na několika místech. V bitvě u Lincolnu, kde se střetl s Robertem z Gloucesteru a Ranulfem z Chesteru, byl poražen, zajat nepřátelskými vojsky a uvězněn v Bristolu. Matylda brzy ztratila podporu země a byla vyhnána z Londýna. Když byl zajat její nejschopnější důstojník, hrabě z Gloucesteru, byla donucena propustit Štěpána výměnou za hraběte a Štěpán byl vrácen na trůn. V prosinci 1142 byla císařovna oblehnuta v Oxfordu, ale podařilo se jí uprchnout na hrad Wallingford, držený jejím stoupencem, Brienem FitzCountem. Roku 1147 se Matyldin dospívající syn Jindřich II. rozhodl zapojit do konfliktu. S malou armádou žoldnéřů se vylodil v Anglii. Pověsti o velikosti jeho armády, které byly značně přehnané, vyděsily Štěpánovy stoupence. Jindřich byl však dvakrát poražen a skončil bez prostředků na další boje. Požádal o pomoc strýce Roberta, ale byl odmítnut. V zoufalství se nakonec tajně obrátil na Štěpána, který mu údajně poskytl finanční pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Usmíření a smrt.", "content": "Svůj nejistý nárok na trůn si Štěpán udržel do konce života. Po vojenském patu u Wallingfordu (mezi Štěpánovými a Jindřichovými jednotkami) a smrti jeho syna a dědice Eustacha v roce 1153, byl Štěpán, zarmoucený synovou smrtí, donucen ke kompromisu. Uzavřel s Matyldou dohodu, že Jindřich nastoupí po Štěpánově smrti na trůn. Zemřel o rok později, 25. října 1154 v převorství v Doveru a byl pohřben společně s manželkou v opatství v Favershamu, které založil v roce 1147.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1125 Matylda z Boulogne († 1152)", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán III. z Blois ( \"Étienne de Blois\" nebo \"Étienne d'Angleterre\",1096 – 25. října 1154 Dover) byl francouzským hrabětem z Mortain a Boulogne a posledním normanským králem Anglie. Vládl v letech 1135 – 1154, jeho vláda však byla provázena vleklou válkou se sestřenicí Matyldou, která se také snažila získat anglický trůn. Spor byl vyřešen až korunovací Matyldina syna Jindřicha II., jímž se dostala na anglický trůn linie Plantagenetů.", "tgt_summary": "Étienne de Blois puis Étienne d'Angleterre (en anglais \"Stephen\") (vers 1092 ou vers 1096 – 25 octobre 1154), lord d'Eye et de Lancastre (en Angleterre), comte de Mortain (en Normandie) puis comte de Boulogne par mariage, fut roi d'Angleterre de 1135 à 1154. ", "id": 203022} {"src_title": "Milan Ohnisko", "tgt_title": "Milan Ohnisko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1981 opustil předčasně gymnázium, o rok později též střední knihovnickou školu. Živil se jako stavební dělník, kulisák, odečítač vody, skladník, hlídač staveniště apod. V lednu 1987 podepsal Chartu 77. Kapitola o jeho disidentské činnosti je v knize novinářky a básnířky Jany Soukupové \"Nepoddajní aneb Nešlo to jinak\" (Host, 2011). V roce 2014 vydalo Ministerstvo obrany ČR Osvědčení podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, zvaného též 3. odboj či Československý protikomunistický odboj. V něm se uvádí: \"„Jmenovaný splnil všechny podmínky pro přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu, a to z titulu následující činnosti, které je odbojem a odporem proti komunismu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 262/2011 Sb.: v období od října roku 1983 do listopadu roku 1989 soustavná protikomunistická činnost vykonávaná v rámci nezávislých politických iniciativ, která spočívala zejména v podílu na šíření materiálů zaměřených na obnovu svobody a demokracie v Československu a v organizování různých protestních a petičních akcí.“\" Po listopadu 1989 pracoval pod vedením Petra Uhla jako zpravodaj české pobočky Východoevropské informační agentury (VIA). V letech 1991–92 provozoval vlastní nakladatelství \"G\", které později přejmenoval na \"Ohnisko\" (1993–97); v téže době byl v Brně majitelem knihkupectví. Počátkem nového tisíciletí začal soustavněji pracovat v nakladatelství Petrov (později Druhé město). Od zániku Petrova v roce 2005 působí jako nakladatelský redaktor na volné noze, spolupracoval s různými nakladatelstvími (např. Doplněk, Host, Jota, Maťa, Meander, Větrné mlýny), v současné době jsou to nejvíc Argo, Druhé město a Odeon. Editorsky připravil k vydání např. výbor z tvorby předčasně zemřelé brněnské básnířky Marcely Mikuláškové \"Korále okolo hrdla\" (Petrov, 2005), spolu s Michalem Šandou sborník \"Co to je toto? Ivanu Wernischovi k sedmdesátinám\" (Druhé město, 2012) či výbor z povídek Petra Měrky \"Hitler se na vás usmívá\" (Druhé město, 2012). Většinu života prožil v Brně, od roku 2012 žije v Praze, kde v současné době pracuje jako zástupce šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rané básně publikoval v 80. letech 20. století v samizdatu (Vokno, Edice Petlice, Fragment K, Magazín SPUSA) a v exilovém časopisu Listy. Je zastoupen v almanachu \"Lepě svihlí tlové\" (editor Ivan Wernisch; Petrov, 2002), v antologii Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012), Nejlepší české básně 2013 (Host, 2013) a v mnoha dalších různých sbornících. Překlady jeho básní vyšly knižně ve francouzštině (\"La poésie tchèque moderne\"; editor Petr Král; Belin, Paříž 1990) a v polštině (\"Jaszmije smukwijne\"; Stowarzyszenie Inicjatyw Wydawniczych, Katovice 2004), časopisecky také v němčině. Některé jeho texty zhudebnily kapely Já jsem poznal... a Nahoru po schodišti dolů band. Je autorem básnicko-reflexivního textu v katalogu \"Ženský dvůr / The Women's Yard\", vydaného r. 2013 v rámci stejnojmenného projektu výtvarné umělkyně a skupinové psychoanalytičky Kamily Ženaté, v roce 2017 byl kurátorem a také jedním z hostujících umělců její multimediální výstavy Horizont událostí (finále) v Centru současného umění DOX. Sbírka \"Světlo v ráně\" získala cenu Magnesia Litera. Bibliografie", "section_level": 1}], "src_summary": "Milan Ohnisko (16. července 1965 Brno) je český básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista, za normalizace disident a signatář Charty 77.", "tgt_summary": "Milan Ohnisko ( à Brno, République tchèque) est un poète et éditeur tchèque. Après avoir quitté deux fois des écoles secondaires avant l'obtention d'un diplôme, il travailla dans plusieurs métiers manuels. Il eut aussi sa propre maison d'édition et une librairie. Actuellement il travaille comme éditeur indépendant. ", "id": 1854274} {"src_title": "Akolyta", "tgt_title": "Acolyte", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Z řec. akolouthos, „druh na cestě“ nebo „ten, který následuje“, v širším smyslu pak ten, „kdo slouží“, lat. acoluthus. Služba akolyty má kořeny ve Starém zákoně, kde proroci Samuel a Elíša pomáhají Elímu, levitskému knězi.", "section_level": 1}, {"title": "Východní křesťanství.", "content": "V pravoslavné církvi a východních katolických církvích je akolyta přibližně totéž co ministrant. Dříve zde byla služba osob nižšího svěcení nazývaná nosič svící (během procesí a liturgických nástupů). Tato služba byla později začleněna do služby lektora. Funkce akolyty nebo nosiče svící jsou tedy vykonávány lektory, podjáhny či nevysvěcenými muži nebo chlapci, kteří se občas nazývají „akolyté“. Podjáhni nosí své obvyklé roucho, což je sticharion a orarion se sedmi kříži. Lektoři a ministranti tradičně oblékají pouze sticharion. V současnosti v mnoha severoamerických řeckokatolických církvích je z důvodu sjednocení povoleno lektorům užívat orarion. Lektoři při oblékání orarion nežehnají křížem, orarion bez sedmi křížů odlišuje lektora od podjáhna. V ruské tradici lektoři nosí jen sticharion, orarion pouze tehdy, pokud dostali od biskupa zvláštní požehnání (zvláště když lektor musí příležitostně vykonávat funkci podjáhna, nebo z jiných důvodů uznaných biskupem). Pokud není vysvěcen, musí před svatým přijímáním odložit sticharion. V rané církvi nesměl nosič svící vstupovat do sanktuária, to bylo vyhrazeno až podjáhnovi a osobám s vyšším svěcením. Nyní už mohou ministranti do sanktuária vstupovat, ale nesmějí se dotýkat obětního stolu.", "section_level": 1}, {"title": "Západní křesťanství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglikánská tradice.", "content": "V církvích vycházejících z anglikánských tradic (např. Episkopální církev Spojených států, Anglikánká církev apod.) jsou ministranti nazýváni akolyté a mohou být obojího pohlaví a libovolného věku (obvykle od 10 let). Akolyta pomáhá při bohoslužbě nošením kříže, rozsvěcením svící, držením evangeliáře, držením svící nebo luceren. Pomáhá také jáhnovi či knězi prostírat a sklízet oltář, nosí kadidelnici nebo loďku s kadidlem, podává obětní nádoby a vykonává další pomocné úkony. Akolyté nosí úbor, který je odlišný od kněžského roucha, i když někdy může být podobný. Může to být alba, klerika, rochetka nebo jejich kombinace. Někdy je oděv přepásán cingulem v barvě podle liturgického období. Cingulum je šňůra se střapci na koncích, uvázaná kolem pasu. Akolyté se hierarchicky řadí podle doby služby – praktikant, mladší akolyta, starší akolyta a zasloužilý akolyta.", "section_level": 2}, {"title": "Metodistické a luteránské církve.", "content": "V metodistické a luteránské tradici se akolyté účastní při bohoslužbě nošením kříže v procesí, rozsvěcením a zhášením svící, zvoněním. V těchto tradicích je rozsvěcení svící při bohoslužbě symbolem Ježíšova příchodu do bohoslužebného shromáždění. Před zhasnutím poslední svíce na oltáři akolyta od ní zapálí rozžínadlo a odnese ho do chrámové předsíně. To symbolizuje, že Ježíš Kristus je pro všechny lidi, ať jsou kdekoli, a že Kristovo světlo jde do celého světa, kde jsou věřící povoláváni ke službě. Jako v anglikánské církvi, akolyté nosí alby přepásané cingulem.", "section_level": 2}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Situace před liturgickou reformou.", "content": "Akolyta byl do liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu čtvrtý stupeň nižšího svěcení. Mezi jeho povinnosti patřilo rozsvěcení oltářních svící, nošení svící v procesí, pomáhání podjáhnovi či jáhnovi, a služba u vody a vína při mši svaté. Akolyté nosili albu nebo superpelici. Dokud akolyta neobdržel kněžské svěcení, byl považován za součást duchovenstva a akolytát byl vyžadovaným předstupněm svěcení.", "section_level": 3}, {"title": "Současná situace.", "content": "Po reformách nižšího svěcení, které provedl papež Pavel VI. v roce 1972 byla \"služba\" akolyty zachována, ale stala se (spolu se službou lektora) jednou ze služeb udělovaných před jáhenským svěcením. Služba akolyty byla dříve omezena na svobodné muže, ale nyní je otevřena všem mužům. Akolyta může pomáhat jako mimořádný přisluhovatel s podáváním Nejsvětejší svátosti oltářní (svatého přijímání). Podává-li se pod obojí způsobou, není-li přítomen jáhen, podává přijímajícím kalich nebo ho drží, podává-li se pod obojí způsobou. Může být též pověřen vystavováním svátosti oltářní při adoraci. Na rozdíl od ministrantů může čistit bohoslužebné nádoby při mši svaté. Není-li přítomen kněz ani jáhen, může pověřený akolyta vést bohoslužbu slova.", "section_level": 3}], "src_summary": "V některých křesťanských denominacích označuje pojem akolyta osobu, která vykonává obřadní povinnosti, např. rozsvěcení oltářních svící. V jiných křesťanských církvích je tento termín používán speciálně pro kandidáty kněžství. Před reformou provedenou Pavlem VI. byl akolytát v římskokatolické církvi nejvyšším z nižších svěcení.", "tgt_summary": "L'acolyte (du grec ancien /, « suivant, serviteur ») est, dans l'Église catholique, dans l'Église orthodoxe et dans l'Église anglicane, une personne dont la fonction est d'assister le prêtre et le diacre lors des célébrations liturgiques.", "id": 1254498} {"src_title": "Vysoký Újezd (okres Hradec Králové)", "tgt_title": "Vysoký Újezd (district de Hradec Králové)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1369.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Nejcennější památkou obce je kostel svatého Jakuba Většího. Jedná se o románský kostel z druhé poloviny 12. století, který patří k nejstarším stavbám svého druhu ve východních Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Exulanti.", "content": "V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny, a to pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého do Pruského Slezska. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, podrobování se kontrolám z řad duchovních i světských úředníků, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků atd. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Rodičům protestantů mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům. Jan Hovorka z Jeníkovic patřil v roce 1732 k vůdčím osobnostem opočenského hnutí. Dne 16. září 1732 žádal na zámku v Opočně jménem nekatolíků o povolení užívat kostel sv. Jakuba v Újezdě nad Dědinou pro evangelické bohoslužby. Jan Hovorka vykládal při shromážděních biblické texty a zapisoval si jména těch, kteří se chtějí hlásit k evangelickému vyznání. Proto byl v roce 1732 uvězněn v Hradci Králové a v září odsouzen k pěti letům nucených prací. 20. ledna 1736 podepsal (pod tlakem) odvolání. V únoru 1742 emigroval Jan Hovorka s celou svou rodinou do válkou zničeného městečka Münsterberg v Pruském Slezsku - prvního útočiště českých exulantů. Významným zdrojem informací jsou biografie exulantů uložené v archivu Jednoty bratrské v Herrnhutu (Ochranov), Německo. Nejdostupnější informace jsou v knihách Edity Štěříkové (včetně zdrojů a údajů z matrik). Potomci českých exulantů žijí v Německu, Polsku, USA, Kanadě, Austrálii i jinde ve světě. Jsou spojeni prostřednictvím Exulant (spolek).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoký Újezd (známý též jako \"Vysoký Újezd nad Dědinou\", ) je obec v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Vysoký Újezd est une commune du district et de la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 369968} {"src_title": "Slovosled", "tgt_title": "Ordre des mots", "src_document": [{"title": "Typy slovosledu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevný a volný slovosled.", "content": "Pevný slovosled je charakteristický zejména pro jazyky s omezenou nebo žádnou flexí. Má daná poměrně striktní pravidla řazení jednotlivých větných členů. Toto pořadí slouží k vyjádření vztahů mezi jednotlivými větnými členy. Jinými slovy, pořadím větných členů je dáno, co kdo dělá. Pevný slovosled mají například germánské jazyky. Příklad (angličtina): Volný slovosled je značně flexibilní, pořadí větných členů není pevně dáno, ale závisí hlavně na zapojení do kontextu. Hlavním principem volného slovosledu je aktuální větné členění. Volný slovosled nevyjadřuje, kdo co dělá, ale má schopnost vyjádřit různé významové rozdíly, důraz a postoje mluvčího. Volný slovosled je charakteristický hlavně pro flektivní (např. slovanské) a aglutinační (např. ugrofinské) jazyky, které k vyjádření vztahů mezi větnými členy využívají rozvinutého systému skloňování a časování (flexe). Příklad (čeština):", "section_level": 2}, {"title": "Typy slovosledu z hlediska pořadí větných členů.", "content": "Existuje 6 slovosledných typů jazyků podle toho, jak obvykle řadí ve větě podmět (subjekt, S), přísudek (sloveso, verbum, V) a předmět (objekt, O). Obvykle se označují kombinací uvedených tří písmen: Nejčastěji se vyskytují první tři typy slovosledu. Jazyky se k jednotlivým typům přiřazují podle převládajícího typu slovosledu. Například němčina patří k typu SVO, ale ve vedlejších větách používá typ SOV. I v jazycích s volným slovosledem lze najít typ slovosledu, který je základní, proto je možné např. češtinu přiřadit k typu SVO.", "section_level": 2}, {"title": "Levé a pravé větvení.", "content": "Jazyky lze typologicky rozdělit také podle toho, zda převládá postavení rozvitých větných členů před jménem (levé větvení) či za jménem (pravé větvení). Srovnej např. anglické: Zatímco v angličtině se běžně používá levé i pravé větvení, čeština u složitějších konstrukcí upřednostňuje pravé větvení, které je všeobecně považováno za srozumitelnější. Srovnej: Levé větvení je v češtině používáno zejména v odborné terminologii (mj. i pod vlivem angličtiny):", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovosled (slovní pořádek, pořad) je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly.", "tgt_summary": "En syntaxe, l’ordre des mots se réfère premièrement à la succession de ces unités dans le syntagme et des syntagmes dans la phrase simple, ainsi que dans la proposition faisant partie d’une phrase complexe. Dans un sens plus large, il concerne aussi l’ordre des propositions dans la phrase complexe. Certains auteurs mentionnent que, s’agissant de mots à fonction syntaxique, la question de leur ordre regarde non seulement la façon dont ils se succèdent, mais aussi la position plus ou moins éloignée des uns par rapport aux autres, l’ordre des mots ayant par conséquent une composante succession et une composante proximité/éloignement. ", "id": 248422} {"src_title": "Amaury II. z Lusignanu", "tgt_title": "Amaury II de Lusignan", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Rod Lusignanů se účastnil mnoha křížových výprav. Guy a Amaury byli syny Huga VIII. z Lusignanu, který se účastnil tažení do Svaté země v roce 1160. Poté, co byli bratři za vraždu Patrika ze Salisbury z rodného panství v Poitou vyhnáni akvitánským vévodou Richardem Lví srdce, tak Amaury v roce 1174 odjel do Palestiny a Guy se tam vydal o něco později. Amaury se v Jeruzalémě oženil s Eschivou, dcerou Balduina z Ibelinu a vstoupil do služeb Anežky z Courtenay, matky pozdějšího jeruzalémského krále Balduina IV. a jejího manžela, Reginalda ze Sidonu. Kronikář Ernoul, který straní Ibelinům tvrdí, že Amaury byl Anežčiným milencem, ale je pravděpodobnější, že Anežka a Balduin IV. se ho pokoušeli oddělit od vlivu rodiny jeho manželky. V roce 1179 byl jmenován jeruzalémským komisařem a o rok později se jeho bratr Guy oženil s ovdovělou jeruzalémskou princeznou Sibylou a začal uplatňovat své nároky na trůn. Po katastrofální bitvě u Hattínu byl Amaury z Lusignanu spolu se svým bratrem a dalšími předními vůdci království zajat sultánem Saladinem. Po bratrově smrti v roce 1194 se Amaury po něm stal králem v novém křižáckém státě Kyperské království a po něm nastoupil na kyperský trůn jeho syn z prvního manželství s Eschivou z Ibelinu Hugo. Když v roce 1197 Eschiva zemřela, tak se Amaury oženil s jeruzalémskou královnou, vdovou po zavražděném Konrádovi z Montferratu Isabelou, čímž se v roce 1198 stal jeruzalémským králem. V roce 1198 byl schopen vyjednat s muslimy pětileté příměří, kvůli zápasu mezi Saladinovými bratry a jeho syny o nástupnictví. Mír byl nakonec porušen útočnými nájezdy na obou stranách, ale už v roce 1204 byl sjednán znovu, tentokrát na šest let. Amaury zemřel v roce 1205 na úplavici, hned po svém stejnojmenném synovi. Kyperským králem se tedy stal Amauryho syn Hugo, zatímco Jeruzalémské království získala Marie, dcera Isabely a jejího prvního manžela Konráda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Almerich II. z Lusignanu ( \"Amaury II de Lusignan\", 1145 – 1. dubna 1205) byl v letech 1194–1205 králem Kypru a od roku 1197 také králem Jeruzaléma. Jeho mladší bratr byl jeruzalémský král Guy z Lusignanu.", "tgt_summary": "Amaury II de Lusignan, (de son vrai prénom : Aimery), est né dans le Poitou (av. 1152) et est décédé à Saint-Jean-d'Acre le. Il est le cinquième fils de Hugues VIII le Vieux, seigneur de Lusignan et de Bourgogne de Rançon. ", "id": 1784992} {"src_title": "Štefan Füle", "tgt_title": "Štefan Füle", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1980–1981) a Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (1981–1986). Od roku 1982 do 1989 byl členem Komunistické strany Československa. V roce 1987 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničí, v roce 1988 se účastnil studijního programu pro odzbrojení Organizace spojených národů, 1990 až 1995 byl prvním tajemníkem Stálé mise při OSN a členem české delegace v Radě bezpečnosti (1994–1995). Po návratu do České republiky byl ředitelem odboru mezinárodních organizací a následně ředitelem odboru bezpečnostní politiky. Z této pozice se podílel také na jednáních ČR o vstupu do NATO. Byl velvyslancem v Litvě (1998–2001) a ve Spojeném království (2003–2005). V letech 2001 až 2002 byl prvním náměstkem ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Od července 2005 až do svého jmenování ministrem pro evropské záležitosti 8. května 2009 zastával post velvyslance České republiky při NATO. Od května 2009 do listopadu stejného roku byl ministr pro evropské záležitosti ve vládě Jana Fischera. Vláda České republiky 10. listopadu 2009 rozhodla, že má být (po projednání v příslušném sněmovním výboru) navržen jako evropský komisař do tzv. druhé Barrosovy Evropské komise (2010–2014), ve které po schválení nahradil Vladimíra Špidlu. Do funkce komisaře pro rozšíření a sousedskou politiku EU nastoupil 10. února 2010, kdy byla nová Evropská komise schválena. Působil v ní do 31. října 2014. V letech 2015 až 2017 zastával funkce zvláštních zmocněnců ministra zahraničních věcí ČR pro OBSE a Západní Balkán. Od listopadu 2017 do června 2018 působil v pozici člena dozorčí rady investiční skupiny CEFC Europe. Od června 2018 do října 2018 byl členem představenstva CITIC Europe Holdings a od listopadu 2018 působí jako poradce CITIC Europe Holdings. Od roku 2018 působí ve funkci předsedy Správní rady Smíšené česko čínské komory vzájemné spolupráce. Je rozvedený, má dcery Beatu a Veroniku a syna Michala.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Štefan Füle je držitelem dvou státních vyznamenání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Štefan Füle (* 24. května 1962 Sokolov) je bývalý český diplomat a politik, od května do listopadu 2009 ministr pro evropské záležitosti ve vládě Jana Fischera. Od února 2010 do října 2014 zastával post eurokomisaře zodpovědného za rozšiřování EU a politiku sousedství.", "tgt_summary": "Štefan Füle, né à Sokolov le, est un diplomate tchèque, ancien commissaire européen à l'élargissement et à la politique européenne de voisinage.", "id": 1584465} {"src_title": "Jupp Derwall", "tgt_title": "Jupp Derwall", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Derwall začínal s kopanou jako jedenáctiletý záložník a útočník v klubu rodného města Rhenania Würselen v roce 1938. Nejvyšší německou soutěž hrál za Alemanii Aachen a Fortunu Düsseldorf v její západní divizi. S Alemanií byl roku 1953 ve finále západoněmeckého poháru, když byl autorem čestného úspěchu proti Rot-Weiss Essen (1:2). Za Düsseldorf hrál ve finále Poháru v roce 1958, kdy Fortuna prohrála s VfB Stuttgart 3:4. V roce 1954 hrál dvakrát za národní tým SRN, ale do týmu pozdějších mistrů světa se nedostal.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská dráha.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Jako trenér začínal Jupp Derwall ve švýcarských klubech FC Biel (1959 - 1961) a FC Schaffhausen (1961 - 1962). V roce 1962 se pod jeho vedením dostal tým Fortuna Düsseldorf opět do finále západoněmeckého poháru, kde podlehl v prodloužení 1:2 1. FC Norimberku. Poté Derwall koučoval kluby nižších soutěží v Sársku. V roce 1970 se stal Derwall nástupcem Udo Latteka ve funkci asistenta trenéra západoněmecké reprezentace, kterou vedl Helmut Schön. V roce 1972 vedl německý olympijský tým na olympiádě v Mnichově a dovedl tento celek do čtvrtfinále. V roce 1978 ještě duo Schön - Derwall vedlo tým SRN na Mistrovství světa v Argentině, ale když tým po prohře s Rakušany opustil šampionát bez úspěchu, Schön se rozhodl u národního družstva skončit. Derwall byl vybrán jako jeho nástupce.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérem národního týmu.", "content": "První významným podnikem, v němž vedl Derwall Západní Německo, bylo Mistrovství Evropy 1980 v Itálii. V semifinálové skupině porazili Němci Československo 1:0 a Nizozemsko 3:2 a k postupu do finále stačila i bezbranková remíza s Řeckem. Ve finále 22. června 1980 SRN porazila Belgii 2:1 a Derwall se stal trenérem mistrů Evropy. Na MS v kopané 1982 ve Španělsku začali Němci šokující prohrou s Alžírskem 1:2. Pak rozdrtili Chile 4:1 a Rakousko porazili 1:0. Do druhého kola postoupili z první pozice. Zde remizovali s Anglií 0:0 a porazili domácí Španěly 2:1 a byli mezi čtyřmi semifinalisty. V semifinále hráli v Seville proti Francii v normální hrací době 3:3, ale na penalty postoupili. Až ve finále prohrála SRN s Itálií 1:3. Mezi hvězdy týmu se ve Španělsku zařadili Karl-Heinz Rummenigge a Paul Breitner. I na následujícím Mistrovství Evropy 1984 patřila SRN k největším favoritům turnaje. Západní Německo však zahájilo bezbrankovou remízou s Portugalskem a své naděje na postup zvýšilo výhrou nad Rumuny 2:1, jenže pak dostali jediný osudný gól od Španělů v 90. minutě zápasu a jeli domů. Fanoušci v SRN se obrátili proti trenéru Derwallovi. Na nátlak veřejnosti Derwall z funkce trenéra reprezentace odstoupil a uvolnil místo Franzi Beckenbauerovi.", "section_level": 2}, {"title": "Angažmá v Turecku.", "content": "Derwall byl po ME 1986 reakcí německé veřejnosti tak rozhořčen, že odmítl nabídky týmu Bundesligy a odešel trénovat turecký celek Galatasaray Istanbul. V té době byl pokládán turecký fotbal za spíše podprůměrný, turecké oddíly nedosáhly ještě žádného mezinárodního úspěchu. Proto je Derwallův příchod do Turecka spojován s výkonnostním vzestupem tureckého fotbalu. Derwall zavedl v Galatasaray moderní západoevropské tréninkové metody a s týmem ihned získal mistrovský titul i národní pohár. Stal se doslova revolucionářem tureckého fotbalu. Dva významní turečtí trenéři Fatih Terim a Mustafa Denizli získali pod Derwallovým vedením cenné zkušenosti. Roku 1987 Derwall působení v Galatasaray ukončil a třebaže se spekulovalo o tom, že bude vést turecký národní tým, vrátil se do Německa a odešel na odpočinek. Derwallova práce v Turecku byla ohodnocena získáním čestného doktorátu na univerzitě v Ankaře. V Německu získal Německý kříž za zásluhy 1. stupně (\"Bundesverdienstkreuz\").", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Jupp Derwall měl od roku 1991 problémy se srdcem a na srdeční záchvat také 26. června 2007 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef (Jupp) Derwall(10. března 1927 Würselen, Severní Porýní-Vestfálsko - 26. června 2007 Sankt Ingbert, Sársko), byl německý fotbalový hráč a především vynikající trenér, s jehož jménem je spjato úspěšné koučování národního týmu SRN v letech 1978 - 1984. S týmem Spolkové republiky získal roku 1980 titul mistrů Evropy.", "tgt_summary": "Josef « Jupp » Derwall, né le à Würselen et mort le à Saint-Ingbert, était un footballeur puis entraîneur de football allemand.", "id": 2076881} {"src_title": "Bitva u Badru", "tgt_title": "Bataille de Badr", "src_document": [{"title": "Pozadí: výstup Mohameda.", "content": "V době působení proroka Mohameda a bitvy u Badru byl Arabský poloostrov řídce osídlen převážně arabským etnikem. Arabové žili kočovným životem, ale v oázách uprostřed Arábie existovaly zemědělské osady s povahou městských států, v jižní části poloostrova (dnešní Jemen a Omán) existovaly i větší politické celky. Kočovní Arabové měli primitivní kmenová náboženství s prastarými obyčeji (včetně lidských obětí), ale přesto v životě pohanských kočovníků hrálo náboženství jen malou úlohu. Na severu bylo mezi Araby zakořeněné křesťanství různých orientálních směrů, na pobřeží Rudého moře v Hidžázu měl silnou pozici judaismus, vyskytoval se i perský zoroastrismus. Mohamed se narodil někdy mezi lety 570–580 v Mekce, byl příslušníkem rodu Hášimovců, kteří náleželi ke kmenu Kurajšovců. Když mu bylo asi čtyřicet let, začal mít během svých meditacích v jeskyni hory Hirá' v okolí Mekky různá vidění, jež připisoval božímu projevu, který mu tak svěřoval prorocké poslání. Své názory začal nejprve šířit mezi okruhem svých nejbližších, později začal i s veřejnými kázáními, jež mu získávala stoupence, ale také mocné nepřátele. Avšak Mohamedův rod Hášimovců, v čele s Mohamedovým strýcem a jeho vychovatelem z dětství Abú Tálibem, (ačkoliv mnozí z Hášimovců s Mohamedovým učením neměli nic společného) se za svého příslušníka postavili a chránili ho před nepřáteli, zatímco finančně Mohameda podporoval bohatý obchodník Abú Bakr. Roku 619 však Abú Tálib zemřel a vedení rodu Hášimovců připadlo Mohamedovu strýci Amr ibn Hišámovi, jenž byl Mohamedovým nepřítelem. Ten zrušil ochranu, jenž Abú Tálib Mohamedovi poskytoval a vystupňoval perzekuci, jíž byli muslimové vystavováni. Roku 622, kvůli otevřeným aktům nepřátelství ze strany pohanských Kurajšovců, Mohamed a mnoho jeho následovníků Mekku opustilo a přesídlilo do Medíny, kde místní pohanští Arabové přijali islám. Mohamedův útěk do Medíny se nazývá \"hidžra\" a získání města pod muslimskou kontrolu znamená také počátek Mohamedova vůdcovství v rovině politické.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Mohamed Medínu přetvořil v zárodek teokratického islámského státu a začal se soustředit na odboj proti nevěřícím, zejména mekkánským Kurajšovcům. Kromě povinné náboženské daně se loupeživé nájezdy proti obchodním karavanám staly pro Medínské živobytím. Již na podzim roku 623 se muslimové pokusili napadnout kurajšovskou karavanu, když projižděla Hidžázem, ale karavaně se podařilo vyváznout. V lednu 624 muslimové u Nachly, jihovýchodně od Mekky, tentokrát již úspěšně přepadli a oloupili kurajšovskou karavanu cestující z jižní Arábie. Na jaře 624 dostal Mohamed zprávy o další karavaně cestující ze Sýrie do Mekky vedené Abú Sufjánem s ozbrojeným doprovodem třiceti až čtyřiceti mužů. K výpravě proti této karavaně se propůjčili i Medínští (do té doby se nájezdů účastnili pouze tzv. muhádžirové, kteří do Medíny přišli s Mohamedem z Mekky) a muslimům se tak podařilo sebrat armádu o 313 bojovnících, největší, jakou do té doby postavili.", "section_level": 1}, {"title": "Pochod na Badr.", "content": "Do čela armády se postavil osobně prorok Mohamed a společně s ním do boje šli jeho nejbližší společníci jako Mohamedův strýc Hamza, zeť a synovec Alí a budoucí chalífové Abú Bakr a Umar. Muslimské jezdectvo se skládalo ze 70 velbloudů a jen dvou nebo tří koní, což by znamenalo, že zbytek mužstva musel buď pochodovat pěšky, nebo všichni jeli na velbloudech – tedy tři až čtyři muži na jednom zvířeti. Podle Edwarda Gibbona Mohamedovi vojáci na 72 velbloudech jeli střídavě a měli jenom dva koně. Mnohé muslimské zdroje, včetně samotného koránu, však naznačují, že muslimové s větším střetnutím ani nepočítali, a jeden z budoucích chalífů, Uthmán, zůstal v Medíně, aby se staral o svou nemocnou manželku. Muslimský postup nezůstal utajen. Jak se karavana blížila k Medíně, její vůdce Abú Sufján od cestovatelů a jezdců dostával zprávy o Mohamedově úmyslu karavanu přepadnout, Abú Sufján proto vyslal do Mekky posla jménem Damdam, aby varoval Kurajšovce a přivolal posily. Kurajšovci z Mekky mobilizovali a na pomoc karavaně vyslali 300 jezdců na koních a až 700 jezdců na velbloudech. Mnozí kurajšovští aristokraté, jako Amr ibn Hišám, Valíd ibn Uthma, Šajba či Umaja ibn Chalafa, se připojili k armádě; jejich důvody byli rozmanité, někteří měli v karavaně své finanční zájmy, jiní chtěli pomstít Ibn al-Hadramiho a ostatní stráže z karavany přepadené v lednu muslimy u Nachly a konečně, mnozí se chtěli zúčastnit výpravy proti muslimům, když se vítězství zdálo na dosah ruky. Abdulláh ibn Mas‘úd popisuje Amra ibn Hišáma, jak nejméně jednoho zdráhajícího se šlechtice, Umaju ibn Chalafa, přiměl připojit se k výpravě. Tou dobou Mohamedova armáda postupovala ke studnám u Badru, jež ležely na obchodní trase ze Sýrie. Mohamed předpokládal, že se zde karavana zastaví a plánoval ji zde napadnout. Nicméně několik muslimských průzkumníků bylo objeveno zvědy z karavany, Abú Sufján proto vydal karavaně rozkaz změnit rychle směr na západ k Janbu na pobřeží Rudého moře.", "section_level": 2}, {"title": "Plán muslimů.", "content": "Zhruba v té době k muslimům dolehly zprávy o vojsku, jež vyrazilo z Mekky. Mohamed okamžitě svolal válečnou radu; zatím byla stále možnost ustoupit, zvláště, když mnozí z Mohamedových bojovníků náleželi k tzv. al-ansár (pomocníkům) pocházejících z řad původních medínských kmenů a kteří se zavázali pouze k obranně Medíny a nikoliv k dobyvačným tažením. Podle Medínské konstituce měli al-ansár právo odmítnout bojovat a opustit armádu. Nicméně podle tradice se al-ansár stejně tak zavázali k boji. Ve čtvrtek 15. března se obě armády nacházely asi jeden den pochodu od městečka Badr. Odpoledne Mohamed vyslal několik jezdců v čele s Alím, aby prozkoumali okolí studní u Badru. Alí se svými bojovníky u studní překvapil skupinu kurajšovských zásobovačů, kteří brali vodu; jen jedinému z Kurajšovců se podařilo uprchnout, zbytek byl Alím zajat a odveden do muslimského ležení, od kterých následně Mohamed vyzvěděl sílu a vzdálenost nepřítele. Muslimští bojovníci, kteří očekávali, že jim zajatci sdělí, kde se nachází karavana, byli zděšeni, když se dozvěděli, že místo karavany proti nim stojí celá hlavní kurajšovká armáda. Podle některých tradic, když se Mohamed dozvěděl jména všech kurajšovských šlechticů, již doprovází vojsko, zvolal: Následujícího dne nařídil rychle pochodovat na Badr, aby dorazil dříve, než kurajšovská armáda. Badrské studny se nacházely na mírném svahu na východní straně údolí zvaného „Yalyal“. Západní strana byla uzavřena vysokým kopcem zvaným 'Aqanqal. Když z východu dorazila na místo muslimská armáda, Mohamed nejprve zvolil sešikovat vojáky u první studny, na kterou narazil. Avšak Hubab ibn al-Muhdír se proroka optal, zda jeho volba je boží vnuknutí, či jeho vlastní názor. Když Mohamed odvětil, že je to jeho vlastní volba, Ibn al-Muhdír navrhl obsadit pramen blíže nepřátelské armádě a blokovat tak všechny ostatní. Mohamed tento návrh přijal a rychle se s armádou přesunul. Podle Tárika Ramadána to dokazuje, že Mohamed nebyl autokratický vůdce, ale dovoloval svým stoupencům odporovat bez toho, že by to bylo považováno za projev neúcty.", "section_level": 2}, {"title": "Plán Kurajšovců.", "content": "Naproti tomu je jen velmi málo známo o kurajšovském vojsku v době, kdy vytáhlo z Mekky až do chvíle, kdy dorazilo k Badru. Ty informace, které se zachovaly, mnoho nevypovídají. Arabské armády měly ve zvyku brát s sebou na válečná tažení své ženy a děti, aby podporovaly a staraly se o muže, ale mekkánská armáda to tentokrát neudělala. Kurajšovci také zřejmě vyvinuli jen malé, nebo vůbec žádné úsilí ke zkontaktování spojeneckých kmenů, roztroušených po celém Hidžázu. Obě tyto skutečnosti napovídají, že Kurajšovci výpravu organizovali narychlo, když karavana volala o pomoc. Kromě toho Kurajšovci věděli, že muslimy převyšují počtem v poměru tři na jednoho a očekávali tedy snadné vítězství. Když Kurajšovci dosáhli al-Juhfy, města ležícího jižně od Badru, přijali zprávu od Abú Sufjána, který vojsku sdělil, že karavana je již bezpečně za zády kurajšovské armády a vojsko se tedy může stáhnout zpět do Mekky. V tu chvíli, podle Karena Armstronga, v armádě vypukl mocenský spor; Abú Džahl chtěl pokračovat v tažení, ale některé přítomné klany, mezi nimi Zuhraovci či Adíovci, odmítly Abú Džahla následovat a vrátily se do Mekky. Armstron naznačuje, že klany mohly mít zájem na moci, jež by Abú Džahl získal, kdyby se mu podařilo muslimy zničit. Rovněž rod Hášimovců váhal, ale nakonec jejich kontingent vojsko rovněž opustil. Abú Džahlova armáda odchodem části klanů sice utrpěla ztráty, ale vzápětí se k vojsku připojil oddíl Abú Sufjána z Mekky, čímž se ztráty částečně zacelily.", "section_level": 2}, {"title": "Den bitvy.", "content": "O půlnoci 17. března Kurajšovci sbalili tábor a vytáhli směrem na Badrovské údolí. Protože předchozího dne pršelo, byl postup s koňmi a velbloudy na kopec 'Aqanqal velmi obtížný. Když se jim podařilo kopec překonat, rozbili Kurajšovci tábor přímo v Badrovském údolí a zatímco zbytek vojska odpočíval, bylo vysláno několik jezdců v čele s Umajrem ibn Wahbem, aby prozkoumali muslimské linie. Umajr poté Kurajšovcům nahlásil, že Mohamedova armáda je malá a muslimové nemají žádné spojence, kteří by se k bitvě připojili. Nicméně Umajr varoval před značnými ztrátami, jež mekkánská armáda v konečném útoku utrpí. To ještě více demoralizovalo kurajšovské bojovníky, protože arabské bitvy se tradičně vyznačovaly malými ztrátami na životech, což ještě vystupňovalo další kolo svárů mezi kurajšovskými veliteli. Nicméně podle arabského tradičního podání Amr ibn Hišám rozpory umlčel apelováním na kurajšovský smysl pro čest a požadavkem na naplněním krevní msty. Bitva byla soubojem tří nejlepších mužů od muslimů a Kurajšovců. Z muslimského šiku vyrazili tři z al-ansár, aby se utkali s třemi Mekkánci, ale ti svým pokřikem Medínské zahnali zpět; kurajšovští bojovníci byli nervózní z propuknutí dalších sporů mezi mekkánskými veliteli a navíc chtěli jen bojovat s kurajšovskými muslimy, Mohamedovými bojovníky původem z Mekky. Mohamed tedy vyslal vpřed Alího, Ubajdu a Hamzu. V souboji se Hamzovi podařilo svého soupeře zabít, ačkoliv Ubajda byl smrtelně zraněn. Poté armády zahájily proti sobě palbu z luků. Zabiti byli dva muslimové a neznámý počet Kurajšovců. Ještě před bitvou vydal Mohamed muslimům rozkaz střílet na Kurajšovce během jejich postupu k muslimským liniím a tasit meče až ve chvíli, kdy budou příliš blízko. Nyní, když prorok vydal rozkazy, vrhl směrem proti kurajšovským zástupům hrst oblázků, což bylo pravděpodobně tradiční arabské gesto, a zvolal: „Znetvořeny budiž ty tváře!“ Armáda muslimů vyrazila proti kurajšovským liniím. Mekkánci, demoralizovaní a v plné bojové síle, se kvapně obrátili a dali na útěk. Samotná bitva trvala několik hodin a krátce po poledni bylo po všem. Korán sílu muslimského útoku popisuje v několika verzích, odvolávaje se přitom na tisíce andělů sestupujících z nebe nad Badrem, kteří rozdrtili Kurajšovskou armádu. Rané muslimské zdroje tyto zprávy přebírají doslova a v několika hadísech se objevují pasáže popisující rozhovory Mohameda s archandělem Džibrílem a jeho roli, jež hrál v bitvě u Badru.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mrtví a zajatí.", "content": "Al-Buchárí ztráty mekkánské armády vypočítává na 70 padlých a 70 zajatých. To mohlo představovat 15–16 % kurajšovské armády, jestliže ve skutečnosti nebyla velikost mekkánské armády u Badru mnohem nižší, v takovém případě by procento ztracených bojovníků bylo mnohem vyšší. Alí ibn Abú Tálib sám vypočítává 18 padlých Mekkánců. Muslimské ztráty činí asi 14 padlých, tedy asi 4 % celkové armády. O počtu zraněných na obou stranách žádné zdroje nereferují. V bitvě se muslimům podařilo získat značné množství kurajšovských zajatců, včetně urozených, mezi nimi Mohamedova strýce al-Abbáse z rodu Abbásovců, kteří okamžitě zažehli mezi muslimy kontroverzi, podle súry 8: „Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi. Vy toužíte po tom, co nabízí vám život pozemský, zatímco Bůh vám chce dát život budoucí – a Bůh mocný je i moudrý.A kdyby nebylo příkazu již dříve od Boha daného, byl by se vás dotkl trest nesmírný za to, co jste si vzali.Jezte z toho, co jste ukořistili, jen dovolené a výtečné a bojte se Boha, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“ Podobná událost je rovněž v biblické starozákonní první knize Samuelově, kde Bůh trestá Saula za to, že ušetřil život zajatců, které mu Bůh nařídil pozabíjet. Kurajšovští zajatci byli drženi v bezpečí a zásobováni; dokonce když Umajjův bývalý otrok Bilal chtěl svého bývalého pána zabít, muslimové k Umajjovi postavili stráž. Krátce před tím, než muslimové upustili bitevní pole, vydal Mohamed rozkaz pohřbít více než dvacet mrtvých Kurajšovců v badrské studni. Hadísy několikrát referují o této události, jež byla zřejmě jednou z hlavních příčin pohoršení mezi mekkánskými Kurajšovci. Krátce poté bylo několik muslimů, jež zajali spojenci Mekky, odesláno do Mekky a jako odvetu za porážku u Badru popraveno. Podle tradice krevní msty mnozí příbuzní Kurajšovců padlých u Badru jako pomstu napadli členy kmene, jehož příslušníci zabili jejich příbuzné. Muslimové však rovněž toužili po pomstě za perzekuce, jimž byli několik let vystavováni během pobytu v Mekce; několik zajatců od Badru bylo proto muslimy popraveno. Nicméně, po počátečních popravách byli zajatci rozděleni mezi muslimské rodiny a bylo s nimi zacházeno dobře, později byli propuštěni buď za výkupné, nebo jen za přísahu, že již nebudou proti Mohamedovi bojovat.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Bitva u Badru významně ovlivnila vzestup dvou mužů, kteří po následující století určovali směr vývoje Arábie. Prvním byl prorok Mohamed, který se prakticky přes noc stal z mekkánského uprchlíka významným vůdcem. Marshall Hodgson dodává, že Badr donutil ostatní Araby „muslimy vnímat jako potenciální soupeře a nástupce v prestiži a politické roli, jež drželi Kurajšovci.“ Mohamedova pozice v medínské komunitě značně posílila a jeho pozornost se tak mohla zaměřit proti vnějším protivníkům. Krátce po bitvě u Badru Mohamed zahájil kampaň proti medínským židům, kteří ohrožovali jeho politické postavení; prvním napadeným židovským kmenem se stal Banú Kajnuká. V té době naopak pozice hlavního Mohamedova politického odpůrce, Abdulláha ibn Ubajje, vážně oslabila a nadále byl schopen představovat Mohamedovi jen omezeného protivníka. Druhým mužem, jehož bitva u Badru ovlivnila, byl Abú Sufján. Smrt Amra ibn Hášima, stejně jako mnoha dalších kurajšovských šlechticů, dala Abú Sufjánovi příležitost stát se vůdcem kurajšovského kmene; v důsledku, když Mohamed o šest let později pochodoval na Mekku, byl to Abú Sufján, kdo pomohl nekrvavou kapitulaci. Abú Sufján se posléze stal vysoko postaveným úředníkem nově se rodící arabské říše, a jeho syn Mu'ávija se stal syrským místodržícím a v roce 661 i zakladatelem umajjovského chalífátu. V pozdější době se bitva u Badru stala tak slavnou, že Ibn Ishák do své Mohamedovy biografie zahrnul jmenný seznam muslimských bojovníků účastnivších se bitvy. V mnohých hadísech jsou jednotlivci, kteří bojovali u Badru, zaznamenáni spíše formálně, a v pozdějších letech za to dokonce mohli získat jistá privilegia. Poslední veterán z bitvy u Badru zemřel během první islámské občanské války. Jak shrnuje Paul K. Davis: „Mohamedovo vítězství stvrdilo jeho autoritu coby vůdce islámu; zapůsobil tak na místní kmeny, že se k němu připojily, expanze islámu tak začala.“", "section_level": 2}, {"title": "Korán.", "content": "Bitva u Badru je jednou z mála bitev speciálně zmiňovaných v Koránu, zvláště jako srovnání s bitvou u Uhudu: \"Súra 3, verše 123–125:\" „Bůh vám již vskutku pomohl u Badru, když jste byli ještě nepatrní. Bojte se Boha, snad Mu budete vděčni.A hle, pravil jsi věřícím: „Což vám nestačí, že vás Pán váš posílil třemi tisíci andělů z nebe vyslanými? Ba ano! Budete-li vytrvalí a bohabojní; pak až nepřítel na vás prudce zaútočí, Pán váš vás podpoří pěti tisíci andělů, kteří označují známkami.“ \"Súra 3, verš 13:\" „Dostalo se vám již znamení v dvou houfech, jež se střetly: jeden houfec bojoval na stezce Boží, zatímco druhý byl nevěřící. A zdál se jim druhý houfec na pohled dvojnásobný počtem; a Bůh poskytuje pomoc Svou tomu, komu chce, a věru je v tom poučení pro ty, kdož jsou jasnozřiví.“ Badr je také předmětem súry 8: \"Al-Anfál\", která líčí vojenské postupy a operace. Arabský výraz al-Anfál znamená „kořist“ a odkazuje na dohady, jak po bitvě mezi vojáky rozdělit kořist ukradenou Kurajšovcům. Osmá súra přímo nezmiňuje jméno Badr, ale popisuje bitvu a několik veršů se vztahuje přímo k bitvě u Badru a událostem krátce po ní.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní ohlasy.", "content": "Díky svému významu v dějinách islámu jakožto vítězství proti všem očekáváním, jméno Badr zlidovělo jak v muslimských armádách, tak v militantních organizacích. Název Badr byl také použit pro krycí název operace egyptské armády v říjnu 1973 během jomkipurské války, či bojovou akci pákistánské armády roku 1999 během kárgilské války. Bitva u Badru se stala námětem i pro beletristická zpracování; roku 1976 byla bitva ztvárněna v arabském filmu \"Poselství\", režírovaného Mustafou Akkadem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Badru (arabsky غزوة بدر) se odehrála 17. března roku 624 (17. ramadánu roku 2 islámského kalendáře) v oblasti Hidžázu na západě dnešní Saúdské Arábie a znamenala zlomový obrat v boji mezi ranou muslimskou obcí vedenou prorokem Mohamedem a protivníky z řad pohanských Kurajšovců, kteří ovládali Mekku. V islámské tradici byla bitva vykládána jako drtivé vítězství, za něž muslimové vděčí boží prozřetelnosti; sekulární prameny pak vítězství připisují Mohamedovu vojevůdcovskému umění. Ačkoliv je bitva u Badru jednou z několika bitev zmíněných v posvátné knize islámu – koránu – prakticky všechny současné znalosti o této bitvě pochází z tradičních islámských pramenů: dvou hadísů a jiných Mohamedových životopisů, napsaných desítky let po jeho smrti. ", "tgt_summary": "La bataille de Badr, est la première bataille victorieuse des Arabes musulmans. C'est la bataille de Mahomet contre le clan quraychite qui l'avait contraint à l'exil vers Médine et menacé de mort les musulmans. Elle a eu lieu le 16 octobre 623. La bataille de Badr, du nom d’une vallée située entre La Mecque et Médine.", "id": 1094996} {"src_title": "Frýdlant nad Ostravicí", "tgt_title": "Frýdlant nad Ostravicí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do přelomu 12. a 13. století bylo území dnešního Frýdlantu a jeho okolí hustě zalesněno, ale oblast už byla řídce osídlena. Toto převážně lesnaté území plnilo funkci tzv. pohraničních hvozdů, dělících Moravou, kterou v polovině 10. století vojensky ovládli Přemyslovci, a původně nezávislého a pohanského Slezska, které si koncem 10. století podmanili polští Piastovci. Moravsko-slezská hranice byla původně určená hřebenem hory Ondřejník a území dnešního města tak leželo na slezské straně této hranice. Souvislejší osidlování severovýchodního cípu Moravy začalo v druhé polovině 13. století, kdy král Přemysl Otakar II. toto území udělil v léno olomouckému biskupství a pověřil jeho osídlením tehdejšího olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (v úřadě 1245–1281) S osídlováním bylo nutné přesněji vymezit zemskou hranici – proto Přemysl Otakar II., ovládající i část Slezska, rozhodl roku 1256 v územním sporu mezi opolským knížetem Vladislavem a olomouckým biskupem Brunem, že moravsko-slezskou hranici bude nově tvořit řeka Ostravice. V letech 1285–1300 vzniká osídlením tohoto území léno Místecko-Frýdlantské. K roku 1300 je zaznamenán \"Jindřich z Frýdlantu\", o němž se předpokládalo, že pocházel z rodu Stangů, a že tedy Frýdlant musel být založen v poslední třetině 13. století. Je však možné, že byl příslušníkem rodu Ronovců, kteří pocházeli z Frýdlantu v Čechách (v takovém případě by jméno Frýdlant bylo přeneseno z Čech na Moravu a Frýdlant mohl být založen později, cca ve 14. století). Roku 1402 prodává tehdejší držitel Lacek z Kravař léno tehdejšímu držiteli frýdeckého panství, jehož součástí bylo až do roku 1581, kdy olomoucký biskup Stanislav Pavlovský připojuje léno ke svému hukvaldskému panství. O rok dříve byl ve Frýdlantu postaven dřevěný kostelík z roku 1580 zasvěcený sv. Bartoloměji, který byl v letech 1672–1690 přestavěn na kamenný. Na území města stávaly tři opevněné tvrze. Na moravském území to byla tvrz v oblasti dnešní Dukelské ulice. Na slezském území stály další dvě tvrze – jedna v oblasti Zimníku na vyvýšenině u řeky za lávkou pro pěší a druhá na území Nové Vsi. Původní frýdlantský kostel stával v místech dnešní kapličky na kamenci a domu čp. 493. na dodnes patrném mírném návrší vyvýšeném nad úroveň okolního terénu. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a dřevorubectvím, a to až do 17. století. V letech 1618–1620 vznikly na frýdlantském katastru železárny a v posledních letech třicetileté války byly založeny hamry. V roce 1675 byly hamry zmodernizovány a Frýdlant se stal jedním z moravských hutních center. Kromě hamrů prosperovala ve druhé polovině 17. a v 18. století ve Frýdlantu i ruční výroba papíru. Dne 7. září 1848 byla zrušena robota i dědičná práva fojtů a rychtářů obcí. V prvních volbách do obecního zastupitelstva bylo zvoleno bylo 18 zástupců a prvním starostou se stal Štěpán Kerlín. Hutnictví se v 19. století zaměřilo na slévárenskou produkci umělecké litiny, kamen, později i smaltovaného nádobí a vybraných strojírenských výrobků. Po první světové válce bylo roku 1920 započato s elektrifikací městečka. Za první autobusovou linku v českých zemích je považována doprava, kterou v roce 1907 provozoval soukromník z Frýdlantu nad Ostravicí do Horní Čeladné. Frýdlant nad Ostravicí byl z městyse na město povýšen 12. října 1948. Od 1. února 1949 až do 30. června 1960 byl začleněn do okresu Frenštát, poté do okresu Frýdek-Místek.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidí v roce 2011 bylo ve městě oficiálně napočítáno 7 bezdomovců.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské spolky.", "content": "Ve městě působí mimo jiné tyto křesťanské církve či organizace: Církev Adventistická, Církev Bratrská, Církev Římsko-Katolická, Křesťanská akademie mladých (KAM)", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve městě je návštěvníkům poskytnuto různorodé kulturní využití. Své sídlo zde má pěvecký sbor, folklórní sdružení a dvě dechové hudby. Památník zdejšího umělce Ferdiše Duši je uzavřen a část tamní sbírky byla přestěhovaná do Galerie uměleckého smaltu a litiny v Kulturního domě. Galerie byla v loňském roce díky spolufinancování EU rozšířena a doplněna o další exponáty uměleckého smaltu a litiny.", "section_level": 1}, {"title": "Sochy ve veřejném prostoru.", "content": "Poblíž pošty v přilehlém parčíku se nachází socha „Květ“, která je ranou tvorbou dnes v mezinárodním měřítku působící známé umělkyně Magdaleny Jetelové.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Kromě kultury nabízí Frýdlant nad Ostravicí i sportovní vyžití. Místní slogan „Frýdlant nad Ostravicí – brána Beskyd“ upozorňuje na okolní přírodu a beskydské hory, které nabízí možnost pěší turistiky nebo cyklistiky, sjezdové nebo běžecké lyžování. Ve Frýdlantě si lze kromě procházek přírodou zahrát tenis, na písčitých hřištích plážový volejbal (např. zdarma přístupné hřiště u horního frýdlantského splavu), ke koupání lze využít řeku Ostravici se splavy a umělými či přírodními peřejemi, nebo ostravickofrýdlantská koupaliště. Ve Frýdlantě působí i několik sportovních klubů a spolků: skautský oddíl Junák, oddíl \"Divočáci\" (Asociace turistických oddílů mládeže), Klub českých turistů, 1. Beskydský Fotbalový Klub, Basketbalový klub Frýdlant nad Ostravicí, sportovní klub stolního tenisu, tělocvičná jednota TJ Sokol. Sportovními osobnostmi z Frýdlantu nad Ostravicí jsou silniční cyklista Vlastibor Konečný (bronzová medaile z OH v Moskvě 1980 z časovky družstev mužů a 17. místo v individuálním závodě, v kterém porazil slavného Olafa Ludwiga nebo pozdějšího vítěze Tour de France Stephena Roche) a Marie Hrachová, nejúspěšnější česká a československou stolní tenistka za posledních bezmála 30 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frýdlant nad Ostravicí (německy \"Friedland (an der Ostrawitza)\") je město ležící po obou stranách historické moravsko-slezské zemské hranice v podhůří Moravskoslezských Beskyd. Má obyvatel. Obec se nachází v údolí řeky Ostravice při úpatí nejvyšší hory Beskyd – Lysé hory v průměrné nadmořské výšce 360 metrů. Díky své poloze bývá nazýván vstupní bránou do Moravskoslezských Beskyd. Frýdlant býval průmyslovým centrem oblasti proslulým svou železářskou výrobou (srov. městský znak), dnes se však orientuje i na cestovní ruch. Jméno města má původ v němčině a vzniklo složením ze dvou slov: \"Land\" (země) a \"Frieden\" (pokoj, klid).", "tgt_summary": "Frýdlant nad Ostravicí est une ville du district de Frýdek-Místek, dans la région de Moravie-Silésie, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1424656} {"src_title": "Podlouhlá bedna", "tgt_title": "La Caisse oblongue", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Vypravěč se má na poštovní lodi Independence, na níž je kapitánem pan Hardy, dopravit do New Yorku. Na lodi bude mimo něj také jeho starý přítel, malíř pan Wyatt. Den vyplutí je však odložen nejdříve kvůli nemoci paní Wyattové a pak prý kvůli nepříznivému počasí. Vypravěč je zvědavý a jeho zvědavost podnítí i bedna zvláštního tvaru, kterou si jeho přítel bere s sebou na loď. Je na ní velký nápis: Muž se zajímá o bednu o to víc, že každý si s sebou směl vzít jen to nejnutnější. Rovněž je mu zvláštní, nač si jeho přítel objednal o kajutu navíc. Zvědavý je také na novou ženu svého přítele, o které Wyatt s nadšením vyprávěl. Nyní se Wyatt však chová podivně a jeho žena není ani krásná, jak bylo vypravěčem líčeno, ani nepůsobí inteligentním dojmem. O to víc se vypravěč zajímá o truhlu: pojme podezření, že jeho přítel si v ní převáží velmi cenný obraz. Když nevydrží a svůj tip Wyattovi prozradí, jeho přítel se jen bláznivě a hystericky rozesměje a chová se čím dál podivněji. Když se v noci strhne bouře, která donutí cestující nastoupit do záchranných člunů, Wyatt se mermomocí snaží bednu vzít na člun s sebou. Kapitán se odmítne vrátit k lodi a tak tam Wyatt přeplave sám, připoutá se k bedně a s ní se také potopí. Vypravěč je chováním přítele otřesen. Později se od kapitána dozví, že truhla byla rakví skutečné ženy pana Wyatta, která zemřela těsně před vyplutím a kapitán chtěl pomoci její tělo dopravit k jejím rodičům v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "Životopisec E. A.Poea James Hutchinson přirovnává povídku \"Podlouhlá bedna\" k autorovým detektivním příběhům, sérii obsahující např. povídku \"Vraždy v ulici Morgue\". Scott Peeples přiřazuje \"Podlouhlou bednu\" k témuž žánru s poznámkou, že se nejedná čistě o detektivní příběh, neboť nezdůrazňuje charakter detektiva a jeho metody. Poznamenává dále, že protagonista příběhu tápe, protože dovoluje svým osobním názorům mít navrch nad fyzickými důkazy, což jej vede k nesprávným závěrům. Edgar Allan Poe při psaní využil znalost prostředí v okolí Charlestonu v Jižní Karolíně, kde dříve působil jako voják americké armády v pevnosti Fort Moultrie. V povídce vyplouvá loď z Charlestonu a směřuje do New Yorku. Několik měsíců před vydáním povídky absolvoval Poe plavbu parníkem do New Yorku. Jeho žena Virginia začala vykazovat známky její choroby přibližně dva roky předtím, v roce 1842.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vydání.", "content": "Poe původně nabídl povídku \"Podlouhlá bedna\" Nathanielu Parkerovi Willisi pro \"New Mirror\", ale Willis soudil, že by se lépe hodila pro \"Opal\" - dárkovou knihu redigovanou Sarah Josepha Haleovou. Poprvé vyšla 28. srpna 1844 ve filadelfském periodiku \"Dollar Newspaper\". Byla též publikována v zářijovém čísle magazínu \"Godey's Magazine and Lady's Book\" taktéž redigovaném Sarah J. Haleovou.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky vyšla povídka v následujících sbírkách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Podlouhlá Bedna (anglicky \"The Oblong Box\") je hororová povídka amerického spisovatele Edgara Allana Poea o dvou přátelích a záhadné bedně, kterou jeden z nich přepravuje z Charlestonu (Jižní Karolína) do New Yorku. Bedna podněcuje zvědavost vypravěče. ", "tgt_summary": "La Caisse oblongue (en anglais : \"The Oblong Box\") est une nouvelle d'Edgar Allan Poe publiée pour la première fois en.", "id": 2390229} {"src_title": "Markovův řetězec", "tgt_title": "Chaîne de Markov", "src_document": [{"title": "Popis Markovova řetězce.", "content": "Markovův řetězec je popsán dvěma strukturami: Pravděpodobnosti p musí splňovat podmínky: Markovův řetězec dokážeme popsat pomocí vztahu: p(n+1) = p(n) * P a postupným dosazováním můžeme dojít ke vztahu: p(n+1) = p(0) * P", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní Markovův řetězec.", "content": "Homogenní Markovův řetězec je takový Markovův řetězec, pro který platí, že \"p(n)\" nezávisí na \"n\".", "section_level": 1}, {"title": "Nehomogenní Markovův řetězec.", "content": "Nehomogenní Markovův řetězec je takový Markovův řetězec, pro který platí, že \"p(n)\" závisí na \"n\".", "section_level": 1}, {"title": "Regulární řetězce.", "content": "Matici pravděpodobnostního přechodu P nazveme regulární, když P pro konečné n neobsahuje žádné nulové prvky. Matice P konverguje k limitní matici typu A, kde formula_1 kde její řádky tvoří stejné vektory a = (a, a,..., a), které nazýváme stacionární vektory, někdy také limitní vektory. Pro regulární matice platí následující tvrzení:", "section_level": 1}, {"title": "Limitní vektor.", "content": "Limitní vektor je možné stanovit z soustavy rovnic: Interpretace hodnot limitního vektoru a jsou jednotlivé doby strávené v jednotlivých stavech. Udané hodnoty jsou hodnoty pravděpodobností setrvání v těchto stavech.", "section_level": 1}, {"title": "Fundamentální matice regulárního řetězce.", "content": "Fundamentální matici definujeme pomocí matice A. Umožňuje nám například výpočet střední doby prvního přechodu do určitého stavu a rozptyl tohoto přechodu. formula_12 Vlastnosti fundamentální matice:", "section_level": 1}, {"title": "Absorpční řetězce.", "content": "Absorpční řetězce jsou takové řetězce, které obsahují mimo stavy tranzientní i stavy absorpční. Tzn., že pravděpodobnost setrvání v takovém stavu je rovna 1. Každou matici pravděpodobnostních přechodů formula_17 můžeme přeuspořádat na následující blokovou matici: formula_18", "section_level": 1}, {"title": "Fundamentální matice absorpčního řetězce.", "content": "je matice ve tvaru: formula_19 Inverzní matice existuje, pokud konverguje formula_20 k nule a platí pro ni: formula_21 Prvky fundamentální matice N udávají, kolikrát se proces v průměru ocitne v tranzientních stavech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markovův řetězec popisuje obvykle diskrétní náhodný (stochastický či pravděpodobnostní) proces, pro který platí, že pravděpodobnosti přechodu do následujícího stavu závisejí pouze na současném stavu, ne na předchozích stavech. Tato tzv. markovovská vlastnost dovoluje proces znázornit stavovým diagramem, kde z každého stavu (uzlu grafu) vycházejí hrany možných přechodů do dalšího stavu s připsanou pravděpodobností. ", "tgt_summary": "En mathématiques, une chaîne de Markov est un processus de Markov à temps discret, ou à temps continu et à espace d'états discret. Un processus de Markov est un processus stochastique possédant la propriété de Markov : l'information utile pour la prédiction du futur est entièrement contenue dans l'état présent du processus et n'est pas dépendante des états antérieurs (le système n'a pas de « mémoire »). Les processus de Markov portent le nom de leur inventeur, Andreï Markov. ", "id": 486807} {"src_title": "Rakouská hokejová reprezentace", "tgt_title": "Équipe d'Autriche de hockey sur glace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rakušané měli od počátku provozování ledního hokeje (tehdy pro odlišení od bandy hokeje označovaného jako kanadský) výhodu v tom, že ve Vídni mohli již od roku 1909 trénovat na umělé ledové ploše. Na mezinárodní scéně poprvé vystoupili v únoru na Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1912 v Praze. Jednalo se o pražské Němce, kteří však reprezentovali dříve, než byl Rakouský svaz ledního hokeje přijat do tehdejší LIHG. Mistrovství Evropy bylo z tohoto důvodu posléze anulováno. O rok později se již rakouské mužstvo zúčastnilo mistrovství právem, ale zcela propadlo, když skončilo bez bodu poslední. Po první světové válce Rakušané dlouho nemohli udržovat oficiální hokejové styky, protože jejich svaz byl na čtyři roky vyloučen z LIHG. Na mezinárodní scénu se však vrátili v polovině 20. let velmi silní. Na třech za sebou jdoucích mistrovstvích Evropy postupně získali všechny tři medailová umístění. Zisk titulu slavili bez ztráty bodu na Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1927, které se konalo ve Vídni. Za skvělými výsledky týmu po návratu na mezinárodní scénu byla práce studenta medicíny Kanaďana Blakea Watsona, ale mistrovský titul s rakouským mužstvem získal jako trenér Gordon Dempsey. Při první účasti na turnaji konaném v rámci olympijských her Rakušané neprošli v roce 1928 základní skupinou, ale v následujících letech sbírali další medailové úspěchy. Nejprve to byla dvě třetí místa v hodnocení mistrovství Evropy. Mistrovství světa v ledním hokeji 1931 bylo pro rakouský tým v historii nejúspěšnější. Vyhrál přesně polovinu zápasů, což mu při výpadcích soupeřů stačilo ve světovém pořadí na třetí místo za zámořskými týmy i k zisku druhého titulu mistra Evropy. O rok později se Rakousko zúčastnilo posledního samostatně konaného mistrovství Evropy v ledním hokeji, kde sice ani jednou neprohrálo, ale příliš mnoho remíz ho stálo titul. V roce 1933 si Rakušané ještě na mistrovství světa v Praze v rámci evropského pořadí druhé místo zopakovali. Od té chvíle se však již až do anšlusu Rakouska v roce 1938 nikdy tak vysoko jako v předcházejících letech neumístili. Po druhé světové válce se rakouský tým mohl díky oddělení země od Německa a opětovnému přijetí rakouského svazu do LIHG na mezinárodní scénu vrátit mnohem rychleji než po první světové válce. Rakousko se tudíž již v roce 1947 na prvním poválečném mistrovství dočkalo posledního velkého hokejového úspěchu. Překvapivou výhrou nad Švédskem pomohlo k oběma titulům hostitelskému Československu a sobě k dosud poslední světové i evropské medaili. Kromě nich si odvezlo od vděčných domácích též mnoho darů, kterým dominoval vagón uhlí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouská hokejová reprezentace zastupuje v ledním hokeji na mezinárodní scéně od roku 1912 se dvěma několikaletými přestávkami Rakousko. Její medailové úspěchy jsou již více než sedmdesát let staré. Mnoho let se pohybovala při mistrovství světa v ledním hokeji mimo elitní skupinu A.", "tgt_summary": "L'équipe d'Autriche de hockey sur glace est la sélection nationale de l'Autriche regroupant les meilleurs joueurs de hockey sur glace autrichiens lors des compétitions internationales. L'équipe évolue sous la tutelle de la Österreichischer Eishockeyverband.", "id": 2470739} {"src_title": "Řízení letového provozu", "tgt_title": "Contrôle de la circulation aérienne", "src_document": [{"title": "Standardy.", "content": "Celosvětově používaným jazykem v řízení letového provozu je v souladu s pravidly ICAO angličtina. Ve většině zemí je dovoleno i používání místního jazyka ke komunikaci mezi pilotem soukromých či výcvikových letů a řídícím letového provozu. Ve většině světa se při řízení letového provozu, stejně jako v letectví obecně, používají imperiální jednotky – tedy nadmořská výška se měří ve stopách, rychlost v uzlech a vzdálenost v námořních mílích.", "section_level": 1}, {"title": "Specializovaná střediska řízení.", "content": "Bezpečnost řízených letů musí být zajištěna od pojíždění na letišti před startem až po dokončení letu a bezpečné zastavení na cílovém letišti. Proto je služba řízení letového provozu poskytována obvykle třemi navzájem spolupracujícími specializovanými středisky.", "section_level": 1}, {"title": "Letištní služba řízení.", "content": "Pro letištní službu řízení se používá zkratka TWR (z anglického \"tower\" – věž), protože základním bodem pro řízení provozu na letišti je řídící věž. Řídící na věži jsou zodpovědní za bezpečný provoz na přistávací dráze (povolení vstupu a přejíždění), pojezdových drahách (pouze v nepřítomnosti pozice GND) a v řízeném okrsku (zvaném též CTR z anglického \"Control Zone\"), což je malý vzdušný prostor v bezprostředním okolí letiště. Řídící na věži zajišťují nejen bezpečný provoz letadel, ale i pozemních vozidel, která se pohybují po letištní ploše. Řídící věž také vydává letové povolení (pouze když není přítomna pozice GND). Služba řízení letového provozu je v České republice poskytována na těchto civilních letištích: Letiště Václava Havla Praha, Letiště Brno-Tuřany, Letiště Leoše Janáčka Ostrava, Letiště Vodochody, Letiště Kunovice, Letiště Karlovy Vary a také Letiště Pardubice se smíšeným vojenským a civilním provozem.", "section_level": 2}, {"title": "Přibližovací služba řízení.", "content": "Přibližovací služba řízení je označována zkratkou APP (z anglického \"approach\" – přiblížení). Jejím úkolem je udržovat bezpečný a plynulý provoz v koncové řízené oblasti (zvané též TMA z anglického \"Terminal Manouvering Area\"), což je vzdušný prostor v širším okolí letiště. Práce přibližovací služby řízení se v mnohém podobá oblastní službě řízení, jelikož jde o zajišťování rozstupů mezi letadly během letu. Vzhledem k vysoké hustotě provozu v okolí letišť se ale přibližovací služba řízení v mnohém odlišuje od oblastního řízení a proto jde zpravidla o dvě různé specializace. Zjednodušeně se dá přibližovací služba řízení charakterizovat následovně: do TMA vstupují z různých směrů letadla mířící na letiště a úkolem APP je zajistit jejich bezpečné přiblížení k letišti a seřadit je za sebou v ose přistávací dráhy. Současně APP zajišťuje bezpečný provoz všech letadel odlétávajících z letiště a prolétávajících skrz TMA. V České republice obvykle sídlí přibližovací středisko řízení přímo na dotčeném letišti, výjimkou je letiště Praha, jehož APP sídlí v IATCC Praha (Integrované středisko řízení letového provozu) v Jenči u Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Oblastní služba řízení.", "content": "Třetím základním pilířem řízení letového provozu je oblastní služba řízení, označovaná zkratkou ACC (z anglického \"Area Control Centre\" – oblastní centrum řízení). Oblastní služba řízení zajišťuje řízení letového provozu v příslušné řízené oblasti (používá se zkratka CTA z anglického \"Controlled Area\" – řízená oblast), což je typicky velká oblast řízeného vzdušného prostoru, někdy zahrnující území celého státu. V České republice sídlí oblastní středisko řízení, stejně jako APP Praha, v IATCC Praha (Itegrované středisko řízení letového provozu) v Jenči u Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní pozice.", "content": "Pozice pak jsou GND (z anglického ground, zem), DEL (z anglického Delivery), RADIO. Pozice GND a DEL jsou přítomni pouze v určitý čas a pouze na řízeních letištích (tj. letiště s pozicí TWR). Pozice GND zastává pojezdové dráhy (tj. pojíždění letadel po pojezdových drahách až na H/P dráhy). Pozice DEL zajišťuje vydávání letových povolení (po konzultaci se stanovištěm APP, případně ACC nebo TWR). Pozice RADIO vydává informace (většinou na neřízených letištích).", "section_level": 2}], "src_summary": "Řízení letového provozu (též ATC z – anglického \"air traffic control\") je služba poskytovaná ze země letadlům na pohybujícím se v řízeném vzdušném prostoru nebo na řízeném letišti. Základním smyslem řízení letového provozu je předcházet srážkám ve vzduchu i na zemi, ale řídící letového provozu poskytují pilotům obvykle i další služby, jako je navigační pomoc nebo informační služba. ", "tgt_summary": "Le service de contrôle de la circulation aérienne (ATC — de l'anglais \"Air Traffic Control\" ), communément appelé contrôle aérien, est un service rendu par des contrôleurs aériens aux aéronefs afin d'aider à l'exécution sûre, rapide et efficace des vols. Il est l'un des trois services de la circulation aérienne prévus par la Convention de Chicago afin d'assurer la sécurité du transport aérien mondial, aux côtés de l'information de vol et de l'alerte. Le contrôle du trafic aérien obéit à des règles définies par l'Organisation de l'aviation civile internationale, transposées dans le droit national par chaque pays membre. ", "id": 1984214} {"src_title": "Sirius Black", "tgt_title": "Sirius Black", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Sirius byl prvorozený mužský potomek významného čistokrevného kouzelnického rodu Blacků. Jeho rodiče Orion a Walburga Blackovi pocházeli oba z tohoto rodu a byli bratranec a sestřenice přes koleno. Sirius měl mladšího bratra Reguluse Blacka a tři starší sestřenice - Bellatrix, Narcisu (matka Draca Malfoye) a Andromedu (matka Nymfadory Tonksové).", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a školní léta.", "content": "Siriův život nebyl zpočátku šťastný. Když se dostal do puberty, začal nenávidět většinu svých příbuzných kvůli jejich posedlosti čistou krví. Když přišel do Bradavic, dostal se do Nebelvíru, na rozdíl od ostatních členů rodiny Blacků, kteří chodili do Zmijozelu. Byl jedním ze skupiny přátel přezdívající si Pobertové, tvůrců Pobertova plánku. Jeho nejlepšími přáteli se stali James Potter, Remus Lupin a Peter Pettigrew. Společně se stali zvěromágy kvůli tomu, aby mohli při úplňku dělat společnost Remusovi, který byl vlkodlak. Sirius se proměňoval ve velkého černého psa, a proto dostal přezdívku Tichošlápek. Ačkoli se během studia spolu s Jamesem nechovali podle školního řádu, byli oblíbení jak mezi učiteli, před kterými prokázali svoji inteligenci, tak mezi spolužáky. Jejich školním nepřítelem byl Severus Snape a potažmo celý Zmijozel. Ze Snapea si jednou chtěl Sirius vystřelit a tak mu řekl, jak se dostat do tajné chodby vedoucí od Vrby mlátičky do Chroptící chýše. Bylo to zrovna v době, kdy tam byl ukryt Remus jako vlkodlak. O tom se včas dozvěděl James a Snapea zachránil. V 16 letech utekl Sirius z domova a začal bydlet u Potterových. Za to si vysloužil vyškrtnutí z rodokmenu Blacků na starodávném gobelínu s rodokmenem rodu Blacků na Grimmauldově náměstí 12. Jeho strýc Alphard Black mu odkázal slušnou hromádku zlata, aby Sirius mohl být finančně nezávislý, a tak byl z rodokmenu vyškrtnut také.", "section_level": 2}, {"title": "Uvěznění.", "content": "Po dokončení školy začal Sirius bojovat proti lordu Voldemortovi a jeho stoupencům smrtijedům a stal se členem Fénixova řádu. Šel také za svědka na svatbu Jamese a Lily a když se jim narodil syn, stal se jeho kmotrem. V roce 1981 hrozil Potterovým útok ze strany lorda Voldemorta kvůli věštbě o jejich synovi, kterou vyslovila Sibyla Trelawneyová před Albusem Brumbálem. Brumbál Potterovy varoval a poradil jim, ať se ochrání Fideliovým zaklínadlem, které funguje tak, že si určí strážce tajemství, který jediný může prozradit, kde se nachází dům, jehož je strážcem. Brumbál se nabízel, že se stane strážcem, ale Potterovi si zvolili Siria. Ten ale pak manžele přemluvil, ať si raději zvolí Petra Pettigrewa, protože Voldemort bude předpokládat, že si zvolí jeho a ne Pettigrewa. Strážcem tajemství se tak stal Pettigrew, o čemž nevěděl nikdo kromě Potterových a Siria. Pettigrew byl ale smrtijed, tajemství Voldemortovi prozradil a ten tak na Potterovi zaútočil, zabil Jamese a Lily a když vztáhl hůlku na Harryho, kouzlo se díky tomu, že Harryho matka se pro něj obětovala, obrátilo proti němu a Voldemort zmizel. Sirius proto vyhledal Pettigrewa a chtěl se mu pomstít. Na ulici plné mudlů ale začal Pettigrew obviňovat Siria ze smrti Jamese a Lily a mudlové to slyšeli, když přijeli lidé z ministerstva kouzel, způsobil Pettigrew explozi, při které zabil 12 mudlů, proměnil se v krysu a utekl. Sirius byl na základě mudlovských svědků a výpovědi Albuse Brumbála obviněn ze smrti Potterových, mudlů a služeb Voldemortovi uvězněn v Azkabanu. Až do svého útěku v roce 1993 strávil v kouzelnickém vězení 12 let. Sirius patřil mezi nejvíce hlídané vězně, ale utekl ve své psí podobě, ve které ho mozkomorové nevnímali jako plnohodnotného tvora. Vězně hlídali mozkomorové, stvoření zla. Živili se štěstím, šťastnými vzpomínkami. Na Siria tolik nepůsobili, poněvadž jeho nevina, která ho udržovala při životě, nebyla šťastnou vzpomínkou.", "section_level": 2}, {"title": "V knihách.", "content": "Poprvé byl Sirius zmíněn již v první kapitole prvního dílu Harry Potter a Kámen mudrců, když půjčil Hagridovi létající motorku, aby mohl odvézt Harryho ze zničeného domu Potterových k Brumbálovi.", "section_level": 2}, {"title": "Harry Potter a vězeň z Azkabanu.", "content": "Na začátku knihy se Siriovi jako vůbec prvnímu podaří utéct z Azkabanu. Využil k tomu své schopnosti zvěromága. Mozkomorové totiž nevidí a tak se proměnil v psa a mozkomorové vnímali jen to, že jeho (lidská) duše slábne. Jednou, když mu mozkomorové nesli jídlo, se mu podařilo utéct. Utekl, protože chtěl ochránit svého kmotřence před Pettigrewem, kterého krátce předtím viděl jako krysu na fotografii Weasleyových v Denním věštci a zjistil tak, že je v Bradavicích v jedné místnosti s Harrym. Od té doby proto stále ze spánku opakoval „je v Bradavicích“ a všichni si mysleli, že má na mysli Harryho. Sirius ale celou dobu mluvil o Pettigrewovi. Po Siriově útěku se okamžitě rozjela v kouzelnickém společenství obrovská pátrací akce, informován byl i mudlovský ministerský předseda. Sirius potkal Harryho ve své psí podobě krátce po jeho útěku od Dursleyových. Harry si o něm myslel, že je to smrtonoš. Pak se Sirius uchýlil do Prasinek a okolí, aby měl tak možnost dostat se k Pettigrewovi. Spřátelil se s Hermioniným kocourem Křivonožkou. Jednou se násilím pokusil dostat přes portrét Buclaté dámy do nebelvírské věže, ta ho ale nepustila a na škole byl spuštěn poplach. Později Siriovi přinesl Křivonožka seznam hesel, který si odložil Neville Longbottom, a Sirius se dostal až do ložnice Harryho a Rona, kde roztrhal Ronovy závěsy, aby se dostal k Pettigrewovi. Ron si toho ale všiml a Sirius uprchl. Na konci dílu se dostanou do Chroptící chýše postupně Sirius v podobě psa, Ron, kterého táhne pes s sebou a krysa Prašivka (Pettigrew), kterou drží Ron. Křivonožka, Harry, Hermiona, kteří chtějí Rona zachránit. Později jdou Lupin, který na plánku objeví jméno Petera Pettigrewa, který by měl být dávno mrtvý a Snape, který objeví jméno Siria Blacka, kterého ze všech lidí nejvíce nenávidí. Harry chce Siria zabít, ale díky Lupinovu zásahu může Sirius vylíčit svůj příběh a vše se vysvětlí. Pettigrew je odhalen, Harry ale zabrání Siriovi a Lupinovi v tom, aby ho zabili s tím, že by si jeho otec nepřál, aby se z jeho dvou nejlepších přátel stali vrazi. Při odchodu z chýše ale Lupin zapomene na to, že je úplněk a zapomněl si vzít svůj vlkodlačí lektvar, promění se ve vlkodlaka, Pettigrew uteče a Sirius je chycen mozkomory a má dostat jejich polibek. Harry a Hermiona mu ale na radu Brumbála pomocí obraceče času pomohou utéct. Odletí na hipogryfovi jménem Klofan, kterému tak zachránili život, protože měl být popraven za napadení Draca Malfoye. Sirius je tak stále hledaným zločincem.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a Ohnivý pohár.", "content": "Sirius spolu s Klofanem uteče pryč z Evropy, mimo dosah ministerstva kouzel. S Harrym komunikuje pomocí soví pošty. Sirius se ale vrátí zpět do Británie poté, co mu Harry napíše, že se mu zdálo o Voldemortovi, že ho bolela jeho jizva a po událostech na mistrovství světa ve famfrpálu, kde se po 13 letech opět objevilo Znamení zla a to, že Brumbál povolal z důchodu Alastora Moodyho zvaného Pošuk Moody. Sirius a Klofan se ukryjí v jeskyni blízko Prasinek, kde se živí krysami. Jednou mu tam Harry, Ron a Hermiona donesou lepší jídlo z Bradavic. Na konci knihy je pozván Brumbálem do Bradavic, aby byl nablízku Harrymu poté, co se ho lord Voldemort ve třetím úkolu v turnaji tří kouzelnických škol pokusí zabít a zúčastní se obnovy Fénixova řádu.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a Fénixův řád.", "content": "Obnovenému Fénixovu řádu Sirius nemohl věnovat nic jiného než dům, který zdědil po rodičích, na Grimmauldově náměstí 12, protože se jako hledaný zločinec nemohl objevovat na veřejnosti a jeho přeměna byla zase díky Pettigrewovi známá smrtijedům. Toho, že pro řád nic nedělá, si je dobře vědom a štve ho to, ale Snape mu to navíc neustále připomíná a nezapomíná dodávat, že on dělá pro Řád velmi nebezpečnou práci. Navíc je Sirius neustále naštvaný na šíleného domácího skřítka Kráturu, který poslouchá rozkazy portrétu Siriovy matky a snaží se zachránit všemožné cennosti, které se Sirius a ostatní, kteří se podílí na úklidu domu, snaží vyhodit. Když opustí dům, aby vyprovodil Harryho a spolužáky do Bradavic, jeho podoba zvěromága je rozpoznána Luciem Malfoyem a ten to prozradí svému synovi Dracovi. Harry a Sirius jsou v kontaktu prostřednictvím letaxové sítě, jednou ho však téměř chytí Dolores Umbridgeová. Ačkoli je Sirius stále schovaný v domě, je připraven kdykoli jít bojovat a alespoň částečně uspokojuje svou touhu po nebezpečí prostřednictvím Harryho, kterého podporuje v jeho činnosti proti Umbridgeové. Je také velmi ochotný, co se týče odpovídání otázek o Řádu a Voldemortovi, k nelibosti paní Weasleyové. Jak Voldemort postupem času získává moc, podaří se mu do Harryho mysli vpravit vizi, že je Sirius na odboru záhad, kde má být mučen. Harry se tam s přáteli vydá, aby svého kmotra zachránil, ale Sirius tam není a Harry s přáteli musí bojovat proti smrtijedům, kteří chtěli získat záznam věštby Sibyly Trelawneyové, jejíž plný obsah Voldemort neznal a chtěl ho vědět. Snape mezitím zjistí, že studenti nejsou ve škole, zmobilizuje Řád a na odbor záhad dorazí jeho členové, včetně Siria. Řád a smrtijedi proti sobě bojují, Sirius se postaví proti své sestřenici smrtijedce Belatrix Lestrangeové, která ho nakonec odhozením za závěs smrti zabije. Harry se jí za to chce pomstít a poprvé použije kletbu, která se nepromíjí (Cruciatus), ale nechce jí doopravdy ublížit, a tak kletba neúčinkuje tak, jak by měla. Na ministerstvo kouzel dorazí také Voldemort, aby pomohl smrtijedům získat věštbu a nesmírně ho rozzuří, když se dozví, že je koule s věštbou rozbitá. To už ale dorazí i Brumbál a svedou spolu s Voldemortem úžasný souboj. Voldemort se potom pokusí zmocnit se Harryho mysli, ale Harry je stále velmi nešťastný kvůli Siriovi. Agónie, která se ho zmocní při Voldemortově vstupu, se ale změní ve smířlivou vidinu smrti a možnost setkání s otcem, matkou a Siriem a to je pro Voldemorta tak bolestná zkušenost, že raději Harryho mysl opustí. Po schůzce Brumbála s ministrem Korneliem Popletalem je Siriovo jméno očištěno, už ale pozdě. Sirius odkázal všechen svůj majetek včetně domu na Grimmauldově náměstí a Krátury Harrymu. Harry ale ztratil jednu z nejbližších osob.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a relikvie smrti.", "content": "Ačkoli je Sirius už dva roky mrtvý, objeví se i v posledním díle série. Když Harry objeví kámen vzkříšení, použije ho k tomu, aby ho jeho otec, matka, Sirius a Lupin podpořili na cestě k Voldemortovi, kterému se chce Harry vydat poté, co zjistil, že je jedním z viteálů. Sirius ho uklidní tím, že mu řekne, že smrt je rychlejší a snadnější než usínání. Harry pojmenoval svého nejstaršího syna James Sirius Potter po svém otci a kmotrovi.", "section_level": 3}, {"title": "Etymologie jména.", "content": "Jeho jméno odkazuje na spojitost se psy: Sirius Black tedy znamená buď „černý pes“ nebo „černá hvězda“ (spíše černý pes, jelikož Sirius se přeměňuje jako zvěromág na velkého černého psa).", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Rodina Blackových je čistokrevným kouzelnickým rodem, jehož téměř všichni členové navštěvovali během studia ve Škole čar a kouzel v Bradavicích zmijozelskou kolej. Většina jeho členů byla hrdá na svůj čistokrevný původ a považovala čistokrevnost za něco zvláštního, co je opravňuje povyšovat se nad „nečistokrevné“. Blackovi se brali s mnoha dalšími čistokrevnými černokněžnickými rodinami (Flintovi, Malfoyovi, Crabbeovi, Yaxleyovi, Lestrangeovi), ale i nečernokněžnickými (Skrkovi, Longbottomovi, Macmillanovi, Prewettovi, Weasleyovi). Mnoho členů rodu Blacků podporovalo myšlenky lorda Voldemorta, ale když vidělo jeho způsoby, odvrátili se od něj. Někteří se ale stali smrtijedy jako třeba Regulus Black nebo Belatrix Lestrangeová. Významným členem rodiny byl například Phineas Nigellus Black, bývalý ředitel Bradavic, který se v románech také několikrát objevil díky svému portrétu v pracovně ředitele Bradavic. Díky svým penězům měla rodina vliv na kouzelnické společenství, o čemž svědčí třeba Merlinův řád první třídy za služby prokázané ministerstvu Siriusova děda, o čemž v pátém dílu Sirius prohlásil: „To znamená, že jim dal hromadu zlata.“ Rodové sídlo Blackových je dům na Grimmauldově náměstí č. 12. Rodové heslo je \"Toujours Pur\" (Navždy čistí).", "section_level": 1}, {"title": "Walburga Blacková.", "content": "Walburga Blacková (1925-1985) byla matriarchou rodu Blacků. Je dcerou Polluxe Blacka a Irmy Crabbeové. Vzala si svého bratrance Oriona Blacka, se kterým měla dva syny - Siria a Regula - a je také tetou Belatrix Lestrangeové, Narcisy Malfoyové a Andromedy Tonksové. Když Sirius utekl z domu, Walburga propálila jeho jméno na rodokmenu rodu Blacků na Grimmauldově náměstí. Takto odstranila i jména svého bratra Alpharda, který Siriovi odkázal peníze a Andromedy Tonksové, protože si vzala mudlorozeného kouzelníka. Sirius svou matku a zbytek rodiny nenáviděl kvůli jejich posedlosti čistou krví. Jeho matka podporovala Voldemorta, než se naplno ukázalo, co všechno je ochoten udělat, aby se dostal k moci. Podle Siria ale byla vždycky více hrdá na Regula, který se už na škole stal smrtijedem a studoval ve Zmijozelu, než na něj. Dívala se přes prsty na mudly a mudlům narozené. V knize je známá pouze z portrétu, který je kouzlem trvalého přilnutí připevněn na Grimmauldově náměstí. Prostřednictvím něho ječí po celém domě nadávky, které většinou uráží krvezrádce a mudlorozené a také dává příkazy domácímu skřítkovi Kráturovi, ke kterému se chovala s jakousi laskavostí. Když dům sloužil jako hlavní štáb Fénixova řádu, členové portrét přikrývali zatahovacím závěsem, aby Walpurga nebyla vidět ani slyšet.", "section_level": 2}, {"title": "Rodokmen Blackových.", "content": "Jména vyznačená tučně byla odstraněna z rodokmenu na Grimmauldově náměstí 12:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sirius Black, (narozen 3. listopadu 1959, zabit v boji 18. června 1996), mezi kamarády známý jako Tichošlápek, je fiktivní postavou z románů o kouzelnickém učni Harrym Potterovi od britské spisovatelky J. K. Rowlingové. Byl nejlepším přítelem Jamese Pottera, a proto se stal kmotrem jeho a Lilyina jediného syna Harryho Pottera. ", "tgt_summary": "Sirius Black, surnommé Patmol (\"Padfoot\" en anglais) ou encore Sniffle, est un personnage de la saga \"Harry Potter\", écrite par J. K. Rowling. ", "id": 95399} {"src_title": "Krymští Gótové", "tgt_title": "Goths de Crimée", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Krymští Gótové byli potomky Ostrogotů, již kdysi vytvořili na sever od Černého moře mocné království. Pod vedením Ermanaricha (případně Hermanaricha, „krále ctnostných“) však Ostrogóti nedokázali vzdorovat obrovské přesile kmenů Hunů, které vedl silný vůdce Attila. Stali se tak vazaly Hunů, když Hunové obsazovali ruské stepi, a to až do Attilovy smrti, kdy se po revoltě podařilo Ostrogótům znovunabýt nezávislosti. Potkal je však podobný osud, jako Huny. Již nikdy nedokázali získat zpět ztracenou velikost. Navzdory svému ariánskému původu, po vzoru ostatních gótských kmenů, přešli již v 6. století Krymští Gótové ke koncilnímu křesťanství, později v důsledku církevního schizmatu se jako všechny ostatní národy pod duchovním vlivem Byzance začlenili k pravoslavnému východu.", "section_level": 1}, {"title": "Gótské knížectví.", "content": "Theodorské knížectví (řecky Πριγκιπάτο της Θεοδωρούς), známé též jako Gothia (řecky Γοτθία) a knížectví Theodoro-Mangup, byl stát rozkládající se kolem pevnosti Doros (nynější město Mangup). Coby samostatný stát vznikl začátkem 14. století osamostatněním se na Trapezuntském císařství, avšak tento region zvaný jako \"Gothia\" se rozvíjel dlouhá staletí předtím, kdy patřil nejrůznějších velkým celkům: Byzanci, říši Chazarů, Kypčaků, Mongolů, Janovanů až po výše zmíněný Trapezunt. V 8. století se biskup Jan Gótský neúspěšně pokusil vymanit z područí chazarské nadvlády. Theodoro dokázalo jako samostatný stát vytrvat jen do roku 1475, kdy bylo nakonec dobyto a začleněno do Osmanské říše. Mnoho ze zdejších Gótů umělo řecky a mnoho negótských obyvatel Byzance se v krymském regionu \"Gothia\" usadilo z příkazu vlády v Konstantinopoli. Nicméně krymská gótština je patrná z textů vytvořených v 15. století a gótské komunity zde přežívaly ještě v pozdním 17. století, než byly deportovány Kateřinou Velikou. Krymská gótština definitivně zmizela v 18. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krymští Gótové byly kmeny, které se po migraci z Gotlandu usadily na pobřeží Černého moře, zejména v oblasti poloostrova Krym. Krymští Gótové byli posledním známým a silným gótským etnikem.", "tgt_summary": "Les Goths de Crimée étaient une ethnie gothe installée dans les régions situées au nord de la mer Noire, en particulier en Crimée. Constituant la moins puissante et la moins connue des principautés gothiques, elle subsiste sur le temps le plus long.", "id": 1152036} {"src_title": "MiG-19", "tgt_title": "Mikoyan-Gourevitch MiG-19", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "20. dubna 1951 obdržela konstrukční kancelář \"OKB-155\" příkaz k vývoji stroje MiG-17 v nový typ stíhačky s označením \"I-340 \", která by byla poháněna dvěma motory Mikulin AM-5 bez přídavného spalování s tahem 19,6 kN. Stroj \"I-340\" měl být schopen dosáhnout rychlosti 1 160 km/hod ve výšce 2 000 m a 1080 km/hod ve výšce 10 000 m, vystoupat do výšky 10 000 m za 2,9 min. a mít dostup ne méně než 17 000 m. Nová stíhačka s interním označením \"SM-1\" byla navržena s použitím trupu z prototypu MiGu-17 (\"SI-02\") tak, aby mohly být vedle sebe zabudovány 2 motory. Dokončena byla v březnu 1952. Prototyp měl nevyhovující přetlakovou kabinu a motory se ukázaly být náchylné na různé poruchy. Proto byly zabudovány motory AM-5A, každý s tahem 21,1 kN, jehož výkon převyšoval motor Klimov VK-1F s přídavným spalováním, přičemž měl nižší spotřebu paliva. Stroj SM-1 dosahoval nadzvukovou rychlost jen s obtížemi – 1193 km/hod ve výšce 5000 m. Tento výkon byl označen jako nedostatečný a byla navržena nová verze motoru – AM-5F, s přídavným spalováním. Dokud nebyl motor AM-5F zaveden, sloužil jako základ pro motor Tumanskij RD-9, který poháněl sériová letadla. Další vývoj dvoumotorového prototypu vyústil v požadavek vlády na model \"I-360\", který byl interně označen jako SM-2 a také ho poháněly motory AM-5F, ale měl křídla s vysokou šípovitostí. 15. srpna 1953 obdržela konstrukční kancelář MiG příkaz na vývoj nové frontové stíhačky. Příkaz obsahoval požadavek vytvořit 2 návrhy – jednomotorovou stíhačku s motorem Klimov VK-7 a dvoumotorovou s motory Mikulin AM-9F. Dvoumotorový letoun, s interním označením \"SM-9\", byl založen na prototypu SM-2. První stroj – \"SM-9/1\" poprvé vzlétl 5. ledna 1954. Během prvního letu se přídavné spalování nespustilo, ale během druhého letu stroj dosáhl rychlosti Mach 1,25 ve výšce 8050 m. Ta se během dalších letů zvýšila až na Mach 1,44. Vzhledem k slibnému potenciálu byl stroj jako MiG-19 dne 17. února 1954 zaveden do sériové výroby, i přesto, že státní zkoušky začaly až v září tohoto roku. První sériové letadlo sjelo z výrobní linky v březnu 1955. Počáteční nadšení bylo narušeno několika problémy. Nejvážnějším z nich bylo nebezpečí výbuchu ve vzduchu, způsobené přehřátím palubních palivových nádrží, které byly uloženy mezi motory. Použití vzdušných brzd při vysokých rychlostech způsobilo prudké přetížení. Při nadzvukových rychlostech ztrácela ovládací kormidla účinnost. Vysoká přistávací rychlost 230 km/hod oproti 160 km/hod u MiGu-15, spolu s absencí dvousedadlové cvičné verze, zpomalilo přeškolování na tento typ. Problémy s ovladatelností byly vyřešeny u druhého prototypu \"SM-9/2\", který měl přidanou třetí vzdušnou brzdu a zavedl celopohyblivá kormidla s klapkami, aby se zabránilo oscilacím vyvolaným pilotem při podzvukových rychlostech. Poprvé vzlétl 16. září 1954 a do výroby se dostal jako MiG-19S. Bylo vyrobeno přibližně 5 500 ks MiGu-19, nejprve v SSSR a později v Československu jako Aero S-105, ale zejména v Čínské lidové republice jako J-6. Stroj sloužil v mnoha zemích, jako například Kuba, Severní Vietnam, Egypt, Pákistán a Severní Korea. Stroj se zúčastnil Vietnamské války, šestidenní války a války v roce 1971 v Bangladéši. Všechny verze MiGu-19 postavené v Sovětském svazu byly jednomístné. Přestože Čína vyvinula dvoumístnou cvičnou verzi JJ-6, vycházející z J-6, Sověti předpokládali, že ovládání MiGu-19 bylo dostatečně jednoduché, takže žádné cvičné školící letadlo nebylo nutné. V SSSR byl MiG-19 nahrazen MiGem-21. Čínský J-6 zůstal hlavní složkou čínského letectva až do 80. let a byl vyvinut do letadla Q-5. Navzdory svému věku má MiG-19 a jeho verze dobré letové charakteristiky v malých výškách a překvapivě vysokou stoupavost a těžkou kanónovou výzbroj – jedna dávka ze tří 30mm kanónů NR-30 měla hmotnost 18kg, což jej dělalo nebezpečným protivníkem v manévrovém boji. MiGy-19 sovětské výroby stále slouží v Severní Koreji, Barmě, Zambii a Nepálu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel. K prvnímu doloženému střetu s letadlem U-2 došlo na podzim 1957. Pilot MiGu-19 nahlásil vizuální kontakt, ale nemohl vyrovnat výškový rozdíl 2 234 m. Během sestřelení Francise Gary Powerse v roce 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19P, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov. Během kontroverzního incidentu, ke kterému došlo 1. července 1960, sestřelil MiG-19 průzkumné letadlo RB-47H nad polárním kruhem v mezinárodním prostoru, přičemž zahynuli 4 členové posádky a dva byli zajati Sověty. Při dalším incidentu MiG-19 sestřelil 28. ledna 1964 stroj T-39 Sabreliner, který pronikl nad Východní Německo během cvičného letu, přičemž zahynula celá tříčlenná posádka.", "section_level": 1}, {"title": "Vietnamská válka.", "content": "Začátkem roku 1969 bylo rozhodnuto o posílení protivzdušné obrany Severního Vietnamu vytvořením třetí proudové stíhací jednotky – měl jí být 925. stíhací pluk. Tato jednotka se měla skládat z posledních verzí MiGu-17 a nových MiGů-19. Pluk byl založen v Yen Bai a v dubnu 1969 již bylo k dispozici 9 vycvičených pilotů schopných bojového nasazení. Zatímco některé MiGy-17 a téměř všechny MiGy-21 byly dodány Sovětským svazem, většina vietnamských MiGů-19 (J-6) byla dodána z Číny, přičemž počet jen zřídka převyšoval 54 ks. První nasazení a sestřel amerického letadla MiGem-19 se uskutečnil v roce 1965, kdy Lockheed F-104 Starfighter patřící USAF a pilotovaný podplukovníkem Philipem E. Smithem byl napaden strojem čínského letectva u ostrova Chaj-nan. Jeho Starfighter byl zasažen palbou z kanónu a byla poškozená část křídla a podvěsu raket. Smith začal útočit a podařilo se mu dostat MiG do zaměřovače, ale jen milisekundy před odpálením raket Starfighter ztratil všechen výkon. Smith se musel katapultovat a byl zajat. Byl držen v zajetí až do svého propuštění v roce 1972 během návštěvy tehdejšího prezidenta USA, Richarda Nixona v Číně. Severovietnamské letectvo nasadilo MiG-19 ve vzdušném boji mnohem později než MiG-17 a MiG-21. MiG-19 se navzdory nízkému počtu zúčastnil prudkých bojů během operace Linebacker 1 a Linebacker 2. Severovietnamské letectvo dosáhlo nad letadly USAF jen sedm vítězství s použitím MiGu-19, přičemž všechny sestřelená letadla byla F-4 Phantom II. Mezi vietnamskými letci nebyl kvůli své dvoumotorové konstrukci příliš oblíben; tato byla noční můrou leteckých mechaniků. Zatímco MiG-17 byl obratný a MiG-21 rychlý, MiG-19 sice kombinoval vlastnosti obou, ale ne na stejné úrovni jako ony. Severní Vietnam používal MiGy-19 od roku 1969 do 80. let, kdy byly nahrazeny novějšími letadly. V porovnání se stíhačkou Phantom II měl i přes chybějící podvěsy pro rakety výhodu, kterou první modely Phantomů neměly – měl kanónovou výzbroj. Potvrzená vzdušná vítězství dosažená MiGem-19 během služby u 925. stíhacího pluku, shodující se se záznamy USAF jsou tyto: 10. května 1972 byly sestřeleny dva stroje F-4 Phantom II dvěma MiGy-19, které pilotovali Pham Hung Son a Nguyen Manh Tung. Oba stroje byly sestřeleny palbou z kanónu. Bojové výsledky 925. stíhacího pluku s použitím MiGu-19 jsou podle severovietnamského letectva: dva sestřelené F-4 ze dne 8. května 1972; dvě zničené F-4 dne 10. května 1972; jedna F-4 zničena 18. května 1972 a dvě F-4 zničené 23. května 1972; vedle toho Vietnamci přišli o 10 MiGů-19 ve vzdušném boji s letadly USAF. Přesto se však MiG-19 zapsal do historie; dne 2. června 1972 nad Severním Vietnamem měl MiG-19 pochybnou čest být jediným známým sestřeleným letadlem ve vzdušném boji při nadzvukové rychlosti s použitím kanónu. Toto vítězství si připsal F-4 Phantom II.", "section_level": 2}, {"title": "Čína.", "content": "V Číně MiG-19 sloužil v první linii a zúčastnil se menších šarvátek se svým notorickým nepřítelem – Čínskou republikou (Tchaj-wan). Jeden z větších bojů mezi rudými a nacionalisty se odehrál v roce 1967, přičemž dvanáct strojů J-6 se pustilo do boje se čtyřmi stíhačkami Lockheed F-104 Starfighter. Každá ze stran dosáhla jeden sestřel. Existovaly i hlášení o nepravidelném nasazení čínských J-6 během pohraničních šarvátek se Sověty; neexistují však žádné záznamy o vzdušných soubojích a o střetech s letadly USAF, které narušily čínský vzdušný prostor. Tyto konflikty skončily sestřelením několika letadel USAF, bez jakýchkoliv známých čínských ztrát, i když MiGy musely někdy bleskově ustoupit poté, co Američané přivolali posily.", "section_level": 2}, {"title": "Střední východ.", "content": "Egyptské MiGy-19 se v roce 1962 zúčastnily bojů během civilní války v Jemenu při útocích na pozemní cíle. První doložený souboj na středním východě s použitím MiGu-19 se odehrál 29. listopadu 1966, kdy se dva egyptské MiGy-19 setkaly v boji s izraelskými stíhačkami Mirage III. Izraelci dosáhli 2 sestřelů a neutrpěli žádné ztráty. Během šestidenní války v roce 1967 měl Egypt ve službě přibližně 80 ks MiGů-19, ale více než polovina byla zničena na zemi během úvodních izraelských vzdušných útoků v rámci operace Focus. Přesto však Izraelci považovali MiG-19 za potenciálně nebezpečného protivníka a to díky jeho výkonu, obratnosti a těžké výzbroji. Po válce Egypťané zorganizovali zbylé MiGy-19 do protivzdušné obrany státu. Sovětský svaz nedodal Egyptu za zničené MiGy-19 žádnou náhradu, ale je možné, že je získal od Sýrie nebo Iráku, takže koncem roku 1968 měl Egypt v službě více než 80 MiGů-19. Stroj se také zúčastnil Opotřebovací války; během jednoho ze soubojů, ke kterému došlo 19. května 1969, napadl MiG-19 dvě izraelské stíhačky Mirage, přičemž jednu sestřelil střelbou z kanónu a druhá unikla. Během Jomkipurské války v roce 1973 měl Egypt ve službě okolo 60 MiGů-19 k útokům na pozemní cíle. Irák počátkem 60. let zakoupil několik MiGů-19S, ale později je všechny prodal (několik jich zůstalo v místních muzeích), i když některé se v 60. letech zúčastnily bojů proti Kurdům. Je potvrzeno, že Írán zakoupil jednu dodávku modelu F-6.", "section_level": 2}, {"title": "Afrika.", "content": "Tanzanie použila své stíhačky MiG-19S proti Ugandě během války mezi těmito státy v letech 1978–1979, zatímco Súdán použil své MiGy- 19S proti separatistům v jižním Súdánu, přičemž nejméně jeden byl sestřelen. Somálci nasadili své F-6 proti rebelům a Etiopii v 80. letech, ale po vnitřních nepokojích v Somálsku skončila začátkem 90. let všechna somálská letadla v dezolátním stavu", "section_level": 2}], "src_summary": "Mikojan-Gurevič MiG-19 (v kódu NATO „Farmer“) byl sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. Šlo o srovnatelný letoun s americkým North American F-100 Super Sabre, i když MiG-19 později na Severním Vietnamem čelil modernějším letounům McDonnell Douglas F-4 Phantom II a Republic F-105 Thunderchief.", "tgt_summary": "Le Mikoyan-Gourevitch MiG-19 (code OTAN : ) est le premier avion de combat supersonique conçu par l'URSS. Biréacteur à ailes en flèches, il a été construit à plusieurs milliers d'exemplaires, principalement sous licence par la Chine, et largement exporté.", "id": 1389333} {"src_title": "MiG-23", "tgt_title": "Mikoyan-Gourevitch MiG-23", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vzniku MiGu-23 je možné vystopovat už počátkem 60. let 20. století. Tehdy konstrukční kancelář MiG pověřili vývojem stíhačky, která by nahradila MiG-21. První požadavky určovaly použití co největšího počtu dílů z MiGu-21. Prototyp tohoto stroje s označením E-8, se poprvé vznesl 17. dubna 1962, pilotovaný zkušebním pilotem G. K. Mosolovem. Na dvou prototypech stroje E-8 se uskutečnilo množství letů, ale po havárii jednoho z nich byl v září 1962 program ukončen a začalo se s vývojem nového stroje. Za hlavního konstruktéra byl určen G.A. Sedov, přičemž na projekt dohlížel Arťom Mikojan a po jeho smrti R. A. Beljakov. Nový stroj měl dosahovat rychlost do 2 000 km/h a měl být vybaven raketami R-23 středního doletu. Avšak zanedlouho se požadavky zákazníka změnily a byla vydána podmínka, aby byl nový stroj schopen startovat z malých a neupravených vzletových a přistávacích drah. Stejně jako při vývoji MiGu-21 i při návrhu konstrukce MiGu-23 byl zvolen dvojitý postup, zatímco prototypy, které z tohoto vývoje vzešly, měly být podrobeny srovnávacím letovým zkouškám. Model \"23-01\", známý také jako \"MiG-23PD „Faithless“\", se vyznačoval delta křídlem a neobvyklou instalací jednoho hlavního a dvou zdvihových motorů, které mu umožňovaly zkrácení vzletové dráhy. Během zkušebních letů byl pilotovaný Piotrem Ostapenkem. Druhý stroj, model \"23-11\" měl místo tří motorů jen jeden a na dosažení potřebných vlastností STOL, které byly hlavní požadavky kladené na nový stroj, měl křídlo s měnitelnou geometrií. Během letových zkoušek ho pilotoval Alexander Fedotov a poprvé se s ním vznesl 10. června 1967. Oba stroje byly na veřejnosti poprvé představeno na letišti Domodědovo v roce 1967 během letecké show. Zatímco pro model \"23-01\" to byl konec kariéry, pro model 23-11 jen její začátek. Byl vybrán do sériové výroby pod názvem MiG-23S (Flogger-A) a pod tímto označením poprvé vzlétl v květnu 1969. Avšak bylo postaveno jen 50 ks této verze, než se v roce 1970 začala vyrábět vylepšená verze \"MiG-23M\" (Flogger-B). Speciálně pro nový MiG-23 bylo navrženo nové ovládání zbraňových systémů \"S-23\". To zajišťovalo detekci a odpálení řízených střel mimo přímou viditelnost. MiG-23 byl navržen jako hornoplošník s měnitelnou geometrií křídla. Křídlo může být nastaveno do tří poloh: 16°, 45° a 72°. Pod trupem je stabilizační kýl, který je při pobytu letadla na zemi sklopený na pravou stranu pod úhlem 95°. Podvozek je uzpůsoben ke startu z nezpevněných a neupravených drah. Při konstrukci trupu byly ve velkém množství použity ocelové slitiny. Sériová výroba nového jednomístného MiGu probíhala v moskevském závodě „\"Znamja Truda\"“ a jeho dvoumístná verze MiG-23UB byla vyráběna v Irkutsku. Celkem bylo vyrobeno 5 047 strojů, z toho 4 278 ks v závodě „Znamja Trudy“ a 768 ks v Irkutsku. Sériová výroba byla ukončena v roce 1985. MiG-23 znamenal radikální odklon od předešlých návrhů konstrukční kanceláře MiG. Namísto charakteristického nasávacího otvoru v ose letadla byly zvoleny boční nasávací otvory. To uvolnilo místo pro instalaci rozměrného radaru Safír-23. Použití křídla s měnitelnou geometrií znamenalo vynikající letové vlastnosti při vysokých rychlostech a snadnou ovladatelnost při nízkých rychlostech. Další vývoj vyústil do specializovaných bojových a přepadových verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Blízký východ.", "content": "První MiGy-23 se na Blízkém východě objevily v roce 1974. Šlo o verzi \"MiG-23MS\" a prvním zákazníkem byl Egypt. Zanedlouho jimi byla vyzbrojena Libye, Irák, Alžírsko a Sýrie. Tyto země však MiG-23 požadovaly již začátkem 70. let 20. století, což ale SSSR odmítal kvůli obavám z možné dezerce některého z arabských pilotů, čímž by se na Západ dostala nejmodernější technologie používaná letectvem SSSR. Největšími uživateli MiGu-23 v tomto regionu se nakonec stala Sýrie a Libye. První boje s izraelským letectvem začaly koncem 70. let 20. století. Ty se odehrávaly zejména nad Libanonem. První doložený souboj se odehrál 19. září 1979, když \"MiG-23MS\" napadl izraelský RF-4E Phantom II, přičemž pilotovi Phantomu se podařilo uniknout vystřelené raketě a z boje unikl. Dne 23. září 1979 pár syrských MiGů-23MS zaútočil na další izraelský průzkumný RF-4E, přičemž se opakovala předešlá situace. Začátkem roku 1981 Sýrie přišla o svůj první MiG-23, když libanonská křesťanská milice sestřelila \"MiG-23UB\". Izraelští piloti sestřelili MiG-23 poprvé 21. dubna 1982, přičemž šlo o 2 sestřely. Začátkem 80. let 20. století, kdy se situace na Blízkém východě začala znovu vyostřovat, bylo Sýrii jasné, že se bude muset vypořádat s novými stíhačkami F-15 Eagle a F-16 Falcon a letadly AWACS – E-2C Hawkeye, které v té době Izrael od USA zakoupil. Sýrie vzniklou situaci řešila nákupem nových strojů MiG-21 \"bis\", MiG-25P a \"MiG-23MF\". V té době celkově pořídila 24 ks \"MiG-23MF\" a 3–5 ks \"MiG-23UB\". Stroje se dostaly do výzbroje stíhacího pluku 17. letecké brigády, přičemž zbylé 2 pluky této brigády byly vyzbrojeny stroji \"MiG-23BN\". S novými stíhačkami dorazili do Sýrie i sovětští instruktoři, jejichž úkolem bylo vypracovat taktiku proti izraelskému letectvu. Avšak situace byla pro syrské letectvo nepříznivá: proti 24 ks MiG-23 stálo 25 ks \"F-15A/B\", přičemž mělo být dodáno dalších 26 ks F-15C a začaly také dodávky 75 ks stíhaček F-16. Sovětští instruktoři při vypracovávání taktiky považovali za největší nebezpečí stíhačky F-15, protože předpokládali, že stroje F-16 budou nasazovány hlavně na pozemní podporu vojsk. Při střetu s F-16 měl MiG-23MF spolehnout na výhodu většího doletu raket R-23R, které měly být odpáleny dříve než se do podobné šance dostane i F-16. Problém nastal při střetu s F-15. Na boj s těmito stíhačkami byla zvolena taktika přečíslení. MiGy-23 měly vzlétat v těsné tříčlenné formaci, aby byly radarem vyhodnoceny jako jeden stroj. Měly by tak číselnou převahu nad dvojčlenným rojem F-15, které Izrael v takových případech nasazoval. Po zahájení boje měly MiGy-23 odlákat F-15 do hornaté oblasti pohoří Libanon (Džabal Lubnán), kde měla letadla AWACS značně snížené schopnosti. Přes značné úsilí se sovětským instruktorům nepodařilo výcvik ukončit, protože začala nová válka. Dne 6. června 1982 izraelská armáda začala operaci „Oran“ a vstoupila do Libanonu. Letecké souboje začaly další den, kdy F-15 sestřelila jeden \"MiG-23MS\". Další den stíhačky F-15 a F-16 sestřelily čtyři MiGy-23 a tři MiGy-21. Dne 9. června se nad údolím Bikáa odehrála jedna z největších leteckých bitev proudových stíhaček v historii. Izrael vyslal skupinu více než 90 letadel, které měly za úkol zničit syrské raketové komplexy. Sýrie proti nim vyslala 54 stíhaček MiG-21 a MiG-23. Setkání se pro syrské letectvo skončilo těžkými ztrátami, když izraelské F-15 sestřelily sedm MiGů-21 a čtyři MiGy-23 a stíhačky F-16 zničily 16 nepřátelských strojů. Izrael při tom údajně neutrpěl žádné ztráty, kromě jedné poškozené F-15, kterou zasáhla raketa R-23R vystřelená MiGem-23MF. Na druhé straně však syrské zdroje uvádějí ztrátu 12 letadel: šest MiGů-23MS/MF a šest MiGů-21MF. Přitom se jim však podle jejich prohlášení podařilo sestřelit sedm izraelských letadel: tři F-16, dvě F-15, jedna F-4 a jeden Kfir. Letecké boje pokračovaly i další den, kdy podle izraelských zdrojů stíhačky F-15 prý sestřelily dva MiGy-23, pět MiGů-21 a jeden vrtulník SA 342 „Gazelle“. Stíhačky F-16 údajně v ten den dosáhly sestřelu 18 syrských letadel a 2 vrtulníků. Izraelští piloti si za celou válkou připisují celkem 95 letadel a vrtulníků. Z tohoto počtu bylo 36 ks \"MiG-23MS/MF/BN/UB\". Izrael přitom hlásí ztrátu jen 3 strojů: F-4 „Phantom“ II, A-4M a UH-1N. Tyto údaje jsou však zpochybňovány sovětskými pozorovateli, kteří tam v té době působili. Podle jejich údajů dosáhli syrští piloti 23 sestřelů izraelských letadel oproti 47 vlastním ztrátám. Sýrie popisuje průběh tohoto konfliktu jinak. Dne 6. června 1982 syrské MiGy-23 zaznamenaly svůj první úspěch, když kpt. Zakaríja na svém stroji \"MiG-23MF\" zničil raketou R-23 bezpilotní stroj BQM-34. Další den prý trojice \"MiGů-23MF\" zničila formaci stíhaček F-16. První F-16 údajně zničil kpt. Mírzá ze vzdálenosti 9 km za pomoci rakety R-23R a ze 7 km se mu podařilo raketou R-60 sestřelit i druhou F-16. Za krátkou chvíli však byl sám v manévrovém souboji sestřelen. Podařilo se mu však zachránit a vrátit se na svou základnu. Dne 8. června 1982 se scénář opakoval. Pilot \"MiGu-23\" mjr. Haw zničil jednu F-16, avšak stejně jako jeho kolega byl sestřelen raketou AIM-9 „Sidewinder“. Dne 9. června 1982 se mělo syrským MiGům-23 podařit dosáhnout opět několik sestřelů. MiG-23MF, pilotovaný mjr. Díbem zničil raketou R-23 izraelskou F-16 a pilot dalšího \"MiGu-23MF\" zničil jednu F-16 s pomocí rakety R-60. Zbývající stíhačky F-16 je však oba sestřelily. Úspěšným byl i pilot Haza, který v ten den také zničil jednu F-16. První obětí na MiGu-23 v této válce se stal pilot Sufí, jehož sestřelily stíhačky F-15 spolu s dalším MiGem-23. Stíhačky \"MiG-23MS\" se činily a dvojice těchto letadel sestřelila izraelský F-4, avšak přivolaná formace F-15 oba MiGy sestřelila. Dne 11. června 1982 údajně syrské letectvo dosáhlo posledních sestřelů izraelských letadel v této válce – skupina F-4 Phantomů II byla napadena dvojicí \"MiG-23MS\" a jeden z Phantomů padl za oběť raketě R-3S. Přítomné F-15 však sestřelily i tyto dva MiGy. Celková bilance syrských zdrojů hovoří o 9 zničených izraelských letadlech a deseti ztrátách MiGů-23. I po uzavření příměří však letecké souboje nad Libanonem pokračovaly a izraelská F-15 sestřelila dne 25. června 1982 dvojici MiGů-23. V druhé polovině roku 1982 začal SSSR dodávat nové stroje MiG-23, které měly nahradit ztráty utrpěné ve válce. Mimo jiné bylo dodáno přibližně 50 stíhaček MiG-23ML s novými raketami R-24. Tyto stroje byly zanedlouho nasazeny a v boji se opět setkaly s izraelským letectvem. Dne 4. října 1982 prý syrské MiGy-23 zničily tři F-15 a jeden F-4E, což však Izrael nepřiznává. Občasné šarvátky trvaly až do listopadu 1985, kdy byly dva MiGy-23 sestřeleny stíhačkami F-15C/D. Dne 11. října 1989 v 11:10 na izraelské letiště Megido dosedl syrský pilot, mjr. Mohamed Abdul Básim se svým MiGem-23ML (č. 2786) bez výzbroje. Dezertoval ze základny Blej v jihozápadní Sýrii; dezerci vysvětlil politickými důvody. Izraelci tak získali nepoškozený letoun, podrobně jej prozkoumali a v roce 1990 byl veřejnosti předveden na leteckém dni ve formaci spolu s letadly F-15C a F-16D. Dnes je tento stroj vystaven v leteckém muzeu na základně Chacerim na jihu Izraele.", "section_level": 2}, {"title": "Afghánistán.", "content": "V roce 1979 začala sovětská intervence v Afghánistánu. Mezi letadly, které SSSR vyslal byly i MiGy-23. Byly umístěny na leteckých základnách v Kábulu a Bagramu. Kromě své prvotní úlohy, kterou byla ochrana před možným zásahem pákistánských vzdušných sil, byly MiGy-23MLD hojně používané k útokům na pozemní cíle. Ztráty ze strany nepřátelských protiletadlových řízených střel byly minimální, díky vysokému tahu motoru MiGu-23, který mu umožňoval okamžitě po startu prudce stoupat a uniknout tak z dostřelu těchto raket. Úspěšnému nasazení MiGu-23 napomáhaly i skvělé vzletové a přistávací vlastnosti, které mu dávala měnitelná geometrie křídel. Ve vzdušných bojích sestřelily sovětské MiGy-23MLD pákistánskou F-16A, přičemž pákistánským pilotům se podařilo zničit 2 MiGy-23 patřící afghánským vzdušným silám.", "section_level": 2}, {"title": "Irácko-íránská válka.", "content": "Irák aktivně nasazoval stíhačky \"MiG-23MF\" a \"MiG-23MS\" v letech 1980–1988 ve válce s Íránem. Jejich hlavním úkolem bylo vybojování nadvlády ve vzduchu, ničení íránských letadel a útoky na pozemní cíle. Údaje o ztrátách a vítězstvích iráckých MiGů jsou málo známé. Podle některých zdrojů irácký MiG-23 poškodil dne 21. dubna 1981 íránský F-14 Tomcat palbou z palubního kanónu. Další úspěchy dosáhl \"MiG-23ML\" 11. srpna 1984 a 17. ledna 1987, kdy sestřelil další stroje F-14.", "section_level": 2}, {"title": "Angola.", "content": "Dalším dějištěm válečných událostí, do kterých se MiG-23 zapojil, byla Angola (Občanská válka v Angole a Válka za nezávislost Namibie). Vládní vojska tam v té době bojovala s rebely z organizace \"UNITA\", jež nepokrytě podporovala i Jihoafrická republika. Na pomoc vládním vojskům přišli v roce 1985 Kubánci, i s přibližně 50 ks \"MiGu-23ML\" a \"MiGu-23UB\", které pilotovali kubánští dobrovolníci. Jejich hlavním úkolem byla ochrana životně důležitých oblastí země a zejména hlavního města. Po eskalaci konfliktu v roce 1987 však byly MiGy-23 přemístěny na jih. Jedna z eskader se usídlila na letišti Namibe, přibližně 170 km od hranic s Namibií. V té době se na jihu uskutečnilo několik soubojů mezi kubánskými MiGy-23 a jihoafrickými stíhačkami Mirage F1, které skončily sestřelením tří MiGů-23MF. Avšak zanedlouho pocítily první ztráty i jihoafrické stíhačky. Začátkem roku 1987 byl nad územím severní Namibie sestřelen \"Mirage F-1AZ\". O několik měsíců se scénář opakoval, přičemž pilotovi Mirage se podařilo přeletět hranici a tam se katapultovat, ale letadlo bylo zničeno. Angolským vzdušným silám se nakonec s kubánskou pomocí podařilo vybojovat nadvládu ve vzduchu. Jeden z nemnoha vzdušných soubojů se odehrál i koncem září 1987. Tehdy 2 kubánské MiGy-23 vzlétly na průzkum počasí. Vedoucím dvojice byl mjr. Alberto Ley Rivas a kryl ho poručík Chao Gondin. Po vystoupání do výšky jim bylo pozemním řídícím střediskem oznámeno, že se ve vzduchu nacházejí 2 rychle letící cíle neznámého původu a navedli je na potkávací kurz. Zanedlouho se jim cíle objevily i na obrazovkách palubních radarů. Rivas přikázal druhému pilotovi zaujmout polohu za narušiteli, protože čelní odpal rakety R-23R v dané rychlosti nebyl možný. Brzy piloti MiGů poznali své protivníky – šlo o jihoafrické stíhačky Mirage F1. Major Rivas odpálil ze vzdálenosti 800 m raketu R-60 a zničil jeden Mirage F-1. Na druhý Mirage F-1 byly odpáleny 2 rakety R-60, ale jen jedna z nich ho částečně poškodila. Podařilo se mu však z boje uniknout, ale jeho pilot byl při přistávání vážně poraněn, když zjistil že mu selhala hydraulika a rozhodl se katapultovat v malé výšce. V důsledku toho utrpěl vážná poranění páteře. Tyto ztráty však jihoafrické letectvo nepřiznává. V popisu událostí z toho dne Jihoafričané uvádějí, že sestřelena nebyla žádná jejich stíhačka, jen poškozený stroj kpt. Arthura Pierceyho. Některé zdroje uvádějí, že MiGy-23 sestřelily během tohoto konfliktu vrtulník Puma, letadlo Impala a dopravní C-130 Herkules. Po ukončení bojů se všechny zbývající kubánské MiGy-23 vrátily domů a jeden z nich je v současnosti vystavován v havanském muzeu jako \"„Angolský veterán“\".", "section_level": 2}], "src_summary": "MiG-23 (v kódu NATO: „Flogger“) je sovětský proudový stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel. Spolu s podobně starým strojem MiG-25 \"Foxbat\" byl zamýšlen jako třetí generace sovětských stíhacích letounů. Letoun byl i prvním sovětským letounem se schopností \"look-down/shoot-down\" (možnost útočit z výšky na cíle proti pozadí země) a jeden z prvních se schopností vzdušného boje za hranicí viditelnosti. Výroba se rozeběhla v roce 1970 a bylo vyrobeno více než 5 000 letounů, tím se stal nejvíce vyráběným stíhačem s měnitelou geometrií na světě. Dnes MiG-23 nadále zůstává v některých zemích ve službě ", "tgt_summary": "Le Mikoyan-Gourevitch MiG-23 (\"Микоян и Гуревич МиГ-23\" en russe, code OTAN \"Flogger\") est un avion de chasse soviétique à géométrie variable, capable d'opérer depuis des aérodromes petits et mal entretenus. Conçu par Mikoyan-Gourevitch, c'est le premier chasseur soviétique capable de repérer et d'engager des cibles volant plus bas que lui, et hors de portée visuelle. Une version spécialisée dans l'attaque au sol a également été réalisée. Le MiG-23 a été produit en grandes quantités à partir de 1970, et la version export reste au début du encore en service limité dans différents pays à travers le monde.", "id": 597941} {"src_title": "Flash (komiks)", "tgt_title": "Flash (comics)", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Flash se poprvé objevil v roce 1940 v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" od vydavatelství All-American Publications, ze kterého později vzniklo DC Comics. Postavu stvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Jejich Flash byl vysokoškolský atlet Jay Garrick, který získal superrychlost po vdechnutí výparů tvrdé vody. Hned od svých počátků se stal velmi populární postavou. I proto byl začleněn do týmu Justice Society of America, prvního superhrdinského komiksu, jehož příběhy vycházely v komiksu \" All Star Comics\". Během poklesu zájmu o superhrdiny po konci druhé světové války, byl komiks s Flashem zrušen číslem 104 (v roce 1949). Týmový komiks \"All Star Comics\" byl zrušen číslem 57 v roce 1951. V roce 1956 se DC Comics podařilo oživit zájem o superhrdinské komiksy, čímž spustili tzv. stříbrný věk komiksu. U DC se rozhodli využít příležitost a přepracovat své klasické postavy do modernějšího pojetí. Prvním v pořadí byl právě Flash, který se znovu objevil v sešitě \"Showcase #4\" v říjnu 1956. Ovšem nyní byl Flashem Barry Allen, policejní forenzní vědec, který získal svou superrychlost poté, co se dostal do kontaktu s chemikáliemi, do kterých udeřil blesk. Barry Allen poté přijal přezdívku \"Scarlet Speedster\", pro kterou se rozhodl, jelikož byl čtenářem příběhů o Flashovi ze zlatého věku komiksu (Jaye Garricka). Vlastního komiksu se dočkal brzy poté. \"The Flash #105\" vyšel v roce 1959, autory byli Robert Kanigher, John Broome a Carmine Infantino. Úspěch Flashe pomohl k přepracování a znovuzavedení dalších hrdinů (např. Green Lantern). Vedl také k sestavení nového týmu Justice League of America. V komiksu Flash byla také poprvé použita vydavatelská klička, která vysvětlovala, že Barry Allen a Jay Garrick jsou oba pravými Flashy, ovšem oba žijí v rozdílných paralelních vesmírech. Tyto kroky zahájily budování multiverza DC. Jejich schopnosti jim navíc umožnili překonat bariéru paralelních vesmírů, což je svedlo do společného crossoveru s názvem \"Flash of Two Worlds\" (z roku 1961), který byl prvním komiksem, ve kterém se potkali hrdinové zlatého a stříbrného věku. Barry Allen byl Flashem až do eventu \"Krize na nekonečnu Zemí\" (\"Crisis on Infinite Earths\") z let 1985 a 1986, kdy přestala být (číslem 350) vydávána jeho vlastní série. Allen byl dokonce v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #8\" usmrcen. Ovšem díky své schopnosti překonávat hranici času se mohl i poté ojediněle objevovat v dalších komiksech. Třetí inkarnace Flashe, Wally West, se poprvé objevil v roce 1956 v sešitě \"The Flash (vol. 1) #110\", kde působil jako Kid Flash (teenage verze Flashe). Wally West je synovcem Barryho Allena. své schopnosti získal obdobně jako Allen. Jako Kid Flash byl dlouhodobým členem týmu Teen Titans. Identitu Flashe převzal po smrti Barryho Allena v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #12\". Své vlastní série se dočkal v roce 1987, kdy začala být vydávána série \"The Flash (vol. 2)\". Po událostech eventu \"Infinite Crisis\" (z let 2005 a 2006), které vedly k vynechání jednoho roku z kontinuity DC vesmíru, byla série \"The Flash (vol. 2)\" zrušena (v čísle 230). Série byla nahrazena komiksem \"The Flash: The Fastest Man Alive\", kde se do role Flashe vrací Barry Allen. Ta skončila číslem 13. Po ní se v roce 2007 vrátila série \"The Flash (vol. 2)\" (číslem 231), kde opět působil Wally West. V roce 2009 se v minisérii \"The Flash: Rebirth\" plnohodnotně vrátil Barry Allen. Sérii zpracovali autoři Geoff Johns a Ethan Van Sciver. Roku 2011 byla vydána minisérie \"Flashpoint\", ve které se Barry Allen ocitne ve světě bez Supermana, který sužuje válka mezi Wonder Woman a Aquamanem. Postupně odhalí i další odlišnosti od dosavadní kontinuity (např. Batmanem je místo Bruce Waynea jeho otec Thomas). V průběhu série se ukázalo, že změnu reality způsobil sám Barry Allen, který se s pomocí síly rychlosti dostal do minulosti, ve které zabránil vraždě své matky. Tento zásah ovšem spustil lavinu změn, které téměř vyústily koncem světa. Allen se proto znovu musí vrátit časem, aby sám sobě zabránil zachránit svou matku před jistou smrtí. Nakonec se mu to podaří, ovšem nová změna vede k rozštěpení časových linií vesmíru a k vytvoření nové kontinuity známé jako New 52 verze DC vesmíru. V rámci New 52 začala být vydávána již čtvrtá série o Flashovi, kterou psal Francis Manapul a nejdříve kreslil Brian Buccellato. Série skončila číslem 52. V roce 2016 došlo k novému relaunchi DC sérií známému jako Znovuzrození hrdinů DC. Kontinuita se zde z většiny vrátila před události \"Flashpointu\", ovšem některé prvky z New 52 zůstaly zachovány. V rámci Znovuzrození již Barry Allen není jediným Flashem. Ukáže se, že Wally West byl celou dekádu uvězněn v proudu síly rychlosti, přičemž zjistil, že Allen nemůže za změnu kontinuity po události \"Flashpoint\", jelikož byl jen nástrojem vyšší entity. Jako padouch se znovu vrací také Reverse-Flash, který navíc, oproti například Allenovi, disponuje pamětí kontinuity před New 52. Cestování časem a chaos okolo různých časových kontinuit zde byl jedním z hlavních motivů. V rámci Znovuzrození hrdinů DC vycházela pátá série, kterou psal Joshua Williamson a nejdříve kreslil Carmine Di Giandomenico. Vlastní série:", "section_level": 1}], "src_summary": "Flash je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím DC Comics. Poprvé se objevil v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" v lednu 1940. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Přezdívka Scarlet Speedster vypovídá o jeho superschopnostech - super rychlost, která se projevuje v běhu, myšlení i reflexech. Díky svým superschopnostem dokáže porušit i některé přírodní zákony. Flash je zakládající člen týmu Justice League. ", "tgt_summary": "Flash est le nom de plusieurs personnages de fiction appartenant à l'univers de DC Comics. Les différents Flash sont tous dotés de la capacité de se déplacer à très grande vitesse (ils sont appelés des \"Speedsters\"). Le costume du super-héros Flash est souvent rouge et jaune, avec au centre un éclair sur fond blanc pour désigner sa vitesse. Mais le tout premier avait également un casque d'acier, inspiré du dieu grec Hermès (ou Mercure chez les Romains), doté lui aussi, d'une vitesse hors du commun. Il a été créé par Gardner Fox et Harry Lampert.", "id": 1964578} {"src_title": "Bren", "tgt_title": "Bren (arme)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky v ČSR.", "content": "Kulomet BREN vychází konstrukčně z předchozího úspěšného československého kulometu ZB vz. 26. Počátky vzniku lehkého kulometu spadají do 20. let 20. století, kdy český konstruktér Václav Holek ze Zbrojovky Praga vytvořil prototyp této zbraně. Kulomet byl předveden na jaře roku 1922 a do výzbroje československé armády byl zaveden pod označením PRAGA vz. 24. Licenci zakoupila Zbrojovka Brno, která provedla dílčí úpravy a začala vyrábět lehký kulomet ZB vz. 26. Sériová výroba začala v roce 1927 a Československá armáda převzala celkem 34 550 kusů. Kulomety se díky své nesporné kvalitě začaly vyvážet do zahraničí a docházelo i k prodejům licence. Jednou z nich byla licence do Velké Británie, kde na základě žádosti britského ministerstva války vznikl kulomet ZGB 33, jenž byl zkonstruován pro anglické střelivo ráže 7,7 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoušky ve Velké Británii.", "content": "Britská armáda začala již na počátku 20. let hledat náhradu za dosud používaný lehký kulomet amerického původu Lewis. V prosinci 1922 proběhly první srovnávací zkoušky dostupných kulometů amerických, dánských i francouzských, ale žádný nevyhověl přísným požadavkům zkušební komise. V roce 1930 byl zakoupen od Zbrojovky Brno vzorkový kulomet ZB vz. 27 s příslušenstvím a tato zbraň úspěšně prošla zkouškami v říjnu téhož roku. Kulomet ZB vz. 27 byl vyroben v československé ráži 7,92 × 57mm Mauser, proto anglické úřady požadovaly přepracování zbraně na jejich 7,7 (.303 British). V červnu 1931 byl testován upravený kulomet, avšak projevily se zde některé závady vyplývající z odlišné konstrukce anglického střeliva (nadměrné zanášení plynového mechanismu). V létě 1932 se s upraveným vzorkem ZB vz. 30 vypravil do Anglie sám konstruktér Václav Holek a po konzultacích s anglickými odborníky provedl některé úpravy k zlepšení činnosti zbraně. V říjnu 1932 začali v Brně pracovat na konstrukci vylepšeného typu ZGB vz. 33, který byl úspěšně předveden anglické komisi a v květnu 1933 bylo do Velké Británie dodáno prvních 10 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba ve Velké Británii a válečná služba.", "content": "Po úspěšných zkouškách byla zakoupena licence a kulomet se začal vyrábět ve státní zbrojovce Royal Small Arms Factory v Enfieldu. Byl pojmenován jako BREN, což jsou počáteční názvy Brna a Enfieldu. Během války byla výroba zahájena i v zemích Britského společenství – v Kanadě, Indii a v Austrálii. Lehký kulomet Bren se stal standardní výzbrojí britských vojsk, používal ho i německý Wehrmacht, který jej zavedl do výzbroje jako MG. 26 a MG. 30 – jednalo se o kořist z Československa a z Jugoslávie. Lehký kulomet byl ve výzbroji pěchotních jednotek, opevněných objektů i obrněných vozidel (např. Bren Carrier). Během války vzniklo několik obměn a vývoj pokračoval i po roce 1945, kdy došlo k dalším úpravám zbraně. V zemích východního bloku se jednalo o překonstruování na sovětský náboj 7,62 × 39 mm, v zemích NATO byl roku 1958 BREN upraven pro standardní náboj 7,62 x 51 mm NATO a zaveden jako typ L4 LMG.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukčně vycházel kulomet BREN ze známého typu lehkého kulometu ZB vz. 26, respektive z jeho zdokonalené verze ZB vz. 27. Byla to samočinná zbraň pracující na principu tlaku plynů odebíraných ze střední části hlavně kanálkem s regulovatelným průřezem. Prachové plyny působily na plynový píst umístěný v pouzdru pod hlavní, který byl spojen s nosičem závorníku. Závěr byl uzamčen pomocí horizontálně sklopného závorníku, který se při uzamčení opíral o výstupek na horní straně pouzdra závěru. Zbraň střílela z otevřeného závěru. Hlaveň byla chlazená vzduchem a vyměnitelná, k čemuž pomáhalo držadlo v její střední části. Spoušťový mechanismus umožňoval střelbu jednotlivými ranami i dávkou. Zásobování náboji probíhalo ze segmentového zásobníku na 30 nábojů umístěného na horní ploše pouzdra závěru. Mířidla byla tvořena pevnou muškou a dioptrickým hledím, které bylo u základního typu Mk.I stavitelné pomocí bubínkového mechanismu, u pozdějších typů bylo jednodušší sklopné rámečkové. Mířidla byla kvůli zásobníku vyčnívajícímu nahoru vyosena doleva. Na kulomet BREN bylo možné upevnit protiletadlová mířidla. Zbraň byla vybavena sklopnou dvojnožkou. Kulomet mohl být rovněž uchycen na trojnohý podstavec.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Československý BREN.", "content": "V Československu byly v letech 1930–1934 vyrobeny vzorkové kusy kulometu BREN v britské ráži 7,7 mm a sedm kusů BRENu v ráži 7,92 × 57mm Mauser pro případný zájem ze strany československé armády. Za války bylo exportováno 3334 kusů kulometu BREN československé výroby do Bulharska. Tyto kulomety používaly náboje 8 mm Mannlicher. V poválečném období byl v Československu zkoušen BREN upravený pro nové zkrácené střelivo 7,62 × 45 mm, ale k sériové výrobě nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Britský BREN.", "content": "V Anglii, Kanadě a v Austrálii se postupně vyráběly verze BREN Mk.I, Mk.II/1, Mk.II, Mk.3 a Mk.4. Postupný vývoj směřoval k zjednodušení výroby a snížení hmotnosti. V 50. letech byly původní kulomety BREN Mk.II a MK.3 transformovány na standardní ráži NATO – 7,62 x 51 mm a tyto zbraně byly označeny jako BREN L4A1 až L4A7. Podobně byly upravovány rovněž exempláře vyráběné v poválečném období v Indii. Kanadská firma John Inglis exportovala za 2. světové války kulomety BREN Mk.II do Číny v ráži 7,92 × 57mm Mauser se zásobníkem československého typu na 20 nábojů. Tyto zbraně spolu s předválečnými československými dodávkami kulometu vz. 26 byly v Číně upraveny na sovětský náboj 7,62 × 39 mm a používaly zásobníky typu Kalašnikov. Na Tchaj-wanu se vyráběl kulomet BREN v poválečném období jako typ 41 v americké ráži.30-06 Springfield. Ve stejné ráži (.30-06 Springfield) byly dodávány anglické BRENy po válce i do Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Střelecká revue, 3/1995, str. 12–13 – článek: \"Vladimír Francev – Legenda jménem BREN\" cz viz 26", "section_level": 1}], "src_summary": "Lehký kulomet BREN se stal jednou z legendárních zbraní druhé světové války. Jeho vznik se váže k předválečné Československé republice. I samotný název zbraně odkazuje k ČSR, protože je složeninou slov BRno a ENfield ⇒ BREN.", "tgt_summary": "Le Bren (ou BREN) est un fusil-mitrailleur (FM) de fabrication britannique. Dérivé du FM tchécoslovaque ZB-30, il est en service depuis 1937 dans la British Army (l'armée de terre britannique), dans de nombreuses versions. Son nom combine Br et en, premières lettres de ses deux sites d'invention, Brno (en Tchécoslovaquie) et Enfield, un \"borough\" de Londres.", "id": 962586} {"src_title": "Ankogel", "tgt_title": "Ankogel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1932 byla hora o 16 metrů vyšší. Při mohutném skalním sesuvu se však celá vrcholová část zřítila. Přes svou zdánlivě těžkou dostupnost hovoří staré kroniky o prvním dobytí vrcholu již v r. 1762 jistým Patschgem. Předpokládá se, že byl Ankogel nejdříve vylezeným ledovcovým vrcholem v Alpách. První turistický výstup se povedl Karlu Thurwieserovi spolu s lesníkem Riesem 17. října 1822. Druhý pokus uskutečnili 4. srpna 1826 arcivévoda Johann, baron Herbert a několik průvodců. V obou případech se jednalo o výstupy dnešními klasickými cestami.", "section_level": 1}, {"title": "Výchozí body.", "content": "JihozápadZ jihozápadu plní funkci výchozího bodu významné středisko Mallnitz. Odtud vede do doliny Dösener Tal cesta č. 510 na chatu Artur von Schmidt Haus. Opěrným bodem z této strany je však až chata Hannover Hütte, která je přístupná lanovkou z údolí Seebachtal (4km od Mallnitz)VýchodOd východu je nejlepším startovním bodem přehradní nádrž Kölnbreinspeicher (1 902 m) zasazená do konce údolí Maltatal jako závěr vysokohorské silnice Malta Hochalpenstrasse. Od přehrady jde stezka č. 502 přímo po jejím pravém břehu až k opěrnému bodu pro výstup – chatě Osnabrücker Hütte.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "LedovceSvahy Ankogelu skýtají čtyři ledovce (největší Kleinlendkees, Radeckkees, Lassacher Kees a již zanikajícím Plessnitzkees).ÚdolíVrchol je obklopen čtyřmi údolími – Molltal na jihozápadě, Maltatal na jihovýchodě, Gasteinertal a Grossarltal na severu.VrcholyVýznamné okolní vrcholy jsou Hochalmspitze (3 360 m), Grosser Hafner (3 076 m), Reisseck (2 965 m), Schareck (3 123 m) a Hoher Sonnblick (3 106 m).MaltatalToto údolí je významným zdrojem energie pro tuto část Korutan. Řeka Malta (pramení ve skupině Ankogelgruppe) jím protékající má s průtokem 3,8 m3/s za úkol pohánět turbíny místních vodních elektráren. V údolí Maltatal se nachází velké množství vodopádů (Fallbach, Feistritz, Schleierfall, Melnik). Horní částí údolí prochází tzv. „hydrostezka“ – naučná stezka míjející většinu vodopádů a hluboce zaříznuté koryto řeky Malta.Přehradní nádrž KölnbreinspeicherJe na samém konci údolí Maltatal. Výška betonové hráze je 200 metrů, délka 626 metrů. V koruně hráze je šířka 7,6 metru a u paty 41 metru. Hráz zadržuje 200 mil.m3 vody v jezeře. Vodní elektrárny napájené vodami jezera mají celkový výkon 588,3 GWh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ankogel je hora v pohoří Vysoké Taury v Rakousku. Leží na hranici spolkových zemí Salcbursko a Korutany. Hora není sice nejvyšším vrcholem skupiny Ankogelgruppe (Hochalmspitze – 3360 m), ale dala jí jméno. Z Mallnitz vede do výše 2630 m lanová dráha. Z vrcholu je obsáhlý výhled např. na Grossglockner, Ennstalské Alpy, Karavanky až po Dolomity.", "tgt_summary": "Ankogel est une montagne de d'altitude, située près de Mallnitz dans le nord-ouest du Land de Carinthie en Autriche. L'Ankogel fut gravi pour la première fois par un paysan du nom de Patschg en 1762, soit l'une des premières ascensions d'un sommet de plus de, et le premier glacier des Alpes de l'histoire. La première ascension touristique fut effectuée par Karl Thurwieser en 1822. ", "id": 412093} {"src_title": "Zorné pole", "tgt_title": "Champ de vue", "src_document": [{"title": "Zorný úhel.", "content": "Číselným vyjádřením zorného pole je \"zorný úhel\". Ve vědeckých a odborných pracích se obvykle určuje jako úhel (úhlová vzdálenost) od osy přístroje po nejzazší efektivně pozorovatelný bod v daném směru. V praxi se však často zorný úhel rozumí jako úhel dvou spojnic, které míří z nejzazších míst na obraze pozorovaných ve vodorovné rovině do středu optické soustavy. Jeho hodnota je pak přibližně dvojnásobná oproti předchozímu („vědeckému“) vyjádření. V běžné práci se však pojem zorné pole a zorný úhel často směšuje: uvádí se např, že \"Zorné pole dosahuje temporálně 80-90°\" (správně by mělo být \"Zorný úhel dosahuje...\").", "section_level": 1}, {"title": "Lidské oko.", "content": "Zorný úhel pole lidského oka dosahuje ve směru do strany (tedy pro levé oko vlevo a pro pravé vpravo) okolo 90° od osy hlavy. V opačném směru je to méně – asi 50°. Celkový zorný úhel oka ve vodorovné rovině je tedy asi 140°. Ve svislé rovině ve směru dolů je zorný úhel asi 50°, směrem nahoru, kde brání víčko, o trochu méně. Zorný úhel oka závisí na několika faktorech, především na intenzitě osvětlení, velikosti a také barvě pozorovaného bodu. Největší zorný úhel je pro bílou barvu, pak pro žlutou, modrou a červenou a nejmenší pro zelenou.", "section_level": 1}, {"title": "Perimetrie.", "content": "Vyšetření zorného úhlu oka se nazývá perimetrie. Provádí se tak, že pacient hledí na značku před sebou a udává, zda ještě vidí nebo už nevidí světelný bod, který se pohybuje po straně.", "section_level": 2}, {"title": "Optické přístroje.", "content": "Zorné pole optických přístrojů je nepřímo úměrné jejich ohniskové vzdálenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zorné pole je část prostoru, které je oko nebo optický přístroj (objektiv fotoaparátu, dalekohled aj.) schopen zachytit a ze kterého do něj přicházejí světelné paprsky. ", "tgt_summary": "Le champ de vue est la mesure du monde observable tel que vu à un temps donné. Dans le cas d'instruments d'optique ou de capteurs, c'est l'angle solide au travers lequel un détecteur est sensible aux rayonnements électromagnétiques.", "id": 1997721} {"src_title": "Nickelback", "tgt_title": "Nickelback", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jejich páté album \"All the Right Reasons\" dosáhlo úspěchu, když prodali 7,3 milionů kopií v USA a přes 11,5 milionů na celém světě, čímž se stali teprve 16. kapelou v 21. století, kterým se podařilo prodat takové množství desek. Na albu se vyskytují hity jako „Photograph“, „Savinʼ Me“, „Far Away“, „If Everyone Cared“ či „Rockstar“, kterým se podařilo umístit v první dvacítce prestižní americké hitparády Billboard Hot 100. \"Billboard Magazine\", tvůrce hitparády, prohlásil album za „největší rockový počin století“. \"All the Right Reasons\" si může připsat ještě jeden rekord: v žebříčku Billboard 200 po dobu celých 110 týdnů vytrvávalo na předních pozicích a ani jednou nekleslo pod 30. místo. Toto se povedl už jen Shanie Twain a jejímu albu \"Come on Over\", které na pozici setrvalo o něco déle, a to 123 týdnů v kuse. V roce 2008 kapela natočila v pořadí už šestou desku, která vyšla 18. listopadu, první singl „Gotta Be Somebody“ se v rádiích objevil 30. září 2008, druhý singl „Something In Your Mouth“ vydali 28. října 2008. Pro kapelu se stala osudné pondělí 10. listopadu 2008, kdy jejich nové album Dark Horse uniklo ven a bylo ke stažení na torrentech více než týden před oficiálním prodejem. 8. září 2011 členové oznámili, že jejich sedmá deska s názvem Here and Now vyjde 21. listopadu a dva singly „Bottoms Up“ a „When We Stand Together“ 26. září 2011. V červnu 2014 frontman Chad Kroeger v rozhovoru pro rádio CFOX-FM řekl, že skupina plánuje vydat nové album do konce roku 2014 a oznámil první singl z nové desky, nazvaný „Edge of a Revolution“, který vyjde 18. srpna 2014. Druhý singl s názvem „What Are You Waiting For“, měl původně vyjít 22. září 2014, ale skupina jej vypustila už 5. září. 13. 1. 2017 kapela vydala na svém YouTube kanálu krátké video odkazující na 1. února téhož roku; v ten den vyšla jejich nová píseň „Feed the Machine“ a byly zveřejněny detaily ohledně šňůry pro rok 2017. Kapela vystoupila v červnu 2016 v pražské O2 areně a web iREPORT tento koncert pochválil za skvělý zvuk a energické vystupování.", "section_level": 1}, {"title": "Členové kapely.", "content": "Chad Robert Turton-Kroeger - kytara, zpěv (* 15. 11. 1974) Michael Douglas Henry Kroeger - baskytara (* 25. 7. 1972) Ryan Anthony Peake - kytara, back vocal (* 1. 3. 1973) Daniel Patrick Adair - bicí, zpěv (* 19. 2. 1975)", "section_level": 1}], "src_summary": "Nickelback (angl. výslovnost [ˈnɪklbæk]) je kanadská rocková skupina, která se proslavila v roce 2001 svým pilotním singlem „How You Remind Me“ a následným albem \"Silver Side Up\". Kapela prodala celosvětově přes 50 milionů desek a získala i řadu ocenění, například \"American Music Award\", Juno Awards, nebo MTV Video Music Awards. Tato kanadská skupina koncertovala i v Česku, v roce 2013 a naposledy 18. 9. 2016 kapela opět zavítala do pražské O2 arény. ", "tgt_summary": "Nickelback est un groupe de rock canadien originaire de l'Alberta. Le groupe est actuellement composé de Chad Kroeger au chant et à la guitare solo, de Ryan Peake à la guitare rythmique, de Mike Kroeger à la guitare basse et de Daniel Adair à la batterie et aux percussions, c'est le quatrième batteur après Ryan Vikedal, Mitch Guindon et Brandon Kroeger. Lors des tournées du groupe, Tim Dawson, le technicien guitare de Chad Kroeger connu sous le nom de Timmy, interprète plusieurs titres au piano et à la guitare. Timmy incarne le cinquième membre du groupe, il travaille avec Nickelback depuis 2003. Le style musical de Nickelback est classé dans le hard rock, le post-grunge et le rock alternatif. ", "id": 1733080} {"src_title": "Vetřelci", "tgt_title": "Aliens, le retour", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ellen Ripleyová (Sigourney Weaver), jediná přeživší z posádky kosmické lodi Nostromo, byla nalezena v hibernačním spánku ve svém únikovém modulu po 57 letech bloudění vesmírem a se smutkem se dozvídá, že její dcera Amanda zatím vyrostla, zestárla a zemřela. Komise společnosti Weyland-Yutani je velmi skeptická k jejímu výkladu o důvodech zničení kosmické nákladní lodi a v existenci vetřelce oficiálně nevěří. Mimo jiné také z důvodu, že planeta LV-426 je již řadu let terraformována a žije tam několik desítek rodin kolonistů. Ripleyová tak přijde o svou kosmickou licenci a začne pracovat v docích jako řidička nakladačů zboží. Později je Ripleyová navštívena zástupcem společnosti Weyland-Yutani, Carterem Burkem a důstojníkem USCM (US Colonial Marines) Gormanem. Oznámí jí, že společnost ztratila s kolonií na LV-426 jakýkoliv kontakt. Ripleyovou to moc nepřekvapí a spíše je udivená, že oba chtějí letět na planetu a ji vzít jako poradce. Ripleyová nejprve odmítne, ale když se stále probouzí s nočními můrami, rozhodne se překonat svůj strach a letět. Na planetu LV-426 míří loď Sulaco. Je to nejvhodnější dosažitelná loď. Její posádku, kromě Ripleyové, Gormana a Burka, tvoří ještě seržant Apone (Al Matthews), desátník Hicks (Michael Biehn), vojíni Vasquezová (Jenette Goldstein), Hudson (Bill Paxton) a android Bishop (Lance Henriksen). K Bishopovi chová Ripleyová, po zkušenostech s androidem Ashem na Nostromu, značnou nedůvěru. Skupina doráží do kolonie a zjišťuje, že je opuštěná a značně poškozená. Nikde nejsou známky života, ale ani žádná těla mrtvých nebo krev. Zato jsou v ní známky boje a vyleptané díry. Výprava se tedy opevní v jednom z řídicích komplexů, kde také nachází dvojici živých Facehuggerů, kteří byli podle záznamů odstraněni z hostitelů, kteří zákrok nepřežili. Týmu se podaří objevit traumatizovanou mladou dívku, přezdívanou Newt, která tvrdí, že všichni z kolonie jsou mrtví. Při prozkoumávání dat v počítači zjišťují, že větší počet kolonistů je pohromadě v jiné části komplexu – v generátoru atmosféry terraformačního zařízení. Ozbrojená skupina kosmické pěchoty (USCM) se vydává na průzkum. Když objevují první lidi, zjišťují, že jsou obaleni v kokonech. V ten moment začínají vetřelci útočit ze všech stran a při ústupu zahyne polovina týmu. Při zuřivém boji dojde k poškození chladicího zařízení jaderného reaktoru generátoru atmosféry, což je ve filmu důležitá zápletka. Celá skupina, až na Burkeho, je rozhodnuta opustit neprodleně LV-426 a zničit základnu z oběžné dráhy za pomoci atomové bomby. Když jsou však přivoláni zbylí dva členové s výsadkovým modulem, který přistál mimo komplex, je infiltrován vetřelcem, a tak při příletu havaruje. Případnou pomoc je možné očekávat až za několik dní nebo týdnů a kromě vetřelců se objevuje problém se stabilitou terraformačního zařízení, které nevyhnutelně musí explodovat. Protože je komunikační zařízení poničeno, vydává se Bishop k centrálnímu řídícímu panelu na střeše, odkud může navést druhý výsadkový modul z lodi Sulaco z oběžné dráhy ke stanici. Mezitím se zbytek skupiny opevňuje v části komplexu a je vystaven neustálému náporu desítek vetřelců. Impresivní je pohled na počítadla střeliva automatických strážců – který byl ovšem v některých verzích vystřižen. Burke se pokusí infikovat Ripleyovou a Newt vetřelci a dá jim do místnosti, kde spí, dva facehuggery. Vyjde najevo, že Burke má podobné tajné poslání, jaké měl Ash v prvním dílu. A nejen to. Společnost o vetřelci nejspíš věděla a čekala, že jimi budou kolonisté napadeni. Sám Burke je však zabit jedním z vetřelců při pokusu uniknout. Nebezpečná monstra však nachází cestu mimo opevněné chodby i zavařené dveře a zbytek přeživších musí z komplexu utéci. Při útěku zahyne Vasquezová a Gorman. Ačkoliv se Ripleyová s Hicksem dostávají za Bishopem k modulu, Newt unesou vetřelci. Ripleyová věří, že Newt ihned nezabijí a chtějí ji využít pro další zárodek, a tak se nechá vysadit v jiné části kolonie a vydává se ji hledat. Vybavena plamenometem, pulzní puškou M41A, nachází Newt v místnosti plné vajec. Při odchodu s Newt zahlédne královnu, která klade vejce. Protože velkou část vajec zničí, vydává se rozzuřená královna za ní. Ripleyová na poslední chvíli stihne naskočit do modulu, který nemohl zůstat na nestabilní plošině kolabujícího komplexu, a tak se vzdálil – Ellen se tak spolu s diváky chvíli domnívá, že ji zradil další android. Při vystoupení na Sulacu se zdá být po všem, ale najednou se objevuje královna, která se musela zachytit za modul, když odlétal z LV-426. Roztrhne Bishopa, Ripleyová unikne do vedlejší nákladové místnosti a Newt se schová pod mříže. Ripleyová si bere na pomoc nakládací hydraulický exoskeleton, se kterým se může postavit obrovské královně. Souboj se stane kultovní scénou filmu. Královnu se jí nakonec podaří shodit do přetlakové komory a nechá ji v dramatické scéně vyfouknout do vesmíru. Poté se Ripleyová, Newt, Hicks i Bishop ukládají zpět do hibernačního spánku.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a inspirace.", "content": "Při kompletaci předprodukce filmu \"Terminátor\" roku 1983, režisér James Cameron diskutoval možnost tvorby dalšího dílu \"Vetřelce\" (1979) s produkčním Davidem Gilerem. Cameron, jakožto fanoušek filmu Vetřelec chtěl dát dohromady pokračování a tak po 4 dnech přeložil společnosti 20th Century Fox čtyřicetistránkový, první náčrt filmu \"Alien II\", avšak schválení nedostal, protože první díl prý nevyprodukoval takový zisk, aby se natáčelo pokračování. Díky 9měsíčnímu zpoždění \"Terminátora\", které způsobilo Schwarzeneggerovo natáčení filmu \"Ničitel Conan\", měl Cameron dostatek času na vypracování svého scénáře filmu Aliens. Během natáčení Terminátora dal Cameron dohromady cca devadesát stránek Vetřelců. Zástupci filmové společnosti byli překvapeni a slíbili mu, že pokud bude Terminátor úspěšný, bude moci režírovat Vetřelce. Terminátor úspěšný byl a tak dostal Cameron spolu s Gale Anne Hurd povolení natočit pokračování filmu Vetřelec, které bylo plánováno na rok 1986. Camerona lákalo vytvořit trochu jiný svět vetřelce, který by se nedržel přesných konceptů prvního dílu a byl by více o boji: „Více teroru, méně hororu“. Sigourney Weaver o celém projektu zpočátku pochybovala, ale setkání s Cameronem jí přesvědčilo. 20th Century Fox ovšem odmítla podepsat s herečkou smlouvu kvůli financím a obrátila se na Camerona, zdali nemůže sepsat scénář bez postavy Ripleyové. Cameron to odmítl a díky jeho vytrvalosti nakonec společnost smlouvu se Sigourney Weaver podepsala a získala odměnu 1 milion dolarů, což bylo 30x více oproti prvnímu filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální edice.", "content": "Speciální edice filmu Vetřelci byla vydána roku 1992 na laserdiscu a VHS. Šlo o verzi filmu, která obsahovala celých sedmnáct, původně vystřižených, minut. Ve vystřižených scénách je například moment ve kterém Ripleyová zjišťuje, že její dcera zemřela věkem, nebo když rodiče Newt objevují ztroskotanou loď, která byla k vidění ve filmu Vetřelec a otec Newt je napaden Facehuggerem. V neposlední řadě stojí za zmínku vystřižené scény, kdy mariňáci používají k opevnění se v části komplexu automatické kulomety, které likvidují útočící vetřelce bez přítomnosti obsluhy. Scény byly původně vystřiženy na přání 20th Century Fox, protože podle společnosti ukazovaly \"\"příliš mnoho ničeho\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Vetřelci byli nominováni na sedm cen Akademie. Kromě jiných: Film vyhrál 2 ceny (Nejlepší střih zvukových efektů a Nejlepší vizuální efekty). Sigourney Weaver získala její první nominaci na nejlepší ženský herecký výkon. Snímek se dočkal také 4 nominací na ceny BAFTA a stal se vítězem v kategorii \"vizuálních efektů\". Získal celkem 8 cen Saturnu", "section_level": 1}], "src_summary": "Vetřelci (\"\") je americký sci-fi film, který v roce 1986 natočil režisér James Cameron jako pokračování úspěšného filmu \"Vetřelec\", ve kterém Ellen Ripleyová vrací zpět na Měsíc LV-426, okupovanou vetřelci. ", "tgt_summary": "\"Aliens, le retour ()\" est un film américain de science-fiction coécrit et réalisé par James Cameron, sorti en 1986. Deuxième volet de la saga \"Alien\", ce film est la suite d’\"Alien, le huitième passager\" (1979) et met en scène l'actrice Sigourney Weaver qui reprend son rôle d'Ellen Ripley, ainsi que les acteurs Michael Biehn, Bill Paxton, Lance Henriksen et Carrie Henn. ", "id": 2206255} {"src_title": "Vetřelec: Vzkříšení", "tgt_title": "Alien, la résurrection", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dvě stě let po událostech z filmu \"Vetřelec 3\" slaví vědecká posádka vojenské lodi \"Auriga\" úspěch. Na osmý pokus se jim podařilo naklonovat Ellen Ripleyovou i s mládětem královny vetřelců v hrudníku. Královnu vyoperují a Ellen číslo 8 nechají žít jako zajímavý vedlejší produkt klonování. Pirátská loď \"Betty\" přilétá na \"Aurigu\", kde vojákům předá svůj náklad – uloupené hibernační kryogenické schránky, plně obsazené dělníky směřujícími do kolonie. Ti se tak místo zaměstnání stanou obětí experimentu, hostiteli vetřelčích embryí, která se z nich velmi rychle vylíhnou. Posádka \"Betty\" se neplánovaně setká také s novou a vylepšenou Ellen číslo 8. Stal se z ní zvláštní tvor – rychlý, dravý a nebezpečný kříženec člověka s vetřelcem. Má nadlidskou sílu, bleskurychlé reflexy a její krev rozleptává jakýkoliv materiál. Na její jméno se znepokojením reaguje členka posádky \"Betty\" Annalee Callová. V noci se nenápadně přikrade až do Elleniny cely a nabízí jí rychlou smrt, Ripleyová odmítne. Callovou při odchodu z cely chytí vojáci a vyslýchají ji jako teroristku. Při potyčce však piráti zvítězí nad vojáky. Vzápětí ale vypukne poplach – vetřelci se osvobodili ze svých klecí a začali na \"Aurize\" hon na lidi. Velké části vojáků a vědců se podaří uniknout v záchranných modulech, posádka \"Betty\", doprovázená vojákem DiStephanem a hlavním vědcem Wrenem, se musí z nebezpečné lodi dostat vlastními silami, projít přes celou loď až k \"Betty\" umístěné v doku. Cestu však lemují hladoví vetřelci a v poslední chvíli je zachrání Ripleyová. Ač je křížená s vetřelci, stále v ní převažuje člověk. Do party přibírají i Purvise, jedinou z obětí vetřelčích embryí, který je ještě v pořádku, i když nakažený. Při cestě za záchranou jsou řady unikajících decimovány vetřelci, zrádný Wren dokonce postřelí Callovou. Ukáže se však, že jí příliš neublížil – Callová je totiž auton druhé generace (robot sestrojený roboty). Jen pár metrů před dokem vetřelci unesou Ripleyovou, která je ve vetřelčím hnízdě svědkem zrodu nového druhu vetřelce kříženého s člověkem. Děsivý mutant ji považuje za svou matku, zatímco vetřelčí královnu, která ho porodila, bez váhání zabije. Ellen ale není novým potomkem příliš nadšená. Navíc ji tlačí čas – \"Auriga\" se vydala v důsledku poplachu automaticky směrem k Zemi. Callová ji na radu Ripleyové přeprogramovala, aby namísto přistání na Zemi havarovala, neboť neměli kritické množství energie k destrukci \"Aurigy\". Ellen musí využít všechny své síly, aby se na poslední chvíli dostala na \"Betty\". Bez jejího vědomí se však vetřelčí mládě evakuovalo také a ohrožuje Callovou v nákladovém prostoru. Ripleyová se však nakonec pomocí své žíravé krve zmutovaného vetřelce zbaví a po staletích se vrací na Zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vetřelec: Vzkříšení (v anglickém originále Alien: Resurrection) je americký sci-fi film z roku 1997, který natočil režisér Jean-Pierre Jeunet jako čtvrté pokračování filmové série \"Vetřelec\". Autorem scénáře je Joss Whedon, v hlavní roli se opět představila Sigourney Weaverová. ", "tgt_summary": "Alien, la résurrection (\"Alien: Resurrection\") est un film de science-fiction horrifique américain réalisé par Jean-Pierre Jeunet, sorti en 1997. C’est le quatrième film de la saga \"Alien\".", "id": 747355} {"src_title": "Käina", "tgt_title": "Käina (bourg)", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Lidová etymologie odvozuje jméno městečka od skotáckého pokřiku „kei-ná“, používaného jako pobídky k pohybu dobytka. Ve skutečnosti jméno pravděpodobně vzniklo z mužského jména „Kai“ či „Kei“ a staženého slova „nina“ („nos“, přeneseně „výběžek“, „mys“, „poloostrov“), tedy „Kaiův mys“. Jméno se až do roku 1934 psalo \"Keina\"; tehdy bylo na popud Estonské pošty změněno na \"Käina\" kvůli velmi častým záměnám s městem Keila v adresách dopisů a ve směrování telegramů.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "První jmenná listinná zmínka o Käině (v podobě \"Keiniß\") pochází až z roku 1522, bez přímého uvedení jména je však doloženo založení dřevěného kostela kolem poloviny 13. století. Käina tehdy ještě netvořila ani vesnici, nýbrž jako středisko rozptýlené farnosti sestávala jen z kostela a z farního statku. V roce 1556 prameny zmiňují též hostinec. Postupný růst Käiny se zrychlil v 19. století. V 60. letech 19. století je v Käině založena škola, roku 1894 otevřen obecní dům, v městečku funguje továrna zpracovávající vlnu a zemědělské produkty. Růst pokračuje i za První republiky. S válečnými událostmi však přichází velký přeryv v životě městečka. První sovětská okupace v roce 1940 přinese první vlnu zatýkání a deportací, v bojích o ostrov na podzim 1941 je zničen kostel, továrna i řada dalších budov, následná nacistická okupace začíná hromadnou popravou údajných nepřátel říše, druhá sovětská okupace 1944 přináší další deportace a popravy, likvidaci dosavadních zemědělských struktur a zničení řady památkových budov. Käina však i v této době zůstávala po Kärdle druhým největším sídlem ostrova a důležitým centrem, takže dále rostla počtem obyvatel, rozlohou i stavebně (např. roku 1965 byla otevřena nová budova školy). Plné možnosti dalšího rozvoje se Käině otevřely po obnovení estonské suverenity v roce 1991. S rostoucím turistickým ruchem ve městečku vyrostlo několik ubytovacích a stravovacích zařízení, od roku 1996 pracuje v Käině umělecká škola, käinská základní škola byla 1997 rozšířena v gymnázium.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Dominantou městečka jsou zříceniny kostela sv. Martina. Jednolodní gotický kostel byl postaven v letech 1492-1515 na místě staršího dřevěného kostela, pravděpodobně vyhořelého. Kostel byl původně zasvěcen sv. Mikulášovi, teprve později sv. Martinovi, přičemž sv. Mikulášovi byl i nadále věnován jeden z bočních oltářů. Kostel byl opravován v roce 1660 a v prvních letech 18. století, 1859-1860 byl pak celkově přestavěn a rozšířen na jižní stranu, aby pojal rostoucí sbor (po přestavbě měl 600 míst k sezení). 14. října 1941 byl kostel během bojů o ostrov zasažen německou zápalnou bombou a z velké části zničen. Po válce již nebylo v podmínkách sovětské okupace možné jeho obnovení, evangelický sbor sv. Martina se dodnes schází v náhradní modlitebně v ulici \"Lootuse\". Mezi stavební památky patří rovněž budova obecního úřadu, postavená 1894 z nepravidelných žulových kvádrů ve stylu obvyklém na estonských ostrovech, a bývalý dům kostelníka, v němž se dnes nachází muzeum Rudolfa Tobiase.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a společnost.", "content": "V Käině se nachází mateřská škola (\"Käina Lasteaed\"), spojená základní a střední škola (\"Käina Gümnaasium\"), zájmová umělecká škola (\"Käina Kaunite Kunstide Kool\") a denní centrum pro postižené (\"Hiiumaa Puuetega Inimeste Koja Päevakeskus\"). Působí tu sbor Estonské evangelické luterské církve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Käina (dříve \"Keina\", německy \"Keinis\") je městečko v estonském kraji Hiiumaa, samosprávně patřící do obce Käina, jejímž je administrativním centrem. Městečko je již po staletí přirozeným střediskem hustě osídlené a zemědělsky plně využívané oblasti v jižní části ostrova Hiiumaa a bývá též zváno obilnicí ostrova.", "tgt_summary": "Käina est un petit bourg de la commune de Hiiumaa, situé sur l'île d'Hiiumaa dans le comté de Hiiu en Estonie.", "id": 2447071} {"src_title": "Pejorativum", "tgt_title": "Péjoratif", "src_document": [{"title": "Změny příznačnosti.", "content": "Některá původně neutrální nebo meliorativní slova a obraty mohou nabýt pejorativního významu. Stává se tak zejména v případech, kdy je obrat svým užíváním (zneužíváním) zkompromitován (bratrská pomoc, vůdce, vlast, soudruh, čest práci, uvědomělý, pravdoláskař) nebo pokud se hodnocení samotné označované věci změnilo k horšímu. Naopak výrazy původně vytvořené jako posměšné a hanlivé se mohou časem stát neutrálními. Tak označení „gotický“ nebo „kapitalismus“ byla původně opovržlivá, stejně jako posměšné označení \"Big bang\" čili Velký třesk. Slova \"moderna\" a \"moderní\" měla ještě u Jungmanna jednoznačně pejorativní význam ve smyslu „cizorodý, cizácký, módní, německý, odvozený“, později byla chápána neutrálně (dnešní, nynější, nový – například u Nerudy), až nabyla jednoznačně meliorativního významu (kvalitativně nový a hodnotnější).", "section_level": 1}, {"title": "Gramatické souvislosti.", "content": "Postojová nebo emoční příznačnost slova obecně nezávisí na jeho gramatické podobě. Přesto však existují i stylově příznačná slova, která jsou z neutrálnějších slov odvozována specifickými příponami, popřípadě je jimi zesílena postojová či emoční příznačnost kmene. Tytéž přípony však mnohdy mohou mít jinou expresivní příznačnost, často i domáckou nebo mazlivou, lidovou a hovorovou anebo neutrální, a příznačnost téhož slova se může krajově a nářečně lišit (například slovo Pražák je v Praze vnímané jako neutrální, zatímco na Moravě jako pejorativní). Ve slovanských jazycích (například češtině nebo makedonštině) je pejorizační efekt někdy spojen s augmentizačními příponami – v češtině například -ák (hnusák), -an (křupan), -ec (blbec), -och (smraďoch), -ous (morous), -ouš (teplouš), -as (ťulpas), -oun (tupoun blboun, vrahoun), -our (Němčour), v ženském rodu -ice (babice, Zdenice), -inda (slečinda), -izna (babizna), -ajzna (tlamajzna), a ve středním -isko (jeho pejorativní náboj je však dnes minimální). Vladimír Šmilauer v roce 1940 psal, že pejorativní příznačnost je typická také pro slova tvořená z abstraktních substantiv pomocí přípon -ář, -ař (pobožnůstkář, tmář, bludař, svornostář, původně i pokrokář či samotář), zatímco slova odvozená těmito příponami od konkrétních substantiv (brzdař, loutkář) jsou většinou neutrální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pejorativum (z lat. \"peior\", horší, a franc. \"péjoratif\") znamená slovo, sousloví, gramatický tvar nebo jiný jazykový prostředek, které kromě věcné denotace vyjadřují též negativní hodnotící soud. Pejorativní příznačnost mohou mít slova různých slovních druhů. Pro označení pejorativ se používá též výraz dysfemismus, přejatý z řečtiny. ", "tgt_summary": "On qualifie de péjoratif, en sémantique et en lexicologie, un mot ou une expression ayant une connotation négative, par laquelle le locuteur exprime désapprobation, dérision, mépris ou dégoût pour ce dont il parle. Des termes fortement péjoratifs peuvent constituer des insultes ou des injures. La création d'un terme péjoratif s'appelle la péjoration ; ce terme s'applique aussi, en diachronie, pour décrire l'évolution sémantique d'un mot dans un sens dépréciatif. ", "id": 2285662} {"src_title": "Psychologie náboženství", "tgt_title": "Psychologie de la religion", "src_document": [{"title": "Vznik psychologie náboženství.", "content": "Počátky vzniku psychologie náboženství spadají do souvislosti s prací amerických badatelů Edwina Dillera Starbucka a Jamese Henryho Leuba. Ti prováděli výzkumy,zabývající se poměrem konverzí mezi mladými a starými lidmi. Díky práci Williama Jamese \"Varieties of Religious Experience\" (česky \"Druhy náboženské zkušenosti\") z roku 1902 si získala náboženská psychologie ohlas mezi evropskými badateli. Když George Wobbermin překládat Jamesovu knihu do němčiny, stal se jeho následovníkem a zakladatelem psychologie náboženství v německy mluvících zemích. Z psychologie náboženství metodologicky vycházeli badatelé jako Rudolf Otto, Gerardus van der Leeuw a Friedrich Heiler.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a hlubinná psychologie.", "content": "Největší přínos v oblasti psychologie náboženství přisuzuje český filozof a religionista Břetislav Horyna hlubinné psychologii v čele se Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem (viz níže). Náboženstvím a s ním spojenou spiritualitou se však zabývá výrazně vyšší množství psychologických směrů, například existenciální psychologie (logoterapie) V. E. Frankla a další.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství podle Freuda.", "content": "Freud pojímal náboženství jako iluzi. Podle něj člověk prochází určitými stupni vývoje, které jsou doprovázeny krizovými situacemi. Jakmile taková situace nastane, člověk pociťuje strach, naděje, úzkost apod. Jakmile stoji na prahu dospělosti, krizová situace u něj nastane v intenzivnějším měřítku a člověk má snahu stát se znovu dítětem a být chráněným otcovskými křídly. Tímto otcem však není míněn fyziologický otec, ale všemohoucí, božský Otec. Díky němu se pak člověk cítí v bezpečí před vnějším světem. V tomto směru se tak náboženství vysvětluje jako mechanismus potlačovaného strachu, ale vedle toho také potlačování sexuálních představ.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství podle Junga.", "content": "Naproti Freudovu pojímání náboženství jako věčné iluze, Jung má k náboženství zcela afirmativní poměr.Nejdůležitější roli v jeho teorii hrají archetypy, v nichž se ukládají kolektivní zkušenosti lidstva. Tyto zkušenosti, sahající až k prvopočátku existence člověka, jsou strukturované, stejně jako archetypy, se kterými se člověk v průběhu svého bytí setkává a postupně se s nimi vyrovnává. Archetypy slouží jako jakýsi vzorec, jak se člověk chová. Náboženství pak zprostředkovává spojení mezi vnějším světem a lidským nitrem, kde se archetypy nachází. Bohové a démoni jsou pak zkušeností ega s aspekty nevědomí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psychologie náboženství je psychologická disciplína, zabývající se studiem náboženství, religiozity a spirituality z hlediska jeho vlivu na psychiku člověka, jeho chování, vývoj apod. Kromě studování působení etablovaných náboženství na psychiku člověka zkoumá tento obor i tzv. implicitní religiozitu a spiritualitu, tedy „víru v něco“ bez vztahu ke konkrétní církvi.", "tgt_summary": "La psychologie de la religion consiste en l'application de méthodes psychologiques et de cadres interprétatifs à des religions traditionnelles, aussi bien pour des individus religieux que des non-religieux. La science tente de décrire les détails, origines, et usages des croyances et comportements religieux.. Contrairement à la neurothéologie, la psychologie étudie seulement les états psychologiques plutôt que neuronaux. ", "id": 2482512} {"src_title": "Europe", "tgt_title": "Europe (groupe)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Skupina byla založená roku 1979 pod názvem \"Force\". První větší úspěch zaznamenala v roce 1982 na soutěži Rock-SM, které se účastnilo kolem 4000 kapel. Tuto soutěž díky skladbám \"\"In the Future to Come\"\" a \"\"The King will Return\"\" vyhrála a v průběhu soutěže si změnila název na \"Europe\". O rok později vydali členové skupiny své první album Europe. Album bylo úspěšné především v rodném Švédsku a v Japonsku. Singl \"Seven Doors Hotel\" z tohoto alba se v japonské hitparádě dokonce dostal do první desítky. Po vydaní druhého alba Wings of Tomorrow o rok později a hlavně singlu \"Open Your Heart\" začala skupina spolupracovat s nahrávací společností CBS. Kvůli turné k tomuto albu producent přijal klávesistu Mica Michaeliho, a Tonyho Rena pomocí dopisu ze skupiny propustil. Jeho náhradou byl Ian Haugland. V roce 1985 Europe vydali soundtrack ke švédskému filmu On the Loose, ze kterého vzešel hit Rock the Night.", "section_level": 2}, {"title": "Světový úspěch.", "content": "V září 1985 Europe začali nahrávat jejich třetí studiové album. Výsledkem byl The Final Countdown. Toto album zplodilo hned několik hitů, ale největším hitem byla bezesporu píseň The Final Countdown. Ta jim zajistila hudební nesmrtelnost. Okamžitě se vyšplhala na první příčku hitparád 26 zemí světa a celosvětově se prodalo více než 8 miliónů kopií. Ani další skladby z alba The Final Countdown si nevedly špatně. Například \"Carrie\" se dostala na třetí příčku americké hitparády. Kvůli novému směru kapely se na konci roku 1986 John Norum rozhodl opustit skupinu a vydal se na sólovou kariéru. Nahrazen byl Kee Marcelem ze Švédské skupiny Easy Action. Roku 1988 skupina vydala album Out of This World s největším hitem Superstitous. Následující album Prisoners in Paradise nedostalo tak velkou pozornost v médiích díky rozmachu grunge hudby, a v roce 1992 se skupina rozpadla a její členové se věnovali sólovým projektům. V roce 2004 se skupina zase dala dohromady a nahrála album Start from the Dark, po něm následovalo album Secret Society o němž sám Joey Tempest řekl že je to jedno z nejlepších alb skupiny. V prosinci 2008 skupina začala nahrávat nové album, které dostalo název Last Look at Eden. Vydáno bylo v září 2009 a vzešly z něho singly Last Look at Eden a New Love in Town.", "section_level": 2}], "src_summary": "Europe je švédská rocková skupina založena v roce 1979 pod názvem \"Force\". Známá je především svým hitem z osmdesátých let \"The Final Countdown\". Za svoji existenci Europe vydali deset studiových a tři živá alba. Jedenácté studiové album \"Walk the Earth\" je plánováno na říjen 2017.", "tgt_summary": "Europe est un groupe de rock suédois, originaire de Upplands Väsby, à Stockholm. Depuis sa formation, Europe compte onze albums studio, plusieurs albums live, ainsi que de nombreuses compilations de leurs meilleures chansons. Europe s'inspire de plusieurs groupes de rock comme Deep Purple, Whitesnake, Rainbow, Led Zeppelin, Thin Lizzy, Kiss, UFO et du Michael Schenker Group. ", "id": 92235} {"src_title": "Siebel Si 204", "tgt_title": "Siebel 204", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Siebel Si 204 byl původně vyvinut z typu Fh 104 koncipovaný jako lehký dopravní letoun. Probíhající válečné události však výrazně ovlivnily jeho další vývoj a stroj byl postupně vyvíjen pro vojenské účely, konkrétně nákladní dopravu, spojovací, sanitní, štábní, povětrnostní a fotografickou službu. Siebel 204 byl projektován jako malé transportní letadlo s dvoučlennou posádkou a 8 pasažéry pro německou Lufthansu. Vývoj tohoto celokovového letadla začal v roce 1938. Zákazníkem bylo jako obvykle RLM, ale vývoj probíhal v úzké spolupráci mezi Lufthansou a firmou Siebel v Halle. Po zahájení války bylo překonstruované na cvičný letoun s plně proskleným kokpitem pro lety naslepo. První prototyp stroje Siebel Si 204 V1 vzlétl 23. května 1941 a ukázalo se, že se jedná o zdařilý stroj. Ten se začal vyrábět v různých obměnách a sloužil i k jiným účelům (např. nočnímu bombardování či jako spojovací letadlo). V té době firma Siebel vyráběla v licenci Junkers Ju 88 a tak byla schopna vyrobit pouze 15 prototypů. Proto SNCAN ve Francii vyráběl civilní verzi A1 a také předsériovou A0 mezi dubnem 1942 a listopadem 1943. ČKD/BMM v protektorátu Čechy a Morava mezitím produkovalo verzi D0 s proskleným kokpitem; první kus doručili v lednu 1943. První sériovou variantou se stal Si 204 A-1 s motory Argus As 410 po 265 kW, kterou následoval typ Si 204 D se zcela novou, plně prosklenou přídí trupu s kabinou posádky. Pohon tohoto stroje zajišťovaly dva motory Argus As 411 o vzletovém výkonu 427 kW vybavené dvoulistými vrtulemi. Si 204 D vybavené radary FuG 217 a 218 byly určeny k výcviku operátorů nočních stíhacích letounů Junkers Ju 88 a Heinkel He 219. Prototypy Si 204 D V22, Si 204 D V23 a letouny Si 204 E-0 byly vybaveny hřbetní střeleckou věží DL 131 s jedním kulometem MG 131 ráže 13 mm. Na vnějších závěsnících mohly nést pumový náklad do hmotnosti 1000 kg. Letadla byla vyráběna ve Francii v továrně SNCAC, kde celková produkce dosáhla 168 kusů a v okupovaném Československu (Protektorát Čechy a Morava) u firmy Aero (515 kusů). Po ukončení druhé světové války bylo pokračováno ve výrobě ve francouzské továrně SNCAC. Verze Si 204 D jako Nord NC-701 Martinet a Si 204 A jako Nord NC-702 Martinet. Francouzské stroje měly instalované pohonné jednotky Renault-12 S-00 s třílistými kovovými stavitelnými vrtulemi Ratier o průměru 2,65 m. Celkem bylo ve Francii vyrobeno 350 kusů, ze kterých civilní dopravce Air France odebral 31 stroj, šest NC-702 sloužilo od roku 1946 k přepravě pošty a dalších šest ve fotogrammetrické verzi používal Národní geografický institut. Většinu těchto letounů převzalo francouzské letectvo nebo námořní letectvo Aéronavale. Polské aerolinie LOT zakoupily v roce 1947 šest letounů NC-701 (imatrikulace SP-LFA až -LFF). Tyto stroje sloužily v oddělení aerofoto PLL LOT jako fotogrammetrické a v roce 1948 byly předány vojenskému letectvu. Dva letouny tohoto typu zakoupilo také Švédsko. Poválečná výroba pokračovala rovněž v československých firmách Aero Vodochody a ČKD Praha, které je dodávaly jak pro potřeby československé armády pod označením C 3 A pro výcvik pilotů, C 3 B pro výcvik bombardování a střelby, tak i jako civilní letouny pod označením C-103. Dodávaly se v provedení C-103A pro dva piloty a devět cestujících, C-103B pro tříčlennou posádku a šest cestujících a C-103C pro tříčlennou posádku a sedm pasažérů. Pohonné jednotky byly typu M-411R po 408 kW, zprvu upravované v Leteckých opravovavnách v Malešicích a později vyráběné v n. p. Motorlet. Od 1. března 1946 do roku 1950 používaly Siebely v počtu pět kusů ČSA (OK-ZCD, -ACS, -ACV, -ADF a -ADY). Nasazeny byly na linky z Prahy do Karlových Varů, Ostravy, Olomouce a Mariánských Lázní. Dalším československým civilním uživatelem bylo Ministerstvo dopravy a Svazarm, kde byly využívány k parašutistickému výcviku. Dva exempláře používala i gottwaldovská dopravní společnost Svitlet. V Holandsku po válce létal jeden Si 204 D-1 (PH-NLL, Werk-Nr.322167), který byl využíván jako létající laboratoř.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Siebel Si-204D byl používán zejména v leteckých učilištích typu B a C a jednotkou FÜG 1 (dodavatelská jednotka Luftwaffe) pravděpodobně jako osobní letadlo pro posádky, které dodávaly jiná letadla k bojovým jednotkám. Siebel Si-204A byl používán hlavně spojovacími letkami a také jako osobní letadlo pro vyšší důstojníky, ale také v leteckých školách. V červenci 1944 bylo dodáno 5 ks Siebelu Si-204, které měly být překonstruovány na noční bojové letouny, avšak žádné další kusy pak už pro tento účel dodány nebyly. Neexistují však žádné důkazy, že by tyto stroje byly použity v boji. Lufthansa obdržela nejméně pět kusů Si-204. První prototyp s imatrikulaci \"D-AEFR\" byl zkoušen od března do května 1941 pražskou pobočkou Lufthansy. Od jara 1942 do jara 1943 byl druhý prototyp s imatrikulaci \"D-ASGU\" používaný na pravidelných linkách jako nákladní letadlo. Stroj Siebel Si- 204 byl pravděpodobně posledním německým letadlem sestřeleným na západní frontě. Tento sestřel se odehrál večer ve 20:00 dne 8. května 1945. Sestřelil ho poručík KL Smith ze 474. stíhací skupiny letící na stroji P-38 Lightning přibližně 5 km od městečka Rodach v Bavorsku. Po skončení války se jeden Si- 204D zachoval na letišti Berlín-Tempelhof. Další přeletěl do Enns v Rakousku, kde byl zajat Spojenci. Ukořistěné Si-204 byly používány pro různé účely; v Sovětském svazu létaly u společnosti Aeroflot a v CAGI, ale brzy byly nahrazeny stroji domácí výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované stroje.", "content": "Není známo, že by se do dnešních dnů zachoval jakýkoliv původní \"Siebel Si-204\". Všechny zachovalé stroje jsou v licenci vyráběné stroje \"Aero C-3/103\" a \"Nord NC 701/NC 702\". Stroj na obrázku v tabulce pochází z muzea ve Kbelích. Jde o rekonstrukci s použitím částí z strojů \"Aero C-3A\" a \"Nord NC 702\", přičemž v současné podobě představuje verzi \"Aero C-3A\". Další relativně zachovalý licenční \"Si-204\" se nachází ve Švédsku v muzeu Air and Space Museum v Arlandě u města Stockholm. Ve švédském muzeu Flygvapenmuseum ve městě Linköping je možné vidět zachovalý \"Nord NC 702\". V pařížském muzeu Musée de l'air et de l'espace je možné vidět také renovovaný \"Nord NC 702\". V Německu je možné vidět \"Nord NC 702\", který se nachází v berlínském Deutsches Technikmuseum. Po světě se také nachází větší množství nekompletních částí a nejméně dvě rekonstrukce, které by měly vyústit do jednoho letuschopného a jednoho statického exponátu. Německo Sovětský svaz Německo Sovětský svaz", "section_level": 1}], "src_summary": "Siebel Si 204 byl německý cvičný a transportní jednoplošný, dvoumotorový letoun se záďovým zatahovacím podvozkem, který byl používán za druhé světové války i po ní.", "tgt_summary": "Le Siebel 204 est un avion léger bimoteur allemand de transport de fret et de passagers, qui effectua son premier vol en mai ou (la date est imprécise), et fut opérationnel en. Sa production fut confiée à des entreprises françaises (SNCAC) et tchécoslovaques (Aero Vodochody). Après 1945 la SNCAC en continua la production sous le nom de NC-701 Martinet.", "id": 1165902} {"src_title": "Městský tepelný ostrov", "tgt_title": "Îlot de chaleur urbain", "src_document": [{"title": "Měření.", "content": "Tepelné ostrovy se dají měřit v infračervené části spektra. U největších velkoměst činí rozdíl teploty kolem 10 °C, u menších měst 5 a méně °C. Díky postupnému uvolňování tepla těchto povrchů se největší rozdíl teploty v porovnáním s nezastavěnou krajinou projevuje po západu slunce a v průběhu noci. Důvod tepelných rozdílů v zimě je skutečnost, že sníh (který má schopnost odrážet až 90 % dopadajícího slunečního záření) je v městech (a to i těch menších) během několika hodin po napadení odklizen.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek.", "content": "Účinek tepelných ostrovů lze ovlivnit „zelenou zástavbou“. V případové studii u německého Stuttgartu byl v ulicích s vysázenou zelení zaznamenán úbytek tepla o 2–4 °C. Ovšem tento způsob je neefektivní ve vlhkém klimatu. Příspěvek ke globálnímu oteplování je u městských ostrovů jen nepatrný a lokálního charakteru. Tepelné ostrovy ovlivňují také tepelné poměry a pochody v atmosféře a množství srážek. Například, měsíční dešťové srážky jsou o 28 % větší směrem po větru k městským částem než proti větru. Zvyšuje se tak množství srážek v okolí měst, což je také jen lokální ráz. Městské tepelné ostrovy mají negativní vliv na lidi, kteří v nich žijí – v horkých letních dnech podporují synergii zdravotních potíží způsobených vedry – přehřátí, dehydratace, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příkladem městského tepelného ostrova může být centrum Prahy. Průměrná roční teplota () na meteorologické stanici v Praze-Karlově (261 m n. m.) činila +9,4 °C (leden −0,9 °C, červenec +19,1 °C), zatímco meteorologická stanice Semčice (234 m n. m.) ve srovnatelné nadmořské výšce a zeměpisné poloze vykazovala za stejné období průměrnou roční teplotu +8,7 °C (leden −1,9 °C, červenec +18,3 °C). Nejvýraznější efekt městského tepelného ostrova bývá za jasných, klidných, zimních nocí. Experti odhadují, že tepelný ostrov v Praze je větší než 2 °C. To pak má vliv na časové řady teplot, které udává Klementinum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městský tepelný ostrov (též tepelný ostrov města nebo tepelný ostrůvek) je městská zástavba, která vykazuje znatelně vyšších teplot než její okolí. Teplotní rozdíly jsou větší v noci než ve dne a v zimě než v létě a jsou nejvýraznější při slabém větru či bezvětří. Hlavní příčinou tepelných ostrůvků je překrytí původní plochy vegetace pozemními komunikacemi a budovami. Asfalt a beton, které jsou použity, nemají schopnost přijímané sluneční záření upotřebit a přeměnit na chemickou či jinou energii, jak tomu probíhá u vyšších rostlin; mají též větší tendenci dopadající světelné a tepelné záření absorbovat (menší albedo). V případě térových a asfaltových silnic absorpci prohlubuje tmavá barva těchto komunikací. Druhotným přispěvatelem je vyplýtvaná tepelná energie dodávaná do jednotlivých domů a bytů. Spolu s tím, jak roste přeměna původní krajiny, roste i teplota v centrech tepelných ostrovů.", "tgt_summary": "Les îlots de chaleur urbains (ICU en abrégé) sont des élévations localisées des températures, particulièrement des températures maximales diurnes et nocturnes, enregistrées en milieu urbain par rapport aux zones rurales ou forestières voisines ou par rapport aux températures moyennes régionales. Ce phénomène aurait été compris et décrit pour la première fois au à Londres, par Luke Howard, un pharmacien passionné par la météorologie. ", "id": 648183} {"src_title": "Pečora", "tgt_title": "Petchora (fleuve)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Severním Uralu na jihovýchodě Komiské republiky a teče severozápadním směrem. Až k ústí Uňji má horský charakter. Pod ústím Volostnice se obrací na sever a teče přes Pečorskou nížinu. Šířka doliny v místech jezerům podobných rozšíření řeky dosahuje až 10 km. V místech, kde protíná základní horniny, vytváří úzkou členitou lesnatou dolinu. Pod ústím Usy se stáčí na západ a vytváří široký oblouk se dvěma velkými kličkami. Vodnost se v tomto úseku zvyšuje na dvojnásobek a šířka koryta dosahuje 2 km. Kolem řeky jsou rozsáhlé nivní louky. Pod ústím Pižmy se směr toku mění opět k severu. V úvalu se vyskytuje mnoho průtoků a starých ramen. Ve vzdálenosti 130 km od ústí se řeka dělí na dvě ramena - východní (Velká Pečora) a západní (Malá Pečora). Při ústí vytváří přibližně 45 km širokou deltu. Ústí do Pečorského zálivu Pečorského moře, který je jihovýchodní částí Barentsova moře.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 4100 m3/s. Je třetí nejvodnější evropskou řekou. Zamrzá na konci října a rozmrzá od horního toku, přičemž rozmrzání je provázeno ucpáváním koryta ledovými krami. Přibližně 60 % ročního průtoku připadá na jaro. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od konce dubna až začátku května a v polovině května dosahuje maxima. V létě od poloviny července do srpna je vody v řece málo, ale často dochází k povodním, jež jsou způsobeny dešti. Na podzim hladina stoupá a v zimě opět klesá. Příliv a odliv se projevují až k vesnici Oksino.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava je provozována do města Trojicko-Pečorsk a na jaře a na podzim až do Usť-Uňji. Námořní lodě mohou plout do Narjan-Maru ve vzdálenosti 110 km od moře. Po řece se plaví dřevo svázané do vorů a dopravuje se také černé uhlí, ropné produkty, obilí aj. Řeka protéká městy Usť-Ilyč, Trojicko-Pečorsk, Vuktyl, Pečora nebo Narjan-Mar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečora (, ) je řeka v Komiské republice a v Něneckém autonomním okruhu v Archangelské oblasti na severovýchodě evropské části Ruska. Je dlouhá 1809 km. Plocha povodí měří 322 000 km2. Je pátou nejdelší evropskou řekou a současně největší evropskou řekou patřící k úmoří Severního ledového oceánu.", "tgt_summary": "La Petchora (en, en komi : Печӧра) est un fleuve de Russie. Il traverse la république russe des Komis et le district autonome de Nénétsie. Son cours est long de. Le débit inter annuel ou module de la Petchora est de /s et le classe à la troisième place des fleuves d'Europe derrière la Volga (/s) et le Danube (/s) et devant le Rhin (/s).", "id": 2283929} {"src_title": "Ernst Troeltsch", "tgt_title": "Ernst Troeltsch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Haunstettenu. Vystudoval teologii a dějiny náboženství v Göttingenu, Erlangenu a Berlíně. Po ukončení studií začíná působit nejdříve krátce v Göttingenu a Bonnu, načež až do roku 1915 působil v Heidelbergu. Poté působil v pozici profesora teologie na univerzitě v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Troeltsch vychází z prostředí liberální teologie. Podle Troeltsche je náboženství něco, co nelze vyvodit z jiného pojmu a je těsně spjato s lidskou kulturou. Křesťanství sice hodnotí kladněji než ostatní náboženství, ale podle Troeltsche křesťanství pořád zůstává „pouze“ náboženstvím. Je každého osobní věc, které náboženství si zvolí. Byl jedním z čelných představitelů tzv. \"Religionsgeschichtliche Schule\" (\"Škola dějin náboženství\"). Tato skupina vznikla v Německu na konci 19. století a měla velký význam ve formování studia náboženství. Snažila se mimo jiné o prokázání ovlivnění textů Starého a Nového zákona jinými starověkými náboženstvími. Dalším významný okruhem, do kterého Troeltsch zasáhl, je sociologie náboženství. Ve své knize \"Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen\" z roku 1912 se snaží rozebrat sociální učení církví a náboženských skupin. Podle Troeltsche náboženská skupina vznikne kolem charismatické osoby. Jakmile se počet osob ve skupině zvyšuje, nastává problém organizace a předávání autentického učení svého vůdce. Proto se jeho myšlenky začínají zaznamenávat a vznikají tak náboženské spisy. V další fázi vznikají instituce, které se ve snaze udržet si své sociální postavení ve společnosti přizpůsobují okolnímu světu.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "\"Vernunft und Offenbarung bei J. Gerhard und Melanchthon\", 1891 \"Die Absolutheit des Christentums und die Religionsgeschichte\", 1902 \"Das Historische in Kants Religionsphilosophie\", 1904 \"Die Bedeutung der Geschichtlichkeit Jesu für den Glauben\", 1911 \"Augustin, die christliche Antike und das Mittelalter\", 1915 \"Psychologie und Erkenntnistheorie in der Religionswissenschaft\", 1922 \"Gesammelte Schriften I-IV\", 1912-1925 česky \"Z dějin evropského ducha\", 1934", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Religionistika Teologie", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernst Peter Wilhelm Troeltsch (17. února 1865 Haunstetten – 1. února 1923 Berlín) byl německý protestantský teolog a sociolog náboženství, svým působením zasáhl i do religionistiky. Byl představitelem německé liberální teologie a tzv. nábožensko-historické školy (\"Religionsgeschichtliche Schule\").", "tgt_summary": "Ernst Troeltsch ( dans le quartier de Haunstetten, Augsbourg - à Berlin) est un philosophe, théologien protestant et sociologue allemand. Représentant du courant historiste allemand, il est proche des positions de Max Weber en sociologie (et histoire) des religions.", "id": 40354} {"src_title": "Xabi Alonso", "tgt_title": "Xabi Alonso", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Kariéru začal v Realu Sociedad. Po krátkém hostování v SD Eibar se vrátil do Realu Sociedad, kde působil jako kapitán. V sezóně 2002/03 obsadil Real Sociedad 2. místo ve španělské La Lize. V srpnu 2004 přestoupil do anglického týmu Liverpool FC. Hned v prvním roce s ním vyhrál Ligu mistrů UEFA, kdy skóroval ve finále proti AC Milán. Následující sezónu vyhrál FA Cup a FA Community Shield. V sezóně 2009/10 přestoupil do Realu Madrid. Po pěti sezónách za Real Madrid, ve kterém vyhrál v sezóně 2011/12 titul La Ligy a v sezóně 2013/14 Ligu mistrů UEFA přestoupil do Bayernu Mnichov, kde působil do konce sezóny 2016/17. Začátkem roku 2017 oznámil konec kariéry po skončení sezóny.", "section_level": 1}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "Bayern Mnichov přivedl Xabiho v samotném závěru letního přestupového období na konci srpna za částku osmi milionů eur. Debutoval proti Schalke při venkovní ligové remíze 1:1. Koncem září proti Kölnu (Kolínu) zlomil rekord počtu přihrávek jednoho hráče v jednom utkání v rámci Bundesligy (204). V říjnu proti Werderu Brémy v lize se trefil z přímého kopu, dal tak svůj první gól za Bayern a přispěl k výhře 6:0. V únoru 2015 nastoupil ke svému 100. zápasu Ligy mistrů proti Šachtaru Doněck (0:0), ale po druhé obdržené žluté kartě byl rozhodčím vyloučen. Společně s kapitánem Philippem Lahmem se v květnu 2017 rozloučili s aktivní kariérou.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Španělska přezdívaném \"La Furia Roja\" debutoval 30. 4. 2003 v Madridu v přátelském zápase proti týmu Ekvádoru (výhra 4:0). Se španělskou reprezentací vyhrál dvakrát Mistrovství Evropy (2008 a 2012) a jednou Mistrovství světa (2010). Zúčastnil se ještě EURA 2004 v Portugalsku a MS 2006 v Německu. Trenér Vicente del Bosque jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B. Poté ukončil reprezentační kariéru. Celkem odehrál v letech 2003–2014 za španělský národní tým 114 zápasů a vstřelil 16 branek.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po absolvování trenérského kurzu UEFA se v létě v roce 2018 vrátil do Realu Madrid, aby se stal trenérem hráčů do 14 let.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hry.", "content": "Alonso nevynikal rychlostí, zato disponoval herní inteligencí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xabier Alonso Olano (* 25. listopadu 1981 Tolosa, Španělsko) je bývalý španělský fotbalový záložník a reprezentant baskické národnosti. Profesionální kariéru ukončil po sezóně 2016/17 v klubu FC Bayern Mnichov. Mimo Španělsko působil na klubové úrovni v Anglii a Německu. ", "tgt_summary": "Xabier Alonso Olano, dit Xabi Alonso, né le à Tolosa (Pays basque, Espagne), est un footballeur international basque qui évoluait au poste de milieu défensif de 2000 à 2017. Il entraîne désormais l'équipe réserve de la Real Sociedad. ", "id": 360279} {"src_title": "Jeruzalémské království", "tgt_title": "Royaume de Jérusalem", "src_document": [{"title": "Vznik království a raná historie.", "content": "Papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na koncilu v Clermontu tažení proti „nevěřícím“ (později označované jako \"první křížová výprava\") za účelem pomoci východním křesťanům zastavit postup seldžuckých Turků v Anatolii. Tažení bylo vypraveno v roce 1096, hlavním cílem se však stala Svatá země. Vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099. Ještě před samotným dobytím města, ale hlavně po něm, se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Rytíři a světští účastníci výpravy požadovali zvolení regulérního krále, kdežto duchovenstvo prosazovalo ryze teokratickou vládu. Nakonec byl po všech konfliktech na trůn zvolen dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu, který přijal titul \"Ochránce Svatého hrobu\" (). Jeho poražený sok hrabě Raimond z Toulouse poté odešel do Jericha. Kromě nového vládce města byl zvolen též nový jeruzalémský latinský patriarcha, vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární Arnoul ze Chocques. Když se Godefroy ujal vlády, musel záhy čelit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné egyptské armády pod velením vezíra al-Afdala, který vyrazil znovu dobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se díky tomu znovu sjednotili a vytáhli s vojskem Egypťanům vstříc. Více než dvojnásobné egyptské vojsko u Askalonu rozprášili a loďstvo zahnali na útěk. Tímto vítězstvím bylo křižácké tažení završeno a nadvláda nad Jeruzalémským královstvím zajištěna. Na počátku roku 1100 se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat jejich vládu. Téhož roku si křižáci podrobili oblasti Zajordánska a po připlutí velké benátské flotily vytáhli na Haifu. Nedlouho poté, 18. července 1100, Godefroy z Bouillonu zemřel. Nástupcem prvního křižáckého jeruzalémského vládce se stal jeho mladší bratr Balduin z Boulogne, který se v Betlémě nechal korunovat králem. Již v roce 1102 křižáci utrpěli porážku,", "section_level": 1}, {"title": "Život v raném království.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osídlování Zámoří.", "content": "Stabilní složku palestinského obyvatelstva tvořili vždy venkované. Odhaduje se, že v tehdejší době žilo ve vesnicích zhruba čtvrt milionu především domorodých obyvatel. Venkované byli převážně muslimové, avšak v okolí Betléma, Ramly, Gazy, Keraku a východní Galileje převažovali křesťané. Rovněž okolí nově zakládaných křižáckých hradů bylo osídlováno evropskými křesťany. Po první křížové výpravě zůstalo na Blízkém východě odhadem asi 10 000 křižáků-poutníků a jen malý počet rytířů. Bylo tedy nutné získat pro nové království nové osadníky z Evropy. Na konci osmdesátých let 12. století žilo v Zámoří 90 000 až 120 000 Evropanů. Západní osadníci zalidňovali především velká přístavní města, zejména Akkon (který měl odhadem až 40 000 obyvatel) a Tyros (30 000 obyvatel). Osídlení Jeruzaléma, jehož původní obyvatelstvo bylo vyvražděno po jeho dobytí roku 1099, již bylo obtížnější,", "section_level": 2}, {"title": "Životní styl zámořských Franků.", "content": "Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí. Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako Řekové či Syřané, jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Na rozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru starých Římanů, Frankové u jídla zasedali ke stolu. Kronikář první křížové výpravy Fulcher ze Chartres napsal: Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali starou francouzštinou (latina byla jazykem vzdělanců, duchovenstva a úředních spisů) a dále se hlásili ke", "section_level": 2}, {"title": "Neurození Evropané.", "content": "Neurozené evropské obyvatelstvo bylo na Východě ve dvojí pozici: vůči křižáckému panstvu bylo poddanými a vůči domorodcům vládnoucí třídou. Neurození Latinové pocházeli ze všech koutů Evropy a rychle se zdejším podmínkám přizpůsobili. Tito obyvatelé žili většinou ve městech, kde získali status měšťanů () a směli vlastnit nemovitý majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimové a východní křesťané.", "content": "Muslimové tvořili majoritní vrstvu obyvatelstva na venkově, zatímco z města byli vyhnáni. Většina z nich se hlásila k šíitskému islámu a uznávala fátimovského chalífu v Káhiře. Ve vnitrozemí se vyskytovali rovněž sunnité a na jihu země se křižáci dostali do kontaktu s beduíny, se kterými navázali spolupráci. Mezi Sidónem a Hebronem byli usazeni šíitští drúzové, se kterými Frankové žádné kontakty neudržovali. Východní křesťané zpočátku vítali křižácká vojska jako své osvoboditele od muslimské nadvlády. Syrští jakobité, kteří hovořili arabsky, směli zůstat ve městech i na vesnicích. Východní ortodoxní, mezi které patřili především Řekové (byť jazykem palestinských Řeků", "section_level": 2}, {"title": "Šlechta a feudální systém.", "content": "Do Svaté země s první křížovou výpravou přišli převážně drobní šlechtici, většinou Normané a Francouzi, kteří ve své vlasti nehráli významnější politickou roli a nebyli tak závislí na králi jako velcí feudálové. Francouzské feudální zřízení bylo v křižáckých státech věrně napodobeno. Základní jednotkou ve společenské organizaci bylo léno, které bylo přiděleno některému z rytířů. Lénem byla zpravidla nějaká vesnice či její část. Rytíř měl ze svého léna finanční rentu a ztělesňoval zde soudní moc. Později někteří rytíři spojili více lén dohromady a vznikala tak \"baronství\" ( a označení v tehdejším pojetí znamenalo „lenní pán“). Baron poté své panství mohl rozdělit mezi své rytíře-leníky, kteří sloužili v baronově vojsku místo placení nájemného. Protože na Východě", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a úřednický aparát.", "content": "Jeruzalémské království bylo monarchií dědičnou. Královou oporou a zároveň i jeho opozicí byla \"Královská rada\" (francouzsky, latinsky ), která již při korunování prvního krále Balduina I. deklarovala své právo krále „volit“ – tedy v praxi potvrzovat nástupce na trůn – a jeruzalémský patriarcha řídil korunovační ceremoniál. Královské rady se mohli účastnit všichni královi vazalové, byť nejdůležitější úlohy hráli", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Složení měst v Jeruzalémském království, smíšené s italskými obchodníky vedlo k rozvoji ekonomiky spíše obchodním, než agrárním směrem. Zemědělství po úpadku východořímské moci stagnovalo, přesto však obyvatelstvu při pobřeží poskytovalo obživu. Palestinské", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a umění.", "content": "Většina stavební činnosti západních dobyvatelů na Východě se soustředila především na pevnosti a hrady: \"Krak des Moab\" v Keraku a \"Krak de Montréal\" v Zajordánsku, \"Belvoir\" nedaleko Tiberiady v dnešním severním Izraeli, hrad \"Ibelin\" poblíž Jaffy, templářská pevnost \"La Roche Guillaume\" v Turecku a především slavný hrad řádu johanitů \"Krak des Chevaliers\" v dnešní Sýrii a mnoho. Křižáci však nebudovali pouze vojenskou architekturu, ale zaměřovali se také na kostely, na jejichž stavbě se mimo jiné podíleli Arabové a místní obyvatelstvo. V Jeruzalémě bylo kostelů dvacet sedm, v Tyru dvanáct a v", "section_level": 2}, {"title": "12. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Edessa a Damašek.", "content": "Když v roce 1131 zemřel král Balduin II., na trůn nastoupila jeho dcera Melisenda s manželem Fulkem z Anjou. Během společné vlády královského páru zažil Jeruzalém největší ekonomický a kulturní rozkvět. Po nástupu nového krále začaly severní křižácké státy revoltovat a podrývat jeruzalémskou autoritu. Nakonec se proti jeruzalémskému králi obrátily. Fulkovi se díky vojenské převaze podařilo uznání lenní závislosti ostatních křižáckých vládců vynutit. Do Antiochijského knížectví poté dosadil svého spojence Raimonda z Poitiers. Mosulský atabeg Zengí využil roztříštěnosti křižáků a zaútočil na křižácká území. Vrcholem tažení bylo dobytí hradu Montferand, který bránil sám král Fulko a kterého Zengí donutil kapitulovat. Fulko si dobře uvědomoval,", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Balduina III..", "content": "Poté, co se křižáci neúspěšně pokusili dobýt Damašek, vytáhl muslimský vládce Núr ad-Dín proti Antiochii a porazil knížete Raimonda. Nedlouho poté byl zajat edesský hrabě Joscelin II. a jeho žena zbylou část Edesského hrabství prodala Byzantské říši. Po smrti antiochijského knížete a zajetí edesského hraběte byl také zavražděn tripolský hrabě Raimond II., čímž byl jeho stát uvržen do vnitřní krize. Jeruzalémský král nejprve vytáhl osvobodit Antiochii od Núr ad-Dína a poté s ním uzavřel příměří, čímž získal oddechový čas na to, aby mohl najít nové vládce pro severní křižácké státy. Ačkoliv Edesské hrabství již de facto neexistovalo, novým titulárním hrabětem se stal syn Joscelina II. Joscelin III.", "section_level": 2}, {"title": "Aliance s Byzancí.", "content": "V padesátých letech 12. století se jeruzalémská politika zaměřovala na vřelejší vztahy s byzantským císařem, což bylo stvrzeno na jaře 1158 sňatkem krále Balduina s neteří císaře Manuela I. V té době však nový antiochijský kníže Renaud de Châtillon spolu s arménskými spojenci zaútočil a vyplenil byzantský Kypr. Balduin III. se od Renauda distancoval a na podzim 1158 císař Manuel", "section_level": 2}, {"title": "Amaury I. a pět výprav do Egypta.", "content": "Když Amaury I. nastoupil na trůn, Núr ad-Dín ohrožoval všechny křižácké státy a král si uvědomoval nutnost pokračování přátelského kurzu k Byzanci. Zároveň byl však posedlý myšlenkou dobytí Egypta. O Egypt však měl zájem i Núr ad-Dín, který zde roku 1163 pomohl sesazenému vezírovi Šávarovi zpět do jeho úřadu. Šávar se ale nakonec obrátil k Núr ad-Dínovi zády a spojil se s jeruzalémským králem. Ten roku 1164 vtrhl do Horního Egypta, kde v pevnosti Bilbajs obklíčil Núr ad-Dínovu armádu. Núr ad-Dín proto zaútočil na severní Sýrii a donutil tak Amauryho se stáhnout zpět. Roku 1167 Núr ad-Dínův emír Šírkúh shromáždil nové vojsko pro tažení do Egypta. Šávar se opět obrátil o pomoc na Amauryho I. Ten opět vytáhl na jih, kde po několika nerozhodných bitvách obě strany uzavřely příměří a Šávar byl donucen křižákům platit vysoký tribut. Již v říjnu příštího roku však křižáci vtrhli do delty Nilu, kde zmasakrovali místní křesťanské obyvatelstvo. Když poté Amaury oblehl Káhiru, Egypťané", "section_level": 2}, {"title": "Muslimská ofenzíva a úpadek království.", "content": "Amauryho následník Balduin IV. od útlého mládí trpěl leprou. I přes své onemocnění se ukázal být velmi rozhodným a energickým králem a vojevůdcem. V té době se již plně projevilo rozdělení královského dvora a jeruzalémských baronů na dvě názorové skupiny. První skupinu tvořili především šlechtici, kteří se ve Svaté zemi narodili a jejichž rody zde žily po několik generací. Po nástupu Balduina IV. měli tito šlechtici také u dvora převahu. Jejich hlavními představiteli byli hrabě z Tripolisu Raimond III. a baron z Ramly a Nábulu Balian. Ti zastávali umírněné názory na soužití s muslimy a prosazovali vůči nim i Byzanci vstřícnější politiku, vojensky zaměřenou na obranu země. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří se v Palestině nenarodili, ale získali zde své panství a v arabském světě se příliš neorientovali. Ti prosazovali vůči muslimským státům útočnou a dobyvačnou politiku a mezi jejich představitele patřili bratři Guy a Amaury de Lusignan a také Renaud de Châtillon. Od roku 1180 získali příznivci agresivnější politiky významná místa ve státní správě a poté i rozhodující slovo u dvora, když se králova sestra Sibyla vdala za hraběte z Jaffy a Askalonu Guye de Lusignan. Guyově dvorské skupině se také podařilo na uvolněné místo jeruzalémského patriarchy zvolit arcibiskupa z Caesareje Herakleia, zatímco Raimond III. se svými příznivci prosazoval akkonského arcibiskupa, kronikáře a vychovatele Balduina IV., Vilém z Tyru. V Egyptě zatím narůstala po smrti Núr ad-Dína moc vezíra Saláh ad-Dína Jusúfa ben Ajjúba, později známého jako Saladina. Saladin nejprve začal sjednocovat muslimy v Sýrii a narazil na odpor vládců v Aleppu a Mosulu, kteří byli ze Zengího rodu. Jeruzalémští křižáci, kteří si novou Saladinovu hrozbu dobře uvědomovali, se ze všech sil snažili podpořit zengíovské vládce a roku 1176 se jim Saladina podařilo od útoku na Aleppo odradit. Kvůli neustálým loupežným nájezdům Renauda de Châtillon na obchodní karavany Arabů Saladin na Jeruzalémské království zaútočil. Do čela jeruzalémských vojsk se postavil králův švagr Guy, který však předvedl jenom svou váhavost v boji a jeho odpůrci, v čele s Raimondem III., krále přiměli Guye z funkce velitele odvolat. Do čela armády se navzdory svému malomocenství postavil král Balduin osobně a Guye vyšachoval z nástupnictví na trůn tím, že nechal korunovat svého pětiletého synovce za korunního prince. Královým zástupcem se stal Raimond III., který se rovněž stal regentem království po dobu nezletilosti mladého Balduina V. a velitelem armády. Svou zdatnost Raimond III. prokázal, když Saladina zahnal od obléhání Keraku (pevnosti Renauda de Châtillon), kde se v té době konala svatba jeho nevlastního syna Homfroie a královy mladší sestry Isabely a kde byl také přítomen velký počet významných svatebčanů z řad baronů. Roku 1185 nemocný král zemřel a Raimond III. se tak mohl z pevné pozice regenta plně zmocnit vlády za mladého krále Balduina V. Raimond také vyjednal se Saladinem příměří na čtyři roky. O rok později však nečekaně mladý král zemřel a Raimond ztratil svá regentská práva. Moc přešla na matku zesnulého krále Sybilu a jejího manžela Guye de Lusignan, kteří si po krátkém konfliktu vládu v Jeruzalémě zajistili. Raimond III. odjel z Jeruzaléma do Tiberiady, kde se dohodl se Saladinem na vzájemném příměří. Dvorská strana bojechtivých šlechticů se tak dostala opět k moci.", "section_level": 1}, {"title": "13. století.", "content": "Následujících sto let bylo Jeruzalémské království obklopené syrským územím. Oproti stavu před Hattínem a Saladinovou ofenzivou bylo jen torzem. Hlavní město se přestěhovalo do přístavního města Akkonu a kontrolovalo oblast pobřeží dnešního severního Izraele na jihu a jižního a centrálního Libanonu. Do Svaté země již prakticky neproudili západní kolonisté a naopak místní šlechtici odcházeli do Kyperského království a nových křižáckých států v Řecku. Nový král Jindřich ze Champagne zemřel roku 1197 a vdova Isabela se počtvrté vdala, a to za bratra svého bývalého švagra Amauryho II. z Lusignanu. Poté, co třetí křížová výprava skončila příměřím se Saladinem, byla naplánována čtvrtá křížová výprava, kterou vedl Bonifác z Montferratu. Výprava dobyla hlavní město Byzance Konstantinopolis, ovšem do Svaté země její účastníci nikdy nedorazili. Po smrti Amauryho a Isabely se novou královnou stala mladá Isabelina dcera Marie z Montferratu, která byla provdána za mnohem staršího a nemajetného evropského rytíře Jana z Brienne. Při porodu Janovy dcery však Marie zemřela a ovdovělý Jan vládl dále jako regent. Roku 1217 byla vyhlášena pátá křížová výprava a v září toho roku do Akkonu připlul rakouský vévoda Leopold VI., uherský král Ondřej II. a kyperský král Hugo. Syrští Ajjúbovci však o válku nestáli a bitvě s křižáky se vyhýbali. Za této situace Frankové svým tažením nedosáhli ničeho a zahraniční spojenci Jana z Brienne nakonec z Palestiny odpluli. V roce 1225 se mladá dcera Jana z Brienne Jolanda vdala za římsko-německého císaře Fridricha II. Fridrich Jana z Brienne sesadil z jeruzalémského trůnu a roku 1227 odplul na Východ. Roku 1229 vyjednával s egyptským sultánem al-Kamilem z rodu Ajjúbovců. V Jaffě oba panovníci 11. února 1229 uzavřeli dohodu o návratu Jeruzaléma pod vládu křesťanů. Muslimové však měli ve městě náboženskou svobodu a drželi v rukou Omarovu mešitu a al-Aksá, a Fridrich se ještě toho roku se vrátil do Itálie. Po jeho odjezdu v Palestině i na Kypru vypukla proti císařově autoritě revolta, v jejímž čele stanul klan Ibelinů. Jakmile vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, kvarismedští Turci s Egypťany znovu dobyli neopevněný Jeruzalém. V dalších letech se již pátá křížová výprava ve Svaté zemi prakticky neodehrávala. Roku 1239 připlul navarrský král Theobald ze Champagne, který se znovu zmocnil Jeruzaléma a pomohl křižákům při dobývání Askalonu, ale již následujícího roku ze Svaté země odešel. V říjnu 1240 dorazil do Akkonu Richard z Cornwallu – přímý", "section_level": 1}, {"title": "Pád Akkonu.", "content": "V téže době vstupovalo do Palestiny vojsko nového mamlúckého sultána Kalavuna za jehož vlády došlo v roce 1283 k prodloužení příměří s křesťanským královstvím Akkon, a to na deset let, deset měsíců, deset dní a deset hodin. Sultán souhlasil s prodloužením příměří, jelikož nepovažoval Akkon za hrozbu, ale za výhodného obchodního partnera. Příměří se ovšem vztahovalo pouze na Akkon, na ostatní územní pozůstatky Jeruzalémského království sultán dál bez milosti útočil – v roce 1285 tak napadl a dobyl hrad johanitů Margat, roku 1287 byla dobyta Lakatiea, 19. dubna 1289 Tripolis a téhož roku Botron a Nefín. Přestože sultán udržoval vůči Akkonu i nadále příměří, zavládl v tomto křesťanském království strach a Jindřich II. Kyperský vyslal do Evropy posly s prosbou o pomoc. Na výzvu papeže Mikuláše IV. se ale sešlo jen šedesát rytířů, které vyslal anglický král Eduard I., a čtyřicet templářů z Katalánska. V té době ale skončila křížová výprava ve střední a severní Itálii a žoldnéři bez práce tak rádi přijali výzvu k odchodu do Akkonu. Většina z těchto ozbrojenců nikdy předtím ve Svaté zemi nebyla, a měli tudíž o soužití muslimů a křesťanů značně zkreslené představy, což následně vedlo k řadě konfliktů. Tito nově příchozí žoldnéři nebrali žádné ohledy na snahu o klidné soužití a udržování příměří s muslimským obyvatelstvem. Došlo ke krvavému napadení muslimských rolníků, syrských obchodníků a dokonce i pravoslavných Řeků, tedy nevinných obyvatel, kteří s Akkonem pokojně obchodovali. Muslimové, kteří masakru unikli, se odebrali do Káhiry, kde podali stížnost u sultána Kalavuna. Ten se po poradě s islámskými duchovními vůdci rozhodl příměří zrušit a vytáhnout na Akkon. Během příprav na tažení Kalavun zemřel a novým sultánem byl prohlášen al-Ašraf Kálil, Kalavunův druhorozený syn, který v přípravách na boj pokračoval a oficiálně vyhlásil Akkonu válku. Dne 5. března 1291 sultán dorazil s hlavním vojskem na dohled od hradeb Akkonu a začalo obléhání. 4. května 1291 připlul do obléhaného města Jindřich II. Kyperský, v doprovodu stovky rytířů a dvou tisíc ozbrojenců. Když ale Jindřich II. Kyperský spatřil sílu protivníkovi armády a značně poškozené opevnění města, pochopil, že obránci nemají žádnou šanci a tak již 8. května město opět opustil. Stejně se zachovalo 3000 obyvatel, včetně místní aristokracie, kteří se rovněž urychleně nalodili a uprchli. Sultánova armáda zatím dál pokračovala v ostřelování opevnění obléhacími stroji, kopala štoly pod hradbami a odrážela občasné výpady protivníka. Poslední mohutný útok na oslabený Akkon zahájila sultánova vojska v pátek 18. května 1291, kdy se jim postupně podařilo, část po části, dobýt téměř celé město. Během těchto bojů byl zabit velmistr johanitů Jean de Villiers i velmistr templářů Vilém z Beaujeu. Padla i většina anglických rytířů a také francouzských rytířů z gardy jeruzalémského krále. Ostatní prchali na moře a snažili se nalodit do rychle odplouvajících lodí. Boje ale dál pokračovaly v akkonské citadele bráněné templáři, dále v sídle německého řádu a v sídle špitálníků, kde pokračoval odpor dosud přeživších řádových rytířů, johanitů, templářů, teutonů, lazaritů a svatotomášských rytířů. I sídla jednotlivých řádů postupně kapitulovala a nejdéle se udržela citadela, údajně až do 28. května 1291. Obyvatelé a obránci Akkonu, kteří se nezachránili útěkem na kyperských lodích, byli nakonec dílem povražděni a dílem prodáni do otroctví. Zbývajících tří templářských hradů, Sidónu, Tortosy a Pèlerinu (Atlitu), se sultánova vojska zmocnila během července a srpna 1291, poté, co je templáři vyklidili. Epopej Jeruzalémského království na asijské pevnině, trvající téměř dvě stě let, skončila. Kyperské království, s nímž Akkon od dob Huga III. tvořil unii, však přetrvalo mnoho dalších desetiletí. Po celých sedm set let až do současnosti někteří evropští monarchové a šlechtici nosí titul \"Jeruzalémský král\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeruzalémské království (starofrancouzsky \"Roiaume de Jherusalem\", latinsky \"Regnum Hierosolimitanum\") bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon. ", "tgt_summary": "Le royaume de Jérusalem, aussi appelé royaume franc de Jérusalem (en latin : \"Regnum Hierosolymitanum\", en français de l'époque : \"Roiaume de Jherusalem\"), était un royaume chrétien créé en Orient en 1099 au terme de la première croisade et disparu en 1291, avec la chute de Saint-Jean-d'Acre. ", "id": 1256785} {"src_title": "Boris Grebenščikov", "tgt_title": "Boris Grebenchtchikov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Boris Borisovič Grebenščikov se narodil 27. listopadu 1953 v Leningradu. V létě 1972 založil spolu s Anatolijem Gunickým a skupinou stejně smýšlejících založili Akvárium. Ta tehdy fungovala pololegálním způsobem, tvoříc domácí nahrávky a zřídka vyjíždějíc na pohostinská vystoupení do jiných měst. V roce 1977 ukončil Boris Borisovič Grebenščikov fakultu aplikované matematiky a procesů řízení Leningradské státní univerzity a začal pracovat ve vědeckovýzkumném ústavu sociologie, aniž přestal psát písně, koncertovat a spolupracovat s experimentálním divadlem Leningradské státní univerzity. Po vystoupení na Tbiliském rockovém festivalu v dubnu 1980 byl vyloučen z Komsomolu (kam vstoupil v roce 1967), zbaven hodnosti mladšího vědeckého pracovníka, propuštěn z práce (stal se hlídačem) a skupina Akvárium byla oficiálně zakázána. V roce 1981 se Akvárium stalo členskou skupinou Leningradského rockového klubu a postupně se zúčastnilo prvních pěti jím pořádaných festivalů. V roce 1982 se Boris Grebenščikov podílel jako producent na prvním albu skupiny Kino \"45\". V roce 1989 nahrál spolu s Davem Stewartem ze skupiny Eurythmics své první anglickojazyčné album Radio Silence. První sestava Akvária ukončila svou činnost na začátku 90. let 20. století; Grebenščikov poté na přechodnou dobu založil skupinu BG Band (БГ-Бэнд), s nímž nahrál Ruské album (Русский альбом) а z jejíchž koncertních nahrávek později vzniklo dvojalbum Dopisy kapitána Voronina (Письма капитана Воронина). V nové sestavě bylo Akvárium (Аквариум 2.0) obnoveno v roce 1993. Do téhož roku se datuje jeho spolupráce na albu Sergeje Čigrakova. V roce 2003 se při příležitosti Grebenščikovových 50. narozenin konal velký koncert v Kremlu. V březnu 2005 — vystoupil jako organizátor setkání řady rockových hudebníků a producentů s Vladislavem Surkovem, náměstkem vedoucího úřadu prezidenta; toto setkání vyvolalo velký ohlas ve sdělovacích prostředcích. Od 22. května 2005 BG moderuje vlastní téměř hodinový pořad Aerostat (Аэростат), který se vysílá (stav k začátku roku 2016) v neděli od 13.10 hodin moskevského času na stanici Ruské rádio (Радио России) a v pátek v 19.00 hodin moskevského času na stanici Rádio Kultura (Радио Культура) V roce 2005 prodělal operaci zraku, v roce 2009 operaci srdce. V roce 2014 vydal sólové album Sůl (Соль), \"nejlepší za více než 40 let\"", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Do současnosti získal Boris Grebenščikov mj. následující ocenění", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Borisův otec, Boris Alexandrovič Grebenščikov, byl inženýrem, ředitelem výzkumného závodu Baltské flotily, zemřel v roce 1975. Matka, Ludmila Charitonovna Grebenščikova, v té době byla právní konzultantka Leningradského domu modelů. První žena BG — Natalja Kozlovskaja (Наталья Козловская) se za Borise Grebenščikova provdala na podzim roku 1976. V roce 1978 se narodila dcera Alisa, která se později stala slavnou herečkou. Rozvedli se v roce 1980 po skandálu v Tbilisi. Druhá (podle údajů z programu NTV – НТВ – první) žena — Ludmila Šurygina (1980–1989). pracovala jako sekretářka ve škole. Z tohoto manželství se narodil syn Gleb. Od roku 1991 je Boris Grebenščikov ženatý s Irinou (bývalou ženou Alexandra Titova). Z tohoto svazku se narodila dcera Vasilisa, kromě toho Boris a Irina vychovávali Marka Titova, Irinina syna z předchozího manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Diskografie je stejně jako většina údajů převzata z ruské sekce Wikipedie, kde byla sestavena podle fóra BG. Zhruba do roku 1987 byla alba vydávána samizdatově, po roce 1990 došlo k oficiálním reedicím (kromě alba Menuet pro zemědělce, jehož nahrávka je nezvěstná).", "section_level": 1}, {"title": "Próza.", "content": "BG napsal několik prozaických děl — novelu Les (román, který i tak není dokončen) – «Лес» («Роман, который так и не окончен») a povídku Ivan a Danilo «Иван и Данило» (stejně se ovšem jmenuje i jedna z jeho písní).", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve filmech.", "content": "Hudba Borise Grebenščikova zní v řadě filmů. Objevil se rovněž v rolích ve filmech Sergeje Solovjova Černá růže – symbol smutku, červená růže – symbol lásky (\"Чёрная роза – эмблема печали, красная роза – эмблема любви\") (1989), Křehký věk (\"Нежный возраст\") (2001). Hrál rovněž ve filmech Dva kapitáni 2 (\"Два капитана-2\") režiséra Sergeje Děbiževa a BG. Lev Tolstoj (\"БГ. Лев Толстой\") režiséra Viktora Tichomirova.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá fakta.", "content": "Na setkání Borise Grebenščikova se studenty Sanktpetěrburské humanitní univerzity odborů mu byla položena otázka \"Jaký je váš vztah k sexuálním menšinám?\" Grebenščikov odpověděl: \"Podporuji je. Mně se zdá, že když člověk nějak někoho miluje, nechť miluje, pokud existuje vzájemná shoda.\" Boris Grebenščikov a skupina Akvárium patří mezi oblíbené umělce Fumase ze skupiny Původní Bureš V červnu 2012 Boris Grebenščikov podpořil členky skupiny Pussy Riot.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Borisovič Grebenščikov, rusky Бори́с Бори́сович Гребенщико́в (často se používá i monogram БГ, * 27. listopadu 1953 Leningrad SSSR) je ruský básník, skladatel a hudebník, lídr rockové skupiny Akvárium, jeden z \"otců-zakladatelů\" sovětského rocku a kultovní osobnost ruské mládežnické kultury 80. let 20. století až prvního desetiletí 21. století.", "tgt_summary": "Boris Borisovitch Grebenchtchikov (nom de scene - Boris Grebenshikov ou Boris Grebenchikov) dit BG (en ), né le à Léningrad (actuellement Saint-Pétersbourg) en URSS, est un chanteur et auteur-compositeur, l'un des pionniers du rock en langue russe. Avec Anatoli Gunitski, il est le fondateur du groupe Aquarium et son leader depuis 1972.", "id": 998562} {"src_title": "Stidda", "tgt_title": "Stidda", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Poprvé se o organizaci Stidda začalo veřejně mluvit v roce 1989. Francesco Marino Mannoia tehdy před soudem vylíčil její aktivity. Proces vedl soudce Giovanni Falcone (ten byl roku 1992 zavražděn). V roce 1992 o ní promluvil také Leonardo Messina, stejně jako Mannoia to byl bývalý člen Cosa Nostry. Stiddu založili na přelomu 70. a 80. let 20. století členové Cosa Nostry, kteří nesouhlasili se svým bossem Riinou (Toto Riina je od roku 1993 ve vězení). Buďto dobrovolně odešli nebo byli k odchodu přinuceni. Za zakladatele jsou považováni Giuseppe Croce Benvento a Salvatore Calafato. Stidda nemá jednoznačnou strukturu jako ostatní mafiánské organizace. Její jednotlivé klany operují v podstatě nezávisle na sobě. Noví členové neprochází přísným výběrem a starými rituály. Do Stiddy tak mohou přicházet zločinci a rváči z ulice, kteří by se jinak do ostatních organizací nedostali (kromě Stiddy a Cosa Nostry působí v Itálii Camorra, 'Ndrangheta a Sacra Corona Unita).", "section_level": 1}, {"title": "Poznávací znamení.", "content": "Někteří lidé ze Stiddy mají na pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem malé tetování. Je to pět bodů v kruhu spojených do hvězdy (\"stidda\" znamená v sicilském nářečí \"hvězda\"). Členové Stiddy jsou nazýváni \"stiddari\" (v oblasti Caltanissetta) nebo \"stiddaroli\" (v oblasti Agrigento). Jejich počet se odhaduje na nejméně 5 000.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Stidda působí na jihu Itálie jako konkurent Cosa Nostry. Je aktivní zejména na jihu a východě Sicílie, v provinciích Caltanissetta, Agrigento, Siracusa, Catania a Ragusa. Za její centrum bývá označováno město Gela. Stidda se zaměřuje na krádeže, vydírání a především na obchod s drogami. Spolupracuje přitom s albánskou mafií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stidda je italská zločinecká organizace působící na Sicílii. Z pěti hlavních známých organizací mafiánského typu činných v Itálii je Stidda nejmenší a nejmladší. Vznikla jako odnož Cosa Nostry.", "tgt_summary": "La Stidda (\"étoile\" ou \"écharde\" en sicilien) est une organisation mafieuse originaire du sud de la Sicile, en particulier des villes d'Agrigente, de Catane, de Gela, de Vittoria et de Syracuse. Ses membres se font appeler \"stiddari\" ou \"Stiddarolli\", et sont reconnaissables à leur tatouage de cinq points situé entre le pouce et l'index. ", "id": 2119483} {"src_title": "Syn Reův", "tgt_title": "Nom de Sa-Rê", "src_document": [{"title": "Význam jména.", "content": "Důležitost a ideologická jedinečnost tohoto spojení vyniká v souvislosti se skutečností, že ačkoli panovník býval označován za syna různých bohů, stalo se deklarování tohoto vztahu pravidelnou součástí titulatury pouze v případě Rea. Není pochyb, že to souvisí se vzestupem slunečního kultu, nicméně přesný význam tohoto vývoje je nejasný. Zejména dřívější badatelé zastávali názor, že jde o projev omezení panovnické moci – protože král je \"synem Rea\", odvozuje oprávnění držet moc od svého \"otce\" a vládne jako jeho \"zástupce\" na základě jeho vůle a schválení. Tato interpretace je dnes většinově pokládána za překonanou: slovo \"„syn“\" je na základě pramenů z pozdějších období kladeno na stejnou úroveň jako slovo \"„obraz“\", které může znamenat i sochu a kultovní zobrazení, což znamená, že „pozemský syn se božskému otci v každém ohledu vyrovná – podobou, jednáním i povahou, ale také společenským postavením a místem, které zaujímá.“ Označením syn Reův je tedy panovník slunečnímu bohu nikoli podřizován, ale je s ním v kontextu své vlády ztotožněn jako jeho bezvýhradná a jedinečná pozemská podoba. Tento blízký vztah možná mohl být chápán jako vyjádření zvláštní moci krále „umožňující mu opakovat na zemi skutky, jež sluneční bůh konal při stvoření“, jak je to pro ideologický charakter královské vlády doloženo od Střední říše. Jméno uvozované tímto titulem bylo osobním jménem panovníka, které měl od svého narození ještě jako soukromá osoba a nebylo užíváno jako panovnické (tuto roli plnilo jméno nisut-bitej). Zdá se, že v pozdější době vykazuje charakter jakéhosi jména rodového, typického pro určitou královskou dynastii nebo její část. V 11. dynastii to bylo jméno Mentuhotep, ve 12. jména Amenemhet a Senusret, ve 13. jméno Sobekhotep, v 18. jména Amenhotep a Thutmose a ve 20. dynastii jméno Ramesse. Zejména v době pozdní Nové říše bylo spojováno s titulem \"„pán (slunečních) obzorů“\".", "section_level": 1}, {"title": "Další královská jména.", "content": "Vývoj panovnické titulatury byl uzavřen na počátku Střední říše, nejpozději od této doby se skládala celkem z pěti jmen uvozených znaky vypovídajících o povaze královské moci (podle pořadí):", "section_level": 1}], "src_summary": "Jméno (resp. titul) syn Reův, v egyptologii někdy označované jako tzv. nomen, je součást královské titulatury ve starověkém Egyptě. V její úplné podobě složené z pěti jmen bylo uváděno jako poslední v pořadí a zapisováno do druhé ze dvou královských kartuší. Poprvé se objevuje v době 4. dynastie za panovníka Rachefa a spojuje krále se slunečním bohem Reem. Pravidelnou součástí titulatury se stalo od doby prvního panovníka 5. dynastie Veserkafa.", "tgt_summary": "Le nom de Sa-Rê, qui signifie « fils de Rê », est l'un des cinq noms faisant partie de la titulature des pharaons à partir de Khéphren. ", "id": 1660705} {"src_title": "Uničov", "tgt_title": "Uničov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Osídlení Uničovska sahá až do doby kamenné a doklady osídlení zdejší oblasti pochází i z doby bronzové, železné a z halštatského a laténského období. V okolí Uničova se našly také římské mince a v 8. a 9. století zde byly provozovány pece na tavení železa. Tehdy bylo Uničovsko součástí jádra Velkomoravské říše, po jejím rozpadu českého státu. Vlastní město vzniklo na místě původní slovanské osady, jejíž název (latinsky \"Vnisov\" či \"Vnichov\", česky \"Unisov\", resp. \"Uničov\") byl asi odvozen od jména zakladatele. Teorií ke vzniku jména Uničova je ale více. V průběhu 13. století začali přicházet němečtí kolonisté, které sem pozval moravský markrabě Vladislav Jindřich. V roce 1213 jimi bylo založeno královské město, do jehož obvodu patřily vesnice Medlov, Dětřichov, Střelice, Benkov a Renoty. Původní jméno Uničov zůstalo v lidovém povědomí, ale zakladatelé města jej nazvali \"Neustadt\" (Nové Město, latinsky \"Nova Civitas\"), od 16. století se používalo \"Mährisch Neustadt\". Roku 1223 byly listinou krále Přemysla Otakara I., která se tak stala první dochovanou městskou listinou v historii českého státu, stvrzeny výsady a městská práva udělená původní zakladatelskou smlouvou, např. mílové právo, právo výběru mýta, právo výročního trhu (postupně až šest výročních trhů ročně), právo městského soudu apod. Díky zakladatelům měli ve městě trvalou převahu Němci, ačkoli se sem stěhovali i Češi. Známým měšťanem té doby byl Zikmund Albík z Uničova, pozdější pražský arcibiskup. Uničov byl ve středověku jedním z důležitých měst na Moravě, ačkoli původní předpoklad, že se jako horní město stane centrem severozápadní Moravy, čemuž odpovídalo velkoryse vyměřené náměstí, se kvůli slabým nálezům stříbra v okolí nenaplnil. Blízká Olomouc se navíc stala vrchní odvolací stolicí pro celou moravskou oblast magdeburského práva a Uničov se tak nakonec zařadil mezi méně významná města typu Šternberka či Litovle. Přesto získával díky svým privilegiím dostatečné prostředky, aby měl např. už v polovině 14. století vydlážděné náměstí. Tehdy také uzavřel s Olomoucí a Litovlí dohodu o udržování bezpečnosti a vzájemné vojenské pomoci, která se osvědčila zejména během husitských válek. Roku 1422 jej sice obsadilo vojsko litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, který zde zavedl přijímání podobojí, ale později jej dobyl markrabě Albrecht, spojenec Zikmunda Lucemburského. Podobně toto trojměstí osvobodilo Litovel od táborských vojsk. V následujícím období se ale správa města dostala do rukou českých utrakvistů, kteří vyhnali německé katolíky, Uničov se postavil na stranu Jiřího z Poděbrad a dokázal se roku 1469 ubránit vojákům Matyáše Korvína. Kvůli své podpoře českého krále získal právo pečetit červeným voskem, ale byl také půlstoletí v papežské klatbě. O deset let později nový král Vladislav Jagellonský odstoupil Moravu právě Korvínovi, který nicméně městu jeho dřívější odpor prominul a dokonce mu potvrdil všechna předchozí privilegia. Postupně se také vraceli vyhnaní němečtí měšťané, což vedlo k upevňování katolictví. V letech 1609–1611 zde působil jako farář Jan Sarkander, který byl roku 1995 svatořečen. Pohusitské období celkově znamenalo dobu rozkvětu města, ve kterém se dařilo řemeslům a vznikaly první cechy. Tento rozvoj zastavila třicetiletá válka, která vedla k postupnému úpadku Uničova. Po bitvě na Bílé hoře mu byl dokonce načas odňat status královského města a jako své léno Uničov získal Karel z Lichtenštejna, pán úsovského hradu. Až po odvolání byla císařem Ferdinandem všechna privilegia navrácena, ovšem už jen jako katolickému městu. V roce 1626 se Uničov ještě mansfeldovskému vojsku ubránil, ale 18. června 1642 byl dobyt a až do vestfálského míru v roce 1650 obsazen Torstensonovou armádou. O rok později, 2. června 1643 dokonce město téměř celé vyhořelo. Obnova trvala až do začátku 18. století, přičemž úbytek obyvatel vyrovnávali především přistěhovalci z německých oblastí, čímž se Uničov opět poněmčil. Původního významu už ale město nedosáhlo, negativně se projevilo také rabování během válek o rakouské dědictví. Obchod stagnoval, i když zde byla založena textilní manufaktura a měšťanský pivovar. Jedinou významnější událostí bylo setkání císaře Josefa II. s pruským králem Fridrichem II. Velikým roku 1770. Po roce 1850 pak v souvislosti s reformou obecních zřízení Uničov přestal být královským městem a stal se jen centrem soudního okresu, protože patřil do politického okresu šternberského. Ačkoli zde byl ve druhé polovině 19. století založen např. cukrovar nebo továrna na výrobu hedvábného zboží, šlo stále o převážně zemědělské město. Roku 1870 zde přesto bylo založeno reálné gymnázium a o dva roky později sem byla přivedena železnice. Rozvíjel se také spolkový život, ať už šlo o spolky ostrostřelecké, pěvecké, tělocvičné nebo dobrovolných hasičů. Po první světové válce převážně německý Uničov žádal připojení k Německému Rakousku, a to jako součást nově vyhlášené provincie Sudetenland. Vláda nově vzniklé československé republiky ale nic takového nepřipustila a postupně všechny vzbouřenecké oblasti na svém území vojensky obsadila. Do Uničova přišli českoslovenští vojáci 16. prosince 1918 a bez většího odporu převzali správu města. Soužití Čechů a Němců ve městě pak bylo až do počátku 30. let poklidné. Avšak poté, co se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, začal i v Československu vzrůstat německý nacionalismus a oživila se idea „návratu do vlasti“. Ve volbách roku 1935 v Uničově podobně jako v jiných sudetských obcích drtivě vyhráli henleinovci, kteří připravovali násilné připojení k Říši. Nakonec k tomu došlo dobrovolně po přijetí Mnichovské dohody, hranice s budoucím protektorátem se vytvořily nedaleko jižně od města a německá vojska byla obyvateli Uničova nadšeně uvítána 9. října 1938. Nadšení však v důsledku přísné kázně totalitního státu a různých omezení a poklesu životní úrovně během války postupně vyprchalo. Postupující frontu a blížící se prohru Německa nemohl odvrátit ani tzv. Volkssturm vytvořený ze zdejších zbývajících chlapců, nemocných a starých mužů, řada obyvatel raději uprchla ještě dřív, než 6. května 1945 Uničov obsadili vojáci 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Správu města hned poté převzal revoluční národní výbor a po něm místní správní komise, která řídila Uničov až do voleb v roce 1946, po nichž městská správa přešla na třicetičlenný městský národní výbor tvořený zástupci Národní fronty. Téhož roku byl dokončen odsun uničovských Němců, čímž se město zcela počeštilo. Po převratu v únoru 1948 se i v Uničově vytvořil akční výbor, v němž měli většinu komunisté a který z národního výboru a veřejného života vůbec odstranil všechny politicky „nespolehlivé“ osoby. Proto poté vstoupila do KSČ řada nových členů. V následujících letech se dosavadní zemědělské městečko značně industrializovalo, šlo především o vybudování Uničovských strojíren, původně pobočky plzeňských Škodových závodů. Dalšími podniky byl např. Farmakon nebo pobočka Technolenu, také se rozšířil cukrovar, pekárna nebo dřevozpracující závod. V souvislosti s tím vzrůstal i počet obyvatel, který se během 50. let zdvojnásobil. Vybudovala se poliklinika, školka, koupaliště, veřejné osvětlení a kanalizace. V okolí města probíhala kolektivizace, při níž rolníci vstupovali do jednotných zemědělských družstev, která se později sjednocovala, až byla většina zemědělské produkce na Uničovsku řízena jedním družstvem se sídlem v Újezdě u Uničova. Žádné velké změny během pražského jara uničovští občané neprožívali, o to více byla pro ně šokující invaze vojsk Varšavské smlouvy, když městem 21. srpna 1968 projížděly polské tanky. Ačkoli tehdy až polovina všech obyvatel podepsala rezoluci proti vstupu okupačních vojsk a na podporu československé vlády, v následujících dnech na vývoj událostí většina rezignovala a někteří byli za své veřejně prezentované postoje postiženi. Nastalo období přiléhavě pojmenované jako normalizace. I přes politický útlum se v průběhu 70. a 80. let postavilo např. moderní kino nebo zimní stadion, byly vybudovány i dvě velká sídliště v ulicích Generála Svobody a Nemocniční. Městský národní výbor v Uničově začal také spravovat celkem devět okolních integrovaných obcí. Komunistická vláda jedné strany skončila spolu se sametovou revolucí v listopadu 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Uničov se kromě vlastního města dělí na dalších osm částí \"(údaje k roku 2011)\": V letech 1974–1990 byla součástí města také obec Želechovice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn podle výsledků sčítání lidu za Uničov včetně těch místních částí, které k němu v konkrétní době patřily.", "section_level": 2}, {"title": "Městská samospráva.", "content": "Město řídí rada města, v jejímž čele stojí starosta. Zastupitelstvo má 21 členů. Po komunálních volbách roku 2010 se starostou města stal Dalibor Horák z ODS. Dosavadní dlouholetá starostka Jarmila Kaprálová z KDU-ČSL přešla na post místostarostky. Městská rada měla podle dohody po volbách v roce 2010 sedm členů. Radu města obsadili zástupci ODS, KDU-ČSL, ČSSD a TOP 09. Dalibor Horák byl ve funkci starosty potvrzen i po volbách roku 2014, ale v roce 2016 na funkci rezignoval, stal se řadovým radním a ve funkci starosty jej vystřídal Radek Vincour také z ODS. Radu města v tomto volebním období tvořili zástupci ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Radek Vincour zůstal starostou také po volbách roku 2018. Sedmičlennou radu vytvořili zástupci ODS, ČSSD, KDU-ČSL a ANO.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické centrum města bylo v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Uprostřed centrálního Masarykova náměstí se nachází radnice s arkádovým schodištěm a dominantní věží, původně středověká tržní budova byla v roce 1891 přestavěna do dnešní neorenesanční podoby. Severně od radnice stojí monumentální barokní mariánský sloup se sochou Panny Marie Immaculaty, dokončený roku 1743, a kašna se sochou orla. Na jižní straně náměstí je druhá barokní kašna osazená sochou Neptuna. Historické jádro města je zastavěno řadou renesančních a barokních měšťanských domů, nachází se zde i několik sousoší a křížů. Z části se také dochovalo původnění opevnění města s několika baštami a Medelskou bránou. Další dominantou města je trojlodní kostel Nanebevzetí Panny Marie se dvěma věžemi pocházející z první poloviny 14. století, který byl koncem 19. století regotizován. Bývalý minoritský klášter s kostelem Povýšení sv. Kříže ze 13. století byl barokně přestavěn a později zrušen. Nyní kostel slouží jako koncertní síň a v budovách kláštera je základní škola. V areálu městského hřbitova se nachází ještě pravoslavný chrám sv. Vzkříšení. Dřívější zbrojnice v jedné z bašt městského opevnění nyní slouží jako muzeum „U vodní branky“, v jedné z farních budov u kostela Nanebevzetí Panny Marie je umístěno Muzeum baroka a v původní městské věznici je muzeum „Šatlava“ představující veřejnosti středověké soudnictví a vězeňství.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní, sportovní a společenský život.", "content": "\"Mladá kamera\" je mezinárodní soutěž filmové tvorby amatérských i neamatérských filmařů mladších třiceti let a probíhá v Uničově každoročně již od roku 1975. Jejím pořadatelem je Sdružení pro film a video Uničov. Fotbal ve městě hraje klub SK Uničov a hokej HC Uničov. Uničov je sídlem římskokatolické farnosti, součásti šternberského děkanátu. Samospráva obce od roku 2010 pravidelně vyvěšuje zlato-červenou moravskou vlajku, a to nejen ve svátek moravských patronů Cyrila a Metoděje, ale ve všechny významné moravské dny. Na počest svatých věrozvěstů bývá 5. července také zpřístupněno za zvýhodněné vstupné městské muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uničov () je město v Olomouckém kraji, leží v hanácké rovině asi 22 km severozápadně od Olomouce na řece Oskavě. Uničov býval královským městem, založen byl roku 1213. Katastrální výměra činí 48,27 km2 a žije zde obyvatel. Město má postavení obce s rozšířenou působností.", "tgt_summary": "Uničov (prononciation tchèque: [uɲɪtʃof]) est une ville du district et de la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1235140} {"src_title": "BepiColombo", "tgt_title": "BepiColombo", "src_document": [{"title": "Mise.", "content": "Mise je složena ze dvou sond:'(MPO) vyrobený ESA a'(MMO) vyrobený JAXA. Tyto dvě sondy byly společně vyslány k Merkuru raketou Ariane 5 v říjnu 2018. Společně absolvují šest meziplanetárních přeletů, než se dostanou k Merkuru. Využijí slunečního a elektrického pohonu a gravitačního praku Země, Venuše a Merkuru. Přílet na oběžnou dráhu Merkuru je plánován na 5. prosince 2025, délka hlavní mise bude činit jeden rok s případným prodloužením o další rok. MPO je vybaven sadou jedenácti vědeckých přístrojů poskytnutých různými evropskými zeměmi (kamera ve viditelném spektru, laserový výškoměr a spektrometr v rentgenovém spektru). Rusko poskytne gamma a neutronový spektrometr. Sonda se pokusí zmapovat celý povrch v několika různých vlnových délkách a bude hledat vodní led v kráterech na pólech, které jsou trvale ve slunečním stínu.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohonná jednotka: Mercury Transfer Module (MTM).", "content": "MTM je umístěn v zadní části celku a slouží k pohonu při přeletu ze Země k Merkuru a k brzdění po příletu. Nenese žádný podstatný vědecký přístroj. Modul je osazen dvěma pohonnými systémy: elektrický iontový a standardní chemický používající Monomethylhydrazin a oxid dusičitý. Chemický se využije při odletu z nízké oběžné dráhy Země a elektrický během přeletu k cíli. Dvojitý iontový motor QinetiQ T6 zvládne kombinovaný výkon až 290 mN. MTM zásobuje elektřinou obě hibernující družice stejně jako vlastní elektrický pohon.", "section_level": 2}, {"title": "Mercury Planetary Orbiter (MPO).", "content": "Družice vybudovaná ESA má hmotnost 1 150 kg a jeho boky jsou pokryty solárními články poskytující až 150 W. Na další straně je připojen radiátor o ploše 1,5 m pro zajištění regulace teploty. Ten je vždy natočený směrem od Slunce a je chráněn před Infračerveným vyzařováním planety.", "section_level": 2}, {"title": "Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO).", "content": "Japonská družice se bude zabývat především výzkumem magnetického pole.", "section_level": 2}, {"title": "Mercury Surface Element (MSE).", "content": "Přistávací pouzdro bylo v roce 2003 zrušeno z rozpočtových důvodů. Ještě před zrušením to byl 44 kg vážící modul s očekávanou výdrží jednoho týdne na povrchu planety.", "section_level": 2}], "src_summary": "BepiColombo je společná mise Evropské vesmírné agentury (ESA) a Japonské vesmírné agentury (JAXA) k planetě Merkur. Součástí mise jsou dva orbitery, sonda na povrch Merkuru (\", MSE\") byla zrušena kvůli nedostatku peněz. Start proběhl 20. října 2018 z Kourou pomocí rakety Ariane 5.", "tgt_summary": "BepiColombo est une mission d'exploration de la planète Mercure, lancée le 19 octobre 2018. Elle est développée par l'Agence spatiale européenne conjointement avec l'Agence d'exploration aérospatiale japonaise (JAXA). Les deux orbiteurs qui composent la mission doivent se placer en orbite autour de Mercure en décembre 2025. L'orbiteur MPO, développé par l'ESA, emporte 11 instruments et doit étudier l'intérieur et la surface de la planète Mercure ainsi que son exosphère. L'orbiteur MMO, développé par l'agence spatiale japonaise JAXA, comprend 5 instruments scientifiques et a pour objectif l'étude du champ magnétique, de l'exosphère ainsi que des ondes et des particules situées dans l'environnement immédiat de la planète. Un troisième module, le \"Mercury Transfer Module\", ou \"MTM\", dont le maître d'œuvre est l'ESA, prend en charge la propulsion des modules MPO et MMO jusqu'à l'orbite de Mercure. ", "id": 1849805} {"src_title": "Saurolophus", "tgt_title": "Saurolophus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Saurolophus\" je charakteristický vzpřímeným kostěným hrotem, směřujícím z lebky vzhůru. Byl býložravým dinosaurem, který se dokázal pohybovat stejně dobře po dvou jako po všech čtyřech končetinách. Podle některých nálezů se jednalo zřejmě o jednoho z největších hadrosauridů, jeho délka mohla snad přesáhnout i 12 metrů a hmotnost 11 000 kg (asijský druh \"S. angustirostris\"). Severoamerický druh \"S. osborni\" byl výrazně menší, jeho průměrná délka činila asi 8,5 metru a hmotnost 3000 kg. Četnost nálezů na mongolské části pouště Gobi a v souvrství Horseshoe Canyon v kanadské Albertě naznačuje, že \"Saurolophus\" byl velmi rozšířeným dinosaurem na severní polokouli. Podobně jako \"Parasaurolophus\" měl ve hřebenu dutiny, kterými mohl vydávat hlasité troubení. Jeho nejbližším příbuzným paradoxně nebyl rod \"Prosaurolophus\", jehož jméno znamená vlastně \"předchůdce saurolofa\". Výzkum histologie fosilních kostí mongolských hadrosauridů doložil, že u obřích druhů zřejmě evolucí došlo k nahrazení přerušovaného růstu kontinuálním, který vedl k dosažení obřích rozměrů u rodů, jako je \"Shantungosaurus\", \"Edmontosaurus\", \"Saurolophus\" a dalších. Výzkum probíhal na fosiliích druhu \"S. angustirostris\".", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavý objev.", "content": "V roce 1995 byl na západě mongolské pouště Gobi objeven exemplář saurolofa, jehož ramenní kost nesla stopy po okusování velkým predátorem. Tím byl zřejmě ve stejných ekosystémech žijící tyranosaurid \"Tarbosaurus\". Objev byl publikován v roce 2010. Další zajímavostí jsou také četné nálezy jinak vzácných otisků kůže těchto dinosaurů, které dokonce umožnily lepší rozlišení obou druhů tohoto rodu (\"S. osborni\" a \"S. angustirostris\"). Tyto otisky prozradily, že jedinci rodu \"Saurolophus\" měli jemně šupinatou kůži. V mongolské poušti Gobi bylo objeveno i velké \"lůžko kostí\" (hromadné naleziště) obsahující desítky fosilních koster saurolofů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saurolophus („ještěří hřeben“) byl rod velkého hadrosauridního dinosaura, který žil asi před 72 až 68 miliony let (v období svrchní křídy) na území Severní Ameriky (Kanada) a Asie (Mongolsko); je tak jedním z mála rodů dinosaurů, známých z více kontinentů. Severoamerický druh \"S. osborni\" žil v době před 71,5 až 69,6 milionu let.", "tgt_summary": "Saurolophus est un genre éteint de dinosaures herbivores « à bec de canard » du sous-ordre des ornithopodes et de la famille des hadrosauridés. Ses fossiles ont été découverts en Asie et en Amérique du Nord, dans la partie terminale du Crétacé supérieur, au Campanien et au Maastrichtien soit il y a environ entre à millions d'années. ", "id": 586985} {"src_title": "Subkultura", "tgt_title": "Sous-culture", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Obecně se tohoto pojmu používá pro nevědomě vytvořenou či spontánně vzniknuvší podmnožinu kultury. Může však též znamenat subkulturu, která vědomě pěstuje sama sebe. Má sklon se vůči svému okolí vymezovat a vyvíjet na ně tlak, v případě vědomé se i ostřeji vyhraňovat. Součástí toho bývá kladení důrazu na určitá specifika, která tvoří povahu a převažující trend takové minoritní kultury. Reakce na hlavní trend často vytváří další proudy uvnitř, mírně odlišně zaměřené, které posléze mohou vést k vydělení takového proudu ze subkultury původní. Subkultura může být také tvořena svazkem nezávislých proudů, které si neprotiřečí. Pojem se začal používat v polovině 20. století pro specifický životní styl či kulturu spontánně vznikajících skupin zejména mládeže. Ty vznikají z potřeby vzájemného porozumění, uznání a úcty, které zejména mladým lidem v moderní masové kultuře chybějí. Skupiny mají sklon vymezovat se vůči svému okolí, vědomě zdůrazňovat a pěstovat své odlišnosti, případně se i ostřeji vyhraňovat. Součástí tohoto vymezování bývá kladení důrazu na určitá specifika, která tvoří povahu a převažující trend takové minoritní kultury. Vymezení může spočívat v odklonu od myšlenkových, kulturních a politických postojů či hodnot většinové kultury, a navenek se často projevuje zejména odlišným oblečením a životním stylem. Touha po těsnějším a pevnějším společenství i tlak rodinného a společenského okolí vyvolává snahu někam se začlenit a přitahuje k subkultuře další zejména mladé lidi. Často právě tehdy, klade-li tato subkultura důraz na vlastnosti či schopnosti, které dotyčný nemá, a právě proto mu imponují. O takovém člověku se hovoří jako o \"wannabe\" (z anglického „wanted to be“, česky „rádoby“) a jde o běžný průvodní jev různých subkultur. Jak se subkultury rozrůstají, mají také sklon dále se vnitřně rozrůzňovat a štěpit na užší proudy. V sociologii a v kulturní antropologii se pojem používá i pro jiné kulturně a společensky odlišené a více méně vyhraněné skupiny, které se liší například společenským zařazením, způsobem života, povoláním nebo etnickým původem. Oproti subkulturám mládeže, které často rychle vznikají a zanikají a mohou se blížit pouhé módě, jiné subkultury mají trvalejší ráz, ale často také menší soudržnost i slabší vědomí sebe samých. O velmi trvalých subkulturách se někdy hovoří jako o „městských kmenech“.", "section_level": 1}, {"title": "Subkultura mládeže.", "content": "Pojem \"subkultura\" bývá nejčastěji spojován s mládeží. Tato část populace má během dospívání sklony se odlišovat od všeho zavedeného a převládajícího. Svůj postoj vyjadřuje pomocí viditelných subkulturních prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojem „subkultura“ zavedl počátkem 40. let 20. století sociolog Milton M. Gordon. Inspirací mu byla tzv. Chicagská škola, která se tímto tématem zabývala již od 20. let 20. století, ač konkrétně s tímto pojmem nepracovala. Gordon subkulturu definoval jako „podskupinu národní kultury, složené z kombinace součinných sociálních situací, jako je třídní status, etnický původ, regionální, venkovské či městské osídlení a náboženská příslušnost, jež vznikají svou vlastní kombinací a působí jednotně, čímž mají celistvý dopad na participující individuum.“ Začátek sociologického studia subkultur byl vyvolán velkým přílivem imigrantů zejména do Chicaga. Svým příchodem formovali ráz velkoměsta, který následně svému výzkumu podrobili tehdejší sociologové.", "section_level": 1}, {"title": "Chicagská škola.", "content": "Chicagskou školu tvořily tři generace: R. K. Merton tvrdí, že proces formování subkultury je řízen odmítavým přístupem jedince ke společensky vyžadovaným cílům, či k prostředkům vedoucím k jejich dosažení. Podmínkou pro vytvoření subkultury je podle Alberta K. Cohena nemožnost jedinců se přizpůsobit majoritní společnosti. Vytvářejí nové a specifické rámce chování, které vedou k jejich vnitřnímu uspokojení. Cohenova teorie se stala základem pro další sociologické výzkumy v této oblasti a dala za vznik subkulturní teorii. Rozvoj subkulturních konceptů se dělí na dvě hlavní linie. Jednou z nich je americká, jejíž rozvoj se však začal s nástupem odlišného přístupu k subkulturám ve Velké Británii zpomalovat.", "section_level": 2}, {"title": "Birminghamská škola.", "content": "V 60. letech 20. století dojde v anglickém Birminghamu k vytvoření tzv. Birminghamské školy, jiným názvem Centrum pro současná kulturní studia. Vznik školy byl ovlivněn konfrontací jednotlivých sociálních skupin mládeže, což po druhé světové válce vedlo k postupnému vytváření nových subkultur. Studium se zaměřovalo převážně na subkultury dělnické třídy. Významní představitelé, jako byli například S. Hall, R. Hoggart, M. Clarke, D. Hebdige nebo L. Althusser, se dále zabývali vztahem médií a chováním mládeže. Působením médií na danou subkulturu její výjimečnost upadá a stává se tak kulturou mainstreamovou. Americké a britské pojetí subkultury se velmi liší. Na rozdíl od Chicagské školy, která pojetím subkultury rozuměla deviantní chování, vnímala Birminghamská škola vytvoření subkulturních skupin jako symbol vzdoru a považuje je za tvůrce alternativní kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Manchesterský institut populární kultury.", "content": "V rámci MIPC vzniká v 90. letech 20. století nový vědecký obor – populární kulturní studia, který přichází s pojmem tzv. \"klubové kultury\". Ta o zájem médií nestojí. Jeden ze zástupců MIPC navrhoval, aby pojem subkultura nahradil termín \"scéna\" či \"kulturní vkus\". Tyto termíny lépe vystihují situace, ve kterých se příslušníci dělnické třídy ztotožňují s více subkulturními skupinami. V dnešní době se můžeme setkat s pojmem \"post-subkultura\", který označuje trend, kdy si mladí lidé vybírají dílčí části různých subkultur a dochází tak ke splynutí jednotlivých subkultur. Hranice mezi jednotlivými subkulturami postupně mizí a tím se stávají prostupnějšími. Současný stav zabraňuje subkulturám jasnému vymezení vůči dominantní kultuře. Základem dnešního studia je post-subkulturní teorie. Mezi současné sociology, zabývající se subkulturou, patří David Muggleton, K. Hazelhurst a C. Hazelhurst. V českém prostředí studium subkultur započalo až ke konci 80. let 20. století, kdy už jednotlivé subkultury měly v rámci společnosti své místo. Jejich působení bylo však dominantní kulturou minulého režimu silně potlačováno.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální subkultura.", "content": "Sexuální revoluce v 60 letech 20. století vedla k odmítnutí dosavadních sexuálních a genderových norem širší veřejností. Revoluce proběhla především v evropských městech, severní a jižní Americe, Austrálii a jižní Africe. Vedla k rozšíření sexuálních subkultur. Podobně jako jiné subkultury, sexuální subkultura převzala řadu gest a módu, aby se odlišila od mainstreamu. Začalo se užívat termínů jako „gay“, „lesba“ nebo „bisexuál“. Na konci 70. let 20. století propukla v USA epidemie HIV/AIDS, která postihovala především homosexuální muže. V rámci společných snah o emancipaci a domáhání se práv proto vzniklo hnutí LGBT, které propojoval jak sexuální, tak genderové menšiny (transgender lidi). Gay kultura je považována za největší sexuální subkulturu 20. století. Od začátku 21. století se zvyšovalo všeobecné přijímání homosexuality. Gayové a lesby si vysloužili neodmyslitelnou roli v módě, hudbě, designu a literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Queer identita.", "content": "Výraz „queer“ v angličtině původně znamenal „podivný“ nebo „podezřelý“ a používal se jako nadávka pro lesby a především pak gaye. Ti jej ovšem přijali za svůj a redefinovali tím tak jeho negativní význam (proces, kterému se v angličtině říká \"reclaiming\"). Termín „queer“ začal být používán jako označení pro jakoukoliv identitu, která vybočuje ze společenských norem, v kontextu LGBT hnutí tedy pro všechny identity, které nejsou hetero a cis. Podle sociologa Epsteina queer odmítá veškeré konvenční a sociální normy a brání se přijetí dopředu dané nálepky. Představitelé queer hnutí také odmítají normativitu, tedy asimilační proces, v rámci něhož gayové a lesby kopírují heterosexuální genderové role, co se týče například oblékaní (oblečení „pro holky“, oblečení „pro kluky“), chování nebo vztahů (jeden z páru maskulinní – pomyslný „muž“, druhý feminní – pomyslná „žena“). Queer lidé často ke své sexuální a genderové identitě přistupují jako k něčemu fluidnímu a proměnlivému.", "section_level": 2}, {"title": "Identifikace.", "content": "Sarah Thorntonová v roce 1995 popsala tzv. „subkulturní kapitál“ jako kulturní znalosti a komodity získané členy subkultury, které pomáhají se odlišit od členů jiných skupin. Ken Gelder v roce 2017 navrhl odlišit subkultury od protikultur na základě úrovní. Gelder navrhl šest klíčových způsobů, kterými lze subkultury identifikovat: Sociologové Gary Alan Fine a Sherryl Kleinman konstatovali, že jejich výzkum pocházející z roku 1979 jasně ukázal, že subkultura je skupina, která slouží k motivaci potenciálního člena k přijetí artefaktů, chování, norem a hodnot charakteristických pro skupinu.", "section_level": 1}, {"title": "Světová geneze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Punk.", "content": "Svůj debut prodělal punk v Británii během roku 1976. Tento styl, tvořený kombinací prvků z různých žánrů, se zrodil v Londýně v okolí King’s Road. Spojení nesourodých prvků se odráží i na vizuální stránce punku. Spínací špendlíky se staly symbolem oné spojitosti. Dalšími viditelnými znaky punku jsou kožené bundy, úzké kalhoty, špičaté boty, číro.", "section_level": 2}, {"title": "Reggae.", "content": "Reggae vzniklo na sklonku 60. let 20. století na Jamajce. Vznik této subkultury je založen na historické posloupnosti migrací z Afriky na Jamajku a dále do Velké Británii. Reggae vychází z originální jamajské orální kultury a výkladu Bible. Reggae úzce souvisí s další subkulturou, tzv. rastafariánstvím, z kterého reggae převzalo určité prvky. Rastafariánstvím se rozumí spojení dredů, maskovací khaki a marihuany a hlásání odcizení od dominantní kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Hipsteři, beatníci a Teddy Boys.", "content": "Zástupci těchto tří stylů byli původně běloši, kteří měli blízko ke kultuře černošských ghett a k černošské hudbě. Význam pojmu hipster se začal formovat už ve 40. letech 20. století. Mezi hisptery patřili lidé, kteří se odmítali ztotožnit s tradičními stereotypy práce, rodinného a sociálního života a dalších stereotypů dominantní kultury. Příslušníci této subkultury, kterou tvoří především mladí lidé, se snaží žít skrze hlubší prožitky. Oproti historickému významu pojmu hispter, kdy byla hlavním podnětem členství této subkultury nespokojenost s výše uvedenými stereotypy, je dnes pojem založen především na módním kultu. Subkultura beatníků se pojí především s 50. léty 20. století a odkazuje na spisovatele Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga. Příslušníci této subkultury si zakládají na svobodě, nezávaznosti a nespoutanosti a zaujímají nematerialistický postoj. Tento směr ovlivnil mnohé hudebníky, mezi které patří např. Bob Dylan, Pink Floyd, The Beatles. Za jeden z přínosů beatnické generace lze považovat přiblížení východní kultury a náboženství západní civilizaci. Teddy Boys oproti předchozím dvěma subkulturám vznikly v Británii, konkrétně v Londýně. Jejich působení se také pojí s 50. léty 20. století. Teddy Boys jsou spojováni především s rock and rollem. V oblasti módy se zástupci této subkultury inspirovali dobou krále Eduarda VII. Hipsteři, beatníci i Teddy Boys jsou přes všechny své zjevné i nepatrné rozdíly úzce propojeni. Všechny mají také blízko k jazzové hudbě.", "section_level": 2}, {"title": "Hippies.", "content": "Jako hippies je označováno mládežnické hnutí, které vzniklo v Americe v 60. letech 20. století. Slovo \"hippies\" je odvozené od slova hipster a jsou jím popisováni beatníci, kteří obsadili oblasti newyorského Greenwich Village a sanfranciského Haight Ashbury. Příslušníci hippies vytvářeli své vlastní komunity, které byli často uzavřené. Zástupci této subkultury se vyznačovali poslechem psychedelické hudby, otevřeností vůči sexu a často také užíváním různých drog. Hippies měli velký vliv na následující kulturní vývoj nejen na americkém kontinentě.", "section_level": 2}, {"title": "Hip hop, graffiti.", "content": "Hip hop je oproti jiným subkulturám subkulturou poměrně mladou, pojí se s 70. léty 20. století. Je spojena s newyorskou městskou částí jižní Bronx a Harlem. Příslušníky této subkultury byli Afroameričané a Latinoameričané. Hip hop je úzce spojen s graffiti uměním, rapovou hudbou a později i tancem, známým jako breakdance. Výše zmíněné subkultury se staly odrazovým můstkem pro mnohé další, které v průběhu let vznikaly.", "section_level": 2}, {"title": "České prostředí.", "content": "V ČSSR spadala většina subkultur do tzv. undergroundu, jelikož byly tehdejším režimem silně potlačovány. Underground tvořil jakousi opozici k oficiální kultuře, tzv. kontrakulturu. Za zakladatele československého undergroundu je považován Ivan Martin Jirous. Český underground byl zaměřen především na literární, divadelní a hudební scénu. Jednotlivé subkultury se začaly oficiálně projevovat až po revolučním 1989, kdy na ně přestal režim vyvíjet represivní tlak a mohly se volně prezentovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subkultura je malá skupina se specifickými kulturními znaky, které ji odlišují od většinové kultury. Přestože subkultura nese odlišné znaky v rámci životního stylu, chování, hodnot a norem, je nedílnou součástí této většinové kultury a v mnohých věcech ji může ovlivňovat nebo jí být ovlivňována. ", "tgt_summary": "En sociologie contemporaine, en anthropologie et dans les études culturelles (\"Cultural Studies\"), une subculture — également appelée sous-culture malgré la connotation péjorative de ce terme — est une culture (revendiquée, cachée, souterraine) partagée par un groupe d'individus, se différenciant ainsi des cultures plus largement dominantes (dites improprement « \"mainstream\" ») auxquelles ils appartiennent.", "id": 1824145} {"src_title": "Princ z Walesu", "tgt_title": "Prince de Galles", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Původně byl velšský titul \"Tywysog Cymru\" (\"Tywysog\" odpovídá nejlépe českému kníže) používán samostatnými keltskými vládci Walesu od 12. do 13. století. Vilém Dobyvatel donutil velšská knížata podrobit se anglickým králům, Velšané si nicméně stále udrželi značnou míru samostatnosti, což pokračovalo až do vlády knížete Llewelyna ap Grufydda, který při povstání proti anglickému králi padl v boji, a jeho bratra Dafydda, který byl zajat a roku 1283 popraven. Legenda (doložená z 16. století) tvrdí, že poté vítězný anglický král Eduard I. slíbil odbojným Velšanům, že nového knížete dosadí, ale že to bude velšský rodák, který nebude umět říci ani slovo anglicky. Roku 1301 dosadil svého syna, pozdějšího krále Eduarda II., který se skutečně ve Walesu narodil a uměl jen francouzsky. Po roce 1301 byl titul již zpravidla udělován nejstaršímu žijícímu synu krále. Nenáleží mu automaticky a nepřechází také v případě následníkovy smrti na jeho dědice. Je nepochybně zajímavé, že pro tato velšská knížata se v češtině vžilo označení princové z Walesu.", "section_level": 1}, {"title": "Odznak.", "content": "Knížata velšská užívají jako svůj odznak tři pštrosí pera protknutá korunou a motto \"Sloužím\" (ve středohornoněmčině \"Ich dien\"). Podle pozdní tradice vznikl odznak po bitvě u Kresčaku (26. srpna 1346), kdy tehdejší kníže velšský Eduard z úcty k chrabrosti padlého českého krále Jana Lucemburského, přes svou slepotu vyrazivšího do bitvy a bojujícího až do svého konce, převzal královo osobní heslo a tři pera z klenotu na jeho helmě. Podle střízlivější teorie odkazují pštrosí pera na hrabství Ostrevant, patřící rodu Eduardovy matky Filipy Henegavské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ z Walesu, respektive kníže waleský, případně velšský (anglicky \"Prince of Wales\", velšsky \"Tywysog Cymru\") je titul v současnosti tradičně vyhrazený pro tzv. zjevného dědice (angl. \"heir apparent\") britského panovníka. Nachází-li se ve Skotsku, užívá namísto velšského titulu tamní titul vévody z Rothesay. Obdobou tohoto titulu v jiných zemích byl např. titul Dauphin používaný ve Francii. Současným velšským princem je princ Charles, nejstarší syn královny Alžběty II.", "tgt_summary": "Le titre de prince de Galles est, traditionnellement, le titre attribué au fils aîné du monarque du Royaume-Uni. Le titre de comte de Chester est attaché à celui de prince de Galles depuis le. Les \"regalia\" du prince de Galles sont connus sous le nom « d'honneurs de la principauté de Galles ». ", "id": 766013} {"src_title": "Emmy Noetherová", "tgt_title": "Emmy Noether", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v bavorském Erlangenu v Německu. Její otec Prof. Dr. Max Noether byl vynikající známý matematik své doby a profesor na Univerzitě v Erlangenu. Matka Ida Amalie (roz. Kaufmannová) pocházela z bohaté kolínské rodiny. Oba rodiče byli židovského vyznání. Emmy byla nejstarší z jejich čtyř dětí (tři bratři), pouze dvě však přežily dětství. Její bratr Fritz se taktéž proslavil jako matematik, synovec Gottfried byl statistik. Emmy navštěvovala Vyšší dívčí školu (Höhere Töchter Schule, 1889–1897) v Erlangenu. Jako dítě se nesoustředila na matematiku. Studovala aritmetiku, převážně ale jazyky se zaměřením na angličtinu a francouzštinu. Matka ji učila tradiční dovednosti mladé ženy té doby. Učila se vařit, uklízet a hrát na klavír. Milovala tancování a těšila se na večírky s dětmi tatínkových kolegů z univerzity. V tomto období bylo jejím cílem stát se učitelkou jazyků. Po dalším studiu angličtiny a francouzštiny složila v roce 1900 zkoušky bavorského státu a stala se aprobovanou učitelkou obou jazyků na bavorských dívčích školách. Emmy se však učitelkou jazyků nikdy nestala. Místo toho se ve věku osmnácti let rozhodla pro pro ženu tehdejší doby náročnou dráhu – studovat matematiku na Univerzitě v Erlangenu. V Německu tehdy neexistovalo gymnázium, kde by dívky mohly složit maturitní zkoušku, a ženy ještě nemohly být na německých univerzitách imatrikulovány. A tak přestože její bratr Fritz studoval v Erlangenu matematiku a otec tam byl profesorem matematiky, nemohla být na univerzitě zapsána, protože byla žena. Ženy studovaly neoficiálně, od každého přednášejícího musely získat povolení, aby mohly jeho přednášky navštěvovat (jako hostující posluchačky). Zda pak směla posluchačka složit zkoušku, záviselo na blahovůli zkoušejícího. Emmy tato povolení získala a v letech 1900–1903 navštěvovala přednášky z matematiky, romanistiky a dějin. Mimo to se připravovala na maturitu. 14. července 1903 složila jako soukromý student maturitu na Královském reálném gymnáziu (Königliches Realgymnasium) v Norimberku. Na jaře 1903 došel vývoj tak daleko, že na bavorských univerzitách směly být ženy, které měly maturitu, imatrikulovány. V zimním semestru 1903 – 1904 již studovala na univerzitě v Göttingenu. Jejími akademickými učiteli byli Otto Blumenthal, Felix Klein, David Hilbert, Herbert Minkowski, Karl Schwarzschild a další. Pak onemocněla a vrátila se zpět do Erlangenu. Zde se v roce 1904 už mohla zapsat na studium matematiky na místní univerzitě. V roce 1907 získala pod vedením Paula Gordana doktorát (druhý, který kdy v oblasti matematiky získala žena; první byl udělen o rok dříve). Teď byla připravena učit. Univerzita v Erlangenu ji nechtěla zaměstnat, měli politiku proti ženám–profesorkám. Rozhodla se, že bude pomáhat otci na Matematickém institutu v Erlangenu. Prováděla zde výzkum a pomáhala otci s učením, když byl nemocný, bez smlouvy či místa. Brzy začala publikovat a její reputace rychle rostla. V roce 1908 byla zvolena do Circolo Matematico di Palermo, v 1909 se stala členem Německého matematického spolku (Deutsche Mathematiker-Vereinigung), v témže roce byla pozvána a jako první žena měla přednášku na výroční setkání Společnosti v Salcburku. V roce 1913 učila ve Vídni. V této době spolupracovala s vynikajícími matematiky Fischerem, Minkowskim, Hilbertem a Kleinem, které potkala v Göttingenu. Během deseti let, kdy Emmy pracovala se svým otcem, se Německo zapletlo do první světové války. Emmy byla od srdce pacifistka a nenáviděla válku. Toužila po Německu, které nebylo ve válce. V roce 1918 jí bylo přání splněno, válka skončila. Německá monarchie byla zrušena a ze země se stala republika. Noetherová a všechny ženy v Německu získaly poprvé volební právo. I když ženy získaly nová práva, Noetherová nebyla za svou práci (učení) placena. V této době Hilbert a Klein pracovali na Univerzitě v Göttingenu na dalším definování Einsteinových teorií (obecné teorii relativity). Cítili, že Emmyiny odborné znalosti by jim mohly pomoci v jejich práci. Požádali ji, aby přišla a připojila se k nim, ale na fakultě nebyly ještě žádné ženy, nebyla si tedy jistá, zda by byla vítaná. Mnozí z fakulty ji nechtěli. Hilbert a Klein bojovali, aby ji mohli na fakultě oficiálně mít, nakonec přišla. V r. 1918 dokázala dva teorémy základní pro fyziku obecné relativity i fyziku elementárních částic. Jeden z nich je stále znám jako „teorém Noetherové“. Učit ale nemohla. Spor vznikl, když se její protivníci ptali, co si němečtí vojáci pomyslí, když se vrátí domů a bude se očekávat, že se budou učit u nohou ženy. Povolení její přítomnosti na fakultě taktéž znamenalo, že bude volit v akademickém senátu. Prof. Hilbert řekl: „Nevidím, proč by pohlaví kandidáta mělo být argumentem proti jejímu zvolení jako soukromého docenta. Konec konců univerzitní senát nejsou lázně.“ V dlouhé bitvě s autoritami univerzity o dovolení Noetherové získat habilitaci bylo mnoho nezdarů a povolení jí bylo uděleno až v r. 1919. Edmund Landau se chtěl uchýlit k jejímu popisu jako dcery Maxe Noethera, ale raději prohlásil: „Max Noether byl otec Emmy Noetherové. Emmy je počátek souřadnic v rodině Noetherů.“ Během této doby Hilbert Noetherové dovolil učit inzerováním jejích kurzů pod svým vlastním jménem. Např. kurz ze zimního semestru 1916–1917 se v seznamu objevil jako: Seminář matematické fyziky: Prof. Hilbert, za asistence Dr. E. Noetherové, Pondělí 4–6, zdarma. Hilbert a Albert Einstein se přimluvili v její prospěch a v roce 1919 získala povolení učit (ač stále bez platu). V roce 1922 se stala „výpomocnou profesorkou bez funkčního období v úřadě“ a začala dostávat malou mzdu. Zatím co byla v Göttingenu, její status se nezměnil, nejen vzhledem k jejich předsudkům vůči ženám, ale také proto, že byla Židovka, sociální demokratka a pacifistka. Ve dvacátých letech udělala základní práci na teoretické algebře, pracovala na teoriích grup, okruhů, čísel a skupinových zobrazení. Její matematika mohla být velmi užitečná pro fyziky a krystalografy, ale bylo to kontroverzní téma. Diskutovalo se, zda by matematika měla být pojmová a teoretická nebo více fyzikálně založená a aplikovaná. Pojmové pojetí algebry Noetherové vedlo k základům zákonů jednotné algebry, geometrie, lineární algebry, topologie a logiky. Okolo sebe shromáždila několik studentů známých jako „chlapci Noetherové“. Tito studenti cestovali třeba až z Ruska, aby u ní mohli studovat. Noetherová považovala své studenty za něco jako rodinu a byla vždy ochotná naslouchat jejich problémům. Její učební styl bylo velmi složité sledovat, ale ti, kteří její rychlý styl pochopili, se stali věrnými přívrženci. Její učební metoda vedla studenty k tomu, aby přicházeli s vlastními nápady, mnozí vytrvali a sami se stali velkými matematiky. Mnozí ji ocenili za úlohu naučit je učit se od sebe samých. V letech 1928–1929 působila jako hostující profesor v Moskvě. V roce 1930 učila ve Frankfurtu. Další uznání jejích skvělých matematických příspěvků přišlo s pozváními přednášet na Mezinárodním matematickém kongresu v Boloni v r. 1928 a opět v Curychu v r. 1932. V r. 1932 také získala spolu s Emilem Artinem prestižní Pamětní cenu Alfreda Ackermanna-Teubnera za pokrok v matematice. V roce 1933 získal v Německu moc Hitler a nacisté. Nacisté požadovali, aby byli všichni Židé z univerzit vyhozeni. Fritz, její bratr, byl tehdy taktéž profesorem. Když mu na Sibiři nabídli učitelské místo, přestěhoval se tam i s rodinou (1934). 10. září 1941 byl zastřelen za protisovětskou propagandu v Orëlu. Přestože se přátelé snažili získat Emmy místo na moskevské univerzitě, zvolila si přestěhování se do Spojených států (1933), kde jí na ženské koleji Bryn Mawr College v Pensylvánii nabídli místo hostující profesorky, taktéž učila na Institutu pokročilých studií (Institute for Advanced Study) v Princetonu. Na Bryn Mawr College učila Emmy Noetherová až do své smrti v r. 1935. Učit na ženské koleji pro ni bylo velmi rozdílné. Poprvé měla za kolegy ženy, plnohodnotné a placené místo. Anna Pell Wheelerová, další matematička a vedoucí katedry, se stala její velkou přítelkyní. Wheelerová chápala, jak musela Emmy bojovat o kariéru matematičky v Německu a jaké to je, být vykořeněna ze své vlasti. Emmy byla stále starající se a soucitnou učitelkou. Udržela si svůj charismatický učební styl, často sklouzávala do němčiny, když měla potíže vyložit své myšlenky studentům. Její smrt ve věku 53 let 14. dubna 1935 překvapila téměř každého. Lékař jí sdělil, že potřebuje operaci k odstranění nádoru na děloze. Téměř nikomu to neřekla a operaci si zařadila během kolejních prázdnin Bryn Mawr College. Zemřela během nebo krátce po operaci na pooperační infekci. Nikdy se nevdala, v USA neměla příbuzné. Byla pohřbena v klášteře Thomas Great Hall v kampusu Bryn Mawr. Albert Einstein napsal do novin \"New York Times\" nekrolog, ve kterém se mimo jiné uvádí: „V říši algebry, jíž se po století zabývali nejnadanější matematici, objevila metody, které mají nesmírnou důležitost. Čistá matematika je v jistém smyslu poezií logických myšlenek. Ve snaze dosáhnout logické krásy, jsou objevovány duchovní formule nezbytné k hlubšímu průniku do zákonů přírody... Existuje, naštěstí, několik lidí, kteří ve svém životě včas poznají, že nekrásnější a nejuspokojivější prožitky dostupné lidstvu nepocházejí odněkud z vnějšku, ale souvisejí s rozvojem vlastního cítění, myšlení a práce jednotlivce. Skuteční umělci, objevitelé a myslitelé byli vždy lidmi tohoto druhu. Přestože životy těchto lidí probíhají nenápadně, plody jejich úsilí jsou nejcennějším přínosem, který nějaká generace může zanechat svým potomkům.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalie Emmy Noetherová, nepřechýleně Emmy Noether, (23. března 1882 – 14. dubna 1935) byla německá matematička, která významně přispěla na poli abstraktní algebry a teoretické fyziky. Slovy Alberta Einsteina byla „...podle názoru největších žijících matematiků,...nejvýznačnější matematický génius od dob, kdy se mohly ženy začít vzdělávat na univerzitách...“ Proslula obdivuhodnou schopností náhledu na problémy a elegantními abstrakcemi.", "tgt_summary": "Amalie Emmy Noether ( – ) est une mathématicienne allemande spécialiste d'algèbre abstraite et de physique théorique. Considérée par Albert Einstein comme, elle a révolutionné les théories des anneaux, des corps et des algèbres. En physique, le théorème de Noether explique le lien fondamental entre la symétrie et les lois de conservation et est considéré comme aussi important que la théorie de la relativité. ", "id": 2473781} {"src_title": "Decimace", "tgt_title": "Décimation (Rome antique)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Latinské slovo \"decimatio\" je odvozeno z lat. \"decimus\" - desátý. \"Decimatio\" pak volně přeloženo znamená „odstranění každého desátého“.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Legie vybraná k potrestání decimací byla rozdělena do skupin po deseti, každá skupina dostala losy a voják, na kterého los připadl, byl spolubojovníky popraven, často ukamenován či ubit. Zbylí vojáci dostali příděl horšího ječmene namísto pšenice a byli nuceni za trest přenocovat mimo tábor. Protože však decimace sílu armády výrazně oslabovala, velení k ní sahalo zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "První zmínka o decimování vojska pochází už z roku 471 př. n. l. Jak napsal Livius, došlo k tomu za raných římských válek proti Volskům. Praxi znovu oživil Crassus v roce 71 př. n. l. v průběhu války proti vzbouřeným otrokům vedeným Spartakem. Decimace byla poté v Římské říši stále praktikována, podle Suetonia ji použil Augustus roku 17 př. n. l. a Tacitus zaznamenal, že Lucius Apronius poručil zdecimovat kohortu III Augusta po porážce legionářů v roce 20 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Současné použití slova.", "content": "Dnešní termín \"decimace\" značí extrémně velký úbytek obyvatelstva či populace či těžké ztráty vojenské jednotky, obvykle mnohem větší než tradiční římská jedna desetina. V oboru zpracování digitálních signálů se tento pojem používá v souvislosti se snižováním počtu vzorků \"mohutnosti\" vzorkovaného signálu. Pokud je signál \"decimován\" s \"decimačním faktorem M\", pak je zachován pouze každý M-tý vzorek, ostatní jsou odstraněny. Používá se například ke snížení redundantní informace - menší objem dat = větší rychlost zpracování. Podobně jako v předchozím případě ani zde není nutné, dokonce ani možné, zachovat tradiční římskou desetinu. \"Decimační faktor\" totiž musí být celé kladné číslo, aby operace měla smysl, musí navíc toto číslo být větší nebo rovno 2. Opakem procesu decimace je interpolace – tedy zvyšování datové mohutnosti signálu - prokládání vzorkovaného signálu v mezilehlých bodech, kde není definován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Decimace (latinsky \"decimatio\") byla forma vojenského vynucování disciplíny v římské armádě a zároveň nejtvrdší trest v legii. K decimaci se přistupovalo v případě výjimečně velkého provinění (vzpoura nebo zvlášť ostudná zbabělost – vojsko se mělo propříště bát velitele víc než nepřítele).", "tgt_summary": "La décimation () est un châtiment collectif employé par l'armée romaine, qui était appliqué lors d'une mutinerie ou de désertions répétées, et qui consistait en l’exécution d'un soldat coupable sur dix. ", "id": 445869} {"src_title": "Teorie kategorií", "tgt_title": "Théorie des catégories", "src_document": [{"title": "Definice základních pojmů.", "content": "Kategorie \"C\" se skládá z Z definice lze dokázat, že existuje právě jedna identita na každém objektu. Kategorie je malá kategorie, pokud ob(\"C\") a hom(\"C\") jsou nejen třídy, ale dokonce množiny. Kategorie, která není malá, je velká. Kategorie je lokálně malá kategorie pokud pro každé dva objekty \"a\" a \"b\" je hom(\"a\", \"b\") množina. Morfismy se někdy nazývají \"šipky\". Tento název má původ v komutativních diagramech.", "section_level": 1}, {"title": "Úvod do teorie.", "content": "Příkladem kategorie je: Teorie kategorií studuje vlastnosti, které lze o matematických strukturách říci, aniž bychom mluvili o jejich prvcích; smíme mluvit jen o objektech, morfismech a skládání morfismů: Pokud f je morfismus z objektu \"a\" do \"b\" a \"g\" je morfismus z \"b\" do \"c\", pak existuje složený morfismus \"g\" ∘ \"f\" z \"a\" do \"c\". Toto skládání je asociativní a pro každý objekt \"a\" existuje jednotkový morfismus 1 z \"a\" do \"a\" tak, že \"f\" ∘ 1 = \"f\" (pro každý morfismus \"f\" z jakéhokoli objektu \"a\" do \"b\") a podobně 1 ∘ \"g\" = \"g\" pro každý morfismus z \"a\" do \"b\". Příklad: V kategorii komutativních grup uvažujme grupy Z, Q, R celých, racionálních a reálných čísel. Mějme tato zobrazení Jedná se skutečně o morfismy v této kategorii, neboť splňují definici grupového homomorfismu. Pak zobrazení \"h\" = \"g\" ∘ \"f\" a \"j = 1\" vypadají takto:", "section_level": 1}, {"title": "Definice pojmů pomocí morfismů.", "content": "Teorie kategorií definuje pojmy tak, aby nebylo nutné mluvit o prvcích zkoumaných struktur. Například pojem prosté zobrazení je obvykle definován takto: zobrazení \"f\" z množiny \"A\" do \"B\" je prosté, pokud pro každé x,y formula_1 A, x formula_2 y, platí f(x) formula_2 f(y). Obdobný pojem v teorii kategorií zní: Morfismus \"f\" z objektu \"a\" do \"b\" je \"monomorfismus\", pokud pro každý objekt \"c\" a morfismy \"g, h\" z \"c\" do \"a\" platí: pokud \"fg = fh\", pak \"g = h\". V kategorii všech množin jsou monomorfismy právě prostá zobrazení. To lze ilustrovat na tomto příkladu: Budiž f zobrazení ze \"Z\" do \"R\" (tedy z celých do racionálních čísel) tak, že f(x) = x. Toto zobrazení není prosté, protože f(2) = f(-2). Abychom ukázali, že není monomorfismem, zvolme za objekt \"c\" množinu {2, -2}. Zobrazení \"g, h\" z \"c\" do \"Z\" zvolme takto: Tato zobrazení nejsou totožná, neboť číslu -2 přiřazují různé hodnoty. Složeniny \"fg\" a \"fh\" však totožné jsou, neboť oběma prvkům množiny \"c\" přiřadí číslo 4. Stejným způsobem lze o každém zobrazení, které není prosté, ukázat, že v kategorii množin není monomorfismem. Na druhou stranu, pokud zobrazení není monomorfismem, pak pro nějakou množinu \"c\", zobrazení \"f\", \"g\" a prvek x formula_1 \"c\" platí, že \"g(x) formula_2 h(x)\", ale \"f(g(x)) = f(h(x))\". Prvky \"g(x)\" a \"h(x)\" pak dosvědčují, že \"f\" není prosté. Podobným způsobem teorie kategorií definuje pomocí objektů a morfismů (bez odkazů na prvky těchto objektů) mnoho pojmů, jejichž obvyklá definice s prvky pracuje. To umožňuje studovat společné vlastnosti zdánlivě nesouvisejících a navzájem velmi odlišných struktur, které mají sice zcela jiné prvky, ale jejich morfismy vykazují nějakou podobnost.", "section_level": 2}, {"title": "Další příklady kategorií.", "content": "Vzhledem k tomu, jak široký okruh struktur lze teorií kategorií popsat, bývá pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější z matematických disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé se kategorie začaly objevovat v pracích Samuela Eilenberga a Saunderse Mac Lana v letech 1942 až 1945 v souvislosti s algebraickou topologií.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Základy teorie kategorií na Czech Digital Mathematics Library", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie kategorií je odvětví matematiky zobecňující pohled na matematické struktury a vztahy mezi nimi. Proto je považována za sjednocující teorii, která umožňuje zkoumat spojitosti mezi různými disciplínami, jako jsou například mnohá odvětví matematiky, některé oblasti teoretické informatiky a matematické fyziky.", "tgt_summary": "La théorie des catégories étudie les structures mathématiques et leurs relations. L'étude des catégories, très abstraite, fut motivée par l'abondance de caractéristiques communes à diverses classes liées à des structures mathématiques. Les catégories sont utilisées dans la plupart des branches mathématiques et dans certains secteurs de l'informatique théorique et en mathématiques de la physique. Elles forment une notion unificatrice.", "id": 103280} {"src_title": "Ivan Bahrjanyj", "tgt_title": "Ivan Bagriany", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v městě Ochtyrka v Sumské oblasti. Vystřídal řádu škol technického zaměření, dokončil Krasnopolskou školu umělecko-keramickou. Po skončení studia střídá zaměstnání – pracovník cukrovaru, inspektor ochtyrské milice, učitel výtvarné výchovy v dětském domově. V roce 1925 ukončil své členství v komsomolu (komunistický svaz mládeže). Hodně cestuje po celé Ukrajině. V tomtéž roce v Kamenec-Podolských novinách „Červený kordon“, kde pracuje ilustratorem, mu vydávají první básně. V rodné Ochtyrce vyšla sbírka povídek „Černé siluety: Pět povídek“.V roce 1926 I. Bahrjanyj je přijatý do Kyjevského výtvarného institutu, studia ve kterém se mu nepovedlo dokončit kvůli materiálním problémům a předpojatostí vedení. Odchází ze skupiny „proletářských spisovatelů“ PLUH (ve skutečností společností grafomanů, protežujících soc. realistické šablony v literatuře) a navazuje kontakt s členy progresivní, opoziční literární skupiny MARS („Майстерня революційного слова“ – \"Dílna revolučního slova“) – V.Pidmohylnym, J.Plužnykom, B. Antonenko-Davydovyčem, H.Kosynkou, T.Osmačkou aj. Většina členů této skupiny byla popravená nebo vyhlazená v komunistických koncentračních táborech. V roce 1932 je Bahrjanyj v Charkově zatčený za „provádění kontrarevoluční agitace“. Následuje pětiletý pobyt v sibiřském vyhnanství, později v koncentračním táboře, odkud se mu podaří utéct. Během druhé světové války emigruje nejdřív na západní Ukrajinu do Haliče, později do Německa. Zde píše mj. politický pamflet „Proč se nechci vracet do SSSR“. V roce 1948 založil Ukrajinskou revolučně demokratickou stranu; stal se redaktorem exilových novin „Ukrajinské věsti“. Zemřel v Novém Ulmu (Neu Ulm), kde je taky pohřbený. Pro svou politickou orientaci si ne příliš rozuměl s vesměs pravicově naladěnou ukrajinskou diasporou. Na druhou stranu, možná právě pro svou politickou orientaci byl mezi prvními exilovými ukrajinskými autory, který po vzniku nezávislého ukrajinského státu obdržel nejvyšší státní ocenění za literaturu, Státní cenu Tarase Ševčenka.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi nejvýznamnější tituly Ivana Bahrjaného patří romány „Lovci tygrů“ ( – 1946) a „Zahrada Getsemanská“ ( – 1950). Oba díla vycházejí z autorovy osobní zkušenosti s represivní mašinérii Sovětského svazu. Tyto knihy jsou považované za jednu z prvních a nejkomplexnějších obžalob zrůdného euroasijského režimu. Hlavní hrdina románu „Lovci tygrů“, podobně jako autor, po městcích výslechů a mučení, utíká z transportu do sibiřského gulagu a dostává se do tzv. Zeleného klínu – území v Sibiři, osídlené a kolonizované Ukrajinci, obětí represí současného autorovi a předchozích ruských režimů. Zde nachází adoptivní rodinu, lásku a relativní svobodu, ale po konfliktu se svým pronásledovatelem, který končí smrtí NKVDisty, je nucený uprchnout do Číny. Autor podává citlivý vhled do každodenního života ukrajinských osídlenců Sibiře, stejně jako do hrůzyplného světa sovětských koncentračních táborů. Přes celý román se táhne idea boje za národní a individuální svobodu, který pokračuje i v těch nejtěžších a nejnepříznivějších podmínkách, tváři v tvář drtivé přesile nepřítele. Román „Zahrada Getsemanská“ líčí rozpad rodiny, jejíž členové (tři bratři, jejích sestra a žena jednoho ze sourozenců) jsou na základě falešných obvinění zadržení, mučení a po vykonstruovaném procesu odsouzení k trestu smrti. Autor zde barvitě popisuje mechanizmy sovětského režimu, který měl z falešně obviněných vypáčit doznání vlastní viny a donutit svědčit proti svým nejbližším.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Bahrjanyj (), vlastním jménem Ivan Pavlovych Lozoviaha, (2. října 1907, Ochtyrka – 25. srpna 1963, Nový Ulm) byl ukrajinský spisovatel, publicista, politik, jeden ze zakladatelů básnické skupiny MUR, zakladatel Ukrajinské revolučně demokratické strany (URDP)", "tgt_summary": "Ivan Bagriany souvent translittéré comme Ivan Bahrianyi (, né le, à Okhtyrka, aujourd'hui faisant partie de la région de Sumy, Ukraine –, Neu-Ulm, Allemagne) est un écrivain, essayiste, dramaturge et militant ukrainien. Son vrai nom était Ivan Pavlovytch Lozoviaga (). ", "id": 1996344} {"src_title": "Ukrajinská lidová republika", "tgt_title": "République populaire ukrainienne", "src_document": [{"title": "Autonomie.", "content": "V únoru 1917 proběhla v tehdejším hlavním městě carského Ruska Petrohradě tzv. Únorová revoluce, která smetla z trůnu cara Mikuláše II. a moci se chopila prozatímní vláda v čele s politiky Kerenským a Lvovem. V červnu 1917 reagovala na změnu podmínek v ruské politice \"Centrální rada Ukrajiny\" a vyhlásila autonomii v rámci nově vzniklé Ruské republiky. Hlavním vládním orgánem se stal \"Generální sekretariát\", v jehož čele stanul Volodymyr Vynnyčenko. Kerenskij uznal sekretariát jako výkonnou moc prozatímní vlády nad Ukrajinou a pověřil ho správou pěti gubernií (Volyň, Kyjev, Podolí, Poltava a Černigov), které byly považovány za ukrajinské. Říjnová revoluce v roce 1917 svrhla prozatímní vládu a k moci se dostali bolševici. Ti připravili v listopadu 1917 povstání v Kyjevě. Kyjevský Generální sekretariát se pokusil povstání zabránit, ale Centrální rada se postavila za bolševiky a tak se ruská vojska sekretariátu z Kyjevu stáhla. Na konci listopadu Centrální rada vyhlásila širokou autonomii na Rusku ve stávajících guberniích a rozšířila svou působnost dále na Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a na část Tavrické gubernie (bez Krymu). Gubernie Voroněž, Kursk a Chełm se mohly připojit po chystaném referendu. Po krátkém příměří mezi bolševiky a Radou si Rudí uvědomili, že rada nehodlá podporovat bolševickou revoluci. V prosinci 1917 byl svolán sněm sovětských představitelů na Ukrajině s cílem převzít kontrolu nad Ukrajinou. Po neúspěšném puči v Kyjevě se bolševici přesunuli do Charkova a vyhlásili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. V té době na Ukrajinu dorazily první jednotky Rudé armády z Ruska s rozkazy podporovat místní bolševickou vládu. Následně na Ukrajině vznikly na jihozápadě Oděská sovětská republika a na východě Doněcko-krivorožská sovětská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Reakcí na sovětský útok na ukrajinská území bylo vyhlášení nezávislého Ukrajinského státu 22. ledna 1918. To však Rudou armádu nezastavilo a měsíc na to měli bolševici pod kontrolou rozsáhlá ukrajinská území včetně Kyjeva.", "section_level": 1}, {"title": "Německý protektorát.", "content": "Centrální rada v této zoufalé situaci byla nucena hledat pomoc v zahraničí. V únoru 1918 tak podepsala Brestlitevský mír (tzv. chlebový mír) a Ukrajina se tak stala německým protektorátem jako Ukrajinský stát. Němci okamžitě poslali na Ukrajinu svá vojska a vytlačili bolševiky zpět do Ruska. Téhož měsíce Kubáňská lidová republika deklarovala federativní připojení s Ukrajinou. Brestlitevský mír vřadil celou Ukrajinu do sféry vlivu Německa a mnoho Ukrajinců v tom vidělo ochranu před spouští, kterou zde způsobila Rudá armáda. Avšak jediným německým cílem bylo vyhrát válku, která stále probíhala na západní frontě. Ukrajina tak začala sloužit jako zásobárna potravin pro německé vojsko. Do čela protektorátu byl povolán generál H. von Eichhorn. Po svém nástupu nechal zatknout členy Centrální rady a zrušil sociální reformy, které komplikovaly vývoz potravin z Ukrajiny. Nakonec proběhl Němci organizovaný převrat a Centrální radu nahradil Hejtmanát.", "section_level": 2}, {"title": "Hejtmanát.", "content": "Po převratu se chopila vlády konzervativní vláda hejtmana Pavla Skoropadského a vyhlásila tzv. Ukrajinský stát. Hejtman Skoropadskyj byl sice pouze loutkou Němců, ale vytvořil akceschopnou vládu, která si zakládala na podpoře velkostatkářů. Jeho vláda nebyla populární, ale na rozdíl od Centrální rady se jí podařilo vytvořit fungující správu země, navázat diplomatické vztahy s dalšími zeměmi a vyjednat mírovou smlouvu se sovětským Ruskem. V tomto období bylo otevřeno mnoho ukrajinských škol, dvě ukrajinské university a Ukrajinská akademie věd. Hejtmanát podporovala navrácení půdu velkostatkářům, kterým ji znárodnili bolševici. Často tak za podpory německých jednotek docházelo k násilí a rolnickým povstáním. Vytvořilo se tak následně partyzánské hnutí bojující proti hejtmanátu. Vrcholem odporu byl úspěšný atentát na generála von Eichhorna, který byl faktickým vládcem státu v červenci 1918. O prázdninách 1918 začínalo být jasné, že Německo válku nevyhraje. Němci nakonec úplně stáhli své jednotky z Ukrajiny. Hejtman Skoropadskyj následně vytvořil novou vládu tvořenou převážně ruskými monarchisty. Jako odpověď bylo vytvořen socialisty tzv. \"Direktoriát\" v listopadu 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Direktoriát.", "content": "Direktorát si získal velkou oblibu mezi Ukrajinci. Přešlo k němu i několik Skoropadského vojenských jednotek, které následně obklíčily Kyjev. Hejtman Skoropadskyj abdikoval a zbytek sil Hejtmanátu se následně vzdal jednotkám Direktoriátu. Do čela Ukrajiny se postavil Symon Petljura. Absence cizích vojsk hned využili bolševici a v prosinci 1918 zaútočili na Ukrajinu v blízkosti Kursku. V lednu 1919 byla oficiálně vyhlášena válka mezi sovětským Ruskem a Ukrajinou. Dne 22. ledna 1919 došlo k podepsání Aktu o sjednocení (ukr. \"Акт Злуки\"), podle kterého se k Direktoriátu připojila Západoukrajinská lidová republika (ZULR) se sídlem v Lvově. Došlo tak ke sjednocení dvou ukrajinských republik, které celou dobu existovaly vedle sebe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec nezávislosti.", "content": "V únoru 1919 bolševici dobyli Kyjev. Ukrajina tak upadla do chaosu. Na jejím území se pohybovali vedle jednotek bolševiků a Ukrajinské lidové armády i vojska bělogvardějců, polská armáda, jednotky Dohody, Zelená armáda a partyzánská Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny pod vedením Nestora Machna. V této době docházelo k nejhorším zvěrstvům během celé ruské občanské války. Zcela běžnými se staly protižidovské pogromy, rabování, znásilňování a vraždění civilního obyvatelstva. Žádná z armád nakonec nebyla schopna konečného vítězství a celou situaci vyřešil až Rižský mír z března 1921. Území Ukrajiny bylo rozděleno mezi Polskou republiku a sovětské Rusko. Halič a Volyň připadla Polákům a jih a východ Ukrajiny bolševikům. Zbytky jednotek Diretoriátu byly rozdrceny Rudou armádou a hlavní představitelé emigrovali a založili exilovou vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz ULR.", "content": "Vláda ULR se uchýlila do exilu do Paříže, kde začala plánovat partyzánské akce proti bolševikům. Její činnost velice nelibě nesli představitelé SSSR a začali podnikat kroky k jejímu zastavení. V roce 1926 byl zavražděn hlavní představitel ukrajinského odboje Symon Petljura. Vrahem byl židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který byl později označen jako agent sovětské tajné služby OGPU. Aktivní vydržela exilová vláda až do znovunabytí ukrajinské nezávislosti a oficiálně byla rozpuštěna roku 1992. V roce 1991 vznikla samostatná Ukrajina po kolapsu SSSR. Nově vzniklý stát převzal státní symboly od UlR jako je hymna či státní vlajka. Den 22. ledna 1919, spojení ULR se ZULR, se slaví na Ukrajině jako státní svátek \"Den sjednocení\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ukrajinská lidová republika (ukrajinsky \"Українська Народна Республіка\", \"Ukrajinska Narodna Respublika\"), zkráceně ULR (\"УНР, UNR\"), byla větší ze dvou ukrajinských republik, které vzešly z 1. světové války a Říjnové revoluce. Existovala od 17. března 1917 do února 1919, kdy byla obsazena Rudou armádou. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Symon Petljura.", "tgt_summary": "La République populaire ukrainienne (en ukrainien : \"Українська Народна Республіка\", \"Oukraïns'ka Narodna Respoublika\") était une république qui occupait une grande partie du territoire de l'Ukraine actuelle à la suite de la révolution russe de 1917. Elle fut dirigée par Mykhaïlo Hrouchevsky, Volodymyr Vynnytchenko puis Symon Petlioura. Son nom fut adopté le. ", "id": 1645625} {"src_title": "Bombové útoky na madridské vlaky 2004", "tgt_title": "Attentats de Madrid du 11 mars 2004", "src_document": [{"title": "Útoky.", "content": "Útoky se odehrály ráno 11. března 2004. V důsledku výbuchů bylo zabito celkem 191 lidí a dalších 2057 zraněno. Celkově bylo použitých 13 časovaných bomb, ukrytých ve sportovních taškách. Bomby zanechali pachatelé v různých vlacích, spojujících předměstí Madridu s centrem města. Jako výbušnina byl použitý dynamit, Goma ECO 2 koupený ve Španělsku na černém trhu od zaměstnance dolů, v každé tašce bylo přibližně 10 kg trhaviny a minimum střepin nebo dokonce žádné kovové střepiny. Tři bomby na stanici Atocha zabily 29 lidí, ve stanici El Pozo zabily dvě bomby 67 lidí, 4 bomby zabily 64 lidí v Téllez a jedna bomba zabila 17 lidí ve stanici Santa Eugenia. Tři vlaky byly jednopatrové, pouze vlak ve stanici El Pozzo měl dvě patra. Bomby zničily 5 m dlouhé části vagónů a vytvořily smrtelný přetlak na ploše přibližně 20 m (20 % plochy vagónu – přibližně 3 m každým směrem od nálože, odhadovaný počet pasažérů ve vagónu 80-100) Přetlak pro perforaci ušních bubínků na ploše 30 m (30 % plochy vagónu, 5 m od bomby). Množství kriticky a těžce zraněných bylo, jak je u bombových útoků obvyklé, omezené a dosahovalo 50-60 osob (již 5 m od nálože byl účinek tlakové vlny z hlediska smrtelnosti a ranivé schopnosti zanedbatelný, těla společně s vybavením vlaku zastavovala fragmenty). 177 obětí umřelo na místě a 14 v nemocnicích, přibližně 250 osob utrpělo perforaci ušních bubínků. Jako časovače byly použité mobilní telefony. Tři z bomb selhaly a byly rozebrány policejním pyrotechnikem. Teroristé celkem zakoupili 200 kg trhaviny. Kdyby bomby obsahovaly k 20 kg trhaviny místo 10, tak by na základě citovaných simulací počet obětí pravděpodobně vzrostl až čtyřem stovkám. Při použití více bomb v El Pozzo (dvoupatrové vozy) a detonaci veškeré trhaviny (200 kg, 10 – 13 bomb po 16 – 20 kg) by pak počet obětí mohl přesáhnout 500. Vyšetřování Mobil použitý jako jednoduchý časovač nevybuchlé bomby patřil k sérii asi 20 telefonů odkoupených v jistém obchodě jediným zákazníkem. Tato stopa vedla k sérii zatčení. Teroristé neopatrně použili další telefony z této série na běžné telefonování. Sledování čísel volaných z těchto mobilů a míst kde byly použity, vedlo policii jak k horníkovi, který skupině předal výbušniny, tak i k lokalizaci bytu, ve kterém se ukrývala skupina islámských extrémistů. Všichni přítomní členové skupiny zahynuli při úmyslném sebevražedném výbuchu, když si uvědomili, že jsou obklíčení policii. Než byla skupina odhalena, pokusila se ještě uložit bombu na kolejích vysokorychlostního vlaku AVE. Ovšem byli při činu vyrušení a nestihli aktivovat uloženou bombu. Úspěšný útok na vlak s rychlostí 300 km/h by mohl vést k dalším stovkám obětí na životech. Většina členů teroristické skupiny byli policií známí drobní překupníci s drogami, arabského původu. Policie měla informace o jejich náboženské radikalizaci, těmto informacím ale nevěnovala dostatečnou pozornost.", "section_level": 1}, {"title": "Politické následky útoků.", "content": "Útoky se udály tři dny před všeobecnými parlamentními volbami, pravděpodobně s cílem ovlivnit jejich výsledek. Bezprostředně po útocích přicházelo do úvahy autorství výbuchů od dvou možných skupin: Přisouzení atentátu Islámské skupině by velmi poškodilo šance na znovuzvolení vládnoucí středo-pravicové Lidové strany, protože mnozí voliči by považovali islamistický útok za důsledek účasti Španělska na válce v Iráku. Účast Španělska na válce v Iráku byla silně podporovaná španělskou vládou navzdory značné nepopularitě mezi Španěly. Přisouzení atentátů separatistické organizaci ETA by nemělo jednoznačnou volební interpretaci, mohla by dokonce posilnit vládnoucí Lidovou stranu (PP), která v okamžiku voleb zastávala politiku tvrdé ruky proti skupině ETA a baskickému separatismu. Hlad po informacích a tlaky politických sil vedly po čas dalších několika dní, které zůstávaly do voleb, k informačnímu zmatku. Vláda byla mnohými obviněná z pokusu o zamlčování nepohodlných informací. V každém případě pravděpodobnost, že se jednalo o atentát, uskutečněný islamistickou teroristickou skupinou a dojem, že se vláda tento fakt snažila zatajit, vedl k masívní mobilizaci levicově orientovaných voličů. Výsledek voleb byl neočekávaně příznivý pro středo-levicovou Španělskou socialistickou dělnickou stranu pod vedením Josého Luise Zapatera, která vyhrála volby a sestavila vládu. Zapaterova vláda krátce po svém vítězství stáhla španělské vojáky z Iráku. Zapaterova vláda také prováděla mnohem vstřícnější imigrační politiku než do té doby vládnoucí konzervativní Lidová strana (PP). Například v roce 2005 Španělsko zlegalizovalo pobyt 700,000 nelegálních přistěhovalců, včetně velkého počtu imigrantů z Maroka. V roce 2006 se do Španělska přistěhovalo 802,971 imigrantů a o rok později Španělsko přijalo přes 920,000 přistěhovalců.", "section_level": 1}, {"title": "Soud.", "content": "V roce 2007 proběhl soudní proces s 29 obviněnými, členy islamistické teroristické skupiny a jejich spolupracovníky, včetně španělského horníka, který prodal skupině výbušniny. Výsledky policejních vyšetřovaní a svědectví, představené po čas soudního procesu, potvrzují vinu obžalovaných. Ve spojitosti s teroristickými útoky bylo odsouzeno 21 lidí, čtyři osoby byly odsouzeny ke 40 letům vězení, což je nejvyšší španělský trest.", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Politická interpretace útoků vedla k silnému rozdělení španělské společnosti a k zrodu konspiračních teorií, podle kterých byly útoky zorganizované masívní konspirační silou se zájmem na volební porážce vládnoucí pravice. Konspirace by zahrnovala Socialistickou stranu, ETA a tajné služby Maroka. Podle této teorie by hlavním autorem byla ETA a tím pádem by porážka pravice ve volbách byla zmanipulovaná a nespravedlivá. Deník El Mundo uveřejnil sérii článků podporujících tuto teorii. Organizace, reprezentující oběti těchto útoků, jsou také politicky rozdělené a jejich pravicová část se vytrvale pokouší zviditelnit teorie o autorství ETA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombové útoky na madridské vlaky 2004 byly sérií koordinovaných teroristických útoků proti vlakovému systému ve španělském Madridu; cílem bylo usmrtit co největší množství lidí.", "tgt_summary": "Les attentats qui ont touché Madrid le jeudi ont été l'acte terroriste le plus meurtrier en Europe depuis 1988. Plusieurs explosions de bombes, posées par des islamistes radicaux, se sont produites dans des cercanías (trains de banlieue) à Madrid le matin du, exactement deux années et demie après les attentats du 11 septembre 2001 soit 911 jours. ", "id": 1211940} {"src_title": "Theodor Billroth", "tgt_title": "Theodor Billroth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Meklenbursku jako první z pěti dětí pastora Theodora Billrotha a jeho ženy Christiny. V pěti letech mu otec zemřel na tuberkulózu. Chtěl se stát hudebníkem, ale na matčino přání studoval medicínu, nejdříve v Greifswaldu, odkud pocházela matčina rodina a Theodorův dědeček byl tamním starostou. Pokračoval ve studiu na lékařských fakultách v Göttingenu a v Berlíně, po promoci v roce 1852 odejel na roční stáž do Vídně, věnoval se také sborovému zpěvu ve sboru v Bardenu u Vídně. Po krátkém pobytu v Paříži se vrátil do Berlína. V roce 1858 začal pedagogickou dráhu, přednášel v Greifswaldu patologickou anatomii. Roku 1862 odjel přednášet na univerzitu v Rostocku a od roku 1864 přednášel v Heidelbergu. Po německo-francouzské válce přijal pozvání k chirurgické praxi ve vojenských lazaretech ve Weissenburgu a v Mannheimu. Po roce 1871 přesídlil do Vídně, kde operoval i učil. Od roku 1876 byl profesorem chirurgie na vídeňské univerzitě a přednostou I. chirurgické kliniky a setrval tam až do sklonku života. Přednášel také na univerzitě v Curychu. K jeho významným pacientům patřili například vídeňský básník a dramatik Carl Caro nebo ruský básník Nikolaj Alexejevič Někrasov, za jehož vyléčení jej ruská vláda vyznamenala Ruským řádem sv. Stanislava II. stupně. Byl členem Německé a Královské švédské akademie věd. Kromě medicíny se věnoval hudbě a zpěvu, byl členem vídeňského Akademického hudebního spolku, stýkal se s hudebníky, k jeho přátelům patřil například hudební skladatel Johannes Brahms. Angažoval se také v antisemitském hnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel v roce 1894 v chorvatské Opatiji, tehdy Abbazii, náležející k Rakousko-uherské monarchii, jeho hrob je na čestném pohřebišti Vídeňského centrálního hřbitova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Albert Theodor Billroth (26. dubna 1829 Bergen (Rujána) – 6. února 1894 Opatija) byl německo-rakouský lékař, jeden z nejvýznamnějších evropských chirurgů 19. století a profesor chirurgie na lékařské fakultě Univerzity ve Vídni.", "tgt_summary": "Christian Albert Theodor Billroth, né le et mort le, est un chirurgien originaire d'Allemagne, père fondateur de la chirurgie digestive. Il est considéré comme le chirurgien allemand majeur de la fin du.", "id": 1238508} {"src_title": "Džaváharlál Néhrú", "tgt_title": "Jawaharlal Nehru", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Džaváharlál Néhrú se narodil v indickém Iláhábádu v dnešním státě Uttarpradéš. Jeho otec byl Motílál Néhrú, významný politik a jeden z prvotních vůdců Indického národního kongresu. Džaváharlál vyrůstal ve společné domácnosti své rozvětvené rodiny. První vzdělání obdržel od soukromých učitelů, než byl v roce 1905 poslán do Anglie, kde se věnoval dalšímu studiu. Nejdříve strávil dva roky na Harrow School, mezi lety 1907–1910 přešel na Cambridgskou universitu. Od roku 1910 začal studovat práva na Inner Temple v Londýně. V roce 1912 studia ukončil a navrátil se zpět do Indie. V Indii nastoupil k nejvyššímu soudu a ještě v roce 1912 se účastnil v pozici delegáta zasedání Indického národního kongresu. V únoru 1916 se oženil s Kamárou Kaulovou a 19. listopadu následujícího roku se jim narodila jediná dcera Indira. V roce 1919 nastal v Néhrúově životě zásadní zvrat – v souvislosti s masakrem v Džalijánválábághu se rozhodl bojovat proti Britské nadvládě nad Indií. V této době se poprvé dostal do kontaktu s Mahátmou Gándhím.", "section_level": 1}, {"title": "Boj za nezávislost Indie.", "content": "Gándhí zastával názor, že proti nadvládě Britů je nejúčinnější taktika nenásilného odporu (satjágraha). Ten byl založen na metodě \"ahinsá\" („nenásilí“) a projevoval se např. v nenásilných demonstracích, bojkotu zahraničního zboží, masových pochodů apod. Gándhího vliv na Indický národní kongres způsobil, že v roce 1920 byla přijata rezoluce o nespolupráci s indickými úřady, což měla být jedna z metod, jak docílit nezávislosti Indie. Néhrú s podobnými postupy sice souhlasil, ale zároveň zastával názor, že není možné metodu nenásilí prosazovat za každých okolností. Gándhí však trval na svém a i když ho s Néhrúem spojoval stejný cíl, totiž indická nezávislost, každý měl jinou představu o prostředcích a způsobu, jak toho dosáhnout, což se i v budoucnu stalo jádrem jejich neshod. V roce 1929 Néhrú předsedal výročnímu sjezdu Indického národního kongresu, na kterém bylo poslední den v roce přijato jedno z klíčových usnesení. INC si vytyčil jasný a jednoznačný cíl – úplnou nezávislost Indie, zároveň vyzval Indy k zahájení příprav kampaně občanské neposlušnosti. Néhrú si byl vědom, že pokud se Indie osvobodí od koloniální nadvlády Britů, bude potřebovat změnu společenského systému. Ačkoliv byl Néhrú nakloněn marxismu (mimo jiné byl obdivovatelem Sovětského svazu), ke komunistům se nepřiklonil. V srpnu 1938 Néhrú i se svou dcerou Indirou navštívili Československo a po mnichovské zradě se Néhrú plně postavil na stranu Československa. Pro své aktivity, které vedly k rostoucím nacionálním náladám Indů a nemalé nespokojenosti britských kolonistů, byl Néhrú celkem devětkrát vězněn. Ve vězení strávil celkem osm let a většinu svých prací napsal právě tam.", "section_level": 2}, {"title": "Ministerský předseda.", "content": "Snahy Indického hnutí za nezávislost vedly v roce 1947 k osamostatnění Indie a Džaváharlál Néhrú se 15. srpna téhož roku stal vůbec prvním indickým předsedou vlády a současně ministrem zahraničních věcí. Néhrúova myšlenka utvořit z Indie moderní stát na vysoké úrovni se opírala o zřízení moderních výrobních technologií, průmyslovou industrializaci země a ekonomického plánování. Za doby svého předsednictví musel čelit mnohým výzvám, především exodu obyvatelstva přes hranice Indie s nově vzniklým Pákistánem a novému rozdělení Indie, kdy bylo nějakým způsobem nutno sjednotit do větších celků bezmála pět set knížecích států z dob Britské Indie. Néhrú položil základ indické ústavě, infrastruktuře a parlamentní demokracii. V roce 1954 Néhrú podepsal mírovou dohodu s Čínou známou jako panča šíla. V létě 1955 znovu navštívil Československo, kde jednal s prezidentem A. Zápotockým. Mezi 8. říjnem 1958 a 17. listopadem 1959 se krátce stal indickým ministrem financí. Néhrú zemřel na infarkt 27. května 1964.", "section_level": 2}], "src_summary": "Džaváharlál Néhrú () (14. listopadu 1889 v Iláhábádu – 27. května 1964 v Novém Dillí) byl indický politik, jeden z hlavních představitelů Indického národního kongresu, klíčová postava Indického hnutí za nezávislost a první, dlouholetý ministerský předseda nezávislé Indie. ", "tgt_summary": "Jawaharlal Nehru (, ), également connu sous le nom de Pandit Nehru voire Panditji, né le à Prayagraj et mort le à New Delhi, est un homme d'État indien. Il est l'une des figures de proue de la lutte pour l'indépendance de l'Inde et du Congrès national indien et devient le premier Premier ministre de l'Inde du à sa mort. ", "id": 2443233} {"src_title": "Moše Šaret", "tgt_title": "Moshé Sharett", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve městě Cherson v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) do rodiny Ja'akova a Fanny Šertokových. Jeho otec patřil mezi zakládající členy Biluistů, sionistické skupiny, která se v 80. letech 19. století rozhodla převzít iniciativu při zřízení pevného záchytného bodu a obrodě židovského života v zemi izraelské. Nedokázal se však přizpůsobit práci v zemědělství a vrátil se zpět do Ruska. Celá rodina nakonec v roce 1906 (některé zdroje uvádí rok 1908) podnikla aliju do tehdejší osmanské Palestiny, kde se usadila v arabské vesnici Ejn Sinija ležící v samařských kopcích mezi Jeruzalémem a Náblusem. Díky vyrůstání v arabském prostředí se naučil arabským zvykům a mluvil plynně arabsky. V roce 1910 se jeho rodina přestěhovala do Jaffy a stala se jednou ze zakládajících rodin Tel Avivu. V tomto městě se stal Moše žákem historicky prvního ročníku na prvním hebrejském gymnáziu Herzlija, kde byli jeho spolužáky Elijahu Golomb a Dov Hoz. Oba se později stali prominentními sionistickými vůdci, předními členy Hagany, architekty bezpečnostní politiky jišuvu a Šertokovými švagry. V roce 1913 odešel studovat právo na Univerzitu Kušta (dnes Istanbulská univerzita), kde studovali i Jicchak Ben Cvi a David Ben Gurion. Jeho studia však přerušila první světová válka, v jejímž důsledku se vrátil zpět do Tel Avivu. Řada Židů byla deportována, Šertok se však rozhodl přijmout osmanské občanství a v roce 1916 vstoupil do osmanské armády a úspěšně prošel jejím důstojnickým kurzem. Po zbytek války pak v armádě sloužil jako překladatel turečtiny a arabštiny. V roce 1922 se oženil s Ciporou Me'irovovou, se kterou měl tři děti; dceru Ja'el a syny Ja'akova a Chajima.", "section_level": 1}, {"title": "Sionistické aktivity.", "content": "Po válce pracoval jako odborník na arabské záležitosti a nákupčí půdy při Asifat ha-nivcharim. V roce 1920 se stal členem socialistické strany Achdut ha-avoda, ze které se v roce 1930, po sloučení s jinou levicovou stranou, stala strana Mapaj. V roce 1920 (některé zdroje uvádí rok 1922) odešel studovat ekonomii do Spojeného království na London School of Economics, kde jej během jeho studií ovlivnil levicový intelektuál a myslitel Harold Laski. Šertok se začal angažovat ve straně Poalej Cijon a od roku 1925 působil jako zástupce Berla Kacnelsona, redaktora levicového deníku \"Davar\", vydávaného odborovou federací Histadrut. V roce 1929 povýšil a stal se šéfredaktorem \"Davaru\". V roce 1931 se vrátil do Palestiny, kde se stal tajemníkem politické sekce Židovské agentury, která byla „téměř vládou“ židovského společenství v britském mandátu. V roce 1933 se po zavraždění Chajima Arlozorova stal ředitelem politické sekce a tuto funkci zastával až do vzniku Izraele v roce 1948. V letech 1933 až 1948 se rovněž účastnil jednání mezi sionisty a britskou správou mandátní Palestiny, která vedla až ke vzniku Izraele. V roce 1936 připravil podklady pro šetření Peelovy komise, která měla prošetřit okolnosti arabského povstání, a zároveň podpořil Ben Guriona a Chajima Weizmanna v přijetí návrhu komise na rozdělení britského mandátu (k tomu však nakonec podle tohoto návrhu nedošlo). V průběhu druhé světové války sehrál klíčovou roli při vzniku Židovské brigády, zvláštního vojenského uskupení v rámci Britské armády vzniklého v roce 1944. Podporoval rovněž „mobilizaci židovské mládeže do jednotek britské armády“ a aktivně protestoval proti britské restriktivní protiimigrační politice, formulované MacDonaldovou bílou knihou z roku 1938/1939. Ta výrazným způsobem omezila židovskou imigraci do mandátní Palestiny v době, kdy v Evropě proběhla Křišťálová noc a nacisté zvyšovali perzekuci židovského obyvatelstva. V průběhu války i po ní podporoval strategii organizované masové ilegální migrace. V roce 1940 zahynuly při automobilové nehodě Šaretovy sestry Cvia a Rivka spolu s manželem (Šertokův spolužák Hoz).", "section_level": 1}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "V prvních poválečných britských parlamentních volbách doufal ve vítězství Labour Party, které by mohlo přinést uvolnění zmíněných restrikcí. Nová vláda v čele s Clementem Attleem však očekávání nenaplnila a namísto toho prováděla značně proarabskou zahraniční politiku. I v poválečném období Britové nadále zadržovali lodě s židovskými uprchlíky z Evropy, které umisťovali do internačních táborů, což vedlo ke stupňujícímu se židovskému protibritskému odporu. Britská politika byla navíc stále více kritizována Spojenými státy, a proto byl v počátkem roku 1946 ustanoven Anglo-americký vyšetřovací výbor, který měl nalézt shodu nad politikou přijímání Židů do britského mandátu. Podklady pro vyšetřovací výbor byly zpracovány politickou sekcí Židovské agentury, kterou vedl Šertok, jenž před komisí jakožto mluvčí agentury sám vypovídal. Závěrečná zpráva výboru, která mimo jiné doporučovala zrušení MacDonaldovy bílé knihy, však byla Brity odmítnuta. Namísto toho se Spojené království rozhodlo potlačit židovský odpor ozbrojenou silou. Součástí tohoto postupu byla operace Agáta (spíše známá jako černá sobota nebo černý šábes), během níž byli v červnu 1946 zatčeni čelní představitelé sionistické exekutivy, včetně Šertoka, a následně po čtyři měsíce vězněni v internačním táboře v Latrunu. Toho po uvěznění v čele politické sekce nahradila jeho zástupkyně Golda Meyersonová (později Meirová). Po sérii útoků na britské síly (např. bombovém útoku na hotel Krále Davida) se nakonec britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) vytvořila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která měla připravit návrh na budoucí řešení situace v mandátní Palestině. Šertok po svém propuštění přenechal Meyersonové politické oddělení a odletěl do Spojených států kvůli jednání s komisí. Nakonec sehrál významnou roli při „mobilizaci mezinárodní podpory“, díky níž byl 29. listopadu 1947 přijat plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území britského mandátu mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly. Své výhrady k plánu vyjádřila rovněž britská vláda, která se odmítla „podílet na implementaci řešení, které není akceptováno oběma stranami.“ Zároveň oznámila den vypršení mandátu, který byl po úpravě stanoven na 15. května 1948. Krátce před vypršením mandátu Šertoka upozornil americký ministr zahraničních věcí George Marshall, že v případě vyhlášení nezávislosti Spojené státy nebudou moci poskytnout vojenské prostředky k ubránění nově vzniklého státu. Šertok však návrh na odložení vyhlášení nezávislosti odmítl a vrátil se z Washingtonu zpět do mandátní Palestiny.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ministr zahraničních věcí.", "content": "Po svém návratu se stal členem a, tedy pozdější prozatímní státní rady a prozatímní vlády. Zároveň se podílel na vytvoření druhého a třetího návrhu izraelské deklarace nezávislosti. Dne 12. května se zúčastnil hlasování zdali přijmout americký návrh na příměří nebo vyhlásit nezávislost. Poměrem šest ku čtyřem nakonec zvítězila Šertokem podporované vyhlášení nezávislosti. To se slavnostně uskutečnilo 14. května v Tel Avivu a Moše Šertok byl jedním ze třiceti sedmi signatářů a zároveň posledním z nich, který deklaraci podepsal. Po vyhlášení nezávislosti se z a stala prozatímní státní rada a prozatímní vláda, v nichž obou byl Šertok zastoupen. V prozatímní vládě zastával post ministra zahraničních věcí. Po svém jmenování do funkce si v srpnu téhož roku hebraizoval příjmení na Šaret, což v hebrejštině znamená „služba“. Během izraelské války za nezávislost se jako šéf izraelské diplomacie musel vyjádřit k otázce arabských uprchlíků, kterou s ním probíral vyslanec OSN Folke Bernadotte. Formuloval oficiální izraelský postoj, který zněl: „Nemůžeme souhlasit s hromadným návratem arabských uprchlíků, tak dlouho, dokud bude válka pokračovat. Jsme připraveni diskutovat o výjimečných případech (...) každý případ individuálně.“ Na Bernadotteho připomínku, že svět nepochopí izraelský postoj odvětil, že „svět, který pochopil vykořenění sudetských Němců z Československa, to pochopí.“ Navzdory tradičnímu pohledu na Šaretovy názory byl on sám v případě řešení arabsko-izraelského konfliktu pesimista. Již ve 20. letech přiřkl příčiny konfliktu „rasovým a národnostním instinktům, síle jazyka, posvátnosti tradic“ a rozdílnému „náboženskému, národnostnímu a kulturnímu založení obou národů,“ přičemž nevěděl o způsobu, jak tyto rozdílnosti překlenout. V roce 1949 byl v prvních parlamentních volbách zvolen poslancem za stranu Mapaj a členem izraelského parlamentu byl až do své smrti v roce 1965. K jeho největším úspěchům ve funkce ministra zahraničních věcí patřily dohody o příměří z roku 1949. Tyto oficiálně ukončily vojenské akce mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy v izraelské válce za nezávislost. Za jeho působení v čele diplomacie Izrael navázal diplomatické vztahy s řadou zemí, stal se členem Organizace spojených národů (OSN) a v roce 1952 přijal dohodu o válečných reparacích s Německem. Ve vládě patřil k hlavním představitelům „diplomatů,“ kteří stáli proti „vojákům,“ jež vedl premiér Ben Gurion. Tyto dvě skupiny se střetávaly především v otázce, jak reagovat na arabské útoky. Tento střet ve své knize popisuje Luc Rosenzweig následovně: V roce 1952 se v rámci snah o zlepšení vztahů s Vatikánem setkal s papežem Piem XII. Izraelským cílem bylo navázat plné diplomatické vztahy s Vatikánem, avšak tehdejší diplomatické snahy skončily neúspěšně. Papež navíc při své návštěvě Izraele v lednu 1964 dal najevo, že Vatikán Izrael \"de iure\" neuznává.", "section_level": 2}, {"title": "Dočasně premiérem.", "content": "V prosinci 1953 rezignoval premiér David Ben Gurion a na jeho postu jej vystřídal Šaret. Prosazoval umírněnou politiku, založenou na řešení problémů se sousedními arabskými státy prostřednictvím diplomacie. Svou politiku ale nebyl schopen efektivně provádět kvůli nedostatku podpory ze strany některých členů své vlády, kteří obcházeli jeho autoritu a dále se radili s Ben Gurionem. Během jeho působení v čele vlády nabíral izraelsko-palestinský konflikt na intenzitě a v důsledku Lavonovy aféry se v roce 1955 Ben Gurion vrátil zpět do vlády jako ministr obrany. V listopadu téhož roku Šaret rezignoval a uvolnil Ben Gurionovi místo na postu premiéra. Šaret následně až do roku 1956 působil jako ministr zahraničních věcí. Po odchodu z ministerstva zahraničních věcí odešel z politiky. Stal se předsedou vydavatelství Am Omed, předsedou Bejt Berl College. V roce 1960 byl zvolen předsedou Světové sionistické organizace a Židovské agentury a v obou funkcích stál až do své smrti v roce 1965. Poslední léta svého života věnoval literární činnosti. Zemřel 7. července 1965 ve věku 70 let a je pohřben na telavivském Trumpeldorově hřbitově.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a památka.", "content": "V roce 1959 mu byla za jeho novinářskou činnost a dílo \"Oar in Asia\" udělena Sokolovova cena. Jeho syn Ja'akov založil k uctění jeho památky společnost \"Moshe Sharett Heritage Society\". V Izraeli nese jeho jméno řada ulic a čtvrtí. Od roku 1987 jsou v oběhu bankovky v nominální hodnotě 20 šekelů (zhruba 100 Kč). Na aversní straně je zobrazen Šaretův portrét a událost vyvěšení izraelské vlajky u budovy OSN, společně s textem jeho projevu při této příležitosti. Na reversní straně jsou vyobrazeni dobrovolníci z řad Židovské brigády, věž z izraelského typu osídlení hradba a věž a text, který pronesl v rozhlasu po návštěvě Židovské brigády v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Šaretův deník.", "content": "Šaret si vedl deníky, které byly po jeho smrti knižně vydány. První vydání bylo v hebrejštině (\"Osobní deník Moše Šareta\", Yoman Ishi. Tel Aviv: Ma’ariv, 1979) za určité nelibosti tehdejšího estabilišmentu. Šaret v něm mimo jiné věci vyjadřuje své osobní názory na vedení nově založeného státu, taktika a strategie vyjednávání i boje s arabskými regionálními hráči. Pro mnoho historiků zaměřujících se na blízkovýchodní tematiku se stal zajímavým doplňujícím primárním zdrojem mimo oficiální prameny, popisující kontext Izraele na konci 40. a v průběhu 50. let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace Moše Šareta O Šaretovi", "section_level": 2}], "src_summary": "Moše Šaret (rodným jménem Moše Šertok, : משה שרתוק, : Мойсей Шерток; 15. října 1894, Cherson – 7. července 1965, Jeruzalém) byl izraelský politik, sionistický vůdce a jeden ze signatářů izraelské deklarace nezávislosti. V letech 1954 až 1955 byl v pořadí druhým izraelským premiérem.", "tgt_summary": "Moshé Sharett (en hébreu : משה שרת), à l'origine Moshé Shertok, né le à Kherson (actuellement en Ukraine) et mort le à Jérusalem, est un homme d'État israélien d'orientation sioniste socialiste, l'un des pères fondateurs de l'État d'Israël. Il fut notamment ministre des Affaires étrangères de 1948 à 1956 et Premier ministre du au (après et avant David Ben Gourion). ", "id": 558497} {"src_title": "John Ericsson", "tgt_title": "John Ericsson", "src_document": [{"title": "Život v Evropě.", "content": "Ve věku 17 let nastoupil do švédské armády, v roce 1822 byl povýšen do hodnosti poručíka. V roce 1829 opustil armádu a odejel do Anglie. Zde spolu s Angličanem Johnem Braithwaitem stavěl parní lokomotivu‚ „The Novelty“, která se účastnila legendárního Rainhillského experimentu (výběr nejlepší lokomotivy pro trať Manchester – Liverpool). Ve své další práci se zabýval lodními šrouby (po něm je pojmenován i tzv. Ericssonův lodní šroub) a horkovzdušnými motory. Vytvořil taktéž první obchodní loď s převodovaným lodním šroubem.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Americe.", "content": "V roce 1839 odešel na podnět kapitána Roberta Stockona do USA, kde pokračoval ve stavbě lodí, mezi nimi i USS \"Priceton\" a USS \"Monitor\" (první pancéřová loď), která byla nasazena v Americké občanské válce. Na USS \"Priceton\" byl poprvé použit lodní šroub pod vodou, což vyvolalo novou vývojovou etapu. Ericsson také přispěl k zlepšení torpéd. Postavil také loď s pohonem díky horkovzdušnému motoru, co se před ním ještě nikomu nepodařilo. K jeho dalším vynálezům patří solární stroj, který shlukoval sluneční světlo do zápalného zrcadla a vytvářel tak zdroj tepla, který byl ihned k použití. Zemřel 8. března 1889. Jeho tělo bylo převezeno v roce 1890 do Švédska.", "section_level": 1}, {"title": "Muži pokroku.", "content": "Roku 1862 namaloval Christian Schussele olejomalbu na plátně \"Muži pokroku\" (\"Men of Progress\") velkou 128,3×190,5 cm, na které zpodobnil velké muže svého věku: William Thomas Green Morton, James Bogardus, Samuel Colt, Cyrus Hall McCormick, Joseph Saxton, Charles Goodyear, Peter Cooper, Jordan Lawrence Mott, Joseph Henry, Eliphalet Nott, John Ericsson, Frederick Sickels, Samuel F. B. Morse, Henry Burden, Richard March Hoe, Erastus Bigelow, Isaiah Jennings, Thomas Blanchard, Elias Howe. V pozadí na zdi visí namalovaný portrét Benjamina Franklina.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Ericsson (31. července 1803 v Långbanshyttanu - 8. března 1889 v New Yorku) byl švédský inženýr a vynálezce. Jeho starší bratr Nils byl taktéž známým inženýrem.", "tgt_summary": "John (Johan) Ericsson (né le à Långbanshyttan en Suède, et mort le à New York) est, comme son frère, Nils Ericson, un inventeur et ingénieur mécanicien américain d'origine suédoise. Après des débuts en demi-teinte en Grande-Bretagne, il effectua l'essentiel de sa carrière aux États-Unis. Il développa par exemple la locomotive \"Novelty\", le moteur Ericsson, le et travailla sur la propulsion à hélices.", "id": 260209} {"src_title": "Honda F1", "tgt_title": "Honda Racing F1 Team", "src_document": [{"title": "Sezona 2007.", "content": "Smlouva o sponzorství týmu Honda, tabákovou společností British American Tobacco (Lucky Strike) musela být před začátkem sezony 2007 ukončena, kvůli zákazu tabákové reklamy v zemích Evropské unie. Což mimo jiné umožnilo dát týmu novou image, která odráží celkové ekologické smýšlení Hondy. 26. ledna byl představen nový barevný design Hondy, zobrazující planetu Zemi na černém pozadí vesmíru. Na zadním křídle je napsána adresa webu týkajícího se uvědomění si problémů životního prostředí, MyEarthDream.com. Tato stránka byla zprovozněna bezprostředně po představení nového vozu. Reakce na novou image Hondy ve formuli 1 byly různé, např. hnutí Greenpeace zdůraznilo jak si Honda protiřečí a ukázalo jak ve skutečnosti formule znečišťuje okolní prostředí. Výkonnost týmu v předsezónních testech byla různorodá a Jenson Button naléhal, aby se vozy rapidně zlepšily. V australské grand prix se naprosto potvrdilo, že nová RA107 postrádá rychlost. Button se kvalifikoval na 14. a Barrichello až na 17. místě (s velkou ztrátou na svůj sesterský tým Super Aguri, jejichž vůz je prakticky kopie loňského modelu Hondy RA106). Barrichello nakonec dokázal dojet na 11. místě, Button skončil na 15. místě poté co byl penalizován průjezdem pit lane. Honda nedokázala během prvních sedmi závodů získat jediný bod, což bylo pro tým s tak velkými ambicemi katastrofou. Nejlepším umístěním bylo 10. místo Rubense Barrichella ve Španělsku a Monaku. První bod tým získal až ve Francii zásluhou Jensona Buttona, který skončil na 8. místě. Kvůli pokračujícím problémům s aerodynamikou začala Honda v červenci budovat nový tým techniků. Novým šéfem aerodynamiků se stal Loic Bigois, se kterým přišel z Williamsu ještě jeho asistent Francois Martinet. Dalšími posilami by se na konci roku nebo na začátku příští sezony měly stát Jörg Zander a John Owen z BMW Sauber. 19. července bylo potvrzeno, že Barrichello a Button budou v příští sezoně také závodit v Hondě. V nejhorší sezoně v dosavadní historii týmu, Honda získala zásluhou Jensona Buttona pouze 6 bodů a v celkovém hodnocení týmů obsadila 8. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Honda Racing F1 Team byla japonská automobilová stáj formule 1 firmy Honda, která se účastnila závodů Mistrovství světa formule 1. Honda debutovala v mistrovství světa v roce 1964, ovšem po čtyřech letech, v roce 1968, své účinkování ve formuli 1 ukončila. Pokračující tým sídlil v anglickém Brackley a využíval zde bývalou výrobnu týmu BAR, který odkoupila v roce 2005. Motory byly vyráběny v japonském Točigi. ", "tgt_summary": "Honda Racing F1 Team désigne l'écurie de Formule 1 et le manufacturier de moteurs de course automobile appartenant au constructeur automobile japonais Honda. L'équipe est présente en Formule 1 de 1964 à 1968, puis n'est plus engagée qu'en tant que motoriste de 1983 à 2005 où elle est associée aux huit titres pilotes et constructeurs remportés par Alain Prost et Ayrton Senna sur McLaren. Avec le rachat de l'équipe britannique British American Racing, Honda fait son retour en tant qu'écurie complète, de 2006 à la fin de la saison 2008, obtenant une unique victoire avec Jenson Button à l'arrivée du Grand Prix de Hongrie 2006. En 2015, Honda renoue avec son rôle de motoriste en fournissant à nouveau McLaren Racing jusqu'à la fin de la saison 2017. À partir de la saison 2018, elle fournit des moteurs à Scuderia Toro Rosso, puis l'année suivante à Red Bull Racing.", "id": 1998477} {"src_title": "Pátý element", "tgt_title": "Le Cinquième Élément", "src_document": [{"title": "Inspirace.", "content": "Některé části příběhu Pátého elementu jsou reminiscencí na segment \"Harry Canyon\" z animovaného filmu \"Heavy Metal\" natočeného v roce 1981. Oba prvky odkazují na taxikáře v New Yorku budoucnosti, který se náhodně setkal s překrásnou ženou, jež stála v centru konfliktu dobra se zlem. Film dále sdílí jisté prvky s francouzskou space operou \"Valérian\", z níž přebírá futuristicky pojaté město se svalnatým protagonistou ochraňujícím zranitelnou ženu. Ta se jmenuje \"Laureline\" a má umělé, červené vlasy, zatímco \"Leeloo\" má oranžové. Některé scény z New Yorku připomínají film \"Metropolis\" (Fritz Lang), zatímco hláška „\"Děkujeme vám za spolupráci\"“ a vzhled policistů evokuje film \"Robocop\" (Paul Verhoeven). Snímek je také někdy přirovnáván k filmu \"Blade Runner\", zřejmě kvůli některým detailům (například velké vznášející se reklamy, Megalopolis, roboti).", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "V roce 1914 v předvečer první světové války přilétají mimozemšťané známí jako Mondošavané k starobylému egyptskému chrámu, aby odsud odvezli kameny 4 živlů (oheň, voda, vítr, země) do bezpečí. Tyto kameny jsou součástí zbraně, která jako jediná dokáže porazit pradávné Zlo objevující se každých 5 000 let. Berou také sarkofág, jenž obsahuje nezbytný „pátý element“ v lidské podobě. Mondošavané slíbí jejich lidské spojce (kněz), že se s nimi v potřebný čas vrátí. Klíč od chrámu se díky nehodě dostane do ruky knězi, který je instruován, aby jej uchoval (společně se znalostmi) pro další generace, dokud se Mondošavané nevrátí. Zlo se objeví ve 23. století ve formě obrovské ohnivé koule ve vesmíru, na kterou neúčinkuje žádná pozemská zbraň. Současný držitel klíče od chrámu Vito Cornelius informuje prezidenta o povaze zla. Když se Mondošavané vrací na Zemi, jsou napadeni Mangalořany, mimozemskou bojovnou rasou. Ty si najal magnát Jean-Baptiste Emanuel Zorg, aby získali kameny, které by on předal Zlu. Loď Mondošavanů je zničena, Pozemšťané však dokáží z pozůstatku končetiny pátého elementu naklonovat humanoidní ženu Leeloo. Ta je po svém vzkříšení v šoku a uprchne. Z mrakodrapu vyskočí před dotírající ochrankou do taxíku Korbena Dallase, bývalého člena speciálních jednotek. Korben ji navzdory svým potížím pomůže a unikne s ní policejním vozům (vznášedlům). Leeloo zatím nemluví anglicky, ale vysloví jméno otce Cornelia. Dallas ji k němu přivede. U něho se Leeloo (s pomocí počítače a díky svým výjimečným schopnostem) začne velice rychle učit, vstřebává informace ze všech oblastí celého lidstva. Otec Cornelius se svým pomocníkem Davidem mezitím seznají, že 4 kameny živlů má v držení operní zpěvačka Diva Plavalaguna, která má vystoupení na planetě Floster na obrovském vzdušném parníku Floster Paradise. Ačkoliv Zorg nechal zlikvidovat několik Mangalořanů, jejich vůdce rozhodne, že se kamenů zmocní pro sebe. Mimo nich se na Floster Paradise chystá i Zorgův člověk. Dallas je najat svým bývalým velitelem, generálem Mundem, aby kameny dopravil na Zemi. Zajistí mu falešnou identitu jako vítěze soutěže v rádiu. Dallas letí s Leeloo, na palubu kosmické lodi se dostane s menšími problémy i otec Cornelius. Diva je zabita při útoku Mangalořanů na parník. Ještě než zemře, prozradí Korbenovi, že kameny ukrývá ve svém těle. Dallas je vytáhne a nyní musí čelit střelbě Mangalořanů. Leeloo je rovněž napadena Mangalořany. Ubrání se sice, ale je zraněná a vysílená, zůstává bezvládně ležet v mezipalubí parníku. Zorg mezitím osobně přiletěl na Floster Paradise, kde sebere kufřík a nechá zde časovanou nálož. Kufřík ale kameny neobsahuje, proto se musí vrátit zpět na parník. Dallas zatím zlikvidoval Mangalořany a našel Leeloo. Společně s otcem Corneliem, Leeloo a Ruby Rhodem (moderátorem populární stanice) odlétá při evakuaci Floster Paradise, zatímco Zorg je zabit při explozi. Během cesty zpět na Zemi Leeloo pokračuje ve svém studiu a zjistí, že prakticky celá historie lidstva byla plná válek a násilí. Čtveřice se vrací do egyptského chrámu, kde aktivuje kameny čtyř základních živlů. Leeloo je však apatická a po všem, co viděla a prožila, nemá motivaci zachraňovat svět. Korben jí vysvětluje, že na světě je i mnoho dobrých a krásných věcí, které stojí za to zachránit, a že on sám ji potřebuje. Nakonec jí vyzná lásku a políbí ji. Teprve pak se síly všech živlů navzájem spojí a vyjde najevo, že Pátým elementem je ve skutečnosti láska. Pradávná zbraň se aktivuje a vystřelí mohutný paprsek \"božského\" světla, které zničí účinky ohnivé koule Zla, řítící se k Zemi. Z vyhaslé koule se stane nový měsíc Země. Vědečtí poradci ujišťují prezidenta, že Zlo je zničeno. Korben s Leeloo jsou společně umístěni do regenerační nádrže. Prezident přichází a chce je spatřit, ale to mu není doporučeno. Dallas s Leeloo se totiž v nádrži věnují projevům své lásky.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Převážná většina skladeb ve filmu, které složil Eric Serra, je ovlivněna hudbou středního východu, konkrétně stylem Raï. Významným dílem tak například přispěl alžírský zpěvák Khaled se svou písní \"Alech Taadi\", která mimo jiné zazněla ve scéně, kdy \"Korben Dallas\" a \"Leeloo\" unikají taxíkem pronásledujícím policistům do nejnižších pater metropole. V další výrazné scéně, zpěvu \"Divy Plavalaguny\", byl použit part Gaetana Donizettiho \"Lucia di Lammermoor\", přesněji druhé jednání č. 14 Scena ed aria „O giusto cielo!“. Diva Plavalaguna je operní zpěvačka, vlastnící čtyři elementy, které chce předat hlavnímu hrdinovi filmu, taxikáři Korbenu Dallasovi. Je to mimozemšťan ženského pohlaví se zvláštním modravým vzhledem. Hlas herečce Maïwenn Le Besco propůjčila Inva Mula-Tchako.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl uveden jako zahajovací snímek filmového festivalu v Cannes v roce 1997. O rok později byl nominován na Cenu filmové akademie (Oscar) v kategoriích nejlepší efekty a zvukový střih. Vyhrál cenu BAFTA za nejlepší vizuální efekty. Dále byl nominován na sedm Césarů, z nichž vyhrál tři: za nejlepší režii, nejlepší kameru a nejlepší produkci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pátý element (anglicky \"The Fifth Element\", francouzsky \"Le Cinquième Élément\") je kultovní koprodukční film Velké Británie a Francie, který v roce 1997 natočil francouzský režisér Luc Besson. Hlavní role hráli Bruce Willis (Korben Dallas), Milla Jovovich (Leeloo Minaï Lekatariba Lamina-Tchaï Ekbat De Sebat), Gary Oldman (Jean-Baptiste Emmanuel Zorg), Ian Holm (otec Vito Cornelius) a Chris Tucker (Ruby Rhod). ", "tgt_summary": "Le Cinquième Élément est un film de science-fiction français coécrit et réalisé par Luc Besson, sorti en 1997. Nommé aux César et aux Oscars, le film obtient trois César dont celui du meilleur réalisateur.", "id": 179612} {"src_title": "Tupolev Tu-160", "tgt_title": "Tupolev Tu-160", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vývoje Tu-160 spadají do roku 1973, kdy sovětské ministerstvo obrany vyhlásilo požadavek na nadzvukový bombardér, který by byl schopen doletem pokrýt území USA. Na projektu začalo pracovat několik kanceláří, ovšem vítězem se stala OKB Tupoleva. První dva prototypy letounu byly zhotovené v roce 1980. Dne 18. prosince 1981 vzlétl první prototyp a tím byla zahájena série zkoušek, při níž se jeden prototyp zřítil. Zkoušky pokračovaly až do roku 1984, přičemž byly průběžně odstraňovány nedostatky. V roce 1984 pak byla zahájena sériová výroba, letouny byly do služby zařazeny až v květnu 1987 k 184. hlídkové TPAB (Ťažolyj Bombardirovočnyj Aviacionnyj Polk) v Pryluky v počtu 19 kusů. Původně mělo být vyrobeno 100 kusů těchto letounů, ovšem v době Gorbačova se tento počet zredukoval na 35 kusů jako gesto míru. Letoun je také opticky nápadně podobný americkému B-1 Lancer. TU-160 je dislokován na základně Engels u Saratova u 121. hlídkové skupiny HBAR v počtu 15 ks. Ostatní stojí na letištích okolo Moskvy. Spolu s TU-95MS6 / 16 tvoří páteř ruské jaderné triády spolu se střelami s plochou dráhou letu. Mezinárodní společnost pro provoz orbitálních stanic chtěla získat tři bývalé ukrajinské odzbrojené Tu-160, které měly být přestavěny na verzi \"Tu-160SK\" jako nosiče kosmické techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Letoun Tu-160 je charakteristický nízce položenými křídly s měnitelnou geometrií. Na odtokové hraně každého z křídel se nachází trojice dvoudrážkových vztlakových klapek. Koncept měnitelné geometrie křídel umožňuje nastavení ve třech polohách: Vodorovné ocasní plochy jsou pohyblivé a nacházejí se asi v polovině svislé ocasní plochy. Horní polovina svislé ocasní plochy je také pohyblivá. U Tu-160 byl použit systém elektronického řízení, tzv. fly-by-wire. 13 palivových nádrží, integrovaných v trupu a křídlech letadla, umožňuje Tu-160 letět 12 300 km s výzbrojí šesti raket Ch-55SM, které jsou v polovině trasy vystřeleny na pozemní cíle. Dolet je možné prodloužit díky nástavci pro tankování paliva za letu, který je zabudován ve střední části trupu. Na přední podvozkové noze jsou osazena dvě kola a každá z hlavních podvozkových noh je vybavena až šesti koly. Brzdnou dráhu stroje zkracuje trojice zabudovaných padáků, z nichž každý má plochu 35 m2. Kvůli snížení radarové odrazové plochy byly vstupy motorů nastříkány grafitovým materiálem, pohlcujícím radarové vlny. Zasklení kokpitu bylo vybaveno jemnou síťkou, která eliminuje odraz radarového záření.", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "Posádka Tu-160 se skládá ze čtyř osob (pilot, kopilot, důstojník zbraňových systémů a operátor obranných systémů), které sedí na vystřelovacích sedačkách K-36LM. Kvůli poměrně vysoké hlučnosti v kokpitu může posádka mezi sebou komunikovat pouze prostřednictvím interkomu. Za pracovním prostorem posádky se nachází malá kuchyňka a záchod, které jsou velmi užitečné při dlouhých a únavných letech.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "V mírně prohnutém nose se nachází radiolokátor Obzor-K, který umožňuje sledování pozemních i vzdušných cílů. Automatický let v malé výšce zajišťuje terén sledující radiolokátor Sopka. Ve vypouklém pouzdru pod kokpitem se nachází elektrooptický bombardovací zaměřovač. Systém vlastní ochrany Bajkal se skládá z antén umístěných na koncích křídel, v přední a zadní části trupu, čímž je zajištěno pokrytí 360°. Systém je napojen na rušiče radarem naváděných střel a výmetnice klamných cílů. Navigaci zabezpečuje inerciální navigační systém, satelitní systém GLONASS a radionavigační systém dálkových letů RSDN s korekčním mechanismem, využívajícím polohu slunce a hvězd.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "O pohon letadla se stará čtveřice dvouproudých motorů NK-32, které jsou nejvýkonnějšími motory jaké kdy byly v bojovém letadle použity. Motor NK-32 je 7,453 m dlouhý, o průměru 1,7 m a hmotnosti 3 650 kg. Díky motorům s maximálním tahem 245,2 kN dokáže Tu-160 překročit rychlost Mach 2.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Výzbroj je nesena ve dvou vnitřních šachtách, z nichž má každá nosnost 20 tun. Další střely typu vzduch-země mohou být umístěny na vnější závěsníky. Hlavní výzbroj bombardéru představuje střela Ch-55SM s konvenční nebo jadernou hlavicí, která má maximální dolet 3000 km. Na dvou interních rotačních závěsnících může být upevněno celkem 12 těchto raket. Alternativní výzbroj představuje 24 jaderných raket krátkého dosahu Ch-15 s maximálním doletem 300 km. Jelikož Tu-160 nemá integrovaný kulomet a nenese žádné rakety typu vzduch-vzduch, jde o první sovětský bombardér od 2. světové války bez výzbroje pro vlastní ochranu.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Od svého zařazení do sovětského letectva až do roku 1991 prováděly tato letadla pravidelné strategické dálkové lety. Lety bombardérů Tu-160 však z důvodu změny geopolické situace a z finančních důvodů byly následujících 16 let omezeny na minimum a konaly se spíše ve formě menších vojenských cvičení. Dne 17. srpna 2007 oznámil prezident Vladimir Putin obnovení strategických letů Tu-160. Necelý měsíc po tomto sdělení bylo na jednom ze strojů Tu-160 otestováno shození dosud největší termobarické (vakuové) pumy, přezdívané \"Otec všech bomb\".", "section_level": 1}, {"title": "Intervence v Sýrii.", "content": "17. listopadu 2015 prodělaly bombardéry Tu-160 svůj bojový debut. Poté, co se potvrdila podezření, že za pádem ruského civilního letadla s 224 cestujícícmi na palubě stojí islámský stát a po žádosti o vojenskou pomoc ze strany prezidenta Sýrie Bašára al-Assada, začalo Rusko s masivním bombardovaním strategickými bombardéry. Pět letadel Tu-160, čtrnáct strojů Tu-22M a šest Tu-95 provedlo nálety na pozice teroristické skupiny Isil. Bombardéry Tu-160 a Tu-95 zasáhly velitelské základny v Idlíbu a Aleppu. Letadla Tu-160 použila rakety Ch-101, což je stealth varianta střely s plochou dráhou letu Ch-55SM. Šlo o historicky první bojové nasazení této střely vzduch-země. Celkem bombardéry Tu-160 a Tu-95 vypálily 34 raket a zasáhly 14 cílů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tupolev Tu-160 (v kódu NATO „Blackjack“) je nadzvukový těžký strategický bombardér s měnitelnou geometrií křídel dlouhého doletu navržený konstrukční kanceláří Tupolev v SSSR. Jedná se o nejtěžší a největší bombardovací letoun s rychlostí nad 2 Machy na světě a dle celkové délky druhý za typem XB-70 Valkyrie. Piloti říkají Tu-160 „bílá labuť” – kvůli bílému povrchovému nátěru. Jde o největší a nejtěžší bojový letoun a nejrychlejší bombardér, který je nyní ve službě. Dále o největší a nejtěžší letadlo s měnitelnou geometrií křídel, jaké kdy létalo. ", "tgt_summary": "Le Tu-160 (en russe Белый Лебедь, soit « cygne blanc », code OTAN \"Blackjack\") est un bombardier lourd supersonique soviétique construit par le bureau d'étude Tupolev pendant la guerre froide pour l'arsenal nucléaire soviétique dont la Russie a hérité. Ses ailes sont à géométrie variable ; sa masse maximale au décollage en fait le plus gros avion supersonique au monde et le plus lourd avion de combat au monde.", "id": 1154406} {"src_title": "Mary Toddová Lincolnová", "tgt_title": "Mary Todd Lincoln", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Mary byla dcerou senátora Roberta Smithe Todda a Elizy rozené Parkerové, která zemřela v roce 1825. Robert Todd se znovu oženil, ale jeho děti z prvního manželství s macechou Elizabeth Humphreyovou nevycházely v dobrém. Mary se na tehdejší dobu dostalo velmi dobrého vzdělání (\"Ward Academy\"), poté pobývala v rodinném internátu Mentelleových. Pocházela ze zámožné rodiny a ve věku dvaceti let se Mary odstěhovala do Springfieldu, kde žila mimo jiné i její sestra Elizabeth. Ta ji také seznámila s mladým právníkem Abrahamem Lincolnem, s kterým se později 4. listopadu 1842 vzali. V tomto vztahu ale často docházelo k hádkám, což zřejmě způsobily odlišné charaktery manželů.", "section_level": 2}, {"title": "Lincolnová v období Lincolnova prezidentství.", "content": "V roce 1861 se stal Lincoln prezidentem a Mary udělala velký kus práce v Bílém domě, který byl značně zanedbaný. Během války Severu proti Jihu navštěvovala vojenské nemocnice. Měla odpor vůči otrokářství, snažila se pomáhat Afroameričanům. V hlavním městě nebyla příliš populární, své špatné psychické stavy si léčila nákupními horečkami, do Bílého domu údajně posílala nadsazené faktury, aby tak kamuflovala své přemrštěné nákupy.", "section_level": 2}, {"title": "Lincolnová po vraždě manžela.", "content": "Po atentátu na prezidenta v dubnu 1865 jeho vdova, která během devíti let přišla také o syny Williama a Thomase, trpěla psychicky i finančně a dokonce žádala Kongres o vyplacení Lincolnova platu po zbytek funkčního období. Její finanční krize došla tak daleko, že rozprodávala své šatstvo. V roce 1868 odjela do Evropy a léčila se mimo jiné i v Mariánských Lázních. Roku 1870 Kongres vyhověl jejím finančním nárokům a odsouhlasil rentu 3 000 dolarů ročně, udělované jinak pouze pozůstalým po padlých ve válkách. Lincolnová argumentovala, že její muž jako vrchní velitel ozbrojených sil také padl ve válce. Z této renty se stala tradice, kdy bývalé první dámy dostávají rentu po svých zemřelých manželích. Poslední roky jejího života byly doprovázeny špatným zdravím a pořádáním seancí pro spojení se svým mrtvými syny. V roce 1879 utrpěla Mary těžká míšní zranění po pádu z lanového žebříku. Při návratu do USA v roce 1880 si přivodila i vinou šedého zákalu další úraz pádem ze schodů parníku. Syn Robert ji v touze po majetku nechal prohlásit za nesvéprávnou a umístil ji do psychiatrické léčebny, odkud ji odvezla její sestra. Mary zemřela ve Springfieldu 16. července 1882 ve věku 63 let na mozkovou mrtvici. Byla pohřbena v Lincolnově kryptě na hřbitově ve Springfieldu.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "S manželem Abrahamem Lincolnem měli čtyři syny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Ann Toddová Lincolnová (13. prosince 1818 Lexington, Kentucky – 16. července 1882, Springfield, Illinois) byla manželka 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna a tudíž první dáma USA od roku 1861 do 15. dubna 1865.", "tgt_summary": "Mary Todd Lincoln, née Mary Ann Todd le à Lexington au Kentucky, et morte le à Springfield dans l'Illinois, était l'épouse d'Abraham Lincoln, seizième président des États-Unis, et fut donc Première dame des États-Unis de 1861 à 1865.", "id": 266392} {"src_title": "Nancy Reaganová", "tgt_title": "Nancy Reagan", "src_document": [{"title": "Dětství a herecká dráha.", "content": "Narodila se jako Anne Frances Robbins v New Yorku jako dcera Kennetha Seymoura Robbinse a jeho ženy, herečky Edith Luckett. Když jí bylo šest let, její matka se vdala za dr. Loyala Davise, neurochirurga. Ten ji adoptoval, měl ji velmi rád a spolu s její matkou se odstěhovali do Chicaga. Tady vystudovala dívčí latinskou školu (ang. Girls Latin School) a svá další studia prožila ve Smith College v Massachusetts, kde studovala angličtinu a především divadlo. Brzy po dokončení studií se stala profesionální herečkou. Cestovala s hereckou společností a svoji první roli získala v muzikálu \"Lute Song\". Její popularita stoupala a jedna nabídka pocházela dokonce z Hollywoodu. V letech 1949 až 1956 si zahrála celkem v 11 filmech. Její první filmová role byla ve filmu \"Stín na zdi\" (ang. \"Shadow on the Wall\"; 1950) a dále následovaly filmy jako \"Next Voice Your Hear and East Side\" (1950) a \"West Side\". Ve filmu \"Hellcats of the Navy\" si zahrála po boku svého budoucího muže. Podle kritiků byla její nejúspěšnější rolí žena v domácnosti v náboženském dramatu \"Next Voice Your Hear and East Side\" z roku 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Nancy se setkala s Ronaldem Reaganem v roce 1951, kdy zastával funkci prezidenta hereckých odborů SAG (\"Screen Actors Guild\"). Vzali se 4. března 1952 v San Fernandu v Los Angeles v malém kostele v údolí. „Můj život opravdu začínal, když jsem si vzala svého manžela“, řekla později Nancy. Po svatbě se Nancy uchýlila z profesního života do soukromí. Reagan s Nancy měli dvě děti: Nancy Reaganová byla také nevlastní matkou Michaela Reagana a Maureene Reaganové, které měl Ronald Reagan v prvním manželství s Jane Wymanovou.", "section_level": 1}, {"title": "První dáma Kalifornie, USA, pozdější léta a smrt.", "content": "První dámou Kalifornie byla od roku 1967 do roku 1975, během dvou guvernérských funkčních období svého manžela. V těchto letech prováděla návštěvy veteránů, starších lidí a postižených, a spolupracovala s několika charitativními organizacemi. Mimo jiné manželovi radila v personálních otázkách a spolupracovala s týmem, který připravoval volební kampaně. Zapojila se do řady předvolebních akcí, poskytovala interview, ale odmítala pronášet jakékoli projevy. Odmítala dlouhodobě pobývat v sídle kalifornského guvernéra „Govenor ́s Mansion“, nezdál se jí totiž dostatečně bezpečný pro její děti. První dámou USA byla v letech 1981–1989 a měla menší podíl na politice a na celkovém rozhodování prezidenta – jejího manžela Ronalda Reagana. Prosazovala velkolepou rekonstrukci Bílého domu z veřejných darů (většinou od movitých přátel), což špatně nesla veřejnost, která strádala dvoucifernou inflací a probíhající hospodářskou krizí. Snažila se o co nejvíce komfortní bydlení pro prezidenta a životní styl prvního páru se tak stále více vzdaloval životu běžných Američanů. Prezidentův tým najal odborníky, kteří doporučili první dámě, aby se více angažovala v sociální problematice. Rozhodla se pro oblast protidrogové a protialkoholické pomoci mladistvým (kampaň \"Just say no\"), které se věnovala i po skončení funkčního období založením Nadace Nancy Reaganové. Po atentátu na Ronalda Reagana dne 30. března 1981 měla sklon k nadměrné ustaranosti a dokonce nutila manželovy spolupracovníky, aby prezidentův program sestavovali podle rozhodnutí astroložky Joan Quigleyové. Během funkčního období jí při preventivní prohlídce našli rakovinu prsu, který si nechala amputovat, což vzbudilo velkou kritiku, protože choroba první dámy sice zvyšovala ochotu mnoha žen podstupovat každoroční preventivní prohlídky, ale její volba zároveň znamenala podporu překonané operační metody. Mimo jiné také nutila prezidenta George W. Bushe podporovat výzkum kmenových buněk, v nadějích, že takový výzkum by vedl k léku na Alzheimerovu chorobu, kterou mimo jiné trpěl od roku 1994 i její manžel. Na sklonku svého života bydlela Nancy Reaganová v Los Angeles v Kalifornii. V roce 2005 byla hospitalizována poté, co uklouzla a upadla v hotelovém pokoji v Londýně, když šla navštívit Margaret Thatcherovou a prince Charlese. Bývalá první dáma zemřela v 94 letech na selhání srdce po dlouhodobé nemoci. Je považována za jednu z nejvlivnějších prvních dam Ameriky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nancy Davisová Reaganová, rodným jménem Anne Frances Robbins (6. července 1921 New York, USA – 6. března 2016 Los Angeles, Kalifornie, USA) byla manželka prezidenta Spojených států amerických Ronalda Reagana a v letech 1981–1989 první dáma USA. V mládí se také věnovala herectví.", "tgt_summary": "Nancy Reagan, née Anne Frances Robbins le à Manhattan (New York) et morte le à Bel Air (Los Angeles), est une femme d'affaires, actrice et personnalité politique américaine. En sa qualité d'épouse du 40 président des États-Unis Ronald Reagan, elle est la Première dame des États-Unis du au. ", "id": 798144} {"src_title": "Suchoj Su-27", "tgt_title": "Soukhoï Su-27", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stíhací letoun vznikl jako reakce na nový stíhací letoun F-15 Eagle. Posléze byl dán požadavek na vývoj nového letounu s názvem projektu \"Перспективный Фронтовый Истребитель\" (\"Perspektivní frontový stíhač\"). První náčrty nového bojového letounu vznikly už v roce 1969. Stavba prvního prototypu T-10-1 byla dokončena v roce 1977. Letoun byl vybaven staršími motory AL-21F-3, které se tehdy montovaly do letounů Su-17M a Su-24. První zkušební let byl uskutečněn 20. května 1977. Následovaly stroje T-10-2, T-10-3, T-10-4. 1.května 1978 ale došlo k havárii druhého prototypu, jeho pilot Jevgenij Štěpanovič Solovjev zahynul. Letadla vykazovala malou stabilitu, použitý motor AL-21F byl neperspektivní a nový motor ještě nebyl dostatečně vyzkoušen, pokračovat v projektu za těchto podmínek by vedlo k dalším ztrátám na životech. Navíc vědecko‐výzkumný ústav NII VVS zpracoval veškeré informace o americkém letadle F-15 Eagle a musel konstatovat, že jeho výkony jsou daleko lepší než původně předpokládal. T-10 by se mu nedokázal vyrovnat. Hlavní konstruktér Michail Petrovič Simonov se proto po dlouhých úvahách rozhodl stroj zcela překonstruovat a začít od začátku. Konstrukce letounu byla přepracována a v roce 1981 vznikl nový letoun s označením T-10S-1, který se velmi odlišoval od původního provedení. Letadlo mělo mimo jiné podstatně snížený čelní průřez trupu pro menší aerodynamický odpor, nové šípové křídlo se sklopnou náběžnou hranou po celém rozpětí a nový motor AL-31. První prototyp T-10S-1 vzlétl 20. dubna 1981. V tom samém roce tento stroj havaroval, pilot přežil. 23. prosince 1981 spadl i druhý prototyp, jeho pilot Alexander Komarov zahynul. Základní stíhací verze se začala vyrábět v roce 1982 v leteckém závodě Komsomolskoamurské letecké výrobní sdružení J. A. Gagarina v Komsomolsku na Amuru, ale vojenské zkoušky byly ukončeny až v roce 1984.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj motoru.", "content": "Na vývoji vhodného motoru pro toto letadlo pracovalo od konce 60. let 20. století několik sovětských konstrukčních kanceláří. V polovině 70. let 20. století prosadil Archip M. Ljulka svůj nejnovější vynález - jeho první turbínový motor s přídavným spalováním byl AL-31F, a měl výkon 7 600 kgf bez přídavného spalování a 12 500 kgf s přídavným spalováním. Motor AL-31F znamenal pro Ljulku velký úspěch. Měl analogový řídicí mechanismus a záložní hydromechanický řídicí systém. Motor měl hladký chod při jakémkoliv prudkém manévrování a přetížení letadla.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj avioniky.", "content": "V roce 1973 po zveřejnění výsledků soutěže o nové stíhačky byly institutem CNII-30 vydané specifikace na avioniku pro tato letadla. Měly mít radar pracující na více vlnových délkách a měl být schopen zachytit a sledovat několik cílů současně. Další výbavu měl tvořit optoelektronický zaměřovací systém, sestávající z infračervené vyhledávací a sledovací jednotky a laserového dálkoměru. Mezi další požadavky patřil průhledový displej s obrazovkami indikujícími stav konkrétních systémů. Na základě těchto komplikovaných požadavků vyvinula společnost NPO \"Elektroavtomatika\" palubní počítač CVM-800 určený pro stroj T-10 (příští Su-27).", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Suchoj Su-27 je ve všech verzích stavěn jako středoplošník. Konstrukčním materiálem jsou hlavně hliníkové slitiny. Na tepelně nejvíce trpící části draku se používají titanové slitiny. Pro kryty antén palubního lokátoru se používá slitina lithia a hliníku. Letoun je ovládán pomocí elektroimpulzního řízení fly-by-wire.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon je tvořen dvěma dvouproudovými motory AL-31F, které jsou vybaveny komorami přídavného spalování. Váha motoru je 1 540 kg. AL-31F je spolehlivý v širokém rozsahu rychlostí a výšek letu. Životnost motoru je asi 500–600 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Palivový systém.", "content": "Palivový systém je tvořen čtyřmi palivovými nádržemi, jedna je v centroplánu, dvě ve vnějších částech křídla a jedna v žihadle (válcovité těleso na konci trupu). Palivo je možno za letu přečerpávat mezi jednotlivými nádržemi. Palivové nádrže jsou uvnitř potaženy polyuretanovou pěnou pro snížení rizika požáru.", "section_level": 2}, {"title": "Pilotní kabina.", "content": "Pilotní kabina je posunuta dopředu a má zaoblený tvar. Kryt je vyroben z organického skla. Tvoří ji dvě části – přední zaoblená a zadní, která se otevírá směrem dozadu, proti směru letu. Kabina je přetlaková. Na předním rámu zadní části krytu jsou tři zrcátka. Pilot sedí ve vystřelovací sedačce K-36, která umožňuje katapultáž při nulové rychlosti a výšce. Přetížení se pohybuje kolem 20G. Uprostřed nad palubní deskou je čelní průhledový indikátor (HUD), který zobrazuje údaje z palubního radiolokátoru a optoelektronického lokátoru.", "section_level": 2}, {"title": "Palubní vybavení.", "content": "Palubní vybavení je tvořeno 5 bloky: Slouží k navigaci a řízení letounu ve všech režimech a podmínek letu. Je tvořen: Je systém sloužící k zachycování a sledování cílů optoelektronickým lokátorem nebo palubním radarem. Je tvořen: Zajišťuje radiokorespondenci mezi velitelstvím a pilotem je tvořen: Blok palubní obrany je zařízení, které informuje pilota o zachycení vlastního letounu nepřátelským radiolokátorem nebo laserem. Systém je také schopen rušit radiolokátory nepřítele v pasivním nebo aktivním režimu. Slouží k zachycení činnosti jak palubních aparatur tak i pilota. Skládá se:", "section_level": 2}, {"title": "Čínský Su-27.", "content": "V devadesátých letech 20. století bylo do ČLR dodáno 20 jednomístných letounů Su-27SK a čtyři dvoumístné Su-27USK (K= Китай = Čína). Jejich základna se nachází na ostrově Chaj-nan. V roce 1994 bylo dodáno dalších 24 strojů. Čína posléze koupila licenci na výrobu 200 letounů v hodnotě 1,2 mld. USD. V ČLR je Su-27 vyráběn pod názvem J-11. V současné době existují dvě verze J-11A, která je tvořena asi 20% čínských dílů a novější J-11B, která je tvořena z 90 % čínských dílů. To je však nutno brát s rezervou, protože pohonné jednotky AL-31F musí ČLR stále ještě získávat z Ruska. J-11B je vybavena také vektory tahu pro zlepšení již tak výborných manévrovacích schopností. J-11 je vybaven modernější čínskou avionikou, v kabině se nalézají čtyři barevné displeje. Podle čínských zdrojů je vyráběn v lepší kvalitě než konkurenční Suchoj. Cena J-11 je oproti konkurenci nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Manévrovací schopnosti.", "content": "Letouny Suchoj Su-27 jsou známy celou řadou neobvyklých obratů, které nejspíše nejsou jen samoúčelným předváděním skvělých letových vlastností. Tyto manévry možná mají konkrétní bojové využití, jako jsou například úhybný manévr před raketami. Manévr \"kobra\" začíná rotací vzad o 120 stupňů. Letoun udržuje v dosažené poloze výšku a pohybuje se horizontálně vpřed. Rychlost rychle poklesne na 150 km/hod. Potom prudce vrhne svou příď vpřed. Manévr \"zvon\" (\"колокол\") začíná vertikálním stoupáním, na jehož vrcholu rychlost poklesne na 0 km/hod. Pak se letoun přetočí dozadu, nechá klesnout příď a během akcelerace se přetočí kolem své podélné osy do jiné roviny.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "V 80. letech 20. století sestrojili v SSSR experimentální letoun Su-27 s označením \"P-42\", který měl překonat dosavadní rekordy upravené verze amerického letadla F-15A se jménem Strike Eagle v dostupu a rychlosti stoupání. Jeho hmotnost tehdy činila 14 124 kg (byl tedy o 2 000 kg lehčí než prázdný sériový Su-27). Podařilo se a Su-27 je nebo byl držitelem celkem 27 světových rekordů. Dalším letounem byl T-10-20R, který byl určený pro jiné kategorie rychlostního létání.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kanónová výzbroj.", "content": "Základní kanónovou výzbroj tvoří automatický letecký kanón GŠ-301. Je to jednohlavňová zbraň s kadencí 1500–1800 střel / min. využívající pro pohon automatiky zákluz hlavně. Závěr je uzamčený, klínový, posuvný v příčném směru vzhledem k ose hlavně. Hlavní části kanónu jsou rozděleny na dvě skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Raketová výzbroj.", "content": "Základní verze Su-27 má 10 závěsných bodů. Na závěsné body je možno zavěsit širokou škálu řízených protiletadlových střel krátkého, středního a dlouhého dosahu. Základní kombinace protiletadlové výzbroje se skládá z 6 raket R-27 a 4 raket R-73. Další kombinací jsou střely 4× R-27, 4× R-37, 2× R-33", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Prvním místem, kam byl Su-27 vyslán, byl Murmansk na poloostrově Kola. Postupem času, když se nasbíraly zkušenosti s provozem Su-27, začal být nasazován v součinnosti s letounem včasné výstrahy Berijev A-50. Od konce roku 1986 se intenzivně účastnil zachycování letadel NATO nad Barentsovým mořem. První zveřejněné fotografie operačního Su-27 byly zhotoveny posádkou norského hlídkového letadla Lockheed P-3B Orion dne 13. září 1987. Dva Su-27 vyzbrojené šesti raketami R-27 byly vyslány jako doprovod letadel P-3B. Během doprovázení se jeden Su-27 dostal do vzdálenosti jen 10 metrů od letadla P-3B, následně se přesunul přímo před norský stroj a zapnul přídavné spalování. Norskému stroji se díky rychlé reakci posádky, která se stihla uhnout před prudkou tlakovou vlnou nic nestalo. O něco později se scénář opakoval. Su-27 byly vyslány jako doprovod norských P-3B. Tentokrát však došlo k nehodě. Sovětský pilot se ocasními plochami svého Su-27 přiblížil k vrtulím P-3B natolik, že se dostaly do kontaktu se směrovým kormidlem Su-27 a úlomky z něj prorazily trup P-3B. Oběma strojem se následně podařilo bezpečně přistát. Norská strana následně podala oficiální stížnost na Sovětský svaz. Celkové poškození P-3B bylo vyčísleny na 130 000 amerických dolarů. V polovině roku 1987 již bylo ve službě 50 strojů Su-27 a tempo výroby bylo dva stroje za měsíc. Začátkem roku 1989 již sloužilo přes 200 kusů Su-27 a začaly nahrazovat starší stroje Jak-28P, Su-15 a Tu-28P. Tyto jednotky byly dislokovány na letišti Lehnice v Polsku a Vinnycja na Ukrajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suchoj Su-27 (V kódu NATO „Flanker“) je sovětský dvoumotorový stíhací letoun, určený k boji proti vzdušným cílům ve velkých, středních, malých, přízemních výškách a to ve dne i v noci za každého počasí. Vznikl v konstrukční kanceláři Suchoj. Díky svému značnému doletu může sloužit také jako hlídkový a doprovodný letoun. ", "tgt_summary": "Le Soukhoï Su-27 (Code OTAN \"Flanker\") est un avion de chasse monoplace russe conçu par le bureau d'études Soukhoï (SDB) conduit par l'ingénieur Mikhaïl Simonov et son dirigeant historique Pavel Soukhoï. Il a donné naissance à de nombreuses variantes dont certaines ont reçu une nouvelle désignation : Su-30, Su-33, Su-35, Su-37. ", "id": 588138} {"src_title": "Zend Framework", "tgt_title": "Zend Framework", "src_document": [{"title": "Požadavky.", "content": "Zend Framework od verze 1.7.0 vyžaduje minimálně PHP 5.2.4. Předchozí verze si vystačily s PHP 5.1.4 nebo novějšími. V produkčním prostředí však vývojáři důrazně doporučují používat PHP 5.2.3 nebo novější z důvodu většího zabezpečení a výkonu. Ke spuštění unit testů je vyžadována knihovna PHPUnit minimálně verze 3.0. Mnoho komponent také vyžaduje některá z modulových rozšíření PHP.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenty.", "content": "Stručný výčet nejznámějších komponent frameworku:", "section_level": 1}, {"title": "Helpery.", "content": "Helper je pomocná funkce, ulehčující programátorům práci. Často používaný kód či specifická funkčnost lze uložit do helperu a ten následně používat. Helpery v Zend Frameworku dělíme na \"action helpery\" a \"view helpery\". První jsou používány v \"controllerech\", druhé ve \"view\". Zend Framework obsahuje některé předdefinované helpery.", "section_level": 1}, {"title": "Action helpery.", "content": "ActionStack helper umožňuje vkládat požadavky na další zpracování action pomocí front controller pluginu \"Actionstack\". Autocomplete usnadňuje práci s automatickým doplňováním formulářů ContextSwitch a jeho specializovaná verze AjaxContext nastavuje odpověď vhodnou pro použití jiného formátu. FlashMessenger uchovává text napříč aplikací. Umožňuje tak uchovávat výstup, který chceme použít při dalším načtení stránky. Nevýhodou FlashMessengeru je, že není schopen pojmenovávat prostor, proto je nutno k ukládanému textu přidávat další informace o něm (např. info|toto je info text). Nejlépe například nějakým znakem oddělit a následně pracovat s částmi řetězce. View Renderer helper zajišťuje, že se po skončení action vykreslí příslušný \"view\", bez dalšího nastavování. Toto chování lze samozřejmě změnit. Programátor tedy vytvoří v \"controlleru\" metodu action a k ní dle přijatých jmenných konvencí soubor \"view\". O vlastní správné propojení se pak už postará framework.", "section_level": 2}, {"title": "View helpery.", "content": "Action View Helper je schopen načíst konkrétní action z controlleru a vložit výsledek do \"view\". Partial Helper slouží k znovupoužití často opakovaných prvků ve \"view\". Tento prvek je uložen ve vlastním souboru a do \"view\" vkládán pomocí tohoto helperu. Poskytován je také PartialLoop, který je načítán opakovaně. Placeholder Helper je vhodný pro skládání obsahu stránek. Ukládá pojmenovaná data, ke kterým pak lze přistupovat v libovolném \"view\". Skupina helperů Doctype, HeadLink, HeadMeta, HeadScript, HeadStyle, HeadTitle a InlineScript jsou pak konkrétními implementacemi Placeholder helperu. HTML Object vkládá do \"view\" html prvky v tagu . Vhodné například pro vkládání flash animací. JSON Helper nastavuje správnou hlavičku odpovědi a vypíná použití layoutu. Translate Helper pomáhá při práci s vícejazyčnou aplikací. Využívá knihovnu Zend_Translate.", "section_level": 2}, {"title": "Jmenné konvence.", "content": "Všechny soubory frameworku jsou uloženy ve dvou adresářích. Hlavní a původní adresář je Zend a druhý, sloužící pro ukládání dalších dílčích knihoven (\"Extras\"), je ZendX. PHP od verze 5.3 sice podporuje jmenné prostory (\"namespaces\"), z důvodu zpětné kompatibility zůstává ale Zend Framework ve verzi 1 bez jejich podpory. Jeho následující verze (2.0) by již měla mít plnou podporu jmenných prostorů. Třídy se pojmenovávají podle adresářové struktury, ve které se nachází, tj. třída v souboru Zend/Foo/Bar/Baz.php se bude jmenovat Zend_Foo_Bar_Baz. Všechny abstraktní třídy mají podle Zend Coding Standard mít název _Abstract (a tedy být v souboru abstract.php), veškerá rozhraní (interface) mají mít název _Interface (být v souboru interface.php). Prefixem Zend_ mohou být podle licenčních podmínek označovány pouze třídy ze samotné distribuce Zend Frameworku. Názvy všech chráněných (\"protected\") a soukromých (\"private\") metod a vlastností tříd musí začínat podtržítkem. Pro názvy všech metod a proměnných se používá cammelCase, konstanty jsou naproti tomu psané VELKÝMI_PÍSMENY.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zend Framework je open source, objektově orientovaný, webový aplikační framework implementovaný v PHP 5 a licencovaný pod New BSD license. Zend Framework (často označovaný jako ZF) je vyvíjen s ohledem na jednoduchý vývoj webových aplikací. Užívá modulární architektury která umožňuje vývojářům použít jen ty komponenty, které potřebují. Částečné závislosti mezi komponentami však existují. ZF v sobě zahrnuje komponenty pro MVC aplikace, autorizaci a autentizaci, implementuje různé druhy cache, filtrů a validátorů pro uživatelská data, jazykové komponenty a mnoho dalších. Začal být vyvíjen na počátku roku 2005, kdy mnoho nových frameworků, jako Ruby on Rails a Spring Framework získávalo na popularitě. Oficiálně byl oznámen na první Zend Conference. Šéf vývojářem je Matthew Weier O'Phinney.", "tgt_summary": "Le Zend Framework est un cadriciel pour créé en mars 2006 par Zend Technologies, et distribué sous la Licence BSD Modifiée. Le 17 avril 2019, le projet prévoit de devenir open source sous le nom de Laminas, et le 6 novembre 2019, il devient accessible sur GitHub. ", "id": 1805970} {"src_title": "Raúl Castro", "tgt_title": "Raúl Castro", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "V čele Kuby stanul po Fidelově onemocnění v r. 2006. Na rozdíl od bratra si nepotrpí na veřejná vystoupení a dlouhé projevy a za jeho působení nedošlo k tak masivnímu zatýkání. Na podzim 2007 vyhlásil parlamentní volby, ve kterých se počet kandidátů rovnal počtu křesel. Prezidentem Kuby se stal 24. února 2008. Obecně je považován za radikálnějšího než jeho bratr Fidel, ale místo reforem vyhlášených na sjezdu Komunistické strany Kuby v dubnu 2011 se Kuba postupně otvírá zahraničnímu kapitálu, pravděpodobně vzhledem k hospodářským potížím. V únoru 2013 kubánský parlament Raúla Castra potvrdil v čele Státní rady; \"„Jasně taky říkám, že toto je moje poslední funkční období v čele země,“\" uvedl už v té době Castro. Funkční období (prodloužené, údajně kvůli následkům hurikánu Irma z původního 24. února na 19. dubna) mu vypršelo v roce 2018 (ve věku 87 let). Naplánoval taky ústavní změny (omezení počtu funkčních období, věkový limit pro některé politické úřady). Zároveň však oznámil, že předsedou strany zůstane až do roku 2021. Raúl Castro zároveň odmítl, že by na Kubě končil socialismus. Zdůraznil, že byl zvolen proto, aby socialismus bránil, prosazoval a zdokonaloval, ne ho ničil. \"„Nestal jsem se prezidentem, abych na Kubě zavedl kapitalismus, nebo abych ukončil revoluci. Budu bránit, udržovat a vylepšovat socialismus,“\" řekl. Castro 21. prosince 2017 oznámil, že koncem dubna 2018 z funkce prezidenta rezignuje.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Raúl Castro pochází ze sedmi sourozenců, kromě Fidela měl ještě bratra Ramóna (1924–2016) a čtyři sestry. Jednou z nich je Juanita Castro, která byla zpočátku také stoupenkyní Kubánské revoluce, další vývoj v zemi ji však přiměl změnit názor a v 60. letech se stala agentkou zpravodajské služby CIA. Castrovou ženou byla Vilma Espín († 18. 6. 2007), dcera bohatého lihovarníka rumu. Vzali se 26. ledna 1959. Měli spolu čtyři děti - dcery Déborah, Marielu a Nilsu a syna Alejandra. Mariela pracuje jako ředitelka Národního centra pro sexuální výchovu na Kubě, kde organizuje také kampaně za ochranu práv homosexuálů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"V tomto článku byly použity informace z článku na anglické Wikipedii\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Raúl Castro Ruz (* 3. června 1931, Birán, Kuba) je bývalý kubánský revolucionář a bývalý prezident země, mladší bratr Fidela Castra.", "tgt_summary": "Raúl Castro, né le à Birán, est un homme d'État cubain. Président par intérim à partir du, il est élu président des Conseils d'État et des ministres le, succédant à son frère Fidel Castro. Il occupe le poste jusqu'au. Membre du Parti socialiste populaire depuis 1953, il adhère au Parti communiste de Cuba en 1965 et en est premier secrétaire depuis. ", "id": 1415352} {"src_title": "Kosmický prostor", "tgt_title": "Espace (cosmologie)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Obecně se jako kosmický prostor označuje veškerý prostor, který je mimo přirozená a umělá vesmírná tělesa, či kosmické prostředky; respektive označení venkovního prostředí ve vesmíru (v angličtině se používá spojení \"outer space\" – \"vnější prostor\"). Podle FAI (Mezinárodní letecké federace) je hranicí vesmírného prostoru vzdálenost 100 km od povrchu Země (či jiného vesmírného tělesa) – tzv. Kármánova hranice. Do této hranice se hovoří o nadmořské výšce. V případě Země do této hranice zasahují i další vrstvy její atmosféry (termosféra a exosféra). Konkrétně tomuto typu vesmírného prostoru se říká \"geoprostor\" nebo \"geospace\".", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "V této oblasti se vyskytuje téměř dokonalé vakuum (tzv. \"vesmírné vakuum\"). Má se za to, že na 1 m3 je 1 atom hmoty, a to z více než 99 % atom Vodíku (tzv. \"vodíkové plazma\"), v ostatních případech Helium, těžší atomy už jen velmi zřídka. Teprve v několika posledních letech, kdy byla objevena temná hmota a temná energie, bylo spočítáno, že temné hmoty vesmírný prostor obsahuje většinu (asi 85 % oproti „normální“ hmotě). Kromě extrémně malého počtu atomů obsahuje vesmírný prostor i některé subatomární částice, jako např. neutrina. Vesmírným prostorem se mohou též šířit elektromagnetická záření různé intenzity energie, potažmo vlnové délky, stejně jako do něj mohou hvězdy chrlit tzv. sluneční vítr, nebo hmotu tvořenou těžšími atomy při výbuchu supernov.", "section_level": 1}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "Teplota (zde spíše ve smyslu vnitřní energie fotonového záření) vesmírného prostoru se díky reliktnímu záření udržuje na přibližně 3 K, tj. –270,15 °C. Tlak je díky téměř dokonalé absenci okolního hmotného prostředí roven nule. Tření prostředí kosmického prostoru je ze stejných důvodů prakticky zanedbatelné – proto mohou např. planety kroužit kolem svých hvězd po celou dobu svého životního cyklu; a obdobně, umělé družice jsou schopné se na orbitu Země udržet s relativně malým vynaložením energie pro udržení jejich drah.", "section_level": 1}, {"title": "Efekt vesmírného prostoru na člověka.", "content": "Navzdory populárním, leč mylným představám, že by člověk vystavený vesmírnému prostoru explodoval, okamžitě zmrzl, či že jeho krev by začala vařit, by ve skutečnosti během krátké doby zemřel udušením, neboť vzduch z jeho plic by okamžitě uplynul do okolního prostoru (ve snaze vyrovnat entropii okolního prostředí). Smrt by nastala krátce poté, jakmile by neokysličená krev dorazila do mozku. Člověk (a stejně tak vyšší organismy) by tedy během pár sekund ztratil vědomí a během dalších několika málo minut zemřel na hypoxii (akutní nedostatek kyslíku). Téměř okamžitě by se z jeho těla začala v podobě páry uvolňovat voda a ostatní tělní tekutiny – krev po klesnutí tlaku pod 6,3 kPa, což by mj. vedlo i odčerpání tělesného tepla. Prudká dekomprese by mohla být schopna poškodit plicní sklípky, sluchovody a další křehké „trubice“ organismu (viz též barotrauma). Smrtelná by pro něj též byla různá nebezpečná záření, která by narušila jeho DNA (např. ty v intervalu, odpovídajícímu UV-B a UV-C), to však až z dlouhodobého hlediska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmický prostor (též vesmírný prostor) je označení, které se používá pro oblast ve vesmíru, kde se nenachází žádná atmosféra (v kontrastu s pojmem vzdušný prostor).", "tgt_summary": "L'espace désigne les zones de l'Univers situées au-delà des et des corps célestes. Il s'agit de l'étendue de densité quasi nulle qui sépare les astres. On parle aussi de vide spatial. Selon les endroits de l'espace désignés, on le qualifie quelquefois d'espace cislunaire, interplanétaire, interstellaire (ou intersidéral) et intergalactique pour désigner plus précisément le vide spatial qui est délimité respectivement par le système Terre-Lune, les planètes, les étoiles et les galaxies. ", "id": 28966} {"src_title": "Jaguar XK", "tgt_title": "Jaguar XK", "src_document": [{"title": "Jaguar XK \"X100\" (1996–2006).", "content": "Jaguar XK (také označovaný jako XK8) se poprvé představil v roce 1996 na autosalonu v Ženevě. Se svým předchůdcem, modelem XJS, sdílel pouze podvozkovou platformu, vše ostatní bylo vyvinuto zcela nově. Jednou z nejdůležitějších změn bylo použití zcela nového, v historii značky Jaguar dosud nepoužívaného, vidlicového osmiválcového motoru (odtud název XK\"8\"). Tento hliníkový osmiválec označovaný AJ-V8 (konkrétněji AJ26-V8) nahradil o rok později všechny ostatní motory značky (6 a 12válce) a zůstal jedinou Jaguarem nabízenou pohonnou jednotkou až do roku 1999. 4,0 litrový motor disponoval rozvodem DOHC, 32 ventily a byl nabízen ve dvou variantách: standardní atmosférické (výkon 284 koní/ 209 kW) nebo přeplňované kompresorem typu Roots (363 koní/ 267 kW). Zdvihový objem činil přesně 3 996 cm. Maximální rychlost všech modelů byla elektronicky omezena na hodnotu 250 km/h (155 mil/h). Zrychlení z 0 na 100 km/h se pohybovalo okolo 6,7 sekundy u standardní verze a 5,4 sekundy u verze přeplňované, nazývané XKR. Vůz se dodával ve dvou variantách karoserie: coupé nebo kabriolet, označovaný \"Convertible\". Vzhled oblé karoserie byl spíše než modelem XJS inspirován slavným modelem E-Type. Nezávisle zavěšená přední kola s dvojitými trojúhelníkovými rameny spočívají na hliníkovém pomocném rámu, zadní náprava odvozená od staršího modelu XJ40 používá příčná ramena s vinutými pružinami a hydraulickými tlumiči. Ve všech provedeních vůz disponoval vzduchem chlazenými hydraulickými kotoučovými brzdami. Standardní výbavou bylo také ABS, elektronická kontrola trakce a 18palcová kola z lehkých slitin. Za příplatek (u XKR v základní výbavě) bylo možno získat počítačově řízený systém odpružení, označovaný CATS (\"Computer Active Technology Suspension\"), tempomat nebo navigační systém. K dostání byla zprvu automatická 5stupňová převodovka ZF 5HP25, u XKR W5A580 MB, od roku 2002 (MY 2003) ve spojení s motorem 4,2 litru jednotně u XK i XKR 6stupňovou ZF. V modelovém roce 2003 byl zvýšen objem motoru z 4,0 litru na 4,2 litru, přičemž v nabídce zůstal model XK8 i XKR.", "section_level": 1}, {"title": "Jaguar XK \"X150\" (2007–2014).", "content": "Druhá generace modelu XK s označením X150 byl poprvé představen veřejnosti v roce 2005 na autosalonu IAA ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl vystavován pouze v provedení coupé. Kabriolet, tradičně nazývaný Convertible, měl premiéru až o rok později na autosalonu v Detroitu, přestože obě vozidla byla vyvíjena společně. V témže roce se nové XK dostalo do výroby. O vzhled vozu se postaral designér Ian Callum, který je odpovědný i za poslední generaci sedanu XJ. Vůz v obou karosářských variantách poskytuje prostor pro dva cestující vpředu a dvěma pasažérům na zadních menších pohotovostních sedačkách.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Při uvedení byl vůz k dodáván se stejným motorem AJ-V8 4,2 litru jako jeho předchůdce a nabízel také stejnou výkonnost. Jelikož je ale nové XK lehčí než jeho předchůdce, nabízí agilnější jízdní projev. Snížení hmotnosti a zároveň zvýšení tuhosti karoserie bylo dosaženo použitím hliníkového prostorového rámu s hliníkovými panely karoserie, u které se inženýři nechali inspirovat technologiemi užívanými v leteckém průmyslu. Jednotlivé aluminiové díly jsou spojovány pomocí lepení epoxidem nebo nýtovány. Díky snížené hmotnosti nyní vůz dosahoval lepšího zrychlení z 0 na 100 km/h, od 5,2 s (XKR) až 6,2 s. Maximální rychlost zůstala elektronicky omezena na 250 km/h (155 mil/h). V roce 2009 byla nabídka motoru 4,2 l ukončena, nahradil jej zcela nový vidlicový osmiválcový motor s označením AJ-V8 Gen III, který debutoval pod kapotou menšího sedanu XF v roce 2008. Tento motor o objemu 5,0 litrů je opět dodáván v základní atmosférické verzi i ve verzi s přeplňováním (XKR). Opět se zlepšilo zrychlení, o 0,5 - 1 sekundu, a opět zůstala max. rychlost omezena. Interiér vozu odpovídá ceně vozidla, která se pohybuje od £ 60,085 (cca 1,8 mil.), tedy luxusní s anatomicky tvarovanými sedadly pokryté kůží a palubním počítač ovládaným pouze dotykem prstu. Mezi nejzajímavější řešení patří tzv. Systém \"Smart Key\" (Systém chytrého klíče). Ten umožňuje nastartovat vozidlo bez vkládání klíče do zapalování. Stačí stisknout určené tlačítko a motor automaticky nastartuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaguar XK je sportovní automobil kategorie GT (\"Gran Turismo\") vyráběný britskou automobilkou Jaguar Cars. První generace, označovaná X100, se vyráběla od roku 1996 jako nástupce modelu XJS. V roce 2006 byla nahrazena současnou generací s označením X150.", "tgt_summary": "La Jaguar XK est un coupé, existant également en version cabriolet, de la marque anglaise Jaguar. Sa première version est la Jaguar XK8, dérivée également en version R plus sportive et remplacée ensuite par une seconde génération. Cette Jaguar est un coupé quatre places haut de gamme de catégorie grand tourisme. Cette voiture possède plusieurs concurrentes sur ce segment notamment la Maserati GranTurismo (GranCabrio pour la version cabriolet), la BMW série 6 F13, l'Aston Martin DB9 et la Porsche 911", "id": 327745} {"src_title": "Moravičany", "tgt_title": "Moravičany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1249. Po Mohelnici (1140) a Žádlovicích (1078) jsou Moravičany třetí nejstarší obcí na severozápadní Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "Obec patří k nejstarším osídleným lokalitám v okrese Šumperk a je významnou archeologickou lokalitou. První stopy osídlení pochází z mladší doby kamenné (neolit). Zdejší vykopávky dokazují existenci dvou kultur: kultura s lineární keramikou a kultura s moravskou malovanou keramikou a to v období 5000 - 1800 př. Kr. V období eneolitu se zachovaly stopy po několika kmenech, které tehdy pronikly na naše území. Do tohoto období jsou řazeny kultury se zvoncovitými poháry a kultury popelnicových polí, po kterých byly taktéž zjištěny stopy. Také mohylové kultury zde zanechaly stopu na sklonku starší doby bronzové, dokladem této kultury jsou objevy rozoraných hrobů na Dlouhých Dílečcích z období 15. - 13. století př. Kr. Kultury popelnicových polí osídlovaly tento kraj ve 13. - 4. století př. Kr. Důkazem hustého osídlení je velké množství nálezů této lužické kultury. V prostoru kostel svatého Jiří a v lokalitě na Dílečcích bylo objeveno mnoho nádob, bronzových i železných předmětů, a také významné popelnicové pohřebiště na Dílečcích o rozloze 1800 metrů čtverečných. Život lidu popelnicových polí byl ve 4. století př. Kr. porušen vpádem Keltů do našich zemí. Na území Moravičan byla nalezena keramika, která se již vyráběla pomocí hrnčířských kruhů. V roce 1999 náhodně objevil archeolog Jaroslav Peška na březích Moravičanského jezera vydlabanou keltskou kupeckou loď o délce 10 metrů (monoxyl). Unikátní tři tisíce let starý nález je zakonzervován a vystaven ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Další stopy osídlení dokazuje minulost Germánských kmenů. V 6. - 8. století po Kr. se na území Moravičan nachází první staroslovanské osady. Byly objeveny základy tří polozemnic o půdorysu 3 x 3 metry v lokalitě Dílečky. Další stopy po Slovanech pochází z 9. století. Důkazem osídlení jsou nálezy zlatých a bronzových šperků, železných zbraní a kosterních pozůstatků. Touto dobou existovaly slovanské osady u kostela a obranné hradiště nad soutokem Moravy a Třebůvky (známé jako slovanské hradiště v Doubravě (přírodní rezervace). Archeologické výzkumy na území Moravičan prováděli: Josef Novák, Josef Horký, Jiří Adamec, Rudolf Fišar, Jiří Nekvasil a Rudolf Tichý v 50. a 60. letech 20. století, v těchto lokalitách: Hliník, Dílečky, Dlouhé Dílečky, Kouřilka (Mitrovice), kostel sv. Jiří, Záhumení a na březích řek Třebůvky a Moravy. \"Zajímavé a výjimečné objevy:\" 1979 - Při stavbě vodojemů byly objeveny kosterní pozůstatky ženy s náhrdelníkem, 22 mramorových perel, podélně provrtaných a spojených šňůrou, jedná se o jedinečný nález na Moravě, neboť náhrdelník není domácí výrobek, ale pochází z Maďarska či Balkánu, pravděpodobně šlo o ženu z balkánských kmenů, která zde zemřela v době eneolitu. 1999 - Unikátní nález keltské kupecké lodi, o délce 10,5 metrů, šířce 1 metr, tloušťce 0,6 metrů a o hmotnosti 2 tuny, loď byla vydlabána z jednoho kusu dřeva, objevil ji tehdejší ředitel Vlastivědného muzea Jaroslav Peška při rybaření. ? - Ve 20. století byl v kostele objeven relikviář Druhů sv. Mořice o velikosti 41,7 cm a 13,2 cm, jehož počátky sahají do konce 15. století, v současné době je zapůjčen do stálé expozice Arcidiecézního muzea v Olomouci.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "První písemná zmínka o Moravičanech je z roku 1200, kdy na jedné listině je uveden jako svědek Búz z Moravičan. Ovšem tato listina je podvržena, takže první oficiální uznanou písemnou zmínkou je listina z roku 1249, kde je uveden Zpytat z Moravičan. Do roku 1379 patřily Moravičany s okolními obcemi pod bouzovské panství a právě v tomto roce ves prodal Beneš z Búzova litomyšlskému biskupovi Albertu ze Šternberka za 866 hřiven. A od roku 1381 se novými držiteli Moravičan stávají kartuziáni, jimž biskup Albert v Tržku u Litomyšle zřídil klášter a věnoval jim Moravičany, Palonín, Dolany a Tovéř. Kartuziánský řád spravoval nejen ves, ale i celou farnost s kostelem sv. Jiří. Pod moravičanskou faru patřilo mnoho okolních obcí: Palonín, Bílá Lhota, Řimice, Červená Lhota, Hrabí a Trpín. Počátkem 15. století byl v obci postaven mlýn, obec je osídlena po březích řeky Třebůvky. V roce 1500 se plánovitě vybudovala náves se selskými statky.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk do roku 1848.", "content": "Během třicetileté války celá ves vyhořela. V roce 1679 je poprvé zmiňováno zdejší školství, a to v souvislosti s obnovou školy, která byla zničena za třicetileté války. V roce 1754 obec navštívila císařovna Marie Terezie.Zpráva sčítací komise z roku 1771 hovoří o tom, že: \"Poddaní v Moravičanech jsou zámožní, dobří hospodáři, poslušní a tiší poddaní, jsou tam výstavné domy, dobře obdělaná pole, takže tu není pociťována žádná bída a zdražení\". V důsledku Josefínských reforem byl roku 1782 zrušen kartuziánský řád. Od té doby obec patřila pod doubravické panství až do roku 1848. V roce 1786 vzniká samostatná německá osada Tkanovice (severní část Moravičan), která se později počešťuje, což je v tomto kraji výjimkou. Samostatnost Tkanovic setrvává až do roku 1849.Moravičanská farnost v této době spravovala nejen Moravičany a okolní vsi, ale nějaký čas i Loštice, Maletín, Dolní Hynčinu, Studenou Loučku, Měrotín, Bílou Lhotu a dokonce i Zábřeh.", "section_level": 2}, {"title": "1848 - 1918.", "content": "Po roce 1848 se obec osamostatnila a byla nejvyspělejší zemědělskou obcí mohelnického soudního okresu (součást politického okresu Zábřeh). V roce 1860 celá obec podruhé vyhořela, ale brzy se obnovila. V letech 1842 - 1845 se budovala přes obec jedna z prvních železnic střední Evropy tzv. Severní státní dráha z Olomouce do Prahy. Ovšem stanice zde byla postavena až v roce 1890. V roce 1888 byl postaven v obci nýtovaný silniční most přes řeku Třebůvku. Od roku 1892 je v obci zřízen poštovní úřad. Za první světové války zahynulo 19 místních mužů, jejich jména jsou vytesána na pomníku v obci.", "section_level": 2}, {"title": "1918 - 1938.", "content": "V roce 1918 byla vystavěna nádražní budova Moravičany-Loštice. Ze zdejšího nádraží se do světa vyvážely slavné olomoucké tvarůžky z Loštic. Továrníkem V. Kratochvílem byla roku 1918 zprovozněna továrna amerických dřevěných kolíčků, párátek a kopyt pro zlínské závody Tomáše Bati. V roce 1920 je založena sportovní organizace Orel Moravičany a rok později také tělovýchovná organizace Sokol Moravičany.V obci působí od roku 1934 fotbalový klub (dnešní TJ Tatran Moravičany) a v roce 1938 je založen místní spolek Červený kříž.", "section_level": 2}, {"title": "1938 - 1945.", "content": "Dne 11. října 1938 byly německým vojskem obsazeny Moravičany a okolní moravské vesnice. Byl přerušen železniční provoz na trati. Proti záboru čistě českých obcí se postavily mnohé vlivné osobnosti i místní činitelé, proto byly dne 24. listopadu 1938 z německého záboru Moravičany vypuštěny společně s obcemi Červenka a Střelice. V průběhu druhé světové války se v Moravičanech formovalo rozsáhlé odbojové hnutí. Oběťmi této protinacistické činnosti se stali moravičanští odbojáři František Kruš a Rostislav Ambrož. Jména všech obětí této války jsou vytesána na pomníku Plačící ženy od sochaře Julia Pelikána. Dne 7. května 1945 ustupující německá vojska odstřelila železniční most přes Moravu. Ruská osvobozenecká vojska vtáhla do obce 9. května 1945. V obci nastal poválečný zmatek, neboť do 20. května 1945 nefungovalo železniční spojení a tisíce lidí se snažily dostat domů. V Moravičanech na nádraží byl zřízen charitní lazaret pro nemocné a raněné. Několik osob zde také zahynulo, byli pohřbeni na místním hřbitově.", "section_level": 2}, {"title": "1946 - 1989.", "content": "Po květnu 1945 byla obec administrativně navrácena k Mohelnicku. Po roce 1948 byla továrna na dřevěné zboží znárodněna a včleněna do UP závody Bučovice. V roce 1968 se zaměstnancům místního nádraží podařilo blokovat jízdu ruského okupačního vlaku do Prahy. V roce 1976 se k obci připojily dvě části: Doubravice a Mitrovice, zároveň zanikl statut vsi Tkanovice.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Obec Moravičany geomorfologicky leží v provincii Česká vysočina, v Krkonošsko-jesenické subprovincii, v Jesenické oblasti v Mohelnické brázdě. Povrch katastru obce je rovinatý, nadmořská výška se pohybuje od 243 do 257 m n. m., což je podprůměrná nadmořská výška České republiky (430 m n. m.). Nejvyšším blízkým bodem je vrch Hradisko (316 m n. m.), který ovšem spadá pod katastr obce Stavenice. Historickým vývojem spadá obec Moravičany do oblasti Hané. Moravičany jsou jednou z nejsevernějších hanáckých obcí s původním moravským obyvatelstvem. Obec patří do svazku obcí Mikroregion Mohelnicko (je 3. největší obcí mikroregionu - po Mohelnici a Lošticích). Na území obce se nachází Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví s několika významnými přírodními lokalitami: Doubrava (přírodní rezervace), Kačení louka, Moravičanské jezero a Za Mlýnem. Obcí protéká řeka Třebůvka, která se zde vlévá do Moravy. Severně od obce se nachází Moravičanské jezero (\"Bagr\"), které vzniklo těžbou štěrkopísku. Oblast spadá do povodí řeky Moravy a úmoří Černého moře. Krovy moravičanského kostela sv. Jiří ukrývají početné kolonie netopýrů. Při posledním sčítání na jaře roku 2017 jich zde žilo okolo 900 kusů. Jedná se o významné hnízdiště těchto druhů: Netopýr vodní (Myotis daubentonii), Netopýr velký (Myotis myotis) a Netopýr rezavý (Nyctalus notula). V centru obce na starém komíně se také nachází hnízdiště Čápa bílého (Ciconia ciconia). Čápi na zimu migrují, takže spatřit je zde je možné od jara do brzkého podzimu. Tento druh se v ČR rozšířil až počátkem 20. století. Od roku 1992 je Čáp bílý chráněn jako ohrožený druh. Obec patří do teplé podnebné oblasti ČR a roční průměrná teplota vzduchu je 9 °C. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje v rozmezí 600 - 700 mm. Oblast je velmi významná jako zásobárna podzemních vod. Převažuje zde nivní půdní typ, o kterém svědčí těžba písku a štěrkopísku v místním jezeře. V Moravičanech na soutoku řek Moravy a Třebůvky se nachází stanice Českého hydrometeorologického ústavu, která slouží ke kontrole a měření stavu povrchové vody na řece Moravě. Hladina a průtok řeky Moravy se zde měří již od roku 1911.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V katastru obce jsou evidovány tyto kulturní památky:", "section_level": 1}, {"title": "Železný silniční most.", "content": "V obci se donedávna nacházel nejstarší železný most v okrese Šumperk. Most, po kterém vedla silnice přes řeku Třebůvku byl projektován a vybudován v roce 1888 firmou bratří Kleinů. Technická data: rozpětí 30,60 metrů, šířka 3,60 metrů, výška nad terénem 3,90 metrů, výška parabolických nosníků 3,95 metrů. Původní mostovka byla v roce 1985 nahrazena železobetonovou deskou. Most byl ve špatném stavu, proto byl 5. 4. 2009 v rámci rekonstrukce odstraněn; byl nahrazen novým mostem. Pamětihodnosti v katastru obce, které nejsou zapsány mezi kulturní památky:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Přes obec prochází páteřní železniční trať 270 Česká Třebová - Přerov - Bohumín. Je zde vlaková stanice s dopravní obsluhou osobních vlaků (Kouty n. Desnou) - Šumperk - Olomouc - Prostějov - (Nezamyslice). Hranici katastru protíná dálnice D35 (Mohelnice - Olomouc) s vlastním napojením - exit 240 - Moravičany, Loštice. Obcí prochází řada silnic III. třídy (4441, 4442 a 4443), které spojují obec se sousedními městy Loštice a Mohelnice. V obci je 5 autobusových zastávek s pravidelnou dopravou do Loštic a Mohelnice. Obcí vedou cyklotrasy č. 51 (Olomouc - Litovel - Mohelnice - Hanušovice) a č. 6036 (Moravičany - Loštice - Bouzov - Javoříčko). Úsek Moravičany - Mohelnice vede po smíšené stezce pro pěší a cyklisty. Stezka bude od roku 2018 pokračovat obcí do sousední Doubravice. Přes Moravičany vede také modrá turistická značka (Úsov - Moravičany - Loštice - Bouzov - Javoříčko).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "V obci funguje TJ Sokol Moravičany (sportovní klub), Moravičanské okrašlovaci spolek, TJ Tatran Moravičany (fotbalový klub), bikepark Crazy Jump, windsurfingový klub TJ Sokol Mohelnice, Kynologický klub Moravičany, myslivecký a včelařský spolek Moravičany, Sbor dobrovolných hasičů Moravičany, Český červený kříž Moravičany a Římskokatolická farnost Moravičany. Pravidelné akce v obci: tříkrálová sbírka (v roce 2018 se na území obce vybralo 70 725 korun českých), plesy, živá křížová cesta, velikonoční klapání, Moravičanské hody, turistický memoriál F. Kruše a R. Ambrože, Noc kostelů, Memoriál Zdeňka Horáka, závody Crazy Jump, Moravičanské vinobraní, poutě ke sv. Joséfku v Doubravě, adventní trhy a vánoční koledování, koncerty, výstavy, divadla, hasičské soutěže, sportovní utkání... Na území obce působí hudební kapela A.M.Úlet se svými přidruženými kapelami.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V roce 1918 zde byla založena dřevařská továrna V. Kratochvíla. Vyráběly se zde americké dřevěné kolíčky, párátka a kopyta pro firmu Baťa. Po znárodnění podnik přešel pod nábytkářský závody UP Bučovice. Po roce 1989 zdejší průmysl zanikl. Od roku 2012 na území funguje rozvíjející se firma Logaritma a.s., která se zabývá výrobou a montáží světlometů pro automobilový průmysl. Také zde sídlí strojírenská firma Vinbra s. r. o.,která se zabývá zpracováváním plechu pomocí CNC strojů. Významnou firmou v obci je rovněž Elbee Mobility, která vyvíjí a vyrábí malé automobily pro lidi s tělesným postižením.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Již od pradávna se zdejší obyvatelstvo živilo zemědělstvím. V 18. a 19. století se rozmohlo statkářské soukromé zemědělství v celé obci, neboť úrodná oblast Hané měla vždy příhodné pěstitelské podmínky. V 50. letech 20. století v Moravičanech a Doubravicích vzniklo JZD, které ukončilo soukromé hospodaření statkářů. Po roce 1989 se družstvo připojilo k ZD Palomo a.s., které sdružuje téměř veškeré zemědělství v okolí Moravičan, Loštic a Palonína. Dříve významné zemědělství upadlo a k soukromému hospodaření se vrátilo jen pár statkářů. Zemědělský ráz obce přetrval dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Řemesla a podnikání ve 30. letech 20. století.", "content": "Kratochvíl a spol. - výroba nábytku - továrna amerických dřevěných kolíčků, párátek a kopyt * Zemědělské družstvo pro vedení a zužitkování elektrické síly v Moravičanech s. r. o. * Rolnické mlékařské družstvo pro Moravičany a okolí s. r. o. * Občanská záložna v Moravičanech s. r. o. * Spořitelní a záloženský spolek v Moravičanech s. r. o. * Nádražní restaurace * František Brauner - výroba mazadel * Antonín Vavrda - výroba cementového zboží * Hynek Navrátil - obchodník s dobytkem * Julius Kukula - holič * Hynek Gottwald - hostinský, trafikant a obchod se smíšeným zbožím * Albín Kunc - hostinský * Antonín Kutal - hostinský a truhlář * Hynek Navrátil - hostinský a trafikant * Bohumila Zahradová - hostinská a trafikantka * Františka Bukvicová - trafikantka * Richard Habermann - kapelník * František Vidrman - kolář * František Kratochvíl - kovář * František Ambrož - kovář * František Havlíček - krejčí * Anna Vavrdová - obchod s máslem a vejci * Matěj Chaloupek - obuvník * Josef Reisig - obuvník * Josef Hájek - pekař * František Martinec - pekař * Anna Tyrolová - porodní asistentka * František Červinak - řezník *Karel Merta - řezník *Alois Petřík - řezník * bratři Tauberové z Doubravic - sladovna.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a služby.", "content": "V Moravičanech jsou 3 školská zařízení. Veřejná základní škola z roku 1966 a mateřská škola se školní jídelnou z roku 1974. Třetím zařízením je soukromá mateřská škola. K dispozici je veřejná knihovna s internetem, pošta, 2 obchody a 2 hospody, dětské a fotbalové hřiště, vodácké tábořiště se zázemím, loděnice pro vodní sporty, tělocvična, jezero pro sportovní rybaření, dům s pečovatelskou službou, sběrný dvůr a areál bikeparku s umělou horolezeckou stěnou. Další podniky a firmy působící v obci: Roman Ženožička - elektropráce; Stanislav Petřík - autoservis; Pavel Hrubý - odtahová služba; Autopress s. r. o. - autoservis; Ambrož Trade s. r. o. - dřevovýroba; Horníček ml.-pohřební služba s. r. o. - provoz pohřební služby; Honza Nor s. r. o. - autodoprava; BSH Diving s. r. o. - sportovní služby; KELLY EXPRES s. r. o. - autodoprava; Jiří Zháněl - voda, topení, plyn; Martinec Petr s. r. o. - cateringové služby; OCHRANA-DŘEVA s. r. o. - ochranná dezinfekce staveb; Půjčovna minibagrů s. r. o. - pronájem stavebních nástrojů; 1. Moravská obchodní s. r. o. - zámečnictví, elektroopravy; Hana Šipková - masérské, rekondiční a regenerační služby; Milan Králíček - opravy motorových vozidel; Martinec Jaromír - výroba el. energie, mlynářství; Krmelová Jiřina - cukrářská výroba; Hohn Martin Ing. - fotografování; ELOSERVIS.CZ - servis domácích spotřebičů; JV PAPÍRENSKÉ ZBOŽÍ - kancelářské zboží; Jitka Hlochová - kadeřnické služby; BLAŽKOVÁ LENKA Ing. - překlady, tlumočení; HOLÁ LENKA PhDr. Ph.D. - advokátní činnosti; ELNEROVÁ IVETA - oděvy; MAS Mohelnicko, z. s. - cechy, sdružení, asociace; Milena Strupková - cukrářská výroba; Truhlářství Rozman - výroba nábytku; Kratochvílová Marcela-Kadeřnictví - kadeřnický salón a služby; Josef Bílek - truhlářství.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "O počátku Moravičan: Podle lidové pověsti tvořily počátek Moravičan domky rybářů na Záhumení, kteří v Moravě lovili (\"čanili\"), a tak dostala vzniklá ves název „Moravičany.“ Známá je také pověst O Moravičanském hastrmanovi, který pobýval poblíž Farova v tůních u Třebůvky. Nebo O rybáři Lukášovi z moravičanského Koutu: https://majovyhonzik.wordpress.com/2012/09/17/moravicany-nejstarsi-osidleni-v-okrese-sumperk-hastrman/ Další pověst se váže k moravičanskému smírčímu kříži. O osudu sedlákovy rodiny. Dle této pověsti vedle „našeho“ kříže kdysi nalezli zesnulou matku sedláka Jana Janíčka. Ta kříž křečovitě objímala oběma rukama a byla oblečena ve sváteční černé. Při sundávání zesnulé jí dokonce museli obě ruce zlomit. A sedlák Janíček od té doby neměl rád černou barvu. Několikrát se mu matka zjevila ve snu a vždy otevřela skříň, ve které měl starý svatební oblek. Tak si ho jednou oblékl a vydal se v něm ke kříži za vesnici. U něj zrovna odpočívala stará Hanzálková - celá v černém – a Janíček v hrůze, že je to jeho matka, padl mrtev k zemi. Velice známým příběhem je pověst O vzniku kaple sv. Josefa nad obcí. Traduje se, že ji nechal postavit polesný, jistý Josef Chaloupský, údajně někdy kolem 16. století jako vděk za záchranu života před divou zvěří. Další pověsti: Troubící studánka, Doubravák z Doubravy, U Chmeléna, Moravičanský hastrman, Ve službě u hastrmanky od moravičanského rodáka Vlastimila Ambrože.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V okolí Moravičan se nachází Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví, hrad Bouzov, zámek Úsov, Mírov, arboretum Bílá Lhota, Javoříčské jeskyně a Mladečské jeskyně. Vzdálenosti do okolních měst: Mohelnice - 3 km; Loštice - 2,5 km; Zábřeh - 18 km; Uničov - 18 km; Moravská Třebová - 25 km; Litovel - 12 km; Olomouc - 30 km; Šumperk - 30 km; Šternberk - 33 km; Prostějov 42 km; Konice 25 km.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel v obci Moravičany: (*tento počet obyvatel je pouze v Moravičanech, bez Tkanovic, Doubravic a Mitrovic)", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti ze statistik.", "content": "V roce 2001 bylo v Moravičanech 350 trvale obydlených domů a celkem 421 domácností. Z celkových 1192 obyvatel bylo 615 ekonomicky aktivních a polovina z nich pracovala v průmyslu. Věřících zde bylo evidováno 537. V roce 2011 bylo v Moravičanech 383 trvale obydlených domů a celkem 459 domácností. Ke dni 31. 12. 2017 byla nezaměstnanost v obci 3,15 %. Ke dni 31. 12. 2016 byl průměrný věk v obci 42,0 let.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Jedná se o osoby, které se v obci narodily, zemřely anebo zde nějakou dobu pobývaly. Osobnosti jsou řazeny podle roku narození.", "section_level": 1}, {"title": "Části a čtvrti obce.", "content": "oficiální části obce: historické čtvrti:", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "Na rokávce bévale hanácky parádnice doméšlevy a mivale jich nekolekere, e šestere. V země si dávale šate do richtiko. Prale, škrobile a žehlele, řasele sokně a štipale rokávce a šele. S nachestanó parádó se moselo vestačet cely lito a na takovy rokávce nebévalo v litě kde. Na všedni chozeni se rokávce neštipale a limečke se taky jenom trocho vešivale....O rokávech a pentlách o nich spivá hanácká pěsnička z Moravičan (Vehlidal str. 186): Néni hezčéši panenky v celé dědině, jak ta naša Marijána dyš se umyje. Má rukávy vyškrobeny tajak pergamin, Chodi za ňó kancelářský, to je gavalir. Křópalova s Vitkovó, to je jedna pára, podvazujó svy rukávce červenéma pantlama, červenéma podvazujó a biléma vážó, jedna druhé povidajó, co svém milém skážó. (Marta Čížková) ...Není místa, kde by se tolik stýkala minulost s přítomností jako v chrámě. V kostele schází se žijící obec se svými zemřelými předky, jejichž prach setlel často - jak je tomu v Moravičanech - u samých zdí chrámových. Zvuky jejich řeči, kterou chválili Tvůrce všehomíra, chvějí se dosud jako nejdrahocennější odkaz v zbožných písních, jimiž shromážděný lid při bohoslužbě velebí Boha. Tichý, neslyšný šepot jejich zpěvu jakovy se zvedal při hře varhan a pojil se k písni potomků. Každý kámen chrámových zdí mohl by vypravovat o radostech i bolestech dávno zesnulých lidí, a kdyby se stal zrcadlem, viděli bychom v něm podoby zašlých dob. Kostel je však více než pouhým muzeem drahocenných památek. Je zřídlem skýtajícím duchovní posilu celé farnosti. Odtud vyvěrá síla a moc národa... Mdlí a upadá národ, jehož členové odvracejí se od chrámu a nechtějí slyšet hlasu jeho zvonů... V hmotných zájmech rozpadne se jednota národa. Kostely, jejichž štíhlé věže jako zkamenělé prsty Posvátnosti neustále ukazují k modrým výšinám nebe, jsou majáky světla, které ve změti a bouřích temných událostí udávají správou cestu lodičce lidského života...(P. Josef Novák - moravičanský farář)", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Moravičany (, hanácky \"Moravičanê\") se nachází v okrese Šumperk v Olomouckém kraji. Žije zde obyvatel. Symbolem obce je kráčející kohout (pečeť obce z roku 1646), který je vyobrazen na moravičanském znaku i vlajce.", "tgt_summary": "Moravičany est une commune du district de Šumperk, dans la région d'Olomouc, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1771781} {"src_title": "Jezerska Kočna", "tgt_title": "Jezerska Kočna", "src_document": [{"title": "Okolí.", "content": "Místní obyvatelé říkají že Jezerska Kočna a Grintovec (nejvyšší vrchol pohoří) jsou jako manželský pár. Kočna – žena je široká, dobře živená žena. Grintovec (též \"Grintavec\") je pak hubený a vysoký muž. Zajímavý fenomén oblasti je také nejvyšší vodopád Slovinska. Jedná se o vodopád Čedca na severní straně Kočny a je 138 m vysoký. Jeho prameny jsou chudé, a proto obvykle lze spatřit jen malé proudy vody padající ze skály.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Výstup na Kočnu je s velkým převýšením ze všech stran. Údolí řeky Kokry v jeho podhůří je o 2 000 metrů níže. Na severní straně, na terase nad údolím Kokry je turistické letovisko Jezersko, se známým Planšarským jezerem jako hlavní atrakcí, ležící ale ještě téměř 1 000 metrů nad mořskou hladinou. Kočna je v první řadě hora oblíbená u turistů. To, že postrádá pevné skalní stěny, z ní dělá méně populární cíl horolezců. Na vrchol nevedou žádné snadné cesty. Všechny jsou uměle zabezpečeny. Jezersko je domovem slavné rodiny Karničar. Otec byl dlouho chatařem na horské chatě Česka koča a všechny jeho děti jsou dobří horolezci a lyžaři. Davo Karničar jako první na světě sjel na lyžích Mount Everest z vrcholu až do základního tábora (7. října 2000).", "section_level": 1}, {"title": "Češka Koča.", "content": "Mezi skalami v kosodřevině se nachází pod severními srázy Jezerske Kočny horská chata Češka Koča (1 542 m). Je postavena na dně skalního kotle Spodnje Ravni pod půlkruhem skalnatých obrů – Kočny Grintovce, Dolgeho hrbetu, Rinky a Baby. Chata samotná má pro Čechy nesmírně zajímavou minulost. Byla postavena ze sbírek Pražského odboru Slovinského planinského družstva. V roce 1898 proběhly přípravné práce. V červnu roku 1900 byla zahájena stavba a v srpnu téhož roku byla chata dohotovena. Měla (a dodnes má) podobu české roubené chalupy. Na chatě jsou zachovány památky na české působení v těchto horách. Otevřená je od poloviny června do konce září. V šesti pokojích je 40 lůžek a ve společné noclehárně (\"lager\") dalších 30 lůžek. V blízkosti chaty je pramen vody a posezení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezerska Kočna () je skalnatý vápencový vrchol tyčící se 2 000 m nad údolím řeky Kokra v Kamnicko-Savinjských Alpách na severu Slovinska. Při pohledu z obce Jezersko se vrchol Jezerska Kočna prezentuje jako strmá, skalnatá a divoce rozeklaná hora s třemi téměř stejně vysokými vrcholy: Jezerska Kočna (v jejich středu, 2 540 m), Kokrska Kočna (2 520 m) a Na Križu (2 484 m). Jezerska Kočna leží v západní části pohoří. Vrcholové partie jsou zbarveny načervenalým vápencem a jsou narušeny mnoha skalními sesuvy. Kočna je druhý nejvyšší vrchol Savinjských Alp.", "tgt_summary": "Le Jezerska Kočna est un sommet des Alpes, à, dans les Alpes kamniques, en Slovénie. Il fait partie de l'ensemble des \"Kočna\", de même notamment que \"Kokrska Kočna\" (). L'ensemble forme la pierre angulaire occidentale du groupe central des Alpes kamniques, à l'ouest du Grintovec. Le Kočna est l'un des trois sommets du massif à dépasser la cote des. ", "id": 418629} {"src_title": "Cheb (hrad)", "tgt_title": "Château d'Egra", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Návrší nad řekou Ohří bylo osídleno už v devátém století, kdy se zde nacházelo slovanské hradiště, které přetrvalo až do počátku dvanáctého století. Z té doby se na dnešním nádvoří našly dva slovanské hroby kryté neopracovanými kameny. Na jednom z nich je vyryt kříž. V první polovině dvanáctého století si na hradištní akropoli nechal postavit kamenný hrad Děpolt II. z Vohburgu. Roku 1165 připadlo Chebsko císaři Fridrichu Barbarossovi, který zde nechal postavit výstavnou falc. Po připojení k českému království se falc stala královským hradem, ale král Václav II. nechal na protějším břehu Ohře postavit nový Václavský hrad a původní falc byla nadále pouze udržována. Větší přestavbou hrad prošel až na konci 15. století a zejména po třicetileté válce, kdy byl opevněn barokními valy a bastiony. V roce 1742 hrad těžce poškodilo francouzské vojsko. Nepoškozená zůstala jen kaple.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Předchůdcem románského hradu bylo raně středověké hradiště s odhadovanou rozlohou 2,5 ha. Jeho pozůstatky zanikly při pozdějších stavebních úpravách, ale archeologické průzkumy odkryly zbytky opevnění tvořeného dřevohlinitou hradbou s roštovou konstrukcí a čelní zdí postavenou z nasucho kladených kamenů. Hradbu zesilovala dvojice šest a osm metrů širokých příkopů. Součástí hradiště byl pravděpodobně kostel. Původní hrad pánů z Vohburgu byl zřejmě dvoudílný, ale podobu předhradí neznáme. V hradním jádře je archeologicky doložena existence čelní hradby, za kterou volně stály dvě okrouhlé věže. Obytné stavby při obvodových hradbách byly zřejmě zasypány při stavbě barokní pevnosti. Při přestavbě Fridricha Barbarossy zůstala základní podoba hradu zachována, ale byla stržena jižní okrouhlá věž, kterou nahradil čtverhranný bergfrit (tzv. Černá věž). Na severní straně vznikl částečně dochovaný palác s císařským sálem v prvním patře. Před palácem volně stojí patrová kaple svatého Erharta a Uršuly. Během úprav v patnáctém století byl palác zvýšen o hrázděné patro a v parkánu nad řekou byly postaveny okrouhlé věže: Mlýnská a Skalní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chebský hrad je románská falc v Chebu se zachovanou věží a patrovou kaplí a zbytky paláce postavená pro císaře Fridricha Barbarossu kolem roku 1180. Od roku 1970 je chráněna jako kulturní památka, v roce 2017 byla prohlášena národní kulturní památkou. V roce 2018 byla zahájena rekonstrukce.", "tgt_summary": "Le château d'Egra ( tchèque : \"Chebský hrad\", allemand : \"Egerer Burg\" ) est un château sur la rivière Eger dans la ville tchèque d'Egra. ", "id": 1305973} {"src_title": "Hawker Hunter", "tgt_title": "Hawker Hunter", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp \"P.1067\" (sériové číslo WB 188) vzlétl z letiště v Boscombe Down 20. července 1951 se zkušebním pilotem Hawkeru Nevillem F. Dukem. Po zabudování motoru Avon RA.7R o tahu 42,68 kN na režimu přídavného spalování vzlétl jako \"Hunter Mk.3\" 7. července 1953. 7. září téhož roku na tomto upraveném prototypu překonal pilot N. F. Duke světový rychlostní rekord hodnotou 1170,958 km/h. O 12 dní později vytvořil další rekord na 100 km uzavřeném okruhu, který prolétl rychlostí 1141,346 km/h. Druhý prototyp (WB 195) byl zalétán 5. května 1952 s kompletním zbraňovým systémem a sériovým motorem Avon RA.7 Mk.104. První dva exempláře tvořily předchůdce sériovým strojům \"Hawker Hunter F.1\", třetí prototyp (WB 202), první vzlet 30. listopadu 1952, předcházel sérii \"Hunter F.2\" s motory Sapphire. Celková produkce varianty F.1 čítala 139 strojů, z nichž první (WT 555) vzlétl s motorem Avon RA.21 Mk.113 o tahu 33,57 kN 16. května 1953. Verze F.2 bylo vyrobeno 45 kusů se záletem prvního exempláře (WN 888) s pohonnou jednotkou Sapphire AS.Sa6 Mk.101 14. října 1953. Obě verze se od prototypu odlišovaly brzdicím štítem na spodní části trupu. \"Hunter F.4\" vzlétl poprvé 20. října 1954 (WT 701) se zvětšeným obsahem vnitřních palivových nádrží. Dále bylo možno na křídlové závěsníky podvěsit dvě přídavné nádrže po 454 l. Prvních 159 letounů Hunter F.4 létalo ještě s motorem Avon RA.21 Mk.113, následující již měly instalovaný motor Avon RA.21 Mk.115 o stejném tahu, ale s podstatně zlepšeným kompresorem. Stejné úpravy byly provedeny od 46. kusu (WN 954) s motorem Sapphire a takto vznikla varianta \"F.5\" létající od 19. října 1954. Celková produkce verze F.4 v mateřském závodě v Kingstonu i pobočném závodě v Blackpoolu dosáhla 365 letounů a verze F.5 vyráběná v továrně Armstrong Whitworth 105 kusů. Finální jednomístnou variantu na výrobní lince představoval typ \"Hawker P.1099 Hunter F.6\", jehož prototyp (XF833) vzlétl 22. ledna 1954. Sériový letoun (WW592) s pohonnou jednotkou Avon RA.28 Mk.203 o tahu 44,68 kN byl zalétán 25. března 1955. První stroje opouštěly výrobní závod s křídlem jako předchozí verze, následně byl pro vyloučení klonění zaveden na náběžné hraně pilový zub zvětšující nosnou plochu o 0,843 m2, deflektory výšlehu zabraňovaly klopení při střelbě na maximálním dostupu a přestavitelný stabilizátor příznivě ovlivnil ovládání letounu. Včetně prototypu bylo vyrobeno 416 strojů F.6, dalších 93 a 144 letounů převzalo holandské a belgické letectvo z domácí licenční výroby. Na stroji Hunter F.6 (XF833) byla úspěšně odzkoušena reverzace tahu, zkracující délku přistání na polovinu. U dvou dalších zkušebních letounů (WW594 a WW598) s prodlouženou hrotitou přídí byly jako \"P.1109A\" a \"P.1109B\" určeny ke zkouškám s PLŘS Firestreak. Jednalo se o velice úspěšnou konstrukci, která vydržela po mnoho let ve výzbroji RAF, ať v původních stíhacích verzích (Hunter F.1 až F.6) či jako stíhací bombardér \"Hunter FGA.9\" vzniklý úpravou verze F.6. Byl také používán akrobatickou skupinou \"Black Arrows\", kterou tvořili piloti 111. squadrony RAF a také akrobatickou skupinou švýcarského letectva \"Patrouille Suisse\" s letouny \"Hawker Hunter Mk.58\". Stroj se rovněž hojně exportoval (Rhodesie, Chile, Kuvajt, Libanon, Omán, Katar a Singapur) a také byl vyráběn v licenci. V Holandsku společnostmi Fokker a Aviolanda, v Belgii SABCA a Avions Fairey. Verze \"Hunter T.7\", \"T.8\", \"T.12\", \"T.52\", \"T.62\", \"T.66\", \"T.67\" a \"T.69\" byly dvoumístné cvičné varianty. Letouny \"Hunter FR.10\" byly průzkumnou verzí FGA.9 a \"Hunter GA.11\" byl operační cvičný letoun Royal Navy s přistávacím hákem.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "V květnu 1954 převzala Huntery F.1 43. peruť RAF ve West Raynhamu. Další stroje postupně přecházely do výzbroje 54., 222., 229. a 233. peruti, obdobně letouny F.2 tvořily výzbroj 257., 263. a 1. peruti RAF. Huntery F.4 přešly do výzbroje 54. a 111. perutě, postupně byly přezbrojeny také 3., 4., 14., 20., 26., 43., 66., 67., 71., 74., 92., 93., 98., 112., 118., 130., 222., 234. a 247. peruť. Stroje F.5 pak převzala 1., 34., 41., 56. a 263. peruť RAF. Dánské královské letectvo převzalo 30 letounů F.4 upravených na požadovaný standard \"Hawker Hunter F.51\". Z kontinentální výroby obdrželo nizozemské letectvo 96 strojů F.4, dalších 112 převzalo belgické letectvo. Švédské letectvo v červnu 1954 objednalo 120 kusů F.4 pod exportním označením \"Hawker Hunter F.50\", které byly dodávány od léta 1955 do roku 1958. U Flygvapnetu obdržely evidenční čísla 34001 až 34120 a typové označení \"J-34\". Byly přizpůsobeny pro podvěšení dvou protiletadlových řízených střel Rb 324 na vnějších křídelních závěsnících a poháněny motory Rolls-Royce Avon 113 či 115 s tahem 44,56 kN. Postupně byly zařazovány ke čtyřem flygflottilj F8, F9, F10 a F18. Ze stavu letectva byly poslední vyřazeny v roce 1969, kdy je nahrazovaly stroje Saab 35 Draken. Z výzbroje RAF bylo v roce 1956 odprodáno 16 letounů F.4 do Peru jako \"Hunter F.52\". Huntery F.6 postupně nahradily u RAF předchozí verze, 12 strojů odkoupilo jordánské královské letectvo, 15 irácké letectvo a 6 převzal Libanon. Pod označením \"Hunter F.56\" převzala Indie mezi říjnem 1957 a únorem 1961 celkem 160 strojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hawker Hunter je britský transonický proudový stíhací letoun 2. generace z přelomu 40. a 50 let vyvinutý společností Hawker Aircraft pro Royal Air Force. Navržen byl tak, aby využil výhody nově vyvinutého proudového motoru Rolls-Royce Avon a šípového křídla. Dále byl prvním letadlem poháněným proudovým letounem vyrobeným firmou Hawker, které byl zavedeno do služby u RAF. 7. září 1953 prolomil upravený první prototyp světový rychlostní rekord a dosáhl rychlosti 1 171,01 km/h. ", "tgt_summary": "Le Hawker Hunter est un avion de chasse britannique capable de vol supersonique en léger piqué. Il a fait son premier vol en 1951 et a été construit au total à près de, utilisés par une vingtaine de pays jusqu'à la fin des années 1990. Fort apprécié des pilotes, le Hunter affichait de bonnes performances pour l'époque en étant à la fois rapide, très manœuvrable et robuste. Il est retiré du service armé en 2014 par le Liban, son dernier utilisateur au sein d'une force militaire. D'autres appareils sont mis en œuvre par des sociétés privées.", "id": 520340} {"src_title": "StarCraft II: Wings of Liberty", "tgt_title": "StarCraft 2: Wings of Liberty", "src_document": [{"title": "Příběh hry.", "content": "\"Upozornění: Vzhledem k tomu, že je příběh vyprávěn jako mise a některé lze plnit i na přeskáčku, může být pořadí událostí při hraní jiné.\" Kampaň a příběh \"Wings of Liberty\" je hrán pouze z perspektivy Terranů (s krátkou protosskou vložkou), zatímco datadisky \"\" a \"\" se zaměřuje na příběh z pohledu Zergů a Protossů. V říjnu 2504, tedy po čtyřech letech od ukončení války, bylo terranské Dominium pod vládou císaře Arcturuse Mengska dominantní silou v Koprulu sektoru, ovšem navzdory slibům byla jeho vláda zrovna tak utlačovatelská a zkorumpovaná jako někdejší Konfederace. Zneužíval média k propagandě, agenty Ghost ke špinavé práci i násilné verbování a \"převýchovu\" trestanců službou v armádě. Jedním takovým trestancem byl Tychus Findlay, jehož po devíti letech rozmrazili z kryogenního vězení, protože uzavřel dohodu s Mengskem výměnou za svobodu. Dostal však mariňácké brnění, namontované přímo na jeho tělo, aby si své vězení vezl s sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Mar Sara.", "content": "Mezitím se známý rebel proti Mengskově vládě Jim Raynor, trochu sešlý a zahořklý, potloukal po Mar Saře, jež byla před dvěma lety znovu kolonizovaná. Armáda Dominia zde rozpoutala teror, protože obyvatelé nesouhlasili s její přítomností a hlavně s násilným verbováním. Poté, co obyvatelům Raynor pomohl, ho v Joeyrayho baru našel jeho starý přítel Tychus Findlay. Pověděl mu, proč vlastně vojska Dominia obsadily Mar Saru: hledají pradávné artefakty, z nichž jeden byl objeven zde na Mar Saře. Nabídl mu obchod: pokud tyto artefakty \"osvobodí\" z rukou Dominia a prodá je vlivné nezávislé nadaci Moebius, získá hodně peněz na svou vzpouru proti Mengskovi. Tychusovi dle jeho slov tato nadace pomohla z vězení, kam byl poslán na doživotí za loupežná přepadení a vraždu; její", "section_level": 2}, {"title": "Kolonisté z Agrie, Tosh a Taldarimští.", "content": "Druhý artefakt, podobný tomu na Mar Saře, nalezli na světě Monlyth, kde narazili na neznámý fanatický kmen Protossů zvaný Taldarim. Ačkoliv se Raynor s Protossy dobře znal, tito zaútočili na Jezdce jako na poskvrňovače jejich svaté země. Taldarimští ve skutečnosti bojovali na dvou frontách, protože sem dorazili i Zergové. Naštěstí se Raynorovi povedlo artefakt získat dříve, než na místo dorazila Kerriganová, jež ale stihla Raynora počastovat svými řečmi. Findlay se po bitvě seznámil v archivu Hyperionu s jejím případem, čímž naštval kapitána Hornera, protože to dělal bez jeho svolení. Každopádně Horner Findlayovi vysvětlil, že než se z ní stala Královna čepelí, si byli Kerriganová s Raynorem blízcí, a upřímně si není jistý, co se stane, až se s ní znovu setká. Findlay řekl, že", "section_level": 2}, {"title": "Propaganda.", "content": "Raynor si, jak už bylo řečeno, nikdy neodpustil, co se stalo s Kerriganovou, a vinil z toho právem Mengska, jenž byl zodpovědný za miliardy mrtvých na Tarsonisu. Mengsk se nikdy nestyděl za poslední čtyři roky v mediální propagandě i ve svých výrocích nazývat Raynora teroristou a zločincem, jenž musí být přiveden před spravedlnost. Uplynulé skutečnosti neustále překrucovala zpravodajská televize UNN (\"Universe News Network\"), v čele s pro-mengskovským šéfredaktorem Donnym Vermillionem, s nímž \"soupeřila\" mladá reportérka Kate Lockwellová, která všechno viděla na vlastní oči a snažila se do reportáží a činů Raynora vnést vyvážený pohled, ale její živé vstupy byly často Vermillionem ukončeny vsuvkou na způsob stokrát opakované lži, nebo ji rovnou skočil do řeči dřív, než stihla říct pravdu. Nízká morálka Raynorových Jezdců, často bojujících proti Mengskově propagandě, ale často milovaných v okrajových koloniích, zapříčiňovala nadále nedostatek financí na vedení skutečně efektivního odboje. Kapitán Matt Horner však tvrdě pracoval,", "section_level": 2}, {"title": "Předzvěst přicházející temnoty.", "content": "V další misi se Jezdci soustředili opět na nalezení dalšího artefaktu. Tentokrát šlo o planetu Xil, kde ho již hledal tým z nadace Moebius, ale byl kompletně vyhlazen. Stáli za tím Taldarimští Protossové, ale Jezdci využili laserové zařízení na vrtání do země jako zbraň proti nim a dokázali pak artefakt najít dříve než Taldarimští. Při návratu na Hyperion, když se Raynor ocitl v jednom z temných zákoutích lodi, náhle vypadl proud. Ze stínů se před překvapeného Raynora vynořil jeho dávný protosský přítel Zeratul, který byl zraněný na pravé paži. Zmatečně mu prorockým tónem sdělil, že přinesl zprávy o blížícím se konci všeho, ale ještě tu je naděje: i když si za své zločiny zaslouží zemřít, je Kerriganová klíčem k tomu, aby se konci vesmíru zabránilo, tedy musí ji za každou cenu ochránit. Vrazil Raynorovi do ruky ihanský krystal temných templářů, obsahující jeho vzpomínky, aby studoval, že musí pochopit, neboť času je málo. Poté Zeratul opět zmizel ve stínech. Raynor byl z tohoto náhlého a rychlého setkání zmatený a rozčilený, že se po čtyřech letech jen tak objevil a zase zmizel, ale uposlechl ho. Zadíval se do krystalu, skrze nějž k němu promlouval nahraný Zeratulův hlas, v němž popsal, že", "section_level": 2}, {"title": "Kompletace xel'nažského artefaktu.", "content": "Nedlouho poté Kerriganová naplánovala invazi na svět Tyrador VIII, který sloužil jako hlavní základna pro nadaci Moebius. Zaměstnanci nadace se sice stihli evakuovat, ale nestihli vymazat data z počítačů obsahující polohu ostatních artefaktů, jež hledalo. K tomuto úkolu si Raynorovy Jezdce najal zakladatel nadace Dr. Emil Narud. Jezdci byli sice úspěšní, ale tento střet s Kerriganovou Jima Raynora znovu uvrhl do depresí, obzvláště silných v kombinaci s tím, co se dověděl od Zeratula a Nadvědomí. Nepomohla mu ani reportáž v televici UNN, že nyní jsou Mengskové dva, když Kate Lockwellová", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Char.", "content": "Po návratu se všemi částmi artefaktu došlo v kantýně Hyperionu, v němž mnozí podléhali vlivu alkoholu, k rozepři o motivech Raynora, když je všechny pošle na smrt na Char. Zvláště aktivní byli technik Milo Kachinsky a Tychus Findlay. Věc skončila rvačkou, když se na scéně objevil Raynor. Opilý Findlay ho nazval zbabělcem a zaútočil na něj, hodil po něm stolem, pokusil se ho narazit na zeď, a nakonec vyrval ze stropu hrající jukebox, aby ho po něm hodil. Minul, navíc ho Raynor mrštně přeskočil a Tychuse trefil drátem s elektřinou do jeho brnění, čímž ukončil jeho běsnění. Na řeči ostatních odpověděl rázně: jejich mise vždy byly o záchraně životů, nyní na tom není nic jiného. Zergové přinášejí smrt, a když je šance jejich hrozbu odstranit, bere ji, navíc je to větší hrozba než Mengsk. Tím si ostatní naklonil zase na svou stranu, viděli ho tak, jak", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "\"Starcraft II\" se dočkal velmi příznivých ohlasů u kritiky. Podobně jako jeho předchůdce, i u \"Starcraftu II\" je oceňována jeho hratelnost, stejně jako nové prvky a rozšířená dějová linie a naopak prvky a problémy, které byly u původní hry kritizovány, byly u \"Starcraftu II\" opraveny či odstraněny. Během prvního měsíce po vydání se prodalo více než tři miliony kopií po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "StarCraft II: Wings of Liberty (WoL) je real-timová strategická sci-fi počítačová hra vyvinutá společností Blizzard Entertainment, je určena pro platformy Microsoft Windows a Mac OS X. Hra navazuje na původní \"StarCraft\", úspěšnou hru z roku 1998 a její datadisk. \"StarCraft II: Wings of Liberty\" vyšel 27. července 2010. Hra je rozdělena celkem na tři části: základní hru s podtitulem \"Wings of Liberty\" a další dva datadisky, \"\" a \"\". ", "tgt_summary": "StarCraft 2: Wings of Liberty est un jeu vidéo de stratégie en temps réel (STR) développé par. La première partie du jeu est publiée le sur PC et Macintosh et fait suite à et à son extension publiés en 1998. \" est divisé en trois parties, le jeu de base sous-titré étant complété par deux extensions appelées et. ", "id": 1709823} {"src_title": "Dopis na rozloučenou", "tgt_title": "Lettre d'adieu (suicide)", "src_document": [{"title": "Dopisy sebevrahů.", "content": "Někdy je dopis na místě sebevraždy, někdy je odeslán poštou, někdy je zanechán v jeho domácnosti apod. Dopis na rozloučenou nezanechávají všichni sebevrazi, odhaduje se, že dopis na rozloučenou po sobě zanechá 12 - 20 % sebevrahů, v různých zemích se ale toto číslo značně liší. Dopis na rozloučenou je většinou adresován přátelům a známým sebevraha nebo nálezcům jeho mrtvého těla. Obsahuje zpravidla výčitky lidem, které sebevrah viní ze způsobení příčiny své sebevraždy, ve snaze způsobit jim výčitky svědomí, nebo naopak uklidnění pozůstalých a prohlášení, že oni nenesou na jeho sebevraždě vinu, loučí se se světem a přáteli, zdůvodnění důvodu či metody své sebevraždy, různě detailní instrukce ohledně pohřbu a jednání po smrti sebevraha, náboženský obsah (žádost o sloužení mší či modlitby, názory na posmrtný život), úvahy o sebevraždě a smrti, vyjádření strachu před smrtí nebo naopak, je kombinován se závětí, životním vyznáním a podobně, obhajobu své sebevraždy. Délka zprávy je různá, od dlouhých úvah po kratičká sdělení, někdy nepostrádají duchaplnost či smysl pro humor. Relativně časté jsou dopisy na rozloučenou ve formě básně (např. Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimír Vladimirovič Majakovskij). Podobná evropské tradici dopisu na rozloučenou je japonská tradice básní \"jisei no ku\", jejichž napsání je součástí rituálu obřadné sebevraždy seppuku. Tato báseň se píše těsně před smrtí, je většinou psaná ve formě tanka či haiku. Báseň většinou vyjadřuje náboženské emoce, zdůvodnění sebevraždy či její popis, má vyjádřit odvahu před smrtí. Často metaforicky líčí západ slunce, podzim, opadávaní květů sakury, pomíjivost života, snaží se usmířit se svými blízkými. Dopisy na rozloučenou napsalo mnoho významných osobností, které spáchaly sebevraždu, například Vincent Van Gogh (zanechal lakonickou poznámku „Ten smutek nikdy neodejde.“), Kurt Cobain (z jeho dopisu pochází známý citát: „Je lepší shořet než vyhasnout.“), Heinrich von Kleist či Virginia Woolfová, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimír Vladimirovič Majakovskij, admirál Takidžiró Óniši, Jan Zajíc, Jan Palach či Alan Turing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopis na rozloučenou je vzkaz, psaný jako rozloučení se světem. Většinou je psán ve formě dopisu, není to však pravidlem, někdy je psán i ve formě e-mailu, nápisu na zdi, někdy má podobu nahrávky videa či zvuku, telefonického rozhovoru a podobně. Zanechávají jej zpravidla lidé, kteří očekávají, že brzy s velkou pravděpodobností zemřou, tedy lidé ve smrtelném nebezpečí (třeba vojáci před nebezpečnou bojovou akcí) nebo sebevrazi.", "tgt_summary": "Une lettre d'adieu, ou plus généralement un message d'adieu, est un message laissé par l'auteur d'un suicide avant son passage à l'acte. Elle explique, dans certains cas, les raisons qui ont poussé l'auteur à quitter le monde des vivants. Le message d'adieu peut prendre la forme d'une note manuscrite, mais il peut également s'agir d'un enregistrement audio ou vidéo, ou d'un courriel. ", "id": 2464610} {"src_title": "Ramla", "tgt_title": "Ramla", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se jihovýchodně od Tel Avivu v rovinaté pobřežní planině. Leží v nadmořské výšce 80 m. Spolu se sousedním městem Lod vytváří souvislou aglomeraci, jež je volně začleněna do metropolitní oblasti v zázemí Tel Avivu. Město je na dopravní síť napojeno soustavou četných dálničních tahů. Jde zejména o dálnici číslo 40 a dálnici číslo 44. Jihovýchodně od Ramly prochází i dálnice číslo 6 (\"Transizraelská dálnice\"). Na jihu města se s nimi kříží nová dálniční komunikace silnice číslo 431. Město je rovněž napojeno na železniční trať. Stojí tu železniční stanice Ramla. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv – Jeruzalém a železniční trať Tel Aviv – Beer Ševa.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno v roce 716 chalífou Sulajmánem ibn Abd al-Malikem, jméno je odvozeno od arabského slova \"raml\", což znamená písek. Jde o jediné větší sídlo založené nově na území dnešního Izraele během arabské vlády. Za křižáckých válek byly o Ramlu jakožto o strategické město vedeny tři bitvy, nakonec ji ovládli křižáci a Ramla se jako součást hrabství Jaffa a Askalon stala významným zastavením pro poutníky na cestě do Jeruzaléma. Na začátku osmanského období byla Ramla převážně v ruinách a měla velmi málo obyvatel (v roce 1548 pouhých 528 muslimských a 82 křesťanských domácností). Toto se příliš nezměnilo až do sklonku 19. století, kdy pro Ramlu začalo období rozkvětu. Za mandátní britské správy Ramla rostla, v roce 1945 měla už 12 000 muslimských a 3300 křesťanských obyvatel (až do roku 1948 žilo v Ramle velmi málo Židů). Za války za nezávislost byla Ramla významným místem bojů. Z města operovaly nepravidelné arabské jednotky, útočící na židovské jednotky, komunikace a osady v okolí města, což židovské jednotky oplácely. 12. června 1948 arabská Ramla kapitulovala. Ti obyvatelé, kteří neuprchli, byli většinou vyhnáni, s výjimkou asi 400 Arabů, a to buď křesťanů, nebo osob pro izraelskou vládu obchodně významných. V následujících měsících se Ramla stala domovem mnoha nových židovských imigrantů, v únoru 1949 židovská populace v Ramle překročila 6000.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Ramla je středně velké město s etnicky smíšenou populací. Podle údajů z roku 2005 tvořili 78,5 % obyvatel Židé, a 21,5 % Arabové, přičemž 17,1 % obyvatel města činili muslimští Arabové, 4,4 % arabští křesťané a 0,1 % arabsky mluvící Drúzové. Podle údajů z roku 2009 tvořili většinu obyvatel Židé - přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Arabská komunita čítala osob. K 31. prosinci 2014 zde žilo lidí, z toho Židů. V rámci židovského obyvatelstva vyniká Ramla jako centrum malé komunity karaitského judaismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramla (hebrejsky, arabsky, v oficiálním přepisu do angličtiny Ramla) je město v Centrálním distriktu Státu Izrael. Ramla je správním střediskem izraelského Centrálního distriktu.", "tgt_summary": "Ramla (en hébreu : רמלה, Ramlāh ; en arabe : الرملة, ar-Ramlah), est une ville israélienne et la capitale administrative du district centre. La population de la ville s’élevait en 2004 à habitants (d'après le bureau des statistiques israélien) et est constituée à 80 % de Juifs, à 16 % d'Arabes musulmans et à 4 % d'Arabes chrétiens. L'une des plus importantes communautés Karaites habite à Ramla", "id": 2347387} {"src_title": "STS-120", "tgt_title": "STS-120", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "V závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle mise.", "content": "V průběhu mise STS-120 byl přesunut příhradový nosník ITS-P6 s blokem solárních panelů z provizorního umístění na nosníku ITS-Z1 na svou finální pozici na příhradový nosník ITS-P5. Na počest 30. výročí udělení licence na natáčení legendární série filmů Hvězdné války režiséra George Lucase letěl do vesmíru na palubě raketoplánu Discovery světelný meč, který použil herec Mark Hamill jako Luke Skywalker v roce 1983 ve filmu \"\". Na palubě raketoplánu byl také disk s 500 000 podpisy studentů, kteří se v roce 2007 zúčastnili programu \"Studentské podpisy ve vesmíru\" a který byl sponzorován NASA a firmou Lockheed Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Harmony (Node 2).", "content": "STS-120 doručil na Mezinárodní vesmírnou stanici sestavu 10A. Ta obsahovala americký modul \"Harmony\" (dříve známý jako Node 2) (se čtyřmi napájecími skříněmi a třemi skladovacími skříněmi), připojovací zařízení PDGF () pro mechanické, elektrické a datové připojení manipulátoru stanice a distribuční rozvodnou jednotku SPDU (). \"Harmony\" byl prvním hermetizovaným obyvatelným modulem dopraveným na stanici od června 2001, kdy byla instalována přechodová komora Quest. Po zprovoznění tohoto druhého přechodového modulu na ISS bylo možné později připojit evropskou laboratoř \"Columbus\" a japonský experimentální modul Kibó. Oba tyto moduly používají boční porty \"Harmony\". Raketoplán byl při misi STS-120 připojen na PMA-2. Instalace \"Harmony\" proběhla ve dvou etapách. Posádka raketoplánu připojila \"Harmony\" na port modulu \"Unity\". Po odletu raketoplánu byl pomocí staničního manipulátoru odpojen PMA-2 z laboratoře \"Destiny\" a byl přesunut na přední port \"Harmony\". Nakonec přenesl manipulátor sestavu \"Harmony\" a PMA-2 z jejího původního umístění na finální pozici na předku \"Destiny\".", "section_level": 2}, {"title": "Příprava na start.", "content": "23. září se orbiter Discovery přesunul do raketové montážní haly VAB, kde byl připojen k vnější palivové nádrži ET a startovacím motorům SRB. Předcházely tomu technické problémy s únikem hydraulické kapaliny, které však neměly vliv na datum startu. 30. září se celá sestava na mobilní plošině MLP přesunula na startovací rampu 39-A. V rámci předletových testů a příprav proběhlo 9. až 10. října zkušební odpočítávání s označením TCDT (\"). 20. října 2007 dorazila na Kennedyho vesmírné středisko posádka a začalo skutečné odpočítávání v čase T-43 hodin do startu plánovaného na 23. října 2007 v 15:38 UTC. 23. října dávali meteorologové 40% šanci na start, největší ohrožení startu však představoval nakumulovaný led na nádrži ET, kvůli kterému byl na rampu vyslán speciální tým. V 7:13 UTC se nádrž ET začala naplňovat palivem, přibližně ve 12:18 začala posádka nastupovat do raketoplánu. Od doby T-9 minut (15:29) pokračovalo odpočítávání bez přerušení až ke startu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Raketoplán Discovery úspěšně odstartoval hned na první pokus 23. října 2007 zážehem motorů SRB v 15:38:20 UT. V čase T +00:34 až T +00:49 se plánovaně snížil tah motorů SSME. Dvě minuty a 3 sekundy po startu se od nádrže ET oddělily motory SRB. V čase T +08:24 proběhl manévr MECO (vypnutí hlavních motorů raketoplánu SSME) a o 26 sekund později byla odhozena prázdná nádrž ET. 37 minut po startu byl raketoplán Discovery zážehem motorů OMS naveden na oběžnou dráhu (manévr OMS-2).", "section_level": 1}, {"title": "Na oběžné dráze.", "content": "V průběhu prvního dne letu probíhala kontrola tepelného štítu pomocí systému OBSS. Kamery a senzory na prodlužovací tyči postupně zkontrolovaly náběžné hrany a špičku raketoplánu. Ve čtvrtek 25. října ve 12:40 UTC se raketoplán úspěšně spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí, přesněji s modulem PMA-2. Předcházel tomu manévr RPM, otočení raketoplánu okolo vodorovné osy, přičemž posádka ISS fotografovala jeho tepelný štít. Ani záběry kamer, ani testy OBSS, ani snímky vytvořené při manévru RPM neukázaly jakékoliv poškození tepelného štítu Discovery. Po kontrole hermetičnosti spoje se ve 14:39 UT otevřel průlez mezi raketoplánem a komplexem. Následovalo tradiční slavnostní přivítání posádky na stanici a bezpečnostní školení posádky Discovery. Speciálně tvarovaná výplň křesla ze záchranné lodě Sojuz TMA-11 pro Clydea Andersona byla přemístěna do raketoplánu a výplň pro Daniela Taniho byla přenesena do Sojuzu, čímž se Anderson stal členem posádky raketoplánu a Tani členem posádky ISS. Potom astronauti instalovali a připojili systém SSPTS (\") pro dodávku elektrické energie z rozvodné sítě stanice do raketoplánu. Tento systém umožňuje raketoplánu delší pobyt u ISS a poprvé byl použit na předcházející misi STS-118. Zbytek dne se posádka věnovala přípravám skafandrů EMU ('), na první výstup do otevřeného prostoru (EVA-1) a přípravě spojovacího uzlu CBM (') modulu Unity na připojení modulu Harmony.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-1.", "content": "26. října v 10:02 UTC vystoupili astronauti Parazynski a Wheelock do otevřeného prostoru. Jejich prvním úkolem bylo demontovat anténu SASA (') z nosníku ITS-Z1 a uložit ji do nákladového prostoru raketoplánu. Potom astronauti připravili modul \"Harmony\" na přemístění – dočasně na modul přichytili zařízení PDGF (') sloužící k budoucímu připojení staničního manipulátoru SSRMS, sňali z modulu ochranné kryty a odpojili konektory, které jej spojovaly s raketoplánem. Následně staniční manipulátor, který obsluhovali Tani a Anderson, zachytil modul \"Harmony\", zdvihl ho a pomalu přemístil k levému bočnímu portu CBM modulu Unity, kde byl dočasně ukotven. V 15:38 UTC se \"Harmony\" oficiálně stal součástí ISS. Stanice se tak rozrostla o 75 m životního prostoru. Její celkový objem je teď 500 m3. Parazynski a Wheelock také odpojili čtyři čpavkové hadice na ITS-P6 a pak nainstalovali izolační kryty na složený radiátor a dva bloky elektroniky na ITS-P6. Výstup skončil v 16:16 UTC. 27. října se posádky věnovaly přenášení nákladů mezi raketoplánem a stanicí a přípravám na oživení modulu Harmony. Ve 12:24 UTC velitelka posádky ISS Peggy Whitsonová otevřela průlez do modulu \"Harmony\". Astronauti při prvním vstupu do modulu použili ochranné roušky, aby náhodou nevdechli případné malé volně poletující částice. Potom se posádka věnovala demontáži přibližně 700 šroubků a příchytek, které jistily různé části vybavení modulu při startu. Z řídícího střediska mise přišla zpráva, že do plánu druhého výstupu do kosmu EVA-2 byla přidána inspekce rotačního spoje SARJ-S3 (pravobočního) mezi nosníky ITS-S3 a S4. Spoj totiž způsoboval vibrace a zvýšený výkon motoru při otáčení v obou směrech.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-2.", "content": "Druhý výstup do otevřeného prostoru provedli astronauti Parazynski a Tani 28. října. Výstup se začal v 9:32 UTC, půl hodiny před plánovaným časem výstupu. Astronauti nejdříve dokončili odpojení nosníku ITS-P6 od ITS-Z1. Staniční manipulátor potom přenesl oddělený nosník ITS-P6 do „parkovací“ polohy, kde zůstal do druhého dne. Pak astronauti dokončili vnější úpravy na modulu Harmony. Parazynski nainstaloval na modul \"Harmony\" vnější výbavu – úchytná madla a pracovní plošiny a sňal několik ochranných krytů. Mezitím Daniel Tani prohlédl madla na vozíku CETA ('), jestli na nich nejsou ostré hrany, které by mohly poškodit rukavice skafandrů. Potom prohlédl problémový rotační spoj SARJ-S3. Po demontování jednoho z krytů objevil velké množství kovových pilin, které tam neměly být. Po video a fotodokumentaci a odebrání vzorků, které byly dovezeny na Zemi k podrobné analýze, připevnil Tani kryt zpět na své místo a začal provádět rekonfiguraci kabeláže uvnitř nosníku ITS-S0. Dále se astronauti věnovali instalaci záchytné kotvy PDGF (') na spodní stranu modulu Harmony, za kterou měl být modul po odletu raketoplánu chycen staničním manipulátorem a přenesen do finální pozice na přední straně modulu Destiny. Pro nedostatek času ale muselo být elektrické přepojení odloženo na třetí výstup a odložena byla také výměna jednoho vadného bloku RPCU (\"). Druhý výstup do kosmu se skončil po 6 hodinách a 33 minutách. Dne 29. října byla povelem z řídícího střediska rozložena dvě velká křídla radiátoru na ITS-S1. Také byl přesunut odpojený modul ITS-P6 nejdříve staničním manipulátorem SSRMS, který ho předal manipulátoru raketoplánu RMS (\"). RMS pak P6 předal opět staničnímu manipulátoru, který ho dostal do těsné blízkosti P5. Jeho kompletní mechanické a elektrické připojení dokončili astronauti Parazynski a Wheelock při třetím výstupu do kosmu EVA-3. Řídící středisko se rozhodlo odložit oddělení raketoplánu od ISS a následné přistání o jeden den. Důvodem byly změny v plánu zbylých výstupů do otevřeného prostoru: EVA-4 a částečně i EVA-3 bude věnován kontrolám a inspekcím spojů SARJ-P3 a SARJ-S3. Protože EVA-4 bude mít plnou délku, EVA-5 musí být přesunut o jeden den. Discovery se má proto odpojit od stanice 5. listopadu a přistát 7. listopadu ve 3:11 UTC.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-3.", "content": "Dne 30. října proběhl třetí výstup do vesmíru, kterého se zúčastnili Parazynski a Wheelock. Výstup začal v 8:45 UTC. Astronauti úspěšně připojili ITS-P6 k P5. Potom Parazynski provedl kontrolu levobočního spoje SARJ-P3 a zjistil, že spoj je úplně čistý bez náznaků kovových pilin, opotřebování či poškození. Potom astronauti přenesli náhradní jednotku MBSU (\") z nákladového prostoru raketoplánu na externí plošinu ESP-2 vedle modulu Quest. Ještě před ukončením výstupu se začalo rozkládání solárních panelů na nosníku P6. Výstup se skončil v 15:53 UTC po 7 hodinách a 8 minutách.", "section_level": 2}, {"title": "Poškození solárního panelu.", "content": "Jeden ze dvou solárních panelů se podařilo rozložit na plnou délku, druhý se však při roztažení na 25 z 31 dílů zasekl a poškodil. Roztahování bylo tedy zastaveno a později byl panel ještě o jeden díl zatažen zpět, aby se snížilo napětí na vodícím lanku, které napínalo natrženou část. I když byl panel i přes své poškození pravděpodobně schopen dodávat proud do elektrorozvodné sítě, technici na Zemi hledali řešení problému. Nakonec bylo rozhodnuto, že inspekce spoje SARJ-S3 bude zrušena a oprava solárního panelu se stane hlavním cílem po zbytek mise. S poškozeným panelem P6-4B by nebylo možno pohybovat kolem spoje SARJ-P3, čímž by byl zablokován i pohyb panelů na nosníku ITS-P4. Z toho důvodu se všechna snaha orientovala na plné rozvinutí a stabilizaci poškozeného panelu, aby se mohly začít otáčet i nepoškozené panely. Přestože množství elektrické energie, které panely vyráběly bylo dostatečné, pro budoucí moduly Columbus a Kibó by už nestačilo. Dne 31. října odpoledne proběhla tisková konference s posádkou Discovery a stanice. Poškození solárního panelu způsobilo velké změny v plánu na zbytek mise. Čtvrtý výstup EVA-4, během kterého měli astronauti původně testovat objektiv DTO 848 (\") a nové způsoby opravy tepelného štítu raketoplánu, měl být celý zaměřen na opravu poškozeného panelu. Výstup byl odložen na 3. listopadu, jeho plán byl upřesněn 1. listopadu. Astronaut Parazynski měl být upevněn na konci nástavce OBSS nasazeného na staničním manipulátoru a dopraven k poškozenému místu, kde se měl pokusit ručně uvolnit zachycené vodící lanko, které zřejmě způsobilo poškození. Astronaut se navíc měl pohybovat blízko poškozeného elektricky aktivního zařízení s napětím řádově stovky voltů a měl být tak daleko od přechodové komory, že doba návratu přesáhla třicetiminutový bezpečnostní limit.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-4.", "content": "3. listopadu se posádky stanice i raketoplánu připravovaly na čtvrtý výstup do kosmu Kosmický výstup byl zahájen v 10:03 UTC. Astronaut Parazynski se dostal na konec ramene staničního manipulátoru, ke kterému se připevnil a na rameni byl dopraven až k místu poškození solárního panelu. Pod dohledem Wheelocka a pozemního týmu se pokusil Parazynski uvolnit zaseknuté vodící lanko. To však bylo příliš zamotané, tak jej astronaut přestřihl. Jedna část lanka byla stažena zpět a namotána na buben, druhou stranu Parazynski zasvorkoval. Poté umístil na natrženou část panelu pět spon, které uvolnily napětí v solárním panelu. Po kontrole spoje se vzdálil od panelu, aby na něj mohl dohlížet při roztahování. Uvnitř stanice začala posádka panel znovu rozkládat. Po každém roztaženém půl metru kontroloval Parazynski stav kritického místa. Panel se podařilo úspěšně plně rozvinout v 15:23 UTC. Potom ještě oba astronauti znovu zkontrolovali pole slunečních panelů 2B a 4B a výstup do otevřeného prostoru ukončili v 17:22 UTC. S touto dokončenou kosmickou procházkou měl za sebou Parazynski celkem sedm výstupů do kosmu s celkovou dobou trvání 47 hodin a 5 minut, což byl pátý nejdelší čas strávený při kosmických výstupech. Po ukončení výstupu bylo aktivováno sledování Slunce levobočními panely, byl také aktivován i rotační spoj SARJ-P3. Z energetického hlediska tedy byla stanice připravena na přijetí modulů Columbus a Kibo. Pátý výstup do kosmu (EVA-5) byl přeložen až na dobu po odletu raketoplánu. 4. listopadu večer se posádky raketoplánu a ISS rozloučily a průlez mezi raketoplánem a stanicí se uzavřel. Tělesa se od sebe odpojila druhý den v 10:32 UTC. Po tradičním obletu a fotografování stanice raketoplán přešel na samostatnou dráhu. Posádka Discovery začala opět provádět kontrolu tepelného štítu pomocí OBSS. Dne 6. listopadu proběhly přípravy na přistání – kontrola řídících systémů raketoplánu, zkušební zážeh motorů RCS, zkušební spuštění jednoho hydraulického čerpadla APU ('), nácvik přistávacího manévru na simulátoru PILOT ('), ukládání nákladu a úklid vnitřních prostor raketoplánu.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Raketoplán přistál hned na první pokus 7. listopadu 2007 na dráze č.15 na Kennedyho vesmírném středisku. V 16:49 UTC dalo řídící středisko souhlas s přistáním. V 16:59 UTC Discovery otočený motory OMS proti směru letu zahájil brzdící manévr. Vstup do atmosféry ve výšce 122 km proběhl v 17:30 UTC, v čase 18:01:18 UTC dosedl na dráhu zadní podvozek a v 18:01:32 UTC také přední. Raketoplán se zastavil v 18:02:13 UTC. Na Zemi se tak vrátil i Clayton Anderson po více než 150 dnech strávených na oběžné dráze. Bylo to první přistání po havárii raketoplánu Columbia, při němž se raketoplán blížil k základně přes území Spojených států.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-120 byla mise amerického raketoplánu Discovery. Hlavním úkolem mise bylo dopravení modulu Harmony (dříve Node 2) na Mezinárodní vesmírnou stanici. Tento modul později umožnil rozšíření ISS o evropskou laboratoř Columbus a japonský experimentální modul Kibó. Při tomto letu byl také přemístěn solární panel P6 na svou finální pozici.", "tgt_summary": "STS-120 désigne une mission de la navette spatiale américaine initialement programmée pour le mois d'août 2007, mais repoussée au en raison du retard de la mission STS-117. Elle va délivrer le module Harmony, et va reconfigurer une partie de la station internationale pour des futures installations. STS-120 se déroule avec la navette Discovery, et va être la vers ISS. Après cette mission, un total de 11 missions se dérouleront jusqu'à la fin du programme des navettes spatiales américaines en 2010, en excluant deux vols encore non confirmés par la NASA.", "id": 428500} {"src_title": "Zamie otrubnatá", "tgt_title": "Zamia furfuracea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mezi cykasy se tento druh řadí k menším a zvenku se jeví spíše jako keř. Rostlina má krátký a občas podzemní kmen do šířky kolem 20 cm, poznamenaný jizvami po starých listech. Zamie mohou vyrůstat v trsech s několika kmeny. Rostlina včetně listů obvykle dorůstá výšky kolem 1,3 m a šířky kolem 2 m. Listy vyrůstají ze středu kmene, každý je 50-150 cm dlouhý a nese 6-12 párů velmi pevných a drsných lístků. Z těchto jejich vlastností vychází i anglický název „kartonová palma“. Lístky jsou 8-20 cm dlouhé a 3-5 cm široké. Mohou se značně lišit tvarem u rostlin z různých míst. Kejáky jsou jako všechny cykasy dvoudomé. Mají tedy odlišné samčí a samičí rostliny a šištice a mohou vytvářet i několik šišek na jednom kmenu. Protože šištice vytváří i relativně mladé rostliny, je možné poměrně rychle rozeznat, jestli je majitelem zakoupená zamie samec či samice. To není bez šištic možné, protože pohlavní chromozomy naprosté většiny cykasů zatím nebyly popsány. Semena jsou podlouhlá, jasně červená. Opylení zajišťuje mexický nosatcovitý brouk druhu \"Rhopalotria mollis\". V domácnostech a sklenících se tedy semena vytvářejí pouze po umělém opylení.", "section_level": 1}, {"title": "Klima a rozšíření.", "content": "Zamie otrubnatá roste v Mexiku na přímém slunci, obvykle na vápencových útesech v pobřežních oblastech státu Veracruz. Často roste na skalách, kam na ni dosáhne slaná mlha z moře. Na útesech může vytvořit převislý kmen. Roste i na písečných dunách, kde vytváří menší, těsnější a šedší lístky. Půda je písčitá nebo vápnitá s příměsí zlomků škeblí atp.).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Tato rostlina je v poslední době dostupná i v maloobchodním prodeji v Česku. Spolu s cykasem japonským (\"Cycas revoluta\") se tak řadí k výjimkám mezi vzácnými cykasy, které jsou jinak pro běžného zájemce v ČR obtížněji dostupné. Péče o ní je poměrně jednoduchá a lze se u ní dočkat vyrašení středové šištice relativně brzo i v domácích podmínkách, na rozdíl od stromových cykasů jako je cykas japonský. Zamlada roste velmi pomalu, ale růst se zrychluje po dosažení zralosti kmene. Ideální podmínky pro tento cykas jsou: jasné přímé světlo a písčitá, dobře prodyšná a nepříliš bohatá půda. Je tedy možno využít například směsi pro kaktusy. Lze použít i půdu z okolí bydliště, promíchanou s hrubým pískem, drobnými kaménky, nebo nejlépe pemzou či perlitem. Rostlina však nepotřebuje k životu a pěknému vzhledu ideální světelné podmínky. Jedná se o velmi odolný druh, který si zvykne na různé zacházení. V případě, že rostlinu hodláte umístit na plné slunce po přezimování v bytě, je nutné jí dopřát navykací období - nejlépe několik týdnů v polostínu, jinak může dojít ke spálení listů, podobně jako u jiných pokojových rostlin. Situace, kdy je třeba jí věnovat zvláštní pozornost ovšem nastane při rašení nových listů. Nově vyrůstající listy jsou měkké a zpevňují se až postupně. Během tohoto procesu vyžadují maximum světla, jinak se u nich podobně jako u jiných cykasů vytvoří velmi protáhlé a nekvalitní listy s nepěkně dlouhými řapíky. Na dobu růstu listů až do jejich zatvrdnutí je tedy třeba je přemístit na nejsvětlejší dostupné místo s pokud možno přímým světlem, které by mělo dopadat pravidelně ze všech stran - nejlépe tedy alespoň přes den venku na teplém místě. Umístění v bytě či přímo na okně není ideální, protože nové listy se nakloní směrem k oknu. Nouzovým řešením je proto pravidelné otáčení rostliny (1× za den). Po zatvrdnutí mladých listů se již jejich vzhled nezmění. Pokud nově vzniklé listy majiteli svým vzhledem nevyhovují, jediné co zbývá je jejich odstřihnutí. Je nicméně třeba počítat s tím, že další mohou (a nemusí) vyrašit až za rok. \"Zamia furfuracea\" je schopna přežít krátkodobé poklesy teplot až na -9 °C, při teplotě kolem -2 °C však u nich dochází k poškození listů. Podobně jako ostatní cykasy nesnášejí přemokření, obzvláště chlad a mokro současně. Rostliny nemají rády stín, nedostatek proudění vzduchu a příliš mokré listy. Nevyhovuje jí proto zvlhčování listů mlžením. Je odolná proti zasolené půdě. Po přesazení rostlině často opadají listy. Listy sice později dorostou, ale může se jednat o delší dobu trvající proces.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Jako všechny cykasy a řada dalších pokojových rostlin je i \"Zamia furfuracea\" jedovatá. Otrava cykasy může způsobit selhání ledvin a jater, ve větším množství i ochrnutí a další problémy. Nejjedovatější částí rostliny je vnitřek semen po „vypeckování“ (nikoliv jejich červený obal). V USA je udáván případ, kdy po přežvýkání semen zemřel pes Vytvoření semen v běžných bytových podmínkách je bez umělého opylení nemožné.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Zamie otrubnatá je podle Červeného listu IUCN řazen mezi zranitelné druhy. Zároveň je zařazen na seznam ohrožených druhů CITES II. Obchod s rostlinami pocházejícími z přírody je tedy kontrolován, semena tomuto režimu nepodléhají. V zemi původu je tato rostlina chráněna a je zařazena do mexické kategorie \"A\" ohrožených rostlin (amenazadas).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Původním českým názvem je Preslův „keják otrubnatý“, který je do jisté míry překladem vědeckého názvu. Synonymický název „zamie plevinatá“ je používán Botanickou zahradou Liberec. Vědecký název \"Zamia furfuracea\": Rodový název \"Zamia\" je odvozen z řeckého slova „azaniae“ označujícího šišku borovice. Druhový název \"furfuracea\" označuje otruby případně plevy. Rostlinu je nutné odlišit od další běžně prodávané rostliny podobného jména - kulkas zamiolistý (\"Zamioculcas zamiifolia\"), která má oproti drsnolisté zamii voskové a lesklé listy a chybí ji středový kmínek. Jak již název napovídá, má podobný tvar zpeřených listů. Jedná se nicméně o zcela odlišnou rostlinu, která není cykasem. Pochází z Madagaskaru a patří mezi árónovité (\"Araceae\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Zamie otrubnatá je druh cykasu z čeledi zamiovité, známý též pod názvem keják otrubnatý či zamie plevinatá. Pochází z jihovýchodu mexického státu Veracruz na východě země. Tato rostlina je jedním ze dvou druhů cykasů běžně dostupných v českých květinářstvích. Byl také jedním z prvních česky pojmenovaných cykasů.", "tgt_summary": "Zamia furfuracea est une espèce de plantes appartenant à la famille des Zamiaceae originaire de l'État de Veracruz au Mexique. C'est une plante tropicale voisine du cycas et dont certaines espèces fournissent une fécule alimentaire appelée sagou.", "id": 416198} {"src_title": "Protobulhaři", "tgt_title": "Proto-Bulgares", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pocházeli ze střední Asie. Od 2. století obývali evropské stepi severně od Kavkazu a roviny u řeky Itil, která dnes podle nich nese jméno Volha. Během stěhování národů – v roce 375 a část i v 5. století – se v rámci přesunu hunského konglomerátu dostali k severnímu pobřeží Černého moře a část pronikla i do Panonie, kde si zřejmě zachovala svůj ráz i později během příchodu Avarů. Kara Bulhaři (Černomořští Prabulhaři) v 5.–6. století uskutečňovali nájezdy na balkánské provincie Východořímské říše a ta je často nasazovala ve svém vojsku. V roce 558, když do Černomoří přišli prchající Avaři, se Hunobulhaři na krátký čas podřídili avarskému kaganovi. Po opětovném útěku Avarů, již prchali před Turkuty, byli do roku 630–635 součástí expandujícího Západoturkuckého kaganátu (západní Turkuti z dynastického klanu Ašına). Asi v roce 635 se Kuvratovi (z konkurenčního dynastického klanu Dulo), náčelníkovi prabulharského kmene Onogurů, podařilo zbavit turecké nadvlády a za pomoci východořímské říše vytvořil stát, unii kmenů, která se nazývala Velké Bulharsko (). Po Kuvratově smrti se Velké Bulharsko rozpadlo, část Prabulharů dobyli Chazaři, část utekla do oblasti Volhy a Kamy (později vytvořili říši volžských Bulharů), část zřejmě odešla do Panonie a Řecka, a největší a nejsilnější část někdy před rokem 680 překročila Dunaj a usadila se v Dolní Moesii (zhruba dnešní Bulharsko). Tito se spojili s místním slovanským obyvatelstvem (Sedm slovanských kmenů) a v roce 681 tu založili bulharský stát. V průběhu 200 let byli Slovany, kteří sem přišli asi v 6. století, asimilováni. Dnešní Bulhaři jsou slovanský národ asimilovaný s Protobulhary a thráckým substrátem, ale v jejich etnogenezi hrály roli i zbytky germánských kmenů (Gótové, Gepidové atd). Zbývající pontští Bulhaři odešli v 7. století k řece Volze, kde založili Volžské Bulharsko. Svou identitu si dobře zachovali do 13. století. Volžtí Tataři a Čuvaši se považují za potomky Povolžských Buharů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protobulhaři, Hunobulhaři, Prabulhaři či Starobulhaři, anebo zjednodušeně z latiny Bulgaři, byl souhrnný název pro polonomádské turkické kmeny, které se ve středověku po asimilaci s místními Slovany staly základem dnešních Bulharů.", "tgt_summary": "Proto-Bulgares est le nom par lequel les historiens désignant les anciens Bulgares, turcophones de la steppe pontique parlant une langue oghoure et de tradition tengriste, pour les distinguer des Bulgares actuels, peuple slave méridional des Balkans, de tradition chrétienne orthodoxe. Le nom s’est transmis des premiers aux seconds lorsque les anciens Bulgares s’établirent dans la région du bas-Danube, aux frontières de l’Empire romain d'orient, vers le de notre ère. Dans cette région, les Bulgares fondèrent un empire et s’assimilèrent aux Slaves, dominants sur le plan démographique. ", "id": 307604} {"src_title": "Lékařský předpis", "tgt_title": "Prescription (médecine)", "src_document": [{"title": "Části receptu.", "content": "V anglo-saských zemích se místo Rp. používá symbol (v přepisu Rx). Údajně souvisí se vzýváním boha Jupitera (\"In nomine Iovis\").", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní předpis.", "content": "Předpisy se píší podle ustálených pravidel (a podle vyhlášky) v jazyce latinském. Praescriptio (compositio) - u hromadně vyráběných léčebných přípravků se na tomto místě uvádí název léku. U léku připravovaných individuálně se vypisují názvy jednotlivých léčebných látek a jejich množství. Subscriptio - zahrnuje podrobnější pokyny pro lékárníka, týkající se především úpravy a způsobu vydání léku. K jejich formulaci se obvykle užívá ustálených latinských zkratek. Názvy látek jsou v genitivu (2. pádě), např. \"acidi salicylici grammata quinque\" = \"pět gramů kyseliny salicylové\". Hmotnost se uvádí v gramech, přičemž jednotky se neuvádějí. Užívají-li se jednotky jako počet kapek, počet balení apod., používají se římské číslice. Množství větší než I se uvede navíc ještě latinsky slovy. Signatura - označení. Poskytuje pacientovi poučení o používání léku. Vyplňuje se česky, ale uvedena je latinskými zkratkami D.S. (\"da, signa\" nebo \"detur, signetur\" = vydej, označ nebo ať je vydáno, ať je označeno). Signatura by neměla být příliš obecná (např. \"zevně\").", "section_level": 1}, {"title": "Další podmínky předepisování.", "content": "Na jednom recepturním tiskopisu mohou být předepsány nejvýše dva druhy léčivých přípravků. Od jednoho druhu přípravku je možné na recept předepsat léky na maximálně 3 měsíce. Jsou-li předepsány dva přípravky, oddělí se na receptu křížkem (#). Je-li předepsán jeden přípravek, prázdné místo se proškrtne. Nesouhlasí-li lékař se záměnou za jiný přípravek se shodným složením a trvá na vydání předepsaného přípravku, vyznačí tuto skutečnost na receptu slovy Nezaměňovat. Záměrné překročení nejvyšší dávky léčivého přípravku určené Českým lékopisem se vyznačí vykřičníkem (!). Překročená nejvyšší dávka musí být vypsána slovy v latinském jazyce. V opačném případě musí lékárník před přípravou a vydáním přípravku uvést věc do souladu s tímto opatřením (kontaktovat lékaře, případně upravit na obvyklou terapeutickou dávku). Pokud lékař chce, aby pacient lék platil sám, musí napsat k přípravku Hradí nemocný. Ve výjimečných situacích (v případě ohrožení pacienta) může lékař předepsat léčivý přípravek na libovolný list papíru s poznámkou Periculum in mora! (\"Nebezpečí z prodlení!\", takový recept platí den po dni vypsání).", "section_level": 2}, {"title": "Výpis z receptu.", "content": "Nemá-li lékárna předepsaný počet balení nebo jestliže na receptu jsou předepsány dva druhy léčivých přípravků a není-li jeden z nich k dispozici ani nemůže být urychleně obstarán, vystaví lékárník na chybějící přípravek výpis z receptu. Obdobně se postupuje v případě opakovaného výdeje, pokud je recept nezbytným dokladem pro účely kontroly. Výpis musí obsahovat náležitosti původního receptu. Na výpisu se uvádí Poplatek vybrán či Poplatek nevybrán, pokud není uvedeno, má se za to, že regulační poplatek vybrán byl a nevybírá se. Na původním receptu se uvede poznámka \"Pořízen výpis\". Ustanovení o době platnosti receptu se s výjimkou opakovaných výdejů vztahuje i na výpis z receptu; doba platnosti výpisu je 14 kalendářních dní a se počítá ode dne jeho vystavení.", "section_level": 1}, {"title": "Návykové látky.", "content": "Přípravky obsahující vyjmenované návykové látky (konkrétně omamné látky skupiny I a psychotropní látky skupiny II) se předepisují na speciální recepturní formuláře s modrým pruhem, které podléhají přísnějšímu režimu a evidenci. Tyto recepty vyhotovuje lékař ve 3 provedeních s tím, že jedna kopie zůstává u něj, jedna v lékárně a originál ve zdravotní pojišťovně (je-li přípravek hrazen ze zdravotního pojištění). Tiskopisy jsou rovněž evidovány, pro zdravotnická zařízení je zajišťují obecní úřady s rozšířenou působností. Na receptu s modrým pruhem může být předepsán pouze jeden druh léčivého přípravku.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronický recept.", "content": "Od roku 2008 zavádí zákon o léčivech nově také možnost vystavovat recepty v elektronické podobě. Tento způsob spočívá v tom, že lékař vystaví recept na počítači, odkud jej odešle do Centrálního úložiště elektronických receptů, které zřizuje a provozuje Státní ústav pro kontrolu léčiv. Centrální úložiště přidělí receptu indentifikační kód, který lékař sdělí pacientovi. S tímto kódem si pak lékárník při výdeji přípravku vyzvedne recept z úložiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékařský předpis (běžně též \"recept\", zastarale také \"recepis\") je dokument, kterým lékař žádá lékárníka o vydání (případně též přípravu) léčivého přípravku pacientovi. ", "tgt_summary": "Dans l'exercice de la médecine, la prescription est l'acte par lequel un professionnel de la santé habilité ordonne des recommandations thérapeutiques auprès d'un patient. Traditionnellement, la prescription concerne l'application du plan thérapeutique proposé par un médecin, élaboré selon son diagnostic et les pratiques contemporaines de la médecine moderne. Lorsque la prescription met un jeu un autre membre du corps médical (radiologue, biologiste) ou un membre du corps pharmaceutique (pharmacien), celui-ci partage la responsabilité de la prescription avec le prescripteur. Les auxiliaires médicaux (infirmiers par exemple) ne sont pas responsables des prescriptions qui leur sont adressées. ", "id": 1428720} {"src_title": "Jahnův–Tellerův efekt", "tgt_title": "Effet Jahn-Teller", "src_document": [{"title": "Důvody deformace.", "content": "Uvažuje se ion Cu v oktaedrickém komplexu. orbitaly d jsou obsazeny devíti elektrony. Dále se předpokládá, že je z orbitalů e orbital d obsazen dvěma elektrony, zatímco v orbitalu d je pouze jeden elektron. Při použití teorie krystalového pole je zřejmé, že 2 elektrony ležící na osách x a y budou ligandy odpuzovány více než jediný elektron na ose z. Elektrony z orbitalu d se proto více přiblíží jádru centrálního atomu a energetická hladina tohoto orbitalu se zvýší. V rámci zachování energetického těžiště se energetická hladina druhého orbitalu e musí o stejnou hodnotu snížit. Důsledkem rozštěpení orbitalů e je pak rozdílná délka vazeb centrálního se čtyřmi ligandy ležícími v osách x a y a zbývajícími dvěma na ose z. V extrémním případě může dojít k takovému oddálení ligandů na ose z, že dojde k jejich úplnému odštěpení, vzniklý komplex má pak geometrii čtverce. Orbital d se pak může v některých případech ocitnout na nižší energetické hladině, než na které se nachází nejméně výhodný orbital t.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky Jahnova–Tellerova efektu.", "content": "Vlivem přiblížení některých ligandů k centrálnímu atomu dojde i k rozštěpení orbitalů t. Pro výše uvedený případ deformace vedoucí v konečném důsledku ke čtverci platí, že se nejnevýhodnějším orbitalem t stane orbital d, protože leží právě mezi osami, kde dojde k přiblížení ligandů a tedy i k většímu odpuzování. Aby bylo zachováno celkové energetické těžiště, musí dva zbývající orbitaly t energeticky poklesnout o polovinu hodnoty, o kterou stoupla hladina orbitalu d. Jak už bylo výše zmíněno, tak se v některých čtvercových komplexech může stát, že energetická hladina orbitalu d vystoupí nad úroveň orbitalu d2. Deformací vlivem Jahnova–Tellerova efeku dojde ke stabilizaci iontů o konfiguracích te (například Cr nebo Mn ve vysokospinových komplexech), te (například Co nebo Ni v nízkospinových komplexech) a te (například Cu). Důvodem je pokles hladin plně obsazených orbitalů a naopak vzestup těch, které nesou nepárové elektrony. Celková energie elektronů se sníží o hodnotu uvolněné stabilizační energie.", "section_level": 1}], "src_summary": "V roce 1937 Hermann Arthur Jahn a Edward Teller dokázali, že každý nelineární molekulární systém v degenerovaném elektronovém stavu bude nestabilní, a proto se nějakým způsobem zdeformuje, aby došlo k opětovnému rozdělení energeticky rovnocenných orbitalů, které vznikly degenerací.", "tgt_summary": "L’effet Jahn-Teller, connu aussi en tant que « Distorsion Jahn-Teller », décrit la distorsion de la géométrie des molécules non-linéaires dans certaines situations. Historiquement, cet effet a été proposé dans un théorème publié en 1937 par Hermann Arthur Jahn et Edward Teller, dans lequel ils démontrent que toute molécule non-linéaire possédant un niveau électronique fondamental dégénéré subira une distorsion géométrique qui lèvera cette dégénérescence, ce qui aura pour effet de diminuer l’énergie totale de la molécule. ", "id": 1341055} {"src_title": "Hulk Hogan", "tgt_title": "Hulk Hogan", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se 11. srpna 1953 v Augustě v Georgii, ale vyrůstal v Tampě na Floridě. Jako kluk byl Hogan nadhazovač v Little League baseball. Často byl terčem posměšků kvůli své váze, ve 12 letech vážil zhruba 88 kilogramů. Profesionální dění začal sledovat až v 16 letech. Na střední škole obdivoval Dusty Rhodes a začal pravidelně navštěvovat zápasy v Tampa Sportatorium. Bollea navštěvoval University of South Florida (kterou však nedokončil). Trávil mnoho času v místní posilovně, kde potkal pro wrestlera Mika Grahama (syna legendárního wrestlera a prezidenta Národní Wrestlingové Aliance Eddieho Grahama). Jeho fyzická kondice zaujala také Jacka Briscoa a jeho bratra Geralda. Společně jej přesvědčili, aby zkusil wrestling. Jelikož byl fanoušek wrestlingu už od mala, souhlasil. V roce 1976 Mike Graham ho představil Hiro Matsudaovi, který byl obklopen těmi nejlepšími trenéry. Během první sezóny trénování se jej Matsuda sarkasticky zeptal, „Takže ty chceš být wrestler?“ a úmyslně, k získání většího respektu, mu zlomil nohu.", "section_level": 1}, {"title": "Zápasník.", "content": "Během roku jej Matsuda připravil k debutu, ve kterém mu Eddie Graham domluvil protivníka Briana Blaira a místo konání Fort Myers, Florida na 10. srpen 1977. Krátce poté si Terry oblékl masku a vzal na sebe roli Super Ničitele, v angličtině „The Super Destroyer“. Byla to postava hraná nejprve Donem Jardinem a později několika jinými wrestlery. O několik měsíců později se připojil k Louie Tillet v alabamské oblasti, kde vytvořil tým s Edem Lesliem (později znám pod pseudonymem Brutus Beefcake) jako Terry a Ed Boulder. Během této doby vystoupil v talk show Lou Ferrigna, hvězdy TV seriálu The Incredible Hulk. Moderátor v pořadu okomentoval Terryho, který váží 137 kg a měl 52cm biceps, jako „the Hulk“; a díky tomu Bollea začal vystupovat jako Terry „the Hulk“ Boulder; a občas také jako „Sterling Golden“. Své zápasnické jméno Hulk, jakož i všechny jeho deriváty (Hulkamania, Hulk Hogan, Hulkster) smí používat na základě dohody s comicsovým vydavatelstvím MARVEL, které na ně vlastní autorská práva, protože vydává stejnojmenný comics. V červnu 1979 vyhrál svůj první wrestlingový titul v National Wrestling Alliance a v prosinci 1979 přešel k World Wrestling Federation, jehož ředitelem byl v té době Vince McMahon Sr. V této organizaci získal svůj jeden z nejcennějších titulů – World Heavyweight Championship. V letech 1980 až 1983 působil v New Japan pro Wrestling v Japonsku, kde mu fanoušci přezdívali Ichiban. Dále v letech 1983 až 1993 působil v WWE a v roce 2005 byl uveden do síně slávy. Po nějaké době odešel z WWE do důchodu. Potom ale přešel do Total Nonstop Action Wrestling, kde působí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Zakončovací chvaty.", "content": "ZÍSKANÉ TITULY: IWGP Heavyweight Championship (original version) (1 krát) IWGP League Tournament 1983 MSG Tag League Tournament (1982,1983) NWA Southeastern Heavyweight Championship (Northern Division) (1 krát) NWA Southeastern Heavyweight Championship (Southern Division) (2 krát) WCW World Heavyweight Championship (6 krát) WWE Tag Team Championship (1 krát) WWF/E (Undisputed) World Heavyweight Championship (6 krát) Royal Rumble (1990,1991) WWE Hall of Fame 2005 Další aktivity", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Se svojí bývalou ženou Lindou má dvě děti, Brooke (1988) a Nicka (1990). S Lindou se rozvedl v roce 2009. Dva roky před tím se dostal do kauzy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terrence Gene Bollea (* 11. srpna 1953 Augusta, Georgie, USA), známější pod pseudonymem Hulk Hogan, je americký herec a bývalý profesionální wrestler. Wrestlingu se aktivně věnoval v letech 1977 až 2000 a je považován za jednu z největších postav tohoto zábavního sportu.", "tgt_summary": "Terry Gene Bollea (né le à Augusta), plus connu sous le nom dHulk Hogan, est un catcheur (lutteur professionnel), acteur et musicien américain. Il travaille actuellement à la World Wrestling Federation\\Entertainment en tant qu'ambassadeur. ", "id": 1961316} {"src_title": "Iaidó", "tgt_title": "Iaidō", "src_document": [{"title": "Cvičení iaidó.", "content": "Iaidó se cvičí především formou sestav \"kata\", tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům – jedná se tedy o simulaci boje. Kata jsou vodítkem, jak reagovat na různé situace, kdy mohl být v minulosti \"samuraj\" či voják napaden různým počtem útočníků, z různých stran a sám se mohl nacházet v různých pozicích (v sedu, v kleče, ve stoje), v noci – kdy neviděl, v místnosti s trámy, sloupy, nízkými stropy, před dveřmi, v úzkém prostoru atd. Především u \"korjú\" jsou techniky zařazené v jednotlivých kata výsledkem mnohých reálných zkušeností z bojových situací. Součástí většiny kata iaidó jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (\"nuki\"), provedení seku (\"kiricuke\"), odstranění krve z čepele (\"čiburi\") a uložení meče zpět do pochvy (\"notó\"). Rozhodující akcí je samozřejmě tasení a sek (\"nukicuke\" a \"kiricuke\"), jenž musí být podrobně studovány, ať už ve vztahu k cíli, který mají zasáhnout, směru kterým jsou prováděny či síle, kterou můžeme vynaložit. Důležité při cvičení kata je důraz na načasování a přesnost technik a pohybů, stav maximální pozornosti či bdělosti \"zanšin\", neverbální schopnosti jako je například vyvinutí tlaku na protivníka \"seme\". Cílem fyzického zvládnutí kata je naučit se lehkosti a přirozenosti v ovládání těla – pohybu těla ve vztahu s ovládáním meče. Opakované provádění \"kata\" ve výsledku vede volnosti pohybu a učení se navození klidového stavu v situacích ohrožení života. Zvládnutí provádění předepsané formy pohybů ve výsledku vede ke stavu, kdy pro tělo, které má správný pohyb zvládnutý a provádí jej uvolněně, není problém pohyb změnit či přizpůsobit okolnostem. Efektivní využívání energie těla a psychické ovládání podporuje budování schopnosti vypořádat se s více nepřáteli, nejen se spoléhat na sílu, ale také na techniku a přizpůsobení. Iaidó je používání těla a meče v souladu s cílem přemoci více po sobě jdoucích soupeřů bez \"suki\" (otevření k možnému/připuštění možného útoku od soupeře) a bez únavy. ”Tsune ni ITTE kyu ni awasu” – ”Buď napojen na dění kolem sebe kdekoliv a kdykoliv”, i po x hodinách intenzivního tréninku či boje – to je význam známé fráze. Někteří učitelé též zmiňují, že trénink by měl být složitý a všeobsahující, zato skutečný boj, by měl být co nejvíce jednoduchý. Na vyšších úrovních provádění iaidó, kdy fyzicky-technická stránka ovládání meče je již zvládnutá, se klade důraz na používání \"kiseme\" (stlačení energie soupeře) před útokem či reakcí, jehož cílem je odvrátit/stlačit úmysl nebo odhodlání k útoku protivníka či protivníků a tím nemuset použít zbraň. Tato schopnost způsobí v protivníkovi zjištění, že útok nemá smysl a je moudřejší zbraň nepoužít, jelikož se jeho akce obrátí v jeho neprospěch. Tuto schopnost popisuje fráze \"Saja no uči de kacu\", s překladem \"Vítězství v pochvě meče\". Skutečným významem je, že \"Člověk musí dospět k vítězství před tasením meče\". Vrchol humanistické stránky iaidó popisuje pojem či filozofický princip \"kacudžinken\" (meč, který dává život). Ten nahrazuje princip meče, který život bere \"sacudžintó\". Meč se tak v rukou svého držitele stává ze zbraně určené k zabíjení k prostředku budujícího soulad a harmonii. Dle vyjádření senseje Kišimota (jeden z vrcholných představitelů ZNKR iaidó) jde v dnešním pojetí iaidó především o obránu svého prostoru, odkud může být protivník nebezpečný. Cílem je tedy odvrácení protivníkova úmyslu nás napadnout, v horším případě odvrácení již probíhajícího útoku tak, aby protivník tento prostor opustil, nebezpečí pominulo a zároveň, aby došlo k minimální újmě naší nebo protivníka, tak jak je nezbytně nutné k vyřešení situace. Ve cvičení \"kata\" bychom měli demonstrovat správnou techniku ovládání těla a meče v situaci boje, klidový mentální postoj, bojové odhodlání, ale né úmysl zabít protivníka.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a původ.", "content": "V knize \"Bugei Ryuha Daijiten\" od Watatani Kijoši and Jamada Tadaši, je přisuzováno zpopularizování iai stylu (cílem je zneškodnit soupeře jediným sekem meče a to ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy) boje Hajašizakimu Džinsukemu Minamoto no Šigenobu někdy v šestnáctém století. Avšak, přibližně století před jeho narozením, nechal vzniknout Iizasa Ienao (zakladatel školy boje Tenšin Šóden Katori Šintó rjú) dynamickému umění boje mečem iaidžucu. Iaidžucu tedy vzniklo jako na odnož kendžucu jako defenzivní způsob boje proti překvapivým útokům v 15. a 16. století v Japonsku. Jeho účelem bylo zabít protivníka jedním úderem meče ihned po vytasení. Za cílem vytvořit takový obranný systém technik, byly zkoumány situace a okolnosti překvapivých útoků, aby byl navržen způsob, jak efektivně využít meč proti mnoha formám útoku. Hajašizaki Džinsuke, Iizasa Ienao měli mnoho žáků a následovníků v dalších generacích a na základě jejich zkušeností a jejich výuky vzniklo posléze mnoho různých či podobných stylů a způsobů boje s mečem na základě iai principů. Výraz \"iaidžucu\" začal převažovat přibližně v 17. století a aktuální pojem \"iaidó\" je důsledkem obecného trendu (zhumáněním \"gendai budó\") nahrazením přípony \"džucu\" za \"dó\" v japonských bojových uměních v důsledku zdůraznění jejich filozofických, výchovných či duchovních součástí. Cílem iaidžucu bylo rychle tasit meč a porazit nepřítele. Postupně se měnily cíle tohoto umění a metody zabíjení se změnily v metody seberozvoje, sebezdokonalování a v úsilí pomoci v tomto snažení co nejširší veřejnosti. Iaidžucu se tak pomalu měnilo v iaidó. Vývojem do 20. století vzniklo v Japonsku mnoho škol a systémů boje s mečem, jinými zbraněmi i beze zbraní, které se nazývají \"korjú\" (staré školy). Mezi lety 1966 a 2000 japonští mistři iaidó, kteří byli představiteli různých starých škol vytvořili pod záštitou \"Celojaponské federace Kendó (ZNKR)\" zjednodušený systém výuky iaidó pojmenovaný jako \"ZNKR Seitei Iaidó Kata\". Jeho cílem je snazší přiblížení iaidó široké veřejnosti a jedná se pouze o jeho základy. Kdo chce poznat iaidó v jeho plné míře, měl by se věnovat studiu korjú iai.", "section_level": 1}, {"title": "Další výrazy pro iaidó.", "content": "Historickým vývojem vznikly pro iaidó nebo iaidžucu další příbuzné pojmy jako \"battó\", \"saja no uči\", iai, isó, iawasu, nuki ai, ritó, giken, battódžucu, saja no naka, bakken, iai battó, cume ai, nuki uči, iai nuki, za ai, tači ai.", "section_level": 1}, {"title": "Školy iaidó.", "content": "V České republice se cvičí většinou jako základ iaidó \"ZNKR Seitei Iaidó Kata\" a potom bývá zvykem se věnovat některému \"korjú\", najdou se ale i oddíly, kde se cvičenci věnují od začátku studiu \"korjú\". Zde je výpis názvů některých \"korjú\" iaidó: Zde je výpis názvů některých jiných škol iaidó, jenž ale nebývají považována za \"korjú\", jelikož vznikly ve 20. století:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Odkazy na japonské organizace zaštiťující iaidó Odkazy na světové organizace zaštiťující iaidó Odkazy na evropské organizace zaštiťující iaidó Odkazy na organizace v České republice", "section_level": 1}], "src_summary": "Iaidó (: 居合道), (čti jako iaidó) je souhrnný název pro některé způsoby japonského šermu. V překladu se dá slovo \"Iaidó\" zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Způsob použití meče je v iaidó založen na skutečnosti, že již tasení meče z pochvy je bojovou reakcí na okolnosti, kdekoliv se člověk nachází, tak je schopen bezprostředně a adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Tasením meče se útok blokuje, odráží, či se rovnou eliminuje samotný protivník nebo popřípadě až dalším následným sekem. ", "tgt_summary": "L’ est un art martial d'origine japonaise basé sur l'action de dégainer le sabre et de frapper (de taille ou d'estoc) en un seul geste. Plus exactement, le but est d'exécuter une technique, avant l'adversaire, choisie en fonction du lieu et du contexte de la situation. Tout comme pour les autres \"budō\", cette discipline se focalise principalement sur la perfection des mouvements et la démarche spirituelle (influence du zen), l'efficacité technique, quant à elle, devient de plus en plus importante au fur et à mesure que le pratiquant augmente en grade. ", "id": 1918583} {"src_title": "Decentralizace", "tgt_title": "Décentralisation", "src_document": [{"title": "Cíle decentralizace.", "content": "Decentralizace je vždy odpovědí na problémy velkých centralizovaných systémů. Například typický proces decentralizace po rozpadu centrálně plánované ekonomiky má za úkol vyřešit problémy jako pokles ekonomické výkonnosti nebo potřebu občanů mít větší slovo v lokální politice. Následující čtyři cíle jsou často uváděny v různých analýzách decentralizace:", "section_level": 1}, {"title": "Účast.", "content": "Decentralizace je často spojena s účastí širšího okruhu lidí na rozhodování, demokracií, rovností a přesouváním pravomocí z centrální autority na autority lokální.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmanitost.", "content": "Účast rozmanitých politických názorů, občanských uskupení nebo národností v politice vede k lepším rozhodnutím, než by byli na základě omezených informací schopny rozhodnout centrální autority.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita.", "content": "Decentralizace zvyšuje efektivitu odstraněním nadbytečné byrokracie, umožněním rychlejší reakce na neočekávané problémy a zlepšením informovanosti o lokálních problémech. Decentralizace je ovšem efektivnější, pokud její složky nejsou příliš složité (schopné, inteligentní).", "section_level": 2}, {"title": "Řešení konfliktů.", "content": "Podle profesorky Dawn Brancati z Washington University v St. Louis decentralizace může snížit nebo dokonce odstranit aktuální či přetrvávající nerovnosti mezi různými národnostmi nebo mezi regiony a centrální vládou tím, že nutí celostátní strany, aby začlenily požadavky regionů do svých programů.", "section_level": 2}, {"title": "Proces decentralizace.", "content": "Proces decentralizace zahrnuje změnu zažitých postupů, struktur a praxe tak, aby se vláda více zajímala o náklady a přínosy svých rozhodnutí, nejedná se pouze o přesun části moci od centrální vlády k vládám regionálním.", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení.", "content": "Typy zahájení decentralizace se liší. Může být zahájena od centra moci (top-down) nebo od jednotlivců či regionů (bottom-up). Speciálním případem je takzvaný typ vzájemně žádoucí decentralizace, kdy centrální vláda pracuje ve spolupráci s regiony. Top-down decentralizace je často zaváděna díky touze snížit státní deficit a splatit část státního dluhu.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza operací.", "content": "Decentralizace nikdy není kompletní. Je důležité zhodnotit, které funkce veřejné moci a správy jsou schopny zajistit regiony samy a které by měly, především kvůli své nákladnosti čí celostátnímu významu, zůstat v kompetenci centrální vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Plánovaná, tichá a neúmyslná.", "content": "Decentralizace by měla být v ideálním případě promyšlený, pomalý a opatrný proces ale často se k ní většinou přistupuje v období krizí, což se může negativně odrazit ve výsledku reformace. Obvykle se jedná o vědomý proces, ale může nastat i takzvaná tichá decentralizace, kdy centrum moci nevydává žádné reformy, ale svou politickou nedůrazností způsobuje postupný rozpad centralizovaného systému. Druhem tiché decentralizace je i decentralizace neúmyslná. Ta nastane, když vedlejší produkt reforem jiných oblastí je přesun politické moci směrem k regionům. Neúmyslná decentralizace se objevuje v Číně a Rusku, kde regionální autority disponují větší mocí, než bylo zamýšleno.", "section_level": 2}, {"title": "Asymetrie.", "content": "O asymetrické decentralizaci mluvíme, když politické, ekonomické a samosprávné pravomoci postoupeny pouze důležitým oblastem a velkým městům, zatímco venkov stále plně ovládá centrální vláda. V případě symetrické decentralizace jsou tyto pravomoci dány všem regionům.", "section_level": 2}, {"title": "Měření.", "content": "Měření hloubky decentralizace je obtížné kvůli užívání rozličných definic a postupů měření během různých studií. Podle studie OECD z roku 2013 může být hloubka decentralizace určena pouze komplexní analýzou stavu před a po decentralizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v kontextu ideologií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Libertariánský socialismus.", "content": "Tito filosofové zastávají ideál neburžoazní a nehierarchické společnosti bez soukromého majetku v oblasti produkce a věří v decentralizované prostředky přímé demokracie, jako jsou například shromáždění občanů, odbory nebo dělnické rady. Základním kamenem bývá právě decentralizace politické a ekonomické moci.", "section_level": 2}, {"title": "Anarchistické ideologické směry.", "content": "Decentralizace samosprávy na principu federalismu je také jedním z cílů ideologie anarchismu, která usiluje o vytvoření společnosti bez sociální, politické a ekonomické hierarchie. Anarchisté tvrdí, že pospolitost lidstva je schopna seberegulace a správy bez právního řádu, tj. zákonů.", "section_level": 2}, {"title": "Anarchosyndikalismus.", "content": "Anarchosyndikalismus je směr, který vznikl v 19. století, zastává teorii, spočívající v budování spolků, hnutí nebo tzv. syndikátů vykořisťovanými pracovníky, zejména rolníky nebo dělníky, které se budou snažit o zajištění lepších pracovních podmínek, zvýšení mzdy a zkrácení pracovní doby. Kvůli korupci odmítali politiku. Budoucí decentralizovanou společnost bez hierarchie spatřovali zejména v syndikátech.", "section_level": 3}, {"title": "Anarchofeminismus.", "content": "Anarchofeminismus je politická ideologie spojující anarchismus a feminismus. Obecně vnímá patriarchát jako nedobrovolnou hierarchii a třídní boj jako boj proti patriarchátu, který by měl být nahrazen decentralizovaným volným sdružením či beztřídní komunitou. Třídní boj anarchistů vidí jako nezbytnou součást boje za lidská práva žen a naopak.", "section_level": 3}, {"title": "Volný trh.", "content": "Nositel Nobelovy ceny ekonom August von Hayek zdůrazňoval, že volné trhy jsou decentralizovanými systémy, jejichž výsledky jsou utvářeny bez výslovné dohody těch, kteří se řídí především cenami. Poté například historik Gabriel Kolko ve své knize \"The Triumph of Conservatism\" tvrdí, že v polovině 20. století byly podniky, díky neustálému vstupu nových konkurentů na trh, vysoce decentralizované a kompetitivní, přičemž nedocházelo k jejich monopolizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v Evropské unii.", "content": "Pojem decentralizace je velmi důležitý v rámci Evropské unie. Přestože členské státy EU vnímají pod decentralizací odlišné procesy, pojí všechny jedno „východisko a tím je přesun kompetencí z centrální vlády na jiné aktéry“ (v tomto případě může jít i o přenesení pravomocí směrem nahoru, do sféry nadnárodních institucí). Evropská unie hovoří o efektivnějším fungování sfér, při zavedení decentralizovaného řízení. Proto byly do správy EU zavedeny tzv. decentralizované agentury. Zlepšují konkurenceschopnost EU, obecně přispívají ke zvýšení kvality života a podmínek v pracovní oblasti. Agentury řeší běžné problémy občanů EU a napomáhají institucím EU s jejich politikami. Zapojují se do témat: vzdělávání – Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop), bezpečnost občanů - Evropská policejní akademie (CEPOL), základní lidská práva - Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE), aj.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v technologiích.", "content": "Technologie zahrnuje nástroje, materiály, dovednosti a postupy, které vedou ke splnění veřejného nebo soukromého cíle. Koncepce decentralizace je použita v mnoha typech technologií, zejména pak v informačních.", "section_level": 1}, {"title": "Informační technologie.", "content": "Informační technologie zahrnují celý počítačový průmysl, to je hardware, software, internet ale i například telekomunikační zařízení. Internet je skvělý příklad silně decentralizovaného systému. Nikdo ho nevlastní a všichni ho utvářejí spolu. Také například Wikipedie patří mezi velmi decentralizovanou technologii, protože každý ji může upravovat a podílet se tak na její tvorbě. Na rozvoji stránek a aplikací na decentralizované platformě má v posledních letech rozhodující vliv masivní rozšíření chytrých telefonů a dalších mobilních zařízení. Dále mohou být informační technologie využity pro komunikaci vlády s občany, což se často nazývá E-Government. Tento nástroj je považován za důležitou součást decentralizace a moderní demokracie. Byl aplikován v praxi v různých formách ve většině zemí světa. Decentralizace pokračuje i v dalších odvětvích informační techniky. Například bezdrátové routery umístěné v domácnostech nebo v kancelářích mohou konkurovat či postupem času i nahradit poměrně centralizovaný systém vysílacích věží v telekomunikacích.", "section_level": 2}, {"title": "Vhodná technologie.", "content": "„Vhodná technologie“ je všeobecně uznávaný termín pro technologii výkonnou, energeticky efektivní, přívětivou k životnímu prostředí a především decentralizovanou. Tento termín vytvořil ekonom E. F. Schumacher. Zvažuje se použití „vhodné technologie“ jako alternativy pro převod kapitálově náročných technologií z rozvinutých zemí do zemí třetího světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zatímco centralizace, zejména ve vládní sféře, je známá a často praktikována, pro decentralizaci nemáme žádnou obecnou definici. Význam slova decentralizace se může lišit. Pojem decentralizace se objevuje v různých oblastech, např.: decentralizace výroby, ekonomických procesů, politické moci, osidlování aj. ", "tgt_summary": "La décentralisation consiste en un transfert de pouvoirs de l'État vers des personnes morales de droit public distinctes de lui. Elles disposent : ", "id": 519778} {"src_title": "Chebská pánev", "tgt_title": "Bassin d'Egra", "src_document": [{"title": "Geneze chebské pánve.", "content": "Vznik podkrušnohorských pánví v severozápadních Čechách souvisí s odezvou alpinských horotvorných procesů. Po vyklenutí došlo v oslabené severozápadní části Českého masivu k tektonickému kolapsu – vzniku poklesové zóny SV-JZ směru, kterou označujeme jako oherský rift. Některé zlomy, zvláště tzv. litoměřický zlom při jihovýchodním okraji prolomu, měly hlubinný dosah až do svrchní části zemského pláště a právě podél nich došlo k oživení vulkanické činnosti v areálu riftu od bavorské Horní Falce přes Doupovské hory a České středohoří až do Lužice. Příčné tektonické struktury a vulkanická centra rozdělují rift na dílčí úseky – od západu k východu to jsou: Chebská pánev, Sokolovská pánev, Doupovské hory, Mostecká (severočeská) pánev, České středohoří a na severovýchodě Žitavská pánev.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická skladba.", "content": "Severní část Chebské pánve je vyplněna terciérními sedimenty kolísavé mocnosti s maximální hloubkou asi 300 m na svém východním okraji. Podloží severní části Chebské pánve tvoří většinou pokleslé kry smrčinského plutonu; v části jižní se uplatňují zejména fylity. Sedimentace spodního jílovito-písčitého souvrství je překryta na větší části pánve uhelnou slojí a mocným komplexem souvrství cyprisového jílovce. Cyprisové souvrství lokálně není vyvinuto. Nejmladšími terciérními sedimenty jsou jíly a písky svrchního souvrství s četnými ložisky kaolinových jílů a písků využívaných v keramickém a stavebním průmyslu. Největší akumulace rozsáhlých povrchových lomů je při východním okraji, mezi Skalnou a Plesnou (Nová Ves, Velký Luh, Vackovec apod.) Ve stavbě pánve se projevují tektonické linie několika směrů: SZ-JV (především v centrálním poruchovém pásmu v oblasti Soosu), VSV-ZJZ a S-J. V oblasti dochází k intenzivním, plošně rozsáhlým přírodním únikům a výronům oxidu uhličitého. Tyto projevy lze pozorovat jednak v údolní nivě potoku Plesná (Hartoušovské mofety a Bublák) a jednak v přírodní rezervaci Soos jako prameny (Císařský, Věra), ale také jako suché výrony CO v bahenních kráterech mofetového typu. Nejznámějšími vývěry jsou však minerální prameny Františkových Lázní využívané v balneoterapii. Nejmladší sedimenty jsou kvartérní – mezi ty nejznámější patří ložiska slatiny, využívaná k lázeňským účelům (např. Františkovy Lázně, Vackovec apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Litostratigrafie.", "content": "Litostratigraficky se chebská pánev člení na 5 základních jednotek – souvrství.", "section_level": 1}, {"title": "Starosedelské souvrství.", "content": "K souvrství patří málo prozkoumané výskyty sedimentů s eocénní flórou. Souvrství tvoří písčité a slídnaté jíly a jemnozrnné jílovité písky o mocnosti 10 – 20 m, místy s uhelnou příměsí. Mezi obcemi Velký Luh a Nový Kostel byly v podloží sedimentů zjištěny vrtem sklovité tufity, které připouštějí možnost maarového původu depresí. Makroflóra souvrství obsahuje zkameněliny vymřelých dřevin příbuzných ambroním, myrtám, vavřínům a skořicovníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Spodní jílovito-písčité souvrství.", "content": "Leží na zvětralých granitech a svorech a je oligocénního až miocénního stáří. V pánvi je rozšířeno značně nesouvisle. Vyplňuje deprese a tektonické příkopy na úpatích fosilních hřbetů. Dosahuje mocnosti od několika metrů do 40 – 50 m, místy až 75 m. Souvrství je tvořeno převážně štěrky, písky, a písčitými jíly. V menší míře jsou zastoupeny slepence, pískovce a málo mocné uhelné jíly až uhlí, které se podobají sloji Josef v sokolovské pánvi.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní slojové souvrství.", "content": "Vyplňuje asi dvě třetiny plochy pánve a podle magnetostratigrafických měření je staré 23,2 – 21,3 mil. let. Uhelné sloje byly v letech 1870 – 1946 předmětem hlubinné i povrchové těžby uhlí, převážně v pochlovické části pánve.", "section_level": 2}, {"title": "Cyprisové souvrství.", "content": "Nasedá na hlavní slojové souvrství a místy přesahuje hranice jeho rozšíření. Jeho stáří je přibližně 21,3 – 17 mil. let. Jeho mocnost u mariánskolázeňského zlomu je až 170 m. Ve spodní části souvrství byly na několika místech zjištěny stromatolity. Jemně vrstevnaté zelenošedé jílovce jsou prokládány vrstvami jílů a bitumenních jílovců s vložkami pelokarbonátů. Z nadloží hlavní sloje pocházejí četné nálezy fauny, ze savců byli nalezeni především hlodavci. Významný je však nález mastodonta druhu Gomphoterium angustidens.", "section_level": 2}, {"title": "Vildštejnské souvrství.", "content": "Je pliocénní stáří s pravděpodobným přesahem do pleistocénu. Ukládalo se po asi 12 mil. let trvajícím hiátu (období přerušení sedimentace). Leží diskordantně na povrchu sedimentů cyprisového souvrství, místy i na starších souvrstvích při okraji pánve. Paleomagneticky zjištěné stáří je 4,7 – 1,4 mil. let. Maximální mocnost souvrství dosahuje u jihovýchodního okraje pánve (mariánskolázeňský zlom) přes 100 m. Okraje souvrství po obvodu pánve svědčí o jeho původně podstatně větším plošném rozšíření. Nejlépe prozkoumané jsou Vonšovské vrstvy, ve kterých se vyskytují keramické suroviny. V okolí Skalné jsou mocné až 8 m a tvoří je převážně kaolinické jíly. K zajímavostem patří nálezy vltavínů v pískovně Dřenice v Novoveských vrstvách.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanismus a seizmická aktivita.", "content": "Oblast byla zasažena vulkanickou činností v terciéru a představuje starší vulkanickou fázi Chebské pánve. Její centra jsou u Slapan jižně od Chebu, u Horních Loman poblíž Františkových Lázní, u Skalné a Nebanic. Nejmladší vulkanickou fází byly sopečná exploze v pliocénu a pleistocénu, zastoupené zejména Komorní hůrkou. Ta spolu s Železnou hůrkou patří k vůbec nejmladším sopkám v České republice. Železná hůrka již ovšem leží těsně za hranicí chebské pánve v geomorfologickém celku Smrčiny. Někteří geologové a seismologové v souvislosti se lokálními projevy zemětřesení mluví o doznívání sopečné činnosti, která se jednou může i opakovat. V této otázce však nejsou geologové a seismologové jednotní, mnozí se domnívají, že otřesy jsou způsobeny posunem horninových bloků podél hluboce uloženého geologického zlomu. Chebská pánev se nachází uprostřed seizmicky aktivní oblasti s epicentry historických zemětřesení. Zemětřesné roje jsou pozorovány od roku 1198. Tvoří je větší počet malých otřesů během období řádově týdnů až měsíců. Více než 90 % současných zemětřesení se vyskytuje v ohniskové zóně mezi Vackovcem a Počátkami, která protíná mariánskolázeňský zlom u Nového Kostela. Zajímavostí je, že během seizmické aktivity dochází i ke změnám hladiny vod v některých studních. Rovněž minerální prameny mohou měnit svoji vydatnost a obsah minerálních látek i oxidu uhličitého. Nejmohutnější otřesy ve 20. století byly zaznamenány v prosinci 1985. Nejsilnější otřes měl magnitudo 4,7. Centrum zemětřesení se nacházelo pod obcí Nový Kostel. Silný seizmický otřes, druhý nejsilnější otřes v západních Čechách za posledních sto let, byl v květnu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrogeologie.", "content": "Chebská pánev je rozlehlým systémem s akumulacemi prostých a minerálních vod s různým stupněm samostatnosti. Výjimečné postavení mají minerální prameny ve Františkových Lázních a blízkém okolí. Specifické je využití kyselek k pitným účelům. Zvláštní hydrochemickou pozici má minerální pramen Glauber IV pro svou mimořádně vysokou mineralizaci (až 24 g.l). Nejteplejším přírodním výskytem uhličité vody v Chebské pánvi je Císařský pramen v národní přírodní rezervaci Soos, s teplotou přibližně 17 °C. Většina pramenů uhličitých vod a část mělce jímaných pramenů je vázána na hydrodynamickou zónu podzemních vod, malá část na systém napjatých artéských vod pánevní struktury. Oxid uhličitý má v celé pánvi hlubinný původ, jen podmínky výstupu k povrchu jsou odlišné. Hlavním infiltračním územím františkolázeňských pramenů je přiléhající část smrčinského žulového plutonu. Obavy z ohrožení minerálních vod Františkových Lázní vedly k opakovanému vyhlašování ochranných pásem. Podzemní vody sycené oxidem uhličitým se však vyskytují v rozsáhlých územích Chebské pánve i jejího okolí. Výskyty představují jednu z největších akumulací uhličitých vod v České republice. V chebské pánvi a jejím bezprostředním okolí bylo zjištěno více než sto vývěrů proplyněných minerálních vod. Kromě minerálních pramenů je vodárensky významný odběr podzemní vody v okolí Nebanic. Z úpravny vody Nebanice je dodávána pitná voda nebanickým skupinovým vodovodem pro obyvatele Chebu a značnou část obyvatel chebského okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "V chebské pánvi se začalo s těžbou uhlí v polovině 19. století. Uhlí se dobývalo hlubinně i lomově a bylo vesměs dopravováno do briketáren k dalšímu zpracování. Většího významu nabyla těžba od 70. let 19. století v souvislosti s dokončením stavby železniční trati Cheb-Chomutov. V roce 1871 (jiný zdroj uvádí rok 1876) byla založena Kynšperská báňská společnost (Königsberger Bergbaugesellschaft). Hlavní dolová činnost se soustředila na nový důl Boží požehnání (Segengottes) u Dolních Pochlovic, jehož otvírka byla ukončena v roce 1880. Těžené uhlí mělo poměrně nízkou výhřevnost a vyšší obsah vody. Na druhé straně mělo vysoký obsah bitumenu a proto se dobře hodilo pro briketování. Již v roce 1880 byla nedaleko dolu Boží požehnání postavena první kynšperská briketárna. Ta byla druhou briketárnou nejen v Čechách, ale i tehdejším Rakousko-Uhersku (první česká briketárna byla v Křemýži u Bíliny, ta však brzy zanikla). Kynšperská briketárna byla dlouho největší a jedinou v Čechách. Druhá briketárna s větším výkonem byla postavena v roce 1890. Kynšperské brikety byly velmi žádány nejen u nás, ale i v zahraničí. Většina produkce šla na vývoz. Odbyt v Rakousko-Uhersku činil 42 %, odbyt do zahraničí 58 %. Kromě uhlí se v Chebské pánvi těží, resp. těžily žáruvzdorné a nežárovzdorné jíly, štěrkopísky, písky, bazaltiody (olivinický nefelinit v Libé) a cihlářské suroviny. Dříve se zde těžil kaolin, vápenec, pyrit a diatomity.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Oblast Chebské pánve je chráněna jako CHOPAV (přirozená akumulace vod) nařízením vlády ČSR č. 85/1981 Sb., ochrana zřídelní struktury Františkovy Lázně pak pokrývá prakticky celou pánev. Celkem 3 pásma ochrany odstupňované dle blízkosti zdroje a chráněné Nařízení vlády č. 152 z roku 1992 Sb. Ochranu však mají zabezpečenou také ložiska nerostných surovin (hnědé uhlí, jíly, kaolin), přičemž koexistenci ochrany vod a nerostů řeší podmínky stanovených ochranných pásem Františkových Lázní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chebská pánev je geomorfologický celek v jihozápadní části Podkrušnohorské oblasti. Chebská pánev nemá z hlediska českého geomorfologického členění žádný podcelek ani okrsek.", "tgt_summary": "Le bassin d’Egra (en ) est un espace naturel de la République tchèque centré sur la ville d’Egra ou Cheb s’étendant sur. Son point culminant est le mont Doubravský () à Taubrath ; et le point le plus bas se trouve à \"Kynšperk nad Ohří\", dans la vallée d’Eger (). ", "id": 518210} {"src_title": "Projekt pro nové americké století", "tgt_title": "Project for the New American Century", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "PNAC vznikl na jaře (uváděno datum 3. června) 1997. Jeden z klíčových členů, Richard Perle, je současně členem jiného think tanku – Institute for Advanced Strategic and Political Studies – který v té době existuje necelý rok a s PNAC sdílí odpovědi na otázky Blízkého východu, zejména situace v Iráku. PNAC vznikl jako iniciativa organizací New Citizenship Project a organizace s názvem 501(c)(3) a za podpory několika nadací. 26. ledna 1998 poslalo PNAC otevřený dopis prezidentovi Billu Clintonovi, ve kterém jeho členové explicitně volali po pozemní vojenské operaci Spojených států, jejímž cílem bude sesadit z moci Saddáma Husseina. Důvod změny režimu v Iráku mělo být hájení zájmů během krize s odzbrojováním Iráku v letech 1997–2000. Dopis postoupili i dvěma republikánským kongresmanům. 16. listopadu téhož roku Irák vyhnal ze své země zbraňové inspektory Spojených národů a William Kristol v časopise \"The Weekly Standard\", kde působil jako redaktor, znovu vyslovil pro změnu režimu v Iráku, a to prostřednictvím vytrvalého bombardování nebo kampaně, v níž by byly angažovány strategické střely. PNAC podpořil prezidentský výnos \"Iraq Liberation Act\" (výnos o osvobození Iráku), který podepsal prezident Clinton.", "section_level": 1}, {"title": "Rebuilding America's Defences.", "content": "V září 2000 publikovalo PNAC ambiciózní ale též kontroverzní 90stránkovou zprávu \"Rebuilding America's Defenses: Strategies, Forces, and Resources For a New Century\" (\"Přestavba obrany Ameriky: strategie, síly a zdroje pro nové století\"). Tato zpráva se snaží hledat východiska, jak Spojené státy udržet v pozici jediné světové supervelmoci, využívající privilegií tohoto statutu, dominující ostatním státům politicky, ekonomicky, ale hlavně vojensky, využívaje k tomu svoji bezprecedentně silnou armádu, mj. stavěním vojenských základen v cizích zemích, usilováním o udržení jaderného arzenálu nebo dominanci na orbitě Země. Cíle \"Rebuilding America's Defences\" se docela pozoruhodně shodují s poselstvím knihy Zbigniewa Brzezinského \"Velká šachovnice\" (\"The Grand Chessboard\"). Zavádí i pojmy, které se později ujaly (např. Homeland Security, nepřátelské/„darebácké“ státy) stejně jako ideologii, která byla později použita (např. argumentace preemptivního úderu, použitá jako hlavní část tzv. Bushovy doktríny). V průběhu let 2000–2001 publikovali členové PNAC články podporující invazi Spojených států do Iráku. Na svých stránkách se vyjádřila, že ponechat Saddáma Husseina u moci je vzdání se terorismu. Působení členů PNAC, kteří přešli do klíčových pozic Bushovy vlády, zajistil její bezproblémovou a úzkou spolupráci s touto zájmovou skupinou a plány na invazi do Iráku a svržení Saddáma Hussajna začaly být připravovány již od prvního bezpečnostního zasedání, které se konalo na konci ledna 2001. 20. září 2001 poslali prezidentu Bushovi dopis, ve kterém obhajovali rozhodnou snahu zbavit Saddáma Hussajna moci v Iráku nebo změnu režimu.", "section_level": 2}, {"title": "Lidé v Projektu pro nové americké století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ředitelé projektu.", "content": "[tak, jak je uvádí současná verze jejich domovské stránky:]", "section_level": 2}, {"title": "Spolupracovníci s Bushovou administrativou.", "content": "Poté, co se po amerických volbách z roku 2000 stal George W. Bush prezidentem, bylo mnoho členů nebo signatářů PNAC jmenováno do klíčových pozic Bushovy administrativy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt pro nové americké století (', zkráceně ') je think tank amerických neokonzervativců se sídlem ve Washington, D.C., který byl založen na jaře roku 1997 jako vzdělávací nezisková organizace Williamem Kristolem a Robertem Kaganem. Řada lidí z tohoto ideologického prostředí PNAC se později rekrutovala do vlády sestavené po následujících prezidentských volbách. Cílem PNAC je „povýšit americkou globální vůdčí úlohu“. ", "tgt_summary": "Le, ou PNAC (« Projet pour le nouveau siècle américain ») est un \"think tank\" néoconservateur américain ayant fonctionné de 1997 à 2006. Cet organisme qui se présente comme une organisation d'éducation à but non lucratif, a été fondé au début de l'année 1997 par William Kristol et Robert Kagan. L'objectif affiché du PNAC est de promouvoir le leadership mondial des États-Unis. Le PNAC pose en principe fondamental la considération selon laquelle le « leadership américain est à la fois bon pour l'Amérique et bon pour le monde » et apporte son soutien pour une « politique reaganienne de puissance militaire et de clarté morale ». Cette organisation a exercé une forte influence sur les hauts fonctionnaires du gouvernement des États-Unis durant les mandats du président américain George W. Bush et a eu une incidence très importante sur le développement militaire et la politique des affaires étrangères, particulièrement en ce qui concerne la sécurité nationale et la guerre en Irak.", "id": 91982} {"src_title": "Enneagram", "tgt_title": "Ennéagramme", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "„Historie vzniku enneagramu je do té míry neznámá, že snadno svádí ke spekulacím.“ Existují úvahy, že teorie enneagramu pochází již ze starověkého Řecka, tyto úvahy však nejsou dokázány. Pravděpodobně se jedná o syntézu starších tradic (Sedm smrtelných hříchů, Kabala, Súfismus, Křesťanští mystikové), za otce současného modelu můžeme považovat Georgije Ivanoviče Gurdžijeva, na něj navázali kupříkladu Oscar Ichazo a Claudio Naranjo, Helen Palmer, David Daniels, Richard Rohr. Enneagram je dynamický model, užívaný podle svých protagonistů na poli psychologie – v oblasti pracovní a obchodní sféry, psychoterapie, vzdělávání a výchovy, spirituální práce, medicíny. Můžeme se také setkat s tezí, že jde o metodu bez vědeckého základu, vzorkem amerických odborníků byla hodnocena jako zdiskreditovaná. Model posud není využívaný k psychologické diagnostice. Helen Palmer (psychiatr, Standfordská univerzita, USA), Terry Saracino se zabývají výzkumem, který by tuto možnost přinesl. V příloze knihy najdeme popis prvního z nich, kde autoři studie zjišťují rozdíly mezi osobnostmi různých enneagramových typů na základě MBTI a Minnesota Multiphasic Personality Inventroy (MMPI).. Zmínka o vůbec prvním empirickém výzkumu enneagramu je z roku 1983 (Wagner, Walker). Byli vyhodnocovány výsledky 390 zástupců jednotlivých enneagramových typů v testu MBTI a Millonově illinoiském dotazníku, ten určuje osobnostní strukturu projevující se prostřednictvím 8 osobnostních stylů. Millonův popis tvoří dle Wagnera paralelu s pojetím vytváření fixací ega v typologii enneagramu. Ve studii byl rovněž použit Wagnerův enneagramový katalog osobností se 135 položkami pro určení ennea-typu, který respondenti vyplňovali před a po enneagramovém výcviku.", "section_level": 1}, {"title": "Děvet typů osobnosti.", "content": "Jednička (\"perfekcionista, reformátor, kritik\") Jedničky jsou idealisté, snažící se udělat ze světa lepší místo pro život. Jsou tvrdé jak na sebe, tak na ostatní, a těžko nesou jak svou vlastní, tak cizí nedokonalost. Díky jejich smyslu pro povinnost se na ně dá spolehnout. Dvojka (\"pomocníci, dárci, ošetřovatelé\") Dvojky se neustále snaží pomáhat ostatním, chtějí být nepostradatelné pro druhé, neustále se snaží všem vyhovět. Dokáží však být v této potřebě až egoistické, a dokonce jsou schopné okolní svět i vydírat, pokud si od nich nechce nechat pomoct. Trojka (\"sportovci, vítězové\") Trojky jsou hnány touhou po úspěchu, za který jsou schopny mnoho obětovat. Rády si vytyčují cíle, za kterými pak jdou, jejich hlavní motivací je však touha po uznání. Jsou schopny dostat se do jakékoliv role, relativně často lžou a přetvařují se, rády se vidí v nějakých rolích. Čtyřka (\"romantik, individualista, umělec\") Čtyřky jsou tvořivé, nápadité a umělecky založené. Právě ony mají úspěchy v malířství, tanci, literatuře či jiných uměleckých směrech. Mohou propadat melancholii a depresím a uzavírat se do sebe. Snaží se být originální pomalu za každou cenu, snadno se pro něco nadchnou, mají rády auru tajemna a síly, jež se vymykají lidské kontrole a chápání. Nerady se nechávají svazovat. Pětka (\"pozorovatelé, objevitelé, přemýšliví\") Pětky jsou všímavé a přemýšlivé vůči svému okolí. Dokáží naslouchat a vyhodnocovat, jsou racionální, dříve myslí, než jednají. Snaží se kontrolovat své emoce, a proto je pro ně někdy těžké vyjádřit své city. Touží objevovat nové věci a poté si je třídit a škatulkovat, jejich racionalita jim však nepomáhá v jejich soukromém životě, proto v této oblasti často trpí. Šestka (\"loajalista\") Hlavní vlastností šestek je stabilita a věrnost a jejich základním kamenem úrazu je strach. Hodně se bojí a hodně se nechají strachem ovlivňovat. Mohou být místy až paranoidní. Potřebují oporu a vedení. Sedmička (\"požitkář, dobrodruh, nadšenec\") Sedmičky vidí svět tak, jak ho vidět chtějí. Zavírají oči před realitou, kvůli čemuž se stávají povrchní. Umí si užívat života, ale mohou propadat alkoholu či jiným neřestem. Osmička (\"vůdce, ochránce\") Osmičky jsou přirození vůdci, ochraňující slabší, jsou obdařené velkou vnitřní energií, jež je žene dopředu. Mají problémy s autoritami a obecně se často dostávají do konfliktů, také bývají tvrdohlavé a nenechají si vymluvit své názory. Devítka (\"ochránce, vyjednávač\") Devítky vynikají svou empatičností, vnímavostí a klidem. Nejsou moc průbojné a svým okolím jsou snadno přehlédnutelné. Nebývají moc otevřené a mívají problémy bavit se např. o tabuizovaných tématech nebo sexualitě.", "section_level": 1}, {"title": "Křídla, tahy.", "content": "I když osobnost člověka je nejvíce dána jedním typem, ovlivňuje ji i všech osm ostatních typů enneagramu. Jednak ji ovlivňují dva sousední typy, obvykle nazývány křídla (například jednička má nejvíc společného s dvojkou a devítkou). Z těchto křídel může či nemusí být jedno dominantní. Tento aspekt teorie enneagramu vypracoval mj. Claudio Naranjo. Dalšími podstatnými aspekty modelu enneagramu jsou bod stresu a bod klidu, kdy typ přebírá znaky jiného typu, proto je model považován za dynamický. Každý typ osobnosti sestává ze tří způsobů – převažujícího způsobu, který převládá za obvyklých okolností a který se nazývá vašim typem osobnosti; způsob, který působí, když přecházíte k akci (nebo jste pod tlakem) a způsob, který vstupuje do hry v bezpečných nestresových situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Emoční fixace.", "content": "S každým typem je spojován pojem emoční a mentální fixace. Emoční fixace je pravděpodobně inspirována Sedmi smrtelnými hříchy. Vzhledem k tomu, že typů v enneagramu je devět, byly přidány ještě dva: Strach a Klam. Člověk nejvíce podléhá hříchu, s nímž je spojen jeho typ.", "section_level": 1}, {"title": "Názor Jiřího Heřta.", "content": "Typologie enneagramu je podle Jiřího Heřta metodou pseudovědeckou, odvozenou bez dostatečného výzkumu a hledající vztahy mezi lidmi na základě iracionálních pravidel, jako taková nemá souvislost s vědecky podloženými typy osobnosti, jako je například teorie Big Five. Za šíření znalostí o enneagramu a posuzování osobnosti esoterikou také dostala společnost ENNEA ČR anticenu Bludný balvan 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky Anglicky", "section_level": 2}], "src_summary": "Enneagram osobnosti, většinou nazývaný jednoduše enneagram, (z řeckého \"ennea\", což znamená devět, a \"grammos\", což znamená body) je model lidské psychiky, dynamická typologie, prastaré učení o typech, popisující devět různých osobnostních typů. Hlavní myšlenka enneagramu se opírá o zásadu, že každý člověk má nějaký hlavní, ústřední rys, který se podobá ose, kolem které se soustřeďuje celý život osobnosti. Tato \"fixace\" se vztahuje k obrannému mechanismu, který jsme si utvořili v dětství. Toto lpění – častěji nevědomé – se projevuje v našich zvycích a omezuje naše nazírání na svět. Žádný z těchto typů (základních, enneagramových) není horší ani lepší než ostatní. Jde tedy o nalezení svého typu, studium vlastní automatiky, opakujících se základních životních témat; studium stínů, skrytých motorů a mechanik vlastního charakteru; studium vašich partnerů ve vztazích a v práci se zaměřením na to, jak mohu pozorovat svět jejich očima. ", "tgt_summary": "L’ennéagramme est, à l'origine, une figure ésotérique (le mot a été construit avec la racine grecque \"ennea\" qui signifie neuf et \"gramma\" dont le sens est figure) ancienne, que Georges Gurdjieff a réintroduit en Occident au début du. L'ennéagramme, dans des conceptions dérivées, s'est diffusé comme une méthode de développement personnel (alors appelé « ennéagramme des neuf types de personnalité ») au travers de divers auteurs à partir des années 1970 aux États-Unis dans le courant de la psychologie humaniste. Cette méthode est aujourd'hui également utilisée dans le domaine du management, et fait l'objet de nombreux séminaires, livres, magazines et DVD. ", "id": 2209205} {"src_title": "Metro v Mnichově", "tgt_title": "Métro de Munich", "src_document": [{"title": "Síť metra.", "content": "Síť metra měří 103,1 km a vlaky obsluhují 100 stanic. Vlaky zde jezdí rychlostí až 80 km/h, což je maximální rychlost povolená v německých metrech (\"U-Bahn\"). Během noci je provoz přerušen; od 1 do 4 hodin, od 2 do 4 hodin přes víkend. Výjimkou mohou být zvláštní události jako Nový rok. Všechny trasy se nacházejí v podzemí až na linku U5 u jižní konečné \"Neuperlach Süd.\" Linka U6 je vedena po povrchu v severní části od zastávky \"Studentenstadt\" (kromě podzemních stanic \"Garching-Forschungszentrum\" a \"Garching\"). Pouze linka U6 se dostává až za hranice Mnichova a spojuje tak město Garching. V centru města se všech šest linek spojuje do kmenových linek – U1 je vedena ve stejných kolejích jako U2, U3 společně s U6 a U4 sdílí část linky U5. Vzniká tak obdobný přestupní trojúhelník jako v pražském metru. Jízdní řády na těchto částech podzemní dráhy se společně ovlivňují. Většina stanic má klasické ostrovní nástupiště a dvě koleje. Pouze u zastávek \"Olympia-Einkaufszentrum\" (U1), \"Richard-Strauss-Straße\" (U4), \"Neuperlach Süd\" (U5), \"Garching-Hochbrück\" a \"Nordfriedhof\" (obě na U6) se nacházejí postranní nástupiště.Se zvláštním řešením přestupů byly vybudovány stanice \"Scheidplatz\", \"Münchner Freiheit\" a \"Innsbrucker Ring,\" čtyři koleje zde leží ve stejné úrovni vedle sebe. Může se tedy přestupovat i z jednoho nástupiště na jinou linku metra. \"Implerstraße\" (U3, U6), \"Max-Weber-Platz\" (U4, U5) a \"Kolumbusplatz\" (U1, U2) jsou trojkolejné. Na většině linek interval mezi vlaky činí přibližně 5 minut. V hodinách dopravní špičky může frekvence dosáhnout až 2 minut. Zvláště v pozdních hodinách a okrajových dobách provozu metra se intervaly značně prodlužují až na 20 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Linky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka U1.", "content": "Linka U1 začíná od roku 2004 u nákupního centru Olympia ve čtvrti Moosach, kde také linka U3 má zastávku pod stanicí U1. Zde je také unikátní v Mnichově zřízení podzemního parkovacího domu „bike and ride“, takže parkovací garáž pro kola je přímo v stanici metra. Na cestě do stanice Westfriedhof vede U1 pod Hanauerstraße, na křižovatce Georg-Brauchle-Ring byla otevřena stanice v roce 2003, navrhl ji umělec Franz Ackermann. Stanice Westfriedhof se dostala do učebnic architektury díky strohým betonovým zdím a jednoduchého osvětlení. Dále vede U1 do stanice Gern, kde lze historii čtvrti číst na velkých skleněných plochách. Na další stanici Rotkreuzplatz byla mezi lety 1983 a 1998, konečná. Pod ulicí Nymphenburgerstraße linka nyní prochází přes stanici Maillingerstraße na zastávku Stiglmaierplatz a poté se spojí s linkou U2 a pokračuje na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží, kde se kříží s linkami U4 a U5. Bezprostředně na další stanici Sendlinger Tor U1 a U2 překřižují linky U3 a U6. Další stanice je u řeky Isaru Fraunhoferstraße. Následující stanice již za řekou je Kolumbusplatz, kde jsou tři koleje vedle sebe. Část linky U1, která byla otevřena v roce 1997, se zde odpojuje od U2 na jih, projíždí barevně navrženou stanici Candidplatz a nakonec dosahuje Wettersteinplatz. Následující stanice St.-Quirin-Platz je architektonicky jedinečná a také neobvyklá pro mnichovské metro, protože je otevřena do strany velkým „okem“ a nad ní je oblouková skleněná střecha. Je to jediná stanice metra se dvěma výtahy, které jsou bezprostředně vedle sebe, protože poblíž je zařízení pro péči o postižené, což toto neobvyklé opatření ospravedlňuje. Pod ulicí Naupliastraße se nachází konečná Mangfallplatz, u které je parkoviště „park and ride“. Z Wettersteinplatz byla původně plánována tramvajová trasa, ale metro nakonec zvítězilo. Plány na rozšíření U1 na jih dále do nemocnice Harlaching nebo dokonce na most Großhesseloher byly odloženy z důvodů nákladů a kvůli zřejmě malým dopravním výhodám. Původně měla být zde nahrazena tramvajová linka 25, protože do poloviny 80. let měla být tramvaj zcela nahrazena metrem. V nejbližší době se neočekává ani rozšíření na severním směru do Fasanerie.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U2.", "content": "Linka U2 je pravděpodobně linka s nejčastěji zaměňovanými konečnými. Také změnila své jméno, protože původně byla označována jako linka U8. Dnes začíná U2 na severu pod nádražím Feldmoching, odkud vede trať S-Bahn S1 do Freisingu a na letiště. Poté pokračuje přes stanice Hasenbergl, Düflerstraße a Harthof. Mezi stanicemi Am Hart a Frankfurter Ring je v tunelu bílá a modrá vlna, což je jediná umělecká instalace mimo stanici. Následuje stanice Milbertshofen. Poté překříží ve čtyřkolejné stanici Scheidplatz U3. Až do otevření trasy do Dülferstraße do roku 1993 jezdila U2 do stanice Olympiazentrum, která se dnes nachází na lince U3. Přes čtvrtě Schwabing a Maxvorstadt projíždí stanice Hohenzollernplatz, Josephsplatz, Theresienstraße a Königsplatz. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží se nyní U2 setkává s linkou U1 a překřižují linky U4 a U5 a v další stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U3 a U6. Přes centrum města pokračuje přes stanici Fraunhoferstraße na tříkolejnou stanici Columbusplatz. Z Columbusplatz vede U2 přes Silberhornstraße a Untersbergstraße k vlakovému nádraží Giesing, kde je na povrchu přestup na S-Bahn. Přes stanici Karl-Preis-Platz pokračuje U2 na stanici Innsbrucker Ring, kde se na čtyřkolejné stanici kříží s linkou U5. Až do otevření linky do Messestadtu v roce 1999 zde působily U2 a U5 společně jezdily do čtvrti Neuperlach. Nyní projíždí čtvrtěmi Berg am Laim a Trudering ve kterých jsou stanice Josephsburg, Kreillerstraße a Trudering, kde se při stavbě roku 1994 propadl strop a několik dělníků zahynulo. Pak už následují jen stanice Moosfeld, Messestadt West a Messestadt Ost. V tuto dobu se neuvažuje o žádném rozšíření.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U3.", "content": "Linka U3 byla dramaticky rozestavěna, když Mnichovu připadly olympijské hry na rok 1972. Na severu začíná U3 od 11. prosince 2010 na stanici Moosach, za níž je stanice Moosacher-St. Martins platz. Předtím začínala na následující stanici Olympia-Einkaufszentrum, kde začíná U1. Skrz stanici Oberwiesenfeld se dostává do čtyřkolejné stanice Olympiazentrum, kde U3 měla od roku 1972 do roku 2007 svoji konečnou. Dříve se měla jmenovat právě Oberwiesenfeld, ale kvůli budoucímu plánovanému rozšíření dostala tento název. Za stanicemi Petuelring a Scheidplatz, která je též čtyřkolejná a kde se kříží s linkou U2 dosahuje stanice Bonner platz, za kterou se spojí s linkou U6. Následuje třetí čtyřkolejná stanice na lince Münchner Freiheit. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linky U3 a U6 opět oddělují. Z této stanice vede odbočka do stanice Theresienwiese na linkách U4 a U5. Další stanice Brudermühlstraße. Starý mlýnský kámen v mezipodlaží připomíná tradici ulice. Na následující stanici Thalkirchen připomínají zvířecí motivy zadní stěny navržené Ricardou Dietzovou, protože nedaleko je zvířecí park. Ze stanice Thalkirchen vede trasa západním směrem přes stanice Obersendling, Aidenbachstrasse, Machtlfingerstraße, Forstenrieder Allee ke stanici Basler Road. Konečná Fürstenried West je již umístěna přímo na hranici města. Za stanicí Fürstenried West se uvažuje o prodloužení do města Neuried.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U4.", "content": "Linka U4 je nejkratší linkou metra v Mnichově a má pouze 13 stanic. Původně se měla jmenovat U9 a do roku 2006 jezdily jen čtyřvozové soupravy. Na západě začíná U4 na Westendstraße, kde se již spojuje s U5. Zpočátku U4 fungovala jako U5 do stanice Laimer Platz, ale byla poté byla stažena kvůli nedostatečnému využití těchto dvou stanicemi. U4 a U5 jsou jedinou dvojicí linek, která se na jedné části nerozděluje, ale U4 končí rovnou na stanici U5, která pokračuje dál. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde existuje spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U5 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. Následuje Prinzregentenplatz a v zeleném designu připomínající následující stanici Böhmerwaldplatz dosáhne U4 stanice Richard-Strauss-Straße, která je díky své poloze jako jediná na této trase vybavena postranními nástupišťmi. Dále pokračuje do konečné stanice Arabellapark, ale tunel pokračuje k původně plánované stanici Cosimapark. Pokračování U4 ve směru Cosimapark a Fideliopark Englschalking je zahrnuto do dlouhodobého programu výstavby metra v Mnichově, ale vzhledem k již relativně nízkému využití U4 v nejbližší době neočekává. Původně plánované rozšíření na západ ve směru na Blumenau má malou šanci na realizaci, protože hustota osídlení zde neodůvodňuje výstavbu metra.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U5.", "content": "Linka U5 v současné době začíná ve stanici Laimer Platz. U5 skrz velmi pestře zdobenou stanici Friedenheimer straße na Westendstraße, kde začíná linka U4. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde je spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U4 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. U5 se otočí v prudké zatáčce na jih do stanice Ostbahnhof. Je zde napojení na hlavní linku S-Bahn. Po třetí nejdelší vzdálenosti mezi dvěma stanicemi v Mnichově, a to 1602 metrů následuje Innsbrucker Ring, kde kříží linku U2. Po stanici Michaelibad následuje úsek bez stanice, který má 1708 metrů, což je nejdelší ve městě. Trasa vede na stanici Quiddestraße\".\" Další stanicí je Neuperlach Zentrum. Po stanici Therese-Giehse-Allee se U5 konečně dostane na povrch a ve stanici Neuperlach Süd. Dříve úsek obsluhovala linka U2 od stanice Innsbrucker Ring. V Neuperlach Süd je zvláštnost, že S-Bahn a U-Bahn sdílejí platformu - na trati 3 běží S7, na trati 2 na druhé straně nástupiště dorazí vlaky U5. Existuje tedy přímý přechod z metra na S-Bahn na stejném nástupišti. Touto dobou se uvažuje o rozšíření ze stanice Laimer Platz přes stanice Willibaldstraße a Am Knie do stanice Pasing. Dokonce je začleněno do plánu rozvoje dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U6.", "content": "Linka U6 je nejdelší linkou metra v Mnichově. Byla uvedena do provozu jako první. Jako jediná linka vede mimo mnichovskou městskou oblast. Začíná pod univerzitním a výzkumným centrem města Garching poblíž Mnichova ve stanici Garching-Forschungzentrum. Odtud trasa vede pod městem Garching do stejnojmenné a následně vyjede na povrch před stanicí Garching-Hochbrück. Pak metro pojede 4208 metrů bez zastavení až do Mnichova. První stanice v Mnichově je Fröttmaning, u které je známá Allianz Arena. S výstavbou arény musela být stanice přestavěna na čtyři koleje, aby bylo možné zvládnout vysoký počet cestujících jedoucích na fotbalové zápasy. Následující stanice Kieferngarten, která byla otevřena jako první, za ní je odbočka do depa. Trasa dále vede přes stanici Freimann do stanice Studentenstadt. Poté se metro opět dostane do podzemí. Trasa nyní vede pod ulicí Ungererstraße, pod kterou jsou stanice Alte Heide, Nordfriedhof a Dietlindenstraße a Münchner Freiheit, kde se spojí s linkou U3. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linka U6 oddělí od stanice U3. Za Implerstraße trasa odbočuje na západ k Harrasu. Poté prochází pod městskou částí Sendling-Westpark ve směru na západ. Tato část se svými stanicemi Partnachplatz, Westpark a Holzapfelkreuth byla zahájena mezinárodní výstavou rostlin ve Westparku. Konečně, metro přes stanice Haderner Stern a Großhadern dosáhne konečné Klinikum Großharden.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Mnichově (\"U-Bahn\") společně s \"S-Bahn\" tvoří základ městské hromadné dopravy v hlavním městě Bavorska. Metro v Mnichově bylo otevřeno roku 1971 a délka jeho linek přesahuje 100 km. ", "tgt_summary": "Le métro de Munich () constitue avec la \"S-Bahn\" le cœur du réseau de transports en commun de la capitale de la Bavière (Allemagne). Le métro de Munich a été ouvert en 1971, à l'occasion des Jeux olympiques d'été de 1972 et s'étend sur avec un ratio de stations par habitants très haut. La densité de son équipement en escaliers roulants et en ascenseurs ainsi que la qualité des correspondances assurées font du métro de Munich l'un des plus conviviaux d'Europe. ", "id": 1802903} {"src_title": "Počítačová 3D grafika", "tgt_title": "Infographie tridimensionnelle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výzkum v oblasti 3D grafiky probíhal současně na mnoha místech převážně ve Spojených státech amerických od 60. let 20. století. Nejvýznamnější roli v tomto oboru sehrála Univerzita v Utahu, kde byl roku 1968 Davidem Evansem založen projekt pro rozvoj počítačové grafiky. Utažské univerzitě se podařilo pro tento program získat jak dostatek peněz, tak přední experty v oboru (na univerzitě pracoval mimo jiné i Ivan Sutherland) a v průběhu let univerzita dosáhla významných výsledků. Mezi důležité objevy provedené v rámci tohoto programu patří: Několik výzkumníků univerzity později založilo významné firmy na poli počítačové grafiky, například Silicon Graphics (Jim Clark), Adobe Systems (John Warnock), Netscape (Jim Clark) nebo Pixar (Edwin Catmull). Neopomenutelným produktem utažské univerzity je nejslavnější model v historii počítačové grafiky, konvice z Utahu, kterou vytvořil Martin Newell. Prvním filmem, kde se objevily 3D grafické počítačem generované obrázky, se v roce 1976 stal Futureworld a prvním celovečerním 3D-animovaným filmem byl Toy Story z roku 1995. Prvním českým 3D animovaným filmem byl v roce 2008 Kozí příběh - Pověsti staré Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Modelování.", "content": "Pojmem 3D modelování se rozumí proces tvarování a vytváření 3D modelu, který může být reprezentován několika způsoby. Modely mohou být vytvořeny na počítači člověkem pomocí modelovacího nástroje, podle dat získaných měřicím přístrojem z reálného světa nebo na základě počítačové simulace.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace těles.", "content": "Asi nejobvyklejší reprezentace tvaru tělesa je tzv. hraniční reprezentace. Těleso je popsáno jako mnohostěn zcela určený svými hranicemi (stěnami, hranami a vrcholy). Téměř všechny počítačové modely, které se používají ve hrách a filmech, jsou hraniční modely. V projektování a CAD se používá metoda CSG (konstruktivní geometrie pevných těles). Modely se konstruují z primitivních geometrických těles (koule, kvádr, válec, kužel, toroid) operacemi sjednocení, průniku a rozdílu. Pro zobrazování se tento model většinou převádí do hraniční reprezentace. V objemové reprezentaci jsou tělesa definována jako množina bodových vzorků získaných např. lékařským tomografem nebo 3D scannerem. Pro zobrazování se používá metoda sledování paprsku, speciální algoritmy (které zviditelňují buď objem nebo povrch) nebo se tělesa převádějí do hraniční reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Texturování.", "content": "Jednou z významných činností při tvorbě 3D grafiky je vytváření a mapování textur. Textura je obrázek, kterým je „obaleno“ těleso; v nejjednodušší formě jsou textury používány pro obarvení modelu, ale na tělese může být více vrstev textur, které určují například i průhlednost či lesklost v daném bodě na povrchu. Pomocí textur je možné dosáhnout velmi dobrých výsledků a vysoké úrovně detailu při použití relativně jednoduchého modelu. Každý bod na povrchu tělesa má potom kromě souřadnic X, Y, Z (které určují polohu bodu v prostoru) ještě 2 souřadnice označované většinou jako U a V, které určují umístění textury na daném místě. Proces umísťování textury na povrch tělesa se proto často nazývá „UV mapování“.", "section_level": 1}, {"title": "Animace.", "content": "Pod pojmem „animace“ se ve 3D grafice nerozumí pouze samotný pohyb objektů, ale i definice zdrojů světla, úhlu pohledu kamery, barev a dalších prvků, které se mohou měnit v čase. Nejjednodušší metoda animace zvaná keyframing je založená na stejném principu jako klasická 2D počítačová animace. Spočívá v definování klíčových „mezních“ pozic, mezi kterými potom počítač vytvoří plynulý přechod. Animace postav a mechanických zařízení je ve 3D grafice často založena na animaci kostry modelu. Stejně jako skutečný živý organismus i 3D model má kostru a jednotlivým částem modelu se určí, ke které kosti náleží. Pokročilé 3D grafické nástroje usnadňují animaci kostry díky technice zvané inverzní kinematika. Na rozdíl od klasické animace kostry, kdy animátor určuje úhly všech kloubů, stačí při použití inverzní kinematiky určit pozici několika klíčových částí kostry a polohy kloubů jsou dopočítány algoritmicky. Existuje mnoho dalších technik animace, které se využívají ve 3D grafice. Některé programy umožňují animaci na základě simulace fyzikálních jevů jako je gravitace, pohyb vodní hladiny a podobně. Pro velmi realistickou animaci postav se zase využívá technologie motion capture, kdy je pomocí speciálního zařízení zachycen pohyb živého herce a nahraná data jsou potom aplikována na 3D model postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Renderování.", "content": "Rendering je vykreslení dvourozměrného obrazu na základě modelu scény a dalších informací (polohy pozorovatele, textur, osvětlení a stínování). Simulují se zejména tyto vlastnosti obrazu: Pro realistický vzhled scény je potřeba simulovat především šíření a rozptyl světla v celé scéně (globální osvětlení). Dva nejznámější algoritmy jsou sledování paprsku a radiozita. Součástí fáze renderování je projekce ze tří do dvou rozměrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová 3D grafika (tzv. \"trojrozměrná grafika\", ) je v informatice označení pro speciální část počítačové grafiky, která pracuje s trojrozměrnými objekty. Převod 3D objektů do 2D zobrazení se nazývá renderování. Nejznámějším využitím počítačové 3D grafiky je vytváření animací (pro tvorbu filmů nebo počítačových her), avšak 3D grafika je využívána i ve vědě a průmyslu (například pro počítačové simulace nebo trojrozměrné zobrazení orgánů).", "tgt_summary": "La synthèse d'images tridimensionnelles souvent abrégée 3D (3D pour trois dimensions : \"x\", \"y\", \"z\", les trois axes qui constituent le repère orthonormé de la géométrie dans l'espace) est un ensemble de techniques notamment issues de la CAO qui permet la représentation d'objets en perspective sur un moniteur d'ordinateur. Elle est actuellement très utilisée en art numérique dans l'industrie du film, initiée par les studios Pixar, Disney, DreamWorks, Blue Sky, Illumination et ILM et,. Il convient de ne pas faire la confusion avec les termes 3D relatifs au relief ou à la stéréoscopie.", "id": 2434377} {"src_title": "François Couperin", "tgt_title": "François Couperin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "François Couperin se narodil jako jediné dítě v muzikantské rodině a jeho otec, Charles Couperin (1638-79) byl varhaníkem v chrámu St. Gervais v Paříži, kde nahradil svého bratra Louise, který zde působil a skládal na varhany celých osm let před svou smrtí. Zřejmě právě jeho otec mu poskytl první hudební hodiny, ale ten zemřel v den svých čtyřicátých narozenin a desetiletého Françoise ponechal v péči matky. Jeho nejbližším mužským příbuzným byl v této době tedy jeho strýc a kmotr François Couperin (asi 1631-1710), který (podle svého synovce) byl „velkým hudebníkem a velkým pijanem“ a právě to může být důvod, proč jeho matka svěřila hudební výchovu Françoise do rukou rodinného přítele, varhaníka Jacquese Thomelina, který zaujímal místa u dvora i v kostele. Jeho kroky byly tak význačné a rodina byla chována v takové úctě, že církevní rada v kostele St. Gervais souhlasila s tím, aby jeho matka mohla bydlet v domě chrámového varhaníka a aby on mohl nastoupit na místo svého otce až dosáhne osmnácti let. Couperin se oženil 26. dubna roku 1689 a jeho manželkou se stala Marie-Anne Ansaultová, osoba s rozsáhlými styky, jejíž přátelé se ukázali být velice prospěšnými pro další Françoisovou hudební dráhu. Povolení zveřejňovat své skladby získal Couperin v roce 1690. Manželům se v období od roku 1690 do roku 1707 narodily celkem čtyři děti, dva chlapci a dvě dívky: Když Thomelin v roce 1693 zemřel, převzal za něj Couperin místo varhaníka v chrámu a jmenování dvorním varhaníkem, provedené samotným Ludvíkem XIV., zdvojnásobilo plat, který pobíral v kostele. Jelikož své povinnosti v královské kapli a ve Versailles, které se ve skutečnosti omezovaly jen na první tři měsíce v roce, sdílel se třemi dalšími varhaníky, udržel si své místo v chrámu, kde pobýval ještě další tři desetiletí, do roku 1723. Místo u dvora obsahovalo více než štědrý plat a nesrovnatelné pracovní podmínky. Mezi jeho povinnosti patřily rovněž i hodiny výuky hry na cembalo, na které učil hrát královské děti, a byl mu udělen titul „Maître de clavecin des enfants de France“. Po třech letech působení u dvora mu byl udělen šlechtický titul a erb a mimo jiné se směl podepisovat jako „le Chevalier Couperin“. Couperin držel přibližně až do roku 1700 titul hlavního dvorního hudebníka, ač neoficiálně, a rovněž za učitele hry na cembalo, který neměl v té době konkurenci. V roce 1713 získal další povolení umožňující od té doby uveřejňovat své díla počínaje cyklem cembalových skladeb a včetně tří z devíti \"Leçons des ténebres\". Králi slunce, Ludvíkovi XIV., sloužil až do jeho smrti do roku 1715 a v roce 1717 byl jmenován „Ordinaire de la chambre pour le clavecin“ na dvoře Ludvíka XV. během regentství Filipa Orleánského. V roce 1716 uveřejnil pojednání o své hře na cembalo, kterou nazval „L'art de toucher le clavecin“, jež pro druhé vydání v následujícím roce upravil. Asi roku 1730 začal Couperin trpět čím dál více zhoršujícím se zdravím, není však jisté, o jakou chorobu se jednalo. Vzdal se svého místa u dvora, kde ho později zastoupila jeho dcera Marguerite-Antoinette, a o tři roky později ve svém domě v Rue Newe des Bons Enfants v Paříži zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "François Couperin patřil nepochybně k významnějším postavám barokní éry a byl také nejbližším francouzským ekvivalentem Johanna Sebastiana Bacha, téměř jeho současníkem, který znal a uznával jeho hudbu pro cembalo a některými pasážemi se nechal i dosti silně inspirovat. Zdá se, že si s Bachem dopisoval, ale žádné dopisy ani zmínky se nedochovaly. Nepřežil skutečně ani jediný a záznamy o jeho osobě z tehdejší doby jsou mimo jiné také velice vzácné. Jeden z mála zdrojů, kde se dozvídáme něco o něm jsou jeho předmluvy, které ke svým uveřejněným pracím psal, získáváme dojem jakéhosi praktického muže a také zde nacházíme popis jeho strýce, kterého popisoval jako „velkého pijana“, který jsme zde již zmiňovaly, předpokládá, že měl i vytříbený smysl pro humor. O tom svědčí i několik názvů jeho děl pro cimbalo jako např. \"Včely\", \"Úhoř\", \"Požitky\", \"Zamilovaný slavík\" a nepřeložené \"Le tictic-choc\". Ačkoliv začínal Couperin jako varhaník, komponoval pro tento nástroj jen minimální počet děl a namísto toho psal nejvíce pro cembalo. Mnohé z těchto skladeb jsou krátké, ačkoliv je shromáždil do sedmadvaceti cyklů, které nazýval \"ordres\" a které zhruba odpovídají suitám. Couperinův styl odpovídá spíše rokoku, než např. Bachův, který je typický barokní: účelem je spíše líbivost, než prostá krása a melodické linie jsou ozdobeny složitými ornamenty. V tomto smyslu je naprostým protějškem francouzského malíře Watteaua, jeho mladšího současníka, který s láskou zobrazoval idealizované postorální scény do líbivých kratochvílí. Ostřejší vtip dává nejvíce najevo v \"Les folies françoises\" ve třinácté \"ordre\" svým popisem touhy, stálosti atd., a skladbě z jedenácté \"ordre\", jež evokuje skupinu minstrelů, kteří jsou chycení spíše podle pravidla „kdo čím zachází, tím také schází“. Většina rozsáhlé Couperinové tvorby vokální, komorní a cembalové byla napsaná pro versaillské \"Concerts du Dimanche\". Některá jeho komorní hudba svědčí o jeho oblibě italského skladatele Corelliho a jednu svou ranou triovou sonátu žertovně označil jako italskou, dokud nebyla francouzským publikem, jak sám napsal, „přijata s dychtivostí“. Později se začal však objevovat jeho vlastní styl skládání. Mezi ně patří např. \"Concerts royaux\" a suita nazvaná \"Les nations\". Jeho církevní hudba je svým charakterem vážnější, ale i zde nalezneme určitou přitažlivost, ačkoliv jeho \"Leçons des Ténèbres\" napsaná v roce 1713 zachycuje poslední roky panování Krále slunce, jemuž sloužil a v které panuje jakási pochmurná melodie. Couperin spolu s Lullym a Rameauem je hlavní postavou francouzské barokní hudby a jako takový je hodnocen skladateli, kteří přišli po něm. Například Ravelovou poslední větší skladbou pro klavír (1917) je suita skládající se ze šesti vět nazvaná \"Le tombeau de Couperin\", napsaná k uctění velké památky jeho předchůdce.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Couperin (IPA: ); 10. listopadu 1668, Paříž, Francie – 11. září 1733, Paříž) byl francouzský hudební skladatel a varhaník období baroka. Často byl přezdíván jako \"Couperin le Grand (Velký Couperin)\" aby se odlišil od jiných stejnojmenných muzikantů v této rodině před ním i po něm a zdůraznil jeho význam v rámci rodiny.", "tgt_summary": "François Couperin, né le à Paris et mort le à Paris, est un compositeur français, organiste et claveciniste. Il est surnommé « Couperin le Grand » pour le distinguer d'autres membres de cette famille qui compte de nombreux musiciens.", "id": 1524152} {"src_title": "Naděžda Kniplová", "tgt_title": "Naděžda Kniplová", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Základy hudebního vzdělání získala od svého otce, který byl ředitelem hudební školy v Hranicích a organizátorem hudebního života na severovýchodní Moravě. Absolvovala pražskou státní konzervatoř (u J. Vavrdové) (1947 až 1953) a HAMU (u K. Ungrové a Z. Otavy) (1954 až 1958). Již od roku 1957 působila v Ústí nad Labem, od roku 1959 ve Státním divadle v Brně, kde mj. triumfovala jako Renata v československé premiéře Prokofjevova Ohnivého anděla. V červenci 1964 se stala sólistkou Národního divadla v Praze, kde se uvedla rolí Ortrudy v Lohengrinovi.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká činnost.", "content": "Citát: „...Kniplová měla všechny předpoklady být typickou wagnerovskou heroinou, především znělé, temné tóny střední polohy hlasu, průrazné, bezpečné široké výšky a hlasovou vytrvalost...“ Když jí Karajan nabídl roli Brünnhildy (Prsten Nibelungův) na salcburském festivalu, spolupráce s ním jí otevřela dveře světových operních domů (Vídeň, Barcelona, San Francisco ad.), především v rolích wagnerovských. Z těchto rolí vytvořila Kniplová všechny tři Brünnhildy (Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), Isoldu (Tristan a Isolda), Kundry (Parsifal), Sentu (Bludný Holanďan) a Ortrudu (Lohengrin). Z postav dalších autorů to byla především Turandot, Tosca, Lady Macbeth (Macbeth), Leonora (Fidelio). Z českého repertoáru ztvárnila Kostelničku (Její pastorkyňa), Emilii Marty (Věc Makropulos), Miladu (Dalibor), Libuši, Šárku, Evu a další. Natočila několik kompletních operních nahrávek. V roce 2011 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v opeře. Cenu odmítla převzít se zdůvodněním, že si ocenění zasloužila už mnohem dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "Od roku 1991 byla profesorkou na pražské AMU. Též spolupracovala s Pěveckou konzervatoří Praha Josefa Rybičky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naděžda Kniplová (18. dubna 1932 Ostrava – 14. ledna 2020) byla česká operní pěvkyně–sopranistka, sólistka Národního divadla v Praze, Státní opery Praha aj.", "tgt_summary": "Naděžda Kniplová, née Pokorná le à Ostrava (Tchécoslovaquie) et morte le dans la même ville, est une soprano d'opéra tchécoslovaque puis tchèque. ", "id": 1032299} {"src_title": "Boeing 767", "tgt_title": "Boeing 767", "src_document": [{"title": "Varianty.", "content": "767-200 je první model z rodiny Boeing 767. Výroba tohoto modelu začala 6. července 1979 a používal se v letech 1981 až 1994. Tento model nemá přímého nástupce, měl být nahrazen modelem Boeing 787-3. Ten se ale nakonec pro malý zájem zrušil. 767-200ER je verze Boeingu 767-200 s delším doletem (Extended Range) zalétaná 6. března 1984. Do provozu byl uveden 27. března 1984 leteckou společností El Al. Stal se prvním modelem Boeingu 767, který zaletěl non-stop transatlantický let (El Al, 4X-EAC, Seattle-Tel Aviv). Během své existence překonal několik dálkových letů pro dvoumotorová letadla. Tato verze byla nahrazena modelem Boeing 787-8. 767-300 je prodloužená verze Boeingu 767-200 o 6,43 m vyrobená pro Japan Airlines. Konstrukce centroplánu a přistávací zařízení byly zesíleny. První let absolvoval 30. ledna 1986 v Everettu (N767S), JAL B767-300 na své linky uvedla 20. října 1986 (JA8234). 767-300ER je verze modelu 767-300 s prodlouženým doletem a vyšší vzletovou hmotností. První vzlet proběhl 19. prosince 1986 v Everettu (N767GE), do provozu poprvé vstoupil u společnosti American Airlines 3. března 1988. V roce 1995 Boeing 767-300ER absolvoval jako první Boeing 767 transpacifický let. 767-300F je nákladní verze modelu Boeing 767-300ER vyrobená pro United Parcel Service. B767-300F má zesílený podvozek, konstrukci křídla, centroplán a podlahu, do níž byl nově vestavěn systém automatické manipulace s nákladem. Z trupu byla odstraněna okna a veškeré vybavení hlavní kabiny. První let nákladní verze absolvovala 20. června 1995 (N301UP), do provozu byl uveden 16. října 1995 společností UPS. 767-400ER je prodloužená verze modelu 767-300ER, která vyplnila mezeru na trhu a ve společnostech Delta Air Lines a Continental Airlines nahradila flotilu letounů Lockheed L-1011 a McDonnell Douglas MD-11. Křídlo s větším rozpětím bylo zakončeno zalomenými horizontálními winglety. B767-400ER poprvé vzlétl 9. října 1999 (N76400), do provozu vstoupil 15. září 2000 u dopravce Continental Airlines na lice Newark-Orlando. Boeing 767AST (N767BA, výr. č. 22233/1) je letoun určený k monitorování drah balistických raket. Vznikl přestavbou prvního prototypu B767-200, který stál po vyřazení odstavený ve výrobním závodě v Seattlu. V červnu 1984 byl předán firmě Space and Communications, která byla pověřena vývojem. Ve výrobním závodě v Everettu byl stroj podroben celkové přestavbě, během které byla na horní část trupu instalována nástavba s elektronikou Hughes Aircraft Electro-O.D.S. dlouhá 26,2 m, která je schopná detekovat přilétající balistické rakety na vzdálenost 1852 km. Poslední modernizace palubního vybavení proběhlo v roce 1991 v rámci úkolů letounu během války v Perském zálivu. Osádku tvoří dva piloti, palubní technik a 14 operátorů-specialistů. Základnou B767AST je Military Flight Center v Seattlu. Boeing E-767 AWACS je letoun včasné výstrahy vycházející z B767-200ER, jehož čtyři exempláře (č. 501 až 504) převzaly v letech 1998 a 1999 Japonské vzdušné síly sebeobrany. Od 25. března 1999 stroje vykonávají službu u 2. letky 601. AEW Group. Letouny pohání dvojice proudových motorů General Electric GE CF6-80C2, které jsou osazeny generátory Telephonics pro posílení palubní letecké sítě. Základním vybavením je vyhledávací radar Northrop Grumman AN/APY-2 s otočnou anténou o průměru 9,14 m, umístěnou na dvou pylonech nad zadní částí trupu. Osádku tvoří dva piloti a 19 operátorů-specialistů. KC-767 Tanker Transport je model Boeing 767 určený na doplňování a přepravu paliva ve vzduchu. Tento model používají japonské síly sebeobrany a italské letectvo. Letadlo čínského prezidenta – v roce 2000 koupila čínská vláda letoun Boeing 767-300ER jako letadlo pro prezidenta. Původně bylo vyrobeno pro americkou společnost Delta Air Lines, později ho koupila společnost China United Airlines. Po dodávce pro vládu bylo letadlo v San Antoniu v Texasu přestavěno pro potřeby prezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody a incidenty.", "content": "Letadla Boeing 767 měla během existence 6 nehod s 568 oběťmi a dvě bez obětí. Stala se také pětkrát obětí únosu s 282 oběťmi. S typem Boeing 767 byly spáchány teroristické útoky na 11. září 2001. Let č. 11 společnosti American Airlines, Boeing 767-223ER (N334AA) havaroval do severní věže, let č. 175 společnosti United Airlines, Boeing 767-222 (N612UA) havaroval do jižní věže WTC – Světového obchodního centra. 767-260ER společnosti Ethiopian Airlines byl unesen, během letu do Austrálie mu došlo palivo a piloti museli nouzově přistát na hladinu Indického oceánu u Komorských ostrovů. Přistání se nepovedlo a konstrukce letounu se zhroutila. Ze 175 lidí na palubě přežilo 50. Velkou pozornost vzbudila nehoda letu Lauda Air 004; Boeingu 767-3Z9ER (OE-LAV; Wolfgang Amadeus Mozart) se po startu z letiště v Bangkoku samovolně vysunul obraceč tahu. Letoun přešel do pádu a vinou přetížení se konstrukce letounu roztrhla ještě ve vzduchu. Všech 223 lidí zahynulo.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Jediná letecká společnost, která na českém území provozovala tento letoun byla společnost Travel Service. Typ Boeing 767-300ER registrace TF-FIB (výrobní číslo 25365) byl pronajat na zimní sezóny 2008/2009 a 2010/2011 od islandské společnosti Icelandair. Americká společnost Delta Air Lines obsluhuje Boeingy 767-400 linku z Letiště JFK v New Yorku na Letiště Václava Havla Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing 767 je středně velký dvoumotorový proudový širokotrupý dopravní letoun pro střední až velké vzdálenosti vyvinutý a vyráběný společností Boeing Commercial Airplanes. Byl to první dvoumotorový širokotrupý letoun firmy Boeing a první dopravní letadlo se skleněným kokpitem a dvoučlennou posádkou. Stroj má dva dvouproudové motory, konvenční ocasní plochy a pro snížený aerodynamický odpor superkritický design křídla. Navržený byl jako menší širokotrupé letadlo, ve srovnání s dřívějším typem Boeing 747, s kapacitou 181 až 375 cestujících a doletem 3 850 až 6 385 námořních mil (4 431 až 7 340 mil; 7 130 až 11 825 km) v závislosti na variantě. Vývoj 767 probíhal v tandemu s úzkotrupým dvoumotorovým typem Boeing 757, čímž oba typy sdílely konstrukční rysy, které dovolily posádkám získat běžnou typovou kvalifikaci pro provoz obou modelů. ", "tgt_summary": "Le Boeing 767 est un avion de ligne à réaction gros-porteur de taille moyenne construit depuis 1981 par Boeing Commercial Airplanes. Il est le premier biréacteur à fuselage large du constructeur et le premier avion de ligne à être équipé d'un cockpit à deux membres d'équipage avec une planche de bord tout écran. L'avion est équipé de deux turboréacteurs à double flux, d'un empennage conventionnel et, pour réduire la traînée aérodynamique, d'un profil de voilure supercritique. Conçu comme avion de ligne gros-porteur plus petit que les appareils précédents, tels que le 747, le 767 a une capacité allant de et une autonomie de (), selon les versions. Le développement du 767 ayant été fait en simultané avec celui d'un biréacteur à fuselage étroit, le 757, les deux appareils partagent des caractéristiques communes ; de ce fait, une certification unique permet de piloter les deux appareils. ", "id": 1617270} {"src_title": "Ernest Henry Shackleton", "tgt_title": "Ernest Shackleton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Irsku, ale jeho předkové byli původem z anglického Yorkshiru. Otec byl lékař a když bylo Ernestovi deset let, přestěhovala se celá rodina do Londýna. Ernest se narodil jako druhý z deseti dětí. Ke svým irským kořenům se vždy hrdě hlásil. Měl dobrodružnou povahu, škola ho příliš nebavila a v šestnácti letech se rozhodl, že se stane námořníkem. Sloužil u Britského obchodního loďstva a v roce 1898 úspěšně složil zkoušky na velícího důstojníka.", "section_level": 1}, {"title": "Expedice Discovery.", "content": "V letech 1901–1903 se zúčastnil Národní antarktické expedice pod vedením Roberta Falcona Scotta na lodi \"Discovery\" s cílem dosáhnout jižní pól. Na pobřeží u McMurdoovy zátoky, kde byl založen základní tábor, podnikl v únoru 1902 experimentální let balonem. Začátkem listopadu 1902 se Scott, Shackleton a dr. Wilson se spřežením 22 psů vydali na 1350 km dlouhou cestu k pólu. Vytvořili rekord, když se dostali až na 82° 17′, postupně ale přišli o všechny psy a kvůli nedostatku jídla se museli vrátit, aniž dosáhli cíle. Shackleton během cesty těžce onemocněl kurdějemi a musel po návratu na loď v únoru 1903 výpravu předčasně opustit. Vzájemné vztahy mezi Scottem a Shackletonem, poznamenané jejich soupeřením o prvenství při dosažení jižního pólu, se staly v budoucnu předmětem častých spekulací. Po návratu do Anglie působil jako konzultant při přípravě několika expedic a přijal místo tajemníka Královské skotské geografické společnosti. V dubnu 1904 se oženil s Emily Dormanovou a spolu měli tři děti. Po několika neúspěšných pokusech v soukromém podnikání a politice se pustil do organizování nové výpravy do Antarktidy. Během několika měsíců se mu podařilo získat potřebné finance, materiální zajištění a vybrat spolehlivou posádku.", "section_level": 2}, {"title": "Expedice Nimrod.", "content": "Na svou druhou polární výpravu vyplul Shackleton z Anglie s lodí \"Nimrod\" v létě roku 1907. Na palubě bylo 20 mužů různých profesí, 15 poníků, 9 psů a automobil New Arrol Johnston se vzduchem chlazeným motorem. Kromě toho vezl na své lodi i 24 000 poštovních známek a 2000 dopisů. Byly to jednopennyové známky Nového Zélandu opatřené roku 1907 přetiskem KING EDWARD VII. LAND. Doufal, že zisk z prodeje známek mu pomůže krýt část nákladů. Na konci října 1908 vyrazil Shackleton z McMurdoovy zátoky s dalšími třemi průvodci přes Rossův šelfový ledovec k jižnímu pólu. Po strastiplné cestě se dostali do rekordní vzdálenosti 88°23′, pouze 178 km od jižního pólu. Dne 9. ledna 1909 Shackleton rozhodl, že se v zájmu záchrany životů vrátí zpět na základnu. Expedici se však podařilo zdolat vrchol hory Mount Erebus a dosáhnout jižního magnetického pólu. V Anglii byl Shackleton oslavován jako hrdina. Král Edward VII. ho vyznamenal řádem Královny Viktorie a povýšil do šlechtického stavu. Britská geografická společnost mu udělila zlatou medaili. Pořádal přednášky, napsal knihu s názvem \"Heart of the Antarctic\" a jeho zážitky jsou zaznamenány na třech válcích Edisonova fonografu. Výsledky expedice s uznáním ocenili i další známí polárníci Roald Amundsen a Fridtjof Nansen.", "section_level": 2}, {"title": "Transantarktická expedice.", "content": "Plány na další výpravu do Antarktidy Shackletona neopustily ani po dosažení jižního pólu Roaldem Amundsenem v roce 1911. V roce 1912 publikoval hlavní záměr Transantarktické expedice: přechod napříč kontinentem od Weddellova moře přes jižní pól až k moři Rossovu. V roce 1914 již byly připraveny k vyplutí dvě lodě: \"Aurora\" v Austrálii a \"Endurance\" pod vedením Shackletona v Anglii. Výpravu nezastavil ani vstup Anglie do války, se souhlasem ministerstva námořnictva Endurance vyplula 8. srpna 1914 z Londýna. U břehů jižního kontinentu je pronásledovala nepřízeň počasí a nakonec byla \"Endurance\" uvězněna v ledu. Expedice se změnila v boj o holý život. Po deseti měsících posádka 27 mužů loď opustila se záchrannými čluny a zásobami a na ledové kře se dostala až na volné moře. Ve člunech pak veslovala asi 160 kilometrů až k pustému, skalnatému Slonímu ostrovu, kde nebyla naděje na záchranu. Od obydlené Jižní Georgie je dělilo téměř 1400 kilometrů bouřlivého moře. Shackleton se rozhodl pro riskantní čin: s pěti muži se vydal v záchranném člunu pro pomoc a po šestnácti dnech plavby přistáli vyčerpaní muži na pustém pobřeží Jižní Georgie. Od velrybářské stanice na severu je dělilo 150 námořních mil po moři nebo 46 km vzdušnou čarou napříč ostrovem. Poničený člun již nebylo možno použít. Shackleton se dvěma muži po třídenním pochodu přes zledovatělé hory dorazili do osady, odkud okamžitě vypravili člun pro zbývající tři muže na druhé straně ostrova. Po třech dnech se Shackleton na palubě najaté lodi vydal ke Slonímu ostrovu a vysvobodil zbytek posádky, která na nehostinném místě musela strávit dvacet týdnů polární zimy. V prosinci 1916 se vydal z Nového Zélandu pro druhou část výpravy z lodi \"Aurora\". U Evansova mysu v Rossově moři našel sedm živých mužů, kteří zde prožili dva roky. Přestože expedice nesplnila zamýšlený cíl, odvaha a vytrvalost účastníků vzbudily všeobecný obdiv.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední výprava.", "content": "Po návratu do Anglie v květnu 1917 se Shackleton přihlásil jako dobrovolník do armády, i když byl oslaben po náročné výpravě a měl srdeční potíže. V říjnu absolvoval neúspěšnou diplomatickou misi do Argentiny a Chile, která měla zapojit tyto státy do války na straně spojenců. Vrátil se domů v dubnu 1918. Od října 1918 sloužil v severním Rusku během občanské války jako poradce při výcviku britských vojenských oddílů v arktických podmínkách. Za tuto činnost byl vyznamenán řádem Britského impéria. Armádu opustil v hodnosti majora v říjnu 1919. Po válce se v Anglii vrátil k pořádání přednáškových turné a v prosinci 1919 publikoval pod názvem \"South\" () své vzpomínky na Transantarktickou expedici. Plánoval novou výpravu do Antarktidy s cílem obeplout celý kontinent a objevit další ostrovy. Podařilo se mu získat finanční podporu od svého bývalého spolužáka a v září 1921 výprava Shackleton-Rowett s lodí \"Quest\" opustila Anglii. Už při mezipřistání v Rio de Janeiru měl Shackleton srdeční záchvat, ale odmítl se nechat vyšetřit. Po přistání na Jižní Georgii Shackleton náhle zemřel na rozsáhlý infarkt. Na přání manželky byl pohřben na hřbitově Grytviken. K jeho hrobu se přijíždí každý rok poklonit kolem šesti tisíc návštěvníků. Stalo se tradicí uctít památku velkého polárního gentlemana tím, že se hrob pokropí několika kapkami whisky, kterou měl rád. Jeho výprava pokračovala pod vedením Franka Wilda, který se s ním zúčastnil všech předchozích polárních cest. V roce 2011 byl Frank Wild pohřben vedle svého přítele a na žulovém náhrobním kameni je napsáno \"Frank Wild 1873–1939, Shackletonova pravá ruka\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Ernest Henry Shackleton (15. února 1874 – 5. ledna 1922) byl polární badatel irského původu, který vedl tři britské expedice do Antarktidy. Za zásluhy při vedení Britské antarktické expedice v letech 1907–1909 byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho nejznámější expedicí byla však Imperiální transantarktická expedice, která proběhla v letech 1914–1916 na lodi Endurance, obecně známá jako Shackletonova expedice.", "tgt_summary": "Ernest Henry Shackleton, né le à Kilkea en Irlande d'aujourd'hui, et mort le dans l'île de la Géorgie du Sud, est un explorateur britannique, considéré comme l'une des principales figures de l'âge héroïque de l'exploration en Antarctique et même, par un expert en \"leadership\" tel que le britannique John Adair : « comme le plus grand leader (civil) du ». ", "id": 435574} {"src_title": "Albendazol", "tgt_title": "Albendazole", "src_document": [{"title": "Indikace.", "content": "Přestože je albendazol širokospektrální anthelmintikum a je účinný jak proti řadě střevních hlístic, tak i některým tasemnicím a motolicím, je jeho použití u lidí omezeno jen na některé parazitózy. Ve veterinární medicíně se používá především k odčervení přežvýkavců. Mimo helminty, působí také proti prvokům \"Giardia intestinalis\" a mikrosporidiím.", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí účinky, toxicita.", "content": "U ovcí, myší a potkanů byl zjištěn teratogenní a embryotoxický účinek. Nebyl prokázán žádný kancerogenní účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Kontraindikace.", "content": "Albendazol je kontraindikován v prvních 30 dnech březosti u ovcí a koz a prvních 45 dní gravidity u skotu. Albendazol se nesmí podávat ovcím, jejichž mléko je určeno k lidské spotřebě. U žen je kontraindikován po celou dobu těhotenství. Rovněž se nesmí použít u osob s hypersenzitivitou na benzimidazoly. Není doporučován u dětí do 2 let. Hlavním důvodem pro zákaz užívání albendazolu během těhotenství je zjištění teratogenity a embryotoxicity u myší, potkanů a ovcí. Přesto však neexistují přímé důkazy, že by albedazol mohl ovlivnit vývoj plodu u žen. Navíc z několika studií v Asii nebyly u těhotných žen léčených albendazolem zjištěny čaštější potraty. Rovněž u skotu nebyla teratogenita prokázána. Některé farmaceutické firmy již změnily v příbalových informacích u albendazolu změnu kontraindikace albendazolu z prvních 45 dní gravidity krav na 30 dní, někde byla kontraindikace u březích krav zrušena uplně.", "section_level": 1}, {"title": "Ochranná lhůta.", "content": "Albendazol se metabolizuje v organismu na albendazolsulfoxid a albendazolsulfon. V případě terapie masných či mléčných zvířat mohou zůstávat rezidua albendazolu v mase nebo přecházet do mléka. Proto při léčbě hospodářských zvířat je nutno vždy počítat s ochrannou lhůtou pro maso, orgány a mléko. V Evropské unii vychází legislativa pro anthelmintika z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 470/2009 ze dne 6. května 2009, kterým se stanoví postupy Společenství pro stanovení limitů reziduí farmakologicky účinných látek v potravinách živočišného původu. Ta udává maximální retenční limity (MRL) pro albendazol 100 μg/kg pro maso i mléko. Ochranné lhůty se pak vypočítávají právě na základě těchto MRL. Nicméně ochranná lhůta se liší u přípravků v závislosti na výrobci a příslušné zemi. Pro kravské mléko je to 60 hodin až 4 dny. Pro maso od 14 do 30 dní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albendazol () je širokospektrální antiparazitikum ze skupiny benzimidazolů s účinkem proti střevním a tkáňovým červům a částečným působením proti některým parazitickým prvokům. Mechanismus účinku albendazolu spočívá v inhibici polymerace tubulinu v těle parazitů, což vede k rozvratu metabolismu a následné smrti parazita.", "tgt_summary": "L'albendazole est un médicament antiparasitaire antihelminthique de la classe des benzimidazolés. Il est commercialisé sous le nom commercial de Zentel. Il peut être utilisé dans le traitement de nombreuses parasitoses telles que l'oxyurose, l'ascaridiose, l'ankylostomose, la trichocéphalose, l'anguillulose, la giardiose de l'enfant et la trichinellose. Au côté de son activité sur les helminthiases, l'albendazole peut être utilisé dans l'échinococcose alvéolaire, l'hydatidose, le larva migrans cutané, le gnathostomose. ", "id": 1146129} {"src_title": "Kuan-jin", "tgt_title": "Guanyin", "src_document": [{"title": "Ikonografie.", "content": "Zatímco v Indii je Avalókitéšvara zobrazován jako muž, v Číně je již od 8. století doložena jeho ženská podoba, snad pod vlivem tantrických nauk. Do jisté míry na tom mohl mít podíl fakt, že se na tohoto bódhisattvu obracely ženy, zejména v době těhotenství. Avšak hlavní důvody se spatřují právě v tantrickém učení, kdy každý mužský bódhisattva má svůj protějšek v ženské podobě, a v mísení s čínským taoismem. Ženskou i mužskou podobu lze v Číně dosud nalézt, ženská však převládá, i když je mnohdy nemožné se na pohlaví některých zobrazení usnést.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda o Miaošan.", "content": "O Kuan-jin se vypráví velmi mnoho legend. Asi nejznámější z nich je z 12. století a nazývá se \"Vzácný svitek z Křehké hory\". Je o princezně Miaošan, která když se měla vdát za manžela, kterého ji její královský otec vybral, odmítla. Otce tím velmi rozhněvala a dal ji uvěznit, poté ji vsadil do kláštera, a když princezna stále vzdorovala, dal ji uškrtit a spolu s ní i pět mnišek. Bódhisattva Kšitigarbha vzal princeznino tělo a provedl je po říších pekla. Miaošan cestou začala učit pekelné bytosti dharmě. Když se o tom dozvěděl Pán smrti Mára, požádal princeznu, aby se vrátila do říše živých a neodváděla mu bytosti z jeho říše. Mezitím otec princezny těžce onemocněl. Když se Miaošan vrátila z říše pekel, vzala na sebe mnišský úbor a zašla za otcem. Jeho lékařům řekla, že otce uzdraví jen lék vyrobený z rukou a očí člověka, který nepoznal nenávist. Ten člověk je prý mnich a žije na Křehké hoře. Když tam královi služebníci přišli, spatřili Miaošan, převlečenou za mnicha, jak si uřízla obě ruce a vydloubla oči. Lék z nich vyrobený uzdravil krále. Jakmile byl král schopen pohybu, vydal se na nedalekou horu a jakmile v mnichovi poznal svou dceru, kterou dal zaškrtit, prohlédl. Přijal Buddhovo učení a prosil, aby byly princezně oči a ruce navráceny. Princezna na sebe vzala podobu tisícirukého bódhisattvy a sdělila králi, že je vtělením Kuan-jin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuan-jin (čín. 觀音, pchin-jin Guanyin, jap. Kannon, viet. Quan Âm) je čínská, většinou ženská podoba původně indického bódhisattvy soucitu Avalókitéšvary. Spolu s Samantabhadrou, Kšitigarbhou a Maňdžušrím je počítán mezi čtyři velké bódhisattvy čínského buddhismu. Podle lidového pojetí je Kuan-jin domovem na východě Číny na ostrově Pchutchuo-šan, kde je i svatyně bódhisattvy.", "tgt_summary": "Guanyin ( ; (hanja : 觀音), gwan-eum ; japonais : ; vietnamien: Quan Âm ou Quán Thế Âm) est le bodhisattva associé avec le concept de la compassion dans le bouddhisme d'Asie de l'Est. Le nom de \"Guanyin\" est une forme abrégée de \"Guanshiyin\", qui signifie l\"Essence de sapience qui considère les bruits du monde\". On parle également parfois de \"Guanyin Pusa\" () et, au Japon, de. ", "id": 2107314} {"src_title": "Kelowna", "tgt_title": "Kelowna", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Poprvé toto území osídlili misionáři v roce 1859, avšak město Kelowna bylo oficiálně založené v roce 1905. Na severu sousedí s městy \"Lake Country\" a \"Vernon\", na západě přes jezero s městem \"Westbank\", na jihozápadě s městem \"Peachland\" a na jihu s městy \"Summerland\" a \"Penticton\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Většina obyvatel Kelowny pracuje v oblasti služeb. V letě je zejména populární veslování a plavení se po jezeře, v zimě lyžování v nedalekém lyžařském středisku Big White Ski Resort. Ve městě se stáčí víno známé po celém světě. Vinice se rozkládají zejména v jižní části města, kde panují ideální klimatické podmínky na pěstovaní vinné révy. V Kelowně sídli \"Sun-Rype\", výrobce ovocných nápojů a cukrovinek.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2006 žije v Kelowně 106 707 obyvatel. Z nich je 48,4 % mužů a 51,6 % žen. Dětí mladších 5 let je v oblasti 4,8 % z celkového počtu obyvatel. Téměř 18,4 % obyvatelstva Kelowny dosahuje důchodového věku (nad 65 roků pro muže i ženy).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení obyvatelstva podle víry.", "content": "Zdroj: Statistics Canada 2001 Census", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Veřejné školy v Kelowně náleží do školského obvodu \"School District 23 Central Okanagan\", nebo do frankofonního \"School District 93 Conseil scolaire francophone\". Ve městě je 20 základních, 9 středních a 3 veřejné univerzity", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Několik let vedla přes město jen jedna hlavní dálnice, Highway 97. Sama o sobě nebyla špatná, avšak její propojení s městy na východě a západě provincie umožňovalo jen napojení na pomalou a klikatou transkontinentální dálnici Highway 1 a dálnici Highway 3. Protože je údolí \"Okanagan Valley\" vyhledávaným místem oddychu pro obyvatele \"Vancouveru\", v roce 1986 byla vybudovaná nová dálnice Highway 5, která zkrátila dobu cesty mezi oběma městy o dvě hodiny. Tato 425 km dlouhá dálnice začíná ve městě Hope a končí v městě Kamloops. Jejím vybudováním se podařilo dobu jízdy z Vancouveru do Kelowny zkrátit na čas pod čtyři hodiny. Kelownu spojuje se západním břehem jezera pontonový most Okanagan Lake Bridge. V současnosti probíhá výstavba nového mostu William R. Bennett Bridge, který ho nahradí. Z mezinárodního letiště v Kelowně odlétají pravidelné linky do Calgary, Edmontonu, Vancouveru, Toronta, Victorie, Seattlu, Las Vegas a Honolulu a sezonní lety do Mexika.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na kanadské podmínky má Kelowna suché a mírné klima s průměrnou roční teplotou 7,7 °C. V lednu průměrná teplota dosahuje -3,8 °C a v červenci 19,1 °C. Jezero Okanagan v zimě mírní výkyvy počasí, přesto se občas studenému arktickému vzduchu podaří prorazit až do údolí – nejnižší zaznamenaná teplota je -36,1 °C, ze 30. prosince 1968. Léta jsou horká a slunečná – nejvyšší zaznamenaná teplota se vyšplhala na 39,5 °C, 24. července 1994. Na město spadne za rok průměrně 300 mm srážek, přičemž jedna třetina srážek dopadne na zem ve formě sněhu. Kelowna je nejméně větrným městem v Kanadě, za rok má 39 procent dní bez větru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kelowna je město v kanadské provincii Britská Kolumbie. Leží na břehu jezera Okanagan v údolí Okanagan Valley. Název města je odvozen od indiánského pojmenování samice medvěda grizzly. V Kelowně sídlí správa regionálního okresu Central Okanagan, třetí největší metropolitní oblasti v provincii (po oblastech Lower Mainland a Victoria). ", "tgt_summary": "Kelowna est une cité (\"city\") située au cœur de la vallée de l'Okanagan, au sud de la province de Colombie-Britannique au Canada, sur le rivage est du lac Okanagan.", "id": 2265342} {"src_title": "Zubní můstek", "tgt_title": "Bridge (chirurgie dentaire)", "src_document": [{"title": "Co je to zubní můstek?", "content": "Můstky jsou protetickými výrobky, kterými stomatolog řeší náhradu jednoho až čtyř chybějících zubů. V případě jejich ztráty je důležité vyplnit mezeru po chybějícím zubu co nejdříve. Argumentem pro takové počínání není pouze estetické hledisko, ale je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že po ztrátě zubu dochází k putování sousedních zubů do vzniklé mezery a také zuby v protější čelisti hledají oporu, vychylují se a povylézají. Následkem všech těchto změn dochází k poruchám skusu a k nevratnému porušení poměrů v ústech. K zubnímu můstku přistupuje zubař v případě, že jste přišli o celý zub nebo jej máte poškozený do té míry, že už by nebyl schopen unést korunku. Tehdy zubař ubrousí dva sousední zuby, na ty pak nasadí korunky, které nesou kompletní umělý zub.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky zubního můstku.", "content": "Standardní můstek má hned dva nedostatky:", "section_level": 1}, {"title": "Zhotovení můstku.", "content": "Nový fixní můstek představuje pro pacienta 2 – 3 návštěvy stomatologické ordinace. Před vlastním zhotovením můstku je nejprve nutné určit, které zuby jsou schopné nést konstrukci můstku a přenášet žvýkací tlak (nazývají se pilíře). Nekvalitní zuby je někdy nutné vytrhnout, pilíře v případě potřeby endodonticky ošetřit nebo opatřit výplněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zubních můstků.", "content": "Typy můstků z hlediska použitého materiálu jsou shodné s typy korunkovými náhradami – fasetované kompozitem, fasetované keramikou, celokeramické a provizorní pryskyřičné můstky. Dnes velmi upřednostňovaným materiálem je celokeramika, která na rozdíl od svého kovokeramického předchůdce splňuje vyšší estetické a hygienické nároky.", "section_level": 1}, {"title": "Inlay můstek.", "content": "Řešením mezery po vypadlém zubu může být ve vhodných případech tzv. inlay můstek. Jedná se o celokeramickou práci, která se podobně jako klasický můstek, zhotovuje v laboratoři na sádrovém modelu. Nosná část konstrukce je vybroušena za pomoci počítače z vysoce pevné zirkonoxidové keramiky, který oproti běžnému kovovému jádru můstku zcela přirozeně propouští světlo, ale její pevnost je přitom stejná. Konstrukce sestává ze základu nahrazovaného zubu a ze dvou malých výplní, které zapadnou do připravených jamek na sousedních zubech. Sousední zuby není tedy potřeba drasticky obrušovat – do každého se vybrousí jen drobná jamky, do které přesně zapadne „křidélko“ prostředního zubu. Povrch konstrukce zubní technik pokryje estetickou fasetovací keramikou. Lékař finální práci nejprve vyzkouší a poté jí do korunek sousedních zubů vlepí.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o můstky.", "content": "Čím lépe se o můstky budete starat, tím déle vám budou dobře sloužit. Zuby nesoucí můstek jsou i nadále náchylné ke vzniku zubního kazu v oblasti krčku, kde je umístěn okraj korunky. Zároveň se v případě zanedbávání ústní hygieny může rozvinout zánět dásní. Rizikovým místem můstku je zejména oblast dásně pod mezičlenem. Zde je dokonalá mezizubní hygiena naprosto nezbytná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubní můstek je částečnou náhradou chrupu. Zubní můstek je upevněn pomocí kovových korunek, nebo jiným zařízením na okolních zdravých zubech. Zubní můstky se zhotovují v těch případech, kdy je nutné nahradit jeden nebo více chybějících zubů a nelze to udělat pomocí implantátu.", "tgt_summary": "Un bridge ou pont dentaire au Québec et Nouveau-Brunswick ou prothèse partielle fixe est une prothèse dentaire formant un pont entre deux dents. ", "id": 1263391} {"src_title": "Romeo a Julie", "tgt_title": "Roméo et Juliette", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Hlavními postavami milostného dramatu jsou dva mladí dospívající lidé, chlapec Romeo a dívka Julie, kteří tvoří ústřední mileneckou dvojici. Julii je v době, kdy pozná Romea, pouhých třináct let a představuje typ mladé a naivní dívky, která propadne romantickým představám o lásce a bláznivě se zamiluje do Romea. Romeo je zpočátku kurtoazním milencem (zde se ukazuje, že Shakespeare byl stále ještě ovlivněn názory středověké literatury, kde byla láska k ženě prokazována formou kurtoazní – platonické lásky), ale v průběhu příběhu se Romeo i Julie vlivem okolností a tvrdé reality světa mění v reálně uvažující osoby, které jsou do sebe vášnivě zamilovány. Obě postavy v příběhu mentálně dozrávají. Postava františkána Lorenza (Vavřince) je výrazně středověkou postavou, ale postupem děje se stává svými názory a myšlenkami více renesančním člověkem, který se staví proti nesmyslnosti řádů a cítí s oběma milenci. Jeho postava však není dějem nikterak zasažena. Postava chůvy představuje symbol mateřské lásky k Julii, která sice není jejím dítětem, ale jejíž utrpení z vůle rodičů odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává v 14. století v italském městě Verona, kde žily dva významné rody – Kapuleti a Montekové. Mezi nimi se již léta táhl dávný spor. Děj příběhu začíná popisem střetu mezi Monteky a Kapulety na náměstí ve Veroně, který ukončí až vévoda Eskalus. Těmito vyhrocenými spory mezi oběma rody je naplněno první jednání tragédie. Nyní se však po celé Veroně šíří zpráva, že u Kapuletů bude velký maškarní ples a při této příležitosti má být oznámeno zasnoubení Julie s Parisem. Toto se dozví i Montek Romeo a se svými dvěma věrnými druhy Merkuciem a Benvoliem se rozhodne navštívit tento ples, přestože se koná v domě úhlavních nepřátel. Romeo tam se svými druhy pod rouškou plesové masky skutečně pronikne a ocitne se na plese, kde jsou přítomni všichni příbuzní a známí rodiny Kapuletů. Tybalt však Romea pozná a chce ho zostudit tím, že vyprovokuje bitku kvůli tomu, že si dovolil vstoupit na ples Kapuletů. Starý Kapulet ale jeho počínání zastaví s tím, že nechce skandál po celé Veroně. Romeo tedy se svými přáteli zůstává na plese a spatří zde Julii. Ta se mu zdá překrásná a říká, že doposud nepoznal lásku, dokud nespatřil tuto ženu. Láska na první pohled. Ples pomalu končí, ale oba mladí lidé na sebe musí pořád myslet. Romeo v noci tajně navštíví zahradu Kapuletů a vyslechne Juliino vyznání vřelých citů k němu. Sám se pak dá poznat a pod balkónem u Juliiny ložnice jí otevřeně vyzná lásku. Druhý den oba milence tajně oddá otec Vavřinec, který mladou dvojici podporuje, protože doufá, že sňatek Romea a Julie pomůže jejich rodiny usmířit. Jenže Tybalt, Juliin bratranec, nenávidí Romea. Odpoledne v den svatby zabije Tybalt Romeova přítele Merkucia, který přijme výzvu k boji místo Romea (ten Tybalta nyní považuje za příbuzného), a Romeo následně zabije Tybalta. Za vraždu Tybalta je vyhoštěn z města Verony a odchází do Mantovy. Mladí manželé se musí rozloučit. Pan Kapulet, který samozřejmě nic neví o sňatku své dcery, má pro Julii zprávu, že již zítra bude mít svatbu s Parisem. Julie s tím nesouhlasí, ale otec jí dá jen dvě možnosti: buď svatba s Parisem, nebo ať táhne z jeho domu. Proto zoufalá Julie s pomocí chůvy požádá otce Vavřince o pomoc. Ten zajistí nápoj, po kterém bude Julie vypadat mrtvá, a Romeo si pro ni nakonec přijde do hrobky Kapuletů. Nápoj ji uspí a Julie skutečně vypadá jako mrtvá. O jejím pohřbu se dozví i Romeo, ke kterému shodou náhod nedorazil posel od otce Vavřince se zprávou, že Julie ve skutečnosti nezemřela. Posel nedorazil, protože nebyl vpuštěn do města kvůli zdejšímu moru. Romeo si koupí jed u lékárníka v Mantově, vrátí se zpět do Verony a jde naposledy políbit Julii. Na hřbitově potká Parise a v souboji jej zabije. Romeo poté vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří Julii. Zoufá si nad osudem a její smrtí a znovu jí vyznává lásku. Po rozloučení se světem Romeo jed vypije. Julie se probouzí, ale Romeo vedle ní leží již mrtvý. Zdrcená Julie vezme Romeovu dýku a probodne se. Takto skončil věčný spor mezi rodinami Kapuletů a Monteků, rodiny usmířil až smutek nad ztrátou jejich dětí. Nechaly vystavět zlaté sochy Romea a Julie, které ve Veroně stojí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "Kompozice díla je chronologická a člení se na prolog a pět dějství. Celý příběh je psán Shakespearovým oblíbeným jazykovým stylem – pětistopým jambickým veršem (takzvaným blankversem). Blankvers je v Shakespearových dílech typickým jazykovým prostředkem, díky němuž jsou jasně rozpoznatelná. Problém nastává s překladem díla do českého jazyka. Jambický verš se v češtině nedá příliš využít, protože po zvukové stránce nejsou shodné; proto je také jambická stopa v českých písemných dílech velmi vzácná. Přesto ji ale využil například Karel Hynek Mácha v díle \"Máj\".", "section_level": 1}, {"title": "Styl a jazyk.", "content": "V díle je využita próza i poezie, metafory, figury a použit vytříbený a vznešený styl, který je tak typický pro Shakespearova díla. Často se objevují jmenné tvary přídavných jmen, citově zabarvené výrazy, inverze. Vzorem pro Shakespeara byla řecká tragédie \"Phiramus a Thisbé\". Dílo bylo vzorem pro pozdější generaci spisovatelů, jak českých, tak zahraničních. Mezi překladateli díla do češtiny prosluli Martin Hilský (přeložil největší počet Shakespearových děl, včetně sonetů), Jiří Josek, Alois Bejblík, E. A. Saudek, Josef Topol a Josef Václav Sládek.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace pro dílo.", "content": "Někteří shakespearologové kladou vznik této tragédie do začátků Shakespearova působení v herecké skupině lorda komořího. Námět, nešťastný osud dvou milenců pocházejících ze dvou navzájem znepřátelených rodin, je snad starý jako lidstvo samo. S motivem uspávajícího léku se setkáváme již u Xenofonta z Efesu ve 2. století n. l., přímé inspirace však existovaly i v Anglii. Především to byla epická báseň \"Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě\", napsaná italským mnichem Bondellem a anglicky Arthurem Brookem v roce 1562. Brookeův příběh má 3000 veršů; Romeus pochází z rodiny Montagew a Julietta z rodiny Capiletů. Dalším spisovatelem píšícím podobný příběh byl William Painter, který popisoval ve druhém svazku svého díla \"Letohrad\" lásku milenců Rhomea a Julietty. Dílo bylo vydáno v roce 1567. Přestože tito i další autoři psali na podobná témata, Shakespeare jej dokázal zpracovat nejlepší formou a jeho verze dodnes právem náleží do pokladnice světové literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Romeo a Julie (\"Romeo and Juliet\") je divadelní hra, kterou napsal William Shakespeare. Premiéru měla v roce 1595. Jedná se o milostnou tragédii, patrně jeden z nejznámějších milostných příběhů v historii světového dramatu. Při psaní příběhu vycházel Shakespeare z básně anglického básníka Arthura Brookea a také všeobecně známé látky o dvou milencích, která byla zpracována již ve starověkém Řecku. ", "tgt_summary": "Roméo et Juliette \"\" est une tragédie de William Shakespeare. Écrite vers le début de sa carrière, elle raconte l'histoire de deux jeunes gens, Roméo Montaigu et Juliette Capulet, qui s'aiment malgré la haine que se vouent leurs familles et connaissent un destin funeste. ", "id": 1850715} {"src_title": "Klaudie Felicitas Tyrolská", "tgt_title": "Claude-Félicité d'Autriche", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Arcivévodkyně Klaudie pocházela z tyrolské větve habsburského rodu, a byla tedy vzdálenou sestřenicí císaře Leopolda I., jehož manželkou se stala krátce po smrti jeho první ženy Markéty Terezy. Narodila se 30. května 1653 v Innsbrucku jako dcera arcivévody Ferdinanda Karla Tyrolského a toskánské princezny Anny Medicejské. Dostalo se jí dobrého vzdělání a projevovala se jako velmi múzická, byla hodnocena jako vynikající zpěvačka i hudebnice. Klaudie byla posledním členem tyrolské větve; byla vnučkou jejího zakladatele, bývalého pasovského biskupa Leopolda, který je v české historii znám jako iniciátor tzv. vpádu pasovských roku 1611. Její svatba s císařem Leopoldem I. symbolicky opět spojila obě rodiny v jedinou.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka Leopolda I..", "content": "Svatba dvacetileté arcivévodkyně s jejím o třináct let starším vzdáleným bratrancem se konala v polovině října 1673 – nejprve v zastoupení v Innsbrucku a poté osobně ve Štýrském Hradci. Pod Leopoldovu vládu se díky tomu vrátilo Tyrolsko a tzv. Přední Rakousy, roztříštěna drobná území a enklávy, které Habsburkové vlastnili v jižním Německu na horním toku Dunaje a Rýna. Hlavním důvodem sňatku však byl císařův horečný zájem o narození dědice. Poté, co nečekaně zemřela jeho první manželka, nehledal vhodné princezny po jednotlivých evropských dvorech, ale projevil zájem o první vhodnou adeptku, kterou bylo možno nalézt. Již v létě 1674 se manželům narodila první dcera, Anna Marie, ta však po třech měsících zemřela. Také druhé dítě byla dcera, Marie Josefa, ani ona se nedožila svých prvních narozenin. Jejich matka je brzy následovala. Těžké porody mladou manželku zcela vyčerpaly a ta 8. dubna 1676 ve Vídni zemřela. Nedočkala se ani své korunovace na českou a uherskou královnu, od svého sňatku fakticky neopustila Vídeň a její okolí. Šestatřicetiletý císař Leopold I. se stal podruhé vdovcem, ze dvou manželství mu zůstaly pouze dcery. Protože se sňatky uvnitř habsburského rodu neosvědčily, svou třetí ženu si vybral z falcké větve Wittelsbachů, tedy z rodu, jenž jeho děda Ferdinanda II. málem připravil o českou korunu.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Roku 1673 se ve Vídni provdala za císaře Leopolda I. (bratranec druhého stupně), jemuž porodila dvě dcery, které zemřely brzy po narození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaudie Felicitas Tyrolská (30. května 1653, Innsbruck – 8. dubna 1676, Vídeň) byla rozená rakouská arcivévodkyně, provdaná císařovna Svaté říše římské a královna česká, uherská, chorvatská a slavonská. Byla druhou manželkou císaře Leopolda I.", "tgt_summary": "L'archiduchesse Claude-Félicité d'Autriche, née le à Florence et morte le à Vienne, fut impératrice du Saint-Empire, reine de Germanie, de Bohême et de Hongrie et archiduchesse d'Autriche par son mariage avec Léopold du Saint-Empire ", "id": 2336838} {"src_title": "Mahákášjapa", "tgt_title": "Mahakashyapa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Za života Buddhy.", "content": "Mahákášjapa prý žil se svou chotí dvanáct let asketickým životem a v naprosté cudnosti. Jakmile se setkal s Buddhou, okamžitě se stal jeho žákem. Pomáhal mu v šíření nauky a byl znám především svou přísnou askezí. I když mu Buddha Šákjamuni mnohdy nabízel, aby někdy od své askeze upustil a přijal pozvání do domu některého stoupence z laické obce, Mahákášjapa vždy odmítl. Jakmile Buddha umřel, jeho tělo položené na hranici se nepodařilo zapálit. Jakmile dorazil i Kášjapa, hranice vzplála.", "section_level": 2}, {"title": "První buddhistický koncil.", "content": "Po Buddhově smrti se Mahákášjapa ujal vedení sanghy. Byl zastáncem přísného dodržování vinajanových zásad. Necelý rok po Buddhově smrti svolal první buddhistický koncil, jelikož nebyl spokojen s dodržováním řádových pravidel, zejména co se týše mnichů ve Vaišálí. Na koncilu došlo k roztržce mezi ním a Ánandou. Mahákášjapa vyčítal Ánandovi, že doposud nedosáhl stavu arhata, i když se koncilu účastnili prakticky samí arhati. Dále mu vyčítal, že se zasloužil o založení řádu mnišek, když o něj prosil kvůli své matce samotného Buddhu. Ánanda dále nechtěl po Buddhovi Šákjamunim přesné instrukce ohledně vinajapitaky. Mělo to za následek pozdější nedodržování řádových pravidel a štěpení hnutí. Poslední věcí se Ánanda provinil v Kášjapových očích tím, že nepožádal Buddhu o to, aby si prodloužil život. Na koncilu se Mahákášjapa dotazoval Ánandy na Buddhovy promluvy, z čehož vznikl první oddíl Tipitaky (sa. \"Tripitaka\") Suttapitaka (sa. \"Sútrapitaka\"). Systematicky kladl otázky také mnichu Upálimu. Z jeho odpovědí vznikla druhá část Tripitaky, Vinajapitaka.", "section_level": 2}, {"title": "Čekání na Maitréju.", "content": "Podle tradice byl Mahákášjapa pohřben ve stavu hlubokého samádhi do hory, kde očekává příchod buddhy příštího věku, Maitréji. Má tam Šákjamuniho roucho, které mu předá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mahákášjapa (sanskrt; v páli Mahákássapa, čínsky 摩訶迦葉, česky Kášjapa Veliký nebo Velký Kášjapa), někdy nazývaný jen Kášjapa, byl jeden z předních žáků Buddhy Šákjamuniho. V zenu je Mahákášjapa považován za 1.patriarchu, v čínských klášterech se jeho socha nachází po Buddhově pravici.", "tgt_summary": "Mahakashyapa (sanskrit, IAST Mahā Kāśyapa) ou Mahā Kassapa, Mahakassapa (pali) est l’un des plus importants disciples du Bouddha, Shakyamuni, réputé le meilleur pour l’observation des règles dans les détails ou ascétiques (dhutavādānam) et gardien de l’ordre de la Communauté en l’absence du bouddha Gautama et après sa mort. C’est lui qui aurait convoqué et présidé le premier concile. Il est considéré comme le premier patriarche du chan / zen. ", "id": 1830332} {"src_title": "Hudební obětina", "tgt_title": "L'Offrande musicale", "src_document": [{"title": "Vznik Hudební obětiny - První vydání skladby.", "content": "Všechny tyto části vyrůstají z výrazného a pro polyfonní zpracování velmi náročného hudebního tématu, které Bachovi při jeho návštěvě u pruského královského dvora v Postupimi v květnu roku 1747 zadal k improvizaci král Bedřich Veliký (proto tzv. královské téma). Po návratu do Lipska se Bach k zadanému tématu vrátil a pracoval na něm dále, využívaje veškerých svých znalostí složitých technik kontrapunktu, které v té době již byly novou generací téměř zapomenuty. Práci dokončil 7. července téhož roku a dal svým nákladem vyrýt do mědi a vytisknout. Velkou péči věnoval Bach nejen grafické podobě tohoto vydání, ale i jeho vybavení vynalézavými komentáři a hříčkami: Tak například počáteční písmena latinského záhlaví obou fug „Regis Iussu Cantio Et Reliqua Canonica Arte Resoluta“ („Na králův rozkaz je melodie a to ostatní provedeno kánonickým uměním“) tvoří slovo RICERCAR (z italského ricercare, tedy hledat, pátrat), kterým se označovaly tzv. obligátní, přísně tematické fugy. Podobně k hádankovému dvouhlasému kánonu je připojen komentář „Quaerendo invenietis“ („Hledajíce, naleznete“) a ke kruhovému kánonu připsal Bach „Ascendenteque Modulationis ascendat Gloria Regis“ („Tak jako stoupá modulace, ať stoupá i králova sláva.“). Také notový text je v Hudební obětině v duchu starobylé kontrapunktické tradice převážně zaznamenán způsobem, jehož rozluštění vyžadovalo značné vědomosti v tomto oboru: jednotlivé části cyklu mají často podobu jen několika taktů jednohlasé melodie.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce.", "content": "Podobně jako Bachovo Umění fugy inspirovala i Hudební obětina celé generace umělců (nejen hudebníků, ale např. i choreografů a malířů). Zřejmě nejvíce pozornosti vzbudila Webernova adaptace šestihlasého Ricercaru z r.1935.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Pro svou složitost byla Hudební obětina dlouho považována jen za teoretické kompendium umění kontrapunktu. Zároveň však přitahovala významné interprety zabývající se Bachovou hudbou a stala se pro ně prestižní záležitostí. Její souborné provedení je realizačně a interpretačně velmi náročné a objevuje se na koncertních pódiích dosud jen málo. Ve většině částí cyklu není uveden určitý nástroj či nástroje. Každé nastudování musí tedy optimálním způsobem vyřešit otázku instrumentace, realizace, ale např. i pořadí jednotlivých částí atd. Podrobně se touto problematikou zabývala řada hudebníků a hudebních teoretiků. Významná byla i práce českého flétnisty Milana Munclingera, který se svým souborem Ars rediviva Hudební obětinu také jako první v Československu a jeden z prvních v Evropě souborně nastudoval a dvakrát nahrál na gramofonové desky. První nahrávka byla uskutečněna pro Supraphon v r.1957 v obsazení: Milan Munclinger – flétna (také instrumentace a realizace), Stanislav Duchoň – oboe da caccia, Karel Bidlo – fagot, Jiří Baxa, Josef Vlach, Václav Snítil – housle, Jaroslav Motlík – viola, František Sláma – violoncello, František Pošta – violone, Viktorie Švihlíková – cembalo. Druhou nahrávku realizovala Ars rediviva v r.1966 (Milan Munclinger – flétna, Stanislav Duchoň – oboe da caccia, Karel Bidlo – fagot, Václav Snítil – housle, Jaroslav Motlík – viola, František Sláma – violoncello, František Pošta – violone, Josef Hála – cembalo).", "section_level": 1}, {"title": "Významné komorní nahrávky na CD.", "content": "Nahrávky jsou uspořádány chronologicky, u nejstarších jde většinou o CD reedici původního LP. Uvedeno je vždy jméno dirigenta nebo vedoucího nahrávky, v závorce název komorního orchestru nebo obsazení komorního ansámblu, dále jméno nahrávací společnosti a rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hudební obětina (německy Musikalisches Opfer, BWV 1079) je spolu s Uměním fugy vrcholem barokní polyfonie a jedním z nejzávažnějších děl Johanna Sebastiana Bacha. Je to cyklus, který se skládá z tříhlasé a šestihlasé fugy, deseti kánonů a čtyřvěté triové sonáty pro příčnou flétnu, housle a generálbas.", "tgt_summary": "Das Musikalische Opfer (en français : L'Offrande musicale) est une œuvre instrumentale de Jean-Sébastien Bach (BWV 1079) composée en 1747 durant la période où le musicien travaillait à Leipzig. ", "id": 2092384} {"src_title": "Electric Light Orchestra", "tgt_title": "Electric Light Orchestra", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupina vznikla v říjnu 1970 ve složení Roy Wood, Jeff Lynne a Bev Bevan (zbylí členové skupiny The Move). Po, ne zcela úspěšném, prvním albu se Roy Wood rozhodl v průběhu nahrávání druhého alba skupinu opustit a založil skupinu The Wizzard. Vedení Elo se ujal Jeff Lynne a skupina vydala v průběhu 70. let několik komerčně velmi úspěšných alb. Po vydání alba Secret Messages v roce 1983 od skupiny odešel baskytarista Kelly Groucutt. Skupina pak na krátkou dobu přerušila svoji činnost. Jeff Lynne a Richard Tandy se podíleli na soundtracku k filmu ELectric Dreams a Bev Bevan koncertoval s Black Sabbath. V roce 1986 skupina, již jako trio (Jeff Lynne, Bev Bevan a Richard Tandy), vydala album Balance of Power a její členové odehráli několik, převážně charitativních, koncertů. V roce 1989 Bev Bevan založil novou kapelu s jinými muzikanty a bez Jeffa Lynna. V nové sestavě, pod názvem \"ELO Part II\", skupina existovala až do roku 2000. Poté Bev Bevan z ELO Part II odešel a Jeff Lynne odkoupil jeho podíl autorských práv na obchodní značce ELO. Skupina ELO Part II se tak musela přejmenovat na \"The Orchestra\". V roce 2001 skupina Elo vydala album \"Zoom\" (za spolupráce George Harrisona a Ringo Starra). Plánované koncertní turné však bylo bohužel z důvodu nezájmu zrušeno. V roce 2012 vyšlo kompilační album \"Mr. Blue Sky: The Very Best of Electric Light Orchestra\", které obsahuje nově nahrané největší hity skupiny za přispění Jeffa Lynna a Richarda Tandyho. Pod názvem Jeff Lynne's ELO byla opětovně obnovena koncertní činnost skupiny. V roce 2014 Jeff Lynne's ELO vydal koncertní DVD \"Live at Hyde Park\" a o rok později pak řadové (třinácté) album \"Alone In the Universe\". V roce 2017 vyšlo koncertní DVD a 2CD \"Wembley or Bust\". V září 2019 se na internetu objevily informace o nově připravové řadové \"desce\" s pracovním názvem \"Old is new\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Electric Light Orchestra (ELO) je britská rocková hudební skupina z Birminghamu. Působila zejména mezi lety 1971 a 1986, kdy vydala 11 řadových alb. Předákem kapely je Jeff Lynne, který skupinu znovuobnovil v roce 2012. Poslední čtrnácté album From Out of Nowhere skupina vydala v roce 2019. Její hudební styl bývá označován jako symfonický rock.", "tgt_summary": "Electric Light Orchestra, souvent abrégé ELO, est un groupe rock britannique, originaire de Birmingham, en Angleterre. Sa musique se veut un croisement d'influences classiques, rock et pop. Il rencontre un grand succès dans les années 1970 avec des chansons comme \"Roll Over Beethoven\" (une reprise de Chuck Berry), \"Mr. Blue Sky\", \"Telephone Line\" ou \"Evil Woman\". ", "id": 349983} {"src_title": "Che Guevara", "tgt_title": "Che Guevara", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ze zdravotního důvodu, kterým bylo těžké astma, nechodil do běžné školy. Učila ho jeho matka a pěstovala v něm lásku ke knihám. Byla to ona, která v něm probudila náklonnost ke komunismu a levici prostřednictvím knih Marxe a Engelse. Dětství bez školního kolektivu se odrazilo v jeho uzavřenosti a introverzi. Rodinné zázemí jeho raného dětství nemělo daleko k ideálnímu: rodinu neprovázely žádné konflikty či rozepře. Na střední školu nastoupil v roce 1941, o studium projevoval malý zájem, více ho zajímal tělocvik. Hrál ragby, kde se projevily jeho vůdcovské sklony a taky odhodlání a cílevědomost. Ve studiu samotném byl však nadprůměrným. Lékařskou fakultu studoval na Univerzitě v Buenos Aires a v červenci 1953 ji dokončil bez větších problémů. Do Castrových jednotek narukoval právě jako lékař, brzy se však vypracoval až na Castrovu pravou ruku. Castro, který původně neměl ke komunismu vztah, se pod působením svého přítele Guevary postupně stal radikálním marxistou. Slovo \"che\" je rozšířeno v Argentině a Bolívii a používá se jako oslovení, případně jako ekvivalent zvolání „hej“ nebo „hele“. Guevara si svou přezdívku získal právě pro časté používání zmíněného slova, které jeho kubánským soudruhům muselo připadat jako pozoruhodný prvek jeho mluvy.", "section_level": 1}, {"title": "Motocyklové cesty po Jižní Americe.", "content": "Ernesto byl velkým čtenářem a diskutérem, a přesto, že měl jisté politické povědomí, stranil se zapojení do politiky až do věku hodně nad 20 let. V roce 1944 se Guevarova rodina přestěhovala do Buenos Aires. Měli vážné finanční problémy. V roce 1946 ukončil svá středoškolská studia a začal pracovat. Současně se přihlásil na lékařskou fakultu. V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se Che vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Na cestě ho doprovázel Alberto Granado. Jeho deníky a dopisy postupně odhalují, jak si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které měl šanci na cestách poznat. Che z těchto toulek napsal knihu Motocyklové deníky. V úvodu vzpomíná na svého syna Ernestův otec Ernesto Guevara Lynch. A kromě jiného také říká, proč se jeho syn osmělil jako mladík na tak dobrodružné putování: \"Potřeboval do hloubky poznat potřeby chudých národů a věděl, že aby je poznal, musí k nim najít cestu ne jako obyčejný turista, nýbrž tak jak to udělal on. Na své pouti se často zastavoval ne proto, aby si vyfotil krajinu nebo prošel zajímavosti, ale aby nechal do sebe proniknout lidskou bídu přítomnou v každém záhybu cesty, kterou se rozhodl jít, a aby vypátral příčinu této bídy. Cestoval jako badatel společnosti, který jde a pátrá a také co možná ulevuje lidské bolesti.\"", "section_level": 1}, {"title": "Guatemala a první svatba.", "content": "V tomto období hodně četl, zejména Lenina, Marxe, Engelse či Stalina. Guevara na medicíně promoval v březnu 1953 a rozhodl se pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s Ricardem Rojem, právníkem, který vnesl do jeho života nový náhled. Che změnil svůj plán jet do Venezuely a místo toho odjel s Ricardem do Guatemaly. Zde se včlenil do levicového hnutí a aktivně podporoval vládu demokraticky zvoleného prezidenta Árbenze. Zde se také seznámil se svojí první manželkou, peruánskou ekonomkou Hildou Gadeou. Poté, co prezident Árbenz nakoupil zbraně od komunistického Československa (mj. značky Škoda), došlo v Guatemale k invazi jednotek podporovaných USA a sesazení Árbenze. Che Guevara, již tehdy aktivní v komunistické mládeži, byl nucen se uchýlit do ochrany argentinské ambasády a později uprchnout do Mexika.", "section_level": 1}, {"title": "Mexiko a seznámení s Fidelem Castrem.", "content": "V Mexiku se seznámil s Fidelem Castrem, který zde cvičil malou skupinu bojovníků pro vpád na Kubu a připojil se k jeho hnutí 26. července. V prosinci 1956 byl mezi revolucionáři, kteří se pod Castrovým velením vylodili na Kubě na lodi Granma s úmyslem svrhnout diktátora Fulgencia Batistu. Z Guevary se brzy stal prominent, hrající klíčovou roli v dva roky trvající guerilové válce, která nakonec vedla k Batistově pádu. Che Guevarovi osobně je z této doby připisováno 216 zdokumentovaných obětí mezi roky 1957 až 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Kuba – mistr popravčí, bankéř a ministr průmyslu.", "content": "Guevara obdržel kubánské občanství a začal působit na různých postech v nové Castrově vládě. Krátce po revoluci se nejdříve angažoval v masových popravách v havanské pevnosti La Cabaña. V této souvislosti je známý i jeho výrok: „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat“ („Sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando...“) pronesený při projevu v OSN v New Yorku. Později se stal prezidentem kubánské národní banky a od roku 1961 řídil také ministerstvo průmyslu, během něhož se snažil dál propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti. V této funkci byl zastáncem tvrdé centralizace a rozpočtového financování ekonomiky (v době výkonu této funkce mu poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek). Byl jedním z hlavních nositelů problematické koncepce morálních, nikoliv finančních pracovních stimulů (tedy pracovat pro „potěšení“ z práce, nikoliv pro peníze), která způsobila značné potíže místní ekonomice. Za své působení byl kritizován již krátce po odchodu do Afriky i od svých současníků, včetně prezidenta Dorticóse v roce 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Kongo a Bolívie, guerilová dobrodružství v zahraničí.", "content": "V roce 1966 opustil Che Guevara kvůli rozporům s Castrem a představiteli Sovětského svazu Kubu, aby pokračoval v šíření revoluce v dalších státech; nejprve v Zairu (dnešní Kongo) a potom v Bolívii. Jeho mise však skončily neúspěchem. V roce 1966 také pobýval pět měsíců v Československu v obci Ládví. V Bolívii byl zajat při vojenské operaci bolivijské armády, podporované americkou CIA. Podle svědků se tak stalo po udání některého z indiánských vesničanů, kteří jim nosili jídlo. Některým členům Che Guevarovy partyzánské jednotky se následně podařilo uprchnout, i díky pomoci tehdejšího československého diplomata Stanislava Svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Bolivijský prezident René Barrientos nařídil 9. října 1967 Guevarovu popravu. Poprava byla provedena v málo přístupné vesničce La Higuera tak, aby rány vypadaly jako rány z boje. Samotný rozkaz byl proveden bolivijským vojákem Mario Teránem. Po své smrti se Che stal jako představitel guerillového boje hrdinou socialistických revolučních hnutí třetího světa. Pro levicové idealisty je i přes svou roli v masových popravách dodnes populární ikonou revolucionáře, inspiroval aktivisty po celé Latinské Americe k zasvěcení jejich životů gerilovým potyčkám. Che Guevara na rozdíl od tehdejších teorií panujících v komunistické Evropě hlásal ozbrojený boj. Jeho ideály (stvoření beztřídní společnosti, vývoz revoluce z Kuby do Latinské Ameriky a Afriky, sesazení USA z pozice světové velmoci...) se mu však nepodařilo realizovat. Ostatky Che Guevary byly později vykopány a slavnostně převezeny na Kubu 13. července 1997.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernesto Guevara (oficiálně 14. června 1928, Rosario, Argentina – 9. října 1967, La Higuera, Bolívie), běžně přezdívaný Che Guevara nebo el Che, byl marxistický revolucionář a vůdce kubánských gueril. Původně vystudoval v Argentině lékařství. Otec, architekt Ernesto Guevara Lynch, byl irského a španělského původu, matka Celia de la Serna y Llosa pocházela ze španělské rodiny.", "tgt_summary": "Ernesto Guevara, plus connu comme « Che Guevara » ( ) ou « le Che », né le à Rosario en Argentine et mort exécuté le à La Higuera en Bolivie, à l'âge de 39 ans, est un révolutionnaire marxiste-léniniste et internationaliste argentin ainsi qu'un homme politique d'Amérique latine. Il a notamment été un dirigeant de la révolution cubaine, qu'il a théorisée et tenté d'exporter, sans succès, vers le Congo puis la Bolivie où il trouve la mort. ", "id": 1824247} {"src_title": "Fed Cup", "tgt_title": "Fed Cup", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Fed Cupu sahá do roku 1963, kdy byla k 50. výročí založení Mezinárodní tenisové federace (ITF) uvedena soutěž, jež měla být obdobou mužského Davis Cupu. Založení tehdy ještě Federation Cupu (Poháru federace) odráželo vzrůstající popularitu ženského tenisu a s tím související poptávku po podobném typu soutěže. V roce 1995 došlo ke změně názvu na Fed Cup a nově se také začala pořádat utkání světových skupin systémem domácí–hosté, kdy se nadále nehrálo na předem vybraném, často neutrálním hřišti. V soutěži startovaly tenistky z čela žebříčku jako Billie Jean Kingová, Chris Evertová, Virginia Wadeová, Martina Navrátilová nebo Steffi Grafová. V roce 2000 se do poháru zapojilo 100 zemí celého světa. V roce 2012 proběhl jubilejní 50. ročník. V listopadovém finále Světové skupiny se v pražské O areně střetly obhájce titulu Česká republika a Srbsko. Český tým vyhrál 3:1 na zápasy a získal sedmý titul. Pouze tři tenistky Margaret Courtová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová vyhrály soutěž jako aktivní hráčky i jako nehrající kapitánky týmu. Petr Pála dosáhl v roce 2016 jako první nehrající kapitán na pět titulů. V roce 2019 se mohlo poprvé součástí družstva stát pět hráček a poprvé byl zaveden tiebreak za stavu her 6–6 ve třetí, rozhodující sadě. Finanční odměny šestnácti týmům při posledním ročníku ve formátu dvou světových skupin dosáhly výše 7,5 milionů dolarů, což znamenalo téměř zdvojnásobení z částky 3,7 milionů dolarů v roce 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj herního formátu.", "content": "Významné změny struktury vstoupily v účinnost roku 1995, se změnou názvu soutěže. Z šestnáctičlenné světové skupiny bylo vyčleněno osm týmů, které vytvořily druhou světovou skupinu. K oběma nově osmičlenným úrovním byly zavedeny baráže. Transformoval se i model pořadatelství, když v prvních dvou skupinách zaniklo konání v jednom datu a dějišti. Namísto toho se zápasy odehrávaly na místě jednoho ze vzájemných soupeřů, se střídáním domácího družstva. V roce 2000 došlo opět ke sloučení v jedinou světovou skupinu o třinácti zemích s finálovou fází v jediném areálu. Následující ročník měla světová skupina dva čtyřčlenné bloky. V sezóně 2002 se vrátil systém pavouka s 16 týmy i pořadatelstvím jednoho z duelistů. Roku 2005 pak byly obnoveny dvě světové skupiny po osmi družstvech. Herní formát do roku 2019 tvořily dvě světové skupiny s barážemi a tři kontinentální zóny s výkonnostními skupinami, když každá z nich byla rozdělena na bloky a závěrečnou baráž. Od roku 2020 Fed Cup navázal na změny schématu v Davis Cupu. Dvě světové skupiny byly nahrazeny jednotýdenním finálovým turnajem na neutrální půdě v dubnovém termínu. Finále se účastní dvanáct týmů, z nichž osm do něj postupuje z 16členného kvalifikačního kola. Poražení v kvalifikaci hrají baráž. Zbylá čtyři místa pro finále jsou přidělena finalistům předchozího ročníku, hostitelské zemi a pro jeden tým je určena divoká karta. Z šestnáctičlenné baráže postupují vítězové do kvalifikačního kola následujícího ročníku a na poražené čeká sestup do 1. skupin zón. Zachována byla skupinová struktura tří kontinentálních zón, s barážemi o postup a sestup. Utkání kvalifikačního kola a baráže probíhají na domácí půdě jednoho z dvojice týmů. Finále a skupiny zón se konají na neutrální půdě. Mezistátní zápasy finále a zonálních skupin jsou hrány jediný den do dvou vítězných bodů, s dvěma dvouhrami a závěrečnou čtyřhrou. Mezistátní utkání kvalifikačního kola a baráže probíhají do tří vítězných bodů v rámci dvou dnů, se čtyřmi dvouhrami a závěrečným deblem.", "section_level": 2}, {"title": "Žebříček ITF.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Týmy na 1. místě žebříčku ITF.", "content": "Na 1. místě žebříčku ITF od jeho zavedení v listopadu 2002 se vystřídalo pět týmů.", "section_level": 2}, {"title": "Systém přidělování bodů do roku 2019.", "content": "Po každém odehraném kole je žebříček aktualizován. Body každého týmu ve Fed Cupu byly kumulovány ze čtyř posledních ročníků. Větší váhu měly body získané nověji a naopak váha bodů dosažených dříve se snižovala. V celkové sumě tak měly 100% váhu body získané v posledním, předešlém roce, počítané k datu daného kola. Do součtu pak byly přičteny i body získané před dvěma, třemi a čtyřmi lety k danému datu, a to se sníženou váhou, přičemž platilo, že váha bodů dosažených před 2 lety byla 75 %, před 3 lety 50 % a před 4 lety 25 % z jejich původní hodnoty. Body byly přidělovány pouze vítězným týmům daného kola soutěže. Vítězové ve světových skupinách byli bodováni štědřeji než v kontinentálních zónách, stejně tak i následná kola měla vzestupnou bodovou gradaci. Bonusové body náležely družstvům, která porazila výše postaveného soupeře, ale pouze tehdy, jestliže byl soupeř umístěn do 75. místa žebříčku. Při volném losu družstvo získalo standardní počet bodů za postup do dalšího kola. Žádné body také nebyly přidělovány z eventuálních turnajů útěchy. V 1., 2. a 3. skupinách tří kontinentálních zón byly body každého týmu vytvořeny na základě jeho výsledného postavení ve skupině. Suma bodového ohodnocení závisela na počtu týmů, které se daný rok soutěže zúčastnil. Nicméně maximální bodový strop byl v každé skupině neměnný.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fed Cup je ženská týmová soutěž v tenise, do roku 1995 známá jako Pohár federace (Federation Cup), kterou pořádá Mezinárodní tenisová federace. Jedná se o největší mezinárodní týmovou soutěž v ženském světovém sportu hranou v podobě světového poháru v tenise (\"The World Cup of Tennis\"). Premiérový ročník se uskutečnil v roce 1963. Celkem jedenáct výběrů získalo trofej. Nejvícekrát triumfovaly Spojené státy americké, které vyhrály 18 ročníků a 11krát odešly jako poražený finalista. Od roku 2016 je předsedkyní výboru Fed Cupu, řídícího orgánu soutěže, Američanka Katrina Adamsová. ", "tgt_summary": "La Fed Cup, appelée Coupe de la Fédération (en anglais \"Federation Cup\") jusqu'en 1994, est un tournoi mondial de tennis féminin disputé par équipes nationales, considéré comme l'équivalent féminin de la Coupe Davis. Créée en 1963, elle est organisée par la Fédération internationale de tennis.", "id": 2214214} {"src_title": "Svítiplyn", "tgt_title": "Gaz de houille", "src_document": [{"title": "Historie používání svítiplynu.", "content": "Svítiplyn se používá pro osvětlování od počátku 19. století. První veřejné plynové osvětlení bylo zprovozněno 31. prosince 1813 v Londýně. Postupně se využívání tohoto plynu rozšířilo po celém světě. V Praze a Brně bylo plynové osvětlení zavedeno v roce 1847. Na přelomu 19. a 20. století byl pro svou širokou dostupnost používán i pro plnění balónů. Roku 1802 došlo i k prvnímu použití svítiplynu během vaření pro ohřívání potravy, když byl použit Zachausem Winklerem. Od konce první světové války začal být svítiplyn využíván k pohonu motorových vozidel. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století jezdily na svítiplynový pohon osobní i nákladní automobily, autobusy, omnibusy, ale taky traktory a jiná zemědělská technika. Rozvody svítiplynu byly prvním veřejným rozvodem energie. Po překonání nedůvěry, vyvolané několika výbuchy prvních nedokonalých zařízení, se začal svítiplyn široce využívat i pro osvětlování domácností, vytápění a vaření. Hromadná výroba a distribuce svítiplynu si vyžádala vybudování rozsáhlé infrastruktury plynáren, plynojemů a potrubních sítí. Ve 20. století byl však postupně vytlačován elektřinou a levnějším a bezpečnějším zemním plynem. Výměna za zemní plyn začala v Česku v roce 1969 na jižní Moravě a skončila v severních Čechách až v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba svítiplynu.", "content": "Svítiplyn se vyrábí uměle, buď karbonizací (vzniká jako “vedlejší” produkt v koksárnách), tlakovým zplyněním hnědého uhlí, nebo štěpením zemního plynu, a úpravou jiných plynů.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava svítiplynem.", "content": "Otrava svítiplynem je v podstatě otrava oxidem uhelnatým, který je ve svítiplynu obsažen v různém množství, podle toho, z čeho je vyroben. Otrávil se jím například Jiří Šlitr († 1969), básník Václav Hrabě († 1965) nebo herečka Jana Rybářová († 1957).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svítiplyn je technický plyn, tvořený směsí vodíku, oxidu uhelnatého, metanu, a dalších plynů (dusík, oxid uhličitý), používaný v 19. a 20. století především ke svícení, ale i k výrobě tepla. Je obdobou koksárenského plynu, ale má lepší vlastnosti, potřebné pro rozvod po městech.", "tgt_summary": "Le gaz de houille est un gaz manufacturé, produit lors de la transformation de la houille en coke. Le \"gaz de houille\" fut utilisé comme gaz d'éclairage jusqu'à la fin du, époque à laquelle il fut détrôné par l'électricité, et plus généralement comme gaz de ville, jusqu'en 1950, époque où il fut remplacé par le gaz naturel. ", "id": 900779} {"src_title": "Ostřice latnatá", "tgt_title": "Laîche paniculée", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 40-100 cm. Je vytrvalá a vytváří výrazné trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná se žlábky, silně drsná, o málo delší než listy. Čepele listu jsou asi 3-7 mm široké, slabě žlábkovité, dosti tuhé. Pochvy dolních listů jsou bledě až černě hnědé, nerozpadavé na podélná vlákna, nevytváří se čupřina typická pro druh ostřice odchylná. Ostřice latnatá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a někdy obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samičí květy, v horní samčí. Většinou jsou však klásky trochu pohlavně rozlišeny, dolní mohou být pouze samičí, horní zase pouze samčí. Klásky jsou uspořádány do cca 5-15 cm dlouhého složeného květenství, lichoklasu s náznakem laty klásků. Dolní větévky se totiž větví, postranní větve jsou až 5 cm dlouhé, delší než u ostřice přioblé a ostřce odchylné. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je tmavě hnědá, nezřetelně žilnatá, lesklá, cca 2,5-3,5 mm dlouhá, na vrcholu zakončená křídlatým dvouzubým zobánkem. Každá mošnička je podepřená plevou, která je hnědá s výrazným suchomázdřitým lemem. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu. Počet chromozómů: 2n=60, 62 nebo 64.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostřice latnatá roste na vhodných místech v Evropě, kromě jižní části, kde se vyskytuje jen málo. Také chybí v severní Skandinávii. Mapka rozšíření zde:.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin do hor. Jejím stanovištěm jsou hlavně břehy vod, mokřadní olšiny, slatinné louky, vápnitá luční prameniště.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřice latnatá (\"Carex paniculata\", syn. \"Vignea paniculata\"), je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (\"Cyperaceae\"). Někdy je udávána také pod jménem tuřice latnatá.", "tgt_summary": "La Laîche paniculée (\"Carex paniculata\") est une espèce de plantes de la famille des \"Cyperaceae\". Elle fait partie du genre \"Carex\".", "id": 809759} {"src_title": "Final Fantasy VII", "tgt_title": "Final Fantasy VII", "src_document": [{"title": "Herní prostředí a soubojový systém.", "content": "Příběh se odehrává v rozsáhlém a rozmanitém futuristickém světě Gaia (ve většině děl vázaných k FF VII včetně této hry se však svět nazývá jen Planetou), kde se mísí technika a magie. Magii je možné ovládat díky tzv. „materiím“, které jsou průmyslově vyráběny ze zkrystalizované „Mako“ energie, kterou produkuje Planeta. Ve světě je mnoho míst, od ohromné supermoderní metropole Midgar, pokryté obří střechou přes celou šířku, kde sídlí mimo jiné i společnost Shinra a.s., přes zábavní park Gold Saucer, přes poklidné a tiché městečko Nibelheim, až po Chrám prastarých. Ve hře se hráč setká se třemi herními módy: mapou světa, po níž se lze pohybovat pěšky nebo terénní buginou, lodí či vzducholodí. Je možné se po krajině pohybovat i v sedle na chocobech, obřích ptácích. Druhým módem jsou různá města a oblasti, ve kterých probíhá komunikace s lidmi a lze plnit různé úkoly. Posledním módem je souboj. V něm jsou k dispozici maximálně tři hratelné postavy. Soubojový systém funguje v reálném čase jako „Active Battle Time“. Postavám i nepřátelům se měří čas a po jeho naplnění můžou uskutečnit svůj tah. Speciální veličinou v boji jsou „Limity“, jež se naplňují při každém inkasovaném zásahu. Po jeho naplnění (Limit break) lze uskutečnit některý ze speciálních útoků, které má každá postava jiné. Magie a jiné zvláštní schopnosti může postava používat až po absorpci příslušných materií do zbraní a zbroje. Dělíme je na několik druhů: zelené jsou magické a umožňují aktivně používat kouzla. Modré jsou podpůrné a je možné jejich vlastnosti kombinovat s jinými typy, čímž je vylepší. Červenými se vyvolávají mocní tvorové, kteří sešlou velmi silný útok na protivníka. Žluté jsou příkazové, díky nimž mohou postavy například nepřítele okrást nebo ho na chvíli ovládnout či zmást. A poslední růžové materie jsou nezávislé. Postavě například zlepšují herní statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Do své skupiny může hráč zařadit až devět postav, minimálně však vždy sedm. Vincenta", "section_level": 2}, {"title": "Příběh.", "content": "Cloud Strife, žoldák a bývalý člen Soldiers, se nechá najmout ekoteroristickou skupinkou Avalanche, která bojuje proti společnosti Shinra, jež průmyslově těží z Planety „Proud života“, který využívá jako zdroj energie. Nazývá ji „Mako“ a zcela nahrazuje fosilní paliva. Vysáváním Proudu života z Planety však Shinra pomalu celý svět zabíjí a s tímto vědomím Avalanche pod velením Barreta úspěšně zničí za asistence Clouda, k němuž promlouval divný hlas, jeden z osmi midgarských Mako-reaktorů. V nastalém chaosu unikli vlakem do slumů v sektoru 7 na základnu, kde se dozvěděli, že způsobili škodu za nejméně miliardu gilů. Cloud se však odmítl účastnit dalšího teroristického útoku a chtěl odejít, ale jeho rozhodnutí změnila jeho kamarádka z dětství Tifa, také členka Avalanche, která mu připomněla jeho slib, že ji ochrání, až se stane Soldierem. Při zničení dalšího Mako-reaktoru v sektoru 5 padli do léčky prezidenta Shinry. Po porážce strážných robotů byl Cloud odloučen od ostatních, když spadl z reaktoru do slumů pod městem. Propadl se střechou chrámu do místa, kde rostly květiny. Tam ho našla Aerith, květinářka, kterou viděl už dříve. V tutéž dobu si pro ni přišel Reno z Turks, takže Clouda poprosila, aby jí dělal bodyguarda. Utekl s ní po střechách slumu k ní domů, ale nechtěl, aby ho doprovázela zpět k Avalanche, proto tajně nad ránem opustil dům, kde ho nechala přespat její matka Elmyra. Přesto Aerith Clouda následovala do 7. sektoru Midgaru a vyptala se ho, zda u Soldierů neznal jejího přítele. Než na opuštěném dětském hřišti dostala odpověď, viděli únos Tify, tak se za ní vydali na tržnici sektoru 6, obzvláště nebezpečnou pro ženy. Vládl tam mafián Don Corneo, jenž hledal \"nevěstu\", pro každý večer jinou samozřejmě. Aerith převlékla Clouda do paruky a dámských šatů, aby se oba dostali k Tifě. Ta jim ale prozradila, že chce od Cornea vylákat informace týkající se Shinry, takže ji pomohli. Don Corneo prozradil plán Shinry vyhodit do povětří pilíř stropu nad sektorem 7, aby zničil Avalanche, potrestal obyvatelstvo za neposlušnost a aby vzbudil strach. Kanalizací se dostali zpět, kde již zuřila bitva mezi Turks a Avalanche. Marný boj končí smrtí mnoha lidí, navíc Reno úspěšně nastavil časovač náloží. Aerith byla při bitvě na příkaz prezidenta Shinry unesena Turksy a Tifa, Cloud a Barret se těsně před explozí riskantně slanili do sousedního sektoru 6. Barret se málem zhroutil ze smrti svých spolubojovníků a ze ztráty své adoptované dcery Marlene, avšak tu našli u Elmyry, kam ji schovala Aerith. Svěřila se, že není skutečnou matkou Aerith, ale našla ji jako malou holčičku s její umírající matkou na nádraží, kde před lety marně čekala na svého manžela nevracejícího se z wutaiské války. Tak se začala starat aspoň o Aerith jako o vlastní dceru. Časem si všimla její mimořádnosti a začali se o ni zajímat Shinra a Turks, protože byla zřejmě poslední žijící Cetrou, jež je schopna dle legendy ukázat cestu do „Zaslíbené země.“ Cloud se rozhodl ji zachránit ze sídla Shinry ve velkém mrakodrapu, zatímco Barret svěřil Marlene Elmyře, aby spolu s ní uprchli z města. V Shinrově mrakodrapu narazili na podivnou uvězněnou bytost jménem Jenova a také vyslechli část schůze, kde profesor Hodžo představoval experiment na Aerith a ještě něčem, co by ale trvalo aspoň 100 let. To ještě něco byl Red XIII, kterého dal Hodžo do laboratoře spolu s Aerith, avšak Cloud a spol. je vysvobodili. Red XIII pokousal Hodža a pak ostatním slíbil, že jim pomůže dostat se z Midgaru a doprovodí je až do kaňonu Cosmo. Byli však zajati agenty Turks a předvedeni před prezidenta Shinru. Ten si od Aerith sliboval asistenci v hledání Zaslíbené země, dle jeho představ přeplněné Mako-energií, kde by postavil Nový Midgar. Uvrhnul je do vězení, ze kterého je uprostřed hluboké noci někdo osvobodil. Shinrův mrakodrap totiž přepadl neznámý útočník, který téměř všechny přítomné brutálně zavraždil, včetně prezidenta Shinry. Navíc Jenova zmizela neznámo kam. Cloud díky meči Masamune v Shonrových zádech poznal, že to není dílo nikoho jiného než Sephirotha, legendárního Soldiera, který měl být mrtvý. Totožnost pachatele jim pak potvrdil úředníček Palmer, který masakr přežil a pověděl jim, že Sephiroth řekl prezidentovi Shinrovi, že ho nenechá najít Zaslíbenou zemi. Barret se domníval, že má Sephiroth tedy stejný ušlechtilý cíl zachránit Planetu, ale Cloud mu oponoval, že je Sephiroth mnohem větším nebezpečím pro Planetu než Shinra, později vysvětlí proč. Mrakodrap obklíčili další vojáci pod vedením Rufuse, syna prezidenta Shinry, který se okamžitě prohlásil novým prezidentem. V nastalém zmatku se podařilo uniknout ze sídla Shinry a opustit Midgar po střeše pokrývající celé město v šílené motocyklové honičce. Cloud v sousedním městečku Kalm vysvětlil, proč je Sephiroth tak nebezpečný. \"Před pěti lety totiž jako Soldier sloužil pod jeho velením a dostali rozkaz v Cloudově rodném městečku Nibelheim zajistit a opravit zdejší Mako-reaktor. Do reaktoru je tenkrát dovedla Tifa, kde Sephiroth odhalil, že zde Shinra tajně vyvíjel zmutované životní formy za použití Maka, aby se staly Soldiers. Sephiroth byl zděšen, že mohl být kdysi vytvořen podobným procesem. Ve sklepě nibelheimského paláce nalezl staré záznamy z výzkumu profesora Gasta, jenž studoval pozůstatky Cetrů. V 2000leté geologické hornině našel bytost, kterou pojmenoval Jenova a mylně ji označil za Cetru. Tu pak Shinrovi vědci využili ke genetickým manipulacím s ještě nenarozenými dětmi, kterým byly vstřikovány buňky Jenovy. Tito jedinci získali velkou sílu a moc a stali se členy Soldiers, ale svůj původ neznali. Sephiroth byl také tímto jedincem a svůj původ si vyložil, že má jakožto potomek \"cetry\" Jenovy právo vládnout Planetě. Rozhodl se osvobodit svou \"matku\" Jenovu, zapečetěnou v nibelheimském reaktoru, zapálil Nibelheim a vyvraždil všechny obyvatele. Cloud se mu v tom snažil zabránit, avšak Sephiroth ho v reaktoru probodl mečem. Co se dělo pak, si ovšem Cloud nepamatuje.\" V Cloudově vyprávění bylo hned několik nejasností a mezer. Každopádně události ze Shinrova mrakodrapu přesvědčily ostatní o nutnosti navrátivšího se Sephirotha zastavit, aby nenašel Zaslíbenou zemi. Tak začala honička přes celý Východní kontinent, až se dostali do Junonu, kde se během ceremoniálu oficiálního jmenování Rufuse prezidentem infiltrovali v přestrojení za mariňáky na jeho zaoceánskou loď, mířící na Západní kontinent. Na palubě byl i Sephiroth, dobře schovaný, který těsně před zakotvením v Costa del Sol zmasakroval část posádky. Cloud pak bojoval jen s přízrakem Jenovy, který tam zanechal. V letovisku Costa del Sol se zdrželi jen chvíli a našli na pláži Hodža, jenž zde trávil dovolenou po své \"rezignaci\". Chtěli ho podrobit výslechu, ale bez úspěchu. Vydali se tedy pěšky přes horu Corel, kde byl ve slumu daleko od corelského Mako-reaktoru Barret zbit svými bývalými přáteli. Uprchl před nimi do lanovky k létajícímu lunaparku Golden Saucer. Tam se k partě přidal Cait Sith, avšak dostali se pro podezření z vražd příslušníků ostrahy palnou zbraní, jakou nosil Barret na pravé ruce, do pouštního vězení. Zde Barret vysvětlil, co se stalo před 4 lety. \"Jednoho dne přijela Scarlet ze společnosti Shinra do Corelu vyjednat s obyvateli povolení vybudovat zde Mako-reaktor, aby už nemuseli dobývat uhlí a žili v blahobytu. Chvíli se spolupráce se Shinrou vyplatila, ale jednoho dne došlo k výbuchu, z něhož Shinra obvinil místní obyvatele a armáda pod vedením Scarlet město vypálila. Tehdy byl Barret mimo město se svým přítelem Dynem, jenž byl jako jediný proti výstavbě. Scarlet je nechala sestřelit ze skály, přičemž Barret přišel o pravou ruku, zatímco Dyne o levou a oba si nechali dát jako implantát zbraň.\" Cloud tedy s Barretem dopadl skutečného vraha. Dyne, jenž onoho dne ztratil ženu, byl ubohou troskou a vyzval Barreta na souboj. Ten s ním neochotně bojoval a porazil ho. Dyne nakonec spáchal sebevraždu a nezabránil mu v tom ani Barret, když mu prozradil, že jeho dcera Marlene požár města přežila. Poté partu z vězení vykoupil Cloud výhrou v závodech chocobů v Golden Sauceru. Jako omluvu za křivé obvinění z vražd dostal Cloud od ředitele zábavního parku Dia k dispozici buginu, s níž překonal širokou poušť. Dorazili do zničené vesnice Gongaga, kde byl další vybuchlý Mako-reaktor. Zde na ně čekali agenti Turks, ve složení Rude, Reno a Elena. Barret proto po jejich útěku z bitvy pojal podezření, že mají mezi sebou špióna. K reaktoru přistála helikoptéra Shinry, z níž vystoupila Scarlet hledající v troskách \"obří materii\", celé to vypadalo divně. Pak ve vsi narazili na rodiče Soldiera jménem Zack Fair a postěžovali si, že o něm 10 let nic neví (tedy ani nevěděli, že je Zack mrtev). Aerith prozradila, že byla jeho přítelkyně a trochu více se rozpovídala o svém vztahu s ním. Tifa chtěla také něco říct, ale sama se zastavila, že to prý není důležité\" (ve skutečnosti šlo o dost zásadní věc, o tom později)\". Pak v lesích potkali drzou wutaiskou zlodějku materií Yuffie, kterou přijali do party. V dalším putování navštívili kaňon Cosmo, rodné místo Nanakiho (Reda XIII). Jeho mentor a \"dědeček\" Bugenhagen představil Cloudovi a Aerith teorii o Proudu života. Aerith tak vlastně poprvé dostala jistou průpravu k povinnostem Cetry a začala své poslání brát vážně. Bugenhagen u ohniště nazlobeně poslouchal Nanakiho, jak zle mluvil o svém domněle zbabělém otci, jenž se ztratil, když měl kaňon bránit. Bugenhagen ho zavedl do jeskyně duchů mrtvých válečníků kmene Gi, kde mu ukázal zkamenělého Seta, Nanakiho otce, který se tehdy bez vědomí většiny obyvatel obětoval, aby odrazil lstivý útok nepřítele přes jeskyně zezadu. Tedy neuprchl zbaběle z bitvy, jak se Nanaki dosud domníval. Nanaki se tudíž nemusel stydět a nebylo nutné ani stát se zajatcem profesora Hodža. Nyní dostal nový impuls do života a chtěl ochránit Planetu. Bugenhagen mu řekl, že učiní nejlépe, když pomůže Cloudovi s pátráním po Sephirothovi, muži v černém, který se potuluje po světě. Dorazili tam, kde měl být zničený Nibelheim, rodné městečko Clouda a Tify. Zde však narážíme na velký rozpor, neboť město existuje dál netknuté, jako by se nikdy nic nestalo. Ani jednoho obyvatele ovšem Tifa s Cloudem neznají, ve skutečnosti to byli nastrčení Shinrovi zaměstnanci, aby zahladili důkazy o nibelheimském incidentu. Ve městě bylo mnoho mužů v černé kápi, kteří na sobě měli vytetovaná čísla a mumlali cosi o sjednocení a Sephirothovi. Jinak byli neškodní. Ve sklepě nibelheimského paláce se Cloud krátce znovu setkal se Sephirothem, který jen naznačil, kam se chystá dál, a levitací zmizel. Zde také nalezli zprávu o nedávném útěku dvou závadných výzkumných vzorků a také zaživa pohřbeného bývalého Turkse s vizáží upíra, Vincenta Valentina, který se po chvilce váhání přidal do party. S Cloudem má společné, že oba pracovali v minulosti pro Shinru. Vincent nyní toužil najít svou ztracenou lásku Lucrecii. Po překročení hory Nibel dorazili do Raketového města, kde žil kapitán Cid, slavný letec. Ten netrpělivě očekával příchod Rufuse Shinry v domnění, že obnoví kosmický program. Cid totiž od mala snil, že bude prvním mužem ve vesmíru, ale dával své družce Sheře za vinu zmaření prvního startu Shinry č. 26 a nenáviděl Shinru za následné zastavení celého projektu. Od té doby se vztekle potloukal v nakloněné zrezlé raketě, kde ho Cloud požádal, zda by jim nepůjčil svůj hydroplán \"Tiny Bronco\". Cid nabručeně odmítne, ale pozve je do svého domu. Cid se pak konečně setkal s Rufusem, avšak ten vesmírný program neobnovil, navíc mu chtěl zabavit Tiny Bronco, aby ho sám použil k hledání \"Chrámu prastarých\", jako by nestačilo, že už dříve Cidovi zabavil vzducholoď \"Highwind\", kterou parta viděla v Junonu. Shera vyzve Clouda, aby tedy Tiny Bronco ukradli dřív, než to provede Rufusův poskok Palmer. Rufusovi vojáci začali po letadlu, které nikdo neřídil a Cloud s přáteli se pouze držel za jeho křídla, střílet, čehož využil Cid, aby při průletu těsně nad zemí naskočil na ocas. Jedna kulka však letadlo vážně poškodila a Tiny Bronco havarovalo do oceánu kousek od Wutaie. Už nebylo schopné zvlétnout, ale posloužilo jako člun. Na žádost Yuffie dopluli k wutaiským břehům, kde je všechny okradla o materie a zmizela. Přímo ve Wutaii ji dopadli, načež vysvětlila, proč to udělala. Snila o obnově svobody a nezávislosti Wutaie, kterou Shinra po prohrané válce z doby před 8-15 lety proměnil z hrdého národa v turistickou atrakci pro své lidi. Dost se styděla, že její otec boj vzdal a začal kolaborovat. Skupinu uvěznila do pasti, aby unikla, ale sama padla do léčky midgarského mafiána Dona Cornea, který si chtěl na této 16leté holce vybít své pudy, stejně tak na mladičké agentce Turks Eleně, jež byla ve Wutai s Tsengem, Rudem a Renem na dovolené. Turksové se spojili s Cloudem, aby obě děvčata vysvobodili ze spárů toho zvrhlíka a Yuffie se uvolila vrátit materie. Byla však dost skleslá. Cloud ji zavedl do věže, kam smí jen Wutaiané. Yuffie se ceremoniálně probila nahoru, kde se ke svému překvapení postavila svému nenáviděnému otci, kterého porazila. Pak se s ním ale konečně usmířila, když jí vyjádřil nyní plnou podporu v jejím úsilí, které splní, když pomůže Cloudovi, jedině tak si snad splní sen o svobodě pro Wutai. Aerith si byla jistá, že \"Chrám prastarých\", o kterém se zmiňoval Rufus, bude nejlepší další cíl, ale dá se tam dostat jedině s klíčem Keystone, jenž vlastnil Dio, majitel Golden Sauceru. Keystone našli vystavený v jeho soukromém muzeu a Cloudovi se povedlo ho přesvědčit, aby jim ho půjčil výměnou za účast v aréně. Partu však zabrzdila porucha lanovky, takže Cait Sith domluvil nocleh ve strašidelném hotelu. Uprostřed noci Clouda probudil jeden z kvarteta Aerith, Tifa, Yuffie nebo Barret, aby se šli projít nočním lunaparkem a pobavit se. Zahrají si scénku v divadle a pak se svezou lanovkou okolo celého Golden Sauceru. Je-li tam Cloud s Aerith, vyzná se Cloudovi, že je hodně podobný Zackovi, dost se tím sblíží. Po svezení vidí Caita Sitha s Keystone, který předal Tsengovi. Při následujícím výslechu se Cait Sith přiznal, že byl celou dobu špiónem, ovládaným z Midgaru zaměstnancem Shinry, ale že s nimi chce zůstat, neboť ho prý budou ještě potřebovat. Vydíral je také tím, že drží Marlene jako rukojmí. Hlavně si ale ten, kdo Sitha ovládal, uvědomil, že se dá žít jinak a lépe než ve zlaté Shinrově kleci, odtržený od reality. S nechutí ho tedy mezi sebou ostatní nechali a na druhý den se vydali bez Keystonu k Tiny Broncu. Chrám prastarých byl velká černá pyramida uprostřed pralesa jednoho z jižních ostrovů a Aerith ucítila mocnou sílu Proudu života. Uvnitř našli vážně zraněného Tsenga, který jim vrátil Keystone a varoval před Sephirothem, který ho probodl. V hlubinách chrámu nalezli reliéfy Prastarých, jež popisovaly příchod \"Zkázy z nebe\" z doby před 2000 lety na \"Meteoru\", vyvolaném černou materií, nejmocnější ze všech. Ta byla tehdy Prastarými zapečetěna do podoby celého chrámu, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Parta usoudila, že materii uschová a bude ji před Sephirothem hlídat, ale k jejímu získání je nutné chrám zmenšit, aby se vešel do dlaně. Sephiroth chtěl černou materii získat, aby Meteorem poškodil Planetu natolik, že", "section_level": 1}, {"title": "Česká lokalizace.", "content": "V roce 2007 bylo Final Fantasy VII přeloženo do češtiny skupinou RK-Translations.", "section_level": 1}], "src_summary": "Final Fantasy VII je videohra typu RPG od firmy Square pro PlayStation a později i pro PC. Od roku 2013 je k dispozici i v distribuční síti Steam. Původně vyšla roku 1997 a ve své době přinesla revoluci. Jako první hra série Final Fantasy přinesla 3D grafiku. Dále také nový systém ovládání a velmi rozsáhlý příběh. Tento díl se stal natolik oblíbený, že bylo podle něj vytvořeno několik dalších her a filmů, které jeho příběh dále rozšiřují.", "tgt_summary": "L’histoire du jeu, dans une perspective eschatologique, est centrée sur le combat d’un groupe éco-terroriste nommé « Avalanche » contre une puissante organisation appelée la « Shinra », qui exploite jusqu'à épuisement l’énergie vitale de la planète pour produire de l'énergie et des armes. Au fur et à mesure du jeu, le conflit s’intensifie et l'avenir du monde devient l'enjeu majeur. ", "id": 2418639} {"src_title": "Arsuf", "tgt_title": "Apollonie (Israël)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké dějiny.", "content": "Město Arsuf bylo osídleno Féničany již šestém až pátém století př. n. l. a bylo pojmenováno Aršuf, podle kanaanského boha plodnosti a podsvětí Rešefa. Poté se stalo součástí Perské říše a bylo spravováno ze Sidonu. Místní Féničané se živili prodejem purpurového barviva, které vyráběli z mořských měkkýšů a vyváželi do oblasti Egejského moře. Během helénské doby se z Aršufu stalo významné centrum pod vládou Seleukovců a po ztotožnění boha Rešefa s Apollónem bylo přejmenováno na \"Apollonia\". Za vlády Římské říše bylo město zvětšeno a stalo důležitým centrem mezi městy Jaffa a Caesarea Maritima, spojenými pobřežní silnicí Via Maris. Roku 113 byla Apollonia částečně poničena zemětřesením, ale byla rychle opravena. Byl vybudován přístav a ve městě se rozvinul obchod s Itálií a severní Afrikou. Za vlády Byzantské říše se město rozrostlo na oblast asi sedmdesáti akrů. V pátém a šestém století byla Apollonia druhým největším městem hned po Caesarii Maritimě v Šaronském údolí. Populaci tvořili křesťané a židovští samaritáni.", "section_level": 2}, {"title": "Středověké dějiny.", "content": "Roku 640 byla Apollonia dobyta muslimy a ti městu navrátili jeho semitské jméno Arsuf. Město bylo zredukováno na oblast přibližně dvacet dva akry a poprvé ve své historii bylo opevněno městskými hradbami s opěrnými pilíři, aby obránci byli schopni odrazit útok byzantského loďstva vedené od moře. Bylo zde vybudováno veliké tržiště a objevila se keramická výroba. Po smrti Abbásovského chalífy Hárúna ar-Rašída byla místní samaritánská komunita vyvražděna a jejich synagoga zničena. V roce 1101 padlo město do rukou křižácké armády vedené jeruzalémským králem Balduinem I. Křižáci přestavěli městské hradby a město přejmenovali na Arsur, kde zřídili na Jeruzalémském království vazalské Arsurské panství. Roku 1187 bylo město dobyto sultánem Saladinem, ale už 7. září 1191 bylo po bitvě u Arsufu mezi Richardem I. Lví srdce a Saladinem křesťany získáno zpět. Jan z Ibelinu, Pán z Bejrútu, (1177–1236) syn Baliana z Ibelinu se stal Pánem v Arsuru roku 1207 díky sňatku s Melisendou z Arsuru. Jejich syn Jan z Arsuru (1211–1258) titul Pána z Arsuru zdědil. Titul poté přešel na Janova nejstaršího syna Baliana. Balian z Arsuru nechal přestavět městské hradby, vybudoval mocnou pevnost a roku 1241 také nový přístav. Od roku 1261 městu vládl Řád Johanitů. Roku 1265 mamlúcký sultán Bajbars Arsur po čtyřicetidenním obléhání dobyl. Mamlúci následně rozbourali městské opevnění, pevnost i s jejími základy ve strachu, aby pevnost nepadla zpět do rukou křižáků. Město bylo srovnáno se zemí a již se nikdy znovu neosídlilo. V blízkosti původního Arsufu ale až do roku 1948 stála arabská vesnice al-Haram, známá též jako Sajiduna Ali, podle muslimské svatyně Sidna Ali, která tu stojí dodnes. V obci od roku 1921 fungovala základní chlapecká škola. V roce 1931 v této vesnici žilo 333 lidí v 83 domech. Počátkem války za nezávislost v únoru 1948 ji ovládly izraelské síly a místní arabské obyvatelstvo uprchlo. Zástavba vesnice pak byla z větší části zbořena zbořena, s výjimkou areálu svatyně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arsuf (, znám také jako Arsur, či řecky Apollonia) bylo antické město s pevností na útesech na pobřeží Středozemního moře ležící se v dnešním Izraeli, přibližně patnáct kilometrů severně od Tel Avivu. Od roku 1994 se ve starém městě \"Tel Arsuf\" provádějí intenzivní vykopávky. V roce 2002 zde byl otevřen \"Apolonijský národní park\". ", "tgt_summary": "Apollonie est une ville antique située dans la plaine du Sharon sur la côte méditerranéenne entre Jaffa et Césarée en Israël. La ville a eu différents noms au cours de l'histoire : Arshof, Sozousa, Arsuf, Arsour. Le site est dominé par les ruines d'une fortification de l'époque des Croisades.", "id": 1231950} {"src_title": "Izák", "tgt_title": "Isaac", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Izák nebyl jedináčkem. Jeho otec měl ještě jednoho syna jménem Izmael (Jišmael), kterého měl s otrokyní své ženy Hagarou (později měl Izák ještě dalších šest a i více sourozenců). Ale „dědicem“ byl Izák, protože ho Abraham měl se svojí manželkou Sárou a Hospodin ho určil jako jeho dědice. Izákovo narození bylo zaslíbené od Boha, Abrahám a Sára totiž už byli velice staří a neměli děti. Abrahám byl od Boha zkoušen. Měl obětovat Izáka (Bůh chtěl vědět jestli mu Abrahám opravdu důvěřuje). Abrahám s důvěrou uposlechl a šel Izáka obětovat na horu Morija (též Sion, na které byl dle tradice vystavěn Šalomounův chrám). Na poslední chvíli řekl anděl Abrahámovi, že ve zkoušce uspěl a ať místo svého syna obětuje berana. (Významem tohoto mýtu je zákaz lidských obětí jednou provždy.)", "section_level": 1}, {"title": "Synové Jákob a Ezau.", "content": "Izák si vzal Rebeku a když mu bylo 60 let zplodil s ní dva syny, dvojčata: Ezaua – o chvíli staršího (byl zarostlý, lovec) a Jákoba. Otcovo požehnání měl správně dostat Ezau, ale Rebeka chtěla, aby požehnání dostal Jákob. Nakonec Rebeka s Jákobem přelstili už starého a slepého Izáka a otcovo požehnání získal Jákob. Ezau se rozzuřil a chtěl ho zabít, a tak Jákob utekl za matčiným bratrem Lábanem, kde se zamiloval do jeho dcery Ráchel. Kvůli ní a její sestře Lee, kterou jí Laban podstrčil při svatbě místo Ráchel, pak strýci Jákob 14 let sloužil a další léta za brav. Pak ho Hospodin povolal zpět do Svaté země.", "section_level": 1}, {"title": "Izák v kultuře.", "content": "V umění bývá zobrazováno hlavně \"obětování Izáka\", kde se Abrahám s nožem v ruce chystá obětovat svého syna svázaného na obětním stole a v tom se mu zjevuje anděl. Dalším motivem je \"Izákovo požehnání\", které na starém slepém Izákovi lstivě získává Jákob místo Ezaua.", "section_level": 1}, {"title": "Význam příběhu.", "content": "Je v něm vyjádřeno odtržení od pohanských kultů, kde lidské oběti byly někdy součástí obřadů. Bůh tím jasně dává najevo své milosrdenství a jasný postoj k otázce lidských obětí. Izák je také předobrazem Ježíše Krista a oběti, kterou v poslušnosti svému Otci přinesl. V tomto případě tu ale již nebyl beránek, který by jeho oběť nahradil, tím beránkem byl Kristus sám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izák (, \"Jicchak\"; doslova „bude se smát“) je druhým biblickým patriarchou. Je synem Sáry a patriarchy Abraháma, manžel Rebeky a otec Ezaua a patriarchy Jákoba. Izák měl být obětován svým otcem Abrahámem, ale Hospodin ho v posledním okamžiku ušetří.", "tgt_summary": "Isaac (en hébreu : (SBL) Yiṣḥāq ; (API) /jisʕħa:q/ : « il rira » ; hébreu moderne : (API) /jitsˈχak/ ; en arabe : (DMG) Isḥāq ; (API) /ʔisˈħaːq/) est un prénom masculin d'origine hébraïque. C'est un personnage de la Bible (chapitre de la Genèse) et du Coran. Il est le fils d'Abraham et de Sarah, le mari de Rébecca, le père de Jacob et d'Ésaü, et le demi-frère d'Ismaël.", "id": 829000} {"src_title": "Hypotenze", "tgt_title": "Hypotension artérielle", "src_document": [{"title": "Akutní hypotenze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Náhlý pokles krevního tlaku způsobuje mžitky před očima, rozostřené vidění (příčinou nedostatečné prokrvení), točení hlavy, mdloby, celkovou nevolnost.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Příčinou poklesu krevního tlaku může být tzv.synkopa (krátkodobá ztráta vědomí). Rozlišujeme několik typů synkop (například kardiovaskulární, neurologické a jiné), mdloba je často vyvolána nedostatkem kyslíku, příliš rychlým pohybem nebo podrážděním periferního bloudivého nervu. Další častou příčinou je šok, při němž organismus zkratově reaguje na náhlé a silné podněty z vnějšího či vnitřního prostředí. Podle aspektu jej vyvolávající rozdělujeme šok na traumatický, anafylaktický, septický a kardiogenní. Méně obvyklá je porucha mitochonriálních enzymů, kdy dochází ke zvýšené koncentraci oxidu dusnatého aktivaci cytokinů, poté je šokový stav a jej doprovázející hypotenze výsledkem nerovnováhy mezi oxidem dusnatým, superoxidem a jejich metabolity.", "section_level": 2}, {"title": "Chronická hypotenze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Chronická hypotenze se projevuje konstantně sníženými hodnotami krevného tlaku, celkovou únavou, spavostí, bolestmi hlavy, závratěmi, nedostatečným prokrvením končetin a sníženou funkcí potních žláz.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Mluvíme-li o primární idiopatické hypotenzi, jednou z možných příčin může být poškození neuronu sympatického nervového systému – důsledkem je nedostatečná sekrece katecholaminů, které hrají velkou roli co se týče baroreflexu. Druhotně také útlum osy Renin-Angiotenzin-Aldosteron; pokud se projevuje jenom ortostatickou hypotenzí, mluvíme o idiopatické ortostatické hypotenzi. Sekundární chronická hypotenze může být způsobena poškozením CNS (např. roztroušenou sklerózou, poškozením mozkového kmene atd. Dále pak může být choroba zapříčiněna poškozením PNS (nejrůznější typy neuropatie, syndom Guillen-Barré apod.), endokrinními vlivy a \"pharmaky\" (tzv. poléková hypotenze). Základní vyšetření u hypotenze: anamnéza, klinické vyšetření, základní laboratorní vyšetření, TK a TF vleže, po posazení, po postavení, holterovské monitorování TK a TF, EKG, HUT-test, odpady katecholaminů v moči, další dle podezření.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "U sekundární hypotenze odstranění základní příčiny, tedy léčba základního onemocnění a léčba symptomatická. U primární hypotenze postiženým prospěje pravidelné cvičení (plavání), vyvarovat se náhlých změn polohy, zvýšení příjmu soli na cca 10 a více gramů na den, častější a menší porce, používání elastických punčoch, bandáže dolních končetin + farmakoterapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem arteriální hypotenze označuje nízký tlak krve v tepnách, tedy pokud systolický tlak klesne pod 100 mmHg a diastolický tlak pod 65 mmHg.", "tgt_summary": "L’hypotension artérielle correspond à une pression artérielle systolique inférieure à (le chiffre le plus élevé des deux lorsque l'on prend la pression artérielle). ", "id": 1905328} {"src_title": "Metro v Oslu", "tgt_title": "Métro d'Oslo", "src_document": [{"title": "Linkové vedení.", "content": "Síť tvoří 6 linek, sjíždějící se v centrální části a 8 tratí ( Grorudbanen, Furusetbanen, Østensjøbanen, Lambertseterbanen, Holmenkollbanen, Kolsåsbanen, Røabanen a Sognsvannsbanen). Interval mimo centrální okružní trasu je 15, někdy i 30 minut. Síť má dvě depa – Majorstuen a Ryen. V provozu jsou dvou až šestivozové soupravy.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 4 & 6 (tmavě modrá).", "content": "Tyto linky obě obsluhují kruhovou část (\"T-baneringen\") v centru. \"Poznámka: Od srpna 2006 je trasa do stanice Kolsås uzavřena pro přestavbu. Stávající západní konečná linky 6 je stanice Jar.\"", "section_level": 2}, {"title": "Stanice.", "content": "Systém metra v Oslu má 101 stanic. Většina stanic je povrchová, pouhých 16 stanic je podzemních. Z podzemních stanic převládají stanice s bočními nástupišti. Přístup je řešený pomocí výtahů, pevných schodišť a ramp. Eskalátory jsou spíš výjimkou. Některé stanice jsou řešeny jen jako zastávky s přístřeškem. Mnohdy vedou ze stanic přímo vstupy do jednotlivých domů. Zajímavě řešená je stanice Nydalen (okružní trasa) jíž dominuje ostrovní nástupiště a eskalátorový tunel s různě barevnými světly, zapínané pomocí různých uklidňovacích melodií. Důležitými stanicemi jsou: Majorstuen, Stortinget, Nationaltheatret, Jernbanetorget, Helsfyr a Tøyen.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "V současnosti jsou v Oslu v provozu 4 různé typy vlaků.", "section_level": 1}, {"title": "MX 3000.", "content": "MX 3000 je moderní třívozová souprava od společnosti Siemens. Souprava má hliníkovou karoserii, je dlouhá asi 54 m, vysoká 3,7 m a 3,2 m široká. Váží 147 tun. Maximální kapacita je 493 osob. Výkon motorů soupravy je 1680 kW. První vlak dorazil do Osla v roce 2005, do roku 2010 má být v provozu 189 vagonů.", "section_level": 2}, {"title": "série T 1000 (T1-T5).", "content": "T 1000 je série starých vagonů metra z roku 1966–1978. Jsou dlouhé 17 m, široké 3,2 m a vysoké 3,7 m. Váží 29 t. Výkon motorů je 392 kW, přičemž maximální rychlost je 70 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "série T 1300.", "content": "T 1300 je modernější verze série T 1000. Vyráběly se v letech 1978–1989.", "section_level": 2}, {"title": "T 2000.", "content": "T 2000 je souprava metra v Oslu z roku 1993. Je dlouhá 36 m, široká 3,3 m a vysoká 3,6 m. Váha dosahuje 31 t. Výkon motorů soupravy je 560 kW a maximální rychlost je 100 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V současnosti se staví v centru mezi stanicemi Majorstuen a Nationaltheatret stanice Homansbyen. Vestibul by měl být umístěn poblíž Josefines gata. Ve stanici by měli stavět všechny linky (1, 2, 3, 4, 5, 6). Do roku 2015 by měl být uveden do provozu úsek na lince 2 mezi stanicemi Ellingsrudåsen a Ahus (Akershus universitetssykehus-Akershuská univerzitní nemocnice).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Oslu () je systém metra v hlavním městě Norska, Oslu. Je to středně velký dopravní systém a jediný systém metra v Norsku. ", "tgt_summary": "Le métro d'Oslo (ou \"T-bane d'Oslo\") est le réseau de métro d'Oslo, la capitale de la Norvège. Il est composé de plusieurs lignes de trains de banlieue et de tramway et a été progressivement transformé en un réseau de métro de qualité. Sa longueur atteint 85 km et il comporte 5 lignes. \"T-bane\" est devenu en norvégien une abréviation pour \"Tunnelbane\" (\"chemin de fer en tunnel\").", "id": 2475278} {"src_title": "Filip I. Orleánský", "tgt_title": "Philippe d'Orléans (1640-1701)", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Filip se narodil jako druhorozený syn francouzského krále Ludvíka XIII. z rodu Bourbonů a jeho manželky Anny Rakouské z rodu španělských Habsburků. Filip byl o dva roky mladší než jeho bratr a pozdější král Ludvík XIV. Filip měl jako dítě titul vévody z Anjou. Po smrti svého otce v roce 1643 a korunovaci svého staršího bratra se stal následníkem trůnu a byl zván Grand Dauphin (tento titul držel v letech 1643 až 1661). U dvora byl v té době znám též jako Malý Monsieur, aby se odlišil od svého strýce Gastona, zvaného Velký Monsieur. Po Gastonově smrti v roce 1660 pak získal jeho údělné panství, vévodství orleánské. Filip byl od samého počátku považován za velmi zvláštní, originální a svébytnou osobnost. Už jako malé dítě si velmi potrpěl na vkusné a elegantní oblékání, rád se krášlil, líčil a pudroval a postupně z něj vyrůstal až nápadně jemný a zženštilý chlapec. Povahově i svou fyziognomií byl pravým opakem svého staršího bratra Ludvíka XIV. V něčem si byli tito bratři ale naopak velmi blízcí – byli oba velmi bystří, inteligentní a oba milovali umění. Když v roce 1658 Ludvík těžce onemocněl, začal se Filip na příkaz své matky a kardinála Mazarina intenzivně vzdělávat a připravovat na převzetí trůnu. Na krátký čas se stal u dvora nejdůležitější osobou a každý se snažil získat jeho přízeň. Ludvík se ale nakonec uzdravil a Filip se opět ocitl v jeho stínu a v méně zajímavém postavení druhorozeného. Mnohým lidem u dvora se ale ulevilo, jelikož jen málokdo si dovedl Filipa představit jako krále Francie. Filip byl u dvora znám svou nevázaností, prostopášností a také dával zcela nepokrytě najevo svou homosexualitu. Filip také vedl velmi nákladný život – stejně jako ostatní dvořané se s velkým zaujetím věnoval hazardním karetním hrám.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenáš.", "content": "Filip Orleánský byl velkým milovníkem umění a mecenášem mnoha významných osobností z řad malířů, sochařů, spisovatelů a hudebníků. Právě Filip byl prvním mecenášem Molièra a jeho divadelní společnosti a díky jeho přímluvě se Molière mohl setkat s králem, jenž pak náležitě odměnil jeho mimořádný talent. Filip rovněž vlastnil rozsáhlé sbírky obrazů, drahokamů a šperků. Přestože se u královského dvora proslavil řadou homosexuálních skandálů, projevoval také mimořádnou zbožnost a nechyběl na žádném kázání. Dokonce sbíral růžence. Na svém zámku Saint-Cloud žil v nádheře a přepychu a provoz tohoto jeho okázalého soukromého dvora spolykal nemalé finanční prostředky. Filip tak neustále žádal svého bratra o zvýšení apanáže a přidělení dalších lén, z jejichž vlastnictví by získal finanční prostředky na svůj nákladný život. Po čase však už Ludvík další jeho žádosti rezolutně odmítal.", "section_level": 1}, {"title": "Vojevůdce.", "content": "I přes svou jemnou povahu a slabší tělesnou konstituci se Filip projevil jako velký vojenský talent a své současníky udivil svou odvahou v boji. V letech 1672–1677 se účastnil války mezi Francií a Holandskem a dosáhl v ní několika vítězství (třeba v bitvách u Peene a Nordpeene v roce 1677, kdy porazil Viléma III. prince Oranžského). Po svém příjezdu do Francie byl Filip lidem bouřlivě přivítán a oslavován. Ludvík XIV. ale natolik žárlil na úspěchy svého bratra, že ho z velení armády odvolal. Tento čin byl do určité míry pochopitelný – Ludvík měl dosud v živé paměti povstání Frondy a zradu svého strýce Gastona, který svými intrikami ztrpčoval dlouhá léta život Ludvíku XIII. a pak i jemu samotnému. Ludvík XIV. se snažil nedopustit něco podobného a držel svého bratra Filipa záměrně co nejdále od moci. Filip pochopil, bratrovi se podvolil a politicky se stáhl do ústraní. Začal se opět věnovat světu umění a především se stal uznávaným odborníkem na dvorskou etiketu a francouzský dvorský ceremoniál.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Na příkaz svého bratra Ludvíka se musel Filip dvakrát oženit. I za trvání těchto manželství měl však řadu milenců. Jeho velkou a celoživotní láskou byl Filip, rytíř de Lorraine-Armagnac, který se stal největším nepřítelem Filipových manželek. Nenávist byla vzájemná. Filip rytíř de Lorraine byl fyzicky krásný, ale krutý a bezzásadový člověk, který žil dvorskými intrikami a Filipa po většinu života jen využíval. První ženou Filipa Orleánského se stala v roce 1661 jeho sestřenice Henrietta Anna Stuartovna, dcera anglického krále Karla I. a jeho ženy Henrietty Marie Bourbonské. Toto manželství bylo velmi nešťastné, ale přesto se z něj narodily tři děti. Mladá vévodkyně v manželství trpěla především kvůli vztahu svého manžela k rytíři de Lorraine. Nakonec se jí podařilo přesvědčit krále, aby rytíře od dvora vypověděl. K hladkému průběhu celé akce přispělo i to, že několik dvorských šlechticů, včetně rytíře de Lorraine, se tehdy ocitlo v podezření, že se snažili svést králova syna Dauphina Ludvíka k homosexuálním milostným hrátkám, což Ludvíka XIV. velmi rozzuřilo. Rytíř de Lorraine se tak v roce 1670 ocitl nejprve ve vězení v Lyonu, poté v ostrovní pevnosti d'If a nakonec byl poslán do vyhnanství v Římě. Henrietta Anna tak zvítězila nad svým sokem, ne však nadlouho – ještě téhož roku zemřela za záhadných okolností ve věku 26 let. U dvora se spekulovalo o pomstě rytíře de Lorraine, který údajně vévodkyni nechal otrávit. Tato teorie se nikdy nepotvrdila, naopak, pitva, která kvůli tomuto podezření byla provedena, ukázala, že příčinou smrti byl zánět pobřišnice způsobený spontánní perforací žaludku. Druhou Filipovou manželkou se stala Alžběta Šarlota Falcká (zvaná \"Liselotte\"), dcera falckého kurfiřta Karla I. Ludvíka (syna českého „zimního“ krále Fridricha Falckého) a jeho ženy Šarloty Hesensko-Kasselské. Druhé Filipovo manželství bylo mnohem šťastnější. Mezi manželi sice nepanovala skutečná láska a vášeň, ale projevovali si alespoň vzájemnou úctu a uznání a jejich manželství bylo v rámci daných možností harmonické. Filip a jeho žena byli především přáteli a spojenci. Z tohoto manželství opět vzešly tři děti. Jedním z nich byl syn Filip II..", "section_level": 1}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "Filip Orleánský byl po celý život politicky věrný svému bratrovi Ludvíku XIV. Jeho loajalita k trůnu byla příkladná. Nikdy proti bratrovi neintrikoval a stál po celý život věrně po jeho boku jak v otázkách politiky, tak i v osobním životě, což Ludvík XIV. oceňoval a byl za to Filipovi vděčný. Oba bratři měli k sobě už od dětství velmi blízko. Ludvík XIV., navzdory všem Filipovým skandálům a také jeho povahovým chybám, svého mladšího bratra velmi miloval, respektoval a choval se k němu vždy s úctou a shovívavostí. Poslední léta Filipova života se ale nesla v duchu ostrého sporu mezi oběma bratry, jehož příčinou byl sňatek Filipova syna. Král si přál, aby si Filipův syn Filip II. vzal za manželku svou sestřenici, Ludvíkovu nemanželskou dceru ze vztahu s jeho dlouholetou milenkou Madame de Montespan, Františku Marii Bourbonskou (známou též jako \"Mademoiselle de Blois\"), s čímž Filip Orleánský nesouhlasil. Ke svatbě Filipa II. a Františky Marie ale nakonec v roce 1692 stejně došlo, což Filip Orleánský těžce nesl a často tento jeho synovi vnucený sňatek Ludvíkovi XIV. vyčítal. Tyto celé roky trvající bratrské hádky podlomily Filipovo zdraví. Po jednom z těchto sporů dostal Filip záchvat mrtvice a 9. června 1701 zemřel na svém zámku Saint–Cloud. Když se Ludvík XIV. dozvěděl o bratrově smrti, byl dle svědectví těžce otřesen a hořce plakal. Ještě dlouho po Filipově smrti byl smutný a údajně se cítil vinen jeho smrtí. Ve svém bratrovi ztratil Ludvík XIV. svého posledního opravdového přítele z dob zlatého věku své vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Filip byl nositelem následujících šlechtických titulů a oslovení: Monsieur, syn Francie, vévoda z Anjou (do roku 1668), vévoda orleánský (tento titul získal po smrti svého strýce Gastona v roce 1660), vévoda z Chartres, z Valois, z Nemours, z Montpensier, z Châtellerault, z Saint-Fargea, z Beaupréa, Pair de France. Dále: Dauphin d'Auvergne, princ z Dombes, princ z Joinville, hrabě z Dourdan a Romorantin, hrabě z Mortain, hrabě z Bar-sur-Seine, vikomt z Auge a Domfront, markýz z Coucy a Folembray, markýz z Mézières, baron z Beaujolais, pán z Montargis a rytíř z l'Ordre du Saint-Esprit.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci Filipa Orleánského.", "content": "S první ženou Henriettou Annou Stuartovnou měl tři děti: Se svou druhou ženou Alžbětou Šarlotou Falckou měl rovněž tři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip I. vévoda orleánský, známý také jako \"Monsieur\" (21. září 1640 Saint-Germain-en-Laye – 9. června 1701 zámek Saint-Cloud), byl druhorozený syn francouzského krále Ludvíka XIII. a mladší bratr krále Ludvíka XIV. Stal se zakladatelem dynastie Bourbon-Orléans.", "tgt_summary": "Philippe de France, fils de France, duc d'Anjou à sa naissance puis duc d'Orléans en 1660, appelé aussi Philippe d’Orléans, né le à Saint-Germain-en-Laye et mort le au château de Saint-Cloud, est un prince de la famille royale française, fils de Louis XIII et d’Anne d’Autriche, et frère cadet de Louis XIV. Titré duc d'Anjou à sa naissance, il est connu sous son titre de duc d’Orléans à partir de la mort de son oncle Gaston de France en 1660 mais aussi sous l'appellation de « Monsieur », réservée au frère puîné du roi. ", "id": 641085} {"src_title": "Násilí", "tgt_title": "Violence", "src_document": [{"title": "Rozdělení násilí.", "content": "Dle WHO (Světová zdravotnická organizace, anglicky: World Health Organisation) existují dva způsoby rozdělení násilí: Násilí obrácené vůči sobě samému je jeden z nejzákladnějších druhů násilí. Tento druh vyjadřuje násilné chování člověka vůči sobě samému s úmyslným záměrem sebepoškození (nebo alespoň potenciálního sebepoškození).", "section_level": 1}, {"title": "Formy násilí dle rozdílných vlastností pachatelů činu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1. Sebeřízené násilí (násilí obrácené vůči sobě samému).", "content": "Násilí mířené vůči sobě samému může mít dvě formy: Záměrné sebepoškozování může být uskutečněno třemi typy násilí, případně jejich kombinací. Jedná se o násilí fyzické, psychické nebo deprivaci. Rizikovou skupinou jsou převážně děti a adolescenti. Pod záměrné sebepoškozování se řadí i poruchy příjmů potravy jako je anorexie či bulimie. Tyto poruchy jsou časté zejména u dospívajících dívek a u žen. Sebevražda (suicidium) je útok člověka proti vlastní osobě s rozdílným stupněm úmyslu zemřít. Tento čin má v mnohých případech fatální následky. Dokonané sebevraždě předchází nejprve sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu. Vznik sebevraždy může být zapříčiněn mnohými faktory, například psychickými, fyzickými, rodinnými apod.", "section_level": 3}, {"title": "2. Interpersonální násilí.", "content": "Interpersonální násilí je násilí zahrnující domácí násilí (nesexuální povahy), sexuální napadení a pronásledování. Dle WHO většina agresorů interpersonálního násilí spadá do věkové kategorie 15 - 44 let. Interpersonální násilí na dětech i dospělých je závažnou formou kriminality. Kolektivní násilí může být definováno jako \"použití násilí lidmi, kteří si považují za část skupiny (prozatímní nebo permanentní), proti jiné skupině lidí za účelem dosažení politických, ekonomických či sociálních cílů\". Subjektem kolektivního násilí, na rozdíl od předešlých kategorií násilí, je větší skupina lidí (stát, politická strana nebo teroristická organizace). Výskyt kolektivního násilí je pravděpodobnější v zemi, kde vládne autoritarismus nebo totalitarismus; např. podle marxistů je násilí obecně výsledkem třídních zájmů, které jsou zároveň podporovány vládou. S demokratickým politickým režimem míra kolektivního násilí obecně ubývá (avšak jenom uvnitř státu, demokratické vlády často používají násilí proti vnějším nepřátelům). \"Kulturní přesvědčení a obyčeje, například jižanská citlivost na zbraně a čest nebo irská záliba v nezřízeném pití, vysvětlují, proč některé regiony a skupiny vykazovaly vraždy a tělesná ublížení vždy ve vyšší míře.\" Důvodem násilí může být příslušnost k odlišnému náboženství, případně také ateismus (ze strany fanatických věřících) anebo naopak náboženská víra (ze strany militantních ateistů). Rasismus", "section_level": 3}, {"title": "3. Kolektivní násilí.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny kolektivního násilí.", "content": "V 16. století celkový počet zahynulých během ozbrojených konfliktů byl 1,6 mil., v 18. století 7,0 mil. a v 19. století 19,4 mil. Dvacáté století lze považovat za nejdrastičtější období v dějinách lidstva. Podle hodnocení odborníků 191 mil. lidí zemřelo přímo či nepřímo v důsledku ozbrojených konfliktů, přičemž víc než polovina byly civilní osoby. Hladomor související s válkou nebo genocida si vyžádaly životy 40 mil lidí ve 20. století. V roce 2000 přes 300 000 lidí zemřelo následkem ozbrojených konfliktů. Poměr úmrtí ve vyspělých zemích se pohybuje kolem 1:100 000, v rozvojových zemích dosahuje až 6,2:100 000 (nejvyšší poměr 32:100 000 je v Africe). Během vojenských konfliktů se dětská úmrtnost vždy zvětšuje (příčinou je neposkytování preventivní péče a následující rozšíření epidemií takových nemocí jako spalničky, tetanus a difterie). Podle dat Dětského fondu OSN v době od 1960 do 1986 došlo ke snížení dětské úmrtnosti ve všech zemích Jižní Afriky až na Angolu a Mosambik, kde konflikty pokračovaly. Během války v roce 1994 v Bosně a Herzegovině se míra dětské úmrtnosti zvětšila dvakrát; bylo očkováno o 35% méně dětí než před začátkem ozbrojeného konfliktu. Zvětšení rizika onemocnění během ozbrojených konfliktů obvykle vzniká v důsledku Fyzické násilí je forma násilí zahrnující \"facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem\" či jiné fyzické útoky. Může být namířeno jak proti člověku, tak proti zvířeti. Fyzické násilí je nezávažnějším aspektem domácího násilí, u kterého může také docházet ke svazování, přinucení k použití drog apod., kdy agresor ani nemusí obětí fyzicky ublížit.", "section_level": 4}, {"title": "Formy násilí dle povahy násilných činů.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Definice.", "content": "Termín sexuální (nebo sexualizované) násilí označuje jakékoliv narušování intimity či osobních hranic s cílem demonstrovat svoji moc, ponížit či degradovat. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sexuální násilí jako \"jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak\". Pod sexuální násilí spadají i případy, kdy druhá osoba není schopná dát souhlas k pohlavnímu styku (jazyková bariéra, intoxikace, spánek apod.). Sexuální násilí se vyskytuje v mnoha formách, některé jsou trestně postižitelné, některé jsou společností přímo tolerovány.", "section_level": 3}, {"title": "Následky.", "content": "Závaznost psychických následků záleží na charakteru jedince, okolnostech, za kterých sexuální násilí proběhlo, reakci rodiny apod. Psychické násilí se rozdělují do dvou skupin - bezprostřední a dlouhodobé: K sociálním následkům se řadí zhoršení vztahů (rodinné, kamarádské, partnerské), omezení kontaktů se svými blízkými (rozvod, odchod od rodičů apod.), snížení pravděpodobnosti partnerského vztahu či manželství. Také může nastat změna v chování a zvycích oběti počínaje poruchami stravovacích návyků (např. přejídání se nebo naopak hladovění) až po užití drog a jiných návykových látek. Oběti znásilnění mají třináctkrát vyšší pravděpodobnost podlehnutí alkoholismu a šestadvacetkrát podlehnutí drogové závislostí. Fatální následky se nevyskytují tak často jako sociální, fyzické a psychické. Patří mezi něj např. sebevražda obětí, následné úmrtí novorozeněte počatého při znásilnění, úmrtí oběti po nelegálním potratu, úmrtí na AIDS nebo smrt obětí přímo při znásilnění. Přibližně 60% případů sexuálních znásilnění nejsou nahlášeny. Z těchto 60% jenom v 10% dojde k zadržení podezřelého a potom s osmiprocentní pravděpodobností je pachatel soudně stíhán. Jenom 4% případů skončí ukládáním trestu odnětí svobody a 3% násilníků skončí ve vězení. V České republice se nahlásí na policii pouhých 3-8% případů sexuálního násilí.", "section_level": 3}, {"title": "Statistiky obětí sexuálního násilí.", "content": "Dle výzkumu na vysokých školách v České republice v roce 2009 se ukázalo, že téměř 75% studentů a studentek zažilo projevy chování, které odpovídají definici sexuálního obtěžování, ale na dotaz, jestli sexuální obtěžování přímo zažili odpověděla kladně pouhá 3 procenta. Mýty o znásilnění \"Motivem pachatele je sex, chtíč\" - ve skutečnosti je motivem mnohem častěji moc, pomsta (vztek) a sadismus \"Jde o sex\" - oběti sexuálního násilí jej vnímají spíše jako týrání a mučení \"Pachatel bývá podivínský samotář\" - může to být kdokoli \"Oběť si o to řekla\" - nikdy nenese zodpovědnost oběť, vždy násilná osoba. Nezáleží na vzhledu či chování oběti, nikdo nemá právo dopouštět se sexuálního násilí.", "section_level": 3}, {"title": "Psychické násilí.", "content": "Psychické násilí lze definovat jako násilí zahrnující \"zastrašování, psychický nátlak, vyhrožování, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné zacházení, nerespektování přání, ponižování, snižování důstojnosti\". Psychické násilí často přerůstá do fyzického, takže vedle psychické újmy může dojít i k tělesnému ublížení na zdraví.", "section_level": 3}, {"title": "Násilí a úmrtí.", "content": "Podle WHO každoročně ztratí život v důsledku násilí asi 1,6 milionu lidí a násilí patří mezi nejvýznamnější příčiny úmrtí lidí mezi 15 a 44 lety věku. V tomto věkovém intervalu způsobuje zhruba 14 % všech úmrtí mužů a 7 % všech úmrtí žen. Na každé úmrtí přitom připadá mnoho obětí násilí, které sice přežijí, ale jsou jim způsobeny závažné zdravotní, psychické a ekonomické problémy. Další velké ekonomické ztráty vznikají například ztrátou pracovního potenciálu obětí násilí nebo jako náklady na prevenci násilí a stíhání jeho pachatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Postoj k násilí.", "content": "Násilí bývá z uvedených důvodů v současnosti odsuzováno, považuje se však za legální a dovolené v určitých vymezených případech, např. v rámci bojových sportů nebo jde-li o nutnou obranu. Jisté formy násilí je možné zobrazovat. Sledování násilí však posiluje násilnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Násilí je „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu“ (definice Světové zdravotnické organizace WHO). ", "tgt_summary": "La violence est l’utilisation de force ou de pouvoir, physique ou psychique, pour contraindre, dominer, tuer, détruire ou endommager. Elle implique des coups, des blessures, de la souffrance, ou encore la destruction de biens humains ou d'éléments naturels. ", "id": 2238941} {"src_title": "Simtek", "tgt_title": "Simtek", "src_document": [{"title": "Simulation Technology.", "content": "Nick Wirth špičkový inženýr a přítel Marka Herda, syna jedno ze spoluzakladatelů týmu March F1, Robina Herda. Proto nebylo velkým překvapením, když začal pracovat na vývoji aerodynamiky u týmu March. Poté pomáhal Adrianu Neweyovi při navrhování vozu March 881 a samostatně pak na projektu March-Nissan Le Mans. Poté co dochází ke spojení March s Leyton House. Herd a Mosley ze společnosti odcházejí. Na Hardové doporučení Mosley a Wirth zakládají společnost Simtek. Jméno Maxe Mosleye způsobilo že společnost měla v krátké době záviděníhodný seznam klientů. Mezi ty kdo vyúžíval služby společnosti Simtek byly i FIA, Francouzská vláda, Ligier (pro kterého navrhovali a realizovali aerodynamický tunel v Magny Cours), Indycar, týmy Formule 3000 a další. Myšlenka vstoupit do formule 1 s vlastním týmem se začala honit hlavou obou majitelů. Původně se Simtek spojil s německou automobilkou BMW roku 1990, aby společně pracovali na projektu vozu formule 1. BMW se nakonec rozhodlo pro cestovní vozy a projekt vozu F1 byl prodán italské společnosti Andrea Moda, která jej používala v roce 1992. Ten samý rok Max Mosley prodal podíl ve společnosti Nicku Wirthovi, který se nadále věnuje práci na vývoji šasi pro tým Andrea Moda a dále i pro nově vznikající španělský projekt F1, kde se měl angažovat jako pilot i Jordi Gené. Po smrti ředitele Jeana Mosniera, se tým dostal do platební neschopnosti a od projektu bylo upuštěno.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "V srpnu 1993 začal pracovat na projektu vlastní stáje formule 1. Nick Wirth získal pro tým trojnásobného mistra světa Sira Jacka Brabhama jako podílníka, proto nikoho nepřekvapil, že jeho nejmladší syn David Brabham, byl oznámen jako jeden z pilotů. V roce 1994 Simtek vstoupil do světa formule 1 vozem Simtek S941, agregátem Ford HB a jezdci Rolandem Ratzenbergerem a Davidem Brabhamem. První překážky se dostavily záhy, nové šasi bylo vybaveno aktivním zavěšením, které bylo pro rok 1994 zakázáno, Wirth musel vůz přepracovat, ale nové konzervativní řešení zavěšení si s vozem tolik nerozumělo. Také motor postrádal dostatek výkonu. Proto bylo potřeba k Brabhamovi přibrat i nějakého jezdce, který přinese dostatek peněz nebo silného sponzora. Simtek vstoupil do jednání s Andreou de Cesarisem, který za sebou měl Marlboro, Gil de Ferranem, který dal přednost americkým závodům. Roland Ratzenberger měl finanční prostředky jen na část sezóny, ale hned v počátku se smrtelně zranil při Grand Prix San Marina. V týmu ho nahradil Andrea Montermini, který se zranil hned v dalším závodě. V týmu, který začal řešit finanční potíže najímáním platících jezdců, prošlo do konce sezóny několik dalších pilotů.", "section_level": 1}, {"title": "Tragická Imola.", "content": "Dvacet minut po začátku poslední části kvalifikace ztratil Roland Ratzenberger kontrolu nad svým vozem Simtek, když se blížil do zatáčky Villeneuve. Narazil do betonové zdi a ačkoliv kokpit vozu zůstal takřka nepoškozen, síla nárazu zlomila Ratzenbergerovi vaz. Ratzenberger, nováček ve Formuli 1, jel rychlostí 306 km/h ve chvíli, kdy se mu ulomilo přední křídlo, které poškodil nárazem na obrubník v předchozím kole Kvalifikace byla zastavena a zbývajících 40 minut bylo nakonec zrušeno. Později bylo oznámeno, že Ratzenberger podlehl mnohačetným zraněním. Šlo o první smrt při závodním víkendu Formule 1 od Grand Prix Kanady 1982, kde zahynul Riccardo Paletti. Bylo to také osm let od úmrtí Elio de Angelise, který nepřežil nehodu při testování svého Brabhamu na okruhu Paul Ricard. Ačkoli by jiný tým v podobné situaci ze závodu stáhl druhý vůz, Brabham se rozhodl v závodě pokračovat, i když jen do 31 kola, kdy vyjel mimo trať. Pro debutující tým to byla zmatená situace. V Monaku se Simek prezentoval jen s jediným vozem a znovu se ocitl v nezáviděníhodné situaci. V závodě těžce havaroval Karl Wendlinger, kterého z vozu vyprostili v hlubokém bezvědomí. Mnoho lidi v týmu Simek právě pro Wendlingera pracovalo v době, jeho angažmá u týmu March. Další zářez do již tak podlomené psychiky týmu i lidí v něm zaznamenal Andrea Montermini, kterého tým povolal na místo zesnuvšího Ratzenbergera. Andrea Montermini měl hned v prvním kole nehodu, která se podobala té při které zemřel Roland Ratzenberger. Další šasi bylo zničeno, Andrea vyvázl jen se zlomeným prstem a rozdrcenou patou.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky v F1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position", "section_level": 1}], "src_summary": "Simtek (Simulation Technology) byl tým Formule 1. Společnost založil v roce 1989 Max Mosley a Nick Wirth jako společnost technického poradenství pro Formuli 1. Společnost byla původně zapojena do mnoha oblastí vývoje, včetně staveb aerodynamických tunelů a vývoje šasi pro jiné týmy.", "tgt_summary": "Simtek est un ancien constructeur de sport automobile qui a disputé en tant qu'écurie les championnats du monde de Formule 1 1994 et 1995. En 21 qualifications en Grands Prix, Simtek n'a jamais inscrit de point, son meilleur résultat en course est une (France 1994 et Argentine 1995) et sa meilleure qualification est une sur la grille de départ (Argentine 1995).", "id": 1848736} {"src_title": "Zlín Z-42", "tgt_title": "Zlín Z 42", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp (OK-41) stroje vzlétl 17. října 1967 s motorem \"M-137A\" o výkonu 132 kW. Poháněl dřevěnou vrtuli s pevnými listy. V roce 1968 byly vyrobeny další dva prototypy (OK-XSA a OK-XSB). V letech 1970 - 1973 bylo postaveno 48 kusů sériových strojů Z-42, z nichž polovina byla vyvezena do tehdejší NDR. Poté byly některé z těchto letounů při generálních opravách modernizovány, s novou vrtulí V-503A a změněným kýlem, protaženým ze svislé ocasní plochy do hřbetu trupu, dostaly označení Z-42MU. Vedle dodatečně upravených letounů bylo v roce 1974 vyrobeno v Moravanu Otrokovice 11 nových letounů této verze. Vedle organizace Svazarm Z-42MU byly zakoupeny také NDR a BLR. V listopadu 1972 byl zalétán první letoun Z-42M, který byl do roku 1980 postaven v počtu 131 ks. Do draku stroje byla instalována pohonná jednotka M-137AZ s protiprachovým filtrem před vstupem vzduchu do sacího potrubí. Trup letadla byl zevnitř vyztužen. Z-42M byl exportován do MLR, NDR a PLR. Roku 1971 byl přestavěn druhý prototyp Z-42 zabudováním amerického plochého motoru Lycoming AIO-320-B1B o výkonu 118 kW s vrtulí Hartzel, který dostal označení Z-42L (imatrikulace OK-YSA). „Elko“, zalétané 10. srpna 1971, zůstalo pouze v prototypu. 27. prosince 1978 zalétal šéfpilot Z. Polášek prototyp modernizovaného letounu Z-142 (OK-078), který měl motor \"M-337AK\" o výkonu 154 kW s vrtulí V-500A. Kromě toho došlo k modernizaci dalších součástí letounu. Výrazná je změna krytu kabiny, který se odsouvá kupředu jako celek od úrovně opěradel obou sedadel. Letouny řady Z-42 našly své uplatnění nejen v tehdejším Československu, ale i v zahraničí. Příbuzným letounem řady 40 je Zlín Z-43 s prodlouženou příhradovou střední částí trupu se čtyřmístnou kabinou. Letoun se zvětšeným rozpětím vodorovné ocasní plochy a centroplánu pohání motor M-337A. První let prototypu Z-43 (OK-XKN) proběhl 10. prosince 1968, kterého následoval druhý prototyp (OK-YKN), experimentálně vybavený třílistou vrtulí V-506. K tradičním odběratelům z řad států RVHP se připojila tehdejší NSR. V roce 1973 proběhla přestavba prvního prototypu Z-43 na sanitní verzi Z-43S (OK-076). Kryt kabiny byl upraven pro možnost vsunutí nosítek s pacientem. Stroj zalétaný v roce 1974 zůstal ve fázi prototypu. Na úspěšnou řadu Z-42/43 navázala v roce 1979 výroba varianty Z-142C, od roku 1992 pak Z-242L.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Z-42M", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlín Z-42 je československý, resp. český dvoumístný sportovní a cvičný letoun. Je určen pro základní a pokračovací letecký výcvik, pro nácvik a létání akrobacie, vleky kluzáků, výcvik v přístrojovém a nočním létání.", "tgt_summary": "Le Zlín Z 42 est un avion monomoteur léger, biplace, conçu à la fin des années 1960 par Moravan / Zlin à Otrokovice en Tchécoslovaquie. Il a été conçu comme avion de tourisme et d'entraînement de base, mais peut remplir des rôles très variés.", "id": 168153} {"src_title": "Ostřice ježatá", "tgt_title": "Laîche étoilée", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 10–30, mimo ČR vzácněji až 90 cm. Je vytrvalá a trsnatá s krátkými oddenky. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná, hladká nebo nahoře trochu drsná, většinou delší než listy. Čepele jsou asi 0,7–3,3 mm široké. Ostřice ježatá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně, nicméně u tohoto druhu jsou dosti pohlavně odlišeny. Pouze v dolní části nejvyššího klásku jsou samčí květy, v horní části jsou samičí, zbylé klásky bývají samičí zcela nebo obsahují při bázi jen málo samčích květů. Klásky jsou uspořádány, cca 1–3 cm dlouhého lichoklasu (klasu klásků), který obsahuje nejčastěji 3–5, vzácněji až 8 víceméně kulovitých klásků, které od sebe nejsou příliš oddáleny. Mošničky jsou za zralosti ježovitě rozestálé, odtud název. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je kopinatá až vejčitá, cca 2,9–4,7 mm dlouhá, zelenohnědá až tmavohnědá, vně vyklenutá, na vrcholu zúžená do drsného dvouklaného zobánku. Každá mošnička je podepřená plevou, která červenohnědá nebo bledší, se zelným kýlem, na okraji široce blanitě lemovaná. Kvete nejčastěji v květnu až v červenci. Počet chromozómů: 2n=56 nebo 58.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostřice ježatá roste skoro v celé Evropě, na úplném jihu však skoro chybí, výjimečně přesahuje až do severní Afriky. Dále roste v některých částech Asie a Severní Ameriky, méně i v Mexiku a ve Střední Americe a snad i v Austrálii a na Novém Zélandu. Mapka rozšíření viz zde:. Druh je značně variabilní, jsou popsány alespoň 3 subspecie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od pahorkatin po hory. Ve vlhčích a chladnějších krajích je běžnější, naopak skoro chybí v teplých a suchých oblastech bez vhodných biotopů. Je to druh rašelinišť a zrašelinělých luk a pramenišť, někdy ji najdeme i na různých mokřinách při lesních cestách aj.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřice ježatá (\"Carex echinata\", syn.: \"Carex stellulata\", \"Vignea echinata\") je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (\"Cyperaceae\"). Někdy je udávána také pod jménem tuřice ježatá.", "tgt_summary": "Carex echinata est une espèce de carex connue sous le nom commun de Laîche étoilée. Cette plante est originaire d'Amérique du Nord, d'Amérique centrale et de certaines parties de l'Eurasie. \"Carex echinata\" est une plante de forêts humides, de marais et de prairies d'altitude modérée. Elle est généralement associée aux tourbières. ", "id": 889325} {"src_title": "Vešebt", "tgt_title": "Ouchebti", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Vešebt byl v egyptštině označován jako \"šabtej\", \"šauabtej\" a později \"vešebtej\". To je na základě lidové etymologie zpravidla překládáno jako „ten, který odpovídá“; v tom případě je označení dáváno do souvislosti se slovesem \"vešeb\" – „odpovídat“. Může být ovšem také odvozeno ze slova \"šabet\" – „dřevěná hůl“.", "section_level": 1}, {"title": "Časové zařazení a podoba.", "content": "Vešebty jsou doloženy od doby 9. a 10. dynastie, hojněji se pak vyskytují od Střední říše; součástí pohřební výbavy zůstaly až do doby ptolemaiovské. Břetislav Vachala za vešebty pokládá voskové figurky, které se objevují na počátku Střední říše v podobě nahých lidských postav zavinovaných do obinadel a ukládaných do miniaturních rakví. Zprvu byly vešebty ukládány v hrobkách soukromých osob, od počátku 18. dynastie také panovníků, v pozdních obdobích se objevují i v pohřbech posvátných zvířat. Byly zhotovovány ze dřeva, z fajánse nebo keramiky, nejstarší známé sošky jsou kamenné. Podle nejstarších exemplářů se zdá, že původně byly sošky ztotožňovány se zemřelým a že jsou odvozeny od povinných prací ve prostěch státu doložených ze Střední říše, kdy se příslušníci vyšších vrstev společnosti vyhýbali pracovní povinnosti tím, že za sebe poslali sluhu. Od konce 12. dynastie zpravidla nesou nápis zaznamenávající 6. kapitolu pozdější Knihy mrtvých, která poskytuje návod, jak vešebta „oživit“. Od doby Nové říše mívají v rukou pracovní nářadí, případně pytel přes rameno. V hrobkách byly vešebty ukládány do zvláštní schránky, v některých případech do samostatných rakví.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Původně byl počet figurek pro jednotlivý pohřeb nízký – na počátku Nové říše se do hrobky ukládal zpravidla jediný. Postupem doby se ale zvyšoval až na poměrně velké soubory. Od konce Nové říše jich může být až 400 – jedna pro každý den v roce (tj. 365). Za tímto číslem mohla stát snaha, aby se vešebty na onom světě příliš neunavily. V tomto modelu tvořily 36 skupin, které odpovídaly stejnému počtu desetidenním „týdnům“ podle egyptského kalendáře. V čele každé skupiny stál představený, který dohlížel na odvedenou práci a celému souboru pak velel vrchní představený. Slavným příkladem takového souboru jsou vešebty nalezené v Tutanchamonově hrobce. Účel vešebtů vysvětlují příslušné egyptské pohřební texty: pro případ, že zemřelý bude v podsvětí vybídnut k jakékoli práci (osev polí, čerpání vody do zavlažovacího kanálu, přenášení písku), mají odpovědět na toto zavolání a zastoupit jej: \"„Pokud je tento (zemřelý) vyzván k povinné práci... ́Zde jsem! ́přihlas se každému svolavateli, který kdy přijde pro tohoto (zemřelého), jako jeho náhradník. Seber své krumpáče, své motyky, své tyče na nošení nákladů, své košíky, hle, tak jak to činí pro svého pána každý.“\" Je možné, že nepřímým předchůdcem vešebtů jsou tzv. pohřební modely vkládané do hrobů už dříve. Jejich účel však byl poněkud jiný – sloužily k uspokojování potřeb zemřelého, nikoli k jeho zastoupení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vešebt je drobná soška nejčastěji v podobě mumie používaná ve starověkém Egyptě jako součást pohřební výbavy. Měla zastoupit zemřelého při plnění pracovních povinností, které mu mohly být uloženy v podsvětí. Někdy byly chápány také jako služebníci zemřelého. Český egyptolog Břetislav Vachala je dává do možné souvislosti s mnohem pozdější představou golema.", "tgt_summary": "Les ouchebtis (ou « \"oushebtis\" ») sont des statuettes funéraires qui forment une partie importante du mobilier funéraire égyptien. De l'origine jusqu'à 1000 av. J.-C. on les désigne sous le nom de chaouabtis (ou « \"shaouabtis\" », « \"chabtis\" »). Ils ne sont appelés \"ouchebtis\" que par la suite. ", "id": 1162432} {"src_title": "Národní park Yoho", "tgt_title": "Parc national de Yoho", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Národní park Yoho byl založen v roce 1886 a je společně s Národním parkem Glacier, který byl založen ve stejný den, druhým nejstarším národním parkem v Kanadě. Rozvoj oblasti je neodmyslitelně spojen s Canadian Pacific Railway, železnicí, která protíná Kanadu od západního pobřeží k východnímu. Právě na území parku protíná železnice své nejvyšší místo – průsmyk Kicking Horse Pass, který se nachází ve výšce 1627 metrů. Než se vlak do takové výšky dostal, musel překonat obrovské stoupání zvané Field Hill, které dosahovalo až 4,5 %, a bylo tak nejprudším stoupáním na hlavní železniční trase v Severní Americe. Tento úsek byl dostavěn v roce 1884. V roce 1909 se pak vedení železnice po několika nehodách rozhodlo postavit místo přímé trasy tunely ve tvaru spirály, které dokázaly rozmělnit stoupání na přijatelných 2,2 %. V roce 1962 průsmyk Kicking Horse Pass a i celý park proťala také Transkanadská dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Field.", "content": "Je městečko o zhruba 300 obyvatelích nacházející se na železnici v údolí řeky Kicking Horse. Bylo vybudováno při stavbě železnice v roce 1884 a dostalo název po americkém podnikateli Cyrusi West Fieldovi, který se zasloužil o první telegrafní spojení mezi Evropou a Amerikou a který město před tím navštívil ve speciálním vlaku. Původně měl Field úlohu stanice pro lokomotivy, které pomáhaly při překonávání velkého stoupání do průsmyku Kicking Horse Pass, dnes je to centrum celého parku, kde se nachází návštěvnické centrum a několik hotýlků a hostelů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "V parku se nachází 28 vrcholů vyšších než 3000 metrů a 400 km turistických stezek. Pravděpodobně největší atrakcí parku jsou vodopády Takakkaw (název opět pochází z jazyku Cree a znamená „je to nádherné“), které jsou se svojí celkovou výškou 384 metrů (samotný volný pád má 254 m) druhými nejvyššími v Kanadě. Menší, ale o to mohutnější jsou vodopády Wapta, které se nacházejí na řece Kicking Horse. Na výšku mají 30 metrů, ale na šířku 152 m, takže připomínají Niagarské vodopády. Vyhlášenými jsou také jezera Emerald a O'Hara, přičemž to druhé je dostupné pouze pěšky nebo autobusovou dopravou. Kousek od jezera Emerald se nachází Přírodní most, kde si řeka našla cestu skrz stěnu. V parku se nalézá několik ledovců, z nichž nejznámějším je pravděpodobně Yoho Glacier. Atrakcí je i samotná železnice a to především její spirálovité tunely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Yoho, jehož název pochází z jazyku kmene Cree a znamená úctu nebo také bázeň, se nachází na západní straně kanadských Skalnatých hor v provincii Britská Kolumbie. Na východě hraničí s národním parkem Banff. Hranici mezi parky tvoří hranice mezi provinciemi Britská Kolumbie a Alberta. Na jihu pak sousedí s národním parkem Kootenay. Společně se třemi provincionálními parky, Hamber, Mount Assiniboine a Mount Robson a národními parky Kootenay, Banff a Jasper tvoří Světové přírodní dědictví parků kanadských Skalnatých hor, za které byly prohlášeny organizací UNESCO v roce 1984.", "tgt_summary": "Le parc national de Yoho ou parc national Yoho () est un parc national canadien situé dans les montagnes Rocheuses, en Colombie-Britannique. Il est bordé au sud par le parc national de Kootenay et à l'est par le parc national de Banff. ", "id": 663141} {"src_title": "Stará Ľubovňa", "tgt_title": "Stará Ľubovňa", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město se rozprostírá v Ľubovnianské kotlině, pod výběžkem Ľubovnianské vrchoviny na soutoku řeky Poprad s Jakubiankou. Leží východně od Vysokých Tater, 15 km jižně od polských hranic. Najbližší obcí je sousední Nová Ľubovňa, která leží v těsné blízkosti města. Nejbližším městem je Podolínec (15 km). Poprad je vzdálený 49 km jihozápadně, Prešov 62 km jihovýchodně a Nowy Sącz v Polsku 50 km severně. Městem prochází silnice I/68 (Prešov – Nowy Sącz) a I/77 (Poprad – Bardejov), dále železniční trať Poprad – Plaveč.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice.", "content": "Na území města Stará Ľubovňa je v současnosti 33 ulíc a dvě náměstí: Bernolákova, Budovateľská, Duklianskych hrdinov, Farbiarska, Garbiarska, Hviezdoslavova, Janka Kráľa, Jarmočná, Komenského, Letná, Levočská, Lipová, Mierová, Mýtna, Námestie generála Štefánika, Námestie svätého Mikuláša, Obchodná, Obrancov mieru, Okružná, Popradská, Prešovská, Sládkovičova, SNP, Štúrova, Tatranská, Tehelná, Továrenská, Vansovej, Vsetínska, Za vodou, Zámocká, Zamoyského, Zimná, 1. mája, 17. novembra.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území města bylo osídlené již ve starší době kamenné. První písemná zmínka o městě je z roku 1292. Historické náměstí v Staré Ľubovni bylo vymezeno v 13. století. Nejvýznamnnější privilegia S. Ľubovňa dostala v roce 1364 od uherského krále Ludvíka I., který S. Ľubovňu povýšil na svobodné královské město s právem meče a vyňal ji z jurisdikce hradu Ľubovňa. Občané města získali výhody tzv. magdeburského práva, tj. mohli si volit rychtáře, městskou radu, konat výroční trhy, čepovat pivo, lovit ryby a soudit svoje občany. Mimo to občané města byli osvobození od některých dávek a daní. Rozmach města pokračoval i po roce 1412, kdy bylo zařazeno mezi 16 spišských měst daných do zástavy polské koruně Zikmundem Lucemburským. Když se hrad Ľubovňa stal sídlem starosty zálohovaného území, ve městě se odehrálo mnoho uhersko-polských diplomatických jednání o vrácení zálohy. Možnost poskytování služeb obyvatelům a hostům hradu povznesla úroveň místních cechů. Nebývalý rozkvět prožívali tkalci, obuvníci, krejčí, kožešníci a řezníci. V letech zálohy prosperovaly zejména obchodníci a kupci, kteří se mohli realizovat na sedmi výročních trzích. Na jeho sklonku ve městě pracovala mincovna, což je také znak hospodářského a společenského rozmachu města. Toto období dějin města zachycuje historický román Joža Nižňanského \"Spišské tajemství\". Návrat spišských měst do Uher v roce 1772 v období panování Marie Terezie Staré Ľubovni velmi neprospěl, protože město ztratilo své výsadní postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stará Ľubovňa ( \"Lublau/Altlublau\", \"Ólubló\", \"Lubowla\") je město na severovýchodním Slovensku, v regionu Spiš. V roce 2013 zde žilo 16 359 obyvatel.", "tgt_summary": "Stára Ľubovňa (en ; en ; en ; en latin \"Lublovia\") est une ville du district de Stará Ľubovňa, dans la région de Prešov, en Slovaquie. Sa population s'élevait à habitants en 2013.", "id": 1732173} {"src_title": "Letiště Bratislava", "tgt_title": "Aéroport M. R. Štefánik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První let na trase Praha – Bratislava se uskutečnil 29. října 1923 letadlem Aero A-14 tehdejších Československých státních aerolinií s imatrikulační značkou \"L-BARC\". Letadlo pilotoval šéfpilot ČSA Karel Brabenec a prvním cestujícím se stal redaktor Lidových novin Václav König. Letadlo přistálo na letišti ve Vajnorech po 320 km dlouhém letu, který trval zhruba 3 hodiny. Letiště Bratislava-Vajnory nabízelo lety k Jadranu, do Vídně, Kluže a do Bukurešti. Po skončení 2. světové války byl provoz na letišti ve Vajnorech sice obnoven, bylo však zřejmé, že letiště bude stále méně vyhovovat neustále se zpřísňujícím požadavkům pro leteckou dopravu. Přípravné práce pro výstavbu dnešního letiště započaly v roce 1947, s vlastní stavbou se začalo roku následujícího. Byla vybudována vzletová a přistávací dráha ve směru 04/22 o délce 1900 m a ve směru 13/31 o délce 1500 m. Letecký provoz na novém bratislavském letišti v Ivance pri Dunaji byl zahájen roku 1951. V roce 1970 zde byl otevřen dnešní terminál A spolu s příslušným přednádražím a novým komunikačním systémem. V květnu 1970 začala fungovat linka Bratislava – Praha-Ruzyně – Amsterdam Schiphol – New York JFK, kterou ČSA provozovaly s letadly typu Iljušin Il-62. V 80. letech došlo v rámci komplexní rekonstrukce dráhového systému letiště k prodloužení dráhy 04/22 na 2900 m a dráhy 13/31 na 2950 m. Od 21. června 1993 nese bratislavské letiště jméno významného slovenského politika, vědce, diplomata a generála Milana Rastislava Štefánika.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Letiště má v současnosti tři terminály: první je terminál A1 otevřený v roce 2010, druhý terminál B v roce 1994 a třetí terminál C v roce 2006. Jejích současná kapacita je 9,9 milionu cestujících ročně. Dráhový systém sestává ze dvou na sobě kolmých vzletových a přistávacích drah, které v současnosti umožňují přistání všech běžných typů letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Letecké společnosti a destinace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní.", "content": "Na letiště v Bratislavě létájí následující pravidelní či sezónní letečtí dopravci (aktualizováno v lednu 2019). Charterové destinace a dopravci v tomto seznamu nejsou (ty co nejsou pravidelné či pravidelné sezónní).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Spojení na mezinárodní letiště v Bratislavě zajišťují pravidelné linky městské hromadné dopravy číslo 61, která ho přes centrum města spojuje s Bratislavským hlavním nádražím a linka číslo 96, která je spojuje s Petržalkou. Přímé spojení letiště s autobusovým nádražím tedy neexistuje. Spojení s nedalekým vídeňským letištěm a centrem Vídně zajišťují autobusové linky dopravců FlixBus, Blaguss Slovakia a Slovak Lines. V budoucnosti se plánuje napojení letiště na železniční síť Železnic Slovenské republiky. V případě vybudování zvažované trati Wolfsthal – Bratislava by obě letiště mohla být spojena i vlakem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Bratislava ( \"Medzinárodné letisko Milana Rastislava Štefánika Bratislava\") nebo také Mezinárodní letiště M. R. Štefánika Bratislava je hlavní mezinárodní letiště na Slovensku v Bratislavě. Nachází se na severovýchodním okraji Bratislavy, 9 km od centra, v městské části Ružinov a částečně v katastru obce Ivanka pri Dunaji, s rozlohou 4,77 km2. V roce 2016 toto letiště odbavilo 1 756 808 cestujících, což byl 12 % nárůst oproti roku předchozímu.", "tgt_summary": "L'aéroport M. R. Štefánik (en slovaque Letisko M. R. Štefánika Bratislava, est le plus important aéroport international de Slovaquie, situé à au nord-est du centre-ville de Bratislava. ", "id": 351186} {"src_title": "Instituce", "tgt_title": "Institution sociale", "src_document": [{"title": "Pojem.", "content": "Na instituce lze nahlížet nejméně z dvojího hlediska. Z funkcionálního hlediska, charakteristického pro sociologii, lze zkoumat jejich funkci při uspořádávání a řízení společnosti. Německý sociolog Niklas Luhmann pokládá instituce za trvalá a více méně uzavřená uspořádání, nezbytná proto, že spontánní vznik dobrého uspořádání je krajně nepravděpodobný. Význam institucí je v tom, že udržují taková nepravděpodobná uspořádání, že se reprodukují a vyvíjejí. I v jiných ohledech se podle něho instituce podobají živým buňkám. Z kulturně-antropologického hlediska se instituce obvykle chápou jako více méně závazné vzorce chování, které usnadňují život tím, že určitá jednání dovolují jaksi automatizovat. Zjednodušují orientaci ve světě („redukují komplexitu“), šetří energii a podstatně usnadňuji spolupráci i velkého počtu lidí. Činí jednání druhých srozumitelnějším a předvídatelnějším, takže také podporují vzájemnou důvěru a pocit soudržnosti. Instituce vznikají jistou typizací jednání (institucionalizací) a podle některých u člověka nahrazují chybějící instinkty.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny pojmu.", "content": "Latinské slovo \"institutio\" znamená původně ustanovení, a to jak obecně právní, tak také ustanovení určité osoby do úřadu. Později označovalo také zákoník, sbírku písemných ustanovení, v reformaci dogmatiku (Jan Kalvín). Na společnost pojem použil například Jean-Jacques Rousseau, v moderním významu se jím zabýval Herbert Spencer. Podle něho se společnost dělí na funkční orgány čili instituce. Podle E. Durkheima jsou instituce hlavním tématem sociologie.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Jan Keller uvádí mimo jiné tyto příklady institucí: adopce, bohoslužba, úplatek, demokracie, svátek, úřad, školství, manželství, cech, souboj, klientství, bankovnictví, celibát, příbuzenství, trh, stát, válčení, půst, pozdrav a podobně. Zvláštní typ institucí představují totální instituce, v nichž lidé tráví delší dobu bez přerušení, případně i celý život: nemocnice, domovy, polepšovny, věznice, kláštery, léčebny dlouhodobě nemocných a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Institucionalizace.", "content": "Instituce jsou i kulturní vynálezy či konstrukce, které vznikají typizací a kanonizací osvědčených způsobů jednání, které pak společnost prosazuje a někdy i vynucuje. Jakmile k tomu dojde, mohou často působit dojmem něčeho povinného a samozřejmého, co není možné změnit a dokonce ani nemůže být jinak. Původně mohly být spjaty s určitou společností a její kulturou (například řecká demokracie, italské bankovnictví), velmi často je však přejímají a napodobují i další společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Instituce (z lat. \"instituce\", ustanovit, zřídit) znamená v sociologii obecně praktikovaný, schvalovaný a předávaný způsob jednání a vztahů. Působí jednak jako mechanismus sociální kontroly a udržování sociálního řádu, jednak jako vzor jednání, který ulehčuje život a usnadňuje spolupráci. ", "tgt_summary": "Une institution sociale désigne une structure sociale dotée d'une certaine stabilité et durabilité, dans le temps. Il s'agit d'un mode de régulation d'interactions sociales vouées à se reproduire; les interactions vouées à se reproduire tendent à faire émerger des institutions sociales telles que le mariage, chômage, l'école ou la famille, afin d'y réguler les interactions. Toute institution sociale se présente comme un ensemble de croyances, de normes, d'attitudes et de pratiques.", "id": 748303} {"src_title": "Kristián III. Dánský", "tgt_title": "Christian III (roi de Danemark)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Kristián byl nejstarším synem dánského krále Frederika I. a jeho první manželky Anny Braniborské. Pod jeho vedením zažívala monarchie mohutný rozvoj. Během své zahraniční cesty v roce 1521 se tehdy osmnáctiletý Kristián ve Wormsu setkal s Martinem Lutherem; toto setkání na něho učinilo silný a nesmazatelný dojem a stal se přesvědčeným luteránem. V roce 1523 mu jeho otec předal správu části šlesvického a holštýnského vévodství se sídlem v Hadersleben, kde zaváděl reformaci.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o trůn a \"Hraběcí válka\".", "content": "Když 10. dubna roku 1533 zemřel Kristiánův otec Frederik I., zpěčoval se většinově katolický sněm zvolit luteránsky orientovaného Kristiána; volba byla přesunuta na následující rok. V tomto období byly Dánsko a Norsko bez krále. Luteránská menšina ve sněmu nabídly spolu s purkmistry z Kodaně a Malmö vévodovi Kristiánovi trůn, ten však odmítl, stejně jako podporu Lübecku a Hanzy, neboť by to znamenalo nové závazky. Nato oba purkmistři zahájili kroky k znovudosazení na trůn Kristiána II., který byl uvězněn na hradě Sønderborg. Tak vypukla tzv. \"Hraběci válka\". Kristián přijal volbu králem teprve po prosbě sněmu, poté, co Lübeck a jeho spojenci v roce 1534 napadli Dánsko a dobyli prvních vítězství. Šlechta ho zvolila 4. června roku 1534 na shromáždění v kostele sv. Sörena v Rye. Říšská rada musela Kristinovi předat větší část své moci, pak teprve volbu přijal. Ve volebním proslovu řekl: \"\"Poté, co Norské království tak velmi na moci a majetku sníženo bylo a obyvatelstvo Norského království samo pána a krále není s to udržet a teď toto království s dánskou korunou na věčné časy je spojeno (...), má podle toho pod Dánskou korunou být a zůstat stejně tak, jako ostatní země Jutsko, Fyn, Sjælland a Skåne, a od nynějška nikdy jako království označováno nebude, nýbrž jako část království Dánska na věčné časy.\"\" Tím skončila státní svébytnost Norska. Kristián III. měl na začátku svého panování pouze kontrolu nad Jutskem. V září povstali v severním Jutsku měšťané a sedláci pod vedením \"Skippera Clementa\"; povstání byla záhy potlačeno a třebaže Clement prchl, byl brzy jat a 9. září 1536 ve Viborgu oběšen. Mrtvola byla rozčtvrcena a pro výstrahu vystavena a na uťatou hlavu byla nasazena olověná koruna. Zkraje roku 1535 se přesunula Kristiánova vojska na Fyn, kde \"Johann Rantzau\" 11. června v bitvě u Øksnebjergu dobyl rozhodného vítězství nad zatím rozhádanými protivníky. Zhruba současně zvítězila dánsko-švédská flotila pod vedením \"Pedera Skramse\" u Svendborgsundu nad flotilou Lübecku. 29. července 1536 dobyl 33letý Kristián Kodaň a Dánsko bylo opět sjednoceno. V Norsku panovalo v jižních a severních částech země rozdílná mínění o nástupci Frederika I. V severní části vládl biskup \"Olav Engelbrektsson\" a ten se protivil luteránskému králi vší silou a nutil ostatní členy rady ke konfrontaci. Když však \"Hraběcí válka\" skončila naprostým Kristiánovým vítězstvím a jeho jednotky vtáhly do Norska, musel Olav opustit zemi. Sněm uznal Kristiána roku 1537 králem a byl rozpuštěn a Norsko ztratilo svou samostatnost. Během krátké doby, v letech 1534 – 1536 tedy potlačil povstání měst a sedláků, omezil moc Riksdagu, rozpustil norský sněm a vláda přešla do rukou dánských královských rádců.", "section_level": 2}, {"title": "Reformace.", "content": "Další důležité kroky jeho vlády byly v oblasti vztahu s církví. Kristián byl zapáleným luteránem a na základě augšpurské konfese zaváděl reformaci v Dánsku, Norsku a na Islandu, kde se ovšem setkávala se značným odporem. 12. srpna roku 1536 uvěznil tři katolické biskupy – částečně aby zlomil odpor proti reformaci, částečně aby vyvlastněním rozsáhlých církevních majetků získal štít proti velkým pozemkovým vlastníkům. Ve prospěch koruny tedy zkonfiskoval církevní půdu. Stál na straně Francie a německých protestantů proti císaři Karlu V.; podporoval rozvoj hospodářství a obchodu; zveřejnil dánský překlad bible (1550).", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1525 se Kristián oženil s princeznou Doroteou Sasko-Lauenburskou (1511–1571), dcerou vévody \"Magnuse I. Sasko-Lauenburského\". Z manželství vzešlo pět potomků:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kristián III. (12. srpna 1503 – 1. ledna 1559) byl od roku 1534 dánský a od roku 1537 norský král, vévoda šlesvický a holštýnský. Patřil k Oldenburské dynastii.", "tgt_summary": "Christian III de Danemark et Norvège (en danois : \"Christian 3 af Danmark og Norge\"), né le à Gottorf (duché de Schleswig) et mort le à Koldinghus (royaume de Danemark et de Norvège), fut roi de Danemark et de Norvège (1534-1559), et duc d'Holstein et de Schleswig de 1533 à 1544.", "id": 2422516} {"src_title": "Ghanská říše", "tgt_title": "Empire du Ghana", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ghanská říše je považována za přímého pokračovatele kulturního komplexu Tichitt-walata, podle různých archeologických zkoumání se tvrdí, že první osídlení tohoto území se datuje již kolem 1600 př. n. l., kdy tady žil kmen Soninke, který patřil k většímu národu zvanému Mandé. Tento národ se zdá být mezi prvními, kromě tehdejších obyvatel kolem Nilu a Etiopie, kteří zde založili první kamenné obydlí na skalnatých útesech Tichitt-Walata a Tagant v oblasti dnešní Mauritánie, a vybudovali zde čtyřstupňovou hierarchii společnosti. Před rokem 300 n. l. ale začala tato společnost upadat kvůli nájezdům berberských kmenů, a tak byli obyvatelé nuceni přesunout se do oblasti zvané Awkar. V období kolem 750-800 n. l. se však dokázali sjednotit pod vedením náčelníků Majan Dyabe Cisse nebo Dinga Ciss a podařilo se jim díky reorganizaci a novým obchodním příležitostem opětovně zmocnit území. Výsledkem bylo nově vzniknuvší Ghanské císařství, které si ponechalo sociální a hospodářskou strukturu svých předků.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní město Kumbi.", "content": "Hlavní město říše se jmenovalo Kumbi (v orig. Koumbi Saleh) a bylo vystavěno na okraji Saharské pouště. Ve své době to bylo jedno z největších měst na světě a žilo v něm kolem 30 tisíc obyvatel. Bylo rozděleno na dvě části, které spojovala 9 km dlouhá cesta. Obyvatelé města žili podle dochovaných spisů na tu dobu ve velmi dobrých podmínkách. Obydlí byla vystavěna z hlíny a dřeva a bohatší obyvatelé měli domy z hlíny a kamene. Část Zongo: Tato část fungovala jako obchodní centrum města a byla obydlena především muslimským a berberským obyvatelstvem, které sem přijíždělo kvůli obchodu. Díky tomu, že většina obyvatelstva byli muslimové, nacházelo se zde také mnoho mešit. Část El Ghaba: Tato část města, jejíž český překlad názvu znamená „les\", sloužila jako náboženské a také královské centrum říše. Nacházel se zde také posvátný les, používaný k náboženským obřadům a také houštiny, které hostily hroby králů. Bylo zde také vězení pro odsouzené k smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Pro Ghanskou říši tvořily nejdůležitější příjmy výnosy z vývozu soli a zlata, které obchodníci vyměňovali především za textilní a ozdobné výrobky. Důležitým faktorem pro obchod bylo zapojení velbloudů, kteří sloužili jako dopravní prostředek přes Saharskou poušť a urychlovali tak dopravu. Hlavním centrem obchodu bylo hlavní město Kumbi, obchodníci měli povinnost zaplatit králi daň, která představovala určitou procentuální část z prodeje. Tato daň nebyla placena v penězích, ale ze samotného zboží. Tento způsob obchodu vedl v období od konce 8. století n. l. až do roku 1076 k největší ekonomické prosperitě říše.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Úpadek říše začal na počátku 11. století, kdy začalo být toto území přelidněno a vše záviselo na obchodních úspěších. V roce 1062 začali Ghanskou říši obléhat Almarovidé vedeni al-Bakrim, který chtěl dobytím říše ovládnout výhodnou obchodní stezku přes Saharu. To se mu nakonec v roce 1067 podařilo a Ghanská říše se dostala pod nadvládu Almarovidů.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Kolem roku 1140 se po bojích dostal k moci anti-muslimský národ Sosso, který ovládl většinu území. Zabrali hlavní město a v roce 1180 se jim podařilo konečně plně uspět, založili dynastii Diarisso a začali také od obyvatelstva vymáhat poplatky. Kolem roku 1230 se však lidé začali bouřit proti nadvládě Sosso a v roce 1235 v bitvě u Kiriny vzbouřenci zvítězili také s pomocí Říše Mali a stali se jeho spojencem. Mali se stávalo postupně stále mocnějším státem a Ghanská říše přestala být nezávislým státem (oficiálně roku 1240) a splynula s Říší Mali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ghanská říše a nebo také Říše Wagadou byla založena už kolem roku 500 n. l., svou největší slávu a také ekonomický rozmach ale zažila až v období přibližně 790–1076, v roce 1076 byla dobyta Almorávidy, a poté její existence pod nadvládou Almorávidů trvala až do roku 1235. ", "tgt_summary": "L’empire du Ghana est un ancien royaume africain qui a existé du de notre ère dont le centre se trouve dans la zone frontalière actuelle entre le Mali et la Mauritanie. Sa capitale était Koumbi-Saleh. Il est le premier des trois grands empires marquant la période impériale ouest-africaine. ", "id": 92083} {"src_title": "Lava", "tgt_title": "Alle (rivière)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení 1 km na východ od vsi Łyna, 22,5 km na východ od Grunwaldu (20 km od bojiště) v Polsku v oblasti Mazurských jezer. Pramen je chráněn jako krajinná rezervace \"Pramen Łyny\", neboť se zde setkáváme s poměrně řídkým jevem zpětné eroze. Zpočátku teče směrem severním, protéká řadou jezer (Brzeźno Duże, Kiernoz Mały, Kiernoz Wielki, Jezioro Łańskie, Ustrych), dále protéká městem Olsztyn, jezerem Jezioro Mosąg, městy Dobre Miasto, Lidzbark Warmiński, za kterým se odklání k severovýchodu, dále městem Bartoszyce, za kterým pokračuje k východu a začíná více meandrovat, dále protéká městysem Sępopol, za kterým se vrací do směru severního protéká mezi vesnicemi Masuny (vpravo) a Stopki, za kterými protíná státní hranici s Kaliningradskou oblastí Ruska, až k této hranici sahá Friedlandská (Pravdinská) přehrada vodní elektrárny v Romuvě (dnes Pravdinsku) (postavena v letech 1920 - 1924, plocha 280 ha, první ve východopruské části Výmarské republiky, s nynějším výkonem 1,14 MW). Dále protéká městem Romuva (dnes Pravdinsk), za kterým se meandrovitě stáčí do směru celkově severovýchodního, protéká sídly Kurortnoje, Družba, kde se vlévá pravostranný přítok Omet (dnes Stogovka) a Mazurský kanál, dále protéká sídly Izvilino, Suchodol'je, městem Vėluva (Znamensk), za kterým se vlévá zleva do řeky Pregola.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je sněhový, dešťový a podzemní. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 40,4 m3/s. Zamrzá v zimě na 2 až 3 měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na dolním toku je možná vodní doprava. Je spojená Mazurským kanálem s jezerem Mamry. Na řece leží město Romuva (Pravdinsk).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lava (,,, ) je řeka ve Varmijsko-mazurském vojvodství v Polsku a v Kaliningradské oblasti v Rusku. Je 289 km dlouhá. Povodí má rozlohu 7130 km2.", "tgt_summary": "LAlle (allemand), Alna (en vieux prussien), Łyna (polonais), ou Лава (\"Lava\") (russe) est une rivière au nord-est de l'actuelle Pologne baignant aussi l'oblast de Kaliningrad en Russie.", "id": 1927443} {"src_title": "Vilém I. Oranžský", "tgt_title": "Guillaume Ier d'Orange-Nassau", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vilém byl nejstarším synem hraběte Viléma Nasavského. Po strýci Reném de Chalon, oranžském knížeti, zdědil rozsáhlý majetek burgundského feudálního rodu. Panství se rozprostírala ve Francii, Nizozemí a Německu. Ceněnou součástí burgundského dědictví bylo knížectví Orange na jihovýchodě Francie (tvořila je 3 větší města a asi 500 vesnic, dvorů a zámků). Državy Reného de Chalon dále představovala panství ve svobodném hrabství burgundském (Franche-Comté) a bohatá panství a výnosné statky v Nizozemí (v Brabantsku, ve Flandrech, v Hennegavsku, v severních provinciích Holand, Zéland a Utrecht). Příslušníci rodu hrabat nassavsko-dillenburských se brzy po Lutherově vystoupení stali stoupenci reformace. V rodném Dillenburgu strávil Vilém prvních 11 let svého života. V rodinném prostředí luterské zbožnosti a kázně byl Vilém veden k ctnosti a získával základní vzdělání. Protože podle platných zákonů se dědicem po oranžském knížeti mohl stát pouze katolík, byla na základě rozhodnutí císaře Karla V. Vilémovi určena od jeho 12 let výchova v přísně katolickém duchu odděleně od luterského rodinného prostředí. Vilém byl vychováván nejprve v Bredě (od jara 1545), později v Bruselu.", "section_level": 1}, {"title": "Boj za svobodné Nizozemí.", "content": "Vilém Holandsko opustil na jaře roku 1567, kdy napětí mezi holandskou šlechtou a španělským králem Filipem II. zesílilo natolik, že se král rozhodl rozbouřené provincie donutit k poslušnosti násilím. 14. 4. 1568 složil Vilém na zámku Dillenburg slavný slib delegaci Nizozemců, že je podpoří v jejich boji za svobodu. Následně sestavil vojsko a vydal se do boje. Několik jeho válečných výprav proti španělskému vojsku ztroskotalo. V roce 1572 přešel Vilém Oranžský u Duisburgu Rýn a se svou armádou zahájil konečný boj za nezávislost severního Nizozemí. V následujících letech bojoval proti španělským vojskům, reorganizoval vojska severních provincií a snažil se zabránit rozdělení země. Přijal hodnost místodržitele Spojených nizozemských provincií. Jeho plány na udržení jednoty země však byly zmařeny. Pro Nizozemce se Vilém Oranžský stal symbolem hrdinství a obětavosti. Nazývali ho dokonce otcem vlasti. Byl skutečně neobyčejnou osobností.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Vilémovou první manželkou byla Anna van Buren, která zemřela v mladém věku po třech porodech. V roce 1561 se Vilém oženil podruhé a jeho manželkou se stala luteránka Anna Saská, neteř kurfiřta Augusta Saského a vnučka lantkraběte Hesenského. Manželství nebylo příliš šťastné, jelikož Vilém byl často na cestách a později na bitevním poli. Anna tedy svého manžela nakonec opustila a usadila se v Kolíně nad Rýnem, kde svůj tamní pobyt financovala rozprodáváním zděděných šperků. V Kolíně nad Rýnem se seznámila s advokátem Dr. Janem Rubensem (ten se stal později otcem slavného malíře P. P. Rubense), který se pro Annu snažil získat další finanční prostředky u jejích příbuzných v Hesensku. Pracovní vztah Anny Oranžské a ženatého doktora Rubense, otce šesti dětí, přerostl ve vztah milenecký a 22. srpna 1571 porodila Anna nemanželskou dceru. V té době už byla kněžna Anna v domácím vězení na zámku Siegen a Rubens se ocitl ve vyšetřovací vazbě, kde se ke svému otcovství přiznal. Anně byly všechny její děti odebrány, včetně dítěte nemanželského. Jan Rubens byl odsouzen k peněžitému trestu a musel se na pět let usadit se svou rodinou v Siegenu. Zde se manželům Rubensovým narodil 28. července 1577 syn Peter Paul Rubens. Anna Oranžská byla uvězněna na hradě Beilstein a Vilém Oranžský se s ní dal rozvést. V Nizozemí se pak roku 1575 znovu oženil, a to s Šarlotou Bourbonskou, jeptiškou, která uprchla z kláštera a stejně jako Vilém přestoupila ke kalvinismu. Rozvedená Anna se vrátila zpět do rodného Saska, kde v roce 1577 zemřela a byla pochována v Míšni. Počtvrté se Vilém Oranžský oženil v roce 1583 s Louisou de Coligny. V roce 1584 Viléma I. Oranžského zavraždil fanatický stoupenec katolického Španělska Balthasar Gérard v Delftu. V tamním Oude Kerk (Starém kostele) byl Vilém pohřben do patrové hrobky s baldachýnem a ležící portrétní figurou na tumbě.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Vilém I. Oranžský byl čtyřikrát ženat. Poprvé se oženil 6. července roku 1551 s Annou van Buren (1533–1558). Z manželství vzešly tři děti: 25. srpna 1561 se oženil podruhé, a to s Annou Saskou (1544–1577), jedinou dcerou a dědičkou saského kurfiřta Mořice Saského. Z manželství, jež bylo v roce 1571 anulováno, vzešly čtyři děti: 24. dubna 1575 se oženil potřetí, a to se Šarlotou Bourbonskou (1546–1582), dcerou Ludvíka III. de Montpensier. Z manželství se narodilo šest dcer: Dne 24. dubna 1583 se oženil počtvrté, a to s Luisou de Coligny (1555–1620), dcerou slavného admirála Coligny, vůdce francouzských hugenotů. Pár měl jediného syna:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. Oranžský, nizozemsky \"Willem van Oranje\", \"Willem de Zwijger\" (24. dubna 1533 Dillenburg – 10. července 1584 Delft), zvaný též Vilém Mlčenlivý, byl význačný představitel a organizátor nizozemské revoluce, národně osvobozeneckého boje Nizozemců proti španělskému režimu, který vyústil ve formální uznání nezávislosti nizozemských provincií v roce 1648 v rámci vestfálského míru. Roku 1559 byl Vilém Oranžský jmenován místodržitelem nizozemských provincií Holland, Zeeland, Utrecht, západní Frísko, Voorn a Briel. Nizozemský lid si Viléma zvolil za svého vůdce v boji proti španělské despocii. Stalo se tak na dordrechtském shromáždění v červenci 1572. Roku 1584, kdy byl Vilém Oranžský prohlášen i formálně hlavou Spojených provincií nizozemských (s titulem \"hraběte holandského\"), ho v Delftu zavraždil francouzský katolický fanatik Balthasar Gérard. Jeho osobu opěvuje nizozemská hymna, jíž latinská forma jeho jména (\"Wilhelmus\") dala název.", "tgt_summary": "Guillaume de Nassau, prince d'Orange (en ), comte de Nassau, dit également Guillaume le Taciturne (\"Willem de Zwijger\") est né le à Dillenburg et mort au Prinsenhof de Delft le, assassiné par Balthazar Gérard. Sa dépouille repose dans la \"Nieuwe Kerk\" de Delft. Il fut prince d'Orange, comte de Nassau à partir de 1544, puis de Katzenelbogen, de Vianden, burgrave d'Anvers, stathouder de Hollande, de Voorne, de Zélande, de Frise occidentale et d'Utrecht à partir de 1559, gouvernant un territoire partagé actuellement entre la Belgique et les Pays-Bas. ", "id": 1120601} {"src_title": "Rumunská vlajka", "tgt_title": "Drapeau de la Roumanie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na přelomu 13. a 14. století vznikla na území dnešního Rumunska dvě knížectví: Moldavské knížectví a Valašské knížectví. Ta se postupně v 15. století stala osmanskými vazalskými státy. Po rusko-turecké válce (1828–1829) se stala obě knížectví protektorátem Ruského impéria. Po válce byly opět otevřeny přístavy a vytvořeno moldavsko-valašské loďstvo. Pro rozlišení užívalo Moldavsko červeno-modré a pro Valašsko žluto-modré praporce s vodorovnými pruhy. Tyto barvy byly později inspirací pro první rumunskou vlajku. 24. června 1834 dovolil výnosem sultán Mahmut II. valašskému princi Alexandru Ghicovi (dle jiných zdrojů - en wiki - se stal Ghica princem, a to moldavským až v roce 1849) přijmout vlajku pro svou armádu a loďstvo. Vlajka je z dnešního hlediska považována za knížecí i státní. Tvořil ji list o poměru přibližně 1:2 se třemi vodorovnými pruhy - červeným, modrým a žlutým o poměru šířek 2:1:1. V horním, červeném pruhu bylo osm bílých, osmicípých hvězd. Ty symbolizovaly oblasti horního Valašska. V dolním, žlutém pruhu bylo umístěno sedm bílých osmicípých hvězd, symbolizujících oblasti dolního Valašska. V prostředním, modrém pruhu byla bílá, korunovaná valašská orlice. Krátce po přijetí vlajky bylo změněno pořadí barev na červenou, žlutou a modrou. Přibližně od roku 1840 se začaly objevovat červeno-žluto-modré vlajky s vodorovnými, stejně širokými pruhy. 14. června 1848 přijala revoluční valašská vláda vlajku se třemi vodorovnými pruhy - modrým, žlutým a červeným, kde v prostředním, žlutém pruhu byl nápis \"DREPTATE\" v latince (valašsky spravedlivost) a za ním nápis v cyrilici \"ФPЪЦIE\" (FRATIE, moldavsky bratrství). V červenci 1848 byla vlajka změněna podle francouzského vzoru na trikolóru s modro-žluto-červenými svislými pruhy. Populární vlajka se stala později vzorem pro rumunskou vlajku. V září (stále stejného roku) však bylo Ruskem a Tureckem obnoveno užívání předchozí vlajky. Roku 1857 byl knížetem Moldavska i Valašska (neformálně označovaná jako Dunajská knížectví) zvolen Alexandr Ioan Cuza. Ten obě knížectví spojil v roce 1858 do útvaru pod názvem Sjednocená knížectví Moldavska a Valašska. 22. června 1861 se národní vlajkou stal list s poměrem stran přibližně 1:3 a s třemi vodorovnými pruhy: červeným, žlutým a modrým. Nad listem byl navíc modrý plamen, který však na obrázcích chybí. Válečná vlajka (možno ji považovat i za státní) měla navíc uprostřed znak reprezentující obě knížectví, nad ním knížecí korunu. Znak byl tvořen orlicí s křížem v zobáku, mečem a žezlem (Valašsko) v pařátech a zubří hlavou s šesticípou hvězdou (Moldavsko). Znak byl obklopen šesti (po třech na každé straně) národními prapory se žerděmi zkříženými pod znakem. 11. prosince 1861 byla země přejmenována na Rumunské knížectví. Vlajka zůstala zachována. Roku 1866 se stal knížetem Karel I. z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen. Státní vlajkou se stala vlajka se třemi svislými pruhy: modrým, žlutým a červeným. V roce 1867 byla vlajka doplněna knížecím znakem, který byl roku 1872 změněn. 9. května 1877 byla vyhlášena nezávislost na Turecku a došlo k drobné změně znaku. Mezinárodně byla nezávislost uznána roku 1878. 26. března 1881 bylo Rumunské knížectví povýšeno na království ale ke změně státních symbolů nedošlo. (není obrázek) Za I. světové války získalo Rumunsko další území: Bukovinu, Sedmihradsko, část Banátu a Besarábii. Vzniklo tak tzv. Velké Rumunsko. V červnu 1921 byl proto zaveden nový státní znak (velký, střední a malý). Na státní vlajce o poměru 2:3 se užíval běžně znak střední i malý. V prosinci roku 1947 byl rumunský král Michal I. donucen k abdikaci a k emigraci do Švýcarska a byla vyhlášena prosovětská Rumunská lidová republika. 30. prosince 1947 byla zavedena nová státní vlajka. Byl ji znovu list se třemi svislými pruhy: modrým, žlutým a červeným o poměru stran 2:3. Uprostřed byl nový státní znak. 24. září 1952 došlo ke změně znaku a vlajky, na vrchol znaku byl doplněn symbol komunistické moci - rudá pěticípá hvězda. 21. srpna 1965 byl změněn název státu na Rumunská socialistická republika. V této souvislosti byla na vlajce o poměru 2:3 zmenšena rudá hvězda a na stuze byl změněn název státu. V prosinci roku 1989 došlo k pádu komunismu v Evropě a v Rumunsku se stala symbolem lidového povstání vlajka s vystřiženým znakem na vlajce. Oficiálně se vlajka s komunistickým znakem užívala do 29. prosince 1989. Rozhodnutím Rady Fronty národní spásy byl 27. prosince s účinností od výše uvedeného data ze státní vlajky vypuštěn znak. Tato vlajka byla potvrzena v článku č. 12, hlavy I. v Ústavě přijaté 21. listopadu 1991 s účinností od 8. prosince stejného roku.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o vlajku s Čadem.", "content": "Po odstranění znaku z rumunské vlajky vznikl spor s africkým Čadem, který má téměř shodnou vlajku, pouze užívá (a to od roku 1959) o něco tmavší odstín modrého pruhu. Čad přednesl tento problém v OSN již v roce 1989. Návrat Rumunska k vlajce se státním znakem se nepředpokládá pro odpor rumunské veřejnosti (vlajka by příliš připomínala vlajky z dob komunismu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Rumunska je tvořena třemi svislými pruhy: tmavomodrým, žlutým a červeným. Neoficiální výklad symboliky barev na rumunské vlajce je následující: modrá barva symbolizuje bezmračnou oblohu, žlutá nerostné bohatství a červená udatnost rumunského lidu.", "tgt_summary": "Le drapeau de la Roumanie est le pavillon national, le drapeau civil et le drapeau d'État de la Roumanie. Il est composé de trois couleurs : bleu, jaune et rouge. Il ressemble au drapeau du Tchad sauf que les teintes de bleu sont différentes entre ces deux drapeaux. Selon une légende très répandue aujourd'hui en Roumanie, ces couleurs symboliseraient les trois pays historiques unifiés entre 1859 et 1918 : la Transylvanie, la Valachie et la Moldavie. Ce drapeau, dans sa forme actuelle, remonte à la période 1867-1948 : il a été ré-adopté en 1989 par simple suppression des armoiries du régime communiste.", "id": 352124} {"src_title": "Spišské Podhradie", "tgt_title": "Spišské Podhradie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Spišské Podhradie bylo ve 12. století skutečným podhradím Spišského hradu, avšak ve 13. století se již vyvinulo v na hradu nezávislé městečko. Jeho městský znak má původ v 15. století a patří do skupiny tzv. hovořících znaků, které se svým vyobrazením vážou k názvu města (v tomto případě k dřívějšímu německému názvu \"Kirchdorf\" či \"Kichdrauf\"). Je to v modrém štítě heraldicky zleva (ve skutečnosti zprava) bílá ruka v černém rukávu, na nichž je vyobrazení gotického kostela s třemi věžemi, z nichž dvě vpravo jsou korunovány bílým praporem. Spišské Podhradie leží v údolí mezi dvěma ze čtyř středověkých center Spiše – Spišským hradem a Spišskou Kapitulou, která byla 11. 12. 1993 spolu s kostelem Sv. Ducha v Žehře zapsána do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dějiny města jsou spjaty s hradem. Nejstarší osídlení okolí se datuje do doby kamenné. Spišské Podhradie vzniklo západně od hradního kopce pravděpodobně už v 11. století. Nejstarší písemná zmínka je v listu krále Bély IV. z roku 1249. Ve 12. století se město rozvíjelo jako podhradí Spišského hradu. V druhé polovině 12. a 13. století dosídlili město němečtí přistěhovalci a patřilo tak do Společenství spišských Sasů. Král Zikmund Lucemburský v roce 1412 dal město do zálohy Polsku spolu s dalšími spišskými městy. Město v roce 1456 získalo tzv. trhové právo, od této doby mohlo pořádat trhy, čímž vznikla tradice každotýdeních tržních čtvrtků (asi do 1956).", "section_level": 1}, {"title": "Cechy.", "content": "V minulosti byly ve Spišském Podhradie cechy, které měli své vlastní cechovní artikuly vydané městem Spišské Podhradie či jinými městy, kde již cechy byly. Nejstarší známý cech byl cech pláteníků – 1385, v průběhu staletí vznikaly a působily různé cechy, jejichž artikuly potvrzovalo město Spišské Podhradie či jiná města a panovníci. Zajímavostí je potvrzení cechovních artikulí spišskopodhradských řezníků v němčině s německými privilegii polským králem Zikmundem III. Vasou roku 1595. V roce 1677 rychtáři Spišského Podhradí Jakubovi Güntherovi předložilo cechovní artikuly 16 cechů (truhlářský, hrnčířský, zednický, ševcovský, obuvnický, řeznický, soukenický, krejčovský, kožešnický, zámečnický, tkalcovský, sedlařský, kovářský, puškařský, pivovarnický a bednářský) Velmi zajímavá je, řečeno dnešní terminologií, „regionální spolupráce“ když cechy více měst zakládaly sdružení: V průběhu stoletého rozvoje řemesel a cechů spišskopodhradští mistři měli významné zastoupení v celém Uhersku, např. 1608 při zakládání nejstaršího barvířského cechu v Uhersku v Levoči byli mimo mistrů z Levoče, Kežmarku a Spišské Nové Vsi také barvířští mistři ze Spišského Podhradí Michal Herman a Ján Tibeli. V roce 1170 bylo ve Spišském Podhradie asi 250 řemeslnických dílen, čímž se vyrovnávalo větším městům v Uhersku. Řemeslná výroba zanikla až po druhé světové válce po nástupu socialismu a vzniku výrobních družstev. S řemesly souvisel i obchod, hlavně obstarávání surovin a prodej výrobků, proto bylo ve Spišském Podhradie mnoho obchodů, město bylo i centrem obchodu se zemědělskými plodinami. Nejčastější byl jejich prodej na již zmiňovaných každotýdenních trzích ve čtvrtek (od roku 1456 asi do 1956). Po návratu z polské zálohy v roce 1778–1876 se Spišské Podhradie stalo součástí Provincie 16 spišských měst. V 19. století se v městské cihelně začala těžit a zpracovávat hlína a začala i těžba travertinu na Dreveníku. V roce 1894 získalo město železniční spojení na Košicko-bohumínskou železnici. Začátkem století 20. zde pracoval parní mlýn, pila a továrna na svářecí stroje. Díky poloze města na křižovatce hlavních cest bylo přirozeným centrem svého okolí. Mezi obyvateli města měli významný podíl Němci a Židé. Obě národnosti měly své školy a chrámy, ve městě se mimo jiné nachází synagoga a barokní kostel. Součástí Spišského Podhradia je Spišská Kapitula, která je od roku 1956 městskou památkovou rezervací. Kapitula vznikla na křižovatce významných cest už v 11. století, postupně se stala církevním centrem Spiše a koncem 12. století sídlem proboštství. Dnes je sídlem obnoveného spišského biskupství na Knězského semináře biskupa Jána Vojtaššáka. Spišská Kapitula i Spišské Podhradí byly známé svými kvalitními školami. Spišská Kapitula byla jedním z nejznámějších duchovních center v Evropě, s čímž souvisela rozsáhlá knihovna a tradice církevního zpěvu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spišské Podhradie (, či ; ; ) je město na Spiši na severovýchodním Slovensku. Administrativně spadá pod Levočský okres Prešovského kraje. Žije zde obyvatel. Nejvyšším bodem města je nepojmenovaný bod, který má vrchol ve výšce 816 metrů nad mořem. ", "tgt_summary": "Spišské Podhradie (en ou ; en ; ou ) est une ville de la région de Prešov en Slovaquie, dans la région historique de Spiš.", "id": 2378598} {"src_title": "Josef Alois Schumpeter", "tgt_title": "Joseph Schumpeter", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1883–1918.", "content": "Josef Alois Schumpeter se narodil v rodině třešťského výrobce plátna (Tuchfabrikant) Josefa Schumpetera a jeho manželky Johanny Grünerové. Studoval práva na Vídeňské univerzitě pod vedením významného rakouského teoretika kapitalismu Eugena von Böhm-Bawerka, kterou ukončil získáním titulu Ph.D. v roce 1906. Po studijních cestách se v roce 1909 stal profesorem ekonomie a administrativy na univerzitě v Černovicích (německojazyčná univerzita v Bukovině, nyní území Ukrajiny), roku 1911 na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde zůstal do první světové války.", "section_level": 2}, {"title": "1919–1932.", "content": "V letech 1919–1920 byl ministrem financí Rakouska (doba poválečné hyperinflace způsobené reparačními požadavky) a v 1920–1924 byl prezidentem soukromé banky \"Biedermann Bank\". Banka v roce 1924 zkrachovala a spolu s ní se ocitl v bankrotu i on sám; banka ho v roce 1925 žalovala pro způsobení škody. S osobními dluhy byl schopen se plně vyrovnat až roce 1935. V letech 1925–1932 pracoval na Bonnské univerzitě v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "1932–1950.", "content": "Kvůli vzestupu nacismu se přesunul na Harvardovu univerzitu do Spojených států, kde již předtím příležitostně přednášel v letech 1927–1928 a roce 1930. Během svého působení na Harvardu nebyl považován za příliš dobrého vyučujícího, ale získal školu loajálních následovníků (mezi jeho žáky patřili Paul Samuelson, Wassily Leontief, John Kenneth Galbraith, Haman, Bergson). Ani jeho prestiž mezi kolegy nebyla příliš velká, jelikož byl považován za staromódního a neodpovídajícího tehdy módnímu keynesiánství. Jeho profesorské období na Harvardu je charakterizováno tvrdou prací, ale malým uznáním jeho klíčových myšlenek. Ačkoliv povzbudil některé mladé matematické ekonomy a byl letech 1940–1941 dokonce prezidentem Ekonometrické společnosti (\"Econometric Society\"), sám matematikem nebyl. Byl především ekonomem, který se pokoušel spojit sociologické porozumění a ekonomické teorie. Současné myšlenkové školy argumentují, že jeho ideje o ekonomickém cyklu a vývoji ekonomiky nemohly být v matematice jeho doby podchyceny, neboť jejich formalizace vyžaduje jazyk nelineárních dynamických systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení jeho díla.", "content": "Někdy je líčen jako velký renesanční talent, ale chronický smolař. Ministrem se stal za doby hyperinflace, banku přivedl ke krachu a sebe samotného do dluhů, akademickou záři na sebe strhl Keynes. Přesto Schumpeter široce ovlivnil ekonomickou vědu 20. století zavedením striktně teoretických přístupů, základů diskuze dynamiky a statiky v ekonomii, a zavedení inovace jako zdroje ekonomické dynamiky a mnoha dalších objevů. Peter Drucker jej považuje spolu s Keynesem za dva nejvýznamnější ekonomy dvacátého století a píše: V oblasti politické vědy pak stojí za hlavním, v současnosti stále rozvíjeným, modelem zastupitelské demokracie.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní dílo v ekonomii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie ekonomické analýzy.", "content": "Jeho obrovská erudice je dobře patrná z jeho posmrtné \"Historie ekonomické analýzy\"(\"History of Economic Analysis\"), ačkoliv některé jeho úsudky mohou být považovány za výstřední a někdy povýšenecké. Za největšího ekonoma 18. století např. nepovažoval Adama Smithe, ale Turgota. Schumpeter kritizoval Keynese a Ricarda za „ricardovské švindly“. Podle Schumpetera oba zmínění ekonomové zdůvodňovali ekonomické souvislosti pomocí abstraktních modelů, ve kterých zmrazili vše, kromě několika proměnných. Pak mohli argumentovat, že jedna proměnná přímo a jednoduše ovlivňuje jinou, což vedlo k falešné víře, že lze snadno dedukovat postupy z vysoce abstraktního teoretického modelu.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické cykly.", "content": "Schumpeter se odchyluje od Leona Walrase i Keynese ve své \"Teorii ekonomického vývoje\" (\"The Theory of Economic Development\"). Ekonomický vývoj pojednává jako tok v kruhu, který vede ke stacionárnímu stavu. Tento stacionární stav je podle Schumpetera popsán walrasiánským ekvilibriem. Hrdinou tohoto příběhu se stává podnikatel, který ruší rovnováhu a ovlivňuje ekonomický vývoj, který probíhá cyklickým způsobem podle několika časových měřítek. V těchto úvahách Schumpeter oživil ideje Nikolaje Kondratěva o padesátiletých cyklech, Kondratěvovy vlny. Navrhl model se čtyřmi hlavními cykly: Kondratěva (54 let), Kuzněcova (18 let), Juglara (9 let) a Kitchina (okolo 4 roků), které se mohou spojovat a vytvářet složenou vlnu. Pokud se fáze všech těchto vln spojí, mohou vytvořit propad a následnou depresi.", "section_level": 2}, {"title": "Schumpeter a keynesiánství.", "content": "Podle jeho teorie walrasiánská rovnováha není adekvátní pro pochopení klíčového mechanismu ekonomického vývoje. Za důležitý zdroj podnikatele, s jehož pomocí může pořídit potřeby pro uskutečnění své vize, považoval dobře vyvinutý kapitalistický finanční systém, včetně širokého rozsahu institucí pro poskytování úvěrů. Ekonomy je možné dělit na ty, kteří zdůrazňují „reálnou“ analýzu a považují peníze pouze za závoj, a na ty, pro které jsou monetární instituce důležité a peníze mohou být zvláštní hybnou silou. Schumpeter i Keynes patří mezi ty druhé. Jako ekonomický liberál však Schumpeter přesto keynesiánství odmítal.", "section_level": 2}, {"title": "Schumpeter a zánik kapitalismu.", "content": "Jeho nejpopulárnější knihou je pravděpodobně \"Kapitalismus, socialismus a demokracie\" (\"Capitalism, Socialism and democracy\"). Tato kniha začíná pojednáním o Karlu Marxovi. Na povrchu se zdá, že dílo podporuje socialismus. Schumpeterovým důvodem bylo, že při otevřené chvále kapitalismu by si knihu přečetli pouze ti, kteří již kapitalismus podporovali. Proto věřil, že se musí přestrojit za vyznavače socialismu, aby přiměl mladé socialisty ke čtení knihy. Doufal, že tím probudí čtenářovy vlastní pochybnosti o slabinách socialismu. Schumpeter sdílel Marxův závěr, že se kapitalismus zhroutí, ačkoliv vyvozoval, že bude nahrazen socialismem z nemarxistických důvodů. V této knize charakterizoval kapitalismus známým obratem jako „tvořivé ničení“ (creative destruction), během něhož staré způsoby jsou vlastním systémem zničeny a nahrazeny novými. Domnívá se, že úspěch kapitalismu povede k formě korporativismu a vytvoření postojů, které budou kapitalismu nepřátelské, zejména mezi intelektuály. V rozvinutém kapitalismu nebude existovat intelektuální a sociální klima, které by přálo podnikatelskému duchu. Proto bude nahrazen nějakou formou socialismu. Stane se to bez revoluce, pouze tím, že lidé budou volit do parlamentu sociálně demokratické strany. Argumentoval, že kapitalismus padne zevnitř v důsledku hlasování většin pro vytvoření sociálního státu a omezení prostředí příznivého podnikání, což zničí kapitalistickou strukturu. Zdůrazňoval, že analyzuje trendy a neprovádí politickou agitaci. Někteří dovozují, že John Kenneth Galbraith byl ovlivněn Schumpeterovými názory na korporace. Dle vize Schumpetera intelektuálové rovněž přispějí k úpadku. Pojmem intelektuál přitom označuje osoby, které jsou schopny vyjádřit své názory na společenské záležitosti, za které přímo neodpovídají. Jsou schopni vystupovat v zájmu těch vrstev, do nichž sami nepatří. Zatímco v předkapitalistické éře bylo vzdělání privilegiem několika mála, velkou výhodou kapitalismu je, že stále více lidí může získat vyšší vzdělání. Míst ve vedení je ovšem omezené množství a s nezaměstnaností roste nespokojenost. Intelektuálové jsou schopni organizovat mezi obyvatelstvem protesty a přijít s kritickými myšlenkami. Podle Schumpeterova pohledu by socialismus zajistil výrobu orientovanou na potřeby lidí bez některých vnitřních tendencí kapitalismu, jako je fluktuace konjunktury, nezaměstnanost a úbytek souhlasu se systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikavost (inovace).", "content": "Koncept podnikavosti by nemohl být plně pochopen bez příspěvků Schumpetera. Byl pravděpodobně prvním badatelem, který vyvinul teorie, nazývané někdy jako Mark I a Mark II. V ranější první teorii argumentoval, že inovace a technologické změny národů podněcuje tvůrčí duch podnikatelů. Nalezl pro ně německé slovo Unternehmergeist (podnikatel-duch). Věřil, že tito jedinci jsou těmi, kteří způsobují, že ekonomika země funguje. V modelu Mark II, předloženém později ve Spojených státech, už jako profesor Harvardu, poukázal na to, že skutečnými zdroji inovací a hybateli ekonomiky jsou velké společnosti, které mají zdroje a kapitál pro investice na výzkum a vývoj. Oba argumenty mohou v současnosti stát vedle sebe, jako vzájemně se doplňující.", "section_level": 2}, {"title": "Schumpeterova konkurenční teorie demokracie.", "content": "V knize \"Kapitalismus, socialismus a demokracie\" (\"Capitalism, Socialism and Democracy\") z roku 1942 představil Schumpeter mj. i politologickou teorii, která se pokoušela čelit tomu, co nazývá klasickou doktrínou demokracie. Nesouhlasí s koncepcí, že demokracie je proces, ve kterém voliči určí veřejnou agendu, způsob jejího řešení a pověří určité politiky jejich správou. To považuje za nerealistické, protože voliči nedisponují dostatečnými znalostmi, jsou povrchní a mohou být ve značné míře manipulování politiky, kteří agendu nastolují sami. To může úspěch konceptu „vlády lidu“ činit jak pochybný, tak i nežádoucí. Schumpeter navrhuje minimalistický model ovlivněný Maxem Weberem, v němž je mechanismem demokracie soutěž mezi vůdci, podobná nabídce zboží na trhu. Pravidelné volby legitimizují vlády a nutí je být odpovědnými. Politický program je však spíše vlastněn politiky než voliči a role účasti jednotlivců je v modelu významně omezena.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní knižní díla.", "content": "Následovaly různé menší práce s tématy ze sociologie, filosofie a historie, a o použití matematiky v ekonomii. Další knihy z americké etapy života:", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Alois Schumpeter (8. února 1883, Třešť – 8. ledna 1950, Taconic, USA) byl akademický ekonom a politolog. Působil také jako ministr financí Rakouska a prezident soukromé banky.", "tgt_summary": "Joseph Aloïs Schumpeter, né le à Triesch, en Moravie (Empire d'Autriche-Hongrie), et mort le à Salisbury, dans le Connecticut (États-Unis), est un économiste et professeur en science politique autrichien naturalisé américain, connu pour ses théories sur les fluctuations économiques, la destruction créatrice et l'innovation. ", "id": 961740} {"src_title": "Systém řízení jakosti", "tgt_title": "Système de management de la qualité", "src_document": [{"title": "Koncepce kvality – historické pozadí.", "content": "Koncepce kvality, tak jak ji vnímáme v současnosti, vychází z kořenů průmyslová revoluce. Dříve bylo zboží vyráběné od počátku do konce jednou nebo pár osobami (řemeslníkem nebo manufakturně), a ti přirozeně přispívali k vylepšování produktu a definování „kritéria kvality“. Masová produkce přinesla ohromné týmy pracovníků pracujících společně na specifickém stupni výroby, kde jedna osoba není schopna obsáhnout produkt kompletně od počátku po jeho dokončení. Na konci 19. století průkopníci jako Frederick Winslow Taylor a Henry Ford včas rozpoznali limity metod používaných v masové výrobě a následné kolísání kvality výstupu. Taylor založil oddělení kvality, aby dohlížela na kvalitu produktů a napravovala chyby, Ford zdůraznil standardizaci návrhu a standardy součástek k zajištění výroby standardního produktu. Management kvality byl zodpovědný za oddělení kvality a prováděl inspekci produktů k „vychytání chyb“. Aplikování statistických kontrol přinesly později produkční metody světové války. Systém řízení jakosti byl přímým důsledkem díla statistika W. Edwards Deminga, po kterém je pojmenována Demingova cena pro kvalitu. Kvalita, jako povolání a manažerský proces spojený s funkcemi kvality, byl zaveden v průběhu druhé poloviny 20. století, a od té doby rozvíjeno. Žádné další povolání nezažilo tolik změn jako profese managementu kvality. Profese managementu kvality rostla od jednoduché kontroly, přes navrhování, až k systémovému inženýrství. Činnosti kontroly kvality byly dominantní od 40. let 20. století. V 70. letech byla éra inženýringu kvality a v 90. letech se systémy kvality rozvinuly v širokou oblast působení. Podobně jako medicína, účetnictví, projektování, i management kvality dosáhl stav uznávané profese.", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém řízení jakosti (anglická zkratka QMS = \"Quality Management System\") je definován jako skupina postojů, procesů a procedur vyžadovaných pro plánování a provádění (výroba/služby) v oblasti hlavní činnosti organizace. QMS spojuje různorodé vnitřní procesy v organizaci a směřuje k procesnímu přístupu při provádění projektu. QMS umožňuje v organizacích rozpoznávání, měření a zlepšování různorodých procesů tak, že vedou k zlepšení výkonu společnosti.", "tgt_summary": "Un système de management de la qualité (SMQ, en anglais \"quality management system\") est l'ensemble des activités par lesquelles l’organisme définit, met en œuvre et revoit sa politique et ses objectifs qualité conformément à sa stratégie. Le SMQ d'un organisme est constitué de processus corrélés et interactifs utilisant des ressources pour atteindre les résultats visés et fournir de la valeur (produit, service, etc.). ", "id": 623509} {"src_title": "Škrkavka psí", "tgt_title": "Ascaris du chien", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Škrkavky psí jsou oblé hlístice, jejichž tělo je na obou koncích zašpičatělé a pokryté kroužkovanou kutikulou nažloutlé barvy. Samci měří 9–13 × 0,2–0,25 cm a samičky 10–18 × 0,25–0,3 cm. Přední konec škrkavek je opatřen latelárními (bočními), poměrně širokými křidélky () dlouhými 2,0–2,5 mm a širokými jen 0,2 mm. Samec má na ocasním konci kónusovitý prstovitý výběžek. Vajíčka jsou oválná až kulovitá, silnostěnná s granulovaným povrchem, v čerstvém stavu obsahují jednu velkou tmavě šedou blastomeru, která vyplňuje celý obsah vajíčka. Velikost se pohybuje od 72 do 85 μm.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Systematika a taxonomie, zejména na úrovni čeledí, není u škrkavek dosud ustálena. V rámci nadčeledi Ascaridoidea preferují někteří autoři dělení na čeledi Anisakidae a Ascarididae, která obsahuje rody \"Ascaris\", \"Parascaris\", \"Toxocara\", \"Toxascaris\" a další méně známé rody. Dle jiného zdroje se nadčeleď Ascaridoidea člení na více čeledí: Anisakidae, Ascarididae a Toxocaridae (nově vytvořená čeleď) atd., z čehož plyne, že škrkavka psí (Toxocaridae) patří do jiné čeledě než třeba \"Ascaris lumbricoides\" (Ascarididae).", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a vývojový cyklus.", "content": "Dospělé škrkavky žijí v tenkém střevě definitivního hostitele, kde se živí střevním obsahem. Zde rovněž dochází k pohlavnímu rozmnožování. Oplozená vajíčka produkovaná samičkami škrkavek jsou vylučována trusem do vnějšího prostředí, kde se postupně rýhují. Ve vajíčku se rýhováním blastomery vyvíjí postupně larva 1. generace (larva L1). Ta se ve vajíčku dvakrát svléká až do stádia larvy 3. generace tzv. larvy L3. Toto stádium je již infekční. Vývoj larvy ve vajíčku trvá v závislosti na teplotě vnějšího prostředí 2–5 týdnů. Při teplotách pod 8 °C se larvy nevyvíjí a cyklus je přerušen, avšak vajíčka jsou nadále životná a při vzestupu teploty vývoj opět pokračuje. Teploty nad 35 °C způsobují značnou mortalitu (úmrtnost) larev. Vysoké teploty (zhruba nad 50 °C) a teploty pod bodem mrazu vajíčka s larvami devitalizují (usmrtí). Hostitel se nakazí pozřením vajíček obsahující larvy L3, které se dostanou do střeva. Larvy L3 se v tenkém střevě uvolní z vajíčka a pronikají skrze stěnu střevní do krevních kapilár a migrují organismem hostitele. Obecně se škrkavky rodu \"Toxocara\" vyznačují tzv. entero-hepato-pulmonálním typem migrace (larvy migrují ze střeva přes játra do plic). Larvy L3 se krevním řečištěm dostávají ze střeva do jater, a odtud žilním oběhem do pravého srdce. Ze srdce jsou larvy unášeny krví do plic, kde se usazují a postupně se vyvíjejí. Při průniku plicní tkáni larvy poškozují plicní sklípky a sliznici dolních cest dýchacích. Postupně se dostávají do průdušnice, jsou vykašlány a se slinami opět polknuty. Larvy se tak dostávají zpět do tenkého střeva, kde se naposledy svlékají a pohlavně dospívají. Do střeva se larvy dostávají zhruba za 10 dní po pozření vajíček hostitelem. Dospělci škrkavek ve střevě kopulují a samičky následně produkují vajíčka. Takto popsaný cyklus je označován jako tracheální migrace. Při tzv. somatické migraci se larvy dostávají z plic do velkého krevního oběhu a jsou krví roznášeny do všech orgánů, nejčastěji játra, ledviny, střevo, mozek, svalovina, podkoží. Zde se usazují, opouzdřují a mohou zůstat velmi dlouhou dobu životaschopné. Bylo prokázáno, že infekce mladých psů velkým počtem vajíček vede převážně k somatické migraci, zatímco nízký počet vajíček snáze dokončí vývoj jako pohlavně dospělé škrkavky ve střevě. U dospělých a starších zvířat dochází především k somatické migraci, a tím lze vysvětlit skutečnost, že se u těchto kategorií psů se škrkavky ve střevě vyskytují minimálně. Opouzdřené larvy v různých orgánech dospělých psů mají velký význam při přenosu škrkavek na štěňata. U gravidních (březích) fen dochází k aktivaci těchto larev, které prostupují přes placentu do plodu – transplacentární infekce. Štěňata se tudíž mohou narodit infikovaná. Rovněž dochází u fen po porodu k přestupu larev do mateřského mléka (laktogenní infekce) a štěňata se infikují při kojení.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární aspekty.", "content": "S ohledem na fakt, že molekulární biologie je relativně mladý, ale velmi progresivní obor, je rovněž řada molekulárních aspektů týkajících se \"T. canis\" stále předmětem intenzivního výzkumu. V porovnání s medicínsky významnějšími helminty jako je \"Schistosoma\" spp. či \"Ancylostoma\" spp., je značná část genů a proteinů \"T. canis\" dosud neprobádána. Prvním helmintem vůbec, u něhož byl popsán celý genom (udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu v roce 2002), je volně žijící půdní hlístice \"Caenorhabditis elegans\". Její genom obsahuje celkem 19 000 genů. Odhaduje se, že genom \"T. canis\" je zhruba stejně velký jako u škrkavky dětské (\"Ascaris lumbricoides\"), jejíž genom je asi 3 x větší než právě \"C. elegans\". Zatímco buňky škrkavky dětské obsahují celkem 24 chromozómů, jaderná DNA \"T. canis\" je seskupena do 18 chromozómů. Hlavní pozornost parazitologů je zaměřena na tzv. exkrečně-sekreční produkty (antigeny) larválních stádií \"T. canis\", jelikož tyto látky mají velký význam při vývoji vakcíny či nových imunodiagnostických postupů u larvální toxokarózy člověka. Exkrečně-sekreční produkty vylučují larvy během migrace hostitelským organizmem. Jedná se především proteolytické enzymy, které pomáhají parazitu při pohybu v tkáních. U škrkavky psí bylo popsán nejméně 6 různých mucinů, 4 typy lektinů typu C, cathepsin-Z-like proteázy (cysteinové proteázy) a další různé proteiny. Při vývoji molekulárních vakcín (DNA vakcíny) byl vytipován gen pro protein myosin, který se jeví jako vhodný kandidát pro přípravu DNA vakcíny. Nicméně žádná komerčně dostupná vakcína proti \"T. canis\" dosud neexistuje.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vzhledem k tomu, že člověk žil odjakživa ve společenství se psem, je \"T. canis\" rozšířena po celém světě. Během objevitelských plaveb a osídlování nových území byl vždy přítomen vedle člověka i pes. Následkem kolonizací jsou pak četné populace zdivočelých psů a koček v místech, kde se přirozeně žádní savci nikdy nevyskytovali. Proto jsou škrkavky přítomny i na všech ostrovech v Tichém oceánu, včetně Galapág.", "section_level": 1}, {"title": "Definitivní hostitel.", "content": "Mezi definitivní hostitele, u nichž škrkavky ve střevě pohlavně dospívají a množí se, patří všechna plemena psa domácího a ostatní zástupci čeledi psovitých (Canidae). Kromě psů je v odborných pracích nejčastěji popisována škrkavka psí u lišek obecných (\"Vulpes vulpes\") a lišek polárních (\"Alopex lagopus\"). Přestože kočky obecně nejsou tímto druhem infikovány, existují důkazy o nálezech \"T. canis\" larva migrans v ledvinách, játrech a plicích. Kočka v tomto případě figurovala jako paratenický hostitel. Někteří autoři však referují dokonce o přítomnosti dospělých škrkavek \"T. canis\" ve střevech experimentálně infikovaných koček. Faktem nicméně zůstává, že kočka nepatří mezi definitivní hostitele \"T. canis\".", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky u psů.", "content": "Škrkavky se klinicky manifestují zejména u štěňat. U dospělých psů je sice vysoká (až 100 %) prevalence, nicméně infekce škrkavkami probíhá u nich většinou bez klinických příznaků. Nejvíce nebezpečné jsou pro štěňata již transplacentární a laktogenní infekce, které mohou vést k úhynu během prvních dnů života. Od 2. až 3. týdne stáří štěňat se škrkavky nacházejí již ve střevě.Migrující larvy škrkavek v plicích vyvolávají zánět plic, který se projevuje kašlem a výtokem z nosu. Přítomnost dospělých škrkavek ve střevě štěňat může způsobit totální neprůchodnost střeva a vést až k ruptuře (prasknutí) střeva. Postižená štěňata mají zvětšené, bolestivé tzv. \"škrkavkové břicho\". Dochází k častému zvracení, průjmu. Z dalších nespecifických příznaků lze pozorovat vyhublost, nechutenství, apatie, matnou srst, křeče až epileptické záchvaty, nebo také svědění a kopřivku. Slabé infekce probíhají většinou bez výraznějších klinických příznaků. Někdy můžeme pozorovat u psů přechodné nechutenství či průjem střídaný se zácpou. Prognóza je u dospělých psů dobrá. V případě výskytu zjevných klinických příznaků (např. škrkavkové břicho) u štěňat je prognóza dubiózní až špatná. Významným patogenetickým faktorem při infekci \"T. canis\" je toxin askaridin. Tento toxin, který působí inhibičně na nervové synapse, je produkován dospělými škrkavkami a ve zvýšené míře se uvolňuje při rozkladu uhynulých škrkavek ve střevě hostitele. Askaridin je zodpovědný za křeče střevní svaloviny a může vést až k úhynu psa. V případech masivních infekcí po podání anthelmintik může dojít k rozkladu červů ve střevě a tím uvolnění značného množství askaridinu. V důsledku toho může dojít ke křečím vedoucím až k úhynu odčervovaného psa.", "section_level": 2}, {"title": "Parateničtí hostitelé.", "content": "Vajíčky s vyvinutou larvou L3 se může nakazit celá řada obratlovců (nejčastěji drobní hlodavci nebo drůbež), včetně člověka. Vajíčka mohou pozřít i bezobratlí živočichové (např. žížala). U všech těchto hostitelů však dochází pouze k somatické migraci a larvy zůstávají opouzdřeny v různých orgánech. Škrkavky tedy nedokončí svůj vývoj a do střeva se nikdy nedostanou. Tyto hostitele označujeme jako paratenické. Význam paratenických hostitelů z hlediska parazita samotného spočívá především v tom, že slouží jako zdroj infekce. Psi a psovité šelmy se mohou nakazit právě pozřením infikovaného drobného hlodavce. Při experimentálních infekcích u potkanů, kterým bylo aplikováno do úst cca 500 vajíček s infekční larvou, bylo zjištěno, že nejvíce larev se nacházelo v plicích, játrech, pod kůží, méně pak již v mozku a v ledvinách.", "section_level": 1}, {"title": "Člověk.", "content": "Člověk jakožto paratenický hostitel se může nakazit pozřením vajíček \"T. canis\" s infekčními larvami L3 z prostředí nebo přímo larvami od jiného paratenického hostitele (konzumace tepelně neupraveného masa a orgánů zvířat). Podobně jako u ostatních paratenických hostitelů škrkavky v lidském těle migrují různými tkáněmi, ale nikdy nedospějí. Onemocnění, které takto migrující larvy vyvolávají se nazývá \"larvální toxokaróza\". V odborné literatuře se pro označení migrujících larev v organismu užívá pojem larva migrans. Larvy \"T. canis\" jsou krevním oběhem roznášeny do různých orgánů, kde vyvolávají zánětlivou reakci a vznik granulomů. Larvy u člověka se mohou lokalizovat v játrech, plicích nebo v mozku. V tomto případě se užívá pojem \"larva migrans visceralis\". Larvy \"Toxocara\" sp. mají rovněž vysokou afinitu k oku (\"larva migrans ocularis\"). Přítomnost larev L3 v oku může narušit sítnici a vede ke ztrátě zraku. Na základě epidemiologických dat je patrné, že larvální toxokaróza u lidí je vždy ve formě orgánové, oční anebo bezpříznakové. Zatímco u dětí do pěti let je typická orgánová forma, u starších dětí (nad pět let) a dospělých převažuje forma oční. Při epidemiologickém hodnocení je třeba odlišit skutečný počet nemocných od tzv. séroprevalence, což je počet jedinců v dané populaci, u nichž byly zjištěny protilátky proti \"T. canis\". Ne u všech séropozitivních jedinců přitom muselo dojít ke klinickému onemocnění. Například v Česku se uvádí séroprevalence okolo 18–20 %, ale skutečný počet pacientů nemocných toxokarózou je daleko nižší a většina onemocnění probíhá bez příznaků. Séroprevalence u dětí ve věku od 1 do 11 let z různých států USA v letech 1971–1973 se pohybovala od 4,6 do 7,3 %. V tropických oblastech, zejména v rozvojových zemích, dosahuje séroprevalence daleko vyšších hodnot. V některých zemědělských oblastech Tchaj-wanu činila séroprevalence u lidí 46 %, na ostrově Bali až 63,2 %. Ve francouzské ostrovní kolonii Réunion v Indickém oceánu byly zjištěny protilátky proti \"T. canis\" dokonce u 92,8 % tamních obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčka ve vnějším prostředí.", "content": "Zdrojem vajíček jsou výkaly psů, zejména pak štěňat. Vajíčka se s trusem psů dostávají do půdy, kde se kumulují. V půdě vydrží životaschopná až 3 roky. Ve vnějším prostředí jsou vajíčka škrkavek rozptýlena pomocí vody, činností žížal a mechanickým přenosem na zobácích a nohou ptáků. Parateničtí hostitelé, kteří pozřou vajíčka \"T. canis\", se také podílejí na šíření škrkavek v prostředí. Kontaminace půdy je závažným problémem městských travnatých ploch, především městských parků. Ve většině velkých měst se provádějí odběry vzorků půdy z městských parků a zahrad či dětských hřišť s cílem zjistit přítomnost vajíček \"T. canis\" nebo \"T. cati\". Například v sedmdesátých létech 20. století bylo při odběrech z londýnských parků zjištěny vajíčka \"T. canis\" v 35 % vzorcích půdy. V brazilském Rio de Janeiru bylo téměř 42 % vzorků půdy z veřejných prostranství pozitivních na \"T. canis\". V hlavním městě Peru Limě byla dokonce 80 % pozitivita \"T. canis\" v půdě. Podle řady studií je séroprevalence \"T. canis\" u lidí na venkově většinou vyšší než u obyvatel žijících ve městech. Z tohoto důvodu, je riziko nákazy větší u člověka na venkově než u lidí z městských aglomerací. Proto také kontaminace půdy na venkově může být velmi významná. Vajíčka se kumulují v půdách na travnatých prostorách ve vesnicích, na zahrádkách a dvorcích, polích či kompostech. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto faktu je, že na venkově je veterinární prevence na nižší úrovni. To znamená, že zdaleka ne všichni psi a kočky (v případě \"T. cati\") na venkově jsou pravidelně odčervováni. Hlavními faktory ovlivňující životaschopnost vajíček a larev škrkavek v prostředí je \"teplota\" a \"vlhkost\". Bylo prokázáno, že v půdě, kde se drží konstantní vlhkost, vajíčka vydrží déle životaschopná než na pískovištích, kde vajíčka při slunečných dnech rychle vysychají, a tudíž se inaktivují. Vajíčka jsou citlivá pouze na teploty pod bodem mrazu a vydrží i relativně vysoké teploty (kolem 40 °C). Při teplotách –15 °C vajíčka ztrácejí životaschopnost a larvy hynou. Přesto však v kanadském Montrealu, kde teploty v zimě klesají na -26 °C je 32,5 % vzorků půdy pozitivních. Jeden z dalších faktorů, který ovlivňuje výskyt vajíček škrkavek v prostředí, je přítomnost mikroskopických hub, respektive plísní. Bylo již prokázáno u jiných hlístic, že výskyt plísní v půdě má negativní vliv na vajíčka. Hyfy plísní buď vajíčka parazitů hubí nebo brzdí jejich vývoj. Proto má výzkum vztahu plísní a hlístic v půdě zásadní význam jakožto potenciální způsob biologického boje proti parazitům. Jedním z druhů plísní, které mají inhibiční účinek na škrkavku psí, je druh \"Fusarium pallidoroseum\". Předpokládá se, že mycelia této plísně pronikají do vajíček \"T. canis\" a narušují tak jejich další vývoj. Vajíčka škrkavky psí ničí rovněž plíseň \"Paecilomyces lilacinus\".", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje infekce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U psů.", "content": "Štěňata se nejčastěji nakazí transplacentární nebo laktogenní cestou. Díky somatické migraci tak v těle každého infikovaného štěněte larvy zůstanou opouzdřeny v tkáních a mladý pes se tak stává latentním (skrytý, bezpříznakový) nosičem škrkavek. U gravidních nebo laktujících fen se tyto larvy aktivují a krevním oběhem se dostávají do plodu feny či po porodu do mléka. Dospělí psi i mladí psi se také mohou nakazit pozřením škrkavkami infikovaného paratenického hostitele.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "Člověk se může nakazit nejčastěji z vajíček s larvami pocházejících z kontaminované půdy. Pojídání půdy (geofágie) u malých dětí či retardovaných osob nebo olizovaní špinavých rukou od hlíny je nejčastější příčinou infekce. Proto je taky největší počet případů larvální toxokarózy u dětí do pěti let. Rizikovým faktorem v domácnostech je kontakt s laktující fenou či štěňaty. Rovněž veterinární lékaři, veterinární technici a ošetřovatelé zvířat jsou vystaveni vyššímu riziku nákazy. Nebylo však prokázáno, že by chovatelé psů a veterinární personál byli častěji nakaženi \"T. canis\" než zbytek populace. Například američtí autoři uvádějí srovnatelnou séroprevalenci \"T. canis\" mezi zaměstnanci veterinární nemocnice a populací lidí, kteří nechovají psy. Další studie provedená v Rakousku zase naznačuje, že riziko infekce může souviset i s jinými faktory. Během roku 1999 byla odebrána krev na stanovení přítomnosti protilátek proti \"T. canis\" celkem 585 plně zdravým dospělým obyvatelům Štýrska. Autoři se zaměřili na 4 rizikové skupiny lidí dle povolání. Podle jejich výsledků byla nejvyšší séroprevalence (44 %) zjištěna u farmářů, za nimi se pak umístili veterináři (27 %), zaměstnanci jatek (25 %) a nakonec myslivci (17 %). U negativní kontroly, jež představovala běžné obyvatele města Graz, činila prevalence pouhé 2 %. Z toho vyplývá, že největšímu riziku nákazy \"T. canis\" jsou vystaveni zemědělci, tedy lidé, kteří žijí a pracují na venkově. Zdá se být zřejmé, že riziko infekce pro dospělého člověka nesouvisí příliš s faktem, zda je člověk chovatelem psa či je s nimi často v kontaktu, ale spíše v jakém prostředí žije a pracuje. To ostatně dokládají i vyšší séroprevalence (protilátky v krvi, nemusí být klinicky nemocní) u populací lidí žijících na venkově než ve městech.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U psů.", "content": "Diagnostika u psů je založena především na koprologickém a klinickém vyšetření. Při koprologickém vyšetření lze najít typická oválná až kulatá silnostěnná vajíčka (o velikosti 72–85 μm) s granulovaným povrchem a tmavou blastomerou vyplňující celý obsah vajíčka. Je třeba odlišit vajíčka \"Toxascaris leonina\", která se může u psů rovněž vyskytovat. Vajíčka \"T. leonina\" měří 75–85 μm, nemají na rozdíl od \"T. canis\" výrazně granulovaný povrch, jejich blastomera je světlejší, menší a uložena excentricky. Dospělé škrkavky mohou odcházet samovolně trusem nebo je pes může vyzvracet. Vedle klinických příznaků (viz kapitola Klinické příznaky u psů) a koprologie může v diagnostice pomoci i hematologické vyšetření s nálezem eosinofilie.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "U lidí je diagnostika založena především na laboratorních metodách (hematologie, biochemie, sérologie, biopsie) a důsledném klinickém vyšetření. Orgánová forma larvální toxokarózy se diagnostikuje sérologickými a hematologickými metodami. Podezření na škrkavky naznačuje nález eosinofilie a hyperglobulinemie či zvětšení jater, avšak teprve sérologický test potvrzuje diagnózu. Ze sérologických testů se nejčastěji používá ELISA, méně pak Western blot, při kterých se zjišťuje přítomnost specifických protilátek (a to buď IgG nebo IgE) proti \"T. canis\". Jako antigen se v těchto metodách používá výše zmiňovaný exkrečně-sekreční produkt larev L3 získaný jejich kultivací v tkáňovém médiu. V případě oční toxokarózy má zásadní význam oční vyšetření s nálezem larvy či granulomů na sítnici. Sérologické vyšetření u oční formy není spolehlivé. Podle jedné studie pouze u 45 % pacientů s klinicky diagnostikovanou oční formou byly detekovány specifické protilátky proti \"T. canis\".", "section_level": 2}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Hlavním terapeutickým a zároveň preventivním opatřením při tlumení škrkavek u psů je pravidelná dehelmintizace. Zatímco dospělé psy stačí odčervovat jen v případě pozitivního koprologického vyšetření, u nejmladších kategorií štěňat a gravidních fen je periodická dehelmintizace nevyhnutelná. U fen, u kterých dochází k aktivaci encystovaných larev během gravidity, doporučují někteří autoři podat preventivně anthelmintika již před krytím (pářením) a dále pak 3. týden po narození štěňat. Jiní autoři doporučují odčervení feny denně pomocí fenbendazolu od 40. dne gravidity (tedy dva týdny před porodem) do 2. týdne po porodu. U novorozených štěňat je doporučené schéma odčervení: 2., 4., 6., 8. týden po narození, dále každé dva měsíce až do věku 6 měsíců. Opakované odčervení ve dvoutýdenním intervalu je důležité, protože anthelmintikum působí v organismu jen po dobu 24 hodin a pouze na dospělé škrkavky ve střevě hostitele. Larvy, které v okamžiku aplikace léčiva migrující tkáněmi, tak nejsou zasaženy. Ve velkých chovech psů je třeba dbát na dodržování hygienických standardů (čištění kotců apod.) a zabránit psům v pojídání drobných hlodavců. Pravidelným odčervením štěňat i dospělých psů se zároveň snižuje kontaminace prostředí vajíčky. Stejně tak odklízení psích výkalů nebo odchyt toulavých psů ve městech má preventivní účinek a vede ke snížení kontaminace půdy. K odčervení psů se používá celá řada anthelmintik s různou účinností, většinou ve formě tablet, pasty, spot-on nebo v injekční formě. Výsledky účinností různých anthelmintik se liší mezi jednotlivými studiemi. V Německu srovnávali různá anthelmintika u psů a koček v terénních podmínkách. Stanovená účinnost u pyrantelu 75,5 %, piperazinu 82,8 %, fenbendazolu 93,8 % a mebendazolu 89 % ukazuje, že dříve a často používané účinné látky pyrantel a piperazin vykázaly nižší účinnost než méně často aplikované benzimidazoly. Při studii v Pákistánu provedené u psů masivně infikovaných \"T. canis\" byly testovány látky pyrantel, levamisol a ivermektin. Bylo zjištěno, že zatímco levamisol a ivermektin vykazovaly 100 % účinnost, pyrantel účinkoval jen z 95 %. V Česku byla sledována účinnost různých anthelmintik proti \"T. canis\" u štěňat v chovné stanici Policie ČR. Při použití kombinace praziquantel, febantel, pyrantel (Drontal Plus) byla účinnost 76 %, účinnost levamizolu (Decaris) 52,9 %, zatímco účinnost mebendazolu (Telmin KH) byla 100 %. Po aplikaci oxibendazolu s niklosamidem (Polyverkan) byla účinnost 58,6 % a po podání fenbendazolu (Fenbion) 80 %. Rovněž makrocyklické laktony působí proti škrkavkám. Jedná se především o milbemycin či moxidektin. Terapie u lidí je rovněž založena na aplikaci anthelmintik, případné symptomatické léčbě. Lékem první volby jsou benzimidazoly albendazol, mebendazol nebo thiabendazol. Dle jedné pediatrické učebnice je doporučována dávka 400 mg albendazolu dvakrát denně po dobu pěti dní. V případě oční formy je často vedle anthelminitcké léčby vyžadován i chirurgický zákrok či laserová terapie. K potlačení alergických příznaků se podávají kortikosteroidy. Kromě některých pacientů s oční či mozkovou formou (larvy v mozku) je prognóza při adekvátní léčbě larvální toxokarózy všeobecně příznivá.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "česky anglicky", "section_level": 2}], "src_summary": "Škrkavka psí (\"Toxocara canis\", Werner 1782) je celosvětově rozšířený červ z kmene Nematoda, který parazituje u psů a psovitých masožravců. Dospělí jedinci \"T. canis\" jsou odděleného pohlaví, bělavě žluté barvy, měří 9–18 cm a vyskytují se ve střevě definitivního hostitele. Škrkavky způsobují záněty střeva, migrující larvy škrkavek vyvolávají záněty v dalších orgánech. Zatímco u starších psů nevyvolávají většinou žádné klinické příznaky, u štěňat mohou způsobit závažné onemocnění končící úhynem. Jako paratenický hostitel slouží škrkavkám řada obratlovců včetně člověka a někteří bezobratlí. U lidí mohou larvy škrkavek způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza. ", "tgt_summary": ", aussi appelé couramment ascaris du chien, est une espèce de nématodes dont l'adulte parasite l'intestin du chiot ou du chat et dont les premiers stades larvaires peuvent évoluer chez l'Homme en déterminant la toxocarose humaine, dont il existe des formes graves (avec des conséquences neuropsychiques quand le parasite pénètre le système nerveux central, dont le cerveau par exemple. C'est le parasite nématode le plus commun du chien et du chat. ", "id": 1213778} {"src_title": "Arwen", "tgt_title": "Arwen", "src_document": [{"title": "Příbuzenství.", "content": "Arwen byla jedinou dcerou Elronda a Celebrían. Měla bratry, dvojčata Elladana a Elrohira. Skrze jejího otce byla Arwen vnučkou Eärendila (druhého z půlelfů). A zároveň je pravnučkou Tuora z Gondolinu a právě tudy vede linie k Domu Hadorovu. Arwen byla též příbuzná krále Noldor Turgona, skrze svou prababičku Idril. Po matce byla Arwen vnučkou Galadriel a pravnučkou Finarfina. Éomer Rohanský prohlásil, že Arwen je mnohem krásnější než Galadriel z Lórienu, ale Gimli, syn Glóinův, si myslel opak. Skrze oba rodiče byla Arwen spřízněna s Domem Finwëho. A nakonec byla Arwen příbuzná Berenovi a Lúthien Tinúviel, jejichž příběh se podobal tomu jejímu. Arwen byla dokonce příbuzná se svým manželem Aragornem, ale jen velice, velice vzdáleně. Aragornův předek Elros, první král Númenoru, byl Elrondův bratr, který si zvolil život jako člověk a vzdal se nesmrtelnosti. Elros zemřel roku 442 Druhého věku, zhruba 3240 let před narozením Arwen.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jak se píše v \"Příběhu Aragorna a Arwen\", potkal Aragorn Arwen v Roklince – kde žil pod ochranou jejího otce Elronda –, když mu bylo 20 let. Arwen, které bylo přes 2700 let, se právě vrátila domů z Lórienu, kde chvíli žila u své babičky Galadriel. Aragorn se do Arwen zamiloval na první pohled. Přestože se svou lásku snažil tajit, Elrond ji brzy odhalil. Když zjistil, že ji Aragornovi rozmluvit nedokáže, řekl, že svou dceru nedá za ženu nikomu menšímu než králi Gondoru a Arnoru v jejich původních hranicích. V tomto motivu se příběh podobá příběhu Berena, jemuž král Thingol slíbil ruku své dcery Lúthien rovněž pod podmínkou, kterou považoval za nesplnitelnou – a přece je tu podstatný rozdíl: Elrond totiž své rozhodnutí nevydal v hněvu a navždy zůstal Aragornovým přítelem a ochráncem. Aragorn pak opustil Roklinku a s Arwen se znovu setkal až po 30 letech v Lórienu. Tam Arwen opětovala Aragornovu lásku a jejich osud tak byl rozhodnut – Aragorn bude celý život bojovat proti Sauronovi, aby získal zpět královský titul a vysloužil si tak Arweninu ruku. V hlavním příběhu Pána Prstenů se tak Arwen sice vyskytuje jen sporadicky, ale její postava je důležitá pro dokreslení Aragornovy zasmušilé povahy, statečnosti a nezlomnosti v boji proti Sauronovi. Frodo a ostatní hobiti se s Arwen poprvé setkají po svém příchodu do Roklinky. Znovu vstoupila Arwen do příběhu před průchodem Stezkami mrtvých, Aragorn potkal skupinu Dúnadanů (jeho lid ze severu) a Arweniny bratry, Elladana a Elrohira. Ti mu přinesli zástavu černé barvy se znakem Bílého stromu; dárek vyrobený Arwen. Po bitvě na Pelennorských polích to bylo první oznámení, že se král vrátil. Konečně, když byl Aragorn korunován králem Gondoru a Arnoru, Arwen přišla do Minas Tirith a poté se vzali. Arwen se tak stala královnou sjednoceného království Arnoru a Gondoru. Sňatkem Arwen s Aragornem byla dlouho rozdělená linie půlelfů spojena. Po konci Války o Prsten zplodili Aragorn s Arwen budoucího dědice trůnu, Eldariona, a několik dcer. Aragorn se na smrtelné posteli v roce 120 Čtvrtého věku (po 120 letech manželství) s Arwen rozloučil. Arwen jej proti svému rozumu prosila, aby ji neopouštěl – teprve na samém konci života pochopila hořký úděl konečnosti lidského života. Po jeho smrti odešla do Lórienu a zemřela v Cerin Amrothu, kde byla poté pohřbena.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Arwen se neobjevila ve filmu Pán Prstenů od Ralpha Bakshiho z roku 1978, ani v adaptaci od Ranikin/Bass z roku 1980. V Pánu prstenů, režírovaném Peterem Jacksonem si Arwen zahrála herečka Liv Tyler. Ve filmu je role Arwen poněkud posílena. Arwen zcela nahradila Glorfindela, místo nějž přijela pomoci Frodovi, zraněnému nazgûlem. Arwen naloží Froda na svého koně a utíká před Černými jezdci k řece Bruinen, kde nazgûly smete záplava vody, povolaná Arwen (v knize Elrondem a Gandalfem). Frodo tedy nevzdoruje Černým jezdcům osaměle a ve scéně, v níž se v něm v knize probudí hrdinství, je ve filmu pouhým divákem. Během jejich úprku tasí Arwen meč Hadhafang, který vlastnil její otec Elrond. Tento meč je ve skutečnosti meč Idril Celebrindal, Arweniny prababičky. Tento meč se ale v knize neobjevil, stejně jako ozbrojená Arwen. Také spor Arwen s Elrondem o Aragorna nabývá mnohem ostřejší charakter. Další scéna ve filmu \"Dvě věže\" patří Arwen v situaci, kdy je Aragorn smrtelně zraněn a zdá se mu sen o Arwen – políbí ho a vrátí mu tak život. V knize se příhoda vůbec nevyskytuje, Aragorn dokonce v průběhu celého příběhu neutrpí vážnější zranění, protože má být ideálem statečného bojovníka, před nímž nepřátelé prchají. Pomoc od Arwen je s tímto v rozporu. O něco později vidíme Arwen odjíždět se zástupem elfů do Valinoru. Když už odjíždí do přístavu, ve vizi se jí zjeví její budoucí syn Eldarion a Arwen se vrátí zpět do Roklinky. Tam se vzdá definitivně nesmrtelného života kvůli lásce k Aragornovi. Poté ještě nabádá svého otce Elronda, aby nechal znovu skout meč Narsil, nyní pod jménem Andúril, a odvezl jej Aragornovi se vzkazem, že její život je svázán s osudem Prstenu a že ona sama umírá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arwen Undómiel (241 Třetího věku – 121 Čtvrtého věku, bylo jí 2 901 let) je literární postavou v knize J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Byla nejmladší dcerou Elronda a Celebrían a vnučkou Paní Galadriel. Patřila mezi půlelfy a měla tak možnost volby, zda bude počítána mezi elfy nebo lidi. Odložila svou elfskou nesmrtelnost, aby si mohla vzít Aragorna a zemřít s ním. Arwen žila ve Třetím věku v Roklince. V sindarštině Arwen znamená \"Vznešená paní\". Její přízvisko \"Undómiel\" znamená \"Večernice\", proto je nazývána též \"Arwen Večernice\".", "tgt_summary": "Arwen est un personnage du \"Seigneur des anneaux\" de. Fille d'Elrond le Semi-elfe, elle choisit d'abandonner l'immortalité des Elfes pour épouser son bien-aimé, le mortel Aragorn, devenant ainsi reine des Elfes et des Hommes en Terre du Milieu. ", "id": 1366598} {"src_title": "Broadway", "tgt_title": "Broadway", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Broadway vznikla na místě indiánské stezky \"Wickquasgeck\", která vedla hustým porostem ostrova Manhattan. Původně se kroutila močály a skalinami podél celého ostrova. Po příchodu Nizozemců se brzy proměnila v hlavní dopravní tepnu z Nového Amsterodamu na jižní cíp ostrova. Nizozemský objevitel David de Vries ji poprvé zmiňuje ve svém deníku z roku 1642 (\"„stezka Wickquasgeck, po které Indiáni denně procházeli“\"). Nizozemci ji pojmenovali \"Heerestraat\" Současný název ulice ale pochází z anglického překladu nizozemského jména \"Breede weg\" (\"Široká ulice\"). V 18. století Broadway končila v městské části severně od Wall Street, odkud byla propojena ulicemi jiných jmen (\"Eastern Post Road\" a \"Bloomingdale Road\") s oblastí East Side a západem ostrova. V závěru 19. století byla rozšířena a upravena severnější část Bloomingdale Road nazývána \"Boulevard\", ale od konce století se celé ulici říká Broadway.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa a dopravní provoz.", "content": "Broadway vede po celé délce Manhattanu z Bowling Greenu na jihu až po Inwood na severu. Na některých kříženích se nacházejí náměstí jako Union Square, Madison Square či Times Square, které nese jméno od zdejšího sídla listu \"New York Times\". Poblíž se nalézá i pověstný úsek plný divadel. V minulosti bylo náměstí „čtvrtí červených luceren“ s veřejnými domy, nyní je významným střediskem turistického ruchu. Na \"Herald Square\" se nachází obchodní dům Marcy's, jeden z největších na světě. Uprostřed své délky se Broadway dotýká Central Parku a vede kolem Lincolnova střediska a Julliard School. Dále na severu leží u Broadwaye campus Columbia University, konec ulice se nachází tam, kde se stává částí dálnice US 9. Podél Broadwaye vedou linky newyorského metra. V minulosti zde byla provozována i tramvajová doprava, ale od 30. let 20. století. Na Broadwayi je po celé délce umožněn automobilový provoz, v minulosti byl obousměrný, ale nyní je jednosměrný, převážně v jižním směru. V létě 2008 bylo sedm bloků Broadwaye zúženo z čtyř pruhů na dva. V květnu 2009 byly její části, mezi nimi i Times Square, na zkoušku uzavřeny pro auta. Prostor se zaplnil stoly, lavičkami, květináči. Původně šlo o dočasný experiment. Po půl roce už bylo jasné, že zůstane natrvalo. Změna byla přijatá veřejností a je často považována za velký úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "\"Velká bílá ulice\".", "content": "Za \"Great White Way\" (\"Velkou bílou ulici\") je označována část Broadwaye u Times Square mezi 42. a 53. ulicí. Téměř jednu míli dlouhý úsek ulice byl v roce 1880 osvětlen obloukovými lampami Charlese F. Brushe jako vůbec první třída ve Spojených státech. Nadpis \"„Založeno na Velké bílé ulici“\" (\"„Found on the Great White Way“\") se objevil poprvé 3. února 1902 na titulu deníku \"New York Evening Telegram\".", "section_level": 2}, {"title": "Divadla na Broadwayi.", "content": "V divadelním okrsku na Broadwayi se nachází 40 velkých stálých profesionálních scén s 500 a více místy pro diváky, které se věnují činohře či muzikálu. Divadelní produkce uváděné na Broadwayi jsou považovány za vrchol amerického divadelnictví a v anglicky hovořícím světě se jim v prestiži rovnají jen divadla provozovaná v londýnském West Endu. Již dlouhou dobu má (v angličtině tak nazývaný) divadelní průmysl na Broadwayi roční obrat v řádu deseti miliard dolarů a více. V roce 2005 navštívilo zdejší představení bezmála 12 milionů diváků, přibližně stejně jako v londýnském West Endu. Tato návštěvnost zůstala od té doby zhruba zachována. Představení a show jsou obvykle inscenovány komerčními společnostmi s cílem produkovat zisk. Obvykle jsou uváděny v sérii představení bez předem určené derniéry, počet repríz se řídí existencí nebo neexistencí pokračujícího úspěchu u publika. Nejdelší série představení zaznamenávají muzikály, \"Fantom opery\" překonal již 9. ledna 2006 broadwayský rekord muzikálu \"Kočky\" svým 7 486. uvedením v Majestic Theatre, nyní již počet repríz překročil 8 000. Některé scény na Broadwayi mají nicméně i charakter neziskového či repertoárového divadla. Sériová představení jsou uváděna pravidelně ve večerních časech od 20 hodin od úterý do soboty a v odpoledních časech ve 14 hodin ve středu a v sobotu a v 15 hodin v neděli. Některá představení jsou uváděna na Národním broadwayském turné, pro která ale producenti obvykle najímají jiná obsazení, aby nemuseli přerušit uvádění svých show přímo na Broadwayi. Herci a jiní umělci účinkující na Broadwayi jsou v některých případech specialisté na jevištní herectví, mnohdy ale také hvězdy filmu či televize, angažované s cílem přitáhnout více diváků. Jsou zastupování odborovými svazy jako \"Actors‘ Equity Association\" (\"Sdružením herecké rovnosti\") či \"American Federation of Musicians\" (\"Americkou federací hudebníků\"), podobné unie má i další umělecký i provozní divadelní personál. Majitelé divadel a broadwayští producenti jsou sdruženi v \"League of American Theatres and Producers\" (\"Lize amerických divadel a producentů\"). Jejím cílem je propagovat Broadway jako celek, vyjednávat smlouvy s odborovými svazy a spoluřídí udílení cen Tony.", "section_level": 1}, {"title": "Významná broadwayská divadla.", "content": "Mezi významná velká broadwayská divadla patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Broadway je velká ulice (bulvár) v Manhattanu v New Yorku vedoucí také do Bronxu a Westchester County. Jedná se o nejstarší hlavní severojižní ulici ve městě, která vznikla už v éře Nového Amsterodamu na místě bývalé indiánské stezky. Jde o jednu z mála newyorských ulic, která nedodržuje přísný pravoúhlý systém newyorských veřejných komunikací. ", "tgt_summary": "Broadway est un des principaux axes nord-sud de l'arrondissement de Manhattan, le quartier central de la ville de New York. C'est le seul axe qui s'étend du sud (de Bowling Green) au nord de l'île et la seule avenue de Manhattan qui traverse l'île en diagonale et ne respecte donc pas le plan de quadrillage qui a été établi en 1881. De ce fait, elle a conduit à la construction de curiosités architecturales comme le Flatiron Building (« le fer à repasser »).", "id": 1413875} {"src_title": "Nový Amsterdam", "tgt_title": "La Nouvelle-Amsterdam", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané osídlení (1609–1625).", "content": "První průzkum oblasti byl proveden lodí \"Halve Maen\" (\"Půlměsíc\"), kterou vedl kapitán Henry Hudson. Ten v roce 1609 pojmenoval zdejší řeku řekou Mauritius. Na své cestě měl najít pro Nizozemskou východoindickou společnost vhodné plavební trasy kolem Severní Ameriky podél jejího severního pobřeží, ale neuspěl, zaujaly ale jeho informace o bohatství bobřích kolonií, vhodných pro obchod s kožešinami. V následujících letech expedice Adriaena Blocka a Hendricka Christiansze prozkoumaly pobřežní oblast mezi 38. a 45. rovnoběžkami a připravily půdu pro první osídlení. Až zhruba do roku 1623 platilo v oblasti Nového Nizozemska právo jednotlivých lodí, až poté zde byly zavedeny zákony nizozemské. Pro osídlení byla nejprve vybrána oblast u ústí řeky Hudson, vhodná z důvodů klimatických, přístupu k oceánu a snadnému kontaktu s indiány, se kterými osadníci vedli čilý výměnný obchod. V těchto místech vznikaly nové osady, mj. zárodek nynějšího města Albany. Kolem roku 1624 žilo v budoucím Novém Amsterdamu asi 270 osadníků, existovala tu malá pevnůstka a mlýn. Nebezpečí útoku kolonizátorů z jiných evropských zemí vedlo vedení Nizozemské západoindické společnosti k vytvoření plánu ochrany vzniklé oblasti. V roce 1625 byla většina osadníků přestěhována na Manhattan, kde Cryn Fredericks van Lobbrecht za řízení Willema Verhulsta vybudoval citadelu těsně nad jižním břehem ostrova.", "section_level": 2}, {"title": "1625–1674.", "content": "Willem Verhulst byl v čele osady vyměněn v roce 1626 Peterem Minuitem. Ten za zboží v hodnotě 60 guildersů formálně odkoupil Manhattan od kmene indiánů-Lenapů Manahatta, aby ochránil osadu od jejich případných útoků. Přesné podmínky obchodu se nedochovaly, zpráva o něm je zachována v legendě. Do budované pevnosti Fort Amsterdam byli brzy přestěhováni i obyvatelé z horního toku řeky Hudson, kde začala válka mezi Mohawky a Mohykány. Indiáni ohrozili Nový Amsterdam dvakrát - během Kieftovy a Broskvové války. Nizozemci se pokaždé ubránili. V domnění, že další nebezpečí od indiánů a od evropských zemí nehrozí, byly původní plány na vybudování velké pevnosti postupně redukovány. 2. února 1653 získal Nový Amsterdam městská práva. V následujícím roce se ve městě objevily skupiny Židů, jak s pasy, tak uprchlíků před portugalskými antisemity. Úřady Nového Amsterdamu jim udělily právo na usídlení, Nový Haarlem byl oficiálně ustaven v roce 1658. V roce 1664, i když byl mezi Nizozemskem a Anglií mír, připluly 27. srpna k pobřeží Nového Amsterdamu čtyři válečné lodě a požadovaly kapitulaci Nového Nizozemska. Událost vedla k druhé anglicko-nizozemské válce. Na základě Dohody z Bredy z roku 1667 si Nizozemsko dále nečinilo nárok na Nové Nizozemsko a to připadlo Anglii. Město bylo přejmenováno na \"New York\" podle vévody z Yorku (pozdějšího krále Jakuba II.). Po třetí anglicko-nizozemské válce bylo Nové Nizozemsko znovu krátce dobyto Nizozemci a přejmenováno na \"Nové Oranžsko\" (Anthony Colve se stal prvním guvernérem, do té doby oblast spravovali ředitelé Západoindické společnosti), ale po podpisu Westminsterského míru připadlo město definitivně Anglii a od té doby má trvale jméno New York.", "section_level": 2}, {"title": "Mapy Nového Amsterdamu.", "content": "Postup kolonizace Nového Amsterdamu je dokumentován na mapách. Nejpodrobnější z nich je Castellův plán, na němž jsou podle všeho zachyceny prakticky všechny budovy tehdejšího města. Díky \"Seznamu Nicasia de Sille\" z roku 1660, obsahujícím soupis obyvatel Nového Amsterdamu s jejich adresami, je možné všechny objekty i dobře identifikovat. Existence těchto plánů velmi pomohla při archeologických výzkumech. Například nález základů radnice (\"Stadthuys\") byl ulehčen s použitím Castellova plánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový Amsterdam (: \"Nieuw Amsterdam\") bylo nizozemské koloniální město v Severní Americe, které bylo po získání Angličany přejmenováno na New York. ", "tgt_summary": "La Nouvelle-Amsterdam () était un établissement néerlandais implanté au sur l’île de Manhattan par la Compagnie néerlandaise des Indes occidentales. Véritable tête de pont et capitale administrative de la colonie de la Nouvelle-Néerlande, elle est rebaptisée New York par les Anglais lors de son acquisition en 1664 ou brièvement La Nouvelle-Orange () de 1673 à 1674. La colonie ne devient définitivement anglaise qu'en 1674 avec le traité de Westminster.", "id": 2324974} {"src_title": "Erich Mielke", "tgt_title": "Erich Mielke", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "V ručně psaných pamětech napsaných pro Stalinovu tajnou policii, Mielke popsal svůj původ následovně: Mielke se stal členem Komunistické strany Německa v roce 1925 a pracoval jako reportér komunistických novin Rote Fahne v letech 1928–1931. Poté vstoupil do Parteiselbstschutz (\"Stranická sebeobranná jednotka\"). Podle Johna Koehlera:", "section_level": 1}, {"title": "Zavraždění Paula Anlaufa a Franze Lencka.", "content": "2. srpna 1931 poslanci Reichstagu za KPD Heinz Neumann a Hans Kippenberger dostali vynadáno od vedoucího strany v berlínsko-brandenburské oblasti Waltera Ulbrichta. Pobouřen aktivitou policie se Ulbricht rozčiloval: \"Doma v Sasku bychom s policií dávno zatočili. Tady v Berlíně to dlouho trvat nebude. Brzy udeříme přímo na velení.\" Nabuzeni Ulbirchtovými slovy si Kippenberger s Neumannem vybrali jako svůj cíl kapitána Paula Anlaufa, dvaačtyřicetiletého náčelníka sedmého okrsku. Byl vdovcem se třemi dcerami a členové KPD mu přezdívali \"Schweinebacke\", prasečí tvář. Dle Johna Koehlera: V neděli 9. srpna ráno Kippenberger a Neumann naposledy instruovali budoucí atentátníky v pivnici Lassant. Mielke a Erich Ziemer byli vybráni jako střelci. Během instruktáže dal Max Matern pistoli Luger muži na hlídce se slovy: \"Teď začíná jít do tuhého... Dáme Sweinebackovi dáreček na který jen tak nezapomene.\" Kippenberger se pak Mielkeho a Ziemera zeptal: \"Jste si jistí, že jste připraveni Schweinebackeho zastřelit?\" Mielke odpověděl, že viděl mnohokrát kapitána Anlaufa během policejních razií na stranickém sekretariátě. Kippenberger jim pak řekl, ať čekají v nedaleké pivnici, ze které budou mít výhled na celý Bülow-Platz. Dále jim připomněl, že kapitána Anlaufa všude doprovázel vrchní seržant Max Willig, kterého komunisté přezdívali \"Husar\". Kippenberger řekl: \"Až spatříte Schweinebacka a Husara, postaráte se o ně.\" Po atentátu měla odvrátit pozornost policie jiná diverzní akce tak, aby Mielke a Ziemer mohli uniknout. Ti se měli vrátit domů a čekat na další pokyny. Toho večera byl kapitán Anlauf vylákán na Bülow-Platz násilnou demonstrací, kde její účastníci požadovali rozpuštění pruského parlamentu. Podle Johna Koehlera: V osm hodin večer Mielke s Ziemerem spatřili kapitána Anlaufa, seržanta Williga a kapitána Franze Lencka jít kolem kina Babylon na rohu Bülow-Platz a ulicí Císaře Viléma. Před dveřmi kina zaslechli, jak na ně někdo volá:\"Schweinebacke!\" Když se Anlauf otočil za volajícím, Mielke a Ziemer začali střílet. Seržant Willig byl zraněn do levé paže a žaludku, avšak podařilo se mu vytáhnout svou pistoli a vystřílet celý zásobník na útočníky. Kapitán Franz Lenck byl střelen do krku a byl na místě mrtev. Willig se doplazil k Anlaufovi, který byl dvěma kulkami zasažen do krku. Než zemřel, zašeptal: \"Wiedersehen... Gruss...\" Mielke s Ziemerem mezitím z místa činu uprchli. Po atentátu se slavilo v Lichtenberger Hof, oblíbeném podniku členů Rotfrontkämpferbundu, kde se Mielke vychloubal: \"Dneska slavíme věc, u které jsem já zatáhl za provázek.\" (německy: Heute wird ein Ding gefeiert, das ich gedreht habe!)", "section_level": 1}, {"title": "Uprchlík.", "content": "Dle Johna Koehlera: Mielke později lživě tvrdil, že byl německým soudem odsouzen za vraždu v nepřítomnosti. Tři další němečtí komunisté byli spolu s Maxem Maternem za vraždy zatčeni, odsouzeni a popraveni. V důsledku atentátu Anlaufova nejstarší dcera byla nucena zrušit plánovanou svatbu, aby její sestry nemusely do sirotčince. Max Matern byl později KPD a východoněmeckou propagandou glorifikován jako mučedník. Ziemer byl dle oficiálních záznamů zabit v bojích o druhou španělskou republiku. Mielke však nestanul před soudem až do roku 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro Sovětský svaz.", "content": "V roce 1932 Mielke navštěvoval Vojenskou policejní školu kominterny, později Leninovu školu a později byl zverbován do NKVD. Ačkoliv moskevská komunita německých komunistů byla zdecimována za Stalinovy velké čistky, Mielke přežil a byl povýšen. V autobiografii vlastnoručně sepsané po druhé světové válce Mielke vzpomínal: \"Během mého pobytu v SSSR jsem se účastnil všech stranických diskusí KPD a také problémů, které souvisely se zavedením socialismu a v procesech proti zrádcům a nepřátelům SSSR.\" Mezi německými komunisty popravenými během velké čistky byli i Mielkeho bývalí nadřízení Heinz Neumann a Hans Kippenberger.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "V letech 1936–1939 Mielke sloužil ve Španělsku jako operativec Servicio Investigacion Militar, politické policie druhé španělské republiky. V týmu budoucího ministra Stasi Wilhelma Zaissera používal Mielke jméno Fritz Leissner. V té době byla S.I.M. silně infiltrována agenty sovětské NKVD, jejichž španělský rezident byl generál Alexandr Michajlovič Orlov. Podle Donalda Rayfielda: \"Stalin, Ježov a Berija nevěřili sovětským účastníkům ve Španělské válce. Vojenští poradci jako Vladimir Antonov-Ovsejenko, novináři jako Kolcov byli přístupní herezím zejména od Trockého, převažujicím mezi příznivci republiky. Do Španělska vyslaní agenti NKVD pak místo bojů proti Frankovi raději unášeli a vraždili anti-stalinisty mezi republikánskými vůdci a mezi veliteli Interbrigády. Porážka republiky byla v Stalinových očích způsobena nikoliv diverzním úsilím NKVD, ale zradou heretiků.\" Walter Janka, německý komunista a velitel jednotky Interbrigády byl Mielkem opakovaně vyslýchán a křivě obviňován ze špionáže pro falangisty. Později v rozhovoru Janka vzpomínal: Po porážce Španělské republiky Mielke uprchl do Francie a byl internován s tisíci dalšími komunisty. Avšak brzy se mu podařilo uprchnout do Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Mielkeho osudy během druhé světové války nejsou známé. V životopise, který napsal po válce tvrdí, že se mu podařilo infiltrovat organizaci Todt pod jménem Richard Hebel. Historik John O. Koehler to však považuje za nepravděpodobné. Zároveň připouští:", "section_level": 1}, {"title": "Budování Východního Německa.", "content": "V roce 1945 se Mielke vrátil do Německa s pověřením sovětských úřadů jako policejní inspektor s mandátem vybudovat bezpečnostní síly, které by zajistily dominantní postavení komunistické strany v sovětské okupační zóně Německa. Mielke byl chráněnec generála NKGB Ivana Serova, jehož velitelství sídlilo v berlínském předměstí Karlshorst. 16. srpna 1947 Serov rozkazem zřídil Komisariát 5, první německou politickou policii od porážky nacistického Německa. Vedením organizace byl pověřen Wilhelm Zaisser, Mielke byl jmenován jeho zástupcem. Podle Johna Koehlera:", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "V lednu 1947 dva policisté z období Výmarské republiky poznali Mielkeho na oficiální recepci. Informovali velitele kriminální policie v Západním Berlíně a požadovali zatčení a obvinění Mielkeho z vraždy kapitánů Anlaufa a Lencka. Prokurátor Wilhelm Kühnast z Kammergerichtu byl okamžitě informován a nařídil prohledat archív. K jeho překvapení záznamy o vraždách z roku 1931 přežily válečné bombardování. Poté, co shledal dostatek důkazů o Mielkeho účasti na zločinu, nařídil Kühnast zatčení komunistického policisty. Podle Johna Koehlera: Sovětští zástupci dlouholetého antifašistu Kühnasta falešně obvinili z toho, že byl úředníkem Lidového soudu Rolanda Freislera. V důsledku toho západní spojenci souhlasili s odvoláním Kühnasta z jeho pozice a udělili mu domácí vězení. Během izolace západního Berlína se Kühnastovi podařilo uprchnout z jeho domu v sovětské zóně a byl mu poskytnut azyl na západě. Mezitím sovětští představitelé zkonfiskovali všechny dokumenty vztahující se k vraždám kapitánů Anlaufa a Lencka. Byly poté předány Mielkemu, který si je uložil do svého osobního sejfu.", "section_level": 1}, {"title": "\"Následky\" vyšetřování.", "content": "Mielke byl členem ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa (SED) od roku 1950 až do vynuceného odchodu do důchodu v listopadu 1989. Od července 1946 to října 1949 sloužil jako viceprezident Řízení vnitra. Od října 1949 do února 1950 byl vedoucím Hlavního řízení pro Ochranu lidového hospodářství, předchůdce Ministerstva státní bezpečnosti (MfS nebo Stasi). Mezi 1950–1953 byl státní sekretář na MfS, v letech 1953–1955 pak nejvyšší státní sekretář. Mezi 1955–1957 byl zástupcem ministra státní bezpečnosti. Erich Mielke byl příznivec sportu, nekuřák a velmi málo pil. Byl to nadšený lovec a vlastnil velké pozemky, na kterých pořádal hony s dalšími východoněmeckými a sovětskými představiteli.", "section_level": 1}, {"title": "Mielke jako fotbalový fanoušek.", "content": "Mielke sloužil jako předseda Sportvereinigung Dynamo, sportovní klub státních bezpečnostních služeb. Byl činný také jako mocný patron fotbalového klubu Berliner FC Dynamo, v jehož prospěch ovlivňoval zápasy, aby upevnil jeho dominantní postavení v první divizi DDR-Oberliga. Klub vyhrál titul soutěže desetkrát za sebou v letech 1979–1988 s pomocí nečestných rozhodčích, neférových hráčských přestupů z jiných klubů a dalších nesportovních prostředků. Mnoho Berlíňanů Dynamo nemělo rádo a podvody byly tak bezostyšné, že vzbudily nevoli nejvyššího státního orgánu – politbyra.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší velitel Stasi.", "content": "Mielke vedl Stasi od 1957 až do pádu Berlínské zdi v r. 1989. Jeho síť 85 000 zaměstnanců a 170 000 \"dobrovolných\" informátorů shromažďovala informace o milionech lidí. Se Stasi kolaborovalo tolik lidí, že v každém veřejném úřadu byl alespoň jeden její informátor. Na jeho příkaz a s jeho plným vědomím prováděli příslušníci Stasi náhodná zatčení, únosy, brutální zastrašování politických disidentů a nehumánní věznění desetitisíců občanů. Na jeho osobní zodpovědnost MfS spustilo protiútok agentů Stasi proti disidentovi Rudolfovi Bahrovi a jeho knize \"Die Alternative: Zur Kritik des'real existierenden Sozialismus' \" a všech, kdo podporovali, publikovali, či diskutovali o jeho práci. Mielke byl jeden z nejmocnějších – a nejnenáviděnějších – mužů Východního Německa, jehož se obávali i členové jeho vlastního ministerstva. Podle Johna Koehlera:", "section_level": 1}, {"title": "Mírumilovná revoluce.", "content": "Podle Johna Koehlera: Navzdory Mielkeho snaze protesty zarazit, východoněmečtí protestující byli odvážnější s každým zatčením. Dle Koehlera, Avšak o několik dní později se Mielke stal členem spiknutí, které svrhlo Honeckera jako předsedu SED. Vzhledem k tomu, že bylo podezření, že Honeckerovi osobní strážci se mohou pokusit zatknout členy politbyra, kteří se sešli, aby zvolili na Honeckerovo místo Egona Krenze, Mielke zařídil, aby spolehliví členové Stasi byli poblíž volební místnosti. 7. listopadu 1989 Mielke odstoupil spolu se všemi členy vlády NDR v reakci na měnící se politickou a společenskou situaci. O šest dnů později, 13. listopadu 1989, se Mielke stal aktérem jednoho z nejvíce vysílaného incidentu v německé historii. Když Mielke oslovil členy parlamentu \"(Volkskammer)\" jako \"soudruhy\", rozzlobení nekomunisté požadovali, ať je tak nenazývá. Otřesený Mielke se nejprve pokoušel formulaci ospravedlnit: \"To je otázka formality\" ale pak se omluvil slovy: \"Ale já miluju - miluju všechny - miluju všechny lidi...\" (německy: \"\"Ich liebe doch alle Menschen!\"\"), což publikum kvitovalo s úšklebky a smíchem. 18. listopadu 1989 po předchozím rozhodnutí parlamentu přejmenovat MfS na \"Amt für Nationale Sicherheit\" (AfNS – Úřad pro národní bezpečnost), Mielkeho vládnutí úřadu konečně skončilo, když generálporučík Wolfgang Schwanitz byl parlamentem zvolen jako ředitel AfNS. 3. prosince 1989 byl Mielke vyloučen z členství v SED. 7. prosince 1989 byl zatčen a umístěn do \"vyšetřující vazby\" \"(Untersuchungshaft)\", protože byl obviněn z \"poškozování národního hospodářství\" \"(Schädigung der Volkswirtschaft)\".", "section_level": 1}, {"title": "Proces a odsouzení.", "content": "Po znovusjednocení Německa v říjnu 1990 byl Mielke zatčen a obviněn z vražd policejních kapitánů Anlaufa a Lencka z roku 1931. Mnoho důkazů použitých u soudu bylo vzato ze složek původního vyšetřování, které byly nalezeny v jeho osobním sejfu po rozpuštění Stasi. Podle Johna Koehlera: Navzdory veškeré snaze byl Mielke usvědčen z obou vražd a v říjnu 1993 byl odsouzen k šesti letům vězení. Trest mu byl ukončen po dvou letech a roku 1998 byla veškerá soudní řízení proti jeho osobě zastavena z důvodu jeho špatného zdravotního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Mielke zemřel 21. května 2000 ve věku 92 let v pečovatelském domě v Berlíně. Jeho pohřeb navštívilo údajně okolo jednoho sta lidí. Jeho ostatky jsou pohřbeny na Zentralfriedhof Friedrichsfelde v Berlíně. Mielkeho neoznačený hrob je mimo památnou část, založenou u vchodu v roce 1951 východoněmeckými vůdci pro komunistické hrdiny.", "section_level": 1}, {"title": "Východoněmecké vtipy o Mielkem.", "content": "Honecker a Mielke se baví o svých koníčcích. Honecker: \"Sbírám všechny vtipy, které se o mě povídají.\" Mielke: \"Tak to máme skoro ten samý koníček. Já sbírám ty, co je povídají.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Fritz Emil Mielke (28. prosince 1907, Berlín – 21. května 2000, Berlín) byl od roku 1957 do 9. října 1989 ministrem pro státní bezpečnost (Stasi) Německé demokratické republiky. Mezi lety 1976–1989 byl členem politbyra ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa (SED), čímž byl v posledních dvou desetiletích NDR druhým nejmocnějším mužem země hned po Erichu Honeckerovi. V roce 1993 byl pravomocně odsouzen k šesti letům odnětí svobody za vraždu dvou policistů, které zastřelil v roce 1931 jako mladý komunistický novinář. Po dvou letech byl propuštěn.", "tgt_summary": "Erich Fritz Emil Mielke, né le à Berlin et mort le à Berlin, est un homme politique communiste allemand, ministre de la Sécurité d'État de la République démocratique allemande de 1957 à 1989.", "id": 2069997} {"src_title": "Primeira Liga", "tgt_title": "Championnat du Portugal de football", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky fotbalu v Portugalsku.", "content": "Podobně jako v dalších zemích jižní Evropy, i zde jsou první zmínky o fotbalu situovány do třetí čtvrtiny 19. století. A i zde se propagace fotbalu připisuje studentům z Velké Británie. Za nejstarší duel se považuje utkání z roku 1875, kdy místní rodák Harry Hinton uspořádal klání na ostrově Madeira. Krátce na to zažíval fotbal rychlou expanzi, zejména v univerzitním prostředí, kde vznikaly nové univerzitní týmy a kluby. Často se porovnávaly síly mezi místními týmy a týmy složené z anglických studentů a přistěhovalců. V roce 1894 uspořádali lidé okolo tehdejšího krále Karel I. Portugalský první utkání mezi městskými kluby z Porta a Lisabonu a nastartovali jednou z nejstarších rivalit fotbalového světa. V té době už rok existoval jeden ze tří nejslavnějších národních klubů, a to FC Porto, založené 1893. Lisabonské kluby vznikly o něco později. Sport Lisboa e Benfica, klub s nejvíce mistrovskými tituly, byl založen roku 1904 a Sporting CP o dva roky později, v roce 1906. Prvním zahraničním soupeřem pro portugalské klub byl Real Madrid, který v roce 1907 podlehl \"Clube Internacional de Futebol\". V roce 1914 založili FC Porto, Sport Lisboa e Benfica a Sporting CP, nazývaní \"Velká trojka\", první fotbalový svaz – \"a União Portuguesa de Futebol\", který byl předchůdcem dnešního \"Federação Portuguesa de Futebol\", založeného roku 1926.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Primeira Ligy.", "content": "V roce 1934 byla po vzoru dalších zemí \"\"zkušebně\"\" založena portugalská liga, která dostala název Primeira Liga (podle anglické Premier League). Konala se současně s tehdejší soutěží Campeonato de Portugal, která se hrála pohárovým systémem. Vítěz této soutěže se mohl nazývat \"Šampionem Portugalska\", zatímco vítěz Primeira Liga pouze \"Ligovým šampionem\". Prvním ligovým šampionem se stalo FC Porto, které o dva body ovládlo osmičlennou ligovou tabulku. Roku 1938 byl experimentální režim ukončen jako úspěšný a došlo ke změně významu soutěže. Primeira Liga se stala oficiální ligovou soutěží a její vítěz (což platilo i zpětně 1934–38) se mohl honosit titulem \"Mistr Portugalska\". \"Campeonato de Portugal\" byl přejmenován na Taça de Portugal a dodnes platí jako národní fotbalový pohár. Soutěž prošla mezi lety 1938–2000 několika změnami názvů (Campeonato Nacional da Primeira Divisão, Primeira Divisão, atd.), ale v roce 2000 byla zprofesionalizována a dostala dnešní název Primeira Liga.", "section_level": 2}, {"title": "Os Três Grandes \"(Velká trojka)\".", "content": "Od samého začátku dominují této soutěži tři kluby, které se oficiálně nazývají \"Os Três Grandes\" čili \"Velká trojka\". FC Porto, Sport Lisboa e Benfica a Sporting CP ovládli 76 z doposud 78 odehraných ročníků soutěže. Jedinými, kdo dokázal narušit jejich nadvládu, byl v sezoně 1945–46 CF Os Belenenses a v sezoně 2000–01 Boavista FC. Tyto tři kluby mají tím pádem i největší úspěchy v Evropských pohárech a v žebřičku UEFA zaujímají nejvyšší pozice z portugalských klubů. Tyto tři kluby se také mohou pyšnit největším počtem fanoušků, což je znát i v návštěvnosti domácích utkání, kde zaujímají tři nejvyšší pozice. Prvním vítězem oficiální ligové soutěže bylo v sezoně 1938–39 opět FC Porto, které napodobilo svůj úspěch z roku 1935 i v sezoně 1939–40. Období mezi lety 1946–1954 zase ovládl Sporting CP, který získal 7 titulů během osmi odehraných ročníků. Tento klub jako první dosáhl i počtu 10 mistrovských titulů, což se mu povedlo roku 1958. Benfica dosáhla této mety o dva roky později, čímž naopak nastartovala svou zlatou éru, která trvala mezi lety 1959–1977. Během osmnácti sezon získala skvělých 14 mistrovských titulů a dvakrát triumfovala v Poháru mistrů evropských zemí (1960/61, 1961/62). V roce 1973 se stala prvním klubem s 20 mistrovskými tituly na svém kontě. V sezoně 1963/64 ovládl Sporting CP jinou významnou Evropskou soutěž, a to Pohár vítězů pohárů, ale jeho nadvláda v domácí soutěži již byla v té době u konce. Naopak, jako poslední ze \"Velké trojky\", se o slovo přihlásilo FC Porto, které mělo v roce 1984, kdy Benfica získala 26 titul, na kontě pouhých 7 mistrovských titulů. Za posledních 28 sezon však získalo 19 titulů a převzalo nadvládu nad portugalským fotbalem, která nadále trvá. V Evropských pohárech navíc získala 7 významných trofejí včetně dvou vítězství v Lize mistrů UEFA (1986/87, 2003/04) a v Evropské lize UEFA (2002/03, 2010/11).", "section_level": 2}], "src_summary": "Primeira Liga (V portugalské výslovnosti: [pɾiˈmejɾɐ ˈliɣɐ]), také známá jako Primeira Divisão je nejvyšší portugalská fotbalová soutěž a stojí na vrcholu portugalského ligového systému. V žebříčku UEFA je na 7. místě (na začátku sezony 2019/20) a je tak jednou z nejkvalitnějších evropských ligových soutěží. ", "tgt_summary": "Le championnat du Portugal de football de l'élite est la Primeira Liga ou « Liga NOS », nom dérivé du sponsor de l'entreprise portugaise NOS. ", "id": 1127602} {"src_title": "Ortler (hora)", "tgt_title": "Ortles", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1919 bylo území dnešního jižního Tyrolska součástí Rakouska-Uherska a Ortler byl nejvyšším vrcholem státu. Prvovýstup na vrchol se podařil rakouskému důstojníkovi a lovci kamzíků, Josefu Pichlerovi 27. září 1804 z pověření arcivévody Jana. Výstup byl veden přes těžkou severozápadní hranu „Hinteren Wandeln“ z obce Trafoi. Výstup na jihotyrolský Ortler patřil k nejvýznamnějším alpským událostem své doby. Arcivévoda Jan Rakouský k němu dal popud bezprostředně poté, kdy byl v roce 1800 vylezen Grossglockner, nejvyšší hora v říši jeho bratra. Výstup na Ortler, nejvyšší horu Tyrolska (a do r. 1919, kdy oblast připadla Itálii i nejvyšší horu Rakouska-Uherska) proto arcivévoda považoval za otázku prestiže a vydal proto pokyn důstojníku pověřenému horským průzkumem a mapováním, kterým byl Johannes Nepomuk Gebhard, aby odměnou získal místní horaly k výstupu. Gebhard podnikl několik neúspěšných pokusů, avšak teprve najmutí Pichlera vedlo k nalezení výstupové trasy. 27. 9. 1804 tak na vrcholu stanulo družstvo ve složení Josef Pichler, Johann Leitner a Johann Klausner. O rok později Pichler na vrchol vynesl vlajku, a v noci rozdělal oheň, pozorovaný z řady míst, čímž jednoznačně vyvrátil všechny později vzniklé pochybnosti o prvním výstupu. Ortler je poměrně často navštěvovaná hora. Normální cesta je těžká vysokohorská turistika a ledovcová túra. Ve skalnaté části, na hřebeni Tabaretta se nachází strmá část zabezpečená řetězy a jedna kratší část bez zajištění, kde je nutno přelézt skálu v obtížnosti II.-III.UIAA (nýty, většina lidí používá k vlastnímu jištění lano). Dále na ledovci přes příkrý sněhový či firnový svah \"(Bärenloch)\", který může způsobovat při nedostatku sněhu problémy (mačky a cepín nutné). Poslední část výstupu nad bivakem Lombardi je relativně snadná až k vrcholu, kde je umístěn kříž. Hrozí však propadnutí do velkých nepravidelných ledovcových trhlin. Výhled je daleký a ničím nerušený. Nejčastější horolezeckou túrou je výstup jihovýchodním hřebenem Hintergrat. Oficiální hodnocení obtížnosti je max. III.UIAA/AD s ledovými pasážemi o strmosti 40–45°. V jednom místě (IV.UIAA) je použito zajištění fixním lanem. Délka výstupu od chaty Coston je přibližně 6 hod.", "section_level": 1}, {"title": "Cesty.", "content": "Populární ledovou túrou je výstup severní stěnou, která je nejdelší svého druhu ve Východních Alpách. Severní stěna má několik variant. Poprvé byla slezena 22. června 1931 Hansem Ertlem a Franzem Schmidem za 17 hodin (strmost do 55 stupňů). Přímou variantu středem stěny vylezli 22. července 1964 Reinhold a Günther Messnerovi (strmost dosahuje v několika krátkých místech 80 stupňů). Dnes se jejich směr leze za 6 hodin z morény pod stěnou na vrchol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ortler nebo Ortles (, ) je nejvyšší hora pohoří Ortles ležící v autonomní oblasti Tridentsko-Horní Adiže. Štít je zároveň nejvyšším vrcholem Tridentska-Horní Adiže. Nachází se v západní části pohoří v hřebeni zvaném Cattena di Zebrú, kde se nacházejí nejvyšší štíty pohoří.", "tgt_summary": "L'Ortles en italien ou Ortler en allemand est un sommet des Alpes, à, point culminant du massif de l'Ortles, en Italie (Trentin-Haut-Adige). C'était également, jusqu'en 1919, le point le plus élevé de l'Autriche-Hongrie. Il est recouvert sur la face nord-ouest par un glacier. ", "id": 1143703} {"src_title": "Hyksósové", "tgt_title": "Hyksôs", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Hyksósové začali pronikat do severního Egypta (Dolní Egypt) za vlády panovníků 13. dynastie, která sídlila v Lištu. Využili oslabení centrální vlády, pronikli do oblasti delty Nilu a založili si zde své hlavní město Avaris (Tell-ed-Dabaa). Současně existovalo druhé politické centrum ve Vesetu s vlastními, egyptskými panovníky. Hyksósové získali převahu i svými zbraněmi. Používali bojové vozy, jízdu na koních, reflexní luky a zakřivené šavle. Po ovládnutí území Hyksósové založili vlastní vládnoucí dynastie - 15. a 16. dynastii, na jihu vládla 17. dynastie. Hyksósové nikdy nesplynuli, ani se nesblížili s podmaněným egyptským obyvatelstvem. Tvořili samostatnou, isolovanou vládnoucí vrstvu a tak je brali i samotní Egypťané. V polovině 16. století se ve Vesetu vytvořila silná domácí dynastie, proti které začali Hyksósové boje. Válka trvala téměř třicet let. Začala již za vlády panovníka Sekenenreho Taa a hyksóského vládce Apopiho, který si stěžoval, že ho v noci ruší řev hrochů v Thébách. Našla se Sekenenreho mumie se stopami ran po hyksóských zbraních. Válka pokračovala i za vlády jeho synů Kamoseho a Ahmoseho I. a skončila mezi 18. a 22. rokem vlády Ahmoseho (tj. 1532 - 1528 před n. l.). Kamose obléhal Hyksósy v Avaridě, Ahmose je donutil opustit zemi a opět sjednotil Egypt pod domácím/egyptským panovníkem. On sám je pak označován za zakladatele 18. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Avaris.", "content": "Hlavní město Hyksósů mělo v době největšího rozkvětu rozlohu asi 4 km2, bylo obehnáno mohutnými hradbami 6 - 8 m širokými. Mělo několik předměstí, ve kterých žilo hyksóské obyvatelstvo, centrální palác a chrám. Hyksósové přejali od Egypťanů jenom částečně některé náboženské představy (zejména uctívali egyptského boha Sutecha), rozvíjeli především své vlastní představy (semitská bohyně lásky, plodnosti a války Astarté, semitská bohyně války a plodnosti Anat), které si přivezli z mateřské země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyksósové je název pro semitské kmeny, které pronikly do severního Egypta v první polovině 17. století před n. l. ze severovýchodu, z palestinsko-fénické oblasti. Jejich jméno označuje v egyptštině „vládcové cizích zemí“ (eg. hekau chasut). V egyptských pramenech se označují též jako aamu – Asiaté. Období jejich nadvlády v Egyptě se označuje jako Druhá přechodná doba.", "tgt_summary": "Les Hyksôs (en démotique \"heka khasout\", littéralement « chefs des pays étrangers », en grec ancien : ) formaient autrefois un groupe pluriethnique vivant dans l'Asie de l'ouest. Selon l'historiographie officielle du Nouvel-Empire, relayée ensuite par Manéthon, ces étrangers - comme semble l'indiquer leur nom égyptien - arrivèrent à l'est du delta du Nil au cours de la Deuxième Période intermédiaire. Toujours selon cette version officielle, ils chassèrent les dirigeants de la, qui siégeaient à Avaris, et fondèrent les et s d'Égypte entre le et le selon les chronologies envisagées, régnant sur la Basse et la Moyenne-Égypte durant plus d'un siècle. ", "id": 2028534} {"src_title": "Diktátor (film, 1940)", "tgt_title": "Le Dictateur", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj začíná za první světové války scénou souboje nešikovného vojína (Chaplin) s obřím dělem. Vojín ztratí na dalších 20 let paměť. Mezitím se v jeho rodné Tomanii ujme moci diktátor Adenoid Hynkel (opět Chaplin).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V několika scénách z židovského ghetta se objevují plakáty a nápisy v jazyce esperanto, který Chaplin použil zřejmě proto, aby nemusel svůj příběh zasazovat do žádného konkrétního jazykového prostředí. Film dále skrytě, ale přesto zjevně paroduje aspekty Třetí říše, včetně spojenectví Německa (Tomanie) a Itálie (Bakterie), v jejímž čele stojí ve filmu Benzino Napaloni (Benito Mussolini), nápadně připomínající svůj předobraz, zaujímá charakteristické pózy známé z fotografií a filmových záběrů a hovoří s italským přízvukem. Ve filmu se objeví v souvislosti s plánovanou invazí do sousedního státu Osterlich (anšlus Rakouska) Ministrem války Tomanie je Herring (Hermann Göring), což v angličtině zároveň znamená „sleď“, ministrem propagandy je Garbitsch (Goebbels), což je výslovností totožné s anglickým slovem „garbage“ znamenajícím „smetí“, používaném i přeneseně ve významu „plky“. V několika scénách začne diktátor Hynkel v rozčilení mluvit jiným jazykem, který připomíná němčinu a paroduje tak Hitlerovy emotivní projevy. Ve filmu předváděný antisemitismus a represe vůči židovskému obyvatelstvu nejsou nikde vysvětleny ani zdůvodněny, stavíc tak celou protižidovskou mašinerii do pozice absolutně bezdůvodného rozmaru. Represe jsou dokonce na čas odvolány, když diktátor potřebuje finanční půjčku od Epsteina, bohatého žida, ale represe se v plné síle vracejí v okamžiku, kdy je půjčka zamítnuta. Výjimkou je krátká scénka, v níž se Hynkel společně se svým ministrem propagandy zasnívají nad budoucností své vlasti zbavené židů, po nichž bude následovat i likvidace brunetů, až v Tomanii zbude pouze čistě árijský lid složený z modrookých blonďáků, kteří budou svého vůdce uctívat téměř jako boha. Oba přitom zcela ignorují fakt, že oni sami jsou bruneti (podobně jako ideální obraz árijce nesplňoval ani sám Hitler), což však v důsledku dojem nesmyslnosti pouze prohlubuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diktátor, v anglickém originále \"The Great Dictator\", je černobílá celovečerní satirická komedie Charlese Chaplina z roku 1940. Chaplin napsal scénář, film produkoval, režíroval a ztvárnil hlavní dvojroli. Jednalo se o břitkou satiru na německý nacistický režim a Hitlera zvlášť. Film byl prvním mluveným stoprocentně zvukovým Chaplinovým filmem. Jde o Chaplinův komerčně nejúspěšnější film, který natočil, a jeden z jeho časově nejrozsáhlejších (trvá přes 2 hodiny).", "tgt_summary": "Le Dictateur (\"\") est un film américain satirique réalisé par Charlie Chaplin en 1940, dont c'est le premier film parlant. ", "id": 2240591} {"src_title": "Lennon/McCartney", "tgt_title": "Lennon/McCartney", "src_document": [{"title": "Vznik a zánik partnerství.", "content": "Partnerství trvalo od počátků jejich hudební kariéry koncem 50. let 20. století a skončilo rozpadem skupiny v roce 1970. Bylo založeno na ústní dohodě mezi oběma autory, která stanovila, že všechny písně, které napíše kdokoliv z nich nebo oba dohromady, budou podepsány oběma společně. Tato signace se ustálila až v létě 1963, kdy vyšla na singlu píseň „She Loves You“. Tehdy poprvé bylo autorské duo uvedeno v pořadí Lennon-McCartney, zatímco na třech předchozích singlech i na debutovém albu \"Please Please Me\" jsou jako autoři uvedení McCartney-Lennon. Nicméně i u všech skladeb původně takto signovaných se při dalších vydáních používá standardní označení autorského dua. Existuje řada písní, které napsali Lennon a McCartney opravdu společně, často však došlo k situaci, kdy jeden druhému „pouze“ přispěl svým nápadem k dotvoření písně. V pozdních 60. letech už pak oba autoři skládali převážně samostatně. Někdy se také stalo, že byly spojeny samostatné písňové koncepty každého z nich do jednoho celku (např. píseň \"A Day In The Life\"). Společně jsou podepsány nejen písně, které nahráli The Beatles, ale i písně, které byly věnovány či prodány jiným interpretům. Společně je podepsána např. i Lennonova sólová nahrávka „Give Peace a Chance“.", "section_level": 1}, {"title": "Chemie psaní.", "content": "Lennon řekl, že hlavním záměrem jejich hudby je komunikace, a že v tomto smyslu měl on a McCartney stejný cíl. Publicista David Rowley poukazuje na to, že alespoň polovina všech textů dvojice Lennon – McCartney má v prvním řádku slova „ty/vy“ nebo „tvoje/vaše“. V rozhovoru pro \"Playboy\" řekl žeː „Paul poskytl lehkost, optimismus, zatímco já jsem přinášel smutek, neshody a bluesové poznámky. Bylo období, kdy jsem si myslel, že nesložím melodie, jako psal Paul, a já jsem psal přímočaře, v duchu rock 'n' rollu. Ale samozřejmě, když přemýšlím o některých svých vlastních písních - \"In My Life\", nebo o některých z těch prvních věcí, \"This Boy\" - psal jsem i lepší melodie.“ Historik Todd Compton si všiml, že Lennonova prohlášení o optimismu v McCartneyho melodiích jsou pravdivá. Nicméně, není to úplně tak, některé Paulovi charakteristické písně jsou i tragické, nebo vyjadřují témata izolace, jako například \"Yesterday\", \"She's Leaving Home\", \"Eleanor Rigby\" nebo \"For No One\". Ačkoli Lennon a McCartney často psali nezávisle na sobě (a mnoho písní Beatles je ve skutečnosti samostatnou prací jednoho nebo druhého), mnoho písní bylo dokončeno alespoň malým vkladem druhého z autorů. V mnoha případech jeden autor načrtl myšlenku nebo fragment písně a poskytl ji druhému, aby ji dokončil nebo vylepšil; v některých případech byly dvě neúplné písně nebo dva nápady, které každý složil sám, zkombinovány do písně jediné (A Day In The Life, I've Got A Feeling). George Martin připisoval vysokou kvalitu jejich písní přátelskému soupeření mezi oběma autory. Píseň Hey Jude je dalším příkladem Lennonova vlivu na původní McCartneyho námět. Při psaní textu pro Lennona přišel McCartney s frází \"tíhu světa neseš na svých ramenech\". McCartney ujistil Lennona, že on ji vnímá jako nesmyslnou a klidně by ji změnil, kdyby Lennon přišel s lepším textem. Lennon ale říkal, že je to jedna z nejsilnější frází v písni.", "section_level": 1}, {"title": "Výjimky.", "content": "Zajímavá je v tomto kontextu píseň „What Goes On“ vydaná na albu \"Rubber Soul\", kde je díky spoluautorství textu Ringo Starra uvedena autorská trojice Lennon-McCartney-Starkey. Další výjimkou je píseň „Real Love“ nahraná v roce 1995, která je podepsána pouze Lennonem. Píseň však byla složena v době, kdy autorské partnerství již neexistovalo. Dále existuje několik (mnohdy částečně improvizovaných) nahrávek, které jsou podepsány všemi čtyřmi členy skupiny v pořadí Lennon-McCartney-Harrison-Starkey.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní dopad.", "content": "Lennon–McCartney, stejně jako další britští rockoví hudebníci v 60. letech, inspirovali hluboké změny v hudebním průmyslu, protože to nově byly samotné kapely, které si psaly své písně. Tento trend ohrožoval profesionální písňové skladatele, kteří do té doby dominovali americkému hudebnímu průmyslu. Jak řekla Ellie Greenwich, skladatelka vydavatelství Brill Building: \"„Když přišli Beatles a celá britská invaze, všichni jsme z toho měli pocit – no, bylo to fajn, ale tady už pro nás nezbývá místo. Teď jsou ty kapely soběstačné. Co budeme dělat?\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Katalog Beatles.", "content": "Písně signované \"Lennon/McCartney\" tvoří naprostou většinu katalogu The Beatles. Jejich první dvě britská studiová alba (\"Please Please Me\" a \"With The Beatles\") ještě obsahovala značný podíl coverů (převzatých skladeb), zbytek byla díla Lennona/McCartneyho a jednou písní (\"Don't Bother Me\") přispěl George Harrison. Třetí album \"A Hard Day's Night\" („Perný den“, 1964) už bylo tvořeno výhradně skladbami dvojice Lennon–McCartney. I na všech následujících albech tvoří jejich písně velkou většinu materiálu, doplňované pravidelně několika Harrisonovými skladbami a výjimečně i autorskými příspěvky Ringa Starra. Převzaté písně se objevily už jen na jejich albech \"Help!\", \"Beatles For Sale\" a pak až na posledním \"Let It Be\". Dominantní autorský podíl některého z dvojice Lennon–McCartney na konkrétní písni lze většinou vysledovat podle hlavního vokálu, který obvykle (ale ne vždy) zpíval hlavní autor. Některé své písně však (zejména v začátcích) dávali zpívat také Harrisonovi (\"Do You Want To Know A Secret\", \"I'm Happy Just To Dance With You\") nebo Starrovi (\"Yellow Submarine\", \"With A Little Help From My Friends\"). Některé starší písně jsou také celé zpívány sborově, bez zřetelného hlavního vokálu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Společná signace má mimo jiné za následek, že veškeré tantiémy se dodnes dělí rovným dílem mezi Paula McCartneyho a dědice Johna Lennona, a to i z písní, na kterých ve skutečnosti jeden z dua neměl žádný podíl. Na přelomu 20. a 21. století se McCartney snažil prosadit změnu pořadí jmen u písní, které složil sám, ale v této své snaze nebyl úspěšný pro nesouhlas Lennonových dědiců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lennon/McCartney (také Lennon–McCartney, dříve i McCartney–Lennon) je označení jednoho z nejúspěšnějších skladatelských týmů v historii populární hudby. Tvořili ho britští muzikanti John Lennon a Paul McCartney v rámci kapely The Beatles. Označení neodpovídá časté praxi uvádění autorství písní ve formě „autor hudby/autor textu“ – Lennon i McCartney bývali v různé míře společnými autory jak hudby, tak textu.", "tgt_summary": "Lennon et McCartney, alors âgés respectivement de 16 et 15 ans, se rencontrent en et, rapidement, composent ensemble, affinant progressivement leur technique jusqu'à prétendre avoir déjà écrit plus d'une centaine de chansons à l'orée de la carrière discographique des Beatles en 1962. D'un commun accord, ils décident de créditer toutes leurs compositions à leurs deux noms, quel qu'en soit le principal auteur. L'habileté du tandem à écrire des chansons apparemment très simples quoique innovantes et créatives explique la popularité presque instantanée des Beatles. Seulement un an après les débuts du groupe sur le label Parlophone, les chansons du duo sont considérées comme des valeurs sûres. Les deux partenaires, conscients de leur succès, y font allusion lors d'une interview : à la question, ils répondent du tac au tac : ", "id": 2034578} {"src_title": "Arado Ar 79", "tgt_title": "Arado Ar 79", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývojové práce na letounu Ar 79 pro nacionálněsocialistické aerokluby NSFK byly ve společnosti Arado zahájeny v roce 1936. Za pohon byl zvolen vzduchem chlazený řadový čtyřválec Hirth HM 504A o vzletovém výkonu 77 kW s dvoulistou dřevěnou nestavitelnou vrtulí o průměru 2,00 m. První prototyp Ar 79 V1 (imatrikulace D-EKCX) vzlétl na jaře 1938, záhy následovaný druhým (D-EDCG) a třetím (D-EHCR). Letové testy probíhaly jak v mateřské továrně, tak i ve zkušebním středisku Luftwaffe v Rechlinu. Sériová výroba typu byla zahájena již v roce 1938 a následně pak vzniklo několik verzí. Ar 79A, což byly prototypy s odlišnými dveřmi kabin, Ar 79B, D a E. Lišily se zejména přístrojovým vybavením, verzemi motorů a objemem zavazadlového prostoru i palivové nádrže. Ar 79D a E měly konstrukčně upravenu směrovku s větším výřezem v její spodní části a s posunutou vyvažovací ploškou.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní úspěchy.", "content": "Pilot Lüber s upraveným prvním prototypem Ar 79 V1 ustavil již 15. července 1938 světový rekord FAI ve své kategorii rychlostí 229,040 km/h na trati 1000 km. O dva týdny později přidal další světový rekord s prototypem Ar 79 V3 se zvětšenou palivovou nádrží pilot Seelbach, který trať dlouhou 2000 km zalétl průměrnou rychlostí 229,029 km/h. Se stejným letounem v prosinci 1939 uskutečnili letci Pulkowski a Jennet dálkový let z Benghází do indického města Gaya. Vzdálenost 6903 km ulétli nonstop průměrnou rychlostí 160 km/h. Stroj byl ale dále upraven přídavnou palivovou nádrží na 520 l v rozšířeném zavazadlovém prostoru. Ještě v zimě 1938 se oba pokusili o dálkový etapový let z berlínského Brandenburgu do Austrálie, ale v indickém Madrásu se jejich Ar 79 zřítil a oba letci zahynuli. V roce 1939 provedl maďarský pilot István Horthy, syn admirála Miklóse Horthyho, se svým osobním letounem Ar 79 dálkový let do Bombaje a zpět a později i do Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Během roku 1939 se Ar 79 rozdělovaly jednotlivým oddílům NSFK, ale s vypuknutím druhé světové války tyto aerokluby postupně ukončovaly činnost, nebo se měnily v pilotní školy. Několik exemplářů se tak dostalo do stavu Luftwaffe, kde sloužily jako školní, víceúčelové u pomocných jednotek a kurýrní u operačních jednotek. Dostaly se tak například do pilotní školy Sch./Fl.Ausb.Rgt.11, Flugbereitschaft pod VIII Fliegerkorps, Flugber. RLM, KG 200, Flugber. Luftflotte 2, Flugleherschule d.Lw., nebo Kampffliegerschule/KFS 2. Od roku 1938 bylo 14 kusů Ar 79B a D postupně dodáváno Maďarsku, kde létaly v polovojenských aeroklubech a rovněž u královského letectva. Čtyři maďarské Ar 79 přečkaly válku a byly provozovány do roku 1955.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Ar 79B", "section_level": 1}], "src_summary": "Arado Ar 79 byl německý dvoumístný dolnoplošník smíšené konstrukce se zatahovacím hlavním podvozkem, užívaný za druhé světové války jako cvičný a spojovací letoun.", "tgt_summary": "L'Arado Ar 79 est un avion de sport et de tourisme allemand de l'entre-deux guerres. Utilisé par la Luftwaffe comme avion de liaison, il a fait l'objet d'une tentative de modernisation dans les années 1950.", "id": 1691458} {"src_title": "Ničiren", "tgt_title": "Nichiren", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ničiren se narodil v rybářské vesnici Kominato v japonské provincii Awa. Vesnice Kominato existuje dodnes a nachází se v prefektuře Čiba na pobřeží Tichého oceánu. V buddhistických naukách se Ničiren začal vzdělávat v jedenácti letech v nedalekém klášteře Seičódži (清澄寺, často nazývaný Kijosumi-dera). Po pěti letech byl formálně ordinován jako buddhistický mnich a přijal jméno \"Zešó-bó Renčó\". Nedlouho po své ordinaci opustil klášter a vydal se za dalšími studiemi do Kamakury. O několik let později cestoval dále do západního Japonska, zejména do Nary a Kjóta, aby si zde dále prohloubil své znalosti buddhistického učení. Již v této době jeho zájem čím dál tím více směřoval k \"Lotosové sútře\". V roce 1253 se vrátil zpět do domáckého kláštera Seičódži. 28. května téhož roku Ničiren poprvé odhalil mantru Namu Mjóhó Rengekjó („Úcta Lotosové rozpravě a jejímu učení“). V tento den také dal najevo své sympatie \"Lotosové sútře\" a prohlásil ji za jedinou pravou, ryzí nauku buddhismu a zároveň se změnil jméno na Ničiren (anglicky \"Nichiren\"). \"Niči\" (日) znamená v kandži \"slunce\" a \"ren\" (蓮) značí \"lotos\". Jak sám Ničiren podotýká, význam jeho jména je mnohonásobný a hluboce zakořeněný v \"Lotosové sútře\". Po těchto událostech, které Ničirenovi následovníci považují za počátek svého založení, Ničiren začal se šířením svého učení v Kamakuře. V tehdejším Japonsku to bylo hlavní město, kde sídlili šógunové společně s vládou. Ničiren se snažil přesvědčit japonskou vládu, aby zakázala ostatní buddhistické školy a začala s podporou \"Lotosové sútry\" a jejího učení jakožto jediné správné cesty. V roce 1271 byl pro své názory zatčen a odsouzen k smrti. Když byl veden na popraviště, vyvázl za dosud ne zcela jasných okolností. Místo popravy jej však čekalo vyhnanství na ostrově Sado. Pobyt ve vyhnanství využil k sepsání některých svých děl. V roce 1274 byl povolán zpět do Kamakury. Znovu se pokusil přesvědčit vládní kruhy, aby přijali učení a poselství, které přináší \"Lotosová sútra\". Když ani tentokrát nebyl vyslyšen, usadil se hoře Minoba na ostrově Honšú. Zde, mezi svými stoupenci, strávil svá poslední léta. Zemřel 12. února 1282 ve věku šedesáti let.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Ničiren byl ve své době kontroverzní postava a některé školy, které vycházejí z jeho učení, jsou podobného rázu (Ničiren šóšú apod.). Jeden z takových hlavních znaků jeho následovníků je, že věří, že pouze jejich forma buddhismu (ta založená na Ničirenově učení) je ta správná. Některé skupiny hovoří o Ničirenově snaze sjednotit rozpolcenost buddhismu do jediného proudu. Ničiren však nehledal kompromis mezi jednotlivými školami, založil novou školu a pevně věřil, že ostatní proudy buddhismu se neubírají správným směrem. Podle Ničirena totiž jediná správná cesta vede ve stopách \"Lotosové sútry\". V pálijském kánonu se vyskytuje několik proroctví o třech obdobích buddhismu. V posledním období by mělo dojít k postupném úpadku buddhistické nauky. Tyto tvrzení byly v pozdější době vykládány metaforicky, avšak Ničiren je interpretoval doslova. Vypočítal, že třetí období nastalo docela nedávno. Začal se považovat za inkarnaci bódhisattvy Višíštačáritry a začal s ještě intenzivnější misijní činností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ničiren (: 日蓮; 16. ledna 1222 – 13. října 1282), narozený jako Zenničimaro (善日麿), byl japonský buddhistický mnich. Ve své době byl známým učitelem dharmy a dodnes je považován za jednu z nejvýznamnějších postav japonského buddhismu. Věřil, že jedině prostřednictvím \"Lotosové sútry\" a formule Namu Mjóhó rengekjó se může lidstvo zachránit před zkázou. Je zakladatelem Ničirenovy školy, která dnes zahrnuje školy Ničiren šú a Ničiren šóšú, ale i moderní proudy jako Sóka gakkai apod.", "tgt_summary": "Nichiren Daishōnin, Nichiren Shōnin, ou tout simplement, Nichiren est un moine bouddhiste japonais du, (né le, mort le ), fondateur du Bouddhisme de Nichiren, appelé parfois \"Hokke Shū\". Les écoles principales de la branche sont la Nichiren Shū, la Nichiren Shōshū et de nombreux mouvements bouddhistes laïcs comme la Sōka Gakkai, le Risshō Kōsei Kai ou le bouddhisme Reiyukai. Les membres de la Nichiren Shōshū et de la Sōka Gakkai donnent le titre de \"Bouddha originel\" et de \"Bouddha de l'époque de la Fin de la Loi\" à Nichiren. La Nichiren Shū, quant à elle, considère le Bouddha Shākyamuni comme le \"Bouddha originel et éternel\", et Nichiren comme la réincarnation du Bodhisattva Jogyo qui, selon les écrits, doit propager le Sūtra du Lotus lors de la période de Mappō (\"Kanji\" 末法 \"lit.\" Derniers jours du Dharma \"ou\" Fin de la Loi) : la dernière des Trois Périodes qui suivent la mort du Bouddha Shākyamuni après les périodes de la Loi correcte (Shōhō : 正法) et de la Loi formelle (Zōhō : 像法) au cours desquelles, le bouddhisme sombrant dans la confusion, son enseignement perd son pouvoir de mener les gens à l'Éveil. ", "id": 359212} {"src_title": "Sojuz TMA-11", "tgt_title": "Soyouz TMA-11", "src_document": [{"title": "Popis mise.", "content": "Start mise se uskutečnil 10. října 2007 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Připojení k ISS proběhlo v pátek 12. října 2007. Členové Expedice 16 nahradili na palubě ISS ruské kosmonauty Fjodora Nikolajeviče Jurčichina a Olega Valerijoviče Kotova, kteří na ISS pobývali přibližně půl roku. Šejch Mustafa Šuchor al Masrie se po několikadenním pobytu na ISS vrátil společně s Kotovem a Jurčichinem na Zem pomocí lodi Sojuz TMA-10. Třetí člen dlouhodobé posádky Clayton Anderson zůstal na ISS až do další mise raketoplánu Discovery (STS-120).", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Transportní kosmická loď Sojuz TMA-11 se s posádkou Jurij Malenčenko, Peggy Whitsonová a I So-jon oddělila od stanice ISS 19. dubna 2008 v 5:03 UTC. Po brzdícím manévru před vstupem do atmosféry se musí od návratového modulu oddělit přístrojová a obytná sekce. Přístrojová sekce se však kvůli selhání pyropatron od návratového modulu neoddělila a celý komplex vstoupil v 8:07 UTC do atmosféry, ovšem nesprávně orientován (neletěl s tepelným štítem dopředu). Vlivem termodynamických sil se nakonec přístrojová sekce oddělila (žárem se přepálily trubky propojující kabinu s přístrojovou sekcí), návratový modul se přeorientoval do správné polohy – díky vyvážení to udělá samovolně. Sestupová dráha se však změnila na podstatně strmější balistickou. Podle Whitsonové přetížení při přistání přesahovalo 8,2 G, Rusové později oznámili, že se dokonce blížilo 10 G. V 8:13 začal pracovat padákový systém a v 8:29:44 UTC loď přistála v kazašské stepi 428 km západně od předpokládaného místa přistání. Posádka tak zažila totéž co kosmonaut Volynov v Sojuzu 5 v lednu 1969, naštěstí pro posádku (i předchozí TMA-10) po letu Volynova sověti přidali další ablativní vrstvy na příď Sojuzu, aby byl bezpečnější, pokud by se situace opakovala. V průběhu následujících 30 let k ničemu podobnému nedošlo, ke cti Rusů nikdo ochranu a váhu navíc neodstranil, což posádkám TMA-10 a 11 zachránilo život. Velkým průšvihem Rusů bylo, že po nouzovém přistání Sojuzu TMA-10 (na jehož palubě nebyl astronaut z NASA nebo ESA) celou událost před svými partnery zatajili a bagatelizovali jako chybu softwaru. Teprve po přistání TMA-11 vypukl skandál, že potenciálně smrtelně nebezpečná událost nebyla oznámena. Rusové museli na ISS provést nouzový výstup Volkova a Kononěnka, kteří ze Sojuzu TMA-12 jednu patronu z vadné série demontovali k pozemním testům. Pyropatrona jako výbušné zařízení je nebezpečná a manipulovat s ní může jen školený pyrotechnik, na ISS ho museli zastoupit kosmonauti, dobře si vědomi toho, že je malé, ale reálné riziko, že pyropatrona při manipulaci vybuchne a střepiny poškodí skafandr kosmonauta a ten zahyne. Výstup dopadl dobře, pyropatrona uzavřená v pevné ocelové krabici na vzorky putovala do Sojuzu. Volkov, Kononěnko a americký turista Garriott se pak při návratu v Sojuzu TMA-12 (protože jiný Sojuz nemohl být včas připraven) modlili, aby nedošlo ke stejnému nebo ještě horšímu problému. NASA byla ruským chováním (které mnohokrát kritizovala už v 90. letech při letech američanů na Mir) znechucena do té míry, že s Ruskem se do dalších programů nepočítá – nejsou spolehlivý partner. Korejská kosmonautka I So-Jon z balistického přistání nevyvázla bez úhony – pochroumala si záda, nápravu zajistila až operace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sojuz TMA-11 je ruská kosmická loď řady Sojuz. Letěla k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kam dopravila dva členy Expedice 16 a prvního malajsijského kosmonauta Sheikha Muszaphara Shukora. U ISS zůstala připojena od října 2007 jako záchranná loď. V dubnu 2008 přistála v Kazachstánu s Malenčenkem, Whitsonovou a prvním jihokorejským občanem ve vesmíru, studentkou I So-jon.", "tgt_summary": "Soyouz TMA-11 est une mission habitée utilisant l'engin spatial Soyouz TMA pour transporter du personnel vers et depuis la Station spatiale internationale (ISS). ", "id": 1804719} {"src_title": "Karnské Alpy", "tgt_title": "Alpes carniques", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba pohoří je poměrně komplikovaná a vzhledem ke své rozlehlosti a nejednotnosti i bohatá. Hlavním stavebním prvkem jsou mimo dominantního vápence také krystalické břidlice. Na rakouské straně hřebene se nalézá také křída. Na několika místech se nachází také pískovec a dolomit.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pohoří zaujímá plochu 6600 km2. Na severu je vymezení Karnských Alp vedeno linií řeky Gail, která je odděluje od Gailtalských Alp. Hranici mezi Hlavním Karnským hřebenem a jižními Karnskými Alpami tvoří toky řek Degano a Taglimiento. Celkově však jižní hranici Karnské Alpy pevně určenou nemají, pozvolna přecházejí do Benátské nížiny. Na východě je oddělují od sousedních Julských Alp řeky Fella a Tagliamento, která se nakonec vlévá do do Jaderského moře. Na západě je pohoří odděleno od Dolomit toky řek Sextenbach, Padola a Piava.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Dvě části Karnských Alp jsou svým charakterem značně odlišné. Zatímco Hlavní Karnský hřeben má, jak již název napovídá, převážně podobu dominantního jasně patrného hřebene, jsou Jižní Karnské Alpy změtí nepřehledně uspořádaných krátkých hřebenů a údolí, které nemají jednotnou linii. Zahrnuje území ležící severně od řek Degano a Taglimiento až po tok řeky Gail v Rakousku. Toto území má rozlohu 2200 km2 a v němčině se nazývá \"Karnischer Hauptkamm\". Hlavní hřeben (hraniční), mající zřetelně východo-západní směr, je dlouhý skoro 100 km. Dělí se na řadu menších částí, zahrnujících často jen samotné vrcholy nebo menší skupiny např. Poludnig, Zermula, Volaia (jinak zvaný Wolayer Gruppe – zde leží nejvyšší vrchol Hohe Warte), Lodin, Avostanis, Sernio, Dolomiti di Sappada, Sauris, Nassfeld-Gorriacher Alpe aj. Představují doslova labyrint samostatných horských skupin a masivů bez náznaku výraznějšího hřebene. Plocha této části pohoří je 3400 km2. Pro svou výraznou podobnost s blízkými Dolomity, se kterými sousedí na západě, jsou také nazývány \"Dolomiti di sinistra Piave\" (Dolomity levého břehu Piavy). Dále se dělí na menší horské oblasti, např. Preti, Monfalconi, Col Nudo, Monte Cavallo či Verzegnis. Nejvyšším vrcholem této části je obtížně dostupná Cima dei Preti (2703 m). Oblast je bohatá na vodu. Nachází se zde velké množství říček, i větších jezer (Vajont, Barscis, Verzegnis).", "section_level": 1}, {"title": "Chaty.", "content": "Většina horských chat patří spolku Alpenverein, v ať už rakouské (ÖAV), německé (DAV) či italské (CAI) verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pohoří Karnské Alpy se vyznačuje příznivými podmínkami pro letní i zimní sporty. V létě zde převládá středomořské klima, zajišťující velký podíl jasných slunečných dnů beze srážek. Ve srovnání se sousedními Dolomity a Julskými Alpami je však toto pohoří navštěvováno výrazně méně. Podílí se na tom zejména skutečnost, že koncentrace vleků, lanovek, sjezdovek, chat a dalších turistických zařízení a cílů je zde násobně nižší. V Jižních Karnských Alpách, které si svou krásou, bílou barvou a strmostí štítů nezadají se sousedními Dolomity, je také daleko nižší hustota turistických chodníků, které jsou přitom často dlouhé, strmé a odlehlé. Vysoké koncentrace turistů na trasách a vrcholech se zde návštěvník rozhodně nemusí obávat. Naproti tomu Hlavní Karnský hřeben je velmi populárním cílem pro několikadenní souvislé hřebenové přechody po značené trase nazývané \"Karnischer Höhenweg\" (italsky \"Traversata Carnica\"). Podél trasy jsou ve vhodných vzdálenostech rozmístěny horské chaty pro přenocování. V různých místech hlavního hřebene jsou ve skalním terénu zřízeny populární zajištěné cesty – klettersteigy. Podobně jako v Dolomitech jsou na mnoha místech v Karnských Alpách patrné stopy válečných operací v průběhu 1. světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karnské Alpy jsou pohoří rozkládající se na území dvou zemí – Rakouska (spolkové země Tyrolsko, Korutany) a Itálie (Benátsko a Furlánsko-Julské Benátsko). Na rakouské území zasahují pouze svým hlavním hřebenem a v podstatě sledují státní hranici s Itálií. Geologicky se řadí k Jižním vápencovým Alpám. Člení se na dvě základní části, Hlavní Karnský hřeben a Jižní Karnské Alpy. Nejvyšším vrcholem je Hohe Warte (italsky \"Monte Coglians\") s výškou 2780 m, ležící v hlavním hřebeni, západně od sedla Plöckenpass.", "tgt_summary": "Les Alpes carniques (en, en ) sont un massif des Préalpes orientales méridionales. Elles s'élèvent le long de la frontière entre l'Autriche (Tyrol de l'est et land de Carinthie) et l'Italie (province autonome de Bolzano, Vénétie et Frioul-Vénétie Julienne). ", "id": 792950} {"src_title": "Willard Van Orman Quine", "tgt_title": "Willard Van Orman Quine", "src_document": [{"title": "Život a vývoj.", "content": "Quine studoval filosofii na Harvardově univerzitě u A. N. Whiteheada, kde získal doktorát roku 1932. Kromě Whitheada byl silně ovlivněn Bertrandem Russellem. Ve 30. letech se v Evropě seznámil s polskými logiky (A. Tarskim a dalšími) a členy Vídeňského kroužku okolo R. Carnapa, s nímž roku 1933 diskutoval v Praze. (Prahu navštívil ještě jednou roku 1997 jako host Filosofického ústavu AV ČR.) Během 2. světové války přednášel v Brazílii (v portugalštině). Poté se vrátil na Harvardovu univerzitu, kde zůstal až do penzionování roku 1978. Činný však zůstal i poté, především jako hostující profesor. Ze dvou manželství měl čtyři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reformulace empirismu.", "content": "Quine kritizuje a přezkoumává logický empirismus, který poznal ve styku s Vídeňským kruhem, a dospívá k odlišnému pojetí. Ve velmi vlivném článku \"Dvě dogmata empirismu\" zpochybňuje smysluplnost rozlišování mezi analytickými výroky (tj. takovými, kde subjektu není připisováno víc než to, co již je obsaženo v jeho pojmu – např. \"vraník je černý kůň\") a syntetickými výroky (které naopak k subjektu přidávají něco, co v jeho pojmu není, a které popisují empirická fakta – např. \"v kredenci je struhadlo\") a problematizuje samotný pojem analytičnosti; i to, že se Kant, Frege a další neshodli na významu analytičnosti, svědčí dle Quinea pro opuštění uvedeného rozlišování. Pokud v převádění výroků na o sobě zřejmé logické pravdy spoléháme na definice, argumentujeme vlastně kruhem: „Jak zjistíme, že se \"starý mládenec\" definuje právě jako \"neženatý muž\"?“ Otevřeme-li slovník s lexikografickou definicí, „zapřaháme povoz před koně“, protože i lexikograf je empirický vědec, který registruje smyslově daná fakta. Máme tedy být odkázáni na analýzu jazykového chování (odtud Quineův behaviorismus). Druhým dogmatem dosavadního empirismu je pak redukcionismus, který těsně souvisí s předchozím problémem: jde o přesvědčení, že výrok izolovaný od ostatních může být potvrzen nebo vyvrácen. Před „tribunál smyslů“ však dle Quinea nemají přestupovat termíny či výroky, nýbrž celé teorie: „Jednotkou empirického významu je pro mě věda jakožto celek.“ (Tomuto postoji se později dostalo označení konfirmační holismus.)", "section_level": 2}, {"title": "Ontologická relativita.", "content": "Tím se Quine domnívá strhnout hranici mezi metafyzikou a přírodní vědou a dospívá k ontologickému relativismu: fyzikální objekty jsou pak „vhodné zprostředkující členy“, „neredukovatelné postuláty epistemologicky srovnatelné s Homérovými bohy“ – obojí prý vnímáme jako určité kulturní postuláty, které se liší jen tím, nakolik jsou schopny vštípit naší zkušenosti „zvládnutelnou strukturu“.", "section_level": 2}, {"title": "Naturalizovaná epistemologie.", "content": "Epistemologii Quine „naturalizuje“ a chápe ji jako součást psychologie, která je u něj přírodní vědou, opět vycházející ze smyslové zkušenosti (staví se tak mj. proti psychologii gestaltu). Protože každá věda o vnějším světě má být odvozena čistě ze smyslové evidence, nemá si epistemologie nárokovat postavení jakési „metavědy“ či první filosofie. Úkolem filosofie (jak je nastíněno v poslední knize \"Od stimulu k vědě\") je potom zkoumat, „jak se může z nárazů částic a vln na naše smyslové receptory zrodit něco tak grandiózního, jako je naše teorie světa, vyjadřující naše poznání tohoto světa.“ K tomu slouží analýza tzv. pozorovacích vět, „o jejichž pravdivosti budou všichni mluvčí určitého jazyka rozhodovat stejně, budou-li vystaveni stejnému podráždění (stimulu).“", "section_level": 2}, {"title": "Působení.", "content": "Zatímco dosah Quineova díla zejména v analyticky zaměřené filosofii je zásadní, v kontinentální Evropě příliš rozruchu nevzbudil; v českém prostředí pak je téměř neznámý (jedním ze současných badatelů, který se jeho dílem zabývá a překládá je, je Jaroslav Peregrin). Mezi Quineovy žáky a následovníky patří např. Donald Davidson, Jaakko Hintikka či David Lewis; i v rámci analytické filosofie (v poslední době se v této souvislosti hovoří o post-analytické filosofii) se objevují kritické hlasy, např. Jaegwona Kima či Hilary Putnama.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willard Van Orman Quine (25. června 1908 Akron, Ohio – 25. prosince 2000 Boston, Massachusetts), někdy též Willard van Orman Quine (s malým „v“), nejčastěji citován jako W. V. Quine byl americký filosof a logik, představitel analytické filosofie a filosofického naturalismu. Quine je zřejmě nejvlivnější americký filosof 20. století, zejména v anglosaském světě. ", "tgt_summary": "Willard Van Orman Quine (1908-2000) est un philosophe et logicien américain, l'un des principaux représentants de la philosophie analytique. Il est notamment l’auteur des \"Deux dogmes de l'empirisme\", article célèbre de 1951 qui remet en cause la distinction entre énoncés analytiques et énoncés synthétiques et de \"Le Mot et la Chose\" en 1960, où il propose sa thèse de l'indétermination de la traduction radicale et une critique de la notion de « signification ». ", "id": 559056} {"src_title": "Tinktura (heraldika)", "tgt_title": "Couleur (héraldique)", "src_document": [{"title": "Kovy.", "content": "Heraldické kovy jsou zásadně pouze dva, zlato a stříbro. Zlato může být zobrazeno na erbu jako žlutá a stříbro jako bílá (výjimečně by bílá nemusela být stříbrná, jako např. turnajský límec u britské královské rodiny). Taktéž velmi výjimečně se jako kov může vyskytnout platina, měď a bronz.", "section_level": 1}, {"title": "Barvy.", "content": "Původně byly používány pouze čtyři základní barvy: černá, červená, modrá a zelená. Tyto základní barvy pochází ještě z období, kdy heraldika plnila vojenskou funkci. Později přibyly další barvy, hlavně purpurová, kterou využívali církevní činitelé. Dále tzv. přirozená barva, která měla mít barvu kůže lidské, medvědí, vlčí, liščí a jiných předmětů na štítu. Méně používané barvy přidané později byly oranžová, tmavomodrá, hnědá a šedá.", "section_level": 1}, {"title": "Kožešiny.", "content": "V heraldice byly původně používány kůže hermelín, kunina, sobol a popelčina. Později se řídce používaly různé barevné varianty základních kožešin.", "section_level": 1}, {"title": "Černobílé zobrazení.", "content": "V jednobarevném tisku se používají (např. v Ottově slovníku) standardní šrafury – viz tabulku. Jejich popis je: zlato – tečkovaná, stříbro – prázdná, modrá – vodorovná, červená – svislá, purpur – šikmá (/), černá – svislá a vodorovná, zelená – kosmá (\\), přirozená („pleťovka“) – (svislá) vlnovka. Před zavedením šrafury, v období renesance a pozdního středověku, byly do nebarevně provedených erbů dopisovány zkratky a blasonování probíhalo pomocí drahých kamenů a sedmi základních planet (včetně Slunce a Měsíce). Pro císaře, krále a korunního prince pomocí planet, pro vyšší šlechtu pomocí drahých kamenů a pro nižší šlechtu pomocí zkratek barev a kovů (dnes se nepoužívá).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tinktura v heraldice je soubor přípustných barev použitých na erbu. Dělí se na tři skupiny: kovy, barvy a kožešiny. Někdy se sem řadí i damaskování, které se ale obvykle používá pouze u nebarevných provedení erbů a v blasonu se neuvádí. Platí pravidlo, že by neměla přijít barva na barvu nebo kov na kov, aby se udržela kontrastnost erbu. Z tohoto pravidla existuje ale poměrně hodně výjimek.", "tgt_summary": "Couleur, en héraldique, désigne l'attribut coloré d'un champ. Les noms de couleur renvoient à un code de couleurs qui se répartissent en trois groupes : ", "id": 1139214} {"src_title": "Dvoušroubovice", "tgt_title": "Double hélice", "src_document": [{"title": "Struktura dvoušroubovice DNA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika.", "content": "Dvoušroubovice DNA je tvořena dvěma polynukleotidovými vlákny deoxyribonukleové kyseliny (DNA), které se obtáčí kolem společné osy a interagují spolu. Vlákna jsou tzv. antiparalelní, tzn. směřují opačnými směry – zatímco jedno vlákno můžeme jedním směrem popsat jako 5'-3', druhé je ve stejném směru 3'-5'. Čísla 3' a 5' označují čísla uhlíku na deoxyribóze, na které se upínají fosfátové skupiny v cukr-fosfátové kostře DNA. Dále platí, že jsou vlákna navzájem (alespoň do určité míry) komplementární, tzn. adenin vytváří komplementární pár s thyminem a guanin s cytosinem. Helikální struktura je určena sekundární strukturou, která determinuje konkrétní prostorovou formu stočení (vzdálenost od osy, úhel stoupání, chiralitu a vzájemné posunutí). Za stabilitu dvoušroubovice DNA jsou zodpovědné především dva faktory: párování bází (vodíkové můstky mezi nukleovými bázemi v rámci páru bází) a dále patrové interakce (\"stacking interactions\") mezi nukleovými bázemi „nad sebou“. V obou případech platí, že interakce jsou samy o sobě velmi slabé a jejich síla spočívá v tom, že jich je v dvoušroubovici DNA obrovské množství. Patrové interakce jsou poněkud více závislé na konkrétní sekvenci nukleotidů v jejich oblasti, ale obecně platí, že jsou pro stabilitu dvoušroubovice určující - tedy nikoliv párování bází, nýbrž patrové interakce zodpovídají za stabilitu dvoušroubovice. Roli patrových interakcí popsal český vědec Pavel Hobza.", "section_level": 2}, {"title": "Helikální formy.", "content": "Většina DNA v buňkách se nachází ve formě tzv. B-DNA, kterou prakticky již v roce 1953 popsali Crick a Watson. Mimo to však byla popsána celá řada jiných (méně či více významných) modelů dvoušroubovice, z nichž některé se zřejmě vyskytují i in vivo, v buňkách živých organismů. Ke známým modelům patří zejména Z-DNA a dále také A-DNA (viz níže). Ukazuje se, že minimálně Z-DNA a H-DNA se mohou v krátkých úsecích polynukleotidových řetězců v genomu živých organismů reálně vyskytovat a zřejmě plní i důležité funkční role. Z-DNA je energeticky velice bohatá a zřejmě se může vyskytovat v místech, kde došlo k silnému negativními nadšroubovicovému vinutí. Každý zdroj však uvádí poněkud odlišná čísla, výše uvedená tabulka tedy není jediná správná. Koneckonců ani B-DNA nacházející se v živých buňkách není ideální Watson-Crickovská struktura. Struktura je zejména silně závislá na sekvenci bází v daném místě.", "section_level": 2}, {"title": "Žlábky.", "content": "Důležitou součástí dvoušroubovic jsou žlábky (angl. \"groove\"), prohlubňovité struktury nacházející se na dvoušroubovici DNA. Žlábky jsou mimoto přítomny i u dvoušroubovicové RNA, která je však vzácnější. Konkrétní stavba žlábků se liší v závislosti na typu helikálního uspořádání. Žlábky jsou důležitým místem regulace genové exprese, vážou se do nich různé transkripční faktory a podobně. Tzv. velký žlábek (G) je ten, ve kterém je úhel C–osa šroubovice–C větší než 180°. Ten druhý se označuje jako „malý žlábek“.", "section_level": 2}, {"title": "Nadšroubovicové vinutí.", "content": "Nadšroubovicové vinutí (supercoiling nebo superhelix) je dodatečné vinutí již existující dvoušroubovice DNA. Jedná se o běžný jev, který však výrazně mění parametry i vlastnosti dvoušroubovice. Podobné struktury bude vytvářet třeba i gumový kroužek, který několikrát převineme přes sebe. Celkový počet vinutí (L) je potom dáno součtem dvoušroubovicového čísla (T, obvykle počet otáček běžné dvoušroubovice B-DNA) a tzv. nadšroubovicového čísla (W). Zmíněné nadšroubovicové číslo slouží jako měřítko superhelicity DNA, jedná se vlastně o počet otáček osy dvoušroubovice kolem osy nadšroubovice. Negativní supercoiling vzniká tehdy, když se nadšroubovice stáčí proti směru hodinových ručiček, tedy naopak, než pravotočivá DNA dvoušroubovice běžné B-DNA. Pozitivní supercoiling má stejnou tendenci jako dvoušroubovice DNA. Na vytváření a potlačování supercoilingu se podílí enzymy známé jako topoisomerázy.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura dvoušroubovice RNA.", "content": "RNA se obvykle považuje za jednovláknovou molekulu, nicméně to není úplná pravda. I RNA má silnou tendenci k tvorbě kratších či delších dvouvlánkových úseků, jež mají rovněž strukturu dvoušroubovice. Typické je to např. pro některé dsRNA viry. RNA se od DNA liší přítomností jedné z OH skupin ribózy, což má za následek poněkud odlišný druh konformace - jedná se vlastně o A-formu podobnou A-DNA. Také kombinovaný hybridní helix RNA/DNA vytváří A-formu.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamika.", "content": "Dvoušroubovice není netečná struktura a v čase podléhá poměrně výrazným proměnám. Řada experimentů ukazuje, že dvoušroubovice DNA mohou i za běžné teploty čas od času přechodně denaturovat, tzn. vytvářet lokální „bubliny“, v nichž se rozrušila dvoušroubovice. Toto tzv. dýchání DNA (DNa breathing) je zřejmě do velké míry zodpovědné za nízkou stabilitu krátkých oligonukleotidů. Nejsnáze denaturují oblasti bohaté na AT páry (s nízkým GC obsahem). V buňce mohou dvoušroubovicové číslo (počet obrátek dvoušroubovice) snižovat tzv. DNA helikázy, enzymy, které za spotřeby ATP rozplétají dvouvlákno DNA. Bez helikáz by mimo jiné nebylo možno replikovat a transkribovat DNA – pro správný průběh obou procesů je nutná lokální denaturace. V experimentálních podmínkách se denaturace dvoušroubovice provádí obvykle zvýšením teploty, jde to i chemickou cestou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvoušroubovice (dvojitá šroubovice, anglicky \"double helix\") je geometrický útvar, který se skládá ze dvou šroubovic se společnou osou (osou šroubovice) a shodnou vzdáleností od této osy, úhlem stoupání a chiralitou, které mají vzájemně posunutou fázi stoupání (někdy se implicitně předpokládá speciální, symetrický případ, kdy jedna šroubovice je souměrná ke druhé vzhledem k ose šroubovice). ", "tgt_summary": "En biologie moléculaire, la double hélice est la structure secondaire de l'ADN bicaténaire telle que l'a popularisée James Watson avec Francis Crick sur la base des travaux de cristallographie aux rayons X réalisés par Rosalind Franklin avec l'aide de Raymond Gosling, à travers son ouvrage \"\", publié en 1968. ", "id": 1391272} {"src_title": "Klášter Fountains", "tgt_title": "Abbaye de Fountains", "src_document": [{"title": "Historie opatství.", "content": "Opatství bylo založeno 13 mnichy v čele s opatem Richardem z Newminsteru (1100–1159), později svatořečeným. Pocházeli z benediktinského kláštera Panny Marie v Yorku, a přišli na pozvání tamního arcibiskupa Thurstana, který jim daroval pozemky a poskytl jim základnu ve své rezidenci v Riponu. Odtud odešli 27. prosince roku 1132, aby si vystavěli provizorní dřevěné stavby. V témže roce byl školenými cisterciáky založen v severní Anglii klášter v Rievaulx, druhý dceřiný klášter nejstaršího francouzského cisterciáckého opatství v Clairvaux. Mniši si vyhlédli pro klášter Fountains údolí chráněné před větrem, s vhodnými zdroji místního kamene, stavebního dřeva, hrnčířské hlíny a vody. První dva roky trpěli nouzí, než položili základy kamenným stavbám a obdělali půdu. Komplex 17 budov vybudovali podle stejných stavebních plánů jako Clairvaux, nejméně ve třech stavebních etapách rané gotiky. Sám klášter Fontains se stal mateřským klášterem pro nedaleké menší opatství Kirkstall, které je dnes předměstím Leedsu. Středem opatství a největší stavbou je trojlodní bazilika Panny Marie na půdorysu latinského kříže, s hranolovou věží nad příčnou lodí a s pravoúhlým chórem. Z jižní strany k ní přiléhá \"cellarium\" (pracovna bratří laiků), dále křížová chodba s rajskou zahradou a studnou uprostřed, na něž z východu navazuje dvoulodní kapitulní síň, s refektářem (jídelnou mnichů), v patře býval dormitář (společná ložnice mnichů). Všechny stavby jsou stavěny z místního pískovce, krytiny byly břidlicové, podlahy keramické s malovanými motivy pod glazurou. Kuchyň a ohřívárna bývaly ve 12.-13. století jedinými vytápěnými prostorami. Teprve stavební úpravy z konce 14. století vedly ke zmírnění přísné řehole a k zavedení komfortu bydlení včetně vytápění z dalších ohnišť s komíny a jejich dodnes dochovanými šachtami. Dále směrem k jihovýchodu vede spojovací chodba do nemocnice (\"infirmarium\"), jež byla pro případ přenosných nemocí izolována od ostatního areálu. Stranou za ní směrem k jihovýchodu je patrová budova opatského domu. Na západní straně při bráně hlavního vstupu jsou dvě samostatná stavení. První byla hlavní fortna se stavením pro hosty (dnes k ní přiléhá parkoviště a novogotický obytný dům z poloviny 19. století). Druhá, rozlohou větší byla samostatná hospodářská jednotka (grangie), zahrnující obydlí, obilnou sýpku a mlýn. Na jihozápadní straně stojí budova někdejší pekárny, dále je přádelna vlny s ovčínem a dílny k výrobě vlněné plsti. Textilie byly mistrovskou prací zdejších laických bratří, dobře se prodávaly na trzích a založily textilní tradici celého hrabství Yorkshire. Opatství utrpělo za stoleté války a morovou epidemií z let 1349–1350, při které zemřela asi třetina mnichů a další trpěli hladem. Po té kolem roku 1400 docházelo k reformě řeholních pravidel a z ní plynoucímu zmírnění řeholní askeze, následovalo i uvolnění morálky, zejména obžerství a alkoholismus, jež se řešilo i na zasedání generální kapituly v Citeaux. Poslední stavební etapu opatství kolem roku 1500 vedl opat Huby, který přistavěl několikapatrovou věž, což řeholní pravidla sv. Bernarda zakazovala.", "section_level": 1}, {"title": "Sekularizace po roce 1539.", "content": "Poslední mniši opatství opustili v listopadu roku 1539, když král Jindřich VIII. po sporu s papežem nařídil zrušení všech anglických klášterů a vlastní - anglikánskou reformu církve. Roku 1540 byly stavby prodány a proměněny na hospodářské objekty (hlavně chlévy a stáje). Vystřídali se zde různí vlastníci a správci, z nich nejvýznamnější byl královský úředník Sir John Mallorie, za jehož správy se panství poprvé nazývá \"Studley Royal\", a po roce 1600 Sir Stephen Proctor. Roku 1660 panství získal sňatkem s Marií Malloriovou lord Georg Aislabie (1617–1674), který ponechal klášterní komplex v troskách, ale vystavěl si na severní straně pozemků nové sídlo - dvoupatrový zámek, upravil krajinu výsadbou několika stovek stromů, chovem vysoké zvěře (dodnes zde žije stádo jelenů sika), založením rybníků a jezírek, vysazením ryb a kachen. Teprve období romantismu a středověkého \"revivalu\" vedlo k novému rozkvětu velkého klášterního panství. Lord William Aislabie (1699–1781) po kavalírské cestě do Francie byl inspirován tamními velkolepými úpravami zámeckých areálů. Po dvou manželstvích, úmrtí čtyř dětí a dalších peripetiích panství koupil za 18.000 liber a začal se stavebními proměnami: dal postavit čínský pavilon, kapli devíti oltářů, domek pro bankety (nyní zpustlý), můstky, pergoly, dva kamenné antikizující chrámky Piety a Fámy, altánky a antikizující sochy. Po jeho smrti se střídali další vlastníci. Roku 1946 některé objekty vyhořely a správu spolu s ochranou památek a přírody převzal stát (The National Trust).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Fountains ( \"Fountains Abbey\") se nachází v anglickém hrabství Severní Yorkshire, asi 6 km jihozápadně od městečka Ripon a 40 km severně od Leedsu, a je součástí královského parku Studley. Je pojmenován podle mnoha vodních pramenů, které v místě vyvěrají a byly svedeny do soustavy potoků a jezírek. Jde o ruiny jednoho ze dvou nejstarších a největších anglických klášterů řádu cisterciáků. Klášter je na seznamu světového dědictví UNESCO a součástí Národního trustu britských památek National Trust.", "tgt_summary": "L'abbaye de Fountains dans le Yorkshire du Nord (Angleterre) à au SO de Ripon, est une ancienne abbaye cistercienne aujourd'hui en ruine, fondée en 1132 dans la vallée boisée de la petite rivière Skell. L'abbaye de Fountains est l'un des principaux établissements cisterciens et l'un des mieux préservés en Angleterre. Elle appartient au National Trust. Elle est inscrite au patrimoine mondial de l'UNESCO avec le parc de Studley Royal qui lui est adjacent. ", "id": 553740} {"src_title": "Klášter Zwettl", "tgt_title": "Abbaye de Zwettl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klášter by založen koncem roku 1137 za souhlasu rakouského markraběte Leopolda III. ministeriálem Hadmarem I. z Kuenringu jako rodový klášter jeho rodu v řídce osídleném místě zvaném Světlá. Prvotní konvent povolaný kláštera Heiligenkreuz dorazil na místo následujícího roku a svým příchodem začlenil opatství do morimondské filiační řady. Nově založený klášter obdržel četná nadání a roku 1139 jej potvrdil římský král Konrád. Papežská konfirmace z rukou Inocence II. následovala o rok později. K vysvěcení konventního kostela došlo roku 1159. Aktivní kolonizace a klučení pomezního hvozdu ze strany Kuenringů a světelských mnichů vyprovokovalo českého knížete Soběslava II. a v prosinci 1176 byl klášter vypálen a zle popleněn českými vojáky, kteří zde dle dobových pramenů získali značnou kořist v podobě dobytka a lidí, které si odvedli do otroctví. Roku 1179 se kníže Bedřich Vitorazska na císařský nátlak zřekl a roku 1186 věnoval Hadmarovi z Kuenringu v léno Vitoraz. Kuenringové byli donátory kláštera až do konce 13. století, mnohými privilegii jej nadal i Přemysl Otakar II. a za jeho vlády také představitelé jihočeské šlechty. Po pádu Přemysla Otakara se cisterciáci sblížili s Habsburky, což vedlo k významnému rozvoji konventu, který prý okolo roku 1300 měl sto mnichů a konvršů a ve srovnání s ostatními řádovými domy platil generální kapitule vyšší daň. První polovina 14. století byla ve znamení dalšího hospodářského rozvoje, který skončil roku 1393, kdy mniši klášter dočasně opustili. Následně se opatství stalo častým terčem husitských nájezdů.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Světelský klášter je dodnes fungujícím cisterciáckým konventem. Budovy jsou směsicí slohu románského, gotického a přestavby z doby barokní. Knihovna má v současnosti obsáhlou sbírku více než 60 tisíc knih, z toho velkého množství středověkých rukopisů, na jejichž tvorbě se od konce 12. století podílelo i místní skriptorium.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Zwettl či Světelský klášter, latinsky \"Clara Vallis\" (Světlé údolí), je dodnes fungující mužský cisterciácký klášter, který se nachází poblíž stejnojmenného města v oblasti Waldviertel. ", "tgt_summary": "L’abbaye de Zwettl est un ancien monastère de l'ordre cistercien, dans le Waldviertel de Basse-Autriche. Elle est en activité sans interruption depuis l'année de sa fondation, en 1138, et elle est ainsi, après l’abbaye de Rein et l’abbaye de Heiligenkreuz, la troisième plus ancienne abbaye cistercienne au monde. Elle se trouve à proximité de la ville éponyme de Zwettl. L'emplacement de l'abbaye, en fond de vallée, au creux d'un méandre du Kamp, est typique des abbayes cisterciennes. L'administration autrichienne a assigné de longue date à l'abbaye une identité administrative propre : \"Zwettl Stift\", qui a le statut de « commune cadastrale » de la ville de Zwettl. Les terrains alentour sont rattachés à cette entité. Elle possède le plus haut clocher de toutes les abbayes cisterciennes, avec de hauteur.", "id": 1517254} {"src_title": "Taras Ševčenko", "tgt_title": "Taras Chevtchenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ze 47 let svého života prožil Ševčenko 24 let jako nevolník, 9 let na svobodě, 10 let ve vyhnanství a 4 roky pod policejním dohledem.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Ševčenko se narodil ve středoukrajinské vesnici Morynci v rodině sedláka-nevolníka. V devíti letech přišel o matku, v jedenácti o otce; ten ho ještě před smrtí poslal do církevní školy v nedaleké Kirylivce, odkud utekl do sousední Lysjanky. Ševčenko měl malířské nadání, které však kvůli zákazům vrchnosti mohl jen těžko rozvíjet. Nakonec se mu podařilo dostat se do učení malířství ve Vilně a po polském listopadovém povstání v Petrohradě, se zde učil u Ivana Sošenka, který ho představil několika malířům a básníkům, mj. Vasiliji Žukovskému. Díky nim mohl Ševčenko studovat na Petrohradské akademii a roku 1838 získat svobodné postavení, tedy vymanit se z nevolnického stavu. V akademii Ševčenko studoval u Karla Brjullova a zároveň se intenzivně věnoval jednak literatuře, jednak studiu věd. Roku 1840 vydává svou nejznámější sbírku \"Kobzar\". V roce 1843 navštívil rodnou ves a její okolí; do Petrohradu se vrátil rozčarován. Znovu přijel po dvou letech. Roku 1846 vstupuje do tajného Cyrilometodějského bratrstva.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnanství.", "content": "Bratrstvo bylo odhaleno roku 1847. Následujících deset let strávil Ševčenko ve vyhnanství, převážně v Orenburgu a v Orské pevnosti. Odtud se jako člen geografické expedice vedené A. I. Butakovem vydává do dnešního Kazachstánu a okolí Aralského jezera. Později byl přemístěn do Novopetrovského opevnění (dnes Fort-Ševčenko). Během desetiletého období se střídala období, kdy se Ševčenko intenzivně věnoval psaní, malbě či rytectví, s obdobími, z nichž neznáme žádné dílo.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Roku 1857 vyhnanství skončilo. Ševčenko je stále pod policejním dohledem, je mu však umožněno vydat se přes Astrachaň a Nižnij Novgorod do Petrohradu; odtud roku 1857 vyjíždí na rodnou Ukrajinu, kde si chtěl vystavět domek. To se však nezdařilo. Poslední dva roky tráví opět v Petrohradě a píše. Po pohřbu konaném v Petrohradě 12. března 1861 byly jeho ostatky dovezeny na Ukrajinu, kde byly uloženy nedaleko Kaniva na stráni nad Dněprem.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Ševčenkovo dílo čítá několik sbírek, povídek a dramat a množství maleb, kreseb a rytin. Zachovala se též korespondence a fragmenty deníkových záznamů. Ivan Franko o Ševčenkovi řekl, že s ním „do evropské literatury vstoupil prostý mužik z vesnice“. Hlavním pramenem inspirace byl Ševčenkovi skutečně jednak lidový život Ukrajiny – tehdy téměř výhradně venkovské –, jednak vlastní prožitky z cest vyhnanství. Jeho velkým tématem byla národní poroba Ukrajinců ze strany Ruska (dříve též Polska), obecněji pak soucit s lidským utrpením a nesplněnými touhami vůbec. Pro pozdější ukrajinskou literaturu byl Ševčenko největším vzorem (a také předmětem epigonství). Na Ukrajině je mu dodnes věnovana velká pozornost i na akademické půdě: bylo toho o něm napsáno tolik, že další spisy o něm podle některých názorů vedou jen k zamlžení jeho osobnosti a díla. Tvořil v ukrajinštině, některá díla i v ruštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taras Hryhorovyč Ševčenko (ukrajinsky \"\") (9. března 1814 Morynci, dnes Čerkaská oblast Ukrajiny – 10. března 1861 Petrohrad, Rusko) byl ukrajinský básník a výtvarný umělec, vedle Ivana Kotljarevského zakladatel moderní národní literatury, symbol země a ukrajinské kultury. Jeho pomníky stojí v mnoha ukrajinských i světových městech.", "tgt_summary": "Taras Hryhorovytch Chevtchenko (en ), né le à Moryntsi, gouvernement de Kiev, et mort le à Saint-Pétersbourg, est un poète, peintre et humaniste ukrainien. Il est considéré comme le plus grand poète romantique de langue ukrainienne. ", "id": 2366022} {"src_title": "Miocén", "tgt_title": "Miocène", "src_document": [{"title": "Geologie a klima.", "content": "V obou Amerikách v důsledku subdukce v Pacifiku vznikají Andy a Skalnaté hory, na jižním okraji Severní Ameriky se začal formovat poloostrov, který později, v pliocénu, vytvořil pevninskou šíji mezi Severní a Jižní Amerikou, po celý miocén jsou však oba kontinenty ještě odděleny mořem. V důsledku spojování kontinentů na východní polokouli se zmenšoval rozsah vnitrozemských moří. Velice složitý byl vývoj dříve tropického oceánu Tethys, předchůdce dnešního Středozemního moře. Zde ustupuje moře z oblasti Paratethydy, tedy i z území dnešního Česka. Ve stejné oblasti dochází k výzdvihu Alp a Karpat. Moře je zde částečně vytlačováno tektonickým zdvihem oblasti, v jiných částech, jde i o oblast dnešní Moravy a Slezska, též díky horizontálním směrem odjinud nasouvaným horninovým příkrovům. Moře Tethys mizí též z Blízkého východu, kde po něm zůstávají uzavřená nebo téměř uzavřená vnitrozemská moře či jezera, jde o Černé a Kaspické moře nebo Aralské jezero. V důsledku postupující kolize africké a euroasijské tektonické desky byl uzavřen dnešní Gibraltarský průliv. K tomu přispěla i tvorba masivního ledovcového štítu v Antarktidě, hmotnost ledovce totiž vedla k vertikálním posunům zemské kůry i v takto vzdálených částech planety. Úplné oddělení Středozemního moře od Atlantiku na přelomu miocénu a pliocénu vedlo k tzv. messinské salinitní krizi, kdy nedostatečný přítok do Středozemního moře spojený s vysokým výparem v suchém subtropickém podnebí, vedly k úplnému zmizení většiny rozlohy tohoto i dalších propojených moří. V oblasti zůstalo pravděpodobně jen několik extrémně slaných, a tedy prakticky zcela mrtvých jezer, jejichž hladina se nacházela až tři kilometry pod úrovní světového oceánu. Zbytek oblasti nejspíš z velké části pokrývala poušť. K opětovnému zaplavení došlo náhle po asi 270 tisících letech. V Asii došlo ke kolizi s Indickým subkontinentem, přičemž byla započata tvorba Himálaje. Spodní a střední miocén byl nejteplejším obdobím neogénu (miocenní klimatické optimum) a klima bylo teplejší i než v předcházejícím období oligocénu; ve střední Evropě se odhaduje, že byla průměrná teplota oproti předchozímu stavu až o 9 °C vyšší. Globálně ale méně teplejší. Na Antarktidě se již od eocénu postupně rozšiřoval ledovcový štít, v Arktidě však žádné trvalé zalednění neexistovalo. V pozdním miocénu se již mj. v důsledku mohutných horotvorných procesů začalo ochlazovat a s ochlazením souviselo i vysušování klimatu s příslušnými důsledky pro živé ekosystémy. Přesto byl pozdní miocén podstatně teplejším obdobím než současnost, ani v této době bychom žádné významné zalednění na severu nenašli. Důvodů k pozdněmiocénnímu ochlazení mohla být celá řada. Jednalo se pravděpodobně o kombinaci několika dlouhodobých trendů, konkrétně o otevření spojení mezi Arktidou a Atlantikem, omezení mořského proudění v oblasti Indonésie, značný vliv jistě měla tvorba vysokých pásemných pohoří na stycích tektonických desek jako jsou Alpy, Skalnaté hory, Andy či Himálaj, vyšší nadmořská výška kontinentů, ale též větší množství nově odhalených hornin, které chemicky interagovaly s atmosférou a odnímaly z ní tak oxid uhličitý. Vysoká a mnoho kilometrů dlouhá pohoří začala vytvářet srážkový stín, díky němuž se rozšiřovala bezlesá krajina a zdůrazňoval ráz kontinentální ráz klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Změny v rozložení kontinentů a redukce rozsahu mělkých moří mělo značný význam pro životní prostředí v oceánech. Intenzivnější výměna mezi hlubinnými a povrchovými vodami měla za následek to, že se množství živin z hloubek dostalo k povrchu, a to zejména ve vodách mírného pásma. Nové živiny v povrchových vodách způsobily rozmnožení fytoplanktonu, což celkově přispělo k větší diverzitě těchto biotopů. Větší množství potravy přilákalo též řadu živočichů, jejichž předci žili miliony let na souši. Objevili se první tuleni, předci kytovců či lachtani. Tito savci vytlačili některé druhy masožravých mořských ptáků, např. obří tučňáky. Ve střední Evropě se rozšířily nejprve bažinaté lesy se stromy rodu \"Glyptostrobus\", ve středním miocénu se sem v souvislosti s pokračujícím oteplením rozšířily též tropické druhy, koncem miocénu po ochlazení byly nahrazeny chladnomilnějšími druhy. Na celém světě docházelo k expanzi tropického a subtropického lesa, v sušších oblastech se rozšiřovaly křovinaté biotopy jako chaparral, savany či stepi. Na území České republiky tehdy žili například i velcí krokodýli příslušející k rodu \"Diplocynodon\". Nově vzniklé pevninské mosty umožnily migrace živočichů mezi dříve oddělenými pevninami. Na Madagaskar se dostaly některé druhy drobných savců, v Austrálii se mezi prvními placentálními savci objevili letouni. Z Afriky na sever postoupili chobotnatci, kteří se zde úspěšně rozmnožili. I na území dnešního Česka byli hojní chobotnatci rodu \"Deinotherium\". Chobotnatci celkově byla v miocénu značně druhově rozrůzněná skupina, rozdělená na specializované spásače stromů (\"Deinotherium\"), méně specializované býložravce živící se širší paletou rostlin (mastodonti) nebo dokonce všežravce (\"Gomphotherium\"). Dalšími úspěšnými skupinami zvířat byli přežvýkavci či kopytníci, jejichž biodiverzita byla v tomto období extrémně vysoká. Předci dnešní vysoké zvěře nebo i žiraf ve starším miocénu nedosahovali ani velikosti daňka. Koně se rozrůznili do mnoha druhů a rozšířili se kromě Antarktidy a Austrálie na všechny kontinenty. S nimi se rozšiřovali noví predátoři ze skupiny pravých šelem, a to jak velké druhy šavlozubých machairodontů, středně velké hyeny či drobní medvědi, mývalové a další. Ve starším miocénu se též ještě držely archaické nepravé šelmy - amphicyonidi. Celkově byly velmi hojné psovité šelmy nebo formy šelem, podobající se ekologicky dnešním psovitým šelmám. Hojní již byli moderní hlodavci a zajícovití, též hmyzožravci. Mezi primáty byly objeveny fosilie rodu \"Sivapithecus\", což byl vzdálený předek dnešního orangutana. Bližšími příbuznými člověka byli primáti rodu \"Proconsul\". Primáti byli v té době rozšířeni i v Jižní Americe, všichni hominidé však mají původ v Africe, až později se po pevninských mostech dostali též do Evropy a Asie. V pozdním miocénu došlo k ochlazení a podnebí na Zemi se již na střednomiocénní úroveň nikdy nevrátilo. Chladnější a sušší klima způsobilo ústup lesů ve prospěch otevřené krajiny, v níž se začaly rozvíjet příslušné druhy živočichů i rostlin. Expanzi travnatých ploch využili koně, přežvýkavci i chobotnatci. Úbytek stromů ve střední Africe zřejmě též donutil některé druhy primátů k častějšímu pohybu po zemi, což byl patrně jeden z důležitých momentů na cestě k lidskému druhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miocén (23 Ma – 5,33 Ma před současností) je nejdelší geologická epocha v období kenozoika, resp. neoficiální pomocné časové jednotky terciéru (třetihor), spadá do mladší terciérní periody neogénu. Jméno této epoše dal anglický geolog Charles Lyell. Jméno je odvozeno od řeckého slova \"meiōn\" (méně) a latinského \"recens\" (současnost) – tedy „méně současný“. Název odkazuje k odhadu, že v miocénních mořích bylo přibližně o 18 % méně moderní bezobratlé fauny, než v mladším pliocénu. A mořská bezobratlá fauna je často důležitá pro určení stáří konkrétních usazených hornin, některé druhy jsou tzv. vůdčími fosiliemi.", "tgt_summary": "Le Miocène est la première époque du Néogène et la quatrième de l'ère Cénozoïque. Il s'étend de 23,03 ± 0,05 à 5,332 ± 0,005 millions d'années. Il est précédé par l'Oligocène et suivi par le Pliocène. ", "id": 1599711} {"src_title": "Osel domácí", "tgt_title": "Âne commun", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Hřebec dosahuje v průměru kolem 122 centimetrů výšky v kohoutku, samice přibližně 115 centimetrů. Osel domácí má šedou srst s černým podélným pruhem uprostřed na hřbetě a s bílým břichem.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Osel domácí je býložravec. Jeho skromnost v potravě je příslovečná, kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinnou potravu, osli dokonce okusují dřevo a jsou ho schopni částečně trávit. Důležitá je však pro něj čistá voda. Nenáročnost a schopnost uživit se i málo výživnými druhy rostlin zdědil osel po svých divokých předích, kteří se před domestikací živili často jen různými druhy suchých travin a polopouštních trnitých keřů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dobou páření jsou poslední dny jara nebo první měsíce léta. Asi po 11 měsících oslice rodí jedno mládě, dost dobře vyvinuté, už v druhém roce má normální velikost, plnou sílu má ale až v třetím roce. Když se zkříží osel s klisnou vznikne mula, zkřížením oslice a koně vznikne mezek. Mula je pro svou větší velikost a sílu užitečnější než mezek a je proto častěji chována.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Osel domácí je používán zejména jako soumar, tj. k nošení břemen. Velká plemena, například osel poitouský dokáží unést i 300 kilogramů. Především na Balkáně, v Jižní Americe, Africe a arabských zemích se osel používá i k jízdě. V některých rozvojových zemích slouží i k zápřahu do vozů nebo při orbě. Kromě své síly poskytuje člověku i mléko a maso. Oslí mléko je výživnější než kravské a egyptská panovnice Kleopatra VII. se v oslím mléku koupala pro udržení hladké pleti. V Srbsku a v Itálii se z oslího mléka vyrábí sýry, pokládané za delikatesu, jejich cena je však značně vysoká. Oslí maso se požívá hlavně v Číně (zejména oblast Sin ťiang), v některých zemích Afriky a malé míře i v Itálii. Údajně se přidává do nejkvalitnějších druhů uherského salámu. Z oslí kůže se v minulosti vyráběly některé druhy pergamenu a šagrénu. Významné je využití osla pro křížení s koněm, jímž se produkují hybridi, zvaní mula a mezek. Existují plemena oslů, která jsou chována jen za tímto účelem - např. poitouský osel ze západní Francie. Častěji bývají chovány muly, které vynikají silou, odolností a nenáročností. Mezek se chová méně často, protože bývá menší a výkonností se podobá oslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osel domácí (\"Equus asinus\" f. \"domestica)\" jsou společně s koněm jediní dva domestikovaní lichokopytníci, k domestikaci osla však došlo dříve. Zkříží-li se osel s klisnou, vznikne neplodná mula podobající se spíše koni. Zkřížením oslice s hřebcem vznikne mezek, který se podobá více oslovi. Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Osel je používán především k nošení břemen, unese až 300 kg, méně často k tahu, jízdě či je chován pro mléko, maso a kůži. České slovo osel je příbuzné s názvy osla v jiných indoevropských jazycích, např. německy \"Esel\", latinsky \"asinus\", řecky \"onos\", arménsky \"eš\". Příbuzné je snad i hebrejské \"aš\", turecké \"eşek\". Společným zdrojem je asi sumerské slovo pro osla znějící \"anšu\". Samice se nazývá oslice, mládě oslátko nebo hříbě.", "tgt_summary": "L'Âne commun (Equus asinus ou Equus asinus asinus), appelé plus communément « Âne », est une espèce de mammifères herbivores et ongulés appartenant à la famille des équidés. Souvent comparé au cheval, l'âne a des caractéristiques morphologiques propres qui le différencient clairement de son cousin, ses longues oreilles étant son attribut le plus facilement identifiable. Ces dernières lui offrent une ouïe particulièrement fine, et qui, complétée par un large champ de vision et un odorat fort développé, lui permettent une bonne perception du monde qui l'entoure. Baudet est le nom donné au mâle reproducteur. Les femelles, appelées ânesses, mettent bas après douze mois de gestation un petit nommé ânon. Celui-ci peut se lever et courir peu de temps après sa naissance. L'âne peut également s'hybrider avec d'autres équidés, par exemple avec la jument pour donner naissance à un nouvel animal, le mulet. ", "id": 85576} {"src_title": "Tomb Raider III", "tgt_title": "Tomb Raider 3", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Tomb Raider III začíná o několik miliónů let dříve, kdy se na zem zřítil meteorit, který se roztříštil na čtyři vzácné artefakty s nadpřirozenou mocí. Prvními lidmi, kteří tyto artefakty objevili, byli Darwin a jeho námořníci, kteří tyto artefakty rozptýlili do celého světa. V současnosti provádí společnost RX Tech výzkumy v Antarktidě na místě, kde se onen meteorit zřítil. Vedoucí firmy Skot Dr. Willard objeví mrtvolu Charlese Darwina a zjistí, že on a jeho námořníci prozkoumali nitro kráteru. Dr. Willard začal být posedlý touhou dostat se do kráteru, do částí, kde Darwinova posádka byla a zemřela. Mezitím v Indii britská archeoložka Lara Croft pátrá po záhadném „Infada“ artefaktu. Neměla ovšem ani ponětí o skutečné síle tohoto artefaktu. Poté, co ho získala, se seznámila s Dr. Willardem, který právě prováděl v Indii svoji expedici, prozradil jí příběh o Darwinových námořnících a také jí pověděl, že zbylé artefakty jsou v Londýně, Pacifiku a Nevadě. Poté, co Lara získala všechny čtyři artefakty, cestovala do Antarktidy, kde se dozvěděla o skutečných záměrech Dr. Willarda. Ten si byl vědom, že pokud jsou všechny čtyři artefakty spojeny s meteoritem, mohou výrazně urychlit lidskou evoluci. Poté, co si svoje výzkumy otestoval na několika svých spolupracovnících, Laře artefakty ukradl a běžel ke kráteru, kde se změnil v obrovského nesmrtelného pavouka. Lara ho zničila, díky obrácení procesu vývoje, a tak, když byl mrtvý, utekla z kráteru a vrátila se do svého domu, kde zakončila svoje třetí dobrodružství.", "section_level": 1}, {"title": "Hratelnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní prvky.", "content": "Stejně jako u předchozího dílu, opět se zlepšily Lařiny dovednosti. Nyní se již dostane do otvorů, kam dříve nemohla, naučila se sprintovat a také ručkovat po stropě. Sprint jí umožňuje pohybovat se na její honbě za artefakty mnohem rychleji, i přesto je ovšem její síla omezená, jakmile Lařin ukazatel sprintu „zčerná“, Lara se zase vrátí do normální chůze. Lara navíc umí jezdit na kajaku a tato zkušenost se jí bude náramně hodit, třeba v Pacifiku na řece Madubu Gorge. V Indii zase ve vodě potkáte piraně, které dokážou Laru zabít během pár sekund, nebo v Antarktidě je zase voda tak chladná, že Lara může ve vodě plavat jen omezeně, jinak zmrzne. Jediný způsob, jak se přes vodu v Antarktidě dostat, je použít motorový člun. V Nevadě se zase objeví tekutý písek, ve kterém Lara může i zemřít. Jako vždy má Lara s sebou i svoje dvě pistole a brokovnici. Laře ovšem přibyly i nové typy zbraní jako harpuna, uzi, granátomet, pistole „Pouštní Orel“ (Desert Eagle), MP5 a taky raketomet. Hráči PlayStationové verze jsou poněkud v nevýhodě, co se týče ukládání pozic ve hře. Jedinou možností, jak si hru uložit, je totiž nalezení tzv. SaveGame krystalu. Hráči počítačové verze si mohou hru uložit kdekoliv. Původně se sice SaveGame krystaly měly objevit i v PC verzi, ale místo nich jsou ve hře zelené krystaly, které Laře léčí život místo malých lékárniček. Hráč konečně zavítá do více míst, nejen do hrobek. Na scéně se objevuje například Oblast 51, která do hry vnese tzv. stealth prvky, anebo Londýn, který se celý odehrává venku nebo v Londýnském metru. I přesto zde hrobky pořád hrají velkou roli, třeba v Indii anebo Pacifiku si jich hráči užijí překvapivě hodně. Také byl do hry zabudován systém, díky kterému si může hráč vybrat, do které země pojede. Po skončení první úrovně vám naběhne malý globus a vy si budete moct vybrat, jestli chcete jet do Nevady, Londýna nebo do Pacifiku. Po dokončení všech těchto misí Lara odjíždí do Antarktidy.", "section_level": 2}, {"title": "Lokace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglie – Lařin dům.", "content": "Tomb Raider III obsahuje doposud největší „tréninkový“ level v historii Tomb Raideru. Lařino venkovní výcvikové zařízení prodělalo hodně změn. Nejen, že bylo drasticky rozšířeno pro nové Lařiny pohyby, ale také místo bludiště z předchozího dílu je tu dráha pro Lařinu bugínu. Toto je poslední díl, ve kterém se tento level vyskytuje, až do dílu Tomb Raider: Legend.", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Hra začíná v džunglích Indie, kde se Lara snaží najít tajemný artefakt neznámé síly kámen „Infada“. Postupně se dostanete do posvátného zříceného chrámu a také k legendární řece Ganze. Na konci se setkáte s bláznivým Tonym, který si osvojil kámen „Infada“. Levely jsou celkem lehké obtížnosti, po dokončení Indie si dále již můžete vybírat lokace, které chcete navštívit.", "section_level": 2}, {"title": "Nevada.", "content": "Americká vláda obdržela jeden z posvátných úlomků meteoritu a pojmenovala ho „Element 115“. Kámen byl umístěn do laboratoří Oblasti 51, kam se Lara dostala zcela náhodou, při autohavárii. Laru však chytili a vzali jí všechny její zbraně. Potom ji zavřeli do vězení, ze kterého ovšem zdárně unikla. Přes vězení a laboratoře se jí konečně podařilo získat „Element 115“. Levely v Nevadě by se daly označit jako průměrně těžké.", "section_level": 2}, {"title": "South Pacific Island.", "content": "Obklopena nádhernou, tropickou atmosférou jižního Pacifiku, Lara bojuje s kanibaly, raptory a obrovitánským T-Rexem. Přes rozbouřenou řeku Madubu Gorge se kajakem dostane až do Punova chrámu, kde se nachází posvátná dýka „Ora“. Takhle se dají charakterizovat levely v Pacifiku, které mají středně těžkou obtížnost.", "section_level": 2}, {"title": "Londýn.", "content": "Lara putuje přes střechy Londýna v deštivou noc s cílem najít další záhadný artefakt „Oko Isis“. Poté, co se Lara dostane do opuštěného metra, kde se seznámí se skupinkou pojmenovanou „Zatracenci“, se dozvídá informaci o ženě jménem Sophia Leight, která se údajně snaží vynalézt lék věčného mládí. Lara proto cestuje přes muzeum do Sophiiny kosmetické továrny, kde se přes šachty dostane až do její kanceláře. Levely v Londýně jsou na těžké úrovni a je obtížné je dokončit.", "section_level": 2}, {"title": "Antarktida.", "content": "Poté, co Lařina helikoptéra havaruje v ledových vodách Antarktidy, se musí k Dr. Willardovi dopravit sama, Lara ovšem nalézá víc informací než by chtěla. Levely v Antarktidě jsou nejtěžší z celé hry.", "section_level": 2}, {"title": "Bonusový level.", "content": "Poté, co skončí mise v Antarktidě a hráč našel všech 59 secretů, se načte bonusový level „All Hallows“ (Všech Svatých); tento level patří mezi jeden z nejtěžších v celé hře. Kdykoliv po skončení Lara začne novou hru, bude mít všechny zbraně a nekonečno munice.", "section_level": 2}, {"title": "Tomb Raider: The Lost Artifact.", "content": "The Lost Artifact je menší pokračování dílu Tomb Raider III, někdy neoficiálně nazývaný Tomb Raider III Gold. Vyšel exklusivně pro PC v roce 1999. Zatímco dva předchozí díly byly rozšiřujícími balíčky, tento díl se bere spíše jako samostatný produkt, a není dostupný ke stažení na internetu. V The Lost Artifact se Lara dozvídá o pátém úlomku meteoritu, „Hand Of Rathmore“. Její hledání ztraceného artefaktu začíná na zámku Dr. Willarda. Místo zámku ovšem nalézá skryté laboratoře a podzemní tunely vedoucí až do kosmetické společnosti Sophie Leight – „SLINC“. Ke konci se se Sophií opět setkává v katakombách Paříže. Levely jsou následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomb Raider III: Adventures of Lara Croft je třetí pokračování úspěšné herní série Tomb Raider, pokračování Tomb Raider II. Tento díl byl opět vyroben studiem Core Design a vydaný společností Eidos Interactive. Hra byla vydaná v listopadu roku 1998 pro PC a PlayStation. Příběh sleduje britskou archeoložku Laru Croft, která pátrá po čtyřech úlomcích meteoritu, které byly roztroušeny po celé zeměkouli.", "tgt_summary": "Tomb Raider 3 : Les Aventures de Lara Croft (\"\") est un jeu vidéo sorti en novembre 1998. Il est le troisième volet de la série \"Tomb Raider\". ", "id": 1227660} {"src_title": "Bing Crosby", "tgt_title": "Bing Crosby", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bing Crosby začínal tak jako mnoho jiných bílých jazzových muzikantů své doby, kteří ve 20. letech 20. století pro sebe objevili jazz. Studoval práva a hrál na bicí a zpíval. Nejprve se svým přítelem Alem Rinkerem vytvořili zpívající duo, a vypravili se společně do Los Angeles. V roce 1926 je zde angažoval Paul Whiteman. Později se k nim připojil třetí zpěvák Harry Baris, vytvořili jazzové trio s názvem \"Rhythm Boys\". Jednalo se tehdy prakticky o jednu z prvních vokálních jazzových skupin, která se podílela na řadě tehdejších Whitemanových nahrávek. Bing zde zpíval nejen v triu, ale i sólově. V roce 1927 natočil Bing Crosby a Whitemanovým orchestrem svou první gramofonovou desku a brzy měl na svém kontě několik sólových nahrávek. Mimo jiné zde také vystupoval tehdejší Bingův kamarád, legendární trumpetista Bix Beiderbecke. V roce 1930 poprvé vystupovali s Paulem Whitemanem ve filmu \"Král jazzu\". V roce 1930 se ale jejich profesní cesty rozešly. Bing se vydal na dráhu sólového zpěváka a posléze i filmového herce. Jako sólový zpěvák jezdil po celých Spojených státech s orchestrem bratří Dorseyových. Natočil několik gramofonových desek pro firmu Columbia, mezi nimi svůj první velký hit \"I Surrender Dear\" (Drahá, já se vzdávám), který mu pomohl získat exkluzivní smlouvu s vlivnou rozhlasovou stanicí CBS. Od roku 1931 už měl v rozhlase svůj vlastní pravidelný pořad. Měl krásný jemný, hebce sametový hlas v barytonovém rozsahu, který si každou melodii jen jakoby lehce pobrukoval, hlas doplněný vynikajícím frázováním s dokonalou pěveckou technikou při zpěvu do mikrofonu. Technicky vycházel z přirozené dikce. Svým mužným hebce melodickým hlasem dokázal vykouzlit dokonalou iluzi intimního sdělení právě tady a právě teď jen a jen pro vás - v tomto ohledu byl velmi výjimečný a vlastně i neopakovatelný. Do bouřlivé éry amerického swingu se vpravil lehce a snadno. Kromě toho natáčel další a další gramofonové desky i filmy, pravidelně vystupoval též v americkém rozhlasu. Svým pěveckým stylem velmi ovlivnil celou řadu svých pozdějších následovníků doslova po celém světě, z amerických zpěváků se jednalo především o jeho pěveckého i hereckého kolegu, zpěváka a filmového herce Franka Sinatru. Zpíval déle než padesát let a jeho hlas jakoby s ním vůbec nestárl. Za svůj život si zazpíval i několik úspěšných duetů, mimo jiné též se zpěvačkou Conií Boswellovou z dívčího tria \"The Boswell Sisters\" nebo i s Louisem Armstrongem. K jeho nejznámějším písním patří \"White Christmas\" (Bílé vánoce) z filmu \"Holiday Inn\" z roku 1942. Za svou více než padesátiletou pěveckou kariéru prodal v Americe více než 300 miliónů gramofonových desek, z toho celkem 21 zlatých a 6 platinových. Na desky natočil přes tři tisíce písní. Byl nejen interpret, ale také složil hudbu k řadě známých skladeb. Od roku 1933 natočil asi šedesát filmů. Nejúspěšnějším je film \"Farář u sv. Dominika\" z roku 1944, který Crosbymu přinesl Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. V roce 1930 se oženil s herečkou a zpěvačkou Dixie Lee, se kterou měl čtyři syny. Po její smrti se oženil herečkou Kathryn Grantovou a jejich manželství trvalo až do Crosbyho smrti na dovolené v Madridu. Spolu měli tři děti. Zemřel nečekaně v roce 1977, bezprostředně po vyhraném golfovém zápase ve španělském Madridu u 18. jamky tamního golfového hřiště, jen několik týdnů po svém posledním úspěšném turné do Velké Británie, kde také stihl natočit i svoji poslední gramofonovou LP desku (později vyšla také v někdejším Československu u firmy Supraphon).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Záznamová technika.", "content": "Magnetický záznam televizního signálu má reálné počátky v časných létech padesátých a je spojen se jménem slavného hudebníka a herce jménem Bing Crosby. Jeho firma, Bing Crosby Enterprises (BCE), poprvé v historii předvedla záznam televizního signálu na magnetický pás 11 listopadu 1951 v Los Angeles. Zařízení vyvíjeli John T. Mullin a Wayne R. Johnson od roku 1950. Jednalo se o podélný záznam amplitudově modulovaného televizního signálu na standardní čtvrtpalcový pásek, který svištěl rychlostí 9,1 metru za vteřinu patřičně upraveným zvukovým magnetofonem firmy Ampex typ 200 - a byla to vskutku divoká jízda. Že již zde v pozadí prvých pokusů stála firma Ampex, přitom vůbec nebyla náhoda. Zařízení produkovalo obraz, který byl popisován jako neostrý a nezřetelný - prvý krok však byl učiněn a mezník technického vývoje překročen bez škobrtnutí. Nicméně právě toto prvé vykročení vyústilo do slepé cesty; podélný magnetický záznam obrazu se ukázal být pro praktické použití bezperspektivním.", "section_level": 2}, {"title": "Tvrdohlaví Angličané.", "content": "Tu bezperspektivnost podélného záznamu televizního signálu si provozně vyzkoušeli Angličané. Od roku 1952 do roku 1958 provozovali v BBC několik strojů systému VERA (Vision Electronic Recording Apparatus), kdy kmitočtově rozdělené pásmo bylo nahráváno souběžně do třech podélných stop na půlpalcový pásek, to vše při posuvné rychlosti 5 metrů za vteřinu. Pro tehdejší nenáročnou britskou černobílou normu se 405 řádky byly výsledky celkem uspokojivé, ovšem na obrovskou cívku (4500 metrů pásku) se vešlo jen 15 minut záznamu. Víc se touto cestou dokázat nepodařilo.", "section_level": 3}, {"title": "Válečná kořist majora Mullina.", "content": "Úplný začátek reálně použitelného magnetického záznamu zvuku i obrazu se vynořil z divého běsnění Druhé světové války, kdy chytré hlavy i celé výzkumné týmy chrlily proudy jedinečných vynálezů i neuvěřitelných technických vymožeností snad ve všech myslitelných oborech za jediným účelem; vyhrát válku. Nikoliv slavně a statečně padnout za vlast, ale umožnit těm bastardům odnaproti, aby tak mohli učinit oni. Úspěšnější v tomto snažení, jak známo, byli nakonec Spojenci. A v této hře, jak je též známo, vítěz bere vše. Koncem války byl výše zmíněný John Thomas Mullin, tehdy v hodnosti majora, pověřen výzkumem a vytěžením německých výdobytků na poli radiotechniky a elektroniky obecně. A k vytěžení toho bylo v poraženém Německu fakt hodně... V kupodivu válečným běsněním jen málo dotčené rozhlasové stanici v Bad Nauheim (poblíž Frankfurtu a. M.) Mullin objevil podivuhodné zařízení firmy AEG, zvané magnetofon. Přístroj, využívající tehdejší horkou novinku - totiž \"vysokofrekvenční předmagnetisaci\". Něco, co rozhlasoví technici objevili čirou náhodou, když se jim jednou během záznamu vysokofrekvenčně rozkmital záznmový zesilovač, a co pak němečtí vědci a inženýři (speciálně Hans Joachim von Braunmühl a Dr. Walter Weber), s příslovečnou německou důkladností teoreticky rozpracovali a prakticky dovedli k dokonalosti. Mullin tak nalezl učiněný technický zázrak. Přístroj, který poskytoval kvalitu záznamu i reprodukce nesrovnatelnou s čímkoliv, co do té doby bylo používáno. Kvalita záznamu, která se dnes označuje zkratkou HIFI. Major Mullin promptně zabavil dva z oněch magnetofonů, včetně nějakých 50 pásků firmy BASF typu L o šířce 6,5mm, nahraných i čistých, a to vše předvedl 16. května v Institute of Radio Engineers v San Francisku.", "section_level": 3}, {"title": "Ampex.", "content": "Mullinova kořist a kvalita záznamu těchto německých magnetofonů překvapila, či spíše ohromila, všechny zúčastněné. Mezi nimi nemohl chybět už zmíněný Bing Crosby - a dalším byl ruský emigrant a vynálezce, Alexander Matvějevič Ponjatov. Ten v Americe, už jako Alexander Matthew Poniatoff, založil v roce 1944 miniaturní firmu Ampex (akronym jeho jména) a uvedl se, mimo jiné, i jedinečnou výrobou precisních miniaturních motorků a tachogenerátorů pro bouřlivě se rozvíjející leteckou radarovou techniku. Firma Ampex, čítající v té době plných šest lidí, promptně dodala Crosbymu dvojici prototypů své verze magnetofonu typu Ampex 200, velký Bing Ampexu promptně nasypal potřebnou sumu dolarů - a nová éra záznamové techniky mohla odstartovat. Poniatovovým lidem bylo jasné, že cesta podélného záznamu, tedy magnetofonového pásku ďábelskou rychlostí svištícího kolem pevné hlavy, je pro záznam televizního signálu zcela bezperspektivní. Cestou ze slepé uličky měl být široký, poměrně pomalu se posouvající pásek, přes který by v \"příčném směru\" vysokou rychlostí přejížděly úzké záznamové/snímací hlavičky. Potřebná rychlost záznamu je takto dosažena, aniž si to musí samotný pásek svištět, a záznam se rozpadne do řady úzkých proužků, do kterých se pak rotující snímací hlavička opět musí přesně trefit. Nakonec ty hlavičky byly čtyři. Když jedna pásek opouštěla, to už ta následující na opačné straně na pásek najela. A že ty hlavičky byly čtyři, a ve své činosti se střídaly, začali tomu zázračnému cirkusu říkat \"quadruplex\". Tým ve složení Charles Ginsburg, Alex Maxey, Fred Pfost, Shelby Henderson, Charlie Anderson a Ray Dolby se pustil do práce, a už v roce 1952 byl na světě funkční zkušební vzorek televizního záznamového zařízení s rotačními hlavami. Po úspěšném vyřešení velkého množství technických problémů bylo zařízení dotaženo do podoby prvého, profesionálně použitelného zařízení Ampex VR-1000 a byl tak dán i základ celosvětově přijatému zavedenému formátu záznamu, nazvaného \"quadruplex\". Úspěch firmy Ampex byl fenomenální. Celkově zdokonalený stroj typu Ampex VR-2000 (spolu s konkurenčním strojem RCA TR-70 C) se stal od roku 1964 standardem pro televizní studia po celém světě - a Ampex se stal od roku 1967 standardem i pro Československou Televisi. Při tom všem nelze opomenout, že počátcích tohoto velkého úspěchu pak stál i všestranný technický nadšenec, Bing Crosby.", "section_level": 3}, {"title": "Práce pro televizi a rozhlas.", "content": "Bing Crosby moderoval od 30. let až do 50. let také v rozhlase, od 1964 do roku 1965 také svoji vlastní televizní \"show\" vysílanou v sítích amerických kabelových televizí. Kromě toho také namluvil komentáře k některým krátkým televizním filmům.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Za svůj život obdržel celkem 21 zlatých a 6 platinových gramodesek podle klasifikace americké organizace RIAA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Lillis „Bing“ Crosby (*3. května 1903, Tacoma, Washington, USA – 14. října 1977, Madrid, Španělsko na golfovém hřišti) byl patrně jeden z nejpopulárnějších amerických zpěváků a herců všech dob. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní americké populární hudby. Jednalo se o jednu z prvních multimediálních hvězd, nositele ceny Oscar i Grammy. Byl to člověk, jenž za svůj život pouze v Americe prodal více než 300 miliónů gramofonových desek.", "tgt_summary": "Bing Crosby, de son vrai nom Harry Lillis Crosby Jr., né le à Tacoma (État de Washington) et mort le à Alcobendas près de Madrid, est un chanteur et acteur américain. ", "id": 280214} {"src_title": "Naomi Kleinová", "tgt_title": "Naomi Klein", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se do levicově orientované rodiny v kanadském Montréalu. Její prarodiče byli americkými marxisty. Dědeček pracoval u Walta Disneye a byl to on, kdo stál za historicky první stávkou v této společnosti. Rodiče Kleinové se později na protest válce ve Vietnamu, a aby se její otec vyhnul povolání do armády, odstěhovali ze Spojených států do Kanady. Její otec je doktor a matka dokumentaristka. V osmdesátých letech natočila film vystupující proti pornografii (\"Not a Love Story\" – \"Žádný milostný příběh\") a veřejnost ji za to překvapivě odsoudila. Místní deník \"Toronto Star\" ji dokonce označil jako „buržoazní feministickou fašistku.“ Z trucu vůči rodičům si sehnala práci v oděvní společnosti Esprit Holdings (protože ta údajně měla nejhezčí logo) a vydala se vzhůru konzumnímu světu. Náhle ale její matka dostala těžký infarkt a Naomi se o ní musela starat. Odložila tedy o rok studium angličtiny a filosofie na Torontské univerzitě. Dnes to vidí pozitivně, protože jí to prý „zachránilo do toho, aby se stala rozmazleným frackem.“ Poté, co na školu nastoupila, došlo ke masakru na univerzitě v Montrealu, která ji v mnohém ovlivnila. Mladý muž, který nesplnil kritéria pro přijetí, vnikl do budovy technické fakulty, oddělil studenty od studentek a do žen začal střílet. Čtrnáct jich zemřelo na místě. To zapříčinilo počátek spisovatelčiných politických aktivit. Zaměřila se na otázku pohlaví a věcí s tím spojených.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Na nějakou dobu přerušila studium a začala pracovat v torontském deníku \"The Globe and Mail\", později se stala také redaktorkou alternativně zaměřeného politického časopisu \"This Magazine\". Svoji redaktorskou kariéru ale započala už na univerzitě, kde přispívala do studentského časopisu. Na univerzitu se vrátila v roce 1995 a dodělala si titul. Sama Kleinová se dnes cítí spíše jako novinářka a spisovatelka nežli aktivistka. Prohlásila o sobě, že nenávidí davy a necítí se natolik fyzicky silná, aby byla schopna hromadně skandovat při protestech. „Vyhovuje mi věřit, že mohu být součástí tohoto hnutí, aniž bych byla propagandistkou,“ nechala se slyšet. V roce 2005 se podle časopisu \"Prospect Magazine\" stala nejlépe hodnocenou ženou-intelektuálkou na světě. Ve svých článcích se Kleinová dotýká i dalších otázek, např. války v Iráku. V článku vydaném v časopise \"Harper's Magazine\" \"„Baghdad Year Zero: Pillaging Iraq in pursuit of a neocon utopia“\" (Rok jedna v Bagdádu: Drancování Iráku v honbě za neokonzervatistickou utopií) autorka kritizuje vládu George W. Bushe, která údajně měla jasný plán, jakými způsoby získat z této země bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Bez loga\".", "content": "V roce 2000 vydala svoje stěžejní dílo: knihu \"Bez loga\" (\"No Logo\"). Kleinová v knize silně kritizuje velké společnosti za jejich snahu generovat stále větší a větší zisky bez údajného ohledu na společenskou a ekonomickou situaci světa. Počítače na východu montují lidé, kteří si je paradoxně nikdy nebudou moci dovolit a neumí je ani zapnout – to je pouze jedna z mnohých praktik, které Kleinové nedají spát. Spisovatelka výrazně vystupuje proti tzv. „brand-oriented consumer culture“ (značkově orientovaná spotřební společnost). Lidé si už nekupují džíny, nýbrž Levi's, nekupují si boty, nýbrž Converse apod. Do pozadí ustupuje věcnost a praktičnost výrobků a v popředí se ocitá brand – značka. Co se ovšem za značkou skrývá, kdo a kde produkty vyrobil lidé většinou neví a vědět ani pravděpodobně nechtějí. Kniha se stala antikorporaticistickou a antiglobalistickou biblí, byla přeložena do 28 jazyků a prodalo se jí přes milion kusů. Andrew Potter z Reason.com o knize napsal, že s odstupem času se postupy v ní nastíněné minuly účinkem a místo toho byly asimilovány komerční marketingovou sférou.", "section_level": 2}, {"title": "\"Fences and Windows\".", "content": "Druhá její kniha se jmenuje \"Fences and Windows\" (Ploty a okna) a vydala ji v roce 2002. Obsahuje souhrn jejích článků o globalizaci a rozhovory s očitými svědky, se kterými autorka spěje k možným důsledkům na náš svět.", "section_level": 2}, {"title": "\"Šoková doktrína\".", "content": "V září 2007 vydala svoji zatím poslední knihu \"Šoková doktrína\" (\"The Shock Doctrine\"). V ní mimo jiné opět kritizovala vládu prezidenta Bushe, která podle Kleinové využila útoky z 11. září 2001 k privatizaci státních služeb a k poskytnutí většího vlivu soukromým společnostem. Podle autorky se na veřejných rozpočtech přiživuje plejáda firem, které se zabývají bezpečností, biometrickou identifikací, informačními technologiemi, získáváním dat, video-dohledem atd. Za posledních pět let mělo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti zaplatit věřitelům celkem 130 miliard dolarů, což přesahuje výši hrubého domácího produktu Chile a České republiky. Kleinová v \"Šokové doktríně\" redefinuje schéma problém-reakce-řešení, kdy fáze \"problém\" je doprovázena šokem a fáze \"reakce\" je veřejná reakce na tento šok. Dodává, že většina kontroverzních zákonů a opatření, které směřují k potlačení práv a svobod obyvatelstva, byla „protlačena“ ke schválení v době reakce na nějakou obecně šokující událost (např. teroristický útok) a za normálních okolností by tato opatření nenalezla podporu. Pro výzkum při psaní \"Šokové doktríny\" dokonce studovala pojem šoku z psychologického hlediska a snažila se najít paralely mezi šokem z ryze akademického hlediska a šoku společnosti po nějaké traumatické události.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kleinová dnes žije se svým manželem Avi Lewisem. V roce 2004 spolu natočili dokument \"The Take\" o dělnické samosprávě v Argentině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naomi Klein (* 5. května 1970 Montréal) je kanadská novinářka, spisovatelka, feministka a aktivistka. Podle internetového hlasování \"Top global intellectuals of 2005\" z roku 2005 a časopisů \"Prospect magazine\" a \"Foreign policy\" byla zvolena jedním ze 100 světových intelektuálů, kde obsadila 11. příčku a byla tak nejvlivnější ženou mezi globálními intelektuály.", "tgt_summary": "Naomi Klein (née le à Montréal) est une journaliste, essayiste réalisatrice et altermondialiste canado-américaine. Elle a étudié à l'Université de Toronto et à la London School of Economics. Elle est titulaire de la chaire Gloria Steinem en Media, Culture et Études féministes de l'Université Rutgers. ", "id": 1847224} {"src_title": "Život na Marsu", "tgt_title": "Vie sur Mars", "src_document": [{"title": "Původní představy.", "content": "Již v polovině 17. století byly na Marsu pozorovány polární čepičky, u kterých bylo pozorováno jejich zvětšování a zmenšování v závislosti na ročním období. Později, v 18. století, se na základě pozorování Williama Herschela začalo předpokládat, že podobně jako na Zemi i zde dochází ke střídání léta a zimy. V polovině 19. století přišli astronomové se závěry, že Mars má i další podobné vlastnosti jako Země (například velmi podobnou délku marsovského dne, či sklon rotační osy umožňující střídání ročních období, ale s delší oběžnou dobou, která je přibližně dvakrát delší než ta pozemská). Z pozorování se začalo usuzovat, že je možný výskyt tekuté vody na povrchu Marsu a že tmavší albedové oblasti by mohly být moře, či oceány. V roce 1854 předložil William Whewell teorii, že se na Marsu nacházejí moře, země a pravděpodobně i mimozemský život. Hlavní zájem o marťanský život započal na konci 19. století, následovaný teleskopickými pozorováními objevujícími Marsovské kanály prvně pozorovanými italským astronomem Giovannim Schiaparelliem v roce 1877 (sice se později prokázalo, že se jedná o pouhý optický klam, ale víra v jejich existenci přežívala až do dob prvních planetárních sond k Marsu). Na základě pozorování domnělých kanálu vydal v roce 1895 americký astronom Percival Lowell knihu „Mars“ a později v roce 1906'či v roce 1910 '. V knihách rozvijel teorii, že kanály jsou dílem staré rasy inteligentních Marťanů, kteří se snaží s jejich pomocí přivádět vodu z oblastí pólů do vysychajících oblastí v okolí rovníku. V roce 1894 začal americký astronom William Wallace Campbell provádět spektroskopické analýzy atmosféry Marsu, které prokázaly, že atmosféra neobsahuje žádnou vodní páru a ani kyslík. V roce 1909 se Mars nacházel v nejlepší pozorovací pozici vůči Zemi od roku 1877, což díky využití dokonalejších teleskopů znamenalo jasné důkazy, že kanály na Marsu ve skutečnosti neexistují a že se jednalo o optický klam. Definitivní pád této teorie přinesla první globální mapa planety pořízená sondou Mariner 9 v roce 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace v umění.", "content": "Teorie o životě na Marsu inspirovaly řadu uměleckých děl, které si za námět braly především útoky Marťanů na Zemi. Mezi nejznámější patří sci-fi dílo Válka světů od H. G. Wellse vydané v roce 1897 pro příběh pojednávající o marťanské invazi na Zem unikající z umírajícího Marsu a válce s lidmi. Mezi filmy s tímto námětem patří např. americký film z roku 1996 \"Mars attacs! (Mars útočí!).", "section_level": 2}, {"title": "Průzkum pomocí sond v minulosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mariner 4.", "content": "Fotografie pořízené sondou Mariner 4 v roce 1965 přinesly záběry ukazující Mars jako suchou planetu bez řek, oceánů či zřejmých známek života. Pozdějším vyhodnocením snímků se zjistilo, že povrch planety je pokryt krátery, naznačující nepřítomnost deskové tektoniky a výrazného počasí po dobu minimálně 4 miliard let. Sonda také zjistila, že Mars nemá významné magnetické pole, které by chránilo planetu před dopadajícím kosmickým zářením poškozujícím živé tkáně. Mimo fotografování Marsu byla sonda vybavena i na odhad atmosférického tlaku, který určila v rozmezí 4 až 7 milibarů. Tyto hodnoty tlaku znamenaly potvrzení, že se na povrchu nemůže vyskytovat tekutá voda v dlouhodobém stavu. Po misi sondy Mariner 4 se změnila koncepce hledání života na Marsu. Výzkum se zaměřil na hledání potenciálního mikrobakteriálního života namísto vyšších organismů, pro které jsou podmínky na Marsu nejspíše nevyhovující.", "section_level": 2}, {"title": "Experimenty sondy Viking.", "content": "Hlavním cílem programu sond Viking v 70. letech 20. století bylo provést experimenty zaměřené na hledání mikroorganismů v marsovské půdě. Velkou obtíží při plánování této mise měla NASA s množstvím znalostí o horninovém složení povrchu, jelikož byla odkázána převážně pouze na data získané během mise sondy Mariner 4. Na základě tohoto stupně znalostí byly experimenty koncipovány pro hledání života obdobného tomu pozemskému. I když čtyři experimenty neproběhly, jeden experiment navrátil pozitivní data v nárůstu CO. Následně byl výsledek tohoto experimenty mnohokrát diskutován mezi vědci, kteří se přeli o to, zdali se jedná o projev života a nebo o obyčejný jev způsobený chemickou reakcí oxidantu s Marsovskou půdou, která by přinesla stejné výsledky. Další připomínky poukazovaly na to, že množství potenciálních mikroorganismů by bylo natolik nízké, že by plynový chromatograf neměl šanci je detekovat. Po 30 letech byly výsledky z experimentu vyhodnoceny znovu s ohlédnutím na pokrok v exobiologii a nových znalostí o extromilních organismech. Po přezkoumání se došlo k závěru, že vybavení sondy Viking nebylo na dostatečné technické úrovni, aby bylo možno tyto životní formy známé ze Země detekovat, či by je případná testovací procedura zabila. Nové představy o životě nyní kalkulují s tím, že místo zničení potenciálních organismů vysokým obsahem peroxidu vodíku a dalších oxidantů, jsou tyto látky základním kamenem chemických reakcí, které by organismy využívaly pro své přežití. Například peroxid vodíku může zastavit zmrznutí vody v buňce při teplotách až -50 °C, jako se děje v případě metabolismu pozemské bakterie Acetobacter peroxidans. Objevují se i teorie, které se snaží vysvětlit nenalezení jasných známek života v okolí sondy tím, že případné bakterie v okolí sondy mohly zahubit unikající plyny z raketového motoru během přistávacího manévru sondy.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní hledání.", "content": "Nová pozorování uskutečněná v 90. letech 20. století sondou Mars Global Surveyor potvrdila původní měření sond Mariner, že Mars nemá významné magnetické pole, které by bránilo povrch planety před vlivem kosmické radiace poškozující živé tkáně. Vědci současně předpokládají, že nepřítomnost magnetického pole umožnila slunečnímu větru odvát část atmosféry za miliardy let působení.", "section_level": 1}, {"title": "Meteority.", "content": "Nebývalý rozruch zapříčinilo studium marsovského meteoritu ALH84001 nalezeného na Zemi,který dle některých skupin vědců obsahuje fosilizované pozůstatky činnosti mikroorganismů. Druhá část vědecké obce tyto nálezy interpretuje jako výsledek základních chemických procesů. Obě dvě teorie jsou neustále přetřásány a snahy o jednoznačné vyhodnocení zatím nepřinášejí jasné výsledky. Další marsovské meteority byly také prozkoumány jako například meteorit Nakhla s pozitivním nálezem, který nebyl později jasně potvrzen.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémofily.", "content": "Dalším náznakem teoretického života jsou extrémně odolné organismy vyskytující se na Zemi na těch nejméně pravděpodobných místech, zvané extrémofily. Tyto organismy jsou schopné žít bez světla, přísunu kyslíku, v extrémně kyselém prostředí, či hluboko pod bodem mrazu za podmínek, které panují na povrchu Marsu či pod jeho povrchem. Některé satelitní snímky Marsu ukazují oblasti, které dle některých vědců ukazují přítomnost biologického života. Na těchto snímcích se nacházejí písečné duny v polárních oblastech, na kterých se pravidelně objevují a mizí tmavé skvrny. Jako potenciální organismus schopný přežít podmínky na Marsu se uvádí archebakterie z třídy Haloarchaea, které jsou schopny žít pod bodem mrazu a za nízkého tlaku. Organismy potřebující k životu kapalnou vodu by nejspíše na planetě nemohly přežít. Velké naděje se vkládají do bakterií, které by mohly být schopny přežít pod povrchem Marsu, kde by byly chráněny před dopadajícím kosmickým zářením a získávat kapalnou vodu ze zdejších rezervoárů. Objevit tyto potenciální organismy by však znamenalo prokopat se k vodním rezervoárům.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalná voda.", "content": "Vyjma sondy Viking nedělala žádná pozdější sonda Mars testy na přímé známky života a výzkum se začal soustředit na hledání podmínek nutných (dle současných znalostí) ke vzniku a přežití života. Další vlna sond se tak zaměřila na hledání vody na planetě a to jak v současnosti tak i v daleké minulosti, kdy na povrchu nejspíše existoval oceán kapalné vody, řeky a jezera. Vědci objevili na povrchu hematit, který vzniká za přítomnosti vody, což se stalo jedním z důkazů, že na Marsu tekutá voda kdysi byla. Aktuální podmínky na povrchu Marsu neumožňují existenci tekuté vody v delším časovém horizontu, a tak se většina vody nachází ve formě ledu, buď v polárních oblastech, permafrostu, anebo schována v podzemí ve formě aquifer. Po její existenci na povrchu zbyly jen pozůstatky ve formě zaoblených kamenů, koryt, řečišť, atd. Mars se zdá být v současné době suchým světem bez tekoucí vody. Tato představa platila do roku 2000, kdy americká sonda Mars Global Surveyor přinesla snímky, které ukázaly, že i v současnosti se zde mohla tekoucí voda nacházet, nebo nachází. Na pořízených fotografiích byla stěna kráteru poblíž hory Centauri Montes, na které se objevila nová vrstva sedimentů napovídající, že zde došlo ke krátkému výlevu tekuté vody a jejímu stékání po stěně kráteru. Převratný objev oživil spekulace o přeživším mimozemském životě. Při pozdějším zkoumání této nové vrstvy spektrometrem CRISM sondy Mars Reconnaissance Orbiter však nebyly nalezeny stopy ledu ani minerálů obsahujících vodu. Vědci v NASA tedy předpokládají, že nová vrstva sedimentů odlišného zbarvení vznikla spíše než výlevem tekuté vody, sesutím suché horniny jiného stáří po příkrém svahu kráteru. Pro existenci kapalné vody musí být splněny některé podmínky v podobě tlaku a teploty. Atmosférický tlak musí být vyšší než 610 Pa a teplota nad bodem mrazu (tedy nad 0,01 °C) dosahovat hodnot tzv. trojného bodu. Na povrchu Marsu se hodnoty tlaku pohybují právě okolo hodnoty 610 Pa či pod touto hranicí a teploty většinou hluboko pod bodem mrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Metan v atmosféře.", "content": "V atmosféře Marsu byl objeven metan, který není schopen přetrvat v atmosféře déle než několik stovek let, což ukazuje, že se na planetě musí nacházet nějaký zdroj, který by jeho koncentraci doplňoval. Spekuluje se o dvou možných zdrojích, které jsou známé z pozemských podmínek – vulkanickou aktivitu a nebo produkci biologickými pochody v podobě extrémofilních organismů. Podobné organismy jsou známé i ze Země zpracovávající vodík a oxid uhličitý za vzniku právě metanu. V březnu 2004 evropská sonda Mars Express potvrdila výskyt metanu v atmosféře, který byl dříve předpovězen na základě pozorování United Kingdom Infrared Telescope na Havaji a teleskopu Gemini South v Chile v roce 2003. Existuje ale i geologické vysvětlení obsahu metanu v atmosféře, které je spojeno s přeměnou minerálu olivín na serpentin za přítomnosti tekuté vody někde pod povrchem, který by mohl uvolňovat dostatečné množství plynu do atmosféry.", "section_level": 2}, {"title": "Formaldehyd.", "content": "V únoru roku 2005 byl oznámen objev formaldehydu na základě měření planetárního fourierovského spektrometru na sondě Mars Express v mnohem větším množství, než se předpokládalo, což se použilo jako podpora teorie o mikrobiálním životu. Výsledky měření jsou ale stále předmětem mnoha vědeckých debat bez jasného výsledku. Část vědců zastává názor, že data ze spektrometru byla chybně interpretována.", "section_level": 2}, {"title": "Amoniak.", "content": "Amoniak v marsovské atmosféře je velice nestálý a je schopný setrvat pouze po dobu několika hodin, ale i přes tento rychlý rozklad amoniaku, byl tento plyn v atmosféře detekován. Vědci z NASA dokonce prohlásili „\"Nejsou známy žádné způsoby, jak by se mohl vyskytovat amoniak v atmosféře Marsu, která neobsahuje život\"“. Objevení čpavku se tak stává důležitým argumentem pro podporu hypotézy o současném životu na Marsu. Na druhou stranu výsledky měření planetárního fourierovského spektrometru byly opětovně zpochybněny částí vědecké obce, která poukazuje na fakt, že spektrometr nemá dostatečné rozlišení pro schopnost rozlišit amoniak od oxidu uhličitého. Pro definitivní potvrzení či vyvrácení naměřených výsledků bude potřeba další výzkum a měření.", "section_level": 2}, {"title": "Jeskyně.", "content": "V roce 2007 přinesla americká sonda Mars Odyssey důkazy, které nasvědčují, že se podařilo objevit vstupy do několika jeskyní o vchodové bráně 100 až 250 metrů. Oblasti byly měřeny pomocí infračervených paprsků, které určily teplotu. Z měření vyšlo, že se v noci oblasti okolo vchodů oteplují a ve dne ochlazují. Podobné chování je známo i z pozemských jeskyní. Objevení těchto podzemních oblastí dává šanci, že jednoduchý mikrobiální život mohl potenciálně na Marsu přežít (pokud zde někdy existoval).", "section_level": 2}, {"title": "Hledání pokračuje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Phoenix lander.", "content": "V květnu roku 2008 přistála v severních polárních oblastech americká sonda Phoenix, která má v rámci jednoho úkolu prozkoumat potenciální „obyvatelnou zónu“ v Marsovské půdě, která by teoreticky mohla obsahovat mikrobiální život (další částí mise je výzkum geologické historie vody na planetě). Přistávací modul má okolí prozkoumávat 2,5 metrů dlouhou robotickou rukou vybavenou aparaturou schopnou odebírat vzorky až 0,5 metrů pod povrchem planety. Sonda je současně vybavena moderním spektrometrem schopným detekovat organické sloučeniny v množství až 10 ppm a optickým mikroskopem. Prováděny budou i pokusy na výzkum chemického složení půdy a na obsah iontů v půdě. Oproti předchozím sondám jako Mars Pathfinder či Mars Exploration Rover, které dopadly na vzdušných polštářích, bude sonda přistávat obdobně jako sondy Viking pomocí raketového motoru, což zvyšuje obavy, že případné plyny vzniklé během přistání, by mohly zahubit potenciální organismy v místě přistání.", "section_level": 2}, {"title": "Experimenty na Mezinárodní vesmírné stanici.", "content": "Od roku 2014 probíhaly na Mezinárodní vesmírné stanici experimenty s houbami rodu \"Cryomyces\". Tyto tzv. kryptoendolitické houby pocházející z antarktických Suchých údolí McMurdo – míst, která bývají označována za nejsušší místo na zeměkouli. Na vesmírné stanici byly po dobu 18 měsíců vystaveny stejné atmosféře i silnému ultrafialovému záření, s jakým by se střetly na povrchu Marsu. Na konci testu přežilo 60 % všech houbových buněk a každá desátá buňka byla schopna se množit a vytvářet nové kolonie.", "section_level": 2}, {"title": "Další budoucí mise.", "content": "Na rok 2016 je plánované vyslání sondy Astrobiology Field Laboratory, která by měla pomoci hledat odpovědi, jestli na Marsu život existoval, existuje a nebo jestli nikdy nevznikl.", "section_level": 2}, {"title": "Kolonizace.", "content": "Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnost vody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planet sluneční soustavy. Proto bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030 a od této doby zde začít budovat stálou základnu. Mars vyžaduje méně energie na jednotku hmotnosti (Delta-v) k jeho dosažení ze Země než kterákoli jiná planeta s výjimkou Venuše. S využitím Hohmannovy oběžné dráhy trvá let k Marsu 6 až 7 měsíců, během kterých bude posádka vystavena stavu beztíže. Kratší doba je možná, ale spotřebuje se více paliva. Otevřenou otázkou zůstává, zda lidstvo bude odsouzeno na Marsu žít v uzavřených základnách, kde se bude uměle udržovat atmosféra, anebo zda se podaří přeměnit povrch planety na obyvatelný pomocí teraformace.", "section_level": 1}, {"title": "Terraformace.", "content": "Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnit člověku život na povrchu Marsu bez nutnosti používat ochranné prostředky před okolním prostředím. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi. Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by probíhal po desítky či stovky let od nejjednodušších organismů přes rostliny až po první živočichy. Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak povrch Marsu přeměnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Život na Marsu je v současnosti předmětem vědeckých hypotéz, které se zaobírají existencí mimozemského života na Marsu – na jeho povrchu či pod ním –, a to jak v minulosti a nebo potenciálně i v současnosti. Zároveň se pod pojem život na Marsu dá zahrnout i potenciální lidské osídlení Marsu, či přímo jeho teoretická přeměna na planetu podobnou Zemi. ", "tgt_summary": "La possibilité de vie sur la planète Mars est une hypothèse historique formulée en raison de la proximité et des similitudes entre cette planète et la Terre. Les premières investigations sérieuses à ce sujet datent du et se poursuivent aujourd'hui, notamment à l'aide des missions d'explorations \"in situ\". Car, bien que les « Martiens» constituent un élément récurrent dans les divertissements populaires tels que le cinéma et la bande-dessinée, la présence de vie sur Mars, actuelle ou passée, reste une question ouverte.", "id": 1991315} {"src_title": "Anna Bessonovová", "tgt_title": "Anna Bessonova", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do olympijských her 2004.", "content": "S moderní gymnastikou začala v pěti letech (a věnovala se vždy pouze gymnastice). Na světovém šampionátu debutovala v roce 1999 v Ósace, kde byla nejmladší členkou ukrajinského družstva, které vybojovalo bronzovou medaili. V ukrajinské reprezentaci v následující době zůstávala v pozadí za zkušenější Jerofejevovou. V roce 2002 se poprvé stala mistryní světa jako členka společné skladby a stále více se prosazovala na nejvyšší příčky i mezi jednotlivkyněmi. Vyhrála tři ze čtyř disciplín ve finále světového poháru ve Stuttgartu. V roce 2003 se stala třikrát mistryní Evropy v Riese (s kužely, obručí a stuhou) a získala dvě zlaté medaile na mistrovství světa v Budapešti (s kužely a obručí), ale ve čtyřboji po vítězství v kvalifikaci prohrála ve finále o tři desetiny bodu se svou největší rivalkou Alinou Kabajevovou z Ruska. Podobně (dokonce s ještě větším rozdílem) skončil víceboj na následném mistrovství Evropy v Bessonovové rodném Kyjevě. Na olympijských hrách 2004 v Aténách ji navíc porazila i další Ruska Irina Čaščinová a Bessonovová tak obsadila až třetí místo.", "section_level": 2}, {"title": "Do olympijských her 2008.", "content": "V poolympijském období se Bessonovové nedařilo porážet ani další nastupující Rusky, Kapranovovou či Sesinovou, navíc se po krátké pauze vrátila i Kabajevová. Na mistrovství světa v Baku v roce 2005 vybojovala jako jediná medaili ve všech pěti soutěžích, ale pokaždé byla „až“ stříbrná. Na Světových hrách v Duisburgu vybojovala pouze jedno vítězství s míčem a také v závodech světového poháru s nejlepšími Ruskami častěji prohrávala, než je porážela. Od her v Aténách do poloviny roku 2007 vyhrála 10 z 31 absolvovaných soutěží světového poháru a na mistrovství Evropy ve čtyřboji v Moskvě 2006 byla třetí se značným odstupem za Sesinovou a Kabajevovou. V roce 2007 se jí znovu nedařilo proti ruským soupeřkám na mistrovství Evropy, na světový šampionát se chystala i na univerziádě v Bangkoku, kde ve slušné konkurenci získala všech pět zlatých medailí. Na mistrovství světa v řeckém Patrasu proběhly kvůli pozměněnému programu nejprve s kvalifikací finále s jednotlivými náčiními. Bessonovová získala další dvě stříbra a jeden bronz a do finále víceboje postoupila až ze třetího místa. V něm svedla dramatický souboj se Sesinovou, který vyvrcholil bezchybnými výkony obou gymnastek v poslední sestavě. Bessonovová nakonec zvítězila o pouhých 0,05 bodu. Mistryní světa ve čtyřboji se stala v 23 letech, nejvyšším věku šampionky za poslední čtvrtstoletí. Bessonovová slavila vítěznou známku v slzách, \"„vyplakala vše, co se nakupilo za těch deset let cesty k vítězství na mistrovství světa“\". Za svůj úspěch byla vyhlášena národním olympijským výborem nejlepší ukrajinskou sportovkyní roku 2007. Na evropském mistrovství v Turíně v roce 2008 prohrála ve čtyřboji jasně, skoro o dva body s ruskou gymnastkou Kanajevovou a získala stříbro. Na olympiádě v Pekingu Bessonovová působila nejistě a jen díky velké chybě Kapranovové z Ruska se vešla na stupně vítězů na třetí místo, daleko za vítěznou Kanajevovou.", "section_level": 2}, {"title": "Zázemí.", "content": "Oba rodiče Bessonovové byli špičkoví sportovci. Vladimir Bessonov byl fotbalistou, důležitým hráčem Dynama Kyjev a reprezentantem. Matka Viktoria Serichová byla moderní gymnastka, medailistka z mezinárodních soutěží v soutěžích společných skladeb. Trénují ji bývalá mistryně světa Albina Děrjuginová s dcerou Irinou. Vzorem Bessonovové byla Alexandra Timošenková, olympijská vítězka z roku 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba sestav.", "content": "Bessonovová vyniká hudebností a procítěním svých vystoupení. Skvělý dojem zanechala její sestava s obručí na hudbu Čajkovského \"Labutího jezera\" z roku 2003 (později ji cvičila ještě i na olympijských hrách v Aténách). \"„Sestava Bessonovové s obručí na Labutí jezero byla výjimečná. Jeden prvek obsahoval pět dokonalých piruet. Lidé šíleli. Publikum si myslelo, že měla vyhrát. Někteří dokonce pískali při slavnostním vyhlášení,“\" popsal svůj zážitek publicista Bart Conner po mistrovství světa 2003. Hudbu \"Labutího jezera\" chce mít Bessonovová podle vlastních slov v repertoáru svých skladeb až do konce kariéry aspoň pro exhibiční vystoupení. Na mistrovství světa 2007 připravila skladby tak, aby dohromady ve čtyřboji vytvářely malý příběh – skladba \"Aurora\" představovala útrapy, \"Bolero\" boj a skladba s hudbou z filmu \"Gladiátor\" vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanna Volodymyrivna Bezsonovová (,, *29. července 1984, Kyjev) je ukrajinská moderní gymnastka, mistryně světa z roku 2007, bronzová na olympijských hrách 2004 v Aténách a Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu.", "tgt_summary": "Anna Vladimirovna Bessonova (en ukrainien : Ганна Володимирівна Безсонова) est une gymnaste ukrainienne née le à Kiev en Ukraine. La rude concurrence de l'équipe russe, notamment d'Alina Kabaeva, d'Irina Tchachina et plus tard d'Evguenia Kanaïeva, la fera souvent renoncer à la médaille d'or. Elle sera néanmoins championne du monde en 2007 ainsi que médaillée de bronze aux jeux olympiques d'Athènes et de Pékin. Très connue pour son exercice au cerceau sur la musique du ballet « Le Lac des cygnes », le public se souvient encore de la grâce, de l'élégance et de l'expression de ses performances.", "id": 515094} {"src_title": "Saab Sonett", "tgt_title": "Saab Sonett", "src_document": [{"title": "Sonett I.", "content": "První verze vozu bylo vyrobeno jen 6 kusů, původní vůz s výrobním číslem 1 měl ručně vyrobenou hliníkovou karosérii, která sloužila jako vzor pro ostatních pět, vyrobených ze sklolaminátu. Vozy byly osazeny upraveným tříválcovým dvoutaktním motorem DKW o objemu 748 cm3 o výkonu 43 kw (57,5 koní). Karosérii prvního automobilu navrhl designér Sixten Sason, na svou dobu byla velmi moderní. Se změnou pravidel v motoristickém sportu se však ani jeden z vozů nikdy neúčastnil závodů. V září 1996 překonal vůz číslo 1 švédský rychlostní rekord v kategorii vozů do 750 cm3 hodnotou 159,4 kilometrů v hodině.", "section_level": 1}, {"title": "Sonett II.", "content": "V 60. letech rozhodl Björn Karlström, že by Saab měl vyvinout nový dvoumístný sportovní vůz, tentokrát však mělo jít o kupé s dvoutaktním motorem. Byly postaveny dva prototypy; Saab MFI13 firmy Malmö Flygindustri a Saab Catherina Sixtena Sasona. Pro výrobu byl zvolen MFI13. Do konce roku 1966 bylo po několika úpravách ve firmě \"Aktiebolaget Svenska Järnvägsverkstäderna\" (\"ASJ\") ve městě Arlöv vyrobeno 28 vozů Saab 97, v dalším roce následovalo dalších 230. Karosérie byla laminátová, přišroubovaná k ocelovému rámu a podvozku. Motor byl opět dvoutaktní tříválec o výkonu 45 kW (60 koní). Sonett II zrychlil z 0 na 100 km/h za 12,5 sekund a maximální rychlost byla 150 km/h. Když začal Saab ostatní modely osazovat čtyřválcové motory Ford Taunus s uspořádáním do V a objemem 1 500 cm3, chtěl je také použít u Sonettu II. Vůz byl přepracován a získal označení Sonett V4. Kapota navržená Gunnarem A. Sjögrenem získala „bouli“ aby se pod ní tento vyšší motor vešel. Tato výduť byla posunuta mírně vpravo od středu, tak aby nebránila řidiči ve výhledu. Motor poskytoval výkon 48 kW (65 k) a Sonett V4 s ním dosahoval maximální rychlosti 160 km/h. Celkem bylo vyrobeno jen 1868 vozů Sonett II a V4. Zajímavostí je, že v roce 1962 firma SAAB otevřela své zastoupení v Československu; mimo prodeje vozů Saab 96 byly také prodány dva vozy Sonett V4. Jeden zakoupil automobilový závodník z Prahy, druhý vůz koupila v roce 1968 firma AZNP v Mladé Boleslavi. AZNP použila později tento vůz jako základ prototypu nazvaného Škoda 1100 GT. Prototypy 1100 GT vyvíjel Ústav pro výzkum motorových vozidel v Praze v roce 1970. Jejich laminátové karosérie vyrobila firma Karosa podle formy z továrny Rudý Letov. Přední část Škody 1100 GT byla inspirována vozem Ferrari Dino, od dveří byl vůz téměř identický se Sonettem II.", "section_level": 1}, {"title": "Sonett III.", "content": "Počátkem 70. let začal Sonett II mírně zastarávat. Pro konstrukci třetí modelové řady byl v roce 1970 vybrán italský návrhář Sergio Coggiola. Automobilka požadovala zachování prostřední části vozu. Coggiolla to však ignoroval a navrhl výrazně širší vůz a tak byl vystřídán designérem automobilky Gunnar Sjögrenem. Model byl představen na jaře 1970, do konce roku bylo vyrobeno 740 těchto vozů, z převážné části určených pro severoamerický trh. Sonett III s označením '97' ve VIN používal stejný motor Ford V4 s objemem 1 500 cm3 a od podzimu 1970 (modelový rok 1971) motor 1700 cm3. Oba dávaly výkon 48 kW (65 k). Sonett III zrychloval z 0 na 100 km/h za 13 sekund a díky „delším“ převodům byla jeho maximální rychlost 165 km/h. Součinitel odporu měl hodnotu 0,31. V roce 1973 přibyl na vozech Sonett III také deformovatelný nárazník. Produkce byla ukončena v roce 1974 kvůli zpřísněným emisním limitům v USA. Celkem bylo vyrobeno 10 236 vozů Saab 97 (Sonett II a III).", "section_level": 1}], "src_summary": "Saab Sonett byla série sportovních automobilů vyráběná od roku 1956 až 1974 ve třech modelových řadách švédskou automobilkou Saab. Sonett I vznikl jako dvoumístný roadster s označením Saab 94 (také Saab Sonett Super Sport). Představen byl 16. března 1956 na stockholmském autosalonu \"Bilsalong\". Vývoj probíhal v naprostém utajení ve stodole v obci Åsaka u Trollhättanu. Vědělo a podílelo se na něm ve svém volném čase jen několik lidí pod vedením testovacího jezdce Rolfa Mellde. Náklady na vývoj činily 75 000 švédských korun. ", "tgt_summary": "La Sonett est un modèle automobile Saab de sport à deux places, décliné en plusieurs versions au fil des années. ", "id": 1905918} {"src_title": "Bitva o Guadalcanal", "tgt_title": "Bataille de Guadalcanal", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Ráno 7. prosince 1941 zaútočilo japonské námořnictvo na Pearl Harbor a zatáhlo tím USA do druhé světové války. Po počátečním úspěšném tažení bylo císařské námořnictvo zasaženo porážkou v bitvě u Midway, kde ztratilo čtyři těžké letadlové lodě. To umožnilo Spojencům, zejména Spojeným státům, přejít do protiútoku. Protože Japonci ztratili většinu svých těžkých letadlových lodí, nutně potřebovali dokončit letiště, které měli rozestavěné na ostrově Guadalcanal. Pokud by se jim ho podařilo dokončit, ohrožovali by tím spojenecké zásobovací trasy z USA do Austrálie a na Nový Zéland, poskytovalo by krytí pro japonskou základnu v Rabaulu a poskytovalo možný výchozí bod pro invazi na Fidži, Novou Kaledonii a na Samou. Japonci tam plánovali umístit po dokončení 45 stíhaček a 60 bombardérů. Spojenecký plán na útok prosadil admirál Ernest King, vrchní velitel Amerického námořnictva. Úkolem bylo zajistit bezpečnost spojeneckých námořních tras, izolovat japonskou základnu v Rabaulu a také podpora tažení na Nové Guineji pod velením Douglase MacArthura a umožnit v budoucnu znovuzískání Filipín. Původně bylo úkolem získat ostrovy Tulagi a Santa Cruz, ale americká rozvědka v červenci 1942 zjistila, že Japonci na Guadalcanalu staví letiště. Proto byl vynechán Santa Cruz a přidán Guadalcanal do operačních plánů. Při přípravě na útok byl odeslán generálmajor námořní pěchoty Alexander Vandegrift s 1. divizí námořní pěchoty na Nový Zéland. Mnoho námořních, leteckých a pozemních sil bylo odesláno na Fidži, Samou, Nové Hebridy a do Nové Kaledonie. Operace byla pojmenována \"Watchtower\" (~ \"Strážní věž\") a její velení bylo umístěno na Nové Hebridy. 75 válečných a přepravních lodí z USA i Austrálie bylo umístěno blízko Fidži pro nastávající operaci 26. července 1942. 16 000 vojáků námořní pěchoty (\"Marines\") pod vedením generála Vandegrifta bylo připraveno pro vylodění.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o Guadalcanal.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění.", "content": "K vylodění došlo 7. srpna 1942 a setkalo se jen s malým odporem. 8. srpna Američané dobyli téměř bez odporu letiště a přejmenovali ho na Henderson Field. Japonci však rychle odpověděli a porazili americké loďstvo u ostrova Savo. Americká námořní pěchota však navzdory sílícím útokům Japonců vydržela. K nejvýznamnějším japonským útokům došlo 18. srpna a 13. září. První útok byl odražen, ale během druhého už Japonci téměř uspěli. Další velký japonský útok proti Hendersonovu letišti proběhl 24. a 25. října a byl s velkými ztrátami, zvláště na japonské straně, odražen. Boj však zatím rozhodnut nebyl.", "section_level": 2}, {"title": "Kruté boje.", "content": "Boj o Guadalcanal trval na souši i na moři až do začátku roku 1943, kdy se Japonci rozhodli z ostrova stáhnout. Nebyli schopni nahrazovat pokračující ztráty. Američané už navíc měli od poloviny listopadu 1942 situaci pevně v rukou. Předtím byli Japonci rozhodnuti Američany vytlačit stůj co stůj a učinili mnoho pokusů vylodit posily prostřednictvím tzv. tokijského expresu („krysí transporty“). Japonské lodní konvoje však byly zranitelné, a to nejen kvůli letadlům z Hendersonova letiště, ale i silám amerického námořnictva v oblasti. V listopadu 1942 Japonci vynaložili maximální úsilí s cílem Američany na Guadalcanalu porazit.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčové námořní bitvy.", "content": "K rozhodujícím námořním operacím došlo 13.-15. listopadu 1942, kdy se obě loďstva střetla ve vodách u ostrova Savo (viz Bitva u Guadalcanalu). V průběhu první noci Japonci potopili tři americké torpédoborce a dva křižníky během 20 minut. Tato oběť amerického námořnictva však měla za následek, že bylo bojové úsilí Spojenců maximálně zvýšeno. Japoncům se nepodařilo dosáhnout jejich primárního cíle - vylodění posil na Guadalcanalu. Příštího dne potopily letouny z \"USS Enterprise\" a Hendersonova letiště japonskou bitevní loď \"Hiei\". Během dne byl potopen další japonský těžký křižník a také několik transportních lodí. V noci ze 14. na 15. listopad se podařilo bitevní lodi USS \"Washington\" za necelých sedm minut potopit bitevní loď \"Kirišima\". Japonské velení se pak rozhodlo svá vojska z ostrova stáhnout. 7. února 1943 byla bitva o ostrov Guadalcanal a jeho okolí definitivně ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz v kultuře.", "content": "Bitvu o Guadalcanal přibližuje román amerického spisovatele Jamese Jonese \"The Thin Red Line\" (česky: \"Tenká červená linie\") z roku 1962 a dva stejnojmenné filmy natočené na námět této knihy: Část pozemních bojů o Guadalcanal je zpracovaná v prvních dvou dílech amerického válečného miniseriálu \"The Pacific\" z roku 2010. V této bitvě zahynula fiktivní postava Leo Wyatt (herec Brian Krause) v seriálu Čarodějky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Guadalcanal probíhala ve dnech 7. srpna 1942 až do 9. února 1943 a stala se jednou z nejdůležitějších bitev druhé světové války svedených v Tichomoří. Uskutečnila se v oblasti ostrova Guadalcanal, patřícího do souostroví Šalomounových ostrovů. ", "tgt_summary": "La bataille de Guadalcanal, également connue sous l'appellation campagne de Guadalcanal et sous le nom de code opération \"Watchtower\" par les forces alliées, est une importante bataille de la Seconde Guerre mondiale sur le théâtre d'opérations de l'océan Pacifique qui s'est déroulée entre le et le sur et autour de l'île de Guadalcanal, dans le cadre de la campagne des îles Salomon. Ce fut la première offensive majeure des forces alliées contre l'empire du Japon. ", "id": 818192} {"src_title": "André Maginot", "tgt_title": "André Maginot", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "André Maginot se narodil v Paříži. Část svého dětství strávil v Alsasku Lotrinsku, což byla oblast, kde Maginot později prosazoval pro vybudování obranného opevnění. V roce 1897 složil úřednické zkoušky a začal budovat kariéru ve francouzském úřednickém aparátu. Do roku 1910 pracoval jako asistent generálního guvernéra v Alžíru, poté s touto prací skončil a začal v politice. Toho roku byl zvolen do \"Chambre des députés\", kde pracoval jako podministr pro válečné záležitosti až do vypuknutí první světové války v roce 1914. Když začala válka, Maginot se rozhodl pro službu v armádě a byl odeslán na frontu v Lotrinsku. V listopadu 1914 byl Maginot v hodnosti četaře zraněn do nohy poblíž Verdunu, což mělo za následek, že do konce života kulhal. Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán Médaille militaire, nejvyšším francouzským vojenským vyznamenáním.", "section_level": 2}, {"title": "Budování „Maginotovy linie“.", "content": "Po první světové válce Maginot pokračoval v politice a vrátil se do \"Chambre des députés\", kde také zastával množství postů, počínaje v roce 1920 místem \"ministra důchodů\" a v letech 1922–1924, 1929–1930 a 1931–1932 \"ministra války\". Vyjádřil své znepokojení nad tím, zda Versailleský mír přináší Francii dostatečnou bezpečnost. Opakovaně tlačil na vládu, aby investovala více peněz do obrany země v době, kdy nedůvěra k Německu narůstala. Maginot začal budovat obranná postavení a série pevností na německých hranicích, které kombinovaly systém polních pozic a stálých betonových tvrzí. V jeho rozhodnutích hrály nepochybně roli osobní zkušenosti s úspěšným opevněním vybudovaném u Verdunu během první světové války. V roce 1926 ministr Maginot získal od francouzské vlády peníze na vybudování několika pokusných sekcí obranné linie. V rozhodujícím roce 1929 bylo nové opevnění zprovozněno a začalo být známé jako \"Maginotova linie\". Během diskuse o rok později André Maginot velmi prosazoval přidělení obrovské částky, kterou by potřeboval na mohutné opevnění celé francouzsko-německé hranice. Nakonec se mu podařilo vyjednat přidělení částky ve výši asi 3,3 miliardy tehdejších franků. Práce na projektu začaly neprodleně a postupovaly velmi rychle. V říjnu 1930 ministr Maginot navštívil staveniště a vyjádřil politování nad oběťmi prací, které se z oblastí museli vystěhovat. Navštívil také budovací práce v oblasti Lotrinska, kde měla domov jeho rodina a kde on sám strávil dětství, kde ještě více bojoval za přidělení peněz pro projekt v této oblasti. Ačkoliv je Maginot hlavním protagonistou projektu Maginotovy linie, většina její dnešní podoby je výsledkem práce Paula Painleva, Maginotova nástupce v pozice ministra války. André Maginot svůj projekt nikdy nedokončil, v prosinci 1931 onemocněl a 7. ledna 1932 v Paříži zemřel. Jeho ztrátu oplakávala celá Francie a po jeho smrti linie, kterou obhajoval a začal budovat, nesla jeho jméno.", "section_level": 2}], "src_summary": "André Maginot (\"André Mažinot\", 17. února 1877 – 7. ledna 1932) byl francouzský politik, voják, člen parlamentu a v letech 1929–1932 ministr války. Jeho nepochybně nejznámějším politickým krokem bylo prosazení vybudování soustavy pevností na hranicích s Německem, známé jako Maginotova linie.", "tgt_summary": "André Maginot est un homme politique français, né le à Paris et mort le dans la même ville. Plusieurs fois ministre, son nom est associé à la construction, entre les deux guerres mondiales, de la ligne de défense censée protéger la France d’une éventuelle invasion allemande ou italienne.", "id": 594449} {"src_title": "Jôf di Montasio", "tgt_title": "Montasch", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stejně jako většina vrcholů v Julských Alpách je i Jôf di Montasio charakterizován strmými vysokými stěnami padajícími do hlubokých zelených údolí (hlavně na severu). Montasio leží na konci protáhlého hřebene, stoupajícího od jihovýchodu. Na severu spadají jeho stěny až 1 100 metrů do doliny Valbruna. Celkové převýšení zde činí 1 700 metrů. Na jihu není situace tak dramatická, i když i zde ční nad loukami vápencové skály o výšce kolem 600 metrů, odkud pokračují dalších 600 metrů pomalým spádem po plošině \"Altipiano del Montasio\". Od západu je hora Montasio pravděpodobně nejpůsobivější. Připomíná zde bílý, vápencový jelení roh a překonává převýšením západní stěny (1 600 metrů) divokou říčku Rio Saline.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vrchol Montasia byl dlouho považovaný za nedosažitelný. První výstupy byly vykonány v době zlatého věku alpské historie. Prvovýstup na vrchol provedli v roce 1877 Findenegg a Brussofier. Výstup vedli od jihu ze silničního sedla Sella Nevea (1 190 m) a dále přes horní část západní stěny. Západní stěna byla prostoupena poprvé v r. 1882 horolezcem Brazzou, který také našel dnešní klasickou jižní cestu z planiny Altipiano. Většina cest ze severu byla poprvé prostoupena objevitelem horolezecký směrů Julských Alp Juliem Kugy. Jeho direttissima severní stěny byla jednou z velkých epizod zlatého věku alpinismu. Dnes je velká část této cesty uměle zajištěna kovovými kolíky, lany i kramlemi, a i tak se považuje za jednu z nejtěžších ferrat v Julských Alpách (obtížnost E).", "section_level": 1}, {"title": "Chaty.", "content": "Jako základna pro výstupy na Montasio jsou nejvhodnější dvě horské chaty, jedna na jihu, druhá na severní straně. Přístup: autem z obce Sella Nevea asi 5 km na parkoviště pod usedlostí Casere Parte di Mezzo, odtud výstup k chatě 40 min. Přístup: autem od severu z obce Ugovizza do údolí Val Saisera asi 8 km na parkoviště Malga Saisera, odtud výstup k chatě asi 1 h; nebo od západu z obce Dogna úzkou silničkou údolím Dogna asi 18 km na parkoviště v sedle Sella Somdogna (1400 m), odtud k chatě prakticky po rovině asi 1/4 hod. Při výstupech je možno nouzově využít rovněž dva bivaky.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy.", "content": "Vrchol je většinou lezen v létě. Zimní výstupy vyžadují náročnou přípravu a velké zkušenosti. Na jaře nabízejí jižní louky možnosti pro skialpinismus. Je nejjednodušší variantou výstupu na vrchol Montasia, z Altipiano del Montasio směřuje na sedlo Forca del Disteis (2201 m), poté východní částí jižní stěny do sedla Forca Verde (2 587 m) a odtud po snadném hřebeni na vrchol. Vede však po nepříjemných exponovaných strmých trávách, které mohou být po dešti nebezpečné. Název „Verde“ je z dialektu, kde slovo \"Verdi\" znamená opatrně. Cesta je využívána také jako sestupová. \"Délka\": 3 hod. pro výstup a 2,5 hod. pro sestup. Asi nejchozenější jižní cesta, která je místy zajištěná. Je variantou předchozí cesty, vede nejstrmější část jižní stěny po 60 metrovém svislém lanovém žebříku \"Scala Pipan\". Tím se dostane na hřeben, po kterém již snadně k vrcholovému kříži. Cesta je oficiální obtížnosti C. \"Délka\": 3,5 hod. pro výstup, 3 hod. pro sestup. Výchozí bod horská chata Rifugio Brazza. Nejdelší cesta z jižní strany, zprvu nesměřuje k samotné hoře. Vede od chaty Brazza severním směrem a v serpentinách prostupuje jižními stěnami nižších vrcholů ve východním hřebenu Jôf di Montasio až do sedla Forca del Palone. Odtud pokračuje dále západní směrem v exponovaném traverzu jižních stěn (na mnoha místech zajištění lanem) až naváže na cestu Verde. Po ní nebo variantou Scala Pipan na vrchol. \"Délka\": 5 hod. pro výstup, 4 hod. pro sestup. Od chaty Brazza cesta stoupá na sedlo Forca del Disteis, odtud traverzuje jižní stěnu směrem na západ po známé polici Grande Cengia k bivaku Suringar (2 430m). Značená stezka odtud pokračuje do západní stěny a přes strmý Findeneggův kuloár (bez zajištění, I-II.UIAA) na vrchol. \"Délka\": 4 hod. pro výstup. Je nejtěžší nehorolezeckou cestou po které je vrchol Montasia dostupný. Vede přímo severní cestou a kopíruje první výstup Julia Kugyho. Cesta je zajištěná a mezi takto upravenými cestami hraje v Julských Alpách prim. Náročnost je i tak II-III.UIAA. Cesta byla zajištěna v roce 1960 a pomocí 350 ocelových lan a více jak 800 kolíků a kramlí zpřístupňuje trasu prvovýstupu z r. 1902. \"Délka\": 6 hod. Cesta je údajně v současné době ve špatném stavu, její absolvování se nedoporučuje. Je o něco jednodušší variantou Kugyho přímé cesty. Výchozím bodem je parkoviště v lokalitě Malga Saisera (1 000 m) nebo chata Rifugio Fratelli Grego (1 389 m). Dalším opěrným bodem na cestě může být bivak Stuparich (1 587 m), který se nachází pod stěnou. Zajištěná cesta vede komínem v obtížnosti III.UIAA. Jedním z klíčových míst je asi 10 metrů vysoká kolmá stěna nad komínem. Další komín a většinou po namrzlých skalních stupních až na vrchol kotle a k bivaku Suringar. Dále od bivaku pokračuje cesta shodně s cestou Findeneggův kuloár. \"Délka\": 5 hod. pro výstup a 4 hod. pro sestu", "section_level": 1}], "src_summary": "Jôf di Montasio (německy \"Montasch\"; slovinsky \"Montaž, též Špik nad Policami, Poliški Špik, Bojec,\" česky \"Montaš\") je hora v italské části Julských Alp. Montasio je druhou nejvyšší horou pohoří. Výstupy na něj nejsou nijak jednoduché. Prakticky vždy se jedná o uměle zajištěné cesty.", "tgt_summary": "Le Montasch ou Jôf di Montasio en italien est un sommet des Alpes, à, dans les Alpes juliennes, en Italie (Frioul-Vénétie Julienne).", "id": 105264} {"src_title": "AmigaOS", "tgt_title": "AmigaOS", "src_document": [{"title": "Součásti AmigaOS.", "content": "Amiga může být rozdělena na dvě části: “Kickstart” (ROM) a „Workbench“. Poslední hardwarovou verzi Kickstartu představuje Kickstart 3.1 (V40), jenž kromě AmigaOS 3.1 (V40) využívají i následující softwarové updaty operačního systému AmigaOS 3.5 (V44) a AmigaOS 3.9 (V45). AmigaOS 4 (V50 a vyšší) zavádí svůj Kickstart z harddisku (případně výměnného média).", "section_level": 1}, {"title": "Kickstart.", "content": "“Kickstart” je název pro ROM zavaděč. Na prvním modelu Amigy (Amiga 1000), byl tento zavaděč načítán z diskety do speciální sekce paměti nazývané WCS, ačkoliv případně mohl být zaveden přímo do ROM chipu uvnitř počítače. Amiga 1000 mohla být dodatečně upravena pro použití těchto chipů. Kickstart obsahuje kód potřebný pro nabootování hardwaru a případně rozšiřujícího hardwaru. Zároveň také obsahuje mnoho kmenových částí operačního systému, jako například “Exec”, “Intuition” a jádro “AmigaDOSu”. Pozdější verze obsahovaly ovladače pro IDE a SCSI a spoustu jiného hardwaru. Dalo by se to porovnat s BIOSem plus Windows kernelem, ačkoliv nabízí mnohem větší funkcionalitu v průběhu bootování, např. plně funkční prostředí. Společně se softwarem třetích stran je možné načíst Kickstart do RAM namísto ROM, např. můžeme nahrát Kickstart 1.3, abychom mohli hrát staré hry nekompatibilní s Kickstartem 2.0 a vyšším. Tyto programy se nazývají “softkickers”. Existují také hardwarové přepínače Kickstartů, které umožňují použití více než jedné sady chipů uvnitř počítače, které se dají přepínat např. pomocí klávesové zkratky při startu počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Workbench.", "content": "Workbench je název pro software operačního systému, který není uložen v Kickstart ROM, a zároveň také grafický shell pro počítače Amiga. Pro běh softwaru však nemusí být prostředí Workbenche načteno. V praxi to znamená, že pokud chce např. nějaká hra obejít hardware a nechat si všechnu paměť a prostředky pro sebe, spousta z nich bootuje přímo z Kickstartu na floppy disku. V terminologii Workbenche je “Metaphor” to samé, co ve Windows “Desktop”, adresáře se nazývají “drawers”, spustitelné soubory jsou “tools”, datové soubory “projects” a GUI prográmky známé jako Widgets jsou “Gadgets”. V mnoha jiných aspektech se interface podobá Mac OS, např. na ploše se zobrazují ikony připojených disků a svazků, každé okno má jednotné menu. Oproti Macu má Amiga dvoutlačítkovou myš. Speciální funkcí jsou pak tzv. “multiple screens”. Tento koncept je podobný jako u X Window virtuálnímu desktopu nebo pracovní ploše, ale jsou generována dynamicky podle toho, jak jsou vyžadována aplikačními programy. Každé okno má jiné rozlišení a barevnou hloubku. Gadget v pravém horním rohu, umožňuje přepínání oken. Okna se mohou přetahovat pouze ve směru nahoru a dolů. Od AmigaOS verze 4 jdou okna přetahovat ve všech směrech. Funkce Drag and Drop mezi okny funguje také. Výchozím prvkem Workbenche je zobrazovací systém “Intuition”. Ten ovládá a zobrazuje okna, obrazovky a gadgety, znakový vstup z klávesnice a myši.", "section_level": 2}, {"title": "AmigaDOS.", "content": "AmigaDOS obsluhuje souborový systém, práci se soubory a složkami, příkazový řádek, odkazy a další. V AmigaOS 1.x, port AmigaDOS byl založen na TRIPOS portu od MetaComCo. Správná funkčnost byla zaručena pouze u programů napsaných v BCPL. Od verze 2.x a vyšší je AmigaDOS přepsán a dále rozvíjen v jazyce C a assembleru, zaručující plnou kompatibilitu s 1.x verzí.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika.", "content": "Do verze 3, podporoval AmigaOS pouze originální grafický chipset Amiga, grafické karty třetích stran byly podporovány pouze neoficiálním řešením. Ideální řešení, kdy by Amiga podporovala jakýkoliv grafický systém se nazývalo “retargetable graphics” (RTG). AmigaOS 3.1 umožňoval práci s chunky grafikou, což přispělo ke zvýšení kompatibility ovládacího software některých grafických karet (např. Picasso II). Amiga neměla žádnou oficiální podporu 3D grafiky, takže neměla žádné standardní grafické rozhraní. Výrobci grafických karet proto přinesli svá vlastní řešení např. MiniGL, Warp3D, Storm a CyberGL. VideoScape 3D byl jedním z prvních 3D renderovacích animačních systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Zvuk.", "content": "Stejně jako u grafických karet, AmigaOS až do verze 3.1 podporoval pouze svá vlastní originální řešení. MIDI nepodporoval až do doby, kdy Roger Dannenberg přepracoval camd.library jako standardní MIDI API. Verze camd.library od Commodoru obsahovala navíc sériový port.", "section_level": 2}, {"title": "RAM disk.", "content": "Operační systém AmigaOS má RAM disk dynamicky měnící svoji velikost, měněnou podle jejího obsahu. Při spuštění AmigaOS 2.x, se konfigurační soubory operačního systému nahrály do RAM disku při bootování, což velmi urychlilo použití operačního systému. Ostatní programy byly nahrány jako jakékoliv standardní zařízení a nebrzdily tím start operačního systému.", "section_level": 2}], "src_summary": "AmigaOS je nativní operační systém osobních počítačů Amiga. Původně byl vyvíjen firmou Commodore International a prvně představen společně s uvedením Amigy 1000 na trh. Běžel na 32-bitovém mikroprocesoru Motorola série 68k, vyjma AmigaOS 4 který běží na mikroprocesorech PowerPC. ", "tgt_summary": "AmigaOS est le système d'exploitation natif des ordinateurs Amiga, lancé en 1984 et encore développé aujourd'hui. Il a été initialement développé pour les processeurs 680x0, puis progressivement réécrit pour les processeurs PowerPC. Dans un premier temps le système fonctionnait sur des machines bi-processeur (un 680x0 et un PowerPC). Depuis 2006 il fonctionne sur des machines équipées uniquement de processeur PowerPC telles que les AmigaOne/microAone et les Sam440/Sam460 toutefois, en 2018, la version 3.1 fonctionnant sur les processeurs Motorola est de nouveau mise à jour de façon commerciale par Hyperion Entertainment qui en détient la licence. ", "id": 387123} {"src_title": "Pilotní licence", "tgt_title": "Brevet de base de pilote d'avion", "src_document": [{"title": "Private pilot license.", "content": "Průkaz soukromého pilota, základní stupeň pro motorové létání. Tento průkaz opravňuje vykonávat jakýkoliv let, ne však za úplatu, na jednomotorovém letadle do maximální vzletové hmotnosti 5 700 kg (např. AN-2 pro 12 lidí ma vzletovou hmotnost 5 500 kg a je jednomotorová). Formulace \"ne však za úplatu\" znamená, že si nesmíte vzít peníze za práci pilota, smíte však se s někým podílet na ceně za letovou hodinu. K získání této licence je zapotřebí nalétat minimálně 45 letových hodin, z toho minimálně 25 ve dvojím řízení (dual), a minimálně 10 hodin sólo letů, jeden sólo přelet o minimální délce 270 km se dvěma plnými přistáními na letišti jiném než letiště vzletu. Pokud v rámci výcviku student dělá noční doložku, což je po zavedení v nedávné době již téměř standardní, musí žák nalétat 5 hodin v noci, z toho 5 sólo vzletů. Nejčastějším letounem používaným pro výcvik PPL je zcela jistě Cessna 152, která je i celosvětově nejrozšířenějším výcvikovým letadlem. Díky své váze do jedné tuny je levná na přistávací poplatky, které se platí za tunu MTOW (maximální vzletové hmotnosti). Cessna 152 je velice jednoduchá a „hodná“ – je snadná na ovládání, které je absolutně nezáludné, a dají se na ní \"levně\" získat perfektní návyky na větší typy letounů Cessna, například řady 170 nebo 180. Taky cena je celkem příznivá, v ČR se cena pohybuje běžně do 3000 Kč bez daně, v USA jsou ceny mnohem příznivější, nejlevněji se dá cessna 152 půjčit za 70 USD wet (vč. paliva). Některé letecké školy v ČR provádějí výcvik na typu Zlin Z-142. Tento letoun Československé konstrukce je mnohem výkonnější než americké Cessny a řízení je velmi citlivé. Stodvaačtyřicítky jsou konstruovány i na výcvik akrobacie a ta se na nich také stále vyučuje. Nevýhodou tohoto výkonného letounu, na kterém se \"z kluků stávaji chlapi\", je servisní režim a dvojnásobná spotřeba než má letoun Cessna – a tím pádem také dvojnásobná cena za hodinu provozu. Na tomto typu letounu také dnes začínají svoji profesionální kariéru vojenští piloti. V Československu byl nejčastěji užívaným výcvikovým letounem některý z řady Zlin Z-x26 (Z-126, 226, 326, 526). Tento cvičný dolnoplošník s klasickým podvozkem s ostruhovým kolem je v posledních verzích vybaven výkonným motorem. Na těchto typech začínala létat akrobacii světoznámá Chrudimská čtyřka (dnes Flying Bulls) a je opravdovou prověrkou pilotního umění. Dodnes je tento typ pro své výkony nejpoužívanější vlečný letoun v ČR (používá se k vlekání větroňu). S licencí PPL si můžete užívat krás létání, v létě letět na dovolenou nebo se jen pobavit s kamarády ve vzduchu. K licenci PPL je možno získat různé doložky. Např.: MEP (multi engine piston), rozšíření na vícemotorová letadla nebo IR (instrument rating), přístrojová doložka, která opravňuje pro let podle přístrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Commercial pilot license.", "content": "Průkaz obchodního pilota opravňuje pro létání za úplatu. S licencí CPL můžete létat jako druhý pilot na letadla nasazeném na obchodní let. Pro získání tohoto stupně kvalifikace je nutné první získat PPL a mít minimální nálet 200 hodin, z toho minimálně 100 jako PIC (velitel letadla – pilot in command). Samotná délka výcviku je závislá na tom zda pilot vlastní IR doložku nebo ne. Pokud ji vlastní, CPL je 15 hodin na letadle, z toho 5 hodin na komplexním letadle (stavitelná vrtule, zatahovací podvozek); pokud licenci IR nemá, je to 25 hodin a zase 5 hodin na komplexním letadle. Kurz CPL může zahájit při náletu 150 hodin a dokončit při 200 hodinách. Pilot s CPL, IR, MEP a ATPL teorií může vykonávat práci u letecké společnosti jako druhý pilot. Výhodne je pro CPL piloty během svého náletu si udělat IR výcvik, který je 50hodinový a část letů může být nalétána na simulátoru. Do 200 hodin CPL se počítá maximálně 10 hodin ze simulátoru.", "section_level": 1}, {"title": "Airline transport pilot license.", "content": "Licence dopravního pilota opravňuje létat jako kapitán letadla. Pro získání této kvalifikace musíte mít splněnu teorii ATPL (ATPL frozen) – cca 650 hodin studia (10 měsíců a 14 zkoušek na ÚCL) a nálet 1500 hodin na vícepilotních letadlech. Znamená to, že pilot s licenci CPL, MEP, IR a ATPL frozen může létat jako druhý pilot na dopravních letadlech, jakmile jeho nálet dosahuje 1500 hodin, dostává kvalifikaci ATPL a má právo vykonávat funkci kapitána letadla. V dnešní době, pokud má uchazeč zájem, čas a peníze, není problém se od nuly na pravou sedačku dopravního letadla dostat za zhruba 1 rok. Celkový nálet bude přesahovat něco málo přes 200 hodin. K získání PPL je nutno vlastnit \"medical class 2\" což je jen krátké nenáročné vyšetření zdravotního stavu. K licencím CPL a ATPL je nutno vlastnit \"medical class 1\". Vstupní prohlídku k získání tohoto zdravotního osvědčení je nutné absolvovat na ÚLZ (Ústav leteckého zdravotnictví). Jedná se o dvoudenní důkladnou prohlídku, kterou byste měli zvládnout, pokud nemáte nějaké vážnější zdravotní problémy. Obnovovací roční prohlídku může od roku 2013 vykonat kterýkoliv pověřený letecký lékař.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilotní licence neboli pilotní průkaz je průkaz, který opravňuje držitele k řízení letadel. U motorových letadel rozlišujeme tři základní typy pilotních licencí:", "tgt_summary": "L'énergie de l'état fondamental d'un système quantique formula_1 est une borne inférieure à la valeur moyenne de l'énergie calculée par toute fonction d'onde approchée normée formula_2 formula_3 ", "id": 404735} {"src_title": "Rafi Ejtan", "tgt_title": "Rafael Eitan (homme politique)", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Ejtan se narodil v Palestině v kibucu Ejn Charod v rodině ruských sionistických přistěhovalců z roku 1923. Jeho otec, Noach Hantman byl básník, matka Miriam Lucanská žena v domácnosti. Kromě Rafiho měli ještě další tři děti; Odeda, Rinu a Ami. Celá rodina žila v Ramat ha-Šaron sestávající ze 100 rodin. V roce 1940 Rafi dostudoval střední zemědělskou školu a poté odešel studovat do Londýna, kde získal titul BSc v ekonomii. V roce 1938, jako 12letý vstoupil do Hagany, aby se o něco později stal příslušníkem Palmachu, elitní části Hagany. V tajných operacích pomáhal židovským uprchlíkům prchajícím před nacismem do Palestiny. Nejslavnější operací, které se v té době zúčastnil byla likvidace britského radaru na horu Karmel nedaleko Haify. Při operaci se musel plazit kanály, čímž získal přezdívku Smraďoch, která mu už zůstala (a odlišovala ho od jiného Rafaela Ejtana, známého izraelského politika). V té době se Ejtan také poprvé setkal s pozdějším izraelským premiérem Jicchakem Rabinem.", "section_level": 1}, {"title": "V tajných službách.", "content": "V průběhu války za nezávislost sloužil u armádních zpravodajců. Po založení Šin Bet odešel pracovat do této služby a stal se šéfem jejích operací. V této pozici se účastnil i únosu Adolfa Eichmanna jako šéf komanda. V průběhu let 1964–1966 vedl dva roky trvající operaci proti německým vědcům pracujícím na vývoji raketových zbraní pro Egypt. Též byl zapojený do přípravy plánu na likvidaci iráckého jaderného programu, který vyvrcholil v červnu 1981 útokem izraelského letectva na irácký nukleární reaktor v Osiraku.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu z tajných služeb.", "content": "V roce 1972 opustil Šin Bet a přešel do soukromého sektoru. Zabýval se například lovem tropických ryb a dalšími zemědělskými podniky. V roce 1978 dostal od ministra vlády Menachema Begina nabídku, aby se stal jeho poradcem pro otázky terorismu, neboť na tomto poli patřil Ejtan k nejrespektovanějším expertům. V roce 1981 byl jmenován šéfem průmyslové a vědecké rozvědky Lakam, ve které působil až do roku 1985, kdy byla tato výzvědná služba rozpuštěna jako důsledek neautorizované špionáže proti spojenci, USA (tzv. \"aféra Pollard\")", "section_level": 1}, {"title": "Protiteroristický poradce.", "content": "Podle knihy \"Gideonovi vyzvědači\" od Gordona Thomase během vlády Margaret Thatcherové navázala v roce 1980 s Ejtanem vztahy britská MI6 a ten začal působit jako poradce v boji proti severoirským teroristům. Tento vztah vyvrcholil v roce 1985, kdy agenti Mosadu vystopovali bombové komando IRA v Gibraltaru. Za nejasných okolností potom byli tři členové IRA zabiti příslušníky SAS. Následně se informace o účasti Ejtana a Mosadu na této operaci objevila v tisku a IRA vydala příkaz svým příslušníkům, aby Ejtana našli a zabili. Kvůli této hrozbě (a rozpakům, do kterých se izraelská vláda kvůli Ejtanově neautorizované účasti na operaci v Gibraltaru dostala) opustil Ejtan Velkou Británii a ukončil svou spolupráci s jejími tajnými službami. Tento incident poté ještě několik let zatěžoval izraelsko-britské vztahy.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý sektor.", "content": "Po rozpuštění Lakamu v roce 1985 mu bylo nabídnuto místo ředitele státní chemické korporace, kterou řídil až do roku 1993. Firma pod jeho vedením prodělala silnou expanzi a stala se jednou z největších v zemi. V roce 1992 dostal, prostřednictvím úspěšného brazilského obchodníka I. Semmela nabídku na zemědělský kontrakt na Kubě zahrnující kultivaci největšího kubánského citrusového háje. Poté, co tento kontrakt vyhrál, založil se čtyřmi dalšími podnikateli společnost \"GMB Grupo BM\", ve které zastupuje izraelskou společnost \"Reesimex\". GMB později získala i kontrakt na stavbu Památníku holokaustu v centru staré Havany. Za svou práci v oblasti zemědělství byla GMB nedávno kubánskou vládou vyznamenána. Kromě Kuby GBM obchoduje i v jiných zemích Latinské Ameriky. Mezi jinými například řídí zemědělské projekty v Dominikánské republice.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda Gilu.", "content": "Začátkem roku 2006 založil stranu GIL (VĚK), která se při březnových volbách téhož roku dostala do Knesetu a získala 7 parlamentních křesel. Strana je zajímavá zejména tím, že si jako primární cíl určila obranu izraelských důchodců.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Ve volném čase se věnoval sochařství. Na svém kontě měl přes 100 soch. Uspořádal i samostatnou výstavu v prostorách high-tech společnosti \"Brown\". Zemřel 23. března 2019 ve věku 92 let v nemocnici Ichilov v Tel Avivu. Následující den byl pohřben v Netanje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafael „Rafi“ Ejtan (: רפי איתן), (23. listopadu 1926, Ejn Charod – 23. března 2019, Tel Aviv) byl agent Šin bet, který se podílel na únosu Adolfa Eichmanna, šéf tajné služby Lakam a předseda strany izraelských důchodců Gil.", "tgt_summary": "Rafael Eitan (en hébreu : רפי איתן), dit Rafi Eitan, né le à Eïn-Harod (Palestine mandataire) et mort le à Tel Aviv (Israël), est le leader du parti politique Gil (parti des retraités en Israël, qui a fait un résultat inattendu aux élections législatives israéliennes de 2006). ", "id": 811982} {"src_title": "Mistrovství světa v klasickém lyžování 2009", "tgt_title": "Championnats du monde de ski nordique 2009", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednalo se o čtvrtý šampionát v historii České či Československé republiky. První šampionát na českém území se konal v roce 1925 v Jánských lázních, dva šampionáty hostily i Vysoké Tatry (1935 a 1970). O pořadateli mistrovství rozhodla Mezinárodní lyžařská federace (FIS) na svém zasedání 3. června 2004 v americkém Miami, kdy Liberec porazil poměrem 11:4 norské Oslo. Mezi klasické lyžařské disciplíny patří běh na lyžích, skoky na lyžích a severská kombinace. Na 45. kongresu FIS v portugalském městě Vilamoura v květnu 2006 bylo rozhodnuto, že právě v Liberci bude premiéra skokanské soutěže žen na normálním můstku (HS 100).", "section_level": 1}, {"title": "rok 2007.", "content": "O pořádání mistrovství se Liberec ucházel celkem čtyřikrát, ve všech případech vedl tým Roman Kumpošt. První tři kandidatury se uskutečnily ve spojení s jinými jizerskohorskými obcemi, počítalo se s tím, že běžecké disciplíny se budou odehrávat v Jizerských horách – tento plán však pokaždé narazil na námitky ochránců přírody i delegátů FIS. Ti dali přednost italskému Val di Fiemme (MS 2003), německému Oberstdorfu (MS 2005) a japonskému Sapporu (MS 2007). Tým kolem Romana Kumpošta se však nevzdal a připravil novou kandidaturu, která se opírala o vybudování nového areálu ve Vesci na okraji Liberce. Plány nového moderního areálu na delegáty FIS zapůsobily a Liberec se tak mohl radovat z úspěšné kandidatury na MS v roce 2009. Organizační tým začal svojí práci pod vedením Romana Kumpošta. Ten vedl i delegaci, která odjela prezentovat MS do japonského Sappora. Čestnou viceprezidentkou organizačního výboru byla jmenována Kateřina Neumannová. Dne 25. července 2007 však dochází k personálnímu zemětřesení ve sdružení, které mělo organizaci šampionátu na starosti. Roman Kumpošt byl odvolán na nátlak Ministerstva školství vedeného tehdy Danou Kuchtovou. Valná hromada 26. července 2007 dosadila na pozici prezidenta organizačního výboru Kateřinu Neumannovou. Téměř okamžitě podalo výpověď deset klíčovým členů výboru a ten se tak prakticky rozpadl. Oficiálním důvodem pro odvolání byly závažné chyby v hospodaření výboru, tento důvod však byl vzápětí napadán a zpochybňován.", "section_level": 2}, {"title": "FIS SP 2008.", "content": "Vážným testem připravenosti sportovišť pro MS měly být světové poháry v roce 2008. Od 8. února do 10. února vyzkoušeli ještědské můstky skokané, kteří zde absolvovali dva světové poháry. Vítězem prvního se stal Thomas Morgenstern, druhý nedělní závod vyhrál Nor Anders Jacobsen. O týden později do Liberce přijeli běžci na lyžích a sdruženáři. Přípravu běžkařského SP provázely velké problémy s nedostatkem sněhu. Pořadatelé nemohli kvůli vysokým teplotám využít umělé zasněžování a tak si museli pomoci dovážením sněhu z Jizerských hor. Dovoz sněhu vyvolal velkou vlnu kritiky. Padlo několik trestních oznámení, Kateřina Neumannová byla nominována na anticenu Ropák roku a před okruhem demonstrovalo i několik desítek ochránců přírody. Vítězem závodu na 12 km se ve Vesci stal Francouz Jean Marc Gaillard, závod žen na 10 km vyhrála Norka Astrid Jacobsen. Nedělní závod ve sprintu dvojic vyhrály norské týmy. V mužích dvojice ve složení Martin Johnsrud Sundby a Simen Østensen, v ženách dvojice Marit Bjørgen a Astrid Jacobsen.", "section_level": 2}, {"title": "rok 2009.", "content": "Rok 2009 začal pro liberecké pořadatele dobře. Po teplém počasí v prosinci 2008, jehož výsledkem bylo zrušení Světového poháru v severské kombinaci v prosinci téhož roku, přišlo do České republiky velmi chladné počasí. V průběhu ledna v České republice udeřily mrazy. V Jizerských horách bylo naměřeno až -35 stupňů Celsia. Chladné počasí umožnilo pořadatelům využít sněžných děl a začít vyrábět sníh pro MS. Během několika dní ve Vesci leželo více jak 80 tisíc kubických metrů sněhu, což je asi dvakrát více než je potřeba pro dostatečné pokrytí tratí sněhem. Začátek února přinesl sice oteplení, ale ani to nějak výrazněji neovlivnilo sněhovou pokrývku v obou areálech. Po sněhu bylo celé Česko zasypáno také osmi stovkami billboardů s reklamou na mistrovství světa. To však vyvolalo další kritiku na organizační štáb, protože se na billboardech neobjevil současný nejlepší český lyžař Lukáš Bauer, ale pouze Jakub Janda a Martin Koukal. Bohužel ani reklamní kampaň nepomáhala k zájmu lidí o vstupenky. V půlce ledna jich byla prodána necelá třetina a zájem lidí byl více než vlažný. S ubývajícím číslem na odpočtu do zahájení MS však zájem rostl především o lístky na slavnostní zahájení MS spojené s koncertem Deep Purple, které se konalo v Tipsport Aréně.", "section_level": 2}, {"title": "Šetření NKÚ a trestní oznámení.", "content": "Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal informoval 12. února 2009, že jeho úřad podal trestní oznámení na neznámého pachatele v souvislosti s postupem města Liberce a Technické univerzity v Liberci při přípravě sportovišť pro mistrovství světa. Kontrola NKÚ v rozsahu více než jedné miliardy korun nalezla problémy s využitím desítek milionů a dospěla k závěru, že došlo k podvodu, úvěrového podvodu, porušování pravidel hospodářského styku a porušování pravidel při správě cizího majetku. Policie obvinila v roce 2010 z trestného činu podvodu tři osoby.", "section_level": 3}, {"title": "Dluhy a žaloby na organizátory.", "content": "V květnu 2009 přinesla média zprávy o tom, že organizační výbor dluží značné sumy dodavatelům za zboží a služby. Někteří věřitelé proto na organizátory podali žaloby. Například Technické univerzitě organizační výbor nezaplatil 8,75 milionu korun za pronájem kolejí a menzy. Kvůli podezření ze spáchání několika trestných činů během příprav mistrovství podal v polovině listopadu 2010 na neznámého pachatele trestní oznámení také ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš. V březnu 2012 rozhodoval Městský soud v Praze v insolvenčním řízení o 69 pohledávkách v úhrnné výši 399 milionů Kč, z toho 172 milionů Kč požadoval stát jako penále za špatné využití dotace. Soud zatím uznal 47 pohledávek, ale konstatoval, že organizátoři zanechali pouze majetek v řádu tisíců korun, a věřitelům tedy dluhy není z čeho zaplatit. Konkurs byl zrušen v roce 2016, když majetek dlužníka pokryl pouze náklady insolvenčního správce a likvidátora, mezi věřitele nebyla rozdělena žádná částka. Část věřitelů zažalovala Svaz lyžařů České republiky a město Liberec, jako zakladatele organizátora.", "section_level": 2}, {"title": "Sportoviště MS.", "content": "Liberecký šampionát probíhal na dvou sportovištích v blízkosti města. Běžecké tratě pro FIS mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 2009 začaly vznikat „na zelené louce“ na pozemcích městské části Vesec, která leží na jihovýchodním okraji Liberce. Nový moderní areál byl vybudován pro potřeby šampionátu za více jak 300 milionů korun. Areál pojme podle odhadů okolo 35 tisíc diváků. V zimě by se měl stát centrem klasického lyžování pro celý Liberec, v létě areál hojně využívají inline bruslaři, běžci a závodníci MTB při několika závodech. V areálu jsou dva základní okruhy dlouhé 3,75 km s možností zkrácení na 3,3 a 2,5 km. Kombinací těchto dvou okruhů vzniknou okruhy dlouhé 5 km a 7,5 km. Rovněž se v areálu nachází trať pro sprint v délce 1,2 km pro ženy a 1,3 km pro muže. Druhým areálem jsou skokanské můstky na Ještědu. Kapacita areálu je minimálně 12 tisíc diváků. Oba můstky (H100 a H134) už v minulosti hostily závody SP. Během posledních dvou let můstky prošly celkovou rekonstrukcí za více jak 380 milionů korun. Oba můstky se dočkaly nové keramické stopy, navíc na ně byla položena umělá hmota, která umožňuje skákání i v letních měsících. Vybudovány byly také nové budovy pro účely šampionátu, tribuny, příjezdové komunikace i nový parkovací dům. Medaile byly během mistrovství udělovány na náměstí E. Beneše v samotném historickém centru Liberce. Na zdejším náměstí také probíhal kulturní a zábavní program. Na náměstí vystoupili například Aneta Langerová, Ondřej Ruml, Dara Rollins, Maxim Turbulenc, Michal David a další. Na náměstí také na velkoplošných obrazovkách běžely přímé přenosy ze sportovišť. Zázemí šampionátu bylo v liberecké Tipsport aréně. V nové moderní hale našli své kanceláře pořadatelé. Vydávaly se v ní například akreditace. Navíc se v ní uskutečnilo slavnostní zahájení MS a několik koncertů (Deep Purple či Elán). Oficiálním maskotem byl lev LIBI. O podobě maskota mohli fanoušci hlasovat na oficiálních stránkách MS, kde měli na výběr ze tří kandidátů.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na lyžích.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Muži.", "content": "", "section_level": 3}], "src_summary": "Mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 byla jedna z největších sportovních akcí v historii České republiky, která proběhla od 18. února do 1. března 2009 ve sportovních areálech v českém městě Liberci. Pořadatelem mistrovství bylo občanské sdružení OC FIS NORDIC WSC 2009 a náklady na pořádání přesáhly 2 mld. Kč. Sdružení skončilo v lednu 2012 v úpadku s dluhy ve výši 399 milionů Kč a majetkem v řádu tisíců.", "tgt_summary": "La des Championnats du monde de ski nordique (tchèque : \"Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009\" ; titre officiel en anglais : \"FIS Nordic World Ski Championships 2009\") a lieu du 18 février au à Liberec en République tchèque. La Fédération internationale de ski organise cet événement bisannuel du ski nordique lors duquel sont décernés les titres mondiaux de trois disciplines sportives : le combiné nordique, le saut à ski et le ski de fond. ", "id": 418724} {"src_title": "Viktorín z Poděbrad", "tgt_title": "Victor de Poděbrady", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Viktorín z Poděbrad se narodil jako druhorozený syn Kunhutě ze Šternberka (Kuňce), první manželce Jiřího z Poděbrad. V roce 1463 se oženil s Markétou († 1472), dcerou Hynka Ptáčka z Pirkštejna, a díky této svatbě získal panství Polná-Přibyslav. O dva roky později se jeho druhou ženou stala Žofie († 1479), dcera knížete Boleslava II. Těšínského. I po její předčasné smrti se Viktorín oženil potřetí, tentokrát s Markétou z rodu Palailogos z Montferratu. Z jeho potomstva lze uvést syna Bartoloměje, diplomata, který utonul roku 1515 v Dunaji. V roce 1459 ho císař Fridrich III. Habsburský povýšil na knížete Svaté říše římské a téhož roku se stal moravským zemským hejtmanem. Roku 1462 císař jeho povýšení znovu potvrdil a současně za říšská knížata prohlásil též Viktorínovy bratry Jindřicha a Hynka. Svým synům již předtím král Jiří svěřil panství nad Kladskem a Minstrberskem; těm bratři společně vládli až do Jiříkovy smrti roku 1471, poté byl jeho majetek roku 1472 mezi jeho syny rozdělen. Viktorín získal Kolín a Knížectví opavské, Jindřichovi knížectví minstrberské a hrabství kladské s panstvím náchodským, Hynkovi Poděbrady a Kostomlaty a Bočkovi pak panství litické a hrad Veliš. Když se proti Viktorínovu otci ustavila Zelenohorská jednota vedená Zdeňkem ze Šternberka, byl jmenován vrchním velitelem královského vojska. Dosáhl několika vítězství v Čechách i ve Slezsku. Při svém tažení do Rakous však narazil na vojska Matyáše Korvína, který přitáhl císaři Fridrichovi na pomoc. Obě vojska se několikrát na moravské půdě střetla. Boje se vedly především o Třebíč (ta byla celá zničena a tamější velký opevněný klášter značně poškozen), kde Viktorína obklíčila uherská vojska a útěk se mu zdařil díky vojenskému tažení vedenému jeho bratrem Jindřichem. Odtud se přesunuli na polenský hrad, odkud král Jiří z Poděbrad od května téhož roku řídil vojenské operace. 8. října 1468 se polenského hradu zmocnili páni ze Šternberka a jako přívrženci Matyáše drželi panství až do roku 1479, kdy po uzavření míru v Olomouci dostal majetek zpět a v Polné nechal vystavět architektonicky zajímavý dům U Rytířů. Dále Viktorín se účastnil bitev o Brno, Olomouc, Tovačov či Veselí nad Moravou, kde byl 27. června 1469 Korvínovými vojsky zajat. Následovalo dvouleté věznění na hradech v Trenčíně a Visegrádu. Konvertoval ke katolické víře a posléze svému přemožiteli i pomáhal. Po uzavření olomoucké smlouvy dostal zpět polenské panství a dále je rozšiřoval, nechal opravit hrad, vystavět rybník Peklo i městské opevnění, roku 1482 na jeho pokyn vznikl rybník Velké Dářko. Po návratu z vězení žil převážně v Opavě. Roku 1483 poskytl v době morové epidemie polenský hrad k užívání králi Vladislavu II. a jeho dvoru. Dohodou z 12. května 1485 odstoupil Opavské knížectví uherskému a českému králi Matyáši Korvínovi. 7. října 1486 musel zadlužený Viktorín polenské panství prodat za 18 000 uherských zlatých svému vzdálenému příbuznému Janu Bočkovi z Kunštátu. Zemřel na Těšínsku, když se předtím opět vzepřel Matyášově moci a byl za to potrestán. Pochován je v kostele svatého Ducha v Opavě. Podle Genealogie knížat z Minstrberka od Štefana Glogowského, který čerpá z Aeluriovy Glaciographie (s. 442 a 468), zemřel Viktorín v neděli 30. srpna 1500 na zámku v Těšíně, pochován však byl do rodinné hrobky v kostele Panny Marie Růžencové u františkánů v Kladsku vedle své poslední ženy Markéty Palaiologovny. V roce 1558 byly tělesné pozůstatky všech osmi členů rodiny přeneseny do knížecí hrobky v hlavním farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktorín z Poděbrad, nebo též Viktorín Opavský či Viktorín Minsterberský, také Viktorín z Kunštátu (29. května 1443 Poděbrady – 30. srpna 1500 Těšín) byl český, římskoněmecký, minsterberský a opavský kníže, hrabě kladský, syn krále Jiřího z Poděbrad.", "tgt_summary": "Victor de Poděbrady connu également comme: Victor duc de Münsterberg et d'Opava; (tchèque: \"Viktorin z Minsterberka\"); né le à Poděbrady – † 30 aout 1500 à Cieszyn) comte de Kladsko, duc de Münsterberg en polonais \"Ziębice\" (1465-1472) et duc Opava en allemand \"Troppau\" (1465-1485).", "id": 2225455} {"src_title": "Walter Raleigh", "tgt_title": "Walter Raleigh", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Není zcela jisté, kdy se narodil. Někteří historikové se domnívají, že to bylo roku 1552, jiní uvádějí rok 1554. Byl nejmladším synem Waltera Raleigha a jeho manželky Kateřiny Champernovnové. Ta byla neteří Kateřiny Ashleyové, Alžbětiny vychovatelky, která mladého Waltera uvedla ke dvoru. Raleighova rodina byla silně protestantská a v době panování Marie I. museli její členové čelit nebezpečí perzekuce. Walterův otec se musel jednu dobu ukrývat ve věži svého panství, aby se vyhnul popravě. V dětství tak Walter získal silný odpor ke katolicismu.", "section_level": 1}, {"title": "Irsko.", "content": "V letech 1579 až 1583 se Raleigh podílel na potlačení Desmondova povstání. Účastnil se mimo jiné obléhání Smerwicku. Po porážce povstání došlo k rozdělování území mezi Alžbětiny příznivce, která tak chtěla omezit nebezpečí dalších vzpour v Irsku. Raleigh obdržel území o rozloze 160 km2, včetně přímořských měst Youghal a Lismore. Tím se stal jedním z nejbohatších vlastníků půdy na jihu Irska. V období kdy vlastnil irská panství, trávil dost času na hradu Killulagh. Město Youghal považoval za svůj příležitostný domov a v letech 1588 až 1589 byl i jeho starostou. Správa jeho irských panství mu poté, co se k němu obrátila štěstěna zády, přinášela problémy. Roku 1602 je prodal Richardovi Boyle, který byl významným dvořanem na dvoře Jakuba I. i Karla I.", "section_level": 1}, {"title": "Nový svět.", "content": "Walter Raleigh převzal po svém zemřelém nevlastním bratrovi Humfreyi Gilbertovi iniciativu v projektu osídlení Ameriky anglickými kolonisty. Nakonec došlo ke dvěma plánovaným a k jednomu předem neplánovanému pokusu o osídlení Nového světa. Po pečlivém prozkoumání pobřeží dnešní Virginie v roce 1584, byl jako vhodné místo k budoucímu anglickému osídlení vybrán ostrov Roanoke. Zpráva o této úspěšné průzkumné misi potěšila královnu Alžbětu I. natolik, že organizátora akce, Waltera Raleigha, povýšila do šlechtického stavu, na budoucí osídlovací výpravu přislíbila poskytnout zbraně a střelný prach a zapůjčit jednu ze svých lodí – \"Tygra\", a navíc se rozhodla k poctě nejvyšší – jakožto Alžběta I., známá jako Panenská královna, propůjčila zemi za oceánem své přízvisko a ta byla tedy nazvána Virginií (Panenskou zemí). Raleighovy plány kolonizovat území Severní Ameriky (zahrnující současnou Severní Karolínu a Virginii) skončily neúspěchem, ale vytvořily základ pro další kolonizaci. Tyto výpravy financoval Raleigh ze svých prostředků a s finanční podporou svých obchodních přátel, a tak nebyl schopen zajistit příjem v té výši, která byla potřebná pro dlouhodobé udržení koloniální správy dobytých území.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V prosinci roku 1581 se Raleigh vrátil z Irska do Anglie a účastnil se života na Alžbětině dvoře. Královna začala brzy svého oblíbence zahrnovat dary, pronajala mu dva statky, udělila mu výsadu vybírat od každého vinaře v zemi poplatek za právo prodávat víno, povolila mu vývoz vlněného sukna a přibyly i tituly: Raleigh byl jmenován viceadmirálem západu, viceadmirálem Devonu, zástupcem koruny v Cornwallu a guvernérem tamních cínových dolů. Roku 1585 byl povýšen do rytířského stavu. V letech 1585 a 1586 zastupoval Devonské hrabství v parlamentu. Duchaplný Raleigh se královně za vše odvděčil tím, že jí dělal společnost a skládal pro ni verše. V roce 1587 zahrnula královna svého oblíbence další poctou a sir Walter Raleigh se stal kapitánem její osobní stráže, což bylo prestižní postavení, které ho udržovalo v její nejtěsnější blízkosti. V létě roku 1587 však začal Raleighův postupný společenský pád. Tehdy byl královně představen dvacetiletý okouzlující muž Robert Devereux, hrabě z Essexu, kterého si královna okamžitě oblíbila a svěřila mu funkci nejvyššího štolby, tedy funkci, která ho udržovala po boku královny od svítání do setmění. Robert Devereux byl Raleighův silný protivník a snažil se svého rivala zničit. Roku 1591 se Raleigh tajně oženil s Alžbětinou dvorní dámou Alžbětou Throckmotovou, která s ním byla v té době těhotná. Následující rok byl tento sňatek odhalen a rozezlená královna Alžběta nechala sira Waltera Raleigha uvěznit i s jeho manželkou v Toweru. Po pěti týdnech se ale sir Raleigh dostal na svobodu, když ho královna pověřila dohledem nad rozdělením kořisti z uloupené španělské lodě \"Madre de Dios\", jejíž bohaté zásoby byly v anglickém přístavu postupně rozkrádány námořníky a prodávány překupníkům. Sir Walter Raleigh tvrdě zakročil a většinu nákladu před rozkradením zachránil. Poděkování se nedočkal. Když královna přikročila k dělení kořisti, zabavila Raleighův podíl, čímž ho uvrhla do dluhů, a navíc ho na krátký čas poslala zpět do vězení. Dalších pět let zůstal Raleigh v nemilosti, ale mohl alespoň žít na svobodě. S královnou se znovu usmířili kolem roku 1597. Roku 1594 se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo najít pověstmi opředené \"město zlata\". Objevil území, které je součástí dnešní východní Venezuely. Poté co se vrátil do Anglie, popsal svou výpravu v knize \"The Discovery of Guiana\", která je považována za příspěvek k pověstem o \"El Doradu\". Roku 1596 se účastnil přepadení Cádizu a následující rok i výpravy na Azory.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Raleighův konečný společenský pád začal po smrti královny Alžběty I. v roce 1603 a po nástupu krále Jakuba I. na uprázdněný trůn. Jakub I. po svém nástupu zrušil všechny královské monopoly, čímž Raleigh ztratil hlavní zdroj příjmů. Obvinil také Raleigha z toho, že se zasloužil o rozšíření kouření tabáku v Anglii, což Jakub I. považoval za hanebný zlozvyk, na němž navíc vydělávají především Španělé, největší dovozci tabáku. Pak zbavil Raleigha funkce kapitána královských stráží a nařídil mu okamžitě opustit Durham House, palác, který Raleigh získal od Alžběty I. V roce 1603 byl sir Raleigh vyslýchán kvůli své účasti na údajném spiknutí proti králi, obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti. V den popravy mu král udělil milost, a tak byl poslán do vězení v Toweru a zbaven všech práv. V Toweru si žil celkem pohodlně, měl k dispozici tři sluhy a brzy se k němu nastěhovala jeho žena i se synem Watem. Raleigh se ve vězení věnoval studiu a napsal první díl své Historie světa (\"The Historie of the World\"), popisující starověké Řecko a Řím. Uzavřel tu rovněž přátelství s dalším bohatým vězněm, hrabětem z Northumberlandu, který nešetřil penězi a snažil se svůj vězeňský úděl maximálně zpříjemnit. Raleigh dál snil o trvalém osídlení daleké Virginie, ale organizaci tohoto plánu mezitím převzal sir John Popham. Sir Walter Raleigh však nadále tajně z vězení ovládal Virginskou radu, která organizovala další výpravy do Virginie. Z vězení byl propuštěn po třinácti letech, v roce 1616. Dožil se tak ještě založení první trvale osídlené anglické osady v Americe, Jamestownu, a zjistil, že měl vždy pravdu, když tvrdil, že tabák je tím pravým a nejvýnosnějším zbožím Ameriky. Po svém propuštění z vězení se připojil k druhé výpravě do Venezuely hledající El Dorado.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V době výpravy jeho muži napadli španělské základny v San Thomé na Orinoku. Po jeho návratu do Anglie žádal španělský velvyslanec jeho přísné potrestání. Jeho požadavek byl přijat a Raleigh byl 29. října 1618 popraven. Jeho ostatky byly pochovány v Beddingtonském kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Raleigh o nadvládě na moři.", "content": "Počátkem 17. století Raleigh prohlásil: („kdokoliv ovládá moře, ovládá obchod; kdokoliv ovládá obchod, ovládá bohatství světa a tudíž svět samotný“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Walter Raleigh (asi 1552 – 29. října 1618) byl anglický spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel. Vlivným se stal v době vlády Alžběty I. kdy byl na základě královského patentu zapojen do kolonizace Virginie v Americe. Poté, co se roku 1591 bez svolení královny oženil s jednou její dvorní dámou, byl na určitou dobu uvězněn. Po Alžbětině smrti byl na základě obvinění v účasti ve spiknutí proti králi Jakubovi I., který mu nebyl nakloněn, znovu uvězněn. Roku 1616 byl propuštěn, aby se účastnil druhé výpravy, která měla objevit bájné \"Eldorado\". Tato výprava nebyla úspěšná a Raleighovi muži napadli posádku španělské základny v San Thomé. Po návratu do země byl na nátlak Španělů odsouzen a popraven.", "tgt_summary": "Walter Raleigh, né dans le Devon en 1552 et décapité le à la tour de Londres, est un écrivain, poète, courtisan, officier et explorateur anglais.", "id": 458457} {"src_title": "Antikoagulans", "tgt_title": "Anticoagulant", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Antikoagulancia lze rozdělit na látky používané \"in vivo\" (pacient) a látky používané \"in vitro\" (laboratoř): Dále lze antikoagulancia rozdělit podle jejich mechanismu účinku na přímá a nepřímá. Přímá inaktivují samotné koagulační faktory přítomné v plazmě, zatímco nepřímá ovlivňují koagulační faktory snížením jejich tvorby v játrech.", "section_level": 1}, {"title": "Přímá antikoagulancia.", "content": "Přímá antikoangulancia blokují především trombin a/nebo faktor Xa. Trombin je klíčový protein koagulační kaskády, který aktivuje řadu koagulačních faktorů, a zejména katalyzuje přeměnu fibrinogenu na nerozpustný fibrin.", "section_level": 1}, {"title": "Heparin a jeho deriváty.", "content": "Heparin je směs kyselých mukopolysacharidů, běžně se vyskytujících v organismu. Terapeuticky se využívá heparin \"nefrakcionovaný\", \"nízkomolekulární\" a \"pentasacharidy\".", "section_level": 2}, {"title": "Nefrakcionovaný heparin.", "content": "Nefrakcionovaný (přirozený) heparin aktivuje AT III, který ireverzibilně inaktivuje trombin a některé další koagulační faktory (např. faktor Xa). Má následující vlastnosti: Jeho nežádoucími účinky je krvácení, alergická reakce, osteoporóza (při dlouhodobém užívání).", "section_level": 3}, {"title": "Nízkomolekulární hepariny.", "content": "Nízkomolekulární hepariny (: \"low molecular weight heparin\", odtud zkratka \"LMWH\") mají kratší řetězce vzniklé rozštěpením heparinu. Působí podobně jako nefrakcionovaný heparin (inaktivují však především faktor Xa), ale jsou bezpečnější, mají lepší antikoagulační účinek, méně nežádoucích účinků a výhodnější farmakokinetiku. Nízkomolekulární hepariny: V praxi se používá zejména \"enoxaparin\".", "section_level": 3}, {"title": "Pentasacharidy.", "content": "Pentasacharidy jsou synteticky připravené řetězce pěti sacharidových jednotek, odvozené od heparinu. Prostřednictvím AT III inaktivují faktor Xa. Pentasacharidy: Příkladem používané látky je \"fondaparinux\", \"idraparinux\"'je ve vývoji.", "section_level": 3}, {"title": "Hirudiny.", "content": "Hirudin je přírodní antikoagulační peptid produkovaný pijavicemi (\"Hirudo medicinalis\"). Má dobré vlastnosti, ale je drahý a v ČR se nepoužívá. V současné době několik výrobců dodává rekombinantně vyrobené deriváty hirudinu, které na rozdíl od přirozeně se vyskytujícího peptidu postrádají sulfátovou skupinu – desirudin", "section_level": 2}, {"title": "Gatrany.", "content": "Gatrany přímo inhibují trombin. Podává se ústně (p. o.), má rychlý nástup účinku a dlouhodobé působení. Dá se použít v profylaxi tromboembolické nemoci (srovnatelný s enoxaparinem) a fibrilace síní (lepší než warfarin), používá se však především v ortopedických indikacích.", "section_level": 2}, {"title": "Xabany.", "content": "Xabany přímo inhibují faktor Xa. Podává se ústně, je předvidatelný, očekává se jeho indikace při léčbě fibrilace síní.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřímá antikoagulancia.", "content": "Nepřímá antikoagulancia jsou \"kompetitivní antagonisté vitaminu K\" (mají podobnou strukturu). Výsledkem jejich působení je snížení tvorby vitamin K-dependentních koagulačních faktorů. Redukovaný vitamin K je oxidován během syntézy faktorů II, VII, IX, X a antikoagulačních proteinů C a S. Oxidovanou formu pak musí zregenerovat vitamin K reduktáza – enzym, jenž je cílovou strukturou, kterou nepřímá antikoagulancia blokují. Z výše uvedeného je zřejmé, že tyto látky jsou účinné výhradně \"in vivo\". Vrchol antikoagulačního účinku nastupuje asi za 3 dny. Účinnost antikoagulační terapie může být ovlivněna množstvím vitaminu K v potravě nebo jeho vstřebáváním. Mimo potravinových interakcí existuje i celá řada interakcích lékových, založených na ovlivnění biotransformace léčiva, syntézy a degradace koagulačních faktorů nebo vytěsnění léčiva z vazby na albumin. Nežádoucím účinkem nepřímých antikoagulancií je krvácení. Objeví-li se, je třeba lék vysadit; je možné podat vitamin K, plazmu nebo koncentrát koagulačních faktorů.", "section_level": 1}, {"title": "Warfarin.", "content": "Warfarin je kumarinový derivát. Byl dlouhou dobu víceméně jediným použitelným perorálním antikoagulanciem. Zpočátku se používal jako jed na krysy, ale možnosti jeho potenciálního využití odhalil sebevražedný pokus, jenž byl sledován poruchou krevní srážlivosti.", "section_level": 2}, {"title": "Variabilita.", "content": "Ve farmakokinetice warfarinu jsou velké interindividuální rozdíly, proto je třeba dávku přísně individualizovat. Uplatňuje se polymorfismus \"vitamin K reduktázy\" a systému \"CYP2C9\". Interagují léčiva (zejména \"amiodaron\", \"fluvastatin\", \"klopidogrel\", nesteroidní antirevmatika, atd) a potraviny s obsahem vitaminu K (listová zelenina, maso dobytka přikrmovaného vitaminem K). V dietě by proto mělo být zastoupení těchto potravin pokud možno konstantní.", "section_level": 3}, {"title": "Vedení léčby.", "content": "Na začátku léčby dochází ke krátkodobému prokoagulačnímu účinku warfarinu, protože se poněkud sníží syntéza proteinu C a S. Tuto periodu je proto třeba krýt aplikací nízkomolekulárního heparinu. Začíná se dávkou 5 mg/den (s překrytím LMWH). Dávkování se pak upravuje dle výsledků INR (Quick). Jak již bylo řečeno, účinek warfarinu kolísá. Proto je nutné pravidelně kontrolovat INR, které by se mělo pohybovat v rozmezí 2–3,5. Měření by se mělo provádět jednou za 3–5 dní, u stabilních pacientů (tj. 2× po sobě v normě) jednou za 4 týdny. Aktuálním trendem je domácí monitorování jednou týdně. Indikací pro podání warfarinu je profylaxe trombózy a embolie u fibrilace síní, stav po implantaci mechanických chlopenních protéz a u flebotrombózy. Naproti tomu kontraindikací jsou krvácivé stavy, těhotenství (při dávkách nad 5 mg/den převedení na LMWH). Při krvácení je nutné přerušit léčbu, případně podat čerstvou mraženou plazmu, vitamin K či komplex koagulačních faktorů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Antikoagulancia (sg. antikoagulans či antikoagulant) jsou léčiva snižující srážlivost krve (hemokoagulace). Svým působením blokují koagulační faktory, a tím i vlastní koagulaci (laicky se hovoří o „ředění krve“, což je zcela nesprávné, protože po podání antikoagulancií není krev ani řidší, ani hustší). Používají se především k profylaxi žilní a nitrosrdeční trombózy a následné embolie. Laboratorně se využívají jako protisrážlivá činidla. ", "tgt_summary": "Un anticoagulant est une substance chimique ayant la propriété d'inhiber la coagulabilité naturelle du sang. Le sang ainsi traité ne coagulera pas ou alors moins vite, mais gardera la même viscosité. L'usage principal de l'anticoagulant est à visée médicale.", "id": 639869} {"src_title": "František I. Francouzský", "tgt_title": "François Ier (roi de France)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "František I. se narodil na hradě Cognac v dnešním departementu Charente jako syn Karla z Angoulême (1459 – 1. ledna 1496), který byl bratrancem krále Ludvíka XII. Jeho matka byla Luisa Savojská (11. září 1476 – 22. září 1531). Jeho první manželka byla Klaudie Francouzská, dcera Ludvíka XII. a Anny Bretaňské. Sňatek byl uzavřen 18. května 1514 a z manželství se narodilo sedm dětí. Po smrti Klaudie v roce 1524 pojal František za druhou manželku Eleonoru Habsburskou, kterou si vzal 7. srpna 1530. Neměl s ní žádné děti.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzský vládce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "František I. byl králem Francie korunován v katedrále v Remeši v roce 1515 ve věku 21 let. Jeho vláda se už odpočátku podstatně lišila od vlády jeho dvou předchůdců, Karla VIII. a Ludvíka XII.. Tito monarchové pokračovali ve stejném stylu chování i uvažování, které ovládalo francouzskou monarchii po celá staletí. Proto jsou považováni za poslední středověké francouzské monarchy, zatímco František I. položil pevné základy k francouzské renesanci. Pevné kontakty mezi Francií a Itálií v dlouhé sérii válek za Karla VIII. a Ludvíka XII. přinesly do Francie nové myšlenky, které znatelně ovlivnily i mladého Františka. Mezi jeho dvorní učitele patřil Desmoulins, učitel latiny, a Christophe de Longeuil, vzdělanec v nových způsobech, kteří se snažili mladému Františkovi vštípit do hlavy ty nejnovější myšlenky a nový styl chování. Také Františkova matka projevovala veliký zájem o renesanční umění, který se později přenesl i na jejího milovaného syna. Objevují se názory, že mladý František získal humanistické vzdělání; většina jeho učitelů však nebyla zasažena novým stylem – renesancí. Jiní vědci ale dodávají, že František získal vzdělání mnohem více ovlivněné humanismem, než kterýkoli předchozí král Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Války.", "content": "Františkovo panování nesklidilo po vojenské stránce příliš mnoho úspěchů. Během několika let propadl nezkrotitelné touze stát se římským císařem, kvůli čemuž vedl několik krutých válek v Itálii. V bitvě u Marignana v roce 1515 zvítězil nad Švýcary, což mu umožnilo pokračovat ve vojenském tažení směrem k Milánu. V roce 1516 podepsal s papežem Bolognský konkordát, který zaručil francouzským králům právo jmenovat církevní hodnostáře ve Francii (galikanismus). Prodělal však i několik zdrcujících porážek, např. v bitvě u Pavie (1525), kde byl dokonce zajat římským císařem Karlem V. Hercolani zranil jeho koně a František byl zajat Španěly Juanem de Urbietem, Diegem Dávilem a Alfonsem Pitem. František musel ze žaláře vydávat ústupné rozkazy svému vojsku. Po svém propuštění a návratu do Francie František prohlásil, že jeho dohoda s Karlem V. byla vynucena ve vazbě a je tedy neplatná.", "section_level": 2}, {"title": "Reformy a diplomacie.", "content": "Na svém zámku ve Villers-Cotterêts v Aisneu podepsal František I. v roce 1539 edikt, kterým učinil francouzštinu administrativním jazykem místo latiny. Stejný královský výnos vyžadoval, mimo jiné, i přítomnost kněze při narození dítěte, při uzavření manželství nebo při úmrtí. Král František založil také matriky v každé farnosti. Tento edikt patřil mezi první svého druhu a způsobil velký rozruch v Evropě. Důležitou událostí v celé evropské historii byla Františkova dohoda s osmanskými Turky. Františkovi se dokonce podařilo spojit dvě síly - francouzskou a tureckou - proti Karlovi V., na kterého měl František stále zlost. V roce 1543 se tyto síly dokonce spojily při námořním útoku na Nice.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "František I. byl pro Francii po umělecké stránce doslova „klenotem“. Po ekonomické stránce svou zemi ale totálně zruinoval. Jeho velkolepé paláce a několik delších válek byly pro zemi tak nákladné, že už v posledních letech své vlády měl co dělat, aby se jeho země ekonomicky nezhroutila. Aby František finančně zachránil svou zemi, začal extrémně zvyšovat daně, čímž si získal antipatie chudých občanů Francie: daně rolníků se více než zdvojnásobily, zatímco \"gabella\" (daň ze soli) se více než ztrojnásobila. František se také snažil objevit nové způsoby, jak zvýšit příjmy. Začal prodávat cenné korunovační klenoty, začal „okrádat“ ostatní země a prodával i vybavení ze svých zámků. Začal zkrátka obchodovat se vším, co se dalo prodat. Naštěstí v této době nerozprodal nejvzácnější umělecká díla ze svých sbírek.", "section_level": 2}, {"title": "Politika vůči Novému světu.", "content": "Jako král v roce 1524 finančně pomohl občanům Lyonu k expedici Giovanniho da Verrazana do Severní Ameriky; při této expedici Verrazano prohlásil Newfoundland za součást francouzské Koruny. V roce 1534 finančně zabezpečil plavbu Jacquese Cartiera, který měl prozkoumat Řeku svatého Vavřince v Québecu, s posláním objevit \"certaines îles et pays où l'on dit qu'il se doit trouver grande quantité d'or et autres riches choses\" („jisté ostrovy a země, kde se podle pověstí udává, že tam musí být velké množství zlata a jiného bohatství“). V roce 1541 poslal František Jean-Françoise de la Roque de Robervala do Kanady, s úkolem usadit se tam a rozšiřovat „svatou katolickou víru“.", "section_level": 2}, {"title": "Podporovatel umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "V době, kdy František usedl na trůn, v roce 1515, se renesance pomalu, ale jistě prosazovala v oblasti kultury vlády a František byl jejím důležitým zastáncem. Stal se i hlavním francouzským patronem umění, poskytl finanční podporu mnohým z největších umělců své doby a povzbudil je k tomu, aby navštívili Francii. Někteří z těchto umělců pro něj pracovali, například i takoví velikáni jako Andrea del Sarto nebo Leonardo da Vinci, kterého František dlouhé měsíce přesvědčoval, aby opustil Itálii a přestěhoval se do Francie. Zatímco Leonardo da Vinci namaloval za svého pobytu ve Francii jen několik méně významných obrazů, přinesl s sebou z Itálie řadu svých špičkových děl, jako byla např. Mona Lisa, jež zůstala ve Francii i po jeho smrti. Mezi další umělce, které František zaměstnával, patřil např. i zlatník Benvenuto Cellini a malíř Rosso a Primaticcio, jimž dával za úkol zdobit jeho luxusní paláce. Musíme však zmínit i Michelangela, Tiziana a Raffaela, které nechal pozvat do Francie. František I. se pokusil převézt do Francie i da Vinciho obraz \"Poslední večeře\", tento pokus se však nepodařilo prakticky zrealizovat. Za jeho vlády byly královské paláce vyzdobeny obrovským množstvím obrazů a soch od těch největších velikánů doby. Tím vytvořil obrovskou sbírku umění, která patří dodnes mezi největší na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "František I. byl také vášnivým stavitelem. Do nových fascinujících architektonických děl investoval obrovské množství peněz z královské pokladny. Dokončil zámek Amboise, který rozestavěli už jeho předkové a odstartoval kompletní renovaci zámku Blois. Brzy poté se rozhodl vybudovat velkolepý a jedinečný zámek Chambord, který byl zřejmě inspirovaný italskou renesancí, a možná i navržený Leonardem. Kompletně také zrenovoval zahrady Louvru, kde bývalé středověké pevnosti přebudoval v renesančním stylu. Financoval stavbu nové pařížské radnice, postavil zámek Madrid a přestavěl zámek Saint-Germain-en-Laye. Nejvíce je Františkův vliv patrný na přestavbě zámku Fontainebleau, který celkově zrekonstruoval a který se stal oblíbeným bydlištěm jak Františka, tak později i jeho titulární milenky, Anne de Pisseleu d'Heilly, věvodkyně z Etampes. Každý z objektů, buď vystavěný či zrekonstruovaný Františkem I., byl zdoben působivými dekoracemi jak ve vnitřním zařízení, tak na fasádě a před objektem. Důkazem toho je i to, že na svém zámku Fontainebleau měl na nádvoří fontánu, kde teklo víno smíchané s vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatel a básník.", "content": "František I. byl sám proslulým spisovatelem a skvělým básníkem. I jeho básně a spisovatelská tvorba měly velkou zásluhu na rozvoji francouzské kultury v 16. století. František si dal také za úkol zlepšovat a rozšiřovat královskou knihovnu, což se mu podařilo až neuvěřitelným způsobem. Jmenoval velkého francouzského humanistu Guillaume Budého jako hlavního knihovníka a začal aktivně rozšiřovat knihovní sbírku, jejíž některé kusy byly starší několika desítek let. Zaměstnal také veliké množství lidí, kteří měli za úkol hledat vzácné knihy a rukopisy, ale i on sám se dal do aktivního pátrání po uměleckých dílech a výtiscích knih. Za jeho vlády se knihovna rozrostla až neuvěřitelným způsobem a objevila se v ní celá řada prestižních rukopisů a knih, které za celá léta hledání nalezl. František však knihy nejen sbíral, ale i bedlivě pročítal. V královské knihově trávil i hodně času. Svou důležitost a oblíbenost si upevnil i tehdy, kdy knihovnu zpřístupnil učencům z celého světa, s cílem usnadnit získávání nejrůznějších informací.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života.", "content": "František I. zemřel na svém zámku Rambouillet a je pohřben po boku své první manželky, Klaudie Francouzské, vévodkyně z Bretaně, v bazilice Saint-Denis. Na trůnu ho vystřídal jeho syn Jindřich II.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomstvo.", "content": "Se svou první ženou Klaudií Francouzskou (13. října 1499 – 20. července 1524), s níž se oženil 18. května 1514, měl František následující děti: Se svou druhou ženou, Eleonorou Habsburskou (15. listopadu 1498 – 25. února 1558), kterou si vzal 7. srpna 1530, neměl František žádné děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "František I. Francouzský (; 12. září 1494 – 31. března 1547), přezdívaný „Rytířský král“ (\"le Roi-Chevalier\") a také označovaný jako „otec a obnovitel literatury“ (\"le père et le restaurateur des lettres\"), byl francouzským králem v letech 1515 až 1547. ", "tgt_summary": "François (né sous le nom de François d’Angoulême le à Cognac et mort le à Rambouillet) est sacré roi de France le dans la cathédrale de Reims. Il règne jusqu’à sa mort en 1547. Fils de Charles d'Orléans et de Louise de Savoie, il appartient à la branche de Valois-Angoulême de la dynastie capétienne. ", "id": 866607} {"src_title": "Sikorsky UH-60 Black Hawk", "tgt_title": "Sikorsky UH-60 Black Hawk", "src_document": [{"title": "Patogeneze.", "content": "DIC náleží mezi koagulopatie, poruchy hemostázy, při kterých problém není ani tak v krevních destičkách, jako přímo v koagulačních faktorech, bílkovinách krevní plazmy. Při fyziologickém srážení krve se aktivuje kaskáda těchto faktorů, na jejímž konci je nerozpustný fibrin, který vytvoří sraženinu. Koagulační kaskáda je za normálních okolností regulována tak, aby ke srážení docházelo jen místně, tam, kde zrovna dochází k úniku krve z cév. Při DIC je tato rovnováha rozvrácena a koagulační kaskáda je nastartována na mnoha místech krevního řečiště současně. Hlavní příčinou aktivace je tkáňový faktor, tromboplastin, který se normálně vyskytuje na tělních buňkách, ale ne v cévách. Možné zdroje tkáňového faktoru uvnitř cévního systému jsou mnohé: mohou to být tkáňové buňky, které se do oběhu dostaly při rozsáhlých poraněních, během operace nebo při porodu, dále mohou tromboplastin exprimovat buňky nádorové, a to jak buňky leukemické, tak nádorové metastázy, které pronikly do cirkulace. Dalším zdrojem mohou být aktivované nebo poškozené endotelie a monocyty (druh bílých krvinek) při systémovém zánětu, vlivem toxinů či masivně uvolněných mediátorech zánětu, nebo tkáňový faktor uvolněný z červených krvinek při hemolýze. Dalšími, méně významnými příčinami aktivace kaskády může být přímé poškození stěny cév spojené s odhalením kolagenu (další významný aktivátor), diseminovaná intravaskulární koagulace může vzácně vzniknout také při potlačení antikoagulačních mechanismů.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky DIC.", "content": "Náhodná tvorba mikrotrombů ve vlásečnicích, které vyživují tkáně a orgány, vede k ischemii a infarktům postižených tkání (játra, ledviny, plíce). Zároveň se spotřebovávají krevní destičky i koagulační faktory a jejich zásoba se tak vyčerpává - proto je diseminovaná intravaskulární koagulace označována také jako konzumpční koagulopatie. Následně nastupuje zvýšená krvácivost, hemoragická diatéza. Dochází ke krvácení do gastrointestinálního traktu, krvácení z nosu, krvácení z operačních ran i z menších poranění (vpichy po jehlách apod.), nakonec i ke krvácení do vnitřních orgánů a do mozku. Dochází k multiorgánovému selhání a smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Možné příčiny DIC.", "content": "Diseminovaná intravaskulární koagulace může být vyvolána většinou etiologických agens, některé ji spouštějí i více než jedním způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "Cílem terapie je znovu obnovit rovnováhu mezi blokádou další koagulace a zastavením krvácení, substituce koagulačních faktorů a hrazení krevních ztrát. Jako profylaxe i léčebně při již vzniklé DIC se podává heparin (obvykle 10.000-30.000 j./d kont. i.v.), dále antitrombin III a při krvácení mražená plazma, krevní destičky i červené krvinky. Diseminovaná intravaskulární koagulace je život ohrožujícím stavem s nejistou až nepříznivou prognózou.", "section_level": 1}], "src_summary": "UH-60 Black Hawk je americký dvoumotorový, čtyřlistý, středně těžký víceúčelový vrtulník vyráběný společností Sikorsky Aircraft. Konstrukce vrtulníku vznikla pro konkurz Utility Tactical Transport Aircraft System (UTTAS) v roce 1972, který uspořádala americká armáda. V armádě označili prototyp jako UH-60A a vybrali Black Hawk jako vítězný vrtulník programu v roce 1976. První prototyp vzlétl v říjnu 1974 a sériově se stroje začaly vyrábět v roce 1979. Je užívaný k vzdušným útokům, výsadkům a záchraně vojenských jednotek i civilních osob. ", "tgt_summary": "Le UH-60 Black Hawk est un hélicoptère de manœuvre et d'assaut moyen de l'armée américaine. Conçu par Sikorsky Aircraft Corporation pour remplacer le UH-1 Huey qui devenait obsolète, ce nouvel hélicoptère effectua son premier vol en 1974 et fut admis au service actif en 1979. Le remplacement du Huey par le Black Hawk ne se fit pas nombre pour nombre à cause du prix élevé de l'appareil ; les unités les plus importantes étant celles prioritairement dotées de cette nouvelle machine. ", "id": 2172287} {"src_title": "Naděje", "tgt_title": "Espoir (philosophie)", "src_document": [{"title": "V psychologii.", "content": "Profesorka psychologie Barbara Fredricksonová tvrdí, že naděje přichází při hrozící krizi sama od sebe a otevírá nás novým tvůrčím možnostem. Fredricksonová je přesvědčena, že s velkou potřebou se dostavuje nezvykle široký rozsah nápadů, stejně jako kladné emoce jako je štěstí a radost, odvaha a posílení. Tyto emoce vycházejí ze čtyř různých oblastí sebe sama: z kognitivní, psychologické, sociální nebo fyzické perspektivy. Lidé s nadějí jsou „jako malý motor, který může, [protože] si stále opakují: Myslím, že mohu, myslím, že dokážu.“ Takové pozitivní myšlení přináší ovoce, když je založeno na realistickém smyslu optimismu, nikoliv na naivní „falešné naději“. Psycholog Charles R. Snyder spojil naději s existencí cíle a to v kombinaci s rozhodným plánem k dosažení tohoto cíle: Alfred Adler obdobně argumentoval pro ústřední význam hledání cílů v lidské psychologii, stejně jako filozofičtí antropologové jako Ernst Bloch. Snyder také zdůraznil souvislost mezi nadějí a duševní vůlí, stejně jako potřebu realistického vnímání cílů, argumentující, že rozdíl mezi nadějí a optimismem spočívá v tom, že první z nich obsahuje skutečné cesty ke zlepšené budoucnosti. D. W. Winnicott viděl nespolečenské chování dítěte jako vyjádření nevědomé naděje pro vedení širší společností, když se nejužší rodině nepodařilo dítěti stanovit hranice. Teorie objektních vztahů podobně považuje analytický přenos jako motivovaný nevědomou nadějí, že minulé konflikty a traumata mohou být znovu řešeny.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie naděje.", "content": "Jako specialista na pozitivní psychologii Snyder zkoumal, jak může naděje a odpuštění ovlivnit několik aspektů života jako je zdraví, práce, vzdělání a vlastní smysl. Předpokládal, že existují tři hlavní věci, které tvoří nadějné myšlení: Jinými slovy, naděje byla definována jako vnímaná schopnost vymyslet cesty k požadovaným cílům a odhodláním motivovat sama sebe k použití těchto cest. Snyder tvrdí, že jednotlivci, kteří jsou schopni naplnit tyto tři složky a rozvíjet víru ve své schopnosti, jsou nadějnými lidmi, kteří dokáží stanovit jasné cíle, představit si několik proveditelných cest k těmto cílům a vytrvat, i když narazí na překážky. Snyder navrhl „stupnici naděje“, která naměřenou naději odvozuje z odhodlání člověka dosáhnout svých cílů. Snyder rozlišuje mezi nadějí přiměřenou dospělým a nadějí přiměřenou dětem. Stupnice naděje dospělých se skládá z 12 otázek: 4 měří schopnost hledání cest, další 4 měří odhodlání a zbylé 4 jsou vycpávky. Každá osoba odpovídá na jednotlivé otázky s využitím osmibodové stupnice. Fibel a Hale empiricky měří naději spojením Snyderovy stupnice naděje s jejich vlastní stupnicí všeobecného očekávání úspěchu (, GESS). Snyder se domníval, že psychoterapie může pomoci člověku soustředit pozornost na své cíle, při spoléhání na tacitní znalosti způsobů jejich dosažení. Podobně, u naděje existuje \"pohled na svět\" (úhel pohledu) a \"vnímání reality\" (míru realismu). Jejich kombinace odlišují \"Žádnou naději\", \"Ztracenou naději\", \"Planou naději\" a \"Skutečnou naději\". Současný filozof Richard Rorty chápe naději jako více než stanovení cíle, spíše jako metanaraci, příběh, který slouží jako příslib nebo důvod pro očekávání lepší budoucnosti. Rorty jako postmodernista věří, že minulé metanarace, včetně křesťanského příběhu, utilitarismu a marxismu, ukázaly plané naděje; tato teorie nedokáže nabídnout sociální naději; a že liberální člověk se musí naučit žít bez konsensuální teorie sociální naděje. Rorty říká, že je zapotřebí nový doklad příslibu, aby mohla znovu existovat společenská naděje.", "section_level": 2}, {"title": "Ve zdravotnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teorie.", "content": "Z nesčetných modelů, které zkoumají důležitost naděje v životě jednotlivce, existují dvě hlavní teorie, které získaly značné uznání v oblasti psychologie. Jedna z těchto teorií, kterou rozvinul Charles R. Snyder, tvrdí, že naděje by měla být považována za kognitivní (poznávací) dovednost, která ukazuje schopnost jednotlivce udržet si nadšení při uskutečňování konkrétního cíle. Tento model usuzuje, že schopnost jedince mít naději závisí na dvou typech myšlení: přemýšlení o vhodných cestách () a odhodlání se po některé vydat (). Zatímco \"agency thinking\" odkazuje na vůli jedince dosáhnout svých cílů navzdory možným překážkám, \"pathway thinking\" odkazují na cesty, o kterých je jedinec přesvědčen, že vedou k dosažený těchto osobních cílů. Snyderova teorie používá naději jako mechanismus, který je nejčastěji vidět v psychoterapii. V těchto případech pomáhá terapeut svým klientům překonat bariéry, které jim brání v dosahování cílů. Terapeut pak pomůže klientovi nastavit dosažitelné a podstatné osobní cíle (tj. „Najdu něco, do čeho jsem nadšený a díky čemu budu spokojený sám se sebou.“) a pomůže jim udržet naději v jejich schopnosti dosáhnout těchto cílů a navrhne jim k tomu správné cesty. Zatímco Snyderova teorie se zaměřuje na naději jako na mechanismus, jak překonat nedostatek motivace jedince k dosažení cílů, další hlavní teorie formulované Kaye A. Herthovou se konkrétněji zabývá budoucími cíli jedince ve vztahu ke zvládání nemocí. Herthová vnímá naději jako „motivační a kognitivní atribut, který je teoreticky nutný k vyvolání a udržení činnosti směřující k dosažení cíle“. Stanovení adekvátních a dosažitelných cílů je v této situaci obtížnější, neboť jedinec s největší pravděpodobností nemůže přímo ovlivnit své budoucí zdraví. Místo toho Herthová navrhuje, že by se cíle měly týkat toho, jak si jedinec poradí se svojí chorobou – „Namísto pití, abych zmírnil bolest mé nemoci, se obklopím přáteli a rodinou.“ Zatímco podstata cílů ve Snyderově modelu se liší od těch v modelu Herthové, oba považují naději za způsob, jak udržet osobní motivaci, což nakonec povede k většímu optimismu.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní empirické nálezy.", "content": "Naděje a konkrétně specifikovaná naděje byly prokázány jako důležitá část procesu uzdravení; má pro pacienty silné psychologické výhody a pomáhá jim účiněji zdolávat jejich onemocněním. Naděje například motivuje lidi k tomu, aby pro uzdravení usilovali o zdravé chování jako je konzumace ovoce a zeleniny, přestali kouřit a či se pravidelně pohybovali. To nejen usnadňuje zotavení z nemocí, ale na prvním místě také pomáhá předcházet rozvoji nemoci. Pacienti, kteří si udržují vysokou úroveň naděje, mají lepší prognózu v případě život ohrožujících onemocnění a vyšší kvalitu života. Víra a očekávání, které jsou klíčovými prvky naděje, brání bolesti u pacientů trpících chronickými nemocemi prostřednictvím uvolnění endorfinů a napodobováním účinků morfinu. Následkem tohoto procesu může víra a očekávání vyvolat v těle řetězovou reakci, která může zvýšit pravděpodobnost zotavení z chronických onemocnění. Tato řetězová reakce je obzvláště patrná u studií demonstrujících placebo efekt, tj. v situacích, kdy je naděje jedinou proměnnou pomáhající při zotavení těchto pacientů. Studie celkově ukázaly, že udržení pocitu naděje v období léčby nemoci je přínosné. Pocit beznaděje během léčby vedl v mnoha případech k nepříznivým zdravotním podmínkám pro pacienta (např. deprese a úzkost provázející proces léčení). Vedle toho větší míra naděje před a během kognitivní terapie vedla u válečných veteránů k omezení příznaků deprese v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou. Bylo také zjištěno, že naděje souvisí s pozitivnějším vnímáním vlastního zdraví. Nicméně recenze výzkumné literatury poznamenávají, že spojení mezi nadějí a závažností příznaků u jiných poruch duševního zdraví jsou méně jasné, jako v případě jedinců se schizofrenií.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Zahrnutí naděje do programů léčby má potenciál v prostředí fyzického i duševního zdraví. Naděje jako mechanismus pro zlepšení léčby byla studována v kontextu posttraumatické stresové poruchy, chronické fyzické nemoci a smrtelné nemoci, spolu s ostatními poruchami a onemocněními. V rámci praxe v oblasti duševního zdraví kliničtí lékaři navrhli používat zásahy do naděje jako doplněk k více tradičním kognitivně behaviorálním terapiím. Z hlediska pomoci u fyzických onemocnění, výzkum naznačuje, že naděje může podpořit uvolňování endorfinů a enkefalinů, které pomáhají blokovat bolest.", "section_level": 2}, {"title": "Překážky.", "content": "Existují dva hlavní argumenty založené na posouzení proti těm, kdo obhajují zapojení naděje do léčby těžkých onemocnění. První z nich je, že pokud mají lékaři příliš velkou naději, mohou léčit pacienta agresivně. Lékař se bude držet špetky naděje, že se stav pacienta může zlepšit, což jej povede ke zkoušení metod, které jsou nákladné a mohou mít vedlejší účinky. Jedna lékařka poznamenala, že lituje dřívější naděje, kterou měla pro svého pacienta; způsobila mu o tři roky delší trápení bolestí, které by pacient nemusel přetrpět, kdyby si uvědomila, že uzdravení není možné. Druhým argumentem je rozdíl mezi nadějí a přáním. Ti, kteří mají naději, se aktivně snaží přijít na nejlepší způsob jednání, ale berou v úvahu i překážky. Výzkum ukázal, že ačkoliv mnozí z těch, kteří mají „naději“, mají jen zbožné přání, zatímco se nechávají unášet děním, jako kdyby popírali svou skutečnou situaci. Popírat realitu a mít zároveň příliš mnoho naděje může mít negativní dopad jak na pacienta, tak na lékaře.", "section_level": 2}, {"title": "Přínosy.", "content": "Dopad, který může mít naděje na proces zotavení pacienta, je silně podepřen empirickým výzkumem i teoretickými přístupy. Nicméně recenze literatury také uvádějí, že je zapotřebí více širokého a metodologicky spolehlivého výzkumu, aby bylo možné zjistit, které zásahy do naděje jsou skutečně nejúčinnější a v jaké situaci (tj. chronické onemocnění vs. smrtelné onemocnění).", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Ve věci globalizace je naděje zaměřena na posílení ekonomického a sociálního postavení. Při zaměření na části Asie naděje převzala světskou nebo materialistickou podobu ve vztahu k úsilí o hospodářský růst. Základním příkladem je vzestup ekonomik Číny a Indie, který koreluje s pojmem Číndie (Chindia). Dalším podstatným příkladem je nárůst použití současné architektury v rostoucích ekonomikách, jako je například výstavba Světového finančního centra v Šanghaji (Burdž Chalífa a Tchaj-pej 101), které vyvolalo převládající naději v daných zemích. V chaotických prostředích je naděje překonána bez kulturních hranic, děti syrských uprchlíků jsou podporovány vzdělávacím projektem UNESCO prostřednictvím tvůrčí vzdělávací a psychosociální pomoci. Další mezikulturní podpora pro vštěpování naděje zahrnuje potravinářskou kulturu, uvolňující uprchlíky z traumatu tím, že je ponoří do bohaté kulturní minulosti.", "section_level": 1}, {"title": "V řízení.", "content": "Robert Mattox, sociální aktivista a futurista, navrhl v roce 2012 teorii sociální změny založené na fenoménu naděje ve vztahu k vůdcovství. Larry Stout v roce 2006 předpokládal, že musí existovat určité podmínky ještě předtím, než i nejtalentovanější vůdcové mohou vést změnu. Vzhledem k těmto podmínkám Mattox navrhuje teorii řízení změn točící se kolem naděje, přičemž naznačuje, že vůdce může vést ke změně a formovat kulturu v rámci komunity nebo organizace vytvářením „scenérie naděje“ () a využitím systému naděje.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Klasickým odkazem na naději, která vstoupila do moderního jazyka, je koncept naznačující, že „naděje pramení věčně“. Pochází z \"Eseje o člověku\" () anglického básníka Alexandra Popea, spojení zní „Naděje věčně tryská v lidské hrudi, člověk nikdy není, ale vždy by měl být požehnaný“. Jiným populární odkaz, „naděje je věc s peřím“, pochází z básně Emily Dickinsonové. Naděje může být použita jako umělecký nástroj zápletky a je často motivující silou pro změnu dynamických postav. Obecně známý odkaz ze západní populární kultury je podtitul „“ původního prvního dílu (nyní považována za Epizodu IV) z vesmírné opery Star Wars. Podtitul se týká jedné z hlavních postav, Luka Skywalkera, od kterého se v ději filmů očekává, že v budoucnu umožní dobru zvítězit nad zlem. Vlaštovka byla symbolem naděje v Ezopových bajkách a mnoha dalších historických literárních dílech. Symbolizuje naději, zčásti proto, že patří mezi první ptáky, kteří se objeví na konci zimy a začátku jara. Dalšími symboly naděje jsou kotva a holubice.", "section_level": 1}, {"title": "V mytologii.", "content": "Elpis (Naděje) se objevuje ve starověké řecké mytologii s příběhem Dia a Promethea. Prometheus ukradl oheň od boha Dia, čímž nejvyššího boha rozzuřil. Na oplátku Zeus vytvořil schránku, která obsahovala všechny způsoby zla, aniž by o nich příjemce schránky vědět. Přestože byla varována, aby tak nečinila, otevřela Pandora schránku a uvolnila množství škodících duchů, které přinesli lidstvu mor, choroby a onemocnění. Duchové chamtivosti, závisti, nenávisti, nedůvěry, smutku, hněvu, pomsty, chtíče a zoufalství se rozptýlili široko daleko a hledali lidi k mučení. Uvnitř schránky však byl také nevypuštěný uzdravující duch se jménem Naděje. Od prastarých časů lidé uznávali, že duch naděje má sílu uzdravovat neduhy a pomáhat jim snášet časy velkého utrpení, nemocí, katastrof, ztrát a bolestí způsobených zlovolnými duchy a událostmi. V Hesiodově básni \"Práce a dni\" se personifikace naděje jmenuje Elpis. Norská mytologie však považovala Naději (\"Vön\") za slinu kapající z úst vlka Fenrira: jejich představa odvahy si nejvíce cenila veselé statečnosti za \"nepřítomnosti\" naděje.", "section_level": 1}, {"title": "V náboženství.", "content": "Naděje je klíčovým konceptem většiny významných světových náboženství. Často to znamená, že lidé v naději věří, že jedinec či společná skupina dosáhnou konceptu nebe. V závislosti na náboženství může být naděje považována za nezbytnou podmínku a / nebo vedlejší produkt duchovního dosažení.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Naděje je jednou ze tří nejvyšších ctností křesťanského náboženství, které vyjmenovává již sv. Pavel v Prvním listu Korintským – vedle naděje je to víra a láska. „Naděje“ ve Svaté bibli znamená „silné a jisté očekávání“ budoucí odměny (viz Titus 1:2 ). V moderním pojetí je naděje blízká důvěře a přesvědčenému očekávání. Apoštol Pavel tvrdil, že naděje je pro křesťany zdrojem spasení: „Jsme spaseni v naději;... Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ Sv. Tomáš Akvinský definuje naději jako očekávání věci budoucí, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné. (ST, I-II q. 40 a. 1 co.) Podle \"Holmanova slovníku bible\" je naděje „důvěřivým očekáváním... předjímáním příznivého výsledku dle boží vůle.“ V \"Poutníkově cestě\" (\"\") je to Naděj, které potěší křesťana v Hradu pochybností; zatímco u vchodu do Danteho Pekla byla naopak slova „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“", "section_level": 2}, {"title": "Hinduismus.", "content": "V historické literatuře hinduismu se naděje spojuje s \"Pratidhi\" (sanskrt: प्रतिधी), nebo s \"Apêksh\" (sanskrt: अपेक्ष). Je probírána s pojetím touhy a přání. Ve védské filozofii byla \"karma\" spojena s rituálním obětováním (\"yajna\"), naděje a úspěch byly spojeny se správným provedením těchto rituálů. Ve Višnusmrti je obraz naděje, morálky a práce symbolizován jako ctnostný člověk, který jede na dvoukolém voze vedeném jeho nadějnou myslí směrem k vytouženým přáním, taženém jeho pěti smysly, které drží vůz na cestě ctností, a tak není rozptýlen špatnostmi jako je hněv, chamtivost a jiné neřestí. V následujících stoletích se koncept \"karmy\" změnil z posvátných rituálů ke skutečné lidské činnosti, která vytváří a slouží společnosti a lidské existenci – filozofii vystižená v Bhagavadgítě. Naděje, ve struktuře víry a motivace, je dlouhodobé \"karmické\" pojetí. V hinduistické víře mají činy následky: přestože úsilí a práce jedince mohou ale nemusí v blízké budoucnosti přinést ovoce, tak poslouží dobru – cesta přičinlivého úsilí jedince (karmy) a způsobu, jakým jedinec sleduje tuto cestu, dříve nebo později vede k blaženosti a mókše.", "section_level": 2}], "src_summary": "Naděje je optimistický stav mysli, který je založen na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka nebo na celém světě. Podstatou naděje je vnímání možnosti pozitivního zakončení v neznámé či dokonce zdánlivě neřešitelné situaci, která následně vytváří víru, že vše dobře dopadne i přes vnímané problémy. ", "tgt_summary": "L’espoir est une disposition de l'esprit humain reposant sur l'attente d'une situation meilleure à celle existante. Classé parmi les émotions, l'espoir est à ce titre opposé au désespoir. ", "id": 1287285} {"src_title": "Fruktóza", "tgt_title": "Fructose", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Fruktóza byla objevena jako štěpný produkt sacharózy a protože stáčí rovinu polarizovaného světla doleva, byla dříve nazývána \"levulóza\". Volná fruktóza tvoří přednostně pyranoidní šestičlenný kruh. Furanoidní se vyskytuje pouze v oligosacharidech (sacharóze), v polysacharidech (inulinu) a v některých fosforečných esterech cukrů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "U rostlin.", "content": "Rostliny jsou schopné vytvářet jednoduché cukry včetně fruktózy v procesu fotosyntézy. V tzv. temné fázi fotosyntézy probíhá Calvinův cyklus, jehož produkt glyceraldehyd-3-fosfát může být metabolizován např. na fruktóza-6-fosfát. Fruktóza je pro rostliny důležitým cukrem; koneckonců rostlinný disacharid sacharóza, kterou konzumujeme jako kuchyňský cukr, je složen z glukózy a právě fruktózy.", "section_level": 3}, {"title": "U živočichů.", "content": "I člověk je schopen vytvářet fruktózu či její deriváty. Některé deriváty fruktózy vznikají např. v procesu glukoneogeneze (fruktóza-6-fosfát). Tzv. sorbitolová (polyolová) dráha je dokonce schopna přetvářet glukózu na fruktózu. Uplatňuje se v čočkách diabetiků, kteří mají vysokou hladinu glukózy a ta je tak přeměňována v oku na fruktózu. U zdravých jedinců je aktivní např. v semenných váčcích varlat, kde následně fruktóza slouží jako důležitý zdroj energie pro spermie.", "section_level": 3}, {"title": "Odbourávání v lidském těle.", "content": "Živočichové často fruktózu přijímají v potravě a následně ji využívají jako zdroj energie. Fruktóza je v lidském těle metabolizována v játrech a ve svalech – ale v každém těchto orgánů jinak. Ve svalech fruktózu fosforyluje hexokináza (tedy stejný enzym, který fosforyluje glukózu, ovšem na fruktóza-1-fosfát. Ten poté snadno vstupuje do glykolytické dráhy. Játra místo hexokinázy obsahují jen glukokinázu (která není schopná fruktózu přeměňovat) a metabolismus fruktózy se tam tedy musí ubírat jinými cestami. Jaterní metabolismus fruktózy je poměrně složitý a zahrnuje sedm enzymů: fruktokinázu, fruktóza-1-fosfát aldolázu (za vzniku glyceraldehydu) a následně buď glyceraldehydkinázu (vzniká glyceraldehyd-3-fosfát), nebo dochází k přeměně glyceraldehydu enzymy alkoholdehydrogenázou, glycerolkinázou, glycerolfosfátdehydrogenázou a triózafosfátizmerázou.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Fruktóza je asi o 1/5 sladší než glukóza. Právě s glukózou se mísí v tzv. glukózo-fruktózový sirup, který se dále využívá. Med, sirupy z různého ovoce (agávový, datlový) obsahují hodně fruktózy. Malý obsah fruktózy mají obilné sirupy (rýžový, z ječného sladu). Glukózo-fruktózový sirup se vyrábí například z kukuřice či pšenice. V posledních desetiletích se používá v potravinářském průmyslu jako doplněk nebo substituent cukru (sacharózy), popřípadě jako alternativa k umělým sladidlům, jako je např. aspartam nebo acesulfam. Ve velké míře se v posledních cca 30 letech používá v nealkoholických nápojích (limonádách, sodách, ochucených minerálních vodách, mléčných nápojích, sportovních nápojích, aj.), dále v různých omáčkách, dressincích, příchutích k jiným potravinám, atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "Fruktóza dokáže sice dodat tělu glykogen rychleji než řada jiných sacharidů nebo škrobů (prostřednictvím jednoho z fosfátů xylulózy) a je např. oproti glukóze zhruba o polovinu levnější, ale má zřejmě i některé negativní dopady na zdraví. Prof. Robert Lustig se svými kolegy na Kalifornské Univerzitě v San Franciscu (UCSF) v roce 2007 v jedné ze svých přednášek shrnul negativní účinky nadměrné konzumace fruktózy, glukózo-fruktózového sirupu nebo potravin s jejím vysokým obsahem. Podle výsledků jejich práce je nadměrná konzumace těchto potravin (které v USA v současnosti převládají mezi zpracovanými/kupovanými potravinami a jídly tzv. rychlého občerstvení) v dlouhodobém důsledku zodpovědná za několik závažných zdravotních komplikací, mezi něž patří: Způsobuje také srdeční choroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fruktóza (\"ovocný cukr\", \"levulóza\") je monosacharid, který se řadí k šestiuhlíkatým monosacharidům (hexózám), patří mezi ketózy. Nachází se v mnoha potravinách, např. v medu (38 %), dále zejména v ovoci bohatém na vlákniny – jahodách, ostružinách, borůvkách a i v některé zelenině jako např. melounech, sladkých bramborách, cibulích, kukuřici a dalších. K její izolaci se užívá nejčastěji polysacharidu inulinu. ", "tgt_summary": "Le fructose (ou lévulose) est un ose (sucre simple non-hydrolysable) du groupe des cétoses, que l'on trouve en abondance dans les fruits et le miel. C'est un hexose (sucre à de carbone) qui présente la même formule brute, décrite par Augustin-Pierre Dubrunfaut en 1847, que ses isomères, en particulier le glucose : CHO. ", "id": 442897} {"src_title": "Maska červené smrti", "tgt_title": "Le Masque de la mort rouge", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Pandemie moru již dlouho plení zemi, dosud žádná morová rána nebyla tak obludná, padla mu za oběť již polovina říše. Princ Prospero si prozíravě přichystal azyl, kde se hodlá ukrýt. Vypraví se do odlehlého kláštera i s početným doprovodem zdravých přátel, rytířů a dvorních dam. Klášter byl vybaven zásobami, takže byl schopen čelit venkovnímu šílenství za jeho zdmi, aniž by se osazenstvo uvnitř znepokojovalo. Princ pamatoval i na všelijaké radovánky, najal komedianty, baletky, hudebníky, víno teklo proudem. Jen blázen by se staral o to, co se děje venku. Brány byly uzavřeny a závory zataveny, dovnitř ani ven se nikdo nedostane. Koncem pátého či šestého měsíce uspořádal princ pro svých tisíc přátel velkolepý maškarní ples, zatímco venku zuřil mor v plné intenzitě. Klášter má několik komnat, každá z nich je vyvedena v různých barvách. Je to dílo princova vkusu. V západní černé komnatě má světlo pronikající dovnitř rudým sklem gotických oken děsivý účinek, vyvolává strach, jenž je podpořen hlubokým zvukem mohutných ebenových hodin. Kdykoliv začnou odbíjet, zábava je na chvíli přerušena a lidé v sále zneklidní. Nejistota je všudypřítomná. Maškarní bál pokračuje, koná se přehlídka originálních a vtipných masek, když se opět ozvou hodiny odbíjející půlnoc. Shromážděné dvořanstvo zaznamená přítomnost nového hosta, jenž si zvolil odpudivou masku – vzal na sebe podobu Červené smrti. Princ Prospero zrudne hněvem a káže chopit se přítomného ve zrůdné masce a strhnout mu ji. Vychrtlý muž v masce však vzbuzuje svým ledovým klidem a pomalou chůzí posvátnou bázeň a nikdo se neodváží vztáhnout na něj ruku. Princ tasí dýku a spěchá k postavě, jež je otočena zády k němu. V momentě se nezvaný host otočí a princ klesá mrtev k zemi. Každému v sále je jasné, že Červená smrt si přišla pro své poddané. Nikdo neunikne.", "section_level": 1}, {"title": "Česká a slovenská vydání.", "content": "Česky či slovensky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích: Pod názvem Maska červené smrti: Pod názvem Maska rudé smrti: Pod názvem Maska Rudé smrti: Pod názvem Maska Červenej smrti:", "section_level": 1}, {"title": "Filmová a hudební zpracování.", "content": "Film Hudba", "section_level": 1}], "src_summary": "Maska Červené smrti nebo též Maska rudé smrti a Maska Rudé smrti (anglicky The Masque of the Red Death, původním názvem The Mask of the Red Death: A Fantasy) je povídka Edgara Allana Poea poprvé publikovaná roku 1842 v \"Graham's Magazine\".", "tgt_summary": "Le Masque de la mort rouge (') est une nouvelle d'Edgar Allan Poe publiée pour la première fois en dans le \"Graham's Lady's and Gentleman's Magazine\" sous le titre ', avec le sous-titre \"\". Une version révisée est parue le dans le \"Broadway Journal\" sous son titre définitif. Traduite en français par Charles Baudelaire, elle fait partie du recueil \"Nouvelles histoires extraordinaires\". La nouvelle se situe dans la tradition du roman gothique et a souvent été analysée comme une allégorie sur l'inéluctabilité de la mort, bien que d'autres interprétations aient été faites.", "id": 572200} {"src_title": "Fénicie", "tgt_title": "Phénicie", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Řecký název souvisí se slovem \"foiníkis\", které označovalo purpurovou barvu, kterou foiníčané získávali z mořských plžů a barvili jimi látky. Stejného původu (z akkadštiny) je i starší označení Kanaán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původní semitské obyvatelstvo (kanaánci, kananejci) osídlili oblast Kanaánu od počátku 3. tisíciletí př. n. l. a vytvořili zde městské státy. Podle Starého zákona na výšinách sídlili Amorejci, zatímco Kananejci na pobřeží a v údolí Jordánu. V 2. polovině 2. tisíciletí do oblasti přišli Aramejci, Izraelci a Pelištejci, další semitské kmeny, které kananejce vytlačily do pobřežního pásu. Zde se na kompaktním území zformovala svébytná kultura známá pod řeckým označením Foiníkie. Fénicie však nebyla celistvým státem, spíše jakousi skupinou kulturně příbuzných měst (Byblos, Arad, Bérytos, Sidón, Týros), městských států, kterým vládli králové. Vůdčí úlohu hrálo město Sidón, později Týros (dnešní Súr). V 8. století př. n. l. ztratila Fénicie svoji nezávislost a byla pod nadvládou okolních říší, Asýrie, Novobabylonské a Perské říše. Týros dobyl a zničil Alexander Veliký roku 322 př. n. l. a těžiště fénické kultury se přeneslo do Kartága, fénické kolonie, založené v 9. století př. n. l. Fénicie se dostala pod vládu Seleukovské říše a po jejím dobytí se stala součástí římské provincie Sýrie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis země.", "content": "Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, asi 220 km dlouhý a 15-20 km široký. Zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví měkkýši.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Féničané byli proslaveni jako zdatní řemeslníci, zejména těžbou a zpracováním cedrového dřeva, výrobou purpurového barviva z mořských měkkýšů \"Haustellum brandaris\" a \"Hexaplex trunculus\" a také barvením látek. Rozvinuli výrobu skla, včetně čirého. Všechny tyto produkty byly velmi žádaným zbožím v Egyptě, v Řecku i po celém Středomoří. O obchodnících a řemeslnících ze Sidónu se několikrát zmiňuje Homér, o libanonských cedrech mluví bible na desítkách míst. Nejstarší zprávy o vývozu cedrového dřeva do Egypta jsou z roku 2750 př. n. l., o 300 let mladší jsou zprávy z Mezopotámie. Dřevo se užívalo ke stavbě lodí, k výzdobě chrámů a paláců i k výrobě luxusního nábytku. Z původních asi půl milionu hektarů cedrových lesů však zbylo už za Alexandra Velikého velmi málo a dodnes jen asi 2000 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Nejvýznamnějším fénickým kulturním činem bylo vytvoření fénického písma, prvního souhláskového písma o 22 znacích, které se stalo základem pro řeckou i latinskou abecedu. Z fénické literatury se bohužel nic nedochovalo a jazyk je znám jen z nápisů, mincí a citátů u římských autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonie a mořeplavba.", "content": "Féničané si vytvořili systém námořních cest a od 11. století i kolonií (šlo zejména o obchodní osady, přístavy, kotviště a opěrné body) na Kypru, ostrovech Egejského moře, Maltě, Sicílii, Sardinii, na jihu Iberského poloostrova a na severním pobřeží Afriky až po Tanger v Maroku. Nejvýznamnější kolonií bylo Kartágo, založené v 9. století př. n. l. Podle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se do Středozemního moře Gibraltarským průlivem. Při obeplouvání jižního cípu Afriky, dnešního mysu Dobré naděje prý viděli slunce na pravé straně, to znamená na severu. Tento údaj byl příčinou toho, že Hérodotos i jiní antičtí historikové zprávě nevěřili, pro dnešní historiky však toto tvrzení představuje důkaz, že se Féničané octli opravdu až na jihu Afriky a pokračovali do Guinejského zálivu. Je téže známo, že se dostali až k břehům britských ostrovů a na Azory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fénicie (řecky Φοινίκη \"Foiníké\", latinsky \"Phoenice\") neboli Foiníkie bylo historické území Foiníčanů (Féničanů), mořeplavců a obchodníků semitského původu (podle jazykové skupiny) na východním pobřeží Středozemního moře, v místech dnešního Libanonu, Izraele a Sýrie. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Působení Féničanů se neomezovalo jen na Fénicii, ale zakládali kolonie po celém jižním Středomoří a jejich dějiny končí de facto až do roku 146 př. n. l., kdy nejdůležitější kolonii Kartágo porazili a zničili Římané.", "tgt_summary": "Les Phéniciens sont un peuple antique originaire des cités de Phénicie, région qui correspond approximativement au Liban actuel. Cette dénomination provient des auteurs grecs qui ont écrit à leur sujet. La Phénicie a toujours été divisée entre plusieurs cités, dont les plus importantes étaient Byblos, Sidon (Sayda), Tyr (Sour) et Arwad, et on ne sait pas si celles-ci ont eu conscience d'une identité commune. Les historiens ont repris l'adjectif « phénicien » pour désigner la civilisation qui s'est épanouie dans la région entre 1200 et 300 ", "id": 1171898} {"src_title": "Enid Blytonová", "tgt_title": "Enid Blyton", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Enid Mary Blyton se narodila 11. srpna 1897 v londýnské čtvrti East Dulwich do rodiny prodejce příborů Thomase Careyho Blytona (1870–1920) a jeho ženy Theresy May Blytonové (roz. Harrisonové; 1874–1950). Měla dva mladší bratry, Hanlyho (1899–1983) a Careyho Charlese (1903–1976). Enidin otec se o ni staral, když se jako tříměsíční nakazila černým kašlem, na jehož následky málem zemřela. S otcem měla Enid vřelý vztah a byl to právě on, kdo jí vštípil lásku k přírodě – ve své autobiografii o něm napsala, že \"miloval květiny i ptactvo a divoká zvířata, o nichž věděl víc než kdokoliv, koho jsem kdy potkala\". Po otci zdědila také zájem o zahradničení, umění, hudbu, divadlo a literaturu a často s ním chodila na výlety do přírody, s čímž nesouhlasila její matka, která s dcerou nesdílela nadšení pro její koníčky. Enidin otec dceru vedl také ke hře na piano, které se naučila dost dobře na to, aby začala uvažovat o studiu na Guildhall School of Music a profesionální hudební dráze, ale nakonec se rozhodla pro psaní. Malá Enid potom těžce nesla, když v jejích třinácti otec od rodiny odešel kvůli jiné ženě. S matkou nikdy neměla příliš dobrý vztah, a když její rodiče zemřeli, nepřišla na pohřeb ani jednomu z nich. Mezi lety 1907 a 1915 navštěvovala budoucí spisovatelka beckenhamskou St Christopher's School, kde se stala školní přebornicí v tenise a kapitánkou lacrossového týmu. Kromě sportu se jí dařilo také ve slohu, a tak se v roce 1911 zúčastnila dětské básnické soutěže spisovatele a novináře Arthura Mee, který se pak nabídl její verše publikovat. Enidina matka dceřino básnické úsilí považovala za \"ztrátu času i peněz\", ale nechala se přesvědčit, aby Enid podpořila Když v roce 1915 dokončila studium jako studentská předsedkyně, odstěhovala se od matky a nadále žila u přátel, mj. v sídle Seckford Hall, jehož tajná chodba a ložnice, v níž údajně straší, později sloužily spisovatelce jako inspirace při psaní. Tehdy jí také přítelkyně požádala o pomoc při výuce v mateřské škole v Ipswichi. Díky této zkušenosti se v září roku 1916 rozhodla přihlásit se do učitelského kurzu nadace National Froebel Union.V té době prakticky přestala komunikovat se svými příbuznými.", "section_level": 2}, {"title": "Učitelská kariéra.", "content": "Když Blytonová v prosinci 1918 dokončila učitelský kurz, podařilo se jí získat místo v chlapecké škole Bickley Park School. O dva měsíce později získala učitelský certifikát v přírodovědě, zeměpisu, literatuře, základní matematice a základech pedagogiky. V roce 1920 se přestěhovala do londýnského předměstí Surbiton, když se stala vychovatelkou čtyř synů architekta Horace Thompsona. U Thompsona pak vyučovala 4 roky, během nichž kvůli nedostatku míst na okolních školách přibírala žáky z řad dětí ostatních rodin ze sousedství.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a rodinný život.", "content": "Enid Blytonová se 28. srpna 1924 v Bromley vdala za majora Hugha Alexandera Pollocka, DSO (1888–1971), otce dvou dětí a redaktora vydavatelské firmy George Newnes. Právě Pollock Blytonovou ještě před svatbou požádal o napsání dětské knihy o zvířatech \"The Zoo Book\", a stal se jejím redaktorem. Několik let po svatbě se spolu nastěhovali do usedlosti Old Thatch, která figuruje v jedné z prvních knižních sérií Enid Blytonové, tzv. \"Old Thatch Series\" (česky nevyšlo). První dcera jménem Gillian se Blytonové narodila 15. července 1931. Tou dobou už Enid několik let publikovala v časopisech, ale na výraznější spisovatelský úspěch musela teprve počkat. V roce 1934 potratila. Znovu ovšem otěhotněla a její druhá dcera, Imogen, se narodila 27. října 1935. V polovině třicátých let se rodinný život Blytonové začal pomalu hroutit. Její manžel, veterán první světové války, začal pít (zřejmě kvůli válečným traumatům, která se v něm probudila během redaktorské práce na Churchillově knize The World Crisis). Po začátku druhé světové války navázal vztah se svou sekretářkou z domobrany Home Guard, o 19 let mladší spisovatelkou Idou Crowe, čímž se situace v manželství ještě zhoršila. Ida Crowe později ve své autobiografii napsala, že Blytonová v té době také měla několik mimomanželských vztahů, včetně lesbického s chůvou svých dětí. V roce 1941 Blytonová navázala vážný poměr s londýnským chirurgem Kennethem Fraserem Darrell Watersem. Když se o tom dověděl její manžel Hugh Pollock, vyhrožoval jí zveřejněním této nevěry. Blytonová, obávajíc se o svou pověst, pak sama požádala o rozvod, v němž získala do výhradní péče obě dcery.Kromě toho také využila svého vlivu v literárních kruzích, aby bývalému manželovi zabránila získat další práci v knižním průmyslu, následkem čehož musel Pollock o několik let později vyhlásit osobní bankrot. Enid Blytonová si potom 20. října 1943 svého milence, chirurga Darrella Waterse, ve Westminsteru vzala a nechala své dcery přejmenovat na Darrell Watersovy. V dalších letech se kromě psaní stala poslušnou a spokojenou manželkou. V roce 1945 čekala Darrell Watersova prvního syna, po pádu ze žebříku ovšem znovu potratila. Mezi její koníčky v tomto období života patřil tenis, který ráda hrála nahá – naturismus byl na vzestupu a nahý tenis byl mezi střední třídou populární kratochvílí.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Na konci 50. let se Blytonové začalo horšit zdraví, v roce 1960 začala vykazovat známky přicházející demence a postupně se u ní rozvinula Alzheimerova choroba. Zdraví se v té době podlomilo i jejímu muži, takže ji nemohl příliš podporovat, neboť trpěl silnou artritidou krku a kyčlí, hluchotou a záchvaty vzteku. Zemřel v září 1967, Enid Blytonová ho následovala o rok a dva měsíce později. Zemřela 28. listopadu 1968 v domově důchodců Greenways Nursing Home v londýnském Hampsteadu ve věku 71 let.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek kariéry.", "content": "Zatímco první básnické pokusy Enid Blytonové, jež měl publikovat ve svém časopise spisovatel Arthur Mee v roce 1911, nejsou dohledatelné, její další dílo, čítající na 762 knih, se 20. stoletím vine od 20. let v obrovských nákladech až do její smrti v roce 1968. Její první zaznamenanou publikací se ale už v roce 1917 stala báseň, která vyšla v časopisu Nash's Magazine, následovaná dvěma dalšími básněmi tamtéž. V roce 1921 napsala několik povídek pro periodika jako \"Saturday Westminster Review\", \"The Londoner\", \"Home Weekly\" nebo \"The Bystander\". O rok později, v roce 1922, vydala Enid Blytonová svou první knihu, kterou byla kratičká sbírka 28 básní nazvaná \"Child Whispers\" (\"Dětský šepot\"; česky nevyšlo). Sbírka byla ilustrovaná Enidinou bývalou spolužačkou a pozdější častou spolupracovnicí Phyllis Chaseovou. Ještě téhož roku pak Blytonová začala psát pro periodika vydavatelství Cassell & Co a George Newnes Ltd., v oborovém časopisu \"Teacher's World\", zaměřeném na učitelství, učitele a jejich žáky, jí vyšla povídka \"Peronel and His Pot of Glue\" (\"Peronel a jeho hrnec lepidla\"; česky nevyšlo). V roce 1923 se jí podařilo upoutat pozornost veřejnosti, když její básně vyšly ve speciální čísle \"Teacher's World\" společně s díly Rudyarda Kiplinga, Waltera de la Mare a G. K. Chestertona. Její další publikací toho roku byla sbírka 33 nových básní \"Real Fairies\" (\"Opravdové víly\"; česky nevyšlo), z nichž jedna, nazvaná \"Pretending\" (\"Předstírání\"), vyšla již dříve v humoristickém magazínu \"Punch\". V následujícím roce pokračovala ilustrovanou \"The Enid Blyton Book of Fairies\" (\"Kniha víl Enid Blytonové\", česky nevyšlo) a v roce 1926 \"Book of Brownies\" (\"Kniha skřítků\"; česky nevyšlo). V roce 1927 napsala a vydala několik souborů divadelních kusů, například \"A Book of Little Plays\" (\"Kniha krátkých her\"; česky nevyšlo). Na začátku 30. let se Blytonová tematicky zaměřila na mýty a folklorní příběhy: v roce 1930 vznikly mj. \"The Knights of the Round Table\", \"Tales of Ancient Greece\", \"Tales of Robin Hood\" (\"Rytíři Kulatého stolu\", \"Příběhy starého Řecka\", \"Příběhy Robina Hooda\"; česky nevyšlo). Další takto tematicky orientovaná dílka následovala v roce 1934. Enid Blytonová se ovšem i nadále věnovala tématu učitelství, kde získala jistý vliv, a to zejména s publikacemi \"The Teacher's Treasury\" (1926), \"Modern Teaching\" (1928), \"Pictorial Knowledge\" (1930) a \"Modern Teaching in the Infant School\" (1932; \"Učitelova pokladnice\", \"Moderní výuka\", \"Obrázkové učení\", \"Moderní výuka v mateřské škole\"; česky nevyšlo).", "section_level": 2}, {"title": "Komerční úspěchy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Knižní seriály: 1934–1948.", "content": "V roce 1934 Blytonová začala knihou \"The Talking Teapot and Other Tales\" (\"Mluvící čajník a další příběhy\"; česky nevyšlo) svou sérii \"Old Thatch\", která se měla v budoucnu rozrůst až na 28 dílek. Další úspěšnou sérií, jejíž první kniha se objevila toho roku, byly příběhy Kmotra Králíka v díle \"Brer Rabbit Retold\" (\"Převyprávěné příběhy Kmotra Králíka\"; česky nevyšlo), založené na afroamerické ústní lidové slovesnosti, kterou do hledáčku veřejnosti poprvé dostal americký novinář Joel Chandler Harris ve svých knihách \"Uncle Remus: His Songs and Sayings\" (1880), \"Nights with Uncle Remus\" (1883) a d. (česky např. Rozprávky strýčka Rémuse, Albatros: 1972). Roku 1937 Blytonové vyšla první delší kniha, \"Adventures of The Wishing Chair\" (\"Dobrodružství s Křeslem přání\"; česky nevyšlo), následovaná o dva roky později prvním svazkem série o Kouzelném stromu: \"The Enchanted Wood\" (\"Vzhůru na Kouzelný strom\"; Albatros: 2003). Tato série je inspirovaná germánskou mytologií, která Blytonovou odmalička fascinovala, a stejně jako \"Adventures of The Wishing Chair\" vyprávěla příběhy dětí přenesených do kouzelných světů plných skřítků, víl, trpaslíků a dalších kouzelných bytostí. Prvním delším dobrodružným románem Enid Blytonové se roku 1938 stalo dílo \"The Secret Island\" (\"Dobrodružství na ostrově\"; Albatros: 2004), kterou dobová recenze popisuje jako \"robinsonádu odehrávající se na ostrově v jednom z anglických jezer\". Tato kniha se dočkala několika pokračování, která také vyšla v Albatrosu. Další romány následovaly o rok později: první díl Cirkusové trilogie \"Mr. Galliano's Circus\" (\"Cirkus pana Galliana\"; česky nevyšlo) a začátek série o panence Amélii – \"Naughty Amelia Jane\" (\"Zlobivá Amélie\"; Albatros: 2005). Románová Amélie má údajně předobraz ve skutečné panence, kterou Enid vlastnoručně vyrobila své dceři Gillian ke třetím narozeninám. Ve 40. letech se z Blytonové stala velice plodná autorka, neboť svou tvorbu dokázala prodat s použitím marketingových strategií, kterými výrazně předběhla dobu – ze svého jména například vytvořila silnou značku. Tou dobou zkoušela svůj um také psaním pod pseudonymem Mary Pollock, vytvořeném z jejího druhého jména a manželova příjmení, ale zatímco tisk Pollockovou považoval za hrozbu pro popularitu Blytonové, čtenářstvo se ošálit nenechalo a společné rysy obou autorek prohlédlo. Tento experiment s pseudonymem byl pak veřejností odsouzen jako jakýsi podvod na čtenářích i vydavateli, takže nakonec všech šest knih vydaných původně pod jménem Mary Pollock vyšlo v nové edici pod autorčiným skutečným jménem Enid Blyton. Novým tématem v její tvorbě se tehdy staly internáty. Sérii \"Naughtiest Girl\" odstartovala knihou \"The Naughtiest Girl in School\" (\"Nejprotivnější holka ze školy\"; Egmont: 1999), zatímco sérii \"St. Claire's\", která v češtině vyšla dokonce dvakrát, zahájil příběh \"The Twins at St. Clare's\" (\"Podařená dvojčata\" / \"Příjezd\"; Egmont: 1993 / 1997). V roce 1942 Blytonová publikuje kromě jiných děl také první z knih o \"Správné pětce\", které jsou českým a slovenským čtenářům zásluhou Egmontu dostupné už od roku 1992. Série dosáhla značné popularity, a jako první část díla Blytonové, která se k nám po Sametové revoluci dostala, se dočkala úspěchu také v tuzemsku, o čemž svědčí mj. to, že bylo přeloženo všech 21 svazků série. Za čtenářskou oblibou stojí podle dobové recenze také to, že detektivní příběhy Dicka, Anny, Juliána, Georginy a jejího psa Tima odhalovaly nejrůznější, i vážné zločiny, ale zůstávaly v rovině dětských dobrodružných knih, nestávaly se z nich thrillery. Zajímavá je také postava Georginy, která se chová a obléká spíše jako chlapec (v angličtině se používá výraz \"tomboy\") a nechává si říkat chlapeckým jménem George a která je podle slov autorky jejím vlastním obrazem. Za zmínku stojí z tohoto období také několik děl zaobírajících se biblickými příběhy, které však nebyly přeloženy do češtiny. Spadá sem \"The Land of Far-Beyond\" (\"Země vzdálená\"; 1942), dětská alegorie poutě za spasením podle Bunyanova spirituálního díla \"The Pilgrim's Progress\" (česky poprvé jako \"\"Cesta křesťana do blahoslavené věčnosti\"\"; Somrowská ympresse: 1815)\".\" Dalším takovým dílem je \"The Children's Life of Christ\" z roku 1943 (\"Život Ježíše pro děti\"), popisující v 59 povídkách Kristův život od narození až po ukřižování a vzkříšení. V roce 1944 přibyly \"Tales from the Bible\" (\"Příběhy z Bible\"), následované roku 1948 dílem \"The Boy with the Loaves and Fishes\" (\"Chlapec s chleby a rybami\"). Nejen se \"Správnou pětkou\" se v tomto období Enid Blytonové obracela často také k moři, příkladem může být třeba obrázkový sešit \"John Jolly by the Sea\" (\"Šťastný Janek od moře\"; česky nevyšlo), určený menším dětem, ale také \"The Island of Adventure\" (\"Tajemný ostrov\"; Albatros: 2010), první kniha ze série \"Tajemná místa\". Českým čtenářům známá je také série \"Tajemství\", jejíž první kniha \"The Mystery of the Burnt Cottage\" (\"Tajemství spálené chaty; Albatros: 2009) vyšla v roce 1943. Koncem 40. let Blytonová pokračovala v psaní svých úspěšných sérií z předchozích let, ale začala i sérii novou, která byl nesmírně populární, zejména mezi děvčaty. Tato série, nazvaná \"Malory Towers\" podle cornwallské školy, v níž se odehrává, však nebyla přeložena do češtiny, přitom dobové recenze ji chválily jako vtipnou a jazykově propracovanější než jiná autorčina díla.", "section_level": 3}, {"title": "Vrchol tvorby: 1949–1959.", "content": "V roce 1949 již Enid Blytonová byla zavedenou spisovatelkou pro děti, která vydávala jednu knihu za druhou. Tehdy tak světlo světa spatřila \"The Rockingdown Mystery\" (\"Záhada Pavoučího domu\"; Albatros: 2007), kterou začala známá série \"Barney Mysteries\", ale také neméně úspěšné příběhy \"Tajné sedmy\", a to stejnojmenným románem. Tajná sedma byla Blytonovou později upravena pro týdeník \"Mickey Mouse Weekly\", kde od roku 1951 vycházela jako komiks kreslený Georgem Brookem, který ilustroval také řadu autorčiných knih. V listopadu 1949 pak Blytonová přišla s novou senzací, postavičkou Noddyho z Říše hraček. Původní nápad pocházel z hlav vydavatelů Blytonové, kteří jí domluvili schůzku s nizozemským ilustrátorem Harmsenem van der Beekem, který hned na tuto první schůzku přinesl několik črt Říše hraček a jejích obyvatel, což bylo vše, co Enid Blytonová potřebovala. Už čtyři dny po setkání posílala prostřednictvím vydavatelské společnosti van der Beekovi strojopisy prvních dvou knih s Noddym jako hlavním hrdinou. Noddy byl v 50. letech nevídaným hitem a dodnes patří k nejznámějším plodům bohaté autorčiny spisovatelské kariéry. Noddy se dočkal i zpracování v knize stripů a dalších spin-off sérií. Přesto však nebyla žádná z více než 20 knih s veselou loutkou v modré čepici přeložena do češtiny a české děti se s ní mohly setkat teprve díky animovanému seriálu. V roce 1950 založila Blytonová společnost Darrell Waters Ltd, aby spravovala její závratnou rychlostí narůstající portfólio. V roce 1955 měla na kontě již 14 knih o \"Správné pětce\", 8 knih o \"Tajemných místech\", 7 románů \"Tajné sedmy\", 6 příběhů z \"Malory Towers\" a desítky dalších svazků. V průběhu 50. let držela vysoké tempo produkce knih, kterých dokázala napsat i 50 ročně. Vrátila se k několika starším hrdinům (např. teriér Scamp v \"Scamp Goes on Holiday\", \"Scampovy prázdniny\"; 1952), představila několik nových (např. bubeníček Bom v komiksovém periodiku \"TV Comic\", kde se od roku 1956 začal objevovat po boku Noddyho) a pokračovala v psaní úspěšných sérií i básní.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední díla.", "content": "Blytonová a její dílo si svou popularitu udržely i v 60. letech, zejména \"Správná pětka\" a \"Noddy\", jehož knih se do roku 1962 prodalo přes 26 milionů kusů. V roce 1963 napsala poslední díly několika svých mnohadílných sérií, např. \"Five Are Together Again\" (\"Pětka a zloději\"; Egmont: 1997, 2000) nebo \"Fun for the Secret Seven\" (\"Zachraňte Bleska\"; Egmont: 2001). Napsala také další 3 knihy s Kmotrem Králíkem a řada jejích knížek vyšla v brožovaném vydání, což je zpřístupnilo ještě většímu množství dětských čtenářů. Po roce 1963 se produkce Blytonové víceméně omezila na povídky a knížky pro nejmladší čtenáře, jako třeba \"Learn to Count with Noddy\" (\"Učíme se počítat s Noddym\"; 1965). Mezi předpokládané důvody tohoto poklesu v počtu vydávaných děl patří horšící se zdraví a fakt, že mezi starším čtenářstvem se přestávala těšit oblibě. V roce 1965 vydala ještě \"Mixed Bag\", do češtiny nepřeloženou knihu písniček, k nimž složil hudbu její synovec Carey, a dvě poslední delší knihy, taktéž nepřeložené do češtiny, \"The Man Who Stopped to Help\" a \"The Boy Who Came Back\" (\"Muž, který zastavil a pomohl\" a \"Chlapec, který se vrátil\").", "section_level": 3}, {"title": "Odkaz.", "content": "Dílo Enid Blytonové, čítající na 762 knih, bylo přeloženo do 90 jazyků a i nadále se po celém světě těší oblibě čtenářů v původní cílové skupině. Je čtvrtou nejpřekládanější spisovatelkou všech dob, předstihuje ji pouze William Shakespeare, Agatha Christie a Jules Verne. Na její romány a povídky navázalo po její smrti několik autorů, mezi jinými její vnučka Sophie Smallwood knihou \"Noddy and the Farmyard Muddle\" (\"Noddy a nepořádek na statku\"; 2009), která vyšla při příležitosti 60. výročí od představení slavné loutkové postavy. Mezi lety 1982 a 2011 spravoval její dědictví charitativní fond The Enid Blyton Trust for Children, zpočátku vedený její mladší dcerou Imogen, která tak chtěla uctít bohatou charitativní činnost, kterou její matka za života vykonávala a podporovala. Dodnes existuje fanklub The Enid Blyton Society, založený roku 1995, který pořádá každoroční jarní Den Enid Blytonové.", "section_level": 3}, {"title": "Časopisecká a novinová tvorba.", "content": "V době svého úmrtí měla Enid Blytonová na kontě také bohaté působení v periodickém tisku. Od roku 1926 byla šéfredaktorkou časopisu \"Sunny Stories\", který se soustředil na převypravování mýtů, legend, bajek a dalších příběhů pro dětské čtenáře. V témže roce se stala sloupkařkou oborového časopisu \"Teacher's World\", kam pravidelně přispívala pod titulem \"From my Window\" (\"Z mého okna\"). V \"Teacher's World\" měla od roku 1929 celou vlastní stránkovou rubriku, do níž psala dopisy od svého psa Bobse. Ty se staly tak oblíbenými, že když je Blytonová roku 1933 vydala knižně, prodalo se jich 10 000 hned v prvním týdnu od uvedení na trh. Další oblíbenou rubrikou, jejíž autorkou byla, se stala \"Round the Year with Enid Blyton\" (\"Jak jde rok s Enid Blytonovou\"), jejíchž 48 dílů popisovalo život v přírodě, například počasí, vodní tvory, zahradničení ve školách nebo třeba návody, jako \"jak postavit budku pro ptáčky\". V roce 1935 také každý měsíc přispívala články do magazínu \"The Nature Lover\" (\"Milovník přírody\"). V roce 1937 se \"Sunny Stories\" přejmenoval na \"Enid Blyton's Sunny Stories\". Od té doby pak sloužil jako médium pro seriálová vydání jejích příběhů, například těch o zlobivé panence Amélii. Blytonová do časopisu přispívala až do roku 1952 – o rok později zanikl, krátce před prvním vydáním čtrnáctideníku \"Enid Blyton Magazine\", který psala celý sama až do roku 1959.", "section_level": 2}, {"title": "České překlady.", "content": "Knihy Enid Blytonové vycházely v češtině v nakladatelství Egmont ČSFR (později Egmont/Egmont ČR; 1992–2002) a od roku 1995 také v Albatrosu.", "section_level": 2}, {"title": "Amélie.", "content": "Příběhy pro větší děti vypráví o hadrové paně jménem Amélie, která dělá jenom naschvály ostatním panenkám. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Dobrodružství.", "content": "Řadu záhad řeší tentokrát sourozenci Robin, Nora a Peggy spolu s jejich kamarádem Jackem. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Dvojčata / Holky z internátu.", "content": "Příběhy pro dívky vypráví o dvojčatech Patricii a Isabele a jejich zážitcích z internátní školy St. Clare, na kterou chodila sama Blytonová. Série vyšla v češtině dvakrát s různými názvy. Díly (Dvojčata): Díly (Holky z internátu):", "section_level": 3}, {"title": "Kamarádky.", "content": "Další série příběhů pro dívky popisuje dobrodružství rozmazleného jedináčka Elizabeth, kterou rodiče poslali do internátní školy. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Kouzelný strom.", "content": "Hlavními hrdiny těchto pohádkových příběhů jsou sourozenci Tom, Eva a Tereza, kteří se přestěhují na venkov a objeví zde Začarovaný les s Kouzelným stromem a jeho podivuhodnými obyvateli. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Správná pětka.", "content": "Tato série dětských detektivek patří mezi vůbec nejznámější z celé tvorby Enid Blytonové. Hlavními hrdiny jsou tentokrát Georgina (George), Julián, Dick, Anna a Georgin pes Timothy (Tim) Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Tajemná místa.", "content": "I tato série vypráví o záhadných událostech, jejich řešeních a dalších objevech, hlavními hrdiny jsou děti Filip, Lucka, Dina a Jack a jeho papoušek Kiki. Série má celkem 8 dílů. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Tajemství.", "content": "V těchto dětských detektivních příbězích se pětice malých pátračů – Larry, Daisy, Pip, Bětka, Špekoun a jeho pes Brok pokoušejí vyřešit všechny záhady, které se v jejich okolí vyskytnou dříve než strážník města Goon... Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Tajná sedma.", "content": "Detektivní série proslulá podobně jako série Správná pětka. Skupinu pátračů tvoří tentokrát Petr, jeho sestra Žaneta a jejich kamarádi Pamela, Colin, Honza, Barbara a Jirka. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Záhady.", "content": "Hlavními postavami jsou sourozenci Roger a Diana, jejich bratranec Pajda se svým psem Ťulpou a kamarád Barny s opičkou Mirandou. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Hádanky.", "content": "Hlavními hrdiny jsou této dobrodružné detektivní série pro děti kolem 9 let jsou sourozenci Nick a Katie, jejich kamarádka Laura a pes Russet. Díly:", "section_level": 3}, {"title": "Divadelní, televizní a filmové adaptace.", "content": "V roce 1954 připravila Blytonová pantomimickou hru \"Noddy v Říši hraček\", která se o Vánocích hrála v 2660sedadlovém divadle Stoll Theatre v Londýně. Představení mělo takový úspěch, že se pak hrálo o Vánocích ještě dalších 5 let. Autorka byla z reakcí dětí v publiku tak nadšená, že představení sama navštěvovala třikrát až čtyřikrát týdně. Noddy se také mnohokrát objevil v televizi. Poprvé již v letech 1955–1963, na což navázala další série příběhů mezi lety 1963 a 1975. Další série běžela v letech 1975–1982. V 90. letech vyprodukovala několik sérií Noddyho dobrodružství také BBC (1992–1999), jejichž animace využila také kanadsko-americká verze z let 1998–2000. Právě tyto dva seriály jsou známé divákům České televize, která Noddyho uváděla například v pořadu Kouzelná školka. Další pořady s Noddym, z nichž některé se také objevily v ČT, následovaly 2002–2008, 2005 a 2009–2014. V současné době již od roku 2016 běží ve světových televizích pořad \"Noddy, Toyland Detective\". V roce 1955 se hrálo divadelní představení podle \"Správné pětky\" a v roce 1997 podle ní divadlo King's Head Theatre napsalo muzikál, se kterým půl roku objíždělo Spojené království. Divadelní adaptace se v roce 1998 dočkala díky cardiffskému Sherman Theatre i \"Tajná sedma\". \"Správná pětka\" se dostala také do televize (1957, 1964, 1978–79, 1995–97) a na stříbrné plátno (jako \"Slavná pětka\"; 2012, 2013 a 2018). Slavné příběhy Enid Blytonové od 80. let již třikrát zparodovala britská komediální skupina \"The Comic Strip\". Série o \"Kouzelném stromu\" se dočkala seriálového zpracování v roce 1997 zásluhou BBC, a to pod jménem \"The Enchanted Lands\" (\"Kouzelná země\"; v Česku neuvedeno). Od roku 2014 se pod vedením vydavatelství Hachette připravuje hraný film na motivy druhého dílu knižní série. Filmového zpracování se dostalo i životnímu příběhu samotné Enid Blytonové, a to v roce 2009 v BBC. Hlavní roli ztvárnila anglická herečka Helena Bonham Carter.", "section_level": 2}], "src_summary": "Enid Blytonová (11. srpna 1897, Londýn, Spojené království – 28. listopadu 1968, Londýn, Spojené království) byla britská autorka knih pro děti. Původním povoláním byla učitelka, nejdřív psala příspěvky do novin o pedagogice a až později se začala věnovat dětské literatuře. Jako první byla sbírka veršů pro děti. Koncem 30. let vydala \"Pohádky na dobrou noc\", ve 40. letech pak dobrodružné příběhy jako \"Správná pětka\" či \"Tajná sedma\" určené větším dětem a řadu knih ze školního prostředí, například \"Nejprotivnější holka\" \"ze školy\" nebo \"Podařená dvojčata\". Českým dětem může být známa také prostřednictvím britských a kanadských televizních adaptací její knižní série Noddy, kterou vysílala ČT v pořadu Kouzelná školka.", "tgt_summary": "Enid Blyton est une romancière britannique née le à East Dulwich (Londres) et morte le à Hampstead (Londres). Spécialisée dans la littérature pour la jeunesse, elle est surtout connue pour avoir créé les séries \"Oui-Oui\" ('), \"Le Club des cinq\" (') et \"Le Clan des sept\" (\"\"). Ses ouvrages, qui abordent un large éventail de thèmes et de genres (dont l'éducation, l'histoire naturelle, le fantastique, les histoires à suspense et les récits bibliques) figurent parmi les meilleures ventes mondiales depuis les années 1930, avec plus de six cents millions d'exemplaires écoulés traduits dans près de 90 langues. ", "id": 1148233} {"src_title": "Mughalská architektura", "tgt_title": "Architecture moghole", "src_document": [{"title": "Základní rysy.", "content": "Mughalská architektura vznikla spojením několika architektur, přičemž jejím ideologickým základem byla islámská architektura. Mešity a ostatní stavby jsou ovšem odlišné od zbytku, protože architektonickým východiskem byly často starší indické stavby poznamenané perskými vlivy. U některých staveb je tento vliv patrný až do té míry, že je lze považovat za architektonické kopie starších indických staveb. Základem většiny staveb je vysoký čtvercový podstavec, v jehož středu je umístěna vlastní stavba. V rozích podstavce se nejprve nacházely věžičky, které se později změnily na minarety. Samotná stavba je zpravidla symetrická. Střecha je většinou řešena kopulí perského typu a doplněna malými věžičkami. Postupně se prosazovala tendence hledat nová architektonická vyjádření, která vedla ke snaze o dosažení tvarové dokonalosti. V rámci této snahy se do architektury dostala řada prvků typických pro jiné architektury, či prvky zcela originální. Příkladem takovýchto prvků je konklávní střecha, která je typická pro bengálskou architekturu. Větší část originality však není založena na nových konstrukčních či ozdobných prvcích, ale na kombinaci prvků běžně užívaných v okolních architekturách. Důležitým prvkem bylo zasazení stavby do zahrady, která zpravidla mívá řadu doplňkových staveb, přičemž důležitou úlohu v zahradě hrála voda. Často používaným materiálem byl mramor, nejčastěji bílý, který umožnil stavbám vyniknout. V období úpadku byl pak mramor (obecněji kámen) nahrazen cihlou a štukem. S tímto stylem je spojena i snaha o urbanismus, který se nejlépe projevil při zakládání nových měst. Urbanistické myšlenky stály na tvorbě komplexů, které byly odděleny zahradami v některých případech byl vytvořen systém pravoúhlých ulic. Vzhledem k ekonomické náročnosti tohoto stylu se v něm stavěly pouze panovníkem organizované a placené stavby. Typickým příkladem jsou paláce a mešity, dále se rozvíjela pohřební architektura, která však měla obdobné rysy jako ostatní architektura. Zajímavostí je, že v tomto období byla postavena řada pevností, které kromě vojenského účelu plnila i estetické cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie mughalské architektury začíná rokem 1526, kdy Bábur vpadl do Indie a dokázal položit základ mughalské říše. Přestože mughalové odvozovali svůj původ od Čingischána, byli tureckého původu. Tato skutečnost je důležitá, protože jejich umělecké i architektonické kořeny patřily do Íránu a proto do místní kultury nepřinesli čínské ani mongolské umění ani jeho prvky. V Indii (resp. v Dillí se mughalové setkali s již jasně vyprofilovanou islámskou architekturou, kterou rozvíjeli tak, aby vyhovovala všem obyvatelům jejich říše, což znamenalo otevřít ji i jiným vlivům. Stavební činnost prvního panovníka mughalské říše Bábura byla minimální a nelze ji řadit do mughalské architektury, protože byla zcela pod vlivem tehdejší islámské architektury. Příkladem takovýchto staveb je mešita Panipat či mešita známá pod názvem Báburova mešita.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky mughalské architektury.", "content": "Vláda Báburova syna Humajúna byla doprovázena politickými zmatky, které nakonec vedly k upevnění říše. Během jeho vlády vzniklo minimum staveb, přesto se v roce 1536 na mešitě Kiláekuhna v Dillí projevily prvky nového slohu. Drtivá většina prvních staveb v tomto stylu však byla postavena mezi lety 1540-45, což je období, kdy Dillí a jeho okolí vládl Šéršáh Súrú. Tento panovník, který nepatřil k mughalům, ale k afghánské dynastii Súrú, dokázal toto území dočasně ovládnout a vytlačit mughalské panovníky z Indie. Stavební činnost reprezentující tento styl je relativně bohatá, za nejvýznamnější příklady lze považovat mešitu Qila i Kuhna postavenou v roce 1541 nedaleko Dillí a její mauzoleum, které dokončil jeho syn Islamšáh Súrů. Mauzoleum Šéršáha v Sasaránu má čtvercový půdorys, na němž je podstavec, který má stěny postavené tak, aby na sebe vzájemně vrhaly stín, což umocňuje efekt stavby. Na tomto podstavci jsou dvě osmistěnná podlaží na nichž je kupole s věžičkami. Jeho umístění uprostřed jezera umocňuje dojem z této stavby, která je silně inspirovaná podobou klasických indických stúp. Tento styl se projevil i ve vojenské architektuře, kde lze za příklad uvést přestavbu Staré pevnosti v Dillí.", "section_level": 2}, {"title": "Akbarův eklektismus.", "content": "Brzy po opětovném ovládnutí Indie mughaly zemřel Humájún (1556) a v říši začala téměř padesátiletá vláda jeho syna Akbara († 1605). Toto období bývá označováno jako Akbarův eklektismus, protože Akbar se pokusil spojit indické tradice do jednoho celku. V oblasti architektury a umění lze tuto snahu považovat za úspěšnou, v náboženské oblasti se mu změny prosadit nepodařilo. V průběhu jeho vlády došlo k obrovské výstavbě nových budov, které umožnily tento sloh rozvinout. Vývoj architektury byl v tomto období velmi dynamický a lze říci, že styl na počátku jeho vlády byl výrazně odlišný od stylu konce jeho vlády. První stavbou, kterou Akbar nechal postavit byla Humájúnova hrobka v Dillí, která byla definitivně dokončena až v roce 1572. Na tuto hrobku měla rozhodující vliv perská architektura, která byla i podle perského vzoru zasazena do zahrady, v níž je několik vodních kanálů a jejíž celkový plán stojí na spojení zeleně a vody. Sídelním městem jeho vlády se stala Ágra, kde v tomto období probíhala rozsáhlá stavební činnost, z níž se však zachovala pouze malá část. Z hlediska architektury je patrně nejcennější opevnění u Dillíské brány a Džahángírův palác. Roku 1569 začal Akbar budovat nové sídelní město Fatehpur Sikrí, do něhož v roce 1575 přesídlil. Toto město je situováno zhruba čtyřicet kilometrů na západ od Ágry. Díky tomu, že jde o uměle založené město podle celkového plánu, bylo zde možno prostor podřídit architektonické koncepci a nebylo třeba se podřizovat již existujícím stavbám. Město tak tvoří komplexy budov s oddělenými zahradami. Tím byla odbourána potřeba ulic. Přestože město vznikalo plánovitě, tak díky napodobení mnoha indických staveb různých stylů působí značně nesourodě. Mimo kopie starších stylů, je v Fatehpur Sikrí mnoho staveb, které jsou považovány za představitele mughalské architektury. Jako architektonicky nejvýznamnější bývá zpravidla označována Buland darváza tj. Velká brána, Velká mešita a Díváne chás tj. prostor určený pro soukromé slyšení u panovníka. Tyto stavby dokázaly spojit všechny proudy, které tvoří mughalské umění způsobem, který nijak nenarušuje celkovou koncepci díla. Za poslední významné dílo tohoto vladaře se považuje jeho vlastní hrobka. Ačkoli byla dokončena v roce 1614, tj. devět let po smrti Akbara, předpokládá se, že její podobu i umístění určil právě Akbar. Tato hrobka se nachází nedaleko od Ágry v Sikandře. Tato stavba však patří spíše do klasické indické architektury, ačkoli i zde se prosadily některé prvky z mughalské architektury. Přesto lze tvrdit, že právě tato hrobka položila základ mughalské pohřební architektuře.", "section_level": 2}, {"title": "Džahángírova vláda.", "content": "Džahángír se ujal vlády po smrti svého otce (1605) a vládl do své smrti v roce 1627. Za jeho vlády se mughalská architektura vyprofilovala jasněji, což se projevilo tím, že architektura výrazně omezila hindské prvky. Tento trend nastoupil již za jeho otce a Džahángír se spíše soustředil na malířské umění, architekturu ponechával spíše přirozenému rozvoji, přesto i on pokračoval v poměrně rozsáhlé stavební činnosti. To vedlo k tomu, že mughalská architektura směřovala blíže k íránské architektuře, která byla pro použití malby výrazně vhodnější. V tomto období se prosadilo dominantní používání bílého mramoru, který velmi dobře vynikl v kombinaci se zahradní architekturou a vodními příkopy. Architektonicky nejvýznamnějším dílem jeho doby jsou patrně zahrady v Šrínagaru a Velká mešita u Láhaur, která je pokryta smaltovanými taškami. V zahradní architektuře se prosadil plán, který měl za cíl sladit stavbu se zahradou, zároveň se v zahradách objevuje mnoho typů fontán a malých staveb (altánů atp.). Nejvýraznější a nejvýznamnější stavby tohoto období však nechala postavit jeho žena Núrdžahán po jeho smrti. Ta nechala postavit jeho hrob a hrob svého otce Itimáuddaula. V těchto stavbách byly využity výhody perské architektury, které umožnily nechat vyniknout práci s bílým mramorem. Tyto stavby bývají řazeny i do období vlády Šáhdžahána, do které časově spadají, přesto architektonicky spíše souvisí s dobou Džahángíra.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol mughalské architektury - Šáhdžahánova vláda.", "content": "Za vrchol mughalské architektury se obecně považuje vláda Šáhdžahána, který vládl v letech 1628-58. Ačkoli se v tomto období objevují tendence, jejichž pomocí byl patrně vyvíjen tlak na návrat k perským tradicím, znamenalo toto období obrovský architektonický rozvoj. Tento rozvoj se projevil jak v práci s detailem, tak v práci s celkem. Na raných stavbách jeho vlády se projevuje tendence hledat nová tvarová vyjádření, tato snaha vedla ke spojení architektury a výzdoby do té míry, že cílem výzdoby bylo umocnit dojem stavby. Do staveb se dostaly nové prvky jako např. konklávní střecha. Dále se kladl důraz na dokonalé tvary. Tyto trendy se projevily především na výstavě pevnosti v Ágře a Dillí. Především v pevnosti v Ágře byl při stavbě perlové mešity využit prostor tak, aby vynikla lehkost a elegance této stavby. Nejvýznačnější stavbou tohoto období je Tádž Mahal (tj. slza věčnosti), který byl postaven v Ágře jako hrobka jeho manželky Mumtázmahal († 1631). Tádžmahal byl dokončen v roce 1648 a je považován za vrchol mughalské architektury. Vzorem pro tuto stavbu byla Humajúnova hrobka, jejíž základní koncepce byla dále rozvíjena. Hrobka stojí na podstavci v jehož rozích jsou čtyři minarety. Je postavena z bílého mramoru, který je zdoben kaligrafiemi s rostlinnými motivy. Stavba je dále zdobena mnoha polodrahokamy a dalšími cennými materiály. Tím cena stavby narostla natolik, že ohrožovala ekonomickou situaci v říši. Stavba je umístěna v zahradě se třemi vodními kanály. Tádžmahal je zcela symetrický pouze sarkofág je umístěn mimo centrum v kryptové místnosti. Snaha o využití prostoru a prosazení nových architektonických řešení vedla k založení nového města Šáhdžahánábádu, které bylo vystavěno nedaleko Dillí v letech 1638-48. Toto město bylo stavěno podle celkového plánu a je založeno na systému pravoúhlých širokých ulic. I v tomto městě se projevila tendence zakládat komplexy umístěné do zahrad. Architektonicky nejvýraznější stavbou tohoto města je Dillíská mešita. Mimo tyto stavby se podílel na dostavbě pevnosti v Lahore, nechal postavit mešitu v Thattě, kterou pojmenoval po sobě - Šáhdžahánova mešita.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek mughalské architektury.", "content": "Po smrti Šáhdžahána vládl v letech 1658-1707 Aurangzéb, který se angažoval především v náboženské oblasti a byl poměrně radikální Sunnita. Oblast umělecká se postupně začala zanedbávat a časem došlo k nahrazování dražších materiálů levnějšími a architektura začala sklouzávat k opakování. Kvalita řemeslného zpracování výrazně poklesla. Aurangzbég se podílel na dostavbě Lahorské pevnosti. Mimo to nechal postavit několik mešit. Hrob jeho manželky z roku 1689 je prakticky kopií Tádž Mahálu, jeho provedení však bylo ve výrazně nižší kvalitě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mughalská architektura je zvláštní architektonický styl, který vznikl spojením islámské, perské a indické architektury v Mughalské říši v Indii v 16. a 17. století. Tento architektonický styl doprovází rozvoj mughalského malířství a zahradní architektury, které pomáhají umocnit celkový dojem staveb. Mughalské umění se někdy označuje jako indo-perské umění, aby se zdůraznil vliv perské kultury za tamní dynastie Safíjovců. V širším časovém měřítku je mughalská architektura součástí indo-islámské architektury, která se v Indii vyvíjela od přelomu 12. a 13. století. ", "tgt_summary": "Larchitecture atteint sous les Moghols une perfection exceptionnelle, en poursuivant les traditions iraniennes et locales antérieures, et en les enrichissant d'éléments européens et totalement nouveaux. ", "id": 2173970} {"src_title": "NIMBY", "tgt_title": "Nimby", "src_document": [{"title": "Výklad.", "content": "V moderních společnostech roste potřeba obecně prospěšných staveb nebo zařízení, která ovšem svým provozem obtěžují své bezprostřední okolí. Dálniční obchvat může zlepšit životní prostředí i bezpečnost tisíců obyvatel města, zrychlit dopravu, ušetřit pohonné hmoty a tím i celkové znečištění ovzduší, na druhé straně ovšem zhorší prostředí těch, kdo bydlí v okolí. Zastánci takové stavby (zastupitelstva, podnikatelé, stát) argumentují tím, že např. stavba továrny přinese pracovní místa a že její výhody vcelku převažují nad nevýhodami. Jednotlivci se však rozdělí na tři skupiny: na ty, jimž stavba přinese přímý užitek, na ty, komu přinese nevýhody a konečně na ty, kterých se spíše nedotkne. Zatímco těch prvních bývá větší počet, odpůrci bývají silněji motivováni, často dokážou účinně lobbovat a dovolávají se solidarity nezúčastněných. Zastánci stavby často argumentují tím, že odpor čili postoj NIMBY je sobecký a dožadují se zásahu státu, například vyvlastnění pozemků za úřední náhradu. Naopak odpůrci se dovolávají svých individuálních práv. Zastupitelstva postižených obcí v okolí se často snaží postojem NIMBY získat aspoň vydatné (často finanční) kompenzace od státu, zlepšení své infrastruktury, místních silnic apod.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné pojmy.", "content": "Od postoje NIMBY je třeba odlišit radikální odpor proti určitým stavbám, například jaderným elektrárnám vůbec; pro ten se užívá akronym NIABY, \"Not In Anyone ́s Back Yard\" čili „na ničí zahrádce“ nebo NOTE, \"Not Over There Either\" čili „tam taky ne“. Ve Velké Británii se užívá ještě akronym BANANA, \"Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything\" čili “nestavte naprosto nic blízko čehokoli”; i ten je míněn spíše ironicky nebo pejorativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojení písmen NIMBY je akronym, tvořený počátečními písmeny anglických slov Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku“. Charakterizuje postoje lidí, kteří odmítají, aby nějaká obecně spíše prospěšná nebo dokonce nezbytná stavba byla nablízku jejich domova. Předmětem takových protestů bývá typicky dálnice, letiště, skládka, ale také věznice nebo útulek pro uprchlíky. Pojem se poprvé vyskytl v USA, počátkem 80. let 20. století.", "tgt_summary": "NIMBY ou Nimby est l’acronyme de l'expression « Not In My BackYard », qui signifie « pas dans mon arrière-cour ». Le terme ou les expressions effet Nimby, syndrome Nimby, sont utilisés généralement pour décrire soit l'opposition de résidents à un projet local d’intérêt général dont ils considèrent qu’ils subiront des nuisances, soit les résidents eux-mêmes. Le nimbiste désigne ainsi l'opposant à un projet d'aménagement motivé, non par une opposition de principe ou de nature environnementale, mais par l'emplacement de ce projet qui porte atteinte à son cadre de vie et à son patrimoine. ", "id": 1323787} {"src_title": "Kool Savas", "tgt_title": "Kool Savas", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Do povědomí německé hip-hopové scény se Kool Savas dostal v roce 2000, kdy vydal EP \"Warum rappst du? & King of Rap\", poprask v německé hip-hopové scéně pak způsobily song \"Lutsch Mein Schwanz & Schwule Rapper\". Už předtím vydal pod pseudonymem Julks svou demotape v roce 1997. V roce 2000 stihl ještě vydat dvě alba se svou novou Crew M.O.R. (Masters of Rap) Tyto tracky kolují po internetu v bootlegu pojmenovaném \"Raps sind unsere Waffe\", který je v Německu zhruba tak legendární, jako jsou u nás demonahrávky PSH.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta na vrchol.", "content": "Výrazným krokem dopředu byl odchod od labelu Put Da Needle To Da Records, potažmo od M.O.R. Tento odchod byl způsoben neshodami s hlavou tohoto labelu, Peterovi S. Důvody odchodu pak vyjádřil v tracku „Diss gegen Peter“. Poté se Kool Savas upsal Sony BMG, kde působí až dodnes (ostatně i díky Sony BMG si můžeme jeho alba koupit i v ČR).", "section_level": 2}, {"title": "První sóloalbum.", "content": "V roce 2001, po příchodu k Sony BMG, založil Kool Savas svoji vlastní nahrávací společnost – Optik Records. U té pak vydal svou první sólovou dlouhohrající desku s názvem \"Der beste Tag meines Lebens\". Label Optik Records se pak postupně propracoval mezi německou elitu a v době své největší popularity čítal asi dvacítku umělců (např. Melbeatz, Ercandize, Caput, Franky Kubrick, či Savasův bratr Sinan).", "section_level": 2}, {"title": "Éra Optik Records.", "content": "Po zřízení vlastního vydavatelství a vydání debutového LP prudce stoupala savasova popularta. V roce 2004 už patřil mezi nejoblíbenější německé interprety. Nejprve vydal zremixovanou verzi alba Der beste Tag meines Lebens - Die beste Tage sind Gezählt a poté vydal labelsampler Optik Takeover 2oo4. Vrcholem byl pak beef (spor vedený v umělecké rovině) s Eko Freshem, který opustil jeho label (odešel ke konkurenčnímu Universalu), přičemž pro něj nahrál track „Die Abrechnung“ (Zúčtování), načež Kool Savas odpověděl dnes již téměř legendárním trackem Der Urteil (Rozsudek). Track byl volně ke stažení na internetu a hned první den si ho stáhlo asi 150 000 lidí, což způsobilo totální kolaps serveru (Mzee.com), kde byl track umístěn. Zároveň to byl první song který dokázal 20× za sebou zvítězit v každodenní hitparádě MTV, která se jmenuje TRL a získal tak Zlatou desku \"TRL Charts\". V roce 2005 Vychází mixtape \"Die John Bello Story\", kde najdeme i onen song Der Urteil. Na konci roku pak vydal album spolu s Azadem - One. Z něho pocházejí komerčně úspěšné singly jako\" All 4 One\" či \"Guck My Man\". Rok 2006 byl pro Kool Savase ve znamení samplerů, nejprve vydal sampler Optik Takeover '06. V průběhu roku založil ve Švýcarsku sublabel Optik Schweiz, na kterém vyšel sampler Wer hatz erfunden? (Kdo to vymyslel?). V hitparádách pak bodovaly soingly Das Ist OR!, Komm Mit Mir a Wie Er. V roce 2007 Kool Savas si pro své fanoušky připravil mixtape \"No Money?, No Problem\", který byl zadarmo ke stažení. A hlavně také druhé sólové album s názvem Tot oder lebendig (Živý nebo mrtvý). Album promoval singl Der Beweis (Důkaz). Zajímavostí je, že k tomuto songu byly natočeny hned dva videoklipy, první a oficiální verze je k dostání v bonusové verzi alba Tot oder lebendig. Druhá, neoficiální verze, byla natočená v Ukrajině nedaleko Černobylu. Z alba pocházejí ještě další tři úspěšné singly - Tot oder lebendig, Melodie a On Top. V létě 2008 Kool Savas vydal svoji best-of kompilaci tvořenou dvěma CD, které obsahovaly chronologický průřez jeho kariérou, ale i pár nových tracků. A na podzim téhož roku Kool Savas vydal druhé pokračování mixtapu Die John Bello Story, ke kterému bylo na začátku roku 2009 natočeno technologicky zajímavé video na track Brainwash, kde hostovali rappeři Kaas & Sizzlac. V souvislosti s tímto trackem pak v dubnu vyšel mixtape Die John Bello Story Vol.II - Brainwash Editon. Součástí těchto mixtapů byly také DVD s videoklipy a bonusovými materiály. Mezitím ještě stihnul Kool Savas připravit další „bokovku“ v podobě ruského sublabelu Optik Russia. Stejně jako v Optik Schweiz i tady vyšel sampler a také DVD s názvem Road Trip DVD Vol.1.", "section_level": 2}, {"title": "Essah Entertainment.", "content": "Ke konci roku 2009 se Optik Records transformovaly do vydavatelství Essah Entertainment (sublabel vydavatelství Groove Attack). Prvním počinem tohoto vydavatelství bylo pětistopé EP Was hat SAV da vor? (Co má Savas v plánu?) od Kool Savase, kde se nacházel speciální remix songu Futurama, na kterém hostovali umělci z celého světa, namátkou třeba Havoc z USA, Ceza z Turecka nebo Kaz Money ze Saúdské Arábie. Začátkem roku 2010 pak vychází album John Bello Story III, které uzavírá tuto populární trilogii, která se mimo jiné vyznačuje tím, že na každém albu je velký počet hostů a také velkým množství klipů, které se ke každému albu natáčí. Toto album dosáhlo na 4. místo v německé hitparádě, což je doposud Savasův největší komerční úspěch. Ke konci roku 2010 pak ve spolupráci s německou obchodní společností a mobilním operátorem o2 natáčí spolu s Moe Mitchellem videoklip k tracku Sky is the Limit. Song jako takový se dá zadarmo stáhnout. Na rok 2011 ohlásil Kool Savas své třetí studiové album. Podle předběžných zpráv vyjde 11. listopadu a ponese název Aura. Do budoucna pak plánuje nahrát společné album s Melbeatz (jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň i dvorní producentka) a Moe Mitchellem (RnB zpěvák). Také se hovoří o možném kolabo-albu s Azadem, které by navázalo na jejich úspěšné album One, ale vzhledem k tomu, že oba pracují na svých projektech, je tento projekt zatím v nedohlednu...", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Kool Savas si mimo jiné střihl roli Ahmeda ve filmu Thomase Arslanse \"Geschwister - Kardesler\" (1997).", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně.", "content": "2004 se objevil na DVD, které neslo název \"Gegen Die Kutur\" a vydal ho label Royal Bunker, na tomto projektu se mimo jiné podíleli i lidi jako Sido, Eko Fresh či B-Tight. V roce 2005 se stal hlavní tváří Marketingové kampaně Du Bist Deutschland. Ve stejném roce byl hlavní tváří organizace PETA, která protestuje proti chovu zvířat pro maso (sám Kool Savas je vegetarián).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kool Savas (* 10. února 1975) je německý hip-hopový muzikant. Narodil se v Cáchách, jeho občanské jméno je Savaş Yurderi, jeho rodiče pocházeli z Turecka, do Německa byli nuceni emigrovat kvůli politické příslušnosti jeho otce.", "tgt_summary": "Kool Savas, de son vrai nom Savaş Yurderi, né le à Aix-la-Chapelle, est un rappeur allemand d’origine kurde. Il est actif dans la scène hip-hop allemande depuis le milieu des années 1990. Il participe à la formation de la formation M.O.R et Westberlin Maskulin, au sein desquels il gagne en notoriété. Ses albums solo ', ','et ', son album en commun \"\" avec Azad et \"Gespaltene Persönlichkeit\" avec Xavier Naidoo sont des succès commerciaux. Kool Savas est considéré par la presse locale et le public comme l'un du rappeurs allemands les plus influents et représentants les plus importants des battles.", "id": 569468} {"src_title": "G17 plus", "tgt_title": "G17 Plus", "src_document": [{"title": "Účast ve vládě z roku 2003.", "content": "Strana ve svých prvních volbách (28. prosince 2003) získala 34 míst ve sněmovně. Po dvouměsíčních koaličních jednáních se stala 3. března 2004 vládní stranou spolu s Demokratickou stranou Srbska - DSS (Vojislav Koštunica) a koalici Srbského hnutí obnovy (Vuk Drašković) a strany Nové Srbsko (Velimir Ilić) (SPO-NS), za podpory opoziční Socialistické strany Srbska - SPS (Slobodan Milošević). Ve volbách zvítězila Radikální strana Srbska, ale nebyla zapojena do koaličních jednání. Ta probíhala mezi „demokratickými“ stranami, ale nakonec druhá nejsilnější Demokratická strana vypadla. Strana G17 plus měla v této vládě post ministra financí (Mlađan Dinkić), místopředsedy vlády (Miroljub Labus), ministra zdravotnictví (Tomica Milosavljević) a ministra zemědělství, vodohospodářství a lesů (ministryně Ivana Dulić-Marković). Po demisi místopředsedy vlády Labuse (2006), jeho pozici obsadila ministryně Dulić-Marković, a na její post přišel Goran Živkov. Radovan Jelašić, funkcionář strany, se stal guvernérem Národní banky Srbska, poslanecké skupině v parlamentu Srbska předsedal Miloljub Albijanić. Koncem roku 2006 ministři této strany podali demisi, což přivedlo vládu k jejímu konci.", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve vládě z roku 2007.", "content": "Ve vládě z 15. května 2007 obsadila G17 plus ministerstvo hospodářství a regionálního rozvoje (Mlađan Dinkić), ministerstvo zdravotnictví (Tomica Milosavljević), ministerstvo sportu a mládeže (Snežana Samardžić-Marković) a ministerstvo vědy (Ana Pešikan).", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve vládě z roku 2008.", "content": "Po volbách 11. května 2008, na kterých se podílela v rámci koalice Pro evropské Srbsko (\"Za evropsku Srbiju\" - ZES), G17 plus získala 24 poslanecká místa v parlamentu Srbska. Šéfem poslaneckého klubu byla Suzana Grubješić. G17 plus se účastnila vlády z 7. července 2008, kromě resortů, které obsadila v minulé vládě - ministerstvo hospodářství a regionálního rozvoje (ministr Mlađan Dinkić, který byl také místopředsedou této vlády), ministerstvo zdravotnictví (ministr Tomica Milosavljević), ministerstvo mládeže a sportu (ministryně Snežana Samardžić-Marković), měla také ministerstvo kultury (ministr Nebojša Bradić), ministerstvo telekomunikací a informatické společnosti ministryně Jasna Matić) a ministerstvo národního investičního plánu (ministryně Verica Kalanović). Resort vědy, v minulé vládě patřící G17 plus, byl přenechán koaliční Demokratické straně. Člen G17 plus Radovan Jelašić byl stále guvernérem Národní banky Srbska.", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve vládě z roku 2012.", "content": "Ve volbách v roce 2012 tvořila G17 plus součást koalice Sjednocené regiony Srbska a získala 10 mandátů. Strana se podílela na vládě, obsadila post místopředsedy vlády pro evropskou integraci (Suzana Grubješić), ministerstvo financí a hospodářství (Mlađan Dinkić) a ministerstvo místního rozvoje a místních samospráv (Verica Kalanović).", "section_level": 1}], "src_summary": "G17 plus byla parlamentní politická strana v Srbsku. Jako strana byla založena v prosinci 2002, před tím působila jako skupina expertů (G17), zejména v oblasti ekonomiky (vypracovala ekonomický program koalice DOS, která vyhrála nad Miloševićem v roce 2000). Předseda strany je Mlađan Dinkić.", "tgt_summary": "Le G17 Plus (en serbe cyrillique : ; en serbe latin : ; en abrégé : G17+) est un parti politique libéral conservateur serbe fondé en 2002. Il a son siège à Belgrade et est présidé par Mlađan Dinkić.", "id": 93415} {"src_title": "Šaría", "tgt_title": "Charia", "src_document": [{"title": "Prameny práva.", "content": "Základní prameny islámského práva jsou dva. Korán je základní svatá kniha islámu, která pojednává o tom, co Mohamedovi zjevil Alláh. Protože však pravidla v Koránu obsažená zdaleka nepokrývají všechny oblasti, začalo se nedlouho po Mohamedově smrti v roce 632 zjišťovat, co vlastně dělal a učil. Souboru těchto pravidel se říká sunna, to je tedy druhý pramen islámského práva. Vyvstal ovšem problém s důvěryhodností jednotlivých svědectví o činech, neboli jednotlivých hadísů, a spory o jejich věrohodnost bují dodnes. Pokud se Prorok v dané věci nevyjádřil, přichází případně na řadu analogie (\"qijás\") či konsenzus učenců (\"idžmá\"). Klasickým příkladem analogie je, zda se Prorokův zákaz pití vína vztahuje i na jiné alkoholické nápoje. Podle raného islámského učence Bukharího existuje idžmá (konsenzus učenců), že je možno, aby se vdávaly malé holčičky, i když jsou ještě v kolébce.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Mohamed se před tím, než se ve 40 letech stal prorokem, zabýval např. rozsuzováním kmenových sporů, takže se skutečně vyjadřuje k některým otázkám práva, jak tomu slovu rozumíme dnes my. Nejstarší zásady se týkají rodinného práva: manželství (Mohamed nezpochybnil starší kmenové právo umožňující polygamii), věna, rozvodu (ar. talaq; pokud se chce rozvést muž, stačí když třikrát pronese „rozvádím se s tebou“), dědictví (muži mají nárok na dvakrát tak velké podíly než ženy) a podobně. K největšímu rozvoji šaríi došlo od 7. do 13. století v souvislosti s rozvojem teokratického chalífátu. Vyvstala potřeba rozpracovat právní zásady pro potřeby fungování rozsáhlého státu, který potřeboval vybírat daně a trestat zločiny. Při systematizaci práva a tvorbě zákoníků v Osmanské říši v 19. století se však inspirovali evropským právem a od té doby význam šaríy jako práva upadá, s výjimkou rodinného práva a záležitostí ohledně osobního statusu. V dnešní době existují 4 hlavní proudy šáríi v sunnistkém islámu (hanbali, hanífía, šáfí, máliki) a jeden v šítském (džafari). Všechny proudy se shodují na věcech jasně stanovených v Koránu, ale liší se v tom, které hadísy považují za věrohodné a v odvozování pravidel, která nebyla jasně stanovena v Koránu a sunně.", "section_level": 1}, {"title": "Šaría v současném světě.", "content": "V otázkách uctívání, svědomí, morálky (modlitba, půst, pouť, očista, halal jídlo apod., morální zásady) je šaría praktikována více než miliardou muslimů na celém světě. Největší islámské země jako Indonésie, Bangladéš nebo Pákistán, mají nenáboženskou ústavu a právní systém pouze s některými pozůstatky šaríi v rodinném právu. V Turecku je ústava oficiálně sekularizovaná. Saúdská Arábie a Írán udržují šaríu jako jediný pramen práva, včetně náboženské policie, kontrolující dodržování zásad daných tímto systémem. Většina ostatních zemí na Blízkém východě udržuje duální systém sekulárních a náboženských soudů, přičemž náboženské soudy řeší převážně otázky manželství a dědictví. V muslimské komunitě v Izraeli mají na starosti záležitosti týkající se sňatků, rozvodů a dalších rodinných záležitostí šaríatské soudy. Trestní záležitosti všech obyvatel Izraele mají na starosti izraelské civilní soudy. V Indii a na Filipínách, které však nepatří mezi státy s převládajícím islámem, mají dva druhy zákonů, islámské a sekulární (zejména v oblasti rodinného práva). V roce 2009 schválili zavedení šaríi na celém území Somálska poslanci v Mogadišu ve snaze oslabit povstalce, kteří obviňovali vládu, že není dostatečně náboženská.", "section_level": 1}, {"title": "Šaría v Evropě a Česku.", "content": "Ačkoli islámské právo neplatí oficiálně nikde v Evropě, komunity imigrantů se obracejí na své duchovní vůdce jako na autority. Věří totiž, že islámské právo je od boha (ne od Mohameda), zatímco sekulární právo si člověk \"jen vymyslel\". V některých zemích, například ve Spojeném království nebo v USA, fungují muslimské rady na základě zákonů o arbitráži, jejich rozhodnutí jsou právně závazná na základě dobrovolnosti, ovšem nesmějí být protizákonná. V jiných zemích, jako je Německo nebo Kanada, je toto výslovně zakázáno. Objevují se muslimské organizace, jako např. Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o formální uzákonění prvků šaría pro muslimy v zemích západní Evropy. V Česku působila skupina Sharia4Czechia - Šaría pro Česko. Tématem této skupiny bylo postavení islámského práva v oblastech mimo islámský svět, tj. i v Česku. Podle Benjamina Kurase je šaría čistý nacismus. Někteří muslimové považují sekulární právo země, ve které žijí, za závazné, jelikož muslim má povinnost dodržovat dohody a tím, že má občanství, uzavřel dohodu s daným státem, že bude dodržovat jeho pravidla. Existuje i malá větev islámu, zvaná ahmadíja, která přijímá sekularismus a považuje náboženství za soukromou záležitost člověka. Dále v islámu existuje koncept zvaný \"šúra\", znamenající společné domlouvání se na veřejných záležitostech. Někteří se domnívají, že by se tento koncept mohl vyvinout v demokracii, nicméně v demokracii je možno rozhodnout o věcech jinak, než rozhodl Korán, což by šúra dělat neměla.", "section_level": 1}, {"title": "Témata v šaríi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odpadnutí od islámu.", "content": "Ve většině interpretací šaríi je konverze muslimů k jinému náboženství nebo k ateismu považována za odpadlictví, zasluhující trest smrti. V některých zemích je tento trest dodnes platný. Obvinění z odpadlictví (takfír) lze užít i proti nekonvenčním interpretacím Koránu. Příkladem takového postupu je perzekuce známého odborníka na arabskou literaturu, Nasra Abu Zayda. Dalším známým příkladem takových obvinění a perzekuce je známý případ Salmana Rushdieho, který psal o polyteistických verších, škrtnutých z Koránu muslimy, známých též jako Satanské verše. Z odpadnutí od islámu se obviňují i různé odnože islámu mezi sebou. Např. sunnitští muslimové z ISIS obviňují z odpadlictví každého, kdo má jinou interpretaci islámu, než oni (tedy např. šíitské muslimy). Ahmadíjové (kteří sami odmítají trest smrti za odpadlictví) jsou často považováni za odpadlíky od islámu, protože po Mohamedovi přijali dalšího proroka Mirzu Ghulam Ahmeda (většina muslimů věří, že Mohamed byl poslední prorok), a proto jsou perzekvováni v islámských zemích a mají zakázáno vykonat pouť do Mekky.", "section_level": 2}, {"title": "Práva žen.", "content": "Šaría je základem pro zákony ve většině islámských států, tyto zákony určují práva žen například v otázkách manželství, rozvodu a svěření dítěte do péče. Právo šaría vybízí k domácímu násilí na ženách, pokud má manžel podezření na neposlušnost, neloajálnost, rebelii či špatné chování své manželky (na základě verše 4:34). V některých zemích nesmí ženy vyjít z domu bez doprovodu manžela, bratra nebo otce a na ulici mohou jen zahalené. Žena přistižená při manželské nevěře může být před očima své rodiny ukamenována. V některých zemích ženy nesmějí řídit automobily. Saúdská Arábie sice v roce 2017 povolila ženám řídit, ovšem stále platí další omezení pro ženy, například, že bez svolení muže se nesmějí vdávat, rozvádět, cestovat, otevírat bankovní účet, získat práci, identifikační průkaz, pas, jít na plánovanou operaci, až na výjimky jsou zakázané smíšené kolektivy v práci, vycházet ven může jen v černé róbě, podnikat mohou jen se souhlasem nejméně dvou mužů, nesmí vychovávat po rozvodu chlapce starší sedmi let, do restaurace musí chodit jiným vchodem než muži a musí jíst v samostatné části, ženské svědectví má před soudem hodnotu poloviny mužského svědectví a dcery při dědickém řízení dostávají polovinu toho, co jejich bratři. Ve všech zemích, kde se uplatňuje šaría, jsou omezení velmi podobná. Některé islámské země (např. Niger, Čad, Mali, Bangladéš, Guinea) umožňují manželství mladistvých dívek. Znásilnění je považováno za trestný čin ve všech zemích, ale v některých případech soudy dle práva šaría (v Bahrajnu, Iráku, Jordánsku, Libyi, Maroku, Sýrii a Tunisku) umožňují násilníku uniknout trestu tím, že se svou obětí uzavře manželský sňatek. V ostatních případech je oběť, která si stěžuje, stíhána pro trestný čin cizoložství. Podle některých učenců by se měla žena na veřejnosti zahalovat celá, včetně obličeje.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní témata.", "content": "Muži by měli nosit plnovous a být tradičně oblečeni. Televize i západní hudba je zakázaná, jelikož se považuje za nástroj satana. Zlodějům je možné useknout ruce. Homosexuální styk je nelegální a v některých zemích je za tento přečin běžný trest smrti. Za požití alkoholu může být viník bičován na veřejnosti. V soukromém životě šáría diktuje různá zvláštní pravidla, jako např. zákaz ležení na břichu či správný způsob použití toalety. Existují kontroverzní hadísy, ve kterých Mohamed doporučil pití velbloudí moči jako lék, což vede některé muslimy k závěru, že pití velbloudí moči je zdravé. Dále je např. zakázáno mít doma psy nebo obrazy a je doporučeno provádět obřízku na dětech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šaría (sharīʿah,, IPA: [ʃaˈriːʕa]) je systém islámského náboženského práva odvozený z náboženských zásad islámu, zejména z Koránu a hadísů. Arabské slovo \"šaría\" doslovně znamená \"cesta\". Šaría není jako sekulární právní systém, protože zároveň dává věřícímu návod, jak žít v soukromém životě podle islámu. Zabývá se vztahem člověka k Alláhovi a vztahem člověka k člověku, a až sekundárně začaly na základě potřeby chalífátu vznikat právní odvětví regulující vztah člověka a společnosti, jako je například trestní právo. ", "tgt_summary": "La charia (en ) représente dans l'islam diverses normes et règles doctrinales, sociales, cultuelles et relationnelles édictées par la révélation. Le terme utilisé en arabe dans le contexte religieux signifie « chemin pour respecter la loi [de Dieu] ». Il est d’usage de désigner en Occident la charia par le terme de loi islamique, qui est une traduction approximative puisque n'englobant que partiellement le véritable sens du mot (ce terme est d’ailleurs utilisé en place de droit musulman). La charia codifie à la fois les aspects publics et privés de la vie d’un musulman, ainsi que les interactions sociales. Les musulmans considèrent cet ensemble de normes comme l’émanation de la volonté de Dieu (Shar). Le niveau, l’intensité et l’étendue du pouvoir normatif de la charia varient considérablement sur les plans historiques et géographiques. ", "id": 2362531} {"src_title": "Jdi a dívej se", "tgt_title": "Requiem pour un massacre", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná scénou dvou chlapců, kteří překopávají písek hledajíce pušku - vstupenku do partyzánského oddílu. Jeden z chlapců, Fljora, najde pušku SVT-40. Další den sovětští partyzáni přijdou k Fljorovi domů, aby ho vzali s sebou. Partyzánská skupina se připravuje na střet s Němci. Na poslední chvíli partyzánský velitel rozhodne, aby Fljora zůstal v týlu v partyzánském táboře, čímž chlapce zklame. Zde potkává Glašu, děvče, které také zůstalo v týlu. Náhle německá letadla objeví tábor a poté začne bombardování. Fljora přechodně ztrácí sluch a vrací se s Glašou do své vesnice. Věří, že se jeho rodina ukryla před Němci na ostrůvku v močálech. Glaša si ale všimla hromady těl za jedním z domů. Němci postříleli všechny vesničany. V močálech potkává Fljora mnoho jiných vesničanů, kteří sem utekli před nacisty. Nakonec se dovídá, že jeho rodina nepřežila. V močálech leží muž, který má silně popálené tělo a obličej. Prosí, aby ho někdo zastřelil. Fljora a tři další partyzáni opouštějí ostrov, aby našli jídlo pro hladové vesničany. Avšak narazí na jednotku Waffen SS nasazenou v protipartyzánských bojích a tzv. Einsatzgruppen. Posuny fronty byly rychlejší než očekávali, navíc nenaleznou předpokládané zásoby jídla. Rozhodnou se ukrást krávu místního vesničana, ta ale padne na poli v palbě během noci dřív než ji Fljora stihne dovést k vesničanům. Jeho společníci jeden po druhém umírají (dva zabila pozemní mina, třetí byl zastřelen) a Fljora tak zůstal opět sám. Ráno se Fljora vzbudí na poli blízko vesnice a potká jednoho z vesničanů s koňským povozem. Chce použít povoz na odvezení krávy, která se dá zužitkovat na jídlo. V blízkosti zaslechne hluk motorů a německé povely. Nabíjí pušku, ale vesničan ho přiměje zbraň ukrýt a bere jej do vesnice, kde jej vydává za svého. Vesnice je přepadena vojáky Einsatzgruppe. Němci naženou všechny obyvatele do dřevěného kostela. Jeden z německých důstojníků oznámí, že lidé mohou vylézt oknem ven, ale bez dětí. Ty musí zůstat uvnitř. Fljora, Glaša a několik dalších lidí vyleze. Jsou biti a ponižováni, ale na rozdíl od ostatních lidí uvnitř přežijí. Zbytek vesničanů uhoří poté, co vojáci dovnitř naházejí granáty, zápalné lahve a začnou do budovy střílet. Fljora společně s několika ostatními přeživšími sleduje hořící peklo. Opilí vojáci mají radost ze své práce a pokračují v rabování a ve vypalování domů ve vesnici plamenomety. Glašu zatáhnou vojáci do nákladního vozu, kde ji znásilňují. Fljora najde a opraví svou pušku, která měla odlomenou část pažby. Krátce nato se setkává s partyzány, kteří zajali několik nacistů zodpovědných za vyvraždění lidí v kostele. Na místo se připotácí duchem nepřítomná Glaša a po stehnech jí stéká krev. Fljora bere z jednoho německého motocyklu kanystr s benzínem a jde s ním směrem k zajatým vojákům, kteří jsou střeženi houfem partyzánů. Jeden ze zajatců zbaběle zapírá, že je Němec a svaluje vinu na velitele. Velitel se staví do role mírumilovného člověka, který má také rodinu a nikdy by nikomu neublížil. Pouze jeden z důstojníků se nebojí přiznat podíl na napáchaných zvěrstvech. S nenávistí v hlase oznamuje přítomným partyzánům, že jejich národ musí být vyhlazen. Nižší rasy nemají nárok na budoucnost. Všichni zajatí Němci jsou postříleni a partyzáni se chystají k odchodu. Fljora si všimne portrétu Adolfa Hitlera v kaluži vody a začne do něj střílet. Každý interval mezi střelami je proložen montáží ze záběrů proti proudu času: koncentrační tábory, Hitler gratulující mladému příslušníku Hitlerjugend, mítink nacistů ze 30. let 20. století, Hitlerova fotografie z první světové války, Hitlerova fotografie ve škole a nakonec Hitler jako dítě v náručí své matky. V poslední scéně Fljora dohání partyzány na pochodu za doprovodu Mozartovy skladby \"Lacrimosa\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jdi a dívej se (: \"Иди и смотри\") je sovětský válečný film ruského režiséra Elema Klimova z roku 1985. Děj se odehrává v létě roku 1943. Hlavní postava je čtrnáctiletý chlapec Fljora, mladý naivní Bělorus odhodlaný přidat se k partyzánům. Fljora prožívá během druhé světové války mnoho strastí, jež ho tvrdě poznamenají. Na začátku mladičký chlapec plný ideálů prochází po děsivých zážitcích osobnostní proměnou a ztrácí veškeré iluze o válce, do které se nadšeně hlásil. ", "tgt_summary": "Requiem pour un massacre également connu sous le titre Va et regarde (en, \"Idi i smotri\"; littéralement, phrase tirée du verset 6:7 de l’Apocalypse, traduction Ostervald 1867) est un film soviétique réalisé par Elem Klimov et sorti en 1985.", "id": 1519368} {"src_title": "PlayStation Portable", "tgt_title": "PlayStation Portable", "src_document": [{"title": "Mnišství v křesťanství.", "content": "Mnišství jako takové existovalo již v době předkřesťanské (např. eséni či therapeuté). V křesťanství jsou mnišské komunity žijící asketickým životem doloženy od druhého století (např. ze životů svatých). Jednotlivci odcházeli do pouště věnovat se intenzivnímu duchovnímu životu. Inspirací jim byl sv. Jan Křtitel a sv. Antonín Veliký (+ 356). Kolem roku 320 vytvořil sv. Pachomios v Horním Egyptě první křesťanskou mnišskou komunitu, řídící se řeholí a vedenou opatem. Pachomiovu řeholi rozvinul sv. Basileios z Kaisareie (kolem 350) a jeho tradice je dodnes živá ve východních církvích.", "section_level": 1}, {"title": "V západní (římskokatolické) církvi.", "content": "V západní církvi udělal rozhodující krok Benedikt z Nursie, který roku 529 založil první klášter pozdějších benediktinů a napsal pro ně řeholi, jíž se dodnes řídí řada západních řeholních řádů. Benediktovo heslo \"Modli se a pracuj\" (\"Ora et labora\") uložilo mnichům, aby sami také pracovali pro svoji obživu a jejich klášter tak mohl být nezávislý na okolním světě. Díky tomu se jeho řád stal také důležitým civilizačním hnutím. Velký význam měly mnišské řády zejména ve vrcholném středověku (10.-15. stol.), kdy prosadily důležité reformy v církvi a měly velký podíl na šíření křesťanství v Evropě. Od 15. století se významně podílely na misiích po celém světě. Západní křesťanský mnich může být buď kněz, anebo laický bratr či sestra. Mnišský život začíná zkušební dobou (noviciátem), který trvá několik let, a pak skládá tři základní sliby: Některé řády mají ještě nějaké sliby navíc. Například Boromejky mají navíc ještě \"slib milosrdenství\" a Redemptoristé \"slib setrvání\" v kongregaci až do smrti. V některých řeholních řádech se vyžaduje také setrvání na tomtéž místě (\"stabilitas loci\").", "section_level": 2}, {"title": "Pravoslavné mnišství.", "content": "V pravoslavné církvi jsou mniši oslovováni „otče“. V pravoslavném mnišství existuje několik stupňů: Pro pravoslavný mnišský oděv je charakteristická černá barva, dlouhá říza (podrjasnik, rjasa a mantije) a klobouk s černým závojem na záda. Termín „řehole“ (\"regula\") se v pravoslaví nepoužívá. Pravoslavné mnišství není rozděleno na jednotlivé mnišské řády, jak to známe z katolické církve, ale je v zásadě jednotné, v drobnostech má každý jednotlivý monastýr určitá vlastní specifika daná jeho ústavou (vnitřním řádem). Někdy bývají pravoslavní mniši na Západě označováni jako řád Basiliánů (tj. dle „regule“ sv. Basila), což je omyl, který vzniká tím, že se osobitá římskokatolická církevní struktura používá na pravoslavnou církev, které je však cizí. Hlavním úkolem pravoslavného mnicha je modlitba - duchovní život. Pravoslavní tedy neznají „prakticky zaměřené mnišství“. Povinností mnicha je přebývat v poslušnosti duchovnímu otci (starci) a pokud možno v monastýru nebo v poustevně. Pravoslavné kánony zakazují, aby se mniši potulovali po městech. Centrem pravoslavného mnišství je Svatá Hora Athos, kde je zvláštní obyčej - téměř se zde nevyskytuje \"malá schima\"; svatohorští mladší mniši jsou většinou rjasoforové (což je zde pokládáno už za skutečné mnišství, nikoliv za pouhou přípravu) a starší mniši jsou většinou ve stupni \"velké schimy\".", "section_level": 2}, {"title": "Mnišství v buddhismu.", "content": "V buddhismu vznikl mnišský řád (sangha) ještě za života Siddhárthy Gautamy. Původně se jednalo o společenství potulných asketů, kteří se stali Buddhovými žáky. Zpočátku neexistovala pro mnichy žádná specifická pravidla, pouze doporučení. Později vznikla první pravidla, která byla následně kanonizována a stala se závaznými. V zemích theravádového buddhismu dodržují novici (samanérové) dasa-síla tedy deset etických rozhodnutí a plně ordinovaní mniši (bhikkhu) 227 pravidel sepsaných ve Vinaja pitace, jednom ze tří hlavních košů pálijského kánonu. Bhikkhu (plně ordinovaný mnich) musí dodržovat striktně 4 pravidla (parádžika), po jejichž překročení automaticky přestává být mnichem. Jedná se o vědomé zabití jiné lidské bytosti, vědomý sexuální styk s člověkem nebo zvířetem, vědomé ukradení cizího majetku a vědomé vychloubání se nenabytými spirituálními schopnostmi. Mnišky musí bezpodmínečně dodržovat pravidel 8, celý jejich kodex obsahuje však pravidel 311. V mahájánových zemích dodržují mniši i mnišky pravidel ještě více.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mnišství (z řec. \"monachos\", osamělý) také monasticismus či mnišský způsob života je životní styl, který podřizuje svůj život konkrétnímu cíli. V buddhismu do detailu propracovaný systém tréninku mysli zaměřený na probuzení, který zavrhl askezi, ale mniši dodržují sliby Vinaja-pitaka. V křesťanství službě Bohu, která se vyznačuje výraznou askezí a životem buďto v osamění (poustevník), nebo v relativně malém společenství podobně zaměřených druhů (sangha (buddhismus), klášter, řád). ", "tgt_summary": "La est la première console de jeux vidéo portable de Sony, commercialisée entre 2004 et 2014. Elle marque un tournant dans l'histoire des consoles portables, car elle propose une qualité d'image et des capacités générales approchant celles de la PlayStation 2, une console de salon. ", "id": 1086105} {"src_title": "Kilíkie", "tgt_title": "Cilicie", "src_document": [{"title": "Geografie a hospodářství.", "content": "Strabón členil starověkou Kilíkii na dvě zhruba stejně velké části, které pojmenoval \"Kilikia Tracheia\" a \"Kilikia Pedias\" a jejichž předělem byla řeka \"Lamos\" (dnes Lamas). Kilikia Tracheia („drsná Kilíkie“, asyrsky \"Chilakku\" či \"Hilakku\") je západněji položený, hornatý region na úpatí Tauru, z něhož směrem k pobřeží vystupují četné skalisté výběžky, poskytující přirozenou ochranu zdejším přístavům. Ve starověku se proto místní krajina stala útočištěm pirátů, později si tu vytvořili své opěrné body janovští a benátští obchodníci. Hlavním vodním tokem této oblasti je řeka \"Kalykadnos\" (Göksu). Kilikia Tracheia byla kdysi hojně pokryta lesy, jež zásobovaly dřevem Fénicii a Egypt, a pastvinami využívanými k chovu koz. Římané odsud dováželi cilicium, hrubou látku vyráběnou z kozí srsti. V okolních horách se vyskytovala také bohatá naleziště železné a stříbrné rudy. S výjimkou Seleukie nad Kalykadnem (dnešní Silifke) se tu nenacházela takřka žádná velká města. Kilikia Pedias („rovinatá Kilíkie“, asyrsky \"Ku'e\") tvořila východní část země a zahrnovala jak hornatý terén ve vnitrozemí, tak rozlehlé pobřežní nížiny oplývající extrémně úrodnou půdou, třebaže nyní jen málo obdělávanou. V současnosti se tady pěstuje bavlna, obilí, olivy a pomeranče. Celá nížina je zavodňována řekami \"Kydnos\" (Tarsus), \"Saros\" (Seyhan) a \"Pyramos\" (Ceyhan). Saros nyní ústí do moře jižně od města Tarsus, avšak existují důkazy o tom, že v dřívějších dobách se tato řeka vlévala do řeky Pyramos. Celá tato oblast představovala strategicky významnou komunikační spojnici mezi Malou Asií a Sýrií. Na silnici mezi Kilickou a Syrskou bránou ležela důležitá obchodní střediska, jako byl Tarsos (Tarsus), Adana a Mopsuestia (Misis). Dalším důležitým centrem byl Anazarbos.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Mýtickými zakladateli Kilíkie byli Kilix a Mopsos, jenž byl ve fénických pramenech uváděn pod jménem Mpš. Mopsos vybudoval město Mopsuestia a byl ochráncem blízkého orákula. Doklady o existenci prvních stálých lidských sídel na území Kilíkie pocházejí z období neolitu. Ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. byl celý region, známý tehdy pod jménem \"Kizzuwatna\", součástí chetitské říše. Po jejím pádu (po roce 1215 př. n. l.) bylo území podrobeno královstvím \"Tarhuntassa\", jehož hlavní město se nalézalo v Pamfýlii. Z 9. století př. n. l. pochází první asyrská zmínka o Kilíkii, jejíž východní část Asyřané pojmenovali Kue, zatímco západ označovali jako Khilakku, z čehož Řekové odvodili slovo Kilikia. Asyrští králové Tiglatpilesar III. (744-727 př. n. l.) a Asarhaddon (680-669 př. n. l.) si podmanili Kilíkii, nicméně odlehlejší Khilakku si podrželo nezávislost, neboť Asyřané nejevili valný zájem o tento zaostalý, hornatý kraj, obývaný divokými a chudými kmeny. Poté, co Babyloňané a Médové dobyli v roce 612 př. n. l. asyrské hlavní město Ninive, byla celá Kilíkie sjednocena pod vládou domorodých králů, které Řekové nazývali titulem \"syennesis\". Kilíkie si v následujících desetiletích uchovala nezávislost a nebyla tudíž podřízena babylonské říši krále Nabukadnezara. Zřejmě až po porážce lýdského krále Kroisa Peršanem Kýrem II. Velikým byla Kilíkie ve čtyřicátých letech 6. století př. n. l. připojena k perské říši. Syennesis si však směli formálně ponechat vládu jako poplatní vazalové achaimenovských velkokrálů. Podle Hérodota museli Peršanům odevzdat každoročně 500 talentů stříbra a 360 koní. Do Tarsu, jenž byl sídlem kilických vládců, byla navíc umístěná perská posádka. Nejuctívanějším tehdejším božstvem byla Kybelé, Řeky nazývaná Artemis Perasia. Konec dynastie místních králů nastal během války mezi Artaxerxem II. a jeho bratrem Kýrem mladším, přičemž poslední syennesis byl spojencem druhého jmenovaného. Po Kýrově porážce v bitvě u Kunax v roce 401 př. n. l. byl sesazen z trůnu, načež se Kilíkie stala řádnou perskou satrapií. Jedním z jejích satrapů byl Babyloňan Mazaios. Jeho nástupce byl vypuzen ze země po příchodu makedonského krále Alexandra Velikého. Ten dobyl Kilíkii v létě roku 333 př. n. l. a nějaký čas pobýval v Tarsu, kde se léčil z nemoci. Alexandrem dosazený satrapa obdržel zvláštní příkaz zdolat zdejší odbojný, horský lid. V této souvislosti je poprvé připomínáno jméno kočovného kmene Isaurů, jenž měl v dalších staletích sehrát významnou roli.", "section_level": 2}, {"title": "Helénismus, římská nadvláda.", "content": "Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. představovala Kilíkie po velmi dlouhou dobu bojiště ve válkách mezi diadochy (Alexandrovými generály) a později mezi helénistickými říšemi. Kilíkie připadla nejprve Antigonovi Jednookému, který byl původně ustaven satrapou Frýgie. Po jeho porážce v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. byla Kilíkie rozdělena mezi krále Seleuka I. Níkátora a Ptolemaia I. Sótéra. Od tohoto okamžiku náležela pobřežní města ptolemaiovskému Egyptu, zatímco vnitrozemí kontrolovali Seleukovci. Nejen o toto území vedly obě mocnosti neustálé války po celých dalších sto let, dokud na začátku 2. století př. n. l. nezískala celou Kilíkii seleukovská říše. Během seleukovské vlády zažívala Kilíkie nebývalý rozmach. Byla zakládána četná řecká města, jež přispěla k pozvolné helenizaci obyvatelstva a k vytlačení původního domorodého jazyka a kultury. Někdy kolem roku 110 př. n. l. došlo ke kolapsu seleukovské moci. Toho využili méně civilizovaní a vždy neklidní obyvatelé „drsné Kilíkie“, kteří se začali věnovat pirátství. Jejich pirátská činnost a především prohlubující se mocenské vakuum v regionu upoutaly na počátku 1. století př. n. l. pozornost Římanů. Ti se již v roce 102 př. n. l. zmocnili Pamfýlie, jíž však mylně nazývali Kilíkií (označení „Kilikové“ vztahovali Římané i na piráty z Pamfýlie). První invazi do vlastní Kilíkie podnikl prokonzul Publius Servilius Vatia, který si v letech 78 až 74 př. n. l. podrobil západní Kilíkii, za což obdržel přízvisko \"Isauricus\". Východní Kilíkii ovládl zhruba v téže době arménský král Tigranés II. Veliký. Nicméně řádění pirátů ve Středomoří neustávalo. Teprve po zásahu římského vojevůdce Gnaea Pompeia Magna v roce 67 př. n. l. bylo pirátství konečně potřeno. O tři roky později přeměnil Pompeius celou Kilíkii v římskou provincii, která po určitý čas zahrnovala dokonce i část Frýgie. Definitivně zpacifikována byla země za Augusta, jenž vládu nad západní Kilíkií svěřil závislému, klientskému králi a zbytek území připojil v roce 27 př. n. l. k provincii Sýrii. Kilíkie jakožto samostatná provincie byla znovu zřízena za Vespasiana v roce 72 n. l. Přitom byla pokládána za dostatečně důležitou na to, aby jí spravoval místodržitel v hodnosti prokonzula. Za Diocletiana, koncem 3. století, byl z provincie vyčleněn hornatý západ pojmenovaný \"Isauria\". Kromě toho byla Kilíkie spolu se Sýrií a Egyptem začleněna do prefektury Oriens. V 5. a 6. století patřila Kilíkie k nejbohatším regionům východořímské říše. Tento blahobyt však vzal za své v 7. století po vpádu muslimských Arabů, kteří si podrobili Kilíkii kolem roku 700. Muslimské panství přetrvalo až do roku 965, kdy byla země znovu dobyta Byzantinci vedenými císařem Nikeforem II.", "section_level": 2}, {"title": "Arméni, Osmani a současnost.", "content": "Po bitvě u Mantzikertu v roce 1071 byla celá Malá Asie zachvácena přívalem Seldžuků. Nedlouho nato následoval exodus křesťanských Arménů z východní Anatolie směrem na jih. V Kilíkii založili arménští uprchlíci na konci 11. století drobné knížectví v čele s dynastií Rubenidů, které se postupně vyvinulo v království Malé Arménie. Toto křesťanské království obklopené muslimskými státy a zaujímající nepřátelský postoj vůči Byzantincům poskytovalo v dalších staletích cennou podporu křižákům ve Svaté zemi. Po zhroucení křižáckých států se Arméni spojili s Mongoly, kteří jim dočasně zajišťovali ochranu před egyptskými mameluky. Těm nakonec království oslabené vnitřními rozbroji padlo za oběť v roce 1375. Na přelomu 15. a 16. století dobyli území Kilíkie osmanští Turci, jejichž nadvláda přetrvala až do počátku 20. století. V průběhu první světové války bylo zdejší arménské obyvatelstvo zle postiženo masakry rozpoutanými tureckými nacionalisty. 1. ledna 1919 byla Kilíkie okupována francouzskými vojsky a v následujících dvou letech spravovali území francouzští guvernéři. Kilíkie se podle smlouvy ze Sèvres z roku 1920 měla stát součástí francouzského protektorátu v Sýrii, avšak tato dohoda nikdy nevstoupila v platnost. V průběhu turecké války za nezávislost byli Francouzi nuceni vyklidit Kilíkii, která tak připadla nově zřízené Turecké republice, což bylo potvrzeno ve smlouvě z Lausanne v roce 1921. Současné turecké provincie Mersin, Adana a Osmaniye se rozkládají na někdejším teritoriu Kilíkie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kilíkie (řecky Κιλικία, \"Kilikia\") byl ve starověku obvykle užívaný název pro pobřežní region, jenž se rozkládal na jihu poloostrova Malá Asie. Kilíkie zaujímala území sousedící na západě s Pamfýlií a na východě se Sýrií. Její severní hranici tvořil hřeben pohoří Taurus, který jí izoloval od centrální anatolské plošiny. Pouze jediná úzká soutěska, ve starověku nazývaná Kilikijská brána (latinsky \"Pylae Ciliciae\"), jí poskytovala spojení s Kappadokií. Na jihu byla Kilíkie omývána Středozemním mořem, jež jí oddělovalo od Kypru, s nimž udržovala blízké kontakty. V dnešní době se tento kraj nazývá Çukurova a tvoří součást Turecka.", "tgt_summary": "La Cilicie est une région historique d'Anatolie méridionale et une ancienne province romaine située aujourd'hui en Turquie. Elle était bordée au nord par la Cappadoce et la Lycaonie, à l'ouest par la Pisidie et la Pamphylie, au sud par la mer Méditerranée et au sud-est par la Syrie. ", "id": 298091} {"src_title": "Seznam heavymetalových stylů", "tgt_title": "Liste des genres de heavy metal", "src_document": [{"title": "Seznam stylů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Black metal.", "content": "Black metal se vyvinul z thrash metalu a je charakteristický temnou, surovou atmosférou – na rozdíl od brutality thrashe. I když není tak brutální jako death metal, považuje se za extrémnější odnož metalu. Vokální stránka se většinou skládá ze skřekotu, chrochtání a ječení. Tematicky se opírá o satanistickou a antikřesťanskou lyriku, pohanství, válečnou tematiku, nihilismus, ale existují i kapely, které se zaobírají mytologií, historií, filozofickými úvahami nebo velebením panenské přírody. Hudební úroveň je většinou nižší kvality, jako výraz odporu vůči komerčním kapelám a hudebnímu průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Death metal.", "content": "Death metal vznikl z thrash metalu koncem 80. let, přičemž z něj převzal posedlost extrémem a okořenil ji hrubozrnnými texty skloubenými s hlasitými a těžkými riffy; samozřejmostí jsou také extrémně rychlé bicí. Vokální stránka se většinou skládá z brutálního chrapotu, případně z vrčení a skřekotu. Současné deathmetalové kapely se dotýkají i jiných stylů, jako jsou neoklasicizmus, jazz-rock, symfonická či folková hudba. Texty se většinou zaobírají temnější stránkou společnosti a často se brodíme v potocích krve. Pravda, fungují i kapely, které ve svých textech rozebírají vlastní filozofické úvahy či politické názory.", "section_level": 2}, {"title": "Doom metal.", "content": "Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalými, hutnými tóny a ponurostí. Zpěv se v doom metalu podobá black- a deathmetalovému vokálnímu projevu, ale vzácný není ani čistý, často ženský, zpěv. Klavírní a houslová hra také není jen nějakou zvláštností.", "section_level": 2}, {"title": "Folk metal.", "content": "Pod pojmem folk metal rozumíme heavymetalové kapely ovlivněné lidovou hudbou různých kultur a zemí. I když původní folk metal byl spojením folk rocku s power metalem a black metalem, tak se tímto pojmem postupně začaly označovat jakékoliv heavymetalové skupiny, které ve své tvorbě využívají prvky lidové (folkové) hudby včetně hudebních nástrojů a textů.", "section_level": 2}, {"title": "Glam metal.", "content": "Glam metal byl v 80. let oblíbeným stylem heavymetalové hudby, někdy označovaný i jako „Hair metal“. Po zvukové stránce je glam metal spojením prvků heavy metalu a glam rocku. Charakteristickým rysem byl vzhled, jehož součástí byly pestré oděvy, silný make-up a dlouhé natupírované vlasy, podobné glamrockovým muzikantům 70. let, jakými byli například Alice Cooper či Sweet.", "section_level": 2}, {"title": "Gotický metal.", "content": "Gotický metal kombinuje kytarovou hru doom metalu, black metalu a death metalu s prvky gotického rocku, jako jsou klávesy, romantické a spanilé texty, či dvojhlas.", "section_level": 2}, {"title": "Groove metal.", "content": "Také známý jako neo-thrash či post-thrash. Groove metal se skládá z pomalého nebo středního tempa a podladěnými thrashovými riffy, bluesovými kytarovými sóly, velice zdůrazněnými bicími a hrubými vokály. Příklady zahrnují skupiny jako Lamb of God, Pantera, Machine Head a White Zombie.", "section_level": 2}, {"title": "Industriální metal.", "content": "Industriální metal spojuje prvky industriální hudby s tvrdými, zkreslenými kytarami. Často se také používají syntetizátory, klávesy a bicí automaty. Patří sem například skupina Rammstein.", "section_level": 2}, {"title": "Metalcore.", "content": "Metalcore kombinuje vlastnosti heavy metalu, hlavně melodického death metalu a thrashe s vokálem hardcore.", "section_level": 2}, {"title": "Neoklasický metal.", "content": "Neoklasický metal spojuje evropskou klasickou hudbu s prvky heavy metalu, jako jsou tempo, nástroje a melodie. Známým zástupcem je Yngwie Malmsteen.", "section_level": 2}, {"title": "Nu metal.", "content": "Nu metal je styl, který spojuje prvky funku, elektro hudby, hip hopu, grunge a rap metalu s prvky heavy metalu. Někteří metaloví fandové však tento podžánr neuznávají a odkazují na rozdíly mezi nu metalem a tradičním heavy metalem. Tvůrcem a průkopníkem tohoto stylu je skupina Korn a Slipknot.", "section_level": 2}, {"title": "Post-metal.", "content": "Tento styl je ovlivněn hlavně post-rockem.", "section_level": 2}, {"title": "Power metal.", "content": "Power metal je značně ovlivněný speed metalem a tradičným heavy metalem. Příznačný znak je kytarová virtuozita spojená s delšími kytarovými sóly a okázalá rychlost. Důraz se klade na čistý, melodický zpěv ve vysokých tónech a na rychlé bubnování spojené se „silnou“ doprovodnou kytarou. Texty se zaoberají světlejší stránkou života, fantazií nebo sci-fi.", "section_level": 2}, {"title": "Progresivní metal.", "content": "Progresivní metal se zaměřuje na komplikované nadčasové instrumentální skladby, vokály jsou všeobecně melodické a texty se dotýkají filozofických, duchovních a/nebo politických námětů. Nutností je také instrumentální virtuozita. Mezi první průkopníky se zařadila seattleská formace Queensryche, ale podstatný podíl jeho rozvoji mají také skupiny Fates Warning a Dream Theater, které se začátkem 90. let dostaly na vrchol.", "section_level": 2}, {"title": "Sludge metal.", "content": "Sludge metal combinuje nízká tempa, těžké rytmy a temnou atmosféru doom metalu s křičícími vokály s vysokými-tempy hardcore punk.", "section_level": 2}, {"title": "Speed metal.", "content": "Speed metal je metalový podžánr, který používá strukturu tradičních heavymetalových skladeb a riffů, ale s rychlejším tempem a řízením rytmu. Objevil se, když tradiční heavymetalové skupiny začaly psát občas rychlé skladby. Pevné kořeny zapustil, když tyto skladby v repertoáru kapel přerostly ostatní skladby. Příklady zahrnují kapely jako Judas Priest a Anthrax.", "section_level": 2}, {"title": "Stoner metal.", "content": "Stoner metal je typický pomalými až středními tempy, podladěností a těžkým zvukem baskytary. Hudba kombinuje kytarový styl psychedelického rocku a blues-rocku s doom metalem, často pod vlivy muzikantů jako Jimi Hendrix, Blue Cheer, Cream a Black Sabbath (hlavně díky jejich skladbě \"Sweet Leaf\").", "section_level": 2}, {"title": "Thrash metal.", "content": "Thrash metal má původ v hardcore punku, punk rocku, speed metalu a tradičním heavy metalu. Z heavy metalu převzal technickou preciznost, z hardcore punku surovost, ostrost a hlasitost, no a ze speed metalu rychlost, čímž si vytvořil jedinečný styl. Zpěv převzatý z hardcore je sice agresivní, ale srozumitelný a melodický. Jak tomu často bývá, i v tomto případě se pojem „thrash metal“ neujal mezi některými interprety tohoto stylu. Například Metallica o sobě tvrdila, že hraje „power metal“, a německá thrashová legenda Kreator sama sebe klasifikuje jako „hate metal“.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi-stylová označení.", "content": "Na označení skupin, které se vymykají zaběhnutým hudebním standardem běžným v heavy metalu, se používá mnoho pojmů. Tyto pojmy se ale používají velmi volně a v některých situacích se nepoužívají vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní metal.", "content": "Pojmem alternativní metal se označuje tvorba metalových kapel, které je možné označit za experimentální či unikátní, tak se tímto termínem označují např. nu-metalové kapely bez hip-hopových vlivů.", "section_level": 2}, {"title": "Antikvist metal.", "content": "Přechodný styl, který se v textech zaměřuje na antikřesťanské a satanistické motivy. Tento styl patří hlavně k Black a Death metalu.", "section_level": 2}, {"title": "Avantgardní metal.", "content": "Je charakteristický nezvyklými a netradičními hudebními nástroji a strukturou skladeb.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanský metal.", "content": "Christian metal je přechodný styl, který se v textech zaměřuje na křesťanské motivy. Tento podstyl má uvnitř metalu dlouhou tradici, když začaly tzv. \"white metalové\" kapely lézt na povrch spolu s NWOBHM fenoménem.", "section_level": 2}, {"title": "Dark metal.", "content": "Označuje se tak metalová tvorba, která má temnější atmosféru, než je to běžné pro ten-který styl heavy metalu – většinou se jedná o gothic, doom a black metalové kapely.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémní metal.", "content": "Extrémní metal je pojem odkazující na některé tvrdší a agresivnější heavymetalové styly, jako jsou black metal, death metal, doom metal či thrash metal.", "section_level": 2}, {"title": "Nová vlna britského heavy metalu.", "content": "Pojmem „Nová vlna britského heavy metalu“ (anglicky New Wave of British Heavy Metal, zkr. NWOBHM) se označují britští heavy metaloví interpreti, kteří se objevili na konci 70. a na začátku 80. let 20. Stylově se jednalo o „tradiční heavy metal“. NWOBHM měla obrovskou popularitu a ovlivnila množství heavymetalových stylů.", "section_level": 2}, {"title": "Punk metal.", "content": "Punk metal je termín, či jakýsi deštník nebo přechodný styl, popisující hudbu, která spojuje prvky heavy metalu s punk rockem. Často zahrnuje styly extreme metalu a hardcore punku. Např. crossover thrash, crust punk, grindcore, grunge, metalcore, sludge metal no a jejich podstyly.", "section_level": 2}, {"title": "Rap metal.", "content": "Spojení prvků heavy metalu s texty a vokálním projevem rapu.", "section_level": 2}, {"title": "Symfonický metal.", "content": "Pojem „symfonický metal“ se vztahuje na jakékoliv heavymetalové kapely, které do své tvorby převzaly orchestrální prvky, ke kterým patří orchestry, operní náměty, zpěv nebo klávesová hra. Texty jsou optimističtější a více zaměřané na přírodní tematiku, než je tomu u jiných druhů heavy metalu. Jedním z nejznámějších představitelů je skupina Rhapsody a Nightwish.", "section_level": 2}, {"title": "Viking metal.", "content": "„Viking metalové“ kapely jsou takové, které se textově opírají o germánskou mytologii. Tento styl vyšel z pagan black metalu s čistým vokálem, jaký hrála skupina Bathory.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinace metalových žánrů.", "content": "Kromě původních metalových stylů vzniká řada jejich kombinací. Každá skupina si tvoří svůj vlastní žánr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Od vydání prvního heavymetalového alba \"Black Sabbath\" v roce 1970, se z heavy metalu vyvinulo množství stylů. Někdy je těžké rozlišit jednotlivé styly, ale většinou se každý styl vyznačuje osobitými znaky, které můžou být stejné i u více odnoží metalu.", "tgt_summary": "Un certain nombre de genres de metal sont apparus depuis l'émergence du genre à la fin des années 1960. Même si ces genres sont parfois difficiles à distinguer les uns des autres, ils se différencient la plupart du temps par des structures, des styles instrumentaux et vocaux, et des tempos différents. Parfois, une caractéristique est partagée par un genre et plusieurs autres genres ou sous-genres. Les genres de heavy metal sont généralement groupés au regard de ces caractéristiques.", "id": 521647} {"src_title": "Medvěd brýlatý", "tgt_title": "Ours à lunettes", "src_document": [{"title": "Výskyt, hrozby.", "content": "Medvěd brýlatý žije v horách na severozápadě Jižní Ameriky v nadmořské výšce 200 až 4750 metrů. Lze ho v přírodě spatřit jen ve Venezuele, v Kolumbii, v Peru, Ekvádoru, v Bolívii a v Chile (výskyt v Argentině je nejistý). Medvěd brýlatý je jediným zástupcem medvědovitých, který žije v Jižní Americe, a zároveň je také jediným z rodu \"Tremarctos\". Tento druh je nejvíce ohroženým druhem medvěda na světě (nepočítáme-li pandu velkou), protože je závislý na deštném pralese a díky jeho kácení a přeměňování na zemědělskou půdu utrpěl značnou újmu. Navíc je loven domorodým obyvatelstvem, odhaduje se, že ročně je zabito 180 medvědů. Kromě lesních ploch ho lze také potkat i na travnatých pláních a v křovinách. Celková populace dosahuje 13 000 až 18 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a potrava.", "content": "Medvěd brýlatý je typický denní živočich a samotář, ale není příliš teritoriální. Tento druh medvěda si pomocí silných větví staví hnízdo na stromě, kde tráví dost času. Proto se rád zdržuje ve vlhkých lesích, kde nalézá i dostatek potravy. Po pandě velké jde o nejvíce býložravého medvěda. Požírá listy, trávu, kořínky, plody ovoce (především fíky a avokáda). Živí se i medem, bezobratlými, ptáky a menšími savci (králíky, horskými tapíry). Někteří jedinci zabíjejí i dobytek, ale předpokládá se, že spíše požírá mršiny zvířat, která uhynula bez jeho přičinění. Na severozápadě území svého výskytu se živí i mladými palmami, které vyrve ze země i s kořenem. Dovede se ale i vyšplhat až do koruny dospělé palmy, na které jí ořechy a listy. V sušších oblastech požírá kaktusy. Jelikož v hojné míře pojídá i zemědělské plodiny, zvláště kukuřici, je v některých oblastech považován za škůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tito medvědi se páří ve velmi odlehlých končinách, které jsou velmi těžko dostupné, takže se toho neví mnoho, ale ví se, že samice přivádějí svá 1–4 mláďata (v průměru 2) na svět v prosinci až v únoru po asi 160 až 255denní březosti. Ta jsou při narození slepá a křehká, takže je samice při jakýchkoliv známkách nebezpečí zuřivě brání, podobně jako samice jiných druhů medvědů. Poté, co mláďata povyrostou, jsou velmi hravá a pořád vylézají na okolní stromy nebo skály. U matky se zdržují ještě asi tak rok, než vyrostou tak, že se postarají sama o sebe. Pohlavně dospějí ve 2 letech života. Věk dožití v přírodě je neznámý, v zajetí to může být až 36 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medvěd brýlatý (\"Tremarctos ornatus),\" kterému se někdy říká andský medvěd, je jediný jihoamerický druh medvěda. Dosahuje spíše menší velikosti. V kohoutku měří 70–90 cm, délka těla činí 130–210 cm, ocas je kratší než 10 cm. Pohlavní dimorfismus je výrazný: samec váží 100–200 kg, zatímco samice jen 60–80 kg. Jeho rodové jméno (\"Tremarctos\") je odvozeno od bílé srsti okolo očí, díky které vypadá, jako kdyby nosil brýle. \"Ornatus\" v latině znamená „ornament“ nebo „ozdoba“ a lze takto nazvat veškerou medvědovu bílou výzdobu na jeho jinak černé srsti.", "tgt_summary": "L'Ours à lunettes (Tremarctos ornatus) est une espèce d'ursidé de la sous-famille des Tremarctinae et qui est présent en Amérique du Sud. ", "id": 198844} {"src_title": "Beatrix Neapolská", "tgt_title": "Béatrice de Naples", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Beatrix se narodila jako neapolská princezna Isabele z Chiaromonte a jejímu manželovi, králi Ferdinandovi I. z vládnoucí dynastie Trastámarů. Otec Beatrix byl nemanželského původu. Byl proslulý krutostí ke svým poddaným, byl lstivý, despotický a neuznával etické principy. Jeho neapolský dvůr byl však centrem umění a vědy. Na výchovu Beatrix měl otec velký vliv, neboť jí rozmazloval a plnil každé její přání. Dostalo se jí jako královské dceři skvělého vychování a vynikajícího vzdělání. To nebylo v tehdejší době obvyklé. Z Beatrix vyrostla dívka vzdělaná v humanitních vědách a umění, ale byla panovačná, pyšná a stejně jako její otec neuznávala etická pravidla. Věnovala se umění, lovu a dalším tehdy obvyklým kratochvílím urozených lidí. Milovala šperky, oděvy podle poslední módy a byla velmi rozmařilá. Beatrix měla čtyři starší a jednoho mladšího sourozence. Matka jí zemřela v roce 1465. Otec se znovu oženil až v roce 1476, s téměř o třicet let mladší sestřenicí Johanou Aragonskou, která mu porodila dvě děti: Johanu (1478–1518) a Karla (1480–1480). Sourozenci Beatrix: Alfons (1448–1495), Eleonora (1450–1493), Fridrich (1452–1504), Jan (1456–1485) a František (1461–1486).", "section_level": 2}, {"title": "Manželka Matyáše Korvína.", "content": "Beatrix nemohla pomýšlet na královskou svatbu, neboť neurozený původ jejího otce jí v tom zabraňoval. Její otec se přesto snažil nalézt jí ženicha na úrovni. Nakonec ho našel v uherském králi Matyáši Korvínovi. Ten také neměl urozený původ, a navíc nebyl ani příliš bohatý. Jeho první manželka Kateřina z Poděbrad zemřela po porodu mrtvého a Matyášova jediného legitimního dítěte v roce 1464. Po smrti své první ženy se Matyáš snažil najít ženu v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale tato snaha nebyla úspěšná. Pro Beatrix a Matyáše byl tak jejich sňatek výhodný. Beatrix se provdala za ovdovělého uherského a českého krále Matyáše 22. prosince 1476 v Budě. Byla korunována uherskou královnou a jako česká královna se poprvé představila v Olomouci v létě 1479. Matyáš byl velkým obdivovatelem a mecenášem umění i vzdělání a nyní měl po svém boku vzdělanou a renesančně smýšlející manželku. Pod jejím vlivem nechal např. přebudovat knihovnu (\"Bibliotheca Corviniana\") v Budíně, přestavět středověký hrad ve Visegrádu či založit Academii Corviny. Navíc se jejím příchodem upevnila kulturní pouta budínského dvora s renesanční Itálií. Jejich zpočátku harmonický vztah se časem začal narušovat tím, že Beatrix nemohla otěhotnět a nakonec se ukázalo, že je neplodná. Také její vztah k uherským šlechticům, který byl velmi povýšený, se stával stále větším problémem. Beatrix se nesnášela i se svou tchýní. Jediného přeživšího, ale nelegitimního, potomka Jana Hunyadiho porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková ze Steinu nad Dunajem. Ke konci života, když se jasně ukázalo, že z jeho druhého manželství dítě nevzejde, pokoušel se pro svého syna Jana mezinárodně potvrdit legitimitu, což se mu ovšem nepovedlo. Beatrix nenáviděla Matyášova nemanželského syna a intrikovala proti němu. Její odpor k němu ještě vzrostl, když jej Matyáš v roce 1485 na přání své matky jmenoval svým nástupcem.", "section_level": 2}, {"title": "Manželka Vladislava Jagellonského.", "content": "Za života Matyáše Korvína se Beatrix stala důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu. Po Matyášově smrti v roce 1490 se Beatrix snažila udržet si své postavení, k čemuž jí dopomohla uherská šlechta. Poté, co uherský sněm schválil českého panovníka Vladislava II. Jagellonského jako nástupce Matyáše Korvína, snažila se stát se jeho ženou. Vladislav po delším váhání nakonec souhlasil. Dne 4. října 1490 se provdala třiatřicetiletá Beatrix za o rok staršího nového uherského krále Vladislava II. Jagellonského v Ostřihomi. Toto manželství bylo v podstatě neplatné, protože Vladislav se v roce 1476 v Ansbachu oženil (\"per procurationem\") s hlohovskou kněžnou Barborou Braniborskou, a i když k naplnění tohoto manželství nikdy nedošlo, odmítl jej papež anulovat. Barbora v době Vladislavova sňatku s Beatrix ještě žila. Manželství Beatrix a Vladislava nelze považovat za šťastné, neboť manželé spolu nežili. Ihned po svatbě opustil Vladislav Ostřihom a vrátil se až za rok. Hlavním důvodem byla jeho snaha učinit manželství neplatným. Beatrix s tím nesouhlasila a tvrdila, že jejich svazek je plnohodnotný a platný. Vladislavovi se podařilo přesvědčit papeže Alexandra VI. Borgia až po dlouhých deseti letech v roce 1500, aby zrušil obě jeho manželství. V dubnu roku 1500 tak opustila Beatrix Uhry a vrátila se do Neapole. Obě její manželství zůstala bezdětná. Vladislav II. Jagellonský po zrušení svých dvou manželství začal usilovat o další. V důsledku sbližování Jagellonců s francouzským královským dvorem v roce 1500 se začalo uvažovat o vzájemných sňatcích. Uskutečnil se pouze jeden. 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny z Foix. Právě až třetí manželka dala Vladislavovi dvě děti: Ludvíka a Annu.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí Beatrix.", "content": "Po návratu do Neapole žila Beatrix ještě osm let. Marně se po zbytek života dožadovala navrácení věna a výloh, které vynaložila ve prospěch manželství. Říkalo se, že jí Vladislav připravil o veškeré jmění, nebyla to však pravda, neboť Beatrix až do své smrti žila v přepychu a bohatství. Byla i mecenáškou mnoha renesančních umělců. Zemřela v roce 1508 a byla pohřbena v neapolské katedrále jako královna. Osud jí nedopřál děti, ale byla to druhá královna po Elišce Rejčce, která se mohla pyšnit manželstvím se dvěma českými králi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beatrix Neapolská či Beatrice Aragonská, španělsky: \"Beatriz de Aragón y Chiaromonte\", (16. listopadu 1457, Capua – 23. září 1508, Neapol) byla manželkou králů Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského a královnou uherskou, chorvatskou a českou.", "tgt_summary": "Béatrice de Naples, ou Béatrice d’Aragon (née le à Capoue - morte le à Naples) était la fille de Ferdinand de Naples et d'Isabel de Chiaramonte. Elle épousa Matthias de Hongrie et devient ainsi reine de Hongrie. ", "id": 2447732} {"src_title": "Pes krátkouchý", "tgt_title": "Chien des buissons aux oreilles courtes", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Pes krátkouchý (\"Atelocynus microtis\") byl popsán Philipem Lutley Sclaterem v roce 1883. Od té doby byl přeřazován do různých rodů (\"Lycalopex\", \"Cerdocyon\", \"Dusicyon\") a měl různá vědecká jména. V roce 1931 byl poprvé zařazen do rodu \"Atelocynus\", který však byl jistou dobu považován jen za podrod rodu \"Canis\". V roce 1987 ukázala fylogenetická analýza, že jde o samostatný taxon, jehož nejbližší příbuzný je monotypický rod \"Speothos\" (pes pralesní). Genetická výbava druhu čítá 2n=76 chromozómů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pes krátkouchý se vyskytuje pouze na území Jižní Ameriky, kam se ze Severní Ameriky rozšířil po spojení obou kontinentů na konci pliocénu (nejpozději před 2,6 miliony lety). Žije ve státech Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Kolumbie a Peru. Předpokládaný výskyt ve Venezuele nebyl nikdy potvrzen. Typickým biotopem tohoto druhu je amazonský nížinný deštný prales, nejčastěji do nadmořské výšky 1000 až 1200 metrů, s možným horním limitem okolo 2000 metrů. Rád se zdržuje poblíž vody. Hustota výskytu je podle všech indicií velmi nízká.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pes krátkouchý je středně velká psovitá šelma s velkou hlavou a štíhlým protáhlým čumákem. Na délku měří 72 až 100 cm, ocas je 25 až 35 cm dlouhý. Výška v kohoutku dosahuje 35 až 36 cm. Váha se pohybuje mezi 9 a 10 kg. Lebka měří na délku okolo 16 až 17 cm. Zubní vzorec je 3/3-1/1-4/4-2/3. Uši má malé a zakulacené. Nohy jsou relativně krátké. Srst je krátká, hustá a tmavě zbarvená - nejčastěji v odstínech hnědé, tmavě šedé, černé či rudohnědé. Nejtmavší srst se táhne v hřbetní linii od hlavy po ocas. Rozliční jedinci mívají své individuální zbarvení a dosud není jasné, zda to nějak souvisí se stářím, ročním obdobím, pohlavím či habitatem, v němž žijí. Mezi prsty na nohou má pes malou membránu, jež mu zřejmě umožňuje lepší pohyb ve vodním prostředí. Ocas je relativně výrazně chlupatý v porovnání se srstí na těle. Samci vydávají z análních pachových žláz silný odér, samice ho neprodukují.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "K životu tohoto psovitého existuje jen málo spolehlivých informací. Některé poznatky byly získány na základě pozorování v zajetí žijících jedinců. Ve volné přírodě zřejmě žijí psi krátkouší v párech nebo osamoceně. Nejpočetnější pozorovaná skupina dospělých jedinců čítala tři kusy. Aktivní jsou převážně za denního světla, i když několikrát byli vyfotografováni i v noci. Vůči lidem se chovají většinou mírně, nicméně bylo už zaznamenáno několik případů, kdy se snažili člověka pokousat. Vydávají různé zvuky, například houkání podobné sovímu.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Pes krátkouchý je stravovací oportunista, což znamená, že se příliš nespecializuje a živí se poměrně širokou škálou potravy. Nejdůležitější kořistí této šelmy jsou ryby. Dále konzumuje hmyz (především brouky), malé savce (hlodavce, agutiovité, vačnatce), kraby, ptáky, žáby a plazy. Ne nepodstatnou součást jídelníčku tvoří ovoce a jiný rostlinný materiál. Často loví ve vodě, nebo v jejím okolí. Dostane-li se do blízkosti lidských sídel, může napadat i drůbež. Loví osamoceně nebo v párech.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Informace o rozmnožování těchto psů jsou velmi kusé. Předpokládá se, že mláďata se rodí nejčastěji mezi dubnem a prosincem. Doupata si psi zřizují v dutinách velkých stromů, případně v doupatech po jiných zvířatech (např. pásovcích či pakách). Počet mláďat v jednom vrhu se zřejmě pohybuje okolo 2 až 3. Informace k páření, době březosti, rození a výchově mláďat, odstavu a dalších podrobnostech neexistují. Samci dosahují pohlavní zralosti okolo 3 let, kdy jim sestoupí varlata.", "section_level": 2}, {"title": "Predace, dožití.", "content": "Předpokládá se, že predátory těchto psů můžou být větší kočkovité šelmy, jako je ocelot a puma. Potvrzenými predátory jsou jaguár a hroznýš. Délka života v přírodě je neznámá, zvířata v zajetí žila 9 až 11 let.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby, vztah s lidmi.", "content": "Hlavní hrozby pro tento druh jsou ztráta habitatu vlivem masivního kácení deštných lesů a s tím související úbytek přirozené kořisti. Další potenciální hrozbou může být rozšíření nepůvodních chorob. Neexistují žádné údaje k nějakému rozsáhlejšímu pronásledování tohoto psa ze strany lidí. Občas je zřejmě loven kvůli jídlu. Mezinárodní svaz ochrany přírody ho vyhodnocuje jako téměř ohrožený druh, když konstatuje odhadovaný úbytek 20 až 25 % zvířat v prvních 12 letech 21. století a zároveň očekává při příštím hodnocení posun mezi zranitelné druhy. Mezi domorodými obyvateli Amazonie je povědomí o této šelmě velmi malé, není to živočich s nějakým zvláštním významem. Někteří domorodci z Ekvádoru uvedli, že patří mezi zvířata, která neloví, ale nedokázali vysvětlit proč. Amarakaeriové, domorodci z Peru, ho nazývají \"huiwa toto\", což znamená „ďábel samotář“, a věří, že útočí na muže tak, že jim kouše do varlat.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "V současnosti nežije v oficiálních zoo žádný pes krátkouchý. Celkem existují záznamy o dvanácti jedincích chovaných v různých zoologických zahradách (Londýn, Para, Schönbrunn, dále několik zoo v USA). Někdy jsou odchycená zvířata chována v zajetí přímo v zemích původu. Jeden nalezenec pojmenovaný Oso a vychovaný v zajetí pomohl vědcům s výzkumem chování svého druhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pes krátkouchý (\"Atelocynus microtis\") je jihoamerická psovitá šelma, jediný zástupce rodu \"Atelocynus\". Žije v nížinných deštných pralesích Amazonie, v oblastech neobývaných lidmi. Má tmavou červeno-hnědo-černo-šedou srst, krátké a štíhlé končetiny, krátké kulaté uši, huňatý ocas a štíhlý, dlouhý čenich, který připomíná liščí. Váží okolo 10 kg. Žije zřejmě samotářsky nebo v párech. Loví ryby, malé savce, brouky, žáby, ptáky a ještěrky. Často si pochutná i na ovoci. Mezinárodní svaz ochrany přírody ho hodnotí jako téměř ohrožený druh.", "tgt_summary": "Le genre Atelocynus ne comprend qu'une espèce : Atelocynus microtis, le chien des buissons aux oreilles courtes ou Renard à petites oreilles. ", "id": 1467409} {"src_title": "Ruské parlamentní volby 2007", "tgt_title": "Élections législatives russes de 2007", "src_document": [{"title": "Před volbami.", "content": "Volbám, ve kterých se předpokládal úspěch tzv. pro-kremelských stran, předcházela poměrně vyostřená předvolební kampaň. Opozice si stěžovala na nestrannost sdělovacích prostředků a minimální možnosti pro vyjádření protestu. Do voleb vedl Jednotného Ruska prezident Vladimir Putin, kampaň strany se točila převážně jen okolo jeho osoby a zviditelňování jeho úspěchů během prezidentského období. Kampaň komunistů se orientovala především na sociální otázky, strana požadovala růst platů a důchodů. Liberálně demokratická strana se profilovala jako nacionalistická a protizápadní. Zájem také vzbudila kandidatura Andreje Lugovoje (podezřelý z vraždy A.Litviněnka) jako volební dvojky této strany. Spravedlivé Rusko se přes vysoká očekávání pohybovalo na hranici volitelnosti (pod 7%). Ruské opoziční strany zůstávaly rozděleny, nejvýrazněji se profilovalo hnutí Jiné Rusko. Většina voličů očekávalo od strany, kterou volilo „obranyschopnost země, sociální jistoty zaměstnaných, zvýšená role státu v oblasti ekonomiky, zavedení pořádku, a to i za cenu omezení některých občanských svobod, a hájení zájmů jednotlivých regionů\". Ilja Jašin z hnutí Jabloko označil v rozhovoru pro ČT volby jako \"nedobrou imitaci voleb\", novinářka Natalie Sudlianková jako \"referendum o Putinovi\". Krátce po ukončení voleb byly zveřejněny první odhady výsledků, ve kterých obdrželo Jednotné Rusko zhruba 63%, do parlamentu se dostali ještě komunisté (12%), nacionalisté (10%) a Spravedlivé Rusko (těsně nad 7%). Komunisté i Svaz pravicových sil oznámili záměr napadnout regulérnost voleb.", "section_level": 1}, {"title": "Předvolební průzkumy.", "content": "Podle předvolebních průzkumů mohly dvě prokremelské strany Jednotné Rusko a Spravedlivé Rusko obdržet až dvě třetiny hlasů. Podle některých průzkumů krátce před volbami podpora Jednotného Ruska poklesla, i když si stále udržovalo podporu zhruba 50%, podle jiných mohlo dosáhnou až 67% hlasů. Podle sociologického centra Levada se volební účast měla pohybovat okolo 63%, přičemž až 85% Rusů nesledovalo předvolební kampaň.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "V minulých volbách se polovina Dumy, tedy 225 poslanců, volila jednokolově většinovým systémem. Druhá polovina se volila poměrným systémem s 5% klauzulí. V těchto volbách se však všech 450 křesel volilo poměrným systémem (s klauzulí 7%), což znemožnilo malým stranám a nezávislým ve volbách uspět. Zrušena byla rovněž podmínka platnosti voleb, kdy se muselo zúčastnit 25% voličů. Dále nebylo možno hlasovat „proti všem“ jako v minulých volbách, na což opozice (Jiné Rusko) reagovala odevzdáváním přeškrtnutých volebních lístků (oficiálně brané jako neplatné). Jednotné Rusko podle očekávání drtivě zvítězilo a obsadilo 315 z 450 mandátů, tedy 70% mandátů v Dumě. Do parlamentu se dostaly ještě další tři strany: komunisté procentuálně oproti roku 2003 mírně oslabili, celkově ale obdrželi 57 mandátů, tedy zhruba 12,7% mandátů; nacionalističtí liberální demokraté nepřesáhli 10% voličských hlasů, v parlamentu jim náleží 40 křesel, tedy necelých 9% mandátů; nejslabší parlamentní stranou je Spravedlivé Rusko, které jen těsně překročilo volební „závoru“ (přestože průzkumy pár dní před volbami mu přisuzovaly 4%) a se ziskem 7,8% obsadilo 38 poslaneckých míst (8,5% mandátů). Post nejsilnější mimoparlamentní stranou obsadili levicoví agrárníci se ziskem 2,3%. Liberální opozice opět postupovala rozděleně, zisk stran (sociálně demokratické Jabloko, pravicový Svaz a Občanská síla) se pohyboval pouze okolo 1%. Neuspěli ani od komunistů odštěpené strany. Evropští pozorovatelé označili volby za \"neférové\" a kritizovali \"zneužití moci\" a \"jasné porušení mezinárodních příslibů a norem\" Vladimirem Putinem a stranou Jednotné Rusko. Zdroj: Ústřední volební komise Ruské federace /", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruské parlamentní volby do Státní dumy proběhly 2. prosince 2007. O zisk mandátů (celkem 450) se pokusilo 11 stran, hnutí či koalic. Na průběh voleb ve více než 96 000 volebních místnostech dohlíželo pouze 330 pozorovatelů z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Evropští pozorovatelé i Spojené státy americké označili volby za neférové a jasně porušující mezinárodní závazky a normy. Z tohoto důvodu také řada západních politiků neblahopřála Vladimiru Putinovi k vítězství (např. Angela Merkelová) a ti, kteří tak učinili, se stali terčem kritiky (např. Nicolas Sarkozy).", "tgt_summary": "Des élections législatives russes ont eu lieu le dimanche 2 décembre 2007. Elles ont vu le triomphe de Russie unie, le parti du président Vladimir Poutine. Ces élections ont eu pour but d'élire 450 députés à la chambre basse du Parlement russe (la Douma d'État) pour une période de 4 ans. La particularité de ces élections est que, pour la première fois dans l'histoire politique russe, le système de vote était la représentation proportionnelle selon des listes de parti (jusqu'en 2005, la moitié de députés ont été élus selon les listes majoritaires à mandat unique). Le seuil de représentation pour un parti a aussi été levé de 5 à 7 % des suffrages exprimés au niveau national.", "id": 1918571} {"src_title": "Alexandr Glazunov", "tgt_title": "Alexandre Glazounov", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Alexandr Glazunov se narodil v roce 1865 jako syn bohatého vydavatele. O hudbu se zajímal již od dětství a nebylo pro něj po finanční stránce větším problémem začít studovat u Rimského-Korsakova, který si Glazunova oblíbil a stal se jeho dobrým přítelem. I komponovat začal již v raném věku. Důkazem toho je jeho první symfonie z roku 1882, když bylo Glazunovi 16 let. Tato symfonie sklidila první obrovský úspěch. I jeho populární \"Stenka Razin\" je jeho mladická práce. Jeho dílo bylo částečně ovlivněno Lisztem, Wagnerem či ruskou školou, ale zdá se, že tyto vlivy byly zastíněny, neboť jeho hudba měla jen slabě vyhraněný charakter. V roce 1899 se stal profesorem a v roce 1905 dokonce ředitelem na Petrohradské škole hudby. Téhož roku odložil komponování až do svého odjezdu do Paříže v roce 1928. Mimo Francii, kde se i usadil, procestoval velkou část Evropy a několikrát navštívil i Spojené státy americké. Glazunov napsal osm úplných symfonií, houslový koncert, dva klavírní koncerty, sedm smyčcových kvartetů a o něco později saxofonový koncert. Velkou slávu, ale také nejlepší hudbu nalezneme v jeho \"Ročních dobách\" a houslovém koncertě, ale inspirace je rozmělnila a obecně chybí i autenticky ruský charakter. Méně známé jsou i jeho 3 balety. Velkou zásluhu nesl i na dokončení několika hlavních děl od Alexandra Borodina, z toho je zřejmě nejznámější opera \"Kníže Igor\". Pro Glazunova nebylo snadné prosadit se se svou hudbou, jelikož začal komponovat velmi brzy po svém úspěšnějším kolegovi Čajkovském, jenž byl v té době na vrcholu svých sil, čímž dílo Glazunova do velké míry zastínil. Ačkoliv byl velice dobrým hudebníkem, nikdy se nedokázal vymanit ze svého osobního stylu jako například Rachmaninov. I přes tyto velké překážky se dokázal Glazunov prosadit a zvlášť jeho symfonie patří mezi úspěšná hudební díla. Zemřel v Neuilly-sur-Seine, nedaleko Paříže, 21. března 1936. V roce 1972 byly ostatky převezeny do Leningradu a uloženy na Tichvinském hřbitově Alexandro-Něvské lávry.", "section_level": 1}, {"title": "Glazunov a Česko.", "content": "Glazunov navštívil několikrát Prahu, naposledy v roce 1930, kdy 9. dubna dirigoval ve Smetanově síni Českou filharmonii při koncertu svých skladeb. Koncert přenášel československý rozhlas.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr Konstantinovič Glazunov (rusky \"Александр Константинович Глазунов\", francouzsky Alexander Glazounov, německy Alexander Glasunow; 10. srpna 1865, Petrohrad – 21. března 1936, Paříž) byl přední ruský hudební skladatel období romantismu, učitel hudby a dirigent.", "tgt_summary": "Alexandre Konstantinovitch Glazounov (en russe : Алекса́ндр Константи́нович Глазуно́в, né le 10 août 1865 à Saint-Pétersbourg et mort le à Neuilly-sur-Seine) est un compositeur russe, professeur de musique et chef d'orchestre de la fin de la période romantique russe. ", "id": 578077} {"src_title": "Čičmany", "tgt_title": "Čičmany", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Rázovitá obec leží v kotlině Strážovských vrchů, téměř u pramene řeky Rajčianky. Je nejvýše položenou obcí v Žilinském okrese. První zmínky o obci pocházejí z roku 1272 (\"...ad quandam viam novam qua itur ad possessionem Cziczman...\") - tak zní záznam „o novej ceste, ktorá vedie od osady Cziczman“ v listine z roku 1272. Obec je známá starobylou a unikátní lidovou architekturou - malovanými srubovými dřevěnicemi. Pro jejich záchranu byla dolní část obce v roce 1977 vyhlášena památkovou rezervací lidové architektury. Obec je zajímavá také lidovými kroji a výšivkami s geometrickou ornamentikou. V obci se nalézá národopisná expozice, zámek a kostel. Obec má i vlastní znak, který byl ale vytvořen až po roce 1990 a nemá žádný historický původ. Znázorňuje sv. Helenu, které legenda připisuje nález sv. Kříže a nástrojů Kristova umučení na Golgotě. Této události je zasvěcen právě místní kostel. Z obce pochází hudební skladatel a muzikolog prof. PhDr. Jozef Kresánek, DrSc., akad. malířka Matilda Čechová a lidový řezbář Vít Pieš, významná část jejichž tvorby je věnována rodné obci. Dnes v obci žije z původních 1500 obyvatel jen 250 osob. Přístup do obce Čičmany je ze směrů Žilina-Rajec, Prievidza-Nitrianske Pravno, Prievidza-Nitrianske Rudno nebo Trenčín-Ilava-Košeca. V zimním období mají návštěvníci možnost lyžování v lyžařském středisku Javorinka, v létě jsou využívány turistické a cyklistické trasy a z vrchu Javorinka je možný paragliding a závěsné létání. Ubytovací a stravovací služby poskytuje hotel Kaštieľ a penzión Javorina. Občerstvení poskytuje pohostinství, v zimě také bufet v lyžařském středisku, ubytovaní v soukromí dva další penzióny. Je zde také prodejna suvenýrů, výšivek a malého občerstvení v Humne Ondřeje Gregora v místním muzeu. Myslivecké sdružení obhospodařuje lesní revíry s možností lovu vysoké a černé zvěře, dokonce i medvědů. V obci se také nachází exerciční a rekreační středisko Nitrianské římskokatolické diecéze - Dom Svätý Bystrík.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny obce.", "content": "O původu a vzniku obce existuje několik teorií. Jednou z nich je teorie o německém původu, ale rozšířenější je teorie o balkánském, konkrétně o bulharském vlivu. Původní obyvatelé sem přišli pravděpodobně v první polovině 14. století, i když je možné i starší přechodné osídlení odpovídající záznamu „\"o novej ceste, ktorá vedie od osady Cziczman\"“ v listině z roku 1272 (\"...ad quandam viam novam qua itur ad possessionem Cziczman...\"). Obyvatelé Čičman se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem ovcí, výrobou papučí, výrobou a prodejem brynzy. Název Čičmany má pravděpodobně indoevropský prazáklad, který přešel do staroslověnštiny a znamená „\"usedlost ve vrších - Vrchovany\"“. Tak se dodnes nazývá místo za kopcem Javorinka, kde se nacházejí zbytky srubových domů z osady Malé Čičmany. O tom, kdo byl zakladatelem obce a prvním feudálním vlastníkem půdy, neexistují konkrétní zprávy. V průběhu staletí se zde vystřídalo několik vlastníků - od Mikuláše z Turce přes rodinu Rakovskou až po spojení majetků panstva Záblatského s vícero dalšími rodinami Serényiovců. Do začátku 20. století vlastnily Čičmany rodiny Telekyovců a Bertcholdovců. Nepříznivé životní podmínky, živelní pohromy a nerovné spory se zeměpány byly příčinou odchodů na sezónní práce do vzdálených míst a postupné vystěhovávání obyvatelstva. Mnoho jednotlivých obyvatel i celých rodin odcházelo v 30. letech 20. století do Ameriky, do Dalmácie, do Francie, Belgii a do Rakouska. Požáry v letech 1907, 1921 a 1945 zničily vzácné srubové stavby, změnily celkový vzhled obce a způsobily ústup výstavby tradičních dřevěnic ve prospěch zděných a zmodernizovaných domů. Zničení a zdemolování vzácných staveb přinutilo památkáře zamyslet se nad záchranou těchto lidových památek, což koncem 70. let vyvrcholilo prohlášením dolní části obce za chráněnou památkovou zónu. Pavlačový poschoďový „Radenov dom“ byl zrekonstruován v roce 1966 a je v něm umístěna národopisná expozice, která byla koncem 80. let rozšířena o expozici bydlení tzv. velkorodiny ve srubovém domě společně žijících rodin Štefana Gregora a Petra Pupáka. Architektura obce Čičmany, zejména její dolní části připomíná i dnes perníkové chaloupky, a to hlavně pro ornamentální výzdobu vnějších stěn domů. Tyto objekty jsou velmi cenným dokladem technické vyspělosti, mistrovské zručnosti a estetického cítění zdejších obyvatel. Geometrická výzdoba je stará asi 200 let. Jednoduché ornamenty byly nanášeny bílým vápnem, které mělo zároveň konzervační a ochrannou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura staveb.", "content": "Tyto zajímavé stavby zaujaly i předního slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který vypracoval projekt čičmanského gazdovství pro Národopisnou výstavu v Praze v roce 1895. V roce 1937 byl poschoďový dům \"Jokľovce - bachna\" rozebrán a převezen do Národního muzea v Praze, kde se však stal obětí požáru a do základů shořel. Architekt Dušan Jurkovič vypracoval také projekty srubových domů, které byly postaveny po velkém požáru v roce 1921, kdy lehl popelem celý dolní konec obce. Zásluhou toho můžeme některé typy těchto staveb obdivovat v Čičmanech i dnes. Ze zděné architektury stojí za pozornost barokní kostel zasvěcený Nálezu sv. Kříže, který byl postaven na základech starší stavby - pravděpodobně zvonice s modlitebnou, o čemž svědčí zpráva o zvonu z roku 1588. Z původního zařízení se dochoval hlavní oltář postavený okolo roku 1798. Původní obětní stůl byl v roce 1810 nahrazen stolem z tvrdého materiálu. Kazatelna byla dovezena z Tužiny v roce 1802 a boční oltář Panny Marie byl vybudován v roce 1803. Varhany z roku 1738 jsou provedeny v klasicistním stylu a mají jeden manuál a 6 rejstříků. V horní části obce se zachoval zeměpanský zámeček v barokně-klasicistním stylu z konce 18. století, který sloužil pro potřeby správce, vrchnostenských úředníků a zeměpána. Součástí zámečku byla stodola, ovčín, stáj a krčma. Dnes se zde nachází hotel, restaurace a hostinec. Místo vlevo od zámečku, kde se nalézá zděná provozní budova, se dodnes nazývá „\"Pánske humná\"“ podle původních staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Lidový oděv - kroj.", "content": "Lidový oděv (lidový kroj) je zhotoven z bílého plátna a je z výtvarného hlediska nejpozoruhodnější. Velký podíl na hodnotě a popularitě čičmanského kroje má výšivka, která vyniká svou technickou dokonalostí, bohatstvím motivů a ornamentální a barevnou kompozicí. Právě na základě charakteru ornamentální výzdoby i červeného vlněného tkaného pásu, který je součástí ženského oděvu, je odvozován balkánský původ Čičman. Starobylý ráz, který si čičmanský kroj zachoval dodnes, stejně jako lidový oděv okolních dědin (Zliechov, Čavoj, Valaská Belá), posloužil etnografům jako model pro rekonstrukci staroslověnského oděvu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čičmany () jsou obec na středním Slovensku v okrese Žilina. V roce 2011 zde žilo 167 obyvatel. Jde o světově proslulou obec s velkou památkovou rezervací slovenské lidové architektury.", "tgt_summary": "Čičmany (prononciation slovaque : [], en ; en []) est une commune de la région de Žilina, en Slovaquie. Čičmany est célèbre pour son architecture populaire typique.", "id": 66059} {"src_title": "Semjon Michajlovič Buďonnyj", "tgt_title": "Semion Boudienny", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vesnici Kozjurino v chudé rolnické rodině. V mládí pracoval v dělnických profesích, roku 1903 byl odveden ke 43. kozáckému pluku a sloužil v Mandžusku. V roce 1907 studoval Vyšší důstojnickou jezdeckou školu v Petrohradu, kde se účastnil poddůstojnického kurzu pro cvičitele koní, což hrálo v jeho další kariéře velkou roli. Po vypuknutí první světové války Buďonnyj bojoval nejprve v Evropě, později v Persii proti turecké armádě. Po říjnové revoluci vstoupil do řad vznikající Rudé armády, kde se postupně vypracoval na velitele 1. jízdní armády. V jejím čele dokázal porazit Děnikinovo jezdectvo a obsadit Krym, ale v roce 1920 utrpěl porážku u Zamoscie při tažení do Polska. V lednu 1922 byl jmenován zástupcem velitele Severokavkazského vojenského okruhu, v srpnu 1923 se pak stal zástupcem hlavního velitele ozbrojených sil pro jezdectvo a od dubna 1924 působil ve funkci inspektora jezdectva. V roce 1932 absolvoval Frunzeho vojenskou akademii. V listopadu 1935 se stal prvním maršálem Sovětského svazu, spolu s Michailem Tuchačevským, Klimentem Vorošilovem, Alexandrem Jegorovem a Vasilijem Bljucherem a byl jmenován velitelem Moskevského vojenského okruhu. Období stranických a armádních čistek v letech 1937–38 přežil jako blízký Stalinův přítel bez obtíží, roku 1938 byl jmenován členem sovětské Hlavní vojenské rady. V době čistek také neblaze proslul jako člen vojenského tribunálu, který „soudil“ maršála Tuchačevského a 7 dalších vysoce postavených sovětských důstojníků. Tehdy i projevil své nedostatečné vzdělání ohledně moderního vojenství, když prohlásil: „Tuchačevského návrhy zavést ve velkém měřítku tanky do Rudé armády by pro nás byly velkou pohromou!“ Když Sovětský svaz napadl Finsko, stal se jedním z předních velitelů sovětských jednotek; jeho velení je považováno za jeden z důvodů katastrofálních výsledků Rudé armády v zimní válce, jelikož nedokázal vůbec pochopit moderní válečnictví, teorii ani praxi. V roce 1940 byl jmenován do funkce prvního náměstka lidového komisaře obrany, v témže roce se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 se stal členem moskevského Hlavního stanu, kde byl ustaven jako velitel armádních záloh. 10. července 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného Západního frontu a krátce nato pak velitelem jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na Ukrajině početní převahu (nicméně zastaralou techniku – tanky T-26, BT-7, BT-7M a T-28), nedokázala postupující Němce zastavit (byť to byla spíše chyba velitele Brjanského frontu Jerjomenka, který nedokázal zastavit postup Guderianovy 2. tankové skupiny). Proto byl odvolán a v září t. r. se stal velitelem Záložního frontu. V říjnu roku 1941 byl pověřen „důležitým“ posláním: řízením slavnostní přehlídky Rudé armády v Moskvě k výročí VŘSR, poté se stal zmocněncem vrchního velitele sovětské armády pro výstavbu záložních jednotek. Během roku 1942 zastával funkce velitele severokavkazského strategického směru a (od května) Severokavkazského frontu; v lednu roku 1943 byl jmenován nominálním velitelem jezdectva Rudé armády. Roku 1947 se stal náměstkem sovětského ministra zemědělství, přičemž měl na starosti obnovu chovu koní. V roce 1953 působil opět ve funkci inspektora jezdectva a roku 1954 byl jmenován náměstkem sovětského ministra obrany. V šedesátých a sedmdesátých letech se věnoval sepisování a vydávání svých pamětí. Zemřel 26. října roku 1973 v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jezdectvu.", "content": "Je otázkou jestli skutečně v závěru jeho života došlo k tomuto známému dialogu, přesto odráží jeho velký vztah k jezdectvu po celý čas jeho života. Novinář: „Jakou úlohu může mít jezdectvo v příští válce?“
Maršál Buďonnyj: „Rozhodující!“", "section_level": 1}, {"title": "Bojová taktika rudé jízdy.", "content": "Šlo o velmi hodného a přátelského člověka. Po stránce taktické, vskutku génius jezdectva, zvláště proti „bílým kozákům“ v občanské válce, kdy z první jízdní armády učinil vpravdě „dragounskou armádu“, to jest rychlé přesuny koňmo a při styku s nepřítelem sesednout a vést boj palbou z pušek a kulometů. Pro rychlost střelby, rychlé nabíjení. Proto byla jeho armáda přednostně vyzbrojována karabinami Mannlicher vz. 1895 a tačankami, lehkými bryčkami s ruským kulometem Maxim vz. 1910. Byly zavedeny kulometné eskadrony s těmito tačankami v hojném počtu, pro velikou rychlost přesunů, zaujetí palebného postavení a okamžitou připravenost k palbě. Tím byla nepřátelská jízda přinucena sesednout, jízdní útok tím pádem ztratil na intenzitě, jelikož kozáci byli neporazitelní „v sedle“ – se šavlí a píkou – zato však velmi špatně stříleli, a tudíž poté byli lehce poraženi. Zjištěno a vyslechnuto osobně na besedě ve Vlasiše u Moskvy (na osobní besedě se Semjonem Michailovičem v roce 1956 s frekventanty vyšších akademických kursů VPA V. I. Lenina)", "section_level": 1}], "src_summary": "Maršál Sovětského svazu Semjon Michajlovič Buďonnyj, Platovskaja, Ruské impérium, dnes Rostovská oblast – 26. října 1973 Moskva, Sovětský svaz) byl sovětský vojevůdce a legendární hrdina ruské občanské války, působil i jako velitel za Velké vlastenecké války. Je znám jako hrdina občanské války v Rusku a jako méně úspěšný sovětský vojevůdce během 2. světové války. Je pohřben v Moskvě u Kremelské zdi spolu s mnohými dalšími maršály Sovětského svazu.", "tgt_summary": "Semion Mikhaïlovitch Boudienny ou Boudionny (en ), né en 1883 et mort en 1973, fut l'un des principaux chefs de la cavalerie rouge pendant la guerre civile russe et l'un des premiers maréchaux de l'Union soviétique.", "id": 540472} {"src_title": "USS Yorktown (CV-5)", "tgt_title": "USS Yorktown (CV-5)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba \"Yorktownu\" byla zahájena 21. května 1934 v loděnicích Newport News Shipbuilding v Newport News ve Virginii. Vzhledem k tomu, že tempo stavby nebylo v mírových dobách nikterak vysoké, mohla být loď spuštěna na vodu až 4. dubna 1936. O rok a půl později, 30. září 1937, byla již zcela dokončena a zařazena do služby v US Navy. Jednalo se o moderní loď, při její konstrukci byly využity zkušenosti získané provozem starších letadlových lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Mírová služba lodi \"Yorktown\" se omezovala na zkušební a cvičné plavby a před vstupem USA do války pobývala na východním pobřeží Spojených států amerických. Když japonským útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 začala válka i v Tichomoří, byl \"Yorktown\" jednou z pouhých tří amerických letadlových lodí, které bylo možno v krátké době nasadit do bojových operací v Pacifiku. Není proto divu, že jeho vytížení bylo značné. Začátkem ledna 1942 se \"Yorktown\" spolu se sesterskou lodí USS \"Enterprise\" účastnil nájezdů na ostrovy Wake, Jaluit, Makin a další, kde jejich letadla napadala japonská postavení a letiště. V únoru se účastnil leteckých útoků na nepřátelské pozice na Marshallových ostrovech. Koncem dubna téhož roku byl \"Yorktown\" s letadlovou lodí USS \"Lexington\" poslán do Korálového moře, kde měl čelit hrozbě japonské invaze v přístavu Port Moresby na Nové Guineji. Počátkem května došlo ke tvrdé bitvě se svazem japonských letadlových lodí, jež se do dějin zapsala jako úplně první, ve které bojovala výhradně letadla z palub letadlových lodí. Američané sice po tvrdých bojích invazi zabránili, ale zaplatili vysokou cenu. Obě lodě byly vystaveny tvrdým útokům japonských bombardérů. \"Lexington\" byl potopen a \"Yorktown\" natolik poškozen, že si Japonci byli jistí, že se během několika okamžiků potopí. Pomalu plující a ve velmi špatném stavu nacházející se \"Yorktown\" se však 27. května objevil v Pearl Harboru. Odhadovaná doba, potřebná na opravu, byla pět měsíců. Na to ale nebyl čas. Američané stáli před další hrozbou. Japonci měli v úmyslu začátkem června 1942 zaútočit na atol Midway a každá letadlová loď měla nyní cenu zlata. \"Yorktown\" byl během tří dnů provizorně opraven a 1. června už spěchal na místo utkání jedné z rozhodujících bitev druhé světové války. Tři americké letadlové lodě, \"Yorktown\", \"Enterprise\" a \"Hornet\", shodou náhod všechny spadající do třídy \"Yorktown\", se u atolu Midway počátkem června 1942 střetly s japonským úderným svazem se čtyřmi letadlovými loděmi. V průběhu bitvy byl \"Yorktown\" zasažen a na lodi vypukl velký požár. Záchranné čety odvedly skvělou práci a \"Yorktown\" brzy mohl pokračovat v bitvě. Další osud lodi byl víceméně již jen tragický. Při jednom z dalších útoků byl \"Yorktown\" opět velmi těžce poškozen. Bylo rozhodnuto opustit loď a ponechat ji svému osudu. \"Yorktown\" se však nevzdal a poté, co vyhořelo vše, co mohlo, stále plul na hladině. Nakonec jej oceánský remorkér USS \"Vireo\" vzal do vleku a pomalu nabral kurs k Pearl Harboru. Pomalu taženou letadlovou loď spatřila 6. června japonská ponorka \"I-168\" a torpédovala ji. \"Yorktown\", těžce zkoušený posledními týdny, se potopil v ranních hodinách 7. června severovýchodně od atolu Midway na pozici. Letci, kteří z paluby \"Yorktownu\" vzlétali do bojů u ostrova Midway, se zásadní měrou podíleli na potopení dvou letadlových lodí japonského císařského námořnictva: \"Sórjú\" a \"Hirjú\".", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"Yorktown\" (CV-5) byla letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1937–1942. Jednalo se o vedoucí loď stejnojmenné třídy. Také byla prvním velkým americkým plavidlem tohoto typu, které bylo od počátku stavěno jako letadlová loď.", "tgt_summary": "L'USS \"Yorktown\" est un porte-avions de l'US Navy de la Seconde Guerre mondiale, premier de sa classe, qui fut coulé le lors de la bataille de Midway.", "id": 353723} {"src_title": "Germánie", "tgt_title": "Germanie", "src_document": [{"title": "Geografie a hospodářství.", "content": "Germánie byla drsná, nehostinná, hustě zalesněná a bažinatá země, jejíž největší bohatství představovali její obyvatelé. Rozkládala se na území vymezeném na západě Rýnem (\"Rhenus\") a na jihu Dunajem (\"Danuvius\"). Od Sarmatie na východě ji oddělovala řeka Visla (\"Vistula\") a pohoří Západní Karpaty. Severní hranici tvořil Oceán (Severní moře) a Svébské moře (Baltské moře), za nimiž se nacházela mýtická země Thúlé (pravděpodobně Skandinávie). V současnosti se na tomto teritoriu nalézají následující evropské státy: Nizozemsko, Německo, Dánsko, Česko, Polsko a části Rakouska a Slovenska. Kromě vlastní Germánie existovaly ještě dvě římské provincie rovněž nesoucí tento název a rozprostírající se západně od Rýna. Dolní Germánie zahrnovala nynější jižní Nizozemsko, Belgii a severní část německého Porýní. Horní Germánie odpovídala svým rozsahem území dnešního Švýcarska a Alsaska. Hlavním způsobem obživy obyvatel Germánie bylo zemědělství. Většina Germánů obdělávala půdu, nicméně velká část z nich se věnovala rovněž pastevectví. Nejčastěji pěstovanými plodinami byly různé druhy obilí – pšenice, ječmen, oves a žito. V severněji ležících oblastech převládal chov dobytka. Jakmile ustaly římské snahy o dobytí Germánie, rozvinuly se mezi Římany a Germány čilé kulturní a především obchodní vztahy. Rozsáhlá opevnění pohraničních oblastí římské říše nedokázala zamezit vzájemným obchodním stykům. Římané vyváželi do Germánie keramiku, sklo a železné nástroje, zatímco z druhé strany Rýna proudily do říše jantar, kůže a otroci. Obzvláště jantar byl v Římě velmi ceněnou komoditou, jíž si mohli dopřát pouze bohatí jedinci. Malý kousek této žluté suroviny měl tehdy vyšší hodnotu než zdravý otrok. Římské ženy nosívaly jantar kolem krku, neboť věřily, že je ochrání před nemocemi a uchová jim jejich mladistvý vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kontakty.", "content": "Nejkomplexnějším popisem Germánie z dob římské říše je stejnojmenné dílo z pera historika Tacita. O původu jména této země Tacitus v roce 98 n. l. napsal: Germánie byla obývána různými kmeny převážně germánského, avšak také keltského či slovanského původu. Kmenové a etnické složení se měnilo po celá staletí vlivem asimilace a migrace. Znalosti Řeků a Římanů o národech žijících na severu Evropy v době před 2. století př. n. l. byly velice nízké. V 5. století př. n. l. považovali Řekové obyvatele nevlídných severních končin za Kelty. Hérodotos se zmiňoval rovněž o Skythech, nebyla mu však známa existence žádné jiné skupiny kmenů. Někdy kolem roku 320 př. n. l. se Pýtheás z Massalie plavil kolem břehů Británie a podél severního pobřeží Evropy. To, co na svých cestách viděl a popsal, se jevilo pozdějším historikům natolik neskutečné, že mu jednoduše odmítali uvěřit. Pýtheás byl patrně prvním člověkem ze Středomoří, který odlišil Germány od Keltů. Koncem 2. století př. n. l. došlo k prvnímu významnějšímu kontaktu mezi Germány a Římany poté, co kmeny Kimbrů a Teutonů napadly Galii. Po zdolání této germánské invaze přetrval vzájemný mír mezi oběma národy dalších padesát let až do začátku galských tažení Julia Caesara. Během nich byli Římané přinuceni k vedení třech vojenských výprav proti Germánům. Poprvé v roce 58 př. n. l. vyhověl Caesar žádosti Galů o pomoc proti germánským Svébům vedeným Ariovistem, kteří se o několik let dříve usadili ve východní Galii. Caesar spolu se svými germánskými spojenci z kmene Ubiů vypudil Svéby zpět za Rýn, odkud tito barbaři původně přišli. V roce 55 př. n. l. přemohli germánští Tenkterové a Usipové kmen Menapiů v Belgice. Nato Caesar postavil most přes Rýn, načež jako první Říman vpadl za tuto řeku. Dva roky poté Caesar znovu vstoupil na pravý břeh Rýna, když pronásledoval kmeny, které pomáhaly Galům v odboji proti Římanům. Germáni poučeni předchozími nezdary se však stáhli z dosahu římských legií a Caesar tak vyšel naprázdno. Pokračování výprav do Germánie zamezily na několik dalších desetiletí římské občanské války. Teprve Augustovo vítězství umožnilo Římanům opět pomýšlet na podrobení území za Rýnem. Ve svém díle Zápisky o válce galské popsal Caesar kulturní rozdíly mezi Germány, Římany a Galy. Galové byli podle něho, i přes svoji bojovnost, schopní přijmout civilizaci, naproti tomu germánské kmeny byly prý příliš divoké a navíc znamenaly hrozbu pro římskou vládu v Galii, a proto měly být podrobeny. Jeho charakteristika barbarských kmenů severu zdůrazňovala převahu Říma. Nicméně Caesarův popis vyjádřil rovněž římské obavy z Germánů a z nebezpečí, jež ztělesňovali.", "section_level": 2}, {"title": "Drusova a Tiberiova tažení.", "content": "Poté, co bylo kolem roku 25 př. n. l. dokončeno ovládnutí keltských kmenů sídlících v Alpách, započali Římané s dobýváním zemí ležících na sever od tohoto pohoří. Nedlouho nato byly zřízeny kastely u Basileje, Curychu a Oberwinterthuru v dnešním Švýcarsku a také opěrné body v Xantenu (\"Castra Vetera\"), Bonnu (\"Bonna\") a v Nijmegenu (\"Noviomagus\"). Přibližně v roce 20 př. n. l. zahájili Římané výstavbu silnice z Lugduna (dnešní Lyon) vedoucí přes Trevír až k Rýnu. V letech 17/16 př. n. l. zaútočily z Germánie do oblastí na západ od Rýna kmeny Sugambrů, Usipetů a Tenkterů, které rozdrtily římskou legii pod velením Marca Lollia. Krátce po této události se císař Augustus odebral do Galie, kde strávil tři roky (15 až 13 př. n. l.) reorganizací provincie a její obrany. Legie rozmístěné dosud po celé Galii byly v této době přesunuty přímo na ohroženou rýnskou hranici, kde byly po dvou umístěny do stálých táborů. V roce 15 př. n. l. postoupil Drusus (Augustův nevlastní syn) z nynějšího Trenta alpskými průsmyky na sever, zatímco Tiberius (Drusův bratr) podnikl z Galie výpravu směrem na východ podél severního předhůří Alp. Výsledkem této koordinované operace bylo připojení Raetie k římské říši. Po završení těchto příprav začala v roce 12 př. n. l. pod Drusovým velením římská invaze do Germánie. Výchozími body při pronikání na nepřátelské území byly tábory v Mohuči (\"Mogontiacum\"), Xantenu a Nijmegenu. Z těch pak byly strategicky nejvýznamnější posádka v Mohuči, jež se nacházela přímo na soutoku Rýna s řekou Mohanem (\"Moenus\"), a legionářský tábor v Xantenu, na soutoku Rýna a Lippe (\"Lupia\"). Mohan i Lippe představovaly ideální zásobovací trasy zajišťující přístup hluboko do nitra Germánie. Drusus se vydal nejprve v čele římského loďstva podél břehu Severního moře, přičemž si podmanil kmeny Frísů a Chauků, jejichž území leželo při ústí řeky Vezery (\"Visurgis\"). V dalším roce (11 př. n. l.) uskutečnil tažení proti vzpurným Sugambrům. Drusus je však nezastihl v jejich sídlech, neboť právě vytáhli do pole proti svým nepřátelům Chattům. Římané se proto obrátili proti Cheruskům, ti však ustoupili před římskými legiemi dále na východ směrem k Labi (\"Albis\"). Při jejich stíhání Drusus vyplenil celé jejich území. Toto tažení ale přesto neskončilo úspěchem, jelikož neporažení Cheruskové unikli do bezpečí na východ od Labe. Na zpátečním pochodu byli Římané přepadeni v úzkém údolí u Arbala mezitím se vrátivšími Sugambry, kteří se spojili se Svéby a s Cherusky vedenými Segimerem (Arminiův otec). Jen díky Drusově chladnokrevnosti se Římané dokázali uvolnit ze svého nebezpečného postavení a o vlásek se tak vyhnuli katastrofě. Cílem Drusovy kampaně v roce 10 př. n. l. se vedle Sugambrů stali tentokrát také Chattové. V tomto roce nechal Drusus vybudovat kanál (\"fossa Drusiana\"), který spojoval Rýn přes \"Lacus Flevo\" (IJsselmeer) se Severním mořem. Tímto počinem byla podstatně zkrácena cesta římských lodí mezi opěrnými body na Rýně a ústím Labe. Tažení v roce 9 př. n. l. směřovalo proti Chattům a Svébům. Drusus znovu přivedl své vojsko k Labi a potom se vydal zpět na západ proti Cheruskům. Během pochodu však spadl z koně, přičemž si přivodil zlomeninu nohy a asi po třiceti dnech následkům tohoto zranění podlehl. Tiberius, který přispěchal ke svému umírajícímu bratrovi, převzal bezprostředně po jeho skonu velení v Germánii. Navzdory Drusovým úspěchům zůstával odpor germánských kmenů proti římské nadvládě stále velmi urputný. V roce 8 př. n. l. přicestoval Augustus do Galie, aby zde přispěl k zintenzivnění dalšího dobývání území na pravém břehu Rýna. Germáni v uplynulých letech seznali, že počty jejich válečníků budou neustále klesat, zatímco Římané jsou i přes utrpěné ztráty schopni přivádět stále větší vojska. Někteří náčelníci byli proto připravení uzavřít s Římany tzv. spojenecké smlouvy (\"foedus\"), které z nich ve skutečnosti činily poddané impéria. Tiberiovo tažení v roce 8 př. n. l. znamenalo počátek zániku Sugambrů jako samostatného kmene, neboť už kvůli nezměrným ztrátám nemohli dále odolávat římskému tlaku. Tiberius tudíž část Sugambrů přesídlil na levý břeh Rýna, kde se podrobili římské autoritě. Zbytek populace tohoto kmene se následně připojil k Chattům. Tiberius pokračoval v útocích do Germánie, nicméně v roce 6 př. n. l. se vzdal velení. O dalším vývoji v pravobřežní Germánii postrádáme až do roku 1 n. l. jakékoli bližší informace. V roce 2 n. l. vedl Lucius Domitius Ahenobarbus tažení proti Hermundurům. Přitom překročil Labe a dokonce sjednal smlouvy s některými kmeny na jeho pravém břehu. Další vojenské kampaně na germánské území byly podnikány z oblasti Podunají. Ahenobarbus spolu s legátem Marcem Viniciem opakovaně pronikali do prostoru mezi Rýnem a Emží. Při jedné zpáteční cestě se Ahenobarbus zastavil v zemi Cherusků. Protože se při té příležitosti natolik zapletl do vnitřních záležitostí kmene, rozhořčení Cheruskové vypověděli smlouvu uzavřenou kdysi s Tiberiem. Během dalšího pochodu zpět k Rýnu nechal Ahenobarbus položit slavný \"pontes longi\" – most z fošen (jakýsi archaický ponton), přes nějž jeho vojáci přešli bažiny. V dalších letech přetrvávaly nepokoje v celé severní Germánii.", "section_level": 2}, {"title": "Založení provincie.", "content": "V roce 4 n. l. se Tiberius opět chopil velení. Krátce poté si podmanil kmen Chattuariů a o rok později dohodl smlouvu s Chauky. Do roku 6 n. l. uzavřeli Římané spojenecké svazky s většinou germánských kmenů mezi Rýnem a Labem, což umožnilo zahájit výstavbu nové provincie \"Germania\". Římané postavili v zemi silnice, založili místní trhy a budovali kastely. Současně byly položeny základy řady kolonií, jako byl Halberstadt, Hildesheim nebo Waldgirmes. V roce 6 Tiberius protáhl Germánií a pak zamířil proti Markomanům. Marobudovo markomanské království, které se rozkládalo v české kotlině, pokládali Římané za potenciální hrozbu jejich kontrole Germánie. K celému podniku bylo vyčleněno 12 legií rozdělených po šesti do dvou armád. První měla postupovat z Germánie a jejím velitelem byl Sentius Saturninus, druhou vedl z Norica sám Tiberius. Když byl však Tiberius vzdálen asi pět dní pochodu od místa, kde Marobud shromáždil svojí brannou moc čítající kolem 75 000 markomanských bojovníků, obdržel zprávu o vzrůstajícím neklidu v Panonii a v Dalmácii. Ihned poté přikázal svým legionářům zastavit postup, načež s Marobudem uzavřel mírovou smlouvu. Tento první vážný nezdar byl pouhou předzvěstí budoucích těžkostí. Rok nato ustavil Augustus novým správcem Germánie Publia Quinctilia Vara na místo Tiberia, který se tehdy potýkal s panonským povstáním. Varovým úkolem bylo zajistit, aby s Germány smluvně ujednané daně a dodávky obilí byly (i navzdory neúrodám) spolehlivě plněny, neboť jich bylo naléhavě třeba k nerušenému zásobování římských vojsk operujících v Panonii. Tato skutečnost spolu s tím, jak sílil římský vliv v Germánii díky obchodu a budování prvních římských sídel, Varovi jeho pozici nijak neulehčovala. Nespokojenost se ztrátou svobody mezi germánskými kmeny vytrvale vzrůstala a nepříliš vlídné zacházení Římanů s poraženými ji ještě více rozjitřovalo. Patrně v srpnu roku 9 vyrazil Varus s celým svým vojskem pěti legií z letního tábora při Veseře poblíž území Cherusků (jejichž náčelníci Arminius, Segimer a Segestes byli v jeho doprovodu) k Rýnu. Na cestě se však doslechl o tom, že členové některých nedaleko sídlících kmenů povraždili na jejich půdě pobývající Římany. Na tento čin zareagoval Varus okamžitým zahájením tažení proti vzbouřeným kmenům. V předvečer výpravy Varus uspořádal hostinu, během níž ho Segestes upozornil, že Arminius a Segimer plánují proti němu spiknutí, ale jak se zdá, Varus tomuto varování nepopřál sluchu. Po menší rozepři se svým synovcem Asprenou se Varus rozhodl oddělit od svého vojska dvě legie, které pod Asprenovým velením pokračovaly k původnímu cíli. S těmito oddíly šly také ženy a děti. Aby vynahradil ztrátu těchto vojenských sil, požádal Varus přítomné kmenové vůdce o pomocné sbory, které mu tito ochotně přislíbili.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva v Teutoburském lese.", "content": "Přesné místo střetnutí není dosud známo. Podle všeobecně přijímaného názoru se bojiště nacházelo na kopci Kalkriese poblíž dnešního Osnabrücku v Dolním Sasku. Tím, kdo vyprovokoval a inicioval povstání, byli podle Tacita Chattové, Marsové, Brukterové a především Cheruskové, přičemž samotný počátek vzpoury lze vypozorovat zřejmě u prvně jmenovaných. Sídla tohoto kmene ležela směrem na jih, kam také vytáhl Varus v čele svých legií. Jeho průvodci byli titíž náčelníci, kteří se zavázali poskytnout mu svoje vojenské síly. Nedlouho poté se náčelníci od Varova vojska oddělili, údajně proto, aby zmobilizovali své válečníky, s nimiž měli na smluveném místě Římany posílit. S přibývající dobou pochodu intenzita nepřátelských útoků na římské vojsko narůstala, pročež Varus usoudil, že bude vhodné projít územím močálů, neboť tento typ terénu ztěžoval nepřátelům jejich neustálé ataky. Protože však nebylo možné se zde utábořit, museli Římané podstoupit noční pochod. Jakmile narazili na příhodné místo k postavení tábora, rozbili zde na počátku září své ležení, v němž setrvali asi dva nebo tři dny. Této doby zatím barbaři využili k přeskupení svých sil. Když se Římanům nepodařilo dorážející germánské voje zahnat pouhými výpady a naopak počet nepřátel stále stoupal, rozhodl Varus o svedení bitvy. Jak přesně následný boj probíhal, není známo, ale je pravděpodobné, že Římané v něm měli zpočátku navrch. Při pronásledování zdánlivě prchajících Germánů se však vzdálili od svého tábora, kterým jim poskytoval ochranu. Přesně tohoto momentu využily oddíly barbarů dobře schované na křídlech Římanů ke svému útoku. Varova dosud vítězící vojska byla ve chvíli sevřena ze tří stran a ihned propadla panice. Bitva se změnila v masakr Římanů a pouze malá část z nich se z bitevní vřavy zachránila útěkem do míli vzdáleného tábora. Kvůli nedostatku vojáků k jeho hájení nezbylo Varovi než zmenšit svůj tábor, což naznačuje, že v tomto okamžiku postrádal zřejmě více než polovinu všeho mužstva. Vědom si beznadějnosti postavení svého vojska nakonec Varus nalehl na svůj meč. Jeho vojáci se ho pokusili důstojně pochovat a zpopelnit jeho ostatky, než se tak však stalo, zmocnili se Germáni tábora. Ohořelému Varovu tělu byla uťata hlava, jíž Arminius poslal Marobudovi. Zbytky zoufale bojujících legionářů se poté vzdaly barbarům, kteří je ale do jednoho zmasakrovali a jejich velitele obětovali v posvátných hájích k poctě svým bohům. Když byla Augustovi oznámena zpráva o katastrofě Varova vojska v Germánii, ze zoufalství prý vykřikl: „Quintili Vare, legiones rede!“ („Vare, vrať mi mé legie!“). Důkazem toho, jak trvale se tato prohraná bitva zapsala do povědomí Římanů, je skutečnost, že zničené legie (XVII, XVIII, XIX) nebyly již nikdy obnoveny. Během jediného krátkého tažení tak Římané ztratili jednu desetinu své vojenské síly. Jen nepatrnému počtu z odhadovaných 25 000 mužů se podařilo uniknout pohromě. V důsledku porážky v Teutoburském lese museli Římané dočasně rezignovat na podmanění Germánie, načež se stáhli zpět za Rýn.", "section_level": 2}, {"title": "Germanikovy kampaně.", "content": "V dalších třech letech se Tiberius věnoval reorganizaci a konsolidaci rýnské hranice. Vrchní velení legií na Rýně bylo pak svěřeno Drusovu synovi Germanikovi, jenž musel záhy čelit vzpouře vojáků, kteří ho po Augustově smrti v roce 14 chtěli provolat císařem místo neoblíbeného Tiberia. Po potlačení povstání se Germanicus vypravil proti Marsům. Jelikož barbaři právě oslavili jakýsi kmenový svátek, římský útok je naprosto zaskočil. Většina jejich území byla proto zcela zničena. V následném krveprolití pobíjeli nemilosrdní Římané i ženy, děti a starce. O rok později zahájil Germanicus ohromné tažení, jehož cílem byl kmen Chattů. V jeho průběhu dorazilo římské vojsko na místo bitvy v Teutoburském lese. Ostatky padlých byly posbírány a důstojně uloženy v pohřební mohyle. Římané pak postoupili k řece Veseře, kde Germanicus rozdělil svoje vojsko o síle 8 legií na dvě části, jež se měly vrátit do zimních táborů odděleně. Jedna z armád, jíž velel Gaius Silius Caecina, se na zpátečním pochodu k Rýnu ocitla blízko podlehnutí. Při pochodu přes pontes longi byl Caecina obklíčen Germány, přičemž jen díky své taktické obratnosti (která chyběla Varovi) dokázal se značným vypětím sil odvrátit pohromu, která by byla srovnatelná s Teutoburským lesem. Germanicus však neustával ve své snaze konečně zdolat odpor barbarů a v roce 16 vytáhl proti Cheruskům. Římské vojsko čítající 8 legií a silné pomocné sbory se střetlo se silami aliance germánských kmenů pod vedením Arminia ve dvou velkých bitvách. První z těchto utkání bylo svedeno na planině u Idistavisa mezi Veserou a nedaleko položenými pahorky. Po překročení Vesery postavili Římané tábor, z něhož druhý den vyrazili do bitvy proti nepříteli. Již při postupu na bitevní pole byla římská vojska napadena Germány. Samotná bitva trvala od brzkých ranních hodin až do noci, kdy byla germánská vojska za těžkých ztrát zatlačena na ústup. Náčelníkům Arminiovi a Inguiomerovi se podařilo s částí vojska prolomit římskou linii, jíž hájily pomocné sbory Chauků, a uniknout na východ. Na paměť svého vítězství zbudovali Římané na místě bitvy násep a poté se obrátili zpět proti Cheruskům, aby je definitivně zničili. Ti se však spolu s přeživšími Arminiovými muži postavili proti Římanům u valu Angrivariů. Arminiův lstivý plán, který počítal s útokem jízdy ukryté v okolních lesích, nezůstal Germanikovi utajen. Římská jízda proto napadla germánské jezdce a zabránila jim tak ve vpádu do týlu římských pěšáků. Římští legionáři dorazili bez vážnějších ztrát k valu bráněnému Germány, kteří byli překvapeni nečekaně silným náporem Římanů. Intenzivní římské ostřelování valu katapulty, balistami a jinými druhy metacích a střelných zbraní dokonalo zmatek nastalý v germánských řadách. Římané dosáhli druhého vítězství, zatímco Germáni byli opět rozprášeni. Ani po opakovaných porážkách Germánů však Římané nedokázali rozbít alianci kmenů v čele s Arminiem. Germanicus byl v dalším roce odvolán Tiberiem do Říma, kde oslavil triumf nad Germány, načež byl poslán na východ. Ukončení Germanikových tažení znamenalo faktický konec římských pokusů o podmanění pravobřežní Germánie.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "V roce 28 vypuklo kvůli vysokým daním povstání Frísů, v jehož důsledku Římané vyklidili většinu území dnešního Nizozemska. Císař Claudius, jenž byl Germanikovým bratrem, započal s výstavbou rozsáhlého systému kastelů a pevností na Rýně (\"Limes Romanus\"). V roce 47 zasáhl římský místodržitel Gnaeus Domitius Corbulo proti Frísům a Chaukům, ovšem Claudius mu poté nařídil ustoupit zpět za Rýn. Tři roky nato pronikli Chattové do Galie, ovšem Římané je zdárně odrazili. Výraznější ohrožení římské Galie představovalo povstání Batavů, jež vypuklo v Dolní Germánii v roce 69. Za Vespasiana obsadili Římané území nazývané \"Agri Decumates\" („desátková pole“, zhruba nynější spolková země Bádensko-Württembersko). Další vojenské operace v Germánii probíhaly mezi léty 83 až 85, kdy Domitianus vedl podle Tacita nepříliš úspěšnou válku s Chatty. Od 2. století se role Římanů a Germánů postupně obracely. Kmeny sídlící v Germánii podnikaly stále častěji vpády na římské teritorium. Za vlády Marca Aurelia vzplanul na středním Dunaji v letech 166 až 180 rozsáhlý konflikt nazývaný markomanské války. Římané se v jejich průběhu opět chopili iniciativy a dokonce uvažovali o zřízení provincie \"Marcomania\" v oblasti dnešní jižní Moravy. V první polovině 3. století se jednotlivé germánské kmeny sloučily v mocnější kmenové svazy, které vážně ohrozily římskou říši v době krize třetího století. V důsledku stěhování národů se v 5. století usadily četné germánské kmeny na římském území, kde si na troskách impéria založily vlastní nezávislá království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Germánie (latinsky \"Germania\") případně Magna Germania („Velká Germánie“) či Germania libera („svobodná Germánie“) bylo ve starověku označení území východně od řeky Rýna, které obývaly veskrze germánské kmeny. V době kolem přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, se Římané pokusili toto území dobýt a přeměnit je v římskou provincii. Avšak po porážce v bitvě v Teutoburském lese, kde v roce 9 n. l. náčelník Cherusků Arminius zničil tři římské legie, jimž velel Publius Quinctilius Varus, byli Římané postupně donuceni od svých dobyvatelských záměrů upustit.", "tgt_summary": "La Germanie \"(Germania Magna)\" est la région historique d'Europe occupée par les peuples germaniques dans l'antiquité, plus précisément à l'époque de l'empire romain. Cette zone couvre d'abord essentiellement le sud de la Scandinavie puis s'étend en Europe centrale. Elle couvre alors une large zone qui va à l'est approximativement jusqu'à la Vistule, à l'ouest et au sud jusqu'au Rhin et au Danube qui la séparent du monde romain.", "id": 1385476} {"src_title": "Šakal pruhovaný", "tgt_title": "Chacal à flancs rayés", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Šakal pruhovaný má šedohnědou srst s velmi tmavým až černým pruhem táhnoucím se podél boků od lopatek až po kořen ocasu. Ocas je tmavý, skoro černý, s bílou špičkou. Srst na břiše a končetinách je o trochu světlejší než u zbytku těla. Dále má velké špičaté uši, díky nimž má vynikající sluch, a úzký černý čenich, díky kterému má dobrý i čich. Končetiny šakala pruhovaného jsou dlouhé a dobře přizpůsobené k běhu jako u ostatních druhů šakalů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Šakal pruhovaný je plaché zvíře, obývající okraje deštných pralesů, řídké lesy, savany a hojně také člověkem vytvořené kulturní krajiny. Šakalové žijí v soudržných rodinných smečkách o průměru 6 jedinců a jsou převážně noční lovci. Přes den odpočívají v norách cizích druhů zvířat nebo v opuštěných termitištích, popřípadě v úkrytu ve křoví. Dospělí šakali obsazují teritorium o relativně malé rozloze (cca 0,5–2,5 km), které si značkují. Mezi příslušníky své smečky se šakalové dorozumívají kňučením, štěkáním a vytím, čímž si u domorodých afričanů vysloužili pojmenování „\"Bwa\"“ nebo „\"o-lu\"“. Šakalové pruhovaní tvoří stálé partnerské svazky, ale i přesto v období páření propukají boje samců s ostatními samci, kteří se objeví v teritoriu. Dokonce i fenky se občas zapojí do boje a vyhání z teritoria cizí feny, které by jí chtěly přebrat partnera. I když šakal pruhovaný dospívá ve věku 21 měsíců, mladé fenky se dost často nepáří, protože slouží v rámci smečky jako chůvy starším fenám, kterým pomáhají s výchovou jejich mláďat. Tyto chůvy navíc hlídají mladé, když jsou starší členové smečky na lovu. Tímto způsobem zvyšují šanci mláďat na přežití a zároveň i upevňují vztahy uvnitř smečky. Když samice porodí po devítitýdenní březosti mladé, což ve střední Africe probíhá v lednu a v únoru a na jihu Afriky v březnu nebo v dubnu, jsou štěňata slepá a bez chrupu. V jednom vrhu jich je tři až šest. Jsou kojena pět týdnů a po té době jsou již štěňata natolik vyspělá, že mohou své rodiče doprovázet na lov. Rodiče je sice ještě půl roku dokrmují zpola natrávenou potravou, ale ve věku zhruba 8 měsíců jsou již mláďata natolik soběstačná, že mohou opustit rodinnou smečku. Co se týče potravy, nejsou šakali příliš vybíraví. Živí se prakticky čímkoliv, co naleznou nebo uloví, ať už to jsou ptáci, drobní savci nebo plazi. Požírají také mršiny, které zanechají ladem větší šelmy, a někdy i ovoce. Přestože je šakal velmi rychlý běžec a často by i dokázal svou kořist uštvat, upřednostňuje trpělivé plížení a stopování pomocí výborně vyvinutého čichu a sluchu. Pak svou oběť ve vhodný okamžik překvapí skokem a usmrtí ji svými tesáky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šakal pruhovaný (\"Canis adustus\") je psovitá šelma, která se vyskytuje ve spíše sušších, ale bujně zarostlých biotopech Afriky v oblasti Sahelu, na východním pobřeží od Somálska a Etiopie po JAR, v jižním Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zimbabwe a Zambii. Tento druh nežije v oblastech deštných pralesů a na jižním pobřeží Afriky.", "tgt_summary": "Le Chacal à flancs rayés (\"Canis adustus\") est une espèce de Carnivores du genre \"Canis\", de la famille des Canidés. Ce chacal est originaire de l'Afrique centrale et méridionale.", "id": 1930006} {"src_title": "Erich von Däniken", "tgt_title": "Erich von Däniken", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Poté co byl ve věku devatenácti let podmíněně odsouzen za krádež musel opustit školu a začal se učit hoteliérem, ale později se začal zajímat o Bibli, kterou ve škole překládal do němčiny. Zjistil, že některé pasáže v Bibli připomínají věci, které jsou po překladu a dání do souvislostí známé i modernímu člověku. Začal cestovat. Při svých cestách navštívil mnoho záhadných míst, kde byly nalezené „stopy bohů“. Prozkoumal tajemnou říši Mayů, procestoval celé Mexiko. Například nafilmoval kamenný reliéf, který nazval „Bůh, který ovládá létající stroj“, zkoumal planinu Nazca, pověsti o městech Sodoma a Gomora, zkazky o Indických létajících strojích Vimána a mnoho dalších věcí. Několikrát byl odsouzen, za podvody a daňové úniky. Nyní žije ve své vile v horách ve švýcarském Beatenbergu a stále pořádá přednášky.", "section_level": 1}, {"title": "Zastávané názory.", "content": "Podle Dänikena jsou dějiny lidstva ve svých hmotných i písemných pramenech vyplněny odkazy a důkazy toho, že v minulosti došlo opakovaně a na mnoha místech k setkání člověka s vyspělou mimozemskou civilizací, jejichž zástupci – díky svým schopnostem a pokročilé technologické úrovni – byli vnímáni a uctíváni jako bozi, předávali lidem některé jejich technologie, nechávali si stavět chrámy a pravděpodobně upravovali lidský genom, aby z něj eugenicky „šlechtili“ inteligentnější a schopnější jedince. V březnu 2007 mu Český klub skeptiků Sisyfos udělil zlatý Bludný balvan v kategorii jednotlivců za „matení veřejnosti v oblasti historie, archeologie, medicíny, kosmonautiky a dalších oborů, a zejména za grandiózní nedůvěru ke schopnostem předků”.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tituly bez českého překladu v závorce nevyšly česky. Data uvádějí první vydání. Některé byly přeloženy vícekrát různými překladateli a pod odlišnými názvy, jako třeba Ve stopách všemocných (1993) a Po stopách všemocných (1996). V roce 1970 vznikl dokumentární film \"Vzpomínky na budoucnost\" na základě jeho první knihy. V roce 2009 začal \"The History Channel\" vysílat seriál \"Ancient Aliens\" (\"Vetřelci dávnověku\"), vycházejícího z velké části z Dänikenova výzkumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Anton Paul von Däniken (* 14. dubna 1935 Zofingen, kanton Aargau, Švýcarsko) je kontroverzní švýcarský spisovatel a záhadolog, který je znám především svými knihami, v nichž píše o tom, že Zemi měli v minulosti navštěvovat mimozemšťané a ovlivňovat historii lidstva. Svoji první a asi nejdůležitější knihu, \"Vzpomínky na budoucnost\", vydal v roce 1968 – ta ihned vzbudila veliké pozdvižení, mnoho kontroverze – Däniken obdržel spoustu kritiky, ale i sympatizanty, z nichž někteří pokračují v jeho výzkumu a považují se za alternativní nebo „ne-mainstreamové“ historické badatele, kteří nejstarší dějiny lidstva zkoumají právě z perspektivy Dänikenova axiomu. Knihy Ericha von Dänikena byly přeloženy do dvaceti jazyků. Stal se spoluzakladatelem a členem společnosti A.A.S.R.A. (Archaeology, Astronautics SETI Research Association), která sdružuje zájemce o výzkum mimozemských civilizací a dávné historie lidstva.", "tgt_summary": "Erich von Däniken, né le à Zofingue, en Suisse, est l'auteur de plusieurs livres pseudo-scientifiques affirmant l'influence de visiteurs extraterrestres sur les premières civilisations humaines, dont, en 1968, le succès de librairie \"Erinnerungen an die Zukunft, Ungelöste Rätsel der Vergangenheit\", traduit en 1969 en français et en anglais, ouvrage fondateur de la théorie des anciens astronautes et de l'astroarchéologie.", "id": 1971531} {"src_title": "Základna a nadstavba", "tgt_title": "Infrastructure et superstructure", "src_document": [{"title": "Vztahy a interakce mezi základnou a nadstavbou.", "content": "Existuje několik možných teorií o vztazích mezi základnou a nadstavbou. V samotné základně musíme hledat pokyny na pochopení společenského fenoménu který patří k nadstavbě. Podle Marxovy teorie, existuje interakce mezi základnou a nadstavbou. Říká, že základna je dominantní a má vliv na fungování nadstavby. V některých případech má naopak vliv nadstavba na základnu. Obecně se dá říct, že nadstavba je reflexí základny. Engelsův diskurz vychází z analýzy vztahů mezi základnou a nadstavbou, že politický, soudní, filozofický a umělecký vývoj závisí na ekonomickém vývoji. Není to však tak, že by ekonomický vývoj byl jedinou hybnou silou celkového vývoje. Italský marxistický filozof A. Gramsci se věnuje interakci mezi základnou a nadstavbou v kapitalistické společnosti. V kapitalismu má hegemoní postavení nadstavba a značně ovlivňuje fungování základny.", "section_level": 1}, {"title": "Model a Marxovo chápání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základna a nadstavba.", "content": "Základna je tvořena silami a výrobními vztahy – vztahy zaměstnavatelů a zaměstnanců, technickou dělbou práce a majetkovými vztahy, tedy výrobními silami a výrobními vztahy - do kterých lidé vstupují, aby zajistili výrobní prostředky a vybavení života. Tyto vztahy určují jiné sociální vztahy a představy, které jsou v této teorii nazývány jako „\"nadstavba\"“. Jako prvky základny lze označit nástroje potřebné k výrobě, ať už ty jednoduché či těžké stroje, ale třeba i suroviny. Nadstavba společnosti zahrnuje kulturu, instituce, struktury politické moci, role, rituály a stát. Základna ovlivňuje (podmiňuje) nadstavbu, ale jejich vztah není striktně kauzální, protože nadstavba často také ovlivňuje základnu, vliv základny však převažuje. V ortodoxním marxismu ovlivňuje základna nadstavbu jednosměrně. Zjednodušeně je reálná základna společnosti tvořena ekonomickou strukturou společnosti, zatímco nadstavba formou společenského vědomí, je tedy právní a politická, nese v sobě i vojenské, vědecké, vzdělávací, umělecké a náboženské instituce. Zároveň v nadstavbě nalézáme složku \"společenského vědomí\", určitý přesah. \"\"Bytí lidí není určováno jejich vědomím, \"nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.\"\" \" Pokud společnost nemá dobrý ekonomický základ, který ji určuje, nemůže vystavět kulturní a politickou (a další) nadstavbu. Obě dvě tyto části jsou ale v různých společnostech různě modifikovány a jinak vystavěny. Mohou být tedy jinak vyspělé, skládat se z odlišných částí. Základnu a nadstavbu je možno chápat dvěma způsoby - jako kategorie méně či více složité. V jednodušším pojetí je základna tvořena pouze výrobními vztahy typickými pro určitou společenskoekonomickou formaci, tzn. pouze v ní dominující. Nadstavba se pak skládá z forem vědomí a organizací, které rostou na jejich základě a upevňují je. V komplikovanějším pojetí je základna tvořena souhrnem výrobních vztahů (nejen vztahy dominující, ale i ostatní, které je doprovázejí). V tomto případě pak nadstavbu tvoří obsahy vědomí a organizační vztahy vyrůstající z této složité základny a upevňující ji. V kapitalistické společnosti s feudálními pozůstatky ve své základně by při jednodušším pojetí byly součástí nadstavby pouze strany reprezentující kapitalistické zájmy. Zatímco v druhém, složitějším, pojetí by nadstavbu tvořily i strany reprezentující feudály. Marx chápe teorii základny a nadstavby takto: Lidé během svých životů vstupují (ať už chtěně či nechtěně) do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů odpovídajících určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Ekonomická struktura společnosti (reálná základna) je tvořena právě souborem všech těchto výrobních vztahů. Na této reálné základně se zvedá právní a politická nadstavba a odpovídají jí určité formy společenského vědomí. Marxova teorie v intelektuálním kontextu tehdejší doby Marx se v této své teorii liší od Comta a zejména Hegela. Podle nich je totiž vývoj společnosti zapříčiněn vývojem idejí, ducha a poznání. Podle Marxe jsou určujícím faktorem pro vývoj společnosti naopak materiální podmínky, ve kterých lidé žijí. Pro tehdejší intelektuální prostředí byl tento Marxův materiální postoj velice nesamozřejmý. Marxův koncept přímo svádí k jednosměrnému determinismu (tj. společenská nadstavba je určována ekonomickou základnou). To vedlo k nedorozumění, během kterého se celá pozdější sociologie pokouší Marxe vyvrátit poukázáním na určující vliv rozmanitých složek nadstavby na ekonomický rozvoj základny. Přehlíželo se ovšem to, že Marxova teorie vycházela z polemiky s filozofickým idealismem. Pouze v tomto kontextu stavěl Marx kategorii bytí proti kategorii vědomí. Rozlišení mezi základnou a nadstavbou má tak v jeho teorii do značné míry smysl jen ve vztahu ke kritice idealistických filosofických koncepcí, které si usilovaly o vysvětlení povahy světa a společnosti z idejí či poznání. V rovině sociologické, tedy ve vztahu mezi lidským jednáním a hodnotami, na které se toto jednání orientuje, je situace méně jednoznačná. Marx nepopírá význam obsahu vědomí pro lidské jednání. Tím by jasně degradoval člověka na úroveň zvířete. Nepopírá ani význam institucí pro charakter ekonomiky země. V návaznosti na to by nekritizoval ani zaostalost německých poměrů jako příčinu pomalého vývoje ekonomiky, směrem ke kapitalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Marxova teorie v dílech jiných autorů, kritika.", "content": "Marxovu teorii \"základny a nadstavby\" můžeme zařadit do disciplín jakými jsou politická věda, sociologie, antropologie a psychologie. Zároveň se v každé z těchto společenských věd můžeme setkat s rozdílnou interpretací této teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Auguste Comte.", "content": "Na rozdíl od Comta, který viděl dějiny jako vývoj myšlení, od kterého se potom odvíjí vše ostatní, Marx byl materialista, protože veškerý dějinný pohyb odvozoval ze změn ekonomických. Rané Marxovy práce uznávají možnost zpětného ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce zastávají přísné stanovisko jednosměrného vlivu základny na nadstavbu. Nejprve jsou tedy ekonomikou nastaveny podmínky, které následně vytvářejí nové společenské vědomí. Náboženství Marx chápal jako historickou nutnost, která postupně odezní.", "section_level": 2}, {"title": "Max Weber.", "content": "Jednou z nejznámějších reakcí na tuto teoretickou koncepci je Weberova práce \"Protestantská etika a duch kapitalismu\", která logiku Marxovy interpretace obrací, když vysvětluje vznik kapitalismu na základě specifických vlastností protestantské víry. Zatímco Marx považoval původní hromadění kapitálu za výsledek využívání kolonií a pracovního vykořisťování, pro Webera byla akumulace kapitálu produktem protestantské etiky a racionalizace práce.", "section_level": 2}, {"title": "Antonio Gramsci.", "content": "Gramsci ve svých dílech odmítá uznat vztahy mezi základnou a nadstavbou tak, jak jsou definovány v marxismu. Podle něj, a také neomarxistů, změny v základně nemají na nadstavbu až takový vliv, aby ovlivnily sféru politickou, právní atd. Zároveň odmítá „nadvládu“ ekonomie, tedy základny, nad ostatními prvky společnosti - právě nadstavba ovlivňuje myšlení lidí, díky čemuž se u moci drží kapitalisté. Tato koncepce se nazývá teorie hegemonie, tedy že k udržení moci a bojem mezi třídami není zapotřebí jen síla, lze toho dosáhnout i skrze myšlenky, tedy nadstavbu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. Studijní texty (Sociologické nakladatelství)..", "section_level": 2}], "src_summary": "Základna a nadstavba jsou pojmy patřící k nejdůležitějším koncepcím marxismu. Těmto pojmům se poprvé věnoval německý filosof Karl Marx (1818–1883) ve svém díle Ke kritice politické ekonomie (1859). ", "tgt_summary": "Infrastructure (ou base matérielle) et superstructure sont une paire de concepts philosophiques développés par Karl Marx et Friedrich Engels et utilisés par le marxisme, permettant de distinguer les bases essentielles d'ordres sociaux variés. ", "id": 1984614} {"src_title": "Sopečná zima", "tgt_title": "Hiver volcanique", "src_document": [{"title": "Supervulkán.", "content": "V britském pořadu BBC Supervulkán byla nastíněna situace, kdy při extrémně silném výbuchu sopečného vulkánu, \"supervulkánu\", dochází k vyvržení enormního množství sopečného popela, prachu a sopečných plynů do atmosféry. Kromě zasypání oblastí do vzdálenosti několik set kilometrů od místa výbuchu, zde došlo i k vyvržení tohoto materiálu do horních vrstev atmosféry, což na některých místech znamenalo ochlazení v krátkodobém měřítku a v některých místech až o 20 °C. Následovala globální změna světového klimatu, což vedlo k lokálním kolapsům zemědělství. Starý, ale stále aktivní supervulkán je například i v Yellowstoneu.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv erupcí.", "content": "Tento jev může nastat i u vysokoenergetických sopečných erupcí, kdy pyroklastické mračno vystoupá až do stratosféry. Zde sopečné plyny, konkrétně převážně oxid siřičitý (SO) a sulfan (HS), reagují s vodní párou, čímž vznikají 1–2 μm drobné kapičky kyseliny sírové, takzvaný aerosol. Tyto částice mají schopnost zůstat v atmosféře 2 až 3 roky a oproti prachovým částicím mají až 10 desetkrát větší schopnost blokovat dopadající sluneční záření. Přítomnost aerosolu kyseliny sírové tak zvyšuje odrazivost Země, tzv. albedo, což se projevuje tím, že se od částeček odráží mnohem více světelného záření zpět do kosmu. Tím zemský povrch nedostává obvyklý přísun energie, načež se ochlazuje. Tobská katastrofa (stupeň VEI 8), ke které došlo před více než 70 tisíci let, měla pravděpodobně vliv na globální klima pouze 1 °C. Roku 1257 erupce stupně VEI 7 sopky Samalas (Lombok) vedla sice k ochlazení (menším než 1°C), ale nebyla příčinnou globální krize. Například erupce sopek Krakatoa či Pinatubo (obě stupně VEI 6) v roce 1883 respektive 1991 tak měly podle jistých propočtů způsobit celosvětový pokles průměrné teploty o 1,2 °C resp. 0,5 °C. Ovšem instrumentální záznamy teplot takové globální poklesy teplot nezaznamenaly. Odpovídá to i tomu, že při impaktu, který vytvořil Chicxulubský kráter, bylo vyvrženo několika tisíckrát více plynů, ale odhad ochlazení je zhruba o 30°C, takže u erupcí stupně VEI 6 nelze očekávat ochlazení větší než 0,1 °C. Obdobná situace by mohla nastat (či v historii možná nastala) při zvýšené sopečné aktivitě, která by zasáhla více míst světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sopečná zima (nebo též \"vulkanická zima\") je termín označující ochlazení klimatu po erupci sopky v důsledku vyvržení prachu a plynů do atmosféry. Řadí se sem například Tobská katastrofa či permské vymírání.", "tgt_summary": "Un hiver volcanique est une baisse de la température provoquée par des cendres volcaniques et des gouttelettes d'acide sulfurique, dues à une forte éruption volcanique, présentes dans l'atmosphère et réfléchissant les rayons du soleil. On parle aussi de forçage volcanique, expression construite à partir de l'anglais.", "id": 1404072} {"src_title": "Livigno (pohoří)", "tgt_title": "Chaîne de Livigno", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Východní hranici masivu tvoří řeka Adda, která odděluje pohoří Livigno od sousedního mnohem vyššího pohoří Ortles. Na jihozápadě dělí tok řeky Poscchiavo a silniční sedlo Berninapass (2328 m) hranici mezi Livignem a čtyřtisícovou Berninou. Severozápadní hranicí je dlouhé údolí Engadin, které rozděluje pohoří s masivem Albula. Dolina Val Müstair ohraničuje Livigno na severovýchodě a dělí je tak od pohoří Sesvenna.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Uprostřed pohoří se táhne ve směru sever–jih dlouhá dolina Valle di Livigno, na jejímž plochém dně leží hlavní město oblasti – Livigno. To patří svou výškou 1816 m mezi celoročně nejvýše obývaná sídla v Alpách. Nejvyšším vrcholem švýcarské části pohoří je Corna di Campo (3302 m). Nejvyšším vrcholem švýcarského národního parku je masiv Piz Quattervals (3165 m) Hory jsou rozděleny několika dolinami: Valle Alpisella, Val Viola Bormina, Valle di Grosina a Val di Campo. Nachází se zde i několik přehradních jezer jako Lago di Livigno (délka 14 km, 4.71 km2), Lago del Gallo (4,71 km2) nebo Lago di Cancano.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Pohoří Livigno se dělí do několika samostatných celků.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Donedávna zastrčený kout Alp se po vyhlášení svobodné bezcelní zóny zcela oživl. Nastala mohutná výstavba lanovek, hotelů a budování infrastruktury. Každý rok se sem sjíždí tisíce lyžařů a milovníků zimních sportů z celého světa. Nejdůležitějším sídlem oblasti je město Livigno (5326 obyv.). Dalším významným sídlem v oblasti je obec Valdidentro. V horách slouží turistům jen pět horských chat. Síť značených cest je zde ovšem dostatečně hustá a navíc je výhodně propojena s mnoha dobře situovanými bivaky. Na většinu vrcholů lze vystoupit turisticky, ale nevedou na ně značené stezky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Livigno (německy \"Livigno Alpen\") je pohoří na pomezí Švýcarska a Itálie. Do Švýcarska zasahuje pouze svou menší a nižší částí. V Itálii se objevují nejvyšší vrcholy spolu s jedinými ledovci skupiny. Severovýchodní a východní část horstva je součástí Národního parku Stelvio a severní část pohoří Livigno byla vyhlášena jako Švýcarský národní park. Nejvyšším vrcholem je Cima di Piazzi (3439 m) ležící v italské části masivu.", "tgt_summary": "La chaîne de Livigno est un massif des Alpes orientales centrales. Il s'élève entre l'Italie (Lombardie) et la Suisse (canton des Grisons). Il est traversé par la vallée de Livigno, commune italienne qui lui donne son nom, en direction du nord-est. ", "id": 858322} {"src_title": "PETA", "tgt_title": "People for the Ethical Treatment of Animals", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ingrid Newkirk.", "content": "Newkirk se narodila v Anglii v roce 1949 a vyrůstala v Novém Dillí. V mládí se přestěhovala do USA studovat ekonomii. Když v roce 1969 donesla do útulku opuštěná koťata, byla tolik znepokojená jeho nevyhovujícími podmínkami, že zcela změnila své kariérní plány a začala se věnovat problematice ochrany zvířat. V roce 1980 poznala Alexe Pacheca. Pacheco a Newkirk se seznámili v útulku pro zvířata, kde oba pracovali jako dobrovolníci. Pacheco jí představil knihu Osvobození zvířat (1975) od Petera Singera a Newkirk jej v roce 1980 přesvědčila, aby spolu založili organizaci PETA (v době vzniku to byla podle Newkirk organizace \"o pěti členech scházejících se ve sklepě\"). U zrodu organizace stáli povětšinou studenti a členové regionální vegetariánské komunity. Zakládající členkou organizace byla také britská aktivistka Kim Stallwood, která bojovala za ukončení vivisekce v Británii. Pacheco byl vůči nápadu na založení organizace skeptický, Newkirk jej ale přesvědčila, že je potřeba vytvořit silnou organizaci bojující za práva zvířat, protože ty stávající jsou příliš konzervativní.", "section_level": 2}, {"title": "Poslání a činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profil organizace.", "content": "PETA je organizace bojující za práva zvířat a jako taková odmítá speciesismus a bojuje proti vykořisťování a zneužívání zvířat jakýmkoli způsobem. Dělá o zneužívání zvířat osvětu pro zákonodárce a širokou veřejnost a také propaguje porozumění právu všech zvířat, aby s nimi bylo zacházeno s úctou. PETA propaguje veganství, snaží se změnit podmínky pro chování hospodářských zvířat na jatkách, vysílá aktivisty v utajení do výzkumných laboratoří, cirkusů a na farmy, umisťuje zvířata dříve využívaná pro zábavu do rezervací a žaluje společnosti, které odmítají změnit své stávající praktiky týkající se zacházení se zvířaty.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně a protesty.", "content": "Organizace je velmi známá svými údernými a nekompromisními mediálními kampaněmi, na kterých se pravidelně podílí i známé osobnosti (Ellen DeGeneres, Eva Mendes, Charlize Theron). Kampaně bývají často namířeny proti velkým korporacím z různých oblastí. Častým terčem organizace bývají fast-foodové řetězce KFC, Burger King nebo McDonald's. Organizace dále pravidelně kritizuje společnosti, které své produkty testují na zvířatech či využívají látky testované na zvířatech, například Avon, Unilever, General Motors. Jedním z modu operandi skupiny je zakoupení akcií v cílových společnostech jako McDonald's a Kraft Foods za účelem ovlivňování jejich přístupu ke zvířatům. Organizace byla v mnoha případech díky svému vlivu, tlaku a kampaním úspěšná. Například oděvní značka Polo Ralph Lauren oznámila, že přestane využívat kožešiny. Velkým úspěchem je také nedávné oznámení luxusní značky Armani, že také přestane využívat kožešiny. Kosmetické značky Avon, Mary Kay, Revlon a Estée Lauder kvůli konstantnímu tlaku společnosti přestaly testovat produkty na zvířatech. V roce 2015 PETA nicméně zjistila, že tyto společnosti nechávají své kosmetické produkty testovat v čínských laboratořích za účelem prodeje na čínském trhu, protože podle zákona musí všechny kosmetické produkty v Číně být řádně otestované.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "PETA je často terčem kritiky ze strany veřejnosti i nejrůznějších organizací. Jedním z případů je kritika za její přístup k eutanázii neadoptovatelných zvířat. Například podle Ministerstva pro zemědělství a spotřebitelské služby ve Virginii (VDCAS) PETA v roce 2014 provedla eutanázii u 2455 zvířat. Organizace ale v případech eutanázie argumentuje, že při tak velkých množstvích opuštěných zvířat, která jsou často velmi nemocná a přenášejí nemoci na další zvířata, není možné za každou cenu nechávat zvířata naživu. Dále také propaguje humánní eutanázii pomocí nitrožilní aplikace namísto zastřelení či zplynování, což bývá v USA častou praxí.", "section_level": 1}], "src_summary": "PETA (\"People for the Ethical Treatment of Animals\") je největší nezisková organizace bojující za práva zvířat na světě, založená v roce 1980 v USA. Jejím sloganem je \"\"Nemáme žádné právo zvířata jíst, nosit jejich kůži a kožešiny, provádět na nich experimenty, využívat je v zábavním průmyslu, ani je jakýmkoli jiným způsobem vykořisťovat a týrat\".\" Zaměřuje svoji činnost zejména na čtyři oblasti, kde jsou zvířata zneužívána nejčastěji: chovy a továrny (chov zvířat za účelem zpracování masa a dalších produktů), laboratoře (využívání zvířat pro testování kosmetiky, drogerie, léků atd.), oděvní průmysl (obchod s kožešinou a její získávání) a zábavní průmysl (cirkusy apod.). Staví se také velmi negativně ke konzumaci masa, rybaření, zabíjení zvířat označovaných jako škůdci, přivazování psů k boudám a ke kohoutím, psím i býčím zápasům. Ročně organizace PETA odhalí nespočet případů krutého zacházení se zvířaty a pomocí peticí, protestních kampaní, akcí, i zapojení známých osobností (Pamela Anderson, Pink, Joaquin Phoenix, Paul McCartney ad.) se snaží tyto případy vyřešit, nebo alespoň dosáhnout nějakých dílčích výsledků. ", "tgt_summary": "L'action de PETA est fondée sur quatre thèmes principaux : l'élevage industriel, l'élevage d’animaux à fourrure, les expérimentations sur les animaux et les spectacles avec des animaux. PETA s’attaque aussi à des sujets tels que la pêche, le massacre d’animaux considérés comme nuisibles, l’enchaînement abusif des chiens, les combats de coqs, la tauromachie et la consommation de viande. Un des objectifs de PETA est d’informer le public de sa position par le biais de campagnes publicitaires, d’enquêtes secrètes, de sauvetage d’animaux et de techniques de pression.", "id": 712370} {"src_title": "Společná zemědělská politika", "tgt_title": "Politique agricole commune", "src_document": [{"title": "Společná zemědělská politika v EHS.", "content": "Společná zemědělská politika byla jednou ze základních politik již v Evropském hospodářském společenství na základě Římské smlouvy z roku 1957. Zde byly vymezeny její hlavní zásady: Vypracování konkrétních zásad a mechanismů posléze bylo cílem konference ve Strese v roce 1958. Zde byly jako hlavní nástroj regulace určeny ceny (navrhované Komisí a schvalované Radou). Byly zde rovněž vypracovány základní principy zemědělské politiky:", "section_level": 1}, {"title": "Kompenzační princip.", "content": "SZP byla budována na tzv. kompenzačním principu – průmyslové státy byly nuceny odebírat drahé potraviny od agrárních států a toto mělo být kompenzováno volným pohybem zboží. Ceny ve Společenství však postupně rostly a pro průmyslové státy tak docházelo ke snižování této kompenzace, jejich postavení se tedy zhoršovalo. Zavedení SZP mělo naopak pozitivní dopad na zemědělské státy, rozvoj agrárního odvětví a v neposlední řadě se státy přenesením odpovědnosti na evropské instituce mohly zbavit nevděčné role při rozhodování o těchto kontroverzních otázkách.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje SZP.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Variabilní přirážky.", "content": "Cílem variabilních přirážek byla ochrana vnějších hranic před levným dovozem a zároveň umožnění vývozu nadprodukce. Byly představovány cly a dovozními přirážkami, jež měly vyrovnat rozdíl „vnější“ a „místní“ ceny. Vývozce naopak mohl získat vývozní náhrady (opět srovnání rozdílu cen). Tento systém se jednak moc nelíbil průmyslovým státům Společenství, jednak byl zdrojem konfliktů i s dalšími státy ve světě – bylo mu vytýkáno bránění přístupu na evropský trh a deformace cen na světových trzích (porušování volné soutěže).", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní refundace a nepřímé dotace.", "content": "Tyto nástroje směřovaly ke kompenzaci odběratelům nutnost zpracovávat drahou produkci SZB, jinak by konečný výrobek mohl být ve světě neprodejný.", "section_level": 2}, {"title": "Ceny.", "content": "Ceny byly v EHS navrhovány Komisí a jednomyslně přijímány Radou. Ceny lze rozlišit na několik typů: V 80. letech se výrazně projevily problémy garantovaných cen, kdy situace vedla téměř k bankrotu EHS. Situace rovněž vedla k protežování velkých výrobců. Hlavním problémem však bylo trvalé narůstání cen pro spotřebitele, neboť nebyla respektována situace na trhu, navíc docházelo ke vzniku výrazné nadprodukce.", "section_level": 2}, {"title": "Nákup do skladů.", "content": "Jednou z možností, jak řešit nadprodukci ve Společenství, byl nákup zboží do skladů (mražení, konzervace). Toto však k vyřešení problému nestačilo.", "section_level": 2}, {"title": "Export.", "content": "Další cestou, jak se zbavit nadprodukčního zboží, byl jeho vývoz. Zde byl však problém nutnosti vývozních refundací (zboží ze Společenství drahé). U některých druhů výrobků tak bylo levnější potraviny zničit.", "section_level": 2}, {"title": "Financování společné zemědělské politiky.", "content": "Od konference ve Strese je uplatňován princip solidarity. Problematiku SZP řešil Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF). V 70. letech byly rozpočtovými smlouvami zavedeny vlastní příjmy společenství, které umožnily krytí SZP. EAGGF zajišťoval dvě oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Změny v SZP od 60. let (Mansholt).", "content": "Prvotní koncepce SZP nebyla efektivní, úsilí o změny však vždy naráželo na úsilí některých států a zájmových skupin o zachování pro ně výhodného stavu a oddálení reforem (např. COPA – zájmový svaz zemědělců). S podobnými tlaky se Rada nebyla schopna vyrovnat, což vedlo k ustupování až do neudržitelné podoby. Přitom již od vzniku SZP se počítalo s její brzkou restrukturalizací a výchozí stav byl považován za dočasný.", "section_level": 1}, {"title": "Mansholtův plán.", "content": "V roce 1968 vydala Komise dokument Zemědělství 1980 (komisař pro zemědělství Mansholt). Počítalo se se zastavením růstu společných cen a jejich částečným nahrazením přímými dotacemi a individuální podporou zemědělců. Tento plán se však setkal s negativní reakcí a nátlakem ze strany příslušných zájmových skupin. Komise nakonec ve věci plánu nezískala ani podporu Rady (odpůrcem bylo kromě zemědělských států např. i Německo).", "section_level": 2}, {"title": "Zelené měny.", "content": "V roce 1969 devalvoval frank vůči dolaru, na což Francie reagovala k Radě požadavkem adekvátního navýšení zemědělských cen. Frank byl v oblasti zemědělských cen tedy dočasně považován za nedevalvovaný (tzv. zelený frank, později další měny). Lišila se však hodnota produkce ve skutečné a zelené měně, což tvořilo prostor pro spekulace. V roce 1971 tak byly raději zavedeny měnové kompenzační dávky. Ačkoliv zelené měny měly představovat dočasný jev, byly plně odstraněny až s měnovou integrací.", "section_level": 2}, {"title": "Dohoda z Fontainbleau.", "content": "V souvislosti s jižním rozšířením vzrostl i tlak na řešení tzv. britského problému. Součástí balíku z Dohody z Fontainbleau v roce 1984 bylo zvýšení příjmů Společenství a snížení výdajů na SZP (dále návrat části příspěvků VB do rozpočtu Společenství), snížení garantovaných cen a pravidla pro spoluodpovědnost za nadprodukci.", "section_level": 2}, {"title": "Zelená kniha Budoucnost zemědělství ve Společenství.", "content": "Zelená kniha z roku 1985 navrhla omezení produkce vybraných položek, k větší rovnováze mezi příjmy a výdaji Společenství. Tento návrh však nebyl realizován. Náklady na SZP dále rostly o 18 % ročně. Následný světový pokles cen pšenice vedl ke krizi SZP a restriktivní cenové politice.", "section_level": 2}, {"title": "Delorsův balík.", "content": "V roce 1988 se evropské zemědělství již nacházelo na hranici rozpočtového kolapsu a byla nutná revize financování. Tato situace si vynutila snížení garantovaných cen a vznikaly kvóty proti nadprodukci, byly omezovány výdaje a uplatňovány kroky proti rozšiřování výroby (kompenzace za nevyužívání půdy). Tato politika vedla dočasně ke snížení nákladů SZP o 5 %, ale ceny ve světě nadále klesaly.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma SZP v 90. letech (McSharry).", "content": "Na počátku 90. let existovala nutnost razantněji řešit problémy SZP, stejně tak již bylo nutno směřovat k dokončení společného trhu. SZP se potýkala s tím, že přestala plnit své původní poslání a znamenala neúměrnou finanční zátěž. Zároveň byla zdrojem konfliktů mezi Společenstvím a světem, především GATT a USA. Příčiny nutnosti reformy tedy byly následující:", "section_level": 1}, {"title": "Návrh McSharryho reformy.", "content": "Jako McSharryho reforma je označován návrh obsažený v dokumentech Rozvoj a budoucnost společné zemědělské politiky. Byla zde snaha o revizi cílů a prověření efektivity financování politiky. Původní cíl politiky stimulovat produkci měl již být splněn a měl tedy přijít čas na zvyšování kvality. Zároveň údajně nebyl splněn cíl zlepšení životních podmínek venkova (80 % prostředků mělo jít do rukou 20 % zemědělců). Rovněž byl negativně hodnocen vliv na životní prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "McSharryho reforma II.", "content": "V roce 1992 došlo k modifikaci předchozího návrhu a byly navrženy tři obecné principy řešení:", "section_level": 2}, {"title": "Spor Delorse a McSharryho.", "content": "McSharry v roce 1992 vyjednával v USA. Předseda Komise Delors se obával nepřijatelnosti amerických podmínek a odvolal jej zpět. Zbytek komise však McSharryho počínání podpořil, což vedlo k pokračování vyjednávání.", "section_level": 2}, {"title": "Dohoda z Blair house.", "content": "Dohoda z Blair House z roku 1992 (v roce 1993 po modifikaci schválena Radou jako Dohoda z Blair House II) vedla k odblokování Uryguayského kola GATT, které bylo v roce 1994 uzavřeno. Jejím důsledkem byla liberalizace obchodu mezi Společenstvím a světem, snížení cel, zvýšení dovozu a redukce podporovaného vývozu.", "section_level": 2}, {"title": "Principy reformy.", "content": "Mezi principy reformy SZP byla ve finále zařazena:", "section_level": 2}, {"title": "SZP v Agendě 2000.", "content": "V rámci Agendy 2000 se do popředí dostala kromě podpory samotných zemědělců širší podpora venkova a životního prostředí vůbec (větší důraz na kvalitu a zdravotní nezávadnost produktů). Zároveň zazněla výzva ke zjednodušení legislativy, zvýšení transparentnosti politiky a pevnějšímu propojení mezi jednotlivými unijními politikami (zvláště regionální politika).", "section_level": 2}, {"title": "Současný stav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fischlerova reforma.", "content": "Návrh Fischlerovy reformy, vytvořen v roce 2003, počítal s několika základními kroky: Tento návrh vstoupil v platnost v roce 2005. Rovněž došlo k dalšímu posílení politiky rozvoje venkova. Byl zřízen Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD), který převzal část odpovědnosti od EAGGF. Ten byl přejmenován na Evropský zemědělský záruční fond (EAGF).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika reformy SZP.", "content": "Kritika směřovala jak ze strany farmářů (kteří se obávali o své příjmy), tak ze strany ekologických organizací (zde zase obava z příliš mírného příklonu k ekologickému zemědělství). Obecně bylo reformě vytýkáno několik bodů: V roce 2005 byla svolána konference ministrů v Hongkongu, kde byly předvedeny požadavky na postupné otevření trhu EU produktům ze světa. V roce 2006 byla obnovena debata o společné zemědělské politice. V roce 2008 Komise zveřejnila konkrétní legislativní návrhy (změny přímých plateb, odstranění kvót na mléko, modifikace politiky rozvoje venkova, řešení vnějších vztahů).", "section_level": 3}, {"title": "Reforma na období 2014-2020.", "content": "Roku 2013 byla představena reforma na období do roku 2020. SZP je nicméně kritizována, že podporuje velké podniky oproti malým farmářům. SZP se snaží vytvářet levné produkty, jako v období poválečného nedostatku potravin, místo produktů kvalitních. Téměř pětina rozpočtu EU (většina rozpočtu na společnou zemědělskou politiku) jde na podporu chovu dobytka.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma na období 2020-2025.", "content": "Nová SZP by měla zohledňovat ekologii a vést k udržitelnosti zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, 803 s..", "section_level": 1}], "src_summary": "Společná zemědělská politika (SZP; anglicky: \"Common Agricultural Policy\" – CAP; francouzsky: \"Politique agricole commune\" – PAC) v rámci Evropské unie je zaměřena na zajištění produkce potravin, jejich export, rozvoj zemědělství a venkova a zabezpečení životní úrovně zemědělců. Obecně je definována v článcích 38-44 Smlouvy o fungování Evropské unie a posléze v příslušných aktech sekundárního unijního práva a dalších pramenech. ", "tgt_summary": "La politique agricole commune (PAC) est une politique mise en place à l'échelle de l'Union européenne. À l'origine, elle est fondée principalement sur des mesures de contrôle des prix et de subventionnement, visant à moderniser et développer l'agriculture. Elle est gerée par la Direction Générale « Agriculture et développement rural » de la Commission européenne. Au niveau français, elle est exécutée principalement via deux offices agricoles sous tutelle du Ministère de l'Agriculture (l'Agence de services et de paiement et France AgriMer). ", "id": 1544168} {"src_title": "Tunelový jev", "tgt_title": "Effet tunnel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klasický tunelový jev, využívající evanescentní vlny pole, byl znám z Maxwellových rovnic již v 19. století. V optickém případě potenciál reprezentuje index lomu prostředí a jev je využíván v optických hranolech či vláknech. Přestože by mělo na rozhraní s prostředím s jiným indexem lomu („potenciálová bariéra“) dojít k totálnímu odrazu, dochází k průniku světla. Jde o matematicky ekvivalentní popis k pozdějšímu kvantovému popisu tunelování. Pomocí kvantového tunelování objasnil George Gamow v roce 1928 alfa rozpad atomových jader. Z klasického hlediska jsou částice udržovány v jádře proto, že opuštění jádra vyžaduje překonání velmi vysoké potenciálové bariéry a částice by tedy k opuštění jádra (jeho rozpadu) musely mít velmi velkou energii. Z hlediska klasické fyziky je tedy k rozdělení takového systému (jádra) potřeba velmi velké množství energie. V kvantové mechanice však existuje určitá pravděpodobnost, že se částice \"protuneluje\" skrz potenciálovou bariéru a unikne z jádra. Gamow vytvořil model potenciálu jádra a určil vztah mezi poločasem rozpadu a energií částic při vyzáření. Max Born rozpoznal, že kvantové tunelování není jev související pouze s jadernou fyzikou, ale že se jedná o obecný jev vyplývající z kvantové mechaniky, jehož projevy lze nalézt u různých systémů. S kvantovým tunelováním se dnes lze setkat např. v kosmologii, v polovodičích (např. tunelová dioda) nebo v řádkovacím tunelovém mikroskopu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Doba, kterou potřebuje elektron k tunelovému jevu v atomu byla změřena, je menší než jedna femtosekunda.", "section_level": 1}, {"title": "Nadbariérový jev.", "content": "Naopak oproti tunelovému jevu může dojít k nadbariérovému jevu (odrazu). V takovémto případě dojde k tomu, že i když má částice dostatečnou energii k překonání potenciálové bariéry, tak ji nepřekoná a \"odrazí\" se od ní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tunelový jev (též kvantové tunelování) je kvantový jev známý z kvantové mechaniky, při němž částice porušuje principy klasické fyziky tím, že prochází potenciálovou bariérou, která je vyšší než energie částice. ", "tgt_summary": "L'effet tunnel désigne la propriété que possède un objet quantique de franchir une barrière de potentiel même si son énergie est inférieure à l'énergie minimale requise pour franchir cette barrière. C'est un effet purement quantique, qui ne peut pas s'expliquer par la mécanique classique. Pour une telle particule, la fonction d'onde, dont le carré du module représente la densité de probabilité de présence, ne s'annule pas au niveau de la barrière, mais s'atténue à l'intérieur de la barrière (pratiquement exponentiellement pour une barrière assez large). Si, à la sortie de la barrière de potentiel, la particule possède une probabilité de présence non nulle, cela signifie qu'elle peut traverser cette barrière. Cette probabilité dépend des états accessibles de part et d'autre de la barrière ainsi que de l'extension spatiale de la barrière.", "id": 143000} {"src_title": "Napoleon Hill", "tgt_title": "Napoleon Hill", "src_document": [{"title": "Hillův život a práce.", "content": "Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil (bez placení a nabízejíc poskytnout mu doporučující dopis) provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch. V rámci svého výzkumu provedl Hill rozhovory s mnoha z nejúspěšnějších lidí té doby, včetně Thomase Edisona, Alexandra Grahama Bella, George Eastmana, Henryho Forda, Elmera Gatese, Johna D. Rockefellera, Charlese M. Schwaba, F. W. Woolwortha, Williama Wrigleyho Jr., Johna Wanamakera, Williama Jenningse Bryana, Josifa Stalina, Theodora Roosevelta, Charlese M. Schwaba, Williama H. Tafta, Woodrowa Wilsona, Charlese Allena Warda a Jenningse Randolfa. Projekt trval přes 20 let, během kterých se stal Hill poradcem Carnegieho. Výsledkem těchto studií byla filozofie úspěchu nabídnuta jako vzorec pro úspěch Hillem a Carnegiem, publikována původně roku 1928 jako studijní příručka ke kurzu nazvaný Pravidlo úspěchu (orig. \"The Law of Success).\"", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky jsou věci.", "content": "Hill věnoval většinu svého úsilí vysvětlením paradoxu, že “Myšlenky jsou věci.“, svým čtenářům a studentům. Ve skutečnosti je podtitulem úvodní kapitoly Myšlením k bohatství „Muž, který si „promyslel“ svoji cestu.“ (doslovný překlad anglického „The Man Who 'Thought' His Way.“, v české verzi knihy je podtitul „O muži, který se „vmyslel“ do partnerství s Thomasem A. Edisonem“.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Napoleon Hill (26. října 1883 Pound, Virginie – 8. listopadu 1970 Greenville, Jižní Karolína) byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství (v orig. \"Think and Grow Rich\"), je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe, Hill uváděl, lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce prozkoumávala sílu osobních přesvědčení a jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Jak úspěch přichází a vzorec, který jej umožní dosáhnout průměrné osobě, byly slibem Hillových knih. ", "tgt_summary": "Napoleon Hill, né le et mort le, est un auteur américain sur le développement personnel. Son œuvre la plus célèbre est \"Réfléchissez et devenez riche\" connu aussi sous le titre \"Pensez et devenez riche\", un des livres qui se sont le mieux vendus de l'histoire avec près de 60 millions de livres vendus. Dans ses livres, Hill traite du pouvoir de l'esprit et du rôle que jouent les croyances dans notre succès personnel. ", "id": 2023968} {"src_title": "Sametová revoluce", "tgt_title": "Révolution de Velours", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolní státy.", "content": "V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což v Polsku v roce 1980 vyústilo v masové protesty v Gdaňských loděnicích, které měly za následek vznik nezávislých odborů Solidarita, jehož členy bylo v roce 1981 okolo 10 milionů Poláků. V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku, Rumunsku a", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Československo se po druhé světové válce dostalo do východního směru vlivu spadající pod nadvládu Sovětského svazu. Původní představy o demokratickém pokračování státního zřízení se původně zdály opodstatněné. V roce 1946 se v Československu konaly volby, které vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ) se ziskem 36 % hlasů. O dva roky později představy demokratického vývoje vzaly za své, když v roce 1948 komunisté uchvátili moc za pomoci státního převratu (komunistickou stranou nazývaného jako Vítězný únor). Následující roky došlo k upevnění moci a k vykonstruovaným politickým procesům proti politickým oponentům. Společnost byla zastrašována za pomoci stalinistických praktik. Uplatňován byl model centrálně plánovaného hospodářství, nikoliv tržního hospodářství, tedy o tom, co se má vyrobit a v jakém množství, v podstatě rozhodovala strana a vláda, přesněji řečeno k tomu určené státní instituce (typicky plánovací komise, cenový úřad, odvětvová ministerstva) prostřednictvím plánů (tzv. pětiletky), nikoliv trh. Změna poměrů nastala v 60. letech 20. století, kdy došlo k částečnému uvolnění poměrů, které vyústily v pražské jaro. Období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu, objevila se snaha vnést do společnosti prvky demokratického vývoje,", "section_level": 2}, {"title": "Předehry.", "content": "V širší společnosti Československa, uzavřené vůči okolnímu světu a jeho dění, se v letech 1988–89 uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací. Dne 25. března 1988 proběhla tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Tentýž rok proběhly demonstrace v Praze: 21. srpna (20. výročí okupace Československa), 28. října (70. výročí vyhlášení samostatného Československa) a 10. prosince (40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv) na Škroupově náměstí na Žižkově. Poslední jmenovaná demonstrace byla režimem povolená. Významná událost se stala dne 16. prosince, kdy v 16:00 bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasů na území Československa. Mezi 15.–20. lednem 1989 proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha, zejména na Václavském náměstí v Praze. Demonstrace byly policií a lidovými milicemi potlačeny s dosud nevídanou brutalitou (použity byly mimo jiné i vodní děla a slzný plyn) a čelní představitelé opozice (např. Václav Havel) byli uvězněni. Pro tyto události se později vžil název Palachův týden. V reakci na postup režimu během Palachova týdne vznikla petiční akce Několik vět. V petiční akci se do 29. června shromáždilo na 40 000 podpisů. Další potlačené demonstrace se konaly 21. srpna a 28. října 1989. O několik dní", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy demonstrace 17. listopadu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava studentských organizací.", "content": "V říjnu 1989 naplánovala organizace \"Nezávislé studentské sdružení\" STUHA na 17. listopad 1989 vzpomínkovou akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Akce se měla odehrát na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínili využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně. K organizaci pietní akce se připojila i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Aby mohla být akce oficiálně", "section_level": 2}, {"title": "Přípravy mocenských a bezpečnostních složek.", "content": "Oficiální Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 konstatovala, že: \"[...] nebyla prokázána jediná skutečnost, která by svědčila o tom, že by některá skupina ve straně [...] podnikla jakýkoliv konkrétní krok vedoucí ke změně společenského vývoje.\" Někteří", "section_level": 2}, {"title": "Od 17. listopadu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pátek 17. listopadu.", "content": "Od 8:00 byla dle rozkazu ministra vnitra Františka Kincla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce, která měla udržet toho dne pořádek. V pátek 17. listopadu se na pražském Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15.40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16.00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení \"Nezávislých studentů\". Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16.40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k", "section_level": 2}, {"title": "Sobota 18. listopadu.", "content": "Mezi lidmi se 18. listopadu začala šířit informace o tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti studentům, což vedlo k aktivizaci občanů, kteří vyjadřovali podporu studentům a nesouhlas s tvrdým zásahem. Po události předchozího dne se v divadlech a na vysokých školách začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah. V Realistickém divadle v Praze byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva, čímž se herci přidali ke studentům, kteří již týdenní stávku zahájili. Herci a studenti požadovali důsledné vyšetření večerního zásahu, zveřejnění informací o jeho průběhu, jména odpovědných osob, jejich vyšetření a případné potrestání. Proti režimu se začali vyjadřovat i mnozí členové komunistické strany. Představitelé opozice naproti tomu zprvu významnou aktivitu nevyvíjeli. Představitelé komunistické strany a SNB nejprve nebyli o rozsahu a důsledcích zásahu úplně informováni a událostem na Národní třídě v Praze nepřikládali velkou váhu. Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma", "section_level": 2}, {"title": "Neděle 19. listopadu.", "content": "V reakci na odpor, který ve společnosti vyvolal brutální zásah policejních jednotek se na popud Václava Havla sešli v pražském Činoherním klubu představitelé různých skupin opozice, aby se dohodli na společném postupu. Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum. Vedle toho v noci z 18. na 19. listopadu jednali zástupci iniciativy Most s premiérem Ladislavem Adamcem. Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu. Na Slovensku v Bratislavě vznikla téhož dne Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem, která se později nezapojovala do procesu přebírání státní moci jako Občanské fórum, čímž se dostala částečně do pozadí během revoluce. V 16.00 byl", "section_level": 2}, {"title": "Pondělí 20. listopadu.", "content": "Od pondělí 20. listopadu se podařilo na většině pražských vysokých škol vyhlásit stávku. Obě národní vlády i federální vláda ČSSR vyjádřily souhlas s policejním zákrokem na Národní třídě a odmítly vyjednávat s demonstranty za situace, kdy je na ně skrze stávky vytvářen nátlak. Od 20. listopadu se každý den konaly pokojné demonstrace na mnoha místech republiky. Největší demonstrace probíhaly na Václavském náměstí, kde se již v pondělí 20. listopadu sešlo okolo čtyř hodin odpoledne až 100 000 lidí (dle jiných", "section_level": 2}, {"title": "Úterý 21. listopadu.", "content": "Stávka se rozšířila i na většinu zbývajících škol (včetně území Slovenska), takže od 21. listopadu vystupovaly jednotně. Václavské náměstí, kde se na pokračující demonstraci shromáždilo až 200 000 lidí, se stalo současně místem, kde se konala první manifestace Občanského fóra z balkónu Melantrichova nakladatelství. Zde promluvil poprvé před diváky spisovatel Václav Havel. Vystoupení moderoval disident Václav Malý. Demonstrace se již zcela rozšířily po celé republice. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot. Současně na ministerstvu národní obrany ČSSR zasedalo vedení, které se rozhodovalo o nasazení vojska proti demonstrantům. Vedení vlády", "section_level": 2}, {"title": "Středa 22. listopadu.", "content": "Ve většině velkých měst pokračovaly demonstrace také 22. listopadu. V Bratislavě se nejprve sešlo 5 000 lidí oslavující Alexandra Dubčeka a dožadující se odstoupení vlády. Demonstrace se účastnil i sám Dubček, který vystoupil s krátkým projevem. Ve večerních hodinách se sešlo na náměstí SNP v Bratislavě až 100 000 (jiný zdroj uvádí 60 000 lidí) vyjádřit podporu demonstrujícím a požadovat společenské změny. Jako řečníci vystoupili Milan Kňažko a Ján Budaj. Na Václavském náměstí pokračovaly demonstrace, na kterých se sešlo opět přibližně 200 000 lidí. Okolo 16 hodiny začaly proslovy, ve", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtek 23. listopadu.", "content": "Na zasedání armády dne 23. listopadu bylo odsouhlaseno, že armáda stojí jasně za ÚV KSČ a vládou. Ministr obrany Václavík dokonce navrhoval použít armádu k obnovení pořádku; návrh nebyl přijat. Došlo také k publikaci prohlášení Občanského fóra, které opět vyslovilo své požadavky, jež nebyly splněny, a vyzývalo občany k připojení se k plánované generální stávce. Komunistický poslanec Miroslav Štěpán odjel na mítink dělníků do vysočanského podniku ČKD Lokomotiva - Sokolovo, kde v průběhu svého projevu nazval protestující studenty „patnáctiletými dětmi“ a poté byl dělníky vypískán.", "section_level": 2}, {"title": "Pátek 24. listopadu.", "content": "Tento den byl ve znamení značných politických změn, ke kterým v KSČ došlo. Ústřední výbor KSČ zasedal po celý 24. listopad. Zasedání skončilo po 19:00 hodině, kdy Miloš Jakeš oznámil svoji rezignaci spolu s celým vedením", "section_level": 2}, {"title": "Sobota 25. listopadu.", "content": "Jednání ústředního výboru KSČ se 25. listopadu protáhlo až do pozdních večerních hodin. Po jeho skončení okolo 3.00 se konala tisková konference, na které bylo vyjádřením Zdeňka Hořeního představeno nové vedení komunistické strany. Z vyjádření Hořeního bylo patrné, že neměl představu o požadavcích Občanského fóra, a tak konference skončila fiaskem. O hodinu a půl později se Občanské fórum vyjádřilo kriticky k novému vedení, jelikož nepovažovalo kádrové změny za dostatečné. Na radu Federálního shromáždění tehdejší prezident republiky Gustáv Husák udělil amnestii těmto sedmi politickým vězňům: Jánu Čarnogurskému, Miroslavu Kusému, Jiřímu", "section_level": 2}, {"title": "Neděle 26. listopadu.", "content": "Jednání funkcionářů KSČ pokračovalo také 26. listopadu. Snažili se najít východisko ze vzniklé krize a reagovat na generální stávku, která se měla konat příštího dne. Pražský primátor Zdeněk Horčík vyzval stávkující, aby zachovali provoz veřejné dopravy a služeb. Na Letenské pláni proběhla další masová akce, které se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Mezi řečníky vystoupil jak Václav Havel, tak", "section_level": 2}, {"title": "Pondělí 27. listopadu.", "content": "Na celém území proběhla 27. listopadu mezi 12.00 až 14.00 dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů, většina podniků, továren a institucí. Provozy, ve kterých musel", "section_level": 2}, {"title": "Do konce listopadu.", "content": "Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. Rostoucí nespokojenost občanů také přispěla k jejímu rozhodnutí vzdát se mocenského monopolu. 28. listopadu slíbil Ladislav Adamec, že připraví zcela novou vládu do 3. prosince. O den", "section_level": 2}, {"title": "Prosinec 1989.", "content": "Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji obměněnou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem komunistické vedení ukázalo, že současnou situaci nechápe. Lidé již dále nechtěli, aby u moci zůstali komunisté, a požadovali zcela nové vedení. Proti nové vládě okamžitě vystoupilo Občanské fórum, které ji kritizovalo a vyslovilo, že komunistické vedení již zcela ztratilo podporu občanů. Občanské fórum dále prohlásilo, že jestliže se nová vláda složená z nadpoloviční většiny z komunistů dostane k moci, vyhlásí na 11. prosince další generální stávku. Nová vláda byla i přesto jmenována prezidentem republiky Gustávem Husákem. Poprvé po dlouhých letech se 4. prosince otevřely hranice pro občany Československé socialistické republiky (ČSSR), kteří mohli od půlnoci svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení (během víkendu navštívilo Rakousko až 250 000 lidí). Ohlas veřejnosti na představenou novou vládu na sebe nenechal dlouho čekat a již tento den se konala další masová demonstrace, na které se sešly desetitisíce lidí. Závěrem demonstrace zazpíval Karel Gott s Karlem Krylem státní hymnu. Karel Kryl se mohl vrátit do republiky po 21 letech nucené emigrace. Téhož dne poprvé od 17. listopadu v televizi vystoupil s projevem prezident Gustáv Husák. Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl", "section_level": 1}, {"title": "1990.", "content": "V roce 1990 docházelo k pokračování demokratizace společnosti, které mělo mít za cíl připravit půdu pro konání svobodných demokratických voleb. Dne 23. ledna byl přijat zákon, který umožnil politickým stranám odvolat ze všech tří parlamentů i z národních výborů všech stupňů poslance, kteří neskýtali záruku demokratického působení, a umožnil až do konce března kooptace poslanců i do národních výborů. Tento zákon vyvolal silnou vlnu rezignací poslanců. Ve dnech 29. a 30. ledna byli z Federálního shromáždění skutečně politickými stranami a Národní frontou ČSSR odvoláni ti nežádoucí poslanci, kteří ještě nerezignovali. Poslední kooptace do Federálního shromáždění byly provedeny 27. února a v následujících dnech bylo na schůzi", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuk a změna společnosti.", "content": "Pád komunistické strany, abdikace vlády a předání moci do rukou Občanského fóra byl velmi rychlý proces, který nikdo z opozičních řad neočekával. Vzhledem k tomuto faktu nebylo Občanské fórum připraveno zcela převzít výkonnou moc nad státem, a tak muselo přistoupit na kompromisní řešení. Nepodařilo se od moci zcela odstavit komunistický aparát, jelikož opoziční síly neměly dostatek kvalifikovaných lidí. Následkem toho se stalo, že část význačných pozic byla ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla oficiálně zakázána jako totalitní. Někteří historikové označují tento stav jako druh politického obchodu Občanského fóra a KSČ, kdy zákaz komunistické strany nebyl prosazen za zvolení Václava Havla do čela státu. Soudí se, že zákaz komunistické strany mohl být vydán po volbách v roce 1990, ale návrh tehdy neprošel. Po revoluci a", "section_level": 1}, {"title": "Nejasnosti a teorie.", "content": "Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 konstatovala, že: \"Zásah proti manifestujícím nebyl předem naplánován [...] nebyl prokázán vliv KGB na událostech 17. 11. 1989 [...] zásah na Národní třídě neměl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ.\" Jak později zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů, komise také zjistila, že byla sovětská armáda připravená zasáhnout na straně reformních sil. Přesto se však do dnešních dnů vynořuje kolem sametové revoluce velká řada nezodpovězených otázek a konspiračních teorií. Nejčastěji rozebíraná otázka je, jak moc tehdejší vládní struktury spolu s StB o celé události věděly a jestli nebyla revoluce částečně připravena. Spekuluje se o tom, že tvrdý zásah ze 17. listopadu byl připraven StB a že měl být nástrojem vnitropolitického boje o moc v komunistické straně. Předpokládané demonstrace proti tomuto zásahu mohly posloužit jako páka na odvolání vládnoucích špiček a dosazení nových. Zásah však vyvolal rozsáhlou bouři nevole, přerostla do rozměrů, kdy se již nedala nikterak zastavit a ani usměrnit, čímž zapříčinila pád komunistické vlády. Mezi nejčastěji uváděné body této teorie patří: Tyto spekulace podpořil i bývalý důstojník StB Zifčák. V roce 2009 v jednom rozhovoru například Zifčák uvedl, že u StB měl na starosti studentské hnutí a podílel se na založení \"Nezávislého studentského hnutí\", které demonstraci na Albertově svolalo a tuto informaci předalo do Svobodné Evropy (dle Zifčáka financované CIA) a Hlasu Ameriky. Dále konstatoval, že měl s kolegy úkol průvod navést směrem na Václavské náměstí a sehrát mrtvého studenta, což údajně přiznal také Zifčákův nadřízený major Petr Žák. Šířeni zprávy měla zajistit Drahomíra Drážská, která byla údajně členem Zifčákovy skupiny. Při výslechu na vojenské prokuratuře v roce 1990 ovšem Zifčák původně uvedl, že si vymýšlí. Sama Dražská v rozhovoru v roce 2009 přiznala, že si zprávu o zabití studenta vymyslela, a odmítla, že by byla spolupracovnicí StB. Jiné verze tvrdí, že sametová revoluce byla více či méně organizovaným předáním moci, při kterém vlastně k žádné zásadnější mocenské změně nedošlo. Dalším předmětem spekulací je do jaké míry bylo revolucí přeměněno personální obsazení postů nejvyšších představitelů státu. Osobní účast na vládnutí v Československé či České republice i po revoluci častokrát měli bývalí členové KSČ (např. český prezident Miloš Zeman, Jan Fischer – premiér úřednické vlády 2009 – 2010, Josef Tošovský – premiér úřednické vlády 1998, Petr Pithart – premiér vlády ČR 1990 – 1992 či agenti a spolupracovníci StB Richard Sacher – první polistopadový ministr vnitra byl spolupracovník vojenské kontrarozvědky (součást Státní bezpečnosti) umožnil skartovat velké množství dokumentů StB, Dušan Tříska – architekt kupónové privatizace a agent StB).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sametová revoluce (jinak také něžná revoluce) je označení období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii; v oblasti hospodářství plánované ekonomiky na tržní. K urychlení změn přispěl rozpad bývalého Východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi. ", "tgt_summary": "La révolution de Velours (en tchèque : \"sametová revoluce\") ou révolution douce (en slovaque : \"nežná revolúcia\"), remarquable — d'où son nom — par le peu de sang versé, se déroula en Tchécoslovaquie du au, précipitant la chute du régime du Parti communiste tchécoslovaque et la fin de la République socialiste tchécoslovaque, dans la lignée de la chute des régimes communistes de l'Est européen.", "id": 2415271} {"src_title": "A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda", "tgt_title": "A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Šríla Prabhupáda se narodil v Kalkatě, 1. září 1896 do vaišnavské rodiny jako Abhaj Čaran De. Jeho otec se jmenoval Gour Móhan De a matka Radžaní Déví. Už když se narodil, astrolog předpověděl, že ve věku 70 let překročí oceán a stane se mocným kazatelem. Již ve věku pěti let vykonal svou první Ratha-játru (festival vozů) s malým vozem, který mu obstaral jeho otec. Ve svých šesti letech začal Prabhupáda uctívat Rádhu a Krišnu. V letech 1916-1920 studoval na škole Scottish Churches’ College (později Scottish Church College) v Kalkatě. Po dokončení školy však nechtěl přijmout diplom a odmítl akademické vzdělání. Na radu svého otce se již během studia v roce 1918 oženil s Rádháraní Déví. V roce 1921 se jim narodil první syn. V té době pracoval jako asistent v Boseho laboratoři v Kalkatě. V roce 1922 se poprvé setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím. Ten ho už tehdy požádal, aby kázal misii Čaitanji Maháprabhua v západních zemích. Ve stejný rok se Prabhupáda přidal ke Gándhího hnutí. Asi rok později se přestěhoval do Iláhábádu, kde si otevřel vlastní lékárnu. V roce 1925 poprvé navštívil Vrindávan. V dalších letech se vícekrát setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím a pomáhal s otevíráním několika středisek Gaudíja-Mathu.", "section_level": 1}, {"title": "Kázání a cesta na západ.", "content": "V roce 1933 byl obřadně zasvěcen v Iláhábádu Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem. V roce 1935 navštívil Bhaktisiddhántu Sarasvatího u Rádhá-kundu, kde od něho získal pokyny ohledně vydávání knih a stavění chrámů. V roce 1936, krátce před svou smrtí, dal Bhaktisiddhánta Sarasvatí Prabhupádovy pokyn kázat v angličtině. Prabhupáda se tak začal připravovat na kázání, aby mohl splnit přání svého duchovního mistra. Začal být přesvědčený o důležitosti mise Čaitanji Maháprabhua. V roce 1944 začal vydávat v angličtině časopis \"Návrat k Bohu\" (Back To Godhead). V roce 1947 byl odměněn titulem \"Bhaktivédánta\". V roce 1951 opustil rodinný život. V roce 1953 v Džhansi založil \"Ligu oddaných\" a zasvětil svého první žáka. V roce 1956 se přestěhoval do Vrindávanu. V roce 1959 Prabhupáda přebýval v chrámu Rádhá-Dámódara, kde začal pracovat na svém životním díle - překladu Šrímad Bhágavatamu (Bhágavata Purány). Ve stejném roce také přijal životní stav odříkání (\"sannjás\"). V letech 1962-1965 vydal první tři svazky (1. zpěv) Šrímad Bhágavatamu. Aby mohl splnit přání svého duchovního mistra, rozhodl se, že odjede do Ameriky a doufal, že se tam jeho kázání uchytí více než v Indii. Po dlouhém nalehání mu nakonec majitelka lodní společnosti paní Morárdžíová dala lístek na palubu lodi Džaladúta, která plula z Kalkaty do New Yorku. Tak 13. srpna 1965 ve 13:30 Šríla Prabhupáda nastoupil na Džaladútu jen s malým zavazadlem a bednou knih, sám a téměř bez peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kázání v Americe.", "content": "Po 36 denní plavbě, 17. září 1965 v 5:30 Džaladúta dorazila do Bostonu. To bylo poprvé, kdy Šríla Prabhupáda vkročil na západní půdu. Další den loď doplula do New Yorku. Již během plavby Prabhupáda složil \"Modlitbu k lotosovým nohám Krišny\" a také modtliby \"Márkine Bhágavata-dharma\". Prabhupáda vůbec neměl v plánu se přizpůsobovat tamním zvykům a západní kultuře. Stále nosil své tradiční indické oblečení a rozhodně nezačal jíst maso jako lidé na západě. Nějakou dobu žil v Pensylvánii v hinduictické rodině Aggarwalových. Během dalších měsíců přebýval u Dr. Mišry a pak se přestěhoval do Bowery v New Yorku. Prabhupáda také uspořádal několik přednášek z Bhágavatamu. V červenci 1966 přebýval v New Yorku na 26th 2nd Avenue v domě s obchodem s dárkovým zbožím (Matchless Gifts). Právě tam se zrodily počátky hnutí Hare Krišna (ISKCONu). Postupně si ho začali lidé všímat když zpíval a hrál na tradiční indické nástroje. 13. července 1966 Prabhupáda oficiálně založil Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (ISKCON). V září 1966 zasvětil první západní žáky a postupně je seznamoval s védskou kulturou. V roce 1967 ISKCON otevřel středisko na západním pobřeží v San Franciscu. Oddaní začali otevírat další střediska a ISKCON začínal expandovat. Ve stejném roce Prabhupáda dokončil překlad a komentář k Bhagavad-gítě.", "section_level": 2}, {"title": "Celosvětová expanze ISKCONu.", "content": "V roce 1967 Šríla Prabhupáda poprvé navštívil Velkou Británii. ISKCON se začíná šířit do Evropy. Prabhupáda se setkal se členy skupiny Beatles a s Georgem Harrisonem oddaní nahráli LP desku s mahá-mantrou Hare Krišna. Ta se stala hitem hned v několika zemích. George Harrison byl velkým příznivcem hnutí Hare Krišna a daroval Prabhupádovi venkovskou usedlost za Londýnem. Ta je dnes známá jako Bhaktivedanta Manor a je hlavním centrem ISKCONu v Anglii. V roce 1969 proběhla instalace božstev v Londýně a Los Angeles. V roce 1972 Prabhupáda založil pro vydávání svých knih nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust, které je dnes největším nakladatelstvím v oblasti indické filozofie. ISKCON se rozšířil dále do Austrálie, Afriky a Asie. V té době byl ISKCON už významnou celosvětovou organizací. V roce 1970 Prabhupáda založil Správní radu ISKCONu (Governing Body Comission) - hlavní řídící orgán celé instituce. Někteří jeho žáci začali přijímat sannjás a cestovali po světě, aby Prabhupádovi pomáhali s kázáním. V Indii a po celém světě začal být ISKCON uznáván jako autorizované hnutí, jehož kořeny sahají tisíce let do minulosti. Prabhupádovi se podařilo naplnit přání jeho duchovního mistra. Žádný z jeho duchovních bratrů mu však nepomohl, přesto, že je několikrát žádal už když přijel do Ameriky. Ti se místo toho dohadovali, kdo z nich nastoupí na post áčárji po Bhaktisiddhántovi Sarasvatím. Prabhupáda jediný splnil přání Bhaktisiddhánty Sarasvatího a rozšířil misi Čaitanji Maháprabhua do celého světa. Prabhupáda během dvanácti let čtrnáctkrát objel celou zěmekouli a neustále dohlížel na růst svého hnutí. Po celém světě má ISKCON spoustu chrámů a dodnes pokračuje s výstavbou nových chrámů. Hlavním projektem je Chrám védského planetária v Majápuru, jehož výstavba v současnosti probíhá (od r. 2010). ISKCON má dnes po celém světě přes 600 středisek a chrámů, několik škol, restaurací, nemocnic a vědeckých institutů.", "section_level": 1}, {"title": "Literární přínos.", "content": "Šríla Prabhupáda vedle kázání neustále psal knihy v anglickém jazyce. Jeho životní dílo tvoří vesměs překlady védských písem ze sanskrtu a bengálštiny. K překladům psal tzv. \"Bhaktivedantovy výklady\", pomocí kterých čtenář lépe pochopí původní text. Jeho knihy byly z angličtiny dále přeloženy do více než 80 světových jazyků. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří: Dále vyšlo spoustu knih, které se skládají z Prabhupádových přednášek, dopisů, rozhovorů atd: Život Šríly Prabhupády zdokumentoval jeden z jeho žáků Satsvarúpa dása Góswámí v šestidílné biografii \"Srila Prabhupada Lilamrta\". Zkrácená verze dostupná i v češtině se jmenuje \"Prabhupáda\".", "section_level": 1}], "src_summary": "A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (dévanágarí अभय चरणारविन्द भक्तिवेदान्त स्वामी प्रभुपाद, Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, translit. \"abhaya-caraṇāravinda bhakti-vedānta svāmī prabhupāda,\" 1. září 1896, Kalkata – 14. listopadu 1977, Vrindavan) známý také jako Šríla Prabhupáda je zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny (angl. zkratka ISKCON; známější pod názvem Haré Krišna). Jeho duchovním mistrem byl Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura. Šríla Prabhupáda patřil k autorizované učednické posloupnosti Brahma-Madhva-Gaudíja Sampradája. V historii byl první osobností, které se podařilo přenést starověkou (védskou) indickou kulturu do západního světa v nezměněné podobě.", "tgt_summary": "Abhay Charan De, dit Abhay Charanaravinda Bhaktivedanta Swami Prabhupada, est un sannyasi vaisnava de la tradition Brahma Gaudiya Sampradaya (né à Calcutta Bengale de l'ouest (WB) le, mort à Vrindavan le ), fondateur de l'Association internationale pour la conscience de Krishna (International Society for Krishna Consciousness, ou ISKCON), mouvement ordinairement désigné sous le nom de « Hare Krishna », emprunté à la moitié du premier verset du « », chanté par les dévots vaishnavas se rattachant, à travers lui, à la filiation spirituelle qui le reliait à Chaitanya Mahaprabhu par les maîtres précédents dans l'ordre ascendant, Bhaktisiddhanta Sarasvati Thakura, son maître spirituel, Gaura Kishora das Babaji, Bhaktivinoda thakura, Jagannatha das Babaji, les six Goswamis de Vrindavan.", "id": 1719773} {"src_title": "Agim Çeku", "tgt_title": "Agim Çeku", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Po ukončení vojenské akademie v Bělehradě nastoupil Çeku službu v JNA. V roce 1991 přešel do nově se tvořících Ozbrojených sil Chorvatské republiky. Zde se dostal do funkce brigádního generála. Byl jedním z organizátorů chorvatských vojenských operací Medacká kapsa (Medacký masakr), Spálená země a Bouře. V roce 1999 Agim Ceku chorvatskou armádu opustil a přesunul se do rodného Kosova. Tam byl v květnu 1999 jmenován vrchním vojenským velitelem vojenské organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) obviňované z terorizmu. Po obsazení Kosova vojsky NATO Çeku organizoval přeměnu UÇK na KPC (\"Kosovský ochranný sbor\" – též TKM). Přesto docházelo k vraždění nealbánských obyvatel Kosova a ničení a vypalování nealbánských vesnic, pravoslavných kostelů a kulturních památek mezinárodního významu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatelské aktivity.", "content": "Agim Çeku je považován za součást nejvyšší vrstvy kosovoalbánské mafie, která žije z prodeje drog a z obchodu s „bílým masem“. Çeku vlastní obchodní hotelovou společnost „Sloga“ v Prištině, dále prištinské hotely „Grand“ a „Bozur“ a více než 60 nočních klubů po celém Kosovu, které jsou považovány za hnízda ilegálních obchodů, pašování drog, zbraní a také centra prostituce.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Se svou chorvatskou ženou mají tři děti. Čas věnovaný rodině tráví Çeku v chorvatském městě Zadar.", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení.", "content": "Na Agima Çeku byl v roce 2002 vydán mezinárodní zatykač a již v minulosti byl dvakrát zatčen. Zatykač Interpolu byl na něj podán za vraždy a mučení srbských i albánských civilistů a za vraždy srbských policistů. Çeku se pohyboval i na území České republiky, kde probíhal tzv. „záchranářský výcvik“ vojáků z KPC. Při cestě z Prahy byl zadržen na letišti v Budapešti, ale po intervenci správce Kosova musel být propuštěn. V roce 2003 byl zadržen ve Slovinsku, ovšem i odtud byl na zásah z vyšších míst propuštěn a dále je zabraňováno tomu, aby byl vydán k Mezinárodnímu soudu v Haagu. 22. června 2009 byl zatčen na hraničním přechodu v Bulharsku na základě zatykače srbského Interpolu. O tři dny později byl propuštěn z vazby, ale nesměl opustit Bulharsko, dokud se srbská žádost neprošetří. Ani v tomto případě však nebyl vydán a později se mohl vrátit do Kosova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agim Çeku (* 29. října 1960, Ćuška) je kosovoalbánský politik, podnikatel, bývalý voják a terorista podezřelý z válečných zločinů, jeden z vedoucích představitelů tzv. „kosovské mafie“. Od 10. března 2006 do 9. ledna 2008 byl Agim Çeku (6.) albánským premiérem Kosova (zvolen Kosovským shromážděním).", "tgt_summary": "Agim Çeku (serbe/croate: \"Агим Чеку\"/\"Agim Čeku\"), né le à Peć, Kosovo alors en Yougoslavie), est un homme d'État kosovar, ancien militaire et Premier ministre du Kosovo du au. Il a succédé à Bajram Kosumi et a eu pour successeur Hashim Thaçi, qui a proclamé l'indépendance de la province en. ", "id": 2210231} {"src_title": "O původu druhů", "tgt_title": "L'Origine des espèces", "src_document": [{"title": "Shrnutí Darwinovy teorie.", "content": "Darwinova teorie evoluce je založena na klíčových faktech", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj před Darwinovou teorií.", "content": "V pozdějších vydáních knihy sledoval Darwin evoluční myšlenky až do doby před Aristotelem. Text, který cituje, je Aristotelův souhrn myšlenek staršího řeckého filosofa Empedokla. Dávní Církevní Otcové a středověcí evropští učenci interpretovali příběh o stvoření světa spíše alegoricky než historicky literárně. Organismy byly popsány svým mytologickým a heraldickým významem, jakož i fyzickým vzezřením. Lidé věřili, že příroda je nestabilní a vrtošivá a ze spojení dvou druhů se rodí monstra. Přijata byla také teorie spontánního vzniku, tedy vzniku živé hmoty z neživé. Reformace inspirovala doslovný výklad Bible, jehož představy stvoření byly v rozporu s objevy perspektivní vědy. Ta totiž usilovala o vysvětlení souhlasná s mechanickou filosofií Reného Descarta a empirismem Baconovy metody. Po vřavě Anglické občanské války chtěla Královská společnost ukázat, že věda neohrožuje náboženskou ani politickou stabilitu. John Ray rozvinul vlivnou přirozenou teologii racionálního řádu. Podle jeho systematiky jsou druhy neměnné a pevné, jejich adaptace a složitost byla vytvořena Bohem a poddruhy vykazují malé rozdíly způsobené místními podmínkami. V Božím dobročinném sestavení masožravci působí rychlou smrt, utrpení způsobené parazitismem byl však záhadný problém. I biologická klasifikace zavedená Carlem Linné v roce 1735 zobrazovala druhy jako souladné s Božím plánem. Roku 1766 navrhl Georges Buffon možnost, že některé podobné", "section_level": 2}, {"title": "Počátek Darwinovy teorie.", "content": "V roce 1825 přišel Darwin na Edinburskou univerzitu studovat medicínu. V druhém ročníku zanedbával studium medicíny a namísto toho se věnoval přírodopisu. Strávil čtyři měsíce asistováním při Grantově výzkumu mořských bezobratlých ze Severního moře. Grant odhalil Darwinovo nadšení pro proměnu druhů, ale on sám to odmítl. Studia na Cambridgské univerzitě započal Darwin roku 1827. Zde se učil přírodní teologii od botanika Johna Stevense Henslowa a četl Williama Paleyho, Johna Herschela a Alexandra von Humboldta. Zapálený do vědy studoval i katastrofistickou geologii s Adamem Sedgwickem. V prosinci 1831 se spojil s expedicí Beagle jako geolog a přírodovědec. Přečetl knihu \"Principy geologie\" Charlese Lyella a od první zastávky na břehu ostrova St. Jago považoval Lyellův uniformitarianismus za klíč ke geologické historii krajiny. Darwin odhalil fosílie připomínající obrovské pásovce a zaznamenal zeměpisné rozdělení moderních druhů v naději, že najde centrum jejich vzniku. Po své návštěvě Ohňové země a poznání místních obyvatel už nikdy neviděl nepřeklenutelný rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Když se loď Beagle roku 1836 blížila k", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Darwin pokračoval ve výzkumu a rozsáhle přepracoval svou teorii, zatímco se zaměřoval na hlavní práci, publikaci vědeckých výsledků výpravy Beagle. V lednu 1842 zkušebně napsal své myšlenky Lyellovi, potom v červnu nanečisto napsal pět a třiceti stránkový náčrt své teorie. Na počátku roku 1844 začal korespondenci o svých teoriích s botanikem Josephem Daltonem Hookerem a okolo července zpracoval svůj náčrt do dvou set třiceti stránkové eseje, jež měla být v případě jeho předčasné smrti rozšířena o výsledky výzkumu a zveřejněna. V prosinci 1844 rozšířila anonymně publikovaná vědecko–populární kniha \"Stopy přírodních dějin stvoření\", napsaná skotským žurnalistou Robertem Chambersem, zájem veřejnosti o pojem přeměnu druhů. Tato kniha využila evidenci z fosilního záznamu a embryologii k podpoře tvrzení, že žijící organismy se postupem času vyvíjejí z jednodušších na složitější. To však ukazovalo spíše přímý vývoj, než teorii větvení od společného původu, a ignorovalo adaptaci. Darwin práci brzy po zveřejnění přečetl a vysmíval se její amatérské geologii a zoologii, ale své argumenty pozorně přezkoumal poté, co přední vědci včetně Adama Sedgwicka napadli jejich etiku", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události vedoucí k publikování.", "content": "Článek o introdukci druhů, napsaný Alfredem Russelem Wallacem roku 1855, tvrdil, že vzory v geografickém rozdělení žijících a fosilních druhů mohou být vysvětleny, pokud každý nový druh vznikne vždy v blízkosti už existujícího, blízce příbuzného druhu. Charles Lyell na rozdíl od Darwina rozpoznal důsledky Wallaceova článku a jeho možnou návaznost na Darwinovu práci. Proto na jaře 1856 naléhal na Darwina, aby publikoval svou teorii a zajistil si tak přednost. Darwin váhal mezi touhou vydat plné a přesvědčivé dílo a tlakem na rychle vytvořený krátký článek. Rozhodl se, že nechce odhalit své nápady editorovi, jenž by článek musel posoudit před publikací v akademických novinách. 14. května 1856 začal načrtávat dílo a okolo července se rozhodl vytvořit úplnou odbornou publikaci o druzích. Darwin přes dva roky tvrdě pracoval na knize \"Přírodní výběr\", když 18. června 1858 přijal balíček od Wallace, jenž pracoval na Molukách. Zásilka obsahovala krátkou esej popisující evoluční mechanismus a žádost, aby ji Darwin poslal Lyellovi, pokud ji uzná za hodnotnou. Mechanismus byl podobný jako Darwinova vlastní teorie. Darwin byl sklíčen tím, že byl předběhnut. S tímto problémem se svěřil dvěma nejbližším přátelům, Lyellovi a Hookerovi. Lyell", "section_level": 2}, {"title": "Čas potřebný k vydání.", "content": "Darwin měl sice základní teorii přirozeného výběru, podle které pracoval, již od prosince 1838, ale ani o dvacet let později, když mu přišel Wallaceův dopis, nebyl připraven svou teorii zveřejnit. Dlouho se rozhodoval, jestli se vyhnout nebo odložit tvoření své publikace z osobních důvodů. Po tom, co projeví svůj názor, mohlo dojít k náboženskému pronásledování nebo společenské potupě. Kromě toho by mohl rozzlobit své přátele z církve a pobožnou manželku Emmu. Darwinova nemoc neustále způsobovala další zpoždění. Ve svém odborném článku o", "section_level": 2}, {"title": "Publikace a dodatečné úpravy.", "content": "\"O původu druhů\" bylo poprvé publikováno ve čtvrtek 24. listopadu 1859 a jeho cena byla 15 šilinků. Kniha byla knihkupectvím nabídnuta na Murrayho podzimní aukci ve čtvrtek 22. listopadu a všechny dostupné kopie byly ihned přijaty. Celkem bylo vytištěno 1250 kopií, ale po odečtení prezentačních, recenzních výtisků a také pěti kopií na autorská práva jich bylo do prodeje uvedeno okolo 1170. Z toho významné množství, 500 kopií, zakoupila Mudieho knihovna, která si tak chtěla zajistit přísun odběratelů. Druhé vydání obsahující 3000 kopií bylo na trh uvedeno 7. ledna 1860 a zahrnovalo četné opravy. Přidána byla i reakce na náboženský nesouhlas doplněním nového epigrafu na straně ii, citace Charlese Kingsleyho a fráze „Tvůrcem“ (\"„by the Creator“\") upravující konečnou větu. Během Darwinova života prošla kniha šesti vydáními", "section_level": 2}, {"title": "Publikace mimo Velkou Británii.", "content": "Ve Spojených státech amerických Asa Gray vyjednával s bostonským nakladatelstvím o publikaci autorizované americké verze, ale dozvěděl se, že dvě newyorské vydavatelské firmy už plánují využít absence mezinárodních autorských práv na tisknutí \"Původu\". Darwin se radoval z popularity knihy a ptal se Graye, zda má nějaký zisk. Grayovi se podařilo vyjednat 5% autorský honorář s newyorskou D. Appleton & Company, která jednu edici vydala uprostřed ledna 1860 a další dvě stáhla. V květnovém dopisu Darwin uvedl náklad 2500 kopií. Není však jasné, zda tím má na mysli pouze první výtisk, jelikož ten rok byly čtyři. Za Darwinova života byla kniha široce překládána, ale vznikaly problémy s překladem pojmů a metafor a některé překlady byly zkreslené překladatelovou vlastní agendou. Darwin distribuoval prezentační kopie do Francie a Německa, doufaje, že se objeví vhodní uchazeči, neboť od překladatelů se očekávalo vytvoření vlastních dohod s místním vydavatelem. Uvítal nabídku význačného staršího přírodovědce a geologa Heinricha", "section_level": 2}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Titulní stránky a úvod.", "content": "Strana ii obsahuje citace Williama Whewella a Francise Bacona o teologii přírodních zákonitostí, harmonizaci vědy a o náboženství v souladu s vírou Isaaca Newtona v racionálního Boha, který ustanovil zákonů dbalý vesmír. Ve druhé edici přidal Darwin epigraf Josepha Butlera, prohlašující, že Bůh mohl pracovat skrze přírodovědecké zákony, stejně tak jako skrze zázraky. \"Úvod\" potvrzuje Darwinovy kvalifikace jako přírodovědce a autora, pak odkazuje na dopis Johna Herschela, navrhující, že původ druhů", "section_level": 2}, {"title": "Přeměny při zdomácňování a proměny přírodní.", "content": "Kapitola I zahrnuje chov zvířat a pěstování rostlin, vracejíc se při tom až do starověkého Egypta. Darwin pojednává o soudobých názorech na původ různých vyšlechtěných plemen a dokazuje, že mnohé vznikly výběrovým chovem ze společných předchůdců. Pro ilustraci umělého výběru popsal chov domestikovaných holubů a poznamenal, že „rozrůzněnost holubích plemen je něco udivujícího.“ Všichni podle něj však pocházejí z holuba skalního. Darwin viděl dva druhy změn: zaprvé vzácné prudké změny, ty nazval „zrůdy“ nebo „monstrozity“ (např. ovce s delším tělem", "section_level": 2}, {"title": "Boj o existenci, přírodní výběr a proměnlivost.", "content": "V kapitole III se Darwin ptá, jak se odrůdy, které nazval nastávajícími druhy, stávají novými odlišnými druhy, a v odpovědi uvádí klíčovou představu, již nazval „přírodní výběr“. V páté edici ještě dodal: „Ale výraz přežití nejzdatnějšího, často používaný Herbertem Spencerem, je mnohem přesnější a někdy stejně výhodný.“ Zaznamenal, že Augustin Pyramus de Candolle a Charles Lyell uvedli, že všechny organismy jsou vystaveny drsnému soutěžení. Darwin zdůrazňuje použití fráze „boj o existenci“ v „rozsáhlém a přeneseném smyslu, včetně závislosti bytí jednoho jedince na druhém.“ Jako příklady pak dává rostliny bojující proti suchu i rostliny soutěžící o ptáky, kteří jedí jejich ovoce a rozšiřují jejich semena. Popisuje boj vyplývající z nárůstu populace: „Je to Malthusova doktrína aplikovaná na celou rostlinnou a živočišnou říši.“ Pojednává o překážkách tohoto populačního růstu, včetně složitých ekologických vzájemných závislostí, a podotýká,", "section_level": 2}, {"title": "Změna a dědičnost.", "content": "V Darwinově době neexistoval dohodnutý model dědičnosti. V kapitole I Darwin přiznal, že „zákony upravující dědičnost jsou zcela neznámé.“ Přijal verzi dědičnosti získaných znaků (po smrti Darwina začala být nazývána lamarckismus) v páté kapitole řeší to, co nazval vlivem užívání a neužívání. Uvedl svou myšlenku: „Nemůže být pochyb o tom, že užívání u domácích zvířat posílilo nebo zvětšilo některé části jejich těla, zatímco neužívání je naopak zmenšilo, a že takto získané odchylky jsou dědičné.“ Také vyjádřil své přesvědčení, že toto platí i v přírodě. Darwin konstatoval, že některé změny, které byly obyčejně připisované užívání a neužívání, například ztráta funkčních křídel hmyzu na některém ostrově, mohou být výsledkem přirozeného výběru. V pozdějších doplňcích \"Původu druhů\" Darwin rozšířil roli připisovanou dědičnosti získaných znaků. Kromě toho přiznal neznalost zdroje dědičných změn, ale spekuloval o možnosti, že", "section_level": 2}, {"title": "Potíže teorie.", "content": "Kapitola VI začíná upozorněním, že další tři kapitoly budou zaměřeny na možné námitky k teorii. Tou první je, že mezi blízce příbuznými druhy se často nenachází žádné přechodné formy, ačkoli teoreticky existovat musí. Darwin to přisuzuje soutěžení mezi odlišnými druhy, kombinovanému s malým počtem jedinců přechodných forem, který často vede k jejich vyhynutí. Zbytek kapitoly pojednává o tom, zda přírodní výběr může vytvořit složité specializované struktury a způsoby chování k jejich používání, když by bylo obtížné si představit, jak mohou být přechodné formy funkční. Darwin řekl: Jeho odpověď byla, že v mnoha případech zvířata existují s přechodnými strukturami, které jsou funkční. Jako příklady, jak se netopýři mohli vyvinout z nelétavých předků, předložil letuchy a poletuchy. Pojednával o různých jednoduchých očích objevených u bezobratlovců, začínaje s optickým nervem pokrytým pigmentem, jejž využil jako příklad, jak se mohlo oko obratlovců vyvinout. Darwin usuzoval: „Kdyby se prokázalo, že existuje nějaký složitý orgán, který snad nebyl vytvořen početnými, postupnými a drobnými modifikacemi, moje teorie by se zhroutila. Nenacházím však žádný takový případ.“ Sedmá kapitola (v prvním vydání) se zaměřuje na evoluci instinktu. Darwinovy příklady zahrnovaly dva, které prozkoumal experimentálně: mravenci otrokářští a konstrukce šestiúhelníkových buněk", "section_level": 2}, {"title": "Geologický záznam.", "content": "Kapitola IX se vypořádává s faktem, že geologický záznam ukazuje formy života vznikající náhle, bez nespočetných přechodných fosílií předpokládaných u postupných změn. Darwin si z knihy Charlese Lyella \"Principy geologie\" vypůjčil argument, že záznam je extrémně nedokonalý, jelikož fosilizace je velmi vzácný jev rozprostřený do ohromně dlouhých období. Vzhledem k tomu, že bylo geologicky probádáno málo oblastí, nemohla existovat úplná obeznámenost se souvrstvími a fosilní sbírky byly velmi chabé. Podle něj se místní odrůdy, které migrovaly do rozsáhlejšího prostoru, zdají býti náhlým výskytem nových druhů. Darwin nepředpokládal, že bude schopný zrekonstruovat dějiny evoluce, ale pokračující objevování mu dalo opodstatněnou víru, že nové objevy mohou příležitostně odhalit přechodné formy. Aby ukázal, že bylo dost času pro přirozený výběr pracující pomalu, opět citoval \"Principy geologie\" a další pozorování založené na sedimentaci a erozi, včetně propočtu, že eroze Wealdu trvala 300 miliónů let. Počáteční výskyt celých skupin dobře vyvinutých organismů v nejstarší", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Kapitola XI se zabývá důkazy z biogeografie, počínaje postřehem, že odlišnosti ve flóře a fauně z různých regionů nemohou být vysvětleny jen pomocí rozdílů v životním prostředí. Jižní Amerika, Afrika a Austrálie mají regiony s podobným klimatem v podobných zeměpisných šířkách, ale mají velmi odlišné rostliny i zvířata. Druhy, nacházející se v jedné oblasti, jsou blíže spjaté s druhy žijícími v jiných regionech téhož světadílu než s druhy na světadílu jiném. Darwin zaznamenal, že bariéry pro migraci hrají důležitou roli v odlišnostech mezi druhy různých oblastí. Vodní druhy žijící u pobřeží Střední Ameriky na atlantické a pacifické straně jsou", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace, morfologie, embryologie, zakrnělost orgánů.", "content": "Kapitola XIII začíná poznamenáním, že klasifikace závisí na druzích seskupených ve vícevrstevném systému skupin a podskupin, založených na různých stupních podobnosti. Darwin diskutuje o morfologii, včetně významu homologických struktur. Říká: „Co může být zvláštnější než to, že ruka člověka utvářená k chápání, přední končetina krtka", "section_level": 2}, {"title": "Závěry.", "content": "Závěrečná kapitola přezkoumává body z kapitol předchozích a Darwin ji zakončuje vyjádřením přání, aby jeho teorie způsobila revoluční změny v mnoha oblastech přírodních dějin. Ačkoliv se ve zbytku knihy vyhnul kontroverznímu", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "Kniha vyvolala mezinárodní zájem a obecně rozšířenou debatu bez přísných hranic mezi vědeckými otázkami a ideologickými, sociálními nebo náboženskými aspekty. Mnoho z počátečních reakcí bylo nepřátelských, ale Darwin musel být brán vážně, jelikož jeho jméno bylo ve vědě významné a respektované. Okolo \"Původu druhů\" nevzniklo tolik kontroverzí, jako při vydání knihy Roberta Chamberse z roku 1844 \"The Vestiges of the Natural History of Creation\" (česky \"Stopy přírodních dějin stvoření\"). Ta byla vědci odmítnuta, ale přiměla širokou čtenářskou veřejnost věřit, že přírodní i lidská společnost je řízena přírodními zákony. \"O původu druhů\", jako kniha širokého veřejného zájmu, se stala spojovanou s myšlenkami společenské reformy. Její zastánci plně využili vlnu recenzí v časopisech a \"Původ\" tak vzbuzoval více zájmu než téměř všechny další vědecké práce, ačkoliv byl stále neúspěšný ve srovnání s dosud prodávanou publikací \"Stopy stvoření\". Darwinova kniha ospravedlňovala vědeckou diskusi o evolučním mechanismu a nově ražený termín darwinismus byl používán ve spojitosti s celým evolucionismem, nikoliv jen s jeho myšlenkami. Okolo poloviny 70. let 19. století byl evolucionismus vítězný. S výjimkou strohé narážky v závěrečné kapitole se Darwin vyhýbal tématům lidské evoluce. Navzdory tomu první recenze prohlašovala, že kniha vytvořila z myšlenky „lidé z opic“ (tato fráze pochází z publikace \"Stopy stvoření\") krédo. Vývoj člověka se stal centrem diskuse a byl silně obhajován Thomasem Henrym Huxleym, který ho zdůrazňoval ve svých populárních „dělnických přednáškách“. Darwin své vlastní názory nevydával do konce roku 1871. Naturalismus přirozeného výběru se střetl s předpoklady teleologie a ačkoliv to mohlo být urovnáváno teistickou evolucí, jiné mechanismy obsahující větší pokrok či záměr byly přijatelnější. Herbert Spencer měl již lamarckismus začleněný ve své populární filosofii progresivního volného trhu lidské společnosti. Zpopularizoval termíny \"evoluce\" a \"přežití nejzdatnějšího\" a mnozí se domnívali, že byl Spencer hlavní evolucionářský myslitel.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na vědeckou společnost.", "content": "Vědečtí čtenáři již byli seznámeni s argumenty, že druhy se měnily skrze procesy, které podléhaly přírodním zákonům, ale Lamarckovy myšlenky o přeměně a nejasný „zákon vývoje“ ve \"Stopách stvoření\" nenašly vědeckou podporu. Darwin prezentoval přírodní výběr jako vědecky testovatelný mechanismus a současně přijímal, že další mechanismy jako dědičnost získaných vlastností jsou možné. Jeho strategie stanovila, že evoluce prostřednictvím přírodních zákonů je hodná vědecké studie, a do roku 1875 evoluci přijalo mnoho vědců, ovšem jen několik jich považovalo přirozený výběr za významný. Darwinova vědecká metoda byla taktéž zpochybněna. Její zastánci podporovali empirismus Millova díla \"Systém logiky\", zatímco odpůrci se drželi idealistické školy Whewellovy \"Filosofie induktivních věd\", podle níž může výzkum začít s intuitivní skutečností, že druhy jsou pevně dané a vytvořené podle Božího plánu. Brzká podpora Darwinových myšlenek přišla ve formě objevů z pole přírodovědců studujících biogeografii a ekologii, včetně Josepha Daltona Hookera roku 1860 a Asy Graye roku 1862. Henry Walter Bates prezentoval v roce 1861 výzkum, který vysvětlil mimikry hmyzu použitím přirozeného výběru. Alfred Russel Wallace projednával důkazy z průzkumu Malajského souostroví, v rámci něhož vydal roku 1864 článek obsahující evoluční vysvětlení Wallaceovy linie. Evoluce měla méně zřejmých aplikací v anatomii a morfologii a zpočátku měla také malý vliv na výzkum anatomisty Thomase Henryho Huxleyho. Navzdory", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský postoj.", "content": "V dobách měnícího se myšlení a zvyšujícího se zesvětšťování vyvolala Darwinova kniha nejrůznější náboženské reakce. Objevy v geologii znamenaly, že zde byl malý odpor založený na doslovné interpretaci knihy Genesis, ale obhajoba teleologického argumentu a přirozené teologie byla centrálním námětem debat o knize v anglicky mluvícím světě. Přirozená teologie nebyla sjednocenou naukou a zatímco někteří, jako třeba Louis Agassiz, byli silně proti myšlenkám uvedeným v knize, jiní usilovali o smír, podle nějž byla evoluce viděna jako záměrná. V Anglikánské církvi vysvětlovali někteří liberální duchovní přírodní výběr jako nástroj Božího plánu. Kněz Charles Kingsley ho viděl jen jako „vznešené pojetí božstva“. Ve druhém vydání z ledna 1860 uvedl Darwin Kingsleyho jako „proslulého duchovního“ a přidal frázi „Tvůrcem“ (\"„by the Creator“\") do závěrečné věty takto: „... život, s jeho různými silami, jež byly původně vdechnuty Tvůrcem v několik málo forem nebo ve formu jedinou.“ Zatímco někteří vykladatelé toto považují za ústupek náboženství, kterého Darwin později litoval, v té době byl Darwin názoru, že Bůh stvořil život skrze přírodní zákony, a už v prvním vydání se objevilo několik odkazů na „stvoření“. Baden Powell velebil „mistrovský svazek pana Darwina podporující", "section_level": 2}, {"title": "Novodobý vliv.", "content": "Různé alternativní evoluční mechanismy podporované během „zatmění Darwinismu“ se staly neobhajitelné, když se lidé stále více dozvídali o dědičnosti a mutaci. Plný význam přirozeného výběru byl přijat až ve 30. a 40. letech 20. století jako část moderní evoluční syntézy. Během tohoto sloučení spojili biologové a statistici, včetně Ronalda Fishera, Sewalla Wrighta a J. B. S. Haldaneho, Darwinův výběr se statistickým chápáním Mendelových zákonů dědičnosti. Moderní evoluční teorie se i nadále vyvíjí. Darwinova teorie evoluce přírodním výběrem se svým modelem větvení od společného předka se stala jednotící teorií biologických věd. Teorie vysvětluje rozmanitost žijících organismů a jejich přizpůsobení životnímu prostředí. S bezkonkurenční silou nachází smysl geologického záznamu, biogeografie, paralel v embryonálním vývoji, homologie, kladistiky, fylogenetiky a jiných oblastí. Rovněž se stala nezbytnou součástí aplikovaných věd jako jsou medicína a zemědělství. Navzdory vědeckému souhlasu ovlivnily politické (nábožensky založené) kontroverze to, jak je evoluce vyučována ve školách, zejména ve Spojených státech. Zájem o Darwinovy spisy pokračuje a učenci vytvořili velké množství literatury o jeho životě i díle. Text samotného \"Původu\" byl a stále je předmětem mnoha analýz včetně variora, tj. porovnávání změn zhotovených v každém vydání, a konkordance, tedy kompletního externího rejstříku publikovaného roku 1981. Celosvětové oslavy památky 150. výročí vydání knihy \"O původu druhů\" a dvousetletého výročí narození Charlese Darwina se konaly v roce 2009. Oslavovaly myšlenky, které „posledních 150 let měnily naše chápání přírody a našeho místa v ní“.", "section_level": 1}], "src_summary": "O původu druhů či O vzniku druhů (plný anglický titul \"\", česky \"O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život\") je kniha, v níž britský přírodovědec Charles Darwin 24. listopadu 1859 poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přírodním výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených podmínkám, ve kterých žijí. Předložil množství důkazů, že rozmanitost života vznikla rozrůzňováním druhů ze společných předků. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskusi, nejen přírodovědnou, ale i filosofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se dodnes považuje za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě. ", "tgt_summary": "L'Origine des espèces () est un ouvrage scientifique de Charles Darwin, publié le pour sa première édition anglaise sous le titre L'origine des espèces au moyen de la sélection naturelle ou la préservation des races favorisées dans la lutte pour la survie.. Cet ouvrage est considéré comme le texte fondateur de la théorie de l'évolution. Dans ce livre, Darwin présente la théorie scientifique de l'évolution des espèces vivantes à partir d'autres espèces généralement éteintes, au moyen de la sélection naturelle. Darwin avance un ensemble de preuves montrant que les espèces n'ont pas été créées indépendamment et ne sont pas immuables. ", "id": 509359} {"src_title": "Griffinovi", "tgt_title": "Les Griffin", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "Celá show je o příbězích Petera Griffina a jeho přátel. Peter je irsko-americký katolík. Je obézní, neinteligentní chlapík, který jen kouká na TV, nebo sedí v hospodě se svými sousedy. Během seriálu Peter zjistí, že má ještě španělské, mexické, skotské, afroamerické a německé předky. Jeho manželka Lois Griffin (za svobodna Pewterschmidt) je žena, která se stará o domácnost a dává lekce na piáno. Lois je protestantka. Peter a Lois mají tři děti: dceru - Meg, která postrádá popularitu a podle Briana, za tichého souhlasu ostatní, je jejím pravým otcem Stan Thompson; hloupého syna Chrise, který je v mnoha směrech jako jeho otec; a ročního syna Stewieho, který má velkou hlavu, tvarem podobnou ležatému citronu, a který chce ovládnout svět a zabít svou matku. Všechny postavy Stewiemu rozumí, ale většinou ho ignorují nebo ho neberou vážně. Brian (mluvící pes) je jediná postava, která se Stewiem mluví na normální úrovni. Stewie oslovuje matku \"Lois\" a otce \"tlusťoch (the fat man)\". Brian je sice pes, ale chodí po dvou nohách, pije Martini, má vlastní auto (Toyota Prius, cirka 2004) a všichni s ním jednají jako s člověkem. Avšak někdy se chová jako pes (běhá za hozenými míčky, bojí se vysavače...), což působí velmi komicky.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší postavy.", "content": "Tyto postavy zahrnují například sousedy Griffinů: paraplegický policejní důstojník Joe Swanson, jeho stále těhotná žena Bonnie (než se Peter v 7. série naštve, jak se Joe pořád vymlouvá, že by mohla rodit a dá ovladač mezi její nohy a pustí Dva a půl chlapa se slovy: \"Jestli tvoje dítě není úplně blbý, vyjde ven a přepne kanál\"), a sexem posedlý dopravní pilot Glenn Quagmire. Když je Quagmire vzrušený, používá hlášky jako \"\"Giggity-giggity-goo!\"\", nebo \"\"No super!\"\"(přičemž kýve hlavou dopředu a dozadu). Další postavy jsou: Cleveland Brown (od 7. série už v seriálu není - přestěhoval se, má vlastní spin-off Cleveland show), jeho manželka (od epizody „The Cleveland-Loretta Quagmire“ ve čtvrté sérii ex-manželka) Loretta Brown, jejich hyperaktivní syn, Cleveland Jr., moderátoři televizních novin Tom Tucker a Diane Simmons, jejich asijská reportérka Trisha Takanawa a Ollie Williams (ten moderuje počasí a vždy se snaží vypadat naštvaně) a mentálně postižený starosta Adam West a mnoho dalších. Loisina sestra Carol Westová (od dílu Brothers and Sisters má svého 10. manžela Adama), otec Lois Carter Pewterschmidt a její matka Barbara Pewterschmidtová, která přežila Holokaust. Mezi vracejicí se postavy patří také staroch Herbert a jeho pes, oba mají špatné nohy. Od 9. série kdy Diane zemřela, jí nahradila Joyce Kinney (Joyce Chevapravatdumrong).", "section_level": 2}], "src_summary": "Griffinovi (v anglickém originále Family Guy) je americký animovaný seriál o rodině z fiktivního města Quahog na Rhode Islandu. Vytvořil ho Seth MacFarlane pro Fox Broadcasting Company v roce 1999. \"Griffinovi\" bylI poprvé zrušen v roce 2000 a poté znovu v roce 2002, ale silný prodej DVD a velká sledovanost vrátily seriál v roce 2005 znovu na scénu. Griffinovi mají přes 300 epizod. Získal mnohá ocenění, ale také čelí mnohé kritice. V Česku je seriál vysílán na stanici Prima Comedy Central, dříve ho vysílala také Prima Cool.", "tgt_summary": "Les Griffin (' au Québec et en version originale) est une série télévisée d'animation américaine, créée par Seth MacFarlane, produite par 20th Century Fox Television, et diffusée depuis le sur le réseau Fox et au Canada sur le réseau Global pour les treize premières saisons, puis sur Citytv. La famille Griffin est originellement conçue par MacFarlane pendant le développement de deux courts-métrages d'animation intitulés'et \"\". ", "id": 1638441} {"src_title": "Kultura se šňůrovou keramikou", "tgt_title": "Culture de la céramique cordée", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Termín „Schnurkeramik” byl poprvé použit německým archeologem Friedrichem Klopfleischem v roce 1883. Pojmenoval jej podle techniky zdobení pohárů, do kterých byly otiskovány kroucené šňůry. Anglický termín „Single Grave culture“ odkazuje na pohřební ritus s mohylovým pohřbíváním v pozici s pokrčenými končetinami a různými artefakty. Název „kultura s bojovými sekeromlaty“ odkazuje pohřbívání mužů s jejich zbraněmi, v tomto případě kamenných seker ve tvaru lodě.", "section_level": 1}, {"title": "Geografický rozsah.", "content": "KŠK zabrala většinu kontinentální severní Evropy od Rýna na západě po Volhu na východě. Zahrnovala většinu dnešního Německa, Nizozemska, Dánska, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Běloruska, Česka, Slovenska, Švýcarska, severozápadního Rumunska, severní Ukrajiny a evropské části Ruska, pobřeží Norska a jižní části Švédska a Finska. V pozdním eneolitu a začátku doby bronzové zabírala dále téměř celý Balkán, kde se mísila s dalšími prvky z východoevropských stepí. Archeologové upozorňují, že KŠK nebyla „jednotnou kulturou“ jednoduše kvůli své veliké rozloze, byly zde regionální rozdíly ve strategii a ekonomice. Jsou zde viditelné rozdíly v materiální kultuře, osídlení a společnosti. Zároveň však měla KŠK společné prvky charakteristické pouze pro ni samotnou, jako jsou způsoby pohřbívání, keramika se šňůrovou dekorací a unikátní kamenné sekeromlaty. Současně s KŠK existovala na západě kultura zvoncovitých pohárů, západně od Labe se obě kultury prolínaly, což mohlo přispět k celoevropskému rozšíření této kultury. Ačkoliv lid kultury zvoncovitých pohárů adoptoval novou sociální strukturu a způsoby osídlení, skupina KŠK postrádala některé výhody, které byly na západě možné díky komunikaci a obchodu přes moře a řeky.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k indoevropským migracím.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ a rozšíření KŠK bylo dlouhou dobu ústředním nevyřešeným problémem při hledání pravlasti indoevropských jazyků. KŠK byla dlouho popisována jako indoevropská z důvodu absence trvalejšího osídlení, což oproti dřívějším kulturám představovalo značný rozdíl. Absence osad předpokládala spíše kočovný způsob života založený na pastevectví podobný např. tomu v jámové kultuře a odpovídá to představě o Indoevropanech založenou na studiu filologie. Obrovská rozloha KŠK vypovídá o rapidní expanzi v době, kdy se předpokládá rozšíření indoevropských jazyků. KŠK byla dříve vskutku chápana jako pravlast Protoindoevropanů např. díky používání kolových vozů a koní, zřejmým válečnickým sklonům, rychlou expanzí na velké ploše přesně v době předpokládaného rozšíření indoevropských jazyků. Dnes je však nejrozšířenější kurganová hypotéza, která lépe vysvětluje původ a expazi těchto jazyků. Dříve než byly prováděny analýzy DNA z lidských ostatků z hrobů KŠK, které jasně ukazují, že genetická variabilita lidu KŠK byla převážně odvozena z lidu stepní jámové kultury, byli archeologové dlouho rozděleni v názorech na původ KŠK. Jedni věřili spíše v expanzi KŠK ze střední Evropy, zatímco si druzí všímali spíše vlivu stepních kočovných populací. První hypotézu podporoval fakt, že KŠK se na severu střední Evropy prolínala s kulturou s nálevkovitými poháry. Marija Gimbutasová tvrdila, že KŠK vznikla z kultury kulovitých amfor (3400–2800 př. n.l.), kterou chápala jako indoevropskou. Tato kultura se rozšířila ze střední Evropy do Pobaltí a vznikla právě z kultury s nálevkovitými poháry. Nicméně v jiných oblastech KŠK přináší novou kulturu i fyzický vzhled jejích nositelů. Na většině územní expanze byla KŠK jasně intrusivní a proto v archeologii reprezentuje jednu z největších kulturních revolucí. Podíl migrace na kulturních změnách byl předmětem četných diskusí, na toto téma zdaleka nejčastěji. Podle kontroverzních dat z radiokarbonového datování byly keramické formy nalezené v jednotlivých hrobech starší v Polsku a mladší v západní a jižní části střední Evropy. Nejstarší radiokarbonová data z KŠK pocházejí Kujavska a Malopolska z období kolem 3000 př. n.l. Nicméně následující výzkumy poukazují na to, že v datování KŠK existuje široká variabilita, a to zejména v datování začátku kultury, které je založeno na zkoumání jednotlivých od sebe vzdálených hrobů, což není v souladu s jinými archeologickými daty a dostává se do střetu i s plató v radiokarbonové kalibrační křivce; v jednom případě např. ve Švýcarsku, kde lze datování potvrdit dendrochronologicky, lze výskyt KŠK potvrdit po relativně krátkou dobu zhruba mezi lety 2750 př. n.l. a 2400 př. n.l. Jelikož naleziště ve Švýcarsku z této krátké periody obsahují artefakty, které reprezentují všechna hlavní období KŠK jako takové, někteří archeologové jsou toho názoru, že se KŠK objevila víceméně simultánně v celé severní střední Evropě kolem 2900 př. n.l. v řadě center, které později formovaly vlastní lokální sítě. Radiouhlíkové datování zbývajících středoevropských regionů ukazuje, že KŠK se objevila po roce 2880 př. n.l. Podle této hypotézy se rozšířila do Lüneburských vřesovišť a dále do Středoevropské nížiny, Porýní, Švýcarska, Skandinávie, Pobaltí a Ruska do Moskvy, kde se kultura smísila s pastevci žijícími na stepích. Nicméně hypotézy, které předpokládají původ KŠK v západní a centrální Evropě vyvracejí nová paleogenomická data, která dokazují, že populace KŠK odvozuje svůj původ minimálně ze 75 % z lidu jámové kultury, tedy ze stepí. Navrhuje se, že na západě byla tato revoluce rychlá, hladce probíhající vnitřní proměna, která se objevila v dřívější kultuře s nálevkovitými poháry a směřovala směrem z východního Německa. Naproti tomu v Pobaltí vypadá KŠK jako dobyvatel jihozápadní části kultury Narva. Nicméně dnes se na KŠK hledí ve všech oblastech jako na intruzivní element, nicméně ne vždy tak agresivní a v mnoha případech koexistující s dřívějšími kulturami.", "section_level": 2}, {"title": "Genetické výzkumy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jámové kultuře.", "content": "Genetická studie Haaka a kol. (2015) ukazuje, že velká část původu lidu KŠK se odvozuje od populace jámové kultury, která migrovala ze stepí před 4500 lety. Asi 75% DNA pozdně neolitických koster z KŠK z Německa je přesně odvozeno od jednotlivců z jámové kultury. Stejná studie odhaduje 40–54% podíl lidu jámové kultury na výbavě dnešních Středoevropanů a Severoevropanů, 20–32% Jihoevropanů kromě Sardů (7,1 % a méně) a Sicilanů (11,6 % a méně). Haak a kol. také poznamenává, že výsledky jejich studie předpokládají rozšíření haploskupin R1b a R1a z východu po roce 3000 př. n.l. Co se týče fyzického vzhledu, byl lid jámové kultury, který je předpokládaným šiřitelem indoevropských jazyků, převážně hnědooký, hnědovlasý, středně světlé kůže, ovšem poněkud tmavší, než je průměrný odstín moderních Evropanů. Světlé rysy existovaly v Evropě již před příchodem Indoevropanů i u lovců a sběračů a farmářů, takže dlouhotrvající filologické pokusy dát je do souvislosti s migrací Indoevropanů ze stepí ztroskotaly. Autosomální studie také poukazují na to, že populace jámové kultury byla šiřitelem tzv. komponenty ANE („Ancient North Eurasian“). ANE reprezentuje ve vědecké literatuře původ z lidu kultury Maľta Bureť nebo jí geneticky příbuzné populace. ANE je důležitou komponentou jak populace jámové, tak i v současné Evropě. Nevyskytovala se však v západní a střední Evropě před KŠK. Haak a kol. také varovali: \"„Upozorňujeme, že testované vzorky z jámové kultury ze Samary nemusí být přímými předky lidu KŠK z Německa. Je možné, že do střední Evropy mohla migrovat některá západnější jámová populace, nebo dřívější „pre-jámová“ stepní populace. Tyto chybějící informace by mohla odkrýt další studie.“\" Goldberg a kol. (2016) objevili, že šíření zemědělství do Evropy probíhalo masivní migrací mužů i žen ve zhruba stejném poměru, možná i celých rodin. Naproti tomu byly kulturní změny v Evropě doby bronzové důsledkem mužské migrace, potenciálně spojené s novou technologií a dobýváním.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na kulturu Sintašta.", "content": "Allentoft a kol. (2015) prezentovali překvapivé důkazy genetické afinity lidu KŠK s pozdější kulturou Sintašta. Předpokládají, že vliv „západní“ či evropské neolitické komponenty v genomech lidu Sintašta mohl pocházet z populace KŠK.", "section_level": 3}, {"title": "Indoevropizace a jazykový posun.", "content": "KŠK mohla hrát ústřední roli v šíření indoevropských jazyků do Evropy v průběhu chalkolitu a doby bronzové. Podle Malloryho byla KŠK společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské a možná i některé italické indoevropské jazyky. Mallory také poznamenává, že KŠK naopak nemohla být domovskou kulturou pro řecké, ilyrské, thrácké a východoitalické jazyky, které pocházely z jihovýchodní Evropy. Podle Anthonyho byla KŠK předkem germánské, baltské a slovanské větvě v severní Evropě. Podle Anthonyho se pregermánské dialekty mohly vyvinout v kultuře Usatovo mezi Dněstrem a Vislou cca kolem 3100-2800 př. n.l. a rozšířily se s KŠK. Mezi lety 3100–2800/2600 př. n.l. proběhla skutečná migrace Protoindoevropanů z jámové kultury do údolí Dunaje, dosáhla až do Maďarska, kde se mohly vyvinout prekeltské a preitalické jazyky. Slovanská a baltská větev se vyvinula na středním Dněpru. Haak a kol. (2015) poznamenávají, že se lid KŠK na území Německa odvozuje ze 75% ze stepní populace jámové kultury, proto předpokládá západo-severozápadní migraci z jámové kultury směrem do Německa. Allentoft a kol. (2015) předpokládají migraci z jámové kultury do severozápadní Evropy přes střední Evropu, a také do Pobaltí a do východního okraje KŠK přes území dnešní Ukrajiny, Běloruska a Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Jazykový posun.", "content": "Podle původní hypotézy Marije Gimbutasové byl proces „indoevropizace“ KŠK a později zbytku Evropy, pouze kulturní transformací, nikoliv migrací nových osob. Migrace jámové kultury z východní do střední a západní Evropy chápe Gimbutasová jako proces vojenského tažení a vítězství vyúsťující v implementaci nového administrativního systému, jazyka a náboženství do předchozích kultur. Společenská organizace jako patrilinearita a patriarchát jámové kultury velmi zefektivnila její válečné strategie. Staří Evropané (původní neolitické obyvatelstvo) nemělo žádnou válečnickou třídu ani koně. Žili pravděpodobně v teokratických monarchiích, kde vládly královny-kněžky, nebo byli rovnostářskou společností. Tato „staroevropská“ sociální struktura výrazně kontrastuje s hierarchickou strukturou lidu jámové kultury a kultur z ní odvozených. David Anthony (2007) ve své „revidované stepní hypotéze“ navrhuje, že šíření indoevropských jazyků pravděpodobně nenastalo řetězovitými migracemi lidí, ale zavedením těchto jazyků politickými elitami a rituály, které byly napodobovány velkými skupinami lidí. Tento proces nazývá „rekrutováním elit“. Přesto v doplňkových informacích k Haakově studii Anthony, Lazaridis, Haak, Patterson a Reich zmiňují, že masivní migrace jámové populace do severní části Evropy svědčí pro to, že „stepní hypotéza nevyžaduje dominanci elit aby přenesla indoevropské jazyky do Evropy. Místo toho naše výsledky ukazují, že tyto jazyky byly v Evropě zavedeny spíše silou počtu: velkou migrací, na které se podílela obě pohlaví.“ Lingvista Guus Kroonen poukazuje na to, že mluvčí indoevropských jazyků napadli existující populace v Evropě, které mluvily nepříbuznými neindoevropskými jazyky. Zaměřuje se na efekt vzájemného kontaktu na indoevropské jazyky a snaží se objevit preexistující jazyky. O preindoevropských jazycích je toho známo jen málo (výjimkou je baskičtina), což je způsobeno rychlou a masivní „indoevropizací“ Evropy bez jakéhokoliv záznamu předchozích jazyků jazykovým posunem. Guus Kroonen's (2015) Kroonenova studie (2015) uvádí, že „preindoevropština“ obsahuje jasný neolitický „podpis“ pocházející z egejské jazykové rodiny a jde o důsledek neolitického osídlování Evropy prvními zemědělci. Marija Gimbutasová tvrdila, že protogermánština vznikla vniknutím KŠK do Skandinávie a její syntézou s kulturou s nálevkovitými poháry. Podle Edgara Polomé vzniklo 30% neindoevropského substrátu v moderní němčině v kultuře s nálevkovitými poháry v jižní Skandinávii. Když jámová populace přišla do kontaktu s původními obyvateli během 3. tisíciletí př. n.l., začala indoevropská složka dominovat místním populacím, avšak některá původní slova zůstala a zformovala protogermánský jazyk, který dostal status „indoevropizovaného“ jazyka.", "section_level": 3}, {"title": "Jazyková kontinuita.", "content": "V opozici k invazionistickým scénářům navrhovaných Gimbutasovou a jinými stojí např. Mario Alinei s jeho teorií paleolitické kontinuity, která předpokládá kontinuitu jazyků na území KŠK už od paleolitu. Jeho předchůdci byli např. Yevgeny Yu. Krichevsky a V. Gordon Childe. Na jejich základě Alinei zdůraznil univerzální charakter inovací spojených s lidem KŠK, jako jsou kombinace farmaření a nomádského pastevectví, patrilinearita a patriarchát a jiné. Nicméně Alinei akceptoval zvýšený vliv imigračního elementu v oblasti mezi Černým mořem a Panonskou nížinou, na druhou stranu však podtrhoval kontinuitu - „s nebo bez migračního vlivu ze stepí“ – kultury s nálevkovitými poháry, kultury kulovitých amfor s KŠK nebo s kulturou s bojovými sekeromlaty a „Single Grave“ kulturou. Alinei věří, že mluvčí baltských jazyků mohli hrát významnou roli v difuzi KŠK. Hlavními argumenty pro tuto stěžejní roli Baltů by mohly být: a) geografický rozsah baltské hydronymie v obdélníkovém klenutí od Visly přes ruskou Oku a horní Volhu; b) lingvistický vliv baltských jazyků se vznikem jakéhosi jazykového svazu charakterizovaného polytonií – sjednocuje je s většinou skandinávských a dolnoněmeckých dialektů v pobřežních oblastech, stejně tak s některými slovanskými (severní kašubština) a finskými jazyky (livonština a estonština).", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Existuje jen několik málo objevených sídlišť, což vedlo k tradičnímu pohledu na KŠK jako na výhradně kočovnickou pasteveckou společnost. Nicméně později se objevily i důkazy o usedlém způsobu života s obděláváním půdy. Zrna pšenice dvouzrnky, pšenice seté a ječmene byly nalezeny na sídlišti KŠK ve vesnici Bronocice v jihovýchodním Polsku. Dvoukolové vozy pravděpodobně tažené voly byly také nalezeny v kontinuitě s kulturou s nálevkovitými poháry. Kravské mléko bylo systematicky používáno od 3400 př. n.l. na sever od Alp. Ovce se chovaly spíš v západní části Švýcarska v důsledku silnějšího kulturního vlivu Středomoří. Změny ve věku porážky a velikosti zvířat jsou možným důkazem používání ovčí vlny v tomto regionu KŠK.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřbívání.", "content": "Pohřbívání probíhalo do plochých hrobů nebo malých mohyl ve skrčené poloze; v kontinentální Evropě byli muži pohřbíváni na pravém boku, ženy na levém boku, obě pohlaví shodně s obličeji směrem k jihu. Nicméně ve Švédsku a některých částech severního Polska byly hroby orientovány severojižně, muži na levém boku, ženy na pravém a obličeje orientovány na východ. Pravděpodobně se používala nějaká dřevěná konstrukce, jelikož jsou hroby v jedné linii. To je v kontrastu s praktikami v Dánsku, kde byli zemřelí pohřbíváni ve vertikální stratifikaci pod valy – nejstarší osoba pod povrchem země, druhá v hrobu nad ní a někdy třetí nad oběma. Z předmětů jsou v mužských hrobech časté kamenné bojové sekery, keramické poháry většinou zdobené šňůrami, zářezy či jinými druhy ozdob. Zhruba ve stejné době se vyskytující fenomén zvoncovitých pohárů pohřbíval mrtvé podobným způsobem a pokryl většinu západní a střední Evropy. Kultura zvoncovitých pohárů vznikla kolem roku 2800 př. n.l. na Pyrenejském poloostrově a následně se šířila do střední Evropy, kde částečně koexistovala s KŠK. Největší pohřebiště v Čechách představuje lokalita Vikletice (na Chomutovsku), na Moravě například Marefy u Bučovic. Hroby bývaly opatřené dřevěnou komorovou konstrukcí. Mrtví byli pohřbíváni ve skrčené poloze – muži na pravém boku, ženy na levém boku. Orientace hrobových jam byla především západ–východ, výjimečně také sever–jih. Průměrný dožitý věk u mužů činil 39 a u žen 35 let. V dubnu 2011 byl zaznamenán odlišný způsob pohřbívání KŠK v Praze. Ostatky pravděpodobně mužské byly orientovány stejně jako ženské a neměly žádné specifické pohřební předměty. Objevitelé předpokládali, že tento hrob mohl náležet „člověku takzvaného třetího pohlaví, což byli lidé s odlišnou pohlavní orientací, transsexuálové nebo prostě lidé, kteří se identifikovali odlišně od zbytku společnosti“, média psala o objevu prvního „jeskynního gaye“ na světě. Archeologové a antropologové však kritizovali média pro senzacechtivost. \"„Pokud tento pohřeb reprezentuje transgender osobu (což by mohl), neznamená to, že tato osoba byla jiné sexuální orientace a nebo se k ní hlásila, nebo že společnost jej za homosexuála považovala.“,\" komentuje Kristina Killgrove. Další kritizují to, že v chalkolitu nelze mluvit o jeskynních lidech a identifikace pohlaví z pozůstatků je složitá a nepřesná. Detailní rozbor tohoto pohřbu se dosud ve vědecké literatuře neobjevil.", "section_level": 1}, {"title": "Podskupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prototypická kultura se šňůrovou keramikou.", "content": "Prototypická KŠK se nacházela ve střední Evropě, zejména v Německu a Polsku. Název odkazuje na charakteristickou keramiku této doby: kroucená šňůra byla vtisknuta do vlhké hlíny, aby vytvořila různé dekorativní vzory a motivy. Keramika je známá zejména z hrobů, obě pohlaví obdržely charakteristické dary v podobě takto zdobené keramiky.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura jednoduchých mohyl.", "content": "Kultura jednoduchých mohyl (z angličtiny Single Grave culture, v české literatuře se tento pojem nepoužívá) odkazuje na sérii pozdně neolitických komunit ve 3. tisíciletí př. n.l., které existovaly v jižní Skandinávii, severním Německu a Beneluxu a které sdílely stejný způsob jednotlivého pohřbívání, zesnulé obvykle doprovázely bojové sekery, jantarové korálky a keramické nádoby. Pojem Single Grave culture poprvé použil dánský archeolog Andreas Peter Madsen na konci 19. století, kdy shledal jednotlivé hroby odlišné od tehdy již známých dolmenů, dlouhých mohyl a pasážových hrobů. V roce 1898 vyslovil archeolog Sophus Müller hypotézu, že dolmeny, dlouhé mohyly a pasážové hroby reprezentují jinou skupinu lidí než nově objevené jednotlivé hroby. „Jednoduché mohyly jsou stopami nových, z jihu přicházejících kmenů.“ Kulturní důraz na nádoby sloužící k pití už byl charakteristický pro předchozí kulturu s nálevkovitými poháry, po příchodu KŠK se spojil s novými tradicemi. Obzvláště na západě (Skandinávie a severní Německo) mají nádoby širokou odstupující bázi a definují tak zvláštní podskupinu KŠK v této oblasti. Navrhuje se, že kultura se zvoncovitými poháry je odvozena z této specifické větve KŠK.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura s bojovými sekeromlaty.", "content": "Švédsko norská kultura s bojovými sekeromlaty se objevila cca 2800 let před n.l. a je pojmenována podle zhruba 3000 nalezených hrobů od území Scanie po Uppland a Trøndelag. Bojové sekeromlaty byly primárně spíše objektem společenského statusu. Byla zde silná kontinuita v kamenických tradicích a velmi málo důkazů o velkých pohybech osob, o to méně pak násilných. Staré způsoby života byly opuštěny v době, kdy se proměňovaly kultury v kontinentální Evropě, a zemědělci žijící ve Skandinávii se těchto změn také účastnili, protože patřili do stejné sítě kulturních přeměn. Obyvatelé malých osad nebo vzájemně oddělených farem bez jakékoliv obranné strategie mohou být těžko považováni za agresory. Bylo nalezeno asi 3000 bojových sekeromlatů po celé Skandinávii s výjimkou Norrlandu ve Švédsku a severního Norska. Je známo méně než 100 sídlišť a jejich pozůstatky jsou zanedbatelné, protože se nacházejí na nepřetržitě využívané půdě. Einar Østmo zmiňuje sídliště na Lofotech v oblasti polárního kruhu a ještě dále až po oblast dnešního města Tromsø. Švédská a norská kultura s bojovými sekeromlaty užívala stejné zemědělské technologie jako předchozí kultura s nálevkovitými poháry, avšak příchod kovu změnil společenskou strukturu. Je to zřejmé zejména z faktu, že kultura s nálevkovitými poháry je charakterizována společnými megalitickými hroby a velkým množstvím pohřebních darů, kdežto lid bojových seker pohřbíval individuálně s individuálním obdarováním. Nový pohled na tuto kulturu přinesl v roce 1993 objev hrobky v Turinge, Södermanland nedaleko Stockholmu. Bylo zde nalezeno asi dvacet keramických nádob, šest pracovních seker a jedna bojová sekera, všechny pocházely z pozdní periody této kultury. Důležitý však byl objev ostatků nejméně šesti osob po kremaci. Jde o nejčasnější nález kremace ve Skandinávii, což dokazuje blízký kontakt s kulturami ve střední Evropě. V kontextu vývoje proto-Germánů v této oblasti poznamenává Einar Østmo, že atlantické a severomořské pobřežní oblasti Skandinávie a oblasti kolem Baltského moře byly sjednoceny silnou námořní ekonomikou, která umožňovala mnohem větší rozšiřování a kulturní jednotu oproti vnitřním kontinentálním kulturám s omezenější migrací. Odkazuje na početné petroglyfy z této éry, které zobrazují „tisíce“ lodí. Pro tuto kulturu bylo moře pojítkem, nikoliv hranicí.", "section_level": 2}, {"title": "Finská kultura s bojovými sekeromlaty.", "content": "Finská kultura bojových sekeromlatů byla směsí chovatelů dobytka a původních lovců a sběračů. Je jednou z mála kultur, které mají velké množství nálezů z osad v této oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Středodněperská kultura a kultura Fatyanovo-Balanovo.", "content": "Východními rozšířeními KŠK jsou středodněperská kultura a kultura Fatyanovo-Balanovo. Středodněperská kultura sice neposkytla mnoho nálezů, zato však ležela v nejpřímějším směru ke střední a severní Evropě ze stepí východní Evropy. Pokud je správná asociace kultur s bojovými sekeromlaty a indoevropskými jazyky, pak by kultura Fatyanovo tvořila lingvistické indoevropské superstratum na uralském substrátu, a mohla by zodpovídat za vysvětlení některých slov uralského původu v kontroverzní indouralské tezi. Nicméně podle Häkkinena kontakty mezi mluvčími indoevropských a uralských jazyků začaly v době KŠK a uralická expanze do horního Povolží nastala až později. Häkkinen akceptuje kulturu Fatyanovo jako časně indoevropskou, avšak za její substrát nepovažuje ani uralskou ani indoevropskou skupinu. Genetické výzkumy podporují Häkkinenovu hypotézu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kultura se šňůrovou keramikou (též kultura šňůrové keramiky, zkratkou KŠK, anglicky \"Corded Ware\", německy \"Schnurkeramik\", francouzsky \"ceramique cordée\", nizozemsky \"touwbekercultuur\") zahrnuje širokou skupinu indoevropských archeologických kultur Evropy zhruba mezi lety 2900–2350 př. n.l., tedy od pozdního neolitu přes eneolit až do časné doby bronzové. Tato skupina kultur zabírala rozlehlou oblast od Rýna na západě až po Volhu na východě, obývala tedy velkou část Evropy severní, střední a východní. Obyvatelstvo bylo zaměřeno převážně na chov dobytka a vyznačovalo se nomádským způsobem života. Kulturu lze poznat výhradně z bohatě vybavených kostrových, původně nejspíše mohylových pohřebišť. ", "tgt_summary": "La culture de la céramique cordée est une culture du Néolithique final en Europe du Nord (d'environ -3 000 à -2 200). Elle doit son nom à ses poteries caractéristiques, décorées par impression de cordelettes sur l'argile crue (avant cuisson). Elle s’étend sur tout le nord de l'Europe continentale, de la Russie au nord-est de la France, en passant par la Scandinavie méridionale (où elle est désignée comme culture des tombes individuelles, \"Einzelgrabkultur\", et plus au nord comme « culture des haches de combat »). ", "id": 403547} {"src_title": "Heroes of Might and Magic V: Tribes of the East", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic V: Tribes of the East", "src_document": [{"title": "Nový obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Orkové.", "content": "Orkové jsou nová rasa, která nemůže používat magii, ale namísto ní má k dispozici válečné pokřiky, které podporují vlastní jednotky nebo oslabují a zraňují nepřátelské. Jednotky orků mají schopnost bojového vzteku (blood rage), díky které jsou schopni způsobovat nepříteli bonusová zranění. Když však body této schopnosti klesnou, způsobuje jednotka nižší poškození. Blood rage se jednotkám zvyšuje při vítězné bitvě, zabití spolubojovníka nebo nepřítele, naopak klesá když je zraněna nebo vynechá tah. Hradem orků je tvrz.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň Quroqa.", "content": "Skřetí chán Qurog, chce osvobodit skřetí otroky, které sedláci v Havraním vévodství používají na práci. Rychle osvobodí kentaury, gobliny, zabijáky a kyklopy. S nimi dobyje hlavní město havraního vévodství Havraní vrch a zcela ho zničí. Alaric, biskup královny Isabely, skřetí povstání potlačí a většinu skřetů pozabíjí.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň nekropole.", "content": "Giovanni, pán upírů, dá za úkol Ornelle, vůdkyni Býčího vévodství a své učednici na nekromantku, aby dobyla Iluma-nadin. Po bitvě se Ornella seznámí s Arantirem, vládcem Hereshe, a je poslána do Nar-Ankaru, kde je zkoušena zkouškami Pavoučí bohyně. Arantir vpadá do Stříbrných měst, aby se zde dozvěděl informace o sílícím kultu démonů na Ashanu. Ornella mezitím po zkouškách se setkává s Arantirem v Býčím vévodství a postupně očišťují Býčí a Vlčí vévodství od démonické nákazy. Při výpravě se také setkává Arantir s Kudžin. Nakonec dobyjí Arantir a Ornella město Flammerschrein, kde sídlí církev svaté Isabely, kterou vedl Alaric. Zde také pošle Arantir Isabelinu duši do jejího těla. Tady také nachází informace o Temném mesiášovi a lebce stínů, kterou musí získat dříve než démoni.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Gotaie.", "content": "Gotai, když se dozvídá o smrti svého otce, chce ho pomstít a zabít Alarica. Kudžin na něho však naléhá, aby se nejprve stal chánem skřetů. To Gotai také provede a stane se novým skřetím chánem. Gotai dobývá gryfí města na Východě a poté napadá Stříbrná města a dobývá Shahidbiu, město kde je Kunyakův hrob a rodiště skřetů. Kudžin mezitím navštěvuje skřetí kmeny po celém Ranaaru, aby se přidali ke Gotaiovi. To se jí podaří a táhne s vojskem za Gotaiem do Stříbrných měst. Gotai uctívá Kunyakův hrob a pomstí svého otce tím, že zabije Alatica i s jeho vojskem. Po jeho smrti se ihned setkává s Kudžin a jdou do Gryfí říše zaútočit na Talonguard.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Zehira.", "content": "Gotai s Kudžin se v Shahidbyi setkávají se Zehirem, arcimágem Stříbrných měst. Vyjednají s ním spojenectví a společný útok na Talonguard. Zehir se vydává do Ygg-Challu, kde dohodne pomoc s Ylayou. Pokračuje do Gryfí říše, kde provede s kněžími rituál, který odhalí démony a poté dohodne spojenectví také s Freydou a Duncanem, kteří vedou rebely. Poslední cesta vede do Grinheimu, země trpaslíků, kde se setkává s Wulfstanem a Hangvulem. Chce se sejít s Arkathem, bohem kovářů a patronem trpaslíků. v tom mu chce zabránit Wulfstanův bratr Rolf. Zehir Rolfa porazí a setkává se s Arkathem, který Wulfstana určí novým králem. Spojenecká vojska už jsolu na cestě a Zehir míří k Talonguardu, aby zde zabil Biaru, falešnou královnu, a dosadil na trůn pravou Isabelu. Spojenci dobyjí démonická města v podzemí a srovnají je se zemí. Temní elfové, skřeti, trpaslíci, rebelové a mágové stanou před hradbami Talonguardu, kde sídlí Biara, který za velkých ztrát dobyjí a Biaru nakonec Isabela zabije. Isabela abdikuje a na trůn dosadí Freydu s Duncanem. Tímto končí Gryfí říše a začíná Říše jednorožců.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní vylepšení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Azyl.", "content": "\"Vylepšení pro azyl jsou totožná s jednotkami, které se objevily v datadisku jako Odpadlíci azylu.\"", "section_level": 3}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic V: Tribes of the East je druhý datadisk pro tahovou strategii \"Heroes of Might and Magic V\". Je to samostatný produkt, takže k jeho hraní není potřeba původní hra.", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic V: Tribes of the East est la seconde extension du jeu au tour par tour \"Heroes of Might and Magic V\" et le premier pack en version stand-alone réalisé pour cette cinquième série. Cette extension a été développé par Nival Interactive et produit par Ubisoft Entertainment. Le jeu est sorti le en Europe et le en Amérique du Nord et en Russie.", "id": 1774988} {"src_title": "Urnské Alpy", "tgt_title": "Alpes uranaises", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na severu vymezuje hranice horstva Lucernské jezero (Vierwaldstättersee). Na východě odděluje masiv Urnských Alp od sousedních Glarnských Alp údolí řeky Reuass. Na jihu a západě tvoří hranice částečně řeky Rhôna a Aare a oddělují tak pohoří od Bernských Alp.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Pohoří se geograficky dělí do mnoha samostatných celků a masivů. Nejvyšší a nejvíce zaledněné hory se nalézají zejména jižně od sedla Sustenpass (2224 m). Nejvyšším masivem je vysoká žulová stěna Dammastock, vypínající se nad ledovcem Dammaglatscher a s několika sousedními vrcholy tvoří osu pohoří. Severně od Sustenpassu leží především turisticky významná skupina Titlis, ležící v blízkosti jednoho z nejvýznamnějších lyžařských středisek v zemi - Engelbergu. Na západě pohoří dominují masivy Západní a Východní Melchertalerské Alpy (Huetstock, 2676 m), skupina Brisen a masiv Uri-Rostock ležícího poblíž historického města Altdorf. K pohoří se také řadí masiv Pilatus.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Urnské Alpy jsou velmi bohaté na vodu a vodní zdroje, prameny, jezera, řeky a vodopády. Řeka Rhôna pramení právě z ledovců Urnských Alp. Její zdroj se nalézá ve vodě vycházející z tajícího ledovce Rhonegletscher pod masivem Dammastock.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Jedním z turisticky nejvýznamnějších míst v Urnských Alpách je silniční sedlo Furkapass (2436 m) z kterého míří do hor řada značených cest. Z vyhlídky lze pozorovat ustupující čelo ledovce Rhonegletscher napájející řeku Rhônu. Na dominantu města Luzern, vrchol Pilatus (2221 m), vede nejstrmější ozubnicová železnice na světe postavená v roce 1889.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní sporty.", "content": "Stoupání místy překonává až 48%. Střediskem rekreace a sportu v horách je město Engelberg. Velkým turistickým magnetem je také vrchol Titlis, na který vede soustava lanovek a na vrcholu je vyhlídková restaurace. Zimní svahy Titlisu jsou také vyhledávány lyžaři. V létě se na jeho ledovci nelyžuje.", "section_level": 2}, {"title": "Zajištěné cesty.", "content": "Pro příznivce zajištěných cest jsou zde velké možnosti především nových via ferrat. Mezi nejznámější patří Tälli klettersteig z roku 1993 kterou absolvuje přes 3000 návštěvníků ročně. Byla to zároveň první ferrata Švýcarska. Druhou významnou zajištěnou cestou je Via ferrata Diavolo nacházející se v blízkosti Andermattu.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Díky své divokosti a rozeklanosti jsou Urnské Alpy vyhledávány horolezci. Svou kompaktní žulou a těžkými cestami vyniká především rozervaný hřeben Salbitschijen, ležící na východním okraji pohoří. V oblasti sedla Furkapass je to především oblast vrcholu Gletschhorn (3305 m). Návštěvníci tu narazí na množství cest v klasifikaci III.-V.UIAA.", "section_level": 2}, {"title": "Chaty.", "content": "Turistům a horolezcům slouží v horách řada horských chat a bivaků.", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Takřka středem pohoří vede významná silniční komunikace, která spojuje dolinu Reuss s dolinou řeky Aare přes sedlo Sustenpass (2224 m). Na jihu pohoří zpřístupňuje horstvo silnice vedoucí přes sedlo Furkapass (2431 m). Do jednotlivých dolin zabíhají většinou volně sjízdné silničky či cesty. V několika případech se jedná o soukromé komunikace, na kterých se platí mýto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urnské Alpy jsou plošně poměrně malou (1300 km2), ale vysoko položenou skupinou, ležící ve Švýcarsku v kantonu Uri. Název hor přímo vychází z názvu kantonu. Geomorfologicky se řadí do Vnějších krystalických Alp. Území Urnských Alp je poměrně řídce osídleno. Pohoří charakterizují mohutné zaledněné štíty s příkrými žulovými stěnami. Nejvyšším štítem pohoří je Dammastock (3630 m).", "tgt_summary": "Les Alpes uranaises sont un massif montagneux situé dans la partie centrale des Alpes en Suisse. Elles sont à cheval sur les cantons du Valais, de Berne, d'Uri, d'Obwald, de Nidwald et de Lucerne.", "id": 960077} {"src_title": "Rebucie", "tgt_title": "Rebutia", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "I přes velký počet taxonů je oblast výskytu rebucií poměrně malá. Jsou to předhoří hlavního hřebene And, vysokohorské oblasti severní, až severozápadní Argentiny a jižní Bolívie, ve výškách od 2 000 do 4 500 m n. m. Vzácně zasahují níže až k 1000 m n. m. V letním období je zde mírně teplé klima se silnou insolací, vysokými rozdíly mezi denními a nočními teplotami a dostatečnými srážkami. Srážek je poměrně hodně, ale jsou to prudké lijáky soustředěné do kratších období. Zimní klidové období je zcela suché, chladné. Zde rebucie rostou na loukách v zápoji nízkých travin nebo ve spárách a škvírách skalních ploten společně s pionýrskými travinami, mechy a lišejníky. Spolu s rebuciemi v oblasti rostou rody \"Parodia, Lobivia, Echinopsis\" a \"Acanthocalycium\". Hromadně se zde vyskytují pasakánoidní \"trichocereusy\". Jsou to mohutné, nerozvětvené, až 15 m vysoké [cereus]y, které tvoří specifické, pravidelné, ale řídké porosty na rozsáhlých oblastech horských svahů a hřebenů, tzv. pasakánové lesy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Stonky mají různý tvar, mohou být ploše kulovité, kulovité až válcovité, solitérní, dole odnožující nebo až trsovité. Obvyklá velikost je 3 až 8 cm. Rychlené, přehnojené nebo ve stínu pěstované rostliny mohou být větší až deformované. Žebra jsou spirálovitá nebo rovná, jsou méně či více rozdělená do bradavek. Areolová a temenní vlna je nepatrná. Otrnění není většinou příliš výrazné, je rovné tenké, světlé, většinou těžko rozlišitelné na okrajové a střední. Trny mohou rostlinu zcela zahalovat. Vzácně se vyskytují mohutnější střední tmavé trny, např. u \"R. robustispina\", \"R. margarethae\". U \"digitorebucií\" bývají trny přitisklé ke stonku, pektinátní. Květy jsou poměrně velké, trychtýřovité až široce rozevřené. Mají dlouhou, relativně tenkou trubku. Vyrůstají z boku nebo z báze stonků. Většina druhů je autogamní. Velmi často jsou světle červené až oranžové, dále pak karmínové až fialové, žluté, růžové, bílá barva je vzácná. Plod je malá kulatá bobule dost pevně spojená se zbytkem květu, ve zralosti tence blanitá, rozpadající se. Početná semena vejčitá, asi 0,5 až 1 mm velká, černá, mnohdy s výrazným bílým hilem. Kořeny svazčité nebo řepovité.", "section_level": 2}, {"title": "\"Rebutia\".", "content": "Většinou spíše polokulovité plošší rostliny, na bázi odnožující. Žebra jsou spirálovitá, zcela rozpadlá do hrbolů. Poupata a květy se tvoří u báze rostliny, mnohdy jakoby vyrůstají ze země. Květní trubka je holá, tyčinky volné, nepřirostlé ke květní trubce. Kořeny svazčité. Tyto druhy jsou velmi variabilní, v barvě květů, otrnění.", "section_level": 2}, {"title": "\"Aylostera\".", "content": "Kulovité, mnohdy mírně protáhlé rostliny. Květy mají ochmýřenou trubku a vyrůstají více na boku rostliny. Tyčinky bývají přirostlé k trubce. Kořeny svazčité. Vzhledem se zcela odlišuje \"Rebutia heliosa\" s varietami, která svým bílým pektinátním otrněním hustě pokrývajícím rostlinu připomíná mexickou miniaturu \"Mammillaria pectinifera\". Druhy jsou ustálené, s nízkou varibialitou a nekříží se.", "section_level": 2}, {"title": "\"Mediolobivia\".", "content": "Menší rostliny, často konicky válcovité, trsovitě rostoucí. Mohou připomínat krátké prstíky, odtud Fričovo pojmenování \"Digitorebutia\" z latinského \"digitus\" znamenající prst. Pokožka bývá zbarvena do bronzova, hnědava apod. Žebra jsou přímá, mají zřetelný základ nesoucí jednotlivé hrbolky. Otrnění mnohdy přitisklé. Květní trubka je málo ochmýřená. Některé skupiny mají barvy květů jasné, jiné lomené, pastelové, nevýrazné. Kořen je řepovitý.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie a historie.", "content": "V širokém pojetí zahrnuje rod tři skupiny, \"Rebutia, Aylostera\" a \"Mediolobivia\". Rozmanité druhy \"mediolobivií\" jsou známy také pod synonymy \"Pygmaeolobivia\", \"Digitorebutia\" a \"Cylindrorebutia\". V úzkém pojetí tvoří rod \"Rebutia\" asi 12 druhů z okruhu \"Rebutia minuscula\". Vývoj pojetí rodu ukazuje tabulka. V důsledku neustálých taxonomických změn jsou jednotlivé druhy v literatuře uváděny pod různými rodovými jmény.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Rod s typovým druhem \"Rebutia minuscula\" popsal již v roce 1895 profesor Karl Moritz Schumann podle dr. Weberem objeveného, tehdy ničemu nepodobného kaktusu. Pojmenován je podle Pierre Rebuta, francouzského pěstitele. Vzápětí popis rodu upadl do zapomnění a druhy byly šířeny jako \"Echinocactus\" nebo \"Echinopsis\". Rod \"Rebutia\" obnovili až v roce 1922 Britton a Rose při své revizi čeledi kaktusů. V roce 1923 byl popsán rod \"Aylostera\", což byl počátek dělení na další samostatné rody. A. V. Frič při své poslední osmé expedici (1928/1929) objevil druhově bohatá naleziště ve vysokých horách na severozápadu Argentiny. Jeho nálezy spustily obrovskou vlnu zájmu o tyto kaktusy. V jeho stopách se vydalo mnoho dalších sběratelů. Pro studium byla ustanovena mezinárodní studijní skupina Der Rebutienklub. A.V. Frič navrhuje postupně mnoho rodů, \"Eurebutia, Echinorebutia, Setirebutia, Digitorebutia, Cylindrorebutia, Scopaerebutia, Hymenorebutia\" a \"Chileorebutia\", Backeberg zase \"Pygmaeolobivia\" a \"Mediolobivia\". Mnoho nálezů z té doby, často ještě nepopsaných, bylo zničeno během II. světové války, zcela zničeny byly nejvýznačnější sbírky A. V. Friče a dalšího badatele A. Buininga. Po válce se obnovuje zájem o rebucie, první nové popisy a nové zásilky od jihoamerických sběračů kaktusů přichází již v roce 1948. Na delší dobu se prosazuje systém tří rodů, \"Rebutia\" pro ploše kulovité rostliny s květy holými, bez chlupů, \"Aylostera\" pro kulovité až protáhlejší rostliny s chlupy na květní trubce a nesourodý rod \"Mediolobivia\" pro různorodé rostliny, které mají být přechodem k rodu \"Lobivia\". Od 70. let navázal na tradici A.V. Friče dalšími objevy a průzkumem nalezišť Karel Kníže. Koncem 20. století dochází v rámci všeobecných slučovacích tendencí v taxonomii ke sloučení do jediného rodu \"Rebutia\". International Cactaceae Systematics Group dokonce přiřazuje dříve samostatné a vzhledem odlišné rody \"Sulcorebutia\" a \"Weingartia\". Poslední výzkumy naopak vedou k obnovení rodu \"Aylostera\" a samostatnosti dalších rodů. Tabulka podle: Šída O., 1997, Mosti & Papini, 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní členění rodu.", "content": "tak jak nepanuje shoda v uspořádání a definici rodů, není ani ve vymezení jednotlivých taxonů a jejich zařazení na úroveň druhů, poddruhů a variet či forem. Taxonomové se shodovali na vymezení rodů/podrodů/skupin \"Rebutia\" v úzkém pojetí, tedy rebucie s holou květní trubkou bez chlupů a \"Aylostera\". Různorodé pojetí bylo v uspořádání dalších okruhů známých jako \" Mediolobivia, Pygmaeolobivia, Setirebutia, Cylindrorebutia, Digitorebutia\". Specialista a taxonom E. F. Anderson rozeznává něco přes 40 široce pojatých druhů. Ty řadí do třech tradiční podrodů: \"Rebutia\", \"Aylostera\" a dále pak \"Mediolobivia\" zahrnující dříve různě pojímané skupiny \"Setirebutia, Pygmaeolobivia, Digitorebutia\" apod. Český specialista Otakar Šída oproti tomu ve svém pojetí bližším praxi kaktusářů pěstitelů rozeznává okolo 140 druhů. Jeho členění rodu je složitější. Podrod \"Rebutia\" dělí na sekce \"Rebutia\" a \"Aylostera\", podrod \"Pygmaeolobivia\" dělí na sekce \"Setirebutia\" a \"Digitorebutia\". Navíc přidává podrod \"Reichocactus\" pro jeden specifický druh \"Reichocactus neoreichianus/Lobivia famatimensis\" tvořící přechod k rodům \"Lobivia\" nebo \"Echinopsis\".", "section_level": 2}, {"title": "Soudobé pojetí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický výzkum.", "content": "Výzkumy počátkem 21. století ukazují na polyfyletický původ rodu \"Rebutia\". Zůstávají zachovány samostatné rody \"Sulcorebutia\" a \"Weingartia\". Kladografická větev Rebutia\" I zahrnuje bývalé rody \"Aylostera\" a \"Mediolobivia\" (typu \"R. pseudodeminuta, R. fiebrigii, R. deminuta, R. pygmaea, R. steinmanni, R. einsteinii\"). Kladografická větev Rebutia\" II zahrnuje rostliny s holým perikarpem, tedy původní \"Rebutia\" (typu \"R. minusula, R. senililis, R. wesneriana\" atd.), rody \"Sulcorebutia\", \"Weingartia\" a novější rod \"Cintia\" zůstávají samostatné.", "section_level": 3}, {"title": "Obnova rodu \"Aylostera\".", "content": "V roce 2009 G. Rowley a další prací Mosti & Papini v roce 2011 formálně obnovili rod \"Aylostera\". Oproti zažitému pojetí podle Backeberga zahrnuje i druhy dříve řazené do rodu \"Mediolobivia\". V rodu \"Rebutia\" bylo ponecháno 12 druhů z okruhu \"Rebutia minuscula\", tj. sekce \"Rebutia\" nebo též klad \"Rebutia\" II.", "section_level": 3}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rebucie obecně patří mezi snadno pěstovatelné a odolné kaktusy. Pěstování vychází z toho, že jde o otužilé vysokohorské rostliny. Dobře snáší různé umístění, na okně za sklem, v pařeništi nebo ve skleníku. Zejména jim vyhovuje volná kultura, umístění bez krytu na přímém slunci před oknem, na balkoně nebo na zahradě. Nutné je suché a chladné přezimování při 5 až 10 °C, jinak se rostliny probouzí, vytahují a nekvetou. Přezimování je vhodné na světle. Může být i ve tmě, potom se opožďuje doba kvetení a při přechodu na letní osluněné stanoviště je potřeba zpočátku stínit proti popálení. Brzy kvetoucí druhy ze sekce \"Rebutia\" mohou při velkém přísunu živin přeměnit malá poupata na odnože, proto se doporučuje počkat se zálivkou až poupata dorostou velikosti skoro 1 cm. V červenci, když noční teploty neklesají pod asi 20 °C přestávají rebucie růst, dochází k letní stagnaci. Je nutné přestat se zálivkou obdobně jako v zimním období, jinak zahnívají kořeny a dochází k úhynu. Množení je snadné, jak vegetativní odnožemi, tak výsevem semen. Semena z rozpadlých plodů často samovolně klíčí a semenáčky dále úspěšně rostou již v květináčku mateřské rostliny. Nakvetlé rostliny zejména ze sekce \"Rebutia\" jsou hojně nabízeny široké veřejnosti v obchodech a květinářstvích.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Většinou to jsou popisy jednotlivých druhů od Otakara Šídy. Popisy dalších druhů jsou *zde", "section_level": 1}], "src_summary": "Rebucie (\"Rebutia\") je rod malých, jihoamerických, vysokohorských kaktusů. Vzhledem těla a trnů nejsou příliš zajímavé, jsou ale velmi oblíbené pro své snadné a bohaté kvetení. Proto jsou často pěstovány a nabízeny v obchodech. K objevení a prozkoumání nalezišť výrazně přispěli Češi A. V. Frič a Karel Kníže.", "tgt_summary": "Rebutia est un genre de la famille des \"cactus\" composé de 41 espèces, originaires de Bolivie et Argentine. En 1895, Karl Moritz Schumann a donné au genre le nom de Pierre Rebut (1827-1898), un pépiniériste français cactophile. ", "id": 1985640} {"src_title": "Rýžování zlata", "tgt_title": "Batée", "src_document": [{"title": "Postup ručního rýžování.", "content": "Během procesu získávání se tyto sedimenty nabírají na rýžovací pánev, se kterou se následně začne rotovat a tím odstraňovat voda a lehčí horninový materiál z pánve. Po určité době dochází k tomu, že těžší prvky (jako například zlato, které je přibližně 19 krát těžší než voda, 10 krát než písek a štěrk) zůstávají na dně pánve, zatímco lehčí částice jsou odplaveny s vodou. Z vyrýžovaných menších částeček zlata se mnohdy za pomoci tekuté rtuti vytváří amalgám. Ten se poté zahříváním zbavuje rtuti a vzniká zlatý slitek, zvaný houba. Tento postup, ale vážně ohrožuje zdraví prospektorů i životní prostředí. Převážně v Africe, jižní Americe a Asii se k tomuto účelu ročně spotřebuje asi 800 tun rtuti, z níž se většina vypaří do ovzduší nebo skončí ve zlatonosných řekách a potocích.", "section_level": 1}, {"title": "Lokality rýžování.", "content": "V současnosti je rýžování zlata oblíbenou zábavou, na které se nedá většinou zbohatnout, jelikož většina bohatých oblastí byla již vytěžena. V Česku dochází pravidelně k rýžování zlata na Otavě nedaleko obce Kestřany na Písecku ve zlatonosné řece Otavě. Další místo, kde se pravidelně rýžuje je na zlatonosné řece Opavě, na jejích říčkách, Černé, Střední a Bílé-též zvaná Zlatá Opava. Zde se rýžuje od okolí Vrbna pod Pradědem až po obec Nové Heřminovy. Rozsáhlé stopy po rýžovacích pracích jsou ostatně v celém tomto údolí. Rýžování zlata je novodobě považováno i za sport, který je provozován jak v Česku tak i ve světě. Existuje mistrovství světa v rýžování zlata a dále řada národních a regionálních soutěží. Zájemce o rýžování jako koníček sdružuje Český klub zlatokopů. V Hornickém skanzenu 2 km od Zlatých Hor u obce Ondřejovice si návštěvníci mohou zapůjčit rýžovací pánve a přímo na místě si vyzkoušet rýžování zlata. Ve Zlatých Horách u Jeseníku se pořádají i Mistrovství světa v rýžování zlata.", "section_level": 1}, {"title": "Zlaté horečky.", "content": "Po nalezení významného ložiska zlata často docházelo ke vzniku tzv. zlaté horečky, kdy docházelo k silnému stěhování obyvatelstva do místa nálezu ve snaze rychle zbohatnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rýžování zlata je mechanický proces získávání zlata pomocí rýžovací pánve založený na principu gravitačního ukládání jednotlivých složek a zlatinek či malých valounků zvaných nugety. Zlato se získává ze zlatonosných sedimentů, které postupně ukládá vodní tok tím, že eroduje zlatonosné oblasti a transportuje je do míst, kde dochází k jejich ukládání. ", "tgt_summary": "La batée est un instrument conique creux tirant son nom de l'Espagnol \"batea\", qui signifie cuvette. En forme de chapeau chinois, la batée constitue le matériel de base de l'orpailleur (du chercheur d'or) mais aussi de la prospection minière. De par sa forme et un geste technique maîtrisé de rotation dans l'eau, la batée permet d'exercer une force centrifuge hydraulique sur les alluvions. Les alluvions les plus légères sont évacuées en premier et les matériaux les plus denses restent au fond de la batée. À ce stade final, un second geste plus technique permet de séparer, une fois encore via l'inertie centrifuge, les alluvions de l'or. ", "id": 2432038} {"src_title": "Nága", "tgt_title": "Nāga", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "V buddhistických textech jsou jako nágové označovány podivné polobožské bytosti, které dle popisu mají vypadat jako obrovští hadi (kobry) většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisováni i jako vícehlaví tvorové. Dožívají se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Dle nejstarší tradice jsou nágové sluhy nebeského krále Virúpakkhy (páli, v sanskrtu Virúpákṣa), jednoho ze čtyř nebeských králů, který chrání západní stranu. Nágové slouží jako strážci hory Suméru a chrání tak dévy z nebe třicetitří před útokem démonů. Dle théravádových textů je jejich zvířecí stránka natolik silná (tzn. přílišné zahlcení mysli nečistotami jako hněv, nevědomost a chtivost), že nejsou schopni dosáhnout osvícení. Naopak ve vadžrajánové tradici vystupuje mnoho osvícených nágů. Již od raného buddhismu vystupují v buddhistických legendách jako ochránci Buddhovy nauky. Jedna z nejstarších legend se měla odehrát již šestý týden po Buddhově osvícení, kdy Buddha v sedě prožíval blaho osvobození. Nečekaně se spustil prudký déšť, načež ze svého úkrytu vylezl král nágů Mučalinda, obtočil sedmkrát tělo Buddhy a roztáhl svoji velkou hadí kápi nad Buddhovou hlavou, aby ho tak ochránil před deštěm. Texty vinaji dokonce obsahují příběh o nágovi, který na sebe vzal lidskou podobu a nějaký čas žil jako buddhistický mnich. Nágové mají také klíčové postavení v pozdější formě buddhismu - mahájáně. Mahájánové texty měly být údajně schovány v říši nágů, dokud je odtud v příhodný čas nepřinesl zpět na zem buddhistický mudrc Nágárdžuna. Nágové však v buddhistických legendách nevystupují jen jako dobrotivé bytosti. Druhý největší Buddhův žák Mahá Mógallána (páli, v sanskrtu Mahá Maudgaljájana) musel pomocí svých nadpřirozených schopností porazit obrovského nágu, který měl údajně Buddhovi a jeho bránit v cestě do nebe třicetitří. Termín \"nága\" nebo \"mahánága\" (\"„velký nága“\") je v buddhismu také užíván jako synonymum označující \"velkou bytost\" pro pojmenování Buddhy a dalších mudrců, kteří došli vysvobození z neustálého koloběhu znovuzrozování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nága je sanskrtský a pálijský termín původně v indické mytologii označující polobožské bytosti s tváří člověka, avšak s tělem, respektive ocasem, a kápí kolem krku jako indická kobra. Výraz nemá v češtině ekvivalent, často je nevhodně překládán jako „had“ nebo „drak“.", "tgt_summary": "Le nāga (नाग ou serpent en sanskrit) est un être mythique de l'hindouisme, mais le mot veut dire aussi basiquement : serpent. Les nagas dans la religion gardent les trésors de la nature, sont attachés à l'eau et apportent la prospérité. De nombreux temples en Inde vénèrent une statue de serpent ; le serpent est aussi le symbole de la kundalini. La fertilité et l'immortalité sont aussi leurs pouvoirs. Il apparaît que toute divinité du bouddhisme ou du jaïnisme en plus de l'hindouisme a un serpent attaché à sa personnalité, bon ou mauvais. ", "id": 1821399} {"src_title": "Karel Lamač", "tgt_title": "Karel Lamač", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Karel Lamač se narodil v Košířích u Prahy jako jediný syn pražského rodáka a magistra farmacie Karla Lamače (*1863) a jeho manželky Františky, rozené Prusíkové, ovdovělé Kovářové (*1860). Studoval na lékárníka, stejně jako jeho otec. Mnohem více ho však zaujalo umění a ještě v době studií se stal dirigentem filharmonického orchestru, později začal vystupovat společně s ochotníky jako kouzelník. V době stáží v Drážďanech se seznámil s filmováním. Za první světové války narukoval do armády a na frontě údajně natáčel v zákopech aktuality, přičemž velmi často riskoval vlastní život. Toto tvrzení je však některými badateli zpochybňováno.", "section_level": 1}, {"title": "Filmování.", "content": "Po skončení první světové války a návratu do vlasti (1918) se osamostatnil a založil vlastní filmový ateliér \"Kavalírka\". Jeho prvním československým filmem se stal \"Vzteklý ženich\" (1919), ke kterému napsal jak námět tak i scénář, byl jeho režisérem a i hercem – tento film se však do dnešních dob nedochoval. Němý film mu přinesl výrazné herecké uplatnění, vytvořil oblíbenou filmovou dvojici s půvabnou divou Anny Ondrákovou (vlastním jménem \"Anna Sofie Ondráková\", v zahraničí známá jako \"Anny Ondra\"), společně hráli v: Společně založili společnost \"Ondra – Lamač Film\". Byli do sebe hluboce zamilováni, ale když mu Anny Ondráková navrhla manželství, odmítl ho s příslibem do budoucnosti vzhledem ke svému enormnímu pracovnímu vytížení. Anny se krátce nato vdala za známého německého boxera Maxe Schmelinga, což jej značně zranilo. On, Anny Ondráková, režisér Václav Wasserman a kameraman Otto Heller byli ve 20. letech 20. století odbornou kritikou i diváky považováni za tzv. \"silnou čtyřku českého filmu\". Popularitu mu přinesla filmová úloha roztržitého \"docenta Bulfínka\" ve filmu \"Na tý louce zelený\" (1936). Posledním československým filmem, ve kterém se objevil, byla komedie \"Milování zakázáno\" (1938), v obou filmech měl na starosti (tak jako obvykle) i režii. Už jeho režisérské prvotiny v Československu vzbudily široký ohlas, řadí se mezi ně němé filmy : Ještě větší uznání získal po nástupu zvukových filmů, nejúspěšnější byly ty filmy, ve kterých hrál král českých komiků Vlasta Burian: už první český zvukový film \"C. a k. polní maršálek\" (1930) vyvolal nečekaný úspěch, dále \"Lelíček ve službách Sherlocka Holmese\", \"Funebrák\", \"Nezlobte dědečka\", \"Ducháček to zařídí\". Společně se svým přítelem a žákem Martinem Fričem režíroval komedie: \"On a jeho sestra\" a \"To neznáte Hadimršku\". Oblíbené byly i filmy \"Důvod k rozvodu\", \"Pozor straší\". Natáčel i v zahraničí – v Německu, Francii, Anglii i v USA. Jeho posledním českým filmem byla komedie \"U pokladny stál...\" s Vlastou Burianem (1939). Před nacistickým nebezpečím emigroval do Holandska, později do Belgie a Francie, kde opět natáčel. Po napadení Francie nacisty odjel do Anglie, kde opět vstoupil do armády a v Royal Air Force natáčel dokumenty ze života československých vojáků. Pozornost vzbudila jeho protinacistická satira \"Švejk bourá Německo\" (1943), ve které účinkoval i pozdější československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Jeho oduševnělý hlas se hodil do dokumentárních filmů, které byly připravovány na uvedení v osvobozeném Československu. Po skončení druhé světové války se vrátil do vlasti, ale hned zase emigroval, ze strachu z komunistického převratu. Zpočátku působil ve Francii, později žil několik let v USA, kde pracoval na novinkách a vynálezech v oblasti filmu a televize. Po ukončení aktivní činnosti se přestěhoval do bavorského Mnichova. Dne 2. srpna 1952 zemřel v Hamburku po vážné nemoci ledvin a jater a byl zde pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Souhrn tvorby.", "content": "Podílel se na více než 260 filmech (okolo 100 jich sám režíroval, v 50 z nich sám hrál, k 20 z nich napsal scénář, u 7 z nich byl autorem námětu, u 4 byl střihačem, v 4 sám zpíval, v 2 byl i autorem písní. Napsal i jednu z prvních českých knih o filmu: \"Jak se píše filmové libreto\", ve které shromáždil svoje dlouholeté zkušenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "zčásti", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Lamač (27. ledna 1897 Praha, Rakousko-Uhersko – 2. srpna 1952 Hamburk, Spolková republika Německo) byl český filmař, jednalo se o velmi významnou zakladatelskou osobnost moderní české kinematografie.", "tgt_summary": "Karel Lamač (né le à Prague et mort le à Hambourg ) est un acteur et réalisateur tchèque. Il est aussi connu sous les noms de Carl Lamac, ou Charles Lamac.", "id": 386823} {"src_title": "Kingston upon Hull", "tgt_title": "Kingston upon Hull", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, kde se nachází současné město, bylo osídleno nejpozději ve 12. století, kdy bylo založeno opatství Meaux (postaveno v letech 1150 až 1179). Na východ od současného Hullu nechal postavit William le Gros, hrabě z Albemarle osadu Hedon, která sloužila jako přístav na splavné řece Hedon, která nedaleko odsud ústí do Humberu. Hedon se rychle rozrůstal a král Jindřich II. mu v roce 1160 udělil výsady města. Rozvoj dopravy, který vyústil ve využití lodí s větším ponorem, si vyžádal přesun přístavu k soutoku hlubší řeky Hull a Humber v místě kde se nacházela vesnice Wyke. Wyke (nebo také Wyke upon Hull) obdržela roku 1293, po dohodě mezi Edwardem I. a opatem z Meaux, právo pořádat trhy. Došlo také k rekonstrukci zdejšího přístavu. Toto místo se roku 1293 stalo strategickým bodem ve válce mezi Anglií a Skotskem. Edward I. vybral Wyke jako výchozí místo pro zásobování svých vojsk pro velmi dobře vybavený přístav. Král pak ve svém výnosu ze dne 1. dubna 1299 přejmenoval osadu na \"Kingstown upon Hull\", zkráceně Kingston upon Hull. Tento královský výnos je uschován v archívu místní radnice. Výnos z roku 1440 ustanovil Kingston (nebo také Hull) jako město a zřídil funkce starosty, šerifa a dvanácti konšelů. Tato listina také přidělila konšelům funkci smírčích soudců pro město a okolní hrabství. Důležitost Hullu jako přístavu se zvyšovala po celou dobu středověku, a významnou roli sehrávaly obchodní styky se severním Německem a Baltem. Hlavními exportními artikly byla vlna, sukno a kůže. Do města se dováželo dřevo, víno, kožešiny a barvy. Prvním starostou města byl William de la Pole. Další důležitou osobou té doby byl John Alcock, zakladatel \"Jesus College\" a patron střední školy v Hullu. Rozvoj města v 16. a 17. století se odrazil ve stavbě některých honosných budov jako například Wilberforce House, kde je v současnosti muzeum dokumentující život Williama Wilberforceho. Roku 1642 starosta Hullu sir John Hotham deklaroval podporu parlamentaristů a odmítl povolit Karlu I. vstup do města a zbavil tak krále možnosti využít velkou vojenskou sílu, jíž město disponovalo. Byl označen zrádcem a měl být, přes protest parlamentu popraven. Ironií osudu ale tentýž parlament trval na vykonání poprav poté co Hotham změnil stanovisko a vyjádřil králi loajalitu. Tyto události byly jedněmi z prvních sporů Anglické občanské války. Karel I. jako odpověď začal obléhat město. Toto obléhání eskalovalo do otevřeného konfliktu mezi parlamentem a royalisty. Do poloviny 19. století hrálo důležitou úlohu v rozvoji města velrybářství. Největší rozkvět města je datován do období před první světovou válkou. V té době, roku 1897, obdržel Hull statut města. Po úpadku velrybářství se hlavním směrem rozvoje stalo rybářství na otevřeném moři až do anglicko-islandské tresčí války v letech 1975 až 1976. Podmínky stanovené při urovnání tohoto sporu způsobily úpadek města i když nadále zůstalo významným přístavem pro dopravu především do holandských přístavů Rotterdam a Bruggy. Hull si také udržel důležitou pozici v importu potravin do Velké Británie. Důležitý přístav, průmyslové zařízení a blízkost k Evropě byly hlavními příčinami extrémního poškození města při bombardování v době druhé světové války. Výzkumy uvádějí, že Hull byl po Londýně druhým nejčastějším terčem náletů při nichž bylo zničeno nebo poškozeno asi 95% domů. Z asi 320 000 obyvatel města před válkou bylo v důsledku bombardování asi 192 000 bez domova. Po válce byla velká část centra města rekonstruovaná ale celková obnova byla dokončena v nedávné minulosti kdy bylo zrušeno poslední \"přechodné\" parkoviště na místě kde dříve stávaly obytné domy. V červnu 2007 zasáhla město další pohroma. Velké povodně tohoto roku způsobily zaplavení asi 20 % obydlené plochy města a poškodily 90 z 105 škol. Přesto veřejnost sledovala spíše dramatický průběh záplav v Sheffieldu a Doncasteru, což vedlo místního radního Carla Minnse k označení, že Hull je \"zapomenuté\" město. Jen škody na školách byly vyčísleny asi na 100 miliónů liber.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kingston upon Hull se nachází poblíž východního pobřeží Velké Británie, na severním břehu ústí řeky Humber. Město je obklopeno částí hrabství Yorkshire - East Riding, které má převážně venkovský charakter, a odděluje ho od zbytku země. Větší část města se nachází na úrodné půdě v úrovni nebo pod úrovní hladiny moře. Kingstonská přílivová bariéra (\"Tidal Surge Barrier\") je postavena v místě kde vtéká řeka Hull do ústí Humberu. Bývá využívána asi 8 až 12krát ročně a chrání před povodněmi asi 10 000 obyvatel. Vzhledem k poloze na úrovni srovnatelné s hladinou moře je Hull ohrožen důsledky globálního oteplení.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání obyvatel z roku 2001 měl Hull 243 589 obyvatel což bylo o 7,5% méně než v roce 1991. Odhady z roku 2005 uvádějí počet 249 100 obyvatel. V roce 2001 bylo asi 53 000 obyvatel ve věkové kategorii do 16 let, 174 000 ve věku od 16 do 74 let a 17 000 starších než 74 let. Údaje z roku 2001 také uvádějí podíl bělochů 97,7% a 97% narozených ve Velké Británii. Ve městě žilo 71,7% křesťanů, 18% bez vyznání a 8,4% nespecifikovalo údaj o vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a průmysl.", "content": "Hull je významným přístavem, jímž v roce 2004 prošlo 18,5% importu a 15% exportu Velké Británie. Ve městě má své závody několik významných průmyslových společností například British Petroleum, Smith & Nephew, Seven Seas a Reckitt Benckiser. V Hulu se nacházejí tři důležitá nákupní střediska – \"Prospect Centre\", \"Prince's Quay\" a \"St. Stephen's\". Poslední z nich bylo otevřeno 20. září 2007 a své obchody zde umístili výrobci takových značek jako jsou Zara, H&M, Next, Jane Norman a Topshop. \"Princes Quay\" je vybudovaný na pilotech původních doků. V zastřešeném tržišti \"Trinity Market\" je umístěno asi 60 stánků a nachází se poblíž Kostela svaté trojice a historických Hepworthových arkád.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Status města Kingston upon Hull se v minulosti několikrát změnil. V období let 1889 až 1974 byl městským hrabstvím nezávislým na administrativním hrabství Východní riding, k němuž historicky náleží. V roce 1974 se stal nemetropolitním distriktem hrabství Humberside. Když bylo toto hrabství v roce 1996 zrušeno stal se samostatným správním celkem (\"unitary authority\"). Správním orgánem Hullu je Rada města Hull, jejíž sídlo se nachází v centru města.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní spojnicí silniční dopravy je dálnice \"M62\", která je jednou z hlavních dopravních tepen na severu Anglie. Spojuje Hull s Liverpoolem, Manchesterem, Leedsem a ostatními částmi Velké Británie. Vlastní dálnice končí nedaleko města a zbytek je tvořen silnicí \"A63\". Hull se nachází nedaleko Humberského mostu, který spojuje město z oblastí na jih od Humberu. Byl postaven v letech 1972 až 1981 a ve své době byl nejdelším jednoobloukovým mostem na světě. Městská hromadná doprava ve městě je zajišťována společnostmi \"Stagecoach in Hull\" a \"East Yorkshire Motor Services\". Další menší společnost \"Alpha Bus and Coach\" poskytuje v oblasti města službu \"zaparkuj a jeď\". Novým dopravním uzlem ve městě, zahrnujícím autobusové i vlakové nádraží, je \"Hull Paragon Interchange\" zprovozněné 16. září 2007. Předpokládá se, že ho denně využije asi 24 000 cestujících. Z vlakového nádraží vyjíždějí spoje do ostatních částí Velké Británie, včetně přímého spoje do Londýna provozovaného společností \"Hull Trains\". \"P&O Ferries\" provozuje trajektovou dopravu do Brugg a Rotterdamu. Trajekty jsou vypravovány v noci a \"Pride of Rotterdam\" a \"Pride of Hull\", které jsou používány na této trase, jsou dva největší trajekty Velké Británie. Nejbližším letištěm v dosahu města je Humberside Airport v Lincolnshire, které odbavuje především charterové lety a také čtyři pravidelné spoje společnosti KLM do Amsterodamu a Aberdeenu. Letiště Robin Hood Airport je vzdálené asi hodinu jízdy autem a zajišťuje nízkonákladové lety do mnoha měst Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V muzejní čtvrti se nachází \"Wilberforce House\", \"Arctic Corsair\", \"Hull and East Riding Museum\" a \"Streetlife and Transport Museum\". Mezi další muzea a turistické atrakce je možno zařadit \"Ferens Art Gallery\", \"Maritime Museum\", \"Spurn Lightship\" a \"Deep\". V Hullu působí \"Hull Sinfonietta\", největší profesionální komorní soubor v Humberské oblasti a \"Hull Philharmonic Orchestra\", jeden z nejstarších amatérských orchestrů v zemi. Hull je také sídlem \"Hull Philharmonic Youth Orchestra\", založeného roku 1952. Ve městě také působí několik vokálních sborů – \"Hull Bach Choir\", specializovaný na hudbu ze 17. a 18. století, \"Hull Male Voice Choir\", \"Dagger Lane Operatic Society\", \"Arterian Singers\" a \"Kingston Singers\". V Hullu se nachází tři velká divadla. \"Hull New Theatre\", otevřené roku 1939 je z nich největší a uvádí muzikály, operu, balet, dramatická i dětská představení a pantomimu. \"Hull Truck Theatre\" je menší soukromé divadlo založené roku 1971 s orientací na hry Johna Godberga. Plánuje se jeho přestěhování do \"St Stephens\". Třetí divadelní společností ve městě je \"Northern Theatre Company\". V Hullu je pořádáno několik festivalů. \"Humber Mouth\" – festival věnovaný literatuře, \"Hull Jazz Festival\" – týdenní hudební akce na počátku srpna odehrávající se v okolí Mariny následovaná \"Sea Fever Festival\" na začátku září a mezinárodní \"Sea Shanty Festival\".", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Hull je součástí Yorské diecéze. V roce 2001 byla návštěvnost bohoslužeb jedna z nejnižších v rámci Velké Británie. Na rozdíl od mnoha jiných anglických měst v Hullu není katedrála. Ve městě se ale nachází Kostel svaté trojice, který je největším církevním kostelem v Anglii při srovnání plochy chrámu. Byl postaven okolo roku 1300 a je označován za jednu z nejkrásnějších středověkých cihlových staveb. Ve městě také existuje několik misií a dalších kostelů a jednou ze zvláštností je, že v kostele Svatého Mikuláše jsou pořádány každou neděli bohoslužby v dánštině.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve městě se nachází univerzita založená roku 1927, která obdržela královskou chartu roku 1954. Tuto školu navštěvuje asi 16 000 studentů. K ní je přidružena \"Hull York Medical School\", která zahájila svou činnost v roce 2003 jako výsledek záměru britské vlády poskytnout medicínské vzdělání více studentům. Původně v Hullu působila i University of Lincoln – technicky zaměřená škola. V 90. letech se působnost této školy přenesla do Lincolnu, kam se v roce 2001 přesunulo i vedení a administrativní část této instituce. V Hullu zůstal pouze malá univerzitní kolej. V Hullu existuje dalších asi 100 místních škol z nichž 14 středních a 71 základních je řízeno městskou radou. Mezi soukromé školy patří například \"Hymers College\" a \"Hull Collegiate School\". Dalšími školami poskytujícími vyšší vzdělání jsou rozsáhlá \"Hull College\", \"Wyke College\", \"Wilberforce College\" a \"Hull Trinity House School\", která byla založena roku 1787.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve Hullu působí profesionální fotbalový klub Hull City AFC, který hraje nejvyšší anglickou fotbalovou soutěž a jehož domovským stadiónem je KC Stadium. Mezi úspěšné týmy v ragby patří místní dva kluby které hrají v nejvyšší ragbyové soutěži. Ve městě se také nachází Bull Ice Arena, hokejový stadión kde hraje místní klub Hull Stingrays, účastník nejvyšší anglické soutěže ledního hokeje. Závody chrtů se do města vrátily po v říjnu 2007 s obnovením provozu na Boulevardu, stadiónu určeném pro tento sport.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kingston upon Hull, často jen zkráceně \"Hull\", je město a samostatná správní jednotka v anglickém ceremoniálním hrabství Východní yorkshirský riding. Rozprostírá se na severní straně ústí řeky Humber, nedaleko východního pobřeží asi 40 km od Severního moře na obou březích řeky Hull. V průběhu 700 let své existence byl Kingston tržním městem, vojenským přístavem, obchodním centrem, rybářským přístavem a průmyslovým centrem.", "tgt_summary": "Kingston upon Hull (littéralement : « La ville du roi sur le Hull »), communément dénommée Hull, est une ville anglaise. C'est une autorité unitaire depuis 1997. Limitée au sud par la Humber, elle est entourée à l'ouest, au nord et à l'est par l'autorité unitaire de Yorkshire de l'Est. Hull fait également partie du comté cérémonial de Yorkshire de l'Est (composé des deux autorités unitaires de Yorkshire de l'Est et de Kingston upon Hull). En 2014, la ville compte. Elle a le statut de cité depuis 1897.", "id": 1405201} {"src_title": "Třída C (lehké křižníky)", "tgt_title": "Classe C (croiseur)", "src_document": [{"title": "První světová válka.", "content": "V březnu 1916, během nájezdu na Tondern, Cleopatra taranovala a potopila německý torpédoborec G.194. Křižníky třídy C se téhož roku významně podílely na bitvě u Jutska. V roce 1917 Centaur najel na miny, které poškodily jeho příď a záď s kormidlem, ale nepotopil se a podařilo se ho opravit. V roce 1917 se také několik křižníků třídy C účastnilo druhé bitvy u Helgolandské zátoky. V roce 1918 měl Cardiff tu čest, že vedl poraženou německou Hochseeflotte ke kapitulaci v River Forth. Během války nebyl ztracen žádný křižník třídy C, pouze Cassandra se v prosinci 1918 potopila na mině.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná služba.", "content": "Po první světové válce plnily křižníky třídy C řadu rolí, včetně služby v zámořských koloniích. V roce 1919 najel Curacoa na minu, která ho vážně poškodila, ale byl později opraven. Lodě podtříd Caroline, Cambrian a Centaur byly během 20. let sešrotovány, nebo sloužily ke školním účelům. U modernějších kusů pozdějších sérií, bylo v polovině 30. let rozhodnuto, že budou přestavěny na protiletadlové křižníky. Bylo plánováno přestavět všech 13 zbývajících křižníků. Jako prototypy sloužily Coventry a Curlew, přestavěné v letech 1936 až 1936. Z nich byla sejmuta veškará výzbroj, kterou nahradilo pět věží s kanóny 102 mm a dvojice osmihlavňových 40 mm „pompomů“ (později nahrazených kulomety). Původní střediska řízení palby byla odstraněna a nahrazena novými, upravenými pro boj s letadly. samotné konstrukce lodí se přestavba příliš nedotkla. Nejvíc znát byla výměna stožárů. Jelikož byla přestavba prvních dvou kusů považována za úspěšnou, byla objednána i u ostatních lodí. Před vypuknutím války se začalo pracovat na lodích Cairo, Calcutta, Carlisle a Curacoa, pak už se v přestavbách nepokračovalo, protože všechny lodě byly potřebné v boji.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Druhé světové války se účastnilo všech 13 kusů podtříd Caledon, Ceres a Carlisle, z nichž 6 bylo ve válce ztraceno. V roce 1939 Calypso zadržela německý lamač blokády \"Konsul Hendrik Fisser\" a Caradock další lamač blokády, německý tanker \"Emmy Friedrich\". Řada lodí se účastnila norské kampaně v roce 1940, během které byl ztracen Curlew, potopený v Narviku německými letadly. Třída C také často operovala ve Středomoří. Coventry se v roce 1940 zúčastnil bitvy u mysu Spartivento. Calypso byl v roce 1940 potopen italskou ponorkou \"Badoglini\". V roce 1941 se Calcutta a Carlisle účastnily bitvy u Matapanu, kde byly potopeny tři italské těžké křižníky a těžce poškozena jedna italská bitevní loď. Účastnili se také evakuace Kréty, kde bojovaly proti velké německé nadvládě ve vzduchu. Německým náletem zde byl potopen křižník Calcutta. V roce 1942 bojoval Carlisle v druhé bitvě u Syrty. Naopak Cairo byl, během operace Pedestal, potopen italskou ponorkou \"Axum\". Coventry se v roce 1942 účastnil útoku na Tobruk, během kterého ho těžce poškodil německý nálet a musel ho potopit torpédoborec HMS Zulu. Curacoa se ve stejném roce potopil po srážce s pasažérskou lodí RMS Queen Mary. V roce 1943 byl Caledon poškozen německými letadly tak vážně, že už se nikdy nevrátil do služby. V roce 1944 se Capetown podílel na dělostřelecké podpoře vyloděni v Normandii.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Caroline\".", "content": "Šestice lodí třídy Caroline byla součástí objednávky na osm lehkých křižníků, objednaných podle programu stavby flotily z roku 1913. Byly spuštěny v letech 1914–1915 a přijaty do služby v roce 1915. Výzbroj se skládala ze dvou děl ráže 152 mm a osmi ráže 102 mm. Proti letadlům byl křižník vybaven třemi kulomety. Tato třída měla tříkomínové uspořádání. Během první světové války byly často modifikovány. Například u lodí Caroline, Carysfort a Comus byla odstraněna děla ráže 102 mm a nahrazena dalšími dvěma 152 mm děly.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Calliope\".", "content": "Dvojice lodí třídy Calliope byla zbytkem objednávky na lehké křižníky z roku 1913. Na rozdíl od Caroline měly odlišný, účinnější pohon a jako první křižníky Royal Navy byly poháněny turbínami. Měly zesílený boční pancíř a Champion byl poháněn pouze dvěma šrouby. Caroline také měla jen dva komíny. Výzbroj byla stejná jako u předchozí třídy. Torpédomety z nich byly během války odstraněny.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Cambrian\".", "content": "Lodě třídy Cambrian byly objednány v září 1914, ve stavebním programu pro roky 1915 a 1916. V těchto letech také vstoupily do služby. Podobně jako předchozí třída Calliope už měly dvoukomínový design. Výzbroj tvořily čtyři 152mm kanóny ve čtyřech věžích a čtyři kanóny ráže 102 mm. Ty byly později odstraněny. Canterbury a Champion pak měly pouze jediný 102mm kanón a ostatní dva nové kanóny ráže 75 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Centaur\".", "content": "Třída Centaur byla objednána v prosinci 1914 a na jejich stavbu byl použit materiál z Tureckem objednaných a nedostavěných průzkumných křižníků. Ve službě byly od roku 1916. Měly turbíny, čtyři propelery a dvoukomínové uspořádání. Výzbroj se skládala z pěti věží, každá měla po jednom kanónu ráže 152 mm. Jejich 102mm kanóny byly během války většinou vyměněny za menší ráže.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Caledon\".", "content": "Lodě třídy Caledon byly objednány v roce 1915 a do služby vstoupily během roku 1917. Byly dvoukomínové a jejich pohon a konstrukce byly mírně upraveny. Měly pět 152 mm děl a dvě 75 mm děla. Dále nesly 4 protiletadlová děla. Lodě, které přečkaly první světovou válku, byly v meziválečném období modernizovány a bojovaly i v druhé světové válce. Calypso a Caradoc dostaly pět protiletadlových kanónů Oerlikon 20 mm. Samotný Caledon byl přestavěn na protiletadlový křižník s dvanácti kanóny 102 mm, dvěma 40mm kanóny Bofors a osmi 20mm kanóny Oerlikon.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Ceres\".", "content": "Třída Ceres byla objednána v dubnu 1916 a dokončena v letech 1917 až 1918. Lodě se lišily nižší zádí. Výzbroj tvořilo 5 kusů 152mm kanónů a dva 76mm kanóny. Během 30. let byly Coventry, Curacao a Curlew upraveny na protiletadlové křižníky, veškerá výzbroj z nich byla sejmuta a nahrazena novými 102mm kanóny. Coventry a Curlew jich měly deset a k tomu 16× 76mm. Curacoa měl výzbroj odlišnou, skládající se z osmy kanónů 102 mm, čtyř 76mm kanónů a čtyř 20 mm Oerlikonů. Cardiff a Ceres měly být upraveny na stejný standard, ale zabránil tomu počátek války.", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Carlisle\".", "content": "Poslední pětice křižníků třídy C byla objednána v červnu a červenci 1917. Dokončeny byly v letech 1918 až 1922. Od předchozích lodí se lišily sníženou „trawlerovou zádí“ a absencí velitelské věže. Hlavní výzbroj se skládala z pěti 152mm kanónů v pěti věžích, doplněných dvěma 76mm kanóny, čtyřmi tříliberními děly a dvěma dvouliberními děly. V roce 1939 byly všechny kusy, kromě Capetownu, který dostal pouze silnější protiletadlovou výzbroj a radar, přestavěny na protiletadlové křižníky. Jejich hlavní výzbroj pak tvořilo osm výkonných kanónů ráže 102 mm, umístěných ve čtyřech věžích a doplněných různým počtem 20mm kanónů Oerlikon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída C byla skupina 28 lehkých křižníků, postavených pro britskou Royal Navy v době první světové války. Přestože se jejich konstrukce postupně zlepšovala, v základu byly všechny stavěny podle stejné koncepce. Celkem vzniklo sedm podskupin třídy C – \"Caroline\" (6 lodí), \"Calliope\" (2 lodě), \"Cambrian\" (4 lodě), \"Centaur\" (2 lodě), \"Caledon\" (4 lodě), \"Ceres\" (5 lodí) a \"Carlisle\" (5 lodí). První série třídy C byly po první světové válce vyřazeny ze služby, zatímco pozdější kusy prošly ve třicátých letech rozsáhlou modernizací a sloužily, především jako protiletadlové křižníky, i v druhé světové válce. Publikace o druhé světové válce proto třídu C obvykle dělí pouze na podskupiny \"Caledon\", \"Ceres\" a \"Carlisle\". Třída C byla projektována pro službu v neklidných vodách Severního moře. Byly to pevné lodě, které měly poměrně malý výtlak a nevelký trup.", "tgt_summary": "La classe C était une classe de 28 croiseurs légers de la \"Royal Navy\" construits durant la Première Guerre mondiale.", "id": 2043279} {"src_title": "Steven Seagal", "tgt_title": "Steven Seagal", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Lansingu v Michiganu jako syn Patricie (holandsko-německého původu) a učitele matematiky Stephana (ruského Žida). S bojovým uměním se poprvé seznámil jako malý kluk, když byl s otcem na fotbalovém zápase a o přestávce měl vystoupení mistr bojových umění, který zápasil proti mnohonásobné přesile. Výkon starého mistra, který si lehce poradil s přesilou, Stevena uchvátil. V šesti letech se spolu s rodinou přestěhoval do Kalifornie, kde se zapsal do školy karate. O několik let později začal navštěvovat školu aikido. Bojová umění se mu natolik zalíbila, že se v sedmnácti letech rozhodl odcestovat do Japonska, aby se mohl učit od největších mistrů. Černý pás (první dan) získal v roce 1974 (mimo aikida získal černý pás v karate, judu a kendu). O rok později si otevřel, jako první Američan, v Japonsku školu aikida a oženil se se svou první ženou Miyako (dcerou japonského učitele bojových umění). Navzdory tomu, že nebyl Japonec, tak on i jeho škola získala všeobecné uznání. Pracoval jako ochranka mocných lidí a podle neověřených zdrojů také pro CIA. Po patnácti letech pobytu v Japonsku se vrátil zpět do USA, kde si v Los Angeles založil školu bojových umění. Škola si zanedlouho vybudovala skvělou pověst. Mezi jeho žáky patřilo i mnoho hereckých hvězd a také majitel herecké agentury Michael Ovitz, který mu pomohl dostat se do filmu. Steven Seagal je držitelem sedmého danu v aikido a patří celosvětově k nejvýznamnějším mistrům. Seagala obvinily v listopadu 2017 ze sexuálního obtěžování herečka Julianna Marguliesová a modelka Jenny McCarthyová. V lednu 2016 získal srbské státní občanství. V listopadu 2016 získal ruské státní občanství. V roce 2018 se stal vyslancem Ruska v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Steven Seagal má celkem sedm dětí. Se svojí první ženou Mijako Fujitani má syna Kentara Seagala a dceru Ayako Fujitani. Po návratu z Japonska si vzal herečku Adrienne La Russa, se kterou žádné děti neměli a jejich manželství bylo anulováno. Jeho další ženou se stala herečka Kelly LeBrock, s níž má dvě dcery Annalizu a Arissu a syna Dominica. Během tohoto manželství udržoval poměr s chůvou svých dětí Arissou Wolf, která mu porodila dceru Savannah. V současné době je jeho manželkou mongolská tanečnice Erdenetuya (Elle) Batsukh, se kterou má syna Kuzanga. Současně byl také poručníkem jediné dcery desátého tibetského pančhenlamy Čhökji Gjalcchän jménem Yabshi Pan Rinzinwangmo alias \"Renji\", která ve Spojených státech 10 let studovala, mimo jiné i na American University. Steven Seagal má tři sestry, jednu starší a dvě mladší a je dědečkem dvou vnoučat od svého syna Kentara Seagala, které se narodily v roce 2006 a 2007. V srpnu 2014 koncertoval se svou kapelou na Krymu a veřejně prezentoval svou podporu ruským separatistům i přátelství s prezidentem Ruska Putinem.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová dráha.", "content": "Dostal se tak k roli tvrdého chicagského policisty ex-agenta CIA Nica ve filmu \"Nico, víc než zákon\" (\"Nico\") (1988). Jeho filmovou ženou se stala tehdy ještě neznámá Sharon Stone. Film si získal poměrně slušný ohlas a komerční úspěch, což mu pomohlo k dalším rolím. Druhou rolí je agent Mason Storm v akčním filmu \"Těžko ho zabít\" (\"Hard to Kill\") (1990), v němž odhalí spojení vysoce postavených politiků s mafií. Jeho filmová partnerka Kelly LeBrock se mu stala partnerkou i v životě. Jejich vztah vydržel jen několik let a v roce 1996 se rozvedli. Mimo hraní se podílí na financování většiny svých filmů vlastní produkční společností Steamroller Productions. Po dalším úspěšnějším klasickém akčním filmu s neohroženým policistou \"Muž s cejchem smrti\" (\"Marked for Death\") (1990), došlo k mírnému pohoršení ve filmu \"Nemilosrdná spravedlnost\" (\"Out for Justice\") (1991). Svoji reputaci však napravil v úspěšném akčním filmu \"Přepadení v Pacifiku\" (\"Under Siege\") (1992), který vydělal přes 150 milionů amerických dolarů. Zde si zahrál kuchaře Rybacka bojujícího proti teroristům na bitevní lodi USS Missouri. O dva roky později zaznamenal svůj režijní debut s filmem \"Aljaška v plamenech\" (\"On Deadly Ground\"), kde si zahrál bývalého důstojníka CIA, bojujícího proti bezohledné ropné společnosti, která ničí krajinu na Aljašce. Film s ekologickou tematikou se však stal finančním propadákem. Opět si napravil reputaci v druhém pokračování \"\" (\"Under Siege 2: Dark Territory\") (1995), v němž vystřídal válečnou loď za vlak, který unesl psychicky narušený génius snažící se zmocnit satelitního systému řízení zbraní. Ve filmu \"Boeing 747 v ohrožení\" (\"Executive Decision\") (1996) si zahrál jen vedlejší roli po boku Kurta Russella, který se snaží zachránit unesený dopravní letoun. Do role neústupného policisty se opět vrátil po boku Keenena Ivoryho Wayanse ve filmu \"Glimmer Man\" (1996). Tento tah se mu velmi vyplatil, neboť film patří k jedněm z nejzdařilejších v jeho kariéře. Následující dva filmy \"Tajný agent Jack T.\" (\"Fire Down Below\") (1997) a \"Patriot\" (1998), kde tolik nepoužívá své rychlé ruce se staly propadáky. Zdálo se, že vrchol své kariéry má definitivně za sebou. On se však vždy ze svých chyb poučil a v roce 2001 přišel s dalším trhákem nazvaným \"Lovec policajtů\" (\"Exit Wounds\") v roli policisty Orina Boyda, který pátrá jak se mohlo ztratil padesát kilogramů zabaveného heroinu. Tentýž rok se ještě objevil v roli Franka Glassa, experta na výbušniny, ve filmu \"Profesionál\" (\"Ticker\"). V roce 2002 natočil jeden z posledních snímků \"Na pokraji smrti\" (\"Half Past Dead\"), kde se spolu s bandou hrdlořezů snaží ubránit Nový Alcatraz před teroristy, kteří ho chtějí dobýt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Steven Seagal (* 10. dubna 1952 Lansing) je americký herec, režisér, scenárista, producent, mistr bojových umění, bluesový zpěvák a rezervní zastupce šerifa v Jefferson Parish v Louisianě ve Spojených státech amerických. ", "tgt_summary": "Steven Seagal, né le, à Lansing (Michigan), est un acteur, réalisateur, producteur de cinéma, scénariste et musicien américain. Il est en outre citoyen serbe depuis le et citoyen russe depuis le. ", "id": 77462} {"src_title": "Tuaregové", "tgt_title": "Touaregs", "src_document": [{"title": "Historie a původ.", "content": "Jejich původ je spojen s původem Berberů, kteří se na území severní Afriky nacházeli již 7000 let př. n. l. Kmeny Tuaregů vznikají až v 7. století př. n. l., kdy postupující Arabové vytlačili některé Berbery do jižnějších nepříznivých oblastí Sahary, tady se postupně formují kmenová společenství Tuaregů. Postupně musí čelit nájezdům místních vládců Haussů, Songhajské říše nebo Maročanů. V tomto období se také stávají hlavní obchodní spojnicí mezi pobřežím Středozemního moře a černou Afrikou. Francouzská kolonizace západní Afriky zde narazila na silný odpor ze strany tuarežských kmenů, který byl poražen až za pomoci přivolaných posil. I poté se u moci udrželi místní náčelníci, kteří se stali spojenci Francie pro lepší správu nad územím. Po odchodu francouzských kolonizátorů se jejich území stalo součástí několika státních útvarů. Ve všech se stali národnostní menšinou obývající nehostinné oblasti vzdálené od hlavního města. V Mali a Nigeru je vláda v rukou černošského obyvatelstva, které bylo dříve v tuarežské společnosti považováno za nejnižší otrockou vrstvu obyvatelstva. Velké sociální a národnostní problémy spojené s vlnami sucha a tím způsobené neúrody postupně vedly k nepokojům. V 60. letech 20. století to byla krvavě potlačená revolta v Mali, v 70. letech v Mali a Nigeru a v 90. letech tamtéž. I v současnosti je situace velmi napjatá. Dne 6. dubna 2012 vyhlásili Tuaregové na severu Mali svůj vlastní stát Azavad.", "section_level": 1}, {"title": "Území Tuaregů.", "content": "Tuaregové obývají oblast o rozloze asi 2 milionů km, která zasahuje na území pěti afrických států – Alžírska, Libye, Nigeru, Mali a Burkiny Faso. Převážná část národa je soustředěna v Nigeru (asi 700 tisíc osob) a Mali (asi 500 tisíc osob). V Nigeru obývají převážně kraj Azawagh a s hlavním městem Agadez, které je považováno za jejich centrum. V Mali je hlavním sídlem kraj Azawad s centrem v Kidalu, v Alžírsku jsou soustředěni na jihu země, v horách Tassili n'Ajjer a Hoggar. Poslední částí je malé území v Burkině Faso a na západě Libye kraj Fezzan (ten je v tamašku označen Targa a mohl by tak být jedním ze zdrojů pro název Tuaregové.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Příslušníci národa Tuaregů hovoří jazykem tamašek, jedním ze skupiny berberských jazyků. Díky izolovanosti unikli alespoň částečně arabizaci a tak si zachovali téměř čistou formu původního berberského dialektu. Zachovali si také původní berberské písmo tifinar.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "Tuaregové nejsou typičtí berbeři, ale jejich vzhled a barva kůže se liší podle oblastí, v nichž žijí. Na severu mají většinou světlou pleť a evropské rysy, na jihu je barva jejich pleti tmavší, někde jejich vzhled dokonce splývá s místním černošským etnikem. Muži si už od puberty zahalují tvář pláštěm zvaným \"litham\", nosí dlouhé meče, dýky a štíty vyrobené z antilopí kůže. Tradičně se jejich společnost dělí na takzvané ettebely (rodová společenství, klany), většina z nich se nazývá podle pohoří, kde se rozkládají: Kel Ajjer (v pohoří Tassili n‘Ajjer), Kel Ahaggar (v pohoří Ahaggar), Kel Tademekkat (v oblasti Tademekkat) a Kel Aïr (v pohoří Aïr), Kel Adar (v pohoří Adrar des Iforas), Kel Ataram (jižně od řeky Niger), Kel Dinniq (kraj Azawagh v Nigeru) a Kel Gress (jihovýchodní Niger). Tato velká společenství se dělí na další menší ettebely. K dalšímu členění společnosti slouží tzv. kmeny tawsit, které odlišují jednotlivá společenská postavení a příslušnost k nim je dědičná, odvozující se od ženského předka. Imažiren jsou nejvyšší vrstvou válečníků. Mají za úkol ochraňovat vesnici a stáda a pořádat karavany skrz poušť. Imrad jsou kmeny podřízené Imažiren. Jejich hlavní náplní práce je starost o většinu stád ve vesnici, sami jsou majiteli a pastevci menšího dobytka. Jako svobodní lidé se také podílejí na válečných výpravách. Další část společnosti tvoří Islemen, marabuti, jejichž úkolem je výklad Koránu a v návaznosti na tradici islámského práva jsou také poradci ve věcech práva. Nejnižší vrstvou jsou Iklan, ukořistění při výpravách. Postoj k této vrstvě byl v tradiční společnosti velice kladný, výjimkou nebyly ani sňatky mezi různými vrstvami, proto na jihu došlo k promísení s černým obyvatelstvem. Zcela výjimečnou vrstvou, nezapadající do klasického systému, jsou Inaden, věnující se řemeslné výrobě. Jejich materiálem je kov, kůže i dřevo. Znají vše, co se ve společenství událo a mají možnost to i ovlivnit. Svým popisem určí postavení osob ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení žen.", "content": "Společenství Tuaregů je založeno na matrilineárním principu. Zatímco muži jsou ochránci a živiteli rodiny a vlastníci stád, ženy jsou majitelkami stanu a jeho vybavení, přičemž ani v manželství se jejich majetek nespojí. Tato rovnováha je pro společnost velice důležitá. O rozvod mohou požádat oba partneři a oba přitom mohou ztratit hodně. Žena přijde o obživu a vrací se k rodině, muž přijde o domov. Rodiny jsou monogamní a velké slovo při rozhodování o společnosti mají právě ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky. Tvoří jej asi 1–1,5 milionu osob jejichž hlavní obživou je kočovné pastevectví. Dnes je jejich území rozděleno mezi Alžírsko, Libyi, Niger, Mali a Burkinu Faso. Sami sebe označují názvem Kel Tamašek, tj. „lidé mluvící jazykem tamašek“, který je považován za dialekt berberštiny. Podle jiných pramenů se název odvozuje z arabského at-Tawárika tedy „bohem opuštění“. Podle Encyklopedia of Islam je název Tuareg odvozen od slova Targa, což je berberské označení provincie Fezzán v dnešní Libyi a tudíž označení Tuareg znamená člověk z Fezzánu. Stejně jako zbylé berberské kmeny i oni prošli procesem arabizace a přijali islám. Jejich území se rozkládá především v nehostinných a špatně přístupných oblastech, takže si i navzdory tomu zachovali velkou část původní kultury včetně jazyka a písma.", "tgt_summary": "Les Touaregs, qui se nomment eux-mêmes les Kel Tamasheq (en berbère : ⵍⵜⵎⴰⵣⵜ \"Kel Tamacheq\") sont des habitants du Sahara central et de ses bordures (Algérie, Libye, Niger, Mali, Mauritanie, Tchad, et Burkina Faso). Ils parlent une langue berbère, le \"tamasheq\", et utilisent un alphabet appelé tifinagh (prononcé en français \"tifinar\"). ", "id": 1933919} {"src_title": "Lancaster (Anglie)", "tgt_title": "Lancaster (Royaume-Uni)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název města pochází ze jména řeky Lune, která jím protéká a jejíž jméno pochází z keltštiny, a impozantního hradu (anglicky \"castle\"). Původní název \"Loncastra\" se postupně změnilo na současný Lancaster. Lancasterský hrad byl částečně vybudován ve 13. století na místě původní římské pevnosti a rozšířen za vlády Alžběty I. Je známý pro procesy s čarodějnicemi z roku 1612. Uvádí se, že počet odsouzených a oběšených obětí byl největší v celé zemi mimo Londýna. Lancaster obdržel roku 1193 výsadu pořádání pravidelných trhů ale status města mu byl udělen až roku 1937. Mnoho budov v centru města a podél \"St. George's Quay\" pochází z 18. století a byly postaveny v době kdy byl Lancaster velmi rušným městem a čtvrtým nejdůležitějším centrem obchodu s otroky. Pozice města jako významného přístavu však měla jen krátké trvání, protože se řeka stala nesplavnou pro lodě s větším ponorem. V minulosti byly hlavními přístavy pro město \"Morecambe\", \"Glasson Dock\" a \"Sunderland Point\" a v současnosti je to \"Heysham\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Lancaster je nejsevernějším městem hrabství Lancashire a nachází se asi 5 kilometrů ve vnitrozemí od Morecambe Bay. Město se rozprostírá kolem řeky Lune a Lancasterského kanálu. Dálnice \"M6\" prochází na východ od města a \"West Coast railway line\" prochází železniční stanicí v Lancasteru.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a průmysl.", "content": "Ekonomika Lancasteru je orientována na poskytování služeb. Ve městě se produkuje nebo vyrábí krmiva pro zvířata, textilní zboží, chemikálie, dobytek, papírenské výrobky, umělá vlákna, zemědělské stroje a těžká nákladní vozidla. V poslední době dochází i k rozvoji technologicky vyspělejší výroby. Až do nedávné doby sídlila ve městě centrála společnosti Reebok, ale poté co se spojila se společností Addidas plánuje přesunout výrobu do Boltonu a Stockportu. V Lancasteru se nachází rozsáhlé nákupní centrum a je místem nákupů pro severní Lancashire a jižní Cumbrii. \"Marketgate Shopping Centre\" a \"St. Nicholas Arcades\" jsou nejdůležitější zastřešená obchodní centra ve městě. V okolí se mimo obchodů společností významných značek nachází i mnoho menších prodejen drobných soukromých obchodníků nabízejících oděvy a klenoty. Další obchodní střediska se nacházejí na okraji města.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Lancaster a sousední Morecambe se postupem doby sloučily do jedné konurbace a v současnosti jsou spravovány společně. Město a distrikt Lancaster a municipální distrikt Morecambe a Heyshamu byl spojen roku 1974 a vznikl tak distrikt City of Lancaster v rámci hrabství Lancashire. Tento distrikt obdržel status města a je spravován radou města Lancasteru (\"Lancaster City Council\"). Lancaster je součástí volebního obvodu \"Lancaster and Wyre\" do parlamentu a regionu Severozápadní Anglie pro volby do Evropského parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Lancaster jako historické město nabízí průměrný rozsah kulturního vyžití. Ve městě se zachovaly mnohé stavby ve stylu georgiánské architektury. Mezi nejznámější historické stavby ve městě patří Lancasterský hrad, převorský kostel Svaté Marie a Ashtonův památník. \"Lancaster Grand Theatre\" a \"Dukes Theatre\" jsou nejdůležitějšími místy pro pořádání představení. Ve městě se také koná festival \"Play in the Park\", série představení na otevřeném prostranství v místním \"Williamson Parku\". Místní univerzita se může pochlubit největší studentskou scénou Evropy, která pravidelně hostí známé komiky, taneční soubory a dramatická představení. Dalšími kulturními událostmi jsou \"Lancaster Jazz Festival\" a \"Maritime Festival\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve městské části \"Bailrigg\" sídlí Lancasterská univerzita, univerzita, která se může pochlubit skvělými výsledky v oblasti výzkumu ve srovnání v rámci univerzit Velké Británie a je jednou z nejlepších obchodních škol. Na škole se nachází i laboratoř, která je centrem rozvoje pro informační a komunikační technologie. V Lancasteru také sídlí jedna fakulta školy University of Cumbria a to na místě kde dříve bývala \"St Martin's College\". Tato fakulta poskytuje kursy postgraduální i pro studenty denního studia v oborech uměleckých, sociálních, obchodních, pedagogických a zdravotních. Na úrovni středoškolského vzdělání jsou to v Lancasteru například školy \"Lancaster Royal Grammar School\", \"Lancaster Girls' Grammar School\", \"Ripley St. Thomas C of E High School\", \"Our Lady's Catholic College\", \"Central Lancaster High School\" a \" Morecambe College\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Lancasterský veslařský klub \"John O'gaunt Rowing Club\" je čtvrtým nejstarším veslařským klubem Velké Británie. Jeho sídlo se nachází u hráze poblíž Skertonu. Fotbalový klub Lancaster City FC hraje v nižší fotbalové soutěži. Lancasterský kriketový klub sídlí nedaleko řeky Lune a má dva seniorské oddíly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lancaster je město nacházející se na severozápadu Anglie v hrabství Lancashire. Rozkládá se podél řeky Lune a podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 má 45 952 obyvatel. Spolu s dalšími sousedními městy je součástí vyššího správního celku – distriktu City of Lancaster, který má 133 914 obyvatel. Tradičně je hlavním městem hrabství Lancashire, jemuž dalo jméno a je jeho komerčním, kulturním a vzdělávacím centrem.", "tgt_summary": "Lancaster ou Lancastre en français, est une ville dans le nord-ouest de l'Angleterre, Royaume-Uni, dans le comté du Lancashire sur la rivière Lune. Elle a le statut de Cité. En 2001, elle comptait plus de. La ville est très accessible : située près de l'autoroute M6, l'autoroute la plus longue de Royaume-Uni, mais aussi, possédant une gare sur la \"West Coast Main Line\", la plus importante artère ferroviaire du nord-ouest. ", "id": 1970784} {"src_title": "Lednické Rovne", "tgt_title": "Lednické Rovne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka se nalézá v listině z roku 1471 „posessio rowne“. Další zmínkou je v latinské autobiografii „Confessio Peccatoris“ povstaleckého vůdce Rákoczyho Františka II. v souvislosti jeho cesty z roku 1687, kdy cestoval s matkou a sestrou z Mukačeva do Vídně a během cesty pobyli na svém zámku v Rovních a na hradě Lednica. Kdy byl zámek v Lednických Rovních postaven už nelze zjistit. Katolický kostel sv. Michala byl postaven v roce 1926, zajímavá je i barokní Kaple sv. Anny, poutní místo.", "section_level": 1}, {"title": "Sklárny.", "content": "Historie sklárny v Lednických Rovních začíná ve Vídni na Lichtensteinstrasse č. 22. Je to dům, kde Josef Schreiber od roku 1844 vedl sklářský podnik. V roce 1847 vzal do učení dvanáctiletého synovce Josefa, který se později stal i majitelem jeho podniku. Sklárny byly založeny v roce 1892 a brzy se staly významným podnikem v obci i v jejím okolí. Ze začátku vyráběli pouze tabulové sklo, v roce 1893 tuto výrobu však zastavili a místo ní zavedli výrobu lisovaného skla. Sklo bylo známé pod názvem „Císařský křišťál“.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Do konce 2. světové války žilo v obci hodně obyvatel německé národnosti, kteří pracovali ve vedoucích funkcích Schreiberova sklářského podniku. Po skončení války uprchli. Dodnes má mnoho obyvatel obce český původ.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Obec se rozvíjí a kromě sklářského podniku RONA a.s. se zde nachází i elektrotechnický podnik Yura Corp. / dodavatel KIA MOTORS /. Je zde i zajímavý anglický park a v něm množství drobných architektonických památek. Nachází se zde i jediná sklářská škola na Slovensku – Sdružená střední sklářská škola. Proběhla rekonstrukce Náměstí svobody v centru obce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lednické Rovne [lednické rovně] jsou obec s 4 094 obyvateli v okrese Púchov (Slovensku), vzniklo sloučením dvou obcí, Lednických Rovní a Prečínské Lehoty a to dne 18. června 1926. Její součástí jsou i místní části Horenická Hôrka a Medné. Leží v nadmořské výšce 265,8 m n. m. na pravém břehu řeky Váhu. Nejvyšším bodem je Lieštie s nadmořskou výškou 511 m n. m. Obcí protéká potok Lednica, který se vlévá do řeky Váh.", "tgt_summary": "Lednické Rovne (, ) est un grand village du district de Púchov de la région de Trenčín au nord-ouest de la Slovaquie. La ville se trouve sur la rivière Váh, non loin des Carpates blanches.", "id": 1257009} {"src_title": "Boeing C-17 Globemaster III", "tgt_title": "McDonnell Douglas C-17 Globemaster III", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp (87-0025) poprvé vzlétl 15. září 1991 z továrního letiště v Long Beach s továrním pilotem W. Caseym a podplukovníkem USAF G. Londonem. Let byl zakončen na základně Edwards, kde se zkoušela ovladatelnost letadla, vypínání a spouštění motorů za letu a vzdušné tankování. První sériový stroj, označený továrnou P-1, poprvé vzlétl 18. května 1992 a na Edwards proběhly jeho zkoušky, včetně letů s nákladem. Dne 21. června 1992 vzlétl druhý produkční exemplář P-2 a na základně Edwards se pak zkoušel jeho dolet a velikost nejvyššího nákladu i zlepšená palubní elektronika. Již 7. září 1992 přilétl na Edwards letoun P-3, 30. ledna toho roku stroj P-4 přenesl 72 914 kg nákladu na vzdálenost 5 162 km bez mezipřistání i bez tankování za letu. Ještě koncem roku 1992 prototyp C-17 začal se zkouškami shozu nákladů i výsadkářů a vytahování nákladů z letadla v přízemních výškách padákem. Dne 5. února 1993 dostal C-17 oficiálně jméno Globemaster III. Pátý vyrobený kus poprvé vzlétl 9. prosince 1992, jako první stroj bez jakýchkoli zkušebních přístrojů. Byl určen především pro výcvik vojenských osádek a později po sedm měsíců sloužil při vyhodnocování a operačních zkouškách typu u USAF na základně Kirtland v Novém Mexiku. Šestý vyrobený stroj, P-5, vzlétl poprvé 6. března 1993 a byl předán USAF o šest dní později. Záhy přelétl do námořního leteckého výzbrojního střediska na základně Patuxent River ve státě Maryland, kde se zkoušely jeho elektromagnetické vlastnosti, především odolnost proti bleskům a rovněž také radarové systémy. V roce 1994 vykonal P-4 řadu předváděcích nakládání na mnoha základnách USAF, US Marines a US Army, aby se jejich osádky seznámily s novým typem letounu. 28. července 1993 uskutečnil první let osmý C-17A-první stroj třetí série a zároveň druhý, určený pro operační jednotku, 17. letku 437. wingu, sídlící v Jižní Karolíně. Té byl předán v srpnu. 1. února 1994 poprvé vzlétl desátý sériový stroj P-10, o týden později byl předán na základnu Charleston. Tím skončila dodávka třetí série. Následně převzala Globemaster III také jednotka 62. dopravního křídla v McChord a 315. dopravního křídla (Asociate Reserve). V roce 2001 zahájily provoz čtyři pronajaté C-17A u 99. perutě RAF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing (dříve McDonnell Douglas) C-17 Globemaster III je strategický transportní letoun vyráběný společností Boeing Integrated Defense Systems, a sloužící v letectvech USA, Británie, Austrálie, Kanady, Indie, Kataru a Spojených arabských emirátů. ", "tgt_summary": "Le C-17 Globemaster est un transporteur (de matériel principalement) construit par McDonnell Douglas (aujourd'hui fusionné avec Boeing) au début des années 1990. Il est utilisé par l'United States Air Force, la Royal Air Force, la Royal Australian Air Force, l'Aviation Royale du Canada, la force aérienne indienne, la force aérienne du Koweït, l'OTAN et le Qatar. La chaîne de production, qui fabrique une dizaine de C-17 par an a été prolongée plusieurs années à la suite de commandes du Congrès américain et s'est arrêtée en 2015 après la construction du et dernier exemplaire.", "id": 1535833} {"src_title": "Židé na Slovensku", "tgt_title": "Histoire des Juifs en Slovaquie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny a středověk.", "content": "První zmínky o židovském osídlení na území dnešního Slovenska se objevují v 11. století. Ve 14. století žilo v Bratislavě asi 800 Židů. Většina z nich se zabývala obchodováním a poskytováním finančních služeb. Na počátku 15. století byl založen židovský hřbitov v Tisinci, který byl v užívání do roku 1892. V roce 1494 bylo šestnáct Židů obviněno z rituální vraždy a následně upáleno na hranici v Trnavě. V roce 1526 po bitvě u Moháče byli Židé vyhnáni ze všech velkých měst v Uhrách. V roce 1529 bylo třicet Židů upáleno na hranici v Pezinku. Na konci 17. a počátku 18. století se Židé začali navracet do měst a začaly se utvářet první židovské obce, které však byly prozatím vyloučeny z mnoha odvětví a navíc se stávaly obětmi nenávisti ze strany domácího nežidovského obyvatelstva. V roce 1683 několik stovek Židů uprchlo před kuruckými nepokoji a omezeními do Uher z Moravy. Roku 1700 byla v Bratislavě založena ješiva a schválena zemskými úřady. Situace Židů ve celém Uherském království ze výrazně zlepšila v roce 1782, kdy byl vydán toleranční patent císaře Josefa II. Tato listina přinesla Židům, stejně jako ostatním menšinám, řadu občanských svobod a práv. Byl tak zahájen proces postupného zrovnopravňování Židů v rámci uherské společnosti. Dokument obsahoval nařízení, která zlepšila celkové právní postavení Židů usnadnil jim přístup k řemeslům, průmyslové výrobě a k výkonu svobodných povolání. Z hlediska budoucnosti bylo důležité, že bylo reálně všem obyvatelům umožněno získat světské vzdělání. Zákonem z roku 1840 umožnila uherská vláda Židům usídlovat se ve městech, s výjimkou báňských a zrušila další hospodářská omezení. To umožnilo Židům se začlenit mezi měšťanstvo. Dalším mezníkem byla revoluční léta 1848-1849. Dle zákona z roku 1868 obdrželi Židé jako náboženské společenství v mnohých ohledech větší práva, než měly jiné nemaďarské národnosti v Uhersku, což vyvolalo mnohé negativní reakce. Tento vývoj završil zákon XLII z roku 1895, kterým uherský parlament v plném rozsahu zrovnoprávnil Židy s ostatními obyvateli země a dovršil tak proces otevření ghetta a zaručoval Židům plnou občanskou a náboženskou svobodu.", "section_level": 2}, {"title": "20. století a druhá světová válka.", "content": "Zásadní zlom ve vývoji židovské menšiny na Slovensku, podobně jako v okolních zemích, přinesl nástup nacismu v Evropě. Na konci 30. let 20. století vláda \"Slovenského štátu\" poprvé omezila občanská práva Židů vládním nařízením č. 63/1939 Sl. z., přičemž pojem „Žid“ byl definován na náboženském, nikoli na rasovém základu. Nařízení také usměrnilo počet Židů v některých svobodných povoláních a omezilo uplatňování anebo vymáhání pohledávek prostřednictvím židovských advokátů Židů. Nařízením č. 150/1939 Sl. z. byla upravena vojenská povinnost Židů a byli přeřazení do zvláštních pracovních táborů. 29. února 1940 slovenský sněm schválil arizační zákon, který byl předtím projednán s představiteli Židovské úřadovny a byly zapracovány jejich připomínky (ti ho akceptovali jako menší zlo). Zákon nevstoupil v platnost, protože ho prezident Jozef Tiso odmítl podepsat. Zákon byl opětovně schválen 25. dubna 1940 (č. 113/1940). Podnik, který měl nejméně 51 % nežidovského kapitálu, nebyl považován za židovský. Práva Židů byla omezována i dalšími nařízeními. Nátlak Třetí říše se postupně stupňoval a bylo požadováno radikální řešení židovské otázky, které však prezident Tiso odmítl. Na neřešení židovské otázky si Berlínu stěžoval přímo vyslanec Bernard ve své rozsáhlé správě,Německé připomínky vůči Slovensku\", která předcházela jednáním v Salzburgu. Také pozdější zprávy německé vojenské zpravodajské služby potvrzovaly odmítaní účinného prosazováni židovské otázky ze strany slovenského prezidenta. 9. září 1941 bylo schváleno vládní nařízení č. 198/1941 o právním postavením Židů (tzv. „židovský kodex\"), kterým se rušily předešlé předpisy a stanovovaly nové. Proti kodexu protestovala slovenská katolická církev. Na začátku roku 1942 vznesla německá vláda požadavek na zásadní navýšení počtu dělníků o 20 000. Požadavek byl založen na mezistátních dohodách mezi Německem a Slovenskem. Po naléhání německé vlády slovenský velvyslanec navrhl, jestli by německá vláda na práce nepřijala slovenské Židy. Po souhlasu německé vlády bylo vystěhování 20. února 1942 schváleno také slovenskou vládou. Německá strana také původně požadovala zaplacení doplatku 500 říšských marek na ubytování, stravu a ošacení, nakolik nešlo o osoby zvyklé manuálně pracovat. Po vyjednávaní s Němci zaplatila slovenská vláda pouze příspěvek 8,6 mil marek a to odepsáním z těžce vymahatelného německého dluhu. Zákon o vystěhování Židů byl schválen 24. března 1942. První transport ale odešel již další den, a to na základě nařízení předsedy vlády Tuky, bez předcházejícího uvědomění parlamentu, prezidenta a členů vlády. Židům byly prezidentem a jednotlivými ministerstvy udělovány výjimky a zvláštní legitimace, které je chránily před vysídlením. Na vysoký počet výjimek si stěžoval Berlínu přímo německý vyslanec H. E. Ludin. Slovenská vláda také opakovaně požadovala návštěvu slovenské komise, která by na místě prověřila podmínky zachovávání mezistátní dohody o lidském zacházení s Židy v pracovních táborech. Protože německá strana to nemohla připustit a komisi odmítla, Slovensko transporty okamžitě zastavilo. Transporty nebyly obnoveny až do propuknutí a potlačení Slovenského národního povstání, když bylo Slovensko obsazeno německou armádou. Hauptsturmführer SS Dieter Wisliceny - představitel Hlavního říšského úřadu bezpečnosti (Reichsicherheitshauptamt – RSHA) později opakovaný nátlak slovenské vlády a nemožnost požadované inspekce označil jako první moment, kdy se mu Adolf Eichmann svěřil, že Židé jsou hromadně vyvražďováni. Celkový počet židovských obětí holokaustu na Slovensku je odhadován na přibližně 70 000 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Největší z poválečných pogromů se odehrál v září 1945 v Topoľčanech. Pogrom začal protižidovskou demonstrací, příčinou byla nespokojenost občanů s postupem proti řeholním sestrám v místním klášteře, který byl označen za fašistické hnízdo. Demonstranti poranili 47 Židů. K protestujícím se připojili i někteří vojáci, kteří měli demonstraci potlačit. Zásadní zlom v historii židovstva na Slovensku znemenala doba po Sametové revoluci, a konkrétně pak rok 1993, kdy došlo k rozvoji života komunity na Slovensku. V současné době žije na Slovensku zhruba 6000 obyvatel židovského vyznání, zejména pak v Bratislavě. Většina je starších 70 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovská populace na území dnešního Slovenska existuje od 11. století. Většina židovské populace byla zdecimována za druhé světové války. V roce 2001 na Slovensku žilo 2 310 osob hlásících se k judaismu, což představuje nárůst v řádu stovek od roku 1991.", "tgt_summary": "Avant l'existence de la Tchécoslovaquie (1918-1940 et 1945-1993) et l'indépendance de la Slovaquie actuelle (1993), l'histoire des Juifs slovaques se mêle étroitement à celle des Juifs de Hongrie, le territoire slovaque et les populations slovaques ayant fait partie de diverses entités étatiques (Histoire de la Slovaquie).", "id": 707240} {"src_title": "Lucas Cranach starší", "tgt_title": "Lucas Cranach l'Ancien", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v početné rodině jako Lucas Sünder a vyučil se patrně u svého otce, který je v soudních dokumentech v hornofrancké obci Kronach z roku 1495-1497 označován jako Hans Maler (Hans - malíř). Jméno Cranach přijal později, podle svého rodiště (Lucas z Kronachu). O jeho malířském školení nejsou známy podrobnosti. Po roce 1498 Cranach putoval jako tovaryš a navštívil Norimberk, Regensburg a Bamberg, kde se mohl seznámit se svým současníkem Matthiasem Grünewaldem. Podle historiků umění ovládal Cranach latinu, kterou mohl vystudovat ve Schweinfurtu. Tam se patrně seznámil s humanistou Johannem Cuspinianem, který ho později pozval do Vídně. Usadil se zde roku 1501 a spřátelil se se vzdělanci z tehdy nově založené Vídeňské univerzity, mimo jiné Conradem Celtisem. Cranach ve Vídni zůstal pouhé čtyři roky a vytvořil tam díla, která ho řadí k zakladatelům Dunajské školy. Roku 1504 si jeho nadání povšiml saský kurfiřt Fridrich Moudrý (Friedrich III. z rodu Wettinů) a přivedl jej do Wittenbergu. Cranach sem přišel se svými čtyřmi asistenty v květnu 1505. Až do roku 1552 byl dvorním malířem saských kurfiřtů -Fridricha († 1525) i jeho nástupců - bratra Johanna (\"Johann der Beständige\", † 1532) a jeho syna Johanna Friedricha I.(† 1554). Zachovaly se dokumenty potvrzující, že Cranach mimo plateb za obrazy a použité drahé pigmenty a zlato obdržel opakovaně dvorský oděv a byly uhrazeny náklady na jeho cesty. Cranach podepisoval svá díla iniciálami LC až do roku 1508, kdy od Fridricha obdržel rodinný erb se znakem korunovaného okřídleného hada s rubínovým prstenem v čelistech. Tento symbol pak užíval i jako signaturu svých obrazů. V témže roce byl vyslán na diplomatickou misi do Nizozemí a portrétoval císaře Maxmiliána a jeho syna, pozdějšího císaře Karla V. Ve Wittenbergu se spřátelil s Martinem Lutherem, kterého podporovali vlivní objednavatelé Cranachových děl. Luthera mnohokrát portrétoval, byl mu svědkem na svatbě s Katharinou von Bor a roku 1526 byl kmotrem jeho nejstaršího syna Johannese. K jeho přátelům patřil i významný humanista a reformační teolog Philipp Melanchthon, jehož spis „Pasional Christi und Antichristi“ ilustroval roku 1521 vlastními dřevořezy. To ale Cranachovi nebránilo přijímat objednávky katolického kléru. Jedním z jeho významných zákazníků byl např. mohučský arcibiskup, kardinál Albrecht Braniborský, kterého Cranachův přítel Luther často kritizoval pro prodávání odpustků a uctívání svatých ostatků. Cranach žil nejprve v zámku saských kurfiřtů. Roku 1512 zakoupil dva domy sousedící s tržištěm na adrese Markt 3 a Markt 4 a zřídil zde dílnu a vinný šenk. Téhož roku se oženil a měl s manželkou Barbarou Brengbier (-† 1541), dcerou starosty ve městě Gotha, pět dětí. Syn Hans (* 1512), nadaný malíř, zemřel roku 1537 na cestě do Bologni, a tak se nástupcem stal druhý syn Lucas (* 1515). Cranach měl dcery Ursulu, Barbaru (* 1513) a Annu (* 1520), jejímž kmotrem se stal Martin Luther. V roce 1518 dům prodal a od potomka rektora místní Univerzity, doktora Martina Pollicha of Mellerstadt, zakoupil dům s lékárnou na prestižní wittenberské adrese Schlossstraße 1 a nechal přistavět prostory pro svou malířskou dílnu. Kolem roku 1522 koupil znovu dům v Markt 4 a se svým obchodním partnerem, zlatníkem Christianem Döringem, zde zřídil tiskárnu, kde téhož roku vytiskl Lutherův překlad Nového Zákona, ilustrovaný vlastními dřevořezy. Roku 1525 jeho tiskárna obdržela výhradní práva na tisk bible. Jen za Lutherova života vyšel jeho překlad bible v 83 vydáních. Roku 1541 převzal dům v Markt 4 jeho zeť Caspar Pfreundt, manžel Anny, a zřídil v něm wittenberskou lékárnu. Během renovace roku 1990 byly v domě objeveny cenné renesanční malby pocházející pravděpodobně z Cranachovy dílny.Cranach vlastnil také menší dům v Bürgermeisterstraße a pronajal si radniční sklep. Stal se dvorním dodavatelem vína. Roku 1513 byl Cranach s deseti asistenty pověřen výzdobou zámku a kaple v Torgau pro chystanou druhou svatbu kurfiřta Johanna s Margarete von Anhalt. Roku 1517 pracoval v Drážďanech pro saského vévodu Georga, zvaného Georg der Bärtige (syn Sidonie, dcery krále Jiřího z Poděbrad). V roce 1524 doprovázel saského kurfiřta do Norimberku. Setkal se zde s Albrechtem Dürerem, který zhotovil Cranachův grafický portrét. Cranach starší byl od roku 1519 po mnoho let radním a třikrát purkmistrem města a tedy i nejvyšším sudím (1537/38, 1540/41, 1544/45). Roku 1523 v jeho domě bydlel Christian II., král Dánský, Norský a Švédský. Z daňových dokumentů z roku 1542 vyplývá, že v té době vlastnil ve Wittenbergu dům ve Schlossstraße 1 s lékárnou, další dům na náměstí a třetí dům v Elsteru, dům zvaný větrný mlýn (“die Windmühle”) v Neuen Gasse, několik zemědělských usedlostí, sad, zahradu a další pozemek. Zaměstnával dva lékárníky, dva putující malíře, vinaře a tři služky. Dcera Barbara se roku 1543 provdala za Christiana Brücka, syna kancléře saského kurfiřta, dcera Ursula o rok později za právníka Georga Dasche. Saský kurfiřt Johann Friedrich I. se roku 1547 účastnil Šmalkaldské války na straně protestantů proti císaři Karlu V. a po bitvě u Mühlbergu byl zajat a odsouzen k popravě. Cranach, který císaře maloval ještě jako malého chlapce roku 1508, se během obléhání Wittenbergu k němu vydal osobně, aby se za kurfiřta přimluvil. Kurfiřt podepsal kapitulaci, aby ochránil svou manželku Sibyllu bránící Wittenberg, a trest byl nakonec změněn na doživotní vězení. Malíř ho následoval roku 1550 do Augsburgu a setkal se zde s Tizianem, který pro císaře maloval portrét jeho syna Filipa II.. Později pracoval pro kurfiřta ve vyhnanství v Innsbrucku, odkud se roku 1552, po podepsání mírové smlouvy z Passau, spolu s ním vrátil. Dílnu a obchod předal svému synovi Lucasovi a provázel kurfiřta do jeho nového sídla Výmaru. Zde ve věku 81 let zemřel v domě své dcery Barbary. Poslední dochovaný dokument uvádí výčet obrazů pro Augsburg, které Cranach vyhotovil roku 1552. Jeho potomci provozovali malířskou dílnu ve Wittenbergu po čtyři generace a lékárna fungovala až do roku 1871, kdy ji zničil požár. Mezi nejvýznamnější Cranachovy žáky patří kromě synů Hanse a Lucase zejména Monogramista I.W., Mistr Mše sv. Řehoře neboli Simon Franck (též \"Simon von Aschaffenburg\", dvorní malíř kardinála Albrechta Braniborského) a tzv. Mistr Pflockova oltáře (\"Meister des Pflockschen Altars\"). Z okruhu jeho dílny pocházeli Wolfgang Krodel, Valentin Elner, Georg Böhm, Hans Krell, tzv. Mistr Döbelnského oltáře, Hans Kremer a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Soupis Cranachova díla a různé pomůcky k jeho studiu nabízí volně přístupný Cranachův digitální archiv ().", "section_level": 1}, {"title": "Cranachova tvorba.", "content": "Lucas Cranach je považován za jednoho ze zakladatelů Dunajské školy a v Německu je chápán jako vedoucí osobnost saské malířské školy. Je řazen k nejvýznamnějším německým malířům rané renesance, jako byli Albrecht Dürer, Hans Baldung, Matthias Grünewald nebo Hans Holbein starší. Vzhledem k obrovské produkci Cranachovy dílny bylo hodnocení jeho díla provázeno nejasnostmi v připsání děl samotnému Cranachovi staršímu a také nejednotnými názory historiků umění na Cranacha samotného. Nedochovalo se žádné Cranachovo dílo z období před rokem 1500, kdy podle některých historiků umění již pracoval pro saského kurfiřta na hradech Coburg a Gotha. Rané dílo Lucase Cranacha z vídeňského období se vyznačuje expresivitou, která se blíží dílům Matthiase Grünewalda a před definitivním potvrzením jeho autorství byl používán pomocný pojem Pseudo-Grünewald. Týká se to obrazů jako \"Vídeňské Ukřižování\" (\"Schottenkreuzigung\", 1501), \"Kající se sv. Jeroným\" (1502) nebo tzv. \"Schleißheimské Ukřižování\" (1503). Expresivní jsou také Cranachovy dřevořezy se scénami Ukřižování, které publikoval Lippmann roku 1895. Cranachovské bádání tak postupně objevilo zcela netušenou část umělcovy osobnosti. Podrobně se tímto obdobím Cranachovy tvorby zabývala Sabine Heiser V českých zemích byl prvně užit Cranachův dřevoryt s Ukřižováním v Olomouckém misálu (1505), vytištěném ve Vídni a v Pražském misálu (1508), tištěném v Norimberku. Radikální změna Cranachova stylu po roce 1505 mohla souviset se specifickými požadavky objednatele. Nová stylová orientace na burgundsko-nizozemské umění korespondovala patrně s kurfiřtovou snahou o politickou autonomii a hegemonii vůči císaři a říši. Toto přizpůsobení stylu uměleckého díla jeho příjemci podle Bierendeho plně odpovídalo pravidlům antické (Cicero, Quintilián) a humanistické (Melanchton) rétoriky. Cranach byl pověřen výzdobou zámků v Lochau, Coburgu a Hartenfeslu v Torgau, ale jeho nástěnné malby ani deskové obrazy se nedochovaly. Jednalo se převážně o lovecké motivy a iluzivní zátiší se zvěří nebo realistické portréty. Ve Wittenbergu šlo o témata z antické literatury a bájí s křesťanským moralistním podtextem a objevují se zde mytologické obrazy známé i z pozdějších často opakovaných kompozic (\"Paridův soud, Venuše, Judita s hlavou Holoferna, Sebevražda Lukrécie\"). Cranach v nich navazoval na svého předchůdce v kurfiřtových službách, Jacopa de Barbari. V dřevořezech znázornil lovecké scény nebo rytířské turnaje. Po roce 1507 se věnoval také technickým inovacím, jako byl tisk dřevořezů zlatem a stříbrem na tónovaném papíře (\"sv. Jiří\", 1507, dřevořezy Wittenberského katalogu relikvií). Stěžejním dílem z roku 1506 je zakázka na velký oltářní retábl s \"Martyriem sv. Kateřiny\" pro zámecký kostel ve Wittenbergu. Pro další umělecký vývoj byl zcela zásadní Cranachův pobyt v Nizozemí (1508-1509), kde se inspiroval díly tamějších velkých malířů (Jan van Eyck, Quentin Matsys). Bezprostředně po návratu namaloval Lucas Cranach oltářní retábl s námětem \"Svaté rodiny\" („Torgauer Altar“, Städelisches Kunstinstitut, Frankfurt n. M.), jenž působí jako vzdání holdu nizozemskému malířství. Renesanční umění, Cranachovo nevyjímaje, je mimo jiné charakteristické zájmem o zobrazení nahého ženského těla, nejčastěji v tématech odkazujících k antice a v mytologických nebo alegorických scénách. Obraz \"Venuše s Amorem\" (1509, Ermitáž) je opatřen nápisem: „Vyžeň všemi silami tělesný chtíč, aby tě Venuše neopanovala a neučinila slepým“ a představuje rafinované spojení smyslově krásného ženského aktu s moralizujícím varováním před podlehnutím jejím svodům, v duchu humanistické morální filosofie a etiky Conrada Celtise. Dalšími oblíbenými náměty Lucase Cranacha, z nichž většina existuje v mnoha variantách, byly \"Tři grácie, Venuše, Paridův soud, Apollo a Diana, sv. Lukrécie, Salomé\" a \"Adam a Eva\". Kolem roku 1510 již musel Cranach vyhovět také zakázkám měšťanů a církve a jeho dílna produkovala portréty, oltáře, zajišťovala výzdobu interiérů, fasád, dekorací či zbroje. Střídali se u něj většinou tři učedníci a spolupracoval s dalšími umělci různých oborů (Valentin Elner, dol. 1504, Christoph von München, 1505, sochař Conrad Meit), ale pro velké zakázky najímal až deset dalších asistentů. Cranach kreslil předlohy ke svým obrazům a zabýval se mědirytem a dřevořezem. Drastické výjevy, vyplývající již z povahy námětu, charakterizují jeho grafický cyklus Apoštolských martyrií (\"Sv. Šimon\", kol. 1512). Některé listy volně citují vzory Albrechta Dürera a přejímají motivy z maleb Hieronyma Bosche (\"Oltář s Posledním soudem dle Hieronyma Bosche\", 1524, Gemäldegalerie Berlín). Cranachovy grafické listy byly opakovaně tištěny ještě počátkem 17. století a sloužily jako předloha maleb pro vlastní dílnu i četné následovníky (\"Roudnický oltář\", Hans Hesse). Posloužily také jako předloha pro sochy sedm metrů vysokého oltářního retáblu v Neustadt an der Orla, který provedla jeho dílna (1511-1513) nebo dvě malby (\"Martyria sv. Jana Křtitele a sv. Kateřiny\", 1515), které u něj objednal olomoucký biskup Stanislav Thurzo. Jedná se o kvalitní dílo samotného Cranacha se skrytým autoportrétem, signaturou a datací, potvrzené průzkumem přípravných kreseb. Cranach se spolu s nejvýznamnějšími malíři své doby podílel na iluminacích modlitební knihy císaře Maxmiliána (Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov). Vytvořil také množství celofigurových portrétů v životní velikosti (\"Portréty vévody Jindřicha Saského a Kateřiny Saské\", 1514). Z dílenské produkce líbezných Madon vyniká kvalitou \"Madona Pomocná\" (1517–25) z Pasova (po třicetileté válce odvezena do Innsbrucku), která se stala předlohou pro množství pozdějších kopií. Typickým rysem Cranachovy malby a severské malby obecně je komponování obrazu na pohled zblízka, fascinace detaily a pečlivé znázornění materiálů. Jeho obrazy skrývají hádanky a symboly viditelné jen při pozorném zkoumání (\"Matka s dítětem - Pokání sv. Jana Zlatoústého\", 1525). Wittenberská dílna dodávala kompletní oltáře pro kostely v Sasku - např oltářní retábl ve Cvikově (Zwickau), 1518; v Grimmě, 1519, v kostele sv. Štěpána v Aschersleben, morový oltář Nejsvětější Trojice v Lipsku, 1515, oltář kostela sv. Františka v Torgau, 1518, oltář Dómu v Míšni či v Naumburku. Kolem roku 1520 dostal Cranach zakázku na zhotovení velkého oltářního retáblu s Pannou Marií obklopenou světicemi pro pražský Chrám sv. Víta. Oltář pravděpodobně objednal císař Maxmilián I. a jeho vznik byl nejspíše spojen s nástupem manželského páru Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské na český trůn. V době kalvínského obrazoborectví roku 1619 byl oltář rozřezán a z větší části zničen a zachovaly se z něj pouze fragmenty rozptýlené v několika sbírkách. Je zřejmé, že se jednalo o velmi kvalitní dílo a autorem maleb byl Lucas Cranach. Roku 1520 dostala Cranachova dílna od kardinála Albrechta Braniborského velkou zakázku na výzdobu klášterního kostela v Halle s několika křídlovými oltáři, k nimž se dochovaly kresebné návrhy. Charakterizuje je renesanční dekorativnost, nové pojetí v zobrazení pozadí a otevírání obrazového prostoru do hloubky zároveň s postupným rozevřením křídel oltáře. Koncept zobrazení svatých postav, vznášejících se na oblacích v nebeské slávě nad hlubokým krajinným prospektem, je převzat z maleb a grafik Albrechta Dürera. Další podrobně zkoumané období Cranachovy tvorby souvisí s reformací a jeho přátelským vztahem k Martinu Lutherovi a Philippu Melanchthonovi. Posun ve výtvarném stylu se týká zejména okleštění obrazu od jeho vizuální naléhavosti směrem k pouhé didaktické pomůcce. Obrazy jsou často doplněny textem, který jako komentář doplňuje vizuální informaci a je její rovnocennou součástí. V následující literatuře bylo věnováno nejvíce pozornosti ústřednímu tématu luterské dogmatiky – tzv. Ospravedlnění vírou. Cranach na téma Prvotního hříchu a vykoupení lidstva vytvořil kompozici, která vykládá reformační učení prostřednictvím antiteze Starého a Nového zákona (\"Zákon a milost\", 1529, Národní galerie v Praze). Obraz byl často kopírován a rozšířil se do dalších evropských zemí s větším podílem evangelicky smýšlejících obyvatel, např. do Nizozemí. Téma bylo rozvedeno do samostatných scén také ve velkém oltářním retáblu pro kostel sv. Wolfganga ve Schneebergu (1532-39). Jiným motivem, který souvisí s reformací, je např. Cranachův \"Kristus žehnající dětem (Nechte maličkých přijíti ke mně)\", který je vizuální podobou Lutherovy polemiky s anabaptisty, nebo \"Kristus a cizoložnice\" podle evangelia sv. Jana, kde Kristus píše prstem na zem slova „kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem“. Podobně jako u jiných Cranachových kompozic, existuje řada variant tohoto obrazu, z nichž některé pocházejí z ruky Lucase Cranacha mladšího (Národní galerie v Praze, kolem 1537). Obrazy, týkající se tematicky reformační teologie, produkovala dílna v mnoha variantách (\"Bolestný Kristus\", \"Poslední večeře\", \"Kristus a Samaritánka\", \"Kristus a žena vyléčená z krvotoku\"). Téma \"Prvotního hříchu\", které se v Cranachově tvorbě opakuje od roku 1509, prodělalo za reformace proměnu a zdůraznilo aktivní roli Evy, která Adama nabádá k hříchu (\"Adam a Eva\", 1538, Národní galerie v Praze). Jako epitaf Lucase Cranacha staršího namaloval jeho syn oltář pro kostel sv. Petra a Pavla ve Výmaru. Jde o aktualizované biblické téma, kde pod Ukřižovaným Kristem stojí zcela realisticky zpodobený Lucas Cranach starší a na jeho hlavu prýští krev z Kristova boku. Vedle něj stojí Jan Křtitel, poutající pozornost k ukřižovanému Spasiteli a Martin Luther, jenž prstem ukazuje na Bibli.", "section_level": 2}, {"title": "Odborná analýza Cranachova díla.", "content": "Až do 70. let 20. století, než byly do uměleckohistorického bádání zavedeny nové metody jako infračervená reflektografie, která umožnila přímé zkoumání přípravných kreseb, bylo obtížné stanovit autorský podíl samotného Lucase Cranacha staršího v obrazech, které byly připsány jeho dílně. Kromě přípravné kresby byl posuzován rovněž malířský styl a provedení některých detailů. Hlavními kritérii srovnávací analýzy byly zejména pregnance (výrazová jistota a přesnost) v kresbě, gradace světel a stínů, plastická modelace a bohatost barevných nuancí, dále pokročilost anatomického pojetí, prostorové členění, záhyby draperie, detaily pojetí vlasů či pozadí atd. Rozdíly mezi nimi pak určovaly míru naučené praxe. Vědci došli k překvapivému závěru, že kromě raných prací a několika kreseb a výjimečných obrazů nebo jejich detailů, které lze s jistotou připsat Lucasi Cranachovi staršímu ještě po roce 1505, je většina ostatních děl dílenskou produkcí podle vzorů. Charakter přípravných kreseb Lucase Cranacha staršího z raného vídeňského období je velmi spontánní. Typické jsou krátké, hustě črtané, až nervní obloučkové tahy, které jdou přes sebe. V draperiích bývají delší tahy, někdy přerušovány kudrlinkovými čarami mačkané draperie doplňované o protisměrné zoubky či ostřejší zářezy. Přípravná kresba tohoto období je také prováděná do velkých podrobností a detailů a je kvalitativně i typově zcela srovnatelná s jeho soudobými volnými kresbami. Výsledná malba se často nekryje s přípravnou kresbou. Podle Sandnera nebylo zjištěno ani v portrétech použití pauz. V době po roce 1505, kdy nastupují první dílenští pomocníci, se postupně kresba zjednodušuje, hustota jednotlivých tahů slábne, linearizuje a stává se čím dál více pouhým pomocným nástrojem následné malby. V rámci dílny bylo rozeznáno až deset různých typů přípravných kreseb, z nichž 2 - 3, které se stylem podobaly Cranachovi, byly určeny jako dílo jeho nejbližších žáků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lucas Cranach starší (4. října 1472 Kronach u Bamberka – 16. října 1553 Výmar) byl německý renesanční malíř, rytec a dřevorytec. Byl ve své době úspěšným a bohatým německým umělcem a váženým měšťanem Wittenbergu, dvorním malířem saských kurfiřtů a přítelem některých humanistických vzdělanců i náboženských reformátorů.", "tgt_summary": "Lucas Maler, dit Lucas Cranach l’Ancien, né le à Kronach en Haute-Franconie (Allemagne) et mort le à Weimar (Allemagne), est un peintre et graveur de la Renaissance allemande. ", "id": 600137} {"src_title": "Gazela Grantova", "tgt_title": "Gazelle de Grant", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Gazela Grantova se vzhledem velice podobá gazele Thomsonově (\"Eudorcas thomsonii\"), s kterou bývá občas i zaměňována. Má poměrně zdatné tělo, které v lopatkách měří skoto jeden metr a její hmotnost se pohybuje od 45 do 85 kg. Svrchu je rezavě tmavá, břicho a zrcátka jsou světlejší a na bocích mívá, stejně jako gazela Thomsonova tmavý až černý pruh, který se však netáhne tak dlouze a výrazně jako u gazely Thomsonovy. Délka těla se pohybuje mezi 100–150 cm. Samci mají poměrně dlouhé, tmavé a ostré rohy, které měří až 75 cm a jsou nepatrně zakřivené; samice mají rohy také, ale kratší a slabší. Na obličeji má typickou gazelí kresbu v barvě černé, hnědé a bílé a nad nosem mívá černou skvrnu. Mají poměrně dlouhý ocas, který dorůstá zhruba 30 cm. Mají velice dobré smysly a využívají na svoji ochranu zrak, čich i sluch. Jsou to poměrně rychlá zvířata, která k úprku používají dlouhé a elegantní skoky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Gazely Grantovy žijí ve stádech, kde žije jeden samec a několik samic. Tato stáda nejsou nijak rozsáhlá, čítají obvykle 15–26 kusů. I u tohoto druhu svádějí mezi sebou samci časté boje, většinou si však jen vyhrožují, ale často dojde i k použití ostrých a dlouhých rohů. Nejprudší boje jsou však v období páření. Samci si teritoria značkují nejčastěji trusem nebo močí, ale často také výměškem pachových žláz a důkladně si toto území střeží. Gazela Grantova je výhradně býložravá. Nejčastěji žere trávu, různé byliny a listy na keřích. V období páření spolu samci často zápasí, ale většinou se snaží těmto zápasům vyhnout a jen na sebe funí a předvádějí se. Nejsilnější samci získají právo na velká teritoria a začnou si přivlastňovat, ale také bystře střežit samice. Většina samců však v boji neuspějí a proto se vzdalují a tvoří malé skupiny, které se snaží získat několik samic. Samice rodí po více jak půlroční březosti (většinou po 7 měsících) jediné mládě a následovně se odpojuje i s mládětem od stáda. Ke stádu se znovu připojují zhruba po 4–6 týdnech. V této době již není mládě na matku plně závislé, ale vztah matka k mláděti u nich zůstává až do konce života. Samci pohlavně dospívají ve třech letech, samice v 1,5 roku. Největší nebezpečí pro tuto gazelu představují převážně psi hyenovití a gepardi. Gazely však loví i místní domorodci, pro které představuje gazela Grantova zdroj potravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gazela Grantova (\"Nanger granti\") je poměrně velká gazela, která se vyskytuje ve východní Africe a žije v otevřených travních rovinách a často je zpozorována i v travnatých savanách; většinou se však vyhýbá oblastem s příliš vysokou trávou. Svůj název získala podle průzkumníka Jamese Augustuse Granta.", "tgt_summary": "La gazelle de Grant (\"Nanger granti\") est une espèce de gazelle de la famille des bovidés qui se rencontre en Afrique : Soudan, Ouganda, Éthiopie, Somalie, Kenya, Tanzanie. Elle est génétiquement proche de la gazelle de Soemmerring et de la gazelle de Thomson.", "id": 1483925} {"src_title": "Haploskupina H (mtDNA)", "tgt_title": "Haplogroupe H (ADNmt)", "src_document": [{"title": "Vazby na jiné haploskupiny.", "content": "Haploskupina H je potomkem haploskupiny HV.", "section_level": 1}, {"title": "Podskupiny.", "content": "Haploskupina H se dělí na další podskupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Nositelé haploskupiny H.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Marie Antoinetta.", "content": "Marie Antoinetta a všichni její předci v mateřské linii až po Bertu z Putelendorfu (zemřela roku 1190), patřili do haploskupiny H. Pokud nejsou její rodokmeny zavádějící, lze za nositele haploskupiny H považovat i následující příbuzenstvo: Marie Terezie, Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská (druhá žena Napoleona Bonaparte), Petr II., Petr II. Brazilský, Filip III. Dobrý, Leopold II. Belgický, Fridrich Vilém II. Pruský, Ferdinand I. Bulharský, Viktor Emanuel II., August III. Polský a Stanislav August Poniatowski.", "section_level": 2}, {"title": "Císařovna Alexandra Fjodorovna.", "content": "K dalším významným nositelům haploskupiny H patřila císařovna Alexandra Fjodorovna, žena posledního ruského cara Mikuláše II., a všechny její děti. Zařazení do této skupiny bylo provedeno na základě genetických testů při identifikaci jejích ostatků. Do této skupiny tedy patří všichni její příbuzní v mateřské linii a to zpětně až po Blanku Núñez de Lara (přibližně 1317–1347). Je to její matka královna Viktorie a bratranci princ Filip, Louis Mountbatten a Vilém II. Pruský. Mezi potomky Blanky Núñez patří Marie Medicejská, Anna Rakouská, Karel II., Jakub II. a Vilém III. Anglický, Leopold I. Belgický, Vladislav IV. a Jan II. Polský, Michal I. Rumunský, Jiří II., Alexandr I., Pavel I. a Konstantin II. Řecký, Christian VI. Dánský, Ludvík XIII., Ludvík XV. a Ludvík XIV. Francouzský, Karel XI. Švédský, Kristýna I. Švédská, Vilém I. Holandský, Filip V., Filip IV. a Karel II. Španělský a Sofie Španělská.", "section_level": 2}], "src_summary": "Haploskupina H je haploskupina lidské mitochondriální DNA. Z haploskupiny H vychází Cambridžská referenční sekvence (CRS), vůči které jsou porovnávány veškeré jiné sekvence mitochondriální DNA. ", "tgt_summary": "L'haplogroupe H est un haplogroupe du génome mitochondrial en génétique humaine. Il est particulièrement répandu en Europe où 40 % des habitants auraient des mitochondries de ce type, mais on le trouve tout autour de la Méditerranée et dans le Caucase, avec des poussées le long de l'est Africain et vers l'Asie centrale. Il existe différents sous-haplogroupe de H.", "id": 391315} {"src_title": "Ferrari F2002", "tgt_title": "Ferrari F2002", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Již před sezónní testování odhalilo obrovský potenciál nového vozu, který hned na první pokus pokořilo traťový rekord na trati ve Fioranu. Nicméně vedení týmu se rozhodlo nenasadit vůz do prvních dvou závodů, s odůvodněním neodzkoušené spolehlivosti některých komponentů. Hlavním úkolem týmu během zimní přípravy, bylo snížení hmotnosti celého monopostu, snížení těžiště a rozložení hmoty ve voze tak, aby došlo k vyvážení rovnováhy celého vozu. Ferrari poprvé na svém voze představilo titanovou převodovku. Hlavní výhodou nové převodovky byla především její nízká hmotnost a zvýšená tuhost a proto mohla být menší. V průběhu sezóny tým experimentoval s celo titanovým blokem ve kterém byl diferenciál, převodovka i motor. Ferrari F2002 získalo svou převahu nad soupeři, především díky naprosté spolehlivosti všech dílu monopostu a techniky. Tímto se zcela odlišoval jak od svých předchůdců tak jeho současných soupeřů.", "section_level": 1}, {"title": "Aerodynamika.", "content": "Aerodynamický tvar vozu navazoval zcela logicky na předchozí model, příď a přední přítlačné křídlo lžícovitého tvaru převzali tvůrci z modelu F2001. Zatímco bočnice dostaly zcela nový tvar, vpředu se zaoblily a směrem k zádi se snižovaly a výrazně zužovaly. Dále byla zlepšena aerodynamika zádi a byla tam zakomponována část zavěšení zadních kol. Na bočnice byly přidány další menší aerodynamické profily, které sloužily ke snížení součinitele odporu vzduchu. Nový tvar bočnic si vyžádal i změnu ve vnitřní hydrodynamice, chladiče vody a oleje byly uspořádány vějířovitě a skloněny dopředu.", "section_level": 2}, {"title": "Sponzoři.", "content": "Agusta (výrobce helikoptér), Alenia Aeronautica, AMD, Brembo, Bridgestone, Magneti Marelli, Mahle, Marlboro, Shell, SKF, Vodafone, ZF Sachs, Acer, BBS, CIMA, Europcar, FACOM, FILA, Finmeccanica, Infineon, Iveco, Mecanica Solutions, Mecel, Momo, NGK, Olympus, Poggipolini Srl, PTC, Sabelt, Technogym, TRW Automotive, VECA Impianti.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky vozu Ferrari F2002.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrari F2002 (Ferrari 2002 model) označován také jako Ferrari 653 – byl vůz formule 1 týmu Scuderia Ferrari Marlboro, který se účastnil mistrovství světa v letech 2002 – 2003. ", "tgt_summary": "La Ferrari F2002 est une monoplace de Formule 1 engagée par la Scuderia Ferrari dans le cadre du championnat du monde 2002. Avec la F2001, elle permet à Michael Schumacher et à l'écurie de conserver les titres mondiaux des pilotes et des constructeurs. En 2002, le pilote allemand et son coéquipier brésilien, Rubens Barrichello, effectuent leurs septième et troisième années au sein de Ferrari. Ce châssis est également engagé lors des quatre premiers Grands Prix de la saison 2003.", "id": 573433} {"src_title": "Indra", "tgt_title": "Indra", "src_document": [{"title": "Etymologie a jména.", "content": "Etymologie jeho jména je nejistá, Jaan Puhvel uvažuje o významu „silný“ s ohledem na slovanské \"jędrъ\" „silný“. Indra je znám také jako \"Vrtrahán\" „zabiják Vrtry“. Titulování po poraženém protivníku je u indoevropských bohů a hrdinů časté, například Hermés je označován jako Argeifontés „zabiják Arga“ a Thór jako „samotářský zabiják hada“. Tento titul odpovídá íránskému Verethragna a arménskému Vahagn Višapakagh „Vahagn zhouba draka“.", "section_level": 1}, {"title": "Atributy.", "content": "Indra je ztělesněním božské síly a odvahy. Hned po svém narození byl válečníkem, země a nebe se otřásaly a bohové byli vyděšeni. Často je označován jako \"dhrsán mánah\" „smělého ducha“ a také se vyznačuje velkou sexuální výkonností a plodností a je tak nazýván \"Saharamuška\" „ten, jenž má tisíc varlat“. Jeho typickou zbraní je hromoklín vadžra vykovaný božským kovářem Tvaštarem. Po něm je Indra titulován jako \"vadžrahasta\" či \"vadžrabáhu\" „vadžrou ozbrojený“.", "section_level": 1}, {"title": "Zabiják Vrtry.", "content": "Indra byl oslavován pod jménem Vrtrahán „zabiják Vrtry“ jako drakobijce. Vrtra je démonický had či drak, který podle rgvédského hymnu 1.32 zadržoval světové vody. Indra se na něj vypravil ozbrojen vadžrou a posilněn sómou a jeho porážce zabil i jeho matku Dánu a rozťal horu či jeskyni ukrývající vody. Podobný souboj se opakuje v pozdějším rgvédském hymnu 10.8, kde je Vrtra pod jménem \"Triširas\" „Trojhlavý“ poražen Trita Áptjem, pomocníkem Indry, který se též účastní boje. Triširas je však označen za syna Tvaštara a Indra se tak stal vinným bratrovraždou.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "V pozdně védském a povédském období počal Indrův význam upadat, a to především v souvislosti se zpochybněním jeho morálních kvalit. Již v rgvédském hymnu 4.18 se naráží na jeho pokus zabít své děti a otce, výše uvedený příběh z hymnu 10.8 jej činí bratrovrahem. Kromě toho také zabil démona Namučiho, se kterým uzavřel smlouvu o neútočení, ale našel skulinu v její formulaci, a počal tak být znám jako \"mitradruh\" „narušitel smluv, zrádce přátel“. Tento obraz Indry, neodpovídajícího ideálům kšatrijské morálky, byl plně rozvinut v bráhmanech. V eposu Rámájana svede krásnou Ahalju tak, že na sebe vezme podobu jejího manžela, mudrce Gautama Maháriši. Mudrc jej poté potrestal upadnutím varlat. K Indrovým prohřeškům zabití příbuzného a porušení smlouvy se tak přidalo ještě smilstvo a v puránách se tak hovoří o trojnásobném hříšníku Indrovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indra (v Devanágarí इन्द्र nebo इंद्र), je védský bůh hromovládce a král bohů. V Rgvédu je nejčastěji vzývaným bohem a je oslavován jako přemožitel démonického hada Vrtry. V hinduismu jeho význam upadl, ale zároveň se stal součástí buddhistické a džainistické mytologie. Jeho nejbližším protějškem je íránský Verethragna a arménský Vahagn, ale také další indoevropští hromovládci jako slovanský Perun, galský Taranis nebo severský Thór. ", "tgt_summary": "Indra (devanagari: इन्द्र) est le roi des dieux, et Seigneur du Ciel dans la mythologie védique de l'Inde ancienne. Il est originellement issu du dieu indo-européen de la guerre et de l'orage. ", "id": 531041} {"src_title": "Islandská vlajka", "tgt_title": "Drapeau de l'Islande", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními návštěvníky Islandu, ostrova na pomezí Atlantského a Severního ledového oceánu, byli pravděpodobně irští mnichové na konci 8. století. Název (v překladu \"Ledová země\") dali ostrovu v 9. století Vikingové, kteří ostrov navštívili v zimním období. Kolem roku 930 byl založen národní sněm Althing, který je pokládán za nejstarší evropský parlament. Ostrov byl poté kolonizován Nory, roku 1380 se však dostal pod svrchovanost Dánska a na jeho území mohla být vyvěšována pouze dánská vlajka. 12. července 1809 Jørgen Jørgensen (dánský obchodník, korzár a tlumočník) svrhl dánského guvernéra na Islandu, vyhlásil nezávislost ostrova, sám se jmenoval jeho vládcem a v Reykjavíku vztyčil svou vlajku. Žádné vyobrazení této vlajky se nedochovalo, pouze popis: jednalo se o modrý list se třemi bílými treskami bez hlavy. Treska je starý islandský symbol, již v roce 1589 byla bezhlavá, ale korunovaná treska ve štítu islandského znaku, v roce 1593 byla na pečeti ostrova a asi od 16. století byla korunovaná stříbrná, bezhlavá treska oficiálním znakem Islandu. Asi po dvou měsících byla obnovena dánská vláda, Jørgensen zatčen a obnoveno užívání dánské vlajky. Přibližně v roce 1870 navrhl islandský výtvarník Sigurður Guðmundsson novou vlajku, jež byla tvořena modrým listem s vyobrazeným bílým, sedícím sokolem. Ta byla poprvé vztyčena v létě roku 1873 na jihozápadě ostrova v oblasti Þingvellir, poblíž vzniku Althingu. V roce 1874 byla tato vlajka, v rámci oslav 1000 let osídlení ostrova a v souvislosti se sílícím národním hnutím, vyvěšována po celé zemi (není obrázek). V březnu roku 1897 navrhl islandský básník Einar Benediktsson v novinovém článku národní vlajku, která byla (dle něho, na rozdíl od vlajky se sokolem) slučitelná s tradicemi a vlajkami ostatních severských národů. Návrh tvořil modrý list s bílým skandinávským křížem. V létě téhož roku byla neoficiální, ale populární vlajka poprvé vztyčena v Reykjavíku, oficiálnímu přijetí zabránily dánské úřady, vlajka byla podle nich příliš podobná švédské nebo řecké vlajce. Tato vlajka je téměř shodná (až na odstín a poměr stran) se současnou vlajkou britských Shetland. 1. února 1904 byla Islandu přiznána autonomie, dalším podnětem k národněosvobozeneckému hnutí bylo vyhlášení nezávislosti Norska v roce 1905. 12. června 1913 byl dánskou lodí pobřežní stráže zatčen Einar Petursson, mladý Islanďan, který vesloval v malém člunu s modrou vlajkou s bílým křížem u Reykjavického přístavu. Zabavení vlajky vedlo k pobouření, protestním shromáždění a následně k ještě většímu všeobecnému užívání této vlajky. Výzvy k přijetí této vlajky parlamentem byly dánskými úřady i králem nadále odmítány. Student Matthias Thordarson (Þórðarson) proto navrhl další vlajku (vycházející z předchozí), která však měla místo bílého kříže kříž červený, bíle lemovaný. 22. listopadu 1913 byla tato vlajka královským výnosem přijata za islandskou národní vlajku (výnos byl podepsán dánským králem Kristiánem X. až 19. června 1915. Vlajka se mohla (dle královského nařízení) pouze na pevnině. Vlajka byla téměř shodná s vlajkou současnou, tehdy však měla světlejší odstín modré barvy. 30. listopadu 1918 byla vytvořena personální unie s Dánskem, 1. prosince pak bylo vyhlášeno Islandské království a dánský král Kristián X. se stal i islandským králem. Národní vlajka zůstala zachována, od 12. února 1919 se stala i vlajkou obchodní a mohla se tak užívat i na moři. V květnu 1940 byl ostrov, po německé okupaci Dánska a Norska a úmluvě s islandskou vládou, obsazen britským vojskem, které bylo v červenci 1941 vystřídáno armádou USA. Suverenita Islandu však zůstala zachována. Referendum z 23. května 1944 vedlo ke zrušení svazku s Dánskem a 17. června 1944 byla vyhlášena \"Islandská republika\". Stejný den byl schválen zákon č. 34 (s platností od 24. srpna 1944), kterým byla zavedena nová státní vlajka. Vlajka s korunovaným sokolem byla užívána v letech 1921–1944 jako královská standarta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Islandu je tvořena modrým listem o poměru 18:25 se skandinávským, červeným, bíle lemovaným křížem. Modrá barva na vlajce symbolizuje moře (Atlantik a Severní ledový oceán) a oblohu, bílá gejzíry, ledovce a sníh, červená barva pak symbolizuje oheň islandských vulkánů a jejich horkou lávu. Kříž zdůrazňuje vztah Islandu k ostatním skandinávským státům a národům a červená barva kříže také připomíná dánskou vlajku a Dánsko, které Island od 14. století ovládal.", "tgt_summary": "Le drapeau de l'Islande est décrit officiellement dans la loi 34, du, jour où l'Islande est devenue une République. Cette loi est intitulée \"Loi du drapeau national des Islandais et les Armes d'État\" et décrit le drapeau islandais comme suit : ", "id": 859586} {"src_title": "Kamzík bělák", "tgt_title": "Chèvre des montagnes Rocheuses", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kamzík bělák má hustou bílou srst, která ho bezpečně chrání před mrazy. Svým dlouhým vousem, hlavou a krátkými zahnutými růžky připomíná spíše kozu, což dokazuje i jeho anglický název Mountain goat, v překladu doslova \"horská koza\". Hřbet má v lopatkách prohnutý nahoru, což způsobuje, že vypadá, jako by měl malý hrb. Kopyta mají opatřena tvrdým, ostrým okrajem a měkkým, pružným nášlapním polštářkem, které způsobují pevné přilnutí jak ke skále, tak k ledu. Kamzík horský je mohutné zvíře, které dosahuje až 1,5 m na výšku a tělo je 1,3 až 1,6 m dlouhé. Obě pohlaví jsou si velice podobná. Zahnuté rohy dosahují 27 cm a mají je jak samci, tak samice.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Kamzík bělák umí velice dobře šplhat po téměř příkrých a kluzkých skalách a nejčastěji obývá území ve výšce kolem 4000 m při okrajích sněhových polích. Jejich jídelníček tvoří téměř všechno zelené co v těchto výškách roste - od trávy, ostřic, výhonky a listy stromů až po lišejníky a mechy. Velice rádi mají slaný liz, ke kterému podnikají dlouhé a namáhavé výpravy. V zimě slézají do nižších výšek, kde není sníh příliš hluboký a občas se zatoulají i k mořskému pobřeží. Pokud je počasí příliš nepříznivé, zdržují se v jeskyních či pod skalními přívěsy. Kamzík bělák žije v malých skupinkách, které se skládají z trvalých párů a samice rodí po 7 měsíční březosti jedno, vzácně dvě mláďata. Mláďata mají již od narození hustou srst a jsou neuvěřitelně aktivní, což dokazuje i to, že po více jak půl hodině po narození jsou schopni skákat mezi skalami. Na zimu kamzíkům narůstá dlouhá a hustá srst, který v jarních měsících (obyvykle v dubnu) líná ve velkých kusech a zůstává zachycena na keřích. Toho využívali severoameričtí indiáni, např. Sališové a Tlingitové, kteří vylínanou vlnou sbírali a používali ke tkaní pokrývek. Ke stejnému účelu užívali také srst z kamzíků, které ulovili pro maso. Indiáni v oblasti Britské Kolumbie a Aljašky kamzíky také zobrazovali na totemových sloupech a maskách.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U kamzíka běláka rozeznáváme čtyři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Kamzík bělák v českých zoo.", "content": "V České republice se kamzík bělák chová v Zoologické zahradě Děčín a Plzeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamzík bělák (\"Oreamnos americanus\") je velký savec, který obývá pouze vysoké severoamerické skalnaté hory od Aljašky po Montanu, Idaho, Oregon a je vysazen v Jižní Dakotě, kam se dostává díky své horolezecké zdatnosti a kde se také chrání před dravci, kteří do takovýchto výšek nevystupují.", "tgt_summary": "La chèvre des montagnes Rocheuses (Oreamnos americanus) est un caprin (\"Caprinae\") qui habite les montagnes nord-américaines. Contrairement à la majorité des ongulés s'appuyant sur la course pour distancer et fuir ses prédateurs, la chèvre de montagne dépend de la présence de falaises et de pentes abruptes où elle grimpe pour se mettre à l'abri. ", "id": 1170994} {"src_title": "Johann Heinrich Pestalozzi", "tgt_title": "Johann Heinrich Pestalozzi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho literární odkaz zahrnuje v konečném nákladu 45 svazků. Pestalozzi přijímal nápady Rousseaua, jeho myšlenky nadále rozvíjel, ale zároveň se od nich částečně distancoval. Navzdory svým vášnivým teoretickým zájmům o člověka, společnost a stát chtěl být primárně prakticky činný. Z toho důvodu předčasně přerušil své studium v Curychu (nejdříve teologii, potom práva) a odebral se na zemědělské učení (1767/1768) k Johannu Rudolfu Tschiffelimu do Kirchbergu. Od roku 1769 se v Birru angažoval jako podnikatel v hospodářství. Zavedením nových rostlin a nových hnojicích metod chtěl dát částečně zchudlým zemědělcům příklad, jak by si mohli zlepšit svou situaci. Tyto akce však ztroskotaly. V září roku 1769 se oženil v Gebenstorfu s Annou Schulthessovou, avšak proti vůli rodičů nevěsty. Od roku 1773/1774 přibral na svůj statek kolem 40 dětí. Pestalozzi je učil příst, tkát a být malými zemědělskými staviteli. Sloučil praktickou práci se školním vyučováním a mravně-náboženskou výchovou. Doufal, že by zařízení na prodej textilních produktů mohlo být výnosné. Dostal se do dluhů a v roce 1779 musel firmu zavřít. Od roku 1780 a následujících 20 let se věnoval hlavně psaní. Celosvětově se proslavil svým románem \"„Lienhard a Gertruda“\" (4 svazky 1781 – 1787). Další práce z tohoto období jsou: \"Večerní hodina jednoho obyvatele\" (1780), \"Christoph a Elsa\" (1782), \"Legislativa a vražda dětí\" (1783), \"Ano nebo Ne?\" (1793), \"Pátrání po chodu přírody ve vývoji lidského pokolení\" (1797), \"Báchorky\" (1797). V roce 1783 se stal spoluzakladatelem curyšské pobočky řádu iluminátů (jeho řádové jméno bylo \"Alfred\") a v roce 1784 spoluzaložil \"„Společnost k přijímání dobrých“\" v Curychu, což byla zastíraná organizace řádu. Ovšem během velmi krátké doby ztratil zájem o tuto asociaci. V roce 1792 ho prohlásilo francouzské \"Národní shromáždění\" jako jediného Švýcara francouzským čestným občanem. Ve zmatku helvétské revoluce (pochod Francouzů 1798) se Pestalozzi postavil na stranu nové vlády, jednak publicistickou činností (redaktor u \"Helvétského lidového listu\"), jednak výchovou sirotků v chudobinci ve Stans (1799), kde mohl uplatnit své základní pedagogické zkušenosti. V následujícím roce zakládá slavný výchovný institut na zámku Burgdorf, kde rozvíjel vlastní teoreticky odůvodněné výchovné a vyučovací metody popsané v hlavním díle této doby \"„Jak Gertruda učí své děti“\". V roce 1804 byl jeho institut přestěhován do Yverdon-les-Bains (kanton Vaud), kde spolupracuje s celou řadou významných spolupracovníků a publikuje své zdokonalené metody ve spisech (například: \"Na nevinnost, vážnost a šlechetnost mé doby a mé vlasti\" (1815) a \"Poslední dílo\" (1825)). V podstatě vyvinul myšlenku \"\"základního vzdělání\"\". Přirozeného vzdělání a výchovy se docílí harmonickým rozvojem při zapojení hlavy (intelektuální stránka), zapojení srdce (náboženská stránka) a zapojení ruky (manuální, řemeslná stránka) Vnitřní rozepře v učitelském sboru vedly k zániku institutu v Yverdon-les-Bains. Proto roku 1825 musí Pestalozzi tento ústav opustit a odchází do Neuhofu, kde 17. února 1827 ve svých 81 letech umírá. Pohřben byl u starého školního domu v Birru. Na Pestalozziho přání byl vysazen na jeho hrob keř bílých růží. V roce 1846 k příležitosti 100. narozenin Johanna Heinricha Pestalozziho byl v kantonu Aargau na nově vybudovanou školní budovu umístěn Pestalozziho pomník. Pomník nese nápis: \"Zde odpočívá Heinrich Pestalozzi, narozený 12. ledna 1746 v Zürichu, zemřelý 17. února 1827 v Brugg. Zachránce chudých v Neuhofu, kazatel lidu v Lienhard a Gertrud, otec sirotků ve Stans, zakladatel nových škol v Burgdorf a Münchenbuchsee. Propůjčen výchově lidí. Člověk, křesťan, občan; všechno pro jiné, nic pro sebe. Požehnání jeho jménu.\" Pestalozziho díla hodně četl Johann Gottfried Herder a v mnoha svých myšlenkách se shodují. Pozdější školní reformátor Joseph Anton Sickinger přijal mnoho Pestalozziho myšlenek a uplatnil je při tvorbě nového Mannheimského školního systému. Tyto myšlenky byly výchozím bodem školních reforem 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Heinrich Pestalozzi (12. ledna 1746 – 17. února, 1827) byl významným švýcarským pedagogem a edukačním reformátorem. Mimo to působil jako filozof, filantrop, politik a školní a sociální reformátor. Po Janu Amosu Komenském se jedná o jednu z nejvýznamnějších postav moderní světové pedagogiky. Po Johannu Heinrichovi Pestalozzim je pojmenována i Střední pedagogická škola J. H. Pestalozziho v Litoměřicích. ", "tgt_summary": "Johann Heinrich Pestalozzi, né le à Zurich et mort à Brugg le, était un pédagogue éducateur et penseur suisse, pionnier de la pédagogie moderne. Il est connu pour avoir cherché à appliquer les principes de l\"Émile\" de Rousseau, ensemble de théories novatrices sur l'éducation et la pédagogie publié en 1762. Pestalozzi influença le philosophe Fichte, qui voulut intégrer la pédagogie à la philosophie transcendantale de la liberté. Il fut proclamé citoyen français par l’Assemblée législative le.", "id": 655827} {"src_title": "Přídomek", "tgt_title": "Particule (onomastique)", "src_document": [{"title": "V českých zemích.", "content": "Od středověku do 15. století se jako upřesnění osobního křestního jména objevovala jména odvozená od místa narození a pobytu bez ohledu na šlechtictví, tato jména byla nedědičná, v případě naznačování pobytu i proměnná. Řada významných historických osobností jméno s tímto „přídomkem“ je doposud známa – Stanislav ze Znojma, Jan Milíč z Kroměříže, či Křišťan z Prachatic, u venkovské šlechty píšící se podle své (dědičně držené) državy se záhy objevovala i u této části osobního jména dědičnost. Za základní tvar přídomku lze považovat předložkový odkazující k reálnému místu, např. \"z Rožmberka\", \"z Hazmburka\", \"z Pardubic\". Predikát se zpravidla kryje s rodovým jménem (Rožmberkové), ne však nutně (Zajícové z Hazmburka). Spolu s rozvětvováním rodu se mohl i predikát rozšiřovat, vedle tradičního sídla rodu se mohlo objevit i současné sídlo držitele (tak s předložkou na, například: \"Višňové z Větřní na Pasovarech\"). Dále mohly být do jmen přibírán druhý přídomek – ne v předložkovém, ale genitivním tvaru – pro odlišení jednotlivých větví, např. u rodu z Kolovrat byly Krakovští, Libštejnští atd. Od 15. a 16. století docházelo k formalizování predikátu, zejména ve spojením s udílením erbů a predikátům erbovním měšťanům, u kterým byly udělovány fiktivní predikáty, například \"von Schulstein\" (Ferdinand Kindermann) či \"z Aventina\" (Jiří Melantrich z Aventina), v takovém případě zpravidla odkazuje na činnost či zásluhy dotyčného. Udělat predikáty podle existujících lokalit bylo dokonce za Rakouského císařství zakázáno. Od vlády Leopolda I. začíná plnit (vedle výše zmíněného) funkci predikátu také vlastní předložka - v této měli nově povýšení šlechtici právo vkládat prostě předložku před své příjmení (Josef Zítek se stal Josefem von Zítek). Je zajímavé, že tato praxe se ukázala jako nepřeložitelná do češtiny (tedy tvar „Josef ze Zítků“ se nevžil), překlad se tedy řeší různým způsobem, velmi často mizí tento predikát zcela (německý Josef von Zítek po překladu je Josef Zítek, názornější je to u šlechticů, kteří mohli užívat ve jménu též vyznačení šlechtického stupně: tedy německy Karel Ritter von Kořistka, ale česky Karel rytíř Kořistka).", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1918.", "content": "Spolu s vydáním zákona o zrušení šlechtictví s ukázalo, že chápání pojmu přídomek (predikát) v češtině není zcela jednotné. Zmíněný zákon zakazoval „bývalým šlechticům“ užívat „svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.“ Tehdejší úřední praxe v podstatě nikterak neřešila užívání vlastního přídomku, pouze se snažila zabránit užívání předložky ve jméně, tento výklad lze považovat za platný dodnes. Šlechtická jména byla převáděna na občanská příjmení různým způsobem: Ze jména byla vypuštěna předložka a místo v přídomku bylo použito v nominativu (Emanuel z Lešehradu se stal Emanuelem Lešehradským), případně byl předložkový přídomek převeden do adjektivní formy (Jiří z Hustířan se stal Jiří Hustířanský). Ve své době byla tato praxe kritizována, protože by za přídomek měl být považován i tvar adjektivní, takže tato praxe nic neřeší, a dále protože tato praxe může vést k nečeskému výsledku (z jména českého rodu Daczický z Hesslowa se po úředním zásahu stal pouze Hesslowa).", "section_level": 2}], "src_summary": "Přídomek (šlechtický predikát) je část osobního jména odvozená z místa narození, pobytu, nebo i državy. Přídomky mohou být tvořeny předložkou, nebo příponou, zprvu byly užívány bez ohledu na stav. V různých zemích byl vývoj po vzniku různý, buďto se z něho stala běžná příjmení, nebo se používal pro odlišení šlechticů od nešlechticů.", "tgt_summary": "La particule est une préposition qui précède un nom de famille. En français, elle peut prendre la forme simple « de », la forme élidée « d’ », être accompagnée d'un article « de la », éventuellement contracté en « du » ou « des ». Elle existe également dans d'autres langues : « \"van\" » en néerlandais, « \"von\" » en allemand, « \"de\" », « \"da\" », « \"del\" », « \"dal\" » ou « \"della\" » en italien, ainsi que des formes équivalentes en espagnol et en portugais. ", "id": 1957234} {"src_title": "Greg Lake", "tgt_title": "Greg Lake", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta: The Gods a King Crimson.", "content": "Greg Lake se zajímal o hudbu již od mládí. Největší hit skupiny Emerson, Lake & Palmer „Lucky Man“ napsal když ještě chodil do školy. V roce 1968 byl Lake členem skupiny, která se jmenovala The Gods. V této skupině byli někteří pozdější členové skupiny Uriah Heep. Lake opustil skupinu v létě 1968, ještě než vydali své debutové album. Lake odešel, aby s Robertem Frippem, starým přítelem ze školy, založil skupinu King Crimson. Protože Fripp i Lake byli původně oba kytaristé, Lake začal hrát na baskytaru. Na prvním albu skupiny King Crimson \"In the Court of the Crimson King\" Lake účinkoval jako skladatel a zpěvák. Album mělo být původně produkováno producentem Tony Clarkem, který pak byl producentem pro The Moody Blues. Po pár prvních dnech Clarke odešel, protože nemohl pochopit, co se to skupina pokouší vytvořit. Lake se ujal role producenta, ačkoliv na albu je jako producent uvedena celá skupina. King Crimson se vydali na turné po Severní Americe se skupinou The Nice, pro kterou to bylo „rozlučkové“ turné. V dubnu 1970, po tomto turné Lake opustil King Crimson a společně s klávesistou Keithem Emersonem z The Nice a bubeníkem Carl Palmerem z Atomic Rooster založili trio Emerson, Lake & Palmer. I přes svůj oficiální odchod od King Crimson souhlasil Lake s tím, že jim pomůže dokončit druhé album King Crimson \"In the Wake of Poseidon\".", "section_level": 2}, {"title": "70. léta: Emerson, Lake & Palmer.", "content": "ELP měli v sedmdesátých letech ohromné úspěchy (prodali přes 30 miliónů alb) a měli výrazný podíl na vývoji progresivního rocku. Lake přispěl do repertoáru ELP mnoha písničkami, ale nejvýraznějšími byly soulově laděné kytarovky „C'est la vie“ (\"Works Volume I\"), „Still... You Turn Me On“ (\"Brain Salad Surgery\") a \"The Sage\" („Pictures at an Exhibition“). Lake se stal populárním též po vydání singlu „I Believe in Father Christmas“ v roce 1975, který byl později přidán na ELP album Works Volume II. V roce 1973 Lake založil značku Manticore a podepsal smlouvy s některými velmi talentovanými umělci jako byli italští Premiata Forneria Marconi a Banco del Mutuo Soccorso či textař King Crimson a Emerson, Lake & Palmer Peter Sinfield.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta: Asia a sólová kariéra.", "content": "Po zrušení skupiny ELP, Lake v roce 1983 jezdil po turné se skupinou Asia jako dočasná náhrada za Johna Wettona a vydal dvě sólová alba \"Greg Lake\" (1981) a \"Manoeuvres\" (1983), obě za účasti ex-Thin Lizzy kytaristy Gary Moorea. V roce 1986 společně s Emersonem a Cozy Powellem vydali album \"Emerson, Lake and Powell\", což bylo jakési znovusjednocení ELP s Powellem nahrazujícího Palmera, který pak hrál na bicí se skupinou Asia.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta: Znovu Emerson, Lake & Palmer.", "content": "Emerson, Lake & Palmer se znovu sešli začátkem roku 1990 a s progressive rockovým repertoárem objížděli zejména letní koncerty a vydali dvě studiová alba. V roce 1998 zavládla mezi členy ELP špatná nálada a Lake skupinu opustil.", "section_level": 2}, {"title": "2000: Současná tvorba a Greg Lake Band.", "content": "Keith Emerson ve svých memoárech „Pictures of an Exhibitionist“ (Obrázky exhibicionisty) z roku 2004, podává nelichotivý obrázek Grega Lakea. Ten na to zareagoval prohlášením, že už nikdy nebude s ELP vystupovat. Od té doby nebyl na hudební scéně moc vidět, zvláště když cestoval v roce 2001 s Ringo Starrem jako člen All-Starr Band. Koncem roku 2003 hrál baskytaru v písni „Real Good Looking Boy“ skupiny The Who. 22. října 2005 začal Lake koncertní turné se svou úplně novou skupinou „Greg Lake Band“, která se dočkala pozitivních ohlasů. Ve skupině hráli David Arch na klávesy, Florian Opahle na kytaru, Trevor Barry baskytaru a Brett Morgan na bicí. Firma Warner Bros/Classic Pictures vydala začátkem roku 2006 dvojalbum, na kterém byl Greg Lake v plné formě, jeho hlas byl hlubší a hlasitější než kdy předtím. Skupina Greg Lake Band se měla zúčastnit turné v září 2006, to ale bylo na poslední chvíli odvoláno kvůli „problémům s managementem“. Greg Lake 21. prosince 2006 přednesl skladbu „Karn Evil 9“ společně s Trans Siberian Orchestra v Nassau Coliseum v Uniondale v New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Zemřel v Londýně dne 7. prosince 2016 ve věku 69 let po boji s rakovinou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gregory Stuart „Greg“ Lake (10. listopadu 1947 Poole, Anglie – 7. prosince 2016 Londýn) byl britský hudebník, zpěvák, producent a skladatel, zakládající člen skupin King Crimson a Emerson, Lake & Palmer.", "tgt_summary": "Gregory Stuart Lake, dit Greg Lake, est un musicien britannique, né le à Poole dans le Dorset et décédé le à Londres. Guitariste, bassiste, chanteur, auteur-compositeur-interprète et producteur de disques. Il connaît le succès en tant que chanteur et bassiste du groupe rock progressif King Crimson en 1969 avant de rejoindre le supergroupe Emerson, Lake and Palmer l'année suivante avec lequel il joue aussi la guitare. Il remplace le bassiste chanteur John Wetton au sein du groupe Asia pour une courte période. Il publie également deux albums studio ainsi que des singles en solo.", "id": 1914124} {"src_title": "Grace Hopperová", "tgt_title": "Grace Hopper", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Hopperová se narodila jako Grace Brewsterová Murrayová v New Yorku. Absolvovala školu Hartridge v Plainfieldu v New Jersey. V roce 1930 se provdala za Vincenta Hoppera, ale rozvedli se v roce 1945. Bakalaureátu dosáhla v roce 1928 na Vassar College, obor matematika a fyzika. Pokračovala na Yale University, kde absolvovala v roce 1930 postgraduální studium ve fyzice a matematice. V roce 1934 získala titul Ph.D. za matematiku. Její disertační práce se jmenovala \" New Types of Irreducibility Criteria\" (Nové typy kritérií neredukovatelnosti). Začala pak učit matematiku na Vassar College v roce 1931 a v roce 1941 se stala docentkou.", "section_level": 1}, {"title": "Mark I a Mark II (první počítače).", "content": "V roce 1943 nastoupila do námořnictva Spojených států a s Howardem Aikenem začala pracovat na počítači Mark I. Po skončení války byla propuštěna z aktivní služby, ale pokračovala ve vývoji počítačů Mark II a Mark III. Když pracovala na Mark II, došlo k chybě stroje, jejíž příčinou byla můra zapadlá do relé. Hopperová to zaznamenala do protokolu jako první skutečný případ nalezeného „brouka“, anglicky „bug“, jak se slangově označuje programátorská chyba. Nesprávně je tato příhoda někdy citována jako původ výrazu „bug“, ačkoli výraz byl tehdy již široce používán.", "section_level": 1}, {"title": "UNIVAC.", "content": "V roce 1949 se Grace Hopperová stala zaměstnankyní Eckert-Mauchly Computer Corporation a připojila se k týmu rozvíjejícímu UNIVAC I. Začátkem roku 1950 převzala firmu společnost Remington Rand Corporation. Hopperová zůstala jejich zaměstnankyní a vytvořila první překladač. Ten byl znám jako překladač A-0. Další verze byly zveřejněny komerčně jako překladače ARITH-MATIC, MATH-MATIC a FLOW-MATIC.", "section_level": 1}, {"title": "COBOL.", "content": "Později se Hopperová vrátila k námořnictvu, kde se podílela na vytvoření programovacího jazyka COBOL. Prosazovala myšlenku, že programy by měly být psány v jazyce, který se podobá angličtině, a ne ve strojovém kódu nebo jazyce blízkém strojovému (jako je jazyk symbolických instrukcí). COBOL byl založený z velké části na její filozofii.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy.", "content": "V roce 1970 Hopperová propagovala implementaci standardů pro testování počítačových systémů a součástí, nejvíce pro programovací jazyky jako FORTRAN a COBOL. V roce 1980 byly tyto testy převzaty úřadem pro technickou standardizaci National Bureau of Standards, známým dnes jako National Institute of Standards and Technology (NIST).", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Grace Hopperová odešla do důchodu poprvé na konci roku 1966. Tehdy byla nejstarší důstojnicí vojenského námořnictva USA. Znovu se vrátila do aktivní služby a definitivně odešla do výslužby 14. srpna 1986. Zemřela ve věku 85 let a byla pohřbena na Arlingtonském národním hřbitově (část 59, hrob 973).", "section_level": 1}], "src_summary": "Grace Murrayová Hopperová (9. prosince 1906, New York – 1. ledna 1992, Arlington, Virginie) byla americká matematička, informatička a důstojnice námořnictva Spojených států. Byla programátorkou prvních počítačů ve firmě Harvard Mark I a vyvinula první kompilátor pro počítačový programovací jazyk vůbec. Díky šíři jejích schopností byla někdy označována jako „úžasná Grace“ (Amazing Grace). Námořní hodnost kontradmirála v záloze dosáhla v roce 1986 jako první žena v historii.", "tgt_summary": "Grace Murray Hopper, née le à New York et morte le dans le comté d'Arlington, est une informaticienne américaine et Rear admiral (lower half) de la marine américaine. Elle est la conceptrice du premier compilateur en 1951 (A-0 System) et du langage COBOL en 1959.", "id": 1847048} {"src_title": "Community policing", "tgt_title": "Police de proximité en France", "src_document": [{"title": "Strategie.", "content": "Při využívání strategie community policing jsou policisté a policejní útvary chápáni jako součást veřejnosti. Města a země, které přijaly tuto filosofii, směřují více než tradiční policejní útvary k pojetí policejní práce jako služby veřejnosti. Community policing většinou spočívá spíše v důrazu na pěší obchůzkovou činnost, než na to, aby policisté kontrolovali lokality tím, že je objíždějí v autech. Základní ideou je vybudovat důvěru a pocit vzájemnosti mezi policií a veřejností. Tento přístup vyžaduje, aby policisté byli vstřícní, nestranní a vnímaví k zájmům a problémům ostatních; je také známý jako nová forma policejní práce. I když policisté nesouhlasí s názorem stěžovatele (oznamovatele), měli by se pokusit porozumět jeho problému. Policie by měla dát najevo empatii a účast, ale rozhodně ne naučeným, automatickým způsobem. Policie se také musí zdokonalit v plánování, řešení problémů, organizaci, interpersonální komunikaci a co je nejdůležitější – v kritickém myšlení. Podstatou proměny policie ve službu veřejnosti je otázka, jak může policie rozpoznat, co je skutečně vysoce kvalitní servis a jak ho následně poskytovat veřejnosti. V minulosti policie vždy pouze reagovala na konkrétní problémy, a to navíc dost nepromyšleným způsobem, a nevěnovala téměř žádnou pozornost aktivnímu přístupu. Pro to, aby byla dnes policejní práce skutečně účinná, je potřeba: A právě v tomto smyslu se policie stává více vnímavá vůči potřebám veřejnosti a dokáže také lépe porozumět tomu, jaký má jejich práce dopad na společnost. Říká se, že tuto filosofii vytvořil Tom Potter, bývalý policejní ředitel v Portlandu v Oregonu, v době, kdy ještě jako mladý policista vykonával obchůzkovou činnost. Jiné legendy mluví o tom, ze to byl Sir Robert Peel, kdo přišel s devíti zásadami, na kterých stojí moderní policejní práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Community policing (\"policejní služba veřejnosti\") a \"neighbourhood policing\" (neighbourhood = sousedství) je strategie a filosofie policejní práce založená na přesvědčení, že součinnost a podpora veřejnosti může přispět ke kontrole nad kriminalitou. Veřejnost může pomoci identifikovat to, co je podezřelé, a nasměrovat pozornost policie na existující problémy.", "tgt_summary": "La police de proximité est une doctrine d'emploi de la police nationale instaurée à partir de 1998 par le gouvernement de Lionel Jospin et globalement supprimée à partir de 2003 par Nicolas Sarkozy, alors ministre de l'Intérieur du gouvernement Jean-Pierre Raffarin. ", "id": 717608} {"src_title": "Richard Ayoade", "tgt_title": "Richard Ayoade", "src_document": [{"title": "Garth Marenghi.", "content": "S Matthew Holnessem spolupracoval jako scenárista na jevištní show \"Garth Marenghi’s Fright Knight\", díky které se objevil v show na festivalu Edinburgh Fringe v roce 2000. Zde byl nominován na cenu Perrier Award. V roce 2001 obdržel cenu Perrier Comedy Award za komediální horor \"Garth Marenghi’s Netherhead\", který napsal spolu s Mathewem Holnessem a ve kterém si také zahrál. V roce 2004 Ayoade a Holness přenesli postavu Marenghiho na televizní obrazovky v podobě hororového komediálního seriálu \"Garth Marenghi's Darkplace\". Kromě nich si zde zahrál i Graham Linehan, populární britský scenárista a režisér „britcomů“ (z nejznámějších např. \"Black Books\" nebo \"The IT Crowd\"). Ayoade režíroval a také vystupoval jako Dean Learner, Garthův vydavatel, který hraje Thorntona Reeda, správce táborové nemocnice. Jeho postava v \"Darkplace\", Dean Learner, byla v roce 2006 exhumována, aby hostovala v komediální chat show \"Man to Man with Dean Learner\" na Channel 4. Různé hosty hrál každý týden Holness.", "section_level": 1}, {"title": "The Mighty Boosh.", "content": "Zahrál si také v originálním seriálu Juliana Barratta a Noela Fieldinga \"The Mighty Boosh\". Byl vybrán pro roli nebezpečného padoucha jménem Dixon Bainbridge, ale měl v té době podepsán kontrakt s Channel 4 a stihl si zahrát jenom v pilotním díle. Tuto roli si pak vzal herec Matt Berry, kolega z \"Garth Marenghi's Darkplace\". Od té doby se objevil v jedné epizodě druhé série v roli agresivního šamana jménem Saboo. Ve spolupráci pokračoval s \"The Mighty Boosh\" v třetí řadě, kde si zahrál textového editora a také opakoval svou roli šamana Saboo ve dvou epizodách, \"Eels\" a \"The Strange Tale of the Crack Fox\".", "section_level": 1}, {"title": "The IT Crowd.", "content": "V poslední době se stal nejpopulárnější tváří v Británii díky své roli technicky brilantního, ale sociálně nešikovného zaměstnance Reynholm Industries jménem Maurice Moss v seriálu stanice Channel 4 The IT Crowd (2006–7), který běžel ve čtyřech řadách. Svoji roli se chystá převést i do americké verze seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Submarine.", "content": "V roce 2010 představil Ayoade svůj filmový režisérský debut \"Submarine\" (česky uvedeno jako \"Jmenuji se Oliver Tate\"), adaptaci stejnojmenného románu z roku 2008, spisovatele Joea Dunthorna. Hlavní postavy ztvárnili nováčci Craig Roberts a Yasmin Paige se Sally Hawkins a Paddy Considine. Film měl premiéru na 35. Torontském filmovém festivalu v září 2010 a v roce 2011 získal cenu \"London Awards\" v kategorii Art and Performance. Ayoade byl také nominován na cenu BAFTA v kategorii \"Výjimečný debut anglického spisovatele, režiséra nebo producenta\" v rámci 65. ročníku udělování filmových cen britské akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Další práce.", "content": "V roce 2005 si zahrál roli Neda Smankse v seriálu \"Nathan Barley\" Chrise Morisse a Charlieho Brookera. Ayoade si zahrál také v americkém komediálním filmu \"The Watch\" (2012), po boku producenta filmu \"Submarine\" Bena Stillera. Působí také jako režisér. Kromě filmu \"Submarine\" spolupracoval jako scenárista i herec v \"AD/BC: A Rock Opera\" a objevil se na T4. Režíroval klip songu „Fluorescent Adolescent“ kapely Arctic Monkeys i klip „Run Away“ velšské rockové kapely Super Furry Animals, kde obsadil do hlavní role Matta Berryho.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Měří 188 cm. 8. září 2007 se oženil s anglickou herečkou Lydií Foxovou (dcera herce Jamese Foxe a sestra Laurence Foxe, známého rolí seržanta Hathaway v seriálu \"Vraždy v Oxfordu\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Ayoade (* 12. června 1977, Whipps Cross, Londýn) je anglický komik, herec, scenárista a režisér. Jeho otec pochází z Nigérie a jeho matka z Norska. Studoval v Ipswichi v Suffolku a potom začal studovat práva na St Catharine’s College v Cambridgi, kde se také stal prezidentem prestižního dramatického klubu Footlights Club.", "tgt_summary": "Richard Ayoade est un acteur, réalisateur et scénariste britannique né le à Hammersmith, à Londres. Depuis 2006, il est connu pour jouer le personnage de Moss dans la série \"The IT Crowd\" de Graham Linehan. En 2010, il scénarise et réalise son premier film, \"Submarine\".", "id": 1341438} {"src_title": "Flat coated retrívr", "tgt_title": "Retriever à poil plat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Flat coated retrívr se vyvinul v Anglii a to v 19. století křížením novofoundlandského psa, labradorského retrívra a irského setra a nejspíše i border kólie. Není přesně znám důvod, proč bylo toto plemeno vyšlechtěno, ale používalo se k lovům nebo jako přinašeč sestřelených ptáků z vody. Oficiální a aktuální standard byl vydán až v roce 2009, do této doby prošlo plemeno mnohými změnami. Dnes se využívají jako canisterapeuti, záchranáři, lovci, nebo jen jako společník. První jedinec plemene byl do Česka dovezen v 80. letech 20. století a to z Anglie. Ten ale nebyl ani zapsán do plemenné knihy, ani se nestal plemeníkem. První zaregistrovaný flat coated retrívr v tuzemsku byla fena \"Kajta Mimojska\". Jednalo se o fenu narozenou ve Slovinsku ale švýcarským rodičům. Její první vrh byl ale zklamáním; z vrhu přežili pouze dva psi, fenka později umřela. Naopak druhý Kajtin vrh byl téměř přelomový; jejích pět dcer se stalo zakladatelkami současného chovu flat coated retrívrů v Česku. Jejich otcem byl \"Swalowsflight Black Xenios\". Bylo ale nutno rozšířit základnu, proto byli, především z Dánska, dovezeni další psi. V tuzemsku působí dokonce dva kluby specializující se na toto plemeno; Klub chovatelů loveckých slídičů (KCHLS) a Retriever klub (RK).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Flat coated retrívr je elegantní, bystrý a aktivní pes střední velikosti s inteligentním výrazem a dobře osvaleným tělem. Srst, která pokrývá celé tělo, je hustá, jemná a na dotek hladká. Na ocasu tvoří prapor a na uších krátké volánky. Povolené je pouze hnědé a černé zbarvení. Psi měří v kohoutku 59 až 61,5 cm, jejich hmotnost je 27 až 36 kg. U fen je výška v kohoutku 56,5 až 59 cm a hmotnost 25 až 32 kg. Hlava je dlouhá a poměrně lehká, také úzká. Mozkovna plochá, široká, stop mírně vyznačený. Uši jsou malé a dobře nasazené, nesené ploše přilehlé ke stranám hlavy. Oči střední velikosti s tmavě nebo oříškově hnědými duhovkami a inteligentním výrazem. Nosní houba vždy černá s dobře otevřenými nozdrami. Čelisti jsou dlouhé, zuby silné a s kompletním nůžkovým skusem. Krk je dobře posazený mezi lopatkami, přiměřené délky a bez laloku. Hřbet je dlouhý, poměrně široký, dobře osvalený, žebra dobře klenutá. Na hřbet harmonicky navazuje krátký a rovný ocas s výrazným praporem. Nohy jsou přiměřené dlouhé, osvalené a zakončené kulatými tlapkami s černými drápky.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Skvěle vyrovnané a přátelské plemeno. Neútočí, není agresivní a je to ideální rodinný pes; lehce se cvičí, je bystrý a inteligentní a k tomu všemu má ještě skvělý vztah k dětem i k jiným zvířatům. Přestože imponuje velikostí, není to dobrý hlídač. Má rád vodu a pohyb, je to skvělý aportér a oproti ostatním retrívrům má vyvinuté lovecké pudy. Handicap mohou někteří chovatelé vidět v tom, že se hladkosrstí retrívři mentálně vyvíjejí déle, než jiná psí plemena. Podobnou vlastnost mají například i hovawarti. Svoji rodinu miluje a odloučení od ní je pro něj velmi stresující. Obecně se dobře snáší s jinými psy, ať už s těmi menšími nebo většími. Má vyvinutý přirozený lovecký pud speciálně vůči vodním ptákům, která má sklony ulovit a posléze přinést majiteli. Tito společenští a hraví psi mají ke svému majiteli silný vztah a často si zvykají, že svoji radost projevují skákáním na ramena.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst potřebuje každodenní kartáčování a pročesávání, není nutné zastřihovat. Neměla by se často mýt šamponem, protože by ztratila svoji přirozenou mastnotu, což by vedlo ke způsobení problémů s kůží. Drápky by se občas měly zastřihávat, do uší se nemusí nijak zasahovat. Jakožto lovecký pes potřebuje pohyb, ale nevyžaduje ho a je schopný se přizpůsobit majiteli. O hladkosrstém retrívrovi se mluví jako o zdravém psím plemeni, které netrpí na dědičné choroby, což je zčásti pravda. Při vhodném výběru rodičů a samotného štěněte většinou nebývají zdravotní problémy, avšak u štěňat bez průkazu původu (PP) a u starších a hodně zatěžovaných jedinců je možné pozorovat dysplazii kyčelního kloubu. Jedná se o častou dědičnou poruchu, která vede k bolesitvému pohybu psa a může být předzvěstí artritidy. Krom toho, že se může přenášet dědičně ale může být způsobena i tím, že bylo na mladé štěně vyvíjeno příliš nátlaku, především na jeho klouby, nebo proto, že je pes obézní. V zahraničních chovech je v současné době k vidění i šedý a zelený zákal. Na rozdíl od jiných dlouhosrstých plemen, hladkosrstí retrívři netrpí na tzv. \"hot spoty\", tedy vlhké zapářky, které můžou způsobit až vypadání chlupů na onom místě.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hovawart.", "content": "Hovawart a flat coated retrívr mají společný nejen vzhled, ale například i delší dobu mentálního dospívání. Lidé méně znalí psích plemen často považují flat coated retrívera za hovawarta či naopak, především kvůli podobné výšce, váze, tělesným proporcím a typu srsti. Avšak tím nejdůležitějším faktorem pro rozeznávání těchto dvou plemen je barva srsti: nejčastěji viděnou barvou u hovawarta je černá s pálením, avšak flat coated retrívr může být pouze jednobarevný a to černý nebo hnědý. Celočerní hovawarti se také vyskytují a jedná se o povolená, avšak v Česku vzácnější zbarvení. Pro znalce jsou také důležité proporce hlavy; hovawarti nemají hlavu tak úzkou a dlouhou, jako flat coated retrívři.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatý retrívr.", "content": "Pokud nepočítáme barvu srsti, pak je zlatý retrívr dalším plemenem, které se podobá flat coated retrívrovi. Rozdíl tkví tedy především v barvě srsti; zlatí retrívři jsou buďto čistě bílí, zlatí nebo béžoví, avšak ani jedno z těchto zbarvení není u flatů povolené. Rozdíl je i v proporcích hlavy a také v nasazení uší; zlatý retrívr je má posazené výrazně výš. Ti také bývají těžší, avšak ve výšce v kohouti jsou stejní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flat coated retrívr, někdy zvaný také hladkosrstý retrívr (anglicky: Flat coated retriever), je psí plemeno pocházející z Anglie Patří do skupiny retrívři a vodní psi, do sekce retrívři a jeho využití je jako společník, sportovec i lovecký pes.", "tgt_summary": "Le retriever à poil plat () est une race de chien originaire de l'île de terre neuve. Il fait partie de la famille des retrievers mais il est moins connu que son cousin le labrador ou le golden. Leur robe au long poils lisses est de couleur entièrement noire ou foie. ", "id": 490519} {"src_title": "Žíla (biologie)", "tgt_title": "Veine", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Jakožto součást oběhové soustavy mají i žíly za úkol transport krve a s ní i živin, odpadů a tepla. Speciální úlohou žil oproti tepnám je odvádění oxidu uhličitého z tkání a orgánů do srdce. Ve velkém krevním oběhu žíly odvádějí odkysličenou krev z vlásečnic do pravé srdeční síně. V malém krevním oběhu mají žíly za úkol odvádět okysličenou krev z plic do levé srdeční síně.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Stěny žil jsou tenké, svojí stavbou jsou podobné tepnám. Žíly v dolní polovině těla a v horních končetinách mají chlopně (lat. \"valvulae venosae\"), které zabraňují zpětnému toku krve, jejž působí gravitace. Na vnější straně žil se nachází tenká chrupavka, která pomáhá udržovat krevní tlak.", "section_level": 1}, {"title": "Lékařský význam.", "content": "Žíly se v medicíně využívají jako vstup do krevního oběhu umožňující odebrat vzorky krve, případně pro tzv. intravenózní podávání výživy a léčiv. To se provádí vpichem injekce či zavedení katétru. Když je zaváděn katetr, je zaváděn do žil blízko povrchu kůže, nejčastěji na ruce. Některé silné koncentrované tekutiny anebo agresivní léky musí být zaváděny do velkých centrálních žil, které jsou někdy používané v případě, že není možné použít povrchové žíly. Umístění žil je u každého člověka různé a rozdíly jsou většiny jako při umístění tepen.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci žil.", "content": "Záněty žil - Mezi záněty žil patří tzv. tromboflebitida a flebotrombóza – Tromboflebitida je zánět v povrchovém žilním systému. Trombóza (neboli flebotrombóza) – Hluboká žilní trombóza je vážný stav, kdy vznikne krevní sraženina v hlubokém žilním systému. Chronická žilní nedostatečnost – Stav, který vzniká při nedostatečné funkci povrchového i hlubokého žilního řečiště. Křečové žíly – Křečové žíly aneb žilní varixy neboli žilní městky jsou rozšířené povrchové žíly na dolních končetinách. Bércové vředy – Bércové vředy na dolních končetinách mohou mít tepenné a žilní příčiny, přičemž žilní příčiny jsou mnohem častější.", "section_level": 1}, {"title": "Žíly v lidském těle.", "content": "Následující seznam obsahuje největší žíly lidského těla a naznačuje jejich větvení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žíla nebo véna je céva přivádějící (převážně odkysličenou) krev do srdce. Žíly společně s tepnami, krevními vlásečnicemi a srdcem tvoří uzavřenou oběhovou soustavu.", "tgt_summary": "En anatomie, une est un vaisseau sanguin qui permet le transport du sang de la périphérie (organes ou tissus) vers le cœur (retour veineux) : Leur compliance est 24 fois supérieure à celle des artères. Ces veines peuvent donc contenir de grands volumes à de faibles pressions. Cette propriété est la capacitance veineuse. C'est dans les veines qu'on trouve le volume de sang le plus important de tout le système cardio-vasculaire. Ces vaisseaux font office de réservoir de sang. ", "id": 1293064} {"src_title": "Douglas XB-43 Jetmaster", "tgt_title": "Douglas XB-43 Jetmaster", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Americké armádní letectvo začalo zvažovat vývoj proudových bombardérů od října 1943. V té době v továrně Douglas právě začínal vývoj nekonvenčně řešeného dvoumotorového bombardéru XB-42. Pístové motory tedy byly vyměněny za proudové, které byly umístěny v trupu, aby křídlo s laminárním profilem zůstalo aerodynamicky čisté. Konstrukce se zdála být výhodně řešena pro testy reaktivního pohonu. V březnu 1944 získal Douglas zakázku na stavbu dvou prototypů XB-43. K přestavbě na první prototyp XB-43 byl použit trup XB-42, vyrobený pro statické testy. Pístové motory Allison V-1710 byly odstraněny a místo nich se v trupu objevila dvojice motorů General Electric J35, ke kterým byl přiváděn vzduch dvěma vstupy před náběžnou hranou křídla. Letoun měl také přetlakovou kabinu. Odstranění vrtulí umožnilo místo nich nainstalovat dvě trysky motorů a jelikož už nehrozilo, že by se vrtule při startu dotkla země, mohl být spodní kýl odstraněn. Úbytek stability byl vyřešen zvětšením svislé ocasní plochy. Douglas měl zájem o masovou výrobu B-43 z nichž první série měla čítat 50 kusů. Továrna byla připravována na výrobu až 200 kusů B-43 ve dvou variantách – bombardér s bombometčíkem v přídi letounu a útočný letoun, který neměl bombometčíka, ale v nose letounu by byla baterie 16 kusů 12,7 mm kulometů a pod křídlem by mohl nést až 36 neřízených raket. Nic z těchto plánů se ale nerealizovalo. Přízeň USAAF se přesouvala ke konkurenčnímu typu North American XB-45 Tornado, který sliboval ve všech ohledech lepší výkony. Design XB-43 měl být ještě příliš poplatný starému pístovému pohonu.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "Přestože se přestavba draku XB-42 považovala za rychlejší, než nová konstrukce, trvalo celé dva roky, než byl XB-43 připraven k prvnímu letu. Navíc konec války způsobil zpoždění vývoje nových typů a i firma General Electric měla skluz ve výrobě motorů J35. Když už byly nakonec dodány, namontovány do letounu a otestovány na zemi, dopadly jejich zkoušky katastrofálně. Lopatky kompresoru vybuchly a prolétly skrze plášť motoru, poškodily trup letounu a zranily jednoho mechanika. Oprava znamenala dalších sedm měsíců zpoždění. První americký proudový bombardér nakonec vzlétl až 17. května 1946 z Kalifornské základny \"Muroc\". Při prvním letu ho pilotoval \"Bob Brush\", doprovázený leteckým mechanikem \"Russellem Thawem\". Přestože byl XB-43 vyvíjen v době překotného technologického pokroku, měl svůj vliv pro vývoj nové generace amerických bombardérů. Douglas dokončil druhý prototyp, označený YB-43, v květnu 1947 a v květnu 1948 ho také doručil na základnu Muroc. Motory J35 byly nahrazeny novějšími General Electric J47. Během testů byl v únoru 1951 poškozen první prototyp, který byl postupně kanibalizován pro udržení letuschopnosti druhého prototypu. Druhý prototyp nalétal 300 hodin zkušebních letů, než byl v roce 1953 vyřazen. Bitevní varianta XB-43 měla být označena \"A-43\", které ale nesouvisí s typem Curtiss XP-87 Blackhawk, jehož vývoj začal pod stejným označením. Druhý prototyp YB-43 se dodnes zachoval v depozitáři \"Smithsonian's Paul Garber Facility\", patřícímu k \"National Air and Space Museum\" ve Suitlandu v Marylandu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas XB-43 Jetmaster byl prototyp proudového bombardéru, který byl vyvinut z typu Douglas XB-42 Mixmaster. Z původního projektu XB-42 byl odstraněn pístový motor a byl nahrazen dvojicí proudových motorů General Electric J35 (17,8 kN). Jednalo se o první americký proudový bombardér. Letouny měly problémy se stabilitou a nakonec zůstalo jen u dvou prototypů a XB-43 nikdy nebyl sériově vyráběn.", "tgt_summary": "Le Douglas XB-43 \"Jetmaster\" est un prototype de bombardier américain, développé à partir du XB-42 \"Mixmaster\", et motorisé par des turboréacteurs. C'est le premier bombardier américain à réaction à voler, le B-45 \"Tornado\" étant le premier à être mis en service.", "id": 2299317} {"src_title": "Claude Dornier", "tgt_title": "Claudius Dornier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Francouze dovážejícího do Německa víno a jeho německé ženy v Bavorsku. Zde také vyrůstal a získal základní vzdělání. Dornier se od mládí zajímal o vědu a techniku, v roce 1907 úspěšně ukončil studium na Technické univerzitě v Mnichově. Mladý inženýr se nejprve zabýval výpočty pevnosti materiálů u strojařské firmy \"Nagel\" v Karlsruhe. 2. listopadu 1910 nastoupil šestadvacetiletý Dornier do firmy Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera, kde jeho schopnosti záhy rozpoznal sám Ferdinand von Zeppelin. Dorniera ustanovil svým poradcem, a nadaný konstruktér začal s vlastním výzkumem a návrhy vylepšení dílů z lehkých slitin a později i s návrhy letadel a hydroplánů. V roce 1914 Dornier opustil se skupinkou konstruktérů a kresličů z oddělení „Do“ továrnu hraběte Zeppelina a v friedrichshafenské části Seemoos postavil vlastní prostornou dřevěnou halu a konstrukční kancelář. Krátce po úplném osamostatnění od Zeppelinova koncernu hrabě Zeppelin ve věku 79 let zemřel. Po válce se kvůli zákazu stavby letadel pramenícího z podmínek smlouvy z Versailles přesunul do Itálie a od roku 1921 zde také začal s výrobou. V Itálii vznikl slavný hydroplán Wal. Mezi lety 1922 až 1930 firma vyráběla hydroplány, jako např. obří Dornier Do X. Po převzetí moci nacisty se firma mimo výroby civilních strojů pro společnost Lufthansa zabývala vývojem a výrobou letounů pro Luftwaffe a tak zde vznikl úspěšný bombardér Do 17, následník Do 217 a během druhé světové války společnost pracovala na velmi rychlém stíhači Do 335, ten se však svého nasazení nedočkal. Po druhé světové válce se Dornier přesunul do Zugu ve Švýcarsku a ve Španělsku vyráběl letoun STOL Do 25 a Do 27. V roce 1956 byla výroba v Mnichově-Neuaubingu a Oberpfaffenhofenu opět obnovena. Firma Dornier v sedmdesátých letech společně francouzskou firmou Dassault-Breguet vyvíjela a vyráběla letoun Alpha Jet, který se později stal standardním cvičným letounem NATO. V roce 1934 získal Claude Dornier čestné občanství města Friedrichshafenu a v roce 1961 byl oceněn Medailí Rudolfa Diesela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Honoré Desiré Dornier (14. května 1884, Kempten – 5. prosince 1969, Zug, Švýcarsko) byl německý letecký konstruktér, zakladatel firmy Dornier Flugzeugwerke.", "tgt_summary": "Claude (dit Claudius) Honoré Désiré Dornier, né le à Kempten (Bavière) et mort le à Zoug (Suisse), est un ingénieur aéronautique allemand, constructeur d'avions et créateur éponyme de la société Dornier.", "id": 2400274} {"src_title": "Leona Lewis", "tgt_title": "Leona Lewis", "src_document": [{"title": "Životopis a Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1985–2005.", "content": "Leona se narodila v Londýně. Je dcerou Josiha \"Joeho\" Lewise a Marie Lewis. Má dva bratry: staršího Bradleyho a mladšího Kyla. Navštěvovala uměleckou školu Sylvia Young Theatre School a později Italia Conti Academy, Ravenscourt Theatre School a BRIT School for Performing Arts and Technology. V 17 letech se rozhodla opustit BRIT School a začít se věnovat své kariéře. V 18 letech získala hlavní roli v divadelní show v Paříži, roli se rozhodla odmítnout, poté co si udělala úraz zad při bruslení na ledě. Nahrála demo nazvané \"Twillight\". Album nebylo nikdy komerčně vydáno. Další demo album nahrané pod UEG Entertinment nazvané \"Best Kept Secret\". Písnička z alba \"Private Party\" se stala hitem na hudební scéně v Londýně v roce 2005. Lewis řekla \"Snažila jsem se získat nahrávací smlouvu, pracovala jsem velmi pilně, ale nikdy jsem žádnou nedostala, proto jsem se rozhodla jít na konkurz do X Factoru. Tyhle programy poskytují nejlepší místo pro nové talentované zpěváky\".", "section_level": 2}, {"title": "2006: The X Factor a debutový singl.", "content": "Leona se zúčastnila konkurzů do druhé série britské verze The X Factor, kdy před porotci Simonem Cowellem, Louisem Walshem, Sharon Osbourne a Paulou Abdul zpívala písničku \"Over the Rainbow\". Byla umístěna do dívčí kategorie, kterou mentoroval Cowell. Během soutěže byla přirovnávaná k Mariah Carey, Whitney Houston a Celine Dion. Leona se stala vítězen v prosinci roku 2006, kdy porazila Raye Quinna 60% hlasů diváků. Její vítězný singl, coververze Kelly Clarkson písničky \"A Moment Like This\" byl zveřejněn 17. prosince 2006. Ve Velké Británii lámal rekordy, stal se nejstahovanější písničkou, kdy se prodalo 50 000 kusů za méně jak 30 minut. Dostal se na vrchol britského žebříčku a za první týden se prodalo přes 571 000 kopií. Stal se druhým nejlépe prodávaným singlem Spojeného království v roce 2006.", "section_level": 2}, {"title": "2007-08: \"Spirit \"a mezinárodní úspěch.", "content": "V únoru 2007 podepsala kontrakt na pět alb s americkou nahrávací společností J Recrods. Písničky pro své debutové album nazvané Spirit nahrávala v Londýně, Miami, Los Angeles, New Yorku a v Atlantě. Bylo vydáno v listopadu 2007 a dostalo se na vrchol britské a irské hitparády a stalo se nejrychleji prodávaným v obou zemích a čtvrtým nejlépe prodávaným ve Spojených státech. V lednu 2008 bylo vydáno ve více zemích a stalo se číslem 1 na Novém Zélandu, v Rakousku, Austrálii, Německu, Jižní Africe a Švýcarsku.http://acharts.us/album/29761 Další dvě písničky byly nahrána v roce 2008 pro americkou verzi alba \"Forgive Me\", kterou produkoval Akon a \"Missed Glass\", produkovaný Maddem Scientistem. Ve Spojených státech bylo album vydáno v dubnu 2008 a umístilo se na prvním místě Billboard 200. Speciální edice Spirit byla vydána v listopadu 2008 v Evropě a zahrnovala písničky \"Forgive Me\", \"Misses Glass\" a cover verzi písničky \"Run\" od Snow Patrol. Album se stalo číslem jedna v britské hitparádě a získalo 9 platinových certifikací ve Spojeném království. Její druhý singl \"Bleeding Love\" byl vydán v říjnu 2007 ve Velké Británii, kdy se prodalo 218 805 kopií za první týden a umístil se na prvním místě britské hitparády, kde se držel po sedm týdnů. Její třetí singl \"Better in Time\" byl vydán v březnu 2008, umístil se na druhém místě britského žebříčku a prodalo se ho 40 000 kopií za týden. Ve Spojených státech byl vydán jako druhý singl a umístil se na 11. místě Billboard Hot 100 žebříčku. \"Forgive Me\" byl vydán jako pátý singl v listopadu 2008 a umístil se na pátém místě britského žebříčku. \"Run\" byl vydán digitálně a umístil se na prvním místě a stal se nejrychleji prodávajícím se singlem, který byl prodáván digitálně, kdy se prodalo 69 244 kopií za dva dny. Její poslední singl \"I Will Be\" byl vydán v lednu 2009 pouze v Severní Americe, kde se umístil na 66. místě v žebříčku Billboard Hot 100. V srpnu 2008 vystoupila s písničkou \"Whole Lotta Love\" s kytaristou Jimmym Page z Led Zeppelin na závěrečném ceremoniálu letních olympijských her v Beijingu, kde reprezentovala Londýn, který hostoval další ročník. V prosinci 2008 obdržela tři nominace na cenu Grammy. Byla nominovaná na čtyři BRIT Awards ceny. Vyhrála dvě ceny MOBO Awards za nejlepší album a nejlepší videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "2009-10 \"Echo \"a The Labyrinth.", "content": "Leony druhé album Echo bylo vydáno v listopadu 2009. Umístilo se na prvním místě britského žebříčku a v top 10 v Rakousku, Irsku a Švýcarsku. První singl \"Happy\" byl vydán 15. září 2009 a umístil se na druhém místě britského žebříčku a v top 10 v Rakousku, Belgii, Německu, Irsku, Japonsku a Švýcarsku. Nazpívala úvodní píseň ke sci-fi filmu Avatar \"I See You\". S písní byla nominovaná na cenu Zlatý glóbus. Spolupracovala na cover verzi songu \"Everybody Hurts\", který byl vydán na pomoc vybrání peněz na oběti hurikánu v Haiti. Druhý singl z alba Echo byl \"I Got You\", který byl vydán v únoru 2010. V dubnu 2010 nazpívala duet s italským zpěvákem Biagiem Anonaccim nazvaný \"Unexpected\". V lednu 2009 podepsala smlouvu na vydání autobiografie. Kniha byla nazvaná Dreams. Na první turné nazvané \"The Labyrinth\" zazněly písničky jak z alba Spirit tak z Echa.", "section_level": 2}, {"title": "2011–2013: \"Hurt, Glassheart a Christmas, with Love\".", "content": "Začala pracovat na třetím albu nazvaném \"Glassheart\", krátce poté co skončilo její turné The Labyrinth. Vydáno bylo v říjnu 2012. První singl \"Collide\" se umístil na čtvrtém místě v britské hitparádě. 9. prosince 2011 vydala EP nazvané \"Hurt: The EP\", které obsahovala tři coververze. Vystoupila v americké verzi X Factoru. V srpnu 2012 oznámila, že hlavním singlem alba \"Glassheart\" bude písnička \"Trouble\", která byla vydána 7. října 2012. Umístila se na sedmém místě v britské hitparádě a album se umístilo na třetím místě. Druhý singl \"Lovebird\" se nedostalo do hitparády UK top 200, kvůli absenci podpory v rádiích. V únoru 2013 opustila Modest Management a bylo oznámeno, že pracuje na čtvrté desce. V červenci 2013 oznámila, že její další album bude vánoční kolekce, skládající se z klasických a originálních písniček. Album nazvané \"Christmas, with Love\" bylo vydáno 2. prosince 2013 a hlavní singl \"One More Sleep\" byl vydán 5. listopadu 2013. S písničkou vystoupila v semi-finále desáté série X Factoru. Ten samý den se písnička umístila na 34. místě britské hitparády. Album debutovalo na 25. místě britské hitparády. O týden později se dostalo na 13. místo a písnička se dostala na 3. místě.", "section_level": 2}, {"title": "2014: \"Walking on Sunshine\", nová smlouva.", "content": "23. září 2013 bylo oznámeno, že si Leona zahraje ve filmu inspirovaném filmem z 80. let Holiday!. V únoru 2014 byl film přejmenován na Walking on Sunshine a byl zveřejněn 27. června 2014. Mezitím nahrála duet s Michaelem Boltonem \"Ain't No Mountain High Enough\". 3. června bylo oznámeno, že opouští Syco Music. Podepsala novou smlouvu s Island Records UK, kde se připojila k umělcům jako Robbie Williams, Drake, Nicki Minaj a Jessie J. V současné době Lewis pracuje na svém pátém albu. Nahrávání započalo v lednu roku 2014. V prosinci Lewis sdílela na svém Facebooku urývek z nové písně „Fire Under My Feet“, kterou ve videu zpívá živě. 14. dubna 2015 na londýnském vystoupení pro novináře a několik fanoušků potvrdila, že \"Fire Under My Feet\" bude pilotním singlem z pátého alba. Zanedlouho bylo také potvrzeno, že páté album se bude jmenovat \"I Am\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Leona Louise Lewis (*3. dubna 1985, Londýn) je britská zpěvačka a autorka hudebních textů, které v cestě k profesionální pěvecké kariéře pomohlo vítězství ve třetí sérii britské verze pěvecké soutěže The X Factor z roku 2006. ", "tgt_summary": "Leona Louise Lewis est une chanteuse britannique née le à Islington (Londres). Gagnante de la troisième saison de l'émission \"The X Factor\", elle est la première femme britannique à accéder au top des charts américains avec \"Bleeding Love\" depuis \"You Keep Me Hangin' On\" de Kim Wilde en 1987.", "id": 2129709} {"src_title": "Jaguar XJ (XJ40)", "tgt_title": "Jaguar XJ40", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Práce na projektu XJ40 byly zahájeny už v roce 1972, původně se plánovalo spuštění sériové výroby v roce 1978. Byly vytvořeny různé návrhy, v této fázi se designéři snažili o velkou podobnost s právě dokončovaným XJ-S. Práce na alternativních variantách ale celý vývoj zbrzdily. Vedení automobilky totiž plánovalo pro nový model dvojnásobný roční objem produkce, a proto byla koncepci a designu vozu věnována velká pozornost. Výkonný ředitel Jaguaru Geoffrey Robinson proto oslovil italská designérská studia Bertone, Ital Design a Pininfarina, současně s tím byla rozpracována verze s karoserií typu liftback, jako má např. Rover SD1. Ke konstruktivnímu posunu došlo až roku 1977. Koncern British Leyland, pod který Jaguar v té době spadal, nechal vypracovat průzkum mezi zákazníky na klíčových trzích. Výstupem bylo zjištění, že potenciální klientela je spíše konzervativní a od nového Jaguaru očekává inovativní přístup, avšak v rámci tradčního pojetí. Další práce postupovaly pomalu, s vědomím, že původní XJ se dočká ještě jedné modernizace označované jako 3. série, nicméně už byl stanovený jasný směr dalšího postupu. V červnu 1980 byl stanoven konečný termín dokončení na rok 1984. Tvary vnějšího designu se v té době až na detaily shodovaly se sériovou verzí, ale testy s prvními prototypy ukázaly, že přepracovaná platforma XJ neposkytuje XJ40 předpokládané jízdní vlastnosti. Vývoj zcela nové platformy tedy oddálil představení o další dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Zabudování vidlicového motoru.", "content": "Mnoho internetových stránek (např.) zmiňuje, že motorový prostor byl navržen tak, aby do něj nebylo možné zabudovat motor Rover V8. Tato teze nebyla nikdy oficiálně potvrzena ani vyvrácena, zřejmě se však nezakládá na pravdě. Hovoří proti ni několik důvodů: Přesto má tato teze svoje opodstatnění - v dobovém kontextu první poloviny osmdesátých není výroba objemných motorů samozřejmou aspirací výrobců automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Pro design Jaguaru XJ40 jsou charakteristické výrazné hrany se zaoblenými rohy. Předn nárzaník je gumový s pochromovanou vrchní plochou. V nárazníku jsou zepředu v rozích umístěna směrová a obrysová světla, zboku odrazky, zespodu mohou být k nárazníku připevněny mlhovky. Nad nárazníkem se nachází maska chladiče a přední světla. Maska je pochromovaná, vyrobená ze slitiny. Má mírně negativní sklon. Přední světla jsou buď dvě dvojice kruhových, nebo dvě obdélníková. Kapota, která je upevněná vpředu, má čtyři prolisy. Čelní sklo stírá jeden stířač. Boční okna jsou orámovaná chromovanými lištami. Skla v bočních dvaeích nejsou dělená, za zadními dveřmi se nachází ještě jedno malé okno. Zpětná zrcátka mají chromované tělo a jsou připevněná černým dílem k rohům předních bočních oken. Zadní část vozu se mírně snižuje směrem dozadu. Zadní světla jsou obdélníková, nárazník je proveden ve stejném stylu jako přední.", "section_level": 1}, {"title": "První verze (1986-1990).", "content": "Modely vyráběné v letech 1986 až 1990 byly nabízeny v pěti modifikacích - Jaguar XJ6 s motory 2.9 a 3.6 litru a Jaguar Sovereign, Jaguar Vanden Plas (pouze v USA) a Daimler výhradně s motorem 3.6 litru. Jaguar XJR byla speciální verze vyráběná od roku 1988 ve spolupráci s firmou TWR.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá verze (1990-1993).", "content": "V roce 1990 byla zahájena výroba modernizované verze. Byla představena v době, kdy Jaguar byl vlastněn koncernem Ford, nicméně převážná část vývoje proběhla ještě v období samostatné existence Jaguaru. Motor 2.9 litru byl vyřazen z nabídky bez přímé náhrady a motor 3.6 litru byl nahrazen dvěma odvozenými motory o objemech 3.2 a 4.0 litru. Od roku 1993 byla vyráběna verze s motorem V12 o výkonu 318 H.P. se čtyřstupňovou automatickou převodovkou GM 4L80E.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí verze (1993-1994).", "content": "Tato modernizace nebývá často rozeznávána od předchozí, ačkoliv pro to existují důvody. Současně s představením varianty poháněné dvanáctiválcem byl přepracován interiér, který vypadá stejně jako v nástupci X300. Nabídka byla rozšířena i o sportovní verze, speciální verzi Gold a karoserii s prodlouženým rozvorem označovanou názvem Majestic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaguar XJ40 je luxusní sedan britského výrobce Jaguar Cars, byl představen v říjnu 1986. XJ40 je kódové označení výrobce, ale je běžně používáno pro odlišení modelu od ostatních generací XJ. Jeho design s výraznými hranami se vymyká pojetí předchozích i následujících. Přední světlomety byly buď čtyři oddělené kruhové, nebo dva obdélníkové. ", "tgt_summary": "La Jaguar XJ40 est une berline et limousine de luxe fabriquée par Jaguar Cars entre 1986 et 1994. Officiellement dévoilée le, elle s'est distinguée par son tout nouveau design (plus anguleux et optant pour les phares rectangulaires sur les versions haut de gamme). ", "id": 399135} {"src_title": "North American B-45 Tornado", "tgt_title": "North American B-45 Tornado", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj B-45 začal v roce 1944, kdy americké ministerstvo války zadalo vývoj nových typů středních bombardérů s hmotností 36–90 tun. K tomu je vedlo seznámení s pokročilými německými konstrukcemi, jako bylo Arado Ar 234. Projekt firmy North American, označený \"NA-130\", v soutěži zvítězil a tak byla 8. září 1944 objednána stavba tří prototypů XB-45. Kromě projektu B-45 v této soutěži vznikly ještě letouny Convair XB-46, Boeing B-47 Stratojet a Martin XB-48. Konec druhé světové války vedl ke zrušení většiny nových projektů a také k řadě zpoždění, ale když začalo v roce 1946 růst napětí ve vztazích se Sovětským svazem, přiřadilo USAAF vývoji a výrobě proudových bombardérů nejvyšší prioritu. V polovině roku 1946 byly prototypy XB-45 a XB-46 téměř dokončeny, zatímco XB-47 a XB-48 potřebovaly ještě další dva roky vývoje. USAAF se rozhodlo vybrat jen dva projekty, jejichž vývoj by dále pokračoval. Konstrukce XB-45 byla vybrána jako lepší než XB-46 a 2. ledna 1947 byla objednána sériová výroba. Bylo plánováno vytvoření pěti bombardovacích skupin, vyzbrojených typem B-45 a dalších tří skupin s průzkumnou variantou RB-45. Jakmile se však ukázaly kvality konstrukce konkurenčního typu B-47 Stratojet, USAAF se ho rozhodlo upřednostnit na úkor B-45 Tornado. Kvůli krácení rozpočtu na projekt B-45, byla objednávka USAAF zmenšena ze 190 na 142 sériových kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Korejská válka.", "content": "Přes své nedostatky byly B-45 v korejské válce nasazeny k bombardovacím i průzkumných misím. Během masového nasazení amerického letectva v Koreji se ukázalo, že síly NATO v Evropě jsou velice zranitelné útokem Sovětského svazu. Americké letectvo tedy rozhodlo, že 40 kusů B-45 bude moci nést i jaderné pumy. Tato modifikace byla nazvána \"program Backbreaker\". K použití konvenční i jaderné výzbroje byla upravena většina tehdejších bombardérů. Pokrok ve vývoji jaderných zbraní totiž vedl k jejich miniaturizaci a proto je mohly nést i letouny o velikosti B-45 a ne jen těžké bombardéry jako dříve. I malé jednotky B-45 tedy měly svou váhu jako prostředek jaderného odstrašení. \"Program Backbreaker\" znamenal velké úpravy vybraných B-45. Musela být upravena jejich elektronika, letouny dostaly nový obranný systém a přídavné nádrže. Upravené atomové bombardéry B-45 byly v květnu 1952 přelétnuty do Velké Británie a celý program dokončen v červnu téhož roku. Ve stejnou dobu do Japonska dorazila 91. strategická průzkumná squadrona, která tu nahradila jednotky operující s pístovými RB-29, které byly snadným cílem pro severokorejské stíhačky MiG-15. Až do konce korejské války RB-45C získávaly užitečné informace ze Severní Koreje. RB-45C operovaly převážně ve dne, než byly počátkem roku 1952 upraveny na noční operace. Důvodem bylo to, že jeden letoun byl při akci málem sestřelen severokorejským MiGem.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná služba.", "content": "RB-45C provedly v polovině 50. let několik průzkumných misí nad Sovětský svaz. Jiný RB-45C absolvoval 29. června 1952 trans-pacifický let, během kterého dvakrát doplnil palivo z letounů KB-29. V roce 1949 byly RB-45C nahrazeny letouny \"RB-47E\". Jedinou další zemí, která RB-45C provozovala byla Velká Británie. Letouny byly Británii formálně předány ze stavu 91. strategického průzkumného křídla USAAF, opatřený anglickým markingem a prováděly průzkumné operace až do doby, kdy další lety zakázal prezident USA. Koncem 50. let byly všechny RB-45C vyřazeny ze služby. Jen několik kusů bylo až do 70. let používáno k pokusným účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "B-45A neměly systém řízení palby a bombové zaměřovače. Jejich gyrokompasy byly při vyšších rychlostech poruchové, nedostatečně výkonné aerodynamické brzdy a nepřesné optické přístroje. Radar AN/APQ-24 byl náročný na údržbu a poruchový ve větších výškách, což omezovalo operační vlastnosti letounu. V roce 1952 se do Velké Británie přesunulo 55 kusů B-45A, schopných nést jaderné zbraně. Pro tento účel měly v pumovnici instalovánu přídavnou nádrž o objemu 1 200 galonů. Přes některé technické potíže šlo o první nasazený prvoliniový odstrašující prostředek Strategického letectva v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "North American B-45 Tornado byl první americký proudový bombardér v operační službě. Bylo to také první letadlo, které provedlo tankování paliva za letu. Typ B-45 byl v raných 50. letech důležitou součástí americké politiky jaderného odstrašení. Byl ale rychle nahrazen pokročilejším typem Boeing B-47 Stratojet. B-45 a jeho průzkumná varianta RB-45 sloužily v americkém strategickém letectvu v letech 1950–1959.", "tgt_summary": "Le North American B-45 \"Tornado\" est le premier bombardier à réaction mis en service dans l'armée de l'air américaine. C'est aussi le premier avion américain de ce type à avoir effectué un ravitaillement en vol et à avoir largué une bombe atomique (lors d'un tir d'essai). Au début des années 1950, il constituait l'ossature de la dissuasion nucléaire américaine, mais il fut rapidement remplacé par le B-47 \"Stratojet\" de Boeing, plus performant. 142 exemplaires furent construits.", "id": 844847} {"src_title": "Vytvořující funkce (posloupnost)", "tgt_title": "Série génératrice", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Obyčejnou vytvořující funkci posloupnosti formula_2 zapíšeme jako Jedná o tzv. otevřený tvar vytvořující funkce. Poznáme ho tak, že je v něm nekonečný součet (což se nám nemusí příliš líbit). Proto často chceme nalézt tzv. uzavřený tvar, ve kterém se nekonečný součet nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení na praktické ukázce.", "content": "Mějme např. posloupnost Pak její vytvořující funkci lze zapsat (na intervalu, ve kterém tato řada konverguje) jako: Uzavřený tvar této funkce lze snadno odvodit z obecného vztahu pro součet geometrické posloupnosti: Tyto dva tvary spolu souvisí tak, že když do nich doplníme za formula_7 libovolné reálné číslo z intervalu (-1,1) tzn. |x|<1, pro které uvedená mocninná řada konverguje, vyjde nám v obou tvarech vždy naprosto stejný výsledek. Například doplníme formula_8, pak nám vyjde součet otevřeného tvaru vytvořující funkce: A pro stejné formula_8 vyjde uzavřený tvar taktéž: Vytvořující funkci této jednoduché posloupnosti lze dále považovat za klíčovou pro odvození uzavřených tvarů složitějších posloupností. Například derivací řady formula_12 získáme řadu formula_13 Pokud tedy zderivujeme uzavřený tvar formula_14 dostaneme Tato nová odvozená funkce představuje posloupnost formula_16 Podobnými úpravami lze postupně odvodit vytvořující funkce i pro vybrané posloupnosti (viz tabulka níže).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet koeficientu posloupnosti z vytvořující funkce.", "content": "Máme-li vytvořující funkci ve tvaru formula_17, vypočítáme požadovaný koeficient formula_18 následovně: Nebo lze pro formula_20 použít tento vzoreček", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Hledáme koeficient formula_22 u vytv. fce formula_23: Poznámka: Výpočet hodnoty koeficientu u tohoto typu vytvořující funkce vychází ze zobecněné binomické věty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vytvořující (též generující) funkce posloupnosti formula_1 je mocninná řada, která v sobě obsahuje informaci o dané posloupnosti. Vytvořující funkce tedy umožňuje popsat posloupnost a pracovat s ní prostřednictvím funkce, která v sobě obsahuje veškeré informace o dané posloupnosti.", "tgt_summary": "En mathématiques, et notamment en analyse et en combinatoire, une série génératrice (appelée autrefois fonction génératrice, terminologie encore utilisée en particulier dans le contexte de la théorie des probabilités) est une série formelle dont les coefficients codent une suite de nombres (ou plus généralement de polynômes, etc.) ; on dit que la série est \"associée\" à la suite. Ces séries furent introduites par Abraham de Moivre en 1730, pour obtenir des formules explicites pour des suites définies par récurrence linéaire. ", "id": 1696905} {"src_title": "Sabotáž", "tgt_title": "Sabotage", "src_document": [{"title": "Sabotáž v českém trestním právu.", "content": "Jako zločin trestal sabotáž už zákon na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. Spočívala tehdy v neplnění, obcházení nebo porušení povinností, které pachateli vyplývaly z jeho veřejné funkce, úřadu, služby nebo povolání, a to buď s úmyslem zmařit či jen ztížit plnění jednotného hospodářského plánu, nebo s úmyslem ohrozit tím jiný důležitý zájem republiky. Trestem za hospodářskou sabotáž byl těžký žalář od jednoho roku do pěti let, případně od pěti do deseti let, zejména pokud by bylo plnění hospodářského plánu zmařeno nebo ztíženo v podstatném úseku, pokud byla spáchána zločinným spolčením osob či v době válečného ohrožení. V případě ohrožení jiného důležitého zájmu republiky šlo také o pět až deset let těžkého žaláře. Trestní zákon z roku 1950 definoval sabotáž obdobně, kromě toho navíc výslovně trestal poškození státního majetku nebo majetku lidových družstev, pokud zde byl úmysl mařit nebo ztěžovat provoz veřejných podniků nebo jiných obecně prospěšných zařízení. Tresty se však zásadně zvýšily, v základní sazbě šlo o pět až deset let, v kvalifikovaných skutkových podstatách až 25 let odnětí svobody. V případech jako je sabotáž na podstatném úseku plnění hospodářského plánu, ohrožení života více osob či obrany státu však bylo možné uložit i doživotí nebo trest smrti. Trestní zákon z roku 1961 sabotáž vymezil relativně neurčitě jako maření nebo ztěžování důležitých úkolů např. státních nebo hospodářských institucí či způsobení poruchy v jejich činnosti, a to zneužitím svého zaměstnání či funkce s úmyslem poškodit státní zřízení nebo obranyschopnost republiky. Tresty však byly sníženy, v základní sazbě šlo o odnětí svobody na tři léta až deset let, v kvalifikovaných skutkových podstatách až 15 let, ale také opětovně i trest smrti. Pokud pak byla spáchána ve spojení s cizí mocí, byla brána jako vlastizrada. V zásadě stejné vymezení sabotáže, včetně vlastizrady a pochopitelně kromě možnosti uložení trestu smrti, pak zůstalo i v trestním zákoníku z roku 2009. Navíc jsou ale takto chráněny i mezinárodní organizace, jichž je Česká republika členem. Vzhledem ke svému významu konají řízení v prvním stupni krajské soudy a vláda dokonce až do roku 1990 mohla, pokud by se sabotáže nebezpečně rozmáhaly, vyhlásit na daném území stanné právo (zrychlené řízení bez možnosti odvolání a v případě uznání viny okamžitý trest smrti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sabotáž (česky též záškodnictví) je podvratná diverzní činnost, která spočívá v úmyslném a vždy důsledně utajeném poškozování předmětů denní potřeby nebo v narušování funkčnosti nějakého důležitého technického systému. K sabotážím dochází v době prudkých společenských konfliktů – válek, povstání, odboje proti vojenské okupaci apod.", "tgt_summary": "Le sabotage est l'action de détériorer, mettre hors d’usage volontairement et le plus souvent clandestinement, du matériel, des machines, des installations militaires ou civiles, ou de désorganiser et de compromettre le succès d'un projet, d'une entreprise.", "id": 1061206} {"src_title": "Tamilnádu", "tgt_title": "Tamil Nadu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky a vládnoucí dynastie.", "content": "Lidská činnost v Tamilnádu údajně započala již před 300 000 lety, přesto se přesně neví, kdy ani odkud původní Drávidové přišli. Někdy kolem roku 1200 př.n.l. v jižní Indii působila civilizace, vyznačující se obrovskými kamennými skulpturami. Prvními velkými vládnoucími dynastiemi, ovládajícími tento region byly kolem roku 300 př.n.l. : dynastie Pándja v centrální oblasti, dynastie Čóla na východě a dynastie Čéra na západě.", "section_level": 2}, {"title": "13.–17. století.", "content": "V průběhu staletí se moc jednotlivých dynastií měnila, avšak ve 13. století, kdy hrozila ze severu muslimská invaze se hindské dynastie spojily a utvořily jednotnou říši Vidžajanagar, zahrnující celou jižní Indii. Mezi 16.a 17.stoletím však začala moc říše slábnout a vlády se ujali různí provinciální vůdci. Po roce 1640 se stalo Tamilnádu součástí kolonií Britů, pod nadvládou Francouzů zůstaly malé oblasti jako Poduččéri a Karaikal. Region, pod který spadala většina jižní Indie, se jmenoval Madras Presidency.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po získání indické nezávislosti v roce 1947 se z britského Madráského prezidentství stal stát Madrás, který zahrnoval téměř celé území dnešního Tamilnádu, pobřežní části Ándhrapradéše, severní Karnátaku a části Kéraly. Ve druhé polovině padesátých let byly hranice států upraveny podle jazykových hledisek a území Madrásu se zmenšilo na oblast, kde převažuje tamilština. V pozdějším boji za nezávislost Tamilové vítězí, v roce 1956 byl region Madras Presidency zrušen a nahrazen autonomním státem Tamilnádu. V roce 1968 byl stát přejmenován na Tamilnádu, v překladu „\"Země Tamilů\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Tamilnádu se dělí na 30 okresů (tamilsky மாவட்டம் \"mávattam,\" pl. மாவட்டங்கள் \"mávattangkal,\" anglicky \"district,\" pl. \"districts).\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Tamilnádu (tamilsky தமிழ்நாடு, \"Tamilnátu,\" anglicky \"Tamil Nadu)\" je svazový stát v jihovýchodní Indii. Na západě sousedí s Kéralou, na severozápadě s Karnátakou a na severu s Ándhrapradéšem. Na východě omývají tamilské břehy vody Bengálského zálivu, ve kterém kousek od Tamilnádu leží ostrov Srí Lanka. Státem protéká řeka Adjar.", "tgt_summary": "Le Tamil Nadu (, ) est un État d'Inde du Sud. Il compte environ 72 millions d'habitants pour un peu plus de. La densité moyenne est forte, mais la croissance démographique est inférieure à la moyenne indienne. Le Tamil Nadu est plus riche et plus urbanisé que la moyenne nationale. La capitale de l'État est Chennai (autrefois appelée Madras). ", "id": 1512886} {"src_title": "Martin Frič", "tgt_title": "Martin Frič", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů. Martin Frič byl laureátem Národní ceny (1940) za režii filmu \"Muzikantská liduška\", Státní ceny (1951), nositelem Řádu republiky (1955), v roce 1962 se stal zasloužilým umělcem a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem. Jeho manželkou byla herečka Suzanne Marwille, jeho nevlastními dcerami pak herečka Marta Fričová a Eva Fričová, obě dcery Suzanne Marwille z předchozího manželství. Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou. Pod dojmem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, podle některých zdrojů dobrovolně, ukončil svůj život. Dle jiných údajů však sebevraždu nespáchal; jeho nevlastní dcera Marta Fričová uvedla, že 21. srpna byl již v nemocnici a zemřel tam na rakovinu. Je pohřben na hřbitově u kostela sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině. Byl vnukem Vojtěcha Friče (jehož bratr Václav Frič se zajímal o světlotisk) a synovcem Alberto Vojtěcha Friče (etnograf).", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra. K samostatné režii se dostal v závěru 20. let, kdy natočil dramata \"Páter Vojtěch\" či \"Varhaník u sv. Víta\", jež se svým kvalitním zpracováním vymykaly tehdejším standardům domácí filmové produkce. Zejména \"Varhaník u sv. Víta\" v titulní roli s Karlem Hašlerem zaujal svou pozoruhodnou stylizací ve stylu německého kammerspielu. Nejvíce však Frič inklinoval ke komediím, na které se naplno soustředil po nástupu zvukového filmu. Právě 30. a 40. léta jsou nejúspěšnějším údobím celé jeho kariéry. Frič obdivoval hollywoodské filmy, které mu sloužily jako vzor pro jeho žánrovou tvorbu, která byla oblíbená u diváků i kritiků. Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie \"Hej-rup!\" nebo \"Svět patří nám\", filmy jako \"Kristian\" nebo \"Hotel modrá hvězda\" byly společenskými komediemi, \"Život je pes\" či \"Eva tropí hlouposti\" měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie \"Škola základ života\" a \"Cesta do hlubin študákovy duše\". Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové. Kromě komedií však Frič točil i filmy jiných žánrů. S \"Jánošíkem\" položil první základy slovenské hrané produkce a při té příležitosti objevil i budoucího významného slovenského režiséra a herce Paľa Bielika. V jeho filmografii se objevují také literární adaptace (\"Hordubalové\", \"Muzikantská Liduška\" nebo \"Barbora Hlavsová\") či filmy psychologické (\"Lidé na kře\", \"Experiment\"). V poválečném období Frič na svou předešlou tvorbu plynule navázal. V roce 1946 režíroval na Slovensku snímek \"Varúj...!\", který se stal základním kamenem poválečné slovenské filmové tvorby. Jeho dalšími úspěšnými filmy, které vznikly již v době zestátněné kinematografie, byly například \"Čapkovy povídky\" nebo psychologicky laděný \"Návrat domů\". Po roce 1948 se však i Frič musel vyrovnávat s nástupem socialistického realismu. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří \"Pytlákova schovanka\", parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie \"Císařův pekař – Pekařův císař\", jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako \"Pětistovka\" nebo \"Zocelení\", realizované v duchu budovatelské tematiky. V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky \"Princezna se zlatou hvězdou\" a \"Dařbuján a Pandrhola\", v 60. letech pak komedie jako \"Král králů\" nebo \"Nejlepší ženská mého života\". V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama \"Hvězda zvaná pelyněk\") dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Frič, uměleckým jménem Mac Frič (29. března 1902 Praha – 26. srpna 1968 Praha), byl český filmový scenárista, herec, režisér a pedagog.", "tgt_summary": "Martin Frič, connu également sous le nom de Mac Fric, né à Prague le et mort dans cette ville le, est un réalisateur et scénariste tchécoslovaque, également acteur et pédagogue.", "id": 2353717} {"src_title": "Haploskupina J (mtDNA)", "tgt_title": "Haplogroupe J (ADNmt)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Před zhruba 45 000 lety se v DNA ženy žijící v oblasti Malé Asie nebo Kavkazu vyskytla náhodná mutace. Později se vyskytly i další mutace a díky tomu lze stopovat i dílčí podskupiny J1a1 (mutace před 27 000 lety), J2a (před 19 000 lety), J2b2 (před 16 000 lety), J2b3 (před 5 800 lety) atd. Haploskupina J (spolu s ‘T’) je spojena s rozvojem zemědělství a pastevectví na území Evropy v době neolitu (před 8 000 až 10 000 lety). Všechny ostatní skupiny s původem v Západní Eurasii (H, V, U, K, W, I, X) byli lovci a sběrači.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nejčastěji se vyskytuje na Blízkém Východě (12 % populace). Následuje Evropa (11 %), Kavkaz (8 %) a Severní Afrika (6 %). Ze dvou hlavních podskupin patří J1 čtyři pětiny s výskytem po celém kontinentu, zatímco J2 je koncentrovanější. Nachází se ve Středomoří, zvláště Turecku, Řecku, Itálii/Sardinii a Španělsku. Překvapivý je výskyt haploskupiny J2 (10 %) mezi Mansy v údolí řeky Ob. To naznačuje neolitickou expanzi této haploskupiny směrem k Uralu. Na východ od Kavkazu se haploskupina J2 vyskytuje v severním Íránu (5 %), Ázerbájdžánu a Turkmenistánu (shodně po 3 %). V Pákistánu, kde se v populaci některých etnických skupin vyskytuje až 50 % obyvatel s původem v Západní Eurasii, dosahuje J1 průměrně okolo 5 %, zatímco J2 je zde ojedinělá. Zvláštností je 9% výskyt mezi Kalachy, malým etnikem, obývajícím pákistánské pohoří Hindúkuš.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření na území Evropy.", "content": "Přehled oblastí s výskytem vyšším než jsou 2 % populace: J* = Irsko – 12 %, Anglie-Wales – 11 %, Skotsko – 9 %, Orkneje – 8 %, Německo – 7 %, Rusko (evropská část) – 7 %, Island – 7 %, Bulharsko-Turecko – 6 %, Rakousko-Švýcarsko – 5 %, Finsko-Estonsko – 5 %, Španělsko-Portugalsko – 4 %, Francie-Itálie – 3 % J1 = Bulharsko-Turecko – 5 % J1a = Rakousko-Švýcarsko – 3 % J1b1 = Skotsko – 4 % J2 = Bulharsko-Turecko – 3 %, Francie-Itálie – 2 % J2a = Rovnoměrně po celé Evropě. Chybí u národů v okolí Kavkazu. J2b1 = V Evropě se prakticky nevyskytuje. V různých formách nalezena na Blízkém Východě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haploskupina J je haploskupina lidské mitochondriální DNA. Haploskupina J se stejně jako haploskupina T vyčlenila z haploskupiny JT. Haploskupina J se stejně jako haploskupina T vyčlenila z haploskupiny JT. ", "tgt_summary": "L'haplogroupe J est un haplogroupe du génome mitochondrial en génétique humaine. Il dérive de l'ancien haplogroupe JT, qui a également donné naissance à l'haplogroupe T. Il est apparu il y a environ chez une femme du Caucase ou du Proche-Orient. Sa fréquence est la plus élevée au Proche-Orient (12 %), en Europe (11 %), dans le Caucase (8 %) et en Afrique du Nord (6 %). ", "id": 1846800} {"src_title": "Stolzova věta", "tgt_title": "Théorème de Stolz-Cesàro", "src_document": [{"title": "Znění věty.", "content": "Nechť formula_1 a formula_2 jsou dvě reálné posloupnosti, přičemž formula_2 je ostře rostoucí posloupnost nenulových čísel rostoucí nade všechny meze. Nechť navíc existuje limita Potom také limita formula_5 existuje a je rovna číslu formula_6.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Důkaz Stolzovy věty může být založen přímo na definici limity posloupnosti. Z předpokladů víme, že pro každé formula_7 existuje formula_8 takové, že formula_9 platí: kde formula_6 je předpokládaná limita posloupnosti. Z předpokladu, že řada formula_12 ostře roste, odvodíme, že jmenovatelé formula_13 jsou vždy kladní, a smíme tedy jimi nerovnici vynásobit beze změny směru nerovností. Dostaneme: Nechť dále formula_15 je nějaké přirozené číslo větší než formula_16 a zároveň takové, aby formula_17 (jeho existence plyne z předpokladu, že posloupnost formula_18 diverguje). Sečtěme poslední uvedenou nerovnost od formula_16 po formula_15 a dostaneme: V sumách se však všechny mezilehlé členy navzájem vyruší, takže dostaneme: což po vydělení kladným číslem formula_23 dává: z čehož po přičtení čísla formula_25 dospějeme k nerovnici Protože posloupnost formula_18 diverguje, můžeme s rostoucím formula_15 učinit členy formula_25 a formula_30 libovolně malými. V limitním přechodu pro formula_15 rostoucí do nekonečna tedy dostaneme nerovnici: a je zároveň vidět, že limita formula_33 existuje, jelikož členy posloupnosti formula_34 dokážeme pro dosti vysoké formula_15 omezit na libovolně malý interval kolem čísla formula_6, a to je již tvrzení, které jsme chtěli dokázat.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Mějme za úkol vypočítat formula_37 Řešení: Protože jsou splněny předpoklady Stolzovy věty (formula_38 a po provedení následujícího výpočtu uvidíme, že i druhý předpoklad je splněn), můžeme větu aplikovat: formula_39 formula_40 formula_41 Protože jsme zároveň ověřili, že předpoklady Stolzovy věty platí, můžeme tvrdit, že limita posloupnosti v zadání je rovna 2/3. Přitom jsme při druhé úpravě rozložili jmenovatele podle vzorce formula_42 a při třetí jsme zlomek rozšířili výrazem formula_43, přičemž se první činitel ve jmenovateli vynásobil podle vzorce formula_44. Čtvrtá úprava znamená roznásobení závorky v čitateli a vytknutí \"n\", pátá vykrácení zlomku číslem \"n\", šestá limitní přechod pro jednotlivé členy čitatele i jmenovatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stolzova věta nebo Stolzova-Cesàrova věta je věta matematické analýzy, která slouží k výpočtu limity podílu dvou posloupností. Stolzova věta je obdobou L'Hospitalova pravidla pro limity funkcí", "tgt_summary": "En mathématiques, le théorème de Stolz-Cesàro établit une condition suffisante d'existence de limite d'une suite. Un cas particulier de cette version discrète de la règle de l'Hôpital est le lemme de Cesàro. ", "id": 1463109} {"src_title": "Bitva o Alesii", "tgt_title": "Siège d'Alésia", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Keltské kmeny se lišily různým stupněm svého společenského vývoje. Některé kmeny žily ještě v rodovém zřízení předcházejícím možnosti vytvoření státu. V čele kmenů stála rodová šlechta, z nich pocházeli vůdci, které Julius Caesar nazýval principes (náčelníci) a kteří často oplývali velkým bohatstvím. Jediným zdrojem o keltském náboženství řízeném druidy jsou Caesarovy Zápisky o válce galské viděné z pohledu Caesara a tudíž pravděpodobně nejsou nestranné. V keltském náboženství hrála značnou roli víra v posmrtný život a stěhování duší, která měla vliv na chrabrost keltských bojovníků. Druidové vykonávali bohoslužebné úkony v lesích. Svobodné keltské obyvatelstvo bylo podle Caesara zcela závislé na knížatech a náčelnících a jeho postavení bylo prý srovnatelné s postavením otroků. Podmanění Galie usnadňovalo Caesarovi to, že galské kmeny vedly mezi sebou neustálé války o území, což bránilo jejich sjednocení.", "section_level": 1}, {"title": "Dobývání Galie a galské povstání.", "content": "V roce 58 př. n. l. po svém prvním konzultu se Julius Caesar jmenoval prokonzulem tří římských provincií a vytvořil První triumvirát. Prokunzulem byl v provincii Předalpská Galie, Ilýrie a Gallia Narbonensis. Prokonzulární funkční období mělo být jeden rok, Caesar vládl bezprecedentních pět let, kromě toho velel čtyřem legiím. Caesar hledal záminku, aby mohl vpadnout i do Galie a s legiemi se později angažovat v galských válkách. Tuto záminku mu dal galský kmen Helvéců, který se pod tlakem dalších germánských kmenů vydal z dnešního Švýcarska k pobřeží Atlantiku, čehož využil Caesar, vtrhnul do Galie a Helvécie porazil v bitvě u Avaru a u Bibracte. V době, kdy se vracel do Předalpské Galie, aby shromáždil další tři legie, se Helvécové znovu zaútočili na území Ambarru a Allobrogů, kteří byli spojenci Caesara, ale byli znovu vytlačení zpět na území Germánie. Po tomto úspěchu zabránil další invazi Germánů do Galie, když si galský kmen Sequanů pozval na pomoc vládce germánského kmene Svébů Ariovista. Caesar na Ariovista zaútočil a zničil v bitvě poblíž Štrasburku. Toto vítězství odradilo germánské kmeny od pomoci Galům a upevnilo moc Caesara ve střední Galii. V dalších letech zasáhl do mnoha vnitrogalských konfliktů a postupně si podrobil mnoho galských kmenů. Úspěchy v Galii mu přinesly politickou prestiž a velké bohatství z válečné kořisti a z prodeje válečných zajatců do otroctví. Na jaře roku 57 př. n. l. vytáhl Caesar na sever proti Belgům. Nerviové, kteří byli jedním z těchto kmenů, na Caesarova vojska zaútočili a téměř zničili. Římané se před katastrofou zachránili jen díky Caesarově pohotovosti. Následně Nervie porazil u Sabis a Belgy u Axony přitom si celé území Belgiky podrobil. Přes 50 tisíc lidí z kmene Atuatuků bylo prodáno do otroctví za věrolomný útok proti Římanům. Roku 56 př. n. l. porazili Římané obyvatele Armoriky v Bretani a Caesarův podvelitel Marcus Licinius Crassus, syn triumvira Marca Licinia Crassa porazil tři aguitánské kmeny. Toho roku byla Galie téměř pokořena, do Říma byla poslána obrovská kořist, včetně statisíce otroků a tak římský senát uspořádal patnáctidenní oslavy. V roce 55 př. n. l. Caesar zmasakroval dva germánské kmeny Usipetů a Tenkterů u řeky Mázy a postavil dřevěný Caesarův most přes Rýn mezi dnešním Bonnem a Koblencí, který Římané dokázali postavit během několika dnů. Po mostě se rychle přesunulo velké množství vojáků a následně demonstrovali svou sílu pustošením a drancováním Germánie poblíž řeky Rýn. Dále si netroufali z obavy zničení mostu Germány, proto se brzy vrátili do Galie a most přes Rýn za sebou spálili. Germánům dali najevo, že řeka Rýn pro ně není překážkou. Téhož roku 55 př. n. l. a následujícího roku 54 př. n. l. se dvakrát vylodil v Británii u Doveru, ale brzy tyto pozice vyklidil, protože nesvorné galské kmeny začaly v sílícím nebezpečí trvalého římského útlaku spojovat k povstání. Jedno takové povstání Nerviů a Eburonů v letech 54-53 př. n. l. vedl Ambiorix, ale jeho početnou armádu 60 tisíc mužů Caesar porazil pouze se svými 7 tisíci legionáři. V roce 53 př. n. l. Caesar porazil povstání Belgů a podrobil si Belgiku (dnešní Benelux a část Francie), porazil vůdce Treverů Indutiomara a znovu překročil Rýn po novém mostě na jejich území, aby znovu demonstroval svou sílu. V roce 53-52 př. n. l. musel čelit největšímu povstání Galů ve střední Galii, které vedl velmi inteligentní a nadaný náčelník Arvernů Vercingetorix. Toto povstání ohrožovalo vše čeho Caesar v Galii dosáhl, proto ponechal na severu Galie armádu pod velením Tita Labiena a sám táhl do střední Galie. Během tohoto pochodu oblehl oppidum Avaricum. Toto oppidum dobyl a táhl na hlavní město Arvernů, kde se utkal v bitvě u Gergovie s Vercingetorikem a jeho armádou. V této bitvě byli legionáři s Caesarem poraženi a s těžkými ztrátami se museli stáhnout. Toto vítězství Galů spojila celou Galii, která povstala proti Římanům. Následně začali Galové podnikat rychle výpady proti římské armádě, které se snažili škodit. Vercingetorix zvolil taktiku \"Spálené země\", kdy se mu podařilo přesvědčit galské kmeny, aby zapalili své sídla, úrodu na polích a vše co by mohli Římané použít. Snažil se odříznou cestu od přísunu potravin pro obrovskou římskou armádu. Římané lstí přešli do útoku a tak se Vercingetorix s vojskem stáhl na vrchol pevnosti v Alésii v naději, že se mu podaří zopakovat úspěch o Gergovie. Caesar ho následoval a Alésii začal obléhat.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Alesie byla impozantní pevností. Oppidum bylo podle současných poznatků situováno na výšinách poblíž řeky Brenne. Caesar nechtěl riskovat přímý útok a tak vybudoval kolem celého Alésia opevnění v délce 15 kilometrů. Toto opevnění bylo složitou sítí 23 pevností, 7 táborů a věží vzdálených od sebe 25 metrů, které měly za úkol odříznou Galy od přísunu potravin. Západně od Alésie byly vyhloubeny dva příkopy, které byly 5 metrů široké. Vnitřní příkop byl naplněn vodou. Zemina, která byla získána při hloubení příkopů byla použita při výstavbě náspů na kterých byly vystavěny dřevěné palisády. Před palisádami byly zahrocené kůly. Při výstavbě opevnění se Galové pokoušeli římské vojáky napadat a uniknout za hranice opevnění, aby mohli zmobilizovat posily. Nakonec se části galského vojska za cenu velkých ztrát podařilo proniknout opevněním. Římané rozpoznali záměry Galů a proto vybudovali další, tentokrát vnější opevnění ve vzdálenosti 400 metrů od vnitřního opevnění v délce 21 kilometrů. Opevnění bylo vybudováno tak, aby se vojáci mohli rychle přesouvat na ohrožená místa. Ve snaze ušetřit zásoby jídla, Vercingetorix všechny ženy a děti vyhnal z pevnosti na pospas Římanům. Domníval se, že je pro ně lepší padnout do otroctví, než zemřít. Caesar rozpoznal tuto taktiku a ponechal ženy i děti mezi hradbami Alésia a římským opevněním, aby zemřeli hlady. Vencigetorix této taktice podlehl a ženy i děti po několika dnech vpustil zpět do pevnosti. Během třetího měsíce obléhání dorazila pomocná galská armáda pod vedením Commia. Velikost této armády se různí, ale řadově měla statisíce Galů. Commius okamžitě zahájil útok, kombinovaný s útoky jednotek z Alésie. Římané byli pod velkým tlakem a hrozilo, že budou poraženi dokud Caesar nezapojil do boje svoji germánskou jízdu. Germánům a Římanům se nakonec podařilo zahnat Galy na útěk a jednotky Vercingetorixe zpátky do Alésie. O dva dny později zaútočili Galové znovu. Římané byli opět blízko porážce, ale znovu se jim podařilo Galy zatlačit zpět. Nakonec se Galové rozhodli pro rozhodující útok. Následujícího dne, uprostřed noci zaútočili Galové zevnitř i zvenčí. Galům se podařilo na několika místech prorazit římské linie, ale Caesar obratně přesouval jednotky a sám se několikrát vydal se svými legionáři do protiútoku. Caesarova přítomnost vyburcovala legionáře k naprosté zuřivosti. Zaútočili na Galy a začali je zatlačovat zpět. S pomocí germánské jízdy byli Galové znovu poraženi. Vercingetorix poznal že je situace beznadějná a aby zachránil ostatní Galy, tak se rozhodl vzdát se. Se svými veliteli vyjel z pevnosti a vzdal se Caesarovi. Vercingetorix byl dopraven do Říma a po sedmi letech věznění rituálně uškrcen.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledek bitvy.", "content": "Ihned po bitvě se galské povstání zhroutilo. Během následujících dvou let byla již celá Galie pod Caesarovou kontrolou a na několik dalších století se stala součástí římské říše a byla romanizována. Galie sloužila Římanům jako základna, odkud mohli expandovat dále do Británie a Germánie. Bohatství, které Caesar odnesl z dobyté Galie a poslal do Říma vzbudilo obdiv prostého lidu a závist Pompeia Magna i římských senátorů. Závist, Caesarův rostoucí vliv a narůstající napětí byly příčinami občanské války. Po této válce a po Caesarově smrti vzniklo Římské císařství. Prvním římským císařem byl Octavianus, Caesarův prasynovec. Bitva o Alésii vedla přímo k podmanění Galie a nepřímo k římské občanské válce a k římskému císařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Alesii také Obléhání Alesie se odehrála v září roku 52 př. n. l. u galského oppida Alésie, střediska kmene Mandubiů. Římané vedení Juliem Caesarem, s veliteli Markem Antoniem, Titem Labienem a Gaiem Treboniem se zde utkali s konfederací galských kmenů vedených Vercingetorem, s veliteli Vergasillanem a Comminem. Po těžkých bojích a dlouhém římském obléhání Alésie vyhladovělí Galové kapitulovali. Vercingetorix se vzdal a v zajetí byl dopraven do Říma. Bitva u Alésie znamenala konec galské nezávislosti a vedla k následné romanizaci Galie. Posílila pozici Julia Caesara a nepřímo vedla k pádu římské republiky a vzniku římského císařství.", "tgt_summary": "Le siège d'Alésia est une bataille décisive de la fin de la guerre des Gaules qui voit la défaite d'une coalition de peuples gaulois menée par Vercingétorix face à l'armée romaine de Jules César. Elle se déroule entre les mois de juillet et de septembre 52 av. J.-C. ", "id": 594205} {"src_title": "Asašio (1936)", "tgt_title": "Asashio (1936)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Asašio\" byl vedoucí jednotkou své třídy a byl objednán na základě „doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1934“. Jeho výzbroj tvořilo šest 127mm kanónů typu 3. roku ve třech dvouhlavňových věžích (jedné na přídi a dvou na zádi) a dva čtyřhlavňové 610mm torpédomety typu 92 modelu 2. Zásoba torpéd typu 93 byla (alespoň v počáteční fázi války) šestnáct kusů. Instalace radaru, ani výměny dělové věže č. 2 za další protiletadlové kanóny se \"Asašio\" nedočkal.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V noci z 19. na 20. února 1942 se \"Asašio\" zúčastnil bitvy v Bandungském průlivu. Společně s torpédoborcem \"Óšio\" doprovázel transportní loď \"Sasago Maru\", když na ně kolem 23. hodiny zaútočila skupina spojeneckých lodí. \"Asašio\" při nastalé přestřelce torpédem potopil nizozemský torpédoborec Hr. Ms. \"Piet Hein\". Při pozdějším střetnutí s další skupinou spojeneckých lodí zasáhl svými děly lehký křižník Hr. Ms. \"Tromp\" a torpédoborec USS \"Stewart\". Sám \"Asašio\" byl během bitvy zasažen jen jednou a výsledkem byl zničený světlomet, 4 mrtví a 11 zraněných. Po bitvě vzal do vleku poškozenou sesterskou loď \"Mičišio\" a odtáhl ji do Makassaru. Dne 3. března 1943 \"Asašio\" doprovázel konvoj vezoucí posily z Rabaulu do Lae. Během bitvy v Bismarckově moři byl konvoj napaden spojeneckými bombardéry. \"Asašio\" přečkal první vlny útoků bez poškození, ale když se později pokoušel zachraňovat přeživší ze sesterského torpédoborce \"Arašio\" a z nákladní lodě \"Nodžima\", byl rovněž zasažen. Potopil se asi 45 námořních mil (85 km) jihovýchodně od Finschhafenu (Nová Guinea) na pozici. Dne 1. dubna 1943 byl \"Asašio\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asašio (: 朝潮) byl torpédoborec japonského císařského námořnictva třídy \"Asašio\". Byl dokončen v srpnu 1937 jako jedna ze tří prvních jednotek desetičlenné třídy \"Asašio\". Zúčastnil se druhé světové války v Tichomoří, během které se věnoval eskortním a transportním povinnostem. ", "tgt_summary": "L’Asashio (朝潮?, « Haute vague du matin ») fut le premier destroyer de classe Asashio de la Marine impériale japonaise. Il fut construit à l'arsenal naval de Sasebo. Au cours des essais, l’\"Asashio\" connu des problèmes de direction et sa maniabilité était inacceptable. La \"classe Asashio\" fut rééquipée d'un nouveau gouvernail et la conception de son design arrière fut revu pour résoudre le problème. Le nouveau gouvernail permettait de faire des virages plus serrés. D'autres problèmes, surtout avec les nouvelles et sophistiquées turbines à gaz de, ont également été résolus. Tous ces problèmes de développement furent résolus avant l'entrée en guerre du Japon. ", "id": 838762} {"src_title": "Erich Fromm", "tgt_title": "Erich Fromm", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Erich Fromm pocházel z religiózní židovské rodiny a původně se chtěl stát rabínem. Po dvou semestrech práv ve Frankfurtu studoval sociologii v Heidelbergu, kde promoval roku 1922 u Alfreda Webera. Roku 1926 se oženil s psychoanalytičkou Friedou Reichmann a sám se začal Freudově psychoanalýze věnovat; roku 1929 je již v Berlíně známým psychoanalytikem. V té době manželé Frommovi opustili ortodoxní judaismus. V letech 1929–1932 byl spolupracovníkem frankfurtského Ústavu pro sociální bádání a zároveň berlínského Kruhu marxistické psychoanalýzy okolo Freudova žáka Wilhelma Reicha. Roku 1931 se odloučil od své ženy, rozvedli se však teprve 1943. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku. Zde přerušil spolupráci s exilovou Frankfurtskou školou, přestože je nadále mnohé pohledy spojovaly. Vyučoval v Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy Karen Horneyové, ale tu v roce 1943 z osobních i odborných důvodů opustil. O rok později se oženil s imigrantkou Henny Gurlandovou. Roku 1949 přesídlil do Ciudad de México, kde učil na Universidad Nacional Autónoma de México. Roku 1953, rok po nečekané smrti své druhé ženy, se oženil potřetí, s Američankou Annis Freeman. Podporoval americké mírové a studentské hnutí, zastávaje svou vizi humanistického, demokratického socialismu. Roku 1965 byl Fromm emeritován a roku 1974 se usazuje v švýcarském Muraltu (Ticino). Fromm utrpěl několik srdečních infarktů a v březnu 1980 umírá, několik dní před vydáním jeho desetisvazkového souborného díla. Je pochován ve švýcarské Bellinzoně. Fromm byl výrazným a vlivným intelektuálem, jehož srozumitelná díla o psychoanalýze, psychologie náboženství a úpadku kapitalistické společnosti se mnohdy stávala bestsellery; na druhou stranu jim byla z akademické strany vyčítána přílišná jednoduchost.", "section_level": 1}, {"title": "Frommovy teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asimilace a socializace.", "content": "Fromm opustil Freudův biologismus a přiblížil se antropologickému psychologismu a částečně existencialismu. Ve snaze vytvořit syntetickou koncepci osobnosti se věnoval hlavně mechanismům vzájemného působení psychiky a společenských činitelů v procesu formování osobnosti. Spojitost mezi psychikou jedince a sociální strukturou vyjádřil koncepcí \"sociálního charakteru\", jehož podstatou jsou prý způsoby, kterými se člověk vztahuje k okolnímu světu. Toto vztahování probíhá ve dvou liniích: Poruchy asimilace se projevují jako tyto neproduktivní charaktery: Proti těmto typům charakteru stavěl \"produktivní orientaci\" umožňující tvůrčí práci, zralou lásku a rozumné myšlení. Člověk tohoto charakteru je kreativní, harmonicky využívá své schopnosti a talent v interakci k okolí. Poruchy asimilace podle Fromma vznikají tím, že člověk v konfliktu mezi vládnoucími normami a individuálními snahami „vytěsňuje“ emoce strachu jako neslučitelné rysy do nevědomí, čímž vznikají různé formy „sebeodcizení“ člověka, které jsou obzvlášť časté v západní společnosti s její odcizenou výrobou a konzumní společností. Kapitalismus kritizoval jako „nemocnou iracionální společnost“, proti níž stavěl z pozic nadtřídního humanismu projekt „zdravé společnosti“, kterou si představoval podobně jako Adler svou vizi společnosti jako spolupracujícího společenství. Navrhoval převýchovu amerického národa pomocí „sociální terapie“. Dalším důležitým tématem Frommových děl je cesta lidstva ke svobodě a unikání před touto svobodou. Jednou z forem úniku před svobodou jsou autoritářské tendence – snaha o ovládání druhých lidí (ve Frommově terminologii sadismus), nebo naopak podrobování se (masochismus). Na rozdíl od Freuda nepovažoval pud smrti za přirozený. \"Nekrofilii\" chápe jako patologický fenomén, který vzniká, když je narušená biofilie (= láska k životu). Nekrofil miluje vše, co neroste, je mechanické a neživé. Nekrofilie se projevuje ničením životního prostředí a fascinací vraždami a neštěstími různého druhu. Psychoanalýzu a na ní navazující terapie chápe jako pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil schopnost milovat.", "section_level": 2}, {"title": "Koncept původu zla.", "content": "Nevěřil, že by člověk byl z přirozenosti dobrý nebo zlý, zastával názor, že jedinec má stejnou možnost stát se dobrým jako zlým a sám si vybírá, kterou cestou se vydá. Jistou roli však hraje i prostředí, v kterém se jedinec vyvíjí, a to především v raném dětství. Za původ zla v lidech, jakožto jediných živočichů schopných úmyslného zla, viděl patologicky vyhrocené formy nekrofilie, narcismu a incestu. Za nekrofilii označoval nenávist k živému, narcismem rozuměl přehnanou lásku k vlastní domnělé dokonalosti a incestem nezdravou duševní vázanost na své rodiče. Tvrdil, že všechny tyto vlastnosti jsou do jisté míry přítomny u každého člověka, ale v malé míře jsou neškodné. Patologicky vyhrocenou směs všech tří původců nazýval „syndrom rozpadu“. Tímto syndromem, dle něj, například trpěl Adolf Hitler, ale i další militantní nacionalističtí diktátoři. Pokud se vykonstruovaný svět pacienta trpícího tímto syndromem nezrealizuje, dochází k šílenství. Vyhrocené podoby původců však mohou existovat i samostatně a nemusí na sobě nijak záviset. Za další známku zla považoval tzv. zhoubné násilí, které vychází z pomstychtivosti nebo z chladnokrevnosti. Více o tomto tématu napsal ve své knize \"The Heart of Man\" (česky \"Lidské srdce\").", "section_level": 2}, {"title": "Nová společnost.", "content": "V knize \"To Have or To Be?\" (česky \"Mít nebo být?\") se zabýval otázkou aktuálního odcizení člověka, které je způsobeno materialismem. Pro zlepšení situace nabídl model nové společnosti řídící se dle humanistického socialismu. Sám vycházel z myšlenek Buddhy, Ježíše, Mistra Eckharta a Karla Marxe. Jako západní marxista odmítl sovětský komunismus. Kritizoval v praxi užitý kapitalismus, ale i socialismus, právě pro jejich nakažení se materialismem. Společnost dělil na ty, kteří žijí v módu vlastnění a módu bytí. Shledal, že většina lidí žije v módu vlastnění, kdy jsou zpracováni konzumem a materialismem. Tito jedinci kladou důraz na svůj majetek a ve vztazích jsou majetničtí, i přesto, že to sami nepřiznají. Lidé v módu bytí se soustředí jen na soulad se světem, jsou vnímaví a nesoustředí se na vlastnění. Základem nové společnosti je přerod lidí z módu vlastnění k módu bytí. Základní přerod spočívá v lidech, měli by se vzdát závislosti na vlastnění a posílit svou empatii a zájem o druhé lidi a přírodu. Dále by se měli stát více aktivními, a to jak v osobním životě, tak v politice. Měli by potlačovat chtivost, nenávist, sobectví a narcisismus. Měli by se obecně vzdělávat, rozvíjet se, zdokonalovat, učit se solidaritě a rozeznávání dobra a zla. Posléze přerod nastane i ve státních strukturách. V hospodářství i ve státním aparátu proběhne proces decentralizace, také se razantně omezí volný trh a neomezený růst. Upadne tak odcizená byrokracie, konzumní výroba a riziko ekonomické krize. V nové společnosti se bude podporovat vyrábění jen potřebného zboží. O tom, co je potřebné, budou rozhodovat komise složené z odborníků v sociálních vědách, ale také z členů zájmových skupin a obyvatelstva. Přestane vykořisťování zaměstnanců, žen i přírody. Nikoliv však cestou znárodňování či kolektivizací. Nová společnost k takovým hodnotám dojde sama. V politice se posílí přímá demokracie, která bude moci fungovat díky aktivitě občanů a jejich vysoké a objektivní informovanosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erich Pinchas Fromm (23. března 1900 Frankfurt nad Mohanem, Německo – 18. března 1980 Locarno, Švýcarsko) byl německý a americký psycholog a humanistický filosof a sociolog. Představitel neofreudismu a západního marxismu. Pokoušel se spojit myšlenky těchto dvou směrů do jednoho systému, takže se jeho teorie soustředí především na sociokulturní vlivy působící na člověka. ", "tgt_summary": "Erich Fromm, né à Francfort le et mort à Locarno le, est un sociologue et psychanalyste américain d'origine allemande. ", "id": 703729} {"src_title": "Svatý Blažej", "tgt_title": "Blaise de Sébaste", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Blažej byl biskupem v maloasijské Sebastě, sídelním městě římské provincie Arménie, což je dnešní Sivas v Turecku. Za římského císaře Lucinia byl pronásledován, a nakonec podstoupil mučednickou smrt roku 316. Jeho úcta se rozšířila po celé církvi, zejména díky legendě \"Vita sancti Blasii\", jež popisuje jeho životní osudy. O věrohodnosti legend, stejně jako u ostatních římských prvomučedníků, přetrvávají určité pochybnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Roku 972 byly relikvie (lebka a paže) sv. Blažeje přeneseny do Dubrovníka, kde jsou dodnes uchovávány ve zlatém relikviáři v Dómském muzeu (chorvatsky \"sveti Blaž\" nebo \"sveti Vlaho\"). Blažej je patronem tohoto města a pro nezávislou Dubrovnickou republiku (1358–1808) měl podobný symbolický význam jako evangelista Marek pro konkurenční Benátky. Další ostatky se dostaly do Německa a Rakouska, kde se Blažej stal patronem císařů (Schwarzwald, Brunšvik, Quedlinburg). Blažej je také patronem lékařů, hřebenářů, hudebníků žesťových nástrojů, zedníků a stavitelů, tkalců, ševců, pekařů a divoké zvěře. Je přímluvcem při onemocněních krku, uší, zubů, patří ke Čtrnácti svatým pomocníkům. Jako svatý Vlas je uctíván ve východní církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Svatoblažejské požehnání.", "content": "Den liturgické památky v římsko-katolické církvi je 3. února, kdy se v kostelech udílí tzv. Svatoblažejské požehnání. V pravoslavné církvi se slaví 16. únor. Text: \"Na přímluvu sv. Blažeje, biskupa a mučedníka ochraňuj tě Bůh od nemocí krčních i všelikého jiného zla. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.\" Novější text, ve mši: \"Všemohoucí Bůh ať vás chrání ode všeho zlého a na přímluvu svatého Blažeje ať vás provází svým požehnáním a posiluje vás, abyste mohli ve zdraví duše i těla naplnit své poslání a dosáhnout spásy ve společenství svatých. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.\" Novější text, mimo mši, pro jednoho: \"Na přímluvu svatého Blažeje ať Vás (Tě) Bůh chrání ode všeho zlého a zachová ve zdraví duše i těla. Ve jménu Otce i Syna † i Ducha svatého. Amen.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Blažej, též Blasius, Blas, Blaž, Vlas, Vlaho († 316) je světec katolické, ortodoxní a arménské církve, biskup a mučedník, původní profesí lékař, podle tradice jeden ze Čtrnácti svatých pomocníků a ochránce při onemocnění krku.", "tgt_summary": "Saint Blaise de Sébaste (en grec : Άγιος Βλάσιος Agios Vlasios, en arménien : Սուրբ Վլաս Sourp Vlas), est un médecin et évêque (de Sébaste) martyrisé sous Licinius en Arménie en 316, par l'ordre d'Agricola, gouverneur de Cappadoce. Il est considéré comme saint auxiliaire. ", "id": 808122} {"src_title": "Řehoř z Nyssy", "tgt_title": "Grégoire de Nysse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Řehoř pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny rétora a žil ve stínu svého nejstaršího bratra Basileia, zakladatele basiliánského mnišství, významného teologa a církevního reformátora. Společně snad studovali na athénské Akademii, kde se seznámili s Řehořem z Nazianzu, po návratu žili jako mniši a kolem roku 362 vstoupili na vyzvání tehdejšího biskupa Eusebia z Kaisareje do velkého teologického sporu s ariánstvím, jež zastával také císař Valens. Když se Basilios po smrti Eusebiově stal biskupem v Caesareji, dostali se všichni tři do sporů s císařem, byli pronásledováni a také Řehoř se musel nějakou dobu skrývat. Po smrti Valensově se stal biskupem v Sebaste, byl vlivným kazatelem a na Prvním konstantinopolském koncilu (Konstantinopol 381) jedním z vedoucích teologů a účastnil se ještě synody roku 394. Brzy potom patrně zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Mezi třemi kappadockými Otci, kteří prosadili definitivní podobu křesťanského dogmatu o Boží Trojici, je Řehoř patrně filosoficky nejhlubší. Někdy bývá také označován za prvního křesťanského filosofa. Jeho první spisy se týkají mnišského života, askeze a poutnictví či alegorického výkladu Mojžíšova života, brzy ale začíná psát o Trojici. Proti zjednodušujícímu učení Ariovu, který Ježíše Krista pokládal za stvořeného – a tedy zřetelně nižšího – poloboha, Řehoř pomohl formulovat paradoxní učení o „dvojí podstatě“ Krista, zároveň Boha i člověka. Rozlišil na jedné straně společnou podstatu (řecky \"úsia\") a na druhé straně tři osoby (řecky \"hypostasis\"), podobně jako později na západě Augustin. Řehořovo myšlení je silně ovlivněno Platónem, ovšem v podobě, kterou mu dal Plótínos a Filón Alexandrijský. Ideje nejsou samostatné, nýbrž jsou to Boží myšlenky, záměry a cíle, k nimž se má Stvoření vypracovat. Člověk je tedy především nehotový a jeho úkolem je stávat se tím, čím jej Bůh chce mít, totiž „obrazem Božím“. Tyto myšlenky Řehoř zpracoval velmi podrobně, zejména ve spise \"O stvoření člověka\" (\"De hominis opificio\"), kde rozvíjí i srovnání lidského těla s jinými živočichy z tohoto hlediska. Jednotlivá lidská duše na rozdíl od pohanského platonismu není božská. Dle J. Daniélou můžeme rozlišit u duše rozlišit aspekt stability, v níž je obrazem božského, a aspekt pohybu, tj. propasti mezi tím, co má duše z transcendentního Boha a mezi tím, čím ve své individuaci skutečně jest. Důrazem na změnu a cestu oproti nehybnosti podnikl Řehoř další krok od tradičního platonismu: můžeme se neustále přibližovat Bohu a Dobru a zároveň vědět, že jej nikdy plně nedosáhneme (tuto „nekonečnou cestu“ vystihuje pojem \"epektasis\"). Bůh není pochopitelný a popsatelný racionálně, nýbrž pouze mysticky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Řehoř z Nyssy, řecky Grégorios (asi 335 Kayseri v dnešním Turecku – po 394) byl řecký teolog a učenec, jeden ze tří „kappadockých Otců“, biskup v Nysse blízko Kaisareie (Caesareje, dnes Kayseri).", "tgt_summary": "Grégoire de Nysse, né entre 331 et 341 à Néocésarée (actuelle Niksar en Turquie), dans la province du Pont-Euxin, mort après 394, est un théologien et un mystique de grande envergure ; comme Père de l'Église, il est fêté le.", "id": 289746} {"src_title": "Proměna (biologie)", "tgt_title": "Métamorphose (biologie)", "src_document": [{"title": "Proměna dokonalá.", "content": "Nejvyvinutější hmyz má životní cyklus, který zahrnuje dokonalou proměnu. Z vajíček se líhnou larvy nebo housenky, které se dospělým exemplářům nepodobají ani tvarem, ani vzhledem. Larvy přijímají potravu, rostou, několikrát se svlékají a nakonec se zakuklí. Uvnitř kukly se celé tělo reorganizuje, až se vylíhne dospělý jedinec (imago). U hmyzu s touto proměnou lze právě díky kukle často rozeznat pohlaví jedince (např. u roháče – kukla s velkými čelistmi náleží samci). Ovšem ne vždy platí zmíněná pravidla: dospělci některých brouků se podobají larvám, samičky některých horských nočních motýlů jsou bezkřídlé a někteří dvoukřídlí nemají vůbec imaga, protože jejich larvy plodí ve svém těle mnoho dalších larev. Dokonalou proměnu prodělávají vosy, včely, mravenci, dvoukřídlí, brouci, denní i noční motýli, chrostíci, blechy, síťokřídlí a srpice. Dokonalá proměna umožňuje larvě specializovat se na výživu a imagu na rozmnožování a hledání nového teritoria. Vývoj Vajíčko → mladá larva → dospělá larva → kukla → dospělec (imago).", "section_level": 1}, {"title": "Proměna nedokonalá.", "content": "Postupná proměna, v níž se tělo plynule během několika stadií stále více podobá dospělci, je patrně životním cyklem původního primitivního hmyzu. Tuto „nedokonalou“ proměnu nacházíme u rovnokřídlých, švábů, termitů, jepic, vážek a ploštic. Mladé nymfy nemají křídla; u starších stadií se nacházejí výběžky na hrudi, v nichž se vyvíjejí křídla, přičemž po každém svlékání se výběžky prodlouží, až se svlékne poslední stadium nymfy a vylíhne se dospělý jedinec. Nymfy některého hmyzu, jako například motýlic, žijí pod vodou a vylézají mimo ni jen před proměnou v okřídlené imago. Vývoj Vajíčko → nymfa (několikrát se svléká) → dospělec (imago).", "section_level": 1}, {"title": "Ametabolie.", "content": "U některých primitivních skupin hmyzu probíhá vývoj prakticky bez proměny. Mladý jedinec se liší od dospělce jen velikostí. Roste díky několikerému svlékání. Příkladem ametabolního hmyzu je rybenka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proměna je termín, který se užívá k popisování životního cyklu hmyzu s nepřímým vývojem. Rozlišuje se proměna dokonalá (holometabolie) a proměna nedokonalá (hemimetabolie, heterometabolie). Pokud k žádné proměně během životního cyklu nedochází, používá se termín ametabolie.", "tgt_summary": "La métamorphose est une période de la vie d'un animal qui correspond au passage d'une forme larvaire à une forme juvénile ou adulte. Elle se manifeste le plus souvent par d'importants changements (histologiques, physiologiques, comportementaux, etc.), c'est un des stades critiques pour beaucoup d'espèces, qui peut être affecté par certains polluants (perturbateurs endocriniens notamment). ", "id": 1377296} {"src_title": "Zea nicaraguensis", "tgt_title": "Zea nicaraguensis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoletou rostlinu, dorůstající výšek 200-500 cm. Listy jsou střídavé, přisedlé s listovými pochvami, jazýček je membránovitý. Čepele listů jsou asi 20-80 cm dlouhé a 3-8 cm široké. Je to jednodomá rostlina, ale na rozdíl od většiny trav jsou květy jednopohlavné, oddělené do samostatných samičích a samčích květenství. Samčí květenství tvoří vrcholovou latu klásků. Někdy je toto květenství interpretováno jako složené z několika hroznů klásků, které vyrážejí z hlavní osy. Samčí klásky jsou uspořádány po 2. Každý samčí klásek obsahuje 2 květy, na bázi klásku jsou 2 křídlaté plevy a nad nimi plucha. Tyčinky jsou 3. Samičí květenství vyrůstají z paždí listu, je celé zakryté pochvami listenů, na vrcholu vyčnívají čnělky s rozeklanými bliznami. Samičí klas (klásků) nebo hrozen (klásků) (záleží na interpretaci) je bilaterální a mnohem chudší než u běžně známých pěstovaných odrůd kukuřice seté. Je asi 6-18 cm dlouhý, a obsahuje jen 4-10 fertilních klásků, klásky jsou uspořádány do 2 řad. Samičí klásky jsou po dvojicích stejně jako samčí. Dolní květ je však sterilní, pouze horní květ je fertilní a vyvíjí se z něho obilka, proto z jednoho klásku se vyvine pouze jedna obilka. Na bázi klásku jsou 2 nestejné plevy, nad ní je membránovitá plucha a pluška, u sterilních květů pluška někdy chybí. Blizny jsou 2. Plodem je obilka. Jedná se o diploida, počet chromozómů: 2n=20.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh roste ve státě Nikaragua, v pobřežní zóně blízko Golfo de Fonseca, mezi Estero Paimica a Estero Palo Blanco. Místo výskytu se nachází na okraji střídavě zaplavované pobřežní zóny, sezónně využívané pastevci dobytka.. Druh byl popsán teprve v roce 2000", "section_level": 1}], "src_summary": "Zea nicaraguensis je druh jednoděložné rostliny z čeledi lipnicovité (\"Poaceae\"). Jedná se o jeden z planých druhů kukuřic, nazývané teosinte (množné číslo teosintes), počeštěně teosint, teosinty.", "tgt_summary": "Zea nicaraguensis est une plante tropicale herbacée annuelle de la famille des Poacées. Cette téosinte endémique du sud-est du Nicaragua est proche du maïs cultivé.", "id": 292272} {"src_title": "Courtney Love", "tgt_title": "Courtney Love", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se do rodiny s irskými a židovskými předky. Rodina se rozpadla velmi brzy po jejím narození. Začátek svého nepokojného dětství prožila s matkou a jejími nápadníky v hippie komunitě v Oregonském Portlandu. S ní se dostala i na Nový Zéland. V té době také začala psát první básně. V šestnácti letech opustila rodinu a cestovala napříč USA, Anglií a Irskem a žila z fondu založeného adoptivními rodiči své matky. V době svého pobytu v Anglii se dostala i do Liverpoolu, kde si zamilovala rockovou hudbu. Poté se vrátila do Portlandu v Oregonu, kde pracovala jako striptérka. Poznala zde také svého prvního rockového přítele, Rozze Rezabeka ze skupiny Theatre of Sheep. Po rozchodu s ním odjela do San Francisca, kde se stala na krátkou dobu zpěvačkou začínajících Faith No More. Kvůli neshodám způsobeným jejím dominantním chováním však ze skupiny odešla. Ve dvaadvaceti letech se vrátila zpět do Portlandu. S kamarádkou Kat Bjelland, pozdější zpěvačkou Babes in Toyland, založila skupinu Pagan Babies, ta se však brzy rozpadla. V té době se také objevil její první herecký úspěch v roli kamarádky Nancy Spungen ve filmu \"Sid a Nancy\". Po zadání inzerátu do punkového fanzinu \"Flipside\" v roce 1989 se jí ozval kytarista Eric Erlandson, s kterým založila skupinu Hole. Jejich debutové album \"Pretty on the Inside,\" vydané v roce 1991 a produkované Kim Gordonovou ze Sonic Youth, znamenalo úspěch. V té době se začala také přátelit s Michaelem Stipem z R.E.M. a Billym Corganem ze Smashing Pumpkins. V portlandském klubu Oregon ́s Satyricon poznala 12. ledna 1990 zpěváka začínají skupiny Nirvana Kurta Cobaina a později se do sebe zamilovali. Dne 24. února 1992 se konala jejich svatba ve Waikiki Beach v Honolulu na Havaji, Kurt Cobain s Nirvanou se mezitím světově proslavil albem \"Nevermind.\" O šest měsíců později, 18. srpna 1992, se jim narodila dcera Frances Bean Cobain. Dne 8. dubna 1994, čtyři dny před vydáním průlomového alba Hole \"Live Through This\", bylo nalezeno Cobainovo tělo v jejich domě se smrtelnou střelnou ranou v hlavě. O dva měsíce později zemřela na předávkování heroinem basistka Hole Kristen Pfaff, která byla později nahrazena Mellisou auf der Maurovou (mimo jiné členkou Smashing Pumpkins). Vynořily se také spekulace o tom, že Cobainova smrt nebyla sebevraždou, ale vraždou, kterou objednala právě ona sama. V roce 1996 se Courtney Love objevila opět ve filmu, a to ve snímku Miloše Formana \"Lid versus Larry Flynt\", v roli Flintovy ženy Althey. Za tuto roli byla nominována na Zlatý glóbus. V roce 1996 také skupina Hole vydala album \"Celebrity Skin\" nominované na cenu Grammy. V roce 2002 se ovšem kapela rozpadla a Courtney Love byla donucena zahájit sólovou dráhu. Její první album \"American Sweetheart\" však úspěšné nebylo. V červnu 2005, tři měsíce poté, co byla propuštěna ze soudem nařízené protidrogové léčby, začala nahrávat svou druhou sólovou desku, nazvanou \"Nobody's Daughter\". Ta měla vyjít původně v březnu 2008, k jejímu vydání však došlo až 23. dubna 2010. V roce 2006 také vydala svůj životopis pod názvem \"Dirty Blonde\" (\"Špinavá blondýna\") a prodala 25 % svých práv na Nirvanu za 50 miliónů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Courtney Love, rodným jménem Courtney Michelle Harrison (* 9. července 1964 San Francisco, Kalifornie, USA), je americká rocková muzikantka a herečka. Známá je jako vůdčí zpěvačka, kytaristka a textařka zaniklé grungeové skupiny Hole a jako vdova po frontmanovi skupiny Nirvana Kurtu Cobainovi. Časopis \"Rolling Stone\" ji nazval „nejkontroverznější ženou v historii rocku“.", "tgt_summary": "Courtney Michelle Love Cobain, née Courtney Michelle Harrison, est une musicienne, actrice et artiste visuelle américaine née le à San Francisco. Elle est la veuve de Kurt Cobain, le leader du groupe Nirvana, avec qui elle a eu une fille, Frances Bean Cobain. ", "id": 965883} {"src_title": "Carl von Pückler-Burghauss", "tgt_title": "Carl Friedrich von Pückler-Burghauss", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Narodil se do šlechtické rodiny 7. října roku 1886 v dolnoslezském městě Vratislavi jako syn majora pruské armády ve výslužbě a hejtmana Friedricha hraběte von Pückler-Burghauss (3. února 1849 – 10. července 1920) a hraběnky Elly von Köppen (8. května, 1862 ve Wiesbadenu) a měl jednoho bratra Sylviuse, který za druhé světové války působil jako plukovník u Wehrmachtu. Po vystudování univerzity v Bonnu vstoupil do armády 1. dubna 1907 a 17. října téhož roku mu byl udělena hodnost \"Leutnant\" (poručík). Během první světové války se zúčastnil bitev ve Francii a v Polsku a sloužil jako divizní zbraňový důstojník u pěchotních a později i u jezdeckých jednotek. V květnu roku 1917 byl povýšen do hodnosti \"Oberleutnant\" (nadporučík) a zbytek války strávil jako důstojník generálního štábu u \"Armee Korps Nr. 6\" (6. armádní sbor). Armádu opustil v hodnosti \"Hauptmann\" (kapitán) v roce 1919 a během služby v první světové válce si vysloužil obě třídy železného kříže. V květnu roku 1913 se oženil a později se mu narodily dvě dcery (1914 a 1919) a dva synové (zemřeli krátce po narození). Po službě u jednotek Freikorps ve Slezsku se v roce 1920 vrátil na rodinné sídlo v Nützdorfu poté, co jeho otec zemřel. Zároveň si ke jménu přidal \"Burghauss\".", "section_level": 1}, {"title": "Život před druhou světovou válkou.", "content": "Od roku 1924 až do listopadu roku 1931 sloužil u organizace pro veterány první světové války, Stahlhelm. Dne 1. prosince roku 1931 vstoupil do NSDAP a zároveň i do řad jednotek SA (Sturmabteilung), kde mu byla udělena hodnost SA-Sturmbannführer a byl dosazen do funkce důstojníka se zvláštními povinnostmi. Dne 1. července roku 1932 byl povýšen na SA-Standartenführera a byl převelen ke \"SA Gruppe Silesia\". Dne 15. prosince téhož roku byl jmenován velitelem štábu \"SA Gruppe Silesia\". V této funkci setrval až do 30. června roku 1934 a během září téhož roku se stal náčelníkem štábu u SA-Obergruppe III (Vratislav). Během roku 1933 se stal také členem Reichstagu, když reprezentoval město Opole. V dubnu roku 1933 je povýšen na SA-Oberführera a 1. května roku 1937 byl povýšen na SA-Brigadeführera a v červenci téhož roku byl převelen k vrchnímu velení SA (\"Oberste SA-Führung\") v Berlíně, kde sloužil jako šéf úřadu (\"Amtschef\"). Svoji kariéru ukončil jako důstojník se zvláštním pověřením u \"SA Gruppe Silesia\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V dubnu roku 1938 vstoupil znovu do armády jako \"Hauptmann\" (kapitán) prvně jako pobočník velitele generála Alfreda Hubickiho u \"4. Leichte Division\" (4. lehká divize), se kterou se zúčastnil invaze do Polska. Později působil jako zpravodajský důstojník u XXXIII. armádního sboru. Počátkem roku 1942 působil jako zástupce policejního šéfa pro střední Rusko SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewski, ale dne 12. září 1942 byl povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer \"und Generalmajor der Waffen-SS\" a zároveň byl jmenován velitelem jednotek Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava. V květnu 1943 byl povýšen do hodnosti SS-Gruppenführer \"und Generalleutnant der Waffen-SS\" a byl rovněž jmenován velitelem 15. Waffen-Grenadier Division der SS (lettische Nr. 1), která působí v Lotyšsku. Tuto funkci zastával do 17. února roku 1944, než se opět stal velitelem jednotek Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava. V této funkci setrval až do konce druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední boje.", "content": "Po vypuknutí Pražského povstání udržel malé předmostí na východním břehu Vltavy kolem svého velitelství v budově právnické fakulty University Karlovy. Koordinoval postup mimopražských německých útvarů proti českým povstalcům. Zejména požadoval masivní letecké údery zápalnými pumami proti částem Prahy, ovládaným povstalci. Po kapitulaci německé posádky v Praze do rukou České národní rady a Vojenského velitelství Bartoš předal ráno 9. května budovu svého velitelství československým důstojníkům. V poslední německé koloně, která opouštěla střed Prahy, dosáhl poté území jižně od města, stále ovládaného bojovou skupinou SS \"Wallenstein\". Společně s asi šesti tisíci muži (zbytky \"Kampfgruppe Wallenstein\" a dalších jednotek) se stáhl do prostoru mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi, poté, co americká armáda uzavřela 9. května demarkační linii. Generál se ubytoval v letní vilce č. p. 99 u Čimelic (stavebně součást Čimelic, avšak ležící na katastru obce Rakovice). Tři dny se bezúspěšně pokoušel vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Po 9. květnu do prostoru mezi osady Slivice a Čimelice dorazil zbytek vyzbrojené německé armády, čítající asi 6 tisíc mužů pod vedením generála Karla von Pücklera. A právě tyto dny byly pro místní snad vůbec nejhorší - Němci se totiž mstili i na civilním obyvatelstvu. Karl von Pückler-Burghauss dal příkaz vybudovat u Milína opěrný bod. A proti němu vyrazilo 11. května několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu a členů revoluční gardy. Začala poslední bitva - u Slivice, do které se zapojily i tři ukrajinské fronty. Po přiblížení Rudé armády podepsal v noci z 11. na 12. května 1945 v nedalekém rakovickém mlýně kapitulaci do rukou sovětského generála Sergeje Serjogina, velitele \"104. gardové střelecké divize\" a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu \"4. tankové divize XII. Sboru\". Poté se vrátil do domu na kraji Čimelic, kde byl ubytován, a tam se 12. května 1945 okolo 11:00 zastřelil. Spolu s ním se zastřelili (nebo byli zastřeleni) také jeho tlumočnice, její dcera (zhruba pětiletá) a matka. Mrtvoly byly následující den pohřbeny do hromadného hrobu na čimelickém hřbitově. V roce 1995 byly exhumovány a pohřbeny na německém vojenském hřbitově v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Friedrich Wilhelm Lothar Erdmann hrabě von Pückler-Burghauss svobodný pán von Groditz (7. října 1886 – 12. května 1945) byl německý šlechtic, veterán první světové války a důstojník Waffen-SS během druhé světové války v hodnosti SS-Gruppenführer \"und Generalleutnant der Waffen-SS\" velitel posledních bojujících německých jednotek na území Československa.", "tgt_summary": "Carl Friedrich, comte de Pückler-Burghauss, baron de Groditz est un politicien allemand, officier dans la Waffen-SS ; il a été membre du parlement allemand durant la République de Weimar.", "id": 1260621} {"src_title": "Falašové", "tgt_title": "Juifs éthiopiens", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Etiopští Židé se sami označují jako potomci jednoho z deseti ztracených kmenů Izraele, které se ztratily po zničení Šalamounova chrámu, konkrétně kmene Dan. Další legendy je označují jako potomky hebrejského kmene, který se oddělil během exodu z Egypta či jako potomky doprovodu přiděleného králem Šalomounem legendární královně ze Sáby, či jejího syna Menelika I. Většina soudobých vědců však tvrdí, že jejich původ lze spíš nalézt ve vlivu semitské a židovské kultury, které pronikaly do Etiopie z Arabského poloostrova. Studie DNA přesvědčivě prokázaly, že etiopští Židé jsou po genetické stránce podobní jiným obyvatelům Etiopie. To ukazuje, že k judaismu zřejmě kdysi konvertovali. Studie z roku 2012 ukázala, že i když se Falašové více podobají původnímu obyvatelstvu Etiopie, mají vzdálený židovský původ starý asi 2000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historii etiopských Židů není možné rekonstruovat před 13. století. Jediné, co se ví o předcházejícím období je to, že tato skupina praktikovala primitivní formu judaismu, jež nebyla ovlivněna vnějšími vlivy, že nehovořili semitskými jazyky a že v 10. století ztratili nezávislost, když je porazil jeden z císařů dynastie Aksúm. Lépe zaznamenaná historie etiopských Židů začíná roku 1270, kdy bylo obnoveno semitsko-křesťanské království, tzv. Šalamounovská dynastie. Podle etiopských kronik se místní Židé v dobách centralizujícího režimu císařů snažili udržet si autonomii. Pod vedením svých králů a královen sice prohráli mnoho bitev, ale vždy byli schopni se znovu pozvednout. Falašská vláda padla, když nastala obnova křesťanské císařské moci společně s portugalskou intervencí. Původní náboženské a sociokulturní rysy etiopské židovské komunity se vyvinuly v průběhu 14. a 15. století. Tehdejší vláda podporovala misionářství mezi Falaši a tito misionáři následně vyvolali celou řadu reforem a vznik literatury v jazyce ge'ez. Po zákazu vlastnictví půdy nekřesťany z 15. století se Židé stali izolovanou horskou komunitou. Poté, co byli Falašové zbaveni politické organizace, se z nich stala jedna ze skupin žijících na okraji etiopské společnosti. V této době se také mnoho Etiopanů židovské víry obrátilo na křesťanství. Za důvod jejich přežití se uvádí zejména styky se západem. Jako důsledek přijetí západních misionářů se jeví vystoupení jednoho z pseudomesiášů, kterého mnoho Etiopanů židovského vyznání následovalo na dlouhém pochodu do Palestiny, na němž však většina z nich zmizela. Velikost etiopské židovské komunity se v 19. století odhaduje na zhruba 200 000. Židovské náboženské instituce neměly vůči Falašům jednotný názor. Hlavní izraelský rabinát je uznal za Židy až roku 1973. Avšak v roce 1974, kdy skončila císařská vláda Haile Selassieho, tj. po nástupu prosovětské komunistické diktatury M.H.Mariama, se situace Falašů stala nesnesitelnou. V průběhu 80. a začátkem 90. let tak proběhly operace Mojžíš, Jozue a Šalamoun, při kterých izraelská armáda ve spolupráci se CIA přemístila většinu etiopské židovské komunity do Izraele. V pondělí 19. listopadu 2018 proběhla v etiopském hlavním městě Addis Abebě demonstrace několika stovek etiopských židů - Falašů. Protestovali proti rozhodnutí izraelské vlády. Ta totiž už v září 2018 schválila přesídlení jen 1.000 z přibližně 8.000 zbylých etiopských židů - Falašů do Izraele.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s integrací.", "content": "Etiopští Židé, kteří se usadili v Izraeli, se potýkají s problémy s integrací do izraelské společnosti. Bylo vynaloženo velké množství veřejných peněz, které byly použity na integraci, ale pokrok je téměř nulový. Částky vydané v roce 2007 jasně ukazují, jak vážné kulturní a sociálně-ekonomické rozdíly přetrvávají mezi etiopskou populací Izraele a většinovou izraelskou společností. Etiopští Židé neznají Talmud a své náboženské právo zakládají pouze na Tóře. Neznali ani hebrejštinu, ve své literatuře používají etiopský jazyk ge'ez. Jejich každodenním jazykem je kvara. Sami si říkají Bete Israel („Dům Izraele“). Etiopané žijí v chudých čtvrtích, čelí rostoucí nezaměstnanosti, mají nejvyšší procento neúspěšných studentů středních škol ze všech židovských skupin v Izraeli. Průměrný příjem na obyvatele mezi nimi je 2000 NIS měsíčně, což je zhruba polovina průměrného příjmu ostatních izraelských Židů a je dokonce výrazně nižší než u arabské populace. Etiopské děti často zaostávají v základních školních dovednostech jako je čtení, psaní a počítání. Zhruba 40 procent etiopských dospělých v produktivním věku nemá jiné než základní vzdělání a tak se v chudinských čtvrtích dramaticky zvyšuje užívání drog a na vzestupu je i trestná činnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Falašové, Etiopští Židé neboli Baita Israel („Dům Izraele“, hebrejsky: ביתא ישראל; ge'ez: ቤተ፡ እስራኤል \"Baita Jisrael\"; známí také jako Falášové, či Felašové – amharsky „cizinci“ či „přistěhovalci“) jsou Židé, kteří žijí nebo jejich předkové žili v Etiopii. Současná židovská komunita v Etiopii má přibližně několik tisíc osob.", "tgt_summary": "Les Juifs éthiopiens ou Beta Israel (ge'ez ቤተ እስራኤል,, la « maison d’Israël » au sens de la « famille d’Israël ») sont des Éthiopiens de religion israélite ou leurs descendants qui ont pour la plupart émigré en Israël. Selon leurs traditions, ils descendent de la tribu de Dan. Ils ont vécu pendant des siècles au nord de l’Éthiopie (Gondar, Tigré), où ils ont constitué des États indépendants, qui ont été détruits au par le pouvoir impérial. Ils deviennent alors une minorité marginalisée, le plus souvent sans droit de posséder des terres et, à l'occasion, accusée d’avoir le « mauvais œil ». ", "id": 574632} {"src_title": "Čikuma (1938)", "tgt_title": "Chikuma (1938)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon zabezpečovalo 8 kotlů \"Kampon\", které poháněly 4 turbíny. Výsledný výkon až 152 000 k přenášely čtyři hřídele. Maximální rychlost lodě byla 35 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj a pancéřování.", "content": "Hlavní výzbroj sestávala z osmi kanónů ráže 203,2 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích model E na přídi, čímž jednotky třídy \"Tone\" získaly charakteristickou siluetu. Sekundární a těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo osm děl ráže 127 mm uložených ve čtyřech dvouhlavňových věžích typu A model 1. Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořilo zpočátku 12 kanónů ráže 25 mm. Loď měla dvanáct torpédometů ráže 610 mm. Během její služby byl v listopadu 1942 nainstalován radar \"21 Gó\" a rozšířena protiletadlová výzbroj na 16 x 25 mm. V prosinci 1943 a v červenci 1944 pak byla protiletadlová výzbroj opět rozšířena: nejprve na 20 x 25 mm a poté na 55 x 25 mm. V červenci 1944 bylo radarové vybavení obohaceno o jeden radar \"13 Gó\" a dva \"22 Gó\" (jestli zůstal zachován radar \"21 Gó\" není jednoznačné). Dva katapulty se nacházely v zadní části lodě. Loď mohla nést až osm hydroplánů, avšak nosila jen pět, nejprve Nakadžima E8N a později Aiči E13A. Boční 145mm pancéřový pás se směrem dolů zužoval na 55 mm. Paluba byla chráněna pancířem o síle 31-65 mm, věže hlavní ráže 25 mm, barbety a velitelská věž až 40-90 mm. Muniční sklady měly pancíř síly až 127 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položen 1. října 1935 v loděnicích firmy Micubiši v Nagasaki. Spuštění na vodu se dočkala 19. března 1937 a do služby u námořnictva byla přijata 30. května 1939. Původně měly být jednotky třídy \"Tone\" lehkými křižníky vyzbrojenými dvanácti 155mm/60 děly ve čtyřech trojhlavňových věžích na přídi. Vypovězení Washingtonské konference 29. prosince 1934 ale mělo za následek, že lodě byly dokončeny rovnou jako těžké křižníky.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Dne 20. dubna 1945 byla \"Čikuma\" vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čikuma (: 筑摩) byla druhý těžký křižník třídy \"Tone\" a druhý křižník toho jména v japonském císařském námořnictvu. Většinou se, spolu se svojí sesterskou lodí \"Tone\", zúčastnila bojů za druhé světové války, kdy často doprovázela svazy letadlových lodí a svými hydroplány zajišťovala průzkum a hlídkování. Obě lodě tvořily 8. \"džunjókan sentai\" (巡洋艦戦隊 ~ křižníková divize), která byla v lednu 1944 rozpuštěna a obě jednotky přiřazeny k 7. \"džunjókan sentai\". ", "tgt_summary": "Le était un croiseur lourd de classe Tone en service dans la Marine impériale japonaise. Le navire est baptisé d'après le nom de la rivière Chikuma, située dans la Préfecture de Nagano, au Japon. ", "id": 367771} {"src_title": "Irkutská oblast", "tgt_title": "Oblast d'Irkoutsk", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Největšími řekami jsou Lena, Angara, na níž byla zbudována Bratská přehrada (svého času největší na světě), a Nižňaja Tunguska a jejich přítoky. Na severu do oblasti zasahuje Středosibiřská vysočina. Velkou část oblasti pokrývá tajga. Napříč oblastí prochází železniční Bajkalsko-amurská magistrála. Irkutská oblast hraničí s Burjatskem a Tuvinskou AR (jih a jihovýchod), s Krasnojarským krajem na západě, s Jakutskem na severovýchodě, a s Čitskou oblastí na východě. Jedinečné a světově proslulé Bajkalské jezero leží na jihovýchodě regionu. Irkutská oblast je ponejvíce pahorkatinná se širokými údolími Středosibiřské vysočiny a její východní části, Patomskou vysočinou (1940 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Největšími městy jsou oblastní centrum Irkutsk (575 900 obyvatel, 2007), dále Bratsk (253 200), Angarsk (244 100), Usť-Ilimsk (98 600) a Usolje Sibirskoje (86 200).", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí se mění mezi teplým kontinentálním na jihu a subarktickým kontinentálním v severních částech. Skoro po polovinu roku, od poloviny října do počátku dubna, se průměrná teplota pohybuje pod 0 °C. Zimy jsou velice studené, s průměry nejvyšších teplot v Irkutsku −14,9 °C a průměrná minima jsou –25,3 °C v lednu. Léta jsou teplá, ale krátká: průměrná nejvyšší teplota v srpnu je 24,5 °C, průměr minim 11,2 °C. Nicméně v září se počasí výrazně ochladí na průměr denních maxim 15,3 °C a průměr denních minim je jen 2,5 °C. Více jak polovina srážkových úhrnů spadá do letních měsíců, nejvlhčím měsícem bývá srpen, s 96,2 mm (3,79 palců) dešťů. Leden je zde nejsušším měsícem s pouhými 11 mm (0,4 palců) srážek. Průměry celkových ročních úhrnů jsou 419,8 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním průmyslem v oblasti jsou: těžba a zpracování kovů, energetika, dřevařství, ropný a palivový průmysl, strojírenství, chemický průmysl, potravinářství, a výroba vodní energie. Průměrné platy v Irkutské oblasti jsou deset procent nad ruským průměrem.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ze 2,77 milionů lidí žije 79,6 % ve městech a 20,4 % jsou venkované. Průměrná hustota zalidnění pro celé Rusko je 8,7 ob./km2, zdejších 3,3 ob./km2 je tedy hluboko pod průměrem. Zajímavá je malá etnická skupina žijící ve třech vesnicích (Piktinsk, Sredne-Piktinsk, a Dagnik) v Zalarinském rajónu v oblasti, jsou to takzvaní „Bugští Holanďané“: potomci polsky mluvících lutherských zemědělců, kteří se přestěhovali na Sibiř z ruské Volyně v letech 1911–1912 při hledání cenově dostupné krajiny. Ačkoliv dlouho toužili ztratit svůj jazyk předků němčinu či holandštinu (dokonce na počátku 20. století mluvili ukrajinsky a studovali polštinu), byli stále považováni za etnické Němce a v průběhu druhé světové války byli obvykle odvedeni k práci do gulagů, namísto služby na první frontě. Žijí zde také Tofalaři, jejich počet je 837 (2002), zvedl se po roce 1989 ze 722.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irkutská oblast ( Иркутская область) je federální subjekt Ruské federace. Oblast leží na jižní Sibiři na severozápadním břehu Bajkalu. Hlavním městem je Irkutsk. Na ploše 767 900 km2 zde žije 2 527 000 obyvatel, z toho 79 % ve městech. ", "tgt_summary": "L'oblast d'Irkoutsk (en, \"Irkoutskaïa oblast\") est une division territoriale de la fédération de Russie, ou oblast. Sa capitale est la ville d'Irkoutsk.", "id": 489335} {"src_title": "Plánování procesů", "tgt_title": "Ordonnancement dans les systèmes d'exploitation", "src_document": [{"title": "Druhy plánování procesů.", "content": "Operační systém může podporovat až 3 druhy plánování procesů: krátkodobé (), střednědobé () a dlouhodobé (). Název typu plánování vyjadřuje frekvenci, s jakou k ní dochází. Typy plánování též rozlišují, v jakém stavu procesu k němu dochází.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobé plánování.", "content": "Dlouhodobé plánování () se označuje též jako plánování úloh () je výběr, která úloha bude spuštěna. Má význam zejména u dávkového zpracování. Jeho účelem je naplánovat spouštění úloh tak, aby byl počítač maximálně využit, například vhodného mixu úloh, které jsou náročné na I/O nebo CPU. V současné době není obvykle u desktopových systémů implementován, avšak je velmi důležitý u operačních systémů reálného času, protože systém by v případě spuštění více procesů, než může bezpečně zvládnout, nemohl plnit garantované limity.", "section_level": 2}, {"title": "Střednědobé plánování.", "content": "Střednědobé plánování () používají systémy s virtuální pamětí. Jde o výběr, který blokovaný nebo připravený proces bude odsunut z vnitřní paměti na pevný disk, je-li vnitřní paměti nedostatek (). Je chybou považovat stránkování paměti za střednědobé plánování, protože v tomto případě se odkládá celý proces. Důvodem pro odložení procesu může být absence aktivity procesu, nízká priorita, časté výpadky stránek, odblokovaný proces, který již nečeká na systémové prostředky nebo alokace příliš velké části paměti, když je potřeba paměť pro jiné procesy.", "section_level": 2}, {"title": "Krátkodobé plánování.", "content": "Krátkodobé plánování () se označuje též jako plánování procesoru ( – viz další odstavec), při němž se vybírá, kterému z připravených procesů bude přidělen procesor. Používá se ve všech víceúlohových systémech.", "section_level": 2}, {"title": "Plánování procesoru.", "content": "Při plánování procesoru se v operačním systému plánovač () rozhoduje, kterému procesu bude přidělen procesor, a tedy který proces v následujícím časovém úseku bude procesor počítače využívat pro svůj běh. K plánování procesoru dochází v následujících situacích (podrobnosti o stavech procesu viz článek o procesech):", "section_level": 1}, {"title": "Preemptivnost.", "content": "Pokud k plánování procesoru dochází jen v prvních dvou výše uvedených případech, označujeme takový operační systém (resp. plánovač procesů) jako nepreemptivní. Jinak se jedná o preemptivní plánování procesoru. Čtvrtý případ přeplánování používá operační systém reálného času.", "section_level": 2}, {"title": "Přepnutí kontextu.", "content": "Ve víceúlohových systémech je obvykle k dispozici méně procesorů, než je procesů, které by měly zároveň běžet. Proto se u takových systémů využívá pseudoparalelismus, který umožňuje mít zdánlivě spuštěno zároveň více procesů. Procesy čekají ve frontě a postupně je jim na určitou dobu (tzv. časové kvantum) přidělován procesor. Je-li přepínání dostatečně rychlé, vzniká dojem, že procesy běží zároveň. K přepínání dochází zhruba 100 až 1000 krát za sekundu (podle výkonu počítače nebo podle výše režie přepínání, kterou chceme obětovat ve prospěch plynulosti). Při přepínání procesů je nutné, aby proces po opětovném spuštění pokračoval od stejného místa, ve kterém byl přerušen a aby v procesu až na časové zpoždění nebylo poznat, že k přerušení došlo. Z tohoto důvodu je nutné při přerušení vykonávání procesu (mezi dvěma libovolnými strojovými instrukcemi) uschovat kompletní stav procesoru a při opětovném přidělení procesoru stejnému procesu tento stav kompletně obnovit. Kompletní uložení stavu procesu označujeme jako uložení kontextu () a obnovení kontextu (). Při výměně procesů na procesoru dochází k uložení kontextu jednoho a obnovení kontextu druhého. Tuto činnost označujeme souhrnně jako změna kontextu ().", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka popisu procesů (PCB).", "content": "Tabulka popisu procesů (, zkratka PCB) je datová struktura v jádře operačního systému, která uchovává data potřebná k běhu procesu. Každý proces má svoji PCB, která je využívána při změně kontextu () k uložení stavu procesu.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie plánování procesoru.", "content": "Strategie použitá pro výběr, kterému z připravených procesů bude přidělen procesor, může zohledňovat různá kritéria:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady strategií plánování procesoru.", "content": "Podle toho, které z výše uvedených kritérií bere tvůrce strategie plánování procesoru v úvahu a jakou jim přikládá váhu, se používají (a nadále vznikají) různé strategie. Používají se nejen v operačních systémech pro rozdělení času procesoru mezi jednotlivé procesy a thready, ale i pro prioritní směrování síťového provozu v routerech. Hlavním úkolem strategie je zamezit vyhladovění procesů () a zajistit spravedlivé rozdělení času procesoru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plánování procesů () je v informatice úkol jádra operačního systému, ve kterém je spuštěno více procesů najednou. Týká se tedy víceúlohových systémů podporujících multitasking, které využívají pseudoparalelismus. Plánování procesů řeší výběr, kterému následujícímu procesu bude přidělen procesor a proces tak poběží, přičemž výběr je závislý na prioritách jednotlivých procesů a algoritmu, kterým výběr proběhne. ", "tgt_summary": "Dans les systèmes d'exploitation, l’ordonnanceur désigne le composant du noyau du système d'exploitation choisissant l'ordre d'exécution des processus sur les processeurs d'un ordinateur. En anglais, l'ordonnanceur est appelé \"scheduler\". ", "id": 2292250} {"src_title": "Príncipe de Asturias (R11)", "tgt_title": "Príncipe de Asturias (R11)", "src_document": [{"title": "Vývoj a stavba.", "content": "Španělsko provozovalo nosiče letadel už od 20. let 20. století. Nosič hydroplánů \"Dedalo\" se v roce 1925 dočkal i bojového nasazení v Rífské válce. Klasickou letadlovou loď ale Španělsko nevlastnilo až do 60. let. Španělská admiralita tehdy došla k závěru, že námořnictvo pro svou činnost potřebuje získat letadlovou loď. V roce 1967, když Madrid zamítl koupi starší letadlové lodě třídy \"Essex\" či přestavbu italského křižníku \"Trieste\", byla zakoupena americká lehká letadlová loď \"USS Cabot\" třídy \"Independence\" a pojmenována opět \"Dedalo (R01)\". Ta byla až do dokončení \"Principe de Asturias\" španělskou vlajkovou lodí. \"Dedalo\" mohla nést přibližně 20 vrtulníků a kolmostartujících letounů Matador. Loď pocházející z druhé světové války a díky modernizacím sloužící až do roku 1990, ale byla jen dočasným řešením. Protože ve světě nebyla na prodej jiná vhodná letadlová loď, bylo na konci 70. let rozhodnuto, že Španělsko postaví loď zcela novou. Vzorem konstrukce lodi byl projekt americké letadlové lodi v USA nerealizované koncepce Sea Control Ship ze 70. let. Ten vycházel z koncepce druhoválečných eskortních letadlových lodí, nyní ovšem nesoucích kolmostartující letouny a protiponorkové vrtulníky. Stavba lodi byla objednána 29. května 1977. Kýl byl založen 8. října 1979 v loděnici \"Empresa Nacional Bazán\" v městě Ferrol. Loď byla na vodu spuštěna 22. května 1982 a pokřtěna tradičním jménem \"Principe de Asturias\". Dokončena byla v roce 1983, ale zkoušky a modifikace lodi pokračovaly až do roku 1988, kdy loď vstoupila do aktivní služby.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Loď má průběžnou letovou palubu na jejíž přídi je skokanský můstek s úhlem 12°, který usnadňuje start bojových letounů. Loď nenese katapulty. Palubu a podpalubní hangár spojují čtyři výtahy. Dva velké jsou před velitelským ostrovem a na zádi, zatímco dva menší slouží hlavně pro manipulaci s municí. V hangáru lodi, který zabírá dvě třetiny její délky, může být až 17 kusů letecké techniky. Dalších 12 může stát na letové palubě. V klasickém uspořádání na pravoboku se nachází velitelský můstek s hlavními elektronickými systémy a vývodem spalin z motorů. Loď může nést až 29 letadel a vrtulníků. Obvykle to je až 12 Matadorů, což jsou americké kolmostartující McDonnell Douglas AV-8B Harrier II. Ty nesou 20mm kanón, protiletadlové řízené střely AIM-9 Sidewinder a AIM-120 AMRAAM, protizemní střely AGM-65 Maverick a protiradarové střely AGM-88 HARM. Jejich výzbroj doplňuje 25mm rotační kanón GAU-12. Vrtulníkový park tvoří až 12 strojů. Obvykle to je šest strojů Sea King SH-3H, čtyři vrtulníky Agusta AB-212 a dva vrtulníky pro včasnou výstrahu \"SH-3 AEW\". Obrannou výzbroj tvoří čtyři komplety Meroka, které tvoří dvanáctihlavňvé 20mm kanóny Oerlikon a slouží pro blízkou obranu proti letadlům a protilodním střelám. Ty doplňuje šest odpalovačů klamných cílů. Jinak je loď odkázána na své letouny a doprovodná plavidla. Trup je rozdělen na 14 vodotěsných sekcí. Pohonný systém je koncepce COGAG. Tvoří ho dvě plynové turbíny General Electric LM2500 po 23 000 hp. Turbíny používají stejné palivo, jako letecká technika (JP-5) a proto dosah lodi závisí i na intenzitě leteckých operací. V případě nouze může plout pomocí elektromotorů, ale jen rychlostí 5 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronická výzbroj.", "content": "\"Raytheon SPS-52C/D 3D\" - vyhledávání vzdušných cílů \"ISC Cardion SPS-55\" - vyhledávání pozemních cílů \"ITT SPN-35A\" - řízení letového provozu \"FABA SPG-M2B\" - řízení palby \"SELEX Sistemi Integrati RTN-11L/X\" - varovný systém proti řízeným střelám \"Selex RAN 12 L\" - označovač cílů", "section_level": 1}], "src_summary": "Príncipe de Asturias (R-11) je španělská letadlová loď a zároveň vlajková loď španělského námořnictva. Byla postavena v letech 1979–1988 na základě amerického projektu Sea Control Ship. Tvoří základ Alpha Group, kterou kromě ní tvoří také šest španělských fregat třídy \"Santa Maria\". Podle upraveného projektu Španělé postavily rovněž thajskou letadlovou loď \"Chakri Naruebet\". V roce 2010 \"Principe de Asturias\" doplnila zcela nová letadlová loď \"Juan Carlos I\", která je výjimečná variabilitou svého využití. Roku 2013 byla loď, kvůli nedostatku financí na její provoz, převedena do rezervy.", "tgt_summary": "Le \"Príncipe de Asturias\" (R 11) était un porte-avions faisant partie de l'Armada espagnole. Ce projet, élaboré par le Chef des Opérations navales Elmo Zumwalt, est issu du programme \"Sea Control Ship\" (SCS), étudié par, entreprise d'ingénierie spécialisée dans l'architecture navale, qui sera abandonné par l'adminstration américaine au cours des années 1970. Le projet renaîtra de ses cendres quelques années plus tard, pour être proposé aux autorités espagnoles. Il a été remplacé en 2008 par la mise en service du deuxième porte-avions stratégique \"Juan Carlos I\". Le vaisseau amiral de la Flotte, avec ses frégates d'escorte, forme le « Groupe 1 de Protection de la Flotte ». Le \"Príncipe de Asturias\" est le troisième porte-aéronefs dans l'histoire maritime espagnole, après le \"Dédalo\" (ex-USS \"Cabot\") et le transport d'hydravions \"Dédalo\" qui participa au débarquement sur l'île de Alhucemas en 1925.", "id": 1577460} {"src_title": "Vojtěch III. Salcburský", "tgt_title": "Adalbert de Bohême", "src_document": [{"title": "Arcibiskup.", "content": "Jako u mnoha Přemyslovců se o Vojtěchově vládě příliš mnoho neví. Žil v některém z českých klášterů (bývá uváděn jako probošt mělnické kapituly) a poté byl v roce 1168 zvolen salcburským arcibiskupem. Jeho předchůdcem v tomto úřadě byl Konrád Babenberský, jeho strýc z matčiny strany. Vojtěch ovšem musel respektovat vůli salcburské kapituly, která byla nakloněna papeži Alexandrovi III., nikoli Kalixtovi III., který byl zvolen z vůle císaře Fridricha I. Barbarossy. Vladislav II. sice Barbarossovi nabídl finanční částku na respektování Vojtěcha v úřadu arcibiskupa, ale ten Vojtěcha na sněmu v Bamberku v roce 1169 odmítl uznat. Císaři se nakonec přece jen podařilo Vojtěcha/Adalberta sesadit v roce 1177 a na jeho místo se dostal Konrád II. z Wittelsbachu. Vojtěch odjel do Čech, kde ho přijal kníže Soběslav II. Na tehdejší dobu to bylo velice ušlechtilé gesto, protože mezi sebou právě v tu dobu soupeřili potomci Vladislava I. (Vojtěch) a Soběslava I. (tedy Soběslav II.) V roce 1183 se mohl Vojtěch vrátit do salcburského epištolátu – Barbarossovi se zřejmě zdáli synové Vladislava dostatečně nakloněni. V roce 1184 nepřítomnosti knížete Bedřicha syn Soběslava I., Václav přitáhl ke Pražskému hradu, který hájila Bedřichova manželka Alžběta Uherská. Zatímco Bedřich se snažil získat pomoc v zahraničí, táhl mu na pomoc za velkého plenění jeho bratr arcibiskup Vojtěch. Před blížícím se vojskem Václav uprchl ze země. Coby arcibiskup Vojtěch zakládal špitály a díky privilegiu Filipa Švábského z roku 1198 postavil i velký románský dóm. V jeho době byla na pozemcích arcidiecéze objevena ložiska soli a význam arcibiskupství tak vzrůstal. Velmi nápomocen byl po roce 1197 i českých zájmům v říši. Zemřel na jaře 1200 a byl pohřben před oltářem sv. Ondřeje v salzburském dómu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vojtěch III. Salcburský, jinak též Adalbert ( \"Adalbert III. von Böhmen\"; 1145 – 8. duben 1200) byl třetí syn českého knížete a krále Vladislava II. a jeho první manželky Gertrudy Babenberské, salcburský arcibiskup v letech 1168–1177 a 1183–1200 z dynastie Přemyslovců.", "tgt_summary": "Adalbert de Bohême (en ), né en 1145 et mort le à Salzbourg, fut archevêque de Salzbourg de 1168 à 1177 et à nouveau de 1183 jusqu'à sa mort. Son règne fut marqué par le différend avec l'empereur Frédéric Barberousse.", "id": 958352} {"src_title": "Houfnice", "tgt_title": "Obusier", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Houfnice je dělostřelecký systém ráže 100 až 203 mm. K umožnění nepřímé palby má velký rozsah náměru (až 70°). Starší typy houfnic měly poměrně krátkou hlaveň (15 až 30násobek její ráže) a tedy i nevelkou úsťovou rychlost střely (300–600 m/s). Dostřel se pohyboval mezi 10 až 18 km. Novější typy houfnic se vyznačují delší hlavní (až čtyřicetinásobek její ráže), vyšší úsťovou rychlostí střely a z toho vyplývajícím delším dostřelem (až 40 km).", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání s kanónem.", "content": "V porovnání s kanónem stejné ráže má houfnice menší teoretický maximální dostřel: To z důvodu tenčího pláště, umožňujícího použití menších limitních množství prachových náplní. Při přeplnění prachovou náplní o kanónovém množství by se mohla houfnici roztrhnout hlaveň nebo i komora. Použitím menší náplně se střele, za předpokladu stejné délky hlavní, uděluje méně kinetické energie, tudíž menší úsťová rychlost. Výhodou palby z kanónů proti houfnicím je delší hlaveň: Na druhou stranu má i houfnice své výhody proti kanónům, vyplývající z menších rozměrů (délky a tloušťky) a tím i hmotnosti. To vede k úspornějšímu vybavení pro pohyblivost a nižší ceně.", "section_level": 2}, {"title": "Kanónová houfnice.", "content": "Dalším vývojovým stupněm po klasických houfnicích je kanónová houfnice. Lze jí využít také pro přímou palbu. Pro tento účel jsou vybaveny masivnější hlavní, dovolující nabíjení větší prachové náplně. Jednou z prvních byla sovětská 152mm kanónová houfnice vzor 1937 (ML-20).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "V českých zemích byla houfnice používána už v 15. století husity jako pohyblivé polní dělo. Bývala o něco kratší než tarasnice, ale s větší ráží, až do 30 cm. Používala se na nepřesnou střelbu do houfů, proto houfnice. Použita byla například v následujících bitvách: 1424 bitva u Malešova, 1427 bitva u Tachova, 1434 bitva u Lipan a jinde. Název houfnice se přes německé \"haubitze\", \"aufeniz\" přenesl do téměř všech evropských jazyků – např. nizozemsky \"houwitser\", anglicky \"howitzer\", dánsky, švédsky a norsky \"haubits\", polsky, srbsky a chorvatsky \"haubica\", finsky \"haupitsi\", rusky \"gaubica\", italsky \"obice\", španělsky \"obús\", portugalsky \"obus\", francouzsky \"obusier\" a řecky \"οβιδοβόλο\" (ovisovólo) – a jejich prostřednictvím do celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnešní houfnice se konstruují jako kanónové. Standardní „západní“ ráže je 155 mm, ruské houfnice mají ráži 152 mm. Délky hlavní dosahují až 7 m (45násobek ráže). Dostřel s klasickou municí je potom i 30 km. Pro další zvýšení dostřelu se používá munice s odpařovací základnou, nebo munice s pomocným raketovým motorem. Díky pokroku v elektronice (průzkumné prostředky a digitální systémy řízení palby) se zvětšila přesnost střelby. Například za použití digitálního systému řízení palby (TAD = Towed Artillery Digitization) a munice XM982 Excalibur s raketovým motorem a družicovým naváděním se dá střílet až na 40 km s kruhovou odchylkou do 10 m.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení houfnic.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tažené.", "content": "K přesunům potřebují tažný prostředek – nákladní automobil (dříve i zvířata či pásové dělostřelecké tahače). Jsou lehké, což umožňuje jednoduchý letecký transport (i v závěsu pod vrtulníkem), ale obsluha není nijak chráněna a změna palebného postavení je zdlouhavá. Mezi dnešními taženými houfnicemi vyniká britská M777 s hmotností pouze 3 175 kg (starší americká M198 má hmotnost 7 154 kg).", "section_level": 2}, {"title": "Samojízdné.", "content": "Jde o variantu tažené houfnice, vybavenou malým motorem umožňujícím pohyb houfnice na krátké vzdálenosti. Tím je umožněna rychlejší změna palebného postavení, ale také postavení houfnice do míst, kam se nákladní automobil nedostane. K nejlepším zbraním této třídy patří jihoafrická houfnice G5.", "section_level": 2}, {"title": "Samohybné.", "content": "Starší typy byly umístěny na jednoduchých pásových podvozcích s vlastním motorem, často bez možnosti převážení samotné obsluhy houfnice. Novější typy jsou již umístěny na pancéřových vozidlech, umožňujících rychlé přesuny. Tyto novější typy samohybných houfnic lze rozdělit na těžké a lehké typy. U těžkých typů je houfnice umístěná v pancéřované střelecké věži na nejčastěji pásovém podvozku (výjimkou je např. československá ShKH vz. 77 s kolovým podvozkem). Výhodou tohoto řešení je velmi dobrá ochrana posádky, nevýhodou značná hmotnost takovéhoto prostředku (až 55 tun). Nejrozšířenějším typem těžké samohybné houfnice je americká M109 a sovětská 2S1 Gvozdika, nejmodernějším potom německá PzH 2000. U lehkých typů je houfnice umístěna na lafetě na upraveném nákladním automobilu. Obsluha houfnice je převážena v lehce pancéřované kabině automobilu, kterou musí při střelbě opustit. Nevýhodou je, že obsluha není při střelbě chráněna (tak jako u tažených či samojízdných typů), výhodou je značně nižší hmotnost prostředku oproti těžkým samohybným houfnicím (do 20 tun), umožňující leteckou přepravu menšími letadly. Nejznámějším typem této třídy je francouzská samohybná houfnice CAESAR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Houfnice (, ) patří mezi děla. Na rozdíl od kanónů, určených k přímé palbě, je houfnice určena k palbě nepřímé (tzv. po balistické křivce). Jde o hlavňovou zbraň dělostřelectva a jako taková slouží k palebné podpoře ostatních druhů vojsk.", "tgt_summary": "Un obusier est une pièce d'artillerie dont le rapport entre la longueur de la partie rayée du tube et celle de son calibre est en dessous de 20 (25 aux États-Unis). La désignation, utilisée entre autres aux États-Unis, est un mot d'origine tchèque voulant dire catapulte et datant de l'empire d'Autriche-Hongrie. À cette époque, des Tchèques engagés dans l'artillerie ont comparé la trajectoire courbe de l'obus à celle du projectile de cette arme.", "id": 97039} {"src_title": "Ludwig von Bertalanffy", "tgt_title": "Ludwig von Bertalanffy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertalanffy studoval biologii a filosofii ve Vídni, roku 1926 obhájil práci o lékaři a filosofovi G. T. Fechnerovi. V letech 1934-1948 byl profesorem ve Vídni, 1948-49 v Londýně, v Montrealu a 1950-1954 v Ottawě. Potom přednášel na \"University of Southern California\" (1955–58), na \"University of Alberta\" (1961–68) a na \"State University of New York\" (SUNY) v Buffalu (1969-72), kde také zemřel. Zabýval se fyziologií, výzkumem rakoviny a zejména obecnými vlastnostmi živých organismů a systémů vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Model individuálního růstu.", "content": "Roku 1934 uveřejnil Bertanlanffy jednoduchý model růstu, který se v různých obměnách stále užívá. V jednoduché podobě je to diferenciální rovnice, vyjadřující závislost růstu tělesné délky (\"L\") na čase (\"t\"): formula_1 (kde formula_2 je Bertalanffyho koeficient růstu a formula_3 je cílová délka jedince při dostatku potravy).", "section_level": 1}, {"title": "Obecná teorie systémů (\"General System Theory\", GST).", "content": "Bertalanffyho teorie systémů vychází z předpokladu, že živé organismy jsou otevřené systémy, jež si se svým okolím vyměňují látky a energii a nedají se tedy popsat běžnými fyzikálními modely pro systémy uzavřené. Jeho teorie zdůrazňuje holismus oproti redukcionismu a organismus staví proti mechanismu.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené systémy.", "content": "Tradiční modely uzavřených systémů, založené na klasické fyzice a Druhé větě termodynamické, se pro popis živých systémů nehodí. Bertalanffy říká, že “běžné fyzikální formulace nelze z principu použít pro živé systémy jakožto otevřené systémy v ustáleném stavu, a můžeme se dohadovat, že řada rysů živých systémů, jež se podle fyzikálních zákonů zdají paradoxní, je důsledkem této skutečnosti.” Obecná teorie systémů tedy hledá společné zákonitosti živých i společenských systémů a nachází například tyto: Bertalanffy také definuje několik druhů rovnováhy systémů: Tyto principy a na nich založené teorie lze podle Bertalanffyho snadno zobecnit a aplikovat i v kybernetice a jiných oblastech věd, včetně společenských.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy ve společenských vědách.", "content": "Bertalanffy uvádí jako příklad nové koncepty, zaváděné v sociologii, například “koncept obecného systému, zpětné vazby, informace a komunikace.” Přitom kritizuje klasické “atomistické” pojetí společenských systémů („metodický individualismus“) a “představy jako ‘fyzika společnosti’ jak je občas prosazují redukcionisté.” Naopak otevřené systémy se jistě prosadí nejen v sociologii, ale mimo jiné i v antropologii, ekonomii, politologii a psychologii. Bertalanffyho teorie systémů tak i dnes slouží jako můstek, spojující bádání v různých disciplínách.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "První Bertalanffyho články o Obecné teorii systémů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Ludwig von Bertalanffy (19. září 1901 Vídeň – 12. června 1972 Buffalo, stát New York) byl rakouský biolog a filosof, jeden za zakladatelů Obecné teorie systémů.", "tgt_summary": "Karl Ludwig von Bertalanffy (, Atzgersdorf près de Vienne, Autriche -, Buffalo, New York, États-Unis) était un biologiste d'origine autrichienne connu comme le fondateur de la théorie systémique grâce à son ouvrage \"General System Theory\". Bertalanffy a d'abord travaillé à Vienne puis à Londres, et enfin au Canada et aux États-Unis.", "id": 2051754} {"src_title": "Sociální nerovnost", "tgt_title": "Inégalité sociale", "src_document": [{"title": "Příčiny sociálních nerovností.", "content": "Mezi nejčastější příčiny sociální nerovnosti patří: V závislosti na příčinách se může sociální nerovnost zmenšit, vytratit nebo naopak může dojít ke vzniku nové nerovnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o sociální nerovnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sociálně ekonomická a sociálně kulturní nerovnost.", "content": "Rozlišujeme dva druhy sociální nerovnosti: Sociálně ekonomická nerovnost má již podle názvu své počátky v ekonomice, respektive ve výrobě a směňování zboží a služeb. Nerovnost vznikla spolu s postupnou dělbou práce ve společnosti. V moderní společnosti je sociálně ekonomická nerovnost spojená se zaměstnáním a jeho sociálním statusem. Sociálně kulturní nerovnost je zakořeněna v kultuře dané společnosti, kdy jsou určité skupiny hodnoceny podle symbolů. Příkladem mohou být genderové nerovnosti, nerovnosti mezi rasami, národy nebo i mezi starší a mladší generací. Dříve byly tyto dva typy nerovností zkoumány především jednotlivě a vždy byl jeden brán jako neměnný fakt. Dnes se je autoři snaží zkoumat zároveň, jedná se totiž o „nerovnosti, které jsou sociálně konstruovány a reprodukovány, a proto by také měly být především z tohoto hlediska zkoumány“.", "section_level": 2}, {"title": "Strukturální a interpretivní teorie sociálních procesů.", "content": "Existuje několik teorií, na kterých se zakládají lidské vztahy. Podle autorů Haralambase a Holborna rozlišuje dva základní směry: Strukturální teorie sociálních procesů někdy nazývaná jako objektivistické paradigma, se zabývá společností jako celkem. Teorie se zabývají institucionálním řádem, tj. jaké je uspořádání institucí a jaký mají vliv na jednání lidí. Zaměřuje se na sociální strukturu společnosti a základní procesy, které jsou důsledkem vzájemného působení lidí. Tyto procesy jsou pak vnímány individui jako něco objektivního, co ovládá jejich chování i jednání a musí se tomu přizpůsobit. Interpretativní teorie sociálních procesů se zajímají o to, jak se instituce vyvíjejí (vznik, změny, zánik) v určitých interakcí mezi lidmi. Dále se zabývají smyslem, který jedinci přičítají svému jednání nebo jednání druhých. Momenty ve kterých se tyto situace odehrávají nejsou objektivní (nezávislé na vědomí jedinců). Záleží na tom, jaký smysl konkrétním situacím lidé přiřknou.", "section_level": 2}, {"title": "Konsensuální a konfliktualistická teorie.", "content": "Většina teorií vychází z prvního paradigmatu (objektivního), kde dále můžeme rozlišit dvě teorie, které stoji na odlišných modelech společnosti: Konsensuální teorie považují sociální nerovnost jako důsledek „tiché dohody“. Berou sociální nerovnost jak všeobecnou shodu všech členů dané společnosti. Lidí musí spolupracovat, aby přežili a tak si musí práci efektivně rozdělit. Tím dochází k dělbě práce a následnému nerovnému rozdělení společnosti. Tyto teorie tvrdí, že je sociální nerovnost výhodná pro všechny členy společnosti. Druhá teorie – konfliktualistická vychází z názoru, že sociální nerovnost je důsledkem neustálého zápasu mezi lidmi. Poražení získávají nižší sociální status než vítězové. Tyto boje jsou permanentní. Vítězové se neustále snaží o získání výhod nad poraženými. Výsledné uspořádání vyhovuje jen určité skupině společnosti a druhé méně. Dnes se autoři nepřiklánějí výrazně pouze k jednomu směru, ale snaží se o komplexnější pohled skrze obě teoretická východiska. Podle autorky J. Šanderové záleží především na tom, jestli v oné společnosti převládá konsensu nebo konflikt.", "section_level": 2}, {"title": "Nerovnost v globálním světě.", "content": "Globální ekonomika je v současné době značně problematická. Nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová poukazuje na to, že juxtapozice obchodních a chudinských čtvrtí je vzájemně propojený jev. „Růstové sektory“ nové ekonomiky (např. marketing, vysoká technologie či finanční služby) mají daleko vyšší zisky než tradiční ekonomické sektory. Platy nejbohatších obyvatel stále rostou a mzdy střední a nižší vrstvy neustále klesají. Saskie Sassenová poukazuje na to, že v globálním světě dochází k „valorizaci“ práce z popředí nové globální ekonomiky a „devalorizaci“ práce, která se odehrává v pozadí. Na řadu stránek sociálního světa (od pracovního trhu až po bydlení) má velikost nepoměru v současném ekonomickém světě negativní dopad. Proces gentrifikace vytváří širokou nabídku nízkopříjmových pracovních pozic a také mizí řada tradičních zaměstnání v průmyslu. Giddens definuje pojem sociální stratifikace jako „strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí‘‘ a rozlišuje 4 základní typy: otroctví a otrokářství, kasty, stavy a třídy. Zároveň je podle něho ekonomická nerovnost rysem, který nastává bez výjimky ve všech společenstvích, kde je generováno bohatství. Primárně se projevuje jako třídní rozdíly, jež však nejsou nesmazatelné díky značné sociální mobilitě obyvatelstva. Majetková nerovnost, která je průvodním jevem rozdílů mezi třídami, je umocňována, pokud je distribuce bohatství ponechána jen na neregulované aktivitě trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Genderové nerovnosti.", "content": "Genderová nerovnost je významnou formu sociální stratifikace, kdy je gender důležitým faktorem ovlivňující typy příležitostí, životních možností jednotlivců nebo celých skupin. Dále ovlivňuje sociální role, které zaujímají jedinci ve společnosti (doma i veřejném prostoru). Neexistují žádné doklady o tom, že by v nějaké kultuře měly ženy větší moc než jejich mužští protějšci. Role mužů a žen nejsou však v jednotlivých kulturách stejné. Role mužů jsou obecně častěji lépe ohodnocovány a ceněny než ženské role. Skoro v každé kultuře zaujímá žena roli pečovatelky o domácnost a děti, zatímco se muž stará o to, aby zajistil rodinu. Tato dělba „práce“ zapříčinila nerovné postavení mužů a žen ve společnosti. Postupně došlo ke změnám postavení, kdy se ženy začaly dostávat i k tradičně mužským rolí, přesto je genderová nerovnost stále jedna ze základních sociálních nerovností. Existují různé teorie, které vysvětlují povahu genderové nerovnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionalistický přístup.", "content": "Podle funkcionalistických teorií genderová nerovnost přispívá k sociální stabilitě a integraci. Tento názor byl na začátku podporován, ale později přišla kritika, podle které tyto přístupy podporují starý konzervativní přístup společnosti. Teorie vycházejí z toho, že dělba práce mezi muži a ženami je důsledkem biologický předpokladů. Obě pohlaví dělají činnosti, ke kterým mají biologické předpoklady. Sociolog George Murdock (1949) na základě studování 200 různých společností dospěl k tomu, že ona dělba práce se nachází ve všech kulturách. Uvádí, že jde o nejlogičtější základ pro organizování společnosti, i kdyby nerovnost neměla počátek v biologii člověka. Genderové nerovnosti se věnoval i Talcott Parsons. Zabýval se především rolí rodiny v industriální společnosti a nejvíce socializací dětí. Podle něj rodina funguje nejlépe, když je jasně a pevně rozdělena „práce“ podle pohlaví. Ženy by měli zastupovat expresivní role – péče o dítě, domácnost, citová podpora dítěte, ale i manžela. Muži by měli naopak zastávat instrumentální role – zabezpečení rodiny (vydělávání peněz na živobytí). Rozdělení vychází z biologických rozdílů obou pohlaví. Dalším významným teoretikem byl psycholog John Bowlby. Podle něj je pro dobrou socializaci dějí důležitá role matky. Absence matky může stát za špatnou socializací dítěte ve společnosti, což zapříčiní tzv. mateřskou deprivaci, které má na svědomí další problémy, jak psychického, tak i sociálního rázu. Roli matky má podle Bowlbyho zastávat žena. Později je tato teorie použita jako argument, že pracující ženy zanedbávají své děti. Přístup byl kritizován ze strany feministických teorií, které tvrdí, že úkoly nejsou přidělovány přirozeně. S dalšími výzkumy je pojem mateřská deprivace více rozporován.", "section_level": 2}, {"title": "Feministické přístupy.", "content": "Různé feministické teorie hledají vysvětlení genderové nerovnosti v různých sociálních procesech (sexismus, patriarchát, kapitalismus). Rozlišujeme tři hlavní proudy feminismu: Novější teorie pak navíc:", "section_level": 2}, {"title": "Liberální feminismus.", "content": "Liberální feminismus se snaží najít vysvětlení nerovnosti v sociálních a kulturních postojích. Podřízenost žen není brána liberálním přístupem jako součást strukturálního systému. Přístup se zabývá různými faktory, které přispávají k této nerovnosti: sexismem, diskriminací žen na pracovišti, ve vzdělávacích institucích nebo v médiích. Snaží se dosáhnout rovných příležitosti pro ženy prostřednictvím zákonů a demokratických opatření, a to prosazováním reforem a zaváděním ženských práv. Je kritizován za neschopnost vypořádat se základními příčinami genderové nerovnosti, protože si podle kritiků neuvědomuje systematičnost útlaku žen. Jedním z prvotních přispěvatelů této teorie byl filozof John Stuart Mill, který napsal esej \"Poddanství žen\" (1869), kde žádal politickou i právní rovnost pohlaví a stejné volební právo.", "section_level": 3}, {"title": "Socialistický feminismus.", "content": "Někdy označován jako marxistický, jelikož vychází z Marxovy teorie konfliktu. Problematikou genderové nerovnosti se však více zabýval Friedrich Engels. Socialistický feminismus chce porazit patriarchát i kapitalismus. Engels tvrdil, že patriarchát má původ v soukromím vlastnictví a pro to je třeba zničit oba dva systémy. Podle něj za závislosti žen na mužském protějšku stojí materiální a ekonomické faktory. Patriarchát je kapitalismem podporován, jelikož se majetek kumuluje v rukou malé skupiny mužů. Aby kapitalismus uspěl, definuje lidi jako spotřebitele a snaží se je přesvědčit, že dané výrobky neustále potřebují. „Podle Engelse kapitalismus vykořisťuje muže tím, že jim platí nízké mzdy a ženám žádné mzdy.“ Kapitalismus také spoléhá na to, že ženy nedostanou za domácí práce zaplaceno. Zastánci tohoto proudu tvrdili, že cíle liberálního feminismus jsou nedostačující. Chtěli přestavbu struktury v rodině, konec „domácího otroctví“, kolektivní formu výchovy i péče o domácnost. Toho lze dosáhnout podle zastánců pouze socialistickou revolucí.", "section_level": 3}, {"title": "Radikální feminismus.", "content": "Je zastáncem přístupu podle kterého za vykořisťováním žen stojí muži, kteří z toho čerpají patřičné výhody. Teorie staví na patriarchátu, který je prostředkem k systematickému ovládání žen mužským pohlavím. Rodina je brána jako primární zdroj útlaku, kdy ženy nedostávají za domácí práce žádnou mzdu. Muži také brání ženám v přístupu k mocenským pozicím a tím pádem i vlivu ve společnosti. Většina radikálních proudů našla konsensu v tom, že si muži přivlastňují ženskou sexualitu a jejich těla. Spisovatelka Shulamith Firestone tvrdila, že muži mají pod kontrolou ženské role při reprodukci (rozmnožování se) a výchově potomků. Jiné teorie viděli ústřední příčinu systematického útlaku v násilí na ženách (znásilnění, domácí násilí atd.). K nerovnostem mezi muži a ženami přispívají běžné životní situace: jako je neverbální komunikace nebo potřeba podpory žen na veřejnosti. Muži údajně vytvářejí obraz pojetí krásy, sexuality a celkově feminity a ten předkládají ženám, které se mu učí. Podle této teorie se jedná např. o sociální a kulturní normy, jako je štíhlý pas nebo starost o muže. Média tomu nenapomáhají, jelikož je žena zobrazována jako sexuální objekt. Kritika radikálního feminismus říká, že patriarchát jako univerzální jev, je nedostatečné vysvětlení pro útlak ženského pohlaví. Ignoruje vliv příslušnosti k určité rase, třídě, etnicitě nebo historii a kultuře. Podle kritiků nejde patriarchát vnímat jako univerzální jev, zapříčinilo by to, že složitost genderové nerovnosti by byla pouze v rozlišování na muže a ženy.", "section_level": 3}, {"title": "Černošský feminismus.", "content": "Tento směr kritizoval ostatní feministické přístupy za to, že dbali jen na nerovnosti mezi bělošskou populací mužů a žen ve středních vrstvách. Někdy také nazýván jako černý feminismus, se soustředí na specifické problémy žen černé pleti. Zástupci kladou důraz na historické situace, které mají i dnes začnou hodnotu, a to především na ovlivnění genderové nerovnosti v černošské komunitě otroctvím, segregací a hnutím za občanská práva. Uvádí, že ženy černošky byly diskriminována, jak na díky své barvě pleti, tak i genderu. Útlak žen probíhá v jiných oblastech než útlak žen bílé pleti. Zastánci tvrdí, že feministické teorie nemohou správě vysvětlit útlak černošských žen, pokud nevezmou v potaz i rasu.", "section_level": 3}, {"title": "Postmoderní feminismus.", "content": "Zpochybňuje myšlenku jednotného základu identity a univerzální, esencialistické zkušenosti společné pro všechny ženy. Čerpá z postmodernismu (umění, architektura, ekonomie atd.). Odmítá předchozí velké teorie, který by vysvětlily postavení žen ve společnosti. Zastánci odmítají také univerzální, esencialistické chápání kategorie „žena“ (i pojmy patriarchát, třídy apod.). Teorie uznává jen jedince a skupiny s různými zkušenostmi, kdy jinakost má být respektována a zachována. Klade velký důraz na rozdílnost, která je chápaná v pozitivní smyslu a usiluje o její uznání. Znamená to diverzitu, rozmanitost a otevřenost. Společnost dle postmoderní feministické teorie vnímá maskulinitu jako normu a feminitu jako odchylku od normy, což podle nich není správné.", "section_level": 3}, {"title": "Ženská hnutí.", "content": "Ženská hnutí existují napříč celým světem a kritizují genderové nerovnosti. Komise OSN pro postavení žen (\"United Nation’s Conference on Women\") sloužící jako hlavní fórum pro navazování kontaktů feministických hnutí napříč celým světem. Od roku 1975 byly uspořádány Komisí OSN pro postavení žen již 4 světové konference o ženách. Poslední se konal v roce 1995 v Pekingu, kde se akční platforma dohodla, že se bude zabývat v následujících letech těmito body: Ženy jsou v pracovním procesu odstrkovány do ústraní. Hlavní mužskou představou o ženách je už po staletích myšlenka, že pro ženy je zaměstnání až druhořadé a prvotní je pro ženy touha mít děti. V 80. letech 20. století proběhla ve Velké Británii studie, dle které byly zkoumány názory komise vedoucí pohovory s uchazečkami o místo technického personálu ve zdravotních službách. Komise se uchazeček vždy ptala na to, jestli mají či v blízké budoucnosti plánují mít děti a dle odpovědi byly ženy následně z přijímacího procesu diskriminovány. Od roku 2004 existuje v Evropské unii směrnice zakazující „diskriminaci na základě těhotenství či mateřství”. Nerovnost mužů a žen zasahuje ve velkém množství do oblastí sociálního života, například do pracovních příležitostí, majetkového vlastnictví, příjmů a další. V této době postavení žen ve společnosti zásadně ovlivňuje postavení jejich otce nebo manžela. Hmotná situace žen není odvozena od jejich zaměstnání, nýbrž od zaměstnání mužského člena rodiny. Mimo jiné jsou i průměrné platy žen daleko horší jak mužů. Dle průzkumu Eurostatu z roku 2004 tvořil gender pay gap v zemích EU až 15 %.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální nerovnosti ve vzdělání.", "content": "Podle rozšířeného přesvědčení je úspěch ve studiu podmíněn genetickými predispozicemi. Naproti tomu významný francouzský sociolog Émile Durkheim tvrdil, že genetické předpoklady zastávají jen velmi malou roli ve vzdělávacím procesu jedince a o výsledném zařazení jedince rozhoduje jeho sociální prostředí. V současné době je skutečné dědičné IQ jednotlivce velice těžko měřitelné, protože hned po narození jej začnou ovlivňovat kulturní a sociální aspekty. Sociolog Basil Bernstein zastával postoj, že děti z rozličných sociálních vrstev jsou předurčeny k úspěchu ve škole podle takzvaných jazykových kódů, což jsou formy řeči, kterou s nimi rodiče komunikují. Děti z nižších vrstev se omezují na tzv. „omezené kódy‘‘, operující na systému přímých trestů a odměn bez vysvětlení principiálních příčin a následků chování. Tyto kódy jsou vhodné pro sdělování praktických zkušeností, ale nehodí se k popisu abstraktních pojmů či procesů. Naopak děti ze středních a vyšších vrstev používají tzv. „rozvinuté kódy‘‘. Ty nejsou vázány tolik na specifický kontext, ale spíše na zobecňování a abstrakci. Tyto kódy se později lépe shodují s akademickými požadavky školy, což dává dětem z vyšších tříd značnou výhodu při studiu a tudíž následně většinou dosahují lepších výsledků.", "section_level": 1}, {"title": "Nerovnost příjmů.", "content": "Karl Marx se ve své knize Kapitál mimo jiné zabýval i nerovností příjmů. Domníval se, že vývoj průmyslového kapitalismu bude v budoucnosti způsobovat větší rozdíly mezi bohatými a chudými, v čemž měl pravdu. Avšak jeho chybnou úvahou byla domněnka, že příjmy se nebudou zvyšovat nad úroveň, která je potřebná, ale bohatství bude drženo v rukou vlastního kapitálu. V nynější době se reálné mzdy stále zvyšují hlavně díky produktivitě práce a vývoji technologií, i přesto se však rozdíly mezi bohatými a chudými stále zvětšují. Ačkoliv ve světě je situace nerovnosti příjmů velkým problémem, Česká republika se dle průzkumu společnosti OECD drží na nejnižší příčkách v rozdílech mezi výšemi příjmů.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální nerovnost.", "content": "Nerovnost mezi regiony se ve státech OECD často zvyšuje. Mezi takové nerovnosti patří i růst měst na úkor venkova. Ve zprávě z roku 2016 OECD uvádí, že ačkoliv se rozdíly v úrovni vzdělání a přístupu ke službám mezi jednotlivými regiony za posledních 10 let snížily, došlo naopak ke zvýšení rozdílů v příjmech, znečištění vzduchu a bezpečnosti. K dalším ukazatelům nerovnosti patří růst rozdílu mezi příjmy nejbohatších a nejchudších vrstev, naděje dožití, četnost vražd a růst HDP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální nerovnost označuje stav ve společnosti, kdy jednotlivci a skupiny nemají stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování. Zkoumáním sociální nerovnost se zabývá sociální stratifikace, a to zejména z pohledu sociálně ekonomického. ", "tgt_summary": "Une inégalité sociale, est une différence dans l’accès à des ressources sociales rares et valorisées, ressources étant entendu au sens le plus large, incluant toutes les possibilités d'actions humaines : politique, économique, culturelle, sociale, sexuelle, etc.. Les inégalités sociales sont donc le résultat d'une distribution inégale des ressources au sein d’une société. ", "id": 332057} {"src_title": "Transplantace", "tgt_title": "Greffe (médecine)", "src_document": [{"title": "Komplikace transplantace.", "content": "Léčba pacienta nekončí úspěšnou transplantací. Tkáň od dárce je pro recipienta rozeznávána imunitním systémem (IS) jako cizorodá a je aktivně napadána, jako by se jednalo o tkáň infikovanou nebo jinak patologicky poškozenou. Pacient tak musí být vystaven doživotnímu zvýšenému riziku infekce potlačením IS imunosupresivy. Při transplantaci a následné integraci (uchycení) transplantované tkáně dochází k jejímu odhojování (rejekci) na základě polymorfismu v hlavních histokompatibilních glykoproteinech (MHCgp). MHCgp jsou proteinové komplexy, které na povrchu buněk presentují vlastní nebo cizorodé peptidy a ukazují tak IS případné patologické stavy buněk či jejich infekci. Různé alelické formy MHCgp presentují ze stejných proteinů různé peptidické části díky polymorfismu ve vazebné části, a tak je tkáň od jiného jedince rozeznávána recipientem jako cizorodá látka. Při tomto přímém rozeznávání následně dochází k aktivnímu napadání a odhojení transplantované tkáně. Přímému rozeznání se dá částečně předejít transplantacemi od dárce, který je příbuzný s recipientem. I když jsou alelické formy MHCgp dárce i příjemce stejné, k odhojení dochází na základě různých alelických forem stovky různých proteinů, které jsou pohlcovány příjemcovými antigen presentujícími buňkami (APC) a jsou presentovány jako cizorodé antigeny. Toto nepřímé rozeznání antigenů dále komplikuje transplantace. Při přímém rozpoznávání dochází i k útoku štěpu proti hostiteli (GVHD - graft versus host disease), kdy T lymfocyty dárce z darované tkáně rozeznávají hostitelovy tělní struktury jako cizorodé a aktivně na ně útočí. Mezi nejčastější příznaky patří projevy na kůži (chimerismus), poruchy jater (hyperbilirubinémie) a trávící soustavy (mykotické plaky u dutině ústní, závažné průjmy, nauzea, zvracení). GVHD má dvě formy: akutní, která přichází do 100 dnů po Tx a chronická, která se projeví po 100 dnech od Tx.", "section_level": 1}, {"title": "HLA kompatibilita.", "content": "Molekuly buněk, které odpovídají za histokompatibilitu tkání živočíchů se označují jako MHC (major histocompatibility complex). U člověka se tyto molekuly nazývají HLA (human leukocyty antigen), protože byly objeveny na leukocytech. Lidský jedinec, podobně jako chromozomy, od svých biologických rodičů zdědil mateřské i otcovské HLA antigeny. HLA se označují i jako hlavní transplantační antigeny (HLA-A, HLA-B a DR). Když je při transplantaci shoda HLA molekul dárce a příjemce, příjemce orgán toleruje. U transplantace plic, jater a srdce se kompatibilita nevyžaduje, protože tyto orgány mají nízkou HLA expresi. U transplantace ledviny je nutná serologická kompatibilita na úrovni HLA - A,B, DR. Transplantace kostní dřeně vyžaduje kompatibilitu až na imunogenetické úrovni, a to pomocí PCR. Na úrovni alel známe víc jako 1800 HLA-A molekul, víc jako 2000 HLA-B molekul a víc jako 9000 HLA-DR molekul. HLA molekuly se kromě toho používají i ve forenzní medicíně na stanovení otcovství (paternitní spory).", "section_level": 1}, {"title": "Imunologicky privilegované tkáně.", "content": "U některých typů tkání a na některých místech v těle nedochází k tak silnému odhojování transplantátu. To je způsobeno tím, že některé tkáně musí být nutně chráněny před zánětlivými reakcemi IS. To jsou například mozek a oko. Kdyby v těchto orgánech docházelo k normální imunitní reakci proti různým podnětům, mohlo by docházet k nenapravitelnému poškození. To je u zvláště u mozku absolutně nežádoucí. Mozek, oko, ale i gonády jsou proto částečně odděleny od buněk IS, ať už mechanicky (bariéry proti infiltraci lymfocytů) a nebo funkčně (například buňky oka obsahují FasL, ligand tzv. Fas receptoru, který způsobuje apoptózu efektorových lymfocytů). To ovšem neznamená, že by tato privilegovaná místa zaručovala bezproblémovou transplantaci. Někdy dochází k odvržení transplantátu oční rohovky a hlavně některá imunologicky privilegovaná místa jsou terčem autoimunitních onemocnění. K tomu dochází například v mozku při roztroušené skleróze.", "section_level": 1}, {"title": "Typy transplantací podle původu použité tkáně.", "content": "Podle původu transplantované tkáně nebo orgánu rozlišujeme několik typů transplantací:", "section_level": 1}, {"title": "Typy transplantací podle transplantovaného orgánu (tkáně).", "content": "Tx kostí - používá se v kostní chirurgii k výplni defektů a náhradě části kosti. Pro úspěšnou transplantaci kosti je nutné splnit dvě základní podmínky: přítomnost tzv. osteoprogenitorových buněk (původně vazivových buněk se zdrojem v kostní dřeň, endost a periost) a dobré cévní zásobení celé lokality, do které se transplantát přenáší. Formy transplantace kostí jsou autogénní s možností přestavby transplantátu na novou kost a homogénní, které vykazují vysokou inkompatibilitu (lze ji snížit konzervací a tzv. kostními bankami). Tx šlach - nejčastěji po různých deformitách a úrazech šlach, např. flexoru ruky. Tx rohovky - provádí se v celé síle rohovky jako tzv. perforující keratoplastika. V některých případech se dělá i lamelární keratoplastika, kdy se transplantuje jen určitá vrstva rohovky. Mezi hlavní indikace patří: zlepšení průhlednosti, riziko perforace u vředů bulbu, těžké záněty rohovky a kosmetická indikace, prováděná ojediněle. Tx srdeční chlopně - je možnosti léčby chlopňových vad chlopňovou protézou (biologickou nebo mechanickou). Biologické chlopně- bioprotézy - jsou speciálně upravené vepřové chlopně nebo z hovězího perikardu. Nejméně často užívanou možností náhrady srdeční chlopně je tzv. homograft. Jde o transplantaci lidské chlopně z člověka. Chlopeň dárce musí velikostí odpovídat chlopni příjemce. Po transplantaci homograftem není nutno užívat warfarin, riziko infekce je o dost nižší a nedochází k tak rychlé degeneraci materiálu jako u bioprotéz. Tx alložíly - je jedinou možností záchrany končetiny u pacientů po opakovaných cévních výkonech s kritickou ischemií. Transplantace se vždy provádí z mrtvého dárce. Tx kůže - nejčastěji jde o autotransplantaci - odběr vlastní kůže a její přenesení na místo defektu; důvodem pro tuto transplantaci jsou popáleniny, kožní infekce, velké otevřené rány, dekubity a špatně se hojící vředy. Tx srdce - ortotopická allotransplantace srdce - u pacientů v konečné fázi srdečního selhání. První transplantaci srdce provedl v roce 1967 Christiaan Barnard. V ČR byla první úspěšná Tx srdce provedena 31.1.1984 v pražském IKEM. Tx plic - je jeden z nejnáročnějších chirurgických výkonů. První, ovšem neúspěšnou transplantaci plic provedl v roce 1963 James Hardy, pacient ale tehdy zemřel 18 dní po zákroku. Úspěšný zákrok se nakonec povedl v roce 1983 v Torontu J. D. Cooperovi. V ČR byla první úspěšná Tx plic provedena týmem profesora Pafky v roce 1997. Transplantace se nejčastěji provádějí u lidí s plicní či cystickou fibrózou, plicním emfyzémem či plicní hypertenzí. Po pěti letech žije víc než polovina transplantovaných. Tx jater - komplexní léčebná metoda určena především pro pacienty s jaterním selháním (zejména kvůli alkoholické cirhóze, hepatocelulárním karcinomům nebo vrozeným poruchám jater). První transplantace jater u člověka byla provedena v roce 1963. V ČR to bylo v Brně v roce 1983 týmem profesora Kořístka. Tx ledviny- zdravá ledvina dárce je operativně vpravena do těla příjemce, přičemž jeho vlastní ledviny (i když nefunkční) se ponechávají. Nová ledvina je vložena do levé nebo pravé jámy kyčelní, propojena s cévami, a pokud je toto spojení v pořádku, začne hned vytvářet moč. Nejlepší volbou by měla být vždy transplantace od živého dárce. Dárcem se může stát jakákoli osoba příbuzná nebo nepříbuzná, starší 18 let, způsobilá k právním úkonům. U tzv. párových výměn probíhá transplantace simultánně s operací dárce, aby se minimalizovala doba, po kterou je odebraná ledvina mimo tělo a tedy vyřazená z krevního oběhu. Tx slinivky břišní - výkon je indikován zejména u pacientů s diabetem 1. typu v kombinaci se závažným selháním ledvin nebo u pacientů s vážnou dekompenzací cukrovky s častými hypoglykemiemi s poruchou vědomí. První transplantace pankreatu v ČR byla provedena v IKEM již v roce 1983. Ročně se transplantuje v IKEM asi 30 slinivek. Po úspěšné transplantaci pankreatu je možné bezprostředně ukončit inzulinovou léčbu. Tx Langerhansových ostrůvků - jde o alternativní léčbu u pacientů s labilním typem diabetu. Princip transplantace spočívá v izolaci těchto ostrůvků z původně celého orgánu a v jejich následné infuzi do jaterního řečiště příjemce. Lze ji udělat třemi způsoby: autotransplantace ostrůvků u pacientů, kterým je odebrán pankreas; izolovaná transplantace z pankreatu zemřelého dárce; simultánní transplantace s ledvinou ze zemřelého dárce. První Tx LO byla provedena v roce 2005. Tx tenkého střeva - provádí se u pacientů se selháváním střeva. Nejčastější příčiny selhání střeva jsou: cévní katastrofy, břišní traumata, Crohnova nemoc, poradiační enteritida a důsledky abdominálních pooperačních komplikací. Je součástí multiviscerální transplantace. Tx dělohy - mezi základní kriteria pro Tx dělohy patří: věk do 40 let a stav bezdětná s nemožností mít vlastní dítě (nejčastější příčinou je ageneze dělohy). První úspěšná transplantace dělohy v ČR byla v roce 2016 v IKEM. První dítě se z transplantované dělohy narodilo císařským řezem v roce 2019. MVTx (multiviscerální transplantace) - transplantace třech a více orgánu od jednoho dárce. K transplantaci jsou indikováni především pacienti, u kterých byl diagnostikován syndrom krátkého střeva, pacienti s portomezenteriální trombózou nebo také pacienti s některými typy nádorů dutiny břišní a retroperitonea. První multiviscerální transplantaci provedl tým chirurgů v pražském IKEM v roce 2014 (pacientovi transplantovali celkem pět orgánů - žaludek, játra, slinivku, slezinu a tenké střevo). Tx kostní dřeně - spočívá v nitrožilní aplikaci krvetvorných buněk buď vlastních (autologní transplantace) nebo od dárce (allogenní transplantace). Před samotnou aplikací musí příjemce projít náročnou přípravou, mimo jiné i léčbou vysokými dávkami cytostatik. Indikací jsou různé druhy leukémií, non-Hodgkinské lymfomy, myelomy a vrozené poruchy krvetvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Náročnost transplantací.", "content": "Transplantace jsou z hlediska finančního, organizačního i chirurgického velmi náročné operace. Pro jejich provedení je potřeba tým zkušených chirurgů, potřeba je i následná komplexní péče o pacienty. Proto se často transplantace soustřeďují do specializačních transplantačních center. V ČR jsou tyto TC: IKEM Praha - provádějí Tx srdce, jater, ledvin, slinivky břišní (a izolovaně Langerhansových ostrůvků), tenkého střeva, dělohy a allogenní žíly. Provedli zatím 5 multiviscerálních transplantací (transplantace 3 a více orgánů najednou od jednoho kadaverózního dárce). TC Motol Praha - Tx srdce u dětí, plic a ledvin TC Brno - Tx srdce, ledvin a jater TC Olomouc - Tx ledvin TC Ostrava - Tx ledvin TC Hradec Králové - Tx ledvin", "section_level": 1}, {"title": "Koordinace transplantace od A po Z.", "content": "V České republice je legislativně zakotvený princip předpokládaného souhlasu. Do národního registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním orgánů se může zapsat každý jedinec, který nesouhlasí, aby mu po smrti byly odebrány orgány. Proces přípravy na transplantaci a koordinace samotná začíná oznámením potenciálního dárce, pak následuje jako první krok náhled do tohoto registru. Pokud potenciální dárce v něm nefiguruje, přistupuje se ke koordinaci transplantace. Udělá se rozhodnutí o jednotlivých orgánech k transplantaci a z čekací listiny se vyberou vhodní dárci (pouze u ledvin se příjemci vybírají až po odběru). Pak se jednotlivé orgány nabízejí transplantačním centrům k akceptaci. Paralelně se vyšetřuje dárce a angiografií je potvrzena smrt mozku. Následně může dojít k samotnému odběru. Při multiorgánových odběrech se může stát, že se na sále setká i víc operačních týmu z jednotlivých transplantcenter. Poslední slovo pro příjem odebraného orgánu mají stejně chirurgové z operačních týmů, protože ne vždycky je orgán opticky vhodný. U transplantací je důležitý tzv. negativní crossmatch - křížová zkouška (mezi hlavní parametry patří stejná krevní skupina bez ohledu na Rh faktor, dobré laboratorní výsledky, váhový a velikostní poměr mezi dárcem a příjemcem, příp. obvod hrudníku), dále urgentnost na čekací listině, stupeň shody v HLA antigenech, věkový rozdíl mezi dárcem a příjemcem a doba čekání na příjemce. Tak, jak byl vyšetřován dárce, je důležité vyšetřit a připravit na transplantaci i příjemce. Tyto úkony probíhají na jednotlivých odděleních TC. Časová doba od odběru po samotnou transplantaci podléhá tzv. teplé ischemii, což je časový interval, kdy po poklesu krevního tlaku a okysličení pod určitou kritickou hodnotu dojde k poškozování orgánů. Tato doba se u jednotlivých orgánů liší: plíce je nutno transplantovat do 2 - 6 hodin, srdce vydrží 4 hodiny, játra 12 hodin, slinivka břišní 16 hod. a ledviny dokonce 30 hodin, záleží na způsobu konzervace. Po odběru jsou orgány vloženy do speciálních boxů a jsou transportovány do jednotlivých TC. Koncem října 2019 byl v TC IKEM Praha vyzkoušen nový způsob transportu orgánu, a to tzv. metodou bijícího srdce, kdy se srdce dárce napojilo na přístroj, který simuloval fyziologické prostředí. Za dobu 4 hodin se tímto odbourali nedobré parametry zjištěné před odběrem a příjemci se mohl transplantovat kvalitní materiál.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce štěpu - splitování.", "content": "Jediným orgánem, u kterého lze přistoupit ke splitování, jsou játra od kadaverózního dárce. Jde o metodu rozdělení štěpu, přičemž se klade důraz na velikost a váhu dárce a příjemce. Impulzem byla vysoká úmrtnost dětí v kategorii do 10 kg na čekací listině, kde dosahovala až 50 %. Zmenšení neboli redukce se stala předstupněm tzv. splitování, což je rozdělení štěpu jater pro dva příjemce, pro dospělého i pro dítě podle jeho váhy a velikosti (graft to body weight ratio). Aby byl takový proces úspěšný, redukovaný štěp musí mít 30 - 40 % celkového objemu jater (standard liver volume). To však platí spíše v ideálních podmínkách. Mezi další základní podmínky patří: věková hranice dárce do 50 let pro možnost obnovy jaterních buněk - tento požadavek je poměrně důležitý, když je příjemcem malé dítě; dále hemodynamická stabilita s minimální inotropnou podporou, pobyt na JIP max. 5 dnů a jaterní štěp by měl být bez primárního poškození. Štěp se redukuje nebo splituje in situ (v těle dárce). V případě redukce ex situ se odebere celý orgán a redukce se provádí v ledovém konzervačním roztoku mimo tělo dárce. Nejčastěji se redukuje levý lalok v segmentu II. a III. a rozšířený pravý lalok (segment IV. - VIII.), příp. rozdělení na dvě části obsahující pravý (V.-VIII.) a levý (II. -IV.) lalok. Tato metoda je náročná jednak na logistiku, jednak na techniku provedení. Komplikace zahrnovali krvácení (brzký second look s open abdomen), biliární leak, ale i primární nefunkčnost štěpu.", "section_level": 3}, {"title": "Následná péče o pacienta.", "content": "Je potřeba si uvědomit, že samotným chirurgickým zákrokem úspěšná transplantace nekončí. Jak už bylo řečeno, bez tlumení IS imunosupresivy dochází k odhojení transplantátu. Tomu je potřeba zabránit, protože jinak by celá transplantace přišla vniveč. Celoživotním podáváním imunosupresiv je možné odhojení předejít. To s sebou ale nese významné komplikace. Funkcí IS je chránit jedince před škodlivými cizorodými látkami a organismy zvenčí, ale také chránit tělo před vlastními buňkami, které jsou poškozené a za normálních podmínek jsou odstraňovány. Při utlumení IS se pacient stává velmi náchylný k výše zmíněným nebezpečím. První týdny po operaci musí být proto pacienti izolováni na speciálních odděleních transplantačních center, aby nedocházelo k životu ohrožujícím infekcím. Postupem času je možné tlumení IS zmírnit, ve většině případů však ne zcela léky vysadit. I po několika letech by totiž po vysazení imunosupresiv došlo k odhojení transplantované tkáně a i následné smrti (jde-li o transplantaci životně důležitého orgánu). Tento proces odhojení se odborně nazývá rejekce. Transplantovaný orgán, který je rejekcí poškozen do té míry, že již neplní svou funkci a ohrožuje život pacienta (vzestupem zánětlivých parametrů a celkovou sepsí), je nutné odstranit chirurgickým zákrokem, tzv. graftektomií. Akutní celulární rejekce (ACR) - postihuje 20 -40 % pacientů po Tx jater. Manifestuje se tzv. triádou příznaků: a) zánět výrazný na zvyšování hodnot v jaterních testech a v krevním obrazu b) zánět pod endotelem portálních a centrálních žil c) poškození interlobulárních žlučovodů Operuje se i s pojmem hyperakutní rejekce, která se rozvine od pár minut (Tx ledviny) do 24 hodin (Tx alložíly) po transplantaci. Nejlépe je to vidět ještě u operace (Tx ledviny), kdy dochází k nekróze ledviny (mění se z červené na černou kvůli intravaskulární trombóze). Po operaci jsou pacienti týden a víc (sledují se laboratorní výsledky - hlavně hepatální testy, albumin a celková bílkovina; příjem per os - nutriční parametry, stav operační rány, stav drénů a celkový fyzický stav) na odd. intenzivní péče. Je pravdou že tyto pacienti jsou po operaci často zmatení (dlouhá operace nebo opakované revize), proto je nutné je tlumit léky, aby neublížili sobě nebo spolupacientům. Tento stav je však přechodný. Každý den (a pak dle výsledků) se pacientům bere krev na zjištění hladiny IS. Hladina IS se stanovuje v tzv. protokolu před Tx, který je vedený na každého pacienta. Po ukončení hospitalizace je pacient sledovaný u odborníků podle transplantovaného orgánu.", "section_level": 2}, {"title": "Etická úskalí transplantací.", "content": "V současné době je v Evropě i ve světě velká poptávka po transplantacích orgánů jako jsou oční rohovky, ledviny, játra, srdce a podobně. V důsledku nedostatku dárců vznikl fenomén nazývaný „transplantační turistika“, což znamená, že pacienti odcestují do zahraničí, aby si zde nechali orgán transplantovat. Kolébkou a vyhledávanou destinací transplantační turistiky se stala Čína. Čínské zdravotnictví a zejména potom jeho odvětví transplantační chirurgie ovšem čelí již od roku 2005 neustálé kritice za svoje neetické postupy. Čína totiž oficiálně legalizovala používání orgánů od popravených vězňů, což potvrdil v roce 2005 náměstek čínského ministra zdravotnictví Chuang Ťie-fu. Připustil, že více než 95% transplantovaných orgánů v zemi pochází z popravených vězňů. V roce 2012 potvrdil, že praxe stále pokračuje a má být provozována až do roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z odebírání orgánů členům Fa-lun-kungu v Číně.", "content": "Téma i samotné obvinění z nelegálního odebírání orgánů je předmětem diskusí, pátrání a snah o shromažďování důkazů. Jednotlivci i organizace se aktivně zasazují o zastavení těchto zločinů. Zůstává faktem že Čínská vláda obvinění odmítá a na žádost OSN o vysvětlení 40 000 nedokladovaných transplantací odpovídá, že nemá žádné statistiky transplantací za období 2000–2005. Celkový počet popravených vězňů označuje Čína za státní tajemství. V čínských vězeních je uvězněno více než 1,5 miliónů vězňů. Někteří jsou zabíjení jen kvůli tomu, aby jejich orgány sloužily k podpoře rozvíjejícího se obchodu z orgány, který má hodnotu zhruba 1 miliardu dolarů ročně. Podle specialistů jsou mezi zabitými stoupenci duchovního hnutí Fa-lun- kung, které čínská vláda pronásleduje od roku 1999. Problémem nejsou ani zadržení Tibeťané, křesťané nebo muslimové. Orgány byly použity pro zámožné Číňany a klienty v zahraničí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Transplantace je přenos celého orgánu, jeho části nebo určité tkáně, a to z jednoho těla do druhého nebo z určitého místa těla na jiné. Důvodem tohoto chirurgického zákroku je poškození nebo selhání původního orgánu, často způsobené určitým onemocněním. Orgány se získávají hlavně z mrtvých organismů (typičtí dárci srdcí jsou úrazy hlavy, v dřívější době bez helem hlavně cyklisté) - kadaverózních dárců. Většina dárců je po mozkové příhodě nebo po krvácení do mozku z důvodu hypertenze (ruptura aneurysmatu). Z jednoho člověka se dá najednou vzít až 7 orgánů. Na většinu dárců není stanovený žádný věkový limit, není omezení v délce napojení na umělou plicní ventilaci nebo omezení v závislosti na infekci. ", "tgt_summary": "En médecine, une greffe ou transplantation est une opération chirurgicale consistant à remplacer un organe malade par un organe sain, appelé « greffon » ou « transplant » et provenant d'un donneur. La différence entre transplantation et greffe est que la première est réalisée avec une anastomose chirurgicale des vaisseaux sanguins nourriciers et/ou fonctionnels, alors que la seconde est avasculaire. Font donc l'objet de transplantations les organes (généralement) : cœur, poumon, foie, reins, tandis que les greffes concernent la cornée, la moelle", "id": 2238252} {"src_title": "Veit Stoss", "tgt_title": "Veit Stoss", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O mládí a učení Veita Stosse se neví téměř nic. Snad nějakou dobu pobýval v Porýní, nejspíše ve Štrasburku, kde se setkal s tvorbou Nicolause Gerhaerta z Leydenu, jenž působil ve Štrasburku v letech 1463-1467. Stoss znal velmi dobře také dílo Monogramisty E.S. a Martina Schongauera. Pravděpodobně také navštívil Nizozemí a Brusel a seznámil se zde s tvorbou Rogiera van der Weydena. V roce 1477 opustil Norimberk a usadil se se svou ženou Barborou rozenou Herzovou v Krakově. Zde vytvořil své nejvýznamnější dílo - \"Mariánský oltář\" v Kostele Nanebevzetí Panny Marie. Po jeho dokončení v roce 1484 zde pracoval ještě na několika zakázkách (např. \"náhrobku krále Kazimíra Jagellonského\" v katedrále na krakovském Wawelu) a v roce 1496 se přestěhoval zpět do Norimberku. Ve stejném roce zemřela jeho žena Barbora. V Norimberku se Stoss dostal do finančních potíží a 16. listopadu 1503 byl uvězněn za falšování úředních listin. Hrozil mu trest smrti nebo oslepení. S pomocí zetě Jörga Trummera z města Münnerstadtu a po přímluvě několika vážených osobností (např. würzburského biskupa Vavřince von Bibra) mu byl trest zmírněn na vypálení cejchu na obou tvářích a doživotní zákaz opuštění města. Fyzický trest byl vykonán 4. prosince 1503 pomocí rozpáleného železa. Přes zákaz opuštění města Stoss v roce 1504 uprchl do Münnerstadtu, kde ho městská rada požádala o polychromování a zlacení oltáře, který zde předtím vytvořil Tilman Riemenschneider. V roce 1506 byl v Norimberku znovu uvězněn a nepomohl mu ani přímluvný dopis císaře Maxmiliána Habsburského. V roce 1512 jej císař povolal k vytvoření návrhu císařské hrobky v Hofkirche v Innsbrucku. V letech 1515-1520 Stoss získal od bohatého florentského kupce Raphaela Torrigianiho zakázku na vytvoření několika soch. V roce 1516 tak pro něj vytvořil sochu \"Tobiáše s Andělem Rafaelem\" (dnes v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku). Následovala pak socha \"Svatého Rocha\", která se dnes nachází v bazilice Della Santissima Annunziata ve Florencii. Toto dílo označil Giorgio Vasari za \"zázrak ve dřevě\". V roce 1523 vytvořil oltář pro karmelitský kostel v Norimberku, který se dnes nachází v bamberské katedrále. Veit Stoss zemřel v Norimberku roku 1533 a byl pohřben na místním Hřbitově sv. Jana v hrobě číslo 268. Zanechal po sobě sedm synů: nejstarší Andreas byl karmelitským mnichem, Stanisław (narozený v Krakově) byl úspěšným sochařem, Florian byl zlatníkem ve Zhořelci, Veit mladší a Willibald byli také sochaři, Johannes malířem a sochařem, a nejmladší Martin byl zlatníkem v Krakově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veit Stoss, polsky také Wit Stwosz nebo Wit Stosz; německé verze jména: \"Veit\", \"Feyt\", \"Veydt\", \"Vit\", \"Víťa\", německé verze příjmení: \"Stoss\", \"Stuosz\", \"Stoß\" (narozen kolem roku 1448 v Horbu nad Neckarem nedaleko Stuttgartu, zemřel 20. září 1533 v Norimberku) byl sochař, grafik a malíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů středoevropského pozdněgotického sochařství. Je považován za německého i polského umělce.", "tgt_summary": "Veit Stoss (en polonais : Wit Stwosz ; né vers 1448 à Horb am Neckar et mort en 1533 à Nuremberg) est l'un des plus importants sculpteurs du gothique tardif.", "id": 1472349} {"src_title": "Píseň o Hiawathovi", "tgt_title": "Le Chant de Hiawatha", "src_document": [{"title": "Vodopády Minehaha.", "content": "Za zmínku stojí snímek vodopádů Minehaha (Minnehaha Falls) fotografa Alexandra Hesslera, který údajně inspiroval básníka Henryho Wadswortha Longfellowa k napsání \"Písně o Hiawathovi\". Snímek vznikl během zakázky pro Harper’s Traveler’s Guide v padesátých letech 19. století, když pořizoval krajinářské daguerrotypické snímky řeky Mississippi od města St. Paul až po Galenu v Illinois. Za jediný den v srpnu 1851, Hessler a jeho asistent Joel E. Whitney, pořídili 85 pohledů z Minnesoty, včetně vodopádu Minnehaha. Snímek se dostal do Hesslerovy galerie v Chicagu, kde jej zakoupil George Sumner jako dárek pro svého bratra a senátora Charlese Sumnera z Massachusetts, ten jej ukázal svému příteli básníkovi Henrymu Wadsworthovi Longfellowi, který se tímto obrázkem inspiroval ke známé písni “The Song of Hiawatha.” Oba dva – básník i fotografie – se stali velmi populární, další fotografové cestovali k těmto vodopádům a Hessler kopíroval původní daguerrotypii a prodával ji jako papírové výtisky.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Po krátkém prologu o pěvci Nawadahovi, který jako první zpíval o Hiawathovi, je popsána scéna, v níž „\"velmocný Giče Manito, žití pán\"“ svolal indiánské kmeny, žijící v nesváru a půtkách. Je nespokojen s tím, že jeho děti nedokázaly udržet mír, a oznamuje jim, k nim vyšle toho, kdo mezi ně vnese mír (Hiawathu). Následuje patrně nejkrásnější část eposu, totiž píseň o tom, jak se Západní vítr Mudžekíwis stane králem větrů. Mudžekíwis zplodí s Indiánkou Nakomis syna Hiawathu, ale později ji opustí. Hiawatha si v dětství získá věhlas tím, že uloví srnce. Ač nemá otce, vyrůstá v hrdinu. Jednou na lovu odejde do země Západního větru, kde se setká s Mudžekíwem, svým otcem, bojuje s ním, ale nakonec se rozejdou v míru. Na cestě zpět potká Minnehahu, dceru dakotského šípaře, do níž se zamiluje. V dalším zpěvu se Hiawatha postí za „\"dobro svého lidu, zvelebení lidských kmenů\"“. Po sedmi dnech postu k němu přijde posel od božstev, Mondamin, a vyzve ho k souboji. Hiawatha s ním několikrát udatně bojuje, v posledním boji ho porazí a zabije. Mondamin požádá Hiawathu, aby střežil jeho hrob, že se vrátí, a vzejde z něj dobro pro všechny lidi. Hiawatha tedy hrob pečlivě opatruje. Po čase z něj vyroste kukuřice, „\"dar lidem, jenž jim bude krmí navždy\"“. Hiawatha se spřátelí se dvěma muži, básníkem Čibiabosem a silákem Kwasindem, vyrobí člun a vyzve na souboj obřího jesetera Miše Námu. Miše Náma ho i se člunem spolkne, avšak Hiawatha ho zevnitř zabije. Poté požádá orly, aby ho vyprostily z Miše Námova těla, což udělají. Hiawatha tak Miše Námu porazí. Nakomis poté Hiawathovi vypráví, že jejího otce zabil kouzelník Perlí péro, a požádá Hiawathu, aby se pomstil. Hiawatha k němu putuje, vyzve ho na souboj a porazí ho. Poté se teprve, přes matčiny protesty, vydá na námluvy k dakotskému šípaři, aby si vzal Minnehahu. Jak otec, tak Minnehahá svolí, a Hiawatha si ji proto odvede domů. Na skvělé svatební oslavě zpívá Hiawathův přítel, pěvec Čibiabos „\"píseň lásky, touhy\"“ a vypravěč Ajagů, jakýsi Baron Prášil, alegorický příběh o Osseovi, Synu Večernice, který zabírá téměř celý jeden zpěv. Svatba dále umožní uzavření míru mezi Dakoťany a Odžibveji. V následujícím zpěvu Minnehahá provede rituální požehnání polím a Hiawatha zažene od svých polí vrány, vynalezne obrázkové písmo. Čibiabos umírá na lovu, takže za něj Hiawatha truchlí a naučí svůj lid lékařskému umění. Posléze se vrátí do jeho země lenoch Paupakíwis, který kdysi odešel, a naučí jeho vesnici hrát kostky. Když vyhraje obrovský majetek, chystá se odejít, ale ještě předtím zabije Hiawathovu drůbež a do jeho wigwamu „\"vešed kradmým krokem obrátí vše z líce na rub, rozmetal, kde jen co bylo, na hromadu naházel to, mísy dřevěné a kotle, buvolí a bobří kůže, vydřiny a hranostaje...\"“ Když se to Hiawatha dozví, začne ho pronásledovat. Paupakíwis se změní v bobra, posléze v kachnu apod., nakonec je ale zabit Hiawathou. Umírá Kwasind, duchové mrtvých jim přijdou oznámit, jak mají pečovat o hroby, v období hladu umírá Minnehahá. Epos končí, když k indiánskému kmenu přijdou běloši, šířící křesťanství. Hiawatha vyzve svůj kmen, aby křesťanství přijali, sám od kmene ale odejde. \"Poznámka: Veškeré citace (většinou parafráze vzhledem k syntaktické struktuře věty hesla) a jména pochází z překladu J. V. Sládka ve verzi z roku 1909, s výjimkou jména samotného Hiawathy, které má Sládek v podobě Hiawata. V tomto případě byla použita druhá varianta jména (Hiawatha), která je užita ve zbytku hesla.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": " „Čest a sláva Mudžekíwu!“ volali jsou mladí, staří, když se, vítěz, vracel domů s wampumovým svatým pásem z domoviny Wabasovy, tam, kde Bílý králík vládne. Ukrad’ on pás wampumový, s šíje vzal ho Miše Mokwě hor velkému medvědisku, postrachu a hrůze lidí, jak tu usnul obrovitý, ležel na vrcholku hory, sám jak skála mechovatá, šedě, hnědě kropenatá. - Vasil Biĺak na plenárním zasedání předsednictva ÚV KSČ v říjnu 1972", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy vědeckého ateismu.", "content": "\"\"Smysl vědeckoateistické výchovy byl v upevňování morálněpolitické jednoty pracujících, i v jejím podílu na plnění ostatních úkolů: vítězství socialistické velkovýroby v zemědělství, úplné odstranění zbytků antagonistických tříd, další vývoj výrobních sil na základě automatizace, mechanizace a chemizace, další zdokonalování socialistické demokracie.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vědecký ateismus byla do roku 1989 vědní disciplína, která odmítala možnost pravdivosti náboženství a předpokládala, že tento postoj lze vědecky podepřít. Mimo jiné vědecký ateismus poukazoval na to, že náboženství je na ústupu a není potřebné pro moderní socialistickou společnost. Vědecký ateismus měl v předlistopadovém období za úkol popsat a interpretovat náboženské směry a religiozitu v rámci marxisticko-leninského učení.", "tgt_summary": "En Union soviétique, l'athéisme marxiste-léniniste, en russe Марксистско-ленинский атеизм, est une composante de la pensée philosophique marxiste-léniniste qui rejette la religion, et demande la mise en place d'un matérialisme scientifique, basé sur les lois naturelles. ", "id": 1218798} {"src_title": "Vilém I. Pruský", "tgt_title": "Guillaume Ier (empereur allemand)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Vilém se narodil jako druhorozený syn pruského krále Fridricha Viléma III. a jeho první manželky Luisy Meklenbursko-Střelické. Jako s druhorozeným s ním nebylo počítáno jako s následníkem trůnu a tudíž měl menší vzdělání v diplomatických záležitostech než jeho starší bratr. Od roku 1814 sloužil v pruské armádě, kde se projevil jako velmi statečný voják. Pod vedením maršála Gebharda Leberechta von Blüchera bojoval v bitvách u Ligny a Waterloo. Po Napoleonově pádu se jako diplomat účastnil jednání Vídeňského kongresu v roce 1815. V roce 1840, když zemřel jeho otec, se stal králem Vilémův starší bratr Fridrich Vilém IV. Vilém se stal korunním princem, neboť Fridrich Vilém IV. neměl žádné potomky. Během revoluce v roce 1848 korunní princ Vilém úspěšně rozdrtil povstání, která byla zaměřena proti jeho staršímu bratrovi Fridrichovi Vilémovi IV. Díky tomu si vysloužil přezdívku \"Kartätschenprinz\" (Kartáčový princ).", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princ Vilém regentem.", "content": "Konzervativní král Fridrich Vilém IV., starší bratr prince Viléma, se v červenci 1857 vracel z návštěvy císaře Františka Josefa I., když ho postihl záchvat mrtvice a ztratil schopnost mluvit (afasie). Další záchvaty ochromily jeho mozkové funkce, takže nebyl schopen vládnout a jeho bratr princ Vilém se tak stal v roce 1858 regentem. Král Fridrich Vilém IV. pomalu umíral ještě tři a půl roku. Zemřel 2. ledna 1861, nedlouho poté následován svým pobočníkem Leopoldem von Gerlachem. Tím se stává jeho bratr Vilém pruským králem Vilémem I.", "section_level": 2}, {"title": "Pruský král.", "content": "Po bratrově smrti se 16. ledna 1861 stává Vilém pruským králem. 18. října toho roku se nechává jako poslední (a zřejmě jen druhý) pruský král korunovat v Königsbergu (Královci). 14. června 1861 byl v Baden-Badenu na krále Viléma spáchán neúspěšný atentát. O rok později jmenoval do funkce kancléře Otto von Bismarcka, který tuto funkci zastával po zbytek Vilémova života. Po svém předchůdci a bratrovi zdědil problematickou otázku sjednocení Německa a rozpor mezi králem a liberálním parlamentem. Vilém byl liberály považován za více politicky neutrálního než jeho bratr Fridrich Vilém IV. V roce 1864 se společně s Rakouskem účastnil války o Šlesvicko-Holštýnsko. Tyto války Prusko a Rakousko vyhrály a rozdělily si získaná území takto: Holštýnsko získalo Rakousko, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem a Lauenbursko s titulem vévodství (kterého se musel zříci dánský král) získalo Prusko a král Vilém I. se tudíž stal také lauenburským vévodou. Lauenbursko se poté stalo spolu s Pruskem, kterému plně podléhalo, součástí Severoněmeckého spolku a v roce 1876 bylo plně začleněno jako okres do pruské provincie Šlešvicko-Holštýnsko. Poté v roce 1866 se král Vilém zúčastnil války proti Rakousku, během které dobyl Holštýnsko a část Čech. Po válce byly Šlesvicko a Holštýnsko připojeny k Prusku. Prusko se stalo vedoucím státem Severoněmeckého spolku, který částečně nahradil po této válce Německý spolek, jenž zanikl. Král Vilém I. se stal prezidentem tohoto spolku. V letech 1870–1871 se účastnil války proti Francii, která byla vyprovokována Bismarckem vymyšlenou kandidaturou hohenzollernského prince Leopolda na španělský trůn, již však posléze stáhl. Francouzský císař Napoleon III. vyhlásil válku Prusku, ale byl poražen a zajat.", "section_level": 2}, {"title": "Německý císař.", "content": "Tím byla poskytnuta záminka pro konečné sjednocení Německa pod vládou Pruska. Po francouzské porážce v prusko-francouzská válce byl díky Bismarckově úsilí Vilémovi nabídnut dědičný titul německého císaře. Přijetí císařského titulu nebylo jak pro krále Viléma, tak pro Bismarcka jednoduché; Vilém I. by raději zůstal pruským králem, protože jako král by byl sám svým pánem, ale jako německý císař by musel být omezeným panovníkem velkého soustátí. Kancléř Bismarck se snažil králi Vilémovi přijetí císařského titulu zpříjemnit, a proto za úplatu poslal předem napsaný dopis bavorskému králi Ludvíku II., jen aby král Vilém přijal hodnost císaře jako předseda spolku z přání německých knížat. Vilém I. nejdříve souhlasil s tím, že přijme jen titul \"Kaiser von Deutschland\" (císař Německa), to však nebylo přijatelné pro jednotlivé německé panovníky a hrozilo mezinárodním konfliktem se státy, jež se sice nacházely na původně německém území, nebyly však členy Německého spolku (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko atp.). Původně navrhovaný titul \"Kaiser der Deutschen\" (císař Němců), vynořivší se již v revolučním roce 1848 (jako revoluční titul \"z vůle lidu\"), nebyl pro Viléma akceptovatelný s ohledem na jeho demokratické konotace. Jako kompromis byl nakonec zvolen titul v podobě \"Deutscher Kaiser\" (německý císař). Poté byl konečně 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále ve francouzském Versailles Vilém I. prohlášen německými panovníky za prvního německého císaře. Tím bylo vytvořeno Německé císařství sjednocené Pruskem (krví a železem), které bylo předchůdcem dnešního Německa. Po celou dobu panování byl Vilém do jisté míry závislý na Bismarckovi, kterého považoval pro Německou říši za nepostradatelného. Během jeho panování bylo na Viléma spácháno několik atentátů. Po Vilémově smrti 9. března 1888 se císařem stal jeho syn Fridrich III. Ten svého otce přežil jen o 99 dní. Poté na trůn nastoupil Vilémův vnuk Vilém II.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 11. června 1829 se v kapli zámku Charlottenburg oženil s princeznou Augustou Sasko-Výmarskou, s níž měl dvě děti:", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celý titul po roce 1871.", "content": "Jeho císařské a královské veličenstvo Vilém I./Fridrich III./Vilém II., z Boží milosti, německý císař a pruský král, markrabě braniborský, purkrabí norimberský, hrabě hohenzollernský, svrchovaný a nejvyšší vévoda slezský a Hrabství kladského, velkovévoda dolnorýnský a poznaňský, vévoda saský, vestfálský, engernský, pomořanský a lüneburský, holštýnský a šlesvický, magdeburský, brémský, geldernský, klévský, jülišský a berský, vévoda Vendů a Kašubů, krosenský, lauenburský a meklenburský; lankrabě hesenský a durynský; markrabě horno- a dolnolužický; kníže oranžský, rujánský, východofríský, padernbornský a pyrmontský, halberstadtský, münsterský, mindenský, osnabrücký, hildesheimský, verdenský, camminský, fuldský, nasavský, moerský; hrabě henneberský, markský, ravensberský, hohensteinský, tecklenburský, lingenský, hrabě mansfeldský, sigmaringenský a veringenský, pán Frankfurtu.", "section_level": 2}, {"title": "Vilémovo.", "content": "Na počest císaře byla pojmenována odrůda jabloně 'Vilémovo' ('Kaiser Wilhelm'). Císař pojmenování povolil s tím že \"\"je to skutečně majestátní jablko.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. Pruský (plným jménem \"Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern\") (22. března 1797, Berlín – 9. března 1888, Berlín) byl pruský král (1861 – 1888) a první německý císař (1871 – 1888). Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů.", "tgt_summary": "Guillaume Frédéric Louis de Hohenzollern, roi de Prusse (1861 – 1888), puis empereur allemand (1871 – 1888) sous le nom de (en allemand : \"Wilhelm I.\" ou \"Wilhelm Friedrich Ludwig von Preußen\"), né le à Berlin et mort le dans la même ville, est le septième roi de Prusse de 1861 à 1888, et le premier empereur allemand de 1871 à 1888.", "id": 805503} {"src_title": "Ryzlink rýnský", "tgt_title": "Riesling (cépage)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Ryzlink rýnský\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou krátké až středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný, s polovzpřímenými až poléhavými letorosty. Včelka je zelenavě bělavá, výrazně ochlupená, okraje má jemně načervenalé. Vrcholek letorostu je otevřený, velmi silně bíle vlnatě ochmýřený, bělavý s bronzovým nádechem, takřka bez antokyaninové pigmentace. Internodia a nodia jsou zelená, na osluněné straně hnědočerveně pruhovaná, takřka lysá, pupeny jsou slabě až průměrně pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou zelenožluté s bronzovými skvrnami, takřka bez antokyaninové pigmentace, slabě až průměrně bíle vlnatě ochmýřené. Jednoleté réví je žlutavě až kaštanově hnědé, po celé délce žlábkovitě tečkované, eliptického průřezu, raně a dobře vyzrává. Zimní pupeny jsou menší až středně velké, zahrocené. List je středně velký, tvar čepele je pětiúhelníkový nebo okrouhlý, pětilaločnatý se středně hlubokými horními bočními výkroji, výkroje jsou otevřené, ve tvaru „U“. Vrchní strana čepele listu je středně silně puchýřnatá, zdrsnělá, zvlněná a značně tuhá, je světleji zelená, někdy má jemný bronzový nádech, spodní je středně hustě chloupkatá. Řapíkový výkroj je lyrovitý, většinou uzavřený s průsvitem, někdy otevřený, řapík je středně dlouhý, většinou kratší, než medián listu, mírně narůžovělý, stejně jako žilnatina listu v okolí napojení řapíku. Listy se na podzim barví do žluta. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (11-15 mm, 1,2-1,4 g), kulatá až oválná, někdy zploštělá bobule, která je žlutozelená až zlatožlutá (vzácně se nachází též forma či mutace růžová), při přezrání hnědorezavě skvrnitá. Bobule jsou nejednotné velikosti. Slupka je pevná, středně silná, průměrně ojíněná, dužina je řídká, šťavnatá, nezbarvená, neutrální až jemně aromatické chuti, s 2-4 semeny. Stopečka bobule je krátká, obtížně oddělitelná. Na vrcholu bobule je černá tečka po blizně. Semeno je světle hnědé, hruškovitě kulovité, zobáček je krátký, tlustší. Hrozen je malý až středně velký (8-14 x 6-8 cm, 80-110 g), válcovitý až válcovitě-kuželovitý, hustý a kompaktní, někdy s dvěma křidélky, s krátkou (do 3 cm), průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Ryzlink rýnský\" je starobylá, pozdní moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"), pocházející z údolí horního toku Rýna. Dle výsledků genetických analýz (Ferdinand Regner, HBfWO Klosterneuburg, Rakousko) se u této odrůdy v profilu nechají vystopovat znaky tří odrůd. Pravděpodobně posledním partnerem při spontánním křížení byla odrůda \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\"), ta dala Ryzlinku vitalitu a vysoký potenciál kyselin. Druhým partnerem byl spontánní kříženec odrůdy \"Tramín červený\" s některou z autochtonních odrůd z údolí Rýna, která má blízko k divoké révě \"Vitis vinifera ssp. sylvestris\" a mohla být z této révy vyselektována usazeným germánským obyvatelstvem, po tomto kříženci zdědil Ryzlink své kvalitativní znaky. Tramín přinesli do údolí Rýna patrně již Římané, druhá, neznámá odrůda vylepšila potenciál Ryzlinku především odolností vůči mrazu a dala mu do vínku i malý rozměr bobulí. Pěstování Ryzlinku v oblasti horního toku Rýna je možné doložit od roku 1435 (zmíněna z Rüsselsheimu), odtud se dále šířila do údolí Mosely a do všech vinařských oblastí Německa. Zpočátku byla pěstována ve smíšených výsadbách, kde nemohly vyniknout její jedinečné vlastnosti hlavně proto, že hrozny této pozdní odrůdy bývaly sklízeny spolu s ostatními, tedy předčasně. Teprve v 18. století byl odhalen vysoký potenciál této odrůdy, víceméně náhodně. Roku 1775 přivezl kurýr do benediktinského kláštera v Johannisbergu v Porýní s velkým zpožděním povolení ke sběru hroznů od převora tohoto řádu, který sídlil ve Fuldě. Mniši v Porýní čekali trpělivě na povolení, přestože již velká část hroznů byla napadena ušlechtilou plísní šedou. Při sklizni pak zpracovali zdravé hrozny odděleně od hroznů napadených. Jaké bylo jejich překvapení, když z hroznů napadených botrytidou vznikl ten nejlepší Ryzlink. Největší souvislé vinice o odrůdou \"Ryzlink rýnský\" jsou dnes v Německu v oblasti Mosely, ale odrůda se pěstuje na velkých plochách ve všech zdejších vinařských oblastech, roku 2007 byla vysazena na 21.722 hektarech, tedy na 22 % veškeré plochy vinic. Dnes se RR pěstuje po celém světě a je řazen mezi nejkvalitnější odrůdy pro výrobu bílých vín. Nejvíce jsou ceněny vyšší kvalitativní třídy vín přívlastkových. Tradičními oblastmi pěstování jsou kromě Německa ještě Francie (3.480 ha roku 2007, hlavně v oblasti Alsaska a Moselle), Rakousko (roku 2007 na 1.863 ha), Lucembursko (roku 2008 na 159 ha), Austrálie (roku 2007 na 4.432 ha), ale též například Moldavsko (roku 2007 na 2.400 ha), Nový Zéland (917 ha roku 2008), USA atd., roku 1999 se Ryzlink pěstoval na cca 60.000 ha. Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od tohoto roku je zapsána též v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. Některé prameny uvádějí, že Ryzlink k nám dovezl již Karel IV, ale pravděpodobnější je, že zde byl rozšířen řádem Svatého Benedikta v 17. století. V České republice se pěstuje v Čechách a na jihu Moravy, v údolí kolem řek, na Bzenecku, na Znojemsku a ve Slovácké podoblasti v Podluží a v okolí Strážnice. Ryzlink tvořil kolem roku 1935 asi 13 % rozlohy všech vinic, roku 1999 asi 5 % a v roce 2010 již 7,3 % rozlohy vinic. Průměrné stáří vinic této odrůdy činilo roku 2010 asi 17 let. Na Slovensku se pěstuje na 860 ha, představujících 5,7 % plochy vinic. Od roku 1985 je povoleno pět klonů : PO-27/5, VP-20/9, PO-90/12, VP-23/9 a PO-89/12. Udržovateli odrůdy v ČR jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je odvozen od německého podstatného jména „Verrieselung“, v překladu „sprchávání“, toto slovo vychází ze slovesa „rieseln“. Občas se setkáváme se zvláštním označením „Klingelberger“, tento název je odvozen od slova \"Klingelberg\" (Zvonová hora), což je staré označení pro nejvyšší část parcely Schlossberg, nacházející se v obci Ortenberg, oblast Ortenau v německém Bádensku, která je pověstná kvalitou svých ryzlinků. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Ryzlink rýnský\" jsou : \"Рислинг, Рислинг рейнский, Белый Рислинг, Рейнрислинг, Рислинок\" (vše Rusko), \"Beregi Riesling, Beyaz Riesling, Biela Disuca Grasiva, B. Grasevina, Dinca Grasiva Biela, Edelriesling, Edle Gewuerztraube, Feher Rajnai, Gentil Aromatique, Gentile Aromatique, Gewürzriesling, Gewürztraube, Graefenberger, Graševina\" (Chorvatsko), \"G. Rajnska, Grauer Riesling, Grobriesling, Hochheimer, Johannesberger, Johannisberg, Johannisberger, J. Weisser, J. Riesling, Karbacher, K. Riesling, Kastellberger, Kis Rizling, Kleigelberger, Kleiner Riesling, Kleinriesler, Kleinriesling, Klingelberger\" (Ortenau, Baden), \"Krauses, K. Roessling, Lipka, Mosel Riesling\" (Kanada), \"Niederlaender, Oberkircher, Oberlaender, Petit Rhin, P. Riesling, Petracine\" (Francie), \"Pfaelzer, Pfefferl, Piros Rajnai Rizling, Pussilla, Raisin Du Rhin, Rajinski Rizling, Rajnai Rizling\" (Itálie), \"Rajnai Rizling Feher\" (Maďarsko), \"Rajnski Ruzling, Rano, Reichsriesling, Reissler, Remo, Rendu, Reno\" (Itálie), \"Renski Rizling, Rezlik, Rezlin, Rezling, Rezlink, Rhein Riesling, Rheingauer, Rheinriesling\" (Rakousko, Německo), \"Rhiesling, Riesler, Riesling.....Bianco, Blanc, De Rhin, Echter Weisser, Edler, Gelb Mosel E43, Giallo, Grosso, Gruener Mosel, Mosel, Rajnski R2 a VCR 3\" (Chorvatsko), \"Reinskii, Renano\" (Itálie, Španělsko), \"Rhenan\" (Španělsko), \"Rhine\" (Kypr), \"Weisser, White....., Rieslinger, Rieslingtraube, Rislinenok, Rislinok, Rizling Linner, R. Rajinski, R. Rajnai, R. Rajnski, R. Reinskii, R. Rynsky, Roessling, Roháč, Rossling, Rosslinger, Ruessel, Ruessling, Russel, Ryn-Riesling, Ryňák, Starosvětské, Starovetski\" (Slovinsko), \"Szagos Rizling\" (Maďarsko), \"Szuerke Rizling, Uva Pussila, Vörös Rizling\" (Maďarsko), \"Weisser Kleiner Riesling, White Riesling\" (Kanada).", "section_level": 1}, {"title": "Mutace a klony odrůdy.", "content": "Mutací odrůdy \"Ryzlink rýnský\" je odrůda \"Ryzlink červený\" (\"Riesling Rot\"), velmi vzácně pěstovaná i v České republice a dále dvě takřka vymizelé odrůdy \"Riesling Blau\" a \"Riesling Schwarzblauer\". V Německu a ve Francii je registrován též tetraploidní klon odrůdy, zapsaný v katalogu odrůd VIVC jako samostatná odrůda.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci odrůdy.", "content": "\"Ryzlink rýnský\" je pro svou nespornou kvalitu velmi oblíbeným partnerem při šlechtění bezpočtu nových odrůd. Jako mateřská odrůda je základem takových odrůd, jako například \"Ehrenfelser\", \"Johanniter\", \"Manzoni Bianco\", \"Müller-Thurgau\", \"Rieslina\" atd. Otcovskou odrůdou, tedy opylovačem, byl například při šlechtění odrůd \"Aurelius\", \"Kerner\", \"Misket Varnenski\", \"Rieslaner\", \"Scheurebe\" atd. Při komplexním šlechtění se podílel též například na odrůdách \"Albalonga\", \"Bacchus\", \"Breidecker\", \"Goldriesling\", \"Merzling\", \"Perlriesling\", \"Primera\", \"Ruling\", \"Arnsburger\" atd.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Plodnost dřeva je 87 %, průměrný počet hroznů na výhon 1,2-1,6 (2). Při jednostranném přehnojení dusíkem a draslíkem trpí často fyziologickým vadnutím třapiny. Proti poškození zimními i jarními mrazy je odrůda mírně nadprůměrně odolná, až do -23 °C. Opadavost květů, tedy sprchávání, které dalo odrůdě název, se dnes se řeší selekcí neopadavých klonů. Podnože se používají především SO-4, T 5C, 125 AA. Podnož K 5BB pouze pro málo výživné, vlhčí půdy, velké tvary a ekologické vinohradnictví. V žádném případě nevysazovat na bujných podnožích při intenzivním hnojení do dobrých půd, neboť sprchává. Používá se vysoké i střední vedení s dlouhým řezem na tažně, zatížení 8 až 12 oček na m2. Hodí se však i na velké kordónové tvary s řezem na střídavé čípky a dlouhá kordónová ramena, v dostatečně vlhkých půdách. Výnos je pravidelný, středně vysoký, 8-11 t/ha, cukernatost bývá 16 až 20 °NM, obsah kyselin 10 až 14 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 148-160 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2896 °C. Doba rašení oček je středně pozdní (ve 3. dekádě dubna), kvete ve druhé dekádě června. Zaměkání bobulí začíná ve 3. dekádě srpna, sklizňová zralost u nás v polovině až koncem října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Plíseň šedá (\"Botrytis cinerea\") napadá bobule většinou až při přezrávání, ale třapina bývá napadána častěji, vyskytuje se však i při vlhkém počasí v době zrání. Odolnost proti plísni révové (\"Plasmopara viticola\") a černé skvrnitosti (\"Phomopsis viticola\") je střední, odrůda je napadána spíše padlím révovým (\"Uncinula necator\"). Vyskytují se více svinutka, roncet, lemování žilek (grapevine veinbanding) a mělnická mozaika (grapevine Melnik mosaic). Odrůda je vyhledávána obaleči.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda je vhodná k pěstování v chladnějších oblastech, ale vyžaduje ty nejlepší polohy jižně exponovaných, slunečných svahů do 220 m n. m. Na půdy tak vysoké nároky nemá, ale nesnáší vyšší obsah vápníku a velmi těžké, studené, jílovité půdy. Dobře využívá půdy na kamenitých svazích, daří se jí i na skalnatých, suchých svazích. Sucho snáší dobře. Zejména v polohách, kde se vytváří podzimní mlhy, bývá ryzlink napaden ušlechtilou plísní \"Botrytis cinerea\". Hrozny bývají sklízeny zpravidla později, koncem října až začátkem listopadu, v příhodných podmínkách se sklízí i později pro výrobu ledových vín.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "RR je předurčený k výrobě kvalitních odrůdových vín, nesoucích jasný odraz,terroir“. Předpokladem je vynikající zdravotní stav hroznů a aromatická zralost. Mošt se nechá spontánně prokvasit při 18-22 °C, vína ze spontánního kvašení mají pomalejší vývoj chuťových a aromatických látek, ale poskytují vysokou kvalitu extraktu, chuti a vůně. U vyšších přívlastků je možno použít technologii s využitím čistého kmene kvasinek a kvašení při běžných teplotách. Důležitá je práce se zbytkovým cukrem, aby se předešlo vysokému obsahu alkoholu a byla dosažena harmonie chutě a vůně. V chuti vín RR hraje velkou roli kyselina a její zralost. Nejtypičtěji se „ryzlinkový fenomén“ projevuje ve zralých, suchých, kabinetních vínech. Ve vyšších stupních přívlastkových vín je postupně onen fenomén překrýván narůstajícím tělem vína, případně tóny zralosti pocházejícími z napadení ušlechtilou plísní. Taková vína jsou jistě neméně zajímavá a přinášejí jiný druh požitku. Typická vína RR jsou světle zelenožlutá, s přibývající zralostí se objevují zlatavé odstíny, u výběrů z bobulí až jantarové tóny. Široká škála vůní podle půdního typu a ročníku, po ovocných plodech, ale i kořenité, minerální zemité i kouřové, květinové, typická vůně je po lipovém květu, může být i muškátová, broskvová nebo jako luční květy, z příliš horkých lokalit může zavánět petrolejem a kerosinem, to když je většina bobulí vlivem slunce hnědavě zbarvena. Chuť přechází od ocelové kyseliny v nezralých ročnících přes příjemně peprně kořenitě říznou až po svěže zralou, která je nezbytnou součástí velkých vín výborných ročníků a současně oporou tvorby buketu a chuťových látek lahvové zralosti. Ve vůni a chuti můžeme hledat broskev, zelené i žluté jablko, pomeranč, citronovou kůru, kdouli a u měkčích vín i meruňku nebo ananas, ale i med, marcipán, mandle a hrozinky, minerály, květ mučenky, lipový květ. Chuť je zvýrazněna pikantní kyselinkou, někdy i vyššími a delikátními aromatickými látkami, jež zaujmou nevtíravým a přece dlouho trvajícím vjemem. Odrůda je považována za nejkvalitnější odrůdu severních vinohradnických oblastí, má vyšší nároky na polohu. O vínu RR se říká, že je to víno králů a král vín. Víno dosahuje vynikající jakosti, pokud jsou hrozny sklizeny koncem října až začátkem listopadu, protože se aromatické látky vyvíjí především při střídání nižších nočních teplot se slunečnými dny. Poskytuje ve všech jakostních stupních vína s přívlastkem, především však kabinet a pozdní sběr. Výběr z hroznů a výběr z bobulí dává jen v nejlepších letech a při cílené agrotechnice, ale lze se setkat i s víny ledovými. Vhodnost vín RR k dlouhodobé archivaci je známá. Ležením v láhvi vína dosahují špičkové zralosti, mohou se však objevit postupně intenzívnější tóny petrolejové.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Jakostní vína RR jsou vhodná k tučnějším masitým pokrmům a uzenému, k lehké úpravě ryb a drůbeže. Sladké výběry jsou vhodné k dezertům, kabinety ke studeným předkrmům a telecímu masu, pozdní sběry k pstruhům a rybám v různých úpravách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ryzlink rýnský (zkratka RR, německy \"Rheinriesling\", název dle VIVC \"Riesling Weiss\", nejčastěji nazývaný pouze \"Riesling\") je starobylá, velmi ceněná moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě kvalitních bílých vín. Předpokládá se, že pochází z území dnešního Německa, konkrétně z údolí řeky Rýn. Kromě názvu \"Ryzlink\" tato odrůda nemá nic společného s odrůdou \"Ryzlink vlašský\". Dle posledních genetických výzkumů lze v rodokmenu odrůdy \"Ryzlink rýnský\" objevit odrůdy \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\") a \"Tramín červený\".", "tgt_summary": "Le riesling est un cépage blanc, originaire de la vallée du Rhin et de la Moselle. C'est un cépage en expansion qui doit sa faveur auprès du public à un éventail de vins large et de qualité. Du vin fruité consommable en toute occasion au vin de garde qui peut durer plus de dix ans, il peut aussi servir à élaborer des vins sucrés (vendanges tardives, vin de glace).", "id": 823602} {"src_title": "Batman", "tgt_title": "Batman", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Batman se stal populární ihned po svém uvedení v komiksové sérii \"Detective Comics\", kde debutoval v čísle 27 v květnu 1939 (\"The Case of the Chemical Syndicate\"). Už v několika prvních číslech se objevila myšlenka, že Batman své protivníky nikdy nezabíjí (vůbec poprvé v historii komiksu). Série \"Detective Comics\" skončila v říjnu 2011 s číslem 881. Druhou hlavní sérií byla \"Batman\", která poprvé byla vydána na jaře 1940 a skončila také v říjnu 2011 s číslem 713. Batmanovy příběhy byly dále vydávány v komiksu \"World's Finest Comics\", jehož první číslo vyšlo na jaře 1940 a série byla zastavena v lednu 1986 číslem 323. V šedesátých letech začala být vydávána série \"The Brave and the Bold\", v jejím 67. čísle se znovu objevil Batman a i tuto sérii si pro sebe získal. Její vydávání skončilo v červenci 1983 s číslem 200. V letech 1975 a 1976 vyšla minisérie \"The Joker\" o devíti číslech. Ve stejné době bylo vydáno i dvacet čísel minisérie \"Batman Family\" a dvě \"Man-Bat\". V osmdesátých letech vznikly nové série \"Batman and the Outsiders\" (32 čísel), \"The Outsiders\" (28 čísel), \"The Adventures of the Outsiders\" (13 čísel) a \"Legends of the Dark Knight\" (36 čísel). V roce 1986 napsal Frank Miller jednu z přelomových komiksových knih \"The Dark Knight Returns\" (\"Návrat temného rytíře\") a roku 1989 poté \"Batman: Year One\" (\"Batman: Rok jedna\"). Devadesátá léta byla ve znamení nových sérií \"Batman: Shadow of the Bat\" (94 čísel), \"Batman: Legends of the Dark Knight\" (177 čísel), v té se poprvé představil i scenárista Grant Morrison, \"The Batman Adventures\" (36 čísel), \"The Batman Chronicles\" (23 čísel), \"The Batman and Robin Adventures\" (25 čísel) a \"Batman: Gotham Adventures\" (60 čísel). V prvních letech 21. století stále pokračovaly původní série \"Detective Comics\" a \"Batman\", ale vznikaly i nové série. \"Batman: Gotham Knights\" (74 čísel), \"Gotham Central\" (40 čísel), \"Batman Adventures volume 2\" (17 čísel), \"Superman/Batman\" (87 čísel), \"The Batman Strikes\" (50 čísel), \"Batman Confidential\" (54 čísel), \"Batman: The Brave and the Bold\" (22 čísel), \"Batman: Streets of Gotham\" (21 čísel), \"Batman and Robin\" (26 čísel), \"Batman Incorporated\" (8 čísel). V roce 2011 DC vesmír prošel restartem a nové komiksy jsou vydávány pod značkou New 52. Od začátku tak vznikají série \"Detective Comics\" (jako vol. 2), \"Batman\" (jako vol. 2), \"Batman: The Dark Knight\" (jako vol. 3), \"Batman and Robin\" (jako vol. 2) i \"Legends of the Dark Knight \" (jako vol. 2), ale i nové: \"The All New Batman: The Brave and the Bold\", \"Batman: Arkham Unhinged\", \"Batman '66\" a \"Batman Eternal\". Současnými autory například jsou: Peter Tomasi, Tony Daniel, John Layman a Scott Snyder. V roce 2016 proběhl další relaunch známý jako DC Rebirth (Znovuzrození). Pro některé série to znamenalo návrat ke kontinuitě před New 52, některé pokračovaly vcelku nezávisle. Batman pokračoval v nové vlastní sérii \"Batman Vol. 3\", kterou psal Tom King a ze začátku kreslil David Finch. Další sérií je \"Detective Comics\", která se po relaunchi vrátila k číslování z Vol. 1. Prvním číslem v rámci DC Rebirth tak byl sešit \"Detective Comics Vol. 1 #934\" ze srpna 2016. Tuto sérii píše James Tynion IV a zprvu kreslil Eddy Barrows. V sérii je sestaven nový tým superhrdinů s názvem Gotham Knights. Od října 2016 také vychází série \"All-Star Batman\", kterou píše Scott Snyder a kreslí John Romita, Jr.", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "Biografie Batmana byla často měněna, je taky jednou z mála komiksových postav, která není pevně zakotvena v určité době. Jeho minulost byla poprvé popsána v čísle \"Detective Comics #33\"", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý věk (1939–1959).", "content": "Během Zlatého věku byl Batman poprvé představen v Detective Comics # 27 (květen 1939), kde se mu ještě nedostalo dostatečného prostoru a vlastního příběhu, na což navázal Detective Comics # 33, kde byl Bruce konečně vyobrazen v původních znacích a dostal vlastní příběh. Malý Bruce Wayne byl synem velmi známých gothamských filantropů, kteří už od nepaměti patřili do vyšší společenské vrstvy města. Bruce tak vyrůstal ve Wayne Manor, kde den co den prožíval vznešený život. To se změnilo chladnokrevnou vraždou jeho rodičů, po jejichž smrti tak přísahal na jejich hroby, že pomstí jejich smrt a navždy vymýtí kriminalitu v celém Gothamu. Od té doby se začal věnovat rozličným studiím a tréninkům, díky kterým získal mnoho dovedností a to zejména v oblasti bojových umění, kriminologie apod. Po dokončení tréninku si Wayne uvědomil, že jeho dovednosti samy o sobě nestačí, neboť v kriminálnících potřeboval vyvolat bázeň, která by se stala jeho pravou metlou zločinu. Někdy v té době se objevil netopýr, kterým se Bruce nechal inspirovat, a o něco málo později tak z něj vytvořil svůj symbol, prostřednictvím kterého bojoval proti kriminalitě Gothamu. Jedna z nejtragičtějších a nejzásadnějších událostí jeho života však na sebe nenechala dlouho čekat. Wayne se rozhodl navštívit představení \"The Flying Graysons\", kde účinkovala rodina velmi schopných akrobatů, kteří byli zabiti jen kvůli odmítnutí vyplacení výpalného, které vyžadoval jeden Gothamský pomatenec. Po jejich smrti se setkal s jejich potomkem Richardem Graysonem, ve kterém uzřel sama sebe kdysi před lety. Bruce se tedy chlapce rozhodl ujmout a cvičit jeho fyzické a dedukční schopnosti. Po zdárném dokončení tréninku, tak z Dicka učinil historicky prvního Robina, se kterým společně narazil na Tonyho Tucca, mafiánského bosse a muže, který byl odpovědný za smrt Graysonových rodičů. Roky plynuly a různé převraty i hrdinové na sebe nenechaly dlouho čekat. Bruce se v té době stává s určitými hrdiny jedním ze zakládajících členů Justice League, což ho však nijak neomezovalo v jeho individuálním souboji proti Gothamskému podsvětí. Ve stejné době se k Bruceovi a Dickovi připojil jistý Alfred Pennyworth, který čirou náhodou zjistil jejich „pravé“ totožnosti (objevil totiž tajemství starých pendlovek), a stal se tak jedním z nejdůležitějších členů rodiny, který jejich tajemství vždy držel v bezpečí. Aby nebyl Bruce Wayne považován za úplného „suchara“, byla mu roku 1940 vsazena do života žena jménem Vicky Vale, která se měla stát obdobou Lois Lane z Metropolis. Tato žena se s Brucem snažila trávit co nejvíc času a hlavně měla velký zájem na odhalení Batmanovy pravé identity. Nakonec k jejímu překvapení přece jen zjistila, že Křižákem Gothamu nebyl nikdo jiný, než sám velký Bruce Wayne, což se jí snažil pod svou kápí neustále vyvracet. Právě tyto honby za identitami, jejich utajování a objevování se stávaly jedním z hlavních znaků Zlatého věku, kde byl pravý Batman původně vylíčen jako chladnokrevný a bdělý strážce, kterému nedělalo problém zabíjet jednoho kriminálníka po druhém. To se nelíbilo mnoha čtenářům, kteří chtěli pravého hrdinu, a proto charakter Batmana čekal na svůj mravní kodex, který mu byl dán mužem jménem Whitney Ellsworth. Právě tento muž se zasloužil o Bruceovy charakteristické rysy (nikdy svou oběť nezabít a nepoužívat žádné střelné zbraně).", "section_level": 2}, {"title": "Stříbrná éra komiksu (1960–1986).", "content": "V tzv. stříbrné éře komiksu, která Batmana poznamenala až v šedesátých letech 20. století, byl vytvořen Batman v paralelním světě (Země-dvě). Zde se Bruce Wayne oženil se Selinou Kyle (Catwoman) a společně vychovali svou dceru Helenu Wayne, ze které se později stala Huntress. Ta, spolu s Dickem Graysonem (paralelní Robin), převzala ochranu Gothamu poté, co Bruce Wayne odložil identitu Batmana, aby se stal policejním komisařem. V tomto paralelním vesmíru je nakonec Bruce zabit. Mezi lety 1954 až 1984 vycházela série \"World's Finest Comics\", ve které původní Batman spolupracuje se Supermanem. V šedesátých letech se také stal členem týmu Justice League of America, jejichž příběhy byly vydávány v komiksu \"Brave and the Bold\". V příbězích z roku 1969 Dick Grayson odjel na univerzitu a Bruce opustil své sídlo Wayne Manor a přestěhoval se do centra Gothamu, aby byl blíže zločinu. V sedmdesátých a osmdesátých letech se staly batmanovy příběhy více temnými. Také se zde poprvé objevil geniální maniak Ra's al Ghul. V osmdesátých letech se z původního Robina, Dicka Graysona stal superhrdina Nightwing.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní éra komiksu (1987–dodnes).", "content": "V roce 1987 Batmanovu historii převyprávěl Frank Miller ve svém díle \"Batman: Rok jedna\". Batmana pojal temněji a více realisticky. Batman z paralelní Země-dvě je v této éře vymazán z DC vesmíru. V Millerově pojetí je gothamská policie zkorumpovaná a nepřátelská k Batmanovi. Jeho jediným policejním spojencem je komisař James Gordon. Druhý Robin Jason Todd je osiřelým synem zlodějíčka. Batman současně není zakládajícím členem Justice League. V příbězích „Batman: Smrt v rodině\" je Jason Todd zavražděn Jokerem. Ze ztráty svého přítele byl Bruce tak zdrcen, že začal používat více brutální metody v boji se zločinem. Následně pracoval samostatně až do konce devadesátých let, kdy se novým Robinem stal Tim Drake. V roce 2005 byl Jason Todd oživen a stal se zabijákem se jménem Red Hood. V devadesátých letech se v příběhové linii \"Knightfall\" objevil nový nepřítel Bane. Ten dokázal výrazně zranit a ochromit Batmana. Po dobu jeho rekonvalescence převzal identitu Batmana Dick Grayson. Od té doby jsou Batmanovy příběhy vydávány nevázaně k historii několika různými autory. V jedné z dějových linií byl Bruce Wayne zabit a o jeho identitu Batmana svedli boj Dick Grayson a Tim Drake. Grayson se stal Batmanem a Drake vlastní postavou se jménem Red Robin. V roce 2011 byl DC vesmír znovu pozměněn (New 52 restart) a Grayson znovu přejal identitu Nightwinga, a do role Batmana se vrátil Bruce Wayne. V letech 2011 až 2016 byly vydávány tři hlavní série: \"Batman\", \"Detective Comics\" a \"Batman – Temný rytíř\". V roce 2016 došlo k relaunchi DC Rebirth (Znovuzrození). V příbězích série Batman (Vol. 3) se Batman potýkal s novými postavami Gothamem a Gotham Girl, Banem, Jokerem nebo Riddlerem. Tematizován byl také vztah Batmana s Catwoman.", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydávají komiksové knihy Batman nakladatelství BB/art a Crew.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Další podkapitoly jsou rozděleny dle původního roku vydání originálu.", "section_level": 2}, {"title": "Film a televize.", "content": "V USA se stal v 60. letech populárním televizní seriál \"Batman\". Světovou proslulost pak získal díky filmu \"Batman\" režiséra Tima Burtona z roku 1989, který byl následován filmem \"Batman se vrací\" (1992). Série pokračovala filmy Joela Schumachera \"Batman navždy\" (1995) a \"Batman a Robin\" (1997). Posledně jmenovaný je často uváděn, spolu s filmem \"Catwoman\", jako jedna z nejhorších komiksových adaptací vůbec. Mezi lety 2005 a 2012 vznikla trilogie Christophera Nolana filmů \"Batman začíná\" (2005), \"Temný rytíř\" (2008) a \"Temný rytíř povstal\" (2012).", "section_level": 1}], "src_summary": "Batman je komiksová postava, stvořená Bobem Kanem a Billem Fingerem. Postava Batmana se poprvé objevila v \"Detective Comics\" #27 (květen 1939). Od té doby se tento superhrdina vyskytuje i v dalších komiksech \"DC Comics\". Původní Batman se nazýval pouze Bat-Man, než došlo k úpravě do dnešního názvu. Tomuto netopýřímu muži se přezdívá různě: The Caped Crusader, The Dark Knight, The Darknight Detective a The World's Greatest Detective.", "tgt_summary": "Bruce Wayne, alias Batman, est un super-héros de fiction appartenant à l'univers de DC Comics. Créé par le dessinateur Bob Kane et le scénariste Bill Finger, il apparaît pour la première fois dans le \"Detective Comics\" en 1939 - mai 1939 comme date sur la couverture mais la date réelle de parution est le 30 mars 1939 - sous le nom de. Bien que ce soit le succès de Superman qui ait amené sa création, il se détache de ce modèle puisqu'il n'a aucun pouvoir surhumain. Batman n'est en effet qu'un simple humain qui a décidé de lutter contre le crime après avoir vu ses parents se faire abattre par un voleur dans une ruelle de Gotham City, la ville où se déroulent la plupart de ses aventures. Malgré sa réputation de héros solitaire, il sait s'entourer d'alliés, comme Robin, son majordome Alfred Pennyworth ou encore le commissaire de police James Gordon. ", "id": 1071945} {"src_title": "Andy Warhol", "tgt_title": "Andy Warhol", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a raná kariéra.", "content": "Andrew Warhola se narodil v americkém Pittsburghu rusínským přistěhovalcům, kteří původem pocházeli z uherské vesničky Miková (dnes součást severovýchodního Slovenska; okres Stropkov). Přesné datum jeho narození není zcela jasné. V pramenech lze najít několik údajů, které odkazují na léta 1928–1931. Warhol koneckonců sám tvrdil, že jeho rodný list z roku 1930 je pouhý padělek. Nejčastěji se jako datum jeho narození uvádí právě 6. srpen 1928. Warholův otec, Andrej Varhola, pracoval v uhelných dolech a na stavbách v Pensylvánii. Andy měl ještě dva starší bratry, Johna (Jána) a Paula (Pavla). Všichni společně žili na pittsburské 55. ulici Beelen. Rodina byla řeckokatolického vyznání, Warhol sám se do konce života pravidelně účastnil bohoslužeb a považoval se za věřícího člověka, často se také účastnil charitativních aktivit církve. Své náboženství ale veřejně nekomentoval. Mnoho obrazů věnoval náboženským námětům a byl silně ovlivněn východním křesťanským uměním. Jako dítě se Andy třikrát nervově zhroutil; poprvé, když mu bylo osm, a poté ještě dvakrát během následujících dvou let. Warholovy umělecké sklony se projevily již brzy. Andy studoval obor komerční designová tvorba na Carnegieho technologickém institutu (Carnegie Institute of Technology) v Pittsburghu, kde se setkal s takovými osobnostmi, jako byl například Philip Pearlstein, známý americký malíř expresivních aktů. Ukončením studia získal titul bakalář výtvarného umění (Bachelor of Fine Arts). Po absolutoriu se v roce 1949 přestěhoval do New Yorku a začal zde úspěšnou kariéru ilustrátora časopisů a designera reklamních materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "60. léta.", "content": "Během 60. let se Warhol vypracoval – z tvůrce inzerátů se stal jeden z nejproslulejších amerických umělců své doby. Se svými spolupracovníky Warhol definoval základní pojmy této dekády. Začal malovat známé americké produkty, jako např. plechovky Campbellovy polévky od společnosti Campbell Soup Company. Také se věnoval tvorbě portrétů takových známých osobností, jakými byli například Marilyn Monroe, Elvis Presley, Muhammad Ali, Troy Donahue nebo Elizabeth Taylor. V této době Warhol založil umělecké studio „The Factory“ („Továrna“), v němž se obklopil širokou škálou umělců, spisovatelů, hudebníků a undergroundových celebrit. V srpnu 1962 začal Warhol s masovou produkcí sítotisků. Snažil se tak vytvářet umění nejen z masových výrobků, ale i v masovém měřítku. Metoda pryžového razítka mu najednou začala připadat „příliš domácká“. Prohlásil: „Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět.“ Tím, že v průběhu tvůrčího procesu minimalizoval pohled na věc, rozpoutal uměleckou revoluci − jeho práce se staly velmi rychle nejenom kontroverzní, ale i populární. Díla, která vznikla v této době, byla spojena především s americkou pop-kulturou. Warhol zobrazoval různým způsobem dolarové bankovky, celebrity, značkové produkty a obrázky z novinových útržků. Tyto předměty jsou na plátně na první pohled rozpoznatelné a často působí na masy. Tento fakt Warhola fascinoval ze všeho nejvíce, a proto je sjednocujícím prvkem veškeré jeho tvorby 60. let.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy, grafiky.", "content": "Andy Warhol namaloval 10 obrazů − sérii nazvanou Ohrožené druhy (Endangered Species). Warholův obraz \"Green Car Crash\" (Green Burning Car I) byl 16. května 2007 prodán v newyorské aukční síni Christie's za 71,1 milionu dolarů. V roce 2011 byl jeho obraz \"Flowers\" prodán za 1,3 milionu dolarů. V roce 2012 byl obraz \"Dvojitý Elvis\" v aukční síni Sotheby's prodán za 37 milionů dolarů. Obraz Elizabeth Taylorové byl vydražen za 6,8 miliónu liber. Jeho autoportrét z roku 1986 za 29 miliónů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Andy Warhol byl úzce spjat s americkou rockovou skupinou The Velvet Underground. Té dělal od roku 1965 manažera a zároveň se stal i producentem jejich prvního alba \"The Velvet Underground & Nico\" (1967). Byl to právě on, kdo členům kapely navrhl, aby na jeho natáčení přizvali německou zpěvačku Nico. Album samotné se stalo známé i díky Warholově osobitém návrhu jeho obálky − na přední straně desky byl zobrazen výrazný žlutý banán s nápisem „Peel Slowly and See“ („Pomalu oloupejte a uvidíte“). Po stržení obrázku žlutého banánu se na jeho místě objevil oloupaný růžový banán. 16. prosince 2006 prodal sběratel Warrel Hill demo verzi tohoto debutového LP, kterou kdysi koupil na bleším trhu za pouhých 0,756 dolaru, za neuvěřitelných 25 200 dolarů. Po vydání první desky ale Warhol spolupráci s kapelou ukončil, a to na popud frontmana kapely Lou Reeda. V roce 1990 natočili Lou Reed s Johnem Calem, rovněž bývalým členem Velvet Underground, album \"Songs for Drella\", přičemž jednou z Warholových přezdívek byla právě Drella, vzniklá ze slov drákula (anglicky \"dracula\") a popelka (anglicky \"cinderella\"). Na tomto albu se Reed Warholovi omlouvá a snaží se jednou pro vždy vyřešit jejich dřívější konflikty. V 70. letech navrhl Warhol obal pro dvě desky kapely The Rolling Stones − \"Sticky Fingers\" (1971) a \"Love You Live\" (1977). V roce 1975 byl navíc požádán, aby vytvořil několik portrétů jednoho ze členů této kapely, Micka Jaggera. Je rovněž autorem obalů dvou alb Johna Calea, \"The Academy in Peril\" (1972) a \"Honi Soit\" (1981). Andy Warhol se osobně znal s mnoha dalšími hudebníky − mezi jinými i s Bobem Dylanem a Johnem Lennonem. V roce 1986 navrhl obal Lennonovy posmrtně vydané desky \"Menlove Avenue\". Také se objevil jako barman ve videoklipu „Hello Again“ hudební skupiny The Cars a ve videoklipu prvního singlu skupiny Curiosity Killed the Cat − „Misfit“. Oba tyto klipy byly spolu s mnoha dalšími vyrobeny Warhlovým oddělením Warhol's video production company. Warhol dále silně ovlivnil punk-rockovou formaci Devo a Davida Bowieho, který po tomto excentrickém umělci pojmenoval na albu \"Hunky Dory\" skladbu „Andy Warhol“. Česká skupina XIII. století po něm pojmenovala skladbu „Andy Warhol“ na albu \"Vendetta\" z roku 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Sexualita.", "content": "O Warholovi se tradovalo, že byl homosexuál a také velmi pravděpodobně panic. Jeho rodina ale tvrdí, že se tyto zvěsti nezakládají na pravdě a že Warhol jen držel celibát. Do jaké míry Warholova sexualita ovlivnila jeho práci, a tak utvářela jeho vztah se světem umění, však zůstává otázkou. Zajímavostí je, že tímto fenoménem se dnes zabývá většina výzkumu týkajícího se Warholovy osoby. On sám se tomuto tématu často věnoval při různých interview, debatách s přáteli a zmiňuje ho i ve svých publikacích (např. ve svých memoárech ). V průběhu své kariéry Warhol vytvořil erotické fotografie i kresby, na nichž byla nahá mužská těla. Také mnoho z jeho slavných děl (portréty Lizy Minneliové, Judy Garlandové a Elizabeth Taylorové společně s filmy jako \"Blow Job\" (Kuřba), \"My Hustler\" (Můj Prostitut) a \"Lonesome Cowboys\" (Osamělí kovbojové) čerpá z undergroundové kultury homosexuálů nebo otevřeně prozkoumává zákoutí lidské sexuality a sexuální touhy. Nejeden jeho film měl svou premiéru v kinech zaměřených výlučně na pornofilmy s homosexuální tematikou. První práce, jež Warhol předložil galerii umění, byly odmítnuty s tím, že tematiku homosexuality zobrazují až příliš otevřeně. Ve svých memoárech navíc tento umělec vzpomíná na rozhovor s filmařem Emilem de Antoniem, kde zmiňuje, jak těžké pro něj bylo přesvědčit umělce Jaspera Johnsona a Roberta Rauschenberga (další slavné homosexuální umělce, kteří se ale ke své sexuální orientaci nehlásili), aby ho přijali mezi sebe. Antonio vysvětloval, že na jejich vkus „vystavoval Warhol svou homosexualitu až příliš na odiv a to jim nebylo vhod“. Na toto tvrzení Warhol reagoval slovy: „Na to jsem nemohl nic říct. Byla to totiž pravda. A tak jsem se rozhodl, že si z toho prostě nebudu nic dělat, protože jsem na svém chování stejně nechtěl nic měnit a krom toho jsem si říkal, že tohle patří k věcem, které bych ani neměl chtít měnit... Jiní lidé by možná byli schopni své názory změnit, ale já k nim nepatřím.“ A právě k tomuto období − konci 50. a začátku 60. let − se mnozí, kteří Warholův život zkoumali, staví jako ke klíčovému momentu vývoje jeho osobnosti. Někteří z nich naznačují, že jeho neochota odpovídat na dotazy ohledně jeho práce a jeho osoby samotné (reakce typu: „hmmm, ne“ a „hmmm, ano“) – a dokonce i vývoj jeho pop-artového stylu – mohou být následkem zážitků z doby, kdy ho newyorské umělecké kruhy vyloučily ze svých řad.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "V roce 2005 po něm byl pojmenován most na řece Allegheny v Pittsburghu. Warhol byl jinými herci ztvárněn v několika filmech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Andy Warhol (původním jménem Andrew Warhola, 6. srpna 1928 Pittsburgh, Pensylvánie, USA – 22. února 1987 New York City, New York, USA) byl americký malíř, grafik, filmový tvůrce a vůdčí osobnost amerického hnutí pop-artu. Svou kariéru zahájil jako ilustrátor reklamních předmětů. Později se stal známý po celém světě jako malíř, režisér avantgardních filmů a manažer rockové skupiny The Velvet Underground. Byl ztvárněn v několika životopisných filmech a byly o něm natočeny dokumentární filmy. V roce 1991 bylo poblíž rodné vesnice jeho rodičů, ve městě Medzilaborce, otevřeno muzeum věnované jeho tvorbě. Další muzeum bylo otevřeno o tři roky později v rodném Pittsburghu.", "tgt_summary": "Andy Warhol, né Andrew Warhola le à Pittsburgh, Pennsylvanie, États-Unis, et mort le à New York, est un artiste américain, l'un des principaux représentants du pop art. ", "id": 2272190} {"src_title": "Miroslav Grebeníček", "tgt_title": "Miroslav Grebeníček", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otcem byl Alois Grebeníček, činný v protifašistickém odboji a vyznamenaný E. Benešem, který byl v letech 1945 až 1951 vyšetřovatelem Státní bezpečnosti na Krajském velitelství StB v Uherském Hradišti, kde podle některých krutě týral a mučil vyšetřované, mimo jiné i elektřinou a bitím kovovým kabelem přes nohy a ruce. Podle jiných zas patřil k nejlidštějším vyšetřovatelům. Miroslav Grebeníček vystudoval Pedagogickou a Filosofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, v roce 1968 byl mezi studenty protestujícími proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. V době mládí byl výkonnostním cyklistou. Po studiích působil jako učitel, od roku 1975 vyučoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (zaměření na dějiny 19. a 20. století, dějiny dělnického hnutí a ekonomické teorie). Do KSČ vstoupil roku 1975 jako osmadvacetiletý. Ve vrcholové politice se pohybuje od roku 1990. V lednu 1990 zasedl za KSČ v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 106 - Znojmo-Břeclav, Jihomoravský kraj). Ve volbách roku 1990 přešel do české části Sněmovny národů, nyní již za federalizovanou KSČM. Mandát obhájil ve volbách roku 1992. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a poslanecký mandát od té doby obhájil ve všech následujících volbách (volby 1998, volby 2002, volby 2006, volby 2010 i volby 2013). Vrcholem jeho politické kariéry bylo působení na postu předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993-2005. Jeho nástup do čela strany se odehrál na 3. sjezdu KSČM v Prostějově v červnu 1993. KSČM byla tehdy zmítána vnitřními spory. Zatímco dosavadní předseda Jiří Svoboda inicioval rozsáhlé reformy a pokoušel se i o změnu názvu strany (odstranění slova „komunistická“), konzervativní křídlo okolo Miroslava Štěpána naopak v rámci platformy Za socialismus vyzývalo k důslednějšímu naplňování postulátů marxismu-leninismu. Po sjezdu byl Miroslav Štěpán vyloučen z KSČM, reformisté přešli do jiných levicových formací (Strana demokratické levice, Levý blok) a vnitrostranické frakce byly eliminovány. Miroslav Grebeníček sice počátkem roku 1999 naznačil možnost změny názvu strany, ale takový návrh byl ostře odmítnut členskou základnou. KSČM se za jeho předsednictví stabilizovala a stala se trvalou součástí politického spektra a druhou nejsilnější stranou na české levici. Zároveň ale pokračující orientace na komunistickou ideologii stranu izolovala a znemožňovala její větší zapojení do vládnutí na celostátní úrovni. Výraznější konkurence Grebeníčkovi ve straně vyvstala až na 6. sjezdu KSČM v květnu 2004. Reformistické křídlo se tehdy pokoušelo do předsednické funkce prosadit Miloslava Ransdorfa, ale vážnějším soupeřem se stal Vojtěch Filip. Miroslav Grebeníček na sjezdu post předsedy obhájil, nicméně o rok později se předsednictví vzdal a jeho nástupcem se stal právě Vojtěch Filip. I pak ale zůstal poslancem KSČM. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 obhájil svůj poslanecký mandát za KSČM v Jihomoravském kraji. Získal 3 786 preferenčních hlasů a posunul se tak z původního 6. místa kandidátky na místo první.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miroslav Grebeníček (* 21. března 1947 Staré Město) je český komunistický politik, od roku 1990 poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a Poslanecké sněmovny, v letech 1993-2005 předseda Komunistické strany Čech a Moravy.", "tgt_summary": "Miroslav Grebeníček est un homme politique tchèque né le à Staré Město (canton de Uherské Hradiště). Il est diplômé de pédagogie de l'université de Brno, où il enseignera ensuite l'histoire de la philosophie marxiste.", "id": 530416} {"src_title": "Švédové", "tgt_title": "Suédois (peuple)", "src_document": [{"title": "Počet.", "content": "Švédové tvoří asi čtyři pětiny z 9,7 milionu obyvatel Švédska, v roce 2011 tvořily osoby cizího původu (definováno jako osoby narozené mimo Švédsko nebo potomci dvou rodičů narozených mimo Švédsko) 19,6% obyvatel. Oficiální údaje o Švédech žijících v zahraničí neexistují. Odhaduje se jejich počet v řádu statisíců, přičemž nejvíce Švédů žije ve Spojených státech amerických, Norsku a Finsku. Asi 4,7 mil. lidí v USA má švédské předky.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Jméno se odvozuje od germánského kmene Sveů (též Sveonů; švédsky, latinsky ), který obýval centrální oblasti dnešního Švédska (Svealand). Toto území se později stalo základem moderního státu. Název kmene není úplně jasný, dle Noréena (1920) je patrně odvozen od pragermánského \"swihones\" s významem „my sami“ (\"de egna, vi själva\"). Patrně souvisí s latinským \"suus\" (svůj).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sveové, \"suiones\", jsou spolu s Góty, \"gotones\", jako národ poprvé zmiňováni v roce 98 Tacitem v knize \"O původu, poloze, mravech a národech Germánů\". Tyto germánské národy obývaly oblasti dnešního Švédska, kam přišly pravděpodobně po ústupu ledovce z doby ledové. Od 7. století švédští Vikingové podnikali výpravy směrem na východ (Finsko, Estonsko, Rusko). Sveové sjednotili Svealand a Götaland okolo roku 1000, a tak vytvořili švédské království. Od 11. století bylo postupně přijato křesťanství. Roku 1397 vstoupilo Švédsko do Kalmarské unie pod nadvládou Dánska. Samostatnost definitivně Švédsku v roce 1523 zajistil král Gustav I. Vasa, který rovněž vyhlásil lutherskou reformaci křesťanské církve a je zakladatelem moderního švédského národa a státu. Švédsko se úspěšně angažovalo v třicetileté válce, kdy získalo velmocenský vliv v Pobaltí, který však později upadal.", "section_level": 1}, {"title": "Nejoblíbenější jména.", "content": "V roce 2006 dávali švédští rodiče svým dětem nejčastěji tato jména: Ve Švédsku jsou rovněž populární zdvojená křestní jména (např. Maj-Britt, Britt-Marie, Ulla-Britt; Jan-Erik, Lars-Erik, Per-Olof), nejvíce se dávala v 50. a 60. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Významní Švédové.", "content": "Švédsko je tradiční baštou přírodních, exaktních a technických věd. Svědčí o tom jména badatelů, jakými byl fyzik Alfred Nobel, zakladatel moderní biologie Carl Linné, zakladatel moderní chemie Jöns Jacob Berzelius, tvůrce Celsiovy stupnice Anders Celsius, zakladatelé spektroskopie Johannes Rydberg a Anders Jonas Ångström, objevitel kyslíku, dusíku a wolframu Carl Wilhelm Scheele či objevitel lithia Johann Arfvedson. Výzkum radiace vedl Rolf Sievert, proto je po něm pojmenována její jednotka v soustavě SI. Axel Fredrik Cronstedt objevil nikl, Johan Gottlieb Gahn mangan, Per Teodor Cleve holmium a thulium, Carl Gustaf Mosander lanthanum, erbium and terbium. Teorii funkcí významně rozvinul matematik Gösta Mittag-Leffler. Zakladatelem moderní teorie integrálních rovnic byl Erik Ivar Fredholm, fraktálům se věnoval matematik Helge von Koch, autor známé Kochovy vločky, harmonické analýze Lennart Carleson, teorii lineárních parciálních diferenciálních rovnic Lars Hörmander. Hmotnost Merkuru a Venuše odhadl astronom Johan Oskar Backlund, rotaci galaxií zkoumal Bertil Lindblad. Do dějin zoologie se nesmazatelně zapsal Carl Jakob Sundevall, do těch botanických Adam Afzelius, Carl Peter Thunberg či Carl Adolf Agardh. Studium lišejníků zakládal Erik Acharius. Průkopníkem chemie byl Torbern Bergman. Všestranným renesančním učencem a otcem švédské vzdělanosti byl Olaus Rudbeck. Odstředivku a parní turbínu vynalezl Gustaf de Laval, na vývoji faxu se podílel Harry Nyquist, Gideon Sundback vynalezl velmi praktickou pomůcku - zip. To, že švédská věda neztratila sílu ani ve 20. století, dosvědčují Nobelovy ceny za fyziku pro Gustafa Daléna, Hannese Alfvéna, Manne Siegbahna a Kai Siegbahna, za chemii pro Svante Arrheniuse, Hanse von Euler-Chelpina, Theodora Svedberga a Arne Tiseliuse, za fyziologii pro Ulfa von Eulera, Sune Bergströma, Torstena Wiesela, Bengta I. Samuelssona, Ragnara Granita, Allvara Gullstranda, Hugo Theorella a Arvida Carlssona. Široce diskutovaná je též Kaluza-Kleinova jednotná teorie pole, jejímž spoluautorem je Švéd Oskar Klein. Švédské občanství měla i Lise Meitnerová, která významně přispěla k výzkumu štěpení atomových jader. Prvním a dosud jediným švédským kosmonautem se stal Christer Fuglesang. Dobrodruh Salomon August Andrée zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu. V oblasti humanitních a sociálních věd je zdaleka nejvlivnějším Švédem filozof a teolog Emanuel Swedenborg. Ve 20. století je se důležitým představitelem analytické filozofie stal Georg Henrik von Wright. Politolog Rudolf Kjellén zavedl pojem geopolitika, politický filozof Erik Gustaf Geijer proslul jako zastánce liberalismu. Bertil Ohlin a Gunnar Myrdal získali Nobelovu cenu za ekonomii, Myrdalova manželka, socioložka a politička Alva Myrdalová, získala Nobelovu cenu míru za svůj boj za odzbrojení. Celosvětové popularity dosáhly knihy psychiatra Axela Muntheho. V posledních letech na sebe upozornil svými názory na umělou inteligenci a transhumanismus filozof Nick Bostrom. Za klasika švédské hudby je považován Carl Michael Bellman. Ze skladatelů vážné hudby se nejvíce prosadil Franz Berwald. Z interpretů operní pěvkyně Malena Ernmanová, Jenny Lindová či Birgit Nilssonová. Ve 2. polovině 20. století se Švédové ukázali být mistry ve schopnosti natlačit se do oblasti, které tradičně dominovali Američané a Britové – do populární hudby. Byť přitom museli většinou obětovat rodnou mateřštinu. Revoluční průlom učinila v 70. letech skupina ABBA, tvořená čtveřicí umělců: Agnetha Fältskogová, Björn Ulvaeus, Benny Andersson a Anni-Frid Lyngstadová. Ovšem nezůstali osamoceni, následovali je, byť s menším ohlasem, další kapely jako Roxette, Ace of Base, Europe či Cardigans. Zcela nedávno učinila podobný průlom do globálního popu zpěvačka Loreen, vítězka soutěže \"Eurovision Song Contest\". Za hudebním producentem Maxem Martinem stojí úspěchy s interprety jako jsou Backstreet Boys, Britney Spears nebo 'N Sync. Světové literatuře Švédové dodali klasika moderního dramatu Augusta Strindberga a zřejmě nejslavnější autorku literatury pro děti Astrid Lindgrenovou. U počátků švédského písemnictví stál Olaus Magnus, též významný diplomat. Ve Švédsku je velmi ctěn Hjalmar Söderberg. Básnířka s avantgardními inspiracemi, Edith Södergranová, zemřela na tuberkulózu v 31 letech a stala se tak pro Švédy symbolem poezie, podobně jako Wolker u nás. Symbolem křehké intimní poezie s homosexuálními akcenty je pro Švédy zase Karin Boyeová. Sociálně laděné prózy psal Ivar Lo-Johansson, feministicky laděné Carl Jonas Love Almqvist. Dosti často švédští autoři získávají Nobelovu cenu za literaturu: Tomas Tranströmer, Carl Gustaf Verner von Heidenstam, Erik Axel Karlfeldt, Eyvind Johnson, Harry Martinson, Pär Lagerkvist, Selma Lagerlöfová. Švédské občanství měla i německo-židovská laureátka Nelly Sachsová. Významnými současnými autory jsou Per Olov Enquist, Artur Lundkvist a Bo Carpelan. Ovšem švédské písemnictví je velmi silné i v oblasti populární literatury, zvláště v posledních letech. Pojmy jako severská detektivní škola, scandinoir apod. vznikly díky dílu autorů jako je Stieg Larsson, Henning Mankell či Camilla Läckbergová. Jan Guillou získal přízeň čtenářů pro svého špiona Carla Hamiltona. Zvláštní postavení má ve Švédsku malíř John Bauer, který na počátku 20. století ilustroval soubor národních pohádek \"Mezi skřítky a trolly\" (\"Bland Tomtar och troll\"). S jeho zvláštními melancholickými kresbami se identifikovaly celé generace Švédů a staly se tak součástí národního vědomí, podobně jako u nás dílo Ladovo. Nejvýznamnějšími švédskými portrétisty byli Alexander Roslin a Anders Zorn. Součástí hnutí \"Arts and Crafts\" byl Carl Larsson, zřejmě nejslavnější švédský malíř vůbec. Karikaturami proroka Mohammeda nedávno proslul Lars Vilks. Nejvýznamnějším švédským architektem je Erik Gunnar Asplund. V oblasti umění filmového mezi nejslavnější evropské režiséry patří Ingmar Bergman. V jeho stopách šli Sven Nykvist, Bo Widerberg nebo Jan Troell. Za vizuální prezentací skupiny ABBA stál zhusta režisér Lasse Hallström, který se později dočkal i dvou oscarových nominací (1985, 1999). Oscara opravdu získal dokumentarista Malik Bendjelloul. Ke známým tvůrcům dneška patří Lukas Moodysson. Důležitým tvůrcem němé éry, a to i v Hollywoodu, byl Victor Sjöström, z režisérů \"předbergmanovské\" éry lze jmenovat Alfa Sjöberga. Bergmanovy filmy proslavily herce Maxe von Sydowa či Erlanda Josephsona. Hvězdami Hollywoodu se staly herečky Greta Garbo, Ingrid Bergmanová, Ann-Margret či v posledních letech Stellan Skarsgård. Naopak v evropském filmu, zejména ve Felliniho \"Sladkém životě\", zazářila Anita Ekbergová. Dolph Lundgren je typickou hvězdou akčních snímků. V modelingu a mezinárodních soutěžích miss se prosadila Victoria Silvstedtová. Švédové se prosadili i v mnoha sportovních odvětvích, Björn Borg, Stefan Edberg a Mats Wilander reprezentovali švédskou tenisovou školu, Zlatan Ibrahimovič je zřejmě nejslavnějším švédským fotbalistou, Peter Forsberg hokejistou, Magnus Wislander házenkářem. Ingemar Stenmark sebral mnoho úspěchů ve sjezdovém lyžování. Šest zlatých olympijských medailí má kanoista Gert Fredriksson, čtyři lyžaři Sixten Jernberg, Gunde Svan a Thomas Wassberg a jezdec na koni Henri Saint Cyr, tři zlaté mají krasobruslař Gillis Grafström, střelci Vilhelm Carlberg, Alfred Swahn a Oscar Swahn, kanoistka Agneta Anderssonová, rychlobruslař Tomas Gustafson, lyžař Marcus Hellner, zápasníci Ivar Johansson a Carl Westergren a oštěpař Eric Lemming. Za zakladatele národa Švédové považují krále Gustava I. Vasu. Gustav II. Adolf stál v čele Švédska v době jeho největší expanze. Lennart Torstenson je slavným vojevůdcem z dob Třicetileté války. Známým rebelem byl Engelbrekt Engelbrektsson. Christopher Polhem je otcem industrializace a modernizace Švédska. Sociální demokrat Tage Erlander vytvořil švédský sociální stát. Olof Palme se zapsal do srdcí Švédů jako oběť záhadného atentátu. Raoul Wallenberg zachránil za druhé světové války tisíce Židů, podobně se vyznamenal Folke Bernadotte. Brigita Švédská je nejoblíbenější švédská světice. Roku 1908 získal Nobelovu cenu za mír pacifista Klas Pontus Arnoldson, roku 1921 švédský premiér Hjalmar Branting, roku 1930 arcibiskup Nathan Söderblom, roku 1961 generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld. Hans Blix byl předsedou Mezinárodní organizace pro atomovou energii v době, kdy vyšetřovala Černobylskou jadernou havárii. Lennart Johansson byl nejdéle sloužícím prezidentem evropské fotbalové asociace UEFA. Z ostatních oblastí vzpomeňme cestovatele Svena Hedina, zakladatele obchodního řetězce IKEA Ingvara Kamprada či zakladatele videoherní firmy Mojang Markuse Perssona. Významná švédská menšina žije tradičně ve Finsku. Za její nejvýznamnější představitele lze považovat Adolfa Erika Nordenskiölda, Tove Janssonovou, Johana Ludviga Runeberga a Zachrise Topeliuse. Všichni jmenovaní jsou ovšem ve Finsku považováni také za Finy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švédové (švédsky ) jsou germánský národ, původem ze Švédska, kde tvoří většinu obyvatelstva. Jazykem Švédů je švédština, která náleží do skupiny severogermánských jazyků.", "tgt_summary": "Les Suédois () sont un peuple nordique, réparti essentiellement en Suède, mais présent également dans les pays voisins, notamment la Finlande. C'était dans l'Antiquité un peuple germanique qui participa aux grandes invasions qui déferlèrent sur l'Empire romain d'Occident. ", "id": 2050839} {"src_title": "Pac-Man", "tgt_title": "Pac-Man", "src_document": [{"title": "Princip hry.", "content": "Hráč ovládá žluté kolečko s ústy a okem, \"Pac-Mana\", v bludišti vyplněném tečkami, které má Pac-Man za úkol všechny sníst. Tím postupuje do dalšího levelu (opět ve stejném bludišti). V bludišti se také pohybují čtyři barevní duchové, kteří se povětšinou snaží Pac-Mana dohonit (každý svým vlastním způsobem). Na začátku hry je v bludišti pouze červený duch a ostatní jsou zavřeni v jakémsi domečku uprostřed obrazovky, postupně se však do bludiště dostanou všichni. Když Pac-Mana kterýkoli z nich chytí, hráč ztrácí jeden ze tří životů a začíná znova zprostřed bludiště, ale tečky, které už snědl, se znovu neobjevují. Na obranu proti duchům jsou v každé úrovni čtyři větší tečky, které může \"Pac-Man\" sníst – duchové pak na chvíli zmodrají a Pac-Man může pro změnu honit je (a při kontaktu je sníst). Po snězení ducha z něj zůstanou jen oči, které se vrátí doprostřed bludiště, a tam se duch obnoví. Vpravo a vlevo na hrací ploše jsou vchody do tunelu, kterými může \"Pac-Man\" i duchové procházet z jedné strany na druhou (tzv. když vejdou na jedné straně, objeví se na straně opačné). V místě, odkud Pac-Man začíná hrát, se občas objevuje ovoce, které mu přidá body. Za každou snědenou tečku je deset bodů, za prvního ducha je 200 bodů, za druhého ducha 400 bodů, za třetího 800 a za posledního 1600. Za určitý počet bodů dostane hráč život navíc.", "section_level": 1}, {"title": "Duchové.", "content": "V chodbách se duchové nemohou zastavit ani otočit, pouze na křižovatkách se podle jednoduchého algoritmu rozhodnou, kterým směrem se vydat. Sledují přitom cílové políčko, jehož určení záleží na režimu a osobnosti ducha. Každý z duchů má svoji barvu, rychlost a svůj specifický charakter – „osobnost“, jež se projevuje tím, jak se duch chová, jakým způsobem se \"Pac-Mana\" snaží chytit. Červený duch Pac-Mana bez ustání stopuje, růžový duch se mu snaží nadběhnout, světle modrý je nejvíce nevyzpytatelný a k rozhodování svého pohybu využívá i směřování červeného ducha a chování oranžového ducha se mění podle toho, jak daleko právě od \"Pac-Mana\" je. V průběhu hry se střídá vždy jeden ze tří režimů, který určuje chování duchů: Při každé změně režimu se duch obrátí o 180°.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pac-Man je japonská plošinová počítačová hra vyvinutá společností Namco. Poprvé byla uvedena v Japonsku 22. května 1980. Brzy se stala velice populární, až kultovní hrou, jíž je dodnes. Stala se symbolem všech počítačových her a předlohou pro mnoho mutací, populárních písniček i televizní seriál. ", "tgt_summary": "Lorsque \"Pac-Man\" est sorti, les jeux vidéo d'arcade les plus populaires étaient les jeux de tir, en particulier les \"Space Invaders\" et \"Asteroids\". La minorité la plus visible étaient des jeux de sport qui étaient pour la plupart dérivés de \"Pong\". \"Pac-Man\" leur a succédé en créant un nouveau genre. \"Pac-Man\" est souvent crédité en tant que point de repère dans l'histoire du jeu vidéo, et est parmi les plus célèbres jeux d'arcade de tous les temps. Il est également l'un des jeux vidéo avec les plus grosses recettes de tous les temps, ayant généré plus de au cours des trimestres des années 1990. ", "id": 585545} {"src_title": "Bjelasica", "tgt_title": "Bjelasica", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Bjelasica je na západě oddělena od sousední Sinjajeviny údolím řeky Tara. Sever a východ území vymezují toky řek Lim, Lipešnica a Ravna. Od masivu Komovi dělí Bjelasicu silnice stoupající na silniční sedlo Trešnjevik a od vyššího pohoří Prokletije je masiv oddělen horním tokem řeky Lim.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "V pohoří Bjelasica se nalézá 10 vrcholů vyšších 2000 m. Tři z nich se vypínají přímo nad jezerem Pesica Jezero.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologicky je pohoří poměrně složité, nemá tedy jednoznačnou stavbu jako další černohorské masivy. Dominantními prvky jsou zde dolomit a vápenec. Na mnoha místech se však přidávají břidlice, pískovce či slínovce a jiné sedimentární horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Pohoří Bjelasica je bohaté na floru. Nachází se zde až 220 rostlinných druhů, z nichž některé jsou dokonce endemitní. Divoká zvěř zde má také hojné zastoupení. Medvěd zde není výjimkou, spíše naopak. Trochu vzácněji se zde vyskytuje vlk. V potocích a jezerech žije pstruh. Celé území je velmi bohatě zalesněné, na jaře plné rozkvetlých luk a čistých jezer. Významným ochranným prvkem pohoří je Národní park Biogradska Gora, který je nejstarším národním parkem v Černé Hoře. Jeho základy byly položeny už v roce 1872 králem Nikolou a je jde tak o nejstarší národní park v Evropě a druhý nejstarší na světě. Chrání především vzácný biotop nejzachovalejších pralesů v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Přes pohoří probíhá dálková cesta Černohorská transverzála CT-1, a její přechod zde obvykle zabere tři dny. Hory jsou přístupné také autem. Cestami z Kolašinu či z Berane se dá dojet až k úpatí hor. Výchozím místem pro túry bývá Biogradsko Jezero, Mojkovac, Kolašin, sedlo Trešněvik. V posledních letech bylo v horách vyznačeno mnoho nových turistických a cyklistických tras a byly vydány velmi kvalitní nové mapy. Bjelasica je vyhlášená také mezi cyklisty, horolezci, lyžaři a snowboardisty. V zimě je oblast mekkou zimních sportů. Středisko Jezerine (ski centar Kolašin) v pohoří Bjelasica se v posledních letech stalo největším zimním černohorským letoviskem (na druhém místě je středisko Savin Kuk v Durmitoru). Jedná se o oblíbené rekreační středisko s mnoha lyžařskými vleky a sjezdovkami jak pro začátečníky, tak pro profesionály. Lyžuje se například z vrcholu hory Cupovi (1830 m) nebo z vyššího vrcholu Kluc (1930 m).", "section_level": 1}, {"title": "Chaty.", "content": "V pohoří lze nalézt tři horské chaty:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bjelasica je pohoří nacházející se v severní části Černé Hory. Patří mezi poměrně významné a turisticky navštěvované horstvo v zemi. Nejvyšším vrcholem je Crna glava (2139 m). Pohoří zasahuje na území 5 opštin (Kolašin, Mojkovac, Bijelo Polje, Berane, a Andrijevica) z celkových 21 v zemi.", "tgt_summary": "Bjelasica (cyrillique : Бјеласица) est une montagne au nord du Monténégro. Son sommet nommé \"Crna Glava\" (« Pic noir ») culmine à d'altitude. ", "id": 1410018} {"src_title": "Angkor", "tgt_title": "Angkor", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "Na celé ploše se vyskytuje více než 1000 památek, od jednoduše navršených kup kamenů a cihel až po majestátní chrámy, jimž vévodí Angkor Vat, který nechal vybudovat Súrjavarman II. jako svůj chrám a hrobku. Mnoho chrámů bylo restaurováno a spolu tak dnes představují nejkomplexnější a největší ukázku khmerské architektury. V roce 2007 bylo pomocí satelitních snímků a dalších technik zjištěno, že v pre-industriální době se jednalo o největší město na světě. Pro srovnání – známé mayské město Tikal v Guatemale bylo asi 20× menší. Samotné jádro města se rozkládalo od východu k západu na cca 24 km, od severu k jihu na 8 km. Na to navázalo další osídlení kolem toho jádra, s celkovou rozlohou cca 3000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První silná vlna indického vlivu zastihla Indočínu v prvních stoletích existence křesťanství. Byla to zásluha bráhmanů, indické kněžské kasty, a v pozdější době buddhistických misionářů. A právě v této skutečnosti můžeme hledat vysvětlení, proč jsou chrámy v Angkoru dokladem fascinujícího spojení domorodých a cizích, importovaných prvků. Místní khmérské uctívání předků a posvátné hory se mísilo s hinduistickým ideálem univerzálního vládce a s mýty o kosmické, světové hoře jako ose, kolem níž se svět otáčí. Několik století rozkvětu khmérské říše ukončil rok 1431, byť úpadek byl postupný. Angkor převzali do svých rukou monarchové sousedního království Thajů - jež zhruba odpovídá dnešnímu Thajsku - a město bylo nadobro zapomenuto. Až teprve v 19. stol. francouzský přírodovědec Henri Mouhot ve své knize \"Cesta kolem světa\" popsal doklady Angkoru a tím obrátil pozornost západu ke khmérské civilizaci. Byli to právě Francouzi, kteří jeden z angkorských areálů, Ta Prohm, úmyslně zanechali v původním tj. „zarostlém“ a neopraveném stavu jako ukázku toho, jak objekty vypadaly po dlouhá staletí zapomnění. Nebyli to však jen králové, kdo stavěl monumenty. Jedno z mistrovských děl khmérského umění - Banteai Srei - zbudovali v roce 967 dva bráhmani, Jadžňavaraha a jeho bratr Višnumára, 20 kilometrů severozápadně od Angkoru. Méně známý chrámový areál Beng Mealea leží asi 60 km východně od Angkoru, pouhých 7 km od angkorských pískovcových lomů v pohoří Kulen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Angkor je jedna z nejvýznamnějších kulturních památek a jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v jihovýchodní Asii. V období 9. – 15. století zde leželo hlavní sídlo Khmerské říše a z té doby se zachovalo velké množství památek. Angkor leží v provincii Siem Reap a od roku 1992 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Samotný název Angkor je odvozen ze sanskrtského výrazu \"nagara\", znamenající \"město\". Chrámové komplexy chráněné UNESCEM jsou rozmístěny ve 3 lokalitách - ústřední komplex Angkor Vatu a Angkor Thomu a menší areály Roluos a Banteay Srei.", "tgt_summary": "Angkor est un site archéologique du Cambodge composé d'un ensemble de ruines et d'aménagements hydrauliques (barays, canaux) qui fut une des capitales de l'Empire khmer, existant approximativement du au. ", "id": 278170} {"src_title": "Kraul", "tgt_title": "Crawl", "src_document": [{"title": "Poloha plavce.", "content": "Plavec začíná pohyb kraulem v pozici ležícího na prsou směrem ke dnu s mírně prohnutými boky, které umožňuje snadnější kopání nohou. Během dýchání dochází k vyklonění hlavy na jednu stranu nad vodu spolu se záběrem celé ruky na stejné straně. Záběr je prováděn jak dolními končetinami, tak i horními končetinami, které jsou ale pro pohyb hlavní. Jejich pohyb je přibližně po dráze kruhu kolem těla, kdy se pravá ruka střídá s levou. Jedna ruka se vždy ze vzpažení zasune do vody. První jde do vody ruka, pak loket a nakonec paže. Prsty na ruce jsou natažené a lehce roztažené pro zvýšení záběrové plochy. Ruka pak vykonává pohyb pod vodou s lehce pokrčeným loktem až se protáhne v půlkruhu kolem celého těla a končí u stehna, kdy je opět vyjmuta nad hladinu a přenesena přes hlavu k dalšímu tempu. Tento proces se neustále opakuje, což vede k pravidelnému plavání. Záleží na trénovanosti plavce, jak dýchá. Existují styly, že se dýchá stále na jednu stranu a nebo na střídání, či ob tempo. Během kraulu se vydechuje vzduch do vody a nádech se provádí během vytažení jedné paže nad hladinu. Dolní končetiny doplňují pohyb horních končetin pomocí hnací síly, která vzniká kmitavým pohybem nohou v kyčelním kloubu. Nohy tak kmitají ve směru nahoru a dolu v rozmezí přibližně 50 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Rozvoj kraulu je spojen s 19. století, kdy se evropští plavci snažili objevit nový plavecký styl, který by byl rychlejší než prsa. První objevení kraulu v Evropě je spojeno s rokem 1844, kdy se evropských plaveckých závodů zúčastnili i severoameričtí indiáni, kteří předvedli nový plavecký styl a na závodech jasně kralovali. Nový plavecký styl se ale nesetkal s odezvou a nebyl dále rozvíjen. Paradoxem zůstává, že dle pozdějších výzkumů byl kraul znám mnohému původnímu obyvatelstvu Ameriky, Afriky a rozšířen byl i v Tichomoří. Prvním skutečným plavcem kraulu v Evropě se stal až Arthur Trudgen, který si během svého pobytu v Jižní Americe všiml, že domorodci využívají k plavání jiný styl plavání, který je rychlejší než klasická prsa. Skloubil tyto poznatky se stylem prsa a tak vznikl nový plavecký styl zvaný \"trudgen\". Během tohoto stylu zůstávala hlava stále nad vodou a ruce se střídaly jako u současného kraulu. Záběry nohou byly prováděny dle klasického prsového schématu. Tento nový styl byl rychlejší než klasické používané v té době. Další zlepšení přidal Frederick Cavill, který během pobytu v Austrálii navštívil Šalamounovy ostrovy a tam si všiml, že domorodci využívají k plavání kopání nohou a pohyb rukou stejný jako Trudgen. Spojil tedy tyto dva poznatky a začal tento nový plavecký styl vyučovat své syny, kteří jej pak dále šířili. Oproti současnému kraulu ale vycházel pohyb nohou z kolen a nikoliv z kyčelních kloubů, jako je tomu dnes. Tento styl se nazývá „australský kraul“. Australský kraul byl dále rozvíjen, což dalo vzniknout tzv. „americkému kraulu“, který se využívá v současnosti nejvíce. Objevují se v něm prvky „šestikopového pohybu“ nohou, kdy kopání dolních končetin vychází z kyčlí. Mezi významné propagátory tohoto nového stylu se stal Johnny Weissmuller, který dovedl tuto techniku k dokonalosti. Během svojí závodní kariéry nebyl za 10 let nikdy poražen a současně získal 5 zlatých medailí na olympijských hrách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kraul (v originále Crawl) je jeden z plaveckých způsobů, který umožňuje plavci efektivní a velmi rychlý pohyb ve vodě. Během plavání kraulem se postava plavce nachází v téměř vodorovné poloze vzhledem k hladině, což má za následek, že jeho odpor je nejmenší. Během kraulu jsou pohyby vedeny tak, že nedochází ke vzniku brzdění plavce a jeho následný pohyb končetin jen dodává další rychlost a tím plavec rovnoměrně zrychluje. Kraul je nejrychlejší plavecký způsob, který existuje. Pokud by se kraul bral jako 100%, tak na další plavecké způsoby připadají hodnoty následující. Pro motýlka 93%, znak 89% a prsa 79%. ", "tgt_summary": "Le crawl est le type de nage le plus rapide. Il est généralement utilisé lors des compétitions de nage libre pour cette raison. C'est l'un des deux styles de nage asymétrique avec le dos.", "id": 1983112} {"src_title": "Messier 89", "tgt_title": "M89", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M90 leží mezi souhvězdími Panny a Vlasů Bereniky v oblasti oblohy bez výrazných hvězd. Její jas není příliš velký a také přítomnost mnoha jiných galaxií ztěžuje její vyhledání. Není v dosahu středně velkých triedrů, ale může být vyhledána malým hvězdářským dalekohledem o průměru 60 mm, který ji ukáže jako kruhovou skvrnu bez podrobností. Dalekohledy o průměru 100 až 200 mm umožní sledovat pouze nejvýraznější část jejího hala o průměru přibližně 1,5′. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Charles Messier 18. března 1781 spolu s dalšími sedmi galaxiemi z této oblasti oblohy a s kulovou hvězdokupou Messier 92. Této noci se Messierovi podařilo nalézt nejvíce objektů. Messier tuto galaxii popsal jako velmi slabě zářící mlhovinu bez hvězd, která je pouze obtížně viditelná. William Herschel poznamenal, že má velmi malé rozměry, kruhový tvar a velmi jasný střed. Nejpodrobnější popis pochází od Heinricha Louise d'Arresta, který ji popsal jako kruhový oblak o průměru 45′′, který je nejjasnější uprostřed a jehož jádro vypadá jako hvězda 12. magnitudy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Pozorování provedená v 90. letech 20. století ukázala, že M89 má téměř přesně kulový tvar. To je u eliptické galaxie neobvyklé, protože zpravidla jde o protažené elipsoidy. Je však možné, že je pouze natočená k Zemi takovým způsobem, že se zdá být kulová, ale ve skutečnosti by mohla mít také tvar elipsoidu. Další zvláštností této galaxie je plynový nebo prachový útvar, který ji obklopuje a rozpíná se až do vzdálenosti 150 000 ly od ní. V galaxii se také nachází výtrysky částic, které dosahují vzdálenosti 100 000 ly. Ty mohou naznačovat, že galaxie dříve bývala kvasarem či rádiovou galaxií, nebo to může být zbytek menší galaxie, kterou M89 pohlcuje a roztrhává slapovými silami. Obří černá díra sídlící uprostřed M89 má odhadovanou hmotnost kolem 1 miliardy hmotností Slunce. Součástí M89 je také rozsáhlý systém kulových hvězdokup. Počet kulových hvězdokup v Mléčné dráze se odhaduje na 150 až 200, ale podle výzkumu provedeného v roce 2006 jich M89 obsahuje 2000 ± 700 do vzdálenosti 10′ od jejího jádra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 89 (také M89 nebo NGC 4552) je eliptická galaxie v souhvězdí Panny. Objevil ji Charles Messier 18. března 1781. Galaxie je od Země vzdálená zhruba 50 milionů ly. Je součástí Kupy galaxií v Panně. Výraznou vlastností této galaxie je její téměř přesně kruhový tvar.", "tgt_summary": "M89 (ou NGC 4552) est une galaxie elliptique située dans la constellation de la Vierge, et faisant partie de l'amas de galaxies appelé amas de la Vierge. Elle fut découverte par Charles Messier le. ", "id": 2255587} {"src_title": "Sifaka malý", "tgt_title": "Propithecus verreauxi", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Délka těla se u tohoto druhu pohybuje mezi 43-45 cm, délka ocasu mezi 56-60 cm a hmotnost obvykle nepřesáhne více jak 5 kg. Má hustou, hebkou nejčastěji bílou až nažloutlou srst s hnědočernými ploškami na obličeji, temeni a na vnitřní straně končetin. Stejně jako ostatní sifaky má zvláště dlouhé a silné zadní končetiny a dlouhý ocas, který využívá k udržování rovnováhy při mocných skocích z jednoho stromu na druhý. Skoky se pohybuje nejen na stromech, ale také na zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Žije v menších skupinách tvořených třemi až třinácti jednotlivci, které vede jeden dospělý samec. Jedna skupina vlastní teritorium o rozloze zhruba mezi 1 až 9 ha, které značí jak samci, tak samice. Je to společenské zvíře, které si často hraje s ostatními členy skupiny. Dorozumívá se nejrůznější škálou posunků, zvuků, pokřiků, zvláště při varovném signálu a hašteření o teritoria se ozývá nápadným zvukem znějící jako „si-fa-ka“, podle kterého dostal i svůj název. Za potravou, kterou tvoří především listy, plody, květiny a kůra, se vydává ráno a navečer, během nejslunečnější části dne odpočívá v korunách stromů. Období páření trvá od ledna do března. Během tohoto období se samci toulají mezi skupinami a soupeří o potravu, samice a území. Samice je březí po dobu 131 až 160 dnů a rodí jediné téměř neosrstěné mládě. První 3 až 4 týdny se mládě drží na břiše matky, kde pravidelně saje mateřské mléko. Po dosažení této věkové hranice se pomalu přemisťuje na záda matky, odstaveno je ve věku 5 až 6 měsíců a plně nezávisle je zhruba o měsíc později. Pohlavní dospělosti dosahuje zhruba ve věku tří let a v zajetí se může dožít i více jak 23 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V současné době je sifaka malý ohrožován především masivní ztrátou přirozeného biomu a dříve, v mnoha lokalitách i dnes, zvláště lovem kvůli své kožešině. V Červeném seznamu IUCN je zařazen do kategorie ohrožených druhů a v CITES jej nalezneme v příloze I. Pozitivním faktem je, že jde o často chované a oblíbené zvíře v zajetí po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozlišujeme celkem 5 poddruhů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sifaka malý (\"Propithecus verreauxi\"), známý též pod názvy Verreauxův, bílý nebo žlutooký, je středně velká poloopice a známý zástupce čeledi indriovitých (\"Indridae\"). Vyskytuje se pouze v západní a jižní části Madagaskaru, kde obývá širokou paletu lokalit od vlhkých tropických lesů až po suché západní listnaté lesy a trnité pouště a buše.", "tgt_summary": "Le Propithèque de Verreaux, ou Sifaka de Verreaux ou encore simplement Sifaka \"(Propithecus verreauxi)\" est un lémurien de la famille des indridés. Ce primate se rencontre dans le Sud-Ouest de Madagascar où il est endémique. Il est grandement menacé d'extinction malgré sa distribution étendue.", "id": 1612767} {"src_title": "Tyrannosauridae", "tgt_title": "Tyrannosauridae", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Tyranosauridi byli dominantními predátory svých ekosystémů koncem křídového období, kdy se vyskytovali na území dnešní Severní Ameriky a Asie. Jejich předkové dosahovali jen skromných rozměrů a byli prokazatelně opeření (např. čínský \"Dilong\"). Postupně se však jejich rozměry zvětšovaly a největší zástupci jako \"Tyrannosaurus\" a \"Tarbosaurus\" patří k vůbec nejmohutnějším známým teropodům. V posledních letech byl učiněn velký pokrok v chápání ekologie, ontogeneze a biomechaniky této skupiny. Jedním z největších současných odborníků na tyranosauridy je například americký paleontolog Thomas Holtz. Tyranosauridi měli poměrně masivní lebku, zpevněnou navíc srostlými nasálními kostmi. U tyranosaura dosahovala nejdelší lebka délky až kolem 145 cm. Síla stisku čelistí byla enormně velká, podle propočtů se mohla rovnat až 235 000 newtonů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Tyranosauridi spadají do podčeledi Tyrannosauroidea a dle novějšího řazení také do kladů Pantyrannosauria a Eutyrannosauria. Běžně je do čeledi tyranosauridů řazeno až 14 rodů dravých dinosaurů (nové jsou průběžně popisovány), podle některých vědců sem však spadají pouhé 3 vědecky platné rody. Čeleď se dále obvykle dělí na dvě podčeledi, vývojově primitivnější Albertosaurinae a vývojově vyspělejší Tyrannosaurinae. První praví tyranosauridi zřejmě vznikli někdy před 90 až 85 miliony let z menších severoamerických druhů, podobných taxonům \"Moros intrepidus\" a \"Suskityrannus hazelae\", známých z amerických států Utah a Nové Mexiko.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Vědecká studie z roku 2009 odhalila, že tyranosauridi možná trpěli onemocněním podobným ptačí trichomonóze. Doklady o tom jsou objevovány v podobě otvorů na spodních čelistech tyranosauridů, pozůstatků jakési dávné infekce patogenními mikroorganismy. V roce 2014 byla publikována vědecká studie, popisující vůbec první známou sérii stop tyranosauridů, objevenou v Britské Kolumbii (Kanada). V roce 2016 pak byla objevena první fosilní série stop, patřící zřejmě mladému jedinci druhu \"Tyrannosaurus rex\", a to v lokalitě Glenrock (Wyoming). Tyranosauridi se také dokázali rychleji a lépe otáčet (a to i v běhu) než ostatní teropodi. Důvodem byl jejich kratší ocas a relativně větší pánevní oblast (kyčelní kosti). Tyranosauridi měli relativně dlouhé nohy a i když v případě obřích druhů nebyli schopni rychlého běhu, dlouhé a silné končetiny z nich dělaly relativně rychlé a výkonné chodce. Podle vědecké studie, publikované v roce 2009 je možné, že mnozí tyranosauridi trpěli obdobou současné trichomonózy, tedy onemocněním, způsobeným parazitickými prvoky. V současnosti tímto onemocněním trpí měkkozobí a hrabaví ptáci, potažmo dravci, u kterých je způsobeno prvokem bičenkou drůbeží (\"Trichomonas gallinae\"). U tyranosaurů, daspletosaurů a albertosaurů bylo toto onemocnění diagnostikováno na základě výrazných lézí (kruhových otvorů) na čelistech. Množství fosilních nálezů kostí tyranosauridů také jeví známky po okusu jinými tyranosauridy. Jedná se pravděpodobně o důkaz praktikování kanibalismu těmito obřími predátory. Podobné fosilní doklady již byly zjištěny například u rodů \"Gorgosaurus\", \"Daspletosaurus\" nebo \"Tyrannosaurus\". Výzkum původního vzhledu a mohutnosti svaloviny na nohách a v okolí pánve ukázal, že tyranosauridi byli oproti jiným teropodům schopni podstatně rychlejších otáček při běhu v průběhu lovu kořisti. Tyranosauridi útočili na nebezpečnou kořist v podobě dobře \"vyzbrojených\" rohatých dinosaurů, což byl nejspíš jeden z důvodů, proč se u nich objevily velmi silné čelistní a krční svaly, masivní hlava a odolné mohutné zuby, schopné drtit i kostní hmotu. Doklady o podobných útocích pocházejí i z unikátně zachovaných fosilních nálezů lebek ceratopsidů se stopami po hojících se kousnutích od velkých tyranosauridů. Podle některých dosud nepublikovaných objevů z Mongolska mohli být někteří velcí tyranosauridi (například rod \"Tarbosaurus\") vybaveni jakýmsi hrdelním vakem, vzdáleně podobným vaku současných pelikánů. Funkce takové anatomické struktury není známá a v současnosti jsou přímé fosilní doklady nedostupné (lebka, u níž byly náznaky podobné struktury objeveny, se již rozpadla vlivem eroze). Tyranosauridi měli také nesmírně silný čelistní stisk a zároveň i velmi pevné lebeční kosti, které dokázaly vzniklý tlak při skusu účinně absorbovat. V roce 2020 byla publikována studie o mozkovně rodu \"Bistahieversor\", zkoumané na základě metod moderní počítačové tomografie. Výzkum ukázal, že celkově se mozkovna tohoto velkého dravce podobala mozkovně pozdějšího druhu \"T. rex\" a změny směrem k vývoji vyspělejších tyranosauridů už byly nastoupeny u těchto forem. Některé smysly se u tyranosauridů postupně výrazně zlepšovaly, ať již jde o čich, sluch nebo zrak. Výzkum publikovaný v létě roku 2019 ukázal, že dorzotemporální oblast lebky tyranosaurů (i jiných teropodů) mohla sloužit jako jakýsi termostat, který udržoval optimální teplotu v okolí mozkovny. Tzv. dorzotemporální okna představovala výrazné otvory v zadní části lebeční klenby. Paleontologové se dlouhou dobu domnívali, že zde byly umístěny přídatné čelistní svaly, nový výzkum aligátorů za pomoci termokamery ale odhalil, že se zde nachází cévní systém, který slouží jako generátor tepla nebo naopak chladu a pomáhá udržovat teplotu hlavy nebo i celého těla. Podobný systém nejspíš fungoval i u teropodních dinosaurů, včetně samotného tyranosaura.", "section_level": 1}, {"title": "Validita taxonu.", "content": "Ačkoliv název čeledi Tyrannosauridae je běžně používán a nehrozí jeho zapomenutí nebo nahrazení jiným názvem, v roce 2020 byl podán návrh k jeho konzervaci v rámci ICZN (Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyrannosauridae (česky \"Tyranosauridi\") je název čeledi středně velkých až obrovských dravých dinosaurů. Patří do podřádu teropodů, tedy dvounohých a vesměs primárně masožravých dinosaurů. Do této čeledi se řadí také populární \"Tyrannosaurus\", největší zástupce skupiny (s délkou až 12,3 metru a hmotností kolem 6,8 tuny).", "tgt_summary": "Les Tyrannosauridés (Tyrannosauridae) (ou parfois les tyrannosaures), terme qui signifie « lézard tyran », forment la famille de dinosaures théropodes cœlurosauriens comprenant le fameux Tyrannosaure et d'autres grand prédateurs. Ils sont classés en deux sous-familles dont le nombre de genres varient selon les auteurs. Leurs fossiles, datant de la fin du Crétacé, ont été retrouvés en Amérique du Nord, en Europe et en Asie. ", "id": 1866177} {"src_title": "Taťana Fischerová", "tgt_title": "Táňa Fischerová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Táňa Fischerová se narodila 6. června 1947 v Praze židovským rodičům. Otec Jan Fischer (Fišer) byl divadelní režisér, za války vězněný v Terezíně a Osvětimi. Matka byla baletkou a stejně tak jako její otec byla za války vězněná v Terezíně a Osvětimi. Táňa měla mladšího bratra Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Herečka a moderátorka.", "content": "Na filmovém plátně se poprvé objevila pod režijním vedením Vladimíra Čecha v československém dramatu \"Kohout plaší smrt\" v roce 1961. Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po dvou letech studia nastoupila do pražského Činoherního klubu, kde působila šest sezón do roku 1973, kdy ji odtud z normalizačních důvodů vyhodili. O tomto období prohlásila: „\"Činoherní klub a celá ta éra byla pro mě ztraceným divadelním rájem, který se už nikdy nevrátil.\"“ Podobně jako dalším tehdejším hercům v souboru jí nebyla prodloužena smlouva. Po odchodu hostovala v různých divadlech, spolupracovala zejména s Janem Kačerem a Evaldem Schormem, točila filmy s Antonínem Mášou, Jaromilem Jirešem, Miloslavem Lutherem a Karlem Kachyňou. Odešla do Divadla Jiřího Wolkera, kde strávila čtyři roky. Divadlo opustila po narození syna Kryštofa, jehož otcem byl Petr Skoumal. Poté působila na volné noze. Po dobu 70. a 80. let však byla prakticky vytěsněna z uměleckého života. Hrála například společně s Petrem Čepkem ve filmu \"Hotel pro cizince\" (režie Antonín Máša, 1966), v komedii \"Prodloužený čas\" s Milošem Kopeckým (Jaromil Jireš, 1984), \"Hanele\" (Karel Kachyňa, 1999) i v televizních seriálech jako např. \"Lékař umírajícího času\" či \"Konec velkých prázdnin\". Společně s Martou Kubišovou a Janem Kačerem řadu let moderovala televizní adventní koncerty, získávající nemalé prostředky na charitativní činnost. Po listopadu 1989 vystupovala rovněž v podvečerech v divadle Kolowrat, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné působení.", "content": "Podepsala petici Několik vět. Poté působila jako občanská aktivistka a politička. Ve volbách v roce 2002 byla zvolena do Poslanecké sněmovny (volební obvod Praha) jako nezávislá za stranu Unie svobody-DEU. Do sněmovny se dostala zásluhou velkého počtu preferenčních hlasů. Byla členkou Petičního výboru a Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Ve sněmovně setrvala do voleb v roce 2006. Spolupředkládala neúspěšný návrh změny ústavy, který si kladl za cíl zavést volbu prezidenta přímo občany. Spolu s dalšími předkládala i zákon o registrovaném partnerství (a o změně některých souvisejících zákonů). Měla vysokou účast při hlasování (přes 94 %) a též často vystupovala (na 27 z 55 schůzí sněmovny). Ve statistikách organizace Zelený kruh se umístila ve svém funkčním období jako nejlepší v tabulce hlasování pro ekologické zákony. V senátních volbách roku 2006 kandidovala neúspěšně za Hnutí Zelení do Senátu Parlamentu ČR na Praze 2. Postoupila do druhého kola, ale v něm ji, stejně jako v kole prvním, porazila Daniela Filipiová. Ve volbách do Sněmovny 2010 stála v čele kandidátky Klíčového hnutí. Taťana Fischerová se podílela na práci řady neziskových organizací, nadací a občanských sdružení. Byla členkou správní rady nadace Vize 97, členkou rady patronů přátel Hnutí DUHA (veřejně podpořila např. Velkou výzvu), čestnou předsedkyní občanského sdružení Remedium (pro duševní zdraví), prezidentkou ITI (české středisko mezinárodního divadelního institutu), členkou poradního sboru občanského sdružení pro integraci mentálně postižených Máme otevřeno?, patronkou domu Šance, členkou Amnesty International, čestnou předsedkyní Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), několikrát též podpořila činnost hnutí Arnika. Vyslovila se proti umístění radaru v Brdech. Byla signatářkou Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt). Publikovala komentáře a sloupky v \"Deníku Referendum\". V červenci 2012 vyslyšela výzvy svých blízkých a rozhodla se kandidovat na prezidentku České republiky. Sbírání podpisů hodlala nechat na svých příznivcích, do kampaně nechtěla investovat. Podporu jí veřejně na svém blogu vyjádřil třeba lékař Jan Hnízdil. Nakonec se jí podařilo získat více než 72 000 podpisů a byla zaregistrována jako oficiální kandidátka na post prezidenta České republiky. V prezidentských volbách pak získala 3,23 % hlasů a nepostoupila do 2. kola. Koncem března 2013 se stala předsedkyní Českého helsinského výboru a nahradila tak Annu Šabatovou, která v čele výboru působila pět let. Na podzim roku 2014 byla Radou postižených zvolena jejich místopředsedkyní, kdy ve volbě dostala 49 z 50 hlasů. Byla odnaučená kuřačka, jedla velmi málo maso a celý život žila v Praze. Hlásila se ke křesťanství, nebyla však členkou žádné z denominací. Hlásila se k antroposofii a od počátku v roce 2008 byla předsedkyní a lídryní Klíčového hnutí, založeného na principech sociální trojčlennosti rakouského filozofa a humanisty Rudolfa Steinera. Podpořila též iniciativu ProAlt. Taťána Fischerová zemřela 25. prosince 2019 ve věku 72 let na následky onkologického onemocnění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Taťana Fischerová (6. června 1947 Praha – 25. prosince 2019 Čerčany), známá převážně jako Táňa Fischerová, byla česká herečka, spisovatelka, moderátorka, politička a občanská aktivistka. Mezi lety 2008 a 2018 byla předsedkyní a lídryní Klíčového hnutí, založeného na principech sociální trojčlennosti rakouského filozofa a humanisty Rudolfa Steinera. V červnu 2002 byla na kandidátce US-DEU zvolena jako nezávislá poslankyně do Parlamentu ČR. Mandát jí skončil v červnu 2006. V historicky první přímé volbě v roce 2013 kandidovala na prezidentku České republiky.", "tgt_summary": "Taťana Fischerová (plus connue sous le nom de Táňa Fischerová), née le à Prague et morte le, est une actrice, écrivain, femme politique, activiste et animatrice de télévision tchécoslovaque puis tchèque. ", "id": 538547} {"src_title": "Dominika Cibulková", "tgt_title": "Dominika Cibulková", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Ve slovenském fedcupovém týmu debutovala v roce 2005 baráží Světové skupiny II proti Thajsku, v němž prohrála dvouhru a s Rybárikovou i čtyřhru. V soutěži nastoupila k dvaceti mezistátním utkáním s bilancí 22–11 ve dvouhře a 1–8 ve čtyřhře. Nejdále s družstvem postoupila do semifinále Světové skupiny, v němž Slovenky podlehly Rusku 2:3 na zápasy. Slovensko také reprezentovala na pekingských Letních olympijských hrách 2008, kde ve dvouhře došla do 3. kola, v němž podlehla Jankovićové. Na Londýnských hrách 2012 nastupovala do dvouhry jako dvanáctá nasazená. V úvodním kole ji vyřadila Bulharka Pironkovová. Premiérový průnik do první desítky žebříčku WTA si zajistila na březnovém Miami Masters 2014 čtvrtfinálovou výhrou nad světovou trojkou Agnieszkou Radwańskou. Po prohraném úvodním setu odvrátila ve druhém dějství tři mečboly Polky, když dokázala otočit negativní vývoj tiebreaku z poměru míčů 2:5. Po Daniele Hantuchové (5. místo) a Karině Cílekové-Habšudové (10. místo) se tak stala třetí slovenskou tenistkou v historii, která pronikla do elitní desítky singlové klasifikace WTA. Vzhledem k semifinálové prohře s Li Na, ji náleželo 10. místo. Pokud by podlehla až ve finále Sereně Williamsové, patřila by jí 9. pozice, a jestliže by turnaj vyhrála, mohla se posunout dokonce na 6. příčku světové klasifikace. Pátou trofej si odvezla z dubnového Katowice Open 2016, na němž ve finálovém duelu přehrála italskou turnajovou pětku Camilu Giorgiovou po dvousetovém průběhu. Titul tak získala po více než dvou letech. Ve finále květnového Mutua Madrid Open 2016 podlehla Rumunce Simoně Halepové. Jako 39. žena žebříčku se stala, do té doby, vůbec nejníže postavenou finalistkou turnaje Premier Mandatory od vzniku kategorie v roce 2009, první postavenou tenistkou mimo Top 30. Další triumf přidala na trávě v Eastbourne, kde jako dvanáctá nasazená postupně vyřadila Lotyšku Jeļenu Ostapenkovou, Katerynu Bondarenkovou z Ukrajiny, ve čtvrtfinále Agnieszku Radwańskou a v semifinále pak Mónicu Puigovou. Ve finálovém zápase nakonec i turnajovou desítku Karolínu Plíškovou po dvousetovém průběhu, čímž ovládla i druhý vzájemný zápas, když předtím Češku porazila na Malaysian Open 2014. Vavřín z rakouského podniku Generali Ladies Linz 2016, kde v závěrečném utkání porazila Švýcarku Viktoriji Golubicovou, ji zajistil účast na Turnaji mistryň. Jakožto debutantka vstupovala do singapurského WTA Finals, kde plnila roli turnajové sedmičky. V prvním utkání základní skupiny narazila na světovou a turnajovou jedničku Angelique Kerberovou z Německa, které po urputném boji podlehla po 2 hodinách a 17 minutách ve třech setech. V dalším utkání uhrála jen pět gemů s Američankou Madison Keysovou a postup ze skupiny se ji vzdálil. V posledním utkání však porazila ve dvou setech Simonu Halepovou a k postupu potřebovala pomoc od Kerberové, která musela v posledním utkání porazit Keysovou rovněž ve dvou setech, což se jí taky podařilo a poslala tak Cibulkovou z druhého místa do semifinále. V něm po velké bitvě udolala ve třech setech ruskou hráčku Světlanu Kuzněcovovou, s níž vyhrála už šestý vzájemný zápas v řadě. Ve finále jí čekala Kerberová, se kterou předtím v základní skupině prohrála. Tentokrát však německé tenisce nic nepovolila a za 1.16 hodin proměnila čtvrtý mečbol. Na Turnaji mistryň triumfovala jako první Slovenka a bodový zisk ji ve vydání žebříčku WTA z 31. října 2016 poprvé posunul na 5. místo, jakožto druhou takto vysoce postavenou slovenskou hráčku po Daniele Hantuchové.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Matka Katarína Cibulková je slovenská politička, poslankyně Národní rady Slovenské republiky. Děd Ľubomír Kaclík byl fotbalový brankář, v I. československé lize chytal za Iskru Žilina a Duklu Pardubice. Do French Open 2008 udržovala partnerský vztah s francouzským tenistou Gaëlem Monfilsem. Poté byl jejím přítelem rakouský tenista Jürgen Melzer. Dne 9. července 2016 se provdala za dlouholetého přítele Michala Navaru. Obřad se konal v katedrále svatého Martina v Bratislavě. V občanském životě přijala příjmení Navara Cibulková, na tenisových okruzích dále hrála pod rodným příjmením Cibulková, a to i pro možnou záměnu se Španělkou Suárezovou Navarrovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominika Cibulková, celým příjmením Navara Cibulková, (* 6. května 1989 Bratislava) je bývalá slovenská profesionální tenistka a vítězka Turnaje mistryň 2016. ", "tgt_summary": "Dominika Cibulková, née le 6 mai 1989 à Bratislava, est une joueuse de tennis slovaque. Professionnelle de 2004 à 2019, elle a remporté huit titres WTA en simple dames, dont le Masters 2016, et a également été finaliste de l'Open d'Australie en 2014 et demi-finaliste de Roland-Garros en 2009. ", "id": 1899738} {"src_title": "Gregory House", "tgt_title": "Gregory House", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Gregory House se narodil 11. června 1959 (ve stejný den jako Hugh Laurie, který jeho postavu ztvárnil) Johnu a Blythe Houseovým (hraje R. Lee Ermey a Diane Baker). House je „dítě armády“; jeho otec sloužil jako pilot americké námořní pěchoty, a tak se často celá rodina stěhovala, když otce převeleli na jinou leteckou základnu. Jedním z míst, kde byl jeho otec umístěn byl Egypt, kde House uchvátila archeologie a hledání pokladů; díky tomuto zájmu si ponechal náčiní a chemické sloučeniny potřebné pro hledače pokladů až do své dospělosti. Dalším místem bylo Japonsko, kde se House ve čtrnácti rozhodl být doktorem poté, co byl svědkem uznání, které se dostalo doktoru z japonské společenské vrstvy burakumin, když vyřešil případ, který žádný jiný doktor nevyřešil. House miluje svou matku, ale nenávidí otce, o kterém tvrdí že má „morální kompas,“ a úmyslně se pokouší oběma rodičům vyhnout. V jedné epizodě House vypráví, že jej jednou rodiče zanechali s babičkou (s „omou“, nizozemský výraz pro babičku), která na něj aplikovala fyzické tresty. Později však přizná, že to byl jeho vlastní otec, kdo jej fyzicky týral. Kvůli tomuto týrání House nikdy nevěřil, že je John jeho biologickým otcem; ve dvanácti navíc vydedukoval, že rodinný přítel se stejným mateřským znamínkem je jeho skutečný otec. V páté sérii v epizodě „Mateřská znaménka“ House zjistí že měl pravdu, poté co nechá provést DNA test, ve kterém srovná vlastní DNA s Johnovou. House chodil na Northwestern University, studoval medicínu na Johns Hopkins University a měl získat Doylovo stipendium pro studium na klinice Mayo. Jednou během studia podváděl, při čemž jej chytil jeho spolustudent Philip Weber, který jej udal děkanovi, jenž House vyloučil. Po zbytek svého studia pak House chodil na University of Michigan, kde potkal svou budoucí šéfku Lisu Cuddyovou (Lisa Edelstein), s níž strávil jednu noc. Zhruba deset let před začátkem seriálu House navázal vztah s ústavní právničkou Stacy Warner (Sela Ward), s kterou se seznámil poté co jej zasáhla při paintballovém zápasu „doktoři vs právníci.“ O pět let později utrpěl během golfu infarkt v pravé noze, který byl po tři dny chybně diagnostikován, neboť se lékaři domnívali, že pacient usiluje pouze o drogy (House nakonec stanovil diagnózu sám). Aneuryzma v jeho stehně vytvořilo sraženinu, která vedla k infarktu a způsobovala, že se část jeho kvadricepsu stala nekrotická. House nechal provést bypass mrtvého svalu kvůli obnovení cirkulace krve, čímž riskoval selhání orgánů a srdeční zástavu. Aby byl do budoucna schopen svou nohu používat, byl ochoten snášet nesnesitelné pooperační bolesti. Kvůli zvládnutí bolesti požádal o chemické navození kómatu, během kterého však Stacy, jeho zástupkyně v lékařských záležitostech, jednala proti jeho přání a souhlasila s bezpečnější operací; střední cestou mezi amputací nohy a bypassem, která spočívala v odstranění mrtvého svalu. To způsobilo částečnou ztrátu schopnosti nohy a zanechalo Housovi menší, avšak stále závažnou bolest po zbytek jeho života. House nemohl Stacy toto rozhodnutí odpustit a ta jej kvůli tomu opustila. House nyní trpí chronickou bolestí nohy a na podporu své chůze používá hůl. Na zmírnění bolesti často bere Vicodin (hydrokodein). Když se Stacy poprvé v seriálu objeví, je vdaná za středoškolského poradce Marka Warnera. I když se nakonec dají s Housem opět dohromady a během druhé série se krátce sblíží, House nakonec Stacy řekne, aby se vrátila ke svému manželovi, čímž jí ublíží. Na začátku třetí série se Housovi díky ketaminové léčbě dočasně vrátí jeho schopnost chodit a běhat bez hole. Chronická bolest v noze se však vrátí a House tak musí znovu používat analgetika i svou hůl. Jeho kolegové se však domnívají, že hůl i opětovné užívání opiátů jsou důsledkem psychologického stavu. Schopnost chodit normálně bez bolesti House získá znovu v páté sérii, když začne brát metadon. S tím však záhy přestane, když málem zabije pacienta tím, že jej pošle na magnetickou rezonanci, přestože ví, že nepřinese pozitivní výsledek, a to pouze proto, aby vyhověl rodičům (něco co by House normálně nikdy neudělal). V několika posledních epizodách páté série se House potýká s halucinacemi způsobenými Vicodinem. Ve 23. epizodě 5. série se House podrobuje detoxikaci za dohledu Lisy Cuddyové, se kterou se poté vyspí. V poslední epizodě série si však uvědomí, že šlo o halucinaci; stále užívá Vicodin a Cuddyová nikdy nebyla ani v jeho bytě, ani se s ním nevyspala. Teprve tehdy si House uvědomí, že potřebuje pomoci a Cuddyová jej vezme k jeho největšímu příteli Wilsonovi, který jej odveze do psychiatrické léčebny. Pátá sezóna končí tichým rozloučením s Wilsonem ve dveřích léčebny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gregory House, M.D. (* 11. června 1959 nebo 15. května 1959), je fiktivní postava a protagonista amerického televizního seriálu \"Dr. House\". Gregory House, kterého ztvárnil britský herec Hugh Laurie, je nespolečenský a samotářský lékařský génius se specializací v infekčních chorobách a nefrologii. Je vedoucím Oddělení diagnostické medicíny ve fiktivní fakultní nemocnici Princeton-Plainsboro, kde vede diagnostický tým. Postava Gregory House byla popsána jako „mizantrop,“ „cynik,“ „narcista“ a „mrzout.“ ", "tgt_summary": "Gregory House est un personnage de fiction éponyme créé par David Shore dans la série américaine \"Dr House\" en 2004 et interprété par l'acteur anglais Hugh Laurie. House est le chef du département de médecine diagnostique du centre hospitalier universitaire fictif du Princeton-Plainsboro dans le New Jersey, où il dirige une équipe de médecins chargés de poser les diagnostics les moins évidents et les plus atypiques. ", "id": 1062518} {"src_title": "Phạm Tuân", "tgt_title": "Phạm Tuân", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z početné rolnické rodiny, která celá pracovala v místním zemědělském družstvu. V roce 1955 šel do školy a stal se členem Komunistického svazu mládeže. Po skončení školy roku 1963 nastoupil u armády. Pilotní výcvik prodělal v SSSR a pak spolu s ženou bojovali ve válce ve Vietnamu. Měl za sebou jako vojenský letec řadu vzdušných soubojů s letadly USA a také jako vůbec první člověk na světě sestřelil v roce 1972 ze svého MIGu létající pevnost B-52, za což jej vyznamenala vláda titulem Hrdina Vietnamské socialistické republiky. Bylo mu v té době 25 let. Po válce nastoupil v SSSR na leteckou akademii J.Gagarina a byl zde také vybrán do první skupiny kosmonautů mezinárodního programu Interkosmos. V době letu byl podplukovník. Jeho náhradníkem se stal Vietnamec Búi Thanh Liëm, který spolu s Phamem absolvoval výcvik.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V letu se Sojuzem 37 startoval v funkci kosmonaut výzkumník z kosmodromu Bajkonur pod velením kosmonauta Gorbatka. Oba kosmonauti se připojili k orbitální stanici Saljut 6, kde již byl připojen Sojuz 36. Společně se sovětskými kosmonauty Leonidem Popovem a Valerijem Rjuminem plnili připravené úkoly šesté mezinárodní posádky a v pořádku s druhou lodí, tedy Sojuzem 36 vrátili na Zem po 188 hodinách strávených v kosmu. Přistáli v kabině lodi na padácích na území Kazachstánu. Loď Sojuz 37 zůstala u stanice jako záložní..", "section_level": 1}, {"title": "Po letu.", "content": "Po skončení letu dokončil studium akademie. Později byl povýšen na generála a pověřen vedením oddělení obranného průmyslu na Ministerstvu obrany v Hanoji. Manželka Pham Tuana se jmenuje Tran Phuong, mají spolu jednu dceru, která se jim narodila v roce 1976.", "section_level": 1}], "src_summary": "Phạm Tuân (* 14. února 1947 vesnice Quốc Tuấn, severní provincie Thái Bình, Vietnam) je severovietnamský vojenský letec a kosmonaut, který letěl do vesmíru roku 1980 v rámci programu Interkosmos. Byl prvním kosmonautem z Asie, ze Země pak v pořadí 96.", "tgt_summary": "Phạm Tuân ( -) est le premier cosmonaute vietnamien et le premier asiatique non soviétique à être allé dans l'espace.", "id": 1350093} {"src_title": "Gotthold Hasenhüttl", "tgt_title": "Gotthold Hasenhüttl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Základní školu a gymnázium navštěvoval v rodném Štýrském Hradci. Poté studoval teologii a filozofii nejdříve na tamní univerzitě, poté na římské univerzitě Gregoriana. Zde získal roku 1956 licenciát z filosofie a roku 1960 z teologie. Roku 1959 byl v Římě vysvěcen na kněze. Roku 1962 získal doktorát teologie a poté působil dva roky ve Štýrsku jako kaplan. Roku 1964 nastoupil jako asistent na univerzitu v Tübingenu a zde se habilitoval (1969). Doktorát filosofie získal r. 1972 na základě práce o ideji Boha u Sartra. Od roku 1974 až do svého odchodu na odpočinek r. 2002 byl profesorem katolické systematické teologie na filosofické fakultě Sárské university. Během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 v Berlíně slavil Hasenhüttl v evangelickém Getsemanském kostele takzvanou „bohoslužbu s večeří Páně podle katolického ritu“, při níž výslovně pozval k přijímání i nekatolíky. Bohoslužbu společně připravili ekumenická síť Iniciativa církev zdola, hnutí My jsme církev a evangelická farnost Prenzlauer Berg-Nord. Účastnilo se jí asi 2000 lidí, nebyla však oficiální součástí programu sjezdu. Trevírský biskup Reinhard Marx Hasenhüttla kvůli této události 17. července 2003 suspendoval z kněžského úřadu a pohrozil mu odnětím církevního povolení učit, pokud bude dál vzdorovat. Hasenhüttl reagoval obviněním, že biskupové požadují „eichmannovskou poslušnost“. Postoj katolické církve k večeři Páně „jako evangelický křesťan“ v této souvislosti kritizoval i tehdejší spolkový prezident Rau. Hasenhüttl se proti suspenzi bránil cestou církevního práva, ale v poslední instanci byl jeho trest 12. listopadu 2004 potvrzen Kongregací pro nauku víry, která navíc kritizovala „některé neudržitelné teologické názory [...], jež jsou v odvolání výslovně obsaženy nebo se implicitně předpokládají“ a které podle názoru kongregace Hasenhüttlovo chování nejen neospravedlňují, ale naopak mu „v zásadě z naukových důvodů“ ještě přitěžují. Biskup Marx navíc 2. ledna 2006 Hasenhüttlovi odebral i církevní povolení vyučovat.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Hasenhüttl chápe Boha povýtce jako událost lásky v mezilidském kontextu a požaduje změnu paradigmatu od juristického k charismatickému. Také podle něho „Ježíš sám nezaložil žádnou církev. Proto jí nedal \"a fortiori\" žádnou institucionální strukturu; hierarchický princip nemá s podstatou církve nic společného.“ Hasenhüttlovy teologické názory kritizoval pozdější kardinál Leo Scheffczyk a poté také Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.. Kongregace pro nauku víry uvedla, že Hasenhüttl zastává „mylné a neudržitelné teologické názory“ a interpretuje katolickou nauku „nevhodným a scestným způsobem“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotthold Nathan Ambrosius Hasenhüttl (* 2. prosince 1933) je německý teolog a suspendovaný římskokatolický kněz, známý také jako kritik své církve. Teologicky vychází ze vztahově-dialogického paradigmatu a inspiruje se idejemi existencialismu 20. století. Suspendován z kněžského úřadu byl poté, co během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 uspořádal bohoslužbu, při níž pozval k účasti na eucharistii i členy jiných konfesí.", "tgt_summary": "Gotthold Nathan Ambrose Hasenhüttl (né le à Graz) est un prêtre autrichien et théologien critique de l'Eglise exerçant en Allemagne et suspendu par l'Église catholique romaine. ", "id": 753892} {"src_title": "Kosmetika", "tgt_title": "Cosmétique", "src_document": [{"title": "Přenesený význam slova.", "content": "Slovem kosmetika pak zkráceně nazýváme i různé přípravky a látky, které se používají právě pro tyto účely, v obchodním prostředí se jedná o běžný sortiment kosmetiky, který se obvykle prodává v drogeriích či v parfumeriích. Kosmetické výrobky jsou žádaným artiklem pro mnoho lidí a prodávají se v mnoha provedeních a značkách. Dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (NEPR) 1223/2009 je Kosmetický Přípravek (KP) jakákoli látka nebo směs určená pro styk s vnějšími částmi lidského těla (pokožkou, vlasovým systémem, nehty, rty, vnějšími pohlavními orgány) nebo se zuby a sliznicemi ústní dutiny, výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění, parfemace, změny jejich vzhledu, jejich ochrany, jejich udržování v dobrém stavu nebo úpravy tělesných pachů. Kosmetický přípravek rovněž nesmí mít primárně léčivý účinek, má-li jej jedná se o léčivo. Přípravky jejichž primárním účelem je zajištění sterilizace pokožky nebo odstranění parazitů označujeme jako Zdravotnické prostředky (NEPR 745/2017) resp. Biocidy. Kosmetické přípravky dále upravuje nařízení ES 655/2013 jež stanoví společná kritéria pro odůvodnění tvrzení používaných v souvislosti s KP. Cílem tohoto nařízení je zábránit lživým (vědecky nepodloženým) tvrzením a očerňování konkurence (vyzdvihování vlastnosti KP, které mají i produkty jiných značek). Tímto nařízením je např. zakázáno tvrzení, že KP ani jeho součásti nebyly testovány na zvířatech, protože tato podmínka je společná pro všechny KP na území EU a jednalo by o očerňování konkurence. Kosmetické přípravky určené k výraznější dočasné změně vzhledu se nazývají dekorativní kosmetika, lidově líčidla. Patří mezi ně například makeup, pudr, oční stíny, rtěnka, apod. Jejich hlavní složkou jsou tedy různé pigmenty. Zvláštní význam mají líčidla v divadelní a filmové tvorbě, kde pomáhají dotvořit či zvýraznit charakter postavy nebo vyjádřit její emoce.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí kosmetika.", "content": "Některé speciální kosmetické přípravky lze vyrobit i svépomocí po domácku z běžně dostupných přírodnin (léčivých bylin apod.). Lze vyrobit i z konopí, ale je zde omezení zákonem. Takto vyrobené přípravky nelze však uvolnit k prodeji, protože nesplňují právní požadavky na bezpečnost.", "section_level": 1}, {"title": "Komerční kosmetika.", "content": "Výrobou kosmetických produktů se zabývá celé specializované odvětví chemického průmyslu zvané kosmetický průmysl. Mezi nejvýznamnější světové výrobce kosmetiky patří společnosti L ́Oréal, Max Factor, Nivea, Oriflame, Avon, Garnier, Maybelline, Dove, Palmolive, Schwarzkopf, Bioderma, Vichy a Dermatherm. Zkrášlováním lidského těla se zabývají také specializované firmy typu kosmetických salónů, vlasových studií apod. Služby poskytované těmito firmami mohou zahrnovat i další doprovodné práce a služby jako je lázeňství, kadeřnictví, holičství, posilovny, manikúra, pedikúra, masážní služby apod.", "section_level": 1}, {"title": "Biokosmetika a přírodní kosmetika.", "content": "V posledních letech lze pozorovat nárůst spotřeby kosmetických produktů označovaných pojmy biokosmetika nebo také přírodní kosmetika (organická kosmetika). Důvody tohoto nárůstu jsou např. velké množství alergických reakcí způsobených vysokým obsahem chemických přísad klasické komerční kosmetiky. Přírodní a bio kosmetika nejsou v právní úpravě nijak rozlišeny od standardní kosmetiky prodávané na území EU. Stejně jako standardní kosmetika musí splňovat požadavky na bezpečnost dle NEPR ES 1223/2009. Biokosmetika a přírodní kosmetika je tak chápána jako dobrovolný nadstandard, jehož plnění zajišťují soukromé certifikační organizace, vydávající certikáty jakosti většinou pro jednotlivé výrobky, nebo i výrobce. Bio produkty jsou však upraveny nařízením NEPR 834/2007 O ekologickém zemědělství. Pro získání certifikátu, umožňující označit produkt jako biokosmetiku, nesmí finální produkt obsahovat řadu (nařízením 1223/2009 povolených) složek většinou syntetického původu. Certifikační organizace vypracovává standardy - pozitivní seznamy látek a směsí v biokosmetice povolených. Certifikačním orgánem pro loga CPK a CPK Bio je KEZ o.p.s. CPK - CERTIFIKOVANÁ PŘÍRODNÍ KOSMETIKA Takový kosmetický přípravek, který splnil parametry Standardů, obsahuje minimálně 85% složek přírodního původu, certifikační organizace KEZ o.p.s. vydala na kosmetický přípravek certifikát a obsahuje výhradně látky ze skupiny surovin uvedených v Příloze č. 1 Standardů. CPK bio Takový kosmetický přípravek, který splnil parametry Standardů pro CPK a obsahuje minimálně 90% surovin přírodního původu, přičemž minimálně 20% hmotnostního podílu přírodních složek musí být BIO", "section_level": 1}, {"title": "Kosmetická chemie a bezpečnost.", "content": "Jedná se o předmět vyučovaný na VUT (Vysoké učení technické v Brně) bakalářské studium. Často se lze dnes setkat s informacemi a pochybami o bezpečnosti různých kosmetických výrobků v souvislosti s obsahem škodlivých chemických látek nebo alergenů. Nejčastější příčinou alergií na kosmetiku jsou její vonné složky. Obecně platí, že povolené a zakázané látky v kosmetice upravují na území EU přílohy II-VIII nařízení ES 1223/2009, obsahující pozitivní seznam látek s omezením, barviv, konzervantů a UV filtrů a negativní seznam látek v kosmetice zakázaných. Přítomnost nanomateriálů v kosmetice je nutno hlásit evropské komisi 6 měsíců před uvedením kosmetického přípravku na trh. Bezpečnost přípravků nesplňujících definici KP dle NEPR 1223/2009, upravuje směrnice č. 95/2001 ES O všeobecné bezpečnosti výrobků, zapracovaná do zákona č. 102/2001 Sb. O obecné bezpečnosti výrobků", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmetika je lidská činnost pečující o tělesnou krásu – krásu lidského těla. Tato činnost může být prováděna různými prostředky – např. prostředky fyzikálními, chemickými či biologickými. Kosmetika také slouží k odstranění či zakrývání některých tělesných vad či konkrétních fyzických nedostatků jednotlivých osob.", "tgt_summary": "Un cosmétique (du grec : \"kosmeo\", « je pare, j'orne ») est une substance ou un mélange destiné à être mis en contact avec diverses parties superficielles du corps humain, notamment l'épiderme, les systèmes pileux et capillaires, les ongles, les lèvres, la poitrine et les dents, en vue, exclusivement ou principalement, de les nettoyer, protéger, parfumer, maintenir en bon état, de modifier leur aspect ou d'en « corriger » l'odeur. ", "id": 1746070} {"src_title": "Komovi", "tgt_title": "Komovi", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Komovi se nachází ve východní části Černé Hory. Severní hranici masivu tvoří údolí řeky Ljubaštica a silniční sedlo Trešnjevik. Ty oddělují Komovi od sousedního pohoří Bjelasica. Východ a jih pohoří je dán hranicí s pohořími Zeletin a Prokletije. Na západě vymezuje polohu masivu tok řeky Tara.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Pohoří má velmi podobnou charakteristiku jako vápencové masivy Alp. Vrcholy zde mnohdy dosahují velmi rozeklaných a dramatických tvarů. Častým jevem jsou neschůdná, dlouhá suťová pole. Horstvo se člení na dvě skupiny. Tento 7 km dlouhý hřeben je tvořen samostatnými skalnatými horami Kom Vasojeviči (2460 m) a Kom Kučki (2487 m). Masiv je tvořen náhorní plošinou (průměrná výška 1900 m), která jej obklopuje ze všech stran, z níž vystupují jednotlivé vrcholy přes 500 metrů vysoké. Zde se také nachází většina značených turistických cest v pohoří. Na východě hor, v údolí řeky Perušica, leží vesnice Konjuhe. Masiv se zde ostře zvedá z výšky 850 m skalními stěnami a připomíná pyramidu. Tento masiv vyplňuje západ a jih pohoří. Nachází se zde změť vysokých štítů a skalnatých hřebenů, jimž vévodí vrchol Surdup (2182 m). Tento masiv je ale velmi těžce dostupný vzhledem k faktu, že se nachází velmi blízko státní hranice s Albánií.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pohoří je navštěvováno sice poměrně málo, ale zato celoročně. Optimální doba je však od poloviny června do poloviny září. Asi nejvhodnější místo pro táboření v pohoří je Eko Katun Štavna. Jedná se o komplex 10 domků. Každý dům má 5 postelí, elektřinu, koupelnu s teplou vodou, jídelnu, přikrývky, nádobí apod. Domy se dají pronajímat pouze celé. V pohoří je také tolerováno volné táboření nebo stanování poblíž Popovičovi pastýřské chaty na svahu Carine nad dolinou Medjukomlje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komovi () je vápencové pohoří nacházející se na území států Černá Hora a Albánie, přičemž v Albánii leží pouze malá příhraniční část. Horopisně se řadí do Dinárských hor. Nejvyšší vrchol je Kom Kučki (2487 m).", "tgt_summary": "Le Komovi est un massif des Alpes dinariques situé à l'est du Monténégro. Il est situé à l'ouest du cours supérieur du Lim, à l'est de la Tara et au sud de la Drcka. Le Prokletije s'élève au sud et le Bjelasica au nord. Le massif est entouré de plateaux culminant à d'altitude. Des traces de glaciations (moraines) sont visibles dans des dépressions à l'est du massif. ", "id": 2219994} {"src_title": "Fedor von Bock", "tgt_title": "Fedor von Bock", "src_document": [{"title": "Reichsheer.", "content": "Fedor von Bock se narodil v rodině generálmajora Moritze Alberta von Bocka, veterána prusko-francouzské války, v braniborském městě Küstrin. Navštěvoval gymnázium v Berlíně a Wiesbadenu. V roce 1888 nastoupil do 7. roty Královské pruské hlavní kadetky Groß-Lichterfelde (dnes čtvrť Berlína) a dosáhl zde výtečných výsledků. V kadetce obdržel hodnost podpraporčíka a od roku 1898 nastoupil službu jako poručík u 5. gardového pluku v Berlíně. V roce 1904 se stal pobočníkem u praporu a 9. října 1905 se oženil s Mally von Reichenbach, ale už za pět let ovdověl. V roce 1910 se stal, již v hodnosti nadporučíka, plukovním pobočníkem. Během svého působení u 5. pěšího pluku nastoupil v říjnu roku 1903 na půlroční výcvikový kurz na vojenské akademii v Berlíně a po dokončení kurzu, ke konci února následujícího roku, byl jmenován do funkce pomocného lektora na téže škole. Bez absolvování válečné akademie byl v letech 1910–1912 odvelen do Velkého generálního štábu. V roce 1912 byl povýšen do hodnosti kapitána a poté převelen do gardového sboru generálního štábu. V roce 1913 se stal nejdříve \"IIa\" a poté \"Ia\" důstojníkem strážního sboru generálního štábu. Válka ho zastihla jako důstojníka \"Ia\" v generálním štábu gardového sboru na západní frontě. Během války vystřídal několik funkcí na různých štábech, zároveň velel, do roku 1916, praporu u 4. pěšího gardového pluku. Na sklonku roku 1916 byl povýšen do hodnosti majora a byl opět převelen na generální štáb. Účastnil se bojů na západě (Namur, Arras, Ypry, Artois) a v Karpatech. Za statečnost v boji během ofenzívy v Pikardii obdržel v roce 1918 velmi ceněné vyznamenání Pour le Mérite.", "section_level": 1}, {"title": "Reichswehr.", "content": "Po první světové válce zůstával v armádě a v listopadu 1918 byl přidělen k velitelství 1. okruhu (1. Wehrkreis) jako důstojník \"Ia\" generálního štábu. V roce 1920 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a jmenován náčelníkem štábu 3. divize v Berlíně. Poté převzal velení nad II. praporem myslivců 4. pěšího pluku v Kolbergu. V roce 1925 byl povýšen na plukovníka, převzal velení 4. pěšího pluku a v listopadu 1926 byl převelen do bojové školy v Döberitzu. Za zásluhy získal von Bock 1. února 1929 hodnost generálmajora a byl jmenován velitelem 1. jezdecké divize ve Frankfurtu nad Odrou. V roce 1931 byl povýšen na generálporučíka a převzal velení 2. pěší divize a také vojsk ve 2. okruhu. Jako příslušník tradiční pruské aristokracie Hitlerovi zpočátku nedůvěřoval, ale na druhé straně ocenil Hitlerovu snahu o modernizaci a urychlený rozvoj ozbrojených sil.", "section_level": 1}, {"title": "Wehrmacht.", "content": "1. března 1935 byl povýšen na generála pěchoty a o měsíc později se stal velitelem správy pozemního vojska v Drážďanech. Později byl jmenován vrchním velitelem 3. skupinového velitelství. 20. října 1936 se podruhé oženil s Wilhelminou von der Osten.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečná doba.", "content": "2. března 1938 se stal velitelem nově vytvořené 8. armády, se kterou 12. března 1938 vpadl do Rakouska a bez odporu je obsadil. 15. března 1938 pověřil Hitler von Bocka velením nad veškerou německou brannou mocí v Rakousku. Tentýž den byl Bock povýšen spolu s Gerdem von Rundstedt do hodnosti generálplukovníka. Začlenění rakouského Bundesheeru do Wehrmachtu bylo ukončeno 1. dubna 1938. Po splnění úkolu se Bock vrátil na své předešlé působiště jako vrchní velitel skupinového velitelství 3 v Drážďanech. Poté co německé jednotky v rámci mnichovské dohody překročily bývalé československé hranice a zabraly Sudety, převzal von Bock velení nad 2. okruhem. Přestože nebyl národním socialistou a nesouhlasil s některými metodami používanými v Německu, nevinil z toho Hitlera, nýbrž špičky NSDAP. Po listopadové Křišťálové noci na poradě velitelů údajně vykřikoval, že \"to prase Goebbelse\" by nejraději pověsil. K otevřenějšímu postoji se nikdy neodhodlal a jeho kritika byla vždy polovičatá. Od nacistů si udržoval jistý přezíravý odstup.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Von Bock se podílel na operačním plánování polského tažení a 26. srpna 1939 se stal velitelem Skupiny armád Sever. Cílem jeho skupiny armád bylo zničit polské síly severně od Visly. Skupina armád Sever byla složena z 3. armády pod velením generála dělostřelectva Georga von Küchler a z 4. armády pod velením generála dělostřelectva Günthera von Kluge. Tyto armády zaútočily z Východního Pruska skrz Gdaňský koridor a geograficky tak připojily Východní Prusko zpět k Říši.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na západ.", "content": "Krátce po dobytí Polska mu bylo svěřeno velení Skupiny armád B. Ta se skládala ze 4. armády, 6. armády a 18. armády čítající dohromady 291⁄2 divize, včetně 3 obrněných divizí. Následně se dal do horečných příprav k útoku na západ. Ten byl několikrát na nátlak generálů odložen. Skupina armád B měla za úkol postupovat skrz Nizozemsko a Belgii podle upraveného Schlieffenova plánu z roku 1914, aby tak na sebe vázaly co největší síly Spojenců. Spojenci se tedy měli stáhnout do Belgie, aby Skupina armád A pod velením generálplukovníka Gerda von Rundstedt mohla provést průlom hustě zalesněnou oblastí Arden a Spojence odříznout. Po kapitulaci Francie byl von Bock 19. července 1940 povýšen do hodnosti generála polního maršála. Na konci srpna 1940 byla Skupina armád B přesunuta do Východního Pruska a von Bock předal velení nad okupačními vojsky polnímu maršálu Wilhelmu von Leeb..", "section_level": 2}, {"title": "Operace Barbarossa.", "content": "Skupina armád B byla 1. dubna 1940 přejmenována na Skupinu armád Střed a zahrnovala: 4. a 9. armádu, 2. a 3. tankovou armádu a 2. leteckou skupinu. Hlavním cílem skupiny armád bylo dobytí Moskvy. Zpočátku se držela Napoleonova útoku na Rusko, tedy postup severně od Pripjaťských bažin. Dále pak skrz Minsk a Smolensk, kde vzal do zajetí velké množství mužů, techniky a zásob. Chtěl obsadit Moskvu co nejrychleji, tedy před nástupem zimy. Ve strategických otázkách se velmi rozcházel s OKW a Hitlerem - chtěl postupovat na Moskvu přímo, tedy obcházet města s velkou koncentrací nepřítele (ta měla být později zničena pěchotou). Hitler i přesto trval na ničení sovětských armád hned po obklíčení. Váhavě tedy vydal rozkaz k odložení útoku na Vitebsk ve prospěch obklíčení Minsku.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Tajfun.", "content": "9. září 1941 vydalo OKW příkaz k vyhotovení plánu konečného útoku na Moskvu - Operace Tajfun. Von Bock pečlivě dohlížel na plánování a přípravu operace, která byla o několik dní později velením schválena. V rámci příprav byla Skupina armád Střed posílena muži a technikou ze 2. armády a 4. tankové armády. 29. září 1941 na konferenci nejvyšších armádních velitelů von Bock zdůraznil, že je nutné Moskvu dobýt před 7. listopadem, což je výročí Říjnové revoluce. Po zahájení operace narazil na tvrdý odpor 3., 10., 13. a 20. sovětské armády spolu s jednotkami dalších 3 armád. Nicméně skvělá německá taktika a výcvik pomohly překonat beznadějné pokusy Sovětů o odražení útoku. 2. tanková armáda generálplukovníka Heinze Guderiana dobyla důležité železniční uzly u Orla, Brjansku a Vjazmy a obklíčila velké množství sovětských jednotek. Brzy začal padat mrznoucí déšť a silnice se proměnily v moře bláta - postup pokračoval jen velmi pomalu. Situaci ještě zhoršil stálý nedostatek pohonných hmot, způsobený dlouhými zásobovacími liniemi a také partyzánskou činností. Mírné zlepšení počasí umožnilo von Bockovi uzavřít obklíčení u Brjanska a Vjazmy, kde jim padlo do rukou přibližně 650 000 Sovětů. Čím více se k Moskvě přibližovali, tím více se zhoršovalo počasí a také sílil nepřátelský odpor. Silnice se stávaly neprůjezdné a postup se ještě zpomalil. Teploty rovněž prudce poklesly a většina jednotek ani nedostala zimní výbavu. 6. prosince 1941 teploty poklesly na -26 stupňů Celsia (meteorologické údaje z letiště Chimki u Moskvy) a Sověti zahájili velký protiútok. Ještě předtím malé německé jednotky pronikly na konečnou stanici moskevské tramvajové linky. Nicméně Němci byli nuceni ustupovat, vcelku přibližně o 80 kilometrů. Zastavila je jenom Hitlerova neochota vydávat území bez boje. Tento rozkaz zakazující ústup tak zachránil frontu před zhroucením a bezhlavým úprkem vojsk. Byla vybudována nová obranná linie ve vzdálenosti asi sta kilometrů od Moskvy. 19. prosince byl von Bock pod záminkou zdravotních problémů zbaven velení Skupiny armád Střed a byl nahrazen polním maršálem Güntherem von Kluge. Moskva během této války již nikdy nebyla Němci ohrožena.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Blau.", "content": "20. ledna 1942 převzal von Bock vedení Skupiny armád Jih, po zemřelém polním maršálu Walteru von Reichenau. Po odražení sovětské ofenzivy směřující na Charkov zaútočil von Bock v červnu směrem na Stalingrad a kavkazská ropná pole. Jeho skupina armád se skládala z 2. armády (generál jezdectva Maximilian von Weichs), 4. tankové armády (generálplukovník Hermann Hoth) a 6. armády (generálplukovník Friedrich Paulus). Plán počítal se současným útokem na Stalingrad a na Kavkaz. Von Bock proti tomuto postupu důrazně protestoval, protože by se mezi oběma uskupeními rozevřela nebezpečně velká mezera, kterou by mohli Sověti použít k protiúderu, který by tak odřízl armády na Kavkaze. 7. července 1942 rozdělil Hitler Skupinu armád Jih mezi Skupinu armád A (polní maršál Wilhelm List) a Skupinu armád B (polní maršál Fedor von Bock). Hned 13. 7. 1942 byl von Bock poslán do Vůdcovy zálohy a nahrazen generálem jezdectva von Weichsem.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr vojenské kariéry.", "content": "Pro své neshody s Hitlerem strávil zbytek války ve Vůdcově záloze a poklidně žil v Bavorsku. Jeho synovec generálmajor Henning von Tresckow byl součástí odboje a podílel se také na atentátu na Hitlera 20. července 1944, který von Bock odsoudil jako zvrhlý čin. Po Hitlerově sebevraždě se dal k dispozici nové vládě velkoadmirála Karla Dönitze. Ve svých 64 letech zemřel dne 4. května 1945 na následky těžkých zranění, která utrpěl po náletu anglického stíhače na jeho vůz o den dříve v blízkosti městečka Lensahn. Při náletu zemřeli také jeho žena, dcera a řidič. Jedná se tak o jediného polního maršála Třetí Říše, který zemřel v důsledku nepřátelské palby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moritz Albrecht Franz Friedrich Fedor von Bock (3. prosince 1880, Küstrin, Německé císařství – 4. května 1945, Oldenburg, Velkoněmecká Říše) byl německý polní maršál v období druhé světové války.", "tgt_summary": "Fedor von Bock est un \"Generalfeldmarschall\" allemand de la Seconde Guerre mondiale, né le à Küstrin et mort le à Oldenburg in Holstein.", "id": 2042528} {"src_title": "Koncentrační tábor Dachau", "tgt_title": "Camp de concentration de Dachau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento tábor otevřený 22. března 1933 byl prvním stálým koncentračním táborem pro politické vězně založeným vládní koalicí Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP) a Německé nacionální straně lidové (rozpuštěna 6. července 1933). Heinrich Himmler, někdejší policejní ředitel v Mnichově, oficiálně tábor popsal jako „první koncentrační tábor pro politické vězně.“ Dachau posloužil jako prototyp a modelový příklad pro ostatní nacistické koncentrační tábory, které jej následovaly. Jeho základní organizace, vzhled, stejně jako plány budov, byly navrženy jedním z velitelů tábora Theodorem Eickem a posléze byly použity i při výstavbě dalších táborů. Eicke navrhl oddělený bezpečností tábor nacházející se poblíž velitelského centra, který se skládal z obytných čtvrtí, administrativy a vojenských táborů. Sám Eicke se stal vrchním inspektorem všech koncentračních táborů a byl přímo zodpovědný za výstavbu ostatních táborů podle tohoto modelu. Celkem prošlo táborem přes 200 tisíc vězňů z třiceti zemí, z nichž dvě třetiny tvořili političtí vězni a téměř třetinu tvořili Židé. Původně byl tábor určen jen pro 5000 vězňů a vězněni zde měli být především lidé, na které byla uvalena vazba. Postupem času sem byli posíláni i odpůrci režimu, kněží a řeholníci, Židé nebo také homosexuálové. Uvádí se, že v táboře zemřelo celkem 25 613 vězňů a dalších téměř 10 tisíc mělo zemřít v pobočných táborech. Mezi příčiny úmrtí patřily převážně nemoci, podvýživa a sebevraždy. Počátkem roku 1945 v táboře vypukla tyfová epidemie. Při následné evakuaci většina oslabených vězňů zemřela. Společně s výrazně větším vyhlazovacím táborem Auschwitz-Birkenau se stal koncentrační tábor Dachau pro mnoho lidí symbolem koncentračních táborů. Konzentrationslager (KZ) Dachau rovněž zůstává v paměti lidí, neboť se jednalo o druhý koncentrační tábor osvobozený britskými nebo americkými silami. Tudíž se jednalo o jedno z prvních míst, které Západu odhalilo prostřednictvím novinářů a filmových kronik realitu nacistické brutality. Tábor byl osvobozen 29. dubna 1945 americkými jednotkami, které nalezly v uzavřeném táboře 30 000 vězňů. Téhož dne došlo k masakru části zajatých strážných.", "section_level": 1}, {"title": "Některé osobnosti vězněné v koncentračním táboře Dachau.", "content": "Na seznamu vězňů se nacházelo mnoho osobností veřejného života, jako starostové, komunální politici, poslanci a šlechtici; řada vydavatelů novin a časopisů; mnoho známých a tedy vlivných spisovatelů. Byli sem sváženi lidé různých mediálně aktivních povolání s vlivem na veřejnost, jako hudebníci, skladatelé a právníci. Od konce roku 1940 byli z různých jiných táborů do Dachau svážení již dříve zatčení duchovní různých konfesí, kteří byli koncentrováni v kněžském bloku. Mezi vězně patřily i tyto osobnosti z českých zemí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Dachau (: \"Konzentrationslager Dachau\" či \"KZ-Dachau\") byl první nacistický koncentrační tábor určený pro politické vězně. Nacházel se na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž města Dachau, které leží přibližně 16 km severozápadně od Mnichova v jižním Německu.", "tgt_summary": "Le camp de Dachau est le premier camp de concentration mis en place par le régime nazi. Il est créé sur le site d'une ancienne fabrique de munitions à au nord-ouest de Munich. Son ouverture est annoncée par Heinrich Himmler le et des prisonniers y sont amenés dès le lendemain. Le camp reste en service jusqu'à l'arrivée des soldats américains, le 29 avril 1945.", "id": 866684} {"src_title": "Progresivní metal", "tgt_title": "Metal progressif", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky progressive metalu nás zavedou zpět ke skupinám hrající progressive rock na přelomu 60. a 70. let, jako jsou Yes, Pink Floyd, Emerson, Lake & Palmer, Jethro Tull, King Crimson, Genesis, Gentle Giant, Focus, Renaissance, The Alan Parsons Project, dříve Queen, Kansas, Atomic Rooster, Uriah Heep a Rush. Posledních 5 také často přimíchávalo do své hudby metalové prvky. Nicméně progressive metal se nevyvinul do vlastního stylu až do poloviny 80. let. Skupiny jako Rainbow měly mnoho kvalit progresivního metalu. Skupiny jako Fates Warning, Queensrÿche a Dream Theater si vzaly prvky těchto progressive metalových skupin - zejména instrumentalizaci a kompozitní strukturu skladby - a sloučily je s heavy metalovými styly dříve spojovanými s Metallicou a Megadeth. Výsledek lze popsat jako progressive rockovou duši s metalovým zvukem. Na světě jsou tři \"vlajkové lodě\" prog. metalu a každá z nich je něčím specifická. Queensrÿche má jednoznačně nejmelodičtější zvuk a z této trojice je skutečně komerčně nejúspěšnější. Dream Theater si vzali nejvíc z tradičního prog. rocku a hodně ze svých začátků stavěli na dovednosti jednotlivých členů kapely, nicméně později během své kariéry se už nenechali prog. rockem tolik ovlivňovat (ovšem svou komplexnost prog rocku si zachovali), protože upřednostnili spíše ostřejší zvuk moderního prog. metalu. Fates Warning byli nejagresivnější a nejtvrdší skupinou z uvedených. Prokazatelně měli nejvíce společného s tehdejší thrash a extreme metalovou scénou, což způsobilo, že se stali z uvedených tří skupin nejméně přístupnými masám. I přesto měli krátké období komerčního úspěchu se svým albem Parallels. Hlavní proud progressive metalu nastal počátkem 90. let, když se Queensrÿche se svou skladbou \"Silent Lucidity\" (1990, album Empire) dostaly na vrcholy žebříčků rádií a MTV. Nebyla to typicky progresivně metalová píseň, ale svou popularitou prospěla ostatním prog. metalovým kapelám. Dream Theater se staly populární v rádiích a na MTV songem \"Pull Me Under\" (z alba Images and Words z roku 1992) v roce 1993. V 90. letech si kapely jako Pain of Salvation, Opeth, Ayreon a Symphony X vyvinuly svůj vlastní typický zvuk. Pain of Salvation zakládali na obskurnějších vlivech z 70 let. Ayreon zůstal u tradičních prog. metalových témat, ale smíchal je s rockovou operou a ambient metalem. Symphony X oženily progresivní prvky s power metalem a klasickou hudbou, tím přemostily mezeru mezi třemi podstyly. Devin Townsend, zakladatel, zpěvák a kytarista heavy metalové skupiny Strapping Young Lad, zkombinoval prvky post-metalu a ambient s tradičním progresivním metalem na jeho prvních dvou sólových deskách a Infinity. Opeth kombinoval jejich prog. metal s death metalem. Další vliv na prog. metal měly kapely hrající technical metal, například Meshuggah, Watchtower, Atheist a Cynic kteří hrály složitě strukturované skladby za pomoci hudebních virtuózů. Skupiny podobné Sun Caged, Dominici a Circus Maximus jsou ovlivněny tradičním prog. metalem a některými skupinami z 90. let. Kapely jako Dark Suns, Disillusion nebo Conscience jsou ovlivněny emotivně prog. metalovými skupinami Opeth, Pain of Salvation, Green Carnation a Anathema. Švédský Tiamat byl také ovlivněn progresivním metalem a to konkrétně v roce 1994 na jejich průlomovém albu Wildhoney.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmanitost.", "content": "Progresivní metal může být rozložen na nespočet podžánrů korespondujících s nějakým jiným hudebním stylem, kterým se prog. metalové kapely nechaly ovlivnit. Například, dvě kapely, které jsou běžně označované jako progresivně metalové, King's X a Opeth, jsou od sebe navzájem na opačném konci zvukového spektra. King's X jsou skvěle ovlivněni lehčím mainstreamovým rockem a výrazně přispěli k růstu grunge, ovlivnili skupiny jako Pearl Jam, jejich basák Jeff Ament jednou řekl, \"King's X \"vynalezli\" grunge.\" Vrčivé vokály a těžké kytary Opethu (liberálně smíšené s goticky-evokativními akustickými pasážemi) jsou často citované jako progresivní death metal, nicméně jejich front man Mikael Akerfeldt odkazuje na Yes a Camel jako na hlavní ovlivnitele stylu jejich hudby. Evropská klasická a symfonická hudba má také významný dopad na určité oblasti progresivního metalu, s umělci jako Devin Townsend, Symphony X a Shadow Gallery fúzuje tradiční progresivní metal s komplexností a velkolepostí běžně nacházenou v klasických kompozicích. Podobně, jako kapely Dream Theater, Planet X a bokovka kapely Dream Theater, projekt Liquid Tension Experiment jsou výrazně ovlivněni jazzem s rozšířenými sekcemi sól. Cynic, Atheist, Opeth, Pestilence, Between the Buried and Me, a Meshuggah také míchají jazz fusion do svého death metalu. Devin Townsend se zaměřuje více na ambient vliv v atmosféře své hudby. Progresivní metal je také často spojován s power metalem, díky tomu vznikl ProgPower hudební festival. Krom toho progresivní metal zasahuje i do thrash metalu - se zřejmě nejslavnějším albem labutích písní skupiny Dark Angel \"Time Does Not Heal\", které bylo slavné pro svou nálepku, na které stálo \"9 songů, 67 minut, 246 rifů.\" Skupina Watchtower, která své první album vydala v roce 1985, míchala moderní trash metalový zvuk s těžkým progresivním vlivem. Dokonce Megadeth byl často a vlastně je stále často spojován s progresivním metalem, jak Dave Mustaine jednou prohlásil, že v raných 80. letech byla kapela zařazena jako \"jazz metal\". V poslední době, s novou vlnou popularity \"shred kytar\", se na metalové scéně stala pomalu převládající a populární předtím utlačovaná myšlenka \"technického metalu\". To vedlo k oživení popularity tradičně progresivně metalových kapel, jako Dream Theater a Symphony X, ale také k formování \"prog metalových\" kapel, které ne nutně hrají tradiční prog. metalový styl, jako třeba Nevermore, a Into Eternity. Tyto kapely jsou správně, nebo špatně, často označované jako progresivní metal, jelikož hrají relativně komplexní a technický metalovou hudbu, kterou jednoduše nelze zařadit do jiného podžánru metalu. Technicky death metalové kapely, jako třeba Necrophagist jsou často asociováni se stejnou subkulturou metalových fanoušku známých jako \"shred metalheads\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly proti avantgardnímu metalu.", "content": "Přestože progresivní i avantgardní metal favorizují s experimentováním a nestandardními myšlenkami, jsou mezi těmito dvěma styly docela velké rozdíly. Experimentování progresivního metalu stojí většinou na hraní komplexních rytmů a složitých struktur písní s tradičními nástroji. Pro avantgardní metal znamená experimentování používání neobvyklých zvuků a nástrojů. Progresivní metal také klade větší důraz na teoretickou a technickou komplexnost (např.: složitá tempa skladeb, komplexní formy písní, jazz fusion vliv), zatímco avantgardní metal je více neortodoxní a často překračuje hudební konvence. Jednou z nestandardních myšlenek je například experiment skupiny Aeon Zen, kdy tvorba písní probíhá on-line na sociální síti, což umožňuje zapojení fanoušků do tvůrčího procesu. Skupina pro hudbu vzniklou tímto postupem vytvořila označení \"sociální metal\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Progresivní metal je jeden z podžánrů heavy metalu, který spojuje silný kytarový zvuk metalu s komplexem kompozičních struktur a složitých instrumentálních částí progressive rocku. Někteří progmetaloví interpreti jsou ovlivněni jazz fusion a klasikou. Stejně jako progrockové songy, jsou progmetalové většinou delší než standardní metalové skladby a obvykle jsou vydávány na konceptuálních albech. Z tohoto důvodů jsou progressive metalové skladby zřídkakdy slyšet v mainstreamových radiích a na video programech.", "tgt_summary": "Le metal progressif ou progressive metal, est un sous-genre du heavy metal et du rock progressif, ayant émergé au Royaume-Uni et aux États-Unis durant les années 1970. Le metal progressif mélange des éléments de heavy metal et de rock progressif, en y reprenant son et une sonorité de guitare électrique heavy metal amplifiée, accompagnées de compositions expérimentales, complexes et. Le metal progressif fait souvent usage de thèmes conceptuels associés au rock progressif. Au fil des années, le metal progressif s'inspire de nombreux autres genres, incluant musique classique et jazz fusion. ", "id": 237497} {"src_title": "Dželada", "tgt_title": "Gélada", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Charakteristickým znakem pro tento druh je holá prsní růžová ploška, která je u samců výrazněji zbarvena než u samic a kterou lemuje světle zbarvená srst. Samci jsou celkově nápadnější než samice, mají hnědočernou srst v mnoha odstínech, nápadně zbarvený obličej, dlouhé licousy po stranách hlavy směřující dozadu a nahoru a na krku, a na ramennou mohutnou hřívu, která sahá u starých samců téměř k zemi. Samice jsou obvykle čistě tmavě hnědé. Průměrná délka těla se pohybuje mezi 70–74 cm a hmotnost kolem 19 kg. Samice jsou také výrazně menší a lehčí než samci a mají kratší ocas, který u samců může měřit i více jak 55 cm a který je na konci zakončený střapcem z dlouhých žíňovitých chlupů. Sedací mozoly dželadě umožňují sedět na kamenité podložce poměrně dlouhé časové období bez větších problémů. Dželady velmi často ohrnují horní ret, přičemž obnažují rudou vnitřní stranu rtu, dásně a dlouhé zuby.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Dželada je zemní primát s denní aktivitou výborně přizpůsobený k životu v chladnějších, horských podmínkách. Většinu dne tráví na horských loukách, kde v sedě vyhledává pouze rostlinnou stravu, jejíž obsah se mění podle období. V období dešťů dává přednost čerstvým zeleným částem rostlin, plodům a květům, v období sucha se spokojí se semeny, trávou nebo hlízami. Má jako jeden z mála primátů skvěle vyvinutý palec, přizpůsobený k rychlému uchopení a následnému trhání rostlin. Žije v menších skupinách tvořených jedním dospělým samcem, několika samicemi a mláďaty. Tyto skupiny se v období sucha spojují a občas tvoří i více jak 100člennou skupinu. Mladí samci žijí v několikačlenném stádu. Samci dželad nejsou územní a na jedné pastvině se může pást hned několik oddělených skupin. Dorozumívají se širokou škálou posunků, např. ceněním zubů, trháním hlavou, ale i výraznými hlasovými projevy. Dželada se může rozmnožovat zpravidla po celý rok, ačkoli se rodí nejvíce mláďat v období dešťů. Obou pohlavím se v období páření prsní růžové plošky výrazně zviditelní a samicím se i výrazně zvětší genitální oblast. Samice je březí po dobu 5 až 6 měsíců a rodí jediné mládě, které je na ni závislé po dobu 12 až 18 měsíců. Samec se pravděpodobně na rodičovské péči nepodílí. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve čtyřech letech života, samci téměř o dva roky později.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V současné době se počet volně žijících dželad odhaduje na 50 000 - 60 000 jedinců. Největší nebezpečí pro ni představuje lov a ztráta endemických lokalit, která ji nutí obývat jen vysoko položené oblasti, kde se vyskytuje i pavián anubi (\"Papio anubis\"), u kterého spolu s dželadou dochází často k vzájemnému křížení.", "section_level": 1}, {"title": "Dželada v českých zoo.", "content": "V Česku lze tyto opice spatřit v Zoo Brno a v ZOO Zlín.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U dželady rozeznáváme celkem dva poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dželada (\"Theropithecus gelada\"), známá též pod názvem dželada hnědá nebo pavián dželada, je velká starosvětská opice blízce příbuzná paviánům, ke kterým bývá často přiřazována, a jediný žijící zástupce rodu \"Theropithecus\" obývající vysoko položené horské plošiny a horské louky na území Etiopie a Eritreje.", "tgt_summary": "Le Gélada (\"Theropithecus gelada\") est un primate de la famille des cercopithécidés et seule espèce vivante du genre \"Theropithecus\". Ce grand singe ressemble au babouin et vit sur les haut-plateaux d'Érythrée et en Éthiopie. Le gélada est aussi grand que beaucoup de babouins, il a une face allongée et il est sujet au même dimorphisme sexuel. Il est également apparenté aux mangabeys et aux macaques. La face allongée caractéristique très voyante chez les babouins est différente chez le gélada.", "id": 1935617} {"src_title": "Messier 99", "tgt_title": "M99 (galaxie spirale)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M99 se dá na obloze najít v jihozápadním cípu souhvězdí Vlasů Bereniky, 7° východně od hvězdy Denebola (β Leonis) a necelý 1° jihovýchodně od hvězdy 5. magnitudy označené 6 Comae Berenices. Jasnost galaxie je na nejzazší hranici dosahu středně velkých triedrů, ale již v malém hvězdářském dalekohledu je galaxie viditelná jako téměř přesně kruhová světlá skvrna. V dalekohledech o průměru 150 mm se dá pozorovat rozdíl mezi jasným jádrem a mnohem slabším rozsáhlým diskem. V přístrojích o průměru 250 až 300 mm je možné s velkými obtížemi zahlédnou známky spirální struktury. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Pierre Méchain 15. března 1781 spolu se sousedními galaxiemi M98 a M100. Charles Messier následně změřil její polohu a 13. dubna 1781 ji přidal do svého katalogu těsně před zveřejněním jeho třetího a zároveň posledního vydání. Popsal ji jako velmi slabou mlhovinu bez hvězd, která je ale přesto jasnější než další podobné okolní objekty. Messier v této oblasti oblohy objevil mnoho dalších galaxií. John Herschel ji později znovu pozoroval mnohem větším dalekohledem a popsal ji jako velký jasný oblak s rozsáhlým halem, který se postupně zjasňuje směrem k jádru. William Parsons dokázal v roce 1846 přímo a zřetelně pozorovat průběh jejích spirálních ramen a stala se tak druhou galaxií (po Vírové galaxii), u které byla spirální ramena objevena.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M99 je jednou z nejjasnějších spirálních galaxií kupy galaxií v Panně. Má výrazná spirální ramena, která se stáčí ve směru hodinových ručiček a která jsou zřetelně nesouměrná, což je možná způsobeno vzájemným ovlivněním jinou galaxií v kupě. O takovém ovlivnění může svědčit i její vysoká radiální rychlost 2 324 km/s, což je nejvyšší hodnota ze všech objektů Messierova katalogu. Znamená to, že se vzhledem ke středu kupy pohybuje rychlostí kolem 1 200 km/s. Skutečný průměr galaxie je 87 000 ly a její hmotnost je přibližně 130 miliard hmotností Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "V ramenech této galaxie byly do roku 2014 pozorovány 4 supernovy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 99 (také M99 nebo NGC 4254) je spirální galaxie v souhvězdí Vlasů Bereniky. Objevil ji Pierre Méchain 15. března 1781. Galaxie je od Země vzdálená okolo 45 milionů ly a je součástí kupy galaxií v Panně. Její radiální rychlost 2 324 km/s je nejvyšší ze všech objektů Messierova katalogu a přestože patří mezi málo jasné objekty tohoto katalogu, jde o jednu z nejjasnějších spirálních galaxií kupy galaxií v Panně.", "tgt_summary": "M99 (NGC 4254) est une vaste galaxie spirale de grand style située dans la constellation de la Chevelure de Bérénice à environ 110 millions d'années-lumière. M99 a été découvert l'astronome français Pierre Méchain en 1781. Charles Messier a observé cette galaxie le 13 avril de la même année et l'a ajouté à son catalogue. ", "id": 394929} {"src_title": "Bechtěrevova nemoc", "tgt_title": "Spondylarthrite ankylosante", "src_document": [{"title": "Příčina nemoci.", "content": "Přesná příčina nemoce zůstává stále nejasná. Již dlouho je však známa souvislost, která existuje mezi výskytem ankylozující spondylitidy a přítomností antigenu HLA-B27. HLA antigeny jsou molekuly na povrchu buněk, podle kterých imunitní systém rozeznává vlastní buňky od cizích. Nejrůznějších HLA antigenů existuje velké množství a antigen HLA-B27 se vyskytuje přibližně u 7 % obyvatel České republiky. U spondylitiků jej lze prokázat až v 90 % případů. U osob s antigenem HLA-B27 je pravděpodobnost onemocnění až 300krát vyšší oproti osobám, které tento antigen nevlastní. Přítomnost antigenu HLA-B27 však ještě neznamená, že budete touto nemocí postiženi, jedná se pouze o zvýšené riziko.", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Nemoc není dědičné onemocnění v tom smyslu, že by se jednoduše přenášela z rodičů na děti. Přesto však v jejím rozvoji dědičnost určitou roli hraje. Má-li někdo z vašich blízkých příbuzných (rodiče, prarodiče, sourozenci) spondylitidu, máte i vy vyšší riziko tohoto onemocnění, a neměli byste proto podceňovat případné příznaky, které jsou pro počátky Bechtěrevovy choroby typické. Dědičnost sklonů k Marieho–Strümpellove chorobě může být založena na dědičnosti antigenu HLA-B27, který výrazně zvyšuje riziko tohoto onemocnění. Tento specifický antigen se vyskytuje asi u 7 % populace. Antigeny jsou molekuly umístěné na povrchu buněk a slouží mimo jiné jako značka pro imunitní systém, který díky nim rozpozná buňky vlastní od buněk cizích (například bakteriálních, nádorových nebo transplantovaných). Sestavu antigenů má každý člověk individuální, ale dědí se z rodičů na děti tak jako krevní skupiny nebo třeba fyziognomické znaky (tvar nosu, lebky apod.). Proto mají blízcí příbuzní podobnou sestavu antigenů a dá se očekávat, že mohou sdílet také rizikový antigen HLA-B27.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh onemocnění.", "content": "Tak jako se lidé vzájemně liší mezi sebou, liší se u každého pacienta s touto nemocí i průběh jeho choroby. U někoho může nemoc postupovat rychle a záhy ho invalidizovat, zatímco v jiném případě se může nástup závažných projevů oddálit až do pozdního věku. Přesto je v průběhu choroby možné vysledovat několik společných znaků: Přes všechny naděje, které poskytují nové léky a léčebné postupy, stále zůstává nejdůležitějším pacientův osobní přístup k nemoci. Pravidelným cvičením a dodržováním základních doporučení lze podstatně zlepšit průběh choroby i rozsah trvalých následků.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčba nemoci vyžaduje dlouhodobý odborný přístup. Tato choroba není při dnešních léčebných možnostech zcela vyléčitelná a podávané léky se zaměřují na zmírnění příznaků a zpomalení progrese (zhoršování) onemocnění. Farmakologická léčba a druhy používaných léků Používané skupiny léků se zaměřují na potlačení zánětlivé aktivity a na potlačení imunitního systému, který reaguje proti tkáním vlastního těla (autoimunitní reakce). V současné době se rozvíjí poměrně nová skupina léčiv náležejících do takzvané biologické léčby. Tyto léky také dokážou potlačovat přehnanou a nenormální reakci imunitního systému, avšak činí tak velmi cíleně na základě detailních poznatků o spouštěčích a průběhu imunitní reakce. Proto mají tyto léky výrazně menší nežádoucí účinky než klasické imunosupresivní léky. Léky používané v léčbě Bechtěrevovy nemoci můžeme tedy rozdělit do následujících základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Cvičení a rehabilitace.", "content": "U málokteré choroby jsou cvičení a rehabilitace natolik důležitá jako právě u Marieho–Strümpellove choroby. Díky vhodné rehabilitaci je možné zpomalit rozvoj nemoci i její další průběh. Zásadní je, aby byla rehabilitace odborně vedena a správně dávkována. Měla by se pro nemocného stát každodenní součástí života. Rehabilitace probíhá jednak za přímé spolupráce rehabilitačního pracovníka, který provádí měkké techniky a asistuje při rozcvičování páteře. Dále jste poučeni o provádění samostatných cviků, především dechových cvičení. Důležitý je nácvik přímého držení těla a udržování obratnosti. Rehabilitace probíhá pravidelně, většinou jednou za týden. Samostatně byste však měli cvičit alespoň dvakrát denně, nejlépe ráno a v poledne. Kromě cvičení je nutné dodržovat určitá režimová opatření, dbát na správné držení těla a vhodnou polohu při spánku. Vhodné pro zmírnění bolestí je také cvičení ve vodě. Vztlaková síla vody usnadňuje pohyby a zmenšuje zátěž způsobující někdy výrazné bolesti. Cvičení ve vodě tak vede k uvolnění napětí a zlepšení pohybového rozsahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bechtěrevova či Marieho–Strümpellova nemoc (ankylozující spondylitida, lat. \"morbus Bechterevi, morbus Mariei–Strümpelli\"), pojmenovaná podle ruského neurologa Vladimira Bechtěreva, německého neurologa Adolfa Strümpella a francouzského neurologa a endokrinologa Pierra Marieho je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů postihující až 1 % populace. Postihuje dvakrát až třikrát častěji muže než ženy; první příznaky se většinou objeví mezi 18. a 30. rokem života.", "tgt_summary": "La spondylarthrite ankylosante est une spondyloarthrite (maladie inflammatoire de la colonne vertébrale) atteignant surtout le bassin (sacro-iliaque et hanches notamment) et la colonne vertébrale. Les articulations des membres et de la cage thoracique pouvant parfois également être touchées. On distingue les spondylarthrites périphériques touchant plutôt les zones qui concernent les bras, les genoux, les tendons d'Achille, etc., en plus du dos ; des spondylarthrites axiales qui touchent quant à elles plus en profondeur la cage thoracique, la colonne vertébrale, les côtes, les hanches et le reste du bassin. Il est moins rare de trouver des problèmes autres liés à un trop-plein d'inflammation dans ce dernier cas..", "id": 1967981} {"src_title": "Klaxons", "tgt_title": "Klaxons", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Náklonnost médií si kapela získala už EP \"Xan Valleys\", jež vyšlo v roce 2006. Objevily se na něm remixy od Van She a Crystal Castles a též tři písně, které vyšly na desce \"Myths of the Near Future\" („4 Horsemen of 2012“, „Gravity's Rainbow\" a „Atlantis to Interzone\"). Klaxons samozřejmě nejsou jediní průkopníci žánru new rave. S nimi se vylíhla celá snůška kapel jako Shitdisco, New Young Pony Club nebo Datarock, na debut žádné z nich se ale nečekalo s takovou nervozitou jako na album \"Myths Of The Near Future\". „Přišlo nám jako dobrý vtip vynalézt vlastní styl a stát se jeho lídry. A přesně to se i stalo,\" směje se Simon Taylor, kytarista Klaxons, kteří naplnili slova „vynálezce\" Sex Pistols Malcolma McLarena - když chceš uspět v pop music, založ vlastní scénu. S napětím očekávaná deska vyšla 29. ledna 2007 a způsobila značný rozruch nejen 2. místem v britské albové hitparádě. Klaxons v ní navazují na kapely 90. let jako EMF a Carter USM - míchají kytarovky a taneční hudbu, avšak naprosto novým a nevšedním způsobem. Sami definovali žánr new rave, zřejmě jedinou opravdu mocnou hudební vlnu roku 2007, a zároveň stali jeho hlavními hvězdami. Deska byla oceněna prestižní Mercury Prize, Klaxons za sebou nechali např. Arctic Monkeys nebo Amy Winehouse. „Nikdo z nás ještě pořád nepobral, co všechno se během roku 2007 stalo. Začalo to jako vtip a kde jsme teď!\", říká za kapelu Simon Taylor. 28. února 2008 koncertovali společně s Bloc Party, Kaiser Chiefs, The Cribs a Manic Street Preachers na NME Awards. Z londýnské O2 Areny si odnesli ocenění za nejlepší desku roku. Nyní pracují na albové dvojce, která by prý měla být velmi výjimečná. „Velmi rychle nás věci přestanou bavit, proto chceme, aby nová deska byla něčím úplně jiným\", nechal se slyšel Jamie Reynolds.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaxons je londýnská hudební skupina zastupující nově vzniklý žánr new rave. Ačkoli existují teprve od roku 2005 a vydali pouze dvě studiová alba, řadí se mezi nejostřeji sledované britské kapely. Navíc už stihli posbírat řadu ocenění - debut \"Myths of the Near Future\" vyhrál Mercury Prize, na NME Awards se stali objevem roku. A časopis NME označil singl „Golden Skans\" za nejlepší singl roku 2007, stejně tak i album \"Myths of the Near Future\".", "tgt_summary": "Klaxons est un groupe de rock indépendant britannique, originaire de Londres, en Angleterre. Il est formé en 2005 et est promoteur de la mouvance new rave. Après avoir sorti quelques singles et EP sur des labels indépendants et trouvé le succès avec leurs singles \"Magick\" et \"Golden Skans\", ils sortent leur premier album \"Myths of the Near Future\" début 2007. L'album remporte le prestigieux Mercury Music Prize. Après avoir très largement tourné à travers le monde, le groupe commence à travailler sur leur deuxième album à l'été 2007. ", "id": 540477} {"src_title": "John Young", "tgt_title": "John Young (astronaute)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před dráhou astronauta.", "content": "Ve svých 22 letech dokončil roku 1952 Georgijský technický institut Georgia Institute of Technology v Atlantě, získal titul leteckého inženýra a nastoupil vojenskou službu. Začal jako pilot válečného námořnictva a sloužil na řadě posádek. Na torpedoborci USS Laws se zúčastnil války v Koreji. Od roku 1959 byl zkušebním pilotem a vedoucím techniků připravujících letouny Crusader a Phantom. Na Phantomu v roce 1962 získal několik světových rekordů ve stoupání do výšek 3000 a 25 000 metrů. V září 1962 se dostal do skupiny připravujících se astronautů a tři roky poté vzlétl do vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Všechny lety začínal z kosmodromu na mysu Canaveral. Poprvé letěl ve svých 35 letech v rámci programu Gemini v květnu 1965. V lodi Gemini 3 s ním byl velitel Grissom. Během čtyřhodinového letu poprvé měnili dráhu letu a přistáli na hladině Atlantského oceánu. Za rok poté letěl s Gemini 10 už jako velitel, sebou měl Michaela Collinse. Délka letu byla 70 hodin, absolvovali 44 obletů Země. Na oběžné dráze se záměrně setkali se dvěma tělesy Agena TV10 a TV8. Pak se přeškolil na program Apollo a v roce 1969 startoval v Apollu 10 společně s astronauty Thomasem Staffordem a Eugenem Cernanem směrem k Měsíci. Ten obletěli 33krát a vyzkoušeli vše před přistáním. Young pilotem velitelské sekce. Po osmi dnech se vrátili na Zemi, přistáli v Tichém oceánu. V roce 1972 se dočkal letu na Měsíc. Letěl v Apollu 16 společně s Thomasem Mattinglym a Charlesem Dukem. Zatímco Mattingly zůstal na oběžné dráze Měsíce, Young s Dukem na Měsíci přistáli a také na něj vystoupili. Po splnění úkolů včetně vypuštění vozítka Lunar Rover se oba vrátili na oběžnou dráhu Měsíce, vypustili malou družici, odletěli na Zemi a přistáli na hladině Tichého oceánu. Ve věku 51 let letěl do vesmíru popáté a to poprvé vyzkoušet americký raketoplán Columbia na misi STS-1. Young byl jeho kapitán, spolu s ním letěl Robert Crippen. Zemi obletěli 36krát a přistáli na vojenské základně Edwards v Kalifornii. O dva roky později odstartoval do vesmíru pošesté, a to na desetidenní misi STS-9 jako zkušený kapitán v čele šestičlenné posádky, kde byl i západoněmecký fyzik Ulf Merbold. Na palubě vynesli malou observatoř Spacelab. Let byl velice úspěšný po všech stránkách. Během svých šesti letů strávil ve vesmíru 34 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení letů.", "content": "Je podruhé ženatý a má dvě děti. V letech 1974 až 1987 byl vedoucím týmu kosmonautů NASA, pak se stal zvláštním asistentem ředitele střediska JSC pro techniku, provoz a bezpečnost. V roce 1976 opustil námořnictvo. V roce 1988 byl zapsán v Ohiu do National Aviation Hall of Fame (Národní letecká síň slávy). V letech 1996 až 2004 byl náměstkem ředitele JSC. V roce 2004 opustil NASA, v níž strávil 42 let svého života. Odešel do důchodu, v něm se věnoval problémům ekologie a energetiky. Zemřel dne 5. ledna 2018 na následky komplikací po zápalu plic.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Watts Young (24. září 1930 San Francisco, Kalifornie, USA – 5. ledna 2018 Seabrook, Texas, USA) byl vojenský pilot a astronaut, americký veterán programů Gemini a Apollo. Byl členem posádky Gemini 3, první pilotovaná mise programu Gemini. Při misi Apollo 10 se stali, společně s Staffordem a Cernanem, druhými návštěvníky Měsíce a při misi Apollo 16 se stal devátým návštěvníkem Měsíce, který vkročil na jeho povrch. V roce 1981 byl s Robertem Crippenem součástí posádky raketoplánu Columbia, při první misi raketoplánu v historii, STS-1. Ve vesmíru byl šestkrát.", "tgt_summary": "John Watts Young, né le à San Francisco, en Californie, et mort le à Houston, au Texas, est un ancien pilote d'essai de la United States Navy et astronaute de la NASA. Sa carrière est particulièrement riche puisqu'il est le premier homme au monde à effectuer respectivement cinq et six vols spatiaux, qui plus est sur trois générations de vaisseaux différentes (Gemini, Apollo et la navette spatiale), à chaque fois à deux reprises. En tant que commandant d'Apollo 16, il est le neuvième des douze hommes ayant foulé le sol lunaire en avril 1972 et il a en outre piloté la \"Jeep\" lunaire sur une distance de 27 km. Il sera ensuite choisi pour être le premier commandant du vol inaugural STS-1 de la navette spatiale américaine en 1981. Il devient également responsable du bureau des astronautes de 1974 à 1987, chargé notamment d'affecter les astronautes aux missions. Il prend sa retraite de la NASA en 2004 à 74 ans après 42 années d'activité dans le domaine spatial. Sa carrière reste toujours inégalée, ayant accumulé plus de de vol sur différents aéronefs et 835 heures de séjour dans l'espace.", "id": 2322954} {"src_title": "Andradit", "tgt_title": "Andradite", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Nejčastěji v kontaktně metasomatických horninách na styku kyselých vyvřelin s karbonáty, často v krystalických břidlicích, zřídka magmatický. Druhotně sedimentární.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Zpravidla tvoří rombododekaedrické a hexaoktoedrické krystaly. Zrnité a kompaktní agregáty jsou méně časté. V náplavech se vyskytují jednotlivá zrna nebo ohlazené oblázky.", "section_level": 1}, {"title": "Polymorfie a řady.", "content": "Vytváří dvě řady:", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Topazolit.", "content": "Topazolit je překrásná a někdy i drahokamová odrůda andraditu. Je mnohem vzácnější než démantoid, avšak krystalů dosahující šperkařských kvalit se tolik nevyskytuje, tedy jedna se spíše o sbírkovou záležitost. Byl pojmenován brazilským státníkem a mineralogem Josém Bonifáciu de Andrade e Silva, kde se jeho jménem snažil vylíčit podobnost (v barvě a čirosti) s topazem. Jeho barva bývá medově až zlatavě žlutá a mezi nejznámější lokality výskytu patří Bavorsko v Německu nebo Namibie v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Démantoid.", "content": "Démantoid je další z mála drahokamových odrůd méně známého granátu andraditu. Byl objeven v roce 1885 na středním Urale. Nejprve byl mylně považován za smaragd, ale poté se zjistilo, že se jedná o zcela novou odrůdu granátu a dle vykazujícího velmi silného diamantového lesku připomínající samotný diamant byl pojmenován démantoid. Je zabarven do velmi sytě zelené až žlutozelené barvy díky příměsi chromu. Nejčastěji je nalézán v náplavech nejen na již zmíněném Uralu, ale také i v Africe nebo na Madagaskaru. Démantoid je velice vyhledáváným drahokamem a vzhledem k téměř vyčerpaným nalezištím na Uralu má také velmi vysokou cenu. Ceněn je právě jeho výrazný lesk, díky vysokému indexu lomu světla. Nejčastěji bývá zaměněn za Malijský granát.", "section_level": 2}, {"title": "Melanit.", "content": "Melanit je temně černá odrůda granátu andraditu. Jeho jméno pochází z řeckého slova \"melan\", což je v překladu černý. Své černé barvě může vděčit hlavně velké příměsi titanu, jenž dosahuje koncentrace až 1,5%. Právě díky titanu se mu též přezdívá \"titanový andradit\". V současnosti se nachází pouze malé krystaly, které se používají převážně pro sbírkové účely, ale krystaly dostatečně veliké se mohou brousit jako drahý kámen, avšak jejich cena není nijak vysoká. Můžeme ho nalézt na Ti bohatých magmatitech nebo skarnech na lokalitách jako je Mali, Chihuahua v Mexiku nebo Kalifornie v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Technické užití: řezné, brusné a vrtné nástroje. V klenotnictví některé variety jako drahý kámen (fasetové brusy, kabošony).", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Běžný minerál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andradit (Dana, 1868), chemický vzorec CaFe(SiO), je krychlový minerál ze skupiny granátu. Minerál byl nazván po brazilském politikovi, mineralogovi a básníkovi Josém Bonifáciu de Andrade e Silva (1763–1838).", "tgt_summary": "L’andradite est une espèce minérale du groupe des silicates (sous-groupe des nésosilicates, famille des grenats), de formule avec des traces de Ti, Cr, Al et Mg. Ces variétés sont très appréciées comme pierres fines, certains cristaux peuvent atteindre.", "id": 2426525} {"src_title": "Zahradnictví", "tgt_title": "Jardinage", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu.", "content": "Zahradnictví je činnost prováděná v zahradách, parcích nebo zahradnictvích. Jako zahradnictví může být označen druh služby nebo o specializovaná firma zabývající se jednotlivými kroky v pěstováním a prodeji rostlin. Zaměstnanec takovéto firmy obvykle pracuje jako zahradník. An Encyclopædia of Gardening z devatenáctého století popisuje zahradnictví takto: Jedná se o vytváření, vylepšování a využívání ovoce, zeleniny, květin a okrasných rostlin. Na rozdíl od botaniky zahradnictví spojuje vědu s estetikou. Zahradnictvím se zabývají jednotlivci i nadnárodních společnosti. Zahradnictví je různorodý obor lidské činnosti, zahrnuje jednak použití rostlin jako potraviny (ovoce, zelenina, houby a byliny pro kuchařské účely) a ozdoby (květiny, stromy, keře, chmel, trávníky), ale také ochranu rostlin, rekultivaci krajiny, projektování, zhotovování a údržba parků a zahrad a další.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zahradnictví, stejně jako většina jiných řemesel a umění, má svůj původ už v primitivních lidských společenstvích, kdy se lidé mimo sběr plodů začali živit pěstováním těchto plodů. Antropologie i u dnes žijících kmenů rozeznává skupiny zahradníků nazývaných antropologií hortikulturalisté jako jeden z ekonomických typů společností. Podle antropologických pozorování mají sklon tendenci se organizovat do kmenových společenství. Záhony s bylinkami, keři a zeleninou před dveřmi chatrče na hranicích společného majetku se během tisíců let rozšířily v několik kilometrů velký park, jehož hranice se stírají v lese a v polích u vesnic okolo paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Nejstarší zmiňované zahrady starověku jsou omezeny na báječné výtvory fantazie, nebo údajných inscenací princů a válečníci. Nejstarší zdroje jsou legendy jenž zmiňují rajskou zahradu a zahrady Hesperidek, zahrady Židů, Babyloňanů, Peršanů a Řeků. Pohádkové zahrady starověku jsou spojeny s náboženstvím těch časů. Tyto náboženství byly uspořádány filozofy ve třech směrech barbarství, skytská filosofie, a helénismus. K posledně jmenované filosofii patří hebrejská, řecká a muslimská víra. Každá z ideologií má svůj systém stvoření, nebe a peklo, ale především, každý z těchto směrů má svou zahradu. Zahrada a ráj bývá slíbenou odměnou za dobré chování během života. Mezi starověké civilizace jsou řazeny první vyspělé lidské společnosti, které rozkvétaly v oblastech Sýrie, Palestiny, Fénicie, Malé Asie), Mezopotámie, Íránské vysočiny, Egypta a Arábie). Toto období je ohraničeno koncem pravěku ve 4. tisíciletí př. n. l. a vpádem Arabů v první polovině 7. století. První zemědělci se v oblasti Předního východu usadili někdy v 8. a 9. tisíciletí př. n. l. Kolem roku 7700 př. n. l. se začaly utvářet první usedlé agrární společnosti. Vznikla zde nejstarší známá města světa a také vznikaly první zahrady. Visuté zahrady \"Semiramidiny\" i nad většími a nákladnějšími stavbami té doby podle popisů vynikají originalitou, jedinečností, technikou, řešením stavby, důmyslností čerpacího zařízení a krásou. Egyptská zahrada je poprvé zmiňována v době asi 4000 př. n. l. Velmi často se na malbách v hrobkách nachází zobrazení zahrad, jejichž vzhled je podrobně propracovaný. Stěny obsahovaly i obrazy sběru ovoce a květinových dekorací. V Egyptě bylo běžné aranžování květin. Součástí zahrady býval zavlažovací systém, pravidelný bazén nebo také vodotrysky.V egyptských zahradách byly vysázeny i cizokrajné stromy, mezi nimiž byly patrně i vzácné druhy. Ovocné druhy byly ve starověku běžné, ale pěstovány a šlechtěny byly i okrasné druhy. Staří Židé pěstovali aromatické a léčivé byliny, například mandragoru. Peršané a staří Řekové s oblibou pěstovali narcisy, fialky, břečťan a růže, obdivovali také cypřiše a borovice. Řekové používali kytice, věnce a girlandy. Římské zahradnictví ve starověku znalo nejen hnojení a používání různých zemin a příměsí, ale i systémy vytápění, chlazení, rychlení. Římští zahradníci chránili teplomilné druhy rostlin před namrznutím, mimo meristémového množení znali a používali všechny druhy vegetativního množení včetně štěpování, průklesty, řez, ale i ochranu rostlin. Pěstovali množství odrůd různých druhů ovoce a zeleniny, především ale révy, slivoní, třešní, tykvovité a lilkovité zeleniny a dalších, oblíbené odrůdy měly pojmenování. Obliba květin dala základ florimánii. Římská záliba v zahradničení byla odsuzována jako přepjatá. Vysokou estetickou úroveň postupně nabyly malebné čínské, korejské a japonské zahrady.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Barbarství zvítězilo nad člověkem a uměním, popisuje J.C. Loudon pád Říma. Při pádu zkorumpované Římské říše byly zničeny a vypleněny paláce i domy, jedna provincie po druhé. Zahrady zpustly. V období středověku se zahradnictví rozvíjelo pouze velmi omezeně v klášterních zahradách nebo na sídlech nejbohatších vládců a bohatých náboženských činovníků, především ale v Itálii, která byla stále evropským centrem vědění a kultury. Znalosti technologií které románská kultura používala se šířily do zbytku Evropy, ale často také upadaly v zapomenutí. Během středověku do východní a severní Evropy pronikaly některé druhy ovocných a okrasných dřevin (mišpule, réva) a znalosti o způsobech jejich pěstování. Výsadu vzdělání, přístup ke kultuře, dostává jen malé procento obyvatel. Věda je nahrazena věroukou. Pierre de Crescent popisuje italské zahrady té doby a dělí je do tří tříd: zahrady osob s pouze malým jměním, osob z lepších poměrů, knížat a králů. Popisuje tvorbu a zdobení těchto zahrad. Královské zahrady by měly mít zvěřinec a voliéru, altánek, a vinnou révu. Všechny ze tří vyšších tříd by měly být ozdobeny trávníkem, keři, a aromatickými květinami. Na území jižní Evropy vznikají pod vlivem islámu maurské zahrady (Alhambra). V Asii jsou vytvářeny stylizované japonské zahrady a rozvíjí se styly umění ikebany.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Zahradnictví, ale i ostatní umění, bylo oživeno a sponzorováno rodem Medicejských na začátku šestnáctého století. V šestnáctém století zahrady podléhají přísnějšímu geometrickému formování, přichází objev vlivu architektury rostlin na kvality zahrady, jsou objevovány vlivy a pravidla stavebních a rostlinných prvků. Objevují se prvky jako casino, grotta s kaskádou a fontány v osové souměrnsti, theatron, rybníčky, štěpnice, ptáčnice, zvěřinec a stromovky. Prostory propojují loubí, pergoly, aleje. Jedním z příkladů italské zahrady 17. století jsou zahrady Boboli nebo Isola Bella. Itallské zahradnictví je oceňováno co se týče pěstování zeleniny i květin, ale obdivovány jsou i botanické zahrady, ovocné sady, oranžérie, a skleníky.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "K většímu rozvoji oboru došlo v 18. a 19. století, především v důsledku hospodářského rozmachu, techniky a humanismu. Vyčlenil se obor zahradní architektury, při tvorbě módy u úpravy zahrad hrály úlohu významné osobnosti i veřejné mínění. Došlo k vzniku spolků a zahradnictví se stalo prostředkem sociálního rozvoje, komunikace, i vzájemného srovnávání. Vznikaly první zahradnické školy, odborné zahradnické časopisy, šlechtění rostlin se stalo systematickým i s ohledem na pokrok v botanice a poznatky v genetice. Zdokonalila se ochrana a výživa rostlin. Vlivem obchodu dochází k významnému šířením chorob a škůdců. V poválečných letech pak dochází k rozvoji specializovaných firem, v ČSSR dochází po znárodňování ke vzniku národních podniků, městských podniků zabývajících se pokrytím místní poptávky a službami. V zahraničí a později i v ČR roste význam mezinárodního obchodu. V mezinárodním obchodu se zahradnickými produkty má významné postavení Holandsko. Vznikají mezinárodní organizace na ochranu před šířením chorob a škůdců.", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny v zahradnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Rostliny jsou používány v zahradnictví jako základní materiál k více účelům, podle jednotlivých oborů jako potravina nebo jako dekorace. Některé rostliny jsou i léčivé, některé z nich se pak používají i pro průmyslovou výrobu léčiv ve specializovaných oborech zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování rostlin používaná v zahradnictví.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Komerční označení.", "content": "Prodejci zahradnických výpěstků a výrobků často používají lidová jména nebo komerční názvy rostlin pro zvýšení atraktivity zboží. Tento přístup často mate zákazníka, neboť rostlina pod pouze novým názvem může být prodávána jako odlišné zboží nebo novinka a často dochází k nedorozuměním (Nordmanova jedle, jedle normanská). Mnohý zákazník však dá přesto přednost použití jednoslovného názvu snadno zapamatovatelného názvu v jím používaném jazyce před binomickým nebo trinomickým vědeckým pojmenováním cizím jazykem, které se beztoho také mění. Nicméně pojmenování rostlin není samoúčelné. Používaná jména mají sloužit především k účelu identifikace rostliny.", "section_level": 3}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "V zahradničení obyvatel, které nejsou profesionálními zahradníky se často používá škály starších lidových názvů rostlin. Tato lidová pojmenování mohou být mnohem starší než používaná taxonomická pojmenování a někdy pochází z dříve používaných vědeckých názvů. Při tvorbě lidových jmen byla obvykle používána fantazie vykreslující podobu rostliny (růže z Jericha – Lonicera periclymenum ale také Selaginella lepidophylla), nebo se název vztahuje k vlastnostem rostliny. Nověji také bývalo používáno ideologické pojmenování – Slzičky Panny Marie (různé menší druhy hvozdíků), Rukavice Panny Marie, ruce Panny Marie, zvonečky Panny Marie. Výhodou je mnohdy snazší vyslovení názvu, nevýhodou že i v rámci regionu se názvy mohou lišit a národní názvy jsou zcela různé.", "section_level": 3}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "V profesionálním zahradnictví jsou používány k označení rostlin, které jsou předmětem pěstování, vědecké názvy s připojením názvu kultivaru. Řídí se botanickou nomenklaturou, včetně pravidel tvorby jmen cultonů a zohledňuje změny v taxonomii. Tato pojmenování jsou obvykle mezinárodně respektovaná a tedy shodná ve všech zemích. To je velkou výhodou v obchodním styku, komunikaci a čerpání z odborných zdrojů. V běžné komunikaci u často užívaných druhů (nebo u druhu o kterém již byla konkrétně řeč), je však někdy pojmenování zkráceno na název kultivaru ('Dubáček', 'Skyrocket', 'Spartan', 'Gloria Dei'), ale také někdy zkomoleno. Pro druhy plevele, které nejsou pěstovány jako kulturní rostliny není v komunikaci používáno vědeckých, ale lidových jmen běžných v dané lokalitě. Při desikaci plevele tak zahradník neničí pesticidem \"Taraxacum vulgare\", ale pampelišky. Odborné, vědecké, latinské pojmenování používané v komunikaci se však během let v taxonomii také mění (Brugmansia na Datura a zpět na Brugmansia) a někdy dochází k nedorozumění. Problém tyto změny činí i při práci s odbornou literaturou.", "section_level": 3}, {"title": "EPPO kód.", "content": "Z důvodů častých změn názvů je nově v rostlinolékařství šířen neměnný kód pro používané a známé rostliny a živočichy který nebude podléhat změnám v taxonomii, eppo kód, a pravděpodobně tak usnadní určení rostliny v komunikaci. Je ovšem někdy těžko vyslovitelný a těžko bude běžně používán jako obchodní název.", "section_level": 3}, {"title": "Odvětví zahradnictví.", "content": "Základní rozdělení zahradnictví je na několik základních odvětví. Mezi ty základní patří:", "section_level": 2}, {"title": "Další funkce.", "content": "Zahradnictví lze také dělit na další obory jako je arboristika, výživa a ochrana rostlin a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahradnictví je obor zabývající se studií rostlin v souvislosti s pěstování rostlin pro uspokojení materiálních potřeb (ovoce, zeleniny, koření, bylin, apod.), ale i ze sociálních a estetických důvodů (okrasné rostliny). V tomto směru je zahradnictví propojeno nejen s obory technickými, ale i s obory humanitními. Ve srovnání se zemědělstvím se zabývá obvykle pěstováním na omezené ploše (často zahrada). Využívá manuální práce pro kulinářské a okrasné výpěstky.", "tgt_summary": "Le jardinage est la pratique, et parfois l'art, de semer, planter, maintenir des végétaux composant un jardin dans des conditions idéales pour leur développement. Cette pratique répond à un besoin d’esthétique et/ou alimentaire. ", "id": 463631} {"src_title": "Allister Carter", "tgt_title": "Ali Carter", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profesionál.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První roky 1996-2006.", "content": "Allister Carter vstoupil na profesionální dráhu v roce 1996 a v roce 1999 se dostavil první úspěch, když se probojoval do semifinále Grand Prix. O měsíc později pak vyhrál nebodovaný turnaj Benson & Hedges Championship. Ve finále porazil Simona Bedfora 9-4. Toto vítězství mu zajistilo účast na Masters v roce 2000. Ali prohrál v last 16 s Kenem Dohertym 6-0. V roce 2001 se probojoval do čtvrtfinále bodovaného turnaje British Open, kde prohrál s Graeme Dottem 5-3. V sezóně 2002/2003 bylo jeho nejlepším výsledkem čtvrtfinále na British Open, kde prohrál s Markem Williamsem 5-1 a na Scottish Open, kde prohrál s Markem Selbym 3-5. V sezóně 2003/2004 se Carterovi podařilo probojovat do čtvrtfinále LG Cup s Markem Williamsem, kde Williams zvítězil 5-3. Ali se dostal do last 16 na UK Championship 2003 se Stephenem Hendrym, které Hendry vyhrál 9-8. V sezóně 2004/2005 Ali došel do čtvrtfinále UK Championship, kde prohrál s Joem Perrym 9-7. Na mistrovství světa skončil v last 16 s Ronniem O'Sullivanem, který ho porazil 13-7. V sezóně 2005/2006 byl ve čtvrtfinále UK Championship, kde prohrál se Stephenem Hendrym 9-7.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2006/2007.", "content": "Carter se dostal na Northern Ireland Trophy do last 32, kde ho Mark Selby porazil 5-2. Na Masters se probojoval do last 16 s Ronniem O'Sullivanem a prohrál 6-1. Byl také v semifinále Matla Cupu, kde ho zastavil Shaun Murphy 6-3, ve čtvrtfinále Welsh Open, kde nad ním zvítězil 5-1 Andrew Higginson a skončil v last 16 na China Open s Ronniem O'Sullivanem 5-4. Probojoval na World Championship 2007 do čtvrtfinále, kde ho na cestě za titulem zastavil Mark Selby, když vyhrál rozhodující frame a zápas skončil 13-12.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/2008.", "content": "Ali se dostal do čtvrtfinále Welsh Open 2008 Ronniem O'Sullivanem, kde prohrál 5-4. Na World Championship 2008 se Alimu podařil maximální break 147 ve čtvrtfinálovém zápase s Peterem Ebdonem, obdržel však pouze 78.500 liber, což byla polovina, neboť se o prémii dělil s Ronniem O'Sullivanem, který nejvyšší break na šampionátu nastřílel o den dříve. Ali Carter se pak s ním setkal ve finále, kde nad ním Ronnie O'Sullivan zvítězil 18-8. Nicméně Carterovi tento úspěch zajistil poprvé vstup mezi top 16 a skončil na 8. místě ve světovém žebříčku. V květnu vyhrál Ali svůj druhý nebodovaný turnaj Huangshan Cup v Číně, když ve finále zvítězil nad Marcem Fu 5-3.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008/2009.", "content": "Tato sezóna přinesla Ali Carterovi další úspěch. Dosáhl tří semifinále. Na Northern Ireland Trophy prohrál s Ronniem O'Sullivanem 6-5. Na Grand Prix prohrál s Ryanem Dayem 6-5 a na UK Championship ho vyřadil Marco Fu 9-7. Na Masters postoupil do čtvrtfinále, kde prohrál s Ronniem O'Sullivanem 6-2. Velký zlom přišel na Welsh Open, protože to byl pro Aliho první bodovaný turnaj, který vyhrál. Probojoval se do finále a porazil Joe Swaila 9-5. Na mistrovství světa skončil v last 16, kde ho vyřadil Neil Robertson 13-8.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009/2010.", "content": "Carter se dostal do čtvrtfinále UK Championship, kde prohrál s Dingem Junhui 9-8 a probojoval se opět do finále Welsh Open, avšak prohrál s Johnem Higginsem 9-4. China Open znamenala pro Cartera semifinále, kde prohrál s Markem Williamsem 6-4.Na World Championship došel do semifinále, kde byl jeho soupeřem Neil Robertson. Australský profesionál postoupil do finále výhrou 17-12. Ali skončil sezónu na 4. místě světového žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "Carter vyhrál svůj druhý bodovaný titul na Shanghai Masters, když ve finále porazil Jamie Burnetta 10-7. Tím si také zajistil účast do podzimní prestižní Premier League 2011. Kvůli zdravotním problémům spojenými s operací ohledně Crohnovy choroby nepřijel v listopadu 2010 do Prahy na Players Tour Championship 6 - Prague Open. Objevil se znovu na UK Championship, kde skončil v last 32 s Markem Joycem 9-6. Po novém roce se zúčastnil Masters, kde skončil v last 16 s Peterem Ebdonem 6-5, stejně tak jako na German Masters s Joem Perry 5-1. Na Welsh Open se probojoval do semifinále s Johnem Higginsem, které prohrál 6-2. Na China Open byl ve čtvrtfinále s Markem Selbym, kde ho Selby porazil 5-1. Na mistrovství světa skončil v last 16 s Graeme Dottem, který vyřadil Aliho 13-11. Sezónu zakončil jako světová dvojka, což je jeho zatím jeho nejvyšší umístění.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "Ali Carter se probojoval na začátku sezóny do finále Wuxi Classic. Ve čtvrtfinále porazil Yu Delu 5-3, v semifinále Shauna Murphyho 6-3, ale ve finále prohrál s Markem Selbym 9-7. Po slabém výkonu na Australian Goldfields Open a Shanghai Masters, kde vypadl již v prvních kolech, na UK Championship skončil mezi last 16 po porážce od Marka Allena 6-2. Ali byl flustrovaný a přemýšlel o svém odchodu ze soutěží, když napsal po tomto zápase na Twitter: „Chystám se do důchodu na konci sezóny. A už se nemůžu dočkat.“ Carterovi se nedařilo ani po novém roce, prohrál v prvním kole Masters s Graeme Dottem 6-3, také na German Masters s Joem Perrym 5-4 a na Welsh Open 4-3 se Stevem Davisem. Přidaly se opět zdravotní problémy a byl stažen z World Open v Číně. Ali pak dosáhl čtvrtfinále na China Open, kde prohrál s Dingem Junhui 5-2. Před začátkem mistrovství světa řekl, že jeho setrvání ve hře se bude odvíjet od jeho zdraví, neboť se potýkal již desátý rok s Crohnovou chorobou. Tři týdny před jeho startem na světovém šampionátu začal držet dietu. Zdálo se, že kladně ovlivnila jeho hru. Ali v prvním kole porazil Marka Davise 10-2. V last 16 zvítězil nad Juddem Trumpem 13-12, ve čtvrtfinále nad Jamie Jonesem 13-11 a v semifinále na něho čekal Stephen Maguire. Ali vyhrál nad Skotem 17-12 a poprvé postoupil do finále mistrovství světa. Tam na něho čekal Ronnie O'Sullivan. Ali ve finále prohrál 18-11. I přes účast ve finále mistrovství světa se Carter propadl o 11 míst a sezónu ukončil jako světová sedmnáctka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/2013.", "content": "Začátkem sezóny vypadl ALi v prvních kolech Wuxi Classic s Fergalem O'Brienem 5-3 a na Australian Open s Cao Yupengem 5-3. Ale dostal se do čtvrtfinále Players Tour Championship 1 (dále jen \"PTC\") a PTC 3 v Gloucesteru. Další čtvrtfinále dosáhl na Shanghai Masters s Johnem Higginsem, kde prohrál 5-3. Pak přišlo semifinále na PTC v Antverpách. Ali měl proti sobě Marka Selbyho, které prohrál 4-0. Na UK Championship se probojoval do dalšího semifinále. V prvním kole porazil Steva Davise 6-2, v last 16 Marka Joyce 6-2, ve čtvrtfinále Stuarta Binghama 6-4 a přišlo semifinále se Shaunem Murphym. Vedl již 8-4, ale Murphy srovnal na 8-8 a pak vyhrál i rozhodující frame na 9-8.Ali vypadl v prvním kole Masters s Johnem Higginsem 6-3. Úspěch se mu dostavil na German Masters, kde výhrou nad Rory McLeodem 5-0, Fraserem Patrickem 5-3, Anthony Hamiltonem 5-2, ve čtvrtfinále nad Michaelem Holtem 5-2 a v semifinále nad Neilem Robertsonem se dostal do finále tohoto bodovaného turnaje v Berlíně. Carter získal třetí bodovaný titul ve své kariéře, když porazil ve finále Marca Fu 9-6.Na PTC Grand final skončil s Marcem Fu v last 16, stejně jako na China Open s Markem Williamsem 5-4 a na mistrovství světa s Ronniem O'Sullivanem 13-8. Ve světovém žebříčku zakončil sezónu na 16. místě.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2013/2014.", "content": "Ali byl v last 16 na Wuxi Classic. V červnu byl diagnostikován s rakovinou varlat. Po operaci se vrátil již v srpnu k zelenému stolu a dostal se do semifinále European Tour 4 - Paul Hunter Classic v Německu, když ho vyřadil Gerard Greene 4-3. Po Shanghai Masters, kde skončil v druhém kole s Markem Davisem 5-2, byl nucen odstoupit z Indian Open a International Championship kvůli dalším zdravotním problémům. Vrátil se do soutěží na dvě PTC v Gloucesteru a v Antverpách. Na pozvánkovém turnaji Champion of Champions došel do čtvrtfinále. V prvním kole porazil Marka Allena 4-3 a ve čtvrtfinále prohrál s Neilem Robertsonem 6-5. Na UK Championship skončil v last 32. Ali byl nespokojený se stísněnými podmínkami v Barbican Theatre a s tím, že musel začínat jako hráč top 16 od prvního kola, se všemi 128 hráči, a případně k zisku titulu mít sedm vyhraných kol. Carter vypadl po UK Championship z top 16 a poprvé tak chyběl na Masters od roku 2006. Dosáhl však semifinále s Neilem Robertsonem na China Open, kde prohrál 6-2. Na mistrovství světa prošel prvním kolem, kdy porazil Xiao Guodonga 10-8, v druhém kole ho zastavil Mark Selby, se kterým Ali prohrál 13-9. Zklamaný Carter si stěžoval na Selbyho negativní způsob hry. Sezónu ukončil jako světová čtrnáctka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2014/2015.", "content": "Carter chyběl na začátku sezóny, protože mu byl diagnostikován zhoubný nádor na plíci. Musel se podrobit operaci a vrátil se do nebodovaného turnaje General Cup, který vyhrál, když porazil Shauna Murphyho ve finále 7-6. V říjnu oznámil World Snooker, že Carterovi podrží 13. místo ve světovém žebříčku po zbytek sezóny, než bude zase fit. Carter nastoupil do soutěží rychleji než se čekalo. Na UK Championship prohrál se Zhangem Andou 6-5. Na Masters v prvním kole vyřadil Barry Hawkinse 6-1 a ve čtvrtfinále pak prohrál s Neilem Robertsonem 6-1. Na German Masters vypadl z prvního kola, ale na Welsh Open vyhrál nad Fraserem Patrickem 4-1, Markem Kingem 4-0, Matthewem Seltem 4-3 a v last 16 prohrál s Benem Woolastonem 4-2. Ali na mistrovství světa v prvním kole vyhrál nad Alanem McManusem 10-5 a v last 16 prohrál s Neilem Robertsonem 13-5. Sezónu ukončil na 29. místě světového žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/2016.", "content": "Carter se dostal do druhého kola Australian Goldfields Open, kde prohrál s Michaelem Whiteem těsně 4-5. Vyhrál svůj první malý bodovaný titul na European Tour 2 - Paul Hunter Classic ve Fürthu, když ve finále porazil Shauna Murphyho 4-3. Vedl již 3-1, ale Murphy vyrovnal na 3-3. V rozhodujícím framu to byl Carter, který drama vyhrál.", "section_level": 3}, {"title": "Život mimo snooker.", "content": "Ali Carter žije v Tiptree, je majitelem a provozovatelem snookerového klubu Chelmsford Snooker Centre. Jeho koníčkem je létání, úspěšně složil zkoušky a je držitelem pilotního průkazu. Přezdívá se mu \"the Captain\". S přítelkyní Sarah má syna Maxe, který se narodil 1. října 2009. V roce 2003 byla u něho zjištěna Crohnova nemoc, kterou má pod kontrolou. 1. července 2013 mu byla diagnostikována rakovina varlat a hned druhý den podstoupil operaci. Ali oznámil na Twitteru, že operace dopadla dobře a v září už nastoupil do Shanghai Masters. V dubnu 2014 přemýšlel o půlroční pauze od snookeru. O měsíc později potvrdil World Snooker, že Ali byl diagnostikován s rakovinou plic a podrží mu 13. místo ve světovém žebříčku do jeho zotavení. Po operaci plíce se Ali podrobil intenzivní chemoterapii. Výsledky kontrol jsou negativní a Ali se věnuje opět snookeru a létání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Allister (\"Ali\") Carter (* 25. červenec 1979, Colchester, Anglie) je od roku 1996 profesionální hráč snookeru. Nejvyššího breaku 147 dosáhl na mistrovství světa ve snookeru v roce 2008. V roce 2008 a 2012 byl ve finále mistrovství světa. Má tituly z tří bodovaných turnajů - Welsh Open 2009, Shanghai Masters 2010 a German Masters 2013.", "tgt_summary": "Ali Carter, de son vrai nom, Allister Carter, est un joueur professionnel de snooker, né le à Chelmsford, dans le comté de l'Essex, en Angleterre. ", "id": 613930} {"src_title": "Obléhání Dunkerque (1944)", "tgt_title": "Siège de Dunkerque (1944-1945)", "src_document": [{"title": "Situace před obléháním.", "content": "Československá samostatná brigáda, která se vytvořila ve Velké Británii, se přeplavila do Francie 30. srpna 1944, kde však prozatím zůstávala v záloze. Velitel brigády Alois Liška žádal české úřady ve Velké Británii, aby byli českoslovenští vojáci odesláni na frontu a aby brigáda byla doplněna požadovanou technikou. Britská strana se však obávala toho, že brigáda nebude moci nahrazovat vlastní ztráty, proto nechtěla čs. vojáky pověřit úkoly na hlavní frontě. Přesto postupně doplňovala stavy bojové techniky a na přelomu srpna a září 1944 byla přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque, který byl, ač obklíčen, v moci německých vojsk. Kolem města byla vybudovány tři obranné linie, síť plavebních kanálů umožňovala Němcům v případě nutnosti zatopení značné části předpolí. Ve městě se nacházelo dvanáct tisíc příslušníků německých vojsk, z toho tvořili asi 2 tisíce příslušníci Waffen SS. Historik Zdenko Maršálek tvrdí, že v den příjezdu čs. jednotky na francouzskou pevninu 34% početního stavu jednotky - tedy celou jednu třetinu - prokazatelně tvořili českoslovenští Židé. Přičemž reálný počet byl pravděpodobně ještě vyšší, neboť mnoho čs. vojáků židovského původu tento fakt při vstupu do zahraniční armády z důvodu silného antisemitismu a obav o svoji bezpečnost v případě zajetí Němci, záměrně neuvedlo.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání.", "content": "Českoslovenští vojáci zaujali 7. října svá obranná postavení a spolu s britskými a francouzskými jednotkami zahájili samotné obléhání. Ještě než se stačili seznámit s okolním terénem, byli nuceni čelit nepřátelskému výpadu. Pokus o noční útok byl odražen, ale 9. října odpoledne vrhli Němci do boje pěchotu a dokázali obsadit některá předsunutá postavení oddílu. Původní linii se podařilo obnovit až následujícího rána za pomoci britských tankistů. První boj ukázal, že úkol brigády bude skutečně spočívat především v průzkumné činnosti a kontrolování aktivity daleko silnějšího nepřítele. První větší ofenzíva československých jednotek se odehrála 28. října v den státního svátku ČSR. Příslušníci pěchoty podporovaní 2. tankovým praporem provedli útok, při němž nepřítel odepsal ze stavu 50 mrtvých a 14 zajatých. Ještě téhož dne byl proveden druhý útok, při kterém padlo 150 Němců, 6 důstojníků a 350 mužů padlo do zajetí. Československá brigáda měla menší ztráty, celkem při obou akcích padlo 36 mužů, 3 zůstali nezvěstní. K úspěchu brigády blahopřál i velitel britské 21. skupiny armád maršál Montgomery. Další bojová akce se uskutečnila 5. listopadu a začala náletem britských letadel, která ničila raketami palebná postavení nepřítele. Po dělostřelecké přípravě vyrazilo na zteč 43 československých tanků s pěchotou. Němci však kladli oproti předchozímu útoku silný odpor. Na několika místech se československým vojákům podařilo dobýt pevnůstky, ovšem tanky uvázly v minových polích a pěchota bez jejich podpory nemohla dokončit úkol. Jednotky se musely stáhnout zpět do svého postavení. Německá vojska ztratila 150 vojáků, dalších 170 bylo zajato. Československé jednotky přišly o 26 mužů, 9 se jich stalo nezvěstných, 59 vojáků bylo raněno. Padlí českoslovenští vojáci z tohoto i jiných střetů z této doby jsou pohřbeni na vojenském hřbitově v Adinkerke. V dalším průběhu bojů docházelo pouze k nevýznamným akcím, způsobených průzkumnou a hlídkovou činností nebo dělostřeleckými duely. Velení čs. brigády se snažilo působit na nepřítele i psychologicky, když vysílalo z radiostanic relace německým vojákům či nechalo vystřelovat granáty s letáky a dalším propagandistickým materiálem. V důsledku této činnosti se do 19. ledna 1945 vzdalo 669 vojáků a 9 důstojníků. Poslední boje se odehrály v dubnu 1945. V noci ze 4. na 5. duben odrazili čs. tankisté ve spolupráci z francouzskou rotou německý pokus o výpad v západní části perimetru. Ve dnech 9. - 10. dubna podnikl nepřítel nový útok, při kterém se mu podařilo dosáhnout místních úspěchů. 14. dubna zahájili čeští, slovenští, britští a francouzští vojáci protiútok, avšak tato akce skončila neúspěchem. Boje zde zuřily do 16. dubna, ovšem bez podstatnějších změn.", "section_level": 1}, {"title": "Konec války.", "content": "Protože se válka v Evropě chýlila ke svému konci a americké jednotky dosáhly 18. dubna chebského výběžku, byla oživena myšlenka uvolnění čs. brigády do bojů v Československu. Nakonec do Čech odjel 23. dubna pouze narychlo sestavený oddíl v čele s pplk. Sítkem, který 1. května vstoupil na území předválečné ČSR a 9. května večer dorazil do Prahy. 9. května 1945 v půl desáté dopoledne podepsal viceadmirál Friedrich Frisius na velitelství brigády kapitulaci tamní posádky. Generálu Liškovi se vzdalo asi 10 500 německých obránců Dunkerque. Nad francouzským přístavem zavlála společně československá a britská vlajka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Dunkerque, které proběhlo od 7. října 1944 do 9. května 1945, představuje jednu z bitev závěrečné fáze druhé světové války. Německá posádka pod velením viceadmirála Friedricha Frisia v tomto období vzdorovala spojeneckým jednotkám, mezi nimiž přístav obléhali také českoslovenští vojáci vedení brigádním generálem Aloisem Liškou. Po kapitulaci nacistického Německa se posádka pevnosti vzdala oblehatelům. Tato bitva představuje nejvýznamnější bojové nasazení Československé samostatné obrněné brigády během bojů na západní frontě.", "tgt_summary": "Le siège de Dunkerque commence en, au cours de la Seconde Guerre mondiale, lorsque des unités de la d'infanterie canadienne encerclent la place forte de Dunkerque et son port, pour durer près de huit mois. ", "id": 2209303} {"src_title": "Povijnice batátová", "tgt_title": "Patate douce", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Nejvíce se rozšiřují v tropických a subtropických oblastech. Původně pocházejí z Ameriky, z oblasti mexického poloostrova Yucatán a ústí Orinoka ve Venezuele. Batáty nejsou botanicky příbuzné pravým bramborům, ale oboje pochází ze Střední Ameriky. Batáty dorazily do Evropy asi o 100 let dříve a byly velmi oceňovány. Dnes existuje více než 400 různých odrůd batátů, navzájem se liší především barvou dužiny (fialová, načervenalá, oranžová, žlutá, bílá) a slupky, strukturou, tvarem a intenzitou sladké chuti.", "section_level": 1}, {"title": "Popis rostliny.", "content": "Rostlina má vytrvalou lodyhu s plazivými stonky a řepovitě ztloustlým kořenem. Váží přibližně 0,5–5 kg. Listy jsou vejčitě trojboké, se srdčitou, až střelovitou bází. Bývají často trochu zvlněné mezi žilkami. Řapík je poměrně dlouhý. Stonek může být až 5 metrů dlouhý a silně rozvětvený. Pokud se květy objeví, jsou poměrně velké a vyskytují se v malých skupinách. Jejich kališní listy jsou podlouhlé (asi 1 cm dlouhé). Vnější květy jsou zašpičatěle kratší, než jsou květy vnitřní. Koruna listu je zvonkovitá, až nálevkovitá. Barevnost květů může být rozmanitá, od levandulově modré až po červenofialovou. Jícen bývá zpravidla tmavší. Velikost květů se pohybuje okolo 3–7 cm. Na dlouhých stopkách vyrůstají v paždí listů. U některých druhů se květy vůbec neobjevují. Plody jsou většinou 1–2 chudosemenné kulovité tobolky, které se otevírají chlopněmi. Vytvářejí se zřídka. Kořenové hlízy jsou přibližně veliké jako pěst, válcovitě vřetenovité a mohou být bílé nebo nachové. Obsahují hodně škrobu, jsou sladké a také jedlé.", "section_level": 1}, {"title": "Složení batátů.", "content": "Nové hlízy obsahují 70 % vody, 18 % škrobu a 6 % cukru (dohromady 24 % sacharidů). Jejich energetická hodnota je asi o polovinu větší než u obyčejných brambor. 100 gramů má energetickou hodnotu zhruba 300 kJ. Sladkou chuť mají díky fruktóze, glukóze a sacharóze. V některých zemích se listy používají jako krmivo pro zvířata kvůli velkému obsahu železa, vitamínu A, B, C, E a vláknině.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Povijnice batátová neboli sladké brambory patří mezi velmi důležité užitkové rostliny tropů a subtropů. Jejich hlízy obsahují hlavně škrob, ale i cukr, díky kterým mají sladkou chuť. Stejně jako obyčejné brambory jsou mnohostranně použitelné, jak k vaření, tak i k pečení, ale i k získávání škrobu nebo alkoholu.", "section_level": 1}, {"title": "Největší producenti.", "content": "V roce 2017 bylo podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO, jedna z agentur Organizace spojených národů) celosvětově vypěstováno 112,8 milionů tun batátů. Deset největších producentů vypěstovalo dohromady 85,2 % celosvětové produkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povijnice batátová (), někdy také povijnice jedlá, je druh tropické rostliny patřící do čeledi svlačcovitých, jejíž kořenové hlízy jsou známé jako batáty či sladké brambory. Jejich oranžová odrůda se v Severní Americe nazývá jam.", "tgt_summary": "La patate (\"Ipomoea batatas\"), ou patate douce, est une espèce de plantes dicotylédones de la famille des \"Convolvulaceae\", tribu des \"Ipomoeeae\", vraisemblablement originaire d'Amérique tropicale. C'est une plante herbacée vivace dont la culture est très répandue dans toutes les régions tropicales et subtropicales, où on la cultive principalement pour ses tubercules (racines tubérisées) comestibles, riches en amidon. Le terme « patate » désigne aussi par métonymie les tubercules produits par cette plante. La patate est un cultigène hexaploïde, inconnu à l'état sauvage, cependant on a découvert en Amérique du Sud des formes sauvages tétraploïdes d’\"Ipomoea batatas\". ", "id": 2266369} {"src_title": "Italské království", "tgt_title": "Royaume d'Italie (1861-1946)", "src_document": [{"title": "Rozsah území.", "content": "Italské království si nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během sjednocování Itálie až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako Terst či Trentino-Alto Adige, která jsou dnes součástí Italské republiky a která se k Itálii připojila roku 1919. Po přijetí Versailleské smlouvy a smlouvy ze Saint-Germain byly k Itálii připojeny Gorizia, Terst a Istrie (dnes součástí Chorvatska a Slovinska) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské Dalmácie. Během druhé světové války Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonie.", "content": "Itálie, podobně jako mnohé další evropské velmoci, vlastnila koloniální území, protektoráty a závislé státy. V roce 1936 italská armáda vtrhla z Italského Somálska do Etiopského císařství, kde byla zřízena kolonie Italská východní Afrika, kterou během druhé světové války dobyli Britové. Italové dále okupovali Albánii, Řecko, srbskou provincii Kosovo a Černou Horu a nepatrné území Tchien-ťinu v Číně. V Chorvatsku nacistické Německo a Itálie zřídili loutkovou vládu.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Italské království bylo podle ústavy konstituční monarchií. Avšak v letech 1925 až 1943 bylo prakticky fašistickou diktaturou. Výkonná moc náležela králi, ačkoliv přímo ji vykonávali jmenovaní ministři. Parlament, který se skládal ze dvou komor, omezoval panovníkovu moc - jmenovaný Senát a volená Sněmovna zástupců. V roce 1928 se stala vrcholným orgánem státu Velká fašistická rada, coby orgán nadřazený formálně jak vládě tak parlamentu, a Sněmovna zástupců byla v roce 1939 nahrazena Komorou svazů a korporací, založenou na principu korporativismu a reprezentace různých oblastí ekonomiky, nikoliv územního zastoupení veřejnosti. První volby po pádu fašistického režimu se konaly v roce 1946 do ústavodárného shromáždění, na základě systému poměrného zastoupení, spolu s referendem, na jehož základě se Itálie těsnou většinou stala republikou. Nový král, Umberto II., který slíbil, že bude výsledek hlasování respektovat, se pak své funkce skutečně vzdal. Ve svém abdikačním projevu vyzval italský národ k loajalitě vůči nové vládě a zemi natrvalo opustil.", "section_level": 1}, {"title": "Italští králové.", "content": "Králové, kteří vládli v Itálii v letech 1861 - 1946 pocházeli ze savojské dynastie a byli to:", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení Itálie (1859–1870).", "content": "Vyhlášení Italského království bylo výsledkem společného úsilí italských nacionalistů a monarchistů loajálních k savojské dynastii a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov. Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista Giuseppe Garibaldi. Tento charismatický vůdce byl velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě a proslul také svými až extrémně oddanými přívrženci. Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v Piemontu, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě Camillo Cavour také ambice vytvořit jednotný italský stát. V roce 1859 Sardinsko-piemontské království spolu s francouzským císařem Napoleonem III. porazilo Rakousko a připojilo oblast Lombardie, ale ještě ne Benátska. Království poté uzavřelo důležitá spojenectví s Británií a Francií, která jí dopomohla zvýšit šance na úspěšné sjednocení italských států. Po boku svých spojenců se Sardínie angažovala v Krymské válce. Sardinské království bylo zcela závislé na francouzské ochraně a v roce 1860 bylo donuceno za záruku bezpečnosti odstoupit některá území Francii. Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v papežském státě. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou papeže Pia IX. Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814. Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát, napětí mezi republikány a royalisty přerostlo v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a Cavourovu vládu obvinil z rozdělení Itálie a řekl o hrozbě vypuknutí občanské války mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovala politická nestabilita, během níž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku zvířilo v celém světe bouřlivé diskuse. V roce 1866 nabídl italskému králi Viktoru Emanuelovi II. pruský kancléř Otto von Bismarck spojenectví Pruského království proti Rakousku v prusko-rakouské válce. Bismarck králi za jeho vojenskou pomoc nabídl (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných Benátek k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil a tak začala třetí italská válka za nezávislost. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný Řím. V roce 1870 Pruské království šlo do války s Francií. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z Říma. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který až dosud byl pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce na to se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma. Ekonomická situace nového království byla žalostná: V Itálii nebyl žádný průmysl. Zejména v jižní Itálii byla strašlivá chudoba, vysoká negramotnost (78 % populace) a pouze několik procent italských občanů mělo volební právo. Hnutí za sjednocení Itálie byla před sjednocením velkou měrou závislá na zahraniční pomoci a zůstala i po vzniku Italského království. Následně po obsazení Říma Italy, vztahy mezi Vatikánem a Italským královstvím zůstaly chladné dalších šedesát let, během níž se papežové pokládali za „vatikánské vězně“. Římskokatolická církev protestovala proti zásahům italské vlády, odmítala jednat s emisary italského krále a nabádala katolíky, aby bojkotovali italské volby. Církev se takto chovala až do roku 1929, kdy byly obnoveny korektní vztahy mezi italskou vládou a Svatým stolcem.", "section_level": 2}, {"title": "Liberální éra.", "content": "Po sjednocení Království se italská politika ubírala směrem k sociálnímu liberalismu. Pravice byla regionálně rozdrobena, což bylo dědictví po samostatných italských státech, ze kterých Italské království vzniklo. Velkou část v parlamentu obsadily také příznivci tzv. mladé levice. Šlo o volný svazek politických směrů, kteří zastupovali své volební obvody z různých částí země. Mladá levice měla velmi rezervovaný postoj k reformám (např. povinná školní docházka, rozšíření volebního práva), zato důrazně požadovala snížení daní a větší státní finanční injekce pro zaostalé jižní oblasti Itálie. Ve volbách roku 1874 měla silné zastoupení v parlamentu, nebyla však dostatečně silná na sestavení vlády. Konzervativní ministerský předseda Marco Minghetti se držel u moci pouze díky podpoře revolucionářů a části levicových politiků (například v otázce zestátnění železnic), což utišovalo mladou levici. V roce 1876 ale Minghettiho vláda padla a po ne příliš regulérních volbách, která byly nejspíše zmanipulovány, se do čela země dostal levicový politik Agostino Depretis, s jehož příchodem nastala dlouhá éra socialismu v Itálii. Éra socialismu se vyznačovala korupcí, politickou nestabilitou, vzrůstající chudobou v jižní Itálii a užívání autoritářských prostředků italskou vládou. Agostino Depretis započal svou kariéru ministerského předsedy vytvořením experimentální myšlenky zvané \"Transformismo\" (Transformismus). Teorií transformismu bylo, že by vláda měla v zájmu zachování zajištění parlamentní většiny vyjednání podpory opozice, a případné uzavření vládní koalice, a kupování hlasů poslanců z menších stran a nepříliš vlivných stran. Díky kombinaci těchto metod se v praxi stal transformismus zkorumpovaným a autoritářským režimem, kdy Depretis často sám vytvářel vládní krize, aby dosáhl přeskupení sil a rovnováhy ve vládnoucí klice. Agostino Depretis věřil, že vládou tvrdé ruky si zajistí podporu italského jihu. Během své vlády zavedl mnohá diktátorská opatření, jako například zákaz veřejných shromáždění, umisťování „nebezpečných“ lidí do interních vyhnanství na ostrovy kolem Itálie a osvojení vojenského režimu. Depretisova vláda ale na druhou stranu zaváděla reformní legislativu, jako rušení zatýkání pro dluhy, zavedení povinného, volně dostupného základního vzdělání, zatímco povinná výuka náboženství na základních školách bylo zrušena. V roce 1887 se ministerským předsedou stal Francesco Crispi, který se více zaměřil na budování zahraniční politiky. Crispiho snažení sledovalo cíl vytvořit z Itálie světovou velmoc, prostřednictvím zvětšení vojenské síly země a využíváním armády k rozšiřování italského vlivu. V zahraničních vztazích se italská diplomacie snažila o přátelské vztahy s Anglií, zato však k Francii byly vztahy chladné a Itálie se začala více orientovat na přátelské vztahy s Německým a Rakouským císařstvím, se kterými uzavřela pakt známý jako Trojspolek. Zatímco se Italské království vyvíjelo po zahraničně politické stránce, domácí politika pokračovala v praktikování \"transformismu\", který se udržel i po smrti premiéra Depretise, a autoritářské politiky, využívajíce stanného práva k potlačování opozice. Navzdory tuhému režimu premiér Crispi prosadil řadu reformních liberálních změn, jako například Zákon o veřejném zdraví v roce 1888 či zřízení tribunálu pro nápravu křivd ze strany vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělská krize a emigrace.", "content": "Spolu se zahraniční politikou věnovala italská vláda velkou pozornost otázce zemědělství, které bylo od roku 1873 v úpadku. Díky snížení námořních sazeb se do Evropy začalo ve velkém dovážet levné americké obilí, kterému domácí zemědělci mohli jen obtížně konkurovat. Tato zemědělská krize se nevyhnula, kromě Itálie, ani dalším evropským státům. Jak radikální, tak konzervativní proudy v parlamentu se snažily zemědělskou krizi řešit a pozvednout celkově zaostalé italské zemědělství. V témže období byly zveřejněny výsledky parlamentního vyšetřování podmínek života na italském venkově, vedené Stefanem Jacinim. Vyšetřování ukázalo, jak bídné podmínky na venkově panují, že je běžnou situací podvýživa, malárie a pelagra, extrémní chudoba a práce i malých dětí. Výsledky Jaciniho vyšetřování se sice dočkali ohlasu, ale nikoliv ve formě skutků a práce vyšetřovatelů postupem času vyšuměla do prázdna. Zemědělská krize a bída obyvatel s ní spojená měla za následek masovou emigraci. Emigranti z italského jihu odcházeli jako dělníci do USA, či jako zemědělci do Jižní Ameriky. Italové ze severu spíše odcházeli za lepším životem do Německa, Francie a Švýcarska. V letech 1889–1890 každoročně opustilo Itálii kolem 222 000 lidí, celkově do roku 1901 emigrovalo na 2 000 000 Italů. Italská vláda se nemohla, díky Depretisově marnotratné vládě, která Itálii zanechala velmi zadluženou, efektivně vypořádat s tíživou situací. Jako jediné italské odvětví si v zemědělské krizi polepšilo vinařství, které zvýšilo svou produkci a vývoz, protože francouzské vinice byly v té době napadeny révokazem. V roce 1888 se francouzské vinařství zotavilo a získalo zpět své pozice na trhu. V Itálii oslabení vinařství mělo za následek velké propouštění a krachování podniků.", "section_level": 3}, {"title": "Koloniální expanze.", "content": "V letech 1876–1877, v dobách sbližování Itálie s Německem a Rakouskem byla Itálie svými novými spojenci několikrát vyzvána, aby podnikla výboj do severní Afriky a obsadila Tunis, ve kterém již byla usazena početná italská menšina. Toho se však italská vláda neodhodlala a Tunis byl 1881 obsazen Francií. Když 5. února 1885 padla egyptská vláda v Chartúmu, Italové využili britsko-egyptského konfliktu a vyslali do Massauy expedici. O dva roky později byl kontingent o pěti set vojácích zničen početnějšími súdánskými oddíly. V Itálii měla zpráva o porážce velký ohlas (ministr zahraničí hrabě di Robilant rezignoval) a do Etiopie byla vyslána další expedice. V roce 1888 Italové silou Massauu podrobili a zřídili zde kolonii Italská Eritrea. V roce 1895 etiopský císař Menelik II. upustil od italsko-etiopské úmluvy podepsané v roce 1885, což italská strana vzala jako záminku k invazi do Etiopie. Etiopané získali pomoc carského Ruska, které mělo ve východní Africe své vlastní zájmy. Rusové etiopské císařské armádě dodali velké množství moderní výzbroje, se kterými byla císařská armáda schopna italský nápor odrazit. V důsledku toho se Británie rozhodla postavit rozrůstání ruského vlivu v Africe a deklarovala Etiopii jako sféru italského vlivu. Ze začátku války byly na vrcholu italské nadšení a sebedůvěra a Italové se masově hlásili do armády, doufaje v účast v nadcházející válce. 1. března 1896 však italský koloniální sbor o 15 000 vojácích u Aduy zničila početnější etiopská armáda. a Italové byli nuceni ustoupit do Eritrey. Neúspěch etiopské kampaně nezůstala bez následků a pět dnů po porážce u Aduy podal demisi premiér Francesco Crispi. Etiopské císařství zatím uhájilo svou nezávislost na Itálii i ostatních koloniálních mocnostech, až do další italské invaze v roce 1936 a zřízení Italské východní Afriky, kterou v dalších čtyřech letech druhé světové války osvobozovali Spojenci. V září roku 1911 Itálie vyhlásila válku Osmanské říši a italská armáda se vylodila v Libyi. Tento krok italské vlády se zpočátku u nacionalistů, katolíků a obyvatel jihu setkal s velkým ohlasem. Protestovali pouze socialisté, včetně mladého Benita Mussoliniho, kteří poukazovali na fakt, že Libye je chudou pustinou, nenabízející kompenzaci za vynaložené italské úsilí. Válka trvala jeden rok a skončila uznáním italské vlády nad Libyí a Dodekanéskými ostrovy. Okupace Libye přinesla řadu zákonů diskriminující domorodé Libyjce a jejich násilné odsuny na Tremitské ostrovy. Každý třetí z těchto uprchlíků zemřel na podvýživu. V obsazení Libye viděli někteří nacionalisté jen potvrzení svých myšlenek, že Itálie je oprávněna vládnout Středomoří obsazením Řecka, jadranského pobřeží v Dalmácii.", "section_level": 3}, {"title": "Giolittiho vláda.", "content": "V roce 1892 se poprvé stal italským ministerským předsedou Giovanni Giolitti. Ačkoliv jeho vláda rychle následujícího roku padla, Giolitti se roku 1903 vrátil do úřadu premiéra. Jeho vláda byla krátce přerušena v letech 1905 - 1906, ale poté se v úřadu udržela až do roku 1909. Kvůli manipulacím s volebními výsledky a politickým korupcím býval obviňován z transformismu. Volební podvody během jeho vlády byly běžnou praxí: Giolitti pomáhal s volbami jen v bohatých oblastech, kde měl největší podporu, zatímco chudší oblasti, kde měla převahu opozice, se snažil izolovat od politiky a jejich obyvatelstvo od voleb zastrašit. Situace v jižní Itálii proto byla zaostalá za premiéra Giolittiho stejně, jako za jeho předchůdců. Čtyři z pěti Jihoitalů byli negramotní a zoufalá situace vyvstala z nepřítomnosti vlastníků půdy a vedla ke vzpourám a nakonec i k hladomoru. Giolittiho vláda se v zahraniční politice orientovala na uvolnění vztahů v rámci Trojspolku, dobré vztahy s evropskými velmocemi a na rozdíl od Crispiho vlády na utlumení imperiálních výbojů. Italská vláda odložila své plány na ovládnutí Etiopie a v Italském Somálsku byl vyhlášen protektorát. Roku 1911 Giolittiho vláda rozhodla o vyslání vojsk do Libye. Libyjská válka zradikalizovala názory Italské socialistické strany a pozdější fašistický vůdce Benito Mussolini tehdy volal po násilném svržení vlády. Giovanni Giolitti se do premiérského křesla dostal ještě jednou roku 1920, ale éra liberalismu v Itálii byla definitivně pryč.", "section_level": 3}, {"title": "Fašistický režim (1922–1943).", "content": "Během vlády Národně fašistické strany pod vedením \"duceho\" Benita Mussoliniho (1922–1933) byla Itálie fašisty a italskými nacionalisty vyzdvihována jako pokračovatelka staré Římské říše a rodící se velmoc, byla nazývána jako Italská říše (italsky ), nebo dokonce jako „Nová římská říše“ (italsky, latinsky ), tyto názvy však nebyly oficiální. Italské království bylo spojencem Německé říše za druhé světové války až do roku 1943. Na zbývající dva roky války a poté, co byl Benito Mussolini sesazen a fašistická strana zakázána, se Italské království přidalo na stranu Spojenců. Benito Mussolini (1883–1945) byl prvním politikem, kterému se podařilo aplikovat fašismus ve státní praxi. Roku 1919 založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1921 se tato organizace přeměnila ve fašistickou stranu nazvanou Partito nazionale fascista. Mussolini uchopil moc v Itálii 28. října 1922 při takzvaném \"Pochodu na Řím\". Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským předsedou. Období do roku 1926 je označováno jako \"období zákonné diktatury\". V první Mussoliniho vládě dokonce převažovali nefašističtí ministři. Během tohoto období, konkrétně 10. června 1924, byl zavražděn socialistický poslanec Giacomo Matteotti, ostrý kritik fašistického hnutí a Mussoliniho osoby zvlášť. Mussolini vraždu odsouhlasil. Proti tomuto \"legálnímu zločinu\" se zvedla vlna odporu. Část poslanců dokonce odmítla zasedat, navíc někteří fašisté opustili stranu. Benito Mussolini nakonec 3. ledna 1925 přiznává odpovědnost za vraždu a roku 1926 vyhlašuje fašistickou diktaturu s vládou jedné strany. Fašismus brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a zčásti dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala spojencem nacistického Německa. Do války oficiálně vstoupila 10. června 1940, ale již 7. dubna 1939 uskutečnila další agresi, a to napadení Albánie. Na rozdíl od nacistického Německa a jeho spojenců se však ve fašistické Itálii příliš neuplatil antisemitismus. To bylo dáno nepřítomností antisemitismu ve fašistické ideologii. Mussolini sice na nátlak Hitlera přijal rasové zákony po vzoru norimberských zákonů, k výstavbě koncentračních táborů či deportacím Židů do Německa však nikdy nedošlo. Italský fašistický režim padl 25. července 1943. Mussolini byl odvolán a uvězněn. Nový italský premiér Badoglio se rozhodl se spojenci spolupracovat. 3. září podepsal kapitulaci, která byla zveřejněna 8. září. Ve stejném měsíci Benito Mussolini za pomoci německých výsadkářů uprchl z vězení a na severu Itálie, okupovaném německými vojsky, stanul v čele Italské sociální republiky s vládou v Salò. Mussolini a jeho milenka byli zavražděni na útěku dne 28. dubna 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Konec druhé světové války a nastolení republiky.", "content": "Krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946 přívrženci republiky vyvolali referendum, zda má Itálie zůstat monarchií, či se stát republikou. Italové se v referendu vyslovili pro zrušení monarchie a nastolení Italské republiky, kterou je Itálie dodnes.", "section_level": 2}], "src_summary": "Italské království (italsky ) bylo evropským státem vzniklým v roce 1861 sjednocením Itálie pod vládou savojské dynastie, jediného královského rodu italského původu, která vládla v jednom z italských států, Sardinském království. Italské království bylo prvním sjednoceným italským státem, který se rozkládal po celém Apeninském poloostrově od dob Římské říše. ", "tgt_summary": "Le royaume d'Italie (en italien : \"Regno d'Italia\"), gouverné par la dynastie royale de la maison de Savoie, est le nom de l'État italien de 1861 à 1946, issu du royaume de Sardaigne après la période des guerres d'indépendance du \"Risorgimento\". Durant la période allant de 1922 à 1943, le royaume, dirigé par le gouvernement fasciste de Benito Mussolini, est couramment désigné sous le terme d\"'Italie fasciste\", sans que le régime monarchique ait été interrompu.", "id": 1754195} {"src_title": "Skřivany", "tgt_title": "Skřivany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O prehistorickém osídlení této lokality svědčí řada nálezů po lovcích mamutů – z doby ledové. V okolí se našly keramické střepy, nástroje a dřevěné uhlí z mladší doby kamenné, odkryté přímo na území obce, stejně jako čtyři kostry tzv. „skrčenců“ ze starší doby bronzové. Jedna z koster je dnes vystavena v Muzeu v Novém Bydžově. O výzkum se zasloužil Albín Stocký. Skřivany patří mezi nejstarší obce raného středověku v Královéhradeckém kraji. Původ jejich jména lze klást do 11. až 12.století. Přesné stáří je dosud předmětem sporu historiků. Datování vychází ze zápisu v Kosmově kronice z roku 1110, která hovoří o osadě u „mostů křivců“ (\"ad pontes criuci\"). Historikové se přou, zda pozdější vladykové ze Křivan přijali jméno podle Kosmova označení zdejších šikmo položených mostů přes řeku Cidlinu, nebo zda naopak až oni dali jméno zdejší osadě. Kosmas tedy slouží jako časový údaj před založením (\"ante quem\") nebo po založení (\"post quem\"). První majitelé panství jsou v písemných pramenech doloženi poměrně pozdě, od roku 1360 to byl Vznata ze Skřivan a po něm roku 1395 Chod ze Skřivan. Poslední Apollon ze Skřivan je doložen roku 1437. V 16. století se v držení obce vystřídali Pernštejnové, Václav Sokol z Leskovce a Erazim Sommerfeld. K renesanční etapě dějin patří výstavba tvrze, připomínané ovšem teprve roku 1628. Krátce do roku 1634 držel statek Albrecht z Valdštejna a po něm jeden z jeho vrahů John Gordon. Roku 1654 se na panství vracejí Sommerfeldové. Po nich se střídají majitelé až do roku 1805, kdy skřivanský statek koupil pražský měšťan Ignác Müller. Sňatkem jeho dcery přešel statek na Ledvinku z Adlerfelsu. Majiteli a provozovateli cukrovaru se koncem 19. století stali severočesko-němečtí podnikatelé Liebigové. Před první pozemkovou reformou vlastnila statek a cukrovar Pražská úvěrní banka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skřivany () je obec, ležící na řece Cidlině tři kilometry severně od města Nový Bydžov v okrese Hradec Králové. Sídlem prochází železniční trať 040 Chlumec nad Cidlinou – Trutnov a silnice II/327. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Skřivany est une commune du district de Hradec Králové, dans la région de Hradec Králové, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 605714} {"src_title": "Slatina (okres Ústí nad Orlicí)", "tgt_title": "Slatina (district d'Ústí nad Orlicí)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Slatina se rozkládá v severní části Svitavské pahorkatiny, v ploché krajině při potoce Slatinka, drobném pravém přítoku řeky Loučné. Nejvyšší bod obce představuje na jejím jižním pomezí Bučkův kopec, 315 metrů nad mořem, a nejnižším bodem je na severozápadě vyústění Slatinského potoka do řeky Loučné, 257 m n. m. Celá obec zabírá 429 ha plochy, z níž většinu tvoří zemědělská půda.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na jižní straně obce prochází regionální železniční trať Choceň - Litomyšl se zastávkou \"Slatina u Vysokého Mýta\". Severním směrem je asi 1,5 km vzdálená vlaková zastávka \"Sruby\" na páteřní celostátní trati Praha - Česká Třebová. Obcí prochází i autobusová doprava z Vysokého Mýta do Chocně a zpět. V obci není obchod, ale díky těmto spojům má Slatina vynikající dopravní obslužnost mimo jiné i do pověřené obce III stupně, Vysokého Mýta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie obce.", "content": "Nejstarší stopy lidského osídlení jsou na území Slatiny doloženy několika archeologickými nálezy. První písemné prameny z 12. století dokládají, že v těsném sousedství končila oblast držená klášterem premonstrátů z Litomyšle. Slatina leží na jedné z cest pronikání osadníků od Loučné k Tiché Orlici na Choceňsko. Prvním historicky doloženým majitelem Slatiny byl v roce 1363 kanovník litomyšlské biskupské kapituly Jan z Duban. V dalších stoletích Slatina často měnila své majitele. Podrobnější popis Slatiny pochází z r. 1610, je obsažen ve smlouvě o rozdělení majetku Hertvíka Zejdlice. Roku 1849 byla obci přiznána samostatnost, o jejím hospodaření se mnoho zpráv nedochovalo. Rok 1989 přinesl Slatině ztrátu postavení samostatné obce a byla připojena s dalšími vesnicemi k Vysokému Mýtu. O rok později však získala obec svou samostatnost zpět. V r. 2004 obecní úřad Slatina vydal knihu s názvem \"Slatina\", kde se o historii obce lze dočíst více. Ve stejném roce byl také parlamentní heraldickou komisí schválen obecní znak a prapor.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V obci je vybudován vodovod, plynovod i kanalizační síť svedená do čistírny odpadních vod. Ve Slatině se nachází Hostinec u Stratílků se sálem pro 150 lidí, kde se každoročně konají tradiční plesy a dětské maškarní karnevaly, které pořádají „Slatinské maminy“.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky.", "content": "V obci působí tři spolky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Slatina () se nachází v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji, zhruba 3 km severně od Vysokého Mýta. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Slatina est une commune du district d'Ústí nad Orlicí, dans la région de Pardubice, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 346474} {"src_title": "Vodka", "tgt_title": "Vodka", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Pojmenování „vodka“ pochází buď ze slovanského slova pro vodu, nebo od „vodit“ (rusky „водить“) (rozpustit léčivo v alkoholu jako destilát), nebo ze středověkého nápoje \"aqua vitae\" (Jednalo se o destilát obvykle připravovaný z vína). Než vznikl současný název „vodka“, často se používaly pojmy „chlebové víno“, „horké víno“, „zelené víno“ apod. Slovo „vodka“ bylo pravděpodobně poprvé oficiálně zmíněno v polštině v roce 1405 při soudních akcích vojvodství Sandomierz (což znamená „malá nádrž“). V roce 1534 bylo slovo „wodki“ zaregistrováno s významem „destilované léčivé přípravky“. Původní pojem „wódka“ znamenal „malá voda“. V roce 1533 byl pojem „vodka“ (rusky „водка“) použit v Rusku v případě léčivé alkoholové tinktury z bylin a ve smyslu alkoholického nápoje se začal používat v 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Základní surovinou pro výrobu vodky je obilný nebo bramborový kvas, tedy suroviny obsahující škrob. Konkretní složení závisí přímo na zemi výroby a výrobci. Ve Finsku je oblíbená vodka z ječmene, švédská vodka se vyrábí z žita a polská vodka převážnou většinou z brambor. Nicméně existují také druhy vodky, které jsou vyrobeny z vinné révy nebo cukrové řepy. Základní suroviny se nejprve rozdrtí na malé kousky, které se nechají kvasit. Důležitý je obsah škrobů a cukrů, které poté mohou kvasinky přeměnit na alkohol. V případě výroby z obilí nebo brambor se následně přidávají enzymy pomáhající rozložit škroby na fermentovatelné cukry. Sladové obilí, ovoce a cukrová řepa nepotřebují dodatečně pro kvašení cukry přidávat.", "section_level": 2}, {"title": "Destilace a filtrace vodky.", "content": "Další fází je několikrát se opakující destilace v destilačních kolonách, což znamená oddělování čistého alkoholu a vody. Ve výsledku takový meziprodukt obsahuje 80-95 % alkoholu. Před lahvováním se vodka ještě čistí a ředí. Čistota je jedním z nejdůležitějších faktorů určujících kvalitu vodky. Filtrace probíhá pomalým překapáváním destilátu přes aktivní uhlí. Jednotliví výrobci určují druh aktivního uhlí: využívá se uhlí ze dřeva (bříza, olše), nebo křemičitý písek, ale někteří filtrují skrze průzračné křišťálové diamanty neboli vulkanické lávové kameny (Island).", "section_level": 2}, {"title": "Co určuje kvalitu vodky.", "content": "Na rozdíl od rumů a whisky, kde kvalita závisí na délce zrání v dubových sudech i na použitých surovinách, které jim dodávají jejich typické a unikátní chutě a aromata, u vodky lze říci, že její kvalita se odvíjí zejména od procesu destilace a filtrace. Čím více je destilovaná a čím čistší je výsledek filtrace (v závislosti na zvoleném zdroji aktivního uhlí), tím lépe.", "section_level": 2}, {"title": "Konzumace vodky.", "content": "Vodka je jeden z nejoblíbenějších alkoholických nápojů po celém světě. Vzhledem k velké rozmanitosti informací z různých zdrojů vychází níže uvedená tabulka ze dvou statistik uvádějících stejné pořadí: Statistika podle Worldatlas (Zdroj, na kterém jsou uváděny statistiky týkající se politiky, ekonomiky, sociologie a cestování). Statistika podle Quartz (Zdroj týkající se ekonomiky a ředitelství).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Konzumace vodky (a alkoholu obecně) ovlivňuje hodně procesů lidského organizmu. Vodka, jako i ostatní alkoholické nápoje, lidskému organizmu škodí. Ovlivňuje hladinu cukru v krvi, centrální nervový systém, sexuální a reprodukční zdraví, imunitu, kosterní a svalové systémy a vyvolává závislost.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea vodky.", "content": "Díky tomu, že vodka je široce oblíbený nápoj po celém světě, existují muzea tohoto alkoholického nápoje.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum vodky v Moskvě.", "content": "Hlavní město Ruska otevřelo muzeum historie vodky, ve kterém najdeme kolem 50,000 lahví. Výstava se zaměřuje na široké spektrum speciálních verzí vodky, některé láhve jsou dokonce více než dvě staletí staré. Atraktivní zajímavostí je také sběratelská edice, která byla připravena na počest obětem ponorky K-19. Jedna celá místnost je pak věnovaná problematice Sovětského svazu, a jak se s životem během tohoto období Rusové vyrovnávali právě popíjením vodky.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum vodky v Petrohradu.", "content": "Toto malé muzeum představuje dlouhou historii ruského národního nápoje, od rolníků 12. století až po prezidenty 20. století. Evoluci ruské ohnivé vody vysvětlují vitríny plné lahví vodky v neobvyklých tvarech, starých reklamních kampaních a některých vtipných diorámách.V degustační místnosti je také možnost ochutnat tři různé vodky a tradiční ruské občerstvení.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum polské vodky ve Varšavě.", "content": "Muzeum vodky ve Varšavě otevřelo dveře svým návštěvníkům 12. června v roce 2018. Nachází se v budově z 19. století v bývalé továrně na vodku Warszawska Wytwórnia Wódek Koneser. V meziválečných letech v něm byly vytvořeny recepty slavných polských vodek jako Wyborowa a Luksusowa. Návštěvník se může seznámit s pětisetletou historií nejslavnějšího polského alkoholu, vývojem jeho výrobních technologií, tradicemi a zvyklostmi s ním spojenými. V muzeu najdeme 5 interaktivních galerií, ve kterých je možné se dozvědět, kde byly v Polsku vytvořeny první lihovary, kolik stojí sklenka vodky, jak se likér spotřebovával v polských domovech a odkud pocházely některé zvyky související s vodkou. Je možné si zde vytvořit vlastní recept na tinkturu a dozvědět se více o destilačním vybavení Jana Pistoria. Jeho revoluční vynález destilace v 19. století umožnil získat 85 % čistého alkoholu v jednorázovém procesu. Také je prezentována sbírka originálních lahví z různých dob, včetně plné, nikdy neotevřené láhve třešňové vodky J. A. Baczewski ze 40. let 20. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodka je tvrdý alkoholický nápoj oblíbený po celém světě. Je bez barvy, ale s výraznou chutí a vůní. Kvalita a chuť vodky se mohou lišit vlivem různých faktorů. Jedná se o to, že tento alkoholický nápoj se vyrábí z obilí, jehož specifické složení určuje výrobce. Některé druhy namísto obilí obsahují destilaci z brambor. ", "tgt_summary": "La vodka (du polonais : \"wódka\", russe : \"водка\") est une boisson alcoolisée incolore titrant environ 40 degrés. L'origine de cette eau-de-vie se situerait en Pologne, selon les sources. ", "id": 1861835} {"src_title": "Ace Frehley", "tgt_title": "Ace Frehley", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Paul Daniel Frehley se narodil 27. dubna 1951 v Bronxu jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec je německo-holandského původu a pochází z Pensylvánie, matka je napůl Němka, napůl indiánka a pochází ze Severní Karolíny.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební vzestup.", "content": "Vyrůstal v Mosholu Parkway v Bronxu. V dětství rád kreslil a sportoval. Na kytaru začal hrát u svého kamaráda. Jeho bratr Charles hrál také na španělskou kytaru. Na vánoce dostal elektrickou kytaru \"Zimgar\". Jeho první skladbou, kterou se naučil hrát byla skladba od Hermana Hermitse \"Mrs. Brown You’ve Got a Lovely Daughter\". Zájem o hudbu ho zachránil od špatného prostředí, kde vyrůstal. V šestnácti letech na koncertu na Manhattanu, kde vystupovali také The Who, se rozhodl pro kariéru rockové hvězdy. Jejich vystoupení na něj zapůsobilo a inspirovalo jej k teatrálnímu rocku. Od roku 1965 působil ve skupině The Exterminators. Repertoár a schopnosti měli omezené. Mezi jeho kytarové idoly patřily, Jimi Hendrix, Pete Townshend, Eric Clapton a Jimmy Page. Skupiny kterými prošel hrávaly skladby od skupin The Who, Cream nebo od Hendrixe. Vystupovali v barech, klubech a tanečních zábavách. V té době získal přezdívku „Ace“ (Eso). Přezdívka mu zůstala dodnes. Později působil ve skupině \"Cathedral\". Při vystoupení na školním plese si potvrdil, že se stane profesionálním hudebníkem. Pro mnoho koncertů opustil střední školu. K jeho oblíbeným předmětům patřila matematika, přírodní vědy a výtvarná výchova. Navštěvoval celkem tři různé střední školy. Z první Luteránské školy byl vyhozen údajně za svou divokost. Z druhé školy De Witt Clintona byl vyhozen za to, že si odmítl ostříhat své dlouhé vlasy. Poslední školu Theodora Roosevelta dokončil, až na přání jeho přítelkyně Jeanette Trerotolové, která se později stala jeho ženou. Po maturitě se živil se jako poslíček, stěhoval nábytek a jezdil taxíkem. V roce 1970 dostal povolávací rozkaz k armádě a měl sloužit ve Vietnamu, nakonec nebyl povolán. Začátkem 70. let 20. století objevil inzerát ve Village Voice na volné místo kytaristy. Rozhodl se odpovědět a byl pozván na konkurz, na který přišel s jednou botou červenou a druhou oranžovou. Zahráli společně pár skladeb a za dva týdny ho trio ve složení Gene Simmons, Paul Stanley a Peter Criss vzali do skupiny, která byla základem skupiny Kiss.", "section_level": 1}, {"title": "Ve skupině Kiss.", "content": "V roce 1973 nazvali svou novou skupinu Kiss. Pro skupinu navrhl logo s dvěma blesky. Poté se rozhodli pro komiksové masky, pod kterými budou vystupovat. On si vybral postavu \"Space Ace\", jako cizí návštěvník z planety Jendell. Z počátku skupina neměla úspěch, proto pracoval jako taxikář na částečný úvazek. V září 1973 skupina získala manažera Billa Aucoina, který jim zajistil mzdu 75 dolarů týdně pro každého. V únoru 1974 vydali své první album Kiss na kterém napsal píseň \"Cold Gin\", kterou zpíval Gene Simmons. Později napsal další skladby, ale zpívat začal až v písni \"Shock Me\", která se objevila na albu Love Gun v roku 1977. V 70. letech 20. století se stal populárním kytaristou. V knize \"Kiss: Behind The Mask\" uvedl, že mnoho kytaristů jeho hraní na kytaru je inspirovalo ke hře na tento nástroj. Spolu s ostatními členy kapely Kiss vydal v roce 1978 sólové album nazvané Ace Frehley. Album se stalo nejprodávanějším ze všech čtyř sólových alb a jeho singl New York Groove (napsaný Russ Ballardem) původně nahraný kapelou Hello se umístil v Top 20 ve Spojených státech. Podílel se na dalších dvou albech skupiny Kiss. Napsal tři skladby pro album Dynasty a další tři na album Unmasked. Byl autorem stále více skladeb, ale vše se změnilo po odchodu Petera Crisse v roce 1980. Od té doby neměl ve skupině takovou autoritu a ostatní členové skupiny nesdíleli jeho názory. Eric Carr jako náhrada za Petera Crisse ve skupině neměl ještě vybudovanou autoritu. On sám se na albu Music From The Elder podílel jen minimálně, nesouhlasil s návrhem nahrávat koncepční album a oslovit producenta Boba Ezrina, kterého neměl v lásce, kvůli rozepřím v minulosti. Chtěl nahrávat přímočařejší rockové album. V dubnu 1982 měl vážnou dopravní nehodu. V květnu byl pronásledován policií na Bronx River Parkway, za překročení povolené rychlosti za což mu udělili pokutu 600 dolarů a byl mu odebrán řidičský průkaz na šest měsíců. Rozhodl se skupinu Kiss opustit. Poslední vystoupení s kapelou Kiss bylo při natáčení videoklipu \"I Love It Loud\". Baskytarista Kiss Gene Simmons se ve své biografii o něm nevyjadřuje příliš lichotivě. Podle něj byl spolu s Petrem Crissem problematičtí členové skupiny. V biografii také zmiňuje, že po obnovení původní sestavy se musel učit všechny své party, což bylo obtížné, protože úroveň jeho hry za léta nezřízeného života značně poklesla. Pomáhal mu současný člen skupiny a tehdejší pomocník Gena Simmonse Tommy Thayer, který sóla ovládal.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová dráha/ Frehley’s Comet.", "content": "Po odchodu ze skupiny Kiss s nimi občas spolupracoval do roku 1985. V roce 1984 zahájil svou sólovou dráhu se skupinou ve složení Anton Figa, který byl bubeník na baskytaru hrál John Regan a na kytaru a vokály měl Tod Howarth. Hráli střídavě pod jmény „\"Ace Frehley“ a „Frehley’s Comet\"“. Jejich první vystoupení proběhlo v listopadu 1984 v S.I.R. Studios ve městě New York. Po několika neúspěšných pokusech podepsat nahrávací smlouvu, kterou nakonec podepsali s Megaforce Records vydali první album „Frehley’s Comet“. Album produkoval Eddie Kramer, který v minulosti pro něho již pracoval. Album se umístilo na 43. pozici v Billboard 200 (prodalo se nejméně 500 000 kopií) a singl „Into The Night“ se umístil na 27. pozici v Mainstream Rock Tracks. Skladba „Rock Soldiers“ popisuje jeho dopravní nehodu z roku 1982. Dvě další alba skupiny již nebyla úspěšná. Dvě turné podporované Alicem Cooperem a Iron Maiden skončila předčasně z nedostatku financí. Třetí album Trouble Walkin‘ z roku 1989 bylo vydáno již pod jménem Ace Frehleyho. Tod Howarth a Jamie Oldaker se rozhodli odejít ze skupiny již před nahráváním alba a byli nahrazeni Richiem Scarletem a Sandym Slavinem. Na desce Trouble Walkin‘ také hostoval bývalý člen Kiss Peter Criss, který zazpíval několik skladeb, hlavně vokály společně se Sebastienem Bachem a s ostatními členy kapely Skid Row. Bylo to poprvé od roku 1979, co s Crissem společně spolupracovali na albu. Peter Criss se již dříve připojil k jeho skupině a tak to Crissovi oplatil na jeho albu Cat 1, kde hrál v několika písních sóla. Vzhledem k vzájemnému nepřátelství ke skupině Kiss měl s Crissem přátelské vztahy. V červenci 1995 společně vyjeli na turné, které nazvali Bad Boys Tour.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Daniel Frehley také \"Ace Frehley\" (* 27. dubna 1951, Bronx, USA) je americký rockový kytarista a bývalý člen americké skupiny Kiss, která byla založena v New Yorku v roce 1973. Spolu s ním ji založili Paul Stanley, Gene Simmons a Peter Criss. Hrál v ní mezi lety 1973 až 1982 a poté mezi lety 1996 až 2002.", "tgt_summary": "Ace Frehley, de son vrai nom Paul Daniel Frehley, est un guitariste américain. Il est né le, dans le Bronx à New York où il a aussi grandi. Il est principalement connu pour avoir été le premier guitariste soliste du groupe de rock Américain Kiss de sa création en 1973 jusqu'en 1982. Il a inventé le personnage du \"Spaceman\" (alias \"Space Ace\"). Après avoir quitté Kiss, Frehley a entamé une carrière solo, qui a été suspendue au moment de la reformation originale de Kiss, en 1996, pour une tournée de réunion qui fut un énorme succès mondial. Il quitte de nouveau le groupe en 2002 et est remplacé par Tommy Thayer. ", "id": 983752} {"src_title": "Datarock", "tgt_title": "Datarock", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kapelu založil zpěvák, kytarista a bývalý závodní jezdec na BMX Fredrik Saroea s klávesákem Ketilem Mosnesem. Později se k nim přidali Tom Mæland a Kevin O'Brien, kteří však působili jen krátce (3, resp. 1 rok). Oficiální vznik skupiny se datuje do roku 2003 (po odchodu Mælanda a O'Briena), ačkoli Saroea a Mosnes se potkali již v roce 2000 a jejich první EP vyšlo o rok později. První vystoupení Datarock se odehrálo roku 2000 na klubovém večírku pořádaném zpěvačkou Annie. Po úspěchu se stali trvalou součástí klubové noci a brzy z nich byla vyhledávaná atrakce. Velký průlom zaznamenal oblíbený singl „Computer Camp Love\", který charakterizoval jejich zvuk. Debutové album s poněkud nezvyklým názvem \"Datarock Datarock\" vydali na sklonku roku 2005 na vlastním labelu Young Aspiring Professionals a to hned v deseti zemích světa. Hlavně v Británii se setkalo s velkým zájmem, singl „Computer Camp Love\" zařadil časopis Rolling Stone na 88. místo v hodnocení \"nejlepších 100 singlů roku 2007\". Norské duo se inspirovalo kapelami jako Talking Heads nebo Happy Mondays, do popředí zájmu se dostalo díky pozvolna se formujícímu stylu new rave. To, že Datarock hráli new rave dříve než byl definován Klaxons jim vyneslo velkou publicitu. Byli pozváni na \"NME New Rave Tour\", kde si zahráli po boku tehdy začínajících Shitdisco a již zmíněných Klaxons. Poslední dva roky strávili Saroea a Mosnes koncertováním po celém světě (navštívili už 27 zemí). Jejich zatím posledním studiovým počinem je pětipísňové EP \"See What I Care EP\", které vyšlo v květnu 2007. Produkoval ho Kato Adland, spolupracovník Röyksopp. Datarock u nás koncertovali naposledy 12. února 2008 v pražské Akropoli v rámci \"Midnight Sun Sessions\". V létě 2007 vystoupili na festivalu Pohoda v Trenčíně. Aktuální deska \"Red\" vyšla 8. června 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Datarock je hudební skupina pocházející z norského Bergenu. Jádro kapely tvoří Fredrik Saroea a Ketil Mosnes, naživo vystupují ve čtyřčlenném složení.", "tgt_summary": "Datarock est un groupe norvégien de rock électronique. Le groupe s'est créé en 2000 autour de Fredrik Saroea, Ketil Mosnes et Kevin O'Brien, rapidement rejoints par Tom Mæland. Plus tard, O'Brien et Mæland ont quitté le groupe, mais Fredrik Saroea et Ketil Mosnes ont continué en duo.", "id": 354018} {"src_title": "Klášter jeronymitů", "tgt_title": "Monastère des Hiéronymites", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Realizaci stavby, situované na místě bývalé kaple – Ermidy do Restelo, kterou při ústí řeky Tejo založil Jindřich Mořeplavec, svěřil král Manuel staviteli Diogovi de Boitaca (cca 1460–1528),jehož stavební typologie vykazuje obeznámenost s pozdně gotickou architekturou střední Evropy. V pozici hlavního stavitele ho nahradil v průběhu roku 1516 João de Castilho (cca1475–1552), který dostal za úkol v roce 1517 změnit plány kvůli vybudování královského mauzolea v klášterním kostele Panny Marie Belémské. Stalo se tak po smrti Manuelovy druhé manželky Marie, s níž žil 17 let. Oba manželé jsou vypodobněni na západním portálu kostela společně se svými patrony, Svatou rodinou, sv.Vincentem a sv. Infantem – infantem Fernandem, jenž byl bratrem Jindřicha Mořeplavce, a zahynul v marockém zajetí. Po smrti krále Manuela pokračoval ve výstavbě kláštera jeho syn Jan III. Vybudování královského mauzolea podporovala i Kateřina Habsburská, manželka krále která přežila všechny své syny. Na dostavbě kláštera se především v druhé polovině 16. století podíleli stavitelé Diogo de Torralva (1500–1566) a Jerónimo de Ruao (1530–1601). Do roku 1834 náležel klášter jeronýmskému řádu, poté tam byla umístěna charitativní organizace pečující o sirotky a nemocné děti a jejich vzdělání, tzv. Casa Pia. Klášter prodělal v 19. století i několik přestaveb, zejména v duchu neomanuelského stylu. V klášteře se nacházejí hroby krále Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské, krále Jana III. a jeho ženy Kateřiny Habsburské a jejich potomků; jsou tam i náhrobky mořeplavce Vasca da Gamy (1468–1523) a spisovatele Luíse Vaz de Camões (1527–1570). Klášter je považován za perlu manuelského stylu. V roce 1983 byl spolu s Belémskou věží zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. V areálu kláštera byla 13. prosince 2007 podepsána Lisabonská smlouva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeronýmský klášter (portugalsky: \"Mosteiro dos Jerónimos\") se nachází na předměstí portugalského hlavního města Lisabonu ve čtvrti Belém. Klášter založil pravděpodobně roku 1501 Manuel I. Portugalský jako výraz díků za šťastnou výpravu Vasca da Gamy, který nalezl roku 1498 cestu do Indie po moři.", "tgt_summary": "Le Monastère des Hiéronymites (en ) est un monastère portugais de l'Ordre de Saint-Jérôme, témoignage monumental de la richesse des découvertes portugaises à travers le monde. Comme la tour de Belém, il est un exemple significatif du style manuélin.", "id": 1117373} {"src_title": "Jeep", "tgt_title": "Jeep", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ slova „jeep“.", "content": "Nejčastěji (ovšem mylně) bývá původ slova odvozován od zkratky „GP“ („General Purpose“, univerzální využití), která se foneticky podobá slovu „jeep“ (čti \"džíp\"). Proti tomuto vysvětlení ale existuje pádný argument - Jeep nebyl původně určen pro obecné, ale pro velmi specifické využití. Navíc ve skutečnosti žádné takové armádní označení neexistovalo, pouze Ford tak označoval své vozidla, jak je popsáno dále. Další (a pravdivá) varianta původy zkratky „GP“ je nomenklatura firmy Ford, kde „G“ značí „Government use“ (tedy vládní využití, vládními institucemi, armádou apod.) a „P“ značí (průzkumná) vozidla s rozvorem 80 palců (1 palec/inch = 2,54mm). Později bylo k továrnímu označení přidáno „W“ značící konstrukci firmy Willys (odlišení od vlastního projektu firmy Ford, později byla vyráběna také verze \"GPA\" (Amphibious = obojživelné). Od roku 1941 se názvu Jeep začíná běžně užívat pro vojenská vozidla s pohonem 4×4 firmy Willys-Overland Inc., která později značku registruje.", "section_level": 2}, {"title": "První Jeepy.", "content": "První Jeepy vzešly ze soutěže US-Army, které se zúčastnily firmy, např. Willys-Overland, Ford a American Austin Car Company. Požadavky zněly: Lehký terénní automobil s pohonem všech 4 kol o maximální hmotnosti 590 kg který by uvezl 272 kg. Osm vozidel mělo mít řízení obou náprav a vyšší povolenou hmotnost o 34 kg. Každé firmě byla poskytnuta dotace 175 000 dolarů. Původní favorit American Austin Car Company se svým typem Bantam GP byl postupně vyřazen ze hry a vítězem se stala společnost Willys-Overland s modelem MB. Výroba se rozběhla v Toledu, Ohio. Edsel Ford získal alespoň spoluúčast na výrobě. Firma Bantam se začala zabývat výrobou přívěsů za vojenská vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "O značce.", "content": "Více než 65 let je značka Jeep® symbolem pohonu všech kol. Značka Jeep® patří do portfolia koncernu Chrysler Group LLC. Společnost Chrysler LLC, jejíž centrála se nachází v Auburn Hills v Michiganu, je výrobcem vozů a výrobků značky Chrysler, Jeep, Dodge a Mopar. Celkový objem prodeje v roce 2008 dosáhl 2 miliony vozů. Rok 2008 byl pro Chrysler International druhým nejlepším rokem za poslední desetiletí, co se týká prodeje vozů mimo území Severní Ameriky, a třetím nejlepším v celé její historii. Do sortimentu výrobků společnosti Chrysler LLC se řadí některá ze světově nejuznávanějších vozidel, včetně Chrysler 300 a Town & Country, Jeep Wrangler a Grand Cherokee, Dodge Challenger a Ram. Na podzim 2008 společnost Chrysler představila na trhu tři prototypy vozů se zdokonaleným elektrickým pohonem - Dodge EV, Jeep EV a Chrysler EV. Výroba jednoho z nich se plánuje pro spotřebitele na severoamerickém trhu v roce 2010 a pro evropský trh po roce 2010. V červnu 2009 došlo k vytvoření globální strategické aliance se společností Fiat S.p.a.", "section_level": 2}, {"title": "Další verze.", "content": "V průběhu výroby se objevily další varianty: obojživelné vozy, autogira, nákladní, odlehčené pro potřeby parašutistů, polopásové vozidlo, sněžný traktor, drezína, prodloužená verze nebo dokonce opancéřovaný vůz. Sériově se do výroby dostal pouze Ford GPA Seep - obojživelný Jeep. Byl o 660 kilogramů těžší než klasický Jeep. Tento model byl napodoben i v Sovětském svazu, kam se hojně dovážel a dokonce i v Československu (vozy Tatra T801, Škoda 972).", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Jeepy se po druhé světové válce licenčně vyráběly v 26 zemích světa. Firma Willys pokračovala s civilními typy CJ2 a CJ3 a následně i další typy odvozené z modernizovaných vojenských verzí. V roce 1973 získal typ CJ7 titul \"Automobil roku\" s pohonem všech kol. V roce 1984 automobilka tento úspěch zopakovala s typem XJ (Jeep Cherokee). V roce 1985 přišel třetí titul pro typ Jeep Comanche. Jednalo se o pick-up odvozený od modelu XJ. Ve stejném roce byly starší typy CJ5 a CJ7 nahrazeny novým modelem Wrangler. V roce 1991 uběhlo 50 let od vyrobení prvního Jeepu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeep je značka výrobce automobilů a registrovaná ochranná známka koncernu Chrysler. Slovo „jeep“ nebo „džíp“ je často používáno jako synonymum pro vozidla podobného tvaru a využití.", "tgt_summary": "Jeep est un constructeur automobile américain appartenant depuis 2014 au groupe Fiat Chrysler Automobiles. À l'origine, les voitures Jeep étaient des véhicules tout-terrain à quatre roues motrices utilisés par l'armée américaine pendant la Seconde Guerre mondiale. Leur popularité a fait que l'on désigne encore aujourd'hui par antonomase sous le mot « jeep » une automobile tout-terrain au style rustique. ", "id": 196877} {"src_title": "Kamenice (okres Praha-východ)", "tgt_title": "Kamenice (district de Prague-Est)", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Celková rozloha obce činí 17,36 km2 a skládá se ze tří katastrálních území pojmenovaných podle historických obcí \"Těptín\", \"Ládví\" a \"Štiřín\". Kamenice má přes 4 400 obyvatel (v roce 2019 jich bylo 4565) a stejně jako ve většině obcí v okolí Prahy zde probíhá další výstavba. V 90. letech 20. století bylo dostavěno hlavně centrum obce u obecního úřadu. Nyní se staví např. na východě v části Štiřín. Nové domy na severu již spadají do katastru obce Sulice, i když jsou urbanisticky spojené s Kamenicí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází dopravně velmi vytížená silnice 603 z Prahy do Benešova. Křižuje se zde se silnicí 107, která zajišťuje spojení s Týncem nad Sázavou na jihu a na druhou stranu s Velkými Popovicemi a dále s Říčany na severovýchodě. V některých případech je pro příjezd do Kamenice výhodná i dálnice D1 – sjezd Všechromy je 6 km východně.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Kamenice je dostupná pouze autobusy Pražské integrované dopravy: většina linek sem jezdí z Prahy od stanice metra C Budějovická. Zastávka \"Kamenice, Kulturní dům\" v centru obce slouží jako přestupní zastávka pro další místní tangenciálně vedené linky: východním směrem do Velkých Popovic a Strančic (napojení na železniční trať 221 Praha - Benešov), západním pak směrem na Jílové u Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní obce.", "content": "Kamenice sousedí:", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Těptín \"(přísl. Kamenice u Strančic, Ládveč, Ládví, Olešovice, Skuheř, 878 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, obchod s cukrovinkami, 3 hostince, hotel, konsum Včela, kovář, krejčí, měďárna, mlýn, obuvník, pekař, 2 rolníci, řezník, sedlář, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky, 2 truhláři, velkostatek Ringhoffer, zahradnictví. Ve vsi Štiřín \"(přísl. Nová Hospoda, Struhařov, Všedobrovice, 507 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 5 hostinců, 3 obuvníci, pila Ringhoffer, 4 rolníci, 2 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, švadlena, 4 trafiky, truhlář, velkostatek Ringhoffer.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V obci se nachází kovohutě Strojmetal Kamenice, což je původní Ringhofferův závod (bývalý hamr) na měděné strojní díly, dnes výrobna součástek z hliníku a jeho slitin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenice (niem. \"Kamenitz\", \"Kamenich\" (1266)) je obec ležící v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji, 8 km jižně od hranic Prahy, asi 26 km jihovýchodně od centra Prahy. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Kamenice est une commune du district de Prague-Est, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1902546} {"src_title": "Tíryns", "tgt_title": "Tirynthe", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy byl prvním králem Tíryntu Proitos, který si pozval jednooké obry Kyklopy, aby mu postavili pevný a mohutný hrad.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologický výzkum.", "content": "V letech 1876 a 1885 zde prováděl vykopávky německý podnikatel, obchodník a archeolog Heinrich Schliemann. Pozdější výzkumy pod vedením Wilhelma Dörpfelda, Kurt Müllera a Georga Karo, které byly provedeny v letech 1905 až 1929 daly další závěry o kdysi významném starověkém městě. Od roku 1976 byl Tíryns opět systematicky zkoumán německými archeology. Do roku 1986 pod vedením Klause Kiliana, později pod vedením jiných vědců z univerzity v Heidelbergu a Německého archeologického ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Hrad.", "content": "Táhlý kopec lze rozdělit na tři části: horní město (akropole), střední město a dolní město. Skutečnost, že zde existovalo významné osídlení už v době bronzové prokazují pozůstatky impozantní kruhové budovy v oblasti akropole. V době cca 1600 až 1050 př. n. l. patřily Tíryns, Mykény, Argos, Théby, Pylos a Knóssos mezi nejvýznamnější centra mykénské kultury. O bývalé nádheře tohoto města svědčí velmi dobře zachovalé ruiny královského paláce, jehož stěny byly vyzdobeny freskami, a zbytky hradeb (Kyklopské zdivo). Jednotlivé kameny byly až tři metry dlouhé a metr široké. Jsou naskládány k sobě bez použití malty. Výška hradeb v některých místech dosahuje až 7 m. Původní výška je odhadována na 9 m až 10 m. Stěny jsou velmi silné, tloušťka obvykle dosahuje 6 m. V místech, kde jsou tunely, činí až 17 m. Nejstarší část hradeb byla postavena ve 14. století př. n. l. (akropole). Střední a dolní část pochází ze 13. století př. n. l.. I přes zdánlivě nepřekonatelné opevnění byl Tíryns na počátku 12. století př. n. l. zničen. Příčinou mohlo být silné zemětřesení, které tuto oblast v uvedené době prokazatelně zasáhlo. Na troskách starého paláce byla postavena nová budova. Město se i po katastrofě systematicky dále rozvíjelo. Toto zjištění je v rozporu s částečným odlivem obyvatel z jiných mykénských center ve 12. století př. n. l. V období 1050 př. n. l. až 900 př. n. l. existovalo už jenom několik izolovaných osad v dolní části. Rozptýlené osídlení Tíryntu pokračovalo ještě dále v helénistické době a v době starověkého Říma až do byzantského období (10. století až 14. století).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tíryns (řecky Τίρυνς) je archeologická lokalita v Řecku nedaleko Mykén s pozůstatky mykénské kultury. Ve 2. tisíciletí př. n. l. zde bylo opevněné město, jehož rozkvět se datuje do doby kolem 13. století př. n. l. Od roku 1999 byl Tíryns spolu s Mykénami zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Tirynthe (,, ) est une ancienne cité mycénienne du Péloponnèse, au sud d'Argos, sur le golfe Argolique. La cité se limitait à une colline calcaire de 30 m de haut, environ 300 m de long et 40 à 100 mètres de large. Initialement, la côte était très proche de la colline. Le lieu a été peuplé à partir du Néolithique. Puis, à partir du III millénaire, Tirynthe devint l'un des principaux centres de l'âge du bronze en Europe.", "id": 2459524} {"src_title": "Barbora Laláková", "tgt_title": "Barbora Laláková", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "S atletikou začínala v roce 1995 v oddíle SK Spartak Praha 4 pod vedením trenéra Adolfa Véleho, a zůstala zde až do roku 2004. Později přestoupila a hájila barvy USK Praha, kde ji vedl trenér Michal Pogány. V roce 2002 splnila limit na halové ME do Vídně i na ME v atletice do Mnichova. Na obou šampionátech se ji však nepodařilo postoupit z kvalifikace. 14. února 2006 překonala v Banské Bystrici na Banskobystrické laťce výšku 199 cm. O dva cm tehdy překonala halový rekord Zuzany Hlavoňové z roku 1999 a zároveň si výrazně oproti roku 2005 vylepšila osobní maximum. Na území České republiky však dokázala nejlépe skočit Iva Straková, která v Čejkovicích zdolala laťku ve výšce 198 cm. Je trojnásobnou vítězkou mítinku Beskydská laťka (2004, 2006, 2008), vítězkou mítinku Ostravská laťka (2009), Brněnská laťka (2005), Čejkovická laťka (2005 a 2006) či Memoriálu Ludvíka Daňka (2006).", "section_level": 1}, {"title": "Zranění a návrat.", "content": "21. ledna 2008 zvítězila výkonem 197 cm na Beskydské laťce. Tímto výkonem stanovila rekord závodu ale zároveň splnila kvalifikační limit na olympijské hry do Pekingu. Její první olympiáda ji ovšem nebyla souzena. Na konci dubna na přípravném soustředění na Kanárských ostrovech si v tréninku přetrhla achillovku na levé, odrazové noze a zpět ke skákání se mohla vrátit až ke konci roku. V roce 2009 se vrátila k závodění, avšak jejím maximem v halové i v letní sezóně bylo 185 cm. Atletickou kariéru definitivně ukončila na podzim roku 2010. V halové sezóně bylo jejím maximem 187 cm, v letní sezóně poté 185 cm, což k účasti na evropském šampionátu v Barceloně nestačilo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Barbora Laláková (* 2. května 1981, Brandýs nad Labem) je bývalá česká atletka, jejíž specializací byl skok do výšky. Je držitelkou českého halového rekordu, jehož hodnota je 199 cm.", "tgt_summary": "Barbora Laláková (née le ) est une athlète tchèque, spécialiste du saut en hauteur. Elle mesure 1,76 m pour 52 kg.", "id": 725491} {"src_title": "Robert Redford", "tgt_title": "Robert Redford", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Santa Monice ve státě Kalifornie jako syn Marthy a Charlese Roberta Redfordových. Jeho otec byl původně mlékař a později účetní, původem z Rhode Islandu. Z otcova dalšího manželství pochází polorodý bratr William. Po rodičích má anglické a skotsko-irské předky. Absolvoval na střední škole \"Van Nuys High School\" v Los Angeles v roce 1954 a obdržel baseballové stipendium na \"University of Colorado at Boulder\", kde hrál jako nadhazovač. Stipendium mu bylo odňato kvůli nadměrnému pití, na němž se zřejmě podepsala matčina smrt, když mu bylo 18 let. Ještě na univerzitě vstoupil do univerzitního bratrstva (angl. \"fraternity\") \"Kappa Sigma\". Následně studoval malířství na \"Pratt Institute\" v Brooklynu a chodil na prestižní American Academy of Dramatic Arts v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Jeho kariéra, stejně jako u většiny velkých hvězd, které se objevily v 50. letech, začala v New Yorku, kde bylo možné sehnat práci jak u televize, tak na divadelním jevišti. Jako hostující hvězda se objevil v mnoha amerických televizních pořadech, seriálech a dramatech, nebo v antologii \"Příběhy Alfreda Hitchcocka\" (1955). V roce 1962 byl za svůj výkon v seriálu \"The Voice of Charlie Pont\" nominován na Cenu Emmy za nejlepší herec ve vedlejší roli. Spolupracoval i s časopisem \"Playboy\".", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Jeho broadwayským debutem se stala divadelní role úzkoprsého novomanžela ve hře Neila Simona \"Bosé nohy v parku\".", "section_level": 2}, {"title": "Stříbrné plátno.", "content": "Svůj filmový debut zaznamenal ve snímku \"War Hunt\" (1962), který se odehrává během posledních dnů Korejské války. Tento film byl i hereckým debutem Sydneyho Pollacka. Po úspěchu na Broadwayi byl obsazován do náročnějších hlavních rolí. V roli bisexuální filmové hvězdy, která si bere začínající herečku, se objevil po boku Natalie Woodové ve snímku \"Inside Daisy Clover\" (1965), s níž si zahrál znovu v Pollackově snímku \"Zakázaný majetek\" (1966) a opět v roli jejího milence. Ve témže roce spolupracoval poprvé s Jane Fondovou ve filmu Arthura Penna \"Štvanice\". S ní vytvořil poutavou dvojici ještě ve filmové verzi \"Bosých nohou v parku\" (1967) a v Pollackově \"Elektrickém jezdci\" (1979). Záleželo mu na jeho blonďaté image, kterou si jako začínající herec vytvořil, a odmítnul snímky \"Kdo se bojí Virginie Woolfové?\" a \"Absolvent\". Role, na kterou čekal, se dočkal ve filmu režiséra George Roy Hilla a scenáristy Williama Goldmana \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" (1969), poprvé po boku Paula Newmana. Tento film z něj učinil kasovně úspěšného herce a vtiskl mu filmovou podobu inteligentního, spolehlivého, někdy trochu sardonického kladného hrdiny. Stal se jednou z nejpopulárnějších hvězd 70. let. Prožil období několika kasovně nepříliš úspěšných filmů, včetně \"Downhill Racer\" (1969), \"Willie Boy\" (1969), a \"Ukradený diamant\" (1972). Celkově byla ale jeho kariéra v rozkvětu, např. kriticky i kasovně úspěšný hit Jeremiah Johnson (1972), politická satira \"Kandidát\" (1972), romantický film s Barbrou Streisandovou \"Takoví jsme byli\" (1973) a konečně další film s Paulem Newmanem \"Podraz\" (1973), za který byl nominován na Oscara. V dalších letech vytvořil několik hitů: \"Velký Gatsby\" (1974), \"Velký Waldo Pepper\" (1975) a \"Tři dny Kondora\" (1975). Film \"Všichni prezidentovi muži\" (1976) režiséra Alana J. Pakuly a scenáristy Goldmana znamenal mezník v jeho kariéře. Nejenže byl producentem filmu a hrál až druhou hlavní roli, ale vážný námět filmu, totiž aféra Watergate, ukazuje jeho zájem o politická témata i mimo obrazovku. V roce 1984 si zahrál v baseballovém filmu \"Přirozený talent\". Mnoho sportovních diváků jej hodnotí jako jeden z nejlepších filmů s baseballovou tematikou dodnes. V roce 1977 byl požádán českým režisérem Oldřichem Lipský a Jiřím Brdečkou, aby jim zahrál Nicka Cartera ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Původně chtěl roli přijmout, ale jeho agent přepočítal honorář z korun na dolary a na konec roli odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Za kamerou.", "content": "Dlouho zaobíral myšlenkou pracovat před i za kamerou. Už v roce 1969 se producentsky podílel na filmu \"Downhill Racer\". Jako herec středního věku vyzrál natolik, že začal i s režií. Jeho první výlet do této oblasti byli \"Obyčejní lidé\" (1980), drama o postupném rozpadu rodiny z vyšší střední třídy, které získalo čtyři Oscary včetně za nejlepší režii. Dramatický výkon amerického miláčka Mary Tyler Moore a znamenité výkony Donalda Sutherlanda a Timothy Huttona jsou připisovány právě jeho režii. Znovu režíroval až \"Válku o fazolové pole\" (1988), komerčně nepříliš úspěšnou filmovou verzi proslulého stejnojmenného románu Johna Nicholse. Další režisérské počiny zahrnují dobové rodinné drama \"Teče tudy řeka\" podle stejnojmenné novely Normana Macleana, film podle skutečných událostí o skandálním odhalení v televizním kvizu z 50. let \"Otázky a odpovědi\" (1994). O úspěch tohoto filmu se zasloužili i scenárista Paul Attanasio, známý kameraman Michael Ballhaus a skvělé herecké obsazení – John Turturro, Rob Morrow a Ralph Fiennes. Jeho režijní dovednost mu zaslouženě vynesla všeobecné uznání. Režíroval i Willa Smithe ve \"Legendě o slavném návratu\" (2000). Kromě svých režijních a produkčních závazků nadále působil jako herec. Ve věku, kdy většina herců hraje vedlejší charakterní role, on hrál hlavní role romantické. Jako protějšek Meryl Streepové si zahrál v Pollackově oscarových \"Vzpomínkách na Afriku\" (1985) (ve věku 49 let), s Michelle Pfeifferovou v redakční romanci \"Intimní detaily\" (1996) (ve věku 60 let) a po boku Kristin Scott Thomas v \"Zaříkávači koní\" (1998) (ve věku 62 let), jejž i režíroval. I nadále pracoval na filmech s politickým podtextem, např. \"Havana\" (1990), \"Slídilové\" (1992) a \"Spy Game\" (2001).", "section_level": 2}, {"title": "V novém tisíciletí.", "content": "I když se hodně angažoval v nezávislém filmu, i nadále hrál v mainstreamových hollywoodských filmech. Jako suspendovaný a odsouzený armádní důstojník se objevil ve filmu \"Poslední pevnost\" (2001) v režii Roda Lurieho. Coby čelní zastánce ochrany životního prostředí, namluvil dokumentární IMAXový film \"Posvátná planeta\" (2004), který je pronikavou panoramatickou cestou po Zemi na některé z jejích nejexotičtějších a nejohroženějších míst. V thrilleru \"Únos\" (2004) se rodině podnikatele, která žije svůj americký sen, svět převrátí vzhůru nohama, když je podnikatel unesen. K produkci se vrátil u filmu \"Motocyklové deníky\" (2004), road movie o názorovém dozrávání studenta medicíny Ernesta Guevary, který později vstoupil do historie jako Che Guevara, a jeho přítele Alberta Granady. Výroba filmu trvala pět let a režisér Walter Salles oceňoval jeho vstřícnost při tvorbě i uvedení filmu. Kladné kritiky obdržel i za svůj výkon před kamerou ve filmu Lasse Hallströma \"Žít po svém\" (2005) v roli mrzoutského rančera, který má poskytnout přístřeší své snaše (Jennifer Lopezová), kterou viní ze smrti svého syna, a vnučce, o které neměl ani tušení. Navzdory přesvědčivým hereckým výkonům film byl přijat jako klišovitý a příliš sentimentální.", "section_level": 2}, {"title": "Sundance a nezávislé filmy.", "content": "Za příjmy ze svých úspěšných filmů, počínaje filmy \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" a \"Downhill Racer\", koupil lyžařské středisko Timp Haven v utažských horách, které bylo (přes jeho počáteční námitky) přejmenováno na Sundance. Jeho tehdejší žena Lola pocházela z Utahu a v roce 1963 se do zdejší oblasti přestěhovali. Některé části filmu \"Jeremiah Johnson\", který patří k jeho nejoblíbenějším a který ho zároveň silně ovlivnil, se točily nedaleko. V roce 1981 založil Sundance Institute a od té doby se intenzivně věnuje nezávislému filmu. Díky rozmanitým workshopovým programům a populárnímu filmovému festivalu, poskytuje Sundance tolik potřebnou podporu nezávislým filmovým tvůrcům. Prestižní Sundance Film Festival je ve filmovém průmyslu považován za útočiště nezávislých amerických filmařů. V roce 1995 podepsal smlouvu s kabelovou televizní společností Showtime a vznikl tak kabelový kanál Sundance Channel, který od února 1996 vysílá nezávislou tvorbu 24 hodin denně. Sundance Institute, kino Sundance Cinemas i Sundance Channel jsou situovány přímo \"v\" nebo poblíž střediska Sundance. Kromě toho také vlastní proslulý restaurant Zoom na hlavní třídě nedalekého Park City.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "V roce 1995 Redford obdržel Čestný doktorát svobodných umění na \"Bard College\". V prosinci 2005 obdržel vyznamenání Kennedyho Centra za přínos americké kultuře. Držitelé tohoto vyznamenání jsou oceňováni za svůj celoživotní kulturní přínos ve svobodných uměních, ať už jde o tanec, hudbu, divadlo, operu, film nebo televizi. V časopise Playboy byl vyhlášen modelem století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Redford (* 18. srpna 1936 Santa Monica) je americký herec, filmový režisér, producent, držitel dvou Cen Americké akademie filmových umění a věd Oscar, podnikatel, model, zastánce životního prostředí a filantrop.", "tgt_summary": "Charles Robert Redford, Jr., dit Robert Redford, né le à Santa Monica (Californie), est un acteur, réalisateur et producteur américain. ", "id": 857391} {"src_title": "Tadeusz Borowski", "tgt_title": "Tadeusz Borowski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 12. listopadu 1922 v Žytomyru (dnes na Ukrajině). V mládí žil u své tety, protože jeho rodiče byli deportováni jako disidenti na Sibiř. Teprve v roce 1932 se jeho otec vrátil a rodina se přestěhovala do Varšavy. Po napadení Polska Německem v září 1939 bylo zakázáno jakékoliv vyšší vzdělání, a proto začal Borowski navštěvovat ilegální školy. Za těchto podmínek se mu podařilo v roce 1940 odmaturovat, počemž nastoupil ke studiu na tajné Varšavské univerzitě (obor Polský jazyk a literatura). Během studia pracoval jako noční hlídač ve skladu firmy Pędzich. Právě při této práci začal psát válečnou poezii a v roce 1942 vytiskl vlastním nákladem svou prvotinu \"Gdziekolwiek ziemia\". 24. února 1943 byla zatčena Borowského snoubenka Marie Rundová a o den později i on samotný. Nejprve byl vězněn dva měsíce v proslulém vězení na Pawiaku ve Varšavě, odkud byl převezen transportem do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. V Auschwitz byl až do srpna roku 1944, kdy byl transportován do malého tábora Dautmergen (jedna z poboček koncentračního tábora Natzweiler) a odtud na začátku roku 1945 do Dachau, kde se již dočkal osvobození. Až do září 1945 žil ve sběrném karanténním táboře v Mnichově. Po propuštění zůstal ještě několik měsíců v Mnichově, kde začal pracovat u Polského červeného kříže. Zde se snažil pátrat po své nezvěstné snoubence Marii a začal znovu psát. Do Polska se Borowski vrátil až v červnu roku 1946. Tam se konečně setkal se svou snoubenkou Marií a oženil se s ní. Stal se asistentem na Varšavské univerzitě, působil jako šéfredaktor vlastního literárního měsíčníku \"Nurt\" a byl také redaktorem měsíčníku \"Świat Młodych\". V letech 1949–1950 pracoval v Polském tiskovém středisku v Berlíně. 3. července 1951 zemřel na následky otravy výpary z plynových kamen (sebevražda). Je pochován na hřbitově 'Cmentarz Wojskowy na Powązkach' ve Varšavě. V knize Czesława Miłosze \"Zotročený duch\", která (mimo jiné) popisuje příklon některých polských spisovatelů ke stalinismu, vystupuje jako spisovatel s označením Beta.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ještě předtím, než se po válce stal slavným díky kontroverzním povídkám z prostředí koncentračních táborů, vydal během okupace vlastním nákladem debutantskou sbírku básní Gdziekolwiek ziemia (1942). Sám opsal 165 exemplářů a označil je pořadovými čísly. Část výtisků rozdal přátelům a studentům polonistiky, zbytek tajně nabízeli knihkupci důvěryhodným zákazníkům. V roce 1944, kdy už byl internován v Auschwitz, vyšla jeho druhá válečná sbírka poezie – Arkusz poetycki nr 2. Krátce po osvobození vydal v \"Mnichov\"ě sbírku básní \"Imiona nurtu\" (1945), v níž se odrazily jeho vězeňské zážitky. K psaní prózy, která jej později proslavila nejvíce, se rozhodl až po naléhání kamarádů, s nimiž zůstal do září 1945 v karanténním táboře nedaleko Mnichova. Připravili společnou publikaci o životě v Auschwitzu, jež nakonec vyšla v roce 1946 pod názvem Byliśmy w Oświęcimiu (Byli jsme v Osvětimi, 1946) – byl to soubor 15 autentických výpovědí lidí, kteří na vlastní kůži zažili hrůzy nacistických koncentračních táborů. Borowski sem umístil čtyři povídky – \"Dzień na Harmenzach\" (Den na Harmenzách), \"Proszę państwa do gazu\" (Račte, prosím, do plynu), \"U nas w Auschwitzu\" (U nás v Auschwitzu) a \"Ludzie, którzy szli\" (Lidé, kteří šli). Povídková kniha Pożegnanie z Marią (Rozloučení s Marií), kterou vydal v Polsku krátce po válce v roce 1947, obsahovala dvě povídky ze sborníku Byli jsme v Osvětimi – Den na Harmenzách a Račte, prosím, do plynu a tři nové povídky – Rozloučení s Marií, Smrt povstalce a Bitva u Grunwaldu. Česky vyšla tato kniha až v roce 1987 a to značně rozšířená o další povídky, zejména o cyklus povídek Kamienny świat (Kamenný svět) a sbírku próz pro mládež \"Pewien žołnierz\" (O jednom vojákovi). povídky z knih \"Rozloučení s Marií\" (1947) a \"Kamenný svět\" (1948) se v 70. letech v Polsku staly součástí povinné školní četby. Borowského povídky vzbudily v Polsku četné vášnivé diskuze – mnohým se příliš nelíbil drastický způsob popisu lágrové reality. Např. hlavní hrdina Tadek byl tzv. „człowiek zlagrowany“ – naprosto přizpůsobený životu v koncentračním táboře, žijící na úkor druhých. Borowski dal navíc Tadkovi mnoho svých rysů a uvedl jej do situací, které sám zažil. Čtenáři si jej pak ztotožňovali s autorem a odsuzovali ho. Záměrem spisovatele však bylo poukázat na fakt, že válka otřásla veškerými morálními hodnotami, považovanými za základ naší civilizace a kultury. Jako první v literatuře o koncentračních táborech se Borowski postavil proti dělení lidí na „dobré“ a „zlé“, na vrahy a oběti a zodpovědnými za některé krutosti učinil rovněž vězně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tadeusz Borowski (12. listopadu 1922, Žytomyr – 3. července 1951, Varšava) byl polský básník, prozaik a publicista, vězeň nacistických koncentračních táborů.", "tgt_summary": "Tadeusz Borowski, né le à Jytomyr en Ukraine et mort le à Varsovie, est un écrivain et journaliste polonais, survivant des camps de concentration d’Auschwitz et de Dachau.", "id": 215013} {"src_title": "Starý Bydžov", "tgt_title": "Starý Bydžov", "src_document": [{"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Území obce Starý Bydžov bylo osídleno už v pravěku. Z pozdní doby kamenné je doložena kultura zvoncovitých pohárů a ze starší doby bronzové pochází vzácný hromadný nález z kultury únětické, obsahující mimo jiné i osm terčovitých náušnic, největší soubor tohoto šperku zjištěný v naší zemi. Významnými nálezy je také zastoupena slezskoplatěnická kultura a v mladší době železné kultura laténská. První písemná zmínka o Bydžově je uvedena v listině českého knížete Bedřicha z 23. dubna 1186 ve dvou variantách – „Butsou“ a „Buitsov“. Ves byla už tehdy důležitým střediskem okolní oblasti. O jejím významu svědčí především poloha na polské cestě a o velikosti nepřímo údaj, že jen část Bydžova byla vyměněna za dvě vesnice. Výjimečné postavení Bydžova dokládá i původně románský kostel zasvěcený sv. Prokopu. Obdélná stavba se typově hlásí do první poloviny 13. století, ale není vyloučen ještě ranější vznik s jiným zasvěcením.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Nového Bydžova.", "content": "Původní ves Bydžov byla někdy koncem 80. let či počátkem 90. let 13. století povýšena na město, ovšem městské založení se na tomto vyvýšeném místě ukázalo zanedlouho nevýhodným - zřejmě vadila hlavně větší vzdálenost od řeky Cidliny. A tak snad ještě koncem 13. století, ale spíše počátkem 14. století došlo k „přenesení města“ na nynější místo a k jeho pravidelnému vyměření „na zeleném drnu“. V knize svědomí města Nového Bydžova (z let 1311 a 1470) pak vícekrát čteme o nynějším Starém Bydžově jako o starém městě, v několika dalších zápisech jsou uváděna obě města. Po založení Nového Bydžova poklesl Starý Bydžov opět mezi vesnice, ale vzhledem k předchozímu vývoji nepřestával mít zvláštní postavení. Obec sdílela společné osudy s Novým Bydžovem až do roku 1549.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení vsi mezi dvě panství.", "content": "V roce 1549 bratři z Pernštejna prodali Sloupno s patronátním právem nad kostely v Metličanech a ve Starém Bydžově a 20 lidí v této obci Janovi Kluckému z Libodřic a v témž roce druhý díl Starého Bydžova Albrechtovi Kapounovi ze Svojkova, který v tomto roce také koupil statek Hlušice. Od té doby se Starý Bydžov stal tzv. dělenou vsí se dvěma vrchnostmi, čemuž odpovídaly i dvě tvrze - první byla jihovýchodně od kostela, druhá severně od kostela. V roce 1552 postoupil Jan Klucký svůj díl ve Starém Bydžově i s patronátem nad kostelem své sestře Ludmile, provdané za Maternu z Květnice, a podržel si jen hospodu, která pak patřila ke statku Sloupno. Za Maternů z Květnice a Kapounů ze Svojkova získal starobydžovský kostel svůj charakteristický vzhled. Loď a kněžiště byly zvýšeny a namísto dvou menších postranních věží byla v západní části přistavěna mohutná věž, pro kterou byl v roce 1587 ulit velký zvon Pražan, jedno z mistrovských děl pražského zvonaře Brikcího z Vimperka.", "section_level": 1}, {"title": "Období od 17. století do roku 1918.", "content": "V roce 1629 koupil Albrecht z Valdštejna větší část Starého Bydžova s poplužním dvorem od Jindřicha Zikmunda z Květnice a další část od Jana Oktaviána Vchynského a ves připojil k panství Smidary. Po zavraždění Valdštejna bylo panství konfiskováno a v roce 1635 dědičně darováno císařskému plukovníku Janu Gordnovi. V roce 1651 se majitelem panství stal Rudolf Colloredo z Walsee a v držení tohoto rodu zůstalo s kratším přerušením až do roku 1834, kdy Rozina Colloredová prodala panství Martinu Waagnerovi. Podle Berní ruly z roku 1654 bylo po třicetileté válce ve Starém Bydžově z 11 usedlostí 7 pustých a z 21 chalupnických hospodářství 5 pustých. Tereziánský katastr z roku 1757 v obci zaznamenal celkem 38 hospodářů a 5 řemeslníků. První celkové údaje o počtu domů a počtu obyvatel jsou doloženy z roku 1788 - tehdy ve Starém Bydžově bylo 70 domů a 473 obyvatel. V roce 1843 měla obec 84 domů a 596 obyvatel. Největšího počtu obyvatel dosáhla obec při sčítání v roce 1910 - tehdy zde žilo 959 osob. V obci často hořelo. V roce 1879 byla postavena nová jednopatrová škola. Na hřbitově u kostela se pohřbívalo až do roku 1882, kdy byl za vesnicí zřízen nový hřbitov. V roce 1895 byla postavena kruhová cihelna a v roce 1901 chodník k Novému Bydžovu. Po požáru roubené farní budovy v roce 1904 byla nová fara stavbou cihlovou.", "section_level": 1}, {"title": "Období od roku 1918 do současnosti.", "content": "Elektřina byla do obce zavedena v roce 1923. V následujícím roce proběhla parcelace starobydžovského dvora o výměře 235 ha. Hospodářské budovy a 86 ha polí při parcelaci získal František Chmelař. První zemědělské družstvo bylo založeno v roce 1957 s výměrou 750 ha, poštovní úřad je v obci od roku 1961. V letech 1980 až 1990 byl Starý Bydžov spolu s několika dalšími obcemi připojen k Novému Bydžovu. Po komunálních volbách v roce 1990 je Starý Bydžov opět samostatnou obcí s obecním úřadem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodák.", "content": "Starý Bydžov je rodištěm hudebního skladatele a pedagoga Jana Maláta (1843–1915), autora klavírních a houslových škol, Hudebního slovníku, Nauky o hudbě, sběratele a upravovatele národních písní a autora oper \"Stáňa\" a \"Veselé námluvy\". Památku slavného rodáka připomíná pískovcový pomník s pamětní deskou, která sem byla osazena po zboření rodného domu, bývalé staré školy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starý Bydžov () je obec v Královéhradeckém kraji, asi tři kilometry severozápadně od města Nový Bydžov v okrese Hradec Králové. V obci žije obyvatel.", "tgt_summary": "Starý Bydžov est une commune du district de Hradec Králové, dans la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 528678} {"src_title": "Sítnice", "tgt_title": "Rétine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikroskopická.", "content": "Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána, vrstva axonů gangliových buněk., přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího světla.", "section_level": 2}, {"title": "Makroskopická.", "content": "Na sítnici jsou dobře zřetelné dva útvary – slepá skvrna, neboli optický disk, kudy vystupuje zrakový nerv a vstupuje \"a. centralis retinae\" která se tam i větví na své čtyři hlavní větve. Optický disk je důležitý bod při vyšetření oftalmoskopem – jestli je propadlý, tak je zvýšený nitrooční tlak (který může způsobit zelený zákal), jestli je naopak vystouplý, je zvýšený tlak nitrolebeční, což může být způsobeno mnoha patologickými procesy v lebce, které mohou být život ohrožující (nádor, hydrocephalus, epidurální krvácení). Druhým útvarem je takzvaná centrální jamka obsahující žlutou skvrnu. Žlutá skvrna je místem maximální ostrosti vidění, obsahuje pouze čípky a ostatní vrstvy sítnice jsou odsunuty stranou (tím vzniká ona jamka). Paprsky jdoucí z předmětu, na nějž se oko soustředí, jsou zaostřovány právě sem.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus vidění.", "content": "Působením světelných paprsků pronikajících do oční koule dochází v tyčinkách a čípcích ke vzniku chemické reakce a následnému vzniku nervových impulsů přenášených do centrálního nervového systému. Látka obsažená ve fotoreceptorech, u které dochází k rozkladu působením světla, se nazývá rodopsin.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový původ sítnice.", "content": "Sítnice vzniká jako výchlipka z embryonálního mozku (konkrétně z prosencephala) což zapříčiňuje jednak její stavbu a jednak fakt, že ke zpracování zrakového vjemu dochází už v sítnici samotné. Také to způsobuje, že zrakový nerv na sobě má meningy, což je důvod proč se ho někteří vědci zdráhají nazývat zrakovým nervem a preferují pojem \"zrakový svazek\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sítnice (lat. retina) je vnitřní tenká vrstva oka obratlovců. Její hlavní funkcí je snímání a předzpracování světelných signálů přicházejících na sítnici skrze čočku.", "tgt_summary": "La rétine est l'organe sensible de la vision. D'origine diencéphalique, c'est une mince membrane pluri-stratifiée d'environ d'épaisseur couvrant environ 75 % de la face interne du globe oculaire et intercalée entre l'humeur vitrée et l'épithélium pigmentaire sous-choroïdal. Sa partie sensible à la lumière se compose de photorécepteurs: environ 5 millions de cônes (vision diurne et colorée) et ~120 millions de bâtonnets (vision crépusculaire et nocturne en noir et blanc), qui captent les signaux lumineux (photons) et les transforment en signaux électro-chimiques. Elle se compose aussi de neurones qui à leur tour intègrent ces signaux chimiques (neurotransmetteurs) en signaux électriques à l'origine de potentiels d'action mais aussi de cellules gliales. Ces potentiels d'action générés par les cellules ganglionnaires seront acheminés par les nerfs optiques vers l'encéphale par les corps géniculés latéraux (relais thalamiques qui se projettent par les radiations optiques vers la scissure calcarine du lobe occipital, hypothalamus, colliculi supérieurs, noyaux du tractus optique accessoire). La rétine est vascularisée par l'artère et la veine dites centrales de la rétine.", "id": 439607} {"src_title": "Senftenberger See", "tgt_title": "Lac de Senftenberg", "src_document": [{"title": "Rekreační a sportovní využití Senftenberger See.", "content": "Je využíváno nejen ke koupání, ale i k surfování a k dalším vodním sportům. Z celkových 18 kilometrů břehu, je 7 km tvořeno plážemi. V roce 1990 bylo značná délka břehů zpevněna z důvodu hrozících sesuvů. Jezero se vyznačuje vysokou kvalitou vody s velkou viditelností do hloubky, která činí okolo 5 metrů. Proto je jezero vhodné i k potápění. V Senftenberger See žije velké množství ryb (candát, štika, úhoř, kapr, plotice či sumec). Jezero je tedy vyhledávané i mezi rybáři. Uprostřed jezera se nachází zhruba 900 hektarů velký ostrov, který je pod přísnou ochranou a vstup je na něj zakázán. Největší hloubka vody je 28 metrů. V dubnu 2013 byl v Senftenbergu slavnostně otevřen přístav, ve kterém může kotvit až 100 lodí. Součástí přístavu je i 80 metrů dlouhé plovoucí molo, ze kterého je pěkný výhled na celé jezero. Další pěkný výhled je z kovové rozhledny, která se nachází na protějším břehu jezera. Jezero je lemováno asfaltovou stezkou, po které můžete jezero objet na kole či na in-line bruslích. Na tuto stezku navazují další cyklo a in-line trasy, které spojují jezero Senftenberser See s ostatními jezery Lužické jezerní oblasti. Po hladině jezera jezdí výletní lodě. Na jeho březích se nachází mnoho kempů, které nabízejí kvalitní ubytování. I díky cyklostezkám je toto místo oblíbené u turistů a je pro ně upraveno. Přímo u jezera Senftenberger See se nachází přístavní kemp. Milovníci vodních sportů mohou vyrazit na jezero z přístaviště s molem, případně u kotviště naleznou i půjčovnu lodí a lodní školu. Pronajímají se tam různá šlapadla, motorové čluny i plachetnice. Obklopeni borovicovým lesem a přímo u jezera Senftenberg tráví hosté noc ve stromových domcích, kempingových či přístavních chatkách, rekreačních domcích, na louce určené pro stanování nebo v mobilních domech. V hlavní budově je cukrárna s terasou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senftenberger See (, ) je umělé jezero poblíž města Senftenberg v Dolní Lužici v Braniborsku, Německo. Rozlohou 1300 ha bylo až do konce minulého století největším uměle založeným jezerem v Evropě. Je největším jezerem Braniborska a oblíbeným turistickým cílem s možností ubytování v přístavním kempu. ", "tgt_summary": "Le lac de Senftenberg (\"Senftenberger See\" en allemand) est un lac artificiel situé dans l'arrondissement de Haute-Forêt-de-Spree-Lusace à côté de la ville de Senftenberg en Brandebourg.", "id": 871845} {"src_title": "Bitva u Severního mysu", "tgt_title": "Bataille du cap Nord", "src_document": [{"title": "Průběh bitvy.", "content": "Bitva samotná se odehrála 26. prosince 1943 u norského pobřeží (Severní mys). Den předtím dostal německý operační svaz pod velením kontradmirála Ericha Beye rozkaz, aby vyplul proti spojeneckému konvoji JW 55B. Tuto zprávu však dostala britská admiralita rozšifrovanou od oddělení Ultra v Bletchley Parku a vyslala ke konvoji ochranný svaz tvořený křižníky HMS \"Sheffield\", HMS \"Belfast\" a HMS \"Norfolk\" a torpédoborci pod velením kontradmirála Burnetta. Úderné loďstvo bylo tvořeno bitevní lodí HMS \"Duke of York\" a křižníkem HMS\" Jamaica\" a podporou torpédoborců pod přímým velením velitele celého svazu admirála Bruce Frasera. Ze strany britské admirality se jednalo o promyšlenou past, když trasa konvoje byla vedena v dosahu německého vzdušného průzkumu, ale již mimo dosah německých bombardérů, jejichž akční rádius byl menší. Mimo dosah německého průzkumu pak číhaly jak ochranný svaz, tak úderné loďstvo Britského královského námořnictva na zásah poslední bojeschopné německé bitevní lodi. Nyní se tedy \"Scharnhorst\" hnal plnou rychlostí ke konvoji – přímo do pasti. Při úderu přímo na konvoj byl \"Scharnhorst\" odražen a snažil se doplout zpět na základnu v norském fjordu. Na ústupu mu však cestu přehradila bitevní loď \"Duke of York\" se svým doprovodem a \"Scharnhorst\" se po tříhodinové bitvě potopil do ledových vod při norském pobřeží. Ani pokusy Němců o záchranu lodi pomocí ponorek a letadel nevyšly. Velitel německé eskadry Bey v bitvě zahynul. Britský velitel sir Bruce Fraser byl norským králem pasován na rytíře od Severního mysu a dostalo se mu uznání i od britské krále Jiřího VI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Severního mysu byla jedna z námořních bitev druhé světové války, při které byl 26. prosince 1943 spojeneckými svazy potopen německý bitevní křižník \"Scharnhorst\".", "tgt_summary": "La bataille du cap Nord est une bataille navale de la Seconde Guerre mondiale qui se déroula le au large du cap Nord, à l'extrémité septentrionale des côtes norvégiennes dans l'océan Arctique, et qui vit la destruction du croiseur de bataille allemand \"Scharnhorst\". Plusieurs destroyers britanniques participèrent à la bataille, de même que le destroyer HNoMS \"Stord\" de la Marine royale norvégienne, qui participait à la résistance contre l'occupant nazi et le gouvernement collaborateur norvégien de Vidkun Quisling.", "id": 2439011} {"src_title": "Gandhára", "tgt_title": "Gandhara", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Již ve védském období začali první Gandhárci osidlovat břehy řeky Kábul v Afghánistánu, zejména pak místa, kde ústí do Indu. Později gandhárské území zabíralo severozápadní část Paňdžábu. Svou polohou tak ležela Gandhára v místech, kde se střetávaly obchodní trasy mezi centrální Asií a Íránem. Samotné hranice Gandháry se často měnily, avšak centrum říše vždy zůstávalo v péšávarském údolí či Takšašíle. Na území Gandháry se mělo nacházet jezero Dhanakóša, kde se měl narodit Padmasambhava, který je tradičně považován za „zakladatele“ tibetského buddhismu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Počátky osídlení oblasti Gandháry sahají do doby kamenné. V jeskyních Sangao byly nalezeny kosterní pozůstatky i kamenné nástroje, jejichž stáří se odhaduje na 15 000 let. Na přelomu doby bronzové a železné, v letech 1 800–400 př. n. l., zde existovala takzvaná kultura gandhárských hrobů, jejíž nositeli už nejspíše byli Indoárjové. Název Gandhára je doložen již ve \"Rgvédu\" (RV 1.120.1) a starověkých spisech z období achaimenovské Persie. Hérodotos se ve svých \"Dějinách\" zmiňuje o Gandháře, která v té době měla platit daně perskému králi Dareiovi. Gandhárské království je spolu s Baktrií, Múdžavantou, královstvím Anga a Magadhou zmíněno v \"Atharvavédu\" (AV 5.22.14). V \"Mahábháratě\" jsou obyvatelé Gandháry zmíněni coby spojenci Kurůů, se kterými vedli boj proti Pánduovcům. Gandhára někdy zahrnovala území Kašmíru, o čemž se zmiňuje jedna z Džátak (Gandhára zde vystupuje pod jménem \"Čandahára\"). Některé buddhistické texty jako \"Anguttara-nikája\" zahrnují Gandháru mezi 16 mahádžanapad, tedy relativně malých územních celků, které vzkvétaly na Indickém subkontinentu za doby Gautamy Buddhy. Gandhára a sousedním královstvím Kambódža pak byly jediné dvě země, které se nacházely na území Uttarapathy (čili na severovýchodě při povodí Indu). Hlavní města Gandháry byly Purušapura (dnešní Pešávar) a Takšašíla. V Pešávaru se nacházel důležitý buddhistický chrám, který hojně navštěvovali poutníci i z dalekých končin. Takšašíla zase byla zejména mezi 5. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l. důležitým střediskem hinduistické a buddhistické vzdělanosti.", "section_level": 1}, {"title": "Perská nadvláda.", "content": "Perskému králi Kýrovi II. Velikému (558-530 př. n. l.) se podařilo vybudovat první „univerzální“ říši, jejíž území sahalo od Řecka až k řece Indus. Gandhárské království i se sousedním Královstvím kambódžským se brzy staly součástí této říše, a to buď již během vlády Kýra druhého či v roce, co na perský trůn nastoupil Dareios I. Poté, co se Gandhára stala součástí Achaimenovské říše, stala se jednou z perských satrapií. V této době byl gandhárským králem Puškarásárin, současník magadhského krále Bimbisáry. Pod perskou nadvládou byl do země zanesen spolu s byrokracií systém centralizované administrativy. Právě v tomto prostředí začal působit Pánini, který je znám především coby tvůrce sanskrtské gramatiky. Okolo roku 380 př. n. l. se perská nadvláda nad Gandhárou pomalu uvolnila a z Gandháry vzrostlo hned několik malých království. Ve dvacátých letech téhož století pak gandhárské území spolu s dalšími perskými satrapiemi na území Indie dobyl Alexandr Veliký.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Maurjů.", "content": "Když Alexandr dobyl Takšašílu, měl zde tehdy údajně přebývat Čandragupta Maurja, zakladatel Maurjovské dynastie. Zde se Čandragupta seznámil s Kautiljou, který se stal blízkým rádcem Čandragupty prakticky po celý zbytek jeho života. Čandragupta pak velel následnému povstání proti Magadhské říši, díky čemuž v roce 321 př. n. l. usedl na trůn. Dobové indické záznamy se však o těchto událostech nezmiňují – takřka všechny záznamy o událostech té doby pocházejí ze zápisků Megasthéna, velvyslance Seleukovců v Patáliputře. Poté, co roku 305 př. n. l. vojska Čandragupty porazila armádu Seleuka Níkátora, Maurijská říše zabrala území až k jižnímu Afghánistánu a začala prosperovat coby centrum obchodu. Gandhára zůstala součástí Maurijské říše na více než jeden a půl století. Král Ašóka, vnuk a nástupce krále Čandragupty, se stal jedním z nejvýznamnějších indických panovníků. Podobně jako Čandragupta, Ašóka začínal coby vládce Gandháry, až později svou moc rozšířil na celou Maurijskou říši. Z počátku měl území Maurjů rozšiřovat násilnou cestou, avšak později přijal buddhismus a začal jej šířit po celé své říši. Brzy začal vysílat buddhistické mnichy na misijní cesty i do vzdálených končin. Na mnohých svých územích včetně Gandháry nechal Ašóka postavit mnoho stúp. Skutečnost, že se Ašókovi podařilo ovládnout severozápad, kde se Gandháry nacházela, dodnes dokládají četné skalní nápisy jak v Gandháře, tak v sousedním království Kambódža i na dalších místech.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko-baktrijská a Indo-parthská říše, Šakové.", "content": "Po pádu dynastie Maurjů říše zažívala hluboký úpadek. Subkontinent brzy začaly sužovat nájezdy Řecko-baktrijského království. Roku 180 př. n. l. baktrijský vládce Démétrios I. začlenil do své říše území jižního Afghánistánu. O několik let později pak vpadl do oblasti Gandháry a Paňdžábu, které se staly součástí jeho říše. Pozdější války uvnitř Řecko-baktrijské říše však přinesly Gandháře opětovnou nezávislost. Asi nejznámější panovník této země, Menandros, vládl mimo jiné i z Takšašíly, kterou nechal společně s městem Puškalávatí přestavět. Okolo roku 140 př. n. l., po Meandrově smrti, se k moci dostali Kušánci, kteří zabrali Gandháru i území dobyté Řeky. Okolo roku 80 př. n. l. pak Gandháru obsadili Šákové, příslušníci íránských kmenů. Nejznámější král Šaků Maues se sám ustanovil vládcem Gandháry. Po roce 90 př. n. l. přebrali kontrolu nad rozsáhlým územím východního Íránu včetně Gandháry Parthové. Nadále však podporovali rozvoj řeckého umění, mezi lety 75 – 50 př. n. l. se datuje vznik tzv. gandhárského umění, které se vyznačovalo mísením západního uměleckého slohu s vyobrazováním motivů tradičních pro východ.", "section_level": 2}, {"title": "Kušáni.", "content": "Parthská dynastie začala upadat okolo roku 75. Kušáni, etnikum, které bylo v Číně známé jako Jüe-č'ové, se stali v oblasti Baktrie i Gandháry novými vládci. Doba vlády Kušánů se označuje „jako zlatý věk Gandháry“. V pešávarském údolí i Takšašíle se dodnes nachází četné ruiny stúp a klášterů, které byly vystavěny právě za doby Kušánské říše. V této době též vznikají nejen na gandhárském území významné památky indického písemnictví. Gandhára pod nadvládou kušánských panovníků dosáhla vrcholu za vlády krále Kanišky (128-151). Hlavní městem Kušánska, jehož území se rozpínalo od Bengálska až po střední Asii, se stal Péšávar. Kaniška, podobně jako před ním Ašóka, se stal patronem buddhismu a s jeho pomocí se buddhismus šířil napříč říší i za její hranice. I buddhistické umění se rozšířilo daleko za hranice Gandháry. V této době říše přitahovala zejména čínské poutníky, kteří Gandháru navštěvovali, aby mohli spatřit zdejší často mohutné buddhistické stavby. V zemi vzkvétal zejména mahájánový buddhismus a bylo to právě zde, odkud jsou doloženy první antropomorfní zobrazení Buddhy. V klášterech byly umisťovány nové Buddhovy sochy, které se vyrývaly i do skalních stěn. Kaniška nechal v Péšávaru postavit 400 stop velkou věž, kterou popisují ve svých zápiscích poutníci jako Fa-sien a Süan-cang. Poté, co vláda Kanišky skončila, Kušáni začali pomalu ztrácet svá území. Nejprve přišli o území na východě, později i o západní část země, která i s Gandhárou byla povinna vazalstvím Sásánovcům.", "section_level": 2}, {"title": "Hunové.", "content": "Okolo roku 450 gandhárské území dobyla hunská dynastie Hepthalitů, která však odmítla přijmout buddhismus. Během jejich vlády tak zažil oživení především hinduismus, avšak buddhismus společně s celou gandhárskou kulturou začal upadat. Sásánovci s podporou Turků brzy dobyli střední Asii obsazenou Huny a Gandhára tak opět náležela pod perskou nadvládu. Roku 644 byli Sasánovci poraženi muslimskými Araby a Gandhára připadla Turkům. Zápisky čínských poutníků uvádějí, že Gandhárské království v těchto staletích prošlo výraznou změnou, za což mohl především úpadek buddhistické kultury, která byla nahrazena kulturou hinduistickou. Ještě Fa-sien, který zde putoval kolem roku 400, poznamenal, že zde buddhismus vzkvétal. Avšak poutník Sun-Jün, který oblast navštívil okolo roku 520, již píše o Hunech, kteří buddhismus odmítali. Mnohé buddhistické chrámy, stúpy i kláštery byly ničeny, naproti tomu byly vystavovány stavby spojené s hinduismem.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Poté, co v roce 644 Sasánovskou říši rozvrátili Arabové, ocitla se Gandhára společně s Afghánistánem pod nadvládou muslimů. Gandháře v pozdějších stoletích vládla dynastie Turkišáhů, kteří byli v průběhu 9. století nahrazení dynastií Hindušáhů, většinou vládnoucích z Kábulu. Za doby vlády Džajapály, posledního krále z řad Hindušáhů, dobyla Gandháru Ghaznovská říše pod patronací jejího vládce Mahmúda z Ghazny. V reakci na to Džajapála spáchal sebevraždu. Jeho potomek Trilóčanapála pak byl v roce 1021 popraven svými vlastními vojáky. Právě tento moment bývá považován za konec Gandhárského království. Jeho území se stalo součástí říše Ghaznovců, z buddhistických staveb se staly ruiny a gandhárské umění bylo na dlouhou dobu zapomenuto.", "section_level": 2}, {"title": "Nálezy.", "content": "V 19. století se o antickou historii Indického subkontinentu začali zajímat Britové. Ve 30. letech byly objeveny mince z doby po Ašókovi a přibližně ve stejné době byly přeloženy čínské cestopisy pojednávající o starověké Indii. Ty poskytovaly zejména popis území, měst i svatyní a spolu s archeologickými nálezy tak pomáhaly rozluštit dějiny různých království, mezi něž patřila i Gandhára. Roku 1848 se podařilo britskému archeologovi Alexandru Cunninghamovi nalézt severně od Péšávaru písemné památky z doby existence Gandháry. V šedesátých letech téhož století pak rozpoznal místo, kde se nacházela Takšašíla. Další britský archeolog John Marshall započal mezi lety 1912-1934 v Takšašíle s podrobným průzkumem. Objevil mnoho pozůstatků celých měst, jež vystavěli Řekové, Kušánci i Parthové. Dále byly pod jeho vedením nalezeny buddhistické stúpy a kláštery. I tyto nálezy dále pomohly k rozluštění gandhárské historie. Od té doby bylo v oblasti nalezeno mnoho dalších, historicky cenných objevů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gandhára (v sanskrtu गन्धार, \"Gandhāra,\" urdsky گندھارا, \"Gandhārā)\" bylo starověké království, jehož území se rozkládalo přibližně v dnešním severním Pákistánu a východním Afghánistánu. Jako hlavní město sloužily většinou Péšávar či Takšašíla. Království trvalo přibližně od 6. století př. n. l. až do 11. století, přičemž mezi 1. až 5. stoletím dosáhlo pod vládou Kušánské dynastie své nejvyšší slávy. Roku 1021 byla Gandhára podrobena muslimy pod vedením Mahmúda z Ghazny a zanikla.", "tgt_summary": "Le Gandhara (en sanskrit ) est le nom antique d'une région située dans le nord-ouest de l'actuel Pakistan. Plus précisément, le bassin de Peshawar, avec une muraille verticale de montagnes sur trois côtés et la vallée de l'Indus sur le quatrième côté. Ses villes principales étaient Purushapura — l'actuelle Peshawar — à l'Ouest, Mardan, au centre, et, sur sa frontière Est, Taxila : trois centres commerciaux de premier plan entre la Chine, l'Inde et l'Occident au début de notre ère. Cette région essentielle au commerce était aussi un riche terroir : il fut occupé par de nombreux envahisseurs étrangers. Les cultures que ceux-ci apportaient se fondaient dans la culture locale composite et tolérante. Ce fut en particulier le cas dans les royaumes indo-grecs ( avant l'ère commune) et dans l'empire kouchan (env. ). Puis le Gandhara traversa des moments plus confus, jusqu'à l’expansion de la religion musulmane avec les Saffarides (861-1003). Peu après, le nom même de « Gandhara » s'appliqua à une autre région. ", "id": 1877236} {"src_title": "Charles Coughlin", "tgt_title": "Charles Coughlin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charles Coughlin ve svých projevech zuřivě napadal Roosevelta a jeho Nový úděl, prokládal je antisemitskými výpady, a vyjádřil ocenění Mussolinimu a Hitlerovi. Řada katolických biskupů i apoštolský delegát se snažili omezit jeho působení v rádiích, kde vystupoval jako katolický kazatel (ačkoliv ve skutečnosti se zabýval mnohem více politikou a ekonomikou, než vírou), on však těžil z toho, že jedinou autoritou, která vůči němu měla kanonické pravomoci, byl detroitský arcibiskup Michael Gallagher, jeden z mála jeho podporovatelů v řadách episkopátu. Po roce 1936 eskaloval Coughlinův antisemitismus a oslava fašistických a nacistických vůdců, což se ale ukázalo být příčinou jeho pádu. Odpor vůči Coughlinovi mezi episkopátem gradoval, navíc USA v v roce 1936 navštívil kardinál státní sekretář Pacelli (budoucí papež Pius XII.), který se po setkání s Coughlinem a vyslechnutí několika jeho projevů plně ztotožnil s tím, že jeho vystupování v roli katolického kazatele musí skončit. Společné úsilí vlády, katolických biskupů a vzrůstající antisemitismus a extremismus v Coughlinových projevech vedl k tomu, že některá rádia začal odmítat jeho projevy (už beztak ztrácející posluchače). Nový správce detroitské arcidiecéze (Gallager zemřel v roce 1937) se také ukázal být mnohem méně chápavý než jeho předchůdce, takže Couglin už de facto nesměl vystupovat jako katolický kněz a kazatel, ale pouze „soukromě“ a nakonec si musel za vysílací čas sám platit, což mu značně ztížilo vystupování. V roce 1939 mu vláda zcela zakázala přístup do rádií, no dále šířil své názory vlastními novinami \"Social Justice\" a ve zvukových nahrávkách, odvolával se přitom na první dodatek ústavy. Vláda však zásadně omezila i tyto jeho možnosti, když mu zakázala využívat zlevněné služby Amerického státního poštovního úřadu. Mohl dál publikovat, co chtěl, ale jeho možnosti doručit své projevy a noviny čtenářům byly extrémně sníženy, přesto se dál snažil působit až do roku 1942, kdy mu arcibiskup Mooney zakázal veškeré další politické působení a vystupování. Couglin uposlechl – farářem zůstal až do důchodu v roce 1966.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Edward Coughlin (25. října 1891 – 27. října 1979) byl americký katolický kněz kanadského původu, farář při \"National Shrine of the Little Flower\" v Royal Oak v Michiganu. Byl jedním z prvních náboženských a politických lídrů, používajících masové sdělovací prostředky. Jeho víkendová vystoupení v rádiích ve třicátých letech 20. století měla miliony posluchačů.", "tgt_summary": "Le Père Charles Edward Coughlin est un prêtre catholique et télévangéliste canadien, né le à Hamilton (Ontario) et mort le à Bloomfield Hills (Michigan, États-Unis).", "id": 2078399} {"src_title": "Intertextualita", "tgt_title": "Intertextualité", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Intertextualita se ve 2. polovině 20. století stává jedním z klíčových pojmů literární vědy. Zaznamenala rychlý vývoj, který vyústil do vzniku konceptuálního pojmu, tj. pojmu, který dovoluje nahlédnout nejen vnitřní ustrojení literárního díla, ale i jevy širší – celek literárního díla, literární komunikace, jakož i umění, celé kultury, resp. znakových systémů obecně. Intertextualita se tak řadí k oněm klíčovým pojmům (jako byla v dějinách estetiky např. mimésis), které přináší de facto jednoduchou myšlenku, z níž vyplývají nejrůznější aplikace spojené s množstvím výkladů a terminologických variací. Je přitom symptomatické, že se nejedná o myšlenku radikálně novou, kterou by přineslo teprve 20. století: latentně je obsažena již v takových klasických pojmech, jako je např. parodie či pastiš; ostatně jiný z bazálních pojmů, žánr, je bez teorie intertextuality nemyslitelný.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Dlouhým dějinám pojmu odpovídá široká extenze pojmu a množství dotčených problematických okruhů. Obecně se za myšlenkového otce teorie intertextuality považuje M. M. Bachtin a jeho pojem \"dialogické slovo\". Koncepce dialogického slova označuje fakt, že v románu (Bachtin svou teorii vypracoval na základě románu F. M. Dostojevského) má slovo povahu \"vnitřního dialogu\" a je ambivalentní (víceznačné). Tuto koncepci absolutizuje Julia Kristeva, která už neuvažuje jen o dialogickém slovu, ale o celém textu. Intertextualita se tak jeví jako nutná vlastnost každého textu a zároveň jako podmínka, resp. nový status sémiózy: totiž namísto reference (odkazování) znak – denotát (např. osoba zobrazená v textu - osoba reálná) nastupuje nový, intertextový vztah: text - jiný text (např. osoba zobrazená v textu - osoba zobrazená ve starším textu; příkladem může být Odysseus Homérův a hlavní postava Odyssea Jamese Joyce. Tuto totalitu, pro niž byla Kristeva často kritizována, postulují i jiní autoři (H. Bloom, R. Barthes, pro něž je intertextualita nutnou podmínkou každého textu a kteří chápou text jen jako síť citátů, část obecné kulturní textury, či Michel Foucault, jenž pojímá text jako součásti diskurzu: kniha pro něj nemá hranice, je jen „uzlem v rámci sítě“ ). Totalizující chápání intertextuality vede k představě „vyčerpané“ literatury (R. Barthes), která již nutně opakuje samu sebe, a k představě autora, který se stává mnohem spíše komentátorem či pořadatelem byvších textů než výsostným tvůrcem (jak jej chápal např. romantismus – taková úvaha pak rychle spěje k Barthesově tezi o „smrti autora“ (1977), kdy „autora“ nahrazuje představa „produkce“. Nikdo totiž nemůže vytvořit \"nový\" text: všechno již bylo řečeno, a jediné, co může píšící člověk učinit, je permutovat či variovat již napsané texty. Pak se ovšem nedá hovořit o autorovi v pravém slova smyslu. Odmítání autorského záměru s jmenovanými badateli (spojenými s francouzskou skupinou okolo časopisu \"Tel Quel\") sdílí i Gérard Genette, jenž pojem intertextualita nahrazuje pojmem transtextualita a precizuje jej do pěti subtypů. Další vývoj teorie intertextuality (např. v díle německého literárního vědce K.-H. Stierleho a Čecha Lubomíra Doležela) však s absolutizováním pojmu intertextuality polemizuje a zdůrazňuje opět pojem autora, autorova záměru a významové autonomie každého textu (tj. jeho vyvázanost a neodvozenost od textů starších). U německé slavistky Renate Lachmannové má intertextualita význam „paměť textu“ (psaní je „akt paměti“ a současně i „nová interpretace knižní kultury“). Takovou paměť chápe jako zásobárnu předchozí kultury, jež formuluje „dynamicky plurální konstituci smyslu“ a „směřuje k dvojímu, polyvalentnímu čtení“; funkce této kulturní paměti nespočívá v akumulaci dat, ale ve „vytváření symbolů“ (díky intertextualitě-paměti textu získávají texty i věci neustále novou sémantickou potenci). Podstatné je u Lachmannové rozpracování vztahu mezi literaturou a širším polem kulturní historie a tradice, tj. moment, kdy se význam pojmu intertextualita počíná výrazně oddělovat od „vnitřního“ zkoumání literatury. Intertextuální strategie (způsoby, jakými posttext navazuje na pretext) se jeví i jako strategie zacházení s kulturním dědictvím (je buď přepisováno, nebo rozepisováno, nebo se posttext jeví jako pokus o popření a vymazání pretextu).", "section_level": 1}, {"title": "V českém prostředí.", "content": "V českém prostředí se intertextualitě věnoval Mojmír Otruba; intertextualita (Otruba mluví o „mezitextovosti“) je pro něj obecnou vlastností textu (jako u Kristevy a Barthese); navazuje přitom jak na pojetí užší (navazovací vztah, tj. de facto vztah pretext–posttext), tak širší (intertextualita jako genetická podmínka textu) zároveň. Mezitextovost Otruba chápe jako vztah podmiňovací a jako problém sémiotický (tj. vztah mezi znaky, který může zahrnovat i znaky non-umělecké a non-verbální, např. vztah mezi textem a obrazem, textem a hudbou, textem a reálným světem). Otrubovo novum z podstatné části spočívá v tom, že analýze podrobil též axiologické aspekty mezitextovosti: intertextuálně konstruovaný text chápe jako místo „axiologického neklidu“, tj. střetávání axiologie pretextu a posttextu (= textu původního a textu nového), který je podle něj axiologicky dominantní a svou axiologii vnucuje pretextu. Pro Miroslava Červenku představuje intertextualita (vedle syntagmatičnosti, paradigmatičnosti a intratextuality) čtvrtou dimenzi literárního díla; je nerealizovaná (v tom se podobá ose paradigmatické) a časová (osa syntagmatická) a spojuje text (v návaznosti na širší, kulturní chápání intertextuality) s ostatními znakovými systémy umělecké i neumělecké povahy. Specifickým přínosem je koncept „lingvoliterární historie“ Alexandra Sticha, jenž sleduje konotace uchovávané uvnitř jazyka (na rovině lexikální, frazeologické či rovině figurativní a topologické) chápané jako zdroj dynamického významu literárních děl (konkrétní analýzy na příkladu vybraných motivů Seifertových veršů Seifertova \"Světlem oděná\", (1999). Podrobněji se v Čechách teorií intertextovosti zabýval Jiří Homoláč, který se pokusil o pojmovou stratifikaci: intertextualita je pro něj užší pojem než „mezitextovost“ (chápaná jako libovolný vztah mezi texty). Intertextualitou rozumí moment, kdy se „jistá část, rovina nebo jistý výstavbový princip pretextu stávají součástí navazujícího textu... i případy, kde se díky již existujícím vztahům k jinému textu zvýznamňuje i to, že jistá část, rovina pre-textu převzaty nebyly. Podstatou intertextovosti tedy není přítomnost pretextu (jeho části) v navazujícím textu, ale to, že se součásti významové výstavby tohoto textu stává vztah k pretextu“; zdůrazňuje se zde tedy role recepce. Z jiné strany – od teorie fikčních světů – přistupuje k pojmu intertextuality Lubomír Doležel (\"Heterocosmica\", čes. vyd. 2003); intertextualita je pro něj vlastnost textury, tj. textu jako takového (intertextuální význam je obsažen ve slovech, frazeologii, citátech, klišé apod., tj. je složkou intensionálního významu textu), ovšem intertextuální spoje existují též na úrovni fikční svět (ty se pak – coby extensionální jevy na textuře nezávislé – stávají kolujícími předměty kulturní paměti a v čase a prostoru se přenášejí jako extensionální entity nezávislé na svých původních texturách; intertextualita se tak jeví jako zřetězení fikčních světů). Jak už bylo uvedeno, Doležel výrazně kritizuje absolutizování intertexutality (Kristeva, Barthes), které chápe jako neplodné; postuluje intertextualitu restriktivní a s interpretací spjatou (Fořt 2005) vymezenou aluzemi mezi fikčními světy posttextu a pretextu. Zdeněk Mathauser neshledává primárně význam intertextuality v rozpoznání pretextu, nýbrž v estetické distanci, již toto rozpoznání – tj. vytržení z „pravděpodobnostního kritéria“, které s sebou zobrazení-intertextový konstrukt přináší – implikuje. Význam intertextuality tedy spočívá v uměleckém ozvláštnění textu.", "section_level": 1}, {"title": "Problematické okruhy.", "content": "Extenze pojmu i. se tedy vyvíjí od původního, užšího, lingvisticky založeného chápání k přesahům do jiných oblastí; pojem se stává klíčovým termínem pro povahu textu, autora, literárních dějin i dějin kultury obecně; tento posun je charakteristický pro postmoderní myšlenkový kontext. Teorie intertextuality se výrazně projevila (vedle poetologických zkoumání) v uvažování o povaze autora a autorství, smyslu textu, literární tradice (kánonu) a vlivu. Pro nás jsou podstatné jiné dva okruhy: podvojné čtení textu (text-palimpsest) a rozšíření dosahu pojmu intertextuality mimo text, do sféry obecně kulturní. Myšlenka podvojnosti textu či dvojího významu (uvozená Bachtinovou dialogičností a ambivalencí slova) vede k výzkumu intertextových aluzí (citát, narážka, syllepse, podvojný znak, saussurovský anagram a kristevovský paragram), jež vedou k specifickému čtení, které pod povrchem jednoho textu tuší stopy textu jiného a odkrývá tak text jakožto palimpsest.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intertextualita označuje jakýkoli vztah textu (textů) k jinému textu (textům), efektivní (= smysl dodávající) přítomnost jednoho textu v textu jiném. ", "tgt_summary": "L'intertextualité est le caractère et l'étude de l'intertexte, qui est l'ensemble des textes mis en relation (par le biais par exemple de la citation, de l'allusion, du plagiat, de la référence et du lien hypertexte) dans un texte donné.", "id": 477173} {"src_title": "Město umění a věd", "tgt_title": "Cité des arts et des sciences", "src_document": [{"title": "Vznik komplexu.", "content": "Velký komplex věnovaný kultuře a vědě je součástí urbanistického kontextu, který se začal tvořit ve Valencii po roce 1957. Tehdy byla kvůli ničivé povodni odkloněna řeka Turia a v jejím původním korytě vznikl pás země dlouhý 8 km a široký 200 m, který odděluje staré město od přímořského letoviska Nazaret. Tento prostor byl v letech 1981–1988 upravený na park architektem Ricardem Bofillem. Jeho projekt zahrnul zelené plochy a vodní zrcadla, jako vzpomínku na řeku, taktéž veřejné prostory, sportovní areály a botanickou zahradu. Komplex byl v letech 1987 a 2001 rozšířený o \"Palác hudby José Marie de Paredes\", \"Vědecké muzeum prince Filipa\" a \"Mořský park\", oceánografické muzeum o rozloze 80 000 m2, jehož vyčnívající střecha je dílem architekta Felixe Candely. Městská správa (tzv. Generalitat) aby zdůraznila kulturní význam Valencie, rozhodla postavit na tomto místě národní muzeum. V roce 1991 zvítězil Santiago Calatrava v soutěži na stavbu telekomunikační věže v západní části areálu (ta však byla v roce 1996 nahrazena \"Palácem umění\") a krátce na to byl pověřen vypracováním projektu na celý komplex o celkové rozloze 350 000 m2, který měl zahrnovat i vědecké muzeum a planetárium.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Dominantní inspirací projektu je příroda jako matka a učitelka: čtveřice budov tohoto městečka, rozložené podél osy východ–západ, je založená na biologických tvarech, od kostry obrovského dinosaura, která tvoří budovu \"Vědeckého muzea\", přes oko \"planetária\", určené k pozorování oblohy, k lesu zkamenělých stromů. Tyto zoomorfní konstrukce se odrážejí ve vodních plochách, které je jako symboly moře obklopují a zdvojnásobují jejich už i tak monumentální rozměry, podobně jako je to u indického Tádž Mahalu. Vytvořením konstrukcí výhradně z bílého betonu se popřela materiálová různorodost a podtrhla se abstraktní a symbolická jednota budov.", "section_level": 2}, {"title": "L'Hemisfèric.", "content": "Prostorové kino L'Hemisfèric bylo dokončeno v roce 1998 jako první z budov komplexu. Je 100 metrů dlouhý, 55,5 metrů široký a v nejvyšším bodě asi 26 metrů vysoký. Tvarem připomíná obrovskou lasturu vystupující z vodní plochy o rozměrech 1300×200 m. Odrazem ve vodě a znásobenou velikostí se mění na lidské oko, uvnitř kterého kupole kina IMAX představuje zorničku chráněnou monumentálním „víčkem“ z ocele a skla o průměru 32 m, které se podle potřeby otvírá a zavírá. V kině jsou promítány zejména filmy s astronomickou, historickou a biologickou tematikou. L'Hemisfèric má také vynikající akustiku, dva lidé stojící u opačných pilířů „oka“ mohou bez problému komunikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké muzeum prince Filipa.", "content": "V roce 2000 ukončila linii směřující od východu k západu budova Vědeckého muzea prince Filipa. Tato velká obdélníková stavba dlouhá 214 m je utvářená modulovým opakováním příčného řezu. Na jih se obrací plastickou konstrukcí z bílého betonu, zatím co prosklená severní fasáda, připomínající zmrzlý vodopád, vytvořený ze 4000 skleněných tabulí, odhaluje pět obrovských betónových sloupů uvnitř, které jako stromy podepírají schodiště a výtahy do vyšších podlaží. Podle úhlu pohledů vyvolává tato budova různé protichůdné představy; minulost vnímaná skrzeva kostru obřího dinosaura a přítomnost zhmotněná v moderní zvlněné fasádě. Uvnitř se nachází dlouhý výstavní sál věnovaný vývoji života a posledním poznatkům na poli vědy a techniky, přičemž expozice je založená na interaktivním pojetí. Převrací tím tradiční didaktické pojetí výstavy, spojuje vzdělání se zábavou. Krédo jeho ředitele Manuela Toharia zní: \"„Je přísně zakázané nedotýkat se vystavených exponátů“\". Tři podlaží představují tři velká témata, kterých se divák zúčastní podle doporučených tras. Expozice, která se rozprostírá na více než 42 000 m2, zahrnuje taktéž sbírky, které muzeu přenechal Severo Ochoa, nositel Nobelovy ceny za medicínu.", "section_level": 1}, {"title": "Umbraculo.", "content": "Vzniklo rok po dokončení Vědeckého muzea prince Filipa, v roce 2001. Je situované rovnoběžně s muzeem, ale o něco výš. To návštěvníkům umožňuje výhled na celý komplex. Konstrukce vytvořená opakováním 55 bílých kovových oblouků, vysokých 18 m, o celkové délce 320 m je moderní interpretací zimní zahrady, která uvnitř ukrývá na 50 rozličných druhů květin typických pro okolí Valencie a taktéž několik stromů. Oblíbené jsou mezi návštěvníky kaleidoskopické efekty této stavby, stejně tak galerie pod širým nebem představující sochy současných umělců. V podzemním podlaží se nachází kryté parkoviště pro auta a autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Palác umění.", "content": "Palác umění je posledním dílem uzavírajícím komplex. Slavnostně ho otevřeli 13. července 2005. Stavba s unikátní konstrukcí svého druhu a s vybavením, které jí umožňuje uvést jakékoliv dílo z oblasti opery a velkých hudebních představení, výrazně přispívá k posílení kulturního významu Valencie. Honosná střešní konstrukce dlouhá 230 m a vysoká 70 m ukrývá dvě symetrické betonové skořepiny s auditóriem pro 1300 lidí. Sezení je možné libovolně upravit pro uspořádání opery, koncertů či baletu. Dále je tu sál se 400 místy pro komorní hudbu, divadlo a další představení a nakonec ještě krytý sál pod širým nebem s kapacitou 2000 míst, který nabízí úchvatný pohled na celý komplex.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město umění a věd (katalánsky \"Ciutat de les Arts i les Ciències\", španělsky \"Ciudad de las Artes y las Ciencias\") je reprezentativní národní muzeum ve španělské Valencii, vybudované v letech 1991–2005. Tento projekt je dílem architekta Santiaga Calatravy. Patří k jeho největším a nejsložitějším dílům a stalo se symbolem Valencie.", "tgt_summary": "La Cité des arts et des sciences (\"Ciutat de les Arts i les Ciències\" en valencien, \"Ciudad de las Artes y las Ciencias\" en castillan) est un complexe culturel situé à Valence (Espagne). C'est une entreprise publique appartenant à la Généralité valencienne. ", "id": 2447603} {"src_title": "Orlando Cachaíto López", "tgt_title": "Orlando López", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Orlando „Cachaito“ López pocházel z hudební rodiny a hudbě se začal věnovat již v útlém věku. Původně chtěl hrát na housle, ale jeho dědeček Pedro ho přemluvil, aby se začal učit hrát na kontrabas. Nechtěl, aby se porušila rodinná tradice; Lópezovi hráli vždy na kontrabas. Tak se Orlando začal učit hrát na violoncello jako na kontrabas a když vyrostl, vyměnil je za opravdový kontrabas. Svou hudební dráhu zahájil ve dvanácti letech a již o rok později složil svou první skladbu \"Isora Infantil\". Přezdívku „Cachaíto“ dostal po svém strýci Israeli „Cachao“ Lópezovi. Když mu bylo 17 let, zaskočil za svého strýce v orchestru \"Arcana y sus Maravillas\" a na členy orchestru udělal takový dojem, že ho požádali, aby se stal stálým členem orchestru. Začátkem 50. let spoluvytvářel hudební styl descarga a v roce 1957 již hrál v populárním havanském tanečním orchestru Orquesta Riverside. Cachaíto López interpretoval i vážnou hudbu, v 60. letech byl členem \"Orquesta Sinfónica Nacional\" a bral soukromé lekce u českého kontrabasového hráče a pedagoga Mgr. Karla Kopřivy, který tehdy v Havaně působil. Byl také klíčovým členem \"Irákere\", kubánské skupiny experimentální hudby kombinující pop, jazz, vážnou hudbu, kubánskou lidovou hudbu s africkými prvky. V roce 1996 se Orlando „Cachaíto“ López připojil k projektu Buena Vista Social Club. Iniciátorem volného sdružení kubánských hudebníků byl v roce 1996 americký kytarista a producent Ry Cooder. Spoluúčinkoval také ve stejnojmenném filmu, který o projektu natočil režisér Wim Wenders. Orlando „Cachaíto“ López byl i v pozdější době stále aktivní, vystupoval často s dalšími hudebníky známými též z Buena Vista klubu, jako jsou Manuel „Guajiro“ Mirabal, Aguajé Ramos a Manuel Galbán. Orlando „Cachaíto“ López zemřel v havanské nemocnici na pooperační komplikace 9. února 2009 ve věku 76 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orlando „Cachaíto“ López, vlastním jménem Orlando López Vergara, (2. února 1933, Havana, Kuba – 9. února 2009, tamtéž) byl kubánský kontrabasista, všestranný hudebník, hrající především jazz, lidovou, ale i vážnou a experimentální hudbu.", "tgt_summary": "Orlando López, surnommé Cachaíto, né le à La Havane et mort le, est un musicien cubain. Il est le fils d'Orestes López (compositeur, bassiste, pianiste, violoncelliste) et neveu du célèbre Israel \"Cachao\" López (compositeur).", "id": 367952} {"src_title": "Smallville", "tgt_title": "Smallville", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Seriál pojednává o životě mladého Clarka Kenta předtím, než se stal Supermanem. Odehrává se ve fiktivním kansaském městečku Smalville a také ve velkoměstě Metropolis.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Původně chtěla společnost Tollin/Robbins Productions vytvořit seriál o mladém Bruci Wayneovi, naopak filmová divize Warner Bros. chtěla natočit film o zrodu Batmana, ale protože nechtěla soupeřit se seriálem, plán byl zavržen. V roce 2000 se Tollin/Robbins obrátili na Petera Rotha, prezidenta Warner Bros. Television, kvůli tvorbě seriálu o mladém Supermanovi. Ve stejném roce přišli Alfred Gough a Miles Millar s pilotním dílem seriálu založeném na filmu \"Likvidátor\". Poté, co ho Roth zhlédl, jim zadal práci na vytvoření druhého pilotu, tentokrát o mladém Supermanovi, jehož koncept mu byl předtím přinesen. Když se Roth, Gough a Millar setkali, rozhodli se, že nechtějí udělat seriál plný létání a přiléhavých obleků. Rozhodli se tedy, že Clark nebude v průběhu seriálu létat a neobleče si supermanovský oblek. Gough a Millar chtěli Supermana „svléknout“, aby šlo vidět jeho neodkryté jádro. Chtěli odhalit důvody, kvůli kterým se z Clarka Kenta stal Superman. Gough a Millar nebyli zarytými fanoušky komiksů, a to jim umožnilo mít nestranný přístup k celému seriálu. To je ale nezachránilo od prostudování si postav. Oba dva komiks zkoumali a vybrali si a změnili, co chtěli. Poté, co vše vytvořili, ukázali své nápady jak společnosti Warner Bros., tak i televizi Fox. Mezi společnostmi začala válka, kterou vyhráli WB, kteří chtěli vyrobit 13 prvních dílů. Roth, Gough a Millar věděli, že seriál je nastaven tak, že bude především akční, ale oni se chtěli také přiblížit obrazu, jaký nastavilo \"Sedmé nebe\". Kvůli tomu se rozhodli, že seriál začne meteoritickým deštěm, díky kterému se Clark dostane na Zemi. Seriál neukazuje jen prvotní problémy se získáváním Clarkovy supersíly, ukazuje také dávku ironie v Clarkově životě. Meteoritický déšť mu sice daruje život na Zemi, ale zároveň také zabije rodiče dívky, kterou miluje, zahájí také cestu Lexe Luthora na cestu zla kvůli ztrátě vlasů při dešti. Rothovi se líbil problém, který byl před Clarka postaven – byl přinucen vyrovnat se s tím, že jeho příchod na Zemi způsobil všechny tyto bolesti. Překážka, kterou museli tvůrci vyřešit byla, jak dostat Lexe Luthora k partě teenagerů. Rozhodli se dát Lexovi pocit osamělosti, kvůli kterému se k nim bude obracet. Osamělost se objevila také u Clarka a Lany. Gough a Millar chtěli také vytvořit paralelu ke Kentovým, a tak stvořili Lionela Luthora, kterého viděli jako „experiment extrémního rodičovství“. Tvůrci také chtěli někoho, kdo by Clarka doprovázel na jeho cestě. A tak vznikla postava Chloe Sullivanové, která byla vymyšlena jako outsider, kterého seriál potřebuje. Postava byla podle tvůrců nezbytná, protože někdo musel monitorovat podivné události ve Smallville. Byla myšlena také jako předchůdkyně Lois Laneové. Koncept seriálu Smallville byl společností Warner Bros. představen jako reinterpretace Supermanovy mytologie od jeho počátků. Poté začaly spory o autorská práva kvůli komiksu Superboy od Jerryho Siegela, který také představoval mladého Supermana. Problém byl především kvůli názvu Smallville.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Seriál byl vyráběn v BB Studios v Burnaby v Britské Kolumbii nedaleko Vancouveru. Původně se mělo natáčet v Austrálii, ale Vancouver měl více středoamerický vzhled. Město poskytlo místo pro Kentovu farmu a představuje také Metropolis. Poskytlo také levnější natáčecí lokace a je ve stejném časovém pásmu jako Los Angeles. Hlavní ulice Smallvillu je kombinací dvou míst. Část byla natáčena ve městě Merritt a zbytek v Cloverdale (toto město je na natáčení patřičně hrdé, protože na jeho uvítací tabuli je napsáno „Home of Smallville“ – Domov Smallvillu). Vancouver Technical School poskytla prostory pro natáčení exteriérů Smallvillské střední; tvůrci totiž věřili, že škola má středoamerický vzhled, který potřebovali. To zároveň drželo Millarovu myšlenku, že Smallville bude ztělesněním malého města v USA. Interiéry Templeton Secondary School byly zase využity pro interiéry Smallvillské střední. Kentova farma je reálnou farmou v Aldergrove. Exteriéry panství Luthorových byly natáčeny na hradě Hatley ve Victorii. Další interiéry byly natáčeny v Shannon Mews ve Vancouveru. Kino v Cloverdale bylo zase využito k natáčení exteriérů kavárny Talon.", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání.", "content": "Pilotní díl seriálu byl odvysílán na stanici The WB 16. října 2001. Na této televizi běžel \"Smallville\" do konce páté řady v květnu 2006, neboť The WB posléze ukončila provoz a byla nahrazena tematicky podobnou stanicí The CW. Ta v září 2006 částečně převzala její program, včetně \"Smallvillu\", který vysílala dalších pět sezón. Závěrečný dvojdíl seriálu se na obrazovkách objevil 13. května 2011. Celkem bylo odvysíláno 10 řad a 218 epizod. V Česku byl \"Smallville\" premiérově vysílán postupně v letech 2003–2011 na TV Nova (devět řad + první dva díly desáté řady) a roku 2013 (desátá řada) na stanici Fanda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smallville je americký dramatický televizní seriál, jehož autorem je dvojice Alfred Gough a Miles Millar. Premiérově byl vysílán v letech 2001–2011, zpočátku na stanici The WB, následně na The CW (od 2006). Celkově bylo natočeno 218 dílů v deseti řadách.", "tgt_summary": "Smallville est une série télévisée de science-fiction américaine en 218 épisodes de 42 minutes créée par Alfred Gough et Miles Millar, qui raconte la jeunesse de Superman et qui a été diffusée du au sur The WB puis du au sur The CW. ", "id": 1559100} {"src_title": "Zdeněk Kopal", "tgt_title": "Zdeněk Kopal", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Zdeněk Kopal se narodil 4. dubna 1914 v Litomyšli jako druhorozený syn (bratr Miloš, právník, zahynul při lyžování v Tatrách v roce 1948) v rodině budoucího profesora Univerzity Karlovy, a člena Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, Josefa Kopala (1883–1966). Jako malého jej k zájmu o přírodní vědy přivedl jeho dědeček, učitel na měšťance v Jičíně, Josef Lelek (1860–1930). A tak nebylo divu, že po přestěhování rodiny do Prahy, se ve věku 15 let stal členem České astronomické společnosti. Zde, na Štefánikově hvězdárně, zahájil svůj výzkum proměnných hvězd a již jako student gymnázia publikoval odborné články v zahraničních časopisech. V roce 1933 odmaturoval Kopal na gymnáziu s vyznamenáním a přihlásil se, vzdor naléhání rodičů, kteří uvažovali o dráze právníka či lékaře, ke studiu matematiky, fyziky a astronomie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Během studií na univerzitě jej nejvíce ovlivnili fyzikové prof. Vincenc Nechvíle (1890–1964) a prof. Erwin Finlay Freundlich (1885–1964). O vřelém vztahu s profesory svědčí i to, že mu šli za svědky, když si v roce 1938 bral za manželku Ing. Alenu Müldnerovou, bývalou spolužačku z gymnázia. Kopal se ještě za studií účastnil sjezdu Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Paříži v roce 1935, kde byl okamžitě, na základě svých již publikovaných prací, zvolen za jejího člena. V roce 1936 se účastnil výpravy vedené dr. Hubertem Sloukou za zatměním Slunce do Japonska. V roce 1937 Kopal na univerzitě promoval „suma cum laude“ a získal prestižní Denisovo stipendium, které mu umožnilo další studia v britském Cambridge u světoznámého astrofyzika sira Arthura Eddingtona (1882–1944). V roce 1938 se s manželkou vydal na stipendijní pobyt na Harvardovu observatoř v americkém Cambridge. Na lodi jej však zastihla zpráva o mnichovské dohodě, a tak se rozhodl setrvat v USA. Zde pracoval pod vedením Harlowa Shapleyho (1885–1972) na problematice světelných křivek dvojhvězd. Od roku 1942 také působil na Massachusettském technologickém institutu (MIT) na problematice balistiky a aerodynamiky pro americkou armádu a námořnictvo. Na těchto projektech v rámci problémů numerické matematiky spolupracoval též s Norbertem Wienerem (1894–1964). V roce 1947 získal od rektora Univerzity Karlovy Bohumila Bydžovského (1880–1960) nabídku vést katedru astronomie v Praze, ale kvůli vítěznému únoru 1948 jednání ztroskotala. V létech 1946 až 1950 publikoval své nejdůležitější práce z oboru zákrytových dvojhvězd, v nichž ukázal, že těsné dvojhvězdy nemohou mít sférický tvar, ale že jsou deformovány do tvaru protáhlých kapek, jež jsou matematicky popsány tzv. Rocheovými ekvipotenciálními plochami, neboli Rocheovými laloky. Tyto studie by nebyly možné bez rozsáhlého výzkumu v oblasti numerické matematiky, ve které se Kopal stal rovněž světově proslulým odborníkem. Od roku 1948 Kopal vedl nově ustanovenou komisi pro fotometrické dvojhvězdy při Mezinárodní astronomické unii (IAU). V roce 1951 přijal Kopal nabídku prof. Finlay Freundlicha vést nově zřízenou katedru astronomie na univerzitě v Manchesteru (k univerzitě patřila též radioastronomická observatoř v Jodrell Bank s tehdy největším radioteleskopem světa). Roku 1958 navázal Kopal spolupráci s NASA (stal se externím pracovníkem Laboratoře pro tryskový pohon (JPL)) při výzkumu Měsíce, který probíhal při přípravě pilotovaných letů na měsíční povrch. Kopalův příspěvek k mapování Měsíce a přípravě misí Apollo byl tak významný, že po skončení programu Apollo dostal prof. Kopal darem měsíční prach, který vysypal na hrobě Julese Verna v Amiensu. V roce 1967 navštívil prof. Kopal Prahu u příležitosti XIII. sjezdu Mezinárodní astronomické unie (IAU) (mimo jiné zde v katedrále svatého Víta provdal svou dceru Zdeňku) a zúčastnil se slavnostního zprovoznění dvoumetrového dalekohledu v astronomické observatoři Ondřejov, o jehož výstavbu se zasazoval. Po sovětské invazi v roce 1968 se mu však dveře do vlasti uzavřely. I nadále se věnoval výchově studentů z celého světa (ovlivnil např. prof. Miroslava Plavce a prof. Petra Harmance). V roce 1981 odešel formálně do důchodu – začal sepisovat své paměti a po sametové revoluci opět navštěvoval rodnou zemi (naposledy navštívil Prahu v roce 1992). Profesor Kopal zemřel 23. června 1993 ve Wilmslow nedaleko Manchesteru. Je pohřben na pražském Vyšehradském hřbitově po boku ostatních českých velikánů vědy a umění. V souladu s poslední vůlí byl odborný archiv prof. Kopala (včetně např. snímků Měsíce z přípravy letu Apollo) uložen v městském archivu v Litomyšli.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké ceny a ocenění.", "content": "Získal čestné doktoráty na univerzitách v polském Krakově (1974) a v řeckém Patrasu (1974). Byl zvolen čestným členem České astronomické společnosti (1967) a astronomických společností v Liverpoolu, Salfordu a Manchesteru. Manchesterská astronomická společnost navíc pořádá na jeho paměť každoroční slavnostní Kopalovu přednášku. Roku 2007 následovala jejího příkladu i Česká astronomická společnost a ustanovila slavnostní Kopalovu přednášku jako formu ocenění významných astronomů. V roce 1976 se stal zahraničním členem Řecké akademie věd v Aténách a od roku 1978 byl čestným občanem města Delf. Čestné občanství mu rovněž udělilo i rodné město Litomyšl v roce 1991. V Československu byl rovněž oceněn zlatou medailí Československé akademie věd v roce 1968 a stříbrnou medailí Univerzity Karlovy v roce 1991. Po skončení mise Apollo byl jmenován mezi 100 lidmi, které se nejvíce zasloužili o přistání na Měsíci. Díky tomu dostal ampulku s měsíčním prachem, kterou vysypal na hrob Julese Verna ve francouzském Amiens.", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Autor a spoluautor více než 400 vědeckých prací (z čehož více než 80 prací spadá do oblasti matematiky), 25 vědeckých monografií a editor 20 sborníků převážně z oblasti astronomie, astrofyziky a numerické matematiky. Zakladatel a editor vědeckých časopisů \"Icarus\" (1962), \"Astrophysics and Space Science\" (1968) a \"The Moon and the Planets\". Ve své publikační činnosti neopomíjel ani popularizaci astronomie.", "section_level": 1}, {"title": "Planetka Kopal.", "content": "Planetku Kopal (2628) objevil roku 1978 S. J. Bus na observatoři Siding Springs v Austrálii a objev o rok později potvrdila E. F. Helinová na Observatoři Mount Palomar. (Planetka nesla provizorní označení 1979 MS8.) Oficiální zdůvodnění pojmenování planetky zní: \"„Pojmenována na počest astronoma Zdeňka Kopala (1914–1993), Českého původu a působil jako vedoucí katedry astronomie Victoria University v Manchesteru v letech 1951–1981. Kopal byl světovou autoritou ve výzkumu zákrytových proměnných hvězd, Měsíce a terestrických planet a hrál vůdčí roli při výzkumech Měsíce a v programu podporovaném organizací NASA. Jméno navrhla E. Helinová a návrh podpořil E. M. Shoemaker.“\" Planetka Kopal (2628) obíhá v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem ve vzdálenosti 2,9 astronomické jednotky (velká poloosa \"a\" = 2,9053922 AU; numerická excentricita \"e\" = 0,1534055; sklon dráhy \"i\" = 1,33327°, absolutní magnituda = 12,7) s oběžnou dobou 4,954 roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Kopal (4. dubna 1914 v Litomyšli – 23. června 1993 ve Wilmslow nedaleko Manchesteru, Spojené království) byl český astronom a astrofyzik, který však proslul i v oblasti numerické matematiky, balistiky a aerodynamiky. Jeho nejdůležitější vědecké práce se týkají zákrytových proměnných dvojhvězd a výzkumu Měsíce a terestrických planet. Po dobu celé své vědecké kariéry působil v zahraničí – v USA a ve Velké Británii, avšak srdcem zůstal vlastencem. Je považován za nejvýznamnějšího českého astronoma 20. století.", "tgt_summary": "Zdeněk Kopal (, 4 avril 1914 – 23 juin 1993) est un astronome et mathématicien tchèque et américain. Il a été actif surtout en Angleterre.", "id": 1159381} {"src_title": "MP 40", "tgt_title": "Maschinenpistole 40", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Německá firma Erma Werke v Erfurtu roku 1936 zkoušela nový typ samopalu „EMP 36“ používající mechanizmus s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny závěru systému Vollmer, který byl vybaven sklopnou ramenní opěrou, pistolovou rukojetí a dřevěným předpažbím. Německá armáda se teprve těsně před druhou světovou válkou rozhodla zavést do výzbroje samopaly pro potřeby tankového vojska a výsadkářů, proto byl přijat roku 1938 zdokonalený samopal firmy Erma pod označením MP 38. Ten zachovával celkové uspořádání a vnější vzhled prototypu firmy Erma, ale jeho závěr byl kombinací dřívějších Schmeisserových konstrukcí s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny Vollmerova systému a spoušťový mechanismus se blížil řešení Schmeisserova samopalu MP 28 (s vypuštěním voliče režimu střelby), a používal i zásobník Schmeisserovy konstrukce. Není známo kdo tyto konstrukční změny provedl. Tento samopal mimo firmy Erma Werke vyráběla rovněž zbrojovka v rakouském Štýru.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pistolovou rukojetí a sklopnou ramenní opěrkou. Má neuzamčený, masivní závěr s předzápalem. úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného pro střelbu do 100 m a sklopného do 200 m. Muška je chráněna prstencovým chránítkem. Pažba samopalu je vyrobena z kovu, pod hlavní se nalézá hliníková lišta a výstupek sloužící jako opěrka při střelbě z úkrytu. Z bakelitu byla vyrobena lisovaná opěrka mezi spouští a zásobníkem. V průběhu výroby samopal prodělal řadu úprav. Například v roce 1940 masivní a nákladné tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým a lisovaným. Objímka pro zásobník, která měla původně na boku dva otvory, potom byla bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Nejpodstatnějším rozdílem byla konstrukce pojistek. Od verze MP38 až po MP40 se zachovala původní podoba napínací páky, která byla pevnou součásti závěru. K zajištění zbraně se závěr natáhl úplně vzad a napínací páka se zajistila v zalomeném výřezu v pouzdře závěru. V průběhu používáni samopalu se ukázalo, že pokud byl závěr v přední pozici a došlo k zachycení napínací páky např. o oděv a jejímu následnému částečnému natažení mohlo dojít k neúmyslnému vystřelu. V poli se tento problém provizorně řešil např. vsunutím napínací páky do otvoru v nosném řemenu při přenášení zbraně. Až v létě 1942 byl problém definitivně vyřešen přidáním pojistky, která zajišťovala závěr v přední pozici. Tato pojistka byla integrována do napínací páky a měla podobu kolíčku, který se zamáčkl směrem do zbraně a zapadl do vybrání v pouzdře závěru. Touto pojistkou měly být zpětně vybaveny všechny zbraně vyrobené i před rokem 1942, ale k těmto úpravám nedošlo. Za 2. světové války byly zkoušeny rovněž samopaly MP 40 s úpravou pro nasazení zdvojeného zásobníku (standardní dva zásobníky byly umístěny vedle sebe a po vystřílení nábojů z prvního se druhý přesunul na jeho místo).", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "MP 36.", "content": "První prototyp z roku 1936 na rozdíl od dalších modelů má zásobník ze strany. Jsou dva kusy jeden v Praze v muzeu a jeden je u soukromého sběratele.", "section_level": 2}, {"title": "MP 38.", "content": "První verze vyráběná od roku 1938 do roku 1940.", "section_level": 2}, {"title": "MP 38 (L).", "content": "Vylehčená verze vyráběná v menším množství v roce 1938 s tělem zbraně z lehké slitiny (\"L - Leichtmetall)\".", "section_level": 2}, {"title": "MP 38/40.", "content": "Verze vyráběná v roce 1940.", "section_level": 2}, {"title": "MP 40.", "content": "Verze vyráběná od roku 1940 do roku 1944. Technologická zjednodušení a zlevnění výroby. Pouzdro závěru nahrazeno lisovaným. Nejpočetnější masově vyráběná verze.", "section_level": 2}, {"title": "MP 41.", "content": "Modifikace s dřevěnou pažbou namísto sklopné ramenní opěry vyráběná od roku 1941 do roku 1942. Možnost střelby dávkou i jednotlivými ranami, samopal také postrádá opěrku pod hlavní. Vyráběna firmou Haenel v Suhlu v poměrně malé sérii, využívá součásti ze zbraní MP 40 a MP 28 (spoušťový mechanismus, pažba). Zbraň byla původně vyráběna pro Rumunsko, ale část dodávky byla zadržena pro potřeby německé armády, ale nebyl oficiálně zařazen do výzbroje německé armády. Používán bezpečnostními složkami, vojsky SS a exportována do zahraničí. S počtem 2000 kusů to byl od roku 1944 nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského štátu.", "section_level": 2}, {"title": "MP 40 II. model.", "content": "Tato verze se vyráběla od roku Od roku 1942 do roku 1944. V podstatě malá modernizace MP 40.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Na začátku války měly německé polní jednotky ve výzbroji 8773 těchto samopalů. První výrobní verze MP 38 byla použita při invazi do Polska. Používali ho hlavně výsadkáři, či velitelé čet pěchoty a přednostně jím byly vyzbrojovány jednotky SS. Pro svůj malý dostřel byl vhodný na boj ve městech a v zákopech. Jeho nevýhodou byl dlouhý zásobník, který znesnadňoval střelbu vleže.", "section_level": 1}], "src_summary": "MP 40 (\"Maschinenpistole 40\") byl německý samopal používaný v letech druhé světové války. S počtem více než milionu vyrobených kusů to byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. MP 40 patřil do řady samopalů MP 38, MP 38/40 vyráběných německou firmou Erma Werke, kterou německá vláda pověřila vývojem nového samopalu v letech těsně před druhou světovou válkou. Při vývoji dala firma důraz na jeho jednoduchou výrobu. Navrhl ho konstruktér Heinrich Vollmer; i když je samopal někdy nesprávně označován jako \"Schmeisser\", ačkoliv není známo, že by konstruktér Hugo Schmeisser do jeho vývoje zasáhl.", "tgt_summary": "Le Maschinenpistole 40, couramment appelé MP40, est un pistolet-mitrailleur, chambré pour la munition Parabellum 9×19 mm. Il succède au MP 38 et au MP 38-40 (les chiffres correspondent aux dates d'adoption de ces armes). ", "id": 325874} {"src_title": "Hamás", "tgt_title": "Hamas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Kořeny hnutí Hamás lze nalézt v Egyptě, kde jeden z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století Hasan al-Banná v roce 1928 založil společenství Muslimské bratrstvo (Alichwán al-muslimún). Písemnictví Hamásu za svého předchůdce uvádí hnutí šejcha Izz ad-Dín al-Kassáma (Qassáma) (1882–1935), po němž je v současnosti pojmenováno vojenské křídlo společenství. Je nepravděpodobné, že by al-Kassám byl členem Muslimského bratrstva, lze však zaznamenat vzájemnou spřízněnost ideálů, neboť jejich společným základem jsou myšlenky islámského reformátora Rašída Ridá. Ještě ke konci dvacátých let 20. století postrádaly al-Kassámovy ideje zevrubnou hloubku, nicméně je jisté, že již v této době byla jeho vizí Palestina osvobozená od cizích vlivů a společnost zachovávající Korán. Součástí těchto vizí byli i křesťané, žijící a spolupracující v upřímném souladu s muslimskou většinou (dhimmí). Vyhraněný postoj však zastával proti jakémukoliv druhu obsazování palestinského území Židy. Postupně tyto názory vykrystalizovaly v přesvědčení, že celý islámský svět musí prvořadě zahájit odpor proti izraelským kolonistům a posléze i proti Britům, kteří usazování Židů na palestinském území protežovali. Al–Kassáma byl zabit poblíž města Džanín v přestřelce s britskou policií dne 21. listopadu 1935 a pro různé místní strany a hnutí se stal jedním z prvních mučedníků padlých v boji za osvobození Palestiny. Právě díky jeho osobě došlo k rozšíření idejí Rašída Ridá v Palestině, což usnadnilo následné pronikání Muslimského bratrstva do oblasti. Al-Banná začal své vyslance vysílat do Palestiny v roce 1936 a sám zemi několikrát navštívil, když mezi lety 1942–1945 zakládal pobočky bratrstva v jejích některých velkých městech. Palestinský problém se pro al-Banná stal zcela zásadním, neboť na něm deklaroval nadnárodní charakter jeho idejí, což v letech 1935–1945 vedlo k uvolnění jeho sepětí s egyptským nacionalismem a přechodu k myšlenkám mezinárodnímu formátu. K založení pobočky v Palestině došlo v roce 1945 díky Saídu Ramadánoví, švagrovi al-Banná, jenž jen za první rok působnosti shromáždil na 15 000 nových stoupenců. Po zavraždění Hasana al-Banná v roce 1949 bylo Muslimské bratrstvo v Egyptě postaveno mimo zákon, nicméně v Pásmu Gazy byli jeho stoupenci považováni za vlastence. V Zajordání byla jeho existence oficiálně uznávána. Od roku 1955 se bratrstvo zapojilo do významných vojenských i politických akcí, v jejichž důsledku došlo k rozdělení islamistických skupin na dvě názorové linie. První se zříkala ozbrojeného boje a přikláněla se názoru, že společnost je třeba napravit prostřednictvím přísného zachovávání islámského zákona, za pomoci islámských institucí kulturního, vzdělávacího a ekonomického typu (tzv. „neotradicionalismus“ či „islamizace zdola“). Druhá zastávala fundamentalistické pozice a prostřednictvím vojenské aktivity usilovala o státní převrat a soustředila se na ozbrojený boj proti Izraeli (tzv. „islamizace shora“). K rozdělení společnosti došlo také v Palestině, kde se v následujících letech zformovala nová politická hnutí. Největším konkurentem pro Muslimské bratrstvo se stala organizace Fatah, která je dodnes nejdůležitější složkou nacionálně sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah těžil zejména ze skutečnosti, že egyptský prezident Gamál Násir opět postavil bratrstvo mimo zákon, což se odrazilo i na území Palestiny. V té době se stal hlavním duchovním představitelem Muslimského bratrstva v Palestině šajch Ahmad Izmaíl Jásín, pod jehož vedením organizace dosáhla značných neotradicionalistických úspěchů při islamizaci palestinské společnosti. V 80. letech 20. století se však někteří mladí palestinští fundamentalisté z řad Muslimského bratrstva seskupili kolem osoby Abdulláha Azzáma nebo začali přestupovat do palestinské odbočky skupiny Islámský džihád. Aby zabránil výraznějšímu odchodu členské základny do těchto skupin, rozhodl se šejch Jásín založit Hamás, jenž měl oběma formám islámského radikalismu konkurovat.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Hamásu a První itifáda.", "content": "K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Gaze a 14. prosince v Zajordání. Z propagandistického záměru však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády. Název Hamás v překladu znamená „Nadšení\" a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku: Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky. Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, zpochybňoval postavení jediného legitimního představitele palestinského lidu, jež si OOP nárokovala. Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo \"„...stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“\" Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci radikální protiizraelské linie. Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k destabilizaci palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA. Další politický vývoj v Palestině následoval po oslabení vlivu OOP, jehož příčinou byly události, které následovaly po alžírské deklaraci v roce 1988 a četné obžaloby, jež obviňovaly vedoucí představitele OOP z korupce. Svou roli sehrála i ztráta ekonomické podpory přicházející ze Sovětského svazu, Iráku Saddáma Husajna a zemí, které se zapojily do války v Perském zálivu na straně protiirácké koalice. Vůdce OOP Jásir Arafat proto vyzval čelní představitele Hamásu ke vstupu do Národní palestinské rady, avšak tato jednání, která byla zahájena v roce 1990, ztroskotala na požadavku Abú Marzúqa, který požadoval polovinu křesel v Radě a výslovné zavržení alžírské deklarace. V roce 1992 reagoval Izrael na vzrůstající eskalaci násilí deportací 415 představitelů Hamásu a palestinského Islámského džihádu do jižního Libanonu. Libanon však odmítal deportované přijmout, a tak za celosvětové novinářské pozornosti zůstali ve stanovém táboře na hraničním území nikoho. Díky tomuto opatření se sice napětí v Palestině dočasně zklidnilo, avšak zároveň došlo ke kontaktu mezi palestinskými fundamentalisty sunnitské orientace a šíitským hnutím Hizballáh, jehož příslušníci od roku 1982 začali své protivníky napadat formou sebevražedných útoků. Z pragmatických důvodů, jako mluvčí palestinského lidu, svůj důrazný nesouhlas s deportacemi vyjádřil i Jásir Arafat, načež Hamás souhlasil s konáním konference v Tunisu (prosinec 1992), kde jeho předáci jednali s OOP, a s rokováním v Chartúmu, kde vedli dialog s představiteli Fatahu. Jako konec první intifády jsou často uváděny mírové dohody z Osla (30. srpna 1993), uzavřené mezi Izraelem a OOP. Tato ujednání však byla v přímém rozporu s doktrínou Hamásu, jehož vedení, stejně jako představitelé Islámského džihádu, je nikdy neuznalo.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi intifádami.", "content": "Obyvatelstvo Palestiny unavené setrvalým konfliktem bylo dohodám z Osla nakloněno positivně a Hamás proto určitou dobu čelil otázce další existence. Tento status se však změnil 25. února 1994, když izraelský kolonista zahájil střelbu na muslimské věřící shromážděné k modlitbě v Hebronu a na místě jich dvacet devět zavraždil. Tento čin umožnil předákům Hamásu obhájit své postoje s tvrzením, že terorismus jeho stoupenců je nezbytný vzhledem k trvajícím provokacím Izraelců. 4. května 1994 Jásir Arafat podepsal dohody v Káhiře, které jej zavazovaly vyvíjet iniciativu v boji proti činnosti atentátníků, organizované z území svěřeného Národní palestinské samosprávě. V následujících dnech uzavřely dohodu o ukončení válečného stavu i Brigády Kassám a militantní křídlo Fatahu. Toto ujednání, stejně jako dohody z Káhiry, se vztahovalo výhradně na útoky podnikané z palestinského území, netýkalo se operativních skupin působících na území Izraele. V důsledku tak odpovědnost za odhalování těchto teroristických buněk zůstala na izraelských bezpečnostních složkách. V devadesátých letech, po rozpadu východního bloku, začala do Izraele proudit další vlna přistěhovalců z Ruska. Celkově se jednalo asi o milion Židů, z nich se většina stala novou zásobárnou levné pracovní síly. Příčinou tohoto přílivu pracovníků se izraelská ekonomika stala nezávislou na práci Palestinců z Pásma Gazy. Tyto okolnosti dovolily Izraelcům od 30. března 1993 praktikovat politiku neprodyšného uzavření hranic s okupovaným územím. Pro palestinskou narušenou ekonomiku znamenaly tyto událostí zásadní újmu. Podrobné hospodářské údaje hovoří o tom, že až 66% palestinských pracovních sil se následkem těchto opatření stalo nezaměstnaných nebo zaměstnaných nedostatečně. Výsledkem tohoto ekonomického vývoje byl nárůst podpory, kterou chudí Palestinci začali vyjadřovat místním radikálním skupinám.", "section_level": 2}, {"title": "Intifáda Al-aksá.", "content": "Na konci 90. let 20. století došlo v důsledku politických změn na blízkém východě k částečnému ochromení velení Hamásu a po celý rok 1999 až do listopadu 2000 nebyly organizovány žádné sebevražedné útoky. Organizace potřebovala čas na reorganizaci a vrátila se ke své neotradicionalistické tradici. 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě. Toto politické gesto, které mělo podpořit izraelský nárok na sjednocený Jeruzalém, spustilo další vlnu protestů, která nese historický název Druhá intifáda, či Intifáda Al-aksá. Zpočátku měly formy protestů podobu proměnlivé směsice pouličních nepokojů a útoků podnikaných všemi ozbrojenými skupinami. Posléze se v ulicích objevily střelné zbraně, na což izraelské ozbrojené síly reagovaly použitím těžké vojenské techniky a zbraní dlouhého doletu. Po 11. září 2001 se vláda USA pokoušela získat důkaz o propojení mezi Hamásem a Usámou bin Ládinem. Ačkoliv byli někteří bojovníci Hamásu vycvičeni v táborech al-Kájdy, další výraznější spolupráce mezi těmito organizacemi potvrzena nebyla. Avšak oficiálních projevy představitelů USA, kteří vyjadřovaly názor, že pokračování mírového procesu na území Palestiny musí být spojeno s bojem proti mezinárodnímu terorismu, vyprovokovaly Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, k další vně sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů, a ve chvíli, kdy číslo mrtvých přesáhlo sto, zahájil izraelský premiér Ariel Sharon rozsáhlou operaci s názvem Obranný štít (29. března–3. května 2002). Na území Palestinské samosprávy docházelo k těžkým bojům a izraelské bezpečnostní složky se uchýlily k nové strategii, jíž bylo ničení domů rodin sebevražedných útočníků a deportace jejich příbuzných. Cílem bylo vykořenit sympatie Palestinců se sebevražednými útoky vůči Izraeli. V průběhu operace též došlo k zatčení značného počtu představitelů Hamásu, přičemž část z nich padla do zajetí po vyvrcholení obléhání chrámu Kristova narození v Betlémě. Cíle kontroverzní operace Obranný štít však dosaženo nebylo, neboť teroristické aktivity Hamásu pokračovaly nadále, navíc se opět vyostřily vzájemné vztahy mezi Židy a Palestinci. Na konci roku 2002 zahájil Izrael stavbu bariéry mezi vlastním územím a Západním břehem, která byla dokončena v roce 2005. 9. ledna téhož roku byl palestinským prezidentem zvolen Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. Toto příměří Hamás vypověděl 9. června 2006, když izraelské vládní síly bombardovaly jednu z pláží v Gaze. Zároveň došlo k nové, stupňující se vlně teroristických útoků. Poté, co Hamás unesl jednoho z vojáků, Izrael zorganizoval celoplošnou invazi, jejímž úkolem bylo tohoto muže osvobodit (28. června 2006). Další kontroverzní reakcí na setrvalou atentátnickou činnost Hamásu, spadající do období druhé intifády, bylo uplatnění strategie tzv. mimosoudních likvidací. V jejím rámci byli izraelskou tajnou službou zavražděni někteří čelní vůdci organizace, nicméně při těchto akcích docházelo i k dalším ztrátám na životech, o které přicházeli lidé v těsné blízkosti cílů. Obětí jednoho z těchto atentátů se stal i šejch Jásín, kterého zabila raketa odpálená z vrtulníku ve chvíli, kdy po ranní modlitbě vycházel z Mešity v obydlené části Gazy. Společně s ním zahynulo pět dalších osob, včetně jeho syna. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu. Ten se však s politickou porážkou nesmířil a mezi jeho stoupenci a členy Hamásu začalo docházet k ozbrojeným konfliktům, které na jaře 2007 začaly nabírat podobu občanské války. Izrael, podporovaný USA, po volebním vítězství Hamásu zamítl obnovení vzájemných rozhovorů, neboť odmítal jednat s teroristy. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což mělo pro palestinskou ekonomiku drtivý dopad. Otázka Palestiny, jejíž budoucnost znepokojovala arabské země, byla prodiskutovávána v únoru 2007 v Mekce, kde byl pod záštitou saúdskoarabského krále sezváni představitelé obou znepřátelených táborů. Výsledkem složitých jednání bylo dosažení dohody o příměří a vytvoření vlády národní jednoty, v níž byli zastoupeni jak představitelé Hamásu, tak Fatahu. Vzájemná nevraživost mezi oběma organizacemi však přetrvávala a vyvrcholila v polovině června téhož roku, kdy Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy. Palestinský prezident Abbás reagoval rozpuštěním vlády národní jednoty a vyhlášením výjimečného stavu. Novým premiérem jmenoval prozápadního ekonoma Saláma Fajjáda. Hamás, který byl zcela vyšachován z ministerských pozic, Abbásovy kroky nikdy neuznal. Pod jeho vlivem zůstalo celé Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh ovládl Fatah. Toto dvojvládí pochopitelně vyhovovalo Izraeli, který vyjádřil podporu Fatahu a vůči jím kontrolovaným územím uvolnil některá omezení, která na palestinská území uvalil poté, co ve volbách zvítězil Hamás.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velmi zásadní změnu pro hnutí přinesly události tzv. arabského jara. V reakci na probíhající události se exilové vedení Hamásu, detašované toho času v Sýrii, přiklonilo k islamistické opozici, čímž velmi výrazně narušilo vztahy s režimem prezidenta Bašára Asada. Nejenže pak muselo přesunou své sídlo z Damašku do Kataru, ale příčinou tohoto jednání bylo i zhoršení vztahů s tradičním spojencem Sýrie Íránem a hnutím Hizballáh. Írán pak údajně velmi výrazně utlumil finanční podporu Hamásu. Další výrazně krizovou událostí pro organizaci bylo svržení egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013. S jeho podporou existovala na palestinsko-egyptské hranici jistá míra stability, která Hamásu umožňovala posilování vzájemné soudržnosti s Muslimským bratrstvem. Když se Hamás po politickém převratu nedistancoval od stupňujícího se násilí na Sinajském poloostrově, současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí označil hnutí za teroristickou organizace, uvalil na něj sankce a zahájil bezprecedentní blokádu hranic s Pásmem Gazy. Tato situace měla pro Hamás význam i na geopolitické scéně, neboť některé konzervativní arabské režimy, kvůli zachování dobrých vztahů s Egyptem, utlumily jeho podporu. Pokud jde o přítomnost exilové kanceláře v Kataru, ta pro zemi představoval zbytečnou komplikaci, neboť její představitelé chtěli s Egyptem budovat spíš korektní vztahy. V současnosti je tedy více než pravděpodobné, že vnější vedení Hamásu sídlí v Turecku. Napovídala tomu i schůzka, která se konala 19. prosince 2015 v Ankaře, při níž se šéf exilového vedení Hamásu Chálid Mašál sešel s tureckým prezidentem Erdoganem a výrazné financování, které tato země Hamásu poskytuje. V dnešních dnech je pro Hamás důležitá zejména obnova infrastruktury, kterou při pozemních a leteckých útocích destruují izraelské ozbrojené síly. Další prioritou pro hnutí je i posilování ve vojenské oblasti a údržba objektů militaristického charakteru. K nim patří zejména desítky pašeráckých a útočných tunelů, které vedou z Pásma Gazy na území Izraele nebo Egypta, ale také výcviková centra a výrobny zbraní a munice. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 25. července 2017, si hnutí zajišťuje příslušenství na výstavbu a obnovu tunelů zejména z materiální humanitární pomoci určené pro chudé palestinské civilisty. Agenti Hamásu údajně také realizují nájezdy na sklady dřeva a železa, jiné suroviny, určené například k průmyslové výrobě zbraní nebo výbušnin, získávají různými způsoby pašování. Nezřídka jde o materiál dvojího využití (např. grafit nebo dusičnan stříbrný), který se operativci Hamásu do Pásma Gazy pokouší dopravit mezi oficiálně schválenými dodávkami pomoci. V tomto směru však jde i o navijáky, motory do kompresorů určených na vrtání tunelů, různé druhy elektrozařízení atd. Současným politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy je Ismajl Haníja, velitelem Brigád Kassám je Jahjá Sinvár (Yahya Sinwar), jenž byl do své funkce ustanoven v únoru 2017. 11. listopadu 2018 členové Hamásu provedli jeden z největších útoků za poslední čtyři roky, při němž bylo na území Izraele z Pásma Gazy vypáleno nejméně 370 raket. V úterý 13. listopadu bylo v reakci na oboustranné, stupňující se násilí, mezi Hamásem a Izraelem dosaženo příměří, na což reagoval izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman rezignací. Ve čtvrtek 6. prosince 2018 se USA ve Valném shromáždění OSN pokusilo prosadit rezoluci odsuzující hnutí Hamás za raketové útoky na Izrael. Této rezoluci se nedostalo potřebné podpory, ačkoliv pro hlasovalo 87 zemí, 57 jich bylo proti a 33 států se hlasování zdrželo.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a cíle.", "content": "Hnutí Hamás sleduje dva protichůdné cíle. Jedním je charita vůči Palestincům, druhým teror vůči Izraeli. Podle charty z 18. srpna 1988 je ideový základ Hamásu založen na islámu [čl. 1]. Podle téhož dokumentu hnutí samo sebe označuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva [čl. 2], přičemž prohlašuje, že je složeno z muslimů, kteří upřednostňují džihád [čl. 3]. Organizace za svého člena přijímá každého muslima, který uznává její ideologii [čl. 4]. Životním stylem členů Hamásu je Islám, Alláh je jeho cílem, Prorok jeho modelem, korán jeho ústavou [čl. 5]. K hlavním cílům hnutí patří vytvoření palestinského státu na celém území Palestiny [čl. 6]. Etické základy tohoto územního celku by vycházely z islámských principů a práva Šaría. Hamás sám sebe označuje za univerzální muslimské hnutí, přičemž navazuje na myšlenky a postoje Izz ad-Dína al-Kassáma, jež hlásají, že povinností muslimů je boj proti Židům [čl. 7]. Heslo Hamásu zní: \"„Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha“\" [čl. 8]. Podle 9. článku vznikl Hamás jako důsledek úpadku islámských hodnot, z čehož vychází nutnost vyhlásit islámský stát. Podle vlastní interpretace Hamás podporuje utlačované a popírá bezpráví [čl. 10]. Palestinu vnímá jako svaté dědictví všech muslimů, jež náleží všem muslimům do vlastnictví až do soudného dne. Odmítá Palestinu předat komukoliv jinému, ten, kdo se jí zmocní, ji také vrátí [čl. 11]. Proti nepříteli je povinen bojovat každý muslimský muž i žena, nacionalismus je součástí islámu [čl. 12]. Palestinský problém lze řešit pouze džihádem, pacifistické řešení vede podle doktríny Hamásu jen k posílení nevěřících nad muslimy, proto se staví proti jakýmkoliv mírovým konferencím [čl. 13]. Samotné osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: palestinský, arabský a islámský, Palestina je vnímána jako svatá islámská země [čl. 14]. Vštěpování islámských názorů je úkolem vzdělávacího systému, s čímž souvisí i skutečnost, že palestinská otázka je otázkou náboženskou [čl. 15]. Důležitým je podle Hamásu studium islámu ve školách, stejně jako získávání podrobných znalostí o nepříteli [čl. 16]. Ženy nelze oddalovat islámu, neboť vedou výchovu nových pokolení, jejich role proto není menší než úloha mužů, nicméně je třeba se vyhnout západnímu pojetí rovnoprávnosti [čl. 17]. Posláním muslimské ženy je rodina, děti a vedení domácnosti [čl. 18]. Na boji za svobodu se má podílet také islámské umění [čl. 19], společnost by se měla sjednotit a její členové by měli nést společnou zodpovědnost [čl. 20]. Hamás zároveň hlásá ochotu podpořit ty, kdo mají nouzi [čl. 21]. Nepřítel (tj. Židé) mají podle členů Hamásu zodpovědnost za francouzskou a komunistickou revoluci v Rusku a stáli za vypuknutím první i druhé světové války i založením OSN. Jejich spojenci jsou Svobodní zednáři, Rotariáni, Lions Club atd. a podporuje je kapitalistický Západ i komunistický Východ [čl. 22]. Jiná islámská hnutí Hamás respektuje a oceňuje [čl. 23], je proti urážkám a pomluvám [čl. 24], zároveň respektuje i palestinská nacionalistická hnutí [čl. 25]. Rokovat o nových variantách je ochoten pouze s nacionalisty [čl. 25], OOP by podle charty Hamásu měla na svou korouhev umístit islám, nicméně je považována za partnerskou organizaci (Hamás však odmítá její sekularismus) [čl. 27]. Stanovy Hamásu dále prohlašují, že arabské a islámské země by měly bojovat proti sionismu [čl. 28]. Hnutí zároveň usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství [čl. 29]. Upozorňuje, že je třeba dávat si pozor na sionistickou kontrolu mezinárodních financí, a dále na skutečnost, že džihád lze vést různými zbraněmi [čl. 30]. Hamás sám sebe vnímá jako hnutí humanitní, s tím, že všichni (tedy vyznavači islámu, křesťanství a judaismu) mohou žít (koexistovat) pod pokojnou islámskou nadvládou [čl. 31]. Hamás odmítá jakékoliv ústupky; dohody z Camp Davidu (1979) byly podle něj zradou Palestinců a dodává, že sionisté usilují o ovládnutí Palestiny od Nilu po Eufrat [čl. 32]. Prostřednictvím charty se Hamás obrací na muslimské národy s žádostí o finanční podporu [čl. 34] a v historické návaznosti na vojenské úspěchy při porážkách křižáků a Tatarů, se zavazuje porazit i sionisty [čl. 35]. Obavy nemusí mít z Hamásu ti pravověrní muslimové, kteří jej respektují a jeho podporu má každý, kdo bojuje proti sionismu. Životním stylem Hamásu je Islám.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hamás se dělí na dvě křídla – civilní a militantní. Civilní (politické) navazuje na neotradicionalistické počínání Muslimského bratrstva a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace podobné hnutí skautů (v islámské podobě). Civilní křídlo Hamásu se postupně zapojilo také do politicky a za tímto účelem vybudovalo silný politický aparát. Díky tomu, že se vedení organizace vyznačuje mnohem menší mírou zkorumpovaností, než je tomu běžné u oficiálních palestinských struktur, konkrétně předáků OOP, má zajištěnu výraznou popularitu mezi značnou částí palestinského obyvatelstva (zejména v chudém pásmu Gazy). Militantní křídlo Hamásu se nazývá Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (zkráceně Brigády Kassám) a bylo založeno v reakci na vlnu represí ze strany Izraele v roce 1991. Zpočátku brigády Kassám působily pouze v Pásmu Gazy, od roku 1992 začaly operovat i v Zajordání v Hebronu a posléze v Nábulusu. Zde se nezabývaly pouze útoky proti izraelským kolonistům a vojákům, ale svou pozornost soustředily i na likvidaci informátorů Izraele z řad Palestinců. Při výběru cílů na straně Židů příslušníci Hamásu nerozlišují, zda jde o bezpečnostní síly či civilní obyvatelstvo, neboť všichni Izraelci, včetně žen, vykonávají službu v okupační armádě. S narůstajícím vlivem v politické sféře začalo ozbrojené křídlo vytvářet i bezpečnostní složku, kterou se staly bezpečnostně-policejní sbory v Pásmu Gazy. Ozbrojený boj organizace má mezi palestinskými obyvateli značnou míru podpory, což si uvědomují i čelní předáci Hamásu. Pro chudé Palestince, kteří se z ekonomického hlediska často nachází na samé hranici přežití, jsou mnohem přijatelnější formou odporu proti Izraeli než výzvy ke stávkám a bojkotu spolupráce s židovskými enklávami. Velitelská struktura Hamásu je rozdělena na dvě části. Domácí, jež řídí organizaci přímo v Palestině a exilovou, vnější, která operuje mimo hranice. Do roku 1993, kdy byl Hamás na nátlak Izraele v USA zapsán na seznam teroristických organizací, se jeho velení nacházelo v americkém Springfieldu, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq. Pod tlakem nastalých okolností se velení v roce 1997 přesunulo do Ammánu v Jordánsku. Zde sídlilo až do roku 1999, kdy byli jeho členové obviněni, že se snaží narušit izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu. Na nejvyšší vůdce byla uvalena vazba a řada obvinění, po čase však byli propuštěni a vyhoštěni. Na krátkou dobu pak našli azyl v Kataru a od roku 2001 v Damašku v Sýrii. Zde je pod svou záštitu přijal prezident Bašár Asad a zde také navázali bližší vztahy s Hizballáhem. V roce 2012, po vypuknutí nepokojů inspirovaných tzv. arabským jarem, se exilové velení postavilo na stranu opozice a nástupce Abú Marzúqa, Chálid Mašál, přesunul kancelář Hamásu z Damašku zpět do Kataru. Po abdikaci katarského emíra se jeho syn a nástupce Tamím ibn Hamad Al Sání rozhodl svou politiku směřovat k napravení vztahů s Egyptem, což se dělo na úkor jeho vztahů s Muslimským bratrstvem i Hamásem. Není, proto vyloučeno, že v současnosti exilové vedení Hamásu sídlí v Turecku. Jako další, více či méně pravděpodobné sídlo jeho kanceláře je uváděn také Írán. Zajímavostí může být, že letech 1992 a 1993 mělo militantní křídlo Hamásu svou centrálu rovněž v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické akce Brigád Kassám.", "content": "V počátcích své činnosti směřující proti Izraelcům, využívaly brigády Kassám mimo střelných a chladných zbrní, též časovaných náloží. První pokus o odpálení nálože v Tel Avivu se v listopadu 1992 izraelským bezpečnostním složkám podařilo odvrátit. Strategii sebevražedných útoků převzal Hamás od hnutí Hizballáh, se kterým se čelní představitelé Hamásu dostali do bližšího kontaktu v roce 1992. Důvod, proč se Hamás uchýlil k využívání sebeobětování živých osob jako prostředku vedení války, vyjádřil Abdel Aziz Radntisi, jeden z vůdců militantního křídla Hamásu v Gaze, slovy: \"„Hamás používá tuto taktiku a prostředky boje, protože nemá letadla F-16, vrtulníky Apache, tanky, ani řízené střely... Ti muži to nedělají kvůli tomu, že se dostanou do ráje, kde na ně budou čekat panny. Důvod je ten, že čelíme okupaci a jsme slabí.“\" Hlavním organizátorem tohoto útočného způsobu vedení boje byl ve svých počátcích Jahjá Ajjáš, kterého izraelská tajná služba zabila 5. ledna 1996 v Gaze. Poprvé taktiku sebevražedných útoků Hamás neúspěšně uplatnil v dubnu 1993, kdy se příslušník Hamásu odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Další útok byl provedený 19. října 1994, kdy se atentátník odpálil u autobusu na Dizengoffově třídě v Tel-Avivu. Při výbuchu zemřelo 21 Izraelců a jeden holandský turista. Dva podobně ničivé útoky proběhly 3. března 1996. Jejich cílem byla autobusová linka č. 18 a výsledkem bylo čtyřicet pět mrtvých pasažérů. V roce 1997 začal Hamás své útoky soustředit na větší shromáždění lidí. Takové akce zrealizoval 21. března v Tel Avivu a následně 4. září v obchodním centru v Jeruzalémě. Po dohodách uzavřených mezi Izraelem, Hamásem a OOP v roce 1994 nenastal až do současnosti prakticky žádný posun při pokusech o řešení konfliktu, situace spíš připomíná začarovaný kruh. Na jakékoliv snahy OOP o smír s Izraelem odpovídá Hamás novou sérií atentátů, po kterých následují izraelské represe. OOP, ve snaze pozastavit represe, zahajuje jednání s Hamásem, po němž je požadováno ukončení atentátnické činnosti. Posléze následují další jednání OOP a Izraelem, na něž reaguje Hamás sebevražednými útoky. Změnu v taktice Hamásu přineslo období Druhé itifády. Její příslušníci začali při sebevražedných misích využívat výbušné opasky, které byly příčinou mnoha masakrů v autobusech, nočních klubech (Sebevražedný bombový útok na diskotéce Delfinárium), pizzeriích i na Hebrejské univerzitě. V řadách těchto útočníků se poprvé začaly objevovat ženy a děti. Při boji se větší míře začali využívat i miny a dálkově ovládané nálože, které způsobovaly ztráty na životech zejména v řadách izraelských ozbrojených sil. V této době také palestinští odborníci Adnad al-Ghúl a Nidal Fahi Rabah Farahat sestrojili první rakety Kassám, kterými Hamás z Pásma Gazy začal ostřelovat blízké izraelské obytné zóny. Práce na zdokonalení této zbraně pokračují až do současnosti a její využití má setrvale stoupající tendenci. A to i přes snahu izraelských bezpečnostních složek omezit dovoz materiálů, vhodných pro jejich konstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "V prvních letech po založení organizace byl významným finančním donátorem Hamásu Kuvajt. Jeho finanční příspěvky však nebyly hlavní příjmovou složkou organizace. Tu tvoří zejména příspěvky samotných Palestinců. Podílí se i palestinští emigranti, z nich nemalou částí komunita usazená v USA. Další část příjmů organizace tvoří dary od dalších fundamentálně smýšlejících příznivců z jiných muslimských zemí. Příkladem mohou být události z roku 1997, kdy byl výměnou za tři izraelské agenty vyměněn k doživotí odsouzený duchovní vůdce Hamásu šajch Jásín. Ačkoliv byl od dětství odkázán na invalidní vozík, vzápětí podnikl cestu do Íránu, Sýrie a Sůdánu, kde se mu pro hnutí podařilo značné finanční prostředky. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 14. února 2018 je v současnosti jedním z největších sponzorů Hamásu Turecko, které pro převod finančních prostředků využívá například společnost SADAT. Posláním této instituce je finančními a válečnými prostředky podpořit vytvoření „palestinské armády“, jejímž úkolem by byl boj proti Izraeli. Podle dalších zjištění Hamás v Turecku vlastnil i společnost IMES, která sloužila k praní špinavých peněz v řádech milionů amerických dolarů, jež byly posléze převedeny do Pásma Gazy a dalších zemí. Podle stejné zprávy probíhá podpora hospodářské a vojenské činnosti Hamásu v Turecku neomezeně, neboť místní úředníci před ní přivírají oči a příležitostně ji i povzbuzují za pomoci tureckých státních příslušníků, z nichž někteří mají blízko k vládním kruhům. Agentura dále dodává, že aktivity Hamásu se mimo jiné opírají o obchodní platformy, které slouží k praní špinavých peněz, jež jsou posléze převáděny do Judska a Samaří, kde slouží k náboru Izraelců do řad organizace. Financování buněk na území Izraele je pro Hamás samo o sobě poměrně složitou operací. Podle tiskové zprávy ISA z 28. května 2017 hnutí k převodu hotovosti na izraelské území využívá nejen obchodníků, ale jako kurýři jsou údajně využíváni i nemocní a starší lidé, kteří obdrželi povolení k léčbě v izraelských zdravotnických zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamás (: حماس – \"Ḥamās\", dosl. „nadšení“; zkratka pro Hnutí islámského odporu, : حركة المقاومة الإسلامية, \"Harakat al-Muqawama al-Islamíja\") je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří \"Al-Madžama Al-Islami\". Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket či minomety. Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, Japonska nebo Egypta.", "tgt_summary": "Le Hamas (en, « ferveur »), acronyme partiel de \"harakat al-muqâwama al-'islâmiya\" (, « Mouvement de résistance islamique »), est un mouvement islamiste palestinien constitué d'une branche politique et d'une branche armée, principalement actif à Gaza. Créé en 1987 par Sheikh Ahmed Yassin, Abdel Aziz al-Rantissi et Mohammed Taha, tous trois issus des Frères musulmans, sa charte affirme que « la terre de Palestine est une terre islamique ». Il prône la destruction de l'État d'Israël et l'instauration d'un État islamique palestinien sur tout le territoire de l'ancienne Palestine mandataire, avant de demander. ", "id": 2484405} {"src_title": "San Clemente (Kalifornie)", "tgt_title": "San Clemente (Californie)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před kolonizací Španěli byla oblast dnešního San Clemente obývána domorodými američany z kmene Juaneño. Oblast zůstala bez povšimnutí španělů až do roku 1776, kdy zde vyrostla misie San Juan Capistrano, což vedlo k zakládání vesnic v blízkosti misie. Pozemky na nichž stojí San Clemente několikrát měnily majitele. Roku 1925 Ole Hanson, bývalý starosta Seattlu koupil pozemek o výměře 8 km. Hanson věřil, že zdejší příjemné klima, nádherné pláže, a úrodná půda poslouží jako útočiště lidem, kteří jsou již unaveni ruchem velkých měst. Nové město pojmenoval po blízkém ostrově San Clemente. Hansonova vize města byla založit klasickou přímořskou rekreační oblast. Kvůli tomu byla vydána městská vyhláška, která přikazovala stavět budovy ve městě pouze ve španělském kolonizačním architektonickém stylu. Nicméně tato vyhláška neměla dlouhého trvání, a tak centrum města poskytuje vcelku rozmanité architektonické styly. Hanson uspěl v propagaci svého nově založeného města, a přilákal tak mnoho lidí lačnících po svém vlastním domě. Hanson založil také hodně veřejných míst, jako bylo například místní molo. Město bylo oficiálně osamostatněno 27. února 1928. Roku 1969 zakoupil president Richard M. Nixon část jednoho komplexů budov, které zde vytvořil Ole Hanson. Nixon ji začal říkat \"La Casa Pacifica\", ale často byl komplex nazýván \"Bílým Domem Západu\". La Casa Pacifica se rozkládá nad jedním z nejlepších surfovacích míst na celém západním pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "San Clemente se rozkládá na 51 km, ze kterých je 2 km voda. Město má příjemné přímořské klima s teplotami celoročně dosahujícím k průměrné teplotě 21 °C. Nejteplejším měsícem je srpen s průměrnou teplotou 26 °C. Naopak nejchladnějším měsícem je prosinec s průměrnou teplotou 18 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Clemente je nejjižněji položené město v okrese Orange. K roku 2010 zde žilo 63,522 obyvatel. San Clemente je především známo pro své krásné výhledy na Tichý Oceán a okolní kopce. Slogan města je \"Španělská vesnice u moře\", a to díky tomu, že většina města je postavena ve Španělském koloniálním architektonickém stylu.", "tgt_summary": "La municipalité de San Clemente est située dans le comté d’Orange, dans l’État de Californie, aux États-Unis. Lors du recensement de 2010, elle comptait.", "id": 1999641} {"src_title": "Sam Simon", "tgt_title": "Sam Simon", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Byl z čtvrté generace Kaliforňanů, vyrůstal v Beverly Hills a Malibu. Při studiu psychologie na Stanfordově univerzitě dělal kreslíře školního periodika a také v \"San Francisco Chronicle\" a \"San Francisco Examiner\". Po dokončení studia v roce 1977 nastoupil do studia Filmation, kde se podílel mimo jiné na pořadech \"Fat Albert and the Cosby Kids\" a \"The New Adventures of Mighty Mouse and Heckle and Jeckle\". V polovině 80. let už měl za sebou scénář k epizodě seriálu \"Barney Miller\" a práci na seriálech \"Taxi\" (1981–1983) či \"Na zdraví\" (\"Cheers\", 1982–1985). Do konce desetiletí napsal scénář ke třem dílům \"It's Garry Shandling's Show\" a stal se výkonným producentem pořadu \"The Tracey Ullman Show\". V \"Simpsonových\" působil jako dramaturg, tvůrce postav, kreativní konzultant a supervizor i scenárista. Asi nejvíce je znám díky vytvoření řady postav tohoto seriálu, včetně Jacqueline Bouvierové. V roce 1993 z produkce seriálu odešel, ale ponechal si titul výkonného producenta. V letech 1994–1995 vytvořil a působil jako výkonný producent i scenárista \"The George Carlin Show\", v letech 1998–2003 byl pomocným producentem a režisérem \"The Drew Carey Show\". Často přispíval také do \"The Howard Stern Show\". Jedním z jeho posledních angažmá byla pozice výkonného konzultanta v seriálu \"Anger Management\" v letech 2012–2013. Získal celkem 9 ocenění Emmy, z toho 7 za \"Simpsonovy\" a 2 za \"The Tracey Ullman Show\". Koncem roku 2013 obdržel Cenu Valentina Davise od Writers Guild of America.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V letech 1984–1991 žil v bezdětném manželství s herečkou Jennifer Tillyovou. V roce 2000 se oženil s modelkou Jami Ferrelovou, avšak toto manželství mělo jen třítýdenní trvání. V roce 2002 založil Nadaci Sama Simona, která se soustředila na záchranu a umístění zatoulaných psů do domovů. V roce 2012 mu byla diagnostikována zhoubná střevní rakovina s tím, že mu zbývá nejvýše půl roku života. Toto období přežil, zemřel 8. března 2015 ve svém domě v losangelské čtvrti Pacific Palisades.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sam Simon (6. června 1955 Los Angeles – 8. března 2015 Los Angeles) byl americký televizní producent a scenárista, společně s Mattem Groeningem a Jamesem L. Brooksem tvůrce animovaného seriálu \"Simpsonovi\".", "tgt_summary": "Sam Simon, né le à Los Angeles en Californie et mort le dans le quartier de Los Angeles, Pacific Palisades, est un scénariste, producteur, réalisateur et animateur américain, particulièrement connu pour avoir participé à la création de la série télévisée d'animation \"Les Simpson\". C'est également un joueur de poker, manager de boxe, défenseur des droits des animaux et philanthrope. ", "id": 2252770} {"src_title": "Backstreet Boys", "tgt_title": "Backstreet Boys", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1993 – 95: Začátky.", "content": "Kapelu stvořil americký businessman \"Lou Pearlman\", kterého nejvíce inspiroval úspěch New Kids on the Block v 80. letech. Po řadě konkurzů v letech 1992 a 1993 měl tři chlapce, těmi byli \"AJ\", \"Nick a\" \"Howie\". Posledními členy byli \"Kevin\" a jeho bratranec \"Brian\", který se stal členem kapely na základě konkurzu přes telefon. Lou Pearlman poprosil svého přítele, aby produkoval a napsal první písně kapely. První koncert měla kapela 8. června 1993 v Orlandu na Floridě, který navštívilo 3 000 mladistvých. Další vystoupení měli na školách a v marketech. V Evropě jejich popularita rostla až v roce 1996 ocenění od německých diváků pro nejlepší mezinárodní kapelu a jejich píseň \"I'll Never Break Your Heart\" se dostala na první místo rakouské hitparády. Jejich album se dočkalo velkých úspěchů. Platinové bylo v Německu a absolvovali turné po Asii a Kanadě. Stali se nejúspěšnějším debutujícím umělcem.", "section_level": 2}, {"title": "1996–97: Debut, celosvětový úspěch a Backstreet's Back.", "content": "V roce 1997 získali v USA velkou popularitu formace jako Hanson nebo Spice Girls. Proto se manažer a nahrávací společnost Jive Records rozhodli vydat album i ve Spojených státech. Do té doby kapela prodala 8,5 milionů desek po celém světě. Prvním singlem, který vyšel, byla píseň \"Quit Playing Games with My Heart\", která vyšla v srpnu 1996 a vyletěl na první místa téměř ve všech hitparádách na celém světě. V Billboard Hot 100 se dostal na druhé místo a obou alb se prodalo přes 28 milionů kusů. V roce 1997 začala vést kapela i soudní řízení se svým manažerem Louem Pearlmanem, který si bral 75 % zisků kapely a peníze vkládal do svého dalšího projektu 'N Sync. V roce 1998 musel hlavní zpěvák \"Brian\" podstoupil operaci srdce, kterou kvůli povinnostem v kapele už dvakrát odložil. Později musela kapela rušit i vystoupení v Minnesotě, jelikož sestra \"Howieho zemřela\". V říjnu obdržela kapela klíč od města Orlando za charitativní pomoc. Dne 17. února 1999 obdržela kapela za svou debutovou desku diamantové ocenění pro 10 milionů prodaných kusů. V tomto roce také skončil soudní spor s jejich manažerem, který ukončili dohodou. Kapela manažera vyplatila a on na oplátku odešel.", "section_level": 2}, {"title": "1998 – 99: Millennium.", "content": "Dne 18. května 1999 vydala kapela další desku nazvanou Millennium a hned v prvním týdnu se prodalo přes 1,13 milionu kopií. Album se stalo nejrychleji prodávaným albem a časopis Rolling Stone oznámil, že by čísla prodeje za první tři týdny byla ještě větší, kdyby byly větší zásoby na skladech. Desky se prodalo přes 40 milionů kopií. První singl z desky, který se jmenoval \"I Want It That Way\", se dostal na první místo v celkem 18 zemích na celém světě. Deska samotná obdržela zlaté nebo platinové ocenění ve 45 zemích a získala pět nominací na cenu Grammy Award. V srpnu se vydala kapela na turné a 765 000 lístků bylo rozprodáno během několika hodin. Ohromný úspěch alba Millennium jim vynesl i novou nahrávací smlouvu v hodnotě 60 milionu dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "2000–01: Black and Blue a The Hits – Chapter One.", "content": "V listopadu 2000 vydala kapela další desku nazvanou Black & Blue. Během propagace vytvořili další rekord. Během sta hodin navštívili všech pět kontinentů. Alba se prodalo v prvním týdnu přes 1,9 milionu kusů, a stali se tak první kapelou, které se podařilo se dvěma alby prorazit hranici jednoho milionu prodaných nosičů během jednoho týdne. Celkově se alba prodalo přes 15 milionů. V roce 2001 vyjela skupina na celosvětové turné, to ale muselo být přerušeno, protože \"AJ\" se musel léčit z depresí a drog. Turné odložili až na září 2001. Dne 11. září 2001 ale při útocích na obchodní centrum zemřel člen jejich crew se svou těhotnou manželkou. Přesto na turné vyjeli. V říjnu 2001 vydala kapela kolekci svých největších hitů nazvanou. Album obsahovalo všechny zásadní písně skupiny a celosvětový prodej činil 6 milionu kusů.", "section_level": 2}, {"title": "2002–04: Přestávka.", "content": "V roce 2002 skupina odešla od své zastupitelské společnosti The Firm s touhou si odpočinout. \"Nick\" vydal své sólové album, které nazval \"Now or Never\" a nejvýše se dostalo v USA na 17. místo. V listopadu 2002 se Brian stal otcem. Alex přijal pozvání do známé Show Oprah Winfrey, kde přiznal, že užíval drogy i alkohol. Překvapivě se v show objevil i zbytek kapely a po dvou letech společně zazpívali.", "section_level": 2}, {"title": "2004–06: Never Gone a Richardsonův odchod.", "content": "Po tříleté pauze vyšel v roce 2005 singl Incomplete a následovalo i album nazvané Never Gone. Album dostalo název po písni, kterou napsal Kevin pro svého otce, který zemřel. Album se ale nedočkalo příliš kladného přijetí, jelikož kapela rázně změnila styl a to se nelíbilo fanouškům ani kritikům. V tom samém roce vydal své sólové album i hlavní zpěvák Brian. Album se jmenuje Home Alone a umístilo se na prvním místě americké křesťanské albové hitparády. Dne 23. června 2006 opustil skupinu nejstarší člen Kevin s tím, že se chce věnovat svým záležitostem, ale kapele popřál do budoucnosti jen to nejlepší.", "section_level": 2}, {"title": "2006–11: Unbreakable a This Is Us.", "content": "Novější album, které vyšlo v roce 2007 je žánrově různorodé. První singl z alba dostal název \"Inconsolable\". Nejnovější album bylo vydáno na začátku roku 2009 a podle něho se také jmenuje celosvětové turné, kterého se zúčastnili AJ, Howie, Nick a Brian. Album pojmenovali podle nejnovějšího singlu This is us. Jedna z jejich zastávek ve svém turné byla také v ČR a to 30. listopadu 2009.", "section_level": 2}], "src_summary": "Backstreet Boys (v překladu \"uličníci\") jsou americká hudební skupina, která se řadí mezi nejúspěšnější boy bandy v historii. Prodali přes 100 milionů alb a jsou nejprodávanějším boy bandem všech dob. ", "tgt_summary": "Les Backstreet Boys (aussi appelé BSB) est un groupe de pop américain formé en 1993 à Orlando, en Floride. Le boys band est originellement composé de Brian Littrell, Nick Carter, Kevin Richardson, Howie Dorough,et A. J. McLean. Ils ont vendu plus de 130 millions d'albums à travers le monde et ont gagné un nombre important de prix et d'oscars de l'industrie de la musique et du disque. Il s'agit du boyband le plus vendeur de toute l'histoire de la musique. ", "id": 2137498} {"src_title": "Midwichské kukačky", "tgt_title": "Le Village des damnés (roman)", "src_document": [{"title": "Děj knihy.", "content": "Pan a paní Gayfordovi bydlí ve vesničce jménem Midwich. Jednoho dne, když se vrací z Londýna domů, zjistí, že obec je uzavřena. Celý Midwich totiž z nenadání usnul hlubokým jednodenním spánkem. Díky plukovníkovi Bernardovi se pan Gayford dovídá informace, které se jinak na povrch nedostávají, a také se on a jeho žena stávají informátory armády. Několik dní po události se zdá, že je vše opět v pořádku, pak se ale všechny plodné ženy dozví, že jsou těhotné. Po čase se jim narodí děti, které jsou obdařeny nadpřirozenou schopností telepatie - disponují kolektivním vědomím, díky němuž mohou ovládat chování obyvatel vesnice. Vláda a příslušné orgány se snaží celou záležitost tajit, ovšem podivných jevů a vyhrocených konfliktů mezi Dětmi (jak jsou zvláštní bytosti nazývány) a vesničany přibývá. Na obzoru je konflikt dvou civilizací, z něhož pozemšťané nemohou vyjít vítězně - přes různé vstřícné kroky a pokusech o vzájemně tolerantní soužití především ze strany Zellabyho a některých dalších obyvatel. S tím ostře kontrastuje poněkud pudové chování většiny obyvatel Midwiche, kteří čím dál ostřeji vnímají Děti jako něco nežádoucího, ohrožujícího. Projevuje se u nich silný pud sebezáchovy, jež může přerůstat až do pradávného boje o zachování druhu - chtějí \"kukačky\" zlikvidovat i za cenu fyzického násilí. Ovšem jakým způsobem vliv Dětí izolovat, jak je pacifikovat, když jsou si dobře vědomi svých schopností? Co se stane, až přestanou být Dětmi a dospějí? Události naberou spád, když se hlavní protagonisté dozvědí, že podobných míst, kde se objevily další Děti, je ve světě více. Každá kultura, každé politické zřízení se s tímto jevem vyrovnává po svém, ale vždy tvrdě. Nezáleží na tom, zda jde o eskymáckou kolonii, domorodou vesnici v Africe ci městečko na Sibiři. Vědomí, že to, co se v podobě dětí objevilo, může znamenat konec lidské civilizace, přirozená nedůvěra k neznámému a prostý boj o přežití (to vše si postižená lidská komunita uvědomuje na základě svého stupně společenského rozvoje) vede k nekompromisnímu zlikvidování všech Dětských skupin po okolním světě. Toho si začíná být vědom i pan Zellaby, který se rozhodne sám zničit kolonii Dětí v Midwichi. Jeho rozhodnutí je o to bolestivější, že výchově, vzdělávání Dětí a pokusům o jejich včlenění do lidské společnosti věnoval mnoho úsilí. Jeho rozhodnutí však uspíší vlastní vize Dětí o podrobení si lidské civilizace se vším všudy. Soužití dvou kultur není možné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Midwichské kukačky (anglicky \"The Midwich Cuckoos\") je sci-fi román anglického spisovatele Johna Wyndhama vydaný v roce 1957, který vypráví o záhadném narození dětí s nadpřirozenými schopnostmi (jež se částečně liší od lidí) a o následujících událostech v Midwichi. ", "tgt_summary": "Le Village des damnés (titre original : \"The Midwich Cuckoos\") est un roman de science-fiction écrit par John Wyndham, publié en 1957. ", "id": 701173} {"src_title": "R. Kelly", "tgt_title": "R. Kelly", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se roku 1967 v Chicagu. Žil se svými třemi sourozenci (jednou sestrou a dvěma bratry) a svobodnou matkou Joanne, která byla zpěvačkou a členkou Baptistů. Svého otce nikdy nepoznal. V osmi letech začal zpívat v kostelním sboru. Do jejich domácnosti často docházely další ženy, příbuzné či kamarádky jeho matky a babičky. Když byl ve věku mezi osmi a čtrnácti lety byl dle svých slov několikrát sexuálně zneužit starší ženou. S touto zkušeností se svěřil až v roce 2012 ve své autobiografii \"Soulacoaster\". V jedenácti letech byl postřelen partičkou, která mu chtěla ukrást kolo. Od roku 1981 navštěvoval střední školu Kenwood Academy. Jeho tamní učitelka hudební výchovy ho výrazně podporovala v rozvoji jeho talentu. Přiměla ho vystoupit na školní talentové show, kde zazpíval píseň „Ribbon in the Sky“ od Stevieho Wondera. Kelly tehdy kvůli trémě zpíval ve slunečních brýlích, ovšem v soutěži nakonec zvítězil. V téže době hrál také na škole basketbal. Na škole se plně projevila jeho specifická porucha učení, kterou mu v té době nikdo nediagnostikoval a neléčil, podle dohadů trpěl dyslexií, kvůli které nedokázal příliš dobře psát nebo číst. Ze školy byl nakonec vyloučen. Po vyloučení ze školy se začal živit jako pouliční zpěvák. Roku 1989 s kamarády Markem McWilliamsem, Vincentem Walkerem a Shawnem Brooksem založili skupinu MGM (Musically Gifted Men). V roce 1990 skupina vydala singl „Why You Wanna Play Me“. Později zazářili v televizní talentové soutěži \"Big Break\", ve které Kelly zvítězil a získal 100 000 amerických dolarů. Následně se však rozpadli. V roce 1993 mu na rakovinu zemřela jeho matka Joanne, se kterou si byl velmi blízký a po které později pojmenoval svou dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1992–1996: Born Into the 90's, 12 Play a R. Kelly.", "content": "Roku 1991 získal smlouvu u Jive Records, kde sestavil novou podpůrnou skupinu Public Announcement, s níž v roce 1992 vydal album \"Born into the 90's\". Album bylo nahráno v tehdy populární vlně žánru new jack swing. Nejúspěšnějším singlem byla píseň „Honey Love“ (39. příčka v žebříčku Billboard Hot 100). Následně se skupina vydala na turné. Ovšem již v lednu 1993 Kelly skupinu opustil. V roce 1993 nahrával svůj sólo debut \"12 Play\", který vyšel v listopadu 1993. Album zaznamenalo obrovský úspěch, umístilo se na druhé příčce žebříčku Billboard 200 a později se stalo 6× platinovým. Zásluhu na tom měl i nosný singl „Bump n' Grind“ (1. příčka v Billboard Hot 100), který strávil tehdy rekorních 12 týdnů na první příčce žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs, a dále singly „Your Body's Callin'“ (13. příčka) a „Sex Me“ (20. příčka). Po takto náhlém úspěchu se stal předmětem zájmu dalších osobností hudebního byznysu. Díky tomu zařídil smlouvu své protégé zpěvačce Aaliyah, které v té době bylo patnáct let. U Jive Records vydala v květnu 1994 svůj debut s názvem \"Age Ain't Nothing But a Number\", který celý produkoval a napsal Kelly. Album se umístilo na 18. příčce žebříčku Billboard 200 a nakonec se ho prodalo přes tři miliony kusů. Album provázely singly „Back & Forth“ (5. příčka) a „At Your Best (You Are Love)“ (6. příčka). Téhož roku napsal a produkoval dva první hitové singly ženského R&B dua Changing Faces „Stroke You Up“ (3. příčka) a „Foolin' Around“ (38. příčka). Dále se věnoval remixování hudby, a to nejen své. V roce 1994 ještě stihl zremixovat hit „Any Time, Any Place“ od Janet Jackson, který byl vydán na jejím albu \"Janet Remixed\" (1995). V roce 1995 napsal a produkoval hitový singl „You Are Not Alone“ (1. příčka), který nazpíval Michael Jackson. Za tuto píseň si Kelly vysloužil svou první nominaci na cenu Grammy. V listopadu 1995 svůj úspěch potvrdil svým druhým albem \"R. Kelly\". Album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 (jako jeho první). Později se stalo 5× platinové. Bylo provázeno vydáním tří platinových singlů: „You Remind Me of Something“ (4. příčka), „Down Low (Nobody Has to Know)“ (ft. The Isley Brothers) (4. příčka) a „I Can't Sleep Baby (If I)“ (5. příčka). Po vydání alba se vydal na dlouhé americké turné s názvem Down Low Top Secret Tour, na kterém ho doprovázel například rapper LL Cool J. Rok poté, co vydal své druhé album, spatřil v listopadu 1996 světlo světa singl „I Believe I Can Fly“, který vyšel jako singl soundtracku k filmu \"Space Jam\". Singl se umístil na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a zabodoval i v dalších zemích. Jednalo se o jeho první mezinárodní hit. V roce 1998 byla píseň oceněna třemi cenami Grammy. V roce 2004 ji časopis Rolling Stone zařadil mezi 500 nejlepších písní všech dob.", "section_level": 2}, {"title": "1997–2001: Basketbal, R. a TP-2.COM.", "content": "V roce 1997 se Kelly upsal basketbalovému týmu Atlantic City Seagulls v lize United States Basketball League. V lize hrál s týmem tři sezóny, během kterých jeho tým pokaždé vyhrál pohár. Po úspěchu singlu „I Believe I Can Fly“ dostal Kelly nabídku produkovat i další soundtracky. V roce 1997 vyšel soundtrack k filmu \"Batman a Robin\", ze kterého pochází Kellyho singl a další mezinárodní hit „Gotham City“ (9. příčka). Dále lze zmínit soundtrack k filmu \"Doživotí\" (1999), který Kelly produkoval spolu se zpěvákem Wyclefem Jeanem. Vydání soundtracku bylo podpořeno singlem „Fortunate“ (4. příčka), který produkoval a napsal Kelly, ale nazpíval zpěvák Maxwell. Kelly v roce 1998 založil svůj vlastní nahrávací label s názvem Rockland Records. Jako první album zde vydal debut své další protégé, R&B zpěvačky Sparkle. Eponymní album, které kompletně napsal a produkoval Kelly, se umístilo na 3. příčce v žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Vedoucím singlem byla píseň „Be Careful“. Jako tradičně byl listopad vyhrazen vydání dalšího sólo alba – \"R.\" (1998). Jednalo se o jeho první dvojalbum. Spojuje přitom několik žánrů od popu, přes pouliční rap, až po blues. Současně se poprvé spojil s dalšími hudebními producenty a umělci. Výsledkem bylo jeho nejúspěšnější album, kterého se, i přesto, že debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200, v USA prodalo přes osm milionů kusů; a další čtyři miliony ve zbytku světa. Z alba pochází megahit „I'm Your Angel“ (1. příčka), duet se Céline Dion, a dále singly: „If I Could Turn Back the Hands of Time“ (12. příčka) „When a Woman's Fed Up“ (22. příčka) a „Did You Ever Think“ (ft. Nas) (27. příčka). Na albu byl rovněž zařazen také dříve zveřejněný singl „I Believe I Can Fly“. V listopadu 2000 následovalo páté album \"TP-2.com\", které odkazovalo k jeho debutovému albu. Oproti předchozímu albu, toto opět celé produkoval a napsal sám. Album, jako jeho druhé, debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a celkově se stalo 4× platinovým. Album bylo doprovozeno vydáním singlů „I Wish“ (14. příčka), „Fiesta (Remix)“ (ft. Jay-Z a Boo & Gotti) (6. příčka) a „Feelin' on Yo Booty“ (36. příčka). V roce 2001 vydal singl k soundtracku filmu \"Ali\" s názvem „The World's Greatest“ (34. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "2002–2003: The Best of Both Worlds a Chocolate Factory.", "content": "Po úspěchu písně „Guilty Until Proven Innocent“ (82. příčka) od rappera Jay-Z, na které Kelly hostoval, a singlu „Fiesta (Remix)“, na které naopak hostoval Jay-Z, začali v roce 2001 zvažovat vydání společného alba. Album \"The Best of Both Worlds\" bylo vydáno v březnu 2002. Debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Album bylo propagováno jako spojení odlišných R&B a Hip-Hop světů Afroameričanů. Nicméně vydání alba bylo provázeno frustrací, jelikož téměř měsíc před termínem vydání uniklo na internet. Album se k tomu dočkalo vcelku vlažného přijetí u kritiků. V téže době pracoval Kelly na svém dalším sólovém albu s názvem \"Loveland\". To však v květnu 2002 celé uniklo na internet, Kelly se ho proto rozhodl přehrát a v únoru 2003 vydal album \"Chocolate Factory\". Album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se 2× platinovým. Z alba pochází mezinárodní hit „Ignition (Remix)“ (2. příčka). Dále také singly „Snake“ (ft. Big Tigger) (16. příčka) a „Step in the Name of Love (Remix)“ (9. příčka). V září 2003 vydal svůj první výběr z hitů, kompilační album \"The R in R&B Collection Volume 1\", album se umístilo na 4. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se 3× platinovým. Spolu s ním vyšlo také DVD video album, které se stalo platinovým. Kompilační album obsahovalo nový singl „Thoia Thoing“ (13. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "2004–2005: Happy People/U Saved Me a TP.3 Reloaded.", "content": "V srpnu 2004 vydal své šesté sólo album \"Happy People/U Saved Me\", které bylo opět dvojalbem. První disk byl plný pozitivních písní pro dobrou náladu, zatímco druhý byl nahrán v žánru gospel. Z alba pochází singl „Happy People“ (19. příčka). Album se stalo 3× platinovým. Téhož roku zpíval hymnu USA během zápasu světového šampionátu v boxu. V říjnu 2004 se znovu spojil s rapperem Jay-Z a vydali společné album \"Unfinished Business\". To debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Z alba pochází singl „Big Chips“ (39. příčka). Po vydání alba následovalo společné turné, které bylo ovšem poznamenáno narůstajícími spory mezi oběma protagonisty. Podle zpráv Kelly nedodržoval termíny a Jay-Z zase odcházel v půlce koncertu poté, co usoudil, že reflektory více sledují Kellyho. Během turné tak Jay-Z bratranec Tyran Smith zaútočil na Kellyho pepřovým sprejem. Kvůli sporům v turné pokračoval sám již jen Jay-Z. Kelly na to reagoval žalobou o 75 milionů dolarů ušlého zisku. Jay-Z podal proti Kellymu vlastní žalobu, ale soudce se sporem odmítl zabývat. V červenci 2005 vydal Kelly své sedmé album \"TP.3 Reloaded\". Album debutovalo na 1. příčce a v USA se ho prodalo přes milion a půl kusů. Obsahuje také prvních pět dílů Kellyho televizní „opery“ \"Trapped in the Closet\". Píseň „Trapped in the Closet, Chapter 1“ se umístila na 22. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Po vydání alba se vydal na turné Live the Light It Up Tour, ze kterého pořídil DVD záznam. V říjnu 2005 vydal kompilační album \"Trapped in the Closet: Chapters 1–12 \", které se stalo 2× platinovým.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2010: Double Up, Untitled, Epic a Love Letter.", "content": "V květnu 2007 vydal své osmé album \"Double Up\". Z alba pochází platinový hit „I'm a Flirt (Remix)“ (ft. T.I. a T-Pain) (12. příčka). Původní verze písně „I'm a Flirt“, byla vydána v roce 2006 proti Kellyho vůli jako skrytý bonusový materiál na albu \"The Price of Fame\" od rappera Bow Wow. Úspěšný byl také další singl „Same Girl“ (20. příčka), duet se zpěvákem Usherem. Album obsahuje také píseň „Rise Up“, která je vzpomínkovou písní pro oběti masakru na Virginia Tech. Po vydání alba se vydal na turné, kde mu dělal předskokana například zpěvák Ne-Yo. Ten byl po dvou koncertech z tour odvolán. Oficiálním důvodem byly nesrovnalosti ve smlouvě, ovšem sám Ne-Yo prohlašoval, že skutečným důvodem bylo, že měl od kritiků a fanoušků lepší odezvu než R. Kelly. Ne-Yo celý spor řešil žalobou na promóterskou společnost Rowe Entertainment. V roce 2007 vydal také druhou část své „opery“ \"Trapped in the Closet: Chapters 13–22\", video album se stalo platinovým. V roce 2008 poprvé hovořil o svém dalším albu, které mělo nést název \"12 Play: Fourth Quarter\", ovšem jeho termín vydání byl několikrát odložen. Důvodem byl i neúspěch původního singlu „Hair Braider“. V červenci 2008 album uniklo na internet. Oficiální datum vydání však nikdy nebylo stanoveno. V červnu 2009 vydal svůj první mixtape \"The Demo Tape (Gangsta Grillz)\", který sestavili DJ Skee a DJ Drama. V listopadu 2009 mu, po několika odloženích, konečně vyšlo deváté album s názvem \"Untitled\". Jediným úspěšnějším singlem byla píseň „Number One“ (ft. Keri Hilson) (59. příčka). Album se umístilo na 4. příčce žebříčku Billboard 200 a jako jeho první neobdrželo žádnou certifikaci za prodej. V roce 2010 vyhrál se svou písní „Sign of Victory“, výběrové řízení na oficiální hymnu fotbalového mistrovství světa pořádaného v JAR. Tato píseň vévodí albu \"Listen Up! (FIFA World Cup 2010 Album)\". Doprovod v písni obstarali členové sboru \"Soweto Spiritual Singers\". Píseň předvedl na úvodní ceremonii šampionátu. Od té doby pracoval na svém plánovaném desátém albu s názvem \"Zodiac\", ale později oznámil, že změnil koncept alba a začal pracovat na dvou albech odlišných stylů nazvaných \"Epic\", jedná se o kompilaci jeho starších písní o lásce doplněné o pět noých písní, ta byla vydána 21. září 2010, a \"Love Letter\", z něhož vyšel singl „When a Woman Loves“ (93. příčka), jedná se o soulovou skladbu s atmosférou druhé poloviny minulého století. Album bylo vydáno v prosinci 2010 a celkem se ho v USA prodalo okolo 650 000 kusů, za což obdržel zlatou certifikaci. Šlo o jeho poslední album vydané u Jive Records, kde vydal svých prvních deset alb, pět kompilačních alb a pět video alb. Důvodem bylo, že mateřská společnost labelu RCA Music Group zrušila všechny své podlabely, které spojila do nového labelu RCA Records. Kellyho smlouva tak byla de facto jen převedena.", "section_level": 2}, {"title": "2011–2016: Write Me Back, Black Panties a The Buffet.", "content": "V červenci 2011 byl převezen do chicagské nemocnice, aby podstoupil operaci krku. Příčinou bylo prasknutí abscesu v mandli. Z nemocnice byl propuštěn po pár dnech. Z operace se zotavil. V listopadu 2011 zveřejnil první novou píseň, kterou nahrál od podstoupení operace. Na přelomu let 2011 a 2012 Kelly produkoval soundtrack k filmu \"Záblesk slávy\", pro který napsal a produkoval i několik písní, které ale nazpívali jiní umělci. Ve filmu vystupovaly zpěvačky a herečky Jordin Sparks a Whitney Houston, pro kterou to byl poslední film před její smrtí. Kelly na jejím pohřbu zazpíval baladu „I Look to You“, kterou pro ni napsal a kterou Whitney Houston nazpívala pro své poslední album. Jeho jedenácté studiové album nese název \"Write Me Back\". Bylo vydáno 26. června 2012 a néslo se ve stejném hudebním duchu jako album předchozí. Žádný ze singlů v hitparádách nezabodoval. Album debutovalo na 5. příčce žebříčku Billboard 200 a opět neobdrželo žádnou certifikaci za prodej. V létě 2012 mu vyšly knižní memoáry \"Soulacoaster\". Na přelomu let 2012 a 2013 vystupoval na turné The Single Ladies Tour, kde ho doprovázela zpěvačka Tamia. Vystupoval také na řadě festivalů a spolupracoval s mnoha umělci. V prosinci 2013 vydal své dvanácté album \"Black Panties\", se kterým se vrátil více k popovému zvuku. Singl „My Story“ (ft. 2 Chainz) se umístil na 89. příčce žebříčku Billboard Hot 100, kam se se svojí písní vrátil poprvé od roku 2010. Na album navázal o dva roky později s prosicovým vydáním svého třináctého alba \"The Buffet\" (2015). Album debutovalo na 16. příčce žebříčku Billboard 200 a neobdrželo žádnou certifikaci za prodej. Stejně tak v hitparádách neuspěly ani vydané singly. V říjnu 2016 vydal své první vánoční album \"12 Nights of Christmas\", které původně plánoval k vydání na Vánoce 2014. Album debutovalo na 177. příčce žebříčku Billboard 200.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Podle několika reportáží se v roce 1994 tehdy dvacetisedmiletý R. Kelly oženil s tehdy patnáctiletou zpěvačkou Aaliyah. Svatba měla proběhnout během soukromého obřadu v Cook County (Illinois). Aaliyah měla později přiznat, že autoritám lhala o svém věku. Manželství bylo oficiálně anulováno v únoru 1995. Ovšem dlouhou dobu Kelly i Aaliyah svatbu popírali. Případ přestal být řešen v roce 2001, kdy Aaliyah zemřela během letecké havárie. V roce 1996 se Kelly oženil s tanečnicí Andreou Lee, se kterou měl tři děti. V září 2005 však Andrea Lee zažádalo o soudní zákaz styku, který měl Kellymu zamezit přístup k rodině. Důvodem měla být hádka, která přerostla v domácí násilí. V roce 2006 pár požádal o rozvod, který byl dokončen v roce 2009. Kelly se za dobu své kariéry věnoval řadě charitativních akcí.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy se zákonem.", "content": "R. Kelly byl předmětem několika obvinění ze sexuálního znásilnění, žádné ovšem nevedlo k jeho odsouzení. V únoru 2002 se objevilo video, na kterém údajně R. Kelly má sexuální styk a močí na nezletilou dívku. Video zaslal neznámý člověk chicagským novinám. Článek s videem byly zveřejněny v době, kdy Kelly vystupoval na zimních olympijských hrách v Salt Lake City. Kelly tehdy popřel, že by byl mužem na záznamu. V červnu 2002 byl obviněn z několika případů dětské pornografie. Údajná oběť ovšem odmítla vypovídat u soudu. Kelly byl následně během soudního přelíčení v roce 2008 shledán nevinným. Vedle tohoto sporu byl Kelly v roce 2003 zadržen za držení dětské pornografie, kterou nalezli policisté během domovní prohlídky, nicméně v roce 2004 byl případ zamítnut kvůli nedodržení formálního postupu. V roce 2017 se na internetu objevila zpráva, že tři páry rodičů obviňují Kellyho z toho, že držel jejich dcery ve svém sexuálním kultu. Ovšem Kelly, stejně jako údajné oběti, odmítli, že by se tak stalo. Příběhů se chytla BBC a připravila dva speciální investigativní pořady \"R Kelly: Sex, Girls and Videotape\" a \"R Kelly: The Sex scandal continues\". V roce 2019 BBC vypátralo ženu jménem Asante McGee, která tvrdí, že žila spolu s dalšími ženami v domácnosti Kellyho, který je měl omezovat na svobodě. V dubnu 2017 ho bývalá partnerka obvinila z toho, že jí úmyslně nakazil sexuálně přenosnou nemocí. Kelly i toto obvinění odmítl. V březnu 2018 hnutí Time's Up, zaměřující se na sexuální násilí, vyzvalo veřejnost k bojkotu Kellyho hudby. Bojkot byl na sociálních sítích doprovázen hashtagem #MuteR.Kelly. V květnu hudební streamovací platforma Spotify v reakci oznámila, že nebude propagovat a zvýrazňovat Kellyho hudbu. To samé se týkalo také hudby rappera XXXTentacion. O dva dny později se přidaly také platformy Apple Music a Pandora. Brzy poté se ovšem z řad hudebníků začala ozývat kritika, jelikož šlo o cenzuru neodsouzeného umělce. Spotify proto ihned poté své rozhodnutí zvrátilo. Sám R. Kelly vydal v červnu 2018 hudební odpověď, devatenáctiminutovou zpověď „I Admit“. Ovšem oproti očekávání z názvu se v ní k žádnému zločinu nepřihlásil. Naopak všechna obvinění znovu odmítl. V lednu 2019 odvysílala televizní stanice Lifetime dokument \"Surviving R. Kelly\", který popisoval obvinění několika žen, které tvrdily, že je Kelly zneužil, což on sám opět odmítl. Negativní publicita spojená s hashtagem #MuteR.Kelly vedla k tomu, že s ním nahrávací společnost RCA Records rozvázala kontrakt. V únoru 2019 byl obžalován z 10 případů sexuálního zneužití způsobených pod nátlakem. Z vazby byl propuštěn po zaplacení kauce ve výši jednoho milionu dolarů. V červenci byl zatčen v rámci federálního případu páchání sexuálních zločinů a bránění výkonu spravedlnosti. Čelí tak obvinění v oblasti dětské pornografie, únosu a nucené práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Sylvester Kelly (* 8. ledna 1967 Chicago, Illinois, USA), spíše známý jako R. Kelly je americký zpěvák, skladatel, hudební producent, multiinstrumentalista, režisér hudebních klipů a bývalý basketbalista. Během své kariéry pomohl redefinovat žánry R&B a Hip hop, díky čemuž si vysloužil tituly „King of R&B“ a „King of Pop-Soul“. Svoji hudební kariéru započal ve skupině Public Announcement v roce 1992. Následujícího roku se vydal na sólovou dráhu svým debutem \"12 Play\". ", "tgt_summary": "R. Kelly, nom de scène de Robert Sylvester Kelly, né le à Chicago, dans l'Illinois, est un chanteur de RnB et de soul, producteur et auteur-compositeur américain. ", "id": 761211} {"src_title": "Odpuštění", "tgt_title": "Pardon", "src_document": [{"title": "Pojem a slovo.", "content": "Povahu odpuštění osvětlují z různých stránek slova. České od-pustit – podobně jako pro-pustit – je odvozeno od slovesa pustit, pouštět a navozuje tedy představu pouta nebo vazby, již oprávněná osoba „pouští z ruky“ a uvolňuje tak osobu povinnou. Řecké \"af-iémi\" i latinské \"re-mittere\" říká doslova od-pustit, zbavit se něčeho. Podobnou souvislost vyjadřuje latinské \"ab-solvere\" a řecké \"apo-lyó\": rozvázat nebo odvázat. Slabší význam vyjadřuje latinské \"indulgere\", povolit, vyhovět. Německé \"ver-geben\" souvisí s \"geben\", dávat, a vyjadřuje tedy, že se oprávněná osoba vzdává svého oprávnění. Podobně anglické \"to for-give\" a francouzské \"par-donner\", jež se také odvozují od významu dávat.", "section_level": 1}, {"title": "Odpuštění dluhu.", "content": "Odpuštění dluhu je vnější akt podobný daru, takže na něm lze sledovat jeho předpoklady, okolnosti, případně podmínky lépe než na ryze vnitřním odpuštění viny, kde je situace méně zřetelná. Odpuštění dluhu je možné jen tam, Naopak není možné, pokud by se závazky z minulosti automaticky rušily, pokud by závazek vznikl nevědomky a tedy za něj nikdo nenesl odpovědnost. Neexistující dluh nelze ovšem odpustit a pokud by dlužník dluh popíral, těžko hovořit o odpuštění. Konečně může dluh odpustit pouze věřitel sám nebo jeho dědicové, a to právě v tom rozsahu, v jakém jsou věřiteli. Je-li věřitelů víc, museli by se dohodnout, anebo může každý odpustit jen svůj podíl na dluhu.", "section_level": 1}, {"title": "Oddlužení.", "content": "Dlouhodobé a fakticky nesplatitelné dluhy mohou silně komplikovat občanský i hospodářský život. Při špatné úrodě si zemědělci museli osivo na příští rok vypůjčit, takže si budoucí situaci ztížili a velmi často se jejich dluhy hromadily. Ve starých kulturách bylo proto časté, že například panovník při nástupu na trůn tyto dluhy zrušil. Tento akt, běžný ještě ve středověku, patrně nesplňuje třetí z výše uvedených podmínek, a neměl by se tedy přesně nazývat odpuštění, nýbrž spíše oddlužení nebo amnestie (z řeckého \"a-mnéstia\", zapomenutí).", "section_level": 2}, {"title": "Odpuštění viny.", "content": "Podmínky a okolnosti odpuštění viny jsou patrně formálně podobné jako u dluhu, komplikují se však mnohoznačností pojmu vina. Karl Jaspers rozlišil čtyři roviny viny: Kriminální i morální vinu může poškozený odpustit pachateli, pokud ji pachatel uzná. Proto se jako podmínka odpuštění obvykle uvádí přiznání, případně i lítost a odhodlání již neškodit. U vážnějších provinění se obvykle očekává i snaha odčinit napravitelné důsledky provinění (satisfakce) a v tradičních společnostech se odpuštění potvrzuje veřejným obřadem, v křesťanských církvích společnou nebo soukromou svátostí smíření. Odpuštění je jediný způsob, který může důsledky provinění definitivně a beze zbytku odstranit ve smíření, obnovení vnitřního míru mezi pachatelem a obětí, proto je odpuštění pro život ve společnosti tak důležité. V moderních společnostech, kde se nepopravuje, je totiž zřejmé, že oba musí dál žít vedle sebe. Na druhou stranu nemůže odpuštění nikdy být automatické a ani příliš snadné, protože by to znamenalo bagatelizování viny. Odpustit tedy neznamená zapomenout, neboť zapomenuté se může kdykoli připomenout a oživit, nýbrž zrušit osten nároku a výčitky, který ve vzpomínce byl. Charles Griswold pokládá odpuštění za způsob, jímž se obnovují vztahy, a děje se podle něho obvykle tím, že si pachatel a poškozený vymění svá vyprávění i stanoviska v dialogu. Pokud se to nestalo a na minulé křivdy se jen zapomnělo, může je nová situace nebo i propaganda znovu aktualizovat, jak se stalo například po rozpadu Jugoslávie mezi Srby a Chorvaty s tragickými důsledky.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie.", "content": "Podobně jako u odpuštění dluhu je i odpuštění viny, smíření mezi lidmi, společensky velice žádoucí. Trvající zášť otravuje společenské prostředí i lidské vztahy a hrozí, že vypukne pomsta. Proto i pokud se nedá dosáhnout skutečného odpuštění, znají i moderní státy institut amnestie, kterým se promíjejí tresty odsouzeným, a institut promlčení, který omezuje možnost podání žaloby na jistou dobu po spáchání činu. V obou případech je ovšem nepromíjejí poškození, nýbrž stát, takže nejde o odpuštění, nýbrž spíše zahlazení trestu.", "section_level": 2}, {"title": "Odpuštění v náboženstvích.", "content": "Odpuštění je sice žádoucí a nezbytné, zřetelně však přesahuje představu spravedlnosti a vybočuje tak z oblasti práva do oblasti mravní a náboženské. Monoteistická individualizovaná náboženství, která počítají s osobní odpovědností a vinou, vesměs odpuštění podporují a vysoce cení. V buddhismu převládá názor, že člověk, který neodpouští, se sám poškozuje a soustřeďuje na výčitky případně myšlenky na pomstu. Na tuto myšlenku navázal Friedrich Nietzsche, který o odpuštění výslovně nemluví, zato pokládá \"duch pomsty\" za to nejhorší, čím člověk i společnosti trpí. V hebrejské Bibli se odpuštění představuje na strašném zločinu krále Davida, který svedl ženu svého bojovníka a když se jeho čin nedá utajit, nechá ho úkladně zabít. Přesto – s pomocí proroka Nátana – dosáhne odpuštění, k němuž ovšem patří i to, že jeho zločiny jsou veřejně známé. Velký důraz klade na obrácení, lítost a odpuštění křesťanství. Ježíš v evangeliu o odpuštění mnohokrát mluví a chápe je jako nutnou podmínku, aby člověk před Bohem obstál. Dluhy a závazky mezi lidmi jsou totiž zanedbatelné proti dluhu, jejž má každý člověk vůči Bohu. To je smysl podobenství o odpuštěném dluhu (Mt 18,23-35). Tento základní dluh nemůže nikdy splatit, může jej však uznat a získat Boží odpuštění (milost), pokud sám odpouští svým dlužníkům. Tato okolnost je tak důležitá, že se výslovně připomíná v základní křesťanské modlitbě Otče náš. Ježíš několikrát dokonce říká, že člověk, který se provinil, nahlédne a lituje své viny je na tom v Božích očích lépe než člověk, který nic špatného nespáchal. Tento velmi paradoxní stav věcí vysvětluje slavné podobenství o ztraceném synu (Lk 15,11-32).", "section_level": 1}], "src_summary": "Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly. V terminologii soukromého práva tedy oprávněná osoba zbavuje povinnou osobu její povinnosti. U drobných přehmatů a dluhů se mluví spíše o prominutí, hranice ovšem není ostrá. Odpuštění se může také vztahovat na sebe sama ve smyslu \"opuštění\" předešlého přesvědčení, které bylo později poznáno za chybné.", "tgt_summary": "Le pardon est le résultat de l'acte de pardonner, la rémission d'une faute. C'est tenir une offense, une faute, pour nulle (ou l'excuser) et renoncer soit – au plan personnel – à en tirer vengeance, soit – au plan institutionnel – à poursuivre et à punir les responsables. Le pardon ne doit pas cependant être confondu avec l'amnistie qui est une simple dispense de peine. ", "id": 2219170} {"src_title": "Hvězdná brána: Návrat", "tgt_title": "Stargate : Continuum", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Tým SG-1 se společně s Jackem O'Neillem účastní tok'erského extrakčního obřadu, při němž má být vyňat z Ba'ala, posledního vládce soustavy, goa'uldský symbiont, což pro něj prakticky znamená popravu, zatímco pro hostitele, jenž mu poskytoval tělo, je to osvobození. Goa'uld přítomným poskytne nejistou informaci, že on je pouze poslední z klonů (viz epizoda „Návrat vysloužilého boha“), zatímco pravý Ba'al je někde jinde s plánem na záchranu. Ten skutečně mezitím podniká akci, cestuje zpět v čase do roku 1939, kdy na Zemi zmasakruje posádku nákladní lodi \"Achilles\", která převáží hvězdnou bránu do USA. Její kapitán, děd Camerona Mitchella, však dokáže přežít natolik dlouho, že Ba'alovi zabrání v úplném zničení plavidla. V současnosti začnou kvůli této změně historie mizet postupně lidé i předměty, počínaje Valou Mal Doran a Teal'cem. O'Neill je navíc zabit Ba'alovým klonem, který se mezitím dokázal vyprostit z pout, ostatní členové týmu, Samantha Carterová, Daniel Jackson a Cameron Mitchell, stihnout otevřít hvězdnou bránu a vkročit do červí díry. Na její druhé straně se ale nenachází Velitelství Hvězdné brány, nýbrž nákladový prostor lodi \"Achilles\", jež zamrzlá driftuje po 70 let Arktidou v alternativní časové linii, kterou vytvořil Ba'al a ve které vojenský program Hvězdná brána neexistuje. Cartertová se domnívá, že časová linie byla změněna při jejich průchodu červí dírou, jež je zároveň ochránila. Poté, co uniknou z potápějícího se plavidla, zachrání je tým vedený plukovníkem Jackem O'Neillem z ponorky USS \"Alexandria\". Generál ve výslužbě Hank Landry sice věří jejich příběhu, který několikrát opakovali při výsleších, povolení pro změnu časové linie je však zamítnuto. V této alternativní realitě se Jackson stále snaží přesvědčit lidi o svých teoriích pyramid jako přistávacích plošinách pro mimozemské lodě, astronautka Carterová zemřela před několika lety při nehodě raketoplánu a Mitchell zde nikdy neexistoval, protože jeho dědeček zemřel při záchraně své lodi před Ba'alovou bombou. Všichni tři nově příchozí jsou od sebe navzájem odděleni a jsou jim přiděleny nové životy, které jsou nuceni žít v odlišných částech USA. Po uplynutí jednoho roku je tým SG-1 povolán zpět do akce, neboť se se nad některými americkými městy objevily goa'uldské průzkumné lodě. Ba'al totiž mezitím porazil ostatní vládce soustav a nyní se společně s Qetesh (v těle Valy) jako svojí královnou a Teal'cem jako prvním mužem chystá dobýt Zemi. Členové SG-1 se dostanou k prezidentu Henrymu Hayesovi a generálu Georgi Hammondovi, kteří je informuji, že na základě jejich zpráv objevili hvězdnou bránu v Antarktidě (viz epizoda „Osamění“) a snaží se dostat na tamní antickou základnu (viz epizoda „Ztracené město“). Pro SG-1 jsou nachystány letouny F-15, kterými mají co nejrychleji doletět na stanici McMurdo a odtud se dostat bránou na Proclarush Taonas, antickou základnu na jiné planetě, kde mají získat ZPM pro napájení antarktické základy. Mezitím se poblíž Země chystá Ba'alova armáda k útoku. K nelibosti svých pobočníků, bývalých vládců soustav, Ba'al oznámí, že se bude k lidem Tau'ri (pozemšťanům) chovat shovívavě. Qetesh má pochybnosti o Ba'alovi a jeho velkých znalostech o Zemi, proto jej zradí a donutí ho, aby jí všechno řekl. Svými loděmi nechá zničit stanici McMurdo u antarktickou základu Antiků a zabije Ba'ala. Teal'c, snící o svobodných Jaffech, které mu nabídl Ba'al, její zradu prohlédne a unikne v al'keshi, Qetesh následně nařídí bombardovat Zemi a sama se chystá najít Ba'alův stroj času. V průběhu mohutného goa'uldského útoku a po zničení McMurda se SG-1 ve stíhačkách snaží dostat do Ruska, neboť Rusové se přiznají, že ze dna oceánu vyzvedli bránu, kterou převážel \"Achilles\", jenž se i s bránou potopil při záchraně SG-1. Během cesty jsou napadeni goa'uldskými kluzáky, zachrání je však letka ruských MiGů-29. SG-1 nakonec dorazí do ruského zařízení s hvězdnou bránou, objeví se tam však i Teal'c se dvěma Jaffy, který se snaží dorazit k Ba'alovu stroji času před Qetesh. Obě strany se nakonec dohodnou a společně projdou červí dírou ke stroji času, obrovskému podzemnímu superpočítači komunikujícího se stovkami satelitů, které monitorují sluneční erupce, jež mohou protnout červí díru vytvořenou hvězdnou bránou. SG-1 musí čekat na správnou erupci, která by je poslala do času, jenž chtějí. Na Ba'alovu základnu však dorazí Qetesh se svými vojáky, pod útokem proto otevřou červí díru do roku 1929, tedy do doby o deset let dříve, než potřebovali. Carterová a Jackson jsou v přestřelce zabiti, bránou projde pouze Mitchell, krátce poté je smrtelně zraněn i Teal'c, který však celou základnu se sebou samým i Qetesh nechá explodovat. Mitchell tedy v minulosti musí 10 let čekat, než se mu podaří načerno dostat na loď \"Achilles\", kde nakonec zabije samotného Ba'ala se dvěma Jaffy, kteří projdou převáženou bránou, aby ji zničili. Původní časová linie je tak zcela obnovena, nikdo nemá o proběhlých událostech ponětí a SG-1 stále přihlíží na tok'erské základně obřadu extrakce, který proběhne bez jakéhokoliv incidentu. Po návratu na Zemi Jackson přemýšlí nad tím, co myslel Ba'al tím záchranným plánem, ale rozhodne se tím nezabývat. Poslední záběr snímku ukazuje starou fotografii v Mitchellově skříňce, na které se nachází jeho starší alternativní já stojící po boku svého dědy.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Film \"Hvězdná brána: Návrat\" napsal Brad Wright, režisérem byl Martin Wood. Některé scény snímku byly vznikly již na konci března 2007, nicméně hlavní natáčení bylo zahájeno 22. května 2007 ve vancouverských studiích The Bridge Studios a trvalo 19 dní. Produkční rozpočet byl stanoven na částku 7 milionů dolarů. Původní návrh scénáře filmu začínal pohledem na město Tok'rů, nicméně Brad Wright se nakonec rozhodl, že začátek umístí do Velitelství Hvězdné brány (SGC), aby ukázal, co SG-1 vlastně představuje. Při psaní replik pro postavu Jacka O'Neilla se Wright pokusil napsat jeho slova, která zní „přirozeně“ a ne „křečovitě“, což, jak prohlásil, bylo velmi důležité. Zahrnutí mnoha vedlejších postav známých ze seriálu \"Hvězdná brána\" bylo rozhodnutím, které mělo snímek udělat „přívětivějším“ pro mnoho dlouholetých fanoušků. Podle původních předpokladů mělo být tělo bezejmenného kapitána lodi \"Achilles\" nalezeno po návratu týmu SG-1 zpět na Zemi, Wright to však okomentoval slovem „nevkusné“. V úvodu snímku, kde byl O'Neill zabit, se Richard Dean Anderson původně neměl objevit, podle Wrighta měl vystupovat pouze v příběhu z alternativní časové linie. Snímek zahrnuje také scény natočené na základně Applied Physics Laboratory Ice Station v Arktidě, 370 km severně od Prudhoe Bay na Aljašce. V těchto záběrech, které vznikly mezi 23. a 29. březnem 2007 (z toho pět dnů tvořilo samotné natáčení), se objevili Richard Dean Anderson, Amanda Tapping a Ben Browder, využita byla i ponorka USS \"Alexandria\". Filmování v Arktidě zahrnovalo scény pořízené na ledě, scény s \"Alexandrií\" v pozadí, scény na palubě \"Alexandrie\" a scény vynořující se a ponořující se \"Alexandrie\". Kvůli minimálnímu vybavení byly záběry v Arktidě natáčeny pouze se třemi herci a osmnáctičlenným štábem. Režisér Martin Wood měl v jedné scéně cameo (jako major Wood), podobně jako další člen štábu. Kapitán \"Alexandrie\", komandér Mike Bernacchi, a členové jeho posádky hráli sami sebe. Barry L. Campbell, operační náčelník Arctic Submarine Laboratory amerického námořnictva se sídlem v San Diegu, který zařídil možnost natáčet v Arktidě, se ve snímku objevil jako lodník a scenárista Brad Wright dostal ve filmu cameo jako pilot jedné ze stíhaček F-15. Kvůli termínové kolizi bylo producentům dopředu známo, že herec Michael Shanks nebude schopný natáče scény v Arktidě. V předchozích scénách již nicméně jeho postava Jacksona na nákladní lodi s Mitchellem a Carterovou byla. Aby bylo jeho zmizení věrohodné, Brad Wright rozhodl, že Jackson bude mít omrzliny poté, co stoupne do ledové vody, a bude tak neschopný pokračovat s ostatními. Wright poskytl komentář, že právě takovéto scény musely být vystříhávány z epizod \"Hvězdné brány\" i \"\" kvůli časovému omezení. A právě protože tento film je delší, než jednotlivé epizody, chtěli danou scénu ve snímku ponechat. Ve snímku se nachází faktická chyba s hodnostmi Mitchella a Carterové. V koncových titulcích jsou označeni za podplukovníky, nicméně ve scénách s letícími stíhačkami F-15 nosí odznaky plukovníků. Tento fakt vznikl díky tomu, že si producenti během natáčení uvědomili, že film bude pravděpodobně vydán až poté, co Carterová bude v seriálu \"\" povýšena. Na začátku páté řady tohoto seriálu, v době, kdy byl rovněž snímek \"Návrat\" vydán, se Samantha Carterová skutečně stala plukovníkem a opustila Atlantidu, aby se mohla zúčastnit Ba'alova extrakčního obřadu. Podle této příběhové kontinuity lze základní děj filmu datovat do období přibližně jednoho roku po událostech z \"\". Film je věnován památce Paula McCanna a Anthonyho Huntroda, kteří v době natáčení zemřeli při nehodě na britské ponorce HMS \"Tireless\", jež se nacházela u severního pólu. \"Hvězdná brána: Návrat\" byla zapsána mezi \"Guinnessovy světové rekordy\" jako nejseverněji natočený film. Po snímku \"Návrat\" měl být natočen třetí film navazující na seriál \"Hvězdná brána\", jeho realizace však byla nakonec zrušena. Uváděn byl pro něj název \"Stargate: Revolution\" a jeho hlavní postavou měl být Jack O'Neill.", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "První dabing filmu \"Hvězdná brána: Návrat\" byl pořízen pro lokalizované české vydání DVD. Pro distributora Bontonfilm jej vyrobilo Studio Virtual v roce 2008, režisérem byl Zdeněk Štěpán, překladatelem Vojtěch Kostiha. Hlasové obsazení postav bylo zachováno podle seriálu. Pro televizní vysílání si stanice AXN nechala vytvořit druhý dabing, který vyrobila firma SDI Media v roce 2011. Byl však použit shodný překlad, podílel se na něm stejný režisér a rovněž obsazení dabérů bylo u hlavních postav shodné s jednou výjimkou, kdy zemřelého Jiřího Samka nahradil Vladimír Fišer.", "section_level": 2}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "Film měl slavnostní premiéru 25. července 2008 na San Diego Comic-Con International, které se zúčastnili i herci. Na DVD byl pro region 1 vydán 29. července 2008. Televizní premiéru absolvoval 12. srpna na britské stanici Sky1, na což navázalo 18. srpna 2008 vydání pro region 2. DVD obsahuje kromě samotného filmu také bonusy v podobě komentářů scenáristy a producenta Brada Wrighta a režiséra Martina Wooda, záběry z natáčení a další obsah. Ve Spojených státech dosáhl celkový zisk z prodeje DVD 7,9 milionů dolarů. V Česku byla lokalizovaná DVD verze \"Návratu\" uvedena na trh 6. října 2008 (do půjčoven), resp. 20. října 2008 (do prodeje). V televizi byl film (s druhým dabingem) poprvé odvysílán 25. února 2011 na stanici AXN Sci-Fi, s původním DVD dabingem byl premiérově vysílán 20. února 2013 na stanici Fanda. Recenzent pro Sky1 označil film jako „důkladně příjemné dovádění“. Nix ze Sci Fi Cool uvedl ve své recenzi, že snímek „končí přesně tak, jako většina, ne-li všechny epizody SG1: budete spokojeni a chcete víc“. Christopher Monfette z IGN dal filmu hodnocení 7 z 10 a prohlásil, že se jedná o slušný snímek, který se nedosahuje „úrovně velké science fiction“. Don Houston (DVD Talk) uvedl, že pro scenáristy „byl rozpočet příliš nízký“ na to, aby „podpořil myšlenky z jejich rukou“. Mark Wilson z About.com napsal, že film byl pro producenty pouze jinou cestou, jak se vrátit k některým svým oblíbeným postavám, ale došel z závěru, že to byl „pořádný“ film. Darren Sumner a David Read ze serveru GateWorld jej označili za „skvělý snímek“ a uvedli, že je dokonce ještě lepší než \"\". Podle Deana Winkelspechta (DVD Town) se jedná o „jeden z lepších DVD filmů“ vydaných toho roku. \"Hvězdná brána: Návrat\" získala cenu High-Def Disc 2008 v kategorii pro nejlepší film na blu-ray nepromítaný v kinech. Snímek byl za rok 2008 nominovaný na šest cen Constellation, přičemž zvítězil jednou, když cenu získala Claudia Black za postavu Valy Mal Doran v kategorii Nejlepší ženský výkon ve sci-fi filmu, televizním filmu nebo minisérii. \"Návrat\" rovněž získal za rok 2008 jedenáct nominací na ceny Leo, z nichž tři získal: Brad Wright zvítězil v kategorii Nejlepší scénář pro celovečerní drama, Michael Shanks obdržel cenu za postavu Daniela Jacksona v kategorii Hlavní mužský herecký výkon v celovečerním dramatu a tři členové štábu, Paul Sharpe, Iain Pattison a Graeme Hughes, získali cenu v kategorii Nejlepší zvuk v celovečerním dramatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdná brána: Návrat (v anglickém originále Stargate: Continuum) je americko-kanadský sci-fi film z roku 2008, součást franšízy \"Hvězdné brány\" společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Scénář napsal Brad Wright a režíroval jej Martin Wood. Je posledním dílem navazujícím přímo na seriál \"Hvězdná brána\". Ve snímku \"Návrat\" se část vojenského týmu SG-1 dostane do alternativní časové linie, protože goa'uldský vládce Ba'al, aby se uchránil před popravou, pozmění historii Země. Úkolem jednotky je proto napravit časovou linii, aby se vše odehrálo tak, jak má. ", "tgt_summary": "Basé sur le voyage dans le temps, ce film raconte l'exécution de Ba'al, le dernier des goa'ulds, et clôt ainsi un arc scénaristique commencé en 1994 dans le long métrage \"Stargate, la porte des étoiles\". Une partie de l'histoire se déroule dans un lieu encore jamais exploré par l'équipe SG-1 : l'Arctique. L'équipe de tournage se déplace donc dans cette région afin de réaliser plusieurs scènes sur la banquise dans des conditions climatiques difficiles. ", "id": 1209640} {"src_title": "Urban VIII.", "tgt_title": "Urbain VIII", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Maffeo Barberini se narodil ve významné florentské rodině. Byl vzděláván jesuity a obdržel právnický doktorát na univerzitě v Pise roku 1589. Roku 1601 Maffeo využil vlivu svého strýce u Klementa VIII. a stal se papežským legátem na dvoře Jindřicha IV. Navarrského. Roku 1604 jej papež jmenoval arcibiskupem v Nazarethu a stal se pronotářem a papežským nunciem na francouzském dvoře. Pavel V. jej jmenoval kardinálem a papežským legátem v Bologni. 6. srpna roku 1623 se stal nástupcem Řehoře XV. a přijal jméno Urban VIII..", "section_level": 1}, {"title": "Pontifikát.", "content": "V době Urbanova pontifikátu proběhlo 21 let třicetileté války a sám pontifikát byl nabitý událostmi. Kanonizoval Alžbětu Portugalskou a Andrea Corsiniho a vydal papežskou bulu, která předznamenala kanonizaci Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského jeho nástupcem na papežském stolci. V roce 1626, po smrti posledního člena vévodského rodu della Rovere, se prohlásil z titulu lenního pána dědicem urbinského panství a připojil Urbino k papežskému státu. Přestože byl jako kardinál velmi otevřený a tolerantní k novým vědeckým poznatkům (především v astronomii a ve fyzice), jako papež zastával striktně ortodoxní stanovisko. Ani vzájemné přátelství s Galileem a počáteční podpora jeho myšlenek nezabránila Urbanu VIII. povolat astronoma roku 1633 do Říma, kde se musel veřejně zříci výsledků své práce. Jako poslední papež uplatňoval nepotismus ve velké míře: mnoho členů jeho rodiny získalo díky němu značné bohatství. Urban také psal latinskou poezii, která byla hojně publikována.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Papež Urban VIII. přijal tři včely do svého znaku, protože včela představovala pro křesťany v době, kdy nebyl ještě znám její způsob rozmnožování, jako symbol panenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urban VIII., rozený \"Maffeo Barberini\" (křtěn 5. dubna 1568 – 29. července 1644) byl papežem od roku 1623 do roku 1644. Byl poslední papež, který rozšiřoval území státu vojenskou silou a významný patron umění. Obrovské dluhy, vzniklé během jeho pontifikátu, značně oslabily jeho nástupce, kteří byli neschopni udržet politický nebo vojenský vliv v Evropě. Účastnil se také sporu s Galileem a jeho teorií heliocentrismu. Během jeho pontifikátu byl potlačen jansenismus.", "tgt_summary": "Maffeo Barberini, né à Florence en avril 1568 et décédé à Rome le, est le évêque de Rome et donc pape de l'Église catholique qu'il gouverna de 1623 à 1644 sous le nom d’ (en latin ', en italien ').", "id": 2010944} {"src_title": "Wordprocessing", "tgt_title": "Traitement de texte", "src_document": [{"title": "Soutěž.", "content": "Wordprocessing je také jednou ze soutěžních disciplín zpracování informací. Mezi ostatní disciplíny patří opis textu, korektura textu, záznam textu (grafický těsnopis, strojový těsnopis, speech recognition, audiotranscription, real-time competition, diktát C-B-A), vícejazyčný těsnopis a protokolování. V disciplíně wordprocessingu je závodník (soutěžící) povinen prokázat schopnosti perfektního ovládání textového editoru (při soutěžích se nejčastěji používá textový editor MS Word) - tj. formátování a předepsaných oprav a úprav. V této disciplíně je požadována nejvyšší míra počítačové gramotnosti. První soutěž ve wordprocessingu uspořádala Georgette Sante se svými kolegy v roce 1990. V září 2006 se G. Sante, členka Intersteno Jury, stala koordinátorem mistrovství ve wordprocessingu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis soutěže.", "content": "Soutěžící musí využít funkcí svého textového editoru a přetvořit jemu dané textové soubory takovým způsobem, aby v co nejkratším čase správně provedl všechny úkoly, které mu ukládá vytištěné zadání. Zadání (úlohy k provedení) a textové soubory obdrží soutěžící těsně před zahájením soutěže. Soutěž je zpravidla rozdělena do tří částí – A, B, C. Část A obsahuje nenaformátovaný text, kterému je třeba přiřadit formát podle zadání. V části B je úkol z hromadné korespondence. Části C je úkolem přetvořit již naformátovaný text tak, aby se nezměnili ostatní nastavené atributy. Soutěžící má před začátkem zahájení soutěže možnost si vytištěné zadání pročíst (na toto čtení je předem vyhrazená doba - většinou 5-10 minut).", "section_level": 1}, {"title": "Věkové kategorie.", "content": "Rozlišují se tři věkové kategorie. Senioři (praktici) – soutěžící, kteří dosáhli (nebo dosáhnou) v roce soutěže věku 21 let (a vyššího).Junioři – soutěžící, kteří dosáhli (nebo dosáhnou) v roce soutěže 17 let věku a zároveň jsou mladší 20 let včetně.Žáci – soutěžící, kterým je (bude) v roce konání soutěže méně než 16 let včetně.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Jednou za dva roky se v rámci kongresu mezinárodní federace Intersteno (International Federation of Information Processing) pořádá mistrovství světa ve zpracování informací. Mezi disciplíny se řadí opis textu, korektura textu, záznam textu (grafický těsnopis, strojový těsnopis, speech recognition), vícejazyčný těsnopis, real-time competition a wordprocessing (od poloviny 90. let) a další.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla soutěže pro mistrovství světa.", "content": "Soutěž se skládá z profesionálního editování textu zahrnující části A, B a C. Na všechny tři části je celkem 75 minut. Jednotlivé části nejsou nijak odděleny. Před samotným startem soutěže je čas na pročtení zadání. Soutěžící jsou úspěšní, pokud dosáhnou alespoň 50% z celkového počtu bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Mezi všechny úlohy je rozděleno 100 bodů. Každá dobře provedená úloha je ohodnocena příslušným počtem bodů. Částečně dobře vykonaná úloha může přinést částečné body. Úlohy, které byly špatně, nebo nebyly vůbec provedené, nepřinášejí žádné body. Pravidla rozdělení bodů připravuje koordinátor soutěže. Pořadí je určeno podle dosažených bodů popřípadě podle užitého času na vypracování. Titul světového šampióna získává jen ten, kdo dosáhl z celkového počtu bodů minimálně: 80% (senioři), 75% (junioři), 70% (žáci).", "section_level": 2}, {"title": "Národní soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Ve wordprocessingu se v České republice soutěží v rámci republiky (od r. 2000) a také na středoškolské úrovni (od r. 2002).", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla mistrovství České republiky.", "content": "Pravidla mistrovství České republiky jsou stejná jako pravidla pro světové mistrovství.", "section_level": 3}, {"title": "Pravidla středoškolského mistrovství ČR.", "content": "Soutěžící je na středoškolské mistrovství ČR nominován na základě dosaženého výsledku v krajském kole. Počet účastníků – nominovaných je omezen kapacitou pořádající školy. Soutěž je rozdělena do dvou částí, oddělených krátkou přestávkou. První část zahrnuje části A a B (nenaformátovaný text, úkol z hromadné korespondence). Druhá část obsahuje část C. Soutěžící mají k dispozici na provedení všech úkolů v celostátním kole 90 minut a v krajských kolech celkem 60 minut. Tyto časy jsou vždy rozděleny mezi 1. a 2. část podle obtížnosti zadání. Navíc mají soutěžící před každou částí čas na pročtení zadání. Soutěžící, jenž skončí dříve, nahlásí své startovní číslo a dozor soutěže zaznamená jeho čas, který může rozhodnout o pořadí při shodě bodů. Pokud by v průběhu soutěže došlo k technické závadě na počítači, zaznamená se čas, po který nemohl soutěžící pracovat a který mu bude nastaven.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Práce hodnotí soutěžní komise podle vyhodnocovací tabulky. Soutěžní práce se netisknou. Výsledky jsou seřazeny podle přidělených bodů, při jejich rovnosti podle dosaženého času. Pro hodnocení prací je vždy předem připravena tabulka s rozepsanými úkoly a jejich bodovým ohodnocením. Za splněné úkoly hodnotící body přiznává, za nesplněné nikoli. Body za jednotlivé úkoly nelze dělit.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zadání wordprocessingu.", "content": "Zadání k této disciplíně vychází v České republice měsíčně během školního roku v časopisu Rozhledy. Příklad soutěžního zadání ze středoškolského mistrovství ČR 2004 Příklad soutěžního zadání ze středoškolského mistrovství ČR 2005", "section_level": 2}, {"title": "Stránky zabývající se disciplínami zpracování informací.", "content": "Mount Blue Obchodní korespondence on-line ZAV Státní těsnopisný spolek Mezinárodní federace pro zpracování textu – INTERSTENO Kongres a mistrovství světa INTERSTENO, Praha 2007 Interinfo ČR Český těsnopisný spolek", "section_level": 2}], "src_summary": "Wordprocessing, neboli profesionální zpracování textu, je činnost, při které se použitím počítače vytvoří, edituje a tiskne dokument. K wordprocessingu potřebujete počítač, speciální program (textový editor) a někdy tiskárnu. Textový editor umožňuje vytvořit dokument, uchovávat ho v elektronické podobě na disku, zobrazit jej na obrazovce, upravovat a případně jej i tisknout.", "tgt_summary": "Le traitement de texte (en anglais \"\") est le processus qui consiste, sur un support numérique, à mettre en forme un texte d'un point de vue typographique. Un logiciel de traitement de texte contient de multiples fonctions, permettant la saisie, la correction et la mise en forme d'un texte, en plus de sa diffusion et de sa vérification orthographique, regroupant par la même occasion tout type de polices, de couleurs, de typographies, de paragraphe, de mise en page, etc.", "id": 998302} {"src_title": "Dodoma", "tgt_title": "Dodoma", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město, nacházející se na 6°10'23„ j.š. a 35°44'31“ v.d., uprostřed země, je 486 km západně od bývalého hlavního města Dar es Salaamu a 441 km od Arushy, ústředí Východoafrické komunity. Rozkládá se na ploše 2 669 kilometrů čtverečních, z kterých je 625 kilometrů čtverečních zastavěno.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Z celkového počtu obyvatel je 157 469 (48,5 %) mužů a 166 878 (51,5 %) žen. Odhadovaný celkový počet domácností je 74 914, v každé průměrně žije 4,3 obyvatele. Římskokatolická církev udává, že 19,2 % populace jsou římští katolíci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Dodoma bylo založeno během německé koloniální vlády společně se stavbou Tanzanské centrální železnice. Po obsazení města Brity v důsledku první světové války se stala Dodoma regionálním administrativním centrem, kterým zůstala až do vyhlášení nezávislosti Tanzanie v roce 1964. Především díky své pozici uprostřed země bylo referendem v roce 1973 rozhodnuto o přesunutí hlavního města do Dodomy z Dar es Salaamu. Národní shromáždění se přemístilo o rok později, ačkoliv do dnešní doby zůstává velká část vládních úřadů v bývalém hlavním městě.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Páteřní silnice spojuje Dodomu s bývalým hlavním městem Dar es Salaamem přes region Morogoro na východě. Na západ vedou silnice do Mwanzy a Kigomy přes Taboru. Velká severní silnice spojuje město s Arushou na severu. Městu také slouží Centrální železnice, která ho spojuje se 465 kilometrů vzdáleným Dar es Salaamem na východě. Město má letiště řízené Civilním leteckým úřadem Tanzanie, i když je velikost dopravních prostředků omezena pouze na malá soukromá letadla. Plánuje se vybudovat nové letiště za městem s vyšším a rozměrnějším terminálem.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V současné době jsou v Dodomě dvě univerzity, první St. John's University a druhá The University Dodoma neboli zkráceně „UDOM“. UDOM byla založena v září 2007, nyní má 1 500 studentů a za 3–4 roky bude mít kapacitu 40 000 studentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dodoma („potopila se“ v jazyce Gogo) je hlavní město Tanzanie, s 324 347 obyvateli (podle sčítání 2002) třetí největší město země a také správní středisko regionu Dodoma. Plány na přesunutí hlavního města do Dodomy byly vytvořeny v roce 1973. Tanzanské Národní shromáždění se sem přesunulo v únoru 1996, přesto mnoho vládních úřadů přetrvává v předchozím hlavním městě, Dar es Salaamu (který zároveň zůstává obchodním centrem státu). Dodoma je obývána především třemi kmeny s převahou příslušníků kmenů Gogo (Wagogo) a Warangi a minoritním kmenem Sandawe, jejichž jazyk je příbuzný Křovákům z pouště Kalahari na jihu Afriky.", "tgt_summary": "Dodoma est la capitale de la Tanzanie et également celle de la région de Dodoma. Sa population est estimée en 2002 à.", "id": 964913} {"src_title": "Chors", "tgt_title": "Khors", "src_document": [{"title": "Písemné zdroje.", "content": "Nejstarší zmínka o Chorsovi pochází z \"Pověsti dávných let\" z 12. století, jež uvádí výčet božstev jejich sochy vztyčil kníže Vladimír v Kyjevě: V \"Životě svatého Vladimíra\" se objevuje ve výčtu jmen božstev Chors a Dažbog jako dvě samostatné bytosti, ale jedná se nejspíše o přejímku z Pověsti dávných let. Společně s Perunem uvádějí Chorse, ale i další božstva i různá kázání a apokryfní texty z 12. či 13. století: \"Kázání jakéhosi milovníka Krista\", \"Kázání svatého Řehoře Bohoslovce\", \"Sestup Bohorodičky do podsvětí\" a \"Kázání a zjevení svatých apoštolů\". Ve všech případech jádro těchto výčtů božstev vychází z Pověsti dávných let. Poslední dva jmenované texty vykládají slovanská božstva euhemeristicky, \"Kázání a zjevení svatých apoštolů\" přitom označuje Chorse dávného člověka z Kypru. Pouze s Perunem pak se Chors objevuje v apokryfním textu \"Beseda tří světců\", jež uvádí že existují dva hromoví andělé: hélenský Perun a židovský Chors. Epos \"Slovo o pluku Igorově\", pravděpodobně z konce 12. století, o Chorsovi uvádí:", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Solární božstvo.", "content": "Chorsovo jméno je zpravidla vykládáno jako neslovanské, nejčastěji íránské, a v souvislosti s předpokládanou solární povahou tohoto božstva. Tato hypotéza převládá již od 19. století a zastával jí například Karel Jaromír Erben, Vsevolod Miller, Vatroslav Jagić, Lubor Niederle, Roman Jakobson nebo Henryk Łowmiański. Tito badatelé zároveň Chorse ztotožňují s dalším slunečním božstvem – Dažbogem, a to především na základě faktu že v nejstarším rukopisu mezi oběma božstvy chybí tečka a spojka. Jméno Chors bylo spojováno především s avestánským \"hvar chšaéta\" „zářící“, jež také označuje sluneční božstvo, a z něj odvozeným perským Choršíd/Churšíd. Tento výklad však naráží na problém že v takovém případě by nejspíše byla zachována skupina -rš-, podobně jako v ruských slovech perského původu jako \"aršín\" či \"koršun\". Z těchto důvodů vychází jméno Chors spíše z taktéž íránského sarmato-osetinského \"*chors/churs\", jež mělo také pravděpodobně sluneční konotace. Převzetí teonyma od Osetinců, respektive Alanů, spíše než z Persie, je také pravděpodobnější z geografických důvodů. Přijetí Chorse do slovanského panteonu může souviset s předpokládanými íránskými, konkrétně sarmatsko-alanskými, vlivy na etnogenezi Slovanů. Lingvista Constantine Borissoff naproti tomu předpokládá základ Chorsova jména až z praindoevropského kořene \"*ǵer(H)-\" „těšit se, radovat se“, jež se ozývá například v ruském \"chorošij\" „dobrý“. Sémantiku tohoto kořene spojuje s vztyčováním a nabýváním na objemu a Chorse vykládá jako „slunečního plodnostního hrdinu“ analogického řeckému Dionýsovi a Adónidovi, ale také pruskému plodnostnímu božstvu Curcho.", "section_level": 2}, {"title": "Lunární božstvo.", "content": "Pasáž ze Slova o pluku Igorově o nočním skřížení Chorsovy cesty knížetem Vseslavem měnícím se ve vlka vedla některé badatele k výkladu Chorse jako lunárního božstva. Aleksander Brückner tomto duchu vyložil jeho jméno z praslovanského \"*kъrs\", jež spojil například se staročeským \"krsati\" „ubývat, zmenšovat“ a jméno Chors by tak souviselo s ubývajícím měsícem. Tato etymologie však byla přijata pouze sporadicky. Problematické je především to že z \"*kъrsъ\" vychází ruské \"korsokъ\", tudíž počáteční „ch“ v Chorsově jméně by pak nedávalo smysl. Pasáž ze Slova o pluku Igorově je pak vykládáno tak že kníže Vseslav doběhl dříve než slunce – Chors vyšlo.", "section_level": 2}, {"title": "Místní jména.", "content": "S Chorsem jsou taktéž spojována některá místní a osobní jména: bulharské Хърсово (Chrsovo) jež je jménem několika obcí, srbské osobní jméno Хрс (Chrs)/Хрсовик (Chrsovik), v Rusku pak toponyma jako „Chorsova rokle/bažina“. Jméno Chrs však pravděpodobně vychází z jména Christofor – Kryštof, a tentýž původ mohou mít ostatní jména.", "section_level": 2}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Amatérský badatel Josef Růžička na počátku 20. století spojoval jméno Chors s českým \"chrsnouti\" a \"choroš\", ruským \"chorošij\" „dobrý“ a bulharským \"choriště\" „místo kde tancují víly“. V české a slovenské fantasy literatuře je však Chors zpravidla objevuje jako bohyně měsíce, ač je jméno Chors bezpochyby mužského rodu, a navíc je jí často připisována lesbická orientace. Pramenem této představy o tomto božstvu je pravděpodobně pohádková kniha Ivana Hudce \"Báje a mýty starých Slovanů\", objevuje se také v sérii \"Černokněžník\" Juraje Červeňáka a v knize \"Perunova krev\" Františka Kotlety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chors je východoslovanský bůh, jehož idol stál společně s idoly dalších božstev takzvaného Vladimírova panteonu v Kyjevě. Nejčastěji je vykládán jako solární božstvo a ztotožňován s Dažbogem, přičemž jeho jméno je vykládáno jako neslovanské, pravděpodobně pocházející z íránských jazyků. Menšina badatelů vykládá Chorse jako měsíční božstvo, což ale odporuje jeho prokazatelně solární funkci.", "tgt_summary": "Khors (aussi orthographié Hurs, Hors ou Chors, cognat probable du persan, « soleil ») est une divinité de la mythologie slave. Il est généralement accepté qu'il s'agit du dieu du soleil, dont le culte a probablement été introduit par les tribus les plus orientales, mais certaines sources évoquent une possible association avec la lune, du moins chez certaines ethnies. Les seules sources antiques fiables qui l'évoquent sont \"Le dit de la campagne d'Igor\" et la \"Chronique de Nestor\", de sorte que peu de choses sont connues à son sujet : sa fonction, notamment, n'est déduite que grâce à des arguments étymologiques et symboliques. On le retrouve dans des apocryphes sous l'appellation « Grand Khors ».", "id": 1551431} {"src_title": "Radiokarbonová metoda datování", "tgt_title": "Datation par le carbone 14", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vynálezcem radiouhlíkové metody je americký chemik Willard Frank Libby (1908–1980), který svůj nápad určovat stáří organického materiálu pomocí měření obsahu radioaktivního uhlíku publikoval v roce 1947. V roce 1960 dostal za vytvoření této metody Nobelovu cenu za chemii. Na počátku stálo zjištění z roku 1939, že spršky neutronů sekundárního kosmického záření interagují s atomy prvků zastoupených v zemské atmosféře, mj. tedy i s atomy dusíku, čímž vznikají radioaktivní izotopy C. Libbyho tyto poznatky vedly k závěru, že se malá množství tohoto radioaktivního izotopu musejí nacházet i v molekulách atmosférického oxidu uhličitého – plynu, který se přirozeně dostává do živých organizmů – a že měřením jeho zastoupení ve zbytcích mrtvých těl lze odhadnout jejich stáří. Sám Libby na počátku ověřoval přesnost své metody srovnáváním jejích výsledků s výsledky dosaženými na stejných či podobných organických vzorcích pomocí jiných metod. Určoval např. stáří vzorků jedlí a sekvojí a srovnával to s výsledky získanými dendrochronologií – počítáním a bližším zkoumáním letokruhů. Dále se Libby zabýval závislostí obsahu radioaktivního izotopu uhlíku na zeměpisné šířce, přičemž ukázal, že se koncentrace izotopu v tělech organizmů s místem na planetě zásadně nemění. Po několika letech zkoumání možností nové metody sepsal knihu \"Radiocarbon dating\", která je dodnes považována za základní informaci o radiouhlíkové metodě. Současná přesnost měření ale ukazuje lokální závislost datování.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik izotopu uhlíku C.", "content": "Do svrchních vrstev zemské atmosféry dopadají z vesmíru neustále částice primárního kosmického záření. To je tvořeno převážně protony (kolem 88 %), z 10 % částicemi alfa (jádra helia) a zbytek tvoří převážně elektrony, pozitrony a atomy těžkých prvků. Tyto se sráží s částicemi v atmosféře, čímž vzniká sekundární kosmického záření, jež dopadá až na zemský povrch. Interakcemi sekundárního kosmického záření s molekulami vzduchu neustále vznikají nejrůznější radioaktivní nuklidy prvků zastoupených v atmosféře. Srážkou neutronu sekundárního kosmického záření s atomem dusíku N vzniká izotop uhlíku C, konkrétně: formula_1. K produkci radioaktivního uhlíku dochází v horních vrstvách zemské atmosféry, převážně ve výšce kolem 15 kilometrů. Dále se tento izotop oxiduje na oxid uhličitý, jenž se poté promíchává se svou neaktivní formou tvořenou izotopy C a C, které nejsou radioaktivní. Tato směs je pak fotosyntézou vstřebávána rostlinami a jejich prostřednictvím se dostává i do těl živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip metody.", "content": "Uhlík se pro zjišťování stáří využívá proto, že je z velké části zastoupen v každém živém organismu. V přírodě se izotop C vyskytuje jako 0,000 000 000 1 % veškerého uhlíku (na každých 10 atomů C se vyskytuje jeden atom C). Zároveň však v živých organizmech, stejně jako kdekoliv jinde, dochází k jeho rozpadu. Změřením poměru jeho koncentrace k stabilnímu C je pak možné vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě (kdy organizmus zemřel). Podrobněji vychází princip radiouhlíkového datování z faktu, že se v atmosféře zachovává rovnováha mezi tvorbou C dopadem kosmického záření a jeho přirozeným radioaktivním rozpadem. Tím pádem panuje i rovnováha mezi koncentracemi C a ostatních (neradioaktivních) izotopů C a C. Poměr těchto koncentrací je tedy v čase konstantní a to platí i pro uhlík, který se dostane do těl živých organizmů. Tato situace trvá do té doby, než organizmus zemře. Tehdy už do mrtvého těla nový uhlík nevstupuje a nelze tak kompenzovat úbytek uhlíku C nacházejícího se v těle v okamžiku smrti a rozpadajícího se přirozeným radioaktivním rozpadem, který vytváří zase zpětně dusík: formula_2. Množství C tak počínaje smrtí organizmu začne sledovat křivku zákona radioaktivního rozpadu. Jeho pomocí je již možné spočíst, jak dlouhá doba uplynula mezi proměřením (organického) vzorku a jeho uhynutím, víme-li, jaká byla koncentrace C v době úmrtí. Tu lze zjistit (odhadnout) změřením koncentrace tohoto izotopu v současných živých organizmech. Zákon radioaktivního rozpadu je vyjádřen vzorcem, který určuje časovou závislost koncentrace radioaktivního uhlíku ve zkoumaném vzorku: formula_3, kde formula_4 značí rovnovážnou koncentraci C v organizmu v okamžiku jeho smrti, formula_5 koncentraci po čase formula_6 uplynulém od úmrtí a formula_7 označuje přeměnovou konstantu izotopu C, kterou lze nezávisle experimentálně určit. Počáteční koncentraci formula_8 dokážeme určit proměřením obsahu C u současných živých organizmů. Známe tak všechny konstanty vyskytující se ve vzorci výše a je už jen otázkou elementárního výpočtu vyjádřit proměnnou formula_6 jako funkci aktuální koncentrace formula_5 a sice formula_11, kde symbol formula_5 nyní představuje nezávislou proměnnou (naměřenou koncentraci) a formula_6 proměnnou závislou na hodnotě formula_5. Dosazením aktuální změřené koncentrace formula_5 do tohoto vzorce tak spočteme dobu formula_6, po kterou se vzorek radioaktivně rozpadal. V následující sekci lze nalézt konkrétní hodnoty doby rozpadu odpovídající danému poměru konečné a původní koncentrace.", "section_level": 1}, {"title": "Změna obsahu izotopu C ve vzorku.", "content": "Poločas rozpadu C je 5730 let, což znamená, že za tuto dobu poklesne jeho relativní obsah ve vzorku na polovinu. Následující tabulka zobrazuje dobu, za kterou se rozpadne dané procento původního množství C v organickém vzorku. Pro delší časové úseky se již používají argon nebo uran, protože koncentrace C jsou už příliš nízké, než aby mohly být jejich rozdíly změřeny.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Nevýhodou této metody je to, že jí lze určit stáří pouze u organických materiálů – živočichů, jídla nebo dřeva. Metoda také určuje stáří materiálu – deska jako podklad pro malbu (kdy byl poražený strom, ne stáří namalování malby), papíru, pergamenu (kdy zemřela ovce, ne kdy byl pergamen napsán). Měření je také omezeno stářím vzorků – nelze přesně určovat vzorky, jejichž reálné stáří přesahuje 50 000 let (v extrémních případech 100 000 let, ale s menší přesností), protože obsah C poklesne na příliš nízkou úroveň. Není také možné spolehlivě určit vzorky mladší než 100–200 let, protože v té době se díky spalování uhlí a ropy dostalo do ovzduší velké množství uhlíku pocházejícího z pozůstatků prastarých organizmů, který neobsahuje radioaktivní izotop. V druhé polovině 20. století se naopak množství radioaktivního uhlíku v ovzduší dočasně zvýšilo vlivem jaderných pokusů v atmosféře. Další nevýhodou je obtížná detekce obsahu uhlíku C, protože jeho koncentrace ve vzorku je velmi nízká a zároveň jde o beta zářič s nízkou energií. Proto je jeho měření velmi náročné na kvalitní přístrojové vybavení a tedy i drahé. Chyba metody dosahuje v optimálním případě 1 %, často však více. Statistický rozptyl, v jakém vychází datace podle této metody, je podle toho v řádech desítek až padesáti let. Další nevýhodou radiokarbonové metody je, že je to metoda destruktivní, vzorek kosti se spálí (na čistý uhlík) a zjišťuje se aktivita vzorku – ke kolika radioaktivním rozpadům dojde (měření trvá řádově 10 a více h). Původní metoda vychází z předpokladu, že koncentrace C je stálá. Ve skutečnosti však tato koncentrace kolísá. Později byla proto metoda korigována a průměrována zejména pomocí dendrochronologie, ale i dalších metod. Je proto třeba kontrolovat, jestli údaje uvedené u vzorků představují syrová data (obvykle označovaná jako BP – before present, definováno jako „před rokem 1950“), nebo data už přepočtená na běžný letopočet (označována jako BC - před Kristem, nebo AC - po Kristu). Data z druhé poloviny 20. století jsou silně ovlivněna jadernými testy, které výrazně zvýšily dočasně obsah C. Naopak vzorky z míst, kde je do organismů vestavěn uhlík z fosilních zdrojů (CO vzniklý spálením uhlí nebo ropy), se mohou jevit jako starší.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v archeologii.", "content": "Pomocí radiokarbonového datování lze v archeologii relativně přesně stanovit stáří daného archeologického předmětu či nálezu. Metoda je vázána na přítomnost určitého množství organického materiálu ve zkoumaném nálezu, na který se váže C (tzv. datovatelná forma uhlíku). S její pomocí tedy můžeme určit stáří např. kosterních pozůstatků a zubů, dřeva, uhlí, rašeliny, papíru nebo kůže a textilních látek. V neposlední řadě pak lze pomocí datování stanovit stáří ulit měkkýšů nebo také nálezů keramiky a keramických úlomků. Pro provedení samotného měření postačí izolovat z nálezu jen stopové množství vzorku (hmotnost až v řádech miligramů). Změřit stáří lze s odpovídající přesností u vzorků až 50 000 let starých. Starší vzorky jsou měřitelné též, ale významně se u nich snižuje přesnost datování a zvyšuje riziko chyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radiokarbonová metoda datování (též uhlíková nebo radiouhlíková metoda) je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu stáří z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku C v původně živých objektech. Radiokarbonová metoda byla objevena roku 1940 a používá se především v archeologii, ale taky ve vědách etnobotanických.", "tgt_summary": "La datation par le carbone 14, dite également datation par le radiocarbone ou datation par comptage du carbone 14 résiduel, est une méthode de datation radiométrique fondée sur la mesure de l'activité radiologique du carbone 14 (C) contenu dans la matière organique dont on souhaite connaître l'âge absolu, c'est-à-dire le temps écoulé depuis la mort de l'organisme (animal ou végétal) qui le constitue. ", "id": 1108717} {"src_title": "Allen Iverson", "tgt_title": "Allen Iverson", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ann Iversonová se narodila v roce 1960. Již o patnáct let později se jí narodil syn Allen Ezail Iverson. Svého pravého otce Allena Broughtona nikdy nepoznal. Poprvé se o něm dozvěděl až v roce 1997, kdy byl Broughton odsouzen na devět let za to, že pobodal svou přítelkyni. Matka vychovávala Allena v podstatě sama a jediný, koho snad mohl částečně považovat za otce, byl Michael Freeman. Ten pracoval až do roku 1988 v přístavu, ale pak měl nehodu a místo hledání nové práce se pustil do pochybných obchodů a prodeje drog, za což skončil také ve vězení. Ann Iversonová si po Freemanově nehodě vydělávala různě, dokonce i prostitucí. V roce 1991, kdy se jí narodila dcera Leisha, měla vážné zdravotní problémy a sotva dokázala platit účty za doktory. Allen vyrůstal v chudobě, jako opravdové dítě ulice. Basketbal neměl zpočátku vůbec rád, připadal mu příliš měkký. Mnohem raději měl americký fotbal, který ještě dnes považuje za sport číslo jedna. Když ho matka v devíti letech přihlásila do basketbalového družstva, nebyl vůbec nadšený. Smířil se s tím až tehdy, když zjistil, že za družstvo hrají i jeho kamarádi z fotbalového družstva. Nebyl vysokého vzrůstu, ale o to byl rychlejší a obratnější. Na střední škole v Hamptonu již byl hvězdou basketbalového i fotbalového týmu.", "section_level": 1}, {"title": "Sv. Valentýn 1993.", "content": "Na Sv. Valentýna 14. února 1993 se Iverson připletl do pouliční rasově motivované bitky a byl spolu s dalšími třemi afroameričany zatčen a uvězněn. Vypověděl, že když rvačka začala, chtěl utéct pryč, ale soud ho neminul. Dva lidé před soudem tvrdili, že rozbil jedné bílé dívce židli o hlavu. Kamera, která incident natáčela, Iversona nezachytila, přesto byl odsouzen k pěti letům vězení. Odseděl si čtyři měsíce, když mu guvernér Virginie udělil milost s podmínkou, že dostuduje střední školu předtím, než se vrátí k basketbalu. Tím, že byl Iverson ve vězení, přišel o basketbalové stipendium na slavnou univerzitu Kentucky. Každé ráno vstával v půl šesté a střílel na koš, aby se mu jednou splnil jeho sen. Ve vězení se snažil i studovat. Po návratu odešel do výukového centra, tvrdě dřel a opravdu se mu podařilo dostudovat. Jeho matka mezitím navštívila kouče Thompsona z univerzity Georgetown a požádala ho, zda by si nemohl vzít Allena pod svá křídla, a to nejen jako trenér, ale i jako někdo, v kom bude Allen vidět otce. Thompson navštívil Iversona ve výukovém centru a výsledkem bylo stipendium na Georgetown University. Lidé se divili, proč Thompson dává plné stipendium někomu takovému, ale Thompson v Iversonovi neviděl jen někoho, s kým jsou neustálé potíže. Viděl v něm mladíka, který ve svém životě udělal chyby, ale který má neuvěřitelný talent.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzita a draft do NBA.", "content": "Již v nováčkovské sezóně v Georgetownu se Iversonův střelecký průměr vyhoupl přes hranici 20 bodů na zápas a v druhém roce se vyšplhal až na pětadvacet. V prvním roce byl vyhlášen nejlepším nováčkem konference, ve druhé se již dostal do nejlepší pětky NCAA. Navíc byl v obou letech zvolen nejlepším obráncem konference. Jeho rodině se však vedlo stále hůř, a to přispělo k jeho rozhodnutí, že již po druhém roce ukončí studium a přihlásí se do draftu NBA. Thompson pro něj získal jednoho z nejlepších agentů v zemi, Davida Falka, a finanční situace celé rodiny se rázem změnila. Iverson nakonec zakotvil ve Philadelphii. V červnu 1996 si ho tým Philadelphia 76ers vybral jako jedničku draftu a o pár dní později s ním uzavřel kontrakt za téměř čtyři milióny dolarů. Další milióny brzy následovaly z reklamních smluv.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NBA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léta ve Philadelphii.", "content": "Do kolotoče NBA vstoupil impozantně. Jako nováček se okamžitě zařadil mezi nejlepší střelce ligy, celkově skončil v sezóně 96/97 šestý s průměrem 23,5 bodů na zápas, navíc přidal 7,5 asistencí a 2,07 získaných míčů na zápas (sedmý v lize). Závěr sezóny měl famózní a v pěti zápasech za sebou nastřílel přes 40 bodů, včetně osobního rekordu 50 bodů (12. dubna 1997). Byl vyhlášen nejlepším nováčkem roku, ale Philadelphia jako tým nijak nezářila a neprobojovala se ani do playoff. To se opakovalo i v další sezóně a i když Iversonovy výkony byly dobré - 22 bodů, 6,5 asistencí a 2,2 získaných míčů na zápas - stále častěji se ozývaly hlasy, že jako střední rozehrávač hraje až příliš na sebe a že, ačkoli mu nikdo nemůže upřít vynikající střelecké schopnosti, není týmovým hráčem, který by Philadelphii mohl dovést do vyšších pater ligy. Léto 1998 se však hráčům NBA díky výluce a problémům s vyjednáváním kolektivní smlouvy značně protáhlo. Zkrácená sezóna 1998/99 se Iversonovi i Philadelphii vydařila. Základem byl zřejmě zdařilý tah kouče Browna, který Allena přeřadil na post krajního rozehrávače a na střední rozehrávce dal příležitost Ericu Snowovi. Ačkoli Iverson na svém postu začal nastupovat vesměs proti mnohem vyšším protihráčům, dokázal uplatnit svou výbušnou techniku, což mu vyneslo post následníka Michaela Jordana na střeleckém trůnu NBA (průměr 26,8 bodů na zápas). Co však bylo ještě důležitější, konečně dovedl Philadelphii do playoff, kde navíc v prvním kole senzačně vyřadila Orlando. I když ve druhém kole Sixers nestačili na Indianu, Iverson konečně dokázal, že dokáže vyniknout i v týmu, který hraje o nejvyšší pozice. Během osmi zápasů v playoff povýšil svůj střelecký průměr až na 28,5 bodů na zápas a v rozhodujícím vítězném souboji s Orlandem nastřílel 37 bodů. V další sezóně byl Iversonův průměr nastřílených bodů dokonce 28,4 a podruhé za sebou dovedl 76ers do playoff. V samotném playoff měl Allen průměry 26,2 bodů, 4,8 asistencí, 4 bloky a 1,3 získaným míčů za zápas. Navíc v zahajovacím zápase 22. dubna 1999 proti Charlotte nastřílel dokonce 40 bodů. V této sezóně byl jediným hráčem kromě Shaquilla O'Neala, který dostal hlas pro nejužitečnějšího hráče sezóny. Sixers však byli znovu vyřazeni z bojů o titul týmem legendy Reggieho Millera Indianou Pacers.", "section_level": 2}, {"title": "MVP sezóna 2000-2001.", "content": "Iversonova nejlepší sezóna je pravděpodobně 2000/2001 - vedl svůj tým k vítězství v prvních deseti zápasech sezóny, startoval v All Star game a dokonce vyhrál cenu All-star MVP (nejužitečnější hráč). Philadelphia ukončila sezónu se skóre 56-26 a stala se nejlepším týmem Východní konference. Iversonovy osobní průměry dosahovaly závratných výšek - 31,1 bodů na zápas (stal se podruhé za sebou nejlepším střelcem soutěže), 4,6 asistencí a 2,5 získaných míčů na zápas (také nejlepší v lize). Iverson byl jmenován nejužitečnějším hráčem NBA a získal prestižní cenu MVP. I přes výsledky v základní části převládaly u většiny zámořským novinářů pochyby o tom, zda má Iverson na to, aby vedl svůj tým k vítězstvím v playoff. Testem jeho schopností mělo být 1. kolo playoff. Sixers v něm totiž narazili na tým, který je v posledních dvou letech poslal na dovolenou, na tým Indiana Pacers. První zápas však velmi překvapivě vyzněl pro Indianu. Philadelphia celý zápas vedla velkým rozdílem, ale pak přišel střelecký kolaps (ve třetí i čtvrté čtvrtině nastřílela Philadelphia shodně pouhých 13 bodů) a hosté se chopili své šance. A když Reggie Miller trefil za stavu 78:76 tři sekundy před koncem těžkou trojku přes Iversona celé město se ponořilo do smutku. Majitel týmu v letech 1996-2001 Pat Croce vzpomíná na tento okamžik a říká: Byl to ale Reggie Miller, který se snažil pohřbít všechny naděje Sixers. Po dvou čtvrtinách druhého zápasu svítilo u jeho jména neuvěřitelných 33 bodů. Sixers zoufale potřebovali Allena, aby odpověděl. A on to udělal. Nastřílel 45 bodů a dovedl Sixers k cenné výhře. Indiana už se nevzpamatovala a další 2 zápasy patřily Philadelphii, která tím vyřadila Indianu z bojů o titul a postoupila do 2. kola. Allen potřeboval všechny svoje síly, které během krátkého odpočinku nasbíral, aby čelil hvězdě ligy Vinci Carterovi a jeho Torontu Raptors v semifinále Východní konference. Carter se stal hvězdou hlavního proudu ligy, kterou Iverson nikdy nebyl. První zápas vyhrálo na palubovce 76ers Toronto hlavně díky Carterovi. Druhý zápas už musela Philadelphia bezpodmínečně vyhrát, aby si udržela šanci na postup. To, co se odehrálo 9. května 2001, se zapsalo to dějin NBA. Allen předvedl vynikající výkon a v podstatě sám rozstřílel hosty z Toronta, když k výhře 97:92 přispěl 54 body. Phila prohrávala už 14bodovým rozdílem, ale budoucí MVP během druhé čtvrtiny nastřílel 20 bodů a srovnal skóre. V poslední čtvrtině předvedl výkon, který vyvolal vzpomínky na Michaela Jordana v nejlepší formě. Devět minut před koncem zvýšil Iverson trojkou vedení domácích na 80:75 a odstartoval své sólo - od té chvíle nastřílel 19 bodů svého týmu v řadě. Dvacet tisíc diváků skandovalo \"MVP, MVP...\" Byl to ale jen začátek série. Carter vrátil Iversonovi hozenou rukavici a v dalším zápase nastřílel neuvěřitelných 50 bodů. Po čtyřech zápasech byla série vyrovnaná 2:2. Před pátým zápasem dostal Iverson cenu MVP pro nejužitečnějšího hráče základní části. Během zápasu ukázal, proč byl jmenován nejlepším hráčem ligy. Nastřílel 52 bodů a rozdrtil Toronto rozdílem 33 bodů. V šestém zápase byl však Allen ubráněn a Carter 39 body dopomohl Torontu k vyrovnání série. Iversonovi se nevydařil hlavně úvod: minul koš v deseti střeleckých pokusech z dvanácti. Kouč Wilkens nasadil na Iversona dva osobní strážce. Týmy se tedy stěhovaly do Philadelphie, aby zde odehrály rozhodující sedmý zápas. Oba ostrostřelce - Iversona a Cartera - obrany obou týmů zdvojovaly a nedaly jim ani kousek prostoru, takže oba zůstali daleko za svými střeleckými průměry v této sérii. Úspěšnější byl ale nakonec Iverson, který si 16 asistencemi udělal osobní rekord. Sixers už vedli 88:82 tři minuty před koncem. Pak však střelecky odpadli a měli co dělat, aby vítězství udrželi. Za stavu 88:87 si hosté vzali oddechový čas a připravili poslední akci pro Vince Cartera - ten po vhození míče střílel z otočky zároveň s klaksonem, ale míč v koši neskončil... \"Vzpomínám si, jak mi bušilo srdce,\" řekl Iverson po utkání, \"stál jsem na zemi, ale měl jsem pocit, že jsem ve vzduchu... prostě jsem jen doufal, že ten míč košem nepropadne...\" a Carter lakonicky dodal: \"Měl jsem šanci, ale prostě to tam nespadlo... možná příští rok.\" Ve finále východní konference stál Allenovi v cestě tým Raye Allena Milwaukee Bucks. Vypadalo to však, že Iverson všechny svoje síly vypotřeboval na poražení Toronta a bylo otázkou, zda má po sedmizápasové bitvě nějaké rezervy. Po prvních dvou zápasech byl stav série 1:1, bylo však jasné, že zraněný a unavený Iverson selhává. Třetí zápas jen sledoval z lavičky. Přes všechnu snahu se Bucks ujali vedení v sérii. Philadelphia teď byla v obzvlášť těžké situaci. Iverson se však vyléčil a výrazně zlepšil svoji hru a 76ers vyhráli další 2 zápasy ze tří a probojovali se do dalšího sedmého zápasu. V něm přehrála Philadelphia Milwaukee 108:91 a bylo to především zásluhou nejlepšího hráče sezóny Iversona - nastřílel 44 bodů a dovedl svůj tým do Finále NBA.", "section_level": 3}], "src_summary": "Allen Ezail Iverson, často přezdívaný jako A.I. či The Answer (* 7. června 1975 Hampton, Virginie), je bývalý americký profesionální basketbalový hráč, který je považován za jednoho z nejlepších hráčů všech dob. Svou výškou 183 cm byl jedním z nejmenších hráčů v celé National Basketball Association. Jeho bodový průměr na zápas v NBA po ukončení kariéry je 26,7, což ho řadí na 6. místo této kategorie v historii soutěže a se svými 29,7 body v play-off je třetí hned za Michaelem Jordanem a LeBronem Jamesem.", "tgt_summary": "Allen Ezail Iverson plus connu sous le nom d'Allen Iverson surnommé the Answer,(né le à Hampton, en Virginie) est un joueur de basket-ball américain. Il évolue essentiellement au poste d'arrière en NBA durant sa carrière, mais également à celui de meneur (« combo guard »). Son nom reste associé aux Sixers de Philadelphie. ", "id": 601106} {"src_title": "Bodva", "tgt_title": "Bodva", "src_document": [{"title": "Pramen.", "content": "Pramení ve Volovských vrších, v podcelku Pipitka, na severovýchodním svahu vrchu Osadník (1186 m n. m.), v nadmořské výšce 982 m n. m., jihozápadně od obce Štós.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh a využití toku.", "content": "Od pramene teče nejprve na severovýchod přes Chotárnou dolinu, kde přibírá několik přítoků zleva, obloukem se stáčí na východ, následně znovu na severovýchod a protéká údolím Čierna Moldava. Zleva potom přitéká do řeky Štóský potok, stáčí se na východ a rozšiřuje své koryto. Zprava přibírá přítok z údolí Žalobka, z levé strany Porču a poté napájí malou vodní nádrž. Dále vytváří velký oblouk prohnutý na sever, přitéká do ní Piverský potok zleva a řeka vstupuje do Košické kotliny. Protéká územím města Medzev, kde byly vybudovány dvě malé vodní nádrže. Hlavní koryto řeky se stáčí na jihovýchod a z levé strany se do ní vlévá Zlatná a Opustený potok a pokračuje východním směrem. Poté do ní vtékají Rakov potok zleva a Šugovský potok zprava. Vodoteč obtéká ze severu Jasovskou planinu a u osady Počkaj do ní zleva postupně ústí Borzov, Suchý potok a Zábava. Dále se stáčí na jihovýchod, protéká obcí Jasov, kde se do ní vlévá Olšava zleva a Teplica zprava. Obtéká krasové území na pravém břehu s několika jeskyněmi a u osady Hatiny se stáčí a pokračuje jižním směrem. Dále teče přes Moldavu nad Bodvou, pokračuje rovinatým územím Košické roviny přes Budulov a opět mění směr toku, tentokrát na jihozápad. Zleva přitéká její nejvýznamnější přítok Ida a prudce se stáčí se stáčí na sever. Protéká okolo obce Žarnov a opětovně prudce mění směr toku na západ. Nedaleko obce Turňa nad Bodvou se otáčí na jihozápad, zprava do ní vtéká Turňa a zleva se spojuje s korytem Staré Bodvy. Teče okrajem obce Hosťovce a opouští území Slovenska (169 m n. m.). V Maďarsku, pár kilometrů od hranic se řeka nedaleko obce Boldva vlévá do řeky Sajó.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bodva () je řeka na Slovensku a v Maďarsku. Je to levý přítok řeky Slané. Je přibližně 113 km dlouhá.", "tgt_summary": "Le (en ; en ) est une rivière de passant en Slovaquie et en Hongrie. Il prend sa source dans les monts Métallifères slovaques et se jette dans la rivière Sajó. ", "id": 2179053} {"src_title": "Samuel Ramey", "tgt_title": "Samuel Ramey", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoli nebyl v rodině řezníka a zástupce šerifa nijak veden k opeře, brzy poznal svůj talent v místním kostelním sboru. Jeho hlas už v dětství měl přirozené vibrato, které ale potlačoval z obavy před výsměchem vrstevníků. V průběhu studií na Kansas State University ho přítel přemluvil k účasti na konkursu do workshopu Central City Opera v Coloradu. Byl přijat a krátce účinkoval v jeho sboru. Začal poté studovat zpěv, především u Armena Boyajiana, který ho vedl pedagogicky po více než 30 let, a v roce 1973 debutoval v New York City Opera v roli Zunigy v Bizetově \"Carmen\". O tři roky později už účinkoval v titulní roli \"Figarovy svatby\" na festivalu v Glyndebourne. Do stejné role ho pak obsadily i milánská La Scala, vídeňská Státní opera a londýnská Royal Opera House v Covent Garden, když si předtím získal skvělé renomé i v Rossiniho \"Semiramidě\" v Aix-en-Provence. V rossiniovských rolích neustoupil tehdejší praxi spíš recitovat než zpívat náročné koloraturní basové party. Průlomem do vysněné Metropolitní opery se stal debut v roli Arganteho v Händelově opeře \"Rinaldo\", jeho obsazení si výslovně vyžádala představitelka hlavní role Marilyn Horneová. Od té doby je jednou z nejvýraznějších osobností Met. Samuel Ramey je podruhé ženat a z druhého manželství má syna. Domov má v Chicagu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Snad nejvýraznější výkony podával Ramey v rolích záporných postav, především v obou romantických \"ďábelských rolích\" - postavách Mefistofela v Gounodově \"Faustu\" a Boitově \"Mefistofelovi. \"Tyto role mu doporučil už v úvodu kariéry dirigent New York City Opera Julius Rudel a Ramey se v nich od počátku cítil přirozeně. Ve \"Faustu\" vystoupil více než 200krát ve více než dvaceti inscenacích a je to jeho nejčastější role, v \"Mefistotelovi \"pro změnu vystoupil mj. v San Franciscu, kde mu po boku stála sopranistka Gabriela Beňačková, inscenace je zaznamenána na videonahrávce společnosti RM Arts z roku 1989. Svého úspěchu v těchto rolích využil i tak, že své turné v roce 1995 nazval \"A Date with the Devil\" (\"Schůzka s ďáblem\"), čímž si vysloužil i protesty některých křesťanských spolků. Živou nahrávku mnichovského koncertu z tohoto turné vydal na albu společnosti Naxos se stejným názvem v roce 2002. Vynikl v mozartovských rolích (Figaro, Don Giovanni), také v händelovských a především rossiniovských. Dramatický talent a mohutnost hlasu pak bohatěji uplatňuje v operách Giuseppe Verdiho a jeho současníků. Zpíval také Olina Blitche v opeře \"Susannah\" Carlisla Floyda, hlavní roli v \"Modrovousově hradu\" Bély Bartóka a Nicka Shadowa v \"Životu prostopášníka\" Igora Stravinského. Vyhýbaly se mu zatím ale příležitosti v operách Richarda Wagnera. Rád se věnuje i muzikálovému repertoáru, který prezentuje na koncertech i na nahrávkách. Jen do konce roku 2000 účinkoval na sedmi desítkách nahrávek operních a oratorních děl, bezmála dvaceti nahrávkách příležitostných koncertů a profilů a šestnácti DVD-nahrávkách.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Časopis People ho označil za sexy symbol. Sám Ramey řekl, že sice sám nežádá o kostýmy s odhalenou hrudí, ale ani se jim nevyhýbá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Edward Ramey (* 28. března 1942, Colby, Kansas) je americký operní pěvec, bas. Vyniká silným, pohyblivým a přitom plným a znělým hlasem, díky čemuž je vybaven do lyrických i dramatických rolí, ke kterým má i vynikající herecké předpoklady. Je údajně nejnahrávanějším operním basistou všech dob.,", "tgt_summary": "Samuel Edward Ramey est un chanteur d'opéra américain né le à Colby, au Kansas. Admiré pour son registre et sa polyvalence, il est considéré comme l'une des meilleures basses de sa génération. Sa technique vocale lui permet de chanter Haendel, Mozart et Rossini, aussi bien que Verdi et Puccini.", "id": 361683} {"src_title": "Alžírská válka", "tgt_title": "Guerre d'Algérie", "src_document": [{"title": "Co válce předcházelo.", "content": "Počátkem 30. let 19. století došlo k novému rozmachu koloniálních výbojů Francie, jejímž hlavním cílem bylo Alžírsko. Alžírsko bylo Francií dobyto roku 1830 (v té době bylo součástí Osmanské říše). Po dobytí pak alžírské území spolu s dnešním Tuniskem a Marokem tvořilo Francouzskou severní Afriku. Odboj domácího alžírského obyvatelstva pod vedením Abd al-Kádira proti dobyvatelům trval 17 let. V roce 1881 obsadila Francie Tunisko a roku 1911 také Maroko. Na rozdíl ale od těchto dvou francouzských kolonií nebylo Alžírsko kolonií v pravém slova smyslu. Francie ho chápala jako svou integrální součást ve formě tří zámořských departmentů bez jakýchkoli práv pro alžírské muslimy, vůči nimž bylo rozhodnuto provádět politiku národnostní asimilace. Tunisko s Marokem mělo vzhledem k jejich geografické poloze ochraňovat Alžírsko před ostatními kolonisty. V době dobývání Alžírska byla přehodnocena francouzská koloniální politika. Oproti strategii vyhlazení a vysídlení původního obyvatelstva ve prospěch kolonistů, která se uplatňovala např. vůči indiánům v Kanadě, zvítězila strategie využívání domácího obyvatelstva jako levné pracovní síly pracující pro vládnoucí vrstvu francouzských přistěhovalců a vysloužilců expedičních armád. Díky druhé světové válce byly posíleny nacionalistické požadavky kolonií. V Alžírsku zveřejnil v roce 1943 Ferhát Abbás \"Manifest alžírského lidu\", v němž požadoval zrušení kolonialismu, uplatnění práva na sebeurčení, vytvoření alžírské ústavy a vlastní vlády složené rovným dílem z muslimů a Francouzů, rovnost obou národností v zastupitelských orgánech, přístup muslimů k veřejným funkcím, právo alžírských jednotek na vlastní vlajku apod. Takto vyvinuté národní uvědomění již nemohla uspokojit stávající gaullistická nebo francouzská koloniální politika. Během 2. světové války přislíbil Charles de Gaulle Alžířanům samosprávu a Ramadierova vláda roku 1947 tento příslib potvrdila, což ovšem neplatilo pro další francouzské vlády, které odmítly požadavky Alžíru a sliby předchůdců. Tento postoj byl roznětkou k protifrancouzskému povstání.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné události do roku 1958.", "content": "Ozbrojený boj proti francouzské nadvládě byl započat 1. listopadu 1954 militantním křídlem FLN, a to Alžírskou armádou národního osvobození (ALN). Povstání bylo velmi dobře připraveno, neboť si jeho vůdci zemi rozdělili na 6 oblastí (vilájí). Z hlediska kvantity byla ale francouzská armáda ve značné převaze, proto byl boj proti ní veden nejprve partyzánskou válkou v horách a poté i teroristickými útoky ve městech. Francouzi ústup odmítli. „Tady jsme ve Francii,“ prohlašoval předseda vlády. Francouzská vláda se v roce 1954 skládala vesměs z liberálních lidí pod vedením radikálního socialisty Pierre Mendés-France. Sdíleli iluzi, že se Alžír může stát mnohonárodnostní společností založenou na zásadách svobody a bratrství. Řekl: „Alžírské departmenty jsou součástí Francouzské republiky, odtržení je nemyslitelné.“ Ministr vnitra Francois Mitterrand zase prohlásil: „Ohledně Alžíru je válka jediným řešením“. Oba poslali do Alžírska ve funkci generálního guvernéra známého etnologa Jacquese Soustella. Soustelle viděl ve FLN fašistickou organizaci. Myslel, že zvítězí tím, že dá Arabům skutečnou demokracii. Francie se však na druhou stranu nechtěla stát poloarabským a polomuslimským národem. Neúspěch Francouzů během Suezské krize přesvědčil armádu, že civilní vláda válku nevyhraje. 20. srpna 1956 byla při ilegálním sjezdu FLN v údolí Summám ustanovena Národní rada alžírské revoluce (franc. \"Conseil National de la Révolution Algérienne\" – CNRA). Předseda francouzské vlády Guy Mollet souhlasil zvýšit síly v Alžíru na půl milionů vojáků. Soustellův nástupce Robert Lacoste dal roku 1957 generálovi Jacquesi Massuovi naprostou svobodu v tom, ať vyčistí Alžír od FLN. Francouzům se v roce 1957 podařilo odříznout zásobování FLN vybudováním Challovy-Moricovy linie na hranicích s Tuniskem, které bylo následováno ofenzívou Francouzů pod velením generála Massu proti městským partyzánům v tzv. bitvě o Alžír. Tato linie byla systémem elektrických, minových a dalších zátarasů na hranicích Alžírska s Marokem a Tuniskem vytvořeným v roce 1957. Za alžírské války měl odříznout jednotky FLN uvnitř země od tzv. zahraniční armády soustředěné v Maroku a především Tunisku. 20. září 1957 byla Alžírská otázka zařazena na program jednání OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Čtvrté republiky a de Gaulle.", "content": "Neochota k demontáži koloniálního panství a s ní spojené ozbrojené konflikty vedly k pádu francouzské Čtvrté republiky, ale ohrozila i počáteční léta vlády Charlese de Gaulla. Francie totiž nadále usilovala o integraci Alžírska vojenskou cestou namísto federalizace. Nový rámcový zákon z počátku roku 1958, podle nějž mělo být Alžírsko integrální částí Francie s uznáním vlastní osobitosti a respektováním práv všech národních společenství, přišel pozdě. Alžírskému osvobozeneckému hnutí se dostalo podpory ze zahraničí od SSSR i OSN. V roce 1958 došlo ve Francii k několikaměsíčnímu bezvládí. Toho se snažili využít důstojníci armády, kteří plánovali vojenský převrat v Alžíru spojený s nastolením francouzské vlády silné ruky místo slabého parlamentního systému IV. republiky. Pučisté čekali na vhodnou příležitost, kdy opět selže pokus získání důvěry nominované vlády v Národním shromáždění. K tomuto hlasování mělo dojít 13. května 1958, kdy opět neexistovala žádná naděje získání důvěry vlády. Pučisté však byli příliš netrpěliví a v Alžíru vyhlásili vznik \"Výboru veřejného blaha\", který byl složen z vojáků a místních civilistů, a to vše ještě před hlasováním. Tato informace vyvolala v parlamentu takové zděšení, že byla zcela neočekávaně velkou většinou zvolena nová vláda vedená premiérem Pierrem Pflimlinem (14. května 1958). Přes velkou podporu parlamentu se však neodvážila proti pučistům postavit, protože neměla jistou podporu u armádního velení. V tomto okamžiku byl vyzván generál de Gaulle prezidentem René Cotym (1954–1959), aby se chopil premiérského křesla a věc začal řešit. 1. června 1958 byl zvolen za předsedu vlády a nová vláda z řad parlamentních předáků i mimoparlamentních odborníků obdržela mimořádné plné moci k řešení krize. Vůči Alžírsku byla nadále uplatňována asimilace. Důvodem byl silný vliv ultrakolonialistů, kteří vynesli generála k moci. 19. září 1958 na tuto situaci Fronta národního osvobození reagovala přetvořením Koordinačního výkonného výboru (ustanoven na sjezdu FLN v roce 1956) v Prozatímní vládu Alžírské republiky (franc. \"Gouvernement provisoire de la République Algérienne\" – GPRA). Ihned po vzniku vydala provolání k Alžířanům, aby se neúčastnili referenda pro schválení ústavy V. republiky, v níž byly zakotveny i základy Francouzského společenství. De Gaulle proto použil vojenský nátlak, aby „pomohl“ Alžířanům v rozhodnutí. Kdo nehlasoval pro ústavu, byl zastřelen. Charles de Gaulle se stal 8. ledna 1959 prezidentem páté francouzské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná fáze.", "content": "Nárůst odporu mezi arabským obyvatelstvem a dokonce i negativní ohlas veřejnosti ve Francii vyvolaly zprávy o brutalitě francouzských jednotek, především cizinecké legie a parašutistů. Z hlediska vojenských úspěchů měla Francie dobré výsledky, zejména při ofenzívě proti partyzánům v pohoří Atlas a v Kabylských horách v roce 1958 (Pečenka-Luňák, 2005). V témže roce Francouzi prohlásili, že válka je „prakticky vyhraná“. Rozhodujícím faktorem však měla být politická podpora veřejnosti, která se nedostavila. Tento trend jako první rozpoznal Charles de Gaulle, který zahájil tajná jednání s alžírskou Frontou národního osvobození (FLN). Veřejně pak během návštěvy Alžíru místní pučisty uklidnil o chystané změně ve vztahu k Alžíru v rámci nové ústavy V. republiky. Přes další komplikace dané pokusem francouzských usídlenců (\"černé nohy\", francouzsky \"pieds-noirs\") o převrat v lednu 1960 v tzv. „týdnu barikád“ a teroristickými hrozbami Organizace tajné armády (OAS), zahájil prezident de Gaulle 30. března 1961 oficiální jednání s FLN ve věci alžírské nezávislosti. Tomuto kroku však předcházelo francouzské celonárodní referendum z 8. ledna 1961, ve kterém se tři čtvrtiny Francouzů vyslovily pro alžírský nárok na sebeurčení a vlastní stát. Jako odpověď na referendum založili velitelé francouzské armády v Alžírsku roku 1961 militantně-nacionalistickou organizaci OAS (franc. \"Organisation de l'armée secrète\") v čele s Raoulem Salanem a pokusili se v dubnu o puč. Ten však s podporou francouzského veřejného mínění a většiny armády de Gaulle potlačil. 9. srpna 1961 se do čela 3. Prozatímní vlády v Alžírsku postavil Ben Chedda.", "section_level": 1}, {"title": "První francouzský test atomové bomby, jižní Alžírsko, únor 1960.", "content": "Francie provedla svůj první test atomové bomby v blízkosti jihoalžírského Reggane, které se nachází u hranic Mali a Nigeru. Stalo se tak v rámci operace Gerboise Bleue, 13. února 1960. Po USA, SSSR a Velké Británii se tak Francie stala čtvrtou jadernou mocností. Síla výbuchu (70kt) byla větší, než síla prvních testů předchozích třech mocností dohromady. De Gaulle po úspěšném testu prohlásil: \"Hurá pro Francii! Od dnešního rána je silnější a hrdější! \"\" \"", "section_level": 2}, {"title": "FLN.", "content": "V roce 1946 založil El-hadž Ahmed Mesali Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD) a po roce 1954 se část MTLD transformovala do FLN. Fronta národního osvobození (franc. \"Front de Libération Nationale\" – FLN) je alžírská politická strana, jež 1. listopadu 1954 stanula v čele všech domácích a zahraničních proudů odporu proti setrvání země ve svazku s Francií v podobě zámořských departmentů a zahájila povstání. Byla tvořena militantními mladými muži, většinou bývalými vojáky (Iliffe, 2001). Ve vedení stáli poddůstojníci a v jejím samotném čele Ahmed Ben Bella. Ozbrojené křídlo FLN se nazývalo Alžírská armáda národního osvobození (franc. A\"rmée de Libération Nationale\" – ALN). Sjezd FLN v roce 1956 ustanovil svůj nejvyšší orgán v podobě 34členné Národní rady alžírské revoluce (franc. \"Conseil National de la Révolution Algérienne\" – CNRA) a 5členného Koordinačního a výkonného výboru (o dva roky přetvořen na prozatímní vládu). Ty vypracovaly politický program, jenž požadoval uznání nedělitelného alžírského národa, uznání nezávislosti Alžírska, osvobození všech politických alžírských vězňů a uznání FLN jako jediného zástupce alžírského lidu. Současně s radikalizací Alžířanů se začaly vytvářet i ultrakolonialistické skupiny z evropských osídlenců v Alžíru. Cílem FLN nebylo porazit francouzskou armádu, protože to by se vzhledem k velikosti její armády těžko povedlo, ale především zničit jakoukoliv snahu o asimilaci a národní soužití zlikvidováním umírněných hlav na obou stranách. V Alžírsku panovala rivalita mezi FLN a umírněným proudem zvaným Alžírské národní hnutí (franc. \"Mouvement nationale Algérien\" – MNA), v jehož čele stála legendární charismatická postava Messali Hadžího. Zvláštní skupinu tvořili tzv. harkiové – muslimové sloužící ve francouzské armádě. Akce FLN tak byly namířeny především proti těmto loajálním muslimům. Za dva a půl roku války zabila FLN 1035 Evropanů a 6352 Arabů (podle neoficiálních statistik jich bylo zabito až 20 000). Cílem FLN bylo sevřít většinu muslimů kleštěmi teroru. Na jedné straně přicházeli na místa umírněných vrahové z FLN, na druhé straně měla jejich zvěrstva vyprovokovat Francouze k barbarským represáliím a zahnat tak muslimské obyvatelstvo do tábora extrémistů. FLN vedla partyzánskou válku spojenou s teroristickými útoky. I když v samotném Alžírsku byla FLN poražena francouzskými vojsky, přežívala v horách v Tunisku a Maroku, což Francii nesnesitelně prodražovalo okupaci Alžírska. Zvolený ministerský předseda a pozdější prezident Ahmed Ben Bella prováděl socialistické experimenty, což zemi hospodářsky zruinovalo. Po armádním puči (1965) proti Ben Bellovi se postavení FLN povážlivě otřáslo. Strana existuje dodnes, po roce 1989 se však vzdala výsadního postavení. Jejím hlavním protivníkem je fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS).", "section_level": 1}, {"title": "Évianské dohody.", "content": "V prosinci 1961 začala jednání mezi francouzskou delegací v čele s Georgesem Pompidouem a alžírskými zástupci vedenými od března 1962 Ben Bellou. 18. března 1962 byly ve francouzském městečku Évian-les-Bains podepsány dohody, podle nichž mělo okamžitě dojít k zastavení palby a mělo nastat příměří mezi francouzskými vojsky a alžírskými povstalci. Do konce roku 1962 pak měla francouzská vojska opustit Alžír, který měl získat nezávislost. Příměří vyvolalo další vlnu vraždění OAS. De Gaulle v den podepsání příměří prohlásil: „Francie a Alžírsko vykročili spolu jako bratři na cestě k civilizaci“ a ještě dodal: „Je to čestný konec“. V referendu se v Alžírsku 1. července 1962 vyslovilo pro nezávislost 99,7 % občanů. De Gaulle, který kdysi tvrdil, že \"\"Středozemní moře protéká Francií.\"\", se tak dokázal vypořádat s válkou v Alžírsku a dát této zemi nezávislost i přes svou prvotní neochotu. De Gaulle si uvědomil a přesvědčil veřejnost o tom, že držení této země jen z ideologických důvodů je nerozvážné, drahé a nebezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Do konce roku 1962 opustil zemi milion francouzských kolonistů (asi 85 % všech kolonistů). 5. července 1962 Alžírsko oficiálně dosáhlo nezávislosti. FLN nastolilo diktaturu Ahmeda Ben Belly a brutálně se vypořádala s kolaboranty a odpůrci. O tři roky později byl Ben Bella sesazen, ale FLN zůstala u moci až do roku 1989, kdy ve volbách zvítězila FIS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžírská válka byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954–1962. Od 1. listopadu 1954 začal boj alžírských povstalců za odtržení Alžírska od Francie a vytvoření suverénního státu. Alžírská válka a částečná neschopnost francouzské vlády tento konflikt vyřešit byly jedním z faktorů, které vedly na konci 50. let k vytvoření nové francouzské ústavy a spolu s tím i páté francouzské republiky. Do čela nové vlády Francie byl zvolen Charles de Gaulle, který se po zveřejnění důkazů o brutálním chování francouzských jednotek na alžírském území a následném tlaku veřejného mínění rozhodl (navzdory značným francouzským vojenským úspěchům) navázat rozhovory s FLN, hlavní politickou a vojenskou silou alžírské revoluce, vedoucí k vytvoření suverénního alžírského státu 5. července 1962.", "tgt_summary": "La guerre d’Algérie ou révolution algérienne (en, en ) aussi connue comme la guerre d'indépendance algérienne ou guerre de libération nationale ou encore les événements d'Algérie, est un conflit armé qui s'est déroulé de 1954 à 1962 en Algérie, colonie française depuis 1830, divisée en départements depuis 1848. L'aboutissement est la reconnaissance de l'indépendance du territoire le. ", "id": 1801878} {"src_title": "Samaritáni", "tgt_title": "Samaritains", "src_document": [{"title": "Historie Samaritánů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ Samaritánů.", "content": "Hebrejské jméno Samaritánů, \"Šomronim\", pochází od názvu města Samaří, hebrejsky \"Šomron\". Sami Samaritáni ale udávají, že pochází spíše od slova שמרים, \"Šamerim\", tj. „Ti, co střeží (Zákon)“. Podle údajů v Bibli vznikli Samaritáni smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Tito nově příchozí prý měli začít uctívat Hospodina a přijímat víru Izraelitů, ovšem pouze ze strachu před lvy, kterými Hospodin nově příchozí sužoval – z pohledu pozdější rabínské teologie tak byli Samaritáni potomci „konvertitů z donucení“, nebyli tudíž považováni za pravý Izrael. Samaritáni sami uvádějí, že jejich vznik se datuje mnohem dále, do doby předkrálovské, kdy došlo ke schizmatu, kdy kněz Eli, zmiňovaný v Bibli jako vychovatel Samuela, nechal přenést Archu úmluvy do Šíla, zatímco podle samaritánské měla spočívat na hoře Gerizim v duchu verše Deuteronomium 11,29: \"„Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu.“\" Kolem hory Gerizim, která se stala později centrem samaritánského kultu, se měla soustředit hrstka věrných – שמרים, \"Šamerim\".", "section_level": 2}, {"title": "Spory mezi Židy a Samaritány.", "content": "První otevřené spory začínají po návratů Judejců – Židů – z babylónského zajetí, zvláště pak skupiny kolem Zerubábela a Jéšuy, která začíná znovu budovat jeruzalémský Chrám. Podle Bible měly ostatní národy, žijící tou dobou na území Izraele, nabídnout navrátilcům svou pomoc, pravděpodobně tedy i Samaritáni. Zerubábel i Jéšua ovšem jejich pomoc odmítli. Samaritáni se společně s ostatními národy snažili stavbu Chrámu zastavit, ale neúspěšně. Po této události měli Samaritáni postavit svůj vlastní „vzdorochrám“ na hoře Gerizim, podle archeologických vykopávek se tak stalo kolem roku 330 př. n. l. Během seleukovské nadvlády bylo Samařsko pod přímým vlivem helenizace a samaritánský Chrám byl rovněž přejmenován na chrám Dia. Samaritáni byli podobně jako Judejci rozděleni mezi helenistickou frakcí, která se koncentrovala kolem helenizovaných měst, jako Samaří-Sebasté, a náboženské, sdružené kolem chrámu na hoře Gerizim. Pod seleukovskou nadvládou a vlivem zůstalo Samařsko až do roku 129 př. n. l., kdy území Samařska dobyl hasmonejský král Jochanan Hyrkán, Samaří vyplenil a samaritánský chrám zničil a srovnal se zemí. Zhruba tou dobou dochází mezi Samaritány a Židy k otevřenému nepřátelství. Přesto v teologických záležitostech ještě dlouhou dobu neexistovaly mezi Židy a Samaritány závažnější rozdíly. Samaritáni, v Mišně a Talmudu nazývaní כותים \"Kutim\", jsou považováni za ne-Izraelity, nicméně požehnání, pronesené Samaritánem, má stejnou validitu, jako požehnání pronesené Izraelitou. Ačkoli Židé a Samaritáni vzájemně neuznávali centra svého kultu, oba směry uznávaly svým způsobem fakt, že Samaritáni stejně jako Židé věří v jediného Boha a že Tóra je zjevené slovo Boží. K definitivní roztržce došlo pravděpodobně mnohem později, až za byzantské nadvlády.", "section_level": 2}, {"title": "Samaritáni v Novém zákoně.", "content": "V Matoušově evangeliu (Mt 10,5) Ježíš vysílá dvanáct apoštolů na první misii a nařizuje jim, aby nechodili mezi pohany a nevcházeli do žádného samařského města, ale aby šli raději k ztraceným ovcím z domu izraelského. V Lukášově evangeliu Ježíš vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi (kap. 10, 25-37). Na tomto příběhu ukazuje, že skutečný bližní není souvěrec či kněz, ale ten kdo koná milosrdenství. Podle téhož evangelia (Lk 17,11-19) Ježíš v Samařsku vyslyšel prosby deseti malomocných o uzdravení, ale jediný, kdo se vrátil poděkovat, byl Samaritán. I v Lukášově evangeliu však Samaritáni mají negativní roli (Lk 9,51-56): Ježíše s učedníky putujícího přes Samařsko do Jeruzaléma nenechali přenocovat. Apoštolové Jakub a Jan chtěli svolat z nebe oheň, aby je za to zahubil, ale Ježíš za to učedníky přísně pokáral a šel s nimi přenocovat jinam. V Janově evangeliu (J 4,1-42) Ježíš u Jakubovy studny vede se Samaritánkou obsáhlý náboženský rozhovor, který se týkal vztahu mezi Židy a Samaritány i rozdílnosti jejich posvátného místa a o patriarchovi Jakubovi. Samaritáni, kteří vyslechli vyprávění této ženy, v Ježíše uvěřili a žádali ho, aby s nimi zůstal. Dobré vztahy se Samaritány byly později Ježíšovi vyčítány, když bylo vzneseno podezření, že je Samaritánem a je posedlý zlým duchem (J 8,48). Podle Skutků apoštolských (Sk 8,6-8) přišel apoštol Filip hlásat Krista do Samaří. Pod vlivem zázraků se obraceli a dávali pokřtít. Apoštolové z Jeruzaléma poté poslali do Samaří jako posilu ještě Petra a Jana. Později Samařskem procházeli ještě Pavel a Barnabáš a rovněž byli úspěšní (Sk 15,3).", "section_level": 2}, {"title": "Pod římskou nadvládou.", "content": "Římská nadvláda dopadla tvrdě na Samaritány stejně jako na Židy, ale Samaritáni nebyli hlavní obětí dvou nezdařených židovských povstání – židovské války a Bar Kochbova povstání. Po povstání Bar Kochby v roce 135 dokonce obnovili svůj chrám na hoře Gerizim.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání proti Byzanci.", "content": "S nástupem křesťanství se Samaritáni ocitli v podobně tíživé situaci jako Židé. Byli pronásledováni, jejich víra není uznávána. V 6. století byl opět zničen samaritánský chrám. V roce 529 Samaritáni zahájili povstání pod vedením Juliana ben Sabara a zničili jako odvetu za pronásledování několik křesťanských obcí, jejich obyvatele pobili a kostely vypálili. Povstání za samařskou nezávislost ale proti tehdy nejmocnější říši světa nemělo naději na úspěch. Byzantský císař Justinián I. povstání nemilosrdně potlačil a pro Samaritány mělo povstání fatální důsledky. Tisíce Samaritánů byly zabity nebo prodány do otroctví. Z národa čítajícího několik set tisíc lidí se stala malá, bezvýznamná a nechtěná komunita a Samaritáni jako národ přestali existovat. Povstání mělo důsledky také pro židovsko-samaritánské vztahy – Samaritáni Židům nikdy neodpustili, že je v povstání proti křesťanům nepodpořili. Pro Židy by ovšem účast v dalším, předem ztraceném povstání, znamenala jistou záhubu.", "section_level": 2}, {"title": "Islámská nadvláda.", "content": "Ačkoli islám zařadil Samaritány mezi \"ahl al-kitáb\", lid knihy (podobně jako židy a křesťany) a tito měli tedy status \"dhimmi\" (lidí druhého řádu), život malé uzavřené samaritánské komunity, navíc sevřené tvrdými vnitřními pravidly pod islámskou nadvládou nebyl snadný a Samaritánů stále ubývalo. Někteří Samaritáni byli zabiti při občasných nepokojích, řada z nich volila konverzi k islámu jako východisko z tíživé ekonomické a sociální situace. Během období křížových výprav byli Samaritáni stejně jako muslimové a židé pronásledováni a zabíjeni. Neutěšená situace pokračovala až do 20. století, kdy počet Samaritánů ve světě údajně nedosahoval ani počtu 150 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní éra.", "content": "Změna politické situace postavila Samaritány do obtížné situace. Část Samaritánů zůstala v Izraeli, větší část na území okupovaném Jordánskem ve svém starém sídle v Nábulusu. Samaritánům bylo garantováno právo na návrat (tj. Stát Izrael považuje Samaritány za „etnické Židy“). \"Status quo\" zůstal zachován i po šestidenní válce až do vypuknutí první intifády, kdy se Samaritáni z bezpečnostních důvodů z centra Nábulusu přestěhovali blíže izraelským osadám u hory Gerizím, do sídliště Kirjat Luza. Ačkoli palestinská samospráva garantovala Samaritánům místo v parlamentu, z důvodu nefunkčnosti palestinské vlády a tíživé ekonomické situace na palestinských územích se stále více prohlubují vztahy s Izraelem. Z důvod obav reakcí z jedné či druhé strany se Samaritáni snaží zůstat v izraelsko-arabském konfliktu nestranní. Kromě politických problémů museli Samaritáni vyřešit další tíživý problém, který vznikl tím, že Samaritáni podle doslovné interpretace Tóry nepřijímají konvertity a sňatky tak mohly probíhat pouze mezi Samaritány navzájem. Z tohoto důvodu došlo k vývoji řady genetických vad, které populaci ohrožovaly. V současnosti tvoří samaritánskou populaci pouze čtyři rodiny (pátá vymřela ve 20. století). Aby zabránili postupující degeneraci populace, svolil představitelé Samaritánů, aby samaritánští muži mohli uzavírat manželství s Nesamaritánkami. Těmito ženami se stávají především židovské Izraelky pod podmínkou, že budou dodržovat samaritánské praktiky, které jsou zvláště pro ženy velmi přísné. Každé uzavřené manželsví je sledováno zdravotníky z nemocnice Tel ha-Šomer.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství a teologie Samaritánů.", "content": "Samaritánským hlavním náboženským textem je Tóra, psaná samařským (starosemitským) písmem, ovšem s několika rozdíly oproti židovskému a křesťanskému kánonu. Samaritánský pentateuch oproti hebrejskému kánonu obsahuje několik zmínek o hoře Gerizím, mj. i v odlišné verzi Desatera, kdy je významu hory Gerizím věnováno 10. přikázání. Kromě tohoto textu mají i vlastní liturgickou a komentátorskou tradici. Některé svátky jsou slaveny jinak, než v rabínském judaismu, Roš ha-šana, u Samaritánů jako \"Jom tru’a\" (den troubení) sice připadá na 1. tišri, ale není považován za Nový rok. Samaritáni také vykonávají zvířecí oběti na hoře Gerizím, zvláště pak oběť beránka na Pesach. Principy samaritánské víry jsou následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Samaritáni (hebrejsky: שומרונים, \"Šomronim\"; sg. שומרון, \"Šomron\") jsou nábožensko-etnickou skupinou v Izraeli a na autonomních palestinských územích. Samaritáni patří mezi nejstarší etnické skupiny na Blízkém Východě, jejich původ se datuje až do roku 721 př. n. l., kdy asyrský král Salmanassar V. dobyl Samaří, hlavní město severoizraelského království, a odvedl většinu z deseti izraelských kmenů do otroctví. Dobyté území následně osídlil kmeny příchozími z Mezopotámie, jejichž příslušníci se poměrně záhy smísili se zbytky původního obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě, než jak ji praktikuje dnešní judaismus. ", "tgt_summary": "Les Samaritains (autoethnonyme : Shamerim, qui signifie « les observants » ou « ceux qui gardent » ; en hébreu moderne : Shomronim - שומרונים, c'est-à-dire « de Shomron », la Samarie ; ou « Israélites-Samaritains ») sont un peuple peu nombreux se définissant comme descendant des anciens Israélites, et vivant en Israël et en Cisjordanie. On appelle parfois leur religion le samaritanisme. ", "id": 1016670} {"src_title": "František Vláčil", "tgt_title": "František Vláčil", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Dětství strávil na severní Moravě a pak krátce studoval na UMPRUM v Praze. Poté přestoupil na obor dějiny umění a estetika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil v roce 1951. O film se zajímal již v průběhu studia a jako scenárista a režisér pracoval v brněnském studiu kresleného a loutkového filmu. Později nastoupil do nově zřízeného Studia populárně vědeckých a naučných filmů v Brně. Během povinné vojenské služby ve filmovém studiu Československého armádního filmu točil různé instruktážní a propagandistické snímky. Na Barrandově debutoval až v roce 1960 filmem \"Holubice\", kterým se zařadil mezi nejpozoruhodnější filmové tvůrce tzv. československé nové vlny 60. let 20. století. Film byl oceněn na MFF v Benátkách. Následovala historická balada Ďáblova past (1961). Největší ohlas mu ale přinesl dlouho připravovaný, dlouho natáčený a upravovaný film \"Marketa Lazarová\". Složitá historická filmová freska s tehdy debutující mladičkou slovenskou herečkou Magdou Vášáryovou v hlavní roli Markety. Jedná se o úchvatný psychologický film plný obrazových metafor. S Vláčilem na něm spolupracovali přední čeští výtvarníci jako tvůrci kostýmů a dekorací (Theodor Pištěk, Jan Koblasa). V anketě kritiků byl film Markéta Lazarová prohlášen za nejvýznamnější film století. Film byl i na tehdejší poměry velice nákladný (jednalo se do té doby o vůbec nejdražší český film). Aby se část nákladů vrátila zpět, byl ve stejných kulisách a dekoracích natočen další historický film \"Údolí včel\" s Petrem Čepkem v hlavní roli. Čepek zazářil i v dalším barevném snímku \"Adelheid\". V období normalizace František Vláčil natočil několik krátkometrážních filmů, z nichž patrně vůbec nejpozoruhodnější je film \"Praha secesní\" z roku 1974. Něžně poetický byl i vánočně laděný dětský film \"Pověst o stříbrné jedli\". Následoval smutný, tísnivý a psychologicky těžký příběh \"Dým bramborové natě\" s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Zaujal i baladický příběh \"Stíny horkého léta\". Výrazný režisérský rukopis nese i biografický film o skladateli Antonínu Dvořákovi \"Koncert na konci léta\", natočený podle scénáře Zdeňka Mahlera. Velmi výrazné jsou i jeho poslední snímky \"Hadí jed\", \"Stín kapradiny\" a \"Mág\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, roku 1988 národním umělcem. V roce 1994 obdržel ocenění Český lev za celoživotní umělecký přínos českému filmu. Působil také jako prezident České filmové a televizní akademie. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech roku 1998 obdržel hlavní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. V roce 2013 získal in memoriam Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize.", "section_level": 1}, {"title": "Složitá osobnost.", "content": "František Vláčil byl bezesporu výjimečný a všemi múzami políbený filmař, nicméně jednalo se o vnitřně velmi rozpolcenou a složitou osobnost, které se nevyhýbaly deprese a velké problémy s alkoholem. Mnohé jeho snímky byly složitě dotvořeny jen díky podpoře jeho filmového štábu, přesto však zůstává jeho filmové dílo v celém kontextu české kinematografie zcela unikátní a naprosto mimořádné.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Vláčil (19. února 1924 Český Těšín – 27. ledna 1999 Praha) byl český filmový režisér a scenárista. Jeho filmy \"Marketa Lazarová\" a \"Údolí včel\" jsou dnes filmovými odborníky považovány za vrcholná díla české kinematografie. Na MFF Karlovy Vary byl oceněn za přínos světové kinematografii.", "tgt_summary": "František Vláčil, né le à Český Těšín et mort le à Prague, est un réalisateur, scénariste, peintre et artiste graphique tchèque.", "id": 1673071} {"src_title": "Zombie", "tgt_title": "Zombie", "src_document": [{"title": "Nekromanti.", "content": "Zombie a podobné bytosti podle některých pověr přivolával nekromant a oživeným mrtvolám zadával příkazy. Stvůry byly jeho sluhy a nemohly se mu protivit, neboť byly plně v jeho moci a on byl jejich vládcem. Podle některých bylo možné nemrtvé zabít jedině useknutím hlavy anebo jakýmkoli způsobem je ničit nebo poškozovat. Některé zdroje tvrdí, že je bylo možné zabít stejně jako normálního člověka, ale že zombie byly mnohem odolnější, a bylo proto třeba mnohem většího úsilí k jejich zabití. Kdysi se tvrdilo, že nejúčinnějším způsobem, jak se zbavit nemrtvého je zabít nekromanty, kteří je oživili. Ve chvíli jeho smrti všechny stvůry padly mrtvé k zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Zombie v náboženství voodoo.", "content": "Podle vyjádření vyznavačů voodoo (hlavně z Haiti a z jihu USA) kněží: \"hougan\", \"mambo\" nebo \"bokor\" mohou zabít člověka a několik dní po jeho pohřbu jej znovu navrátit k životu. Ve skutečnosti to však není živý člověk, ale jen jeho tělo, obývané jedním z duchů smrti \"Guédé\". Taková živá mrtvola, bez vlastní vůle, (na Haiti také nazývaná cadavre – mrtvola) je používána k různým pracím na poli a v hospodářství. Jestliže zombie požije sůl nebo něco slaného, uvědomí si, že vlastně nežije a vrací se na hřbitov, kde se zahrabe zpátky do svého hrobu. Víra v zombie je na Haiti všeobecně rozšířená. Aby se z mrtvého nestala zombie, probodává se kůlem nebo se jim usekávají ruce a nohy. Rodina pak po pohřbu několik dní hlídá hrob. Existuje mnoho nepotvrzených teorií týkajících se zombie; podle jedné z nich jsou to lidé, které kněží omámili narkotiky nebo jedy (např. atropinem, hyosciaminem, tetrodotoxinem). Na Haiti je také jiný druh zombie, tzv. \"astrální zombie\" (astral), tedy ztracený duch zemřelého, který se dostane do vlivu kněze voodoo. Kněz pak drží takovou zombie zavřenou v hliněné nádobě nebo lahvi a vypouští ji jen k vykonání dílčího úkolu.", "section_level": 1}, {"title": "Zombie v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Od Noci oživlých mrtvol George A. Romera bylo natočeno množství filmů se zombie tematikou, například filmy \"28 dní poté\", jeho pokračování \"28 týdnů poté\", \"filmová série Resident Evil\", \"Zombieland\" nebo třeba \"Soumrak mrtvých\".", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové a konzolové hry.", "content": "Nejznámější hrou, která byla postavena na zombie tematice a v podstatě odstartovala žánr survival hororů, je úspěšná série Resident Evil od společnosti Capcom. Ta byla uvedena na PlayStation v roce 1996 a později byla konvertována na další systémy, později dala vzniknout několika filmům. Mezi další známé tituly založené na této tematice patří série \"Left 4 Dead\" od Valve, původně modifikace DayZ pro hru Arma od Bohemia Interactive Studio a později vydaná plnohodnotná hra DayZ Standalone, zombie také hrají hlavní roli ve zvláštních herních módech několika her ze série \"Call of Duty\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Zombie (výslovnost [zombí]) je v kultu voodoo a populární kultuře druh nadpřirozené bytosti, oživlá mrtvola neboli nemrtvý. Vystupuje především v horrorech, připomíná fexty z české lidové slovesnosti. ", "tgt_summary": "Un zombie (emprunt à l'anglais bien que plus usité en français) ou zombi (terme utilisé à l'origine en français, dérivé de \"zonbi\" en créole haïtien ; \"nzumbe\" ou \"nzambé\" en kimbundu/kikongo) est une personne ayant perdu toute forme de conscience et d'humanité, au comportement violent envers les êtres humains et dont le mal est terriblement contagieux. ", "id": 1882935} {"src_title": "Šumperk", "tgt_title": "Šumperk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení města Šumperka spadá do období vrcholu tzv. velké kolonizace 13. století. Přesné datum založení není známo, jelikož se zakládací listina nedochovala. Historikové ovšem vymezili možné založení města mezi léta 1269 až 1276; první zmínka o městu se poté datuje k roku 1281. Záhy po založení samotného města lokátorem a jeho druhy, kterých bylo patrně 68, se v Šumperku na trvalo usadil Dominikánský řád, který si zde v roce 1293 na okraji města založil svůj klášter, ke kterému příslušel i kostel Zvěstování Panny Marie. Šumperk se již od svých prvopočátků spojených s těžbou kovů poměrně rychle rozvíjel. Ale v průběhu 14. století se markraběcí majetek postupně rozpadal a tak se v roce 1340 šumperské zboží ocitlo v zástavě mocného rodu pánů z Lipé. Avšak již roku 1352 držel Šumperk ve svých rukou zpět markrabě Jan. Jeho syn Jošt udělil poté v roce 1391 městu řadu práv a výsad, mj. i mílové právo, které postavily město takřka na úroveň měst královských. V 15. století se na šumperském hradě usadil Jiří Tunkl z Brníčka, který nabídl své sídlo ke konání tzv. Šumperského sněmu, kde dne 4. června 1490 zástupci stavů Markrabství moravského a Knížectví slezského sjednali společný postup při přijímání nového krále po smrti Matyáše Korvína, uherského krále. Na pozadí těchto událostí zažívalo město nevídaný řemeslný rozkvět; vždyť roku 1442 byl uznán cech soukeníků a o rovných třicet let později i cech plátenický, vše díky dlouholeté tradici pěstování lnu a chovu ovcí. V roce 1507 Šumperk získali do svého vlastnictví Žerotínové (dnes Zierotínové), kteří z něj učinili své reprezentativní rodové sídlo. Za panování Petra ze Zierotína byl původní hrad přebudován v renesanční zámek, po požáru v roce 1513 byl mj. opraven klášter i s kostelem a vztyčeny hradby po celém obvodu města. Hospodářská síla dále nabývala na svých rozměrech, což vyústilo ve spor mezi měšťany a chamtivými Petrem ml. a Janem ze Zierotína. Ze sporu nakonec vyšli vítězně měšťané, navíc se stal Šumperk královským komorním městem a Zierotínové se natrvalo přestěhovali do Velkých Losin. Následující krátké období svobody a prosperity bylo ukončeno bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620. Šumperk tak za aktivní podporu českých stavů upadl roku 1622 do lichtenštejnského poddanství se všemi důsledky rekatolizace. Ve svém průběhu se ale třicetiletá válka města výrazněji nedotkla, kromě roku 1643 a invaze švédských vojsk, která město prakticky vyplenila, z čehož se ale Šumperští brzo vzpamatovali, i když jejich snažení zpřetrhal velký požár v roce 1669. Hrůzy 17. století poté dovršily nechvalně proslulé čarodějnické procesy z let 1679 až 1694, kterým padlo za oběť na 25 obyvatel města v čele s děkanem Kryštofem Lautnerem, Jindřichem Peškem (který se stal jedinou nepokořenou obětí) a rodinou Kašpara Sattlera. Z těchto katastrof se město postupně vzpamatovávalo v průběhu první poloviny 18. století, čemuž dopomohl i zájem vrchnosti o zemědělské podnikání ve větším měřítku, od čehož byl jen malý krůček k návratu k tradici textilního podnikání. Manufakturní způsob produkce šířící se Evropou zasáhl v 80. letech 18. století i Šumperk, díky tomu se tak zde vyráběl damašek, mezulán, plyš, samet, trip (lesklá látka na sváteční oblečení vyráběná pouze v Šumperku) a manšestr. S nezadržitelným příchodem průmyslové revoluce přišli a v Šumperku se trvale usadili bohatí a významní vídeňští obchodníci a podnikatelé, kteří na předměstí zakládali početné textilní továrny (na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě na 20 velkých a středně velkých textilních továren) a v samotném městě si od významných architektů (např. Theofil von Hansen nebo Josef a Anton Drexler) nechávali stavět honosné paláce po architektonickém vzoru hlavního města monarchie – Vídně. To s sebou přineslo i lichotivé označení „Malá Vídeň“ a dynamickou expanzi do předměstí. Dějiny Šumperka ve 20. století byly negativně poznamenány odsunem drtivé většiny původního německy mluvícího obyvatelstva v roce 1945 a okupací sovětským vojskem po roce 1968. Od této doby historické jádro města pustlo a samotné město stále více zahlcovala prefabrikovaná výstavba. Obrat přišel po sametové revoluci, kdy historické centrum bylo Ministerstvem kultury prohlášeno za městskou památkovou zónu a město se tak začalo proměňovat do lepšího vzhledu. V současné době žije v Šumperku, který je „Živou bránou Jeseníků“, zhruba 26 tisíc obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel Šumperka od 70. let prudce rostl až do roku 1990, v jehož závěru přesahoval 37 tisíc. O rok později však zaznamenal více než šestitisícový propad, neboť se od něj odtrhly obce Bratrušov, Dolní Studénky, Hraběšice, Rapotín, Rejchartice a Vikýřovice. V následujících dvou letech počet obyvatel znovu stoupal, od roku 1993 se ale trend obrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Po odtržení obcí Bratrušov, Dolní Studénky, Hraběšice, Rapotín, Rejchartice a Vikýřovice se již Šumperk nečlení na části. Jeho součástí zůstala jen bývalá osada Temenice a město má proto tři katastrální území:", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce, instituce a zajímavosti.", "content": "Samospráva města od roku 2010 pravidelně 5. července vyvěšuje zlato-červenou moravskou vlajku.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Šumperkem prochází peáž dvou silnic I. třídy: silnice I/11 (Hradec Králové - Ostrava) a silnice I/44 (Mohelnice - Jeseník). S ní se zde křižuje silnice II. třídy II/446. V šumperském železničním uzlu se setkávají celostátní tratě č. 290 (z Olomouce), č. 270 (ze Zábřeha) a č. 292 (směr Hanušovice a Jeseník), a regionální trať 291 (Železnice Desná). Trať ze Zábřeha je od roku 2009 elektrifikovaná a zajišťuje nejrychlejší napojení na třetí železniční koridor (13 km, 12 až 20 minut). Trať 291 je elektrifikovaná od roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městskou hromadnou dopravu zajišťuje společnost Arriva Morava. Skládá se z pěti městských linek, které jezdí v tarifní zóně 1. Systém městské hromadné dopravy se skládá z autobusů.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Letiště Šumperk se nachází zhruba 5 km od centra města směrem k vodní nádrži Krásné. Letiště (ICAO: LKSU) je veřejné vnitrostátní letiště. Využívané je hlavně pro sportovní a rekreační účely.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Viz Seznam osobností Šumperku", "section_level": 1}], "src_summary": "Šumperk ( \"Mährisch Schönberg\") je město na severu Moravy v Olomouckém kraji, 46 km severozápadně od Olomouce na řece Desná a na jihozápadním okraji Jeseníků. Žije zde obyvatel. Protože leží na křižovatce cest a železničních tratí umožňujících přístup do různých částí Jeseníků a je centrem kultury, bývá nazýván \"Živá brána Jeseníků\".", "tgt_summary": "Šumperk est une ville de la région d'Olomouc, en Tchéquie, et le chef-lieu du district de Šumperk. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1066789} {"src_title": "CA Vélez Sarsfield", "tgt_title": "Club Atlético Vélez Sarsfield", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke konci 60. let se do týmu zapracoval útočník Carlos Bianchi, pozdější legenda klubu. Vítěznému Campeonato Nacional v roce 1968 sice příliš nepomohl, ale další roky se z něj stal elitní forvard. Campeonato Metropolitano roku 1971 se týmu nepodařilo opanovat navzdory Bianchiho 36 gólům v 36 zápasech. Koncem roku 1971 se Vélez Sarsfield přiblížil zisku trofeje v šampionátu Metropolitano, když vedl před posledním kolem o jeden bod před Independiente. Domácí prohra s Huracánem však titul vložila do rukou Independiente. Mezi roky 1990 a 1992 táhl tým hvězdný Oscar Ruggeri. Pod vedením kouče Marcela Bielsy dosáhl klub na titul během Clausury 1998, který stavěl na hráčích jako Pablo Cavallero nebo góly střílejícím brankáři Chilavertovi. Po dobytí Clausury v roce 1998 trvalo sedm let než se Vélez dočkal další trofeje. Vítězná Clausura 2005 Vélez kvalifikovala do Copa Libertadores. Ve skupině Copy na sebe upozornil výhrou 5:0 v zápase proti uruguayjskému celku Rocha FC, celkově skončil skupinu na první příčce s 16 body za 5 výher a 1 remízu. Kouč Miguel Angel Russo dovedl mužstvo úspěšně přes osmifinálový souboj s Newell's Old Boys (4:2 a 2:2), ve čtvrtfinále ale Argentinci nestačili na mexickou Guadalajaru (0:0 a 1:2). V tomto období táhl tým svými góly argentinský útočník Mauro Zárate. Koncem roku 2008 se kormidla chopil bývalý hráč Vélezu Ricardo Gareca. Ten následující rok dovedl mužstvo k dalšímu vítězství v Clausuře, které se Vélez zmocnil po čtyřech letech. Gareca do obrany zapracoval Nicoláse Otamendiho, který se stal oporou defenzívy. V závěrečném zápase proti Huracánu se jako jediný prosadil Maximiliano Moralez a Vélez tak předskočil svého soupeře v konečné tabulce. V roce 2011 Vélez poosmé opanoval Clausuru, tu si zajistil ještě v předposledním kole proti Huracánu výhrou 2:0. Běhěm následujících týdnů přišel o záložníka Ricarda Álvareze, kterého ulovil Inter Milán. Postup v Copě Libertadores 2011 skončil semifinálovým dvojzápasem s uruguayjským CA Peñarol, který do finále postoupil jen díky pravidlu venkovních gólů. Po změně formátu argentinské ligy z \"Apertury\" a \"Clausury\" na \"Inicial\" a \"Final\" se stal Vélez Sarsfield – nadále trénovaný Garecou – prvním vítězem Inicialu 2012/13 a nakonec i Superfinalu 2012/13. Začátkem roku 2013 posílil tým hostující Fernando Gago, ale odehrál pouze 8 utkání. V prosinci 2017 se stal trenérem Gabriel Heinze, dříve reprezentant Argentiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "CA Vélez Sarsfield je fotbalový klub hrající 1. argentinskou fotbalovou ligu. Sídlí v Buenos Aires. Patří mezi nejúspěšnější argentinské kluby mimo tzv. „Velkou pětku“. V roce 1994 vyhráli Pohár osvoboditelů. ", "tgt_summary": "Le Club Atlético Vélez Sarsfield est un club omnisports argentin particulièrement connu pour son équipe de football, fondé le et basé à Buenos Aires. ", "id": 647835} {"src_title": "Nanking", "tgt_title": "Nankin", "src_document": [{"title": "Historické hlavní město.", "content": "Nanking, jedno z nejdůležitějších měst v dějinách čínského národa, je uznáván jako jedno ze čtyř velkých starobylých měst Číny (spolu s Pekingem, Luo-jangem a Si-anem). Jako hlavní město sloužil za dynastií Čou (1050 - 221 př. n. l.), Tří království (222 – 280 n. l.), Východních Ťin (317 – 420 n. l.) i Jižních dynastií (420 - 589), Jižní Tchang (937 – 975 n. l.), Ming (1368 – 1644) a také za Čínské republiky (1927–37, 1946–49) před svým odsunem na Tchaj-wan během čínské války. Město také sloužilo jako sídlo rebelského Tchaj-pching tchien-kuo (Nebeská říše velkého míru 1853–64) a japonského loutkového režimu Wang Ťing-wej (1940–45) během čínsko-japonské války. V obou konfliktech utrpělo město kruté rány, včetně nankingského masakru. Od založení Čínské lidové republiky slouží Nanking jako hlavní město provincie Ťiang-su. Může se pochlubit mnoha důležitými památkami, včetně Prezidentského paláce (Cung-tchung fu) a Sunjatsenova mauzolea (Čung-šan ling). Turisticky vyhledávána jsou zde místa, jako je Konfuciův chrám (Fu-c‘ miao), Mingský palác neboli „Nankingské Zakázané město“ (Ming Ku-kung), Mingské hrobky (Ming Siao-ling) a Brána Čung-chua (Čung-chua men). Mezi klíčová kulturní zařízení patří Nankingské muzeum (Nan-ťing po-wu-kuan), Nankingská knihovna (Nan-ťing tchu-šu kuan) nebo Nankingské muzeum umění.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy.", "content": "Město mělo několik různých jmen, přičemž některá historická jména jsou nyní používána jako jména městských okresů. Jedno z nejstarších je jméno Ťiang-ning (čínsky: 江寧, pinyin: Jiangning), jehož první znak Ťiang (江 – odkazuje k řece „Jang-c’-ťiang“) je zároveň první částí z názvu provincie Ťiang-su, a druhý znak Ning (寧, zjednodušená forma 宁 – znamená v překladu „klid“) je dnešní zkratka pro Nanking. V dobách, kdy bylo hlavním městem státu, byl běžně používán pro Nanking název Ťing (京 – s významem „hlavní město“), například v období Čínské republiky, zatímco staré jméno bylo používané během období Válčících států a období dynastie Čou. V současnosti se Nanking také někdy přezdívá jménem Ťin-ling (čínsky: 金陵, pinyin: Jinling – v překladu „zlatý kopec”) nebo Š‘-čcheng (čínsky: 石城, pinyin: Shicheng – v překladu „kamenné město”). Dalšími staršími názvy města jsou Mo-ling (čínsky: 秣陵, pinyin: Moling – v překladu „kopec napajedel”), Ťin-ling (čínsky: 金陵, pinyin: Jinling – v překladu „zlatý kopec”), Ťien-je (čínsky: 建业, pinyin: Jianye – v překladu „postavený průmysl”), Ťien-kchang (čínsky: 建康, pinyin: Jiankang – v překladu „vybudovaná hojnost”), Šeng-čou (čínsky: 升州, pinyin: Shengzhou – v překladu „pozvednuté místo”), Ťiang-čou (čínsky: 蒋州, pinyin: Jiangzhou – v překladu „Čankajškova oblast”), Ťi-čching (čínsky: 集庆, pinyin: Jiqing – v překladu „řada oslav”), Jing-tchien (čínsky: 应天, pinyin: Yingtian – v překladu „odpovídající nebesům”), Ťiang-ning (čínsky: 江寧, pinyin: Jiangning – v překladu „poklidná řeka”). Jméno Nanking, které znamená „Jižní hlavní město” (南 – „jih“; 京 – „hlavní město“), bylo oficiálně zavedené během dynastie Ming.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přibližně pětačtyřicet kilometrů jižně od centra leží mezinárodní letiště Nanking Lu-kchou, jedno z dvacítky nejrušnějších letišť v Čínské lidové republice. Nejvýznamnějším železničním uzlem v Nankingu je Nankingské Jižní nádraží, přes které prochází vysokorychlostní trať Peking – Šanghaj a končí zde vysokorychlostní tratě Šanghaj – Nanking, Nanking – Chang-čou a Nanking – An-čching. Na starším Nankingském nádraží, přes které vede vysokorychlostní trať Šanghaj – Nanking, je možné přestoupit také na železniční trať Peking – Šanghaj. Nejvýznamnější stavbou místní městské hromadné dopravy je nankingské metro.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Subprovinční město Nanking se člení na jedenáct celků okresní úrovně, a sice jedenáct městských obvodů. Šest z nich – Čchi-sia, Čchin-chuaj, Jü-chua-tchaj, Ku-lou, Süan-wu a Ťien-jie – tvoří vlastní město, ostatních pět – Kao-čchun, Li-šuej, Lu-che, Pchu-kchou a Ťiang-ning – jsou satelitní města v širším okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "V současnosti má město partnerství s patnácti městy nebo regiony:", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"s přihlédnutím k čínské Wikipedii (starší názvy).\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Nanking (, česky Nan-ťing) je hlavní město čínské provincie Ťiang-su. Svou historií a kulturou patří mezi význačná čínská města. Během několika historických období sloužilo jako hlavní město Číny. ", "tgt_summary": "Nankin, ou Nanjing (, à mettre en rapport à Pékin, ), immédiatement en amont du delta du Yangzi Jiang, le premier fleuve chinois, est la capitale de la province chinoise du Jiangsu. La ville compte aujourd'hui plus de huit millions d'habitants. Elle a joué un rôle considérable dans l'histoire chinoise. La prise de la ville par les Japonais en 1937 s'accompagna d'un massacre dont l'ampleur n'est pas connue avec certitude. ", "id": 1994147} {"src_title": "Thompson (samopal)", "tgt_title": "Thompson (pistolet-mitrailleur)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1919 sestrojil americký generál John T. Thompson na základě mechanizmu patentovaného Johnem Blishem samopal vzoru Thompson M 1921 ráže.45 ACP. Tato zbraň disponovala závěrem částečně uzamčeným bronzovou závorou ve tvaru písmene H. Napínací páka závěru byla umístěna na horní straně pouzdra závěru, což umožňovalo ovládání závěru pravou i levou rukou. Samopal se vyznačoval kromě odnímatelné dřevěné pažby také přední pistolovou pažbičkou pro snadné držení zbraně při střelbě. Žebrovitý vnější povrch hlavně plnil úlohu chladiče. Používaly se schránkové zásobníky na 20 a 30 nábojů nebo bubnové na 50 a 100 nábojů. Tato zbraň vynikala značně vysokou spolehlivostí a životností díky kvalitnímu zpracování všech součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Samopal Thompson M 1928 je automatická palná zbraň určená ke střelbě jednotlivými ranami nebo dávkou. Používá náboj ráže.45 ACP. Samopal má polouzamčený závěr brzděný třecím klínem. Závěrový mechanizmus se skládá z pouzdra závěru, závěru, třecího klínu a napínací páky. Zbraň střílí z otevřeného závěru, k odpálení náboje dochází při zavřeném a uzamčeném závěru v přední poloze. Výstřel začíná se závěrem v zadní poloze a s prázdnou nábojovou komorou. Stiskem spouště je uvolněn závěr a tlakem pružiny je posouván vpřed. Ze zásobníku je podán nový náboj a zasunut do nábojové komory. Těsně před koncem pohybu závěru, když je náboj zasunut do nábojové komory a třecí klín zajistil pouzdro závěru, bicí plocha kohoutu udeří na zápalník a dojde k novému výstřelu. Po odpálení náboje je závěr vlivem tlaku prachových plynů na dno nábojnice hnán směrem dozadu. Přitom je brzděn silou vratné pružiny a třením šikmo uloženého třecího klínu až do chvíle, kdy třecí klín vyjede ze záběru s drážkami v pouzdře závěru. Přitom je stlačována vratná pružina a prázdná nábojnice je vyhozena doprava vzhůru. Závěr dojede do zadní polohy a cyklus výstřelu se může opakovat. Pojistka se nachází na pravém boku rámu zbraně nad zadní hranou pistolové rukojeti. Zajišťuje spoušťovou páku. Zbraň je odjištěna při postavení pojistky křidélkem dopředu. Při střelbě jednotlivými ranami se do dráhy závěru vysune vahadlo přerušovače, excentricky uložené na ose páčky přepínání režimu střelby. Páčka přepínače režimu střelby se nachází na pravé straně rámu zbraně jako pojistka, jen více vpředu k hlavni. V poloze křidélkem dopředu střílí zbraň dávkou, křidélkem dozadu pro jednotlivé rány.", "section_level": 1}, {"title": "Zásobování náboji.", "content": "Bubnový zásobník na 50 (typ L) nebo 100 (typ C) nábojů se nasazoval nikoliv zdola, ale z boku, vodorovným suvným pohybem. Jeho systém podávání nábojů byl odlišný od schránkového, po poslední ráně závěr zůstával v přední poloze. Schránkový dvouřadý zásobník na 20 (typ XX) nebo 30 (bez označení) nábojů se nasazovaly zespoda do rybinovité drážky v pouzdře závěru. U schránkových zásobníků zůstával závěr po vystřelení posledního náboje automaticky otevřený v zadní poloze. Schránkové třicetiranné zásobníky vznikly až v průběhu druhé světové války. Záchyt zásobníku se nachází vlevo. Jeho páčka leží za okénkem spouště v poměrně dobrém dosahu palce pravé ruky. Pro vyjmutí zásobníku se zatlačí směrem nahoru. První vyráběná varianta nabízená k prodeji společností Auto Ordnance Corporation. Tento samopal vyráběla firma Colt v Hartfordu od roku 1921 a do začátku druhé světové války stačila dodat 15 000 kusů různým uživatelům, převážně policii. Americké ozbrojené síly nikdy oficiálně nezařadily verzi M 1921 do své výzbroje, ačkoliv menší počet používaly. Modifikace s žebrovitým nebo hladkým povrchem hlavně o délce 326 mm, předpažbím místo přední pažbičky vybavená záchytem bodáku nebo varianta s dvojnožkou. Používal zesílený náboj ráže.45. Modifikace střílející pouze jednotlivými ranami První masově vyráběná varianta. Použit kompenzátor zdvihu na ústí hlavně a dřevěné předpažbí místo přední pažbičky. Verze M 1928 s upraveným úderníkem. Samopaly Thompson se ve dvacátých a třicátých letech v amerických ozbrojených silách rozšířily poměrně málo. Jako první ozbrojená složka objednala v roce 1928 malý počet těchto samopalů americká námořní pěchota. Po zahájení druhé světové války se konečně začaly vyrábět ve velkých počtech a byly zařazeny do výzbroje americké armády a námořnictva. Francie objednala roku 1939 3750 kusů a o rok později rovněž Velká Británie větší množství. Výroba probíhala u firmy Savage. 1 Dokonalé zpracování zbraně se v případě masové válečné výroby začalo jevit jako nevýhoda. Samopal byl velmi náročný na spotřebu materiálu a vyžadoval složitou a drahou obráběcí technologii. Proto se v říjnu roku 1942 objevila ve výrobě zjednodušená verze M1 vyznačující se neuzamčeným závěrem s napínací pákou na pravé straně. Modifikace z roku 1943 s pevným dioptrickým hledím namísto stavitelného. Zjistilo se, že přes úspory materiálu i technologická zjednodušení nebylo zlevnění výroby příliš výrazné, takže produkce tohoto samopalu skončila již roku 1943 ve prospěch nového jednoduššího samopalu typu M3.", "section_level": 2}, {"title": "Samopaly Thompson v německých službách.", "content": "Samopaly Thompson se jako válečná kořist dostaly i do výzbroje německé armády. První kořistní zbraně tohoto typu (německé označení MP 761 (F)) převážně modelu 1921 byly ukořistěny ve Francii. Další byly získány při bojích proti britské armádě v Severní Africe (německé označení MP 760 (E)) Několik desítek kusů pocházelo z Jugoslávie, kde byly shazovány z letadel v rámci pomoci partyzánům (německé označení MP 760 (J) ). Sovětskému svazu bylo od listopadu 1941 do dubna 1942 dodáno 75 000 kusů samopalu Thompson, poměrně velký počet jich byl ukořistěn německými vojsky. Jejich německé označení bylo MP 760 (R). Poslední zbraně byly získány jako kořist z výzbroje amerických vojáků po otevření druhé fronty v Itálii a Francii. Tyto německá armáda značila jako MP 760 (A). Veškeré kořistní zbraně byly pečlivě evidovány a soustřeďovány ve zvláštních skladech podle typů. Byly převážně přidělovány jako výzbroj speciálních jednotek k akcím v týlu Spojenců, koncem války v důsledku nedostatku pěchotních zbraní i ve výzbroji řadových prvosledových jednotek. Samopaly typu Thompson byly používány poměrně málo vzhledem k nedostatku střeliva.45 ACP. Použity například při ofenzívě v Ardenách jako výzbroj německých záškodníků v amerických uniformách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thompson je americký samopal, který se stal známým především v době prohibice v USA, kdy byl rozšířený jak v řadách americké policie, tak v podsvětí. Thompson byl znám také jako Tommy Gun nebo Chopper. Zbraň byla oblíbená především pro svou kompaktnost, účinné střelivo.45 ACP a vysokou spolehlivost. ", "tgt_summary": "Le Thompson est un pistolet-mitrailleur américain créé par John T. Thompson et utilisé par les Alliés pendant la Seconde Guerre mondiale. Elle est chambrée pour la cartouche.45 ACP. Elle dispose du mode semi-automatique ou automatique.", "id": 1572475} {"src_title": "Paul Celan", "tgt_title": "Paul Celan", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Celan se na narodil roku 1920 v Černovicích na Bukovině v Rumunsku židovským rodičům, původním jménem Paul Antschel. V roce 1939 složil maturitu a začal studovat medicínu v Tours ve Francii. Roku 1939 se Celan zapsal v Černovicích ke studiu romanistiky. O rok později připadly Černovice nejdříve Sovětskému svazu, než byly obsazeny roku 1941 německými a rumunskými vojenskými jednotkami. Následuje deportace Celanových rodičů. Celan je přiřazen do pracovního tábora v Rumunsku. Roku 1944 se Celan vrátil do Černovic, které jsou znovu pod Sovětským svazem a vrací se na podzim ke studiu. Od roku 1945 pracuje jako překladatel a lektor v nakladatelství v Bukurešti. První zveřejněné básně pocházejí z této doby. Na konci roku 1947 odchází Celan do Vídně, kde se seznámil se studentkou Ingeborg Bachmannovou (s níž posléze prožil milostný a literární vztah) a půl roku poté do Paříže. Začíná studovat germanistiku a jazykovědu, ve stejném roce vychází jeho první sbírka básní. V roce 1951 se seznámil s výtvarnicí Gisèle Lestrange, s níž se o rok později oženil a která ilustrovala sbírky jeho básní. Roku 1955 se narodil jejich syn Eric. V šedesátých let se vyhrotila kauza s Claire Gollovou, která Celana nařkla z toho, že plagioval básně jejího muže Yvana Golla, které Celan překládal. Celana tato kauza značně psychicky poznamenala, následující roky strávil v psychiatrických léčebnách. Poté, co Celan ve stavu šílenství vztáhnul ruku s nožem na svoji ženu, se s ženou rozhodli žít odděleně. Přesto až do Celanovy smrti udržovali láskyplný vztah. Pravděpodobně 20. dubna 1970 skočil z mostu Pont Mirabeau. 1. května je nalezen mrtev v Seině. Je pochován na Cimetière parisien de Thiais.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Celanovo lyrické dílo patří mezi nejvýznamnější básnická díla 20. století. Celanovy básně, které se vyznačují hořkou kritikou i utopickou touhou, jsou jazykovým experimentem. Nalezneme v nich magický hermetismus, stejně jako střízlivou preciznost, která Celanovi zajistila jak obdiv, tak strhující kritiku. Celanova počáteční tvorba je ovlivněna symbolismem a romantickými vlivy sahajícími od Hölderlina, přes Büchnera až po Trakla, Georgeho a Rilkeho. Stejně silně se v Celanově díle ale ozývá i vliv současné politické básně a konkrétní poezie. Básnická reflexe není u Celana namířena na volnou estetiku, nýbrž reflexi historie, především epochy německého nacionálního socialismu a holokaustu. Díky tematickému zpracování genocidy židů platí Celan za jednoho z nejvýznamnějších představitelů literatury holokaustu. Ve své tvorbě se musel vypořádat se zdrcujícím výrokem německého filozofa Theodora W. Adorna \"„po Osvětimi už nelze psát básně“\". Tento výrok vyvrátil především temnými tóny stesku a důtklivostí žaloby, později rozšiřuje svou výtku na současné neměnící se poměry a bezvýchodnost až po kritiku civilizace. Celanovy básně vznikají převrácením významů, zkratkovitostí a přeskupováním běžné i básnické řeči, která zanechává dojem neologismů. Svou výpověď poskytuje báseň na hranici srozumitelnosti a poukazováním na nevyslovitelné. Čtenář je postaven před úkol mnohovýznamnost a souvislosti mezi slovy aktivně rozluštit. Celan demontuje tradiční poezii a využívá hudebních rytmů a protikladných výroků. V pozdější tvorbě Celan zcela upouští od metrických předloh a vytváří jakousi anti-poetiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Celan (23. listopadu 1920, v Černovicích v Rumunsku, dnes na Ukrajině - 20. dubna 1970, v Paříži) byl převážně německy píšící rumunský básník, překladatel a spisovatel. Narodil se jako Paul Antschel, později si jméno upravil na rumunštější Ancel a odtud také pochází jeho umělecké jméno, anagram Celan.", "tgt_summary": "Paul Celan, à l'origine Paul Pessach Antschel (en allemand) ou Ancel (en roumain), né le à Cernăuți (à l'époque en Roumanie) et mort le à Paris, est un poète et traducteur roumain de langue allemande, naturalisé français en 1955. Son nom d'écrivain est l'anagramme de son patronyme roumain. Auteur d'une œuvre absolument novatrice, il est souvent considéré comme le plus grand poète de langue allemande de l'après-guerre.", "id": 724703} {"src_title": "Sigmund Freud", "tgt_title": "Sigmund Freud", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku. Jeho původní židovské jméno znělo \"Šlomo Simcha\". Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo (či Solomon) obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená \"„moudrý muž, který se těší z učení“\". Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém", "section_level": 2}, {"title": "Vědcem a lékařem.", "content": "Ještě za studií, roku 1876, se začal věnovat výzkumu. Nastoupil do laboratoře Ernsta Wilhelma Rittera von Brückeho a začal i publikovat ve vědeckém tisku – jeho první příspěvek je věnován pohlavním žlázám úhořů, úspěch měla i práce o centrální nervové soustavě mihule říční. Při svých neurologických bádáních nebyl daleko od definování neuronu (definován byl ovšem až Waldeyerem roku 1891). Přesto nebyl Freud ochoten se pro vědu zcela obětovat, a to proto, že do jeho osudu zasáhla láska – roku 1882 poznal Martu Bernaysovou, do níž se zamiloval. Její rodina mu dala jasně najevo, že si ji nebude moci vzít, dokud nebude hmotně zabezpečen. Podmínky ve výzkumu však byly nuzné a Brücke Freudovi přiznal, že na lépe placenou pozici by musel čekat příliš dlouho. Opustil proto vědeckou kariéru a stal se Meynertovým asistentem () ve Vídeňské všeobecné nemocnici. I v nemocnici ještě nějaký čas inklinoval k výzkumu. Zdokonalil", "section_level": 2}, {"title": "Případ Anny O..", "content": "Roku 1886 se vrátil do Vídně. Oženil se s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi. Zabýval se léčením neuróz a hysterie. Nejprve užíval elektroléčbu Wilhelma Heinricha Erba, ale brzy poznal, že účinky jsou nulové. Jiné způsoby, jak pomoci hysterickým pacientům, nebyly tehdy známy. Pokoušel se tedy nějak aplikovat hypnózu, jíž se naučil ve Francii. A právě touto cestou se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – psychoanalýze. Klíčovou roli při objevu psychoanalýzy sehrál případ „Anny O.“, jak", "section_level": 2}, {"title": "Teorie traumatu.", "content": "Terapii, kterou takto společně vytvořili, nazvali katartická metoda. Z ní se vyvinula, již bez Breuerovy účasti, psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace – dialog mezi lékařem a pacientem postupně povýšil na pacientův monolog, čímž také vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem. Ve \"Studiích o hysterii\" přiznává, že ho k tomu inspirovala jeho pacientka, již tam nazývá Ema („Tu řekla hodně rozmrzele, že se jí nemám stále vyptávat, odkud pochází to a ono, ale nechat jí vypravovat, co mi má říci.“). A aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i", "section_level": 2}, {"title": "Autoanalýza.", "content": "Freud však psychoanalýzu neobjevil jen studiem neurotiků a uplatněním své nové terapeutické metody. Klíčovou byla jeho analýza sama sebe, tzv. autoanalýza. Již roku 1895 začal analyzovat své sny, ten první rozebral v hotelu Bellevue nedaleko Vídně. Byl to sen o tzv. „Irmině injekci“, kterým také později otevřel knihu \"Výklad snů\". Autoanalýza však vyvrcholila kolem roku 1897. Měla dvě hlavní témata: vztah s Freudovým otcem (který v té době zemřel, načež u sebe Freud začal pozorovat neurotické rysy), a vztah s přítelem Wilhelmem Fliessem z Berlína, o němž Freud pochopil, že byl latentně", "section_level": 2}, {"title": "Zrod psychoanalytického hnutí.", "content": "Zpočátku budily jeho objevy pouze odpor a Freud žil v izolaci. Roku 1902 však byl jmenován mimořádným profesorem () a pozvolna začal získávat první příznivce mezi vídeňskými lékaři, s nimiž ustavil tradici pravidelných středečních setkání v jeho bytě na Berggasse 19. Na historicky první schůzku roku 1902 se dostavili Rudolf Reitler, Max Kahane, Wilhelm Stekel a Alfred Adler. Dalšími účastníky se v průběhu roku stali muzikolog Max Graf a vydavatel Hugo Heller. Roku 1903 se připojili Paul Federn a Alfred Meisl. Roku 1905 přibyli Eduard Hitschmann, Adolf Deutsch a Philipp Frey. Roku 1906 se přihlásil Isidor Sadger a Otto Rank. Později se objevili třeba Wilhelm Reich, Sándor Ferenczi či Hans Sachs. Důležitým momentem pak bylo navázání kontaktu s curyšskou psychologickou školou (Max Eitingon, Eugen Bleuler, Karl Abraham, Carl Gustav Jung). To umožnilo, aby se lokální myšlenkový směr proměnil v mezinárodní hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Schizma.", "content": "Na druhém sjezdu v Norimberku v roce 1910 se však znovu rozhořela naplno. Když předsedající kongresu Ferenczi navrhl (na Freudovo přání), aby se doživotním prezidentem nově vznikající Mezinárodní psychoanalytické společnosti stal Jung, vídeňská skupina kolem Adlera a Stekela rozpoutala bouři nevole, kvůli níž musel Ferenczi jednání přerušit. Nespokojenci se vzápětí shromáždili ve Stekelově pokoji a začali jednat o demonstrativním odjezdu z kongresu. Freud přišel na pokoj a přednesl dramatický projev, v němž varoval, že pokud nebude v čele psychoanalytického hnutí křesťan, sežehne psychoanalýzu antisemitismus. Vídeňané si nicméně vynutili kompromis, že Jung bude zvolen jen na dva roky. Freud souhlasil a udělal dva taktické kroky: rezignoval na vedení Vídeňské psychoanalytické společnosti a navrhl za sebe jako předsedu Adlera, zároveň navrhl vznik psychoanalytického měsíčníku, který by vedli Stekel a Adler. To vyvolalo nadšení a schizma se ještě jednou podařilo odvrátit. Nicméně ne na dlouho. Ač byl Freud ochoten Adlerovi ustupovat v „politických“ tahanicích, v teoretických", "section_level": 2}, {"title": "20. a 30. léta.", "content": "Velkým popudem k rozvoji a uznání psychoanalýzy byla první světová válka, mimo jiné i díky významných úspěchům psychoanalytiků při léčení válečných neuróz. Zážitek války také Freuda inspiroval k definování tzv. pudu smrti (ve spise \"Mimo princip slasti\" z roku 1920), čímž jeho pudová teorie dostala třetí epicentrum (po libidu a narcismu). Rok 1923 byl ve Freudově životě v mnohém klíčový. Jednak vydal jeden ze svých nejdůležitějších spisů \"Já a Ono\", kde rozvinul tzv. strukturální model psýchy (ego, superego a id), který se stal posléze zdaleka nejvlivnějším jeho konceptem. Také ovšem toho roku u něho propukla rakovina horní čelisti a ocitl se na prahu smrti. Od té doby si předsevzal, že se bude zaobírat již jen tématy, která ho nejvíce baví, což byly kulturně-psychologické teorie. Ty skutečně vyplnily poslední fázi jeho tvorby (\"Budoucnost jedné iluze\", \"Nespokojenost v", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Freudovi však nebylo dopřáno dožít ověnčen poctami a obklopen úctou. Objevila se politická hrozba: nacismus – v květnu 1933 nacisté pálili Freudovy knihy na svém shromáždění v Berlíně. Freud to komentoval: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy“. Nacisté jeho psychologii považovali za zvrhlou. Freud věřil, že v Rakousku se nacismus nemůže uchytit a že si Hitler netroufne Rakousko okupovat. Dlouho se proto bránil emigraci, kterou zvolila řada jiných analytiků (prchali zejména do Spojeného království a Spojených států, které se tak staly novými centry psychoanalytického hnutí).", "section_level": 2}, {"title": "Biografické detaily.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Freud a náboženství.", "content": "Freud patřil k nejvýraznějším představitelům ateismu v historii. Již roku 1908 vydal článek \"Nutkavá jednání a náboženské úkony\", kde náboženský ritus přirovnal k rituálům nutkavého neurotika a náboženství označil za kolektivní nutkavou neurózu. Další útok na náboženství znamenal spis \"Totem a tabu\" z roku 1913. V něm Freud popisuje vznik primárního náboženství, totemismu, jako odčinění prvotní vraždy otce, která se podle Freuda v prvních lidských tlupách musela odehrávat jako jakýsi zakladatelský kulturní akt. Bůh monoteismu však dle Freuda není ničím jiným než zastřenějším a abstraktnějším otcem, který byl zakódován i v primitivních totemech. S náboženstvím se Freud vypořádává i ve dvou pozdních pracích – \"Nespokojenost v kultuře\" a \"Budoucnost jedné iluze\". Zde Freud náboženství označuje za iluzi. „Iluze není totéž, co omyl, nemusí také nutně být omylem. (...) Je to splnění nejstarších, nejsilnějších a nejnaléhavějších přání lidstva“, napsal. Freud míní přání ochrany, řádu a spravedlnosti. Freud v závěru \"Budoucnosti jedné iluze\" vyslovuje naději, že přesto snad lidstvo jednou překoná onu „dětskou neurózu“ náboženství a převládne vědecký realismus. Některé zdroje však naznačují, že to", "section_level": 2}, {"title": "Freud a politika.", "content": "Freud sám sebe označoval za „politickou nulu“ (řekl to například Maxi Eastmanovi), čímž měl na mysli, že se v politice příliš neorientuje a málokdy odhadne vývoj událostí – zmýlil se, když nepovažoval za pravděpodobný vznik první světové války, zmýlil se, když poté očekával snadné vítězství Rakouska v této válce atp. Po většinu svého života podporoval rakouskou sociální demokracii, její dlouholetý vůdce Viktor Adler byl jeho osobním přítelem a koupil od něho dokonce byt na Berggasse 19. Freud později prohlásil, že nebýt Adlerova předčasného skonu, mohl Rakousko zachránit před nacismem. Přesto jejich přátelství začalo prudkým sporem, který málem skončil soubojem – Freud roku 1873 při studentské hádce o materialismus (jejž už jako mladík vyznával) Adlera urazil poznámkou", "section_level": 2}, {"title": "Freud a umění.", "content": "Freud měl mimořádný vliv na rozvoj moderního umění, především pak surrealismu, který se ho ústy André Bretona přímo dovolával – Breton koncept „automatického psaní“ vytvořil na základě studia Freudových textů o nevědomí, jež započalo roku 1916 a v \"Surrealistickém manifestu\" vyjádřil vděk Freudovi za navrácení práv imaginaci. Vztah Freuda k modernímu umění byl však negativní, především k modernímu malířství. Oskaru Pfisterovi při diskusi o expresionistickém malířství napsal: „\"Měl byste vědět, že v běžném životě jsem vůči bláznům strašlivě netolerantní. Co se týká těchto 'kumštýřů', jsem přímo jedním z oněch jimi hned ocejchovaných filistrů a šosáků\"“. Karlu Abrahamovi zase napsal, že moderní malíři zjevně trpí „\"vrozenými poruchami zraku\"“. Breton Freuda navštívil roku 1921, byl však ze setkání s ním zklamaný, namísto magické osobnosti, již očekával, potkal prý „\"šedou myš v převleku za venkovského lékaře\"“. Po vzniku surrealistického hnutí roku 1924 Breton přesto Freuda požádal o to, aby byl patronem hnutí, ten to však odmítl. Roku 1932 spolu znovu intenzivně korespondovali o Bretonově nové koncepci výkladu snů. Roku 1937 Breton Freuda požádal o příspěvek do surrealistického sborníku o snech \"Trajectoire du rêve\", Freud však odmítl s tím, že vykládat sny bez asociací snícího", "section_level": 2}, {"title": "Slavní pacienti.", "content": "Freud vydal čtyři zásadní chorobopisy svých pacientů. Ve všech užíval pro své pacienty přezdívky – Dora, Malý Hans, Krysí muž a Vlčí muž. Dora byla krásnou osmnáctiletou dívkou. Jmenovala se ve skutečnosti Ida Bauerová. Její analýza byla neúspěšná, sama ji přerušila. Přesto Freud zvolil k sepsání ukázkového chorobopisu (nazval ho \"Zlomek analysy případu hysterie\") právě ji, protože potřeboval ilustrovat nové objevy. Roli sexuality v neuróze (ve hře byla masturbace i milostná rivalita v rodinných vztazích), nový způsob výkladu snů (jádrem analýzy byla interpretace dvou Dořiných", "section_level": 2}, {"title": "Freud a české země.", "content": "Na rodný Příbor vzpomínal rád, ale naposledy v něm byl roku 1872, jako sedmnáctiletý gymnazista na prázdninách. Prožil zde tehdy nejsilnější zamilovanost svého života, okouzlila ho patnáctiletá dcera jeho hostitelů, Gisela Flussová. V článku \"O krycích vzpomínkách\" přiznal sílu svého tehdejšího poblouznění i to, že nucený odchod rodiny z Moravy dlouho vnímal bolestně: „\"Bylo to mé první poblouznění, dost intenzivní, avšak udržované v naprosté tajnosti. Dívka po několika dnech odcestovala do výchovného ústavu (...) a tento rozchod po tak krátké známosti mou touhu ještě jaksepatří zesílil. Dlouhé hodiny jsem se osaměle procházel opět nalezenými nádhernými lesy, zaměstnán budováním vzdušných zámků, které kupodivu nesměřovaly do budoucnosti, nýbrž se snažily zlepšit minulost. Kdyby nedošlo k hospodářskému úpadku, kdybych zůstal v rodném kraji, kdybych vyrůstal na venkově a", "section_level": 2}, {"title": "Freud a židovství.", "content": "Freud se vždy cítil Židem v národním smyslu. V životopisné črtě \"O sobě a psychoanalýze\" vzpomínal, jak bolestně se ho dotkla vlna antisemitismu, s níž se setkal na Vídeňské univerzitě – utvrdila ho v jeho židovství. „\"Nikdy jsem nepochopil, proč bych se měl za svůj původ, nebo – jak se začalo říkat – za svou rasu stydět.\"“ To však neznamená, že by měl blízko k judaismu. V dopise řediteli židovského vydavatelství v Curychu napsal: „\"Židovské náboženství je mi stejně vzdálené jako všechna ostatní náboženství (...) citově na něm nejsem účasten. Oproti tomu jsem měl vždy silný cit sounáležitosti se svým národem, a ten jsem podporoval i u svých dětí. Všichni jsme zůstali židovského náboženského vyznání.\"“ Freud skutečně judaismus nijak nešetřil mezi jinými náboženstvími – v knize \"Muž Mojžíš a monoteistické náboženství\" vyslovil tezi, že Mojžíš byl původem Egypťan, který se založením judaismu pokusil zachránit monoteistický Atonův kult, a že byl židovským lidem zabit, z čehož vznikl „židovský", "section_level": 2}, {"title": "Rodina, soukromí a osobní život.", "content": "Otec i matka pocházeli z Haliče, z území dnešní Ukrajiny (matka z města Brody, centra chasidské kultury). Okolo data jeho narození panují nejasnosti. Určitě se narodil nějakého šestého dne roku 1856, ale zda to bylo v květnu, jak se oficiálně uvádí, je nejisté. Až do roku 1931 toto datum všichni považovali za nesporné, ale tehdy radní v Příboře chtěli na počest rodáka vytvořit pamětní desku a po nahlédnutí do obecní matriky zjistili, že písař jasně poznačil 6. březen. V rodinné bibli otec zaznamenal narození na úterý měsíce roš chodeš roku 5616 (po nesmírně složitém výpočtu z židovského letopočtu se dojde k", "section_level": 2}, {"title": "Kokainová aféra.", "content": "Velmi se zajímal o kokain (tehdy to byla neznámá droga, považována za neškodnou). Přišel na jeho povzbuzující účinky a dost s ním experimentoval. Posílal jej snoubence i přátelům. Jednoho dne přišel i na jeho znecitlivující účinky (při jedné aplikaci mu zdřevěněl jazyk). Později je ověřil i na druhé osobě, to když chtěl pomoci asistentovi v nemocnici, který si stěžoval na děsivé bolesti zubů. Do laboratoře, kde Freud kokain aplikoval, oba následoval houf zvědavých kolegů.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volné asociace.", "content": "Metoda volných asociací je jádrem Freudovy terapeutické techniky. Freud nechal pacienty ulehnout na lehátko a přiměl je, aby bez sebemenší kontroly rozumu, svědomí či vkusu (tzv. základní psychoanalytické pravidlo) říkaly, co jim právě běží hlavou – jaké obrazy, vzpomínky, fantazie. Nejprve zjistil, že se lze touto technikou dobrat k nevědomým obsahům úplně stejně jako v hypnóze, posléze si povšiml, že navzdory přijetí základního psychoanalytického", "section_level": 2}, {"title": "Oidipovský komplex.", "content": "Kolem třetího až osmého roku života dítě dle Freuda dosáhne pochopení, že otec s matkou mají mezi sebou cosi, co dítě rovněž chce, a čehož lze dosáhnout odstraněním konkurenta, rivala, obvykle rodiče stejného pohlaví. Ovšem vedle toho je potřeba cenného rodiče stejného pohlaví uchovat při životě. Dítě zažívá tedy význačné prožitky ambivalence, chlapec vůči otci a dívka vůči matce, které ve zdařilém případě řeší tak, že se své oidipovské volby na vědomé", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj libida.", "content": "Libido se mimo psychoanalýzu někdy definuje jako „pohlavní pud“. Pro psychoanalytiky však jde o energii, či dokonce spíše o „metaforu energie”, která má zdroj buď v nevědomí, anebo v těle. Když se za zdroj považuje tělo, je libidem myšlena spíše energie, kterou jsou obsazeny výboje pohlavního pudu. Když se za zdroj považuje nevědomí, vyniká „metaforická povaha” pojmu libido. Pojem libido Freud převzal z latiny, kde původně značil přání, touhu či nutkání, což akcentuje pudový charakter této energie, Freud však stejně tak akcentoval psychickou povahu této energie, když o libidu hovořil jako o „palivu psychického systému“. Obě představy jsou u Freuda, tak jako v mnoha jiných případech, zakotveny v různých fázích jeho tvorby. Libido se podle Freuda vyvíjí tak, že prochází různými stádii,", "section_level": 2}, {"title": "Vědomí, předvědomí, nevědomí (první topika).", "content": "Lidská psychika dle", "section_level": 2}, {"title": "Ego, Superego, Id (druhá topika).", "content": "Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego", "section_level": 2}, {"title": "Následovníci.", "content": "Za nejvýznamnější Freudovu následovnici bývá považována Melanie Kleinová, která obrátila svou pozornost k problému psychózy a nejranějšího vývoje dítěte. Její škola, kterou vybudovala, svedla mnoho teoretických půtek s konkurenčním směrem, který zpočátku reprezentovala zejména Freudova dcera Anna, posléze Heinz Hartmann, Margaret Mahlerová či Edith Jacobsonová. Anna se soustředila na rozvíjení strukturálního modelu a zejména na téma obran Ega. Hartmann rozvíjel teorii tzv. autonomních funkcí Ega, Mahlerová a Jacobsonová rozvinuli model nejranějšího vývoje dítěte, který s jinou terminologií popisoval mnohé z kleiniánských témat. K této škole, tzv. egopsychologům, patřil i Erik Erikson, který se zabýval zejména vztahem", "section_level": 1}, {"title": "Reflexe a kritika.", "content": "Freud čelil vždy velkému přívalu kritiky, který on považoval za zákonitý projev odporu proti nevědomému. K nejvlivnějším kritikům freudismu patří Karl Popper, který freudismus označil za pseudovědu, protože jeho postuláty nejsou falsifikovatelné. Silná kritika zaznívá také z řad biologicky orientované psychiatrie, především z pozic behaviorismu, tu reprezentuje zejména Hans Eysenck, podle", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Ovlivnil řadu filmařů, k freudovské inspiraci se hlásili třeba Luis Buñuel či Alfred Hitchcock. Za typicky freudovský je považován Hitchcockův snímek \"Vertigo\", ale filozof Slavoj Žižek upozornil na to, že i dům hlavního hrdiny v \"Psychu\" je strukturován dle freudovského modelu: sklep reprezentuje Id, první patro Ego a 2. patro Supergo. Freud se sám objevil mnohokrát ve filmu. V životopisném filmu \"\" z roku 1962 představoval zakladatele psychoanalýzy Montgomery Clift. Freud se stal i popkulturní postavou. Roku 1976 byla natočena kriminální komedie \"The Seven-Per-Cent Solution\", v níž se slavný detektiv Sherlock Holmes pokouší u Sigmunda Freuda vyléčit ze závislosti na kokainu. (Nejde o příběh Conana Doyla). Film byl nominován na dva Oscary a Freuda ztvárnil Alan Arkin. Sherlock Holmes a Sigmund Freud se na plátně potkali ještě jednou, a to", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sebrané spisy.", "content": "Svazek I. Spisy z let 1892–1899 \"(2000)\" Svazek II/III. Výklad snů. O snu \"(1998)\" Svazek IV. Psychopatologie všedního života \"(1996)\" Svazek V. Spisy z let 1904–1905 \"(2000)\" Svazek VI. Vtip a jeho vztah k nevědomí \"(2005)\" Svazek VII. Spisy z let 1906–1909 \"(2003)\" Svazek VIII. Spisy z let", "section_level": 2}], "src_summary": "Sigmund Freud (6. května 1856, \"Freiberg\" Příbor, Morava – 23. září 1939, Londýn), rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se ve Freibergu, dnešním Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. ", "tgt_summary": "Sigmund Freud ou ( : ), né Sigismund Schlomo Freud le à Freiberg (Empire d'Autriche) et mort le à Londres, est un neurologue autrichien, fondateur de la psychanalyse. ", "id": 44206} {"src_title": "Carl Linné", "tgt_title": "Carl von Linné", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Carl Linné se narodil 23. května 1707 v Råshultu u Stenbrohultu ve Švédsku. Měl se vlastně jmenovat Bengtson, jako jeho otec Nils Bengtson. U Bengtsonů však bylo tradicí, že v každé generaci se jeden ze synů věnoval pastorační práci – kněžství. Šlo o starý selský rod, na jehož usedlosti měli staletou lípu a ten ze synů, který se stal knězem, si podle této lípy zvolil nové příjmení. Otec Karla přijal jméno Linnéus, zkráceně Linné. Už jako čtyřletý chlapec uměl malý Karel skoro všechny rostliny v okolí pojmenovat a řadu z nich pěstoval na otcově zahradě, včetně různých plevelů tak dlouho, až mu to otec musel zakázat. Je také zaznamenáno, že „nebylo-li malého křiklouna čím uspokojit, potřebovala jeho matka jen bylinu do ruky mu dáti, načež vždycky se utajil“. Ve škole prospíval jen v oborech, které ho těšily. Rétorika, morálka, metafyzika, teologie, řečtina, hebrejština byly předměty, z nichž propadal, zatímco nejlepší ze třídy byl v matematice a fyzice. Jazyky mu obecně nešly. Nenaučil se přes pozdější delší pobyty ani anglicky, ani nizozemsky, nemluvil ani německy a vedle švédštiny užíval ponejvíce latiny, ale ani s tou to nebylo slavné. Údajně prohlásil: moje latina asi nemá valné ceny, ale raději snesu tři pohlavky od gramatiků nežli jeden od přírody. Po dvou letech gymnázia bylo jeho otci navrženo, aby ho ze studií vzal a dal vyučit nějakému řemeslu. Stalo se a Karel putoval do učení k místnímu ševci. Protože při této akci jeho otec onemocněl, zastavil se u místního fyzika (čili lékaře) Rotmanna pro nějaký lék a postěžoval si na synka. Rotmann ovšem na tamním gymnáziu učil a znal Linného. Otci ševcovství rozmluvil, Karla si vzal k sobě a soukromě ho připravoval ke studiu na univerzitě. Dá se tedy říci, že právě tento Rotmann Linného objevil. Na univerzitní studium v Lundu neměl Linné dost finančních prostředků. Opět zasáhla náhoda. Na Rotmannovu přímluvu jej k sobě na byt a stravu vzal lékař a profesor doktor Stobe. Ten, poznav Linného nadání a schopnosti, brzy mu chtěl dokonce předat část své lékařské klientely (Linné právě začal studovat), ale protože švédská medicína se v té době odehrávala výhradně korespondenčně, brzy zjistil, že „jinochova ruka nalezena jest příliš nesličnou“, a s nevrlostí musel přestat již na prvním pokuse – Linného rukopis byl málo čitelný. Po prvních prázdninách se do Lundu nevrátil a přihlásil se ke studiu ve slavnější Uppsalské univerzitě. V Uppsale však brzy utratil to málo peněz, co mu rodina mohla poskytnout. Pokoušel se živit kondicemi, ale žádná rodina ho nepřijala, protože v té době převládal názor, že medicínu nestudují čestní a poctiví lidé. Brzy neměl ani na obživu, ani na ošacení, nosil obnošené šaty svých spolužáků, občas ho někdo pozval na oběd a do bot s prochozenými podešvemi si vkládal tvrdý papír, aby vůbec mohl vycházet. Tak ho jednou na podzim roku 1729 zastihl v uppsalské botanické zahradě doktor Olaf Celsius, tehdy šedesátiletý, „jediný švédský botanik“, jak o něm později Linné hovořil. V krátkém rozhovoru poznal Karlovy hluboké znalosti botaniky a vzal ho k sobě na byt a stravu. Náhoda tehdy zasáhla znovu. Zásluhou Celsiovou mohl Linné studovat nejen v herbářích, ale dostal k dispozici celou knihovnu a brzy se seznámil se spisem francouzského botanika Sébastiena Vaillanta, pojednávajícím o pohlaví rostlin, tedy o věci tehdy značně revoluční. Pyl byl do té doby pokládán za vedlejší produkt rostlin. Tehdy Linného napadlo, že veškeré rostlinstvo by bylo možno uspořádat do přirozené soustavy právě podle pohlavních orgánů. Od té doby patřily všechny jeho pohledy výhradně květům a začal se rodit jeden z jeho hlavních objevů a přínosů vědě. Linné, ač v té době ještě nedostudovaný, začal dokonce sám vyučovat. Posluchárny měl nabité víc než jiní vyučující, k jejich nelibosti, a brzy mu byla svěřena do péče i uppsalská botanická zahrada, do té doby značně zanedbaná. Paradoxní na tom bylo, že se tak stalo rok poté, co se tam Linné, nemajetný a otrhaný, marně ucházel o místo zahradníka. To, že na univerzitě učí student, vadilo doktoru Nilsi Rosénovi von Rosenstein, slavnému lékaři, který začal Linnému život natolik ztrpčovat, že se Linné výuky vzdal a přihlásil se na terénní expedici do Laponska. Vyjel na koni, později pokračoval už jen pěšky, dostal se za polární kruh. Cestoval na bárkách a vorech, které si sám postavil, a postupně pronikl až k Norskému moři a jen zázrakem přitom nezahynul. Jedl ryby, které si ulovil, a zapíjel je sobím mlékem. Chléb a sůl dostal jen zřídka. Nejhorší však byla mračna hmyzu, komárů a muchniček, pro která musel nosit přes obličej roušku, aby je nevdechoval. Jako první člověk tak prozkoumal severskou flóru a faunu a přinesl mnoho cenných etnografických informací o životě Laponců. Když výsledky své cesty přednesl uppsalské přírodozpytné společnosti, byl přijat za jejího člena. Od roku 1733 opět pokračoval Linné v botanických přednáškách, což zmíněný profesor Rosen nemínil strpět a žaloval na Linnéa před akademickým senátem, že se odvážil vyučovat, nemaje doktorátu. Senát Rosenovi vyhověl, Linnému zakázal vyučovat. Jenomže to Linné, který o sobě říkával, že je malý, hbitý, divoký a živý, to je sangvinik, ba cholerik ctižádostivé a dráždivé povahy, jednoduše nesnesl. A tak jednoho dne vytáhl kord a honil s ním Nilse Rosena po Uppsale, snaže se ho propíchnout. Jen přímluva Olafa Celsia ho tenkrát zachránila před většími následky, než byla důtka akademického senátu. Obhájení doktorátu byla tehdy nákladná věc, platilo se za něj. Jeden z jeho přátel, biskup Borovarius, mu tedy navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát aby si pořídil za věno své nastávající. Tato strategie se systematickému mozku mladého přírodovědce natolik zalíbila, že zanedlouho požádal o ruku Sáry Luisy, dcery doktora Morea z Falunu. S finanční pomocí svého budoucího tchána mohl tedy Linné odjet do Amsterodamu, kde hodlal doktorát získat. Cestou se zastavil v Hamburku, kde se brzy stal oblíbeným v tamní učené společnosti a také u starosty. V Hamburku byly tehdy nejen pěkné zahrady, ale i velké sbírky přírodnin. Jedna se mu však zase stala osudnou. Bratr hamburského starosty byl slavný tím, že vlastnil přírodní div, sedmihlavou hydru, na kterou si vypůjčil 10 000 hřiven stříbra. Bohužel prostořeký Linnéus, když hydru spatřil, hned přišel na to, že jsou to vycpané zmije s vetknutými čelistmi lasiček, a netajil se tím. Před hněvem starosty se zachránil rychlým nočním útěkem z města. Doktorát získal v roce 1735. V Nizozemsku také vytvořil a publikoval řadu svých základních prací a pověstný systém, jímž pronikl do povědomí vědeckého světa, ne však všude s jednostranně kladným ohlasem. Například jeden petrohradský profesor Linnéa obvinil, že jeho díla jsou sexuálně necudná a škodí mládeži. Roku 1737 se Linné vrátil do Švédska slavný, ale nikdo ho tam už neznal. Napsal proto svému obdivovateli, profesoru Hallerovi do německého Göttingenu a ten mu okamžitě nabídl své profesorské místo a vedení tamní slavné botanické zahrady. Jenomže tato nabídka absolvovala dlouhou poštovní a kurýrní cestu, skoro devět měsíců, a přišla pozdě. Linné se přece jen uchytil jako lékař, a to v oboru dosti kuriózním, otevřel si něco jako venerologickou poradnu. Brzy se ovšem i tady prosadil a už za rok měl docela obstojnou praxi. To bylo možná už poslední úskalí v jeho životě a nastala léta šťastného života. Když roku 1741 onemocněla švédská královna Luisa Ulrika, podařilo se Linnému její chorobu zvládnout, a tak se brzy z něho stal dokonce dvorní lékař. V květnu téhož roku se sešlo šest vzdělaných a podnikavých mužů, mezi nimi i Linné, a založili ve Stockholmu Švédskou akademii věd. Na jejím zasedání byl Linné zvolen prvním prezidentem. A pak byl poprvé zvolen rektorem uppsalské univerzity. K jeho poctě byla ražena pamětní medaile, jako první vědec obdržel Řád polární hvězdy a byl přijat za člena londýnské Královské společnosti. Byl povýšen do šlechtického stavu a začal se psát de - von Linné. Jeho erb měl tři pole: černé, zelené a červené, v každém pak byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny, nazvané na jeho počest Linnéa borealis. Od roku 1758 žil Linné na svém statku v Hammarby, kde také 10. ledna 1778 zemřel. „S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv jako Linné“, řekl Johann Wolfgang von Goethe. Za svůj život měl Carl Linné několik studentů, které průběžně posílal na průzkum do různých částí světa. Mezi jeho nejvýznamnější studenty patřil např. Petr Kalm, který v letech 1748–1751 cestoval po Severní Americe; Daniel Solander, který v roce 1768 vydal spolu s Jamesem Cookem na výpravu po Tichém oceánu a v roce 1771 na Island, Faerské ostrovy a Orknejské ostrovy; Fredrik Hesselquist, který procestoval Palestinu a Malou Asii a v neposlední řadě i Carl Peter Thunberg, který byl vyslán do Japonska, jižní Afriky, na Jávu a Srí Lanku. Zemřel 10. ledna 1778 ve věku 70 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Carl Linné je lektotypem druhu \"Homo sapiens\". Po Linném byl pojmenován jeden druh kvetoucí rostliny – \"Linnaea\" (česky zimozel) a měsíční impaktní kráter Linné, stejně jako minerál linnaeit, (CoCoS) objevený v roce 1845 ve švédském kraji Västmanland.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Linné, po povýšení do šlechtického stavu nebo latinsky Carolus Linnaeus (23. května 1707 Råshult u Stenbrohultu, Švédsko – 10. ledna 1778 Uppsala) byl švédský přírodovědec a lékař, zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury. Vytvořil také pojem druh jako základ přirozené soustavy organismů. Rostlinné druhy jím popsané jsou označovány zkratkou „L.“. Živočišné druhy jím popsané jsou označovány zkratkou „Linnaeus“. ", "tgt_summary": "Carl Linnæus, puis Carl von Linné après son anoblissement, né le à Råshult et mort le à Uppsala, est un naturaliste suédois qui a posé les bases du système moderne de la nomenclature binominale. Considérant, selon la formule d'Edward Coke (« la connaissance des choses périt par l'ignorance du nom »), que la connaissance scientifique nécessite de nommer les choses, il a répertorié, nommé et classé de manière systématique l'essentiel des espèces vivantes connues à son époque en s'appuyant sur ses propres observations comme sur celles de son réseau de correspondants. La nomenclature qu'il établit alors, et la hiérarchisation des classifications en classe, genre, ordre, niveau, espèce et variété, s'impose au comme la nomenclature standard. ", "id": 317372} {"src_title": "Sherman Alexie", "tgt_title": "Sherman Alexie", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Alexie se narodil ve Spokane ve státě Washington, a je potomkem Indiánů z kmene Spokane a kmene Coeur d'AleneO kmeni a jeho jazyku. Vyrůstal v indiánské rezervaci Spokane ve Wellpinitu ve státě Washington, asi 75 km severozápadně od města Spokane. Narodil se s hydrocefalickým edémem na mozku (vodnatelností mozku), a tak musel v pouhých šesti měsících podstoupit několik chirurgických zákroků. Prvotní prognóza jeho zdravotního stavu byla nekompromisní a dokonce i poté, co přežil všechny operace mozku lékaři předpokládali, že bude mentálně retardovaný. Avšak i navzdory častým záchvatům z Alexieho vyrostlo nesmírně bystré dítě, jež se prý ve třech letech naučilo číst a v pěti už přelouskávalo takové klasiky jako například Steinbeckovy Hrozny hněvu. Alexieho nadání mu ale nepřidalo u vrstevníků ve škole v rezervaci, kde jej spolužáci pokládali za vyvržence a často jej šikanovali. Proto se Alexie rozhodl, že bude docházet na školu v nedalekém městě Reardan, asi 30 km jižně od Wellpinitu. Na této škole se z něj stal premiant jak v učení, tak i ve sportu a jako hvězda školního basketbalového týmu se z něj stal jeden z nejoblíbenějších studentů. Alexie odmaturoval v roce 1985, následně získal stipendium na Univerzitě Gonzaga ve Spokane a poté po dvou letech přešel na Washingtonskou státní univerzitu (WSU) v Pullmanu. Alexie tvrdí, že zpočátku chtěl být doktorem, ale poté, co během hodin anatomie několikrát omdlel, rozhodl se pro odlišnou kariéru. Získal bakalářský titul z amerických studií a stal se tak jedním z prvních členů kmene s univerzitním titulem. Studia však končil poněkud neobvyklým způsobem: WSU opustil v roce 1990 v představě, že nesplnil požadavky pro získání titulu. V roce 1994 ale vedoucí katedry amerických studií, Susan Armitage, prozkoumala Alexieho výsledky a zjistila, že Alexie požadavky pro získání titulu získal, avšak nesplnil bezvýznamnou administrativní proceduru. Titul mu tak byl udělen později během Alexieho návštěvy na univerzitě, kdy předčítal studentům ze svojí nové knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra spisovatele.", "content": "Od roku 1991 napsal Alexie již 17 knih a získal úspěchy jako spisovatel románů, povídek, poezie a scénářů. Jeho tvorba se vyznačuje drsným popisem života v rezervaci, častými autobiografickými prvky, rozmanitým humorem, přímočarostí politických názorů, zábavnými a poučnými odkazy na dějiny a popkulturu, a také poznámkami k sociální tematice. Alexie také několikrát fušoval do řemesla muzikantům a stand-up komikům. Ještě během univerzitních studií Alexieho v tvorbě vedl jeho profesor poezie, Alexander Kuo. Alexieho kariéra spisovatele pak nabrala na obrátkách: v roce 1991 se stal členem Washington State Arts Commission Poetry Fellowship, a hned v následujícím roce získal členství v National Endowment for the Arts Poetry FellowshipNEA. Pouhý jeden rok po ukončení studií, a krátce po členství v druhé asociaci, vyšly knižně dvě Alexieho sbírky krátké prózy a básní: The Business of Fancydancing a I Would Steal Horses. V předmluvě k The Business of Fancydancing napsal Alex Kuo toto: \"Celou touto sbírkou prostupuje důraz na pečlivé vyrovnávání se s minulostí, a rovněž ochota odpouštět, tak jako tomu je v nápaditých variacích na formu lyrické básně ve \"Spokane Tribal Celebration, September, 1987\" a v \"The Business of Fancydancing.\" Historie, již tyto básně a povídky ztělesňují, sahá daleko za pouhou individualitu člověka. Je to léčebný proces, jenž je součástí kolektivního prostoru a odstupu mezi spisovatelem a čtenářem, a který, doufejme, \"vše spraví tak, aby mohli všichni zase létat.\" Právě zde, v jakési střelbě v pohybu, jež posílá míč do dáli, se nachází dostatek naděje, co zatlačí pryč všechen splín na několik dalších generací.\" Úspěch přiměl Alexieho k abstinenci, přičemž nadměrné pití alkoholu byl u Alexieho problém už na vysoké škole. Ve třiadvaceti letech tedy přestal nadobro pít alkohol a od té doby se nedotkl byť jediné sklenky. V roce 1993 mu u Atlantic Monthly Press vyšla první velká sbírka povídek, The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven, za niž získal dvě ocenění: PEN/Hemingway Award for Best First Book of FictionPEN Award a Lila Wallace-Reader's Digest Writers' AwardLila Award. Sbírka byla, po přidání dvou nových povídek, opětovně vydána v březnu 2005 u Grove Atlantic Press. Atlantic Monthly Press vydal také Alexieho první román, Reservation Blues z roku 1995. Alexie byl za ni v časopise GrantaGranta oceněn jako jeden z nejlepších mladých amerických romanopisců, a následně obdržel další dvě ceny: Before Columbus Foundation's American Book AwardBC Award a Murray Morgan PrizeMM Prize. V červnu 1998 se Alexie zúčastnil World Poetry Bout Association (WPBA) a získal titul World Heavyweight Poetry Bout, když porazil světového šampiona Jimmyho Santiaga Baca. Titul následně obhájil ještě třikrát a stal se tak prvním a doposud posledním básníkem, jemuž se podařilo udržet titul po čtyři roky.Alexie na WPBA Sherman Alexie se také v roce 1998, společně s dalšími sedmi účastníky, ukázal v pořadu americké televizní stanice PBS \"Dialog o rasových otázkách s prezidentem Clintonem\". Později vystoupil rovněž v pořadech Politically Incorrect a 60 Minutes II. Také napsal scénář pro speciální vydání pořadu NOW, kde popisoval souvislost mezi nespavostí a kreativním procesem v sekci zvané \"Celou noc vzhůru.\" V dubnu 1999 se na Festivalu komedie Severozápadu v Seattlu poprvé představil jako stand-up komik, a později, v červnu stejného roku, vystoupil jako jeden z performerů na otevíracím galavečeru Mezinárodního festivalu komedie ve Vancouveru. V únoru 2003 spolupracoval Alexie na projektu Muzea Tolerance s názvem \"Poznáváme naše rodiny, poznáváme sami sebe.\" Výstava poukazovala na rozdílnost mezi osobními příběhy několika významných Američanů a stala se oslavou sdílených zkušeností, tolik typických pro americkou pospolitost. Zároveň výstava dodávala odvahu účastníkům, aby se snažili hledat své příběhy a své hrdiny. Alexie celý projekt představil během zvláštního vydání Oprah Winfrey Show. Alexie byl také součástí mnoha porot na celonárodních spisovatelských soutěžích, byl přizván nominační komisí festivalu Independent Spirit Awards v letech 2000, 2001, 2005 a 2006, a pracoval rovněž jako kreativní poradce Writers Fellowship Program Institutu Sundance a Independent Feature Films West (dnes už pouze Film Independent) Screenwriters Lab. V roce 2005 byl porotcem v Rae Award. Při slavnostním otevření Washingtonské univerzity v roce 2003 byl Alexie úvodním řečníkem a v letech 2004 a 2006 na univerzitě vyučoval Americká etnická studia jakožto \"umělec s oficiálním zázemím\" (z anglického \"Artist in residence\"). V roce 2003 získal Cenu rektora pro významné absolventy (anglicky Regents' Distinguished Alumnus Award), jež je zároveň nejvyšším možným oceněním univerzity pro absolventy. Alexie je rovněž držitelem dalších čestných titulů z Univerzity v Seattlu (Dr. h. c.) a z Kolumbijské vysoké školy v Chicagu. Také pracoval jako poradce pro PEN Emerging Writers Program. Alexieho povídky byly začleněny do řady prestižních antologií povídek, jako jsou Nejlepší americké povídky za rok 2004 či Pushcart Prize XXIX, vydavatelství Small Presses. Alexie také v roce 2001 pracoval jako externí redaktor zimního vydání časopisu Ploughshares. Kniha Flight vyšla Alexiemu v dubnu 2007 a jeho nejnovější publikace, The Absolutely True Diary of a Part-Time Indian vyhrála nominaci na National Book Award v kategorii \"literatura pro mládež.\"", "section_level": 1}, {"title": "Osobní info.", "content": "Sherman Alexie je od roku 1992 ženatý s Diane Tomhave, která má předky z kmenů Hidatsa, Ho-Chunk a Potawatomi. Mají spolu dva syny: starší Joseph se narodil v roce 1997 a mladší syn v roce 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Interview.", "content": "Seznam článků o Shermanu Alexiem: https://web.archive.org/web/20080509085751/http://www.fallsapart.com/interviews.html", "section_level": 1}], "src_summary": "Sherman Joseph Alexie, Jr. (7. října 1966, Spokane) je americký scenárista a občasný komik s indiánskými kořeny. Značná část jeho díla čerpá z autorova života amerického Indiána v novém tisíciletí. Nejznámějšími Alexieho tituly jsou například \"The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven\", \"Kouřové signály\", a \"The Absolutely True Diary of a Part-Time Indian\". Žije v Seattlu ve státě Washington.", "tgt_summary": "Sherman Joseph Alexie, Jr., né le à Wellpinit dans l'État de Washington aux États-Unis, est un romancier, poète et scénariste américain. Il vit aujourd'hui à Seattle et écrit principalement sur les populations amérindiennes. ", "id": 519589} {"src_title": "Džuničiró Koizumi", "tgt_title": "Jun'ichirō Koizumi", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Koizumiho otec, Džunja Koizumi, byl generálním ředitelem Japonské obranné agentury a členem parlamentu. Jeho dědeček, Matadžiró Koizumi, byl ministrem poštovních služeb a telekomunikací pod premiéry Osačim Hamagučim a Reidžirem Wakacukim a raný obhájce poštovní privatizace. Džuničiró se narodil v Jokosuce 8. ledna 1942, studoval na Jokosucké vysoké škole a na Univerzitě Keio, kde vystudoval ekonomii. Také navštěvoval Univerzitní kolej v Londýně, než byl nucen se vrátit do Japonska v srpnu 1969 po smrti svého otce. Téhož roku v prosinci se ucházel o místo v dolní komoře parlamentu, nicméně nezískal dost hlasů k tomu, aby zvítězil jako zástupce Liberálně Demokratické strany. Roku 1970 byl přijat jako tajemník Takea Fukudy, který byl tehdy ministrem financí a později, roku 1976, se stal premiérem. Ve volbách do poslanecké sněmovny v prosinci 1972 byl Koizumi konečně zvolen členem Dolní komory Parlamentu za 11. obvod prefektury Kanagawa. Vstoupil do Fukudovy frakce v LDP. Od té doby byl znovuzvolen celkem desetkrát.", "section_level": 1}, {"title": "Člen poslanecké sněmovny.", "content": "Koizumi se stal roku 1979 parlamentním viceministrem financí, svého prvního ministerského postu však dosáhl až o devět let později, roku 1988, kdy byl jmenován ministrem zdravotnictví a sociálních věcí pod předsedou vlády Noboruem Takešitou. Kabinetní funkci zastával také roku 1992 (ministr poštovních služeb a telekomunikací ve vládě premiéra Kiiči Mijazawy) a mezi léty 1996–1998 (ministrem zdravotnictví a sociálních věcí ve vládách Unóa a Hašimoty). Roku 1994, kdy se LDP dostala do opozice, se stal Koizumi členem nové frakce LDP, Šinseiki, tvořené mladšími a více aktivními členy parlamentu vedenými Takuem Yamasakim, Koičim Katoem a Koizumim. Ucházel se o post předsedy LDP v září 1995 a červenci 1998, ale získal jen malou podporu a prohrál v souboji proti Rjútaró Hašimotovi a později proti Keizó Obučiovi, z nichž oba měli širší podporu ve straně. Nicméně po tom, co Jamasaki a Kato byli znemožněni v nešťastném pokusu vyvolat hlasování o nedůvěře v předsedu vlády Joširó Moriho roku 2000, Koizumi zůstal jediným důvěryhodným členem tria vedoucího pokrokovou frakci strany, čímž získal vliv na proreformní křídlo LDP. Jelikož byl Joširó Mori značně nepopulární, otevřela se cesta k moci pro Koizumiho. 24. dubna 2001 byl konečně zvolen předsedou LDP. Tentokrát už porazil spolustraníka Hašimota, který by se v případě vítězství ucházel o druhé volební období v křesle premiéra. Koizumi byl jmenován předsedou vlády 26. dubna a v nadcházejících červencových volbách do horní komory parlamentu získal 78 ze 121 míst.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí politika.", "content": "Koizumi prosazoval nové způsoby znovuoživení skomírající japonské ekonomiky s cílem zasáhnout proti dluhům komerčních bank, privatizovat poštovní spořitelní účty a reorganizovat frakční strukturu LDP. Mluvil o potřebě projít bolestivým obdobím restrukturalizace, aby bylo možné zlepšit budoucnost. Na podzim roku 2002 Koizumi jmenoval ekonoma a častého televizního komentátora Heiza Takenaku ministrem pro finanční služby a hlavou Agentury finančních služeb, aby ustál bankovní krizi v zemi. Vysoké bankovní dluhy byly dramaticky sníženy a japonská ekonomika procházela pomalým, ale stabilním zotavením a trh cenných papírů se výrazně vzchopil. Růst HDP pro rok 2004 byl jedním z největších mezi národy G7 podle MMF a OECD. Takenaka byl jmenován ministrem poštovní reformy roku 2004 za účelem privatizace Japonské pošty, hlavního operátora poštovního spořitelního systému státu. Koizumi pohnul LDP od její tradiční venkovské zemědělské voličské základny blíže k průmyslovějšímu, neoliberálnímu centru, jelikož japonská populace rostla v největších městech a klesala v méně zalidněných oblastech, a to ačkoli podle současného čistě geografického obvodního členění tvoří lidé na venkově v Japonsku stále větší voličský potenciál než lidé v obřích městech. Kromě privatizace Japonské pošty (u které se mnozí venkovští usedlíci báli, že sníží jejich přístup k základním službám jako je bankovnictví), Koizumi také snížil výdaje na infrastrukturu a průmyslový rozvoj ve venkovských oblastech. Takto napjaté kroky udělaly z Koizumiho kontroverzní, ale přesto populární postavu uvnitř vlastní strany i mezi japonským voličstvem.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Koizumiho zahraniční politika se soustředila hlavně na těsnou spolupráci s USA a OSN, což byl přístup všech jeho předchůdců, nicméně on sám zašel v podpoře americké politiky ve válce proti terorismu ještě dále. Rozhodl se rozmístit japonské obranné jednotky v Iráku, což byla první vojenská mise v aktivní cizí válečné zóně od konce druhé světové války. Řada japonských komentátorů naznačovala, že příznivé japonsko-americké vztahy byly založeny také na Koizumiho osobním přátelství s americkým prezidentem Georgem W. Bushem. V otázce Japonců unesených korejskými agenty do KLDR i ve sporných otázkách ohledně rozvoje jaderných zbraní zastával mnohem asertivnější přístup než jeho předchůdci.", "section_level": 2}, {"title": "Obranná politika.", "content": "I když Koizumi zpočátku nebojoval za reformu obranné politiky, schválil rozšíření japonských obranných jednotek, jež v říjnu 2001 dostaly širší pole působnosti, aby mohly operovat i mimo stát. Někteří z těchto vojáků byli odeslání do Iráku, i když fakticky se neměli účastnit boje. Koizumiho vláda také předložila návrh zákona o povýšení Japonské obranné agentury na ministerský status; nakonec se Obranná agentura stala japonským ministerstvem obrany 9. ledna 2007.", "section_level": 3}, {"title": "Návštěvy chrámu Jasukuni.", "content": "Koizumi se vyznačoval svými kontroverzními návštěvami svatyně Jasakuni, s čímž začal 13. srpna 2001. Chrám navštívil jako premiér celkem šestkrát. Jelikož chrám uctívá mnohé odsouzené japonské válečné zločince, včetně čtrnácti popravených nejhorších provinilců, přitáhly k sobě tyto návštěvy nelibost a protesty ze strany jak japonských sousedů, převážně Číny a Jižní Koreje, tak i ze strany samotných Japonců. Tyto země stále hořce vzpomínají na japonskou invazi a okupaci během první poloviny 20. století. V důsledku se Čína a Jižní Korea odmítly setkat na oficiálních schůzkách s Koizumim a nekonaly se žádné vzájemné návštěvy mezi čínskými a japonskými lídry od října 2001 a mezi jihokorejskými a japonskými představiteli od června 2005. Zastavení vzájemných styků skončilo až nástupem Šinzóa Abeho, který obě země navštívil v říjnu 2006. V Číně vedly návštěvy chrámu k silným protijaponským výtržnostem. V Jižní Koreji vláda, opozice i většina jihokorejských médií otevřeně odsuzovaly tyto návštěvy nezávisle na politické příslušnosti. Proslovy, které kritizovaly Japonsko, byly oceňovány potleskem navzdory nízké popularitě korejského prezidenta. Když byl Koizumi otázán ohledně těchto proslovů, prohlásil, že se týkají pouze \"domácích posluchačů“. Ačkoli Koizumi podepsal návštěvní knihu chrámu jako „Džuničiró Koizumi, předseda japonské vlády“, tvrdil, že jeho návštěvy chrámu byly pouze soukromou občanskou záležitostí a ne souhlasem s jakýmkoli politickým postojem.. Tato tvrzení byla vysmívána jako nepříliš účinné omluvy Číně a Jižní Koreji a řada japonských deníků a novin zpochybňovala věrohodnost jeho slov. Koizumi navštívil chrám znovu 15. srpna 2007, poté co rezignoval na post premiéra, aby tak připomněl 62. výročí japonské kapitulace v druhé světové válce. Nicméně tato návštěva už se setkala s mnohem menší pozorností ze strany médií než v době, kdy byl ve funkci.", "section_level": 3}, {"title": "Postoj k druhé světové válce.", "content": "15. srpna 2005, u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, Koizumi veřejně prohlásil, že Japonsko bylo velice zarmouceno utrpením, které tehdy způsobilo, a přísahal, že Japonsko nikdy nevstoupí znovu na „cestu k válce“. Nicméně Koizumi byl kritizován za akce, které údajně byly v rozporu s tímto vyjádřením smutku (např. návštěvy chrámu v Jasukuni) a které vyústily ve zhoršení vztahů s Čínou a Jižní Koreou.", "section_level": 3}, {"title": "Popularita.", "content": "Zpočátku byl Koizumi v určitých otázkách ve svém funkčním období velmi populárním lídrem, díky své přímočaré povaze a pestré minulosti. Mezi jeho přezdívky patřilo například přízvisko „Lví srdce“ (díky jeho účesu a dravému duchu). Během jeho funkčního období bylo celkem běžné pro japonskou veřejnost, že ho nazývala „Džun-čan\", což je zdrobnělina jeho jména. V červnu 2001 se mohl těšit z průzkumu, podle kterého 85 % Japonců schvaluje jeho politiku a pouze 7 % s ní nesouhlasí. V lednu 2002 vyhodil svoji oblíbenou, ale poněkud nespolehlivou ministryni zahraničních věcí Makiko Tanakaovou a nahradil ji Joriko Kawagučiovou. Koncem dubna, po ekonomickém propadu a sérii skandálů v LDP, Koizumiho popularita klesla asi o 40 procentních bodů od doby jeho nástupu do postu předsedy vlády. Koizumi byl znovuzvolen v roce 2003 a jeho popularita zase narostla, jelikož ekonomika se zotavila. Jeho návrh na snížení důchodových příplatků jako krok k finanční reformě se nicméně ukázal jako velmi nepopulární. Ani jeho návštěva v Severní Koreji za účelem vyřešit krizi ohledně unesených Japonců mu popularitu příliš nezvedla, jelikož se mu návrat zajatců do Japonska nepodařilo zajistit. V důsledku toho se spokojenost s jeho vládou v nadcházejících volbách roku 2004 do horní komory parlamentu ukázala být jen o něco málo větší než spokojenost Japonců s prací opoziční Demokratické strany Japonska (DPJ). Roku 2005 horní komora parlamentu odmítla sporný zákon o privatizaci pošty. Koizumi už předem oznámil, že nechá rozpustit dolní komoru a vypsat tak nové volby, jestli zákon neprojde. Demokratická strana, ačkoli navenek podporovala privatizaci, z taktických důvodů tedy hlasovala proti ní. Jedenapadesát členů jeho vlastní Liberálně demokratické strany také hlasovalo proti nebo se hlasování zdrželo. 8. dubna 2005 Koizumi, jak slíbil, rozpustil dolní komoru, tedy poslaneckou sněmovnu, a vyhlásil předčasné volby. Rovněž vyloučil rebelující členy strany, kteří nepodpořili jeho zákon. Šance LDP na úspěch byly zpočátku velmi nejisté; Koizumův koaliční partner ve vládě dokonce prohlásil, že by rád vytvořil koalici s Demokratickou stranou Japonska, pakliže by tím získala většinu v Poslanecké sněmovně. Koizumiho popularita však vzrostla asi o 20 procentních bodů poté, co vyloučil rebelující členy LDP, a průzkumy ukázaly, že postup vlády schvaluje 51% až 59% Japonců. Mezi voliči byly předčasné volby chápány vlastně jako referendum o tom, jestli má, nebo nemá být provedena reforma, resp. privatizace, přičemž DPJ byla chápána jako hlavní odpůrce a Koizumiho LDP jako zastánce. Volby v září 2005 byly největším vítězstvím Liberálně demokratické strany od roku 1986 a Koizumiho strana tak získala obrovskou převahu v poslanecké sněmovně a byla tak schopná přehlasovat veto horní komory parlamentu. Na následujících zasedáních parlamentu za Koizumiho vlády, LDP schválila 82 z 91 svých předložených zákonů, včetně poštovní reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace.", "content": "Koizumi oznámil, že odstoupí z funkce v roce 2006, podle pravidel LDP, a osobně si nezvolí žádného nástupce, jak to dělávali mnozí japonští premiéři v minulosti. 20. září 2006 byl Šinzó Abe zvolen jako Koizumiho nástupce v pozici předsedy LDP. Abe pak nahradil Koizumiho ve funkci předsedy vlády 26. září 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Koizumi se roku 1978 oženil s 21letou univerzitní studentkou Kajoko Mijamotovou. Oba byli jeden druhému představeni jako potenciální snoubenci, což je celkem běžná tradiční praxe v Japonsku známá též jako omiai. Svatebního obřadu v tokijském hotelu Prince se zúčastnilo kolem 2500 lidí včetně Takea Fukudy (pozdější předseda vlády) a k vidění zde byly i takové kuriozity jako svatební dort ve tvaru budovy japonského Národního shromáždění (parlamentu). Manželství nicméně skončilo rozvodem roku 1982. Kajoko byla nešťastná kvůli stylu svého života a Koizumi nepovažoval Kajoko za vhodnou manželku pro politika. Po rozvodu se už Koizumi nikdy znovu neoženil, tvrdil dokonce, že rozvod z něj vysál desetkrát víc energie než samotný sňatek. Dva z jeho tří synů (Kotaro Koizumi a Šindžiro Koizumi) byli svěřeni Koizumimu do opatrovnictví a byli vychovávání jednou z Koizumiho sester. Ačkoli Kajoko prohlašuje, že jí bylo dovoleno vídat své syny až dosáhnou věku 16 let, údajně je od rozvodu neviděla. Nejmladší syn, Jošinaga Mijamoto, student na univerzitě Keio, se narodil až po rozvodu a naopak nikdy neviděl osobně Koizumiho. Koizumi je obdivovatelem Richarda Wagnera, populární japonské skupiny X Japan, japonské popové skupiny Morning Musume a vydal CD svých oblíbených písní od současného italského skladatele Ennia Morricona. Koizumi je také známým fanouškem Elvise Presleyho, s nímž sdílí datum narození (8. ledna). V roce 2001 vydal sbírku svých oblíbených písní od Elvise na CD s vlastním komentářem ke každé písni. Jeho bratr zastává funkci „staršího znalce“ v Tokijském Elvisově fan-klubu. Koizumi se svým bratrem pomáhal financovat sochu Elvise v tokijské čtvrti Haradžuku. 30. června 2006 navštívil pozůstalost rockové legendy, Graceland, doprovázen americkým prezidentem Georgem W. Bushem a první dámou Laurou Bushovou. Když dorazili na místo, Koizumi dokonce krátce zapěl pár kousků od svého oblíbence Presleyho, zatímco věrohodně napodobobal Elvise, zvláště co se týče pohybů jeho rukou a charakteristického třepání nohama, a nechyběly mu ani typické Presleyho obří sluneční brýle. Koizumi je také považován za fanouška finského skladatele Jeana Sibelia. Spolu s finským premiérem Mattim Vanhanenem navštívil Sibeluův dům 8. září 2006. Tam Koizumi vyjádřil úctu zesnulému skladateli chvílí ticha. Rovněž vlastní reprodukce všech sedmi symfonií od Sibelia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džuničiró Koizumi (: 小泉 純一郎, \"Koizumi Džun'ičiró\", narozen 8. ledna 1942) je japonský politik který sloužil jako premiér Japonska mezi léty 2001 a 2006. ", "tgt_summary": ", né le à Yokosuka, est un homme d'État japonais, Premier ministre du Japon du au. En 2001, il devient président du Parti libéral-démocrate (PLD) et, dans la foulée, Premier ministre. ", "id": 1484626} {"src_title": "Dějiny Antarktidy", "tgt_title": "Histoire de l'Antarctique", "src_document": [{"title": "Hledání Terra Australis.", "content": "V 16. a 17. století se naplno rozvinuly téměř fantastické představy o rozlehlém, bohatém a krásném jižním kontinentu (\"Terra australis\"). A s tím, jak se rozmáhala mořeplavba, mnozí po této zemi usilovně pátrali. Zejména to byli španělští a portugalští námořníci, později se k nim přidali také Holanďané. V roce 1488 po obeplutí Mysu Dobré naděje na jižním cípu Afriky Portugalec Bartolomeo Diaz (cca 1450 – 1500) zjistil, že spojení Afriky s Terra Australis neexistuje. Jeho objev potvrdila další portugalská výprava v letech 1497 – 1498, kterou vedl Vasco da Gama (cca 1460/1469 – 1524). Roku 1513 turecký mořeplavec a geograf Piri Reis (cca 1465/1470 – 1554/1555) vydal mapu, na které bylo vyznačeno i pobřeží jižního kontinentu. Dalším mezníkem v objevování Antarktidy byla cesta kolem světa, kterou v letech 1519 – 1522 podnikl Fernão de Magalhães (1480 – 1521). Když proplouval roku 1520 dnešním Magalhãesovým průlivem, pokládal pevninu na jihu (Ohňová země) za výspu Terra Australis a označil ji jako Tierra del Fuego. Spojení Jižní Ameriky a bájné Jižní země tím však vyloučil. Jižní kontinent byl pak až do 17. století často označován po svém domnělém objeviteli jako \"Magellanica\", poté však převládl původní název \"Terra Australis Incognita\". Za součást Jižní země byly pokládány mnohé ostrovy, postupně objevované na jižní polokouli, pokud se je nepodařilo obeplout (tak například Portugalec Jorge de Menezes objevil roku 1526 Novou Guineu, Francouz Jean Parmentier v roce 1529 Sumatru). Jak byly postupně znalosti o těchto ostrovech zdokonalovány, byla vylučována jejich souvislost s Terra Australis a hranice tohoto vysněného kontinentu se posouvaly stále více k jihu. V roce 1531 Francouz Oronce Finé (1494 – 1555) vydal mapu světa, kde je jižní kontinent zobrazen jako nepravidelně oválná pevnina kolem jižního pólu. Kontinent nese nápis „Jižní země nedávno objevená a zatím málo známá“. Také na mapě vlámského kartografa Gerharda Mercatora (1512 – 1594) z roku 1538 probíhá jižní kontinent obdobně od Ohňové země po Novou Guineu. S drobnými změnami se takto zobrazoval až do konce 16. století. Příkladem může být atlas světa z roku 1570, jehož autorem je Abraham Ortelius (1527 – 1598). V letech 1577 – 1580 vyslala anglická královna Alžběta I. Francise Drakea (1540 – 1596), aby zjistil více informací o Tierra del Fuego. Ten však roku 1578 objevil na jih od této výspy dnešní Drakeův průliv a tím ujistil svět, že Tierra del Fuego k Jižní zemi nepatří. Lodě holandské expedice, které velel Jacques Mahu, byly po překonání Magalhãesova průlivu v roce 1599 silným větrem strženy z kurzu směrem na jih. Velitel jedné z lodí Dirck Gerritszoon Pomp (1544 – 1608) pak údajně spatřil hornaté pobřeží zhruba na úrovni 64° jižní šířky. Podobné, sněhem pokryté hory ve stejné poloze popsal v roce 1603 i Španěl Gabriel de Castilla (1577 – cca 1620). Mohlo se jednat o Jižní Shetlandy, první spatřené antarktické ostrovy. Zjištění obou mužů však není možné ověřit, v 17. století nebyla brána v potaz. V roce 1605 objevil portugalský navigátor Pedro Fernandes de Queirós (1563 – 1613) Nové Hebridy a považoval je za součást \"Terra Australis\". Velitel jedné z lodí této výpravy, Portugalec Luis Váez de Torres (1565 – 1610), poté ověřil, že Nová Guinea je ostrov a k \"Terra Australis\" tudíž nepatří. Hned v roce 1606 holandský mořeplavec Willem Janszoon (cca 1570 – 1630) spatřil jako první Evropan pobřeží Austrálie. V roce 1615 Jacob le Maire (cca 1585 – 1616) a Willem Schouten (cca 1567 – 1625) obepluli mys Horn a ověřili Drakeovo tvrzení, že Jižní Amerika není spojena s Terra Australis a Ohňová země není její součástí. V roce 1642 vypravilo Nizozemí expedici, která měla rozhodnout o souvislosti mnoha nově objevovaných území s vysněnou Jižní zemí. Velitelem byl jmenován Abel Tasman (1603 – 1659). Na své cestě objevil Tasmánii a Nový Zéland. Podařilo se mu také obeplout Austrálii a ujistit se, že nepokračuje dále k jihu. Mnozí začali pochybovat, že se jedná o skutečnou \"Terra Australis\", protože na vyvážení kontinentů severní polokoule podle teorie antických filozofů byla příliš malá. Přesto zůstávala stále nejrozsáhlejší známou pevninou na jižní polokouli. Anthony de la Roché v roce 1675 objevil Jižní Georgii a stal se tak prvním člověkem, který překročil hranici Antarktické konvergence.", "section_level": 1}, {"title": "První objevy.", "content": "V 18. století bylo vypraveno několik dalších námořních expedicí s cílem nalézt Terru Australis. Postupně se lidé dostávali stále více na jih a objevovali různé ostrovy a souostroví, patřící již k Antarktidě. V letech 1721–1723 to byla holandská výprava pod velením Jacoba Roggeveena (1659 – 1729), které se však podařilo objevit pouze několik ostrovů, mimo jiné Velikonoční ostrov. Francouz Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier (1705 – 1786) objevil v roce 1739 dnešní Bouvetův ostrov a narazil na zamrzlé moře na úrovni 55° jižní šířky. Další Francouz, Yves Joseph de Kerguelen de Trémarec (1734 – 1797), objevil roku 1772 pobřeží, o kterém se domníval, že je vysněnou Jižní zemí. Při druhé výpravě v roce 1773 však zjistil, že se jedná pouze o neobydlený ostrov, dnešní Kergueleny. Zásadní význam pro objevy 18. století měla plavba, kterou vedl James Cook (1728 – 1779) v letech 1772 – 1775. Lodě Resolution a Adventure obepluly Antarktidu, aniž ji kdokoliv spatřil, i když se k ní třikrát těsně přiblížily. 17. ledna 1773 námořníci poprvé v dějinách překročili jižní polární kruh, když dosáhli 67° 15' jižní šířky. 20. prosince 1773 se dostali až k 67° 31′ jižní šířky. Nejjižnějšího bodu, 71° 10′ jižní šířky, dosáhli 30. ledna 1774. V dalším postupu lodím pokaždé zabránila ledová bariéra a země zůstala v nedohlednu. V roce 1773 však James Cook objevil alespoň ostrovy Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy. Těmito objevy byla existence \"Terra Australis\" zatlačena ještě dále k jihu. Nepřestávalo se však věřit, že existuje, ačkoliv začínalo být jasné, že nepůjde o tropický ráj plný bohatství a surovin. Sám Cook byl toho názoru, že země na jihu existuje, avšak pro nehostinné kruté podmínky zůstane neobjevena, protože se nikdo neodváží dál než on. V následujících letech zamířily k jihu četné velrybářské a tuleňářské výpravy, mimo jiné i proto, že se James Cook zmínil o hojnosti těchto zvířat v jižních končinách. Lovecké výpravy početně výrazně převážily vědecké a objevitelské expedice. Lovci přicházeli zejména z Británie, ale také z jižní Afriky, Francie, USA a Austrálie. Pravděpodobně i oni náhodně objevovali nové části pevniny. 19. února 1819 spatřil anglický tuleňář William Smith (1790 – 1847) Livingstonův ostrov, součást Jižních Shetland. 16. října 1819 pak přistál na Ostrově krále Jiřího, který je součástí téhož souostroví. V roce 1819 rovněž vyplula z přístavu Kronštadt k průzkumu jižního oceánu ruská výprava. Lodě Mirnyj a Vostok vedli Fabian Gottlieb Thaddeus von Bellingshausen (1778 – 1852) a Michail Petrovič Lazarev (1788 – 1851). 28. ledna 1820 námořníci poprvé spatřili Antarktidu (Pobřeží princezny Marty), ale kvůli ledu se na pevninu nedostali. Objevili i ostrovy Petra I. a Alexandra I. Do Kronštadtu se vrátili 4. srpna 1821. Téměř současně, ale nezávisle na ruské výpravě zahlédli pobřeží Antarktidy i jiní dobrodruzi. 30. ledna 1820, o pouhé dva dny později než Bellingshausen, spatřil antarktickou pevninu (poloostrov Trinity) britský kapitán Edward Bransfield (1785 – 1852), když mapoval již známé Jižní Shetlandy. 17. listopadu 1820 se k Antarktickému poloostrovu přiblížil americký tuleňář Nathaniel Palmer (1799 – 1877). V následujících letech pronikly za jižní polární kruh i posádky dalších lodí. Zahlédly antarktickou pevninu, ale pro velké množství ledu se jim nepodařilo ani jednou přistát. Jižní země však byla s jistotou objevena a obrysy nového kontinentu byly postupně mapovány.", "section_level": 1}, {"title": "Mapování pobřeží.", "content": "Celkem tři lovecké výpravy na jih podnikl v letech 1821 až 1824 Skot James Weddell (1787 - 1834). Prozkoumal okolí Jižních Orknejí a Jižních Shetland. 20. února 1823 doplul na lodích Jane a Beaufoy hlubokým zálivem (dnešní Weddellovo moře) až na úroveň 74°15 ́ jižní šířky. Díky mimořádně příznivému počasí nebylo moře pokryté ledem a James Weddell se tak dostal nejjižněji ze všech dosavadních objevitelů. Dalších 80 let jej nikdo nedokázal překonat. Na pevnou zemi však nenarazil a domníval se, že až k pólu se rozprostírá volné moře. V roce 1830 vyslala londýnská velrybářská společnost \"Samuel Enderby & Sons\" lodi Tula a Lively hledat nová lovecká území a prozkoumat ostrovy na jižní polokouli. Expedici Jižní oceán vedl John Biscoe (1794 – 1843). Kromě objevení několika antarktických ostrovů (Adelaidin ostrov, Biscoe islands) zahlédli námořníci i samotný kontinent - 25. února 1831 objevili Enderbyho zemi a 21. února 1832 Grahamovu zemi. Podařilo se jim přistát na přilehlém Antverpském ostrově, o němž se domnívali, že je již součástí pevninské Antarktidy, protože úzký průliv, oddělující ostrov od pevniny byl zamrzlý. V letech 1838 – 1839 vypravila společnost \"Samuel Enderby & Sons\" k Antarktidě velrybářské lodě Elisa Scott a Sabrina, kterým veleli John Balleny a Thomas Freeman. 9. února 1839 objevili ostrovy, později pojmenované Ballenyho ostrovy. Po dvou dnech se několika mužům podařilo krátce přistát - stali se tak prvními lidmi, kteří vstoupili na pevnou zem za jižním polárním kruhem. V letech 1837 – 1840 se k antarktickým břehům z přístavu Toulon vydala francouzská výprava, které velel Jules Dumont D ́Urville (1790 – 1842). Jeho úkolem bylo dostat se s loďmi Astrolabe a Zelée co nejdál na jih a případně nalézt jižní pól. Weddellovo moře však bylo v roce 1838 silně zamrzlé. Lodě se musely v polovině února vrátit k severu (dosáhly pouze 63°23 ́ jižní šířky) a necelý rok brázdily teplejší vody Tichého oceánu. Pak v lednu roku 1840 D ́Urville namířil znovu k jihu. 21. ledna objevil Adélinu zemi, kterou pojmenoval po své ženě. Nemohl však přistát kvůli množství ledu a vystoupil pouze na blízkém ostrůvku. Hledání jižního magnetického pólu skončilo bez úspěchu, byly však provedeny důkladné kartografické práce - podrobně zmapována byla Grahamova země, Falklandy, Jižní Orkneje i Jižní Shetlandy. Současně se k jižnímu pólu v letech 1838 – 1842 vydala i velká, ale špatně vybavená americká výprava United States South Seas Exploring Expedition. Skupinu šesti lodí (USS Vincennes, Peacock, Porpoise, Relief, Sea Gull, Flying Fish), vedl Charles Wilkes (1798 – 1877). Také on připlul k pobřeží Adéliny země a to 25. ledna 1840, jen několik dní po D ́Urvillovi. Obě výpravy se dokonce 30. ledna 1840 setkaly. Wilkes byl přesvědčen o propojení pobřeží Adéliny země s již známou Enderbyho zemí, pokusil se proto plout podél pobřeží a svůj názor doložit. Pevninu, kterou jako první označil \"Antarktis\", sledoval v délce přes 2400 km, nikde se mu však nepodařilo přistát. Jeho cestu nakonec zastavila bariéra Shackletonova ledovce a Wilkes odplul na sever. Také americká výprava se marně snažila dosáhnout jižního magnetického pólu. V roce 1839 k Antarktidě vyrazila i významná britská výprava, kterou vedl James Clark Ross (objevitel severního magnetického pólu) na dvou plachetnicích Erebus a Terror. Jeho úkolem bylo zejména dosažení jižního magnetického pólu. V roce 1841 doplul k Antarktidě, kde objevil Viktoriinu zemi, velkou ledovcovou bariéru (pozdější Rossův šelfový ledovec) a sopky Erebus a Terror. Blížící se zima a špatné počasí jej donutily odplout na sever. Ještě dvakrát se pokusil dosáhnout jižního magnetického pólu, ale nakonec se v roce 1843 bez úspěchu vrátil do Británie. Poté se pozornost vědeckých expedic znovu soustředila spíše na Arktidu a zájem o Antarktidu klesl. Opět se k ní vydávaly pouze velrybářské a tuleňářské výpravy, které náhodně objevovaly antarktické ostrovy. Patrně právě lovci byli také prvními, kteří vstoupili antarktickou pevninu, ačkoliv záznamy o jejich prvenství jsou velmi sporné a nedají se ověřit. Již 7. února 1821 údajně přistál tuleňář John Davis spolu s několika dalšími muži na Antarktickém poloostrově, aby zde hledal kořist. Byl by tak prvním známým člověkem, který vstoupil na pevninskou část Antarktidy. Dalším tuleňářem, který se patrně dostal na pevninu byl Američan Mercator Cooper (1803 – 1872). Na Oatesově pobřeží ve Viktoriině zemi prý přistál 26. ledna 1853.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k jižnímu pólu.", "content": "V roce 1899 na pevnině poprvé přezimoval Nor Borchgrevink. Od začátku 20. století začal boj o dobytí jižního zeměpisného pólu. V roce 1909 dosáhl Ernest Shackleton místa vzdáleného od pólu pouze 180 km. Rok 1911 se stal dějištěm jednoho z nejdramatičtějších závodů v historii objevování světa - závodu o dosažení jižního pólu. Toho roku dvě konkurenční výpravy - britský tým vedený kapitánem Robertem F. Scottem a norský tým vedený Roaldem Amundsenem - dosáhly pólu v rozmezí 34 dnů. Na pólu poprvé stanul 14. prosince 1911 Roald Amundsen s norskou výpravou a po něm 18. ledna 1912 Robert Falcon Scott s britskými polárníky, kteří cestou zpět zahynuli. Díky větší zkušenosti a lepší výstroji, hlavně použitím saní tažených psy namísto spoléhání na lidskou sílu, zvítězil Amundsen. Od roku 1928 pokračovaly letecké výzkumy Antarktidy a roku 1929 Američan Byrd poprvé letecky dosáhl jižního pólu a roku 1935 přeletěl Západní Antarktidu.", "section_level": 1}, {"title": "Zájem o Antarktidu.", "content": "Od roku 1947 se na Antarktidě začínají zřizovat vědeckovýzkumné stanice. \"Pólu relativní nedostupnosti\" dosáhla 14. prosince 1958 sovětská výprava. Postupně začaly jednotlivé země jako jsou Spojené království, Nový Zéland, Francie, Austrálie, Norsko, Německo, Chile a Argentina projektovat mocenský zájem o části antarktické pevniny a přilehlé ostrovy. Chilské a argentinské územní spory v Antarktidě ve 40. a 50. letech hrozily válečným konfliktem.", "section_level": 1}, {"title": "Antarktická smlouva.", "content": "Dne 1. prosince 1959 byla podepsána Antarktická smlouva (signatáři: Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Jihoafrická republika, Nový Zéland, Norsko, SSSR, Spojené království a USA). Smlouva uzákonila mezinárodní právní postavení Antarktidy, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci oblasti, zakázala budování vojenských základen, nukleární pokusy, vojenské manévry a těžbu nerostů. Antarktická smlouva vstoupila v platnost 23. června 1961, kdy bylo definitivně zrušeno politickosprávní členění Antarktidy na teritoria, dependence a sektory na jih od 60° jižní zeměpisné šířky. V roce 1989 byla Antarktida vyhlášena chráněným národním parkem. V roce 1994 pracovaly členské státy Antarktické smlouvy protokol o ochraně životního prostředí, který předpokládá úplný zákaz využívání ložisek nerostných surovin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Historie Antarktidy vychází z raných západních teorií o rozsáhlém kontinentu, známém jako \"Terra Australis\". V existenci Antarktidy učenci věřili staletí předtím než byl tento kontinent skutečně objeven. ", "tgt_summary": "L’histoire de l’Antarctique commence dans le monde occidental par la théorie de la \"Terra Australis\", un vaste continent au sud du globe terrestre. Le passage du cap Horn et du cap de Bonne-Espérance aux démontra que la \"Terra Australis Incognita\" (Terre australe inconnue) existait bel et bien.", "id": 103542} {"src_title": "Rob Stewart", "tgt_title": "Rob Stewart (acteur)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Navštěvoval \"Bramalea Secondary School & J.A. Turner\". Jeho otec pracoval jako úvěrový manažer, matka byla ředitelkou realitní kanceláře. Roberta Thomase Stewarta, jak zní celé jeho jméno, odmalička ho lákal sport. A co by to byl za Kanaďana, kdyby to nebyl právě hokej. Snil o kariéře profesionálního hokejisty (jeho vzorem byl Wayne Gretzky). Hokej hrával aktivně až do svých 17 let, kdy jeho sen o sportovní kariéře ukončilo bolestivé poranění ledviny od špičky hokejové hole. Poté studoval angličtinu a latinu na universitě ve Waterloo a v devatenácti letech odešel z domova. Zkoušel se uchytit v různých zaměstnáních, pracoval mj. v zábavním parku, ve stavební firmě (díky své „šikovnosti“ však pouze jeden den), snažil se vydělat si na živobytí muzikou či psaním. „Vždycky jsem chtěl ohromovat lidi, ale jen jsem u toho nechtěl pracovat,“ řekl kdysi. Až do svých 29 let se protloukal bohémským životem, dá se říci pouze s kytarou v ruce. Štěstí se na něj usmálo pouze jednou, v roce 1986, kdy se spojil se svým bratrancem a napsali scénář k nízkorozpočtovému filmu inspirovanému básní Johna Keatse, který vedl až ke spolupráci s televizní stanicí CHCH v Hamiltonu a ke společnému hraní, produkování a režii televizního filmu nazvaného MARK OF THE BEAST. \"Byl to nejhorší film, který kdy kdo stvořil, ale bylo to laciné,\" směje se později Rob. \"Ale CHCH nám dali zakázku na další dva levné tituly WHERE THERE'S A WILL a COME SPY WITH ME.\" Nějaký čas se objevoval coby host v kanadských seriálech jako ALFRED HITCHCOCK UVÁDÍ a HOT SHOTS, také v minisérii MOUNT ROYAL, pak se od něj ale štěstí odvrátilo a nastalo období bídy. Dva měsíce dokonce přespával na lavičce poblíž jistého kostela v Torontu. Tehdy už byl rok a půl bez práce, bance dlužil 6000 dolarů a dostal navíc těžký zápal plic. Život mu změnil až seriál VRAŽEDNÉ POBŘEŽÍ (SWEATING BULLETS/TROPICAL HEAT). Producenti tehdy hledali pro hlavní roli nějakého postaršího plážového povaleče, typu Nicka Nolteho. Rob na konkurs přišel s dlouhými vlasy (na holiče neměl), uválený a s těžkou kocovinou. Tvůrcům se však zalíbil a dokonce ho později žádali, aby si své vlasy nenechával ostříhat. Vražedné pobřeží mělo nakonec 66 dílů a z „kanadského bezdomovce“ udělalo najednou známého herce a idol mnoha žen a dívek, potažmo i vzor leckterých kluků. Stejně jako jeho rodiče, i Rob mohl být spokojený („Kde jinde může být člověk totální smolař a brát za to peníze?“). Díky seriálu mohl Rob splatit konečně všechny své dluhy nejen věřitelům, ale i rodině, ale přišel také o svou dlouholetou přítelkyní. Nemusel však smutnit dlouho, neboť se během natáčení první série v Mexiku seznámil se svou budoucí ženou Celianou, mexickou kameramankou, se kterou dnes žije v Kalifornii. Nakonec mu v roce 1996 porodila syna. Od VRAŽEDNÉHO POBŘEŽÍ hrál Rob v různých nezávislých filmech. Vystupoval často i nadále v rolích detektivů, ať už to byly kriminálky PĚŠEC (THE PAWN), PADĚLEK (KOUNTERFEIT), MÍT ZA KOHO ZEMŘÍT (SOMEONE TO DIE FOR) nebo SLADKÉ LŽI (SWEET DECEPTIONS). Často ztvárňuje typy romantických sympaťáků. Takový byl jeho kníže Nicholas Rostov v „harlekýnovském“ příběhu NEDOZPÍVANÁ UKOLÉBAVKA (BROKEN LULLABY), ovdovělý otec v romantickém filmu VÁNOČNÍ PŘÁNÍ (CHRISTMAS LIST) nebo sentimentální sportovní hlasatel v komedii SRDEČNÍ ZÁLEŽITOSTI (TWO OF HEARTS). Zajímavou roli učitele biologie, umírajícího na rakovinu, avšak ztroskotajícího po pádu letadla v amazonské džungli, ztvárnil v seriálu AMAZONKA (AMAZON), dle předlohy Petera Benchleye, autora slavných ČELISTÍ. Po roce 2000 se na čas zdálo, že se z filmového a televizního byznysu poněkud vzdálil. Odstěhoval se s rodinou do Puerto Vallarty, místa natáčení první série „Vražedného pobřeží“. Jak sám tehdy řekl, „je těžké mít agenta v Torontu a bydlet zde“. Nicméně často ho můžeme vidět v drobných roličkách v různých televizních seriálech (JAKE 2.0, NASH BRIDGES). Nedávno dokončil natáčení vánočního příběhu HOME BY CHRISTMAS, kde hraje po boku Lindy Hamiltonové (Terminátor). Rob Stewart má jednoho mladšího bratra a dvě starší sestry. Mezi jeho koníčky patří především psaní a také hudba – hraje na klavír a na kytaru, rovněž rád zpívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rob Stewart (23. července 1961, Toronto) je kanadský herec a hypnotizér, který se nejvíce proslavil hlavní rolí detektiva detektiva Nicka Slaughtera v seriálu Vražedné pobřeží.", "tgt_summary": "Rob Stewart est un acteur canadien né le à Toronto (Ontario) au Canada. Il est principalement connu pour son rôle de Nick Slaughter (rôle principal) dans la série \"Un privé sous les tropiques\" de 1991 à 1993. Il a également obtenu de nombreux rôles en tant que guest dans diverses séries. En 2007, il a obtenu l'un des rôles principaux dans la série \"Painkiller Jane\".", "id": 2103637} {"src_title": "Fredy Hirsch", "tgt_title": "Fredy Hirsch", "src_document": [{"title": "Mládí v Německu.", "content": "Fredy se narodil v roce 1916 v německých Cáchách do německé emancipované židovské rodiny. Otec mu zemřel, když bylo Fredymu jen 10 let. Již od raného dětství byl zapáleným sportovcem a skautem, působil v židovských spolcích Makabi Hacair a Jüdischer Pfadfinderbund Deutschland (Německé židovské skautské hnutí). Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se části jeho rodiny podařilo emigrovat do Bolívie, zatímco Fredy zůstal v Německu a začal se angažovat v sionistickém hnutí, které mělo za cíl dostat co nejvíce Židů do Palestiny. Působil postupně v Düsseldorfu a Frankfurtu nad Mohanem, až byl v roce 1935 nucen emigrovat do Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace a působení v Československu.", "content": "V Československu se podílel na organizaci sionistického hnutí, sportovní výchově a práci s mládeží a na přípravu pro vycestování do „zaslíbené země“. Působil zejména v Praze, Brně a Ostravě. V Brně, kde tři roky pracoval jako cvičitel rytmiky pro Makkabi, se také seznámil se svým partnerem, medikem Janem Mautnerem. Spolu s Mautnerem vedl různé skautské tábory. Také secvičoval s dětmi i divadlo a různá kulturní představení. Po okupaci ČSR nacisty a nastolení diskriminačních opatření, bylo Židům zakazováno se zdržovat na veřejných prostranstvích. Jednou z mála výjimek bylo v Praze-Strašnicích hřiště Hagibor (hebrejsky „hrdina“), kde Hirsch denně organizoval oázu „normálního“ života pro diskriminované děti.", "section_level": 1}, {"title": "Ghetto Terezín.", "content": "Fredy byl poslán transportem \"Aufbaukommando II\" 4. prosince 1941 spolu s dvěma desítkami pracovníků židovské obce do ghetta Terezín, aby připravili toto pevnostní město na nápor příchozích transportů Židů z celé Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Osvětim.", "content": "Do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau byl Fredy Hirsch vyslán 6. září 1943. V tzv. Terezínském rodinném táboře se stal kápem v ženské části tábora. Díky jeho sebejistému vystupování a odvaze ho do určité míry respektovali dokonce i někteří příslušníci SS, a to i přesto, že byl žid a homosexuál. V Osvětimi se mu podařilo zřídit dětský blok pro asi 500 dětí. Jakmile začalo odbojové hnutí v táboře dostávat informace o tom, že všichni Židé ze zářijových transportů mají být zplynováni, určilo jako vůdce pro případné povstání právě Fredyho Hirsche. Poté, co bylo 7. března 1944 3791 mužů, žen a dětí přeloženo z rodinného tábora do tábora karanténního (BIIa) pověřilo osvětimské odbojové hnutí Rudolfa Vrbu, aby Hirsche kontaktoval. Snažil se jej přesvědčit o nutnosti vyvolat povstání, k němuž by se přidali také členové Sonderkommanda. Ráno 8. března se Vrba znovu sešel s Hirschem a potvrdil mu, že likvidace Židů z zářijových transportů v plynových komorách je jistá. Fredy Hirsch si vyžádal hodinu na rozmyšlenou, a když se Vrba vrátil, našel jej umírajícího na otravu. Přivolaný dr. Kleinmann (francouzský Žid polského původu) Vrbovi sdělil, že se pravděpodobně otrávil barbituráty a že by sice bylo možné jej zachránit, ale nebyl by schopen se několik týdnů postavit na nohy. Vzhledem k situaci považoval dr. Kleinmann za nejlepší nepokoušet se Hirsche zachraňovat.
Okolnosti Hirschovy smrti ale nejsou stále úplně vyjasněny, někteří přeživší holokaust, kteří Hirsche osobně znali, verzi o sebevraždě popírají. Terezínská iniciativa, sdružení českých přeživší holokaustu, dodnes považuje tematizaci Hirschovy sexuální orientace za \"znevažování jeho památky.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Fredy Hirsch (vlastním jménem Alfred Hirsch (11. února 1916 Cáchy – 8. března 1944 Osvětim) byl židovský pedagog, sportovec, sionista, homosexuál a vůdčí osobnost výchovy a vzdělávání dětí v nelidských podmínkách koncentračních táborů Terezín a Auschwitz-Birkenau.", "tgt_summary": "Alfred « Fredy » Hirsch, né le à Aix-la-Chapelle et mort le à Auschwitz, est un enseignant et un sportif allemand.", "id": 1104144} {"src_title": "Béla III. Uherský", "tgt_title": "Béla III de Hongrie", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako druhorozený syn uherského krále Gejzy II. a Eufroziny, dcery Mstislava I. Kyjevského. Oficiálním následníkem trůnu byl nejprve starší Štěpán a Béla měl být zprostředkovatelem dobrých vztahů s Byzantskou říší. V Konstantinopoli byl zasnouben s císařovou dcerou Marií a přijal jméno Alexios. Roku 1165 byl jmenován oficiálním nástupcem byzantského trůnu. Císaři Manuelovi se roku 1169 vytoužený syn narodil. Béla o titul přišel a zasnoubení bylo anulováno. Na místo Marie dostal za manželku Anežku ze Châtillonu, nevlastní sestru byzantské císařovny. 4. března 1172 zemřel bratr Štěpán. Byl pravděpodobně otráven a Béla dostal nabídku uherské koruny. Díky vazbám k Byzantské říši nezískal příliš velkou podporu. Většina šlechty, včetně Bélovy matky, by raději na trůně viděla Bélova bratra Gejzu. Béla nechal matku i bratra uvěznit. Bratra propustil roku 1189, když římskoněmecký císař Fridrich I. vstoupil do Uher. Propuštěný Gejza se připojil ke křížovému tažení pod císařovým velením. Roku 1181 Béla nařídil, aby všechny náležitosti, kterými se zaobíral, byly doručovány písemně. Tím položil základy uherské byrokracie. Během Bélova panování nabyly na intenzitě výboje Maďarů do ruské Haliče. Roku 1188 Béla Halič zcela obsadil, zahnal knížete Vladimíra Jaroslaviče a jmenoval svého syna Ondřeje králem dobytého území. Krátce nato Vladimír dosáhl s polskou a německou podporou svého knížctví zpět. Vícekrát Béla zasahoval s bavorskou podporou i proti českému knížeti Václavovi II. Zemřel na jaře roku 1196 a byl pohřben v katedrále v Stoličném Bělehradě, která byla zničena Turky. V polovině 19. století byly při archeologickém průzkumu zbytků katedrály nalezeny královy ostatky a společně s ostatky královny Anežky byly přeneseny do Matyášova kostela v Budapešti.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Se svou první manželkou Anežkou ze Châtillonu měl Béla tyto děti: Po smrti Anežky se Béla oženil s Markétou Francouzskou, manželství zůstalo bez potomků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Béla III. Uherský (1148- 23./24. dubna 1196) byl uherský a chorvatský král z rodu Arpádovců. Zasloužil se o svatořečení Ladislava I., stojí za dnešní podobou Svatoštěpánské koruny a za časů jeho vlády se začalo užívat dvojitého kříže, jejž dodnes zůstal v maďarském státním znaku.", "tgt_summary": "Béla III Árpád, né en 1148 ou 1149 et mort le, est le roi de Hongrie du 1 mars 1172 au. Béla III est l'un des dirigeants les plus importants de la dynastie des Árpáds. Il consolide notamment la domination hongroise sur le nord des Balkans.", "id": 599634} {"src_title": "Gemini 5", "tgt_title": "Gemini 5", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Senice pramení v Javorníkách pod vrchem Makyta (923 m n. m.) v nadmořské výšce 840 m. Její tok směřuje nejprve k jihozápadu, ve Valašské Senici částečně k jihu. Zde se do ní vlévá několik malých potůčků ve Francově Lhotě zprava \"Dvorský potok\" (494 m n. m.) a \"Hamlazův potok\" (484 m n. m.) Před Horní Lidčí přijímá zleva v nadmořské výšce 468 m n. m. potok \"Střelenku\" (Střelenský potok) tekoucí z jihovýchodu od obce Střelná, pramenící v Bílých Karpatech. V obci Horní Lideč se stáčí prudce na severoseverozápad a přibírá z levé strany potok \"Seninku\" (454 m n. m.) napájející Lačnovské rybníky. Teče dále na sever obcí Lidečko, zde přibírá zleva \"Račenský potok\" (447 m n. m.). Pod přírodní památkou Čertovy skály vytváří soutěsku Lomensko, tvořící předěl mezi Vizovickou vrchovinou a Javorníky, kde přijímá z pravé strany v nadmořské výšce 432 m n. m. \"Pulčínský potok\". Za touto soutěskou směřuje na severozápad v Lužné přibírá zprava potok \"Luženku\" (407 m n. m.) a před obcí Valašská Polanka zleva potok \"Pozděchůvku\" (396 m n. m.). Odtud teče už jen na sever. Za Valašskou Polankou přijímá z pravé strany \"Veřečný potok\" (378 m n. m.) a z levé potok \"Seninku\" (376 m n. m.) tekoucí ze stejnojmenné obce. Dále protéká obcí Leskovec, zde se do ní vlévá ještě několik menších potoků a severně od obce Ústí v nadmořské výšce 354 m n. m. se vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy. Od Horní Lidče až po své ústí tvoří přirozenou hranici mezi Vizovickými vrchy západně a Javorníky východně. Horní tok – Od pramene po Lidečko. Střední tok – Od Lidečka po soutok s Pozděchůvkou. Dolní tok – Od soutoku s Pozděchůvkou po ústí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok Senice u ústí činí 1,7 m3/s. Hlásný profil:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se k zavlažování. Slouží k odvodu odpadních vod – projekt Čistá Bečva. Jako prevence povodní slouží četné hráze. K rybolovu slouží rybářské revíry.", "section_level": 1}, {"title": "Rybářský revír na Senici.", "content": "Rybářské revíry jsou úseky řeky, které obhospodařuje Český rybářský svaz a jsou určené k vykonávání rybářského práva. Jsou uvedeny v Soupisu revírů a na řece jsou označovány a číslovány proti proudu řeky. Senice má jeden revír uvedený v následujícím popisu.", "section_level": 2}, {"title": "Senice 1.", "content": "Je pstruhový rybářský revír evidovaný pod č. 473 085 s délkou toku 29 km má rozlohu 12 ha. Revír obhospodařuje MOČRS Vsetín. Začíná soutokem se Vsetínskou Bečvou v obci Ústí u Vsetína, souřadnice GPS:. Při postupu proti proudu protéká obcemi Ústí u Vsetína, Leskovec, Valašská Polanka, Lužná, Lidečko, Horní Lideč a Francova Lhota, kde u mostu nad firmou Carnex souřadnice GPS: revír končí. K říčce je velmi dobrý přístup po silnici č. 57 a po železniční trati ze Vsetína do Púchova na Slovensku. V těsné blízkosti vede stezka pro pěší i cyklisty. Z rybí obsádky je nejvíce zastoupen ve pstruhovém revíru nežádoucí jelec tloušť, z dalších pak jelec proudník, ouklejka pruhovaná. Pstruh obecný, pstruh duhový a lipan podhorní se vyskytují hlavně v proudných úsecích a ve splávcích. Počty lososovitých ryb a lipanů jsou přímo závislé na plnění zarybňovací povinnosti. Všechny přítoky jsou CHRO – lov ryb je zakázán!", "section_level": 3}, {"title": "Obce na řece.", "content": "Valašská Senice, Francova Lhota, Horní Lideč, Lidečko, Lužná, Valašská Polanka, Leskovec, a Ústí.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Vodácký Průvodce Česko,", "section_level": 2}], "src_summary": "Gemini 5 byl třetí pilotovaný kosmický let v rámci amerického programu Gemini. Uskutečnil se ve dnech 21. až 29. srpna 1965. Měl sériové označení GLV-5 12560, byl 15. kosmickou lodí s posádkou vyslanou do vesmíru, podle COSPAR byl katalogizován jako 1965-068A.", "tgt_summary": "Gemini 5 (officiellement Gemini V) est la troisième mission habitée du programme Gemini et la neuvième mission spatiale habitée américaine. En 2010, la capsule est exposée au Centre spatial Lyndon B. Johnson, Texas, États-Unis.", "id": 875945} {"src_title": "Senice (přítok Vsetínské Bečvy)", "tgt_title": "Senice (rivière)", "src_document": [{"title": "Průběh letu Gemini 7.", "content": "Start se uskutečnil 4. prosince 1965 v 19:30 UTC ze startovací rampy LC-19 z kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station na mysu Canaveral na Floridě. Velícího pilota Franka Bormana a pilota Jima Lovella čekal dlouhodobý čtrnáctidenní let, jehož hlavním cílem bylo otestovat schopnost lidského organismu přežít ve stavu beztíže. Po dosažení oběžné dráhy zkontrolovali astronauti palubní systémy a po ukončení prvního oběhu zahájili lékařské experimenty, zkoušeli komunikovat s pozemními stanicemi pomocí laserového paprsku, testovali navigaci kosmické lodě rozpoznáváním obrysů kontinentů. Většina pokusů byla zaměřena na lety budoucího programu Apollo. Nový lehčí typ skafandru umožnil astronautům jeho svlečení a oblečení bez cizí pomoci na palubě kosmické lodi. Jedním z hlavních úkolů mise bylo plánované přiblížení lodí Gemini 7 a Gemini 6A. Let Gemini 6A odstartoval 15. prosince 1965 v 13:37 UTC s astronauty Walterem Schirrou a Thomasem Staffordem. Loď Gemini 6A se pohybovala po nižší oběžné dráze než Gemini 7 a začala ji dohánět. Pomocí motorických manévrů se k sobě obě lodi přiblížily, poprvé se podařilo uskutečnit skupinový let dvou lodí ve vesmíru. Jemným manévrováním se podařilo Walteru Schirrovi přiblížit Gemini 6A ke Gemini 7 až na vzdálenost 0,3 m. Po odletu Gemini 6A pokračovali Borman a Lovell v letu až do 18. prosince 1965, kdy zapálili brzdící motory a přistáli na hladině Atlantiku 900 km jihozápadně od Bermud, odkud je vylovila čekající letadlová loď USS \"Wasp\". Délkou svého letu (14 dní) vytvořili astronauti nový světový rekord, který později překonala až loď Sojuz 9.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senice je říčka na Valašsku v pohoří Javorníky. Je to největší přítok Vsetínské Bečvy, který se do ní vlévá zleva u obce Ústí, na 23,3 říčním kilometru, v nadmořské výšce 354 m. Délka toku činí 32,5 km. Plocha povodí měří 135,6 km2.", "tgt_summary": "La est une rivière de la Tchéquie d'une longueur de. Elle est un affluent de la Vsetínská Bečva et donc un sous-affluent du Danube par la Bečva et la Morava.", "id": 1129495} {"src_title": "Strana regionů", "tgt_title": "Parti des régions", "src_document": [{"title": "Vznik a název.", "content": "Strana vznikla 26. října 1997 jako \"Strana regionálního obrození Ukrajiny\" (), pod současným názvem vystupuje od roku 2001. V parlamentních volbách 1998 získala strana necelé 1 % hlasů, avšak v dalším roce vstoupila do bloku \"Naše volba – Leonid Kučma!\", který podporoval Kučmovo znovuzvolení prezidentem Ukrajiny. Roku 2000 se sjednotila se Stranou práce, Stranou za krásnou Ukrajinu a Stranou důchodců Ukrajiny. Následujícího roku přijala současný kratší název a v čele stanul Mykola Azarov, jejž roku 2002 vystřídal Bolodymyr Semynoženko a na V. stranickém sjezdu roku 2003 pak Viktor Janukovyč.", "section_level": 1}, {"title": "Období Oranžové revoluce.", "content": "V prezidentských volbách 2004 se strana přiklonila k levicovějšímu populismu a podařilo se jí přebrat většinu hlasů do té doby silných ukrajinských komunistů. Podezření z falšování výsledků však vedlo k tzv. Oranžové revoluci, po níž zůstala Ukrajina poměrně ostře rozdělena mezi příznivce spíše prozápadní či ukrajinsko-nacionalistické politiky (Tymošenková, Juščenko) a mezi zastánce proruské Janukovyčovy Strany regionů, jejímiž hlavními programovými body jsou znovuzavedení ruštiny jako druhého jazyka, posílení vlivu oblastí, resp. možnost federativního uspořádání. Strana měla (a dodnes má) mj. podporu ruského prezidenta Putina a bývalého ukrajinského prezidenta Kučmy.", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2006.", "content": "V parlamentních volbách 2006 získala Strana regionů 32,1 % hlasů, v předčasných volbách 2007 pak 34,4 %. Strana má podporu především v ruskojazyčných oblastech jižní a východní Ukrajiny (viz mapku), zejména na Donbasu (v některých obvodech přes 90 %), na Krymu a v okolí Oděsy; na západní Ukrajině (zejm. v Haliči) má strana naopak takřka nulovou podporu (výjimkou je Zakarpatí, kde si Janukovyč získal část rusínských voličů příslibem federativního uspořádání).", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Kromě skandálů ohledně falšování volebních výsledků a Janukovyčových trestných činů v mládí je strana obviňována ze styků s mafií. Kvůli podezření ze styku s organizovaným zločinem byl v dubnu 2005 zatčen předseda doněcké stranické centrály Borys Kolesnykov, což ovšem Strana regionů, octnuvší se nově v opozici, označila za akt politické perzekuce.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská integrace.", "content": "Na otázku ohledně evropské integrace panují dva rozdílné pohledy. Prezident Viktor Janukovič opakovaně zdůrazňoval své pro-Evropské postoje. Ale experti popsali Stranu regionů jako euroskeptickou. Strana je dle oficiálního stanoviska pro zvýšení evropské integrace, ale jen v rámci toho co je výhodné pro Ukrajinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strana regionů ( / \"Partija rehioniv\"; / \"Partija regionov\") byla jedna z hlavních politických stran na Ukrajině. Jejím předsedou je bývalý premiér země Mykola Azarov.", "tgt_summary": "Le Parti des régions (en ukrainien, \"Partia rehioniv\" ; en russe, \"Partia reguionov\", abrégé en PR) est un parti politique ukrainien pro-russe et régionaliste, créé en. Initialement dénommé Parti du renouveau régional d'Ukraine, il devient en 2000 le Parti du renouveau régional « Solidarité du travail d'Ukraine », puis le Parti des régions l’année suivante.", "id": 1277194} {"src_title": "Hassan Fathy", "tgt_title": "Hassan Fathy", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Ve své architektuře Hassan Fathy respektoval tradice a dbal na lidské potřeby. Pro mladé architekty své doby představoval jakousi formu vzdoru, pro něj to byl způsob vyjádření se k vývoji světa, sám se přirovnával k Donu Quijotovi (bojujícím s větrnými mlýny). Říkal, že za každých okolností lze uzpůsobit myšlenku, postup, tak aby architektura sloužila lidem. V době rozmachu průmyslu se zdálo že bojuje proti novým technologiím. Ve skutečnosti pouze zastával myšlenku, že nová technologie má smysl pouze dokud je užitečná – dnes bychom nejspíš řekli přiměřeně technizovaný postup. Průmysl jako uspokojování mas mu byl nepříjemný také proto, že upřednostňoval osobní přístup (masy nejsou jen spousty nul – dva milióny, sto miliónů..) Proslavil se také svou knihou \"Architecture for the Poor\". Architekt Ahmed Hamed o něm říká: \"\"Dnes se průmysloví činitelé z celého světa ohlížejí na to, co stvořili. Člověk vysál ozón; oni se snaží pochopit proč, jak, aby se ujistili že to nepokračuje. Průmysl jde dnes ruku v ruce s kulturou – a kultura není jen cosi neužitečného, i když vzácného – je to důležité vědecké dědictví které by mělo být k dispozici pro lepší zítřky. Byl to Hassan Fathy, kdo ve čtyřicátých a na začátku padesátých let inicioval tento způsob smýšlení.\"\" Hassan Fathy pracoval se systémy zachycování vzduchu a s jeho prouděním vůbec. Využíval materiály recyklované a materiály dostupné v lokalitě stavby a zároveň co nejméně energeticky náročné řešení. Dvůr, prvek, který mu byl kritiky vyčítán a který tak hojně využíval, se nám teď již nejeví jako mrhání prostorem. Jeho pohled na svět je svým způsobem romantický. Vyzdvihuje dvě hodnoty – citlivost a uvědomění: architektura je odpovědná – a tedy se hluboce týká prostředí ve kterém vzniká, smyslu místa a umění rytmu, harmonie a proporcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hassan Fathy (23. března 1900, Alexandrie – 30. listopadu 1989, Káhira) byl architekt pocházející z Egypta, jeho matka byla z Turecka, otec Egypťan.", "tgt_summary": "Hassan Fathy () (Alexandrie, - Le Caire, ) est un architecte égyptien. Il est récipiendaire du premier prix Nobel alternatif en 1980.", "id": 380481} {"src_title": "Smrk pichlavý", "tgt_title": "Épicéa bleu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Byl objeven v roce 1862 Charlesem Christopherem Parrym u Pikes Peak v USA a hned dalšího roku se semena dostala do Evropy, a to smíchaná s \"P. engelmannii\", což v dalších letech zavdalo příčinu k záměnám obou druhů, oba mají sivé jehličí. Rozpoznáme je však snadno. \"P. pungens\" má silné, žlutohnědé a lysé větvičky a jehlice pichlavé na všechny strany odstávající. Silné a nepryskyřičnaté pupeny jsou obaleny šupinami, které bývají na špičkách zpět zahnuté. \"P. engelmannii\" má větvičky světlé a žlaznatě chlupaté a pupeny pryskyřičnaté s přitisklými šupinami. Jehličí má měkčí, ne tak pichlavé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a znaky stromu.", "content": "Vždy zelený, velmi statný jehličnatý strom, dorůstající 30 m, vzácně až 50 m. Koruna je dosti hustě zavětvena vodorovnými, kuželovitými větvemi. Kmen dosahuje 70–120 cm v průměru, pokrytý je šedohnědou, silnou a brázditou borkou. Druh se dožívá 400–600 let. Jehlice jsou tuhé, 18–30 mm dlouhé, ostře přišpičatělé a bodavé, čtyřhranné, zakřivené a odstávající na všechny strany. Barvu mají matně zelenou, sivozelenou až stříbřitě bělavou, na každé straně mají 3–6 řad průduchů. Šišky jsou měkké, válcovitě podlouhlé, v mládí zelené, zralé světle hnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Smrk pichlavý pochází původně z jihozápadu Severní Ameriky. Z Colorada se rozšířil do Nového Mexika, Utahu a Wyomingu, kde roste ve výškách 2000–3300 m, roztroušeně na březích horských řek a také na bažinatých místech. Dnes existují ještě četné, nikdy však čisté porosty. Můžeme ho vidět i v Rusku, kde se pěstuje od Archangelsku až po Krym a Kavkaz. Na severu nezmrzá díky tomu, že raší pozdě. Daří se mu jak v půdách černozemních ve stepním pásu, tak i na rašelinových a zamokřených půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Jedná se o jeden z nejoblíbenějších sadovnicky využívaných smrků, a to jak v parcích, tak i malých zahrádkách. Pěstuje se v mnoha kultivarech. Hlavně odrůdy se sivým nebo modrosivým jehličím jsou velmi dekorativní, zejména v mladém věku, tj. do 20–30 let. Roste poměrně dobře i v znečištěném ovzduší velkých měst a blízko továren, kde jiné jehličnany trpí. Díky pomalému růstu se hodí i do malých zahrádek. V 70. letech 20. století byl často vysazován jako náhradní dřevina v oblastech, kde byly lesy poškozeny exhalacemi. Tyto porosty jsou napadány patogenní houbou sypavkou smrku. Další nevýhodou těchto porostů je fakt, že spadané smolnaté jehličí se obtížně rozkládá, čímž dochází k degradaci půdy. Také dřevo smrku pichlavého nedosahuje kvality dřeva smrku ztepilého. Smrk pichlavý je pro zbarvení jehlic vybraných jedinců na mladých výhonech také v ČR nazýván „smrk stříbrný“. Stříbrné zabarvení jehlic ale není jen výsadou pouze \"P. pungens\", „stříbrné“ jsou také některé kultivary \"Picea engelmannii, Picea glauca, Picea mariana\" i dalších smrků a také douglasky \"Pseudotsuga menziesii\".", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Je státním stromem Utahu a Colorada.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Smrk pichlavý (\"Picea pungens\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Jehličí je delší, tuhé a silně pichlavé. Vyskytuje se v Severní Americe. Je často vysazován v parcích a zahradách. Bývá používán jako vánoční stromeček.", "tgt_summary": "L'épicéa bleu, ou épinette bleue ou épicéa bleu du Colorado (\"Picea pungens\" Engelm.), parfois appelé sapin bleu, est un conifère originaire d'Amérique du Nord, dont il existe plusieurs cultivars fréquemment plantés dans les jardins et les parcs. C'est un arbre au port harmonieux, souvent parfaitement conique, remarquable pour ses aiguilles bleutées (en fait, turquoise pâle), présentes sur la pousse annuelle de ses rameaux. Ses aiguilles sont assez piquantes d'où l'épithète spécifique \"pungens\" signifiant « piquant » en latin.", "id": 2452145} {"src_title": "Polyamorie", "tgt_title": "Polyamour", "src_document": [{"title": "Polyamorie a polygamie.", "content": "Moderní anglosaský pojem polyamorie souvisí s tradičním kulturologickým pojmem polygamie (\"gamos\" = sňatek, t.j. vícesňatečnost, možnost jedné osoby žít současně ve více svazcích). V souvislosti s tím se rozlišuje: V praxi se objevuje více polygynie než polyandrie. Existují však i kultury, kde je možné kombinovat obojí – polygynní polyandrie byla popsána například u Nyinbů v Tibetu. Tato soužití mohou mít buď formu paralelních vztahů (polygamní účastník je členem několika rodin) nebo jednoho skupinového manželství. Polygamii dnes můžeme nalézt u různých kmenů. Některé polygamní kmeny (např. Hmong či Mien) žijí na území jižní Číny, Thajska, Laosu a Vietnamu. S polyandrií se můžeme i přes oficiální zákaz setkat např. u kmene Šerpů v Nepálu. Vyskytuje se i u kmene Džátů či Todů v Indii. Naopak s polygynií se setkáváme v Africe, v Mikronésii, na Sumatře nebo u některých severoamerických Indiánů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Veřejné orgie a skupinové erotické hrátky byly známé již starým Etruskům ve 4. století př. n. l. V Tóře (pro křesťany známé jako Starý zákon) jsou popisovány předpisy týkající se polygamie, konkrétně o nich pojednává Exodus \"21:10\", v němž se uvádí, že vícenásobné manželství nesnižuje postavení první manželky; Deuteronomium 21:15-17 připisuje nutnost uznání dědictví prvorozenému synovi, ač má jeho otec více žen i dětí a ve stejné části Deuteronomia 17:17 tvrdí, že král by neměl mít příliš mnoho žen. Jedním z pramenů polygamie je levirátní sňatek, který požaduje po muži, aby si vzal a podporoval vdovu svého zesnulého bratra. Obvykle to však byli pouze bohatí muži, kteří si dopřávali mnohonásobné manželství. Historickými příklady jsou: Ezau, Isakův syn, který měl dvě manželky; Gideon, který měl celkem 70 synů s různými ženami či král Rechabeám, jenž měl 18 manželek a 60 konkubín. V návaznosti na četné oběti třicetileté války povolil roku 1650 Norimberský parlament sňatky kněžím. Ti se po slibu, že budou své manželky čestně zaopatřovat a nepodporovat jejich vzájemné nepřátelství, mohli oženit až s 10 ženami. Polyamorické formy nejen intimních, ale také emočních vztahů se však začaly objevovat během sexuální revoluce 60. a 70. let. Uvolnění vztahů a experimentování vedlo k tvoření nových forem, jakými jsou například skupinová manželství nebo střídání partnerů. Mezi jedno z nejvýraznějších hnutí se řadí i komunita Kerista, založena v 70. letech. Soužití ve skupinovém partnerství v příbytcích vzoru kibuců trvalo 20 let. Skupina 30 členů si stanovila jasná pravidla pro soužití, jako např. systém střídání v posteli, vasektomie jako zabránění nechtěnému početí. Ve 21. století se díky internetu stalo více-partnerství otevřenějším tématem k diskuzi. Online komunita (viz Lovemore.com, Janesguide.com, aj.) nabízí prostor pro seznámení, dotazy a vzájemnou komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Polyamorie v kontextu náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Většina současných křesťanů polyamorii neakceptuje, nicméně někteří lidé se považují za vyznavače křesťanství i polyamorie zároveň. Co se týče novozákonních textů, těžko říci, zda v Ježíšově době žili lidé monogamicky či polygamicky. Jisté je jen to, že Boží vůle, jak ji hlásal Ježíš, je směřovala k monogamii. V křesťanském prostředí je v současné době polygamie spojována především s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dní čili s mormony.", "section_level": 2}, {"title": "Židovství.", "content": "Opět platí, že polyamorii většinou neakceptují, ale existují tací, kteří vyznávají obojí. Jednou z význačných rabínek, která akceptuje polyamorii, je Sharon Kleinbaum, starší rabínka na Kongregaci Beit Simchat Torah v New Yorku. Říká, že polyamorie je volba, která není v rozporu s životní filosofií židovské společnosti. Někteří židovští vyznavači polyamorie poukazují také na biblické patriarchy mající několik manželek a konkubín jako důkaz, že polyamorní vztahy mohou být posvěceny i v judaismu.", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Když Muhammad přišel s islámským učením, byla v Arábii polygamní praxe běžná a ve společenském životě hluboce zakořeněná. V otázce způsobů soužití zde existovala značná volnost. Byla možné nejen polygamie a soužití s konkubínami, ale i polyandrie, manželé si též mohli vyměnit manželky mezi sebou. Možnost polygamních svazků je hojně využívána především v raném středověku, kdy je situace ve společnosti velmi nejistá. Ve 20. století se ukázalo, že polygamie se stává raritou.", "section_level": 2}, {"title": "Satanismus.", "content": "Satanisté jsou pluralisté akceptující polyamorii, bisexualitu i homosexualitu, BDSM, transvestity a asexuály. Na sex je nahlíženo jako na odpustek, který by ale měl být započatý pouze z vlastní vůle. Jedenáct satanistických pravidel země dává pouze dvě instrukce týkající se sexu: Nesnažte se s nikým mít sex, pokud pro to nedostanete signál. Neubližujte malým dětem.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly polyamorie.", "content": "Přestože lidé vyznávající polyamorii (polyamorici) přijali mnoho symbolů, žádný není obecně známý. Nejčastějším symbolem je červené srdce s bílou výplní, spojené s modrým znakem nekonečna, známé jako nekončící srdce. Barvy se často liší. Jiným symbolem polyamorie je obrázek papouška, jelikož „Polly“ je častým pojmenováním pro tyto ptáky coby domácí mazlíčky. Článek v The Guardian z roku 2003 uvádí: „Dnešní Amerika zná více než 100 poly mailingových listů a podpůrných skupin. Jejich znakem, který označuje stůl v restauraci, když se sejdou, je papoušek (kvůli přezdívce skupiny, Polly).“", "section_level": 1}, {"title": "Polyamorie v literatuře.", "content": "Polyamorii nalezneme v literatuře nezřídka a to hlavně v beletrii. Samotný pojem polyamorie se však vyskytuje především v literatuře odborné. Například studie \"Notions of love (2011)\" in polyamory staví polyamorii do přímé opozice monogamii. Na základě rozhovorů s lidmi zkušenými v nemonogamních vztazích pak popisuje prvky poly-lásky. Další výzkum \"Attached to monogamy? (2014)\" se zajímá o vnímání polygamie a polyamorie jednotlivými pohlavími. Z něj vyplynulo, že muži jsou ochotnější vstoupit do nemonogamního vztahu, stejně tak mají větší strach ze závazků. Co do spektra zkoumání, patří k nejrozsáhlejším odborným pracím kniha \"Polyamory in the 21st century (2010)\" anglické spisovatelky Deborah Anapol. Ta se zabývala determinací prostředím, ze kterého polyamoristé pocházejí. To se jí sice nepodařilo prokázat, zmiňuje však menší výzkumy, dle nichž jsou polyamoristé vzdělanější než průměrná populace a zároveň tíhnou k bisexualitě. Jejich vztahy mohou mít rozmanitou podobu lišící se nejen strukturou, ale například i hierarchií vztahu. Začátkem 60. let se taktéž objevila ve sci-fi románech amerického spisovatele Roberta Anson Heinleina. V jeho díle se běžně vyskytují a akceptují vztahy mezi více lidmi. Vrcholem jeho představ je pak kniha Měsíc je drsná milenka (\"1966\"), kde vytvořil model „nekonečné rodiny“ fungující na základě smlouvy. Staří členové postupně umírají, zatímco noví mladí členové jsou přijímání na základě hlasování. Péče o rodinu a děti je rozdělena mezi všechny členy, bez ohledu na biologické svazky. Častým jevem vyskytujícím se na Měsíci jsou pro něj i tříčlenné milenecké vztahy dvou mužů a jedné ženy vynucených populačním defektem.", "section_level": 1}, {"title": "Polyamorie a manželství.", "content": "Manželství je v tradičním slova smyslu považováno za trvalé soužití muže a ženy. V některých zemích je povoleno i manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví, nebo také stejnopohlavní manželství. Příslušníci stejného pohlaví mohou uzavřít manželství například v Belgii, Francii, Irsku, ve Velké Británii nebo v Kanadě. V dalších zemích je homosexuálům povoleno uzavírat registrovaná partnerství, v České republice existuje tato možnost od roku 2006. V roce 2012 se přes 4000 korespondentů zúčastnilo dotazníku americké neziskové organizace Loving Moreohledně manželství v polyamorických vztazích. Výsledky ukazují na to, že 65.9% dotázaných by volila cestu manželství - pokud by to bylo legálně možné. V červenci 2017 se zapsal do historie Kolumbie první legální svazek tří mužů. I přesto, že Manuel Bermudez, Victor Hugo Prada and Alejandro Rodriguez nezískali pravý manželský certifikát, navýšili rámec možností pro další polyamorní skupiny. V souvislosti s polyamorií, bigamie, tedy dvojí nebo dvojnásobné manželství, je naopak ve většině zemí nepřípustná a podobně jako v České republice je uzavření druhého sňatku klasifikováno jako trestný čin. Za polyamorii by se také daly považovat bigamické vztahy založené na kohabitaci patnerů. V diskusi se čtenáři Pink News uvedla v květnu 2015 Natalie Bennettová, předsedkyně britské strany zelených (Green Party of England and Wales), že je otevřená polyamorním manželstvím a civilním svazkům tří osob a její strana je nakloněná diskusím na toto téma. V reakci na to uveřejnil spisovatel a vyznavač polyamorie Redfern Jon Barrett článek, ve kterém obhajuje nemonogamní soužití, které je podle něj přirozené pro většinu LGBT komunity (tedy lesbičky, gaye, bisexuály a transsexuály) a hovoří o nevýhodách před zákonem, se kterými se potýkali i homosexuálové před zavedením registrovaného partnerství. Tvrdí, že legalizace polyamorních manželství je dalším krokem k rovnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Polyamorie v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty.", "content": "Věrnost a oddanost – Věrnost není vnímána pouze jako sexuální oddanost, ale především jako schopnost dodržení závazků a domluv ohledně vztahu. Komunikace – Jelikož neexistuje žádný „standardní model“ polyamorického vztahu, zakládají si polyamorici na vzájemné komunikaci a vyjednávání pravidel se všemi zúčastněnými. Silnými pilíři vztahů je upřímnost a vzájemný respekt, stejně tak ale hranice, které si mezi sebou určí. Genderová rovnoprávnost – Polyamorici nevěří na genderová pravidla, která řídí běžné vztahy (jedná se především o patriarchát pramenící z křesťanského pojetí manželství). Je běžné, že v momentě, kdy monogamní pár vstupuje do polygamie, partneři si určují pravidla – např. muž či žena odmítá intimní vztah s dalším mužem, ale připouští si romantický vztah s jinou ženou. Postupem času tyto limity odbourávají a dostávají se do čistých polyamorických vztahů. Nepřivlastňovávání si – Neméně důležitou složkou harmonického polyamorického vztahu je schopnost uvědomit si, že „všichni patří všem“. Ani jeden ze zúčastněných si nemůže klást na jinou osobu větší nároky, než další osoba téhož vztahu.", "section_level": 2}, {"title": "Benefity sdíleného vztahu.", "content": "Výhody polyamorického vztahu jsou následující:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika konceptu polyamorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělení lásky.", "content": "V knize The Ethical Slut uvádějí autoři Dossie Easton a Janet Hardy argument proti polyamorií jako stav, kdy je láska jedince rozdělena mezi více partnerů, a tím je oslabena. Označují ho jako argument „nedostatkové ekonomiky“, jelikož zachází s láskou jako s omezenou komoditou (stejně jako je jídlo nebo jiné zdroje), která může být osobě věnována pouze odebráním od jiné. Easton a Hardy tuto kritiku odmítají analogií rodiče se dvěma dětmi – láska rodiče k jednomu dítěti se neoslabuje narozením druhého. Robert Heinlein tento jev popsal jako: „Čím víc milujete, tím víc můžete milovat – a tím intenzivněji milujete. Není ani žádné omezení, kolik lidí můžete milovat. Kdyby měl člověk více času, mohl by milovat většinu těch, kteří si to zaslouží.“ Jako další argument kritiky polyamorie se uvádí strach z nepřijetí ve společnosti. Pro ty, pro které je jejich obraz ve společnosti důležitý a chtějí být viděni spíše v lepším světle, uvádí tento způsob soužití jako nepřístupný. Ne-monogamní vztahy bývají považovány za emočně chaotické a zaštiťující zmatek a dramatické situace. Častým výsledkem je nevěra a nedůvěra partnerů. Vést eticky korektní vztah je stále při polyamorii považováno za nemožné. Udržení polyamorního vztahu je také náročné na koordinaci času. Doktorka Deborah Anapol ve svém článku uvádí zkušenosti ženy, která polyamorní vztah vedla. Podle ní se vyskytl problém s rozhodováním jakých společenských akcí je vhodné se účastnit, protože nebylo předvídatelné, s jakým z partnerů ten den bude trávit čas. Nevýhodou tohoto typu vztahu jsou také zdravotní rizika. Čím více sexuálních partnerů člověk má, tím větší je pravděpodobnost přenosu různých onemocnění a nákaz. Dá se tomu samozřejmě předcházet patřičnou ochranou, žádná ochrana ale při přenosu pohlavních chorob není se stoprocentní spolehlivostí účinná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polyamory (z řeckého \"πολυ /poly/\", mnoho/více-(násobný) a latinského \"amor\" knižně „láska“ – dosl. mnoholáska, žádný český překlad není vžitý) je životní styl, kdy osoba žije v několika milostných vztazích. Jedná se o druh nemonogamního soužití, založený na toleranci a akceptaci dalších vztahů. ", "tgt_summary": "Le polyamour (de l'anglais \"polyamory\"), ou pluriamour, est une orientation et une éthique des relations amoureuses où les partenaires sont en relation amoureuse avec plus d'une personne, avec le consentement éclairé de toutes les personnes concernées. Ces relations sont souvent confondues avec l'adultère, l'infidélité, la polygamie ou le libertinage. ", "id": 169495} {"src_title": "Politický systém Státu Izrael", "tgt_title": "Politique en Israël", "src_document": [{"title": "Zákonodárná složka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kneset.", "content": "Kneset (hebrejsky: כנסת, „shromáždění“) je izraelský jednokomorový parlament. Jeho 120 členů je voleno na čtyřleté volební období v poměrném volebním systému, jak je uzákoněno v. Jako zákonodárný sbor Kneset schvaluje zákony, dohlíží vládním aktivitám a je zmocněn zvolit či odvolat prezidenta nebo státního kontrolora. Po volbách v roce 2006 se v Knesetu nachází 5 větších politických stran: Kadima, Strana práce, Šas, Likud a Jisra'el bejtejnu, každá s více než deseti křesly. Nicméně pouze jednou měla jedna strana vládní většinu 61 křesel, a to strana Ma'arach mezi lety 1968 a 1969. Od svého vzniku v roce 1948 jsou izraelské vlády koaliční. Od roku 2006 je v Knesetu reprezentováno celkem 12 politických stran v rámci celého politického spektra.", "section_level": 2}, {"title": "Volební systém.", "content": "Izraelské volební právo se zakládá na a volebním zákonu z roku 1969. 120 členů Knesetu je voleno na čtyřleté volební období v tajném hlasování, nicméně je možné, aby Kneset vyvolal předčasné volby nebo se sám rozpustil. Pro přepočet odevzdaných hlasů na mandáty je používán poměrný systém za využití tzv. d'Hondtovy metody. Při volbách si volitel může vybírat ze stran, nemůže však ovlivnit preferenčními hlasy pořadí jednotlivých kandidátů. Volební právo mají osoby starší 18 let. Volební místnosti se nacházejí po celém Izraeli. Je dodržován systém poměrných stranických kandidátních listin, který je zděděn z voleb do Národního shromáždění jišuvu či z voleb do sionistických kongresů. Tento volební systém velmi komplikuje jakékoliv straně získat v Knesetu většinu a tak jsou izraelské vlády vždy koaliční. Premiéra vybírá prezident, jako předsedu strany, která má největší předpoklady pro sestavení vlády. Po vybrání prezidentem má premiér 45 dní na sestavení vlády. Seznam členů vlády pak musí odsouhlasit Kneset. Při pokusu o volební reformu bylo Izralcům umožněno ve volbách v roce 1996 přímo volit premiéra. Tento způsob volby však byl poté zrušen a přistoupilo se zpět k zavedenému volebnímu systému.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní systém.", "content": "Soudní složka je nezávislá složka na vládě, zahrnující sekulární a náboženské soudy. Soudní systém zahrnuje tři stupně soudů.", "section_level": 1}, {"title": "Soudy.", "content": "Izraelské soudy se dělí do tří skupin: Izrael v prosinci 1985 informoval OSN, že již nebude uznávat Mezinárodní soudní dvůr.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské soudy.", "content": "Některé otázky rodinného práva (manželství a zejména rozvod) spadají pod jurisdikci náboženských soudů. Stát pro potřeby náboženských komunit udržuje a podporuje rabínské soudy, soudy Šaría a kanonické soudy. Všichni soudci jsou státními úředníky a požaduje se po nich, aby prosazovali také obecné právo. Vrchní soud slouží jako odvolací instance všech náboženských soudů. Židovské náboženské autority jsou pod kontrolou kanceláře premiéra a vrchního rabína. Tyto soudy mají pravomoce pouze v pěti oblastech: kašrut, šabat, židovský pohřeb, náboženské otázky (zejména rozvod) a židovské imigranty. Kromě určování manželského stavu mohou všechny ostatní náboženské otázky zastat i civilní soudy. Další velká náboženství v Izraeli, jako je Islám a křesťanství jsou dohlíženy jejich vlastními institucemi náboženských zákonů. Tyto soudy mají podobnou jurisdikci nad svými následníky, ačkoliv muslimské náboženské soudy mají více kontroly nad rodinnými záležitostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Politické podmínky.", "content": "Bývalá premiérka Golda Meirová žertovala, že „v Izraeli jsou tři miliony premiérů.“ Kvůli poměrnému volebnímu systému totiž existuje velké množství politických stran, z nichž mnoho má specializovaný program, zaměřující se na specifické zájmy jejich voličů. Obvyklá rovnováha mezi největšími stranami znamená, že menší strany mohou mít nepoměrně velký vliv k jejich reálné velikosti. Jelikož jsou často právě malé strany jazýčkem na vahách, dokáží této své vlastnosti využít a prosadit tak své vlastní klíčové zájmy. V izraelské politice dominují sionistické strany, které se tradičně řadí do tří skupin, přičemž první dvě skupiny jsou největší: dělnický sionismus (v barvách sociálních demokracií), revizionistický sionismus (který sdílí některé rysy s torii a konzervativci z jiných států) a náboženský sionismus (ačkoliv existuje mnoho neortodoxních sionistických náboženských stran, stejně jako antisionistické izraelské arabské strany).", "section_level": 1}, {"title": "Členství v mezinárodních organizacích.", "content": "BSEC (pozorovatel), RE (pozorovatel), CERN (pozorovatel), EBRD, ECE, FAO, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, IDA, IFAD, IFC, ILO, MMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, MOV, IOM, ISO, ITU, OAS (pozorovatel), OPCW, OBSE (partner), SRS, OSN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UPU, WCO, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO.", "section_level": 1}, {"title": "Distrikty.", "content": "Pro administrativní a vládní účely se Izrael dělí na šest distriktů: Centrální, Haifský, Jeruzalém, Severní, Jižní a Telavivský. Administrativa distriktů je koordinována Ministerstvem vnitra. Ministerstvo obrany je pak odpovědné za administrativu okupovaných (sporných) území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Politický systém Státu Izrael je svou strukturou parlamentní zastupitelská demokratická republika s pluralitním politickým systémem. Nemá psanou ústavu, politický systém Státu Izrael a jeho hlavní principy jsou ukotveny v jedenácti Základních zákonech. Hlavou státu je prezident, který je volený parlamentem na 7 let. Plní však pouze reprezentativní funkce. Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament - Kneset, do kterého je na 4 roky voleno 120 poslanců. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér. Volební období vlády může být zkráceno v případě, že Kneset odvolá premiéra nebo vládě nevysloví důvěru. Ministři vlády jsou odpovědni premiérovi a Knesetu. Vládu, její finanční politiku a finance jednotlivých stran kontroluje Státní kontrolor. Soudní systém je nezávislý od výkonné a zákonodárné moci.", "tgt_summary": "La politique en Israël s'exerce dans le cadre d'une démocratie parlementaire sans constitution mais dont les règles sont formalisées par des lois fondamentales. La vie politique a été marquée par les conflits avec les pays arabes puis depuis la première Intifada avec les Palestiniens. ", "id": 873913} {"src_title": "Plch lesní", "tgt_title": "Lérotin commun", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Plch lesní je menší než plch zahradní, měří 80 až 130 mm, ocásek je dlouhý 60 až 113 mm. Je zbarvený žlutohnědě či hnědožlutě, břicho bývá bílé nebo žlutobílé. Na hlavě má přes oko k ušnímu boltci černý pruh. Uši jsou malé a kulaté. Hmotnost dosahuje 18–34 g a délka 77–112 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V Česku se s ním setkáme pouze v moravských horách a vrchovinách (Moravskoslezské Beskydy, Hostýnsko-vsetínská hornatina), jinak osídluje Balkán, kde je neobyčejně hojný, a celou jihovýchodní Evropu až po Kavkaz a Írán. Zatímco v Česku se vyskytuje hlavně ve smíšených a jehličnatých horských lesích, na Balkáně osídluje i čistě listnaté porosty, keři zarostlé meze, vinice i vysloveně suchá místa se sporým křovinným porostem. Nově je zaznamenán výskyt četnější populace v oblasti Doks. Vyskytuje se v oblasti Českého středohoří mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem. Při těžbě dřeva byl objeven i v okolí Velkého a Malého Března na Ústecku, převážně v ovocných stromech (třešních) ve vydlabaných dutinách.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Také tento plch se ukrývá v hnízdech umístěných v zemi, na stromech i ve stromech a stejně jako ostatní druhy vniká do lesních stavení. Je všežravý, živí se semeny a plody lesních dřevin, na jaře také zelenými výhonky, listy a trávou. 80 % jídelníčku však tvoří potrava živočišná, hmyz, jeho larvy a další bezobratlí. V severnějších oblastech, například v Česku, zimu přespává (od října do začátku dubna), v jižnějších oblastech je čilý po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Věk.", "content": "V populaci se nejčastěji vyskytují jednoletí a dvouletí jedinci (z dvou třetin). Jedinci starší tří let jsou zastoupeni od 4% do 9%. Nejvyšší zaznamenaný věk je 5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V ČR patří mezi chráněné, silně ohrožené druhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plch lesní (\"Dryomys nitedula\") je středně velký plch s huňatým ocasem bez koncové štětičky prodloužených chlupů a s celkově žlutohnědým či hnědožlutým zbarvením, pouze břišní strana těla bývá bílá nebo slabě nažloutlá. Na hlavě se táhne od oka k ušnímu boltci tmavý, téměř černý pruh, zvaný uzdička. Ušní boltce jsou malé a zakulacené.", "tgt_summary": "Le Lérotin commun (Dryomys nitedula) est un petit rongeur d'Eurasie. Il vit dans des forêts de plaine ou de montagne. ils se nourrit de fruits, de graines, d'insectes, d'œufs et d'oisillons. Contrairement aux loirs et aux lérots, il ne fait pas de réserves.", "id": 997542} {"src_title": "Moravský Krumlov", "tgt_title": "Moravský Krumlov", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Moravský Krumlov leží mezi Českomoravskou vysočinou a Dyjsko-svrateckým úvalem. Město leží v kotlině, která je ze tří stran obtékána řekou Rokytnou (takzvaný meandr řeky Rokytné).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Region Moravskokrumlovska patří k jedněm ze stabilně osídleným územím vůbec. Doklady o osídlení pocházejí již z paleolitu. Mimořádně bohaté archeologické území bylo osídleno téměř ve všech obdobích pravěku. Středověké osídlení je spojeno s hradem \"Rokyten\" v Rokytné, osídlení samotného města Moravského Krumlova je doloženo archeologickými nálezy ze 13. století. První písemná zmínka o panství a hradu pochází až z roku 1289, ale je pravděpodobné, že město bylo založeno Přemyslem Otakarem II. jako opěrný bod jeho domény. Místní jméno \"Krumlov\", je zmiňováno v latinsky psaném listě Rudolfa Habsburského z 6. května 1277. Přívlastek \"„Moravský“\" byl přidán kvůli odlišení od Českého Krumlova v polovině 17. století. Označení „krumm“ pochází z němčiny a znamená „křivý“. Je odvozeno od širokého meandru řeky Rokytné. Roku 1289 stál v místě dnešního zámku hrad, který byl v polovině 13. století majetkem Bočka z Obřan. Smrtí jeho vnuka Smila z Obřan roku 1312 jejich rod vymřel. Poté Moravský Krumlov přešel pod vládu krále Jana Lucemburského, jenž jej dal v roce 1312 do zástavy Jindřichovi z Lipé. Rod pánů z Lipé patřil k nejvýznamnějším rodům v Čechách a na Moravě. Roku 1319 se Jindřich z Lipé stal nejvyšším maršálkem Českého království. Tento úřad zastávali páni z Lipé po staletí a Moravský Krumlov patřil k jejich hlavním mocenským a hospodářským oporám. V roce 1368 hrad a město odkoupil Ješek z Kravař, po něm ho zdědil jeho synovec Beneš z Kravař a Krumlova. Páni z Kravař drželi Moravský Krumlov do roku 1437, kdy ho získali zpět páni z Lipé, kteří ho vlastnili jej až do roku 1622. V roce 1536 přijel na zámek věhlasný lékař a přírodovědec Paracelsus. Sídlil v zámecké věži a léčil Jana III. z Lipé. Za dva roky svého pobytu se mu jej nepodařilo uzdravit, napsal zde však několik významných spisů, např. třetí svazek díla Die grosse Wundersarznei a Astrologia magna. Dalším z hostů, který na zámku ošetřoval Čeňka z Lipé, byl v roce 1571 Johannes Crato z Krafftheimu (1519–1585), osobní lékař císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II.. Za pánů z Lipé byl zámek v druhé polovině 16. století renesančně přestavěn s arkádovým nádvořím o třech podlažích podle projektu italského architekta Leonarda Gara di Bisono. Posledním vlastníkem Moravského Krumlova z pánů z Lipé byl Pertold Bohobud z Lipé. Za jeho rozmařilého života upadlo panství do dluhů. Na zámku byly chovány desítky ušlechtilých koní i exotických zvířat. Byla tu krytá jízdárna a velká obora. Po bitvě na Bílé hoře byl Pertold jako moravský direktor odsouzen k smrti a jeho majetek konfiskován. Před rozsudkem však utekl do exilu, kde zemřel jako žebrák. Roku 1624 koupil krumlovský majetek od císařské komory za 600 tis. zlatých Gundakar z Liechtensteina. Lichtenštejnům se podařilo, aby krumlovské panství bylo prohlášeno za jejich dědičné knížectví (potvrzeno Ferdinandem II.). Lichtenštejnové pak drželi Moravský Krumlov až do roku 1908. Listinou z 20. června 1644 upravili znak, který vylepšili o svůj erb a knížecí korunu. města, zavedli úřední jazyk němčinu, přáli však rozvoji řemeslnických cechů. Krumlovští Lichtenštejnové si vedli jako dobří hospodáři na svém panství. Gundakar se pokusil město společně s panstvím Uherský Ostroh přeměnit na suverénní knížectví Liechtenstein, ale nezávislé knížectví pro odpor moravských stavů nepřečkalo Gundakarovy nástupce. Lichtenštejnové přetvořili zámecký areál, prováděli dílčí úpravy v jeho interiérech, kde modernizovali obytné prostory, přistavěli zámeckou kapli, založili zámecký park. V Moravském Krumlově pak nechali vystavět kapli svatého Floriána, opravili farní kostel Všech svatých a rovněž i klášterní kostel svatého Bartoloměje. Po Bílé hoře byl Moravský Krumlov vylidněný, vypálený a rozbořený. V roce 1645 zde drancovala 26 týdnů švédská vojska. 25. dubna 1690 zachvátil město požár a skoro celý Moravský Krumlov vyhořel. Na základě této události byl patronem svatý Florián, kterému byla zasvěcena i nově vybudovaná kaple sv. Floriána v roce 1695 nad městem. 23. listopadu 1805 navštívil zámek Napoleon Bonaparte, táhnoucí se svým vojskem ke Slavkovu. Od 14. června do 30. října 1809 tábořilo u Krumlova asi 10 000 francouzských vojáků. V letech 1866–1867 sem vtrhla pruská vojska při prusko-rakouské válce. V roce 1908 bylo panství Lichtenštejnů prodáno spřízněnému rodu Kinských, kteří jej vlastnili až do roku 1945. 7. a 8. května 1945 město bombardovala Rudá armáda a při náletu bylo zasaženo 383 domů, z toho 113 zničeno do základů. Po válce se do zámku soustředily úřady z rozbořeného náměstí. Do prvního patra se nastěhoval místní okresní národní výbor, sídlily zde další úřady. Úředníci úřadovali v zámeckém vybavení po Kinských. Mobiliář byl pak později svezen na několik zámků, největší část vybavení je uložena na zámku v Lysicích. Na krumlovském zámku pak sídlila československá armáda, za které hořelo v několika různých zámeckých prostorách, do roku 1963 pak zde byl národní podnik Konekta, který se zabýval zpracováváním zahradního nábytku. Od roku 1963 zde bylo umístěno učiliště s internátem Železničního stavitelství v Brně, které zde sídlilo až do převratu. Po roce 1989 je zámek trvale v soukromých rukách.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V roce 1950 byla městu zapůjčena plátna Muchovy \"Slovanské epopeje\", jež byla v letech 1963–2011 vystavena na zámku v Rytířském sále a v kapli. Současným starostou je od roku 2010 Mgr. Tomáš Třetina.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starostové.", "content": "Předchozím starostou byl Jaroslav Mokrý (* 1. listopad 1945). Do funkce byl zvolen v roce 2006. Stál v čele petiční akce proti přestěhování Muchovy Slovanské epopeje ze zámku v Moravském Krumlově do Prahy. V roce 2008 neúspěšně kandidoval do krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje za ODS.", "section_level": 2}, {"title": "Místní části.", "content": "V roce 1919 se součástí Moravského Krumlova staly Rakšice (včetně osady Durdice). Z rakšického katastrálního území byl již v roce 1874 vyčleněn samostatný katastr s názvem Moravský Krumlov II, tvořící neobydlené zalesněné území východně od železniční stanice, směrem k Budkovicím, severně od cesty do Maršovic. Roku 1964 byla k Moravskému Krumlovu přičleněna Rokytná a v roce 1976 Polánka. V roce 1979 byly katastry Rakšice a Moravský Krumlov II zrušeny a jejich plocha začleněna ke katastrálnímu území Moravský Krumlov. Mezi lety 1980 a 1990 byly součástí Moravského Krumlova také Dobelice, Dobřínsko a Rybníky.", "section_level": 1}, {"title": "Okres Moravský Krumlov.", "content": "Až do roku 1960 byl Moravský Krumlov okresem, který čítal následující obce: Běhařovice • Biskoupky • Bohutice • Branišovice • Budkovice • Čermákovice • Damnice • Dobelice • Dobronice • Dobřínsko • Dolenice • Dolní Dubňany • Dukovany • Džbánice • Heřmanice u Rouchovan • Horní Dubňany • Horní Kounice • Hostěradice • Hrubšice • Chlupice • Jamolice • Jezeřany • Jiřice • Kadov • Kašenec • Křepice • Kubšice • Lesonice • Loděnice • Maršovice • Medlice • Miroslav • Miroslavské Knínice • Míšovice • Morašice • Našiměřice • Olbramovice • Petrovice • Polánka (Moravský Krumlov) • Přeskače • Ratišovice • Rešice • Rokytná • Rouchovany • Rybníky • Řeznovice • Skalice • Skryje nad Jihlavou • Stupešice • Suchohrdly • Šemíkovice • Šumice (okres Brno-venkov) • Tavíkovice • Trnové Pole • Trstěnice • Tulešice • Vedrovice • Vémyslice • Višňové •", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravský Krumlov (německy \"Mährisch Kromau\") je město v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji, 27 km jihozápadně od Brna na řece Rokytná. Má rozlohu 49,57 km2 a žije zde obyvatel. Jeho historické jádro, a to i přes těžké poškození na konci 2. světové války, se stalo městskou památkovou zónou. Jedná se o vinařskou obec ve Znojemské vinařské podoblasti (viniční tratě Vinohrady, Jalovcová hora).", "tgt_summary": "Moravský Krumlov (en ou ) est une ville du district de Znojmo, dans la région de Moravie-du-Sud, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1475195} {"src_title": "Mazda3", "tgt_title": "Mazda 3", "src_document": [{"title": "První generace (2003–2008).", "content": "První generace tohoto modelu byla představena v roce 2003. V roce 2006 byl tento vůz druhým nejprodávanějším automobilem v Kanadě, v letech 2005–2007 byl nejprodávanějším vozem v Izraeli. Při svém uvedení na americký trh byl vůz Mazda3 dostupný pouze ve dvou verzích, \"i\" a \"s\", s motorem 2.0, resp. 2.3. Později přibyly i další verze pod označením Touring a Grand Touring. V Velké Británii byly nabízeny verze S, TS, TS2, Sport a nejvyšší verze Mazda 3 MPS (Mazda Performance Series) s přeplňovaným motorem 2.3. Od dubna 2008, kdy došlo ke v zásadě kosmetickému faceliftu, došlo u verzí pro Velkou Británii k určitým změnám, kdy řada nyní začíná verzí S, pak následuje Takara (nahrazující TS), Tamara Special Edition a dále Sport a MPS jako dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Podvozek je postaven na globální platformě Ford C1, vyvinuté koncernem Ford a používané též pro vozy Ford Focus, Ford C-MAX, Ford Kuga, Volvo S40 a Volvo C30. Karoserie vycházela z konceptu MX-Sportif a byla k dispozici ve dvou variantách, čtyřdveřového sedanu, někdy označovaného v Evropě jako \"coupé\", a pětidveřového hatchbacku, nesoucího v Kanadě, Japonsku a Spojených státech označení \"Sport\". Přední náprava je typu MacPherson s vinutými pružinami a příčným stabilizátorem. Zadní náprava je víceprvková typu \"E-link\" společnosti Ford se čtyřmi prvky na každé polonápravě a s příčným stabilizátorem, odpružená vinutými pružinami montovanými souose s tlumiči pérování (pro co nejmenší omezení zavazadlového prostoru). Na všech čtyřech kolech jsou standardně kotoučové brzdy, vpředu s kotouči o průměru 300 mm a vzadu 279 mm. Systémy ABS a EBD jsou podle úrovně výbavy montovány standardně nebo za příplatek. Rozměry disků a pneumatik se využívá více, od patnáctipalcových u základní verze po sedmnáctipalcových u vyšších verzí. Všechny verze používají řadové čtyřválcové motory Mazda MZR různých typů, objemu a výkonu, včetně turbodieselového motoru Mazda Z, v závislosti na konkrétní verzi a trhu. Převodovky jsou pětistupňové manuální a čtyřstupňové automatické. Od modelového roku 2006 je u vozů s motorem 2.3 možno zvolit též pětistupňovou automatickou převodovku. Tato převodovka se nyní stala standardní pro vozy s motorem 2.0 prodávané v Japonsku (pouze u vozů s pohonem předních kol), jakou součást malého faceliftu na začátku roku 2008, který zahrnuje jiný design nárazníků a kol, jinou barevnost vozu, tužší rám a lepší materiály v interieru.", "section_level": 2}, {"title": "Mazda3 MPS (Mazdaspeed3).", "content": "Mazda3 MPS (též Mazdaspeed3) je sportovní vůz založený na standardním vozu Mazda3. Tento model by poprvé představen v roce 2006 na ženevském autosalonu. V roce 2007 by model uveden na severoamerický trh. V Japonsku se vůz nazývá Mazdaspeed Axela, v Evropě Mazda3 MPS a v Americe Mazdaspeed3. Je konkurentem poslední generace vozů kategorií hot hatch a sportovních kompaktů. Pohání ho čtyřválcový motor MZR 2.3 DISI Turbo, má šestistupňovou manuální převodovku, diferenciál s omezenou svorností, vylepšené brzdy, odpružení, pneumatiky, rám a další zlepšení oproti standardní verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Spolehlivost.", "content": "Mazda3 patří mezi nejspolehlivější osobní automobily. V žebříčku spolehlivosti sestavovaného organizací TÜV byl vůz Mazda3 vyhodnocen jako nejspolehlivější mezi automobily stáří 1-3 roky, a to s 1,2 % vážných závad. V žebříčku organizace ADAC pak v roce 2007 obsadil 4. místo (ze 16 porovnávaných) mezi vozy nižší střední třídy. Podle zjištění společnosti DEKRA bylo při technických kontrolách vozů Mazda3 do 50 tisíc najetých kilometrů 94 % vozidel bez závad (3. místo ve třídě kompaktních vozů), u vozů s 50 až 100 tisíci kilometry pak 84,5 % bez závad (2. místo).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace (2008–2013).", "content": "Ke konci roku 2008 byla představena druhá generace. Stejně jako ta první se prodává ve verzích 5D hatchback a sedan. Nechybí ani sportovní varianta MPS (191kW/260k). Podvozek je postaven na stejné platformě jako první generace, ale konstrukce podlahy je výrazně vyztužena. Díky tomu v bariérovém testu Euro NCAP získala tato generace poprvé pět hvězdiček.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace (2013–2019).", "content": "V roce 2013 byla představena třetí generace. Ta už je postavena na zcela nové platformě, která je lehčí a tužší. Design třetí generace je navržen podle nového designérského směru Mazdy, zvaného KODO.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace (2019-dodnes).", "content": "Čtvrtá generace byla představena na konci roku 2018. Do prodeje vstoupila až na začátku roku 2019, kdy byly zákazníkům dodány první vozy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mazda3 (též Mazda 3) je osobní automobil třídy C vyráběný automobilkou Mazda v Japonsku. Na japonský trh se dodává pod názvem Mazda Axela. Vůz Mazda3 byl uveden na trh s modelovým rokem 2004 a nahradil dřívější model Mazda 323 (též zvaný Familia nebo Protegé). Sportovní varianta automobilu Mazda3 se prodává v Evropě pod názvem Mazda3 MPS, v Severní Americe jako Mazdaspeed3. ", "tgt_summary": "La Mazda 3, ou Mazda Axela au Japon, est un modèle de berline compacte du constructeur automobile japonais Mazda. Elle succède à la Mazda 323 à partir de 2004 et a été produite à plus de cinq millions d'exemplaires sur trois générations, dont environ commercialisées en Europe, ce qui en fait le modèle le plus vendu du constructeur. La quatrième génération est présentée en 2019.", "id": 747271} {"src_title": "František Antonín Kolovrat", "tgt_title": "François Kolowrat", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "František Antonín II. hrabě Libštejnský z Kolovrat byl příslušníkem starobylého českého šlechtického rodu Kolowratů. Byl jediným synem hraběte Františka Josefa II. (1747-1829), císařského komořího, skutečného tajného rady, čestného bailliho, velkokřižníka řádu maltézských rytířů a Kateřiny hraběnky Kolowrat-Krakowské (1747-1812). Oženil se 8. června 1801 s Růženou hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova (1780 -1842), která byla dámou Hvězdného kříže a palácovou dámou. Manželé neměli potomky, a libštejnská větev rodu tak vymřela po meči. Oba manželé byli pohřbeni v rodové hrobce Kolovratů v kryptě kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou, jejíž vchod zdobí alianční znak manželů.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Od svých třiceti let se angažoval v české zemské politice. Byl zprvu pražským hejtmanem a v letech 1807–1810 policejním ředitelem. Od 13. dubna 1811 do roku 1826 byl nejvyšším purkrabím pražským, tedy rakouským místodržícím v Čechách. Zde řešil mimo jiné následky státního bankrotu Rakouska z roku 1811, průchody rakouských a ruských vojsk do válek a z válek s Napoleonem v letech 1813-1815, výstavbu a zvelebování českých lázní i jiných měst, stavby a údržbu státních silnic, podporu podnikání. František Antonín ve státní službě nebyl pouze českým provinčním úředníkem, nýbrž za císaře Františka I. a Ferdinanda I. byl také finančním a vládním odborníkem celé monarchie. Když císař František I. v roce 1826 vážně onemocněl, povolal hraběte Kolovrat-Libštejnského do Vídně, aby jako státní ministr a člen Státní rady řídil její politickou sekci. Po několika měsících v úřadu vedl i sekci finanční. V roce 1829 se hrabě František Antonín II. stal ředitelem rozpočtové komise, která poprvé po dlouhé době dokázala sestavit vyrovnaný rozpočet, přestože byl v zemi velký státní dluh a navíc, mnoho finančních prostředků bylo nakládáno na Metternichovu zahraniční politiku, se kterou Kolovrat-Libštejnský dlouhodobě nesouhlasil. Právě otázka vyrovnaného rozpočtu byla příčinou mnoha jeho neshod s knížetem z Metternichu (1773–1859). V této době nacházel stále více porozumění pro umírněný liberalismus, který však byl trnem v oku státnímu kancléři. Po smrti císaře Františka I. usedl na trůn nástupce jeho syn Ferdinand V., který ale nebyl schopen samostatné vlády, neboť byl duševně zaostalý. Proto byla sestavena státní ministerská konference, která vládla za něj. Hrabě František Antonín II. byl od 12. prosince 1836 až do Březnové revoluce dne 13. března 1848 členem rakouské Tajné státní konference, ve funkci státního a konferenčního ministra. Ferdinandova intronizace se konala v témže roce, přičemž oba státníci, Metternich i Libštejnský z Kolovrat ihned převzali společnou vládu. Avšak rozdíly v názorech mezi kancléřem a ministrem, které stále znovu vyvstávaly na státních setkáních, přivedly vnitřní politiku Rakouska do potíží. Císař proti tomu byl bezmocný a rozdíly v názorech obou mužů byly nakonec určující pro předbřeznové období. Klidnější období nastala teprve když byl kníže von Metternich během Březnové revoluce 1848 kvůli svému stoicko-konzervativnímu postoji svržen. Novým ministerským předsedou byl jmenován hrabě Kolovrat-Libštejnský. Od 20. března do 19. dubna roku 1848 bylo vytvořeno nové Ministerské prezídium, v jehož čele stanul hrabě František Antonín a stal se tak prvním konstitučním ministerským předsedou rakouské monarchie. Ačkoli svého cíle – zavést v Rakousku konstituční monarchii – hrabě Libštejnský z Kolovrat dosáhl, nebyla tato dlouhodobě udržitelná a poté, kdy císař abdikoval a jeho nástupce, František Josef I., převzal vládu a novým ministerským předsedou jmenoval Felixe knížete ze Schwarzenbergu, byla vystřídána neoabsolutismem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikání.", "content": "Hrabě František Antonín v roce 1848 vystoupil ze státní služby, vrátil se do Čech a věnoval se zvelebování svých statků. V Rychnově nad Kněžnou dal hrabě postavit novou školu a nechal obnovit a opravit kostel Nejsvětější Trojice. V Černé Vodě provozoval sklárnu a ve Skuhrově nad Bělou založil železnou huť, kterou nazval podle své manželky „Růženina huť“. V letech 1822–1825 dal přestavět zámek v Černíkovicích na své letní sídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenášství.", "content": "Kromě rodné němčiny zčásti ovládal český jazyk, ale nemluvil jím. Přesto byl zemským patriotem a obdivovatelem i mecenášem české vědy, kultury a jazyka. Stal se dokonce prezidentem Královské české společnosti nauk. Již z Vídně podporoval zakládání českých spolků - například Matice české, Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, Měšťanské besedy a dalších. Hrabě finančně podpořil vydání řady knih, jako například almanach \"Sebrání písní a zpěvů\" A. J. Puchmajera. Zejména v letech 1809–1826 podporoval nejen kulturu, ale i české národní obrození. Vstoupil mezi členy kruhu aristokratů - zemských vlastenců, kteří roku 1818 pod vedením Kašpara Šternberka, Františka Josefa ze Šternberka a Manderscheidu a za účasti Františka Klebelsberga a Jana Norberta z Neuberka založili Vlastenecké muzeum v Praze. Národní muzeum bylo založeno 15. dubna 1818 v čele jeho prozatímní správy stál nejvyšší purkrabí František Antonín Kolovrat-Libštejnský, ten také jmenoval prozatímní výbor muzea. Jeho zakladatelskou roli symbolizuje zednické kladívko na soklu jeho sochy v Pantheonu národního muzea. Zasloužil se také o vybudování Mostu císaře Františka I. V roce 1855 se hrabě František Antonín stal donátorem sousoší Sv. Františka Serafinského na Karlově mostě, kterou na plné náklady hraběte Kolowrat-Liebsteinského vyhotovil významný český sochař Emanuel Max. Socha byla věnována památce záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu o dva roky dříve. V roce 1836 se zasloužil o stavbu kostela Navštívení Panny Marie v Nových Domcích u Rozvadova, kterou realizoval tachovský stavitel Anthon Thurner. Kostel byl postaven na původních kamenných základech v empirovém slohu v místě staršího dřevěného kostela pocházejícího z let 1791–1808.V závěti odkázal Českému vlasteneckému muzeu svou vzácnou knihovnu čítající 35 000 svazků a sbírku minerálů, která se stala nejcennější součástí knihovny muzea. V letech 1839-1870 získala ulice V Alejích (dnešní ulice Na Příkopě) název Kolowratova třída, a to podle hraběte Kolovrat-Libštejnského. Také Kolowratova skála v bývalém krajském městě západočeských lázní Lokti nad Ohří dosud nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Antonín Libštejnský z Kolovrat (, křtěn 31. ledna 1778 Praha – 4. dubna 1861 Vídeň) byl český šlechtic a rakouský státník, jenž byl umírněným liberálem oproti stoupencům knížete Metternicha na Vídeňském kongresu, ačkoli oba dva zastupovali rakouského císaře. Hrabě Kolovrat-Libštejnský byl nejvyšším purkrabím v Čechách, státním a konferenčním ministrem, 1. ministerským předsedou Rakouského císařství a členem Císařské rady císaře Ferdinanda I. Stal se držitelem Řádu zlatého rouna, který mu udělil císař František II. dne 29. dubna 1830. Byl posledním mužským příslušníkem libštejnské větve Kolovratů. Proslavil se jako zakladatel Národního muzea a mecenáš české vědy a kultury.", "tgt_summary": "François Antoine Liebsteinsky, comte de Kolowrat, en tchèque František Antonín hrabě Kolovrat - Libštejnský, en allemand Franz Anton Graf von Kolowrat (1778-1861) était un général et homme d'État autrichien d'origine tchèque.", "id": 1076069} {"src_title": "Bílá paní", "tgt_title": "Dame blanche (légende)", "src_document": [{"title": "Původ pověsti.", "content": "Pověst o bílé paní se do českých zemí dostala přes německé země a je zřejmě odvozena od vyprávění o hornofranské hraběnce Kunigunde z Orlamünde. Hraběnka Kunigunde (Kunhuta) prý žila na zámku Plassenburgu v Horních Francích jako žena hraběte z Orlamünde, který roku 1228 zemřel. Zanechal po sobě vdovu a dva chlapce. Plassenburský zámek a jeho panství zakoupil po smrti hraběte Bedřich von Hohenzollern, purkrabí z Norimberka. Podle pověsti se ovdovělá hraběnka do Bedřicha vášnivě zamilovala. Z jakéhosi důvodu však lásce nepřáli Bedřichovi rodiče. Při hraběnčině naléhání na manželství jí prý Bedřich odvětil, že by si ji rád vzal, kdyby nebylo dvou párů očí. Myslel tím své nepřející rodiče. Hraběnka si ale jeho slova špatně vyložila a domnívala se, že Bedřichovi vadí její dva synové z předchozího manželství. Zamilovaná hraběnka tedy své dva synáčky zabila. Následoval soud, hraběnka byla odsouzena k trestu smrti. Ale nenalezla klidu a musí bloudit jako neklidný duch po všech rodových zámcích pánů z Hohenzollernu. Její zjevení vždy oznamují nějakou katastrofu nebo nedobrou zprávu. Jihočeský rod Rožmberků, na jehož panstvích je pověst o bílé paní také rozšířena, je od 16. století dynasticky spjat s rodem Hohenzollernů (svatba Viléma z Rožmberka s Žofií r. 1561, sňatek Jáchyma Oldřicha z Jindřichova Hradce s Marií Maximiliánou, rovněž z rodu Hohenzollernů). Právě tyto svazky jsou zřejmě příčinou rozšíření pověsti o bílé paní na jihočeských zámcích. Podobné legendy jsou ovšem rozšířeny po celé Evropě. Vyprávění o ochranných zjeveních různých významných rodů jsou zřejmě velmi stará, písemně jsou zaznamenána už ve 12. století. V Indii existuje pro tyto ochránce rodu (většinou kšatrijského) sanskrtský termín \"kuladéva(ta)\" (\"kula\"-rod, \"déva\"-bůh, polobůh). Bytostí podobnou bílé paní je například francouzská víla Meluzína, pramáť rodu Lusignanů, zjevující se majiteli hradu Lusignan tři dny před jeho smrtí. Smrt příslušníka šlechtického rodu zvěstuje svým naříkavým hlasem také bánší, víla z irských pověstí, která se zjevuje v podobě bledého ducha. V českých zemích byla pověst o bílé paní poprvé zaznamenána v r. 1577.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "anglicky: česky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bílá paní je v pověstech, případně i pohádkách nadpřirozená bytost oblečená v bílém a zjevující se na hradech či zámcích jakožto duch nějaké zemřelé ženy. V Česku je známá pověst o duchu Perchty z Rožmberka, která je od 17. století ztotožňována s bílou paní, zobrazována je jako tajuplná dáma, často s vysokým kloboukem kuželovitého tvaru, zvaným hennin. Tento duch se v Česku podle pověstí nejvíce zjevoval na sídlech Rožmberk, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Třeboň a Telč.", "tgt_summary": "L’appellation dame blanche est donnée à des mythes ou à des apparitions de natures diverses. Il peut s’agir soit d’entités surnaturelles tenant les rôles de fées, de sorcières, de lavandières de la nuit ou d’annonciatrices de mort prochaine, soit de fantômes de femmes décédées lorsqu’il s’agit de spectres hantant des châteaux ou d’auto-stoppeuses fantômes. ", "id": 298933} {"src_title": "Odpovědnost", "tgt_title": "Responsabilité", "src_document": [{"title": "Původ a pojem.", "content": "Pojem odpovědnosti v evropských jazycích souvisí se slovesem odpovídat a objevuje se teprve koncem 18. století, a to v souvislosti s politikou, s úsilím o „odpovědnou vládu“, která je ochotna a schopna odpovídat na otázky občanů, proč to či ono udělala nebo neudělala. Vychází tedy z předpokladu, že to udělat či neudělat mohla, a předpokládá také příčinnou souvislost nějakého jednání či nejednání a jeho žádoucími či nežádoucími důsledky. Tytéž předpoklady platí i pro dospělé a příčetné osoby, které musí nést odpovědnost za sebe a za důsledky svých (svobodných) jednání, musí odpovídat za své nedospělé děti, za svůj dobytek nebo psy, mohou však přebírat i odpovědnost, spojenou s vedením a řízením firem, spolků, projektů a podobně. Tak plavčík (prospektivně) odpovídá za návštěvníky plovárny, a může být volán k (retrospektivní) odpovědnosti, pokud se někdo z nich utopil. Jeho právní (retrospektivní) odpovědnost bude omezena na to, co mohl rozumně udělat nebo čemu mohl zabránit. Prospektivní odpovědnost stavitele se bude týkat bezpečnosti stavby i jejích dalších důsledků – například dopravních nebo ekologických - v té míře, v jaké je mohl rozumně předvídat a ovlivnit. Jakožto podnikatel ovšem nese i jakousi širší odpovědnost za úspěch svého podnikání: pokud zkrachuje, není důležité, zda to mohl nebo nemohl předvídat a zabránit tomu. Pokud jsou ve hře lidské životy, může být třeba odpovědnost rodičů za děti v právním smyslu omezená a podmíněná, jejich vlastní vztah k dětem je však nutně neomezený a nepodmíněný: úraz nebo smrt dítěte se nedá napravit a není rozhodující, do jaké míry jej sami zavinili. I když se před soudem obhájí, dítě je mrtvé nebo zmrzačené.", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivní odpovědnost.", "content": "Koncept odpovědnosti se snaží omezit rizika budoucnosti tím, že je přisuzuje jednotlivcům, a to zpravidla těm, kteří rozhodují. V moderních společnostech, založených na spolupráci mnoha lidí, je však obvykle ve hře mnoho různých instancí, které spoluurčují výsledek, a odpovědnost je tedy nutně rozdělena. Při výrobě nebezpečných nebo škodlivých výrobků není jasné, kdo za to skutečně odpovídá, protože často nikdo z nich o této okolnosti neví. Vyšetřování po katastrofě amerického raketoplánu ukázalo, že ji způsobila řada nedbalostí, nedorozumění a omylů. Na druhé straně se dnes zdůrazňuje společenská odpovědnost firem, které se mají podílet na životě celé společnosti dobročinnými akcemi a podobně. Zvláštním případem je kolektivní odpovědnost za závažná politická rozhodnutí, v demokratické společnosti obvykle kolektivní: jak jsou voliči odpovědní za činy vlády, kterou si zvolili? Za výsledky anonymního referenda? Otázka odpovědnosti politiků za porážku Německa v roce 1918 přivedla Maxe Webera na myšlenku rozlišit kantovskou „etiku smýšlení“ a „etiku odpovědnosti“, která bere v úvahu i předvídatelné důsledky vlastních činů a rozhodnutí. Právě ta je podle něho v politice nutností.", "section_level": 1}, {"title": "Právní odpovědnost.", "content": "V právu se odpovědnost chápe jako nutnost nést právem předvídané důsledky za jednání odpovědného subjektu či za výsledek, který se odpovědnému subjektu přičítá. Pojmově je v právu možné rozlišovat mezi právní odpovědností (angl. \"liability\", něm. \"Haftung\"), která plyne z formální autority pozitivního práva, a obecnou odpovědností (angl. \"responsibility\", něm. \"Verantwortung\"), která není závislá na formální autoritě pozitivního práva. Terminologicky přesněji tak lze rozlišovat mezi formálně-právní \"zavázaností\" (\"liability\", \"Haftung\") a materiálně-právní \"odpovědností\" (\"responsibility\", \"Verantwortung\"). Důvodem směšování zavázanosti a odpovědnosti v české právnické terminologii je specifický historický vývoj českého práva, v němž byla zavázanost dříve označována pojmem \"ručení\", tj. pojmem, který byl později vyčleněn pro ručení za cizí povinnost. Odpovědnost se v českém právu nejčastěji rozlišuje se podle toho, jakým způsobem vznikla:", "section_level": 1}, {"title": "Zodpovědnost.", "content": "Zodpovědnost ukazuje na plnění odpovědnosti. Princip zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za svěřené činnosti a věci, musí moderní člověk zvnitřňovat a přijímat jako samozřejmý nárok na sebe, zejména proto, aby se na něj druzí mohli spoléhat. Proto je zodpovědnost tak hledaná kvalita v řídících i podřízených funkcích. Ovšem i příliš ostré vědomí odpovědnosti a rizik může vést k tomu, že dotyčný odpovědný člověk se neodváží rozhodovat zodpovědně, že bude váhat a zajišťovat se, čímž způsobí škodu nebo nezdar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odpovědnost (někdy také zodpovědnost) je široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby \"X\" za nějakou věc či jednání \"Y\", případně před nějakou instancí \"Z\". Je třeba rozlišovat mezi odpovědností \"retrospektivní\" – odpovědností za něco, co se už stalo, jako je tomu u odpovědnosti právní – a odpovědností \"prospektivní\", jež osobě \"X\" něco ukládá do budoucnosti. Odpovědnost může být omezená a podmíněná, jak tomu bývá v právních vztazích, anebo nepodmíněná a neomezená, jak tomu často je v lidském životě.", "tgt_summary": "La responsabilité est l'obligation de réparer le préjudice résultant soit de l'inexécution d'un contrat (responsabilité contractuelle) soit de la violation du devoir général de ne causer aucun dommage à autrui par son fait personnel, ou des choses dont on a la garde, ou du fait des personnes dont on répond (responsabilité du fait d'autrui).", "id": 2029673} {"src_title": "Micubiši Ki-30", "tgt_title": "Mitsubishi Ki-30", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1936 se Generální štáb japonské císařské armády obrátil na společnosti Kawasaki a Micubiši s požadavkem na vývoj lehkého taktického bombardovacího letounu. Podle specifikací se mělo jednat o dvoumístný stroj s rychlostí 400 km/h, maximální nosností 450 kg pum v operační výšce 2000 až 4000 m a hmotností nepřesahující 3200 kg. Letoun měl být schopen klesat v úhlu 60° při současném postřelování cíle jedním pevným kulometem, druhá pohyblivá zbraň měla bránit zadní polosféru. Pohon měl zajišťovat řadový dvanáctiválec Kawasaki Ha-9-IIb, nebo jeden ze dvou typů hvězdicových čtrnáctiválců Ha-5, nebo Ha-6. Výsledkem vývoje firmy Kawasaki byl letoun Kawasaki Ki-32, Micubiši svůj stroj označila Ki-30.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp Ki-30 vzlétl 28. února 1937 a byl jako první japonský letoun poháněn moderním vzduchem chlazeným dvouhvězdicovým motorem Micubiši Ha-6. Druhý vyrobený Ki-30 měl instalovanou pohonnou jednotku Nakadžima Ha-5. Vzhledem k nedostatku motorů Ha-6 mělo 16 kusů ověřovací série i později vyrobené Ki-30 motory Ha-5 KAI se vzletovým výkonem 708 kW. Sériové letouny byly vyzbrojeny jedním pevným kulometem typ 89 ráže 7,7 mm umístěným v levé polovině křídla a jedním pohyblivým kulometem v zadní kabině. Pumy byly umístěny v pumovnici pod průběžným nosníkem křídla. Vyrobené letouny: 2 prototypy, 16 předsériových strojů, 678 sériových strojů (618 ks Micubiši a 60 ks \"První armádní letecký arzenál Tačikawa\").", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Do výzbroje se stroj dostal v roce 1938. Bojoval ve válce s Čínou i na počátku války v Tichomoří, kdy podporoval postup armády na Filipínách. Následně byl od roku 1942 stažen do druhé linie k plnění policejních a výcvikových úkolů. Na konci války byly některé stroje ještě nasazeny k sebevražedným letům kamikaze. Během konfliktu v lednu 1941 se s nepočetnými Ki-30 thajského královského letectva setkávali Francouzi ve vzdušném prostoru nad Francouzskou Indočínou.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "\"Data podle:\" Vzestup a pád orlů Nipponu", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši Ki-30 byl japonský dvoumístný lehký celokovový samonosný středoplošník s pevným kapotovaným ostruhovým podvozkem užívaný ve druhé světové válce jako lehký bombardér. Spojenci typ označovali kódovým jménem Ann. V japonské armádě byl označován jako armádní lehký bombardér typ 97 (九七式軽爆撃機, \"Kjúnanašiki keibokugekiki\").", "tgt_summary": "Le Mitsubishi Ki-30 (九七 式 軽 爆 撃 机, \"Kyunana-shiki keibakugekiki\") est un bombardier léger japonais de la Seconde Guerre mondiale. Pendant la guerre, il est connu par les Alliés sous le nom de \"Ann\".", "id": 385796} {"src_title": "Ante Pavelić", "tgt_title": "Ante Pavelić", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ante Pavelić se narodil severně od města Konjic ve vesnici Bradina v Bosně, později součásti Rakouska-Uherska. V mládí se přestěhoval do Záhřebu, kde začal studovat práva a později i pracoval jako právník. Byl přívržencem odštěpení Chorvatska od Rakouska-Uherska a získání jeho nezávislosti. Když skončila první světová válka, stalo se Chorvatsko součásti nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pavelić se proto připojil k chorvatským nacionalistům, kteří se snažili nezávislost země dosáhnout. V letech 1927–1929 je poslancem \"Skupštiny\" (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva, ve které zastává také funkci sekretáře. V roce 1929 emigruje do Bulharska poté, co se král Alexandr I. Karadjordjević za politické krize chopil absolutní moci. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti za podíl na protisrbských demonstracích, organizovaných v Sofii.", "section_level": 1}, {"title": "Ustašovci.", "content": "Během svého pobytu v exilu je jedním ze zakladatelů ultrapravicové organizace Ustaša, která se snaží rozbít \"Království Srbů, Chorvatů a Slovinců\". Ustašovcům tehdy pomáhala především Itálie a Maďarsko, kde byly také základny pro výcvik jejich vojáků. V roce 1933 se Ustašovci pokusili překonat Jaderské moře na motorových člunech a provést invazi do Jugoslávie, což se jim ovšem nepodařilo. Dne 9. října 1934 se ustašovcům podařilo výrazně zasáhnout do vývoje Jugoslávie, když se jim během státní návštěvy Francie podařil úspěšný atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće. Při atentátu jedna z kulek zasáhla a usmrtila také francouzského ministra zahraničí Louise Barthou. Až do svého návratu do Chorvatska se pohyboval především na území Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislý stát Chorvatsko.", "content": "Do země se Pavelić vrací až v roce 1941, kdy je Jugoslávie rozbita německou armádou a z Chorvatska a dalších připojených oblastí (Bosna) vzniká fašistický loutkový Nezávislý stát Chorvatsko, jehož vrcholným představitelem se stal Pavelić. Ustašovský režim prováděl tvrdou represi a nakonec i genocidu nechorvatského obyvatelstva – především židů, Srbů a Romů, stejně jako antifašistů a komunistů z řad Chorvatů. Další obětí vyvražďování byli chorvatští pravoslavní křesťané.", "section_level": 1}, {"title": "Další exil.", "content": "Porážka Třetí říše znamenala také konec ustašovského státu, po kterém byl Pavelić nucen opět uprchnout do exilu. Přes Rakousko a Itálii se mu podařilo uprchnout do Argentiny, kde se pokusil založit ustašovskou exilovou vládu. Za válečné zločiny je v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V té době jugoslávský soud odhadoval, že byl vinen za smrt 700 000 obětí, přičemž dnešní odhady se pohybují mezi 300 000 až 500 000 obětí. Dne 10. dubna 1957, v den 16. výročí vzniku ustašovského režimu v Chorvatsku, byl Pavelić vážně zraněn při atentátu, který je často připisován jugoslávské tajné službě. O dva týdny později se vláda Argentiny rozhodla vydat Paveliće do Jugoslávie a on se musel začít skrývat. Po nějakou dobu se skrýval na neznámém místě, až se v roce 1959 objevil ve Španělsku, kde strávil několik posledních měsíců svého života pod ochranou frankistického režimu. Umírá 28. prosince 1959.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ante Pavelić (14. července 1889 – 28. prosince 1959) byl chorvatský nacionalista a politik, spoluzakladatel a vůdce organizace Ustaša. V letech 1941–1945 byl vrcholným představitelem (\"poglavnik\" – vůdce národa) Nezávislého státu Chorvatsko, jednoho ze satelitů nacistické Třetí říše. Ante Pavelić měl hlavní podíl na vyvražďování židovského a srbského obyvatelstva na chorvatském území v době druhé světové války.", "tgt_summary": "Ante Pavelić ( – ) est un homme d'État croate. Fondateur des Oustachis (\"Ustaše\"), un mouvement nationaliste croate de type fasciste, il est de 1941 à 1945 le dirigeant de l’État indépendant de Croatie (\"Nezavisna Država Hrvatska\", NDH) allié de l'Axe pendant la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 2145164} {"src_title": "Dymnivka dutá", "tgt_title": "Corydale creuse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dymnivka dutá dorůstá výšky asi 15 – 30 cm. Je to trvalka - každý rok raší z duté kulovité hlízy. Na přímé lodyze bývají většinou dva střídavě postavené, dvakrát trojčetné sivozelené krátce řapíkaté listy. Květenství je bohatý hrozen, jednotlivé kvítky vyrůstají z úžlabí listenů. Květy jsou špinavě růžové nebo nažloutle bílé. Stavba květu je charakteristická pro bývalou čeleď zemědýmovité - mají dva pysky s dlouhou zakřivenou ostruhou. Dymnivka kvete v březnu až květnu, je totiž rostlinou jarního aspektu - využívá doby, kdy stromy nejsou olistěné. Plodem jsou podlouhlé, 2 – 2,5 cm dlouhé, tobolky obsahující několik kulovitých, hladkých černých semen o průměru 2 – 3 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Blúd, dýmnica, dýmnivka, holubí vole, holvorc, housátka, hrbolec, hulvor, husičky, hužvor, jablko vlčí, kohouti, kohoutky, kukačka, kukučky, pižmo, podrazec, podražec, podražec bílý, podražej, podražek bílej, podražec okrouhlý, podražec červený, podražica dutá, polní rutka planá, rostoka, séreček, slepičky, smetaník, sračky, tvarožník, zeměžluč.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Dymnivka dutá preferuje vlhké, kypré a humózní půdy. Proto je svým výskytem vázána na parky či světlé lesy a křoviny, někdy i zahrady, okraje potoků a louky. Hlízy jsou uloženy hluboko v zemi a proto je to rostlina stálá a těžce vyhubitelná. Vyskytuje se v celé Evropě, vyjma západu a severu, přibližně po 55° s. š., na východ po povodí Donu a na jihovýchod po pohoří Kavkaz. V ČR nejčastěji roste v jižní polovině Čech, ale též v západních Čechách a na jihozápadní a severní Moravě. Ve vyšších polohách je vzácná.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Obsahuje více než 20 alkaloidů, Základní z nich je bulbokapnin, vedle toho korydalin, korybulbin, korybuterin, korydin aj. Jejich množství závisí na životních podmínkách rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Droga snižuje krevní tlak a tlumí střevní peristaltiku. Působí na ústřední nervovou soustavu, ochrnuje činnost předního mozku a prodloužené míchy Větší dávky vyvolávají stavy podobné zánětu mozkových blan. Extrakt má spasmolytické účinky. Čistý bulbokapnin obvykle zasahuje CNS a navodí katatonický stav směřující k omezení motorické aktivity a k potlačení všech volních a reflexních pohybů. V tomto stavu svalstvo zcela ochabne a končetiny zůstávají v bizarních polohách. Bulbokapnin je antagonistou serotoninu, noradrenalinu a katecholaminů v mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Kdysi se v terapii používala sušená hlíza jako spazmolytikum a anthelmintikum, dnes se nepoužívá ani v lidovém léčitelství. Droga se používala také (pouze v rukou lékaře) při těžkých nervových poruchách, závratích a při duševních nemocech. Dnes pouze k izolaci alkaloidů. Bulbokapnin se aplikuje při třesu a protože je považován za inhibitor bílkoviny amyloidu beta, slibuje potenciál v terapii Alzheimerovy choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr a úprava.", "content": "Hlíza se sbírá v době vegetačního klidu. Očistí se a rychle usuší. Droga je omamného pachu, chuti ostře hořké. Nevykupuje se. Ostatní druhy dymnivek se v léčitelství nevyužívají, ačkoli také obsahují alkaloidy. Proto je i s nimi třeba zacházet opatrně.", "section_level": 1}, {"title": "Včelařství.", "content": "Je dobrou nektarodárnou i pylodárnou rostlinou. Snůška z dymnivky je významnou podněcovací snůškou v jarním období.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dymnivka dutá (\"Corydalis cava\") je vytrvalá bylina z čeledi makovitých, původní čeleď zemědýmovité byla taxonomickým systémem APG III zrušena. Celá rostlina, zejména hlíza, je jedovatá. Obsahuje až 6% alkaloidů v sušině. Z dymnivky duté se tak dá vyrobit silný opiát.", "tgt_summary": "La Corydale creuse (\"Corydalis cava\"), également appelée Corydale à tubercule creux ou Fumeterre creuse, est une plante herbacée de la famille des \"Fumariaceae\" selon la classification classique, et des \"Papaveraceae\" selon la classification phylogénétique (APGIII).", "id": 1205190} {"src_title": "Northrop T-38 Talon", "tgt_title": "Northrop T-38 Talon", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ T-38 Talon byl firmou Northrop vyvíjen od poloviny 50. let 20 století jako cvičná varianta lehkého stíhacího letounu označeného N-156. Velení letectva v té době nemělo o lehké stíhací letouny zájem, ale postrádalo náhradu za svůj hlavní cvičný letoun Lockheed T-33 Shooting Star, což o osudu letounu rozhodlo. První ze tří postavených prototypů vzlétl 10. března 1959. Vývoj letounu pokračoval rychle a už v roce 1961 vstoupil typ do služby, kde doplnil letoun pro základní výcvik Cessna T-37. V následujících letech pak bylo postaveno 1 187 sériových kusů T-38. Předpokládá se, že na letounu bylo za dobu jeho služby vycvičeno na 50 000 pilotů. Americké letectvo je jedním z mála, které v současnosti provozuje nadzvukové cvičné letouny. T-38 má konvenční koncepci s jednoduchou ocasní plochou, malým, tenkým křídlem a příďovým podvozkem. Pilot a instruktor sedí pod společným překrytem v tandemu. Letoun pohánějí dva motory, které mají vstupy vzduchu v kořenech křídel. Pro své vysoké výkony, byl letoun přezdíván \"bílá raketa\" a v roce 1962 vytvořil několik rekordů ve stoupavosti. Nejrozšířenější variantou letounu je T-38A, přičemž menší množství jich bylo upraveno pro cvičné střelby. Tyto letouny, označené AT-38B dostaly střelecký zaměřovač a závěšníky pro podvěšení výzbroje. V roce 2003 americké letectvo stále provozovalo 562 Talonů, které jsou průběžně modernizovány na standard T-38C. Počítá se s tím, že budou vyřazeny až někdy okolo roku 2020. T-38C se liší průhledovým displejem HUD, instalací GPS a dalších systémů. Strategické letectvo používalo letouny T-38 pro kondiční lety především u druhých pilotů strategických bombardérů. Dalšími uživateli letounu jsou německá Luftwaffe, Portugalské letectvo, Turecké letectvo, Letectvo Korejské republiky, Letectvo Čínské republiky a US Navy. Americká NASA a firma Boeing používají T-38 jako pokusný letoun. NASA je používá i k cvičným letům svých astronautů. Malé množství letounů je v soukromých rukou. Lehká stíhací varianta projektu N-156 byla nakonec také realizována a vznikl tak blízký příbuzný T-38, typ Northrop F-5 Freedom Fighter. Mnoho letounů F-5 bylo po vyřazení zpětně přestavěno na cvičné T-38. Nejpokročilejší variantou typu byl Northrop F-20 Tigershark.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop T-38 Talon je americký nadzvukový proudový cvičný letoun. Byl prvním nadzvukovým cvičným letounem vůbec a stal se v této kategorii i nejrozšířenějším. Letouny T-38 jsou stále provozovány řadou letectev, včetně USA, které jich dosud provozují nejvíce. Z konstrukce T-38 vychází lehké stíhací letouny Northrop F-5 Freedom Fighter a typy z něj odvozené.", "tgt_summary": "Le Northrop T-38 \"Talon\" est un avion d'entraînement construit aux États-Unis durant les années 1960. Utilisé pour former les pilotes militaires et les astronautes de la NASA, il fut le premier avion d'entraînement supersonique et a été produit à plus de. Encore largement en service en 2019, il est considéré comme l'un des avions supersoniques les plus sûrs. On estime que plus de ont été formés avec cet appareil.", "id": 1397091} {"src_title": "Trpaslíci (kniha)", "tgt_title": "Les Nains", "src_document": [{"title": "Tungdil Zlatoruký.", "content": "Tungdil Zlatoruký je hlavní hrdina fantasy knihy. Je z kmene Třetích, ale aktuálně žije v Lot-Ionanově štole se svou manželkou Balyndis. Je majitel Ohnivé čepele. Byl vůdcem výpravy pro její výrobu a zabil jí Nôd’onna. Poté se stal vůdcem trpaslíků, kteří se vypravili do bývalé říše Pátých, aby ji obnovili. Potom si ale na jeho vlastní radu zvolili jiného trpaslíka za krále a on odešel, navíc jeho přítelkyni Balyndis si podle klanových pravidel vzal právě nově zvolený král. Tungdil dále vedl diplomacii se Svobodnými a pobýval u nich, zamiloval tam se do chirurgy Myr. Aktivně se zapojil do bitvy se samozvanými Božskými avatary. Poté se k němu vrátila Balyndis, protože její muž ji díky Tungdilově prosbě propustil. Poté co ve třetím díle trilogie Die Zwerge, mizí v útrobách neznámé kobky spolu s ostatními příšerami, které z ní vylezli Tungdil se ztráci a mnoho čtenářů si myslí, že dílo skončilo, jenže Markus Heitz vydává v roce 2009 čtvrtý díl trpaslíků. Ve čtvrtém díle se Tungdil po dvou stech cyklech strávených v Černé soutěsce vrací, jenomže vznikají rozepře o to, zda je to opravdu ztracený hrdina nebo podvodník, který se za Tungdila vydává. Tungdil znovu nastolí ve Skryté zemi mír a spolu se spojenými armádami zaútočí a definitivně zničí Černou soutěsku. Když však vyjde z útrob, je zabit jedním z pochybovačů. Jeho mrtvola je zpopelněna, popel z jeho těla rozsypán do schránek, které jsou rozeslány do trpasličích říší, aby navždy připomínaly jeho slavné činy. Každá říše trpaslíků tak dostala kousek svého největšího hrdiny, jenž několikrát zachránil svou vlast před absolutní zkázou.", "section_level": 1}, {"title": "Trpaslíci.", "content": "V Prvním díle Trpaslíci (2005) je Skrytá země ohrožena vpádem Mrtvé země a její obyvatelé se ji marně snaží zastavit. Trpaslík Tungdil proto se svými přáteli vykoval Ohnivou čepel, kterou zabili vůdce Mrtvé země.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh nás uvádí jedno tisíciletí kupředu od pádu Kamenné brány. Náčelníci trpasličích kmenů se sjíždí na shromáždění, jelikož Gandrabur, nynější Velkokrál stárne a má se zvolit jeho nástupce. Na trůn má nastoupit trpaslík kmene Čtvrtých a jediný uchazeč je Gandogar. Ten má však zastřenou mysl a nechává se unášet radami svého rádce Bislipura. Požaduje, aby vyhlásili válku elfům a ukazuje spisy, podle kterých měli být zrádci u Kamenné brány právě elfové. Gandrabur však spisy rezolutně odmítne s tím, že spisy jsou podvrh a hlásá, že se musí s elfy uzavřít mír a společně vyhnat zlé elfy i skřety. Jediným způsobem, jak zabránit válce, je překazit Gandogarovi nástup na trůn. Velkokrál nalezne dopis od svého přítele, maguse Lot Ionana, který pečuje o ztraceného trpaslíka Tungdila. Náčelníkům poté řekne, že existuje ještě jeden uchazeč o trůn a je právě na cestě k nim. Lot Ionan dostává dopis a proto pod záminkou Tungdilovi předá jisté předměty, které má doručit jeho bývalému žákovi Gorénovi. Tungdil se vydá na cestu, po spletité cestě však nachází Gorénovo sídlo plné nemrtvých. Před smrtí ho zachrání trpasličí bratři Boïndil a Boëndal, které mu Velkokrál poslal naproti. Do rukou se mu zde také dostanou dvě vzácné knihy. Mezitím je do Poristy, hlavního města jedné z kouzelných říší, svolán sněm všech magusů, kteří chtějí vyřešit neustálý postup Mrtvé země. V okamžiku, kdy však spojí všechnu svojí magickou energii do krystalů, tak se jeden z magusů, Nudin Vědychtivý, zmocní mocného krystalu a zabije ostatní maguse. Lot Ionan je proměněn v sochu, ostatní jsou rozprášeni. Jediné Andokai Bouřlivé se podaří uniknout. Nudin si začne říkat Nod’onn. Trpaslíci tedy chtějí Tungdila dovést na sněm. Cestou narazí na skřety v čele s Nod’onnem, kterému useknou hlavu, ta se mu však vrátí zpět na krk a Nod’onn je překvapivě stále živý. Nakonec se jim podaří utéct a potkají Andokai Bouřlivou s jejím obrovitým strážcem Djerůnem. V této skupině dorazí do říše trpaslíku. Gandrabur Tungdilovi vysvětlí, jak se věci mají. Ten je zaskočen, ale souhlasí s jejich hrou a předstírá, že patři do kmene Druhých, přestože o svém původu nic neví. Vypraví Velkokráli i Andokai o Nod’onnovi a nebezpečí Mrtvé země. Andokai z Tungdilových knih, zjistí, že jediný způsob jak Nod’onna zabít, je vykovat Ohnivou čepel, na niž jsou však zapotřebí nejrůznější přísady (nejčistší ocel, kámen, diamanty, ušlechtilé kovy a sigurdáciové dřevo). Čepel má být vykována v Dračí výhni, která je pouze u kmene Pátých. Tento kmen byl však po pádu Kamenné brány vyhuben a dnes jsou zdejší hory osídleny skřety. Jak je zvykem, o nástupci rozhodne soutěž. Ta však skonči nerozhodně a tak každý kandidát na lísteček napíše poslední disciplínu a proběhne losování. Je vytažen Tungdilův lístek, na kterém stojí, že Velkokrálem se stane ten, kdo vyková Ohnivou čepel a pustí se s ní do boje proti Nod ́onnovi. Jsou tedy sestaveny dvě skupiny, jež vyrážejí na výpravu. Tungdil putuje s oběma bratry a také s Bavragorem Perlíkem a Goïmgarem Třpytovousem. Cestou se k nim přidají herci Furgas, Narmora a Rodario, s nimiž zažijí mnoho nebezpečí ale i radosti. Dorazí do říše Prvních, kde k sobě přiberou zručnou kovářku Balyndis. Pak se vydají do říše Pátých. Přes velké problémy a smrt několika členů skupiny se nakonec podaří vykovat Ohnivou čepel. Také se k nim přidá osamocený Gandogar, jehož skupina již byla vyhubena. Avšak zjistí, že Ohnivá Čepel funguje jen v případě, že je v rukou nepřítele trpaslíků. Mezitím se už ale rozpoutala bitva U Černého skaliska, která určí osud Skryté země. Tungdil zde svede nejdříve souboj s Gandogarovým rádcem Bislipurem, z něhož se vyklube zrádce a příslušník třetího kmene. Poté se dostane až k samotnému Nod’onnovi, kterého zasáhne sekerou. Nod’onn umírá a Tungdil také zabíjí duši Mrtvé země, která se ho zmocnila. Skrytá země je zachráněna, Tungdil je však zklamán, protože to znamená, že pochází z kmene Třetích. Propuká slává, vyhlašuje se sjednocení kmenů i mír mezi elfy a trpaslíky. V poslední scéně sedí Tungdil na kopci s Balyndis a tito dva trpaslíci si navzájem vyznají lásku, přičemž sledují komety padající do Země za horami.", "section_level": 2}, {"title": "Válka Trpaslíků.", "content": "V druhém díle Válka Trpaslíků (2006) ještě pokračují se zabíjením posledních skřetů a do Skryté země vtrhávají mocné bytosti, takzvaní avataři kteří se zrodili z deseti úlomků Tiona avškak později zjistí, že jich bylo jedenáct a tak se jedenáctý vrací ke svým bratrúm, kteří se snaží očistit zemi od zla. Ničí přitom však i mnoho dobrého, takže jsou obyvatelé Skryté země nuceni se proti nim postavit. Po zabití prvního se však ukáže, že to nejsou praví avataři, ale mocní mágové. Pomocí magie a amuletů se za avatary vydávali. Našim hrdinům to dodá odvahu a sebejistotu, že tuhle válku vyhrají. Avatary se povedlo zničit, nicméně jeden z nich, elfský eoîl, všechny zlé bytosti ve Skryté zemi zničil a energii z nich shromáždil do diamantu. V tomto díle umírá jedna z hlavních postav Boendal, což pak vysvětluje změnu chování některých postav v díle třetím a čtvrtém. Děj mírně navazuje na předchozí Válku trpaslíků – jde tu hlavně o diamant, Kámen zkoušky, který použil eoîl na očištění Skryté země. Kameny se však snaží ukrást tři skupiny – Nesmrtelní (alfové), kteří přežili Kámen zkoušky a s jeho pomocí chtějí znovu získat moc. Na jejich stranu se přidali někteří Třetí a Furgas, kteří využívají ponorného ostrova ve Weyurnu s přístupem k magii a vyrobili strojovité stvůry z bastardů Nesmrtelné. Dále se kámen snaží získat elfové, kteří chtějí s jeho pomocí dokončit očistu a dokončit, co eoîl začal. A hlásí se o něj i jeho právoplatní majitelé, podskalané a ubariové ze Země za horami. Kámen, říkají mu Hvězda hor, tam chránil vstup do Černé soutěsky, ze které dříve vylézalo strašné zlo. Potřebovali diamant vrátit zpátky, protože jim ho eoîl ukradl. Vládcům Skryté země trvalo dlouho, než zjistili, koho mají podporovat. Jen ve zkratce: Podařilo se oživit Lot-Ionana, dobýt ponorný ostrov a zničit ty stroje. Byla zabita nesmrtelná, ale Nesmrtelný prchal Furgasovým tunelem do Země za horami, ale i tam ho Tungdil s přáteli dostihnul. Trpaslíci po odhalení „atár“ (tedy těch z elfů, kteří podporovali eoîlovo učení a byla jich většina) se vydali do Âlanduru a vyvraždili většinu elfů. Ubariové a podskalané pak dostali diamant a vyrazili do Země za horami. Za pomoci Godiných magických schopností (žačka Boïndila) se podařilo při velké bitvě zasadit kámen do artefaktu v Černé soutěsce a uzavřít zlo, ale Tungdil tam zůstal. A do Skryté země se dostal drak...", "section_level": 1}, {"title": "Pomsta Trpaslíků.", "content": "Ve třetím díle Pomsta trpaslíků (2006) se děj rozšiřuje i na Zemi za horami,kde žijí ubariu tkazvani skřeti, kteří netouží zabíjet lidi, ale mnohem mocnější stvůry k nim se přidali lidé a vstupují sem nový druh trpaslíků podskalani, jejíž obyvatelé mají zájem o eoîlův diamant (ten jim ho dříve ukradnul), který potřebují na zastavení nestvůr v jejich domovině, zároveň však mají o kámen zájem i přeživší Nesmrtelní, bývalí vůdcové alfů a elfové uctívající eoîla. Nakonec se podařilo všechna tato nebezpečí zažehnat a kámen byl vrácen do Země za horami. Tungdil však zůstal za magickou bariérou proti stvůrám...", "section_level": 1}, {"title": "Osud Trpaslíků.", "content": "Trpaslíci naposledy táhnou do boje o osud svého národa: od úporných bojů v Černé soutěsce je však pohřešován Tungdil Zlatoruký. Draci, mágové a krutí alfové pronikají neustále hlouběji do Skryté země a zmocňují se vlády nad stále většími částmi říše. Trpaslíci bojují o holé přežití, sami však cítí, že jim nezbývá moc naděje. Potom ovšem dojde k nevysvětlitelné události: ze soutěsky se vrací válečník z rodu trpaslíků, následovaný armádou hrůzných příšer. Říká si Tungdil a Pruďas i jeho společníci ho s nadšením vítají. Brzy se však dostaví pochybnosti – je to skutečně Tungdil nebo se nově příchozí válečník drží pouze vlastního neblahého plánu? Začíná největší dobrodružství národa trpaslíků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trpaslíci je název série románů (cyklu románů) německého spisovatele Markuse Heitze. Trpaslíci je název prvního dílu série, následuje Válka Trpaslíků, Pomsta trpaslíků a Osud trpaslíků. Poslední díl vyšel 27. února 2008 v Německu, v České republice vyšel v roce 2009. V Německu vydává Trpaslíky Piper-Verlag, v České republice nakladatelství Fantom Print. ", "tgt_summary": "Les Nains (titre original : \"\") est une série de romans écrite par l'allemand Markus Heitz dès 2003. La série est surtout connue en Allemagne, où elle a fait de son auteur l'un des plus populaires du pays. La série est en cours d’adaptation au cinéma, un jeu vidéo est aussi prévu pour l'année 2016 sur PS4, Xbox One et PC.", "id": 876184} {"src_title": "Tyčinka (botanika)", "tgt_title": "Étamine", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Tyčinka vznikla původně z plochého listu, mikrosporofylu, který nesl na své spodní nebo svrchní straně dva páry výtrusnic. Listová část se přeměnila na nitku a na spojidlo mezi dvěma prašnými váčky, což jsou přeměněny čtyři samčí výtrusnice (mikrosporangium). Vývojem vždy dvě a dvě mikrosporangia tyčinek srostly a vytvořily prašný váček (mikrosynangium), prašník je složen ze dvou prašných váčků. Tyčinky nejprimitivnějších rostlin, např. u rodů \"Degeneria\" a \"Drimys\", jsou lupenité a ploché, teprve dalším vývojem se diferencovaly na nitku, spojidlo a prašník. Tyčinky jsou u většiny rostlin jednožilové (nilakunární), jen u nejprimitivnějších čeledí šácholanovitých (\"Magnoliaceae\") a \"Degeneriaceae\" jsou trojžilové (trilakunární). Původním znakem je větší množství volných, nesrostlých tyčinek, dalším vývojem se jejich počet snížil a ustálil.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "V zakládajícím se květu vznikají tyčinky na květním lůžku jako malé hrbolky, které se později rozdělí brázdou na dvě části, základy dvou prašných váčků prašníku. Spodní část hrbolku se průběžně prodlužuje a tak vzniká pod prašnými váčky nitka. Nitka je zpravidla delší, než je délka prašníků, může být však i kratší a někdy dokonce může chybět. Pak se jedná o tzv. přisedlé prašníky. V tyčinkách (konkrétně v prašnících složených ze dvou prašných váčků) meiózou vzniká haploidní výtrus, zvaný pyl. Ten se následně může šířit různými způsoby (viz opylování). Po zachycení výtrusu na blizně klíčí pylová láčka (samčí gametofyt). Z proklu se uvolňují dvě spermatické buňky (samčí gamety). Soubor tyčinek v květu se nazývá andreceum (androeceum), počet se v květním vzorci označuje \"Ax\". Původně byly tyčinky uspořádány do šroubovice, vývojem se prosadilo uspořádání do přeslenů, do kruhů, jednoho dvou a více. Jeden kruh-haplostemonie, tyčinky umístěny před korunními lístky jsou epipetální, před kališními lístky episepální. V cyklických květech bývají nejčastěji dva kruhy-diplostemonie, kdy tyčinky alternují s korunními nebo kališními lístky. Při třech kruzích se jedná o tristemonii, při více o polystemonii. Tyčinky mohou svými nitkami nebo prašníky navzájem srůstat. Srůstem nitek vzniká tzv. bratrost, pokud srostou všechny dohromady a vytvoří trubku, je to jednobratrost např. čeleď slézovité. Dále bývají dvoubratré např. čeleď bobovité nebo mnohobratré, rod třezalka. Podle počtu tyčinek s nestejnou délkou nitek mohou být tyčinky dvojmocné, dvě tyčinky jsou delší než dvě zbývající např. u hluchavkovitých, nebo čtyřmocné, čtyři tyčinky vyrůstající ve vnitřním kruhu jsou delší než dvě zbývající např. u brukvovitých. Někdy může dojít ke srůstu prašníků, tj. k souprašnosti, např. u hvězdnicovitých. U některých rostlin, např. u čeledi tykvovitých vzniká tzv. synandrium, útvar vzniklý srůstem nitek i prašníků. V řídkých případech mohou být tyčinky rozštěpené nebo větvené, např. u břízovitých. Někdy dochází k petalizaci tyčinek, kdy se přemění na ploché, korunním lístkům podobné útvary, např. u plnokvětých forem rodů růže a pivoňka. Občas je tyčinka nefunkční, nevytváří pyl, vzniká tzv. patyčinka (staminodium). U oboupohlavných květů mnohdy patyčinky produkují nektar pro přilákání opylovačů. Ve vnějším tvaru, v poměru a velikosti částí dosahují tyčinky nekonečnou rozmanitost. Představují vysoce proměnlivý stavební prvek květu a složku podstatně přispívající k charakteristickému tvaru a jeho estetickému vzezření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyčinka (\"stamen\") je samčí pohlavní orgán semenných rostlin, slouží k produkci pylu. Má dvě části – nitku (filamentum) a prašník (anthera). Někdy je za další část tyčinky považováno i spojidlo (konektiv), tj. tkáň, která je vlastně pokračování nitky a propojuje dva pylové váčky (theca) prašníku.", "tgt_summary": "Une étamine est l'unité de l'appareil reproducteur mâle (l'androcée) chez les plantes à fleurs (ou angiospermes). Cet organe assure avec les carpelles la reproduction. ", "id": 2169156} {"src_title": "Alí", "tgt_title": "Ali ibn Abi Talib", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alí pocházel z rodu Hášimovců, jedné z větví kmene Kurajšovců. Jeho otcem byl Abí Tálib, správce Kaaby v Mekce, matkou Fátima ibn Asad. Jeho rodiče měli dobré vztahy s Muhammadem a navzájem si pomáhali. Kolem roku 610, kdy měl Muhammad první zjevení, byl již Alí jeho blízkým společníkem. Stal se jedním z prvních stoupenců Islámu a pomáhal nepočetné skupině souvěrců v Mekce. Toto období se uzavřelo roku 622, kdy Muhammad prostřednictvím lsti Mekku opustil a přesunul se do Játhribu (dnešní Medina). Hlavním účastníkem této lsti byl Alí, který zastoupil Muhammada v jeho ložnici, zatímco Prorok prchal z města. Za několik dní jej Alí následoval. V Medině pak došlo k posílení rodinných svazků. Alí na základě jednoho z Muhammadových zjevení dostal za ženu jeho dceru Fatimu. Alí se pak v letech 625–632 podílel na rozšiřování Islámu v oblasti Jemenu a vedl obranu muslimské obce proti útokům z Mekky. Účastnil se například bitvy u Uhudu roku 625, bitvy u Hunajnu roku 630, kde osobně bránil Proroka Muhammada.", "section_level": 1}, {"title": "Raný chalífát.", "content": "Když roku 632 Prorok náhle zemřel, nezanechal žádnou zmínku ohledně svého nástupce. Z jeho dětí přežila jediná dcera Fatima, jejímž manželem byl Alí – jeho nárok na vedení obce byl tedy opodstatněný a získal si řadu stoupenců. Soudobé prameny však zmiňují, že Alí byl přímý a udatný, ale také nerozhodný, neobratný a váhavý, což mu neumožnilo využít situaci. Chalífou byl zvolen Abú Bakr a poté Umar ibn al-Chattáb. Obě volby Alí uznal. Při volbě Uthmána chalífou roku 644 se nakonec musel podřídit rozhodnutí většiny tehdejších Prorokových blízkých, neboť se předpokládalo, že budou moci přes Uthmánovu slabost prosazovat své zájmy. Situaci však okamžitě využili Umajjovci k upevnění vlastní moci.", "section_level": 1}, {"title": "Chalífa.", "content": "Roku 656 byl ve svém domě zabit chalífa Uthmán. Původní spiklenci pak využili své dočasné převahy a podařilo se jim prosadit jako čtvrtého chalífu Alího. Jeho volba však záhy narazila na odpor jednak v provinciích, kde byli již pevně usazeni Umajjovci, jednak v jeho vlastním rodě, kde se projevily špatné vztahy s Muhammadovou ženou Ajšou. Opozice, která se rozhodla vystoupit proti Alího chalífátu, měla společnou jedinou věc, a to vyhledání a potrestání Uthmánových vrahů. Tuto zásadní věc se Alímu nepodařilo splnit, a tak ho čekal dlouhý boj.", "section_level": 1}, {"title": "Opozice vlastního rodu.", "content": "Ve vlastním rodě musel Alí čelit třem lidem – Talhovi, az–Zuubajrovi a Prorokově manželce Ajše. Po Uthmánově vraždě se všichni tři nacházeli v Mekce, kde požívali práva azylu. Ještě v průběhu roku 656 se však na velbloudech přesunuli do jižní Mezopotámie, kde se jim podařilo ovládnout Basru. Alí musel kvůli rozjitřeným poměrům opustit Hidžáz, následoval je a podařilo se mu uchytit ve stejné oblasti v Kúfě. V zimě roku 656 pak přitáhl před Basru a snažil se s odpůrci vyjednávat. Jednání však dopadla neúspěšně a došlo k bitvě, která je známá jako „Velbloudí bitva“. Tradiční název má souvislost s Ajšou, která po smrti Talhy a az–Zubajra velela vojsku z hřbetu svého velblouda. Poté, co byla Ajša zajata, se stal Alí vítězem, přičemž ovládl celý Irák. Ajšu pak propustil na svobodu a zajistil jí bezpečný doprovod do Mediny. Toto vítězství mu zároveň zajistilo podporu řady odpadlých provincií. Jediným protivníkem, který stále bojoval, byl Mu ́ávija z rodu Umajjovců, místodržící Sýrie.", "section_level": 2}, {"title": "Boj s Mu'ávijou.", "content": "Mu'ávija, nejvýznamnější člen rodu Umajjovců, byl místodržícím v Sýrii téměř dvacet let. Za tuto dobu zde měl vybudovanou silnou pozici. Roku 656 se prohlásil mstitelem a rozhodl se s Alím bojovat. Alí proti Mu'ávijovi vytáhl roku 657 a jejich vojska se střetla v bitvě u Siffínu. Bitva, která je proslulá zdlouhavým vyjednáváním, by pravděpodobně dopadla v Alího prospěch, ale opět se projevily Alího negativní vlastnosti nerozhodnost a váhavost. Mu ́ávija utrpěl značné ztráty, ale z bitvy se nakonec diplomaticky odpoutal poté, co jeho vojáci v předních řadách nesli na kopích Korán. Náboženští fanatici v Alího armádě pak přestali bojovat, což mělo velký dopad na morálku. Z nerozhodné bitvy pak vzešlo diplomatické jednání, které měli vést zástupci obou zúčastněných stran. Toto jednání mělo přinést smír. Za Mu ́áviju jednal Amr ibn al-Ás, za Alího se zúčastnil Abú Músa al–Ašarí. Amr ibn al-Ás byl lepším vyjednavačem a podařilo se mu prosadit rozhodnutí, že se uskuteční nová volba chalífy, které se nebude účastnit ani Alí, ani Mu'ávija. Toto rozhodnutí se pro Alího stalo nepřijatelným a rozhodl se obnovit boj. Tím porušil dohodu a otevřeně vystoupil proti Mu'ávijovi, čímž ztratil mnoho svých stoupenců, kteří se proti němu vzbouřili. V červenci 658 se mu tyto rebely podařilo porazit a obnovit tak kázeň ve svém táboře. V chalífátu však jeho pozice výrazně oslabila. Mu ́ávija uzavřel mezitím příměří s Byzantskou říší a získal pod svou kontrolu Egypt a v červenci 660 se v Jeruzalémě nechal prohlásit chalífou. K dalšímu boji však již nedošlo, protože 28. ledna 661 byl Alí zavražděn v mešitě v Kúfě členem sekty Cháridžovců.", "section_level": 2}, {"title": "Další rozštěpení muslimské obce – Cháridža.", "content": "V průběhu bitvy u Siffínu roku 657 došlo k zásadní rozepři. Poté, co Alí kvůli použití knih Koránu přímo v bitvě boj zastavil a začal vyjednávat s Mu ́ávijou, se část jeho vojska vzbouřila. Jejich mluvčí tvrdili, že rozhodnutí nedá diplomatické jednání, ale pouze samotný Bůh a bojiště. Žádali proto odvolání jednání s Mu ́ávijou a obnovení boje. Alí jim nevyhověl, a proto vzbouřenci odtáhli a utábořili se nedaleko Kúfy. Tato vzpoura tak dala vznik sektě, která dostala jméno Cháridža (odlučující se, odpadlická). Tito lidé se zřekli Alího a prohlásili, že hlavou muslimské obce se může stát kterýkoliv pravověrný muslim, což bylo také jediné, čím se od dosavadních dvou proudů Islámu lišili. Zvolili si proto vlastního chalífu a začali šířit svou tezi. Cháridžovci používali v těchto letech hlavně násilí, napadali široké okolí Kúfy a po Alího zásahu, kdy je roku 658 porazil, se rozptýlili po celém Iráku a nadále vyvolávali nepokoje. Roku 661 pak zavraždili i samotného chalífu Alího.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky Alího smrti.", "content": "Alího smrtí skončilo období tzv. volených chalífů a začala éra Umajjovců. Mu ́ávija se po rezignaci Alího syna Hasana v létě 661 stal definitivně chalífou. Ti, kdož věřili v následnictví Alího (šíité) a jeho potomků, museli přejít do ilegality. Dále došlo k posunu centra chalífátu směrem na sever. Již Alí sídlil v irácké Kúfě, která je dnes posvátným místem šíitů, naproti tomu Umajjovci přesídlili do Damašku, a Medína tak ztratila svůj rozhodující vliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alí ibn Abí Tálib (okolo roku 599 Mekka – 28. leden 661 Kúfa) čtvrtý volený chalífa v letech 656–661. Byl bratrancem a zároveň zetěm Mohamedovým, protože si vzal za manželku jeho dceru Fátimu. Jeho vláda uzavírá období volených chalífů a zároveň vede k trvalému rozštěpení muslimské obce na sunnity a šíity.", "tgt_summary": "Abū al-H̩asan 'Ali ibn Abi T̩alib (vers 600-661) (en, en persan : ), souvent désigné simplement par son prénom Ali (ʾAlī), est le cousin du prophète de l'islam Mahomet et fils d'Abû Tâlib, oncle de Mahomet qui l'a élevé et protégé comme son propre fils après la mort de son grand-père Abd al-Muttalib. Ali est né vers 600, à La Mecque (actuelle Arabie saoudite), une dizaine d'années avant le début de la mission prophétique de Mahomet. Il a été à la fois le protégé, le cousin, le disciple et le gendre de Mahomet en épousant en 622 sa fille Fatima Zahra, née de sa première épouse Khadija bint Khuwaylid. ", "id": 1007592} {"src_title": "Jižní Súdán", "tgt_title": "Soudan du Sud", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo Súdán pochází z arabštiny ze slovního spojení „bilád as-súdán“, které znamená „země černochů“. Vedle označení Jižní Súdán byly navrženy další alternativy, například Kuš, podle země z biblických dob, jež se měla přibližně v této oblasti nacházet, případně Nový Súdán, Nilská republika, Ekvátorie či Džuwama. V únoru 2011 bylo rozhodnuto, že země ponese název Jižní Súdán.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkoloniální období.", "content": "Na území dnešní Súdánské i Jihosúdánské republiky existoval před příchodem Britů větší počet nezávislých domorodých kmenů či nepříliš rozsáhlých států, jejichž obyvatelé do těchto míst přišli převážně během 15. až 19. století. V letech 1820–1821 se Egyptu podařilo obsadit severní části súdánského území, avšak ani egyptská správa, ani mahdistický stát existující v letech 1883–1898 nedokázal získat v této oblasti silnější oporu. Vládní moc se vždy omezovala jen na několik opevněných bodů, takže země byla fakticky pod kontrolou zdejších kmenů. Ty na druhou stranu trpěly častými nájezdy otrokářů ze severu. V souvislosti s britským dobýváním Súdánu došlo na území Jižního Súdánu ke konfrontaci francouzské expedice a britských sil známé jako Fašodská krize. Tento incident byl vyvrcholením delšího britsko–francouzského soupeření ve východních částech Afriky – jednalo se zejména o zajištění pro Egypt důležitého údolí řeky Nilu tak, aby žádná z koloniálních velmocí nemohla narušit britské zájmy. Přes vyostřený průběh nakonec celá situace skončila stažením francouzských jednotek z jihosúdánského území a potvrzením britské nadvlády v této oblasti. V březnu 1899 byla poté podepsána dohoda, na základě níž si Britové a Francouzi rozdělili sféry zájmu podél linie řek Kongo a Nil. Francouzi ovšem nebyli jediní, kdo se snažil získat jihosúdánské oblasti pod svůj vliv – část jihosúdánského území známou jako Enkláva Lado prohlásili za svou v roce 1892 Belgičané a připojili ji k Belgickému Kongu. Na základě belgicko-britské dohody z roku 1896 však připadlo toto území v roce 1910 rovněž Britům, čímž byla jejich dominance v oblasti zpečetěna.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "Roku 1899 byla vyhlášena společná anglo-egyptská správa Súdánu, přičemž Britové si v rámci rozdělení moci podrželi rozhodující vliv. Rovněž vyšší správní posty zastávali pouze britští úředníci. Súdán byl kvůli náboženským i etnickým rozdílům (na severu žila převážně muslimská a arabská populace, na jihu naopak převažovali animisté a křesťané s africkým původem) rozdělen na jih a sever. V jižních oblastech se na rozdíl od arabského severu prosadila jako úřední jazyk angličtina. Zatímco severní Súdán se podařilo rychle dostat pod kontrolu, v jižních částech odboj trval déle, což se projevilo i v nedostatku prostředků na modernizaci, protože ty byly vydávány na udržení pořádku a potlačení odporu zdejšího obyvatelstva. Od počátku 20. století se začal v Súdánu silně rozvíjet nacionalismus, jenž zapustil kořeny zejména v prostředí nové súdánské elity, která již získala vzdělání západního typu. Po neúspěšném povstání roku 1924 vedeném těmito špičkami súdánské společnosti se britská správa pokusila v následujících letech připravit Súdánce na samostatnou vládu, takže byla vytvořena poradní rada s působností pro severosúdánskou kolonii. Súdánští nacionalisté však stále více tlačili na vládu Velké Británie, aby byl tento poradní sbor přeměněn na legislativní shromáždění, které by mělo ve své kompetenci i jihosúdánské oblasti, čímž by se tyto dva správní celky – severní a jižní Súdán – sjednotily. K tomu roku 1947 také došlo. Na Džubské konferenci, uspořádané téhož roku, byli představitelé Jižního Súdánu o tomto vývoji informováni bez možnosti jakéhokoliv zvrácení britsko–súdánské dohody. Zároveň britská vláda vybrala 13 jihosúdánských zástupců, kteří byli donuceni připojit se k nově vzniklému súdánskému legislativnímu orgánu. Vzhledem k tomu, že úředním jazykem užívaným při jeho zasedáních byla nadále pouze arabština, byla možnost politické participace pro anglicky mluvící zastupitele jižních oblastí silně omezena, což pouze zvyšovalo napětí mezi jižními a severními společenskými elitami.", "section_level": 2}, {"title": "Súdánská nadvláda.", "content": "Súdán vyhlásil oficiálně nezávislost 1. prosince 1956. Súdánský politický život však nedosáhl dostatečného vývoje, aby se poměrně nedávno ustavené demokratické zřízení mohlo úspěšně udržet – politické strany nebyly dostačujícím způsobem organizovány a většinou se zakládaly na nejistých politických spojenectvích. Rozhodujícím měřítkem byl osobní zájem a příslušnost k náboženským frakcím. Nespokojenost a deziluze umožnily úspěšné provedení puče, kterým se roku 1958 dostal k moci vrchní velitel súdánské armády Ibrahím Abbúd, ten byl ovšem roku 1964 opět svržen a došlo k nastolení demokratické vlády. Nedostatky předešlého demokratického systému se projevily i tentokrát, takže v roce 1969 byl zorganizován nový puč pod vedením Džafara Muhammada an-Numairího, politika inklinujícího k socialismu. I ten musel čelit několika pokusům o převrat a aby si naklonil v 80. letech zastánce islámského fundamentalismu, především Muslimského bratrstva, zavedl k září 1983 řadu legislativních opatření majících za cíl upravit súdánský zákoník v souladu s islámským právem šaríou. Roku 1985 byl svržen dalším ozbrojeným převratem a o rok později se konaly nové volby. Ani nový demokratický režim nevydržel příliš dlouho – puč roku 1989 vynesl k moci militantní islamisty pod vedením Umara al-Bašíra, který Súdánu vládl do dubna 2019, kdy byl svržen armádou. Ještě před vyhlášením nezávislosti odmítla súdánská politická reprezentace splnit dříve garantovaný slib na vytvoření federálního správního systému. Odpor k tomuto kroku vedl k vytvoření prvního jihosúdánského ozbrojeného odporu, který započal 18. srpna 1955, když se vzbouřila skupina vojáků z jižních oblastí dislokovaných ve městě Toritu. Ačkoliv byla tato rebelie rychle potlačena, části vojáků se podařilo uprchnout a vytvořit povstalecké hnutí, které se se súdánskou vládou pustilo do sedmnáctileté občanské války. Dlouhý konflikt znamenal vyhnání velkého množství lidí z jejich domovů a vedl k tíživému zpomalení politického a ekonomického rozvoje v zemi. Až za vlády Numajrího, který potřeboval stabilizovat svou moc po nepodařeném komunistickém puči z roku 1971, bylo dosaženo dohody a 27. února 1972 byla v Addis Abebě podepsána smlouva zaručující jižním oblastem autonomii. Ačkoliv se s pomocí jihosúdánských skupin podařilo Numajrímu udržet se u moci, dohodu z Addis Abeby nepodporovaly v rámci súdánské politiky ani sekularistické, ani náboženské politické strany. Další olej do ohně představovalo objevení ropných zásob v jižních oblastech na konci 70. let. Proti dohodě o autonomii se postavila značná část súdánského politického spektra a Numajrí, aby si vládu nadále udržel, vyšel těmto skupinám vstříc a vedle upravení zákoníku zrušil roku 1983 autonomní uspořádání jihu, zavedl zde znovu arabštinu na úkor angličtiny a převedl pravomoci nad jihosúdánskými vojenskými silami pod přímou kontrolu centrální vlády. Tato opatření vyprovokovala novou občanskou válkou mezi severem a jižními povstalci, mezi nimiž získala významné postavení zejména Súdánská lidově osvobozenecká armáda (popřípadě Súdánské lidově osvobozenecké hnutí, SPLM) vedená plukovníkem Johnem Garangem. Po dlouhou dobu však společný postup jihosúdánských povstaleckých skupin nebyl pro soupeření a boje mezi sebou možný, k dohodě mezi různými frakcemi či k likvidaci případných konkurentů došlo až v polovině 90. let. Po celá 90. léta a na počátku 21. století pokračovala snaha některých súdánských sousedů o zprostředkování příměří vedoucího ke spravedlivému rozdělení zdrojů, politického zastoupení a uspokojivému vyřešení vztahu státu a náboženství. Konečné dohody bylo dosaženo až roku 2005, na základě níž občanská válka oficiálně skončila. Od jejího započetí roku 1983 bylo zabito více než 2 miliony lidí a dalších 4 až 5,5 milionu bylo nuceno opustit své domovy.", "section_level": 2}, {"title": "Nová autonomie a nezávislost.", "content": "Na základě mírové smlouvy z roku 2005 přijala súdánská vláda novou ústavu, v rámci níž byla pro Jižní Súdán ustanovena autonomní vláda. Zároveň obě strany došly k dohodě co se týče rozdělení křesel v parlamentu i pozic v úřadech, rovněž došlo k rozdělení zisků z těžby ropy, kterou Súdán začal exportovat roku 1999. Šest let po přijetí mírové smlouvy mělo dojít v Jižním Súdánu k uspořádání referenda o nezávislosti, podobným způsobem se mělo vyřešit i právo na spornou oblast Abyei. Vedle Jižního Súdánu bylo přiznáno zvláštní správní postavení i dvěma oblastem pod kontrolou Súdánu – Jižnímu Kordofánu a Modrému Nilu. Al-Bašír si po změně ústavy roku 2005 podržel titul prezidenta a John Garang se stal prvním súdánským viceprezidentem. O tři týdny později však Garang zemřel během havárie vrtulníku. V pozici viceprezidenta jej nahradil jeho zástupce Salva Kiir Mayardit. Nová jihosúdánská vláda se musela od svého vzniku vypořádat s řadou problémů, předně s přílivem tisíců uprchlíků, kteří se po skončení bojů vraceli do země. I přes pomoc OSN a neziskových organizací způsobil jejich příchod pro zemi silnou zátěž, takže je stále závislá na potravinové pomoci ze zahraničí. Vedle dodávek jídla spočívá mezinárodní pomoc především v budování infrastruktury. Po uspořádání sčítání lidu se roku 2010 konaly volby. Ačkoliv proběhly víceméně poklidně, v mnoha oblastech nebyly provedeny zcela korektně. Na základě výsledků vyhrálo velkou část křesel Súdánské lidově osvobozenecké hnutí v čele se Salva Kiirem Mayarditem. Jak stanovila mírová smlouva, 15. ledna 2011 se konalo referendum kvůli rozhodnutí o osamostatnění Jižního Súdánu. Samostatnost podpořilo téměř 98 % registrovaných voličů. Výsledek referenda byl přijat súdánskou vládou, načež 9. července 2011 vznikla nová Jihosúdánská republika, která byla záhy uznána řadou zahraničních vlád. V oblasti mezinárodních vztahů nadále zůstávají nevyřešené některé spory se Súdánem, například oblast Abyei, která je nyní spravována společně oběma zeměmi a pořádek v ní udržují etiopské mírové jednotky. V zemi také přetrvávají ozbrojené boje mezi vládou a dalšími původními povstaleckými skupinami, jejichž členové protestují proti přílišnému vlivu SPLM v zemi a proti prodloužení mandátu prezidenta Kiira. Dochází též k etnickému násilí a nejsou vyřešeny spory se Súdánem ohledně rozdělení příjmů z ropy. Mezi oběma státy probíhají též pohraniční boje kvůli sporům o některá území bohatá na ropu. Rovněž narůstají etnické konflikty, především mezi ve vládě převládajícími Dinky a povstaleckými Nuery.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "V červenci 2013 president Kiir (původem Dinka) propustil viceprezidenta Rieka Machara (pocházejícího z nuerského etnika), původně politický konflikt následně přerostl v ozbrojené etnické srážky a prezident Kiir obvinil svého bývalého kolegu z pokusu o převrat. Zahraniční vojáci začali evakuovat občany svých zemí z jihosúdánského území. Na konci roku 2013 vypukla v Jižním Súdánu občanská válka mezi etniky Dinků a Nuerů, která si doposud vyžádala na 300 000 obětí. Po více než dvaceti letech války za nezávislost je Jižní Súdán jednou z nejméně rozvinutých zemí světa. V roce 2014 byl označen za nejméně stabilní stát na světě. Situaci ještě zhoršují časté přírodní katastrofy, kmenové konflikty i přetrvávající ozbrojené konflikty. Na počátku roku 2017 zemi zasáhl hladomor, který potvrdila vláda Jižního Súdánu spolu s OSN.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Jižní Súdán je vnitrozemský stát v severovýchodní Africe rozkládající se na 644 329 km. Na severu sousedí se Súdánem, na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo. Své západní hranice sdílí se Středoafrickou republikou. Na jihosúdánském území dominují rozlehlé planiny a náhorní plošiny, protkané množstvím řek. Tyto řeky ve většině případů protékají zemí z jihu na sever, aby se poté připojily k Bílému Nilu, který protíná celé jihosúdánské území. Z dalších řek jsou významné zejména Bahr el-Ghazal, vtékající do Bílého Nilu ze západu, a Sobat, pramenící v Etiopii a připojující se k Bílému Nilu z východu. Centrálním oblastem dominuje rozsáhlá bažinatá oblast zvaná Sudd. Horských masivů je v Jižním Súdánu několik – mezi rozvodím řek Kongo a Nil a jihosúdánskými pláněmi leží pohoří Džabal Hadíd, na hranici s Ugandou se nacházejí horské hřebeny zvané Imatong, Didinga a Dongotona, jejichž vrcholy přesahují výšku 3 000 metrů nad mořem. Nejvyšší horou je Kinyeti, nacházející se v Imatongských horách a čítající 3 187 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Převládá zde tropické klima se střídajícími se obdobími dešťů a sucha. Velké množství srážek spadne většinou od dubna do prosince, ve zbylých měsících nadchází sucho. Intenzita a pravidelnost těchto srážek také závisí na nadmořské výšce. Průměrná teplota dosahuje 20–25 °C, na severu však může vystoupat až na 35–40 °C, v odlehlejších oblastech mimo sever a střed jsou teploty naopak nižší a pohybují se kolem 15–25 °C. Srážky na většině jihosúdánského území činí zhruba 750–1000 mm ročně, na západě mohou srážky vystoupat až na 1500 mm, naopak na východě nepřesáhnou 750 mm, na nejzazším jihovýchodě nenaprší více jak 500 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Dle prozatímní ústavy, jež vstoupila v platnost 9. července 2011, má Jižní Súdán republikánské státní zřízení. Představitelem výkonné moci a hlavou státu i vlády je prezident volený na čtyři roky, který zároveň jmenuje viceprezidenta. Od získání nezávislosti roku 2011 je prezidentem Salva Kiir Mayardit. Zákonodárnou moc zastupuje dvoukomorový parlament, tvořený Národním zákonodárným shromážděním a Radou států. Po vyhlášení nezávislosti utvořili zákonodárné shromáždění členové předchozího legislativního orgánu, Zákonodárného shromáždění Jižního Súdánu, a jihosúdánští zastupitelé v Súdánském národním shromáždění. Většina jeho příslušníků byla volena přímou volbou, zbytek byl voliči vybírali ze zvláštního seznamu, aby bylo zaručeno zastoupení žen a dalších skupin. V Národním zákonodárném shromáždění zasedá 332 zástupců, zatímco Rada států má 50 členů. Délka jejich mandátu činí 4 roky. Dominantní postavení na politické scéně má Súdánské lidově osvobozenecké hnutí, které v parlamentu drží 251 míst, a jeho odnož Súdánské lidově osvobozenecké hnutí – demokratická změna. Mezi další strany patří například Strana národního kongresu, Strana afrického kongresu, Jihosúdánské demokratické fórum a další. Hlavní soudní autoritou je Nejvyšší soud, v zemi existují i odvolací soudy, vyšší soudy a městské soudy. Dle konstituce má být soudní moc nezávislá na moci zákonodárné a výkonné. Human Rights Watch uvádí, že jihosúdánská vláda není schopná účinně chránit své občany před násilím – ozbrojené složky státu se v roce 2011 dokonce podílely na porušování lidských práv civilního obyvatelstva. V zemi je malý počet policistů, prokurátorů i soudců, což spolu s absencí jakéhokoliv tréninku pořádkových služeb vede k jejich nedostatečnému fungování a neschopnosti zajistit účinnost justičního systému. Mnoho lidí se stává obětí bojů o zdroje (především půdu a dobytek) mezi různými komunitami, jen v období od ledna do srpna 2011 bylo v těchto střetech zabito přes 2 600 lidí. Rovněž dominance SPLM v politickém životě země je opozičními stranami silně kritizována. Stále probíhají boje mezi povstaleckými milicemi a armádou, které propukly po volbách v dubnu 2010, jejichž výsledky některé politické skupiny Jižního Súdánu odmítly. Prezident Kiir nabídl amnestii těm rebelům, kteří složí zbraně, načež se několik ozbrojených skupin dohodlo s vládou na uzavření příměří. Přesto nadále v zemi operují rozličné druhy povstaleckých skupin. Boje mezi nimi a jihosúdánskou armádou, vzešlou z původní Súdánské lidově osvobozenecké armády, si taktéž vyžádaly smrt několika tisíců lidí. Na zvládnutí situace vyslala OSN do Jižního Súdánu na 7 000 vojenských příslušníků mírových sborů.", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené složky.", "content": "Jihosúdánské ozbrojené síly čítaly k roku 2011 kolem 180 000 vojáků. Většina z nich byli příslušníci bývalých povstaleckých skupin a milicí. Opakovaná zpoždění v platbě žoldu vedou k častým nepokojům ze strany vojáků. Od dubna 2011 funguje v zemi vojenská služba, aby se zabránilo ozbrojeným skupinám rekrutovat do svých řad mladé muže v bojeschopném věku. K roku 2008 bylo již také do Jižního Súdánu dovezeno 67 tanků T-72, půl roku před nezávislostí ohlásil prezident Kiir rovněž vznik jihosúdánského letectva. Již v té době měly mít jihosúdánské ozbrojené síly k dispozici 10 vrtulníků Mi-17 a několik neozbrojených transportních letounů. Na ozbrojené složky je vydávána značná část státního rozpočtu – na počátku roku 2011 dosahoval tento podíl zhruba 40 %. Jihosúdánská armáda a další ozbrojené složky státu nedokázaly dle Human Rights Watch a South Sudan News Agency od vyhlášení nezávislosti efektivně chránit životy civilistů. Na jihosúdánském území přetrvávají etnické boje, v zemi také operují protivládní ozbrojené skupiny. Pokračují vojenské provokace ze strany Súdánu, proti nimž se vzhledem k vnitropolitické situaci není jihosúdánská armáda schopná účinně bránit. V zemi je nedostatek policistů, většině z nich chybí základní trénink. V ozbrojených složkách nadále sloužilo ke konci roku 2011 asi 900 dětí, přestože vláda v srpnu 2011 oznámila, že kdokoliv mladší 18 let bude z armády propuštěn.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní systém.", "content": "Na území Jižního Súdánu se nachází celkem 10 států: Střední rovníkový stát, Východní rovníkový stát, Západní rovníkový stát, Jezera, Západní Bahr al-Ghazál, Severní Bahr al-Ghazál, Warrap, Jonglei, Jednota a Horní Nil. Každý ze států spravuje guvernér volený v přímém hlasování. Hlavním městem je Džuba nacházející se ve Středním rovníkovém státě, v níž žije asi 250 000 obyvatel. Do budoucna se plánuje vybudování nového hlavního města Ramcielu, ležícího v geografickém středu země. Mezi další významnější města patří Aweil, Malakál, Yambio, Torit, Wau, Bentiu a Bor.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Ihned od svého vzniku se jihosúdánská republika začala zapojovat do mezinárodních organizací. Dne 14. července 2011 se stalo členem OSN, o několik dní později i Africké unie. Problematickými pro Jižní Súdán zůstávají nevyřešené konflikty a spory se Súdánskou republikou. Stále není rozhodnuta budoucnost regionu Abyei, kde momentálně zajišťují pořádek jednotky etiopské armády. Protože veškerá infrastruktura potřebná k dopravě ropy k přístavům se nachází na súdánském území, Súdán této situace využívá a snaží se na její těžbě obohatit zvyšováním poplatků za využívání ropovodu. Jižní Súdán do budoucna plánuje vybudování ropného potrubí přes keňské území, které by bylo plně ve vlastnictví jihosúdánské vlády. Alternativou je také vést ropné potrubí skrz Etiopii a Džibutsko. Další spor způsobila sama súdánská vláda, když necelé dva týdny po vyhlášení jihosúdánské nezávislosti provedla měnovou reformu. Jižní Súdán přitom do té doby nakoupil velké množství súdánských bankovek, jež hodlal použít, než bude zavedena nová měna zvaná jihosúdánská libra. Miliony súdánských liber nakoupených jihosúdánskou vládou tak ztratily veškerou hodnotu, což vedlo k ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi a vyvolalo obavy ekonomické nestability v regionu. Na pomezí se Středoafrickou republikou probíhají mezi zdejšími kmeny časté krvavé srážky kvůli přístupu k vodě a pastvinám. Rovněž není dořešen spor o Ilemský trojúhelník na jihovýchodě země, spravovaný od koloniálních dob keňskou vládou. Země též přijímá finanční pomoc od Spojených států amerických, které také představují největšího dárce či Číny. Tyto dva státy v současné době spolu soupeří o dominantní politický a ekonomický vliv v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vzhledem k vleklé občanské válce byl vývoj jihosúdánské ekonomiky silně zpomalen a zanedbán. Z těchto důvodů jsou zejména průmysl a infrastruktura do značné míry nevyvinuté. K roku 2012 očekává vláda růst HDP přibližně v hodnotě 7,2 %. Kolem 78 % populace se zabývá samozásobitelským zemědělstvím a chováním domácích zvířat, které jsou závislé na dešťových srážkách. Potenciál Jižního Súdánu skýtá především jeho rozsáhlé nerostné bohatství. Vedle velkých zásob ropy, z jejíž těžby je hrazeno 98 % státního rozpočtu a která je dodávána dvěma ropovody na sever do Súdánu ke zpracování v tamějších rafinériích, se zde nacházejí i ložiska uranu, mramoru, slídy, zlata, diamantů, železné rudy, mědi, chromu, zinku, wolframu a stříbra. Nejvýznamnějším obchodním partnerem zůstává Súdán, na němž je jeho bývalá součást závislá v dodávkách zboží, služeb i kapitálu. Vzhledem ke stávající nestabilní potravinové produkci a nerozvinuté průmyslové výrobě v zemi musí Jižní Súdán dovážet většinu potravin, strojů, vozidel a dalších výrobků. Vedle ropy se na exportu v menším měřítku podílí vývoz dobytka a arabské gumy. Funkci národní banky státu zastává Centrální banka Jižního Súdánu. Měnou je jihosúdánská libra, přičemž k dubnu 2011 dosahovala inflace 8,6 %.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Velmi úrodná půda a velké množství vodních zdrojů činí z Jižního Súdánu jednu z nejúrodnějších oblastí v Africe. Zemědělství většinou není mechanizované, ačkoliv stroje se v některých oblastech, především na severu země, začínají postupně zavádět. Nejvýznamnější plodinou Jižního Súdánu je čirok. Dále se pěstuje kukuřice, rýže, proso, pšenice, cukrová třtina, mango, arabská guma, papája, banány, sladké brambory, bavlna, sezam, maniok a fazole. Hlavní tržní plodinou jsou pak oříšky. V zemi rostou také mahagonové stromy a druh akácie zvaný sant. Chovají se ovce a dobytek, jehož je v Jižním Súdánu kolem 5–10 milionů kusů. Rozšířené je i rybářství, většina úlovku je však zkonzumována na místě, na rozvoj rybářského průmyslu a na případný export rybích výrobků není v zemi dostatečná infrastruktura.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový sektor je velice omezený – vedle občanské války komplikovaly jeho rozvoj i nedostatek kvalifikované pracovní síly a surovin. V současnosti funguje v Jižním Súdánu výroba piva, nealkoholických nápojů, cukru a potravinových výrobků. Nedostatky zejména v infrastruktuře umožňují význačný rozvoj stavebního průmyslu. Zařízení na zpracování ropy dosud chybí, tuto roli obstarávají podniky na súdánském území.", "section_level": 2}, {"title": "Služby a cestovní ruch.", "content": "Teprve pozvolna vznikající a rostoucí odvětví služeb se skládá především ze zaměstnanců vlády a menších podniků, například restaurací a obchodů, které se v zemi začaly otevírat po podepsání mírové dohody roku 2005. Početná stáda divokých zvířat, rozsáhlé rezervace a nádherné scenerie umožňují do budoucna rozvoj turistiky. Vláda se v tomto ohledu snaží podporovat rozvoj pohostinství a hotelnictví, který je pro úspěšnou expanzi tohoto odvětví velmi žádoucí. Vedle centrální banky v zemi působí několik zahraničních bank, přesto má však pouze 1 % jihosúdánských domácností otevřen bankovní účet.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "V zemi je na 4 000 až 5 000 km hlavních silnic, z toho zpevněných je pouze kolem 50 až 60 km. V podobném stavu se nachází také železnice, jejíž délka v zemi dosahuje dle odhadů z roku 2010 asi 236 km a sestává ze spojení města Wau se súdánskou hranicí. Jak železnice tak silnice byly ke stejnému období neudržované a v katastrofálním stavu, až téhož roku byla obnovena železniční doprava. Často užívaná je lodní doprava, zejména po Bílém Nilu a řece Bahr el-Ghazal. Významnými přístavy jsou Džuba, Bor a Malakál. Zároveň se v zemi nachází celkem 24 letišť, z nichž jsou dvě zpevněná. V roce 2009 vlastnilo zhruba 15 % domácností telefon, z toho 59 % ve městech a 8 % na vesnici. Pevné linky nejsou zavedené, v okolí významnějších měst nicméně fungují mobilní operátoři. Televizní vysílání je kontrolováno vládou, ale v zemi funguje několik soukromých radiostanic. Je k dispozici i omezená škála zahraničních radiových vysílání. V mnoha městech je zaveden i internet. Bílý Nil má sice dostatečný průtok vody na výrobu elektrického proudu, nicméně vodní elektrárny v zemi zatím neexistují. Namísto nich se užívají nákladné dieselové generátory.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Dle odhadů na červenec 2012 žije v Jižním Súdánu 10 625 176 obyvatel. Existují zde rozličné etnické skupiny, především Dinkové (zhruba 40 % populace) a Nuerové (20 %), dále pak Kakwové, Bariové, Azandové, Šilukové, Anuakové a další. Celkem se v Jižním Súdánu nachází zhruba 200 etnik. Úředními jazyky jsou angličtina a arabština, ačkoliv angličtina je mnohem více preferována. Dle ústavy z roku 2011 je anglický jazyk užíván nejen na vládních úřadech, ale také na všech stupních školství. Arabština se tak používá spíše v rámci zdejší malé arabské komunity. Domorodé jazyky patří nejčastěji původem buď k nilskosaharaské (těmi mluví například Dinkové, Nuerové, Šilukové, Bariové a Anywové) nebo nigerskokonžské jazykové rodině (Azandové a další). Jižní Súdán má velmi mladou populaci – 44,4 % lidí je mladších patnácti let, 53 % je věku od 15 do 65 let a pouze 2,6 % je starších 65 let. K roku 2011 žilo kolem 82 % obyvatelstva na venkově. Vedle malé míry urbanizace má Jižní Súdán rovněž nízkou hustotu osídlení, s pouhými 13 obyvateli na km. Roku 2009 mělo pouze 55 % populace přístup k nezávadné pitné vodě, ve stejném období nemělo 80 % obyvatel k dispozici žádná hygienická zařízení. Na 51 % jihosúdánců žilo v roce 2010 pod hranicí chudoby. Jižní Súdán má jedno z nejhorších zdravotnictví na světě. V roce 2004 byli v zemi jen tři lékaři se třemi vlastními nemocnicemi; v některých oblastech byl jen jeden lékař na každých 500 000 lidí. Celkem působilo k roku 2005 v Jižním Súdánu jen asi 80 lékařů a 600 zdravotních sester. Vyskytuje se zde i řada nemocí, například různé druhy průjmů, žloutenka typu A a E, tyfus, malárie, horečka dengue, spavá nemoc, schistosomóza, meningitida a vzteklina. Kolem 3,1 % populace bylo dle odhadů z roku 2009 nakaženo virem HIV. Úmrtnost novorozenců činila v roce 2006 zhruba 102 dětí na 1 000 porodů, ve stejném období zemřelo při porodu 2 054 matek na 100 000 úspěšných porodů. Miliony obyvatel neměly v roce 2011 žádný přístup k zdravotní péči, vzdělání, potravinám i vodě. Podle vládních odhadů bylo 47 % populace podvyživeno. Ženy jsou nuceny uzavírat sňatky v nízkém věku či bez jejich svolení, dívky se často užívají k placení dluhů, přetrvávají rozličné formy domácího násilí. Velké množství lidí trpí přetrvávajícími etnickými srážkami, které zahrnují krádeže dobytka a únosy žen a dětí. Přes opakovaná ujištění vlády, že budou podniknuty kroky k nalezení viníků, nebyl ale podniknut žádný pokrok ve vyšetřování a nikdo zatím nebyl zadržen. Rovněž osud zhruba 500 000 Jihosúdánců dosud žijících na území Súdánu zůstává nejistý, neboť Jižní Súdán není prozatím schopen účinně zorganizovat jejich odvoz, ačkoliv podle plánů by měla být většina těchto lidí převezena na jihosúdánské území do dubna 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "V Jižním Súdánu převažuje co do náboženství zejména křesťanství následované animismem a islámem. Křesťanskou víru vyznává více než 60 % obyvatel. Nejrozšířenějšími církvemi jsou Episkopální církev Súdánu, Římskokatolická církev a anglikáni. Křesťanství v oblasti rozšířili především britští misionáři, a to zejména v období britské nadvlády nad Súdánem. Přesto jsou křesťanské rituály v Jižním Súdánu odlišné od těch na Západě. Dále zhruba 20 % populace jsou animisté a 10 % muslimové. V případě animistů má každé etnikum vlastní náboženství. Společnými rysy je většinou existence nějaké vyšší bytosti či božstva, většinou se jedná o formu boha–stvořitele. Podle těchto náboženství je svět rozdělen na pozemkou a nebeskou část, jinak řečeno viditelnou a neviditelnou. Nebeský svět je obýván duchovními bytostmi, které lze využívat ke komunikaci s nejvyšším božstvem. V případě skupin, které jsou nilotského původu, tuto funkci plní duše jejich předků.", "section_level": 2}, {"title": "Gramotnost.", "content": "Jižní Súdán je zemí s druhou nejnižší gramotností na světě (po Burkina Faso). Podle CIA World Factbook a údajů z roku 2003 je v zemi gramotných 40 % mužů a pouze 16 % žen, tedy 27 % v průměru. V (severním) Súdánu jsou tyto statistiky skokově mnohem vyšší – 71 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Staré kulturní návyky a sociální zvyklosti obyvatel byly ve velké míře narušeny modernizací, rozvojem infrastruktury, rozsáhlejšími možnostmi sociální a hospodářské mobility i dlouhým vojenským konfliktem. Přesto stále množství zvyků a tradic přežívá dodnes. Významné okamžiky života jedince jako je narození, puberta, manželství a další bývají oslavovaný různými rituály a ceremoniemi. Často při těchto obřadech získává Jihosúdánec tetování či jsou mu vyřezány jizvy. Ve zdejším negramotném prostředí je rovněž velmi důležitá ústní tradice, pomocí níž se předává historie, mýty a zvyklosti. U některých etnik se praktikuje polygamie jakožto zákonná možnost získávání rozsáhlejších kontaktů a případné podpory. Většinou se u jedince bere v potaz patrilinearita, tedy dědictví v otcovské linii, ačkoliv se praktiky jednotlivých etnických skupin od sebe liší. Historicky existovaly u převážné části populace společenské třídy. Obvyklé jsou šaty západního stylu, na vesnicích se někdy užívá i tradiční oblečení. Kuchyně Jižního Súdánu je založená na pokrmech z čiroku nebo prosa, doplněná čerstvým ovocem, zeleninou nebo luštěninami. V závislosti na prostředí je strava doplňována rybami, případně masem a mlékem. K masu a zelenině se podává oříšková pasta. Z jihosúdánských pokrmů je obvyklá \"kisra\", chlebová placka, dále kaše z čiroku zvaná \"asida\" podávaná s masem a zeleninou, případně \"ful\", bob rozmačkaný do kaše doplněný kořením a dalšími přísadami. V rukodělné výrobě mají přední místo příslušníci etnika Azande, kteří si v dřívějších dobách díky dobře propracovaným nástrojům a zbraním dokázali udržet dominantní postavení mezi svými sousedy. Členové této etnické skupiny jsou dodnes známí pro své železné, hliněné či dřevěné výrobky. Moderní jihosúdánští umělci se realizují například v malbě. Hudba tvoří integrální součást jihosúdánského života, často jsou rituály doplněny hrou na různé druhy hudebních nástrojů, rovněž také zpěvem a tancem. Svoje místo mají v jihosúdánské společnosti i moderní hudební styly, do velké míry zejména hip hop a reggae. Oblíbenými sporty jsou wrestling, fotbal a basketbal. Známými hráči basketbalu pocházejícími z Jižního Súdánu jsou například Manute Bol a Luol Deng.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a věda.", "content": "Před vyhlášením nezávislosti Súdánu spočívala výuka obyvatelstva především na snahách křesťanských misionářů, protože britská vláda zde nevybudovala dostatečnou síť vzdělávacích institucí. Po neúspěšném pokusu arabizovat jihosúdánské školství nechala súdánská vláda školy na jihu v roce 1962 zavřít. Vzdělávání mladé generace se nejprve ujaly povstalecké organizace a poté UNICEF, konstantním problémem však byl vždy nedostatek prostředků. Společně s probíhajícím ozbrojeným bojem tak mělo jen málo Jihosúdánců příležitost získat vzdělání. V důsledku toho bylo v roce 2009 pouze 27 % populace starší 15 let gramotné, přičemž u mužů činil podíl 40 %, zatímco u žen jen 16 %. Na základní školy se ve stejném roce přihlásilo zhruba 48 % dětí odpovídajícího věku, zejména u dívek zůstává ale pravidelná docházka problémem, protože musí například kvůli uzavírání předčasných manželských svazků školu opustit. Dodnes chybí dostatek budov i kvalifikovaných učitelů. Od roku 2012 se na podporu vzdělávání přímo na místě soustředí i čeští zástupci z humanitární organizace Člověk v tísni. V zemi oficiálně existují i instituce nabízející vyšší vzdělání. Mezi ně patří Džubská univerzita v hlavním městě, Bahr el-Ghazálská univerzita ve Wau a Univerzita Horního Nilu v Malakálu. Kvůli občanské válce však byly přesunuty na sever a v současnosti probíhá snaha o jejich znovuotevření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jižní Súdán (), formálně Jihosúdánská republika (), je stát v severovýchodní Africe. Osou státu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy. Nejvyšší horou je Kinyeti nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států s celkovou rozlohou 644 329 km. Dle odhadů zde žilo v roce 2012 kolem 10 625 176 obyvatel převážně křesťanského a animistického vyznání. Jeho hlavním a současně největším městem je Džuba. Jižní Súdán sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo a na západě se Středoafrickou republikou. Na severu sousedí se Súdánem. Úředním jazykem je angličtina. Jižní Súdán je nejnovějším vzniklým nezávislým státem k roku 2012. ", "tgt_summary": "Le Soudan du Sud, en forme longue la République du Soudan du Sud, en anglais : Republic of South Sudan, est un État souverain situé en Afrique de l'Est, et dont la capitale est Djouba. ", "id": 553212} {"src_title": "Žíhání (metalurgie)", "tgt_title": "Recuit", "src_document": [{"title": "Druhy žíhání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Naměkko (650-720 °C).", "content": "Používá se ke zlepšení obrobitelnosti u ocelí o obsahem uhlíku nad 0,4% (pod 0,4% C se obrobitelnost spíše zhoršuje, výjimku tvoří dílce tvářené zastudena, které se žíhají naměkko i při nízkém obsahu uhlíku.) Žíhání naměkko spočívá v ohřevu oceli na teplotu kolem A, výdrží na této teplotě 3-4hodiny (u legovaných ocelí i více) a pomalém ochlazování v peci. Tento postup má za následek přeměnu laminárního perlitu na perlit zrnitý, a tím zlepšení obrobitelnosti. Žíhání naměkko se provádí také před kalením nadeutektoidních nástrojových ocelí.", "section_level": 2}, {"title": "Ke snížení pnutí (600-630 °C).", "content": "Provádí se za účelem snížení vnitřního pnutí u dílců, které vznikají při předchozím tepelném zpracování, mechanickém zpracování, sváření, nebo tuhnutí odlitku ve formě. Zařazuje se obvykle po normalizačním žíhání, kdy mohou pnutí v dílci dotáhnout až 1/3 meze kluzu. Teplota žíhání je co nejblíže A, nesmí ji však překročit, obvykle se provádí za teplot 600-630°C s výdrží na teplotě 1-10hodin. Ohřev i ochlazování musí být pomalé.", "section_level": 2}, {"title": "Rekrystalizační (550-700 °C).", "content": "Spočívá v ohřevu ocelí tvářených za studena (obsah uhlíku do 0,5%) na teplotu, kdy se odstraní zpevnění vyvolané předchozím tvářením za studena. Při rekrystalizaci se mění vnitřní vazby mezi atomy, nemění se krystalická mřížka. Žíhací teploty mezi 550-700 °C, výdrž na teplotě 1 hodina a více, ochlazení na vzduchu. Používá se jako mezioperační žíhání při tváření za studena především u dílců s nízkým obsahem uhlíku.", "section_level": 2}, {"title": "Homogenizační (1000–1200 °C).", "content": "Slouží k vyrovnání chemických nestejnorodostí (nehomogenity), které vznikají při tuhnutí odlitků nebo ingotů. Žíhací teplota bývá vysoká obvykle 1100–1250 °C, výdrž na teplotě 10–15 hodin, v peci musí být ochranná atmosféra, aby nedocházelo k velkým ztrátám materiálu okujemi. Vlivem vysoké teploty velmi zhrubne zrno austenitu, což má za následek zhoršení vlastností ⇒ nikdy není konečným tepelným zpracováním.", "section_level": 2}, {"title": "Normalizační (750-900 °C).", "content": "Ohřev 30-50 °C nad A do oblasti austenitu, dostatečně dlouhá doba na této teplotě a ochlazování na klidném vzduchu. Slouží k odstranění nerovnosti struktury vzniklé předchozím zpracováním (výkovky, odlitky). Dochází ke zjemnění zrn austenitu a tím ke zlepšení mechanických vlastností, proto se používá u všech ocelí 12-16.", "section_level": 2}, {"title": "Izotermické.", "content": "Spočívá v austenizaci, následném rychlém ochlazení na teplotu 600-700 °C, za dobu aby se provedla přeměna zrn austenitu na ferit a perlit. Po skončení přeměny se ochlazuje libovolnou rychlostí na normální teplotu. Používá se někdy místo normalizačního žíhání nebo ke zlepšení obrobitelnosti. Někdy je ale kroků víc než 3, tento postup se nazývá žíhací program.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žíhání je druh tepelného zpracování kovů prováděné za účelem zlepšení některých vlastností jako je povrchová tvrdost a odstranění účinků některých operací (kalení, tváření). Provádí se zahřátím na „žíhací teplotu“ (500–1200 °C) a následným ochlazením na volném vzduchu nebo v hale při teplotě cca 20 °C.", "tgt_summary": "Le recuit d'une pièce métallique ou d'un matériau est un procédé correspondant à un cycle de chauffage. Celui-ci consiste en une étape de montée graduelle en température suivie d'un refroidissement contrôlé. Cette procédure, courante en sciences des matériaux, permet de modifier les caractéristiques physiques du métal ou du matériau étudié. Cette action est particulièrement employée pour faciliter la relaxation des contraintes pouvant s'accumuler au cœur de la matière, sous l'effet de contraintes mécaniques ou thermiques, intervenant dans les étapes de synthèse et de mise en forme des matériaux. À l'occasion d'un recuit, les grains (mono-cristaux) de matière se reforment et retrouvent en quelque sorte, leur « état d'équilibre ». ", "id": 1722528} {"src_title": "Týrání zvířat", "tgt_title": "Cruauté envers les animaux", "src_document": [{"title": "Ochrana zvířat ve světě.", "content": "Mnoho států po celém světě má ve své legislativě zakomponovány prvky chránící zvířata a zamezující jejích týrání. V USA je to například \"Cruelty to Animals Acts in the United States (2001)\", v Kanadě \"Animal Protection Laws of the USA & Canada (Third Edition)\" či \"Cruelty to Animals Acts\" ve Velké Británie, jehož základy byly položeny již v roce 1835 a postupně procházel novelizací. Obecně jsou zvířatům přisuzovány práva, že chovatel je povinen poskytovat jídlo, vodu, léčbu a že zvířata nesmějí být bezdůvodně vystavována bolesti či usmrcována bolestivým způsobem (či usmrcována vůbec vyjma povolených výjimek). Ve mnoha státech existují výjimky v závislosti na kulturní tradici země, takže za týrání zvířat není považována ve Španělsku korida či v některých asijských státech kohoutí či psí zápasy, dále pak norování, chov v zoologických zahradách, dostihy, ale i některé formy masového hospodářského chovu, kupírování uší a podobné zásahy. Ochránci zvířat často argumentují, že ukazatelem vyspělosti každé kultury je skutečnost, jak se chová k ostatním živým bytostem v jejich okolí.. Tato argumentace však není zcela přesvědčivá, jelikož třeba na počátku 20. století existovaly nejpřísnější zákony na ochranu přírody v antihumanistickém a totalitním nacistickém Německu (viz kapitola Přísné zákony na ochranu zvířat - Nacistické Německo). Pro posílení práv zvířat a boji proti týrání zvířat bylo často založené na konkrétním případu lidského chování, které vyburcovalo veřejné mínění pro zlepšení životních podmínek zvířat. Některé státy světa jako Švédsko, Rakousko, Kostarika, Indie, Finsko a Singapur zakazují dokonce i využívání zvířat v zábavní sekci jako jsou zábavní pořady či cirkusy. Některé cirkusy již začaly reagovat na změny v přístupu obyvatelstva při využívání zvířat a zavádějí program bez jejich používání. Známé případy se odehrály v 80. a 90. letech 20. století, kdy byly napadány výzkumné laboratoře se zvířaty, které byly v některých případech i zničeny či vážně poškozeny ve snaze upozornit veřejnost na špatné zacházení se zvířaty.", "section_level": 1}, {"title": "Přísné zákony na ochranu zvířat - Nacistické Německo.", "content": "Na počátku 20. století existoval nejpřísnější zákon na ochranu zvířat paradoxně v totalitním a antihumanistickém nacistickém Německu. V době, kdy v koncentračních táborech umírají v krutých podmínkách lidé, přijímá roku 1933 Německo nejtvrdší zákon na ochranu zvířat, jaký tehdy vůbec na světě existuje. Nacistické zákony na ochranu zvířat byly velmi detailně propracované a měly vysokou lékařskou a právní úroveň. Už v první verzi z roku 1933 je např. přísně postihováno týrání zvířat, je zakázáno užívání psů při honech, je regulována kastrace zvířat a je stanoveno maximální množství práce, které může být požadováno od zvířat na polích nebo v dolech. Další ustanovení omezovalo vědecké a lékařské experimenty na zvířatech, které se směly provádět jen výjimečně a s výslovným povolením ministerstva vnitra (přičemž v koncentračních táborech se samozřejmě prováděly drastické „vědecké“ pokusy na lidech zcela bez omezení). Na zákon z roku 1933 navazovala postupně celá řada dalších zákonů na ochranu přírody a zvířat, které byly vydávány a vylepšovány až do úplného konce režimu. Většina těchto zákonů byla údajně sestavena pod dozorem samotného Hitlera. Nesmírný důraz je v těchto zákonech kladen především na to, aby zvířata nepociťovala sebemenší bolest – ať už během chovu, při přepravě nebo třeba během porážky. V roce 1934 byl vydán lovecký zákon, který např. zakazoval v lesích kladení pastí a rovněž používání celé řady střeliva, jehož použití by mohlo zvěři způsobit nepřiměřenou bolest. Ohrožené druhy se nesměly lovit vůbec. Nacistické Německo se také stalo vůbec první zemí na světě, která v roce 1934 vydala zákon na ochranu vlků. Nacistický zákon na ochranu zvířat byl natolik propracovaný, že se s několika úpravami udržel v západních sektorech Německa až do roku 1974. Přísný nacistický zákon o metodách zabíjení zvířat z roku 1933 zůstal dokonce v platnosti až do roku 1997.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana zvířat ve Velké Británii.", "content": "Ve Velké Británii je týrání zvířat kriminálním činem, u kterého hrozí maximální sazba až 5 let odnětí svobody na základě \"Cruelty to Animals Act\" z let 1835, 1949 nebo 1876. Známým případem v Británii se stala událost z konce 90. let 20. století, kdy skupina studentů umístila ježka do mikrovlnné trouby. Hlavní viník byl později potrestán 90 dny odnětí svobody. V roce 1824 zde byla založena také první společnost na ochranu zvířat Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals. Velká Británie zakazuje současně používání divokých zvířat v cirkusech.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana zvířat v Česku.", "content": "Zvířata v Česku jsou chráněny na základě zákona na ochranu zvířat proti týrání, č.246/1992 (novelizován zákonem č. 162/1993 Sb) dále zákonem na ochranu přírody a krajiny č.114/1992 a občanským zákoníkem - zákon č.89/2012. Zákon na ochranu zvířat proti týrání, který byl vydán v roce 1992 na popud mezinárodních předpisů Rady Evropy a Evropského společenství, který zakazuje jakoukoliv formu týrání divoce žijících i chovaných zvířat a současně i formu propagace jejich týrání pro všechny fyzické i právnické osoby na území státu. Ve smyslu tohoto zákona se rozumí zvíře jakýkoliv obratlovec vyjma člověka, nikoliv však plody nebo embrya těchto zvířat. Zákon ukládá všem osobám chránit zvířata před týráním. Ochranu zvířat zákon nařizuje provádět ministerstvu zemědělství České republiky a dalším příslušným orgánům jako je například Státní veterinární správa České republiky či místní úřady obcí. Tyto orgány provádějí kontroly při chování zvířat, přepravě, na jatkách či při laboratorním využívání zvířat. Koordinaci mezi jednotlivými orgány zajišťuje Ústřední komise na ochranu zvířat. Na rozdíl od práva soukromého, právo veřejné poskytuje ochranu nejen zvířatům, které mají vlastníka, ale i těm, které ze své povahy mít vlastníka nemohou, a vlastnictví je u nich vyloučeno. Připomeňme ještě zákon ochraně přírody a krajiny č.114/1992. Primárním účelem tohoto zákona je ochrana živočichů, kteří žijí ve volné přírodě a zabránit zničení jejich přirozeného prostředí. Ochrana je to tedy komplexní, a to právě za účelem, aby jak živočichové, tak prostředí přetrvaly i v budoucnu. Samotný zákon tak definuje v §5, kdy stanoví: „(1) Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek je orgán ochrany přírody oprávněn rušivou činnost omezit stanovením závazných podmínek.“ Utrpení zvířete dle zmiňovaného zákona je jakýkoliv stav způsobený podnětem nebo zákrokem, kterého se nemůže zvíře samo zbavit a který zvířeti způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt (jedná se o zákroky způsobující nepřiměřenou bolest prováděného zákroku, u smrti zvířete se rozlišuje usmrcení a utracení, které se provádí pokud možno bezbolestně). Naproti tomu například použití biče není obecně považováno za týrání zvířete, pokud při jeho použití nedojde ke vzniku modřin či poranění kůže zvířete. Za týrání je naproti tomu považováno využívání zvířat jako lákadla či zkoušet zvíře na jiném zvířeti, štvát zvířata proti sobě (vyjma potřeb při lovu) atd. Na území Česka jsou tak zakázány i zvířecí zápasy, které jsou v některých jiných zemích běžné (např. kohoutí zápasy). Zásadní je také otázka postavení zvířete v rámci soukromoprávní úpravy. Při novelizaci občanského zákoníku došlo u otázky zvířete k poměrně velké změně. Došlo k opuštění pojetí zvířete jako věci, ať živého zvířete nebo mrtvého, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě a zvíře se začalo chápat jako „živý tvor“. V předchozím občanském zákoníku se na zvíře aplikovaly ustanovení ohledně vlastnického práva. Krok ke změně byl obecně přijímán kladně, protože pojetí zvířete jakožto věci nebylo šťastné a neumožnovalo dostatečné potrestání, pokud docházelo k týrání zvířete nebo obchodování s ním. Také to více odpovídá etickým požadavkům dnešní doby, a je to v souladu s právnímu řády jiných evropských zemí jako Německa či Rakouska. Tento proces je odborně nazýván dereifikace zvířete. V občanském zákoníku č.89/2012 najdeme definici zvířete v hlavě IV Věci a jejich rozdělení ve všeobecných ustanoveních v paragrafu 494 : „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Potíž novelizaci ovšem nedošlo k negativnímu vymezení zvířete. Zůstává tedy otázkou jakou právní povahu tedy vlastně má? V tomto směru zůstala stávající právní úprava nejednoznačná, protože některá uplatnění o věci, se na zvíře stále aplikují. Za prvé již rozdělením zvířete na divoké, zajeté, zkrocené a domácí je jasně vymezeno vlastnictví k danému zvířeti. Pro soukromé právo je vůbec klíčové pojetí vzniku, existence a zániku vlastnického práva ve vztahu ke zvířeti. Pochopitelně z toho vyplývá příslušná odpovědnost majitelů zvířat, u nichž lze jednoznačně určit vlastnictví ve vztahu k povinnosti nahradit škodu způsobenou zvířetem. Dále je třeba si uvědomit, že zvíře se v soukromém právu vlastně stalo právní kategorií sui generis. Je tomu tak z jednouchého důvodu, v paragrafu 494 se uvádí: „Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“, tedy zvíře věcí není, ale v soukromém právu na něj lze uplatnit některá ustanovení, která se věcí týkají. Důvodová zpráva se k tomu vyjádřila následujícím způsobem: „Povaha zvířete jako živého tvora justifikuje jeho vyloučení z kategorie věcí; ustanovení o věcech se proto na živá zvířata aplikují obdobně, avšak jen v rozsahu, v jakém to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora.“ Zda je možné aplikovat dané ustanovení Ob. z. či nikoliv, bude nejspíše nutné posoudit vždy s ohledem na konkrétní případ a jeho jedinečné okolnosti. Obecně bychom mohli usuzovat, že jakékoli ustanovení, které by ve svém důsledku živého tvora činilo stresovaným, způsobilo mu bolest nebo další trýzeň, nebude možné aplikovat. Nově týrání zvířat řeší § 302 Zákona č. 40/2009 Sb.(trestní zákoník), který stanovuje, že kdo týrá zvíře zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, byl-li za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, nebo způsobí-li týranému zvířeti takovým činem trvalé následky na zdraví nebo smrt. Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na větším počtu zvířat. V Česku jsou zvířata částečně chráněna i v rámci dalších zákonů, kdy usmrcení zvířete může být např. považováno za poškození cizí věci. V případě zjištění porušování práv zvířat je kontrolní orgán schopen zahájit správní řízení, které může vést k udělení pokuty, odebrání zvířat, či k podání podnětu k trestnímu stíhání zodpovědné osoby. Při správním řízení může být pachateli uložena pokuta ve výši 50 000 Kč či při opakovaném provinění 200 000 Kč. Od roku 1992 do roku 2004 bylo v Česku za týrání zvířat odsouzeno celkem 221 osob. V roce 2007 bylo za týrání zvířat odsouzeno 17 lidí, což je čtyřikrát více než v roce 2006. Ze statistik vychází, že v Česku jsou nejtýranějšími zvířaty psi, kočky a hospodářský dobytek.", "section_level": 2}, {"title": "Mediálně známé kauzy v Česku.", "content": "V roce 2008 se stala mediálně známou kauzou v Česku událost, kdy skupina mladistvých lidí utýrala kočku v Morávce v červenci 2006, když ji nejprve opili alkoholem a později na ní poštvali bojové plemeno psa a na závěr jí Valdemar Kostka (jediný odsouzený v celém případu na 120 hodin veřejně prospěšných prací) šlápl na hlavu. Celý čin si skupina nahrávala a videozáznam zveřejnila anonymně na internetu, což vedlo nakonec k jejich obvinění a k odsouzení jednoho z nich. Lidé ze sdružení Lovci bestií identifikovali účastníky akce a předali jejich jména policii.", "section_level": 3}, {"title": "Důvody k týrání.", "content": "Existuje široká škála důvodů, proč lidé týrají zvířata a jejich jednoduchý popis není zcela možný. Každý typ týrání zvířete je jiný a prováděn jinak s jinými úmysly. Často se ubližování zvířat rozděluje na dvě skupiny: \"aktivní\" a \"pasivní\". \"Pasivní týrání zvířat\" je definováno jako týrání z nedbalosti, které vede k zanedbávání péče o zvíře. Může se jednat například o hladovění zvířete, dehydrataci, neposkytnutí zdravotní péče infikovaným či nemocným zvířatům, ustájení v nevyhovujících podmínkách (horko, zima, vlhko atd.), parazitické infekce atd. Tyto procesy mají za následek pozvolné oslabování zvířete a podlamování jeho zdraví. Zvíře může za těchto podmínek umírat několik dní, až týdnů, což prodlužuje jeho utrpení. Vyšetřování těchto činů často ukazuje, že majitel zvířete začne zvíře ignorovat a přestane se o něj starat, což může vést až k jeho uhynutí. V těchto případech je často zvíře majiteli odebráno a dáno do útulku, kde se mu dostane odpovídající zdravotní či jiné péče a případně se najde nový majitel, který by se o zvíře staral. \"Aktivní týrání zvířat\" je definováno jako činnost, kdy člověk vědomě a záměrně trápí, zraňuje, či nevhodně usmrtí zvíře následek události, která nebyla \"přirozená nehoda\". Lidé, kteří schválně a vědomě ubližují zvířeti jsou nejčastěji veřejně medializování a předpokládá se, že za jejich chováním je nějaká psychická porucha (jako např. projevy sadismu, či zoosadismu) a tyto osoby mohou být nebezpečné pro společnost.", "section_level": 2}, {"title": "Boj proti týrání zvířat.", "content": "Část veřejnosti (převážně na Západě) postupně tlačí na politiky, aby garantovala zvířatům práva a tvrději postihovala špatné nakládání s nimi, či jejich týrání. Tyto snahy vedou k přitvrzování postihů za týrání zvířat a boj za jejich lepší právní ochranu. Veřejnost je zpravidla vyburcována k projevům nesouhlasu mediálně známými případy jako např. v Česku utýrání kočky v Morávce a nebo zneužívání zvířat v laboratořích pro kosmetické účely.", "section_level": 1}, {"title": "Nenásilné akce.", "content": "Aktivisté za práva zvířat se snaží veřejnost a politiky upozorňovat na týrání zvířat záběry utýraných zvířat, které často bývají naturalisticky velmi drastické a v některých případech jsou tyto záběry získány i nelegálním proniknutím do objektu. Mezi nenásilné akce se řadí nátlakové akce, bojkoty zboží vyráběné firmou využívající zvířata, petice či demonstracemi. Na světě se nachází celá řada organizací, které se snaží proti týrání bojovat jako např. česká Lovci bestiím či americká PETA působící po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "Násilné akce.", "content": "Vyjma nenásilných akcí, které se soustřeďují převážně na upozorňování týrání zvířat se vyskytují i organizace, které využívají přímou akci proti laboratořím, chovným stanicím či místům, kde jsou zvířata týrána. Jejich členové nelegálně útočí na objekty, do kterých následně pronikají a \"osvobozují\" zvířata ze zajetí. V některých případech jsou odváženy do odpovídajícího místa pobytu, v jiných pak vypouštějí tyto osvobozená zvířata do volné přírody, což se stává často terčem odborné kritiky, jelikož vysoký výskyt zvířat (např. norků) může rozvrátit ekosystém či zvířata nejsou schopna ve volné přírodě přežít a tak dochází k úhynu jedinců hlady. V extrémních případech skupina ničí vybavení objektu, či přímo samotný objekt. Velmi časté jsou případy žhářství. Tyto organizace se dopouštějí řady trestných činů, které obhajují etickými cíli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Týrání zvířat je souborné označení pro lidskou činnost, během které je cíleně či nevědomky ubližováno zvířeti, je poškozováno jeho zdraví, dochází ke zhoršování životních podmínek, fyziologickému strádání, nemožnosti žít plnohodnotný život a podobně. Různé skupiny obyvatelstva chápou pojem týrání zvířat rozdílně a záleží na konkrétní situaci a kultuře, jak tyto projevy vůči zvířatům vyhodnotí, i když je to správné. Většinou převládá názor, že týrání zvířat je označení pro pochody, které mohou vést k trvalému poškození zdraví zvířete či v extrémních případech až k jeho usmrcení a to buď následkem přímého útoku na zvíře a nebo ke smrti vlivem zanedbání základní péče. ", "tgt_summary": "La cruauté envers un animal, ou maltraitance envers un animal, est le fait qu'un être humain fasse subir à un animal, qu'il soit sauvage, domestique, apprivoisé ou tenu en captivité, un acte visant à lui faire du mal, que ce soit sous forme active (par le biais d'armes, de coups, de blessures) ou sous forme passive (négligence).", "id": 1581107} {"src_title": "Katherine Routledge", "tgt_title": "Katherine Routledge", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Katherine Routledge byla druhým dítětem Kate a Gurney Peasových, zámožných kvakerských manželů z Darlingtonu. Vystudovala historii v \"Somerville Hall\" (dnes Somerville College v Oxfordu). Po druhé búrské válce odcestovala do Jižní Afriky. Roku 1906 s vdala za Williama Scoresby Routledge. Oba pak žili po jistou dobu mezi Kikuji, které pak popsala ve své knize \"With A Prehistoric People\".", "section_level": 2}, {"title": "Expedice Mana - výprava na Velikonoční ostrov.", "content": "Roku 1910 se rozhodla zorganizovat archeologickou expedici na Velikonoční ostrov. Ve spolupráci se společenstvím \"British Association for the Advancement of Science\", Britským muzeem a společností \"Royal Geographical Society\" zajistila na tu dobu moderní škuner jménem \"Mana\", najala posádku a důstojníky z Royal Navy. \"Mana\" byla spuštěna a vodu 25. března 1913 z Falmouthu. Výprava dorazila na ostrov 29. března 1914. Na ostrově založila dva tábory. První v oblasti Mataveri a druhý u lomu v Rano Raraku. Vedle těchto oblastí prozkoumala také rituální vesnici Orongo (Velikonoční ostrov) a okolí pláže Anakena. S pomocí talentovaného domorodce Juana Tepano, Routledge provedla katalogizaci soch Moai a plošin Ahu, na kterých sochy původně stály. Provedla vykopávky více než třiceti soch, navštívila kolonii malomocných, nacházející se severně od Hanga Roa a zaznamenala množství legend a ústního vyprávění včetně kultu Hotu Matua - létajícího muže. Zaznamenávala jména domorodých kmenů a jejich území a také údaje o záhadném písmu Rongorongo. Jedním z jejich objevů byla kulturní souvislost mezi staviteli soch a polynéským obyvatelstvem žijícím v době expedice na ostrově. Obrazy vytesané na zádech soch, které vykopala, měly shodné prvky s vytetovanými obrazy na zádech nejstarších ostrovanů, žijících v kolonii malomocných. Protože tradice tetování byla na ostrově potlačena misionáři v osmdesátých letech 19. století, nebyla již tato spojitost doložena v pozdějších expedicích a expedice Katherine Routledge o ní jako jediná přinesla svědectví. Během pobytu výpravy na ostrově k němu připluly vojenské lodě Německé východoasijské eskadry, pancéřové křižníky SMS \"Scharnhorst\" a SMS \"Gneisenau\" a lehké křižníky SMS \"Dresden\", SMS \"Leipzig\" a SMS \"Emden\". Expedice své hlavní objevy před Němci ukryla. Expedice opustila ostrov v srpnu 1915 a vrátila se domů cestou přes ostrov Pitcairn a San Francisco. Po návratu Routledge publikovala roku 1919 své poznatky v cestopise \"The Mystery of Easter Island\". Stovky předmětů, která Routledge a její manžel na ostrově nalezli jsou dnes uloženy v muzeu \"Pitt Rivers Museum\", zatímco písemné záznamy z expedice jsou uloženy v Královské zeměpisné společnosti v Londýně. Většina jejich vědeckých závěrů je dodnes akceptována.", "section_level": 2}, {"title": "Duševní nemoc a smrt.", "content": "Od raného dětství trpěla Routledge paranoidní schizofrenií. Měla sluchové halucinace. V biografii Jo Anne van Tilburgové je zmínka, že i Harold Pease, bratr Katherine, trpěl duševní nemocí, ale není zřejmé, zda i u něho šlo o schizofrenii. Po roce 1925 se její nemoc zhoršila. Během nemoci ukryla řadu svých poznámek z výzkumu, které později nalezl její manžel a daroval je Královské zeměpisné společnosti. Roku 1929 byla umístěna do ústavu pro mentálně postižené, kde roku 1935 zemřela. Jeden ze správců její pozůstalosti nalezl deset let po její smrti její fotografie z Velikonočního ostrova. Mapy expedice byly nalezeny na Kypru roku 1961. Rodinné dokumenty a fotografie a údaje o její nemoci, do té doby nezveřejněné, byly publikovány v jejím životopise.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katherine Maria Routledge, rodným jménem Pease, (1866 – 1935) byla britská archeoložka. Byla prvním vědcem, který se pokusil provést systematický archeologický průzkum Velikonočního ostrova.", "tgt_summary": "Katherine Routledge, née le à Darlington (Angleterre) et morte le, est une archéologue et anthropologue britannique qui, en 1914, a commencé, sans les achever, les premières véritables fouilles de l'Île de Pâques. ", "id": 1002440} {"src_title": "Felsuma", "tgt_title": "Phelsuma", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Felsumy mají kulaté zorničky a oči mají kryté průhlednými pevnými šupinami. Nemají víčka a šupiny nad očima si čistí jazykem. Základní zbarvení je většinou zářivě zelené, mnohdy s červenými či modrými skvrnami. Díky zářivým barvám se stali populárními terarijními zvířaty. Jednotlivé druhy jsou veliké od 6,5 do 30 cm. Drápky a první prsty mají zakrnělé. Stejně jako ostatní gekoni mají na bříšcích prstů tenké lamely, které jim umožňují šplhat po hladkých materiálech, jako jsou stvoly bambusů, nebo dokonce sklo. Samci mají na vnitřní straně stehen vyvinuty femorální póry, samice mívají endolymfatické vápencové váčky po stranách krku. Tyto váčky slouží ke skladování vápníku pro tvorbu vajec. Samičky mohou po jednom oplodnění samečkem snést několik snůšek. Vajíčka většinou schovávají do dutin bambusu. Těsně před snesením mohou vajíčka prosvítat kůží samičky. U různých druhů a za různých teplotních podmínek se vajíčka líhnou po 30-60 dnech, výjimečně i déle. Mláďata sexuálně dospívají za 6-12 měsíců. Menší druhy se dožívají deseti let, velké druhy mohou v zajetí žít i déle, než 20 let. Felsumy jsou většinou silně teritoriálně agresivní, proto není možné chovat pohromadě více samců.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a prostředí.", "content": "Felsumy žijí převážně na ostrovech jihozápadní části Indického oceánu. Výjimku tvoří Phelsuma andamanense, která je endemitickým druhem souostroví Andamany v Bengálském zálivu. Rod se patrně vyvinul na Madagaskaru, který je taky těžištěm jeho rozšíření. Několik druhů se vyskytuje i na sousedních ostrovních skupinách (Maskareny, Seychely, Komory) a na pobřeží východní Afriky. Byly taky nalezeny na Havajských ostrovech. Některé druhy felsum mohou žít v horách ve výšce 2 300 m n. m. Většina felsum žije na stromech. Mohou žít i v blízkosti lidských sídel, v zahradách nebo i na stěnách domů. Některé druhy je možno nalézt i na skalách.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Felsumy se živí převážně různými druhy hmyzu, případně jinými bezobratlými. Potravu si zpestřují nektarem, pylem a měkkým, zralým, sladkým ovocem, například banány. V zajetí je potřeba dodržet podobné složení. Většinu potravy tvoří hmyz: různé mouchy, cvrčci, housenky zavíječů, nebo i hmyz nachytaný volně v přírodě, jako sarančata. Místo podávání přímo ovoce je možné je nahradit některými dětskými přesnídávkami. Zároveň je potřeba dodávat s potravou vitaminové a minerální doplňky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Phelsuma\" byl poprvé popsán britským zoologem Greyem v roce 1825 a pojmenován po holandském lékaři Phelsumovi. V počtu druhů se zdroje rozcházejí mezi 35 - 43. Dva druhy (\"Phelsuma gigas\" a \"Phelsuma edwardnewtoni\") jsou považovány za vymřelé, pravděpodobně díky zničení jejich původního životního prostředí člověkem a jím zavlečenými zvířaty. Mnoho dalších druhů je podobně ohroženo. Druh \"P. guentheri\" se patrně povedlo pomocí chovů v zajetí zachránit a vrátit do přírody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felsumy (\"Phelsuma\") jsou drobní ještěři patřící do čeledi gekonovití (\"Gekkonidae\"). Na rozdíl od většiny ostatních gekonů nejsou aktivní v noci, ale ve dne.", "tgt_summary": "Phelsuma est un genre de geckos de la famille des Gekkonidae. Les espèces de ce genre sont appelées Phelsumes ou Geckos diurnes.", "id": 929205} {"src_title": "Sexuální orientace", "tgt_title": "Orientation sexuelle", "src_document": [{"title": "Projevy.", "content": "Sexuální orientace je definována jako charakteristika jednotlivce podobně jako biologické pohlaví, pohlavní identita nebo věk. Za obvyklé symptomy se však kromě vnitřních pocitů a dalších projevů biopsychologické reaktivity mnohdy považují i některé typy meziosobních vztahů nebo aktivit, v nichž se projevuje potřeba lásky, oddánosti, intimity, sexuální touhy nebo vzrušivosti atd. Zaměření se zpravidla projevuje celoživotní tendencí k citovým náklonnostem daného zaměření, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám příslušného pohlaví (či např. věku), schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Jedinec si svoji skutečnou sexuální orientaci nemusí nutně uvědomovat, zejména jde-li o menšinovou orientaci (viz též sexuální identita), anebo se nemusí chovat podle stereotypních očekávání společensky spjatých s jeho orientací. Takzvané sexuální chování (nebo sexuální abstinence) souvisí se sexuální orientací jakožto vlastností či dispozicí spíše nepřímo, avšak některé teorie a diskursy definují sexuální orientaci právě sexuálním chováním. U osob hyposexuálních lze sexuální orientaci obtížně definovat i diagnostikovat. Za příznivých okolností bývá sexuální orientace spojena se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami, které orientace zahrnuje. Ten se může projevovat nejen v manželských či partnerských vztazích, ale i v přátelství nebo jiných typech vztahů, aniž by si aktér vztahu nutně musel uvědomovat jeho erotické souvislosti. Z psychologického a psychiatrického hlediska se rozlišuje, zda je sexuální orientace egosyntonní (nositel ji vnitřně přijímá jako svou součást) a egodystonní, od níž se její nositel vnitřně distancuje. Egodystonie sexuality nebo její společenské nepřijetí v okolí mohou za nepříznivých okolností vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě, zejména u menšinově zaměřených osob. Proces akceptace vlastní menšinové sexuální orientace je nazýván coming out.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy orientací.", "content": "Obecně jsou rozlišovány zejména sexuální orientace heterosexuální, tedy výhradní nebo převažující náklonnost k osobám odlišného pohlaví, a homosexuální, tedy náklonnost k osobám stejného pohlaví. Jako heterosexualita je tedy označována zejména mužská gynekofilie a ženská androfilie, jako homosexualita se označuje zejména mužská androfilie a ženská gynekofilie. V některých teoriích je za další orientaci považována bisexualita, náklonnost k osobám obou pohlaví. Jiné teorie předpokládají náklonnost k oběma pohlavím u většiny osob a za sexuální orientaci považují převahu jedné z těchto náklonností i tehdy, je-li opačná náklonnost jen o málo slabší. U většiny lidí je silnější heterosexuální orientace, mají tedy výlučně nebo převážně erotické zaměření na osoby opačného pohlaví. V širším významu, který není zahrnut v klasifikačních manuálech poruch, ale pracují s ním některé odborné teorie nebo neodborné diskursy, se za samostatná erotická či sexuální zaměření (orientace) někdy označuje i přítomnost nebo převaha jiných znaků nebo kritérií, jimiž se dlouhodobě řídí erotická náklonnost jedince, například věk (nepiofilie, infantofilie, pedofilie, hebefilie čili korofilie, efebofilie, teleiofilie, gerontofilie; John Money pro různá zaměření podle věku používal souhrnné označení chronofilie), různé jiné vlastnosti či znaky, případně zaměření na zvířata (zoofilie). V ještě širším významu se za erotickou (sexuální) preferenci (orientaci) někdy označuje i erotická preference určitých věcí či částí těla (fetišismus), situací nebo praktik. Americký manuál DSM řadí některé z těchto náklonností mezi parafilie, Mezinárodní klasifikace nemocí mezi poruchy sexuální preference.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pojmu.", "content": "Odlišnosti erotického cítění lidí byly různými způsoby reflektovány, regulovány i prožívány ve všech kulturách a dobách. Jen někdy a někde měly samostatné pojmenování a málokde byla sexuální orientace vnímána jako vlastnost, která dělí společnost na většinu a menšinu. Pojem sexuální orientace v dnešním smyslu vesměs neexistoval. První známé užití pojmů homosexualita a heterosexualita a tedy i moderní pojem sexuální orientace v dichotomickém pojetí pochází pravděpodobně z textu publikovaného anonymně v roce 1869, jehož autorem byl v Rakousku narozený Maďar Karl-Maria Kertbeny. V období přelomu 19. a 20. století byla homosexuální orientace vesměs chápána jako porucha pohlavní příslušnosti. Typickými představiteli byli zženštilý muž nebo mužná žena. Alfred Kinsey ve svých výzkumech v polovině 20. století pracoval se sedmistupňovou tzv. Kinseyovou škálou od 0 do 6, na níž stupeň 0 odpovídal výhradní heterosexualitě, 6 výhradní homosexualitě, 3 vyvážené bisexualitě. Mimo škálu stála kategorie X, zahrnující osoby, které nejsou přitahovány nebo vzrušovány ani muži, ani ženami (asexualita). Kinsey oznámil, že většina amerických mužů spadá na této škále do stupňů 1 až 2 a velká většina mužů (90–95 %) se zdá být alespoň trochu bisexuální (stupně 1 až 5). Ze studie \"Sexuální chování muže\" pochází také údaj o tom, že 4 % mužů vykazuje trvale převažující homosexuální chování. Tento údaj se stal symbolem homosexuální menšiny. Je třeba připomenout, že Kinsey sledoval především sexuální chování, nikoliv erotické prožívání a sebepojetí. Kritizován byl též nereprezentativní vzorek osob, na kterém Kinsey výzkumy prováděl. Koncem dvacátého století byl Kinseyho lineární (polární) model v některých teoriích nahrazen modelem, v němž reaktivita vůči mužům a reaktivita vůči ženám jsou pojaty jako vzájemně nezávislé proměnné, jejichž reálná závislost musí být teprve předmětem nezávislého zkoumání – je tedy zpochybňován model, v němž čím více má člověk jedné orientace, tím méně má jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký a společenský pohled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etiologie.", "content": "Sexuální orientace je vrozená vlastnost člověka předurčená komplexní souhrou genetických faktorů a raného děložního prostředí nezávislá na osobní volbě jedince. Další okolnosti a podmínky ovlivňují sebepojetí jedince a konkrétní způsoby prožívání sexuality i formy chování (kanalizaci a socializaci). Neexistuje však žádný přesvědčivý důkaz, že by rané dětské zkušenosti, výchova, sexuální zneužití nebo jiné závažné životní události ovlivňovaly sexuální orientaci. Ze sociologického hlediska lze za vznik či původ sexuální orientace považovat též kulturní proces, v jehož rámci byly homosexuální dispozice vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.", "section_level": 2}, {"title": "Společenská akceptace.", "content": "Jedinými sexuálními orientacemi naplňujícími reprodukční funkci sexuality jsou androfilní a gynekofilní heterosexualita, které proto vždy byly společensky akceptované. Lékařsky a společensky neakceptovaná zaměření byla v rámci psychiatrické klasifikace v 60. a 70. letech 20. století (zpočátku včetně homosexuality) řazena mezi sexuální deviace, od 80. let pod parafilie (DSM) nebo poruchy sexuální preference (ICD). Nejvýznamnější uznávané psychiatrické organizace přestaly homosexualitu, resp. bisexualitu považovat za poruchu zdraví v průběhu třetí čtvrtiny 20. století (Americká psychiatrická asociace 1973). Světová zdravotnická organizace v Mezinárodní klasifikaci nemocí od roku 1992 s homosexualitou nepočítá a zahrnuje již jen egodystonní sexuální orientaci. Přesto existují též skupiny sexuologů a psychiatrů, které nadále považují homosexualitu za zdravotní poruchu, a z nich někteří ji považují za terapeuticky ovlivnitelnou. Pan americká zdravotnická organizace, pobočka Světové zdravotnické organizace, v květnu 2012 zveřejnila své stanovisko: \"Snahy o změnu neheterosexuální sexuální orientace postrádají medicínské opodstatnění, protože homosexualita nemůže být považována za patologický stav. Existuje profesionální shoda na tom, že homosexualita představuje přirozenou variantu lidské sexuality bez jakéhokoliv vnitřně škodlivého efektu na zdraví příslušných lidí nebo lidí jim blízkých. V žádném z těchto jednotlivých projevů homosexualita nepředstavuje poruchu nebo nemoc, a proto nevyžaduje žádnou léčbu. Z těchto důvodů byla homosexualita vyjmuta z relevantních systémů klasifikací nemocí před několika desítkami let. Vedle absence medicínských symptomů vyžadujících léčbu neexistuje ani vědecký důkaz o efektivitě snah o změnu sexuální orientace.\" Na společenské a politické úrovni se míra akceptace liší a v mnoha kulturách jsou homosexuálové a bisexuálové pro svou orientaci diskriminováni a šikanováni nebo se stávají terčem násilného chování i tzv. zločinů z nenávisti. Státní restrikce se týkají většinou více genitálního chování než samotné orientace. V mnoha státech existují zákony zakazující mít pohlavní styk s osobami stejného pohlaví a lidé mohou být za své chování uvězněni nebo v extrémních případech také odsouzeni k smrti. Rovněž mnohá vedoucí světová náboženství a církve sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví odmítají s poukazem na (ne-)přirozenost, primárně reprodukční funkci sexuality i další teologické argumenty, a v důsledku toho mají i negativní postoj k jiným sexuálním orientacím než heterosexuální. Existují též taková náboženství nebo liberální názorové proudy v rámci církví, které vykazují větší míru akceptace. Společensky přijímaná je homosexualita a bisexualita zejména v západních zemích. To platí i pro Českou republiku. Česká republika také patří mezi řadu vyspělých zemí, jejichž právní systém homosexualitu nahlíží jako plnohodnotnou a rovnoprávnou variantu sexuální orientace. Homosexuální styk byl dekriminalizován v roce 1961 a sexuální orientace je jedním z faktorů zohledněných některými zákonnými antidiskriminačními ustanoveními. Předmětem kontroverzí a společenské diskuse je otázka formalizace svazků stejnopohlavních párů (registrované partnerství, případně stejnopohlavní manželství) a otázka rodičovství homosexuálních jedinců a párů (homoparentalita).", "section_level": 2}, {"title": "Předsudky spjaté s menšinovými orientacemi.", "content": "V souvislosti zejména s menšinovými sexuálními orientacemi a jejich nositeli (lesbami, gayi, bisexuály, transgendery...) panuje ve společnosti řada předsudků. Ty představují generalizované názory o lidech založené právě na jejich sexuální orientaci či genderové identitě. Předsudky mohou být získané osobní zkušeností nebo zprostředkovaně: od rodičů, učitelů, známých nebo ze sdělovacích prostředků; dochází k jejich kulturní reprodukci. Menší osobní zkušenosti vedou k většímu spoléhání se na předsudky. Negativní předsudky jsou často následkem homofobie, bifobie nebo transfobie. Existují také předsudky pozitivní. Předsudky vůči sexuální orientaci označují negativní postoje k osobám kvůli jejich sexuální orientaci. Oproti pojmu homofobie tento neobsahuje žádné předpoklady o základních motivech negativních postojů, vytyčuje studium postojů vůči sexuální orientaci v rámci širšího kontextu sociálního psychologického výzkumu předsudků a vyhýbá se hodnotovým soudům o takových postojích.", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o změnu sexuální orientace.", "content": "Neexistují žádné vědecké studie, které by dokumentovaly úspěšnou a bezpečnou změnu sexuální orientace. Snahy o změnu sexuální orientace jsou kontroverzní kvůli napětí mezi hodnotami vyznávanými některými nábožensky založenými organizacemi na jedné straně a hodnotami organizací na podporu práv leseb, gayů a bisexuálů a profesními i vědeckými organizacemi na straně druhé. Snahy o změnu homosexuální sexuální orientace nepodporuje žádná hlavní americká profesní zdravotnická organizace a řada z nich přijala prohlášení, jimiž před nimi varují odborníky a veřejnost. Americká asociace psychologů a Royal College of Psychiatrists před takovými snahami prosazovanými organizacemi jako je NARTH vyjádřily znepokojení s odůvodněním, že nejsou vědecky podložena a vytváří prostředí pro předsudky a diskriminaci.", "section_level": 2}, {"title": "Zastoupení v lidské populaci.", "content": "Určit zastoupení různých sexuálních orientací v lidské společnosti je velmi složitý úkol. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro určitou orientaci, avšak nikoliv její podstatu. Heterosexualitu lze obtížně odlišit od pouhého bezproblémového přijetí obvyklého způsobu života. Také osoby bisexuální, osoby nevyhraněné nebo osoby s malou erotickou reaktivitou se obvykle identifikují jako heterosexuální. Výskyt homosexuálně orientovaných osob v populaci je udáván od 2 do 10 %, nejčastěji kolem 4–6 %. V České republice se v roce 1994 ve výzkumu Weisse a Zvěřiny přihlásilo k homosexualitě pouze 0,4 % mužů a 0,3 % žen, zatímco 1,4 % mužů a 2 % žen si nebyla jista. Kritici argumentovali, že v té době šlo u nás ještě o relativně tabuizované téma. Sexuolog Ivo Procházka v roce 2002 odhadl zastoupení v populaci takto:", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální orientace u zvířat.", "content": "Heterosexualita není stoprocentní ani u jiných druhů v živočišné říši. Stejnopohlavní párové soužití, genitální aktivity i sexuální orientace byly pozorovány u mnoha druhů živočichů. Stejně tak byly pozorovány i parafilie, které jsou někdy považovány za součást sexuální orientace, jako např. nekrofilie, sex mezi dospělými jedinci a mláďaty, mezidruhový sex atd. Z heterosexuálního schématu se jistým způsobem vymykají také organismy hermafroditní nebo rozmnožující se nepohlavně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sexuální orientace (někdy též sexuální zaměření, sexuální preference, erotické zaměření, erotická preference) obvykle označuje trvalé zaměření eroticko-sexuální náklonnosti k mužům, ženám či oběma pohlavím; v širším smyslu se tak v teorií sexodiagnostiky a parafilií často označuje jakékoliv trvalé objektové zaměření sexuality, specifikované například i věkovým pásmem či kombinací věku a pohlaví přitažlivých osob nebo typem jiných objektů sexuální touhy. Pojem sexuální orientace se vztahuje též k sociálním reprezentacím (společensky sdíleným generalizovaným předpokladům a očekáváním) a s ní spojeným sociálním identifikacím (k jaké skupině se dotyčná osoba počítá nebo je počítána). ", "tgt_summary": "L'orientation sexuelle est, en sciences humaines et sociales, un mode durable d'attirance sexuelle pour le sexe opposé, le même sexe, ou les deux sexes, et les genres qui vont avec. ", "id": 2030974} {"src_title": "Oskar II.", "tgt_title": "Oscar II", "src_document": [{"title": "Švédský princ.", "content": "Narodil se ve Stockholmu jako princ Oscar Fredrik z Östergötlandu. Byl třetím synem krále Oskara I. a jeho manželky Josephiny von Leuchtenberg. V jedenácti letech vstoupil do námořnictva a roku 1845 se stal podporučíkem. Později studoval na univerzitě v Uppsale, kde se vyznačoval nadáním pro matematiku. Od roku 1859 byl korunním princem, protože jeho starší bratr Karel XV. neměl mužské potomky a prostřední bratr Gustaf zemřel roku 1852.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Dne 18. září 1872 nastoupil po bratrovi Karlovi na švédský a norský trůn. Za jeho života proběhlo pokojné zrušení personální unie mezi Norskem a Švédskem. Dne 7. července 1905 zbavil norský parlament Oskara trůnu a on sám abdikoval 26. října téhož roku. Rovněž odmítl návrh, aby se některý z jeho synů stal norským králem. Na norský trůn poté usedl jeho prasynovec Karel Dánský, který vládl pod jménem Hakon VII. Králem Švédska zůstal až do své smrti 8. prosince 1907, současný švédský král Karel XVI. Gustav je jeho prapravnukem. Mezi jeho potomky patří norský král Harald V., belgický král Filip i lucemburský velkovévoda Jindřich I. V zemích, jimž vládl, se velmi zasazoval o rozvoj vzdělání. Zajímal se o kulturu, zejména literaturu a divadlo. Sám byl literárně činný – napsal mimo jiné své vlastní memoáry, divadelní hru \"Hrad Cronberg\" a jeho sbírka básní, kterou zveřejnil anonymně, vyhrála roku 1858 cenu Švédské akademie. Roku 1881 založil ve své letní rezidenci poblíž dnešního Oslo první open-air muzeum na světě. Byl velkým příznivcem průzkumu Arktidy a spolusponzoroval mnoho polárních výprav.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 6. června 1857 se oženil ve Wiesbaden-Biebrichu se Žofií Nasavskou (1836–1913), nejmladší dcerou Viléma, vévody z Nassau, a jeho druhé manželky Pauliny z Württemberku. Skutečnost, že Karel XV. neměl mužského dědice, znamenala, že Oskar a Žofie, potažmo jejich potomci, se stali nejbližšími osobami v následnictví švédského trůnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar II. (21. ledna 1829 – 8. prosince 1907) byl švédský král od roku 1872 a norský král v letech 1872–1905. Byl mladším synem Oskara I., stoupenec sblížení s Německem. Za jeho vlády došlo k rozpadu švédsko-norské personální unie. Byl také posledním švédským králem, který se nechal korunovat.", "tgt_summary": "Oscar II (en suédois : \"Oscar II\"), né le à Stockholm et mort le dans la même ville, est roi de Suède de 1872 à sa mort en 1907 et de Norvège de 1872 à 1905.", "id": 1300035} {"src_title": "Freiberg", "tgt_title": "Freiberg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1168 bylo v lesnaté krajině, která patřila klášteru Altzella, nalezeno stříbro a v následujících letech se sem přistěhovalo množství horníků. Kolem roku 1175 si zde postavil míšeňský markrabí dvorec, dnešní zámek Freudenstein. Po roce 1180 bylo město založeno podle pravidelného plánu, byl založen dóm Panny Marie a kolem roku 1220 postaven kostel sv. Petra. Ve středověku byl Freiberg jedním z největších měst Míšeňska a byla zde také mincovna. Název Freiberg je poprvé doložen roku 1201, městská práva 1233. Kolem roku 1230 vznikla \"Zlatá brána\" (dnes na jižní straně dómu), brzy nato dominikánský a františkánský klášter a roku 1260 městská škola. Po velkém požáru byl v letech 1485–1512 znovu postaven pozdně gotický dóm a během velké konjunktury v 16. století přestavěno celé město. Většina domů v historické části města má dodnes tuto podobu. Od roku 1541 byl dóm pohřebištěm markrabské rodiny Wettinů, od roku 1550 zde byla první tiskárna a kolem roku 1550 vznikl pro účely těžby důmyslný systém rybníků a kanálů na jihu města. S poklesem ceny stříbra v důsledku španělského dovozu z Ameriky však význam Freibergu upadal a střediskem oblasti se stalo obchodní Lipsko. Roku 1613 zde M. Weigel poprvé použil k ražení štol trhaviny a doly dosáhly hloubky přes 400 m. Za třicetileté války stál saský kurfiřt nejprve na švédské straně, roku 1632 dobyli Freiberg císařští a po uzavření míru se kurfiřt přidal na jejich stranu. Zámek Freudenstein byl přestavěn v renesančním slohu, ale těžba silně poklesla. V 18. století zde působil slavný varhanář Gottfried Silbermann (dvoje varhany v dómu, jedny v kostele sv. Petra). Roku 1762 porazili Prusové u Freibergu císařské vojsko a roku 1765 zde byla založena druhá nejstarší důlní akademie na světě (po Banské Štiavnici na Slovensku). Roku 1862 byl Freiberg připojen na železnici a díky tomu začal ve městě nový rozvoj průmyslu. Za druhé světové války bylo město ušetřeno větších škod a vzdalo se sovětské armádě bez boje. Po válce přijalo množství uprchlíků z vybombardovaných sousedních měst i vysídlených Němců, takže počet obyvatel prudce vzrostl. V období NDR se obnovila těžba a zpracování cínu, zinku a olova, způsobila však v okolí těžké škody na životním prostředí. Roku 1970 překročil počet obyvatel 50 000. V současnosti je hlavním zaměstnavatelem důlní vysoká škola, dále se zde vyrábějí polovodiče a další materiály, fotovoltaické články, přesné přístroje a další. Ve městě jsou dvě gymnázia, řada muzeí, zejména týkajících se geologie a těžby, učňovská šachta a další.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Freiberg jako celek je jedinečnou památkou města s plánem ze 12./13. století, se stovkami domů z doby 1480–1620 a s několika zvláště významnými stavbami: Dóm Panny Marie, založený kolem 1180 a v současné podobě vybudovaný v letech 1485–1501 je pozdně gotická halová trojlodní stavba s vysokou sedlovou střechou a bohatě členěnou klenbou. V chóru je pohřebiště saské kurfiřtské rodiny Wettinů s mosaznými náhrobky. Ze staršího kostela se zachovala pozdně románská dřevěná skupina Ukřižování (lettner, kolem 1225) a Zlatá brána, skvěle zachovaný stupňovitý portál s bohatou sochařskou výzdobou, při přestavbě umístěný na jižní straně dómu a od roku 1903 pod střechou. Další unikátní památkou je manýristická kamenná kazatelna ve tvaru tulipánu (\"Tulpenkanzel\") z roku 1505 s neuvěřitelně křehkým schodištěm a pozoruhodnou sochařskou výzdobou. Z let 1711–1714 pocházejí velké varhany, jedno z nejlépe zachovaných děl Gottfrieda Silbermanna se třemi manuály, 44 rejstříky a 2574 píšťalami. Naproti jsou druhé, menší varhany téhož mistra. Na věži je řada zvonů, největší z nich „Velká Zuzana“ váží přes 4 tuny a je z roku 1488. Kostel svatého Petra byl založen na nejvyšším bodě města kolem 1210 jako románská basilika se dvěma (čtyřmi?) věžemi, dvě z nich se dodnes zachovaly. Kostel byl několikrát přestavěn, v letech 1401–1440 v gotickém slohu a v letech 1728–1734 v barokním. Roku 1735 byly vysvěceny Silbermannovy varhany. V letech 2003–2005 byl kostel důkladně restaurován. Kostel svatého Mikuláše, založený kolem 1170 a 1753 barokně přestavěný se dvěma románskými věžemi byl po roce 1970 zrušen a slouží příležitostně k různým slavnostem. Horní náměstí (\"Obermarkt\") o rozměrech 110 × 72 metrů s renesanční radnicí a řadou renesančních a barokních domů s pozoruhodnými portály tvoří dobře zachovaný historický celek. Nepravidelné Dolní náměstí (\"Untermarkt\") navazuje na freiberský dóm a má několik dobře zachovaných pozdně gotických domů z konce 15. století, zejména kanovnický dvůr, nyní městské a důlní muzeum s impozantním štítem. Mohutná pozdně gotická sýpka s vysokou sedlovou střechou na jihovýchodním okraji historického města. Renesanční zámek Freudenstein z let 1566–1577, kdysi sídlo saských kurfiřtů na jižním okraji historického města, kde předtím už stál knížecí dvorec. Dnes jsou v něm umístěny bohaté mineralogické sbírky \"Terra mineralia\" a důlní archiv uchovávající písemné doklady rudné a uhelné těžby v Sasku. Městské divadlo, založené 1790, které nepřetržitě funguje dodnes. Stovky více či méně zachovaných měšťanských domů, často se zachovanými pozdně gotickými ostěními oken a portály, tvoří jedinečný celek, který neruší žádné necitlivé úpravy ani novostavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freiberg (doslova: \"svobodné horní město\") je historické a velké okresní město v Sasku v Německu, v podhůří Krušných hor asi v polovině cesty mezi Drážďany a Saskou Kamenicí. Bylo založeno kolem roku 1170 a po staletí bylo centrem těžby stříbra a rud. Z této těžby plynulo jeho bohatství a s dovozem stříbra z Ameriky v 16. století jeho sláva skončila. Nicméně v roce 1765 zde byla založena důlní akademie, nynější Technische Universität Bergakademie Freiberg. Správní oblastí města protéká řeka Freiberská Mulda a dva potoky.", "tgt_summary": "Freiberg est une ville du land de Saxe, en Allemagne. C'est la préfecture de l'arrondissement de Saxe centrale (\"Landkreis Mittelsachsen\" en allemand).", "id": 1329065} {"src_title": "Manuel Noriega", "tgt_title": "Manuel Noriega", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Nejdříve byl spojencem Spojených států a od 50. let do 80. let 20. století pracoval i pro CIA. Později se orientoval nacionalisticky a protiamericky. Podporoval obchod s drogami, porušoval embargo Kuby. Následně jej Spojené státy obvinily ze špionáže pro Kubu pod vládou Fidela Castra. Nato Noriega změnil svoji rétoriku a začal veřejně označovat Spojené státy za nepřítele. Během invaze Spojených států do Panamy se Noriega ukrýval a strávil i několik týdnů na velvyslanectví Svatého stolce v Panamě pod jeho ochranou jako uprchlík. Americké armádní jednotky oblast uzavřely a obléhaly velvyslanectví. Součástí obléhání byl i psychologický nátlak, jenž zahrnoval pouštění hlasité hudby atd. Armádní jednotky nemohly vtrhnout dovnitř a Noriegu zatknout, protože budova vyslanectví i jeho pozemek byly majetkem a suverénním územím Svatého stolce a byly pod ochranou Vídeňské úmluvy. 3. ledna se Noriega vzdal, byl zatčen a odvezen na Floridu, kde byl obviněn dle federálních zákonů a postaven před soud. Mimo jiné byl obviněn z pašování drog, vydírání a finančního podvodu. Na lavici svědků usedli i někteří z jeho bývalých spojenců i jeho nepřátelé. Noriega byl nakonec shledán vinným a 16. září 1992 byl odsouzen na 40 let. V roce 1999 mu byl tento trest zmírněn na 30 let. O extradici Noriegy požádala v roce 1999 Panama, aby se zde zpovídal ze zločinů, jež se staly během jeho vlády. V nepřítomnosti byl v roce 1995 odsouzen na 20 let odnětí svobody. O jeho vydání požádala rovněž Francie, která jej odsoudila za finanční podvod na 10 let. V roce 2010 byl vydán Francii, kde strávil 1 rok ve vazbě. V prosinci 2011 jej Francie vydala do Panamy. V březnu roku 2017 se podrobil kvůli nálezu nádoru operaci mozku, posléze se mu spustila krvácení, která se nedařilo zastavit a upadl do kómatu. Na následky krvácení 29. května téhož roku také zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manuel Antonio Noriega (11. února 1934 – 29. května 2017) byl panamský generál a samozvaný diktátor v letech 1983-1989. Nikdy nebyl oficiálním prezidentem Panamy, ale \"de facto\" řídil Panamu až do konce roku 1989.", "tgt_summary": "Manuel Antonio Noriega, né le (la date de naissance officielle n'est cependant toujours pas confirmée — les dates avancées restent le mois de janvier, de l'année 1934, 1936 ou 1938) et mort incarcéré dans son pays le, est un militaire et homme d'État panaméen. ", "id": 1084986} {"src_title": "Jisra'el bejtenu", "tgt_title": "Israel Beytenou", "src_document": [{"title": "Volební výsledky.", "content": "Strana vznikla v roce 1999 a v prvních dvou volbách do izraelského parlamentnu zaznamenala jen malý úspěch, když ve volbách v roce 1999 získala 4 poslanecké mandáty a ve volbách v roce 2003 pouhé 3 poslanecké mandáty. Ve volbách v roce 2006 znatelně posílila, kydž získala 11 mandátů. Následně se stala součástí vládní koalice vedené stranou Kadima, ale v lednu 2008 z ní vystoupila. V říjnu 2012 vyhlásili předsedové Likudu a Jïsra'el bejtenu, že pro předčasné parlamentní volby v lednu 2013 sestaví společnou kandidátní listinu pod názvem Likud Jisra'el bejtenu. Ta v nich získala celkem 31 poslaneckých mandátů a stala se nejsilnějším uskupení v Knesetu. V následujících parlamentních volbách v roce 2015 již strana kandidovala samostatně a získala 214 906 hlasů (5,10 % všech platných) a šest poslaneckých mandátů.", "section_level": 1}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Avigdor Lieberman je znám svým plánem překreslit tzv. zelenou linii (tj. mezinárodně uznanou hranici Izraele a západního břehu Jordánu vzniknuvší po první arabsko-izraelské válce v r. 1948) tak, aby území tzv. trojúhelníku a vádí Ara, které bylo v rámci dohod o příměří z roku 1949 předáno Izraeli Jordánskem, bylo postoupeno pod arabskou správu. To by v praxi znamenalo, že přibližně třetina izraelských Arabů by ztratila izraelské občanství. Myšlenku vzdání se části Izraele ospravedlňuje tím, že obyvatele tohoto území jsou Arabové, kteří se pokládají spíše za Palestince než za Izraelce. Proto by podle Liebermana měli být povzbuzováni ke znovusjednocení, včetně kontroverzní, Izraelem finančně podporované, arabské emigrace z Izraele na jakékoliv vhodné místo, kde mohly existovat dvě oddělené národnostní entity, jedna pro Izraelce a jedna pro Palestince. Lieberman je také známý svými sympatiemi pro drúzskou populaci (jedna z nežidovských menšin v Izraeli, jejíž příslušníci mohou sloužit v izraelské armádě), ve které má mnoho voličů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jisra'el bejtenu (, doslova: „Izrael, náš domov“) je pravicová izraelská politická strana. Patří mezi zastánce tvrdé politiky vůči izraelským Arabům a Palestincům, které považuje za nebezpečí pro židovský charakter státu Izrael. Předsedou strany je Avigdor Lieberman, bývalý člen Likudu a ministr obrany. ", "tgt_summary": "Israel Beytenou (, littéralement « Israël notre maison ») est un parti politique israélien laïc de droite nationaliste, constitué afin de représenter les Israéliens d'origine russe. L'un de ses fondateurs est Avigdor Liberman, un ancien membre du Likoud, né en République socialiste soviétique moldave. ", "id": 52246} {"src_title": "Neurotechnologie", "tgt_title": "Neurotechnologie", "src_document": [{"title": "Neurotechnologie určené pro zlepšení kognitivních schopností.", "content": "Neurotechnologie určené pro zlepšení mozkové činnosti jsou založené hlavně na praktickém využití vědeckých poznatků a technologií, ale také na poznatcích starobylých duchovních učení. Pro tento trénink mozku jsou využívána zařízení jako např. autodráha či střelba na terč ovládané mozkem, které pracují na principu elektroencefalogramu (EEG). Uplatnění nacházejí zmíněné technologie zejména při tréninku u sportovců, manažerů nebo členů ozbrojených jednotek. Regulace stavů vědomí je u neurotechnologií dosahována díky audio-vizuální stimulaci (AVS). Ta je obyčejně realizovaná pomocí jednodušších periodických optických stimulů, přiváděných na LED diody brýlí a současně přepracovanou zvukovou stimulací, také periodického charakteru, do stereosluchátek (psychowalkman). Umožňují více nebo méně komplikované průběhy AVS (kde se frekvence a typ stimulace postupně mění) a jsou určené pro různé specifické cíle. Během stimulace dochází v mozku daného člověka k efektu strhávání rytmů, který způsobuje postupné přelaďování z jednoho stavu vědomí do jiného. V mnohých záměrech už samotné \"přepnutí\" do jiného stavu mozku je žádaným a konečným cílem relaxovat, usnout nebo dobít energii. Při složitějších cílech pomáhá synchronizace (kooperace) práce levé a pravé hemisféry mozku. U běžného člověka je většina aktivit mozku lokalizovaná převážně v jedné z hemisfér, přičemž, velmi zjednodušeně řečeno, levá koresponduje převážně s lineárními a logickými úlohami a pravá spíš s intuitivním, podvědomým a prostorovým zpracováním informací.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v Česku.", "content": "Jedním z prvních českých průkopníků v této oblasti byl Tomáš Zdechovský, zakladatel sítě neurolaboratoří v České republice i zahraničí. Za inovativní metodiku rozvoje kognitivních schopností a mentálního koučinku v rámci neurolaboratoře Commservis.com se Tomáš Zdechovský dostal až do finále mezi první tři lidi, kteří se ucházeli o ocenění WIFI Trainer Award 2013. Ta je každoročně udělována lektorům, kteří vnášejí nové koncepce do vzdělávání.", "section_level": 2}, {"title": "Současné technologie využívané pro výzkum mozku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Snímání.", "content": "Magnetická rezonance se používá pro snímkování topologických a mezníkových struktury v mozku. Využívá se také pro zobrazení mozkové aktivity. Zejména s nástupem funkční magnetické rezonance se stala základní technologií využívanou pro studium mysli. Funkční magnetická rezonance měří hladinu kyslíku v mozku při aktivaci (vyšší obsah kyslíku = neurální aktivace) a umožňuje výzkumníkům pochopit, které lokusy jsou zodpovědné za aktivaci při daném stimulu. Na rozdíl od CT vyšetření nenese žádná rizika spojená s způsobením záření (nulová radiační zátěž). Nevýhodou používání magnetické rezonance je určitá hlučnost zařízení. Počítačová tomografie (CT) je další technologií používanou pro snímání mozku. Využívá se od roku 1970 a umožňuje neurologům sledovat strukturu mozku a jeho aktivitu. Zatímco mnoho funkcí CT se nyní provádí pomocí magnetické rezonance, CT může být stále používána pro zkoumání mozkové aktivity a poranění mozku. Za pomocí paprsků X, mohou vědci detekovat stopy radioaktivity v mozku, které naznačují aktivaci mozku jako nástroj pro vytvoření spojení v mozku, stejně jako odhalit mnohá zranění či nemoci, které mohou způsobit trvalé poškození mozku, jako je aneurysma, degenerace, nebo rakovina. Pozitronová emisní tomografie (PET) Namísto užívání magnetické rezonance nebo X-paprsků, spoléhá PET na ukazatele produkující pozitrony, které jsou vázány na biologicky relevantní ukazatele, jako je glukóza. Čím více jsou aktivovány v mozku, tím více živin vyžaduje daná oblast a vyšší aktivita se zobrazí jasněji na příslušném snímku mozku. PET vyšetření jsou stále častěji využívána výzkumnými pracovníky, protože PET skeny jsou aktivovány metabolismem, zatímco magnetická rezonance je aktivována spíše na fyziologické bázi.", "section_level": 2}, {"title": "Transkraniální magnetická stimulace.", "content": "Transkraniální magnetická stimulace je v podstatě magnetickou stimulací mozku. Elektrické proudy a magnetická pole spolu vnitřně souvisejí, a tím dochází v mozku ke stimulaci magnetických impulsů, a je tak možné zasahovat do specifických lokusů v mozku a dosáhnout tak požadovaného účinku. Tomuto oboru se v současné době dostává velké pozornosti kvůli potenciálním výhodám, které by mohly přijít z nových objevů v těchto technologiích.", "section_level": 2}, {"title": "Transkraniální stimulace stejnosměrným proudem.", "content": "Transkraniální stimulace stejnosměrným proudem je formou neurostimulace, která využívá konstantní, nízký proud přiváděný přímo do cílené oblasti mozku pomocí malých elektrod. Metoda byla původně vyvinuta pro pacienty s poraněním mozku, jako je mrtvice. Nicméně výzkumy na zdravých dospělých osobách ukázaly, že tato forma stimulace může zvýšit kognitivní výkon při vykonávání různých úkolů, v závislosti na oblasti mozku vystavenou stimulaci. Tato technologie se využívá ke zvýšení jazykové a matematické schopnosti, soustředění, řešení problémů, zlepšení paměti a koordinace.", "section_level": 2}, {"title": "Neinvazivní povrchové metody snímání mozkové aktivity.", "content": "Elektroencefalografie (EEG) je metoda neinvazivního měření aktivity mozkových vln. Elektrody jsou umístěny kolem hlavy a vlasové pokožky, a elektrické signály jsou měřeny. EEG se využívá u polysomnografického vyšetření, protože tam jsou vlnové charakteristiky spojené s různými fázemi spánku. Klinicky se EEG využívá ke studiu epilepsie, mrtvice a přítomnosti nádorů na mozku. EEG zahrnuje různé metody, jak zachytit elektrickou signalizaci v mozku v průběhu jeho aktivace. Magnetoencephalografie (MEG) je další metodou měření aktivity mozku na základě měření magnetických polí, vznikajících působením elektrického proudu v mozku. Výhoda použití MEG namísto EEG spočívá v tom, že zkoumané oblasti jsou lépe lokalizované, což vede k lepšímu pochopení toho, jak dokážou jednotlivé lokusy reagovat na stimulaci nebo vykazují-li příslušné oblasti zvýšenou činnost. (jako tomu bývá např. u epileptického záchvatu).", "section_level": 2}, {"title": "Implantované technologie.", "content": "Neurozařízení slouží k monitorování či regulaci mozkových aktivit. V současném lékařství nachází uplatnění např. při v terapii Parkinsonovy choroby. Nejběžnějšími neurozařízeními jsou hloubkové mozkové stimulátory, které se používají, k elektrické stimulaci oblastí postižených nečinnosti. Parkinsonova nemoc je způsobena inaktivací bazálních ganglií (jádra) a v poslední době se hloubkové mozkové stimulátory stávají stále více preferovanou formou léčby Parkinsonovy choroby, přestože aktuální výzkumy zpochybňují jejich účinnost při léčbě pohybových poruch. Neuromodulace je poměrně novým oborem, který kombinuje použití neurozařízení a neurochemie. Základem je skutečnost, že mozek může být regulován za použití množství různých faktorů (metabolické, elektrická stimulace, fyziologické), a že to vše může být modulováno zařízeními implantovanými v neuronové síti. Mozek je velmi citlivý orgán, proto je nezbytné, aby činnost těchto technologií vyvolávala co nejméně negativních reakcí lidského těla. To může být provedeno úpravou chemického složení povrchu materiálu nervových implantátů.", "section_level": 2}, {"title": "Buněčná terapie.", "content": "Buněčná terapie je založena na zkoumání možnosti využití kmenových buněk v mozku, které byly v nedávné době nalezeny v několika lokusech. Nyní vzniká velký počet studií, které mají za cíl stanovit, zda je tuto formu terapie možné využít ve velkém měřítku. Experimenty byly úspěšně použity pro kmenové buňky v mozku dětí, které utrpěly zranění během těhotenství a starších lidí trpících degenerativními chorobami. Bylo tak možné přimět mozek k produkci nových buněk a vytvoření nových spojení mezi neurony.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neurotechnologie jsou aplikované technologie z oblasti neurologie, jejichž cílem je výzkum, případně i zdokonalení činnosti a výkonnosti lidského mozku. Obor neurotechnologie už existuje více než půlstoletí, ale k jeho překotnějšímu rozvoji došlo až v posledních 20 letech.", "tgt_summary": "La neurotechnologie désigne toute technologie ayant une influence fondamentale sur la manière dont sont compris le cerveau et ses fonctions supérieures, les différents aspects de la conscience et de la pensée. Elle inclut également les technologies visant à réparer, voire améliorer, le fonctionnement du cerveau ainsi que celles qui permettent aux chercheurs et cliniciens de visualiser le cerveau.", "id": 2398966} {"src_title": "Bitva u Isandlwany", "tgt_title": "Bataille d'Isandhlwana", "src_document": [{"title": "Události před bitvou.", "content": "Britové 11. prosince 1878 doručili zulskému králi Cetshwayovi ultimátum, které však král rázně odmítl. Proto britská armáda překročila 9. ledna 1879 řeku Buffalo River a vstoupila na území Zulského státu. Tato britská intervence ukazuje, že Britové absolutně věřili ve svoji neporazitelnost, neboť se s početně nedostatečnou jednotkou pustili do nevyhnutelného konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Přestože britská armáda měla pouze 1 400 Britů a 2 500 jejich afrických spojenců a stála proti zhruba armádě 22 000 Zuluů, měla díky puškám Martini-Henry zajištěnu palebnou převahu. Ta však byla silně znehodnocena absurdními předpisy pro zacházení se střelivem, jejichž dodržování velmi zpomalovalo a omezovalo přísun munice k bojujícím vojákům (zmíněné předpisy byly později na základě studia průběhu bitvy shledány zcela nevyhovujícími a zásadně přepracovány). Zuluové se rozhodli pro přímý útok na britské linie, což bylo pro britské velení naprosto nepředstavitelné, protože taková akce znamenala ohromné ztráty. Britové věřili, že se jim podaří rozstřílet zulskou armádu pomocí svých děl a pušek. Britští velitelé si ani nepřipouštěli možnost zulského průlomu do jejich linií a nevytvořili si žádné zálohy. Zuluové zahájili útok v formaci zvané „býčí hlava“. Ta byla původně vytvořena pro boj s domorodými konkurenty Zuluů, protože perfektně vyhovovala zulské taktice směřující k obklíčení a naprostému zničení protivníka, nicméně shodou okolností se podobala rojnici používané moderními vojsky k útokům na kulometná hnízda, což poněkud snížilo ztráty Zuluů; přesto jich stovky padly ještě než dorazili k britským pozicím. Příliš pomalá distribuce munice bojujícím jednotkám vedla k tomu, že intenzita britské palby postupně poklesla do té míry, že nedokázala udržet Zuluy Britům od těla. Jakmile se bitva změnila v boj muže proti muži, projevila se mnohonásobná početní převaha Zuluů a Britové byli ztraceni. Z obklíčení unikla jen část jízdních jednotek a několik jednotlivců.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení bitvy.", "content": "Ačkoli Zuluové utrpěli značné ztráty, je tato bitva vnímána jako jejich velké vítězství. Přestože celou válku Britové nakonec vyhráli (již den poté utrpěli Zuluové navzdory ještě výraznější početní převaze porážku v bitvě o Rorke's Drift), bitva u Isandlwany těžce pošramotila reputaci Britů a vůbec bílých lidí v očích domorodců, kteří si jí dokázali, že za určitých okolností jsou s to porazit i Evropany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Isandlwany byla jednou z bitev britsko-zulské války. Odehrála se 22. ledna 1879 na pláních kolem Isandlwany v dnešní Jihoafrické republice. Početně silnější armáda Zuluů na hlavu porazila britskou armádu vedenou Henrym Pulleinem a Anthonym Durfordem. Výsledek této bitvy znamenal těžkou ránu pro Britské impérium a evropský kolonialismus 19. století a přispěl ke konci vlády Benjamina Disraeliho.", "tgt_summary": "La bataille d'Isandhlwana a été livrée le en Afrique du Sud, pendant la guerre anglo-zouloue, et s'est soldée par l'une des plus grandes défaites coloniales britanniques. ", "id": 134993} {"src_title": "Izák II. Angelos", "tgt_title": "Isaac II Ange", "src_document": [{"title": "Nástup dynastie Angelů.", "content": "Pocházel z maloasijského aristokratického rodu Angelů, která odvozovala svůj původ od Theodory Komneny, dcery byzantského císaře Alexia I. Za vlády Alexiova vnuka Manuela Komnena přibyl do Konstantinopole, kde se v roce 1182 nejmocnějším mužem stal Andronikos Komnenos, jehož dceru Irenu měl Izák za manželku. Andronikos Komnenos byl vládce sice schopný, ale krutý. Za jeho vlády se začaly projevovat silně protizápadní názory. Neúspěchy na Balkáně způsobily v srpnu 1185 Andronikův pád. Konstantinopolský lid prohlásil císařem Andronikem perzekvovaného Izáka Angela, jehož osobou na trůn nastoupila dynastie Angelů.", "section_level": 1}, {"title": "První vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potíže na Balkáně.", "content": "Před Izákem stál při nástupu na trůn akutní problém – Normané na Balkáně. Naštěstí bylo jejich pronikání zastaveno vojevůdcem Alexiem Branasem, který porazil Normany v bitvě u Mosinopolu. Značné potíže Izákovi činil také uherský král Béla III., který využil smrti svého opatrovníka, císaře Manuela († 1180), k expanzi na úkor Byzance, ale ještě roku 1185 byla mezi Izákem a Bélou podepsána mírová smlouva, která byla zpečetěna sňatkem Izáka a Markéty–Marie, desetileté dcery uherského krále. Béla také vrátil Byzanci Pomoraví s okolím Bělehradu a Braničeva. Jenže byzantských potíží využili ke vzpouře Bulhaři, tedy národ, který byl od roku 1018 pod přímou nadvládou Byzantinců. Nevoli u Bulharů vyvolalo zejména Izákem vyhlášené zvýšení daní. Do čela povstání se postavili bratři Todor a Asen, bulharští bojaři a páni několika hradů v okolí města Tarnova. Poté, co bratři dobyli území mezi pohořím Stara planina a řekou Dunaj byl v říjnu 1185 v Tarnovu starší z bratří, Todor, korunován opět ustanoveným bulharským patriarchou na cara jako Petr II. Isaakios proti vzbouřencům poslal – stejně jako proti Normanům – vojevůdce Alexia Branase, jenž ovšem využil toho, že má u sebe armádu a prohlásil se v Adrianopoli císařem. Izákově armádě se však povedlo Branase porazit a zabít (v únoru 1186). Teprve na přelomu jara a léta 1186 se císař mohl opět vydat s armádou proti Bulharům. Bratři si však na pomoc zavolali bojovné Kumány, ke kterým se také přechodně uchýlili. Izák se tehdy domníval, že jsou povstalci definitivně poraženi a vrátil se se svým vojskem do Konstantinopole, jenže bratři se vrátili i s námezdnými Kumány, s nimiž zpustošili Thrákii. Do konce roku 1186 táhl Izák do Bulharska ještě jednou, ale bez úspěchu. Na jaře 1187 se Izák vypravil do Bulharska znovu a oblehl pevnost Loveč, nakonec ale uzavřel s bratry přímeří, čímž uznal vládu Asenovců (tak se nazývala dynastie, kterou založil Asen I.) v severním Bulharsku a v severozápadní Thrákii.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí kruciáta.", "content": "V osmdesátých letech 12. století procházelo latinské panství ve Svaté zemi zásadní změnou. Proces upevňování moci vládcem Sýrie a Egypta Saladinem vyvrcholil roku 1187. Toho roku Saladin nejprve v červenci porazil armádu Jeruzalémského království a na počátku října vstoupil do Jeruzaléma. Izák Saladinovi poblahopřál a požádal ho, zda by nemohla být svatá místa svěřena ortodoxním duchovním; nakonec bylo Izákově žádosti vyhověno. Porážka křesťanů nezůstala bez odezvy. Evropští panovníci byli ještě v říjnu roku 1187 papežem vyzváni, aby táhli do Svaté země. Jako první se do Levanty své oddíly po moři vyslal tradiční nepřítel Byzance, sicilský král Vilém II. Pro byzantskou říši však měla větší význam až výprava vedená Fridrichem I. Barbarossou, císařem Svaté říše římské. Již v roce 1188 poslal Barbarossa Izákovi vzkaz, ve kterém ho žádal, zda by mohla křižácká armáda projít byzantským územím. Izák však k Fridrichovi vyslal Ioanna Duku, aby zjistil Fridrichovy záměry podrobněji... Fridrich překročil byzantské hranice 23. června 1189. Vztahy mezi oběma panovníky byly však značně přiostřeny další návštěvou Izákových vyslanců u Fridricha. Navíc musel Izák řešit další vážný politický problém: protibyzantsky naladěný srbský župan Štěpán Nemanja se vydal k Fridrichovi do Niše a nabídl mu spojenectví proti Byzanci. Podobně se zachovali i bulharští vládci Asen a Petr. Ačkoliv se Barbarossa rozhodl slovanským vládcům nevyhovět a neuzavřít s nimi spojenectví proti Byzanci, vztahy mezi oběma panovníky zůstávaly nadále velmi napjaté. Izák ponoukl svého synovce, protostratora Manuela Kamytza, aby byl připraven vpadnout Fridrichově armádě do zad. Až Fridrich dospěl do Filippopole (kam se však podle byzantských plánů neměl dostat; přechytračil ale byzantské vojsko), začala další vlna dopisování mezi Izákem a Fridrichem. Izák se domníval, že Fridrich má v úmyslu táhnout na Konstantinopol, a proto se také choval vůči Barbarossovi nepřátelsky. Po čase se však uklidnil a staral se, aby se křižáci co nejrychleji přeplavili do Malé Asie. Fridrich se však – pro pokročilou roční dobu (byl listopad) – rozhodl přezimovat na Balkáně. To ovšem opět rozlítilo císaře Izáka... Nová dohoda byla mezi oběla císaři uzavřena 24. února 1190. a již na sklonku března bylo Fridrichovo vojsko v Malé Asii. Po několika vítězných šarvátkách se však Barbarossa v červnu 1190 utopil v řece Salef. Velitelem vojska se stal Barbarossův stejnojmenný syn, který se ke svému otci na věčnost připojil na počátku následujícího roku (1191).", "section_level": 2}, {"title": "Zahraničně-politické konflikty.", "content": "Přesunem vojska křižáků do Anatolie se Izák zbavil vážného problému – Barbarossovy armády na Balkáně – a konečně se mohl vydat proti Srbům a Bulharům. Nejdříve se vydal proti Asenovcům (tak se nazývala dynastie, založená bulharským carem Asenem I.) a oblehl jejich sídelní město Tarnovo. Bratři si opět přivolali na pomoc Kumány a donutili Izáka stáhnout se. Císař byl cestou zpět do Konstantinopole přepaden bulharskou armádou a při rychlém útěku údajně ztratil i vlastní přilbu. Ve prospěch Bulharska ztratila tehdy Byzanc některá města na černomořském pobřeží. Na sousední srbský stát Izák zaútočil ještě na podzim 1190 či až roku 1191. S županem Štěpánem Nemenjou se střetl v bitvě na řece Moravě, jižně od Niše, kde Srby porazil. Byl uzavřen mír, kterým župan Izákovi vrátil všechna území dobytá Srby po roce 1189. Zároveň byl dohodnut sňatek Eudokie, dcery Izákova bratra Alexia, s Nemanjovým druhorozeným synem Štěpánem. V roce 1191 do Levanty připluli francouzský král Filip II. August a anglický král Richard I. Lví srdce se svými vojsky a jejich boje ve Svaté zemi tvořily druhou část třetí křížové výpravy. Ještě než však anglický panovník přistál ve Svaté zemi, přepadl byzantský ostrov Kypr. Kypr byl sice formálně pod vládou Izáka Angela, fakticky však na ostrově vládl jeho příbuzný Izák Komnenos, jenž využil konstantinopolských zmatků v polovině osmdesátých let 12. století a zavedl na strategicky významném ostrově teror. Richard Lví srdce se ostrova zmocnil v květnu 1191, později ho však prodal templářům, od kterých jej získal roku 1192 sesazený jeruzalémský král Guy de Lusignan a z Kypru (jenž byl 1197/1198 povýšen na království) se stal další křižácký stát. V roce 1193 byla šestnáctiletá dcera Izáka a Ireny Komneny Irene zasnoubena dědici sicilského trůnu Rogerovi. Mladý následník však záhy zemřel a když roku 1194 přistál na Sicílii Barbarossův syn a císař Svaté říše římské Jindřich VI. Štaufský, aby se jí jako choť dcery krále Rogera II. zmocnil, nalezl mezi zajatci Izákovu dceru Irenu a zasnoubil ji se svým mladším bratrem Filipem. Na počátku devadesátých let také pokračovaly boje s Bulhary. Zpočátku to byly boje vyrovnané, ale od roku 1194 začali mít Asenovci výraznou převahu, díky které upevňovali svou pozici v severozápadní Thrákii. Izákovy výrazné neúspěchy požná podnítily jeho bratra Alexia, aby povstal. V dubnu 1195, na výpravě proti Bulharům, byl Izák Alexiem svržen, oslepen a uvrhnut do vězení. Císařem se stal Alexios jako Alexios III.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá křížová výprava a znovunastolení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti svolání výpravy.", "content": "Spolu s Izákem byl uvězněn také jeho syn z prvního manželství, Alexios. Trochu na lepší časy se začalo blýskat až roku 1197, kdy se 25. května Izákova dcera Irene vdala za Filipa z rodu Štaufů, jenž se v září toho roku stal hlavou svého rodu – jeho bratr, císař Svaté říše římské Jindřich VI. Štaufský zemřel krátce před vyplutím do Svaté země, kde hodlal posílit své pozice. Filip nejspíš měl zájem na tom, aby se Izák dostal opět na trůn, sám ovšem mnoho nezmohl, neboť se musel vypořádat s protikrálem Ottou Brunšvickým. Další možnosti, jak pomoci Izákovi na trůn, se otevřely až na počátku 13. století. Nejspíše roku 1201 se totiž Izákovu synovi Alexiovi podařilo uprchnout z vězení. Princ zamířil ke své sestře a švagrovi do Německa a začal přesvědčovat Filipa a Bonifáce z Monfferratu, předáka právě připravované, papežem organizované křížové výpravy, aby jemu a Izákovi pomohli získat byzantský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na Konstantinopol.", "content": "Ke křižáckému vojsku, jež právě pobývalo v Zadaru, přibyl 25. dubna 1203 princ Alexios IV. Angelos. Již několik měsíců před tím však jeho posel jednal s vůdci výpravy o „zastávce“ v Konstantinopoli. Princův vyslanec slíbil křižákům – pokud potáhnou na Konstantinopol – velmi vysoký obnos peněz (asi 200 000 marek stříbra), zásobování vojska na jeden rok, vojenskou pomoc asi 10 000 Byzantinců a v neposlední řadě podřízení konstantinopolské autokefální církve římskému papeži. Dva nejvýznamnější křižáčtí představitelé – Bonifác z Montferratu a benátský dóže Enrico Dandolo – s návrhem souhlasili, a tak o zdržení u Konstantinopole bylo v podstatě rozhodnuto. Před Konstantinopolí se křižáci objevili 24. června 1203 Císař Alexios III., bratr oslepeného Izáka, neučinil nic, čím by zabránil příjezdu křižáků. Z počátku s nimi vyjednával; když se ale ukázalo, že ho křižáci považují za neoblíbeného uzurpátora, vyhlásil jim nepřátelství. Křižáci se snažili v obyvatelích metropole vyvolat zájem o prince Alexia; demonstrativní výjezdy na lodích kolem konstantinopolských hradeb však na Byzantince nezapůsobily. Předáci křižáků (\"Latinů\") se na počátku července odhodlali k útoku na město. Jejich armáda postupovala krok za krokem a císař Alexios III. zůstal naprosto klidný. Až 17. července se císař odhodlal zakročit; k boji však nedošlo. Snad se již císař Alexios III. připravoval na následující noc...", "section_level": 2}, {"title": "Druhá vláda.", "content": "\"Latinové\" také vyslali své posly k Izákovi a požadovali po císaři, aby přijal svého syna Alexia za spolucísaře a aby dodržel sliby, které křižákům dal princ Alexios. Izák se rozhodl přáním vyhovět a již 1. srpna byl princ Alexios za přítomnosti latinských předáků v chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli korunován jako Alexios IV. na spolucísaře. Před oběma císaři stál velmi naléhavý problém – křižáci před branami Konstantinopole. Dne 20. září 1203 vypršela doba, do kdy se měli podle původní dohody \"Latinové\" přesunout do Svaté země. \"Latinové\" po císařích požadovali zaplacení slíbené částky. Jelikož císařská pokladna tak velkými prostředky nedisponovala, rozhodli se císařové vypsat nové daně a zabavit církevní poklady v klášterech. Tyto skutky přirozeně vyvolaly nevoli konstantinopolského lidu, jehož trpělivost rozhodně nebyla trvalá. Izák byl tehdy již velmi nemocný a veškeré záležitosti tak řídil jeho spoluvládce Alexios. V listopadu křižáčtí vůdci předstoupili před oba císaře, ale nepochodili; naopak se vztahy mezi konstantinopolským dvorem a stanem křižáků ještě více ochladily. V lednu (či na samém počátku února) 1204 napjatá situace vyvrcholila. Konstantinopolský lid se shromáždil v chrámu svaté Sofie (Boží Moudrosti) a provolal císařem neznámého mladíka Nikolase Kanabu. Císař Alexios IV. žádal křižáky, aby proti revoltě lidu zasáhli. Tím se však zbavil posledních spojenců z řad byzantské aristokracie, jež se vzbouřila. V čele stál zeť císaře Alexia III. Alexios Dukas Murtzuflos, který se již jednou vzbouřil (v lednu 1204). Ve druhém případě však byl úspěšný a 1. února 1204 byl Izák II. Angelos spolu se svým synem Alexiem IV. svržen. Izák byl opět uvrhnut do vězení, kde zakrátko zemřel. Alexios IV. byl uškrcen na příkaz Murtzufla, který jako Alexios III. nastoupil na trůn. Nevládl však dlouho – po dobytí Konstantinopole \"Latiny\" 13. dubna 1204 byl svržen z Theodosiova sloupu v Konstantinopoli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izák II. Angelos (řecky \"Ισαάκιος Β’ Άγγελος\", Isaakios II. Angelos, někdy také Isák, nebo latinsky Isaacius Angelus ; okolo 1155 – přelom ledna a února 1204), syn Andronika Duky Angela a jeho ženy Eufrosiny Kastamonitissy, byl v letech 1185–1195 a opět v letech 1203–1204 byzantským císařem z rodu Angelů. ", "tgt_summary": "Isaac II Ange (en grec byzantin : ) (1156-1204) est un empereur byzantin de 1185 à 1195 et de 1203 à 1204, fils d'Andronic Doukas Ange et d'Euphrosyne Kastamonites. C'est un arrière-petit-fils d'Alexis I Comnène.", "id": 2176644} {"src_title": "Portugal Open", "tgt_title": "Tournoi de tennis d'Estoril", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mezi vítěze mužské dvouhry se od roku 1990 zařadila řada hráčů první desítky žebříčku ATP, včetně bývalých světových jedniček Thomase Mustera (1995 a 1996), Carlose Moyi (2000), Juana Carlose Ferrera (2001), Novaka Djokoviće (2007) a Rogera Federera (2008). Další singloví první hráči světa vyhráli soutěž čtyřhry. Nejdříve v roce 1995 Jevgenij Kafelnikov a o dva roky později také Gustavo Kuerten. Rus Marat Safin odešel z finále dvouhry 2004 poražen. Ženská polovina se hrála pod názvem Estoril Ladies Open od roku 1989. Nejdříve proběhly pouze dva ročníky a turnaj byl obnoven v roce 1998 se jménem Estoril Open, jakožto součást okruhu ITF. Od sezóny 1999 byl řazen do okruhu WTA Tour. Singlovou soutěž nevyhrála žádná ženská světová jednička. V roce 2007 se do finále probojovala Běloruska Viktoria Azarenková, v němž neuspěla. V mužské části události statistikám dominovali argentinští a španělští tenisté, jakožto specialisté na červené antuce. Mezi lety 1990 až 2001, se alespoň jeden Španěl probojoval v deseti případech do finále. Z toho devětkrát v tomto dvanáctiletém období získali španělští hráči titul. Tuto dominanci poté začali narušovat Argentinci, kteří měli mezi roky 2002 až 2006 pětkrát za sebou zastoupení ve finále a čtyřikrát dosáhli na titul. V letech 2011 a 2012 pak přidal dvě výhry Juan Martín del Potro. V ženské dvouhře nebyla převaha jediného státu tak znatelná, přesto se staly nejúspěšnější španělské antukářky se čtyřmi tituly. Od sezóny 1999, kdy se turnaj stal opět součástí WTA Tour, získalo šest tenistek titul jako své premiérové vítězství na nejvyšším profesionálním okruhu. V roce 2006 se poprvé v historii WTA hrálo čínské singlové finále mezi Li Na a Čeng Ťie. Do finále turnaje se probojoval jediný Portugalec – Frederico Gil, který v roce 2010 odešel ze singlového boje o titul poražen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugal Open byl společný profesionální tenisový turnaj mužského okruhu ATP World Tour a ženského okruhu WTA Tour, hraný v jamorském areálu na otevřených antukových dvorcích. Hlavní estorilský dvorec byl vybudován v roce 2005 a ve svých ochozech pojme 10 000 diváků. Dějištěm konání se stalo portugalské město Oeiras, ležící u Lisabonu. ", "tgt_summary": "Le tournoi d'Estoril (Portugal) est un tournoi de tennis professionnel masculin (ATP) et féminin (WTA) joué sur terre battue. L'épreuve féminine a été disputée de 1989 à 2014, avec une interruption de 1991 à 1998. ", "id": 2278123} {"src_title": "Modbus", "tgt_title": "Modbus", "src_document": [{"title": "Popis protokolu.", "content": "Na sběrnici je jedno „master“ zařízení (v případě verze Modbus TCP jich může být více) posílající dotazy, ostatní zařízení jsou „slave“. „Slave“ zařízení odpovídá na dotazy, které jsou mu adresovány. V pozici mastera je tedy řídící prvek (např. PLC nebo průmyslové PC), v roli slave zařízení jsou ovládané nebo sledované prvky (např. čidla, měřící přístroje, PLC, prvky výrobních linek atp.).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura rámce.", "content": "Protokol Modbus definuje strukturu zprávy na úrovni protokolu (\"PDU\" – Protocol Data Unit) nezávisle na typu komunikační vrstvy. V závislosti na typu sítě, na které je protokol použit, je PDU rozšířena o další části a tvoří tak zprávu na aplikační úrovni (\"ADU\" – Application Data Unit). Kód funkce udává, jaký druh operace slave (též \"server – podřízený\") má provést. Rozsah kódů je 1 až 255, přičemž kódy 128 až 255 jsou vyhrazeny pro oznámení záporné odpovědi (chyby). Některé kódy funkcí obsahují i kód podfunkce upřesňující blíže požadovanou operaci. Obsah datové části zprávy poslané masterem slouží klientovi k uskutečnění operace určené kódem funkce. Obsahem může být například adresa a počet vstupů, které má klient přečíst nebo hodnota registrů, které má klient zapsat. U některých funkcí nejsou pro provedení operace zapotřebí další data a v tom případě může datová část ve zprávě úplně chybět. Zabezpečení je CRC pro RTU Mode a LRC (kontrolní součet) pro ASCII Mode.", "section_level": 2}, {"title": "Přenosová media, verze protokolu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Modbus po sériové lince.", "content": "Modbus preferuje sériovou komunikační sběrnici standardu RS485, preferovaný režim sériové linky je 19200 baudů, 8 datových bitů a sudá parita. Protokol Modbus definuje dva sériové vysílací režimy, Modbus RTU a Modbus ASCII. Režim určuje, v jakém formátu jsou data vysílána. Každá jednotka musí podporovat režim RTU, režim ASCII je nepovinný. Všechny jednotky na jedné sběrnici musejí pracovat ve stejném vysílacím režimu.", "section_level": 3}, {"title": "Kódy základních funkcí.", "content": "V praxi někdy splývají pojmy \"Coils\" a \"Discrete Inputs\" (respektive \"Holding Registers\" a \"Input Registers\"), záleží pouze na výrobci zařízení, jak interpretuje tyto pojmy, respektive jak namapuje modbusové adresy registrů na své vlastní adresy (registrů/vstupů/výstupů...). V některých případech lze v případě čtení zaměnit funkce 01 a 02 (respektive 03 a 04).", "section_level": 2}], "src_summary": "Modbus je otevřený protokol pro vzájemnou komunikaci různých zařízení (PLC, dotykové displeje, I/O rozhraní apod), který umožňuje přenášet data po různých sítích a sběrnicích. Komunikace funguje na principu předávání datových zpráv mezi klientem a serverem (master a slave).", "tgt_summary": "MODBUS est un protocole de communication non-propriétaire, créé en 1979 par Modicon, utilisé pour des réseaux d'automates programmables, relevant du niveau applicatif, c'est-à-dire du niveau 7 du Modèle OSI. Ce protocole basé sur une structure hiérarchisée entre un client unique et plusieurs serveurs est dans le domaine public et sa spécification est publique.", "id": 131419} {"src_title": "Bitva u Gettysburgu", "tgt_title": "Bataille de Gettysburg", "src_document": [{"title": "Od Rappahannocku do Pensylvánie.", "content": "Ve druhém roce americké občanské války velení Potomacké armády v čele s generálmajorem Brunsidem naplánovalo tažení, jehož primárním cílem bylo prorazit si cestu k hlavnímu městu konfederace Richmondu. V rámci této operace překročili vojáci Unie 10. prosince 1862 řeku Rappahannock a o den později zaútočili proti pevným pozicím Armády severní Virginie u města Fredericksburg. Při bitvě však utrpěli těžkou porážku, která generála Brunsida přinutila stáhnou se zpět za říční koryto. Po této konfrontaci si obě armády zřídily opevněné tábory, ve kterých proti sobě zůstaly stát po celou zimu 1862–1863. Jedinou větší činnost v tomto období iniciovaly opět jednotky Unie, které se pokusily obejít horní tok Rappahannocku, nicméně bláto, ve které se proměnily cesty, je přinutilo vrátit se zpět do výchozích pozic. Další akci naplánoval nový velitel Potomacké armády generál Hooker na 30. dubna. Armáda Unie opět přešla vodní tok a 1. května vyrazili vojáci listnatou krajinou zvanou Divočina k západní straně Fredericksburgu, aby vpadli Jižanům do zad. Postup jednotek se však federálním velitelům nepodařilo patřičně utajit, v důsledku čehož Potomacká armáda utrpěla porážku u Chancellorsville. Také generální štáb Armády severní Virginie v čele s generálem Leem na jaře 1863 zvažoval další strategii pro vývoj války. Jelikož se na území Virginie nacházelo hlavní město Konfederace a její důležitá hospodářská centra, bylo v zájmu Jižanů vést ofenzivní způsob boje, a to pokud možno na území", "section_level": 1}, {"title": "Bojiště.", "content": "Důvodů, proč se rozhodl generál Lee shromáždit svou armádu právě v okolí Gettysburgu, bylo hned několik. Mezi první z nich patřil fakt, že město stálo na křižovatce cest vedoucích do všech světových stran – silnice carlislelská, yorská, hanoverská, taneytownská, emmitsburská ad. Po těchto cestách se mohly snadno přisunout rozptýlené jednotky obou stran. Vedla sem také železniční trať, ale ta zde končila a dál na severozápad pokračovala jen jako zásek čekající na položení kolejí. Okolí městečka skýtalo vhodný terén pro rozličné manévry a bylo tak dokonalým prostorem pro svedení bitvy.", "section_level": 1}, {"title": "Armády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Armáda severní Virginie.", "content": "Virginská armáda se po reorganizaci u Fredericksburgu skládala ze tří sborů a divize jezdectva. Její vrchní velitel Robert E. Lee měl k dispozici 75 000 mužů, nicméně bitvy se jich účastnilo méně. I. sboru o síle 21 031 vojáků velel generálporučík Longstreet, který byl Leeovým oblíbencem. Projevoval se jako rozvážný a opatrný velitel, jenž upřednostňoval defenzivní způsob boje. Jeho třem divizím veleli generálové McLaws, Peckett a Hood a jeho dělostřelectvo tvořily Alexandrův prapor a Washingtonův dělostřelecký prapor. Třem divizím II. sboru generálporučíka Richarda S. Ewella o velikosti 20 866 mužů veleli generálové Early, Johnson a Rodes. Dělostřeleckou zálohu zastávaly 1. virginský dělostřelecký prapor a Nelsonův prapor. III. sbor řídil generálporučík Ambrose P. Hill, jenž byl nepříliš nápaditým profesionálem a u Gettysburgu byl nemocen. Právě tato indispozice mohla stát za jeho neschopností dostát Leeovým rozkazům. Jeho", "section_level": 2}, {"title": "Potomacká armáda.", "content": "Armáda Potomaku pod velením generálmajora George G. Meada čítala 112 735 vojáků, nicméně bitvy se jich účastnilo něco přes devadesát tisíc. Byli rozděleni do sedmi sborů doplněných jezdectvem generálmajora Alfreda. A. Pleasontona (11 475 mužů) a armádní dělostřeleckou zálohou brigádního generála Roberta O. Tylera. I. sbor pod velením generálmajora Johna F. Reynoldse (12 596 mužů) tvořily tři divize; Wadsworthova, Robinsonova, Doubledayova. Součástí II. sboru generálmajora Scotta Hancocka (11 509 mužů) byly divize Caldwellova, Gibbonova a Heysova. Dvěma divizím III. sboru generálmajora Daniela E. Sicklese (10 726 mužů) veleli generálové Birney (ten po Sicklesově zranění přebral velení sboru) a Humphreys. V. sbor do bitvy vedl generálmajor Sykes (10", "section_level": 2}, {"title": "Den první.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "McPherson‘s Ridge dopoledne.", "content": "1. divize federálního jízdního sboru generála Buforda, která dorazila ke Gettysburgu těsně před polednem 30. června, nebyla první jednotkou, jež operovala v okolí města. Již před třemi dny zde pobývala divize konfederační pěchoty, jejíž zadní voj se stáhl krátce po příchodu Bufordových jezdců. Velitel divize generál Pettigrew o pohybu seveřanských jezdců neprodleně informoval svého kolegu generála Henryho Hetha a jejich přímého nadřízeného velitele III. sboru Armády severní Virginie generálporučíka Hilla. Na základě této informace se Heth generála Hilla dotázal, zda by neměl námitky proti tomu, kdyby jeho divize Gettysburg obsadila, neboť podle jeho informací se zde nacházelo skladiště bot, kterých se často bosým vojákům konfederace tristně nedostávalo. K tomuto podniku obdržel svolení a po páté hodině ranní jeho vojáci, následovaní Penderovou divizí a děly dvou dělostřeleckých praporů, vyrazili po cashtownské cestě směrem městu. U Marsh Creeku (Bahenního potoka), asi 3,5 míle před Gettysburgem, čelo kolony, které tvořil 13. alabamský pluk Archerovy brigády, narazilo na čtyřčlennou jízdní patrolu 9. newyorského jízdního pluku. Její velitel ihned vyslal jednoho ze svých mužů, aby předal informaci o pohybu protivníkovy pěchoty veliteli divize generálu Bufordovi, který po obdržení zprávy pochopil, že právě v okolí Gettysburgu se odehraje očekávané", "section_level": 2}, {"title": "McPherson‘s Ridge odpoledne.", "content": "Ve 12:30 dorazila Seveřanům do Gettysburgu posila v podobě XI. sboru generála Howarda. Ten se po Reynoldsově smrti stal velitelem všech federálních sil na bojišti a ihned začal rozmisťovat jednotky do linie od McPhersonova návrší až k železničnímu výkopu a dále severně v půlkruhu kolem celého městečka až k harrisburské cestě. Druhý sled, který měl zároveň sloužit jako záloha, dislokoval v okolí hřbitova na Cemetery Hill. Ve 13:00 dostali posilu také vojáci Konfederace, k nimž se od severu připojila Rodesova divize patřící ke II. sboru generála Ewella. Jednotka se zformovala u Oaks Hill (Dubového kopce), kde generál Rodes umístil", "section_level": 2}, {"title": "Na sever od Gettysburgu.", "content": "Zhruba ve 13:00 dostal zástupce velitele III. divize XI. sboru federální armády generál Schimmelpfennig rozkaz od svého nadřízeného, aby s celou jednotkou zaútočil na Oaks Hill. Pravé křídlo mu měl krýt generál Barlow s I. divizí. Obě brigády III. divize však byly u Stevensova potoka donuceny před silnou dělostřelbou z Oaks Hill zalehnout. Navíc se jim na levém křídle nepodařilo dostat do kontaktu s I. sborem a mezi oběma jednotkami vznikla mezera, kterou zaplnilo pouze federální dělostřelectvo. Další nebezpečná mezera vznikla na jejich pravém křídle, když se Barlowovy jednotky vysunuly poněkud více než bylo ke splnění úkolu", "section_level": 2}, {"title": "Seminary Ridge.", "content": "Vojáci I. sboru Potomacké armády ustupující z McPhersonova návrší se začali shromažďovat do obranného postavení v okolí luteránského teologického semináře na Seminari Ridge. Jejich nový velitel generál Doubleday vyslal ke generálu Howardovi svého důstojníka s žádostí o posily, tomu však zůstal v záloze pouze jediný pluk, požadavek proto zamítl. V 16:00 zaútočila na muže I. sboru Penderova divize (\"mapa 05\"). Zprava doleva postupovaly brigády generálů Lanea, Perrina a Scalese. Nedaleko protivníkových pozic se levé křídlo Jižanů dostalo pod těžkou palbu 10–20 federálních děl, jež zdecimovala téměř celý Scalesův důstojnický sbor. Jedinému nezraněnému důstojníkovi se sice podařilo vojáky shromáždit do tvaru, nicméně asi 75 yardů před hlavněmi artilerie byli nuceni zalehnout a nedokázali se pohnout vzad ani", "section_level": 2}, {"title": "Středeční večer.", "content": "Pět minut před půl pátou dorazil na Cemetery Hill generál Hancock, jenž byl vyslán generálem Meadem, aby po Reynoldsově smrti převzal velení nad oběma přítomnými sbory. V tuto chvíli bylo Cemetery Hill velmi dobře opevněno a shromažďovaly se zde všechny ustupující síly seveřanů. Hancock si brzy uvědomil i význam Culpova návrší (Culps‘ Hill), které bylo významným taktickým bodem na pravém křídle Cemetery Hill a nechal jej v 17:45 obsadit Wadsworthovou divizí. Generál Lee si význam tohoto návrší také uvědomoval a zaslal v tomto směru pokyny generálu Ewelovi. Podle nich měl „\"... bude-li to možné, obsadit Cemetery Hill i Culp’s Hill.\"“ Měl se však zároveň vyhýbat generální bitvě dokud nedorazí zbytek sil severovirginské armády. Jižanský tisk v následujících dnech generálu Leeovi vyčítal, že neformuloval svůj rozkaz striktněji a prohrál vyhraný boj. I vojenští historici označí tuto chvíli za rozhodující moment bitvy. Generál Ewell, který svůj post získal po smrti generála „Stonewalla“ Jacksona, nebyl ofenzivním typem velitele jako jeho předchůdce a i přes naléhání", "section_level": 2}, {"title": "Den druhý.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oboustranné manévry.", "content": "Po páté hodině ranní se na Seminary Ridge konala porada konfederačních velitelů. Generál Lee si uvědomoval taktickou převahu protivníka v možnostech operovat na kratších liniích, ale stále byl přesvědčen, že jeho muži jsou neporazitelní a nebral zřetel na sílu federální pozice. Jak Seveřanů na bojišti přibývalo, uchycovali se na svazích kolem Cemetery Ridge stále pevněji. Jejich postavení nakonec dostalo tvar připodobňovaný „rybářskému háčku\". Neobsazen zůstal pouze Little Round Top, neboť generálmajor Sickles byl přesvědčen, že by tak příliš roztáhl obě divize svého III. sboru. Ačkoli během dne dostal dvakrát rozkaz od generála Meada,", "section_level": 2}, {"title": "Linie Little Round Top – Cemetery Ridge.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Little Round Top.", "content": "2. července dopoledne se na Little Round Topu nenacházela žádná federální jednotka, stálo zde pouze pozorovací stanoviště, které si na jeho vrcholu zřídil generál Warren. Ten v odpoledních hodinách zaznamenal, že se naproti jeho pozici shromažďuje větší uskupení konfederačních sil a Armádě Potomaku hrozí obchvat jejího levého křídla. O svém zjištění tedy okamžitě informoval generála Meada, jenž nařídil genmjr. Sicklesovi, aby na Little Round Top přesunul jednu ze svých brigád. Velitel III. sboru však nedisponoval žádnými rezervami, povel obsadit svah vrcholku tedy dostala nejbližší Barnesova divize náležící k V. sboru. Avšak generál Barnes nebyl k nalezení, do ohroženého sektoru svoji brigádu na vlastní zodpovědnost přivedl plukovník Strong Vincent, který své muže rozmístil čelem k Round Topu pod vrcholem kopce, aby případný ústup mohl být podnikán vzhůru do svahu. V 16:00 jako první z jednotek Armády severní Virginie vyrazila do útoku dlouhými pochody vyčerpaná brigáda pod", "section_level": 3}, {"title": "Devil's Den.", "content": "Přírodní útvar s názvem Devil's Den (Ďáblovo doupě) tvoří shluk obrovských balvanů a 2. července 1863 jej obsadilo 2200 mužů Wardovy brigády, náležející k divizi generálmajora Davida B. Birneye. Jako první se k útoku na tuto pozici seřadila část Robertsonovy brigády. Vlna konfederačních pluků udeřila na linii Seveřanů čelně a celý skalnatý prostor se stal dějištěm téměř hodinu trvajících zuřivých bojů. Do první fáze střetnutí se zapojily i dva Lawovy pluky, které se od brigády", "section_level": 3}, {"title": "Pšeničné pole.", "content": "V 17:30, po předchozí dělostřelecké přípravě a v souladu se schématem útoků postupných formací, se dala do pohybu část McLawovy divize (brigády: Kershawova a Semmesova), jejíž vojáci zaútočili do prostoru pšeničného pole osázeného mezi Devil's Den a broskvovým sadem, kde na Stony Hill a na severním výběžku Houck's Ridge bránily své postavení federální brigády plukovníků Tiltona, Sweitzera a Trobrianda z 1. divize generála Jamese Barnese (V. sbor). Soustředěný nápor brigád generálů Kershawa a Semmese, které na prvém křídle podpořil i postup brigády generála Andersona (náležející k Hoodově divizi), donutil Seveřany k ústupu (\"mapa 10a\"). Tento", "section_level": 3}, {"title": "Broskvový sad.", "content": "Další z konfederačních jednotek připravených k nasazení do probíhajících bojů byly brigády generálů Barksdala a Wofforda (McLawsova divize). Jejich útok měl začít přesně půl hodiny po zahájení boje na pšeničném poli, nicméně generál Barksdale po svém nadřízeném požadoval zapojení do akce uspíšit, neboť mu neuniklo, že III. sbor genmjr. Sicklese je vysunutý ve značné vzdálenosti před federální linií. Tím jednotkám Armády severní Virginie nabídl možnost napadnout jeho nezajištěné boky, uskutečnění záměru před stanoveným časem však generál Longstreet zamítl. Svůj úder proti Sicklesovým pozicím tedy 1500 mississippských vojáků Barksdalovy brigády zahájilo přesně v 18:00, po dvou hodinách čekání v prudké dělostřelecké palbě federálních baterií rozmístěných v broskvovém sadě. Přestože silné ostřelování bylo příčinou značných ztrát v jejich řadách, po zahájení postupu odrazili protiútok Grahamovy pensylvánské brigády, kterou zcela rozprášili a k dovršení úsilí zajali i generála Grahama. Když generál Longstreet zaznamenal tento úspěch, rozhodl se využít Barksdalovy iniciativy a nechal jeho muže pokračovat v náporu za emmitsburskou cestu (\"mapa 11a\"). Woffordova brigáda postupující za Barksdalem mezitím uhnula mírně doprava a přímo skrze broskvový sad pokračovala v postupu na pšeničné pole. Jelikož se v prostoru u broskvového sadu nenacházely již žádné zálohy seveřanské pěchoty, vyslal generál Hunt na ohrožený úsek polovinu všech dělostřeleckých rezerv (cca 70 děl). Ačkoli tato posila způsobila Jižanům další ztráty, celá obrana III. sboru Potomacké armády se zhroutila. Navíc byl nedaleko Trostlovy stodoly těžce zraněn generál Sickles, kterému dělová kule urvala kus nohy, a velení jeho brigád převzal generál Hancock, jehož ve funkci velitele II. sboru nahradil generál Gibbon. Jednotky Seveřanů hromadně ustupovaly a do jejich pronásledování se pustilo i dělostřelectvo Konfederace, které likvidovalo jak prchající skupiny pěšáků, tak i vytrvale bojující federální artilerii. Jako poslední z unionistických jednotek se ze svých pozic stahovala baterie kapitána Bigelowa, která pokračovala v boji na prolongách. Díky Bigelowově vytrvalé střelbě z prostoru u Trostlovy farmy se podařilo několik desítek metrů za jeho pozicí zformovat novou obrannou linii, kterou plukovník McGilveri vytvořil ze čtyřiceti děl 1. dobrovolnické brigády dělostřelecké zálohy. Nicméně i toto postavení, včetně Bigelowovy baterie, záhy začala likvidovat střelba konfederačního dělostřelectva pod velením plukovníka Alexandra a útok 21. pěšího mississippského pluku v čele s generálem Barksdalem. V této chvíli se však podařilo generálu Hancockovi stáhnout ze středu postavení Willardovu brigádu z Haisovy divize II. sboru, jejíž 39. newyorský pluk Jižanům ukořistil děla právě dobyté 5. pravidelné baterie. Zbytek brigády se zatím zformoval za McGilveryho", "section_level": 3}, {"title": "Linie Cemetery Hill – Culp's Hill.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Cemetery Hill.", "content": "Ve snaze odvrátit pozornost vojáků Potomacké armády od hlavního útoku Jižanů podél linie Little Round Top – Cemetery Ridge, pověřil generál Lee velitele II. sboru generála Richarda S. Ewella, provést demonstraci síly proti pozicím protivníka na Cemetery Hillu a Culp's Hillu, kde svůj úsek obrany držel XI. sbor generálmajora Howarda. Akce měla začít ve chvíli, kdy zahájí palbu dělostřelectvo podřízené generálu Longstreetovi a účastnit se jí měly divize generálů Earlyho (brigády: Haysova a Hokova) a Johnsona. Mimoto těchto rozkazů generál Ewell obdržel nepřímou instrukcí, aby přešel do skutečného útoku, pokud by se mu naskytla vhodná příležitost, nicméně jak tuto situaci rozpoznat, vrchní", "section_level": 3}, {"title": "Culp's Hill.", "content": "Poté, co generál Meade odvolal z Culp's Hillu (Culpova kopce) vše co mohl na pomoc levému křídlu, zůstala na tomto úseku pouze 3. brigáda 2. divize XII. sboru Potomacké armády, jejíž levé křídlo kryla Železná brigáda pod velením plukovníka Robinsona. Velitel tohoto úseku generál George S. Green nechal na vrcholu kopce zbudovat pás okopů a předprsní se záseky, neměl však dostatek mužů na pokrytí celé linie, a jeho vojáci tak byli nuceni bojovat v metrových rozestupech. V 18:30 dostala od generála Ewella rozkaz k napadení Greenovy brigády Johonsonova divize (brigády: Steuartova, Stonewallova, Nichollsova a Jonesova). Konfederační jednotky okamžitě vyrazily proti severovýchodnímu svahu Culp's Hillu, od cíle pochodu je však dělila značná vzdálenost. Navíc mezi křovinami, stromy a skupinami balvanů vojáci ztráceli orientaci, díky čemuž", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrteční večer.", "content": "Někdy v průběhu odpoledne dorazila k severovirginské armádě tolik postrádaná jízdní divize generála J. E. B. Stuarta, jež byla neprodleně odeslaná krýt levé křídlo konfederačních pozic, proti zde dislokované federální kavalérii. Kolem 19:00 přibyla jižanům další posila v podobě Pickettovy divize (I. sbor), vrchní velitel Armády severní Virginie ji však do bojů nenasadil a nechal ji do druhého dne odpočívat. Když se generál Lee průběžně dozvídal aktuální výsledky bojů, neviděl svou situaci nijak pesimisticky. Spíše se domníval, že dosáhl částečného úspěchu, a proto se také rozhodl následujícího dne pokračovat v útočných operacích. Avšak generál Longstreet byl právě uplynulými událostmi velmi rozčarován a po ukončení", "section_level": 2}, {"title": "Den třetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dohra na Culp's Hillu.", "content": "Přesně ve 3:45 zahájilo z prostoru mezi Powersovým návrším a McAllisterovým mlýnem palbu federální dělostřelectvo, jehož cílem byla pěchota Johnsonovy divize v zákopech na Culp's Hillu a v údolí Rock Creeku (Skalního potoka). Současně ze svých okopů zahájili střelbu i vojáci Greenovy brigády, kterou v průběhu noci posílili muži Gearyho (brigády: Candyho a Kaneova) a Williamsovy (brigády: McDougallova a Thomasova (třetího dne bojů jí velel plukovník Colgrove)) divize.", "section_level": 2}, {"title": "Pickettův útok.", "content": "Hlavní bojovou operací, kterou generál Lee naplánoval pro třetí den bitvy, byl útok jeho pěchoty na střed protivníkovy linie. Po masivním dělostřeleckém ostřelování měla na Seveřany udeřit Pickettova divize (brigády: Garnettova, Armisteadova, Kemperova) na pravém křídle zajištěná brigádami generálů Langa a Wilcoxe z Andersonovy divize, na levém boku pak podporovaná divizí generála Pettigrewa (brigády: Marshallova, Brockenboroughova, Archerova, Davisova) a dvěma brigádami (Lanova a Scalesova) Penderovy divize pod velením generála Trimbla. Celkově toto uskupení čítalo asi 11 500 mužů a jeho úkolem bylo vrazit klín do postavení Potomacké armády a definitivně tak rozhodnout bitvu ve prospěch Konfederace. Pochod Pickettovy divize měl směřovat k jedinému výraznému bodu v protivníkově postavení, jímž byla skupina stromů, která stála zhruba uprostřed Cemetery Ridge. Tento záměr ale narazil na razantní nesouhlas velitele operace generála Longstreeta, jenž krátce předtím svému nadřízenému opět nabídl možnost obchvatu protivníkova levého křídla. Generál Lee však jakékoliv protiargumenty zamítl a dal rozkaz pokračovat v přípravách. Bojem prozatím netknutá Pickettova divize, jejíž vojáci doposud sloužili pouze v okolí Richmondu, Petersburgu a v Severní Karolíně, se začala shromažďovat za Seminary Ridge od sedmé hodiny ranní. O hodinu později vyrazili generálové Lee, Longstreet a Pickett na obhlídku dalších jednotek, z nichž většina utrpěla v předchozích střetech značné ztráty, a kolem 11:00 bylo rozhodnuto o definitivní podobě útoku. Mezitím plukovník Alexander, pověřený dělostřeleckou podporou připravované akce, rozmístil svých 75 hlavní do 1300 metrů dlouhé linie, táhnoucí se od broskvového sadu podél emmitsburské cesty až ke Spanglerovu lesu na severu. Celkem na Seveřany rozmístěné na Cemetery Ridge mířilo 172 děl, z nichž bylo 60 dislokovaných poněkud víc vzadu na", "section_level": 2}, {"title": "Střet kavalérie.", "content": "Úkolem jízdního sboru pod velením generála J. E. B. Stuarta, jenž na bojiště dorazil v průběhu odpoledne 2. července, bylo zajistit yorskou cestu a krýt levé křídlo konfederační armády. Generál Lee jeho veliteli zároveň udělil pokyn zaútočit do protivníkova týlu, pokud by se mu naskytla vhodná příležitost. V souladu s těmito směrnicemi tedy generál Stuart v doprovodu Jenkinsovy a Chamblissovy brigády vyrazil na průzkum podél yorské cesty. Po třech mílích odbočil k jihu, aby zjistil, zda se přes pozemky farem dostane na baltimorskou cestu, která vedla do zad pěchoty Unie rozmístěné na Cemetery Ridge. Z Cress Ridge (Cressova hřbetu) obhlédl terén a", "section_level": 2}, {"title": "Páteční večer.", "content": "Asi v 15:00 došlo na nejzazším pravém křídle konfederačních pozic k potyčkám mezi pěchotou generála Lawa a dvěma brigádami federálního jezdectva pod velením generálů Farnswortha a Merritta. Zhruba v 17:00 dal generál Kilpatrick, nominální velitel obou seveřanských jednotek, rozkaz generálu Farnsworthovi, aby napadl protivníka v prostoru mezi emmitsburskou cestou a Okrouhlými štíty (\"mapa 17\"). V první fázi akce se Seveřanům podařilo prorazit rojnici 1. texaského pluku, vzápětí se však jejich útočná formace rozpadla. Část jezdců byla odražena Robertsonovou brigádou, část, v čele s generálem Farnsworthem, se", "section_level": 2}, {"title": "Ústup.", "content": "4. července ráno se nad Gettysburgem strhla další bouřka. V 8:00 požádali Seveřané o příměří, aby mohli být z bojiště odneseni ranění, které Jižané v doprovodu Imbodenovy brigády začali z tábora odvážet v 16:00. Téhož dne generál Lee vyslal po fairfieldské cestě Robertsonovu jízdní brigádu, jejíž úkolem bylo obsadit průsmyk South Mountain. Robertsonovy muže zanedlouho následovalo vozatajstvo v doprovodu Jonesovy jízdní brigády. Za nimi se po setmění a v průběhu zuřící letní bouře začaly postupně stahovat sbory A. P. Hilla, generála Longstreeta a nakonec generála Ewella. V táboře byla jako zadní stráž ponechána pouze Gordonova brigáda, která okolí Gettysburgu opustila 5. června kolem poledne. 7. července severovirginská armáda dorazila k Potomaku, kde generál Lee zjistil, že rozvodněná řeka zničila jeho pontonový most, což jej přinutilo rozkázat", "section_level": 1}, {"title": "Ztracené naděje.", "content": "Kromě porážky u Gettysburgu utrpěla Konfederace další významnou ztrátu, když 4. července kapituloval obléhaný Vicksburg a s ním jeho 20 000 obránců. Obě tyto události měly pro secesionisty závažný důsledek nejen na domácí, ale i na mezinárodní frontě, neboť vládní představitelé Velké Británie a Francie zamítli další úvahy o možnosti uznat území pod správou Richmondu jako suverénní stát. Současně byla ve francouzských docích ukončena výstavba lodí pro Konfederaci a pod nátlakem federální vlády Britové zabavili dvě pancéřové lodě, které pro Jižany dokončili ve svých loděnicích. Na základě těchto faktů zastavili vládní představitelé Konfederace s oběma evropskými mocnostmi vzájemné diplomatické vztahy. Všechny tyto skutečnosti se odrazily i na", "section_level": 1}, {"title": "Dodatky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Češi u Gettysburgu.", "content": "Ačkoliv se americké občanské války účastnilo značné množství vojáků české národnosti, dochovaly se písemné prameny, které potvrzují jejich nasazení u Gettysburgu, pouze na straně Unie. Šlo především o příslušníky 26. pěšího pluku wisconsinských dobrovolníků, který patřil k druhé brigádě, třetí divize, Howardova XI. sboru. O osudech těchto mužů informují ve svých dopisech, které odesílali svým příbuzným v Čechách, například Václav Dušek, Josef Paidr nebo Jan", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Gettysburgu se odehrála ve dnech 1.–3. července 1863 v okolí pensylvánského města Gettysburg. Početně silnější Potomacká armáda Unie (Severu) v čele s generálmajorem Georgem Meadem zde porazila Armádu severní Virginie náležející k ozbrojeným silám Konfederace (Jihu) vedenou generálem Robertem Edvardem Lee. Události u Gettysburgu měly rozhodující vliv na vývoj americké občanské války a bitva je dodnes největším ozbrojeným střetnutím svedeným na severoamerickém kontinentu. ", "tgt_summary": "La bataille de Gettysburg se déroule du 1 au à Gettysburg (Pennsylvanie) pendant la guerre de Sécession. Cette bataille, la plus lourde de la guerre quant aux pertes humaines, se conclut par la défaite des sudistes qui laissent le terrain aux nordistes. Elle est souvent considérée comme le principal tournant de la guerre. ", "id": 1129154} {"src_title": "Red Bull RB4", "tgt_title": "Red Bull RB4", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Monopost RB4 je druhým vozem Red Bullu, který navrhl uznávaný designér Adrian Newey, na rozdíl od předchozího roku mu ovšem vypomáhal Geoff Willis, kterého tým získal z Hondy. Vůz je poháněn motorem Renault RS27. Nový vůz byl navržen s ohledem na maximalizaci všech součástek použitých v předchozí sezóně. Tým se snaží těžit zejména z kontinuity. Avšak i přesto bylo nutné provést několik důležitých změn. Podle nových pravidel bylo nutné například přizpůsobit nový vůz zákazu kontroly trakce nebo nové elektronické jednotce vyrobené společnosti MES ve spolupráci s Microsoftem. První výjezd se konal 16. ledna 2008 na španělském Jerezu, kde David Coulthard prověřil veškeré systémy a provedl první test jízdních vlastností. Mark Webber si musel na svou premiéru počkat až do Valencie. 1. února během testů v Barceloně došlo k první radikálně změně aerodynamického paketu. RB4 se představil s prodlouženým krytem motoru, kterému se začalo přezdívat „žraločí ploutev“. Jezdci posoudili přínos nového prvku kladně zejména s ohledem na lepší ovladatelnost v zatáčkách. Na předsezónním testování se krom závodních i testovacích jezdců podílel i Sebastian Vettel ze sesterského týmu Toro Rosso, který na jeden den nahradil zraněného Coultharda. První testy ukázaly, že nový vůz byl spolehlivější než předchozí typ a zároveň vykazoval známky zlepšení i v ovladatelnosti. Cíle týmu se oproti předchozímu roku nijak nezměnily. Byl očekáván boj ve středu pole, nejvíce s Renaultem a Williamsem.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky v sezóně 2008.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Red Bull RB4 je vůz formule 1 týmu Red Bull Racing nasazený pro rok 2008. Jezdili v něm Brit David Coulthard a Australan Mark Webber. Monopost byl představen 16. ledna 2008 v Jerezu.", "tgt_summary": "La Red Bull RB4 est la monoplace de Formule 1 de l'écurie Red Bull Racing engagée dans le cadre du championnat du monde de Formule 1 2008. La RB4 est dévoilée le sur le circuit permanent de Jerez, équipée des pneus Bridgestone. Elle est confiée au même duo de pilotes que l'année précédente, le Britannique David Coulthard et l'Australien Mark Webber. Le pilote essayeur est le Suisse Sébastien Buemi.", "id": 742124} {"src_title": "Orazio Gentileschi", "tgt_title": "Orazio Gentileschi", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Velmi záhy, snad již ve svých třinácti letech, odešel Orazio do Říma, kde až do prvních let 17. století maloval obrazy ve stylu florentského manýrismu. V letech 1611 – 1612 spolupracoval s krajinářem Agostinem Tassim na výzdobě římského paláce Pallavicini-Rospigliosi, jehož majitelem byl známý sběratel umění kardinál Scipione Borghese. Je možné, že se podílel i na výzdobě blízkého papežského Palazzo del Quirinale, který je dnes sídlem prezidenta Italské republiky. Pracoval též na výzdobě kostelů Santa Maria Maggiore, San Nicola in Carcere, Santa Maria della Pace a San Giovanni in Laterano. Tassi se také stal hlavní postavou nechutného, vleklého soudního sporu, poté co zneužil svého postavení učitele Oraziovy dcery Artemisie a znásilnil ji. Nicméně hlavní vliv na Gentileschiho tvorbu měl nejvýznamnější malíř raného baroka Caravaggio, který v posledním desetiletí 16. a prvním desetiletí 17. století též pobýval v Římě. Orazio patřil k jeho nejlepším následovníkům, takzvaným caravaggistům. Spojil Caravaggiovu techniku šerosvitu, \"chiaroscuro\", s toskánským smyslem pro barevnost a ženský půvab. Gentileschi toho však měl se svým uměleckým vzorem společného víc. V roce 1603 byl povolán, aby o něm u soudu podal svědectví. Roku 1612 vypovídal u soudu znovu, tentokrát v již zmiňovaném procesu proti Agostinu Tassimu. Po Caravaggiově útěku z Říma se v Oraziově malbě ještě prohloubila toskánská lyričnost charakterizovaná zvýšeným citem pro barvu a detail. Po delším pobytu v oblasti Marche na severozápadě Itálie odcestoval roku 1620 do Janova, posléze do Benátek a nakonec do Paříže ke dvoru královny Marie Medicejské. V roce 1626 odcestoval z Francie do Anglie, kde se stal dvorním malířem krále Karla I.. V Londýně zůstal po zbytek svého života. Jeho malířský rukopis začal být značně konvenční a přehnaně ozdobný, což však anglické šlechtě vyhovovalo. Významný vlámský malíř Van Dyck jej zahrnul do svých portrétů stovky význačných mužů. Orazio Gentileschi zemřel v Londýně 7. února 1639.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K nejlepším dílům Orazia Gentileschiho patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Orazio Gentileschi, vlastním jménem Orazio Lomi, (9. července 1563, Pisa – 7. února 1639, Londýn) patří mezi významné italské raně barokní malíře. Jako Caravaggiův pokračovatel spojil jeho šerosvit s toskánským smyslem pro barevnost. Byl otcem významné malířky 17. století Artemisie Gentileschiové.", "tgt_summary": "Orazio Lomi Gentileschi, né à Pise en 1563, mort à Londres en 1639, est un peintre italien caravagesque de compositions religieuses.", "id": 1314179} {"src_title": "Cizoložství", "tgt_title": "Adultère", "src_document": [{"title": "Právní pojetí.", "content": "V některých oblastech je cizoložství nezákonné a v některých zemích jsou tresty za cizoložství nerovné. Ženy jsou někdy například trestány více než muži, za cizoložství je považováno i znásilnění.", "section_level": 1}, {"title": "V historii.", "content": "Ve starém Římě bylo trestné pouze cizoložství ženy (\"adulterium\"), protože byla porušena moc manžela jako pána rodiny a rodina byla ohrožena nebezpečím uvedení cizoložných dětí. Cizoložství muže (\"stuprum\") bylo beztrestné. Manžel měl ve starších dobách v případě přistižení při činu právo beztrestně zabít svůdníka své ženy, otec ženy mohl beztrestně při přistižení zabít pouze oba najednou. V pozdější době (\"lex Julia de adulteriis coercendis\", rok 18 př. n. l.) byl domácí soud nahrazen soudem veřejným a trestem byly buď tresty majetkové nebo vyhoštění na pustý ostrov (\"relegatio\"). Svůdník manželky byl za Konstantina trestán smrtí mečem, manželka za Justiniána uvržena doživotně do kláštera, odkud si ji měl manžel právo po dvou letech vyžádat. Stejně tak i starší německé právo chránilo jen manžela a až křesťanství zavázalo oba manžele ke stejné věrnosti. V tomto duchu upravily i křesťanské státy svoje zákoníky. Například rakouský zákon z roku 1852 trestal oba cizoložníky za spáchání přestupku odnětím svobody na 1 až 6 měsíců a žena měla dostat horší trest, pakliže je v důsledku spáchaného činu pochybnost o manželském zrození dítěte. Šlo o soukromý delikt, jehož stíhání bylo vyhrazeno uražené straně, která mohla podat žalobu proti jednomu nebo oběma cizoložníkům. U Aztéků bylo cizoložství vnímáno jako narušení kosmického řádu a tvrdě trestáno. Muži byli ukamenováni k smrti, ženy uškrceny. Mohlo však dojít ke zmírnění trestu za pomoci darů či se souhlasem manžela provinilé.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské pojetí.", "content": "Podle křesťanské Bible jsou hříchem vinni oba účastníci. V případě, že jsou manželé rozvedeni z jiného důvodu než z důvodu smilstva (někdy rozlišováno jako rozluka), stále je považován mimomanželský styk muže i ženy jako cizoložství (viz Mk 10,2–9; Mt 19,3–8; Lk 16,18). Za cizoložství se nepovažuje znovuvstoupení do manželství a oddání se novému partneru, pokud předchozí partner zemřel (viz Římanům 7,2-3) nebo v případě, že se jeden z manželů dopustil nevěry; pak má druhý z manželů právo se rozvést, a je tím následně takzvaně volný pro manželství. Při uvěření v Ježíše Krista a jeho přijetí za Pána a spasitele, které se dovršuje přijetím křtu a obnovuje ve svátosti pokání (zpověď), jsou všechny dřívější hříchy člověku odpuštěny (včetně cizoložství) – zde záleží na interpretaci tou kterou církví, dále záleží na formulaci odpustitelnosti a neodpustitelnosti hříchu – opět záleží na interpretaci tou kterou církví. V Islámu je cizoložství hříchem z největších a Korán od něho zrazuje už od prvních kroků: „Oči páchají cizoložství, uši páchají cizoložství, jazyky páchají cizoložství, ruce páchají cizoložství, nohy páchají cizoložství: nakonec je dovršeno intimními oblastmi.“ Podobný čin lze odčinit pouze trvalým hlubokým upřímným pokáním a trvalými upřímnými modlitbami k Alláhovi, trvalým důsledným vytěsněním byť jen myšlenek na podobné jednání v budoucnu, trvalým vykonáváním dobrých skutků a maximální trvalou snahou o potěšení zrazeného z manželů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cizoložství je obecně definováno jako mimomanželský pohlavní styk manžela nebo manželky, čili manželská nevěra. Cizoložníkem je podvádějící z manželů i jeho svůdník. ", "tgt_summary": "L'adultère (nom masculin) est. Couramment, on parle également d'infidélité. L'adultère suppose donc non seulement une \"relation extraconjugale\", mais aussi que la société et le contexte dans lesquels elle se déroule exige l\"'exclusivité sexuelle\" des conjoints. ", "id": 1192652} {"src_title": "Státní znak Finska", "tgt_title": "Armoiries de la Finlande", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1284 bylo území Finska připojeno jako vévodství ke Švédsku a roku 1577 bylo vyhlášeno velkovévodstvím. Znak se zlatým korunovaným lvem byl však používán již dříve, a to i v podobě se dvěma, respektive třemi lvy. Od roku 1581 užívalo Finské velkovévodství znak udělený švédským králem Janem III. poté, co přijal titul finského velkovévody. Znak tvořil červený štít se zlatým korunovaným lvem ve skoku, třímající v pravé tlapě (chráněné stříbrnou plechovnicí) stříbrný meč se zlatým jílcem a šlapající po stříbrné, zakřivené šavli se zlatým jílcem. Lev byl provázen devíti (v té době bez symboliky) stříbrnými růžemi, na štítu spočívala zlatá, červeným sametem podšitá, velkovévodská koruna. Námět znaku je poznamenán osobním nepřátelstvím Jana III. a ruského cara Ivana IV. Hrozného (finský lev pošlapává ruskou šavli). Znak se v průběhu dalších let v detailech měnil (počet růží 12 nebo 16, meč drží levá tlapa).", "section_level": 1}, {"title": "Finsko jako součást Ruského impéria.", "content": "Po finské válce (nazývané též rusko-švédská) v letech 1808–1809 bylo Finsko postoupeno Ruskému impériu a 29. března 1809 bylo švédské Finské velkovévodství přeměněno na ruské autonomní (s vlastním parlamentem) Finské velkoknížectví. Znak v rámci Ruského impéria (na rozdíl od vlajky) zůstal zachován. Kolem roku 1848 byl znak zobrazován se štítem, obklopeným věncem z dubové a vavřínové větévky. Podle výnosu z 26. října 1809 se uvádí: „Znak Finska je takový, že štít má červené pole, posetý růžemi ze stříbra, na kterém je zlatý lev se zlatou korunou stojící na stříbrné šavli, v pravé přední tlapě, která je obrněná, má vzpřímený meč.“ V roce 1857 byl počet růží na znaku upraven na osm a koruna na štítu byla doplněna o ruského dvouhlavého orla. Tato podoba finského znaku byla zobrazena i na velkém znaku Ruské říše (a to i po úpravách z roku 1882). V průběhu reformy ruské oficiální heraldiky v roce 1857, se znak změnil z iniciativy barona Karla von Bernhard Köhne. Hlavní změny spočívaly v tom, že lev spíše připomínal psa, nežli lva, a na šavli již nestál (či nešlapal), ale držel ji v levé přední tlapě. Zároveň byl také zkrácen lvem držený meč, jenž tak připomínal spíše dýku. Další změnou byla koruna nad štítem znaku. Nová koruna již měla oblouky a uvnitř neměla „čapku“, na předním oblouku či ráfku byla umístěna malá ruské orlice. Tato verze znaku bývá nazývána právě podle Köhneho. Během snah o rusifikaci Finska (v letech 1899–1905 a 1908–1917) výrazně vzrostlo používání znaku ve Finsku, a znak se tak stal populárním v širší populaci. Ředitel finského Národního archivu, Karl August Bomansson (1827–1906) učinil první významnou studii o znaku Finska v moderní době. Po jeho úpravě znaku v roce 1886, se lev opět více podobal svému zobrazení na znaku Uppsaly. Hlavní změnou bylo, že lev opět pošlapával šavli. Změna se dotkla i koruny, která byla změněna přibližně do podoby, jakou měla (německá) knížecí koruna. Tato verze znaku byla následně používána v prvních letech finské nezávislosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislé Finsko.", "content": "17. července 1917 vyhlásil finský \"Zemský sněm\" nezávislost na Rusku. Definitivní nezávislost však získalo Finsko až 6. prosince (Finské království). Státním znakem se stal mírně upravený dosavadní znak. Po občanské válce, byla nakrátko vyhlášena v jižní části země Finská socialistická dělnická republika, pod vlivem Sovětského svazu. Znak zaveden nebyl a za pomoci německých vojsk byla bolševická revoluce potlačena. Finský král Fridrich Karel Hesenský (zvolen 9. října 1918, měl vládnout pod jménem Väinö I.) po porážce Německa v I. světové válce odstoupil (14. prosince 1918) a 17. července 1919 byla vyhlášena Finská republika. \"Výbor pro státní znak\" potvrdil dosavadní státní znak. 12. února 1920 byla ze znaku odstraněna koruna a rozměry štítu byly upraveny do téměř čtvercového tvaru. Tento znak se začal užívat ve středu finské státní vlajky, kromě ní se však tento znak v praxi neužíval. Znak jiného tvaru se užíval např. na finských bankovkách z let 1922–1945 nebo z roku 1963, na finských mincích z let 1928–1951 nebo na vyobrazení znaku z roku 1926. Během 20. a 30. let se státní znak stal předmětem diskuzí a debat. Tyto diskuze se týkaly zejména návrhu, zda by ve znaku měl být lev nahrazen medvědem, který měl významné místo v národním folklóru Finska. Již v roce 1557 se medvěd stal symbolem \"Finnia septentrionalis\" („Severní Finsko“, v té době zhruba stejný jako Satakunta a severního Vlastního Finska). Mimo Finsko byl však medvěd obvykle považován za symbol Ruska, což se projevovalo v mnoha tehdejších karikaturách. Situace zůstávala nevyřešená, a tak po většinu 20. století zůstala verze státního znaku v podobě zobrazujícího se lva z Uppsaly. V roce 1936 navrhl národní výbor kompromis, že Finsko by mělo mít „velký“ a „malý“ znak. Malý znak by zůstal stejný, ale větší znak byl navržen tak, aby obsahoval jak dosavadní znak Finska (lva), tak i medvěda, jakožto znak národního folklóru. Znak sestával ze štítu z dosavadního znaku se lvem a růžemi, nad nímž byla koruna (i když v té době bylo Finsko skoro 20 let republikou). Štít podpírali z obou stran dva medvědi, kteří zaujímali pozici štítonošů. Štítonoši stáli na smrkových větvičkách, kolem kterých bylo motto: \"„Vapaa, vankka, vakaa.“\" („Svobodný, nepoddajný, vytrvalý.“). Tímto způsobem by se dal medvěd vnést do státního znaku, ale tento návrh nebyl nikdy přijat. V letech 1968–1970 upravil finský heraldik Olof Eriksson (1911–1987) znak, v jehož úpravě byl přijat zákonem č. 381/1987 Finského úředního věstníku ze dne 26. května 1978 (s účinností od 1. června 1978) jako finský státní znak, který se užívá (v téměř nezměněné podobě) do současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Státní znak je vyobrazen uprostřed modrého kříže ve čtvercové podobě na vlajce státní, válečné, prezidentské a na vlajce lodní (Naval Jack). Dříve byl státní znak vyobrazen i na finských bankovkách a mincích (finská Markka).", "section_level": 1}, {"title": "Znaky finských provincií.", "content": "Finsko se administrativně člení na 19 provincií (, ), Alandy mají zvláštní postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Finska je tvořen červeným štítem, na kterém je zlatý, korunovaný lev ve skoku. Stojí na zahnuté šavli (symbol vítězství nad nepřáteli). Místo pravé přední tlapy má lidskou ruku ve stříbrném brnění, bránící se stříbrným mečem. Štít je poset devíti stříbrnými růžemi. ", "tgt_summary": "Les armoiries de la Finlande sont constituées d'un lion d'or couronné, debout, sur un champ de gueules. Le lion brandit une épée dans sa patte droite recouverte d'une pièce d'armure, et marche sur un sabre. Des roses d'argent parsèment le fond.", "id": 2291210} {"src_title": "Sildenafil", "tgt_title": "Sildénafil", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sildenafil byl připraven pod kódovým označením UK-92480 skupinou chemiků ve výzkumném ústavu firmy Pfizer v anglickém Sandwichi. Nejprve byl studován jako možný lék na vysoký tlak a anginu pectoris a prošel klinickými testy. V první fázi těchto testů bylo prokázáno, že látka má nepatrné účinky v léčbě anginy pectoris, nicméně u mužských pacientů vyvolává erekci penisu. Firma Pfizer se tedy následně rozhodla lék nabízet k léčbě erektilní dysfunkce. Lék si patentovala v roce 1996 a v roce 1998 získala povolení amerického úřadu FDA. Stal se prvním americkým orálně podávaným lékem proti erektilní dysfunkci. Látka měla brzy velký komerční úspěch, v roce 2008 se prodala Viagra za 1,934 miliardy amerických dolarů. V roce 2013 vypršel patent na sildenafil v Evropské unii a od té doby jej může kterýkoliv podnik vyrábět jako generikum.", "section_level": 1}, {"title": "Negativní účinky u plodů a novorozenců.", "content": "V roce 2017 byl v Británii na krysách zkoumán vliv sildenafilu na vývoj dítěte v prenatálním stadiu. Studie naznačovala, že se zlepší tok krve v placentě, čímž se zlepší i vývoj plodu. V roce 2018 na to konto vznikly studie v Nizozemsku a Kanadě zkoumající tento vliv na těhotných ženách. V Holandsku se ho zúčastnilo 93 žen a 90 žen z kontrolní skupiny dostávalo placebo. Po porodu se ale u dětí žen dostávajících lék vyskytovaly obtíže s plícemi, u 17 dětí vážné a 11 z nich zemřelo. Způsobeny byly nesprávnou funkcí placenty. Výzkum Lékařského centra Amsterdam University tak byl okamžitě ukončen, stejně jako výzkum v Kanadě. V době ukončení existovala ještě skupina deseti až patnácti žen teprve čekající, jak ukončený výzkum ovlivní jejich plody. Deník The Guardian uvedl, že pravděpodobně došlo k přílišnému zvýšení tlaku dětí v plicích, čímž se do nich dostávalo málo kyslíku. Nic nenasvědčuje tomu, že došlo během výzkumu k lidskému pochybení a vedoucí výzkumu Wessel Ganzevoort jeho výsledku litoval a uvedl, že dosáhl pravého opaku, než byl záměr – zefektivnit růst plodu. Amsterodamská nemocnice potvrdila, že výzkum proběhl korektně, nicméně k tomu uvedla, že potvrdil, že sildenafil může být škodlivý pro dítě po narození a zvyšuje pravděpodobnost poruch plic či úmrtí po narození. Naopak žádné pozitivní dopady nalezeny nebyly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sildenafil (známější pod komerčním názvem Viagra) je prostředek používaný muži na erektilní dysfunkci (impotenci), vyvinutý farmaceutickou společností Pfizer. Jeho účinek spočívá v tom, že inhibuje fosfodiesterázu, jež by jinak rozkládala cyklický GMP. Cyklický GMP následně může stimulovat účinek oxidu dusnatého (NO), látky, která je schopná vyvolat erekci. ", "tgt_summary": "Le citrate de sildénafil (dénomination commune internationale) est un médicament de la classe des inhibiteurs de la phosphodiestérase de type 5 (PDE5) développé par la firme pharmaceutique Pfizer. Ce médicament est indiqué dans les troubles de l’érection et l’hypertension artérielle pulmonaire. Il est commercialisé par la firme sous le nom de Viagra en comprimés de 25 mg, 50 mg et 100 mg, et sous le nom de Revatio en comprimés de 20 mg.", "id": 119796} {"src_title": "Diane Arbus", "tgt_title": "Diane Arbus", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Diane Arbus (roz. Nemerov) se narodila ve městě New York City v židovské rodině, jako mladší sestra Howarda Nemerova, který byl básníkem. Za muže si vzala Allana Arbuse, který pracoval jako herec a fotograf. Spolu měli dvě dcery. Jejich první dcera Doon se narodila se v roce 1945 a později se stala spisovatelkou. Jejich druhá dcera Amy se narodila v roce 1954 a stala se fotografkou. Diane a Allan Arbusovi začali žít odděleně v roce 1959 a rozvedeni byli v roce 1969. Arbus je řazena k takzvané „Newyorské škole fotografie“, která s oblibou od 30. do 70. let dvacátého století využívala různé druhy neostrosti. Nebyla to instituce v pravém slova smyslu, ale šestnáct autorů (narozených od 1898–1934) žijících a tvořících v New Yorku. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami: Robert Frank, Alexey Brodovitch, Ted Croner, Bruce Davidson, Don Donaghy, Louis Faurer, Richard Avedon, Sid Grossmann, William Klein, Saul Liter, Leon Levinstein, Helen Levitt, Lisette Model, David Vestal a Weegee. Na snímku \"Identická dvojčata\" se zabývá podobností dvojčat. Stejným tématem se zabývaly autorky Tereza Vlčková (cyklus \"Two\" – \"Dvojice\"), Loretta Lux (\"Sasha and Ruby\"), Rineke Dijkstra (\"Chen a Efrat\"), Dagmar Hochová, August Sander, Mary Ellen Mark, Wendy McMurdo nebo Chantal Michel.", "section_level": 1}, {"title": "Granty.", "content": "V roce 1963 Arbusová získala Guggenheimovo stipendium. Druhé Guggenheimovo stipendium získala v roce 1966. Muzeum moderního umění pak o rok později představilo její dílo jako \"Nový dokument\" současně s díly autorů Garryho Winogranda a Lee Friedlandera. Vyučovala také fotografii na Parsonově škole designu v New Yorku a Hampshire College v Amherstu v Massachusetts.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V červenci 1971 Arbusová ve svých 48 letech v Greenwich Village spáchala sebevraždu. Předávkovala se barbituráty a podřezala žíly na zápěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "Příklady fotografií Diany Arbus:", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupení ve sbírkách.", "content": "Její fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Životem Diany Arbus byl inspirován film \"\" (původní anglický název \"Fur: An Imaginary Portrait of Diane Arbus\") z roku 2006. Fotografku ztvárnila Nicole Kidman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diane Arbus (roz. Nemerov) (14. března 1923 New York City – 26. července 1971) byla americká fotografka, známá svými portréty lidí na pokraji společnosti, jako jsou transvestité, trpaslíci, giganti, prostitutky, ale také dvojčata nebo lidé v neobvyklých pózách a situacích.", "tgt_summary": "Diane Nemerov, connue sous le pseudonyme de Diane Arbus est une photographe de rue américaine, née le à New York et morte le à New York. ", "id": 2012536} {"src_title": "Gordes", "tgt_title": "Gordes", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Vesnice Gordes je položena na jednom z vrchů pohoří Monts de Vaucluse, které se také nazývá Malý a Velký Luberon. Je přibližně uprostřed departementu Vaucluse. Vládne zde středomořské klima. Gordes leží asi tři kilometry východně od cisterciáckého kláštera Sénanque, který je známý svou románskou architekturou a pěstováním levandule. Sousední obce: Venasque, Le Beaucet, Murs, Joucas, Roussillon, Goult, Saint-Pantaléon, Beaumettes, Oppède, Cabrières-d'Avignon a Saumane-de-Vaucluse.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Jméno \"Gordes\" pochází z názvu keltského kmene \"Vordense\". Časem a vlivem latiny se pomalu přeměnilo \"V\" na \"G\", a se stalo \"Gòrda\" v okcitánštinĕ. Gordes je překlad do oficiální francouzštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V 8. století zde bylo založeno benediktinské opatství sv. Chaffreta, které bylo postaveno na Araby rozbořených ruinách římského chrámu. Po ukončení barbarských invazí v 10. století, vznikl roku 1013 hrad a k názvu přibylo latinské označení \"castrum\" (resp. \"Castrum Gordes\"). V roce 1148 bylo založeno pod patronací cavaillonského biskupa Alfanta a Ramona Berenguera II. nedaleké opatství Sénanque, které bylo obydleno cisterciáckými mnichy z mateřského opatství Mazan v Ardèche. Po smrti \"dobrého krále Reného\" bylo území Provence přenecháno francouzské koruně.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Na sklonku 19. a 20. století je v této převážně zemědělské vesnici vidět pěstování mořeny, oleje, fíků a mandlí. V roce 1914 zde bylo možno napočítat 18 větrných mlýnů. Během druhé světové války bylo v Gordes aktivní hnutí odporu a Gordes za to bylo odměneno Válečným křížem. Ve vesnici bylo zničeno na dvacet domů, především kvůli přehrazení dopravy. Po válce nastal čas obnovy. Vesnice láká stále více a více malířů - Marc Chagall, Jean Deyrolle, Victor Vasarely a další.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Uprostřed vesnice stojí hrad, jehož počátky je možné vysledovat až do výše zmíněného roku 1013. Později byl přestavěn v renesančním stylu. Všechny budovy ve vesnici jsou vyrobeny z tradičního provensálského materiálu - kamene. Na střechy jsou použity terakotové desky. Nejsou zde ploty, pouze kamenné zídky. Ulice jsou dlážděny a pod nimi se nachází veškerá rozvodná síť.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Gordes (okcitánsky: \"Gòrda\", \"Gordo\" podle Mistrala) je skalní vesnice a malé administrativní území v Provence na jihu Francie. Vesnice je známá především pro svůj neodolatelný provensálský ráz. Inspiraci zde našel i maďarsko-francouzský malíř Victor Vasarely.", "tgt_summary": "Gordes ( ) est une commune française située dans le département de Vaucluse en région Provence-Alpes-Côte d'Azur. Le bourg est l'un des villages les plus visités du Parc naturel régional du Luberon. Il se situe aux confins du Parc et précisément dans les Monts de Vaucluse, qui font face au versant nord de la montagne du Luberon. ", "id": 55537} {"src_title": "Kontinentální hokejová liga", "tgt_title": "Ligue continentale de hockey", "src_document": [{"title": "Struktura sezóny.", "content": "Od roku 2010 se změnila struktura ligy, kluby jsou nyní rozděleny podle geografické polohy a vznikly dvě konference – Východní a Západní, každá konference se dále dělí do dvou divizí. Každý tým v sezóně hraje minimálně dvě hry proti každému z ostatních týmů. V play-off hraje nejlepších osm klubů z každé konference a to na čtyři vítězné zápasy, ve finále vítězové hrají o Gagarinův pohár.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "V ruských klubech KHL může hrát jen pět zahraničních hráčů, což znamená, že v základní sestavě může nastoupit pouze 5 hráčů, kteří nemají ruské občanství. Během minulé sezóny hráli v lize hráči minimálně třinácti různých národností. V posledních dvou letech vede KHL spor s NHL ohledně hráčů, kteří nedovoleně odejdou buď z KHL, nebo z NHL. Asi nejznámějším hráčem, kterého se tento spor týká je Alexandr Radulov, který v roce 2008 utekl ze zámořského Nashvillu Predators do ruské Ufy. V říjnu 2010 byl konflikt mezi ligami vypořádán, když obě podepsali novou dohodu ke ctění jejich vzájemných smluv s hráči.", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Od sezóny 2013 má v Česku, na Slovensku a v Maďarsku na KHL výhradní práva televize Sport 1 a Sport 2 maďarské společnosti \"AMC Networks International Central Europe\" (dříve \"Chello Central Europe)\", v Česku vysílala vybrané zápasy i Nova Sport a Fanda. V Rusku, USA a Kanadě jsou zápasy vysílány hlavně na televizním kanále KHL-TV, mezinárodně se dá sledovat také na internetu (tv.khl.ru). Práva na vysílání mají také ruské televize Match TV, v Evropě pak Viasat, Sport 1 a 2, TV6, ESPN, Sportitalia 2, Sportdigital.tv, Premier Sports, Hockey TV, DigiSport, Yle, Sportklub a Eurosport-Asia.", "section_level": 1}, {"title": "Zápas hvězd KHL.", "content": "Utkání hvězd KHL je souboj nejlepších hráčů KHL konaný od roku 2009 každoročně v lednu nebo únoru. Dříve proti sobě hrály tým ruských hráčů versus „zbytek světa“, nyní Východní versus Západní konference.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Rekordní nejvyšší návštěvnost celé KHL měl v české O areně finálový zápas Lva Praha s Metallurg Magnitogorsk, a to 17 073 diváků. Celková a průměrná návštěvnost v jednotlivých sezónách je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kontinentální hokejová liga (KHL, ) je mezinárodní profesionální hokejová liga. Byla založena v roce 2008 a navazuje na svého předchůdce, ruskou superligu. Je považovaná za prémiovou ligu v Evropě a Asii a za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě. KHL je složena z 24 klubů (z Ruska 19, z Kazachstánu, Běloruska, Lotyšska, Finska a Číny po jednom). V minulosti se soutěž účastnil slovenský klub HC Slovan Bratislava (v letech 2012–2019), HC Lev Poprad (odehrál jedinou sezónu 2011/2012) a také český tým HC Lev Praha (působil v letech 2012–2014). Velkou většinu tvoří v KHL ruští hráči, ale hrají v ní i hráči z ostatních zemí Evropy a také ze Severní Ameriky. Nejstarší hokejové kluby v ruském hokeji jsou CSKA Moskva, Spartak Moskva, Dynamo Moskva a SKA Petrohrad, které byly založeny již v roce 1946. ", "tgt_summary": "La Ligue continentale de hockey (en russe :, \"\" ; en abrégé КХЛ, KHL) est un championnat de hockey sur glace en Eurasie. La KHL a remplacé la Superliga russe. Le niveau de jeu de cette ligue est communément considéré comme le meilleur en Europe, et le deuxième au monde, derrière la Ligue nationale de hockey. Les joueurs qui la composent ont longtemps été en grande majorité d'origine russe puis est-européenne. Au fur et à mesure, de nouvelles nationalités notamment européennes et très peu nord-américaines de joueurs se sont ajoutées à la liste et, même si les Russes restent les plus nombreux, plusieurs pays sont désormais représentés (environ 30 % des joueurs). La KHL, formée en 2008 en Russie, compte depuis le début de la saison 2013-2014 vingt-huit équipes. À partir de la saison 2016-2017, la ligue compte vingt-neuf équipes en raison d'une expansion à Pékin.", "id": 274820} {"src_title": "Pontifex", "tgt_title": "Collège des pontifes", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"pontifex\" doslova znamená „stavitel mostů, průkopník“ a je odvozeno od \"pōns\" „most“, podobně jako \"carnifex\" „výrobce masa, řezník“ od \"carnis\" „maso“. Tento výklad byl přijat již ve starověku. Slovo pōns je zde však užito ve starším významu jakékoliv cesty, ať už pozemní, vodní nebo vzdušné. Podobného významu je védský titul \"pahti-krt\" „ten kdo razí cestu“ užívaný pro bohy a kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Povinnosti.", "content": "Ze své úřadovny v Regii – starém královském sídle, pontifikové bděli nad veřejným římským kultem. Prováděli tak oběti a zasvěcování (\"dedicatio\") chrámů, oltářů a soch, dohlíželi na náboženské právo (\"ius divinum\"), rozhodovali ve sporných právních záležitostech a řešili \"prodigia\" – znamení budoucích událostí. Dále určovali v jaké dny se budou konat pohyblivé svátky (\"feriae conceptivae\") a v jaké je povoleno věnovat se veřejné činnosti (\"dies fasti\"), zaznamenávali významné události roku (\"annales\") a archivovali činnost (\"acta pontificium\") a rozhodnutí (\"commentarii pontificium\") svého kolegia. Pod jejich dohled spadali také kult bez vlastního kněžstva, v soukromé sféře se účastnili pouze svatebního obřadu \"confarreatio\", vyhrazeného pouze patricijům.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tradičně bylo založení kolegia pontifiků přisuzováno legendárnímu králi Numovi Pompiliovi, který měl vládnout v 8. století př. n. l. Původně existovali pontifikové tři, později šest včetně pontifika maxima, jehož funkce vznikla na počátku republiky v 5. století př. n. l. \"lex Ogulnia\" po roce 300 př. n. l. rozšířil počet pontifiků, dříve pouze z řad patricijům od plebejské členy a později se počet dále zvětšoval, až například na šestnáct na sklonku republiky. Původně byli pontifikové voleni kooptací, od roku 103 př. n. l. byli vybíráni tributním sněmem. Kooptace byla opět zavedena Sullou, ale brzy znovu nahrazena volbou prostřednictvím \"lex Atia\" roku 63 př. n. l. a od vzniku císařství byli pontifikové vybíráni císařem jako pontifikem maximem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolegium pontifiků (latinsky \"Collegium Pontificum\") byl ve starověkém římském náboženství sbor nejvýznamnějších kněží vedených pontifikem maximem a tvořeným pontifiky, rexem sacrorum, flaminy a vestálkami. Podobný sbor existoval nejenom v Římě, ale i v dalších italských městech. Funkce pontifika maxima od dob Augusta přešla na císaře a od od 4. století už křesťanští císařové počínaje Graciánem († 383) titul \"pontifex maximus\" neužívali, zato se jako \"pontifex\" (na východě \"archiereus\") označují křesťanští biskupové a zhruba od roku 600 se titulem \"pontifex maximus\" nebo \"summus\" označují papežové. Titul pontifex a odvozené názvy se v římskokatolické církvi užívají pro biskupy, jejich funkční období (pontifikát), odznaky (pontifikálie) a bohoslužby (pontifikální mše). ", "tgt_summary": "Le collège pontifical formait un collège de prêtres qui était le plus prestigieux des quatre grands collèges religieux (quattuor amplissima collegia) de prêtres romains. Le membre le plus important du collège était le pontifex maximus. Le rôle du collège était de s'assurer que les dieux étaient en accord avec l'État. Les pontifes, responsables du calendrier religieux, dictaient l'activité des Romains. ", "id": 2315579} {"src_title": "Workcamp", "tgt_title": "Camp chantier", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Principem těchto workcampů je pomoc místním, často neziskovým subjektům v určité lokalitě a obecně je lze rozdělit podle zaměření do několika skupin: environmentální, kulturní, renovační, historické, dětské, sociální či umělecké. Náplň práce je velice různorodá od velice fyzicky náročné při rekonstrukci budov, čištění lesů či pláží, přes neméně namáhavou práci s dětmi, popř. postiženými lidmi, až po pořádání kulturních festivalů. Délka tzv. krátkodobých workcampů bývá jeden až tři týdny. Existují také dlouhodobé projekty v řádu několika měsíců až jednoho roku, na které je ovšem výběr dlouhodobější záležitostí a často spojený i s různými školeními. Nedílnou součást workcampu kromě práce tvoří jsou vzdělávací a volnočasové aktivity. Odborné workshopy nebo semináře většinou korespondují s tématem celého workcampu a mají za cíl obohatit a rozšířit účastníkovy znalosti. Volnočasové aktivity si účastníci mohou vymýšlet sami, nebo jsou připravovány hostitelskou organizací. Většinou se jedná o výlety po významných místech v lokalitě, které umožňují blíže poznat místní kulturu, nebo sport a společenské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr dobrovolníků.", "content": "Výběr dobrovolníků se provádí zpravidla na základě podané přihlášky a někdy i motivačního dopisu. V případě mezinárodních projektů bývá cílem pořadatelů vybrat co nejrůznorodější národnostní složení a omezit počet účastníků se shodnou národností na minimum, což je prospěšné zejména pro dobrovolníky, protože mají jedinečnou možnost procvičit si cizí jazyk a poznat odlišné kultury při práci v cizí zemi. Důležitým kritériem pro výběr je samozřejmě i motivace potenciálních účastníků.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční náklady.", "content": "Náklady na krátkodobý workcamp pro účastníka/dobrovolníka se skládají většinou ze dvou částí. První je administrativní poplatek zprostředkující organizace, který je zpravidla nízký a finální. Organizace jsou, jak již bylo zmíněno, neziskové, ale musí zaplatit pracovní sílu, která přihlášky zpracovává, odesílá partnerským organizacím atd. Druhá část nákladů je cena za dopravu, která záleží na dobrovolníkovi – v případě autostopu může být prakticky nulová, naopak letecká přeprava bývá nejdražší. Případná třetí část nákladů, které jsou nepřímé, je rovněž velmi variabilní v závislosti na místě konání a typu workcampu. K vycestování do některých zemí je potřeba vízum; pro některé projekty (např. práce s dětmi) je nutný výpis z trestního rejstříku a potvrzení o zdravotní způsobilosti pro práci s dětmi („papír na hlavu“), což sebou nese další administrativní poplatky; a konečně, některé hostitelské organizace, zejména v rozvojových zemích, vyžadují od dobrovolníků tzv. účastnické poplatky, které se mohou pohybovat ve výši od několika desítek do několika set dolarů. Pokud jde o ubytování a stravu, tak ty jsou v drtivé většině případů hrazeny organizátorem workcampu. Souhrnem lze říci, že například ve srovnání s jazykovými kurzy vycházejí workcampy na zlomek ceny, ale jejich jazykový i kulturní přínos je mnohonásobně vyšší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Workcamp je zpravidla letní pobyt, který spojuje dobrovolnou činnost účastníků ve prospěch místních komunit a vzdělávací a volnočasové aktivity. Jedná se o dobrovolné pracovní pobyty. V Česku se stávají stále populárnějšími. Na pořádání workcampů se obvykle zaměřují různé neziskové organizace, případně jsou pořádány i na mezinárodní úrovni, většinou díky spolupráci více organizací z různých zemí.", "tgt_summary": "Un camp-chantier patrimoine a pour principal but d’œuvrer, grâce à de jeunes bénévoles, à la restauration d'un monument en péril par des ateliers allant de la taille de pierre à la maçonnerie. Il est aussi plus communément appelé chantier international ou chantier de jeunes bénévoles - le terme anglais étant \"international workcamps\".", "id": 2081638} {"src_title": "HIStory: Past, Present and Future, Book I", "tgt_title": "History (album de Michael Jackson)", "src_document": [{"title": "Singly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scream.", "content": "Pilotní singl je duetem se sestrou Michaela Janet Jackson. Jedná se o jeho poslední spolupráci s ní. Píseň má agresivní text namířený proti bulvárním médiím. Videoklip k písni měl rozpočet 7 milionů dolarů, což ho dělá nejdražším videoklipem v historii. Získal 11 nominací na MTV Music video awards, což je dodnes rekord. Úspěšně proměněné nominace byli za nejlepší taneční video, nejlepší choreografii a nejlepší uměleckou režii. Videoklip byl oceněn cenou Grammy za nejlepší videoklip. Natočen byl i krátký dokument The Making of „Scream“.", "section_level": 2}, {"title": "Childhood.", "content": "Nevyšel jako samostatný singl, ale byl přidán jako doplněk k singlovému vydání písně \"Scream\". Také vyšel na soundtracku k filmu Zachraňte Willyho 2. Píseň je o jeho těžkém dětství. V pozdějších letech řekl, že je to jeho nejupřímnější autobiografická píseň. K písni se natočil i stejnojmenný videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "You Are Not Alone.", "content": "Tato píseň se stala historicky prvním singlem, který se dostal v hitparádě Billboard na první místo ve dni vydání. Stala se tak 13. singlem Michaela Jacksona na prvním místě v americkém žebříčku. Skladba získala nominace na cenu Grammy a American Music Award, obě za nejlepší vokální výkon v popové písni. Je to píseň o lásce a odloučení a jedna z jeho nejpomalejších písní. Navzdory tomu, že ji nenapsal ji lze považovat za autobiografické vyjádření jeho lásky k Lise Marii Presleyové. Ve videoklipu účinkovala jeho tehdejší žena Lisa Marie Presley. Poslední sekvence klipu, kde Michael laškuje se svou ženou, byla natočena bez jejich vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Earth Song.", "content": "Singl dosáhl několika prvních míst v hitparádách v mnoha zemích. Je to jedna z jeho mnoha charitativních nebo sociálně uvědomujících písní jako \"We Are The World\", \"Man In The Miror, \"Heal The World\", \"Gone To Soon\", \"Cry\" a nespočet dalších. Je to balada s prvky blues, evangelia i opery. Píseň samotná je výzva k problémům, které způsobilo samo lidstvo, která se zaobírá tragédií válek, devastací přírody a likvidací zvířat. Původně měla vyjít už v albu Dangerous pod názvem \"What About Us\" (co je to s námi), ale Michael Jackson s písní nebyl plně spokojený, tak ji ještě obohatil převážně o úvodní část. Michael chtěl vytvořit píseň, která by byla lyricky hluboká, ale melodicky jednoduchá, aby tak i anglicky nemluvící fanoušci mohli zpívat s davem. Sám k tomu řekl:,Příroda se snaží vyrovnat s člověkem způsobenou ekologickou nerovnováhou a s mnoha problémy v životním prostředí. Myslím si, že Země cítí bolest, má rány a některé radosti života jsou na tom stejně. A tohle je moje šance, aby lidé slyšeli hlas Země\" Videoklip získal několik hodnotných cen, včetně nominace na cenu Grammy za nejlepší videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "This Time Around.", "content": "Je to autobiografická píseň, ve které popisuje své problémy, které vyvolává jeho sláva a jak se s ní vyrovnává. V celé písni tvrdí, že byl \"falsely accused\" (falešně obviněn).", "section_level": 2}, {"title": "They Don't Care About Us.", "content": "Píseň se dostala do žebříčku top ten ve všech evropských zemí a navzdory tomu, že se ji v USA zdráhaly hrát kvůli kontroverznímu textu dosáhla 30. místa v \"Billboard\" Hot 100. Používá se při protestech hnutí Black Live Matter. Píseň má být kritikou předsudků a následné nesnášenlivosti. Ovšem píseň byla často především v USA kritizována za údajný rasistický a antisemitský obsah v textu \"Jew me, sue me, everybody do me/ Kick me, kike me, don't you black or white me.\"(\"Dělejte ze mě Žida, žalujte mě. Všichni se na mě vrhněte. Kopejte do mě, odsuďte mě(kvůli etnické zášti vůči židovské osobě). Nebudete ze mě teď dělat černocha nebo bělocha.\"). Michael se proti tomu ohradil:,Myšlenka, že tyto texty mohou být považovány za nevhodné, mi jsou velmi nepříjemné, protože to je zavádějící. Píseň je ve skutečnosti o bolesti z předsudků a nenávisti, a je to způsob jak upoutat pozornost na sociální a politické problémy. Jsem hlas obviněného a napadeného. Jsem hlasem každého. Jsem skinhead, jsem Žid, jsem černý muž, jsem bílý muž. Nejsem ten, kdo útočí. Jedná se o nespravedlnost vůči mladých lidem a o tom, jak je systém může neoprávněně obvinit. Jsem naštván a pobouřen z toho, že bych mohl být tak špatně pochopen.\" K písni byli natočeny hned 2 videoklipy. První byl natočen v Brazílii, navzdory nevoli úředníků, kteří se to snažili zakázat, protože se obávali, že obrazy chudoby by mohli negativně ovlivnit cestovní ruch. Také se obávali, že scény chudoby a porušování lidský práv, by k tomu ještě mohli snížit šance na pořádání Letní olympiády v roce 2004. Nakonec, i přes původní neschválení brazilskými úřady, mu to bylo díky soudu umožněno k nadšení mnoha brazilských fanoušků. Ve videoklipu jsou i ukázány záběry 2 fanynek, které se dostali přes ochranku. První ho objala a druhá dokonce povalila na zem. Oblast, kde se natáčelo, muselo uzavřít 1500 policistů. Spolupracoval zde s 200 členy brazilské kultovní skupiny Olodum, V roce 2009 Billboard popsal oblast, kde natáčel jako \"vzorový model sociálního rozvoje\" a tvrdil, že Jacksonův vliv byl částečně zodpovědný za toto zlepšení. Druhá méně známá verze byla natočena ve vězení, kde byl Michael natáčen sám v cele nebo v jídelně se spoluvězni i bez nich. Je zobrazen i s pouty. Videoklip je soustavně prokládán skutečnými záběry policistů útočících na afroameričany, vojenského zásahu proti protestům na náměstí Nebeského klidu, Ku Klux Klanu, válečných zločinů, genocidy, poprav, nelidskosti, stanného práva a další záběry porušování lidských práv.", "section_level": 2}, {"title": "HIStory.", "content": "Je to titulní píseň celého alba po které je celé album pojmenované. Jako sing vyšla až jako remixovaná verze z alba. Remix je oproti původní verzi kratší, rytmičtější, rychlejší a všeobecně,jako všechny songy z alba, je velmi vhodný k tanci. Píseň vyzdvihuje důležitost harmonie mezi národy, světového míru a také upozorňuje na utrpení dětí a vzkazuje, že každý z nás má důležitý podíl na tvoření lepšího světa. Videoklip je k remixované verzi a žena z budoucnosti si v něm nasadí futuristické brýle a ocitne se v nočním klubu, kde se na obrazovkách zobrazují úryvky z Michaelových starších klipů a záběrů z koncertů.", "section_level": 2}, {"title": "Stranger In Moscow.", "content": "Píseň je autobiografickou baladou a jedna z jeho nejpomalejší písní. Je to velmi smutná píseň, v písni mimo jiné zpívá: \"Happy days will drown the pain.\" (Šťastné dny potopí bolest.), \"Here abandoned in my fame\" (Jsem zde opuštěný v té své slávě.), \"How does it feel, when you're alone and you're cold inside?\" (Jak se člověk cítí, když je sám a ve svém nitru cítí pouze chlad?) \"like stranger in Moscow\" (jako cizinec v Moskvě). Píseň napsal, když byl sám v hotelu v Moskvě během turné Dangerous a právě probíhal mediální ruch okolo nařčení z jeho údajného sexuálního napadení. Videoklip zobrazuje 5 různě osamělých postav a samotného Michaela, který se prochází po městě. Všechno ostatní se pohybuje velmi zpomaleně. Byly použity speciální efekty při zobrazení ptactva, vosy, rozlití káv i při rozbíjení skla.", "section_level": 2}, {"title": "Smile.", "content": "Je adaptace jeho oblíbené písně od Charlese Chaplina.", "section_level": 2}, {"title": "Další písně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "D.S..", "content": "Je to rocková píseň, která je o hořkosti, nedůvěře a korupci v rámci vymáhání práva. Píseň je o advokátu Tomu S. Sneddonovi, který byl okresní advokát Santa Barbary, který letech 1993 a 2003 se s Jacksonem soudil kvůli údajnému sexuálnímu obtěžování nezletilých. Nutno říci, že mu nikdy nic nedokázal. V písni je Sneddon přejmenován na Doma Sheldona. Píseň byla zpívána před soudem skupinou Jacksonových fanoušků každý den, kdy se soud uskutečnil. V skladbě hraje i kytarista skupiny Guns N' Roses Slash. Píseň nemá samostatný videoklip, ale byla užita i v tehdy nejdelším hudební videu na světě Ghost spolu s dalšími písněmi z tohoto alba a alba.", "section_level": 2}, {"title": "Money.", "content": "Mezi fanoušky je tato skladba hodnocena jako velmi povedená kritická píseň, mířená proti lidem, kteří jsou schopni dělat pro peníze špatné necharakterní činy.", "section_level": 2}, {"title": "Come Together.", "content": "Píseň napsal John Lennon a původně byla nahrána kapelou Beatles v roce 1969 a je jedním z jejich největších hitů. Michael ji nazpíval už v roce 1988 pro svůj autobiografický film Moonwalker, ale vydal ji až v tomto albu. Mimochodem už v té době vlastnil všechna práva na jejich skladby.", "section_level": 2}, {"title": "Tabloid Junkie.", "content": "Je to píseň o předpojatosti a lživosti médií a také o falešném obrazu,člověka\", který o něm vytvořily. Píseň je míněna jako prosba veřejnosti, aby přestali věřit obsahu bulvárních médií. Zpívá: Just because you read it in the magazine or see it on the TV screen don't make it factual\"(Jenom proto, že sis to přečetl v časopise nebo si to viděl v televizní obrazovce, to nedělá pravdivé.)", "section_level": 2}, {"title": "2 Bad.", "content": "Píseň kritizuje média. Také byla použita v hudebním videu Michael Jackson's Ghosts.", "section_level": 2}, {"title": "Little Susie.", "content": "Je to balada, která se zakládá na skutečném příběhu. Tuto píseň napsal, když byl ještě teenager a je o malé Susie, která zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "HIStory: Past, Present and Future, Book I je dvojalbum zpěváka Michaela Jacksona, vydané 20. června 1995. Skládá se ze dvou disků. První disk nazvaný „HIStory Begins“ obsahuje 15 největších hitů z Jacksonových předchozích průlomových alb \"Off the Wall\" (1979), \"Thriller\" (1982), \"Bad\" (1987) a \"Dangerous\" (1991). Druhý disk „HIStory Continues“ obsahuje 15 zbrusu nových skladeb, z nichž 12 Jackson sám napsal. Navíc si v nich zahrál na kytaru, klávesy, bicí, bubny a syntetizér. Alba HIStory se prodalo 20 milionů nosičů(CD) v době svého vydání a do dnešních dnů přes 40 milionů po celém světě. Je to nejprodávanější dvojalbum v historii a druhé nejprodávanější album 90. let. Bylo nejprodávanějším albem v 19 zemích světa a obdrželo celkem 5 nominací na cenu Grammy.", "tgt_summary": "HIStory: Past, Present and Future – Book I est un album studio de Michael Jackson, sorti en 1995 sous le label Epic Records, une division de Sony Music. Son titre s'appuie sur le jeu de mot (« Son histoire ») et (« Histoire »). ", "id": 2327589} {"src_title": "Gang čtyř", "tgt_title": "Bande des Quatre", "src_document": [{"title": "Události.", "content": "Rok 1976 znamenal úmrtí vlivných členů strany. V lednu zemřel dlouholetý předseda vlády Čou En-laj, který respektoval „kulturní revoluci“, přestože ji nikdy aktivně nepodporoval. Jeho mocenské křídlo, jehož představitelem se stal Teng Siao-pching, soupeřilo o moc s Gangem čtyř. Po Čou En-lajově smrti se stal předsedou vlády neznámý Chua Kuo-feng, oficiálně jmenovaný v dubnu, který byl před smrtí Maa jmenován stranickým vůdcem Číny. Po jeho smrti ukázal papír, na němž bylo Maovo doporučení: \"„Při tvém vedení nemám žádné obavy.“\" Pravděpodobně se nejednalo o podvrh, což se ovšem nedá říci v případě Maovy ženy, která předložila podobný list, ve kterém měl Mao napsat, že ji vyvolil za vůdkyni pro úspěšné završení revoluce. Zde se jednalo o falzum. 9. září 1976 tedy zemřel vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung. Samotný gang vedla jeho vdova Ťiang Čching. Profesí byla herečka, vystupovala pod pseudonymem \"Lan Ping\". Jejími spolupracovníky a členy gangu byli Čang Čchun-čchiao, šanghajský novinář, pro kterého žádala funkci předsedy vlády Čínské lidové republiky (ČLR), dalším členem byl Wang Chung-wen, který měl obsadit místo ve vedení Národního lidového shromáždění. Čtvrtým spiklencem pak Jao Wen-jüan. 6. října 1976 propukl na politbyru konflikt, kdy Ťiang Čching požadovala pro své spolupracovníky výše uvedené funkce. Ovšem ještě na poradě byli všichni zatčeni, obviněni z ultralevičáctví, snahy uchopit moc a odvedeni do vězení.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní proces.", "content": "Soudní proces proběhl v roce 1981. Ťiang Čching při něm propukala v pláč a velmi bouřlivě se hájila. Odmítla spolu s Čan čchung-čchianem připustit jakoukoli vinu a hájila se tím, že po celý život jen poslušně vykonávala příkazy svého muže Mao Ce-tunga. Zbylí dva členové Wang Chung-wen a Jao Wen-juan vyjádřili lítost a přiznali svou spoluvinu. Oficiální nahrávky ze soudního procesu nebyly do této chvíle uvolněny (2008). Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí proti státu. Nad Ťiang Čching a Čan čchung-čchianem byly vyneseny rozsudky smrti, později změněné na doživotní žalář. Wang Chung-wen a Jao Wen-juan byli odsouzeni každý na dvacet let vězení. Všichni členové Gangu čtyř byli později propuštěni na svobodu, kde také zemřeli. Ťiang Čching spáchala roku 1991 sebevraždu, Wang Chung-wen zemřel v roce 1992 a poslední dva členové v roce 2005.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gang čtyř (zjednodušená čínština: 四人帮; tradiční čínština: 四人幫; pinyin: Sì rén bāng) byla skupina čtyř členů politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Číny, vedená vdovou po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching, která získala vliv za tzv. Velké kulturní proletářské revoluce a po smrti Mao Ce-tunga usilovala o ovládnutí mocenských struktur země.", "tgt_summary": "La bande des Quatre (chinois simplifié : 四人帮 ; chinois traditionnel : 四人幫 ; pinyin : \"Sì rén bāng\") est le nom d'un groupe de dirigeants chinois qui furent arrêtés et démis de leurs fonctions en 1976, peu de temps après la mort de Mao Zedong. On les accusait d'être les instigateurs de la révolution culturelle, qui fit de nombreuses victimes et plongea la Chine dans le chaos de 1966 à 1976. ", "id": 1202650} {"src_title": "Druhé pohlaví", "tgt_title": "Le Deuxième Sexe", "src_document": [{"title": "Hlavní myšlenka.", "content": "Hlavním paradigmatem této knihy je kritika vztahů muže a ženy jako mocensky konstruované duality Já (subjekt) – Druhý (objekt). Autorka ve své knize tento koncept velice podrobně filozoficky analyzuje a zasazuje ho do širokého historického kontextu.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie druhého.", "content": "Každá společenská skupina má tendenci vytvářet si Druhého. Je to základní kategorie lidského myšlení. Každý subjekt se proti jinému vždy vymezuje a vznáší stejný nárok. Ženy se však v tomto liší, neboť i ony chápou samy sebe jako ty Druhé. Podle Beauvoir je to proto, že jim toto postavení bylo připsáno sociálním řádem. Ve vztazích mezi pohlavími tedy vládne asymetrický vztah. Ženy jako ty Druhé slouží podle Beauvoir jako projekce všeho, co mužské Já odmítá. Reprezentují imanenci, pasivitu a nenásilnost. Mužské Já naopak samo sebe ztotožňuje s transcendencí, aktivitou a svobodou. Žena jako ta Druhá nemá vlastní bytí, je určována svým vztahem k muži. Muže lze myslet ve vztahu k ženě, ale ženu bez vztahu k muži ne.", "section_level": 1}, {"title": "Existenciální konflikt ženy.", "content": "„Žena je určována svým vztahem k muži, nikoliv muž svým vztahem k ní, žena je nepodstatná vzhledem k podstatnému. On je subjekt, on je Absolutno. Ona je to Druhé.“ Pouto, které váže muže a ženu, nelze srovnat s žádným jiným poutem, protože pohlavní odlišnost je biologický fakt, nikoliv nějaký moment lidských dějin. Tento protiklad se utvořil v lůně prapůvodního „Mitsein“ (spolubytí) a žena ho nikdy neporušila. Dvojice je zde základní jednotkou, v rámci které jsou obě pohlaví k sobě připoutána. Rozvrstvení společnosti podle pohlaví není možné. Ovšem stejně jako každá lidská bytost má žena potřebu ospravedlnit svoji existenci formou transcendence, protože je stejně jako každý člověk autonomní svobodou, ale objevuje sama sebe a provádí své volby ve světě, kde je jí vnucováno, aby byla objektem, imanencí. „Drama ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždycky pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní vytváří bytost nepodstatnou. Beauvoir se ptá, jakým způsobem může žena v těchto podmínkách dosáhnout svobody (srov. tamtéž, str. 23-24). Na tuto otázku se snaží odpovědět diskuzí o tom, jak se na ženu dívá biologie, psychoanalýza, historie, literatura, náboženství či mytologie, které podle jejího názoru slouží mužům jako nástroje, které udržují ženy v závislosti. V kapitole Mýty Simone de Beauvoir mimo jiné píše: „Každý mýtus předpokládá Subjekt, který promítá své naděje a plány do transcendentního nebe. Ženy nekladly samy sebe jako subjekt a také nevytvořily mýtus muže, v němž by se zračily jejich plány.“", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace podle Genesis.", "content": "Beauvoir se v této kapitole věnuje rovněž „mýtu o stvoření“ z knihy Genesis. Z mýtu podle Beauvoir vyplývá, že Eva nebyla stvořena zároveň s mužem, ani z té samé hlíny jako Adam, ale byla vytažena z jeho boku. To znamená, že ani samo její stvoření nebylo samostatné. Eva byla následně dána Adamovi, aby nebyl sám. Žena má tedy svůj počátek i cíl v manželství, je jeho doplňkem v podobě nepodstatného „Pro muže je přírodou pozvednutou k jasnosti vědomí, je vědomím od přirozenosti poddaným; a zde je ta zázračná naděje, kterou v ní muž tak často skládá: doufá, že dojde naplnění jako bytost, když si tělesně přivlastní jinou bytost, a že najde potvrzení své svobody podrobením svobody jiné.“ Muž se snaží prostřednictvím ženy dospět k sobě samému, a tím se zvěčnit (srov. tamtéž). Ovšem jenom tělo se může dotknout jiného těla, a tak je Eva dána Adamovi proto, aby v ní naplnil svoji transcendenci, ale zavleče ho do „noci“ imanence V další části knihy se snaží autorka ukázat, jak se vytvořila „ženská skutečnost“, v rámci které je žena definovaná jako ta Druhá, a jaké to mělo důsledky z hlediska mužů (srov. tamtéž str. 24; Tuto kapitolu uzavírá tím, že svoboda je nedílným celkem obou pohlaví, ovšem u ženy zůstává prázdnou abstrakcí, proto je jedinou možností, jak se osvobodit, vzpoura. „Rezignace není nic jiného než kapitulace a útěk; ženě nezbývá jiné východisko, než to jediné: pracovat k svému osvobození.“", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k osvobozené ženě.", "content": "V poslední části popisuje Beauvoir podmínky a možné překážky na cestě ženy k osvobození. Žena by měla být uznána jako člověk, aniž by po ní bylo požadováno, aby byla jako muž, zároveň by neměla být vychovávána k pasivitě, ale k účasti ve světě. Dokud nebude zničena myšlenka „věčného ženství“, nebudou mít ani ekonomické či politické změny vliv na osvobození ženy jako té Druhé. Svobodná žena se tedy teprve rodí, protože stále ještě musí bojovat o to, aby byla uznávaná za plnohodnotnou lidskou bytost, a tedy bytost tvůrčí", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace Jana Patočky.", "content": "Žena podle Beauvoir ve skutečnosti není Druhá a je bytostně uvědoměle svobodnou, osobní a tvůrčí bytostí stejně jako muž, ovšem z historických a existenciálních důvodů sama sobě odcizenou. Historická lež je tedy v tom, že se identifikuje mužství s transcendencí a ženství s imanencí, ve skutečnosti je opozice mezi transcendencí a imanencí v každém z nás nehledě na pohlaví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhé pohlaví (\"\") je kniha Simone de Beauvoir (1908–1986) pojednávající o psychologii a postavení žen ve společnosti. Knihu autorka napsala v roce 1949, česky vyšla v nakladatelství \"Praha Orbis\" v roce 1966.", "tgt_summary": "Le Deuxième Sexe est un essai existentialiste et féministe de Simone de Beauvoir, paru en 1949. Cet essai est divisé en deux tomes. \"Le Deuxième Sexe\" n'a pas été écrit dans un but militant. L'écrivaine a voulu produire une somme à la façon des encyclopédies : tout connaître, tout dire dans les moindres détails. Mais l'essai s'inscrit aussi dans un plus large projet autobiographique. ", "id": 1245168} {"src_title": "Liberálně demokratická strana (Spojené království)", "tgt_title": "Libéraux-démocrates (Royaume-Uni)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana byla založena 2. března 1988 sloučení Liberální strany a Sociálně demokratické strany. Liberálové odvozovali svůj původ od strany Whigů, zatímco sociální demokraté vznikli odštěpením od strany labouristů. Poté co narostl vliv Labouristické strany ve 20. letech 20. století, pozice liberálů se zhoršila a v 80. letech posunuli své směřování na centristickou politiku. Když u labouristů převládla levicová socialistická politika, vystoupila z ní skupina umírněných poslanců a založila stranu sociálně demokratickou. Obě strany zjistily, že na politické scéně není dostatek místa pro dvě centristické strany, a tak se dohodly na tom, že nebudou ve volbách stavět protikandidáty. Obě strany měly vlastní politiku, ale pro volby roku 1983 a 1987 vydaly společný volební program. Po neúspěchu ve volbách roku 1987 se obě strany rozhodly sloučit. V červenci 1988 byl vůdcem strany zvolen Paddy Ashdown. Strana měla těžkou startovací pozici, především s ohledem na nalezení identity na politickém spektru, a v počátečním období ve volbách získávala malý počet hlasů. Nicméně ve volbách roku 1997 již získala 46 křesel v Dolní sněmovně. Po zvolení Tonyho Blaira vůdcem labouristů Ashdown překvapivě navrhl vytvoření koaliční vlády, ale tento návrh nebyl z důvodu získání labouristické většiny realizován. Roku 1999 byl vůdcem strany zvolen Charles Kennedy. Ve volbách roku 2001 získala strana část hlasů labouristických a konzervativních voličů, kteří nesouhlasili s válkou v Iráku, požadovali zvýšení občanských práv a volební reformu. Jedním z trendů, který se objevil ve volbách roku 2005, bylo prosazení liberálů jako druhé nejvýznamnější strany ve velkých městech (například Manchester, Cardiff a Birmingham), když získala více než 100 volebních obvodů, ve kterých byl jejich kandidát na druhém místě. Po odstoupení Menziese Campbella na konci roku 2007 byl v prosinci téhož roku vůdcem strany zvolen Nick Clegg. V nástupní řeči se označil za liberála a vyslovil naději, že Británie je země tolerance a pluralismu. Za své priority označil ochranu občanských svobod, rozvoj veřejných služeb, ochranu životního prostředí a snahu prosadit liberalismus jako alternativu zkorumpovaných politiků.", "section_level": 1}, {"title": "Politika strany.", "content": "Strana popisuje svou ideologii jako \"předání moci obyvatelům\", jsou odpůrci koncentrace moci v neodpovědných organizacích. Usilují o decentralizaci moci z parlamentu a provedení volebních a parlamentních reforem pro vytvoření několikavrstvého systému moci. Podle nich by konkrétní rozhodnutí měla být přijímána na správné úrovni, do níž zahrnují regionální shromáždění (rady), Evropskou unii a mezinárodní organizace. Jako zastánci sociálního liberalismu chtějí minimalizovat zásahy státu do soukromí občana. Na rozdíl od zásahu státu do soukromí preferují sociální stát, který by zajišťoval základní potřeby společnosti. Podporují multilaterální zahraniční politiku, nesouhlasí s britskou účastí ve válce v Iráku a ze tří hlavních politických stran zastávají nejvíce prounijní pozici. Navrhují také širší využití obnovitelných zdrojů energie a snížení emise skleníkových plynů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liberální demokraté je centristicko-levicová až centristická politická strana ve Velké Británii založená roku 1988 spojením Liberální strany a Sociálně demokratické strany. Obě strany již dříve sedm let úzce spolupracovaly. Současnými úřadujícími předsedy jsou Ed Davey a Sal Brintonová.", "tgt_summary": "Les Libéraux-démocrates (, abrégé en Lib Dems) sont un parti politique britannique du centre. Le parti a été fondé en 1988 par une fusion du Parti libéral avec le Parti social démocrate (SDP) qui formaient depuis 1981 une alliance électorale. Le Parti libéral existait précédemment depuis et a dirigé le Royaume-Uni sous les Premiers ministres Gladstone, Asquith et Lloyd George notamment, avant d'être surpassé par le Parti travailliste dans les années 1920. ", "id": 1531217} {"src_title": "39 zakázaných prací", "tgt_title": "39 catégories d'activité", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Nedodržování šabatu bylo po babylónském zajetí a zničení Chrámu vyhodnoceno jako jedna z hlavních příčin událostí pro židovský národ tragických. Poměrně brzy po ustanovení židovské samosprávy v Judsku se začíná vytvářet systém nařízení a zákonů, které budou platné pro šabat, aby byla pokud možno eliminována šance šabat znesvětit. Tento dlouhotrvající proces byl završen v Mišně, kde došlo v traktátu Šabat 7,2 k ustavení třiceti devíti zakázaných prací. Seznam těchto prací je odvozen od výčtu prací (hebrejsky:, \"mlacha\"), které přikázal Bůh Mojžíšovi při zbudování svatostánku a dán do souvislosti se zákazem práce o šabatu. Třicet devět prací je nazváno, \"avot mlacha\" - „otcové“ (základní činnosti), neboť kromě nich existují ještě tzv. \"toldot\" (dosl. „potomci“, v tomto případě \"odvozeniny\").", "section_level": 1}, {"title": "Seznam zakázaných činností.", "content": "Systém 39 zakázaných prací byl ustanoven, aby se zabránilo sporům o to, co má být považováno za práci a co nikoli. Normou se stala podmínka, že činnost musí být v Tóře označena jako práce. Při posuzování toho, co je považováno za práci a co nikoli, tedy nehraje roli fyzická námaha, kterou člověk při dané činnosti vykoná. Systém byl nadále rozpracován, a to až do dnešních dnů. Kromě výše uvedeného základního seznamu existuje řada dalších činností, které jsou buď zakázány nebo nedoporučeny a člověk by se jim měl o šabatu vyhnout, ať už z důvodu obavy, že by mohlo dojít ke skutečnému porušení zákazu práce, nebo z důvodu znevážení šabatu (\"uvdin de-chol\"); Dělat některé věci o šabatu je zkrátka považováno za nevhodné, i když nejsou klasifikovány jako „práce“, např. stěhování nábytku uvnitř uzavřené místnosti apod. Člověk, který dodržuje zákaz práce o šabatu z náboženských důvodů, je označován jako \"Šomer šabat\" (pl. \"Šomrej šabat\", sg. f. \"Šomeret šabat\" - „střežící šabat“).", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení života.", "content": "V případě ohrožení života platí pravidlo \"Pikuach nefeš doche et ha-šabat\", tj. „záchrana života odsouvá šabat“, podle kterého je povoleno a dokonce přikázáno porušit šabat v případě, že některá ze zakázaných činností je nutná k záchraně lidského života. Pro potřeby nemocného, který není v ohrožení života, platí přísnější pravidla; i pro něj je však možné porušit některé z rabínských zákazů.", "section_level": 1}, {"title": "Polemika proti systému zakázaných prací.", "content": "Proti tomuto systému existovala pravděpodobně polemika již za dob druhého chrámu. Systém prací neuznávali Esejci, kteří neuznávali ani pravidlo \"pikuach nefeš\". Později se proti rabínskému pojetí vymezili karaité, kteří v pohledu na zákaz práce nejsou jednotní, ale většina vykládá toto nařízení doslovně a nevykonávají vůbec žádnou práci, nevycházejí z domu (neboť doslovně vykládají verš Ex 16,29 „Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa“ a neuznávají systém eruvu), vyhýbají se pohlavnímu styku, nepoužívají elektřinu ani oheň, a to ani v zimních měsících.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj konzervativního a liberálního judaismu.", "content": "Konzervativní judaismus se přiklání k ortodoxnímu pojetí zakázaných prací, nicméně zdůrazňuje, že většina zákazů z poslední doby má pouze charakter doporučení, nikoli závazného nařízení. Progresivní judaismus se k halaše celkově staví velmi rezervovaně a ve většině případů ji vůbec neuznává. Nařízení ohledně zákazu práce o šabatu považuje pouze za symbolické a klade důraz na „etický charakter judaismu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třicet devět zakázaných prací (, šlošim ve-tiš'a avot mlacha) je soubor činností, které je zakázáno provádět o šabatu a většině židovských svátků.", "tgt_summary": "Les trente-neuf catégories d’activité de base (hébreu : ל\"ט אבות מלאכה \"lamed thet avot melakha\") énumérées dans le traité Chabbat sont les activités interdites à chabbat sous peine de profaner la sainteté de ces jours. ", "id": 1347900} {"src_title": "Chinin", "tgt_title": "Quinine", "src_document": [{"title": "Chemické složení.", "content": "Chinin je methoxyderivát cinchoninu. Chemický vzorec chininu je CHNO. Jedná se o alkaloid. Struktura byla určena Augustem Wilhelmem Hofmannem v první polovině 19. století. První úspěšná formální syntéza chininu se podařila roku 1944 R. B. Woodwardovi a W. E. Doeringovi a později byly nalezeny další a efektivnější cesty syntézy, ale žádná nebyla výhodnější než izolace z přírodních zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Chinin má hořkou chuť, v menších dávkách povzbuzuje chuť k jídlu, v ultrafialovém světle fluoreskuje. Jelikož se jedná o alkaloid, má chinin zásadité vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé vlastnosti.", "content": "Působí jako slabé analgetikum, protože tlumí centrum bolesti v centrálním nervstvu. Působí také jako mírné antipyretikum, protože tlumí udržování tělesné teploty a potlačuje látkovou přeměnu. Snižuje tak horečku. Zpomaluje srdeční akci. Snižuje tak krevní tlak. Má příznivé účinky při léčbě lupu erythematodes.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Medicína.", "content": "V humánní medicíně se využívá jako antimalarikum, to znamená lék proti malárii. Působí na parazity v krvi, ale nepůsobí na parazity v játrech. V současné době vznikají kmeny malárie odolné proti chininu, především v jihovýchodní Asii, chinin ale stále zůstává relativně účinný a využívá se jako hlavní lék v případě vážných případů malárie. Chinin je stále významným lékem proti malárii, i když z části byl nahrazen syntetickými léky. V dnešní době se chinin podává orálně, nebo ve vážnějších případech intravenózně. V dřívějších dobách (18. století) se připravoval lék proti malárii rozdrcením kůry chinovníku a rozpuštěním vzniklého prášku ve víně (protože je dobře rozpustný v etanolu). Příznaky při předávkování jsou nevolnost, hučení v uších a poruchy vidění, někdy se objevují i křeče. Smrtelná dávka pro člověka je 8-10 gramů chininu.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Chinin je používán jako součást různých likérů, je také součástí toniků. Obsah výskytu chininu v tonicích se pohybuje od 27,7 do 79,7 mg/l. Dále se chinin přidává do dalších různých výrobků: vlasové a opalovací oleje, šampóny, insekticidy. V gumárenském průmyslu se používá jako vulkanizační prostředek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chinin (přes něm. \"Chinin\" a ital. \"china, chinina\" ze špan. \"quino\" a to z kečuánštiny) je alkaloid využívaný jako základní antimalarikum (lék proti malárii) a jedno ze základních léčiv.", "tgt_summary": "La quinine est un alcaloïde naturel antipyrétique, analgésique et surtout, antipaludique. Extraite du quinquina, un arbuste originaire d'Amérique du Sud, elle était utilisée pour la prévention du paludisme (ou « malaria ») avant d'être supplantée par ses dérivés : quinacrine, chloroquine, et primaquine.", "id": 151553} {"src_title": "USS Atlanta (CL-51)", "tgt_title": "USS Atlanta (CL-51)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Kýl křižníku \"Atlanta\" byl založen 22. duben 1940 v loděnici \"Federal Shipbuilding and Drydock Co.\" v Kearny v New Jersey. Trup byl spuštěn na vodu 6. září 1941 a dokončen 24. prosinec 1941 v \"Brooklyn Navy Yard\" v New Yorku. Prvním kapitánem lodi byl Samuel P. Jenkins. Další téměř tři měsíce strávila loď a její posádka při výcviku, který se konal především v zátoce Chesapeake. Po menších opravách a úpravách provedených v New Yorku, se loď vydala na první operační plavbu, když 5. dubna 1942 vyplula k Panamskému průplavu a 8. dubna zakotvila v městě Cristóbal na atlantické straně průplavu. \"Atlanta\" proplula průplavem a 12. dubna se se zastávkou u neobydleného Clippertonova ostrova, kde neúspěšně pátrala po stopách nepřátelské činnosti, vydala do Pearl Harboru. Zde \"Atlanta\" 23. dubna 1942 zakotvila.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Midway.", "content": "Na Havaji se \"Atlanta\" krátce zdržela a 3. května 1942 prodělala protiletadlový výcvik. Už 10. května ale přístav opustila aby společně s torpédoborcem USS McCall eskortovala muniční loď \"Rainier (AE-5)\" a tanker \"Kaskaskia (AO-27)\" na ostrov Nouméa v souostroví Nová Kaledonie. Dne 16. května se pak loď připojila ke svazu \"Task Force 16\" viceadmirála Williama F. Halseyho, jehož jádrem byly letadlové lodi USS Enterprise a USS Hornet. TF 16 se vracel na Havaj, aby pomohl bránit souostroví před hrozbou japonského útoku. Pearl Harboru svaz dosáhl 26. května. Už 28. května svaz TF 16 opět vyplul, aby byl součástí amerických sil v bitvě u Midway. V té Atlanta doprovázela a chránila letadlové lodě \"Enterprise\" a \"Hornet\".", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení u Guadalcanalu.", "content": "Po bitvě u Midway se \"Atlanta\" vrátila do Pearl Harboru. Ve dnech 21., 25. a 26. června prošla výcvikem protiletecké střelby a od 1. do 2. července 1942 byla v suchém doku, kde byl její trup očištěn, opraven a dostal nový nátěr. Od 6. července už byl křižník opět plně ve službě a ještě několikrát cvičil protileteckou palbu, absolvoval cvičné střelby na vlečené cvičné cíle a cvičil i ostřelování pobřeží některého z Havajských ostrovů. Dne 15. července 1942 se \"Atlanta\" opět připojila k \"Task Force 16\" a plula s ním k Tongatapu, hlavnímu ostrovu souostroví Tonga. Křižník zde 24. července doplnil palivo torpédoborci USS Maury a sám doplnil palivo z tankeru \"Mobilube\". Jelikož se blížil počátek invaze na Guadalcanal a Američané přeskupovali síly, byla \"Atlanta\" převelena k operačnímu svazu TF 61. Od počátku operací u Guadalcanalu 7. srpna, \"Atlanta\" chránila letadlové lodě a po jejich stažení se i nadále pohybovala v oblasti ostrova. Když se Američanům podařilo konsolidovat své pozice na ostrově, šance japonských vojsk na zvrat situace byla závislá na dodávce posil. Vrchní velitel Japonského císařského námořnictva admirál Isoroku Jamamoto proto k ostrovu vyslat kombinovanou flotilu, chránící velký konvoj. Americké letadlo tento konvoj objevilo 23. srpna 1942. Letadlové lodě \"Enterprise\" a \"Saratoga\" vyslaly ke svazu své letouny, které však japonské síly nenalezly. Den poté došlo ke střetnutí letadlových lodí, zvanému jako bitva u východních Šalomounů. \"Atlanta\" zde bránila letadlovou loď \"Enterprise\" před útoky japonských letadel. Při hlavním útoku 18 střemhlavých bombardérů Aiči D3A1 \"Val\" se \"Atlanta\" podílela na přehradné palbě a podle svého kapitána Jerkinse sestřelila až 5 letounů. \"Enterprise\" přesto utrpěla jeden přímý a několik blízkých zásahů a byla vážně poškozena.", "section_level": 1}, {"title": "Další operace u Guadalcanalu.", "content": "Po bitvě u Guadalcanalu se \"Atlanta\" několik dní podílela na operacích \"Task Force 61\" a poté odplula na Tongatapu kvůli údržbě. Od 13. do 15. září tvořil křižník eskortu muniční lodě \"Lassen (AE-3)\" a transportu letadel \"Hammondsport (APV-2)\" na Nouméu. Po doplnění paliva a munice se vracel zpět. 23. září se připojil ke svazu \"Task Force 17\", kde tvořil svaz společně s bitevní lodí USS Washington a torpédoborci USS Walke a USS Benham. Tento svaz doplul na Tongatapu 26. září a mezi 11.–14. říjnem 1942 eskortoval několik konvojů na Guadalcanal. Loď se poté připojila k \"TF 64\" a nadále operovala poblíž Guadalcanalu. Dne 25. října došlo k dalším střetům s japonským loďstvem, kterému se nedařilo vytlačit Američany z oblasti ostrova. Následujícího dne se \"Atlanta\", tvořící společně s bitevní lodí \"Washington\", těžkým křižníkem USS San Francisco, lehkým křižníkem USS Helena a dvěma torpédoborci uskupení \"Task Force 61\", zúčastnila bitvy u Santa Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Potopení lodi.", "content": "Po skončení bitvy se \"Atlanta\" stala vlajkovou lodí uskupení \"TF 64.2\". Její velitel, admirál Norman Scott se nalodil 28. října. Loď se poté zúčastnila noční bitvy u Guadalcanalu, kde se skupina amerických křižníků a torpédoborců utkala se značně silnějším japonským svazem, vedeným bitevní lodí \"Kirišima\". V bitvě byla potopena jak \"Atlanta\" (potopila ji vlastní osádka) tak i její sesterská loď USS Juneau (potopila ji japonská ponorka).", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Atlanta (CL-51) byl lehký křižník amerického námořnictva, který byl zároveň první postavenou lodí třídy Atlanta. Křižník byl v pořadí již třetí americkou válečnou lodí, pojmenovanou podle města Atlanta ve státě Georgie. Atlanta byla stavěna jako protiletadlový křižník určení především k protivzdušné ochraně svazů letadlových lodí. Křižník za války prošel krátkým, ale intenzivním bojovým nasazením. Nejprve se účastnil bitvy u Midway, dále bitvy u východních Šalomounů, bitvy u Santa Cruz a nakonec byl potopen v krvavé noční bitvě u Guadalcanalu, kde se skupina amerických křižníků a torpédoborců utkala se značně silnějším japonským svazem, vedeným bitevní lodí Kirišima.", "tgt_summary": "L'USS \"Atlanta\" (CL-51) était un croiseur léger de la marine des États-Unis. Il était le navire de tête des bâtiments de la classe Atlanta (8 bâtiments au total). Construit par la Federal Shipbuilding and Drydock Company à Kearny dans le New Jersey, il est le premier navire de sa catégorie à afficher un déplacement de. Il est le troisième navire de l'US Navy à porter le nom de la ville d'Atlanta en Géorgie. Conçu pour apporter une protection anti-aérienne aux groupements de forces de la marine américaine, il assura cette fonction au cours de la bataille de Midway et de la bataille des Salomon orientales. ", "id": 1570021} {"src_title": "Tove Janssonová", "tgt_title": "Tove Jansson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem - právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech. Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a velkou část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo. Její životní partnerkou byla finská grafička Tuulikki Pietilä. První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise \"Garm\". Studovala na výtvarné akademii Konstfack ve Stockholmu, poté na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts. Postavička Muminka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách \"Garmu\" v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Právě mumini vydobyly Janssonové světový věhlas, ačkoliv napsala i řadu knih na jiné téma. Za své dílo obdržela mimo jiné cenu Hanse Christiana Andersena v roce 1966, cenu Švédské akademie v roce 1972, cenu Pro Finlandia roku 1976 a Literární cenu Selmy Lagerlöfové roku 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihy o muminech.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Komiksy.", "content": "Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise \"Ny Tid\", od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách \"Evening News\" - po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson. Řady 1-4 vyšly česky jako \"Muminek - svazek jedna\", překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.", "section_level": 3}], "src_summary": "Tove Marika Jansson (; 9. srpna 1914, Helsinki – 27. června 2001, Helsinki) byla finská spisovatelka (píšící švédsky), autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích.", "tgt_summary": "Tove Marika Jansson ( ), née le à Helsinki et morte le dans la même ville, est une écrivaine, peintre, illustratrice et dessinatrice de bande dessinée finlandaise parlant suédois. En 1966, pour sa contribution en tant qu'auteure de livres pour enfants, elle reçoit le prix Hans-Christian-Andersen. ", "id": 1871107} {"src_title": "Khoisanové", "tgt_title": "Khoïsan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předpokládá se, že Khoisanové dříve kromě jižní Afriky obývali i celou jihovýchodní a východní Afriku (dnešní Etiopii, Keňu nebo Tanzanii). Tyto oblasti Afriky se srážkami nižšími než 1000 mm od mladého paleolitu již na základě dřívějších archeologických nálezů obývala tzv. sangoanská kultura (předchůdkyně khoisanské) a kosterní pozůstatky těchto obyvatel jsou podobné právě Khoisanům, což tento předpoklad potvrzuje. Z oblastí jihovýchodní a východní Afriku byli nicméně Khoisanové před více než 1500 lety vytlačeni vyspělejší skupinou Bantuů, která sem expandovala z dnešního Konga ve střední Africe. Po zhruba 1000 letech od této události došlo k prvnímu kontaktu mezi Khoisany a Evropany. V rámci holandské kolonializace nicméně byla jejich populace zotročena a zdecimována, a to jak vojensky, tak nechtěně dovezenými pravými neštovicemi. Mezi lety 1904 a 1907 pak v rámci německé kolonializace dokonce docházelo k cílené genocidě těchto skupin. Odhaduje se, že v důsledku těchto událostí zahynulo až 10 000 Khoikhoiů, polovina celé tehdejší populace. Po pádu apartheidu v roce 1994 byli Khoisanům přiznána plná práva a byl jim udělen status původních obyvatel. Přesto jim však nebyla vrácena jejich původní půda a majetek, což je předmětem soudních a politických sporů.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Khoisanové mluví kojsanskými jazyky, které mají oproti indoevropským jazykům řadu specifik, například typickou skupinu souhlásek, tzv. mlaskavky, které v písemné formě reprezentují znaky „/“, „!“, „#“ a „//“. Kvůli tomu byly Khoisanové (a zejména Khoikhoiové) v dobách holanské nadvlády nazýváni „Hotentoty“. Toto označení je dnes nicméně vzhledem ke své rasistické konotaci a koloniálnímu původu vnímáno například v Jihoafrické republice jako hanlivé a velmi ofenzivní.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a genetika.", "content": "Khoisanové se dle moderních genetických výzkumů řadí mezi nejstarší skupinu žijících lidí vůbec a také jednou z geneticky nejrozmanitějších. Studie z roku 2012, která metodou molekulárních hodin zkoumala genetické markery DNA, ukázala, že se geneticky nejvíce podobají původním předkům všech lidí, kteří před více než 60 000 lety v rámci velké migrace opustili Afriku, pravlast všech lidí. O Khoisanech se ve své knize \"O původu člověka\" z roku 1871 zmiňoval i Charles Darwin, kdy komentoval výraznou steatopygii a prodloužené malé stydké pysky u žen. Od okolních bantuských populací se rovněž liší přítomností epikantu. Tyto typické a výrazné fyziologické rysy vedly ve 20. století C. S. Coona k prosazování tzv. kapoidní rasové teorie, v rámci níž byli Khoisanové popisováni jako samostatná „lidská rasa“. Tato teorie se ale nikdy nedočkala širšího přijetí a stejně jako ostatní rasové teorie je dnes považována za překonanou a vyvrácenou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Khoisanové (v moderní namaštině rovněž Khoe-Sān) je zastřešující termín pro původní obyvatele jižní Afriky, které se používá pro souhrnné označení skupin \"Khoikhoiů\" a \"Sanů\". Souhrnné pojmenování Khoisanové vzniklo kombinací názvů obou etnik. Khoisanové jako celek představují vedle Bantuů dvě hlavní etnické skupiny obývající region jižní Afriky. Dnes žijí převážně v regionech Jihoafrické republiky, Botswany a Namibie.", "tgt_summary": "Khoïsan est un terme servant à désigner conjointement deux groupes ethniques d'Afrique australe qui partagent des caractéristiques génétiques et linguistiques les distinguant des populations bantoues majoritaires dans la région. Culturellement, les Khoïsan se divisent entre les chasseurs-cueilleurs San, appelés aussi « Bochimans » (de l'anglais \") et les pasteurs Hottentots, qui se désignent aussi comme Khoikhoi. Les San forment la population autochtone d'Afrique australe, les Khoïkhoïs étant arrivés beaucoup plus tard. ", "id": 1393338} {"src_title": "Irský teriér", "tgt_title": "Terrier irlandais", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Irský teriér v dnešní podobě vznikl na území Irska v druhé polovině 19. století. Jako všechna plemena irských teriérů jsou prapředkové irského teriéra psi, které z kontinentu na ostrov přinesli předkové dnešních Irů – keltští Goidelové, kteří ostrov osídlili okolo 4. století př. n. l. Jedná se tudíž o paralelní vývojovou linii staroanglického teriéra. v 17. a 18. století byli v Irsku běžně psi s vahou přes 25 kg, kteří se používali v boji. Po nich získal moderní irský teriér neohroženost, tvrdost a bojovnost. Začátkem 19. století byla pod pojmem irský teriér rozuměna nedefinovatelná směsice psů krátkonohých, dlouhonohých s různým typem srsti, rozdílnou stavbou lebky a těla. Rozdíly byly nejen ve velikosti, ale i v barvě srsti. Srst měla barvu od žluté, až po červenou, šedou, černou s tříslovým pálením a dokonce se vyskytovali bílí, strakatí, a břidlicově modří psi. Je třeba si uvědomit, že černá a tříslová (black – and – tan) barva je původní barva teriérů. Této barvě dávali Irové vždy přednost před bílou, protože psy této barvy spojovali s anglickými teriéry a proto ji u svých psů neměli v oblibě. Psi pšenicové barvy se vyskytovali převážně v hrabství Cork, zatímco psi červení pocházeli z oblasti kolem města Ballymena. Pro psy z okolí řeky Imaal byla typická modrošedá barva a protáhlá stavba těla s krátkýma nohama . F.M.Jowett se domnívá, že původ irského teriéra je třeba hledat u Starého drsnosrstého Black and Tan teriéra. První zmínky o irském teriéru jsou datovány okolo roku 1847. Tito psi ale neměli s moderním irským teriérem nic společného. Byli rozděleni do dvou váhových kategorií – pod 9 liber a nad 16 liber. Byli to psi střapatí s kupírovanýma ušima, někteří typově podobní skotskému teriéru, jiní spíše připomínající knírače. Systematické šlechtěni irského teriéra je spjato s rokem 1879, kdy byl založen chovatelský klub pro irské teriéry. Na generálním shromáždění tohoto klubu v roce 1889 byl prosazen zákaz kupírování uší. Není bez zajímavosti, že tento krok vedl Kennel Club k všeobecnému zákazu kupírování uší. Moderní irský teriér vznikl v sedmdesátých letech 19. století několikanásobným spářením psa “Kiliney Boy“, jehož matka byla černá s tříslovým pálením, s intenzivně červenou fenou „Erin“, která měla neobyčejně tvrdou srst. Potomci těchto psů měli většinou tmavočervenou barvu a tvrdou srst. Stali se prototypem typického irského teriéra. Černá barva s pálením, kterou měla matka „Kiliney Boye“ a která se u některých potomků projevila, byla systematicky jako nežádoucí dalším chovem eliminovaná. Přesto ještě dnes po více jak sto letech se zcela výjimečně vyskytne štěně zbarvené black and tan. Původně značné rozdíly ve stavbě těla, velikosti, váze, barvě a typu srsti se začaly systematickým chovem rychle ztrácet, irský teriér se začal prezentovat jako typově vyzrálé plemeno a tak mohl být v roce 1881 vypracován první popis plemene. Ten ještě připouštěl mimo žlutého a červeného zbarvení srsti také barvu šedou ve všech odstínech a bílé skvrny na tlapkách. V roce 1897 v Liverpoolu byl standard rasy revidován. Šedé odstíny srsti stejně tak jako bílé znaky na tlapkách v novém standardu již nebyly tolerovány.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Irský teriér je středně velký, neobyčejně odvážný a sebevědomý pes. Vůči jiným psům je dominantní, přestože sám konflikty nevyhledává, výzvu k boji přijímá bez jakéhokoliv váhání. Vůči člověku je přátelský, vyrovnaný a neútočný. Je ideálním průvodcem člověka jak ve městě tak na venkově. Správně vychovaný irský teriér představuje ideální typ domácího psa. Je velmi inteligentní, lehko vychovatelný. Při výchově je třeba ale velká dávka citu a důslednosti. Je ideálním partnerem pro děti, které vždy brání proti jakémukoliv příkoří a násilí. Přes jeho vysoký temperament neštěká. Pokud štěká, je to poslední varování. Při silném hnutí mysli se mu ježí srst na zátylku. Rád loví. Při lovu útočí na vše živé, co má kožešinu nebo peří. Pro jeho bojovnost, tvrdost a neohroženost získal přezdívku “Red Devil” (červený ďábel) nebo “Dare Devil” (odvážný ďábel).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Irský teriér byl původně vyšlechtěn jako všestranný lovecký a hlídací pes. Pro jeho všestranné lovecké vlastnosti, jeho odvahu, obratnost, vytrvalost a inteligenci byl dokonce v britských koloniích s oblibou používán při lovu velkých kočkovitých šelem jako tygrů a lvů. Traduje se, že tři irští teriéři byli schopni zadržet a „zaměstnat“ takovouto kořist do příchodu lovce. Právě při lovu na velké kočkovité šelmy získal své přezdívky jako „Red Devil“. Dnešní využití:", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Vyžaduje hodně pohybu. Dokáže se však plně přizpůsobit rytmu života své rodiny. Srst se musí pravidelně upravovat – trimovat (= vytrhávání odrostlé srsti). Výcvik, který je v každém případě žádoucí, musí být veden velice konsekventně, ale citlivě. Hrubým zacházením vznikne rychle u irského teriéra nechuť k práci a nedůvěra ke svému pánovi.U dospívajících psů bývá mnohdy nutné vylepování uší, protože jinak odstávají.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci.", "content": "Irský teriér je plemeno, které není náchylné k nemocem. Je to plemeno, které je poměrně odolné nemocem. Občas se ale u tohoto plemene mohou vyskytnout geneticky dědičné choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Prvním je Hyperkeratoza (digital hyperkeratosis, corny feet, CF,dry pads).", "content": "- velmi zjednodušeně řečeno, jedná se o extrémní rozpraskání polštářků tlapek. Tohle onemocnění je dnes u irčanů poměrně eliminováno a riziko je malé. Pokud pes tohle onemocnění má, tak je neléčitelné, dá se jen zmírnit. V dnešní době jsou na tohle geneticky dědičné onemocnění testy, které tohle onemocnění zjistí. Každý může požadovat od chovatele.", "section_level": 2}, {"title": "Druhým je Cystinurie.", "content": "- je to nemoc poruchy močového ústrojí. Je to geneticky dědičná nemoc, u které se zatím nedá zjistit přenašeč. Uvolňování cystinových kamenů ucpe močovou trubici, což způsobí, že pes se nemůže vymočit. Většinou tohle onemocnění postihuje pouze psy, protože mají delší močovou trubici. Proto je je dobré tohle onemocnění konzultovat s chovatelem při výběru štěněte, zdali se tato nemoc u předchozích spojení a předků nevyskytla. Momentálně není na tuhle nemoc test, pro určení přenašeče. Každý slušný chovatel zná rizikové psy a proto na nich nechová. Proto je je vhodné si zjistit informace u chovatele o rodičích a předcích štěněte. Každopádně Irčani jsou zdravé plemeno, tohle je jen takové zjednodušené info čemu se vyvarovat při výběru nového parťáka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Irský teriér je plemeno psa vyšlechtěné, jak název napovídá, v Irsku v 19. století jako univerzální pes místních rolníků. Byl používán především k lovu, k hlídáni usedlostí, hubení hlodavců a drobných šelem v hlídaném objektu. Uplatňoval se i jako pastevecký pes. Dnes je chován především jako rodinný a společenský pes.", "tgt_summary": "Le Terrier irlandais ou Irish Terrier est une race de chien terrier originaire d'Irlande. À partir d'un type rustique et utilitaire, la race a été stabilisée puis sélectionnée sur des critères esthétiques. La paysannerie irlandaise, utilisatrice pragmatique de la race, a cédé le pas aux cynophiles anglais du début du, et l'Irish Terrier s'est progressivement détaché de ses origines. Symboliquement, l'abolition de la coupe d'oreilles, dont l'Irish Terrier fut le premier bénéficiaire, marque ce passage du chien d'utilité au chien d'agrément. Très tôt dans l'histoire de l'Irish Terrier, la race s'est scindée en deux blocs géographiques : le Royaume-Uni et l'Amérique du Nord. Suivant l'immigration irlandaise, la race, pour s'installer aux États-Unis et au Canada, a eu recours à des importations massives qui ont privé le berceau de la race de ses meilleurs sujets. ", "id": 216625} {"src_title": "Kosovska Mitrovica", "tgt_title": "Kosovska Mitrovica", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dávná historie.", "content": "Na území dnešní Kosovské Mitrovice se nacházejí pozůstatky již z dob neolitu, dále pak z časů římské správy. V 6. století byzantský císař Justinián I. nařídil vybudovat pevnost Zvečan. K roku 1303 se připomíná hornické město Trepča. Hrad postupem času vystřídal několik pánů, těsně před obsazením celé oblasti osmanskými Turky spadal pod srbský stát, kterému vládla dynastie Nemanjićů.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Dnešní město se připomíná jako Dmitrovica v polovině 14. století. Jeho jméno pochází od svatého Dimitrije. Během osmanské nadvlády patřila Mitrovica k typickým malým městům orientálního charakteru. Po první balkánské válce se stala součástí královského Srbska, které se rozšířilo až k Řecku do dnešní Makedonie. Po druhé světové válce bylo v rámci tehdejší politiky rozhodnuto, že každá z republik tehdejší Jugoslávie by měla jedno z měst pojmenovat po prezidentovi Titovi; pro autonomní oblast Kosovo byla vybrána právě Kosovska Mitrovica. Název Titova Mitrovica byl zrušen teprve až s počátkem 90. let, kdy se upevnil srbský vliv a situace se začala značně komplikovat.", "section_level": 2}, {"title": "Současná situace.", "content": "Na rozdíl od mnohých ostatních měst v Kosovu, která jsou etnicky převážně albánská, je Kosovska Mitrovica jako mnohá města na severu Kosova etnicky promíchanější; vedle sebe zde žijí Srbové i Albánci. Po dlouholetých nepokojích, které následovaly po válce došlo k etnickému rozdělení města podle řeky Ibar. Zatímco sever Mitrovice obývají Srbové, jih Albánci. Doprava mezi oběma částmi města je ostře sledována, aby nedošlo k případným potyčkám; most, který obě části spojuje, je vybaven bezpečnostními stanovišti. Přestože se po zásahu mezinárodních sil podařilo situaci etnických násilností do velké míry stabilizovat, v březnu 2004 došlo opět k útokům mezi Srby a Albánci. Po vyhlášení kosovského státu v únoru 2008 místní Srbové tento akt neuznali a i nadále považují celou oblast za součást Srbska; v Kosovské Mitrovici se volilo stejně jako v Srbsku, silné pozice tu mají radikální politické strany. V současné době (rok 2015) je mitrovický most zatarasen sutí a kus vozovky na srbské straně je nahrazen trávníkem a keři. Srbská menšina tak reagovala na časté albánské výpady. U mostu je i nadále možné vidět obrněný transportér. Pěšky se dá přejít, žádná kontrola tam neprobíhá. Autem je neprůjezdný, mezi jednotlivými částmi se však dá projet po jiném mostě. V Mitrovici, resp.v srbské části je platidlem uznaný především dinár, eurem platit lze, ale Srbové tím dávají najevo svůj nesouhlas s oddělením země. Autobusová doprava mezi Mitrovicí (srbskou částí) a Bělehradem je zajišťována srbským dopravcem. Mezi Mitrovicí (albánskou částí) a Prištinou jezdí řada autobusů. Na nádraží v Prištině tyto autobusy však nezajíždí a zaměstnanci nejsou ochotni o nich mluvit.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní postavení.", "content": "V původní srbské správě, kterou Bělehrad stále uznává, nicméně jednostranně vyhlášená republika Kosova ji opustila, tvořila Kosovska Mitrovica opčinu (s rozlohou 350 km2), podobně jako jinde v tehdejší Jugoslávii, kde se kromě hlavního města nacházelo ještě dalších 49 vesnic. Kromě toho byla také centrem okruhu, jednoho ze šesti, které se v tehdejším Kosovu nacházely.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Před Kosovskou krizí, válečnými událostmi a bombardováním NATO měla Kosovska Mitrovica s okolní opštinou 116 500 obyvatel. To byl drobný nárůst oproti poslednímu jugoslávskému sčítání lidu, které v roce 1991 zaznamenalo 104 022 osob. Z těch 78 % tvořili Albánci, 10,2 % Srbové, 4,63 % Romové a 0,41 % Turci. Většina nealbánského obyvatelstva byla soustředěna v samotném městě, které tehdy mělo 84 736 obyvatel – kolem 71 % kosovských Albánců, 9 000 Srbů a 10 141 příslušníků dalších národů. Většina Srbů žila v severní části města, podobně jako dnes, Albánci naopak obývali jih města.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Rychlý rozvoj Mitrovice začal ještě za vlády Turků. V 19. století jedna anglická společnost začala rozvíjet moderní těžbu olova a zinku v dolech Trepča. Tím se navázalo na středověkou těžbu rud, která zde probíhala ještě v dobách před nástupem turecké správy. Po vzniku Jugoslávie došlo k pomalému zprůmyslňování oblasti a rozvíjení těžebních závodů. Vznikla továrna na výrobu akumulátorů a zpracování olova. Po vypuknutí kosovské krize a války došlo k poničení tehdejšího průmyslu, který navíc mohl být jen velmi těžko konkurenceschopný vzhledem k rozpadu jugoslávského hospodářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosovska Mitrovica (dříve jen Mitrovica, v srbské cyrilici Косовска Митровица, albánsky Mitrovicë) je město a stejnojmenná obština v severním Kosovu. Podle sčítání obyvatel z roku 2011 zde žilo asi 71 tisíc obyvatel. Město bylo nicméně v roce 2013 rozděleno, a proto je počet obyvatel mnohem nižší. Albánci tvoří většinu obyvatel města (96,6 %), následované menšími etnickými skupinami jako jsou Bosňáci, Turci, Romové, Aškalové a balkánští Egypťané a další. Město bylo silně zasaženo kosovskou válkou v roce 1999, kdy zde působila Kosovská osvobozenecká armáda, po válce se Mitrovica stala symbolem etnického rozdělení. ", "tgt_summary": "La ville de Mitrovica est située dans le nord du Kosovo. Ville d'environ ( en 2003 selon l'European Stability Initiative - ESI), elle est devenue l'archétype de la ville divisée entre Serbes et Albanais. ", "id": 2135867} {"src_title": "Černínský palác", "tgt_title": "Palais Černín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Palác nechal postavit rakouský diplomat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic po roce 1664 (kde také zde později přesunul svou rodovou sbírku) – odtud pak jeho název. Jedná se o jednu z největších barokních budov v Praze vůbec. Stavba byla poničena během války o rakouské dědictví ve 40. letech 18. století, znovu pak v roce 1757, kdy jej poškodila pruská dělostřelba. Palác také díky tomu prošel řadou pozdně barokních přestaveb a dodatečných rekonstrukcí. Během druhé světové války jej přebudovali i nacisté. Od roku 1777 palác již nesloužil svému původnímu určení (r. 1778 byla významná obrazárna rodu Černínů vydražena) a byl užíván k různým jiným účelům, mimo jiné jako lazaret s lékárnou, útulek pro chudé, nájemní dům, dílny, kasárna či výtvarná galerie. V letech 1928 až 1934 byl částečně přestavěn pod vedením architekta Pavla Janáka. V letech 1933 až 1939 pak došlo k novodobému rozšíření paláce o tzv. Janákovu přístavbu, kde dodnes sídlí převážná většina administrativních útvarů Ministerstva zahraničních věcí ČR. Palác sám má z hlediska novodobých českých dějin dosti pochmurnou historii, v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945 zde bylo umístěno sídlo úřadujícího Protektora pro Čechy a Moravu, dne 10. března 1948 zde za dodnes ne zcela jasných okolností zahynul někdejší ministr zahraničních věcí Československé republiky Jan Masaryk, který zde měl po mnoho let také svůj byt; byl ráno nalezen na nynějším Nádvoří Jana Masaryka. Na počátku devadesátých let 20. století byla v Černínském paláci podepsána smlouva o rozpuštění Varšavské smlouvy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Do dnešní doby se v Janákově přístavbě zachoval funkční výtah páternoster.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černínský palác je velká palácová původně raně barokní budova nacházející se v Praze 1 na Hradčanech na Loretánském náměstí (naproti Loretě). Od roku 1934 slouží coby sídlo Ministerstva zahraničních věcí jak někdejšího Československa, tak i České republiky. Palác je společně s Černínskou zahradou chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Le palais Černín (en ) est un palais baroque situé à Prague, en République tchèque. Le bâtiment s'élève à environ quatre cents mètres de l’entrée du château de Prague, sur la place Notre-Dame de Lorette dans le quartier de Hradcany.", "id": 770882} {"src_title": "Brazzaville", "tgt_title": "Brazzaville", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie nynější konžské metropole se datuje od konce 19. století. V roce 1880 založil italský objevitel Pierre Savorgnan de Brazza na území tehdejší vesnice Nkuna nové město, které později získalo jeho jméno. Jako většina afrických měst, i Brazzaville má svou historii formovánu zejména koloniálními mocnostmi. Město bylo na začátku své historie ovládáno Portugalci. Po Berlínské konferenci v roce 1884 připadlo území Francii a v roce 1898 se Brazzaville stalo správním centrem Francouzského Konga, od roku 1910 Francouzské rovníkové Afriky. V roce 1924 bylo město spojeno železnicí s přístavem Pointe-Noire. V období francouzské nadvlády uzavírá Pierre Savorgnan de Brazza smlouvu s místním králem Tekem a město dostává definitivně své nynější pojmenování. V roce 1944 se v Brazzaville konala konference Svobodné Francie, jejímž výsledkem byla Brazzavillská deklarace upravující vztah Francie k francouzským koloniím po druhé světové válce. V roce 1959 získává Francouzské Kongo autonomii a o rok později se stává nezávislým státem. Do roku 1968 je v zemi demokratická vláda, avšak v roce 1968 se země začíná orientovat na marxisticko-leninistický způsob vlády. Konžská vláda je v této době mohutně podporována SSSR. V roce 1965 se v Brazzaville konaly první Africké hry. V roce 1990 byl obnoven multipartijní systém, avšak v roce 1993 po volbách dochází k sérii občanských válek, které měly na Brazzaville velmi neblahý dopad. Ozbrojenci bojovali zejména o železniční spoj Brazzaville – Ponte Noire, který je stěžejní pro celou zem. Občanskou válkou byla země sužována až do roku 2003, avšak ani dnes není v zemi úplný klid.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavními průmyslovými odvětvími v Brazzaville jsou strojírenství, textilní, kožedělný a zpracovatelský průmysl. Přes říční přístav na řece Kongo se exportuje kaučuk, dřevo a zemědělské produkty dále železnicí do přístavu Pointe-Noire na pobřeží Atlantského oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Budovy a instituce.", "content": "Významnou budovou ve městě je bazilika svaté Anny, postavená v roce 1949, která je známa svou zelenou střechou. Další turistické atrakce jsou 106 metrů vysoká Tour Nabemba, mauzoleum Mariena Ngouabiho, zoologická zahrada a malířská škola ve čtvrti Poto-Poto. Světová zdravotnická organizace má ve městě sídlo Regionálního úřadu pro Afriku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve městě je mezinárodní letiště Maya-Maya Airport a železniční stanice. Důležitý je říční přístav s přívozem do měst Kinshasa a Bangui. Ve městě neexistuje hromadná doprava. Doporučuje se použít taxíky (mají tmavě zelenou barvu).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době patří Brazzaville k nejhorším možným místům k životu. V žebříčku nejhorších měst pro obyvatelstvo se Brazzaville umístilo na posledním 215. místě. Pro lepší představu lze uvést, že válkou donedávna zmítaný Bagdád je na 212. místě. Kolem poloviny domů v konžském hlavním městě jsou jen ruiny po mnohaletých bojích. Problémem Brazzaville je nejenom zločinnost, ale také zcela nedostatečná infrastruktura, město se po četných občanských válkách není schopno samotné ekonomicky postavit na vlastní nohy. Kriminální činnost v oblasti (nejnebezpečnější oblast se nachází na jihu města) jsou organizovány ozbrojenými bojůvkami. Místní policie nemá prostředky, jak současné situaci zabránit. Dalším velkým problémem Brazzaville, stejně jako celého Konga, je přelidnění. V červnu 2004 představila vláda projekt „Jedno dítě, jedna rodina“, který má za cíl alespoň trochu snížit počet bezprizorných dětí, kterých jsou ulice Brazzaville plné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brazzaville je hlavním městem Republiky Kongo. Leží na pravém břehu řeky Kongo a žije zde asi 1 200 000 obyvatel. S městem Kinshasa na druhém břehu řeky tvoří souměstí čítající 9 mil. obyvatel.", "tgt_summary": "Brazzaville est la capitale politique et administrative, ainsi que la ville la plus peuplée de la République du Congo. Elle fut également la capitale de la France libre de 1940 à 1942. Elle compte 1 838 348 habitants en 2017. Les habitants de Brazzaville sont appelés les Brazzavillois.", "id": 1097813} {"src_title": "Mistrovství zemí Koruny české", "tgt_title": "Championnat de Couronne de Bohême de hockey sur glace", "src_document": [{"title": "1. ročník 1909.", "content": "Soutěž vypsal SK Slavia Praha. Turnaj se konal 13. a 14. února 1909, zúčastnila se ho 7 mužstev, zvítězil SK Slavia Praha. 1 kolo. \"Český spolek pro zimní sporty II\" – \"AFK Union Žižkov\" – 1:0 (1:0, 0:0), \"Český spolek pro zimní sporty I\" – \"SK Smíchov\" – 3:1 (1:1, 2:0). \"SK Slavia Praha II\" – \"Novoměstský SK\" – wo. 2 kolo. \"SK Slavia Praha I\" – \"Český spolek pro zimní sporty II\" – 7:1 (3:1, 4:0), \"Český spolek pro zimní sporty I\" – \"SK Slavia Praha II\" – 2:1 (0:1, 2:0). Zápas o 3 místo. \"SK Slavia Praha II\" – \"Český spolek pro zimní sporty II\" – 2:1 (1:1, 1:0). Finálový zápas. \"SK Slavia Praha I\" – \"Český spolek pro zimní sporty I\" – 8:1 (5:0, 3:1). Branky: 1-0 J. Jarkovský (8), 2-0 J. Jarkovský (12), 3-0 J. Jarkovský (19), 4-0 O. Vindyš, 5-0 J. Jarkovský (20), 6-0 J. Jarkovský (24), 7-0 J. Jirkovský (25), 7-1? (32), 8-1 O. Vindyš (38). Sestava mistra: Jenik – Brunclik, Fleischmann – Malý – Jirkovský, Jarkovský, Vindyš.", "section_level": 1}, {"title": "2. ročník 1911.", "content": "Turnaj se hrál ve dnech 14. a 15. ledna 1911. Zúčastnilo se ho 10 mužstev z Prahy, zvítězil SK Slavia Praha. 1 kolo. \"Studentský Hockeyový Cercle Karlín\" – \"Hockeyový kroužek Akademikú Praha VII\" -3:0 (0:0, 3:0). \"Česká sportovní společnost II\" – \"SK Smíchov\" – 3:2 (3:1, 0:1). 2 kolo. \"SK Slavia Praha I\" – \"SK Slavia Praha II\" – 6:1 (4:0, 2:1). \"Česká sportovní společnost I\" – \"AFK Vyšehrad 1907\" – 8:0 (5:0, 3:0). \"Studentský Hockeyový Cercle Karlín\" – \"Bruslařský závodní klub\" – 3:2 (0:2, 2:0, 1:0). \"Česká sportovní společnost II\" – \"AFK Union Žižkov\" – 13:0 (5:0, 8:0). Semifinálové zápasy. \"SK Slavia Praha I\" – \"Česká sportovní společnost II\" – 5:0 (2:0, 3:0). \"Česká sportovní společnost I\" – \"Studentský Hockeyový Cercle Karlín\" – 7:0 (4:0, 3:0). Finálový zápas. \"SK Slavia Praha I\" – \"Česká sportovní společnost I\" – 3:0 (2:0, 1:0). Branky: 1-0 J. Jarkovský (2), 2-0 J. Jarkovský (18), 3-0 J. Jirkovský (27). Sestava mistra: Hamáček – Krumr, Fleischmann – Vindyš – Jarkovský, Jirkovský, Bury.", "section_level": 1}, {"title": "3. ročník 1912.", "content": "Turnaj se hrál ve dnech 22. a 23. ledna 1912. Zúčastnilo se ho 10 mužstev – 9 českých a německý DEHG Prag, zvítězil SK Slavia Praha. Finálový zápas: SK Slavia Praha – Spolek pro zimní sporty - 1. mužstvo 8:0 Sestava mistra: Wälzer – Palouš, Fleischmann – Vindyš – Jarkovský, Jirkovský, Šroubek.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "SK Slavia Praha, jediný vítěz všech uskutečněných ročníků Mistrovství zemí Koruny české, se zúčastnil i prvního ročníku Československé hokejové ligy, ale sestoupil a do nejvyšší soutěže se vrátil až v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj.", "content": "GUT Karel, PACINA Václav – Malá encyklopedie ledního hokeje, Olympia 1985", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství zemí Koruny české byla první soutěž v ledním hokeji konaná v Rakousku-Uhersku na území spadajících ke Koruně české. Byly sehrány pouze 3 ročníky, další pokračování zhatila první světová válka.", "tgt_summary": "La Championnat de Couronne de Bohême est le nom du premier championnat de hockey sur glace se déroulant dans l'actuelle République tchèque. Cette compétition a été créée alors que la Bohême faisait encore partie de l'Empire austro-hongrois.", "id": 1012136} {"src_title": "Budapešťská operace", "tgt_title": "Bataille de Budapest", "src_document": [{"title": "Politická situace v Maďarsku.", "content": "Když byla v bitvě u Stalingradu ztracena 2. maďarská armáda, pokleslo nadšení Maďarů z účasti jejich vojsk na východním tažení a v průběhu pokračujících bojů byly postupně stahovány i další jednotky. Od začátku roku 1944 vyjednávali tajně vůdcové hortyovského Maďarska se spojenci o přechodu na jejich stranu. Němci však o tomto věděli, což vyvrcholilo 16. října 1944, kdy zvláštní jednotka pod vedením Otta Skorzenyho zajala syna maďarského regenta Miklosa Horthyho a přinutila tím říšského správce k abdikaci. Horthy a jeho vláda byli vystřídáni radikální fašistickou Stranou šípových křížů, kterou vedl Ferenc Szálasi, a byl vyhlášen Maďarský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Situace před operací.", "content": "V té době stál proti německým a maďarským jednotkám 2. ukrajinský front Rodiona Malinovského, který byl hlavní silou připravované ofenzívy a ten se skládal z 5 sovětských a 2 rumunských vševojskových armád, 1 tankové a 1 letecké armády. Měl dohromady 40 střeleckých divizí, 3 tankové, 2 mechanizované, 3 jezdecké sbory a 1 tankovou brigádu. Dohromady asi 470 – 500 tisíc mužů, 11 tisíc děl a minometů, 710 tanků a samohybných děl a 925 letadel. Všechny tyto jednotky prošly nedávno těžkou debrecínskou operací, kde měly velké ztráty. Jednotky sa nacházely na čáře Čop – východní břeh řeky Tisy – město Beiuş. Vojska 3. ukrajinského frontu Fjodora Tolbuchina, které právě dokončily Bělehradskou operaci, začaly vstupovat na maďarské území z jihu. Cílem obou frontů bylo rychlé obsazení Budapešti, čímž by bylo Maďarsko vyřazené z války a byl umožněn následný postup na území Rakouska a Československa. Těmto jednotkám vzdorovala německá Skupina armád Jih, které velel generálplukovník Johannes Frießner. Jeho síly se skládaly z 35 německých divizí, z kterých bylo 9 tankových. Většina z nich byla podobně jako sovětské jednotky poznamenaná předcházejícími boji a neměla plné stavy. Jejich síly doplňovaly zbytky maďarské armády. Celkově měli Němci k dispozici asi 190 000 mužů, kteří měli bránit pevnost Budapešť ve třech liníích obrany.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh operace.", "content": "Rudá armáda zahájila útok 29. října 1944 a postupovala do maďarského vnitrozemí ve dvou směrech. Jeden byl vedený 46. armádou s 2. a 4. gardovým mechanizovaným sborem, 7. gardová armáda měla za úkol vést pomocný odlehčující útok severovýchodně od města Szolnoku a získat předmostí na druhém břehu Tisy. Ostatní síly frontu měly postupovat na Miskolc a svým rychlým postupem nedovolit Němcům vybudovat si další linii. 3. ukrajinský front měl zatím soustředit své síly v Banátě a následně proniknout do vnitrozemí přes Dunaj. 2. a 4. gardový mechanizovaný sbor se už 2. listopadu dostal z jihu do blízkosti Budapešti, ale cestu se jim nepodařilo prorazit kvůli posile, kterou sem z okolí Miskolce přesunuli Němci. 7. listopadu dosáhly první sovětské jednotky východní části Budapešti a 11. listopadu zaútočila i další sovětská vojska, která vytlačila Němce od Tisy až k Dunaji. Obrana Budapešti však byla úporná a Rudé armádě se nepodařilo město dobýt z chodu. Začátkem listopadu vyrazil i 3. ukrajinský front, který překročil Dunaj a po měsíci bojů dosáhl Balaton a přiblížil se k městu z jihu. Německé jednotky se ocitly ve výběžku frontu, který byl ze severu, východu i z jihu obklíčen sovětskými jednotkami. Ty však byly probíhajícími těžkými boji vyčerpány a jejich bojová činnost na 10 dnů do 19. prosince ustala. Následujícího dne začal útok, který 26. prosince přerušil spojení Budapešti s Vídní a hlavní město Maďarska s 80 tisíci německými a maďarskými vojáky se dostalo do obklíčení. V téže době probíhaly těžké boje i na jižním Slovensku, zejména mezi městy Šahy, Levice a Štúrovo.", "section_level": 1}, {"title": "Německé protiútoky.", "content": "V těžké situaci, ve které se ocitla německá vojska, se Hitler rozhodl vyslat na pomoc městu IV. tankový sbor SS, jehož první útok začal 1. ledna 1945. 20 km před Budapeští však byl tento útok zastaven a Němci byli přinuceni ustoupit. Jiné útoky proběhly 7. ledna, avšak ani ty nebyly úspěšné. Další útok učinil IV. tankový sbor SS 17. ledna, ale ani ten nebyl úspěšný. 20. ledna provedli Němci útok, při kterém se dostali opět na vzdálenost 20 km od Budapešti, ovšem i ten byl zastavený a 28. ledna byli nuceni ustoupit.", "section_level": 1}, {"title": "Boje ve městě.", "content": "29. prosince 1944 vyslaly sovětské jednotky posádce Budapešti parlamentáře (Ostapenko), kteří měli vyjednat kapitulaci města. Ti však byli Němci zajati, mučeni a popraveni. Část sovětských a rumunských vojsk následně za intenzívní letecké a dělostřelecké podpory zaútočila na město. Němcům začaly brzy docházet zásoby a proto se pokoušeli o letecké zásobování prostřednictvím provizorních letišť ve městě. Ta však byla v dosahu sovětského dělostřelectva a další cesta přísunu zásob – řeka Dunaj zamrzla. Civilní obyvatelstvo ve městě tak zůstalo prakticky bez zásob potravin. 17. ledna nařídit Hitler ústup z Pešti, kde se situace stávala neudržitelnou a soustředil se na obranu Budína. Při ústupu, který byl uskutečněn následujícího dne, Němci zničili pět historických mostů přes Dunaj, a to i přes protesty maďarských důstojníků. Nejdůležitější oporou obránců města se stal Budínský hrad dominující okolí. Po získání jižní železniční stanice začali Sověti postup směrem k hradu. Při útoku na něj dne 10. února se vyznamenali příslušníci sovětské námořní pěchoty, kteří pronikli do německých pozic a téměř je rozdělili na dvě skupiny. K sovětským jednotkám se přidala jednotka budapešťských dobrovolníků. 11. února padla obrana vrchu Gellérthegy. V této situaci velitel posádky města SS-Obergruppenführer Karl Pfeffer-Wildenbruch nařídil přes Hitlerovy rozkazy, dle kterých mělo být město bráněno do posledního muže, se pokusit probít z obklíčení. První protiútok z města sovětské jednotky zaskočil a asi 10 tisícům lidem včetně civilistů se podařilo dostat z města do nedalekých lesů. Brutální pouliční boje byly ukončeny 13. února 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Bitva o Budapešť si vyžádala obrovské oběti na obou stranách. Rudá armáda utrpěla ztráty mezi 100 000 a 160 000 vojáky. Sověti tvrdili, že v kapse zůstalo 180 000 německých a maďarských \"bojovníků\" a prohlásili, že zajali 110 000 těchto vojáků. Nicméně, hned po obléhání, zajali tisíce maďarských civilistů a přidali je k počtu válečných zajatců, což sovětům umožnilo potvrdit svá předem nafouklá tvrzení. Bombardování a pouliční boje si vyžádaly i další oběti mezi civilisty. Bylo znásilněno zhruba 50 tisíc budapešťských žen. Boje na západě od Budapešti však dále pokračovaly. Hitler se rozhodl, že udeří na oslabené pozice 3. ukrajinského frontu u Balatonu. Jeho tankové jednotky, které nebyly schopné prorazit v útoku přes Ardeny, byly narychlo stáhnuté na východní frontu pro nově připravovanou ofenzívu – Operaci Frühlingserwachen, která byla poslední německou útočnou operací v druhé světové válce. Po likvidaci tohoto nebezpečí pokračoval sovětský postup na Vídeň, Bratislavu, Brno a Štýrský Hradec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budapešťská operace nebo též Bitva o Budapešť byla sovětská útočná operace Velké vlastenecké války, v jejímž důsledku padlo hlavní město Maďarského království Budapešť a byla obsazena většina území Maďarska a část jižního Slovenska.", "tgt_summary": "La bataille de Budapest (en hongrois : \"Budapest ostroma\") est un siège qui se déroula du au, au terme duquel les forces soviétiques et roumaines prirent la ville de Budapest aux soldats de la Wehrmacht et aux SS allemands et aux forces hongroises, lors de la Seconde Guerre mondiale. Ce fut l'un des sièges les plus sanglants de la guerre, comparable, du point de vue du nombre de morts, aux sièges de Berlin et de Stalingrad.", "id": 559910} {"src_title": "Hortense de Beauharnais", "tgt_title": "Hortense de Beauharnais", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otcem Hortense byl vikomt Alexandre de Beauharnais a matkou jeho manželka Joséphine roz. Tascher de la Pagerie. Po popravě otce během hrůzovlády (23. července 1794) a po druhém sňatku své matky (9. března 1796) se stala nevlastní dcerou Napoleona Bonaparteho. Vzdělání a výchovu získala v pensionátu Madame Campan, kde se seznámila s dalšími dcerami předních rodin. Byla provdána za Napoleonova mladšího bratra Louise Bonaparte (sňatek 4. ledna 1802), který se stal roku 1806 králem holandským. Uzavření sňatku se uskutečnilo na přání Hortensiny matky, jejíž manželství s Napoleonem zůstalo bezdětné a která si slibovala od spojení své dcery s Bonapartem možnost následnictví Hortensiných potomků. Chronicky a patologicky žárlivý Louis měl u každého těhotenství Hortense pochybnosti o svém otcovství. U první gravidity roku 1802 považoval za skutečného otce Napoleona a u třetího těhotenství měl být domnělým otcem hrabě Verhuell či hrabě Charles-Joseph de Flahaut. Žádná z uvedených možností není pravděpodobná. Louisova žárlivost se časem změnila na pronásledování spojené se špiclováním, což nakonec vedlo k rozchodu manželů (1810). Poté žila Hortense se svým milencem, generálem hrabětem Flahautem, se kterým otěhotněla a porodila mu svého čtvrtého syna Charlese Auguste Louise Josepha (1811–1865) – pozdějšího vévodu de Morny a ministra vnitra druhého císařství. Přestože se Hortensina matka Josephine rozvedla s Napoleonem (1809) a sama Hortense odešla z rodiny Bonaparte, podporovala Napoleona velmi usilovně po jeho návratu z Elby, což po druhé restauraci Bourbonů vedlo k jejímu vypovězení z Francie. Cestovala po Německu a Itálii, až nakonec koupila ve švýcarském kantonu Thurgau zámek Arenenberg, kde pak trvale bydlela až do své smrti. Dnes je v zámku Napoleonovo museum. Po Hortense de Beauharnais byla nazvána květina hortenzie, která pochází z Ameriky a kterou bývalá holandská královna milovala, šlechtila a pěstovala.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Hortense v manželství s Louisem porodila postupně 3 syny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hortense de Beauharnais (10. dubna 1783, Paříž – 5. října 1837 v zámku Arenenberg, Kanton Thurgau, Švýcarsko) byla královnou Holandska a matka císaře Napoleona III.", "tgt_summary": "Hortense Eugénie Cécile de Beauharnais, reine consort de Hollande (1806-1810), duchesse de Saint-Leu (Saint-Leu-la-Forêt) (1814), née le à Paris et morte le au château d'Arenenberg dans le canton de Thurgovie en Suisse, était un membre de la famille impériale française, fille de Joséphine de Beauharnais et mère de l'empereur Napoléon III. Elle fut aussi compositrice.", "id": 2112186} {"src_title": "Židovská brigáda", "tgt_title": "Brigade juive", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku brigády.", "content": "Rozpad Osmanské říše po první světové válce a jeho nahrazení francouzskou a britskou mocí na Středním východě měl za následek obnovení sionistické snahy o vytvoření židovského státu v Palestině. Balfourova deklarace z roku 1917 se stala prvním oficiálním dokumentem schvalujícím tyto snahy a poskytla nové impulsy pro židovskou imigraci do Palestiny známou jako třetí alija. Během 20. a 30. let 20. století vzrostla židovská populace v Palestině na 400 000 lidí. 17. května 1939 vydala vláda Nevilla Chamberlaina MacDonaldovu bílou knihu, která se od ideje rozdělení Palestiny odvrátila. Ze státnického hlediska byla Bílá kniha pragmatickým gestem majícím si v době nástupu nacismu zajistit podporu arabského obyvatelstva na Blízkém východě (Bílá kniha mimo jiné slibovala založení samostatného palestinského státu do pěti let).. David Ben Gurion na začátku druhé světové války prohlásil: \"\"Budeme bojovat s Bílou knihou jako by žádná válka nebyla a bojovat ve válce jako by Bílá kniha neexistovala.\"\". Prezident Světové sionistické organizace Chajim Weizmann nabídl britské vládě plnou spolupráci židovského společenství v britské Palestině a pokusil se dohodnout vznik samostatné židovské bojové jednotky v rámci britské armády. Jeho žádost byla zamítnuta, ale mnoho palestinských Židů vstoupilo do britské armády. 15 palestinských židovských praporů se v rámci britské armády zúčastnilo bojů v Řecku v roce 1941.", "section_level": 1}, {"title": "Palestinský regiment.", "content": "Navzdory britskému úsilí vytvořit Palestinský regiment tak, aby v něm byli Židé a Arabové zastoupeni napůl, se Židů přihlásilo třikrát více než Arabů. Díky tomu vznikly 6. srpna 1942 tři palestinské židovské prapory a jeden palestinský arabský prapor. Regiment byl zapojen zejména do strážní služby v Egyptě a severní Africe. Vytvořením Palestinského regimentu se Britové snažili podkopávat úsilí velkého jeruzalémského muftího Amína al-Husajního, který podporoval síly Osy.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Židovské brigády.", "content": "Po prvních zprávách o nacistických zvěrstvech poslal britský premiér Winston Churchill telegram americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi s doporučením, že \"\"Židé... mají ze všech ras největší právo postavit se Němcům jako výrazná skupina\".\" Roosevelt odpověděl: \"\"Neshledávám žádných námitek...\"\" 3. července 1944 vydala britská vláda souhlas s ustavením Židovské brigády pod velením vybraných židovských a nežidovských důstojníků. 20. září 1944 v oficiálním komuniké oznámilo britské ministerstvo války vytvoření židovské brigády jako součásti britské armády. Sionistická vlajka byla formálně schválena jako standarta brigády. Ta byla tvořena 5000 dobrovolníky z Palestiny organizovaných do tří pěších praporů a několika pomocných jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Pod velením brigádního generála Ernesta Franka Benjamina bojovala Židovská brigáda proti wehrmachtu v Itálii od března 1945 do konce války v květnu 1945, včetně osvobození Říma. Její zástupci se zúčastnili audience u papeže v rámci delegace Spojenců. Brigáda byla umístěna v Tarvisiu poblíž hranic Itálie s Rakouskem a Jugoslávií, což hrálo důležitou roli při úsilí Brichy o organizaci pomoci evropským Židům na cestě do Palestiny. První bojové nasazení se konalo v březnu 1945, když příslušníci roty B 3. praporu a čety D Židovské brigády zaútočili na La Giorgettu bráněnou příslušníky wehrmachtu. Základnu dobyli po celodenním boji.. Další bojové nasazení se konalo 10. dubna, když se dva prapory Židovské brigády probojovaly společně s polskými sbory přes řeku Senio a obsadily předem určené cíle. 12. dubna deset sborů Židovské brigády dobylo postavení německé armády na hoře Ghebbio. 19. dubna se příslušníci brigády dostali až na předměstí Bologně, když bylo vrchním velením britské armády nařízeno držet příslušníky Židovské brigády mimo boje. Důvodem bylo udržet křehký smír mezi britskou vládou a Židovskou agenturou, který by patrně skončil, kdyby se ukázalo, že jsou mladí Židé posíláni na smrt. Své vyřazení z dalších bojů ale příslušníci brigády brali jako urážku touhy \"\"hnát ty bastardy až do Německa\"\". 2. května 1945 německá vojska v Itálii kapitulovala. Během července 1945 se příslušníci brigády začali dozvídat podrobnosti o osudu židovského obyvatelstva na Němci okupovaných územích, o jejich systematické likvidaci a zvěrstvech páchaných Němci. Někteří příslušníci Židovské brigády začali shromažďovat informace o příslušnících SS a Wehrmachtu, kteří se na zločinech podíleli a připravovat jejich likvidaci.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská brigáda a alija.", "content": "Poté, co se ukončila činnost chulijot, zaměřili se příslušníci brigády z rozkazu evropského velení Hagany na transporty židovských uprchlíků do Palestiny. Spojenci sice, po řadě pogromů v Polsku a na Ukrajině, upustili od repatriací uprchlíků zpět do jejich vlastí, ale zároveň se snažili co nejvíce omezit imigraci do Palestiny. V červenci 1945 se brigáda přesunula do Belgie a Nizozemska. Prostřednictvím poloilegálních či ilegálních transportů převáželi příslušníci Židovské brigády přeživší Židy do přístavů v Itálii či ve Francii, odkud byli na lodích zajištěných Haganou přepravováni do Palestiny. Kromě toho se příslušníci brigád zabývali krádežemi výzbroje a výstroje ze spojeneckých skladů. Tuto výzbroj a výstroj poté za pomocí kurýrů Hagany pašovali do Palestiny. Zbraně později sloužily k odboji proti britským mandátním jednotkám v Palestině a po vyhlášení nezávislosti i v boji proti arabským invazním jednotkám během Války za nezávislost. Židovská brigáda byla rozpuštěna v létě roku 1946. Část členů Židovské brigády se po jejím rozpuštění stala příslušníky IOS Státu Izrael.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovská brigáda (hebrejsky: הבריגדה היהודית) bylo vojenské uskupení působící v rámci armády Velké Británie, které na straně Spojenců bojovalo v průběhu druhé světové války v Evropě. Přestože brigáda byla vytvořena až v roce 1944, část vojenského personálu měla za sebou boje proti silám Osy v Řecku, na Středním východě a v Africe.Židi taky bojovaly i s osou v zimní válc e proti SSSR ve Finské armádě navzdory tomu že je měli vydat němcům kteří by je odvekli do koncentračních táborů. ", "tgt_summary": "La Brigade juive (nom officiel en anglais \"Jewish Brigade Group of the British Army\"; en hébreu חטיבה יהודית לוחמת, חי\"ל \"brigade juive combattante\") était une unité de la 8 armée britannique composée de volontaires juifs recrutés principalement en Palestine mandataire. Elle combattit durant la Seconde Guerre mondiale aux côtés des Alliés contre les puissances de l'Axe.", "id": 1884717} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 2010", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 2010", "src_document": [{"title": "Výběr pořadatelské země.", "content": "O pořádání 74. ročníku MS v ledním hokeji právě v Německu bylo rozhodnuto na základě hlasování 13. května 2005 ve Vídni výrazným poměrem hlasů 89 ku 18. Kandidující státy:", "section_level": 1}, {"title": "Rekordní návštěva.", "content": "Zahajovací zápas (USA-Německo, skupina D) se konal na fotbalovém stadionu Veltins-Arena, na kterém hraje své domácí zápasy tým Bundesligy FC Schalke 04 a bylo dosaženo nového diváckého rekordu, který činil 77 803 diváků. Zde také Německo dosáhlo překvapivého vítězství nad USA 2:1 v prodloužení.", "section_level": 1}, {"title": "Překvapení turnaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "„Dánský hokejový zázrak“.", "content": "V základní skupině D překvapil hlavně tým Dánska, kterému se podařilo porazit Finy 4:1, Američany 2:1 a první prohru měli Dánové až s Němci. V osmifinále se však jejich výkon postupně zhoršoval, sice porazili Slováky viditelným výsledkem 6:0, ale nestačili na Rusy (1:6) a Bělorusy (1:2), přesto se jim podařilo postoupit poprvé v historii do čtvrtfinále, kde Dánové turnaj pro sebe zakončili prohrou se Švédy 2:4.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěch německého týmu.", "content": "Německo postoupilo do čtvrtfinále a tam porazilo Švýcarsko 1:0. V semifinále se utkalo s Ruskem, kde bylo rozhodnuto o ruské výhře teprve gólem skoro na konci zápasu, který vstřelil Pavel Dacjuk. Němci se utkali se Švédy o bronz, kde prohráli 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "Propadák USA.", "content": "Americký tým se překvapivě dostal do skupiny o udržení, kterou vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Nejlepší tři týmy z každé základní skupiny postoupily do kvalifikační skupiny. Tam hrály ve dvou skupinách: týmy ze skupin A a D byly umístěny do skupiny E a týmy ze skupin B a C do skupiny F.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "Poslední týmy ze základních skupin bojovaly o udržení.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky a hodnocení hráčů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pořadí podle bodů.", "content": "Toto je pořadí hráčů podle dosažených bodů, za jeden vstřelený gól nebo přihrávku na gól hráč získává jeden bod. \"Záp. = Odehrané zápasy; G = Góly; P = Přihrávky; Body = Body; +/− = Plus/Minus; PTM = Počet trestných minut; Poz. = Pozice\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení brankářů.", "content": "Pořadí nejlepších pěti brankářů na mistrovství podle úspěšnosti zásahů v procentech, brankář musí mít odehráno minimálně 40 % hrací doby za svůj tým. \"Čas = Čas na ledě (minuty:sekundy); SNB = Střely na branku; OG = Obdržené góly; PGZ = Průměr gólů na zápas; Úsp% = Procento úspěšných zásahů; Prod. = Prodloužení\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodčí.", "content": "IIHF vybralo pro tento turnaj 16 hlavních a 16 čárových rozhodčích.", "section_level": 1}], "src_summary": "74. ročník Mistrovství světa v ledním hokeji probíhal ve dnech 7.–23. května 2010 v německých městech Kolín nad Rýnem (stadion Lanxess Arena) a Mannheim (stadion SAP-Arena). Zahajovací zápas (USA – Německo, skupina D) se konal na fotbalovém stadionu Veltins-Arena, na kterém hraje své domácí zápasy tým bundesligy FC Schalke 04 a bylo dosaženo nového diváckého rekordu, který činil 77 803 diváků. Ve finále zvítězili reprezentanti České republiky nad Ruskem 2:1 a stali se po 5 letech mistry světa, zároveň zabránili Rusku získat zlatý hattrick.", "tgt_summary": "Le championnat du monde de hockey sur glace s'est joué en Allemagne entre le 7 mai et le 23 mai 2010 dans les villes de Cologne et Mannheim.", "id": 1148011} {"src_title": "Aleš Kotalík", "tgt_title": "Aleš Kotalík", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Kotalík začínal s hokejem v rodném Jindřichově Hradci. Teprve v dorostu přestoupil do Českých Budějovic. Zde také již poprvé nastoupil za mužstvo mužů. Na konci první sezony nasbíral 16 kanadských bodů. Na mistrovství světa v ledním hokeji hráčů do 20 let hraném v roce 1998 ve Finsku patřil v českém mužstvu se třemi vstřelenými góly ke dvěma jeho nejlepším střelcům, ale na zisk medaile to nestačilo. Na základě zde předvedených výkonů ho draftovalo Buffalo Sabres na celkově 164. místě. Avšak za Buffalo si zahrál až v sezoně 2001–2002. V NHL odehrál 9 sezón, 542 zápasů, v nichž si připsal 136 gólů a 148 přihrávek a v playoff přidal 34 zápasů, 6 branek a 9 asistencí, z toho za Buffalo Sabres odehrál sedm sezón, 456 zápasů, ve kterých nasbíral 255 bodů. V roce 2006 přišla nominace na olympijské hry a roku 2008 na mistrovství světa. Dne 4. března 2009 byl vyměněn do týmu Edmonton Oilers za druhé kolo draftu v roce 2009. V Edmontonu dohrál sezónu s 19 zápasy, ve kterých nasbíral 11 bodů, ale tým se neprobojoval do playoff. Dne 9. července 2009 podepsal tříletou smlouvu s týmem New York Rangers, kde si vydělal 3 milióny dolarů. V Rangers odehrál 45 zápasů, poté byl společně s Chrisem Higginsem vyměněn do týmu Calgary Flames za Olliho Jokinena a Brandona Prusta. V Calgary dohrál sezónu, ve které se mu moc nedařilo − ve 26 zápasech nasbíral jenom 5 bodů. V následující sezóně vynechal začátek kvůli zraněnému kolenu a do sestavy Flames se vrátil až v prosinci, ale opět se mu nedařilo a nezískal žádný bod za sedm odehraných zápasů. Na konci prosince ho trenér Brent Sutter nejprve poslal na tribunu a později ho poslal na farmu American Hockey League do týmu Abbotsford Heat. V létě 2011 přestoupil z Calgary do Buffala, kde měl na sezonu kontrakt na tři miliony dolarů, ale po přípravném kempu ho Sabres zařadili na listinu volných hráčů, neboť se potřebovali dostat s platovým stropem pod povolenou hranici. Jelikož si ho nikdo nevybral, byl poslán spolu s obráncem Shaonem Morrisonnem na farmu. To Kotalík odmítl a začal dojednávat svůj návrat do českobudějovického Mountfieldu, za nějž poprvé nastoupil 7. října 2011 a hostoval zde do konce sezóny. V létě 2012 s Buffalem předčasně ukončil tříletou smlouvu a uzavřel kontrakt s českobudějovickým klubem na jeden rok. Po odchodu extraligového Mountfieldu z Českých Budějovic do Hradce Králové v červnu 2013 začal pomáhat skupině odchovanců, kteří nakonec získali licenci na 1. ligu. Za nově vzniklý tým HC Motor České Budějovice nastupoval v 1. lize v ročníku 2013/2104 jako kapitán. Po této sezóně ukončil aktivní sportovní kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Statistiky reprezentace:", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání, rodina.", "content": "Aleš Kotalík je synem Viktora Kotalíka, jindřichohradeckého stomatologa, a má tři bratry – Adama, Václava a Viktora. Vystudoval gymnázium J. V Jirsíka. Jeho přítelkyní je od roku 2010 Barbora Zapletalová (* 30. září 1987 v Brně), modelka a finalistka Miss ČR 2005. V roce 2011 se s přítelkyní přestěhovali do nového rodinného domu v Šindlových Dvorech na předměstí Českých Budějovic, jehož stavbě se věnoval několik let. Dne 27. července 2013 měli Kotalík se Zapletalovou svatbu na zámku Hluboká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aleš Kotalík (* 23. prosince 1978, Jindřichův Hradec) je bývalý český lední hokejista, odchovanec Jindřichova Hradce. Naposledy hrál za HC Motor České Budějovice, sportovní kariéru ukončil po sezóně 2013/2014.", "tgt_summary": "Aleš Kotalík (né le à Jindřichův Hradec en Tchécoslovaquie aujourd'hui ville de la République tchèque) est un joueur professionnel de hockey sur glace qui évolue en tant qu'ailier droit.", "id": 1420584} {"src_title": "Problémy tisíciletí", "tgt_title": "Problèmes du prix du millénaire", "src_document": [{"title": "Znění úloh.", "content": "Znění úloh je následující.", "section_level": 1}, {"title": "Problém P versus NP.", "content": "P versus NP je jediný ze sedmi problémů tisíciletí, který se týká počítačů. Otázka zní, zda je třída složitosti NP rovna třídě složitosti P. Jinými slovy, zda problémy, pro něž lze jejich řešení \"ověřit\" v polynomiálním čase, lze též v polynomiálním čase \"vyřešit\". Všeobecně se soudí, že nikoliv, tedy že existují „těžké“ problémy, jejichž řešení nelze nalézt v polynomiálním čase.", "section_level": 2}, {"title": "Hodgeova domněnka.", "content": "Hodgeova domněnka se týká topologie a tvrdí, že pro projektivní algebraické variety jsou Hodgeovy cykly racionální lineární kombinací algebraických cyklů.", "section_level": 2}, {"title": "Poincarého domněnka.", "content": "Poincarého domněnka se rovněž týká topologie a jako jediná z problémů tisíciletí byla již vyřešena. Důkaz podal roku 2003 Grigorij Perelman; jeho správnost byla potvrzena v srpnu 2006. Domněnka tvrdí, že každý jednoduše souvislý trojrozměrný povrch je ekvivalentní povrchu čtyřrozměrné koule.", "section_level": 2}, {"title": "Riemannova hypotéza.", "content": "Riemannova hypotéza je jediným dosud nevyřešeným problémem z Hilbertova seznamu. Formuloval ji již v roce 1859 Bernhard Riemann. Hypotéza spojuje elegantním způsobem matematickou analýzu a teorii čísel a má hluboký význam pro rozložení prvočísel. Tvrdí, že všechny netriviální nulové body Riemannovy funkce zeta mají reálnou část rovnu 1/2.", "section_level": 2}, {"title": "Yangova-Millsova teorie a hypotéza hmotnostních rozdílů.", "content": "Yangovy-Millsovy rovnice popisující chování elementárních částic jsou zobecněnou verzí Maxwellových rovnic. Nejsou však formulovány jako rigorózní matematická teorie, což je právě požadavek tohoto problému tisíciletí. Důležitou součástí této teorie je tzv. \"hypotéza hmotnostních rozdílů\", která se týká předpokládaných řešení Yangových-Millsových rovnic a vysvětlila by mimo jiné, proč mají elektrony hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Navierovy-Stokesovy rovnice.", "content": "Navierovy-Stokesovy rovnice jsou parciální diferenciální rovnice, které popisují proudění kapalin a plynů. Byly formulovány již v 19. století, dosud však není jasné, zda pro dané počáteční podmínky existuje jejich řešení. Úspěšné vyřešení tohoto problému by například přispělo k porozumění turbulencím.", "section_level": 2}, {"title": "Birchova a Swinnertonova-Dyerova domněnka.", "content": "Tato domněnka tvrdí, že pro jistý typ rovnic existuje relativně jednoduchý způsob, jak určit, zda má daná rovnice konečný, nebo nekonečný počet řešení v racionálních číslech. Pro obecné diofantické rovnice bylo důkazem Matijasevičovy věty prokázáno, že nelze dokonce ani určit, zda rovnice má vůbec nějaké řešení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Problémy tisíciletí (anglicky \"Millenium Prize Problems\") je označení pro sedm matematických problémů, které v roce 2000 vyhlásil Clayův matematický institut jako nejdůležitější otevřené problémy soudobé matematiky. Jsou tak jakousi obdobou Hilbertových problémů ze začátku dvacátého století. Na vyřešení každého z nich vypsal institut odměnu jednoho milionu dolarů. Do této chvíle byla vyřešena pouze Poincarého domněnka.", "tgt_summary": "Les problèmes du prix du millénaire sont un ensemble de sept défis mathématiques réputés insurmontables, posés par l'Institut de mathématiques Clay en 2000. ", "id": 1505798} {"src_title": "Bohemund II. z Antiochie", "tgt_title": "Bohémond II d'Antioche", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Když jeho otec Bohemund zemřel, byl Bohemund II. ještě dítě a žil s matkou v Apulii. Vládu nad Antiochií zatím převzal jeho bratranec Tankred Galilejský. Když regent Tankred roku 1112 zemřel, vlády se ujal jeho krajan Roger ze Salerna, který roku 1119 padl v bitvě na Ager Sanguinis, kde byla celá antiochijská normanská armáda zničena. Zbylí antiochijští rytíři si za nového regenta zvolili jeruzalémského krále Balduina II. Bohemund II. dosáhl dospělosti roku 1124, ve věku šestnácti let. Následující dva roky ještě strávil v jižní Itálii a teprve v říjnu roku 1126 připlul do Levanty, aby se ujal svého dědictví v Antiochii. Po svém příjezdu se oženil s dcerou krále Balduina Alicí, která se ukázala být velice energickou a ctižádostivou kněžnou. Roku 1127 Bohemund oblehl a dobyl město Kafartab a jeho vojáci následně povraždili všechno obyvatelstvo. Poté Normané zaútočili na pevnost Šajzar, kterou bránil Usáma Ibn Munkiz, jeden z nejvýznamnějších arabských historiků a kronikářů, se kterým se Bohemund nejspíše setkal v bitvě. Následujícího roku se antiochijský kníže soustředil na konflikty se svým severním sousedem, křižáckým hrabstvím Edessou a jeho vládcem Joscelinem z Courtenay. Nicméně později oba dva zaútočili na muslimské mocenské centrum Aleppo, avšak při útoku odmítali spolupracovat a koordinovat obléhání. Předchozí antiochijský vládce Roger ze Salerna ztratil mnohá území ve prospěch Edessy, ale Bohemund měl nyní ambice je získat zpět. Konflikt mezi Antiochií a Edessou se vyostřil natolik, že se Joscelin z Courtenay spojil proti Bohemundovi s muslimy. Následně poté latinský patriarcha v Antiochii vyhlásil nad Edessou interdikt. V roce 1128 se Bohemundův bratranec, sicilský král Roger II. vylodil na italské pevnině a dobyl Bohemundovo panství Tarento. Bohemund proti tomu nemohl udělat vůbec nic. Toho roku do severní Sýrie vpochodoval jeruzalémský král Balduin II., aby zprostředkoval mír mezi oběma znepřátelenými křižáckými panovníky. Jeho agitace měla úspěch a Joscelin se vzdal svých územních nároků vůči Antiochijskému knížectví. Mezitím turecký atabeg Zengí sjednotil muslimská centra Aleppo a Mosul v Džezíře a křižáci již nikdy neměli dostat šanci dobýt Aleppo. Poté, co byl spor králem urovnán, Bohemund podpořil Balduinův plán útoku na Damašek a připojil se k němu. Avšak v bitvě u Mardž es-Súffár byli křižáci poraženi. Bohemund se poté obrátil zpět na sever, aby znovudobyl město Anazarbus, které obsadili Arméni. Arménský král Lev I. se proti křižákům spojil s danišmendonským emírem Gází Gümüshtiginem a společně v lednu 1131 vlákali Bohemundovu armádu do léčky. Bohemund II. v bitvě padl, stejně jako většina jeho vojáků. Emír nařídil Bohemundovu tělu useknout jeho plavou hlavu, která byla ve stříbrné skříňce poslána abbásovskému chalífovi do Bagdádu. V Antiochii se poté chopila vlády kněžna-vdova Alice za dvouletou dědičku knížectví Konstancii a odrazila pokus normanských rytířů o palácový převrat. Antiochii držela, dokud nepřitáhl král Balduin a své dceři vykázal vyhnanství v Latakii. Antiochijským regentem se stal samotný Balduin II., ten však o několik měsíců později zemřel. Novým knížetem se stal Raimond z Poitiers, kterého do Antiochie dosadil nový jeruzalémský král Fulko z Anjou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohemund II. z Antiochie (1108–1131) byl normanský válečník, kníže z Tarentu a Antiochie. Byl synem zakladatele obou států, Bohemunda z Tarentu a Konstancie, dcery francouzského krále Filipa I. Titul tarentského knížete Bohemund II. ztratil roku 1128, kdy bylo knížectví dobyto sicilským králem Rogerem II.", "tgt_summary": "Bohémond II d'Antioche (né vers 1108 - février 1130) est un prince normand d'Italie, prince de Tarente et prince d'Antioche (1111-1130).", "id": 818260} {"src_title": "Třída Brooklyn", "tgt_title": "Classe Brooklyn", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Třída \"Brooklyn\" byla ovlivněna podpisem Londýnské námořní smlouvy mezi Velkou Británií, USA, Japonskem, Francií a Itálií. Smlouva pozastavila stavbu těžkých křižníků, což byly křižníky s kanóny ráže větší než 152 mm a menší než nejvyšších povolených 203 mm. Americké námořnictvo požadovalo pro službu v Pacifiku více právě takových lodí a rozhodlo se získat alespoň sérií smlouvou povolených lehkých křižníků. Projekční práce na první americké třídě moderních lehkých křižníků začaly v roce 1930. První čtveřice lodí byla objednána v roce 1933 a další trojice v roce 1934. Základním požadavkem amerického námořnictva byla rychlost a akční rádius, které by byly srovnatelné s těžkými křižníky. Když Japonské císařské námořnictvo začalo stavět nové lehké křižníky třídy \"Mogami\", vyzbrojené 15 kanóny ráže 155 mm, měla se třída \"Brooklyn\" stát jejich protiváhou. U lodi byly použity nové 152mm kanóny Mk.16, které mohly střílet 130liberní projektily až na vzdálenost 23 900 metrů. Naopak požadavek na instalaci protiletadlových kanónů ráže 28 mm nebyl plně realizován. Celkem bylo v letech 1935–1939 postaveno sedm křižníků této třídy. Na stavbě se podílely loděnice New York Navy Yard v Brooklynu, Philadelphia Navy Yard ve Filadelfii, New York Shipbuilding v Camdenu a Newport News Shipbuilding v Newport News. Jednotky třídy \"Brooklyn\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základní výzbroj tvořilo patnáct 152mm kanónů Mk.16 ve třídělových věžích, osm 127mm kanónů a osm 12,7mm kulometů. Křižníky byly vybaveny dvěma katapulty a čtyřmi průzkumnými hydroplány (Vought O2U Corsair, Curtiss SOC Seagull). Pohonný systém tvořilo osm kotlů Babcock & Wilcox a čtyři turbíny Westinghouse o výkonu 100 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Od roku 1942 byl u všech lodí snížen stožár a byl na ně instalován radar. Pro protiletadlovou obranu bylo námořnictvem požadováno 24 hlavní kanónů ráže 40 mm (v kombinaci 4×4, 4×2), v praxi se však protiletadlová výzbroj jednotlivých lodí lišila. Jednalo se o různé kombinace 20mm a 40mm kanónů, nejčastěji to bylo 26 hlavní ráže 40 mm (4×4, 6×2) a 20 hlavní ráže 20 mm (10×2).", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "Za druhé světové války nebyl ztracen ani jeden z křižníků této třídy a do roku 1947 byly vyřazeny z amerického námořnictva. USS \"Nashville\" se účastnil Doolittlova náletu na Tokio. Křižník USS \"Boise\" utrpěl závažné poškození dne 11. října 1942 v bitvě u mysu Esperance. Střela, která zasáhla muniční skladiště pod jednou z předních věží však zabila řadu členů posádky, ale nevybuchla a nedošlo tak ke zničení celé lodi. \"Honolulu\" se účastnil 30. listopadu 1942 bitvy u Tassafarongy. Dne 13. prosince 1944 zasáhl \"Nashville\" u ostrova Mindoro japonský letoun kamikaze, který zabil či zranil 310 členů posádky. USS \"Honolulu\" se účastnil bitvy u ostrova Kolombangara kde ho 13. července 1943, stejně jako lehký křižník USS \"St. Louis\", zasáhlo torpédo. Loď musela pro opravu odplout do USA a poté co se po více než roce vrátila do Pacifiku, ji 20. října 1944, během invaze na Leyte, zasáhlo torpédo z japonského bombardéru, jež ji vyřadilo až do konce války. \"Boise\" se účastnil zničení japonského \"Jižního svazu\" v bitvě v průlivu Surigao. USS \"Savannah\" byl v září 1943 poblíž Salerna v Itálii zasažen německou dálkově řízenou kluzákovou pumou Fritz X, která způsobila odlomení zádi lodi i s poslední dělovou věží. Jen kvalitně vedené záchranné práce zabránily potopení lodi. Loď byla v USA opravena a zůstaly jí jen čtyři dělové věže.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Po válce byly dvě lodě sešrotovány a zbytek byl, společně se \"St. Louis\", postupně prodán do Jižní Ameriky. Chile zakoupilo \"Brooklyn\" (\"O'Higgins\") a \"Nashville\" (\"Capitan Pratt\"), Brazílie zakoupila \"Philadelphia\" (\"Barrosso\") a \"St. Louis\" (\"Tamandare\"). Argentina zakoupila lodě \"USS Boise\" (\"Neuve de Julio\", sešrotován 1960) a USS \"Phoenix\" (\"17. de Octubre\", později \"General Belgrano\"). Asi nejznámější z těchto lodí se stal argentinský USS \"Phoenix\", který byl přejmenován na ARA \"General Belgrano\". Během války o Falklandy byl křižník dne 3. května 1982 torpédován a potopen britskou jadernou ponorkou HMS \"Conqueror\" (S48), přičemž 323 členů jeho posádky zahynulo. Ostatní lodě byly vyřazeny nejpozději v na prahu 90. let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Brooklyn byla první třída moderních lehkých křižníků sloužících v americkém námořnictvu v době druhé světové války. Stavba všech sedmi lodí této třídy začala ve druhé polovině 30. let a lodě byly dokončeny v letech 1937–1938, tedy v době mezi vypuknutím války v Asii a invazí do Polska. Pro lodě byla typická silná výzbroj 15 děl ráže 152 mm, umístěných v pěti třídělových věžích. ", "tgt_summary": "La classe Brooklyn est une classe de neuf croiseurs légers, la dernière mise en service dans l\"United States Navy\" avant la Seconde Guerre mondiale. Armés de cinq tourelles triples (trois à l'avant, deux à l'arrière) de, ces croiseurs, à leur mise en service, délivraient la plus lourde bordée des croiseurs de l\"US Navy\". Ils ont été livrés entre le début de la Guerre sino-japonaise (1937-1945) et la campagne de Pologne (1939). Ils ont participé à de nombreuses opérations navales dans le Pacifique mais aussi sur les côtes marocaines et en Méditerranée. Plusieurs d'entre eux y ont été endommagés, parfois gravement, mais un seul (l') y a été détruit au combat. Ils ont été désarmés après la fin de la guerre et six d'entre eux ont été transférés à des marines sud-américaines (Argentine, Brésil, Chili) dans lesquelles ils ont été opérationnels pendant plusieurs décennies. L'ancien devenu le \"General Belgrano\" argentin a été torpillé et coulé pendant la guerre des Malouines, le, par un sous-marin nucléaire d'attaque britannique. ", "id": 502110} {"src_title": "Hayden Panettiere", "tgt_title": "Hayden Panettiere", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Hayden se narodila a vyrostla v Rochesteru v New Yorku. Má italské a německé kořeny. Je dcerou herečky Lesley R. Vogelové a Alana Leeho „Skipa“ Panettierea, kapitána hasičského oddílu. Má mladšího bratra, herce Jansena. Navštěvovala South Orangetown Middle School v New York, od deváté třídy byla vyučována doma.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Před kamerami se poprvé objevila jako 11měsíční miminko v reklamě pro Playskool vláček. Během let 1994–1997 se objevovala jako Sarah Roberts v telenovele stanice ABC \"One Life to Live\". Během let 1996 až 2000 se objevovala jako Lizzie Spaulding v CBS telenovele \"U nás ve Springfield\". Její postava zápasila s leukémií. Za roli Lizzie byla oceněna speciální cenou od Leukemia & Lymphoma Society. Za jej roli v televizním filmu stanice Lifetime \"Pokud věříš\" byla v roce 1999 nominována na cenu Young Artist Award v kategorii Nejlepší mladá herečka – 10 let a Nejlepší výkon v TV filmu nebo pilotu. Objevila se v seriálu stanice FOX Ally McBeal. Získala také vedlejší role v seriálech \"Malcolm v nesnázích\" a \"\". Nejvíce se proslavila rolí Claire Bennetové v seriálu stanice NBC \"Hrdinové\". Tvůrcem seriálu byl Tim Kring. V roce 2007 se objevila v MTV show \"Napálené celebrity\". V dubnu roku 2012 byl jeden z dílů pod jejím vedením. V březnu 2012 bylo oznámeno, že Hayden získala roli Juliette Barnesové v seriálu ABC \"Nashville\". V květnu 2012 ABC vybralo seriál do své vysílací sezony. Seriál byl zrušen v roce 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "V roce 1999 se objevila ve filmu \"Vzkaz v láhvi\". V roce 2000 se objevila v Disney filmu \"Vzpomínka na Titány\", také se objevila ve filmu \".\" Vedlejší roli získala v nezávislém filmu \"Šanghajský polibek\". V roce 2004 se objevila v Disney Channel filmu \"Dobrodružství na letadlové lodi\" a ve filmu Život s Helenou jako neteř Heleny, kterou hrála Kate Hudson. V roce 2005 získala roli ve filmu z krasobruslařského prostředí \"Princezna ledu\" a ten samý rok získala roli Channing Wals ve filmu \"Rychlý Stripes\". V roce 2007 podepsala smlouvu s William Morris Agency. V roce 2008 se objevila ve filmu \"Světlušky na zahradě\". V září 2008 se objevila ve videu na funnyordie.com nazvané \"Hayden Panattiere PSA: Your Vote, Your Choice\". V říjnu se objevila ve videu \"Vote for McCain: He's just like George Bush, except older and with a worse temper.\" V roce 2009 se objevila v komedii \"Miluju tě, Beth Cooperová\". V září 2010 se objevila ve filmu \"\" a propůjčila svůj hlas do animovaného filmu \"Alfa a Omega\". V roce 2011 získala roli ve filmu \"Vřískot 4\", kde hrála Kirby Readovou. Za svou roli obdržela pozitivní ohlas od kritiků. Ten samý rok nahradila Anne Hathawayovou a propůjčila svůj hlas Červené Karkulce v animovaném filmu \"Hoodwinked Too! Hood vs. Evil\". V roce 2012 měl premiéru film \"The Forger\", který Hayden natáčela v roce 2009. Roku 2015 si zahrála po boku Violy Davisové ve filmu \"Custody.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zpěv.", "content": "V roce 1999 byla nominovaná na cenu Grammy za písničku k animovanému filmu \"Život brouka\". V roce 2004 nahrála píseň „My Hero Is a You“ pro film \"Dobrodružství na letadlové lodi\". Pro film \"Čarovná země\" nahrála duet s Wattem Whitem s názvem „Someone Like You“. Další rok nahrála písničku pro společnost Hollywood Records „Girl Next“ (2006) a „Got to Girl“ pro film \"Girl Next 2\" (2007). V roce 2007 také nahrála cover verzi písničky „Cruella De Vill“ pro DisneyMania 5, písničku „Try“ pro film \"Most do země Terabithia\" a „I Still Believe“ pro \"\". Její prvním singlem byla písnička „Wake Up Call“, zveřejněná 5. srpna 2008. Pro seriál \"Nashville\" nahrála několik písniček, které byly vydány jako singly a objevily se na soundtrackových albech. V roce 2013 nahrála píseň „The Fabric of My Life“ pro kampaň značky Cotton Incorporated.", "section_level": 2}, {"title": "Modeling.", "content": "V roce 2006 se stala tváří kosmetické společnosti Neutrogena. V září 2007 se objevila v reklamě Got Milk? a únoru 2008 se stala tváří značky Candie.", "section_level": 2}, {"title": "Hry.", "content": "V roce 2015 se objevila jako postava Sam v hororové hře Until Dawn.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od prosince 2007 do února 2009 chodila s kolegou ze seriálu Hrdinové Milou Ventimigliou. Od roku 2009 chodila se světovým šampionem v boxu, Ukrajincem Vladimirem Kličkem. V květnu 2011 Hayden oznámila, že se dvojice rozešla. Od června 2011 do prosince 2012 chodila s hráčem NFL Scottym McKinghtem. Od dubna 2013 se Hayden dala znovu dohromady s Vladimirem Kličkem. V říjnu 2013 bylo oznámeno zasnoubení. V roce 2014 se jim narodila dcera Kaya Evdokia. V srpnu 2018 se pár znovu rozešel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hayden Panettiere, celým jménem Hayden Lesley Panettiere (* 21. srpna 1989, Palisades, New York, USA), je americká herečka a zpěvačka nominovaná na cenu Grammy. Nejvíce se proslavila rolí Claire Bennetové v televizním seriálu \"Hrdinové\" (2006–2010) a rolí Juliette Barnesové v televizním seriálu Nashville (2012–2018). Za roli Juliette získala dvě nominace na cenu Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli.", "tgt_summary": "Hayden Panettiere est une actrice, mannequin et chanteuse américaine, née le à Palisades (État de New York). Elle se fait connaître grâce à son interprétation de Claire Bennet dans la série télévisée fantastique \"Heroes\" (2006-2010), un rôle qui lui vaut quelques récompenses. ", "id": 1226294} {"src_title": "Coleman Hawkins", "tgt_title": "Coleman Hawkins", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "V dětství hrál na klavír a violoncello, na saxofon začal hrát v devíti letech a velmi záhy se z něj stal profesionální hráč. Současně se střední školou \"Topeka High School\" studoval také harmonii na \"Washburn Collage\".", "section_level": 2}, {"title": "20. a 30. léta.", "content": "Během 20. spolupracoval s lidmi jako Mamie Smith, Herb Flemming, Fletcher Henderson, Louis Armstrong nebo Benny Goodman a stal se saxofonovou hvězdou. Na začátku 30. let přijal pozvání do orchestru Jacka Hyltona a několik let s nimi objížděl Evropu jako sólista. V této době se v Americe obrátila pozornost k ostatním tenorovým saxofonistům, jako Lester Young, Chu Berry a další. Hawkins se však rychle vrátil do světel reflektorů, obohacením svého dřívějšího stylu. V tomto období vznikla mimo jiné například slavná nahrávka \"Body and Soul.\"", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta.", "content": "Na začátku 40. let krátce vedl svůj vlastní big band, ale brzy se uchýlil k menším tělesům. Vedl například soubor, jehož nahrávka z roku 1944 je považována za bebop, ve kterém účinkoval mimo jiné například Dizzy Gillspie. Krátce nato vznikla řada dalších bopových nahrávek s různými soubory, na nichž spolupracoval mimo jiné Theonius Monk, Sir Charles Thompson, Billy Taylor a mnoho dalších. Jistou dobu spolupracoval také s \"Jazz at the Philharmonic\". V 50. letech se odchýlil od své moderně se vyvíjející dráhy a vrátil se k „mainstreamovému“ jazzu. Objevoval se v tradičních souborech s hudebníky jako Roy Eldridge, Ben Webster... K modernímu se jazzu se vrátil nahrávkou \"Monk’s Music\" s Theloniousem Monkem a Johnem Coltranem v roce 1957.", "section_level": 2}, {"title": "1960-1969.", "content": "V 60. letech se hojně objevoval v klubu \"Village Vanguard\" v Manhattanu. Participoval v klíčovém dokumentu Maxe Roache \"We Insist!\", který odrážel vazby mezi jazzem a hnutím za občanská práva, které probíhalo v tomto desetiletí. Dostal dlouho žádanou příležitost spolupracovat s Dukem Ellingtonem, konkrétně na albu \"Duke Ellington meets Coleman Hawkins\", po boku Johnyho Hodgese, Lawarence Browna a dalších. Dále pak vzniklo album se Sonnym Rollinsem \"Sonny Meets Hawk.\" Krátce po této rušné epizodě jeho života začal Hawkins trpět depresemi, propadl alkoholu a nahrávání začalo ubývat. Jeho poslední nahrávka je z roku 1967. Zemřel roku 1969 v \"Wickersham Hospital\" v Manhattanu na onemocnění jater. Zanechal po sobě ženu Dolores a tři děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Coleman Randolph Hawkins (21. listopadu 1904 – 19. května 1969) byl jazzový tenorsaxofonista. Je považován za průkopníka hry na tenor saxofon, ne proto, že by byl první, ale pro jeho signifikantní způsob a styl improvizace. Byl prvním, kdo se nesnažil „pouze“ imitovat hru na klarinet. Přestože je známý především jako swingový hráč, přispěl výrazně i k rozvoji bebopu ve 40. letech. Jeho styl se vyznačoval plným tónem a rychlým vibratem. Byl věhlasný „baladista“. Jeho typické „arpeggiové“ intimní pasáže kontrastovali s agresivní energií v rychlejších tempech. ", "tgt_summary": "Coleman “Bean” Hawkins (\"le haricot\") ( - ) est un musicien afro-américain saxophoniste ténor de jazz. Il fut l’un des solistes majeurs du middle jazz et considéré comme le père du saxophone dans le jazz. Il est une des figures musicales de la Renaissance de Harlem.", "id": 1379637} {"src_title": "Zlacení", "tgt_title": "Dorure", "src_document": [{"title": "Druhy pozlacování a zlacení.", "content": "V odborném použití se rozlišuje mezi Jiné techniky jsou zlacení skla, porcelánu a keramiky.", "section_level": 1}, {"title": "Pozlacování.", "content": "Pozlacování čili plátkové zlacení znamená mechanické nanášení zlaté fólie (tzv. pozlátko) na kovový nebo nekovový povrch. V předhistorických dobách se tenký zlatý plech na zdrsněné kovové povrchy upevňoval někdy jen tlakem hladítka (viz např. disk z Nebry). Jinak se pozlátko na podklad lepí, a to v knihařství vaječným bílkem, který se pak vytvrdí nahřátým razidlem, jinak nějakým (často lihovým) lakem na připravenou a vyhlazenou podložku (\"bolus\"). Pozlátko je mimořádně tenké (proti světlu průsvitné) a zacházení s ním vyžaduje zvláštní techniku: pozlacovač je krájí na koženém polštářku, nanáší na místo navlhčeným štětcem a připevňuje hladítkem. Pozlacený povrch lze ještě zdobit vytlačováním a podobně, jak to bylo běžné na středověkých obrazech. Pozlacování fólií se dnes užívá ve výtvarném umění, v rámařství, v knihařství a podobně, zpravidla se však užívají barvené fólie ze slitin mědi nebo eloxované fólie z hliníku. Od pozlacování je třeba odlišit natírání \"zlatou\" barvou, většinou obsahující eloxovaný hliníkový prášek.", "section_level": 1}, {"title": "Zlacení kovových předmětů.", "content": "Nejstarší technika zlacení barevných kovů je zlacení v ohni: předmět se natře zlatým amalgámem (roztokem zlata ve rtuti), pak se nad ohněm vypálí a vzniklá vrstvička zlata vyleští hladítkem. V ohni se zlatily například bohoslužebné nádoby, kalichy, pateny a podobně. Různými přísadami lze dosáhnout různých barev zlata. Zlatá vrstvička na podkladu dokonale drží, manipulace se rtutí je však zdraví škodlivá a proto se tento postup v současnosti nepoužívá. Jiný starší způsob je zlacení plátováním (\"doublé\"): na silný mosazný nebo tombakový plech se navaří tenčí zlatý plech a vzniklý sendvič se pak válcuje na potřebnou tloušťku. Z takto vzniklého materiálu se pak vyráběly šperky, kterým se někdy také říká doublé. Vrstvička zlata na podkladu dokonale drží a je obvykle silnější než při následujícím postupu. Používá se dnes ještě na hodinková pouzdra. Dnes nejběžnější technikou je galvanické zlacení, při němž se zlacený předmět zavěsí jako katoda do zlaticí lázně (obvykle obsahující kyanid zlatitý) a průchodem proudu se na něm usazuje vrstvička ryzího zlata. Předměty z železných kovů se často napřed poměďují, někdy ještě niklují a podobně, aby se dosáhlo správné barvy. Vrstvička zlata může být téměř libovolně slabá, proto je i zlacení méně odolné než předchozí postupy. Zcela moderní technikou je zlacení napařováním ve vakuu: v nádrži s vyčerpaným vzduchem se elektricky odpaří zlato, které se usazuje na chladných površích. Tím lze dosáhnout extrémně tenké vrstvy na libovolném podkladu, proto se používá například v mikroskopii na zvýraznění preparátu, ale i pro zdobení módních doplňků a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Zlacení skla a porcelánu.", "content": "Sklo a keramiku lze pozlacovat pozlátkem, trvalejší a také levnější je zlacení vpalováním. Dekor se nanese zlatou pastou, která se pak vypálí a při některých postupech ještě dodatečně leští hladítky. Vpalované zlacení je poměrně trvanlivé, je však také nákladné a dnes se obvykle nahrazuje jinými materiály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlacení a pozlacování jsou různé techniky nanášení tenké vrstvy zlata na povrch jiných materiálů. Obojí je známo již od starověku, zmiňuje se ve Starém zákoně i u Herodota. Tradičně je jeho smyslem docílit dekorativní a luxusně vyhlížející povrch, který zároveň lépe vzdoruje korozi a vlivům povětrnosti. Již od antiky se často pozlacují zejména kultovní a rituální předměty. V současnosti se zlacení navíc využívá v elektronice a elektrotechnice, zejména pro lepší vlastnosti pozlacených kontaktů.", "tgt_summary": "La dorure est une technique visant à rehausser les objets d'art, de culte ou précieux, en les recouvrant d'or. Elle est connue depuis l'Antiquité, notamment en Égypte antique. Ce métal, le seul à l'époque à avoir la particularité de ne pas s'oxyder, était symbole d'immortalité, et donc du divin. ", "id": 598602} {"src_title": "Skotové", "tgt_title": "Écossais (peuple)", "src_document": [{"title": "Etnogeneze.", "content": "Skotové vznikli smíšením Piktů a keltských kmenů Skottů a Gaelů, které přišly v 5. a 6. století z Irska a založili zde království Alba. Později byli do skotské etnogeneze asimilovány sousední kmeny britských Keltů i germánské kmeny Anglů a Sasů a skandinávských Norů. Podle genetické studie lidé na severu Skotska mají také podíl norského původu, někde i přes 20%. Skotská národnost vznikala od 11. století společně se vznikem skotského státu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Svou úpravou parního mechanismu rozpoutal průmyslovou revoluci James Watt. Dějiny fyziky, obzvlášť výzkumu elektromagnetismu, jsou nepředstavitelné bez Jamese Clerka Maxwella. I vynálezce telefonu Alexander Graham Bell se narodil ve Skotsku. Alexander Fleming objevil penicilin. Za Skota lze považovat i fyzika Williama Thomsona (Kelvina). John Logie Baird je jedním z vynálezců televize. John Napier objevil logaritmy a zavedl desetinnou čárku. Charles Lyell byl jedním ze zakladatelů moderní geologie. James Dewar vynalezl termosku. Robert Brown definoval tzv. Brownův pohyb. Zakladatelem termodynamiky byli Joseph Black či William John Macquorn Rankine. Významným matematikem byl Colin Maclaurin. John Boyd Dunlop vynalezl pneumatiku. David Brewster byl průkopníkem optiky. James Gregory patří ke spolutvůrcům dalekohledu. Daniel Rutherford dokázal jako první izolovat dusík. Vynálezcem procesu dialýzy byl Thomas Graham. Na vynálezu radaru se podílel Robert Watson-Watt. William Ramsay a Charles Thomson Rees Wilson získali Nobelovu cenu za fyziku, za chemii Alexander Robertus Todd, za fyziologii John James Rickard Macleod a James W. Black. Skotové napsali veledůležitou kapitolu v dějinách filozofie, potažmo politického a ekonomického myšlení. Největší explozi kreativity ve skotských dějinách se dnes říká Skotské osvícenství. K jeho pilířům patřili David Hume, Adam Smith a Thomas Reid. Klasickým ekonomem byl i James Mill. John Law je považován za vynálezce papírových bankovek. Jan Duns Scotus byl klíčovou postavou pozdní scholastiky. James Frazer sepsal proslavenou knihu \"Zlatá ratolest\", základní práci moderní antropologie, religionistiky a etnografie. Ronald David Laing byl představitelem tzv. antipsychiatrie, filozof Alasdair MacIntyre komunitarismu, John Muir byl průkopníkem environmentalismu. Hnutí free school v 60. letech inspiroval filozof Alexander Sutherland Neill. Angus Deaton a James Mirrlees získali Nobelovu cenu za ekonomii. Nejslavnějším skotským spisovatelem je Walter Scott. Skotským národním básníkem je Robert Burns. Thomas Carlyle se proslavil průkopnickými prozaickými pokusy, ale i řadou kontroverzních názorů. Sociálními romány proslul Archibald Joseph Cronin, „drogovým“ románem \"Trainspotting\" Irvine Welsh. James Macpherson způsobil aféru, nikoli nepodobnou českým rukopisným sporům, svým „objevem“ Ossianových zpěvů. V oblasti populární literatury celosvětovou proslulost získal Arthur Conan Doyle, tvůrce Sherlocka Holmese. Robert Louis Stevenson vytvořil narativní svět, jež je dnes synonymem dobrodružství. Spolužákem obou zmíněných, Doyla i Stevensona, byl James Matthew Barrie, který vytvořil postavu Petra Pana. Iain M. Banks se prosadil v žánru sci-fi, Alistair MacLean proslul jako autor thrillerů, Ian Rankin krimi-románů. V žánru dětské literatury se prosadil Kenneth Grahame. Architekt a dyzajnér Charles Rennie Mackintosh byl významným představitelem secese, Robert Adam neoklasicismu. Proslulým stavitelem kanálů byl Thomas Telford. V populární hudbě prorazila nejvíce Annie Lennoxová. Folkové prvky užil Donovan. Jako rockový kytarista proslul Jack Bruce. V současnosti se prosazují například Amy MacDonaldová, Calvin Harris či Brian Molko, lídr skupiny Placebo. Skotem byl i první představitel Jamese Bonda a herecká legenda Sean Connery. Série o Harry Potterovi proslavila Robbie Coltranea, série \"Pán prstenů\" Billy Boyda, seriál \"Doctor Who\" Karen Gillanovou a Petera Capaldiho. Skotským národním hrdinou je vzbouřenec William Wallace. Britským premiérem se stal Gordon Brown, Ramsay MacDonald, Arthur Balfour, Henry Campbell-Bannerman, George Hamilton-Gordon a John Stuart. Alexander Mackenzie se stal premiérem Kanady. Shakespearova hra proslavila skotského krále Macbetha I. Legendárním prvním králem Skotů měl být Kenneth I. Bojovníkem za odtržení Skotska od Británie je v posledních letech zejména Alex Salmond. John Boyd Orr získal Nobelovu cenu míru. John Knox založil presbytariánskou církev. Slavnými cestovateli byli David Livingstone, Mungo Park, Alexander Mackenzie, James Bruce. Pirátem William Kidd. Osud Alexandera Selkirka pravděpodobně inspiroval Daniela Defoea k příběhu o Robinsonu Crusoe. Admirál John Paul Jones výrazně zasáhl do průběhu Americké války o nezávislost. Robert Roy MacGregor se stal „skotským Robinem Hoodem“. Trenérskou fotbalovou legendou je Alex Ferguson. Jeho slavným předchůdcem v Manchesteru United byl Matt Busby. Držitelem Zlatého míče je Denis Law. Nejúspěšnějším skotským tenistou je vítěz Wimbledonu Andy Murray. Trojnásobným mistrem světa ve Formuli 1 se stal Jackie Stewart, dvojnásobným Jim Clark. V závodech rally se proslavil Colin McRae. Šest zlatých olympijských medailí má rychlostní cyklista Chris Hoy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotové (vlastním jménem ve skotské gaelštině \"Albannaich\") jsou národ, žijící především ve Spojeném království a Spojených státech. Jejich celkový počet se odhaduje na přibližně 30 milionů osob, z toho ve Skotsku, zemi jejich původu, jich žije přibližně 4,5 milionu. ", "tgt_summary": "Les Écossais correspondent au peuple et à la nation qui occupent l'Écosse. Ils sont les descendants des anciens Pictes, Gaëls, avec des apports de Bretons insulaires, d'Angles, de Saxons et de Normands (Vikings norrois, danois et plus tard les Normands de France).", "id": 59854} {"src_title": "Opera", "tgt_title": "Opéra", "src_document": [{"title": "Dějiny opery.", "content": "Dějiny opery začínají v Itálii koncem 16. století. Nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu je \"Dafne\" skladatele Jacopa Periho, uvedeným ve Florencii kolem roku 1597; samotný název „opera“ byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla Francesca Cavalliho \"Le nozze di Teti e di Peleo\" v roce 1639 v Benátkách. V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: Heinrich Schütz v Německu, Ital Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou zejména francouzskou operní školu však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na Gluckovu reformu italské „opera seria“ z 60. let navázal Wolfgang Amadeus Mozart, nejslavnější operní skladatel té doby. V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl belcanto, reprezentovaný autory jako Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, a zároveň vznikla tradice „velké opery“ (grand opera), spojené se jménem Giacomo Meyerbeera. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili Richard Wagner a Giuseppe Verdi, přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustanovil především Bedřich Smetana. Konec 19. a začátek 20. století poznamenal vliv italského verismu a rozvoj nových harmonických postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili Giacomo Puccini, Richard Strauss a Leoš Janáček. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu (Arnold Schönberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) či později minimalismus (Philip Glass a John Adams).", "section_level": 1}, {"title": "Významná prvenství v dějinách opery.", "content": "Díla významná jako mezníky dějin opery.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení vůči jiným uměleckým formám.", "content": "Definice opery se u jednotlivých autorů často liší. Podle Jeana-Jacquese Rousseaua to je „dramatické a hudební představení, jež usiluje sjednotit všechna kouzla umění v předvedení vášnivého činu, aby vzbudilo, za pomoci příjemných vjemů, zájem a iluzi.“ Hranice s příbuznými hudebními a divadelními žánry jsou zčásti prostupné a některá díla stojí na jejich pomezí; to platí zejména pro dobu, kdy se opera jako žánr teprve formovala, a také pro nejnovější dobu (po roce 1945), kdy řada umělců hranice žánrů cíleně překračuje. Obecně se opera od jiných \"hudebních\" žánrů odlišuje nutností scénického ztvárnění, zatímco od jiných \"divadelních\" žánrů (činohra, balet, tzv. instrumentální divadlo) přednostní a integrální úlohou hudby, a to především zpěvu. Za další určující znaky opery bývají považovány: Některé žánry jsou vesměs považovány za operu, přestože nesplňují určité základní definiční požadavky. Tak zejména \"rozhlasovou operu\" a \"televizní operu\" nelze považovat za žánry divadelní, v případě \"loutkové opery\" zase není herec totožný se zpěvákem atd.", "section_level": 1}, {"title": "Opera a drama.", "content": "I divadelní hry mají často hudební (instrumentální či vokální) složku, a to někdy i ve značném rozsahu. Pro žánrové zařazení je důležité, zda je pro drama určující hudební (vokální) složka či zda převažuje složka činoherní. Již v barokní době existovaly přechodné žánry, např. anglická semiopera nebo maska. Ve střední Evropě byl v 18. a počátkem 19. století nejrozšířenějším divadelním žánrem singspiel – hra se zpěvy s různým kvantitativním a kvalitativním podílem hudby. Rozřazení jednotlivých děl mezi operu a činohru je mnohdy obtížné (dobová kritéria se ostatně měnila). Tak např. Mozartovy singspiely jsou tradičně řazeny mezi opery, singspiely Ferdinanda Raimunda s hudbou např. Wenzela Müllera mezi činohry. Podobně singspiel \"Pražští sládci\" Prokopa Šedivého a Vincence Bartáka (1823?) je považován za spíše činoherní útvar a za první českou operu je považován Škroupův singspiel \"Dráteník\" (1826). Na pomezí opery a dramatu stojí řada moderních děl, mj. některá díla Kurta Weilla (\"Krejcarová opera\", \"Vzestup a pád města Mahagonny\"). Dramatu plně podřízená hudba se označuje jako scénická hudba.", "section_level": 2}, {"title": "Opera a taneční divadlo.", "content": "Průnik opery s tanečním divadlem resp. baletem se rovněž vyskytuje již od barokní doby, např. ve francouzském žánru opéra-ballet 2. poloviny 17. a 1. poloviny 18. století, ale také např. v romantické ruské hudbě (Rimskij-Korsakov: \"Mlada\" 1890) nebo v díle Igora Stravinského, Bohuslava Martinů nebo Borise Blachera (\"Pruská pohádka\" 1952). To jsou vesměs díla, ve kterých se (oproti ryzímu baletu) vyskytují zpívané pasáže, ale dění vyjadřuje dominantně tanec. I řada klasických oper obsahuje rozsáhlé baletní scény, které však nejsou podstatné pro vyjádření děje. Podobně se v opeře často vyskytuje pantomima: např. Fenella, titulní postava Auberovy \"Němé z Portici\" (1828), je tanečně-pantomimická role.", "section_level": 2}, {"title": "Opera a oratorium.", "content": "Opeře jsou blízké některé vokálně-instrumentální hudební formy, které nejsou primárně určeny pro scénu. Z nich zejména oratorium má řadu podobností s operou, některé společné předky, stejnou dobu vzniku a souběžný vývoj. Až do poloviny 19. století navíc mnohá divadla, zejména v Itálii, ale i například v Praze, uváděla scénická oratoria namísto oper o církevních svátcích a v jiných obdobích, kdy bylo z náboženských důvodů zakázáno hrát divadlo. V současnosti jsou i některá neepická oratoria (Verdiho \"Rekviem\", Händlův \"Mesiáš\") uváděna scénicky, tím spíše pak oratoria vypravující souvislý děj, například starozákonní příběh či epizody ze života světců (např. Händelovy \"Susanna\" a \"Theodora\", Dvořákova \"Svatá Ludmila\", Foersterův \"Svatý Václav\"). Mnoho děl se pohybuje na pomezí opery a oratoria s různým žánrovým označením (duchovní opera, posvátné drama, rappresentazione sacra, opera sacra, biblická opera, opera-oratorium, operatorium...), např. Emilio de' Cavalieri: Rappresentazione di Anima, e di Corpo (1600), Stefano Landi: \"Il Sant'Alessio\" (1636), Étienne-Nicolas Méhul: \"Joseph\" (1807), Gioacchino Rossini: \"Mosé in Egitto\" (1818), Jules Massenet: \"Marie-Magdeleine\" (1873), Carl Nielsen: \"Saul og David\" (1902), Claude Debussy: \"Le Martyre de Saint Sébastien\" (1911), Arnold Schoenberg: \"Moses und Aron\" (1932), Darius Milhaud: \"Saint Louis, roi de France\" (1955), Olivier Messiaen: \"Saint François d'Assise\", Pascal Dusapin: \"Melancholia\" (1991).", "section_level": 2}, {"title": "Opera a opereta/muzikál.", "content": "Na rozdíl od výše uvedených rozhraničení není rozdíl mezi operou na jedné straně a operetou či muzikálem na straně druhé otázkou formy, ale hudebního stylu. Opereta se oddělila od (komické) opery brzy po polovině 19. století v souvislosti s tím, jak se začal formovat rozdíl mezi vážnou hudbou a populární hudbou. Muzikál vznikl v anglosaském prostředí koncem 19. století a v průběhu 20.-50. let 20. století nastoupil na místo operety, od níž se odlišil integrací neevropských hudebních stylů. Hranice mezi hudbou populární a vážnou však podléhá změnám v čase a může být zpochybňována jak teorií, tak i samotnými tvůrci, kteří v současnosti sahají k muzikálovým prostředkům v opeře a naopak. Někteří současní autoři muzikál či „rockovou operu“ a/nebo operetu od opery přísně odlišují, jiní je naopak považují za žánry v zásadě splývající. Zatímco pro operu je typické plné zhudebnění, pro operetu a muzikál je typické střídání slova a hudby, ale tento rozdíl není z žádné z obou stran určující. Rovněž hudební náročnost a tím méně kvalita hudby nejsou dělícím měřítkem. Opera a (klasická) opereta se však od muzikálu zásadně odlišují technikou zpěvu účinkujících; jejich hlasy také nejsou nikdy přímo elektronicky zesilovány.", "section_level": 2}, {"title": "Forma.", "content": "Opera se vyznačuje rozmanitostí forem, které spoluurčují jednak dobové žánrové a hudební konvence, jednak individuální řešení a styl skladatele či libretisty, jednak samotný námět daného díla. Proto neexistují žádné všeobecné vzorce její struktury. Tradičně se opery podle struktury dělí na opery \"číslové\", v nichž je hudební proud členěn na zřetelně oddělené („uzavřené“) části, a na opery \"prokomponované\", v nichž hudební proud pokračuje bez systematických přerušení a nejmenším uzavřeným útvarem je celé jednání. Řada děl se však pohybuje mezi těmito dvěma póly. Podobně jako divadelní hra se opera může dělit na více částí, jež mohou být odděleny přestávkou nebo mezihrou, nejčastěji zvaných dějství (jednání, akt), a dále na obrazy (oddělené tzv. proměnou), výstupy či scény a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Číslová opera.", "content": "První raně barokní opery sestávaly více méně ze stejnorodého, formálně nečleněného recitativu, a odpovídají tak definici prokomponované opery; velmi brzy (již u Monteverdiho) se však vytvořil kontrast mezi pasážemi deklamačními (recitativy, slouží především k vyjádření děje) a zpěvnými (árie, slouží především k vyjádření duševních stavů postav) a prosadila se tak forma číslové opery, která v různých změnách dominovala až do poloviny 19. století. Číslová opera je řetězcem různých, ale zřetelně oddělených a vesměs kratších hudebních kusů, zpěvných nebo instrumentálních, které jsou do uceleného děje spojeny buď recitativem, nebo mluvenými dialogy. Hudební prvky opery jsou různorodé a jsou používány s různou četností a různou váhou podle požadavků žánru, námětu a autorského stylu. Níže jsou uvedeny základní typy hudebních útvarů používaných především v číslové opeře, ale – integrovány do plynulého hudebního proudu – také v prokomponované opeře.", "section_level": 2}, {"title": "Prokomponovaná opera.", "content": "Už počátkem 19. století začali skladatelé dodržovat střídání dialogů či recitativů a uzavřených čísel stále méně přísně, zejména ve vážné opeře. Ve 2. čtvrtině 19. století postupně ustupuje secco recitativ a na jeho místo v italské tvorbě nastupuje útvar „scéna a árie“ s podstatně menším kontrastem deklamačních a písňových úseků. Již u Giuseppe Verdiho se dějství stávají většími hudebními celky. Richard Wagner vytvořil od poloviny 19. století formu (nazývanou později v kontrastu k tradiční opeře jako „hudební drama“), která se zcela vzdala hudební číslové stavby a hudbu i text spojila v jediný prokomponovaný, symfonicky zpracovaný celek – „nekonečnou melodii“. Wagnerova hudební teorie i praktický příklad měl na formální vývoj opery zásadní vliv a prokomponovaný typ všeobecně ovládl operu koncem 19. století (například u Giacoma Pucciniho nebo Julese Masseneta) a přetrval jako základní typ i pro ranou modernu. Teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se řada skladatelů obrátila zpátky k číslovému principu, (např. Zoltán Kodály, Igor Stravinskij nebo Kurt Weill) a v současné operní tvorbě obě tyto základní formy včetně různých kombinací koexistují. Číslová opera vedle toho žije v dceřiných žánrech operety a muzikálu. I z prokomponovaných oper je přirozeně možné izolovat z celku určité „uzavřené“ části a provádět je např. jako koncertní árie nebo symfonické skladby.", "section_level": 2}, {"title": "Třídění oper.", "content": "Vedle třídění podle formy na opery číslové a prokomponované je možné charakterizovat opery z řady jiných hledisek, mimo jiné: Běžné je řazení podle (sub)žánru. Přitom však formální, látkové i časové vymezení řady žánrů je sporné nebo nejednoznačné, jednotlivé žánry se mohou překrývat. Navíc existuje rozdíl mezi žánrovými označeními zavedenými hudební vědou, a to často až následně (např. osvobozenecká opera), nebo dílům dodatečně přiřčenými (v mnoha případech například opera seria, opéra lyrique) s cílem zařadit je k určitému typu – a naopak označeními, která svým dílům dali sami tvůrci a která často vyjadřují jejích snahu své dílo individualizovat, odpoutat od žánrových předsudků. Zvláště moderní avantgardní autoři se vyhýbají žánrovým označením (včetně prostého „opera“) a volí neutrálně znějící názvy jako „jevištní akce“ (Luigi Nono), „scénická kompozice“ (Mauricio Kagel) nebo „hudební akce“ (Luciano Berio). Jednotlivé operní žánry jsou různě významné a početné: vedle tisíců děl, které lze kvalifikovat jako opera buffa, stojí jen hrstka děl, které lze charakterizovat pojmem časová opera (Zeitoper), a některá žánrová označení jako „melolog“ (Hector Berlioz: \"Lélio\", 1832), „jevištní zásvětná slavnostní hra (Bühnenweihfestspiel)“ (Richard Wagner: \"Parsifal\", 1882), „Songspiel“ (Kurt Weill: \"Mahagonny\", 1927), „abstraktní opera“ (Boris Blacher: \"Abstrakte Oper no 1\", 1953) nebo dokonce „lyrické uškrcení“ (Léo Delibes: \"Deux sous de charbon\", 1856) jsou vyhrazena vždy pro jediné dílo v historii.", "section_level": 1}, {"title": "Profese operního divadla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Libretista.", "content": "Postavení a význam libretisty jako autora operního textu kolísaly. Diskuse o vzájemném vztahu slov a hudby jsou dosud živé: jsou dokonce předmětem některých oper jako Salieriho \"Prima la musica e poi le parole\" (1786) a Straussova \"Capriccia\" (1942). V prvopočátcích opery byla slova i hudba považovány za rovnocenné a Ottavio Rinuccini (1562-1621), libretista prvních oper Jacopa Periho a Giulia Cacciniho, byl zároveň teoretikem opery. Brzy však začala dominovat hudba a zpěv (podle Mozarta je poezie „poslušnou dcerou hudby“), barokní libreta tak byla často anonymní. Vedle toho obecenstvo upřednostňovalo známé látky, které se proto stále opakovaly a několik vzorových libret bylo zhudebňováno stále znova v různých příležitostných úpravách. Takové vzorové texty pro italskou vážnou operu pocházely často od dvou nejvýznamnějších libretistů 18. století, Apostola Zena (1668-1750) a jeho nástupce na místě habsburského dvorního básníka Pietra Metastasia; některá jejich dramata byla zhudebněna i mnoha desítkami různých skladatelů. V oboru opery buffy měla podobný význam libreta Carla Goldoniho. Až v klasicistní době začínají skladatelé i divadla hledat nejen originální hudbu, ale i originální dramatickou látku, jakou poskytl Gluckovi Ranieri de' Calzabigi nebo Mozartovi Lorenzo da Ponte. Originalita a dramatická účinnost textu byla významná zvláště u zpěvoher s mluvenými pasážemi hraných v rodném jazyce publika. Dramatici jako John Gay pro anglickou ballad operu, Charles-Simon Favart a Michel-Jean Sedaine pro francouzskou opéru-comique nebo Christian Felix Weiße a Emanuel Schikaneder pro německý singspiel měli pro vývoj těchto žánrů zásadní význam. I v barokní době existovala úzká spolupráce libretisty a skladatele (Lully – Philippe Quinault, Galuppi – Goldoni), typičtější však bylo, že se autoři hudby a slov ani nesetkali. V 19. století, kdy už jedno libreto zhudebňuje jediný skladatel, už oba tvůrci často přicházejí do užšího kontaktu. Felice Romani napsal řadu oper pro italské skladatele počátku 19. století, nejintenzivněji však spolupracoval s Bellinim, stejně jako Francesco Maria Piave spolupracoval s Verdim, ale i s dalšími italskými skladateli. Luigi Illica byl nejvýznamnější libretista veristické generace. Ve Francii Eugène Scribe udržoval nejdelší a nejužší pracovní vztahy s Auberem, ale prakticky všichni skladatelé působící v Paříži ve druhé třetině 19. století skládali na jeho libreta. Později jeho místo zaujali zejména Jules Barbier a Michel Carré. I v české opeře poslední třetiny 19. století působili žádaní libretisté jako Karel Sabina, Eliška Krásnohorská nebo Emanuel Züngel. Někteří skladatelé si psali libreta sami. Richard Wagner povýšil tuto praxi na princip v kontextu svého konceptu „\"Gesamtkunstwerk\"“, tedy druh uměleckého díla spojující několik druhů umění. Vlastní libreta si psali např. Hector Berlioz, Arrigo Boito, Josef Bohuslav Foerster, Hans Pfitzner, Ilja Hurník a další, včetně Wagnerova syna Siegfrieda. Jinou možností je napsat operu na původně činoherní text, který skladatel sám více či méně zkrátí či upraví, jak učinili např. Richard Strauss (\"Salome\", \"Elektra\"), Alban Berg (\"Vojcek\", \"Lulu\"), Leoš Janáček (\"Její pastorkyňa\", \"Věc Makropulos\") nebo Benjamin Britten (\"Sen noci svatojanské\"). Většina skladatelů však i nadále využívá služeb libretistů. Od 20. století se málo spisovatelů věnuje psaní operních libret soustavně (dlouhodobá spolupráce Richarda Strausse a Hugo von Hofmannsthala je spíše výjimkou), příležitostně však operní libreta psali mnozí významní spisovatelé jako Émile Zola (Bruneau: \"Messidor\", \"Uragán\"), Stefan Zweig (R. Strauss: \"Mlčenlivá žena\"), Bertolt Brecht (Weill: \"Třígrošová opera\", Dessau: \"Odsouzení Lukullovo\") nebo Wystan Hugh Auden (Britten: \"Paul Bunyan\", Stravinskij: \"Život prostopášníka\", Henze: \"Elegie pro mladé milence\"). Na řadě libret se podílelo více libretistů, a to z různých důvodů. Někdy dva libretisté pracovali v rovnocenném týmu (například Barbier a Carré), někdy jeden psal text v próze a druhý ho zveršovával (např. Luigi Illica a Giuseppe Giacosa v operách pro Pucciniho), někdy psal první libreto v jednom jazyce a druhý ho překládal (např. Josef Wenzig a Ervín Špindler v případě \"Libuše\"), někdy jeden platil za inspirátora a druhý za technického vykonavatele (tak s řadou spolupracovníků pracoval Scribe). Jindy je větší počet libretistů výsledkem přepracovávání libreta, obvykle z podnětu skladatele: tak na Janáčkově \"Výletu pana Broučka do Měsíce\" se vystřídalo až šest spisovatelů. Vedle toho ovšem do libreta často zasahují samotní komponisté. Mezi libretisty lze najít řadu žen, mimo jiné carevnu Kateřinu II. (\"Novgorodskij bogatyr Bojeslajevič\" 1786, \"Gore-bogatyr Kosometovič\" 1788, \"Fedul s děťmi\" (1791) nebo Helminu von Chézy, jež napsala Weberovu \"Euryanthu\" (1823). V počátcích české národní opery měly významné místo libretistky Eliška Krásnohorská: (\"Hubička\", \"Tajemství\", \"Čertova stěna\", \"Lejla\", \"Blaník\"...), Marie Červinková-Riegrová (\"Dimitrij\", \"Jakobín\", \"Zmařená svatba\") a Anežka Schulzová (\"Hedy\", \"Šárka\", \"Pád Arkuna\"). Významná díla vznikla spoluprací spisovatelek Myfanwy Piper s Benjaminem Brittenem (\"Utahování šroubu / The Turn of the Screw\" 1954, \"Owen Wingrave\" 1971, \"Smrt v Benátkách / Death in Venice\" 1973) a Ingeborg Bachmann s Hansem Wernerem Henzem (\"Princ homburský / Der Prinz von Homburg\" 1958, \"Mladý lord / Der junge Lord\" 1965). Zvláště libreta některých známých oper pro děti napsaly ženy, např. Adelheid Wette pro Humperdinckovu \"Perníkovou chaloupku\", Sidonie Gabriella Colettová pro Ravelovu \"Dítě a kouzla\" nebo v české opeře Marie Charousová-Gardavská pro Trojanův \"Kolotoč\" či Míla Mellanová pro Pauerova \"Žvanivého Slimejše\".", "section_level": 2}, {"title": "Výprava.", "content": "Výtvarná stránka (výprava) operního představení má dvě hlavní složky, operní scénografii (včetně osvětlení) a kostýmy. Opera vznikla koncem 16. století v prostředí italských dvorních slavností a již tehdy byla bohatá výprava a kostýmy a překvapivé scénické efekty významnou součástí překvapení. Vznik stálých divadelních budov v průběhu 17. století vedl k dalšímu pokroku zejména jevištní techniky, jako proměny kulis, propadla, létací stroje apod. Dekorace barokní i klasicistní opery odrážely aktuální architektonické tvarosloví (nesnažili se tedy imitovat antiku, v níž se odehrával děj většiny oper), kostýmy byly fantazijní. Italská operní divadla byla známá spektakulární podívanou, již se snažila napodobovat i šlechta i jinde v Evropě. Italskou divadelní výpravu do Evropy šířila například rodina Bibienů; Giuseppe Galli-Bibiena navrhl scénografii pro pražskou inscenaci korunovační opery Johanna Josepha Fuxe \"Costanza e Fortezza\" roku 1723, největší barokní divadelní slavnost v českých zemích. Od počátku 19. století, kdy se stává opera oblíbeným žánrem vzdělané buržoazie, začíná být považována realističnost výpravy. Velká operní divadla (jako první divadla pařížská) se snažila historickým, archeologickým i etnografickým studiem zajistit věrnost kulis i kostýmů. O to se snažila i menší divadla. Malované kulisy však byly nákladné a jen ve výjimečných případech (pro díla prověřená na jiných scénách nebo u kterých jméno autora zaručovalo úspěch) se pořizovaly pro pouze pro konkrétní inscenaci. Převažovaly typizované kulisy (gotická síň, zámecká zahrada, skalní soutěska...). Zavedení elektrického osvětlení koncem 19. století vedlo k nutnosti odklonu od dosavadních plochých malovaných kulis k plastickému řešení scény, zprvu v pokračujícím duchu realismu. Na počátku 20. století však vystoupili s myšlenkami zavrhujícími realistického pojetí scény a kostýmů ve prospěch abstraktního, symbolického řešení zdůrazňujícího základní myšlenky díla Adolphe Appia (1862-1928), Edward Gordon Craig (1872-1966) a Alfred Roller (1864-1935). Nejvýznamnějším centrem meziválečné scénografické avantgardy ve stylu expresionismu a Bauhausu byla berlínská Krollova opera, kde pracovali mj. Ewald Dülberg, Caspar Neher, László Moholy-Nagy, Oskar Schlemmer a Giorgio de Chirico. V jejich intencích pokračoval i za Třetí říše Emil Preetorius ve svých inscenacích pro Hudební slavnosti v Bayreuthu. Rovněž Ve Francii nabídli alternativu k tradiční realistické operní výpravě výtvarníci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Marc Chagall, Maurice Utrillo nebo Vasilij Kandinskij. Důsledkem této umělecké individualizace bylo i sepětí konkrétního výtvarného řešení nejen s jediným dílem, ale i s jedinou inscenací. Přestaly se tak používat typizované realistické kulisy sloužící pro různá díla odehrávající se rámcově ve stejném prostředí. V nejnovější době (po druhé světové válce) závisí výtvarná stránka operní inscenace na režisérově uměleckém záměru a funkce režisér a scénografa se často spojují v jedněch rukou (např. Wieland Wagner, Jean-Pierre Ponnelle, Franco Zeffirelli, Robert Wilson). Objevuje se realistická i abstraktní výprava, obojí v různé kombinaci s případným místním či časovým posunem původního děje podle intence režiséra. Ještě více než samotná režie bývá právě výtvarné řešení moderních operních inscenací předmětem kontroverzí. Česká scénografie, včetně operní, má bohatou tradici podepřenou konáním scénografického festivalu Pražské kvadrienále. Na operních inscenacích Národního divadla v Praze se již ve 20.-40. letech 20. století podílel například architekt Jan Kotěra a řada významných malířů jako Josef Lada, František Muzika, Cyril Bouda, Jan Zrzavý, Karel Svolinský, Josef Čapek nebo Vlastimil Hofman. Český scénograf Josef Svoboda (1920-2002) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů evropské poválečné operní scénografie. Mezi nejznámější scénografy působící v současnosti v České republice a soustřeďující se na operu patří Daniel Dvořák nebo Rocc, v operní výpravě se však nadále uplatňují i výtvarní umělci z jiných oborů, například Adolf Born nebo Bořek Šípek.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk představení a národní opera.", "content": "V počátcích operního žánru, 17. a 18. století, šířili operu mimo Itálii především italští hudebníci, zpěváci a celé operní společnosti, a to zprvu především na zámožné panovnické a šlechtické dvory, kde bylo možné předpokládat znalost jazyků. Byla proto i ve zbytku hry hrána v italštině; nejvýznamnější italští libretisté 1. poloviny 18. století Apostolo Zeno a Pietro Metastasio působili ve Vídni a i skladatelé jako Händel, Hasse, Graun, Gluck, Mozart či pražský Jan Antonín Koželuh skládali vážné opery na italské texty. Obecenstvo přitom mělo k dispozici libreto, podle potřeby i s překladem, které mohlo při představení číst a tak se v jeho průběhu orientovat. Zpěvoherní produkce v místních jazycích se postupně rozrůstala, ale především v „nízkých“ žánrech – často nenazývaných „opera“, protože samotné toto slovo implikovalo italský text – a nikoli ve dvorních divadlech, ale v divadlech určených širším vrstvám. Pouze ve Francii dominovala opera ve francouzštině, ačkoli i italská opera zde byla trvale přítomna. Až ve 2. polovině 18. století pod vlivem myšlenek osvícenství a postupné demokratizace společnosti, včetně operního publika, začíná být podporována tvorba a produkce v domácích jazycích i uvádění cizích (zejména francouzských a italských) oper v překladech. Italština kolem roku 1800 mizí z divadel ve Francii a ve střední Evropě (v Praze roku 1807), po roce roku 1850 i ve Španělsku a Rusku, nepřetržitě se udržuje jen v Londýně (v Royal Opera House se hrálo výlučně italsky do roku 1892). Ve střední a severní Evropě částečně a dočasně nahradila italštinu jako operní jazyk němčina, protože i v mnoha městech mimo německy mluvící území (Amsterdam, Kodaň, Praha, Budapešť, Lublaň) městské elity němčinu ovládaly. Repertoár a produkce v národních jazycích právě v opeře jako v té době nejprestižnějším uměleckém oboru se ale staly významným znakem kulturní samostatnosti řady evropských národů v době národního probuzení a ve 2. polovině 19. století bylo systematické překládání všech libret v naprosté většině evropských divadel pravidlem. Publikování libret za účelem jejich studia v průběhu představení skončilo se zavedením zatemnění hlediště koncem 19. století. Ve velkých divadlech anglosaského prostoru se však kolem roku 1900 prosadilo uvádění oper v originálním jazyce (to souviselo i s nedostatkem původního anglickojazyčného repertoáru), tedy vedle italštiny též ve francouzštině a v němčině; jiné jazyky jako ruština nebo čeština přišly na řadu až mnohem později. Po 2. světové válce na tuto praxi přešla další velká evropská divadla (např. roku 1956 znovuotevřená Vídeňská státní opera pod Herbertem von Karajanem). Důvodem byla zejména snaha zjednodušit mezinárodní mobilitu špičkových interpretů (v době překladů by se museli tutéž roli učit v několika jazycích). Od 90. let se v plně globalizované společnosti rozšířila tato praxe po celém světě, mnohdy i do menších divadel. Významným faktorem pro umožnění tohoto kroku bylo zavedení pohyblivých titulků: poprvé je použila při inscenaci Straussovy \"Elektry\" Canadian Opera Company v Torontu roku 1983, brzy poté je přejala i Metropolitan Opera v New Yorku a odtud se rychle rozšířily do dalších divadel. Nacházejí se zpravidla nad jevištěm, v některých divadlech však též na jiných místech, např. na malých obrazovkách před individuálními sedadly. Některá menší divadla, ale též některá významná divadla v operních centrech (English National Opera v Londýně, New York City Opera v New Yorku, Komische Oper v Berlíně, Volksoper ve Vídni, Théâtre national de l'Opéra-Comique v Paříži, Staatstheater am Gärtnerplatz v Mnichově...) nadále soustavně uvádějí opery v překladu. Otázka uvádění oper v originálním jazyce je velice diskutována. Pro ně svědčí jednak praktičnost a hospodárnost (zpěváci mohou zpívat tutéž roli po celém světě, není třeba pořizovat překlad), ale též umělecké důvody: hudba je často psána v úzké návaznosti na melodii řeči, význam jednotlivých slov nebo zvukovou kvalitu jednotlivých hlásek (viz například hudbu Leoše Janáčka založenou na „nápěvcích“ mluvy), což nelze v překladu nikdy v úplnosti reflektovat. Na druhé straně zmíněné stránky spojení hudby se slovem pozbývají ze značné části účinku, je-li text zpíván v jazyce, který je obecenstvu nesrozumitelný a sami pěvci jej mnohdy stěží ovládají. Rovněž titulky nejsou přijímány jednoznačně, protože není prakticky možné sledovat současně je i scénu a nemohou být nikdy zcela synchronizovány se zpívaným textem, což zapříčiňuje nevčasné reakce obecenstva. Jsou však velmi oblíbené, neboť překonávají nesrozumitelnost zpěvu pociťovanou diváky ve vlastním jazyce často stejně jako v cizím, a jejich zavedení řadě divadel zvýšilo návštěvnost. Problém však představují díla, která mísí zpívaný text s mluveným slovem (singspiel, opéra-comique, ale i další příbuzné žánry jako opereta, zarzuela, muzikál). Protože zpěváci až na výjimky nemohou v cizím jazyce plynně hovořit, jsou taková díla uváděna zpravidla v domácím jazyce, nebo je kombinován originální jazyk zpívaných částí s domácím jazykem pro mluvené dialogy. Na repertoárech velkých mezinárodních scén taková díla většinou chybějí.", "section_level": 1}, {"title": "Financování opery.", "content": "Opera vznikla jako součást kulturních událostí sloužících k reprezentaci šlechty, a přestože brzy pronikla do veřejnosti, nebyla její finanční soběstačnost nikdy pravidlem. Souběžně s operními divadly financovanými panovníky či majetnými šlechtici v 17. a 18. století existovala divadla a divadelní společnosti, které svou činnost kryly zcela z prodeje vstupného. Mimo Itálii však bylo jejich postavení ekonomicky obtížné a jejich přežití umožňoval zejména fakt, že barokní opera vyžadovala jen malý orchestr, nepotřebovala sbor a počet zpěváků v jednom kuse zřídka převyšoval šest. Soukromá divadla proto provozovala častěji nenáročné „nižší“ žánry, jako jsou vaudeville, ballad opera, singspiel nebo opéra comique. Změna společenských poměrů koncem 18. století a počátkem 19. století, vznik osvícenské koncepce hudby a divadla jako kulturního statku spíše než pouhé zábavy, jakož i nástup romantické opery, náročnější na hudební provedení i jevištní výpravu, změnily zásadně i divadelní provoz. Stálá soukromá, především šlechtická divadla buď zanikají, nebo se stávají veřejnými. I původně soukromě založené Nosticovo divadlo v Praze roku 1798 převzala do správy veřejnoprávní korporace zemská stavovská obec. Ta je sice nadále pronajímala soukromým provozovatelům, ale s vyhrazenými úkoly, povinnostmi a zásadami, pod veřejnou kontrolou a také s příspěvkem z veřejných zdrojů, jehož význam postupně narůstal. Podobný model byl rozšířen po celé Evropě. Vedle toho však s rozvojem občanské společnosti vzrůstá zájem o amatérské divadlo včetně opery. V Evropě přešla většina operních divadel postupně přímo do veřejných rukou (vlastnictví státu, regionů, obcí či jiných právnických osob se zvláštním veřejným statutem), zejména v důsledku situací kritických pro finanční situaci divadel jako obě světové války a velká hospodářská krize. Například pražské Národní divadlo bylo takto postátněno roku 1930. Výlučně státní provozování divadel bylo možné za totalitních režimů ve značné části Evropy. Zejména v posledních desetiletích, též pod vlivem příkladu divadel ve Spojených státech, jichž se žádná z postátňovacích vln nedotkla, jsou i v Evropě hledány nové modely fungování operních divadel. V současnosti v Evropě převládá model, kdy jsou stálá operní divadla vlastněna nebo kontrolována veřejnoprávními subjekty (státem, městy...) a jejich provoz je hrazen z velké části z veřejných prostředků, ačkoli tendence v posledních desetiletích je celkově klesající: např. Nizozemská opera v Amsterodamu je veřejně dotována až z 90 %, podíl kolem 70-80 % je běžný v Německu a ve Francii. Snížení bylo razantnější ve Velké Británii (např. u Royal Opera House, Covent Garden klesl státní příspěvek z 50 % v 60. letech na 26 % roku 2010)) a v Itálii (např. 40 % u milánské La Scaly), přičemž však menší divadla mají obecně větší závislost na veřejných prostředcích. Ještě menší veřejný příspěvek získávají operní divadla např. v Austrálii a Jižní Africe, v Japonsku nebo Americe je pak veřejný podíl zanedbatelný (v USA průměrně 4 %). Naopak soukromé dary a sponzorství jsou nejvíce rozvinuty ve Spojených státech (46 % příjmů operních divadel) a rozšiřují se i do Evropy, zejména do Spojeného království (21 % u Royal Opera House). Podobně v České republice jsou všechny stálé operní scény provozovány veřejnoprávními osobami a získávají většinu prostředků z veřejných rozpočtů a menší část pak z vlastních zdrojů, zejména prodeje vstupenek. Např. pro celé Národní divadlo činila část získávaná z veřejných rozpočtů v roce asi 62 % a vlastní zdroje 34,5 %; sponzorské dary činily pouze 3,5 %. Přitom samotná opera má poměrně vysoký podíl na celkových tržbách, avšak ještě větší podíl na nákladech, zejména personálních. Ve Státní opeře Praha činil roku 2009 příspěvek zřizovatele 54 %, vlastní zdroje 46 %. Model financování se odráží i v činnosti operních divadel. Například americká divadla, financovaná ze soukromých zdrojů, preferují spíše osvědčený mezinárodní repertoár i tradiční realistickou režii a výpravu a využívají ve velké míře kult pěveckých hvězd. Na druhé straně státem bohatě dotovaná divadla francouzská nebo německá často uvádějí novinky nebo opomíjený historický repertoár a jejich režie i výprava je často inovativní a provokativní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opera (z italského \"opera in musica\", hudební dílo) je umělecká forma spojující dramatické divadelní představení s hudbou tak, že herci text (\"libreto\") zcela či zčásti zpívají za instrumentálního doprovodu. ", "tgt_summary": "Un opéra est une œuvre musicale et théâtrale pour un orchestre et des chanteurs, bâtie sur un livret qui met en scène des personnages et leur histoire, où les rôles sont chantés. L'opéra est l’une des formes de l'art lyrique du théâtre musical occidental. ", "id": 1775465} {"src_title": "Heřmánek pravý", "tgt_title": "Matricaria recutita", "src_document": [{"title": "Názvosloví a systematika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidové názvy a etymologie.", "content": "Lidově nazýván \"rumánek, marunka, harmaníček či kamilka. \"Odborný název pochází pravděpodobně z latinského slova \"mater\" (matka), resp. \"matrix\", tj. děloha, zřejmě podle dutého květního lůžka nebo podle toho, že je bylinou užívanou též k léčení ženských nemocí a hygieně. Český výraz \"heřmánek\" potom z latinského \"armanilla\" s přidáním počátečního \"h-\" (staročesky ještě \"ormánek\").", "section_level": 2}, {"title": "Systematické zařazení.", "content": "V rámci čeledi hvězdnicovitých patří rod \"Matricaria\" do její nejrozsáhlejší podčeledi \"Asteroideae\" a v ní dále do tribu \"Anthemidae.\" V něm podle molekulárních studií spoluvytváří monofyletický subtribus \"Matricariinae\" společně rody \"Achillea\" (řebříček) v rozšířeném pojetí (včetně rodů \"Leucocyclus\" a \"Otanthus\"), \"Anacyclus\" a \"Heliocauta\".", "section_level": 2}, {"title": "Nomenklaturická poznámka.", "content": "Taxon \"Matricaria recutita\" L., 1753, má celou řadu synonym, vzhledem k poměrně komplikované nomenklatorické historiiː", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Je to jednoletá nebo ozimá, 15 až 50 cm vysoká, příjemně vonící bylina. Lodyha je přímá nebo vystoupaná, lysá, příp. pod úbory řídce chlupatá a zpravidla bohatě větvená. Listy jsou řídké, střídavě přisedlé, 3-7 cm dlouhé, 2-3x zpeřené v drobné čárkovité až niťovité úkrojky. Kořen je krátký, vřetenovitého tvaru. Květy jsou jako u ostatních hvězdnicovitých rostlin drobné, uspořádané do úborů o průměru 10-25 mm vyrůstajících na 3-10 cm dlouhých stopkách; úbory jsou uspořádány v řídkém vrcholičnatém květenství a na jedné rostlině jich může být až 200. V úboru jsou květy dvojího druhuː bílé jazykovité květy s 6-9 mm dlouhou ligulou, kterých je nejčastěji 15, jsou uspořádány po obvodu; brzy po rozvití úboru se sklánějí směrem dolů. V terči úboru jsou květy žluté, trubkovité, pětičetné a jsou umístěny na kuželovitě vyklenutém květním lůžku, které je uvnitř duté a na povrchu je bez plevek. Zákrov je polokulovitý, jeho listeny jsou víceřadě uspořádané, světle zelené s tmavší hnědou žilkou uprostřed, tupě podlouhlé, s širokým suchomázdřitým lemem. Heřmánek kvete od května či června do srpna až září; opylován je hmyzem, docházet může i k autogamii. Plodem je drobná neochmýřená nažka, která je asi 1 mm dlouhá, lehce zakřivená a smáčklá, na bázi zúžená, na vnitřní straně s 4-5 nízkými žebry. Semena jsou běžně šířena živočichy, včetně člověka. Ploidie druhu je 2n=18.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Heřmánek pravý může být zaměněn za podobný heřmánek římský, který je ovšem též léčivý, nebo za neúčinné druhy heřmánkovec nevonný nebo rmen rolní. Heřmánek pravý jde poznat podle typické intenzivní vůně a žlutého vyklenutého středu květů. Květy heřmánkovce ani rmenu nemají charakteristickou vůni, žádný z nich také na rozdíl od heřmánku pravého nemá vyklenuté a duté květní lůžko.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické nároky a rozšíření.", "content": "Heřmánek pravý je hemikryptofyt nebo častěji terofyt, který roste na ruderálních stanovištích a rumištích, okolo cest (včetně solených okrajů silnic), na mezích, úhorech a slaniskách i jako polní plevel. Vyhovují mu půdy písčité, hlinité i jílovité, nepodmáčené, mírně kyselé nebo neutrální, nevápnité. Větší nároky má na světlo. Ve fytocenologii je diagnostickým druhem svazu \"Scleranthion annui (\"synonymum \"Aphanion arvensis,\" plevelová vegetace obilnin na minerálně chudých půdách), drobnější halofilní morfotyp označovaný jako \"Matricaria recutita\" f. \"bayeri\" pak svazu suchých slaniskových trávníků \"Puccelinion limosae\". Jako léčivka je často pěstován v polních kulturách. Je dlouhodenní rostlinou, jeho semena klíčí na světle. Původním druhem je v jižní Evropě, areál jeho rozšíření zahrnuje téměř celou Evropu a západní a Střední Asii, místy se vyskytuje i v Irsku, ve Skandinávii a v mírnějších oblastech Sibiře až po Dálný východ. Zavlečen byl do Makaronézie, obou Amerik, do Austrálie a na Nový Zéland. V České republice je zdomácnělým archeofytem. Vyskytuje se zde na celém území, nejhojněji v termofytiku a v nižších polohách mezofytika, ve vyšších polohách a v oblastech s vápenitými půdami pouze přechodně, především podél komunikací.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Dosud bylo v heřmánku zjištěno více než 120 druhů sekundárních metabolitů s potenciální farmakologickou účinností. Aktivními látkami jsou silice s modravými azuleny a proazuleny, seskviterpeny a četné flavonoidy, hořčiny, taniny, mastné kyseliny a sliz.Jmenovitý soupis látek zahrnuje např. terpeny α-bisabolol, apigenin, azulen, β-karyophylen, bisabolen, borneol, \"trans\"-α-farnesen, \"trans\"-β-farnesen, farnesol, geraniol, guajazulen, chamazulen, chamomillol, karyofylen, kemferol, levonenol, matricin, matrikarin, thujon, aromatické kyseliny kyselinu salicylovou, kyselinu 2,4-dihydroxybenzoovou, kyselinu 2,5-dihydroxybenzoovou, kyselinu 3,4-dihydroxyskořicovou, kyselinu 4-methoxybenzoovou, kyselinu kávovou, kumariny kyselinu kumarovou, umbeliferon, herniarin, kumarin, steroidy sitosterol, stigmasterol, flavonoidy apigenin, luteolin, kvercitin, kvercetrin, sacharidy fruktózu, glukózu, rhamnózu, xylózu, glykosidy apigenin-7-(6\"O-acetyl)glukosid, apigenin-7-glukosid, apigenin-7-rutinosid, sitosterol-glukosid, luteolin-7-glukosid, luteoloin-7-rhamnoglukosid, kvercetin-3-O-galaktosid, kvercetin-7-glukosid, vitaminy kyselinu askorbovou, niacin a thiamin.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidové a tradiční léčitelství.", "content": "Heřmánek pravý je jako léčivá rostlina užíván již po tisíciletí; byl znám již ve starém Egyptě, v antickém Řecku i Římě. U Anglosasů byl považován za jednu z devíti posvátných bylin darovaných člověku od Boha. Sbírány jsou rozkvetlé úbory krátce po rozvití (\"Flos chamomillae)\", které se suší a užívají ve formě čajů a odvarů, přidávají se do ozdravných koupelí a do polštářů pro lepší spánek. Jejich výpary lze též inhalovat. Zevně se užívá heřmánkový olej a nejrůznější masti. Heřmánková droga má celou škálu léčivých účinků. Působí jako antiflogistikum k léčbě zánětů, například očních spojivek nebo pohlavního ústrojí, při léčbě infikovaných sliznic a alergických reakcí na kůži; jako karminativum při žaludečních a střevních potížích, žaludečních a dvanáctníkových vředech, působí též proti nadýmání. Coby spasmolytikum uvolňuje křeče a tiší bolesti. Užívá se při bronchiálním astmatu a nachlazení, jako diaforetikum (zvyšuje pocení), pomáhá při hojení ran, popálenin a omrzlin. Je účinný proti některým stafylokokům a streptokokům, proti mikrobům \"Bacillus subtillis\", \"Escherichia coli\" nebo proti infekcím způsobeným kvasinkou \"Candida albicans\". Užívá se též na poruchy menstruace, proti hemoroidům, k umývání vlasů, na obklady a koupele k celkové harmonizaci a regeneraci organismu. Snižuje úzkost. Při dlouhodobém užívání může vysušovat sliznice, předávkování způsobuje nauseu. U citlivějších osob může způsobit alergickou reakci. Je vhodný pro děti, a to už od kojeneckého věku; pomáhá při dětské kolice. Mohou jej užívat i těhotné a kojící ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Farmaceutický a kosmetický průmysl.", "content": "Destilované heřmánkové silice a esenciální oleje se ve velké míře využívají i ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Podle statistik je heřmánek (resp. jeho sušené květy a modré oleje) pátou nejobchodovanější bylinou na světě; k největším světovým producentům patří Maďarsko, Polsko, Německo, Argentina a do svého rozpadu též Československo. Přidává se do šampónů, parfémů, kosmetických krémů, mýdel, toaletních vod, zubních past, masážních olejů a mnoha farmaceutických přípravků včetně likérů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heřmánek pravý (\"Matricaria chamomilla,\" synonymum \"Matricaria recutita\"), také heřmánek lékařský, je jednoletá nebo ozimá léčivá rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Hojně se využívá v kosmetice a léčitelství, v aromaterapii i homeopatii. Je to jedna z nejoblíbenějších a velmi dlouho známých léčivých bylin s prakticky univerzálním účinkem.", "tgt_summary": "La Camomille sauvage, Matricaire camomille, Petite Camomille, (Matricaria recutita) est une plante herbacée annuelle de la famille des Astéracées et du genre \"Matricaria\". Elle est parfois appelée Camomille allemande ou \"Camomille vraie\" ou \"Matricaire tronquée\". ", "id": 542420} {"src_title": "Klíč (hudba)", "tgt_title": "Clef (musique)", "src_document": [{"title": "Typy klíčů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "G klíč.", "content": "G klíč neboli houslový klíč se používá většinou pro notový zápis partu houslí, vysokých dechových nástrojů (např. příčné flétny, hoboje, klarinetu, trubky apod.), ženských hlasů (soprán, mezzosoprán a alt) a pravé ruky u klávesových nástrojů. Občas se používá i u nástrojů, jejichž party jsou obvykle notované v nižších klíčích (např. basovém), ale mají po delší část skladby předepsány vysoké tóny (např. violoncello). To umožňuje odstranit větší množství nahromaděných pomocných linek a notový zápis je pak přehlednější. Referenční tón houslového klíče je \"g1\", nachází se zpravidla na druhé lince notové osnovy (linku označuje střed \"bříška\" klíče, které se kolem ní obtáčí).", "section_level": 2}, {"title": "F klíč.", "content": "F klíč neboli basový klíč se používá pro notový zápis partu violoncella, kontrabasu, nízkých dechových nástrojů (např. fagotu, pozounu nebo tuby), nižšího mužského hlasu – basu, levé ruky u klávesových nástrojů a pedálů u varhan. Referenční tón u basového klíče je \"f\", které se nachází zpravidla na čtvrté notové lince (jeho poloha je označená \"puntíkem\" a dvojtečkou klíče).", "section_level": 2}, {"title": "C klíč.", "content": "Referenční tón u C klíče je \"c1\", jeho polohu určuje střed klíče. Může se nacházet na: Historické C klíče jsou zobrazené na začátku notové osnovy (a) Z C klíčů se v současnosti nejvíce používá violový klíč (pro zápis notového partu violy nebo altového pozounu) a tenorový klíč pro zápis vyšších poloh nástrojů psaných primárně v basovém klíči, typicky u tenorového pozounu, u fagotu a u violoncella.", "section_level": 2}, {"title": "Původ podoby klíčů.", "content": "Klíče měly původně podobu písmen. Význačný bod písmene se nacházel na lince referenčního tónu. Tak například klíč G je původně písmeno G zapsané tak, aby se jeho střed nacházel na lince referenčního tónu. Navíc horní klička houslového klíče občas zachycovala i notu d o kvintu výše nad G. Ještě patrnější je tento jev u basového klíče F, kdy linka referenčního tónu prochází mezi rameny písmena F. Podle toho si lze snadno pamatovat, co který klíč vlastně znamená. U C klíče se nejprve napíše písmeno C ostře asi jako <. K němu se domalovává horní a dolní ozdobný oblouček, proto se dnes jeho ručně psaná forma spíš podobá písmenu K než C. Grafické podoby klíčů rozlišují kaligraficky silné a slabé tahy. Noty se psaly šikmým perem seříznutým na opačnou stranu (\\), než bylo seříznuté pero používané pro zápis latinky (/). Viz rozdílné tahy u oktávového klíče - klíč samotný má opačně stínované tahy než číslice 8 pod ním. Proto jsou silné tahy hudebních klíčů ty linky, které míří shora doleva a linky vodorovné. Tahy mířící svisle a shora doprava jsou slabé (vlasové). Důvodem této praxe byla potřeba, aby nožičky not a taktové čáry byly slabé, ale naopak byly přirozeně silné trámce u osminových a kratších not (a nemusely se obtahovat).", "section_level": 1}, {"title": "Oktávové klíče.", "content": "V notaci nástrojů, které hrají velmi vysoko nebo velmi hluboko, se občas používají klíče doplněné o číslici 8 nebo 15 (je umístěna nad nebo pod klíčem). S tímto postupem se můžeme někdy setkat i tam, kde je záměr setrvat v jednom klíči, ačkoli faktický rozsah nástroje by už spadal do rozsahu pokrytého klíčem jiným. Noty jsou tímto označením transponovány o jednu (8) nebo dvě (15) oktávy níže či výše. Tím se výhodně redukuje počet pomocných linek, jinak nezbytných pro zápis v \"extrémní\" poloze. (Podobnou funkci mají značky \"8va\", \"8vb\", \"15ma\", \"15mb\", viz článek oktáva). Houslový klíč s notami transponovanými o oktávu níže se používá u kytarového partu (obrázek vpravo), osmička se ale často vynechává a kytarový part se zapisuje v „obyčejném“ houslovém klíči, přestože kytara zní o oktávu níže. Houslový klíč s notami transponovanými o oktávu výše se používá u pikoly a u sopraninové a sopránové zobcové flétny. Basový klíč s notami transponovanými o oktávu výše se používá u basové zobcové flétny. Basový klíč s notami transponovanými o oktávu níže pak u kontrabasu. Použití těchto klíčů ale s sebou nese určité riziko, že dojde k nedorozumění, v jaké oktávě daný part zahrát, protože transpozice se často pokládá za samozřejmou a oktávový klíč se nevypisuje – typicky u kontrabasu, kde se používá obyčejný basový klíč, ačkoli kontrabas zní o oktávu níže.", "section_level": 1}, {"title": "Tabulatura.", "content": "U kytary a dalších drnkacích hudebních nástrojů je možné místo tradičních klíčů použít tzv. tabulaturu. Nemusí se pak používat pět notových linek, ale každá linka představuje jednu strunu (u kytary má tedy tabulatura 6 linek). Místo not se používají čísla a zápis tedy znázorňuje, na kolikátém pražci a na které struně se má daný tón zahrát. Tabulatura se také občas používá u varhan nebo dechových nástrojů s otvory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíč je grafický symbol, přítomný na začátku každé notové osnovy, případně také uvnitř notového záznamu skladby. Pomocí klíče se určuje, jaké výšky tónů reprezentují jednotlivé noty. Každý klíč svým tvarem označuje linku, na níž má svůj referenční tón, od kterého se odvozují další tóny (například referenční tón pro basový klíč je \"f\", jeho polohu označuje \"puntík\" na začátku klíče a dvojtečka – nachází se tedy na čtvrté lince notové osnovy). I když klíče mají svou ustálenou polohu v notové osnově, obecně platí, že na kterou linku \"posadíte\" klíč, tam bude jeho referenční tón.", "tgt_summary": "Dans la notation musicale, une clef ou clé est un signe graphique placé au début de la portée qui indique la hauteur des notes associées à chaque ligne. ", "id": 880103} {"src_title": "Etiopské císařství", "tgt_title": "Empire éthiopien", "src_document": [{"title": "Zangwe a Šalomounovci.", "content": "Historie nezávislé Etiopie se začala psát po smrti posledního aksumského krále kolem roku 1137. Zangweovci byli dynastií etiopského etnického původu a jejich moc nikdy nepřesáhla území, kde převažovalo etiopské obyvatelstvo. Nicméně dále podporovali christianizaci země a budování kostelů. Kolem roku 1270 byl poslední král z dynastie Zangwe svržen králem, který se prohlašoval za nástupce aksumských císařů a dědice šalomounovských vládců. Šalomounovci vzešli z etnické skupiny Habešanů, kterým také vládli (a po kterých byla Etiopie nepřesně přezdívána jako \"Habeš\"). Šalomounovci v zemi vládli s několika přestávkami od roku 1270 do 20. století. Za jejich vlády se zformovala Etiopie přibližně do současného rozsahu. Etiopští císařové si během své vlády podrobili většinu obyvatelstva žijícího v dnešní Eritrey a Etiopii. Úspěšně bojovali s tureckými i arabskými vojsky, která vtrhla do Etiopie, a navázali úspěšné kontakty s některými evropskými mocnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "80. léta 19. století byla ve znamení „rvačky o Afriku“ mezi evropskými mocnostmi a modernizace Etiopie. Do oblasti východní Afriky expandovala Itálie, která se rovněž pokusila připojit Etiopii ke svým koloniím. Italské úsilí o ovládnutí Etiopie v 19. století vyvrcholily roku 1896 v bitvě u Adwy, kde italské expediční sbory utrpěly od vojsk císaře Menelika II. těžkou porážku. Vítězství Etiopanů tehdy vzbudilo pozornost celého světa a císařství tak uhájilo svou nezávislost. Itálie s Etiopií následně 26. října 1896 podepsaly prozatímní mírovou smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Roku 1935 italská armáda pod velením maršála Emilia De Bona provedla ze sousedního Italského Somálska invazi do Etiopie. Válka trvala sedm měsíců a skončila drtivým vítězstvím italských expedičních sborů. Císař Haile Selassie I. tehdy marně naléhal na Společnost národů, ta však do situace účinně nezasáhla. Proti italské intervenci se sice postavil Sovětský svaz, ale ten se ke konci třicátých let začal sbližovat s největším evropským spojencem Italů - nacistickým Německem, jehož diplomacie brzy sovětské agitace ve prospěch Etiopie ztlumila. Francie a Velká Británie nakonec uznaly anexi Etiopie a císař, který se nedočkal pomoci, odešel do exilu. Po vypuknutí válečného konfliktu mezi Etiopií a Itálií působil v císařských službách český krajan Ing. Adolf Parlesák (autor knihy Habešská odyssea), který se jako vojenský poradce spolu se svými přáteli zúčastnil i několika bitev v severní Etiopii (konflikt pokrývali i čs.váleční zpravodajové), a který po porážce v květnu 1936 odešel s císařem do emigrace a po válce se vrátil do vlasti. Z italských východoafrických kolonií a území Etiopie byla vytvořena kolonie zvaná Italská východní Afrika. Italové svou vládu neudrželi dlouho, protože se museli soustředit na válku v Evropě. Roku 1941 byla Etiopie osvobozena spojeneckou armádou a 6. dubna téhož roku se triumfálně vrátil císař Haile Selassie do Addis Abeby. Protože Etiopie byla po druhé světové válce spojencem Spojených států, byla k ní ze strategických důvodů připojena Eritrea, kterou před válkou ovládali Italové.", "section_level": 2}, {"title": "Pád císařství.", "content": "Roku 1974 se moci v císařství chopila vojenská junta, zvaná \"Derg\" (\"Rada\"), která si na císaři vynutila změnu vlády. Později onu vládu důstojníci Dergu sami svrhli, chopili se přímo moci, císaře sesadili a uvrhli do domácího vězení. Ani Derg samotný nebyl zcela názorově jednotný, část z jeho vůdců byla pro cestu konstituční monarchie v čele s generálem Amanem Andomem, část byla orientována marxisticky. Nakonec proběhl převrat a komunističtí důstojníci získali převahu. Následně byla zrušena monarchie a Etiopie se proměnila v komunistický stát s orientací na Sovětský svaz.", "section_level": 2}], "src_summary": "Etiopské císařství (amharsky የኢትዮጵያ ንጉሠ ነገሥት መንግሥተ, \"Mangista Ityop'p'ya\"), známé též jako Habeš, byl africký stát rozkládající se na území dnešní Etiopie a Eritreje. Existovalo přibližně od roku 1137, kdy na etiopský trůn dosedla dynastie Zangweovců. Po nich nastoupila v roce 1270 Šalomounovská dynastie, která uhájila nezávislost Etiopie po 700 let a to i během tzv. „rvačky o Afriku“ mezi evropskými velmocemi během 19. století s výjimkou několika let během druhé světové války, kdy byla Etiopie obsazena italskými vojsky. Císařství, jako etiopské státní zřízení, se udrželo do roku 1975, kdy byla pučem monarchie svržena a nastolena levicová socialistická vláda.", "tgt_summary": "L'Empire éthiopien (amharique መንግሥተ ኢትዮጵያ, \"Mängəstä Ityop'p'ya\"), aussi connu comme Abyssinie, est un ancien empire d'Afrique fondé autour de 1270, lorsque Yekouno Amlak a renversé Yetbarek, le dernier souverain de la dynastie Zagwés, ce qui donne lieu à la fondation de la dynastie salomonienne, à cause de son origine revendiquée du roi Salomon ; Yekuno Amlak prit alors le titre de \"Negus neghesti\" (\"ንጉሠ ነገሥት\"), ou « Roi des rois ». ", "id": 462686} {"src_title": "Láska za časů cholery", "tgt_title": "L'Amour aux temps du choléra", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává v Kolumbii, pravděpodobně ve městě Cartagena. Příběh začíná smrtí fotografa a bývalého vojáka Jeremiaha de Saint-Amour. K ohledání těla je pozván jeho dlouholetý přítel, starý a věhlasný doktor Juvenal Urbino. Zjistí, že šlo o sebevraždu. Smrt Jeremiaha s ním otřese víc, než si je schopen připustit. Začne přemýšlet o svém dosavadním životě, o minulosti, ale také o smrti. Jako by tušil její blízkost. Krátce potom se osmdesátiletý doktor Urbino vydá chytat papouška, který jim ulétl na vysoký strom. Neodhadne své schopnosti a zřítí se ze žebříku. Už se nedá nic dělat, pouze konstatovat smrt. Z jeho ženy Ferminy je rázem vdova. V den Urbinova pohřbu se na scéně objevuje Florentino Ariza, který má s Ferminou společného více, než si je schopna připustit. Kdysi dávno, skoro před šedesáti lety se začal odvíjet jejich příběh. Mladý poštovní poslíček Florentino Ariza jednoho dne spatří krásnou Ferminu, jak v parku pod mandloněmi učí číst svou tetu Escolástiku. Na první pohled se do ní zamiluje a začne jí psát spousty dopisů, ve kterých jí vyznává nekonečnou lásku a prosí ji o odpověď. Fermina ovšem jeho cit neopětuje tak, jak by si přál. Na zoufalé dopisy mu odpoví po dlouhé době jen jednou, a navíc hodně vlažně a stručně. Ale i za tohle je Florentino neskutečně šťastný. Snaží se pořád získat její náklonnost, složí pro ni valčík, který ji v největším zoufalství chodí hrát pod okno. Neustává v psaní dopisů, na které mu Fermina pomalu začíná odpovídat. Ve své korespondenci dojdou tak daleko, že se začnou domlouvat i na svatbě. V tom ale zasáhnou okolnosti. Ferminin otec Lorenzo Daza na všechno přijde a velmi se rozčílí. Florentina rozhodně za zetě nechce, protože nemá žádné peníze ani perspektivní budoucnost. Fermině striktně oznámí, že na Florentina musí zapomenout. Jenže Fermina je tvrdohlavá a otci neustoupí, dokonce mu vyhrožuje sebevraždou. Tak to Lorenzo Daza zkusí z druhé strany. Sejde se s Florentinem a přesvědčuje ho, aby se Ferminy vzdal pro její vlastní dobro. Není mu to ale nic platné, Florentino totiž vidí ve Fermině jediný smysl své existence a za žádnou cenu se jí nevzdá. Lorenzo Daza to zkouší po dobrém i po zlém, ale nic nevzmůže. Jeho trpělivost je u konce. Sebere Ferminu a odjede s ní na vzdálený ranč, kde žijí sourozenci její matky. Fermina je zprvu nešťastná, ale v jedné ze svých mnohých sestřenic, Hildebrandě Sanchézové, najde nejlepší přítelkyni, která jí umí se vším pomoci. Fermina pomalu zapomíná na Florentina, když jí sestřenice tajně přinesou telegrafní zprávy, které jí zoufalý Florentino posílal. Začnou si opět dopisovat a po pár letech, které Fermina strávila daleko od domova, se blíží čas návratu. Fermině je čerstvých osmnáct, když se s otcem vrátí do města. Florentino se to dozví, a okamžitě se jí vydá hledat do ulic. Fermina je zrovna na nákupech, když za sebou uslyší známý hlas. Otočí se, ale je zklamaná. Uvědomí si, že za ta léta, co se neviděli, si Florentina příliš zidealizovala a že se vlastně zamilovala jen do iluze, ne do skutečného člověka. Nechce to příliš prodlužovat, a tak svůj dojem Florentinovi ihned sdělí. Ten je z toho nejdříve zmatený, a potom nešťastný. Zhroutí se mu svět, a uvědomí si, že vše, pro co žil je pryč. Pořád si ale dělá falešné naděje a nepřipouští si, že by ji mohl ztratit. Pořád ji vyhledává, přesvědčuje ji a prosí. Fermina je ale neoblomná a ze svého rozhodnutí neustoupí. Florentino postupně poznává, že už nemá šanci. Stane se z něj tělo bez duše a utápí se ve svém smutku. Fermina se zatím seznámí s dotorem Juvenalem Urbinem, který je i přes své mládí všeobecně uznávaný. Má i dobrý původ, jeho otec býval věhlasným lékařem, specializujícím se na choleru, která ho nakonec také zahubila. Doktoru Urbinovi se Fermina velice líbí, ale ona mu dává okatě najevo, že nemá zájem. Lorenzo Daza ale ihned vidí, že s tímto mužem by jeho dceru čekala skvělá budoucnost, a tak ho před ní začne vychvalovat a dokonce jí podstrkává dopisy, které jí doktor posílá. Fermina ho brzy poznává blíž a získává k němu značnou náklonnost. Brzy se začne chystat svatba. Florentinův smutek za tu dobu ani v nejmenším neochladl, naopak ještě zesílil. Florentino ve svém neštěstí prchá na moře na lodi Karibské říční paroplavby, kterou vede jeho strýc Lev XII., bratr Florentinova otce, který si ale jeho matku Tránsito nikdy nevzal a syna až do své smrti tajil. Lev XII. se snaží aspoň trochu pomáhat svému synovci, a tak ho zaměstná v Karibské říční paroplavbě. Mezitím, co je Florentino na moři, se Fermina vdává a odjíždí s doktorem Urbinem na svatební cestu do Evropy. Florentino na ni ale nedokáže zapomenout ani na moři. Moc si přeje, aby Fermina viděla, jak kvůli ní trpí. Celé dny je duchem nepřítomen a vyžívá se ve svém žalu. Přesto ale tato plavba znamená zásadní obrat v jeho životě. Když je totiž sám v noční kajutě, přijde tam za ním neznámá žena a pomiluje se s ním. Než Florentino stačí neznámou ženu identifikovat, zase mu zmizí. Druhý den se k němu žádná žena nehlásí, a tak Florentino může jenom hádat, která to byla. Tu noc si ale uvědomí, že právě milostná dobrodružství mu mohou částečně pomoci se odpoutat od neutěšené reality. Za těch 51 let, co Florentino čekal na smrt doktora Urbina, navázal přes 600 milostných poměrů, z nichž některé byly pouze jednorázové, a některé trvaly dosud. Žádná z žen ale nemohla počítat s žádným hlubším citem, protože jeho srdce nikdy nepřestalo patřit Fermině. Florentino za tu dobu i velmi povýšil v práci. Starý strýc Lev XII. se odebral na penzi a Florentina učinil svým nástupcem na post ředitele Karibské říční paroplavby. Z Florentina se stal do jisté míry vážený člověk, ale jeho osobní život byl vždy trnem v oku místním drbnám, proto se o něm neustále šířily všemožné pomluvy, kterým ale stejně nevěnoval pozornost. Fermina žila relativně klidný životem. S doktorem Urbinem měla dvě děti, všichni žili v prostorné vile, kam se přestěhovali od Urbinovy nesnesitelné, panovačné matky a sester. Se svým manželem se navzájem doplňovali a v poklidu prožívali podzim života. Po Urbinově náhlé smrti se Fermina uzavřela do sebe. Nedovedla si dobře představit svůj další život bez manžela. Přichází den pohřbu a mezi mnoha smutečními hosty se objevuje Florentino, který nechce promarnit chvíli, na kterou tak dlouho čekal. Zachová se ale příliš zbrkle a bezohledně k situaci, když opět vyzná Fermině lásku. Ta je vzteky bez sebe, nedokáže pochopit, jak jí může tohle říct v den pohřbu jejího manžela. Ostře ho odmítne a vykáže ven. Florentino je nešťastný, že se ani jeho druhá příležitost nepovedla. Nechce se ale vzdát, protože pak už by pro něj jeho život neměl žádnou cenu. Odhodlá se a napíše Fermině omluvný dopis. Ta mu ale odpoví dopisem plným urážek a nadávek. On se ale nevzdá, píše jí dál. Už ne žádná horoucí a zoufalá vyznání lásky, ale inteligentní úvahy o lásce a životě vůbec. Útěchou mu je, že se mu neotevřené dopisy nevrací obratem zpět, přesto si ale ve svých obavách představuje, jak jeho dopisy rozezlená Fermina hází do ohně. Je tomu ale úplně naopak. Fermina totiž čekala, že ji Florentino odpoví na její urážlivý dopis ve stejném duchu, a o to víc je překvapena, když se tak nestane. Od toho okamžiku si každý jeho dopis pečlivě přečte a za nějakou dobu se odhodlá i k odpovědi. Začnou si dopisovat a brzy dojde i k setkání, z kterého se stanou pravidelná odpoledne u karet a kávy. Když se jednoho dne Fermina zmíní o tom, že by chtěla pryč z města, Florentino okamžitě zařídí místa na přepychovém parníku jeho společnosti. Zapomenou na svůj dosavadní život a prostě odplují. Na lodi se velice sblíží a začnou si uvědomovat to, co k sobě navzájem cítí. Není to ta stará zašlá láska, která je pojila v dávném mládí, ale ani zbrusu nově objevená. Je to vlastně pokračování jejich naivní, mladé lásky, která přeskočila dlouhá léta manželského života, a nedotčena teď pokračuje jako ryzí a laskavý cit. Užívají si společné okamžiky plnými doušky, a když loď přistane, vyloží cestující a má nabrat další na zpáteční cestu, Florentino se rozhodne, že vyvěsí na lodi žlutou vlajku, což značí, že na palubě je cholera a že loď nesmí nikde přistát. To se také stane, a tak na lodi zůstává pouze Florentino, Fermina a kapitán. Když se pomalu vrací zpět k městu, oba si uvědomují, že návrat to všechno, co spolu prožili sami na lodi, zničí. Proto Florentino řekne kapitánovi, aby nechal žlutou vlajku viset a aby loď otočil a místo do města plul do dáli po řece Magdaleně. Na kapitánovu otázku, jak dlouho se chtějí plavit takhle odnikud nikam, Florentino odpovídá slovy, které měl připravené celých 51 let.,Celý život. \" řekl.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 2007 byl podle knihy natočen stejnojmenný film v režii Mika Newella v hlavních rolích Javier Bardem, Giovanna Mezzogiorno, Laura Harring", "section_level": 1}], "src_summary": "Láska za časů cholery (španělský originál „El amor en los tiempos del cólera“) patří k nejvýznamnějším dílům Gabriela Garcíi Márqueze. Knihu do češtiny přeložila Blanka Stárková, byla publikována v roce 1985 a v roce 2007 se dočkala i svého filmového zpracování. Kniha se zabývá 50 let trvajícím milostným trojúhelníkem mezi postavami Ferminy Dazové, Florentino Ariza a doktora Juvenala Urbina na konci 19. století a v prvních dekádách 20. století (přibližně 1880-1930). Román se zabývá myšlenkou, že utrpení z neopětované lásky je druhem vznešenosti.", "tgt_summary": "L'Amour aux temps du choléra est un roman du Colombien Gabriel García Márquez, prix Nobel de littérature. Il s'agit d'une histoire d'amour de cinquante ans durant lesquels un homme attend la femme qu'il aime, mariée à un autre.", "id": 940895} {"src_title": "Stan Wawrinka", "tgt_title": "Stanislas Wawrinka", "src_document": [{"title": "Davis Cup a olympijské hry.", "content": "Ve švýcarském daviscupovém týmu debutoval v roce 2004 únorovým 1. kolem Světové skupiny proti Rumunsku, v němž podlehl Victoru Hănescovi. Do roku 2016 v soutěži nastoupil k dvaceti čtyřem mezistátním utkáním s bilancí 22–13 ve dvouhře a 4–12 ve čtyřhře. V roce 2014 vyhrál Davis cup. Švýcarsko reprezentoval na Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu, kde v mužské dvouhře startoval jako devátý nasazený. Druhé kolo se pro něj stalo konečnou fází, když nestačil na Rakušana Jürgena Melzera. Do mužské čtyřhry nastoupil s Rogerem Federerem a po finálové výhře nad švédskou dvojicí Simon Aspelin a Thomas Johansson v poměru 6–3, 6–4, 6–7, 6–3, získal zlatou medaili. Na konci roku 2008 byli s Federerem vyhlášeni nejlepším švýcarským týmem. Zúčastnil se také londýnských Her XXX. olympiády, kde byl na Zahajovacím ceremoniálu vlajkonošem švýcarské výpravy. Tuto čestnou roli převzal po Federerovi. V úvodním kole dvouhry podlehl pozdějšímu britskému vítězi Andy Murraymu. Spolu s Federerem obhajovali z pozice turnajových šestek olympijský titul v mužské čtyřhře. Skončili však ve druhém kole na raketách izraelského páru Jonatan Erlich a Andy Ram. Kvůli přetrvávajícím problémům se začátkem srpna 2016 omluvil z riodejaneirských Her XXXI. olympiády.", "section_level": 1}, {"title": "Grandslamové tituly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Australian Open 2014.", "content": "Na lednové Australian Open 2014 přijížděl do Melbourne Parku v roli osmého nasazeného. Po skreči Kazacha Andreje Golubjeva ve druhém setu, zdolal kolumbijského hráče Alejandra Fallu. Z třetího kola odstoupil Kanaďan Vasek Pospisil a bez odehraného zápasu postoupil do osmifinále. V něm přehrál bez ztráty sady sedmnáctého nasazeného Španěla Tommyho Robreda, když zvládl dva tiebreaky. Ve čtvrtfinále svedl pětisetovou bitvu proti světové dvojce a trojnásobnému obhájci titulu Novaku Djokovićovi, když v pátém dějství doháněl ztracené podání a nakonec jej získal poměrem her 9–7. Výhra znamenala ukončení série čtrnácti vzájemných proher. Mezi poslední čtyřkou narazil na turnajovou sedmičku Tomáše Berdycha, jenž se do semifinále probojoval poprvé, stejně jako Wawrinka. Ve vyrovnaném čtyřsetovém průběhu byly odehrány tři tiebreaky, z nichž poslední dva připadly Švýcarovi. Ve finále přehrál světovou jedničku Rafaela Nadala. Jednalo se o premiérové vzájemné vítězství se Španělem, čímž snížil pasivní zápasovou bilanci na 1–12. Po grandslamu se posunul na kariérní maximum, když mu nově patřilo 3. místo, znamenající pozici švýcarské jedničky před Federerem. Wawrinka se stal prvním mužem od Bruguerova titulu na French Open 1993, kterému se podařilo na jediném Grand Slamu porazit dva nejvýše nasazené hráče. Bruguera tehdy vyřadil turnajovou jedničku Peta Samprase i dvojku Jima Couriera. Stal se také druhým mužem mimo tzv. „Velkou čtyřku“, tvořenou Federerem, Nadalem, Djokovićem a Murraym, jenž od sezóny 2005 vyhrál dvouhru na Grand Slamu. Napodobil tak titul Juana Martína del Potra z US Open 2009. Navíc jako první tenista vůbec vyřadil Nadala i Djokoviće na jediném majoru. Jako druhý švýcarský muž, po Rogeru Federerovi, triumfoval na majoru.", "section_level": 2}, {"title": "French Open 2015.", "content": "Na antukové French Open 2015 zavítal v pozici turnajové osmičky. Na úvod vyřadil Turka Marsela İlhana ve třech, a Srba Dušana Lajoviće ve čtyřech, setech. Třetí a čtvrté kolo proti americkému hráči Stevu Johnsonovi i francouzské turnajové dvanátce Gillesi Simonovi zvládl bez ztracené sady. Silovou a nátlakovou hrou s minimem chyb ve čtvrtfinále porazil světovou dvojku Rogera Federera, znamenající první vzájemné vítězství na grandslamu. Premiérovou účast v pařížském semifinále proti čtrnáctému nasazenému Jo-Wilfriedu Tsongovi vyhrál po čtyřsetovém průběhu. Ve finále zdolal světovou jedničku Novaka Djokoviće, když ve čtvrté sadě doháněl ztrátu prolomeného podání a stav 0:40 v navazujícím gamu. Dvěma využitými brejky ve čtvrtém setu získal šest z posledních sedmi her. V probíhající sezóně si tak připsal třetí turnajovou výhru, která představovala desátý singlový titul na okruhu ATP Tour. V pondělní aktualizaci žebříčku ATP z 8. června 2015 se vrátil na 4. příčku, jež mu patřila na začátku sezóny. Djoković odešel potřetí z pařížského finálového duelu poražen a nezkompletoval tak kariérní Grand Slam, když mu stále chyběla trofej z French Open. Výhrami nad dvěma nejvýše nasazenými hráči v rámci jediného Grand Slamu zopakoval Wawrinka svůj výkon z Australian Open 2014. Současně se stal prvním mužským šampionem Roland Garros od roku 2002 a Alberta Costy, který v předcházejícím ročníku vypadl již v úvodním kole, a také byl prvním hráčem od Wilanderova titulu 1982, jenž předtím vyhrál i juniorku French Open.", "section_level": 2}, {"title": "US Open 2016.", "content": "Jetě před začátkem US Open 2016, se vrátil zpět mezi tři nejlepší tenisty žebříčku ATP (Emirates ATP Rankings). Na kurty newyorského Flushing Meadow pak přijížděl coby třetí nasazený tenista. V úvodním kole oplatil porážku Španělovi Fernandovi Verdascovi, který ho na turnaji v londýnském Queen's Clubu vyřadil ve stejné části turnaje. Následně zdolal ve třech setech Alessandra Giannessiho z Itálie. Jediný míček jej dělil od vyřazení v duelu třetího kola s britským tenistoou Danielem Evansem. Brit si v tiebreaku čtvrtého setu vypracoval mečbol, který však nevyužil a Wawrinka tak po více než čtyřech hodinách postoupil dál. Ve čtyřech setech pak odklidil z pavouka Ukrajince Illju Marčenka a počtvrté za sebou postoupil na US Open do čtvrtfinále. Stejný počet setů potřeboval i ve čtvrtfinálovém střetnutí s Juanem Martínem del Potrem, kterému oplatil porážky ze čtyř předchozích vzájemných duelů a tuto bilanci snížil na 3:4 z jeho pohledu. V semifinále se střetl s šestým nasazeným Keiem Nišikorim, jehož ve čtyřech setech přemohl a poprvé se v New Yorku dostal do finále. Ve svém třetím grandslamovém finále se střetl s obhájcem trofeje a světovou jedničkou Novakem Djokovićem, s nímž měl před utkáním zápornou bilanci vzájemných utkání 4–19, když čtyři z posledních pěti utkání s tímto tenistou prohrál, vyjma finále na Roland Garros 2015. Švýcar v utkání odvrátil 14 ze 17 brejkbolů soupeře, hrál agresivněji a po 3 hodinách a 54 minutách boje nakonec zvítězil. Svou sérii finálové neporazitelnosti prodloužil na jedenáct utkání a pokaždé, když Srba na grandslamu porazil, tak nakonec slavil i titul.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se roku 1985 ve švýcarském Lausanne do rodiny německého otce a švýcarské matky. Drží tak švýcarské i německé občanství. Otec Wolfram Wawrinka, farmář a sociální pracovník, je Němec s českými kořeny. Děd z otcovy strany pocházel ze slezského, polsko-československého pohraničí. Příjmení Wawrinka má polský původ. Matka Isabelle Wawrinková, profesí vychovatelka, je Švýcarka. Pracovala na rodinné biodynamické farmě „Ferme du Château“ u Lausanne, spojené se zámkem v Saint-Barthélemy, kde pomáhala klientům s postižením a závislostmi. V tomto prostředí Wawrinka vyrůstal se starším bratrem Jonathanem a mladšími sestrami Djanaée a Naéllou. V Crissier vystudoval školu Rudolfa Steinera waldorfského typu. Sňatek s Ilhamou Vuilloudovou (nar. 24. února 1974), o jedenáct let starší bývalou modelkou a televizní moderátorkou, se uskutečnil 15. prosince 2009. Rodina žila v Saint-Barthélemy. Do manželství se 12. února 2010 narodila dcera Alexia. Na začátku ledna 2011 pak švýcarská média s odkazem na Vuilloudovou uvedla, že se Wawrinka odloučil od rodiny, aby se plně věnoval tenisu, protože mu mělo zbývat čtyři až pět let na kvalitní výsledky. Pár se poté znovu sblížil, než tenista 19. dubna 2015 na Facebooku oznámil rozvod. Následující den se Vuilloudová ostře ohradila proti manželově verzi průběhu událostí. Po rozvodu navázal v roce 2015 partnerský vztah s chorvatskou tenistkou Donnou Vekićovou. Poměr medializoval Nick Kyrgios, když během zápasu s Wawrinkou na Rogers Cupu 2015 přítelkyni zmínil v sexuální narážce adresované Švýcarovi. Kyrgios byl následně ze strany ATP penalizován pokutou 35 tisíc dolarů a podmíněným měsíčním zákazem hry, pokud by se dopustil dalšího provinění. Wawrinka s Vekićovou oznámili rozchod v květnu 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérské vedení.", "content": "Přehled trenérů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanislas „Stan“ Wawrinka (* 28. března 1985 Lausanne) je švýcarský profesionální tenista, olympijský vítěz ze soutěže mužské čtyřhry pekingských her 2008, na nichž startoval po boku Rogera Federera a držitel titulů na Australian Open 2014, French Open 2015 a US Open 2016. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál šestnáct turnajů ve dvouhře a dva ve čtyřhře. Na challengerech ATP získal šest titulů ve dvouhře a v rámci okruhu Futures vybojoval jeden titul ve čtyřhře. ", "tgt_summary": "Stanislas Wawrinka, également connu sous la forme abrégée Stan Wawrinka, né le à Lausanne, est un joueur de tennis suisse, professionnel depuis 2002. ", "id": 1779766} {"src_title": "Antidepresivum", "tgt_title": "Antidépresseur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úplně prvními antidepresivy byly iproniazid (Marsilid) a imipramin (Tofranil), vyvinuté v padesátých letech 20. století. Od té doby byl na poli léčby deprese učiněn obrovský pokrok – postupně byly vyvinuty všechny v současnosti známé třídy antidepresiv. Všechny nějakým způsobem ovlivňují neuropřenašeče na synapsích. První vyvinutá antidepresiva spadala buď mezi tricyklická antidepresiva (TCA), nebo mezi inhibitory monoaminooxidázy (MAOI). Tzv. selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) byly objeveny později a jsou známé pro svou relativně nízkou toxicitu či škodlivost. Prvním široce užívaným představitelem této skupiny byl fluoxetin (Prozac).", "section_level": 1}, {"title": "Typy antidepresiv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SSRI.", "content": "Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu jsou v dnešní době nejčastěji předepisovaným druhem antidepresiv. Fungují na principu inhibice zpětného vychytávání neurotransmiteru serotoninu v presynaptickém úseku neuronu, čímž zvyšují množství serotoninu na synapsi. (Předpokládá se, že jednou z příčin vzniku deprese je nedostatek serotoninu na synapsích.) Tato skupina léčiv má mírnější nežádoucí účinky než skupina MAOI a tricyklických antidepresiv, ale u některých pacientů je také méně účinná. Mezi SSRI patří fluvoxamin, fluoxetin, sertralin, paroxetin, citalopram a escitalopram.", "section_level": 2}, {"title": "SARI.", "content": "Serotoninoví antagonisti a inhibitory zpětného vychytávání serotoninu oproti předchozí skupině navíc blokují subtyp serotoninových receptorů 5HT, který je zodpovědný za serotoninové nežádoucí účinky jako jsou nespavost, agitovanost a sexuální dysfunkce. Jediným zástupcem této skupiny je trazodon, který se využívá především k léčbě deprese provázené úzkostí nebo nespavostí a u sexuálně aktivních pacientů.", "section_level": 2}, {"title": "NRI.", "content": "Inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu zvyšují množství noradrenalinu v centrálním nervovém systému. Mají pozitivní efekt na koncentraci a motivaci, působí mírně povzbudivě. Kromě vedlejších účinků běžných u všech antidepresiv mohou navíc zvyšovat krevní tlak, a proto se doporučuje jej během léčby pravidelně kontrolovat.", "section_level": 2}, {"title": "SNRI.", "content": "Inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu jsou novější formou antidepresiv, která působí jak na serotoninové, tak na noradrenalinové receptory. U části pacientů mají lepší výsledky než léky typu SSRI díky duálnímu působení, vedlejší účinky jsou přitom stejné (až na riziko zvýšení krevního tlaku jako u NRI). Mezi SNRI patří např. venlafaxin.", "section_level": 2}, {"title": "MAOI.", "content": "Inhibitory monoaminooxidázy jsou silná antidepresiva předepisovaná po selhání SSRI i tricyklických antidepresiv. Zabraňují odbourávání neurotransmiterů dopaminu, serotoninu a noradrenalinu. Jejich nevýhoda spočívá v kontraindikaci mezi tímto typem antidepresiv a jinými léky a dokonce i některými druhy jídla. Novější selektivní a reverzibilní MAOI (RIMA), mezi které patří např. moklobemid, nevyžadují žádná dietní opatření a mají velmi málo nežádoucích účinků, oproti SSRI např. nezpůsobují sexuální dysfunkci.", "section_level": 2}, {"title": "Tricyklická antidepresiva.", "content": "Tricyklická antidepresiva jsou nejstarším typem léku na depresi. Zabraňují zpětnému vychytávání neurotransmiterů (serotoninu, noradrenalinu a dalších). V současnosti se nasazují až po selhání novějších selektivních inhibitorů (SSRI, SNRI), zejména v těžkých případech. Mají totiž více vedlejších účinků, např. bušení srdce a zrychlený tep, zmatenost, rozostřené vidění a další.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Antidepresiva mají často vedlejší účinky. Mezi nejobvyklejší patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Antidepresivum je psychiatrický lék užívaný ke zmírnění symptomů neboli příznaků klinické deprese. Nejčastěji předepisovanými typy antidepresiv jsou tzv. SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu), MAOI (inhibitory monoaminooxidázy) a tricyklická antidepresiva. Tyto druhy léků ovlivňují funkci neurotransmiterů v centrální nervové soustavě. Existují také živiny, kterým se připisují antidepresivní účinky, např. fenylalanin, tyrozin, cholin a další, a jako léky na depresi se užívají i některé byliny, zejména třezalka tečkovaná. ", "tgt_summary": "Les antidépresseurs sont des médicaments psychotropes utilisés notamment contre la dépression. On les appelle parfois psychoanaleptiques (car ce sont des stimulants psychiques) ou thymoanaleptiques (car ils ont une action sur les fonctions thymiques). Tous les antidépresseurs ont une activité sur les neurotransmetteurs monoaminergiques, soit directement soit indirectement ; ceux qui agissent directement n'interfèrent pas sur les monoamines de la même manière. ", "id": 310466} {"src_title": "Caroline Bonaparte", "tgt_title": "Caroline Bonaparte", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1793 byla celá rodina Bonapartů přinucena korsickými nacionalisty opustit Korsiku a žila nejprve v poměrně nuzných poměrech v Marseille. Následoval prudký mocenský vzestup jejího bratra Napoleona. Caroline se zamilovala do jeho podřízeného generála Joachima Murata a roku 1800 se za něj provdala. Spřátelila se s Hortensií Beauharnais, dcerou Josefíny Beauharnais, Napoleonovy manželky a od roku 1804 císařovny, se kterou se naopak upřímně nesnášela. Caroline byla cílevědomá a mocichtivá, stejně jako její slavný bratr. Roku 1806 byl její manžel Joachim Murat na její žádost Napoleonem jmenován velkovévodou z Cleve a Bergu a roku 1808 králem neapolským. Caroline se po jeho boku stala napřed velkovévodkyní a poté královnou. Uměla být velmi dobrou a tvrdou diplomatkou (byla nazývána „muž v sukni“), ale dovedla být i vlídná a společenská a navazovala přátelství (a také intimní vztahy) s vlivnými muži. Mezi její blízké přátele bylo možné počítat generála Junota, ministry Talleyranda a Fouchého a později i rakouského ministerského předsedu Klemense Metternicha. Milovala umění i umělce, podporovala vykopávky v Pompejích. Za nepřítomnosti krále Joachima byla regentkou království. Poté, co její švagrová Marie Louisa porodila syna Napoleona II. se zhroutila její vize, že by její syn Napoleon Achille Murat se mohl stát Napoleonovým nástupcem. Naprosto nelogický a netaktický postup krále Murata, který 15. března 1815 zahájil neapolskou válku proti Rakousku (jediné velmoci, která ho podporovala), vedl k tomu, že byl Murat nakonec na rozkaz bourbonského krále Ferdinanda IV. v městě Pizzo v Kalábrii 13. října 1815 popraven zastřelením. Jeho vdova Caroline poté odešla do nuceného rakouského exilu. Žila pak v Terstu pod pseudonymem „hraběnka z Lipona“ (anagram pro Napoli).", "section_level": 1}], "src_summary": "Caroline Bonaparte (25. března 1782 Ajaccio, Korsika; Francie – 18. května 1839 Florencie, Itálie), původně Maria Annunziata Carolina Buonaparte, byla nejmladší sestrou Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "Caroline Bonaparte (née Maria-Annunziata le à Ajaccio, morte le à Florence) fut grande-duchesse consort de Berg puis reine consort de Naples par son mariage avec Joachim Murat. Elle est la plus jeune sœur de Napoléon.", "id": 536704} {"src_title": "Teodicea", "tgt_title": "Théodicée", "src_document": [{"title": "Problém.", "content": "Problém existence zla se vyskytuje už v nejstarší známé literatuře, v Sumeru a v Egyptě. Podle Eposu o Gilgamešovi musí člověk zemřít, protože mu žárliví bohové udělili jen kousek života. Poněkud odlišný problém utrpení nevinného člověka je tématem biblické knihy Jób. Klasická formulace, pocházející od Davida Huma, říká: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“ Hume zde shrnuje obšírnější formulaci téže myšlenky, kterou zachoval starokřesťanský spisovatel Lactantius (kolem 300) a omylem připsal Epikurovi, ač patrně pochází od neznámého starověkého skeptika. Proto se problém někdy nazývá Epikurův paradox. Velmi podobnou úvahu napsal skeptik Sextus Empiricus (2. stol.). Problém vzniká ze sporu mezi představou všemohoucího a dobrotivého Boha a na druhé straně zkušeností zla. Týká se tedy zejména monoteistických náboženství, zejména judaismu, křesťanství a islámu; netýká se systémů dualistických, které předpokládají, že svět vzniká zápasem dobrého a zlého božstva, a východních, které zahrnují pojem karma. Řada autorů, například Voltaire, v něm viděla a vidí zásadní logické vyvrácení náboženství. Jiní se snažili rozpor vyřešit, těmto pokusům se říká teodicea. Tak svatý Augustin zastával názor, že zlo je zdánlivé a ve skutečnosti je jen nedostatkem dobra. Jeho názor byl obecně přijímán – s výjimkou některých nominalistů – až do 17. století, kdy se opět začalo uvažovat o skutečnosti zla. Ve 20. století se problémem zla zabývali mnozí význační myslitelé. Mezi ně patří například Nikolaj Berďajev, který problém zla nazval paradoxním a prohlásil o něm: \"„Není možné tento problém rozřešit ani ho převést do racionální roviny, protože v tom případě se okamžitě ztratí.“\" Na Berďajejovu myšlenku nemožnosti řešení tohoto paradoxního problému reagoval později Martin Buber ve svém spisku \"„Obrazy dobra a zla“\", který sepsal poté, co se problematikou zla zabýval ve svém dřívějším spisku \"„Gog a Magog“\".", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o řešení.", "content": "Pokusy o řešení lze rozdělit do několika skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Odmítnutí problému.", "content": "Na několika místech Bible se podobné otázky odmítají s odkazem na to, že člověk nemůže proti svému Bohu a stvořiteli nic namítat. Tak říká spravedlivý Job: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“. Pavel z Tarsu napsal: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto?“. Rabbi Jannai v Mišně říká: „Není nám dáno vědět, proč se bezbožným vede dobře a spravedliví trpí.“ Podobně Immanuel Kant, protestantský teolog Karl Barth i katolický teolog Hans Küng.", "section_level": 2}, {"title": "Relativizace problému.", "content": "Problém zla lze různým způsobem relativizovat. Tak podle jiných míst Bible slouží i zlo k uskutečnění Božího plánu se světem (například ; ). Zlo se často chápe jako zkouška (Job), případně trest. V pozdějším judaismu se argumentuje tím, že Bůh nejprve stvořil různé světy „na zkoušku“ a jejich pozůstatkem je zlo. Podobně hovoří Hegel o „práci záporna“, bez níž by se světový Duch nemohl vyvíjet.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení Boží všemohoucnosti.", "content": "Boží všemohoucnost je výrazně omezena svobodou, kterou člověku dal a respektuje až po možnost lidské vzpoury. Zlo je důsledkem pádu člověka, prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil. Někteří protestantští teologové, například Dietrich Bonhoeffer, pod dojmem hrůz války a holocaustu dokonce soudili, že Bůh je v tomto smyslu bezmocný, že „nemá jiné ruce než ty naše“ (D. Sölle).", "section_level": 2}, {"title": "Zpřesnění pojmu zla.", "content": "Leibniz ve svém eseji „O teodiceji, o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“ rozlišil tři kategorie zla: Leibniz postřehl, že ve většině logických argumentací – včetně současných – se představa zla přijímá „antropocentricky“: například tělesná bolest je sice nepříjemná, je to ale také varování, pro něž je tělo vybaveno zvláštním nervovým aparátem. Také smrt a smrtelnost je součástí celkové „strategie“ živého, které trvá jen tak, že se obnovuje – rodí a hyne. Část zla je přitom způsobená člověkem, zneužitím jeho svobody – vraždy a války, lhostejnost, zbabělost a bezohlednost, lež a podvod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teodicea (z franc. \"théodicée\", od řec. \"theos\", Bůh a \"dikaios\", spravedlivý) znamená ospravedlnění Boha. Jde o starý problém filozofie a teologie a týká se přítomnosti zla ve světě. Klíčovou otázkou je proč Bůh, pokud je všemohoucí a dobrý, dopouští zlo? Tímto tématem se zabývali již od starověku skeptici i agnostikové, na počátku novověku toto téma znovu otevřel Gottfried Wilhelm Leibniz, který také roku 1710 poprvé použil pojem teodicea.", "tgt_summary": "Une théodicée (du grec, « justice de Dieu ») est une explication de l'apparente contradiction entre l'existence du mal et deux caractéristiques propres à Dieu : sa toute-puissance et sa bonté.", "id": 67148} {"src_title": "Oftalmologie", "tgt_title": "Ophtalmologie", "src_document": [{"title": "Dějiny očního lékařství.", "content": "Oko, včetně své struktury a mechanismů, fascinuje vědce i obyčejné lidi už od nepaměti. Většina signálů do mozku přichází právě ze zrakových čidel, a proto i řada anglických výrazů, jež znamenají porozumění, je ekvivalentní k výrazům týkajícím se zraku. Kupříkladu frázi „I see“ lze přeložit jako „vidím“, ale rovněž jako „rozumím“. Mnoho pacientů s pocitem, že trpí vadou zraku má podstatně větší starost právě o nemoci poškozující vidění, nežli o jiné, často i smrtelné, choroby. Možná ztráta zraku má nesmírný dopad nejen na psychiku pacienta, ale rovněž na jeho ekonomické a sociální podmínky. Důvodem je skutečnost, že zrakově postižení či slepí lidé vyžadují výraznou péči a asistenci při každodenních úkonech a také často nejsou schopni nadále zastávat dosavadní práci. Udržování si zdravého zraku a léčba zrakových postižení, jež zhoršují lidské vidění, významně přispívají k docenění prodloužené délky života, kterou dnes všechny obory medicíny umožňují. Pakliže vezmeme v úvahu důležitost zraku pro kvalitu lidského života, je oční lékařství velice prospěšným oborem, a to zejména proto, že oftalmologové jsou ve většině případů schopni navrátit či alespoň zlepšit pacientovo vidění. Pokroky v diagnostice a v léčbě zrakových onemocnění rozšířily společně s vylepšenými metodami chirurgických zákroků schopnost lékařů uzdravit zrak v míře doposud nepoznané.", "section_level": 1}, {"title": "Období před Hippokratem.", "content": "Vědci z tohoto období zakládali své koncepce oka z velké míry na spekulací, spíše než na empirických důkazech. Rozpoznali oční bělmo a průhlednou rohovku, tenký film fungující jako vnější obal oka s vnitřní vrstvou tvořenou zornicí a tekutinou uprostřed. Alkamaeon a jeho současníci věřili, že právě tato tekutina zprostředkovávala zrak a protékala trubicí z oka až do mozku. Aristoteles přidal k podobným názorům empirické údaje. Provedl pitvu očí zvířat a objevil tři (nikoli dvě) vrstvy. Také zjistil, že tekutina měla trvalou konzistenci, přičemž čočka se po smrti vytvarovala (či dokonce ztuhla) a okolní vrstvy se zdály být vedle sebe. Aristoteles, a jeho současníci, dále poukázali na existenci tří (ne jen jedné) trubic, vedoucích z oka. Trubice z každého oka se setkávaly uvnitř lebky.", "section_level": 2}, {"title": "Alexandrijské poznatky.", "content": "Poznatky Alexandrijců přispěly významnou měrou k dalšímu poznání oka. Aetius Amidenus se zmiňuje o Herofilově práci, věnované oku – ta však už dnes neexistuje. Ve skutečnosti se neví o žádných rukopisech z daného regionu a období, jež by se zachovaly. Nezbývá tak než se opírat o Celsiovo svědectví – svědectví, jež vypadá jako práce zmateného člověka, jenž nerozuměl látce, o níž psal. Od Celsia se dozvídáme, že v tomto období znali čočku a že nadále neměli za to, že tekutina teče do mozku skrze jakousi trubici. Naopak, namísto trubice si představovali kontinuální vrstvu tkáně vedoucí do mozku. Celsiovi se však nepodařilo identifikovat funkci sítnice, a nedošel tak toho názoru, že právě sítnice je ona vrstva vedoucí do mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Rufus.", "content": "Rufus z Efezu již zkoumal modernější pojetí oka – rozpoznal spojivky, natažené jakožto čtvrtá epiteliální vrstva oka. Rufus byl prvním, kdo zjistil, že oko je dvoukomorové – první komora se rozprostírá od zornice k čočce (zaplněné vodou), druhá od čočky k sítnici (naplněné látkou podobnou bílku). Galén napravil některá pochybení, jako zakřivení rohovky a čočky, původ optického nervu, a existenci posteriorní komory. I přesto, že tento model představoval přibližný, leč zjednodušený moderní model oka, obsahoval nutně určité chyby. Až do doby po Vesaliovi však nebyl tento model dále rozvíjen. V té době vědci objevili řasnaté tělísko a zjistili, že se bělmo, sítnice, cévnatka a zornice stýkají v jednom bodě. Zdálo se také, že obě oční komory obsahovaly jak stejnou tekutinu, tak i čočku připevněnou k cévnatce. Galén nadále rozvíjel koncept centrálního kanálu, a to i přesto, že při pitvě optického nervu zjistil, že je tento celistvý. Chybně spočítal sedm očních svalů, tj. o jeden více. Rovněž si byl vědom existence slzovodů.", "section_level": 2}, {"title": "Indie a Arábie.", "content": "Život a působení indického chirurga Sushruty jsou dějepisci kladeny nejdříve do 1. století n.l. Sushruta napsal slavné pojednání \"Sushruta Samhita\". Kromě 72 onemocnění oka v něm popsal také několik oftalmologických chirurgických nástrojů a metod. Sushruta je považován za prvního indického lékaře, jenž operoval šedý zákal (katarakt). Arabští vědci byli mezi prvními lékaři, kteří popsali anatomii oka - první známý diagram se objevil v knize Hunaina ibn Is-hâqa s názvem „Kniha desíti pojednání o oku“. Existují rukopisy z dřívějších dob, jež odkazují na kresby, o jejichž osudu není mnoho známo. Současné poznatky o znalostech starověkých Řeků a Římanů o oku jsou omezené, vzhledem ke skutečnosti, že většina rukopisů postrádá kresby. Existuje jen malý počet řecko-římských kreseb a náčrtů oka. Proto není zcela jasné, na jaké problémy tyto texty odkazují a pro jaký účel byly zamýšleny.", "section_level": 2}, {"title": "Období po Galénovi.", "content": "V období po Galénovi přicházejí arabští vědci s novou vlnou spekulací: v modifikovaném Galénově modelu umístili čočku doprostřed oka a tato představa nebyla vyvrácena až do doby, kdy Vesalius přišel s alternativním konceptem. Vesalius však nebyl oftalmologem a tvrdil, že oko je mnohem jednodušším, než jak ukazovali arabští vědci či Galén. Rohovka neměla tak velké zakřivení a posteriorní strana čočky nebyla tak velká. Porozumění stavbě oka se rozvíjelo tak pomalu, protože po dlouhou dobu byla čočka považována za samotný zdroj zraku a nikoli za část spojení, vedoucích ke zraku. Tuto mylnou představu odstranil až Hieronymus Fabricius a jeho následovníci, jenž správně umístili čočku a přispěli tak k rozvoji moderního pojetí stavby oka. Odstranili Galénův koncept sedmého očního svalu (zvaného retractor bulbi) a opětovně zavedli správnou míru zakřivení čočky a zornice. Rovněž dospěli k poznatku, že řasnaté tělísko je spojením mezi čočkou a cévnatkou.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimské oční lékařství.", "content": "Ze všech oborů muslimské medicíny bylo oční lékařství považováno za jedno z nejvýznamnějších - řada speciálních nástrojů pro provádění operací očí pochází z muslimských zemí. Novinka jako například injekční stříkačka, vynalezená iráckým doktorem Ammarem ibn Ali z Mosulus a používaná pro extrahování měkkých zákalů vysáním, byla naprosto běžná v praktické medicíně islámských zemí. Co se týká operací zákalů oka, byl to právě Ammar ibn Ali, kdo se jako první doktor pokusil o extrahování zákalu za použití metody sání. Vedl dutou kovovou stříkačku (podkožní injekci) skrz oční bělmo a sáním úspěšně extrahoval katarakt z oka. Ibn al-Haytham (Alhazen), praotec optiky, se věnoval především anatomii oka. Svými objevy významně přispěl k rozvoji očního lékařství a chirurgie oka, a to zejména díky analýze a správnému vysvětlení procesu vidění a vizuálního vnímání (percepce) v \"Knize optiky\", vydané v roce 1021. Byl také prvním, kdo se domníval, že je sítnice zapojena do procesu tvorby obrazu. Ibn al-Nafis zjistil, že sval za oční bulvou nepodpírá oční nerv, ba dokonce že se nerv se svalem nedotýkají. Rovněž objevil, že se optické nervy přetínají, avšak vzájemně se nedotýkají. Také přišel s řadou nových metod léčby šedého zákalu a ochabnutí zraku v jednom oku ve chvíli, kdy je druhé oko postiženo onemocněním.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmnácté a osmnácté století.", "content": "V sedmnáctém a osmnáctém století byly Malpighim poprvé použity ruční lupy, van Leeuwenhoek poprvé využil mikroskopu, Ruysch poprvé aplikoval preparáty pro fixaci oka při vyšetření a Francois Pourfour du Petit oko dokonce zmrazil. Tyto a další moderní postupy tak přispěly k hlubšímu poznání a zkoumání oka a k vyvinutí komplexnějšího modelu oka. Některé mylné představy však nadále přetrvávaly: vědci stále nevěděli z jakého důvodu mění oční panenka rozměry (vysvětlením bylo prokrvení cévek v duhovce), jaká je funkce zadní komory, a také k čemu vlastně slouží zornice. V roce 1722 zaznamenal Leeuwenhoek existenci tyčinek a čípků, avšak reálně byly tyto objeveny až za použití mikroskopu Gottfriedem Reinholdem Traviranem v roce 1834.", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgie oka ve Velké Británii.", "content": "Prvním očním chirurgem ve Velké Británii byl John Freke, který byl pro tuto pozici zmocněn v roce 1727. Prvním, na oční lékařství plně zaměřeným ústavem se pak v roce 1805 stala Nemocnice Sv. Bartoloměje (St. Bartholomew’s), dnes známá jako Moorfields Eye Hospital.", "section_level": 2}, {"title": "Optometrie.", "content": "Citace relevantní legislativy: Náplň práce optometristy je popsána v § 3 a 10 vyhlášky č. 423/2004 Sb. – Vyhláška, kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků: § 3 vyhlášky č. 423/2004 Sb. stanoví obecné činnosti všech zdravotnických pracovníků s odbornou způsobilostí, mezi něž patří i optometristé: Zdravotnický pracovník bez odborného dohledu a bez indikace v rozsahu své odborné způsobilosti: a) poskytuje zdravotní péči v souladu s právními předpisy a standardy b) dbá na dodržování hygienicko-epidemiologického režimu v souladu se zvláštními právními předpisy c) vede zdravotnickou dokumentaci a další dokumentaci vyplývající ze zvláštních právních předpisů, pracuje s informačním systémem zdravotnického zařízení d) poskytuje pacientovi informace s souladu se svou odbornou způsobilostí, případně pokyny lékaře e) podílí se na praktickém vyučování ve studijních oborech k získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání uskutečňovaných středními školami a vyššími odbornými školami, v akreditovaných zdravotnických studijních programech, k získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání uskutečňovaných vysokými školami v České republice a ve vzdělávacích programech akreditovaných kvalifikačních kurzů,” § 10 stanoví k výše uvedenému konkrétní činnost optometristy (1) Optometrista bez odborného dohledu a bez indikace a) doporučuje vhodné druhy a úpravy brýlových čoček, b) provádí poradenskou službu v oblasti refrakčních vad, včetně druhů kontaktních čoček a jejich vhodného použití c) zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení léčivých přípravků, manipulaci s nimi a jejich dostatečnou zásobu d) zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení zdravotnických prostředků a prádla, manipulaci s nimi, jejich dezinfekci a sterilizaci a jejich dostatečnou zásobu. (2) Optometrista bez odborného dohledu a bez indikace u osob starších 15 let věku a) vyšetřuje zrakové funkce a provádí metrická vyšetření refrakce oka, určuje refrakční vadu, provádí korekce a rozhoduje, zda je ke korekci refrakční vady vhodné použít dioptrické brýle, kontaktní čočky nebo speciální optické pomůcky, předepisuje je, zhotovuje je a opravuje je, b) vyšetřuje v oblasti předního segmentu oka pro potřeby korekce refrakčních vad, c) provádí poradenskou činnost v oblasti refrakčních vad, d) při podezření na oční onemocnění doporučuje pacientům vyšetření u lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru oftalmologie, e) aplikuje kontaktní čočky a předává je s poučením a doplňkovým sortimentem pacientům a provádí jejich následné kontroly. (3) Optometrista pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru oftalmologie provádí a) činnosti uvedené v odstavci 2 u osob mladších 15 let, b) vyšetření na oftalmologických diagnostických přístrojích; tato vyšetření však nehodnotí a nestanovuje diagnózu. Veškerá problematika spojená se samostatným výkonem povolání optometristy, (výklad pojmů, registrace, vzdělávání, časové lhůty, přechodná ustanovení aj.) je upravena v zákoně č. 96/2004 Sb., a ve vyhláškách 394/2004 Sb., 423/2004 Sb., 424/2004 Sb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oftalmologie (oční lékařství, dříve také okulistika) je obor medicíny, zabývající se onemocněními a chirurgií zrakových drah (visual pathways), jež zahrnují oko, mozek, a oblasti okolo mozku, jako je slzný systém nebo oční víčka. Termín oční lékař či oftalmolog implikuje vystudovaného lékaře, a vzhledem ke skutečnosti, že oční lékaři provádějí operace očí, jsou považováni za lékaře a chirurgy. ", "tgt_summary": "L’ophtalmologie est la branche de la médecine chargée du traitement des maladies de l’œil et de ses annexes. C’est une spécialité médico-chirurgicale. Le médecin spécialisé pratiquant l'ophtalmologie est appelé « ophtalmologiste » ou « ophtalmologue ».", "id": 2484982} {"src_title": "Zalman Šazar", "tgt_title": "Zalman Shazar", "src_document": [{"title": "Mládí, studium a sionismus.", "content": "Narodil se do prominentní chasidské rabínské rodiny lubavičské denominace (Chabad) v malém městečku Mir poblíž Minska v carském Rusku (dnešní Bělorusko). V roce 1892 se jeho rodina po velkém požáru v Miru přestěhovala do vesnice Stolevsky, kde získal tradiční náboženské vzdělání v chederu a ultraortodoxní ješivě. Zároveň se však díky svému učiteli hebrejštiny a spisům Bera Borochova seznámil se socialistickou a sekulární sionistickou literaturou a filosofií a začal se angažovat v marxisticko-sionistickém hnutí Poalej Cijon. V roce 1905 během Ruské revoluce organizoval židovskou sebeobranu a o rok později se zúčastnil tajné konference Poalej Cijon v Minsku, kde se seznámil s Jicchakem Ben Cvi (rovněž budoucím izraelským prezidentem) a začal se podílet na ediční a publikační činnosti hnutí. V osmnácti letech se v roce 1907 přestěhoval do Vilniusu (Vilna), kde se poprvé setkal s Berem Borochovem a budoucí manželkou Jicchaka Ben Cvi – Rachel Jana'it. Ve Vilniusu překládal Borochovovy a Ben Cviho ruské texty do jazyka jidiš pro list hnutí Poalej Cijon s názvem. Za své publikační a revoluční aktivity však byl společně s dalšími členy hnutí v létě 1907 na dva měsíce uvězněn carskými orgány. Po propuštění studoval na Akademii židovských studií v Petrohradu, kde se dostal pod vliv Samuela Dubnova. Na studia si vydělával editováním listu a přispíváním do ruských jidiš novin a amerických. V roce 1911 odjel poprvé do Palestiny, kde strávil léto ve kvuce (jedna z prvních forem kibuců) Merchavja. Zde se seznámil s Rachel Bluwsteinovou a sionistickým vůdcem Berlem Kacnelsonem. Následující rok opustil Rusko a odjel za studiem; studoval historii a filosofii na univerzitách ve městech Freiburg im Breisgau a Štrasburk. Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 studoval na berlínské Humboldtově univerzitě. Jeho specializací byly židovské dějiny ve východní Evropě, šabatiánské hnutí a biblická kritika. Zároveň byl činný v sionistickém hnutí a jako novinář přispíval do deníku. V téže době, v roce 1916, se stal jedním ze zakladatelů německého sionistického dělnického hnutí a o rok později hnutí he-Chaluc. V roce 1919 byl na konferenci Poalej Cijon ve Stockholmu jmenován členem delegace, společně s Nachmanem Syrkinem, Nachumem Nirem a Chajimem Finemanem, která měla „zjistit podmínky v Palestině a vypracovat plán pro kooperativní ekonomický rozvoj.“ Následující rok se oženil s básnířkou Rachel Kacnelsonovou a téhož roku vystoupil na konferenci Poalej Cijon ve Vídni, kde odmítl komunismus. V roce 1921 byl na 12. Světovém sionistickém kongresu zvolen členem sionistické exekutivy a v letech 1922 až 1924 přednášel historii na Židovském pedagogickém institutu ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Alija a počátek politické kariéry.", "content": "V roce 1924 podnikl aliju do mandátní Palestiny, kde se stal členem sekretariátu odborových svazů Histadrut a zároveň také členem redakční rady jeho deníku Davar. Poté, co v roce 1944 zemřel Berl Kacnelson, jenž byl redaktorem Davaru, zaujal až do roku 1949 jeho místo. Rovněž tak byl v letech 1930 až 1932 společně s Chajimem Arlozorovem redaktorem časopisu strany Achdut ha-avoda. Byl členem Židovské národní rady, která byla hlavní národní institucí židovské komunity (jišuvu) v rámci mandátní Palestiny. Rovněž tak stál v čele odboru vzdělání a kultury Světové sionistické organizace. Dne 29. listopadu 1947 byl členem delegace Židovské agentury, jenž přihlížela hlasování Valného shromáždění OSN, které schválilo plán na rozdělení Palestiny. Po vzniku Izraele si hebraizoval své jméno ze Šneura Zalmana Rubašova na Zalmana Šazara. V prvních parlamentních volbách v roce 1949 kandidoval do Knesetu za stranu Mapaj, byl zvolen poslancem a posléze jmenován prvním izraelským ministrem školství v první vládě Davida Ben Guriona. Ministrem se stal „v kritických letech masové imigrace, kdy povinné vzdělávání a výuka hebrejštiny byly základní nástroje pro vytváření sociální soudržnosti.“ Právě uzákonění povinné školní docházky, prostřednictvím zákona o povinném vzdělání (: \"Compulsory Education Law\") z července 1949, patřilo mezi jeho největší počiny v čele ministerstva. O významu prosazení tohoto zákona svědčí i skutečnost, že text Šazarova projevu, který v souvislosti s přijetím zákona přednesl v Knesetu, je společně s jeho portrétem vyobrazen na 200šekelové bankovce, která byla vydána 31. října 1999 (viz obrázek vlevo). Po změnách ve vládě v roce 1950 již v čele ministerstva školství a kultury nestál, poslanecký mandát si však udržel i po volbách v roce 1951 a 1955. V roce 1952 se stal členem výkonného výboru Židovské agentury. V roce 1956 se vzdal poslaneckého mandátu a v letech 1956 až 1960 byl úřadujícím předsedou výkonného výboru Židovské agentury v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentství.", "content": "Dne 21. května 1963 se v Izraeli po smrti prezidenta Jicchaka Ben Cvi, který zemřel 23. dubna, konaly prezidentské volby. Někdejší poslanec a ministr školství Šazar za stranu Mapaj se v nich utkal s poslancem Liberální strany a bývalým ministrem průmyslu a obchodu Perecem Bernsteinem. Volby byly rozhodnuty již v prvním kole, když Šazar získal nadpoloviční počet hlasů. Celkem získal 67 hlasů, 33 jich získal Bernstein, 7 hlasovacích lístků bylo odevzdáno prázdných a 13 poslanců se zdrželo hlasování. Prezidentský úřad zastával ve dvou po sobě jdoucích obdobích; opětovně zvolen byl 26. března 1968. Ve volbě neměl žádného protikandidáta a hlas mu dalo 86 poslanců, nikdo nebyl proti, 24 hlasovacích lístků bylo prázdných a 10 poslanců se zdrželo hlasování. Po skončení druhého funkčního období jej v úřadě vystřídal Efrajim Kacir. Během jeho funkčních období došlo k přestěhování prezidentské rezidence na její současné místo v ulici ha-Nasi. Samotnou rezidenci pak Šazar přeměnil na místo intelektuálních setkání a centrum vzdělanosti. Tu se snažil sám podporovat například zřízením fondu pro badatele a spisovatele. Jeho přičiněním vznikl projekt „studijní skupiny židovstva z diaspory, založený ve spolupráci s Ústavem pro soudobé židovstvo při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.“ Na rozdíl od mnohých izraelských vůdců zůstal být věrný svému náboženství a automaticky nepřijal hegemonii hebrejštiny. V rezidenci nechal vybudovat synagogu a každé sobotní ráno do ní zval vybrané hosty k požehnání kiduš. Rovněž tak udržoval styky s chasidským hnutím a vrchním rabínem hnutí Chabad Lubavič ve Spojených státech. Na jeho vztah k jazyku jidiš a jeho kultuře měl velký vliv jeho původ z východní Evropy; „více než většina ostatních sionistických vůdců měl zájem na zachování a prosazení jidiš kultury a kultury východoevropských Židů.“ Jím vytvoření každoměsíční setkání intelektuálů popisuje izraelské ministerstvo zahraničních věcí následovně: Když v roce 1964 Izrael navštívil papež Pavel VI., přečetl mu Šazar verš z knihy proroka Micheáše, ve kterém se praví: „Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy.“ Během jeho působení v úřadu prezidenta ale také proběhla šestidenní válka v červnu roku 1967. Ještě v květnu přitom Šazar odcestoval na dlouho plánovanou sedmnáctidenní zahraniční cestu do Kanady, Skotska a na Island. Kvůli rostoucímu napětí ale cestu předčasně ukončil a urychleně se vrátil do Izraele. Po válce poskytl rozhovor deníku Davar, ve kterém uvedl: „Nepochyboval jsem ani na okamžik, že zvítězíme.“ V červenci 1968 hostil oslavu 80. narozenin izraelského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Šmu'ela Josefa Agnona. V roce 1969 Šazar napsal jedno ze 73 poselství dobré vůle z planety Země, které bylo zaznamenáno na křemíkové plaketě, kterou na Měsíci zanechala mise Apollo 11, která byla historicky prvním okamžikem, kdy člověk vstoupil na Měsíc. Šazarův vzkaz popisuje Lubomír Stejskal následovně: „Jeho poselství je krátké. Obsahuje toliko jednu větu, která ale představuje spojnici mezi moderní současností a starobylou minulostí, jež sahá až k prezidentovu velkému předchůdci – Davidovi, synu Izai (Jišaje), druhému králi Izraele. To vše je rámováno majestátem Všehomíra. Zalman Šazar si totiž vybral myšlenku z jednoho z Davidových žalmů.“ Celý vzkaz zní: „Od prezidenta Izraele z Jeruzaléma s nadějí na „hojnost pokoje, dokud Měsíc nezanikne.“ (Žalm 72:7).“ Šazarovo druhé funkční období skončilo 24. května 1973. Zemřel 5. října 1974 ve věku 84 let. Je pohřben na Herzlově hoře v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a připomínka.", "content": "V roce 1966 získal společně s Jisra'elem Efratem Bialikovu cenu za literaturu. Na jeho počest bylo v roce 1973, ve spolupráci izraelské vlády s historickou společností v Jeruzalémě, založeno Centrum Zalmana Šazara, které se jako nakladatelství věnuje židovským dějinám. V roce 1994 vznikl v Izraeli film režiséra Ja'akova Grose s názvem \"Zalman Shazar – President and Believer\", který vypráví životní příběh a skutky prezidenta Šazara. Od roku 1999 jsou v oběhu bankovky v nominální hodnotě 200 šekelů (zhruba 1000 Kč) se Šazarovým portrétem a textem jeho projevu v Knesetu z 13. července 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a novinářská práce.", "content": "Encyclopaedia Judaica se k Šazarově tvorbě vyjadřuje následovně: „Šazar se literární tvorbě věnoval po 70 let a jeho dílo mělo mnoho podob, od poezie a autobiografické fikce až po vědecká pojednání a publikované články. Psal jak v hebrejštině, tak v jidiš a byl znám pro svůj jedinečný styl, ve kterém používal lyričnost a biblické vlivy pro současné problémy.“ Jeho první vydaný článek v jidiš (o sjednocení dělnických sionistických stran) vyšel v roce 1910 a článek v hebrejštině (o dojmech ze spatření Západní zdi) jen o rok později. Po první světové válce působil v roce 1918 jako editor listu německého Poalej Cijon s názvem a v letech 1921 až 1923 vídeňského listu. Rozsáhlá je jeho publikační činnost v deníku Davar, kam přispíval ať už za redakci, pod svým vlastním jménem či pod pseudonymy. Dva roky spolupracoval s Chajimem Arlozorovem na měsíčníku strany Achdut ha-Avoda. Sehrál průkopnickou roli v zavádění moderní biblické kritiky do hebrejštiny. Byl taktéž překladatelem a přispěl k filologii jazyka jidiš (shromažďoval a analyzoval lingvistické fráze v tomto jazyce). Encyclopedia Judaica dále uvádí, že „jeho eseje o Marxovi a Lassallovi vyjadřovaly Šazarův zájem o židovskou roli v socialismu, zatímco jeho eseje o Borochovovi, Ben Cvim, Syrkinovi a Berl Kacnelsonovi osvětlili počátky hnutí dělnického sionismu.“ V roce 1950 vyšla v Tel Avivu kniha (v roce 1967 vyšla v anglickém překladu pod názvem ), která shromáždila jeho autobiografické poznámky. Kniha vyšla v mnoha reedicích v několika jazycích. V roce 1963 vyšlo jeho biografické hodnocení vůdců a sionismu pod názvem. Po skončení jeho prezidentského úřadu vyšly v roce 1973 jeho vybrané spisy z let 1903 až 1973 a nová edice \"Or Išim\" o třech svazcích. V roce 1999 byla vydána korespondence mezi ním a jeho manželkou Rachel pod názvem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zalman Šazar (: זלמן שז\"ר, rodným jménem Šneur Zalman Rubašov; 24. prosince 1889 – 5. října 1974) byl izraelský politik, představitel dělnického sionismu, historik, publicista, spisovatel a básník. V letech 1963 až 1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. V letech 1949 až 1956 byl poslancem Knesetu za stranu Mapaj a rovněž tak byl historicky prvním izraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200 šekelů. ", "tgt_summary": "Zalman Shazar, () né le 24 novembre 1889 à Mir en Biélorussie et mort le 5 octobre 1974 à Jérusalem, est un écrivain, poète et journaliste israélien, dont la vie a surtout été marquée par sa présidence à la tête de l'État d'Israël.", "id": 223350} {"src_title": "Bejt Šemeš", "tgt_title": "Bet Shemesh", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v Jeruzalémském koridoru cca 24 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzaléma a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu v nadmořské výšce 220 metrů, v pahorkatině Šefela (neboli Judská nížina). Podél východní strany města prochází údolí vádí Nachal Zanoach, do kterého zprava ústí z Judských hor četná vádí jako Nachal Azen, Nachal ha-Me'ara a Nachal Dolev. Na severní straně je to potok Sorek a jeho pravobřežní přítok Nachal Ksalon. Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 38. Prochází tudy rovněž železniční trať Tel Aviv – Jeruzalém. Stojí tu železniční stanice Bejt Šemeš.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Bejt Šemeš je zmiňován již v Bibli (v kralickém překladu jako \"Betsemes\", v ekumenickém jako \"Bét-šemeš\"). Zbytky starověkého města se dnes nachází vedle moderního Bejt Šemeš, v lokalitě Tel Bejt Šemeš. Během první arabsko-izraelské války vpadlo do oblasti města egyptské vojsko a zbudovalo na místě starověkého města velitelské stanoviště, které bylo Izraelci dobyto v noci z 19. na 20. říjen 1948. Dnešní Bejt Šemeš vznikl roku 1950 z přistěhovaleckého tábora \"Hartuv\", který byl založen 6. prosince 1950 a osídlen zejména bulharskými židovskými imigranty na místě dřívější vesnice, která zanikla během první arabsko-izraelské války. V prvních letech bydleli v táboře i židovští imigranti z Íránu, Iráku, severní Afriky a Rumunska, později také z Etiopie (takzvaní falašové), Ruska a USA. Roku 1952 byl tábor přeměněn v řádné osídlení a stal se rozvojovým městem (jednotně navrženým sídlištěm zakládaným v periferních oblastech Izraele pro ubytování přístěhovalců). 25. června 1991 obdržel Bejt Šemeš status městské rady (velkého města). V následujících letech přicházeli do města mnozí charedim (ultraortodoxní Židé), kteří si zde vybudovali svou vlastní čtvrť a postupně zásadně proměnili tvář města i jeho velikost. Od počátku 21. století probíhá mohutná bytová výstavba v prostoru náhorních planin jižně od stávajícího intravilánu (Ramat Bejt Šemeš), čímž se zastavěné území města rozšířilo jižním směrem o několik kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca osob). Jde o velké sídlo městského typu. Podle Centrálního statistického úřadu (CBS) žilo v Bejt Šemeš k 31. prosinci 2014 lidí. Až do 80. let 20. století byl populační růst obce v izraelských poměrech nevýrazný. Zlom nastal v 90. letech, kdy jednak do Bejt Šemeš přišli noví přistěhovalci, zejména ze Sovětského Svazu. Zároveň se v Bejt Šemeš začali usazovat ultraortodoxní Židé. Během 90. let 20. století sem přišlo cca 800 ultraortodoxních rodin a dosud sekulární město se začalo výrazně měnit, což vyvolávalo mezi starousedlíky a nově příchozími četné konflikty. Přistěhovalectví ultraortodoxních věřících pokračovalo i v první dekádě 21. století a počet obyvatel Bejt Šemeš se díky tomu v letech 1999-2009 zdvojnásobil. Podle údajů z roku 2007 tvoří ultraortodoxní židé již polovinu celkové populace města. Územní rezervy v okolí Bejt Šemeš umožňují výstavbu dalších cca bytových jednotek a město tak směřuje výrazně nad hranici obyvatel. Stotisícovou hranici město překonalo roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Šemeš (, doslova „\"Dům Slunce\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Bet Shemesh, přepisováno též Beit Shemesh) je město v Izraeli, v Jeruzalémském distriktu.", "tgt_summary": "Bet Shemesh (en hébreu : בית שמש ; parfois aussi orthographié Beït Shemesh ou Beth Shemesh) est une ville du district de Jérusalem en Israël, situé à environ à l'ouest de Jérusalem. Le site moderne a été fondé en 1950 ; les autorités y établirent un camp de transit (en hébreu ma'abara) pour les immigrants juifs. C'est la première des \"villes de développement\" créée dans l'État hébreu. ", "id": 1722326} {"src_title": "Eurovision Song Contest 2008", "tgt_title": "Concours Eurovision de la chanson 2008", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "Místem konání Eurovize 2008 byla zvolena Belgrade Arena (též Kombank Arena) v Novém Bělehradě v hlavním městě Srbska. Tato aréna patří s kapacitou přes 20 000 (v případě potřeby až 25 000) diváků k největší kryté prostory v Evropě. Aréna byla otevřena v roce 2004 a její výstavba stála 70 milionů €. Do dnešního dne se v ní konalo mimo jiné Mistrovství Evropy v basketbale 2005 (EuroBasket 2005), Mistrovství Evropy v házené žen 2012 či evropské šampionáty ve stolním tenise a judu. Své koncerty zde odehrály desítky srbských i světových muzikantů, mimo jiné Queen, Iron Maiden, Andrea Bocelli či Tom Jones. Při příležitosti pořádání Eurovize bylo v Bělehradské aréně vybudováno nové multifunkční centrum pro potřeby novinářů. Pro srbských nepokojích vyvolaných vyhlášením nezávislosti Kosova EBU zvažovala přesun soutěže do bezpečnější země (v úvahu přicházelo Finsko jakožto předešlý pořadatel, Ukrajina coby držitel druhého místa na Eurovizi 2007 či Řecko, jehož vysílatel nabídl možnost pořádání soutěže v Athénách, které hostily Eurovizi 2006. Nakonec však pořadatelství zůstalo RTS a srbská strana se zavázala, že zajistí dostatečnou bezpečnost umělců a zástupců ostatních zemí. Delegacím Albánie Chorvatska a Izraele byla dána k dispozici speciální ochranka. Stage a grafická podoba soutěže podle Borise Miljkoviće byla podobně jako motto soutěže \"Confluence of Sound\" (=\"Souhra zvuku\") inspirována soutokem řek Dunaj a Sáva v Bělehradě. Celý projekt byl velmi dobře přijat veřejností i kritikou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlosování.", "content": "Rozlosování do semifinálových kol se konalo 28. ledna 2008 v bělehradské City Hall. Obálky s účastnickými zeměmi byly losovány z šesti košů podle geopolitické spřízněnosti, aby bylo co nejvíce znemožněno případné sousedské spřátelené hlasování.. Zástupci automatických finalistů si vylosovali, v kterém semifinále mohou diváci z těchto zemí hlasovat. Zvolené semifinále muselo být odvysíláno, zatímco vysílání nezvoleného semifinále záleželo na individuální volbě vysílatele. Obě semifinále byla odvysílána online přes Internet na oficiálním webu Eurovize. Pořadí výstupů v semifinálových kolech bylo rozlosováno 17. března 2008 na setkání vedoucích delegací v Bělehradě.", "section_level": 1}, {"title": "Finále.", "content": "Finalisté: Finále proběhlo 16. května 2009 v Moskvě ve 21:00 středoevropského času (CET). Vítězem se stalo Rusko.", "section_level": 1}, {"title": "Hlasování ve finále.", "content": "Zástupci jednotlivých zemí vyhlašovali výsledky v tomto pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dvanáctibodová ohodnocení.", "content": "V následující tabulce je přehled dvanáctibodových ocenění, které jednotlivé země ve finále přisoudili soutěžícím:: Web České televize", "section_level": 3}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Český web o Eurovizi", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2008 byl 53. ročník každoroční soutěže. Po vítězství srbské reprezentantky Marijy Šerifović na Eurovizi 2007 v Helsinkách pořádání soutěže připadlo Bělehradu. ", "tgt_summary": "Le Concours Eurovision de la chanson 2008 fut la cinquante-troisième édition du concours. Il se déroula les mardi 20, jeudi 22 et samedi, à Belgrade, en Serbie. Il fut remporté par la Russie, avec la chanson \"\", interprétée par Dima Bilan. L'Ukraine termina deuxième et la Grèce, troisième.", "id": 1381298} {"src_title": "Anne Heche", "tgt_title": "Anne Heche", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Ohiu baptistům Nancy a Donaldovi Hecheovým. Ve své knize \"Call Me Crazy\" tvrdí, že ji během dětství otec sexuálně zneužíval a nakazil ji herpem. Otec později přiznal svou homosexualitu a v roce 1983 zemřel na AIDS. Ve stejném roce zemřel Annin bratr Nate při autonehodě krátce před ukončením střední školy. Ona sama se stala herečkou na škole v Chicagu. V roce 1985, v pouhých 16 letech, dostala nabídku hrát v soap opeře 'As the World Turns', ale ona i její matka se rozhodly, že bude lepší nejdříve dokončit střední školu.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hned po skončení školy dostala nabídku na hraní v další soap opeře – \"Another World\". Za roli v tomto seriálu vyhrála Daytime Emmy Award. Hrála také v několika filmech jako \"Krycí jméno Donnie Brasco\", \"Sopka\", \"Vrtěti psem\", \"Šest dní a sedm nocí\" nebo \"Psycho\". Hrála také na Broadwayi. V roce 2001 se objevila v 7 epizodách oblíbeného seriálu \"Ally McBealová\". V letech 2006–2008 byla hvězdou seriálu ABC \"Muži na stromech\". V novém animovaném zpracování Supermana \"Superman: Doomsday\" namluvila postavu Lois Laneové.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Chodila s hercem Stevem Martinem. Jejímu vztahu a rozchodu s komičkou Ellen DeGeneresovou, se kterou začala chodit v roce 1997, věnovala velkou pozornost média. S tou chtěla uzavřít registrované partnerství, pokud by v té době bylo ve Vermontu povoleno. Společně obě pracovaly na televizních i filmových projektech. V roce 2000 se ale rozešly. Hecheová později prohlásila, že to nebylo kvůli změně sexuální orientace, že sama svou sexuální orientaci nijak neoznačuje. Poté začala chodit s kameramanem Colemanem Laffoonem, kterého si o rok později vzala a se kterým má syna Homera Heche Laffoona. S manželem se v roce 2007 rozešla a o dva roky později rozvedla. Podle některých zdrojů ho opustila kvůli kolegovi ze seriálu \"Muži na stromech\" Jamesi Tupperovi; spolu mají od března 2009 syna jménem Atlas Heche Tupper.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Celeste Heche [heiš], přechýleně též Anne Hecheová (* 25. května 1969, Aurora, Ohio), je americká herečka, režisérka a scenáristka.", "tgt_summary": "Anne Heche, de son vrai nom Anne Celeste Heche, née le à Aurora, en Ohio, aux (États-Unis), est une actrice, réalisatrice, scénariste et productrice américaine.", "id": 1988135} {"src_title": "George Michael", "tgt_title": "George Michael", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se roku 1963 v severním Londýně jako Georgios Kyriacos Panayiotou. Jeho řecko-kyperský otec se jmenoval Kyriacos Panayiotou a pracoval jako manažer v restauraci, matka, Lesley Angold Harrison, bývala tanečnicí a v roce 1997 zemřela na rakovinu. V rozhovoru pro BBC v roce 2007 uvedl, že jeho zájem o hudbu se probudil v osmi letech.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Vystupoval jako DJ. Svou pěveckou kariéru začal se ska kapelou The Executive, kterou založil se spolužákem Andrewem Ridgeleym. Ta ovšem vydržela jen krátce. Proslavil se až po založení skupiny Wham! v roce 1981. Kapela těžila z nastupujícího žánru videoklipů a za svou pětiletou existenci celosvětově prodala přes 25 milionů nahrávek. Mezi její hity patřily Wake Me Up Before You Go-Go, vánoční Last Christmas, Freedom, I'm Your Man či The Edge of Heaven. V roce 1986 se však rozpadla a George Michael se vydal na sólovou dráhu. Už v roce 1984 vydal úspěšný singl Careless Whisper, v roce 1986 přidal A Different Corner, o rok později s Arethou Franklin I Knew You Were Waiting For Me. Debutové sólové album s názvem \"Faith\" a hitem One More Try mu vyšlo v roce 1987 a vyhrálo Grammy v kategorii Nejlepší album roku. 21 milionů (v USA více než 10 mil.) prodaných kusů ho zařadilo na 52. místo v žebříčku nejprodávanějších desek všech dob v USA. Časopis Roling Stone album v roce 2012 zařadil na 472. příčce mezi nejlepšími 500 alby. Po celém světě se prodalo více než 85 mil. jeho nahrávek, George Michael byl nejvíce hraným interpretem britských rádií za uplynulých 20 let. V roce 1991 se stal úspěšným jeho duet s Eltonem Johnem Don't Let the Sun Go Down on Me. Dne 20. dubna 1992 vystoupil ve Wembley se skupinou Queen na benefičním vzpomínkovém koncertě Freddie Mercury Tribute k poctě jejího zesnulého zpěváka Freddieho Mercuryho. Zde zazpíval tři písně z repertoáru Queen, ́39, These are the Days of our Lives (s Lisou Stansfield) a Somebody to Love, která se znovu i v jeho podání stala velkým hitem. Z tohoto vystoupení vyšel záznam George Michael and Queen with Lisa Stansfield, \"Five Live EP\". Následovaly spekulace o stálém angažmá George Michaela jako zpěváka Queen, které se však ukázaly jako liché. Své poslední album s názvem \"Symfonica\" vydal v roce 2014. V posledním období před smrtí pracoval na dokumentárním filmu \"Freedom\", který byl plánován k premiérovému uvedení na rok 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Vystoupení v České republice.", "content": "V Česku vystoupil George Michael dvakrát v roce 2011 v rámci turné s Českým národním symfonickým orchestrem, které ho inspirovalo k nahrání svého posledního alba Symfonica.", "section_level": 3}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Provázely ho i skandály. V roce 1998 ho v Los Angeles zatkla policie na veřejných toaletách. Tehdy Michael zveřejnil svou homosexuální orientaci. V roce 2010 byl odsouzen k osmi týdnům vězení za řízení vozu pod vlivem drog, držení marihuany a způsobení nehody. V druhé dekádě 21. století trpěl opakovaně zdravotními potížemi, několikrát byl hospitalizován. V roce 2011 v rakouské nemocnici s těžkým zápalem plic, když onemocněl uprostřed svého evropského turné. Upadl tehdy i do komatu a lékaři mu museli provést tracheotomii. V roce 2013 v Anglii vypadl z jedoucího auta na dálnici. Další hospitalizaci absolvoval v květnu 2014. V noci z neděle 25. na pondělí 26. prosince 2016 stanice BBC uvedla s odvoláním na zpěvákova vydavatele, že George Michael zemřel ve věku 53 let.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Vedle studiových a jiných alb mu vyšlo také přes 50 singlů (včetně těch s kapelou Wham!) a asi 35 videoklipů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgios Kyriacos Panayiotou (Γεώργιος Κυριάκος Παναγιώτου), uměleckým jménem George Michael (25. červen 1963 Londýn – 25. prosinec 2016 Goring, Oxfordshire), byl britský zpěvák, skladatel a producent s kyperskými kořeny. V letech 1981 až 1986 působil společně s Andrewem Ridgeleym v popové skupině Wham!, která se proslavila hity jako Wake Me Up Before You Go-Go, Freedom, I'm Your Man, The Edge of Heaven či Last Christmas. Později se vydal na dráhu sólového zpěváka ovlivněného soulem a rhythm and blues, se skladbami jako Jesus To A Child nebo Fastlove či duetem s Eltonem Johnem Don't Let the Sun Go Down on Me. Za svou kariéru prodal více než 100 milionů hudebních nosičů, získal tři ceny Brit Awards a dvě Grammy.", "tgt_summary": "Georgios Kyriacos Panayiotou, connu sous le nom de scène de George Michael, est un auteur-compositeur-interprète et producteur anglais d'origine grecque, né le à East Finchley dans le Grand Londres et mort le à Goring-on-Thames dans l'Oxfordshire. ", "id": 2158978} {"src_title": "Drive (seriál)", "tgt_title": "Drive (série télévisée)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Seriál pojednává o tajném nelegálním automobilovém závodě, který vede z Floridy skrze celé Spojené státy. Někteří z účastníků se do něj přihlásili sami, někteří do něj byli vmanipulováni. K takovým patří i zahradní architekt Alex Tully, jehož manželka Kathryn zmizela z jejich domu v Nebrasce. Hlas v telefonu mu sdělí, že se má autem dostavit do floridského Key West, kam Tully okamžitě zamíří. Zde se dozví o závodě, jehož první cenou je 32 milionů dolarů; jeho prioritou je ale najít svoji ženu, což, jak sám předpokládá, dokáže jenom svým vítězstvím v soutěži. Seznámí se zde i se záhadnou Corinnou, která mu dále pomáhá. Postupně spolu začnou pátrat po tajemství celého závodu, o jeho záhadných organizátorech a zároveň se snaží být rychlejší, než jejich protivníci, z nichž každý má svůj důvod, proč chce vyhrát.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Příprava seriálu o tajném nelegálním závodě napříč USA byla zahájena v roce 2005, kdy televize Fox pověřila tímto úkolem dvojici scenáristů a producentů Bena Queena a Tima Mineara. Pilotní díl seriálu \"Drive\" byl stanicí Fox objednán v únoru 2006. Jako úplně první byla do role Violet obsazena na konci března Emma Stone, pilot zároveň získal svého režiséra – Grega Yaitanese. V červnu získaly své představitele poslední hlavní postavy – Corinna (Kristin Lehman) a Alex Tully (Ivan Sergei). Natáčení pilotního dílu bylo zahájeno ve druhé polovině června a ukončeno v polovině července 2006; produkován byl studiem 20th Century Fox Television. Stanice však seriál odmítla. Po několika týdnech se ale situace obrátila a Minear byl televizí požádán o přetočení pilotu s jiným obsazením. Společně s Queenem ho přepsal tak, aby vynikly důvody, proč je každá z postav v závodě. Na konci října 2006 oznámila stanice Fox objednání dalších dvanácti epizod seriálu, který měl být do vysílání nasazen ve druhé polovině televizní sezóny 2006/2007. Minear popsal chystaný \"Drive\", jehož byl také showrunnerem, jako „\"The Amazing Race\" na tripu“ a uvedl, že v pořadu jsou obsaženy prvky filmů \"Tajný závod\", \"Hra\" a \"Magnolia\". Zároveň prohlásil, že seriál má být „velmi akční, velmi zábavný a velmi emocionální“. Během prosince byla přeobsazena část rolí, přičemž z původního obsazení pilotu zůstaly u seriálu pouze Taryn Manning (v jiné roli), Melanie Lynskey, Emma Stone, Kristin Lehman a Rochelle Aytes. Hlavní roli Alexe Tullyho nově získal Nathan Fillion, Minearův přítel, který byl původně osloven ještě před vznikem pilotu. Tehdy ovšem kvůli natáčení snímku \"\" musel odmítnout. V lednu 2007 bylo ohlášeno i obsazení vedlejší postavy Tullyho unesené manželky Kathryn, kterou ztvárnila Amy Acker. \"Drive\" byl natáčen v Los Angeles a okolí. Téměř veškeré scény seriálu, ve kterých postavy řídí auto, byly filmovány před greenscreenem ve studiu v Santa Claritě. Záběry pro pozadí těchto scén byly pořízeny autem s kamerami na reálných silnicích a do scén doklíčovány. Vizuální efekty jsou dílem společnosti Zoic Studios, která pro \"Drive\" vytvořila i speciální kamerový efekt, při kterém se kamera jakoby volně pohybuje nad dálnicí a postupně ukazuje jednotlivá vozidla, ke kterým se přibližuje a detailně zabírá jejich pasažéry. V původním pilotu byl tento efekt, představující všechny postavy, bez jediného střihu dlouhý asi sedm minut (v odvysílaném prvním díle byl využit přibližně minutový segment této přetočené scény). Štáb také po USA vysílal malé týmy, aby pořídily záběry specifické pro danou oblast. Některé lokace však byly zcela vytvořeny pomocí CGI. Štáb seriálu, jako první v historii televize, v dubnu 2007 vytvořil a používal pro propagaci svého díla a komunikaci s fanoušky účet na Twitteru. Produkce seriálu \"Drive\" běžela ještě v týdnu, kdy 25. dubna 2007 ohlásila stanice jeho stažení z programu. Po zrušení seriálu poskytli producenti Tim Minear a Craig Silverstein fanouškům v létě 2007 rozhovor, ve kterém částečně popsali, co měli autoři v plánu a kam měl seriál ve své první řadě přibližně směřovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "V polovině ledna 2007 oznámila televize Fox datum premiéry seriálu – 15. dubna toho roku. Na konci března, s odvoláním na napnutý harmonogram produkce, ohlásila, že první řada seriálu bude rozdělena na dvě části. První šestidílný blok skončí 7. května a zbytek z třinácti objednaných epizod bude odvysílán později po určité přestávce, v níž měla být vysílána reality show \"On the Lot\". První dva díly seriálu \"Drive\" byly stanicí Fox premiérově nasazeny na nedělní večer 15. dubna 2007 od 20 hodin. Následující díl byl další den již vysílán ve svém standardním časovém slotu, tj. v pondělí od 20 hodin, kde seriál nahradil ukončenou druhou řadu \"Útěku z vězení\" a kde měl nadále zůstat a vytvářet předskokana závěru šesté řady seriálu \"24 hodin\". Kvůli nízké sledovanosti, která nedosahovala takových hodnot, jaké si stanice představovala (průměrná sledovanost na epizodu byla 5,6 milionů diváků), však byl čtvrtý díl z 23. dubna poslední. O dva dny později byl seriál oficiálně stažen z vysílání a nahrazen reprízami \"Dr. House\". V Kanadě byly úvodní dva díly seriálu \"Drive\" odvysílány na CTV již 13. dubna 2007, tedy ještě před americkou premiérou. Počátkem května 2007 ohlásila televize Fox, že zbylé dvě natočené a dokončené epizody seriálu odvysílá dodatečně 4. července. Později bylo datum jejich vysílání přesunuto na 13. července a následně zcela zrušeno. Oba díly byly nakonec vydány online 16. července 2007 na profilu seriálu na síti MySpace. V Česku nebyl seriál \"Drive\" vysílán.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Server \"Metacritic\" udělil, na základě výsledku 27 recenzí, seriálu \"Drive\" hodnocení 52 bodů ze 100. Kritika ocenila Nathana Filliona, který se (po \"Firefly\") opět vrátil ke spolupráci s Timem Minearem a který „přinesl své roli svoje obvyklé charisma a závažnost“. Rovněž obsazení Melanie Lynskey jako mírné a tiché matky, o které si člověk těžko dokáže představit, že by mohla být součástí nějakého podobného závodu, byl krok dobrým směrem. Podle recenzí sice \"Drive\" postrádá „jedinečný feeling“ jiných Minearových seriálů, ten mu ovšem i tak dokázal dodat svůj „charakteristický vtip a půvab“. I přes svoji krátkou existenci si seriál dokázal najít fanoušky, kteří se po jeho stažení z vysílání pokoušeli zvrátit jeho osud a například pomocí petice chtěli dosáhnout alespoň jeho kompletního vydání na DVD. Seriál \"Drive\" (respektive jeho část) byl nominován na cenu Emmy v kategorii Nejlepší vizuální efekty v televizní minisérii, filmu nebo speciálu. Autoři byli pyšní na unikátní tříminutovou scénu se speciálním kamerovým efektem, v níž jsou beze střihu představovány v jedoucích autech na dálnici jednotlivé postavy (v prvním díle byla reálně využita pouze její část o délce přibližně 50 sekund), kterou chtěli nechat nominovat v kategorii Nejlepší vizuální efekty v dramatickém seriálu. Jenže seriál byl po čtyřech dílech stažen z vysílání, takže nenaplnil pravidla této kategorie, jež požadovala minimum šesti odvysílaných epizod. Producent vizuálních efektů Raoul Bolognini proto se souhlasem americké Televizní akademie přemluvil televizi Fox, aby celý klip, nazvaný podle úvodního dílu seriálu „The Starting Line“, umístila na své webové stránky. A právě tato scéna byla, jako vůbec první internetový klip v historii, nominována do kategorie televizních speciálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drive je americký akční televizní seriál, který byl vysílán na stanici Fox v roce 2007. Kvůli nízké sledovanosti byl záhy po svém začátku zrušen, takže vzniklo pouze šest dílů. Za pořadem stojí autorská dvojice Ben Queen a Tim Minear. Seriál vypráví příběh několika lidí, kteří proti sobě soupeří v tajném silničním závodě napříč USA. Je zaměřen především na Alexe Tullyho (Nathan Fillion), jenž má za cíl najít svoji zmizelou manželku.", "tgt_summary": "Drive est une série télévisée américaine en six épisodes de 42 minutes, créée par Tim Minear et Ben Queen et dont seulement quatre épisodes ont été diffusés entre le et le sur le réseau FOX. ", "id": 1848511} {"src_title": "Baalbek", "tgt_title": "Baalbek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Baalbek byl založen ve 3. tisíciletí př. n. l. V jeho názvu se objevuje jméno boha Baala. V roce 64 n. l. byl Baalbek dobyt Římany. V době římské nadvlády měl Baalbek římskou posádku a byl nazýván Heliopolis. Po rozpadu Římské říše se stal součástí Byzantské říše a v roce 637 n. l. byl dobyt Araby, kteří akropoli přeměnili na citadelu. V roce 1516 se stal součástí Osmanské říše. V roce 1759 postihlo město zemětřesení, které značně poškodilo antické památky. Od roku 1918 leží Baalbek na území Libanonu. V roce 1984 byl zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Jupiterův chrám.", "content": "Jupiterův chrám byl nejrozsáhlejší z chrámů v Baalbeku. Byl zasvěcen bohu římskému Jupiterovi a pochází z 1. století n. l. Skládá se ze dvou velkých nádvoří a vlastní svatyně. První nádvoří má 60 m na šířku a 76 m na délku a tvar šestiúhelníku, proto se nazývá Hexagonální. Druhé je 135 m dlouhé a 113 široké a nazývá se Velké. Obě nádvoří byla původně lemována dvěma řadami sloupů a měla zdobený vchod, který se skládal z vysokého, trojitého portálu s širokým schodištěm. Zbytky vlastního chrámu stojí v zadní části druhého nádvoří na západní straně. Chrám byl 89 m dlouhý a 49 m široký. Jeho střecha spočívala na 54 sloupech, ze kterých se do dnešní doby zachovalo pouze šest. Tyto sloupy jsou 22 m vysoké a stojí na 2 m vysokých podstavcích. Na nich se nachází 2 m vysoké hlavice v korintském slohu. Průměr sloupů je 2,2 m. Pro vybudování základů tohoto chrámu byly použity veliké kamenné kvádry. Některé mají rozměry 20 m na délku, jsou 4 m široké a 4 m vysoké. Tři největší se nachází na západní straně. Nedaleko chrámu, v lomu kde se těžil kámen na stavbu tohoto chrámu se nachází stále jeden kamenný blok s rozměry 21,5×4×4,5 m a hmotností 1100 tun, nazývaný حجر الحبلى (ḥaǧar al-ḥublā – kámen těhotné ženy). Tento název vznikl zkomolením původního názvu hadžar al-qubla – Jižní kámen. Jedná se pravděpodobně o největší kamenný blok na světě opracovaný lidskou rukou. Chrám byl za byzantských dob pobořen křesťany, kteří využili jeho kamene ke stavbě baziliky. Jeho poškozování pokračovalo i v době vlády Arabů a zkázu dokonalo zemětřesení v roce 1759.", "section_level": 1}, {"title": "Bakchův chrám.", "content": "Nachází se na jih od Jupiterova chrámu. Dříve byl nazýván Chrám boha slunce. Podstava má obdélníkový tvar s rozměry 69 × 36 metrů a k chrámu vede 33 schodů. Jeho vstupní brána je ozdobena vytesanými vinnými listy, hlavičkami makovic a stébly ječmene. Je to jeden z nejzachovalejších antických chrámů na světě. Do dnešní doby se zachovaly všechny čtyři vnitřní stěny a na jeho obvodu více než polovina z původních 50 sloupů korintského slohu.", "section_level": 1}, {"title": "Venušin chrám.", "content": "Kousek dál od dvou hlavních chrámů stojí zbytky velmi malého chrámu z 3. století n. l., jehož půdorys je oválný. Byl zasvěcen bohyni Venuši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baalbek, Balabakk (arabsky بعلبك, vyslovováno Baʿlabakk) je městečko nacházející se ve východním Libanonu (65 km východně od Bejrútu), v údolí Bikáa mezi pohořím Libanon a Antilibanon. Nachází se ve výšce 1170 m n. m. a je známo svými chrámovými stavbami pocházejícími z 1. až 3. století n. l. V roce 1984 byly zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Baalbek (écrit aussi \"Baalbeck\" ou \"Baalback\" ou \"Balbeck\" ou \"Balback\" ou \"Baalbec\", en arabe بعلبك) est l’ancienne Héliopolis des Romains. Aujourd’hui, la ville moderne, chef-lieu du district de Baalbek, au Liban, compte environ. La température la plus élevée du Liban y a été recensée avec. ", "id": 81801} {"src_title": "Clara Petacciová", "tgt_title": "Clara Petacci", "src_document": [{"title": "Počátek vztahu.", "content": "Clara zbožňovala Benita Mussoliniho už v době, kdy byla ještě malé děvče, chodila na všechny jeho veřejné projevy a k Vánocům a Velikonocům mu každý rok posílala přání s básničkou. Osobně se s Mussolinim poprvé setkala až ve svých devatenácti letech, na jaře roku 1932. Tehdy se rodina Petacciů vydala autem na výlet do Ostie a cestou je náhodou předjelo auto Benita Mussoliniho. Clara Mussoliniho poznala, začala na projíždějící vůz radostně mávat a Mussolini zastavil, vystoupil z vozu a dal se s rodinou do řeči. O tři dny později si Mussolini pozval Claru do své kanceláře a ona se stala jeho milenkou. Další dva roky se stýkali téměř denně, ale milostná aférka byla z Mussoliniho vůle ukončena v roce 1934. Clara se provdala za poručíka letectva Riccarda Federica a odstěhovala se z Říma.", "section_level": 1}, {"title": "Zásah rodiny.", "content": "Matka Clary Petacciové, Giuseppina Petacciová, se rozhodla velkou životní šanci své dcery jen tak nezahodit a do běhu věcí aktivně vstoupila. Zakoupila vilu stojící přímo naproti vile Mussoliniho a jeho rodiny, a pak si vyžádala soukromou schůzku s Mussolinim. Výsledkem tajného soukromého rozhovoru bylo to, že se na jaře 1935 Clara znovu stala Mussoliniho milenkou. Manžel Clary byl okamžitě služebně odvelen do Tokia. Matka Clary měla na svou dceru nadále velký vliv a ovlivňovala všechna její rozhodnutí. I ostatní členové rodiny se co nejvíce snažili milostný poměr Clary s Ducem využít ve svůj prospěch. Tak vznikl charitativní projekt na pomoc Římanům trpícím bídou, na který oficiálně dohlížela Clara, ale ve skutečnosti jej finančně řídil její bratr Marcello. Matka Clary hromadila dary prosebníků o intervenci, otci se otevřela cesta k získání listu Il Messaggero a již zmiňovaný bratr Marcello (povoláním lékař) touto známostí dostal univerzitní katedru v Pise, což mu evidentně nestačilo, neboť se často uchyloval k pašování a k valutovým machinacím. V případě nadace předkládal Claře k podpisu zfalšované účetní knihy a obrovské sumy z fondu proudily přímo do rodinné kasy Petacciů. Zapletl se též do pokusu propašovat do Španělska 18 kg zlata z bankovních rezerv a jen Mussoliniho intervence zabránila tomu, aby skončil ve vězení. Rozzuřený diktátor se nakonec spokojil s tím, že bratra své milenky vypeskoval. V roce 1941 se Clara v Budapešti rozvedla s Riccardem Federicem a zanedlouho po rozvodu jí bylo diagnostikováno mimoděložní těhotenství, které ji ohrozilo na životě. Krizi překonala, ale další vyšetření prokázalo, že už nikdy nebude mít děti.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka a smrt s Ducem.", "content": "Jak válka postupovala, připravovala se rodina Petacciových na vpád Spojenců. V luxusní rodinné vile byly budovány protiletecké kryty a shromažďovány obrovské zásoby jídla a pohonných hmot. 10. července 1943 přistáli Spojenci na Sicílii, a o den později dostal Mussolini do rukou policejní spis o finančních podvodech rodiny Petacciů. Po přečtení spisu Mussolini zuřil a Clara měla od té chvíle k jeho osobě zakázaný vstup. Spojenci zatím dál postupovali, Mussolini byl zatčen a uvězněn a zatčení hrozilo i Petacciovým. Ti byli nakonec při útěku skutečně dopadeni a uvězněni v Novaře v kraji Piemont. V září 1943 byl ale Mussolini osvobozen německými výsadkáři. Osvobozeni byli i Petacciové. Mussolini pak vyhlásil nový stát, Italskou sociální republiku a nastěhoval se do Salò u Gardského jezera, kde se zanedlouho setkal s Clarou a jejich milostný vztah pokračoval dál. Když se o přítomnosti Clary u Gardského jezera dozvěděla Mussoliniho manželka Rachele Mussoliniová, osobně se s Clarou setkala, nazvala ji cizoložnicí a donutila ji okamžitě oblast opustit. Clara se však nevzdala, odstěhovala se jen o několik kilometrů dál a nadále se s Mussolinim setkávala. Spojenci stále postupovali, a tak v dubnu 1945 opustili oblast Gardského jezera Mussolini, jeho rodina i Petacciové. Clara odmítla uprchnout ze země se svou rodinou a zůstala s Mussolinim. Milenci prchali společně do Coma a dál směrem do Švýcarska. Pak plány změnili a rozhodli se odjet do Innsbrucku. Kolonu prchajících aut však zastavili partyzáni a Mussolini byl zatčen. Clara požádala velitele partyzánů o to, aby mohla nadále zůstat po boku svého milence, což jí bylo umožněno. 28. dubna 1945 byli Mussolini i Clara Petacciová popraveni zastřelením u Bonzaniga, jejich mrtvoly převezeny do Azzony a 29. dubna 1945 visela jejich mrtvá těla hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice Esso na Piazzale Loreto v Miláně. Zbraň, kterou byli zabiti Petacciová a Mussolini, samopal MAS-38 ráže 7,65 x 17 mm, se nachází v Národním historickém muzeu Albánie v Tiraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clara Petacciová, také Claretta Petacciová (28. února 1912 – 28. dubna 1945), byla Římanka z vyšší třídy, která se stala milenkou italského diktátora Benita Mussoliniho, který byl o 29 let starší než ona. Její otec, Francesco Saverio Petacci, se oženil s příbuznou papeže Pia XI., Giuseppinou Persichettiovou, a byl jmenován osobním lékařem papeže.", "tgt_summary": "Clara Petacci, née le à Rome et morte le à Giulino di Mezzegra (province de Côme), en Italie, était la maîtresse de Benito Mussolini.", "id": 2260353} {"src_title": "Druhá odmocnina", "tgt_title": "Racine carrée", "src_document": [{"title": "Druhá odmocnina z reálného čísla.", "content": "V oboru reálných čísel je druhá odmocnina definována takto: Druhá odmocnina z nezáporného reálného čísla \"a\" je nezáporné reálné číslo \"b\", pro které platí, že formula_5. Značíme formula_6. Přestože platí například formula_7 a současně také formula_8, druhá odmocnina z čísla 4 je podle definice vždy nezáporné číslo, proto formula_9. Je nutné rozlišovat mezi hodnotou odmocniny a kořeny řešení rovnice, například formula_10. V oboru reálných čísel má tato rovnice dvě různá řešení, dva různé kořeny: formula_11 a formula_12.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi druhými odmocninami nezáporných čísel.", "content": "Pokud \"a\", \"b\" jsou nezáporná čísla, pak platí:", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty pro přirozená čísla.", "content": "Hodnotou druhé odmocniny z čísel 1, 4, 9, 16... je přirozené číslo. Ve všech ostatních případech je hodnotou číslo iracionální.", "section_level": 1}, {"title": "Odhad druhé odmocniny.", "content": "Pro číslo racionální větší než 1 a menší než 100 odhadujeme nejbližší nižší a vyšší odmocninu celého čísla. Číslo větší než 100 rozdělíme do skupin po dvou číslicích od základního místa (od řádu jednotek včetně). Počet skupin určí počet číslic výsledku. První skupina zleva nemusí být úplná a odhaduje se postupem pro čísla menší než 100 s následným doplněním nul do počtu zbývajících skupin. Obdobně postupujeme s kladnými čísly menšími než 1, kdy je shodné dělení do skupin s počtem číslic výsledku za desetinnou čárkou, kdy se případná neúplná skupina první zprava doplní připsáním nuly zprava.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet druhé odmocniny odmocňováním dvěma.", "content": "Výpočet odmocniny čísla odmocňováním dvěma vychází beze zbytku či se zbytkem, u kterého lze stanovit přesnost počtu desetinných míst výsledku. Následují příklady s postupem výpočtu odmocňování dvěma.", "section_level": 1}, {"title": "Beze zbytku.", "content": "Zkouška: 25,4 = 645,16", "section_level": 2}, {"title": "Se zbytkem, odmocnina např. na tři desetinná místa.", "content": "Zkouška: 2,645 = 6,996025 + 0,003975 = 7. Poznámka: dalším pokračováním e) výsledek jen zpřesníme.", "section_level": 2}], "src_summary": "Druhá odmocnina je speciálním typem obecné odmocniny. Často se označuje pouze jako odmocnina. Je-li definováno umocňování nějakých matematických objektů (čísel, matic, funkcí...), pak druhá odmocnina z a, označovaná jako formula_1, je definována jako objekt b, pro který platí formula_2. ", "tgt_summary": "En mathématiques élémentaires, la racine carrée d'un nombre réel positif est l'unique réel positif qui, lorsqu'il est multiplié par lui-même, donne, c'est-à-dire le nombre positif dont le carré vaut. On le note ou. Dans cette expression, est appelé le radicande et le signe formula_4 est appelé le radical. La fonction qui, à tout réel positif, associe sa racine carrée s'appelle la fonction racine carrée. ", "id": 169489} {"src_title": "Jacques Nicolas Billaud-Varenne", "tgt_title": "Jacques-Nicolas Billaud-Varenne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem zámožného právníka, nejprve prokurátora, později advokáta. Po bouřlivém dospívání příslušníka zlaté mládeže, vstoupil do mnišského řádu oratoriánů. Stal se studijním vedoucím kláštera v městečku Juilly. Určitý čas žil dle řádových stanov v pokoře a zbožnosti a v řádu vystudoval práva. Roku 1783 opouští řeholi a roku 1785 se stal advokátem v Paříži. Dalším rokem uzavřel sňatek s dcerou velkostatkáře z Verdunu a připojuje příjmení své ženy k svému (Varenne) a stal se zámožným a váženým měšťanem. Francouzskou revoluci přivítal s nadšením. Byl autorem řady letáků, útočících proti církvi a proti aristokracii. Roku 1791 byl jmenován soudcem 4. pařížského obvodu a sblížil se s Dantonem, Maratem a Robespierrem. Vedl jakobínský klub a byl jedním z původců útoku na Tuileries 10. srpna 1792. Spolu s Dantonem zorganizoval tzv. zářijové masakry. V Konventu požadoval okamžitou popravu krále, významně přispěl pádu girondistů a obžaloval generála Custine, Houcharda a řadu dalších spolu s četnými jejich podřízenými, adjutanty a úředníky s kterými přišel při svých inspekčních cestách do styku a které vybíral namátkou. V době Hrůzovlády byl předsedou Konventu a členem Výboru pro veřejné blaho. Na jeho přání byli předvoláni před revoluční tribunál vévoda Ludvík Filip II. Orleánský, královna Marie Antoinetta (proces s Marií Antoinettou) a četné další oběti krvelačného běsnění. Přestože byl pouhou kreaturou Robespierra, vykonávající špinavou práci, v době thermidorského převratu 27. července 1794 se podílel na jeho pádu. Po převratu však přece byl zatčen, ale díky četným kontaktům se vyhnul gilotině a byl odsouzen k deportaci do Cayenne (1. srpna 1795). Roku 1799 byla vyhlášena rozsáhlá amnestie, která zahrnovala i Billauda-Varenne. Ten ji však odmítl a zůstal v pustinách Guayany. Roku 1816 odjel do New Yorku a pokusil se kontaktovat francouzské emigranty. Všude se ale setkal s pohrdavým odmítáním a proto odjel na Santo Domingo, kde obdržel od prezidenta Petiona malou penzi. V Port-au-Prince také zemřel. Roku 1821 jeho jménem vydané paměti jsou podvrhem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques Nicolas Billaud-Varenne, někdy také Jean Nicolas (23. dubna 1756, La Rochelle, Francie — 3. června 1819, Port-au-Prince, Haiti) byl francouzský revolucionář a politik; hlavní viník zářijového masakru (1792), jako předseda Konventu předvolatel Marie Antoinetty před revoluční tribunál (1793).", "tgt_summary": "Jacques-Nicolas Billaud puis Billaud-Varenne (La Rochelle, – Port-au-Prince, ) est un avocat, député montagnard à la Convention nationale et membre du Comité de salut public.", "id": 1969906} {"src_title": "Merv", "tgt_title": "Merv", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Merv hrál roli v počátcích zoroastrismu a v 6. století př. n. l. byl založen jako město v rámci expanze Achaimenovské říše, jeho pozůstatky však zcela překryly pozdější vrstvy. Podle legendy je prý navštívil Alexander Veliký, po jeho smrti roku 332 se postupně stalo hlavním městem několika nástupnických států. Seleukovec Antiochos I. Sótér (+ 261 př. n. l.) město přestavěl a rozšířil v místě dnešní pevnosti Gyaur Gala. Město bylo důležitým střediskem buddhistické vzdělanosti, až je po smrti posledního sasanidského panovníka roku 651 obsadili Arabové a islamizovali. Roku 748 zde íránský generál Abu Muslim založil novou Abbásovskou dynastii. Ta městu vládla do roku 821, kdy vládu převzaly perské dynastie a v roce 1037 seldžučtí Turci. Po celou tuto dobu byl Merv hlavním městem celého Chorásánu a v 11. a 12. století patřil mezi největší města na světě, snad až s půl milionem obyvatel. Byl také, spolu s Bucharou a Samarkandem, střediskem islámské vzdělanosti, měl však i významnou křesťanskou populaci v čele s arcibiskupem. Roku 1221 byl tehdy prosperující Merv obsazen bez boje vojsky Čingischánova syna Tolujchána, který dal povraždit celé obyvatelstvo s výjimkou čtyř set řemeslníků. S množstvím uprchlíků z arabských zemí to mohl být až milion lidí. Vykopávky ukázaly, že opevnění města bylo pak výrazně posíleno, význam Mervu však začal přesto upadat. Roku 1510 porazil perský šáh Ismá‘íl I. u Mervu uzbeckého chána Šejbáního, čímž zastavil výboje Uzbeků a získal pod perskou kontrolu část Střední Asie. Peršané postavili velké hráze na řece Murghab a drželi město s malými přestávkami až do roku 1785. V tomto roce dobyl město bucharský emir Murad Beg, který je o čtyři roky později srovnal se zemí, zničil hráze a okolí zpustošil. Asi sto tisíc šíitských obyvatel dal postupně deportovat do oblasti Buchary a Samarkandu, kde obyvatelstvo sice mluvilo stejně persky, bylo však sunnitské. Deportovaní lidé s nimi odmítali splynout a ještě sovětské úřady ve 20. století je registrovaly jako samostatnou národnost. Roku 1868 už Rusové ovládali většinu střední Asie kromě Turkmenistanu a roku 1881 dobyli pevnost Geok Tepe. Plukovník Alichanov, sám kavkazský muslim, se rozhodl Merv dobýt lstí. Přišel do města jako obchodník, který hledá partnery. Ruští agenti mezi tím úplatky a hrozbami vytvořili ve městě proruskou frakci a roku 1884 přijel Alichanov do města v plukovnické uniformě se skupinou notáblů, kteří se k němu přidali. Přesvědčil městské starší, že odpor nemůže být úspěšný a zahraniční pomoc nemohou očekávat, takže mu otevřeli brány. Roku 1888 bylo město zcela opuštěné.", "section_level": 1}, {"title": "Nové město Mary.", "content": "V současné době se poblíž zřícenin starodávného Mervu nachází moderní turkmenské město Mary, vedle Turkmenů žijí v jeho okolí příslušníci menšiny Balúčů, kteří do Střední Asie migrovali v 19. století z dnešního Pákistánu. Celá oáza je zemědělská oblast, kde se pěstuje bavlník, čajovník, zelenina a ovoce, zejména meruňky, moruše a cukrové melouny, udržuje se i tradice hedvábnictví, stará téměř 2000 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merv bylo hlavní oázové město střední Asie, které leželo na hedvábné stezce. Místo bylo osídleno od 3. tisíciletí př. n. l., v 6. století n. l. bylo založeno město a v 19. století opuštěno. Pozůstatky nejstaršího města a nejméně tří dalších, která postupně vznikla v okolí, se nacházejí na území Turkmenistánu. Některé části města jsou velmi dobře zachovalé. Merv bylo i spolu s okolní oblastí v roce 1999 zapsáno na seznam světového dědictví.", "tgt_summary": "Merv, parfois orthographié Marv (en turkmène : Merw ; en farsi : مرو \"Marw\"), autrefois satrapie de Margiane, était une ville de l'Asie centrale, sur la route historique de la soie ", "id": 2374358} {"src_title": "Panoramatická fotografie", "tgt_title": "Photographie panoramique", "src_document": [{"title": "Základní rozdělení.", "content": "K samotnému získání fotografie vede více cest: Panoramatická fotografie může být planární (rovinná), cylindrická (válcovitá) nebo sférická (kulová).", "section_level": 1}, {"title": "Technika pořízení snímků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pomocí panoramatické kamery.", "content": "Panoramatický (velkoformátový) fotoaparát je obecně větší než fotoaparát pro střední a malé formáty. Nejvíce se používá pro studiovou, krajinnou nebo architektonickou fotografii. Tyto fotoaparáty používají velkoformátové filmy, které poskytují mnohem větší detail a ostrost než menší filmové formáty. Panoramatické fotoaparáty mají kovovou nebo dřevěnou základnu s ozubenou dráhou, na které \"běží\" dvě kovové standarty, jedna vepředu a jedna vzadu, spojeny měchy. Přední standarta obsahuje objektiv a závěrku; zadní drží zarámovaný panel z matného skla (matnici), před který je vložena filmová příchytka. Složení těla panoramatického fotoaparátu je – na rozdíl od většiny aparátů na obecné použití – přizpůsobitelný. Přední a zadní standarty mohou být posunuty, nakloněny, nadzvednuty nebo zhoupnuty, což umožňuje fotografovi nevodorovné ovládání perspektivy a zaostření. Příkladem digitálního panoramatického fotoaparátu je Panoscan.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocí více snímků.", "content": "Pokud pořizujeme jednotlivé snímky, které se později spojí v počítači (tzv. \"stitching\"), doporučuje se dělat snímky se zamčenou expozicí a pevně nastaveným vyvážením bílé. Také je potřeba držet vodorovnou rovinu, k tomu slouží stativ a vodováha. Jednotlivé fotografie by se měly překrývat alespoň o 30%. Snímky pro horizontální panorama je vždy lepší pořizovat „na výšku“, aby pás vzniklý jejich spojením nebyl zbytečně úzký. A obsahuje-li obraz i nějaké objekty v popředí, je navíc žádoucí, aby se fotoaparát na stativu mezi záběry pootáčel kolem tzv. \"nodální osy\" objektivu. Jinak se totiž často nepříznivě projeví tzv. paralaxa a sousední snímky pak není možné uspokojivě sesadit, protože jeden má na kraji třeba dva stromy v zákrytu, zatímco na sousedním jsou tytéž stromy kus od sebe. Otáčení kolem nodální osy umožní speciální panoramatická hlava, namontovaná na stativu, ale dá se použít i jednoduchý amatérsky vyrobený přípravek (návody lze najít na Internetu). S vhodným softwarem je možné panorama vytvořit i z fotografií pořízených bez stativu. Některé programy totiž umožňují poskládat jednotlivé fotografie, i když jsou mírně natočené vůči sobě, navrhnou optimální ořez, mají možnost manuální korekce kde je možné ručně ovlivnit spojení snímků i jejich vzájemné natočení. Dokáží vyrovnat rozdílné expozice snímků snímané s plně automatickým režimem.", "section_level": 2}, {"title": "Typy panoramat.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cylindrické panorama.", "content": "Cylindrické panorama neboli válcové se podobá pohledu jako by pozorovatel stál uvnitř válce...", "section_level": 2}, {"title": "Krychlové panorama.", "content": "Krychlové panorama neboli kubické je složené z šesti virtuálních stran krychle...", "section_level": 2}, {"title": "Kulové panorama.", "content": "Kulové panorama neboli sférické panorama nebo v jistém případě malá planeta je prezentace panoramatické fotografie v rovinném charakteristickém zkreslení. V obrazu jsou zastoupeny všechny úhly pohledu, které jsou vidět z místa pořízení. Oproti panoramatu cylindrickému (válcovému) je doplněno vrchlíkem i podstavou, tedy pohledem kolmo nad fotoaparát a pod fotoaparát.", "section_level": 2}, {"title": "Panografie.", "content": "Panografie je fotografická technika, při které je jeden obrázek sestaven z několika překrývajících se fotografií. Může být provedena ručně s vytištěnými fotografiemi nebo pomocí softwaru na úpravu obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Jeden z prvních zaznamenaných patentů na panoramatickou kameru předložil Joseph Puchberger v Rakousku v roce 1843. Jeho fotoaparát dokázal zaznamenat zorné pole s úhlem 150°, ohniskem 20,32 centimetrů na daguerrotypické desky dlouhé 61 centimetrů. Úspěšnější a technicky dokonalejší panoramatickou kamerou zkonstruoval Friedrich von Martens v Německu v roce 1844. Jeho kamera dostala jméno Megaskop. Po příchodu mokrého kolódiového procesu se nejen panoramatická fotografie stala technicky mnohem jednodušší a levnější než daguerrotypie. Fotografové využívali jednoduché triky. Francouz Édouard Baldus okolo roku 1855 používal papírové negativy o rozměru 10×14 palců, ze kterých pořizoval kontaktní otisky 1:1. Když chtěl pořídit obraz větší, pokládal kontaktní kopie vedle sebe, což mělo panoramatický účinek. Baldus poskládal z několika negativů panorama dlouhé přes dva metry. Příchod fotografického filmu v roce 1888 způsobil převrat v panoramatické fotografii. Na trh byly uvedeny desítky kamer. Mezi nimi fotoaparáty jako například Cylindrograph, Wonder Panoramic, Pantascopic nebo Cyclo-Pan. Slavné panoramatické fotografie San Francisca po zemětřesení v roce 1906 pořídil pionýr letecké fotografie z draků George R. Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem a stabilizační plošiny, kterou sám navrhl. Jednalo se o 160 stupňovou panoramatickou fotografii pořízenou z výšky 600 metrů, která byla vyvolána kontaktním otiskem z negativu o rozměrech 43 x 122 cm. Fotoaparát vážil 22 kilogramů a používaly se v něm celuloidové desky. Společnost Haines Photo Company se specializovala na panoramatické snímky populárních amerických turistických destinací. Fungovala od roku 1908 až do pozdních desátých let dvacátého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panoramatická fotografie je fotografický žánr, který zachycuje velký úhel pohledu, nejčastěji krajiny nebo jakéhokoliv jiného celku. Panoramatický formát je divácky vděčný, je bližší způsobu, kterým lidé vnímají svět kolem sebe, a proto patří k atraktivním oblastem fotografie.", "tgt_summary": "La photographie panoramique est un genre de photographie ou une technique qui consiste à créer des images avec des champs exceptionnellement larges. Une photographie panoramique peut être réalisée : ", "id": 1469361} {"src_title": "Diverzita", "tgt_title": "Diversité", "src_document": [{"title": "Přírodní diverzity.", "content": "Obecně lze diverzitu považovat za přirozenou vlastnost přírody, kterou si sama vytváří, jakožto podmínku svého setrvání. Děje se tak na všech úrovních, ovšem různou rychlostí, což komplikuje naši možnost tvorbu diverzity vnímat a ovlivňovat ji ku prospěchu systému.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny vzniku a zániku.", "content": "Diverzity v přírodě vznikají například geologickými a klimatickými pochody, biologickými mutacemi (včetně umělých). K jejich omezování dnes dochází většinou vlivem lidské snahy sjednocovat a podmaňovat si přírodu. Snižování diverzity přírodními mechanismy je z lidského pohledu spíše výjimečné, děje se ponejvíce formou přírodního výběru a kataklyzmatických změn.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírodní diverzity.", "content": "Metodika ochrany přírodních diverzit naráží na několik základních překážek. Patří mezi ně především komplexnost celé problematiky, jejíž postižení, zdá se, není v silách současného lidstva. To svádí k selektivní ochraně některých součástí diverzity (např. konkrétních živočišných druhů) a zanedbávání ochrany celků, tedy ekosystémů, dále neživé přírody a konečně přírodního prostředí jako celku.", "section_level": 2}, {"title": "Socio-ekonomické diverzity.", "content": "V lidské společnosti vlivem společenských i biologických procesů diverzita vzniká samovolně. Je ale často považována za jev negativní – především za podnět k diskriminaci, konfliktům, válkám. Prvky universalismu, tedy cílené snahy o sjednocování společnosti, můžeme sledovat už od samých základů lidské civilizace (hledání společné měny, společné řeči, způsobů myšlení etc.). V současnosti je v této souvislosti častěji užíván pojem globalizace, který svědčí to tom, že se sjednocování společnosti stalo globálním fenoménem. Na druhou stranu i lidstvo, popřípadě jeho civilizace, jsou systémy a jejich diverzita je základem jejich stability. V demokratických společnostech je tato stabilita většinou zaručena nastavením pravidel, která mají platit pro všechny občany bez rozdílu (tj. vyhlášením předepsaných všeobecně platných zákonů – to je to, co jednotlivé prvky spojuje, u národních států je to třeba i společná kultura, historie apod.), a svobod, ve kterých se jednotlivci mohou odlišovat podle svých vnitřních preferencí (většinou zaručených Listinou základních práv a svobod platných pro každého občana – to je to, co jednotlivé prvky sice odlišuje, nicméně celkově, a to ani v případě krize, nedestabilizuje systém jako celek, jako tomu bývá u totalitních společností, které vyžadují přílišné přizpůsobení se jednotlivců univerzální představě, což časem může vést k totálnímu kolapsu celého systému založeného často na velmi vratkých základech, nebo naopak u anarchistických společností, kdy může zaručením nijak neregulované svobody dojít k totálnímu roztříštění společnosti do té míry, že jednotlivé prvky systému v podobě občanů už vlastně nemají nic společného, tedy ani záležitosti, o které je třeba společně se zasazovat pro dobro a dlouhodobou stabilitu celku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Diverzita (v některých oblastech používán český výraz \"rozmanitost\"; z angl. \"diversity\") je základní vlastností systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich prvků (elementů). Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční.", "tgt_summary": "La diversité est état qui indique une pluralité. Ce terme est utilisé principalement dans le cadre de plusieurs paradigmes : ", "id": 1967452} {"src_title": "San Marco Equatorial Range", "tgt_title": "Plate-forme San Marco", "src_document": [{"title": "Volba místa.", "content": "Itálie se rozhodla problém vypouštění svých družic řešit stavbou netradičního, mobilního kosmodromu. Stavbě v Evropě bránilo příliš husté osídlení v místech uvažovaného střeleckého sektoru, kam dopadají první stupně raketových nosičů. Itálie zvolila dvě ukotvené plošiny (obdoba ropných) na hladině zálivu Formósa v mezinárodních vodách poblíž Keni v Africe, téměř na rovníku. Střelecký sektor mířil nad Indický oceán.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnosti.", "content": "Větší z plošin pojmenovaná San Marco byla obdélníkového tvaru 100x30 metrů. Ukotvená ke dnu byla 20 pneumatickými kesony v hloubce cca 20 metrů. Na plošině byly dílny, zkušebny a rampa. Menší samostatná plošina označená jako Santa Rica byla od hlavní vzdálená několik set metrů. Měla tvar rovnostranného trojúhelníka 30 × 30 × 30 metrů, na ní bylo zbudováno řídicí středisko a také ubytovna s kapacitou 80 osob. Obě plošiny byly propojeny kabely. Součástí kosmodromu byl na pevnině u mysu Ngomeni dislokovaný pracovní tábor a zásobovací středisko. Provozovatelem areálu bylo italské středisko kosmického výzkumu Centro Ricerche Aerospaziali (CRA) při římské univerzitě Univerzita La Sapienza. Projektové práce byly zahájeny roku 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První kosmický start se z této základny uskutečnil o pět let později, v roce 1967. Celkem zde vzlétlo 9 amerických raketových nosičů typu Scout, poslední v roce 1988. Tyto nosiče vynesly do vesmíru družice různých států.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení činnosti.", "content": "Koncem 80. let se Itálie rozhodla využívat kosmodrom Centre Spatial Guyanais v Francouzské Guyaně. Existovaly ovšem nerealizované úvahy o novém využití pro malé italské nosiče typu Vega. V roce 1988 byla základna zrušena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmodrom San Marco Equatorial Range (kód SM) byl plovoucí kosmodrom Itálie u břehů Afriky. Sloužil v letech 1966 až 1988 pro vypouštění menších raket.", "tgt_summary": "La plate-forme San Marco est une base de lancement de l'agence spatiale italienne qui est restée en activité de 1964 à 1988. Elle utilisait d'anciennes plates-formes pétrolières reconverties et installées près de l’équateur, dans l'océan Indien, au nord du cap Ras Ngomeni à quelques kilomètres des côtes du Kenya. La base fut créée à l'initiative de l'ingénieur Luigi Broglio dans le cadre du programme spatial San Marco. Celui-ci était géré par l'Université de Rome et comportait un partenariat avec la NASA qui fournissait les lanceurs. Neuf petits satellites scientifiques ont été mis en orbite par des fusées Scout américaines et une vingtaine de fusées-sondes ont été tirées depuis la plate-forme. En 2014 les installations de lancement sont désaffectées mais la station de suivi qui était installée à terre sur le cap Ras Ngomeni est désormais utilisée lors du lancement et du déploiement des satellites de l'Agence spatiale européenne. L'ensemble a été rebaptisé en 2004 \"Centro spaziale Luigi Broglio\" en l'honneur de son créateur.", "id": 2448458} {"src_title": "Francouzská národní knihovna", "tgt_title": "Bibliothèque nationale de France", "src_document": [{"title": "Sídla.", "content": "Knihovna sídlí na několika místech, z nichž největší je ústřední budova postavená z podnětu prezidenta Françoise Mitterranda ve 13. obvodu v Paříži na levém břehu řeky Seiny (\"Quai François-Mauriac\") Nazývá se \"Site Tolbiac\" či \"Site François-Mitterrand\". Byla postavena podle návrhu Dominiqua Perraulta a má podobu čtyř věží s půdorysem ve tvaru písmene L, jež připomínají otevřené knihy a obklopují obdélníkovou centrální plochu. Její celková plocha činí 365 178 m a užitná 224 247 m. Historické sídlo knihovny ze 17. století nazývané \"Site Richelieu\" se nalézá ve 2. obvodu v komplexu několika paláců mezi ulicemi \"Rue de Richelieu\", kde se nachází hlavní vchod, \"Rue Vivienne\", \"Rue des Petits-Champs\" a \"Rue Colbert\". Mimo hlavní město má knihovna další sídla v Avignonu (oddělení umění a divadla) v Bussy-Saint-Georges (technologické centrum) a v Sablé-sur-Sarthe (konzervační a digitalizační centrum).", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky a činnost.", "content": "Knihovna je rozdělena do 14 oddělení a několika sbírek, uchovávaných převážně na čtyřech místech v Paříži. Knihovna rovněž provozuje digitální knihovnu \"Gallica\", která zpřístupňuje více než 1 800 000 textových, obrazových nebo zvukových dokumentů. Knihovna uchovává 14 miliónů knih a tisků (10 miliónů v Tolbiacu), z čehož je přes 12 000 prvotisků a její sbírky jsou každoročně obohaceny o zhruba 150 000 svazků povinných výtisků a nákupem. Kromě tištěných knih její sbírky čítají několik miliónů periodik, zhruba 250 000 rukopisů, z nichž je 20 000 iluminovaných (což z ní činí v této oblasti největší knihovnu světa), mapy, rytiny, fotografie, partitury, mince a medaile, zvukové dokumenty, videa, multimédia, digitální databáze, umělecké předměty aj. Většina údajů je zpřístupněna internetově v centrálním katalogu a ve specializovaných katalozích. \"Site François-Mitterrand\" je rovněž pověřeno shromažďováním francouzských rozhlasových a televizních děl. Úkolem knihovny je vedle shromažďování, uchovávání (konzervování, restaurování) rovněž výzkumná a osvětová činnost. Knihovna proto každoročně pořádá výstavy pro veřejnost, vědecké konference a přednášky a kulturní akce jako koncerty apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Národní knihovna má svůj původ v královské knihovně, kterou v roce 1368 založil francouzský král Karel V. přezdívaný Moudrý v Louvru ve věži Fauconnerie. Její inventář, který pořídil první královský knihovník Gilles Mallet obsahoval 917 rukopisů. Za vlády Karla VI. (1380-1422) byla knihovna zbavena některých rukopisů a po smrti krále dokonce zmizela během nadvlády Angličanů. Zatímco Karel VII. (1422-1461) uprchl do Bourges, zbytky knihovny zakoupil v roce 1424 za 1220 liber Jan z Lancasteru, a po jeho smrti v roce 1435 byly knihy rozptýleny. Ze 100 svazků jich bylo 60 opět nalezeno a jsou dnes uloženy v oddělení rukopisů. Teprve od vlády Ludvíka XI. (1461-1483) si královská knihovna udržela kontinuitu bez rozptylování sbírek. Knihovna byla na čas převezena na zámek Amboise za vlády Karla VIII. (1483-1498), poté na zámek Blois za Ludvíka XII. (1498-1515), který jí dal skutečný význam, když k ní připojil knihovnu aragonského krále v Neapoli a rukopisy z milánské knihovny rodin Visconti a Sforza. V roce 1544 byla spojena s knihovnou na zámku Fontainebleau, kterou v roce 1522 založil František I. (1515-1547). Ten také stanovil filozofa Guillauma Budé hlavním knihovníkem a v roce 1537 nařídil pro knihovnu právo povinného výtisku. V roce 1568 knihovnu nechal přestěhovat zpět do Paříže Karel IX. (1560-1574), který založil Kabinet medailí. Knihovna se několikrát stěhovala. Za panování Jindřicha IV. (1589-1610) sídlila v latinské čtvrti v koleji Clermont v roce 1595 a ve františkánském klášteře v roce 1604. V roce 1622 za vlády Ludvíka XIII. (1610-1643) sídlila v koleji Saint-Côme a její správa byla svěřena ministru Colbertovi, který jmenoval knihovníkem Pierra de Carcavi. V roce 1666 se knihovna přestěhovala do ulice \"Rue Vivienne\" do dvou domů v blízkosti ministrova paláce. Pod jeho ochranou prodělala za vlády Ludvíka XIV. (1643-1715) významný rozvoj a v roce 1692 byla otevřena pro veřejnost. Královský knihovník Jean-Paul Bignon získal v roce 1720 od královského regenta Filipa II. Orleánského (1715-1722) povolení rozšířit knihovnu do části bývalého Mazarinova paláce Hôtel de Nevers v \"Rue de Richelieu\", kde založil pět oddělení, která odpovídají dnešnímu \"Site Richelieu\". V roce 1733 za vlády Ludvíka XV. (1715-1774) architekt Robert de Cotte a poté jeho syn uzavřeli dvěma křídly hlavní nádvoří. Za Velké francouzské revoluce byla knihovna znárodněna a její sbírky se výrazně rozrostly o zkonfiskovaný majetek šlechty, klášterů a univerzitních kolejí i přes zrušení práva povinného výtisku v letech 1790-1793. V roce 1833 se knihovna rozrostla do sousedního paláce hôtel Tubeuf. V roce 1868 rozšířil architekt Henri Labrouste budovy včetně hlavní čítárny, 1875-1912 proběhlo další rozšíření (architekt Jean-Louis Pascal) a naposledy v roce 1936. Kromě toho se ke knihovně připojily i další celky jako Bibliothèque de l'Arsenal v roce 1934 a Bibliothèque-musée de l'Opéra v roce 1935. V roce 1964 získala knihovna novou budovu nedaleko svého historického sídla. I přes to všechno dosáhla knihovna nasycení, takže prezident François Mitterrand navrhl vybudovat nové sídlo knihovny. Od roku 1979 je část sbírek týkajících se umění a divadla umístěna v Maison Jean Vilar v Avignonu a v roce 2008 byla k národní knihovně připojeno národní centrum dětských knih La Joie par les livres. Na začátku roku 1989 byla na stavbu nové knihovny vyhlášena Architektonická soutěž, které se zúčastnilo 244 architektů. Byl pro ni vybrán pozemek na místě bývalé sklárny ve východní části Paříže v nově vznikající čtvrti Paris Rive Gauche na břehu řeky Seiny. Asociace Národní knihovny vybrala ze zaslaných návrhů dvacet, z nichž nejlepší čtyři byly předloženy k posouzení prezidentu Mitterrandovi. Tyto projekty vytvořili Dominique Perrault, Jan Kaplický, James Stirling a Philip Chaix. Z nich vyšel jako vítězný návrh 36letého francouzského architekta Perraulta. Knihovna byla pro veřejnost otevřena 20. prosince 1996 a po přestěhování historických fondů z bývalé centrály Richelieu byl 8. října 1998 otevřena i studovna pro vědecké pracovníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská národní knihovna (francouzsky \"Bibliothèque nationale de France\", zkratka \"BnF\") je národní knihovna Francie. Jako knihovna disponující od roku 1537 právem povinného výtisku je nejvýznamnější knihovní institucí ve Francii a jednou z předních knihoven světa. Ve svých sbírkách, jejichž počátek sahá do královské knihovny konce středověku, opatruje kolem 14 miliónů knih a tisků i mnoho dalších předmětů. Knihovna má status veřejnoprávní instituce.", "tgt_summary": "La Bibliothèque nationale de France (BnF), ainsi dénommée depuis 1994, est la bibliothèque nationale de la République française, inaugurée sous cette nouvelle appellation le par le président de la République, François Mitterrand. Héritière des collections royales constituées depuis le Moyen Âge, elle possède l'un des fonds les plus riches du monde. ", "id": 180982} {"src_title": "Vlajka Zimbabwe", "tgt_title": "Drapeau du Zimbabwe", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Zimbabwe bylo osídleno již před 50 000 lety. V průběhu staletí zde existovala řada říší. Až kolem roku 1867, po objevu zlata, začala na tomto území evropská kolonizace. V roce 1889 získal Cecil Rhodes pro svou Britskou Jihoafrickou společnost (\"British South Africa Company\") monopolní právo na kolonizaci Mašonska. V roce 1895 bylo toto území spojeno s Matabelskem a pojmenováno po zakladateli: Rhodesie. Po vlajce Spojeného království se začala od roku 1893 vyvěšovat vlajka společnosti. Ta byla tvořena britskou vlajkou, s ve středu umístěným bílým kruhovým polem se znakem společnosti: žlutým lvem držícím v pravé přední tlapě sloní kel na modročervené točenici (zobrazena je však červenožlutá). Pod lvem byla černými verzálkami vyvedená zkratka společnosti: B.S.A.C. Později byl přidán kolem bílého pole červený lem. V roce 1922 bylo, s blížícím se koncem smlouvy Britské Jihoafrické společnosti (smlouva skončila v roce 1923), uspořádáno referendum o budoucnosti země. Kolonisté odmítli začlenění do Jihoafrické unie a proto byla 1. října 1923 britskou vládou vytvořena samosprávná kolonie Jižní Rhodesie. 11. srpna 1924 byla zavedena vlajka kolonie. Jednalo se o britskou státní námořní vlajku (služební Blue Ensign) se znakem Jižní Rhodesie ve vlající části. Znak byl tvořen štítem s bílým pruhem v horní části, ve kterém byl uprostřed umístěn červený britský lev a po stranách dva zelenofialové bodláky. Pod pruhem byl v zeleném poli žlutý krumpáč. Bodláky byly převzaty ze znaku Cecila Rhodese. Vlajka byla užívána pouze zahraničními misemi a sportovními týmy mimo území státu, v Jižní Rhodesii byla oficiálně užívána pouze vlajka britská. 1. srpna 1953 vznikla Federace Rhodesie a Ňaska (spojením Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe), Severní Rhodesie (dnešní Zambie) a Ňaska (dnešní Malawi)). Federace užívala vlajku zavedenou 22. července 1954. Opět se jednalo o modrou britskou služební vlajku s vlajkovým emblémem federace ve vlající části. Emblém tvořil štít rozdělený na tři pole: horní modré se žlutou polovinou vycházejícího slunce s patnácti paprsky (Ňasko), střední bílé ve tvaru hradeb s červeným britským lvem (Jižní Rhodesie) a dolní černé se šesti bílými zvlněnými pruhy (Severní Rhodesie). Vlajka měla, stejně jako všechny britské vlajky poměr 1:2, některé zdroje však uvádějí poměr 3:5. 31. prosince 1963 se Federace Rhodesie a Ňaska rozpadla. V roce 1964 byla Jižní Rhodesie přejmenována na Kolonii Rhodesie a 8. dubna téhož roku byla zavedena nová vlajka. Jednalo se o vlajku z let 1924–1953 s listem se světlejší modrou barvou. V roce 1964 se též konalo další referendum bílých kolonistů o nezávislosti země. Většina se vyslovila pro, ale po bezvýsledném jednání s britskou vládou byla 11. listopadu 1965 ministerským předsedou Ianem Douglasem Smithem vyhlášena nezávislost jednostranně (stát nebyl mezinárodně uznán), s názvem Rhodesie. 11. listopadu 1968 byla zavedena nová vlajka. Jednalo se o list s poměrem 1:2 se třemi vertikálními pruhy: zeleným, bílým a zeleným. Uprostřed bílého pruhu byl rhodeský státní znak z roku 1924. 1. března 1970 byla vyhlášena republika. Vlajka se poté nezměnila. 1. května 1979 byla země přejmenována na Zimbabwe Rhodesie a 7. srpna téhož roku byla změněna i státní vlajka. Vlajka o poměru 3:5 (zobrazena ale v poměru 1:2) měla tři horizontální pruhy: červený, bílý a zelený, a u žerdi široký černý pruh oddělený od ostatních pruhů úzkým bílým proužkem. V horní části svislého černého pruhu byla zobrazena žlutá soška nalezená při vykopávkách a pocházející z období Velké Zimbabwe. Vlajka byla původně bez bílého proužku, od 2. září byla užívána již ve výše popsané podobě. Poprvé byla vztyčena na stadiónu Rufaro v Harare. 12. prosince byla země opět přejmenována na Rhodesii a byla obnovena kolonie a britská správa. Došlo též k obnovení britské koloniální vlajky (zřejmě té z roku 1964), v praxi se však nadále užívala vlajka Zimbabwe Rhodesie. 18. dubna 1980 byla vyhlášena nezávislost Zimbabwe a téhož dne byla v hlavním městě Harare vztyčena vlajka užívaná dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Zimbabwe byla přijata 18. dubna 1980. Tvoří ji sedm stejně širokých horizontálních pruhů, v barvách: zelené, žluté, červené, černé a znovu červené, žluté a zelené. Směrem k žerdi je černým, úzkým lemem ohraničený bílý klín (lem je pouze na odvěsnách), v němž je na pozadí červené pěticípé hvězdy ve žluté barvě zobrazen národní symbol Zimbabwe v podobě do mastku vytesaného orla (pravděpodobně orlík kejklíř nebo orel jasnohlasý), přesahující do bílého pole. ", "tgt_summary": "Le drapeau national du Zimbabwe fut adopté le, à l'occasion de l'indépendance. Avant 1980, le Zimbabwe était appelé Rhodésie.", "id": 2252396} {"src_title": "Náboženství v Albánii", "tgt_title": "Religion en Albanie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1967 komunistický režim prohlásil Albánii za první ateistický stát, v němž je praktikování jakéhokoliv náboženství zakázáno, zabral a uzavřel všechny stavby náboženského účelu a uvěznil nebo povraždil náboženské představitele. Ateismus byl vynucován a všichni věřící pronásledováni až do pádu režimu v roce 1990. Během éry pronásledování věřících došlo jednak k vzniku výrazného podílu ateistů a agnostiků ve společnosti, jednak k prosazení silné tendence věřících skrývat svoji víru a praktikovat ji neveřejně. Za těchto okolností je dost obtížně představitelné, že by vláda prováděla nějaké sčítání obyvatel podle vyznání, a i kdyby k tomu snad přistoupila, je dost nepravděpodobné, že by získala nějaká důvěryhodná data.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Oficiální prameny udávají již v úvodu zmíněný stav z 60. let s předpokladem, že došlo k obnově předchozího stavu. Tyto údaje převzala i Cia.gov, od níž to přebírají další encyklopedie. Jinak je ovšem zřetelné, že (přes současný rozmach náboženského života a znovubudování oficiálních náboženských struktur) oproti minulosti došlo k výraznému poklesu počtu praktikujících (či veřejně praktikujících) věřících. Americké ministerstvo zahraničí ve své zprávě o stavu náboženské svobody ve světě z roku 2007 odhaduje počet věřících aktivně se podílejících na životě oficiálních náboženských organizací na 25-40 % obyvatel, přičemž poměr jednotlivých vyznání zůstává podle něho prakticky nezměněn (tj. 7:2:1). Zbylých 60-75 % obyvatel tvoří ateisté, agnostici či lidé se soukromým náboženským životem. V zemi nebují žádné vážné náboženské rozbroje, mírumilovné soužití různých vyznání zde má dlouhou tradici a vyskytují se zde běžně smíšená manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Ateismus.", "content": "Ateismus byl v Albánii až do listopadu 1990 oficiálním a komunistickou vládou státu vynucován (za praktikování náboženství hrozily mnohaleté tresty). Albánie byla definována jako první ateistická země na světě. V roce 1967 bylo uzavřeno všech 2 167 staveb náboženského účelu, později mnohé z nich byly zbořeny a jen málo se dochovalo. Těsně před revolucí, kdy se k moci dostaly demokratické politické strany a náboženské praktiky byly opět povoleny, se obnovilo rozdělení země (70 % islám, 20 % pravoslaví, 10 % římskokatolická církev) a rychle začaly být znovu budovány svatostánky jednotlivých věrouk, které byly (až na výjimky) v dobách komunismu zbořené. V této zemi se tak ateismus stal symbolem doby Hodžova nedemokratického režimu a podobně jako je tomu v zemích bývalé Jugoslávie, je nyní náboženství považováno za významnou kulturní součást života mnohých Albánců. I přesto zde však nejsou hlavně islámské zvyky příliš zažité; země je výrazně sekulární a náboženský konzervatismus zde přílišnou roli nehraje.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Hlavními křesťanskými proudy v Albánii jsou pravoslaví a katolictví. Pravoslavní jsou soustředěni na jihu a římští katolíci na severu země, což zhruba odpovídá rozdělení albánského území mezi západ a východ v době velkého schismatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náboženská orientace obyvatel představuje v Albánii velice citlivou otázku. Poslední věrohodná data o vyznání obyvatel pocházejí z 60. let 20. století, kdy bylo obyvatelstvo rozděleno na vyznavače islámu (asi 38,7 %), pravoslaví (asi 24 %) a katolíky (asi 16 %). Od té doby došlo k rozsáhlým změnám, jejichž přesná kvantifikace je ovšem prakticky nemožná. ", "tgt_summary": "L'Albanie, petit pays de, longtemps isolé, a abandonné tout pratique religieuse de 1967 à 1990, par athéisme d'État. Depuis 1990, la population a renouvelé des formes de religion.", "id": 1179612} {"src_title": "Dassault Mystère II", "tgt_title": "Dassault Mystère II", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po úspěchu typu M.D.450 Ouragan začal konstruktér Marcel Dassault pracovat na modernějším typu, označeném MD.452 Mystère I. První prototyp letounu Mystère byl de facto Ouragan vybavený křídlem o šípu 30° a upravenými ocasními plochami. Poté byly postaveny další dva prototypy, vybavené motorem Rolls-Royce Tay 250 (motor koncepcí obdobný s typem Rolls-Royce Nene, tj. s radiálním kompresorem, ovšem výrazně výkonnější; stejně jako Nene se ani Tay v Británii nedočkal většího rozšíření, či vůbec použití v žádném letounu, sériově vyráběném pro RAF) o tahu 28 kN. Po těchto třech prototypech byly postaveny dva prototypy Mystère IIA s motorem Rolls-Royce Tay a výzbrojí čtyř 20mm kanónů Hispano a další čtyři prototypy verze Mystère IIB, u kterých byly použity dva 30 mm revolverové kanóny DEFA. Prototyp Mystère IIA byl první francouzský letoun, který dosáhl rychlosti 1 Machu. Stalo se tak 28. října 1951 ve střemhlavém letu. Další variantou bylo 11 předsériových letounů verze Mystère IIC, u kterých bylo hlavní změnou použití nového motoru SNECMA Atar 101C o tahu 24,5 kN. U dvou kusů byla pokusně instalována verze SNECMA Atar 101F s přídavným spalováním (37,3 kN).", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Francouzské letectvo objednalo 150 kusů verze Mystère IIC, přičemž první z nich vzlétl v červnu 1954 a dodán byl v říjnu 1954. Sériový letoun měl dva 30mm kanóny DEFA, motor SNECMA Atar 101D o tahu 29,4 kN, zvětšenou šípovitost ocasní plochy a upravené vstupy vzduchu a palivové nádrže. V době dodání posledního kusu v roce 1957, už byly letouny Mystère přesouvány k pokročilému výcviku. Typ byl moderní v době svého vzniku na počátku 50. let, ale díky zdržení vývoje se stalo to, že v době jeho vstupu do služby už létal jeho výkonnější nástupce Dassault Mystère IVA. Ve výcviku typ zůstal až do roku 1963, kdy byl vyřazen. Letoun neměl zahraniční uživatele a nikdy se nedostal do boje. Izrael měl zájem o 24 kusů, ale kvůli zdržení jeho vývoje zakoupil přímo modernější typ Dassault Mystère IV a do jeho dodání používal letouny Ouragan.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Mystère IIC).", "content": "\"Informace čerpány z\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dassault MD.452 Mystère byl francouzský stíhací letoun vyvinutý v 50. letech firmou Avions Marcel Dassault jako náhrada typu Dassault Ouragan. V době svého vzniku na počátku 50. let, se jednalo o moderní letoun, ale zdržení ve vývoji vedlo k tomu, že byl u stíhacích jednotek používán jen několik let a poté byl převeden k výcviku. Letoun neměl zahraniční uživatele a nikdy nebyl operačně nasazen.", "tgt_summary": "Le Mystère II est un avion de chasse français construit par Dassault Aviation dans les années 1950. Directement dérivé de l'Ouragan et construit à 150 exemplaires, c'est le premier avion de conception française capable de dépasser le mur du son. Le Mystère II est cependant un appareil de transition, qui ne reste en service que quelques courtes années avant d'être remplacé par le plus performant Mystère IV.", "id": 1180700} {"src_title": "Orchestr", "tgt_title": "Orchestre", "src_document": [{"title": "Název a původ.", "content": "V tomto významu se slovo \"orchestr\" poprvé objevuje v baroku (Johann Mattheson: \"Das neu-eröffnete Orchestre\", Hamburk 1713). Slovo pochází z řeckého ὀρχήστρα (\"orchéstra\"), což byl v antickém divadle půlkruhový prostor mezi předscénou (proscéniem) a hledištěm, kde při divadelních představeních vystupoval chór). Když se v 16. století evropské divadlo obnovovalo, umístili sem soubor doprovázejících hudebníků, na něž se pak označení \"orchestr\" rozšířilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj v jednotlivých stylových obdobích.", "content": "V pozdním středověku a renesanci se užívalo slovo \"capella\" (kaple), které zpočátku znamenalo vokalisty spolu s jejich instrumentálním doprovodem čili celý soubor hudebníků, doprovázejících bohoslužbu. Teprve s rozvojem instrumentální hudby v 16. a 17. století byl výraz přenesen na samostatný instrumentální ansámbl (odtud \"a capella\" ve významu \"bez doprovodu nástrojů\"). Barokní orchestr se skládal ze dvou složek: fundamentu (violoncello, fagot, loutna, cembalo, varhany) a vrchních melodických nástrojů (housle, flétna, hoboj apod.). Kapelník dirigoval obvykle od cembala, ale podílel se na provedení skladby také například jako houslista (Antonio Vivaldi) nebo používal podle francouzského úzu dirigentské hole (Jean-Baptiste Lully). Orchestry mívaly kolem dvaceti instrumentalistů, ale dochovaly se již také záznamy o příležitostném vystoupení mnohem početnějších uskupení (kolem sta hráčů). Ve druhé polovině 18. století přispěly k rozvoji nové podoby orchestru např. Berlín a především Mannheim a Paříž. Všude se výrazně uplatňovali čeští hudebníci (bratři František a Antonín Bendové, Jan Václav Stamic, Karel Stamic, František Xaver Richter a další). Čtyřhlasé obsazení smyčců (1. housle, 2. housle, violy a cella s kontrabasy) a zdvojení dřev ( 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty; v raném klasicismu 2 hoboje, 2 horny) vytvořilo novou zvukovou normu, která byla postupně obohacována o další nástroje (v období romantismu zejména ve skupině žesťů, ve 20. století především ve skupině bicích). Zároveň rostl i počet členů orchestru. V moderní hudbě se aktuální nástrojové složení orchestru zcela podřizuje dané partituře, která může předepisovat například elektrofonické nástroje, digitálně produkovaný zvuk apod.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace orchestrů.", "content": "Klasifikace základních typů orchestru vycházejí obvykle z toho, z jakých hudebních nástrojů se těleso skládá (například smyčcový orchestr nebo dechový orchestr), jak velkým počtem instrumentalistů jsou nástroje zastoupeny (komorní orchestr, symfonický orchestr apod.) nebo jakému druhu hudby se těleso věnuje (například jazzový, taneční, divadelní, filmový, mozartovský, barokní, scénický orchestr atd.). Tato základní kritéria se často prolínají a při specifikaci nových druhů hudebních těles k nim přistupují další hlediska.", "section_level": 1}, {"title": "Symfonický (filharmonický) orchestr.", "content": "Největší počet instrumentalistů (více než sto) sdružuje symfonický orchestr, označovaný často také jako filharmonický (filharmonie). Jednotlivé nástroje jsou v něm zastoupeny vždy větším počtem instrumentalistů, tvořících nástrojové skupiny (sekce). Obsazení orchestru se obvykle uvádí v ustálené posloupnosti, odpovídající pořadí instrumentálních hlasů v partituře. Podle potřeb konkrétní partitury mohou k těmto nástrojům přistupovat i další, např. drnkací nebo klávesové (klavír, cembalo, varhany, celesta, xylofon), jazzové (saxofon) atd. Také jednotlivé nástrojové skupiny v orchestru mají svou hierarchii. První (a druhý první) hráč každé skupiny hraje sóla předepsaná pro jeho nástroj v partituře. Obvykle je zároveň také vedoucím skupiny (nástrojové sekce) s povinností vést dílčí zkoušky své skupiny a slaďovat její způsob interpretace s požadavky dirigenta (včetně techniky hry typické pro jednotlivé nástroje, např. u smyčců tak zvané smykování apod.). Tento sóloinstrumentalista (např. sólohobojista, sólovioloncellista apod.) je jmenován na základě svého vítězství v konkurzu, vypsaném na tuto pozici. Konkurzní komisi tvoří obvykle šéfdirigent a první hráči jednotlivých nástrojových skupin. Sóloví hráči smyčcových sekcí se označují jako koncertní mistři. Zvláštní postavení má koncertní mistr skupiny prvních houslí, který je podřízen přímo dirigentovi a tvoří při studiu skladby spojovací článek mezi ním a orchestrem. V renomovaných orchestrech procházejí instrumentalisté konkurzem často vícekrát, např. ucházejí-li se o přijetí do orchestru (jako tzv. tutti hráči) a poté ucházejí-li se o místo vedoucího hráče nástrojové skupiny. Základní pracovní povinnost orchestrálního hráče specifikuje smlouva obvykle počtem tak zvaných výkonů (například 250 čtyř- až pětihodinových výkonů za sezónu). Uměleckým vedením orchestru je pověřen jeho šéfdirigent. Způsobem své práce významně spoluutváří úroveň orchestru a formuje jeho repertoár (členy umělecké rady, která spolurozhoduje o dramaturgii sezóny, jsou krom něj také první hráči jednotlivých nástrojových sekcí). Krom šéfdirigenta mají velké symfonické orchestry také své stálé a hostující dirigenty. Osobnost dirigenta se projevuje nejen v nastudování skladeb (tatáž partitura může být interpretována různě), ale - při dlouhodobé spolupráci - i ve stylu práce samotného orchestru a jeho specifickém způsobu interpretace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orchestr je označení pro početnější hudební instrumentální těleso, v němž jsou alespoň hlavní nástroje zastoupeny více než jedním hráčem. Na rozdíl od menších těles (duo, kvarteto atd.) orchestr většinou řídí dirigent.", "tgt_summary": "Un orchestre est un ensemble de musiciens instrumentistes réuni pour l'exécution d'une œuvre musicale. Le nombre et la combinaison des interprètes dépendent du compositeur, de l'époque et du genre du répertoire abordé. Le plus souvent, il est dirigé par un chef d'orchestre, mais un des musiciens peut aussi mener le groupe. ", "id": 1482734} {"src_title": "Dháraní", "tgt_title": "Dharani", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dva významy Dháraní.", "content": "Prvním významem je schopnost udržet v mysli řeč, nauku buddhů, bez jediné chyby, po jejich vyslechnutí. Tuto schopnost dosahovali arhaté. Díky tomu byla přes tři sta let udržována řeč Buddhy bez jediné chyby, aniž by byla překroucena. Arhaté vždy když začali mluvit o Dharmě, kterou slyšeli přímo z úst samotného Buddhy, začínali stejnou větou: \"Tak jsem slyšel\", což okamžitě dávalo jistotu, že je to přesné opakování slov Buddhy bez jediného chybného slova. Do dnešního dne začínají sútry těmito slovy. Esencí sútry je text, kterému se říká Dháraní, který znamená udržení v mysli významu této nauky a tohoto textu v paměti. Dháraní v tomto případě už nejde přeložit do lidského jazyka, i když se v dnešní době setkáváme s pokusy přeložení těchto Dháraní. Někdy na začátku Dháraní, jindy uprostřed a někdy také na konci se objevuje esence Dháraní, nebo také srdce Dháraní, kterou je mantra, a esencí mantry je semenná slabika této mantry, tzv. bídža. Cílem Dháraní (skt. māhātmya) je to, co jí činí skutečnou. Dháraní neboli tib. gzungs v tomto případě již nemají logický sled. Je to spíše tajemná řeč, která pro nás nemá logiku. Svůj smysl nabývají, až když zůstanou probuzené pomocí praxe a duchovního rozvoje praktikujícího žáka.", "section_level": 2}, {"title": "Sútry a Dháraní.", "content": "Poprvé se ze slovem Dháraní setkáváme v Lalativistara sūtra a Saddharmapundarīka sūtra. Karunāpundarika sūtra ve své druhé části má celou škálu Dháraní vypočítavaných jako \"základy důvěry, víry \" (skt. adhimuktipadam) v získání různých dovedností, které musí ovládat Bódhisattva (např. čtyři magické síly, skt. siddhi). Z důvodu magických mocí Dháraní jejich symboliku a charakter do detailu zpracovaly školy tantry. V sútře Buddhy medicíny se nachází Dháraní, jejímž úkolem je pomoci všem lidem trpícím různými nemocemi, mezi jinými také žloutenkou. Podle tradice byla pronesena Buddhou – \" z čela se mu rozzářilo světlo a rozezněla se Dháraní\": čín. tuoluoni () | kor. t'arani () | jap. darani () | viet. da la ni čín. zong-chi () |kor. ch'ongji () | jap. sōji () | viet. tông tri | tib. gzungs.sangs (). čín. mi-zhou () | kor. milju () | jap]. mitsuju () | viet. mât tru. čín. zhouyu () | kor. chuǒ () | jap. jugo () |viet. tru ngu'. čín. zhouwen () | kor. chumun () | jap. jumun () | viet. tru văn. čín. chi-ming () | kor. chimyǒng () | jap. chimyō () | viet. tri minh. čín. zhouyuan () | kor. chuwǒn () | jap. shūgen () | viet. tru nguyen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dháraní (tamilsky தாரணி, tibetsky gzungs. transliterace dhāraṇī – doslova \"udržuje\", \"udržující\" (magickou moc) je v tibetském buddhismu určitá část dharmické řeči buddhů.", "tgt_summary": "Une dharani (IAST: dhāraṇī) est une sorte de mantra, étant comme celui-ci considérée avoir une puissance magique. Ces deux termes peuvent même être synonymes, bien qu'ils soient souvent utilisés dans des contextes différents, une dhāraṇī pouvant être dénuée d'intention spirituelle et confiner à la simple sorcellerie. ", "id": 1313085} {"src_title": "Kerem Acmona", "tgt_title": "Kerem Atzmona", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice Kerem Acmona byla založena v roce 2001. Šlo o satelitní výběžek starší osady Bnej Acmon. Historie Kerem Acmony začala ještě před vypuknutím Intifády al-Aksá. Mezi osadami Morag a Bnej Acmon leželo několik tisíc dunamů nevyužíté půdy, kde se o deset let dříve rozkládaly vinice patřící k vesnici Bnej Acmon. V létě 2000 se druhá generace dětí osadníků z Guš Katif rozhodla uspořádat na této písečné plošině letní tábor. O několik měsíců později se před židovským svátkem Roš ha-šana dvě rodiny rozhodly přesunout se na toto místo a žít zde v karavanech. Následující jaro se je rozhodly následovat další rodiny, které zde žily v provizorních karavanech. Oficiální slavnost založení nové osady se odehrála 8. února 2001 na svátek Tu bi-švat. V roce 2001 se zde usadilo jádro 5 rodin. Zpočátku šlo o pouhou izolovanou výspu zástavby přináležející k osadě Bnej Acmon ale postupně se Kerem Acmona proměnila ve fakticky nezávislou obec, s vlastním zastoupením v Oblastní radě Chof Aza. Kromě obytných budov zde byla postavena synagoga, mikve pro muže a dětské hřiště. Mezi plány rozvoje osady byla výstavba jeslí a další stavební expanze. Osada nebyla nikdy plně uznána izraelskou vládou a její status byl podobný neschváleným předsunutým stanovištím (\"outpostům\"). Všech 20 rodin žijících v Kerem Acmona bylo 17. srpna 2005 vystěhováno izraelskou armádou a izraelskou policií v rámci plánu jednostranného stažení. Karavany a jiné objekty byly zničeny a oblast byla předána palestinským Arabům.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo obce Kerem Acmona bylo v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Přesné údaje o populačním vývoji nejsou k dispozici, protože osada nebyla oficiálně uznávána jako samostatná obec a její obyvatelé byli považováni za rezidenty Bnej Acmon. Databáze Yesha ale k roku 2003 uvádí v Kerem Acmona 24 stálých obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kerem Acmona (: כרם עצמונה, doslova \"\"Vinice Acmony\"\", : Kerem Atzmona) byla maláizraelská osada v jižní části bloku Guš Katif, která se nacházela v jihozápadním cípu Pásma Gazy, a která byla evakuována v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení v roce 2005.", "tgt_summary": "Kerem Atzmona, en, était un avant-poste israélien, situé au sud de la bande de Gaza, à proximité de la colonie de. Administrativement, il faisait partie du Gush Katif. Il est fondé en 2001 et est démantelé en 2005, dans le cadre du plan de désengagement des territoires occupés.", "id": 1572453} {"src_title": "Mezinárodní klasifikace nemocí", "tgt_title": "Classification internationale des maladies", "src_document": [{"title": "Obsah a uspořádání.", "content": "Má podobu číselníku s diagnostickými popisy a výkladem u jednotlivých položek i kapitol. Hlavním klíčem je zde znakový kód nemoci. Ve verzi MKN-9 byly kódy diagnóz trojciferná čísla, přičemž jednotlivé výseky číselné řady odpovídaly skupinám nemocí a stavů. Rozšířená verze ICD-9-CM obsahuje navíc E-kódy a V-kódy. E-kódy označují vnější příčiny úrazů a jejich čísla jsou ze stejné části číselné řady jako kódy pro úrazy. Například E800 je kód pro železniční nehody, zatímco 800 kód pro zlomeniny. V kódy vyjadřují další faktory ovlivňující zdravotní stav nebo kontakt se zdravotnickými službami a odpovídají Z kódům v ICD-10. Ve verzi MKN-10 je první znak zleva vždy velké písmeno latinské abecedy, jež udává hlavní kategorii. Znaky na 2. a 3. místě určují hlavní skupinu diagnóz. Za tečkou na 4., případně i dalším místě následuje podrobnější členění. Klasifikace není souhrnem lékařského poznání ani neodráží jeho aktuální stav, ale vychází jen z nejširší shody mezi odborníky, takže mnohé běžně užívané diagnozy, zejména novější, lokálně využívané nebo spjaté s konkrétní odbornou teorií, v ní buď nejsou vůbec obsaženy nebo nemají samostatný kód a jsou zmíněny jen například v poznámce. Prakticky všechny kapitoly a podkapitoly obsahují i kód končící číslicí 8 (označující „jiné“ stavy spadající do příslušné kategorie) a číslicí 9 (označující „nespecifikované“ stavy). Podobný „zbytkový“ charakter má i hlavní kategorie R (Příznaky, znaky a nálezy nezařazené jinde). Mezi nejproblematičtější a nejméně stabilizované části patří V. díl (kategorie F) obsahující duševní poruchy a poruchy chování. Jeho obsah je ve velké míře ovlivňován podrobnější americkou klasifikací DSM, kterou vydává Americká psychiatrická asociace (APA). WHO a APA od 90. let jednají o sjednocení kódů těchto dvou klasifikací duševních poruch. V. díl ICD-10 je považován za bližší klinické praxi, kdežto DSM-IV výzkumným účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem MKN byl Mezinárodní seznam příčin úmrtí (\"International List of Causes of Death\", nazývaný též \"Bertillon Classification of Causes of Death\"), který roku 1893 prosadil francouzský lékař Jacques Bertillon, starší bratr proslulého Alphonse Bertillona, na konferenci Mezinárodního statistického institutu (\"International Statistical Institute\") v Chicagu. Mnoho států tento statistický systém začalo používat a roku 1898 jej \"American Public Health Association\" (APHA) doporučila k oficiálnímu užívání matrikářům v Kanadě, Mexiku a Spojených státech. Zároveň APHA doporučila pravidelné revize každých 10 let. Roku 1900 byla francouzskou vládou svolána první mezinárodní konference k revizi Klasifikace příčin úmrtí. V té době tvořila klasifikaci jedna nepříliš objemná kniha doplněná abecedním rejstříkem. Další konference svolala francouzská vláda v letech 1910, 1920, 1929 a 1938. Až do 5. revize byly prováděny pouze dílčí změny v obsahu, bez zásadního zásahu do struktury. Po Bertillonově smrti v roce 1922 byla ustavena „Smíšená komise“ složená ze zástupců Mezinárodního statistického institutu a Zdravotní organizace Společnosti národů (\"Health Organization of the League of Nations\"), která připravovala podklady a návrhy k jednání konferencí. V průběhu let vzniklo v jednotlivých zemích mnoho doplňků a rozšíření, z nichž některé rozšiřovaly klasifikaci příčin úmrtí i o klasifikaci nemocí, jež nejsou smrtelné, a do mezinárodní verze dlouho nebyly přijaty. Až v roce 1938 přijala mezinárodní konference rezoluci, která obsahovala doporučení, aby různé národní seznamy byly v maximální možné míře zapracovány do Mezinárodní klasifikace příčin úmrtí. Roku 1948 převzala odpovědnost za klasifikaci Světová zdravotnická organizace (WHO), dnes se sídlem v Ženevě. Šestou revizí, o níž jednala konference roku 1949 v Paříži, započala přeměna systému v univerzální seznam diagnóz. Název byl změněn na \"Manual of International Statistical Classification of Diseases, Injuries and Causes of Death\" (ICD, Mezinárodní statistická klasifikace nemocí, zranění a příčin úmrtí). Byla již rozdělena do dvou svazků a poprvé obsahovala i duševní poruchy. Další konference se konaly v letech 1955, 1965 a 1975, WHO zajistila vydání 7. revize (1957) i 8. revize (1968). Od 7. revize zaujaly nefatální nemoci v seznamu rovnocenné místo a ICD zahrnula i kódy dalších okolností ovlivňujících kontakt se zdravotnickými službami. Ve Spojených státech vydala \"United States Public Health Service\" v letech 1959–1962 klasifikaci ICDA (\"The International Classification of Diseases, Adapted for Indexing of Hospital Records and Operation Classification\"). Tato klasifikace mnohem komplexněji pokrývala potřeby výkaznictví nemocnic a tam, kde se používala, byla považována za 7. revizi ICD (někdy se označuje jako ICDA-7). \"US Public Health Service\" vydala pak ještě v roce 1968 speciální americkou verzi 8. revize, označovanou později jako ICDA-8 nebo ICD-8A, kanadská verze nesla označení CIMA-8. Americká klinická modifikace ICD-9, přijatá i některými dalšími státy, se označuje ICD-9-CM. Konference pro 9. revizi ICD (1975) schválila záměr zpracovat samostatně další dvě doplňkové klasifikace: \"International Classification of Procedures in Medicine\" (ICPM, vyšla ve dvou dílech v roce 1978) a \"International Classification of Impairments, Disabilities, and Handicaps\" (ICIDH, vyšla v roce 1980 – pozdější verze se nazývala \"International Classification of Functioning, Disability and Health\", zkratka ICF, v češtině MKF). V roce 1976 vyšlo ještě speciální onkologické rozšíření k ICD-9, \"International Classification of Diseases for Onocology\" (ICD-O). Na první přípravné schůzi k přípravě 10. revize ICD se tak začalo mluvit o nové koncepci rodiny klasifikací. Roky zavedení národních modifikací v jednotlivých státech nebo roky zavedení různých podverzí se mohou lišit. Označení nejstarších verzí se užívá zpětně, původní verze se zkratkou ICD neoznačovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (v češtině označovaná zkratkou MKN, v anglickém originále \"International Classification of Diseases and Related Health Problems\", zkratka ICD) je publikace, která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. Vydává ji Světová zdravotnická organizace (WHO), ale některé národní zdravotní organizace vydávají vlastní modifikované verze přizpůsobené místním podmínkám a speciálním účelům. Původně vznikla v roce 1893 jako Klasifikace příčin úmrtí a měla umožnit mezinárodní srovnání. Od roku 1948 byla rozšířena o další diagnózy a stala se všestrannou pomůckou pro řízení zdravotní politiky i pro výkaznictví ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám a obdobným platebním systémům. Zhruba s desetiletým odstupem vycházejí aktualizované přepracované verze, které se rozlišují číslem uváděným za zkratkou MKN nebo ICD (například MKN-10 či ICD-10, ICD-8 atd.), menší aktualizace vycházejí s roční a tříletou periodou.", "tgt_summary": "La Classification internationale des maladies ou CIM (en anglais, \"International Classification of Diseases\" ou \"ICD\") est une classification médicale codifiée classifiant les maladies et une très vaste variété de signes, symptômes, lésions traumatiques, empoisonnements, circonstances sociales et causes externes de blessures ou de maladies. ", "id": 1036370} {"src_title": "Taifská království", "tgt_title": "Taïfa", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad chalífátu.", "content": "Po svržení posledního umajjovského chalífy se kdysi mocná muslimská říše rozštěpila na větší množství suverénních knížectví či emirátů. Státy, které takto vznikly, měly hranice uspořádány buď na základě původních okresů či jiných administrativních jednotek, nebo podle rozdělení vládnoucích špiček státu mezi Araby, Berbery, španělské muslimy (tzv. Muládíe, kterých byla v Al-Andalusu téměř většina) a bývalé slovanské otroky z východní Evropy. Během rozkvětu taifských států v 11. století mezi sebou emírové (vládci) těchto států soutěžili nejen o vojenskou, ale i o kulturní převahu. Snažili se tedy získat na své dvory co nejvýznamnější a nejznámější básníky a řemeslníky. V době chalífátu často platily severní křesťanské státy svému mocnějšímu jižnímu sousedovi vynucené dávky. Nyní se situace obrátila a taifské státy se často musely zavázat k placení poplatků křesťanským státům, zejména pak království Leónu (později Kastílie).", "section_level": 2}, {"title": "Almorávidé a Almohadé.", "content": "Kvůli svému slabému vojenskému potenciálu se taifská knížata obrátila na bojovníky ze severní Afriky (Almorávidy a Almohady) a po pádu Toleda (1085) pozvala Almorávidy do Al-Andalusu. Avšak místo pomoci muslimským státům Almorávidé většinu taifských států obsadili a začlenili do své říše. Později se i moc Almorávidů postupně začala vytrácet a jejich území na pyrenejském poloostrově se opět rozpadlo na řady menších nezávislých států jako dřív. Po pádu Lisabonu (1147) byli na Pyrenejský poloostrov tentokrát pozváni Almohadové a celý scénář se opakoval. Vojska severních křesťanských států posléze dobývala zbytky muslimského panství na poloostrově. Posledním z těchto států byla Granada, která padla roku 1492 do rukou katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam taifských států.", "content": "Jména států jsou v moderní portugalštině nebo śpanělštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taifská království (arabsky طوائف, tj. \"ṭawā'if\", singulár taifa, arabsky طائفة, tj. \"ṭā'ifa\") byly drobné muslimské státy na území Pyrenejského poloostrova, které se vytvořily po pádu Córdobského chalífátu roku 1031. Označení coby taifských království je ale nepřesné. Nejednalo se o království v evropském slova smyslu, ve skutečnosti až na Sevillu se jednalo o emiráty, každý z nich měl vládce s titulem emíra. Bojovala mezi sebou o vojenskou i kulturní prestiž, avšak celkově nebyla vojensky srovnatelná s křesťanskými státy na severu poloostrova. Období taifských států ukončila invaze Almorávidů po pádu Toleda roku 1085. Poté nastalo druhé období taifských států, které bylo ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky (1147). Přes snahu těchto reformních berberských hnutí postupem času byla stále větší část muslimských území získávána do rukou křesťanů. Posledním z těchto samostatných knížectví byla Granada, kterou dobyla křesťanská vojska až roku 1492.", "tgt_summary": "Une taïfa () ou royaume de taïfa ( : parti, groupe ou faction) est un royaume (émirat) musulman indépendant formé après la dissolution du Califat de Cordoue en 1031 situé dans la partie de la péninsule ibérique soumise aux musulmans.", "id": 978419} {"src_title": "Olga Fikotová", "tgt_title": "Olga Fikotová", "src_document": [{"title": "Reprezentace za Československo.", "content": "Se sportem začala ve 40. letech 20. století v obci Libiš, kde za družstvo \"Tatran Libiš\" hrála košíkovou, házenou a odbíjenou, projevovala se však jako všestranná sportovkyně. Díky vynikajícím výsledkům byla v letech 1953 až 1956 členkou basketbalového klubu Sparta Praha (v sezóně 1955/1956 na 2. místě v československé basketbalové lize) a odehrála 16 zápasů za basketbalové reprezentační družstvo žen Československa, s nímž na Mistrovství Evropy 1954 v Bělehradě získala stříbrnou medaili. Nadané sportovkyně si přitom všiml diskařský rekordman Zdeněk Čihák a v roce 1954 ji přivedl do \"Rudé hvězdy\", kde Fikotová už při prvním tréninku udivila hodem disku na vzdálenost 33 m. V roce 1955 se v této disciplíně stala mistryní republiky, v olympijské sezóně titul obhájila a na podzim 1956 se kvalifikovala na olympijské hry dvěma československými rekordy (51,71 a 51,80 m). Na Letních olympijských hrách v Melbourne v roce 1956 pak ustanovila nový olympijský rekord hodem na kótu 53,69 m. Zajímavostí je, že v té době byla posluchačkou lékařské fakulty a sport pro ni byl jen zábavou. Tato olympiáda se jí však stala osudnou poté, co se zde seznámila s o rok starším americkým kladivářem Haroldem Connollym, za kterého se rozhodla provdat. V atmosféře dosud trvající studené války tím vzbudila údiv až odpor tehdejších československých úřadů, které ji začaly klást značné překážky. Díky velké osobní pomoci od manželů Zátopkových, a neúnavné snaze snoubence Harolda získat vízum, se za něj nakonec v roce 1957 provdala na Staroměstské radnici. Krátce po svatbě manželé odletěli do Bostonu, kde Harold působil jako učitel a Olga chtěla pokračovat ve studiu medicíny, to ale nakonec nezvládla. Měla přitom v úmyslu nadále reprezentovat Československo, ovšem československé úřady a tělovýchovné svazy její osobu začaly zcela ignorovat – neumožnily jí účast na kvalifikačních soutěžích a účast na Mistrovství Evropy ve Stockholmu 1958 jí nepovolily právě s poukazem na to, že neprošla kvalifikací. Oficiální prohlášení pak lživě uvádělo, že Conolly-Fikotová reprezentaci za Československo odmítla. Posledním kapkou do Olžiny trpělivosti pak byl dopis z Československého olympijského výboru, že nelze prokázat její trénink v domácích podmínkách a proto na příští olympiádě nemůže Československo reprezentovat.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace za Spojené státy americké.", "content": "Tento psychický nátlak, obzvlášť po narození syna Marka, již Conolly-Fikotová nedokázala udržet, oficiálně se odstěhovala za manželem do USA a k 1. 7. 1960 složila přísahu občana USA. Tím se stala tamní státní občankou a mohla tak na Letních olympijských hrách 1960 v Římě startovat za USA, přičemž skončila na 7. místě výkonem 50,95 metrů. Zúčastnila se i Letních olympijských her v Tokiu v roce 1964, v Mexiku v roce 1968 (6. místo) a svoji poslední letní olympiádu absolvovala v roce 1972 v Mnichově, kde byla vůbec první neamerickou vlajkonoškou americké olympijské výpravy. Se svým manželem Haroldem také žila nějakou dobu ve Finsku, jejich manželství však nakonec skončilo rozvodem. Mají spolu celkem 4 děti, které se všechny aktivně věnují sportu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olga Fikotová, provdaná Olga Connolly (* 13. listopadu 1932 v Praze) je americká sportovkyně českého původu, atletka-diskařka, mistryně Československa, československá rekordmanka a olympijská vítězka z roku 1956.", "tgt_summary": "Olga Fikotová mariée puis divorcée Connolly, née le à Prague, est une ancienne athlète américano-tchècoslovaque. Elle a gagné la médaille d'or du lancer du disque aux Jeux olympiques d'été de 1956 à Melbourne. ", "id": 2122169} {"src_title": "Obléhání Plzně (1618)", "tgt_title": "Bataille de Pilsen", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "23. května roku 1618 došlo k druhé pražské defenestraci a byla zpochybněna reálná moc korunovaného krále Ferdinanda II., když byli vyhozeni dva císařští místodržící z oken Pražského hradu. Poté se generállajtnantem českého vojska stal Jindřich Matyáš Thurn. Další vysoký důstojník, který pracoval pro české stavy, byl Petr Arnošt Mansfeld, který byl jmenován generálem dělostřelectva a který disponoval se svoji armádou, placenou z peněz Savojska a Benátské republiky. Mezitím začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali perzekucí. Mnohá z opatství a nechráněných sídel byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni přišli na pomoc posily a oblehl ji.", "section_level": 1}, {"title": "V obležení.", "content": "19. září dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci blokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou. Protestanti byli příliš slabí na celkový útok na městskou pevnost, a proto se rozhodli nedobývat město ale oblehnout ho, jinými slovy nechat ho vyhladovět. 2. listopadu dorazilo protestantské dělostřelectvo, ale ráže ani počet děl nebyl dostatečný a ostřelování zdí mělo mizivý účinek. V této době již obráncům začaly docházet zásoby, ale oblehatelům přicházely stále nové zásoby a rekruti. Po nějakém čase obléhatelé prorazili hradební zeď. Následovalo několik hodin bojů muže proti muži a poté již Plzeň náležela oblehatelům.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Nicméně, nedlouho poté státy Svaté říše římské spolčené do Katolické ligy uspořádaly tažení pod vedením maršála Buquoye a Maxmiliána Bavorského do Čech, které vedlo do Prahy. I přesto, že byla tato armáda napadána armádami nově zvoleného českého krále Fridricha I., tak se dostala k Praze a porazila české stavy na Bílé hoře. Mansfeld během této klíčové bitvy zůstal ležet nečinně ve „své“ Plzni.", "section_level": 1}], "src_summary": "K obléhání Plzně došlo na počátku třicetileté války, nedlouho po druhé pražské defenestraci v roce 1618. Obléhání byla vůbec první významná bitva české revolty, v které protestanti pod vedením generála Mansfelda oblehli velmi dobře opevněné město Plzeň. Plzeň nakonec padla do rukou protestantů.", "tgt_summary": "Le siège de Pilsen est également connu sous le nom de Bataille de Pilsen. Le, les forces des protestants du royaume de Bohême menées par Ernst von Mansfeld mettent le siège devant la riche ville de Pilsen en Bohême. Le la ville est prise. Ce fut la première grande bataille de la Guerre de Trente Ans, et le point de départ de la révolte de la Bohême.", "id": 1867141} {"src_title": "Potlač", "tgt_title": "Potlatch (anthropologie)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Potlače se tradičně slavily u řady kmenů na severozápadním pobřeží USA a v Britské Kolumbii v Kanadě. Nejznámější z nich jsou Kvakiutlové, Haidové, Tlingitové, Pobřežní Sališové, Nutkové a Tsimšianové. Obřad se pořádal venku anebo v „dlouhém domě“ náčelníka, obvykle v zimním období, často při nějaké významné rodinné příležitosti (narození dítěte, svatba, dospělost). Hostitelem je hlava rodiny nebo náčelník, který sezve hosty a zahrnuje je dary, zároveň však očekává, že dary budou oplaceny, buďto přímo nebo na některém z příštích potlačů. Obdarovaný, který by dary neopětoval, se vystavoval posměchu a ztrátě cti. Potlače mohou být skromné, anebo i velmi prestižní a nákladné, která trvaly i několik dní. Součástí slavnosti bývá i hudba, tance a někdy i dramatické představení, při nichž herci v maskách inscenují kmenové mýty. Potlačové dary mohou být trvanlivé potraviny (rybí či lachtaní tuk, sušené ryby), přikrývky, symbolické předměty (masky, zbraně a zejména měděné destičky či štíty, angl. \"coppers\"), užitkové předměty jako kanoe, dřívě i otroky nebo i právo tančit určitý tanec, zpívat píseň či připojit si ke jménu čestný titul. Při některých potlačích se část darů obětovala zemřelým předkům, a to spálením nebo hozením do moře. U severních kmenů (Kwakiutlové, Haidové) měly některé potlače soupeřivou povahu, kdy šlo hostiteli hlavně o zvýšení prestiže. Hostitel výmluvně vychválil své bohatství a začal jím obdarovávat své hosty. Ti museli s hostitelem držet krok a každý dar vhodně opětovat, jinak jim hrozila ztráta cti. Pokud připravené dary hostiteli došly dřív než jeho hostům, podle některých popisů začal rozdávat kanoe, otroky nebo i své ženy, případně kanoe rozbíjel a otroky obětoval, což však byl ojedinělý akt zoufalství, nikoli pravidelná složka slavnosti. Po takovém ničení zruinovanému hostiteli nezbyl jiný způsob udržení cti než sebevražda. U jižnějších kmenů (Pobřežní Sališové, Nutkové) byl důraz kladen spíše na upevnění společenství, nechyběla ovšem snaha o zvýšení vlastní prestiže, jež se zde nezískává okázalým předváděním vlastního bohatství, nýbrž velkorysostí, štědrým a nezištným chováním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Potlač byl důležitou součástí kultury zámožnějších kmenů. Začátkem 19. století, když do oblasti začali pronikat běloši, přinášeli výměnou za kožešiny laciné průmyslové výrobky (bavlněné přikrývky), takže množství „darů“ nesmírně vzrostlo. Z této doby pochází většina etnografických zpráv o potlačích. Potlače byly v Kanadě zakázány v roce 1884 formou dodatku k Zákonu o Indiánech, ve Spojených státech pak koncem devatenáctého století. Důvodem bylo zejména naléhání misionářů a vyslanců vlády, kteří je považovali za \"více než zbytečný zvyk\", rozhazovačný, neproduktivní a v rozporu s \"civilizovanými\" hodnotami. Potlač byl považován za vážnou překážku asimilační politiky a obrácení na křesťanskou víru. Domorodci je však přesto různě slavili, až roku 1951 byl zákaz zrušen a potlače dnes patří k turistickým atrakcím. Rodinného potlače se účastní až stovky lidí a náklady mohou dosáhnout 10.000 USD.", "section_level": 1}, {"title": "Smysl a výklady.", "content": "Někteří pozorovatelé pokládali potlač především za prostředek redistribuce bohatství. Jak se později ukázalo, jde spíš o výraz kmenové solidarity, soutěž o prestiž a společenské postavení. Na potlači a melanéské kule založil francouzský etnolog Marcel Mauss svoji slavnou knihu \"Esej o daru\" (1924), kde ukázal překvapivé rozšíření podobných obyčejů a obřadů v archaických společnostech všude po světě a jejich význam pro společenskou soudržnost. Jeho kolega Georges Davy ukázal význam potlače při přechodu lidských společností od příbuzenských vztahů ke vztahům smluvním. Potlač se stal také modelem pro některé moderní utopie „ideálního komunismu“ a „ekonomiky darů“ bez peněz, kde by si lidé vzájemně směňovali své výrobky a služby přímo, bez zprostředkování obchodem a trhem (Petr Kropotkin, Guy Debord).", "section_level": 1}, {"title": "Potlach.", "content": "Slovo potlatch se do němčiny i do češtiny přepisovalo i jako potlach. Tak začali nazývat čeští trampové v první polovině 20. století své srazy v osadách na Sázavě, na Berounce a jinde. V češtině se pak název obvykle vykládal lidovou etymologií jako odvozenina slovesa „tlachat“. Název potlach se používá pro trampské srazy dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Potlač (anglicky \"potlatch\", též \"potlach\", v jazyce severoamerických indiánů Chinoků „rozdávání, dar“) je typ společenské slavnosti, spojené s rozdáváním nebo ničením darů na západním pobřeží Severní Ameriky. Studium různých druhů potlače hrálo velkou roli v etnologii a antropologii.", "tgt_summary": "Le potlatch (chinook : donner) est un comportement culturel, souvent sous forme de cérémonie plus ou moins formelle, basé sur le don. Plus précisément, c'est un système de dons / contre-dons dans le cadre de partages symboliques. Une personne offre à une autre un objet en fonction de l'importance qu'elle accorde à cet objet (importance évaluée personnellement) ; l'autre personne, offrira en retour un autre objet lui appartenant dont l'importance sera estimée comme équivalente à celle du premier objet offert. ", "id": 2307370} {"src_title": "Kores", "tgt_title": "Kores", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V první polovině 20. století se společnost Kores stala jednou z prvních globalizovaných firem na světě vyrábějících chemické kancelářské produkty (např. uhlový papír) ve vzdálených zemích, jakými jsou Čína a Egypt. Společnost KORES vydávala v minulosti svůj vlastní firemní časopis KORES Revue a oficiální prodejní příručku jak prodávat uhlový papír, tyto exponáty jsou vystaveny v Kores muzeu ve vídeňské centrále. Následoval pokles tržeb prodeje uhlového papíru způsobený změnou kancelářské techniky, společnost KORES se začala věnovat výrobě lepicích tyčinek a korekčních prostředků, od roku 1990 expanduje na nových trzích ve východní Evropě, stejně tak jako dodává celosvětovým firmám v západní Evropě a ve Spojených státech. V roce 2000, pod vedením Petera Koresky, KORES inovuje a vyvíjí stále větší počet výrobků, jako jsou korekční strojky Scooter a 2WAY, neonové lepicí tyčinky, zvýrazňovače Bright Liner a designová řada odvíjecích strojků pro lepicí pásky, především pak odvíječ DeskPot. Společnost KORES také představila jednu z největších řad barevných záložek vhodných pro organizaci poznámek a dokumentů. V roce 2009 byla uvedena na celosvětový trh řada barevných pastelek Kolores, čímž společnost Kores rozšířila nabídku školních výrobků. Pastelky Kolores jsou známé pro svou jemnou kresbu, zářivé barvy a snadné ořezávání. Po úspěchu řady pastelek Kolores společnost KORES představila také voskovky, popisovače, obyčejné tužky a ořezávátka.", "section_level": 1}, {"title": "2010 - Dnes.", "content": "V roce 2010 Peter a Robert Koreskovi zakoupili zpět práva k obchodním známkám na klíčových trzích v Německu, Francii, Itálii, Velké Británii, Nizozemsku a ve Skandinávii, čímž se optimalizoval distribuční potenciál značky Kores. Ve stejném roce společnost KORES Německo představila kompletní řadu spotřebního materiálu do tiskáren, včetně laserových cartridgí, inkoustových cartridgí a pásek do psacích strojů, které jsou nabízeny Kores zákazníkům v mezinárodní síti. V roce 2016 společnost KORES Praha oslavila 20 let od založení výroby ve výrobním závodě ve Strmilově.", "section_level": 1}, {"title": "Distributoři značky Kores.", "content": "Výrobky se značkou Kores jsou distribuovány následujícími společnostmi: Komus, Rusko; Soft Carrier, Německo; Ecomedia, Švýcarsko; KTC, Nizozemsko; SP Richards, USA; Office Distribution, Itálie; Pacasa, Honduras; Universal, Costa Rica; Fatima, Guatemala; Martinez, Paraguay; Mapa, Uruguay; King Jim, Čína; Random, Ukrajina; Belkanton, Bělorusko; Activa, Česká republika; Corwell, Maďarsko; Bernasos, Egypt; Bouber, Tunisko.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Nedávná CEO zpráva informuje o 130. výročí založení společnosti Kores. Prezident společnosti Clemens Koreska vzhlíží pozitivně do budoucnosti, kdy společnost Kores bude nadále rozvíjet vysoce kvalitní produkty v oblasti kancelářských a školních produktů, a to v souladu s moderním životním stylem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kores se řadí mezi přední mezinárodní značky školních a kancelářských potřeb, je známá díky kvalitním lepicím tyčinkám, pastelkám Kolores a suché korekci Scooter. Kultovní KORES Dactylo se také objevila na titulním plakátu k filmu Pedra Almodóvara Květ mého tajemství. Společnost KORES byla založena v roce 1887 Wilhelmem Koreskou, pradědečkem Clemense Koresky, současného CEO společnosti KORES. Hlavní sídlo společnosti Kores je ve Vídni, Rakousko, její hlavní pobočky jsou v Mexiko City, Karakasu, Bogotě, Praze, Paříži a Šanghaji. KORES má dva hlavní výrobní závody v Mexiko City a ve Strmilově, Česká republika.", "tgt_summary": "Kores est une entreprise autrichienne spécialisée dans les articles de bureau dont le siège est à Vienne. Elle appartient à la société suisse Kores holding Zug.", "id": 364848} {"src_title": "Tchao Jüan-ming", "tgt_title": "Tao Yuanming", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve význačné, ale zchudlé rodině (jeho pradědečkem byl guvernér a generál Tchao Kchan). V mládí procházel vnitřním zápasem mezi osobními ambicemi, posilovanými jasnými názory na řešení státních problémů, a touhou odejít do ústraní. Sloužil v některých nižších úřednických funkcích, mimo jiné jako pobočník armádního velitele (kruté zážitky z válečného tažení se ho hluboce dotkly). Ve věku čtyřiceti let definitivně odešel do ústraní, znechucen intrikami a korupcí ve státní správě, dle vlastních slov kvůli své neochotě „hrbit se pro pět měřic rýže“ (), což byl tehdejší plat nízkého úředníka. Toto vyjádření přešlo do čínštiny jako idiom pro „ochotu spolknout vlastní pýchu pro zajištění skrovné existence“. Jeho slavná báseň \"Návrat\" popisuje jeho odchod na venkov, kde žil po zbytek života – dvaadvacet let. Do doby jeho života v ústraní spadají jeho nejlepší básně, tázající se po smyslu života (neboť sny o změnách poměrů v říši ho trápit nepřestávaly). Žil se sedláky a postupně přejímal jejich náhled na život; pouze občas ho navštěvovalo několik přátel, básníků a obdivovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě poezie (dochovalo se okolo 130 básní) proslul i prozaickými díly \"Pán od Pěti jív\", předmluvou k \"Návratu\" a především pak dílem \"Pramen broskvových květů\" (, Tchao Chua Jüan Ťi), jež popisuje zemi skrytou zrakům vnějšího světa (). Toto jméno se stalo čínským synonymem pro utopii. Mezi jeho největší obdivovatele patřil Tu Fu, který se jej dovolává například v básni \"Ach, jaká škoda\" o svém životě na venkově („Ty bys to chápal, Tchao Čchiene.“)", "section_level": 1}, {"title": "V češtině.", "content": "Prvním překladatelem byl Bohumil Mathesius. Jednotlivé básně přeložil například Ferdinand Stočes, samostatné výbory pak Marta Ryšavá a Josef Hiršal, a Jan Vladislav (rovněž s Martou Ryšavou).", "section_level": 2}], "src_summary": "Tchao Jüan-ming (čínsky:, pinyin: Táo Yuānmíng; 365, Sin-jang, prov. Ťiang-si – 427), známý i jako Tchao Čchien (čínsky, pinyin: \"Tao Qian\", WG: \"T'ao Ch'ien\"; česky \"„Tchao Skrytý“\"), byl jeden z největších čínských básníků. Žil v období vlády dynastie Ťin. Měl velký vliv na tvorbu slavných básníků dynastií Tchang a Sung.", "tgt_summary": "Tao Yuanming (), ou Tao Qian (), né en 365, mort en 427, est un écrivain chinois. Tao Yuanming est considéré comme un des plus grands poètes inspirés par le taoïsme. Il chante dans ses poèmes la retraite à la campagne et le vin. L'un de ses textes les plus connus est \"La Source aux fleurs de pêcher\" (), qui décrit un village vivant loin du monde dans une vallée cachée. Tao Yuanming est aussi l'auteur du \"Chant du retour\" (\"Guiqulai xi ci\"), texte dans lequel il parle de son retour chez lui, à la campagne, après avoir quitté son métier de fonctionnaire.", "id": 840437} {"src_title": "Lauryn Hill", "tgt_title": "Lauryn Hill", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební a filmové začátky.", "content": "Lauryn Hill se narodila v South Orange v New Jersey jako druhé dítě středoškolské profesorky angličtiny, Valerie, a počítačového odborníka Mala. Byla to hudební rodina — její otec zpíval na svatbách, matka hrála na piáno a její starší bratr hrál na saxofon, kytaru, bicí, harmoniku, housle a piano. Sama Laryn hraje na piano a kytaru. Lauryn byla aktivní studentka a umělkyně. Se svou hereckou kariérou začala už v dětství. Objevila se v seriálu \"As The World Turns\" jako Kira Johnson. V roce 1993 si zahrála po boku Whoopi Goldbergové v Sestře v akci 2. Nazpívala tu písničky \"His Eye Is on the Sparrow\" (spolu s Tanyou Blount) a \"Joyful, Joyful\". Touto rolí se stala známou a kritik Roger Ebert jí nazval „děvče s velkým veselým hlasem”. Ve stejném roce byla přijata na 6 různých univerzit, vybrala si historii a sociologii na Columbia University. Zahrála si i dalších filmech např.: \"King of the hill\" (1993), \"Hav plenty\" (1997) a \"Restaurant\" (1998). Taky svým dílem přispěla k soundtracku k filmům \"Conspiracy Theory\" (1996) písní \"Can ́t take my eyes off you\" a k filmu \"Divine Secrets of the Ya-Ya Sisterhood\" (2002) písní \"Selah\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 1996 žije s Rohanom Marleym, synem Boba Marleyho. Rohan měl už dvě děti z předcházejícího manželství. Spolu s Lauryn mají pět dětí. Lauryn nazpívala několik písní se svým nejstarším synem. Jedna z nich se jmenuje \"To Zion\". Je na její první sólové desce \"The Miseducation of Lauryn Hill\". Druhá, píseň \"Selah\", se dá najít na soundtracku k filmu \"Divine Secrets of the Ya-Ya Sisterhood\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Fugees.", "content": "Kolem roku 1988 založili Prakazrel Michel \"Pras\", Lauryn Hill a Wyclef Jean skupinu Tranzlator crew. O něco později, v roce 1992, s nimi firma Ruffhouse records uzavřela smlouvu a po vzájemné dohodě si skupina změnila jméno na The Fugees. Název vznikl ze slova „Refugees”, což je slangově haitský uprchlík (Wyclefa a Prasa pocházejí z Haiti). Krátce po podpisu smlouvy vyšlo jejich debutové album \"Blunted on reality\" 1994. Album se nesetkalo s moc kladnou odezvou, ale i tak je na něm pár výrazných písní jako \"Nappy Heads\" nebo \"Vocab\". Přelomové bylo ovšem druhé album, \"The Score\", které vyšlo v roce 1996. Album se velice dobře prodávalo, do dnešních dnů se ho prodalo více než 18 milionů kopií a stalo se tedy multiplatinové. Album je ovlivněné soulem i reggae — důkazem jsou například remaky skladeb \"Killing Me Softly\" od Roberty Flack nebo \"No Woman, No Cry\" od Boba Marleyho. Další hitové singly jsou \"Ready or not\", \"Fu-Gee-La\" nebo \"Cowboys\". Album The Score se tak stalo jedním z nejvlivnějších hip-hopových alb devadesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "The Miseducation Of Lauryn Hill.", "content": "V roce 1998 vydává Lauryn Hill svůj debut \"The Miseducation of Lauryn Hill\" s písněmi jako \"Doo Wop (That thing)\", \"Ex-Factor\" nebo \"Everything is Everything\". Album se stalo nejrychleji prodávaným ženským debutem v historii. Je to album velmi osobní, Lauryn si sama složila hudbu i texty. Texty se točí okolo mateřství, závisti a života vůbec. Na albu je několik významných hostů — například Carlos Santana, Mary J. Blige, „princ R&B” D'Angelo. Album zabodovalo nejen u fanoušků, ale také u hudební kritiky, dokonce se objevuje v různých seznamech nejlepších alb 20. století. Lauryn Hill za něj obdržela 11 nominací na cenu Grammy, pět z nich nakonec získala.", "section_level": 2}, {"title": "MTV Unplugged No. 2.0.", "content": "V červenci 2001 nazpívala Lauryn Hill unplugged pro MTV, a vydala ho v květnu 2002 jako \"MTV Unplugged No. 2.0\". Toto album ale nebylo tak úspěšné jako předchozí, prodalo se ho „jen” půl milionu kusů. Všechny písně a texty si Lauryn opět napsala sama, v každé z nich ji doprovází jen její vlastní kytara.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat?", "content": "V roce 2007 uskutečnila další celosvětové turné, při kterém si zahrála ve 14 zemích. Turné se ale stalo propadákem. Nejdříve odehrála mizerný koncert v Kalifornii, kde zazpívala jen čtyři skladby a rozzlobení fanoušci se dožadovali vrácení vstupného. Odzpívala tam koncert, který fanouškům nepříjemně vyrazil dech. Deník San Jose Mercury napsal, že: „Nebyl to jen hlas, který se jí třásl. Hill jednou dokonce spadla, což vyvolalo otázku, co zpěvačka tak dlouho v zákulisí dělala, když na sebe nechala tak dlouho čekat... “. Svoje „comebackové\" turné završila v Čechách, kde jí zklamal hlas a celé představení neproběhlo podle nejlepšího scénáře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lauryn Noelle Hill (* 26. května 1975) je americká zpěvačka, raperka, písničkářka a herečka. Do veřejného povědomí se nejprve dostala jako zpěvačka skupiny Fugees. V roce 1998 vydala své debutové album \"The Miseducation of Lauryn Hill\", za který získala mnoho cen a které vystoupalo na vrchol albových hitparád v mnoha zemích. V roce 2002 vydala druhé album \"MTV Unplugged No. 2.0\". Za svou hudební kariéru obdržela 8 cen Grammy. Je matkou pěti dětí, jejich otcem je syn legendárního Boba Marleyho, Rohan Marley.", "tgt_summary": "Lauryn Hill, née le à Newark, dans le New Jersey,est une chanteuse de hip-hop et de RnB. Elle est principalement connue pour son album solo \"\". ", "id": 622341} {"src_title": "Vřesnovité", "tgt_title": "Myricaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vřesnovité jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy. Rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Často jsou aromatické a žlaznaté. Listy jsou střídavé, jednoduché, se zpeřenou žilnatinou, většinou bez palistů. Čepel listů je nejčastěji celistvá, řidčeji peřeně laločnatá, na okraji celokrajná, nepravidelně zubatá nebo laločnatá. Květy jsou bezobalné, většinou jednopohlavné, podepřené listeny, v jehnědách. Samčí květy obsahují 2 až 20 volných nebo na bázi srostlých tyčinek s krátkými nitkami. V samičích květech je jednopouzdrý svrchní semeník srostlý ze 2 plodolistů s jediným vajíčkem a se 2 volnými nebo na bázi srostlými čnělkami. Plodem je peckovice, případně oříšek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje celkem 4 rody a asi 50 druhů. Je zastoupena téměř po celém světě s výjimkou Austrálie a Nového Zélandu. Chybí také ve velké části Asie, Tichomoří a Jižní Ameriky. Většina druhů se vyskytuje buď v mírném až subtropickém pásu a v horských polohách tropů. Největším rodem je voskovník (\"Morella\"), zahrnující asi 44 druhů, rozšířených v Africe, Asii i Americe. Vřesna (\"Myrica\") obsahuje podle současné taxonomie pouze 2 druhy, z nichž jeden roste v Evropě a druhý v Severní Americe. Zbývající 2 rody jsou monotypické. Postopčák cizí roste v Severní Americe, druh \"Canacomyrica monticola\" je endemit Nové Kaledonie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nenápadné, bezobalné květy vřesnovitých jsou opylovány větrem. Na kořenech mnohých zástupců jsou nitrofilní symbiotické bakterie rodu \"Frankia\", umožňující růst na písečných dunách a jiných neúživných půdách. Plody jsou šířeny ponejvíce ptáky, někdy i vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Sesterskou větví čeledi \"Myricaceae\" je podle výsledků molekulárních analýz čeleď \"Juglandaceae\" (včetně rodu \"Rhoiptelea\"). Rod \"Myrica\" byl rozdělen na 2 rody a převážná většina druhů byla přeřazena do rodu \"Morella\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Evropská vřesna bahenní (\"Myrica gale\") má široké tradiční použití. V Severní i Jižní Americe byl z plodů místních druhů voskovníku získáván vosk na výrobu svic. Některé druhy mají jedlé plody, např. voskovník červený. Druhy vřesna bahenní, voskovník pensylvánský a postopčák cizí jsou pěstovány jako sbírkové dřeviny v některých botanických zahradách a arboretech.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Canacomyrica\", \"Comptonia\", \"Morella\", \"Myrica\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesnovité (\"Myricaceae\"), česky též voskovníkovité, je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu bukotvaré. Jsou to opadavé nebo stálezelené dřeviny s jednoduchými střídavými listy a nenápadnými bezobalnými květy. Plodem je peckovice. Čeleď zahrnuje asi 50 druhů ve 4 rodech a je rozšířena s různou četností téměř po celém světě s výjimkou Austrálie a Nového Zélandu. V Evropě roste jediný druh, vřesna bahenní, který je svým výskytem omezen na severní a západní část kontinentu. Význam čeledi je spíše lokální. Některé druhy voskovníku mají jedlé plody. S druhy vřesna bahenní, voskovník pensylvánský a postopčák cizí se lze setkat ve sbírkách českých botanických zahrad.", "tgt_summary": "La famille des Myricaceae, ou myricacées en français, regroupe des plantes dicotylédones ; elle comprend 40 espèces réparties en 4 genres. ", "id": 1106846} {"src_title": "John Isner", "tgt_title": "John Isner", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "John Isner se stal profesionálem teprve v létě 2007. V tomto období zatím zaznamenal svůj největší úspěch. Na turnaji ve Washingtonu porazil na cestě do finále hned čtyři hráče světové stovky (Tima Henmana, Benjamina Beckera, Tommyho Haase, Gaela Monfilse). Ve svém prvním souboji o titul z turnaje ATP pak podlehl svému krajanovi Andymu Roddickovi. Během několika málo týdnů se posunul v žebříčku z 839. místa až na 193. příčku a vysloužil si také divokou kartu na turnaji v Cincinnati. Na konci srpna se na US Open 2007 probojoval do třetího kola, kde jeho první grandslamový turnaj ukončila světová jednička Roger Federer.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdelší zápas historie tenisu.", "content": "Nejdelší zápas celé tenisové historie sehrál v 1. kole mužské dvouhry Wimbledonu 2010 s Francouzem Nicolasem Mahutem. Celkový čas činil 11 hodin a 5 minut, dvakrát bylo utkání přerušeno pro tmu. Isner vyhrál po setech 4:6, 6:3, 7:6, 6:7 a 70:68.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší vítěz prvního Mastersu po titulu na Miami Open 2018.", "content": "Na březnový Miami Open, naposledy hraný ve floridském Crandon Parku, přijel jako čtrnáctý nasazený. Na cestě do finále ztratil jediný set, který na něj po volném losu uhrál Jiří Veselý ve druhém kole. Po zdolání Rusa Michaila Južného vyřadil v osmifinále chorvatskou světovou trojku Marina Čiliće a poté ho nezastavil ani devatenáctý nasazený Jihokorejec Čong Hjon. V semifinále překazil plány světové šestky Juana Martína del Potra na zkompletování Sunshine doublu, když Argentinec ovládl předcházející Indian Wells Masters, na němž Isner vyhrál čtyřhru. V boji o titul pak zdolal německou turnajovou čtyřku Alexandra Zvereva po třísetovém průběhu, když úvodní sadu ztratil v tiebreaku. Na okruhu ATP Tour si tak připsal třináctý titul, z toho jedenáctý na americké půdě. Proti 20letému Zverevovi snížil pasivní bilanci vzájemných duelů na 1–3. Do sezóny přitom vstoupil bez formy, když od ledna 2018 vyhrál jen dva z osmi odehraných zápasů. Tři týdny před 33. narozeninami se Isner stal nejstarším vítězem první kariérní trofeje z dvouhry série Masters. Tři předchozí finále v této kategorii prohrál. Bodový zisk jej po turnaji posunul na 9. místo, čímž vyrovnal své dosavadní kariérní maximum.", "section_level": 2}, {"title": "První pětinásobný vítěz v Atlantě.", "content": "Na BB&T Atlanta Open 2018 přehrál ve finále krajana a turnajovou osmičku Ryana Harrisona po třísetovém průběhu. Ve třiceti třech letech tak popáté triumfoval na Atlanta Open založeném v roce 2010. Vyjma roku 2012 se v sezónách 2010–2018 vždy probojoval do finálového utkání. Z celkového počtu osmi finále vyhrál závěrečné zápasy v letech 2013, 2014, 2016, 2017 a 2018. S pěti trofejemi z jednoho turnaje se zařadil po bok čtyř Američanů – Connorse, Johna McEnroea, Samprase a Agassiho, kteří tohoto výkonu na túře ATP dosáhli.", "section_level": 2}, {"title": "První čtyřnásobný vítěz v Newportu.", "content": "Na červencovém Hall of Fame Open 2019 v Newportu, kde v roce 2007 debutoval na túře ATP, zdolal ve finále kazašskou turnajovou sedmičku Alexandra Bublika po dvousetovém průběhu. Patnáctý singlový titul na okruhu ATP Tour a první v roli otce znamenal, že se stal prvním čtyřnásobným šampionem newportského turnaje. Navázal tak na trofeje z let 2011, 2012 a 2017, kdy se stal druhým tenistou od zavedení statistik ATP v roce 1991, jenž na turnaji nečelil ani jednomu brejkbolu.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život a trenérské vedení.", "content": "Narodil se v Tampě, v třetím největším floridském městě, do rodiny stavaře Roberta a realitní makléřky Karen Isnerových. Má dva starší bratry, tenisového trenéra Jordana a stavaře Nathana Isnerovi. Do deváté třídy hrál basketbal a již v šestnácti letech měřil 190 centimetrů. Silnými údery jsou forhend a podání, za preferovaný povrch tenista uvedl tvrdý podklad. S návrhářkou šperků Madison McKinleyovou se oženil v Jižní Karolíně 4. prosince 2017. V září 2018 se do manželství narodila dcera Hunter Grace. V letech 2007–2012 ho vedl krajan Craig Boynton, mezi roky 2012–2014 byl svěřencem bývalého tenisty Mika Sella a v období 2014–2016 jej koučoval bývalý americký tenista Justin Gimelstob. V sezóně 2018 jej začali trénovat Rene Moller a David Macpherson.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Robert Isner (* 26. dubna 1985 Greensboro, Severní Karolína) je americký profesionální tenista, po Chorvatu Ivu Karlovićovi druhý nejvyšší hráč na túře ATP a druhý s nejvyšším počtem zahraných es. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP Tour vyhrál patnáct turnajů ve dvouhře a pět ve čtyřhře, včetně pěti singlových trofejí na Atlanta Open a čtyř na Hall of Fame Open v Newportu. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal sedm titulů ve dvouhře a tři ve čtyřhře. ", "tgt_summary": "John Isner, né le à Greensboro, est un joueur de tennis américain. Joueur professionnel depuis 2007, il a remporté quinze titres sur le circuit ATP, dont le Masters 1000 de Miami en 2018 lors duquel il bat Alexander Zverev en finale et cinq titres au tournoi d'Atlanta. Il a perdu treize autres finales dont quatre en Masters 1000 : à Indian Wells en 2012, à Cincinnati en 2013, à Paris-Bercy en 2016 et à Miami en 2019. ", "id": 92008} {"src_title": "Bezpilotní letadlo", "tgt_title": "Drone", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První bezpilotní letadlo bylo z roku 1916 od profesora Archibalda Montgomeryho Lowa a jmenoval se \"Aerial Target (Vzdušný cíl)\". Následovalo mnoho letadel řízených na dálku, včetně Hewitt-Sperry Automatic Airplane, vyrobené během první světové války v USA. Bezpilotní letadla se využívala a dodnes využívají při fotografování ze vzduchu. Mezi tento typ by se dala počítat také fotografie z RC modelů. S miniaturizací všech technologií v 80. a 90. letech 20. století zájem o bezpilotní letadla rostl. První generace byly zejména průzkumné letouny, ale některé byly osazeny zbraněmi, jako třeba MQ-1 Predator, který obsahoval střely vzduch-země. Od léta roku 2013 testovalo americké námořnictvo vzlet a přistání bezpilotního letounu Northrop Grumman X-47B na letadlové lodi USS George H. W. Bush (CVN-77). V roce 2015 testovalo americké námořnictvo chování roje malých dronů Raytheon Coyote v rámci programu LOCUST (Low-Cost UAV Swarming Technology).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace bezpilotních letadel.", "content": "Bezpilotní letadla většinou řadíme do následující funkčních kategorií (přestože začínají postupně převažovat multifunkční letadla):", "section_level": 1}, {"title": "Předpisy pro létání s drony v ČR.", "content": "Pokud člověk létá s jakýmkoliv dronem či kvadrokoptérou (obecně multikoptérou), stane se účastníkem leteckého provozu a musí dodržovat určitá pravidla. Létání je třeba provozovat v bezpečné vzdálenosti od lidí. Srážky jistých modelů s člověkem mohou mít závažné zdravotní následky. Doporučuje se minimálně 50 metrů a v hustě obydlených oblastí je to od 150 metrů. Také je nutno vyhnout se leteckému provozu. To znamená, že se nesmí létat v blízkosti letišť. Doporučená vzdálenost je 5500 metrů. Stejně tak je třeba se vyhnout leteckému provozu i mimo letiště a to tak, že nelze létat výše než 300 metrů nad zemí. Nelze také létat v zakázaném leteckém prostoru neboli bezletové zóně. Při létání s drony je také nezbytné, aby měl pilot dronu stroj vždy na dohled očí, což de facto vylučuje používání dronů, které disponují sledovací funkci uživatele (např. uživatel dronu lyžuje nebo jede na kole, a dron sleduje jeho pohyb). Pokud si létáním s dronem uživatel vydělává (neboli provozuje dron ke komerčním účelům, např. prodej fotografií z dronu), musí se zaregistrovat na Úřadě pro civilní letectví a zároveň zde získat příslušnou licenci. S tím je spojen i požadavek na uzavření pojištění odpovědnosti pro krytí případných škod. Samotná příprava a přihláška na zkoušku pro získání oficiálního leteckého průkazu na dron stojí dohromady cca 20 tisíc a jde o relativně obtížné přezkoušení, které se dá srovnávat s testy pro piloty rekreačních letadel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezpilotní letadlo (někdy UAV z anglického \"Unmanned Aerial Vehicle\" nebo také dron z anglického \"drone\") je letadlo bez posádky, které může být řízeno na dálku, nebo je schopno létat samostatně pomocí předprogramovaných letových plánů nebo pomocí složitějších dynamických autonomních systémů. Bezpilotní letadla se používají často v armádě k průzkumným i útočným letům. Používají se také k mnoha civilním úkolům, například k hašení požárů, policejnímu sledování nebo průzkumu terénu. ", "tgt_summary": "Les drones (du mot anglais signifiant faux bourdon) sont des aéronefs sans pilote dont le pilotage est automatique ou télécommandé, à usage civil ou au profit des forces armées ou de sécurité d'un État. En fonction des capacités recherchées, leur masse varie de quelques grammes à plusieurs tonnes, et leur autonomie peut atteindre plusieurs dizaines d'heures (à comparer aux deux heures typiques d'autonomie d'un chasseur). ", "id": 2481589} {"src_title": "Modrý anděl", "tgt_title": "L'Ange bleu (film, 1930)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Immanuel Raat (Emil Jannings) je gymnaziálním profesorem v německém městečku. Je respektovaným, ale také pedantským a trochu popleteným mužem, který je svými žáky nazýván \"Neřád\" (v originále \"Unrat\"). Jednou objeví při vyučování u svého žáka fotografii se zpěvačkou Lolou Lolou (Marlene Dietrich), která hostuje na představeních ve varieté Modrý anděl. Podle Raata jde o nemravnost a vydá se – z čistě pedagogických důvodů – do varieté, aby se tam porozhlédl. Lola Lola se zrovna převléká, když s ní chce profesor mluvit. Raat ke svému údivu nemůže z její lascivní, ale obyčejné krásy spustit oči. Kousek z jejího spodního prádla, který zmatený profesor najde doma v kapse svého kabátu, je pro něj důvodem, aby Lolu znovu navštívil. Sleduje jedno z jejích vystoupení, stráví u ní noc a tak propadne jejímu pochybnému šarmu, že se vzdá svého zaměstnání učitele, aby se s Lolou mohl oženit. Lolu zajímaly především Raatovy peníze. Poté, co všechny úspory utratili, to jde s touto i tak zvláštní dvojicí z kopce. Raat očividně chřadne, nedokáže se ale rozejít se svou ženou. Když Lolina herecká společnost po letech znovu hostuje v jeho rodném městečku, je Raat donucen kouzelníkem Kiepertem a Lolou vystupovat v ponižujícím klaunském čísle. Přitom pozoruje, jak Lola flirtuje se silákem Mazeppou. Smyslů zbavený Raat se pokusí Lolu uškrtit, ostatní umělci ho zadrží a Mazeppa ho zavře do svěrací kazajky. Když je po čase z kazajky vysvobozen, táhne ho to do školy, v níž dříve vyučoval, kde ve třídě na katedře umírá.", "section_level": 1}, {"title": "Popis filmu.", "content": "Film Modrý anděl vypráví o starém mládenci, gymnaziálním profesorovi, který upadne do nástrah kabaretní tanečnice natolik, že přijde nejen o svou důstojnost, ale nakonec i o vlastní život. Jde o naturalistické vyprávění o tom, jak se z váženého důstojného pána může stát opovrhovaná bytost, která se již jen těžko dá nazvat člověkem. Film Modrý anděl je spojován s expresionistickou filmovou tradicí, jeho hlavní postava je v zajetí svých vášní a pudů, mravní úpadek hrdiny je vyjádřen prostředky kammerspielu, tedy soumračným interiérem pochybného šantánu, plného sexuálních symbolů, naklánějícími se stíny domů, atp. Sternbergovo umění se vyznačuje zejména režijním využitím rafinovaného pološera, zdůrazněním hry světla a stínu a to tak, aby atmosféra na diváka působila co nejnaléhavěji. Tento film proslavil nejen režiséra Josepha von Sternberga, ale především v té době ne příliš známou herečku Marlene Dietrich, z níž se později stala hollywoodská hvězda. Ačkoli se všude možně píše o tom, že v tomto filmu exceluje Marlene Dietrich, podle mého názoru byl na celém filmu nejlepší herecký výkon Emila Janningse, představitele hlavní role profesora Raata. Velice se mi líbilo, jak se v počátcích zvuku ve filmu herci vypořádali se svými úlohami. Tím myslím, že našli správnou polohu filmového herectví bez divadelního přehrávání. Upocený gymnaziální profesor i eroticky živočišná kabaretní zpěvačka působí plasticky. A ostatní postavy jsou také velice expresivní; tichý klaun, který více než všichni ostatní na první pohled vypadá smutně, dále ředitel kabaretu i jeho manželka, kteří, ačkoliv jsou vespod společenského žebříčku, sami sebe pokládají za honoraci. Všechny tyto postavy jsou výrazem morálního dna, na něž profesora stahuje svůdná tanečnice. Ona však v tomto panoptiku ztroskotanců působí důstojně, jakoby nedotčena úpadkem okolí a po jejím boku je profesor postupně degradován na příživníka a posléze na nevtipného klauna, který je lidem k posměchu pro svou ubohost, nedůstojnost a pro své ponížení, na kokrhajícího starce, jemuž se smějí především ti, kteří se jej ve škole báli a kdo jej dříve uctivě zdravili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Modrý anděl (v originále \"Der blaue Engel\") je německý zvukový hraný film z roku 1930, který natočil režisér Joseph von Sternberg. Scénář k filmu napsali Carl Zuckmayer, Karl Gustav Vollmoeller a Robert Liebmann podle románu Heinricha Manna \"Profesor Neřád\" (\"Professor Unrat\"). ", "tgt_summary": "L'Ange bleu (\"\") est un film allemand réalisé par Josef von Sternberg et sorti en 1930. Production importante de la UFA et figurant parmi les premiers longs métrages parlant du pays, le film est chargé de sortir les studios allemands de la situation financière périlleuse dans laquelle ils se trouvent depuis la mise en chantier du film \"Metropolis\" de Fritz Lang en 1927. Pour cela, les producteurs comptent sur leur star Emil Jannings, premier lauréat de l'Oscar du meilleur acteur en 1928, et sur le réalisateur austro-américain Josef von Sternberg, qui a déjà dirigé l'acteur dans \"Crépuscule de gloire\" l'année précédente. ", "id": 1070117} {"src_title": "KDevelop", "tgt_title": "KDevelop", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní projekt KDevelop verze 1.x a 2.x bylo vyvíjen více než čtyři roky. 30. března 2001 začal vývojář Bernd Gehrmann tento projekt kompletně přepisovat. Pod heslem: nové vývojové prostředí pro nové tisíciletí, se zrodil nový projekt se jménem KDevelop 3.x. První verze s označením KDE 3.2 spatřila světlo světa v únoru 2004. Vývoj projektu byl zastaven v roce 2008. Následující projekt KDevelop 4.x je ve vývoji od srpna 2005. Jedná se o kompletně přepsaný projekt obsahující lepší jádro a více objektově orientovaných modelů. První vydání této verze se plánuje na konec roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Rysy.", "content": "Architektura KDevelop 3 je založena na pluginech (v současnosti existuje 50 až 100 pluginů). KDevelop používá vestavěný textový editor skrze framework KPart. Výchozí editor je Kate, jenž může být nahrazen editorem založeném na Qt Designeru. Dalšími rysy jsou: Využití pluginů přináší výhody zejména při modifikacích, kdy vývojářům stačí zkompilovat změněný plugin místo celého projektu. Prostředí dovoluje nastavit několik profilů, které určí, které pluginy se mají při startu aktivovat. Kdevelop je nezávislé na prostředí, ze kterého je spouštěno, takže podporuje KDE i Gnome a další technologie jako Qt, GTK+ a wxWidgets. KDevelop dovoluje pracovat s již zmíněnými programovacími jazyky jako: jazyk C, C++, Perl, Python, PHP, Java, Fortran, Ruby, Ada, Pascal, SQL a skripty jazyka Bash. Podporované buildovací utility zahrnují GNU (automake), cmake, qmake a make pro uživatelské projekty (KDevelop vám automaticky nesmaže váš vlastní build pokud mu nedáte pokyn). Podporovány jsou i projekty skriptů, ty ale build nevyužívají. Funkce kompletace kódu je dostupná v jazycích C a C++. Symboly jsou uchovávány v databázi typu Berkeley DB pro rychlé vyhledání bez nutnosti provedení další syntaktické analýzy. KDevelop vývojářům nabízí i framework pro tvorbu nových syntaktických analyzátorů pro další programovací jazyky. Zabudovaný debugger, pracující rovněž na základě pluginu, umožňuje graficky zobrazit nejen breakpointy a usnadňuje tak proces ladění, na rozdíl od GNU debuggeru v podobě příkazové řádky.", "section_level": 1}], "src_summary": "KDevelop je svobodné integrované vývojové prostředí pro KDE. KDevelop neobsahuje vlastní kompilátor, ale místo toho používá externí kompilátor jako je gcc. V současné verzi 3.5 podporuje mnoho programovacích jazyků jako jsou Ada, Bash, C, C++, Fortran, Java, Pascal, Perl, PHP, Python, Ruby a další.", "tgt_summary": "KDevelop est un environnement de développement intégré (IDE) pour KDE. Le développement de KDevelop a commencé en 1998 par Sandy Meier et a été développé à partir de l'API Qt de Trolltech. ", "id": 975650} {"src_title": "Sucre", "tgt_title": "Sucre (Bolivie)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město založil 29. září 1538 Pedro de Anzures, který je pojmenoval \"Ciudad de la Plata de la Nueva Toledo\" (\"Město Stříbra z Nového Toleda\"), poté se začalo užívat zkrácené jméno \"La Plata\" (\"Stříbro\"). Zdejší území obývali Indiáni Čarkové, kteří však Španělům nekladli žádný odpor. Záhy město nabylo velké důležitosti díky blízkosti dolů v Porco a v Potosí. Roku 1559 zřídil v La Platě král Filip II. Královský soud Charcas (\"Real Audiencia de Charcas\") s působností nad oblastí pokrývající dnešní Paraguay, jihovýchodní Peru, severní Chile a Argentinu a velkou část Bolívie. Do roku 1776 byl součástí místokrálovství Peru, poté byl připojen k místokrálovství Río de la Plata. V roce 1609 bylo ve městě založeno arcibiskupství a v roce 1624 Universidad Mayor Real y Pontificia de San Francisco de Xavier de Chuquisaca, jedna z nejstarších univerzit na americkém kontinentu. Do 18. století byla La Plata soudním, kulturním a náboženským centrem regionu. 25. května 1809 vyšli studenti univerzity, následovaní občany města, do ulic s požadavkem o propuštění Jaimeho de Zudáñeze, jenž byl toho dne obviněn a uvězněn za \"spiknutí\", a odstoupení Ramóna Garcíi de Leóna y Pizarra, předsedy Královského soudu Charcas. Ještě téhož dne byl Jaime de Zudáñez propuštěn. Chuquisacká revoluce, známá jako \"První osvobozenecký výkřik v Americe\", byla podle některých historiků jiskrou, jež zažehla boj za nezávislost v Latinské Americe. Roku 1825 bylo podpisem v zámečku Casa de la Libertad (\"Dům svobody\") stvrzeno založení Bolivijské republiky. Poté, co se město stalo metropolí Bolívie, bylo v roce 1839 na počest hrdiny bojů za nezávislost Antonia Josého de Sucre překřtěno na \"Sucre\". Po ekonomickém úpadku Potosí Sucre ztratilo svůj dřívější význam, což bolivijskou vládu motivovalo k tomu, aby roku 1899 přemístila své sídlo do La Pazu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Sucre je jedním z měst s nejlépe zachovalou španělskou architekturou v Americe. Nachází se zde náměstíčka, zahrady a parky se žulovými kašnami, tvořící dohromady harmonický celek. Zdi většiny budov jsou bílé, díky čemuž získalo Sucre přezdívku \"Bílé město\". K církevním stavbám patří kostel svatého Lazara z roku 1544, kostel Milosti, klášter svatého Františka Xaverského a katedrála, jež se začala stavět v roce 1571 a dokončena byla o sto let později. Mezi další významné památky se řadí budovy nemocnice (1544), arcibiskupství La Plata (dnes Chuquisaca), univerzity a Nejvyššího soudního dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Tisíce turistů, kteří každoročně navštíví Sucre, obdivují především jeho historické jádro, ale velkému zájmu se rovněž těší paleontologické naleziště Cal Orko, nacházející se několik kilometrů od města, a různé archivy a historické dokumenty, jako je např. první vlajka Argentiny, která je uložena v Casa de la Libertad. Národní knihovna uchovává více než 100 000 svazků vydaných od roku 1493. Cílem turistů je také františkánský klášter La Recoleta, jenž stojí na úpatí kopce Cerro Churuquella.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sucre, dříve známé jako Charcas, La Plata a Chuquisaca, je oficiální hlavní město Bolívie a hlavní město departementu Chuquisaca. Je sídlem Nejvyššího soudního dvora, Ústavního soudu, Soudní rady a Hlavní republikové prokuratury, vláda však sídlí v La Pazu. Město, které má v současnosti asi 230 000 obyvatel, se nachází ve středu jižní části země v nadmořské výšce 2790 m, což z něj činí jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě. V roce 1991 bylo zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Sucre, (prononcé en espagnol), est la capitale constitutionnelle de la Bolivie, et abrite le. Elle est également la capitale du département de Chuquisaca et le chef-lieu de la province d'Oropeza. Sa population s'élevait à habitants en 2011. ", "id": 2188224} {"src_title": "Yu-Gi-Oh!", "tgt_title": "Yu-Gi-Oh!", "src_document": [{"title": "TCG a OCG.", "content": "Yu-Gi-Oh! se dělí na OCG (Original Card Game) a TCG (Trading Card Game). Rozdíl mezi nimi je banlist, karty, jazyk (zatímco se OCG vydává v japonštině a jiných asijských jazycích, tak TCG vychází v evropských jazycích, jako např. angličtina, němčina, italština...) atd. Některé karty, které ale vyšly v TCG, nevyšly v OCG (a samozřejmě naopak). Proto se OCG karty se nesmí hrát na TCG turnajích, ale naopak to možné je. TCG se hraje převážně v Americe a v Evropě, OCG v Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Každý hráč začíná s 8000 nebo s 4000 životy podle pravidel GX, což jsou pravidla hry v Yu-Gi-Oh! GX anime seriálu. Cílem obou hráčů je snížit životy protivníka (protivníků je maximálně 5) na 0 pomocí různých karet, popřípadě docílit vítězství tím, že soupeř si nemůže líznout další kartu (tedy, že buď na začátku svého kola má v \"decku\" (balíčku) 0 karet, nebo že mu efekt některé karty řekne, aby si líznul kartu/y a on tímto způsobem se dostane na 0, co se týká počtu karet v decku, a přesto si ještě podle efektu karty má lízat dále), nebo pomocí efektů speciálních karet, které po splnění určité těžko splnitelné podmínky, určí okamžité vítězství (jako například shromáždit 5 různých karet v ruce, přestože se každá může v balíku hrát jen jednou). Kdo první toho docílí, vyhrává. Také existují týmové hry, ve kterých se hraje 2 na 2 až 4 na 4. Hráč se také musí řídit tím, co je na kartách napsáno. Různých karet je celkem přes 20000, ale stále se vydávají nové. Existují tři základní druhy karet - \"monstra\", \"kouzelné karty\" a \"pasti\". Monstra jsou jako pěšáci na bojišti. Lze s nimi provádět různé akce ale hlavně slouží ke snižování životů ničením monster protivníka. Použití kouzelných karet zase není tak přímé jako u monster a na bojišti se odehraje vždy to, co je na dané kartě napsáno. Pasti jsou podobné kouzlům, ale vytahují se při útoku soupeře. Nejznámější pastí je \"Mirror Force\", která útok soupeře obrátí proti němu. Hráč ve svém tahu může: Když je na tahu protivník, může hráč:", "section_level": 1}, {"title": "Banlist.", "content": "Banlist je seznam přesílených (příliš silných) karet, které jsou proto omezeny, nebo dokonce zakázány (můžete hrát max. 3 stejné karty v jednom decku). Jsou 3 druhy omezení: Karty se většinou dostávají na Banlist kvůli jejich častému používání (např. \"Cyber Dragon\" se hodí skoro do každého Decku). Na rozdíl od formátu \"Advanced\", který se hraje podle těchto omezení, existuje také formát \"Traditional\". V tomto formátu je povoleno hrát jakékoli karty z listu Forbidden jednou v každém balíku. Tento formát ale není na turnajích častý, protože decky, které v tomto formátu mohou obstát, se poté omezují na výrazně menší počet oproti Advanced formátu.", "section_level": 2}, {"title": "Manga a Anime.", "content": "Karetní hra Yu-Gi-Oh! pochází původně z Mangy. Anime má již šest sérií:", "section_level": 1}], "src_summary": "Yu-Gi-Oh! je sběratelská karetní hra s tematikou japonských anime a manga, kterou vytvořil Kazuki Takashi. Hra se v některých věcech podobá karetní hře a v dnešní době ji už počtem hráčů a prodaných karet překonala. Dokonce dne 7. července 2009 obdržela Guinessův rekord. I v této karetní hře hráči používají monstra a kouzla na poražení soupeře. Yu-Gi-Oh! se stalo velmi populární a je podle něho vytvořeno anime i manga.", "tgt_summary": "Le manga a été adapté en deux séries d'animation, la première par Toei Animation entre avril et et la seconde par Gallop entre et. Deux films d'animation sont sortis respectivement en 1999 et 2004. Pour célébrer les 20 ans du manga, une série d'animation est diffusée à partir de 2015 et un film est sorti en. ", "id": 2235861} {"src_title": "Imre Nagy", "tgt_title": "Imre Nagy", "src_document": [{"title": "Biografie a politická kariéra.", "content": "Imre Nagy (vlastním jménem Grotz, byl po svém otci židovské národnosti) se narodil dne 7. června 1896 v Kaposváru v tehdejším Uherském království do rodiny zemědělců. Po studiích byl nucen nastoupit základní vojenskou službu do Rakousko-Uherské armády, ve které byl odvelen na východní frontu. V červnu 1918 vstoupil do maďarské sekce ruské komunistické strany – Szibéria Külföldi Munkásainak Kommunista (Szociáldemokrata) Pártja. Poté 4 měsíce bojoval v Rudé armádě na Dálném východě, kde také padl do českého zajetí, propuštěn byl následující rok. Lze se setkat s tvrzením, že se v roce 1918 také osobně zúčastnil zastřelení carské rodiny v Jekatěrinburgu; není však ničím podloženo, a kritici této teze upozorňují na snadnou záměnu pro četný výskyt tohoto příjmení. (je to potvrzeno židovským časopisem NRS – Nové ruské slovo – vydaného v roce 1976; další časopis Naše země z 26.12.1980, vydaný v Argentině píše toto: \"Ministerský předseda Nagy byl jedním z jekatěrinských vrahů carské rodiny...\"). V první polovině roku 1920 sloužil v Rudé gardě a dne 10. května se stal členem ruské bolševické strany. Posléze se vrátil zpět do Maďarska, kde pracoval jako úředník v Kaposváru a zároveň vyvíjel legální politickou činnost v MSZDP. V letech 1921 až 1927 byl několikrát vězněn z politických důvodů. Roku 1925 vstoupil do komunistické Magyarországi Szocialista Munkáspárt. Díky svému členství byl po zákazu strany dne 10. března 1927 na krátkou dobu zatčen. Po svém květnovém propuštění emigroval do Vídně, odkud mnohokrát ilegálně překročil hranice Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "V emigraci.", "content": "I jako emigrant nadále vedl politickou činnost. V letech 1928 až 1929 byl dokonce v emigraci předsedou zemědělské sekce KMP. Roku 1930 je poslán jako delegát KMP na kongres do Moskvy. Zde nakonec zůstává v emigraci až do roku 1944. Od roku 1930 pracoval v moskevském Mezinárodním agronomickém institutu Kominternu, ale v roce 1936 byl z této práce propuštěn a vyloučen ze strany. Roku 1939 byl však do strany opět přijat. Následně pracoval v Maďarském rozhlasu v Moskvě. Roku 1941 vstoupil do Rudé armády, ale nebyl u bojových jednotek. Na podzim roku 1944 vypracoval všeobecný plán pro pozemkovou reformu v poválečném Maďarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné Maďarsko.", "content": "Když v prosinci 1944 vznikla v Debrecenu takzvaná Prozatímní vláda, Imre Nagy se stal jejím ministrem zemědělství a dne 15. března 1945 oznámil svou pozemkovou reformu. Od léta 1945 se pohyboval v nejužším vedení Magyar Kommunista Párt. Několik měsíců byl také ministrem vnitra. Dne 16. září 1947 byl zvolen předsedou Národního shromáždění, tuto funkci vykonával až do roku 1949, kdy byl za své názory vyloučen z politického výboru.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarská lidová republika.", "content": "Od roku 1950 byl však opět členem politbyra. V srpnu 1952 byl předsedou Rady ministrů ustanoven Mátyás Rákosi a v listopadu byl Imre Nagy jmenován jeho náměstkem. Ovšem po smrti Stalina (březen 1953) byl na přímý rozkaz nového vůdce Sovětského svazu Nikity Chruščova v červnu Rákosi z vládní funkce odvolán a novým předsedou maďarské vlády se stal Imre Nagy. Avšak zarytý stalinista Rakosi zůstal nadále generálním tajemníkem MDP a po další tři roky soupeřil s Nagyem o moc. Nagy představoval nový směr a ve své funkci provedl řadu reforem. Zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také z vězení propustit antikomunisty a začal mluvit o svobodných volbách a vystoupení MLR z Varšavské smlouvy. Již v roce 1955 veřejně mluvil o tom, že by Maďarsko mohlo \"\"přijmout status neutrality podle rakouského vzoru\"\". Prakticky byl ale maďarským Berijou, rozhodoval o popravách zastřelením v Maďarsku. Tento Nagyův trend samozřejmě narazil na odpor stalinistů v čele s Rákosim. Dne 9. března 1955 Rákosi jménem Ústředního výboru MDP Nagye obvinil z revizionizmu a protisocialistického nacionalismu a jeho politice přičetl i špatnou hospodářskou situaci v zemi. Komunistický tisk tento útok podpořil a 18. dubna 1955 byl Nagy po jednomyslném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu a poté i vyloučen ze strany. Novým předsedou Rady ministrů se stal András Hegedüs. Tento stav však netrval dlouho. Poté co Nikita Chruščov vystoupil proti tzv. kultu osobnosti, byl již v červenci 1956 opět na vyšší sovětský pokyn Rákosi odvolán ze všech svých stranických funkcí (oficiálně \"\"ze zdravotních důvodů\"\") a následně poslán do SSSR na \"\"léčbu\"\". Již 18. července 1956 byl do funkce generálního tajemníka MDP zvolen Rákosiho přítel Ernő Gerő. V MLR se však už množily demonstrace obyvatel proti komunistickému režimu. Tlak veřejnosti si vynutil 6. října 1956 důstojný pohřeb László Rajka a dalších nespravedlivě popravených. Objevil se i požadavek na okamžitý odchod sovětských vojsk, veřejný soud s Mátyásem Rákosim a povolání Imre Nagye do čela vlády. Na síle nabíraly také požadavky na svobodné volby, zrušení cenzury a důkladnou rehabilitaci nespravedlivě odsouzených. Dne 13. října 1956 byl Imre Nagy opět přijat do vládnoucí strany.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarské povstání.", "content": "Maďarské povstání započalo dne 23. října 1956, kdy došlo nejprve k pokojným demonstracím spisovatelů a studentů. Odpoledne se shromáždilo 2 000 lidí u pomníku generála Bema, pak davy pokračovaly k budově Országházu, k večeru se demonstrací účastnilo na 200 000 lidí. Skupina studentů, která se domáhala veřejného vysílání „Požadavků maďarských revolucionářů“ (Šestnáct požadavků maďarských studentů), byla zadržena tajnou policií ÁVH. Ta zahájila střelbu po demonstrantech, domáhajících se před budovou rozhlasu propuštění studentů. Zpráva o tom se rychle rozšířila a veřejné protesty se šířily Budapeští a po celém Maďarsku. Následujíc den 24. října se Imre Nagy opět stal premiérem. Vláda padla 25. října a nová Nagyova vláda byla ustanovena 27. října. Ta formálně rozpustila ÁVH, vyhlásila záměry opustit Varšavský pakt a znovu zavést svobodné volby. Zdálo se, že Maďarsko je na cestě ke svobodě. Ale Moskva se již připravovala na invazi, formální rozhodnutí o ní padlo 31. října. Nagy se po počátečním váhání nakonec postavil na stranu lidu. Dne 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Nagyův stranický kolega János Kádár, poté co 1. listopadu uvítal vyhlášení neutrality Maďarska, opustil vládní ústředí a odebral se na velvyslanectví Sovětského svazu, odkud byl rychle převezen do Moskvy. Vládní strana MDP se 2. listopadu přetransformovala na MSZMP. Dne 4. listopadu Kádár utvořil kolaborantskou tzv. revoluční dělnicko-rolnickou vládu a povolal do země zpět sovětská vojska, která mezitím Budapešť nakrátko opustila. Dne 4. listopadu se za úsvitu ozvalo rozhlasové vysílání, ve kterém Imre Nagy žádal západní státy o pomoc. Později se ozval Kádárův hlas z vysílací stanice v Szolnoku a vyzýval jménem nově utvořené revoluční dělnicko-rolnické vlády k boji proti kontrarevoluci po boku sovětské armády. Téhož dne se Imre Nagy nalezl úkryt před sovětskými agenty na Jugoslávském velvyslanectví v Budapešti. Za pomocí lsti byl však dne 22. listopadu vylákán ven a okamžitě zatčen sovětskými policejními orgány vedenými osobně Ivanem A. Serovem, tehdejším šéfem KGB, a ihned přepraven do Rumunské socialistické republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Vykonstruovaný proces.", "content": "Vykonstruovaný proces s Imre Nagyem a jeho spolupracovníky se konal ve dnech 9. a 15. června 1958 za zavřenými dveřmi. Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim, a odsouzeni k trestu smrti. Bývalý premiér Imre Nagy, jeho poradce Miklós Gimes a ministr obrany Pál Maléter byli popraveni 16. června 1958. Ostatní vládní spolupracovníci byli uvězněni. Těla popravených byla bez pohřebního obřadu pochována na Novém veřejném hřbitově, parcela 301, kde odpočívá mnoho představitelů a bojovníků Maďarského povstání. Zde těla zůstala až do roku 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Rehabilitace.", "content": "Po poraženém povstání nastalo v MLR období normalizace. Avšak s táním režimu od roku 1987 se objevily první skulinky svobody. Přesně 31 let po Nagyově popravě, tedy dne 16. června 1989, se konal v Budapešti na Náměstí Hrdinů za účasti 300 000 lidí jedenáctihodinový pohřební obřad pro Imre Nagye a další zavražděné vůdce povstání v roce 1956, včetně prázdné rakve symbolizující všechny neznámé padlé povstalce. Na tomto pohřbu vystoupil pozdější premiér, v té době mladý vysokoškolský student Viktor Orbán (Fidesz), se svým projevem, ve kterém otevřeně prohlásil, že je nutné jednat o stažení sovětských vojsk z Maďarska a skoncovat s komunismem. Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Tento akt se stal symbolem rozbřesku nové maďarské éry. János Kádár zemřel dne 6. července 1989, paradoxně ve stejný den, kdy byl oficiálně rehabilitován Imre Nagy, kterého nechal v roce 1958 popravit. Ve chvíli, kdy maďarský Nejvyšší soud oznamoval verdikt o rehabilitaci Nagye, vstoupil do místnosti neznámý muž a řekl: „\"Kádár je mrtvý\".“ Dnes je Imre Nagy považován za hrdinu maďarského národa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imre Nagy (7. června 1896, Kaposvár – 16. června 1958, Budapešť) byl maďarský komunistický politik a premiér, který se během Maďarského povstání v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska.", "tgt_summary": "Imre Nagy () est un homme d'État hongrois et économiste de l'agriculture né à Kaposvár le et exécuté le à Budapest. ", "id": 1419951} {"src_title": "Jiří Němec (fotbalista)", "tgt_title": "Jiří Němec", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Začal svou prvoligovou kariéru v Dynamu České Budějovice, kde odehrál několik sezón. Povinnou dvouletou vojenskou službu absolvoval v Dukle Praha, kde pak zůstal ještě jeden rok na hostování a poté přestoupil do pražské Sparty. Zde si jeho pracovitosti a výkonů především v defenzivní práci všimli trenéři z Německa a Jiří se stěhoval do německého bundesligového Schalke 04. Tady působil společně s dalším Čechem Radoslavem Látalem a zahrál si i v evropských pohárech, vyhrál Pohár UEFA 1996/97. Po několika sezónách se vrátil do České republiky, zájem o něj měla Sparta, ale on překvapivě kývl na nabídku klubu Chmel Blšany, odtud o rok později přece jenom přestoupil do Sparty a profesionální kariéru ukončil v žižkovské Viktorii. V sezóně 2005/2006 si ještě zahrál divizi v dresu FK Dobrovice. Kluby, v nichž Jiří Němec působil:", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V reprezentaci byl důležitým hráčem, stal se vicemistrem Evropy na Euru 1996, poté vedl tým jako kapitán v neúspěšné kvalifikaci na světový šampionát v roce 1998. Jako kapitán vedl české mužstvo také na Euru 2000, kde ale Češi nepostoupili ze základní skupiny. V roce 1997 získal cenu Fotbalista roku ČR. Když v roce 2004 skončil s hráčskou kariérou, dal se na trenérskou dráhu. Svůj jediný gól vstřelil Jiří Němec v roce 1998 v přátelském utkání proti reprezentaci Jižní Koreje v 18. minutě zápasu. Utkání skončilo remízou 2:2, Němec otevřel gólový účet zápasu, když si naběhl na zpětnou přihrávku Edvarda Lasoty a z 20 metrů napálil míč do tyče. Dokázal se dostat k odraženému míči a vzápětí jej vrátit do sítě. Bilance Jiřího Němce:", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Gól Jiřího Němce za reprezentační A-mužstvo České republiky:", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Dukla Praha AC Sparta Praha FC Schalke 04", "section_level": 2}], "src_summary": "Jiří Němec (*15. května 1966, Pacov) je bývalý český fotbalový záložník a reprezentant. Hrál nejčastěji na postu defenzivního záložníka. Mimo Československo (a později ČR) působil na klubové úrovni v Německu v klubu FC Schalke 04. ", "tgt_summary": "Jiří Němec, né le 15 mai 1966 à Pacov, était un footballeur tchèque évoluant au poste de milieu défensif. International tchécoslovaque puis tchèque.", "id": 64244} {"src_title": "Školní rok", "tgt_title": "Année scolaire", "src_document": [{"title": "Austrálie a Nový Zéland.", "content": "Téměř všude v Austrálii a na Novém Zélandu trvá školní rok od konce ledna do začátku prosince, a je rozdělen do čtyř období. Skládá se ze dvou 20týdenních semestrů, každý semestr je ještě rozdělen do tří trimestrů. Velké letní prázdniny připadají na prosinec a leden, kratší dvoutýdenní prázdniny zakončují jednotlivé trimestry studia. Vyučování začíná obvykle v 9 h a končí v 15:30.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školní rok.", "content": "V České republice začíná školní rok 1. září a končí 31. srpna následujícího kalendářního roku (dle školského zákona). Školní rok se člení na dvě období (pololetí): zimní období trvá od 1. září do 31. ledna, letní období trvá od 1. února do 31. srpna. Školní rok se člení na období školního vyučování, které trvá 10 měsíců (do 30. června), a období školních prázdnin – poslední dva měsíce školního roku (červenec a srpen) jsou tzv. hlavní letní prázdniny. Poslední dva týdny v srpnu pak mohou probíhat některé zkoušky, typicky reparátní apod. Ve školách se vyučuje v pětidenním vyučovacím týdnu. Délka výuky se liší dle studované školy, ale pro většinu je společná začátkem a to od 8:00 a končí nejčastěji mezi 13. a 14. hodinou.", "section_level": 2}, {"title": "Akademický rok.", "content": "V České republice v případě studia na vysokých školách se jedná o akademický rok (dle vysokoškolského zákona), který trvá 12 kalendářních měsíců a jehož začátek stanoví rektor. Studium je členěno zejména na semestry, ročníky nebo bloky. Každý semestr, ročník nebo blok sestává z období výuky a zkoušek a z období prázdnin. Začátek akademického roku může být rektorem oficiálně stanovován např. na 1. září, konec pak v tomto případě na 31. srpen následujícího kalendářního roku. Období výuky může začínat i o něco později, např. ve 3. týdnu měsíce září, a může trvat do měsíce prosince (13 týdnů). Zkušební období pak může začínat hned po novém kalendářním roce a trvat do třetího týdne měsíce února (7 týdnů), čímž může končit semestr zimní. Následně pak může začínat semestr letní, který zpravidla opět může trvat 13 týdnů, do třetího týdne měsíce května, a může být následován zkušebním obdobím (do 30. června). Od 1. července pak může začínat období prázdnin, které většinou může oficiálně trvat do poloviny srpna, poslední 2 týdny v srpnu pak mohou být stanoveny jako období zkušební.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Ve Finsku začíná školní rok vždy v polovině srpna a končí koncem května či začátkem června. Během školního roku mají děti také prázdniny podzimní (říjen), vánoční (prosinec), zimní (únor), velikonoční (duben).", "section_level": 1}], "src_summary": "Školní rok je rozdělení jednoho kalendářního roku na dobu studia a dobu volna na základních, středních, vysokých školách, univerzitách i učilištích. Školní rok se může dělit na čtvrtiny, trimestry, pololetí nebo semestry v závislosti na systému v dané zemi. ", "tgt_summary": "L'année scolaire délimite le début et la fin des leçons, échelonnées sur une année, de la plupart des écoliers. La période de l'année scolaire peut varier d'une institution d'enseignement à l'autre. ", "id": 1772729} {"src_title": "Noir Désir", "tgt_title": "Noir Désir", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik kapely.", "content": "Projekt se zrodil v roce 1983 v hlavě tehdy devatenáctiletého Bertranda Cantata, následně frontmana kapely. Jeho přátelé z Bordeaux pomohli jeho nápad zrealizovat, a tak vznikla nová skupina, která na svůj mainstreamový úspěch čekala poměrně dlouhou dobu, ale poté se nepřehlédnutelně zapsala do historie novodobé francouzské populární hudby, stejně jako třeba Manu Chao, Brigitte Fontaine, Louise Attaque, Yann Tiersen a Leo Ferré.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Po čtyřech letech existence kapely vychází debutové album Où veux tu qu'je r'garde?, které obsahovalo pouze šest písní. Album neudělalo díru do světa ani neslavilo větší ohlas ve Francii, z nahrávek byla znát slabá kvalita zvuku, album působilo nedotaženě po hudební stránce. Přesto však obsahovalo dvě písně, které se za nějaký čas staly hity – La Rage a Pyromane. V roce 1989 přišlo další album, respektive první oficiální studiové album, tentokrát o poznání profesionálnější a kvalitnější, Veuillez rendre l'âme. S tímto albem, které bylo označeno za jedno z nejlepších francouzských rockových alb všech dob, už Noir désir prorazili, alespoň na alternativní a klubové scéně. Z melancholické balady Aux sombres héros de l'amer, která se hudebně trochu vymykala zbytku nahrávky, se stal velký hit. Z Noir désir se postupně začala stávat prominentní kapela. V této době zaujali hlavně totálním nasazením při koncertech, ale také svými levicovými názory. V rané tvorbě šlo téměř o anarchii, která se postupem času vytrácela. Hudba Noir désir byla specifická, stejně jako pochmurné, poetické a metaforické texty Bertranda Cantata, který často nalézal inspiraci u E.A.Poea a tzv. prokletých básnících.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek 90. let.", "content": "V roce 1991 spatřilo světlo světa druhé studiové album Du ciment sous les plaines, které sice kvalitu a jedinečnost předešlé desky nepřekonalo, ale zároveň ani nebylo krokem zpátky. Noir désir se žánrově posunuli k punk-rocku. Ostré texty útočily na západní společnost, odvrácené strany lidské povahy, kapitalismus, zkostnatělost byrokracie a válečné konflikty. Častým tématem i do budoucna se stala smrt, deprese a skepse. Rok 1992 znamenal definitivní přelom, kapela vydala třetí album Tostaky (zkratka španělského Todo está aquí – všechno je tady – jednoho z revolučních hesel Emiliina Zapaty, vůdčí osobnosti Mexické revoluce), které z ní udělalo fenomén, exkluzivní záležitost. Album zplodilo čtyři velké hity Tostaky (Le continent), Marléne, Lolita nie en bloc a Ici Paris. Poté následovalo menší šílenství a velké koncertní turné. Hudebně Tostaky překonalo předešlé alba, obsahovalo i víc nápadů a melodií, texty se stočili k problémům v Chiapasu (kde o dva roky později v režii Marcose a EZLN propukla zapatistická revoluce) a ztrátě národní identity (Ici Paris). Hudba se posunula směrem vpřed, stejně tak Cantatův vokální projev.", "section_level": 2}, {"title": "666-667 club.", "content": "Po dlouhém koncertování si kapela dala na chvíli oddech, aby připravila nové album, které je mělo posunout na francouzské hudební nebe. Mezitím vyšlo živé dvojalbum Dies Iraem, které obsahovalo největší hity a také dvě předělávky – Long Time Man od Nicka Cavea a I want you od Beatles. Píše se rok 1996. Vychází album 666-667 club, na obalu s rozpitým sluncem na blankytně modrém nebi obklopeným mraky. A stejně jako přebal CD vypadalo dění kolem Noir désir. Parta kolem Bertranda Cantata překonala snad všechny rekordy v zemi galského kohouta. 666-667 club se stal nejprodávanějším francouzským rockovým albem všech dob. Komerční boom byl zapříčiněn vysokou kvalitou nahrávky, obrovským hitovým potenciálem a hlavně charismatickým Bertrandem, ze kterého se stala vážená persona. „Fin de siécle“ (Konec století) je jakási pocta prokletým básníkům, „Song for JLP“ památkou na zesnulého Jeffreyho Lee Pierce, frontmana americké kapely The gun club. „A ton étoile“ (Tvojí hvězdě) pojednává o lacandonském konfliktu v mexickém Chiapasu a vzdává hold subkomandantu Marcosovi, muži, který stojí v čele celého hnutí. „Un jour en Francé“ ukazuje Francii jako málo hrdou zemi pohlcenou amerikanismem, Asiaty, muslimy a globalizací. Po vydání alba následovalo tentokrát už velké šílenství, dlouhá koncertní šňůra. A konečně i relativní úspěch v jiných zemích mimo domácí Francii – Německu, Kanadě, Španělsku a Argentině. Z členů kapely se staly hvězdy, z Noir désir fenomén.", "section_level": 2}, {"title": "Des visages des figures.", "content": "Po konci turné začala kapela pracovat na jiných projektech, proto si hladoví fanoušci museli vystačit s remixovým albem One trip/one noise, které obsahovalo více a většinou méně povedené coververze původních písní, převedených do jiných žánrů. Za zmínku stojí předělávka génia Yanna Tiersena (mimo jiné i soundtrack Amélie z Montmartru) „A ton étoile“ V roce 2000 vyšla kompilace En route pour la jolie s předělávkami od Jacquesa Brela Ces gens-lá, The doors My Wild Love a Johna Lennona Working Class Hero. Po úspěších předešlých alb se čekalo, s čím Noir désir přijdou. Album Des visages des figures vyhrálo mnoho hudebních cen, prodalo se ho téměř milion kusů, s pomocí Manu Chaa vznikl nadčasový hit, mezinárodně úspěšná rozesmutnělá balada, Le vent nous portera. Pocty se dostalo i mrtvé legendě francouzské poezie a hudby, Leu Ferrému, jehož báseň Des armes Cantat osobitě zhudebnil. Na písni L’europe spolupracovala francouzská avantgardní zpěvačka Brigitte Fontaine. Noir désir v okamžiku vydání alba byli na vrcholu slávy. Deska byla velmi hudebně propracovaná, s novými prvky, měla pomalejší tempo a také víc umělecké zpracování, v mnoha ohledech je naprosto jedinečná. I turné k nové desce se lišilo od předešlých. Noir désir vsadili na absolutní stylizaci, na umělecký dojem a propracovanou scénu. Na turné spolu s nimi vyrazil i orchestr.", "section_level": 2}, {"title": "Skandál.", "content": "Bertrand Cantat tou dobou opustil svou manželku, se kterou měl dvě děti. Měl poměr s Marií Trintignantovou, filmovou herečkou a dcerou slavného herce. Jejich vztah byl velmi vášnivý, láska to byla doslova smrtící. V roce 2003, na vrcholu své slávy, byl odsouzen v litevském Vilniusu k osmi letům vězení za zabití své milenky. Po hádce a žárlivé scéně totiž Cantat Marii zmlátil a v přesvědčení, že ztratila vědomí, ji uložil do postele. Marie byla převezena do nemocnice v Paříži, kde po třech dnech zemřela. Cantat dostal poměrně nízký trest, a sice osm let vězení za neúmyslné zabití a neposkytnutí pomoci. Ve chvíli, kdy došlo k incidentu, byl pod vlivem drog, k činu se přiznal a ve vazbě se pokusil o sebevraždu. V roce 2004 byl převezen do Francie, kde se po odsezení poloviny trestu dostal na svobodu. Stalo se tak v říjnu 2007. Cantat odmítl vystoupit na veřejnosti, ale svého činu hluboce lituje, podle jeho slov a slov jeho přátel Marii hluboce miloval, po její smrti se psychicky zhroutil a pokusil se o sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Cantat na svobodě.", "content": "Věci se po jeho propuštění daly znovu do pohybu. Kytarista skupiny Serge Teyssot-Gay oznámil, že se pracuje na nové desce. Cantat musel zaplatit odškodné pozůstalým Marie Trintignantové a soud mu uložil zaplatit i reparace za film, který kvůli smrti hlavní herečky nemohl být dotočen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Noir Désir (česky \"Černá touha\") byla francouzská rocková kapela (řazená do žánrů punk-rock, grunge, alternativní rock, experimentální rock, garage rock).", "tgt_summary": "Noir Désir est un groupe de rock français, originaire de Bordeaux, en Gironde. Formé dans les années 1980, et dissout en 2010, il se compose de Bertrand Cantat (chant, guitare et harmonica), Denis Barthe (batterie), Serge Teyssot-Gay (guitare) et Frédéric Vidalenc (basse) remplacé par Jean-Paul Roy à partir de 1996. ", "id": 307214} {"src_title": "Isaak Osipovič Dunajevskij", "tgt_title": "Isaac Dounaïevski", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dunajevskij se narodil 18. (30.) ledna 1900 v městečku Lochvica v Poltavské oblasti na Ukrajině. Jeho otec Cale-Josef Simonovič Dunajevskij byl nižším bankovním úředníkem. Rodina měla pro hudbu pochopení. Dědeček Isáka byl chazanem, tj. mužem, který v synagoze předzpěvoval společné modlitby. Matka hrála na klavír a zpívala. Pět Izákových bratrů se stalo rovněž hudebníky. Nejznámější z nich je sbormistr Boris Osipovič (1896–1976). Hudební nadání projevoval od dětství. Podle sluchu už v pěti letech improvizoval na klavír pochody a tance, které zaslechl a od osmi let se učil hrát na housle u Grigorije Poljanského. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Charkova a Izák začal navštěvoval charkovskou hudební školu, kde studoval hru na housle a kompozici. V roce 1918 s vyznamenáním odmaturoval a o rok později ukončil i studium na Charkovské konzervatoři. V roce 1919 se stal koncertním mistrem smyčcového orchestru a od roku 1920 působil jako skladatel a dirigent v Charkovském ruském dramatickém divadle pod vedením N. N. Sinelnikova. Vedle toho přednášel o hudbě a vedl vojenský amatérský soubor. Jako skladatel debutoval v roce 1920 hudbou k divadelnímu představení \"Figarova svatba\". V letech 1919–1924 se široce angažoval jako spolupracovník novin a časopisů, organizátor hudebních kroužků u vojenských útvarů a byl i vedoucím hudebního oddělení lidového vzdělávání charkovské gubernie. V roce 1924 přijel do Moskvy a stal se hudebním ředitelem divadla \"Ermitáž\". V letech 1926–1929 pak působil ve stejné funkci v \"Divadle satiry\". Pro toto divadlo napsal své první dvě operety: \"Ženichové\" a \"Nože\". V roce 1929 přesídlil do Leningradu a až do roku 1935 působil jako skladatel a hlavní dirigent \"Leningradského music-hallu\". První představení s jeho hudbou – satirická parodie \"Odyseus\" – byla po několika představeních zakázána. Začal spolupracovat s hercem a zpěvákem Leonidem Osipovičem Utjosovem, prakticky prvním sovětským zpěvákem populárních písní a jazzu. Pokusil se vytvořit jakousi formu sovětského jazzu vycházející z ruské lidové hudby. V tomto stylu uváděl pořad \"„Jazz na obrátce“\" sestavený z fantazií na téma národních písní. V roce 1933 pak s dalšími autory sestavil z jazzových interpretací melodií Giuseppe Verdiho, Rimského-Korsakova a Petra Iljiče Čajkovského \"Hudební magazin\". V tomto stylu upravil i slavnou operetu Florimonda Hervé \"Mamzelle Nitouche\" a uvedl ji pod názvem \"Nebeské vlaštovky\" (\"Небесные ласточки\", 1933) Společně s režizérem Grigorijem Vasiljevičem Alexandrovem se stal zakladatelem žánru sovětské filmové hudební komedie. Jejich první společný film \"Celý svět se směje\" (\"Весёлые ребята\", 1934) se setkal s mimořádným úspěchem a proslavil Dunajevského nejen v Sovětském svazu. Po něm následovaly stejně úspěšné filmy \"Cirkus\" (\"Цирк\", 1936), \"Volha, Volha\" (\"Волга-Волга\", 1938) a \"Светлый путь\" (1940) ve kterých vynikla i slavná herečka Ljubov Orlovová. Dunajevskij napsal hudbu k 26 filmům, ve kterých často také sám účinkoval, hrál na klavír nebo zpíval. Např. ve filmu \"Jaro\" zpívá romanci Michaila Ivanoviče Glinky. Symfonickou hudbu Dunajevského ocenil i Dmitrij Šostakovič. O předehře k filmu \"Děti kapitána Granta\" (1936) napsal, že je to dílo velkého žáru a temperamentu. V letech 1937–1941 byl předsedou Leningradského svazu skladatelů a v roce 1938 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní republiky. Během Druhé světové války byl uměleckým vedoucím \"Souboru písní a tanců železničářů\", se kterým vystupoval po celém Sovětském svazu. Po válce se ještě vrátil k operetě. V roce 1947 uvedl na scénu operetu \"Volný vítr\". Svou poslední operetu, \"Bílý akát\", již nedokončil. Po Dunajevského smrti ji uvedl na scénu Kirill Vladimirovič Molčanov. V roce 1950 byl Dunajevskij u příležitosti svých padesátin jmenován národním umělcem RSFSR. Při tom se však často potýkal s obvyklými perzekucemi stalinské éry: partitury jeho prací nebyly zveřejňovány kvůli přezíravému postoji k tzv. lehké hudbě a v rámci boje proti kosmopolitismu bylo odmítáno provedení skladatelových děl s židovskou tématikou. I. Dunajevskij byl ženatý dvakrát. Jeho první manželka byla herečka Věra Jureněvová. Manželství však mělo krátké trvání. Podruhé se oženil s baletkou Zinou Sudejkinou a měl a ní syna Jevgenije (*1932). Matkou druhého syna Maxima (1945) byla přítelkyně tanečnice Zoja Pašková. Zemřel v Moskvě 25. července 1955 na srdeční selhání. Spekulace o sebevraždě se nepotvrdily. Je pochován na Novoděvičím hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Isaac Dunajevskij měl jedinečný melodický dar a byl de facto zakladatelem žánru sovětské populární hudby. Jeho dílo je sice silně poplatné době svého vzniku a mnohé jeho skladby lze označit za projev socialistického realismu v ruské hudbě, nicméně jeho věhlas přesáhl hranice Sovětského svazu a mnohé jeho melodie se hrají dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Filmy uvedené v československé distribuci jsou uvedeny přednostně s českým názvem.", "section_level": 2}, {"title": "Písně.", "content": "Dunajevskij je autorem více než sta písní. Vytvořil zcela nový typ ruské populární písně. V jeho písních se prolínají styly klasické ruské romance, operety a jazzu. Velice úspěšné byly i jeho masové písně na politická a budovatelská témata. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Isaak Osipovič Dunajevskij, rusky Исаак Осипович Дунаевский (30. ledna 1900 Lochvica, Poltavská gubernie – 25. července 1955 Moskva) byl ruský hudební skladatel a dirigent židovského původu. Jednalo se o autora známého především na poli ruské populární hudby, který kromě běžných písní psal také filmovou, scénickou a cirkusovou hudbu. Kromě toho je také autorem několika operet. Ve své době byl jedním z nejpopulárnějších hudebních skladatelů v bývalém Sovětském svazu.", "tgt_summary": "Isaac Ossipovitch Dounaïevski (en ), né le à Lokhvitsia, dans le gouvernement de Poltava (Empire russe, aujourd'hui en Ukraine) et mort le à Moscou (Union soviétique), est un compositeur soviétique. ", "id": 34243} {"src_title": "Château Haut-Brion", "tgt_title": "Château Haut-Brion", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Historici se domnívají, že se zde víno pěstovalo již v římských dobách, nicméně nejstarší doložená existence vinohradu se datuje do roku 1423. Vlastní historie usedlosti začíná v roce 1525, kdy se člen bordeauxského parlamentu Jean de Pontac oženil s Jeanne de Bellon, jež mu jako věno přinesla pozemek zvaný Haut-Brion. Pontac postupně skupoval okolní pozemky a o 25 let později zde začal budovat zámek. S nesmírnou jasnozřivostí jej postavil na místě, jež se nehodilo pro pěstování révy, a na veškeré vhodné půdě zřídil vinohrady. Jeho potomci pokračovali v započatém díle. Asi 100 let po založení château zavedl François-Auguste de Pontac, jenž se v roce 1653 stal prezidentem bordeauxského parlamentu, nové metody prodeje vína a jeho uvádění na trh. Jako první začal do zahraničí vyvážet červené víno z jediného vinohradu. Hned po Velkém požáru Londýna v roce 1666 zde otevřel tavernu, která se rychle stala velmi oblíbeným místem. První zmínku o ní a o víně z Château Haut-Brion najdeme v \"Deníku\" kronikáře období stuartovské restaurace Samuela Pepyse. Napsal: „Pil jsem francouzské víno, kterému se říká Ho-Bryan. Mělo dobrou chuť, nejzvláštnější, s jakou jsem se kdy setkal.“ K dalším obdivovatelům tohoto vína v Anglii patřili též spisovatelé Daniel Defoe a Jonathan Swift a filozof John Locke. Po bouřlivém období Francouzské revoluce vlastnil usedlost v letech 1801–1804 francouzský ministr zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. Jedna z legend, jež o něm kolují, vypráví o tom, že povýšil gastronomii na umění a svůj stůl učinil nástrojem diplomacie. Méně se však už ví, že jeden z hlavních nástrojů jeho „stolní diplomacie“ nesl jméno vinohradu, jejž kníže zakoupil v Pessaku. Dalším rodem, jehož jméno je spojováno s Château Haut-Brion, jsou Larrieuovi. Usedlost koupil v roce 1836 za vlády Ludvíka-Filipa pařížský bankéř Joseph-Eugène Larrieu. Díky jeho synu Amédéovi prošla poprvé velkou modernizací a začala produkovat výtečné víno. Tradici spojení diplomacie s gastronomií zopakoval o sto padesát let po Talleyrandovi americký finančník Douglas Dillon, jenž v letech 1953–1957 působil jako velvyslanec USA ve Francii, a svým vínem zásoboval Bílý dům i Elysejský palác. Později, za prezidenta J. F. Kennedyho, se stal ministrem financí. Douglas Dillon byl synem významného newyorského bankéře Clarence Dillona, který založil další dynastii majitelů Château Haut-Brion. Usedlost zakoupil v roce 1935 od předchozího majitele André Gilberta po měsíci přemlouvání. Teprve krátce předtím byl zrušen americký zákon o prohibici, takže v zemi nastala neukojitelná poptávka po víně. Clarence Dillon se sice dostal do světa vín pozdě, přistupoval však k němu s výjimečným zanícením a se zdravým smyslem pro význam terroiru. Podařilo se mu předat své vinařské nadšení potomkům, takže dnes je u kormidla již čtvrtá generace. Vnučka Clarence Dillona Joan, vévodkyně de Mouchy, a jeho vnuk, kníže Robert Lucemburský, převzali pochodeň a se zápalem typickým pro rodinný podnik dnes vedou vinařství s názvem Domaine Clarence Dillon.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Haut-Brion je dnes „městské Graves“. Celá usedlost s vinohradem i sklepy je totiž obklopena bordeauxským předměstím a aglomerací Pessac-Léognan, od nichž je oddělují vysoké zdi, které usedlosti zajišťují pokoj a klid. Toto zvláštní městské mikroklima způsobuje, že zdejší hrozny dozrávají ve srovnání s ostatními vinicemi rychleji. Pozemek usedlosti má rozlohu 109 akrů (44 ha), jež dávají každoročně mezi 12 000 až 15 000 kartony (1 karton = 12 láhví) vína. Vinohrad Château Haut-Brion je z 55 % osázen Cabernetem Sauvignon, z 25% Merlotem, z 20% Cabernetem Franc. Průměrné stáří keřů révy je 30 let. Vinaři usedlosti Haut-Brion vždy propagovali pokrokové metody v pěstování vinné révy a výrobě vína. Po epidemii mšičky révokaze v polovině 19. století patřili mezi průkopníky roubování révy na podnože; po 2. světové válce zavedli používání mechanizace a traktorů a po ničivých mrazech v roce 1956 přešli na nový způsob selektivní výsadby. V 70. a 80. letech minulého století začali zavádět další moderní postupy. Z klonů, jež pocházejí ze zdejší révové školky, se postupně po částech obnovuje celý vinohrad. V roce 1961 se Haut-Brion stalo prvním vinařstvím premier cru z oblasti Bordeaux, jež nahradilo staré dřevěné kvasné kádě tanky z nerezové oceli. Kromě zvýšení hygieny výroby vína se tím zlepšila kontrola teploty kvašení. Tyto tanky lze totiž i chladit, aby se dal v pravou chvíli zastavit fermentační proces. Víno zraje v nových sudech z dubového dřeva po dobu 24 až 27 měsíců a poté se láhvuje a ukládá k dalšímu dlouholetému zrání. Haut-Brion bylo prvním vínem kategorie premier cru, o němž existují záznamy, že bylo vyvezeno to do Spojených států: Během své cesty po Francii si totiž Thomas Jefferson, pozdější prezident USA, zakoupil šest kartonů zdejšího vína a nechal si je poslat na svoji usedlost ve Virginii. Víno Haut-Brion, představuje skutečný klenot mezi všemi premier cru v kraji Bordeaux. Je to největší červené víno z oblasti Graves. Jeho nenapodobitelná chuť je dána \"terroirem\" vinohradu. Je velice jemné a dokonale hebké, vybraně harmonické a lahodné. Je vždy nádherně vytříbené a komplexní. Časem získává nenapodobitelný buket kouře a koření a jeho aroma se smyslně rozvíjí. Díky své dlouhověkosti může nádherně rozvinout svoji intenzitu, půvab i ušlechtilost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Château Haut-Brion je nejstarší a nejmenší z vinařských usedlostí, jimž byla při Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 přiznána kategorie \"premier cru\". Úředně je sice součástí obce Pessac-Léognan v oblasti Graves, ale její území je v podstatě sevřeno z jedné strany Pessakem a z druhé předměstím Bordeaux, které je centrem oblasti Médoc. Château Haut-Brion, jež leží v oblasti Graves, je jedinou usedlostí mimo oblast Médoc, jíž byla při legendární Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 udělena zvláštní výjimka a byla zařazena do skupiny klasifikovaných usedlostí, navíc na její samotný vrchol. Château Haut-Brion je také první usedlostí, která propůjčila své jméno velkému vínu.", "tgt_summary": "Le château Haut-Brion est le domaine viticole le plus réputé du vignoble des Graves. Il est situé dans l'aire d'appellation du pessac-léognan, sur les communes de Pessac (siège social) et de Talence, dans l'agglomération de Bordeaux. Il produit l'un des vins de Bordeaux les plus prestigieux, qui porte ce même nom. ", "id": 633540} {"src_title": "Javor babyka", "tgt_title": "Érable champêtre", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Pro rostlinu s označením javor babyka (\"Acer campestre\") je používáno více rozdílných názvů, například \"Euacer scharkense, Acer affine, A. bedoi, A. collinum, A. eriocarpon, A. erythrocarpum, A. haplolobum, A. heterolobum, A. heterotomum, A. macrocarpon, A. marucum, A. microcarpon, A. microphyllum, A. molle, A. orthopteron, A. palmatisectum, A. polycarpon, A. praecox, A. quinquelobatum, A. robustum, A. suberosum, A. sylvestre, A. tauricum, A. tauschianum, Euacer affine, Euacer scharkense,\" a další.", "section_level": 2}, {"title": "České názvy.", "content": "Pro rostlinu s označením javor babyka je používáno více rozdílných názvů, například staročesky \"klenicě\".", "section_level": 2}, {"title": "Podřazené taxony.", "content": "Je pěstováno mnoho kultivarů, které se výrazně liší především růstem, ale i jinými vlastnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Babyka roste téměř všude v Evropě, od Skandinávie až na jih, v západní Asii a severozápadní Africe i v oblasti Středozemí, kde je však omezena na vyšší nadmořské výšky. Ve střední Evropě je rozšířena od rovin po hory. V severních Alpách roste i na hranici 800 m. n.m. Jen málo se však pěstuje, protože je malého vzrůstu. V parcích a zahradách je běžná jako volně stojící okrasný strom nebo jako živý plot.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Javor babyka je opadavý keř nebo strom dorůstající 5–15, ale i 25 m výšky. Dožívá se věku 150 až 200 let. Má srdčitý kořenový systém, středně hluboký (do 1 metru), délky do 6 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Kmen a letorosty.", "content": "Často vytváří nižší vícekmenné stromy, kmen bývá křivý. Kmen může být široký až do 1 m v průměru, s jemně popraskanou, často poněkud korkovitou šedohnědou borkou, ve stáří rozpukanou. Výhonky jsou hnědé, s tmavě hnědými zimními pupeny. Starší větve na sobě mají rezavě hnědé korkovité lišty.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Vstřícné listy jsou v párech, protistojné, 5–16 cm dlouhé a 5–10 cm široké. Mají pět vejčitých, tupě zašpičatělých laloků s hlubokými zářezy. Řapík je 3–9 centimetrů dlouhý. Čepel je na obou stranách chlupatá, vespod světlejší než svrchu. Řapík po nalomení roní mléčnou šťávu. Listy jsou na podzim před opadem jasně žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "V dubnu a květnu, hned po vyrašení listů nebo i současně s rašícími listy, se objevují zelenožluté květy ve vzpřímených, chocholičnatých, 4–6 cm velkých květenstvích. Obvykle jsou jednodomé. Květy jsou opylovány hmyzem.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plody jsou dvounažky s 2,5 cm dlouhými křídly, která jsou vodorovně rozložená. Každá nažka je 8–10mm široká, plochá, s 2cm křídlem.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Preferuje vlhké až suché půdy bohaté na živiny. Nachází se jako příměs v porostech dubu, habru, ve smíšených lesích, bukových porostech, na lesních okrajích a v mlází. Javor babyka toleruje částečný stín. Dobře snáší znečištěné ovzduší ve městech, průmyslové znečištění a posypové soli kolem cest. Z tohoto důvodu je často používána pro výsadby v městských oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Babyka nachází použití v mnoha oborech. V Alsasku větve babyky visící nad vchodem domů údajně odrazují netopýry.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Odolné, načervenalé dřevo je vhodné k soustružení.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Babyka se dá použít do živých plotů, ale dost rychle roste, proto se musí až 4× ročně řezat. Babyka je používaná pro výsadby podél silnic jako alej, pro větrolamy i jako pozadí zahradních úprav.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Listy jsou v některých regionech používány jako příměs do krmiva. Babyka je jako medonosný druh ceněna ve včelařství.", "section_level": 2}, {"title": "Farmacie.", "content": "Používá se hlavně kůra, externě v kosmetice na zarudlou kůži nebo vnitřně jako čaj se svíravou chutí. Kůra se používá vysušená na slunci a udržovaná v suchu. Obsahové látky: fytosteroly, choliny, allantoiny, taniny.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Mnohdy se vyskytují hálky na listech, způsobené roztoči rodu \"Aceria\". V suchém počasí se vyskytují listové plísně (padlí).", "section_level": 1}, {"title": "Památné a významné javory babyky.", "content": "Babyky patří k pomaleji rostoucím stromům, takže i ve vyšším věku dosahují drobnějších rozměrů. K našim nejmohutnějším babykám patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Javor babyka (\"Acer campestre\") nebo též javor polní je strom, domácí téměř v celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Roste jako keř, stromek či mohutný strom, a to hlavně na okrajích lesů a keřových porostů. Preferuje vápenitou půdu, ale prospívá i v půdě mírně kyselé.", "tgt_summary": "L'Érable champêtre \"(Acer campestre)\" est un arbre du genre \"Acer\" appartenant à la famille des Acéracées (\"Sapindaceae\" APG III). Il est classé dans la section \"Platanoidea\" de la classification des érables.", "id": 441112} {"src_title": "Vlajka Samoy", "tgt_title": "Drapeau des Samoa", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Samojské souostroví bylo osídleno již asi mezi lety 1000 a 700 př. n. l. Pro Evropany Samou objevil 13. června 1722 nizozemský admirál a průzkumník nizozemské Východoindické společnosti Jacob Roggeveen. Název souostroví znamená v místním jazyce \"Místo moa\", tedy místo vymřelých ptáků Moa, kteří byli totemovým označením místního rodu (Moa, vyhynulý kolem roku 1500 byl však novozélandský endemit). Roku 1768 pojmenoval francouzský mořeplavec Louis Antoine de Bougainville ostrovy jako \"Plavecké ostrovy\" (). Kolem roku 1830 zde byla založena anglická misionářská stanice. První doloženou vlajkou byl červený list s bílým půlměsícem a bílou hvězdou uprostřed, užívaná v letech 1858–1873 (není obrázek). 2. října 1873 byla přijata první vlajka Samojského království tvořená červeným listem s bílým středovým křížem a bílou pěticípou hvězdou v horním žerďovém rohu. Vlajka (pravděpodobně o poměru 2:3) měla tradiční polynéské barvy (červenou a bílou) doplněné o křesťanské symboly. 28. ledna 1886 se za pomocí Němců chopil vlády náčelník Tupua Tamasese. Ten z vděčnosti změnil barvy vlajky na více německé. Vlajka byla tvořena bílým listem s černým středovým křížem a červeným kantonem s bílou pěticípou hvězdou. V roce 1889 byla obnovena původní vláda a v této souvislosti i původní vlajka z let 1873–1886. V prosinci roku 1889 se Spojené království vzdalo území Samoy výměnou za jiná území a 27. dubna 1900 vznikla v západní části souostroví kolonie Německá Samoa. Východní část připadla USA (dnes nezačleněné území Americká Samoa). Německá Samoa užívala vlajku Německého císařství, černo-bílo-červenou trikolóru s vodorovnými pruhy. Kolem roku 1912 začalo Německo uvažovat o rozlišení vlajek svých kolonií podle britského vzoru (německé kolonie byly považovány za nedílnou součást říše). Vlajky byly navrženy, v roce 1914 i schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny. Vlajkou Německé Samoy měla být německá černo-bílo-červená vodorovná trikolóra o poměru 2:3 se znakem kolonie v bílém pruhu. Znak byl tvořen červeným štítem s (v dolní části) modrobílými vlnami, z nichž vystupovaly tři malé bílé ostrůvky s třemi bílými kokosovými palmami. Existuje několik návrhů této vlajky. Žádná z vyobrazených vlajek ale neodpovídá uvedenému zdroji. 29. srpna 1914 obsadil, v souvislosti s vypuknutím 1. světové války, Německou Samou Nový Zéland (v té době britské dominium) a na souostroví se začala užívat novozélandská vlajka. V prosinci roku 1920 byla Německá Samoa přejmenována na \"Západní Samou\" a stala se mandátním územím Společnosti národů pod správou Nového Zélandu. Novou vlajkou se v této souvislosti stala britská státní námořní vlajka (Blue Ensign) s místním vlajkovým emblémem (Badge) ve vlající části. Emblém tvořilo bílé kruhové pole s (v přirozených barvách) vyobrazením pobřeží, trsy trávy a třemi kokosovými palmami. Inspirací pro emblém byla vlajka Cookových ostrovů z let 1893–1901 s jednou palmou. V roce 1946 byl statut Západní Samoy změněn na Poručenské území OSN pod správou Nového Zélandu. 1. června 1948 byla zavedena nová vlajka s červeným listem o poměru 1:2 a modrým kantonem. V něm byly (pod vlivem Novozélandské vlajky čtyři nestejně velké, bílé, pěticípé hvězdy, rozmístěné do podoby souhvězdí Jižního kříže. 24. února 1949 byla do kantonu přidána pátá (nejmenší) hvězda. 1. ledna 1962 byla v Západní Samoi vyhlášena nezávislost pod stejným názvem. 2. července 1962 byl název státu upraven na \"Samoa\". Vlajka z roku 1949 změněna nebyla a platí dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Samoy je červený list s modrým kantonem, ve kterém je pět bílých, nestejně velkých pěticípých hvězd, seřazených do tvaru souhvězdí Jižního kříže. Jedná se o připomínku novozélandské vlajky, protože Samoa byla v letech 1914–1962 Novým Zélandem spravována). ", "tgt_summary": "Le drapeau des Samoa a été adopté le. Ce drapeau comporte dans son coin supérieur gauche la représentation de la constellation de la Croix du Sud. Le carré bleu symbolise la liberté, tandis que la couleur rouge représente le courage.", "id": 1144494} {"src_title": "Redukcionismus", "tgt_title": "Réductionnisme", "src_document": [{"title": "Předchůdci.", "content": "Snaha vyložit složité skutečnosti pomocí jednodušších je podstatou každého výkladu. První řečtí filosofové, předsókratici, kteří se snažili najít počátek nebo původ světa v jednom ze živlů, neznamená ještě úplné převedení čili redukci. Předchůdcem redukcionismu – pokud lze z dochovaných zlomků spolehlivě soudit – je teprve Démokritos: U Démokrita provází ovšem toto přesvědčení i hluboká skepse co do možností lidského poznání:", "section_level": 1}, {"title": "Descartes a novověká věda.", "content": "Novověká věda si klade jiný cíl: smyslem poznání není skutečnosti rozumět, nýbrž ji účinně ovládnout. K tomu se výborně hodí reduktivní postup, který skutečnost rozkládá na jednoduché součásti a složky a zanedbává všechno, co se takovému rozložení příčí. Jakmile se rozklad na jednoduché složky podaří, lze mezi nimi najít i jednoduché příčinné vztahy (kauzalita), jež se dají vyjádřit matematicky a s jejich pomocí s jistotou předvídat. Tuto metodu vypracoval francouzský filosof, matematik a vědec René Descartes. Reduktivní postup spočívá u Descarta v tom, že skutečnost chápe jako neživou, složenou z neživých částí a ovládanou zákony mechaniky: i živé organismy jsou stroje, které by bylo možno rozebrat a opět složit. Jen člověk má kromě toho nehmotnou duši, kterou nelze tímto způsobem rozkládat a skládat. Descartův mechanistický postup se skvěle osvědčil při zkoumání a ovládání neživé přírody, narazil však tam, kde musel obětovat příliš mnoho – už při výkladu meteorologických jevů a zejména při zkoumání živých organismů. Descartův výklad fysiologie lidského těla se nikdy neprosadil a švédská královna Kristýna I., jíž knihu věnoval, mu odepsala, že se jí výklad líbí, nedovede si však představit, že by se dvěma hodinovým strojům narodily malé hodinky. Přesto se v 18. století těšily velké pozornosti mechanické automaty, napodobující chování živočichů i člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní věda.", "content": "Od 17. století si pokusná (empirická) věda postupně uvědomuje, že objevování přírodních zákonitostí vyžaduje umělé uspořádání experimentu, kde se pokud možno vyloučí všechny rušivé jevy: tak volný pád je třeba měřit ve vakuu. Ve 20. století se nástrojem tohoto poznávání stávají modely a modelování, nejprve mechanické, matematické a později i s pomocí počítačů. Redukcionismus pak znamená přesvědčení, že i složité skutečnosti lze ztotožnit s jejich zjednodušenými modely a vyložit beze zbytku ze zákonitostí jejich jednodušších složek. Redukcionismus je jedním z postupů positivismu, který chce poznání redukovat na vykazatelná, případně měřitelná fakta.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika redukcionismu.", "content": "Námitky proti redukcionismu jsou několika druhů, lze je však shrnout do zásady, že „celek je víc než souhrn jeho částí“ (Aristotelés). Pokud bychom chtěli živý organismus vysvětlit pouze z atomů a jejich vlastností, museli bychom u nich předpokládat nějaký zárodek schopnosti reprodukce a dokonce i vývoje a vědomí. Význam vědeckého redukcionismu vysvětluje americký evolucionista Richard Boyd takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Redukcionismus (z lat. \"reductio\", přivedení nazpět) je výkladový postup a myšlenkový směr, který se snaží vysvětlovat složité skutečnosti převedením na jednoduché části zejména rozkladem a tvrzením, že celek není „nic než“ soubor částí.", "tgt_summary": "Au sens le plus large, on appelle réductionnisme la position selon laquelle une théorie, un domaine de discours ou un concept peut être expliqué, défini ou subsumé sous un autre. ", "id": 1277789} {"src_title": "Norma (matematika)", "tgt_title": "Norme (mathématiques)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť \"V\" je vektorový prostor nad nějakým podtělesem \"F\" tělesa komplexních čísel a \"p\" je reálná funkce definovaná na \"V\". Funkce \"p\" je seminorma na \"V\", jestliže je Z předpokladu pozitivní homogenity plyne, že \"p\"(0) = 0 a následně ze subaditivity \"p\"(v) ≥ 0, pro všechna v ∈ \"V\". Norma je seminorma \"p\", která je navíc pozitivně definitní: Pro normu se namísto \"p\"(v) zpravidla používá označení ||v||.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eukleidovská norma.", "content": "Na prostoru formula_1 lze definovat tzv. \"eukleidovskou normu\" vektoru x = (\"x\", \"x\",..., \"x\") jako Tato norma udává vzdálenost bodu x od počátku (což je důsledek Pythagorovy věty).", "section_level": 2}, {"title": "\"p\"-norma.", "content": "Nechť \"p\" ≥ 1 je reálné číslo. Eukleidovská norma je speciálním případem této normy (pro \"p\" = 2).", "section_level": 2}, {"title": "Norma na prostoru se skalárním součinem.", "content": "Skalární součin indukuje přirozeným způsobem normu Pro normu indukovanou skalárním součinem platí Cauchyho–Schwarzova nerovnost", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tvar jednotkové kružnice (množiny vektorů velikosti 1) se liší v různých normách (viz ilustraci). Normy ||•|| and ||•|| na vektorovém prostoru \"V\" se nazývají \"ekvivalentní\", jestliže existují kladná reálná čísla \"C\" a \"D\" taková, že pro všechna \"x\" ∈ \"V\". Na vektorovém prostoru \"konečné dimenze\" jsou všechny normy ekvivalentní. Například normy ||•||, ||•|| a ||•|| jsou ekvivalentní na prostoru formula_1: Ekvivalentní normy indukují tutéž topologii. Jsou-li dány dvě ekvivalentní normy na jednom prostoru, pak je spojitost funkcí i konvergence posloupností z tohoto prostoru v obou normách stejná.", "section_level": 1}, {"title": "Konvexní, vyvážené, pohlcující množiny.", "content": "Seminormy jsou úzce spjaty s konvexními, vyváženými, pohlcujícími množinami. Nechť \"p\" je seminorma na vektorovém prostoru \"V\", pak pro libovolný skalár α jsou množiny {\"x\" : \"p\"(\"x\") < α} a {\"x\" : \"p\"(\"x\") ≤ α} konvexní, vyvážené a pohlcující. Obráceně, ke každé konvexní, vyvážené, pohlcující podmnožině \"C\" prostoru \"V\" existuje seminorma \"μ\" známá jako Minkowského funkcionál množiny \"C\", definovaná Pro tuto seminormu platí", "section_level": 1}], "src_summary": "Norma je funkce, která každému nenulovému vektoru přiřazuje kladné reálné číslo (tzv. \"délku\" nebo \"velikost\"), nulový vektor jako jediný má délku 0. V případě seminormy se naopak připouští, aby i nenulovým vektorům byla přiřazena nulová délka.", "tgt_summary": "En géométrie, la norme est une extension de la valeur absolue des nombres aux vecteurs. Elle permet de mesurer la longueur commune à toutes les représentations d'un vecteur dans un espace affine, mais définit aussi une distance entre deux vecteurs invariante par translation et compatible avec la multiplication externe. ", "id": 751615} {"src_title": "Chris O'Donnell", "tgt_title": "Chris O'Donnell", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "O'Donnell se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí, má čtyři sestry a dva bratry. Jeho matka Julie je obchodnice s nemovitostmi a otec William O'Donnell, Sr. je manažer v rádiu. Po otci má irské a po matce německé předky, byl vychováván v katolické víře a navštěvoval katolické školy. Vystudoval Boston College a získal titul bakalář z marketingu. Od třinácti do šestnácti let byl modelem a objevil se v několika reklamách.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "O'Donnell byl objeven, když byl vybrán do reklamy McDonald's, ve které obsluhoval Michaela Jordana. Jeho první televizní role byla v roce 1986 v seriálu \"Jack and Mike\". V sedmnácti letech získal roli ve filmu \"Chlapi neutíkají\". Na začátku devadesátých let hrál v několika úspěšných filmech jako \"Smažená zelená rajčata\", \"Školní pouta\" nebo \"Vůně ženy\" s Al Pacinem. V roce 1995 získal O'Donnell roli Robina ve filmu \"Batman navždy\". Roli získal mezi silnou konkurencí, kterou tvořili mj. Leonardo DiCaprio, Tobey Maguire, Matt Damon, Christian Bale, Jude Law, Ewan McGregor, Corey Haim, Corey Feldman a Scott Speedman. Producenti si vybrali O'Donnela a DiCapria. Na schůzce fanoušků komiksů se zeptali skupiny jedenáctiletých chlapců, cílové skupiny filmu, který z nich by mohl vyhrát pěstní souboj. Díky tomu roli získal O'Donnell. Shodou okolností byl později O'Donnel favoritem společnosti 20th Century Fox pro roli Jacka Dawsona v Titanicu a tuto roli pro změnu získal DiCaprio. Následovala role ve filmu \"Cela\" natočeném podle novely Johna Grishama. Pak hrál také v pokračování Batmana \"Batman a Robin\", ale tento díl byl setřen kritikou a měl nízké tržby. Měl také získat roli Spidermana, když ho chtěl v roce 1996 natáčet James Cameron, ale roli nakonec získal Tobey Maguire. Další dva roky se neobjevil v žádném filmu. Odmítl roli Jamese Edwardse ve filmu \"Muži v černém\" a získal ji Will Smith. Filmy \"Ženich na útěku\" a \"Vertical limit\" měly jen malý úspěch. Po \"Vertical limit\" následovala další čtyřletá pauza a někteří věřili, že \"Batman a Robin\" ukončil jeho kariéru. Jeho comeback přišel s chváleným filmem \"Kinsey\" v roce 2004. V roce 2005 získal hlavní roli v seriálu \"Head Case\", který byl ale po dvou epizodách ukončen. Zahrál si také veterináře Finna Dandridge v seriálu \"Chirurgové\". V seriálu \"The Company\" ztvárnil fiktivního agenta CIA Jacka McCauliffea. V roce 2009 získal hlavní roli agenta G Callena ve spin-off \"Námořní vyšetřovací služby\" s názvem \"\". V roce 2010 se pak objevil ve filmu \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1997 si vzal svou přítelkyni z vysoké Caroline Fentress. S tou má pět děti - tři syny (Christopher Eugene, Charles, Finley) a dvě dcery (Lily Anne a Maeve Frances).", "section_level": 2}], "src_summary": "Christopher Eugene O'Donnell (* 26. červen 1970) je americký herec, známý zejména díky úloze Robina ve filmech o Batmanovi nebo později z role zvláštního agenta NCIS G. Callena v krimiseriálu \"Námořní vyšetřovací služba L. A.\".", "tgt_summary": "Christopher Eugene \"Chris\" O'Donnell est un acteur et producteur américain, né le à Winnetka (Illinois). Après avoir été révélé durant les années 1990 par son interprétation de Robin, l'acolyte de Batman dans les \"blockbusters\" \"Batman Forever\" (1995) et \"Batman et Robin\" (1997), l'acteur enchaîne avec des projets moins ambitieux. ", "id": 2395789} {"src_title": "Letopisy Narnie: Princ Kaspian", "tgt_title": "Le Monde de Narnia : Le Prince Caspian", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "1300 let po událostech filmu vládnou v Narnii lidé zvaní Telmaríni; kouzelné bytosti i mluvící zvířata jsou vybita nebo zatlačena hluboko do lesů. Po smrti krále Kaspiana IX. vládne jeho bratr Miraz. Mirazův synovec Kaspian X. se jednou od svého učitele dozví, že se ho Miraz pravděpodobně pokusí zabít, aby jednou mohl vládnout jeho (Mirazův) syn, který se právě narodil. Kaspian prchne do lesů, pronásledován Mirazovými vojáky. Když je téměř dostižen, zatroubí na kouzelný roh královny Zuzany. To přenese z Anglie do Narnie Lucinku, Zuzanu, Edmunda a Petra; od jejich předchozí návštěvy v Narnii uplynul v jejich světě pouze rok. Ocitnou se u zříceniny hradu Cair Paravel. Kaspiana před vojáky zachrání jezevec Lanýžník, trpaslík Nikabrik a myšák Rípčíp. Odvedou jej k ostatním Staronarnianům - mluvícím zvířatům a kouzelným bytostem. Ti jej přijmou s nedůvěrou a nenávistí, protože Telmaríni se je vždy snažili vyhubit. Přesvědčí je ale Kaspianův slib, že se to změní, pokud mu pomohou stát se králem. Před Mirazovou armádou se opevní ve vrchu vybudovaném nad Kamenným stolem. Při ochraně Kaspiana je Mirazovými vojáky zajat trpaslík Dýnil. Miraz je tím vyveden ze své domněnky, se Staronarniané jsou již dávno vyhubeni. Dýnil má být popraven, ale je zachráněn Petrem a Zuzanou a odvede všechny čtyři děti ke Kaspianovi. Cestou Lucinka spatří, jak jim ukazuje cestu Aslan - laskavý mluvící lev a pravý král Narnie. Ostatní jí ale nevěří a jdou jinudy. Nakonec Petr se sourozenci dorazí do Kaspianova ležení. Je rozhodnuto, že se pokusí zaútočit na Mirazův hrad; tento útok však ztroskotá. Nikabrik se pokusí přivést k životu vlkodlaka a Bílou čarodějnici, která ostatní svádí, aby se odvrátili od víry v Aslana. Všechny zlé bytosti jsou ale poraženy a Nikabrik je přitom zabit. Hrdinové se rozhodnou, že Lucinka půjde do lesa hledat Aslana a Petr vyzve Miraze na šermířský souboj, aby pro Lucinku získal čas. Petr sice zvítězí, ale Mirazova armáda poruší slovo a zaútočí; Miraz je přitom zákeřně zabit jedním ze svých šlechticů. Dojde k velké bitvě, během níž se objeví Aslan s Lucinkou a oživlými stromy, které Mirazovu armádu porazí. Aslan ustanoví Kaspiana králem nad Narnií a přenese děti zpět do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly oproti knižní verzi.", "content": "Děj se od knižní verze odchyluje více, než je tomu u filmů Lev, čarodějnice a skříň a Plavba Jitřního poutníka. Nejvýznačnější rozdíly:", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostýmy.", "content": "Pro film navrhovala kostýmy kostýmová návrhářka Iris Mussenden, jež se při návrzích kostýmů Telmarínů inspirovala tvorbou malíře El Greca.", "section_level": 2}, {"title": "Zbroj a zbraně.", "content": "Richard Taylor z novozélandské firmy Weta Workshop vyrobil téměř 600 kusů výstroje a výzbroje, mezi něž patřilo 200 halaparten, 200 rapírů, 100 falchionů, 250 štítů a 55 kuší. Taylor také vyrobil měkké štíty a další výstroj, sloužící k natáčení klíčových bitevních scén s živými koňmi. Minotauři používají stejně jako v prvním díle palcát, kentauři používají meče a luky, jen satyrové musely být přepracováni. Na filmu spolupracoval také český profesionální choreograf a šermíř Petr Nůsek.", "section_level": 2}, {"title": "Masky.", "content": "130 statistů, kteří ve filmu Princ Kaspian hráli narnijská stvoření, nosilo speciální obleky a každý den trávilo řadu hodin v maskérně. Designer masek Howard Berger spolupracoval během natáčení se 46 maskéry a dohlížel celkově na 4600 aplikací masek a make-upu. Herec Warwick Davis musel aplikacemi obličejové prostetiky, která ho proměňovala v trpaslíka Nikabrika, trávit denně tři a půl hodiny. Aby byli herci připraveni na natáčení včas, přicházeli Howard Berger, Tami Lane a jejich tým na místo natáčení o pět hodin dříve než zbytek štábu. Howard a Tami začali tedy pracovat už v 1:30 v noci.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Hlavní natáčecí lokace jsou: Nový Zéland, Česká republika, Slovinsko a Polsko. Filmování začalo 12. února 2007 v Aucklandu na Novém Zélandu. Zde se točila vlaková scéna, jak se děti navrací opět do Narnie. Dne 1. dubna 2007 započalo filmování v Barrandovských ateliérech v Praze. Řada kulis zde byla založena v roce 1931 a v poslední době se stala vyhledávaným místem pro natáčení hollywoodských filmů. Mezi další zde natočené filmy patří Casino Royale a Agent bez minulosti. V Barrandově se točila scéna v Mirazově hradu. Hrad byl postaven na výšku v původním měřítku (200 stop na výšku), protože Adamson nechtěl používat přespříliš digitálních efektů, jako v prvním díle. Hrad zaujímal celkem rozlohu 1800 m a částečně se inspiroval hradem Pierrefonds, který se nachází ve Francii poblíž Paříže. Natáčení pokračovalo v červnu 2007 v slovinském kraji Bovec, kde se točila scéna u řeky Soča. Poslední lokací bylo natáčení v České republice u Ústí nad Labem, resp. u vesnice Neznabohy. Zde se točila scéna u jámy, s bitvou mezi Petrem a Mirazem. Filmovalo se i z vrtulníku. Počet telmarínských vojáků-komparzistů byl 200. Filmování skončilo 8. září 2007. Známé české osobnosti, které si zahráli ve filmu, jsou Jiří Krytinář (role trpaslíka) a Yemi A.D. (role kentaura).", "section_level": 1}], "src_summary": "Letopisy Narnie: Princ Kaspian (anglicky \"The Chronicles of Narnia: Prince Caspian\") je dobrodružný rodinný fantasy film z roku 2008 podle v pořadí druhé knihy C. S. Lewise \"Princ Kaspian\" z řady \"Letopisy Narnie\". Předchozí kniha i film byl (film měl premiéru 2005). Filmová série je produkovaná Walt Disney Pictures a Walden Media. Ben Barnes ztvárnil hlavní postavu prince Kaspiana, jež zápasí o trůn se svým zlým strýcem, králem Mirazem (Sergio Castellitto). Filmová premiéra byla v USA 16. května 2008, celoevropská premiéra byla v Praze 17. června 2008. ", "tgt_summary": "Le Monde de Narnia : Le Prince Caspian ou Les Chroniques de Narnia : Le Prince Caspian au Québec (\"\") est un film américain réalisé par Andrew Adamson, sorti en 2008. Il s'agit de l'adaptation du quatrième tome de la série \"Le Monde de Narnia\" (deuxième par ordre d'écriture), \"Le Prince Caspian\" de C. S. Lewis publié en 1951. Il s'agit du deuxième film de la série cinématographique \"Le Monde de Narnia\". ", "id": 1035836} {"src_title": "Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice", "tgt_title": "Centrale nucléaire de Bohunice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "A1.", "content": "První těžkovodní reaktor chlazený oxidem uhličitým (označovaný jako A-1) typu KS-150 byl budován od srpna 1958 a byl uveden do komerčního provozu v prosinci 1972. Její jaderný reaktor s označením KS 150 byl vyprojektovaný v SSSR a Československu. Nádobu reaktoru a vnitřní komponenty aktivní zóny, kromě palivových elementů, vyrobil závod Škoda v Plzni. Koncepce reaktoru měla ověřit možnost používat jako palivo neobohacený (přírodní) uran. Palivo bylo v reaktoru umístěno v 148 kanálech, přičemž konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za provozu pomocí zavážecího stroje. V reaktoru bylo také umístěno 40 regulačních tyčí. Palivové elementy byly vyrobeny z kovového uranu a opatřeny pseudoslitinou hořčíku a berylia. Aktivní zóna měla průměr 3,56 m a výšku 4,0 m. Bylo v ní umístěno 24,6 t přírodního uranu. Celý reaktor byl pak 20,1 m vysoký a měl průměr 5,1 m. Tloušťka stěny byla od 150 mm do 600 mm. Jako moderátor sloužila těžká voda, které bylo v reaktoru 57,2 tun, a reaktor byl chlazen oxidem uhličitým. Chladivo vstupovalo do reaktoru pod tlakem 6,5 MPa a teplotě 112 °C, na výstupu mělo 5,5 MPa a teplotu 426 °C. Reaktorem protékalo 1576 kg/s chladicího plynu. Projektovaný tepelný výkon elektrárny byl 560 MW, hrubý elektrický výkon 144 MW, čistý 110 MW (jiné zdroje uvádějí též 104 MW či 127 MW). Pro výrobu elektrické energie sloužily 3 elektrické generátory, každý s výkonem 50 MWe. V provozu byly jen 2 generátory z důvodu oprav na parogenerátorech.", "section_level": 2}, {"title": "Havárie.", "content": "V průběhu spuštění a provozu elektrárny A1 docházelo k četným poruchám (jednalo se o první jadernou elektrárnu v Československu), přičemž došlo ke dvěma skutečně závažným haváriím. K první došlo v roce 1976, kdy čerstvý palivový článek nedosedl v aktivní zóně – nebyl správně zajištěn a tlakem plynu došlo k jeho vystřelení ven z reaktoru do prostoru reaktorového sálu (dva mrtví mimo prostor reaktoru, udušení uniknutým oxidem uhličitým). K nejzávažnější havárii pak došlo 22. února 1977. Byla hodnocena stupněm 4. V důsledku této havárie bylo rozhodnuto o odstavení elektrárny A-1 z provozu. Došlo k částečnému roztavení aktivní zóny a vzhledem k náročnosti opravy byl blok v roce 1977 vyřazen z provozu a nyní probíhá jeho postupná likvidace.", "section_level": 3}, {"title": "Likvidace elektrárny.", "content": "Od roku 1979 probíhá postupná likvidace elektrárny EBO A-1. Veškeré jaderné palivo bylo na základě mezistátní dohody odvezeno do Ruské federace. V současnosti představují největší riziko nádrže s radioaktivními kaly a pevné radioaktivní odpady.", "section_level": 3}, {"title": "V1.", "content": "Další dva reaktory typu VVER-440/230 se označují souhrnně jako elektrárna V1. Jejich výstavba začala v srpnu 1972 a do komerčního provozu byly uvedeny v letech 1980 a 1981. První z nich byl odstaven 31. prosince 2006, druhý 31. prosince 2008, jako jedna z podmínek vstupu Slovenska do Evropské unie. Na počátku roku 2009 však vláda odsouhlasila jeho opětovné dočasné spuštění v souvislosti se zastavením dodávek zemního plynu z Ruska, ale Evropská komise varovala, že obnovením provozu bloku V1 by Slovensko porušilo evropské právo. Oba dva bloky byly několikrát náročně modernizovány a upraveny tak, aby odpovídaly bezpečnostním normám. Rekonstrukční práce probíhaly až do roku 2000, kdy byly završeny tzv. Malou rekonstrukcí. Při ní došlo i k vyžíhání tlakových nádob reaktorů, aby bylo částečně odstraněno jejich radiační zkřehnutí. Po definitivním odstavení druhého bloku V1 bude muset Slovensko několik let dovážet energii, minimálně do té doby, než bude dostavěna elektrárna v Mochovcích. Na začátku roku 2012 začala společnost Javys (Jaderná vyřazovací společnost) připravovat demolici některých objektů elektrárny. Jedná se především o chladicí věže a ostatní nejaderné zázemí. Likvidace je naplánována ve dvou etapách a potrvá až do roku 2025, cena se bude pohybovat kolem 1,1 miliardy eur.", "section_level": 2}, {"title": "V2.", "content": "Dva reaktory typu VVER-440/213 se označují jako V2 a začaly se stavět v roce 1976. Do komerčního provozu byly uvedeny v roce 1985. Počítá se s životností minimálně 40 let, neboť oba bloky jsou průběžně modernizovány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice se nachází u stejnojmenné obce v okrese Trnava na Slovensku. Jedná se v podstatě o tři jaderné elektrárny s celkem 5 reaktory, postupně postavené v jedné lokalitě. Jednotlivé části jsou označovány zkratkami A-1 (jeden reaktor), V1 (dva reaktory) a V2 (dva reaktory). ", "tgt_summary": "La centrale nucléaire de Bohunice (\"Atómové elektrárne Bohunice\" (EBO) en slovaque), est située à 2,5 km du village de Jaslovské Bohunice dans le district de Trnava de l'ouest de la Slovaquie.", "id": 2079716} {"src_title": "Very Large Array", "tgt_title": "Karl G. Jansky Very Large Array", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Observatoř sestává z 27 nezávislých radioantén, z nichž každá váží 209 tun a má průměr paraboly 25 m. Antény jsou v prostoru rozloženy do tvaru písmene Y, přičemž každé z ramen je dlouhé 2,1 km. Podél všech antén vede speciální železniční trať, díky níž mohou být antény za pomoci speciální lokomotivy přemísťovány do předem připravených pozic podle aktuální potřeby. Celý komplex funguje na principu interferometrie, jehož maximální základová linie činí 36 km. Pokud by měla mít jediná anténa stejný výkon jako tento komplex, musel by tedy průměr její paraboly činit 36 km. V základu existuje několik přednastavených formací např. A (největší) nebo D (nejužší), při které jsou všechny antény ve vzdálenosti do 600 m od středového bodu. Celý cyklus, během kterého se vystřídají všechny formace včetně několika hybridních trvá 16 měsíců. Antény jsou přemísťovány každých 3–5 měsíců. Přemísťování do menších formací probíhá ve dvou fázích, kdy dojde nejprve ke „zkrácení“ západních a východních ramen pomyslného písmene Y, později je zkráceno severní rameno. Operační centrum (The Array Operations Center (AOC)) VLA se nachází v kampusu „New Mexico Institute of Mining and Technology“ (Soccoro, Nové Mexiko). AOC také slouží jako operační středisko pro podobný projekt Very Long Baseline Array, jehož antény jsou rozmístěny na linii počínaje Havají, konče na Panenských ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání VLA.", "content": "VLA je víceúčelovým nástrojem sestrojeným pro výzkum mnoha astronomických témat. Mezi objekty, které jsou VLA zkoumány, patří např. radiové galaxie, kvasary, supernovy, záblesky záření gama, radio-emitující hvězdy, Slunce a planety, černé díry aj. Během roku 1989 byl VLA využíván pro komunikaci se sondou Voyager 2, která v tu dobu míjela planetu Neptun.", "section_level": 1}, {"title": "Minulost a budoucnost projektu.", "content": "Projekt byl schválen americkým Kongresem roku 1972 a samotná stavba začala o šest měsíců později. K umístění první antény došlo v září 1975 a formálně otevřen byl roku 1980. Celkové náklady na výstavbu činily 78,5 milionů dolarů. Po důkladné rekonstrukci technických zařízení, při níž se celková výkonnost zvýšila až o tři řády (citlivost, rozlišovací schopnost, frekvenční rozsah atd.), byla observatoř v roce 2011 znovu otevřena jako EVLA (Expanded Very Large Array), 31. března 2012 byla slavnostně přejmenována na \"Karl G. Jansky Very Large Array\" na počest amerického fyzika K. G. Janskyho (1905-1950), objevitele radiového záření z Mléčné dráhy. Do budoucna se uvažuje o rozšíření o další antény, a to až do vzdálenosti 300 km. Několik kilometrů jižně od observatoře vzniká nová observatoř \"Magdalena Ridge Observatory\" s optickým interferometrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Very Large Array (VLA) je radioastronomická observatoř, která se nachází na Pláních svatého Augustina mezi městy Magdalena a Datil přibližně 80 km západně od města Soccoro ve státě Nové Mexiko, USA. Je v plném provozu od roku 1980, v letech 2010–2011 prošla důkladnou rekonstrukcí zařízení.. ", "tgt_summary": "Le Karl G. Jansky Very Large Array (le « Très grand réseau Karl-G.-Jansky »), à l'origine le ou VLA (le « Très grand réseau »), est un radiotélescope situé dans la plaine de San Augustin au Nouveau-Mexique (États-Unis). Rattaché au, il est formé de paraboliques identiques, larges de chacune, qui se déplacent sur des voies de chemin de fer disposées selon un tracé formant un immense Y (deux branches de et un pied de ). ", "id": 1586415} {"src_title": "Rogier van der Weyden", "tgt_title": "Rogier van der Weyden", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem nožíře Henri de la Pasture z Tournai, ve valonské části Nizozemí a jeho ženy Agnes de Watrélos. Roku 1426 se oženil Elisabeth, dcerou bruselského obuvníka, Jan Goffaerta. Rogier a Elisabeth měli čtyři děti: Cornelius (* 1427) se stal kartuziánským mnichem; Margaretha (* 1432). Po přestěhování rodiny do Bruselu se narodili dva synové: Pieter (* 1437, malíř), Jan (* 1438, zlatník). Kolem roku 1427 vstoupil do učení k Robertu Campinovi. V roce 1432 se stal samostatným mistrem a od roku 1435 působil jako městský malíř v Bruselu. V jeho dílně se učili tovaryši z různých částí Evropy. Dílo samotného Rogiera van der Weyden, rozšiřované pomocí grafických listů, dosáhlo velké proslulosti a ovlivnilo významně malířství v centrální Evropě. K jeho zákazníkům patřil Filip III. Dobrý, nizozemská a zahraniční šlechta. Malíř pobýval též v Lovani, Bruggách, Tournai a Dijonu. Roku 1450 podnikl cestu do Itálie, kde patrně namaloval obraz Ukládání do hrobu (Galerie Uffizi).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Podle dochovaných dokladů se Rogier van der Weyden stal žákem Roberta Campina ve 27 letech, což vedlo ke spekulacím, že některá díla Mistra z Flémalle, která vykazují stylistickou podobnost s díly Rogiera van der Weyden jsou ve skutečnosti ranými díly jeho žáka. První malířovou zakázkou v Bruselu bylo vyhotovení čtyř obrazů na téma \"Trajánova Justice\" pro Zlatou komoru tamní radnice. Tato díla, odhalená roku 1439, se v originálu nedochovala, protože roku 1695 při obléhání vojsky Ludvíka XIV. Brusel prakticky zničila dělostřelba a následné požáry. Je známa pouze volná kopie obrazů jako tapiserie s několika dobovými portréty a autoportrétem umělce, ze které je zřejmé, že ve své době měl vůdčí postavení jako portrétista. Weydenův sloh se vyvíjel od měkkého gotického slohu k monumentálnímu tvrdému slohu vrcholného období a pozdní manýře v závěru života. Již rané Ukřižování má charakteristické znaky jeho slohu - dramatický pohyb a expresivní výraz tváří, nezájem o hluboký obrazový prostor (který je např. ve Snímání z kříže nahrazen zlatě zbarvenou zdí,), nejisté spojení figur s krajinou, nepevný postoj a nepřesná anatomie, ostrá kresba, drapérie lámaná v ostrých záhybech. Malíř užívá barvu pro kolorování kresby v pestrých a lesklých tónech a neznázorňuje efekty světla a atmosférické jevy. Kolem roku 1445 zhotovil své vrcholné dílo Snímání z kříže, určené pro kostel v Lovani (nyní Museo del Prado, Madrid). Obraz byl již za umělcova života obdivován pro dokonalost technického provedení a kopírován. Během pobytu v Itálii namaloval obraz Oplakávání Krista (1450), v němž je drsný severský expresionismus zmírněn ve prospěch realistického podání látek a drobných detailů. Zřejmě až po návratu z Itálie vznikl rozměrný polyptych s Posledním soudem, objednaný kancléřem Rollinem pro kapli Hôtel Dieu v Beaune. Na přední straně oltáře je ve středu Kristus obklopen anděly a Archanděl Michael, který váží duše zemřelých. Šest postranních křídel zobrazuje kontinuální děj. Na zadní straně oltářních křídel, malovaných technikou grisaille, je výjev Zvěstování a figury sv. Antonína a sv. Šebestiána a klečící postavy donátorů. Styl zobrazení Sv. Šebestiána s harmonickými proporcemi a přirozeným pohybem napovídá, že malíř mohl být obeznámen se soudobým italským sochařstvím ve Florencii nebo Sieně. Z doby po roce 1450 pochází tzv. Bladelinův oltář, který objednal pokladník Filipa Dobrého a zakladatel města Middelburgu pro tamní kostel. V pozadí scén je namalován průhled do panoramatu města. Pozdním dílem z doby kolem roku 1462 je oltářní triptych s Klaněním tří králů pro kostel St. Kolomba v Kolíně nad Rýnem (nyní Alte Pinakothek, Mnichov).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rogier van der Weyden (ve francouzské literatuře též Rogelet da la Pasture, 1399 nebo 1400, Tournai – 18. června 1464) byl nizozemský malíř. Vedle van Eycka je považován za nejvýznamnějšího představitele rané nizozemské malířské školy. Těšil se již za svého života značné popularitě a úctě, byl jmenován městským malířem Bruselu a obdržel mnoho výnosných zakázek od evropských panovnických rodů.", "tgt_summary": "Rogier de le Pasture, dit en flamand Rogier van der Weyden, est un peintre appartenant au mouvement des primitifs flamands, né en 1399 ou 1400 à Tournai et mort le à Bruxelles. ", "id": 1249024} {"src_title": "Boise", "tgt_title": "Boise", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Boise se nalézá v jihozápadní části státu Idaho, jen asi 66 km východně od hranic s Oregonem a 180 km severně od hranic s Nevadou. Město leží na širokém a poměrně rovinatém, lesy obklopeném, povrchu v nadmořské výšce 824 m n. m., který zhruba 40–50 km jak na jihovýchod, tak severozápad obklopují vrcholky úpatí Skalistých hor. Kolem města protéká řeka \"Boise River\".", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Boise je kontinentální s velmi zřetelným střídáním ročních období. V zimě se průměrná teplota pohybuje těsně pod bodem mrazu s typicky s několika dny hutné sněhové nadílky, jara jsou teplá, v létě mohou teploty v Boise překračovat 30, rekordně i 40 °C. Srážky jsou obecně podprůměrné, nejsušším měsícem je srpen, nejvydatnějším duben.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno roku 1863, během občanské války, v téměř neosídlené krajině. Hned o rok později získalo statut města a o další rok později se stalo hlavním městem Idaho (předtím to bylo město Lewistone). Jméno Boise je však starší: oblast dostala název podle řeky, která místem protéká a která v něm vytváří zelenající se, zalesněné údolí („La Rivière Boise“) ve 20. letech 19. století od francouzsky mluvících Kanaďanů. Asi 64 km na západ od Boise, u hranice s Oregonem, leží starší pevnost (Fort Boise), vybudovaná v 30. letech 19. století spol. Hudson's Bay.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 205 671 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 7,1% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Části města.", "content": "Na počet obyvatel zabírá Boise relativně velkou oblast – 168 km2. Jako velká část amerických měst je rozdělena do centra (\"Downtown Boise\") s mnoha komerčními výškovými budovami a okolními čtvrtěmi s relativně velkým podílem městské zeleně. Části Boise zahrnjí:", "section_level": 1}, {"title": "Sport v Boise.", "content": "Sport v Boise zahrnuje následující kluby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boise (/\"boisí\"/) je hlavní a současně nejlidnatější město amerického státu Idaho, ležící v okrese Ada County. V roce 2010 v něm žilo 205 671 obyvatel (616 561 včetně aglomerace), což z něj dělá největší město v širší oblasti severovýchodu kontinentálních Spojených států.", "tgt_summary": "Boise () est une ville des États-Unis et la capitale de l'État de l'Idaho. C'est également le siège du comté d'Ada. Elle se situe dans la vallée de la Snake, à à l’est de Portland et à une altitude de. Traversée par la rivière du même nom, elle est bordée par le massif de la Sawtooth Mountain Range, au nord, par les monts Owyhee au sud, et par le plateau du Columbia et les Blue Mountains à l'ouest. En 2013, la ville de Boise abritait et en 2016 avec l’agglomération.", "id": 52646} {"src_title": "Hugo I. z Vermandois", "tgt_title": "Hugues Ier de Vermandois", "src_document": [{"title": "Křížová výprava.", "content": "Poté, co se roku 1096 donesly novinky o papežské výzvě z clermontského koncilu osvobodit východní křesťany od útlaku nevěřících muslimů do Paříže, začal král Filip s bratrem Hugem diskutovat nad možností účasti na výpravě. Ačkoliv se Filip neúčastnil, protože právě koncil v Clermontu jej pro cizoložství exkomunikoval, Hugo se z prestižních důvodů ke křížové výpravě přidal. Hugovi rytíři koncem srpna vyrazili z Francie, prošli Itálií, přičemž Hugo přibral do družiny nějaké přeživší z lidové křížové výpravy hraběte Emericha z Leisingenu. V Basi se nalodili s cílem přeplout Iónské moře do byzantské Drače. Cestou je zastihla zimní bouře a Hugova loď ztroskotala na balkánském pobřeží, kde jej bez zavazadel a promáčeného objevili vyslanci dračského místodržícího Jana Komnena. Jan Komnenos se k Hugovi choval se vší úctou a když byl Hugo dopraven do Konstantinopole k císaři Alexiovi, dostalo se mu stejného přivítání. Alexios Frankům nedůvěřoval. Měl trpké zkušenosti nejen s lidovými křižáckými houfy vedenými Petrem Poustevníkem a Gautierem Sans-Avoir, které drancovaly říši a obával se, čeho budou schopni ozbrojení rytíři. Navíc věděl, že křižáci nepřicházejí jako žoldnéři do byzantské armády, ale mají v plánu dobýt si na východě svá vlastní území, což Alexiovi ani tolik nevadilo, pokud by Frankové byli ochotni vrátit císaři jeho dřívější území, na kterých se teď rozkládala panství seldžuckých Turků, a křižácká panství byla k Byzantské říši loajální. Císař Huga nechával sledovat, dokud mu neodpřisáhl přísahu lenní věrnosti. Hugo se nakonec nechal přesvědčit a císaři hold složil. Za to byl Alexiem bohatě obdarován. Když do Konstantinopole dorazili i ostatní evropští velmoži se svými vojsky, kteří Alexiovi rovněž přísahali, vydali se křižáci a Byzantinci společně dobýt Nikaiu, což se jim po sedmi týdnech podařilo. Hugo táhl s křižáky dále na východ, byl přítomen i u dobytí Antiochie. Mezi křižáckými veliteli, zejména mezi Bohemundem z Tarentu a Raimondem z Toulouse, se poté rozhořel spor o to, komu bude dobyté město patřit. Nakonec se křižáci dohodli, že spor vyřeší císař Alexios, ke kterému se následně vydal Hugo z Vermandois, aby ho informoval o křižáckém triumfu u Antiochie a požádal o posily. Když se papež Paschalis II. dozvěděl, že Hugo nenaplnil pouť na osvobození Jeruzaléma, nechal ho exkomunikovat. Později se Hugo přidal ke křížové výpravě roku 1101, avšak při menší bitvě s Turky u Heraklea v září 1101 byl vážně zraněn a v říjnu zemřel v Tarsu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo z Vermandois (francouzsky \"Hughes de Vermandois\" nebo \"Hugues le Grand\", 1057 – 18. října 1101) byl synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a mladším bratrem krále Filipa I. Kronikář Vilém z Tyru jej nazývá \"Hugo Magnus\" – Veliký, nicméně to jediné, čím Hugo vynikl, bylo nepříliš úspěšné ani výrazné velení části francouzských vojáků na první křížové výpravě.", "tgt_summary": "Hugues de Vermandois, dit « Hugues le Grand », né en 1057, mort le, comte de Vermandois et de Valois, fils d'Henri, roi de France, et d'Anne de Kiev. ", "id": 194375} {"src_title": "Karel I. z Anjou", "tgt_title": "Charles Ier d'Anjou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel byl jedenáctým a posledním potomkem z manželství francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a Eleonory Anglické. Král Ludvík zemřel na úplavici v listopadu 1226 při návratu z jižní Francie, kde byl na papežovo naléhání potírat příznivce a přívržence katarského hnutí a prosazoval tam i přísné severofrancouzské lenní právo. Je pravděpodobné, že Karel se narodil až po jeho skonu. Ve dvaceti letech Karel od bratra Ludvíka získal hrabství Maine a Anjou. Ještě téhož roku se díky politické aktivitě papeže oženil v lednu v Aix-en-Provence s Beatrix, nejmladší dcerou a dědičkou právě zesnulého provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Získal celé území provensálského hrabství, ale zdaleka ne všechna důležitá města se smířila s vládcem jiné než aragonské krve. Středomořská města byla zvyklá na jiné pojetí vlády. Bylo zde rozšířeno římské právo a významné postavení městských komun, což vedlo k častým rebeliím ze strany poddaných.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmá křížová výprava a bitvy se Štaufy.", "content": "Král Ludvík IX. roku 1244 vážně onemocněl a po své téměř zázračné úzdravě se rozhodl přijmout znamení kříže a vydat se na křížovou výpravu do Svaté země. Novopečený provensálský hrabě Karel se po boku svých starších bratrů tažení zúčastnil. Vojsko křížové výpravy vyplouvalo roku 1248 do Egypta právě z provensálských přístavů Marseille a Aigues-Mortes. Karla doprovázela i těhotná Beatrix. Během výpravy Karel bojoval před pevností al-Mansúra, kde se mu z mamlúckého obklíčení podařilo zachránit kronikáře výpravy, rytíře Jeana de Joinville. Robert z Artois však ve městě zemřel. Křižáci se nakonec dali na ústup a poté byli i s králem Ludvíkem IX., Karlem z Anjou a Alfonsem z Poitiers zajati a v okovech odvlečeni do Mansúry. Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík a jeho bratři byli posléze výměnou za město a výkupné propuštěni. Karlovi se podařilo vyváznout bez úhony na zdraví a na rozdíl od Ludvíka IX. opustil Svatou zemi a společně se ženou se roku 1251 vrátil zpět do Francie. Roku 1257 uzavřel Karel z Anjou konečně dohodu se svou tchyní, která se za finanční odškodnění vzdala nároků na provensálské državy a vyplatil hrady, na které si dělala nárok švagrová Eleonora s manželem. Hraběcí pár prosazoval tvrdou pěst, neustále zvyšoval daně a uložil povinnou vojenskou službu. Roku 1263 nechal Karel popravit dvanáct občanů odbojného města Marseille. Papež Urban IV. nabídl Karlovi sicilskou korunu. Roku 1265 Karel vyplul z Marseille, přežil bouřlivou plavbu a podařilo se mu dosáhnout Říma, kde čekal, podporován Římany, na svou armádu. Vojáky na cestě přes podzimní Alpy doprovázela samotná Beatrix. 6. ledna 1266 byli manželé korunováni v Katedrále svatého Petra. Karel se vydal za dosavadním králem Manfrédem a 26. února zvítězil nad jeho vojskem v bitvě u Beneventa. Manfrédovu manželku i dědice nechal uvěznit.Beatrix přijela za vítězným manželem do Beneventa a pak se přemístili do Neapole, kde se oficiálně ujali správy své nové země. V lednu 1267 se Karel vrhl do války v Toskánsku. Beatrix Provensálská zemřela v létě 1267 a rok později se Karel znovu oženil. Vyvolenou se stala Markéta, dcera hraběte Oda Burgundského. Dalším uchazečem o sicilskou korunu byl mladičký Konradin, syn římského krále Konráda IV., který se 23. srpna 1268 s Karlem sešel v bitvě u Tagliocozzo. Teprve šestnáctiletý Konradin díky léčce protivníka bitvu prohrál a společně s Fridrichem Bádenským byl Karlem v Neapoli popraven. Štaufové osobou Konradina vymřeli po meči.", "section_level": 2}, {"title": "Osmá křížová výprava.", "content": "Ludvík IX. se roku 1267 i přes své chatrné zdraví rozhodl k nové křížové výpravě. Královo nejbližší okolí nebylo jeho rozhodnutím právě nadšeno, ale i tak velká část rodiny přijala kříž společně s ním. Karel z Anjou nabídl bratrovi pomoc. Karlovy plány však byly zištné, potřeboval vtrhnout do Tunisu, aby zde na emírovi Muhammadu al-Mustansirovi vynutil obchodní privilegia pro sicilské Francouze a vyhnal všechny uprchlé štaufské stoupence. Emír během dřívějších vyjednávání údajně několikrát naznačil, že by byl ochoten konvertovat ke křesťanství a spojit se s Karlem z Anjou, aby od něj získal ochranu před ostatními muslimskými vládci, kteří by ho zcela zákonitě napadli. Karel použil tento argument k přesvědčení Ludvíka o bohulibém cíli křížové výpravy v Africe. Po příjezdu do Tunisu roku 1270 se ukázalo, že emír Muhammad konverzi rozhodně nemyslel vážně a dokonce byl připraven na válku. 24. července dobyli křižáci Kartágo. Při čekání na oddíly Jakuba Aragonského, Theobalda Navarrského a Eduarda Anglického si horké parné léto na vojsku vybralo svou daň. Řadami vojáků se začala šířit nakažlivá infekce. 3. srpna zemřel na úplavici princ Jan. Dne 25. srpna ho po dlouhé agonii následoval i samotný král Ludvík. Král byl díky svému asketickému životu chatrného zdraví a útrapy křížové výpravy jej zcela dorazily. Francouzským králem se po otcově smrti stal následník trůnu, také nemocný, Filip a vůdcem výpravy zkušenostmi zocelený Karel z Anjou, který přijel těsně před bratrovou smrtí. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli pro cestu po souši. Do vlasti se jich vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald, jeho manželka Isabela zemřela o rok později. Novou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině skonu o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.", "section_level": 2}, {"title": "Sběr titulů.", "content": "Vítězný Karel byl jmenován říšským vikářem a hlavou toskánských guelfů. Roku 1267 se stal díky smlouvě z Viterba s latinským císařem Balduinem II. knížetem achajským. Balduinovi a jeho rodině Karel vyplácel penzi a Acháju nikdy nanavštívil. Dceru Beatrix provdal za Filipa z Courtenay, Balduinova syna. Ten se stal po smrti otce dalším v řadě latinských císařů v evropském exilu. V roce 1272 se Karel prohlásil albánským králem a od Marie z Antiochie zakoupil jeruzalémský trůn. Do Jeruzalémského království vyslal svého emisara Rogera ze San Severina, kterému se nakonec podařilo získat uznání regentství nad královstvím od Bohemunda z Tripolisu. Bohemund tak zároveň uznal Karla z Anjou králem jeruzalémským, ale to nestačilo, neboť dalším vážným uchazečem o jeruzalémský trůn byl kyperský král Hugo, kterého za svého krále uznávala část palestinských baronů i několik měst. V průběhu sedmdesátých let byl Karel na vrcholu moci. Dvě ze svých osmi děti prozíravě sňatky využil k utužení vztahů s uherským královským rodem Arpádovců. Dceru Isabelu provdal za divokého uherského krále Ladislava IV. Kumána. Syna Karla II. oženil s uherskou princeznou Marií. Právě syn Marie Karel Martel z Anjou se stal otcem budoucích uherských králů z rodu Anjouvců, kteří v osobě Karla I. Roberta zasedli na uherský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Sicilské nešpory.", "content": "Sicílie se stejně jako Provence odmítala smířit s cizí vládou a vysokými daněmi zaviněnými Karlovou expanzivní politikou. 30. března 1282 vypuklo v Palermu krvavé povstání místní šlechty – tzv. Sicilské nešpory, podpořené financemi byzantského císaře Michaela VIII. Několik tisíc francouzských civilistů i rytířů se stalo oběťmi krvavého masakru. Rebelující ostrovní část Sicilského království nabídla královskou korunu aragonskému králi Petrovi III., manželovi Konstancie, dcery předchozího krále Manfréda. 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září byl v Palermu provolán sicilským králem.", "section_level": 2}, {"title": "Aragonská křížová výprava.", "content": "Aragonská intervence na Sicílii znamenala pro Petra exkomunikaci od papeže Martina IV. a pro pevninskou část dosavadního Sicilského království počátek nové epochy – vzniklo království neapolské. Následovala převážně francouzská aragonská křížová výprava do Katalánska. Křižácký vpád ukončila epidemie moru či tyfu, která vypukla při obléhání Girony roku 1285. Válečný stav mezi zeměmi završila až deset let po smrti téměř všech účastníků sporu smlouva z Anagni, která byla triumfem diplomatického umění aragonského krále Jakuba II. Karel z Anjou zemřel 7. ledna 1285 ve Fogii. Tělo bylo pochováno v Neapoli, vnitřnosti v bazilice Saint-Denis a srdce u pařížských jakobínů.Dante Alighieri jej ve své \"Božské komediii\" umístil do \"Očistce\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel I. z Anjou (1226 – 7. ledna 1285 Foggia, Neapolské království) byl sicilský, jeruzalémský a neapolský král z rodu Kapetovců, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX. Zúčastnil se dvou křižáckých výprav a stal se zakladatelem starší linie kapetovsko-anjouovské dynastie.", "tgt_summary": "Charles d'Anjou (-), roi de Naples et de Sicile (1266-1285), est le dernier fils du roi de France et de Blanche de Castille. Comte d’Anjou et du Maine, il devient comte de Provence par son mariage avec Béatrice de Provence en 1246. Il accompagne son frère pendant la septième croisade en 1248. ", "id": 1142021} {"src_title": "Metateze olefinů", "tgt_title": "Métathèse des alcènes", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Reakce je charakteristická výměnou alkylidenových zbytků jednotlivých nenasycených molekul, tzn. rozštěpením dvou vstupujících C=C vazeb a tvorbou nových dvou C=C vazeb. Reakce probíhá tzv. metalokarbenovým mechanismem přes tzv. metalacyklobutanový přechodový stav. Iniciující metalokarben [M]=CHR', kde [M] je komplex přechodového kovu katalyzátoru, viz dále, (R = alkyl, aryl i substituované) reaguje s molekulou alkenu, vytváří se metalacyklobutanový přechodový stav který se dále rozpadá na molekulu jiného alkenu a nový metalokarben (a). jelikož je reakce vratná, může se obnovit původní alken i metalokarben (a). Při nevhodné geometrii probíhá tzv. neproduktivní metatéze a z metalacyklobutanového přechodového stavu můžou vzniknout pouze výchozí látky (b). Za objevení mechanismu a za jeho potvrzení vývojem katalyzátorů na bázi metalokarbenů Y. Chauvin, R. R Schrock a R. H. Grubbs obdrželi v roce 2005 Nobelovu cenu za chemii.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní typy metatézí.", "content": "1. Metatéze alifatických alkenů: homometatéze (SM = self metathesis); kometatéze (CM = cross metathesis) 2. Metatéze s otevíráním kruhu (ROM = Ring opening metathesis) 3. Polymerizace metatézí s otevíráním kruhu (ROMP = Ring opening metathesis polymerization) 4. Acyklická metatéze dienů (ADMet = Acyclic diene metathesis) 5. Metatéze s uzavíráním kruhu dienů (RCM = Ring closing metathesis)", "section_level": 1}, {"title": "Katalyzátory.", "content": "Metatéze je energeticky zakázanou reakcí a pro její průběh je nutný katalyzátor, jehož centrální atom je tvořen atomem přechodného kovu M. Oxidy, chloridy, karbonyly a další, především koordinační sloučeniny molybdenu, ruthenia, wolframu, a rhenia jsou nejpoužívanějšími katalyzátory metatéze; dalšími méně požívanými jsou sloučeniny Ti, V, Cr, Co, Nb, Rh a Ta. Katalyzátory i vzniklá katalytická centra, čili metalokarbeny, jsou obvykle velmi citlivé na přítomnost polárních skupin, vlhkosti a přítomnosti oxidujících látek i v minimálních koncentracích. Reakce je nutné provádět v inertním prostředím a s čištěnými a sušenými substráty a rozpouštědly. Ke snížení deaktivace se používají kokatalyzátory.", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní katalyzátory.", "content": "Původními homogenními katalyzátory jsou zejména chloridy, například WCl, MoCl, VCl + VOCl, TiCl. Často jsou používány s kokatalyzátorem (např. (CH)Sn). Jako další je možno uvést např. ReCl(CO) a CH3ReO, často používány s kokatalyzátorem (např. EtAlCl). Moderními homogenními katalyzátory, nazývanými též iniciátory jsou metalokarbenové komplexní sloučeniny zejména molybdenu (tzv. Schrockovy katalyzátory) a ruthenia (tzv. Grubbsovy katalyzátory). Jsou vysoce aktivní a používají se bez kokatalyzátorů, více zde.", "section_level": 2}, {"title": "Heterogenní katalyzátory.", "content": "Heterogenní katalyzátory jsou zejména nosičové oxidy nejdůležitější MoO a ReO. Jako nosiče jsou používány oxid křemičitý, oxid hlinitý, oxid titaničitý a další a rovněž směsné oxidy. Na reakce alkenů mohou být použity samostatně, na reakce substrátů s polárními skupinami s kokatalyzátorem (např. (CH)Sn).", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové využití.", "content": "Prvním průmyslovým použitím metatéze [1] byla v roce 1966 v oblasti Montrealu firmou Phillips uvedena do provozu technologie „Philips Triolefin Process“, kde směs ethenu a but-2-enu byla získávána z propenu na katalyzátoru WO/SiO. Společnost Lyondel Petrochemical v Texasu zahájila výrobu založenou na dimerizaci ethenu na but-2-en na homogenním Ni katalyzátoru. Část ethenu a vzniklý but-2-en byl podroben kometatézi na již zmíněném katalyzátoru WO/SiO/Na a byl tak získáván konečný produkt – propen. Technologie byla pojmenována „Reverse Triolefin Process“ nebo též „Olefins Conversion Technology“ - příklad, jak metatéze může být využita v obou směrech za podobných podmínek na stejném katalyzátoru. Další velkotonážní technologií založenou na metatézi je tzv. „Shell Higher Olefin Process, SHOP“ vyvinutý společností Shell. Metatetické reakce jsou významné zejména v syntéze chemických specialit. Produkt ethenolýzy methyl-oleátu – methyl-dec-9-enoát je klíčovou látkou vystupující v syntéze (E)-9-oxodec-2-enové kyseliny, feromonu včelích královen; produkt homometatéze hexa-2,4-dienu – okta-2,4,6-trien je biogenní látkou, atraktantem gamet mořské řasy hroznovice (Sargassum Horneri), nutričně hodnotného zdroje. Některé estery, které mají biogenní účinky se průmyslově vyrábějí na odvozených Grubbsových katalyzátorech. Např. (E)-dec-5-enyla-cetát je feromonem makadlovky broskvoňové (Anarsia lineatella), směs (E)- a (Z)-tetradec-5-enyl-acetátů je feromonem zavíječe (Platynoty stultana) a jiné směsi posledně jmenované látky jsou feromony obalečů (rodu Sparganthis), škůdců ovocných stromů [8]. Lakton (5R,6S)-6-acetoxy-5-hexadekanolid, při jehož syntéze se využívá metatéze, byl již úspěšně nasazen v boji proti komárům (rod Culex) jako atraktant samiček připravených klást vajíčka. Nové Schrockovy (Mo) a Grubbsovy (Ru) katalyzátory začaly sloužit i v průmyslové výrobě polymerů reakcí ROMP, například dicyklopentadienu (DCPD), který jako velmi tvrdý a odolný plast se využívá při výrobě sportovního náčiní nebo neprůstřelných desek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metateze olefinů (též metateze alkenů) je typ reakce v organické chemii. Je to vratná katalytická reakce, která může probíhat na dvojné uhlíkové vazbě všech organických sloučenin.", "tgt_summary": "La métathèse des alcènes ou métathèse des oléfines ou encore transalkylidénation est une réaction organique qui implique la redistribution de fragment alcylidène par scission d'une liaison double carbone-carbone dans les alcènes. Depuis sa découverte, la métathèse des alcènes est largement utilisée dans l'industrie et la recherche pour la fabrication entre autres de médicaments ou de polymères. Elle compte comme avantage la très faible production de sous-produits et de déchets dangereux. Yves Chauvin, Robert Grubbs et Richard R. Schrock ont partagé le prix Nobel de chimie en 2005 pour « \"le développement de la méthode de métathèse en synthèse organique\" ». ", "id": 94530} {"src_title": "Let American Airlines 11", "tgt_title": "Vol American Airlines 11", "src_document": [{"title": "Let.", "content": "Let American Airlines 11 byl realizovaná letadlem Boeing 767-223ER registračního čísla N334AA. Kapacita stroje byla 158 pasažérů, ale 11. září jich cestovalo pouze 81 a spolu s nimi 11 členů posádky, tudíž bylo letadlo obsazeno z 51 procent. Průměrné vytížení letu 11 v úterý ráno v předešlých měsících bylo ovšem jen 39 procent. Posádku letadla tvořili pilot John Ogonowski, první důstojník Thomas McGuinness a letušky a stewardi Barbara Arestegui, Jeffrey Collman, Sara Low, Karen Martin, Kathleen Nicosia, Betty Ong, Jean Roger, Dianne Snyder a Madeline Sweeney.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup na palubu.", "content": "Muhammad Atta, taktický velitel útoků a další únosce, Abdulaziz al-Omari, dorazili na Portland International Jetport 11. září v 5:40 EST. Nastoupili na palubu letu 5930 společnosti Colgan Air, který měl v 6:00 odletět z Portlandu v Maine do Bostonu v Massachusetts. Oba měli zakoupené lístky do první třídy s přestupem na let do Los Angeles v Kalifornii. Atta měl u sebe dvě zavazadla, al-Omari žádné. Počítačový systém CAPPS určil Attovo zavazadlo k přísnější prohlídce, ale Atta jí absolvoval bez jakýchkoliv problémů a mohl vstoupit na palubu. Letadlo odletělo z Portlandu na čas a přistálo v Bostonu v 6:45. Zbývající tři únosci, Waleed al-Shehri, Wail al-Shehri, a Satam al-Suqami, dorazili na Logan Airport v 6:45 a své pronajaté auto zanechali na parkovišti. V 6:52 volal Attovi na mobil z telefonní budky na letišti Marwan al-Shehhi, jeden z únosců letu United Airlines 175. Protože Atta a Omari nezískali v Portlandu palubní lístky na let 11, museli se nechat odbavit a projít bezpečnostní kontrolou i v Bostonu. Ve spěchu při přestupu z letu z Portlandu nebyla Attovi na palubu letu 11 naložena jeho zavazadla. Suqami, Wail al-Shehri a Waleed al-Shehri byli odbaveni také v Bostonu. Wail al-Shehri a Suqami měli každý po jednom zavazadle, Waleed al-Shehri neměl žádné. CAPPS vybral všechna jejich zavazadla k detailní prohlídce. Tento systém byl zaměřen výhradně na kontrolu zavazadel a tudíž únosci samotní kontrolováni nebyli. V 7:40 byli všichni únosci na palubě letu 11, který měl odstartovat v 7:45. Atta seděl v obchodní třídě na sedadle 8D, Omari na sedadle 8G a Suqami na sedadle 10B. Waleed al-Shehri and Wail al-Shehri seděli v první třídě na sedadlech 2B a 2A. Letadlo odletělo z ranveje 4R se čtrnáctiminutovým zpožděním v 7:59.", "section_level": 2}, {"title": "Únos.", "content": "Komise vyšetřující útoky z 11. září odhadla, že únos začal v 8:14, kdy piloti přestali odpovídat řízení letového provozu v Bostonu (Boston Air Traffic Control, BATC). V 8:13:29 letěl stroj ve výšce 7900 m nad středním Massachusetts a piloti odpověděli na výzvu BATC, aby provedli otočení o 20° doprava. V 8:13:47 nařídilo BATC pilotům stoupat do výšky 11 000 m, avšak nedostalo odpověď. V 8:16 se letadlo ustálilo ve výšce 8 800 m a následně se odchýlilo od plánované trasy. BATC se několikrát pokusilo s letadlem zkontaktovat, avšak bez jakékoliv odpovědi. V 8:21 přestalo letadlo vysílat ze svého transpondéru signál módu C. Podle letušek Madeline Sweeney a Betty Ong, které během únosu kontaktovaly American Airlines, pobodali únosci letušky Karen Martin a Barbaru Arestegui a prořízli krk pasažéru Danielu Lewinovi. Lewin, internetový podnikatel, dříve sloužil jako důstojník Sajeret Matkal, elitní jednotky izraelských ozbrojených sil. Lewin seděl na sedadle 9B a Suqami seděl přímo za ním na sedadle 10B. Vyšetřovací komise dospěla k názoru, že Suqami možná pobodal a zabil Levina poté, co se pokusil únos překazit. Během čtyřminutového hovoru s operačním centrem American Airlines informovala Betty Ong o ztrátě spojení s pilotní kabinou, nemožnosti se do něj dostat a zraněních pasažérů. Poskytla informace o sedadlech, na kterých únosci předtím seděli, díky čemuž mohli vyšetřovatelé rychle zjistit jejich identitu. V 8:23:38 se Atta pokusil promluvit k pasažérům, ale zmáčkl špatné tlačítko a odeslal zprávu BATC. Bylo zaznamenáno následující prohlášení: \"Máme nějaká letadla, zůstaňte v klidu a vše bude v pořádku. Vracíme se na letiště.\" V 8:24:56 oznámil: \"Nikdo se nehýbejte. Vše bude v pořádku. Pokud se o něco pokusíte, ohrozíte sami sebe a letadlo. Prostě zůstaňte v klidu.\" Také toto prohlášení bylo odesláno řízení letového provozu, kde bylo nahráno. Vzhledem k těmto prohlášením a neschopnosti se s letadlem spojit si řízení letového provozu uvědomilo, že letadlo bylo uneseno. V 8:26 se letadlo otočilo směrem na jih. V 8:32 bylo pobočkou Fedrálního leteckého úřadu (Federal Aviation Administration, FAA) v Herndonu ve Virginii kontaktováno ústřední ředitelství. V 8:33:59 prohlásil Atta: \"Nikdo se, prosím, nehýbejte. Vracíme se zpět na letiště. Nesnažte se dělat nějaké hlouposti.\" V 8:37:08 potvrdila posádka letu United Airlines 175 polohu letu 11 a jeho směr. BATC obešlo standardní postup a kontaktovalo přímo Severovýchodní vzdušný obranný sektor (Northeast Air Defense Sector, NEADS) v Rome v New Yorku spadající pod Severoamerické velení vzdušné obrany (North American Aerospace Defense Command, NORAD). NEADS vydalo rozkaz, aby z Otis Air Force Base ve Falmouthu v Massachusetts vzlétly dvě stíhačky F-15. Důstojníkům na základně trvalo získání příslušných autorizací ke vzletu několik minut. Let 11 provedl obrat směrem k Manhattanu v 8:43. Rozkaz ke startu stíhaček ze základny Otis byl dán v 8:46 a stíhačky F-15 odstartovaly v 8:53. V té době ovšem již unesené letadlo narazilo do severní věže Světového obchodního centra. Ze čtyř letadel unesených 11. září měl NORAD nejvíce času na reakci před navedením letadel na cíl právě v případě letu 11.", "section_level": 2}, {"title": "Útok.", "content": "V 8:46:40 navedli únosci letadlo úmyslně do severní strany severní věže Světového obchodního centra. Rychlost letadla byla při nárazu asi 220 m/s a jeho nádrže obsahovaly přibližně 38 000 l hořlavého leteckého paliva. Budova byla zasažena mezi 93. a 99. patrem. Kokpit a trup letadla narazily na metr přesně do středu severní stěny, letadlo narazilo do věže téměř kolmo ke severní stěně a téměř horizontálně se zemí. Kokpit a trup letadla narazily do 95. a 96. patra. Pravé křídlo narazilo nad touto úrovní a levé křídlo pod touto úrovní. Zahynulo všech 92 osob na palubě, mezi nimi například David Angell, tvůrce a producent seriálu Frasier a jeho žena, nebo herečka Berry Berenson, vdova po herci Anthony Perkinsovi. Svědci, kteří viděli letadlo nízko nad Manhattanem, si mysleli, že stroj má potíže. Policejní důstojník William Ross prohlásil: \"Snažil jsem se letadlo pozorovat, jestli z něho nevychází kouř, oheň, nebo kondenzační pás. Nic tam nebylo. Podvozek nebyl spuštěn dolů a dveře pod podvozkem byly zavřeny. Letadlo, jak jsem řekl, letělo rychle směrem na jih. Letělo přímo ve stabilní výšce. Nezdálo se, že by pilot s řízením jakkoliv bojoval.\" Poručík William Walsh z Fire Department of New York City byl také svědkem útoku: \"Měli jsme dojem, že padalo dolů, ale zvuk motoru byl normální. Nemohli jsme přijít na to, proč by mělo letadlo American Airlines letět tak nízko nad Manhattanem. Očekávali jsme, že (pilot) vybočí z kurzu a navede letadlo do řeky Hudson. Trochu zvýšilo letovou hladinu, na ní se stabilizovalo a bylo navedeno přímo do Obchodního centra. Zdálo se, že těsně před nárazem zrychlilo. Viděli jsme to letadlo, jak míří přímo na Světové obchodní centrum. Najdenou došlo k výbuchu a letadlo zmizelo v Obchodním centru.\" Způsobené škody byly takové, že všechny únikové cesty nad místem útoku byly zničeny. Všechna schodiště a výtahy nad 92. patrem byla zničena, díky čemuž bylo ve vyšších patrech uvězněno 1344 lidí. Podle oficiální zprávy byly stovky lidí zabity okamžitě při nárazu a ti, kteří zůstali uvězněni ve vyšších patrech, zahynuli v důsledku požárů a hustého kouře, při zřícení věže, nebo v důsledku skoků z oken. Nejprve ale skákali lidé z oken z dopadových pater, protože letadlo díky rotaci v úrovni křídel při dopadu plně nezasáhlo celá 63 m široká podlaží. Tito lidé byli tedy v okamžiku dopadu uvěznění mezi hořícími troskami letadla na daném patře a venkovními stěnami. Některé oběti přežily na dopadových paterech až do samého pádu věže. Mezi ně patřila i žena identifikovaná jako Edna Cintron. Výtahové šachty rozvedly hořící palivo do dalších pater. Nejméně přes jednu šachtu se palivo dostalo až do 77. a 22. patra a do přízemí, kde mohlo způsobilo výbuchy. Dalším zdrojem explozí byly padající předměty dopadající na dno výtahových šachet a přetlak způsobený náhlým vstupem letadla do budovy. Útok se podařilo natočit francouzskému kameramanovi Julesi Naudetovi a českému imigrantovi Pavlu Hlavovi. Útok snímala i webkamera provozovaná Wolfgangem Staehlem umístěná v galerii v Brooklynu, která snímala dolní Manhattan s frekvencí jednoho snímku za čtyři sekundy. Zpravodajské stanice nejprve informovaly o explozi ve Světovém obchodním centru. CNN přerušila vysílání reklamy v 8:49 mimořádnými zprávami s titulkem \"Katastrofa ve Světovém obchodním centru\". Carol Lin byla první moderátorkou, která oznámila útok. Její první slova byla: Později byl do vysílání připojen viceprezident CNN pro finance Sean Murtagh, který ze své kanceláře v New Yorku oznámil, že do Světového obchodního centra narazilo civilní dopravní letadlo. Postupně začaly vysílání přerušovat i další televizní stanice a začaly vysílat záběry z New Yorku. Prezident George W. Bush byl právě na návštěvě v Emma E. Booker Elementary School v Sarasotě na Floridě, kde jej o události informoval jeho doprovod. Prezident odvětil: \"Je to selhání pilota. Je nepředstavitelé, že by to někdo udělal úmyslně. Ten chlap musel dostat infarkt.\" Původní spekulace o nehodě ustaly v 9:03, kdy do jižní věže narazil unesený Boeing 767 na letu United Airlines 175.", "section_level": 2}, {"title": "Po útoku.", "content": "Po nárazu začala zasažená věž hořet a zřítila se. Ačkoliv ke značnému strukturálnímu poškození došlo už v důsledku nárazu, příčinou zřícení věže byl pravděpodobně požár zažehnutý palivem. Kromě pasažérů letadla a pracovníků, zahynuly ve věži také stovky záchranářů. Banka Cantor Fitzgerald L.P. sídlící v patrech 101-05 přišla o 658 zaměstnanců, což je značně více, než jakákoliv jiná společnost zasažená útoky. Záchranáři začali v dnech následujících po útocích nacházet ostatky obětí z letu 11. Některé oběti byly nalezeny připoutané v sedadlech a jedna letuška měla spoutané ruce, což nazačuje, že únosci mohli použít plastová pouta. Během prvního roku byly identifikovány ostatky 33 obětí z letu 11. Ostatky dalších dvou oběti, včetně letušky Karen Martin, byly objeveny poblíž Ground Zero v roce 2006. V dubnu 2007 byly použity nové technologie pro zkoumání DNA a byly identifikovány ostatky další oběti. Byly rovněž identifikovány ostatky dvou únosců, možná z letu 11, a ty byly následně odstraněny z Memorial Parku, který se nachází na Manhattanu. Ostatky ostatních únosců nebyly identifikovány a jsou pohřbeny ve zmíněném parku s dalšími neidentifikovanými ostatky. Suquamiho cestovní pas přežil náraz a dopadl na ulici. Pas nasáklý benzínem předal jeden z chodců newyorské policii krátce před zřícením jižní věže. Tento pas přežil spolu s velikým množstvím dalších lehkých předmětů jako byly letenky. K tomuto došlo proto, že let AA11 zasáhl na metr přesně střed budovy WTC1 a to zároveň kolmo ke stěně a vodorovně. Díky tomu procházela trajektorie letu chodbou ve středu budovy. Lehké předměty odnesl proud vzduchu, který setrvačností pokračoval celou budovou (vzduch v kabině letadla byl stovky kilogramů těžký a iniciálně se pohyboval rychlostí přes 200 m/s). Rapidní proudy vzduchu mají, mimo jiné, tendenci trhat oblečení. Budovu plně penetroval též podvozek letadla a kusy lidských těl, opět skrze trajektorii přímo přes centrální chodbu budovy. Vyšetřovatelé získali zavazadlo Muhammada Atty, které nebylo na palubu letu 11 naloženo. Byl v něm nalezen al-Omariho cestovní pas a řidičský průkaz, videokazeta k simulátoru řízení Boeingu 757, skládací nůž a pepřový sprej. V nahrávce nalezené o několik měsíců později v Afghánistánu bylo obsaženo faktické bin Ládinovo přiznání k útokům, který dle svých slov zřícení věží předpokládal. Černé skříňky letů 11 a 175 nebyly nikdy nalezeny. Po útoku bylo číslo letu na dané trase změněno na let American Airlines 25 a místo Boeingu 767 začal být používán Boeing 757.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let American Airlines 11 byl pravidelný vnitrostátní linkový let společnosti American Airlines na trase z Logan International Airport v Bostonu v Massachusetts na Los Angeles International Airport v Kalifornii realizovaný letadlem Boeing 767-223ER. Dne 11. září 2001 byl tento spoj unesen pěti teroristy, kteří se podíleli na plánu, který vešel do historie jako útoky z 11. září. Po patnácti minutách letu zranili teroristé nejméně tři pasažéry, násilím pronikli do kokpitu, přemohli kapitána a prvního důstojníka a ujali se kontroly nad letadlem. Letadlo začal pilotovat člen al-Kajdy Muhammad Atta, který dříve absolvoval pilotní kurzy. Řízení leteckého provozu zjistilo, že let AA11 je v problémech, neboť posádka přestala komunikovat. Atta se ovšem omylem s řízením letového provozu spojil, takže vyšlo najevo, že letadlo bylo uneseno. Dvě letušky kontaktovaly z paluby společnost American Airlines a informovaly ji o vzniklé situaci, únoscích a zraněných. ", "tgt_summary": "Le, un Boeing 767-223ER assurant le vol 11 d'American Airlines est détourné par cinq terroristes d'Al-Qaïda qui font s'écraser l'avion contre la tour nord du World Trade Center à New York, qui s'effondre moins de deux heures après. Les 92 personnes à bord sont tuées ainsi que plus de 1600 personnes dans la tour nord ou dans sa chute, ce qui en fait l'accident aérien le plus meurtrier de l'histoire. ", "id": 185840} {"src_title": "Projektivní geometrie", "tgt_title": "Géométrie projective", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První geometrické vlastnosti projektivního charakteru byly objeveny ve třetím století Pappem z Alexandrie. Johannes Kepler (1571–1630) a Girard Desargues (1591–1661) nezávisle na sobě rozvinuli základní koncept \"bodů v nekonečnu\". Desargues se snažil propojit tyto myšlenky s Euklidovou geometrií do jednoho systému. Další významní myslitelé, kteří přispěli k vývoji projektivní geometrie, byli Gaspard Monge a Jean-Victor Poncelet, který roku 1822 publikoval jedno ze základních historických pojednání o projektivní geometrii, ve kterém charakterizoval vztahy mezi metrickými a projektivními vlastnosti geometrických objektů. Pozdější práce Ponceleta, Jakoba Steinera a jiných směřovaly k axiomatickému zavedení projektivních prostorů.", "section_level": 1}, {"title": "Axiomy projektivní geometrie.", "content": "Následující axiomy jsou shrnutím axiomů navržených A. N. Whiteheadem. Existují dva typy objektů, body a přímky, přičemž platí Podprostor AB...XY se dá rekurzivně definovat pomocí podprostoru AB...X jako prostor, který obsahuje všechny body všech přímek YZ, kde Z probíhá množinou {A,B,...X}. Množina bodů {A,B,...Z} je nezávislá, pokud A,B,...,Z je minimální podmnožina generující daný prostor. Koncept přímky se dá zobecnit do rovin a projektivních prostorů vyšších dimenzí. a tak dál. Projektivní prostor má dimenzi \"k\" pokud je \"k\" největší číslo takové, že prostor má dimenzi \"nejméně \"k\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Axiomy projektivní roviny.", "content": "Speciálně v případě projektivní roviny se uvádějí tyto tři axiomy: Nejmenší geometrie, která axiomy splňuje je tzv. Fanova rovina, která obsahuje pouze 7 bodů a 7 přímek.", "section_level": 2}, {"title": "Desarguesův axiom.", "content": "V projektivních rovinách obvykle platí tzv. \"Desarguesův axiom\", resp. \"Desarguesova věta\". Je to následovní tvrzení: V běžné projektivní rovině vychází důkaz tohoto tvrzení z třírozměrné prostorové perspektivy. Existují však projektivní prostory, v nichž platí axiomy projektivní roviny, Desarguesova věta ale nikoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Modely projektivní geometrie.", "content": "Nejběžnější model projektivní roviny je reálná projektivní rovina formula_1, která se dá reprezentovat jako množina přímek v formula_2 procházejících počátkem. Přímky projektivní roviny jsou pak množiny (\"obyčejných\" afinních) přímek v formula_2, které leží v jedné (\"obyčejné\" afinní) rovině. Projektivní transformace (kolineace) v rovině jsou všechny transformace, které pocházejí z lineárních zobrazení prostoru formula_2. Projektivní rovinu můžeme reprezentovat jako množinu bodů formula_5 v rovině {x=1} a směrů formula_6, což odpovídá bodům v nekonečnu. Projektivní transformace, reprezentované jako transformace roviny {x=1}, pak zahrnují všechny Euklidovské transformace, afinní transformace, ale i mnohé další (některé převádějí elipsu na hyperbolu nebo parabolu a podobně). Projektivní transformace zachovávají přímky a také tzv. dvojpoměr. Podobně můžeme zkonstruovat projektivní prostor formula_7 nad libovolným tělesem F. Nejmenší model projektivní roviny je Fanova rovina, která obsahuje pouze 7 bodů a její model je formula_8, kde formula_9 je dvouprvkové těleso. Existují také projektivní geometrie, které nepocházejí z těles. Běžné modely projektivních rovin nad tělesy reálných, komplexních čísel a kvaternionů jsou kompaktní variety, na kterých mají přirozenou akci kompaktní Lieovy grupy SO(n), SU(n), Sp(n). Analogie projektivní roviny nad oktoniony vedou na prostory, jejichž přirozené grupy symetrií jsou výjimečné Lieovy grupy. Na těchto prostorech je možné zavést přirozeným způsobem metriku, ovšem definice \"přímek\" je složitá. Nejznámější z těchto projektivních rovin je reálná Cayleyho rovina na které působí výjimečná Lieova grupa formula_11. Jako reálná varieta má Cayleyho rovina dimenzi \"16\". V tomto prostoru neplatí Desarguesova věta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projektivní geometrie představuje takovou geometrii, která zkoumá vlastnosti, které se nemění u projektivních transformací (kolineací). Model pro tuto geometrii je obvykle projektivní rovina anebo projektivní prostor. V této geometrii jsou definovány body a přímky, nikoli však úhly a vzdálenosti. ", "tgt_summary": "En mathématiques, la géométrie projective est le domaine de la géométrie qui modélise les notions intuitives de \"perspective\" et d\"'horizon\". Elle étudie les propriétés inchangées des figures par projection centrale.", "id": 929419} {"src_title": "Starship (raketa)", "tgt_title": "Super Heavy/Starship", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Nosný systém Super Heavy Starship vzešel z konceptu BFR, který byl v roce 2016 veřejnosti představen jako Meziplanetární dopravní systém (Interplanetary Transport System \"ITS\"). Tato obří raketa o průměru 12 metrů měla mít výšku až 122 metrů. V roce 2017 však byl návrh pozměněn a raketa zhubla na 9 metrů s výškou 106 metrů, tento koncept již byl šéfem SpaceX Elonem Muskem nazván \"BFR\" (Big Falcon Rocket). V roce 2018 prošel koncept dalšími změnami a byly přidány aerodynamické plochy pro lepší stabilizaci lodi při průletu různě hustými atmosférami. Celá konstrukce měla být původně vyrobena z uhlíkových kompozitů, ale v roce 2018 bylo rozhodnuto využívat nerezovou ocel. Konkrétně se má jednat o upravenou vysoce kvalitní nerezovou ocel 301. Elon Musk také oznámil, že raketa byla přejmenována na Starship. Dle současných informací má být 118 metrů vysoká. Bude dvoustupňová, přičemž oba stupně budou moci přistát na zemi. Raketa bude schopna dopravit na nízkou oběžnou dráhu Země přes 100 tun nákladu. Oficiálně dokončena by měla být začátkem roku 2022. Pro počáteční testování byl použit technologický demonstrátor Starhopper, na kterém byly provedeny první statické zážehy motoru Raptor a 26. července 2019 úspěšně proběhl první neupoutaný \"skok\" do výšky kolem 20 metrů. Druhý a poslední pokus proběhl 27. srpna, tentokrát Starhopper vystoupal do výšky 150 metrů a poté měkce přistál. Testovací lety lodi Starship by měly začít do konce roku 2019. Loď má být dostupná ve třech variantách:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Super Heavy.", "content": "Super Heavy je první stupeň, který vynese loď Starship na oběžnou dráhu a poté zase bezpečně přistane na přistávací ploše. Vysoký bude 68 metrů a pohánět jej bude 37 motorů Raptor spalující podchlazený kapalný metan a kapalný kyslík s celkovým tahem 72 MN. 7 řídících motorů umístěných uprostřed bude schopných náklonu, ostatní motory budou po obvodu umístěny na pevno.", "section_level": 2}, {"title": "Starship.", "content": "Druhým stupněm je kosmická loď Starship vysoká 50 metrů, bude rovněž znovupoužitelná a má být schopná přistát jak na povrchu s atmosférou tak i bez ní, například na Měsíci. Vybavena bude celkem šesti motory Raptor, tři z nich budou určeny pro použití ve vakuu a tři pro použití v atmosféře. Bude sloužit k přepravě až 100 lidí nebo jako nákladní loď. Počítá se s možnosti dotankování nádrží na oběžné dráze Země, díky tomu bude Starship schopen letu na velké vzdálenosti, například k Marsu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Starship – Super Heavy (dříve: Big Falcon Rocket \"BFR\") je raketa vyvíjená společností SpaceX. Kosmická loď zvaná Starship a raketa Super Heavy představují plně znovupoužitelný dopravní systém navržený k přepravě posádky i nákladu na orbitu Země, na Měsíc, Mars a dále. Starship Super Heavy bude schopná na oběžnou dráhu Země dopravit více než 100 tun nákladu. Podle plánu by se první testovací let mohl uskutečnit už v roce 2020.", "tgt_summary": "La fusée Super Heavy/Starship (soit le nom du premier étage suivi de celui du second), anciennement appelée Big Falcon Rocket ou BFR, est le prochain lanceur orbital super-lourd de SpaceX, l'entreprise de Elon Musk dans le secteur de l'aérospatial. Il a été annoncé le 29 septembre 2017 à l'occasion du Congrès international d'astronautique (IAC). ", "id": 2342605} {"src_title": "OBI", "tgt_title": "Obi (entreprise)", "src_document": [{"title": "Vznik společnosti.", "content": "V Hamburku, (tehdy v NSR) vznikl v roce 1970 první velký obchod OBI na ploše 870 m, specializující se na stavebniny a domácí práce. Zakladateli byli Dr. \"Emil Lux\" a \"Manfred Maus\". Vznik tohoto typu obchodu byl inspirován obdobnými staršími řetězci v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Sortiment.", "content": "Stavebniny, materiály pro vodoinstalace a elektroinstalace, obklady, nátěrové a ochranné hmoty, el. nářadí a stroje, nábytek, zahradnické potřeby, koberce, linolea, žebříky, spojovací materiál atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční expanze.", "content": "Zahraniční pobočky společnost začala budovat v okolních státech takto: Koncem roku 2008 společnost vykazuje v Německu 331 a jinde ve světě 179 filiálek.", "section_level": 1}, {"title": "OBI v Česku.", "content": "Společnost zde založila v Praze 4 svou OBI \"Systémovou centrálu spol. s r.o.\"", "section_level": 1}, {"title": "Seznam prodejen v Česku.", "content": "První OBI market v České republice byl otevřen v roce 1995. K 23.8.2016 bylo v Česku 33 prodejen OBI. 1. 8. 2013 pět dosavadních franšízových marketů v Brně, Pardubicích, Českých Budějovicích, Zlíně a Hodoníně zůstalo provozovateli franšízové licence, společnosti Global Stores, a od uvedeného data se přejmenovalo na značku UNI HOBBY. (Ve Zlíně se OBI přestěhovalo do nákupního centra OC Centro v Malenovicích, kde skončila společnost Baumax). V roce 2016 společnost OBI převzala 4 obchody po zkrachovalé společnosti Baumax.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "Tento obchodní řetězec, tak jako ostatní velké na českém trhu, distribuuje svůj reklamní časopis OBI do schránek domácností v širokém okolí prodejen. Ve městech umístil řady reklamních panelů, naváděcí ukazatele a provozuje své internetové stránky.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V prestižní soutěži časopisu Obchodník roku v roce 2007 byl řetězec oceněn titulem Hobbymarket roku. Titul získává na českém trhu každoročně od roku 2003, přičemž ve své kategorii mu konkurují tyto společnosti: Bauhaus, Baumarkt, Hornbach, BauMag a Mountfield.", "section_level": 2}], "src_summary": "OBI je nadnárodní specializovaný (tzv. hobby) obchodní řetězec, působící i na trhu České republiky. Celosvětově má 42 000 zaměstnanců a obrat 6,7 mld Eur (stav 2015).", "tgt_summary": "Obi est une entreprise allemande de la grande distribution spécialisée dans le bricolage et le jardinage.Obi est le plus grand détaillant de bricolage en Europe, et le troisième plus grand dans le monde, derrière Home Depot et Lowe's. Il est basé à Wermelskirchen, Allemagne, et appartient au groupe Tengelmann.", "id": 1803024} {"src_title": "Infračervená astronomie", "tgt_title": "Astronomie infrarouge", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Zanedlouho poté, co Isaac Newton použil skleněného hranolu k rozštěpení bílého světla na barevné spektrum, bylo roku 1800 slavným britským astronomem Williamem Herschelem zjištěno, že část svazku světla ze Slunce s největší teplotou překročila konec červené části spektra. Tyto „žhavé paprsky“ dokonce tvořily i spektrální čáry. Roku 1856 bylo infračervené záření detekováno skotským astronomem Charlesem Piazzi Smythem i v měsíčním svitu.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní infračervená astronomie.", "content": "Infračervené záření, které se svou vlnovou délkou blíží viditelné části světla, se mu i svým chováním do značné míry podobá - může být tedy i detekováno podobnými zařízeními jako viditelné světlo. Z tohoto důvodu se blízké IR záření včleňuje do viditelného optického spektra - většina teleskopů je tedy schopna provádět pozorování i v „blízkém“ IR spektru. Vzdálenější části IR spektra musí již být pozorovány speciálními teleskopy jako je např. \"James Clerk Maxwell Telescope\" v Mauna Kea Observatory. Tak jako ostatní formy elektromagnetického záření je i to infračervené vědci využíváno pro hlubší zkoumání vesmíru. Jelikož má IR záření vysokou teplotu, je nutné, aby byl teleskop při jeho pozorování stíněn a navíc ochlazován tekutým dusíkem (LN) nebo heliem (LHe). Nejvíce se tato nutnost projevuje ve střední až vzdálené části IR spektra. Značné problémy při pozorování IR záření pozemními teleskopy působí vodní pára v zemské atmosféře, která absorbuje jeho značnou část. Z tohoto důvodu jsou tedy teleskopy umísťovány do míst s velkou nadmořskou výškou a nízkou vlhkostí vzduchu. Mezi observatoře, které jsou vybudovány na takovém místě patří \"Mauna Kea Observatory\" (4205 m n. m.) nebo \"Atacama Large Millimeter Array\" v Chile (5000 m n. m.). Stejně tak, jak je tomu u optických teleskopů, je i pro infračervené teleskopy nejlepší umístění ve vesmíru. Mezi takové patří Hubbleův vesmírný dalekohled, který dokáže sledovat i IR část spektra, a Spitzerův vesmírný dalekohled, který je přímo určen pro pozorování infračerveného záření. Mezi další metody pozorování patří také letadlové observatoře (pozorovací přístroje jsou umístěny na palubě letadla) jako jsou Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy nebo Kuiper Airborne Observatory. Sledováním ve vysokých částech atmosféry (stratosféra) je totiž zmírněn negativní vliv vodní páry, která IR záření absorbuje. Výborných výsledků je také dosahováno pozemskými astronomickými interferometry.", "section_level": 1}, {"title": "Infračervená technologie.", "content": "Jedním z nejčastějších typů IR detektorů, které se používají v teleskopech je tzv. HgCdTe (Mercury(II) cadmium(II) telluride). Tyto detektory velmi dobře pracují v rozsahu vlnových délek 0,6 až 5 mikrometrů. Pro sledování delších vlnových délek nebo pro vyšší rozlišení se používají: úzkorozchodný semikonduktor, podchlazované bolometry nebo supravodivá tunelová zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomické infračervené spektrum.", "content": "Ačkoliv dnes již lze z vesmíru zkoumat takřka všechny části infračerveného záření, přece jen je ještě stále mnoho pozorování prováděno ze zemského povrchu. Proto si astronomové vytvořili seznam „oken“ těch částí (pásem) IR spektra, pro které je zemská atmosféra „propustná“. Mezí hlavní propustná „okna“ patří", "section_level": 1}], "src_summary": "Infračervená astronomie je oborem astronomie a astrofyziky, který zkoumá objekty viditelné v infračerveném záření (IR = Infrared). Rozsah viditelného světla se nachází mezi λ=400 nm (modré) až λ=700 nm (červené). Záření o vlnové délce větší než 700 nm, které je však kratší než mikrovlny se nazývá infračervené záření; jeho vzdálená část (blízká mikrovlnám) se někdy označuje jako submilimetrové vlny. Astronomové často řadí infračervenou astronomii do optické astronomie, jelikož při svých výzkumech využívá stejné nebo podobné optické komponenty (zrcadla, čočky apod.). ", "tgt_summary": "L’astronomie en infrarouge, souvent abrégée en astronomie infrarouge, est la branche de l’astronomie et de l’astrophysique qui étudie la partie située dans l'infrarouge du rayonnement émis par les objets astronomiques. La gamme de longueurs d’onde de l’infrarouge se situe entre 0,75 et 300 micromètres entre la lumière visible (0,3 à 0,75 micromètres) et les ondes submillimétriques. La lumière infrarouge émise par les objets célestes est en partie absorbée par la vapeur d’eau contenue dans l’atmosphère terrestre. Pour contourner ce problème la plupart des télescopes à infrarouge sont soit situés à des altitudes élevées (Observatoire du Mauna Kea,VISTA...), soit placés en orbite (Spitzer, IRAS (Infrared Astronomical Satellite), Herschel). L'infrarouge moyen et lointain ne sont pratiquement observables que depuis l'espace. ", "id": 954326} {"src_title": "São Tomé", "tgt_title": "São Tomé (ville)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov \"Svatý Tomáš\" objevili v roce 1470 (na den sv. Tomáše, 21. prosince) portugalští mořeplavci Pêro Escobar a João de Santarém. Od roku 1485 zde probíhala kolonizace. São Tomé bylo založeno jako první osada v roce 1493. Portugalci sem dovezli odsouzence a mladé Židy, kteří pak s pomocí otroků zakládali plantáže cukrové třtiny. Portugalskou nadvládu jen krátce přerušili Holanďané v letech 1641 – 1644.. Plantáže začaly upadat poté, co bylo ve 40. letech 19.století zrušeno otroctví, jejich význam se obnovil v 80. letech díky pěstování kakaovníků. 12. 7. 1975 získala země nezávislost a São Tomé se stalo jejím hlavním městem. Krátce potom ho opustila většina Portugalců (asi 4 000), tento úbytek částečně doplnili uprchlíci z Angoly.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dochovala se řada historických památek (např. pevnost \"São Sebastiao\", bývalý palác guvernéra, katedrála sv. Tomáše, budovy prvních osadníků). Proti těmto stavbám tvoří kontrast moderní budovy zahraničních společností, bank a různých podniků. Město je plné zeleně, která roste i na zdech starých budov. Hospodářsky největší význam má zpracování zemědělských plodin, například kakao představuje až 90% vývozu celé země.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ve městě panují po celý rok vysoké teploty. Průměrná teplota v lednu je 26 °C (průměrné lednové srážky činí 80 mm) a v červenci 23 °C (tento měsíc je obvykle bez srážek). Nejvíce srážek spadne v březnu (150 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1950 žilo ve městě 5 607 lidí. Od té doby počet obyvatel značně vzrostl, i když v důsledku různých emigračních vln kolísal, jak ukazuje tabulka.", "section_level": 1}], "src_summary": "São Tomé je hlavní město malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. Leží na stejnojmenném ostrově, v zálivu Biafra, který je součástí Guinejského zálivu. Město dostalo název na památku dne, kdy byl tento ostrov objeven.", "tgt_summary": "São Tomé, ou Saint-Thomas, est le nom de la capitale de la république démocratique de Sao Tomé-et-Principe située sur l'île de São Tomé. Elle est la plus grande ville du pays avec ses en 2015 et est en outre le chef-lieu du district d'Água Grande.", "id": 787161} {"src_title": "Resident Evil 2", "tgt_title": "Resident Evil 2", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Resident Evil 2 využívá prvky survival horroru stejně jako její předchůdce Resident Evil. Hráč prozkoumává lokace města Raccoon City a je konfrontován s zombiemi a jinými monstry. Hra využívá nedostatku nábojů jako prvku zvyšující napětí a přidávající na atmosféře přežití. Hráč je nucen šetřit náboji a některým nepřátelům se vyhýbat, místo přímé konfrontace, minimálně na normální obtížnost. Hra obsahuje lekací momenty, kdy na hráčovu postavu zaútočí něco znenadání třeba oknem atd. Hra disponuje fixními kamerovými úhly a předrenderovanými pozadí, což hře dává filmovou atmosféru, nicméně může někdy působit problémy při soubojích. Ovládání samotné postavy je spíše nemotorné a to ještě více přidává na survival elementu hry, protože hráč není schopen okamžitě reagovat na útok třeba úskokem. Hra velice staví na adventurních prvcích, což je u žánru survival horroru obvyklé. Hráč prozkoumává lokace, sbírá klíče, nebo jiné předměty a požívá je k postupu kupředu. Ve hře se vyskytují i nepříliš složité logické hádanky. Hra obsahuje 2 hratelné postavy, Leon Scott Kennedy a Claire Redfield. Jejich průchod hrou je mírně odlišný a oba na své cestě potkají jinou postavu která jim pomáhá. Po dohrání hry se otevře možnost hrát alternativní scénář, který ukazuje co dělala druhá postava po čas vašeho příběhu. Na konci hry obdrží hráč hodnocení, které se vypočítá podle délky hraní, počtu savů či použití léčivých předmětů.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hra se odehrává 29. září 1998 ve městě Raccoon City. Nebezpečný mutagenní T-Virus se kanalizací šíří za pomocí krys do celého města, z obyvatel se tak stali krvelačné zombie a Setkávají se zde dva hlavní protagonisté. Leon Scott Kennedy, nováček u místní policie, který přijíždí do města v nočních hodinách a Claire Redfield, pátrající po svém bratrovi Chrisovi (Resident Evil). Oba tak společně bojují o přežití, když hledají azyl na policejní stanici, kde se také setkávají s dalšími přeživšími. Mimo jiné především Sherry Birkin, dcera vědců pracujících pro Umbrella a tajemná žena Ada Wong, která od začátku působí velmi tajemně a sebejistě, nicméně dodnes neznáme její skutečné motivy a cíle. Všichni se tak nezávisle dostávají přes stoky do utajené továrny a pseudovlakem do laboratoří samotné společnosti Umbrella, kde probíhaly mnohem ohavnější výzkumy, kromě jiných i výzkum G-viru. Mnohem silnější alternativy původního T-viru. Vše se komplikuje násobnými mutacemi, které na sobě učinil William Birkin a nyní je již hnán jen \"instinkty\" samotného viru o své vlastní reprodukci. A mocným výtvorem tzv. Tyrantem (virově vyšlechtěné bytosti plnící rozkazy), kterého vyslala Umbrella na likvidaci těch, kteří hledají pravdu...", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Leon Scott Kennedy V současnosti již ostřílený, zkušený muž, pracující pro vládu US. Poslední jeho činností byl blízký vztah přímo s prezidentem a vysílán na speciální mise s charakterem ohrožení vládních osob, či rizika bioterorismu (pro své zkušenosti). V roce 98 nicméně rozjížděl svou kariéru pro policejní síly v Raccoon City a určitě nečekal, že se zaplete do něčeho tak velkého, co tolik otočí jeho budoucnost. Je především znám pro svou fyzickou zdatnost a výdrž. Umí manipulovat s širokou paletou zbraní, včetně umění boje na blízko nebo s nožem. Umí si zachovat chladnou hlavu i v nejvypjatějších situacích, disponuje důvtipným jednáním a především bere v ohled i ostatní kolem. V roce zkázy Raccoon City se zapletl s Adou Wong do malého oboustranného románku, kvůli které i párkrát nasadil v sázku svůj život a i přes okolnosti, které nastali se dá říct, že i po 15 letech od incidentu, kdy párkrát došlo na náhlá setkání, i na \"opačných stranách bojiště\" je stále ve vzduchu něco, co je spojuje... Claire Redfield Řečené \"Divoké eso\" se vydává na motorce do Raccoon City najít svého bratra, o kterém delší čas neslyšela. Chris Redfield se podílel na událostech tzv. Incidentu na panství (Resident Evil) a Claire netuší v tuto chvíli, že se jen snaží svou sestru držet dále od celého problému. A ironií osudu se stává, že se sama stává součástí celého příběhu. Můžeme vidět, že Chris naučil Claire pár kouskům k sebeobraně a manipulace se zbraněmi, což se ji nyní hodí k vlastní spáse. Na policejní stanici potkává malou holčičku Sherry Birkin, pro kterou se Claire stává na dlouhá léta inspirací a stává se tak i jejím doprovodem. Chrisova sestra se zde ukazuje býti patronkou lidských osudů, což se promítá i do dalšího působení v životní cestě, kdy na rozdíl od svého bratra hledá pocit naplnění ve službách pomoci pro oběti bioterorismu nebo k veřejné osvětě celé problematiky. Jinak řečeno se rozhodla držet dále cesty, pokud možno, co nejmenšího odporu (doslova). V Raccoon City svého bratra nenajde, to se ji podaří o pár měsíců později. Ale je už nyní jasný, že tyto zkušenosti se odrazí na celém dalším životě... Ada Wong Do dnes žena obehnaná závojem tajemství. Její jméno není skutečné, byť je za těch spoustu let neměnné. Zručná, mazaná, důvtipná špionkách a infiltrátorka. Zkušená v akrobacii, manipulaci se zbraněmi různých druhů, ovládání technologií a mistryně bojových umění a únikových strategií. Z části se potvrzuje, že pracuje víceméně sólo, pro vlastní zištnost. Její skutečné motivy, včetně vlastní historie, či výcviku jsou kompletně zahalené stínem. Nečiní jí problém operovat na více stranách a rychle tak volit, co je správné v danou chvíli. V roce prvního setkání jde poznat, že nějakou tu zkušenost za sebou má, ale i přes chladné jednání polevuje při doprovodu s Leonem, kdy sama \"umírá\" pod vlastní vahou emocí (nebo omdlévá při zranění) a dává tak, byť jen na moment, průchod vlastnímu srdci, před povinností. Toto jednání se jí vrací o pár let dále, kdy si opětovně s Leonem kříží cesty a jsou si pod vlastní minulostí navzájem prospěšní ve vlastních cílech. Ale doposud se již blíže k sobě nedostali. V Raccoon City svou misi, neřekl bych úplně úspěšně, dokončuje. Přežívá a dostalo se jí i šance získat to, po čem usilovala – vzorek G-viru. Sherry Birkin Malá dívenka ukrývající se v policejní stanici na příkaz své matky v rámci své vlastní bezpečnosti. Rodiče vědci společnosti Umbrella, kde vlastní výzkum převyšuje názor nad rodinným krbem. Sherry se stává otrokem vlastní samoty, kdy rodina není silným poutem a potlouká se tak i sama svým raným životem. Potkává se jak s Leonem, tak s Claire, u které nachází bezpečí a spolu tak kráčí do nitra laboratoří. Cestou potkávají jak Annette – Sherryinu matku, která (kanonicky) chce především chránit svou dceru, odvézt pozornost od náhrdelníku, který Sherry nosí kolem krku a vypořádat se s manželem, který v posledních chvílí své smrti infikoval sám sebe vlastním výtvorem G-virem, aby se zvládl pomstít za zradu, kterou Umbrella vytvořila. Sherry je v průběhu sama infikovana parazitem, které má zajistit Williemovi (G-viru) vlastní reprodukci, ale za pomoci Claire, je Sherry vyléčena. Avšak tento proces v ní zanechal něco, s čím se musela naučit žit – schopnost vlastní regenerace tkáně. Nícméně ji to stálo spousty let testování a bolestivých výzkumů. Ale dá se říct, že ji to jen posílilo vlastní odhodlání a ve stopách Claire a Leona se vydává na dráhu vládního agenta...", "section_level": 1}], "src_summary": "Resident Evil 2 (v Japonsku \"Biohazard 2\") je hra žánru survival horor od společnosti Capcom. V Evropě byla vydána 8. května 1998 pro PlayStation. Později byla konvertována na Microsoft Windows, Sega Dreamcast, Nintendo 64, Nintendo GameCube a Game.com.", "tgt_summary": "Resident Evil 2, sorti au Japon sous le nom, est un jeu vidéo d'action-aventure de type \"survival horror\" développé et édité par Capcom en 1998 sur PlayStation. Il est ensuite porté sur PC, Nintendo 64, Dreamcast, GameCube, puis vendu sur la plateforme de téléchargement PlayStation Network. ", "id": 2206651} {"src_title": "Bristolská katedrála", "tgt_title": "Cathédrale de la Sainte-et-Indivisible-Trinité de Bristol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bristolská katedrála byla založena roku 1140 jako opatství Svatého Augustína Robertem Fitzhardingem, bohatým velkostatkářem a královským úředníkem. Původní kostel opatství, z něhož se dochovaly pouze fragmenty, byl postaven v letech 1140 až 1148 v románském slohu. Další kamenná stavba byla na tomto místě vybudována v letech 1148 až 1164. Z této stavby se dochovaly tři pozůstatky – kapitula a strážní dům opatství, ve kterém jsou nyní kanceláře diecéze a druhá románská brána. Opat David (1216 až 1234) zahájil novou fázi výstavby, hlavně od roku 1220 výstavbu kaple věnované blahoslavené Marii, přiléhající k severní straně kůru. Tato stavba, která se dochovala do současnosti byla označována jako \"Elder Lady Chapel\". Architektem byl Adam Lock, stavitel Wellské katedrály. Opat Eduard Knowle zahájil přestavbu kostela opatství. V letech 1298 až 1332 bylo východní křídlo kostela přestavěno v dekorativním slohu. Další práce pak ustaly na dalších asi sto let. Okolo roku 1400 byla postavena příčná chrámová loď a hlavní věž. Opat John Newland (1481 až 1515) zahájil přestavbu hlavní chrámové lodi ale její dostavba nebyla kompletní v době rušení anglických klášterů v roce 1539. Částečně postavená loď byla zbořena a východní část kostela byla uzavřena. V roce 1542 nechal Jindřich VIII. dostavět budovu do podoby centra nové Bristolské diecéze. Byla věnována Nejsvětější trojici. V letech 1868 až 1877 byla postavena nová hlavní loď v novogotickém slohu harmonicky doplňující východní křídlo. Jejím stavitelem byl George Edmund Street. Slavnostní otevření proběhlo 23. října 1877 i když západní část a její dvě věže byly dokončeny až roku 1888.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Západní křídlo Bristolské katedrály je neobvyklé z několika hledisek. Její hlavní i postranní loď jsou přibližně stejně vysoké. Zatímco v německém gotickém slohu je tato forma dosti obvyklá, je v britském gotickém slohu použito jen velmi zřídka a Bristolská katedrála je jejím nejvýraznějším představitelem. Jedním z efektů této konstrukce je, že veškeré osvětlení lodě je zprostředkováno oknem v průčelí, které je neobvykle velké. Druhou zvláštností jsou tři unikátní klenby. Streetův návrh korespondoval s původní stavbou gotického kůru. Z hlediska výšky stavby není zřejmé, že se jedná o stavbu z jiného období. Jeho návrh interiéru respektuje duch původního středověkého žebroví ale jeho návrh není imitací původního díla. V katedrále se dále nachází dva neobvyklé Berkleyho památníky. Jsou zasazeny ve výklencích zdí a jsou obklopeny baldachýnem s obrácenými oblouky. Průčelí je provedeno spíše ve španělském než anglickém stylu. Je dosti široké vzhledem ke své výšce a má pouze jeden vchod. Na rozdíl od většiny anglických gotických katedrál má nad vstupem kulaté okno. Detaily jeho výzdoby ale korespondují s anglickým prostředím. Některé rozměry katedrály. Celková délka – vnější 91,4m, vnitřní 87m. Hlavní chrámová loď – délka 38m, šířka 9m, výška 16m.", "section_level": 1}, {"title": "Varhany.", "content": "Varhany byly původně instalovány roku 1685 Renatusem Harrisem a jejich hodnota byla vyčíslena na 500 £. Tyto byly později odstraněny a opravovány ačkoli některé části původního nástroje včetně skříně a píšťal byly použity i pro současný nástroj sestavený roku 1097. Nachází se nad výklenkem na severní straně kůru. V roce 1989 byly restaurovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bristolská katedrála nebo také Katedrální kostel Nejsvětější Trojice (\"Cathedral Church of the Holy and Undivided Trinity\") je anglikánská katedrála v anglickém městě Bristol. Byla založena roku 1140 a roku 1542 se stala sídlem biskupa nově vytvořené Bristolské diecéze. Nachází se na \"College Green\" a její výstavba trvala asi 700 let. Katedrála se vyznačuje unikátní architekturou, neobvyklými památníky a velkými historickými varhany.", "tgt_summary": "La cathédrale de la sainte et indivisible trinité \"(The Cathedral Church of the Holy and Undivided Trinity)\", connue communément sous le nom de cathédrale de Bristol, est une cathédrale anglicane située dans la ville de Bristol en Angleterre. Elle est le siège de l'évêque de Bristol.", "id": 615207} {"src_title": "Bichirek úhořovitý", "tgt_title": "Erpetoichthys calabaricus", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Bichirek úhořovitý se vyskytuje jako původní druh v ústí řek kolem západní Afriky, přibližně od břehů Nigérie, přes Angolu, Benin, Kamerun až po Kongo. Obývá převážně teplé tropické vody, kde se teplota pohybuje mezi 22 až 28 °C. Doporučované pH vody pro chování je 6,0 až 8,0. Hloubka jeho rozšířená není přesně zmapovaná, potvrzen byl v mělkých vodách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bichirek úhořovitý má typické hadovité tělo, které dorůstá průměrně okolo 40 cm v akvarijních poměrech a až 90 cm ve volné přírodě. Dožívá se velmi vysokého věku. V přední části se nachází malá, úzká hlava, na které jsou dvě oči o velikosti 7,5 - 8,5krát menší než hlava. Vzhledem ke své velikosti má poměrně velikou tlamu. Za hlavou se nachází dvě prsní ploutve, které slouží k pohybu. Mají kruhovitý tvar a jsou na nich výrazné černé skvrny kruhového tvaru. Chybí břišní ploutev. Na hřbetu se nachází 7 až 13 drobných ploutví, které je možné vztyčit, či přikrčit k tělu. Pohybuje se podobně jako hadi krouživým pohybem těla. V těle se nacházejí i plicní vaky, které mu umožňují dýchat atmosférický kyslík, takže je schopný pobývat přibližně 8 hodin nad vodou. Tělo je kryté tvrdými ganoidními šupinami, které mají nahnědlou až nazelenalou barvu. Na spodní části těla může být zbarvení žluté či žlutooranžové.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Bichirek je noční dravá ryba. Při lovu se pomalu přiblíží ke kořisti, kterou si vyhledá pomocí trubicovitých nozder na předku hlavy. V blízkosti kořisti se zdánlivě znehybní a následně rychlým pohybem vymrští své tělo a pozře kořist v celku. Kořistí se stávají malé rybky, bezobratlí živočichové, žáby, hmyz, ale nepohrdne ani mršinou, či v některých případech rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Bichirek je chován v akvaristice jako klidná neagresivní ryba, která může být chována společně s jedinci stejného druhu (doporučuje se chovat ve skupinách), ale i s jinými stejně velikými rybkami. Nedoporučuje se chovat současně s malými rybkami, které by bichirek lovil jako kořist. Vhodné je pro něho v akváriu zarostlé prostředí, kde by se mohl schovávat během dne. Vrchol akvária je nutné kvalitně utěsnit, jelikož by mohlo dojít k útěku ryby. Průměrná cena jedince se pohybuje mezi 150 až 250 Kč (v roce 2011). Ryba není komerčně lovena pro maso ani pro žádné další využití v potravinářském průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bichirek úhořovitý či bichir kalabarský (\"Erpetoichthys calabaricus\", Smith, J. A., 1865) je druh dravé sladkovodní ryby z čeledi bichirovitých, která je na první pohled snadno rozeznatelná pro svůj typický hadovitý tvar těla. Je jediným zástupcem svého rodu. Jedná se o nočního dravce, který se přes den převážně skrývá v dutinách a mezi rostlinami.", "tgt_summary": "Erpetoichthys calabaricus, le Poisson roseau ou Poisson corde, est une espèce de la famille des Polypteridae. C'est la seule espèce actuelle de son genre Erpetoichthys (anciennement appelé \"Calamoichthys\" ou \"Calamichthys\").", "id": 1177074} {"src_title": "Liga mistrů UEFA 2008/09", "tgt_title": "Ligue des champions de l'UEFA 2008-2009", "src_document": [{"title": "Účastnícká místa.", "content": "Tohoto ročníku se účastnilo celkem 76 týmů z 52 členských zemí UEFA (Lichtenštejnsko neorganizuje žádnou vlastní ligovou soutěž). Každá země má přidělen počet míst podle koeficientů UEFA. Žebříček UEFA určuje počet týmů v nadcházející sezóně, a to v první sezóně po zveřejnění žebříčku. Proto je rozdělení týmů v letech 2008-09 podle pořadí v žebříčku UEFA v roce 2007, ne 2008. Obhájce titulu, Manchester United FC, získal místo ve skupinové fázi prostřednictvím svého domácího ligového umístění, místo vyhrazené pro obhájce titulu tedy nebylo využito. Níže je kvalifikační systém pro Ligu mistrů UEFA 2008/09: 1. předkolo: (28 týmů) 2. předkolo: (28 týmů) 3. předkolo: (32 týmů) Skupinová fáze: (32 týmů)", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Obhájce poháru", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 1. července 2008 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 15. a 16. července, odvety 22. a 23. července 2008.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "Úvodní zápasy se odehrály 29. a 30. července, odvety pak 5. a 6. srpna 2008.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Los se uskutečnil 1. srpna 2008. Úvodní zápasy se odehrály 12. a 13. srpna, zatímco odvety 26. a 27. srpna. Poražené týmy nastoupily v 1. kole Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "Los základních skupin se uskutečnil 28. srpna 2008 v Monaku.", "section_level": 1}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Los se uskutečnil 19. prosince 2008 v Nyonu. Úvodní zápasy se hrály 24. a 25. února, odvety pak 10. a 11. března.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "První čtvrtfinálová utkání proběhnou 7.–8. dubna, odvety 14.–15. dubna", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Semifinálová utkání se odehrají 28.–29. dubna, odvety 5.–6. května.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finálové utkání se odehrálo 27. května ve 20:45 na Olympijském stadionu v Římě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 2008/09 Ligy mistrů byla 54. ročníkem klubové soutěže pro nejlepší evropské fotbalové týmy. Obhájcem soutěže byl anglický klub Manchester United FC. Finálový zápas se odehrál na římském stadionu Stadio Olimpico 27. května 2009. Vítěz turnaje, FC Barcelona, se kvalifikoval na Mistrovství světa ve fotbale klubů 2009, stejně jako do Superpoháru UEFA 2009.", "tgt_summary": "La Ligue des champions 2008–2009 est la de la coupe d'Europe des clubs champions, la sous l'appellation actuelle «Ligue des champions», et a été marquée par le sacre du FC Barcelone et la consécration de Pep Guardiola. ", "id": 1321855} {"src_title": "Damian Marley", "tgt_title": "Damian Marley", "src_document": [{"title": "Alba.", "content": "Damian zatím vydal tři alba. První, \"Mr. Marley\", bylo vydáno v roce 1996, jeho druhé, \"Halfway Tree\" v roce 2001 a jeho třetí, \"Welcome To Jamrock\" v září roku 2005. \"Halfway Tree\" vyhrálo v roce 2002 cenu Grammy za \"Nejlepší Reggae Album\". Na Grammy Awards v roce 2006, vyhrál znovu \"Nejlepší Reggae Album\" za \"Welcome to Jamrock\" a \"Nejlepší Urban/Alternative Představení\" za song \"Welcome to Jamrock\". Je to první a zatím jediný jamajčan v historii, který získal dvě ceny Grammy za jedno předávání. V roce 2010 mu vyšel další album (Distant Relatives), na kterém spolupracoval s Nasem.", "section_level": 1}, {"title": "Turné a hostování.", "content": "V roce 2004, se Damian zúčastnil \"Bob Marley Roots, Rock, Reggae Festival Tour\", které navštívilo 27 měst.Na tomto turné se podílel se svými čtyřmi bratry, Ziggym, Julianem, Stephenem, a Ky-Manim, každý z nich má profesionální hudební kariéru. Damian jezdí často na turné se svými bratry Julianem a Stephenem, kteří jsou oba členy \"Ghetto Youths Crew\". V prosinci 2006 se Damian objevil po boku svých bratrů Stephena a Juliana v Stephenově klipu \"The Traffic Jam\". V roce 2004, nahrál Damian s hip hopovou skupinou Cypress Hill song 'Ganja Bus' z alba \"Till Death Do Us Part.\" Damian se taky objevil v songu Snoop Dogga \"Get a Light\" z alba \"Tha Blue Carpet Treatment.\" Zpívá taky v songu \"put your lighters up\" od Lil' Kim a v remixu od Gwen Stefani \"Now That You Got It\" (producent Swizz Beatz). V průběhu roku 2006, se Damian vydal na turné s umělcem Benem Harperem po celých USA. Zahrál si na mnoha známých místech, jako je Central Park v New Yorku. A byl také jedním z mnoha umělců, kteří vystoupili na Festivalu Osheaga, v Montrealu. V roce 2006 vystoupil také na významných festivalech KROQ Weenie Roast a Bonnaroo Music Festival, ve stejném roce byl hlavní hvězdou Peace Festu v Trinidadu. 19. září 2006 se Damian Marley stal prvním reggae umělcem, který kdy vystoupil v Austin City Limits na stanici PBS. Damian se také objevil v třetí sezóně seriálu Extreme Makeover Home Edition, kde uspořádal koncert pro jednu ze zúčastněných rodin jamajského původu. Marley v minulém roce spolupracoval s popovou senzací Gwen Stefani. Společně vytvořili remix songu \"Now That You Got It\" z alba \"The Sweet Escape\". Stefani zařadila tento song do své Sweet Escape Tour. Dále spolupracoval s \"Guru\" na songu \"Stand Up Some Things'll Never Change\", který vyšel na albu Jazzmatazz vol.4 v roce 2007 a s Mariah Carey na písničce \"Cruise Control.\" z jejího nového alba E=MC2. Damian také vystoupil na prvním výroční Romantic Rhythms Music festivalu na ostrovu Antiqua v Karibiku. S ním vytoupil výběr bavičů jako Shaggy, Lionel Ritchie, Keyshia Cole, Maxi Priest a Brian McKnight.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život a přesvědčení.", "content": "Narodil se jako Damian Robert Nesta Marley a říkalo se mu \"Jr. Gong\" na počest jeho slavného otce Boba \"Tuff Gong\" Marleyho. Jeho nejlepší kamarád z dětství, Dano McNamee, ho velmi brzo přivedl k marihuaně. Damian je Rastafarián a jeho hudba odráží jak jeho přesvědčení a názory, tak hlavní principy Rastafariánství - jedna láska, jeden svět a svoboda pro všechny národy. Když je Damian na turné, bydlí střídavě v Kingstonu a v Miami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damian Robert Nesta \"Junior Gong\" Marley (* 21. července 1978 v Kingstonu, Jamajka), je trojnásobným držitelem ceny Grammy, významný reggae umělec a je nejmladším synem reggae legendy Boba Marleyho. ", "tgt_summary": "Damian Marley est un chanteur, producteur, auteur-compositeur-interprète et musicien jamaïcain né à Kingston, le. Il est le fils de Bob Marley, d’où son surnom de « Junior Gong » qui lui vient de son père surnommé « Tuff Gong ». Il a fait son arrivée dans les \"charts\" mondiaux avec l'album \"Welcome to Jamrock\" en 2005. Il devient rapidement une figure dans le monde du reggae.", "id": 1590706} {"src_title": "Cedr", "tgt_title": "Cèdre", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Cedr pochází z hornatých oblastí Blízkého východu, konkrétně z pohoří Libanon a Antilibanon v Libanonu a Sýrii, Taurus a Antitaurus v Turecku, Troodos na Kypru, ze severní Afriky z pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku a ve střední Asii z Himálaje, kde také se všude ve volné přírodě, byť v rozdílném množství, vyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jehličnatý strom s větvemi nerostoucími v přeslenech dosahuje ve vzácných výjimkách výšky až 40 m, jinak běžně něco málo přes 20 m. Také zcela výjimečně může být výčetní tloušťka jeho kmene okolo 3 m a strom se může dožít 1000 let. Mladší rychle rostoucí stromy mají pyramidální korunu, starším se koruna u některých druhů roztahuje a dostává široký deštníkovitý tvar, větve se blíží vodorovné poloze. Rostou v nadmořských výškách od 1400 do 2500 m n. m. Dřevo stromů je velmi pevné, odolné proti hmyzu a houbovitým chorobám. Větve jsou dvoutvárné, dlouhé terminální rostou rychle a obrůstají pomalu rostoucími postranními krátkými větvičkami, zimní pupeny jsou malé, vejčité ukryté v obálce. Jehlice jsou spirálovitě uspořádané a paprsčitě odstávají na dlouhých větvích, na kratších větvičkách jsou hustě nahloučené. Tuhé jehlice jsou troj nebo čtyřhranného průřezu a jsou zakončeny hrotem. Průduchy mají svrchu i naspodu, dva malé pryskyřičné kanálky jsou po okrajích. Jehlice opadávají co 3 až 6 let, produkují hodně silic. Šištice vyrůstají jednotlivě vzpřímeně na vrcholcích krátkých větviček. Samčí jsou štíhlejší, až 5 cm dlouhé, obsahují velké množství pylu. Samičí jsou vejčitého až válcovitého tvaru a jsou veliké 5 až 10 cm, mají velké a dřevnaté semenné šupiny, u základny a ve špici jsou sterilní. Nepravidelně trojhranná semena s velkými blanitými křídly dozrávají druhým nebo třetím rokem a šištice se postupně se zráním semen rozpadají, zůstává nakonec jen vřeteno.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod cedr je dělen do tří až čtyř druhů: Někdy je z poddruhů cedru libanonského vydělován samostatný druh:", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Cedr je národním stromem Libanonu a Libanonců, jeho silueta se objevuje ve státním znaku, na státní vlajce a v místních názvech všude tam, kam se libanonští obyvatelé rozšířili, například město Cedar Rapids ve státě Iowa v USA, kde žádné cedry nerostou.", "section_level": 1}, {"title": "Významné cedry.", "content": "V Praze roste památný cedr atlaský na Balkáně a cedr libanonský na Dobešce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cedr (\"Cedrus\") je rod horských dlouhověkých jehličnatých stálezelených stromů dosahujících mohutného vzrůstu. Je součásti čeledě borovicovitých, při podrobnějším dělení je s ohledem na příbuznost zařazen do podčeledě jedlové (\"Abietoideae\"). ", "tgt_summary": "Les cèdres \"(Cedrus\") constituent un genre de conifères de la famille des Pinacées, originaire du Moyen-Orient, d'Afrique du Nord et de l'Himalaya, acclimaté en Europe, comprenant des espèces d'arbres majestueux, à bois odorant, à cime conique ou étalée, très utilisées pour l'ornementation des parcs. Les branches de cette essence sont étalées horizontalement et en plans superposés. ", "id": 392690} {"src_title": "LiteStep", "tgt_title": "LiteStep", "src_document": [{"title": "Konfigurace.", "content": "Litestep je obvykle nainstalován v adresáři \"C:\\Litestep\", kde jsou uloženy všechny základní soubory (jádro, moduly atd.) společné pro všechny uživatele. Ve složce je také základní konfigurační soubor step.rc, kde se definují proměnné prostředí (evars), které odkazují na umístění základních adresářů. Formát zápisu proměnné je $název_proměnné$. V souboru step.rc se také do konfigurace začleňují další konfigurační soubory LiteStepu. Uživatelská nastavení jsou umístěna (podle výběru během instalace) buď:", "section_level": 1}, {"title": "$LiteStepDir$step.rc.", "content": "je hlavní konfigurační soubor LiteStepu, který si LiteStep automaticky nahrává při startu. Ve skutečnosti lze jedině tímto souborem konfigurovat LiteStep. V minulosti se všechna nastavení LiteStepu ukládala přímo do step.rc a výsledkem byl obvykle několik stránek dlouhý soubor. Nastavení LiteStepu se dnes ukládají odděleně do souborů podle jejich účelu a ke step.rc se připojují příkazy include. V první sekci step.rc se definuje umístění adresářů PersonalDir s osobním nastavením a adresáře ThemesDir, kde jsou nainstalována témata. Ve druhé sekci se nahrává nainstalované téma. Připojí se konfigurační soubor themeselect.rc, který obsahuje definici proměnné ThemeDir, a ta už ukazuje na adresář instalovaného tématu. V závislosti na tom, jestli je téma vytvořené podle standardu OTS, se nastavují další proměnné (OTS1 je starší formát, doporučuje se formát OTS2). Také se zde nahrává NetloadModule (\"LoadModule \"$LiteStepDir$NLM\\NetLoadModule2.dll\"\") a nastavují jeho parametry, aby bylo možné automaticky stáhnout moduly, které téma požaduje: Naposled se vkládá soubor personal.rc s nastavením uživatele a pak hlavní konfigurační soubor tématu theme.rc.", "section_level": 1}, {"title": "$PersonalDir$personal.rc.", "content": "Tento soubor má dvojí účel: V první sekci se do personal.rc importují uživatelsky definované proměnné (evars.rc), klávesové zkratky (hotkeys.rc) a nastavení popup menu (popup.rc). Nyní se všechna tato nastavení zpřístupní vložením personal.rc, do step.rc - viz výše. Sekce také definuje dvě proměnné prostředí určující verzi OTS, kterou konfigurační soubory podporují. Druhá sekce obsahuje určitá nastavení modulu pro desktop. (Jsou zde dvě sady nastavení, protože v LiteStepu jsou k dispozici dva moduly pro desktop). Nastavení definují, co se stane po kliknutí pravým tlačítkem myši (pravé-kliknutí) na pracovní ploše, a co po SHIFT a kliknutí levým tlačítkem myši (SHIFT-levé-kliknutí). Pravé-kliknutí na desktopu otevře uživatelské popup menu, uložené v popup.rc. SHIFT-levé-kliknutí spustí popup menu definované autorem tématu, které je uložené v popuptheme.rc. (pokud autor tématu popup menu nedefinoval, pak SHIFT-levé-kliknutí nezpůsobí nic.) Třetí sekce nahrává uživatelův modul pro klávesové zkratky (hotkey). Doporučuje se nahrávat tento modul zde. Ne každé téma potřebuje hotkey modul, takže kdyby nahrávání hotkey modulu zajišťovala témata, uživatel by případně mohl o své klávesové zkratky přijít. A na konec - uživatelé, kteří klávesové zkratky nepotřebují, jednoduše v personal.rc hotkey modul nenahrají, spíše než aby editovali každé téma.", "section_level": 1}, {"title": "$PersonalDir$evars.rc.", "content": "Soubor obsahuje proměnné prostředí, které definují cesty k určitým spustitelným souborům. Proměnné prostředí v první sekci jsou částí OTS specifikace. Odkazují na tzv. běžné aplikace, např. textový editor, internetový prohlížeč atd. Cestu ke spustitelnému souboru, spojenou s proměnnou, definuje uživatel podle instalace svého systému a tímto způsobem vzniká sada univerzálně dostupných proměnných. Např. v tématu se může bezpečně používat proměnná $Browser$ ke spuštění libovolného prohlížeče, který uživatel preferuje. Poslední sekce je určena výhradně pro uživatele, kteří si zde definují další potřebné proměnné pro aplikace. Autoři témat by neměli na uživatelích požadovat, aby zde přidávali proměnné nutné pro instalaci nebo správnou funkci tématu - k tomu slouží (kromě jiného) themevars.rc.", "section_level": 1}, {"title": "$PersonalDir$hotkey.rc.", "content": "Zkratka Ctrl+Alt+R patří mezi důležité. Po stisknutí se provede příkaz!Recycle, který znovu načte konfiguraci LiteStepu, a teprve poté se projeví změny provedené v konfiguračních souborech. Za příkazem Hotkey je vždy umístěn nejprve název modifikační klávesy (modkey). Pokud je jich více, oddělují se pomocí plus, pak následuje mezera a název alfanumerické klávesy (hotkey). Poslední na řádku je!bang příkaz, cesta ke spustitelnému příkazu nebo URL adresa.", "section_level": 1}, {"title": "$PersonalDir$popup.rc.", "content": "definuje popup menu, které se otevře pravým kliknutím.", "section_level": 1}, {"title": "$ThemesDir$themeselect.rc.", "content": "Tento soubor určuje, které téma LiteStepu se používá, a je tak vlastně klíčem k přepínání mezi tématy. V souboru se definuje proměnná prostředí $ThemeDir$, která ukazuje cestu ke kořenovému adresáři tématu, které se má použít. Tuto proměnnou používá poslední příkaz include ve \"step.rc\" k nahrání konfiguračního souboru theme.rc z tohoto tématu. Takže pro přepnutí témat stačí editovat proměnnou $ThemeDir$ tak, aby ukazovala na kořenový adresář a spustit příkaz!recycle.", "section_level": 1}, {"title": "$ThemeDir$theme.rc.", "content": "je hlavní konfigurační soubor tématu, který má několik významných funkcí: První sekce zajišťuje první tři body. Specifikuje jméno tématu, jméno autora a definuje proměnné prostředí pro adresáře 'config' a 'images'.", "section_level": 1}], "src_summary": "LiteStep je alternativní shell pro Windows 9x, 2000 a XP (NT) vydaný pod licencí GNU General Public License (GPL). Inspirací pro jeho vznik byl window manager AfterStep. ", "tgt_summary": "LiteStep est une alternative à l'environnement de bureau fourni avec les systèmes d'exploitation de Microsoft. Plus exactement, c'est un shell graphique libre alternatif à Explorer. ", "id": 741921} {"src_title": "Doksy", "tgt_title": "Doksy (district de Česká Lípa)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení obce.", "content": "Obec vznikla po příchodu německých kolonistů se záměrem českého krále Přemysla Otakara II. chránit obchodní stezky (Mělnická i Žitavská) a čelit vzestupu moci rodu Markvarticů. První písemná zmínka o obci je z královy listiny psané v Písku roku 1264, kdy německým lokátorům Hartvigovi a Konrádovi z Kravař věnoval 100 lánů půdy u potoka nazývaného Doksi. Tato listina byla dlouho pokládána za zakládající listinu budoucího města Doksy. Podle dalších zdrojů se věnovaná půda netýkala Doks, ale Starého Bezdězu, protože mezi již existujícími vesnicemi byla jmenována existující ves Hirschberg. To byl původní německý název vsi, jemuž noví, čeští osadníci dali později jméno Doksy. Český i německý název se s malými dobovými změnami používal do roku 1945. Další listiny o Hirsperchu pochází jak ze stejného roku 1264, tak v listině jeho syna krále Václava II. z roku 1293. Listina od Václava II., který zde příliš nepobýval, je považována pro historii města za první jistý psaný dokument.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Nejvíce rozvoji města napomohl císař Karel IV., od něhož dostaly Doksy významná městská privilegia (soudní pravomoc, týdenní trhy, práva várečné a mílové) a který v roce 1366 či 1367 nechal založit Velký rybník s rozlohou 350 ha, který je dnes nazýván Máchovo jezero. Jeho syn Zikmund Lucemburský panství zastavil Janu z Michalovic, který s pomocí mj. Berků z Dubé toto začlenil do protihusitské enklávy. Husité pak roku 1426 bezděkovské panství včetně s Doks vyplenili. V roce 1445 zadlužené panství koupil Jan Smiřický ze Smiřic, ale po jeho popravě roku 1453 se panství vrátilo Michalovicům. V tomto období zde české obyvatelstvo převládalo. V 15. a 16. století došlo k rozvoji oblasti díky zintenzivnění rybníkářství, bylo vybudováno dalších pět rybníků. V roce 1531 jejich hráze protrhla velká povodeň. V období třicetileté války byl kraj popleněn vojsky a později dosídlen Němci. Po roce 1553 dokeské (dokské) panství získal Jan z Vartenberka a v Doksech si nechal postavit panský dvůr, zámek a pivovar. V roce 1620, týden po bitvě na Bílé hoře bylo městečko vypleněno vojskem bavorského vévody Maxmiliána. Pak zde panoval rod Butlerů. V roce 1680 městečko i přilehlé panství Butlerové prodali hraběti Arnoštu Josefovi z Valdštejna. Rod Valdštejnů jej měl až do roku 1945. Na konci 18. století město vyhořelo a status města ztratilo. Po roce 1800 nastala v českých zemích konjunktura textilního průmyslu. Také v Doksech si syn břehyňského mlynáře a majitel prosperující pily František Wünsche nechal postavit na Továrním vrchu kartounku a pro dělníky v jejím sousedství řadu domků, tzv. Malou stranu. Díky této továrně vzrostl počet stálých obyvatel na 2 000. Wünsch se často s hrabětem Valdštejnem dostával do ostrých sporů, protože své dělníky platil lépe. Valdštejn pak vyvinul nemalé úsilí, aby se kartounka dostala do potíží. V roce 1839 byla definitivně uzavřena, Valdštejn pozemky skoupil a z Doks se odstěhovalo naráz 500 lidí. Koncem 19. století se městečko orientovalo na turistický ruch.. Roku 1867 spojila s okolím město železniční trať. V období tzv. první republiky se Doksům říkalo Severočeské vodní lázně, či Severočeská riviéra. Roku 1928 byla na břehu Máchova jezera vytvořena pláž.. Mezi roky 1938 a 1945 patřily německy mluvící Doksy do Třetí říše v rámci Sudetské župy. Po druhé světové válce zde došlo k takřka kompletní výměně obyvatelstva a místních názvů (např. osada \"Heuthor\" – Brána).", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj státní správy.", "content": "Doksy byly v roce 1848 panstvím, jehož majitelem byl hrabě Kristián z Valdštejna a Vartenberka. K panství Doksy patřilo tehdy 27 obcí a náleželo pod kraj Mladá Boleslav. Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakousko-Uhersku k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty, ustanoveny během roku 1850 nové kraje, politické a soudní okresy. Po reformě byl utvořen Českolipský kraj s 10 politickými okresy. Doksy i se Starými Splavy byly zařazeny do politického okresu Dubá (Politischer Bezirk Dauba), který se stal jedním z oněch 10 okresních měst. V Dubé byl vytvořen i soudní okres, který podléhal krajskému soudu v České Lípě. Při další státní reformě byl roku 1855 Českolipský kraj zrušen a byly ustaveny jiné kraje. Politický okres Dubá, kam Doksy i nadále patřily, se staly součástí Kraje Mladá Boleslav. V roce 1862 byly zcela zrušeny kraje a poté řada politických okresů. Doksy v okrese řízené okresním hejtmanstvím v Dubé zůstaly. V Dobé zůstal i soudní okres. Tento stav s menšími úpravami zůstal do roku 1948. V období Protektorátu byly kraje obnoveny. Na území Sudet vznikly tři kraje, okres Dubá i s Doksy byly zařazeny pod kraj Ústí nad Labem. Při reformě provedené k 1. lednu 1949 byl vytvořen politický okres Doksy, který patřil pod Liberecký kraj. V roce 1960 byl okres Doksy zrušen, většina jeho území byla vřazena do okresu Česká Lípa, kde je podnes.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Centrem města je náměstí s kostelem, mariánským sloupem, radnicí a měšťanskými domy.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní a společenské události.", "content": "Ve městě existovalo malé městské muzeum, kompletně zničené v roce 1945. V archivu města jsou uchovány muzejní dokumenty z let 1932 až 1944. V muzeu byly také uchovány rukopisy místních vlastivědných spisovatelů. Od roku 1960 je muzeem Památník Karla Hynka Máchy, které organizuje i některé akce pro veřejnost. Od roku 2002 se poblíž Doksů koná největší LARP bitva v ČR – Bitva Pěti Armád (B5A).", "section_level": 1}, {"title": "Turistická lákadla.", "content": "Doksy jsou pro turisty atraktivní zejména v letní sezoně.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Roku 1867 byl zahájen provoz na železniční trati z Bakova nad Jizerou přes Doksy do České Lípy. Trať 080, jak je značena v jízdním řádě, je dnes v provozu v trase Jedlová – Česká Lípa – Bakov nad Jizerou. Na dokském nádraží staví osobní vlaky z Bakova nad Jizerou do České Lípy, začínají tu i osobní vlaky jedoucí přes Českou Lípu na Jedlovou. Doksy se nacházejí rovněž na trase rychlíků linky D23, jezdící z Kolína přes Mladou Boleslav a Českou Lípu až do Rumburka. Obcí prochází silnice I/38. V obci se rovněž nachází autobusové nádraží, ze kterého odjíždějí autobusy do celé přilehlé oblasti i do vzdálenějších destinací (např. Praha). Doksy leží v integrovaném dopravním systému Libereckého kraje IDOL. Po Máchově jezeře je provozována pravidelná i výletní lodní doprava. V letním období je mezi Doksy a Starými Splavy v provozu výletní vláček.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "V roce 1923 byl založen fotbalový klub SK Doksy. Začátkem druhé světové války (v roce 1939) byl zrušen, po jejím skončení v roce 1945 se klub podařilo založit znovu. V letech 1951 až 1955 změnil několikrát název, roku 1951 na Sokol Doksy, r. 1952 na Sokol SKP Doksy, r. 1952 na Sokol STS Doksy, r. 1953 na Dynamo Doksy. V těchto letech hrál krajskou a oblastní pravidelnou soutěž. V současnosti patří místní klub k nejlepším ve své kategorii. Dokský A tým zakončil sezonu 2010/2011 v I. A třídě Libereckého kraje na 1. místě čtrnáctičlenné tabulky. V krajském přeboru se v červnu 2012 umístil na 3 místě. Fotbalový B tým zakončil sezonu 2010/2011 v III. třídě okresu Česká Lípa na 5. místě čtrnáctičlenné tabulky. O rok později tým z Jestřebí, hrající jako B tým Doks, zvítězil suverénním způsobem v II. třídě okresu a v sezóně 2012/2013 bude hrát v I. B třídě.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na katastrech města existuje několik chráněných lokalit:", "section_level": 1}], "src_summary": "Doksy (německy. \"Hirschberg\" nebo \"Bad Hirschberg\") jsou město v jižní části okresu Česká Lípa, v Libereckém kraji. Jde o jedno z nejznámějších a nejvyhledávanějších rekreačních středisek v České republice, zejména v letních měsících. Leží na břehu Máchova jezera u silničního tahu I/38 mezi Mladou Boleslaví a Českou Lípou a železniční tratě 080. Město se skládá z osmi částí, které leží na dvou nesousedících územích. První z nich tvoří části Doksy, Břehyně, Kruh, Obora, Staré Splavy, Zbyny a Žďár. Druhou pak Vojetín. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Doksy est une ville du district et de la région de Liberec, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 354052} {"src_title": "Aribert Heim", "tgt_title": "Aribert Heim", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v roce 1914 v Bad Radkersburgu. Jeho otec pracoval jako policista a matka byla hospodyně. Lékařské studium nastoupil ve Vídni. Při svém lékařském studiu se Heim věnoval i své hokejové kariéře, kde byl považován za jednoho z největších německých talentů. I díky němu mohl tým EK Engelmann Wien v roce 1939 slavit titul Německa v ledním hokeji. V roce 1940 se přihlásil do řad SS. V říjnu roku 1941 byl převelen do koncentračního tábora Mauthausen, kde prováděl lékařské experimenty na tamních vězních, díky kterým si mezi vězni vysloužil přezdívku Doktor Smrt. Vězni podstupovali různé druhy injekcí, které byly zaváděny např. přímo do srdce, prováděl operace bez anestetik apod. Od února do října 1942 sloužil v SS horské divizi Nord v severním Finsku. 15. března 1945 byl uvězněn americkými vojáky. Později byl za pochybných okolností propuštěn. Vrátil se do Německa. V Baden-Badenu si otevřel gynekologickou ordinaci. V roce 1962 dostal Heim tip, že se o něj zajímají úřady, a tak uprchl. Jeho stopy byly nalezeny ve Španělsku, následně v Uruguayi (zde měl údajně, v letech 1979-1983, otevřenou psychiatrickou a gynekologickou kliniku). Další stopy pocházejí z roku 2005 ze Španělska. Podle zpráv některých reportérů žil dlouhá léta pod pseudonymem v egyptské metropoli Káhiře. Počátkem 80. let podle televize konvertoval k islámu a používal jméno Tárik Faríd Husajn. Egyptské úřady ani ošetřující lékař prý o jeho temné minulosti neměli ani ponětí. V dnešní době je Heim nejhledanějším nacistou a na jeho hlavu je vypsána odměna 485 000 dolarů. Středisko Simona Wiesenthala oznámilo, že dostalo informace, že se zdržuje v Patagonii. Podle některých pramenů již zemřel v roce 1992 na kolorektální karcinom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aribert Heim (28. června 1914, Bad Radkersburg, Rakousko-Uhersko, údajně zemřel 10. srpna 1992, Káhira, Egypt) je bývalý rakouský lékař, též známý jako Doktor Smrt. Pracoval jako lékař SS v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen, kde má na svědomí úmrtí mnoha vězňů krutým týráním.", "tgt_summary": "Aribert Heim, né le à Bad Radkersburg (Autriche-Hongrie) et mort le au Caire (Égypte), est un médecin autrichien SS ayant commis des atrocités dans les camps de concentration de Buchenwald et de Mauthausen durant la Seconde Guerre mondiale et recherché depuis sa disparition en 1962 par les polices allemande, autrichienne et espagnole, ainsi que par le Centre Simon-Wiesenthal de Jérusalem pour expérimentation médicale nazie sur des prisonniers en tant qu'ancien médecin SS.", "id": 154348} {"src_title": "Johann Nepomuk Hummel", "tgt_title": "Johann Nepomuk Hummel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hummel se narodil v Prešpurku, jak se tehdy nazývala dnešní Bratislava. Jeho otec, Johannes Hummel, byl v té době ředitelem \"Císařské vojenské hudební školy\" ve Vídni a dirigentem Schikanederova divadelního orchestru v divadle Theater auf der Wieden. Jeho matka, Margarethe Sommer Hummelová, byla vdova po parukáři Josefu Ludwigovi. Byl pojmenován po českém světci Janu Nepomuckém. Hummel byl žákem F. P. Riglera v Bratislavě. Ve věku osmi let se stal žákem Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart byl překvapen chlapcovým nadáním a po dva roky mu poskytoval nejen výuku, ale i ubytování. V devíti letech Hummel vystoupil dokonce na jednom z Mozartových koncertů. Otec jej pak vzal na evropské turné. Po příjezdu do Londýna studoval u Muzia Clementiho a zůstal zde po čtyři roky. V téže době působil v Londýně rovněž Joseph Haydn a pro Johanna zkomponoval \"klavírní sonátu As-dur\". Poté co ji Hummel uvedl na veřejném koncertě v \"Hanoverské koncertní síni\" mu Haydn údajně poděkoval a věnoval mu guineu. Vypuknutí Velké francouzské revoluce a následující jakobínský teror přinutily Hummela zrušit plánované turné po Španělsku a Francii. Místo toho se vrátil do Vídně, pořádal koncerty a dále studoval u Johanna Georga Albrechtsbergera, Josepha Haydna, a Antonia Salieriho. V té době přišel do Vídně i mladý Ludwig van Beethoven a začal studovat rovněž u Haydna a Albrechtsbergera. Tam se také oba mladí skladatelé seznámili a spřátelili. Beethovenův příjezd téměř zničil Hummelovu sebedůvěru. Byť bylo jejich přátelství poznamenáno vzestupy a pády, vyvinulo se v usmíření a vzájemný respekt. Později Hummel navštěvoval Beethovena ve Vídni i se svou ženou Elisabeth a žákem Ferdinandem Hillerem. Na Beethovenovo přání, Hummel improvizoval na vzpomínkovém koncertu na tohoto velkého muže. Při této příležitosti se také spřátelil s Franzem Schubertem, který mu věnoval své tři poslední klavírní sonáty. Jelikož však do doby prvního tištěného vydání sonát oba skladatelé zemřeli, změnili vydavatelé věnování na Roberta Schumanna, který byl v té době ještě aktivní. V roce 1804 se stal Hummel koncertním mistrem knížete Esterházyho na zámku v Eisenstadtu, kde byl kapelníkem Joseph Haydn. S ohledem na Haydnovo zdraví převzal i většinu povinností kapelníka. Do této funkce byl jmenován až po Haydnově smrti v květnu roku 1809. Sám pak zůstal ve službách hraběte ještě další dva roky, když byl v květnu 1811 propuštěn pro zanedbání svých povinností. Vrátil se do Vídně a strávil dva roky komponováním. V roce 1813 se oženil s operní zpěvačkou Elisabeth Röckel. Následující rok pak společně uskutečnili koncertní turné po Rusku a několika dalších evropských zemích. Měli dva syny. V letech 1816–1819 působil jako koncertní mistr ve Stuttgartu a v roce 1819 se stal hudebním ředitelem ve Výmaru. Ve Výmaru uzavřel vřelé přátelství s Goethem a naučil se oceňovat poesii Friedricha Schillera. Během svého pobytu ve Výmaru zval ke koncertům přední hudebníky té doby, takže se město stalo evropským hlavním městem hudby. V té době také položil základy penzijního zajištění hudebníků systémem benefičních koncertů, jejichž výtěžek šel ve prospěch penzijního fondu. Rovněž byl jedním z prvních skladatelů, který bojoval za zajištění hudebních autorských práv a proti intelektuálnímu pirátství vůbec. V roce 1832 začal mít zdravotní potíže a již se nemohl plně věnovat svým povinnostem hudebního ředitele. Po Goethově smrti v březnu 1832 také ztrácel kontakt s místními divadelními kruhy. Uchýlil se proto do částečného důchodu a o pět let později zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "V roce 1828 Hummel publikoval svou školu klavírní hry: \"Ausführliche theoretisch-practische Anweisung zum Piano-Forte-Spiel\". Během několika dnů se jí prodalo tisíce výtisků. Škola přinesla zejména nový způsob prstokladu a hraní ozdob. Na celé 19. století pak ovlivnila výuku hry na klavír a techniku klavírní hry. Z této školy vycházel i další z velkých hudebních pedagogů té doby, Carl Czerny, který byl později učitelem Ference Lista. Hummelův vliv se projevuje v raných skladbách Fryderyka Chopina a Roberta Schumana. Ohlasy Hummelových klavírních koncertů č. 2 a-moll a č. 3 h-moll lze rozpoznat v obou Chopinových koncertech. To není překvapující, neboť Chopin musel slyšet Hummela na jeho koncertním turné po Polsku a Rusku a kromě toho měl Hummelovy koncerty ve svém aktivním repertoáru. Robert Schumann měl rovněž Hummelova díla ve svém repertoáru (zejména \"Sonátu fis moll, op. 81\") a je považován za jeho žáka. Dalšími jeho žáky byli např. Friedrich Silcher, Ferdinand Hiller, Sigismond Thalberg a Adolf von Henselt. Několik lekcí dal i Felixi Mendelssohnovi.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Úplný seznam děl Johanna Nepomuka Hummela se nachází např. ZDE. Hummelova hudba se vyvíjela zcela jiným směrem než hudba Beethovenova. Díly jako byla \"Sonata Fis-moll\", op. 81 a \"Fantasie pro klavír\", op. 18 směřoval k větší modernosti jak změnou klasické harmonické struktury tak i rozšířením sonátové formy. Jeho hlavním nástrojem byl klavír, na němž byl jedním z největších virtuózů své doby. Napsal osm klavírních koncertů, deset klavírních sonát (z nichž čtyři jsou uvedeny bez opusových čísel, a jedna nebyla publikována), osm klavírních trií, klavírní kvartet, klavírní kvintet, dechový oktet, violoncellovou sonátu, dva klavírní septety, koncert a sonátu pro mandolínu, koncert pro trubku, koncert pro fagot F-dur, kvartet pro klarinet, housle, violu, a violoncello, skladby pro klavír na čtyři ruce, 22 oper a singspielů, mše a řadu dalších drobnějších prací. Kromě klavíru byla jeho oblíbeným nástrojem také kytara. Nápadný je nedostatek symfonických děl.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Na konci svého života Hummel zažil vzestup nové školy mladých skladatelů a virtuózů a zjistil, že jeho vlastní hudba pomalu vychází z módy. Jeho disciplinovaná a čistá technika ve stylu Clementiho a jeho vyvážený klasicismus, se dostal do rozporu s nastupující školou romantické bravurní techniky, jak jí reprezentoval třeba Franz Liszt. Hummel komponoval stále méně, i když byl pořád obdivován a respektován. Zemřel pokojně ve Výmaru v roce 1837. Stejně jako Mozart byl svobodným zednářem a podstatnou část své slavné zahrady věnoval výmarské zednářské lóži. Jeho hrob se nachází na historickém hřbitově ve Výmaru. Ačkoli Hummel zemřel slavný a zdálo se, že jeho trvalá posmrtná pověst nebude nikdy ohrožena, jeho hudba byla s nástupem romantismu rychle zapomenuta. Snad i proto, že jeho klasické myšlenky byly považovány za staromódní. Oživení zájmu o období klasicismu na počátku 20. století Hummela minulo. Stejně jako Haydn byl i Hummel zastíněn Mozartem. V poslední době však vzhledem k rostoucímu počtu dostupných nahrávek i živých koncertů nastal ve světě i růst zájmu o dílo tohoto skladatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Nepomuk Hummel (14. listopadu 1778, Bratislava – 17. října 1837, Výmar) byl rakouský hudební skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog. Jeho hudba je příznačná pro přechodné období mezi klasicismem a romantismem.", "tgt_summary": "Johann Nepomuk Hummel (Jean-Népomucène Hummel ; né le à Presbourg et mort le à Weimar) est un compositeur autrichien, élève de Mozart, de Haydn et de Salieri. Il est considéré comme l'un des meilleurs pianistes de concert d'Europe de son temps. Principalement reconnu pour ses concertos pour piano et trompette, il a consacré l'essentiel de son activité à des pièces pour le piano. En parallèle de Beethoven, dont il est le contemporain, sa musique se classe à la jonction entre le classicisme et le romantisme.", "id": 1102467} {"src_title": "Zdeněk Chalabala", "tgt_title": "Zdeněk Chalabala", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Pocházel z umělecké rodiny, jeho matka Otýlie byla varhanicí, sbormistryně, dirigentka a klavíristka. V mládí se učil hrát nejprve na klavír, později i na housle. Zpočátku také jako houslista vystupoval na různých společenských akcích zejména během svých studií na gymnáziu v Uherském Hradišti, kde hrál i ve studentském orchestru. Později v Moravských Budějovicích založil i vlastní komorní orchestr, jednalo se o kvarteto, působil zde i jako sbormistr pěveckého sboru vedeného jeho matkou. Na housle hrál i po maturitě během své vojenské služby ve Vídni. Ve Vídni také studoval soukromě hudbu a práva, ve studiu práv pokračoval v Praze, nicméně studia práv nedokončil a přestoupil na brněnskou konzervatoř. Zde studoval kromě hry na klavír především komponování, po absolutoriu této školy pokračoval kompoziční mistrovskou třídou Leoše Janáčka. Během svých studií založil spolek Hudební svaz vysokoškolského studentstva. Od roku 1921 pak na brněnské konzervatoři sám vyučoval. S dirigováním na veřejnosti začal již v roce 1919, v roce 1924 spoluzaložil se svými přáteli Slováckou filharmonii. V roce 1925 odešel dirigovat operu do Brna. V roce 1929 se stal 1. dirigentem tamější opery, později zde působil i jako její hlavní dramaturg. V té době započal také svoji spolupráci s Českou filharmonií. Od roku 1936 pod vlivem dirigenta Václava Talicha odešel do Prahy, kde působil jako dirigent opery Národního divadla. Během svého působení v Praze pracoval také jako významný hudební publicista. Po roce 1945 byl odeslán do Ostravy, kde působil až do roku 1947, poté se na necelý rok vrátil do Prahy a odtud v roce 1948 odešel zpátky do Brna. Od roku 1952 byl šéfdirigentem opery v Bratislavě, v roce 1953 se opět vrátil do Národního divadla v Praze jako šéfdirigent jeho opery. Po úspěšném zájezdu Národního divadla do Moskvy v roce 1955 dostal nabídku dirigovat v moskevském Velkém divadle, kde působil od roku 1956 až do roku 1959. Od počátku 60. let až do své smrti v roce 1962 pak opět působil jako šéfdirigent opery Národního divadla. V roce 1953 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, 1958 byl jmenován národním umělcem. Je pohřben na pražském Vyšehradském hřbitově. V Praze 13 a v Brně-Kohoutovicích je po něm pojmenována ulice – Chalabalova.,", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Chalabala (18. dubna 1899 Uherské Hradiště – 4. března 1962 Praha) byl český klavírista, houslista, hudební publicista, hudební pedagog a významný operní dirigent, který během svého života působil v Praze, Ostravě, Brně, Bratislavě a v Moskvě.", "tgt_summary": "Zdeněk Chalabala est un chef d'orchestre tchécoslovaque, né à Uherské Hradiště le et mort à Prague le, principalement reconnu pour ses interprétations de la musique slave.", "id": 1877119} {"src_title": "Harry Potter a princ dvojí krve (film)", "tgt_title": "Harry Potter et le Prince de sang-mêlé (film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Harrymu začíná šestý rok v Bradavicích. Chce se stát bystrozorem, proto musí jít studovat lektvary, které však už neučí jeho neoblíbený profesor Severus Snape. Od nového profesora Horacia Křiklana dostane starou učebnici, ve které je mimo dosti dobrých rad upřesňujících učivo vepsáno: „Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve.“ Otázka, kdo je Princ dvojí krve, tvoří důležitou část zápletky knihy, která je ve filmu mírně redukována: omezuje se na jediný zaujatý dialog mezi hrdiny a závěrečné rozuzlení. Výraznou složku filmu tvoří rostoucí citové zmatky, kterým podléhá Ron, Hermiona i Harry. Hermiona je smutná, že Ron kouká po ostatních děvčatech, a Harrymu se líbí Ginny, které se však bojí vyznat své city, jelikož je to Ronova sestra. Toto je postaveno do výrazného kontrastu s problémy Draca Malfoye, jenž je lapen ve spárech zla a je nucen najít způsob, jak na hrad dostat ostatní smrtijedy, zatímco se snaží zabít Brumbála. Nejdůležitější část dějové linie tvoří postupné odhalování minulosti lorda Voldemorta skrze vzpomínky, které Harry vidí v myslánce profesora Brumbála. V jejím rámci musí Harry přesvědčit Křiklana k vydání vlastního, poněkud kompromitujícího zážitku, který je klíčem k odhalení, že Voldemort uložil zlomky své duše do předmětů zvané viteály, díky nimž je nesmrtelný. Tento objev iniciuje závěrečnou výpravu Brumbála a Harryho za zničením jednoho z viteálů. Ta skončí veskrze špatně, jelikož ve svém důsledku umožní zabití Brumbála Snapem a vede pouze ke zjištění, že hledaný viteál už před nimi z úkrytu ukradl někdo další, vystupující pod iniciálami R.A.B. Totožnost tohoto kouzelníka zůstává otázkou otevřenou do dalšího dílu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Potter a Princ dvojí krve (anglicky \"Harry Potter and Half-Blood Prince\") je dobrodružné fantasy, filmová adaptace stejnojmenného románu od J. K. Rowlingové. Film režíroval David Yates, stejně jako předchozí film série, \"Harry Potter a Fénixův řád\". Natáčení začalo 24. září 2007, film byl ve světové premiéře uveden 15. července 2009 a v české o den později. ", "tgt_summary": "Harry Potter et le Prince de sang-mêlé, (\"Harry Potter and the Half-Blood Prince\") est un film américano-britannique de David Yates, sorti en 2009. ", "id": 1649032} {"src_title": "Steve McQueen", "tgt_title": "Steve McQueen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Beech Grove (předměstí Indianapolis) ve státě Indiana v USA. Jeho otec, který byl pilotem-kaskadérem v leteckých cirkusech, opustil rodinu krátce po Stevově narození. Matka, která si nevěděla rady s výchovou, dala syna k výchově strýci Claudovi, který měl velkou farmu v Slateru ve státě Missouri. Ve věku 12 let začal bydlet s matkou a otčímem v Los Angeles v Kalifornii, ale zachoval si dobré vztahy se svým strýcem. Ve věku 14 let vstoupil do pouličního gangu, proto ho matka poslala do Junior Boys Republic, což byl „dům pro problémové chlapce“ v Chino Hils v Kalifornii. Jakmile opustil Chino, zapsal se v roce 1947 do Námořní pěchoty USA, kde sloužil do roku 1950. V roce 1952 začal studovat herectví za finanční pomoci zákona zvaného G. I. Bill, který umožňoval bývalým příslušníkům ozbrojených sil USA získat bezplatné vysokoškolské vzdělání, a vystupovat začal v New York's Neighborhood Playhouse. Příležitostně hrál v divadle; ve filmu debutoval ve snímku \"Somebody Up There Likes Me\" (1956). Jeho první významnou rolí se stala úloha v klasickém hororu \"The Blob\" (1958). V témže roce získal hlavní roli lovce v seriálu \"\", který běžel až do roku 1961. Největší popularitu získal jako pistolník Vin ve filmu \"Sedm statečných\" (\"The Magnificent Seven\", 1960) po boku Yula Brynnera a Charlese Bronsona, kde chránili mexickou vesnici před bandity. Druhým akčním filmem, který zdokonalil jeho image, byl \"Velký útěk\" (1963), kde hrál vězně v německém zajateckém táboře za druhé světové války. V roce 1966 byl za roli mechanika 1. třídy Jaka Holmana ve válečném filmu \"Strážní loď Sand Pebbles\" nominován na Oskara (poprvé a naposledy) a Zlatý Glóbus za nejlepšího herce v hlavní roli, obě ceny nakonec vyhrál Paul Scofield za roli ve filmu \"Člověk pro každé počasí\". Mezi nezapomenutelné patří také výkon ve snímku \"Motýlek\", ve kterém si zahrál hlavní roli společně s Dustinem Hoffmannem. Jednou z jeho dalších slavných filmových rolí byla i postava nebojácného velitele hasičů O ́Hallorhana v katastrofickém thrilleru \"Skleněné peklo\" (1974), kde hrál s Paulem Newmanem, Richardem Chamberlainem, Robertem Vaughnem, Faye Dunawayovou a mnoha dalšími. Během natáčení došlo na jedné scéně ke skutečnému požáru a Steve McQueen ho pomohl skutečnému hasiči zlikvidovat. Jeden z hasičů, který McQueena nepoznal, herci řekl: \"\"Moje žena tomu neuvěří\".\" McQueen na to odpověděl: \"\"Ani moje\".“ Dále je třeba zmínit roli detektiva Franka Bullita v kriminálním thrilleru \"Bullitův případ\" (1968), kde hrál po boku Jacqueline Bissetové. V tomto filmu se nachází pasáž automobilové honičky, kterou provedli Steve McQueen a Bill Hickman. Tato scéna bývá často označována a citována jako nejlepší automobilová filmová honička všech dob. Ve dvou posledních filmech se vrátil tam, kde začal v roce 1958 se seriálem \"Hledá se: živý nebo mrtvý\" a ztvárnil postavy dvou lovců lidí. Prvním byl historický životopisný film \"Tom Horn\", kde ztvárnil legendární postavu západu, Toma Horna (1860-1903), stopaře a zvěda americké armády, který pomohl zajmout Geronima a nakonec nájemného zabijáka pracujícího pro dobytkářské barony. Druhým filmem byl \"Lovec\", kde ztvárnil \"moderního\" lovce lidí Ralpha Edgara Thorsona (1926-1991), přezdívaného taťka, který za svou 40 letou kariéru pochytal přes 12 000 utečenců.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Steve McQueen byl 3krát ženatý. 2. listopadu 1956 se oženil s Filipínsko-americkou herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Nelie Adamsovou, se kterou měl dva potomky, syna Chada (*1960) a dceru Terry Leslie (1959-1998), toto manželství se po 16 letech rozpadlo, ve své knize \"Můj manžel, můj přítel\" uvedla, že jejich manželství bylo poslední rok velmi náročné. Poté následoval vztah s Ali MacGrawovou, se kterou se seznámil během natáčení filmu \"Útěk (Getaway)\" z roku 1972, Ali tehdy byla vdaná za šéfa studia Warner Brothers Roberta Evanse, ale později se kvůli McQueenovi s ním rozvedla a 31. srpna 1973 si ho vzala. Manželství s Ali vydrželo 5 let, jedním z důvodů byl i potrat. Po McQueenově smrti jí jeho přátelé řekli, že byla jeho jedinou pravou láskou: \"Byl do ní šíleně zamilovaný až do své smrti\". Jeho třetí, poslední ženou a nakonec i vdovou byla o 23 let mladší modelka Barbara Mintyová, se kterou se seznámil velmi netradičním způsobem. Jednoho dne Steve uviděl její fotku v časopise a požádal svého agenta, aby jim zajistil schůzku. I přes věkový rozdíl našli společnou řeč, 16. ledna 1980 se vzali a byli spolu až do McQueenovi smrti o necelých 10 měsíců později. Barbara Mintyová, která též napsala o McQueenovi knihu \"Steve McQueen: Poslední míle\" uvádí, že se z něj ke konci života stal evangelík, bylo to z části kvůli vlivu jeho letecký instruktorů Sammyho Masona, jeho syna Peta a též zásluhou Barbary. Steve navštěvoval místní evangelický kostel Ventura Missionary Church. Přátelil se spoustou významných osobností své doby, Jamesem Garnerem, Brucem Lee (kterému nesl na pohřbu jeho rakev), Patem Johnsonem, Chuckem Norrisem, Sharon Tateovou, Jayem Sebringem, Dennisem Hopperem a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a nemoc.", "content": "V roce 1978 McQueena začal trápit dlouhodobý kašel. Přestal kouřit a začal brát antibiotika, bez úspěchu. Dýchavičnost se zhoršila a 22. prosince 1979, po natočení filmu Lovec, biopsie odhalila mezoteliom pleury, rakovinu spojenou s vystavením azbestu, pro kterou neexistuje známá léčba. O několik měsíců později, McQueen dal lékařský rozhovor, ve kterém dával svůj stav za vinu vystavení azbestu. McQueen se domníval, že na vině mohly být azbesty používané při izolaci zvukové scény filmu a závodní ochranné obleky a přilby, ale myslel, že pravděpodobněji je jeho nemoc byla přímým důsledkem masivního vystavení azbestové izolaci z potrubí na palubě lodi, když byl v mládí mariňáků. V únoru 1980 byly nalezeny důkazy o rozšířených metastázách. Pokusil se udržet tento stav v tajnosti, ale 11. března 1980 národní vyšetřovatel odhalil, že je v posledním stádiu rakoviny. V červenci 1980 McQueen cestoval do Rosarito Beach v Mexiku za alternativní léčením, poté co mu američtí lékaři řekli, že nemohou udělat nic pro prodloužení jeho života. Během cesty vyvstala diskuse, protože McQueen hledal léčbu u Williama Donalda Kelleye, který propagoval variantu Gersonovy terapie, která používala kávové klystýry, časté mytí šampony, denní injekce tekutin obsahujících živé buňky z dobytka a ovcí, masáže a Laetrile (syntetická varianta Amygdalinu), údajný protirakovinný lék dostupný v Mexiku, o kterém je však dlouho známo, že je při léčbě rakoviny toxický a neúčinný. McQueen platil za Kelleyovy léčby sám v hotovostních platbách, o nichž bylo řečeno, že během svého tříměsíčního pobytu v Mexiku vzrostly až ke 40 000 dolarů měsíčně (dnešních 124 000). Kelleyova jediná lékařská licence (odebraná v roce 1976) byla pro ortodoncii. Kelleyovi metody vyvolaly senzaci v tradičním a bulvárním tisku, když bylo známo, že jeho pacient byl McQueen. McQueen se vrátil do USA začátkem října. Navzdory metastázování rakoviny v McQueenově těle Kelley veřejně oznámil, že McQueen bude úplně vyléčen a vrátí se do normálního života. McQueenův stav se brzy zhoršil a v jeho břiše se vyvinuly obrovské nádory. Na konci října 1980 McQueen odletěl do Ciudad Juárez v Chihuahua v Mexiku, aby mu odstranil nádor na játrech (vážící přes 2 kila), a to i přes varování amerických lékařů, že nádor je nefunkční a jeho srdce operaci nezvládne. McQueen se pod jménem „Samuel Sheppard“ zaregistroval na malé klinice Juárez, kde lékaři a zaměstnanci nevěděli o jeho skutečné totožnosti. 7. listopadu 1980 McQueen zemřel na srdeční selhání ve 3:45 ráno na Juárezské klinice, 12 hodin po operaci, kde byly odstraněny četné metastatické nádory v krku a v břiše. Bylo mu 50 let. Podle El Paso Times zemřel ve spánku. McQueen byl zpopelněn a jeho popel byl rozptýlen v Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Steve McQueen, celým jménem Terence Stephen McQueen (24. března 1930 Beech Grove, Indiana – 7. listopadu 1980 Ciudad Juárez, Mexiko) byl americký filmový herec. ", "tgt_summary": "Terrence Stephen McQueen, dit Steve McQueen, né le à Beech Grove (Indiana) et mort le à Ciudad Juárez (Mexique), est un acteur et producteur de cinéma américain, par ailleurs pilote automobile et pilote de moto. ", "id": 388511} {"src_title": "Eadweard Muybridge", "tgt_title": "Eadweard Muybridge", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Muybridge se narodil jako Edward James Muggeridge na Kingston upon Thames v Londýně. Časem si změnil své křestní jméno jako měl \"král Eadweard\", a jak stojí na korunovačním kameni v Kingstonu postaveném roku 1850. Své příjmení si změnil na Muygridge brzy po zahájení své kariéry v San Franciscu a pak jej změnil ještě jednou na konečné Muybridge. V roce 1855 Muybridge dorazil do San Franciska, kde začal svou kariéru jako obchodní agent nakladatele a knihkupec. San Francisco opustil na konci tohoto desetiletí a po nehodě dostavníku, při které utrpěl těžké zranění hlavy se na několik let vrátil do Anglie. V San Franciscu se objevil v roce 1866 jako fotograf se jménem Muybridge a rychle se stal ve své profesi úspěšný. Zaměřoval se hlavně na krajinu a architekturu, inzeroval také výrobu fotografických vizitek a portréty. Jeho fotografie v té době prodávali různí podnikatelé na Montgomery Street – hlavní obchodní ulici v San Franciscu – nejvíce firma Bradley & Rulofson. Roku 1874 zastřelil Eadweard Muybridge majora Colonela Harryho Larkynse, milence své ženy se slovy: \"Dobré odpoledne, majore, mé jméno je Muybridge a zde je odpověď na Váš dopis mé ženě.\" U soudu byl zproštěn viny s odůvodněním \"justifiable homicide\" – důvodné zabití. Každopádně jej tato příhoda velmi poznamenala a ze srdečného a mírného muže se stal muž nestálý a nevyzpytatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Studie pohybu.", "content": "O pohyb se začal zajímat v roce 1873, kdy se Leland Stanford, železniční magnát a chovatel koní, vsadil o 25 000 USD, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země. Muybridge se rozhodl dokázat, že Stanford má pravdu a s jeho finanční podporou vytvořil sérii snímků na mokrých kolódiových deskách, které tento výrok potvrdily. V dřevěné budově postavil 24 fotografických přístrojů, na jeden okraj závodiště zavěsil bílý horizont a na druhý umístil v pravidelných intervalech řadu fotoaparátů. Přes dráhu položil provázky, které v okamžiku, kdy je běžící kůň přetrhl, postupně uvolnily pružinové závěrky fotoaparátů. Práce na důkazu mu trvala šest let (1873–1878), vytvořil řadu fotografických přístrojů a nafotografoval přes 20 000 snímků. Již tenkrát Muybridge použil expoziční doby až 1/6000 sekundy. Většinu snímků exponoval 1/1000 sekundy, na tu dobu také velmi krátkým expozičním časem. Ve vydání z května 1882 byl v časopisu \"Nature\" zveřejněn Muybridgeův článek, ve kterém napsal, že „v blízké budoucnosti, budou výsledky důležitých závodů záviset na fotografii, která bude určovat vítěze“. Nedlouho poté 25. června 1890 byla při koňských dostizích v New Jersey pořízena nejstarší známá cílová fotografie. Spolupracoval také s lékaři a fyziology a svými studiemi ženského a mužského těla se řadí mezi průkopníky fotografie aktu. Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Vynálezy.", "content": "V roce 1869 vynalezl Muybridge jednu z prvních fotografických závěrek. V roce 1877 nafotografoval své rozsáhlé experimenty a zdokonalil svou techniku. Fotografoval až třiceti kamerami. Jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem \"Animal Locomotion\" a \"The Human Figure in Motion\". Tyto sekvence fotografií pořízených ve zlomcích sekundy od sebe zachycují obrazy různých zvířat a lidí při různých akcích. V roce 1883 vynalezl kameru, která umožňovala zachytit celou sérii expozic na jednu desku, čímž získal pohybový diagram. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze. Vznikl tak zoopraxiskop, což je promítačka, která umožňovala prohlížet fotografie nalepené na kotoučku, při točení klikou se kotouček otáčel a přes objektiv se na plátno promítal pohyblivý obraz.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Okolo roku 1887 pořídil sérii snímků s názvem \"Žena sestupující se schodů\" v rámci cyklu \"The Human Figure in Motion\", na které byla nahá žena kráčející po schodech. Tato série v roce 1912 inspirovala umělce Marcela Duchampa k namalování obrazu s názvem \"Akt sestupující se schodů\" (\"Nu descendant un escalier no. 2\"). Obraz se stal stěžejním dílem moderní klasiky a jedním z nejznámějších uměleckých děl 20. století. Avšak ve své době, při výstavě na pařížském Salonu Indépendants bylo toto dílo kubisty odmítnuto a během výstavy Armory Show v New Yorku v roce 1913 bylo v tisku prohlášeno za skandál a zahrnuto odmítavými stanovisky. Nyní je obraz umístěn ve sbírce \"Louise and Walter Arensberg Collection\" ve Philadelphia Museum of Art, Philadelphia. Programátor videohry z roku 1988 Steve Brown využil k animaci postav chronofotografie pohybu člověka z díla Eadwearda Muybridge \"Human in Motion\", která byla vydána roku 1901. Výsledné animace byly několika recenzenty hodnoceny jako velmi realistické a detailní. V českém prostředí uvedla Laterna magika v roce 2014 hru Human Locomotion, která vypráví právě život E. Muybridge a využívá jeho záběry přímo na scéně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eadweard Muybridge (9. dubna 1830, Londýn Anglie – 8. května, 1904) byl anglo-americký fotograf a vynálezce. Zabýval se fotografií krajiny, ale proslavil se svými studiemi pohybu, používáním několika fotoaparátů zároveň a také vynálezem zoopraxiskopu a kinematoskopu, což byla zařízení na promítání pohyblivých obrázků, o mnoho let dříve, než přišel na trh celuloidový kinofilm. Považuje se za zakladatele chronofotografie. ", "tgt_summary": "Eadweard Muybridge, pseudonyme d'Edward James Muggeridge, né le à Kingston upon Thames dans la banlieue de Londres, et mort dans sa ville natale le, est un photographe britannique, renommé pour ses décompositions photographiques du mouvement (zoopraxographie, littéralement « description de la locomotion animale »).", "id": 1557019} {"src_title": "Aventurin", "tgt_title": "Aventurine", "src_document": [{"title": "Popis a vlastnosti.", "content": "Klasickou příměsí, která způsobuje stříbřitě zelený nebo modrý lesk avanturinu, jsou lupínky fuchsitu (druh muskovitové slídy). Oranžové a hnědé příměsi jsou řazeny k hematitům nebo goethitům. Hustota avanturinu kolísá mezi 2,64-2,69 a tvrdost je poněkud nižší než u čistého křemene, kolem hodnoty 6,5. S oranžovým nebo červeným aventurinovým křemencem může být zaměňován aventurinový živec neboli sluneční kámen (\"sunstone\"), ačkoliv je obvykle průsvitnější. Aventurin je často pruhovaný a nadbytek fuchsitu může způsobit jeho neprůhlednost, takže ho na první pohled lze omylem považovat také za malachit. Jméno \"avanturin\" se odvozuje z italského \"a ventura\" ve významu \"náhodně\". Jedná se o odkaz na šťastný objev avanturinového skla čili zlatého kamene (\"goldstone\") na začátku 18. století. Ačkoliv sklo bylo známo dříve, nejobvyklejší současnou imitací avanturinu a slunečního kamene je právě umělý zlatý kámen. Ten lze od pravých minerálů odlišit podle hrubých zrníček mědi rozptýlených ve skle nepřirozeně rovnoměrně. Nejčastěji bývá zlatohnědý, ale vyskytuje se i v modré nebo zelené barvě.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Většina zelených a modrozelených avanturinů pochází z Indie (zejména z okolí Mysore a Madrasu), kde se jeho zpracováním zabývá mnoho řemeslníků. Smetanově bílé, šedé a oranžové nerosty se nacházejí v Chile, Španělsku a Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Aventurin se obchodně uplatňuje hlavně k okrasným terénním úpravám v zahradách, jako stavební kámen, dekorace do akvárií, pro umělecké monumenty a ve šperkařství. Většina materiálu je zpracovávána do formy korálků a figurek a jen menší množství je vybroušeno do tvaru kabošonu pro zasazení do šperků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aventurin je forma křemene vyznačující se průsvitností a přítomností šupinek nerostných uzavřenin (inkluzí), které způsobují třpytivě lesklý vzhled, zvaný \"avanturescence\". Nejběžnější barva aventurinu je tyrkysová, ale může se vyskytovat také v oranžové, modré, hnědé, žluté nebo šedé.", "tgt_summary": "Une aventurine est une variété de quartz contenant des inclusions de fuchsite (variété de muscovite), pour sa variété verte, ou d'hématite ou de mica pour la rouge-brun. ", "id": 2094872} {"src_title": "Rakety Scout", "tgt_title": "Scout (fusée)", "src_document": [{"title": "Základní data.", "content": "Raketa je sestavená ze čtyř stupňů, tedy je nazývána čtyřstupňovou. Názvy jednotlivých stupňů jsou \"Algol\", \"Castor\", \"Antares\" a \"Altair\". Raketa byla vybavena motory na TPH. Postupně byly vyvíjeny modernizované varianty, přičemž základem modernizace bylo nasazování stále výkonnějších motorů.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé stupně.", "content": "První stupeň Algol vznikl z testovacího motoru rakety Polaris. V době svého vzniku to byl největší motor na tuhé pohonné látky. Tah ve vakuu se pohybuje od 400 do 564 kN. Doba hoření je přibližně 40 sekund. Specifický impuls se liší podle verze, od 236 sekund pro verzi Algol-1 až po 284 sekund u verze Algol-3. Průměr trysky je přibližně jeden metr. Druhý stupeň Castor byl vyvinut z řízené střely země-země MGM-29 Sergeant. Kromě raket Scout se používal i na dalších projektech jako třeba Delta a Thor-Agena. Tah ve vakuu je podle verze až 280 kN. Specifický impuls je 247 až 265 sekund. Třetí stupeň Antares měl tah 60 až 93 kN, specifický impuls 293 sekund a doba hoření 36 až 43 sekund. Čtvrtý stupeň Altair byl převzat z raket Vanguard. Tah 12 až 27 kN, specifický impuls 254 až 280 sekund. Doba hoření přibližně 28 až 40 sekund.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Po dobu kdy byly používány, prošly rakety Scout mnoha modernizacemi a přestavbami. Byly používány v nejrůznějších konfiguracích od třístupňové až po pětistupňovou, sloužily jak pro orbitální tak pro suborbitální lety. Jednotlivé varianty se liší složením a typy použitých stupňů. Nosný systém Scout byl využíván NASA i USAF. Základní verzí byl Scout-X1 od níž se odvozovaly všechny další.", "section_level": 1}, {"title": "Blue Scout.", "content": "Program Blue Scout 1 (XRM-89) měl zkoumat výkony raket a měřit radiační působení ve velkých výškách. Výsledky experimentů měly být odeslány v návratové kapsli zpět na Zem. Ta se však potopila než mohla být po dopadu do moře vyzvednuta. Další starty v květnu 1961 a dubnu 1962 byly také neúspěšné a program byl zrušen. Blue Scout 2 (XRM-90) byla stejné konfigurace jako základní Scout používaná NASA, nebyla však identická. Čtvrtý stupeň s nákladem byl skryt za aerodynamickým pláštěm a měl tedy stejný průměr jako stupeň třetí a změn doznala i tryska prvního stupně. První dva lety byly sub-orbitální a měly za úkol měřit úrovně radiace ve Van Allenových radiačních pásech. Druhý let měl ještě další úkol a to výzkum mikrometeoritů, návratová kapsle však opět selhala. Třetí start měl vynést komunikační zařízení pro program Mercury, raketa ale po 28 sekundách letu selhala a USAF projekt opustilo. Blue Scout Junior (XRM-91) byl další variantou původní rakety, postrádal první stupeň, gyro-stabilizaci a naváděcí systém, což z něj činilo neřízenou raketu. První start v září 1960 měl zkoumat radiační působení a magnetické pole ve výšce 26 700 km nad povrchem Země, po dosažení této výšky selhal telemetrický systém a nebyla tedy získána žádná data. Další start selhal při startu a třetí sice dosáhl výšky 22 500 km, telemetrie se ale opět porouchala a let byl neúspěšný. Jediný úspěch přinesl až čtvrtý a poslední let, který nesl přístroje pro měření hustoty částic ve Van Allenových radiačních pásech. Program byl označen jako úspěšný, neboť demonstroval variabilitu nosného systému.", "section_level": 2}, {"title": "Konkrétní využití.", "content": "Rakety byly vypouštěny z různých základen ve světě. První raketa tohoto typu startovala 16. února 1961 ze základny NASA na ostrově Wallops (Wallops Flight Center), když vynesla družici Explorer 9 (označovanou také Baby Echo) o váze 6,5 kg. Některé rakety získali Italové pro použití ze základny San Marco Equatorial Range u Keni. Raket bylo vypuštěno celkem 118, poslední v květnu 1993 ze základny Vandenberg Air Force Base v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Raketa byla vyobrazena na filatelistických známkách Gabunu v sérii věnované Francouzskému kosmickému programu v roce 1966.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakety Scout jsou nosné rakety vyvinuté americkou agenturou NACA (od roku 1958 NASA), určené pro vynášení malých družic na orbitu kolem Země. Byly první (a dlouho jediné) nosné rakety poháněné pouze motory na tuhé pohonné látky. Ve službě vydržely velmi dlouho, od prvního startu roku 1961 vykonaly přes 100 letů. Poslední start proběhl v roce 1993.", "tgt_summary": "Scout (acronyme de \"Solid Controlled Orbital Utility Test system\") est un lanceur léger américain dont le premier tir a eu lieu en 1960. Conçu pour placer en orbite des petits satellites c'est le premier lanceur à mettre en œuvre uniquement des moteurs-fusées à propergol solide. Le Centre de recherche Langley de la NASA lance son développement à la fin des années 1950 et supervise sa gestion pratiquement jusqu'au milieu des années 1950. Plusieurs versions de puissance croissante ont été développés faisant passer la charge utile satellisable en orbite basse de 59 kg à 200 kg. Ce petit lanceur a été principalement utilisé pour lancer des petits satellites scientifiques et militaires. Le lanceur devenu obsolète sur le plan technique, couteux et confronté à une concurrence croissante a effectué son dernier vol en 1994.", "id": 1769373} {"src_title": "Davor Šuker", "tgt_title": "Davor Šuker", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Kariéru začal v roce 1984 v rodném Osijeku, kde hrál za prvoligový NK Osijek. Tady odehrál téměř 100 utkání a vstřelil 40 gólů. Poté odešel do slavného chorvatského klubu NK Dinamo Zagreb. Ačkoli byl osočován, že se málo zapojuje do hry, pomohl klubu ke skvělým výsledkům a roku 1991 odešel do španělské FC Sevilla. Zde strávil následujících pět let, kdy potřeboval ke vstřelení 76 gólů 153 zápasů. V Seville se stal legendou a po ME 1996 v Anglii ho koupil Real Madrid. Zde se stal mistrem ligy 1997 a vítězem Ligy mistrů 1998. Poté nastal zřejmě nejslavnější moment jeho kariéry, a to Mistrovství světa 1998 ve Francii. Zde šesti brankami v sedmi utkání vystřílel Chorvatům bronz, dostal zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje, byl vyhlášen druhým nejlepším hráčem turnaje a v anketě FIFA skončil jako třetí nejlepší hráč sezony. Doma získal Državnu nagradu za šport (státní vyznamenání za sport) jako jednotlivec i jako člen týmu. Po třicítce začal rychle měnit kluby. V Anglii odehrál rok za Arsenal, ještě méně zápasů pak nasbíral v další sezoně za West Ham. Svoji profesionální kariéru zakončil roku 2003 v německém klubu Mnichov 1860. Na ME 2000 se Chorvatsko vůbec neprobojovalo, a tak Šukerovou derniérou s reprezentací bylo MS 2002 v Koreji a Japonsku, kde však odehrál pouze 64 minut v zápase s Mexikem. Tak skončila jedna kapitola Chorvatské reprezentační historie, protože odešel střelecký rekordman (45 branek, 69 zápasů) a největší fotbalová hvězda samostatného Chorvatska. Šuker dokonce zaznamenal i dva starty za bývalou Jugoslávii, v jejímž dresu se ještě v roce 1991 jednou trefil.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1998 umístil na druhém místě. Figuruje na seznamu UEFA Jubilee 52 Golden Players.", "section_level": 1}], "src_summary": "Davor Šuker (* 1. ledna 1968, Osijek) je chorvatský fotbalista, který hrál na postu útočníka. Některé zdroje ho řadí mezi nejlepší útočníky 90. let 20. století. ", "tgt_summary": "Davor Šuker, né le à Osijek en Yougoslavie (aujourd'hui en Croatie), est un footballeur international croate qui évoluait au poste d'attaquant. ", "id": 100820} {"src_title": "Obležení Waco", "tgt_title": "Siège de Waco", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "Branch Davidians je odnož adventistů sedmého dne, která vznikla v Los Angeles v 30. letech 20. století. V roce 1992 se členové této sekty rozdělili, část putovala do Palestiny, a část následovala svého vůdce Vernona Waynea Howella, lépe známého podle jeho pozdějšího jména – David Koresh, na kopec Mt. Carmel, kde si vybudovali sídlo (Mt. Carmel Center), žili v komunitě, studovali Bibli. Částečně se stranili okolního života, především se vyhýbali některým výdobytkům civilizace, které považovali za zkažené. Z Bible se zabývali zejména pasážemi z knihy Zjevení, konkrétně oddílům o Sedmi pečetích a druhém příchodu Krista na Zem. David Koresh sám sebe považoval za mentora své komunity, jíž prostřednictvím Bible „ukazoval cestu“. Přesto v něm někteří viděli vůdce sekty.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody pro razii.", "content": "Koresh a někteří ostatní Davidiáni v centru na Mt. Carmel shromažďovali desítky zbraní. Na některých z nich byly posléze zjištěny nelegální úpravy (např. zvýšení kadence). Sám Koresh se několikrát kladně vyjádřil ohledně práva Texasanů nosit zbraň, často navštěvoval veletrhy jim věnované, kde si udělal několik kontaktů s prodejci, od nichž je začal nakupovat a později v menší míře i prodávat. Druhé podezření pramenilo ze zvěstí o Koreshově polygamních sňatcích s některými dívkami z komunity, z nichž nejmladším bylo 14 let.", "section_level": 2}, {"title": "Razie.", "content": "Složky ATF plánovaly v Mt. Carmel Center razii spojenou s kontrolou zbraní, tabáku a alkoholu původně na 1. března 1993. Místní noviny Waco Tribune-Herald ale již 27. února vytiskly článek o Koreshovi – \"„Hříšný Mesiáš“\", a ATF se proto rozhodlo razii podniknout již následující den. Zapojeno bylo 76 ozbrojených agentů ATF v neprůstřelných vestách a tři vrtulníky národní gardy. Akce byla nazvána „Showtime“ (\"Čas na show\") a bylo na ni přizváno několik zpravodajských štábů. Moment překvapení byl zmařen únikem informací jednoho z reportérů, který se ptal na cestu k Mt. Carmel Center poštovního doručovatele, jímž byl shodou okolností švagr Davida Koreshe. Ten jej kontaktoval a Koresh s ostatními muži vzali zbraně a na razii se připravili, zatímco ženy s dětmi se schovaly v obytné části komplexu. Velitel operace ATF se o úniku informací dověděl, ale poručil pokračovat v operaci, přestože její úspěch závisel na momentu překvapení. V 9:45 začali agenti ATF lézt po žebřících do komplexu Mt. Carmel Center. V tento čas byla zahájena palba mezi oběma stranami. To, kdo střelbu skutečně začal, bylo jedním z hlavních aspektů pozdějšího slyšení před Kongresem. 3 kamerové záznamy začátku razie, pořizované ATF, se ztratily. Řádově minuty po zahájení přestřelky volal jeden z Davidiánů, Wayne Martin, linku 911, kde operátorovi sděluje, že ATF po nich začalo střílet (agenti, o chvíli později i z vrtulníků) a žádá je, aby se spojil s někým, kdo je schopen to zastavit. Operátor zjišťuje, že s agenty u Mt. Carmel se v tu chvíli není možné telefonicky spojit (této skutečnosti nasvědčuje i fakt, že kolegové zraněných agentů ATF přivolávali sanitku přes jednoho kameramana z místního zpravodajského štábu). Střelba utichla až v 11:30, přestože pár výstřelů padlo ještě během odpoledne toho dne. ATF se rozhodla stáhnout. Oficiálně udávaným důvodem bylo to, že jim došla munice. Davidiáni v tento moment mohli na ustupující agenty střílet, ale nerozhodli se tak.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek razie.", "content": "Bilancí razie bylo 19 zraněných a čtyři mrtví na straně ATF a minimálně tři ranění a pět mrtvých na straně Davidiánů. Šestý byl zabit kolem páté hodiny odpoledne střelou do hlavy, když se vracel do Mt. Carmel Center z práce. Minimálně jeden Davidián byl zastřelen členy národní gardy z vrtulníku. David Koresh byl postřelen do boku; jednalo se o bolestivé zranění, které ho však neohrožovalo na životě.", "section_level": 3}, {"title": "Obléhání.", "content": "Obléhání trvalo 51 dní. Celý případ velmi brzy po razii převzala FBI a taktéž byli povoláni muži a technika z národní gardy. Komplex na Mt. Carmel byl obklíčen a aktivita v něm monitorována. Novináři mohli místo natáčet jen od určité vzdálenosti. Na obou stranách hory byla zřízena stanoviště pro odstřelovače. Vedení obou agentur se shodlo na použití PSYOPS technik na obyvatele Mt. Carmel Center. To v praxi znamenalo, že každou noc přes komplex přebíhaly kužely silných světelných reflektorů a Davidiánům byly pouštěny hlasité zvuky (např. zvířat v džungli), aby se nemohli vyspat a tak byla podlomena jejich morálka. Někteří Davidiáni v průběhu obléhání komplex opustili. Byly to převážně matky s dětmi. FBI se obávala, že ostatní jsou Koreshem drženi jako rukojmí. Devátý den obléhání ale dostala nahrávku na videokazetě, která ukazovala, že tomu tak není. Každý, kdo se rozhodl Mt. Carmel v té době opustit, byl ihned vzat do vazby. Ostatní stáli za Davidem Koreshem a jeho rozhodnutím, co dál. Koresh během prvních pár dnů od razie odmítal ustoupit. Během fáze obléhání pronesl prohlášení v místní radiové stanici, měl možnost (jak Koresh i několik dalších Davidiánů) několikrát telefonicky mluvit s místním šerifem, a v několika případech i s vládními agenty řídícími průběh celé operace. Jedna z otázek, kterou agenti položili, se dotazovala na počet hasicích přístrojů v komplexu. Dostalo se jim odpovědi, že v celém Mt. Carmel Center je pouze jeden. V průběhu dalších dnů Koresh „hledal odpověď u Boha.“ 14. dubna nabyl dojmu, že vyvrcholením jejich bezvýchodné situace bude společnosti „nastaveno zrcadlo“ – ať už její výsledek bude jakýkoli. Tuto myšlenku začal psát do dokumentu, který o pět dnů později jeden z Davidiánů zachránil z hořícího komplexu.", "section_level": 2}, {"title": "Finální úder.", "content": "FBI se obávala, že by přibližně stočlenná komunita Davidiánů mohla spáchat hromadnou sebevraždu. Nově jmenovaná státní zástupkyně, Janet Reno, schválila ozbrojený úder na Mt. Carmel Center. Protože v něm Davidiáni měli velké množství zbraní, použila zbraně ráže.50, speciální obrněná vozidla a slzný plyn. Útok začal 19. dubna 1993 v brzkých ranních hodinách. V 5:50 byli Davidiáni telefonicky varováni, že proti jejich komplexu budou použity tanky. O pět minut později do areálu Mt. Carmel Center přijely dva ženijní tanky M728 s možností vypouštění slzného plynu upravenou hlavní, které zaujaly postavení na levé a pravé straně komplexu. V 6:00 tato obrněná vozidla dostala rozkaz začít injektovat slzný plyn do budov komplexu. Od 6:04 do 6:31 tyto tanky najížděly do jednotlivých dřevěných nebo cihlových budov, zanechávajíce za sebou díry od několika decimetrů do 3 metrů. Následně do nich vstřikovaly slzný plyn. Během tohoto manévru tank, operující na jihozápadní straně, narážel do některých zemědělských zařízení a přejel část osobního vozu, zaparkovaného před komplexem. Je možné, že část země v bezprostředním okolí komplexu mohla nasáknout vytékajícím benzínem, popř. vzduch jeho výpary. V 6:47 agenti FBI vstřelili několik projektilů se slzným plynem do centrální části komplexu. V 7:30 se tanky vrátily a vstřikování slzného plynu a nabourávání stěn komplexu pokračovalo. Činnost tanků pokračovala až do poledne. Během ní byly zaznamenány výstřely některých Davidiánů proti tankům (které na ně však neměly žádný účinek). O tom, co dělal druhý tank, operující za budovami komplexu, existuje málo videozáznamů (videa zpravodajců a amatérů existují jen ze strany od města Waco). Nad komplexem však létal letoun národní gardy Britten-Norman Defender, který průběh finálního útoku natáčel na kameru s infračerveným senzorem. Tanky postupovaly dál do středu komplexu a ke konci své činnosti (mezi 11:43 a 12:03) zbořily několik málo zdí a podlaží komplexu.", "section_level": 2}, {"title": "Požár.", "content": "Mezi 12:07 a 12:09 byly poprvé spatřeny plameny. Požár vypukl na několika místech současně a začal se komplexem většinou z dřevěných budov velmi rychle šířit, sycen středně silným větrem, profukujícím mezi otvory, které do komplexu nadělaly tanky. Ve 12:12 byli zavoláni hasiči. Ti přijeli o 10 minut později, ale na vstupu, stráženém FBI, byli zastaveni a vpuštěni byli až ve 12:43. Před 13. hodinou začíná požár uhasínat – celý komplex Mt. Carmel Center je srovnán se zemí. V 15:45 zdroj blízký složkám činným v trestním řízení konstatuje smrt Davida Koreshe.", "section_level": 3}, {"title": "Bilance.", "content": "Během finálního úderu zemřelo 76 Davidiánů (včetně 21 dětí a dvou těhotných žen). Na straně ATF zemřelo 6 agentů, FBI a národní garda nezaznamenaly žádné ztráty. Minimálně jedno z těl bylo přejeto tankem, jiná měla roztříštěnou lebku následkem zavalení betonových základů, v nichž se skrývali, na některých obětech byly znát následky silných křečí způsobených slzným plynem (opistotonus), těla 20 Davidiánů měla na sobě střelná zranění. Za důvody pro tato zranění byla v následném procesu uvažována sebevražda, postřelení blízkou osobou, „střela z milosti“ nebo postřelení členy národní gardy nebo agenty FBI, kteří prováděli finální útok.", "section_level": 3}, {"title": "Následné slyšení.", "content": "Celá událost byla vyšetřována před Kongresem Spojených států. Hlavními svědky byli dva Davidiáni (shodou okolností měli oba právnické vzdělání), kteří přežili razii i finální útok. Klíčové otázky byly: Velitel zásahu uvedl, že jak tanky, tak jiné jednotky během finálního úderu na Davidiány nestřílely a jedinou použitou zbraní byl slzný plyn. Součástí vyšetřování byl i záznam z letounu, nahraný v infračerveném spektru, na kterém soudní znalec identifikoval výbuchy v jedné části budovy řádově sekundy před začátkem požáru, střelbu osádky tanku (který operoval na odvrácené straně komplexu) a střelbu dvou mužů směrem k té budově s betonovými základy, kde se před ohněm ukrývala většina Davidiánů. Většina přeživších Davidiánů byla uznána vinnými, většinou za přestupky nebo trestné činy spojené se střelnými zbraněmi. Pochybení na straně ATF, FBI nebo národní gardy nebyla shledána. V Mt. Carmel Center bylo nalezeno cca 150 zbraní a 8000 kusů munice.", "section_level": 2}, {"title": "Mt. Carmel nyní.", "content": "Mt. Carmel Center byl několik dní po razii srovnán se zemí. Na místě původního komplexu nyní stojí menší dřevěná kaplička.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako obležení Waco (někdy též Masakr ve Waco, \"Waco Siege\", \"Waco Massacre\") je známa událost, která se odehrála mezi 28. únorem a 19. dubnem 1993 na kopci zvaném \"Mt. Carmel\" asi 14 km severovýchodně od města Waco v americkém státě Texas mezi členy sekty \"Branch Davidians\" (Davidiáni) vedené Davidem Koreshem a agenty amerického státního úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně (\"United States Bureau of Alcohol, Tobacco, and Firearms\", ATF) a později i FBI a národní gardou USA.", "tgt_summary": "Le siège de Waco est un blocus qui s'est déroulé du 28 février au à la résidence du groupe religieux les « Branch Davidians » dans la ville de Elk, près de Waco au Texas, aux États-Unis. Il y eut 4 morts du côté des agents du gouvernement ainsi que 82 morts, dont 25 enfants et le leader du groupe David Koresh, principalement dans l'incendie qui mit un terme aux 51 jours de siège par les forces de police. ", "id": 267969} {"src_title": "Severovská dynastie", "tgt_title": "Sévères", "src_document": [{"title": "Počátky dynastie.", "content": "Septimius Severus se dostal k moci vítězstvím ve dvou občanských válkách, probíhajících v letech 193–197. Protože to byla armáda, která mu vzestup umožnila, viděl v ní zákonitě svou hlavní oporu a začal s jejím výrazným protežováním, jež bylo charakteristické pro celou severovskou éru. Tradiční druhá mocenská složka v Římě – senát – stála v opozici vůči novému panovníkovi a mnoho jejích členů bylo diskriminováno, většinou za stranění Severovým rivalům. Nově nastolená stabilita (Severus se pokusil i o ofenzivní postup vůči nepřátelům za hranicemi) byla v posledních letech zakladatelovy vlády narušována hašteřivostí uvnitř dynastie, především mezi mladými syny císaře, Caracallou a Getou. Ideologicky se Severus snažil navázat na dědictví adoptivních císařů, jmenovitě Marka Aurelia, za jehož syna se prohlásil. Jeho tvrdý a energický styl vládnutí byl populární hlavně u nižších vrstev římské společnosti a zčásti i u provinciálů. Z hospodářského hlediska zažívaly některé provincie období rozkvětu (např. severní Afrika), přesto však nastalo ponenáhlé zhoršování měny, způsobené výdaji na armádu a rozbujelou státní administrativu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Caracallova.", "content": "Po smrti Septimia Severa (211) převzali moc bez potíží jeho dva synové, Caracalla a Geta. Oba byli léta znesvářeni a napětí mezi nimi rychle vzalo podobu boje \"kdo s koho\" – až nakonec Caracalla Getu zavraždil. Následná vláda Caracallova v řadě ohledů dále posílila císařskou autokracii i vojenský charakter režimu; opozice byla mocensky eliminována. Z fiskálních důvodů udělil císař římské občanství prakticky všem svobodným obyvatelům říše (\"Constitutio Antoniniana\"), což spolu s podporou nižších stavů umožnilo společenský vzestup dalším skupinám populace. V hospodářské oblasti došlo k dalšímu zatížení státních financí (zvýšení žoldu vojákům) a bylo nutné provést částečnou měnovou reformu (zavedení stříbrných antoniniánů). Vůči \"zahraničí\" dosáhl Caracalla několika přechodných úspěchů (boje s Alamany na západě, tlak na parthskou říši).", "section_level": 1}, {"title": "Macrinova mezihra.", "content": "Caracallovo zavraždění (217) vyneslo na římský trůn prefekta pretoriánů Marka Opellia Macrina, prvního císaře z jezdeckého stavu a zároveň muže, který nebyl se Severovci nijak spřízněn. Macrinovi se během zhruba roční vlády nepodařilo přesvědčit část veřejnosti ani o svých vojenských schopnostech, ani o účinnosti své fiskální politiky. Na jaře 218 proto vypuklo na východě říše povstání legií, jež vyústilo v Macrinovo zavraždění a proklamování Varia Avita Bassiana, prasynovce Severovy manželky, za císaře. Oficiálně byl Bassianus vydáván za Caracallova syna, neboť jeho příbuzenství s rodem zakladatele bylo jen vzdálené.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní Severovci.", "content": "Bassianus převzal jako císař jméno Marcus Aurelius Antoninus, do dějin však vstoupil pod přezdívkou Heliogabalus, podle boha \"Elá-gabála\", jehož byl vyznavačem. Přes počáteční příznivé přijetí se za něj se zvýšilo politické napětí v centru, vyvolané zejména necitlivým zaváděním východních obyčejů a náboženských zvyklostí. Armáda Heliogabala dlouho podporovala (což souviselo s popularitou Caracally, jeho oficiálního otce, mezi vojáky), ale nakonec ani ona nemohla přehlížet některé excesy a postavila se na stranu jeho bratrance Alexandra Severa, který byl prohlášen císařem. Heliogabalus přišel během nepokojů o život (222). Mladý Alexander stál po celou dobu své třináctileté vlády pod vlivem své matky a jeho politika dorozumění se senátem narážela na odpor v řadách armády, kde vypuklo několik revolt. Finanční situace říše nebyla příznivá ani její zahraničněpolitické vyhlídky. Obě války, které Alexander vedl (s perskými Sásánovci a Germány), vyzněly nejednoznačně – bylo patrné, že Římané se ocitli v defenzívě. Za těchto okolností neměla armáda zájem na dalším pokračování Alexandrovy vlády a povolala na trůn energického vojevůdce Maximina Thráka, prvního z dlouhé řady vojenských císařů. Alexander byl i s matkou zavražděn. Až do nástupu Diocletiana (284) nezažila římská říše delší období stability, všechny trendy patrné za Severovců se jen zvýraznily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severovská dynastie či Severovci byla římská císařská dynastie, kterou založil panonský místodržitel Septimius Severus v roce 193. Její příslušníci vládli – s ročním přerušením v letech 217–218 – až do roku 235, kdy byl zavražděn poslední příbuzný zakladatele, Alexander Severus, na vojenské výpravě proti Germánům. ", "tgt_summary": "Les Sévère sont une dynastie d'empereurs romains du Haut-Empire ayant régné approximativement durant le premier tiers du, après L'Empire d'Auguste, et avant la Crise de l'Empire romain. Fondée par Septime Sévère, elle vit se succéder cinq empereurs qui régnèrent de 193 à 235 apr. J.-C., avec une interruption d’ à. Elle s’éteignit en 235 lorsque Sévère Alexandre, son dernier représentant, fut assassiné. Bien que Septime Sévère ait été porté au pouvoir par un coup d’État militaire, les Sévère se présentèrent toujours comme les successeurs légitimes des Antonins du siècle précédent et mirent l’accent sur la continuité dynastique. ", "id": 444887} {"src_title": "Vydědění", "tgt_title": "Exhérédation", "src_document": [{"title": "Vydědění v současném českém právu.", "content": "Podle současné české právní úpravy (§ 1646–1649 občanského zákoníku) může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice, jestliže Zákon umožňuje vydědit i k dědictví nezpůsobilého potomka, připouští také vydědění i jen ohledně části pozůstalosti. Dále výslovně zakotvuje, že vydědění se automaticky vztahuje na potomky vyděděného, ledaže zůstavitel určí v prohlášení o vydědění jinak. V prohlášení o vydědění je opět nutné uvést a konkretizovat důvod vydědění. Není-li uveden, je přesto možné, že vyděděný potomek bude z dědictví vyloučen, jestliže se takový zákonný důvod v řízení o dědictví prokáže.", "section_level": 1}, {"title": "Předchozí české právní úpravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období do 31. prosince 1950.", "content": "Podle obecného zákoníku občanského (§ 768–773) mohlo být dítě, vnouče, pravnouče, rodič nebo prarodič vyděděn, jestliže a v dalších zákonem stanovených případech (např. donutil zůstavitele sepsat poslední vůli; do roku 1868 i pokud odpadl od křesťanské víry).", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. ledna 1951 do 31. března 1964.", "content": "Podle středního občanského zákoníku (§ 552) mohl zůstavitel vydědit svého neopominutelného dědice, jestliže Vztáhnout vydědění na potomky vyděděného (jestliže byl vyděděným potomek) nebylo možné.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. dubna 1964 do 31. března 1983.", "content": "V tomto období institut vydědění neexistoval.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. dubna 1983 do 31. prosince 1991.", "content": "Zůstavitel mohl podle § 469a občanského zákoníku vydědit svého potomka, jestliže mu v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. V \"listině o vydědění\", která také musela jinak splňovat náležitosti závěti, musel být uveden důvod vydědění, a to jak obecným důvodem podle zákona, tak i uvedením konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá, že důvody vydědění byly v tomto případě splněny. Opět nebylo možné vydědit i potomky vyděděného.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013.", "content": "Zákon umožnil vydědit potomka, jestliže Nově bylo umožněno vydědit i potomky vyděděného, ale tato skutečnost musela být v listině o vydědění výslovně uvedena. Částečné vydědění umožnila až judikatura.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vydědění (zastarale také exheredace z lat. \"exheredatio\") je jednostranné právní jednání fyzické osoby, kterým svému potomku ze stanovených důvodů odejme právo domáhat se i přes závěť svého zákonného dědického podílu nebo jeho části (tedy tzv. povinného dílu). Platným vyděděním ztrácí vyděděný (zcela nebo zčásti) postavení nepominutelného dědice. ", "tgt_summary": "L’exhérédation est un terme utilisé en droit des successions qui signifie le fait de déshériter une personne. Il désigne plus spécifiquement la clause testamentaire, légale ou coutumière, par laquelle cette personne se retrouve déshéritée.", "id": 2060038} {"src_title": "Samuel Friedrich Bockshorn", "tgt_title": "Samuel Capricornus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v rodině evangelického pastora aušpurského vyznání, a to v průběhu třicetileté války, která obrátila náboženskou strukturu celé společnosti a přinutila mnohé k dlouhému putování za svobodou vyznání. Vždyť například Capricornovy rodné Žerčice byly roku 1639 při vpádu Švédů do Čech zcela vypáleny, obyvatelé se rozprchli do okolí a mnozí z nich se již nevrátili. V roce 1640 Capricornus proto studuje na gymnáziu v uherské Šoproni, později teologii ve Slezsku. Po krátkém pobytu ve Štrasburku a Vídni se v roce 1649 uchytil jako soukromý učitel v rodině lékaře W. Raygera v Bratislavě. 10. října 1651 se tam oženil s dcerou evangelického faráře z Košic E. Knogleriuse, s níž měl čtyři děti. V březnu 1651 byl jmenován učitelem hudby na evangelickém gymnáziu a brzy nato „Director Musicae” v Dreifaltigkeitskirche v Bratislavě. Většina jeho tvorby pochází právě z bratislavského období. Byl výjimečně plodným skladatelem, psal díla téměř všech žánrů. Během svého působení v Bratislavě napsal Capricornus 112 skladeb, mnohé z nich publikoval ve svých sbírkách „Opus Musicum” (1655, ve své době jedna z nejrozšířenějších sbírek liturgické vokálně instrumentální hudby) a „Jubilus Bernhardi” (1660), některé byly vydány i posmrtně v „Opus aureum missarum” (1670). V Bratislavě Capricornus vedle svých skladeb prováděl také díla italských a německých mistrů (G. A. Rigatti, Claudio Monteverdi, Alessandro Grandi, Giacomo Carissimi, Heinrich Schütz, Heinrich Schein, Michael Praetorius). O vysoké úrovni hudby na jeho kůru můžeme soudit z dochovaných inventářů hudebnin. V dubnu 1657 Capricornus opustil Bratislavu, aby se stal dvorním kapelníkem württemberského vévody Eberharda III. ve Stuttgartu. Ve svém dopise na rozloučenou to zdůvodňuje zdravotním stavem, bratislavští jej na oplátku ve svém děkovném dopise označují (za hudebníka) „s jedinečnou... takovou pílí, že bychom jej rádi měli o moc déle.” Je ale pravděpodobné, že hlavním důvodem było náboženské klima v rakouské monarchii. Ve Stuttgartu Capricornus nalezl příznivé podmínky k tvorbě a skladatelské činnosti. Z té doby pochází zajímavý dokument – polemika s jiným stuttgartským hudebníkem Ph. Boedeckerem, který Capricorna napadá, ten ale svůj skladatelský styl brání a dává za své vzory skladatele jako G. Valentini a Antonio Bertali. Capricornus udržoval kontakt s významnými hudebními osobnostmi své doby. Korespondoval s A. Kircherem a Heinrichem Schützem, který se o jeho dílech vyjádřil jako o „opera virtuosa”. Jeho skladby se dostaly i do rukou G. Carissimi, který provedl některé z nich v St. Apolinarkirche.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Capricornus (vlastním jménem \"Samuel Friedrich Bockshorn\") (21. prosince 1628, Žerčice – 10. listopadu 1664, Stuttgart) byl český hudební skladatel a kapelník německého původu, působící na Slovensku a v Německu.", "tgt_summary": "Samuel Friedrich Capricornus (né Samuel Friedrich Bockshorn le à Žerčice, près de Mladá Boleslav et mort le ) est un compositeur bohémien du début de l'ère baroque. Il travaille une grande partie de sa vie en Allemagne. Il y publie notamment son \"Theatrum Musicum\", recueil de musiques sacrées où se perçoit l'influence des compositions de Heinrich Schütz.", "id": 903477} {"src_title": "Death", "tgt_title": "Death", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První léta.", "content": "Skupinu Death založil v roce 1983 v Orlandu Chuck Schuldiner pod jménem Mantas. Společně s Kamem Leem a Rickem Rozzem začal skládat písně. Téhož roku vydali demo \"Death By Metal\". V roce 1984 se skupina přejmenovala na Death a vydala další demo \"Reign of Terror\". V roce 1985 po vydání dema \"Infernal Death\" ovšem Schuldiner vyhodil Kama Leeho a Ricka Rozze, aby je nahradil dvěma členy skupiny Repulsion – baskytaristou Scottem Carlsonem a kytaristou Mattem Olivem, nepodařilo se mu ovšem najít bubeníka, následně skupinu opět rozpustil a přestěhoval se do San Francisca, kde najal bubeníka Erica Brechta ze skupiny DRI, nebyl ovšem spokojen s tímto složením a vrátil se zpět na Floridu, ale bez skupiny. V roce 1986 dostal nabídku od kanadské skupiny Slaughter, aby hrál na jejich albu. Tuto nabídku přijal a odcestoval do Kanady, zde ovšem vydržel pouze dva týdny, poté se vrátil na Floridu a pak opět odcestoval do San Francisca, kde se spojil s Chrisem Reifertem. Nahráli spolu demo \"Mutilation\", které vedlo k podepsání kontraktu se společností Combat Records a v roce 1987 skupina vydala své debutové album \"Scream Bloody Gore\". Skupina měla krátce druhého kytaristu Johna Handa, který nikdy nehrál na žádné desce ani během živých vystoupení, ačkoli na této desce je uveden. Poté ale Chuck Schuldiner opustil Chrise Reiferta, vrátil se na Floridu a zde se spojil se svým dřívějším spoluhráčem Rickem Rozzem a dvěma členy jeho skupiny Massacre, Terry Butlerem a Billem Andrewsem.", "section_level": 2}, {"title": "Období 1988-1992.", "content": "V roce 1988 nahrála tato sestava album \"Leprosy\". Po turné na podporu alba, které obsahovalo i zastávku v Evropě, byl v roce 1989 ze skupiny vyhozen Rick Rozz, na turné po Mexiku za něj dočasně zaskočil Paul Masvidal, konečnou náhradou se stal James Murphy, se kterým bylo nahráno třetí album \"Spiritual Healing\" v létě 1989. Murphy byl nicméně poměrně rychle vyhozen. V tomto období opustil Chuck Schuldiner od hrůzy jako námětu textů, nahradily je texty zaměřené spíše na kritiku společnosti. S tím souvisí také vývoj herního stylu skupiny, který se od více brutálního stylů death metalu posunul k více komplexnímu progressive death metalu. V roce 1990, doslova v předvečer evropského turné, se Schuldiner postavil proti cestování do Evropy, argumentoval tím, že turné nebylo adekvátně zorganizováno. Bill Andrews a Terry Butler ovšem v tomto turné pokračovali pod jménem Death a na místo Schuldinera najali kytaristu Waltera Trachslera a zpěváka Louie Carrisaleze. Schuldiner následně oba dva ze skupiny vyhodil. V následujících letech opustil Schuldiner myšlenku jednotné fungující sestavy a začal pracovat pouze s najímanými muzikanty, najal tedy baskytaristu Stevea DiGiorgia, bubeníka Seana Reinerta a kytaristu Paula Masvidala, který předtím ve skupině již krátce působil. V roce 1991 vydala kapela album \"Human\", které se považuje za techničtější a progresivnější než jejich předchozí práce, také se jedná o dodnes nejprodávanější album skupiny v její historii. Vzešlo z něj také první video, které kdy skupina natočila, jedná se o klip ke skladbě \"Lack of Comprehension\". Brzy byl kvůli povinnostem se svojí základní kapelou Sadus donucen Steve DiGorgio k odchodu a na následujícím turné probíhajícím od října 1991 do března 1992, jej nahradil Skott Carino, poté se ale DiGiorgio vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta (1993-2001).", "content": "V roce 1993 opustili skupinu Sean Reinert a Paul Masvidal, aby se mohli věnovat své domovské kapele Cynic, a Schuldiner, který se je marně pokoušel přesvědčit k pokračování, na jejich místo najal Gena Hoglana z nedávno rozpuštěné thrashmetalové skupiny Dark Angel a spolupracoval s kytaristou Andy LaRocquem z King Diamond na albu \"Individual Thought Patterns\". Larocque byl ovšem velmi zaměstnán svojí domovskou formací, a tak jej Schuldiner nahradil téměř neznámým Ralphem Santollou. V tomto období se Death nacházeli na vrcholu své popularity. V roce 1994 rozvázali svůj kontrakt s nahrávací společností Relativity a přešli pod Roadrunner Records, jejich evropského distributora. V roce 1995 pro nahrávání alba \"Symbolic\" přišli undergroundoví floridští muzikanti Kelly Conlon a Bobby Koelble, zaujali místa po Santolla a DiGiorge. Během následujícího turné účinkoval na pozici baskytaristy Brian Benson. Po albu \"Symbolic\" Schuldiner skupinu rozpustil a rozvázal všechny vztahy s Roadrunner Records a začal psát skladby pro svou novou kapelu Control Denied. V tomto období krátce pracoval s floridským studiovým kytaristou Jamesem Hoganem. Schuldiner ale ještě musel podle smluvních vztahů nahrát pod jménem Death alespoň jedno album pod hlavičkou nahrávací společnosti Nuclear Blast, obnovil tedy skupinu Death s floridskými muzikanty Richardem Christym, Shannonem Hammem a Scottem Clendeninem a nahrál album \"The Sound of Perseverance\", které vyšlo v roce 1998 a na němž měl údajně použít písně napsané pro Control Denied, toto tvrzení ale Schuldiner popřel. Po vydání alba a dvou následujících turné Schuldiner skupinu opět rozpustil a společně s Christym a Hammem se zabýval svojí formací Control Denied, připojili se k nim Steve DiGorgio, který byl opět dostupný, a undergroundový powermetalový zpěvák Tim Aymar. Po dokončení debutového alba byla Schuldinerovi diagnostikována rakovina mozku, to vedlo ke zrušení plánů na turné po USA a Kanadě. V období, kdy pracoval na druhé desce, se jeho stav zlepšil, ale choroba jej zanechala v oslabeném a zranitelném stavu, dostal zápal plic a musel být hospitalizován. 13. prosince 2001 byl z nemocnice propuštěn domů, kde byl o hodinu později nalezen mrtev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Death (v překladu do češtiny \"smrt\") byla vlivná americká death metalová skupina založená roku 1983 kytaristou a zpěvákem Chuckem Schuldinerem. Po jeho smrti roku 2001 skupina ukončila činnost. Nejprve se jmenovala Mantas, ale od roku 1984 nesla název Death. ", "tgt_summary": "Death est un groupe américain de death metal, originaire d'Orlando, en Floride. Fondé en 1983, le groupe est l'un des pionniers du genre. Le premier album du groupe, \", est considéré comme le premier album de death metal, bien que, Chuck Schuldiner, leader du groupe, ne soit pas considéré comme le créateur du metal extrême. ", "id": 2110401} {"src_title": "Zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge", "tgt_title": "Arrondissement de Wunsiedel im Fichtelgebirge", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "V okrese Wunsiedel im Fichtelgebirge se nachází převážná část chráněného přírodního parku Smrčiny \"(Fichtelgebirge)\". Mezi ním se nachází \"Wunsiedeler Hochfläche\", plochá krajina asi 600 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem je Schneeberg, který leží na západě okresu. Největší a nejdelší řekou, která okresem protéká, je Ohře \"(Eger)\", která právě ve Smrčinách pramení, a podél Hohenbergu poté pokračuje na české území.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Převážná část dnešního okresu patřila do roku 1800 Bayreuthskému knížectví, které v podstatě právně nahradilo Prusko. Dělilo se na šest úředních obvodů: Hohenberg, Kirchenlamitz, Selb, Thierstein, Weißenstadt a Wunsiedel. Kvůli tomu bylo území také známé jako Sechsämterland \"(Země šesti úřadů)\". V roce 1810 připadlo území Bavorsku. V roce 1812 byly zřízeny zemské soudní obvody Wunsiedel, Kirchenlamitz, Rehau a Selb. Město Marktredwitz, které zpočátku patřilo svobodnému říšskému městu Cheb \"(Eger)\", připadlo v roce 1816 také Bavorsku, a bylo zařazeno pod správu soudního obvodu Wunsiedel. Obvody Wunsiedel, Kirchenlamitz, Rehau a Selb spadaly do roku 1817 do správy okresu Mohan \"(Mainkreis)\", od tohoto roku poté pod správu Hornomohanského okresu \"(Obermainkreis)\". Hornomohanský okres byl v roce 1838 přejmenován na Horní Franky \"(Oberfranken)\". V roce 1859 vznikl z dvanácti obcí soudního obvodu Wunsiedel a čtyř obcí obvodu Selb nový soudní obvod Thiersheim. Roku 1862 byl ze soudních obvodů Wunsiedel, Thiersheim a Kirchenlamitz vytvořen okres Wunsiedel, a z obvodů Selb a Rehau okres Rehau. V roce 1879 byli některé obce okresu Rehau připojeny k okresu Hof. Roku 1919 opustilo město Selb okres Rehau, a město Marktredwitz okres Wunsiedel, a stala se z nich samosprávná města. V rámci Bavorské územní reformy v roce 1972 byl vytvořen nový okres, který zahrnoval území stávajícího okresu Wunsiedel, jižní část okresu Rehau a doposud samosprávná města Selb a Marktredwitz. Pro nově vzniklý okres se uvažovalo o jménech Wunsiedel nebo Fichtelgebirge, ale v roce 1973 byly nakonec oba názvy spojeny, a vznikl zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge. Z důvodu ztráty samosprávy byl městům Selb a Marktredwitz udělen alespoň status velkého okresního města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge je okres na východě vládního obvodu Horní Franky, ve spolkové zemi Bavorsko. Na severu sousedí se zemským okresem Hof, na východě s českým Karlovarským krajem, na jihu se zemským okresem Tirschenreuth a na západě se zemským okresem Bayreuth.", "tgt_summary": "L'arrondissement de Wunsiedel im Fichtelgebirge est un arrondissement (\"Landkreis\" en allemand) de Bavière (Allemagne) situé dans le district (\"Regierungsbezirk\" en allemand) de Haute-Franconie. Son chef lieu est Wunsiedel.", "id": 2343252} {"src_title": "Sodoma a Gomora", "tgt_title": "Sodome et Gomorrhe (villes)", "src_document": [{"title": "Tradiční podání.", "content": "Kniha Genesis je primárním zdrojem zmínek o Sodomě a Gomoře. Velcí a malí proroci v hebrejské bibli také odkazují k Sodomě a Gomoře.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva králů.", "content": "Ve 14. kapitole knihy Genesis je popsána politická situace v Sodomě v době kdy v ní pobýval Lot. V té době Sodomě vládl král Béra a Gomoře král Bríša. Jejich království však nebyla suverénní, protože celé Jordánské údolí ovládali Elamité, kterým vládl král Kedorlaómer. Po čtrnáctileté nadvládě Elamitů se králové Sodomy a Gomory a další tři králové měst v Jordánském údolí vzbouřili. Král Kedorlaómer spolu se svými spojenci vytáhl potlačit povstání v jordánské nížině. K hlavnímu střetnutí došlo v údolí Sidím. Spojené síly králů jordánského údolí byly poraženy a vítězové pak pobrali všechny potraviny a také zajali Abrahámova synovce Lota. V reakci na zajeti svého synovce zorganizoval Abrahám záchrannou výpravu a spolu s několika spojenci v noci napadl Kedorlaómerovy síly. Přepad byl úspěšný a Abrahámovi se podařilo osvobodit Lota s celým jeho majetkem.", "section_level": 2}, {"title": "Zkáza Sodomy a Gomory.", "content": "Podle Božího soudu byla města zničena ohněm a sírou kvůli svým hříchům. Zkázu obou měst přežil podle biblického vyprávění pouze Abrahámův synovec Lot, jeho dvě dcery a manželka která se ještě před odchodem koukla na zkázu města a proměnila se na solný sloup. Lot se podle biblického vyprávění zastal dvou Božích poslů, kteří přišli prozkoumat situaci a zničit město, když muži ze Sodomy žádali jejich vydání, aby je mohli „poznat“. Slovo „poznat“, v novějším překladu „užít“, znamená ve Starém zákoně v tomto kontextu pohlavní styk.", "section_level": 2}, {"title": "Archeologie.", "content": "Historicita existence Sodomy a Gomory je stále předmětem odborné debaty v archeologických kruzích. Poblíž Mrtvého moře byla objevena archeologická sídliště, jejichž průzkum odhalil zničení spálením a stopy síry. Nejslibnějšími kandidáty jsou naleziště Bab edh-Dhra, objevená Nelsonem Glueckem v r. 1924, a Numeira, objevená v sedmdesátých letech dvacátého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sodoma (, Sódoma) a Gomora (hebrejsky: Amora, řecky: Gómorrha) jsou města zmíněná v biblické knize Genesis i na jiných místech hebrejské bible, Nového zákona a dalších deuterokanonických spisů. ", "tgt_summary": "Sodome et Gomorrhe (en hébreu \"סְדוֹם\") sont des villes mentionnées dans la bible et le coran. La tradition biblique la situe au sud de la mer Morte, dans l'actuelle Jordanie, en face de la forteresse de Massada, mais sa localisation reste à l'état d'hypothèse. La bible mentionne que les villes ont été détruites pour leurs péchés, soit une tentative de viol, de l’orgueil et de l’égoïsme. ", "id": 1457953} {"src_title": "Liuva I.", "tgt_title": "Liuva Ier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po Athanagildově smrti zůstal trůn pět měsíců neobsazený. Poté byl zvolen králem Liuva I., který byl před tím pravděpodobně narbonnským duxem. Mezi tím se v Septimánii schylovalo ke konfliktu. Franští králové Sigibert I. a Guntram vyslali vojenskou výpravu k pohraničnímu městu Arlés. Guntram město obklíčil a dobyl. Pod vlivem této události Liuva nabídl spoluvládu svému mladšímu bratru Leovigildovi (rok 569), aby se mohl osobně věnovat ochraně hranice Septimánie (ponechal si nadvládu nad provinciemi Narbonensis a Tarraconensis) a odrazit invazi Franků. Leovigild panoval ve zbytku Hispánie. Jeho úkolem bylo obnovit pořádek v krajích, které se v období předchozí občanské války, Athanagildovy vlády a pětiměsíčního bezvládí, začaly vymykat z dosahu vizigótské moci. Dále se měl pokusit dobýt alespoň část území na jihu, které bylo pod nadvládou Východořímské říše. V době panování vizigótských králů bylo toto opatření bez historického precedentu. Navíc položilo základy k sjednocování říše. Krátce na to se Leovigild oženil s Goiswinthou, vdovou po králi Athanagildovi, čímž velmi posílil svoji pozici. Snaha obou králů byla víceméně úspěšná. Invaze Franků byla odražena a na jihu se Leovigildovi podařilo vzbouřené území podřídit a udržet vůči útokům ze strany Řeků. Pouze část severu trpěla nadále útoky Basků, Kantabrijců a Astuřanů. Kronikář té doby, Jan z Biclara napsal: \"\"Hispania ulterior, není v rukou vizigótských úředníků, ale podléhá Východořímské říši, zatímco města na severu jako Oviedo, León, Palencia, Zamora, Ciudad Rodrigo, atd... jsou nezávislá, a řídí se rozkazy guvernérů z řad k Hispanořímské šlechty.\"\" I přes válečný stav Liuva I. navázal obchodní a kulturní vztahy s Východořímskou říší a celou středomořskou oblastí, čímž podpořil vzrůst (předchozími událostmi značně špatného) ekonomického potenciálu říše. Po krátké vládě zemřel ve svém loži roku 572. Jeho nástupcem se stal Leovigild, sjednotitel říše.", "section_level": 1}, {"title": "Změna jazyka.", "content": "Do této doby Vizigóti používali původní germánský jazyk, ale někdy tomto období začali používat jazyk latinský, kterým mluvila většina obyvatel v Hispánii, a ze kterého se později vyvinula španělština, portugalština a katalánština.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liuva I. nebo \"Leova I.\" ( – 571/572 Narbonne) byl vizigótským králem v Hispánii a Septimánii od roku 568 do roku 572.", "tgt_summary": "Liuva ou Liuva (en gotique, en espagnol Liuva) est roi wisigoth d'Hispanie et de Septimanie de 567/568 à 571/572.", "id": 2197379} {"src_title": "Ivan Christoforovič Bagramjan", "tgt_title": "Hovhannes Bagramian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v chudé arménské rodině, otec pracoval na železnici. Absolvoval Tifliské železniční technické učiliště. Na železnici pracoval pouze několik měsíců, v roce 1915 dobrovolně vstoupil do armády. Po únorové revoluci podporoval arménskou nacionalistickou stranu Arménská revoluční federace, po vyhlášení nezávislosti Arménie bojoval v arménské armádě proti Turkům, velel rotě, později eskadroně. V prosinci 1920 se přidal k povstání proti vládě, vstoupil do arménské Rudé armády, resp. 11. armády RA, v ní už zůstal celý život.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi válkami.", "content": "V meziválečném období sloužil u jezdectva. Čistkám třicátého sedmého roku se vyhnul díky podpoře A. I. Mikojana. Byl vybrán mezi prvními ke studiu na Frunzeho Akademii generálního štábu, na ní zůstal jako učitel do podzimu 1940, kdy ho Georgij Konstantinovič Žukov prosadil do funkce náčelníka operačního oddělení štábu 12. armády.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastenecká válka.", "content": "Se začátkem války byl Kyjevský zvláštní vojenský okruh reorganizován na Jihozápadní front, on zde zůstal ve funkci náčelníka opererační správy štábu frontu. Účastnil se organizace tankových protiúderů u Dubna, Rovna a Lucka v rámci Lvovsko-černovické (červen–červenec) a Kyjevské obranné operace. Přes značnou početní převahu zde byla sovětská vojska poražena. V srpnu–září 1941 skončila obrana Kyjeva katastrofou, většina sil frontu byla obklíčena Němci, on sám se štěstím unikl z kotle v čele téměř 20 tisíc vojáků, jeho nadřízení – náčelník štábu frontu Tupikov a velitel frontu Michail Kirponos a mnoho dalších generálů zahynulo nebo bylo zajato. V nově vybudovaném Jihozápadním frontu zastával tutéž funkci. Před protiútokem u Moskvy byl jmenován náčelníkem štábu skupiny vojsk pravého křídla Jihozápadního frontu, rozpracoval plán útoku proti německé 2. armádě, úspěšně provedený v prosinci 1941 (Jelecká útočná operace). Koncem prosince 1941 povýšil v hodnosti (generálporučík) i funkci (náčelníka štábu jihozápadního směru). V nové funkci se podílel na přípravě Barvenkovsko-lozovské operace – v lednu 1942 vojska Jihozápadního a Jižního frontu pouze vytvořila výběžek cca 100 km na západ. Rozvinout úspěch a osvobodit Charkov se nepodařilo, naopak v květnu 1942 Wehrmacht neočekávaně zaútočil, odřízl vojska ve výběžku a zničil je. Za tento neúspěch byl odvolán a jmenován (po Žukovově intervenci) zástupcem velitele 61. armády. Už v červenci 1942 převzal 16. armádu po Rokossovském. V čele armády vynikl, v dubnu 1943 byla přejmenována na 11. gardovou. Za úspěšnou účast v Orelské strategické operaci (operace Kutuzov) v červenci-srpnu 1943 byl vyznamenán a povýšen. V listopadu 1943 byl opět povýšen a jmenován velitelem 1. pobaltského frontu. Zimní kampaň frontu skončila jen nevýraznými úspěchy. O to úspěšnější byla běloruská strategická útočná operace (operace Bagration) v červnu-srpnu 1944, ve které jemu podřízená vojska postoupila o 600 km. V září 1944 1. pobaltský front zaútočil na Rigu (Rižská operace), v říjnu došel – po náročném přeskupení sil z pravého křídla frontu na levé – až k Baltskému moři (Memelská operace) a odřízl tak německou skupinu armád Sever od hlavních sil Wehrmachtu. V únoru 1945 byl 1. pobaltský front reorganizován v Zemlandskou skupinu vojsk 3. běloruského frontu, jednotky se účastnily dobytí východního Pruska. Od dubna 1945 převzal po Vasilevském celý 3. běloruský front.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po Velké vlastenecké válce, až do roku 1954, zůstal v Pobaltí jako velitel vojenského okruhu. Poté zastával vysoké funkce na ministerstvu obrany SSSR, v roce 1955 byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Od 1958 byl deset let náčelníkem týlu Sovětské armády. Zemřel 21. září 1982 jako poslední z maršálů – velitelů frontů za 2. světové války, pochován byl v Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Christoforovič Bagramjan ( Čardachly u Jelizavetpole, dnes v Ázerbájdžánu – 21. září 1982 v Moskvě) byl sovětský maršál arménského původu. Za druhé světové války velel frontu, v 60. letech se stal náměstkem ministra obrany. Byl členem ÚV KSSS.", "tgt_summary": "Hovhannes Khatchatoury Bagramian (en ), également connu sous la forme russifiée de son nom, Ivan Khristoforovitch Bagramian (en ), né le ( selon le calendrier grégorien) dans le village de Tchardakhly, appartenant au gouvernement d'Elizavetpol dans l'Empire russe, et mort le à Moscou en URSS, est un maréchal soviétique d'origine arménienne. ", "id": 2455782} {"src_title": "Mezinárodní tenisová federace", "tgt_title": "Fédération internationale de tennis", "src_document": [{"title": "Historie a současnost.", "content": "ILTF byla založena v Paříži (Francie) 1. března 1913 zástupci 13 národních tenisových svazů. Ke změně názvu s vynecháním \"Lawn\" (\"travnatý\") došlo na valném shromáždění federace v Hamburku (SRN) v roce 1977. Sídlo ITF je v Londýně (Spojené království). Do roku 1987 měla adresu: \"Church Road, Wimbledon, London, SW 19 5TF\". V roce 1988 se přestěhovala na \"Barons Court\", blízko Queens Clubu a o deset let později (1998) znovu tentokrát na \"The Bank of England Sports Ground, Roehampton v Londýně\".", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální sídlo ITF.", "content": "\"The International Tennis Federation\" \"Bank Lane\" \"Roehampton\" \"London\" \"SW15 5XZ\" \"United Kingdom\"", "section_level": 2}, {"title": "Orgány.", "content": "Nejvyššími orgány ITF jsou \"výroční shromáždění zástupců všech členských zemí\", kteří se scházejí obvykle po wimbledonském turnaji a \"řídící výbor\" (\"Committee of Management\"), který řídí celou agendu federace.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže.", "content": "ITF pořádá 3 základní týmové soutěže založené na národním charakteru: Dále organizuje čtyři Grand Slamy: Organizuje mužský a ženský okruh ITF, tj. turnaje nejnižší kategorie (turnaje vyšších kategorií organizují ATP a WTA). Pořádá také turnajové okruhy pro věkové kategorie tenistů do osmnácti let.", "section_level": 1}, {"title": "Mistři světa v tenise.", "content": "Mistři světa ITF jsou každoročně vyhlašováni od roku 1978 Mezinárodní tenisovou federací na základě dosažených výsledků v uplyné sezóně. Mistři světa mužů, žen, juniorů a juniorek ve dvouhře jsou vyhlašováni od roku 1978, kategorie juniorských čtyřher byly doplněny v roce 1982, vozíčkáři pak v roce 1991 a konečně mužská a ženská čtyřhra se vyhlašuje od roku 1996. Juniorské singlové a deblové kategorie byly v roce 2003 sjednoceny do jediné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní tenisová federace \"(anglicky ITF – International Tennis Federation, dříve ILTF – International Lawn Tennis Federation\") je mezinárodní tenisová organizace, která řídí dění ve světovém tenise. K roku 2008 bylo jejími členy 205 národních tenisových svazů, včetně Českého tenisového svazu.", "tgt_summary": "La Fédération internationale de tennis (FIT) (ou International Tennis Federation, ITF) est une association sportive internationale qui compte 210 fédérations nationales affiliées en 2013.", "id": 668110} {"src_title": "Barbora Strýcová", "tgt_title": "Barbora Strýcová", "src_document": [{"title": "Týmové soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fed Cup.", "content": "V českém fedcupovém týmu debutovala v roce 2002 utkáním 1. kola Světové skupiny proti Kanadě, v němž vyhrála dvouhru nad Maureen Drakeovou a spolu s Cetkovskou také čtyřhru. V roce 2011 se stala členkou vítězného družstva, když nastoupila do čtyřhry čtvrtfinále a třech zápasů semifinále. Vyhrála také Fed Cup 2014 poté, co v daném ročníku startovala ve čtvrtfinále proti Španělsku. Dne 15. listopadu 2015 získala s Karolínou Plíškovou třetí rozhodující bod ze čtyřhry ve fedcupovém finále proti Rusku a stala se tak potřetí šampionkou soutěže. Další trofej přidala z Fed Cupu 2016, když ve štrasburském finále proti Francii porazila Cornetovou a s Karolínou Plíškovou opět rozhodly rozhodující debl. Poslední pátý pohár vybojovala ve finále Fed Cupu 2018 proti Spojeným státům. K vítězství 3:0 na zápasy přispěla vítěznou sobotní dvouhrou. Tím zakončila svou fedcupovou kariéru. V soutěži odehrála dvacet mezistátních utkání s bilancí 11–7 ve dvouhře a 11–4 ve čtyřhře.", "section_level": 2}, {"title": "Letní olympijské hry.", "content": "Česko reprezentovala na Letních olympijských her 2004 v Athénách, kde ji v úvodním kole ženské dvouhry vyřadila belgická světová jednička a pozdější zlatá medailistka Justine Heninová-Hardenneová. Do ženské čtyřhry nastoupila s Libuší Průšovou. Soutěž opustily po prohře ve prvním kole s nejvýše nasazeným párem Světlana Kuzněcovová a Jelena Lichovcevová. Zúčastnila se také riodejaneirských Her XXXI. olympiády, kde ve druhé fázi dvouhry podlehla Saře Erraniové. Spolu s Lucií Šafářovou připravily v ženské čtyřhře o neporazitelnost trojnásobné olympijské vítězky z této soutěže a nejvýše nasazené sestry Serenu a Venus Williamsovy, které až při své čtvrté účasti pod pěti kruhy prohrály svůj první zápas.", "section_level": 2}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Svých největších úspěchů zatím dosáhla v juniorské kategorii, kdy vyhrála dvakrát za sebou juniorku Australian Open (2002, 2003). Ve finále roku 2002 porazila Marii Šarapovovou a na konci této sezóny byla vyhlášena juniorskou mistryní světa, když figurovala na 1. místě juniorského žebříčku. Navíc v roce 2002 získala juniorské tituly ve čtyřhře French Open a Wimbledonu. Na Australian Open 2010 odehrála nejdelší utkání v dosavadní historii ženské dvouhry tohoto turnaje, když v úvodním kole porazila Rusku Reginu Kulikovovou. Zápas, ve kterém proměnila až osmý mečbol, trval čtyři hodiny a devatenáct minut. V červenci 2010 na posledním 14. ročníku turnaje ECM Prague Open se poprvé v kariéře probojovala do finále dvouhry na okruhu WTA, v němž podlehla Maďarce Ágnes Szávayové. Výsledky posledních týdnů jí zajistily postup na své dosavadní maximum v žebříčku WTA, když byla 19. července klasifikována na 39. místě. Mediální odezvu vzbudil moment během poslední výměny stran finálového utkání, kdy k její lavičce přistoupil trenér Jakub Herm-Záhlava s připevněným portem. Tenistka se na adresu soupeřky vulgárně vyjádřila, což proniklo do přímého přenosu České televize. Záležitostí se zabývala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Premiérové singlové finále v kategorii Premier si zahrála na červnovém AEGON Classic 2014, probíhajícím na birminghamské trávě. Ve druhém kole si poradila s pátou nasazenou krajankou Lucií Šafářovou a ve čtvrtfinále pak přehrála belgickou turnajovou čtyřku Kirsten Flipkensovou. Po dvousetové výhře nad šestnáctou nasazenou Australankou Casey Dellacquovou prošla do finále, kde byla nad její síly favorizovaná světová jedenáctka Ana Ivanovićová ze Srbska, na níž uhrála pět gemů. Formu zužitkovala na navazujícím grandslamu ve Wimbledonu 2014, kde se poprvé v kariéře probojovala do čtvrtfinálové fáze. Ve druhém kole zůstala na její raketě 32. nasazená ruská tenistka Jelena Vesninová. Poté zvládla tiebreakové koncovky obou setů s čínskou světovou dvojkou Li Na. V osmifinále ji nezastavila ani bývalá světová jednička a dánská turnajová desítka Caroline Wozniacká, která dokázala odvrátit čtyři mečboly. Mezi poslední osmičkou hráček však byla nad její síly šestá nasazená a pozdější vítězka Petra Kvitová po dvousetovém průběhu, přestože ve druhém dějství servírovala dvakrát s výhodou breaku na ukončení sady. V srpnu 2016 se její spoluhráčkou ve čtyřhře stala Indka Sania Mirzaová, v daném měsíci světová deblová jednička. Při prvním společném startu vyhrály srpnový Western & Southern Open 2016 a poté i Toray Pan Pacific Open 2016. Rozchod oznámily v dubnu 2017 se zápasovou bilancí 30–9. Od Madrid Open 2018 do závěru roku hrála s Andreou Sestini Hlaváčkovou, s níž se objevila v pěti finále.", "section_level": 1}, {"title": "2018: Tři deblové tituly WTA a členka Top 20 ve dvouhře.", "content": "Do sezóny vstoupila jako dvacátá třetí hráčka žebříčku. Úvodní lednový týden plnila roli třetí nasazené na aucklandském ASB Classic, kde po výhrách nad Sarou Erraniovou a Johannou Larssonovou skončila ve čtvrtfinále na raketě Tchajwanky z počátku druhé světové stovky Sie Su-wej. První set přitom získala „kanárem“. Mezi poslední osmičkou Sydney International vypadla se světovou devatenáctkou Ashleigh Bartyovou, po zvládnutí předchozích duelů s Ruskami Darjou Kasatkinovou a Jekatěrinou Makarovovou. Zahajovací grandslam roku Australian Open znamenal postup do osmifinále díky vítězství nad Američankou Bernardou Peraovou. V něm ji vyřadila šestá žena klasifikace Karolína Plíšková ve třech setech. V únorové Světové skupině Fed Cupu proti Švýcarsku pomohla českému týmu bodem z dvouhry proti Bencicové k postupu do semifinále. Časná vyřazení s německými členkami elitní světové desítky, Julií Görgesovou a Angelique Kerberovou, přišla na Qatar Total Open a Dubai Tennis Championships. Do březnového BNP Paribas Open v Indian Wells vstoupila po volném losu druhým kolem, v němž ji zdolala padesátá první hráčka žebříčku Petra Martićová z Chorvatska. V deblové soutěži navázala spolupráci se Sie Su-wej. Společně odehrály vůbec první turnaj, když se dohodly krátce před startem. Ve finále porazily „tenisem ze staré školy“ ruské turnajové jedničky Jekatěrinu Makarovovou s Jelenou Vesninovou po dvousetovém průběhu. Strýcová získala premiérovou kariérní trofej z kategorie Premier Mandatory a dvacátou první deblovou. Na Miami Open, hraném naposledy v Key Biscayne, odešla po volném losu poražena s Christinou McHaleovou z konce první světové stovky. Antukovou sezónu rozehrála na halovém Porsche Tennis Grand Prix ve Stuttgartu, kde ji v zahajovacím duelu vyřadila stá hráčka žebříčku Laura Siegemundová. Shodný scénář měla účast na J&T Banka Prague Open. V první fázi nestačila na Italku Camilu Giorgiovou. Po boku Barbory Štefkové se v pražské čtyřhře probojovala do semifinále. První kola opět nepřešla na Mutua Madrid Open i Internazionali BNL d'Italia, když nestačila na světovou petadvacítku Carlu Suárezovou Navarrovou, respektive v Římě desátou v pořadí Sloane Stephensovou. V římském deblu odešla s Andreou Sestini Hlaváčkovou jako poražená finalistka. V boji o titul podlehly australsko-nizozemské dvojici Ashleigh Bartyová a Demi Schuursová. Plzeňské rodačky si jako pár zahrály premiérové finále na okruhu. Na grandslamové French Open zavítala v roli dvacáté šesté nasazené. Na její raketě postupně skončily Japonka Kurumi Naraová, Jekatěrina Makarovová a krajanka Kateřina Siniaková. V osmifinále jí vystavila stopku Kazaška Julia Putincevová z konce první stovky. Po boku Sestini Hlaváčkové prohrála i páté grandslamové semifinále v kariéře, tentokrát na Roland Garros. V něm je vyřadily pozdější vítězky Barbora Krejčíková se Siniakovou. Travnatou část roku otevřela semifinálovou účastí na birminghamském Nature Valley Classic, kde ve druhé fázi porazila světovou trojku Garbiñe Muguruzaovou. Před branami finále ji však zastavila devatenáctá hráčka klasifikace Magdaléna Rybáriková ve dvou setech. Poslední wimbledonskou přípravu na eastbournském Nature Valley International opustila ve třetím kole po prohře od Karolíny Plíškové. Londýnský major ve Wimbledonu znamenal také postup do třetí fáze přes Světlanu Kuzněcovovou a Lesju Curenkovou. Z pozice světové třiadvacítky pak nestačila na Němku Julii Görgesovou, figurující na žebříčku o deset míst výše. Ve vyrovnaném střetnutí prohrála až 8–10 na gemy v rozhodující sadě. Ve wimbledonském deblu nepřešla se Sestini Hlaváčkovou třetí fázi, když je v ní zastavily Matteková-Sandsová se Šafářovou. V polovině července dosáhla sezónního maxima ve dvouhře, když byla jeden týden dvacátou hráčkou světa. V letní americké sérii US Open navázala na šňůru sedmi porážek v řadě z jarní a letní části. Úvodní duely nezvládla na montréalském Rogers Cupu, cincinnatském Western & Southern Open ani newhavenském Connecticut Open. Postupně ji tak na severoamerických turnajích vyřadily dvacátá devátá hráčka žebříčku Rybáriková, s níž šla podávat na vítězství, a světové třicítky Anett Kontaveitová, respektive Suarézová Navarrová. Ze čtyřhry Connecticut Open si odvezla se Sestini Hlaváčkovou trofej po finálové výhře nad tchajwansko-německou dvojici Sie Su-wej a Laura Siegemundová. Shodně jako na wimbledonském pažitu, také na US Open přijížděla v roli třiadvacáté nasazené a opět se probojovala do třetího kola. V něm nenašla recept na patnáctou v pořadí Elise Mertensovou z Belgie. Ve druhé sadě prvního vzájemného duelu přitom Strýcová neproměnila tři setboly. Podzimní asijskou túru zahájila tokiským Toray Pan Pacific Open, na němž oplatila čerstvou porážku Estonce Kontaveitové, ale ve třetím kole dohrála na raketě úřadující šampionky US Open a světové sedmičky Naomi Ósakaové, která se ve vzájemných kláních ujala vedení 2–1. Z Wuhan Open ji ve druhé fázi vyřadila Ruska Darja Gavrilovová a na pekingském China Open Chorvatka Petra Martićová, obě hráčky ze čtvrté desítky žebříčku. Na všech třech asijských turnajích postoupila se Sestini Hlaváčkovou do finále čtyřhry. První dvě utkání o titul, na Toray Pan Pacific Open a Wuhan Open, prohrály. Naopak z China Open si odvezly druhou společnou trofej, když ve finále zdolaly kanadsko-čínské turnajové trojky Gabrielu Dabrowskou až v supertiebreaku. 32leté plzeňské rodačky společně odehrály čtrnáctý turnaj a v Pekingu se probojovaly do pátého finále. Na lineckém Upper Austria Ladies Linz skončila ako obhájkyně titulu ve čtvrtfinále po třísetové porážce od Belgičanky Alison Van Uytvanckové z šesté desítky žebříčku. Soupeřka tak srovnala stav vzájemných utkání na 2–2. Posledním turnajem sezóny se stala premiérová účast ve čtyřhře Turnaje mistryň, kde se Sestini Hlaváčkovou odešly poraženy v semifinále proti Krejčíkové se Siniakovou. V pražském finále Fed Cupu pak proti Spojeným státům pomohla bodem z dvouhry s Keninovou k výhře Češek 3:0 na zápasy. V závěru října se premiérově stala světovou pětkou ve čtyřhře. Na konečném žebříčku dvouhry jí patřila 33. příčka a popáté v řadě ji zakončila jako členka první světové padesátky.", "section_level": 2}, {"title": "2019: Semifinalistka Wimbledonu a světová jednička ve čtyřhře.", "content": "Sezónu rozehrála jako 33. hráčka žebříčku na aucklandském ASB Classic, kde ji ve druhém kole vyřadila americká teenagerka Amanda Anisimovová z konce první světové stovky, jejíž byla nejmladší členkou. Australská túra pokračovala prohrou v úvodu kvalifikace Sydney International s Kazaškou Zarinou Dijasovou. Časný konec na melbournském Australian Open jí přinesla prohra s další kazažskou reprezentantkou Julií Putincevovou ve dvou setech. Do prvního čtvrtfinále roku prošla na dauháském Qatar Total Open, když proti Anett Kontaveitové v němž ji vyřadila německá světová šestka Angelique Kerberová až v tiebreaku rozhodující sady. Navazující Dubai Tennis Championships znamenal úvodní porážku od dvacáté šesté ženy klasifikace Carly Suárezové Navarrové, která ztratila jen čtyři gemy. Na březnových událostech z kategorie Premier Mandatory dosáhla jediné výhry, když na BNP Paribas Open 2019 v Indian Wells přehrála švýcarskou kvalifikantku Viktoriji Golubicovou. Následně skončila na raketě světové dvojky Simony Halepové. Na Miami Open utržila první ze tří sezónních porážek od krajanky Markéty Vondroušové. Antukovou část roku rozehrála na dubnovém Istanbul Cupu, kde postoupila do semifinále po výhrách nad Viktorií Kužmovou, Soranou Cîrsteaovou a kazašskou kvalifikantkou Jelenou Rybakinovou. V něm však nenašla recept opět na Vondroušovou, když na ni uhrála tři hry. Ve čtvrtfinále J&T Banka Prague Open jí odebrala jen tři gemy šestá nasazená Kateřina Siniaková. Mezi poslední čtveřicí však podlehla švýcarské kvalifikantce a sté čtyřicáté šesté v pořadí Jil Teichmannové, na níž uhrála také pouze tři hry. Na Mutua Madrid Open, Internazionali BNL d'Italia a French Open nepřešla brány úvodních kol, když ji postupně vyřadily Kristina Mladenovicová, Vondroušová a Samantha Stosurová. Na travnatém Nature Valley Classic v Birminghamu se, po zdolání Kristýny Plíškové z druhé světové stovky, probojovala do třetího semifinále sezóny. Dvousetovou porážku jí v něm přivodila světová dvojka Ashleigh Bartyová. Navazující Nature Valley International v Eastbourne opustila po skreči v úvodu druhé sady prvního kola slovinské kvalifikantce Poloně Hercogové pro zranění levé Achillovy šlachy. Do svého padesátého třetího grandslamu kariéry, londýnského Wimbledonu, přijížděla jako padesátá čtvrtá hráčka světa. Ve 33 letech se v All England Clubu stala nejstarší grandslamovou debutantkou v semifinále dvouhry. V úvodních třech kolech proti Ukrajince Lesje Curenkové, Němce Lauře Siegemundové a nizozemské světové čtyřce Kiki Bertensové neztratila žádnou sadu. V osmifinále s dvacátou první nasazenou Belgičankou Elise Mertensovou se však ocitla na prahu vyřazení, když přišla o úvodní dějství a ve druhém prohrávala již 2–5 na gemy. Od daného stavu však získala 11 ze zbylých 13 her. Postupem mezi poslední osmičku vyrovnala grandslamové maximum z Wimbledonu 2014. Favorizovaná světová osmnáctka Johanna Kontaová ze Spojeného království se v první sadě čtvrtfinále ujala vedení 4–1 na gemy. Nakonec však set Britka ztratila ve zkrácené hře. Ve druhém setu již Strýcová ovládla dění na dvorci a soupeřce dovolila uhrát jediný gem. V semifinále ji však hladce vyřadila 37letá světová desítka Serena Williamsová. V duelu trvajícím 59 minut ztratila Američanka jen tři gemy a navýšila aktivní poměr vzájemných zápasů na 4–0. Ve wimbledonské čtyřhře vytvořila s Tchajwankou Sie Su-wej třetí nasazenou dvojici. Ve čtvrtfinále si poradily s Mertensovou a Sabalenkovou a mezi poslední čtveřicí párů vyřadily nejvýše nasazené Babosovou s Mladenovicovou. V boji o titul zdolaly kanadsko-čínské turnajové čtyřky Gabrielu Dabrowskou se Sü I-fan ve dvou sadách. Soutěží prošly bez ztráty setu jako první dvojice od sester Williamsových ve Wimbledonu 2009. Sérii neporazitelnosti prodloužily na jedenáct utkání, když navázaly na triumf z červnového Birminghamu. Z premiérového kariérního finále grandslamu mezi ženami si připsala první trofej v rámci turnajů velké čtyřky. Bodový zisk ji poprvé posunul do čela deblového žebříčku WTA. Stala se tak sedmou českou hráčkou na vrcholu světové klasifikace. Sérii tří porážek v prvních kolech zaznamenala na letních amerických betonech, když ji postupně na cincinnatském Western & Southern Open, debutovém ročníku Bronx Open i grandslamovém US Open vyřadily Ruska Darja Kasatkinová po proměnění šestého mečbolu, Američanka Bernarda Peraová a nakonec španělská světová stovka Aliona Bolsovová. Šňůru prolomila až výhrou nad Číňankou Wang Si-jü na zářijovém Wuhan Open, aby ve druhém kole skončila na raketě světové šestky Halepové. Rumunka navýšila poměr vzájemných duelů na 6–0. Poté nezvládla otevírací střetnutí pekingského China Open proti Venus Williamsové, přestože šla za stavu gemů 5–3 v rozhodujícím setu podávat na vítězství. Američanka tak vyhrála i páté vzájemné utkání. Shodný scénář prožila po návratu do Evropy, když na úvod lineckého Upper Austria Ladies Linz podlehla Francouzce Alizé Cornetové. Ve druhé polovině října zahájila druhé období na čele světového žebříčku ve čtyřhře, kde vystřídala Mladenovicovou. Na závěrečném Turnaji mistryň vyhrála se Sieovou purpurovou skupinu čtyřhry. Po semifinálovém vítězství však v boji o titul nestačily na Babosovou s Mladenovicovou. Již postupem do finále si zajistila zakončení sezóny na pozici světové jedničky.", "section_level": 2}, {"title": "2020: Deblové trofeje z Brisbane, Dubaje a Dauhá.", "content": "Do sezóny vstoupila na Brisbane International, kde na úvod vyřadila dvanáctou hráčku klasifikace Johannu Kontaovou ve třech sadách. Poté ji však poprvé v kariéře zastavila americká devatenáctá žena pořadí Alison Riskeová. Na premiérovém ročníku Adelaide International utržila dvousetovou porážku od světové sedmdesátky a kvalifikantky Bernardy Peraové ze Spojených států. Úvodní duel rovněž nezvládla na Australian Open, kde ji vyřadila ještě o čtyři příčky níže figurující Rumunka Sorana Cîrsteaová. Únorový Dubai Tennis Championships znamenal výhru nad americkou teenagerkou Amandou Anisimovovou a následnou prohru od osmé nasazené Chorvatky Petry Martićové. O týden později porážku chorvatské hráčce oplatila v úvodním kole Qatar Total Open. Ve druhé fázi proti Lotyšce Jeļeně Ostapenkové však uhrála jen tři gemy. Na prvních čtyřech turnajích sezóny postoupila se stabilní spoluhráčkou Sie Su-wej vždy do finále čtyřhry. Tituly si odvezly z Brisbane International, kde ve finále odvrátily mečbol, Dubai Tennis Championships a Qatar Total Open. Oba turnaje na Arabském poloostrově v Dauhá a Dubaji vyhrály během jedné sezóny v předchozí historii pouze Lisa Raymondová s Liezel Huberovou v roce 2012. Na grandslamovém Australian Open skončily jako poražené finalistky, když v duelu s Babosovou a Mladenovicovou vyhrály jen tři hry.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérské vedení.", "content": "V sezónách 2018–2019 ji trénoval David Kotyza. Mezi červencem 2015 a závěrem roku 2017 tuto roli plnil Tomáš Krupa a v minulosti také Francouz Jerome Adamec či Jan Havel, jehož nahradil Němec Jakub Herm-Záhlava.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V letech 2006–2015 byla vdaná za německého tenisového trenéra Jakuba Herma-Záhlavu, bratrance tenistky Sandry Záhlavové. V době manželství i po jeho skončení používala dvojité příjmení Záhlavová Strýcová. V období 2014–2018 byl jejím partnerem zpěvák David Kraus. Na podzim roku 2018 navázala vztah s novinářem Petrem Matějčkem, zastávajícím pozici šéfredaktora české mutace časopisu \"Elle\".", "section_level": 1}, {"title": "Dopingová aféra.", "content": "V říjnu 2012 byla pozitivně testována na lucemburském turnaji BGL Luxembourg Open, když byl v moči detekován nepovolený stimulant sibutramin. Tenistka následně vědomé užití popřela, což vzala na vědomí Mezinárodní tenisová federace (ITF), která jí za doping vyměřila zákaz startu na dobu šesti měsíců, počínaje 16. říjnem 2012. Kratší délka trestu byla udělena poté, co ITF akceptovala obhajobu tenistky, že se zakázané stimulans dostalo do těla perorálně (ústy) prášky Acai Berry Thin. Jedná se o antioxidant podporující hubnutí a hráčka jej užívala, protože se „necítila být štíhlá“. Po lucemburské události ještě nastoupila k turnaji okruhu ITF v Ismaningu. Z obou akcí vrátila finanční odměny. Po návratu do profesionálního tenisu vyhrála první titul na květnovém turnaji Empire Slovak Open 2013 z okruhu ITF ve slovenské Trnavě, jehož dotace činila 75 000 dolarů. Ve finále si poradila s italskou hráčkou Karin Knappovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Barbora Strýcová (* 28. března 1986 Plzeň) je česká profesionální tenistka, vítězka ženské čtyřhry ve Wimbledonu 2019 a bronzová olympijská medailistka v ženském deblu z Letních her v Riu de Janeiru 2016. V letech 2019–2020 byla světovou jedničkou ve čtyřhře, kterou se stala jako sedmá Češka od zavedení klasifikace v roce 1984. ", "tgt_summary": "Barbora Strýcová (aussi connue sous le nom de Barbora Záhlavová Strýcová), née le à Plzeň, est une joueuse de tennis tchèque. ", "id": 710763} {"src_title": "Oosterscheldekering", "tgt_title": "Oosterscheldekering", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Tato protipovodňová zábrana obsahuje obrovské posuvné stěny, které se při velkých bouřích a při jarních záplavách uzavírají, aby se velká voda nedostala zpět do řeky. Při očekávané hladině vody +3 metry nad NAP (běžná amsterdamská výška hladiny) dochází k uzavření stěn (ať už manuálně nebo automaticky, pokud nikdo není přítomen). Od uvedení do provozu byly stěny zavřeny 26 krát (viz níže), testovací uzavření nejsou započítána. Zcela jistě je tato stavba nejpozoruhodnější protipovodňovou stavbou v celém Nizozemsku. Komplex všech staveb Deltawerken byl zařazen americkou společností pro stavební inženýrství na seznam novodobých sedmi divů světa.", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Od momentu, kdy se první obyvatelé usadili v Nizozemí, začal boj s vodou. Lidé bydleli na vysokých písečných březích, kde se živili lovem, rybolovem a skromným zemědělstvím. Stavěli si únikové kopce (vliedberg), na které prchali před vysokou vodou. Po příchodu Římanů se v Nizozemí začaly objevovat první opravdové vodní stavby. Trvalo to přibližně do desátého století n.l. než obyvatelé přešli ke stavbě přehrad: první se objevovaly podél pobřeží, jednalo se o jednoduché hráze postavené s pomocí lopat a košů zranitelné každým vážným přívalem vody. Kvůli přehrazování, o které se zejména zasadily kláštery, se hromadila nadbytečná vnitřní voda, která musela být odváděna. Zpočátku byly stavěny odvodňovací zdymadla, která umožňovala odtok vody z polderů při nízkém stavu vnější vody. Asi před 600 lety byly vynalezeny první větrné mlýny, což umožňovalo vysušovat další níže položené poldery. V raném středověku dávaly primitivní hráze jen chabou a prolomitelnou ochranu proti moři. Nebylo století ve kterém by zem nebyla postižena záplavami. Mezi lety 1000 a 1953 byla zem v západním Nizozemí postižena 111 silnými a méně silnými záplavami. Bouře které je způsobily nesly jména jako záplava Sv. Aechtena (1288), Sv. Elizabety (1421), Sv. Felixe (1530) a záplava všech svatých (1570). Tyto záplavy měly za následek mnoho obětí, části země mizely pod vodou – to určovalo z převážné části kontury \"nízké země\". Do dvacátého století docházelo v Nizozemí k záplavám: v roce 1906, 1916 a v roce 1953, kdy došlo v noci ze soboty na neděli 1. února k největší katastrofě posledních století. Dlouhotrvající bouře přicházející od severozápadu zvedla hladinu vody na 4 až 5 metrů nad normální hladinu moře v Amsterodamu (NAP – Normaal Amsterdams Peil). Uprostřed noci, zatímco většina lidí spala, přetekla voda přes přehrady a zničila je. Moře si vytvořilo 67 velkých děr a více než 400 menších a potopila více než 200 tisíc hektarů úrodné půdy s městy a vesnicemi v západním Nizozemí pod vodu. Při této katastrofě se utopilo 1835 lidí a více než 200 tisíc kusů dobytka, 72 tisíc lidí muselo být evakuováno a kolem 47 tisíc domů a hospodářských budov bylo poškozeno nebo zničeno.", "section_level": 1}, {"title": "Deltaplan.", "content": "Pohromě, ke které došlo v roce 1953 muselo být v budoucnu zabráněno. S tím souhlasil každý. Speciálně ustavená Delta-komise (Deltacommissie) přišla ještě ve stejném roce s plánem. Kromě zesílení protipovodňových valů doporučila komise zkrácení pobřeží o 700 kilometrů. Východisko bylo: čím kratší pobřeží, tím jednodušší obrana. Tato zásada je v nizozemském vodním stavitelství stále více uplatňována. Hezkým příkladem je projekt Zuiderzeewerken, konkrétněji přehrady Afsluitdijk z roku 1932, která oddělila zátoku Zuiderzee od Severního moře a vzniklo tak jezero Ijsselmeer. Přitom byla délka mořského pobřeží zkrácena o 360 kilometrů a nebezpečí záplav bylo podstatně zmenšeno. Komise chtěla úplně uzavřít zátoky v oblasti delty a zvednout výšku protipovodňových valů na tzv. výšku Delty (Deltahoogte). Cílem byla hladina vody 5 metrů nad NAP u Hoek van Holland. Pravděpodobnost záplav by tím klesla na 1/4000 za rok pro oblast delty a severu a 1/10000 ročně pro oblast Randstadu. Delta zákon, který vyplynul z plánů komise byl konečně v roce 1958 přijat parlamentem. Kromě bezpečnosti měl Deltaplan přinést i další výhody: zlepšení vodohospodářství ve velké části země, omezení zasolování, dostupnost sladké vody pro zemědělství, nové rekreační oblasti a díky silnicím vedoucím po přehradách i lepší spojení s jihozápadním Nizozemím. Pro nizozemské vodní stavitelství byl Deltaplan velkým posláním. Žádný národ na Zemi nezkoušel nikdy předtím přehradit tak hluboké mořské zátoky.", "section_level": 1}, {"title": "Od uzavřené k polootevřené přehradě.", "content": "Jako poslední část měla být přehrazena východní Šelda (Oosterschelde). To se ukázalo být nejtěžší částí Delta plánu. Ale po zkušenostech s jinými přehradami to nikdo neviděl jako problém. Jako přírodní rezervace je východní Šelda jediná svého druhu v Nizozemí. Čistá slaná voda nabízí hojnost potravy pro mnoho druhů zvířat. Ryby využívají zátoky jako líheň a ústřice a mušle jsou zde chovány ve velkých množstvích. Naplaveniny, jíly a písečné mělčiny formují důležité životní prostředí pro život ptáků. Kdyby byla východní Šelda uzavřena přehradou, toto všechno by Nizozemí nadobro ztratilo. Unikátní jíly a naplaveniny by zmizely s tím, jak by se ztratila existence přílivu a odlivu. Voda by byla sladká a tím by zmizela i flóra a fauna potřebující ke svému životu slanou vodu. Mořské rybářství a kultura kolem mušlí a ústřic by kvůli tomu zmizela také. Velmi rychle se však začaly objevovat hlasy za zachování otevřené východní Šeldy, díky čemuž by i dále fungoval příliv a odliv a to by umožnilo zachovat původní životní prostředí. Tlak veřejného mínění byl tak silný, že nizozemská vláda nechala vypracovat novou studii, aby zjistila, zdali je technicky možné zachovat východní Šeldu otevřenou. Cílem nebylo jen za všech okolností zachovat bezpečnost lidí zde žijících, ale také to, aby bylo zachováno původní životní prostředí. Studie ukázala, že je to opravdu možné a byla zvolena varianta protipovodňové přehrady s pohyblivými vraty. Jiná alternativa – návrh na zvýšení přehrad podél ostrovů v délce 150 km – nebyla přijata. Varianta plného uzavření, na kterou již existoval kontrakt tedy neprošel. Východní Šelda zůstala tedy otevřená, ale při bouři má možnost se uzavřít. Na konci roku 1960 se začalo se samotným dílem. Byly postaveny umělé ostrovy Roggenplaat (1969), Neeltje Jans (1970) a Noordland (1971). Na konci roku 1973 bylo pět kilometrů z celkových 9 km přehrazeno. V roce 1973 však došlo k masovému protestu ochránců přírody. Práce byly dočasně zastaveny v červenci 1974 v očekávání konečného rozhodnutí. Vláda jmenovala komisi zvanou Commissie Klaasesz, která měla vynést konečný posudek. V roce 1976 byly uzavřeny zbylé 4 km pomocí speciálních posuvných vrat. Tato vrata zůstávají za běžných okolností otevřena, ale při povodni nebo bouři mohou být uzavřena. Tak dochází k zachování přítoku slané vody do ústí řeky a také k zachování fungování přílivu a odlivu. Poslední zmíněná slova jsou zdůrazněna v textu, který je umístěn na ostrově Neeltje Jans: \"Zde určují příliv a odliv: měsíc, vítr a my\".", "section_level": 1}, {"title": "Stavba přehrady.", "content": "Stavba byla znovuzahájena roku 1976. Ke stavbě byl využit zejména umělý ostrov Neeltje Jans, na kterém byly vyrobeny obrovské betonové pilíře, které byly poté osazeny na správné místo pomocí speciální lodi nazvané \"Ostrea\" (Ostrea je latinský výraz pro ústřici). Pod tyto pilíře musely být umístěny speciální rohože, které zabraňují jejich posunu po mořském písčitém dnu. Pro položení těchto rohoží byla vyrobena další speciální loď nazvaná \"Cardium\". Před tímto uložením muselo být dno ještě dodatečně zpevněno, k čemuž byla použita další loď – \"Mytilus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oosterscheldekering je protipovodňová zábrana (přehrada) v ústí východního ramene řeky Šelda v provincii Zeeland v Nizozemsku. Je zároveň největší stavbou projektu Deltawerken. Zároveň také slouží jako 9 km dlouhé silniční spojení mezi Schouwen-Duiveland a severním Bevelandem a je částí státní silnice N57.", "tgt_summary": "L'Oosterscheldekering (en néerlandais : \"Barrage de l'Escaut oriental\") est le plus important ouvrage du Plan Delta. Sa longueur est de près de entre Schouwen-Duiveland et l'île de Beveland-Nord. L'ouvrage est parcouru par la N57.", "id": 2082022} {"src_title": "Severní geomagnetický pól", "tgt_title": "Pôle Nord magnétique", "src_document": [{"title": "Poloha magnetického pólu a dějiny výzkumu.", "content": "V roce 1831 se polohu magnetického pólu na severní polokouli poprvé pokusil určit polární badatel James Clark Ross. Další bádání provedl v roce 1904 norský polárník Roald Amundsen. V roce 2005 byla jeho poloha odhadnuta na 82°42′ severní šířky a 114°24′ západní délky. Magnetický pól se neustále posunuje, což je dáno změnami v zemském magnetickém poli. Poloha pólu každý den driftuje v elipsách asi o 40 m směrem k severu. Rychlost posunu se mění. Od objevu severního magnetického pólu do roku 1904 zůstával prakticky na stejném místě. V 90. letech 20. století se severní magnetický pól přesouval rychlostí asi 15 km/rok, od té doby se rychlost jeho přesunu zvýšila, v roce 2019 byla rychlost přesunu nejméně 50 km/rok. V roce 2009 se posouval rychlostí 64 km/rok. Zrychlení přesunu se ale týká pouze severního magnetického pólu, jižní magnetický pól se přesouvá stále zvolna. Na rozhraní zemského pláště a jádra byla objevena řeka roztaveného železa. To by mohl být důvod posouvání severního magnetického pólu. Jak severní magnetický pól na počátku 21. století opouští kanadskou Arktidu, je jeho pozemní výzkum stále obtížnější, na významu nabývá jeho satelitní sledování. V roce 2007 byl v rámci pořadu Top Gear dosažen autem bod na 78° 35′ 42′′ s. š., kde se magnetický pól nacházel v roce 1996. Od roku 1996 se posouval o 64 km/ rok. Momentálně se sleduje satelity, protože z pevniny to nelze od doby, když opustil území kanadské Arktidy. Od roku svého objevu se magnetický pól posunul již o 2200 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní geomagnetický pól je místo, kde osa magnetického dipólu nejlépe aproximujícího zemské magnetické pole protíná na severu povrch Země. Leží v severozápadním Grónsku na 79° severní šířky a 290° východní délky, čili asi 1 250 km od geografického severního pólu. Osa tohoto dipólu svírá úhel 11° s zemskou osou, dipól má magnetický moment 8,0.10 J T. S časem se poloha této osy mění. ", "tgt_summary": "Le pôle Nord magnétique de la Terre est un point errant unique sur la surface où le champ magnétique terrestre pointe vers le bas. C'est-à-dire que le « Dip » (\"plongeon\") est de 90°. L'aiguille d'une boussole pointe approximativement vers ce lieu (plus ou moins approximativement suivant le lieu où on se trouve ; exactement la boussole est tangente à la ligne de champ). ", "id": 501166} {"src_title": "Iron Man (film, 2008)", "tgt_title": "Iron Man (film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Geniální miliardář, vynálezce a playboy Tony Stark je majitelem firmy Stark Industries, kterou zdědil po svém otci a která vyrábí a dodává zbraně. Společně se svým přítelem a kolegou, podplukovníkem Rhodesem, odletí do válkou zmítaného Afghánistánu, aby americké armádě osobně převedl nově vyvinutou ničivou raketu Jericho. Při návratu z ukázky je kolona vozidel přepadena a Stark je těžce zraněn. Probere se v jeskyni, kde se setká s doktorem Jinsenem, který mu zachránil život tím, že mu do hrudi implantoval elektromagnet, který udržuje střepiny mimo srdce. Teroristická skupina Deset kruhů (v originále \"Ten Rings\") zadržela oba vědce, aby jí sestrojili z dostupných součástek raketu Jericho. Pod zástěrkou několikaměsíční práce na střele však Stark místo ní tajně vyrobí vyzbrojený kovový oblek, který jim má pomoci uprchnout. Sestrojí také miniaturní obloukový reaktor, který napájí jak elektromagnet v jeho hrudníku, tak systémy onoho obleku. V něm dokáže utéct a nakonec ho zachrání američtí vojáci, Jinsen však v boji s teroristy zemře. Po návratu do USA způsobí Stark poprask u spolupracovníků a akcionářů své firmy, protože na tiskové konferenci vyhlásí, že přestane vyrábět zbraně. V zajetí totiž zjistil, že i teroristé disponují jeho smrtelnými výrobky. Odklon od výroby zbraní se nelíbí jeho spolupracovníkovi Obadiahu Staneovi, který už dlouho plánuje Starka z vedení firmy odstavit a převzít ji po něm. Sám totiž prodává zbraně i teroristům a proto si najal Deset kruhů na odstranění Tonyho. Stark mezitím doma v Kalifornii pokračuje ve vývoji lepších verzí svého obleku, ve kterém dokáže pomocí trysek i létat. Protože se dozví, že teroristé útočí na Jinsenovu rodnou vesnici raketami Jericho, které jim doručil Stane, odletí v obleku do Afghánistánu, kde civilisty zachrání. Při zpátečním letu se střetne se dvěma F-22, ovšem nakonec na dálku odhalí svoji totožnost kamarádovi Rhodesovi. Stane mezitím získá od Deseti kruhů trosky prvního Starkova obleku a reverzním inženýrstvím dokáže zkonstruovat podobný, avšak mnohem větší. Tony, s pomocí své osobní asistentky Pepper Pottsové, získá důkazy o Staneově zradě a ve svých oblecích se střetnou v areálu firmy. Stane je v boji poražen a zemře a tisk následující den spekuluje o záhadném „železném muži“, neboť zástěrce o porouchaném robotovi nikdo nevěří. Na tiskové konferenci, pořádané k událostem ve Stark Industries, se nakonec Tony přizná, že on je tím Železným mužem (v originále \"Iron Man\"). Ředitel tajné agentury S.H.I.E.L.D. (v českém dabingu jako Š.T.Í.T.) Nick Fury navštíví Tonyho Starka doma, kde mu prozradí, že není jediným superhrdinou na světě a vysvětlí mu, že s ním chce probrat „program Avengers“.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "V dalších rolích se představili také Paul Bettany (hlas J.A.R.V.I.S.e) a Jon Favreau (Happy Hogan). V cameo rolích se ve filmu objevili i Stan Lee (zahrál si sám sebe) a Samuel L. Jackson (ředitel Nick Fury).", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Celovečerní hraný film o Iron Manovi byl plánován již od roku 1990, kdy filmová práva zakoupilo studio Universal Studios. V dalších letech byla tato práva přeprodávána a protože se žádný z vyvíjených projektů nedočkal úspěšného konce, v roce 2005 je získal zpět Marvel. V listopadu toho roku začalo studio Marvel Studios s vývojem nového snímku – svého prvního samostatného celovečerního filmu, který se stal základem série Marvel Cinematic Universe. Režisérem se v dubnu 2006 stal Jon Favreau, který zkompiloval dva různé scénáře, jejichž autory byly dvojice Art Marcum s Mattem Hollowayem a Mark Fergus s Hawkem Ostbym. Do titulní role Tonyho Starka, resp. Iron Mana, byl v září 2006 obsazen Robert Downey Jr. Natáčení filmu s rozpočtem 140 milionů dolarů probíhalo od března do června 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Světová premiéra filmu \"Iron Man\" proběhla 14. dubna 2008 v australském Sydney. Do kin byl uváděn od 30. dubna téhož roku, přičemž v ČR se v kinodistribuci objevil 1. května a v USA 2. května 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "V Severní Americe utržil snímek 318 412 101 dolarů, v ostatních zemích dalších 266 762 121 dolarů. Celosvětové tržby tak dosáhly 585 174 222 dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kritika.", "content": "Server \"Rotten Tomatoes\" udělil snímku známku 7,7/10 a to na základě 268 recenzí (z toho 251 jich bylo spokojených, tj. 94 %). Od serveru \"Metacritic\" získal film, podle 38 recenzí, celkem 79 ze 100 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film \"Iron Man\" byl nominován na Oscara v kategoriích Nejlepších vizuální efekty a Nejlepší střih zvuku. Získal také tři žánrové ceny Saturn (včetně vítězství v kategorii Nejlepší sci-fi film).", "section_level": 2}, {"title": "Navazující filmy.", "content": "Díky komerčnímu úspěchu snímku byly v letech 2010 a 2013 uvedeny do kin filmové sequely \"Iron Man 2\" a \"Iron Man 3\", které jsou rovněž součástí série Marvel Cinematic Universe (MCU). Titulní roli si v nich zopakoval Robert Downey Jr., který se jako Tony Stark / Iron Man objevil i v některých dalších celovečerních filmech MCU.", "section_level": 2}], "src_summary": "Iron Man je americký akční film z roku 2008, který natočil režisér Jon Favreau podle komiksů o Iron Manovi. V hlavní roli Tonyho Starka, bohatého a geniálního vynálezce, který si sestrojí obrněný a vyzbrojený oblek a stane se tak superhrdinou, se představil Robert Downey Jr., jenž si zahrál i v navazujících filmech \"Iron Man 2\" (2010) a \"Iron Man 3\" a (2013). Jedná se o první celovečerní snímek z filmové série Marvel Cinematic Universe.", "tgt_summary": "Ce film marque aussi le retour au succès au box-office de Robert Downey Jr., qui connait grâce à ce rôle un regain de popularité. Le film récolte effectivement 585 millions de dollars pour un budget de 140 millions et sera suivi en 2010 d\"'Iron Man 2\".", "id": 538905} {"src_title": "Pohotovost (seriál)", "tgt_title": "Urgences (série télévisée)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Seriál Pohotovost je druhým nejdéle běžícím dramatickým seriálem, hned po seriálu Právo a pořádek a se svými 15 sezónami nejdéle běžící lékařské drama v hlavním vysílacím čase. Byl velkým překvapením sezóny 1994/1995, vysílal se den poté, co se na konkurenční CBS vysílal první díl nového lékařského seriálu Nemocnice Chicago Hope. Producenti přišli úplně s novým stylem vyprávění příběhů, které se stalo mnohem realističtější a ukazovalo americké zdravotnictví a pohled do zákulisí amerických nemocnic.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Hlavních postav v seriálu Pohotovost se vystřídala celá řada, bezesporu tou nejdéle trvající postavou je doktor John Carter (Noah Wyle), který v seriálu vydržel 11 let - 245 dílů. V díle číslo 246 opustila Pohotovost i Susan Lewisová (Sherry Stringfield), a to už podruhé, poprvé po třetí sezóně, za pět let se opět vrátila. Seriáloví doktoři a sestra, které Pohotovost proslavila a díky níž se stali slavnými, byli doktor Douglas Ross (George Clooney), Carol Hathawayová (Julianna Margulies), doktor Peter Benton (Eriq La Salle) a doktor Mark Greene (Anthony Edwards). Novější tváře jsou např. doktor Gregory Pratt (Mekhi Phifer), doktorka Kerry Weaverová (Laura Innes), doktor Luka Kovač (Goran Visnjić) a doktorka Abby Lockhartová (Maura Tierney).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Tento seriál se pravidelně účastní amerických cen Emmy, kterých se účastní už od samého začátku vysílání seriálu. S letošními třemi nominacemi se celkový počet nominací za 14 let rovná 120, což je úplně nejvíce v historii amerických televizí, dosud nejvíce nominací získal seriál Na zdraví! (Cheers - vysíla jej i Nova a Nova Cinema), který získal 117 nominací. Ze 120 nominací vyhrál seriál 22x.", "section_level": 1}, {"title": "Pohotovost v TV a na DVD.", "content": "Seriál si oblíbili i čeští diváci, v devadesátých letech jej vysíla televize Nova, později televize Prima. Seriál je úspěšný i v Německu, kde se vysílá na Pro 7. Pohotovost vysílala i slovenská Markíza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohotovost (v anglickém originále ER) je americký dramatický televizní seriál z lékařského prostředí, vytvořený spisovatelem, scenáristou a televizním producentem Michaelem Crichtonem. Poprvé se na televizních obrazovkách objevil 19. září 1994 na americké televizní stanici NBC. Příběh se odehrává převážně na pohotovostním oddělení fiktivní nemocnice v Cook County v Chicagu. Seriál vyráběla společnost Constant c Productions a Amblin Entertainment ve spolupráci s Warner Bros. Television Production, Inc.", "tgt_summary": "Urgences (\"ER\" pour \"\") est une série télévisée américaine créée par Michael Crichton et diffusée du au sur le réseau NBC. Elle possède de. ", "id": 1125236} {"src_title": "COMMAND.COM", "tgt_title": "COMMAND", "src_document": [{"title": "Operační režimy.", "content": "Jako shell má COMMAND.COM dva režimy. První je \"interaktivní režim\", ve kterém jsou vložené příkazy ihned zpracovány. Druhý je \"dávkový režim\", který provádí příkazy předem zapsané v dávkovém souboru s příponou.BAT.", "section_level": 1}, {"title": "Zadávání příkazů.", "content": "Všechny vložené příkazy jsou provedeny po stisknutí klávesy Enter na konci zadaného řádku. Interpret COMMAND.COM nerozlišuje velikost písmen (), takže příkazy mohou být vkládány bez ohledu na velká a malá písmena (všechny zápisy dir, DIR and DiR jsou stejný příkaz). Chceme-li spustit program, není nutné zadávat příponu.BAT,.COM ani.EXE. Změna jednotky se provádí zadáním jejího jména následovaného dvojtečkou (tj. např. A:).", "section_level": 1}, {"title": "Interní příkazy.", "content": "Aby bylo možné pracovat se systémem i v případě, že nemáme k dispozici žádné externí programy (s příponami.COM a.EXE), jsou všechny základní příkazy prováděny samotným interpretem COMMAND.COM. Jsou to:", "section_level": 2}, {"title": "Nedokumentované příkazy.", "content": "Některé verze MS-DOSu obsahují nedokumentované příkazy:", "section_level": 2}, {"title": "Řídící struktury.", "content": "Řídící struktury jsou využívány zejména v dávkových souborech, avšak mohou být využity i v interaktivním režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Proměnné.", "content": "Dávkové soubory pro COMMAND.COM mají čtyři typy proměnných:", "section_level": 1}, {"title": "Přesměrování a roury.", "content": "Přesměrování standardních proudů je v DOSu omezené. Protože je DOS jednoúlohový systém, je roura realizována sekvenčním (postupným) spuštěním příkazů, přičemž data se uchovávají v dočasném souboru. codice_1 neposkytuje podporu pro práci se standardním chybovým výstupem. Přesměrování si řídí každý program sám, takže je funkční jen u některých příkazů (na rozdíl od unixových shellů, kde přesměrování řídí sám shell a programy je samy nezajišťují).", "section_level": 1}, {"title": "Chyby a omezení.", "content": "Délka příkazového řádku je omezena na 128 znaků. Po provedení příkazu vždy vrací pravdu (0).", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "Zpráva \"Loading COMMAND.COM\" je zobrazena na průhledu Terminátora T-800 a v interním zobrazení RoboCopa, když se restartuje. The codice_1 je pozice autority v kresleném seriálu \"ReBoot.\" command.com je website s obrázkem promptu, kde je spuštěn příkaz \"DIR\". Je to však pouze trik, který má uživatele přesvědčit, že je zobrazován obsah jeho disku. Ve výstupu příkazu je však chyba, protože adresáře. a.. nejsou při zobrazení kořenového adresáře vypisovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "COMMAND.COM je jméno implicitního shellu pro DOS a implicitní interpret příkazového řádku v 16/32bitových verzích Microsoft Windows (95/98/Me). Při startu systému DOS je COMMAND.COM automaticky spuštěn a je automaticky proveden dávkový soubor AUTOEXEC.BAT. Je také rodičem všech následně spuštěných procesů. ", "tgt_summary": "COMMAND (programme exécutable : codice_1) est un interpréteur de commandes standard pour les systèmes compatibles MS-DOS comme PC-DOS et IBM-DOS. Il est livré par défaut avec ces systèmes. ", "id": 330119} {"src_title": "Lovci duchů", "tgt_title": "Supernatural (série télévisée)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Celý seriál pojednává o vztahu bratrů Sama Winchestera, jehož ztvárňuje Jared Padalecki, a Deana Winchestera v podání Jensena Acklese. Sam a Dean cestují napříč Amerikou v černém Chevroletu Impala z roku 1967 a vyšetřují nejrůznější záhady či nevysvětlitelné jevy, jež se zakládají na skutečných legendách z území Spojených států. Díky tomu se v seriálu vyskytují nejen obecně známé nadpřirozené bytosti, jako jsou upíři, vlkodlaci, duchové a démoni, ale také wendiga, strigu, ženu v bílém či měniče.", "section_level": 1}, {"title": "Děj seriálu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První řada.", "content": "Hlavní dějová linie první řady se soustředí na snahu Sama a Deana najít jejich zmizelého otce Johna, jenž se zaslepeně žene za vrahem své milované manželky Mary. Během pátrání se přitom setkávají s různými nadpřirozenými bytostmi, které ohrožují životy nevinných lidí. Úkolem obou bratrů je tato zlá stvoření zneškodnit, díky čemuž se nejednou při výkonu svého „povolání“ ocitnou na pokraji života a smrti. Zatímco starší Dean bere tento fakt jako neodmyslitelnou součást své práce, neboť její podstatou je zachraňování lidských životů, jeho mladší bratr Sam prahne pouze po pomstě, a tudíž se jeho jedinými zájmy stávají vypátrání otce a zabití démona zodpovědného za smrt jejich matky a Samovy přítelkyně Jessicy. Díky této skutečnosti často dochází ke vzniku konfliktů mezi oběma bratry, a atmosféra je proto poměrně napjatá. Nicméně postupně se jejich vztah pozvolně prohlubuje a jejich bratrská pouta se upevňují. Tyto rozpory ovšem nejsou zdaleka jedinou překážkou, kterou musejí zdolat. V jednom z bratrů se totiž začaly probouzet zvláštní schopnosti a opět vyvstane otázka, podaří-li se jim v sobě najít dostatek sil a odhodlání, aby se s danou situací dokázali vyrovnat. Když konečně dojde k setkání s otcem, svého odhalení se dočká i tajemství jisté zbraně, jež jako jediná dokáže zabít cokoli. Zdá se tedy, že vše hraje do karet tří lovců, ale nakonec si démoni pro bratry připraví překvapení, které končí těžkým zraněním Deana.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá řada.", "content": "Na začátku druhé řady bojuje Dean v nemocnici o život. Sam se marně, leč ze všech sil, snaží vymyslet způsob, jak bratra před smrtí zachránit. Nakonec je to ale John, kdo situaci zdánlivě vyřeší – obětuje svůj život, aby mohl jeho starší syn žít. Bratři tak svého otce nalezli, aby jej opět a nyní definitivně ztratili a nezbývá jim nic jiného, než se s realitou smířit. Ovšem každý se s ní vyrovnává svým vlastním způsobem, a tudíž ani v této řadě není nouze o konflikty a vyhrocené situace. Již tak nelehký život bratrům ještě více zkomplikuje šokující tajemství týkající se Sama, které John těsně před svou smrtí svěřil Deanovi. S problémy se však nepotýkají pouze hlavní hrdinové, ale také nové postavy. Objeví se majitelka motorestu Roadhouse a dávná přítelkyně Johna Ellen Harvelleová, její mladá a tvrdohlavá dcera Jo a také podivínský génius Ash, jenž bratrům nesčetněkrát výrazně pomůže. Druhá řada dějově navazuje na předcházející sezónu, a proto se hlavním cílem obou bratrů definitivně stane zabití žlutookého démona, vraha Mary a Jess. Nicméně příběh se dále rozvíjí. Onen démon má své vlastní a nemalé plány, s nimiž úzce souvisí Samovy schopnosti. Pátrání po démonovi však není ani zdaleka jednoduché, a proto mladí Winchesterové, nadále zaměstnáni pronásledováním temných sil, využívají pomoci rodinného přítele Bobbyho, který je taktéž zkušeným lovcem. V závěrečném díle druhé série je Sam zabit a jeho starší bratr neváhá zaprodat svoji duši, aby ho vrátil zpět mezi živé. Deanovi tak zůstane pouhý rok života.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí řada.", "content": "Příběh třetí řady začíná asi týden po dějovém finále druhé série. Zdálo by se, že po zabití „Žlutoočka“ bude většina problémů vyřešena, avšak opak je pravdou. Na svět totiž ze samotného pekla pronikly stovky démonů, které navíc po smrti největšího nepřítele Winchesterů nemá kdo vést, a pro uzavřenou komunitu lovců bojující s nadpřirozenem začalo období války. Bratři se však nepotýkají pouze s těmito temnými silami, ale musí řešit i spoustu dalších závažných problémů, jako je Deanův rychle se krátící rok života. Co celou situaci ještě zhoršuje, je fakt, že každý ze sourozenců k tomuto problému přistupuje jiným způsobem. Zatímco Dean, který se snaží svůj poslední rok na zemi pokud možno co nejvíc užít a nešetří lehkovážným chováním, je se svou smrtí a odchodem do pekla relativně smířený, Sam se zoufale snaží najít způsob, jak zrušit dohodu, kterou bratr uzavřel pro jeho záchranu, a neváhá vyzkoušet možné i nemožné, aby toho docílil a uchránil tak Deana před jeho krutým osudem. Je ochoten zaplést se i se záhadnou Ruby, jednou z nových postav, která mu sice nabízí svou pomoc, ale s níž není radno si zahrávat. Dalším problémem, který bratrům nikterak neusnadňuje život, je drzá zlodějka Bela. Právě ona je často zavádí do nebezpečných situací a kvůli ní se velmi rapidně sníží Deanovy šance na záchranu. Aby toho nebylo málo, na scéně se objevuje možný nástupce žlutookého démona, kterým je zákeřná démonka Lilith prahnoucí po smrti Sama. Když si bratři nevědí rady, opět se mohou spolehnout na pomoc přítele Bobbyho, který s bratry bude rovněž hledat východisko z Deanovy závažné situace. Avšak jeho kontrakt je ve spárech až příliš silného soupeře a i přes veškerou vykonanou snahu vidí Sam bratra umírat.", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtá řada.", "content": "Dean je zachráněn z pekla a postupně zjistí, že ho zpět na Zemi přivedl Castiel, jeden z mnoha andělů, kteří se objeví během této řady. Po opětovném shledání Sama a Deana začnou bratři spolupracovat s Castielem a společně se snaží překazit plán Lilith, jenž spočívá ve zlomení 66 pečetí a tím osvobození Lucifera. Vztah mezi bratry je značně napjatý, jelikož Sam dává přednost démonce Ruby, s níž si vybudoval vztah, zatímco byl Dean v pekle. Sáním její krve začne posilovat svoji démonickou stránku, aby získal dostatečnou sílu k poražení Lilith. Když se mu konečně podaří Lilith zabít, zjistí, že právě její smrt byla ona poslední pečeť, potřebná k uvolnění Lucifera, a že ho Ruby celou dobu podváděla. Dean ve snaze zastavit svého bratra však dorazí příliš pozdě a ani zabitím Ruby už nedokáže zabránit otevření Luciferova vězení a jeho osvobození.", "section_level": 3}, {"title": "Pátá řada.", "content": "Hlavní dějová linie páté řady se točí kolem boje s Luciferem a záchrany světa před Apokalypsou. Během série se Sam s Deanem stanou součástí boje mezi anděly a démony. Dozví se, že tento boj je jejich osudem, protože Sam se má stát schránkou pro Lucifera a Dean pro Michaela. Jelikož se jim nedaří žádným způsobem Lucifera porazit, začnou sbírat prsteny čtyř jezdců Apokalypsy, které jsou vlastně klíčem k Luciferovu vězení. Bratři musejí učinit rozhodnutí, jakou roli nakonec v boji o záchranu světa sehrají. Společně s Castielem a Bobbym zažívají těžké chvíle, jelikož se pro ně situace nevyvíjí nikterak příznivě. Přesto se však nevzdávají a za vzájemné podpory pokračují v bitvě až do konce.", "section_level": 3}, {"title": "Šestá řada.", "content": "Sam je v kleci s Luciferem a Michaelem a Dean se usadil po boku Lissy a jejího syna Bena. Tato idyla končí již v prvním díle. Sam se neznámo jak dostal ven a dal se dohromady se svým „mrtvým“ dědou a jeho partou. Samova duše však zůstala v kleci a Dean se snaží najít způsob, jak ji vrátit zpět. Úspěšně ji najde, ale pomůže mu v tom pouze smrt, i když stylem něco za něco. Mezitím Castiel bojuje o svoje místo v nebi s Rafaelem. Do toho všeho je zapojený i Crowley, nový král pekla, který hledá očistec, a jeho pomocník, dědeček Sama a Deana, mu v tom ochotně pomáhá, aby dostal zpět svou dceru, podobně, jako Crowley přivedl zpět jeho.", "section_level": 3}, {"title": "Sedmá řada.", "content": "Poté, co do sebe Castiel nasál duše z očistce, dostane se mu obrovské moci, kterou se nechá zlákat a začne si hrát na Boha. Brzy se však ukáže, že taková moc je nad jeho síly. Navíc se do něj z očistce dostali, kromě duší, i starodávná monstra zvaná Leviathani. Castiel si uvědomí, že nedokáže svou moc zvládnout, a vypustí duše zpátky do očistce, Leviathani v něm však zůstanou a posléze zmizí ve vodě, odkud mohou napadat lidi a brát na sebe jejich podobu. Jedním z lidí, za které se vydávají, je vlivný obchodník Dick Roman, který se stane vůdcem Leviathanů a skrze svůj vliv chce ovládnut lidi, kteří jsou pro Leviathany potravou. Sam s Deanem se Dicka snaží zastavit, přičemž přijdou o několik spojenců. Mezi nimi je Bobby, který jim po smrti ještě chvíli pomáhá jako duch. Sam a Dean zjistí, že Dick Roman platí všude na světě archeologické vykopávky a zdá se, že něco hledá. Ukáže se, že je to destička o Leviathanech, kterou napsal boží písař, anděl Metatron. Deanovi a Samovi se podaří destičku získat a s ní i jediného člověka, který ji dokáže přečíst, proroka Kevina Trana. Z destičky zjistí, jak se dají Leviathani zabít a s pomocí Crowleyho Dean a Castiel zabijí Dicka Romana. Kvůli vedlejšímu efektu jsou ale smeteni ze zemského povrchu a dostanou se do očistce. Vedlejší linie sedmé řady se zaměřuje na Samovy halucinace, ve kterých k němu mluví Lucifer. Ty se stupňují a Sam skončí v blázinci s akutní nespavostí, která ho může zabít. Zoufalý Dean vyhledá údajného zázračného léčitele, ze kterého se vyklube Castiel. O tom si Dean myslel, že zemřel, když Leviathani uprchli. Castiel však přežil a ztratil paměť. Díky Deanovi si vzpomene, kdo je, a zničený svou zodpovědností za problém s Leviathany převezme od Sama všechny vzpomínky na peklo. Sam je v pořádku a Castiel zůstane v blázinci. Později, i když stále mentálně labilní, pomůže bratrům se zničením Dicka Romana.", "section_level": 3}, {"title": "Osmá řada.", "content": "Rok poté, co byli Dean s Castielem nasáti do očistce, se Dean vrací zpět na Zemi bez Castiela, přičemž nese duši Benyho, upír z očistce. Oba bratři zahájí boj proti Crowleymu, aby získali démonskou tabulku, což by znamenalo možnost zavřít brány pekla a s ním u všechny démony. Anděl Castiel podvede anděla Naomi a ukradne přitom andělskou tabulku. Dean zjistí, že by Sam při splnění všech třech zkoušek zemřel, tak mu dokončení poslední zkoušky rozmluví. Brány pekel zůstanou otevřeny. Anděl Metatron podvede Castiela krádeží milosti, což je poslední přísada do kouzla na uzavření nebe. Řada končí dokončením kouzla, uzavřením nebe a pádem všech andělů na Zemi.", "section_level": 3}, {"title": "Prvky ze seriálu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Impala.", "content": "Mezi poznávací znamení seriálu patří černě nalakovaný veterán Chevrolet Impala z roku 1967. Auto se vyznačuje specifickým tvarem karoserie, slouží bratrům Winchesterovým jako spolehlivý dopravní prostředek, ve kterém cestují napříč celými Spojenými státy. Je čtyřdveřové, s osmiválcovým motorem, má zabudované rádio a kazetový přehrávač, ze kterého se za jízdy velice často ozývá klasický rock patřící do Deanovy hudební sbírky. V kufru má zabudovaný tajný prostor, jenž ukrývá nejrůznější druhy zbraní a předmětů, které bratři využívají v boji proti zlu. Poprvé se Impala objevuje již v pilotním díle seriálu a už od počátku je jeho neodmyslitelnou součástí. Původním majitelem vozu byl John Winchester, který jej daroval staršímu synovi někdy před svým zmizením v Jerichu. Dean na Impalu nedá dopustit a často o ní hovoří jako o skutečné živé osobě a chrání ji skoro stejnou měrou jako svou rodinu. Navíc představuje jeho nejcennější majetek. Na konci první řady byla Impala téměř zničena, když do ní plnou rychlostí narazil nákladní vůz, ale již na začátku druhé série byla kompletně opravena.", "section_level": 3}, {"title": "Kolt.", "content": "Kolt byl spolu s třinácti originálními náboji z čistého kovu vyrobený pro lovce v roce 1835 Samuelem Coltem. Legenda praví, že tato zbraň je schopná zabít cokoliv, včetně nadpřirozených bytostí, které jsou imunní vůči ostatním zbraním. Také slouží jako klíč k otevření Ďáblovy brány. Předtím, než skončila v rukou Daniela Elkinse, bylo z ní použito šest nábojů. Zatímco bratři Winchesterovi vyšetřují Elkinsovu záhadnou smrt, střetnou se se skupinou upírů, která mu tento Kolt vzala. Později jej upíři vyměnili s Johnem Winchesterem za rukojmí, avšak v epizodě „Ve chvíli mé smrti“ se John rozhodl předat Kolt Azazelovi, aby tak zachránil život svého syna Deana po téměř smrtelné havárii. Na konci druhé řady je poslední náboj Koltu použit k zabití Azazela a zbraň se poté zdá být zbytečná. Bobby se ji snaží opravit, ale neúspěšně. Objevuje se však Ruby, která mu s opravou a výrobou nových nábojů pomůže. V díle „Dobrou noc, děti“ zabije Sam opraveným Koltem crossroad démonku. Nakonec zbraň ukradne Bela a pokusí se zachránit si svůj život odevzdáním Koltu démonovi Crowleymu. Jde o Colt Patterson, první revolver, který Sam Colt vyrobil a začal produkovat asi tak v letech 1836–1847. Na Koltu se nachází latinský nápis „non timebo mala“ („Nebudu se bát zla“).", "section_level": 3}, {"title": "Roadhouse.", "content": "Poprvé je tento motorest představen v epizodě „Klauna má každý rád“ ze druhé řady, jeho majitelkou je Ellen Harvelleová. Ellen má dceru Jo, která zde pracuje jako barmanka. To, že je motorest vyhledáván převážně lovci, není náhoda, neboť samotná rodina Harvelleových má loveckou minulost a mnoho zkušeností s démony a jinými nadpřirozenými silami. Ellenin manžel William Anthony Harvelle byl velmi dobrým přítelem Johna Winchestera. Později se ukáže, že ten, kdo nese zodpovědnost za smrt Williama, je právě John. Tuto skutečnost Ellen velmi těžko snáší. Mezi stálé obyvatele motorestu se neřadí pouze Ellen se svou dcerou, ale také Ash, podivín a génius v jedné osobě. V závěru druhé řady, v první části dvoudílné epizody „Otevřelo se samo peklo“, se k motorestu, po naléhavém rozhovoru s Ashem, vydává Dean spolu s Bobbym, avšak když na místo dorazí, čekají na ně místo motorestu pouze jeho ohořelé trosky. Za zkázou motorestu nestojí nikdo jiný, než samotný Azazel, resp. jeho přívrženci. V navazující druhé části epizody pak vyjde najevo, že Ellen útok na Roadhouse přežila, neboť v tu dobu byla ve městě na nákupech. Ostatní lovci včetně Ashe však takové štěstí neměli a uhořeli. Eric Kripke, autor seriálu, uvedl, že už od začátku nebyl spokojený s celou myšlenkou, která se motorestu Roadhouse týkala. Toto logicky vedlo k rozhodnutí motorest kompletně zničit. Sám autor prohlásil: „Jednoduše se nehodí do seriálu, jehož děj se odehrává na cestách. Takže... spalte ho“!", "section_level": 3}, {"title": "Bobbyho vrakoviště.", "content": "Vlastníkem a provozovatelem tohoto vrakoviště, které se poprvé objeví v díle „Ďáblova past“ a kde svého času přebývala také Impala, je Bobby Singer. Toto místo také po jistou dobu, kdy byli pronásledováni démonem jménem Meg, sloužilo bratrům Winchesterovým jako útočiště. Od epizody „Zrozen ve zlém znamení“ pobývá Bobby v okrese Lawrence County v Jižní Dakotě. Avšak v epizodě „Ať se ti o mně zdá“ vyjde najevo, že v blíže neurčené minulosti, kdy Bobby ještě nebyl lovcem, vypadal jak exteriér, tak interiér domu mnohem útulněji a veseleji. Místo, které bylo přestavěno na vrakoviště, bylo původně polem. Takto vše vypadalo do doby, kdy Bobbyho manželka tragicky zemřela. Od té chvíle přestal Bobby dbát na vzezření domu a zaplnil jej obrovským množstvím nejrůznějších pastí a knih o okultismu. Dokonce se rozhodl prodat velkou část svého pozemku a na malém kousku půdy, který si ponechal, si zřídil vrakoviště a stal se lovcem. Ve druhém díle čtvrté řady, nazvaném „Jsi tam, Bože?“, se bratři Winchesterové dozví, že se v Bobbyho novém domě nachází speciální protidémoní kryt. Zdi krytu jsou železné a pokryté solí a na podlaze i na stropě je nakresleno mnoho ďáblových pastí. Místnost je tedy kompletně nepřístupná nejen démonům, ale také duchům a mnoha dalším nadpřirozeným bytostem. Tento úkryt používají Bobby a bratři ve chvílích, kdy potřebují v klidu přemýšlet a plánovat, protože absolutní ochrana před démony je v takových případech naprosto nezbytná.", "section_level": 3}, {"title": "Vymítání.", "content": "Vymítání je akt, při kterém se vyhání nebo odvrací démoni od míst, osob, nebo věci, které jsou posednuté démony. Během rituálu je nutná přísaha ve jménu Boha nebo vyšší síly. Rituály jsou prováděny enochiánským jazykem, který je volně zaměnitelný za latinu.", "section_level": 3}, {"title": "Produkce.", "content": "Tvůrcem seriálu je Eric Kripke, mezi jehož předešlé projekty patří například horor \"Boogeyman\". Vzhledem k tomu, že se \"Lovci duchů\" skládají z množství epizod, je pod každým dílem podepsán jiný režisér. Nejčastěji se režie ujali Robert Singer (též producent a scenárista) a Phil Sgriccia, dalším častým režisérem je pak Kim Manners, jenž dříve pracoval na televizním seriálu \"Akta X\". Samotný Kripke režíroval pouze dva díly. Sera Gamble a Ben Edlund jsou pak producenty a autory mnohých epizod. Výkonnými producenty jsou dále Peter Johnson, McG a David Nutter. Záměrem tvůrců bylo přinést na televizní obrazovky něco jako „horor na každý týden“, nicméně seriál je tvořen směsicí dramatu, napětí a tajemna, odlehčeného množstvím humoru. Jedním z nejpodstatnějších aspektů seriálu je sourozenecká láska. Bratři se o sebe starají, vtipkují, popichují se, ale jsou také připraveni a odhodláni zemřít jeden pro druhého. Další významnou součástí seriálu je také hudba, která odkazuje ke způsobu života obou hlavních hrdinů. Využívány jsou písně rockových skupin, jako jsou AC/DC, Kansas, Boston, Blue Öyster Cult a další.", "section_level": 2}, {"title": "Související seriály.", "content": "V roce 2014 byl plánován spin-offový seriál s názvem \"Supernatural: Bloodlines\". Pro tento připravovaný projekt posloužila dvacátá epizoda deváté řady \"Lovců duchů\" (vysílaná 29. dubna 2014) jako backdoor pilot. Scénář tohoto dílu napsal Andrew Dabb a o režii se postaral Robert Singer. Nový seriál se od toho původního měl lišit tím, že se měl odehrávat jenom v jednom městě, Chicagu. Měl sledovat osudy tamějších lovců a příšer. K objednání seriálu ale nedošlo. První zmínku o plánovaném spin-offu vypustil do světa Robert Singer na SDCC 2013. Nedlouho na to bylo odhaleno i místo kde se bude seriál odehrávat, a že se bude soustředit na spory mezi chicagskými lovci a příšerami, také se divákům představí nové postavy. Dne 29. ledna 2014 The CW potvrdila původní název spin-offu \"Supernatural: Tribes\". Později byly zveřejněny i popisy hlavních postav. Dva měsíce nato, 8. března 2014, oznámili, že projekt byl přejmenován na \"Supernatural: Bloodlines\". Pilotní díl seriálu však stanice The CW na začátku května 2014 odmítla. Při vývoji \"Supernatural: Bloodlines\" sledoval Andrew Dabb spin-offy jiných seriálů, včetně show \"The Originals\", \"Angel\", \"\" a \"Námořní vyšetřovací služba\". V hlavních rolích se měli představit Lucien Laviscount (Ennis Ross), Sean Faris (Julian Duval), Nathaniel Buzolic (David Lassiter), Danielle Savre (Margo Lassiter), Melissa Roxburgh (Violet Duval), Stephen Martines (Freddie Costa), Bryce Johnson (Sal Lassiter) a Erinn Westbrook (Tamara). V letech 2017 a 2018 byl připravován spin-off s názvem \"Wayward Sisters\", pro nějž vznikl i stejnojmenný backdoor pilot v rámci třinácté řady \"Lovců duchů\". I tento projekt byl stanicí The CW v květnu 2018 odmítnut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovci duchů (v anglickém originále Supernatural) je americký fantastický hororový televizní seriál, jehož tvůrcem je Eric Kripke. Premiérově je vysílán od 13. září 2005, v letech 2005–2006 na stanici The WB a od roku 2006 na stanici The CW. Od té doby vzniklo celkem čtrnáct řad s 307 díly, v televizní sezóně 2019/2020 je vysílána patnáctá a poslední řada. Hlavními postavami seriálu jsou bratři Winchesterovi, Sam (Jared Padalecki) a Dean (Jensen Ackles), kteří putují napříč Spojenými státy a setkávají se s nadpřirozenými tvory a jevy, o kterých si mnozí myslí, že existují jen v legendách.", "tgt_summary": ", ou Surnaturel au Québec, est une série télévisée fantastique américaine créée par Eric Kripke et produite par McG, un des producteurs exécutifs. La série, tournée principalement à Vancouver, est diffusée simultanément depuis le sur The WB, devenue The CW en, aux États-Unis et au Canada sur Citytv, CHCH-DT, CHEK-DT, M3 et Space. ", "id": 960155} {"src_title": "Neil Young", "tgt_title": "Neil Young", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Neil Young se narodil v Torontu (Ontario, Kanada) sportovnímu novináři a spisovateli Scottovi Youngovi a Edně Raglandové (známé jako Rassy), kteří se do Toronta přestěhovali z Manitoby. Neil strávil své mládí v malém městečku Omemee v Ontariu, 130 km severně od Toronta. Už jako dítěti byla Youngovi diagnostikována cukrovka a kvůli obrně, prodělané v šesti letech, měl oslabenou levou polovinu těla; dodnes na jednu nohu mírně kulhá. Když bylo Youngovi 12 let, jeho rodiče se rozvedli a on se se svou matkou vrátil do rodinného domu ve Winnipegu, Manitoba, kde začala jeho kariéra hudebníka. Když Neil Young přišel Z Ontaria do Winnipegu, věděl už co to znamená být vykořeněný, protože jejich rodina cestovala všude, kam je zavedla kariéra jejich otce novináře. Po rozpadu manželství rodičů se Neil usadil spolu s matkou v dělnické čtvrti Fort Rouge v Manitobě, kde jako stydlivý mladík se suchým humorem navštěvoval Earl Grey Junior High School. Tam také potkal Kena Kobluna, se kterým později působil v The Squires a kde pak založil i svou první skupinu Jades. Když navštěvoval Kelvin High School ve Winnipegu, hrál v několika instrumentálních rockových skupinách. Youngovou první stabilní skupinou byli Squires, kteří měli lokální hit nazvaný \"The Sultan.\" Young vypadl ze střední školy a hrál s nimi také ve Fort William v Ontariu, kde nahráli několik demosnímků produkovaných místním producentem (Ray Dee), kterému Young říkal \"the original Briggs\". Když byl v Thunder Bay, Young poprvé potkal Stephena Stillse. V roce 2006 ve filmu \"Heart of Gold\" Young vypravuje, jak trávil čas jako teenager ve Falcon Lake v Manitobě, kdy donekonečna vhazoval mince do jukeboxu, aby slyšel \"Four Strong Winds od Iana Tysona.\" Poté co odešel od Squires, pracoval Neil ve folkovém klubu, kde poprvé potkal Joni Mitchellovou. Tam napsal některé ze svých nejranějších a nejtrvalejších folkových písní, jako je klasická Sugar Mountain, ve které zpívá o svém ztraceném mládí. Jako odpověď na ni napsala Joni Mitchell píseň \"The Circle Game\". V roce 1965 Young cestoval po Kanadě jako sólový umělec a skládal hudbu na objednávku. V roce 1966 se připojil k frontmanovi Mynah Birds, Ricku Jamesovi. Skupina si zabezpečila nahrávání u značky Motown. Bohužel, když natočili první album, James byl žalářován za dezerci z armády. Když se Mynah Birds rozpadli, Young a baskytarista Bruce Palmer přesídlili do Los Angeles v Kalifornii. Young v jednom interview přiznal, že ve Spojených státech pobýval ilegálně až do roku 1970, kdy dostal zelenou kartu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neil Percival Young (* 12. listopadu 1945 Toronto, Ontario) je kanadský zpěvák, písničkář, hudebník a filmový režisér. Youngovo dílo je typické hluboce osobními texty, charakteristickým stylem hry na kytaru a příznačným nosovým zpěvem (tenorem). Sám se doprovází na několik různých nástrojů (včetně piana a harmoniky), jeho styl hry na akustickou kytaru a časté výstřední sólování na elektrickou kytaru jsou klíčovými momenty někdy drsného, jindy uhlazeného zvuku. Young za své hudební kariéry experimentoval s různými hudebními styly, včetně swingu, jazzu, rockabilly, blues a elektronické hudby, jeho nejznámější díla však náleží do dvou stylů: folkově akustického rocku (jak je možné slyšet v \"Heart of Gold\", \"Harvest Moon\" a \"Old Man\") a elektrikou nabitého hard rocku (v písních jako \"Cinnamon Girl\", \"Rockin' in the Free World\" a \"Hey Hey, My My (Into the Black)\"). V pozdějších letech začal Young přebírat novější styly hudby jako industriál, alternative country a grunge, v němž prohloubil svůj vlastní styl hry, což mu přineslo titul \"Kmotr grunge\". ", "tgt_summary": "Neil Percival Young, O.C., né le à Toronto, est un chanteur et guitariste de folk, country et rock américano-canadien. L'apogée de sa popularité se situe au début des années 1970 avec les albums \"After the Gold Rush\" et \"Harvest\" et son rôle dans le groupe Crosby, Stills, Nash and Young. ", "id": 2176205} {"src_title": "Státní znak Spojených států amerických", "tgt_title": "Grand sceau des États-Unis", "src_document": [{"title": "Lícová strana.", "content": "Hlavní postavou lícové strany pečeti je národní symbol Orel bělohlavý v letu. Na prsou nese srdeční štítek s modrou hlavou štítu, pod kterou je šest svislých červených pruhů na bílém (stříbrném) poli, čímž vytváří sedm bílých pruhů a dohromady symbolizují původních třináct států. Šest červených pruhů dále symbolizuje země původu přistěhovalců – ostrovní Anglie, Skotsko a Irsko a kontinentální Francii, Německo a Nizozemí. Orel má ve svém heraldicky levém pařátu svazek třinácti šípů (odkazující na třináct původních států) a v pravém pařátu olivovou ratolest (s třinácti listy a třinácti olivami, opět zastupující 13 původních zemí). Šípy a olivová ratolest spolu symbolizují, že Spojené státy americké touží po míru, ale vždy budou připraveny k boji. Heraldicky vpravo hledící hlava orla drží v zobáku stuhu s latinským heslem E PLURIBUS UNUM ve smyslu „Z mnohých jeden“, původně mnozí, různí, dnes národ jeden. Nad hlavou se vznáší třináct hvězd na modrém poli, které jsou uspořádány do řady 1-4-3-4-1. Zpod modrého pole vychází dokola zlaté sluneční paprsky končící pod prstencem bílých obláčků.", "section_level": 1}, {"title": "Rubová strana.", "content": "Na zadní straně pečeti je třináctiposchoďová cihlová pyramida, nad kterou je oko v modrém trojúhelníku v prstenci zlatých paprsků, symbol boží prozřetelnosti. V základech pyramidy je nápis psaný římskými číslicemi MDCCLXXVI (1776), rok Deklarace nezávislosti, tj. založení Spojených států. Na půdě pod pyramidou je vyobrazeno 13 keřů hraničící se stuhou s revolučním latinským heslem NOVUS ORDO SECLORUM (Nový řád věků). Na modré obloze nad pyramidou je umístěno další latinské heslo ANNUIT COEPTIS.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet 13.", "content": "Počet třináct symbolizuje 13 zakládajících zemí USA, na státní pečeti je toto číslo symbolizováno:", "section_level": 2}, {"title": "Pečetě států USA.", "content": "Své pečetě (znaky) užívají i federální distrikt (Washington, D.C.) a všech 50 států USA. Několik států užívá i odlišnou rubovou stranu pečeti. Své znaky užívají také nezačleněná území USA (Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Guam, Portoriko, Severní Mariany) a několik kmenů amerických indiánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Spojených států amerických je tvořen lícovou stranou velké státní pečeti, která byla poprvé veřejně použita roku 1782 a jejímiž autory jsou Charles Thompson a William Barton.", "tgt_summary": "Le grand sceau des États-Unis (\"Great Seal of the United States\") est utilisé pour prouver l'authenticité de certains documents au sein du gouvernement américain. C'est en 1782 qu'il a été utilisé publiquement pour la première fois.", "id": 2456168} {"src_title": "Vysoké napětí (desková hra)", "tgt_title": "Mégawatts (jeu)", "src_document": [{"title": "Herní komponenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hrací deska.", "content": "Hrací deska obsahuje z jedné strany mapu Německa, z druhé mapu USA (hrací plán českého vydání kombinuje mapu Německa a střední Evropy z druhého rozšíření). Na mapě jsou zobrazena města a elektrické vedení mezi nimi, u něhož je uvedena cena, kterou je nutno zaplatit za jeho postavení. Města jsou rozdělena na tři části, každé pro jednu herní epochu. V každé části města může být postaven jedna rozvodná stanice v příslušné epoše hry.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrárny.", "content": "Elektrárny jsou reprezentovány čtvercovými kartičkami, na nichž je uvedena cena elektrárny (žádné dvě elektrárny nemají stejnou cenu), množství paliva, které elektrárna v jednom kole spotřebuje, a počet měst, do nichž může v jednom kole dodat elektřinu. Například elektrárna, která stojí 10 elektro (herní měna), spotřebuje 2 uhlí a dodá elektřinu do 2 měst. Když ji hráč bude chtít použít, musí odevzdat 2 kusy uhlí a díky tomu dodá elektřinu do 2 měst. V každé elektrárně může být skladováno nejvýše dvakrát tolik paliva, kolik elektrárna v jednom kole spotřebuje.", "section_level": 2}, {"title": "Palivo.", "content": "Ve hře jsou 4 druhy paliva (uhlí, ropa, odpad a uran) a 6 druhů elektráren: uhelné, ropné, odpadové, jaderné, hybridní (mohou spalovat uhlí i ropu současně) a větrné (nevyžadují žádné palivo). Palivo se umisťuje na stanovené místo na hrací desce, představující trh s palivem. Odtamtud si ho hráči kupují a po každém kole se doplní.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh hry.", "content": "Hráči si před začátkem hry zvolí mapu a území na ní, na kterých budou hrát. Každá mapa je rozdělena na šest území. Hraje se na tolika územích, kolik je hráčů (ve dvou o jedno více, v šesti o jedno méně). Na začátku hry se na desku vyloží osm karet nejlevnějších elektráren (s cenami 3 až 10). Zbytek se zamíchá do balíčku, při menším počtu hráčů než 5 se stanovený počet elektráren vyřadí. Dospod balíčku se položí karta „3. epocha“. Na stanovené místo na desce, které představuje trh s palivem, se umístí žetony jednotlivých druhů paliv. Každý hráč dostane 50 elektro. Hra se skládá ze tří epoch, každá z nich odráží jedno období ve výrobě elektřiny. Hra probíhá v jednotlivých kolech. Každé kolo se skládá z pěti fází, které odehrávají všichni hráči současně.", "section_level": 1}, {"title": "1. fáze: stanovení pořadí hráčů.", "content": "V prvním kole hry se pořadí hráčů stanoví losem. V každém dalším kole se pořadí stanoví podle počtu měst, která mají hráči připojená k síti, při shodě rozhoduje cena hráčovy nejdražší elektrárny (každá elektrárna ve hře má jinou cenu, takže další shoda už nenastane). Ve 2. a 5. fázi hráči hrají ve stanoveném pořadí (začíná ten, kdo má připojených nejvíce měst), naopak ve 3. a 4. fázi hráči hrají v \"opačném\" pořadí.", "section_level": 2}, {"title": "2. fáze: nákup elektráren.", "content": "Každý hráč v této fázi může koupit jednu elektrárnu (výjimkou je první kolo hry, kdy každý hráč \"musí\" koupit nějakou elektrárnu). V první a druhé epoše je na stole vyloženo 8 elektráren, hráči však mohou kupovat jen 4 s nižší cenou. Ve třetí epoše je vyloženo 6 elektráren a lze je kupovat všechny. Začínající hráč zvolí elektrárnu, kterou chce koupit. Nákup probíhá formou dražby. Vyvolávací cenou je cena uvedená na elektrárně, hráči mohou nabízet více, než je dosud nejvyšší nabídnutá cena. Elektrárnu získá hráč, který za ni nabídl nejvíc. Po vydražení zvolí další elektrárnu, která se bude dražit, další hráč v pořadí (pokud on již elektrárnu koupil nebo žádnou nechce, pak další hráč). Hráč může mít nejvýše tři elektrárny. Koupí-li čtvrtou, musí jednu ze svých elektráren vyřadit.", "section_level": 2}, {"title": "3. fáze: nákup paliva.", "content": "Tato fáze se hraje v opačném pořadí než druhá, začíná tedy hráč, který hrál ve druhé fázi jako poslední. Hráči nakupují žetony paliva umístěné na trhu, přičemž čím je po každém druhu paliva větší poptávka, tím je dražší (ve hře je tento mechanismus implementován tak, že žetony paliva leží v řadách na políčkách, nad nimiž je uvedena cena, a nakupují se od konce řady, tedy od nejnižší ceny). Každý hráč může v elektrárnách skladovat nejvýše dvakrát tolik paliva, než kolik elektrárna spotřebuje v jednom tahu.", "section_level": 2}, {"title": "4. fáze: stavba vedení.", "content": "Tato fáze se hraje ve stejném pořadí jako třetí, tedy v opačném než druhá. Hráči v ní umisťují rozvodné stanice na města na mapě. Každé město je na mapě rozděleno na tři části, reprezentující první, druhou a třetí epochu. V každé epoše může do města umístit stanici jen jeden hráč a jeden hráč nemůže umístit dvě stanice do stejného města, ani v různých epochách. Za umístění stanice do města se v první epoše platí 10 elektro, ve druhé 15 a ve třetí 20. Kromě toho je třeba zaplatit cenu za vedení, které spojuje hráčovu již postavenou síť s nově připojeným městem.", "section_level": 2}, {"title": "5. fáze: výroba elektřiny, administrativa.", "content": "Tato fáze se hraje ve stejném pořadí jako druhá, tedy v opačném než třetí a čtvrtá. Hráči nejprve rozhodnou, do kolika měst dodají elektřinu. Vyrobí elektřinu ve svých elektrárnách a odevzdají žetony paliva, které k výrobě spotřebovali. Hráč může dodat elektřinu nejvýše do tolika měst, v kolika má svou stanici, i kdyby vyrobil elektřinu pro více měst. Za dodání elektřiny hráč dostane zaplaceno podle tabulky, která je uvedena v pravidlech hry. Platí, že čím více měst je zásobováno, tím \"nižší\" je zisk v přepočtu na jedno město. Pak se podle tabulky doplní žetony paliva na trh. V první a druhé epoše se nejdražší vyložená elektrárna zasune dospod balíčku, ve třetí se nejlevnější vyložená elektrárna vyřadí. Pak začne další kolo.", "section_level": 2}, {"title": "Epochy.", "content": "Na začátku hry se odehrává první epocha. Druhá epocha nastává ve chvíli, kdy některý hráč připojí do sítě 7 měst. Třetí epocha nastává, když je z balíčku karet s elektrárnami otočena karta „3. epocha“. Může se stát, že druhá epocha je přeskočena a po první následuje rovnou třetí. V další epoše hráči stavějí stanice v dalších částech měst. Mohou tedy opět stavět stanice ve městech, v nichž už je v předchozí epoše postavil jiný hráč, ale výstavba stanice je nyní dražší. Rozdíl mezi epochami je také v počtu žetonů paliva, které se doplňují na trh po každém kole. Ve druhé epoše se doplňuje všech paliv více než v první, naopak ve třetí epoše se doplňuje více ropy, uranu a odpadu, ale méně uhlí (útlum těžby). Hra končí v kole, kdy některý hráč připojí do sítě stanovený počet měst (liší se podle počtu hráčů). Vítězem se stává hráč, který v tomto kole dodá elektřinu do největšího počtu měst (nemusí jím tedy být hráč, který připojil do sítě stanovený počet měst jako první). O pořadí dalších hráčů rovněž rozhoduje počet měst zásobených elektřinou v posledním kole, při shodě rozhoduje množství zbylých peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další mapy.", "content": "Hrací desky s mapami jiných zemí byly vydány jako rozšíření, k jehož hraní je nutná základní sada. Kromě jiné mapy platí pro každou zemi specifická pravidla, která odrážejí situaci na trhu s energií v příslušné zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Power Plant Deck 2.", "content": "Rozšiřující balíček karet elektráren. Je možné ho použít samostatně místo elektráren ze základní sady nebo zkombinovat dohromady základní a rozšiřující elektrárny, popřípadě vytvořit vlastní balíček jen z vybraných elektráren z obou sad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoké napětí (v anglické verzi Power Grid) je úspěšná moderní společenská hra, jejímž autorem je Friedemann Friese. Vydána byla v roce 2004 společností Rio Grande Games, v Německu vyšla v prvním vydání pod názvem Funkenschlag již v roce 2001. Hráči v této hře stavějí elektrárny, nakupují palivo, stavějí elektrickou síť a vyrábějí elektřinu, kterou dodávají do měst. Vítězem je ten, kdo v posledním kole dodá elektřinu do největšího počtu měst.", "tgt_summary": "Mégawatts est un jeu de société créé par Friedemann Friese en 2001 et édité par 2F-Spiele sous le nom \"Funkenschlag\". Le jeu a été réédité en 2004 par 2F-Spiele () et Rio Grande Games () dans une version modifiée où le crayonnage des routes a été remplacé par des routes prédéfinies. Il a été édité en France en 2008 par Filosofia. ", "id": 2368635} {"src_title": "Bounty", "tgt_title": "HMS Bounty", "src_document": [{"title": "Účel plavby.", "content": "Posláním lodi bylo převézt sazenice chlebovníků z Tahiti v Polynésii na Jamajku v Karibiku, která byla součástí Západní Indie, kde měly být pěstovány jako zdroj levné obživy pro tamní otroky. Při plavbě měl být též z navigačního hlediska prozkoumán průliv Endeavour, který se nachází mezi ostrovem Nová Guinea a Austrálií. Tehdy by tím došlo ke zkrácení cesty do oblasti Polynésie o 6 týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis plavby.", "content": "Po vyplutí z anglického přístavu Spithead 23. prosince 1787 se \"Bounty \"vydala jiho-jihozápadním kurzem k mysu Horn. Kapitán Bligh se tento mys i přes značnou nepřízeň počasí pokoušel obeplouvat celých 31 dní, přičemž za celou tu dobu urazila \"Bounty \" pouhých 85 námořních mil. Vzhledem k tomuto neúspěchu byl proto nucen zvolit delší trasu kolem afrického mysu Dobré naděje. \"Bounty\" doplnila zásoby v Kapském městě a do Tichomoří pokračovala plavbou kolem Tasmánie a Nového Zélandu. Na ostrov Tahiti doplula 26. října 1788. Jelikož v tomto ročním období nebylo možné chlebovníky přesadit, byla loď nucena na Tahiti zůstat, a to až do 4. dubna 1789. Důsledky dlouhodobého pobytu námořníků na Tahiti, který byl pravým opakem tvrdého drilu na lodi, umocněné také omezením potravin a vody, však 28. dubna 1789, při plavbě poblíž ostrova Tofua, vyvolaly vzpouru vedenou poručíkem Fletcherem Christianem. Vzbouřenci požadovali návrat na Tahiti. Kapitán Bligh a 18 členů posádky, kteří mu zůstali věrni, byli vysazeni do 7,5 metrů dlouhého člunu a s malými zásobami a bez navigačních pomůcek ponecháni na volném moři. Po 47 dnech, kdy urazil 3 600 námořních mil, dorazil člun s kapitánem a zbytkem posádky ve zbědovaném stavu do přístavu Kupang (Coupang) na ostrově Timor. Zde kapitán zakoupil malý škuner \"Resource\", se kterým se dopravili do přístavu Batávie na ostrově Jáva. Zpět do Anglie se posádka dostala postupně na palubách lodí nizozemské Východoindické společnosti. Po návratu Williama Bligha do Anglie byla pod velením kapitána Edwarda Edwardse vypravena 24dělová fregata \"Pandora\" na trestnou výpravu proti vzbouřencům. Ti se mezitím vrátili na Tahiti, kde se jich 16 rozhodlo usadit. Zbytek vzbouřenců odplul z Tahiti hledat vhodné místo, kde by se mohl bezpečně ukrýt. Na Tahiti už dříve někteří z námořníků setrvávali v pevném svazku s místními ženami. Do vztahu manželského ovšem vstoupil pouze Fletcher Christian, který pojal za manželku dceru náčelníka Tynaa Mauatuu. Tuto ženu, která byla neobyčejně vysoká a přímá, přezdívali \"Mainmast\", což je název pro hlavní lodní stěžeň, ale prozaičtěji ji nazývali Isabelou. Další vzbouřenci (jejich ženy) Edward Young (Susan), Matthew Quintal (Sarah), John Adams (Paurai), John Williams (Pashotu), William McKoy (Mary), Isaac Martin (Jenny), John Mills (Vahineatua) a Wiliam Brown (Teatuahitea) a polynéští domorodci tj. Tahiťané Talaloo, Timoa, Nehow, Menalee a Tabuaiané Oho a Tetaheite s ženami Nancy, Marevu a Tinafaneea, tak utvořili rasově smíšenou společnost, která našla 15. ledna 1790 útočiště na neobydleném ostrově Pitcairn. Před přistáním u tohoto ostrova zakotvili i na několika jiných ostrovech, které ovšem vzbouřenci nepokládali za vhodné či bezpečné k trvalému osídlení. Ostrov Pitcairn nebyl vybrán náhodou. Fletcher Christian a Ned Young spatřovali jeho výhodu v tom, že nebyl přesně zakreslen do námořních map. Kolem ostrova se již 2. července 1767 plavil Carteret, ale vzhledem k nepřízni počasí u něj nazakotvil. Ostrov pojmenoval podle objevitele Roberta Pitcairna. \"Bounty\" byla navedena na skalnaté pobřeží ostrova, vynesli z ní co mohli, a poté ji zapálili. Záliv, kde \"Bounty\" shořela, byl pojmenován zálivem Bounty. Na ostrově vybudovali osadu, každý z Angličanů si postavil vlastní chatu s doškovou střechou, založil vlastní zahrádku a žil s vlastní tahitskou ženou. O osudu vzbouřenců na ostrově Pitcairn se britská veřejnost dozvěděla až v roce 1810, po návštěvě osady kapitánem Mayhewem Folgerem z americké lodí \"Topaz \"(28. září 1808). V té době na ostrově žil poslední ze vzbouřenců John Adams (Alexander Smith). Potomci vzbouřenců a Tahiťanů, kteří se k nim přidali, žijí na ostrově dodnes. 14 vzbouřenců, kteří zůstali na Tahiti, bylo posádkou \"Pandory\" zadrženo. Loď 29. srpna 1791 cestou do Anglie skrz průliv Endeavour ztroskotala, utopilo se 31 námořníků z \"Pandory\" a 4 vězni. Trosečníci se dostali do Anglie stejně jako dříve kapitán William Bligh, přes nizozemskou pevnost Kupang (Coupang) na ostrově Timor na palubách nizozemských lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Soud.", "content": "Po návratu kapitána a jeho posádky do Anglie zahájil námořní soud 22. října 1790 ve věci ztráty lodi \"Bounty\" první slyšení. Cílem soudu bylo prozkoumat příčiny a okolnosti, za nichž došlo k násilnému převzetí lodi, a posoudit jednání kapitána Bligha a jeho věrné části posádky, zda učinili vše, co bylo v jejich silách, aby ztrátě lodi zabránili. Posádka byla uznána nevinnou a William Bligh sám byl povýšen do hodnosti kapitána válečné lodi o více než 20 dělech. V 8 hodin ráno 12. září 1792 byl na palubě lodi \"Duke\" zakotvené v anglickém Portsmouthu zahájen námořní soud s 10 vzbouřenci, které pochytala posádka fregaty \"Pandora\". Kapitán William Bligh byl tou dobou na své druhé výpravě za chlebovníky, procesu se tedy nemohl osobně zúčastnit. Vězni byli po celou dobu soudu drženi v upravené jídelně pro důstojníky na lodi \"Hector\". Předsedou soudu byl lord Hood. Dne 18. září 1792 byl vynesen rozsudek. Norman, Coleman, McIntosh a Byrn byli zproštěni viny. Ellison, Burkett, Millward, Muspratt, Morrison, Heywood byli odsouzeni k smrti oběšením. Heywood a Morrison dostali milost od krále. Musprattovi byl na základě odvolání obhajoby výkon trestu odložen a později byl též omilostněn. Zbylí tři byli 29. září na palubě lodi \"Brunswick\" popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava za chlebovníky.", "content": "V polovině dubna roku 1791 informovala admiralita kapitána Williama Bligha o jeho pověření vést další chlebovníkovou expedici na Tahiti, při návratu měl i tentokrát zmapovat průliv Endeavour. Jeho nová loď \"Providence\", doprovázená menší pomocnou lodí \"Assistant\", vyplula 3. srpna 1791, výpravy se účastnilo celkem 128 námořníků (včetně Williama Bligha). Na Tahiti bylo naloženo 2126 kusů rostlin chlebovníku, 508 kusů jiných rostlin, 1 Tahiťan a 13 trosečníků z britské velrybářské lodi \"Matilda\", která se u ostrova potopila. Expedice proběhla úspěšně a trvala 369 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Vzpoura na \"Bounty\" a následný osud vzbouřenců a obyvatel Pitcairnova ostrova vzbudily velký ohlas, který se promítl i v literatuře a později ve filmu. K literárním zpracováním patří \"Vzbouřenci na lodi Bounty\" z roku 1879 od Julesa Verna (na rozdíl od jiných autorů Verne do centra děje postavil obdivuhodný výkon velitele lodi \"Bounty\", poručíka Williama Bligha, který byl se skupinou svých věrných posazen vzbouřenci do malého člunu a ponechán osudu uprostřed oceánu, a který díky svým mimořádným námořnickým schopnostem dovedl člun i jeho posádku do bezpečí), či historický román Marka Twaina \"The Great Revolution in Pitcairn\". Ve 20. století s rozvojem filmu se vzpoura na Bounty objevuje ve filmovém zpracování, např. oscarový snímek \"Mutiny on the Bounty (Vzpoura na Bounty)\" z roku 1935 (v roli Alexandra Smithe se objevil Herbert Mundin), nebo \"Mutiny on the Bounty\" z roku 1962 (Hugh Griffith v roli Alexandra Smithe), či \"Bounty\" z roku 1984 (s Philipem Martinem Brownem jako Johnem Adamsem). Po dokončení natáčení filmu \"Vzpoura na Bounty\" v roce 1962 byla filmová kopie lodi vyvázána u nábřeží v St. Petersburgu na Floridě jako turistická atrakce. V roce 1993 byla darována nadaci Tall Ship Bounty Foundation a po nezbytných opravách sloužila jako výcviková loď. Dne 29. října 2012 se replika HMS \"Bounty\" potopila u pobřeží Severní Karolíny za bouře vyvolané hurikánem Sandy.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Bounty (zkratka HMS z anglického Her Majesty's Ship nebo His Majesty's Ship - loď Jejího/Jeho Veličenstva, předřazený přívlastek v označeních lodí a ponorek britského královského loďstva, používáno od roku 1789) byla britská obchodní loď, postavená roku 1784, původně pod jménem \"Bethia\", v Blaydesově loděnici v přístavu Hull. Britské královské námořnictvo ji zakoupilo 26. května 1787 a přejmenovalo na \"Bounty\" (anglicky Hojnost). Po provedení úprav pro převoz chlebovníku a ubikací pro početnější posádku se 23. prosince 1787 vydala z rejdy (kotviště) Spithead na svou první a zároveň poslední plavbu pod vlajkou královského námořnictva.", "tgt_summary": "Le Bounty (HMAV \"Bounty\", \"His Majesty's Armed Vessel Bounty\", ou encore HMS \"Bounty\", \"His Majesty's Ship Bounty\") était une unité de la Royal Navy britannique. Cette frégate est entrée dans l'histoire en raison de la mutinerie d'une partie de son équipage le.", "id": 1915273} {"src_title": "Kanonizace (informatika)", "tgt_title": "Canonique (informatique)", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace v matematice.", "content": "Některé matematické objekty lze zapsat mnoha způsoby. Někdy však pro danou třídu objektů je možno definovat kanonický tvar, který splňuje dvě základní vlastnosti: Zaprvé, každý objekt musí mít právě jeden kanonický tvar. Zadruhé, každé dva objekty, které mají stejný kanonický tvar, musí být stejné (vzhledem k nějaké ekvivalenci). To, že pro danou třídu objektů existuje kanonický tvar, může být zřejmé, někdy to však zřejmé není a existence kanonického tvaru je hlubokým matematickým výsledkem. Příkladem kanonického tvaru je zápis polynomů, které se obvykle zapisují od vyšších mocnin k nižším. Např. kanonickým tvarem polynomu formula_1 je formula_2.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace a bezpečnost.", "content": "Kanonizace může být důležitá pro počítačovou bezpečnost. Např. webový server může mít dovoleno poskytovat jen dokumenty z adresáře /veřejné/web. Co se ale stane, když ho někdo požádá o soubor /veřejné/web/../../tajné/účetnictví? Pokud server nejprve převede požadovanou cestu na kanonický tvar, zjistí, že je ve skutečnosti žádán o soubor /tajné/účetnictví, který pod dovolenou cestu nespadá, takže požadavek odmítne. Pokud by to však neudělal, chybně by zveřejňoval i tajné dokumenty. Taková chyba se označuje jako \"directory traversal\".", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace v XML.", "content": "Formát XML umožňuje velkou volnost, jeden dokument lze tedy zapsat mnoha různými způsoby, které se liší např. kódováním, používáním bílých znaků, pořadím atributů, definicí jmenných prostorů, formou zápisu prázdných elementů atd. Konsorcium W3C tedy definovalo tzv. \"kanonické XML\", do kterého lze převést libovolný XML dokument. To, zda jsou dva XML dokumenty logicky ekvivalentní (na úrovni XML, bez ohledu na význam obsahu, který závisí na konkrétní aplikaci), pak lze zjistit přímým porovnáním jejich kanonizovaných podob na rovnost. Kanonizace XML dokumentu spočívá v následujícím:", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace na webu a v SEO.", "content": "Na WWW mohou různé adresy vést na místo se stejným obsahem. Z hlediska internetových vyhledávačů jsou však různé adresy interpretovány (a tedy i indexovány) jako různé stránky obsahující totéž, tedy duplicity. To se projevuje negativně ve výsledcích vyhledávání, proto se při optimalizaci dbá na to, aby k takové chybě nedocházelo, tedy aby se obsah nacházel pouze na jediné základní (kanonické) adrese, zatímco ostatní alternativy pouze na tuto základní adresu přesměrovávají (prostřednictvím HTTP kódu 301). Některé internetové vyhledávače se o základní kanonizaci pokoušejí automaticky. Příkladem takové chyby je dostupnost obsahu jak pod adresou začínající prefixem www., tak bez něj, tedy např. http://www.example.com × http://example.com. Mezi další možné příčiny této chyby patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kanonizace (anglicky \"\") je proces, kterým se v informatice data, která lze vyjádřit mnoha různými způsoby, převádějí na jednu zvolenou „základní“ reprezentaci. Například datum lze napsat mnoha způsoby – „17. dubna 2009“, „17. 4. 2009“, „2009-04-17“ atd. Po kanonizaci dat zadaných ve všech možných formátech se na výstupu používá jediný formát, např. rrrr-mm-dd. Cílem kanonizace (tzn. „převodu na kanonický tvar“) může být např. umožnění porovnávání: počítač by jen těžko poznal, že „17. dubna 2009“ je stejný údaj jako „2009-04-17“, proto se data nejprve převedou na kanonický tvar, který se teprve porovnává.", "tgt_summary": "La mise en forme canonique est le procédé par lequel on convertit des données qui ont plusieurs représentations possibles vers un format standard. ", "id": 911055} {"src_title": "Polecam", "tgt_title": "Polecam", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Na jednom konci 1,5-6 m dlouhé tyče je kamera, usazená v otočné hlavě, která je shopna kameru otáčet kolem \"x\", \"y\" i \"z\"; na druhém konci je závaží (jehož funkci zčásti plní nahrávací rozhraní SDI); v místě těžiště může stát buď operátor, do jehož popruhů je Polecam připevněn, nebo standardní stativ. Operátor má v dosahu své ruky joystick, ten (přes kontrolní jednotku) ovládá motorky vychýlení kamery ve všech dostupných směrech. Na tyči, několik dm před operátorem, je menší (7palcový, vysoce kontrastní) LCD monitor, který zobrazuje, co snímá kamera – operátor má tak okamžitou zpětnou vazbu a může obraz přizpůsobovat tomu, co v něm vidí. Samotná tyč je modulární a vyrobená z uhlíkových vláken. Uvnitř je dutá, vedou jí tedy kabely mezi kamerovou hlavou a kontrolní jednotkou. Veškeré vybavení Polecam zabírá 35 kg ve dvou taškách pro samotný jeřáb a dvou menších pro příslušenství, samotný jeřáb váží kolem 20 kg. Napájen je z vlastní baterie s možností připojení z externího zdroje.", "section_level": 1}, {"title": "Kamera a příslušenství.", "content": "Na Polecam nelze připojit klasickou filmovou kameru – vždy se jedná o digitální kameru vyrobenou „na míru“ daného typu, které se dodávají i s příslušenstvím (objektivy, filtry, anamorfotické aj. předsádky apod.). Kamery pro Polecam (v současnosti (2008) založené na čipech firem Toshiba a Sony) z principu jeho konstrukce menších rozměrů (rozměr čipu většinou 1/3 palců, hmotnost celé hlavy okolo 0,5 kg), většinou je ale kvalitní (3CCD, s větším než standardním rozlišením, schopnou nahrávat v HDV). Je též možnost použít jednu ze dvou vodotěsných hlav pro natáčení pod vodou. Mezi příslušenství standardní patří i 125° rameno pro vhodnější natáčení z totálního rakursu a dálkové ovládání pro více kamer, s možností ovládání nahrávání (record/stop) i natočení hlav.", "section_level": 2}, {"title": "Polecam Ltd..", "content": "Systém Polecam je chráněn patentem. Slovo Polecam je registrovaná obchodní značka anglické společnosti Polecam Ltd.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "anglicky: česky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Polecam je speciální kamerový jeřáb, upravený tak, aby byl mobilní a mohl jej přenášet kamerový operátor. Polecam tak nabízí řešení snímání nestatických záběrů, které kombinuje steadicam a technocrane. Slovo Polecam označuje samotný jeřáb, toto řešení jako celek, registrovanou obchodní značku i název společnosti, která tento jeřáb vyvinula.", "tgt_summary": "La polecam est une petite grue portable, sur laquelle on peut placer une paluche. L'opérateur s'en sert un peu comme un perchman se sert d'une perche micro.", "id": 2111224} {"src_title": "Celuloid", "tgt_title": "Celluloïd", "src_document": [{"title": "Nevýhody.", "content": "Celuloid je vysoce hořlavý a časem křehne, proto se už nevyužívá v tak velkém množství jako v minulosti. Zvětrávání celuloidu je velký problém při archivaci starých fotografických filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alexander Parkes.", "content": "Poprvé celuloid připravil roku 1856 Alexander Parkes v anglickém městě Birmingham, ten však pro svůj objev \"Parkesin\" nenašel komerčně úspěšné využití. Celuloid získal jako tuhý zbytek po odpaření rozpouštědla z fotografického kolodia, produkt sám popsal jako \"„tvrdou, elastickou a vodě odolnou látku”\". Parkes patentoval celuloid jako vodě odolný materiál pro tkané textilie roku 1856. Později, roku 1862, předvedl svůj objev na výstavě v Londýně, kde byl za celuloid (tehdy pod názvem \"Parkesin\") odměněn bronzovou medailí. Parkesin se připravoval odpařením roztoku nitrocelulózy. Koncentrovaný roztok nitrocelulózy se přiváděl do zařízení, kde se velká část rozpouštědla při zvýšené teplotě a tlaku odpařila, teprve pak se přidala barviva a vznikla pevná hmota, tvárná za tepla. Parkes se roku 1866 pokusil prorazit se svým vynálezem a založil společnost na výrobu a prodej Parkesinu. Firma neuspěla a roku 1868 zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Daniel Spill.", "content": "Rok po neúspěchu Parkese založil Angličan Daniel Spill společnost \"Xylonite\", která vyráběla a prodávala produkt podobný Parkesinu. Spill neuspěl a roku 1874 vyhlásil bankrot. Později založil firmu \"Daniel Spill\" a pokračoval ve výrobě; přel se neúspěšně s bratry Hyattovými o jejich patent na celuloid v letech 1877–1884.", "section_level": 2}, {"title": "John a Isaiah Hyattovi.", "content": "V 60. letech 19. století experimentoval Američan John Wesley Hyatt s nitrocelulózou. Jeho cílem bylo nalézt materiál vhodný na výrobu biliardových koulí, které se doposud vyráběly z drahé slonoviny. Jako materiál použil plátno, slonovinový prach, šelak a především kolódium. Roku 1870 John a jeho bratr Isaiah patentovali proces výroby materiálu podobajícího se slonovině s přídavkem nitrocelulózy a kafru. V minulosti také Parkes a Spill uváděli jako přísadu kafr při experimentech, ale byli to bratři Hyattovi, kteří zjistili jeho přesná množství na plastifikaci nitrocelulózy. Název \"„Celluloid”\" vznikl roku 1870 (po dlouhých sporech se Spillem) jako obchodní známka společnosti \"Celluloid Manufacturing Company\".", "section_level": 2}, {"title": "Eastman Company.", "content": "Koncem 80. let 19. století sa různé druhy celuloidu začaly používat na výrobu fotografických filmů. Hannibal Goodwin (1887) a Eastman Company (1888) získali patent na film z celuloidu. Goodwin a investoři, kteří nejdříve své patenty prodali, vedli vůči společnosti Eastman Kodak spor o patent.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "S rozvojem celuloidových filmů byl položen základ pro fotografický průmysl — začala výroba kinofilmů (24 × 36 mm) a svitkových filmů. Rychle po nástupu celuloidových filmů zanikla jejich jediná konkurence — drahé fotografické desky. Záhy se ukázala jedna nevýhoda celuloidu a to že je velmi hořlavý. Jako materiál pro výrobu filmu začal být nahrazován ve čtyřicátých letech 20. století jinými, méně hořlavými plasty. Jako termoplasty našly celuloidy široké využití v 19. století a v první polovině 20. století. Vyráběly se z nich například hřebeny, rámečky brýlí, rukojeti nožů, psací pera, pravítka atd. Počátkem druhé poloviny 20. století se celuloid postupně nahradil různými acetáty celulózy a polyesterem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Relativní permitivita ε celuloidu je 3,5 až 6,2.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Typický celuloid obsahuje přibližně 70–80 dílů nitrocelulózy (s 11% obsahem dusíku), 30 dílů kafru, 0 až 14 dílů barviva, 1 až 5 dílů etanolu a malé množství různých stabilizátorů a přísad, které činí celuloid trvanlivějším a méně hořlavým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako celuloid se označuje skupina termoplastů připravených reakcí nitrocelulózy s kafrem. Je považován za první termoplast — připraven byl poprvé roku 1856. Pro svou tavitelnost a tvárnost se nejprve používal na výrobu různých okrasných předmětů a především jako laciná náhrada slonoviny, želvoviny, ebenového dřeva a perleti. Používá se při výrobě klasických fotografických filmů. Dalšími výrobky jsou míčky na stolní tenis a trsátka pro hru na strunné nástroje.", "tgt_summary": "Le celluloïd est le nom donné à une matière composée essentiellement de nitrate de cellulose et de camphre. Il est considéré comme la toute première matière plastique et son origine remonte à 1856. Sa composition a été petit à petit améliorée pour la rendre finalement facile à modeler et à produire. Son invention est souvent attribuée aux frères Hyatt, en 1870. Le celluloïd est très inflammable et n'est quasiment plus utilisé aujourd'hui. On le retrouve encore communément dans les balles de tennis de table, et il a longtemps servi dans l'industrie cinématographique à la production des pellicules. Il est remplacé dans ce rôle par un support de triacétate de cellulose moins inflammable. Aujourd'hui, les films sur support celluloïd sont appelés « films flamme » et leur utilisation en projection est interdite en raison de leur grande inflammabilité.", "id": 1199033} {"src_title": "Whose Line Is It Anyway?", "tgt_title": "Whose Line Is It Anyway?", "src_document": [{"title": "Náplň show.", "content": "Show byla založena na improvizaci. Kromě diváků ve studiu se jí především účastnili čtyři aktéři, kterým moderátor zadával různé úkoly (nazývané \"hry\") a za ty rozdával body. Témata jednotlivých her byla částečně dána (to, co se má odehrát, v jaké formě, co se během hry musí ten který účinkující dělat), částečně mohla být ovlivněna náměty diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Hry.", "content": "Hry byly buď situační a improvizační scénky, ztížené nějakým cílem či úkolem; další častou skupinou byly písničky popř. jejich kombinace. Typů her bylo vymyšleno několik desítek (viz jejich v anglickém jazyce).", "section_level": 2}, {"title": "Rekvizity.", "content": "Většina her se na menším pódiu, na kterém byla předváděna, obešla bez dodatečných rekvizit, popř. se tyto omezily max. na židličku nebo pokrývku hlavy. Pouze několik málo her bylo na rekvizitách založeno.", "section_level": 2}, {"title": "Diváci.", "content": "Některé detaily, které do významné míry určily konečnou podobu hry, byly určeny publikem ve studiu těsně před jejím začátkem. Mezi tyto detaily patřilo např. zaměstnání některých postav, které měli herci v té které hře zahrát, dramatický konflikt, který se během hry měl vyřešit, někdy i samotná zápletka. Diváci ve studiu měli před zahájením natáčení daného dílu možnost napsat své nápady na papírek; produkce z nich následně vybrala potenciálně dobré a ty použila v některých hrách. V pozdějších epizodách se diváci (moderátorem náhodně vybraní z publika) u některých her přímo zapojovali do děje.", "section_level": 2}, {"title": "Moderátor.", "content": "Moderátorem britské verze byl Clive Anderson. Úkolem moderátora bylo na začátku představit účinkující, vysvětlovat pravidla a účel každé následující hry (v prvních sériích docela podrobně), tázat se na doplňující náměty z obecenstva a přidělovat body. Na pultíku, za kterým seděl, měl i bzučák, jehož stisknutím mohl ukončovat tu kterou hru (nebo její část). U Clivea Andersona existovala spíše kultivovaná a vtipná slovní ekvilibristika mezi ním a účinkujícími a omezil se pouze na funkci moderátora s patřičnou autoritou.", "section_level": 2}, {"title": "Body.", "content": "Počet bodů, které moderátor na konci každé scénky rozdal, byl pouze na jeho uvážení. Přestože tedy show byla i soutěží, body nebyly příliš důležité — účinkujícímu, který získal nejvíce bodů, se na konci show dostalo jen „privilegia“ přečíst ubíhající závěrečné titulky ve stylu, který mu určil moderátor.", "section_level": 2}, {"title": "Aktéři.", "content": "Aktéři se v televizní verzi show často měnili; produkce patrně chtěla rozmanitost a současně zkoušela, jakou odezvu bude ten který účinkující mít na sledovanost a oblíbenost u divácké veřejnosti. Zváni proto byli např. i herci různých amatérských či divadelních skupin a komici z jiných zemí. Zpočátku jeden, poté dva z nich se začali objevovat častěji a nakonec se stali pravidelnými účinkujícími. Od první série to byl nadějný britský herec a komik John Sessions, který pomáhal i na podobě show; později ale práci na ní ukončil. Zhruba od šesté série se jako pravidelní účinkující postupně etablovali Ryan Stiles a Colin Mochrie, kteří následně působili jako pravidelní účinkující i v sériích americké verze show.", "section_level": 2}, {"title": "Hosté.", "content": "V několika málo epizodách hostovali mezi účinkujícími významné herecké osobnosti – Whoopi Goldberg nebo Kathy Griffin. Jiní, jako např. David Hasselhoff, Jerry Springer, Sid Caesar, Hugh Hefner, Florence Henderson, se ve většině případů zapojili jen na určité hry. Velmi oblíbená byla epizoda věnovaná výstřednímu kondičnímu trenérovi Richardu Simmonsovi, který sice nebyl mezi soutěžícími, ale v průběhu show se několikrát objevil a zahrál si hned v několika hrách.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební doprovod.", "content": "Pro skupinu her, ve kterých účinkující zpívali (nebo měly jen hudební podklad), byly ve studiu hudební nástroje a hudebník (popř. hudebníci), kteří zajistili patřičný doprovod. Pro britskou řadu to byl Richard Vranch, který ovládal hru na klavír a elektrickou kytaru. Hlavní hudebnicí americké verze byla Laura Hall (klavír), často doprovázená Lindou Taylor (kytara, el. kytara, syntezátor), popř. i Cece Worrall-Ruben (saxofon). Hudebníkem původní rádiově vysílané verze byl Colin Sell.", "section_level": 2}, {"title": "Autoři a produkce.", "content": "Autory původního formátu show jsou Dan Patterson a Mark Leveson. Produkce anglické verze je studio Hat Trick Productions.", "section_level": 1}], "src_summary": "Whose Line Is It Anyway? je britská show improvizační komedie. Pořad vysílala televize Channel 4 s moderátorem Clivem Andersonem v letech 1988 až 1998. Na pořad později volně navázala americká verze. ", "tgt_summary": "Le principe de l'émission est le suivant : quatre comédiens professionnels doivent créer des personnages, des scènes, des chansons, d'après des suggestions du public ou encore d'après une idée conçue par l'hôte de l'émission, le tout en respectant un style court d'improvisation théâtrale prenant finalement la forme d'une série de jeux comiques et d'exercices de style humoristiques. L'émission prend finalement l'allure d'un simulacre d'émission de jeu, au fil de laquelle l'hôte assigne des points aux joueurs de manière purement arbitraire, et choisit en fin de compte un gagnant au hasard. ", "id": 1976665} {"src_title": "Pioneer-Venus 1", "tgt_title": "Pioneer Venus Orbiter", "src_document": [{"title": "Program.", "content": "Ze sondy udělat třetí umělou družici planety Venuše (první z USA s mnohaletým zpožděním vůči SSSR) s cílem získat snímky planety a přinést řadu dalších vědeckých poznatků.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce sondy.", "content": "Tato sonda oproti předchozím sondám Pioneer 1-9 byla jiného typu a také od jiného výrobce. Vyrobila ji firma Hughes Aircraft Co. Hmotnost při startu měla 580 kg, v závěru mise prázdná 517 kg. Měla tvar nízkého válce o průměru 2,5 m a výšce 1,2 m. V jeho horní části byla umístěna plošina nesoucí přístroje umožňující vědecké experimenty. Potřebné změny dráhy a natočení byly prováděny pomocí soustavy trysek, pohonnou látkou byl hydrazin, uskladněný ve dvou nádržkách. Sonda byla vybavena svým motorkem s tahem 18 kN. Plášť sondy byl pokryt řadou slunečních článků, schopných dodávat až 316 W pro chod aparatur.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po startu s raketou Atlas – Centaur D-1AR (SLV-3D) 20. května 1978 z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě se dostala na meziplanetární dráhu. Po ní absolvovala polovinu oběhu kolem Slunce. První korekce dráhy byla provedena z řídícího střediska 1. června 1978. O půl roku později 4. prosince se přiblížila k Venuši, načež byla raketovým motorem přibrzděna a tím se dostala na její oběžnou dráhu. O dva dny později 6. prosince 1978 byly provedeny další korekce dráhy a tím se dostala na měnící se orbitu nad povrchem s periodou 24 hodin. Odtud pak byla zahájena měření a snímkování povrchu i oblačnosti planety. V roce 1980 se vyčerpaly zásoby stabilizačního plynu, ovšem v té době se již podařilo i přes řadu drobných závad přístrojů vyslat k Zemi 100 ultrafialových snímků mraků a fotografie 93 % povrchu planety. I poté vysílala řadu údajů o nabitých částicích a její let umožňoval studovat gravitační pole planety. Pomocí spektrometru OUVS sledovala řadu komet.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr mise.", "content": "V roce 1992 byly poslední zbytky paliva použity k udržení dráhy, 8. října téhož roku však družice v atmosféře planety zanikla. Celá mise byla úspěšná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pioneer – Venus 1, též uváděna jako \"Pioneer 12\" či \"Pioneer Venus Orbiter\", je bezpilotní sonda z roku 1978 organizace NASA z USA určená k průzkumu planety Venuše. Celý projekt programu Pioneer připravila Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Pasadeně u Los Angeles. Označení dle katalogu COSPAR dostala 1978-051A.", "tgt_summary": "Le, aussi nommé 1 et 12, est une sonde spatiale de la NASA lancée le en direction de Vénus afin d'étudier son atmosphère et cartographier sa surface en se plaçant en orbite autour. Développée dans le cadre du programme \"Pioneer Venus\" qui comprenait également la \"Pioneer Venus Multiprobe\", elle a recueilli des données durant plus de quatorze ans à l'aide de douze expériences scientifiques. La mission a permis de compléter les données collectées par les sondes spatiales du programme spatial soviétique \"Venera\".", "id": 711035} {"src_title": "Missy Elliott", "tgt_title": "Missy Elliott", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V devadesátých letech Missy Elliott, La Shawn Shellman, Chonita Coleman, a Radiah Scott založili hudební skupinu Sista. Missy pak požádala svého kamaráda Timothyho Mosleye (Timbaland), aby se stal producentem skupiny a pomohl nahrát její první skladby. Po čase si skupiny Sista všiml producent a člen skupiny Jodeci jménem DeVante Swing, který pro ně sehnal v New Yorku kontrakt u nahrávací společnosti Elektra, pod kterou spadala i jeho společnost Swing Mob. Právě DeVante přejmenoval Mosleyho na Timbaland a ten poté, co roku 1995 Swing Mob zanikl, spolu s Melvinem \"Magoo\" Barcliffem pokračoval ve společné práci s Missy Elliott. Věnovali se hlavně produkci a poté, co pomohli zpěvačce Aalyiah v roce 1996 k dvojité platině za album One In A Million, si vytvořili dostatečně zvučná jména a každý již čekal na jejich sólová alba.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Supa Dupa Fly.", "content": "Během hostování a psaní textů, vydala Missy Elliott v roce 1997 své debutové album Supa Supa Fly, které obsahuje úspěšný singl The Rain (Supa Dupa Fly). Také v tomto roce vystoupila Missy na MTV Video Music Awards společně s Lil Kim v remixu písně Not Tonight. V roce 1998 Missy pokračovala v úspěšné kariéře.Napsala a produkovala singl Trippin skupiny Total a taky spolupracovala i s jinými umělci. Ve stejném roce Missy produkovala a hostovala v debutovém singlu Melanie B, I Want You Back, který se dostal na 1. místo v britské hitparádě.", "section_level": 2}, {"title": "Da Real World.", "content": "Ačkoliv se její druhé album neslo v temnějším duchu než debut, ale bylo stejně tak úspěšné jako první (prodej - 1,5 milionu kopii v USA, 3 miliony kopii celosvětově. Album Da Real World zahrnuje singly All N My Grill,spolupráce s Nicole Wray a Big Boiem, remix Hot Boyz a She's a Bitch.", "section_level": 2}, {"title": "Miss E... So Addictive.", "content": "Své třetí album Miss E... So Addictive vydala v roce 2001. Obsahuje popové a urban hity One Minute Man, featuring Ludacris & Trina a Get Ur Freak On, stejně jako mezinárodní klubový hit 4 My People a méně komerčně úspěšný singl Take Away. Dvojité video Take Away/4 My People bylo vydáno na sklonku roku 2001, krátce po teroristických útocích 11. září a po smrti blízké přítelkyně Missy Elliott Aaliyah. Video k singlu Take Away obsahovalo obrazy a slova o Aaliyah, tahle pomalá balada byla věnována její památce. 4 My People se stal velmi populární v remixu Basement Jaxx v roce 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Under Construction.", "content": "Na svém dalším albu se Missy Elliott a Timbaland zaměřili na Old School zvuk a používaly četných Old School rapu a samplů, jako Peter Piper od Run DMC nebo Double Dutch Bus od Frankie Smith (použitě ve Work It a Gossip Folks. Album obsahuje, výše uvedené mezinárodní hity Work It a Gossip Folks. Gossip Folks se stal jedním z nejhranějším videem na stanicích MTV, MTV2, a BET. Album Under Construction je nejprodávanější ženské rapové album v historii s 2.2 miliony prodaných kopii v USA a 4,5 milionů celosvětově. The New York Times nazval Under Construction nejlepším hip-hopovým albem roku.", "section_level": 2}, {"title": "This Is Not A Test!", "content": "Album This Is Not A Test! vydala rok po svém doposud nejúspěšnějším albu Under Construction. Z Alba byly vydány singly Pass That Dutch a I'm Really Hot. Oba nebyly příliš úspěšné v hitparádách. V roce 2003 spolupracovala s Wyclefem Jeanem na songu Party to Damascus a na Tush od Ghostface Killah. Také hrála sebe samu v tanečním filmu Honey, objevila se společně s Madonnou v reklamě společnosti GAP. V roce 2003 vystoupila společně s Madonnou, Britney Spears a Christinou Aguilerou na MTV Video Music Awards. V roce 2004 nahrála s Ciarou hit 1,2 Step. V roce 2005 Missy Elliott uvedla na stanici UPN Network svou vlastní reality show The Road to Stardom with Missy Elliott.", "section_level": 2}, {"title": "The Cookbook.", "content": "Její 6. studiové album bylo vydáno v červenci 2005 a debutovalo na 2. místě Billboard Hot 200 Albums Chart. Prvním singlem alba byl Lose Control s Ciarou a Fatman Scoopem, umístil se na čísle 3 Billboard Hot 100. Na Albu se objevili hosté jako Mike Jones, M.I.A., Fantasia, Slick Rick, Pharrell Williams a Mary J. Blige.Video k Lose Control získalo 6 nominací na MTV VMA 2005 a zvítězilo ve dvou : nejlepší taneční video a nejlepší hip-hop video. Po VMA vydala singl Teary Eyed, ve kterém předvedla, že je i dobrá zpěvačka. V listopadu 2005 vyhrála Nejlepšího ženského Hip-Hop umělce na American Music Awards a zremixovala L.O.V.E. od Ashlee Simpson. V prosinci 2005 byla nominována na 5 cen Grammy a na Brit Awards. Vydala song We Run This, jako hlavní singl ze soundtracku k filmu Stick It.", "section_level": 2}, {"title": "Respect M.E..", "content": "Respect M.E. je jejím 1. výběrem největších hitů. Byl vydán jenom v Evropě, Brazílii, Jižní Africe, Japonsku a Austrálii. Kolekce se stala jejím druhým Top 10 albem v Anglii a taky jejím nejvyšším umístěním.V Anglii za 100 000 prodaných kopií dostalo zlatou desku, celosvětově se desky prodalo půl milionu.", "section_level": 2}, {"title": "Block Party.", "content": "V lednu 2008, byl vydaný singl Ching-a-Ling jako hlavní singl ze soundtracku Step Up 2 the Streets. Na soundtracku je také Shake Your Pom Pom produkovaný Timbalandem. Obě písně se mohou objevit na chystaném albu. Best, Best první singl z alba se objevil na jejich webových stránkách 13. června 2008. Vydání alba je naplánováno na 9. září 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná Práce.", "content": "Missy Elliott nahrála duet s ukrajinskou zpěvačkou Ruslanou The Girl That Rules. Objevila se v písni Bad Girl skupiny Danity Kane na jejich albu Welcome to the Dollhouse. Spolupracuje na novém materiálu s umělci jako Whitney Houston, Amy Winehouse, Ne-Yo, Michelle Williams a dalšími.", "section_level": 2}], "src_summary": "Melissa Arnette Elliott, spíše známá jako Missy Elliott (*1. července 1971) je americká raperka, zpěvačka, textařka a hudební producentka. Je pětinásobnou držitelkou ceny Grammy. Jen v USA prodala 7,6 milionu alb a je jedinou raperkou jejíž šest alb získalo platinové ocenění. ", "tgt_summary": "Melissa Arnette Elliott, née le à Portsmouth, en Virginie, est une rappeuse, auteure-compositrice et productrice américaine. En tant que productrice et compositrice, elle travaille aux côtés de chanteuses tels que Mariah Carey, Whitney Houston, Janet Jackson, Keyshia Cole, Ciara, G-Dragon Monica et Lil Kim. Fin des années 1990, Elliott devient ensuite artiste solo et rappeuse, et finira par remporter cinq Grammy Awards et à vendre plus de 30 millions d'albums aux États-Unis. Elliott est la seule rappeuse, avec Nicki Minaj et Cardi B à être au moins certifiée six fois disque de platine par RIAA.", "id": 1245539} {"src_title": "Alžírsko na Letních olympijských hrách 2008", "tgt_title": "Algérie aux Jeux olympiques d'été de 2008", "src_document": [{"title": "Další sportovci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Atletika, běh – muži.", "content": "Nejúspěšnějším běžcem Alžírska se stal Nabil Madi, který skončil sedmý v běhu na 800 metrů. O místo za ním ve stejné kategorii doběhl Nadjim Manseur. Mohamed Ameur finišoval na 48. místě v chůzi na 20 km. Další atleti skončili v semifinále: .. další neprošli prvním kolem: Khoudir Aggoune měl nastoupit do závodu v běhu na 10 000 m, nakonec se jej však nezúčastnil, stejně jako Antar Zergulaïne běhu na 800 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Atletika, běh – ženy.", "content": "Nejúspěšnější běžkyní Alžírska byla Souad Aït Salem, která skončila v maratónu na 9.místě. Widad Mendil a Nahida Touhami neprošly prvním kolem v běhu na 3000, respektive v běhu na 1500 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Atletika, ostatní sporty.", "content": "Issam Nima měl nastoupit v kategorii skoku do dálky, závodu se však nakonec nezúčastnil. Baya Rahouli se v ženském trojskoku účastnila prvního kola, kde skončila na 22. místě a tudíž do dalších bojů nepostoupila.", "section_level": 2}, {"title": "Badminton.", "content": "Alžírsko v badmintonu reprezentoval Nabil Lasmari, který však ve druhém kole prohrál s Dánem Gadem a ze soutěže vypadl.", "section_level": 2}, {"title": "Box.", "content": "7 boxerů zastupovalo Alžírsko na LOH v Pekingu. V kategorii nižší lehké váhy do čtvrtfinále postoupil Abdelkader Chadi, stejného výsledku dosáhl Abdelhafid Benchebla v kategorii nižší těžké váhy a Newfel Outaha v kategorii super těžké váhy. Nabil Kassel neprošel druhým kolem střední váhy, stejně jako Abdelaziz Toulbini v kategorii těžké váhy. Abdelhalim Ouradi a Hamza Kramou poté ve svých kategoriích nepostoupili přes první kolo.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistika.", "content": "Cyklista Hichem Chaabane startoval v silničním závodě cyklistů, závod však nedokončil.", "section_level": 2}, {"title": "Šerm.", "content": "Dvojité ženské zastoupení mělo Alžírsko v této kategorii. Nadia Bentaleb ale vypadla hned ve druhém kole, Anissa Khelfaoui neprošla ani přes kolo první.", "section_level": 2}, {"title": "Judo.", "content": "Judo bylo nejúspěšnějším odvětvím Alžírska na těchto hrách. Účastnili se jej tito sportovci: Muži: Ženy:", "section_level": 2}, {"title": "Veslování.", "content": "Tři sportovci zastupovali Alžírsko ve veslařských sportech. Ti však nebyli příliš úspěšní. V kategorii lehké váhy veslic skončil Chaouki Dries na 29. místě. V lehké váze dvojveslic pak Mohamed Ryad Garidi a Kamel Ait Daoud skončili závody na předposledním, 19. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Plavání.", "content": "5 sportovců se zúčastnilo plaveckých soutěžích. Ani jeden z nich však neprošel první koly svých odvětví.", "section_level": 2}, {"title": "Stolní tenis.", "content": "Jeden stolní tenista se účastnil LOH v Pekingu. Kourta Idir Abdallah však hned v prvním kole podlehl Australanovi Henzellovi 1:4 na sety a vypadl.", "section_level": 2}, {"title": "Volejbal.", "content": "Ženský volejbalový tým hrál na LOH skupinu B společně s výběry Brazílie, Itálie, Ruska, Srbska a Kazachstánu. V celé skupině však dokázal uhrát jediný set a skončil poslední. Nominace: Nariméne Madani, Fatma-Zohra Oukazi, Faïza Tsabet, Sérine Hanaoui, Lydia Oulmou, Nawel Mansouri, Mouni Abderrahim, Melinda Hanaoui, Nassima Ben Hamouda, Tassadit Aissou, Raouia Rouabhia, Safia Boukhima. Trenér Mouloud Ikhdji", "section_level": 2}, {"title": "Vzpírání.", "content": "Vzpěračka Leila Lassouani zvedla v kategorii do 63 kg činku s váhou 85 kg a skončila v prvním kole na 16. místě, což jí zaručovalo postup do dalšího kola. Tam se pokusila zvednout 110 kg, což ale ani jednou nezvládla a byla vyřazena.", "section_level": 2}, {"title": "Zápas.", "content": "V zápase řecko-římském se LOH účastnili tři sportovci. Ani jeden z nich však neprošel prvním (osmifinálovým) kolem ve svých kategoriích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alžírsko se účastnilo Letní olympiády 2008 ve třinácti sportech. Zastupovalo jej 62 sportovců. Alžírsko se účastnilo již 13. olympijských her (počítáno i se zimními). Doposud získalo 5 zlatých, 1 stříbrnou a 7 bronzových medailí. Medailovými sportovci se stali na těchto hrách alžírší judisté. Amar Benikhlef získal stříbrnou medaili v kategorii mužů do 90 kg. Soraya Haddad získala v kategorii žen do 52 kg bronzovou medaili.", "tgt_summary": "L'Algérie participe aux Jeux olympiques d'été de 2008 à Pékin. Il s'agit de sa à des Jeux d'été. La délégation algérienne n'est présente que dans un sport collectif. Aucune équipe n'a pu se qualifier pour les tournois olympiques de basket-ball, football et handball. L'équipe féminine algérienne de volley-ball a par contre remporté le tournoi qualificatif pour le tournoi olympique de volley-ball. ", "id": 2246293} {"src_title": "Katusice", "tgt_title": "Katusice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Katusice s 678 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, nákladní autodoprava, 2 autodrožky, biograf Sokol, cihelna, obchodník s dobytkem, elektrotechnické potřeby, 2 holiči, hospodářské družstvo, 2 hostince, klempíř, 2 koláři, konsum, 2 kováři, 2 krejčí, obchod s obuví Baťa, 2 obuvníci, pekař, obchod s lahvovým pivem, pokrývač, realitní kancelář, 14 rolníků, 2 řezníci, 2 sedláři, 2 obchody se smíšeným zbožím, okresní hospodářská záložna, stavitel, výroba hospodářských strojů, 2 šrotovníky, trafika, 2 truhláři, 2 obchody se zemskými plodinami.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Obcí procházejí silnice II/259 Mladá Boleslav - Katusice - Mšeno - Dubá a silnice II/272 Benátky nad Jizerou - Bezno - Katusice - Bělá pod Bezdězem. Železniční doprava Katusice leží na železniční trati Mladá Boleslav – Mělník v úseku, který je v jízdním řádě uváděn v tabulce 064. Jedná se o jednokolejnou regionální trať, doprava byla na trati zahájena roku 1905. Přepravní zatížení trati mezi Mšenem a Mladou Boleslaví v roce 2011 činilo obousměrně 7 osobních vlaků. Na území obce leží mezilehlá dopravna D3 \"Katusice\" a železniční zastávka \"Trnová\". Autobusová doprava V obci zastavovaly v květnu 2011 autobusové linky jedoucí do těchto cílů: Bělá pod Bezdězem, Bezno, Mladá Boleslav, Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Katusice se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Rozkládá se asi jedenáct kilometrů severozápadně od Mladé Boleslavi. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Katusice est une commune du district de Mladá Boleslav, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1772247} {"src_title": "Ruslan a Ludmila", "tgt_title": "Rouslan et Ludmila (poème)", "src_document": [{"title": "Obsah poemy.", "content": "Poema se odehrává v bájné době ruských bohatýrů za vlády bájného kyjevského knížete Vladimíra Jasného slunéčka.. Ten vdává svou nejmladší dceru Ludmilu za bohatýra Ruslana. Ludmila je však ze svatební hostiny unesena čarodějem Černomorem, zrůdným trpaslíkem, jehož moc a kouzlo je ukryto v mohutném vousu. Ruslan a tři dříve odmítnutí Ludmilini nápadnící, voják Rogdaj, křikloun Farlaf a mladý chazarský chán Ratmir, vyrážejí Ludmilu hledat, protože kníže ji slíbil dát za ženu tomu, kdo ji zachrání. Ruslan na své cestě potká moudrého starce Fina, který je mu nápomocen radou. Rogdaj chce Ruslana zabít, ale je Ruslanem poražen a zahyne. Ratmir dojede večer k zámku, kde dlí dvanáct krasavic. Ty jej okouzlí tak, že na Ludmilu zapomene. Farlaf se potká se zlou čarodějkou Nainou, která se chce Finovi pomstít za to, že ji kdysi odmítl. Poradí proto Farlafovi, aby jel domů, že Ruslana zahubí a Ludmilu mu přivede. Ruslan prožívá další dobrodružství a po vítězném boji s obrovskou nadlidskou hlavou, která patřila Černomorovu bratru, získá meč, který jediný dokáže přeseknout Černomorův vous. Černomor chce mezitím získat Ludmilinu přízeň dary nevídané krásy a neslýchané ceny, avšak Ludmila zůstává Ruslanovi věrná. Tu přijíždí Ruslan a v souboji nad čarodějníkem zvítězí, neboť jej přeseknutím jeho vousu zbaví moci. Nemůže však probudit Ludmilu, kterou předtím Černomor uspal kouzelným spánkem. Fin mu radí, aby ji probudil až v Kyjevě. Farlafovi se zjeví Najna a vydá se s ním vstříc Ruslanovi. Využijí jeho spánku, Ludmilu unesou do Kyjeva a Farlaf Ruslana třikrát bodne do hrudi. Fin jej ale pomocí mrtvé a živé vody zachrání a daruje mu prsten, kterým Ludmilu probudí. V Kyjevě se kníže Vladimír raduje, že je Ludmila zachráněna, ale Farlaf ji probudit nedokáže. Tu knížectví přepadnou Pečeněhové. Objeví se ale Ruslan, všechny pobije a Ludmilu prstenem probudí. Farlaf se ke všemu přizná a kníže Vladimír mu z radosti nad uzdravením Ludmily odpustí.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Podle poemy složil roku 1842 ruský skladatel Michail Ivanovič Glinka stejnojmennou operu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ruslan a Ludmila (1817—1820, \"Руслан и Людмила\") je pohádková poema ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837). Dílo patří do raného období Puškinovy tvorby, ve kterém vyzkoušel téměř všechny žánry soudobé poezie. Nese proto v sobě ještě mnoho preromantických rysů, souvisejících především se vzrůstajícím zájmem o lidovou poezii, neboť podkladem pro poemu byl pečlivě sebraný ruský folklórní materiál, což vzbudilo ve své době velký ohlas. Verše poemy mají v sobě mnoho humoru, neboť Puškin zbásnil osudy svého bohatýra a jeho soků s velkou dávkou ironie", "tgt_summary": "Rouslan et Ludmila (en ; ) est un poème d'Alexandre Pouchkine, publié en 1820. Le poème est écrit à la façon d'un conte de fées épique composé d'une dédicace (посвящение), d'un prologue, de six chants (песни) et d'un épilogue (эпилог). L'histoire est celle de l'enlèvement de Ludmila, la fille du prince Vladimir de Kiev, par un sorcier maléfique et la tentative du courageux preux Rouslan de la retrouver et de la sauver.", "id": 695636} {"src_title": "Masáž prostaty", "tgt_title": "Massage de la prostate", "src_document": [{"title": "Masáž prostaty v medicíně.", "content": "Masáž prostaty je součástí rektálního vyšetření při diagnostikování zánětu prostaty, nebo karcinomu prostaty a k získání sekretů prostaty k následné kultivaci k rozlišení specifického, nebo nespecifického zánětu prostaty, nebo k přímému vyšetření pod mikroskopem. Několik lékařů se v 90. letech 20. století pokoušelo pomocí masáže prostaty a antibiotik léčit chronickou bakteriální prostatitidu a benigní hyperplazii prostaty. Novější výzkumy ukázaly, že masáž prostaty má doplňkové místo při léčbě antibiotiky, zlepšuje prokrvení prostaty a tím i účinnost antibiotik. Léčivý účinek masáže prostaty se projeví jen, když je prováděna opakovaně (tj. 2-3× týdně v akutní fázi, později 1× týdně). Při akutní prostatitidě se však, pro riziko vzniku bakteriémie, nedoporučuje. Masáž prostaty může být při rakovině prostaty nebezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Masáž prostaty v sexu.", "content": "Prostata je označována za mužský bod G. Při masáži lze přistoupit buď k její vnější stimulaci přes hráz či k vnitřní přes řitní otvor. Vlastní masáž se v angličtině označuje expresivním výrazem \"milking\", což doslova znamená „dojení“. Při masáži dochází alespoň k částečnému vyprázdnění prostatických žlázek. Sekret je téměř čirý, vazký s mléčně opalizujícím nádechem. Pro mnoho mužů je její dráždění sexuálně stimulující. Pro objasnění je třeba si připomenout, že v první fázi orgasmu dochází k vystříknutí produktu semenných váčků přes ducta na přední stěnu močové trubice v prostatě a to následně reflexně spouští stahy prostaty a svalů močové trubice. Většině z mužů, kteří mají masáž prostaty v oblibě, však slouží pouze jako doplněk k běžné masturbaci. Při intenzivní stimulaci prostaty může nicméně dojít k orgasmu i zcela bez stimulace penisu. V praxi je běžné, že může dojít ke ztrátě erekce v důsledku průniku řitním otvorem. K orgasmu může dojít i bez ejakulace, případně je ejakulovaná pouze prostatická tekutina v různém množství. V běžném ejakulátu tvoří asi 15 - 30 % objemu. V rámci různých BDSM praktik se provozuje i tzv. „milking“; kde se využívá elektrické stimulace. Mezi homosexuály je masáž prostaty rozšířenější než mezi heterosexuály, jelikož hraje toto dráždění ve vzájemném análním sexu významnou roli (stimulace penisem při análním průniku). Masáž prostaty může být vzrušující i pro některé ženy, které masáž partnerovi poskytují. K masáži prostaty lze použít i speciální erotické pomůcky, které mohou být vibrační i nevibrační.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Vhodnou ochrannou pomůckou při masáži prostaty jsou latexové rukavice na jedno použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masáž prostaty je masáž či stimulace mužské předstojné žlázy, jinak též prostaty, a to buď z diagnostických důvodů nebo pro sexuální potěšení. V druhém zmíněném kontextu se označuje jako bod P nebo mužský bod G. ", "tgt_summary": "Le, ou, est un acte médical ou sexuel qui se caractérise par la palpation ou la stimulation de la prostate. Bien qu'elle y soit étroitement liée, cette pratique ne doit pas être confondue avec le toucher rectal.", "id": 1041508} {"src_title": "Tohle je Sparta!", "tgt_title": "Spartatouille", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná kontrolou narozených spartských dětí. Nejdříve přichází na řadu dítě, které vypadá jako Shrek (narážka na film \"Shrek Třetí\"), které neprojde a je svrženo z hory. U dalšího dítěte kontrolor řekne, že jestli je to Vietnamec, prvně zkusí nalákat Brangelinu (Brad Pitt a Angelina Jolie). Jako poslední přijde na řadu malý Leonidas, který má od malička břišní svaly, bicepsy a vousy. Zkouškou projde a je připravován na svou vládu. Nejdřív bojuje se svou babičkou, pak je vyslán do divočiny, kde přežije krutou zimu díky tomu, že zabije tančícího tučňáka. Když se vrátí na korunovaci, seznámí se s tančící Margo a požádá ji o ruku. Ta souhlasí a dá mu kombinaci od svého pásu cudnosti. Děj pak přeskočí o několik let, kdy Leonidas trénuje svého syna a dozvídá se, že přijel perský posel. Ten přijel, aby Sparťanům sdělil, že Xerxes chce obsadit jejich zemi. Leonidas se naštve a skopne ho do \"jámy smrti\", následují poslovi bodyguardi a další lidé (Britney Spears, Kevin Federline, Sanjaya Malakar, porotci \"American Idol\"), které Leonidas nemá rád. Leonidas si pak vyžádá 300 vojáků k napadení Persie, ale druhý den ráno zjistí, že do armády bylo přijato pouze 13. Mezi ně patří Kapitán, jeho syn, Sonio a Dillo. Do armády chce i Paris Hilton, ale ta je odmítnuta kvůli svému znetvoření. Spartská armáda se pak utká s perskou v tanci, soutěži \"Ber nebo neber\" a urážení svých matek a Sparta vyhraje. Sparťany pak ale zradí Paris Hilton a prozradí Peršanům polohu tajné cesty. Xerxes pak použije armádu vytvořenou pomocí počítačové animace. Ve Spartě se mezitím snaží Margo získat pro Leonida posily. Snaží se k tomu využít Zrádčeru, připraví ho o panictví, ten jí slíbí podporu, ale na veřejnosti ji potom nevysloví. Margo a Zrádčera spolu pak bojují. Zrádčera se promění v Sandmana a Margo ho odstraní pomocí vysavače. Sparta tak pošle Leonidovi podporu. Rozhodnutí o podpoře ale přijde pozdě a spartská armáda před perskou ustupuje. Bitva pak najednou vypadá pro Sparťany lépe, ale Peršané představí své tajné zbraně - Ghost Ridera (ten je rychle zneškodněn Soniou pomocí hasicího přístroje) a Rockyho, který zabije Sonia, ale je pak zabit Kapitánem. Ten je pak ale zabit oštěpem, který hodí Xerxes. Jeho smrt rozzuří Leonida a bitva přeskočí do formátu, Leonidas začne vraždit vojáky, Xerxes utíká, ale najde \"Allspark\" z filmu \"Transformers\" a promění se v \"Xerxestron\". Toho se Sparťané začnou bát, ale přestane fungovat poté, co se kvůli krátké šňůře vypojí ze zásuvky a spadne... na zbylou spartskou armádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tohle je Sparta! (v anglickém originálu \"Meet the Spartans\") je americká filmová komedie z roku 2008, parodující zejména snímek \"\".", "tgt_summary": "Spartatouille ou Voici les Spartiates au Québec (\"\") est un film parodique du film \"300\" de Zack Snyder, produit et réalisé par Jason Friedberg et Aaron Seltzer. Il est sorti en 2008.", "id": 1012152} {"src_title": "Pěchotní tank", "tgt_title": "Char d'infanterie", "src_document": [{"title": "Předchůdci.", "content": "Rozdělení tanků na pěchotní a rychlé má svůj počátek v britské armádě období první světové války. Tehdy byly rozděleny zvlášť těžké tanky Mark I, II, III, Mark IV, Mark V a druhou skupinu tvořily rychlejší tanky typu Mark A \"Whippet\", Mark B a Mark C. V meziválečném období britské experimenty v oblasti tankových vojsk dále podporovaly tuto koncepci, protože se shodovala s oficiální válečnou doktrínou.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období a druhá světová válka.", "content": "Jelikož pěchotní tanky měly postupovat zároveň s pěchotou pohybující se pouze po vlastních nohou, nebyla zapotřebí vysoká rychlost jízdy a proto byly schopny disponovat silnějším pancéřováním. První britské pěchotní tanky Mk.I Matilda I a Mk.II Matilda II byly vyzbrojeny kulometem respektive dvouliberním protitankovým kanónem (2-pdr OQF). Dále následovaly další typy Mk.III Valentine a Mk.IV Churchill. Toto \"rozštěpení\" v rozdělení rolí mezi tanky pěchotní a tanky rychlé vydrželo v britské armádě až do konce druhé světové války. Ačkoliv byly tyto tanky schopny odolat zásahům z tankových a protitankových kanónů a jejich konstrukce umožňovala dobrou průchodnost v terénu, v praxi se rozdělení tanků na tyto dvě skupiny neukázalo jako efektivní. Ačkoliv byl pěchotní tank Churchill ve své úloze poměrně úspěšný, idea pěchotního tanku postupně s vývojem nových typů v průběhu války dohasínala. Nakonec byly úplně nahrazeny nástupem nového \"univerzálního tanku\" (Main Battle Tank - MBT) Centurion, který měl pancéřování a palebnou sílu jako pěchotní tanky zároveň s vysokou rychlostí a pohyblivostí jako rychlé tanky. Tato koncepce byla uplatněna rovněž u dalších dvou tankových velmocí třicátých let. V Sovětském svazu byla reprezentována lehkým pěchotním tankem T-26 a později těžkým pěchotním tankem KV-I a KV-II. Ve Francii byly zkonstruovány lehký pěchotní tank Renault R-35 a těžký pěchotní tank Char B1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pěchotní tank je název kategorie tanků vzniklé a rozvinuté ve Velké Británii v letech mezi světovými válkami. Tyto tanky obvykle měly mnohem silnější pancéřování ve srovnání s lehčími tanky další kategorie - rychlý tank - a byly určeny zejména k bezprostřední podpoře postupující pěchoty a k ničení opevněných pozic protivníka. Do vzniklého průlomu měly nastoupit rychlé tanky a s využitím své vysoké rychlosti a většího dosahu vniknout do hloubky nepřátelského území a odříznout zásobovací linie, nebo provést obchvat jeho pozic. ", "tgt_summary": "Le char d'infanterie est un type de char d'assaut. Il s'agit d'un ensemble de chars ayant pour mission d'accompagner l'infanterie. Il se définit conjointement avec les autres types de char (char de cavalerie, char de rupture, char principal de bataille).", "id": 1619786} {"src_title": "Křižníkový tank", "tgt_title": "Cruiser", "src_document": [{"title": "Určení a použití.", "content": "V roce 1936 britský War Office ustanovil dvě hlavní kategorie budoucího rozvoje tanků. První kategorie těžších pěchotních tanků byla určena ke spolupráci a blízké podpoře útočící pěchoty. Pohyblivé rychlé tanky další kategorie byly projektovány k provádění výpadů hluboko do nepřátelského území. Tento typ tanků se vyznačoval vysokou pohyblivostí a rychlostí a operoval nezávisle na pomalu postupující pěchotě a jejich pěchotních tancích. Byl určen k provádění průzkumu, obchvatům protivníka a rychlým nájezdům ve stylu jízdní kavalerie v souladu s koncepcí tankové války prosazovanou ve Velké Británii generálem Hobartem a kapitánem Liddel-Hartem. Protože princip jejich nasazení měl být podobný jako u tehdejších křižníků, dostaly označení křižníkové tanky. Rychlost zde byla důležitým faktorem, proto z důvodů udržení nízké hmotnosti byly první křižníkové tanky konstruovány s poměrně tenkým pancéřováním a slabou výzbrojí. Toto přenesení důrazu na rychlost způsobilo nevyváženost britských tankových konstrukcí, nedostatečná pozornost byla věnována kvalitě pancéřové ochrany. V této době se ještě v praxi neprojevilo, že lehce pancéřované tanky nemají šanci obstát na moderním válčišti. Ještě větším problémem pro většinu křižníkových tanků byla malá ráže jejich kanónové výzbroje. Většina těchto tanků byla vyzbrojena dvouliberním protitankovým kanónem ráže 40 mm. Tento kanón měl dostatečnou průbojnost (nejlepší ve své době), ale nikdy pro něj nebyla vyvinuta tříštivo-trhavá munice. To způsobovalo, že rychlé tanky nebyly schopny účinně ničit protivníkovo protitankové dělostřelectvo. Jakmile byly v průběhu bojů druhé světové války zjištěny nedostatky této koncepce, došlo nejprve k přezbrojení na šestiliberní protitankový kanón ráže 57 mm ihned, jakmile byl dostupný a veliké úsilí bylo vynaloženo na neúspěšný vývoj křižníkového tanku s výzbrojí 17 liberního protitankového kanónu ráže 76 mm. Ironií osudu bylo, že ačkoliv byl u těchto tanků kladen důraz na vysokou pohyblivost, velká část z nich byla soužena technickou nespolehlivostí v provozu. Tento problém byl obvykle zapříčiněn nedostatečným vývojem a nebyl uspokojivě vyřešen až do příchodu křižníkového tanku Cromwell s jeho výkonným a spolehlivým motorem Rolls-Royce Meteor v roce 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné konstrukce.", "content": "V roce 1934 zkonstruoval Sir John Carden v závodě Vickers-Armstrongs nový střední tank A9, který následně dostal označení Cruiser Tank Mark I. U tohoto typu bylo využito zkušeností s předchozími lehkými tanky Light Tank Mk III. Prototyp byl testován v roce 1936 a následujícího roku se rozběhla sériová výroba. V letech 1937 až 1938 bylo vyrobeno celkem 125 kusů. První bojové nasazení 1940 v průběhu bitvy o Francii odhalilo četné nedostatky, zejména nedostatečnou sílu pancéřování a těsný prostor pro osádku. Ve službě se udržel až do roku 1941 na severoafrickém bojišti. Další následovník, typ A10 označen jako Heavy Cruiser byl také vyprojektován ve stejné firmě. Do sériové výroby se dostal v roce 1938 pod označením Cruiser Tank Mark II. Podobal se svému předchůdci, měl ale silnější pancéřování a byl nově vyzbrojen kulometem Besa. V letech 1938 až 1940 bylo vyrobeno celkem 175 kusů. Bojově byly nasazeny ve Francii roku 1940, Severní Africe a v Řecku. Výroba typů Mk I a Mk II byla omezována poté, co se velení britské armády rozhodlo přijmout do výzbroje mnohem pokrokovější a rychlejší tank založený na Christieho konstrukci podvozku a s lepším pancéřováním. Výsledkem vývoje byl tank A13 označený jako Cruiser Tank Mark III, který byl v počtu 65 kusů zařazen do výzbroje roku 1937 a jeho silněji pancéřovaná varianta A13 Mk.II pod názvem Cruiser Tank Mark IV.", "section_level": 1}, {"title": "Období druhé světové války.", "content": "V průběhu počáteční fáze druhé světové války byl zřejmě nejznámějším typem křižníkového tanku Cruiser Tank Mk. VI \"Crusader\" používaný ve velkém počtu během severoafrického tažení. K dalším britským konstrukcím tohoto období patří Cruiser Tank Mk. V \"Covenanter\", Cruiser Tank Mk. VII \"Centaur\", Cruiser Tank Mk. VIII \"Cromwell\" a Cruiser Tank \"Comet\". Centaury a Cromwelly byly poprvé nasazeny v průběhu vylodění v Normandii, tanky Comet až začátkem roku 1945. Koncem války se už křižníkové tanky svým pancéřováním a palebnou silou přestaly odlišovat vůči středním tankům. V průběhu druhé světové války postupné zdokonalování technologie umožňovalo těžším tankům vyrovnat se v rychlosti křižníkovým tankům a celá tato koncepce se stávala zastaralou. Poslední příslušník linie křižníkových tanků byl Centurion. Tento tank kategorie Heavy Cruiser (těžký rychlý tank) spojil pohyblivost křižníkových tanků a silné pancéřování pěchotních tanků na jednom podvozku. Tím vznikla nová kategorie poválečných tanků Main Battle Tank - MBT. Koncepce rychlých tanků byla uplatněna také v Sovětském svazu ve třicátých letech. Hlavním představitelem byla typová řada rychlých tanků (Bystrochodnyj tank) BT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křižníkový tank (anglicky cruiser tank, někdy také rychlý tank nebo jízdní tank) byl název kategorie tanků vytvořené v období po první světové válce ve Velké Británii.", "tgt_summary": "Les chars Cruiser, aussi appelés chars de cavalerie ou chars rapides, sont une série de chars d'assaut britanniques conçus durant l'entre-deux-guerres. Les chars Cruiser étaient rapides et mobiles et destinés à opérer indépendamment de l'infanterie et des chars d'infanterie ou des chars de rupture, plus lourds. Ce concept est à la base de plusieurs blindés utilisés durant la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 965898} {"src_title": "Letecká pošta", "tgt_title": "Poste aérienne", "src_document": [{"title": "Historie letecké pošty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přeprava balóny a vzducholoďmi.", "content": "Předchůdcem pošty letecké byla pošta balónová. První přeprava zásilky byla uskutečněna balónem 7. ledna 1785 z Doveru do Francie. Balónová pošta byla použita během Prusko-francouzské války v letech 1870–71. Francouzi využili balóny na doručení pošty z odříznutých měst Paříž a Méty. V Německu byly pro přepravu pošty ve druhé a třetí dekádě 20. století využívány řiditelné vzducholodě. Na území Čech, konkrétně v Haidě – dnešním Novém Boru poprvé přistála vzducholoď v roce 1913. Byl to komerční let a byla k němu vyhotovena i pamětní razítka pro filatelistickou potřebu.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká pošta.", "content": "První oficiální použití letounu pro přepravu pošty proběhlo roku 1911 u města Iláhabad v britské Indii. Bylo přepraveno 6 500 dopisů na vzdálenost 13 km. Pravděpodobně první úspěšný pokusný let s poštovními zásilkami v Československu se uskutečnil 13.7.1919. V předválečném Československu došlo k rozsáhlému využívání letadel k přepravě pošty a tento trend pokračoval i v poválečném Československu.", "section_level": 2}, {"title": "Letadlová pošta.", "content": "Letadlovou poštou byl označován druh leteckého poštovního kurzu. Na území Československa byla v letech 1952 až 1981 zároveň poštou ambulantní, protože na palubě letadla pracovníci pošty přijímali, zpracovávali a vypravovali (poštovní) závěry. Dne 4. června 1956 byla zřízena letadlová pošta Praha-Bratislava-Košice 2001, ve zpátečním směru pak měla číslo 2002. Dne 8. dubna 1957 byla zřízena letadlová pošta Praha-Přerov-Bratislava-Zvolen 2005, která byla od roku 1960 vedena po trase Praha-Brmo-Ostrava-Zvolen a letadlová pošta Zvolen-Bratislava-Brno-Přerov-Praha 2006, která byla od roku 1960 vedena po trase Zvolen-Brno-Přerov-Praha. V roce 1960 byla zřízena letadlová pošta Praha-Ostrava 2011, ve zpátečním směru pak měla číslo 2012.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letecká pošta je pošta, při níž se poštovní zásilky dopravují letadlem. Jedná se o nejrychlejší přepravu pošty na delší vzdálenosti.", "tgt_summary": "La poste aérienne est la division d'une administration postale chargée du transport du courrier par voie aérienne, avion à partir de l'entre-deux-guerres en Europe. Plus coûteux, ce moyen d'expédition a justifié des vignettes postales et des timbres-poste spécifiques.", "id": 54233} {"src_title": "První čínsko-japonská válka", "tgt_title": "Guerre sino-japonaise (1894-1895)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Napětí mezi Japonskem a Čínou ohledně Koreje stoupalo od 80. let 19. století. V roce 1884 se klika korejských reformních politiků podporovaných Japonskem pokusila provést převrat, avšak na straně konzervativců zasáhla čínská armáda a puč tak skončil neúspěchem. Aby nedošlo k případným budoucím střetům, uzavřely obě dvě mocnosti dne 18. dubna 1885 dohodu, kde si mimo jiné přislíbily, že si vzájemně předem oznámí vyslání expedičních sil do Koreje.", "section_level": 1}, {"title": "Válka.", "content": "Na počátku roku 1894 se v Koreji rozpoutalo rolnické povstání Tonghak. Korejští představitelé požádali Čínu o vyslání vojenské pomoci. Čína souhlasila a informovala o nadcházejícím zásahu Japonsko. To se taktéž připravovalo v Koreji vojensky intervenovat a vyvolat válku se svým západním sousedem. K prvním střetům došlo 25. července 1894, kdy japonská křižníková eskadra (chráněné křižníky \"Akicušima\", \"Jošino\" a \"Naniwa\") nejprve porazila čínský křižník \"Čchi-jüan\" a dělový člun \"Kchuang-i\" u korejského ostrova Pchungdo a o chvíli později přepadla čínské lodě převážející vojáky a potopila parník \"Kao-šeng\". Obě strany si vyhlásily válku až 1. srpna 1894. První polovina střetu se vedla především na území Koreje. Japonci postupovali korejským poloostrovem, který byl již pod značným japonským vlivem. Některá území však byla spíše čínská: hlavně kolem města Pchjongjang, Soul a dál severně. Bez problému byl obsazen Pusan. Po několika bitvách pozemních a námořních zejména o Asan (1894) a Pchjongjang ve stejném roce. Po bitvě o Pchjongjang musela čínská vojska opustit Koreu. Po námořní bitvě u řeky Jalu postoupila japonská armáda až do Mandžuska. Mezi tím Japonci obsadili Tchaj-wan.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Výhra Japonska byla důsledkem modernizace a industrializace Japonska započaté o dvacet let dříve na počátku období Meidži. Vítězství zajistilo Japonsku pozici asijské velmoci. Porážka ze strany Japonska, tradičního vazala Číny, dále podkopala čínské národní sebevědomí, už tak dost pošramocené snadnými porážkami ze strany západních mocností, především Velké Británie v obou opiových válkách. Nespokojenost se o pět let později projevila v proticizineckém Boxerském povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "První čínsko-japonská válka (1894–1895) byla válka mezi čínskou dynastií Čching a Japonskem o nadvládu nad územím Korejského poloostrova a přilehlých oblastí. ", "tgt_summary": "La première guerre sino-japonaise ou sino-nippone (-) oppose la Chine à l’Empire du Japon, à l’origine pour le contrôle de la Corée. Après plus de six mois de succès continus des forces navales et terrestres japonaises, ajoutés à la perte du port de Weihai, les Qing demandent la paix en. ", "id": 158291} {"src_title": "Láska v křesťanství", "tgt_title": "Charité", "src_document": [{"title": "Starý zákon.", "content": "Obě složky této lásky uvádí už hebrejská bible (Starý zákon). Přikázání lásky k Bohu, které se věřící Izraelité denně modlí jako součást modlitby Šema Jisra'el, zní: \"„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“\" Přikázání lásky k bližnímu je ve Třetí knize Mojžíšově:\"„...budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“\" Téma lásky se pak objevuje i v řadě dalších textů, například v Žalmech, ale zejména ve sbírce, která se v Bibli nazývá Píseň písní nebo také Píseň Šalomounova. Tato sbírka, vzniklá patrně ze svatebních písní, vyjadřuje výrazně erotickou lásku a její zařazení do souboru biblických knih dává zřetelně najevo, že i tato podoba k lásce patří. Píseň se ovšem už od starověku vykládala alegoricky, vztažená na lásku k Bohu či vztah Krista a církve.", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Na otázku, čím se má věřící především řídit čili „které přikázání je největší“, cituje Ježíš v Markově evangeliu právě tato místa: V závěru Janova evangelia dává Ježíš svým žákům „nové přikázání“: \"„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.' 'To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás...'“\" Spojení „přikázání lásky“ zní na první pohled paradoxně: jak je možné přikazovat lásku? Biblická a křesťanská láska ale není především cit, nýbrž vědomé rozhodnutí, motivované tím, že láska nejdřív přichází od Boha. O lásce Boha k člověku mluví například Janovo evangelium: \"„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“\" První list Janův shrnuje téma lásky takto:", "section_level": 1}, {"title": "Milujte své nepřátele.", "content": "Aby zřetelně odlišil tuto „božskou“ lásku od přirozené lidské vzájemnosti, ukládá Ježíš svým žákům těžko splnitelný požadavek milovat i nepřátele: Naopak ale ti, kdo se o to snaží, mohou doufat, že jim Bůh odpustí jejich provinění. Tak Ježíš o klečící hříšnici říká: \"„'...Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.'“\" Když pak Ježíš v Matoušově evangeliu mluví o posledním soudu, jeví se skutky lásky jako rozhodující: Tento citát kromě toho dobře charakterizuje podobu a projevy této lásky jako péče o ty, kdo to potřebují, a následující verše s odsouzením těch, kdo lásku zanedbali, vyjadřují vážnost tohoto nároku. Pravděpodobně nejznámějším biblickým místem o lásce však zůstává 13. kapitola Pavlova Prvního listu Korintským:", "section_level": 2}, {"title": "Teologická vymezení.", "content": "První list Janův charakterizuje samého Boha jako lásku: \"„Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“\" Sv. Hilarius z Poitiers vykládá vztah první (Otec) a druhé (Syna) osoby Trojice jako lásku a ztotožňuje ji s Duchem svatým. V návaznosti na Ježíšův výrok, že člověk má pomáhat „ve skrytu“ rozlišuje sv. Aurelius Augustinus mezi", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská praxe.", "content": "Dějiny křesťanství jistě nejsou jen dějinami takto pochopené lásky. Je v nich mnoho násilí, nenávisti a krve. Přesto se v nich Ježíšův požadavek lásky jako péče o potřebné trvale uplatňoval. Organizovaná péče o sirotky, o staré, nemocné a osamělé lidi začíná už v prvním století a od 3. století vznikají první nemocnice, které pak byly po staletí v rukou křesťanských institucí, zejména řeholních řádů. Totéž platí o chudobincích a sirotčincích a teprve v posledních staletích jejich činnost postupně nahrazuje veřejná sociální a zdravotní péče. Křesťanský pohled na otroctví silně přispěl k jeho odstranění a také chudoba se v křesťanských zemích nechápala jako osobní hanba.", "section_level": 1}, {"title": "Láska a sexualita.", "content": "Pozdní židovství i rané křesťanství se setkávalo s kulty, v nichž hrála značnou roli sexualita, až po tzv. posvátnou prostituci, a muselo se vůči nim vymezovat. Tak si lze vysvětlit, proč jinak běžné slovo \"erós\" se v řeckém překladu Starého Zákona vyskytuje pouze dvakrát a v Novém Zákoně ani jednou. Už v raném křesťanství byly také asketické proudy, které lidské tělo pokládaly za „hrob duše“, jak zní gnostická formule, a sexualitu vůbec odmítaly. Jejich dědictví se ve východním i západním křesťanství udržovalo přinejmenším do reformace a jeho stopy se vyskytují dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Mystická láska.", "content": "Zvláštní formu křesťanské lásky k Bohu představuje mystika, krajní vnitřní usebrání, často spojené s asketickým způsobem života, v němž někteří lidé podle vlastního svědectví osobně zažili blízkost a přítomnost samého Boha. Mezi významné křesťanské mystiky, kteří byli často průkopníky změn a naráželi na ortodoxii svých církví, patřil sv. Pavel z Tarsu, sv. František z Assisi, sv. Bernard z Clairvaux, sv. Hildegarda z Bingenu, sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská, Tomáš Kempenský, Jakob Böhme, sv. František Saleský, Emanuel Swedenborg, Jakob Lorber a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Láska je v křesťanství základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem, jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také základním požadavkem kladeným na každého křesťana. Na rozdíl od erotické lásky, která po milovaném především touží (řecké \"erós\" a latinské \"amor\"), případně si s ním chce i užít, rozumí se zde láskou vztah, v němž jde především o dobro milovaného, jak to vyjadřuje řecké slovo \"agapé\" nebo latinské \"caritas\". Křesťanská láska má tedy být především aktem vůle, který chce dobré pro druhého kvůli Bohu. Augustin ji charakterizuje jako \"„směřování mysli ke stavu, v němž se těší jednak z Boha kvůli němu samému, jednak ze sebe samé a z bližního kvůli Bohu\"\" a \"Katechismus katolické církve\" jako \"„božskou ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu\"\". ", "tgt_summary": "La charité désigne, selon la théologie chrétienne, l'amour de l'homme pour Dieu pour lui-même et l'amour du prochain comme créature de Dieu. La charité est en outre définie comme l'une des trois vertus théologales du christianisme (aux côtés de la foi et de l'espérance). Dans le judaïsme, elle est synonyme de justice. ", "id": 698170} {"src_title": "Valle di Ledro", "tgt_title": "Vallée de Ledro", "src_document": [{"title": "Obec Ledro.", "content": "V Ledrenském (a bočním Conceiském) údolí se nachází obec Ledro vzniklá sloučením dosavadních obcí Tiarno di Sopra (986 obyvatel), Tiarno di Sotto (689 obyvatel), Bezzecca (592 obyvatel), Concei (820 obyvatel), Pieve di Ledro (623 obyvatel) a Molina di Ledro (1572 obyvatel), které tvořily \"Svaz obcí Valle di Ledro\". Leží zde rovněž jezero Lago di Ledro o rozloze 2,187 km2 a maximální hloubce 48 m. Údolím prochází silnice spojující město Riva del Garda s obcí Storo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Údolí bylo osídleno již v pravěku, jak o tom svědčí pozůstatky pravěké vesnice objevené na břehu Ledrenského jezera u Moliny di Ledro. Nyní se zde nachází archeologické muzeum. Před rokem 1918 bylo údolí součástí Rakousko-uherské monarchie. V roce 1866 v údolí proběhly dvě bitvy II. války za nezávislost Itálie mezi Rakousko-uherskou monarchií a Italským královstvím: 18. července u Pieve di Ledro a 21. července u Bezzeccy. Po vypuknutí I. světové války byli v roce 1915 obyvatelé vysídleni do středních Čech a vrátit se mohli až v roce 1919. Dne 28. června 2008 byla podepsána dohoda o partnerství mezi Svazem obcí Valle di Ledro na straně jedné a osmi českými městy a obcemi (Příbram, Všeň, Milín, Buštěhrad, Nový Knín, Ptice, Chyňava, Doksy), kde tehdy vyhnanci přebývali, na straně druhé. 30. listopadu 2008 proběhlo v údolí referendum, ve kterém obyvatelé odhlasovali sloučení dosavadních šesti obcí do obce jediné, která nese společný název Ledro. Sloučení obcí nabylo účinnosti dne 1. ledna 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Biosférická rezervace.", "content": "Oblast v okolí jezer Ledro a Carera je součástí místní biosférické rezervace o celkové rozloze 47 427 ha, která byla zapsána na seznam biosférických rezervací UNESCO v roce 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valle di Ledro (též Val di Ledro) je horské údolí v Itálii v provincii Trento na území Trentino-Alto Adige v Gardských horách při severozápadním okraji jezera Lago di Garda nedaleko města Riva del Garda. Údolí se táhne zhruba v západo-východním směru, přičemž zhruba uprostřed jeho délky z něj k severu vybíhá kolmé severojižní Conceiské údolí.", "tgt_summary": "La vallée de Ledro est une vallée située au sud-ouest du Trentin. Elle relie Riva del Garda, au nord du lac de Garde, à Storo, dans la vallée du Chiese.", "id": 2413267} {"src_title": "Letní olympijské hry 2016", "tgt_title": "Jeux olympiques d'été de 2016", "src_document": [{"title": "Volba pořadatele.", "content": "Města, která měla zájem na uspořádání LOH 2016, musela spolu s ostatními podat přihlášku do 14. ledna 2008. Potenciální kandidátská města prošla výběrovým řízením, které hodnotilo celkem jedenáct kritérií (doprava, finance, ubytování atd.) Na jejich základě pak komise zúžila výběr na čtyři adepty: americké Chicago, španělský Madrid, brazilské Rio de Janeiro a japonské Tokio (které hostilo Letní olympijské hry 1964 a znovu je bude hostit v roce 2020). Mezinárodní olympijský výbor (MOV) nepodporoval kandidaturu Dauhá, a to i navzdory vyššímu ohlasu než vybrané Rio de Janeiro, jelikož záměr Dauhá pořádat olympijské hry v říjnu nevyhovoval kalendáři MOV. Praha a Baku také nepřešly přes výběrové řízení. V čele 10členné hodnotící komise stanula Maročanka Nawal El Moutawakel, která již předsedala hodnotící komisi pro jednotlivé kandidatury Letních olympijských her 2012. V druhém čtvrtletí roku 2009 provedla komise inspekce na místě. Dne 2. září, měsíc před volbami, vydali pro členy MOV obsáhlé odborné posouzení. MOV udělalo na jednotlivých místech mnoho omezení, aby se zabránil kandidujícím městům v komunikaci nebo v přímém ovlivňování 115 hlasujících členů. Nicméně kandidující města investovaly do svých PR a mediálních programů nemalé částky ve snaze nepřímo ovlivňovat členy MOV, sbírat domácí podporu, podporu sportovních médií a obecně mezinárodních médií jako takových. Konečné hlasování se konalo dne 2. října 2009 v dánském hlavní městě Kodani. Chicago a Tokio byly vyřazeny po prvním a druhém kole hlasování, v uvedeném pořadí, přičemž do posledního kola mířilo Rio de Janeiro s výrazným náskokem před Madridem. Ten si také udrželo a bylo vyhlášeno jako hostitel Letních olympijských her v roce 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Účast národních olympijských výborů.", "content": "201 národních olympijských výborů kvalifikovalo alespoň jednoho atleta. Účastnily se rovněž dva nezávislé týmy, „Olympijský atletický tým uprchlíků“ a „Nezávislý olympijský atletický tým“. Kosovo a Jižní Súdán se účastní olympijských her poprvé. V české olympijské výpravě se představuje 104 českých sportovců.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Na hrách XXXI. olympiády proběhly soutěže ve 32 sportovních odvětvích. Novými sporty v programu olympijských her se staly golf po 112 letech a ragby po 92 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jedná se o třetí olympijské hry, které proběhly na jižní polokouli po australských olympiádách v Melbourne a Sydney, druhé, jež se odehrály nejblíže zemskému rovníku (nejblíže mu byly Letní olympijské hry 1968 v Mexiku) a první, jež se konají v Jižní Americe. Byla to první letní olympiáda, která se konala kompletně v době, kdy je na příslušné polokouli zimní období (Letní olympijské hry 2000 se konaly na přelomu zimy a jara). V průběhu dvaceti šesti měsíců Brazílie hostila po Mistrovství světa ve fotbale 2014 druhou nejexponovanější sportovní akci světa. Do štafety s olympijským ohněm se zapojilo téměř 12 tisíc běžců, kteří absolvovali celkem 20 tisíc kilometrů. Kvůli vážné nemoci nemohl zapálit oheň fotbalová legenda Brazilec Pelé. Na olympiádě v Riu schválil MOV nové sporty pro LOH 2020 v Tokiu: sportovní lezení, baseball/softball, karate, skateboarding a surfing. Mezinárodní skialpinistická federace (ISMF) se stala členem MOV.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obavy o dokončení.", "content": "V květnu 2014 viceprezident MOV John Coates označil brazilské přípravy za „nejhorší, které jsem zažil“ a uvedl, že stavební a infrastrukturní projekty byly silně pozadu. Noviny \"London Evening Standard\" ho citovaly: „MOV vytvořil zvláštní pracovní skupinu, aby se pokusil urychlit přípravy, ale situace je na místě kritická“ a došly k závěru, že takový zásah byl „bezprecedentní“. Ve stejné době byla Brazílie na pokraji největší ekonomické recese v historii, což vyvolávalo otázky o tom, zda je země dostatečně ekonomicky připravena pro hry. Náklady na olympiádu v Riu se vyšplhaly v přepočtu na 112 miliard Kč. Ve srovnání s dřívějšími hrami je ale rozpočet stále nízký. Olympiáda a pořádání mistrovství světa před dvěma lety přispěly k tomu, že se ekonomika regionu dostala na pokraj bankrotu. Počátkem roku 2016 se také rozšířil skandál s praním špinavých peněz a korupcí ve státní správě do plnohodnotné politické krize, což vedlo k masivním demonstracím po celé zemi s miliony demonstranty. Zatímco na ZOH v Soči stála všechna sportoviště už rok před hrami, v Riu dokončovaly práce na poslední chvíli. Přes počáteční obavy, v prosinci 2015 Výbor pro Olympijské hry v Riu prohlásil, že většina míst je kompletní, s výjimkou stadionů Velódromo Municipal do Rio (76%) a Arena da Juventude (75%). Australský olympijský tým bojkotoval olympijskou vesnici poté, co úředníci prohlásili přidělené apartmány za „neobyvatelné a nebezpečné“. Ucpané toalety, voda kapající ze stropu, odkryté elektroinstalace, potemnělé schodiště, kde nebyla nainstalována žádná osvětlení a špinavé podlahy patří mezi nahlášené problémy v komplexu. Australští sportovci proto zatím zůstali v blízkých hotelech. Nový Zéland, Velká Británie, USA a Itálie si stěžují na podobné problémy. Lucie Šafářová si stěžovala na slabší úroveň areálu a tenisového zázemí a Rio hodnotila ze tří posledních olympiád jako zatím nejhorší.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Navzdory slibům o zvýšení bezpečnosti, stále existovali obavy o bezpečnost v Riu. Dva týdny před plánovaným začátkem her Brazilská federální policie zatkla islámskou džihádistickou teroristickou skupinu, která plánovala na hrách útok podobným způsobem jako během Mnichovského masakru v roce 1972. Deset lidí se spojením na Islámský stát bylo zatčeno a další dva jsou na útěku. Rio de Janeiro je dlouho známo vysokým počtem přepadení a krádeží. V roce 2015 se zde stalo přes 48 700 přepadení, což je např. trojnásobek počtu přepadení v New Yorku, který má o 30 procent více obyvatel. Od ledna do května 2016 navíc vzrostl počet loupežného přepadení o 14 procent. Nedlouho před začátkem her byli tři španělští členové a jedna australská členka olympijského jachtařského týmu přepadeni a okradeni útočníky ozbrojenými pistolemi. Po střelbě na hlavní rychlostní silnici k olympijskému areálu, kdy zemřela i sedmnáctiletá dívka, některé země zvažovaly zařízení svých soukromých bezpečnostních sil na olympiádě. Reprezentanta Nového Zélandu Jasona Lee unesli autem neznámí únosci, po vybrání hotovosti z bankomatu a předání částky byl jen vyhozen z auta. V olympijské vesnici byli okradeni členové dánského týmu, z pokojů jim byla odcizena elektronika i oblečení. Okradení a přepadení byly i novináři a turisti, zloději také přepadli celý autobus se třiceti lidmi. Čínští basketbalisté se dokonce dostali do přestřelky policie s gangem. Útočník s nožem přepadl a okradl i portugalského ministra školství. 21. dubna, v den ukončení olympiády, byla část cyklistické stezky, postavené při přípravě na hry zasažena vlnou a zhroutila se, což způsobilo smrt dvou chodců.", "section_level": 2}, {"title": "Virus zika.", "content": "Dramatické rozšíření viru zika v Brazílii vyvolalo obavy ohledně jeho možného dopadu na sportovce a návštěvníky. Největší výskyt viru na americkém kontinentu je zaznamenán právě v Brazílii (na severovýchodě země). Četné výzvy vědců žádaly odložení her, jelikož by zahraniční návštěvníci mohli způsobit, že se virus rychle rozšíří do celého světa. Řada sportovců stáhla svou účast na hrách kvůli znepokojení nad virem Zika, mezi nimi Tomáš Berdych, Karolína Plíšková, Milos Raonic, Simona Halepová, Jason Day, Tejay van Garderen, Branden Grace, Dustin Johnson, Shane Lowry, Rory McIlroy, Marc Leishman, Charl Schwartzel, Angelo Que a Jordan Spieth. V září 2016 ale Světová zdravotnická organizace uvedla, že během olympijských her nebyly mezi sportovci ani návštěvníky potvrzeny případy výskytu viru Zika.", "section_level": 2}, {"title": "Zákaz startu sportovců.", "content": "Mezinárodní atletická federace IAAF suspendovala ruský atletický svaz kvůli systematickému dopingu. Skupina 68 ruských atletů se dovolala k mezinárodní sportovní arbitráži CAS, která ale jejich odvolání zamítla. Ruský ministr sportu Vitalij Mutko vyjádřil nad rozhodnutím lítost. Mezinárodní olympijský výbor také hrozil vyloučením celému ruskému olympijskému týmu. Ten však nakonec vyloučen nebyl. Pouze bylo přijato opatření, že na hry nesmí nominovat Rusko žádného sportovce, který v minulosti dostal trest za doping. Pozitivními dopingovými testy byl vyloučen také bulharský tým vzpěračů. Kvůli vměšování státu do chodu sportovních organizací byl vyloučen Kuvajt, kuvajtští sportovci tak mohli závodit v Riu jen pod olympijskou vlajkou.", "section_level": 2}, {"title": "Kanalizace.", "content": "Záliv Guanabara, jehož vody budou použity pro jachting a windsurfing, je silně znečištěný. Mezi hlavními příčinami znečištění je odpad přiváděný do zálivu přes znečištěné řeky z chudinských čtvrtích podél pobřeží. Voda se nesmí polykat a zpochybňována byla i její vhodnost pro plavání. Cíl vyčištění 80 % odpadních vod, které jsou přiváděny do zátoky, se splnit nepodařilo. Okolo 60 % z odpadních vod bylo vyčištěno k březnu 2016, s cílem vyčištění 65 % odpadních vod ke spuštění olympijských her. Rakouský jachtař Nico Delle Karth řekl, že je to nejhorší místo, kde kdy trénoval. Nikdy prý nic takového neviděl, ve vodě byly odpadky od pneumatik až po plovoucí matrace, voda prý byla tak špatně vyčištěná, že se do ní bál i strčit nohy. Brazilští vědci našli ve vodě nebezpečné odolné bakterie. Viry ve vodních cestách v Riu byly změřeny na 1,7 milionů násobku úrovně toho, co by bylo považováno za nebezpečné na pláži v jižní Kalifornii. V srpnu 2015 bylo zjištěno, že německý jachtař Erik Heil byl infikován multirezistentními bakteriemi, o nichž se předpokládá, že souvisí s kanalizací.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Při fotbalovém zápase Nigérie s Japonskem byla místo hymny Nigérie zahraná hymna Nigeru, to naštvalo fanoušky a během čtvrté minuty se organizátoři omluvili. Zpočátku byla užívaná špatná verze čínské národní vlajky, na které čtyři menší hvězdy směřovaly nahoru, vlajky byly použity ve všech oficiálních materiálech her, včetně vlajky vedoucí delegace sportovců na slavnostním zahájení. To naštvalo čínská státní média. 9. srpna se bazén, který se používal pro potápěčské soutěže, začal přebarvovat na zelenou barvu namísto své přirozené modré barvy, následující den se v něm hrálo vodního pólo. Několik sportovců uvedlo, že to ovlivnilo jejich výkon, tím že jim brání ve viditelnosti pod vodou, nebo dráždilo jejich oči. Změna barvy byla způsobená přidáním dechloračního sterilizátoru peroxidu vodíku do vody, která byla již chlorovaná, čímž se neutralizoval sterilizační účinek chloru. 15. srpna se zřítila visutá TV kamera na olympijském parku k zemi a zranila sedm lidí, včetně jedenáctileté dívky. Organizátoři uvedli, že se přetrhl kabel držící zařízení. Ve stejný den nalezli ve vodě nedaleko jachtařských her uříznutou nohu člověka. Oproti minulým hrám v Londýně byl o olympiádu v Riu malý zájem diváků. Prázdná sedadla byla zčásti způsobena tím, že 11 % prodaných lístků nebylo uplatněných. Viceprezident MOV uvedl, že Rio 2016 bylo nejtěžšími hrami a počet diváků byl zklamáním, kusy prázdných míst byly zdrojem frustrace. Diváci se často chovali hlučně, a nesportovně. Na pískání a bučení si stěžovali například volejbalistky Markéta Sluková s Barborou Hermannovou a tyčkař Renaud Lavillenie. Chování Brazilců ostře odsoudil šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach. Rok po olympiádě jsou sportoviště v Riu zdevastovaná a většina je opuštěná. Stadion Maracanã byl vyrabovaný a elektřina byla úplně vypojená po obrovském nesplaceném účtu ve výši 950 000 dolarů. Olympiáda byla pro Brazílii zničující a přidala na již tak zničující ekonomické recesi v zemi. Po půl roce věřitelé stále poptávají dluh ve výši 40 milionů dolarů. Z 3600 nových bytů je většina nevyužitých, prodalo se pouze 260 jednotek v komplexu za 1 miliardu dolarů. Probíhá také rozsáhlé vyšetřování korupce, která se měla dít při stavbách olympijských stavebních projektů u brazilských podnikatelů i politiků.", "section_level": 2}], "src_summary": "XXXI. letní olympijské hry 2016 (: ), oficiálně Hry XXXI. olympiády (: ), představovaly velkou mezinárodní sportovní událost – pokračování tradice olympijských her, organizovanou Mezinárodním olympijským výborem. Za místo konání bylo vybráno brazilské město Rio de Janeiro, na jehož stadiónu Maracanã proběhlo 5. srpna 2016 zahájení. Zakončení her se konalo 21. srpna 2016. Soutěž fotbalistů se rozeběhla již o dva dny dříve, 3. srpna 2016. ", "tgt_summary": "Les Jeux olympiques d'été de 2016 (Jeux de la Olympiade de l'ère moderne) ont été célébrés en 2016 à Rio de Janeiro, au Brésil. Le lieu de la compétition a été choisi le et annoncé par Jacques Rogge, lors de la du Comité international olympique (CIO), qui se tenait à Copenhague, au Danemark. ", "id": 208845} {"src_title": "FK Bohemians Praha", "tgt_title": "Bohemians Praha", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V sezoně 2006/07 hráli střížkovští hráči v podnájmu na bývalém hřišti klubu SC Xaverov Horní Počernice, který se nachází v Horních Počernicích. Stadion si tehdy vypůjčili od bývalého vlastníka FK Viktoria Žižkov. V sezóně 2007/08 Střížkov pod názvem FK Bohemians Praha hrál 2. ligu též na hornopočernickém stadionu a v druhé nejvyšší soutěži obsadili v první sezoně rovnou první příčku, což znamenalo historický postup klubu do Gambrinus ligy. V sezóně 2008/09 se musel tým přestěhovat na lepší stadion, jelikož stadion Na Chvalech neodpovídá prvoligovým požadavkům. Celou sezonu tak Střížkov pod názvem FK Bohemians Praha odehráli na Žižkově, na stadionu tamní FK Viktoria Žižkov. Ve své první sezoně v nejvyšší soutěži klub uhrál 13. místo, díky kterému si pojistil účast i v další sezoně. V sezóně 2009/10 se musel Střížkov opět stěhovat. Po neshodách s FK Viktoria Žižkov o pronajmutí stadionu tak klub hrál své domácí zápasy na stadionu Evžena Rošického. Dne 10. dubna 2010 odmítl Střížkov nastoupit v ligovém zápase proti svému nepříteli a jmenovci Bohemians 1905, neboť podle šéfa klubu Karla Kapra tým Bohemians 1905 není členem FAČR. Za tento čin byl klub FK Bohemians Praha disciplinární komisí ČMFS (dnešní FAČR) potrestán pokutou 6 000 000 Kč a ztrátou 15 bodů v tabulce, později byl odečet bodů zmírněn, aby klub dokončil sezonu s kladným bodovým počtem. (Samotný zápas byl kontumován ve prospěch Bohemians 1905 se skóre 3:0.) V sezóně 2010/11 hrál Střížkov ČFL na svém stadionu SK Prosek, jelikož odmítli zaplatit šestimilionovou pokutu a tím pádem nedostali licenci pro účast ve druhé lize. Do sezóny klub vstoupil s téměř podobnou soupiskou jako v první lize a několik zápasů před koncem soutěže si zajistil, prvním místem, postup zpět do druhé ligy. V sezóně 2011/12 Střížkov ve 2. lize jako nováček obsadili páté místo, když až do samotného závěru soutěže bojovali o postup do první ligy. V sezóně 2012/13 hrál Střížkov stále druhou nejvyšší soutěž na svém stadionu SK Prosek, tentokrát se však pohybovali ve spodních patrech tabulky. V sezóně 2013/14 sestoupil Střížkov do ČFL, v další sezóně 2014/15 v lize zvítězili, ale postup do vyšší soutěže odmítli a rozhodli se hrát Pražský přebor. Po sezóně 2015/2016, kterou klub strávil v Pražském přeboru ukončil činnost výběr mužů. Po sezoně 2016/17 došlo k ukončení působení výběru žen, který se odloučil a začal působit pod názvem FC Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách (muži).", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámka:", "section_level": 1}], "src_summary": "FK Bohemians Praha (celým názvem: Fotbalový klub Bohemians Praha) byl český fotbalový klub, reprezentující pražské katastrální území Střížkov a Prosek. Klub byl založen v roce 1996 sloučením menších pražských celků FC DROPA Střížkov a TJ Kompresory Prosek. V roce 2005 bylo klubu do názvu pronajato jméno Bohemians, díky čemuž v budoucnu proběhla naplno Kauza Bohemians. Vše pak mělo v konečném důsledku za následek postupný odchod střížkovských Bohemians z české fotbalové scény. Nejprve v roce 2016 opustil fotbalovou mapu tým mužů, v roce 2017 pak došlo k převodu týmu žen pod název FC Praha. Klubové barvy byly zelená a bílá. ", "tgt_summary": "Le FC Bohemians Prague est un club de football tchèque basé à Střížkov, un quartier de Prague. Il est fondé en 1996 sous le nom \"FC Střížkov Praha 9\" et, en 2005, il est renommé en \"FC Bohemians Praha\". Sa section masculine de football est dissoute à l'issue de la saison 2015-2016, tandis que la section féminine continue d'exister.", "id": 1861925} {"src_title": "Osirak", "tgt_title": "Osirak", "src_document": [{"title": "Operace Osirak.", "content": "Operace Osirak (: ) byla jednou z nejvýznamnějších operací íránského letectva. Během této operace došlo k hlubokému průniku íránských F-4 Phantom do iráckého vzdušného prostoru a poškození iráckého jaderného zařízení. O několik měsíců později izraelské letectvo toto zařízení vyřadilo z provozu. Jaderný reaktor Osirak byl jedno z nejvíce chráněných a pro irácký jaderný program nejdůležitějších zařízení. Saddám Husajn sám ani neskrýval, že hodlá toto zařízení použít k výrobě jaderných zbraní a pravděpodobně i s jejich pomocí vyhrát irácko-íránskou válku. Írán a ostatní země regionu se vlastnictví jaderné zbraně Irákem velice obával, a proto poté co Francouzi reaktor v Iráku instalovali, se Írán rozhodl toto zařízení zničit.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh operace.", "content": "Reaktor Osirak jakožto jedno z nejdůležitějších zařízení byl velice dobře chráněný. Ze všech stran byly umístěny protiletadlové systémy hlavně sovětské výroby s radarovým naváděním. Největším problémem však byly raketové systémy Roland, které Francouzi přivezli pro ochranu svých inženýrů, kteří v Osiraku pracovali. Elektronické systémy ECM, které se nacházely na letounech F-4 Phantom, nedokázaly rakety Roland účinně rušit. K úspěšnému provedení operace bylo nutné proniknout do iráckého vzdušného prostoru v malé výšce a s maximální rychlostí. V ranních hodinách dne 30. září roku 1980 odstartovaly čtyři letouny F-4 Phantom. Ve stejnou dobu odstartoval i tankovací letoun doprovodu dvou letadel vybavených raketami Phoenix. Před vstupem do iráckého vzdušného prostoru letadla dotankovala palivo a rozdělila na dvě skupiny. První skupina vystoupala do veliké výšky, druhá skupina pokračovala v nízké výšce, aby se vyhnula iráckým radarům. Zatímco první skupina zaměstnávala nepřátelské radary, druhá skupina mezitím dorazila ke svému cíli. Asi 4 kilometry od Osiraku letadla nabrala výšku a zasáhla cíl 12 bombami. Samotný útok trval asi 6 sekund, takže protivzdušná obrana nestačila reagovat. Mezitím první skupina dorazila nad Bagdád a vyřadila z provozu elektrárnu. Tento vzdušný útok však cíl úplně nezničil, ale pouze oddálil jeho dokončení.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Opera.", "content": "Možné dokončení reaktoru Osirak nebylo nebezpečné pouze pro Írán, ale také pro Izrael. Podle zpravodajské služby státu Izrael, pokud by došlo k nejhoršímu mohl by osiracký reaktor produkovat dostatečné množství plutonia pro výrobu pěti 20 kt náloží. Důležitým momentem bylo načasování operace. Útok musel být proveden dříve, než bude reaktor zcela dokončen, ale ne později, než bude do reaktoru zavezeno palivo, aby nedošlo k radioaktivnímu zamoření. Útočná skupina byla tvořena osmi letadly F-16, které byly jištěny šesticí letadel F-15. Osm strojů F-16 s přídavnými nádržemi odstartovalo i se svým doprovodem z letiště Etzion poblíž jihoizraelského Eilatu. Překvapení při náletu bylo dokonalé. Letouny přilétající ze západu nezaznamenaly žádnou vážnou protiletadlovou palbu. F-16 zahájily útok ve dvou vlnách, každá z těchto vln byla tvořena čtveřicí letounů. Útoky trvaly asi 2 minuty. Reaktor byl zasažen několika pumami Mk 84. Laboratoře a ostatní budovy byly rovněž zasaženy. Reaganova vláda však oznámila, že tento útok byl vážným porušením vzájemných obranných dohod, což způsobilo dočasné embargo na dodávky F-16 do Izraele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osirak byl 40 MW lehkovodní jaderný testovací reaktor v Iráku. Byl zkonstruován roku 1977 iráckou vládou v nukleárním výzkumném centru Tuwaita, 18 kilometrů jihovýchodně od Bagdádu. Reaktor byl poškozen při íránském leteckém útoku v roce 1980 během Irácko-íránské války a následně zničen roku 1981 překvapivým izraelským leteckým útokem v rámci operace s kódovým názvem operace Opera. Ta měla zabránit režimu Saddáma Husajna používat reaktor pro výrobu jaderných zbraní. Zařízení bylo kompletně zničeno v roce 1991 americkým letectvem během Války v Zálivu.", "tgt_summary": "Osirak est le nom d'un ancien réacteur nucléaire expérimental de 70 MW situé en Irak dans le centre de recherche nucléaire d'Al-Tuwaitha au sud-est de Bagdad. Il est construit en 1975 par la France, et destiné à des recherches civiles sur le nucléaire. Il est détruit, d'abord partiellement par un raid de l'armée israélienne le (opération Opéra), puis à nouveau, par l'armée américaine en 1991, lors de la guerre du Golfe.", "id": 732141} {"src_title": "Cate Blanchettová", "tgt_title": "Cate Blanchett", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Ivanhoe, na předměstí Melbourne v Austrálii jako dcera australské rodačky June a Roberta „Boba“ Blanchetta, který pocházel ze Spojených států. Když jí bylo 10 let, otec jí zemřel na infarkt myokardu. Má dva sourozence – její starší bratr Bob je inženýr počítačových systémů a její mladší sestra Genevieve pracovala jako divadelní výtvarnice. Nejprve chodila do dívčí základní školy v Ivanhoe a poté vystudovala i dívčí gymnázium v Kew na předměstí Melbourne, kde objevila své zaujetí herectvím. Později studovala ekonomiku a výtvarná umění na Melbournské univerzitě. Když jí bylo 18 let, jela na dovolenou do Egypta. Jeden z hostů hotelu v Káhiře jí nabídl, zda nechce hrát komparz v jeho filmu. Vrátila se do Austrálie a přestěhovala se do Sydney, aby mohla studovat na Národním institutu dramatického umění. Ten absolvovala v roce 1992, čímž začala její kariéra herečky.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "První velkou inscenací byla hra Davida Mameta \"Oleanna\" z roku 1993, kterou hrála spolu s Geoffrey Rushem a získala za ni ocenění kritiků sydneyských divadel za nejlepší debut. Také ztvárnila Ofélii ve hře \"Hamlet\" upravené podle \"Company B\" (režisérem byl Neil Armfield) v letech 1994 a 1995 a později v dalších televizních minisériích. Jejím prvním mezinárodním filmem se stal \"Paradise Road\" z roku 1997, ve kterém hrála australskou zdravotní sestru zajatou japonskou armádou během 2. světové války. Její první hlavní rolí byla v témže roce adaptace \"Oscar and Lucinda\", ve které hrála po boku Ralpha Fiennese. Za ni byla nominována na cenu Australské filmové asociace (AFI) za nejlepší hlavní ženský herecký výkon, ale cena jí o vlásek unikla. Stejně ale ve stejném roce získala cenu za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon za roli Lizzie v romantické komedii \"Zaplaťpánbůh potkal Lizzie\". První velkou rolí se stala postava Alžběty I. ve filmu \"Královna Alžběta\" z roku 1998, který ji vynesl nominaci na Oscara za nejlepší herečku. Cenu nakonec nezískala, ale získala cenu Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA) a Zlatý glóbus za nejlepší herečku ve filmovém dramatu. O rok později byla nominována na další cenu BAFTA za vedlejší roli ve filmu \"Talentovaný pan Ripley\". Již jako uznávaná herečka si získala další vlnu příznivců, když se objevila ve filmové trilogii \"Pán Prstenů\" režiséra Petera Jacksona jako elfská královna Galadriel. V roce 2005 získala Oscara za nejlepší ženský vedlejší výkon za roli Katharine Hepburnové ve filmu \"Letec\" režiséra Martina Scorseseho. Cate tak byla první herečkou, která získala Oscara za ztvárnění jiného držitele této ceny. V roce 2006 se objevila po boku Brada Pitta ve filmu \"Babel\" a ve filmu \"Zápisky o skandálu\" společně s Judi Denchovou. Za tento poslední film získala Cate svoji třetí nominaci na Oscara. V roce 2007 získala \"Coppa Volpi\" pro nejlepší herečku na Benátském filmovém festivalu a Zlatý glóbus za nejlepší ženský vedlejší výkon za ztvárnění jednoho ze šesti portrétů Boba Dylana ve filmu \"\". Ve stejném roce také pokračovala ve své roli Alžběty I. V pokračování filmu \"Královna Alžběta\" pojmenovaném \"\". Na příštím předávání Cen Akademie získala dvě nominace na Oscara, včetně ocenění za nejlepší ženský výkon ve filmu \"Královna Alžběta: Zlatý věk\" a za nejlepší ženský vedlejší výkon ve filmu \"Beze mě: Šest tváří Boba Dylana\", čímž se stala jedenáctým hercem/herečkou, který získal dvě nominace v jednom roce a zároveň prvním hercem/herečkou, který získal nominaci na Oskara za pokračování role. V roce 2007 byla uvedena na seznamu sta nejvlivnějších lidí planety časopisu \"Time\" a také byla časopisem \"Forbes\" označena za jednu z nejúspěšnějších hereček. Její další rolí byla agentka KGB Dr. Irina Spalko ve filmu \"Indiana Jones a království křišťálové lebky\" a na konci tohoto roku se objevila ve filmu \"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\". V lednu 2008 podepsala společně se svým manželem tříletou smlouvu se \"Sydney Theatre Company\" jakožto umělečtí režiséři. Kontrakty jim umožňují v každém roce tři měsíce volna, ve kterém mohou vykonávat vlastní, povětšinou herecké aktivity. Jejím režijním debutem v roce 2007 byla hra \"Blackbird\" (\"Kos\") právě pro \"Sydney Theatre Company\". Dne 26. února 2008 byla jmenována členkou poroty, která nominuje účastníky Australského summitu 2020 Kevina Rudda. Byla jedinou ženskou členkou této poroty.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jejím manželem je dramatik a scenárista Andrew Upton, kterého poznala v roce 1996, když hrála v inscenaci \"The Seagull\". Nebyla to však láska na první pohled; „Myslel si, že jsem nevšímavá a já si myslela, že je arogantní,“ uvedla později. „Poukazuje to na fakt, jak se člověk může mýlit, ale jak mě políbil, bylo to ono.“ Svatba se uskutečnila 23. dubna 2004. Dne 13. dubna 2008 v Sydney porodila jejich třetího syna jménem Ignatius Martin Upton. Je patronkou Sydneyského filmového festivalu. Je také tváří luxusní kosmetiky pečující o tělo SK-II, kterou vlastní Procter & Gamble. V roce 2007 byla také zvolena velvyslancem on-line kampaně Australské nadace pro ochranu přírody, která podněcuje Australany, aby zde vyjádřili své příspěvky ohledně změn klimatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Catherine Élise „Cate“ Blanchettová, nepřechýleně Cate Blanchett (* 14. května 1969 Melbourne) je australská herečka a režisérka, držitelka dvou Oscarů, dvou cen Britské akademie a tří Zlatých glóbů. ", "tgt_summary": "Catherine Elise Blanchett dite Cate Blanchett, est une actrice australo-américaine née le à Melbourne. En 1998, le film \"Elizabeth\" lui permet d'accéder à une renommée internationale. Ayant bénéficié de nombreuses récompenses et nominations (sept nominations aux Oscars et aux BAFTA, neuf aux Golden Globe, à la Mostra de Venise, vainqueur de la coupe Volpi de la meilleure actrice) pour des rôles très divers, elle est considérée par de nombreux critiques comme l'une des meilleures actrices de sa génération. ", "id": 1914304} {"src_title": "Palmový olej", "tgt_title": "Huile de palme", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Palmový olej se v posledních asi třiceti letech stal jedním z nejpoužívanějších rostlinných produktů. Zhruba polovina všech balených výrobků v supermarketech obsahuje nějakou formu palmového oleje. Palmový olej nachází uplatnění především v potravinářství, tj. ve směsných stolních olejích, margarínech, slaných i sladkých sušenkách a pečivu, v čokoládových polevách, oříškových a čokoládových pomazánkách, zmrzlinách, instantních polévkách, bramborových lupíncích, kojeneckých výživách, u nebalených potravin se pak používá především do slaného a sladkého pečiva. Hojně se na něm smaží a peče v pohostinství. Kromě toho se využívá při výrobě nejrůznější kosmetiky – mýdel, šampónů, krémů, rtěnek, řasenek, zubní pasty aj., drogerie, čisticích a mycích prostředků, do léčiv včetně potravinových doplňků i na výrobu svíček. Lze jej najít také v průmyslových mazivech, v krmivu pro hospodářská i domácí zvířata, používá se při výrobě energie a stále více se přidává do biopaliv. Palmojádrové pokrutiny se používají do krmiv pro domácí mazlíčky i hospodářská zvířata, ale lze je využít i k výrobě papíru nebo hnojiv.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické dopady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plantáže palmového oleje.", "content": "Zhruba 85 % veškerého palmového oleje na světě pochází z Indonésie (především ostrovy Borneo a Sumatra) a Malajsie, kde se pěstuje na rozsáhlých plantážích, které vznikají vykácením (či vypálením) původního deštného pralesa a záborem zemědělské půdy, na které místní obyvatelé pěstovali původní typy plodin. Stejně tak se však palmový olej získává i v dalších zemích jihovýchodní Asie, Afriky i Střední a Jižní Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní dopady.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Úbytek biologických druhů.", "content": "Přeměnou pralesů na monokulturní plantáže dochází tak k nenávratným ztrátám biologické rozmanitosti a úbytku druhů až o 85 %. Většina druhů živočichů žijící v lese není schopna na plantážích přežít a je nucena migrovat nebo uhyne. Plantáže s palmami poskytují prostředí k životu pro pouhých 15 % pralesních druhů. Orangutani, lidoopi žijící naprostou většinu svého života v korunách pralesních stromů na Sumatře a Borneu, zde živoří, jsou nuceni hledat si potravu na zemi a živit se výhony olejných palem, v důsledku čehož jsou jako škodná zvěř pronásledováni a zabíjeni (1 500-5 000 orangutanů ročně). Mnoho mláďat orangutanů, jejichž matky jsou zabity, zemře nebo skončí v rukou překupníků.", "section_level": 3}, {"title": "Vypalování pralesů a vznik emisí.", "content": "Nepřetržitým vypalováním pralesa s cílem získat více půdy pro pěstování ziskových palem se navíc Indonésie stala třetím největším světovým producentem emisí. Během lesních požárů, které v Indonésii vypukly na podzim roku 2015 a které byly mnohými zdroji nazvány nejhorší ekologickou katastrofou 21. století, množství emisí dokonce překonalo i Spojené státy a zhruba pětkrát lidnatější Čínu, které jsou největšími světovými znečišťovateli klimatu.", "section_level": 3}, {"title": "Výnosnost palmy olejné.", "content": "Oproti jiným olejnatým plodinám má sice palma olejná vysoké hektarové výnosy (v porovnání s řepkou olejkou cca 5× vyšší, oproti slunečnici cca 6× vyšší, oproti sóji asi 10× vyšší), díky čemuž je teoreticky možné získat stejné množství oleje z menší plochy v porovnání s ostatními olejninami, tato výnosnost je však velmi krátkodobá. Do výpočtu jsou totiž započítávány rostliny, které jsou na vrcholu produkce, ta je však velmi krátká. Palma olejná totiž začíná plodit po 5 až 7 letech a vrcholu své produkce dosahuje v 15 letech, a pak již produkce postupně klesá. Nejpozději ve věku 25 let se už sklízení plodů přestává ekonomicky vyplácet a zhruba ve věku 30 let palma odumírá - plodí tedy maximálně po dobu asi 20 let. Navíc palma olejná velmi efektivně odčerpává podzemní vodu a půdní živiny, v důsledku čehož se očekává, že během několika málo desítek let bude půda na palmových plantážích natolik vyčerpaná, až se přemění na neúrodnou step, na které již nebude možné nic pěstovat.", "section_level": 2}, {"title": "Certifikace palmového oleje.", "content": "Dnes také existují skupiny RSPO (Roundtable on Sustainable Palm Oil) a POIG (Palm Oil Innovation Group) vydávající globální standardy pro trvale udržitelné pěstování palmového oleje. Každý uživatel má tedy možnost vybrat si výrobce podporujícího ekologický způsob pěstování palem olejných, další možností je spotřebu potravin s obsahem jejich oleje jednoduše omezit. Působení RSPO se neobešlo bez kritiky, zejména ze strany nevládních organizací. Odlesňování požáry i fakt, že členové RSPO mají povoleno kácet původní lesy, vyvolává ohledně udržitelnosti a ekologičnosti značné pochybnosti. V roce 2013 bylo každoroční setkání RSPO doprovázeno protesty stovek těch, kteří na plantážích pracují za nižší než zákonné minimální mzdy a bez nadějí na zlepšení situace v budoucnosti. Často přitom plantáže zaměstnávají celé rodiny včetně dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Značení palmového oleje.", "content": "Od 13. prosince 2014 je v platnosti Nařízení EU, na základě kterého mají výrobci potravin povinnost vyznačit na obalu výrobku daný druh použitého oleje, v tomto případě tedy „palmový olej“ či „palmojádrový olej“, popřípadě „palmový/palmojádrový tuk“. Zpoplatnění dovozu do EU by však nepomohlo státům s plantážemi. Povinnost značení použitého oleje se však netýká kosmetiky a drogerie. Kromě přímého použití palmového oleje se zde uplatňují různé produkty z něj získané, například laurethsulfát sodný (\"sodium laureth sulfate)\", což je pěnivá složka obsažená ve většině mycích, pracích a čisticích prostředků. Tato látka může být získávána i z jiných rostlinných či živočišných zdrojů, ale v současné době platí, že asi z 95 % se jedná právě o derivát palmového oleje. Dále u drogerie (prací prostředky, aviváže, čisticí přípravky) se pak palmový olej (respektive produkty z něj) může vyskytovat např. pod označením mýdlo nebo aniontové a neiontové povrchně aktivní látky (tenzidy).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Palmový olej obsahuje velké množství vitamínu E, přírodních karotenů a nasycených mastných kyselin, které jsou podle některých autorů spojovány se vznikem aterosklerózy. Množství těchto kyselin je dokonce vyšší než ve vepřovém sádle. Přispívá tak ke tvorbě cholesterolu v krvi. Hlavní složkou je kyselina olejová a kyselina palmitová. Palmový olej snáší vysoké teploty, nepřepaluje se a zachovává si své nutriční hodnoty, takže se v kuchyni užívá především na smažení. Obsažené karoteny mu dávají zlatavou barvu, kterou předává i připravovaným pokrmům. Mnohdy udávanou výhodou je fakt, že tento olej pomalu oxiduje (vyšší trvanlivost v potravinách).", "section_level": 1}], "src_summary": "Palmový olej je jedlý rostlinný olej, který se získává lisováním z oplodí tropické palmy olejné \"(Elaeis guineensis),\" která původně pochází ze zemí západní Afriky, avšak v současnosti se již pěstuje v celém tropickém pásmu do 10° zeměpisné šířky od rovníku v oblastech s vysokou teplotou a dostatkem srážek. Z oddělených jader plodů této rostliny lze kromě palmového oleje získat i další typ oleje, tzv. palmojádrový, zbytky těchto vylisovaných jader se nazývají palmojádrové pokrutiny nebo také expelery. ", "tgt_summary": "L’huile de palme est une huile végétale extraite par pression à chaud de la pulpe des fruits du palmier à huile, un arbre originaire d'Afrique tropicale dont est aussi tirée l’huile de palmiste, extraite du noyau de ses fruits. ", "id": 745500} {"src_title": "Médoc", "tgt_title": "Médoc", "src_document": [{"title": "Vinařství.", "content": "S výjimkou Château Haut-Brion, jež se nachází v oblasti Graves, jsou všechny usedlosti, jež byly v roce 1855 zařazeny do Bordeauxské klasifikace vín z oblasti Médoc. Většina zdejších usedlostí, jež do této klasifikace nebyly zahrnuty, je klasifikována v systému Cru Bourgeois.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné předpoklady.", "content": "Zeměpisná poloha Médoku není pro pěstování vinné révy právě nejpříznivější. Vzhledem k blízkosti Atlantského oceánu zde panuje poměrně mírné podnebí a značné množství dešťových srážek způsobuje časté problémy s hnilobou. Všeobecně se má za to, že charakter médockých vín má svůj původ v půdě. Přestože je zdejší terén převážně plochý, má půda vynikající odvodňovací schopnost a zvýšený podíl štěrku jí umožňuje podržet teplo, což napomáhá procesu dozrávání bobulí a podporuje rozrůstání kořenového systému.", "section_level": 2}, {"title": "Médoc AOC.", "content": "Médoc je AOC (\"Appellation d'Origine Contrôlée\") pro vína z vinařské oblasti Bordeaux na jihovýchodě Francie, na levém břehu ústí řeky Garonny, jež zahrnuje severní část vinařského pásu procházejícího celým poloostrovem. Zmíněná oblast se též nazývá Bas-Médoc neboli Nízký Médoc, ačkoli toto označení se nesmí objevit na žádné etiketě. Až na několik málo výjimek se zde dělají pouze červená vína. Žádné z bílých vín, jež odtud pocházejí, nemá právo být nazýváno Médoc. Termínu Médoc se často používá v geografickém smyslu jako označení celé oblasti na levém břehu. A jak se praví v zakládacím dekretu apelace vydaném INAO 14. listopadu 1936, může být název apelace použit pro veškerá vína vyrobená ve vymezené oblasti na poloostrově. V praxi se však tato možnost využívá jen zřídka, neboť jednotlivé subapelace v rámci AOC Médoc mají mnohem vyšší prestiž. V rámci apelace Médoc jsou tyto subregiony: Haut-Médoc AOC, Margaux AOC, Listrac-Médoc AOC, Moulis-en-Médoc AOC, Saint-Julien AOC, Pauillac AOC, Saint-Estèphe AOC Plošná výměra apelace činí asi 5700 hektarů vinic, což je asi 34,5 % celkové výměry poloostrova. Ročně se zde vyrobí zhruba 300 000 hektolitrů vína, což je asi 38 700 000 láhví. Základními půdními typy jsou garonský a pyrenejský štěrk a jílovitý vápenec s nesmírně rozmanitými vlastnostmi. Jsou zde též četné úseky s těžkými půdami bohatými na jíl a nepropouštějícími vodu, jež se hodí lépe k pěstování odrůdy Merlot než Cabernet Sauvignon, a kromě vinic jsou tu více patrné i jiné druhy zemědělské činnosti, než je tomu dále na jih. Z odrůd vinné révy, jež jsou v Médoku INAO povoleny, je 50 % vinic osázeno Cabernetem Sauvignon a Merlotem. Další odrůdy, Petit Verdot, Malbec (jehož místní název je \"Cot\"), Cabernet Franc a Carménère zabírají mnohem menší plochu. Pravidla AOC nedovolují provozovat vinařskou činnost v vesnicích Carcans, Hourtin, Brach, Salaunes, Lacanau, Le Temple a Le Porge, dále pak na plochách vytvořených nedávnými naplaveninami a pískem, jež leží na nepropustném podkladu.", "section_level": 2}, {"title": "Usedlosti.", "content": "Z celkem 584 vinařských usedlostí v oblasti Haut-Médoc (Vysoký Médoc) jich je 239 nezávislých a 345 je sdruženo ve vinařských družstvech. Čtyři z pěti družstev patří do skupiny Unimédoc, jež zajišťuje zrání, lahvování a marketing vyrobených vín.", "section_level": 2}], "src_summary": "Médoc je francouzský region v departementu Gironde na levém břehu stejnojmenného ústí řeky Garonny severně od Bordeaux. Je to známá vinařská oblast, kde se rodí vynikající vinná réva, z níž se připravují vyhlášená vína. Jméno Médoc pochází z výrazu \"(Pagus) Medullicus\" neboli země Medullů, jak se nazývali zdejší galští obyvatelé. Oblast vděčí za svůj ekonomický rozvoj především produkci červeného vína. Nejsou zde však jen vinice a vinohrady, kterých bychom tu napočítali asi 1500, ale i borové lesy a dlouhé písčité pláže.", "tgt_summary": "Le Médoc (en gascon \"Medòc\" ) est une région naturelle française située dans le département de la Gironde en région Nouvelle-Aquitaine. ", "id": 833215} {"src_title": "Švýcarská národní banka", "tgt_title": "Banque nationale suisse", "src_document": [{"title": "Oficiální název.", "content": "Ve Švýcarsku jsou čtyři ústavou oficiálně uznávané úřední jazyky a to němčina, francouzština, italština a rétorománština. Proto je oficiální název banky uváděn vždy ve všech 4 úředních jazycích.", "section_level": 1}, {"title": "Status.", "content": "Švýcarská národní banka je akciová společnost, ve které je 55% akcií v držení veřejných institucí, kantonů a kantonálních bank. Zbytek je obchodován na veřejných trzích, ale samotný švýcarský stát nedrží v bance žádný podíl. Banka byla založena v roce 1907 jako akciová společnost a to v Curychu. Od ústavní změny v roce 1848 a její revize v roce 1874 je banka částečně komerční a její ústředí se nachází v Bernu.", "section_level": 1}, {"title": "Měna.", "content": "Švýcarská národní banka vydává mince a bankovky švýcarského franku. Mince švýcarského franku mají hodnoty 5, 10 a 20 centů; 1/2, 1, 2 a 5 franků. Bankovky v oběhu mají hodnoty 10, 20, 50, 100, 200 a 1000 franků. Jako zajímavost lze uvést, že švýcarská platidla byla jako poslední na světě do roku 2000 krytá zlatem a to do výše 40 % své hodnoty. Navíc jsou švýcarské mince v oběhu v nezměněné podobě již od roku 1874. Navíc jsou mince frankových hodnot raženy ze slitin stříbra a mince rapových hodnot ze slitin mosazi.", "section_level": 1}, {"title": "Zlaté rezervy.", "content": "Švýcarská národní banka spravuje oficiální zlaté rezervy Švýcarska. V roce 2008 měly celkovou hmotnost 1145 tun a tržní hodnotu 30,5 miliard švýcarských franků. Zlatá rezerva je přechovávána v obrovských boxech pod Spolkovým náměstím (Bundesplatz) směrem k severnímu traktu federálního parlamentu v Bernu. Ale existuje také podezření, že část švýcarských zlatých rezerv je ze zlata, které uloupili nacisté Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě v průběhu druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarská národní banka (německy \"Schweizerische Nationalbank\" (SNB), francouzsky \"Banque Nationale Suisse\" (BNS), ital. \"Banca Nazionale Svizzera\" (BNS), rétorom. \"Banca Naziunala Svizra\" (BNS), oficiální mezinárodní název \"Swiss National Bank (SNB)\") je centrální banka Švýcarska. Je oprávněna provádět peněžní operace a je švýcarskou ústavou pověřena vydáváním švýcarských platidel a kontrolou jejich oběhu.", "tgt_summary": "La Banque nationale suisse (BNS ; ; ; ) est la banque centrale de la Suisse. La BNS est une société anonyme conformément aux règlements spéciaux, et a deux sièges, à Berne et à Zurich.", "id": 1770098} {"src_title": "Forrest Gump", "tgt_title": "Forrest Gump (roman)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "IQ Forresta Gumpa je 70, přesto Forrest rád čte (například Idiota od Dostojevského, Krále Leara od Shakespeara, ale nejvíce si oblíbil Lennyho ze Steinbeckovy novely O myších a lidech). Forrestova matka svého syna pojmenovala po Nathanovi Bedfordovi Forrestovi (jižanský generál v občanské válce Severu proti jihu), který byl po válce členem Ku Klux Klanu, Forrestův otec zemřel hned poté, co se Forrest narodil (byl v práci zasypán půl tunou banánů, jež ho slisovaly). Na základní škole Forrest neměl kamarády, ale už v první třídě se seznámil s Jenny Curranovou, posléze byl Forrest umístěn do zvláštní školy, kterou navštěvoval pět, nebo šest let. Ve třinácti Forrest velmi rychle rostl, v šestnácti měřil téměř dva metry, byl také velmi silný a mohutný, a tak se z Forresta stal fotbalista, dopomohl mu k tomu náhodný kolemjdoucí, který ho naverboval do svého klubu. Brzy na to byl vybrán do celostátního fotbalového výběru. Po nešťastné náhodě s Jenny byl nespravedlivě obviněn z pokusu o znásilnění, soudce chtěl Forresta poslat do armády, ale místo toho mu povolil studovat na univerzitě, která ho přijala z toho důvodu, že získá výborného fotbalistu do svého týmu. Na univerzitě se seznámil s Curtisem a Bubbou. Bubba naučil hrát Forresta na foukací harmoniku a hrál výborně. Znovu se také setkal s Jenny, studuje hudbu a drama a hraje ve folkové kapele. Později Forrest musel opustit nedokončené studium, protože mu řada předmětů dělala problémy, které nebyl s to překonat. Když dorazil domu do Mobile, tak už na něj čekal dopis, musel k odvodu. Forrest v armádě prožíval mnohá dobrodružství, třeba vařil guláš v bojleru, který zanedlouho vybouchl. Forrest se opět shledal s Bubbou, jelikož přišel o sportovní stipendium. Oba odletěli posléze bojovat do Vietnamu (Qui Nhon), velel seržant Krantz. Jenny mezitím s přáteli objíždí demonstrace proti válce, stává se hippiesačkou, Jenny si s Forrestem za války dopisovala. Forresta ve válce postřelili do zadku, Bubba zemřel. Forrest kvůli zranění ležel dva měsíce v nemocnici v Danangu, kde se seznámil s Danem (učitel Dějepisu z Connecticutu) a stali se přáteli. Kongres USA udělil Forrestovi medaili za statečnost. Forrestova máma skončila v chudobinci Milosrdných sester, protože její dům vyhořel. Forresta začal bavit ping-pong. Prezident Lyndon Baines Johnson osobně vyznamenával Forresta, tak chtěl ze zvědavosti vidět Forrestovu ránu, a tak mu ji ukázal a vystrčil na Prezidenta zadek, z čehož vznikl pochopitelně poprask. S podplukovníkem Goochem pak chvíli jezdil po státech a přesvědčovali studenty, aby vstoupili do armády, ale skončilo to fiaskem. Forrest poté hrál ping-pong v Číně za Spojené státy, nešlo jen o ping-pong, ale zároveň i o diplomatickou misi. V Pekingu Forresta zatkli, považovali jej za špiona, když zabloudil a hledal cestu do hotelu, nicméně ho propustili a Forrest poté zachránil život Mao Ce-tungovi, jež se topil v řece, kterou se snažil z politických důvodů přeplavat. Armáda zanedlouho Forresta předčasně propustila, netušil, co by měl dělat, myslel na Jenny, a tak odjel autobusem do Bostonu. V Bostonu Forrest v Hodaddy clubu našel hudební kapelu, ve které Jenny zpívala. Forrest se opět setkává s Jenny, ta mu vypráví, jak žila s Hippies, chodila se spoustou kluků, účastnila se většiny protiválečných demonstrací, momentálně zpívá s „Nakřáplými šiškami“ a žije se studentem filozofie Rudolphem. Forrest se k ním nastěhuje a jako externista začne na Harvardově univerzitě navštěvovat semináře doktora Quackenbushe (se kterým Jenny dříve chodila) „Role idiota ve světové literatuře“. Forrest také začne hrát na foukací harmoniku v Nakřáplejch šiškách. V semináři studenti hrají divadlo Krále Leara, Forrest v roli Vévody z Gloucesteru nedopatřením způsobí požár. Jenny se rozchází s Rudophem a chodí s Forrestem. Chvíli na to se spolu ovšem rozchází, jelikož Jenny viděla, jak na Forrestově klíně sedí fanynky Nakřáplejch šišek. Jenny si špatně vyložila Forrestovu dobromyslnost, kterou Forrest nezamýšlel nic nevhodného a rozchází se s ním. Nicméně, zanedlouho se opět spřátelí a přesvědčí Forresta, aby na demonstraci zahodil svou medaili za statečnost jako protest proti válce. Forrest tak učiní, ovšem tak nešťastně, že medailí uhodí do hlavy předsedu Senátu Spojených států. Soudce ho posílá do psychiatrické léčebny. Forrest tam byl téměř rok, doktorka Waltonová s doktorem Earlem zjišťují, že jeho mozek pracuje naprosto jinak, jako počítač. Forresta tedy posílají do NASA, prý by se mohl hodit v kosmickém středisku v Houstonu. A tak Forrest společně s Majorkou Janet Fritchovou a opičákem Sue (původně plánovaná orangutanka Sue, se omylem zamění s netrénovaným opičákem, nicméně jméno mu už zůstane) odletí do vesmíru. Sue zničí ovládací panel, proto jsou Forrest s Janet nuceni nouzově přistát a ztroskotají na Nové Guineji, setkávají se s domorodci, jeden z nich, Sam, umí anglicky. Sam vypráví, že studoval na Yale, americká rozvědka ho zaúkolovala, aby vedl partyzány proti Japoncům. Domorodci sice byli lidojedi, ale když jim Forrest a Janet pomáhali pěstovat bavlnu, což byl Samův nápad, tak se s nimi domorodci spřátelili. Forrest hrával se Samem šachy a Janet se zamilovala do Grurcka a stali se z nich milenci. Při oslavě dožínek se domorodci Forresta a Janet rozhodli sníst, v tom vesnici napadají Pygmejové. Ti nakonec zvítězili a většinu obyvatel vesnice Velkého Sama zabili. Forresta, Janet, Sue a Grurcka zajali, nakonec je ale přiletěli zachránit lidé z NASA a po téměř čtyřech letech vzali Forresta a Sue do Ameriky. Janet zůstala na ostrově s Grurckem. V Americe Forresta vítalo mnoho lidí, včetně prezidenta Nixona. Forrest hledal svou matku, ale ona utekla z chudobince s nějakým protestantem, náhodou ale potkal Dana, ze kterého se stal bezdomovec. S Danem se rozvedla žena, ten začal pít, vyhodili ho z práce a taky ho vykradli, a tak skončil na ulici. Forrest chtěl najít Jenny, zavolal bubeníkovi Nakřáplejch šišek Mosovi, ten mu pověděl, že Jenny začala mít problémy s alkoholem a kapelu opustila. Forrest zjistil, že pracuje ve firmě Temperer (výroba pneumatik) v Indianopolis, vydal se tedy za ní i s Danem vydal a opět se tak setkal s Jenny. Jenny bydlela v malém bytě, do kterého se Forrest s Danem nastěhovali, Jenny vyprávěla, že skončila ve vězení, poté bydlela ve squatu a podobně, na Forresta nezapomněla, chtěla být u toho, když letěl do vesmíru, a taky když se vrátil zpět. Dan posléze Forresta přesvědčil, aby se z něj stal Wrestler. Forrest (s pseudonymem Hňup) často vyhrával, ale nesouhlasil s domluvenými zápasy a podobnými nekalými praktikami v zákulisí zápasů. Jenny byla nešťastná, s Forrestem se velmi milovali, Jenny se o něj bála. Po nějaké době Jenny Forresta opouští, a tak Forrest končí se zápasy a Dan ho opouští, Forrest autobusem odjíždí do Mobile, přestupuje v Nashville, kde se seznámí se staříkem Tribblem, hraje s ním šachy, díky němu se Forrest přihlásí do mezinárodního šachového turnaje. Jeho první šachový zápas se odehrává v Los Angeles, kde Forrest s Tribblem navštíví Disneyland a Hollywood, kde se seznámí s režisérem Felderem, jež ho obsadí do svého filmu, remake \"Netvora z Černé laguny\", do role mořského monstra, Forrest tak má hrát po boku Raquel Welchové. V šachovém turnaji se probojoval až do finále. Při natáčení se Forrest opět shledá s opičákem Sue, jež hraje v Tarzanovi, Forrestova herecká kariéra je ukončena humorným dobrodružstvím s nahou Raquel, po které oba nakrátko skončili ve vězení. Forrestovo šachové finále je zase ukončenou „díky“ Sue a Forrestovu močovému měchýři (potřeboval si jít ulevit v nejméně vhodnou dobu...). Tribble pošle Suea do Alabamy a Forrestovi dá výhry z šachu, tedy 5000 dolarů a Forrest konečně odjíždí domů do Mobile. Shledává se svou matkou, kterou už opustil její milenec protestant. Forrest touží uskutečnit svůj sen, pěstovat krevety, setkává se tedy s Bubbovým otcem. Forrest rozjíždí svou firmu, pěstuje krevety a poté je výhodně prodává, máma se stará o účetnictví, vrátil se i opičák Sue. Za Forrestem přijel Curtis, kterého Forrest zaměstnal ve své firmě. Z Forresta se zanedlouho stává milionář. Zjišťuje, že Jenny se provdala a žije s manželem v Severní Karolíně. Za Forrestem přišli po nějaké době lidi, chtěli, aby kandidoval do senátu, což nakonec taky udělal. Forrest na otázku: „Co považujete v současné době za nejnaléhavější?“ Odpověděl, že je na čase si ulevit, protože si skutečně potřeboval ulevit, nicméně jeho motto, bylo pochopeno jako symbol toho, co země potřebuje a velmi se ujalo, stalo se jeho volebním heslem. Forrest by snad i volby vyhrál, ale novináři na Forresta vytahovali špínu z jeho minulosti a Forrest nebyl šťastný, nechtěl žít takový život, rád chytal krevety a myslel na Jenny. Forrest potřeboval někam odjet, a tak si na autobusovém nádraží koupil lístek do Savannah a vzal s sebou i opičáka. Nevěděl co by dělal, takže si v Savannah na lavičce v parku začal hrát na foukací harmoniku, kolemjdoucí mu začali házet drobné, Forrest si tak opět začal vydělávat, aniž by to byl jeho záměr. Setkal se i s Danem, který se živil jako čistič bot. Žili tak spolu asi měsíc, když Forrest potkal Jenny, měla s sebou malého syna, její manžel, Donald, je vedoucí ve firmě na výrobu střešních tašek. Jenny synka pojmenovala Forrest a přiznala se Forrestovi, že jde o jeho syna. Forrest se vrátil domů, rozhodl se z celkového zisku sádek s krevetami rozdělit mezi matku (10%), Bubbova tátu (10%) a zbytek pro malého Forresta, a poté se Danem a Sue se opět dali na cestování po Státech. Forrestovi je čtyřicet a má spoustu snů, ale jsou to jen sny, neví co se bude dít dál, ale je rád, že si může říct, že neměl nudný život.", "section_level": 1}, {"title": "Úryvek z díla.", "content": "\"Jedno vám teda povim: bejt idijot není žádnej med. Lidi se vám akorát smějou a nemají s váma trpělivost a chovaj se hnusně. Vono se toho namluví jak by na nás postižený měly bejt hodný jenomže povídali že mu hráli. Ale nestěžuju si poněvač si myslím že jsem si užil docela zajímavej život.\" \"Idijot jsem vod narození. IQ mi zjistili pod sedumdesát takže na to mám i papíry. Teda já bysem tipoval že jsem spíš inbecil nebo možná dokonce debil i když osobně se nejradějc považuju spíš za slabomyslnýho protože jak se řekne idijot lidi si většinou představěj nějakýho mongolojda. To jsou takový ty co maj voči až u sebe a vypadaj jak čínani takže furt sliněj a sahaj si na příro.\"", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 1994 byla natočena filmová adaptace Forrest Gump (režie: Robert Zemeckis, hrají: Tom Hanks, Robin Wright Penn, Gary Sinise, Sally Field) filmová verze zastínila svou literární předlohu, získala 6 Oscarů, film se podstatně liší od literární předlohy Winstona Grooma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Forrest Gump je román amerického spisovatele Winstona Grooma z roku 1986. Vypráví příběh Forresta Gumpa, muže s IQ 70, a jeho neobvyklého života. Forrest se potkává s významnými historickými osobnostmi a na vlastní kůži prožívá významné události, ale jejich význam si neuvědomuje. Příběh se odehrává převážně v USA v 2. polovině 20. století a s humorem, nadsázkou a obrovským nadhledem vypráví o velkých událostech této doby. Román je vyprávěn v ich-formě, překlad do češtiny Šimon Pellar. Na motivy knihy byl roku 1994 natočen stejnojmenný film s Tomem Hanksem v hlavní roli. Volným pokračováním je kniha Gump & spol. (: Gump & Co.).", "tgt_summary": "Forrest Gump est un roman écrit par Winston Groom, publié en 1986, qui raconte l'histoire du personnage du même nom, qui aurait vécu tous les évènements marquants du, repris dans le film \"Forrest Gump\" de Robert Zemeckis sorti en 1994. ", "id": 694902} {"src_title": "Aljona Bondarenková", "tgt_title": "Alona Bondarenko", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "do roku 2006.", "content": "Profesionální status Aljona získala v roce 1999. Tentýž rok debutovala na juniorských turnajích na okruhu ITF. Dvakrát se jí podařilo dostat do finále čtyřhry. V roce 2002 získala svůj první juniorský titul ve dvouhře, pořád ještě na okruhu ITF. Teprve roku 2003 se probojovala do hlavní soutěže na dvou turnajích: v Pattayi a v Bogotě. V obou skončila v prvním kole. V roce 2005 se poprvé dostala do hlavní soutěže grandslamového turnaje na Australian Open, kde prohrála hned v prvním kole se šestou nasazenou Jelenou Dementěvovou 6:3, 6:3. O dva týdny později si zahrála své první čtvrtfinále na okruhu WTA v thajském Pattaya, kde nestačila na pozdější finalistku Annu-Lenu Grönefeldovou. Příští týden v indickém Hajdarábádu se Aljona jako devátá nasazená probojovala do finále, kde se setkala s domácí hráčkou Saniou Mirzaovou. S tou po tuhém boji prohrála 6:4, 5:7, 6:3. I přes tuto porážku se jí podařilo zabydlet se v první světové stovce žebříčku WTA. Navíc se stala vůbec první Ukrajinkou, která se dostala do finále turnaje WTA. Největším úspěchem dosavadní kariéry Aljony Bondarenkové ve dvouhře se stal turnaj v Lucemburku 2006, kde cestou za svým prvním titulem ve dvouhře porazila postupně osmou nasazenou Mary Pierceovou, Katarinu Srebotnikovou, Nathalii Dechyovou, Květu Peschkeovou a konečně ve finále pátou nasazenou Italku Francescu Schiavoneovou. Alona tam hrála jako nenasazená.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Rok 2007 začala turnajem v Hobartu,kde vypadla už ve druhém kole s Alicií Molikovou 6:3, 7:5. V té době byla na 32. místě žebříčku WTA. Na dalším turnaji na Australian Open 2007 si vedla o něco lépe, když postoupila do 3. kola. Vyřadila ji tam čtvrtá nasazená Belgičanka Kim Clijstersová 6:3, 6:3. Ještě než vypadla v americkém Amelia Island s Jelenou Jankovićovou, stačila porazit jak Giselu Dulkovou, tak Jaroslavu Švedovovou. O měsíc později se ve Warszawě dostala do finále, kde podlehla světové jedničce Justine Heninové. Na stejném turnaji se ještě společně se svou sestrou Katerynou probojovala do semifinále. Neprošly přes druhý nasazený ruský pár Jelena Lichovcevová - Jelena Vesninová. Tento rok si ještě zahrála ve svém domácím městě Charkově. Na turnaji okruhu ITF tam ve dvouhře zvítězila a ve čtyřhře opět se sestrou Katerynou skončila ve finále. Rok zakončila na 23. místě světového žebříčku WTA.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Rok 2008 zahájila spolu s Katerynou Bondarenkovou svým dosavadním největším úspěchem kariéry, když vybojovaly grandslamový titul ve čtyřhře. Ve finále porazily bělorusko - izraelský pár Viktoria Azarenková - Šachar Peerová ve třech setech 2:6, 6:1, 6:4. Staly se tak teprve druhým sesterským párem, který dokázal vyhrát turnaj. Prvním byly sestry Williamsovy. Ve dvouhře se jí celkem dařilo na březnovém turnaji v Indian Wells, kde se dostala do 4. kola. Porazila tam Cvetanu Pironkovovou 6:3, 7:6 a Amélii Mauresmovou lehce 6:1, 6:2. Konečnou se pro ni stal souboj s Marií Šarapovovou, který ve třech setech prohrála 6:2, 5:7, 6:4. Na French Open hrála jak dvouhru, tak se svou sestrou i čtyřhru. Ve dvouhře vypadla už v 1. kole (Petra Cetkovská), zato ve čtyřhře skončily až v semifinále. Ještě před Wimbledonem 2008 proběhly turnaje na travnatých dvorcích v Birminghamu a's-Hertogenboschi. Na prvním z nich vypadla ve čtvrtfinále, v's-Hertogenboschi v semifinále. Porazila tam, mezi jinými, druhou nasazenou Annu Čakvetadzeovou 6:2, 3:6, 6:2. Na samotném Wimbledonu skončila už ve druhém kole, když zápas s Barborou Záhlavovou-Strýcovou skrečovala kvůli zranění kolena. V srpnu proběhly Olympijské hry v Číně, kde ve dvouhře narazila už ve 2. kole na čerstvou světovou jedničku Jelenu Jankovićovou. Ta ji porazila ve dvou setech 7:5, 6:1. Ve čtyřhře se se svou sestrou Katerynou probojovaly do semifinále, přes které je nepustily sestry Williamsovy. V boji o bronzové medaile podlehly čínskému páru Jen C’ - Čeng Ťie 6:2, 6:2.", "section_level": 2}, {"title": "Fed Cup.", "content": "Alona Bondarenková se zúčastnila 17 zápasů ve Fed Cupu za tým Ukrajiny s bilancí 14-7 ve dvouhře a 7-3 ve čtyřhře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aljona Volodymyrivna Bondarenková ukr. \"Альона Володимирівна Бондаренко\" / \"Al’jona Volodymyrivna Bondarenko\" (* 13. srpna 1984, Krivoj Rog, Sovětský svaz) je současná ukrajinská profesionální tenistka, vítězka grandslamové čtyřhry na Australian Open 2008. Aljona pochází z tenisové rodiny; je prostřední ze tří sourozenců. Starší sestra se jmenuje Valeria. Ta odehrála svůj poslední turnaj v Dubaji roku 2006. S mladší Katerynou tvoří úspěšný pár ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Alona Bondarenko, née le à Kryvyï Rih, est une joueuse de tennis ukrainienne, professionnelle sur le circuit WTA de 1999 à 2011. ", "id": 2371800} {"src_title": "Silniční dopravní nehoda", "tgt_title": "Accident de la route", "src_document": [{"title": "Prevence.", "content": "V rámci prevence dopravních nehod je možno působit na všech polích: Vyspělé státy a odborné instituce a organizace sledují vývoj počtu nehod i jejich následky a analyzují jejich průběh a frekvenci i statistické údaje, na základě čehož navrhují bezpečnostní opatření na místech s největší nehodovostí i systémová technická a legislativní opatření.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny dopravních nehod.", "content": "Příčinami dopravních nehod bývá například nepozornost, nepřiměřená rychlost, nedání přednosti v jízdě, jízda pod vlivem alkoholu nebo jiných psychotropních látek, neznalost pravidel provozu, bezohlednost či agresivní chování atd. Příčinou může být také závada vozidla (často v důsledku jeho zanedbaného technického stavu). Nehody jsou také více či méně ovlivněny stavem komunikace a dalšími vlivy okolí, například pádem předmětu (kámen, strom, most), počasím (mlha, déšť, blesk, sníh, náledí) atd. Příčiny závažnějších dopravních nehod vyšetřuje policie, u nejzávažnějších nehod posuzují událost specializovaní znalci za pomoci sofistikovaných simulačních počítačových programů. Průběh dopravních nehod může být také zaznamenán pomocí kolizního diagramu.", "section_level": 1}, {"title": "Následky dopravních nehod.", "content": "Škody vzniklé následkem nehody se dělí na přímé a nepřímé. Mezi přímé škody patří následná cena zdravotní péče a hmotná škoda vzniklá při nehodě. Mezi nepřímé náklady, které jsou mnohonásobně větší, patří hlavně sociální ztráty. Celkové škody za jednu osobu usmrcenou při nehodě činí průměrně 17,6 milionu Kč, za těžce zraněnou 3,8 milionu Kč a za lehce zraněnou asi 650 tisíc Kč. Celkové škody vniklé nehodami v České republice činily za rok 2010 asi 50 miliard Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Nehodovost v ČR.", "content": "V devadesátých letech 20. století dosahovaly počty mrtvých při dopravních nehodách na pozemních komunikacích v Česku mimořádně vysokých hodnot a každoročně přesahovaly 1300 obětí. V roce 2000 na českých silnicích zemřelo 1486 lidí. Počet těchto úmrtí nicméně v období let 2003–2013 významně poklesl a přiblížil se průměru Evropské unie, který v současnosti (2018) činí 490 úmrtí ročně. V roce 2017 bylo zaznamenáno 502 obětí a i v dalších letech před rokem 2018 se tento počet pohyboval stabilně v rozmezí 500–600 úmrtí, tedy lehce nad unijním průměrem.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody v českém právu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Dopravní nehodu ve vztahu k provozu na pozemních komunikacích definuje ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, takto: \"„Dopravní nehoda je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu.“\" Pozemní komunikací je i účelová komunikace, například u čerpací stanice. Účelové komunikace však nejsou přesně definované ani evidované a proto může být působnost zákona sporná. Dopravní nehodou není srážka, při které nedojde ke hmotné škodě ani ke zranění. Definující podmínkou je účast vozidla v pohybu. Za vozidlo se nepovažuje například jezdec na zvířeti, osoba vedoucí nebo ženoucí zvířata, chodec nebo útvar chodců, lyžař nebo jezdec na kolečkových bruslích nebo skateboardu. Za chodce jsou považovány i osoby s úzkým ručním vozíkem nebo s dětským kočárkem, osoby na vozíku pro invalidy nebo pěšky vedoucí jízdní kolo nebo motocykl. Vozidlem je i jízdní kolo nebo koloběžka, potahové vozidlo, ruční vozík od šířky 60 cm, tramvaj, pojízdný pracovní stroj, sněžná rolba nebo sněžný skútr. Dopravní nehodou je tedy například pád cyklisty, dojde-li k sebemenšímu zranění nebo hmotné škodě, ale nikoliv například srážka jezdce na koni s chodcem nebo náraz lyžaře do stojícího automobilu. Dopravní nehodou může být i zranění přepravované osoby vlivem jízdy vozidla, avšak dopravní nehodou není zranění při nastupování do stojícího vozidla nebo vystupování z něj.", "section_level": 2}, {"title": "Povinnosti.", "content": "Povinnosti účastníků dopravní nehody stanoví § 47 zákona č. 361/2000 Sb. Účastníci dopravní nehody jsou povinni neprodleně zastavit vozidlo, zajistit bezpečnost provozu v místě nehody, zabránit vzniku dalších škod (vytékající paliva nebo maziva, odpojení elektroinstalace, označení místa nehody a varování řidičů, opuštění vozovky, hašení požáru), podle potřeby poskytnout první pomoc, přivolat záchrannou službu a umožnit obnovení provozu. Navzájem si jsou povinni prokázat totožnost a údaje o vozidlech. Za stanovených podmínek platí povinnost ohlásit nehodu Policii České republiky, vyznačit situaci a stopy a případně se zdržet přemisťování vozidel a setrvat na místě do příchodu policisty:", "section_level": 2}], "src_summary": "Dopravní nehoda na pozemní komunikaci (například autonehoda) je událost, při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby či ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Účastníci nehody, případně osoby podílející se na záchranných pracích v případě nehody mají zabránit vzniku dalších škod, zajistit první pomoc a splnit povinnosti směřující k řádnému vyšetření nehody. V některých typech případů jsou účastníci povinni přivolat k nehodě policii.", "tgt_summary": "Un accident de la route (ou accident sur la voie publique : AVP, ou en France accident de la circulation) est une collision non désirée, non prévue et mal anticipée, qui a lieu sur le réseau routier entre un engin roulant (notamment automobile, moto, vélo) d'une part et toute autre chose ou personne fixe ou mobile d'autre part qui engendre des blessures humaines et/ou des dégâts matériels. De nombreux facteurs contribuent aux risques de collision tels que l'état de la chaussée, le volume de circulation, une vitesse de circulation inadaptée, l’environnement routier, la météorologie, l'expérience du conducteur mais aussi son comportement et son état physique. ", "id": 458927} {"src_title": "Kozma Prutkov", "tgt_title": "Kozma Proutkov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kozma Petrovič Prutkov se narodil 23. dubna / 11. dubna roku 1801 ve vesnici Tentělevoj Bliz, Solvyčegodský újezd v Archangelské oblasti. Až na své dětství a rané jinošství strávil celý život v carské službě. V roce 1820 vstoupil do vojenské služby a do dubna 1823 sloužil u husarů. Pak požádal o uvolnění a dostal službu u ministerstva financí, na Cejchovním úřadu. Jeho kariéra byla úspěšná, byl vyznamenáván a povyšován. Dosáhl všech myslitelných úředních poct, byl činným státním radou, ředitelem Cejchovního úřadu a nositelem řádu sv. Stanislava I. stupně. Veškeré své volné chvíle ale věnoval literatuře. Byl básník, bajkář, dramatik, filosof a historik. Zemřel 25. ledna / 13. ledna roku 1863 v Petrohradu. Po jeho smrti byly v jeho pozůstalosti nalezeny i projekty na vylepšení carské státní správy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "První díla Kozmy Prutkova se objevují v listopadu 1851 v časopisu \"Sovremennik\" (rusky \"Современник\"), který tehdy vedli Nikolaj Alexejevič Někrasov a Ivan Ivanovič Panajev. Pod pseudonymem \"Nový Básník\" jsou uvedeny tři Prutkovovy bajky \"Pomněnky a francovka\", \"Průvodčí a tarantule\" a \"Volavka a drožka\". V roce 1853 je – rovněž ještě anonymně – otištěna další bajka \"Okrsek a hlas\". Tyto absurdní bajky byly parodií na sbírku bajek K. P. Masalského a jsou obsaženy v Prutkovově pozdější sbírce \"Prázdně\". Pod šifrou Y Z byla v roce 1851 uvedena veselohra \"Fantazie\". Jednalo se o parodii na tehdy módní vaudevill. Alexej Žemčužnikov a Alexej Tolstoj ji zadali 23. prosince 1850 ředitelství Imperátorských divadel. Vzhledem ke shonu před koncem roku ji carská cenzura povolila. Premiéra byla 5. ledna 1851. Car Mikuláš I. patrně vytušil nějakou nepřístojnost a o přestávce z divadla odešel. V závěru představení herec, který hrál hlavní roli, předstoupil před publikum a prohlásil, že v takovém nesmyslu hrát nebude! To ale byla součást role. Hra byla okamžitě stažena z programu. Jméno Kozma Prutkov se poprvé objevuje v roce 1854, kdy je vydána příloha \"Literární mišmaš\" únorového čísla „Sovremenniku“. V dalších číslech pak vychází v pravidelné rubrice „Prázdně Kozmy Prutkova“ básně, bajky a aforismy a \"Výňatky z dědových zápisků\". Ve svých básních parodoval současné trendy v ruské poezii (titanický romantismus V. G. Benediktova, klasicistní artismus N. F. Ščerbiny, kosmickou poesii A. S. Chomjakova). Uveřejňování děl je přerušeno v době Krymské války, do které Alexej Tolstoj a Vladimír Žemčužnikov odešli jako dobrovolníci. V roce 1859 jsou otištěny \"Myšlenky a aforismy\" a \"Nepředloženost\" v časopisu \"Jiskra\", který pod Někrasovovým vedením redigoval V. S. Kuročkin. Ve stejném roce jsou otištěny další Prutkovovy stati v příloze \"Sovremenniku\" s názvem „Píšťalka“ („Svistok“). Pak se Prutkov na několik let odmlčel. Až v posledním čísle „Píšťalky“ v dubnu 1863 vychází \"Stručný nekrolog Kozmy Prutkova\" a dvě posmrtně publikovaná díla, drama \"Ukvapený Turka aneb Příjemno-li býti vnukem?\" a \"Projekt: o zavedení jednomyslnosti v Rusku\". V roce 1884 jsou vydána \"Veškerá díla Kozmy Prutkova\". Do tohoto souboru ale nejsou zahrnuty reformní projekty, údajně proto, že se nejedná o literární díla. Pravděpodobnější důvod ale byla spíše obava z cenzury. Do roku 1916 vyšlo celkem 10 vydání.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Je po něm pojmenována planetka: (5932) Prutkov", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozma Petrovič Prutkov (rusky: Козьма Петрович Прутков) je mystifikace, uměle vytvořená osobnost spisovatele, respektive kolektivní pseudonym, pod kterým uváděli svá satirická díla hrabě Alexej Konstantinovič Tolstoj a bratři Alexej Michajlovič Žemčužnikov a Vladimír Michajlovič Žemčužnikov. Na některých Prutkovových dílech spolupracoval i Alexandr Michajlovič Žemčužnikov.", "tgt_summary": "Kozma Proutkov (en ) est un pseudonyme collectif utilisé par Alexis Konstantinovitch Tolstoï et ses cousins, les frères Alexis, Alexandre et Vladimir Jemtchoujnikov pour signer des articles et les vers satiriques, ainsi que des fables publiés dans des journaux littéraires dans les années 1850 et 1860. ", "id": 1438321} {"src_title": "David Musulbes", "tgt_title": "David Musuľbes", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Zápasit začal v 10 letech v rodném Vladikavkazu pod vedením Savela Mojsejeviče. V ruské seniorské reprezentaci se poprvé objevil v roce 1993 v těžké váze. Připravoval se v tréninkové skupině Kazbega Dedegkajeva společně s veterány Macharbekem Chadarcevem a Leri Chabelovim. V roce 1996 musel zkušenějšímu Chabelovimu ustoupit při nominaci na olympijské hry v Atlantě. V roce 2000 si nominaci na olympijské hry v Sydney vybojoval. Bez ztráty bodu postoupil ze základní skupiny a ve finále se utkal s rodákem ze Severní Osetie Arturem Tajmazovem reprezentujícím Uzbekistán. Po napínavém průběhu ho dokázal porazit o tři body a získal zlatou olympijskou medaili. Po olympijských hrách vyšel najevo jeho původ. V několika rozhovorech prohlašoval, že není Oset, ale Gruzín. Jeho rodina utekla do Severní Osetie před krevní mstou z gruzínské hornaté oblasti Chevi a změnila identitu. Jeho rodové jméno po otci je Čocheli a po matce Butchuzi. Po zisku zlaté olympijské medaile se přesunul do armádního tréninkového centra CSKA v Moskvě a patřil k oporám ruské reprezentace vedené Džambolatem Tedejevem. Od roku 2003 však jeho místo reprezentační jedničky začal ohrožovat Kuramagomed Kuramagomedov a v roce 2004 s ním prohrál nominaci na olympijské hry v Athénách.", "section_level": 1}, {"title": "Start za Slovensko.", "content": "V roce 2007 byl stále členem širšího reprezentačního výběru Ruska, když dostal nabídku reprezentovat Slovensko od bývalého slovenského reprezentanta Rodiona Kertantyho původem ze Severní Osetie. V květnu 2007 Kertanty společně s prezidentem slovenského zápasnického svazu Peterem Marčekem pro něho začali vyřizovat občanství. Slovenské občanství obdržel v září téhož roku. V roce 2008 se poprvé představil v slovenských barvách na mistrovství Evropy. Probojoval se do finále, ve kterém podlehl Gruzínci Davitu Modzmanašvilimu. Gruzínec byl však záhy pozitivně testován a tak dodatečně získal titul mistra Evropy. V srpnu startoval na olympijských hrách v Pekingu a dle vlastních slov byl připraven na zisk zlaté olympijské medaile. V semifinále však nestačil na \"lépe připraveného\", v roce 2016 z dopingu usvědčeného Artura Tajmazova a nakonec pro samostatné Slovensko vybojoval historickou bronzovou, po dopingu Tajmazova stříbrnou olympijskou medaili v zápase ve volném stylu. Po olympijských hrách jevil zájem vydržet do olympijských her v roce 2012, ze které však záhy sešlo. V roce 2009 žil s rodinou v Moskvě, podnikal ve stavebnictví a o vrcholový zápas nejevil zájem. Na Slovensku ještě v roce 2012 marně doufali, že bude připravený bojovat o olympijské hry v Londýně. Tehdy se definitivně vyjádřil, že se zápasením končí.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Musulbes (Čocheli) (: ), (: ) a (: ), (* 28. května 1972 v Ordžonikidze, Sovětský svaz) je bývalý ruský zápasník volnostylař gruzínského původu, olympijský vítěz z roku 2000. V roce 2008 krátce reprezentoval Slovensko.", "tgt_summary": "David Musulbes (né le à Ordzhonikidze en Ossétie du Nord) est un lutteur russe puis slovaque spécialiste de la lutte libre. Aux Jeux olympiques d'été de 2000, il représente la Russie et devient champion olympique. En 2007, il obtient la nationalité slovaque. C'est à ce titre qu'il représente ce pays lors des Jeux olympiques d'été de 2008. Il y obtient la médaille de bronze.", "id": 326046} {"src_title": "Bad Elster", "tgt_title": "Bad Elster", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bad Elster do konce 18. století.", "content": "Jeden až dva kilometry severozápadně od města se nachází zbytky kruhového valu (tzv. Starého zámku) z 12. století, které dokazují osídlení oblasti dlouho před první historickou zmínkou o městu v roce 1324. V roce 1412 vykupují pozemky města a okolí Zedtwitzové, v jejichž držení zůstávají až do 18. století. Léčebný účinek Halštrovského pramene (kdysi označován jako \"Säuerling (Kyselka)\", dnes \"Moritzquelle\") byl spoznán velmi brzy. Jiří Leisner, tehdejší plavenský městský lékař a osobní lékař zemského pána, vévody Moritze ze Saska a Zeitzu zapisuje v roce 1669, že „\"tato voda byla od nepaměti používána nejen obyvateli Elsteru, ale jezdili si pro ni až z Adorfu\"“ a také píše, že „\"byla využívána pacienty s mnoha nemocemi\"“. V roce 1795 navštívil Elster slavný básník Johann Wolfgang von Goethe, a později ve svém díle uvádí halštrovské prameny Hermanna a Dorotheu.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Před rokem 1851 byl Elster jen samostatnou farou. V roce 1892 byl vysvěcen nový novogotický \"kostel Svaté Trojice\". Starý \"kostel Svatého Petra a Pavla\" byl zbourán. Elster od roku 1848 patřil k \"Saským královským státním lázním\", díky čemuž se rychle rozrůstal počet lázeňských hostů: 1848: 129; 1850: 378, 1860: 1.750, 1870: 2450, 1890: 5870, 1900: 8900, 1990: 15 600. Od roku 1875 nese místo název Bad Elster a od roku 1935 užívá městských práv. Roku 1880 zde bylo otevřeno Lázeňské muzeum, které se stalo prvním svého druhu nejen ve městě, ale i v celém zemském okresu Vogtland.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Bärenloh, Christiansreuth, Heißenstein, Kessel, Mühlhausen, Reuth a Sohl včetně Schwarzenbrunnu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Bad Elster žije především z turismu, který do městské kasy přináší velké množství peněz. Ve městě se nachází sedm lázeňských rehabilitačních klinik. V roce 2005 se zde nacházelo 35 ubytovacích míst, které nabízeli až 2400 lůžek. Během téhož roku bylo napočítáno 540 000 přenocování.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V blízkosti města se nachází rychlostní silnice B 92, která bývá však jen málo vytížená. Z Bad Elsteru vedou do České republiky dva dopravní hraniční přechody; jeden do Hranic (část Krásňany), a druhý do Doubravy u Aše, pro dopravu otevřený v roce 2008. Proti otevření pro automobilový provoz protestovaly radnice v Aši i v Bad Elsteru, ale marně. Důvodem protestů byly možné neblahé následky pro přírodní park Smrčiny. Nádraží v Bad Elsteru na trati Cheb – Plauen se nachází asi 2,5 kilometru od středu města, na okraji místní části Mühlhausen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bad Elster (česky někdy také jako \"Lázně Halštrov\") je německé lázeňské město v saském zemském okresu Vogtland. Město se nachází v blízkosti hranic mezi třemi historickými zeměmi; Saskem, Bavorskem a Čechami, a v blízkosti měst Aše, Hofu a Plavna. Bad Elster patří mezi města mikroregionu Přátelé v srdci Evropy. Město ležící v údolí podél Bílého Halštrova, obklopují vysoké lesní porosty, které ho chrání před extrémními teplotními výkyvy.", "tgt_summary": "Bad Elster est une ville de Saxe (Allemagne), située dans l'arrondissement du Vogtland, dans le district de Chemnitz. Elle est située sur l'Elster Blanche, à 25 km au sud-est de Plauen, et 25 km au nord-ouest de Cheb.", "id": 1204784} {"src_title": "Revizor (Gogol)", "tgt_title": "Le Revizor", "src_document": [{"title": "Obsah hry.", "content": "Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let 19. století během krátkého časového úseku dvaceti čtyř hodin. Ve hře vystupuje mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí. Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, pochopitelně se revize obávají. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit. Chlestakov dlouho nemůže uhodnout, proč se najednou setkává všude s takovou pozorností a úctou. Když pochopí, za jak významnou osobnost jej považují, plně využívá jejich hlouposti a protože je na mizině, rád přistoupí na jejich hru. Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery. Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ a všichni mu přinášejí různé dary. Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti. Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti. Kdyby se sluhovi Osipovi nepovedlo včas svému pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti, byl by snad zcela klidně čekal na odhalení. Takhle namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí. Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál. Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život, jakožto tchána tak významného muže, bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Hejtman i všichni ostatní strašně zuří, když v tom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Revizor (1836, \"Ревизор\") je pětiaktová satirická komedie ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809–1852), patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Autor svou hrou, zachycující tupost, nevzdělanost a zkaženost úředníků v jednom ruském provinčním městečku prolezlém korupcí a různými jinými neřestmi, nastavil zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím. ", "tgt_summary": "Le Revizor (en ) est une comédie en cinq actes de Nicolas Gogol créée et publiée en 1836. Insatisfait, l'auteur a continué à travailler sa pièce de théâtre et en a livré une seconde mouture en 1841. ", "id": 86926} {"src_title": "Nový Bydžov", "tgt_title": "Nový Bydžov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do 15. století.", "content": "První zmínka pochází z roku 1305 v listině krále Václava II. Velmi cenné doklady o počátcích nového města i o dřívějším starém městě přinášejí zápisy novobydžovské \"Knihy svědomí\" z let 1311–1470, druhé nejstarší dochované městské knihy v Čechách. Královské město byla založeno na pravidelné geometrické osnově, která se dochovala dodnes. Téměř čtvercové náměstí křižují hlavní ulice ve směru světových stran (s mírnou odchylkou 2°) a do každého rohu náměstí směřují dvojice k sobě těměř kolmých uliček. Pravidelně jsou vyměřeny i jednotlivé uliční bloky. Pravidelný půdorys byl ve středověku uzavřen tzv. velkým čvercem na předměstích. První majetková změna přišla v roce 1325, kdy král Jan Lucemburský pro své dluhy předal držení města Benešovi z Vartemberka, pánovi na Hrubé Skále a v Turnově. Město se tak stalo z města královského městem poddanským. Významnější změna přišla až v roce 1407, kdy město obdrželo do Čeňka z Vartemberka privilegium, které zajišťovalo měšťanům některé výhody měst královských, jmenovitě Hradce Králové. Do dějin země se Nový Bydžov zapsal v předvečer husitské revoluce nezdařeným ozbrojeným útokem řemeslníků na minoritský klášter. Tato událost byla popsána ve staročeské skladbě \"\"Bydžovští ševci\"\", zachované v rukopisu v Univerzitní knihovně ve Vratislavi. Z husitského období se ve městě dochoval významný svědek doby – husitská houfnice – jediná v českých muzejních sbírkách. Na den sv. Víta (15. června) roku 1420 téměř celé město vyhořelo a mnoho lidí přišlo o život. O přelomovém okamžiku pro tehdy ještě mladé město Nový Bydžov máme jen lakonickou zprávu ze Starých letopisů českých. Požár, který z dosud neznámé příčiny, pohltil dřevěné město a jeho opevnění, vystavil obyvatele velkému nebezpečí v právě začínající husitské revoluci. K ohrožení ještě přispíval fakt, že tehdejší majitel panství Čeněk z Vartemberka často měnil příslušnost v táborech bojujících stran. Spálené a nově budované město se tak ocitlo v nebezpečí, že se stane snadnou kořistí útočníků. Právě do těchto bouřlivých časů se s největší pravděpodobností datuje zánik minoritského kláštera v severovýchodní části města. Vypleněný kamenný konvent se postupně měnil v ruinu, „menší bratři“ se už do něj nevrátili a na „klášteřišti“ se později začali usazovat první příchozí Židé.", "section_level": 2}, {"title": "16. a 17. století.", "content": "Vartemberkové pak drželi Nový Bydžov až do roku 1516, kdy byl Nový Bydžov za 14 000 kop grošů prodán Janu z Pernštejna. Za Pernštejnů začal hospodářský vzestup města, podpořený už v roce 1517 udělením dalších výsad. Za Pernštejnů se ve městě začalo usazovat i židovské obyvatelstvo – již v roce 1520 byl založen v jižní části města za hradbami židovský hřbitov – jeden z nejstarších v Česku. Židé si začali stavět své domky v místě bývalého minoritského kláštera. Dluhy a vysoká daňová zátěž nakonec způsobily, že po smrti Jana z Pernštejna se Nový Bydžov v roce 1548 dostal do držení císaře Ferdinanda I., který předal vrchnostenská práva Valdštejnům, bratrům Jindřichovi a Zdeňkovi Šťastným. V roce 1549 bylo vytvořeno městské panství, když byla k Novému Bydžovu přikoupena ves Prasek s krčmou a rybníkem Šibeničním a grunty Řehoty a Zdechovice. Po smrti obou bratrů se jako odumřelé léno navrátilo město s celým panstvím v roce 1567 zpět do rukou krále Maxmiliána II. Bydžovští měšťané však usilovali o statut svobodného města. Za přímluvy tehdejšího profesora Karlovy univerzity Marka Moravce Bydžovského z Florentina, ale zejména sbírkou mezi měšťany ve výši 10 000 kop českých grošů, král žádosti Bydžovských vyhověl, nechal městské panství vymazat z dvorských desk a přepsat jej do desk zemských jako svobodné zboží. Smlouva o výkupu z poddanství byla podepsána dne 6. ledna 1569. Město se jako poslední přidalo k dalším osmi městům českých královen – stalo se královským věnným městem s povinností odevzdávat každoročně na sv. Jiří do pokladny české královny 50 kop grošů a k Vánocům také raky a bažanty. Městské panství se skládalo na konci 16. století kromě samotného města i ze vsí Chudonice, Vysočany včetně krčmy, Zachrašťany včetně krčmy, Zadražany včetně krčmy, dvůr v Libni, valchy, lesů (Zadražanský, Zachrašťanský a Chlum), řeky, sádek a rybníků (Vysocký, Velký, Zachrašťanský, Silniční, Vesní, Spodní, Vražda a Zadražanský). Králi Maxmiliánovi však zůstalo právo pro něj a jeho dědice na těžbu kovů, právo na poklady v zemi ukryté, na lov vysoké a černé zvěře (jeleni, laně, srny, medvědi a divoké svině). Město zažívalo nebývalý rozvoj. Byly přikupovány jednotlivé dvory, ale i celé obce, jejichž počet se zvýšil na devět. V roce 1593 byli Bydžovští přijati mezi příslušníky třetího stavu s právem účasti na zemských sněmech. Bydžovští se zúčastnili Českého stavovského povstání, za což byli potrestáni propadnutím majetku panství. Všechny vesnice byly ohodnoceny na 29 372 kop míšeňských grošů. Město vsi získalo zpět v roce 1628 za podmínky vydržování katolického kněze, jeho žáků a špitálu. Město bylo pod dohledem královského rychtáře. Za třicetileté války město zasáhlo několik tažení válčících armád. Těžkou pohromou byl v roce 1634 vpád saských vojsk. Sotva saské vojsko odtáhlo, vtrhl sem celý regiment pěšího císařského vojska. Město trpělo i za švédského vpádu Banérova v roce 1639 a Torstenssonova v roce 1642. Po skončení třicetileté války byla situace města a jeho vsí katastrofální. V roce 1654 v Novém Bydžově zbylo z 210 domů jen 112 obydlených, 3 domy byly bez obyvatel a z 95 domů zbyly jen rozvaliny. V městských vsích bylo 28 sedláků, 22 chalupníků, 1 zahradník a na 30 zpustlých usedlostí bez hospodáře. Z hrůz třicetileté války se město vzpamatovávalo dlouhá desetiletí, zlepšení nijak nepomohly ani zhoubné požáry, které dřevěné město několikrát postihly.", "section_level": 2}, {"title": "18. a 19. století.", "content": "V roce 1751 v rámci reformy krajského zřízení vznikl nový Bydžovský kraj a Nový Bydžov jako jediné královské město na tomto území se také stal sídlem kraje. Krajský úřad zůstal ve městě jen do roku 1784, kdy byl přemístěn do Jičína, ale název kraje se nezměnil až do nové reformy krajského zřízení v roce 1850. Nový Bydžov tak dosáhl svého nejvyššího postavení v dějinách. Podle statistických přehledů bylo v Bydžovském kraji v roce 1788 celkově 174 973 obyvatel a v roce 1847 už dokonce 285 778 obyvatel. Do kraje patřila mimo jiné i města Hořice, Vrchlabí, Jičín, Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Rokytnice nad Jizerou, Nová Paka a Jilemnice. Nový Bydžov zůstával po celé období kraje největším městem - ze 2 866 obyvatel v roce 1788 zde počet obyvatelstva vzrostl na 4 919 v roce 1850. Počátkem čtyřicátých let 18. století začala tradice každoročních dvoudenních studentských slavností na konci prázdnin tzv. merend, která se v nových podmínkách s většími časovými přestávkami ve městě udržela dodnes. Nejstarší studentská merenda je doložena k roku 1750. Ve čtyřicátých letech 18. st. se na Novobydžovsku rozšířila sekta tzv. izraelitů, tajných stoupenců starozákonních myšlenek. Izraelité byli ve spojení s bydžovským rabínem Mendlem a zachovávali také některé zásady židovského náboženství. Po vyzrazení sekty následovalo rozsáhlé vyšetřování a vynesení krutých trestů. Hlavní představitel Jan Pita z Chudonic byl 18. prosince 1748 po drastickém mučení ve městě upálen. I další stoupence sekty čekalo obdobné potrestání na dalších místech. Hranice s izraelity z Novobydžovska byly posledními, které v našich zemích pro víru hořely. Napoleonské války a státní bankrot z roku 1811 přivodily ochuzení většiny obyvatelstva. V roce 1817 je dovršil zhoubný požár. O bouřlivé noci 6. října 1817 celkově lehlo popelem 102 domků, 21 várečných domů a 18 stodol s obilím. Z veřejných budov shořela škola, děkanství, špitál, část Metličanské brány, střecha a věž kostela sv. Vavřince, v níž se - až na jeden - roztavily zvony. Celková škoda byla odhadnuta na závratnou částku 742 209 zlatých. Teprve po tomto požáru se ve městě začalo důsledně stavět z cihel a kamene. Nedostatek stavebního materiálu způsobil, že tehdy byly rozbořeny jiné starší stavby, např. část městských hradeb a zeď s kostnicí u kostela sv. Vavřince. Počátkem čtyřicátých let byly zbořeny i obě městské brány - Metličanská a Starobydžvoská, a když byly rozebrány i poslední zbytky hradeb ve východní části města, zůstaly po opevnění s branami, fortnami, 18 baštami už jen předsunuté hradební příkopy. Tehdy také začali první majitelé domů na náměstí zastavovat podloubí. Od roku 1850 byl Nový Bydžov až do roku 1960 nepřetržitě sídelním okresním městem. Od 2. poloviny 19. století Nový Bydžov žil bohatým spolkovým životem a postupně se stal významným centrem úřadů, školství, kultury, sportu, zdravotnictví a průmyslu celého okresu.", "section_level": 2}, {"title": "20. století a současnost.", "content": "V sobotu 10. července 1926 oficiálně tehdy okresní město navštívil prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Z 92 židovských obyvatel deportovaných za 2. světové války do Terezína se vrátil domů jediný. Krátce po 2. světové válce byla ve městě provedena hromadná poprava 77 Němců. Město má v současnosti obyvatel a osm městských částí (Nový Bydžov město, Chudonice, Zábědov, Skochovice, Žantov, Stará a Nová Skřeněř a Vysočany), spádovou oblastí je ale přibližně pro 17 tisíc obyvatel ze 22 obcí. Ze širokého okolí sem obyvatelé dojíždějí do zaměstnání, do škol, za lékaři, do úřadů a za sportem a kulturou. Po roce 1989 postupně vznikly desítky nových privatizovaných obchodů, drobných i větších živností. Ke změnám došlo i v oblasti místní průmyslové výroby. Z tradičních výrobních podniků ve městě nezůstal prakticky žádný, zanikly koželužna, mlékárna, cukrovar a bývalé sklárny se proměnily v menší soukromé výrobny. Nová průmyslová zóna vyrostla na okraji města v Zábědově a postupně se plní novými podniky. Zemědělská družstva se transformovala do akciových společností. Městský úřad vykonává státní správu pro přibližně 17 tisíc obyvatel. Po kratších obdobích starostování Vladimíra Hrubého v roce 1990, Jaroslava Hezkého v letech 1990–1991 a Karla Šprince v letech 1991–1994 je od komunálních voleb v listopadu 1994 dosud starostou Ing. Pavel Louda. Území města od náměstí po velký čtverec stalo předmětem zvýšené památkové ochrany a péče. V posledním čtvrtstoletí byla opravena řada městských památek. Město nabízí řadu sportovišť a kulturních zařízení. Víceúčelové sportoviště Sportring, dva fotbalové stadiony, tenisové kurty, sokolovna a městská sportovní hala, venkovní koupaliště, zastřešený zimní stadion. Kulturní vyžití nabízí Jiráskovo divadlo s kinem, městská knihovna s informačním centrem a kulturním klubem MEKKA v Balounkově vile a Městské muzeum a galerie v budově spořitelny. Nový Bydžov je městem škol. Jsou zde dvě mateřské a tři základní školy, dále základní umělecká škola a tři střední školy – gymnázium, střední odborná škola a vyšší odborná škola se zaměřením na ekonomické předměty a Střední odborná škola a Střední odborné učiliště se zaměřením na technické předměty. Ve městě je pošta, finanční úřad, úřad práce, pozemkový úřad, pracoviště zde má referát okresního úřadu pro státní sociální podporu, Policie České republiky, profesionální Hasičský záchranný sbor. Okresní nemocnice ve městě žel zanikla a stala se pouze pobočkou Oblastní nemocnice Jičín, a. s. O zdraví pacientů dále pečují praktičtí a odborní soukromí lékaři. Na svém dalším rozvoji město spolupracuje i s okolními obcemi a vychází z jejich potřeb. Vznikl mikroregion Novobydžovsko, sdružující 19 okolních obcí, od roku 2016 spojený se sousedním mikroregionem Cidlina v jeden mikroregion Pocidlinsko čítající 37 obcí. Nový Bydžov je součástí dobrovolného svazku devíti měst \"Královská věnná města\" (Dvůr Králové nad Labem, Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Nový Bydžov, Polička, Trutnov a Vysoké Mýto). Partnerskými městy jsou slovenské Brezno a rumunský Nadlac.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Nový Bydžov (něm. \"Neu Bidschow\") se nachází asi 27 km západně od Hradec Králové v okrese Hradec Králové. Město se skládá z osmi místních částí – Nový Bydžov, Chudonice, Stará Skřeněř, Nová Skřeněř, Skochovice, Vysočany, Zábědov, Žantov. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Nový Bydžov (prononcé en tchèque : [ˈnoviː ˈbɪdʒof] ; en ) est une ville du district et de la région de Hradec Králové, en Tchéquie. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 323395} {"src_title": "Trolejbusová doprava v Budapešti", "tgt_title": "Trolleybus de Budapest", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První trolejbusová linka v Budapešti byla zprovozněna 16. prosince 1933. Jednalo se o trať ve čtvrti Óbuda mezi konečnou tramvaje \"Vörösvári út\" a hřbitovem. Trať dlouhou 2,7 km projel trolejbus za 8 minut. Vozy byly deponovány v tramvajové vozovně poblíž stanice \"Vörösvári út\". Konec této trati přinesly události konce druhé světové války, provoz na ní byl ukončen 21. října 1944. Po válce již nebyla původní trať obnovena. Na konci 40. let proběhla výstavba trati na druhém břehu Dunaje, v Pešti. Provoz na první lince č. 70 (\"Kossuth Lajos tér – Erzsébet királyné útja\") byl zahájen 21. prosince 1949. O dva roky později následovalo prodloužení z náměstí \"Kossuth Lajos tér\" na náměstí \"Jászai Mari tér\", zároveň byla po celé délce tratě zavedena druhá linka č. 71. Během 50. a 60. let bylo dále vystavěno mnoho dalších tratí (většina jich nahradila právě rušené tramvajové tratě), čísla linek vystoupala až do č. 79. Během revoluce v roce 1956 bylo na mnoha místech poničeno trolejové vedení, to však bylo během následujícího roku opraveno. Převrat nastal na konci 60. let, kdy bylo rozhodnuto o likvidaci trolejbusové sítě a její náhradě autobusy. To vedlo ke zrušení tratě po ulici \"Baross utca\". Nicméně již v roce 1974 cena ropy začala stoupat a trolejbusy se opět dostaly na výsluní. Byly dodávány nové vozy (i kloubové), byly postaveny další tratě (některé na místě dříve zrušených tratí tramvajových), nejvyšším číslem trolejbusové linky se stalo číslo 83. Také existovaly plány provoz trolejbusů na budínském kopci (k hradu), které by tam jezdily z náměstí \"Moszkva tér\". Ty však nebyly uskutečněny, takže dodnes jezdí trolejbusy pouze na levém břehu Dunaje (v Pešti). Po politicko-ekonomických změnách na přelomu 80. a 90. let nastala doba stagnace. Nedostatek financí nedovolil rozšiřování trolejbusových tratí, bylo realizováno pouze několik krátkých prodloužení. Naopak byly některé linky i zkráceny. Existují projekty pro nové tratě v okolí náměstí \"Baross tér\", nicméně v současnosti se jejich výstavba neplánuje. Finance míří spíše do obnovy zastaralého vozového parku.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Pro předválečnou trolejbusovou linku v Óbudě byly dodány tři vozy se stejnou karoserií, ale jinou elektrickou výzbrojí. Dva trolejbusy měly výzbroj od firmy Ganz, třetí měl značky \"MÁVAG-Boveri\". Všechny tři vozy přežily válku a po obnovení trolejbusové dopravy v Budapešti byly opětovně zařazeny do pravidelného provozu. Po válce byly dodány sovětské vozy MTB, v první polovině 50. let začaly být vyráběny trolejbusy Ikarus 60 T. V roce 1960 byl z kapacitních důvodů zahájen provoz s vlečnými vozy, zároveň probíhala přestavba trolejbusů 60 T na kloubové vozy. Ve druhé polovině 60. let bylo zakoupeno 100 sovětských vozidel ZiU 5. Přibližně o 10 let později došlo k zahájení dodávek trolejbusů ZiU 9 (do roku 1984 celkem 173 kusů). Problémem se ale staly kloubové vozy, které žádný výrobce trolejbusů ve východním bloku nevyráběl. Proto budapešťský dopravní podnik začal ve svých dílnách upravovat článkové autobusy Ikarus 280, do kterých dosazoval elektrickou výzbroj z vyřazovaných trolejbusů ZiU 5. V 90. letech byl vozový park obnoven vozy Ikarus 435 T (kloubový, 15 kusů, 1994–1996). Ve 21. století byly zakoupeny vozy Ikarus 411 T (1 ks, první nízkopodlažní trolejbus v Budapešti, původně předváděcí vůz) a Ikarus 412 T (nízkopodlažní, 15 ks, 2002). K 1.1.2013 byly vozy ZiU 9 vyřazeny z vozového parku. V současnosti jsou dodávány nízkopodlažní trolejbusy Solaris Trollino 12 s elektrickou výzbrojí Ganz-Škoda, většinu vozového parku ale stále tvoří zastaralé vozy Ikarus 280 T. Jediná vozovna se nachází v jihovýchodní části trolejbusové sítě. Byla vystavěna v roce 1962, předtím trolejbusy využívaly části několika tramvajových vozoven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trolejbusová doprava v Budapešti, hlavním městě Maďarska, tvoří nejrozsáhlejší a nejstarší trolejbusovou síť v zemi. V roce 2018 zde bylo v provozu 16 linek. Jsou provozovány budapešťským dopravním podnikem BKV.", "tgt_summary": "Le trolleybus de Budapest dessert essentiellement le centre-ville de Budapest. Il est exploité par la société publique Budapesti Közlekedési Zrt.. Inauguré le par Kálmán Pongrácz, jour de l'anniversaire de Joseph Staline, la numérotation de sa première ligne à partir de 70 est une référence explicite à l'âge du dictateur russe.", "id": 2290475} {"src_title": "Tenis na Letních olympijských hrách 2008 – ženská dvouhra", "tgt_title": "Simple dames de tennis aux Jeux olympiques d'été de 2008", "src_document": [{"title": "Olympijský turnaj.", "content": "Z elitní desítky žebříčku WTA do soutěže nezasáhly světová pětka Maria Šarapovová a desátá v pořadí Anna Čakvetadzeová, obě z Ruska. Za zraněnou světovou dvojku Ivanovićovou, potýkající se s návratem po zánětu palce na pravé ruce, do turnaje nakonec nastoupila izraelská náhradnice Cipora Obzilerová. Srbka to označila za jeden z nejtěžších momentů své tenisové kariéry. Hráčkám z tenisově malých států byla udělena jedna divoká karta ve formě pozvání Tripartitní komise. Obdržela ji Zimbabwanka Cara Blacková, které patřilo až 662. místo klasifikace. V úvodním kole skončila na raketě druhé nasazené Srbky a úřadující světové jedničky Jeleny Jankovićové po setech 3–6 a 3–6. V první fázi skončila také třetí hráčka žebříčku Světlana Kuzněcovová z Ruska, když nestačila na Číňanku Li Na, figurující na 42. příčce. Ta po výhře nad světovou osmičkou Venus Williamsovou postoupila do semifinále. Oba medailové zápasy proti Ruskám však prohrála. Nejdříve se Dinarou Safinovou a v duelu o bronzový kov nestačila na jedenáctou ženu pořadí Věru Zvonarevovou výsledkem 0–6 a 5–7. Olympijskou vítězkou se stala 26letá ruská světová sedmička Jelena Dementěvová, která po výhrách nad 18letou Dánkou Caroline Wozniackou a čtvrtou v klasifikaci Serenou Williamsovou, postoupila do semifinále. V něm vyřadila ve dvou sadách Zvonarevovou. Ve finálovém klání přehrála krajanku Dinaru Safinovou poměrem 3–6, 7–5 a 6–3. Obě hráčky si v úvodu her vyměnily postavení na světovém žebříčku, když Safinová zamířila na šesté a Zvonarevová klesla na sedmé místo. Šampionka k výhře uvedla: „\"Grand Slam nemůžu srovnávat s olympiádou, tohle je daleko více. Na tohle jsem čekala a pro co pracovala. Jedná se o největší moment mé kariéry, mého života\".“ Kompletní ruská sada medailí znamenala, že podruhé v historii ženské dvouhry, a poprvé od roku 1908, získaly všechny kovy reprezentantky jednoho státu. Potvrdily tak převahu ruského ženského tenisu, když mezi jedenácti nejlepšími hráčkami žebříčku WTA bylo šest ruských ternistek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská dvouhra na Letních olympijských hrách 2008 probíhala v Zeleném olympijském tenisovém centru, ležícím v Pekingu. Soutěž se konala v období od 10. do 17. srpna 2008 na otevřených dvorcích s tvrdým povrchem DecoTurf. ", "tgt_summary": "Cet article présente les résultats détaillés du simple dames de l’édition 2008 des compétitions de tennis aux Jeux olympiques d'été qui est disputé du 11 au.", "id": 812633} {"src_title": "Jan Lecjaks", "tgt_title": "Jan Lecjaks", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začal ve svých 6 letech v Sokolu Štěnovice. Poté v roce 2000 přestoupil do FC Viktorie Plzeň. V roce 2008 získal v kategorii U19 let mistrovský titul. Jeho první vyběhnutí na prvoligový pažit se konalo v sezóně 2007/2008, ve svých 17 letech si odbyl premiéru na Spartě. V tomto utkání prokázal, že je nadějným fotbalistou, sparťanskému Zdeňku Pospěchovi nenechal žádný volný prostor. V roce 2010 vyhrál s Plzní český pohár. 10. června 2010 odchází na roční hostování do belgického klubu RSC Anderlecht. V červenci 2011 přestoupil do švýcarského celku BSC Young Boys, kde podepsal 4letý kontrakt. S Young Boys si zahrál v Evropské lize 2014/15 (EL), kde se s týmem probojoval do základní skupiny I, kde číhali soupeři AC Sparta Praha (ČR), SSC Neapol (Itálie) a ŠK Slovan Bratislava (Slovensko). 18. září 2014 v prvním utkání základní skupiny proti slovenskému týmu ŠK Slovan Bratislava vstřelil při výhře 5:0 vítězný gól. V červenci 2017 přestoupil do chorvatského popředního klubu Dinamo Záhřeb, kde podepsal smlouvu na 3 roky. 19.listopadu, vstřelil svou první branku proti týmu Lokomotiva Zagreb. V srpnu 2018 odešel na roční hostování do týmů Lokomotiva. Začátkem srpna 2019 ukončil o rok dříve smlouvu v Dinamu Záhřeb a stal se volným hráčem. Jeho novým klubem se stala kyperská Omonia Nikósie, kde podepsal smlouvu na dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Jan Lecjaks nastupoval za mládežnické výběry České republiky od 17 let. Bilance: Hrál mj. na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2009 v Egyptě, kde ČR vypadla v osmifinále s Maďarskem na penalty 3:4 (po prodloužení byl stav 2:2).", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2011.", "content": "V těžké základní skupině B na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2011 konaném v Dánsku se česká reprezentace střetla postupně s celky Ukrajiny (výhra 2:1), Španělska (prohra 0:2) a Anglie (výhra 2:1), do semifinále postupovaly první dva týmy ze skupin. Jan Lecjaks odehrál v základní sestavě všechna tři utkání. Semifinále 22. června proti Švýcarsku ČR prohrála po prodloužení 0:1 a stejným výsledkem (avšak v normální hrací době) podlehla 25. června v souboji o 3. místo Bělorusku. Jan Lecjaks nastoupil pouze v utkání o třetí místo (a zároveň o postup na Olympijské hry 2012 v Londýně) s Běloruskem, ale již ve 13. minutě si zlomil obě kosti v pravém předloktí a musel se podrobit operaci.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "Góly Jana Lecjakse v české reprezentaci do 21 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Lecjaks (* 9. srpna 1990, Plzeň) je český fotbalový obránce a bývalý mládežnický reprezentant, od srpna 2019 hráč klubu Omonia Nikósie. Mimo ČR působil na klubové úrovni v Belgii, Norsku, Švýcarsku a Chorvatsku od léta 2019 je na Kypru.", "tgt_summary": "Jan Lecjaks, né le à Plzeň, est un joueur de football tchèque, qui joue au poste d'arrière latéral gauche. Il joue depuis 2019 pour le club chypriote du AC Omónia Nicosie.", "id": 1414230} {"src_title": "Cambridge (Massachusetts)", "tgt_title": "Cambridge (Massachusetts)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Cambridge leží na severním břehu řeky Charles v ploché krajině, která se až na západní hranici města u řeky začíná vlnit. Dělí se na 13 oblastí (\"Neighbourhood\") a orientačními body jsou jeho náměstí (spíše křižovatky), vzdálená od sebe asi 1,5 km na červené lince bostonského metra (směrem od řeky a od Bostonu):", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osadu zde založili puritánští emigranti už v roce 1630 v místech dnešního \"Harvard Square\", severozápadně od starého Bostonu, a nazvali ji Newetown. Roku 1636 se zakládala škola pro kazatele a volba místa padla sem; obec se pak přejmenovala na Cambridge na počest britské univerzity. Obec zůstala převážně zemědělská, usadilo se zde ale několik zámožných anglikánských rodin. Za americké revoluce roku 1775 sem přijel George Washington povzbudit a zorganizovat dobrovolníky, takže zde vznikla americká armáda. Roku 1792 byl postaven Západní most (na místě dnešního \"Longfellow Bridge\") a roku 1809 \"Canal Bridge\", takže město dostalo přímé spojení s Bostonem a začalo rychle růst. Následovala stavba silnic a železnic a roku 1818 zde byla založena velká sklárna, po půl století hlavní zaměstnavatel ve městě. Roku 1846 se Cambridge stalo městem a s rozvojem průmyslu i obchodu se jeho střed posunul na jihovýchod, k dnešnímu Central Square. V okolí Harvardovy koleje žili zámožní lidé, na východě města dělníci. Po první světové válce bylo Cambridge průmyslové město se 120 tisíci obyvatel, ale v následujících desetiletích průmysl odcházel a město získalo současný ráz intelektuálního střediska škol, nemocnic a ústavů. Roku 1912 se sem přestěhoval MIT z Bostonu, ale od 60. let začal počet obyvatel klesat. Po roce 1980 zde vzniklo několik high-tech firem, ale roku 1990 byla zrušena regulace nájemného, takže mnoho lidí si muselo hledat levnější místa k životu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Cambridge se vyznačuje velmi pestrým složením obyvatel. Roku 2000 zde žilo 68 % bělochů, 12 % afričanů, 12 % asiatů; pro 70 % byla prvním jazykem angličtina, pro 7 % španělština, pro 5,2 % francouzština, pro 3,2 % čínština a pro 3 % portugalština. 41,2 % všech domácností tvořila jediná osoba, 29 % byly manželské páry, medián věku obyvatel byl 30 let. Průměrný roční příjem na osobu činil 31 156 USD, medián příjmu rodiny 59 423 USD.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Cambridge má velmi liberální městské zřízení. Devítičlennou městskou radu a šestičlenný Školský výbor volí občané každé dva roky podle poměrně složitého systému „přenosných hlasů“ (STV). Rada si volí primátora jako svého předsedu, radnici však řídí manažer města, jmenovaný radou.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Cambridgi sídlí 8 univerzit a vysokých škol: Dále je zde množství základních a středních škol, veřejných, soukromých i církevních a s různým odborným zaměřením.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Do poloviny 20. století bylo Cambridge průmyslové město, dnes jsou však největšími zaměstnavateli Harvardova univerzita (10 tisíc zaměstnanců) a MIT (9 500 zaměstnanců), dále to byly různé technologické firmy jako BBN, Lotus, Polaroid a Google, jež však postupně nahrazují biotechnologické a medicínské firmy (Genzyme, Novartis aj.). Je zde také velká univerzitní nemocnice Mt. Auburn v západní části města. S Bostonem sdílí Cambridge poměrně hustou síť veřejné dopravy. Její páteří jsou červená a zčásti i zelená linka metra, na konečné stanici červené linky Alewife je autobusové nádraží, na konečné zelené linky (Lechmere) ve východní části Cambridge je velké nákupní středisko. Pro Cambridge je však typické, že mnoho lidí jezdí i do práce a do školy na kole a hlavně chodí pěšky.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické zajímavosti.", "content": "Turisté, kterých přijíždějí do Cambridge tisíce, navštěvují především \"Harvard Yard\", ústřední část univerzity s pomníkem Johna Harvarda. Blízko stanice \"Harvard Square\" je však také starý hřbitov a obecní park \"Commons\", kde je památník americké armády, kterou zde roku 1775 George Washington z dobrovolníků vytvořil. Směrem dále na západ vede dlouhá \"Brattle Street\", kde je řada přepychových vil v koloniálním slohu z 18. století, v jedné z nich je muzeum básníka Longfellowa. Na konci \"Brattle Street\" je rozlehlý romantický hřbitov \"Mt. Auburn\", krásný park s roztroušenými náhrobky bohatých rodin.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea.", "content": "Muzea v Cambridgi jsou součástí univerzit, jsou však přístupná veřejnosti:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cambridge je město v USA ve státě Massachusetts, součást velkého Bostonu. Leží blízko jeho středu, na severním břehu řeky Charles, která je odděluje od vlastního Bostonu. Osada vznikla roku 1630 a proslavily ji dvě vysoké školy: Harvardova univerzita a Massachusettský technologický institut. Ze 780 nositelů Nobelových cen je nejméně 130 nějak spojeno s jednou z nich. ", "tgt_summary": "Cambridge (en anglais ) est une ville située dans l'État du Massachusetts, aux États-Unis, dans le comté de Middlesex. La ville de Cambridge se trouve dans l'agglomération de Boston, dont elle n'est séparée que par la rivière Charles (traversée par quelques ponts). ", "id": 1471985} {"src_title": "Chaplin v zábavním parku", "tgt_title": "Charlot est content de lui", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Polodokumentární, exteriérový film byl natočen režisérem Lehrmanem 10. ledna 1914 v době konání skutečných závodů dětských aut na pláži losangeleské čtvrti Venice. Film, který zaznamenává improvizované výstupy Chaplina mezi náhodnými návštěvníky těchto automobilových závodů, měl premiéru 7. února 1914. Tohoto dne se Charlie Chaplin poprvé divákům představil v nové masce - kostýmu Tuláka. Přesto není tento film prvním s touto postavou. Tím se stal film \"Chaplin v hotelu\" (Mabel's Strange Predicament; 1914), který byl natočen o několik dní dříve než \"Chaplin v zábavním parku\", ale do kin byl uveden o dva dny později. Ačkoli Chaplin v průběhu následujících let postavu tuláka obohatil o charakterové rysy, její vnější vzhled, až na malé výjimky, zůstal v podstatě stejný. Během svého keystonského období nicméně nevystupoval vždy jako Tulák, vytváří i zcela odlišné postavy ve filmech jako \"Chaplin má sólo\" (Tango Tangles; 1914), \"Chaplin obětí nešťastné lásky\" (Cruel, Cruel Love; 1914), \"Chaplin na závodišti\" (Mabel at the Wheel; 1914) nebo \"Chaplin honí dolary\" (Tillie's Punctured Romance; 1914), které ale pro jeho umělecký vývoj znamenají vždy krok zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Synopse.", "content": "Ve Venice v Kalifornii se shromáždil obrovský dav lidí, který přišel sledovat závod dětských automobilů. Jedním z diváků je i Tulák (Chaplin), který zpozoroval přítomnost filmového režiséra (Lehrman) a jeho kameramana (Frank D. Williams), kteří se snaží natočit co nejlepší záběry zachycující tuto událost. Tulák se usilovně snaží dostat do záběru, ale je neustále upozorňován, aby šel z cesty. Odhodlán se ve filmu objevit, nepolevuje ve své snaze a neustále se vrací a promenáduje před kamerou a dráždí tak režiséra, který se posléze uchyluje i k násilí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaplin v zábavním parku (v anglickém originále Kid Auto Races at Venice) je americká filmová groteska společnosti Keystone z roku 1914 s Charlesem Chaplinem v hlavní roli. V tomto filmu se Chaplin poprvé představil ve své typické roli Tuláka.", "tgt_summary": "Charlot est content de lui \"(Kid Auto Races at Venice, Cal.)\" est une comédie burlesque américaine de Henry Lehrman avec Charlie Chaplin, sortie le.", "id": 2409949} {"src_title": "Heroes of Might and Magic", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic", "src_document": [{"title": "Obecné znaky her.", "content": "Tato série patří do žánru tahových strategií a v podstatě obsahuje i RPG prvky. Hrdinové, jež hráč ovládá, mohou najímat armády, rozmisťovat je na mapě, obsazovat surovinová naleziště a nepřátelská města, bojovat s NPC monstry nebo s ostatními hráči. Hrdinové se se ziskem úrovní a zkušeností vylepšují a získávají různé bonusy, jež se pak sčítají se statistikami jednotlivých jednotek v jeho armádě. Totéž platí i pro vlastnosti z předmětů, jež se rovněž přenáší na armádu. Vyspělí a zkušení hrdinové bývají zpravidla výrazně silnější než nezkušený oponent. Před vytvořením nové hry zpravidla hráč začíná s hrdinou na první úrovni a s městem z vybrané strany (počet stran a jejich kompozice se liší v každém dílu série). V prvním díle byly strany pouze čtyři, v datadisku třetího dílu \"\" jich bylo dokonce devět. Každý typ města nabízel různou paletu jednotek, jež hrdina rekrutuje jako své vojáky, i unikátní třídy hrdinů, jež jiná města nemohla za normálních okolností najmout. Kromě toho každé město nabídlo hráči některé unikátní vlastnosti, jež nikdo jiný nemohl mít, i vrozenou inklinaci k některým třídám kouzel nebo schopností hrdinů. V neposlední řadě hraje město důležitou roli jakožto zdroj příjmu. Na mapě se zpravidla nachází i několik neaktivních neutrálních měst, jež musí jednotliví hráči dobýt, aby si zlepšili své postavení. Protože na mapách bývá mnoho měst různých ras, není neobvyklé vídat smíšené armády Ve většině map znamená ztráta všech měst a hrdinů porážku a dobytí všech nepřátelských měst a zajmutí hrdinů vítězství. V kampaních nebo speciálně navržených mapách může být cílem k vítězství splnění úkolu nebo několika úkolů. Často se to týká zisku speciálního artefaktu (Heroes I a II), grálu (Heroes III a IV) nebo Ashiny slzy (Heroes V). Tento artefakt bývá dobře schován pod zemí a hráč jej musí najít. Vodítkem mu jsou speciální obelisky, jež postupně ono místo odhalují na puzzle mapě. Artefakt pak zpravidla hráč vystaví v jednom ze svých měst a jeho prostřednictvím inkasuje nejrůznější bonusy v příjmu nebo produkci jednotek, čímž může zcela zvrátit průběh hry. V prvních dvou dílech měl artefakt hrdina pouze ve svém držení a do města se nevystavoval.", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Všechny jednotky a budovy ve městě si hráč kupuje za suroviny, jichž je celkem sedm druhů. Základními surovinami je zlato, dřevo, a kamení. Mezi vzácnější suroviny patří krystaly, drahokamy, síra, a rtuť. Nejvíce jsou potřeba k výstavbě budov v závěrečných fázích, aby si hráč mohl koupit nejsilnější bojovníky, aby si hráč mohl postavit některé ze silnější nestvůr a bojovníků do své armády, nebo při stavbě kouzelnické věže, kde se hrdinové učí používat svá kouzla. Rozmanitost surovin se napříč díly hry mění, v pátém díle jich je všech 7, v šestém pouze 4 (což vyvolalo mnoho negativních ohlasú) a v plánovaném sedmém díle jich má být znovu 7, ale s pozměněnými jmény vzácných surovin (například Dragonsteel).", "section_level": 2}, {"title": "Tahový systém hry.", "content": "Všechny hry Heroes of Might and Magic jsou rozděleny na tahy. Na herní mapě představuje jeden tah jeden herní den, kdy každý z hrdinů obdrží určité množství bodů pohybu, které určují, jak daleko se v tomto tahu může pohnout. Svou roli v tom hrají i typy terénů (po travnaté louce se jde mnohem lépe než po písčité poušti). Během jednoho tahu hráč může postavit jednu budovu v každém ze svých měst. Jednotliví hráči se při tazích střídají a ostatní čekají, až předchozí hráč svůj tah dokončí. Při střetu se skupinkou nestvůr nebo s nepřátelským hrdinou začíná boj, který rovněž probíhá na základě tahového systému. Začíná hráč, který má na své straně nejrychlejší jednotku, v případě shody začíná útočník. Hráči se pak střídají v tazích podle pravidel (u Heroes I až IV): Na tahu je jednotka s největším parametrem rychlosti, která ještě v kole nehrála. Pokud je shoda, má přednost ten hráč, který předtím nebyl na tahu. Pokud má tento hráč takových jednotek více, je na tahu ta jednotka, která byla na začátku boje v sestavení armády na vyšší pozici. Po odehrání se všemi svými jednotkami končí jedno kolo boje a začíná kolo další dle stejných pravidel. Během každého kola se do bitvy může jednou zapojit každý hrdina (vyjma čtvrtého dílu) a seslat mocná kouzla, kterými ničí nebo oslabuje své nepřátele, nebo naopak posiluje své vlastní vojsko. Boj končí, když jsou všichni vojáci jednoho hrdiny poraženi, nebo se hrdina rozhodne utéct z boje.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti hrdinů.", "content": "Hrdinové v průběhu hry získávají zkušenosti. Zdrojem mohou být různé objekty na mapě, truhlice s poklady a zejména boj. Když hrdina získá dostatečné množství zkušeností, postoupí automaticky o úroveň výše a získá bonus k jedné ze svých čtyř základních vlastností. Jedná se o sílu a obranu, jež definuje útočnou schopnost a schopnost se bránit, nebo o Sílu kouzel a znalosti ovlivňující jen hrdinu, jenž je díky nim lépe schopen formou kouzel podpořit v bitvách své jednotky. Od druhého dílu přibyly i sekundární vlastnosti, jež se postupně učí. Mají tři (ve čtvrtém díle pět) úrovně a poskytují hrdinovi, jeho armádě či celkově hráči konkrétní vylepšení. Kromě základních a sekundárních vlastností hrdinu a jeho jednotky charakterizuje ještě štěstí a morálka. Ovlivňují je navštívené objekty, hrdinovy artefakty, kouzla, sekundární schopnosti, stavby v hradech nebo v případě morálky i skladba jednotek v armádě. Kladná morálka se projevuje tím, že v daném kole jednotka dostane možnost vykonat druhý tah, zatímco při projevu záporné morálky jednotka v kole tah nevykoná. Zdali je tento faktor uplatněn, hráč pozná díky charakteristické animaci nad hlavou jednotky. Kladné štěstí se projeví zdvojnásobením škod útočící jednotky (ve čtvrtém díle snížením inkasovaného poškození na polovinu) a při záporném štěstí jednotka udělí pouze poloviční škody (ve čtvrtém díle inkasuje dvojnásobné škody).", "section_level": 2}, {"title": "Hry.", "content": "Design série vychází ze hry King's Bounty (1990) od společnosti New World Computing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic (zkráceně HoMaM), později Might & Magic Heroes, je série tahových strategických her od společnosti New World Computing odehrávající se ve světě Might and Magic. V roce 1996 byla NWC koupena 3DO. V roce 2003 3DO zkrachovalo a série byla prodána Ubisoftu. Hry této série jsou čistě fantasy hrami, přestože svět Might and Magic obsahoval sci-fi prvky. ", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic (souvent abrégé en HoMM ou Heroes, connue également sous le nom Might and Magic Heroes) est une série de jeux vidéo de stratégie au tour par tour. Elle est créée par Jon Van Caneghem qui est également à l'origine de \"King's Bounty\" et de la série \"Might and Magic\". ", "id": 1199677} {"src_title": "Antonio Gramsci", "tgt_title": "Antonio Gramsci", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Gramsci se narodil v Ales na Sardinii (podobně jako i pozdější výrazný vůdce PCI Enrico Berlinguer). Byl čtvrté ze sedmi dětí nižšího úředníka Francesca Gramsci. Rodinné jméno odkazuje nejspíš k městu Gramsh v Albánii. Otcovy finanční problémy nutily rodinu k neustálému stěhování po Sardinii, až se konečně usadila v Ghilarze. V r. 1898 byl otec v pochybném procesu odsouzen za zpronevěru a uvězněn, což v rodině prohloubilo již tak značnou chudobu a donutilo malého Antonia opustit školu a vydělávat příležitostnou prací. To trvalo až do otcova propuštění v r. 1904. V dětství prodělal Antonio několik zdravotních potíží, z nichž nejhorším bylo poranění páteře, které vedlo k omezení růstu a shrbení postavy. Zdravotní potíže pak provázely Gramsciho po celý jeho život. Druhý stupeň školy dokončil Gramsci v Cagliari, kde bydlel se svým starším bratrem Gennarem. Ačkoli ten se stal jako bývalý voják militantním socialistou, Antoniovy sympatie měl v tehdy spíše sardinský nacionalismus jako odpověď na zbídačování místních zemědělců a horníků průmyslovým severem.", "section_level": 2}, {"title": "Turín.", "content": "Antonio Gramsci dostal v r. 1911 stipendium na Turínské univerzitě (ve stejný čas zde studoval i Palmiro Togliatti), kde se vrhl do četby a studia jazyků. Gramsci objevoval Turín v čase zvýšené industrializace, kdy fabriky jako Fiat a Lancia proletarizovaly příchozí z chudých zemědělských regionů, na vzestupu byly dělnické odbory a na obzoru první sociální bouře. Gramsci byl zasažen tímto pohybem, byl v kontaktu jak s tehdejšími socialistickými kroužky, tak i se sardinskými přistěhovalci, což jen radikalizovalo jeho pozici. V r. 1913 se připojil k Socialistické straně Itálie (PSI).", "section_level": 2}, {"title": "V politice.", "content": "Přes své mimořádné studijní nadání Gramsciho neustálé finanční a zdravotní problémy stejně jako závazek k politické činnosti vedly k jeho rozhodnutí opustit začátkem r. 1915 univerzitu. V kontaktu se svými učiteli jako byli Antonio Labriola, Rodolfo Mondolfo, Giovanni Gentile a v té době asi nejrespektovanější italský intelektuál Benedetto Croce, získal Gramsci vynikající vzdělání v historii a filozofii. Ve vztahu k marxismu mluvil Labriola o „filozofii praxe“, což si mladý Gramsci osvojil a přes jistou pojmovou ambivalenci později mnohokrát použil, mj. i ve vězeňské korespondenci k oklamaní cenzury. Již od r. 1914 byl Gramsci významným přispěvatelem socialistických novin jako byl \"Il Grido del Popolo\", v r. 1916 se stal spolueditorem piedmontského vydání \"Avanti!\", oficiálních novin PSI. Zároveň se zapojil do organizování a vzdělávání turínských dělníků. Na otázku vzdělání kladl Gramsci silný důraz, od r. 1916 vystoupil s veřejnými projevy o Romainu Rollandovi, Francouzské revoluci, Pařížské komuně, a emancipaci žen. V důsledku zatýkání socialistických předáků po nepokojích z dubna 1917 se stal Gramsci jedním z vůdčích představitelů strany v Turíně a jako takový byl zvolen do prozatímního výboru PSI a hlavním editorem \"Il Grido del Popolo\". V dubnu 1919 společně s Togliattim, Angelem Tascou a Umbertem Terracinim založil Gramsci týdeník \"L’Ordine Nuovo\". V listopadu téhož roku se vnitřně rozklížená PSI většinově přiklonila ke komunistické III. internacionále (KI), přičemž skupina kolem \"L’Ordine Nuovo\" byla Leninem podpořena jako bolševismu nejbližší, oproti další výrazné skupině levicově radikálních antiparlamentářů (absencionistů) kolem Amadea Bordigy. Ve víru vnitrostranických debat se Gramsciho skupina vyznačovala mj. jasnou podporou dělnických rad, které spontánně vznikaly během stávek a zabírání továren v letech 1919–1920. Podle Gramsciho šlo v podstatě o to, umožnit dělníkům kontrolu nad organizováním výroby. Ačkoli věřil, že jeho pozice odpovídá Leninově heslu „všechna moc sovětům“, byl napadán zleva Bordigou, který se při kritice opíral o syndikalistické myšlenky Georgese Sorela a Daniela DeLeon. Na jaře 1920 zůstal Gramsci se svou podporou dělnických rad téměř osamocen.", "section_level": 2}, {"title": "V PCd’I.", "content": "Neúspěch dělnických rad vedla u Gramsciho k přesvědčení potřeby vzniku komunistické strany leninského typu. Skupina kolem L ́Ordine Nuovo, která soustavně napadala centristické vedení PSI, se nyní spojila s ultralevou Bordigovou skupinou absencionistů. Na sjezdu v Livornu se 21. ledna 1921 menšinová část „čistých“ komunistů oddělila od většinových „unitárních“ komunistů a jiných skupin v PSI a založila vlastní Komunistickou stranu Itálie (PCd’I). V čele strany stanul hlavní představitel absencionistů Amadeo Bordiga, který se sice opíral o „právo prvorozenství“, když jeho frakce jako první usilovala o vytvoření čistě revoluční strany bez revizionistů, jeho důraz na čistotu idejí, disciplínu a centralismus však podvazoval širší rozmach strany. Přes svou silnou pozici se Gramsci rozhodnutím strany podřizoval, nemohl ani jinak, proti Bordigovy však např. podpořil militantní antifašistickou skupinu Arditi del Popolo, která bojovala proti fašistickým Camicie Nere (Černým košilím). V r. 1922 navštívil Gramsci jako reprezentant PCd ́I Sovětský svaz, kde se seznámil s mladou violončelistkou Julii Schucht, s kterou měl později dvě děti. Jeho cesta probíhala v době nástupu italského fašismu. Zpět se vrátil s instrukcemi napomáhat rozvoji politiky jednotné fronty. Ta však narážela na odpor jak levicového vedení strany v čele s Bordigou, který nadále usiloval o zachování akceschopné, ale ideově čisté strany, tak vedení socialistů, kteří nevěřili v účinnost spojení s komunisty a báli se, že je tito přes aparát Kominterny ovládnou nebo dostanou do izolace. Na přelomu let 1922–23 spustil Mussoliniho režim represe proti opozičním stranám, přičemž uvěznil mnoho z čelných představitelů PCd’I včetně Bordigy. Gramsci mezitím pobýval ve Vídni, odkud se snažil znovu semknout rozpolcenou stranu. V následujícím roce 1924 se stal předsedou PCd’I a byl zvolen poslancem italského parlamentu za město Benátky. Zatímco rodina přebývala v Moskvě, Gramsci se přestěhoval do Říma, kde organizoval počátky stranického listu \"L’Unità\". V lednu 1926 na stranickém sjezdu v Lyonu přijala PCd’I Gramsciho program jednotné fronty za restauraci demokracie v Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "„Na dvacet let musíme zastavit tento mozek“.", "content": "Dne 9. listopadu 1926 schválila fašistická vláda po čtvrtém neúspěšném pokusu o zabití Mussoliniho novou vlnu mimořádných represivních zákonů. I přes parlamentní imunitu byl Gramsci zatčen a uvězněn v známé římské věznici Regina Coeli. Při soudním procesu se státní žalobce nechal slyšet: „Na dvacet let musíme zastavit tento mozek“. Gramsci byl odsouzen k 5 (na ostrově Ustica) a následující rok k 20 letům vězení (Turi, nedaleko Bari). Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. V r. 1932 ztroskotal projekt výměny vězňů mezi Itálií a SSSR. Od r. 1934 se Gramsci léčil postupně v několika nemocnicích, zemřel krátce po svém podmínečném propuštění v r. 1937 ve věku 46 let. Je pochován v Římě na protestantském hřbitově.", "section_level": 2}, {"title": "Myšlení.", "content": "Gramsci je považován za jednoho z nejinspirativnějších marxistických myslitelů 20. století, a v zásadě za klíčového představitele západního marxismu. Během svého vězení napsal více než 30 brožur z historie a různých analýz. Celkem na 3000 stran známých jako \"Sešity z vězení\" obsahují témata jak z italské historie a nacionalismu tak z marxistické teorie, kritické teorie aj., jako např.", "section_level": 1}, {"title": "Hegemonie.", "content": "Koncepce hegemonie byla používána marxisty jako byl Lenin k vyjádření politického vedení dělnické třídy v demokratické revoluci. U Gramsciho ale byla prohloubena v kritickou analýzu toho, proč ortodoxními marxisty tolik předvídaná nevyhnutelnost socialistické revoluce se do počátku 20. stol. neuskutečnila. Kapitalismus je podle Gramsciho zakořeněn hlouběji, než se doposud připouštělo, když udržuje kontrolu nad společností nejen skrze násilí, politickým a hospodářským nátlakem, ale hlavně ideologicky skrze kulturní hegemonii, kdy se hodnoty buržoazie stávají „společnými hodnotami“ všech. A tak vytváření politiky souhlasu, kdy pracující třída spojuje své dobro s dobrem třídy buržoazie pomáhá udržovat status quo a odvracet vzpoury. Pracující potřebují podle Gramsciho vytvořit svou vlastní kulturu, která překoná představu, že buržoazní hodnoty jsou „přirozenými“ nebo „normálními“ hodnotami společnosti. Oproti Leninovi, který viděl v kultuře jen doplňkový segment politického zájmu, pro Gramsciho představovala kulturní hegemonie první věc, které mělo být dosaženo na cestě získávání politické moci. V jeho pohledu, každá třída, která si přeje dominovat v moderních podmínkách se musí oprostit od úzkých ekonomicko-společenských zájmů a vynaložit úsilí k intelektuálnímu a morálnímu vedení, přičemž by byla schopna vytvářet kompromisy s různorodými silami. Gramsci si pro takovéto spojení různých sociálních sil vypůjčil termín od Georgese Sorela, když jej nazýval „historický blok“. Ten by měl vytvořit základnu souhlasu k sociálnímu řádu, v němž by se dále reprodukovala hegemonie dominantní třídy skrze spojení institucí, sociálních vazeb a idejí. Dominantní hodnoty západní buržoazní kultury byly podle Gramsciho úzce spjaty s křesťanstvím a proto mnoho jeho polemických prací ohledně kulturní hegemonie je zaměřeno proti církevním normám a hodnotám. Byl zaujat mocí, kterou má římský katolicismus nad lidskou myslí a kterou využívá v udržování společenských nerovností. Gramsci věřil, že marxistická kritika náboženství, která v sobě spojuje intelektuální kritiku s renesančním humanismem a reformací, je pro masy přitažlivá. Avšak marxismus má podle něj naději v nahrazení náboženství pouze tehdy, pokud uzná potřebu lidské spirituality a ukáže, že jde o výraz vlastní lidské zkušenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Intelektuálové a vzdělání.", "content": "Gramsci se výrazně zaměřil na úlohu inteligence ve společnosti. Považoval všechny lidské bytosti za potenciální intelektuály, když všichni máme schopnost jimi být, ne však všichni disponujeme sociální roli intelektuálů. Tvrdil, že moderní intelektuál nemůže být pouze řečníkem, ale též tím, kdo pomáhá organizovat společnost a ideovou hegemonii prostřednictvím vzdělání a skrze média. Mimoto Gramsci rozlišoval mezi „tradiční“ inteligencí, která sama sebe vidí (chybně) jako třídu stranou společnosti a těmi myslícími, které každá třída „organicky“ produkuje ze svého středu. Tito „organičtí“ intelektuálové nepopisují sociální život v souladu s vědeckými pravidly, ale raději vyjadřují jazykem kultury pocity a zkušenosti, které masy samy nemohou vyjádřit. Potřeba vytvořit kulturu dělnické třídy vedla u Gramsciho k požadavku takového druhu vzdělávání, které může rozvinout pracující inteligenci, aniž by ta pouze schematicky neinterpretovala marxistickou ideologii, ale raději sama navázala a rozvíjela kritiku statusu quo vycházející z intelektuálních aktivit mas. Jeho představa vzdělávacího systému se v tomto směru shoduje s tradicí kritické pedagogiky a lidového vzdělávání, tak jak byla později zpracována a praktikována u Paula Freireho v Brazílii či skrze Frantze Fanona. Pro mnohé propagátory lidového sekundárního vzdělávání se stal Gramsci důležitým hlasem.", "section_level": 2}, {"title": "Stát a občanská společnost.", "content": "Gramsciho teorie hegemonie je svázaná s jeho koncepcí kapitalistického státu, který je založen na násilí a souhlasu. Místo úzkého vidění státu jen skrze jeho vládu, Gramsci stát rozděluje na „politickou společnost“, což je svět politických institucí a zákonné ústavní kontroly a „občanskou společnost“, která je obecně považována za privátní či nestátní a která zahrnuje též ekonomiku. Zatímco „politická společnost“ je podle Gramsciho nástrojem síly, občanská prostředkem souhlasu. Jak Gramsci sám uvádí, toto rozdělení je pouze orientační, ve skutečnosti se tyto dvě kategorie překrývají. Gramsci předesílá, že v moderním kapitalismu buržoazie udržuje svou ekonomickou kontrolu tím, že připustí jisté odborové požadavky a nároky masových politických stran, ba co víc, sama se stává aktérem „pasivní revoluce“ skrze niž pašuje své bezprostřední ekonomické zájmy a modernizuje formy své hegemonie. Gramsci mínil, že důsledkem toho jsou hnutí jako reformismus či fašismus, stejně jako „racionální vedení“ nebo metoda pásové výroby zavedená Frederickem Taylorem a hlavně Henrym Fordem. Inspirován Machiavellim, Gramsci tvrdí, že revoluční strana jako „moderní princ“ je sílou, která umožní pracující třídě rozvinout schopnosti jejich „organických“ intelektuálů a alternativní hegemonii uvnitř občanské společnosti. Spletitá povaha moderní občanské společnosti vede Gramsciho k závěru, že jedinou taktikou schopnou podlomit buržoazní hegemonii a vést k socialismu je „boj o pozice“ (analogicky k zákopové válce) kterážto povede k „válce hnutí“ (nebo frontálnímu útoku). Gramsciho příkladem „války hnutí“ je dobytí Zimního paláce během bolševické revoluce. Přes svá tvrzení, že politická a občanská společnost se vzájemně překrývají, Gramsci odmítl stírání jejich hranic, jak to viděl u zbožštěného státu v případě jakobínů nebo fašistů. Věřil, že historická role proletariátu je ve vytvoření „řízené společnosti“, která povede k odumírání státu a tím k plnému rozvoji samoregulačních schopností občanské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Historicismus.", "content": "Gramsci, stejně jako raný Marx, byl rozhodným zastáncem historismu. Podle něj veškeré poznání vychází ze vztahu mezi praktickou lidskou činností („praxis“) a „objektivními“ historickými a sociálními procesy, kterými je součástí. Ideje nemohou být pochopeny samy o sobě mimo jejich sociální a historický kontext, odděleně od jejich významu a původu. Koncepce, do kterých skládáme naše vědění o světě nevychází primárně z našeho vztahu k věcem, ale hlavně z našich sociálních vazeb a vazeb mezi uživateli této koncepce. V důsledku toho neexistuje něco jako nezměnitelná „lidská povaha“, ale pouze idea toho, co se historicky stále proměňuje. Navíc, filosofie ani věda nereflektuje realitu nezávisle na člověku, nýbrž nejblíže k pravdě je, když vyjadřuje reálný vývojový trend určité historické skutečnosti. Pro většinu marxistického myšlení je pravda objektivní a daná nezávisle na tom, kdy a kde je jako pravda uznána. Vědecké poznání (včetně marxismu) se neustále rozšiřuje ve smyslu jeho každodenního se přibližování k pravdě. Naproti tomu Gramsci věřil, že marxismus je „pravdivý“ ve smyslu jeho společenské role. Tím, že vede k formování třídního vědomí proletariátu, vyjadřuje „pravdu“ své doby daleko lépe, než jakékoli jiné teorie. Toto „antivědecké“ a antipositivistické stanovisko odkazovalo u Gramsciho k vlivu Benedetta Croce. Avšak je třeba zdůraznit, že Gramsci byl příznivcem „absolutního historicismu“, který se rozešel s hegeliánstvím a odmítl idealistické vlivy Croceho a jeho snahy o zahrnutí metafyziky v historický „osud“. I když Gramsci odmítal tato obvinění, jeho pojetí pravdy bylo kritizováno jako relativistické.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika „ekonomismu“.", "content": "Ve své známém článku \"Revoluce proti Kapitálu\", který Gramsci vydal ještě před svým uvězněním, tvrdí, že bolševická revoluce v Rusku otřásla dosavadním přesvědčením, podle kterého socialistická revoluce měla přijít až po plném rozvinutí kapitalistických sil produkce. To odráží jeho pohled na marxismus, který podle Gramsciho není deterministickou filozofií. Princip příčinného „prvenství“ sil produkce bylo nepochopením marxismu. Stejně jako ekonomické změny, jsou i změny kulturní projevem „základního historického procesu“ a je těžké říci, která z nich předchází kterou. Fatalistická víra, všeobecně rozšířená v dělnickém hnutí v jeho raných dobách, která odvozovala vítězství z nevyhnutelných „dějinných zákonů“, byla produktem historických souvislostí utlačované třídy omezené na obranné akce a byla by opuštěna jako překážka, kdyby pracující převzali společenskou iniciativu. Protože je marxismus „filozofie praxe“, nemůže se spoléhat na neviditelné „historické zákony“ jako hybatele sociálních změn. Historie je formována lidskou praxí a jeho konáním. Nicméně dialekticky, žádná síla vůle nedosáhne ničeho bez vhodné situace. Ta je v tomto případě dána skutečností, kdy dělnická třídy dosáhne takového stupně uvědomění, které jí dovoluje jednat a potká se zároveň se zralými historickými okolnostmi bez alternativ. Není to dáno historickou nevyhnutelností, ale v důsledku jde o projev několika zmnožených událostí. Gramsciho kritika ekonomismu zahrnovala též praxi syndikalistů v italských odborech. Věřil, že mnoho odborářských představitelů je ukotveno v reformismu a že se pro ekonomické ústupky ze strany kapitálu odmítají angažovat v politickém boji. Zatímco jejich předáci viděli v reformních odborech prostředek k prosazování dělnických požadavků, Gramsci je považoval za součást hegemonické moci kapitalismu a jejich „vulgárně ekonomickou“ pozici přirovnával k liberalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika materialismu.", "content": "Na základě svého přesvědčení, že lidská historie a kolektivní zkušenost determinuje jakoukoli smysluplnost filozofického myšlení, Gramsci odmítal metafyzický materialismus a navazoval, i když velmi rezervovaně, na teorii poznání, jak ji rozvíjel Engels a později Lenin. Gramsciho marxismus nepojednává o realitě, která existuje sama o sobě, nezávisle na lidech. Koncepce objektivního universa mimo lidskou historii a praxi byl v jeho pohledu podobný víře v Boha, v budoucí komunistické společnosti nejde o abstraktní objektivitu, ale o univerzální prostor interakce mezi subjekty. Výklad vnější fyzické přírody je tak pro člověka smysluplný pouze ve vztahu k němu. Z tohoto pohledu vychází u Gramsciho filozofický materialismus v základě ze samotné potřeby kritického myšlení a ne jen, jako u Lenina, z pouhé opozice k náboženským předsudkům. Přesto, že Gramsci chápal nutnost jistého zjednodušení marxismu pro jeho běžné použití, k tomu aby byl schopen čelit ideologii vzdělané hegemonní třídy požadoval jeho neustálé rozvíjení a kultivaci.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Ačkoli Gramsciho myšlení vycházelo z organizované levice, stal se rovněž důležitou postavou akademické diskuse v oblasti kulturních studií a kritické teorie. Inspiraci u něj nacházejí i političtí teoretikové centrismu a pravice, například jeho teorie hegemonie se stala široce citovanou. Jako neogramscismus je jeho vliv patrný též v současném politickém diskurzu, a to i u elit neoliberalismu. Jeho práce rovněž silně ovlivnily intelektuální diskuse o masové kultuře a o možnostech obrany proti dominují politické a ekonomické moci. Kritici Gramsciho obviňovali, že skrze teoretické bádání pouze rozvíjí své představy o mocenském boji. Shledali jeho přístup k filozofické analýze v rozporu s otevřenou liberální tradicí západní kultury, založené na apolitickém kritickém přístupu. Je však třeba zdůraznit, že se Gramsci nepovažoval za pozitivistického akademického badatele a v tom smyslu se nechal hluboce ovlivnit italskou kulturou, její historií a soudobým liberálním myšlením. Gramsciho odkaz jakožto socialisty je doposud předmětem sporu. Palmiro Togliatti, který vedl PCI po druhé světové válce a jehož přístup umožnil pozdější příklon strany k eurokomunismu, se ke Gramscimu odvolával a viděl politiku PCI ve shodě s jeho myšlením. Jiní naopak považovali Gramsciho za levého komunistu, který by byl pravděpodobně vyloučen ze strany, pokud by jej vězení neizolovalo od nastupujícího stalinismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonio Gramsci [gramši] (23. ledna 1891, Ales – 27. dubna 1937, Řím) byl italský politik, publicista a marxistický filosof. Jako zakládající člen a vedle Amadea Bordigy, kterého vystřídal ve vedení, nejvýraznější osobnost Komunistické strany Itálie 20. let 20.století, byl dlouhodobě vězněn Mussoliniho fašistickým režimem. Ve svých pracích se zaměřil na analýzu kulturní a politické dominance, je proslulý svou koncepcí kulturní hegemonie jakožto prostředku udržování moci v kapitalistické společnosti. Patří k nejvýraznějším osobnostem marxistického myšlení.", "tgt_summary": "Antonio Gramsci, né le à Ales (Sardaigne) et mort le à Rome, est un philosophe, écrivain et théoricien politique italien. ", "id": 2310868} {"src_title": "Proskurník lékařský", "tgt_title": "Guimauve officinale", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Proskurník lékařský je vytrvalá bylina dorůstající výšky 70 až 180 cm. Celá rostlina je sametově chlupatá. Lodyhy vyrůstají trsnatě, jsou přímé a jen s krátkými postranními větvemi. Listy jsou řapíkaté, 3 až 8 cm dlouhé a 1,5 až 6 cm široké, dlanitě laločnaté až téměř celistvé, na bázi srdčité až tupě klínovité, na vrcholu špičaté, na okraji nepravidelně zubaté. Palisty jsou úzké, chlupaté a záhy opadávají. Květy vyrůstají v paždí listů většinou po 2 až 4, lodyha postupně přechází ve vrcholové květenství. Kalich je 8 až 10 mm dlouhý, zakončený trojúhelníkovitými cípy, za plodu vytrvalý. Kalíšek se skládá z 8 až 10 na bázi krátce srostlých, úzce kopinatých až čárkovitých lístků. Koruna je světle růžová až nafialovělá, korunní lístky jsou 8 až 10 mm dlouhé a 7 až 16 mm široké, na vrcholu mělce vykrojené. Nitky tyčinek jsou srostlé do trubičky. Plody jsou poltivé, rozpadavé na 15 až 25 plůdků, 7 až 9 mm široké, obklopené vytrvalým kalichem. Jednotlivé plůdky jsou ledvinovité, za zralosti okrové, a obsahují po 1 semeni. Semena jsou ledvinovitá, hladká, tmavě hnědá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Proskurník lékařský pochází pravděpodobně z oblasti od Středomoří po Střední Asii. Vzhledem k dlouhé historii jeho používání a pěstování se vyskytuje i v jiných oblastech Evropy a Asii a též v Severní Americe. Roste i v České republice, za původní jsou však považovány pouze populace na jižní Moravě, které zde tvoří severní hranici přirozeného areálu. V Polabí a některých jiných oblastech Čech byl široce rozšířen již v 19. století. Proskurník lékařský je dosti vlhkomilný, v ČR se vyskytuje zejména na vlhkých loukách a pastvinách, v pobřežních houštinách a v okolí řek, druhotně pak na vlhkých narušených místech v obcích a jejich okolí. Často roste na místech zaplavovaných nebo s vysokou hladinou spodní vody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Proskurník lékařský je využíván jako léčivá rostlina již od starověku. Pěstuje se pro farmaceutické účely a je to dobrá medonosná rostlina. K lékařským účelům se sbírá kořen, list i květ. Hlavními účinnými látkami jsou slizy, které usnadňují odkašlávání a mírní dráždění sliznic. Užívá se zejména při nejrůznějších zánětech sliznic dýchacího ústrojí, dále při zánětech močových cest či střev. Doporučuje se také při těžkých průjmech u dětí. K podobným účelům se používá i v léčitelství, za nejúčinnější formu je pokládán macerovaný kořen. Z proskurníku lékařského se od starověku do 19. století vyráběly cukrovinky, předchůdci dnešních marshmallow (podle něj mají jméno), ve starověku ovšem vyhrazené pouze pro nejvyšší vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Proskurník lékařský (\"Althaea officinalis\") známý též pod lidovým (a nesprávným) názvem ibišek, je rostlina z čeledi slézovité. Je to vytrvalá chlupatá bylina s laločnatými jednoduchými listy a růžovými květy. Pochází z oblasti od Středomoří po Střední Asii, dnes však roste zdomácnělá i jinde. V České republice roste jako původní rostlina jen na jižní Moravě. Proskurník lékařský je již od starověku využíván jako léčivá rostlina. Má široké použití v lékařství i léčitelství a je pěstován i v polních kulturách.", "tgt_summary": "La Guimauve officinale (Althaea officinalis L.), aussi appelée Guimauve sauvage ou Mauve blanche, est une plante herbacée vivace de la famille des Malvacées, commune en Europe. Elle est cultivée comme plante médicinale pour ses propriétés émollientes, comme plante ornementale pour ses fleurs et quelquefois comme plante potagère principalement pour ses racines. ", "id": 2315332} {"src_title": "Střechatky", "tgt_title": "Megaloptera", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Dospělci mají tělo většinou nenápadně zbarvené. Na hlavě a svrchu hrudi mívají skvrnité, temněji zbarvené útvary. Hlava je zploštělá a směřuje ústním otvorem dolů. Ústní ústrojí je kousací, u čeledi \"Corydalidae\" mohou mít samci zvětšená a dopředu protáhlá kusadla (dlouhá 30–60 mm). Na bocích hlavy jsou velké polokulovité složené oči. Kromě čeledi \"Sialidae\" mají vyvinuté 3 jednoduchá očka svrchu hlavy uprostřed. Tykadla jsou umístěna hned nad ústním ústrojím, jsou dlouhé, tenké a složené až ze 40 článků (u některých druhů podčeledi \"Chauliodinae\" mohou být hřebenité). Předohruď je volně připojená, větší než středohruď se zadohrudí dohromady. Středohruď je se zadohrudí nepohyblivě spojená a jsou na nich narostlé oba páry křídel. Přední křídla jsou skoro stejná jako zadní, i žilnatina v nich si je velmi podobná. Křídla jsou v klidu složena nad tělem do stříšky. Jsou světleji zbarvená než žilnatina v nich a bývají trochu průhledná. Nohy mají dlouhé. Zadeček je desetičlánkový.", "section_level": 2}, {"title": "Larva.", "content": "Larvy jsou plně přizpůsobeny životu ve vodě. Tělo může dosahovat délky až 30 mm a je skvrnité. Ústní ústrojí mají stejně jako dospělci kousací, v posledním vývojovém stupni mají kusadla dokonce větší. Složené oči jsou drobné. Tykadla mají tříčlánková. Předohruď je větší než ostatní články hrudi. Nohy mají přibližně stejně dlouhé jako dospělci. Na většině zadečkových článků mají dlouhé třásnité žaberní přívěsky, které jsou při pohybu volně rozprostřeny. Larva pro své žaberní výrůstky může pohybem připomínat stonožku. První stádium vývoje larvy je výrazně odlišné od pozdějších vývojových stupňů. Hlava je u něj nejširší z celého těla a hruď se zadečkem se postupně kuželově zužuje až na konec těla, skoro do špičky. Je menší než 1 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj jedince a rozmnožování.", "content": "Střechatky se vyvíjejí proměnou dokonalou. Při kopulaci je sameček natočen stejným směrem jako samička. Zadeček má stočený vrchem až před hlavu, kde se stýká se zadečkem samičky. Sameček přemísťuje spermie do semenné schránky samičky. Schránku poté otevírá svým ústním ústrojím samička a teprve pak se dostávají spermie do pohlavního ústrojí samičky. Samička pak ve velkém počtu snáší vajíčka na pobřežní vegetaci. Snůška může dosahovat až 3 000 vajíček. Vajíčka jsou na rostliny přilepována v jedné až dvou vrstvách sekretem vylučovaným samičkou. Po 8-14 dnech se z vajíčka líhne první stadium larvy, která se musí dostat co nejrychleji do vody aby přežila. Po dvou letech vývoje ve vodě, larva vyleze na břeh a tam se v hlíně nebo trávě zakuklí. Kukla je zpočátku pohyblivá a zavrtává se pod zem. Po uložení v zemi se stane nepohyblivou asi na 5-7 dní. Celkem je kuklou střechatka přibližně 14 dní. Po této době kukla vyleze na povrch a vylíhne se z ní dospělec. Dospělé střechatky žijí 1-14 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a stanoviště.", "content": "Dospělé střechatky žijí vždy u vody, vyhledávají prosluněná místa. Létají za teplého počasí ve dne. V Česku se vyskytují od konce dubna do června. Létají váhavě a jen na menší vzdálenosti. Pravděpodobně vůbec nepřijímají potravu. Larvy střechatek žijí ve vodě. Mladé larvy jsou hodně pohyblivé a aktivně vyhledávají potravu po dně. S dospíváním larva ztrácí na pohyblivosti, v posledním larválním stadiu se už jen pomalu pohybuje po dně. Larvy se živí dravě jiným vodním hmyzem a larvami.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy v Česku.", "content": "V Česku se vyskytují jen 4 druhy střechatek, všechny jsou z rodu \"sialis\". Dva druhy jsou kriticky ohrožené.", "section_level": 1}, {"title": "Paleontologie.", "content": "Nejstarší nálezy zkamenělin střechatek pocházejí z prvohorního permu. Předpokládá se, že střechatky měly velkou část historického vývoje společného s řády dlouhošíjek a síťokřídlých a odštěpily se ze stejného kmene \"Palaeodictyoptera\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Střechatky (Megaloptera) jsou řádem křídlatého hmyzu. Jedná se o hmyz většinou střední velikosti, ale některé druhy mohou být až 130 mm dlouhé. Jsou charakteristické složením křídel v klidu nad tělem do stříšky. Počtem druhů se jedná o chudý řád, na světě je jich známo přibližně 200, v Česku jen 4 druhy. Nejvíc druhů je známo z tropů. Dříve byly střechatky řazeny do jednoho řádu síťokřídlých spolu s řády dlouhošíjek a síťokřídlých.", "tgt_summary": "Les mégaloptères (Megaloptera) sont un ordre d'insectes, de la sous-classe des ptérygotes, de la section des néoptères, de la division des holométaboles et du super-ordre des mécoptéroïdés.", "id": 1581965} {"src_title": "Roseau", "tgt_title": "Roseau (ville de la Dominique)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov \"Dominika\" objevil Kryštof Kolumbus 3. listopadu 1493. Španělé ho ale nemohli kolonizovat, protože původní obyvatelstvo (Indiáni Karibové) své území bránili. Roku 1635 se na ostrově usadili francouzští misionáři. O ostrov s Francií bojovala Velká Británie. Nakonec se stal britskou kolonií, na základě pařížského míru na konci sedmileté války. Britové založili parlament zastupující pouze bílé obyvatele. Francouzi na ostrov dále útočili; pařížský mír z roku 1783 (mírová smlouva mezi USA a Velkou Británií) potvrdila nadvládu Britů, přesto Francie ještě několikrát neúspěšně zaútočila mezi lety 1795 a 1805, při posledním útoku vypálili dnešní Roseau, tehdejší \"Clarence Town\". V roce 1831 (po zrušení otroctví) získali práva i obyvatelé a přistěhovalci, kteří neměli evropský původ. Od roku 1871 byl ostrov součástí kolonie Závětrné ostrovy, roku 1940 patřil pod Návětrné ostrovy. Roku 1956 se Dominika stala opět oddělenou kolonií, v letech 1958 až 1962 byla členem Západoindické federace, pak opět samostatnou kolonií a v roce 1967 se jí podařilo získat vnitřní samosprávu. 3. listopadu 1978 vyhlásila Dominika samostatnost a Roseau se stalo jejím hlavním městem. V roce 1979 město výrazně poškodil hurikán.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mezi významnější dochované památky patří římskokatolická katedrála z roku 1854, Biskupský palác a anglikánský kostel Svatého Jiří, dále zaujme například Vládní palác, muzeum Victoria Memorial a botanická zahrada. Poblíž města se nachází vodopády a termální prameny, známé je jezero Boiling Lake. Největší ekonomický význam má export, vyváží se tropické plodiny jako banány, citrusy, vonný olej a různé druhy koření. Nezanedbatelný podíl má i cestovní ruch.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ve městě celoročně panují vysoké teploty, v lednu se přes den vyšplhají v průměru na 25 °C, v červenci až na 28 °C. Nejvíce srážek (300 mm) spadne v říjnu, lednový průměr je 140 mm a červencový 275 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1900 město obývalo asi 5 000 lidí. Další vývoj počtu obyvatel ukazuje tabulka (některé údaje započítávají celou aglomeraci):", "section_level": 1}], "src_summary": "Roseau je hlavní a zároveň největší město státu Dominika. Rozkládá se na pobřeží Karibského moře kolem ústí řeky, která se rovněž jmenuje Roseau.", "tgt_summary": "Roseau est la capitale de la Dominique, île et pays de l'archipel des Caraïbes. Sa population était estimée à en 2006 ( au recensement de 2001). ", "id": 1463867} {"src_title": "Bitva u řeky Fej", "tgt_title": "Bataille de la rivière Fei", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V pozadí bitvy u řeky Fej byla dezintegrace Číny z důvodu občanské války, zvané nepokoje osmi knížat, a následným útokům pěti barbarských kmenů ze severu a západu na přelomu 3. a 4. století. Pod tlakem útoků nomádských jezdců byli panovníci dynastie Ťin vypuzeni ze severní Číny na území na jih od řeky Jang-c’, kde se jeden z ťinských knížat chopil moci a roku 317 prohlásil císařem. takto omezená říše Ťin je nazývána Východní Ťin. Na severu se po čase prosadila říše Raná Čchin, jejíž panovník Fu Ťien sjednotil severní Čínu. Krátce poté započal vyvíjet nátlak i na Východní Ťin a v roce 379 dobyl důležité město Siang-jang. Čtyři roky na to se pokusila ťinská armáda o znovudobytí města, ale bez úspěchu. Na to se Fu Ťien rozhodl, že je správný čas k zahájení hlavního útoku na jižní Čínu. Shromáždil armádu skládající se z 600 000 mužů a 270 000 jezdců. I za předpokladu, že jsou tyto počty přemrštěné, se muselo jednat o obrovskou armádu, skládající se ze spousty národů pod Fu Ťienovou vládou. Toto mnohonárodnostní vojsko se vydalo na jih do údolí Jang-c’ k řece Fej.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Šance Ťinů, vzhledem k převaze protivníka 10:1, byly mizivé. Žádné důvěryhodné záznamy bitvy se nedochovaly. Podle jedné z verzí vyslal ťinský generál Sie Süan k Fu Ťienovu veliteli Fu Žungovi posla, jenž předal nabídku utkat se v řádné bitvě za předpokladu, že se čchinské vojsko stáhne od břehu řeky, aby ji ťinská armáda mohla přebrodit. Poněvadž v tom viděl příležitost jak ťinské jednotky zničit, nařídil Fu Žung celé armádě, aby se stáhla, přičemž plánoval, že jakmile nepřítel překročí řeku, obrátí se proti němu a zničí ho. Nicméně během přeskupování vojska se mezi muži rozkřikla fáma, že ustupují kvůli tomu, že byli poraženi. Navíc k tomu všemu ihned po překročení řeky ťinské oddíly započaly útok na týl Fu Ťienových sil. Chaos vzniklý uvnitř čchinské armády nedokázal Fu Žung zkrotit a byl smeten spolu se svými muži při hromadném úprku z bitevní vřavy.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Zatímco říše Východní Ťin si zachovala nezávislost, říše Raná Čchin se v následujících letech rozpadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u řeky Fej byla vojenským střetnutím mezi útočící tiskou říší Raná Čchin, která ovládala severní Čínu, a bránící se jihočínskou říší Ťin. Stalo se tak v listopadu roku 383 n. l., Ťinové dokázal odvrátit hrozbu a zvítězit i přes obrovskou převahu nepřítele.", "tgt_summary": "La bataille de la rivière Fei (chinois traditionnel : 淝水之戰 ; chinois simplifié : 淝水之战; pinyin : Féishŭi zhī zhàn) est une bataille de 383 où l'empereur Fu Jiān du Qin antérieur est vaincu par l'armée de la dynastie Jin, pourtant en désavantage numérique. La rivière Fei n'existe plus de nos jours et on pense qu'elle s'écoulait a proximité des villes contemporaines de Lu'an et Anhui, près de la rivière Huai. C'est une des batailles les plus significatives de l'histoire de la Chine. Elle a entraîné la perte de l'empire du Qin antérieur à la suite d'une guerre civile et assuré la survie de la dynastie Jin et des autres régimes au sud du Yangzi Jiang.", "id": 731449} {"src_title": "Česká hokejová extraliga 2008/2009", "tgt_title": "Championnat de République tchèque de hockey sur glace 2008-2009", "src_document": [{"title": "Kluby podle krajů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Systém soutěže.", "content": "Základní část se hrála od září do února, kdy se všechny týmy utkaly každý s každým celkem čtyřikrát. Poté následovalo play-off. Nejprve se hrálo předkolo play-off, ve kterém se utkaly sedmý s desátým a osmý s devátým umístěným klubem v tabulce po základní části. Předkolo play off se hrálo na 3 vítězné zápasy. Poté následovalo klasické play-off, kdy hrál první s osmým, druhý se sedmým, třetí s šestým a čtvrtý s pátým. Od čtvrtfinále se hrálo na 4 vítězné zápasy. Čtyři vítězné týmy ze čtvrtfinále postoupily do semifinále. Vítězní semifinalisté do finále. Vítěz finále se stává Mistrem extraligy, konečné druhé až desáté místo je určeno úspěšností týmů v play-off. Jedenáctý až čtrnáctý tým tabulky po základní části hráli play-out skupinu o udržení, ve které se každý s každým utkal čtyřikrát, přičemž se započítávaly všechny body ze základní části. Tým, který skončil ve skupině o udržení poslední, hrál baráž o udržení v extralize s vítězem 1. ligy. Tato baráž se hrála na čtyři vítězná utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Konečná tabulka základní části OELH.", "content": "Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "Předkolo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HC Lasselsberger Plzeň (7.) – HC Oceláři Třinec (10.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání Do čtvrtfinále postoupil tým HC Lasselsberger Plzeň, když zvítězil 3:2 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "HC Vítkovice Steel (8.) – Bílí Tygři Liberec (9.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání Do čtvrtfinále postoupil tým HC Vítkovice Steel, když zvítězil 3:0 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HC Slavia Praha (1.) – HC Vítkovice Steel (8.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání 6. utkání 7. utkání Do semifinále postoupil tým HC Slavia Praha,když zvítězil 4:3 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "HC Moeller Pardubice (2.) – HC Lasselsberger Plzeň (7.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání 6. utkání 7. utkání Do semifinále postoupil tým HC Lasselsberger Plzeň, když zvítězil 4:3 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "HC Litvínov (3.) – HC Energie Karlovy Vary (6.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání Do semifinále postoupil tým HC Energie Karlovy Vary, když zvítězil 4:0 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "HC Sparta Praha (4.) – RI Okna Zlín (5.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání Do semifinále postoupil tým HC Sparta Praha, když zvítězil 4:1 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HC Slavia Praha (1.) – HC Lasselsberger Plzeň (7.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání Do finále postoupil tým HC Slavia Praha, když zvítězil 4:1 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "HC Sparta Praha (4.) – HC Energie Karlovy Vary (6.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání 6. utkání Do finále postoupil tým HC Energie Karlovy Vary, když zvítězil 4:2 na zápasy", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HC Slavia Praha (1.) – HC Energie Karlovy Vary (6.).", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání 5. utkání 6. utkání Tým HC Energie Karlovy Vary se stal mistrem republiky pro ročník 2008/2009.", "section_level": 2}, {"title": "Play out.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "1. kolo: (25. února) 2. kolo: (27. února) 3. kolo (1. března) 4. kolo (3. března) 5. kolo (6. března) 6. kolo (8. března) 7. kolo (10. března) 8. kolo (13. března) 9. kolo (15. března) 10. kolo (17. března) 11. kolo (20. března) 12. kolo (22. března)", "section_level": 2}, {"title": "Baráž o extraligu.", "content": "1. utkání 2. utkání 3. utkání 4. utkání", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavním sponzorem 16. ročníku české hokejové extraligy v sezóně 2008/2009 byla opět společnost Telefónica O2 Czech Republic, a tak soutěž nesla jméno O Extraliga. Soutěž začala 9. září 2008. Mistrem se stal tým HC Energie Karlovy Vary po vítězství 4:2 na zápasy nad obhájcem titulu – HC Slavia Praha.", "tgt_summary": "La saison 2008-2009 est la seizième saison des championnats de hockey sur glace de République tchèque : l’', la première division, la ', second échelon, la \"\", troisième division et des autres divisions inférieures. Les résultats présentés ici ne reprendront que les trois premières divisions.", "id": 748198} {"src_title": "Dějiny Itálie", "tgt_title": "Histoire de l'Italie", "src_document": [{"title": "Pravěk.", "content": "Nedaleko města Forlì byly objeveny tisíce artefaktů z paleolitu, jejich stáří bylo odhadnuto na 850 000 let, což z nich činí nejstarší důkaz lidského osídlení na Apeninském poloostrově. Vykopávky rovněž prokázaly neandrtálské osídlení po celé Itálii, zhruba z doby před 200 000 lety. Moderní lidé se tu objevili asi před 40 000 lety, nálezy z Riparo Mochi jsou nejstarším důkazem přítomnosti tohoto typu lidí v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "V počátcích starověku byla Itálie osídlena různými kmeny. Ve středu Itálie to byly Umbrové, Latinové, Sabinové, Volskové a Picenové, na severu Keltové, Ligurové, Venetové a Etruskové, na jihu pak Oskové, Samnité a Messapiové. Většina z těchto kmenů byli Italikové, indoevropská skupina, která na Apeninský poloostrov přišla ve 2. tisíciletí př. n. l. Jiný původ mají patrně Etruskové (a jim blízcí Rétové), stále však zůstává záhadný. Neitalické kořeny měli také Keltové a kmeny na Sicílii a Sardínii (kde vznikla dokonce osobitá civilizace zvaná Nuragská). V lombardském údolí Val Camonica žil také kmen záhadného původu zvaný Camoni, který je autorem největší starověké sbírky petroglyfů na světě (až 300 000 obrazců). Semitského původu byli Féničané, kteří osídlili Sicílii a Sardínii a vytvořili zde první významná města. Ještě větší vliv měla Mykénská civilizace, která se s jihem Itálie dostala do kontaktu možná již v 17. století př. n. l. a od 8. století př. n. l. začali od jihu italské území silně ovlivňovat Řekové, jejichž civilizace na Peloponésu rychle mohutněla. Řecké kolonie na území Itálie a Sicílie se nazývají Velké Řecko. Navzdory řeckému iniciačnímu vlivu se ústředním civilizačním centrem nestalo některé ze sídel na jihu, ale město ve středu poloostrova, Řím. Město, podle legend založené roku 753 př. n. l., které ovládali nejprve Latinové a Sabinové, posléze Etruskové. Řím nakonec ovládl italické, keltské, etruské, fénické i řecké kmeny na poloostrově a posléze vytvořil civilizaci známou jako Starověký Řím. Expandovala na západ (provincie Hispánie, Galie a Británie), na sever (Raetie, Panonie, Noricum), východ (Dalmácie, Dácie, Makedonie, Thrákie a dále až k Babylónii) i na sever Afriky (Numidie), včetně Egypta (Aegyptus). Starověký Řím je jednou z nejvýznamnějších zaniklých civilizací dějin a v dějinách Evropy sehrál naprosto zásadní roli (například latina se stala základem řady evropských jazyků, pochopitelně včetně italštiny). Roku 509 př. n. l. Řím odvrhl monarchické zřízení a stal se republikou. Ta zažila vrchol moci za Julia Caesara a jeho bezprostředních nástupců, kteří se prohlásili císaři: Augusta (vládl 27 př. n. l. – 14), Tiberia (14-37), Caliguly (37-41), Claudia (41-54) a Nera (54-68). Největší územní rozmach měla říše za Traiana (vládl 98-117), kdy plocha impéria dosáhla 5 miliónů čtverečních kilometrů. Od 3. století v Římě stále větší roli začalo sehrávat křesťanství, císař Konstantin z křesťanství učinil dokonce státní náboženství. To byla ovšem také již doba úpadku římské moci. Roku 395 byl Řím rozdělen na Západořímskou a Východořímskou říši (později zvanou Byzantská). Zatímco východní říše trvala ještě tisíc let, západní, jejímž jádrem byla dnešní Itálie, byla rychle rozvrácena germánskými kmeny. Pád Starověkého Říma bývá dnes spojován s rokem 476, kdy císaře Romula Augusta sesadil germánský vůdce z kmene Skirů Odoaker. Ten pak jako první v historii získal titul \"král Itálie\". Poté do Itálie vpadli Ostrogóti. Jim vládu načas vyrvala Byzanc, ale další germánský vpád, Langobardů, na konci 6. století, definitivně rozbil nejen sny o obnově římské říše, ale i jednotu polostrova. Ten ztratil politickou kohezi na příštích 1300 let.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Kulturně nejvýznamnějšími oblastmi dnešní Itálie se v raném středověku staly její severní regiony, které byly od 8. století součástí Franské říše, následně Středofranské říše (Lotharingie) a poté Svaté říše římské. V Římě sídlil katolický papež, který ovládal Papežský stát (mnohem větší a silnější než je dnešní Vatikán, jež je jeho pozůstatkem). Ten se zformoval v 8. století. Mocenské boje mezi německými knížaty a knížaty podléhajícími papeži pak naplnily značnou část raně a vrcholně středověkých italských dějin, tato etapa je známa jako éra guelfů a ghibellinů. V této situaci mocenského chaosu se objevil nový fenomén - suverenitu a vliv začaly získávat některé městské státy, většinou pobřežní, žijící z námořního obchodu. Ty se staly pozoruhodnými centry kultury. O jejich síle svědčí, že když se sdružily do tzv. Lombardské ligy (\"Lega Lombarda\"), dokázaly roku 1176 porazit německého císaře Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Čtyřmi nejvýznamnějšími z těchto tzv. námořních republik byly Benátská republika, Janovská republika, Pisánská republika a Republika Amalfi. Časem se k nim přidala Florentská republika, kterou pozdvihl rod Medicejských, a Milánské vévodství ovládané Sforzy. Systém vlády v těchto státech bývá označován jako signorie. Soubor těchto městských států představoval ohromnou sílu, která začala ovlivňovat i evropský vývoj. Někdy se uvádí, že vnesly do evropských dějin kapitalismus. Měly značný vliv i politický - financovaly křížové výpravy, Benátky porazily Byzanc, stejně jako financovaly objevitelskou cestu Marca Pola. Právě v této oblasti vznikly první evropské univerzity, bohaté obchodnické rody financovaly vrcholné umění, není také náhoda, že mnozí navigátoři a objevitelé, byť většinou v cizích službách, byli Italové - Janované Kryštof Kolumbus a John Cabot (rodným jménem Giovanni Caboto), Florenťané Amerigo Vespucci a Giovanni da Verrazzano. Přičteme-li umění římské placené papeži, stala se ve vrcholném středověku Itálie - byť rozbitá do mnoha jednotek - znovu kulturním epicentrem Evropy. Jih Itálie ovšem zažíval jiný osud. Ten byl v 9. století ovládnut muslimy (Sicilský emirát), potom ho ovládli Normani (potomci Vikingů), posléze Štaufové, Anjouovci a Barcelonská dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Renesance.", "content": "Roku 1348 pandemie moru vyhladila třetinu italského obyvatelstva, poloostrov se z této rány však pozoruhodně rychle zotavil a pokračoval v kulturním rozkvětu, který je znám jako italská renesance, jíž se Itálie vrátila ke svým antickým kořenům (mj. i díky příchodu řecky mluvících učenců po pádu Konstantinopole, tedy po ovládnutí Byzance Turky). Italská renesance se obvykle dělí na trecento (14. století), quattrocento (1420–1500) a cinquecento (16. století), jež značí vrcholnou renesanci a pozvolný přechod k manýrismu. V oblasti myšlení se italská renesance projevila humanismem (Francesco Petrarca), novou lehkostí a hravostí (Giovanni Boccaccio) ale i pragmatickými úvahami o správě věcí veřejných (Niccolò Machiavelli). V literatuře vznikla spisovná italština, zejména díky Dante Alighierimu. Počátky přírodních věd propátrával zejména Leonardo da Vinci. Zdaleka největší vliv měla italská renesance na malířství (Fra Angelico, Sandro Botticelli, Masaccio, Michelangelo Buonarroti, Piero della Francesca, Raffael Santi, Tizian, Tintoretto, Paolo Veronese), sochařství (Donatello) a architekturu (Donato Bramante a jeho Bazilika svatého Petra v Římě, vila La Rotonda Andrea Palladia, katedrála Santa Maria del Fiore ve Florencii). Jako mecenáši a podporovatelé vědy a umění vynikli Cosimo Medicejský a jeho syn Lorenzo I. Medicejský. Renesanční rozkvět, kulturní i obchodní, vyvrcholil v 16. století, načež dostal několik ran - nejprve vzestup Osmanské říše a portugalský objev nové námořní cesty do Asie narušily obchodní hegemonii námořních republik - Benátek a Janova. Poté se zámořskými objevy posílené Španělsko rozhodlo mocensky realizovat na severu Itálie. Proti němu se postavili rakouští Habsburkové, což vedlo k tzv. italským válkám (1494-1559). Ty vzaly italským republikám jejich samostatnost, nejprve ve prospěch Španělska (1559-1713) a později Rakouska (1713-1796). Výsledkem byla periferizace a zaostávání jak severu Itálie, tak zvláště jejího jihu.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky italské samostatnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podrobení italských zemí v 16.–18. století.", "content": "Na počátku 16. století byla valná část italských států okupována nebo byly vazaly Francie či Španělska, velmocí, jež dlouhodobě usilovaly o ovládnutí Evropy. Určité teritoriální expanze se zdařily i Papežskému státu, a to díky několika tažením papeže Julia II., jenž v roce 1506 dobyl města Bologna a Perugia. Ovšem i na podrobení apeninského poloostrova cizáky měl papež svou zásluhu, neboť roku 1512, když vyhnal Francouze za Alpy, se strategicky spojil s dalšími mocnostmi, a to především se Španělskem. Střetnutí mezi Francouzi a Španěly v boji o nadvládu nad poloostrovem pokračovalo ještě léta a vyvrcholilo v bitvě u Pavie (1525), v níž zvítězili slavní kastilští \"tercios\", a tím také začalo oslabování francouzských pozic v tak klíčovém regionu jako je Lombardie. Nakonec byla španělská hegemonie v Itálii stvrzena o tři desítky let později mírem z Cateau Cambrésis. Španělsko od té doby po více než jedno a půl století uplatňovalo svoji nadvládu nad celou jižní a ostrovní Itálií, nad Vévodstvím milánským a Stato dei Presidi na jihu Toskánska. Církevní stát, Velkovévodství toskánské, Janovská republika a další menší státy byly nuceny podporovat španělskou imperiální politiku. Vévodství savojské, jež se snažilo uplatňovat politiku rovnováhy mezi Francií a Španělskem, se v konečném důsledku stalo válečným polem obou mocností. Pouze Benátská republika si dokázala uchránit relativní nezávislost, ta však nebyla dostatečná a nedokázala městský stát uchránit před pozvolným ale nevyhnutelným úpadkem. Po uzavření utrechtského míru (1713), přešlo habsburské španělské dědictví do rukou rakouské větve této dynastie, jímž se mezitím podařilo etablovat se v Lombardii a následně také v Toskánsku (Habsbursko-Lotrinská dynastie). V prvních desetiletích 18. století si rakouští panovníci podrobili také Království neapolské, které však po porážce u Bitonta roku 1734 byli nuceni postoupit španělské větvi Bourbonů.", "section_level": 2}, {"title": "Savojští.", "content": "Umberto Biancamano roku 1032 obdržel od císaře Konráda II. panství Savoia, Moriana a d'Aosta. Několikerou dědickou posloupností Savojští postupně rozšířili své panství v západních Alpách. Zpočátku coby hrabata, později vévodové, v roce 1416 obdrželi rovněž nominální titul (bez územních nároků) král jeruzalémský zděděný po Carlottě z Lusignana. Dovedně se jim podařilo v 17. a 18. století ubránit se expanzionistickým úmyslům francouzského království a úporně hájili svou autonomii. Poté, co později Emanuel Filibert Savojský přemístil své sídlo ze Chambéry do Turína, aby se mohl lépe bránit nepřátelským útokům, dynastie převzala otěže dějin piemontu a včlenila je nejprve do svého vévodství a později království sardinského, až do sjednocení Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Hnutí „carbonari“.", "content": "Po francouzské restauraci, jež vynesla zpět k moci původní vladaře a měla za následek postoupení italských států Rakousku, se rozpoutaly silné vlastenecké vášně. V této době se také zrodila \"Carboneria\", která se rozšířila zejména v těch krajích, které ovládalo Rakousko a v provincii Romagna, také zásluhou Piera Maroncelliho. První povstání carbonariů na apeninském poloostrově se odehrála v letech 1820-21 a zasáhly Neapolské království (červenec 1820) a Piemont (březen 1821). V Neapoli byl panovník přinucen podepsat novou ústavu ve prospěch hnutí carbonariů, ale po zásahu Rakušanů se vrátilo vše do původního stavu, a totéž se odehrálo v Království sardinském. Současně s tím se v Lombardii a Benátsku odehrávaly procesy, nejznámější z nich s hrabětem F. Confalonierim, S. Pellicem a P. Maroncellim. I přes okamžitou porážku, carboneria nepřestala existovat a znovu o sobě dala vědět na politické scéně roku 1830, zejména ve Vévodství modenském a Církevním státě, a podruhé byla potlačena. Výsledkem byl zánik \"carbonerie\" a vznik hnutí nového, \"Giovine Italia\", hnutí rovněž tajného, založeného Giuseppe Mazzinim roku 1831. Poté, co Mazzini nalezl tajnou podporu, rozhodl se zorganizovat první povstání. Jeho plány však byly prozrazeny a ztroskotaly ještě dříve než začaly. Přesto král Karel Albert Savojský změnil svůj politický názor a o několik let později, roku 1848 uznal ústavu, známou jako Statuto Albertino, neboť měl obavu z protimonarchistických reakcí. Ještě předtím se uskutečnily některé další pokusy. Nejznámějším z nich je od skupiny Fratelli Bandiera, složená z Italů, kteří patřili k rakouské marině a kteří se pokoušeli vyprovokovat povstání na jihu země, byli však zajati, zčásti také vinou obyvatelstva, které je považovalo za bandity, a poté zastřeleni.", "section_level": 2}, {"title": "Risorgimento.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První válka za nezávislost.", "content": "Po napoleonském tažení sílily nacionální tlaky, podporované Savojskými, kteří v nich spatřovali příležitost k rozšíření vlastního sardinského království, což nakonec vedlo k sérii válek za nezávislost Itálie namířených proti Rakousko-Uhersku. Roku 1848 začínají propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známy především Pět dní Milána, jež skončily 22. března vítězstvím místních obyvatel a odchodem rakouského maršála Radeckého z města. Když se Karel Albert Savojský dozvěděl o vítězství obou měst, rozhodl se jednat a 23. března dal impuls k válce za nezávislost Itálie, první v pořadí. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy, jako například Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie, jež vyslaly své vojáky. Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, u Santa Lucia ve Veroně, poté Peschiera a Goito. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce, jež by mohla vést až ke schizmatu. V tomto počinu papeže následoval rovněž král Obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský. Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a mocnou protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztraceních a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří. Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. Mezi městy, která předešlého roku povstala proti rakouské nadvládě jako jediné odolávaly Benátky, nicméně i ty nakonec padly v srpnu 1849 kvůli epidemii cholery. První válka za italskou nezávislost skončila vítězstvím Rakouska a Savojským se nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá válka za nezávislost.", "content": "Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso Conte di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. Rozšířil železniční síť, také janovský přístav a zavedl do té doby v zemi prakticky neexistující průmysl. V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, když vyslalo 15 000 mužů. Tato vojenská účast o rok později umožnila sardinskému království účastnit se pařížského kongresu, kde mohl premiér Cavour osobně kritizovat chování Rakušanů a vytvořit si tak pozitivní vztahy s Brity, Francouzi a Prusy. S podporou francouzského císaře Napoleona III. porazila Sardinie v druhé italské válce za nezávislost Rakousko, načež v roce 1861 došlo k vyhlášení Italského království.", "section_level": 3}, {"title": "Italské království.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Itálie za první světové války.", "content": "Po vypuknutí první světové války vyhlásila italská vláda neutralitu a odmítla se po boku svých spojenců z Trojspolku, Německa a Rakouska-Uherska do konfliktu zapojit. Již v dubnu 1915 však italský ministr zahraničí Sidney Sonnino vyjednal se státy Dohody tzv. Londýnský pakt, na jehož základě se Itálie již v květnu téhož roku zapojila do války na straně Francie a Spojeného království. Spojenci za tento obrat přislíbili Itálii nárok na rakouská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku. Vize o rychlé vítězné válce se brzy rozplynula a Itálie nepřipravená na totální válku byla záhy konfrontována s opotřebovacími zákopovými boji. Až do roku 1917 se přes úsilí jak italské tak rakousko-uherské armády linie na italské frontě nijak výrazně nepohnula. Italové utrpěli obrovské ztráty především během několika neúspěšných ofenzív na řece Soči. Rakouským silám podpořeným Němci se na podzim roku 1917 podařilo prolomit italskou frontu v bitvě u Caporetta, načež vojska Centrálních mocností obsadila většinu benátské nížiny a zastavila je až řeka Piava, na níž se frontová linie opět ustálila. Podpora západních spojenců a zhroucení Rakousko-Uherska umožnily italským jednotkám přejít na podzim roku 1918 do ofenzívy. Příměří na italské frontě bylo se zástupci rozkládající se Habsburské monarchie podepsáno 3. listopadu 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Fašismus a druhá světová válka.", "content": "Italské království se na pařížské mírové konferenci roku 1919 zařadilo mezi vítěze a dle Londýnské dohody ke svému území připojilo Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Istrii a přístav Terst na severním pobřeží Jaderského moře. Spojenci však Italům nedovolili obsadit Dalmácii, kde upřednostnili nároky nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a město Rijeku (dříve italsky \"Fiume\"), která se měla stát svobodným městem. Italskou společností se po válce šířila vlna deziluze a zklamání z nedostatečných válečných zisků, což umocňovala tíživá ekonomická situace v zemi. Liberální systém ohrožovala nejen levicová povstání a stávky nespokojených dělníků, ale v červenci 1919 ukázala svou sílu i radikální pravice, když nacionalisté vedení básníkem a válečným hrdinou Gabrielem d'Annunziem obsadili Rijeku a vyhlásili její připojení k Itálii. D'Annunzio a jeho stoupenci byli sice v roce 1920 italským námořnictvem z města vypuzeni, avšak nepolevující hospodářské problémy země rychle zvyšovaly preference radikální Národní fašistické strany, v jejímž čele stál bývalý socialista Benito Mussolini. Fašisté v roce 1922 uskutečnili puč známý jako Pochod na Řím, načež král pověřil Mussoliniho sestavením vlády. Během příštích několika let Mussolini zakázal všechny politické strany a vytvořil diktaturu. Inspiroval tím podobné diktatury a hnutí - německé nacisty a španělské frankisty. Roku 1935 Mussolini obsadil Etiopii, poté vojensky podpořil Francisca Franca ve španělské občanské válce, roku 1939 anektoval Albánii. Vytvořil alianci s nacistickým Německem a Japonskem zvanou Osa Berlín–Řím–Tokio a jako její součást vstoupil roku 1940 do druhé světové války. V ní však italská vojska utrpěla drtivé a potupné porážky, jak v Africe, tak na východní frontě. V červenci 1943 se na Sicílii vylodili Spojenci. Král Viktor Emanuel III. nechal Mussoliniho vzápětí zatknout a jeho režim se zhroutil. 8. září král podepsal příměří se Spojenci. Nicméně Němci provedli do severní a střední Itálie invazi, během níž vysvobodili i Mussoliniho ze zajetí. Postavili ho do čela loutkového státu, jejž na severu Itálie zřídili, a jež je nazýván obvykle republika Saló (oficiálně Italská sociální republika). Italská armáda věrná králi se postavila na stranu Spojenců, její část věrná Mussolinimu na stranu Němců, navíc na území republiky Saló vzniklo mohutné partyzánské hnutí bojující proti fašistům (\"Resistenza\"). Právě partyzáni nakonec Mussoliniho dopadli a popravili. Německé síly v Itálii se vzdaly 29. dubna 1945. Válka stála Itálii půl milionu životů.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná Itálie.", "content": "Mírová smlouva Itálii vzala koloniální území a i některé oblasti v Evropě na úkor Jugoslávie. Přestože si král svým postupem z roku 1943 zachránil reputaci, Italové se v referendu v roce 1946 rozhodli pro republiku. Bylo to také první lidové hlasování v italské historii, jehož se zúčastnily ženy. Ačkoli bylo po válce v Itálii velmi silné komunistické hnutí a čekalo se, že se Itálie stane součástí sovětského bloku, volby v roce 1948 vyhráli překvapivě křesťanští demokraté vedení Alcide De Gasperim. Itálie se tak v rámci studené války připojila k západnímu bloku, vstoupila do NATO a přijala americký Marshallův plán. Ten jí pomohl postavit na nohy ekonomiku, a to až tak, že se o 50. a 60. letech 20. století začalo hovořit jako o italském hospodářském zázraku. Od konce 60. let však přišly problémy - ekonomická krize, rostoucí zadlužení, rychle slábnoucí měna, mohutný nástup politického radikalismu, který v 70. letech přerostl v terorismus skupin jako byly levicové Rudé brigády, ale i některých neofašistických skupin. 70. a 80. léta jsou kvůli tomu nazývána \"olověná\". Obětí rudých teroristů se stal dokonce i jeden z premiérů - Aldo Moro. Hlavu také zdvihla znovu mafie. Na mezinárodním poli se Itálie stala velkým podporovatelem evropské integrace. Ač byl italský politický systém zdánlivě nestabilní (střídání vlád se stalo pověstným, v letech 1945-1993 se jich vystřídalo 52), ve skutečnosti mu 40 poválečných let dominovaly dvě politické síly - křesťanští demokraté a socialisti. Tato relativní rovnováha se zhroutila na začátku 90. let, kdy propukla série korupčních skandálů, které odhalila akce Čisté ruce (\"Mani Pulite\"). To otevřelo prostor novým silám. Na pravici ho využil zejména miliardář a mediální podnikatel Silvio Berlusconi. Jeho oslabení ovšem nevedlo k obnově tradičních stran, ale dalo zrodit novým politickým hnutím (Hnutí pěti hvězd) či vedlo ke vzestupu starších, v minulosti celostátně neúspěšných (Liga severu, již pozdvihl Matteo Salvini). Tato hnutí, označovaná obvykle za nacionalistická, posílená evropskou migrační krizí, se v roce 2018 chopila vlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Itálie zahrnují období starověku, středověku a moderní éry. Ve starověku byla Itálie domovinou Římanů a metropolí římské říše. Řím byl založen v roce 753 př. n. l. jako království. Po svržení monarchie v roce 509 př. n. l. se stal republikou s vládou Senátu a lidu. Římská republika pak sjednotila Itálii na úkor Etrusků, Keltů a Řeků žijících na poloostrově. Řím vedl federaci italických kmenů k nadvládě nad západní Evropou, severní Afrikou a Blízkým východem. ", "tgt_summary": "LItalie possède une histoire qui est intimement liée à la culture occidentale, à l'Europe et au bassin méditerranéen. Héritière des cultures antiques comme celle des Shardanes, des Étrusques ou des Latins, réceptrice de la colonisation grecque et carthaginoise, l'Italie a vu naître la civilisation romaine et son Empire, l'un des plus grands évènements de l'histoire, qui fut le berceau de la culture occidentale. Lors du déclin de l'Empire romain d'Occident, l'Italie a subi une série d'invasions germaniques avec des tentatives de réunifications byzantines pour reconstruire l'unité impériale. Siège de la papauté et source de légitimité impériale médiévale, elle a été dans ces temps un foyer de discordes et d'invasions. ", "id": 1877365} {"src_title": "SMS Admiral Spaun (1909)", "tgt_title": "SMS Admiral Spaun", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo sedm kanónů Škoda 100 mm/d 50 ráže 100 mm o délce hlavně 50 ráží, které vyrobila Škoda Plzeň a tvořily ve své kategorii světovou špičku. Kanóny měly kadenci 15–20 ran za minutu a dostřel 14 km. Doplňovaly je čtyři dvojité torpédomety s torpédy ráže 450 mm, umístěné ve středu lodě po stranách třetího a čtvrtého komínu. V roce 1916 přibyl na záď protiletadlový kanón ráže 66 mm. Loď mohla nést až 60 min. Přes nespornou kvalitu použitých kanónů se uvažovalo o posílení výzbroje lodí (přezbrojením buď kombinací 2× 150 mm a 4× 100 mm, nebo 6× 120 mm), k čemuž ale nakonec nedošlo. Pancéřová ochrana byla slabá. Pohonný systém lodi tvořilo 16 kotlů Yarrow, které vyráběly páru pro 6 parních turbín Parsons o výkonu 25 000 hp. Křižník měl čtyři komíny.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "V letech 1911–1912 \"Admiral Spaun\" několikrát doprovázel rakousko-uherské válečné lodě při plavbách ve Středozemním moři. Když vypukla první světová válka a německý svaz kontradmirála Souchona, tvořený bitevním křižníkem \"Goeben\" a lehkým křižníkem \"Breslau\", unikal z neutrálních italských přístavů, zdálo se, že popluje do Jaderského moře. Rakousko-uherské lodě společně s \"Admiralem Spaunem\" mu pluly vstříc. Když Souchon změnil kurz a oproti všem předpokladům unikl lodím Dohody do Turecka, vrátily se rakousko-uherské lodě zpět do svých přístavů. Křižník se společně s plavidly třídy \"Novara\" účastnil řady bojových operací, zejména bombardování Ancony v roce 1915, útoků na Otrantskou bariéru a podpory rakousko-uherských jednotek. Po skončení války křižník připadl Velké Británii, která ho v roce 1920 nechala v Itálii sešrotovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Admiral Spaun byl lehký křižník (\"rapidkreutzer\") Rakousko-uherského námořnictva, který se účastnil bojů první světové války. Na jeho úspěšnou konstrukci navázala trojice vylepšených lodí třídy Novara. Všechny tyto křižníky byly velice aktivní v bojích v oblasti Jaderského moře.", "tgt_summary": "Le SMS \"Admiral Spaun\" est un croiseur léger, ou (croiseur rapide - \"Rapidkreuzer\") construit pour la Marine austro-hongroise (\"K.u.K. Kriesgmarine\"). C'est un modèle unique qui porte le nom de l'amiral autrichien Hermann von Spaun (1833-1919).", "id": 1026091} {"src_title": "Francouzské revoluční války", "tgt_title": "Guerres de la Révolution française", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V květnu 1789 byli francouzským králem Ludvíkem XVI. svoláni ve Versailles zástupci tří stavů (aristokracie, duchovenstva a buržoazie) s cílem schválit nové daně. Důvodem Národního shromáždění byla špatná hospodářská situace země. Když církev a šlechta nesouhlasila s zavedením daní (vůči sobě), král se pokusil Národní shromáždění rozpustit (či spíše násilně rozehnat), třetí stav - buržoazie - se 14. července vzbouřil a dobyl pevnost Bastilu, což bylo královské vězení a symbol státní moci. Tím začala Velká francouzská revoluce, která se brzy rozšířila po celé zemi. 16. července musel Ludvík XVI. přijmout revoluční trikoloru v národních barvách (modro-bílo-červenou). 8. srpna byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana a byla vyhlášena konstituční monarchie. Evropští panovníci byli proti revoluci, a proto 7. února 1792 císař Svaté říše římské Leopold II., který byl bratrem francouzské královny Marie Antoinetty, a pruský král Fridrich Vilém II. vytvořili pakt proti Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Válka první koalice (1792–1797).", "content": "20. dubna 1792 vyhlásil Ludvík XVI. pod nátlakem Zákonodárného shromáždění Prusku a Rakousku válku a francouzská armáda vpadla do Rakouského Nizozemí, ale v prvních bitvách byli Francouzi poraženi a prusko-rakouský sbor, kterému velel vévoda Brunšvický, začal ohrožovat Paříž. Přesto v následující bitvě u Valmy 20. září Prusové prohráli a třebaže to byla spíše bezvýznamná přestřelka, pozvedla duch revolučních vojsk a Francouzi přešli do útoku a brzy vstoupili do Belgie a Nizozemí. 21. října byla napadena Mohuč a v tomto městě také Francouzi založili republiku po svém vzoru. 21. ledna 1793 byl pod gilotinou popraven král Ludvík XVI. Poprava krále způsobila, že se ke koalici přidaly německé a italské státy, Španělsko a Velká Británie. A zrada generála Dumorieze způsobila, že koalice získala Rakouské Nizozemí a v zemi vypukla roajalistická povstání. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Uprchlí důstojníci byli nahrazeni novými a ti schopní se lehce mohli stát z vojínů či poddůstojníků generály (např. Hoche, Jourdan či Napoleon Bonaparte). Na konci roku 1793 se situace změnila a Francie znovu přešla do útoku. Z Nizozemí se stala sesterská Batávská republika. Roku 1795 uzavřelo mír s Francií Prusko a jiné státy. Proti Francii nyní bojovalo jen Rakousko a Velká Británie. V této době dostal generál Napoleon Bonaparte velení armády o 40 000 špatně vycvičených mužích. V roce 1796 začala italská výprava a Bonaparte měl poutat Rakušany v severní Itálii. Brzy obsadil většinu severní Itálie a po bitvě u Arcole zamířil na Vídeň. Roku 1797 byl uzavřen mír v Campo Formio a většina Itálie se změnila na řadu sesterských republik Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Povstání Irské jednoty (1798).", "content": "Roku 1782 získal moc Irský parlament, ale přesto Irové chtěli plnou nezávislost. Irská jednota byla organizací, jejíž vůdce Wolfe Tone se rozhodl vyvolat celonárodní povstání a svrhnout anglickou nadvládu; k tomu se rozhodli získat podporu Francie. Roku 1798 odplul Tone pod jménem Smith do Francie, odkud s ním poslali 43 lodí, s kterými měl přistát v Bantry Bay, ale špatný vítr jeho lodě zahnal zpět. Mezitím v květnu 1798 vypuklo povstání, které ovšem nebylo celonárodní a na většině míst utrpělo brzy porážku. Jen ve Wexfordu měli rebelové vedení knězem Johnem Murphym zprvu úspěch. Situace se pro ně změnila v červnu, kdy Britové dobyli Vinegar Hill, jenž byl v rukou rebelů, zajali Johna Murphyho a později brutálním způsobem popravili. V srpnu se vylodilo v Irsku 1000 Francouzů, jimž velel generál Jean Humbert spolu s Wolfe Tonem. Francouzi bojovali odvážně, ale stáli proti velké převaze a byli poraženi. Wolfe Tone byl zajat a ve vězení spáchal sebevraždu. Přesto, že povstání bylo poraženo, nebyla irská jednota zničena, protože někteří její vůdci utekli do Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Kvaziválka (1798–1800).", "content": "Francie byla hlavním spojencem Američanů během americké války za nezávislost a později spolu tyto dvě země podepsaly smlouvu o alianci. Přesto během konfliktu mezi revoluční Francií a Velkou Británií zůstaly Spojené státy neutrální. Francii navíc rozhořčilo to že Spojené státy začaly obchodovat spíše s Británií. Vztahy obou zemí se dále zhoršovaly, až 7. července 1798 Kongres zrušil smlouvy s Francií. Americké námořnictvo následně začalo útočit na francouzské korzáry, kteří přepadali americké obchodní lodě. Docházelo k námořním bojům na východním pobřeží Severní Ameriky, v moři u Antil a Karibském moři. Američanům se nakonec podařilo ukončit útoky francouzských korzárů na americké lodě a to za cenu 20 mrtvých. Válku ukončila až Mortefontaineská úmluva (někdy také nazývaná Monterfaineský mír).", "section_level": 1}, {"title": "Egyptské tažení (1798–1801).", "content": "Po míru v Campo-Formio bojovala proti Francii jen Velká Británie, proto se Napoleon rozhodl, že dobude Indii a s tímto cílem chtěl ovládnout Egypt. Direktorium mu proto svěřilo 350 lodí a 30 000 mužů. 21. července porazil mamlúky v bitvě u Pyramid a poté dobyl Káhiru. Francouzský postup byl zastaven v Sýrii pevností Akko a situaci Francouzů výrazně zhoršila Bitva u Abúkíru, ve které byla zničena francouzská flotila admirálem Horatio Nelsonem, následkem čehož se většina Francouzů do Francie nikdy nevrátila. Navíc docházelo k povstáním, kterým bylo těžké čelit. Zatím vznikla v Evropě druhá koalice a díky maršálu Suvorovovi slavila úspěchy. Napoleon Bonaparte opustil vojsko a vrátil se zpět do Evropy. Francouzi se zoufale bránili až do roku 1801, kdy se jejich zbytky vzdaly.", "section_level": 1}, {"title": "Pomerančová válka (1801).", "content": "29. ledna 1801 španělský ministr Manuel Godoy jako spojenec Francie zaslal do Lisabonu ultimátum, podle nějž mělo Portugalsko uzavřít mír s Francií, zrušit koalici s Británií, otevřít přístavy španělským a francouzským lodím a uzavřít je britským. Také mělo Portugalsko odevzdat Španělsku jednu nebo dvě provincie a též zaplatit Francii 25 milionů franků. Portugalsko tyto podmínky nepřijalo. 2. května 1801 Španělsko vyhlásilo Portugalsku nepřátelství a 20. května vpadla španělská armáda pod Godoyovým velením do Portugalska. Obsadila bez boje Olivençu a Juromenhu. Portugalská armáda byla dezorganizovaná, měla nedostatek munice a zásob, a proto potřebovala spojeneckou pomoc, ale Británie místo toho stáhla své jednotky z Portugalska s vysvětlením, že jsou potřeba na ochranu portugalských kolonií. To jenom vyvolalo obavy, že je chce Británie obsadit pro sebe. Španělé zatím postupovali provincií Alentejo a bez boje obsadili několik měst. Jen pevnost Elvas se bránila. Portugalsko válku prohrálo, přestože Gomes Freire de Andrade v provincii Trás-os-Montes znovudobyl ztracených měst. Válka skončila 6. června 1801 podepsáním mírové smlouvy v Badajozu. Portugalsko mělo uzavřít přístavy britským lodím, ztratilo město a pevnost Olivenza s přilehlými oblastmi východně od řeky Guadiany, také ztratilo určitá území v Guyaně, mělo zaplatit 25 milionů liber a nakupovat francouzské vlněné textilie bez jakýchkoliv omezení. Válka se však přenesla i na americký kontinent, kde Portugalci vedení Marquesem de Sousa zvítězili 17. října u Passo da Perdiz. Marques koncem října dobyl pevnost Serro Largo a poté Sancla Tecla, čímž obsadil celý krajní brazilský jih. Současně portugalský desátník Borges de Canto obsadil takzvaných sedm misií.", "section_level": 1}, {"title": "Válka druhé koalice (1798–1802).", "content": "Druhá koalice se skládala z Velké Británie, Ruska a Rakouska. Tentokrát měla koalice schopné velitele, hlavně maršála Suvorova, který byl vynikajícím vojevůdcem. Suvorov brzy porazil Francouze 16. a 17. dubna 1799 u Addy a v červnu také na řece Tidone a u Trebbie. V červenci padla pevnost v Mantově, o níž se říkalo, že je nedobytná, a 15. srpna Suvorov zvítězil v bitvě u Novi, ale po bitvě došlo k rozporům mezi carem Pavlem I. a císařem Františkem, které způsobily, že Rusko vystoupilo z koalice a v září Suvorov přešel Alpy a vrátil se do Ruska. Brzy po jeho odchodu šla koalice od porážky k porážce. Navíc se vrátil Napoleon, který přešel Alpy a 14. června 1800 porazil Rakušany v bitvě u Marenga a zároveň generál Moreau zvítězil u Hohelinden, čímž se uvolnila cesta na Vídeň. Rakousko raději uzavřelo mír, který tentokrát uzavřela i Velká Británie. Touto válkou mimo jiné skončily revoluční války a pokračovaly války napoleonské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzské revoluční války byla série válek v letech 1792 až 1802 během Velké francouzské revoluce mezi revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi.", "tgt_summary": "Les guerres de la Révolution française sont les conflits qui ont impliqué la France révolutionnaire contre d'autres pays européens, souvent coalisés, durant la période comprise entre 1792 (guerre contre le Saint-Empire et les royaumes de Bohême et de Hongrie) et le traité d'Amiens de 1802, première phase des guerres de Coalitions. Une distinction peut être faite entre la période dite de la Première Coalition (1792 – 1797) et la Deuxième Coalition (1798 – 1801), même si certains pays, et notamment le Royaume-Uni, étaient en guerre continue contre la France de 1793 à 1802. ", "id": 2129865} {"src_title": "Jednotka intenzivní péče", "tgt_title": "Unité de soins intensifs", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1854 byla anglická ošetřovatelka Florence Nightingalová požádána o pomoc v krymské válce, kde se ukázala potřeba oddělovat vážně zraněné vojáky od těch méně zraněných. Nightingalová snížila úmrtnost na bojišti ze 40 % na 2 % vytvořením koncepce intenzivní péče. V roce 1950 ustavil Peter Safar koncepci „pokročilé podpory života“, kdy jsou pacienti udržováni v sedaci a ventilováni v prostředí intenzivní péče. Safar je považován za prvního intenzivistu. V reakci na epidemii dětské obrny (při které mnoho pacientů potřebovalo trvalou ventilaci a sledování), založil Bjørn Ibsen v roce 1953 v Kodani první jednotku intenzivní péče. První aplikaci tohoto nápadu ve Spojených státech amerických zahájil Dr. William Mosenthal, chirurg v Dartmouth-Hitchcock Medical Center. V 60. letech 20. století byla rozpoznána důležitost srdečních arytmií jako zdroje komplikací a úmrtí při infarktech myokardu. To vedlo k rutinnímu používání srdečního monitoringu na JIP, zvláště při postinfarktových stavech.", "section_level": 1}, {"title": "Typy JIP.", "content": "Mezi specializované typy JIP patří například:", "section_level": 1}, {"title": "Zařízení a systémy.", "content": "Mezi obvyklá zařízení JIP patří mechanický ventilátor (pomáhá s dýcháním při intubaci nebo tracheostomii), srdeční monitory včetně telemetrie, vnější kardiostimulátory a defibrilátory, dialytická zařízení pro ledvinná selhání, zařízení pro stálé monitorování životních funkcí, katétry pro infuze a pro výživu sondou, odsávací pumpy, drény a katétry atd. Dále bývá k dispozici široké spektrum farmakologických prostředků pro léčbu hlavních chorobných stavů, pro navození sedace, ke zmírnění bolesti a pro ochranu před sekundární infekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita péče.", "content": "Medicína předpokládá vztah mezi velikostí JIP a kvalitou péče o mechanicky ventilované pacienty. Po korekci podle závažnosti chorobných stavů, demografických hodnot a charakteristik jednotlivých JIP (včetně obsazenosti intenzivisty) byla u větších JIP zaznamenána významně nižší mortalita na JIP i v celé nemocnici.", "section_level": 1}, {"title": "Personál.", "content": "Zdravotnický personál typicky zahrnuje intenzivisty školené ve vnitřním lékařství, chirurgii, anestezii a urgentní medicíně, nově se etabluje také obor nemocniční medicína. Mezi personál zajišťující kontinuitu péče o pacienty nyní patří i mnoho praktických sester a lékařských asistentů se specializovaným školením. Dále jsou zde i další profese školené pro práci v oblasti intenzivní péče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednotka intenzivní péče (JIP, jipka) je specializované oddělení nemocnic, poskytující intenzivní zdravotnickou péči. Mnoho nemocnic má také další úseky intenzivní péče pro speciální obory medicíny, podle potřeby a možností příslušné nemocnice. Označení není jednotně standardizováno.", "tgt_summary": "Une unité de soins intensifs ou USI (en anglais, \"intensive care unit\" ou \"ICU\") est un service de l’hôpital qui prodigue des soins de suppléance à une défaillance aiguë. Elle est la structure médiane entre les services de réanimation (réa) et les unités de soins continus (USC), et prend en charge une défaillance unique sur une durée limitée. Elles constituent avec les USC les unités intermédiaires entre la réanimation et les services de soins généraux hospitaliers. ", "id": 1437550} {"src_title": "Dubai Tennis Championships", "tgt_title": "Tournoi de tennis de Dubaï", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mužská polovina se koná od roku 1993 a patří do kategorie ATP World Tour 500. Ženská část byla založena v sezóně 2001 a řadí se do kategorie WTA Premier Tournaments, respektive úrovně WTA Premier 5, kdy dochází k jejich výměně s dalším arabským turnajem Qatar Ladies Open. Do soutěže mužské dvouhry nastupuje dvacet osm tenistů, ženský singl hraje třicet dva hráček. Soutěží čtyřher se účastní šestnáct párů. Nejvíce singlových vítězství získal Švýcar Roger Federer, když vyhrál osmkrát letech 2003–2005, 2007, 2012. 2014, 2015a 2019. Mezi ženami je nejúspěšnější Belgičanka Justine Heninová se čtyřmi tituly z let 2003–2004 a 2006–2007. V mužské čtyřhře drží rekord Ind Mahesh Bhupathi s pěti triumfy (1998, 2004, 2008, 2012–2013) a v ženském deblu pak Američanka Liezel Huberová také s pěti vítězstvími (2007–2009, 2011–2012). V minulosti turnaj nesl název \"Dubai Duty Free Men's and Women's Open\" a poté do roku 2011 \"Barclays Dubai Tennis Championships\".", "section_level": 1}, {"title": "Incident neudělení víz Šachar Pe'erové.", "content": "V únoru 2009 se Spojené arabské emiráty rozhodly neudělit vstupní víza izraelské tenistce Šachar Pe'erové, která tak nemohla do turnaje zasáhnout. Oba státy neudržovaly diplomatické vztahy. Ředitel turnaje Salah Tahlak prohlásil, že její odmítnutí vycházelo především z obavy před možným hněvem Arabů poté, co k protestům vůči ní došlo již na předcházející události ASB Classic, a to v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem v období 2008–2009. Řada hráček, včetně Venus Williamsové, neudělení víz odsoudila. V reakci na incident byla turnaji udělena pokuta ve výši 300 000 amerických dolarů. Organizátoři se odvolali u organizace WTA, která odvolání zamítla. Pe'erová získala garanci startu na dalším ročníku arabského turnaje (2010) a náhradu činící 44 250 dolarů, vypočítanou z jejího průměrného zisku na jeden turnaj v sezóně 2008. Několik hráčů mužské poloviny turnaje 2009, který se konal týden po ženské části, a to včetně obhájce titulu Američana Andyho Roddicka, na protest do turnaje nenastoupilo. V reakci na daný stav arabští organizátoři udělili vstupní víza izraelskému tenistovi Andymu Ramovi, jenž nastoupil do čtyřhry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dubai Tennis Championships, také známý pod názvem sponzora Dubai Duty Free Tennis Championships, je profesionální tenisový turnaj mužů a žen, který se každoročně koná v metropoli emirátu Dubaji. Probíhá na konci února v areálu Aviation Club Tennis Centre, kde se nacházejí otevřené dvorce s tvrdým povrchem. Patronaci nad tenisovou událostí převzal premiér a viceprezident Spojených arabských emirátů Muhammad ibn Rašíd Al Maktúm, emír Dubaje.", "tgt_summary": "Le tournoi de Dubaï (Émirats arabes unis) est un tournoi de tennis professionnel masculin (ATP World Tour) et féminin (WTA Tour). ", "id": 1016073} {"src_title": "Koronární jednotka", "tgt_title": "Unité de soins intensifs de cardiologie", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavní funkcí koronární péče je nepřetržitý monitoring srdečního rytmu pomocí elektrokardiografie, obvykle s využitím telemetrie. To umožňuje včasný zásah pomocí medikace, kardioverze nebo defibrilace a zlepšit tak prognózu onemocnění. Protože se u této skupiny pacientů často objevuje srdeční arytmie, pacienti s infarktem myokardu nebo nestabilní anginou pectoris jsou rutinně umísťováni na koronární jednotce. U jiných případů (jako je např. fibrilace síní) je obecně potřeba zvláštní indikace, ale mnohé, například srdeční blok, se na koronární jednotku odesílají standardně.", "section_level": 1}, {"title": "Místní rozdíly.", "content": "Ve Spojených státech jsou koronární jednotky obvykle podmnožinou jednotek intenzivní péče (angl. \"intensive care unit\", \"ICU\") zaměřených na vážně nemocné kardiaky. Tyto jednotky se obvykle nacházejí v nemocnicích, kde se rutinně provádějí kardiochirurgické výkony. Často se používá invazivní monitoring, například měření tlaku v zaklínění plicnice Swan-Ganzovým katetrem, stejně jako podpůrné metody jako umělá plicní ventilace a intraaortální balónková kontrapulzace (IABP). Určité nemocnice, například Johns Hopkins, provozují smíšené jednotky složené jak z akutní péče pro kritické případy, tak z péče intermediární pro pacienty, jejichž stav není kritický.", "section_level": 1}, {"title": "Akutní koronární péče.", "content": "Jednotky akutní koronární péče jsou v úrovni služeb ekvivalentní intenzivní péči. Pacienti s akutním infarktem myokardu, kardiogenním šokem nebo pacienti po operacích na otevřeném srdci jsou umísťováni právě zde.", "section_level": 2}, {"title": "Subakutní koronární péče.", "content": "Jednotky subakutní koronární péče (jednotky progresivní péče, intermediární koronární jednotky) poskytují péči v úrovni mezi intenzivní péčí a běžnou ústavní péčí. Tyto jednotky se obvykle starají o pacienty, kteří potřebují sledování srdeční telemetrií. Jedná se například o nestabilní anginu pectoris.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Koronární jednotky vznikly v 60. letech 20. století, když se jasně ukázalo, že intenzivní sledování speciálně školeným personálem, kardiopulmonární resuscitace a dávkování medikace může snížit úmrtnost na komplikace kardiovaskulárních onemocnění. První popis koronární jednotky byl představen British Thoracic Society (Britské společnosti hrudního lékařství) v roce 1961. První jednotky potom vznikly v Sydney, Kansasu a Philadelphii. Studie publikované v roce 1967 ukázaly, že u pacientů sledovaných na koronárních jednotkách jsou konzistentně lepší výsledky v léčbě. První koronární jednotka byla otevřena v Kansasu Dr. Hughem Dayem, který též vymyslel příslušný termín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koronární jednotka (\"koronární JIP\", \"jednotka koronární péče\", anglicky coronary care unit – CCU) je specializované oddělení nemocnic, kde se poskytuje péče pacientům s infarktem myokardu, nestabilní anginou pectoris a různými dalšími srdečními poruchami, které vyžadují nepřetržité sledování a léčbu.", "tgt_summary": "Une unité de soins intensifs de cardiologie est un service d'hospitalisation situé au sein d'un service de cardiologie et permettant la surveillance 24 sur 24 des constantes vitales des patients. ", "id": 197121} {"src_title": "Polyhistor", "tgt_title": "Polymathie", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Označení „polyhistor“ je odvozeno ze jména významného římského učence řeckého původu Lucia Cornelia Alexandera Polyhistora, známějšího jako Alexander Polyhistor, který žil v prvním století před naším letopočtem v Římě, kam byl zavlečen z rodného Milétu v době Sullovy diktatury. V římském prostředí se však záhy zúročily jeho rozsáhlé znalosti. Během svého života napsal 42 spisů, z nichž se ve většině případů dochovala jen torza. Podle všech dostupných popisů měl Alexander Polyhistor eidetickou paměť, a aniž by s sebou nosil jakékoliv zápisky, dokázal si s obdivuhodnou podrobností vybavit obsáhlé informace, především z oblasti historie a kartografie. Právě to snad mělo za následek, že si jej Marcus Licinius Crassus vybral za svého průvodce při tažení proti Parthům po roce 55 př.n.l. Není zcela prokázáno, že by právě Alexander Polyhistor byl tvůrcem některých ohňových zbraní, které byly použity v boji proti parthským opevněním.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější označení.", "content": "Dílo a odkaz Alexandra Polyhistora rehabilitovala a znovuobjevila až evropská renesance, která znamenala ve své době nejprudší rozvoj, nejen co do kulturního odkazu, ale i vědeckého poznání a samotného lidského smýšlení. Od těch časů se stalo zvykem označovat jako polyhistora, resp. „renesančního člověka“ významného učence, který se stal uznávanou kapacitou v mnoha oborech vědy a lidské činnosti. Jedním z prvních takto označených lidí byl bezpochyby Leonardo da Vinci. Renesanční člověk mluvil mnoha jazyky a míval široký rozhled po stránce nejen filozofické, ale také politické a společensko-kulturní. Mluvil několika jazyky, hrál na hudební nástroj, psal poezii atd. S postupnou specializací ve vědě a technice se však tito mnohoučenci z oblasti vědy postupně vytráceli. V současné době je díky velkému pokroku v humanitních i přírodních vědách nad síly lidských rozumových možností sledovat plný a nezkreslený vývoj v mnoha různých oborech lidské činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Skepse a podezřívavost vůči polyhistorům.", "content": "Kromě obdivu někteří polyhistoři v minulosti vyvolávali i podezřívavou skepsi až nepřátelskost – např. Hérakleitos prohlásil Pýthagora pro jeho nároky na všeobecné vědění za šarlatána a Roger Bacon i někteří další středověcí učenci byli podezříváni, že jim napomáhá ďábel.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní polyhistoři.", "content": "Za polyhistory byli v minulosti označováni mimo jiné i následující učenci a vědci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyhistor je klasické označení pro člověka s širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jedná se zpravidla o všestranného či mnohostranného učence, charakteristického všestranností svých zájmů a nezřídka také jedinečnou genialitou. Označení „polyhistor“ pro významné učence se hojně zavádělo především ve snaze ocenit některé zvláště nadané osobnosti z období renesance – odtud také označení renesanční člověk.", "tgt_summary": "La polymathie est la connaissance approfondie d’un grand nombre de sujets différents, en particulier dans le domaine des arts et des sciences. Le substantif associé est polymathe, parfois également nommé « personne d'esprit universel » ou « génie universel ».", "id": 1240331} {"src_title": "Robert Milton Zollinger", "tgt_title": "Robert Milton Zollinger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert Milton Zollinger se narodil na rodinné farmě v zapadlém americkém městě Millersport v Ohio. Jako mladík chtěl být profesionálním vojákem a absolvovat United States Military Academy ve West Pointu. Vystudoval však Ohio State University, kde v roce 1927 získal doktorát medicíny. První odborné zkušenosti měl možnost získávat v Peter Bent Brigham Hospital v Bostonu, na chirurgickém pracovišti, které vedl Harvey Cushing. Později v rámci praxe pracoval ve Western Reserve Hospital v Clevelandu spolu s Elliottem C. Cutlerem (S tímto lékařem spolupracoval budoucích 20 let.). Na základě spolupráce s E. C. Cutlerem také vznikla první Zollingerova odborná publikace, otištěná v roce 1929 jako článek v The Ohio State Medical Journal. Později spolu připravili v řadě vydání slavnou publikaci Atlas of Surgical Operations. V roce 1929 se oženil s Idou Louise Kiewet (1907-1998). V roce 1939 se stal docentem chirurgie. V roce 1941 vstoupil do armády, kde získal funkci majora a zpočátku pracoval jako asistent šéfa chirurgického oddělení, později samostatně velel 5. všeobecné armádní nemocnici. Za svou činnost pro armádu byl oceněn mj. vyznamenáním Legion of Merit. V roce 1946 se vrátil pracovat do Harvardu. Brzy mu byla nabídnuta funkce profesora chirurgie na The Ohio State University. V roce 1955 spolu s Edwinem Ellisonem popsali syndrom (a jeho klinickou manifestaci) způsobený nadměrnou produkcí gastrinu z nádoru (gastrinomu) ve slinivce břišní (pankreatu), dnes obvykle označovaný jako Zollinger-Ellisonův syndrom. Až do vysokého věku byl odborně a vědecký činný a přednášel. Zemřel na nádor pankreatu v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Zollinger Collection v Medical Heritage Center (Ohio State University).", "content": "Ohio State University shromáždila v lékařské knihovně kolekci materiálů (rukopisy, dopisy, fotografie ad.) o životě a díle R. M. Zollingera. Životopis je dostupný na internetových stránkách, ostatní materiály jsou přístupny pro badatele v prostorách knihovny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Milton Zollinger (4. září 1903, Millersport, Ohio – 12. června 1992, tamtéž) byl významným americkým chirurgem, spoluautorem popisu choroby dnes známé jako Zollinger-Ellisonův syndrom.", "tgt_summary": "Robert Milton Zollinger, né le à Millersport, Ohio - 1992), était un chirurgien américain, professeur a l'Université de l'État Ohio Ses ancêtres étaient d'origine suisse allemande, provenant de la régde Zurich. Zollinger a étudié a l'Université de l'État Ohio et s'est spécialisé en chirurgie a l'Université Harvard, au Western Reserved Hospital de Cleveland et à l'Hôpital Peter Bent Brigham de Boston. Avec son mentor, le chirurgien Eliott Cutler de Cleveland, a publié un fameux Atlas de chirurgie Il a décrit en 1955 avec Edwin Homer Ellison un syndrome qui porte désormais leur nom, le syndrome de Zollinger-Ellison.", "id": 586158} {"src_title": "Haumea (trpasličí planeta)", "tgt_title": "(136108) Hauméa", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Haumea je plutoid, což je označení pro trpasličí planety obíhající za drahou Neptunu. Dle definice trpasličí planety je takové těleso dostatečně hmotné na to, aby vlivem vlastní gravitace získalo kulový tvar, ovšem nevyčistilo své sousedství od jiných, podobných objektů. Ačkoliv Haumea zdaleka nepřipomíná kouli, její elipsoidní tvar je pravděpodobně výsledkem rychlé rotace a nikoliv nedostatečné gravitace. Haumea byla také původně zařazena mezi tzv. „klasické objekty Kuiperova pásu“, též označované jako kubewana, které jsou nejpočetnější skupinou známých transneptunických těles. Trajektorie, po níž Haumea obíhá kolem Slunce, však naznačuje, že rezonuje s Neptunem v poměru 12:7, což ji řadí mezi tzv. rezonanční transneptunická tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Kalifornský tým původně těleso nazýval familiárně „Santa“ kvůli době objevu 28. prosince 2004, tj. krátce po Vánocích. 29. července 2005 dostalo oficiální předběžné označení 2003 EL, které se však vztahovalo k datu španělského objevového snímku, pořízeného roku 2003. 7. září 2005 pak těleso obdrželo katalogové číslo a bylo zařazeno do katalogu Minor Planet Center jako (136108) 2003 EL. Pravidla Komise pro nomenklaturu malých těles stanovují, že klasická tělesa Kuiperova pásu mají být pojmenovávána podle mytologických bytostí souvisejících se stvořením, a v souladu s touto konvencí David Rabinowitz z kalifornského týmu v září 2006 navrhl pro těleso i jeho měsíce jména z havajské mytologie s odůvodněním, že tak bude vzdána pocta místu, kde byly tyto měsíce objeveny. Bohyně Haumea je patronkou ostrova Havaj, na němž leží Observatoř Mauna Kea. Navíc bývá ztotožňována s Pāpā, bohyní země reprezentující element kamene, což současně podporuje vhodnost tohoto jména. O tělesu se soudí, že se skládá téměř výhradně z pevného kamene, který je na rozdíl od jiných známých objektů Kuiperova pásu pokryt jen tenkým ledovým pláštěm. Dalším důvodem návrhu jména bylo, že Haumea je také bohyní plodnosti a zrození, která má mnoho dětí. Ty vyrašily z různých částí jejího těla, což odpovídá shluku ledových těles, který se pravděpodobně od mateřského tělesa odtrhl při nějaké dávné kolizi. Astronomové se domnívají, že i oba známé měsíce se zrodily právě touto cestou, a proto byly pojmenovány podle dvou z mýtických dcer Haumey, \"Hiʻiaka\" a \"Namaka\".", "section_level": 1}, {"title": "Spory kolem objevu.", "content": "K objevu Haumey se přihlásily dva týmy. Kalifornský tým pod vedením Michaela Browna těleso objevil v prosinci 2004 na fotografiích pořízených 6. května téhož roku. 20. července 2005 publikovali na internetu abstrakt své zprávy pro konferenci konanou v září, na níž zamýšleli objev oficiálně oznámit. Přibližně v téže době Haumeu nalezl také José-Luis Ortiz Moreno se svým týmem v ve Španělsku, a to na snímcích pořízených již 7.–10. března 2003. Ortiz o tom 27. července 2005 zaslal zprávu e-mailem do Minor Planet Center s tím, že objev byl učiněn 7. března 2003. Michael Brown se však brzy poté dozvěděl, že si někdo ze španělské observatoře přes internet prohlížel jejich soubory obsahující údaje o tom, kam byly namířeny jejich teleskopy. Tyto soubory obsahovaly dost informací k tomu, aby umožnily nalézt těleso na předobjevových snímcích z roku 2003. Soubory někdo prohlížel právě den před Ortizovým oznámením objevu a o dva dny později znovu. Ortiz později připustil, že to byl on, ovšem popřel jakýkoliv zlý úmysl. Argumentoval, že si pouze ověřoval, zda objevili nový objekt. Podle pravidel Mezinárodní astronomické unie je objevitelem planetky vždy ten, kdo první podá do Minor Planet Center zprávu s dostatkem pozičních údajů, které umožní určit její oběžnou dráhu. Při jejím pojmenovávání pak má přednost návrh objevitele. Ovšem v oznámení ze 17. září 2008, že Haumea byla uznána jako trpasličí planeta, není žádný objevitel zmíněn. Jako místo objevu je uvedena Observatoř Sierra Nevada, ovšem španělský návrh pojmenovat těleso po iberské bohyni Ataecina nebyl přijat a těleso dostalo jméno podle návrhu kalifornského týmu.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Haumea má oběžnou dráhu typickou pro klasické objekty Kuiperova pásu, s oběžnou dobou 282 pozemských let a sklonem oběžné dráhy k rovině ekliptiky 28°. Perihéliem ve vzdálenosti 34,5 astronomických jednotek projde v září 2132. Aféliem ve vzdálenosti 51,5 astronomických jednotek naposledy prošla začátkem roku 1992 a znovu se tak stane až v roce 2277. V současné době se tedy opět pomalu přibližuje ke Slunci a její vzdálenost od něj je přibližně 51 astronomických jednotek. Oběžná dráha Haumey má o něco výstřednější charakter než dráhy ostatních členů její rodiny. Důvodem je zřejmě slabá dráhová rezonance 12:7 s Neptunem, jejímž vlivem se mohla oběžná dráha Haumey v průběhu poslední miliardy let mírně pozměnit. Může za to tzv. Kozaiův efekt, který způsobuje zvětšování výstřednosti oběžné dráhy na úkor jejího sklonu. Oběžná dráha Haumey je poměrně nestabilní a zejména v perihelu se dostává pod vliv Neptunu, takže je možné, že těleso v daleké budoucnosti (až miliarda let) zamíří směrem do vnitřních částí sluneční soustavy. Vzhledem k tomu, že jeho povrch je pokryt tenkou vrstvou ledu, změnilo by se v kometu desettisíckrát jasnější, než byla kometa Hale-Bopp. Haumea dosahuje zdánlivé hvězdné velikosti 17,5, a je tedy snadno pozorovatelná i velkým amatérským dalekohledem. Je třetím nejjasnějším objektem Kuiperova pásu po Plutu a Makemake. Všechny planety a většina planetek se již od svého vzniku v protoplanetárním disku sluneční soustavy pohybují po dráhách ve společné rovině, a proto se i většina raných pokusů o nalezení vzdálených objektů soustředila na tu část oblohy, kam se tato společná rovina promítá, tj. ekliptiku. Později však začali astronomové hledat i tělesa, která byla odkloněna na dráhy s větším sklonem, a také vzdálená tělesa s pomalejším středním denním pohybem. Výsledkem těchto průzkumů oblohy byl mimo jiné i objev Haumey.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristika.", "content": "Měsíce obíhající kolem Haumey umožňují astronomům pomocí 3. Keplerova zákona vypočítat hmotnost celého systému. Výsledek výpočtu, 4,006 ± 0,04×10 kg, dosahuje 28 % hmotnosti systému Pluto–Charon a 5 % hmotnosti Měsíce. Prakticky veškerá tato hmotnost je soustředěna přímo v mateřském tělese. Jasnost Haumey vykazuje velké fluktuace v průběhu 4hodinových period, což lze vysvětlit jedině stejně dlouhou dobou rotace tělesa. Jde nejen o nejrychlejší rotaci ze všech známých hydrostaticky rovnovážných těles ve sluneční soustavě, ale také o nejrychlejší rotaci ze všech známých těles s průměrem větším než 100 km. Tato rychlá rotace tělesa je pravděpodobně důsledkem srážky s jiným tělesem, při níž vznikly měsíce Haumey a další tělesa její rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry, tvar a složení.", "content": "Velikost jakéhokoliv tělesa sluneční soustavy může být odvozena z jeho zdánlivé jasnosti, vzdálenosti a albeda. Tělesa se mohou pozemským pozorovatelům zdát jasná, buď protože jsou velká, nebo protože mají velmi odrazivý povrch. Pokud astronomové znají míru jejich odrazivosti (albedo), potom mohou zhruba odhadnout i jejich velikost. U většiny vzdálených těles není albedo známé, ovšem Haumea je dostatečně velká a jasná na to, aby bylo možné změřit její tepelné vyzařování, z čehož astronomové odvodili i hodnotu jejího albeda, a tedy i velikost. Tvar Haumey byl zjištěn z fotometrie (sledování jasnosti a jejích změn) po podrobné interpretaci světelné křivky. Výpočty přesných rozměrů však komplikuje její rychlá rotace. Fyzikální zákony platné pro rotaci tvárných těles předpovídají, že tělesu jako Haumea stačí při této rychlosti otáčení k nabytí rovnovážného tvaru trojosého elipsoidu méně než 100 dní. Většina změn jasnosti Haumey pravděpodobně není způsobena místními rozdíly v albedu, ale tím, že pozorovatelům na Zemi se toto rotující těleso nastavuje k pohledu střídavě zboku a shora. Rotace a amplituda světelné křivky Haumey umožňují odvodit její složení. Pokud by Haumea měla nízkou hustotu (jako Pluto) se silným ledovým pláštěm pokrývajícím malé kamenné jádro, potom by ji rychlá rotace protáhla mnohem více, než jak naznačují změny v její jasnosti. Astronomové tedy došli k závěru, že hustota tělesa se pohybuje v rozmezí 2,6–3,3 g/cm3. To by znamenalo, že Haumea se skládá (podobně jako mnoho jiných těles sluneční soustavy) z křemičitých minerálů jako olivín či pyroxen. Tato hornina je pokryta relativně tenkou vrstvou ledu. Silný ledový plášť, který je typičtější pro objekty Kuiperova pásu, mohl být odmrštěn při impaktu, který vytvořil všechna tělesa její rodiny. Čím je těleso nacházející se v hydrostatické rovnováze hustší, tím kulovější tvar musí mít s ohledem na danou periodu rotace, což rovněž umožňuje vymezit rozměry Haumey. Vzhledem k její přesně známé hmotnosti a rotaci a k odvozené hustotě lze dojít k závěru, že Haumea má podél své nejdelší osy průměr přibližně stejný jako Pluto, a mezi póly pak asi poloviční. Protože však zatím u tohoto tělesa nebyly pozorovány žádné zákryty, ať již hvězd nebo jeho vlastních měsíců, neexistují zatím (na rozdíl od Pluta) ani žádná přímá měření těchto rozměrů. Astronomové sestavili několik modelů, z nichž vyplývají různé rozměry. První model, sestavený Rabinowitzem et al. krátce po objevu Haumey v roce 2005, vychází z pozorování světelné křivky viditelného spektra pozemními teleskopy. Výsledek měření závisí na tom, pod jakým úhlem vidíme osu rotace. Při úhlu 90° a uvažovaném albedu 0,73 by rozměry tělesa byly 1960 × 1518 × 996 km, přičemž nejkratší osa je současně osou rotace. Autoři studie pokládají za pravděpodobné, že osa rotace se kryje s rovinou oběžné dráhy satelitu Hiʻiaka, což by znamenalo, že tento úhel činí 86°, a skutečné rozměry Haumey jsou tedy velmi blízké uvedeným údajům. Pokud by však pól osy rotace byl orientován více směrem k Zemi, potom by tvar tělesa byl ještě protaženější. Kdyby současně bylo o něco nižší i albedo (0,6), pak při úhlu 47° by rozměry Haumey byly 2500 × 1080 × 860 km. Z jiné analýzy světelné křivky, kterou koncem roku 2006 zveřejnili Pedro Lacerda a David C. Hewitt z havajského, vyšel průměr ekvivalentního kulatého tělesa 1450 km. Na základě fotometrických pozorování infračerveného světla o vlnové délce 70 mikrometrů, provedených pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu, byl zase určen průměr 1150 km a albedo 0,84. Tyto nezávislé odhady rozměrů se tedy pohybují kolem středního geometrického průměru 1400 km. To by znamenalo, že se jedná o třetí či čtvrté největší transneptunické těleso, jaké bylo dosud objeveno, hned po Eris, Plutu a snad také Makemake, větší než Sedna, Orcus či Quaoar.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Kolísání světelné křivky Haumey zapříčiněné jejím tvarem ovlivňuje stejným způsobem všechny její barevné složky, ovšem Pedro Lacerda zaznamenal také jisté barevné odlišnosti, a to ve viditelném spektru i v oblasti blízké infračervenému spektru. Zdá se, že na povrchu tělesa je oblast, která se svou barvou a albedem liší od jeho zbytku. Haumea tedy může mít skvrnitý povrch podobně jako Pluto, i když ne tak znatelně. Roku 2005 dalekohledy Keck a Gemini získaly světelná spektra Haumey, která svědčila o přítomnosti krystalického ledu podobného tomu na povrchu Plutova měsíce Charon. To je velmi překvapivé, neboť krystalický led se tvoří při teplotách převyšujících 110 K (-160°C), zatímco povrchová teplota Haumey je nižší než 50 K (-220 °C), při níž se tvoří amorfní led. Navíc struktura krystalického ledu je při neustálém bombardování kosmickým zářením a slunečním větrem, kterému jsou povrchy transneptunických těles vystaveny, nestabilní. Za těchto podmínek by se krystalický led měl přeměnit v amorfní do deseti milionů let, ovšem transneptunické objekty se nalézají na svých drahách v chladných oblastech sluneční soustavy už miliardy let. Na transneptunických tělesech, kde led obsahuje organické sloučeniny jako tholin (například Pluto), radiace také způsobí, že povrch zčervená a ztmavne. Proto lze ze spektra a barvy Haumey usoudit, že ona i ostatní členové její skupiny prošly událostí, která změnila jejich povrch a vytvořila na něm čerstvý led. Haumea je podobně jasná jako sníh a její albedo je v rozmezí 0,6–0,8, což odpovídá krystalickému ledu. Jiná velká transneptunická tělesa, jako např. Eris, mají albedo zřejmě také tak vysoké nebo i vyšší. Zdá se, že 66 až 80 % povrchu Haumey je z čistého krystalického vodního ledu, k jehož vysokému albedu snad přispívá také kyanovodík nebo jíly s obsahem fylosilikátů. Přítomné mohou být také anorganické soli kyanovodíku, jako například kyanid měďnato-draselný. Na rozdíl např. od tělesa Makemake se ve spektru Haumey nenalézá žádné měřitelné množství methanu, což znamená, že methanový led zde netvoří více než 10 %. To by odpovídalo dočasnému oteplení způsobenému kolizí, které by podobné těkavé látky z povrchu odstranilo.", "section_level": 2}, {"title": "Prstenec.", "content": "Pozorováním hvězdného zákrytu v lednu 2017 bylo zjištěno, že Haumea má pravděpodobně prstenec o průměr zhruba 2287 km a šířce ca 70 km. Jedná se tak o první prokázaný prstenec u transneptunického tělesa.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíce.", "content": "Roku 2005 Brownův tým na Keckově observatoři objevil, že kolem Haumey obíhají dva měsíce, (136108) Haumea I Hiʻiaka a (136108) Haumea II Namaka. Satelit Hiʻiaka, který tým původně neoficiálně přezdíval Rudolph (podle jednoho ze sobů Santa Clause) byl objeven 26. ledna 2005. Z obou měsíců je to ten větší, jasnější a od mateřského tělesa vzdálenější. Má průměr asi 310 km a Haumeu oběhne ve vzdálenosti 50 tisíc km po téměř kruhové dráze jednou za 49 dní. Absorpční čáry v infračerveném spektru na vlnových délkách 1,5 a 2 mikrometry naznačují, že většina povrchu je pokryta téměř čistým krystalickým vodním ledem. Neobvyklé spektrum spolu s podobnými absorpčními čarami ve spektru Haumey vedlo Browna s kolegy k závěru, že tento systém zřejmě nevznikl gravitačním zachycením menších těles, ale že měsíce jsou spíše fragmenty samotné Haumey. Namaka, menší a blíže obíhající satelit, byl objeven 30. června 2005 a zpočátku byl neoficiálně nazýván po dalším sobu Blitzen. Jeho hmotnost činí jednu desetinu hmotnosti satelitu Hiʻiaka a Haumeu oběhne po velmi eliptické dráze jednou za 18 dní ve vzdálenosti 39 tisíc km. Jeho oběh je větším měsícem gravitačně rušen. Podle údajů z roku 2008 je jeho sklon vůči dráze většího měsíce 13°. Je překvapivé, že relativně velké výstřednosti drah obou měsíců a jejich vzájemný sklon nebyly zmenšeny jejich vzájemným slapovým působením. Zdá se, že vysvětlením by mohly být složité rezonanční vztahy jejich oběžných drah. V současné době jsou oběžné dráhy obou měsíců vůči Zemi orientovány téměř bočně, takže občas může dojít k zákrytu. Pozorování takových přechodů by mohlo upřesnit informaci o rozměrech a tvaru Haumey i těchto satelitů, podobně jako se to podařilo koncem 80. let 20. století při pozorování Pluta a Charonu. Změny jasnosti systému během zákrytů budou nepatrné, což klade poměrně vysoké nároky na kvalitu pozorovacího zařízení. K zákrytu Hiʻiaky došlo naposledy roku 1999, tj. jen několik let před objevem Haumey, a další nastane až za přibližně 130 let. Jiná situace je však u Namaky. Zatímco u pravidelně obíhajících měsíců jsou zákryty vzácné, díky vlivu, jaký má na oběh Namaky Hiʻiaka, bude nyní její dráha v příznivém úhlu po několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina Haumey.", "content": "Haumea je největším členem rodiny těles, která se zřejmě vytvořila poté, co byl jejich větší předchůdce zničen srážkou s jiným tělesem. Odhaduje se, že prvotní těleso bylo velké přibližně jako Pluto. Jde o první skupinu těles identifikovanou mezi transneptunickými objekty a kromě Haumey a jejích měsíců zahrnuje následující planetky: Tato tělesa mají podobný charakter spektra blízko infračervené oblasti. Z podobného spektra vyplývá podobné složení a z něj je zase možné usuzovat na stejný původ těchto těles. Existence této skupiny naznačuje, že Haumea i její potomci mají původ v rozptýleném disku. I kdyby byla vzata v úvahu celá doba existence sluneční soustavy, byla by v dnešním velmi řídkém Kuiperově pásu pravděpodobnost podobné kolize 0,1 procenta. Skupina se nemohla vytvořit v Kuiperově pásu ani v dobách, kdy byl mnohem hustší, protože by ji zase svou gravitací roztrhal Neptun v průběhu své migrace na dnešní oběžnou dráhu. Tato dávná migrace Neptunu je zřejmě také důvodem, proč je dnes v Kuiperově pásu tak málo těles. Proto se zdá pravděpodobné, že skupina pochází z dynamického rozptýleného disku, kde je možnost podobné srážky daleko vyšší. Skupina je dnes již poměrně rozptýlená, a dojít k tomuto stavu muselo trvat miliardy let. Kolize, která ji vytvořila, se tedy odehrála již někdy v rané historii sluneční soustavy. Impakt však nemusel být příliš silný, protože v této oblasti sluneční soustavy i mírná kolize vede k velkým změnám drah těles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haumea, oficiální označení (136108) Haumea, je plutoid v Kuiperově pásu, který dosahuje asi jedné třetiny hmotnosti Pluta a 0,07 % hmotnosti Země. Objeven byl roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownem z Kalifornského technologického institutu na fotografiích pořízených na observatoři Palomar ve Spojených státech amerických a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem na Observatoři Sierra Nevada ve Španělsku. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Roku 2008 Mezinárodní astronomická unie (IAU) tělesu přiznala status trpasličí planety a pojmenovala ho po havajské bohyni zrození Haumea. ", "tgt_summary": "Hauméa, officiellement désignée comme \"(136108) Haumea\" soit (136108) Hauméa en français, est une planète naine transneptunienne (un plutoïde) du Système solaire membre de la ceinture de Kuiper. ", "id": 709262} {"src_title": "Šweitigoumská pagoda", "tgt_title": "Pagode Shwedagon", "src_document": [{"title": "Výzdoba.", "content": "Šweitigoumská pagoda je pokryta zlatými lístky a její špice je ozdobena 6000 diamanty a jinými drahokamy. Ve svých základech údajně ukrývá osm Buddhových vlasů, které do Myanmaru přinesli kupci Taputha a Bhallika jako dar od samotného Buddhy. Zdvíhá se ze shluku 64 menších pagod se čtyřmi většími, vyznačujícími čtyři hlavní body kompasu.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba a historie.", "content": "Šweitigoumská pagoda byla podle pověsti postavena v roce 585 před naším letopočtem. Ve skutečnosti se stavěla postupně, po několik staletí. Přesná datace výstavby je nejasná, pagoda však byla údajně postavena v rozmezí 6. a 10. století. Na počátku 14. století byla pagoda přebudována (tehdy do výšky 18 metrů) a své nynější výšky dosáhla v 15. století. Na počátku 16. století se pagoda stala nejznámějším poutním místem v Myanmaru. V roce 1608 pagodu vydrancoval portugalský dobrodruh Philip de Brito a v roce 1768 byla značně poškozena zemětřesením. V první anglo-barmské válce pagodu obsadili roku 1824 Britové a po dva roky ji využívali jako pevnost, ze které kontrolovali Rangún. Za druhé anglo-barmské války pagodu v roce 1852 znovu obsadili Britové a 77 let ji jako strategický bod vojensky kontrolovali.", "section_level": 1}, {"title": "Místo protestů.", "content": "V roce 1920 byla Šweitigoumská pagoda místem studentských protestů, které vyústily ve zřízení tzv. „národních škol“. Další protesty u pagody proběhly v letech 1936 a 1938. V roce 1946 Aun Schan u pagody požadoval okamžité vyhlášení barmské nezávislosti a v roce 1988 jeho dcera Aun Schan Su Ťij požadovala u pagody na masovém shromáždění 500 000 lidí demokratizaci. U pagody se konaly protesty i v září 2007, které vyústily v krveprolití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šweitigoumská pagoda, známá též jako Zlatá pagoda, je stúpa na kopci Singuttara u Královského jezera v Rangúnu. Je nejsvětější buddhistickou stúpou v Myanmaru.", "tgt_summary": "La pagode Shwedagon ou pagode de Shwedagon (de \"shwe\", or, et \"dagon\", ancien nom de Rangoon) est un stûpa remarquable situé sur la colline de Singuttara à Rangoon, en Birmanie. Ce lieu saint bouddhiste est le premier centre religieux de Birmanie car selon la légende, il contient des reliques de quatre anciens Bouddhas, dont huit cheveux du Bouddha Gautama.", "id": 2265835} {"src_title": "Abchazská autonomní sovětská socialistická republika", "tgt_title": "République socialiste soviétique autonome d'Abkhazie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Abchazská ASSR vznikla v roce 1931 degradací svazové republiky Abchazské SSR na autonomní republiku podřízenou gruzínské jurisdikci. Abchazové, původní obyvatelé Abcházie, byli však pod nadvládou gruzínských bolševiků vystaveni tvrdé gruzifikaci a na jejich území se začali v rámci politiky řízené imigrace stěhovat Gruzínci, což vedlo k častým národnostním třenicím a Abchazové navíc začali ztrácet vliv na politiku v zemi, která prakticky přešla do gruzínských rukou. Během Velké vlastenecké války se Abchazové proti poměrům v Abchazské ASSR začali bouřit, ale jejich snaha o změnu poměrů vedla k velkým represím, zákazu používání abcházštiny na veřejnosti a dokonce i k zavření abchazských škol. Dokonce i abchazské písmo bylo proti vůli Abchazů upraveno podle gruzínštiny. Tato situace však pouze vedla k nenávisti Abchazů vůči Gruzíncům. Po smrti Stalina se sice situace výrazně zlepšila a abchazské školy byly znovu otevřené, přesto se v letech 1957, 1967 a 1978 abchazská politická reprezentace pokusila sepsáním žádosti o přechod Abchazské ASSR z gruzínské jurisdikce pod ruskou. Při posledním pokusu v roce 1978 žádost přepracovali a požadovali navrácení statutu svazové republiky, čímž by se Abcházie odtrhla od Gruzie. Abchazská veřejnost ten rok podpořila své vedení mohutnými protesty proti gruzínské nadvládě, takže situaci musel řešit moskevský Ústřední výbor KSSS. Ten zajistil ústupky vůči abchazskému obyvatelstvu a velké dotace na podporu místního školství a kultury. Jenže napětí mezi oběma národy bylo již natolik velké, že ani to nedokázalo národnostní spory vyřešit. Navíc v 80. letech začaly sílit nacionalistické cítění veškerého obyvatelstva v Sovětském svazu. V roce 1989 vypukly nepokoje v Suchumi, které o tři roky později přerostly v ozbrojený Gruzínsko-abchazský konflikt. Ten se naplno rozhořel dne 23. července 1992, kdy Abcházie pod vedením Vladislava Ardzinby vyhlásila nezávislost na Gruzii.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam představitelů Abchazské ASSR.", "content": "První tajemník komunistické strany Abcházie Předseda abchazského ústředního výkonného výboru Předseda prezidia Nejvyššího sovětu Abchazské ASSR Předseda Nejvyššího sovětu Předseda Rady lidových komisařů Abcházie Předseda Rady ministrů Předseda vlády", "section_level": 1}], "src_summary": "Abchazská autonomní sovětská socialistická republika (Abchazská ASSR) (rusky: \"Абхазкая Aвтономная Советская Социалистическая Республика\"; abchazsky: \"Аҧснытәи Автономтә Советтә Социалисттә Республика\"; gruzínsky: \"აფხაზეთის ავტონომიური საბჭოთა სოციალისტური რესპუბლიკა (abchazetis avtonomiuri sabčoti socialisturi respublika)\") byla autonomní republika, která byla zřízena v rámci Gruzínské SSR, která byla součástí Sovětského svazu.", "tgt_summary": "La république socialiste soviétique autonome d'Abkhazie est une république socialiste soviétique autonome de la république socialiste soviétique de Géorgie, en Union soviétique. Elle fut créée lorsque la république socialiste soviétique abkhaze a été rétrogradée au rang de république socialiste soviétique autonome en 1931.", "id": 1986715} {"src_title": "GIPF", "tgt_title": "GIPF", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "GIPF má tři verze pravidel: základní, standardní a turnajovou. Navíc je možné využít zvláštní kameny, tzv. \"potenciály\", a s jejich pomocí propojit GIPF s ostatními hrami GIPF projektu, popř. s libovolnými dalšími hrami.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pravidla.", "content": "GIPF se hraje na hracím plánu, který tvoří šestiúhelník symetricky rozdělený 12 čarami rovnoběžnými s jeho stranami. Každá čára je na obou stranách zakončena černou tečkou. V průběhu hry hráči pokládají kameny na černé tečky a pak je přesouvají po čarách na průsečíky.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek hry.", "content": "V základní verzi dostane každý hráč 15 kamenů své barvy (bílá a černá). Každý hráč umístí 3 své kameny na vyznačené průsečíky na desce, zbylých 12 kamenů si ponechá v rezervě. Hru začíná bílý, pak se oba hráči v tazích střídají.", "section_level": 3}, {"title": "Průběh tahu.", "content": "Tah každého hráče se skládá ze dvou fází:", "section_level": 3}, {"title": "Konec hry.", "content": "Hra končí ve chvíli, kdy hráči, který má učinit tah, nezbyl v rezervě žádný kámen. Tento hráč prohrává. Remíza není možná. Každý hráč má právo stále vidět, kolik kamenů zbývá soupeři v rezervě.", "section_level": 3}, {"title": "Standardní pravidla.", "content": "Standardní pravidla se od základních liší přidáním GIPF-kamenů, které tvoří dva základní kameny položené na sobě. Hraje se s nimi následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Turnajová pravidla.", "content": "Turnajová pravidla se od standardních liší způsobem, jakým se GIPF-kameny dostanou do hry: Ostatní pravidla jsou shodná se standardními.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciály.", "content": "\"Potenciály\" jsou doplňky, které se pokládají na základní kameny. Každý z nich umožňuje jednou za hru vykonat zvláštní tah. Potenciály také umožňují propojit GIPF s ostatními hrami GIPF projektu, popř. s libovolnými dalšími hrami. Před hrou se hráči musejí dohodnout, které potenciály do hry zařadí a kolik od každého druhu (doporučují se aspoň 3). Pro jejich nasazování a používání platí následující pravidla, která mohou rozšířit základní, standardní i turnajovou verzi:", "section_level": 1}, {"title": "Využití potenciálů ke kombinaci her.", "content": "V této variantě má každý hráč za celou hru omezený (dohodnutý) počet pokusů o neutralizaci soupeřova potenciálu. Zahraje-li jeden hráč potenciál a soupeř chce využít pokus ho neutralizovat, hráči odloží GIPF a ihned si zahrají hru, která má stejný název jako potenciál (výjimkou je TAMSK-potenciál, u kterého se místo vyřazeného TAMSKu hraje TZAAR). Jestliže hráč, který chtěl použít potenciál, vyhraje nebo remízuje, může potenciál použít. Pokud však prohraje, o potenciál přijde a musí vykonat jiný tah. Hráči se samozřejmě mohou dohodnout, že o použití nebo neutralizaci potenciálu rozhodne jiná hra než ta, která se jmenuje stejně jako potenciál; může to být i hra nezařazená do GIPF projektu nebo může rozhodnout náhoda, např. hod kostkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "GIPF je abstraktní desková hra pro dva hráče, která je první a ústřední hrou GIPF projektu. Autorem všech her projektu je Kris Burm z Belgie. GIPF vznikl v roce 1997.", "tgt_summary": "Gipf est un jeu de société combinatoire abstrait créé par Kris Burm, qui oppose deux joueurs : Noir et Blanc. ", "id": 322848} {"src_title": "Marie Restituta Kafková", "tgt_title": "Marie Restitute Kafka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marie Restituta, která při křtu 13. května 1894 dostala jméno Helena, se narodila jako dcera husovického (dnes součást Brna) obuvníka Antonína Kafky (jeho otec Jindřich byl soukeníkem v Náměšti) a jeho manželky Marie, rozené Stehlíkové, pocházející ze západočeských Přeštic. V roce 1896 se celá její rodina přestěhovala do Vídně, kde Helena posléze vstoupila do kongregace Sester františkánek křesťanské lásky (\"Sorores Franciscanae a Caritate Christiana\", lidově hartmannky) a přijala řeholní jméno Marie Restituta. Byla vynikající zdravotní sestrou, působila nejprve na operačním sále řádové nemocnice v Mödlingu a posléze v řádové nemocnici ve Vídni jako vrchní sestra a pravá ruka primáře Stöhra. Její spolupracovníci a pacienti jí přezdívali „sestra Resoluta“. Byla hluboce zbožná, asketismus ve věci stravování jí však byl cizí, díky bohaté konzumaci piva a guláše trpěla nadváhou. (Dlužno ovšem říci, že jako sálová sestra silnou postavu potřebovala, aby byla v případě potřeby schopna při operaci udržet pacienta.) Po anšlusu Rakouska se sestra Marie Restituta několikrát dostala do střetu s nacistickými orgány, poprvé když odmítla jejich příkaz odstranit z prostor nemocnice krucifixy. Dne 18. února 1942 byla přímo na operačním sále zatčena a obviněna z šíření protinacistických materiálů. Dne 29. října 1942 byla odsouzena k smrti a 30. března 1943 sťata gilotinou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Katolická církev zahájila beatifikační proces sestry Marie Restituty v listopadu 1988, 21. června 1998 byla prohlášena za blahoslavenou. Brněnská a vídeňská diecéze slaví její svátek 29. října, v den jejího odsouzení. Jméno bl. Marie Restituty dnes nese park v Brně-Husovicích (\"Park Marie Restituty\") a ulice u nemocnice v Mödlingu (\"Schwester-Maria-Restituta-Gasse\"). Brněnské Divadlo Feste v roce 2009 nastudovalo divadelní hru \"Marie Restituta – Nemocnice na kraji říše\", inspirovanou osudem Marie Restituty. Uvedlo ji jako páté představení cyklu Identita, což byl cyklus původních her o hledání identity jedince i národa. Při návštěvě papeže Benedikta XVI. v ČR v září 2009 se objevily spekulace, že by Marie Restituta mohla být brzy svatořečena. V květnu 2019 radní města Brna rozhodli o vytvoření umístění sochy Marie Restituty v husovickém parku, který nese její jméno. Socha podle očekávání vedení města měla být odhalena v roce 2021.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavená Marie Restituta Kafková SFCC (roz. jako Helena Kafková; 1. května 1894 Husovice – 30. března 1943 Vídeň) byla rakouská řeholnice a mučednice moravského původu, oběť nacistického teroru. Katolická církev ji prohlásila za blahoslavenou, svátek má 29. října.", "tgt_summary": "Marie Restitute Kafka (le à Husovice, près de Brünn (aujourd'hui Brno) en Moravie (actuellement République tchèque) et décédée le à Vienne est une religieuse franciscaine de la Charité chrétienne décapitée par les nazis.", "id": 375387} {"src_title": "Gazprom", "tgt_title": "Gazprom", "src_document": [{"title": "Hospodářská činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika koncernu.", "content": "Gazprom dodává zemní plyn mnoha státům Evropské unie, hlavně Německu, Česku, Slovensku, Rakousku, Maďarsku a Polsku. Kromě toho zásobuje východní Evropu a státy bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. V posledních letech se rozvíjí i jeho obchod s Tureckem a se státy mimo Evropu, především s Čínou. Gazprom bude těžit plyn i v Bolívii. Dodává plyn i na trh Spojených států, kde drží asi 5% podíl. V roce 2005 byla uzavřena smlouva mezi Gazpromem a německými koncerny E.ON a BASF o stavbě velkokapacitního plynovodu pod Baltickým mořem z Ruska přímo do Německa. Tento plynovod zvaný Nord Stream je již v provozu. Členem a později předsedou dozorčí rady společnosti \"Nordeuropäische Gasleitungs-Gesellschaft\" (NEGP), která tento plynovod provozuje, se stal bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. V současnosti je již připravena výstavba druhého tahu tohoto plynovodu s názvem Nord Stream 2, kterým by se přepravní kapacita ještě zdvojnásobila. Tato stavba však naráží na silný odpor ze strany Polska, Ukrajiny a také Spojených států. Gazprom se také ve velkém měřítku zabývá těžbou a distribucí ropy. V roce 2007 měl 445 000 zaměstnanců; do roku 2016 se tento počet zvýšil na 456 000. To znamená, že Gazprom je po armádě Ruské federace druhým největším zaměstnavatelem v zemi, nadto s nadprůměrnými výdělky. Z akciového kapitálu ve výši 11 400 miliard rublů (₽) koncem roku 2016, což odpovídalo 51,8 miliardy USD, drží ruská vláda kontrolní většinu 50 % plus jednu akcii, zatímco zbývajících téměř 50 % akcií připadá na soukromé investory. Akcie Gazpromu jsou obchodovány na ruských i zahraničních burzách cenných papírů. Předsedou představenstva Gazpromu je Alexej Miller; v jeho dozorčí radě má ruská vláda většinu zástupců. Od listopadu 2011 Gazprom zcela vlastní běloruskou společnost Beltranshaz provozující tranzitní plynovody do Evropy. Kromě platby ve výši 2,5 miliardy dolarů se Gazprom v rámci obchodu zavázal několik let dodávat Bělorusku levnější plyn. Gazprom staví v Petrohradu svou novou centrálu s názvem Lakhta Center. Součástí centrály je zatím ještě ne zcela dokončený supermoderní mrakodrap, který je od ledna 2018 vysoký 462 metrů, s 87 podlažími a nástavbou. Tím je již nejvyšší budovou celé Evropy, přičemž další čtyři místa v tomto pořadí patří mrakodrapům v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářské výsledky.", "content": "V roce 2016 činil celkový obrat obchodní činnosti Gazpromu 6 100 miliard rublů (₽), což tehdy při kurzu zhruba 70 rublů za 1 euro odpovídalo 67 miliardám eur a zhruba 1 800 miliardám Kč. Z toho zůstal koncernu provozní zisk 725,6 miliardy rublů (asi 10 miliard eur). Celková aktiva byla v tom roce vyčíslena na 16 900 miliard ₽ při vlastním kapitálu ve výši 11 400 miliard ₽. V roce 2017 zaznamenal Gazprom nárůst obratu o 7 % na 6 500 miliard rublů. Tento výsledek vděčí koncern hlavně tomu, že se mu podařilo zvýšit výkony v těžbě ropy, zatímco prodej zemního plynu vzrostl jen o 1 %. Objemově jde přitom jen skoro 50 % plynu do evropských zemí, ale díky o hodně vyšším cenám než na ruském trhu vytvořil obchod s evropskými zákazníky více než 67 % obratu Gazpromu z těžby plynu. Ceny plynu pro ruské zákazníky nesmí překračovat určitou mez, čímž jsou brány ohledy na kupní sílu ruského obyvatelstva i podniků.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Někteří kritici v ruských obchodech se zemním plynem vidí politickou zbraň, kterou ruská vláda údajně využívá k uplatňování svého vlivu. Podle některých analýz dochází k účelovým změnám cen pro země, které nejsou v oblibě u ruských politiků. Vedení a představitelé Gazpromu to však odmítají. Rozdílné ceny plynu a jiných surovin mohou být uplatňovány, ale jen do výše tržních cen, které se vytvářejí na světových komoditních burzách. Země, které si uchovaly přátelské vztahy s Ruskem, dostávaly tuto surovinu za výhodnějších podmínek. Např. Ukrajina dostávala zemní plyn až do roku 1996 bezplatně, a i poté pro ni po dlouhá léta platila zvýhodněná cena plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Sponzorování sportu.", "content": "Od 1. ledna 2007 je Gazprom hlavním sponzorem německého fotbalového klubu FC Schalke 04 z města Gelsenkirchen v Severním Porýní-Vestfálsku. Původní smlouva platila do konce června 2011 a Gazprom platil klubu od té doby základní částku 12 milionů eur (asi 300 milionů Kč) ročně. Včetně příplatků za sportovní úspěchy obdržel FC Schalke 04 za toto období skoro 125 milionů eur.. V květnu 2011 byla smlouva mezi oběma partnery prodloužena do konce června 2017. I poté byla smlouva prodloužena. Gazprom vlastní úspěšný ruský fotbalový klub Zenit Petrohrad a je hlavním sponzorem také srbského superligového klubu FK Crvena zvezda Bělehrad. Od sezóny 2012/2013 je Gazprom oficiálním partnerem UEFA Champions League. Od roku 2015 je také partnerem Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gazprom (rusky Газпром; dlouhá verze: Открытое Aкционерное Oбщество Газпром) je největší ruská akciová společnost a největší exportér zemního plynu na světě.", "tgt_summary": "Gazprom (en cyrillique : Газпро́м) est une société anonyme russe connue principalement pour l'extraction, le traitement et le transport de gaz naturel. Depuis 2005, elle est aussi un acteur majeur sur le marché mondial du pétrole. Son nom est l'acronyme de \"Gazovaïa Promychlennost\", qui signifie « Industrie gazière » en russe. ", "id": 426444} {"src_title": "Dokonalé číslo", "tgt_title": "Nombre parfait", "src_document": [{"title": "Sudá dokonalá čísla.", "content": "Eukleidés zjistil, že první čtyři dokonalá čísla jsou ve tvaru 2(2 − 1): Všimněme si, že ve všech těchto případech je 2 − 1 prvočíslo. Eukleidés dokázal, že vzorec 2(2 − 1) dává dokonalé číslo vždy, když 2 − 1 je prvočíslo. Antičtí matematici vytvořili mnoho domněnek o dokonalých číslech, které se zakládaly na vlastnostech jim známých čtyř dokonalých čísel. Většina těchto domněnek byla ovšem později vyvrácena. Jednou z těchto domněnek byl například předpoklad, že jelikož pro první čtyři dokonalá čísla je \"n\" rovno 2, 3, 5 a 7, což jsou první čtyři prvočísla, tak páté dokonalé číslo nastane v případě \"n\" = 11. Nicméně 2 − 1 = 2047 = 23 × 89 prvočíslem není, a tak \"n\" = 11 dokonalé číslo nedává. Další dvě chybné domněnky byly např. tyto: Páté dokonalé číslo (formula_1) má 8 cifer, a to vyvrací první domněnku. Co se týče druhé, pak páté dokonalé číslo skutečně končí šestkou, ale šesté (8 589 869 056) zrovna tak. Dá se celkem jednoduše dokázat, že poslední číslice každého sudého dokonalého čísla musí být buď 6, nebo 8. Aby formula_2 bylo prvočíslo, je nezbytné, nikoliv však dostačující, aby formula_3 bylo taktéž prvočíslo. Prvočísla tvaru 2 − 1 jsou známá jako Mersennova prvočísla, po mnichovi ze 17. století Marinu Mersennovi, který se zabýval teorií čísel a dokonalými čísly. O více než tisíciletí po Eukleidovi byl Ibn al-Haytham kolem roku 1000 přesvědčen, že každé sudé dokonalé číslo je tvaru 2(2 − 1) kde 2 − 1 je prvočíslo, ale nebyl schopný to dokázat. Až v 18. století Leonhard Euler dokázal, že vzorec 2(2 − 1) dává všechna sudá dokonalá čísla. Existuje tu tedy přímý vztah jedna k jedné mezi sudými dokonalými čísly a Mersennovými prvočísly. O tomto výsledku se někdy mluví jako o Eukleidovu-Eulerovu teorému. K únoru 2019 bylo známo jen 51 Mersennových prvočísel, což znamená, že známe taktéž 51 dokonalých čísel (lichá dokonalá čísla neznáme – viz níže). Největší z nich je 2 × (2 − 1) s 25 956 377 ciframi. Prvních 39 sudých dokonalých čísel (posloupnost A000043 v OEIS): 2(2 − 1) pro Dalších 7 poté odpovídá hodnotám \"n\" = 20996011, 24036583, 25964951, 30402457, 32582657, 37156667, 43112609. Není známo, jestli se některá další nacházejí mezi nimi. Stále také není vyřešena otázka, zda existuje nekonečně mnoho Mersennových prvočísel, a tedy i sudých dokonalých čísel. Hledání Mersennových prvočísel je cílem internetového projektu GIMPS (Great Internet Mersenne Prime Search), do kterého je se svými osobními počítači zapojeno mnoho dobrovolníků z celého světa. Jelikož každé sudé dokonalé číslo je tvaru 2(2 − 1), je taktéž trojúhelníkovým číslem. To znamená, že se rovná součtu všech přirozených čísel až k nějakému bodu; v našem případě 2 − 1. Navíc každé sudé dokonalé číslo s výjimkou prvního se dá vyjádřit jako součet třetích mocnin nějakých lichých čísel: Sudá dokonalá čísla (kromě 6) dávají po dělení 9 zbytek 1. To se dá definovat také následovně: sečtěme všechny číslice nějakého sudého přirozeného čísla, poté to samé udělejme s tímto výsledkem atd., dokud nedostaneme jedinou cifru – a ta bude vždy rovna 1. Tento postup nazýváme ciferací. Vezměme např. čtvrté dokonalé číslo – 8128: poté 8 + 1 + 2 + 8 = 19, 1 + 9 = 10, a 1 + 0 = 1.", "section_level": 1}, {"title": "Lichá dokonalá čísla.", "content": "Dodnes není známo, zda existují také nějaká lichá dokonalá čísla. Bylo získáno již mnoho rozličných poznatků, ale žádný z nich dosud nepomohl liché dokonalé číslo najít, či vyřešit, zda vůbec existují. Carl Pomerance prezentoval heuristický argument, že žádná lichá dokonalá čísla neexistují. Stejně tak existuje domněnka, že neexistují žádná lichá Oreova čísla (kromě jedné). Pokud by se ukázala jako pravdivá, vyplývala by z toho i neexistence lichých dokonalých čísel. Nicméně pokud by liché dokonalé číslo \"N\" existovalo, pak by muselo vyhovovat následujícím podmínkám: V roce 1888 anglický matematik James Joseph Sylvester prohlásil:", "section_level": 1}, {"title": "Dokonalá čísla druhého typu.", "content": "Dokonalá čísla druhého typu jsou čísla, která se rovnají součinu všech svých dělitelů. Z toho vyplývá, že musí mít tvar buď ab nebo a^3, kde a i b jsou libovolná prvočísla. Z toho vyplývá, že jich je nekonečně mnoho, a tedy nejsou tak zajímavá, tedy kromě čísla 6, které je dokonalým číslem obou druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Částečné výsledky.", "content": "Sudá dokonalá čísla mají pevně stanovený tvar; lichá dokonalá by byla mimořádná, pokud by existovala. Existuje množství výsledků ohledně dokonalých čísel, které není těžké dokázat, nicméně jsou na pohled působivé:", "section_level": 1}, {"title": "Související pojetí.", "content": "Součet všech kladných dělitelů přirozených čísel dává různé jiné druhy čísel. Čísla, kde součet jejich dělitelů je menší než číslo samotné, se nazývají deficientní, naopak ta, kde součet dělitelů je větší, jsou nazývána abundantní. Tyto termíny, společně s \"dokonalým\" číslem, pocházejí z řecké numerologie. Dvojice čísel, kde jedno je vždy součtem dělitelů druhého, se nazývá spřátelená čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dokonalé číslo je v matematice označení pro číslo, u kterého platí, že je součtem všech svých dělitelů (kromě sebe samotného). Například číslo 6 má dělitele 1, 2, 3 a platí, že 1 + 2 + 3 = 6. Dalšími takovými čísly jsou ještě např. 28, 496, 8128. Tato čtyři dokonalá čísla byla známa již ve starověkém Řecku. Dnes je zatím známo celkem 48 dokonalých čísel, z nichž největší 2 × (2 − 1) s 34 850 340 číslicemi v dekadickém zápise.", "tgt_summary": "En arithmétique, un nombre parfait est un entier naturel égal à la moitié de la somme de ses diviseurs ou encore à la somme de ses diviseurs stricts. Plus formellement, un nombre parfait \"n\" est un entier tel que σ(\"n\") = 2\"n\" où σ(\"n\") est la somme des diviseurs positifs de \"n\". Ainsi 6 est un nombre parfait car ses diviseurs entiers sont 1, 2, 3 et 6, et il vérifie bien 2 × 6 = 12 = 1 + 2 + 3 + 6, ou encore 6 = 1 + 2 + 3. ", "id": 1377907} {"src_title": "Dějiny anglosaské Anglie", "tgt_title": "Histoire de l'Angleterre anglo-saxonne", "src_document": [{"title": "Migrace a vznik království.", "content": "Je obtížné sestavit souvislou chronologii událostí po odchodu Římanů z Británie a počátek vytváření anglosaských království. Archeologické nálezy ukazují, že poslední období vlády Římanů znamenalo úpadek venkovského i městského života. Informace o anglosaských královstvích Kent, Bernicia, Deira a Lindsey pochází z keltských pramenů. Západní království Wessex a Mercie nejsou v těchto pramenech zmiňována. Tyto zdroje jsou doplněny archeologickými nálezy o rozšiřujícím se osídlování Británie Anglosasy. Není ani zcela zřejmé, zda Anglosasové nahradili původní obyvatele na jihu a východě země nebo s nimi žili pospolu. Podobně ve 4. století Keltové z Británie migrovali na kontinent do oblasti Galie a osidlovali Bretaňský poloostrov a sever Španělska. I když informace o místě a době není spolehlivá, zdá se, že roku 495 po Bitvě u Mount Badon porazili původní obyvatelé Anglosasy a zastavili tak jejich postup na západ na několik desetiletí.", "section_level": 1}, {"title": "Sedm království a šíření křesťanství.", "content": "Křesťanství se začalo v anglosaské Anglii šířit okolo roku 600. Prvním canterburským arcibiskupem byl jmenován roku 597 Augustin. Roku 601 pokřtil prvního anglosaského krále Æthelberhta z Kentu. Anglosaská křesťanská misie na kontinentu začala v 8. století a vedla k rozšíření křesťanství na celou Franskou říši. V průběhu 7. a 8. století se moc přelévala mezi jednotlivými královstvími. Beda Venerabilis uvádí, že v 6. století byl nejmocnějším králem Æthelberht z Kentu, ale později se centrum moci přesunulo na sever do království Northumbrie, které vzniklo sjednocením Bernicie a Deiry. Dominance Northumbrie skončila po dvou porážkách roku 679 v bitvě u Trentu od Mercie a roku 685 v bitvě u Nechtanesmere od Piktů. Problémy s nástupnictvím způsobily, že se později stala dominantní Mercie. Mercie si uchovala svůj vliv v průběhu 8. století, zvláště za vlády králů Æthelbalda a Offy. Ten byl oslaben na konci tohoto století vznikem dalších menších království a hlavně vlivem vzrůstající síly Wessexu. Toto období bývá někdy označováno jako \"heptarchie\" (vláda sedmi království). Toto označení vychází z existence sedmi důležitých království Northumbrie, Mercie, Kentu, Východní Anglie, Essexu, Sussexu a Wessexu, které byly hlavními mocenskými centry na jihu Británie. Poslední výzkumy ukazují, že dalšími významnými královstvími té doby byly i Hwicce, Magonsaete, Lindsey a Střední Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Vikingové a Wessex.", "content": "Prvním zaznamenaným nájezdem Vikingů byl roku 793 jejich útok na klášter v Lindisfarne, uváděný v Anglosaské kronice. V té době už zřejmě byli Vikingové usídleni na Orknejích a Shetlandách a je pravděpodobné, že některé jejich předchozí nájezdy nejsou zaznamenány. Invaze Vikingů, především Velké dánské armády (\"Velké pohanské armády\"), změnily politickou a sociální situaci v zemi. Vítězství Alfréda Velikého roku 878 u Ethandunu zastavilo na určitou dobu jejich expanzi. Podobně měl vpád Vikingů vliv na sever ostrova a zřejmě bylo důvodem vytvoření království Alba, které bylo předchůdcem Skotska. Po určitém období, kdy Vikingové jen loupili a plenili, se začali v Anglii i usídlovat. Jejich důležitým centrem byl York (\"Jorvik\"). Vznikala různá spojenectví mezi vikinským královstvím Yorku a Dublinem. Osidlování Dány a Nory mělo vliv i na angličtinu, což se projevuje především v pojmenování míst, kde se usídlili. Důležitou událostí v 9. století byl růst moci království Wessex. Ke konci Alfrédovy vlády ovládal tento panovník Západních Sasů území Wessexu, bývalého Sussexu a Kentu a několik králů jižnějších waleských království ho uznávalo jako svého svrchovaného pána, stejně jako Mercie v době, kdy tam vládl jeho zeť Ethelred.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení Anglie.", "content": "Alfréd zemřel roku 899 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Ten spolu se svým švagrem Ethelredem bojoval proti Dánům, zahájil expanzi na území obsazená Dány a začal tam budovat opevnění na jejich obranu. Po Ethelredeově smrti převzala vládu jeho manželka Ethelfleda a spolu s Eduardem pokračovala v expanzi. Roku 918 Eduard ovládal veškerá území Anglie na jih od Humberu. V tomto roce zemřela Ethelfleda a Mercie se stala součástí Wessexu. Ethelstan byl prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie poté, co roku 927 dobyl Northumbrii. Odrazil útok směřující k změně vlády v Northumbrii a v bitvě u Brunanburghu porazil spojená vojska Skotů a Vikingů. Po jeho smrti jeho následníci Edmund I. i Edred ztratili kontrolu nad Northumbrií. Až Edredův následník Edgar dosáhl trvalého sjednocení Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Dánové a Normanská invaze.", "content": "Na konci 10. století obnovili Vikingové své útoky na Anglii. Ethelred II. vládl dlouhou dobu, ale nakonec podlehl Svenovi, králi Dánska, i když po jeho smrti se znovu ujal moci. Nicméně jeho syn Edmund II. zemřel krátce nato a anglickým králem se stal Svenův syn Knut a Anglie se stala součástí velké říše rozkládající se kolem Severního moře. Vláda nad Anglií přecházela na následníky Ethelreda a Knuta po celou polovinu 11. století. Roku 1066 dospěla po smrti Eduarda Vyznavače do situace, kdy si na anglický trůn činili nárok Harold II. Godwinson, který se stal anglickým králem, ale i Vilém, vévoda z Normandie (později Vilém I. Dobyvatel) a Harald III. (podporovaný Haroldovým bratrem Tostigem). Situace se vyhrotila invazí Vikingů i Normanů. Harold nejprve porazil v bitvě u Stamford Bridge vojsko Haraldovo, ale byl poražen v bitvě u Hastingsu Vilémovým normanským vojskem. Vilém byl 25. prosince 1066 korunován anglickým králem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny anglosaské Anglie zahrnují období raného středověku od konce vlády Římanů okolo roku 410, vznik a rozvoj anglosaských království až do ovládnutí Anglie Normany roku 1066. Období po odchodu Římanů bývá označováno jako subrománská Británie, v 6. století se začala utvářet anglosaská království, od konce 8. století přinesly důležité změny nájezdy Vikingů a vztahy s kontinentem ovlivnily poslední období vlády Anglosasů.", "tgt_summary": "L’histoire de l'Angleterre anglo-saxonne s'étend de l'arrivée des peuples anglo-saxons dans l'ancienne province romaine de Bretagne jusqu'à la conquête normande de l'Angleterre. Elle correspond à l'histoire de l'Angleterre au haut Moyen Âge, de la fin du au milieu du. ", "id": 1393511} {"src_title": "Anglická modální slovesa", "tgt_title": "Verbes modaux en anglais", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Všechna tato slovesa mají i své protějšky v minulém čase, které většinou používáme u zdvořilé konverzace. Sloveso \"must\" minulý čas ani zápor nemá; sloveso \"must\" se od všech modálních sloves liší tím (často není ani mezi modální slovesa zařazováno), že k vytvoření jeho záporu nebo otázky musíme použít patřičné pomocné sloveso podle toho, v jakém slovesném čase ho použijeme. Pro must v přítomném čase se rozhodneme, pokud je záležitost neodkladná, např. život ohrožující. Pro have to se rozhodneme, pokud je situace mírnější.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Anglická modální slovesa (can, may, must, will, shall s variantami could, might, would a should) mají tyto charakteristické vlastnosti: 1. nelze utvořit jejich infinitiv, 2. následují po nich vždy slovesa v infinitivu bez částice \"to\", k vyjádření charakteru děje se využívá po modálních slovesech i průběhový a minulý infinitiv, 3. netvoří budoucí ani minulé časy (s výjimkou variant can-could), 4. zápor tvoří bez pomocného slovesa použitím záporné částice \"not\", 5. otázku tvoří bez pomocného slovesa použitím inverze, 6. na rozdíl od ostatních sloves nemají ve 3. osobě jednotného čísla koncovku -s, 7. není-li modální sloveso ve větě zdůrazňováno, vyslovuje se bez přízvuku. 1. Infinitiv modálních sloves Anglická modální slovesa nemají infinitiv. Pokud v překladu potřebujeme vyjádřit například \"Je nezbytné umět plavat.\", užíváme opisných tvarů: can, may - to be able to..., to be allowed to..., must - to have to..., to need to... Příklad: It is necessary to be able to swim. 2. Infinitiv následující po modálních slovesech Modální slovesa bývají následována infinitivem bez částice \"to\". Příklad: You should wait. (Měl bys počkat). Příklad pro použití průběhového infinitivu: You must be joking. (Ty určitě žertuješ). Příklad pro použiti minulého infinitivu: They might have forgotten us. (Možná na nás zapomněli). 3. Minulý čas a budoucí čas modálních sloves Pouze variantu modálního slovesa \"could\" lze použít k vyjádření minulého času, například \"She could say anything.\" (\"Mohla říci cokoliv \" ale také: \"Mohla by říci cokoliv\"). Pro vyjadřování minulých a budoucích dějů se uživá opisných tvarů \"to be able to...\", \"to be allowed to...\" a \"to have to...\" Například: We were allowed to sleep longer. (Směli jsme spát déle). Tom had to ask about the way. (Tom se musel ptát na cestu). You will be able to speak English in two years. (Za dva roky budete umět mluvit anglicky.) 4. Zápor modálních sloves Podobně jako u sloves \"be\" a \"have\" se zápor tvoří pomocí \"not\" bez užití pomocného slovesa. Vazba \"cannot\" se píše jako jedno slovo. Sloveso \"must\" získává v záporu jiný výzam: Příklad: We must wait here. (Musíme čekat zde). We must not wait here. (Nesmíme zde čekat). K vydření českého \"Nemusíme zde čekat\" máme tři možnosti: We do not have to wait here. We need not wait here. We do not need to wait here. Stažený tvar pro \"will not\" má pravopisnou podobu \"won't\". 5. Otázky s modálními slovesy Otázky se s modálními slovesy tvoří pomocí převráceného slovosledu (inverze) podobně jako u sloves \"be\" a \"have\". Příklady: Can the children swim? (Umí ty děti plavat?) Will it be easy? (Bude to snadné?)", "section_level": 1}, {"title": "Vyjádření pravděpodobnosti.", "content": "Modální slovesa mohou též vyjadřovat pravděpodobnost. K tomu se pojí s prostým infinitivem bez částice to (He must do it - Určitě to dělá), nebo s minulým infinitivem bez částice to (He must have done it). V obou případech může být infinitiv též průběhový: be + ingový tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Jistota (určitě ano, určitě ne).", "content": "Určitě ano - must. Určitě to teď píše: He must be writing it. Určitě to napsal: He must have written it. Určitě ne - can't. Určitě to teď nepíše: He can't be writing it. Určitě to nenapsal: He can't have written it. Sloveso must zde nemůže být nahrazeno slovesem have to, význam je totiž jiný: He had to write it (Musel to napsat - někdo jej nutil). He must have written it (Určitě to napsal - musel tedy ve smyslu určitě to udělal).", "section_level": 2}, {"title": "Možnost a pravděpodobnost.", "content": "Možná ano - may, might, could. Asi to napsal: He may have written it; He could have written it; He might have written it. Možná ne - may not, might not. Možná nepřijde: He may not come; He might not come Všechna tři slovesa jsou si významově podobná, největší jistotu mluvčího vyjadřuje may, nejmenší could, ale rozdíly jsou zanedbatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa pomocná.", "content": "Dále v angličtině máme slovesa pomocná, která používáme k vyjádření časů, záporů a otázek v jednotlivý časech. Patří sem slovesa:", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglická modální slovesa (též \"způsobová slovesa\") jsou pomocná slovesa určující způsob významového slovesa. Jsou používána k tvoření časů, záporů a otázek. Modální slovesa tvoří 50 % výskytu anglických sloves ve větách. Liší se od ostatních sloves tím, že nepřibírají koncovku \"-s\", která se přidává u jiných-nemodálních anglických sloves ve 3. osobě jednotného čísla, času přítomného prostého. Dále se k vytvoření otázek a záporů u modálních sloves nepoužívají pomocná slovesa. ", "tgt_summary": "Dans la grammaire anglaise, les verbes modaux ou auxiliaires de modalité sont des auxiliaires qui donnent le point de vue de l'énonciateur sur l'énoncé. Il s'agit de \"can\", \"could\", \"may\", \"might\", \"must\", \"shall\", \"should\", \"will\", \"would\", \"ought\", \"had better\", ainsi que \"dare\" et \"need\" (dans certains de leurs emplois).", "id": 1502321} {"src_title": "Makigumo (1942)", "tgt_title": "Makigumo (1942)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Makigumo\" patřil do I. série třídy \"Júgumo\" a byl objednán na základě doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1939. Jeho výzbroj tvořilo šest 127mm kanónů typu 3. roku ve třech dvouhlavňových věžích typu D (jedné na přídi a dvou na zádi) a dva čtyřhlavňové 610mm torpédomety typu 92 modelu 4, pro které bylo k dispozici až šestnáct torpéd typu 93. Je možné, že 25mm dvoukanóny na plošině vedle zadního komínu byly před potopením nahrazena za 25mm trojčata (pokud \"Makigumo\" nenesl 25mm trojčata od samého počátku).", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Po dokončení byl \"Makigumo\" přiřazen k 10. divizi torpédoborců ( \"Dai-džú Kučikutai\") 10. torpédové eskadry ( Dai-džú Suirai Sentai) 1. letecké floty ( Dai-iči Kókú Kantai). Večer 4. června 1942 během bitvy u Midway byl \"Makigumo\" pověřen, aby zůstal u těžce poškozené letadlové lodě \"Hirjú\", zatímco zbytek jednotek začal ustupovat na západ. Později převzal část její posádky, přičemž byl lehce poškozen, když se k \"Hirjú\" přiblížil moc blízko a ta narazila do jeho nástaveb. V 05:10 5. června vystřelil \"Makigumo\" jedno torpédo do pravoboku letadlové lodě. Torpédo loď zasáhlo na úrovni můstku a \"Makigumo\" odplul na západ. \"Hirjú\" se ale ještě několik hodin držela na hladině. Během bitvy u Midway vzal \"Makigumo\" na svoji palubu posádku SBD-3 Dauntless 6-S-5 (BuNo 03224) od VS-6 z USS \"Enterprise\", kterému došlo palivo poblíž japonského svazu. Pilot podporučík (\"Ens.\") Frank Woodrow O'Flaherty a radista/střelec Bruno P. Gaido byli 15. června popraveni utopením: Posádka \"Makigumo\" je přivázala k barelu naplněnému vodou a hodila do moře. Během bitvy u východních Šalomounů doprovázel \"Makigumo\" letadlové lodě viceadmirála Naguma. Během bitvy u Santa Cruz byl součástí předsunutého svazu kontradmirála Abeho. Spolu s \"Akigumo\" se v noci na 27. října podílel na doražení poškozené a Američany opuštěné letadlové lodě USS \"Hornet\". Během dne pak ještě zachránil Michael M. Glassera – jediného přeživšího člena posádky Readova Avengeru T-10 (BuNo 00381) od VT-10 z \"Enterprise\". Tentokrát se poprava nekonala a Glasser se dočkal konce války v zajateckém táboře. Během námořní bitvy u Guadalcanalu byl součástí Nišimurova bombardovacího svazu, který v noci ze 13. na 14. listopadu ostřeloval Hendersonovo letiště. Svaz byl ale při ústupu během dne objeven a napaden letouny z Guadalcanalu a \"Enterprise\". \"Makigumo\" poté převzal část posádky zasaženého těžkého křižníku \"Kinugasa\". 28. listopadu vyplul \"Makigumo\" z Rabaulu v rámci Tokijského expresu (spolu s \"Júgumo\", \"Kazagumo\" a \"Širacuju\"), který měl na Bunu na východě Nové Guineje dopravit 21. brigádu. Následujícího dne byl konvoj napaden letadly. I když \"Makigumo\" nebyl zasažen přímo, blízko dopadající pumy způsobily na jeho palubě požár a torpédoborec se musel vrátit zpět do Rabaulu.", "section_level": 1}, {"title": "Operace \"KE\" a potopení \"Makigumo\".", "content": "Dne 1. února 1943 vyplul \"Makigumo\" ze Shortlandu, aby spolu s ostatními torpédoborci evakuoval vojáky z Guadalcanalu v rámci operace \"KE\". V 18:20 byl u severního pobřeží Nové Georgie japonský svaz napaden 17 SBD, 7 TBF a 17 F4F z Guadalcanalu. Protiletadlová palba a 30 A6M leteckého krytí dokázalo konvoj (až na jeden imobilizovaný torpédoborec) ochránit. U Guadalcanalu došlo v noci ke střetnutí s americkými torpédovými čluny PT-37, PT-48, PT-59, PT-111, PT-115, PT-123 a PT-124. \"Makigumo\" pronásledoval jeden člun směrem k Tulagi, ale byl povolán zpět k ochraně naloďujících jednotek. Při návratu ale došlo k explozi. Buďto najel na minu, nebo se stal obětí útoku torpédových člunů PT-123 a PT-124. V případě najetí na minu se mohlo jednat o jednu z 300 min, které během dne položily minonosné torpédoborce USS \"Tracy\", USS \"Montgomery\" a USS \"Preble\". Tři muži byli zabiti, sedm zraněno a dva nezvěstní. Torpédoborec \"Júgumo\" převzal 237 přeživších a dorazil \"Makigumo\" torpédem. Ten se potopil 3 míle (4,8 km) jiho-jihozápadně od ostrova Savo na pozici. \"Makigumo\" se tak připojil k mnoha jiným plavidlům obou stran potopených v Průlivu se železným dnem. Dne 1. března 1943 byl \"Makigumo\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Makigumo (: ) byl druhý torpédoborec první série třídy \"Júgumo\" japonského císařského námořnictva. Byl dokončen v březnu 1942 jako druhý z devatenácti torpédoborců třídy \"Júgumo\". Zúčastnil se druhé světové války v Tichomoří, během které se věnoval převážně eskortním a transportním povinnostem. ", "tgt_summary": "Le est un destroyer de la Marine impériale japonaise de classe Yūgumo lancé en 1941. Mis en service en, il est attaché à la Kidō Butai, la flotte aéronavale et participe à la Seconde Guerre mondiale. Il prend notamment part à la bataille des Salomon orientales, à la bataille des îles Santa Cruz, à la bataille navale de Guadalcanal. A la fin de la bataille de Guadalcanal, en, il est touché par une mine et sombre au large de l'île Savo.", "id": 2147075} {"src_title": "Stěrač", "tgt_title": "Essuie-glace", "src_document": [{"title": "Konstrukce a funkce stěrače.", "content": "Stěrač se skládá z převodového mechanismu a ze stíracích ramen, které jsou vybaveny přítlačnými pružinami a z kontaktní strany stíracími gumovými pásy. Rameno je obvykle na jednom konci při okraji okna bodově upevněno na hřídeli a pohybuje se kývavými pohyby. U některých typů stěračů je základní poloha stěrače vodorovná a úhel stírací lišty se mění současně s úhlem celého pohyblivého ramene, u jiných typů stěračů je poloha pracovní lišty stěrače stále svislá a kyvné rameno jí pohybuje převážně vodorovným směrem. Je-li na okně více stěračů, jejich činné plochy se překrývají a pohyb je mechanicky koordinován tak, aby nedocházelo ke kolizím. Obvykle jsou stěrače ručně odklopitelné, což umožňuje například ruční údržbu čelního skla nebo stěračových pružin. Pohon stěračů bývá elektrický s mechanickým přenosem sil, ale může být i pneumatický. V některých případech mají stěrače manuální pohon (například stěrač na zadní plošině tramvaje Tatra T3). Rychlost a frekvence stírání může být nastavitelná, používá se také intervalový spínač. Zařízení může být vybaveno i dešťovým senzorem. Při kombinaci vlhka a mrazu mohou stěrače přimrznout ke sklu. Této komplikaci lze předcházet například vložením vhodné izolační vrstvy na dobu odstavení vozidla. V části období socialismu v Československu byly „gumičky ke stěračům“ jedním z legendárních typů nedostatkového zboží. Vzhledem k tomu, že se ramena stěračů nacházejí vně vozidla, jsou více ohrožena krádežemi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie stěračů.", "content": "První mechanický stěrač čelního skla byl ovládán ručně řidičem nebo pasažéry vozidla. Vynalezla jej Mary Andersenová z New York City a následně patentovala v roce 1903 jako zařízení pro čištění skla. Jakmile bylo zařízení patentově ochráněno, zkusila zainteresovat několik společností do výroby jejího vynálezu. Nikdo však o výrobu tohoto stěrače neměl zájem, a tak skončil nápad ve stolní zásuvce. Automatické stěrače byly vynalezeny roku 1921 a nazvány tzv. „Folberts“ podle jejich zakladatelů, Fredovi a Williamovi Folberthových. Byly poháněny vzduchovým motorem a zařízení bylo propojené hadičkou se sacím potrubím motoru vozidla. Elektrická verze připevněná na horní část čelního skla, byla vytvořena firmou Bosch v roce 1926, ale byla dostupná pouze pro luxusní modely vozidel. Robert Kearns (1928-2005) patentoval periodicky ovládané stěrače v roce 1967. Demonstroval svůj systém společnosti Ford Motor, která jej následně zavedla v roce 1978. Další automobiloví výrobci tento trend následovali.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "U automobilů obvykle bývají na čelním skle dva stěrače, jejichž ramena jsou upevněna pod dolním okrajem čelního skla. U autobusů s velkoplošným čelním sklem jsou někdy i tři stěrače. U některých velkých vozidel (lokomotivy atd.) je stěrač upevněn u horního okraje skla. U osobních automobilů ke standardu začínají patřit i stěrače zadního skla, některé typy mají i stěrače světlometů, případně venkovních zrcátek atd. Zejména na čelních sklech bývají stěrače doplněny i ostřikovači. Plocha mezi čelním sklem a gumou stěrače je také oblíbeným místem pro vkládání různých policejních a úředních výzev a sdělení (například v souvislosti s nesprávným zaparkováním nebo je-li vozidlo považováno za vrak). Někdy za stěrače bývají vkládana i reklamní sdělení, případně vzkaz od řidiče, který zaparkované vozidlo naboural atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stěrače (synonymní výraz stírače byl v minulosti považován za spisovnější) jsou zařízení pro zajištění výhledu v zorném poli řidiče. Pracují na principu setření nečistoty ze skla, které brání nebo ovlivňuje výhled. Stěrače jsou primárně konstruovány pro odstranění vodní vrstvy ze skla. Používají se zejména na čelních sklech dopravních prostředků (automobily, autobusy, drážní tažná a řídicí vozidla, řídicí kabiny lodí a letadel atd.).", "tgt_summary": "Un essuie-glace est un dispositif mécanique essuyant la pluie et les projections sur un pare-brise. Presque tous les véhicules à moteur, parmi lesquels les automobiles, les trains, les bus et cars, certains avions et bateaux, sont équipés d'essuie-glace, cet équipement étant généralement, au regard de la loi, une obligation. ", "id": 1560797} {"src_title": "Heretie", "tgt_title": "Héréthie", "src_document": [{"title": "Dějiny Heretie.", "content": "Oblast byla od starověku osídlena čtyřmi kavkazskými kmeny (Hersové, Sudžsové, Čilbsové a Lbinsové). Všem dohromady se říkalo Hers. Ve 3. století př. n. l. si je podmanila Kavkazská Albánie a během jejího úpadku v 5. století si území podrobila Kavkazská Iberie, která z Heretie udělala své další \"saeristavo\". Všechny zdejší kmeny pak byly postupně asimilovány Gruzínci. Ti dali území název Hereti. V letech 740-750 ovládl Heretii mocný rod Bagrationi, který ji získal jako odměnu za účast ve válce s Araby od kartlijského krále \"(erismtavari)\" Arčila. O 40 let později však kartlijský vládnoucí rod vymřel a Heretie se díky tomu značně rozšířila, až v roce 787 vyhlásila nezávislost (vzniklo heretské knížectví - \"samtavro\") a hlavním městem se stalo Šeki. Knížectví sílilo a postupem času se mu dostávalo čím dál tím větší prestiže, což vyvrcholilo v roce 893 korunovací knížete Hamama na heretského krále. Vznik tohoto nového království ale probudilo jeho mocné sousedy. Vládce Kachetie Kvirike I se spojil s abcházským králem Konstantinem III a oba roku 915 vyhlásili heretskému králi Adarnasi II Patrikiovi válku. Sice se jim Heretii povedlo rozbít, ale zanedlouho se Ardanasi II Patrikiovi povedlo království znovu obsadit a obnovit. Během vlády Adarnasova syna Išchanika byla Heretie nucena uznat svrchovanost nového mocného souseda knížectví Deilam nad svým územím, ale v roce 950, když mezi vládci Deilamu Salaridové vypukly boje o moc, získal Išchanik nezávislost pro Heretii zpět. Za vlády Išchanika také Hereti opustili tzv. „monofyzitismus“ a nechali se pokřtít od Gruzínské ortodoxní a apoštolské církve. Během vlády následujícího panovníka Jana Senekerima získala Heretie část území bývalé Kavkazské Albánie a gruzínský region Canarie. Po jeho smrti v roce 959 dynastie vymřela a království Heretie se dostala opět pod cizí nadvládu; území ovládl kachetský kníže Kvirike II. Ten v roce 976 rozdělil území mezi své dva syny Davida a Bagrata III. Jejich nástupcem se stal Kvirike III, který kolem roku 1020 dokončil spojení obou zemí (Heretie a Kachetie) do jednoho tzv. \"„Království Kachů a Ranů“\". Během vlády krále sjednoceného Gruzínského království Davida IV Budovatele na počátku 12. století se Heretie stala vévodstvím \"(saeristavo)\" a po rozpadu Gruzie v roce 1466 se stala Heretie opět součástí Kachetie. Od té doby se začal název Heretie pomalu vytrácet jak z oficiálních historických dokumentů, tak z běžného užívání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heretie (Gruzínsky: ჰერეთი, \"Hereti\") byla historická provincie Kavkazské Albánie a později Gruzie. V letech 787 až 959 byla Heretie samostatným královstvím. ", "tgt_summary": "L'Héréthie ou Hérétie (en géorgien : ჰერეთი, \"Herethi\") est une province historique de la Géorgie située à l’extrême est du pays entre l'ancienne principauté de Kakhétie et la frontière de l’Albanie du Caucase (\"Albanie trans-cyrane\"). Elle correspond maintenant au sud-est de la Kakhétie et à une partie de l’Azerbaïdjan.", "id": 636605} {"src_title": "Hrnčířství", "tgt_title": "Poterie", "src_document": [{"title": "Hrnčířská technologie.", "content": "Hrnčíř zpracovává speciální hlínu, směs hlinitokřemičitého jílu, písku jako ostřiva a vody. Může ji tvarovat rukama a primitivní nádoby se vyráběly navíjením tenkého válečku hlíny; výsledná nádoba se pak ještě uhladila. Už v 6. až 4. tisíciletí př. n. l. však v Mezopotámii objevili hrnčířský kruh, otočnou desku, kterou roztáčí pomocník, hrnčíř sám nohama, anebo dnes elektromotor. Na kruhu se dají vyrábět dokonale rotační tvary, většinou „vytahováním“ z okrouhlého koláče hlíny rukama. Vytočený tvar se pak ještě dotváří o nerotační prvky jako je hubička nebo vytlačované ozdoby, případně se přilepí ucho. Vytvarovaný výrobek se nejprve na vzduchu suší a pak vypaluje při teplotách mezi 1100-1300 °C, kdy se materiál ještě netaví, nýbrž slinuje. Nejstarší způsob vypalování je v otevřeném ohni, kdy se výrobky prostě obklopí dřevem, které se zapálí. Velmi dávno se však začaly užívat různé pece, které šetří palivo a dovolují dosahovat vyšší a stejnoměrnou teplotu. Podle toho, zda je v peci spíše oxidační nebo redukční atmosféra, budou mít výrobky spíše červenavou anebo černou barvu. Tradičně se užívaly dva druhy pecí, horizontální a vertikální, případně i pece s více komorami na sušení, pálení a glazování. Vyspělejší hrnčířství užívá rozmanité techniky zdobení, jednak plastického (vtlačování, vyrývání, přilepování), jednak povrchového malování. Také zdobení se může dělat na kruhu – tak vznikají pravidelné kruhy a vlnovky na povrchu hrnců, džbánů, misek a talířů. Povrchová výzdoba se může vytvářet před vypálením, obvykle se však výrobky nejprve vypalují na nižší teplotu (přežah), pak se nanášejí různé polevy (glazury) a vypalují podruhé při vyšší teplotě. V průběhu staletí nastřádali hrnčíři bohaté zkušenosti a vynalezli velké množství různých technik a glazur, zejména olovnatých nebo alkalických. Polévaná keramika je dokonale nepropustná, lépe se umývá a déle vydrží.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Hrnčířské výrobky jsou sice křehké, ale neobyčejně trvanlivé. Proto patří k nejběžnějším archeologickým nálezům, z nichž lze určovat příslušnost k určité kultuře. Tvary, technologie i výzdoba hrnčířských výrobků jsou do té míry charakteristické, že se podle nich někdy nazývají různé kultury (např. kultura zvoncových pohárů) a období (např. v dějinách antické řecké keramiky). Nejstarší zachované předměty z pálené hlíny jsou patrně drobné kultovní sošky (např. známá Věstonická Venuše), jež mohou být až 25-30 tisíc let staré. V jednoduchých starých i současných kulturách si prosté nádoby vyrábějí často ženy, a to pro vlastní potřebu, a vypalují je v otevřeném ohništi. Skutečný rozvoj hrnčířství souvisí s přechodem do neolitu (mladší doby kamenné) s usedlým zemědělským hospodařením, kdy se hrnčíři začínají specializovat a kdy se také objevují pece. Hrnčířský kruh vznikl v Mezopotámii v 4.-6. tisíciletí př. n. l., od 10. století př. n. l. vznikají ve Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyrábějí luxusní nádoby i na export (zejména na ostrově Samos). Vznikají zřetelně typizované tvary pohárů, misek, džbánů, měsidel na víno a velikých zásobnic, které spolu s výzdobou dovolují určit původ i stáří jednotlivých nálezů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V historických dobách bylo hrnčířství důležité a velmi rozšířené řemeslo, které se časem soustřeďovalo do určitých oblastí se zvláště vhodnou hlínou a řemeslnou tradicí. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené. Velký rozkvět zažilo hrnčířství v 16. století v severní Itálii, kde vznikla také dokonalejší fajáns a majolika s bohatou malovanou výzdobou. Ještě později se vyvinuly různé druhy kameniny s vyšší teplotou vypalování, takže nádoby jsou ohnovzdorné. V našich zemích se proslavila tzv. habánská a později holíčská keramika na jižní Moravě, ve Slezsku byl známým střediskem hrnčířství Boleslawiec (něm. Bunzlau). Lidové hrnčířství je významnou složkou lidového umění zejména na Moravě. V okolí Prahy byla střediskem hrnčířství Zbraslav a až do druhé světové války bývaly velké hrnčířské trhy na malostranské Kampě. S rozšířením průmyslové výroby porcelánu v 19. století a s nástupem umělých hmot ztrácelo běžné hrnčířství na významu a od poloviny 20. století se provozuje hlavně jako umělecké řemeslo nebo koníček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrnčířství je řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky, zejména nádob, z plastické hlíny, která po vypálení dává pevný a trvanlivý střep. Je to jedna z nejstarších lidských technologií a různě zdobené hrnčířské výrobky mají velký význam pro archeologii. V poslední době hrnčířské užitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později umělé hmoty, takže hrnčířství se stává spíše uměleckým řemeslem.", "tgt_summary": "Le terme poterie désigne des vases et récipients à usage essentiellement domestique ou culinaire réalisés en terre cuite \"poreuse\" qui peuvent demeurer bruts ou recevoir un revêtement glaçuré. ", "id": 810811} {"src_title": "Politický systém Slovinska", "tgt_title": "Politique en Slovénie", "src_document": [{"title": "Ústava.", "content": "První ústava tehdy ještě socialistického Slovinska byla přijata v roce 1963 (10/63 UL SRS), v roce 1974 byla v důsledku přijetí nové federální ústavy přijata i nová republiková ústava (6/74 UL SRS). Tato ústava pak byla v letech 1988 až 1990 doplněna řadou ústavních dodatků. Významným dokumentem byla ústavní listina o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinsko z roku 1991, kterou Slovinsko vyjádřilo vůli nesetrvat v jugoslávské federaci. V červnu 1990 se slovinský parlament usnesl na nutnosti přijetí nové ústavy, což se stalo 23. prosince 1991. Slovinská ústava má deset hlav a 174 článků. Slovinská ústava začíná prohlášením, které definuje východiska ústavy. První hlava – Obecná ustanovení (\"Splošne določbe\") – klasifikuje Slovinsko jako demokratickou, právní a sociální republiku, ve které moc pochází z lidu. Hlava první pak dále upravuje územní jednotu a nedělitelnost, akcentuje lidská práva a svobody, prohlašuje oddělení státu od církve, upravuje státní symboly (vlajku, znak a hymnu), hlavní město a úřední jazyky. Do hlavy první byla později zapracována i obecná úprava přechodu práv na mezinárodní organizaci, což bylo učiněno v souvislosti se vstupem Slovinska do EU. Hlava druhá – Lidská práva a svobody (\"Človekove pravice in temeljne svoboščine\") – obsahuje katalog základních práv a svobod (rovnost před zákonem, nedotknutelnost lidského života, zákaz mučení, ochrana osobní svobody, uvalení a trvání vazby, ochrana osobních a osobnostních práv, právo na soudní ochranu, právo na opravné prostředky, presumpce neviny, záruky zákonného procesu, právo na soukromé vlastnictví aj. ). Zvláštní úprava je věnována právům italské a maďarské národnostní skupiny a Romům. Hlava třetí – Hospodářské a sociální poměry (\"Gospodarska in socialna razmerja\") – upravuje zejména ochranu práce, vlastnictví, vyvlastnění a svobodu odborů. Nejrozsáhlejší je hlava čtvrtá – Státní zřízení (\"Državna ureditev\") – upravující Státní shromáždění, Státní radu, prezidenta, vládu, správu, obranu státu, soudnictví, státní zastupitelství, právní zastoupení a notářství. Hlava pátá – Samospráva (\"Samouprava\") – upravuje samosprávu v obcích, jiných místních společenstvích a v oblasti společenských aktivit. Hlava šestá – Veřejné finance (\"Javne finance\") – upravuje financování státní státu a samosprávy, daně, státní rozpočet a Účetní dvůr RS a Centrální banku. Hlava sedmá řeší Ústavnost a zákonnost (\"Ustavnost in zakonitost\"). Hlava osmá Ústavní soud (\"Ustavno sodišče\") a hlava devátá upravuje \"Řízení o změně ústavy\" (\"Postopek za spremembo ustave\"). Poslední desátá hlava upravuje Přechodná a závěrečná ustanovení (\"Prehodne in končne določbe\").", "section_level": 1}, {"title": "Moc zákonodárná.", "content": "Nositeli zákonodárné moci ve Slovinsku jsou lid a parlament. Samotná ústava však konstrukci parlamentu nevytváří, ale hovoří samostatně o Státním shromáždění (\"Državni zbor\") a Státní radě (\"Državni svet\"). Z pohledu teorie ústavního práva je však slovinským parlamentem výhradně jeho dolní komora. Podoba slovinského „parlamentu“ je výsledkem diskusí z počátku devadesátých let dvacátého století, kdy byla zvažována i možnost jednokomorového parlamentu. Lze vysledovat, že se ve vztahu k oběma komorám nepoužívá adjektivum státní, ale národní. Volné nahrazování pojmů ale není vhodné, neboť i samotná slovinská ústava akcentuje občanský princip. Státní shromáždění (či Státní sbor), dolní komora parlamentu, je voleno na čtyřleté období a je dle ústavy centrem politické moci ve Slovinsku. Státní shromáždění má devadesát členů, z nichž osmdesát osm kandiduje individuálně v 88 nominačních jednotkách a zbývající dva zastupují národnostní menšiny (Italy a Maďary). Shromáždění bylo ustaveno v roce 1992. Státní rada, horní komora parlamentu, reprezentuje sociální, hospodářské, profesionální a místní zájmy. Má čtyřicet členů volených na pět let. Volba probíhá odděleně pro každou skupinu. Státní rada má možnost i korespondenční schůze, kdy předseda telefonicky nebo jinou cestou zjistí názor radů na řešenou problematiku. Státní rada má vůči Státnímu shromáždění právo veta, které ale bývá ve většině případů přehlasováno. Z hlediska politologie je státní rada subjektem reprezentujícím korporativní a regionální zájmy. Do účinnosti ústavy z roku 1991 měl slovinský parlament – v duchu tradice jugoslávského samosprávného socialismu – tři komory: Sociálně-politickou komoru (\"Družbenopolitični zbor\"), do které se volilo klasickým způsobem, Komoru občin (\"Zbor občin\"), která reprezentovala územní členění Slovinska, a Komoru odborů (\"Zbor druženega dela\"), do které nepřímo volili příslušníci odborů a různých profesních svazů.", "section_level": 1}, {"title": "Moc výkonná.", "content": "Prezident Republiky Slovinsko je nejvyšším představitelem slovinské exekutivy. Je volen na pět let v přímých, tajných a všeobecných volbách. Do roku 1992 stála v čele Slovinska kolektivní hlava státu, Předsednictvo, v čele s předsedou. Relativně úzké vymezení pravomocí prezidenta odráží vztah parlamentu k prvnímu slovinskému prezidentu Milanu Kučanovi. Pokud se funkce prezidenta uvolní a nový prezident nebyl zvolen nebo není úřadující prezident způsobilý výkonu funkce, zastupuje přechodně prezidenta předseda Státního shromáždění. Pokud prezident poruší ústavu, anebo hrubým způsobem zákon, může jej Státní shromáždění obžalovat před Ústavním soudem, který může dvěma třetinami hlasů prezidenta zbavit úřadu. Vláda Republiky Slovinsko se skládá z předsedy a ministrů. Předseda je ustavován volbou, ministři jmenováním. Předseda vlády je v první fázi navržen prezidentem republiky po poradách s politickými kluby Státnímu shromáždění. Pokud v tajné volbě není předseda vlády zvolen, může prezident opět navrhnout kandidáta (i stejného), ovšem kandidáty v této chvíli mohou navrhnout i parlamentní skupiny nebo seskupení deseti poslanců. Je-li více kandidátů, hlasuje se nejprve o kandidátovi prezidenta republiky a není-li tento zvolen, pak o kandidátech ostatních. Jestliže nebyl žádný z kandidátů zvolen, rozpustí prezident Státní shromáždění a vypíše nové volby, pokud do čtyřiceti osmi hodin Shromáždění nerozhodlo o nové volbě premiéra, kdy pro zvolení stačí většina počítaná z přítomných poslanců. O kandidátech se hlasuje podle pořadí určeného počtem hlasů z předchozích voleb, kandidát prezidenta má přednost. Není-li ani při této volbě zvolen premiér, rozpustí prezident Shromáždění a vypíše nové volby. Samotné ministry jmenuje a odvolává Státní shromáždění na návrh předsedy vlády. Nedůvěra může být vyjádřena pouze konstruktivně, tj. že většina všech poslanců zvolí zároveň nového premiéra. Pokud vládě není vyslovena důvěra, musí Státní shromáždění do třiceti dnů zvolit nového předsedu vlády nebo vyslovit důvěru původnímu. Obžalobu pro porušení ústavy nebo zákonů při výkonu úřadu může proti premiérovi nebo ministrovi předložit Státní shromáždění Ústavnímu soudu.", "section_level": 1}, {"title": "Moc soudní.", "content": "Soustava obecných soudů je tvořena 44 okresními soudy (\"okrajna sodišča\"), které jsou podřazeny pod jeden z jedenácti krajských soudů (\"okrožna sodišča\"), které jsou rozděleny mezi čtyři vrchní soudy (\"Višja sodišča\"). Na vrcholu soustavy se nachází Nejvyšší soud Republiky Slovinsko (\"Vrhovno sodišče\"). Na úrovni vrchních soudů existuje ještě Správní soud (\"Upravno sodišče\") a Vrchní pracovní a sociální soud (\"Višje delovno in socialno sodišče\"), pod který patří tři pracovní soudy a jeden pracovní a sociální soud. Ve Slovinsku existuje Ústavní soud. Výjimečné soudy a v době míru vojenské soudy se z dikce ústavy nevytvářejí. Podle ústavy jsou soudci slovinských soudů vázáni ústavou a zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "V kontextu voleb a hlasování lze ve Slovinsku hovořit o volbách prezidenta republiky, volbách do Státního shromáždění a Státní rady, volbách do Evropského parlamentu, místních volbách a konečně i o referendech, kterých se zatím uskutečnilo šestnáct (sedmnáct celostátních a dvě místní).", "section_level": 1}, {"title": "Stranický systém.", "content": "Odborná literatura v případě vývoje slovinského stranického systému hovoří o několika fázích (do 1945, do 1986, do 1991, od 1992). První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran. V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna. Od konce druhé světové války až do roku 1986 existovala jedna politická strana – Svaz komunistů Slovinska, organizačně začleněná do Svazu komunistů Jugoslávie. Vedle strany existovala soustava společensko-politických organizací. V letech 1986 až 1991 došlo k přechodu k pluralitnímu stranickému systému. Od roku 1992 funguje současný stranický systém. Relevantní politické strany současné politické scény jsou zejména Sociální demokraté (\"Socialni demokrati – SD\"), Slovinská demokratická strana (\"Slovenska demokratska stranka – SDS\"), ZARES – Nová politika (\"Zares – Nova politika\"), Demokratická strana důchodců Slovinska (\"Demokratična stranka upokojencev Slovenije – DeSUS\"), Slovinská národní strana (\"Slovenska nacionalna stranka – SNS\"), Slovinská lidová strana (\"Slovenska ljudska stranka – SLS\") a Liberální demokracie Slovinska (\"Liberalna demokracija Slovenije – LDS\").", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Slovinsko se stalo samostatným svrchovaným státem 25. června 1991, 26. června 1991 bylo Slovinsko uznáno Chorvatskem. 7. července 1991 byla Brionskou deklarací účinnost aktů z 25. června 1991 na tři měsíce přerušena. V říjnu 1991 potvrdilo Slovinsko svou vůli opustit Jugoslávii. Následně ho uznaly některé bývalé státy SSSR, 19. prosince 1991 bylo Slovinsko uznáno Islandem, Švédskem a Spolkovou republikou Německo. Vatikán Slovinsko uznal 13. ledna 1992, San Marino 14. ledna 1992 a Evropská společenství pak 15. ledna 1992. ČSFR uznala Slovinsko společně s Chorvatskem 16. ledna 1992. Spojené státy americké uznaly Slovinsko 7. dubna 1992. Slovinsko je od 28. března 2004 členem NATO, od 1. května 2004 členem Evropské unie, od 1. ledna 2007 členem Evropské měnové unie, od června 2010 pak i OECD. Mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní Republiky Slovinsko v České republice je od února 2011 Smiljana Knez.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovinsko je unitární demokratická, právní a sociální republika. Slovinská ústava kombinuje přímou a zastupitelskou demokracii. Zdrojem moci je lid, který svou moc vykonává bezprostředně a ve volbách na základě dělby moci na exekutivu, legislativu a moc soudní.", "tgt_summary": "La Slovénie est une république multipartite parlementaire, où le président du gouvernement est le chef du gouvernement. Le pouvoir exécutif est exercé par le gouvernement tandis que le pouvoir législatif revient au parlement. Le pouvoir judiciaire est indépendant des deux premiers. ", "id": 1411062} {"src_title": "Bitva na Piavě", "tgt_title": "Bataille du Piave", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "V letech 1915 až 1917 se odehrávaly boje na italské frontě jak v prostoru řeky Soči (bitvy na Soči), tak ve vysokohorských prostorech Alp, kde vojska sváděla v nepřístupných skalách boj i s klimatickými podmínkami a hladem. Na přelomu října a listopadu 1917 se uskutečnila bitva u Caporetta, která skončila katastrofální porážkou italského vojska, které se bylo nuceno stáhnout za řeku Piavu. Zde se prakticky bojovalo až do konce války.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze bitvy.", "content": "Italská armáda, která se stáhla za rozvodněnou řeku Piavu, zlikvidovala za sebou mosty a utvořila z řeky neprostupnou hradbu, která byla na severu ohraničena masívem Grappa. Jeho největší horou byla Monte Grappa, kde vytvořili Italové již dříve opevnění a horu protkali sítí podzemních chodeb se stanovišti pro kulomety a kanóny. Dne 15. listopadu se sice podařilo několika málo rakousko-uherským jednotkám řeku Piavu překročit, ale vojáci byli zahnáni Italy zpět za řeku. Velitelům útočících vojsk bylo jasné, že překročení řeky je téměř nemožné. Jejich útoky se proto soustředily na horu Monte Grappa. 16. listopadu 1917 dobyly rakouské jednotky hory Monte Tomacito a Monte Roncone a 20. listopadu Col della Beretta a Monte Fontanasecca. Na italskou frontu byly urychleně přepravovány britské a francouzské divize ze západní fronty, které vyztužily italskou obranu. V Římě mezitím padla vláda a italský vrchní velitel Luigi Cadorna byl vystřídán generálem Armandem Diazem. Byl vypracován nový plán obrany, který pružně reagoval na vzniklou situaci. Na frontě se objevily jednotky československých legionářů, které byly složeny z českých a slovenských zajatců. Ti se měli snažit ovlivnit své krajany v rakouských uniformách. Italská armáda, která měla nepoměrně lepší zásobování potravinami, než nepřítel, též působila na protivníka i psychologicky. Vyhladovělí a podvyživení rakouští vojáci byli vyzýváni letáky, aby přeběhli, přičemž největší lákadlem k tomu byl bílý chléb. Boje pokračovaly dále. 15. prosince 1917 se rakousko-německým jednotkám podařilo dobýt dva klíčové vrcholy - Monte Tomba a Asolone. Při jasném počasí bylo odtud vidět Benátky. Velitelé německých jednotek oznámili svým vojákům, že Vánoce budou slavit v Benátkách. Rakušané si dokonce nechali vyrobit pamětní vyznamenání za dobytí Benátek. Ve dnech 14. až 17. prosince 1917 proběhl hlavní útok německých vojsk, avšak italská obrana na Monte Grappa tuto horu uhájila. 23. prosince začala pořádná zima, a tak byly veškeré další útoky zastaveny.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá fáze bitvy.", "content": "Na jaře roku 1918 byla většina německých jednotek z italské fronty stažena na západní frontu, kde byla nasazena do Ludendorffovy ofenzívy. Stejně postupovali i Spojenci a z Itálie stáhli na západní frontu šest britských a francouzských divizí. Rakušané připravovali novou ofenzívu již v březnu roku 1918, ale ta se nakonec uskutečnila až za tři měsíce. Mezi vojáky se objevovala stále větší nespokojenost, na což velitelé reagovali sliby, že po vítězném tažení bude k dispozici bohatá kořist a zejména potraviny. 15. června začal útok, při kterém Rakušané použili jak klasické, tak plynové granáty. Italové však byli vybaveni již novými plynovými maskami, takže jejich ztráty nebyly tak hrozivé. Také se o protiútoku na italské straně díky špionáži vědělo a řada lesních chat a srubů byla přetvořena v betonové bunkry. Na plošině Asiago rakouský útok narazil na britské a francouzské jednotky, které byly doplněné o československé legionáře. Útok rakousko-uherských vojsk však byl zastaven stejně jako u města Altiaga. Tvrdě se bojovalo o horu Monte Grappa, uskutečnil se i pokus o překročení řeky Piavy. 17. června však bylo předmostí o délce 20 km italským protiútokem zlikvidováno a 24 tisíc rakousko-uherských vojáků bylo zajato. Útoky byly neúspěšné také z důvodu kulminace řeky Piavy. Alpské řeky, protože jsou napájeny z ledovců, kulminují v létě, přesto ale útoky pokračovaly a v rakouské armádě vládlo stále větší rozčarování a nespokojenost, což mělo za následek její úplnou demoralizaci. Bojů o Piavu se účastnil i mladý americký dobrovolník u Červeného kříže spisovatel Ernest Hemingway, který zde utrpěl zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí fáze - bitva u Vittorio Veneta.", "content": "V říjnu 1918 se začala šířit mezi vojáky stále větší nespokojenost, která byla navíc živena zvěstmi o blížícím se konci války. Italové tohoto využili a rozhodli se zaútočit. 27. října začala ofenzíva, při níž italské i spojenecké divize překročily řeku Piavu, další jednotky pronikly od masívu Monte Grappa do nížiny. V době probíhajícího útoku však zejména slovanští příslušníci rakousko-uherské armády zjišťovali, že v jejich zemích vznikají nezávislé či provizorní vlády, takže skládali své zbraně a nechávali se odvést dobrovolně do zajetí. Jednotky věrné Rakousku-Uhersku však zahájily organizovaný ústup. Rakousko dohodlo s Italy příměří, které si však Itálie vyložila po svém a nezávisle prohlásila, že příměří vstupuje v platnost až 24 hodin po přijetí podmínek. Zatímco zbývající rakousko-uherská vojska zastavila palbu, pokračovali Italové ještě den ve válečných operacích. V poslední dny války zajali 350 tisíc nepřátelských vojáků. Když 3. listopadu 1918 přijímali zástupci poražené armády příměří, stát, který zastupovali, již prakticky neexistoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva na Piavě bylo vojenské střetnutí mezi Rakousko-Uherskem a Německem na straně jedné a Itálií a státy Dohody na straně druhé v době první světové války. Odehrávalo se od listopadu roku 1917 do počátku listopadu roku 1918.", "tgt_summary": "La bataille du Piave ou offensive du Piave est une bataille qui s'est déroulée en dans le Nord de l'Italie au cours de la Première Guerre mondiale. Elle s'est conclue par la défaite de l'armée austro-hongroise, dont elle a constitué la dernière offensive majeure au cours de la guerre.", "id": 2172512} {"src_title": "Horští myslivci", "tgt_title": "Gebirgsjäger", "src_document": [{"title": "Horští myslivci ve 2. světové válce.", "content": "Během 2. světové války vznikl na popud Wehrmachtu a Zbraní SS poměrně velký počet horských jednotek. Jedny z prvních řádných horských jednotek byly zformovány v Norsku roku 1941. Jejich divize měly lehké vybavení, přičemž přenos zásob byl zajišťován především mulami. Vojáci horských myslivců byli většinou vybaveni menším počtem automatických zbraní, jejich kulometčíci však měli naproti tomu k dispozici daleko více střeliva než tomu bylo u pěchotních kulometčíků. Příslušníci německých horských myslivců byli označeni symbolem alpské protěže na čepici a rukávu. Horští myslivci se účastnili mnoha významných válečných operací jako např. Operace Weserübung, Operace stříbrná liška, Operace platinová liška, Operace arktická liška, bitvy o Kavkaz, Gothic Line, invaze na Krétu a vojenských operací ve francouzském departementu Vosges.", "section_level": 1}, {"title": "Horští myslivci v současnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Horské jednotky se po druhé světové válce navrátily do složek německé armády po jejím vzniku v roce 1957 a staly se její nedílnou součástí. Až do roku 2001 byly seskupeny v 1. Gebirgsdivision, která byla ovšem v rámci reformy armády rozpuštěna. Nástupcem této jednotky se stala \"Gebirgsjägerbrigade 23\" s velitelstvím v Bad Reichenhall (Bavorsko). Seznam aktivních horských jednotek Bundeswehru (stav roku 2007):", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Současné rakouské horské jednotky jsou zorganizovány do 6. Jägerbrigade s velitelstvím v Innsbrucku, která sestává z:", "section_level": 2}, {"title": "Uniforma a tradice.", "content": "Příslušníci německých horských vojenských jednotek nosí kšiltovou čepici šedé barvy (něm.: „Bergmütze“) se symbolem protěže na její levé straně čímž se odlišují od všech ostatních složek armády, které nosí barety. Formální uniforma částečně vycházející z tradičních lyžařských oděvů, je též značně odlišná od standardní uniformy německého Bundeswehru a sestává ze zimního kabátu, širokých dlouhých kalhot a vysokých vojenských bot. Jako tradiční slavnostní pochod využívají horské jednotky obou zemí od roku 1914 tzv. „Kaiserjägermarsch” (pochod císařských myslivců).", "section_level": 1}], "src_summary": "Horští myslivci (z německého Gebirgsjäger: \"das Gebirge\" – „hory“, \"der Jäger\" – „myslivec“) je označení pro německé a rakouské pěchotní vojsko speciálně uzpůsobené pro pohyb a boj v horském terénu. Slovo \"lovec\" resp. \"myslivec\" (jäger), je v němčině tradičně používáno pro označení jednotek lehké pěchoty a např. historie rakouské horské pěchoty sahá do období rakousko-uherských jednotek \"Landesschützen\". Německá horská pěchota navazuje na tradici tzv. \"Alpenkorps\", které působily za I. světové války, přičemž jednotky obou německy hovořících zemí jsou shodně označovány symbolem alpské protěže. Symbol protěže byl zvolen již roku 1907 císařem Františkem Josefem I., jakožto označení rakousko-uherských regimentů \"Landesschützer\". Tento symbol nosily jednotky na límci svých uniforem. Když v květnu 1915 přišly na pomoc Rakousku německé Alpenkorps, aby pomohly při obraně proti italskému útoku, vyjádřili vojáci jednotek Landesschützen svou vděčnost připnutím symbolu protěže na uniformy německých vojáků.", "tgt_summary": "Gebirgsjäger (prononciation allemande: [ɡəˈbɪʁksˌjɛːɡɐ]) « chasseurs des montagnes » ou Alpenjäger « chasseurs alpins » sont un corps d'armée d'infanterie légère alpin ou de montagne d'Allemagne, d'Autriche ou le Suisse. Le mot \"Jäger\" (signifiant « chasseur ») est un terme caractéristique utilisé pour l'infanterie légère dans le contexte militaire allemand (cf. chasseur alpin en français.", "id": 1525582} {"src_title": "Robert Walpole", "tgt_title": "Robert Walpole", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Walpole se narodil v Houghton Hall v Norfolku, jako druhý nejstarší syn Roberta Walpoleho a jeho ženy Marie. Jeho otec byl politik, člen strany Whigů a poslanec Dolní sněmovny. Studium zahájil roku 1690 na Eton College a roku 1696 byl přijat na King's College v Cambridge. Roku 1698 školu opustil poté, co zemřel jeho starší bratr a on pomáhal řídit otci rodinné panství. Původně plánoval, že se stane knězem ale poté co se stal nejstarším žijícím potomkem svých rodičů, tento záměr opustil. 30. července 1700 se oženil se Kateřinou Shorterovou, se kterou měl šest potomků. Poté, co 20. srpna 1737 zemřela, oženil se se svou milenkou Marií Skerrittovou, se kterou žil již od roku 1724.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční politická kariéra.", "content": "Walpoleho politická dráha začala v červnu 1701, kdy byl zvolen poslancem za Castle Rising, obvod, který reprezentoval jeho otec, který zemřel tři měsíce před tímto datem. Roku 1702 se odstěhoval z obvodu Castle Rising, aby se mohl ucházet o místo poslance za sousední, významnější obvod King's Lynn. V tomto obvodu byl v následujících čtyřiceti letech vždy zvolen členem parlamentu. Roku 1705 byl jmenován členem rady admirála vojenského námořnictva. Jeho schopnosti byly oceněny povýšením do pozice ministra války a krátce do roku 1710 i do pozice pokladníka britského námořnictva. V době kdy zastával tyto pozice, se spřátelil s Johnem Churchillem, velitelem britské armády ve válce o španělské dědictví a dominantní osobou britské politiky. Walpole se rychle stal jednou z nejdůležitějších osobností vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup k moci.", "content": "Poté co roku 1714 zemřela královna Anna nastoupil na trůn její vzdálený příbuzný Jiří I. Ten zavrhl Torye, u kterých předpokládal, že by mohli zpochybňovat jeho nárok na trůn. Jiřího nástup na trůn tak znamenal převzetí moci Whigy, kteří si svůj vliv udrželi dalších asi padesát let. Walpole se stal členem tajné rady a pokladníkem armády ve vládě, které formálně předsedal Charles Montagu, lord Halifax, ale ve skutečnosti ji ovládali lord Townshend a James Stanhope. Po smrti lorda Halifaxe, byl Walpole jmenován ministrem financí. Vláda byla rozdělena v názorech jak řešit různé situace. Většinou na jedné straně stál Walpole s Townshedem proti dvojici Stanhope a lord Sunderland. Roku 1716 byl Townshend odvolán z vlivné funkce správce severního pohraničí a později i z funkce správce Irska. V reakci na tuto skutečnost Walpole rezignoval a připojil se k opozici. Stanhope a Sunderland tak získali ve vládě neomezený vliv. Krátce nato rozpory v královské rodině způsobily roztržku krále a jeho syna Jiřího, prince z Walesu. Walpole se často zúčastnil jednání mladšího Jiřího v jeho sídle a stal se blízkým přítelem jeho manželky Karolíny. Roku 1719 se vrátil do vlády a následující rok se mu podařilo krále i jeho syna usmířit a tak se jeho vliv v politice posílil. Návratem do vlády však ztratil podporu prince z Walesu. Krátce po jeho návratu do vlády byla země zasažena ekonomickou krizí způsobenou spekulacemi s akciemi společnosti South Sea, která měla získat právo na odkoupení státních dluhopisů, což mělo snížit státní dluh. Roku 1721 byla zřízena komise, která odhalila mezi členy vlády korupci. Obviněni byli i Stanhope a Sunderland, které ale Walpole svým vlivem zachránil před potrestáním. Sunderlandova rezignace a Stanhopeho smrt roku 1721 způsobily významný nárůst Walpoleho vlivu. Roku 1721 byl jmenován ministrem financí a vůdcem Dolní sněmovny. Tento rok bývá označován jako počátek období, kdy zastával Walpole de facto pozici premiéra, i když se dělil o vliv ve vládě se svým švagrem lordem Townshendem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda za Jiřího I..", "content": "Pod Walpoleho vedením se podařilo parlamentu konsolidovat situaci způsobenou krizí související se spekulacemi s akciemi společnosti South Sea. Majetek ředitelů této společnosti byl zabaven a výnos použit pro refundaci škod obětí spekulace a cenné papíry společnosti byly rozděleny mezi Bank of England a Východoindickou společnost. Ekonomická krize vážně poznamenala pověst krále i Whigů, ale Walpole obě v dolní komoře obhajoval. Walpoleho první rok ve funkci premiéra byl poznamenán i odhalením spiknutí jakobitů. Vyzrazení plánů zmrazilo naději Jakobitů, jejichž předchozí plány na vyvolání nepokojů v letech 1715 a 1719 byly rovněž neúspěšné. Tato akce poznamenala i Torye, když lord Bolingbroke, jejich vůdce, který utekl do Francie, aby se vyhnul trestu za sympatie s jakobitským hnutím, byl přinucen se vrátit roku 1723 do Británie. Ve zbylé části panování Jiřího I. Walpoleho dominance pokračovala. Moc panovníka oslabovala a vliv vlády posiloval. Roku 1724 byl hlavní Walpoleho a Townshendův rival v kabinetu lord Carterer odvolán z vlivné funkce odvolán správce jižní části země a jmenován do méně vlivné pozice správce Irska. Tak Townshend a Walpole ovládli kabinet bez znatelné opozice. Pomohli udržet Británii mír tím, že roku 1725 dojednali mírové smlouvy s Francií a Pruskem. Velká Británie odstraněním hrozby od Jakobitů a hrozby válečného konfliktu prosperovala a Walpoleho obliba rostla. Roku 1725 byl odměněn řádem lázně a následující rok podvazkovým řádem. Jeho nejstaršímu synovi byl udělen titul barona.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda za Jiřího II..", "content": "Walpoleho pozice byla roku 1727 po smrti Jiřího I. ohrožena. Po několik dní se zdálo, že ho Jiří II. odvolá, ale po přímluvě jeho manželky Karolíny Walpoleho i Townshenda ponechal ve funkci. Walpole se s Townshendem neshodl v otázce britského přístupu k Rakousku. Walpole nakonec dosáhl toho, že se 15. května 1730 Townshend stáhl z politiky. Toto datum je občas udáváno jako počátek období Walpoleho premiérství. Po tomto vítězství byl Walpole schopen uzavřít mírová jednání ve Vídni, jejichž výsledkem byl vznik britsko-rakouského spojenectví. V následujícím období využíval Walpole svůj velký vliv zajištěný přízní královny rozšířenou i o náklonnost krále. Volně uděloval tituly a jmenoval své spojence do různých funkcí. Svobodně vybíral členy své vlády a byl schopen je přinutit vystupovat jednotně, v případech kdy to bylo nutné. Žádný z jeho předchůdců neměl takový vliv jako on. Popudil si tím proti sobě i některé členy strany Whigů. Mírová politika mu umožnila naklonit si veřejnost i poslance Dolní sněmovny a snížit daně. Využil svůj vliv, aby odradil Jiřího II. zapojit se roku 1733 do války v Evropě. Nicméně tentýž rok jeho vliv doznal trhliny, když zavedl nový systém daní. Příjmy z daní byly snižovány pašeráctvím a tak Walpole navrhl, aby clo (vybíraného v přístavech) na víno a tabák bylo nahrazeno spotřební daní (vyměřovaná ve skladech). Toto nové nařízení se stalo extrémně nepopulární a vyvolalo velký odpor mezi obchodníky. Walpole souhlasil se stažením tohoto návrhu, ale zavrhl své oponenty a tak si vytvořil silný tábor kritiků ve své vlastní straně. Po všeobecných volbách roku 1734 tvořili Walpoleho spojenci v Dolní sněmovně většinu, i když převaha již nebyla tak výrazná. I když si udržel většinu, jeho popularita klesala. Roku 1736 vyvolalo zvýšení daně z ginu nepokoje v Londýně. Další vážné nepokoje vyvolal pardon Jiřího II. důstojníkovi, který velel vojenské stráži v Edinburghu, a který nařídil střelbu do protestantů. I když tyto události oslabily Walpoleho pozici byl schopen udržet většinu v dolní komoře parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup ze slávy.", "content": "Roku 1737 zemřela královna Karolína. Její smrt nepoznamenal přízeň Jiřího II. Walpolemu, ale vedla k postupnému ústupu jeho dominance. Jeho oponenti získali silnou podporu u nejstaršího syna krále Frederika, který se svému otci odcizil. Několik mladých politiků včetně Williama Pitta a Georgeho Grenvileho vytvořilo frakci, která se u Frederika pravidelně scházela. Walpoleho neúspěch prosadit politiku nezapojování do vojenských konfliktů vedla k jeho ústupu. Podle mírové dohody ze Seville (1729) Velká Británie souhlasila neobchodovat se španělskými koloniemi v Severní Americe. Španělsko si osobovalo právo kontrolovat britské lodě, aby se mohlo ujistit, že toto opatření je dodržováno. Spory se týkaly karibské oblasti. Walpole se snažil odvrátit konflikt, ale král, dolní komora parlamentu i část jeho ministrů byla proti. Roku 1739 Walpole vzdal tuto snahu a zahájil válku o Jenkinsonovo ucho (válka byla nazvána podle Roberta Jenkinse, který obvinil Španěly, že utrpěl zranění ucha při španělské inspekci jeho lodi). Walpoleho vliv dramaticky poklesl po zahájení války. Ve všeobecných volbách roku 1741 získal sice většinu, ale ta čítala podle odhadu pouze 14 až 18 hlasů. Mnoho nových poslanců za stranu Whigů považovalo Walpoleho za neschopného pokračovat úspěšně ve válce. Poté co bylo v dolní komoře parlamentu připraveno prověřování voleb v Chippenhamu, souhlasil Walpole s hlasováním o nedůvěře vládě. V něm byl Walpole poražen a souhlasil se svou rezignací. Konec jeho politické kariéry urychlila i zpráva o katastrofálním neúspěchu v bitvě u Cartageny. Součásti jeho rezignace bylo jeho jmenování do Sněmovny lordů jako hraběte z Orfordu. Walpole se stal jejím členem 6. února 1742 a o pět dní později formálně rezignoval.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jeho nástupcem se stal Spencer Compton, lord Wilmington, ale hlavní vliv měl John Carteret. Byla vytvořena komise, která měla zjistit, zda nedošlo k pochybení ministrů předchozí vlády, ale nebyl objeven žádný podstatný nedostatek. Walpole, ačkoli již nebyl členem vlády, dále uplatňoval svůj osobní vliv na krále Jiřího II. Walpole zemřel v Londýně roku 1745. Walpoleho vliv v politice byl obrovský. Toryové se stali malou nevýznamnou politickou stranou a Whigové dominovali téměř bez opozice. Zdrojem jeho vlivu byla spíše přízeň panovníka, než podpora poslanců dolní komory. Jeho moc pramenila z jeho osobního vlivu, nikoliv z pozice jeho úřadu. Většina jeho bezprostředních následníků byla slabá. Trvalo několik desetiletí, než se úřad premiéra vyvinul do nejvlivnější pozice v britské politice. Walpoleho strategie udržovat Británii stranou válečných konfliktů přinesla zemii období prosperity. Jeho dalším odkazem je Downing Street 10. Jiří II. nabídl Walpolemu tento dům roku 1732 jako osobní dar, ale ten ho přijal pouze pod podmínkou, že bude sloužit jako kancelář ministra financí a nastěhoval se sem 22. září 1735. Zanechal známou uměleckou sbírku. Tu prodal jeho vnuk roku 1779 Kateřině Veliké. Tato sbírka, považovaná za jednu z nejlepších v Evropě, se nyní nachází v Ermitáži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Walpole, 1. hrabě z Orfordu (26. srpen 1676 – 18. březen 1745), známý před rokem 1745 jako sir Robert Walpole, byl britský státník, který je všeobecně považován za prvního britského předsedu vlády. I když post premiéra neměl oporu v legislativě té doby, je Walpole považován za prvního, který tuto pozici zastával de facto. Oficiálně byl označován jako první ministr. ", "tgt_summary": "Robert Walpole, comte d'Orford, ( – ) est un homme d'État du Parti whig britannique, et le premier véritable Premier ministre de Grande-Bretagne. Bien que ce terme n'existât pas à l'époque, on peut dire, à considérer son pouvoir au sein du gouvernement, qu'il en a assuré \"de facto\" le rôle entre 1721 et 1742. ", "id": 1735633} {"src_title": "Michail Ivanovič Čigorin", "tgt_title": "Mikhaïl Tchigorine", "src_document": [{"title": "Čigorinovy začátky.", "content": "Čigorin se narodil roku 1850 v Gatčině u Petrohradu a byl vychován v tamním sirotčinci sv. Mikuláše, kde se od svého učitele naučil hrát šachy. Po skončení studia pracoval nejdříve jako úředník, ale potom se začal plně věnovat šachu. Roku 1873 se stal žákem předního ruského šachisty Emanuela Stěpanoviče Šifferse, který mu zprvu dával výhodu jezdce, a od roku 1876 byl šachovým profesionálem. Čigorinovým mezinárodním debutem byla účast na turnaji v Berlíně roku 1881, kde skončil společně se Simonem Winawerem třetí za J. H. Blackburnem a Johanessem Zukertortem. V té době však byl již v Rusku uznávanou veličinou. Na turnaji v Petrohradě skončil v roce 1876 druhý za Andrejem Alexandrovičem Ascharinem, ale již v roce 1877 byl první a v roce 1879 opět první, tentokrát společně se Semjonem Zinovjevičem Alapinem. Poté, co v Petrohradě třikrát zvítězil nad svým učitelelm Emanuelem Stěpanovičem Šiffersem (roku 1878 v poměru 7:3 (=0), roku 1879 7:4 (=2) a roku 1880 7:1 (=3) a když roku 1880 porazil (rovněž v Petrohradě) Alapina 7:3 (=0) byl považován za nejlepšího ruského hráče. Ve Vídni roku 1882 byl Čigorin sice ještě dvanáctý, ale na turnaji v Londýně roku 1883 skončil již čtvrtý (za Zukertortem, Steinitzem a Blackburnem) a Steinitze, považovaného tehdy za neoficiálního mistra světa, v turnaji dvakrát porazil.", "section_level": 1}, {"title": "Dva Čigorinovy zápasy o titul mistra světa.", "content": "Když roku 1888 navrhli šachoví mecenáši z Havany, že uspořádají další zápas o titul mistra světa, a ponechali na držiteli titulu Wilhelmu Steinitzovi, koho si vybere za soupeře, Steinitz si k zápasu o titul vybral právě Čigorina. Jejich vzájemný zápas na deset výher z dvaceti partií začal v Havaně 20. ledna roku 1889 a skončil 24. února. Probíhal v nezvykle ostrém sledu výher a proher, až na poslední partii bez jediné remízy, a Steinitz v něm zaslouženě, zejména díky drtivému závěru, zvítězil 10: 6 (=1). Po skončení zápasu odjeli Steinitz a Čigorin do New Yorku na Šestý americký šachový kongres. Steinitz, který zde působil jako spolupracovník pořadatelů a jako autor turnajové knihy, se ale turnaje nezúčastnil. Turnaj, který se za účasti dvaceti hráčů hrál dvojkolově, vyhrál Čigorin společně s rakouským šachovým mistrem Maxem Weissem, který sehrál turnaj v nečekané formě. Po nerozhodném zápase 9:9 (=6) s maďarským hráčem Isidorem Gunsbergem v Havaně roku 1890, porazil Čigorin Steinitze ve dvou partiích hraných telegraficky kabelogramy mezi New Yorkem a Petrohradem. V těchto patiích měl Steinitz demonstrovat správnost svých teoretických rozborů Evansova gambitu, a to vedením jak bílých, tak i černých figur. Hra začala 23. října 1890, na jeden tah měl každý hráč dva dny, a koncem dubna 1891 oznámil mistr světa, že obě partie vzdává. Toto působivé Čigorinovo vítězství vyvolalo tlak na jeho nový zápas se Steinitzem. Během tří dnů přišly dva návrhy na organizaci tohoto střetnutí, a to od Petrohradské šachové společnosti a z Havany. Volba místa náležela Steinitzovi jako obhájci titulu, a ten zvolil opět Havanu. Zápas byl zahájen na Nový rok 1892 a skončil 28. února. Hrálo se do deseti výher, ale bylo dohodnuto, že pokud bude dosaženo stavu 9: 9, bude se hrát tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů nevyhraje další tři partie. Ještě po dvanácté partii byl stav zápasu 5: 3 (=4) pro Čigorina, ale v následující dvě partie Steinitz vyhrál a vyrovnal na 5: 5. Následovala série šesti výher bílými kameny, takže po dvacáté partii byl stav nerozhodný 8: 8. Dvacátá první partie skončila nerozhodně, ale pak Steinitz opět vyhrál dvě partie za sebou a zvítězil 10: 8 (=5)", "section_level": 1}, {"title": "Trojnásobný mistr Ruska.", "content": "Čigorin vyhrál první tři mistrovství Ruska v šachu. První z nich se hrálo roku 1899 v Moskvě. Turnaj, kterého se zúčastnilo čtrnáct hráčů, vyhrál Čigorin s 10 body před Emanuelem Stěpanovičem Šiffersem (7,5 bodu). Na dalším ruském šampionátu roku 1901, který se konal opět v Moskvě (tentokrát ale již za účasti osmnácti hráčů) Čigorin svůj titul obhájil se ziskem 16,5 bodu (ze sedmnácti partií), a to opět před Šiffersem (14 bodů). Roku 1903 se konalo mistrovství Ruska za účasti devatenácti hráčů v Kyjevě a první byl opět Čigorin (15 bodů), tentokrát před Osipem Bernsteinem (14 bodů). V pořadí čtvrté mistrovství Ruska se hrálo na přelomu let 1905-1906 v Petrohradě. V konkurenci sedmnácti šachistů tentokrát již Čigorin neuspěl, když musel z turnaje ze zdravotních důvodů po čtyřech kolech odstoupit. Přesto ještě téhož roku mistra Ruska Henryka Salweho v Lodži porazil 7:5 (=3).", "section_level": 1}, {"title": "Závěr Čigorinovy kariéry.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století se začal projevovat Čigorinův ne právě dobrý zdravotní stav. Čigorin trpěl těžkou cukrovkou, kterou ještě znásoboval počínající alkoholismus. Tyto zdravotní potíže ovlivnily jeho hráčskou výkonnost v posledních letech jeho života (byly příčinou jeho velké výkonnostní nevyrovnanosti), takže trpěl i materiálním nedostatkem. Některé Čigorinovy výsledky z tohoto období:", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Ivanovič Čigorin (rusky \"Михаил Иванович Чигорин\";, Gatčina u Petrohradu –, Lublin) byl ruský šachista, jeden z nejlepších světových hráčů své doby, mistr Ruska z let 1899 až 1905.", "tgt_summary": "Mikhaïl Ivanovitch Tchigorine (en ), né le à Gatchina, dans l'Empire russe, et mort le à Lublin, dans l'Empire russe (aujourd'hui en Pologne), fut l'un des meilleurs joueurs d'échecs russes. Il fut une source d'inspiration majeure de l'école soviétique, qui domina le monde des échecs dans la seconde moitié du.", "id": 159616} {"src_title": "STS-113", "tgt_title": "STS-113", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Užitečné zatížení.", "content": "V nákladovém prostoru raketoplánu bylo v době startu umístěno několik dílů pro ISS. Konstrukce ITS-P1, radiátor termoregulačního systému ATCSR-P1 a vozíček CETA-2. Kromě toho také spojovací uzel ODS (Orbiter Docking System) pro spojení raketoplánu s ISS a vnější přechodová komora EAL (External Airlock), ve které bylo vybavení pro výstup astronautů do otevřeného vesmíru. Dále dva skafandry, poutací lana a nářadí. Mezi další užitečné zatížení patřil nosník s vypouštěcím zařízením pro dvě miniaturní družice MEPSI a manipulační rameno RMS (Remote Manipulator System). Celková hmotnost nákladu činila okolo 14 tun a jeho hodnota byla 390 milionů USD.", "section_level": 2}, {"title": "Start.", "content": "Původní datum startu Endeavouru byl 11. listopad, ale postupně byl odkládaný až na 24. listopadu. První příčinou odkladu startu byly problémy s těsněním na jednom z potrubí. Při jeho opravě však došlo k dalšímu poškození, tentokrát tepelné izolace manipulátoru RMS. V novém termínu startu zase nevyhovovalo počasí na záložních letištích, kde by musel orbiter v případě nouze přistát. Proto se start uskutečnil až 24. listopadu v 00:49:47 UT. Během navádění na suborbitální dráhu pracují kromě hlavních motorů SSME i orbitální motory OMS (Orbital Maneuvering System). Při tomto letu se však po vypnutí OMS neuzavřel ventil pravého motoru OMS a zůstal otevřený na 96 %. V 00:58:17 UT byly hlavní motory SSMS vypnuté, zanedlouho byla odhozena nepotřebná nádrž ET. Endeavour se pohyboval po suborbitální dráze až do 01:27 UT, kdy jej manévr levým motorem OMS navedl na oběžnou dráhu okolo Země.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Během prvního dne letu se otevřely dveře do nákladového prostoru. Posádka zkontrolovala náklad na obytné palubě a pomocí kamery na manipulátoru OMS vykonala i prohlídku nákladu v nákladovém prostoru. Do poklopu spojovacího uzlu ODS též nainstalovala televizní kameru. Ke spojení s ISS došlo už následujícího dne, 25. listopadu ve 21:59 UT. Raketoplán se připojil k uzlu PMA-2 nad jižním Pacifikem. Krátce po spojení se objevilo na ISS několik malých problémů. Na krátký čas přestaly silové setrvačníky stabilizovat stanici a stabilizaci přebral raketoplán. Také přestal fungovat systém vnitřní komunikace ICOM-A spojující raketoplán s komplexem stanice.", "section_level": 2}, {"title": "EVA 1.", "content": "Nosník ITS-P1 byl připojen k pravobočnímu konci středového nosníku ITS hned následující den (26. listopadu). Potom, v 19:49 UT dvojice astronautů Lopez-Alegria a Herrington zahájili první výstup do otevřeného vesmíru z modulu Quest. V průběhu výstupu trvajícího 6 hodin 46 minut oživovali a propojovali systémy ITS-P1. Výstup ukončili z hlediska světového času následujícího dne, 27. listopadu v 02:34 UT. Dne 27. listopadu pokračovalo překládání nákladu mezi raketoplánem a stanicí. Řídící středisko MCC poblahopřálo Wetherbeemu k 50. narozeninám.", "section_level": 2}, {"title": "EVA 2.", "content": "Druhý plánovaný výstup do otevřeného vesmíru (EVA 2) uskutečnili opět Lopez-Alegria a Herrington v noci z 28. na 29. listopadu. Během výstupu pokračovali v oživování ITS-P1. Rychlospojkami QD (Quick Disconnect) propojili amoniakové potrubí termoregulačního systému ATCS mezi segmenty ITS-50 a ITS-P1, demontovali oba kýlové trny z kolejové dráhy segmentu ITS-P1 a nainstalovali další retranslační systém. Na závěr výstupu přemístili vozík CETA-2 na ITS-S1 a vzhledem k dostatku času uvolnili nad plán všech 18 zámků, které držely v průběhu startu panely radiátorů ATCSR-P1 (Active Thermal Control System Radiator - Port One) systému ATCS ve složeném stavu. Výstup skončil v 00:46 UT a trval 6 hodin 10 minut. Zbytek dne pokračovalo překládání nákladu a pátá základní posádka slavnostně předala stanici 6. základní posádce.", "section_level": 2}, {"title": "EVA 3.", "content": "Třetí výstup do kosmu (EVA 3) uskutečnili Lopez-Alegria a Herrington opět v noci, z 30. listopadu na 1. prosince. Cílem tohoto nejdelšího výstupu (trval přesně 7 hodin) byla instalace 33 objímek SPD na rychlospojky QD. Kromě toho probíhaly během výstupu testy mobilního transportéru MT, který měl astronautům pomoci při instalaci SPD na některých nedostupných místech. Při pokusu o přejezd na konec nového nosníku ITS-P1 se však MT nečekaně zastavil asi 3 metry před plánovanou konečnou zastávkou. Jak Herrington zjistil, stalo se to, protože propojovací kabely mobilního transportéru se zachytily o anténu pro spojení se Zemí. Herringtonovi se na druhý pokus podařilo anténu vyklopit a transportér opět uvést do chodu. Montáž objímek SPD ale musel vykonat ručně, bez transportéru. Přesto se všechny plánované práce podařilo dokončit. Dne 1. prosince bylo dokončeno přenášení nákladu mezi raketoplánem a stanicí. Raketoplán svými motory ještě upravil dráhu celého komplexu. Dne 2. prosince v 17:52 UT se uzavřel průlez mezi stanicí a raketoplánem. Po kontrole hermetičnosti spoje a oživení spojovacího uzlu se Endeavour ve 20:05 UT odpojil od ISS. Potom absolvoval inspekční oblet okolo stanice a po jeho skončení se od ní vzdálil. Ve 22:05 UT byly z nákladového prostoru vypuštěny dvě pikodružice MEPSI (MEMS-based (Microelectromechanical Systems) Picosat Inspector), spojené lankem.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Dne 3. prosince proběhly kontroly raketoplánu před přistáním. Přistání na Kennedyho vesmírném středisku mělo proběhnout 4. prosince. Byly uzavřeny dveře do nákladového prostorou. Vzhledem k nepříznivému počasí nad kosmodromem ale bylo přistání odloženo o jeden den. Přistání 5. prosince bylo však pro nepříznivé počasí opět odloženo o jeden den. Stejný scénář se však opakoval i následujícího dne a přistání 6. prosince bylo pro nepříznivé počasí opět odloženo o den. V tu dobu již začala příprava základny Edwards AFB jako náhradního přistávacího místa. Přistání však nakonec proběhlo na Kennedyho vesmírném středisku 7. prosince. V 18:31:33 UT začal brzdící manévr dvojice motorů OMS a po jeho ukončení se raketoplán natočil do polohy pro vstup do atmosféry. Do atmosféry vstoupil oficiálně v 19:05:41 UT a v 19:37:12 UT dosedl hlavním podvozkem na dráhu 33 Kennedyho vesmírného střediska. Zastavil se v 19:38:25 UT. Šlo o poslední úspěšné přistání raketoplánu před tragickou havárií Columbie. Jelikož byly po havárii Columbie všechny lety raketoplánů pozastaveny, po tomto letu nenavštívil žádný raketoplán ISS po dobu více než dvou a půl roku.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-113 byla mise amerického raketoplánu Endeavour k Mezinárodní vesmírné stanici. Cílem letu byla doprava a montáž dílu P1 truss ke stanici ISS. doprava zásob na stanici a výměna části Expedice 5 za novou posádku Expedice 6. Uskutečnily se tři výstupy do otevřeného vesmíru.", "tgt_summary": "STS-113 est la dix-neuvième mission de la navette spatiale Endeavour et la seizième mission d'une navette américaine vers la Station spatiale internationale (ISS).", "id": 311772} {"src_title": "Dějiny prehistorické Británie", "tgt_title": "Préhistoire de la Grande-Bretagne", "src_document": [{"title": "Paleolit.", "content": "První dobou, o níž je známo, že v Británii žil člověk, je paleolit. Toto časově rozsáhlé období přineslo několikrát zalednění, což osídlení této oblasti významně ovlivnilo. Británii v té době obývaly tlupy lovců a sběračů, kteří cestovali po celé severní Evropě za stády zvěře nebo se pokoušeli rybařit. Některé výzkumy DNA naznačují, že 21 % mateřské linie v současné Británii pochází z období před dobou ledovou a 51 % z pozdního paleolitu. Nicméně některé studie Y-chromozomu ukazují, že 50 až 100% mužské populace migrovalo do Anglie v posledních asi 2 500 letech, většina zřejmě v době invaze Anglosasů. Některé jiné studie zase ukazují na genetické spojení mezi obyvateli Británie a Basky.", "section_level": 1}, {"title": "Starý paleolit.", "content": "Z nálezů kostí a kamenných nástrojů na pobřeží u Happisburghu v Norfolku u Pakefieldu v Suffolku je zřejmé, že člověk obýval Británii zhruba před 700 000 lety. V té době jižní a západní Británii spojoval s kontinentem široký pruh země, který umožňoval volný pohyb. V místě současného Lamanšského průlivu tekla široká řeka s přítoky, z nichž později vznikly Temže a Seina. Archeologické vykopávky z Boxgrove v Sussexu ukazují na příchod Homo heidelbergensis v období asi před 500 000 lety. Tito lidé vyráběli acheuléenské kamenné nástroje a lovili velkou zvěř. Dokázali nahnat slony, nosorožce a hrochy k útesům nebo vyhloubeným jámám, kde je snadněji zabili. Následné extrémně chladné období člověka z Británie vyhnalo a k dalšímu osídlování došlo až v dalším období, které začalo přibližně před 300 000 lety a skončilo asi před 200 000 lety. Z té doby pocházejí nástroje nalezené u Barnfield Pit v Kentu a také pazourkové nástroje vyrobené levalloiskou technikou zřejmě lidmi původem z Afriky. Dokonalejší technologie výroby zbraní umožňovala efektivnější lov, čímž se Británie stala hodnotnějším místem pro osidlování až do dalšího chladného období zhruba před 352 000 až 130 000 lety. Nicméně existují jen mizivé známky obydlení Británie v období před 130 000 až 110 000 lety. Voda z tajících ledovců vzniklých v předchozím mrazivém období Británii od kontinentu oddělila. Dále se zdá, že malé známky osídlení Británie jsou způsobeny i tím, že v té době došlo k poklesu populace i na kontinentu.", "section_level": 2}, {"title": "Střední paleolit.", "content": "Z období před 180 000 až 60 000 lety neexistují žádné nálezy potvrzující přítomnost člověka v Británii. V době před 60 000 až 40 000 lety byla Británie lučinatou zemí, kde se vyskytovali obrovští jeleni, mamuti, nosorožci a masožravé šelmy. Homo neanderthalensis dorazil do Británie asi před 40 000 lety.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní paleolit.", "content": "Známky osídlení neandrtálci jsou v této době již řídké a okolo roku 30 000 př. n. l. se objevují první pozůstatky moderního člověka – Homo sapiens. Nejznámějším nalezištěm z tohoto období je pohřebiště \"Červené paní z Paviland\" na pobřeží současného jižního Walesu. Poslední doba ledová pokryla Británii ledem před 70 000 až 10 000 lety. Toto studené období vytlačilo člověka z Británie zřejmě do jižní Francie. Naleziště u \"Gough Cave\" v Somersetu datovaná do období před 12 000 lety ale ukazují, že se vracel a podle vývoje teploty se opakovaně zase stahoval na kontinent. V Británii v té době převládala tundra. První pozoruhodnou kulturou pozdního paleolitu je creswellianská industrie s listovými tvary používanými zřejmě jako hroty šípů. V té době byly vyráběny kvalitnější pazourkové zbraně, ale používaly se i kosti, parohy, skořápky, jantar, zvířecí zuby a mamutí kly. Ty byly tvarovány pro nástroje, ale i šperky a kyje. Pazourek dopravovali do míst, kde se vyskytoval vzácně. Například nástroj z jeskyně v Devonu je z kamene z místa vzdáleného asi 160 km - ze Salisburské nížiny. To se vysvětluje velkou pohyblivostí tehdejších obyvatel, kteří s sebou místo neopracovaného kamene nosili polotovary pro zbraně a jiné náčiní. Tehdejší lidé lovili převážně divoké koně a jeleny, třebaže jejich kořistí se v menší míře stávala i ostatní zvířata, od zajíců po mamuty. Z mála informací v archeologických nálezech se zdá, že pohřbívání předcházelo stahování z kůže, rozdělení mrtvoly a uložení jejich kostí do jeskyně. Umělecké vyjádření bylo omezeno na vyřezávání kostí, s výjimkou malby v jeskyních u Creswellu a Mendipu. Chladnější a sušší období před 12 700 až 11 500 lety způsobilo úbytek lovné zvěře, ačkoli se plocha lesů zvětšovala. Výroba nástrojů se v této době orientovala na malé nástroje, ty z kostí a parohů byly méně obvyklé. Z té doby se ale dochovala mnohá naleziště a častější je i výskyt stanovišť pod otevřeným nebem.", "section_level": 2}, {"title": "Mezolit.", "content": "Na počátku holocénu, asi před 10 000 lety, skončila poslední doba ledová. Teplota stoupala, až dosáhla přibližně dnešní úrovně. V době před zhruba 9 500 lety voda z tajících ledovců oddělila Británii a Irsko a asi před 6 500 lety došlo k poslednímu oddělení od kontinentu. Teplejší klima změnilo původně arktickou krajinu na les, v němž převládala borovice, bříza a olše. Tato změna prostředí snížila počty sobů a divokých koní, které nahradil los, jelen, prase divoké a pratur, což si vyžádalo změnu techniky lovu. Nástroje byly doplněny o háčky tak, aby se zbraň v těle lovené zvěře zachytila a snížila se tak možnost jejího úniku. V archeologických vykopávkách z té doby se objevují dřevěné nástroje jako teslice, i když nástroje s pazourkovou čepelí se stále ještě používaly. Pro výhody při lovu zvěře došlo k ochočení psa. Osídlení člověkem se v té době rozšířilo až na sever Skotska. Naleziště známek života v mezolitu zahrnují Mendip, Starr Carr v hrabství Yorkshire a Oronsay na Vnitřních Hebridách. Poblíž Howicku v Northumberlandu byly objeveny zbytky kruhové stavby zřejmě používané jako obydlí. Způsob života se změnil na sezónní nebo i trvalé obydlení určitého území s mnohem kratšími přesuny, než tomu bylo v předchozím období, kdy člověk za stády zvěře cestoval.", "section_level": 1}, {"title": "Mezolit – Neolit.", "content": "Nárůst populace se schopností lépe využívat přírodní zdroje vedl v období mezolitu v některých případech k místnímu vyčerpání těchto zdrojů. Pozůstatky mezolitického jelena u Poulton-le-Fylde v Lancashire ukazují na to, že byl třikrát zraněn, a přesto vždy unikl, což dokládá neúspěch při jeho lovu. Několik neolitických památek bylo nalezeno v místech původního mezolitického osídlení, ale spojitý vývoj je doložen jen zřídka. Zemědělství a chov domácích zvířat se v Británii začaly uplatňovat asi kolem roku 4 500 př. n. l. z důvodu zajištění obnovitelného zdroje potravy. Původní styl života zaměřený na lov a sběr se postupně, vlivem lepšího využití přírodních zdrojů, změnil na stabilnější osídlení daného území jednotlivými tlupami. Od období pozdního mezolitu docházelo k postupnému oteplování.", "section_level": 1}, {"title": "Neolit.", "content": "V neolitu docházelo ke zdokonalení využití rostlin a chovů dobytka, i když není zcela zřejmé, zda tento rozvoj vytvářeli domácí obyvatelé, nebo ho přinesli nájezdníci z kontinentu, kteří je nahradili. Pylová analýza ukazuje, že lesy byly postupně vytlačovány loukami. Zimy byly asi o 3 °C studenější, ale léta asi o 2,5 °C teplejší než v současnosti. Zemědělství a usedlejší styl života umožňuje komplexnější sledování změn stylu života než období mezolitu. Neolitická revoluce vedla k usedlejšímu stylu života a společnost se postupně diferencovala na skupiny zemědělců, umělců a vůdců. Lidé mýtili lesy, aby získali plochu pro pěstování pšenice nebo ječmene, pro chov skotu a prasat a později i ovcí a koz. V té době lidé běžně bydleli v jeskyních. První opevnění v Británii pocházejí z počátku neolitu. Vyvinula se zřejmě z dlouhých domů, i když nebyly nalezeny vesnice postavené v tomto stylu, jen jednotlivé domy. Vzrůstající schopnost využití životního prostředí je zřejmá z nálezu dřevěné cesty u Sweet Track z roku 3807 př. n. l. vybudované přes mokřiny v oblasti Somersetu. Typickými nálezy z té doby jsou šupinové hroty šipky, kruhová keramika a leštěné sekery. Dokladem využití kravského mléka jsou pozůstatky obsahu v keramických nádobách u Sweet Track. Použití dřevěných nástrojů bylo v té době zcela běžné. Začaly se také objevovat kamenné kruhy a pohřebiště jednotlivců.", "section_level": 1}, {"title": "Doba bronzová.", "content": "Pohárková keramika spolu s plochými sekyrami a pohřbíváním do země se v Anglii objevila v letech 2475 až 2315 př. n. l. V té době byl vztyčen pískovcový kruh a triliton ve Stonehenge. Výroba pohárků importovaná z kontinentu přispěla k rozvoji zpracování kovů. Zpočátku byla používána měď, ale asi od roku 2150 př. n. l. kováři zpracovávali bronz, který je mnohem tvrdší než měď a vzniká smícháním mědi s malým množstvím cínu. V následujících letech bronz ve výrobě nástrojů a zbraní nahradil kámen. Británie měla velké a snadno dostupné zásoby cínu v oblasti Cornwallu a Devonu na jihozápadě Anglie, jejichž těžba byla v té době zahájena. Okolo roku 1600 př. n. l. nastal v této oblasti vzestup obchodu, protože Britové začali cín vyvážet do celé Evropy. Pozůstatky přístavů z té doby byly nalezeny u Banthamu v Devonu a u Mount Batten. Měď byla těžena u Great Orme v severním Walesu. Lidé té doby dokázali vytvářet i ozdobné ornamenty ze zlata (nálezy z centra jižní Anglie). Lidé v rané době bronzové pohřbívali své zemřelé pod hliněné mohyly a často do hrobu pokládali pohárky. Později se začala používat kremace a popel byl ukládán do uren s přiloženými kovovými předměty (například dýkami). Lidé v té době vybudovali mnoho známých staveb, jako je pozdní fáze Stonehenge nebo Seahenge. Bydleli v kruhových obydlích. Jejich potrava zahrnovala skot, vepře, jeleny, ryby a ptáky. Vyráběli sůl a Pýtheás uvádí, že Britové byli zdatní pěstitelé pšenice.", "section_level": 1}, {"title": "Starší doba železná.", "content": "Okolo roku 750 př. n. l. dorazila do Británie z jižní Evropy technologie výroby železa, mnohem pevnějšího a dostupnějšího než bronz. Jeho výroba vyvolala revoluci v mnoha aspektech života společnosti, především v zemědělství. Železné pluhy dokázaly zorat půdu mnohem rychleji a do větší hloubky a železné sekery umožnily rychlejší vymýcení lesa pro pozdější zemědělské využití. Existovaly mnohé uzavřené obydlené oblasti a vlastnictví půdy začalo být důležitým znakem bohatství. Okolo roku 500 př. n. l. větší část Britských ostrovů osídlili Keltové. Byli schopnými obchodníky a vyráběli splétáním zdobené zlaté šperky a bronzové a železné zbraně. Lidé v té době žili v organizovaných kmenových skupinách v čele s náčelníkem. Vlivem nárůstu obyvatel docházelo mezi kmeny k válkám, kvůli nimž se zřejmě stavěly tvrze. Některé ale mohly být určeny pro ochranu dobytka. Okolo roku 350 př. n. l. byla větší část těchto staveb opuštěna, zato zbytek dostavěn a posílen. Velké zemědělské usedlosti produkovaly značné množství potravin a římské prameny uvádí, že Británie exportovala honicí psy, zvířecí kožešiny a otroky.", "section_level": 1}, {"title": "Mladší doba železná.", "content": "Poslední století před invazí Římanů se vyznačovalo přílivem utečenců z Galie, kteří byli okolo roku 50 př. n. l. vytlačeni římskou expanzí a zamířili hlavně do okolí Winchesteru. Kmen Parisiů, který měl kulturní styky s kontinentem, se usadil v severovýchodní Anglii. Okolo roku 175 př. n. l. došlo k vzestupu hrnčířství v oblasti Kentu, Hertfordshire a Essexu. Kmeny na jihovýchodě Anglie byly částečně pořímštěny a vytvořily první větší sídla (oppida) dost velká na to, aby mohla být nazývána městy. Poslední období před vpádem Římanů přineslo do života společnosti významné změny. Okolo roku 100 př. n. l. se začaly jako platidlo užívat železné mince a obchod v rámci země i s Evropou vzkvétal také díky velkému nerostnému bohatství Británie. Rozvíjela se rovněž ražba mincí založená na vzorech z kontinentu, ale s vyraženými obrazy místních náčelníků. Starověký Řím se rozpínal a začal se o Británii zajímat, pravděpodobně především kvůli rozsáhlým zásobám nerostných surovin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny prehistorické Británie zahrnují časové období zhruba od poslední části pravěku do ovládnutí Británie Římany v roce 43. Období pravěku je rozděleno do několika částí, i když časové hranice mezi nimi jsou pozvolné. Ty se obecně liší od těch, které se používají pro kontinentální Evropu.", "tgt_summary": "La préhistoire de la Grande-Bretagne est la période comprise entre les premières occupations des hominines de l'île jusqu'à la conquête romaine en 43 lorsque le territoire entre dans le domaine de l'histoire écrite. ", "id": 2451750} {"src_title": "Siem Reap", "tgt_title": "Siem Reap", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město Siem Reap se rozkládá převážně kolem řeky Siem Reap, ústící do největšího jihoasijského jezera Tonlesap a kolem hlavní silnice protínající město od východu k západu, Road No. 6.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ještě na začátku 20. stol. byl Siem Reap jen shlukem malých vesnic, které přirozeně obklopovaly waty (buddhistické chrámy) kolem řeky Siem Reap (provincie, město i řeka mají stejný název.). V roce 1907 navštívilo znovuobjevený Angkor Wat dvě stě turistů během tří měsíců. Je těžké určit jakékoli hranice města, stejně jako počet obyvatel. Siem Reap nemá klasický plán rozvoje, jak jsme tomu zvyklí např. v Evropě, rozrůstá se většinou zcela živelně a neexistuje sčítání lidu. Počet obyvatel se proto jen odhaduje mezi 100.000 až 130.000 osobami. Nejrušnější centrum města se rozkládá kolem Phsar Chhas (Old Market neboli Starý trh) a kolem přilehlé ulice Siwatha Blvd. Dalším, čím dál tím rušnějším místem je Angkor Night Market, jenž byl otevřen na jaře 2007 a je jediným nočním trhem v Kambodži, který je postaven v tradičním venkovském stylu. Centrum města je vybudováno v klasickém francouzském koloniálním stylu, ale najdeme zde také značný vliv čínské architektury. Usídlení čínských přistěhovalců značně ovlivnilo a ovlivňuje tvář Kambodži. Proto například Khmérové nazývají své novodobé chrámy pagodami (správně však \"wat\" případně \"Prasat\"). Většinu obchodu v Kambodži rovněž ovládají potomci čínských usedlíků. Siem Reap je dnes bezpochyby nejrychleji se rozrůstajícím městem v Kambodži. Chrámový komplex Angkor Wat a další chrámy v archeologickém parku navštěvuje v současnosti více než dva miliony turistů ročně a jejich počet údajně každoročně stoupá o dvacet procent. Proto dnes bez problémů najdete v Siem Reapu pětihvězdičkové hotely, kde klidně zaplatíte za jednu noc až tři tisíce dolarů. Ti, co mají hlouběji do kapsy, se však nemusejí obávat, že by nenašli střechu nad hlavou. Jsou zde stovky menších hotelů a guesthousů, kde se cena za nocleh pohybuje od pěti do třiceti dolarů. Noční život se odehrává převážně v uličkách kolem Pub Street a v Angkor Night Market. Pub Street není oficiální název (Většina ulic v Siem Reapu nemá název.), ale spontánně vzniklá přezdívka. Jak samotný název napovídá, je to díky značné koncentraci restaurací a barů nejen v samotné ulici, ale také v malebných úzkých uličkách kolem. Pub Street se nachází v těsném sousedství Starého trhu (Old Market area). V Siem Reapu neexistuje kino, divadlo či jiná zábava, s výjimkou několika málo restaurací a hotelů, které večer nabízejí taneční představení Apsaras, neboli božských tanečnic. Proto ti, co nechtějí večer jen sedět a popíjet v hospodě, jdou zpravidla na nákup do nedalekého Angkor Night Market, kde můžete nakoupit suvenýry v tradičním kambodžském prostředí. Výhodou je, že si zde stánky pronajalo mnoho NGO (nevýdělečných organizací), které podporují rozvoj původních kambodžských řemesel. Proto zde lze objevit řadu zcela originálních rukodělných výrobků. A pokud se v tom vedru neobejdete bez pití, najdete v trhu úžasný Island bar, zasazený do tropické zahrady, kde je přece jen o poznání chladněji než v rozpálených městských ulicích. Do města se dostanete jednak letadlem, autobusem anebo případně lodí po jezeře Tonlesap. Letadlem můžete přicestovat například z Bangkoku anebo z hlavního kambodžského města Phnompenhu. Z hlavního města můžete jet rovněž autobusem (320 km, zhruba šest hodin cesty) anebo lodí, což je přibližně stejná vzdálenost i čas. Jiná možnost je dopravit se do Siem Reapu autobusem z thajského Bangkoku. Z hraničního přechodu Poi Pet do Siem Reapu vede nově vybudovaná asfaltová silnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siem Reap je hlavní město stejnojmenné provincie v Kambodži a je branou do Angkoru, středověkého města vybudovaného v 9.–13. století vládci Khmerského impéria. Samotný název města znamená doslovně „porážka Thajska“. Místo tak bylo pojmenováno jako připomínka dávné vítězné bitvy Khmerů s thajskou armádou.", "tgt_summary": "Siem-Reap ou Siem Reap est la capitale de la province de Siem Reap, située au Cambodge, à proximité du complexe archéologique d'Angkor et à environ 314 km au nord-nord-ouest de la capitale Phnom Penh.", "id": 670291} {"src_title": "Pobřežní Sališové", "tgt_title": "Salish de la côte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Následuje seznam důležitých historických událostí především z americké perspektivy. Kanadští Pobřežní Sališové na tom byli ekonomicky obdobně, ale jejich politická a vyjednávací zkušenost byla odlišná.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Mezi velkými ztrátami kvůli nemocem vyčnívá zejména neštovicová epidemie z roku 1862, která zabila zhruba polovinu postižené populace. Historické archivy dokazují, že vládní politika pouze urychlila šíření epidemie a neudělala nic pro záchranu životů původních obyvatel. Pokles počtu obyvatel mezi lety 1774 a 1874 dosáhl 66 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sociální organizace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mimo kmen.", "content": "Sousedící skupiny, ať už vesnice nebo kmeny, byly spojeny manželstvími, svátky, oslavami a společnými teritorii. Vazby byly daleko silnější, když se sousedící skupiny nacházely na korytu stejné řeky. Neexistovaly zde žádné formální politické organizace. Mimokmenové vztahy byly rozšířeny po celém území a také východně do zemí Vnitrozemských Sališů, kde je nyní východní Washington. Existovala zde malá neformální politická organizace. Válečnictví Pobřežních Sališů se zaměřovalo především na defenzivu, příležitostně se konaly nájezdy na území, k jemuž obyvatelům neměli žádný vztah. Žádná instituce neovládala zdejší vojska. Opravdovým nepřítelem Pobřežních Sališů byli na počátku devatenáctého století Kwakwaka'wakwové. Ti měli lepší přístup ke zbraním díky obchodu s kožešinou a podnikali na území Pobřežních Sališů nájezdy za účelem loupení nebo zisku otroků. Organizované nájezdy jako pomsty byly podniknuty několika kmeny Pobřežních Sališů.", "section_level": 3}, {"title": "Kmenová organizace.", "content": "Nejvýše umístěný muž měl roli slavnostního vůdce, ale umístění se měnilo a bylo rozhodovalo o něm několik kritérií. Vesnice byly mezi sebou spojeny sňatky, většinou odešla nevěsta žít do vesnice svého ženicha. Společnost byla rozdělena na vyšší třídu, nižší třídu a otroky, o čemž se rozhodovalo dědičně. Šlechta byla určena podle rodokmenu, mezikmenovými přibuzenstvími, moudré užívání zdrojů a esoterickou znalost duchů a světa, což skloubovalo vysokou třídu, dlouhověkost, nábožnost a ekonomickou sílu. Mnoho matek Pobřežních Sališů měnilo vzhled svých dětí, když jim opatrně tvarovaly hlavy přivazováním k indiánské kolébce, což udělalo čela jejich dětí příkře skloněná. Na rozdíl od loveckých nebo sběratelských organizací v Severní Americe byli Pobření Sališové organizovaným a hierarchickým komplexem, který se orientoval na majetek a společenské postavení. Otroci byli obvyklou částí osad Pobřežních Sališů, kteří je brali jako normální majetek. Děti otroků se stali automaticky otroky. Základem jejich výživy byl losos doplňovaný různými mořskými produkty. Umění Pobřežních Sališů se stalo populárním stylem moderního umění v Britské Kolumbie a oblasti Pugetova zálivu.", "section_level": 3}, {"title": "Rekreace.", "content": "Hry obvykle zahrnovaly sázení na \"slahal\", což je hra založená na hbitosti rukou, nebo na atletické soutěže. Existovaly zde hry podobné dnešnímu lakrosu, ragby a bojovým uměním.", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "Víra ve strážné duchy a přeměnu z člověka na zvíře se objevovala všude v hojném počtu. Vztahy duší a zemí živých a mrtvých byly složité a proměnlivé. Duwamišové uměli obnovovat duše a pořádali mnoho oslav.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Vesnice Pobřežních Sališů byly postaveny z rozštěpených prken zeravu obrovského. Obsahovaly domy s hliněnou podlahou, které poskytovaly úkryt pro čtyřicet i více lidí, většinou příbuzných. Některé kmeny ale používaly i menší domy. Vesnice byly obvykle umístěny na břehu splavných řek pro možnost dopravy kánoemi. Vesnice se mohly po břehu řeky rozpínat i několik kilometrů. Vnitřní zdi velkých domů byly vybaveny plošinami, na kterých se spalo. Nad nimi byly poličky s košemi, nářadím, oblečením a dalšími věcmi. Pod plošinami se skladovalo palivové dříví. Matrace a prostěradla byla vyrobena z pletených rákosných chomáčů a zvířecí kůže. Jídlo bylo sušeno pověšením ke stropu. Největší domy měly přehrady na oddělení rodin, vnitřní ohniště a komíny. Bohatší indiáni stavěli nezvyklé velké domy. Old Man House v indiánské rezervaci Port Madison z roku 1850 dosahoval rozměrů 152x12-18 metrů. Sališové později začali stavět kamenné zdi na strategických místech podél řeky Fraser, které neměly pouze obranný význam, ale také se z nich rybařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Pobřežní Sališové si udržovali uměle vytvořené lučiny. Jižní kmeny měly daleko větší zásoby zeleniny a zvěřiny než severnější příslušníci. Základem potravy byli lososi a také ryby \"kakanee\", které se vyskytovaly ve Washingtonově a Sammamišském jezeře. Hojně sloužili jako potrava také korýši. Mlži \"Saxidomus giganteus\", \"tresus capax\" a rostlina jílek mámivý byly sušeny za účelem obchodu. Lovci se dělili na mořské lovce, pevninské lovce a ptáčníky. Kachnovití ptáci byli chytáni v nocích bez měsíčního světla s užitím strategických září. Umělé lučiny neposkytovaly prostředí pouze pro zvěřinu, ale také pro zeleninu. Nejdůležitějšími rostlinami byly hasivka orličí, \"camassia quamish\" a pro Duwamiše také \"sagittaria cuneata\". Některé z plodin byly sklizovány naprosto unikátní metodou. Ceněnou pochoutkou byly žaludy, které ale nebyly příliš rozšířené. Na podzim se scházeli příslušníci různých kmenů na planinách u řeky Nisqually, kde je sklízeli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pobřežní Sališové nebo Pobřežní Salishové je kulturní a etnografické označení skupiny indiánských kmenů žijících v kanadské provincii Britská Kolumbie a amerických státech Washington a Oregon, kteří hovoří jedním z jazyků této skupiny. ", "tgt_summary": "L'expression Salishes de la côte ou Salishes du littoral ou Salishes côtier (en anglais \"Coast Salish\") fait référence, d'un point de vue linguistique, culturel ou ethnographique, à un sous-groupe de populations amérindiennes salishes dont les langues ou dialectes d'origine présentent des caractéristiques communes qui ont entraîné leur classification dans un sous-groupe de langues salishe, appelé « langues salishes de la côte ». Le mot « côte » désignant la côte des détroits de Géorgie et de Juan de Fuca de la côte de l'océan Pacifique.", "id": 81333} {"src_title": "Paul Krugman", "tgt_title": "Paul Krugman", "src_document": [{"title": "Raný život a vzdělání.", "content": "Narodil se do rusko-židovské rodiny jako syn Anity a Davida Krugmanových. V roce 1922 prarodiče emigrovali z Brestu, v té době součástí Polska do Spojených států amerických. Narodil se v Albany a vyrostl v Merricku, vesnici v Nassau County. Vystudoval střední školu J. F. Kennedyho v Bellmore. Podle něho začal jeho zájem o ekonomiku spolu s romány Nadace Issaca Asimova, ve kterých sociální vědci budoucnosti využívají novu vědu \"psychohistorii\", aby se pokusili zachránit civilizaci. Protože dnešní věda zaostávala daleko za touto vědou, obrátil se na ekonomiku jako na další \"lepší věc\". Z ekonomie získal titul Bachelor of Arts na univerzitě Yale v roce 1974 a pokračoval v doktorském studiu v oboru ekonomie na MIT. V roce 1977 úspěšně dokončil doktorát s diplomovou prací nazvanou \"Eseje o flexibilních směnných kurzech\". Během studia na MIT byl v létě roku 1976 během chaotického následku karafiátové revoluce, součástí malé skupinky studentů vyslaných na tři měsíce za prací do Centrální banky v Portugalsku. Později ocenil svého vedoucího doktorských prací, Rudiho Dornbusche, jako „\"jednoho z velkých učitelů ekonomie všech dob\"\" a řekl, že „\"měl talent inspirovat studenty k vyzdvižení jeho nadšení a techniky, ale také k nalezení jejich vlastních cest\"“. V roce 1978 představil Dornbuschovi řadu nápadů, který označil jako zajímavou myšlenku o monopolisticky konkurenčním modelu obchodu. Tímto povzbuzen, na této myšlence pracoval a později napsal: „\"Během několika hodin jsem věděl, že ve svých rukou držím klíč ke své celé kariéře.\"\"“\" V témže roce napsal \"The Theory of Interstellar Trade\". Říka, že toto dílo napsal, aby se rozveselil, když byl „utlačovaným pomocným profesorem“.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Vyrůstal na Long Islandu. Vystudoval ekonomii na Yaleově univerzitě (titul BA) a v roce 1977 získal doktorát na Technologickém institutu v Massachusetts. Od roku 2000 působí jako profesor ekonomie a mezinárodních vztahů na Princetonské univerzitě, pravidlelně publikuje své sloupky v deníku \"The New York Times\", Působil však také na univerzitách v Berkeley, ve Stanfordu nebo na London School of Economics. V roce 1991 ho medailí Johna Batese Clarka pro ekonoma mladšího 40 let ocenila Americká ekonomická asociace. V roce 2008 získal Nobelovu cenu za ekonomii za „\"analýzu obchodních vzorců a lokalizace ekonomické aktivity\"“. V roce 2000 začal Krugman vyučovat na Princetonské univerzitě jako profesor ekonomie a mezinárodních záležitostí. V současné době je také profesorem na London School of Economics. Od roku 1979 je vědeckým spolupracovníkem Národního úřadu pro ekonomický výzkum. V únoru 2014 oznámil, že v červnu 2015 odejde z Princetonu a že se připojí k fakultě v New Yorku. Paul Krugman rozsáhle píše o mezinárodní ekonomice, včetně mezinárodního obchodu, hospodářské geografie a mezinárodních financí. Research papers in economics ho řadí mezi nejvlivnější ekonomy světa. Krugmanova kniha \"International Economics: Theory and Policy,\" je standardní vysokoškolskou učebnicí mezinárodní ekonomiky. Krugman také píše o ekonomických tématech pro širokou veřejnost. Výbor pro Nobelovu cenu uvedl, že Krugmanovým hlavním příspěvkem je jeho analýza obchodních vzorců a lokalizace ekonomické aktivity. Krugman integroval dosud oddělené výzkumné obory mezinárodního obchodu a hospodářské geografie. Formuloval nové teorie, které odpovídají na otázky volného trhu a globalizace. Jaké jsou důsledky volného trhu a globalizace? Co je hnací silou celosvětové Urbanizace? Krugman vytvořil novou teorii, která na tyto otázky odpovídá.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2018 se velmi ostře postavil proti průmyslu fosilních paliv a proti prezidentu Trumpovi a jejich popírání příčin klimatické změny nazval deprivací.", "section_level": 2}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nová teorie obchodu.", "content": "Před Krugmanovou prací teorie obchodu (viz David Ricardo a Heckscher – Ohlin model) zdůrazňovala obchod založený na komparativní výhodě zemí s velmi odlišnými charakteristikami, jako je například země s vysokou zemědělskou produktivitou, která obchoduje se svými zemědělskými produkty se zemí s vysokou průmyslovou produktivitou pro jejich průmyslové výrobky. Ve 20. století však došlo mezi zeměmi s podobnými charakteristikami ke stále většímu podílu na obchodu, což lze komparativní výhodou těžko vysvětlit. Krugmanovo vysvětlení obchodu mezi podobnými zeměmi bylo navrženo v dokumentu z roku 1979 v Journal of International Economics a zahrnuje dva klíčové předpoklady: že spotřebitelé preferují rozmanitý výběr značek a že výroba zvýhodňuje úspory z rozsahu. Spotřebitelské upřednostňování rozmanitosti vysvětluje přežití různých verzí automobilů, jako jsou Volvo a BMW. Kvůli úsporám z rozsahu však není výhodné šířit výrobu automobilů Volvo do celého světa; místo toho je výroba soustředěna v několika továrnách, a proto také v pár zemích (nebo možná jen v jedné). Tato logika vysvětluje, jak se může každá země specializovat na výrobu několika značek jakéhokoli daného typu produktu, namísto specializace na různé typy produktů. Krugman vymodeloval „preference pro rozmanitost“ tím, že převzal užitečnou funkci CES, jako je ta v dokumentu z roku 1977 od Avinasha Dixita a Josepha Stiglitze. Mnoho modelů mezinárodního obchodu nyní sleduje Krugmanovo vedení a zahrnuje úspory z rozsahu ve výrobě a preferenci pro rozmanitost ve spotřebě. Tento způsob modelování obchodu se nazývá nová teorie obchodu. Krugmanova teorie také brala v úvahu náklady na dopravu, klíčový rys při vytváření „efektu domácího trhu“, který by se později objevil v jeho práci na nové ekonomické geografii. Účinek domácího trhu „stanoví, že země s větší poptávkou po zboží vytvoří v rovnováze více než poměrný podíl tohoto zboží a bude jeho čistým vývozcem.“ Účinek na domácího trhu byl neočekávaný výsledek a Krugman to zpočátku zpochybňoval, ale nakonec dospěl k závěru, že matematika modelu je správná. Krugman zdůrazňuje, že ačkoli globalizace byla celkově pozitivní, od 80. let 20. století se proces zvaný hyper globalizace alespoň podílel na zvyšování nerovnosti. Obchod však zůstává obecně prospěšný, a to i mezi podobnými zeměmi, protože umožňuje firmám ušetřit náklady výrobou ve větším a účinnějším měřítku, a protože zvyšuje nabídku dostupných značek a prohlubuje hospodářskou soutěž mezi firmami.", "section_level": 2}, {"title": "Nová ekonomická geografie.", "content": "Trvalo jedenáct let, než se konečně Krugmanova práce na Nové teorii obchodu přiblížila tomu, co nyní obvykle nazýváme Nová ekonomická geografie, kterou začal Krugman rozvíjet ve své seminární práci v roce 1991 v akademické publikaci Journal of Political Economy. Jak sám Krugman tvrdí, přechod z Nové teorie obchodu na Novou ekonomickou geografii byl „očividný při pohledu zpět, ale trvalo mi, než jsem to uviděl...jediné štěstí bylo, že nikdo jiný nezvedl tu stodolarovou bankovku, co tu mezitím ležela na chodníku.“ Tato akademická publikace se stala jeho nejcitovanější prací; počátkem roku 2009 měla 857 citací, což je dvakrát více než jeho druhá nejpopulárnější práce. Krugman tuto práci nazval „láskou svého života v akademické práci“.", "section_level": 2}, {"title": "Nobelova pamětní cena za ekonomii.", "content": "Krugman byl oceněn Nobelovou pamětní cenou za ekonomii (neformálně Nobelova cena za ekonomii) jako jediný za rok 2008. Cena obsahovala i odměnu ve výši 1,4 milionu dolarů a byla Krugmanovi udělena za jeho práci na Nové teorii obchodu a Nové ekonomické geografii. Slovy výherní komise: „Díky integraci úspor z rozsahu do explicitních modelů všeobecné rovnováhy Paul Krugman prohloubil naše porozumění determinantů obchodu a umístění ekonomické činnosti.“", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické názory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keynesiánská ekonomie.", "content": "Označuje se za keynesiánce. Nazývaní podle svého autora John Maynard Keynes. Ačkoli ve své práci používá novou keynesiánskou teorii, také se nezdržel od její kritiky kvůli jejímu vynechání prediktivní síly a za myšlenky jako hypotéza efektivního trhu a racionální očekávání. Od 90. let propaguje praktické využití modelu IS-LM neoklasické syntézy, poukazuje na její relativní jednoduchost ve srovnání s novými keynesiánskými modely. V návaznosti na finanční krizi 2007–2009 poznamenal, že je „\"přitahován ke Keynes-Fisher-Minsky pohledu na makroekonomii\"“. Po-keynesiánští pozorovatelé upozorňují na společné rysy mezi Krugmanovými názory a názory po-keynesiánské školy, ačkoli Krugman byl kritický vůči některým takovýmto ekonomům, jako je John Kenneth Galbraith - o jehož práci Nový průmyslový stát (1967) a Ekonomika v perspektivě (1987) řekl, že není „\"skutečná ekonomická teorie\"“ a je „\"pozoruhodně špatně informovaný\"“. V nedávné akademické práci spolupracoval s Gautem Eggertssonem na novém keynesiánském modelu převisu dluhů a propadů vedených dluhy, inspirovaného spisy Irvinga Fishera, Hymana Minského a Richarda Koo. Jejich práce tvrdí, že během propadu podmíněného dluhem může „\"paradox práce\"“ spolu s paradoxem flexibility zhoršovat past likvidity, čímž se sníží poptávka a zaměstnanost.", "section_level": 2}, {"title": "Volný obchod.", "content": "Podporuje volný obchod, a to ačkoliv tento postoj vyvolává protesty od antiglobalizačních hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je po druhé ženatý. Jeho první manželkou byla Robin L. Bergman, avšak v současné době je ženatý s Robin Wells, akademickou ekonomkou, která získala bakalářský titul z Chicagské univerzity a PhD z Kalifornské univerzity v Berkeley. Stejně jako Krugman učila na MIT. Krugman a jeho manželka společně spolupracovali na několika ekonomických učebnicích. Ačkoli se začátkem roku 2007 začaly šířit zvěsti, že jeho syn pracoval pro kampaň Hillary Clintonové, Krugman ve svém sloupci The New York Times objasnil, že on a jeho manželka jsou bezdětní. V současné době žije v New Yorku.Poté, co v červnu 2015 po 15 letech výuky odešel z Princetonské univerzity do důchodu, zmínil, že si zachovává maximální úctu a respekt k Princetonské univerzitě, přesto chce pobývat v New Yorku a doufá, že se více zaměří na veřejnou politiku. Následně se stal profesorem na postgraduálním centru Městské univerzity v New Yorku a uznávaným stipendistou na lucemburském středisku postgraduálního studia pro příjmy. Tvrdí, že je vzdáleným příbuzným konzervativního novináře Davida Fruma. Říká o sobě, že je samotářský, ostýchavý a plachý. Je fanouškem geek komunity. V roce 2010 si zahrál ve filmu Get him to the greek.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "V devadesátých letech, kromě akademických knih a učebnic, začal Krugman stále více psát knihy pro běžné publikum o otázkách, které považoval důležité pro veřejnou politiku. V knize \"Věk snížených očekávání (1990),\" psal konkrétně o rostoucích nerovnostech příjmů obyvatel USA v Nové Ekonomii devadesátých let. Nárůst nerovností příjmů připisuje, částečně technologickým změnám, ale hlavně změně politické atmosféry, kterou připisuje Hnutí konzervativců. V září roku 2003, publikoval Krugman sbírku svých sloupků s názvem \"The Great Unraveling\" o hospodářské a zahraniční politice Bushovy administartivy a americké ekonomice na počátku 21. století. Jeho sloupky argumentovaly, že velké deficity byly zapříčiněny Bushovou administrativou v důsledku snižování daní bohatým, zvyšování veřejných výdajů a vedení války v Iráku. Krugman psal, že tyto politiky jsou z dlouhodobého hlediska neudržitelné a nakonec mohou vést k velké hospodářské krizi. Kniha se stala bestsellerem. V roce 2007, Krugman publikoval \"Svědomí liberála,\" jehož název odkazuje na \"Svědomí konzervativce\" Barryho Goldwatera. Podrobně popisuje historii bohatství a rozdílech v příjmech v USA ve 20. století. Kniha popisuje jak se rozdíl mezi chudými a bohatými výrazně snižoval v polovině 20. století, a poté se v posledních dvou desetiletích opět zvýšil na úroveň vyšší než ve dvacátých letech. Ve \"Svědomí\", Krugman tvrdí, že vládní politiky hrály mnohem větší roli, než se běžně myslelo, a to jak při snižování nerovností ve 30. až 70. letech, tak při zvyšování od 80. let po současnost a kritizuje Bushovu administrativu za provádění politik, které dle Krugmana rozšířily rozdíl mezi bohatými a chudými. Krugman také tvrdil, že republikáni vděčili svému volebnímu úspěchu, díky jejich schopnosti využití rasových problémů k získání politické dominance Jihu. Krugman tvrdí, že Ronald Raegan využil „Jižní strategii\", aby ukázal své sympatie s rasismem, aniž by sám říkal něco přímo rasistického, citoval jako příklad Raeganův termín „Královna blahobytu\". Ve své knize Krugman navrhl „nový Nový úděl\", který zahrnoval větší důraz na sociální a lékařské programy a méně na národní obranu. Ve své recenzi na \"Svědomí liberála,\" liberální novinář a autor Michael Tomasky připočítal Krugmanovi závazek „\"s přesnou historií, i když některé vyhýbání se může být v zájmu politických výhod\"\". V recenzi pro \"The New York Times\" držitel Pulitzerovi ceny historik David M. Kennedy sdělil: „Jako řečnění Rushe Limbaugha nebo filmy Michaela Moora Krugmanovy pronikavé polemiky mohou vyslechnout věřící, ale nepřesvědčit nepřesvědčivé.\" Na konci roku 2008, Krugman publikoval podstatnou aktualizaci své dřívější práce nazvanou \"Návrat ekonomické krize a deprese v roce 2008.\" V této knize diskutuje selhání regulačního systému Spojených států amerických, který měl držet krok s finančním systémem a příčiny a možné způsoby, jak omezit největší finanční krizi od 30. let minulého století. V roce 2012 Krugman publikoval \"Ukončete tuto depresi, ihned!,\" knihu, která tvrdí, že při pohledu na dostupné historické ekonomické údaje, fiskální škrty a úsporná opatření tyto kroky připravují ekonomiku pouze o cenné prostředky, které mohou cirkulovat, a dále přispívat k chudé ekonomice - lidé nemohou utrácet a trhy nemohou prosperovat pokud není dostatečná spotřeba a tam, kde je vysoká nezaměstnanost, nemůže být dostatečná spotřeba. Tvrdí, že ačkoliv je nutné snížit dluh, je toto nejhorší možná doba, protože ekonomika utrpěla nejzávažnější finanční šoky. Snížit dluh lze, pokud se ekonomika blíží plné zaměstnanosti a když soukromý sektor zvládne snižování vládních výdajů a úsporných opatření. Neschopnost stimulovat ekonomiku veřejným nebo soukromým sektorem pouze zbytečně zvýší a prodlouží současnou ekonomickou depresi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Robin Krugman (* 28. února 1953, Albany) je americký ekonom a spisovatel, autor sloupků pro \"The New York Times\" a držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008 za jeho příspěvky k Teorii nového obchodu a Nové hospodářské geografii. Výherní komise citovala Krugmanovu práci vysvětlující vzorce mezinárodního obchodu a geografického rozložení hospodářské činnosti zkoumáním účinků úspor z rozsahu a preferencí spotřebitelů pro různé zboží a služby. ", "tgt_summary": "Paul Robin Krugman, né le à Long Island dans l'État de New York, est un économiste américain qui a obtenu le prix dit Nobel d'économie 2008 pour avoir montré « les effets des économies d'échelle sur les modèles du commerce international et la localisation de l'activité économique ». Il tient une tribune depuis 1999 dans le \"New York Times\" ce qui lui a permis de devenir un « faiseur d'opinion ».", "id": 47248} {"src_title": "Nic", "tgt_title": "Néant", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Ve filosofii se pojem nic neklade na úroveň pojmu bytí. Nic je pouze jeho jakýmsi výpadkem, a proto je také jeho pojem vytvořen popřením bytí. Zpravidla rozlišujeme \"absolutní\"/\"negativní\" nic, jehož význam se zakládá na popírání skutečnosti i možnosti, zatímco \"relativní\"/\"pozitivní\" nic popírá jen skutečnost, ne však možnost jsoucího, což je případ známého výroku „Bůh vytvořil svět z ničeho“. Bytí a nic tedy spolu tvoří nejzákladnější protiklad, jaký existuje. Svůj výraz nachází také v logice, přesněji v zásadě sporu (princip sporu, princip kontradikce).", "section_level": 1}, {"title": "Filosofická tradice pojmu nic.", "content": "I přesto, že v minulosti i dnes je velmi obtížné obhájit myšlenku faktické existence absolutního nic na poli filosofie, tak tento pojem hraje v evropské filosofické tradici svou roli. V předsokratovské filosofii nacházíme u Parmenida myšlenku nemožnosti absolutního nebytí, tedy nemožnosti jeho myšlení (myslet a být je totéž). Avšak právě prázdný prostor (v tomto případě ho lze zařadit do pojmu nic) byl naopak důležitým předpokladem Démokritova atomismu, jelikož podle jeho filosofické koncepce se nekonečné množství atomů pohybuje v nekonečném prázdném prostoru. Aristotelés pak ve svém pojetí přechodu možnosti ve skutečnost vlastně absolutní nic vylučoval. Formulace \"creatio ex nihilo\" se v křesťanské filosofii stala frází, která představuje názor, že stvoření světa je dílem všemohoucího Boha Stvořitele. G.W.F.Hegel kladl na stejnou úroveň abstraktní pojmy bytí a nic, přičemž dialektickou jednotou obou pojmů je dění. Martin Heidegger považoval termín nic za jediný, s jehož pomocí umí vy-mezit a definovat jednotlivé jsoucna (věc je to a to a jinak už nic).Varoval také před zneužitím pojmu nic moderní vědou. U J.-P. Sartra je nic označením vědomí, protože vědomí (prvotně jsoucí-pro-sebe) jako takové nejprve musí „být“, aby vůbec mohlo začít reflektovat a poznávat věci okolí. Proto je zprvu závislé na tom, co neví, co v něm není.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní vědy.", "content": "V matematice prezentuje matematické prázdno, čili nic, číslo 0. Množina, která nemá žádné prvky, čili obsahuje nic, se nazývá prázdná množina. Ve fyzice se prostor bez hmoty, kde není nic hmotného, nazývá vakuum. Prostor mezi galaxiemi s prázdným prostorem se nazývá prázdnota. V biologii se ztráta životních funkcí, kdy dojde k úplné a trvalé ztrátě vědomí a rozpadu těla, které se tak navracejí do životní nicoty, nazývá smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nic je podle Ottova naučného slovníku pojem nevymezitelný. Je to záporný pojem, který získává význam teprve svým protikladem – něco.", "tgt_summary": "Le néant est un concept d'absence absolue, ou de nullité absolue. Il est directement et indissociablement lié à la notion d'être.", "id": 1280150} {"src_title": "Milan Fukal", "tgt_title": "Milan Fukal", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Do ligového fotbalu se prosadil v dresu Jablonce. Zde nastupoval na postu pravého obránce či pravého záložníka. S Jabloncem si zahrál i Pohár UEFA. Talentovaného obránce s čichem na góly v posledních minutách si všimla pražská Sparta. Zde Milan Fukal hrával pravidelně v základu jak v domácí lize, tak v Lize mistrů. V roce 2000 přestoupil do bundesligového Hamburku. Tady odehrál čtyři roky a pak přestoupil do Borussie Mönchengladbach, kde hrál dva roky. Nakonec se vrátil domu do Jablonce. Odehrál zde dvě sezóny a opět odešel do ciziny, do rakouského klubu Kapfenberger SV. V létě 2011 přestoupil do FC Hradec Králové, kde nosil kapitánskou pásku. Před koncem ligového ročníku 2012/13 byl novým trenérem Lubošem Prokopcem vyřazen z kádru A-týmu. Hradec neminul sestup do 2. ligy. Po sezóně v klubu skončil. V červenci 2013 se stal hráčem rakouského klubu SV Esternberg.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Milan Fukal zasáhl v letech 1996–1997 v dresu české reprezentace do 21 let do 7 utkání (1 výhra, 2 remízy a 4 prohry), aniž by vstřelil gól. V české reprezentačním A-mužstvu odehrál v letech 1997–2003 19 zápasů (10 výher, 6 remíz, 3 prohry) a vstřelil 2 góly.", "section_level": 1}, {"title": "Konfederační pohár FIFA 1997.", "content": "Česká republika se zúčastnila Konfederačního poháru FIFA v roce 1997 v saúdskoarabském Rijádu, kam se kvalifikovala jako finalista Mistrovství Evropy z roku 1996, neboť vítězné Německo se odmítlo zúčastnit. V základní skupině B se český tým postupně střetl s Jihoafrickou republikou, Uruguayí a Spojenými arabskými emiráty. Milan Fukal se neobjevil v žádném zápase základní skupiny (postupně 13. prosince 1997 remíza 2:2 proti Jihoafrické republice, 15. prosince 1997 prohra ČR 1:2 proti Uruguayi a 17. prosince 1997 výhra ČR 6:1 proti Spojeným arabským emirátům). Nenastoupil ani v semifinále 19. prosince 1997 proti Brazílii (ČR podlehla jihoamerickému soupeři 0:2). Nechyběl však v základní sestavě v zápase o třetí místo 21. prosince 1997 proti soupeři ze základní skupiny Uruguayi, kterého tentokrát český celek porazil 1:0 gólem Edvarda Lasoty a získal bronzové medaile. Milan Fukal odehrál plný počet minut a v 67. minutě dostal žlutou kartu. Byl to zároveň první Fukalův start v seniorské reprezentaci České republiky.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2000.", "content": "Český tým se na EURO 2000 v Nizozemsku a Belgii kvalifikoval deseti výhrami a v žebříčku FIFA se nacházel na druhém místě za Brazílií, přesto nepatřil k favoritům turnaje, octl se totiž v tzv. skupině smrti, kde se utkal s favorizovanými mužstvy Francie a Nizozemí a nevyzpytatelným Dánskem. Do prvního zápasu 11. června 2000 proti Nizozemí, v jehož závěru nizozemský hráč Frank de Boer proměnil pokutový kop nařízený italským rozhodčím Pierluigim Collinou a zajistil tak výhru svého týmu 1:0, Milan Fukal nenastoupil. V dalším utkání 16. června s Francií Milan Fukal nastoupil na hřiště od začátku druhého poločasu místo Petra Gabriela, v 60. minutě vstřelil vítězný gól Francie na 2:1 Youri Djorkaeff a rozhodl tak o tom, že český tým nepostoupí do čtvrtfinále. Poslední utkání 21. června 2011 s Dánskem bylo střetnutím dvou týmů, které již neměly šanci postoupit, lépe je zvládl český celek s Milanem Fukalem v základní sestavě (odehrál celý zápas, ve 49. minutě dostal žlutou kartu), když vyhrál 2:0.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Milana Fukala za reprezentační A-mužstvo České republiky:", "section_level": 2}, {"title": "Po aktivní kariéře.", "content": "Milan Fukal patřil mezi řadu známých fotbalových osobností, kteří v roce 2014 ostře kritizovali Českou asociaci fotbalových hráčů (ČAFH) v čele s Markétou Haindlovou pro nedůvěryhodnost, nečinnost a nepřehledné hospodaření. V únoru 2017 se stal patronem nově vzniklé Hráčské fotbalové unie (HFU). V červnu roku 2017 úspěšně kandidoval na post místopředsedy Hráčské fotbalové unie. Je také členem týmu Real TOP Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milan Fukal (* 16. května 1975, Jablonec nad Nisou, Československo) je bývalý český fotbalový obránce a reprezentant. Mimo ČR působil na klubové úrovni v Německu a Rakousku. Od června roku 2017 je místopředsedou Hráčské fotbalové unie, ve které od jejího vzniku zastával roli ambasadora.", "tgt_summary": "Milan Fukal, né le à Jablonec nad Nisou, est un footballeur tchèque, qui evolue au poste de défenseur au Kapfenberger SV et en équipe de Tchéquie. ", "id": 1203936} {"src_title": "Ted Nelson", "tgt_title": "Ted Nelson", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Nelson založil projekt Xanadu v roce 1960 s cílem vytvořit počítačovou síť s jednoduchým uživatelským prostředím. Toto úsilí je zachyceno v jeho knize z roku 1974 s názvem \"Počítačová knihovna/Stroje snů\" a v knize z roku 1981 \"Literární stroje\". Většina jeho dospělého života byla věnována práce na Xanadu a jeho obhajobě. Samotný projekt Xanadu přestal vzkvétat z různých důvodů, které jsou předmětem sporů. Novinář Gary Wolf publikoval nelichotivou historku \"Prokletí Xanadu\" ve vydání \"Wiredu\" z června 1995, kde se zabývá Nelsonem a jeho projektem. Nelson na své internetové stránce vyjádřil zhnusení a Wolfa označil za \"Gory Jackala\" a hrozil mu žalobou. Své cíle vysvětlil v dopise adresovaném Wiredu a poskytl detailní vyvrácení důkazů, které se objevily v historce. Nelson tvrdil, že některé aspekty jeho vize byly splněny objevem World Wide Webu Timem Bernerem-Lee, ale World Wide Web, XML a všechny vložené odkazy neměl rád. Dílo Bernera-Leeho považoval za velké zjednodušení jeho vlastní původní vize: HTML je přesně to, čeho jsme se chtěli uchránit - věčně rozbité odkazy, odkazy, které jsou pouze ven, citáty, jejichž původ nemůžete najít, žádný management verzí, žádný management práv - Ted Nelson. Nelson spoluzaložil strojní společnost Itty bitty, or \"ibm\". Šlo o malý maloobchod s počítači působící v letech 1977 - 1980 v Evanstonu v Illinois. Strojní společnost Itty bitty byla jedním z mála maloobchodů, které prodávaly počítač Apple I. V roce 1978 měl významný vliv na myšlenky IBM, když předložil týmu svoji vizi potenciálu osobních počítačů a o tři roky později byl na trh uveden IBM PC. Ted Nelson v současné době pracuje na nové informační struktuře ZigZag, která je popsána na internetových stránkách projektu Xanadu. Tyto stránky rovněž poskytují dvě verze kódu Xanadu. Nelson právě rozvíjí XanaduSpace - systém pro průzkum spojených paralelních dokumentů (jednoduchá verze tohoto software je snadno dostupná na internetu). Je hostujícím členem na Oxfordské univerzitě - sídlící v Oxfordském internetovém institutu - kde pracuje v oblasti informací, počítačů a spojení člověků a strojů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a ocenění.", "content": "Nelson získal bakalářské vzdělání ve filozofii na Swarthmoreské univerzitě v roce 1959, inženýrský titul v sociologii na Harvardově univerzitě v roce 1963 a doktorát z médií a dozoru na Univerzitě v Keio v roce 2002. V roce 1998, na Sedmé WWW konferenci v Brisbane v Austrálii byla Tedu Nelsonovi udělena Cena Jurije Rubinského. Publiku řekl, že to je první cena, kterou kdy za svoji práci dostal. V roce 2001 byl ve Francii pasován na rytíře jako \"Officier des Art et Letters\". V roce 2004 byl jmenován členem Wadhamské univerzity v Oxfordu a Oxfordského internetového institutu, kde dodnes vede svůj výzkum. V roce 2007 oslavil 70. narozeniny tím, že pořádal otevřenou přednášku na univerzitě v Southamptonu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je synem pozdějšího vítěze ceny Emmy režiséra Ralpha Nelsona a držitelky Oscara, herečky Celesty Holmové. Manželství jeho rodičů bylo krátké a většinou byl vychováván svými prarodiči v Greenwich Village s relativně malým kontaktem se svými rodiči. Částečně je norského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Serial Experiment Lain cituje projekt Xanadu jako předchůdce Wiredu, fikční komunikační sítě podobné internetu a rozšířeného systému reality.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Holm Nelson (* 17. června 1937) je americký sociolog, filozof a průkopník informačních technologií. V roce 1963 poprvé použil termín \"hypertext\" a uveřejnil ho v roce 1965. Je mu také přičítáno první užití slov \"hypermedia\", \"virtualita\", \"intervingularita\" a teledildonika. Hlavním bodem jeho díla bylo vyrobit počítače snadno dostupné běžným lidem. Jeho heslo je: ", "tgt_summary": "Theodor Holm Nelson (né le à Chicago) est un sociologue américain, pionnier de l'histoire des technologies de l'information. Il est considéré comme l'inventeur du terme hypertexte (1965). ", "id": 503471} {"src_title": "Obléhání Keraku", "tgt_title": "Siège de Kerak", "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "Kerak byl sídelním městem Renauda de Châtillon, pána Zajordánska. Kerackou pevnost \"Krak de Moab\" či \"Le Pierre du Desert\" postavil roku 1142 za vlády krále Fulka z Anjou Payen le Bouteiller, pán Kraku de Montréal. Hrad se nachází 124 kilometrů jižně od Ammánu. Za Renaudovy vlády v Keraku panovalo mezi křesťany a muslimy několik příměří, Renaud však často bez ohledu na mír napadal muslimská území a arabské karavany táhnoucí Zajordánskem. Nejvýraznějším a nejodvážnějším činem podnikavého Renauda byl v roce 1182 vstup jeho pirátské flotily do Rudého moře, přepad lodí s poutníky do Mekky a útok na Medínu. Egyptský sultán Saladin mu za tento čin přísahal pomstu. Již příštího roku muslimské síly vstoupily na území Zajordánského panství.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání.", "content": "Na hradu Krak de Moab zatím probíhala svatba Renaudova nevlastníh syna Onfroye IV. a jeruzalémské princezny Isabely. Šlo o čistě politický svazek, v němž Renaud sledoval sblížení palestinské šlechty s aristokraty, kteří do Palestiny přišli z Evropy. Onfroyovi bylo sedmnáct a Isabele teprve jedenáct let. Saladinova invaze křižáky zastihla nepřipravené; svatební hosté již neměli čas odjet a sám Renaud se se svou gardou dostal do hradu na poslední chvíli. Muslimové v minulosti napadli Kerak již několikrát, ale tentokrát se jim téměř podařilo prolomit obranu. Saladin dal rozvinout devět katapultů, které bombardovaly zdi a obyvatele uvnitř hradeb. Jak svatba pokračovala, nechala Renaudova manželka Stefanie Saladinovi do ležení poslat mísy ze svatebních stolů. Saladin se na oplátku nechal dotázat, v které části pevnosti dlí novomaželé a tato místa zakázal svým obléhacím technikům ostřelovat. Obléhání však pokračovalo. Několika Renaudovým poslům se podařilo z Keraku proniknout a podat zprávu o obležení v Jeruzalémě králi Balduinovi IV. Král Balduin okamžitě shromáždil svou armádu a osobně s ní vytáhl Keraku na pomoc. Vojsku však prakticky velel královský regent hrabě Raimond z Tripolisu. Ačkoliv Balduin IV. již od dětství trpěl malomocenstvím, rozhodnutí zmařit Saladinův útok bylo takové, že se rozhodl jít s vojskem, i když musel být nesen na nosítkách. Jeruzalémské vojsko ke Keraku dorazilo, když Saladin stále čelil silnému hradebnímu opevnění. Saladin nakonec zvolil ústup, věděl že zůstat v sevření mezi jeruzalémskou armádou a pevností je takticky nevýhodná pozice. Křižáci dosáhli taktického vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Napřesrok Saladin svůj pokus o dobytí Keraku zopakoval, ale ani roku 1184 ničeho nedosáhl. Poté, co se mu podařilo roku 1187 zcela zničit křižáckou armádu v bitvě u Hattínu, oblehl i Kerak, který se dokázal bránit dva roky a padl až roku 1189.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Keraku se odehrálo v listopadu 1183. Zajordánský vládce Renaud de Châtillon předtím napadl arabské území s cílem dobýt nejsvatější místo muslimů – Mekku. Saladin na to odpověděl obležením jeho hradu, a to v době, kdy zde probíhala svatba Renaudova nevlastního syna Onfroye s jeruzalémskou princeznou Isabelou. Nakonec ale Keraku přitáhla na pomoc jeruzalémská armáda a Saladin byl donucen ustoupit.", "tgt_summary": "Le siège de Kerak a lieu en 1183 lorsque les forces de Saladin assiègent le Kerak de Moab tenu par les Croisés du Royaume de Jérusalem sous le commandement de Renaud de Châtillon. Saladin retire ses troupes après l'intervention de Baudouin IV de Jérusalem.", "id": 415833} {"src_title": "Třída Portland", "tgt_title": "Classe Portland", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Původně se mělo jednat o křižníky třídy \"Northampton\" s mírně prodlouženým trupem. Plánována byla stavba pěti takových plavidel (CA 32-36). Později bylo rozhodnuto, že budou postaveny pouze dvě jednotky této třídy a ostatní budou dokončeny v rámci třídy \"New Orleans\". První křižník postavila společnost Bethlehem Steel Co. ve své loděnici Fore River v Quincy a druhý loděnice New York Shipbuilding Corp. v Camdenu. Jednotky třídy \"Portland\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Oproti předcházející třídě bylo zesíleno pancéřování muničních skladů a pohonného systému, byl zdvojnásoben počet 127mm kanónů a naopak nebyly instalovány torpédomety. Výzbroj sestávala z obvyklých devíti 203mm kanónů ve třech věžích, doplněných osmi 127mm kanóny a osmi 12,7mm kulomety. Pohonný systém tvořilo osm kotlů Yarrow a čtyři turbínová soustrojí Parsons o výkonu 107 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah byl 10 000 námořních mil při ryhclosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Za války byly odstraněny kulomety a protiletadlová výzbroj byla výrazně posílena. Počet hydroplánů a katapultů byl snížen. Křižníky byly rovněž vybaveny radary. Roku 1946 tak \"Portland\" nesl lehkou výzbroj v podobě dvaceti čtyř 40mm kanónů a sedmnácti 20mm kanónů a dále radary SG, SK, Mk.8 a Mk.8.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Obě lodě se účastnily druhé světové války. \"Indianapolis\" byl 30. března 1945 vážně poškozen zásahem kamikaze a byl do července 1945 opravován. \"Indianapolis\" se proslavil misí, při které dopravil na ostrov Tinian atomovou pumu, která byla posléze svržena na město Hirošima. Křižník na zpáteční cestě za značných ztrát na životech potopila třemi torpédy japonská ponorka \"I-58\". \"Portland\" válku přečkal a byl roku 1946 vyřazen a později sešrotován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Portland byla třída těžkých křižníků amerického námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1932–1946. Obě byly nasazeny ve druhé světové válce. Ve válce byl křižník \"Indianapolis\" potopen.", "tgt_summary": "La classe Portland est une classe de deux croiseurs lourds de l'US Navy des années 1930. Elle a été la troisième construite conformément aux stipulations du traité de Washington de 1922, limitant le déplacement à un maximum de tonnes et le calibre maximum à pour la batterie d'artillerie principale. Les deux navires ont eu un rôle notable dans la guerre du Pacifique. Le croiseur éponyme a été l'un des plus décorés de l'US Navy, avec 16 citations pour le service Asie-Pacifique, et l' a été, sauf indisponibilité, le navire amiral de l'amiral Spruance pendant son temps de commandement des forces navales américaines du Pacifique central et a été perdu dans des circonstance dramatiques.", "id": 1472917} {"src_title": "Morten Gamst Pedersen", "tgt_title": "Morten Gamst Pedersen", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Gamst Pedersen je přírodní pravák, ale od 15 let více používá levou nohu. Jeho otec, fotbalový trenér, ho naučil využívat více levou nohu, protože si myslel, že levonozí fotbalisté mají ve fotbale menší konkurenci. Vyrůstal v jednom z nejsevernějších měst Norska ve Vadsø. Zde hrával za mládežnický tým Norild. Prošel ještě jedním mládežnickým týmem - Polarstjernen. Poté se vrátil zpět do Norildu a odtud putoval do Tromsø. Zde se i odbyl svůj debut v norské lize. V sezoně 2001 s Tromsø zažil pád do Adeccoligaen. O rok zpět byli zpátky v Tippeligaen a Morten k tomu přispěl 18 brankami ve 23 utkáních, a tím se stal nejlepším střelcem druhé ligy. V roce 2004 přišel zlom v jeho kariéře. V únoru toho roku debutoval v národním týmu Norska. Navíc v srpnu přestoupil do Blackburnu Rovers za 1,5 mil. liber. V první sezoně si teprve na Premier League zvykal, ale v sezoně 2005/2006 plně prokázal své kvality. Ve 36 zápasech nastřílel pěkných 9 branek a s týmem se umístil na 6. místě. Jeho branku do sítě Fulhamu v srpnu 2005 fanoušci vyhlásili brankou měsíce. Pro Pedersena to byla vůbec podařená sezona. Dvěma brankami sestřelil na Old Trafford Manchester United 2:1.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Norska debutoval 18. 2. 2004 v přátelském utkání v Belfastu proti týmu Severního Irska. K výhře 4:1 výrazně přispěl dvěma vstřelenými góly. V září roku 2006 v kvalifikaci na evropský šampionát Pedersen vstřelil nádherný gól proti Maďarsku, jenž byl hodně podobný tomu, který vstřelil Nizozemec Marco van Basten ve finále EURA 1988. Od té doby má přezdívku \"Van Gamsten\". V létě 2006 si nechal Morten změnit jméno na zádech svého dresu z „Pedersen“ na „Gamst“ podle příjmení své matky. Od začátku sezony 2008/09 se však vrátil ke jménu \"Pedersen\" na dresu.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Morten společně s norskými spoluhráči založil boy-band „The Players“. Ve skupině zpívá se spoluhráčem z reprezentace Kristoferem Hæstadem, s Freddym dos Santosem, s obráncem Vikingu Øyvindem Svenningem a s Raymondem Kvisvikem z Fredrikstadu. Výtěžek z jejich singlu „This is for Real“ putoval na charitativní účely.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Vítěz Adeccoligaen (2002), nejlepší střelec Adeccoligaen (18 branek ve 23 zápasech; 2002)", "section_level": 1}], "src_summary": "Morten Gamst Pedersen (* 8. září 1981 ve Vadsø) je norský fotbalový záložník a reprezentant. Hraje za norský klub Rosenborg BK. Mimo Norsko působil v Anglii a Turecku.", "tgt_summary": "Morten Gamst Pedersen est un footballeur norvégien, né le à Vadsø en Norvège. Il joue au poste de milieu de terrain ou d'ailier gauche au Tromsø IL.", "id": 934541} {"src_title": "Tarbagataj", "tgt_title": "Tarbagataï", "src_document": [{"title": "Členění.", "content": "V užším smyslu se název Tarbagataj vztahuje na horské pásmo, které se táhne rovnoběžkovým směrem mezi kotlinou jezera Zajsan na severu a Alakol na jihu. U kazachstánského města Ajaguz navazuje na Kazašskou pahorkatinu, kulminuje horou Tastau (2992 m n. m.) Zhruba v polovině délky, severně od čínského města Tcha-čcheng (Qoqek), se potká s kazachstánsko-čínskou hranicí, která sem přichází z jihu, a stává se hraničním hřebenem. Asi 50 km jižně od města Zajsan se potkává s masívem Saur. V ostrém úhlu k tomuto vlastnímu Tarbagataji, ze severovýchodu na jihozápad, se táhne řetěz několika více méně oddělených horských skupin, které přinejmenším z čínské strany nesou také název Tarbagatay Shan. Starší ruské prameny je vyčleňují jako samostatné pohoří Saur. Nejdále na severovýchod leží vlastní skupina Saur (kazašsky \"Sauyr žotasy).\" Nachází se jihovýchodně od kazachstánského jezera Zajsan a města Ajnabulak. Z jihozápadu na sever jí prochází kazachstánsko-čínská hranice. Tato skupina kulminuje horou Muztau (čínsky \"Musi Daoshan,\" 3816 m n. m.), která je současně nejvyšším bodem celé tarbagatajské oblasti. Na jihozápadě na Saur volně navazuje další skupina, která leží východně od čínských měst Tcha-čcheng (Qoqek) a Emin, jihozápadně od města Hoboksar, a nachází se téměř celá na čínském území. Dosahuje nadmořských výšek přes 2400 m. Nejjižnější skupina, rovněž převážně na čínském území, leží jižně od Tcha-čchengu, východně od kazachstánského jezera Alaköl a severovýchodně od Džungarské brány, která ji dělí od Džungarského Alatau. Dosahuje nadmořských výšek kolem 3200 m \"(Ba'erlu Keshan).\"", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Ve stavbě masívu převládá žula, místy s výlevy dioritu a jaspisu. Jílovitá břidlice se nachází pouze na některých horách, mezi jinými i na Tas-tau. Velmi rozšířená je mastková břidlice a krystalický vápenec. V podloží hory Maral-čeku převládá porfyr, na východním konci Tarbagataje u průsmyku Borgussutaj jsou hory tvořeny z pískovce a v oblasti Sebety z konglomerátů.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V pustých soutěskách žijí horské ovce \"(Ovis argali),\" koroptve, a vysoko v horách mnoho svišťů (kyrgyzsky se svišť řekne \"тарбага (tarbaga),\" odtud název pohoří). Také zde žijí zajíci, tarbíci, vlci, nevelký jelen (místními obyvateli nazývaný \"елик / jelik).\" V polovině 80. let 20. století zde ještě bylo možné potkat medvěda. V rozsedlinách kamenných svahů žije zvláštní druh myší; mnohaleté nánosy jejich trusu se podílejí na vzniku proslulého mumia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarbagataj (kazašsky \"Тарбағатай,\" \"Tarbağataj,\" rusky \"хребет Тарбагатай, hrebet Tarbagataj,\" čínsky 塔尔巴哈台山, \"Tarbagatay Shan,\" pinyin \"Tǎěrbāhātái shān,\" český přepis \"Tcha-er-pa-cha-tchaj-šan)\" je horské pásmo ležící ve Východním Kazachstánu a v severozápadní části Ujgurska. Pohoří je bohaté na krasové jevy. V jeho nižších partiích se nacházejí polopouště a stepi, vyšší oblasti jsou skalnaté. Stromy se vyskytují jen vzácně. ", "tgt_summary": "Le Tarbagataï (du mongol, bichig : ; cyrillique :, translit. :, « monts des marmottes ») est une chaîne de montagnes de l'Altaï située à environ au nord-est d'Almaty à la frontière du Xinjiang (Chine) et du Kazakhstan-Oriental. ", "id": 625738} {"src_title": "Frances Yatesová", "tgt_title": "Frances Yates", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Její otec, oddaný anglikán, byl námořní inženýr, který jako teenager pracoval v přístavu a dohlížel na stavbu britského válečného loďstva v letech před první světovou válkou. Ačkoliv jedna z jejich starších sester navštěvovala Girton, jako mnoho nezávislých žen v učňovských letech, Frances byla vyučována doma vlastní matkou a nějakou dobu navštěvovala Birkenheadskou střední školu. Byla nejmladší ze čtyřech dětí, vyrostla v rodině střední třídy, jejíž viktoriánské názory ovlivnili její pozdější učitelství. Psala především o okultismu a neoplatónistické filozofii renesance. Její knihy \"Giordano Bruno a tradice hermetismu\" (1964), \"Umění paměti\" (1966) a \"Rosekruciánské osvícení\" (1971) vzbudily pozornost směrem ke klíčové roli, jakou hrál zázrak v rané vědě a filosofii ještě předtím, než učenci jako např. Keith Thomas zasadili toto téma do proudu historiografie. Uvedením díla \"Giordano Bruno a hermetická tradice\" proměnila renesanční historiografii. Ve svém díle objevila Yatesová hermetismus, kterým byla nasáknuta \"renesance\" a obnovený zájem o mysticismus, zázrak a gnosticismus pozdního starověku, které přežily středověk. Tváří v tvář dlouhotrvajícím konvenčním interpretacím Yatesová předpokládala, že bývalý dominikán Giordano Bruno se stal v roce 1600 mučedníkem, protože obhajoval hermetickou tradici spíš než kvůli jeho tvrzení o heliocentrismu. Některé z jejich závěrů byly později napadeny jinými učenci. Stejně jako u mnoha rodin její doby, smrt jejího jediného bratra v první světové válce, spolu s pustošením druhé světové války podpořily její opovržení útočným nacionalismem a přispěly k jejímu boji za interdisciplinární historiografii. Déle než 40 let byla zaměstnána Warburgovým institutem Londýnské univerzity. Jako autorka mnoha knih a článků získala Yatesová celou řadu cen a čestných titulů. Byla jmenována služebníkem Řádu britského impéria v roce 1972 a byla pasována na \"\"dame\"\" v roce 1977. Yatesová je považována jednou z velkých znalkyň renesanční Evropy; její kniha \"Umění paměti\" (1966) byla řazena mezi jedny z nejvýznamnějších nefikčních knih 20. století. První biografie této průkopnické ženské učenkyně, nazvaná \"Frances Yatesová a hermetická tradice\" (autorka Marjorie G. Jonesová) byla publikována v červnu 2008 vydavatelstvím Ibis Press. Americký novelista John Crowley se ve velké míře odvolával na Yatesovou kvůli okultním motivům ve svých knihách \"Malý, Velký\" (1981) a Egypt (1987-2007). Zemřela po krátké nemoci v Surbitonu v hrabství Surrey.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frances Amelia Yates (28. listopadu 1899 – 29. září 1981) byla britská historička. Narodila se v Southsea v Hampshire, po mnoho let vyučovala na Warburgově institutu Londýnské univerzity.", "tgt_summary": "Frances Amelia Yates, née à Southsea le et morte à Surbiton le, est une historienne britannique des arts et des idées, spécialiste de la pensée magique de la Renaissance.", "id": 1893367} {"src_title": "Bažant obecný", "tgt_title": "Faisan de Colchide", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bažant obecný patří mezi středně velké druhy bažantů. Má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus ve velikosti i zbarvení. Kohout dorůstá délky 75–90 cm, z toho však připadá až 40 cm na ocas, slepice měří 55–70 cm a ocas má daleko kratší, asi 25 cm. Hmotnost dosahuje 1,2–1,9 kg, kohouti mají větší hmotnost než slípky. Rozdíly jsou patrné zvláště ve zbarvení. Peří slípky má nenápadnou, béžovou nebo světle hnědou barvu s tmavšími skvrnami ve středu jednotlivých per. Břicho je světlejší, na ocase jsou naznačeny nevýrazné proužky. Naproti tomu kohout je zbarven velmi pestře. Jeho peří má bronzový lesk, na hrudi až dočervena, proužky na ocase jsou tmavě hnědé a mnohem výraznější než u samice. Zvláště nápadné je zbarvení hlavy a krku, které je tmavě modré až černé se zeleným nebo fialovým leskem. U některých poddruhů (např. bažant tádžický a bělokřídlý) toto zbarvení přechází na hruď a břicho. Na temeni má samec vztyčitelné péřové růžky a na tvářích masité, jasně červené laloky. Na nohách má vyvinuté ostruhy. U některých poddruhů je tmavý krk od zbytku těla oddělen bílým obojkem. Bílé znaky mohou být i na ramenou a křídlech. Podruhy se liší také zbarvení kostřece, který může být hnědý, purpurový, šedomodrý či zelený.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Bažant obecný na svém rozsáhlém areálu vytváří řadu poddruhů (uvádí se 27 nebo 31), odlišujících se vzájemně zbarvením i stavbou těla. Všechny poddruhy se mezi sebou mohou plodně křížit. U bažantů, vysazených v Evropě (včetně Česka) či jinde mimo původní areál je příslušnost k poddruhu nejistá a zpravidla se jedná o křížence několika poddruhů. Pozoruhodnou a ojedinělou sbírku poddruhů bažanta obecného vlastní ZOO Plzeň. Mezi nejznámější poddruhy bažanta obecného patří: Kromě poddruhů existují také barvené mutace, k nimž patří bílí bažanti (může se jednat o leucismus nebo albinismus), bažanti plaví (\"Phasianus colchicus\" mut. \"isabellinus\"), jejichž peří je velmi světlé, jakoby vybledlé a bažanti tmaví (\"P. c.\" mut. \"tenebrosus)\", kteří mají syté, tmavohnědé až černé zbarvení se zelenavým leskem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Původní areál bažanta obecného zahrnoval větší část Asie od Gruzie a severovýchodního Turecka přes centrální Asii až do Číny, Vietnamu, Koreje a na jižní Sibiř, kde představuje hranici rozšíření řeka Amur. Vyskytuje se také na ostrovech Taiwan, Hainan a Japonsko. Již v 5. stol. př. n. l. byl z tehdejší Kolchidy dovezen do Řecka a v 1. století před naším letopočtem také do Itálie. V průběhu středověku se bažant šířil Evropou na sever, v českých zemích je doložen poprvé v roce 1330, kdy nechal císař Ludvík Bavor dovézt do Mnichova bažanty z Čech. Původně byli bažanti v českých zemích chováni pouze v bažantnicích, od 19. století také ve volných honitbách. Populační trend v Česku je stabilní. Bažant představuje naši nejvýznamnější pernatou lovnou zvěř.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Jednotlivé poddruhy bažanta obecného obývají velmi rozmanité prostředí. Na Kavkaze a Střední Asii obývá hlavně křovinaté porosty a pobřežní houštiny na březích řek. V Číně, Koreji a Vietnamu vystupuje vysoko do hor a obývá bambusové porosty. V Evropě jsou jeho životním prostředím především pole, houštiny na polních mezích a malé remízky. Žije také ve světlých lesích, na pasekách a v okolí vodních ploch.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a rozmnožování.", "content": "Bažanti jsou stálí ptáci. Kohouti začínají už na podzim vyhledávat hnízdní okrsky. Na jaře, od konce března, je obhajují před soky a shromažďují kolem sebe slípky. Žijí v polygamii. Tok probíhá na zemi, kohout při něm třepe křídly, vztyčuje růžky a roztahuje péřový límec. Ozývá se kokrhavým hlasem známým jako \"kodrcání\". K páření, které je nazýváno \"ostruhování\" nebo \"ošlapování\" dochází ráno. Slípky si staví hnízdo na zemi, v dírách a houštinách. Snůška činí až 15 vajec, obvykle jich bývá 9–11. Slípka na ně zasedne až po snesení posledního vejce a inkubuje je 25 dnů. Kuřata jsou nekrmivá, mají béžové prachové peří s černými skvrnami. Jsou velmi citlivá na chlad a provlhnutí. Pokud je studené a deštivé jaro, mnoho kuřat uhyne. Kuřata se v prvním měsíci života živí pouze hmyzem a pavouky, později přecházejí na rostlinnou potravu. Již ve věku dvou týdnů dokáží létat a nocují spolu s matkou na nízkých větvích. Na péči o mláďata se někdy podílí i kohout, hlavně tím, že je hlídá a odhání od nich predátory. S matkou zůstávají mladí bažanti až do září, pak se rozletují a hledají si vlastní okrsky. Zajímavým životním projevem bažanta je péče o peří, popelení v prašných prohlubních.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava bažanta obecného je smíšená. Mláďata se živí zejména hmyzem, pavouky a dešťovkami, dospělí jsou však spíše býložraví. Živí se plody, semeny i zelenými částmi rostlin. Polykají poměrně velká sousta – do velikosti žaludu. I dospělí bažanti ale chytají hmyz, dešťovky, ale také měkkýše, ještěrky a mláďata hlodavců. K rozmělňování potravy ve svalnatém žaludku napomáhají drobné kamínky (gastrolity), které polyká.", "section_level": 1}, {"title": "Bažant obecný a člověk.", "content": "Bažanti člověka odedávna fascinovali svým pestrým peřím. Již ve starověku byli loveni i chováni pro chutné maso. Jako první je dovezli Řekové z území Kolchidy v dnešní Gruzii. Slovo bažant je odvozeno z řečtiny a svůj původ má v názvu řeky Phasis (dnešní Rioni), odkud Řekové bažanty přivezli. Pro Římany bylo bažantí maso vyhledávanou pochoutkou. Labužníci jeho maso považovali za nejchutnější zvěřinu. Římané bažanty chovali ve voliérách, a také je vykrmovali. V prvních staletích našeho letopočtu se rozšířili bažanti na území dnešní Franice a Španělska. Dál na sever se bažanti dostali ve středověku, v Čechách jsou poprvé uváděni roku 1330, kdy císař Ludvík Bavor přivezl české bažanty do Mnichova. Bažanti byli loveni kušemi a od konce 16. století také ručnicemi, což zmiňuje např. Bohuslav Balbín. Bažanti byli tehdy chováni v uzavřených bažantnicích a vypouštěni pouze v době honů. Jednalo se o polokrotké, pomalu létající ptáky, které bylo možno zasáhnout i tehdejšími, nepříliš přesnými zbraněmi (těšínky, pušky s kolečkovým zámkem). V 18. stol. přestal být odstřel bažantů oblíbený, tehdejší bažantnice připomínaly spíše farmy, bažantí kuřata se odchovávala pod krůtami nebo slepicemi, pak se bažanti vykrmovali a na podzim zabíjeli jako domácí drůbež. Odstřel bažantů byl pokládán za nevhodný, protože broky znehodnocovaly maso. Teprve v období romantismu začali být bažanti vysazováni ve volných honitbách. Původně byl v Evropě vysazen jen bažant kolchidský, ale v 19. století byly do Evropy dovezeny i další poddruhy bažanta obecného. Zároveň byli bažanti obecní vysazeni v Americe, Austrálii i na Novém Zélandu. Změny v zemědělství během druhé poloviny 20. století způsobily v mnoha evropských zemích úbytek bažantů. Na rozdíl od zajíců, či koroptví se však bažanti dokázali s těmito změnami lépe vyrovnat. V současné době jsou bažanti v Česku nejvíce loveným druhem zvěře. Kohouti se loví od 16. října do 31. prosince většinou na společných honech nebo se sokolnickými dravci, v bažantnicích lze lovit kohouty i slepice až do 31. ledna. Roční odstřel se pohybuje kolem půl milionu kusů, v 70. letech 20. století se však v Česku lovilo ročně více než milion bažantů a živí bažanti i jejich maso se též vyváželi do zahraničí. V posledních desetiletích tvoří v České republice i jinde v Evropě většinu ulovených bažantů uměle odchovaní ptáci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bažant obecný (\"\") je velký, pestře zbarvený pták z řádu hrabavých. Ze svého původního areálu v Asii byl člověkem uměle vysazen do Evropy, Ameriky i Austrálie. Člověkem je využíván jako okrasný pták a lovná zvěř.", "tgt_summary": "Le Faisan de Colchide, faisan à collier ou faisan de chasse (\"Phasianus colchicus\"), est une espèce d'oiseaux galliformes de la famille des Phasianidae originaire d'Asie et introduit en Europe dès le Moyen Âge. C'est le plus commun des faisans en Europe, et si ce terme est utilisé seul, c'est à cette espèce que l'on fait probablement référence. Il est chassé comme gibier et élevé pour sa chair. On dénombre 31 sous-espèces. ", "id": 1947312} {"src_title": "Bedfordshire", "tgt_title": "Bedfordshire", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zaznamenané použití jména bylo roku 1011 a jméno znělo \"Bedanfordscir\", což znamená \"Beda's ford\" (přechod přes řeku).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a geologie.", "content": "Nejjižnější konec hrabství je část křídovcového hřebenu známého jako Chiltern Hills. Pozůstatkem je část širokého povodí řeky River Great Ouse. Bedfordshirské skály jsou většinou jílové a pískovcové z období Jury a Křídy.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Bedfordshire je nemetropolitní hrabství, většinově pod kontrolou Rady hrabství Bedfordshire. To je rozdělené do tří vládních částí, Bedford Borough, Mid Bedfordshire a South Bedfordshire. Luton nespadá pod kontrolu rady hrabství. Communities and Local Government zvažovala reorganizaci Bedfordshirské administrativy. Čtyři zvažované návrhy byly: 6. března 2008 se rozhodlo pro Návrh 2. To znamená, že od 1. dubna 2009 budou v Bedfordshiru tři unitary authorities - Bedford, Luton a nový Central Bedfordshire.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Níže je tabulka uvádějící strukturu hospodářství Bedfordshiru. Hodnoty jsou v milionech liber šterlinků.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Vzdělávací systém pro celý Bedfordshire býval organizován Radou hrabství. Když se Luton roku 1997 stal unitary authority, vzdělání v Lutonu spadlo pod přímou kontrolu Rady obvodu Luton. V hrabství se tak vyvinuly dva rozdílné vzdělávací systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšší vzdělání.", "content": "V hrabství jsou také dvě univerzity - University of Bedfordshire a Cranfield University. Tyto instituce lákají studenty z celé Anglie a i ze zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Ačkoli Bedfordshire není významným cílem dopravy, leží na mnoha hlavních cestách vedoucích do Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Dvě ze šesti anglických hlavních silnic vedou přes Bedfordshire:", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Tři z anglických hlavních linek vedou přes Bedfordshire:", "section_level": 2}, {"title": "Vzduch.", "content": "Letiště London Luton provozuje lety do mnoha destinací v UK, Evropě, Severní Americe a Jižní Africe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bedfordshire (zkráceně Beds.) je hrabství v Anglii, které tvoří část regionu Východní Anglie. Hlavní město je Bedford. Hranice má s Cambridgeshire, Northamptonshire, Buckinghamshire a Hertfordshire. Nejvyšší vrchol je 243 metrů nad mořem na Dunstable Downs v Chilterns. ", "tgt_summary": "Le Bedfordshire, parfois abrégé Beds, est un comté d'Angleterre. Il doit son nom à sa capitale, la ville de Bedford. Il est situé dans le sud-est du pays et jouxte les comtés du Cambridgeshire, du Northamptonshire, du Buckinghamshire (avec la ville de Milton Keynes), et du Hertfordshire.", "id": 1165657} {"src_title": "Provincie Soria", "tgt_title": "Province de Soria", "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Soria je nejméně zalidněnou provincií Španělska a její hustota osídlení – 9,1 obyv./km2 – je jednou z nejnižších v Evropské unii. Provincie má 93 593 obyvatel (2007), z nichž 41 % žije v hlavním městě, Sorii. Provincie má přes 500 osídlených míst, tvořících celkem 183 obcí, z nichž více než polovina jsou osady s méně než stovkou obyvatel; jen jedenáct obcí má přes 1000 obyvatel a pětitisícovou hranici překračuje pouze Soria a Almazán. Je tak provincií s nejvyšším podílem obcí, kterým hrozí úplný zánik (94 %). V provincii Soria žijí jen dvě tisíciny obyvatel Španělska a ročně se zde rodí v průměru 292 dětí, přičemž počet obyvatel se v posledních desetiletích trvale snižuje, zatímco věkový průměr se zvyšuje; obyvatelé migrují do okolních provincií (především do Zaragozy) kvůli nízkým mzdám, nedostupnosti vyššího vzdělání, špatnému dopravnímu spojení. Počet obyvatel nad 65 let přesahuje čtvrtinu. Na izolaci a hospodářském propadu se podílelo také omezení železniční dopravy v 80. letech 20. století; Sorii spojují se světem pouhé dva vlaky denně a v autobusové dopravě není situace o mnoho lepší.", "section_level": 1}, {"title": "Města a obce.", "content": "Soria má 183 municipalit, rozdělených do 10 comarek: Pinares, Tierras Altas y El Valle, Burgo de Osma, Soria, Campo de Gómara, Moncayo, Almazán a Medinaceli.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly provincie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Čtvrceno, 1) ve stříbře přirozený keř révy se zelenými listy a purpurovými hrozny na zeleném pažitu (Ágreda); 2) ve stříbře zelený strom (fíkovník), provázený osmi červenými listy v poloze volného lemu (Almazán); 3) v červeném zlatý hrad černě spárovaný s modrými okny (Burgo de Osma); a 4) v modrém ozbrojený jezdec na bílém kráčejícím koni, s kopím v ruce vpravo od něj hrad s otevřenou branou a z hlavy vychází zlaté slunce (Medinaceli). Srdeční oválný štítek se znakem města Soria (\"V červeném poli stříbrný hrad se třemi věžemi, černými vraty a spárami, s modrými okny a na cimbuří vyniká poprsí korunovaného krále se svými atributy svých barev. Stříbrný lem štítu s černým opisem\" \"\"Soria Pura Cabeza de Extremadura\"\"). Štít má stříbrný lem, pobitý hřeby. Klenot: uzavřená královská koruna. Podle internetové konference Flags of the World má záhadné heslo ve znaku města Soria význam: \"\"Čistá Soria, hlava okrajových zemí\"\" (\"\"capital of the extreme lands\"\"). Heslo je citováno v VI. sloce básně Antonia Machada \"\"Campos de Soria\"\". Další výklad je, že jde o kastilskou Extremaduru (\"která nemá nic společného s regionem Extremadura\"), jejíž název pochází z latinského \" \"\"Extremis Dorii\"\", španělsky \"\"los extremos del Duero\", \"dálné Duero\"\", tedy něco jako horní tok Doura.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Od nepaměti se údajně užívá purpurové vlajky se znakem provincie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Provincie Soria (španělsky \"Provincia de Soria\") je provincie ve středním Španělsku, ve východní části autonomního společenství Kastilie a León. Sousedí s La Riojou a provinciemi Zaragoza, Guadalajara, Segovia a Burgos. Její rozloha činí 10 287 km2; průměrná nadmořská výška dosahuje 1025 m a panuje zde suché klima s drsnými zimami.", "tgt_summary": "La province de Soria (en espagnol : \"Provincia de Soria\") est une des neuf provinces de la communauté autonome de Castille-et-León, dans le centre de l'Espagne. Sa capitale est la ville de Soria.", "id": 2455225} {"src_title": "Kdouloň obecná", "tgt_title": "Cognassier", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jde o keř nebo strom dosahující výšky až 8 m a šířky koruny až 5 m. Plody (kdoule) jsou kulovité až podlouhlé malvice žluté barvy podobné jablkům, avšak velmi tvrdé a silně, příjemně aromatické, za syrova nepoživatelné. Voní po citrusech. Kvete růžovými květy. Kdouloň je samosprašná.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ovocnářství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Podnože.", "content": "Nejčastěji je v ČR kdouloň používána jako podnož pro jiné druhy ovoce, především hrušně. Kultivary hrušní roubované na kdouloně dobře plodí, plody bývají větší, než na semenáči hrušně. Jako podnože jsou používány následující typy kdouloní:", "section_level": 3}, {"title": "Výroba a zpracování ovoce.", "content": "Bývá pěstována kvůli svým plodům – kdoulím. Kdoule stromy obvykle začínají nést malé množství ovoce třetí nebo čtvrtý rok po výsadbě. Měly by být v plné plodnosti za 10 let poté, co byly vysázeny. Životnost stromu od příchodu do plodnosti je v průměru 30 až 40 roků. Poptávka po kdoulích by se možná zvýšila, pokud by bylo nabízeno k prodeji ovoce lepší kvality. Plody jsou zejména ve Středozemí a střední Asii zpracovávány v potravinářství na džemy, marmelády, želé. Kdoule se používaly i ke konzervování. Když se kdoule uvaří, podává se horká se smetanou nebo máslem jako vynikající dezert. Jiným využitím je upečení kdoulí se sladkými jablky. Portugalsky se nazývá marmelo. Na Balkánském poloostrově se z kdoulí pálí rakija – dunjevača. Džem z kdoulí dal vzniknout slovu marmeláda. Přestože není toto ovoce běžně nabízeno k prodeji, zkušenosti ukazují, že pokud je produkční sad dobře veden, může být pěstování kdouloní velmi výnosné. Kdouloně se v ČR komerčně obvykle nepěstují pro plody, z trhu je zcela vytlačují jablka, jejichž použití je podobné. Spotřebitelé jsou o možnosti použití kdoulí informováni nedostatečně. Ve prospěch komerčního pěstování kdoulí pro plody hovoří následující", "section_level": 3}, {"title": "Sadovnictví.", "content": "Rostlina je používána také na okrasu, má velké růžové nebo bílé květy, vyžaduje světlé nebo polostinné stanoviště.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Při výběru stanoviště pro umístění pro založení kdouloňového sadu by měly být zvažovány stejné faktory jako u dalších ovocných stromů. Nejlepší typ půdy pro kdouloně je hlinitá půda, která je poměrně vlhká, ale odvodněná. Na velmi lehkých půdách stromy rostou rychle, ale jsou jen krátkověké a obvykle neplodné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kdoule mohou být rozmnožovány čtyřmi způsoby: Metoda očkování je používána školkaři nejčastěji.", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Otázka, jak moc nebo jak málo prořezávat kdouloně, je jednou z těch, na kterých se pěstitelé neshodnou. Někteří prořezávají své stromů silně, až do jedné poloviny nových letorostů každý rok, ale také obvykle používají při péči o stromy dusíkatá hnojiva. Ostatní pěstitelé stromy prakticky neřežou od okamžiku, kdy je zasadí, až do plodnosti. Pak prořezávají jen tolik, aby omezili bakteriální spálu a oddálili tak úhyn. Většina pěstitelů však souhlasí s tím, že poté, co stromy začnou plodit, řez je žádoucí, aby se zlepšila velikost plodů. Tento zásah má pak stejný účinek, jako probírka. Kdoule, stejně jako broskve, nesou ovoce na loňských letorostech. Prořezávání kdouloní by nicméně nemělo být nadměrně silné.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojení.", "content": "V mnoha z nejlepších komerčních kdouloňových sadech se používají statková hnojiva každoročně, aby se stromy udržely v dobrém stavu, ani by přišly do nadměrného růstu. V dalších sadech se používají průmyslová hnojiva obsahující kyselinu fosforečnou a draselná hnojiva. Nadměrný růst dřeva by u kdouloní neměl být podporován a z tohoto důvodu hnojiva příliš bohatá na dusík, je třeba používat opatrně, pokud vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Obvykle v ČR nijak významně chorobami a škůdci netrpí, ovšem je popsána náchylnost k bakteriální spále růžovitých ze Severní Ameriky. Kdouloň může být citlivá na vyšší obsah vápníku v půdě.", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální spála růžovitých.", "content": "Bakteriální spála růžovitých je bakteriální choroba růžovitých způsobená bakterií \"Erwinia amylovora\". Na rostlinách se projevuje vadnutím a odumíráním květů, listovou spálou, spálou plodů, usycháním a odumíráním vegetačních vrcholů (hákovité ohýbání letorostů) a větví. Za optimálních podmínek, může zničit celý sad nebo okrasnou školku v jediném vegetačním období. Má mnoho hostitelů, napadá 170 druhů rostlin. Vývoj choroby je rychlý a často není způsob, jak postiženou dřevinu zachránit. Napadení vždy končí úhynem rostliny. Choroba způsobuje velké ekonomické ztráty na rostlinách i produkci. Způsobuje velké epidemie s širokými ohnisky výskytu jednou za několik let. Průběh infekce je velmi rychlý a zcela devastující. V Rakousku bylo zničeno 50 % ovocných sadů jabloní a hrušní, škody ve Švýcarsku byly až 50 miliónů eur.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Kříženec kdouloně a hrušně se nazývá × Pyronia (\"Pyronia\"), nebo \"Cydonia oblonga\" × \"Pyrus communis\" a používá se pro okrasné účely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kdouloň obecná (\"Cydonia oblonga\") nebo též kdouloň podlouhlá je jediný zástupce rodu kdouloň (\"Cydonia\"). Kdoule je pro plody pěstována méně než kterýkoli z ostatních ovocných stromů nebo keřů. Někdy je kdouloň používána jako podnož pro jiný druh ovoce, pro hrušně. ", "tgt_summary": "Le Cognassier (Cydonia oblonga) aussi appelé coing est une espèce d'arbustes ou de petits arbres de la famille des Rosacées originaire des régions tempérées du Caucase et d'Iran. Ses fruits sont des coings appelés aussi pommes d'or ou poires de Cydonie. C'est l'unique représentant du genre Cydonia. ", "id": 1542390} {"src_title": "HMS Victory", "tgt_title": "HMS Victory (1765)", "src_document": [{"title": "Historie lodi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Stavba lodi byla zahájena roku 1759 a dokončena roku 1765. Dlouhotrvající konstrukce lodi byla zapříčiněna tím, že během stavby byla ukončena tzv. sedmiletá válka a potřeba nové válečné lodě byla Admiralitou přehodnocena. Stavba byla přerušena a znovu započata byla až na podzim roku 1763. Na vodu byla \"Victory\" spuštěna 7. května 1765.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní služba.", "content": "Do služby však byla zařazena až roku 1778 a účastnila se americké války za nezávislost, když se Francie začala angažovat po boku vzbouřenců. Účastnila se však pouze bojů proti francouzskému loďstvu v evropských mořích ve snaze zabránit Francii v zásobování a podpoře amerických povstalců. Roku 1780 byl v suchém doku její trup pod čarou ponoru pokryt měděnými pláty pro lepší ochranu před mořským \"červotočem\", měkkýšem sášní lodní (\"Teredo navalis\"), který ničil dřevěnou konstrukci, a před obrůstáním korýši (lat. \"cirripedia\", angl. \"barnacles\") – zejména vilejšem stvolnatým, a mořskými řasami řasami (\"algae\"), které způsobovaly výrazné snížení rychlosti lodí. Na vodu se vrátila o rok později. Dlouhá služba (od roku 1778 do roku 1798, kdy se \"Victory\" zúčastnila tří velkých bitev a několika menších) se podepsala na jejím stavu a bylo rozhodnuto, že bude přestavěna na nemocniční loď pro francouzské a španělské válečné zajatce.", "section_level": 2}, {"title": "První návrat do královského loďstva.", "content": "Roku 1799 se však situace změnila potopením jiné řadové lodě I. třídy HMS \"Impregnable\". Roku 1800 byly zahájeny nezbytné úpravy a opravy, během nichž byl mimo jiné zvýšen počet děl ze 100 na 104 a dosavadní okrový nátěr nahrazen žluto-černým. V květnu roku 1803 byla \"Victory\" opět zařazena do válečné flotily. Svoji vlajku na ní vyvěsil viceadmirál Horatio Nelson. Pod jeho velením se zúčastnila roku 1805 slavné bitvy u Trafalgaru, kde Nelson zvítězil nad přesilou, byť sám v této bitvě zahynul.", "section_level": 2}, {"title": "Po Trafalgaru a návrat na výsluní.", "content": "Po bitvě u Trafalgaru zůstala loď v aktivní službě až do roku 1812, kdy byla zakotvena v Portsmouthu, kde dále sloužila jako plovoucí sklad. V letech 1889–1904 sloužila jako stacionární školní loď pro výcvik námořních signalistů. Odstavená loď poté již jen chátrala. Roku 1921 byla zahájena kampaň na její záchranu a britská vláda nakonec souhlasila s rekonstrukcí \"Victory\" do stavu, v jakém se účastnila své nejslavnější bitvy. V lednu 1922 byla zatažena do suchého doku, aby mohla být restaurována. Již v této době patřila mezi nejstarší existující lodě, majíc již za sebou od spuštění na vodu 157 let. Roku 1928 mohl král Jiří V. slavnostně odhalit \"Victory\" v její plné kráse. Obnovovací práce dále pokračovaly pod dohledem \"Society for Nautical Research\" (která byla i za kampaní, jež vedla k záchraně lodi). V roce 1941 způsobily bomby svržené Luftwaffe na Londýn poškození trupu \"Victory\", jež se nacházela v suchém doku. Zatímco německá propaganda tvrdila, že loď byla zcela zničena, britská admiralita tuto zprávu popřela. V současné době loď funguje jako námořní muzeum a zároveň je stále vedena jako loď v aktivní službě a je vlajkovou lodí Prvního námořního lorda. Dnešní vzhled lodi však neodpovídá stavu u Trafalgaru zcela přesně, např. z estetických důvodů bylo ponecháno nízké zábradlí místo vyššího a plného pažení (\"barricade\") na příďové i záďové palubě, které loď získala během rozsáhlých oprav v letech 1800–1803.", "section_level": 2}], "src_summary": "HMS Victory je řadová loď I. třídy britského královského válečného námořnictva a v současnosti je zároveň i světovým unikátem, neboť se jedná o nejstarší válečnou loď, spuštěna na vodu byla v roce 1765, která je v záznamech vedena jako loď nacházející se v činné službě. ", "tgt_summary": "Le HMS \"Victory\" est un navire de ligne de 1er rang britannique à trois-mâts voiles carrées. Il est principalement connu comme le vaisseau de l'amiral Nelson lors de la bataille de Trafalgar (vaisseau amiral en second de l'état-major de la Marine, commandant en chef de l'amirauté). Il connut une succession de victoires à la tête de la flotte britannique entre 1778 et 1812. ", "id": 1710941} {"src_title": "Krátký prodej", "tgt_title": "Vente à découvert", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Obchodník obchoduje na trhu e-mini S&P 500, kde se rozhodne vstoupit do Short pozice. Příkazem Sell tedy prodá kontrakt za cenu 1200 bodů a spekuluje na pokles. O hodinu později cena poklesne o 15 bodů a obchodník kontrakt nakoupí, neboli vystoupí z pozice na ceně 1185. Inkasuje zisk ve výši 15*50 dolarů (jeden bod na trhu e-mini S&P 500 Index představuje 50 dolarů), což je 750 dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace krátkého prodeje.", "content": "Technika krátkého prodeje se do povědomí širšího okruhu odborné veřejnosti dostala více v tomto tisíciletí, především potom v roce 2008, a to vlivem finanční krize. První otázkou ohledně regulací je, zda vůbec regulovat krátké obchody. V případě zvolení kladné odpovědi bezprostředně následuje vlna diskusí o možnostech takovéto regulace. V úvahu jsou nástroje finančních regulátorů, způsob regulací a dále pak požadavek jejich dodržování, popřípadě uplatnění zvolených sankcí. Účelem regulací je stanovení pravidel pro finanční instituce pohybující se na trhu a stanovení podmínek jejich fungování. Ještě v době ekonomické prosperity, nýbrž z důvodu změny obchodního prostředí a spekulativních obchodů vydal britský regulační úřad Financial Services Authority (dále jen FSA) v roce 2002 Dokument k diskuzi na téma krátkého prodeje, v němž vyjádřil svůj postoj k regulacím krátkého prodeje. Krátký prodej byl popsán jako zákonná investiční technika, jež přispívá k efektivnosti na trhu prostřednictvím cenových korekcí u nadhodnocených akcií, podporuje obchody s deriváty, zajišťovací aktivity a přispívá k likviditě na trhu. Ve zprávě označili přijetí regulačních opatření jako neefektivní a nevhodné vzhledem k aktuálním tržním podmínkám. Nicméně větší informovanost a transparentnost o krátkých pozicích zhodnotili jako přínosnou pro účastníky trhu. Proto je v závěru dokumentu podán výčet možností, jakými způsoby je možné zvýšit transparentnost krátkého prodeje:", "section_level": 1}], "src_summary": "Krátký prodej (zastarale kontramina nebo kontremina, často se používá i anglický termín short sale) je způsob spekulace na pokles ceny nějaké komodity či cenného papíru (tzv. spekulace „“). Investor si předmět spekulace za úplatu zapůjčí a okamžitě jej prodá třetí straně. Za nějaký čas – nejpozději v době, kdy má předmět spekulace vrátit tomu, kdo mu jej půjčil – investor nakoupí na trhu a vrátí to, co si předtím vypůjčil. Rozdíl cen v době prodeje třetí straně a v době zpětného nákupu je základem jeho zisku nebo ztráty. V případě, že cena mezi prodejem a zpětným nákupem výrazněji poklesla, je spekulace výhodná, zatímco v opačném případě investor zaznamená ztrátu. Krátký prodej proto používají obchodníci, kteří spekulují na pokles cen („medvědi“) nebo se chtějí proti poklesu cen zajistit. ", "tgt_summary": "La vente à découvert (\"to short\" en anglais) consiste à vendre à terme un actif que l'on ne détient pas le jour où cette vente est négociée mais qu'on se met en mesure de détenir le jour où sa livraison est prévue. L'actif vendu à découvert est généralement un titre, mais on peut aussi vendre des devises ou des matières premières à découvert. Si la valeur de l'actif baisse après la vente à découvert, le vendeur peut le racheter au comptant et dégager une plus-value. Le gain potentiel est limité à la valeur de l'actif. Si, à l'inverse, elle monte, le vendeur s'expose à un risque de perte illimitée, tandis qu'un acheteur ne peut pas perdre plus que sa mise de fonds. Le vendeur à découvert a ce que l'on appelle une \"position courte\", à l'opposé du détenteur d'un titre, qui a une \"position longue\".", "id": 588609} {"src_title": "Naftalij Aronovič Frenkel", "tgt_title": "Naftali Frenkel", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho původ není zcela jasný. Alexandr Solženicyn ho popisuje jako „Tureckého Žida narozeného v Istanbulu“. Jiné zdroje o něm hovoří jako o „maďarském továrníkovi“. Další tvrdí, že Frenkel pochází z Oděsy. Pak další píší, že byl z Rakouska či Palestiny nebo že pracoval ve Fordově továrně v USA. Jeho záznam z vězeňské knihy jasně hovoří, že byl z Haify, tehdy součástí Osmanské říše. Odtud se dostal (možná přes Oděsu, možná přes Rakousko-Uhersko) do SSSR, kde je popisován jako 'obchodník'. Absolvoval obchodní školu a obchodoval s dřívím. V Mariupoli založil firmu a brzy se stal milionářem, „\"lesním králem Černého moře\"“. Měl vlastní parníky a vydával vlastní noviny \"Kopejka\", které pomlouvaly konkurenty. V první světové válce pašoval zbraně přes Gallipoli. V roce 1916 větřil v Rusku nebezpečí a převedl svůj kapitál do Turecka, kam i odjel. V letech NEPu přijel do SSSR a na tajný příkaz GPU vytvořil, jakoby z vlastní iniciativy, černou burzu na vykupování skvostů a zlata za sovětské papírové rubly. Pamatovali si jej z dřívějška, důvěřovali mu a zlato proudilo do GPU. Po skončení výkupu ho GPU zavřelo. Avšak již na Lubjance a po cestě do Solovek navázal kontakt nahoru. Po příjezdu na Solovky (1927) ho hned oddělili od transportu, umístili do kamenné boudy mimo území kláštera, dali mu k ruce sluhu a dovolili volný pohyb po ostrově. Stal se velitelem ekonomického oddělení (s výhodami svobodného zaměstnance) a vyslovil svou slavnou tezi o využití vězňů: „\"z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme.“\" Od roku 1928 v Kemu buduje výnosnou přidruženou výrobu. Zakázal tamní noviny, časopisy, divadlo i muzeum. Tisíce lidí zemřely v důsledku děsivých podmínek v lágru za vlády Frenkela a popravy bez soudu nebyly žádnou výjimkou. V roce 1929 pro něj přiletělo letadlo z Moskvy a odvezlo ho k audienci u Stalina. Hovořili spolu tři hodiny. Frenkel vypracoval rozsáhlý projekt pracovních táborů po celém severu země a dokázal moskevskému vedení, jak výhodná a efektivní je bezplatná práce vězňů. Vedení SSSR se tento projekt nesmírně zalíbil a první stavbou, na které ho chtěli vyzkoušet, byl Bělomořský kanál. Vznikla celá síť pracovních táborů, v nichž už v květnu roku 1930 bylo vězněno 171 251 lidí. 3. června téhož roku bylo Radou práce a obrany SSSR přijato konečné rozhodnutí o stavbě kanálu. Práce plynula neuvěřitelným tempem. 1. července 1931 byl dokončen nákres celého projektu, 1. srpna téhož roku byly zahájeny stavební práce a na jaře roku 1933 už po novém kanálu pluly první parníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naftalij Aronovič Frenkel, (1883–1960) byl ruský židovský podnikatel a člen sovětské tajné policie, který proslul jako organizátor práce v Gulagu, počínaje Soloveckým táborem zvláštního určení na Soloveckých ostrovech, který je považován za jeden z prvních Gulagů.", "tgt_summary": "Naftali Aronovitch Frenkel (en ) (1883 à Haifa – 1960 à Moscou) est un citoyen soviétique qui fut membre de la Tchéka, la police secrète soviétique fondée par Félix Dzerjinski dès 1918. Frenkel est surtout connu pour son rôle dans l'organisation du travail dans les camps du Goulag, organisation menée à partir du camp de travail forcé du SLON aux îles Solovetski, puis sur le chantier du canal de la mer Blanche.", "id": 1837765} {"src_title": "Piero della Francesca", "tgt_title": "Piero della Francesca", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Borgo San Sepolcro jako \"Pietro di Benedetto dei Franceschi\". Jeho otec \"Benedetto de' Franceschi\" byl obchodník, matka \"Romana di Perino da Monterchi\" pocházela z florentského a toskánského šlechtického rodu Francheschi. V Borgu prožil většinu svého života. Pro své rodné město vytvořil tři důležitá díla: polyptych Milosrdenství (1462), fresku Zmrtvýchvstání (asi 1460) a polyptych hlavního oltáře v San Agostino, který byl později rozdělen a desky umístěny v různých světových galeriích. Malířské vzdělání získal ve florentinské dílně Domenica Veneziana, kde působil jako jeho pomocník od roku 1439. Vytvořil si tam svůj rejstřík světlých, sluncem vybledlých barev. Za přirozený vzhled svých postav vděčil hlavně Masaciovi, s nímž se setkal během tamního pobytu. Vliv Leona Battisty Albertiho pravděpodobně přispěl k jeho zájmu o čistotu a ušlechtilou krásu. Je také znám jako první humanistický malíř quattrocenta. Dařilo se mu kombinovat spontánnost s vědeckými a systematickými zásadami tak, jak to nedokázal nikdo jiný před ním. Byl výborný matematik a své znalosti geometrie využíval v umělecké tvorbě při promýšlení kompozice. Roku 1486 přišel o zrak a musel zanechat malování. Napsal pojednání o matematice a perspektivě. Svou závěť nadiktoval 5. července 1487 a o pět let později v rodném městě zemřel. K jeho žákům patřili pravděpodobně Luca Signorelli a Pietro Perugino ale i matematik Luca Pacioli. Franceskovou tvorbou byl hluboce ovlivněný francouzský malíř 20. století Balthus.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V jeho díle se projevuje smysl pro působení barev a světla, snaha o srozumitelnost a jasný řád. Jako jeden z první v Itálii začal používat jemné lazury na vlámský způsob. Osvojil si techniku olejových barev, i když stále používal i starší techniku temper. Mistrovsky využíval lineární perspektivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piero della Francesca (rodným jménem \"Benedetto de' Franceschi\" známý i jako \"Pietro Borghese\", 1416 nebo 1417, Borgo San Sepolcro v Umbrii – 12. října 1492, Borgo San Sepolcro) byl italský renesanční malíř, teoretik umění a matematik.", "tgt_summary": "Piero della Francesca, de son nom complet Piero di Benedetto de Franceschi ou encore Pietro Borghese, né entre 1412 et 1420 à Borgo San Sepolcro (aujourd'hui Sansepolcro) dans la haute vallée du Tibre en Toscane et mort dans la même ville le, est un artiste peintre et un mathématicien biturgens du \"Quattrocento\" ( italien). ", "id": 36771} {"src_title": "Horní Slezsko", "tgt_title": "Haute-Silésie (région historique)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nejvyšší horou Horního Slezska je Praděd (1 492 m n. m.) v Hrubém Jeseníku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Slezsko bylo součástí Velké Moravy a po jeho rozpadu bylo s českými zeměmi. Poté bylo Horní Slezsko získáno Polskem, avšak za posledních Přemyslovců započala nová česká expanze do Slezska. Trenčínskou smlouvou uznal polský panovník Kazimír III. Veliký suverenitu českých králů nad jimi ovládaným Slezskem. Po nájezdech Mongolů bylo Horní Slezsko zničené, avšak s podporou osadníků z Německa se rychle obnovovalo. Němčina byla velmi používaný jazyk hlavně ve městech, používala se však i latina a čeština. Kolem roku 1550 Horní Slezsko patřilo na kratší dobu rodu Hohenzollernů z Braniborska, poté Slezsko připadlo až do roku 1742 k české Koruně. Dolní Slezsko a většina Horního Slezska se staly v roce 1742 součástí Pruska po uzavření Vratislavského míru. Zbytek Horního Slezska zůstal Habsburské monarchii (tzv. Rakouské Slezsko). V 19. století se tato oblast stala průmyslovou oblastí hojnou na uhlí a železnou rudu. Nynější polské Horní Slezsko patřilo před i během první světové války k Německu, avšak po prohrané válce si po čase začalo Polsko klást nárok na částečně Poláky obydlené území v Horním Slezsku. V tzv. Slezských povstáních v čele s Wojciechem Korfantym chtělo Polsko získat Horní Slezsko, ale plebiscit, který se uskutečnil ukázal, že obyvatelé chtějí zůstat v Německu. Polsko bylo poraženo v tzv. malé bitvě u Annabergu. Německo bitvu vyhrálo, avšak nakonec východní část Horního Slezska připadlo Polsku z důvodu existence velké polské menšiny. Ve východní části Horního Slezska na začátku 20. let 20. století bylo území etnicky přibližně vyrovnané. V roce 1922 již polský Katovický region (východní část Horního Slezska) dostal autonomní statut a vlastní vládu. Rakousko-uherská část Horního Slezska připadla Československu, na Těšínsko však vzneslo nárok též Polsko a rozhodnutím mezinárodní arbitráže ve Spa roku 1920 mu byla přiřčena jeho východní část. K Československu bylo naopak připojeno Hlučínsko, které bylo do té doby součástí Německa. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byla východní část českého Těšínska vojensky obsazena a anektována Polskem. S tímto verdiktem byli Němci a Slezané (dříve též „Šlonzáci“) nespokojeni a požadovali připojení k Německu. Podle soupisu obyvatel pořízeného Němci v roce 1939 se dominující národností bývalého polského záboru československého Těšínska stala národnost slezská (37 %) (tzv. volkslistáři), k české národnosti se hlásilo 21 % obyvatel, k polské 24 % a k německé 18 %. Po vypuknutí II. světové války probíhalo verbování do německých ozbrojených sil, kam měli povinnost narukovat muži národnosti německé i slezské a muži zapsaní na tzv. Volkslistu. Po prohrané II. světové válce se bývalá německá část Horního Slezska stala v důsledku Postupimské dohody součástí Polska. Velká část čistě německy mluvících obyvatel bylo z Horního Slezska vysídleno. Tento program vysídlení německy mluvících lidí byl uskutečněn také v Dolním Slezsku, východním Pomořansku, Gdaňsku a východním Prusku. Němečtí vysídlenci byli přepravováni do dnešního Německa. Mnoho vysídlenců z Horního Slezska skončilo v Bavorsku. Při vysídlování Němců umělo plno Hornoslezských Němců jak německy, tak i solidně slezsky, a proto mohli zůstat. S pádem socialistického bloku a vstupem Polska do Evropské unie se lidé začali postupně hlásit svobodně zpět k německé národnosti (viz obr. německá menšina v polském Horním Slezsku).", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Na konci druhé světové války bylo Horní Slezsko dobyto Rudou armádou, a poté se kraj rozdělil mezi Československo a Polsko. Na rozdíl od Dolního Slezska mělo Horní Slezsko často „dvojjazyčné oblasti“, tedy oblasti, kde se používala jak němčina, tak i slezština či polština. Navíc část Němců byla kvalifikovanými odborníky, především v těžkém průmyslu a těžbě uhlí, a proto dostali povolení zůstat. Hornímu Slezsku se díky dvojjazyčné vybavenosti Němců a ekonomické výhodnosti vyhnulo drastické vysídlení, jaké známe třeba z Dolního Slezska či Východního Pruska. Nicméně i přes to všechno byla nemalá část Němců vysídlena. V československém Horním Slezsku museli Němci opustit své domovy podle tzv. Benešových dekretů, a tím pádem v dnešním českém Slezsku Němci de facto nežijí, až na malý kraj Hlučínsko, kde ještě dnes žijí jejich zbytky.", "section_level": 2}, {"title": "V době komunismu.", "content": "Zbytek obyvatel, který mohl zůstat, jak Němci tak Slezané, museli snášet již od roku 1945 diskriminaci od polské strany. Polský stát chtěl vymazat lidem z povědomí jejich slezskou či německou národnost a proto bylo používání němčiny, dříve běžně používané třeba ve škole, v kostele a doma, zakázáno. Běžné používání němčiny ubývalo ze strachu z přistižení. Po dobu komunismu se mladí lidé nemohli veřejně učit jazyk svých předků. Používání slezštiny, která obsahovala mnoho slov německého původu, nebylo vždy plně vítáno. V Československé části Slezska Němci de facto nezůstali, až na malý kraj Hlučínsko, který prožil v době komunismu nemalou diskriminaci od státu podobnou té v polské části Horního Slezska. Slezština v Českém Slezsku, jež je méně „poněmčena“ než ta v polském Slezsku, komunistům příliš nevadila. Horní Slezsko v Československu však dostalo také nemilosrdný úder od komunismu. V době komunismu se začalo více těžit uhlí na úkor životního prostředí. Více práce znamenalo potřebu více pracovníků a tak na dnešní slezské Karvinsko přišlo mnoho lidí původem ze Slovenska či z jiných koutů v té době Československé republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek. V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa. Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně. Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorů je například Marta Fox.", "section_level": 2}, {"title": "Kroj.", "content": "Kroje se ve Slezsku nosily do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní. Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní. Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí.", "section_level": 2}, {"title": "Rodáci z Horního Slezska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oceněni Nobelovou cenou.", "content": "Z Horního Slezska pochází pět osobností oceněných Nobelovou cenou. Nobelovu cenu za fyziku obdrželi roku 1943 Otto Stern ze Sohrau, dnešní Żory, roku 1963 Maria Göppert-Mayer narozená v Katovicích a roku 1987 syn hornoslezských rodičů Georg Bednorz. Nobelovu cenu za chemii obdržel v roce 1950 rodák z Königshütte, dnešní Chorzów, Kurt Alder a Nobelovu cenu za medicínu obdržel roku 1964 Konrad Bloch narozený v Neisse, dnešní Nysa.", "section_level": 2}, {"title": "Významná města.", "content": "Města v Polsku: V Polsku leží dvě nejvýznamnější města celého Horního Slezska, a to Katovice se 312 201 obyvateli a Opolí se 126 748 obyvateli. Další významná města jsou Bytom s 227 600 obyv., Hlivice s 214 000 obyv., Zabrze s 201 600 obyv., Bílsko-Bělá se 180 307 obyv., Ruda Śląska se 166 300 obyv., Rybnik se 144 300 obyv., Tychy se 133 900 obyv., Chorzów se 125 800 obyv. a Jastrzębie-Zdrój se 103 500 obyv. Města v Česku: V Česku leží významná hornoslezská města jako Opava se 62 000 obyv., Český Těšín s 37 300 obyv., Karviná se 63 203 obyv., Havířov s 83 180 obyv., Jeseník s 12 510 obyv., Krnov s 25 400 obyv., Bruntál se 17 686 obyv., Bohumín s 22 894 obyv., Frýdek a slezská část Ostravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horní Slezsko (německy \"Oberschlesien\", slezsky \"Gůrny Ślůnsk\", slezskoněmecky \"Oberschläsing\", polsky \"Górny Śląsk\", francouzsky \"Haute Silésie\", latinsky \"Silesia Superior\") je jihovýchodní část Slezska. Díky své poloze v historii patřilo k českým zemím, Rakousku (jako součást zemí Koruny české), Prusku, Německu i Polsku. Za II. světové války bylo celé anektováno Třetí říší. V současné době je Horní Slezsko rozděleno mezi Česko a Polsko.", "tgt_summary": "La Haute-Silésie (en, \"Gůrny Ślůnsk\" en silésien polonais ; en ; \"Oberschläsing\" en silésien allemand ; en ) est la partie sud-est de la région géographique et historique de Silésie, située principalement en Pologne (dans la voïvodie d’Opole et la voïvodie de Silésie). La partie ouest de l'ancienne Silésie autrichienne, la Silésie tchèque, appartient à la République tchèque (la région de Moravie-Silésie). ", "id": 1040219} {"src_title": "Giovanni Bellini", "tgt_title": "Giovanni Bellini", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Giovanni Bellini se narodil do rodiny benátských výtvarníků, především malířů a miniaturistů. Datum jeho narození je nejisté, k čemuž v nedávné době přibyla i otázka, kdo byl jeho skutečný otec. V roce 2013 totiž Daniel W. Maze publikoval článek, ve kterém dokládá, že jeho otcem byl Niccolo Bellini (? – 1429), čímž by se Giovanni Bellini stal bratrem Jacopa Belliniho. Současně se autor neztotožnil s názorem některých historiků, že Giovanni byl nemanželským dítětem.’ V katalogu berlínské výstavy (2018) je uveden rodokmen rodiny Belliniů, ve kterém skutečně autoři uvádějí Giovanniho jako bratra Jacopa Belliniho, ale zjevně ho neztotožňují s malířem Giovanni Bellinim. Proto to nic nemění na skutečnosti, že se vyučil v dílně Jacopa Belliniho. Počátkem 50. let 15. století, poté co se v roce 1453 jeho sestra Nicolosia provdala za malíře Andreu Mantegnu (1431? – 1506), se v Giovanniho obrazech objevil nejen zvýšený zájem o antickou architekturu, ale především využil Mantegnovy zkušenosti se světelnou modelací postav. V roce 1459 se Giovanni osamostatnil a opustil Jacopovu dílnu, i když s ním i nadále spolupracoval. Spolu s Mantegnou se mezi roky 1458 a 1460 vydal do Padovy, kde se seznámil s pracemi florentského sochaře Donatella (1386? – 1466). Blízkost Mantegnových a Giovanniho obrazových témat a současně jen malé rozdíly v důrazu na různé prvky nacházející se v krajině, dokládají dva obrazy namalované na téma \"Agonie Krista v Getsemanské zahradě\". Předpokládá se, že příčinou Giovanniho odchodu z Jacopovy dílny byla skutečnost, že se v té době oženil s Ginevrou Bochetou (? – 1489?). V roce 1470 Giovanni Bellini krátce navštívil Rimini a Pesaro, kde poznal výhody olejomalby na obrazech vlámského malíře Rogiera van der Weyden 1399/1400 – 1464). Nepřekvapí proto, že v polovině 70. let 15. století, kdy v Benátkách pobýval Antonello da Messina (1430? – 1479), převzal od něho techniku olejomalby spolu s tříčtvrtečním postavením portrétované osoby. V době, kdy jeho bratr Gentile Bellini odcestoval do Konstantinopole portrétovat sultána Mehmeda II., Giovanni pracoval na dokončení velkých historických scén určených pro Velký sál benátské rady (Signorie). O sto let později však velkolepá plátna zničil požár, který postihl Dóžecí palác (1577). Uznání za tyto práce se Giovanni Bellinimu dostalo roku 1483, kdy byl jmenován konzervátorem (správcem) obrazů nacházejících se ve Velkém sále benátské rady. O čtyři roky později Giovanni Bellini vytvořil slavný oltářní obraz pro benátský kostel San Giobbe (kostel sv. Jóba), který se stal novým typem \"Sacra Conversazione\". V roce 1499 Giovannimu umírá syn Alvise. Giovanniho tvorba však dále pokračovala tématy, které se staly nadčasovými vzory pro Giorgiona a začínajícího Tiziana. Obdiv k umění Giovanni Belliniho způsobil, že se koncem roku 1505 do Benátek vydal i německý malíř Albrecht Dürer (1471 – 1528), který se s Bellinim setkal následujícího roku. Albrecht Dürer byl Bellinim laskavě přijat a současně ho Giovanni požádal o obraz dle vlastní volby. Naopak Dürer o Bellinim prohlásil, že: „...Už je velmi starý, ale pořád je ze všech nejlepší...“. Byla to především Giovanniho pozdní díla, která z něho vytvořila uměleckou osobnost evropského formátu, jejíž vliv přetrvával po celé 16. století. Giovanniho poslední velký obraz nazvaný \"Hostina bohů\", který si u malíře objednal ferrarský vévoda Alfonso d ́Este, je reminiscencí Mantegnova obrazu \"Parnasus\". Mantegna tento obraz namaloval v letech 1496/7 (dnes Musée du Louvre, Paříž, Francie). Bellini Mantegnův námět přenesl do krajiny plné antických bohů a nymf účastnících se Bacchem pro ně připravené hostiny, jak ji Ovidius popsal ve svém \"Kalendáři\". Giovanni Bellini však obraz nedokončil, neboť v roce 1516 zemřel asi ve věku 90 let. Byl pohřben v benátské Basilica di San Giovanni e Paolo. Domalovali ho až malíři Dosso Dossi a Tizian.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Koncem 30. let 15. století začal Giovanni Bellini pomáhat v malířské dílně, jejímž vedením byl pověřen Jacopo Bellini. Po jeho smrti vedení dílny převzal jeho syn Gentile. V 80. letech 15. století se její vedoucí osobností stal Giovanni Bellini. Historici umění považují uvedené členy rodiny Belliniů za zakladatele benátské malířské školy. Obrazy První obrazy Giovanni Belliniho dokládají vliv dílny Jacopa Belliniho a vycházejí ještě z byzantské tradice. Mezi obrazy Madon z 50. a 60. let 15. století vyniká \"Madona Greca\" (1460/65), která již vykazuje Mantegnův vliv. Belliniho návaznost na tvorbu svého švagra dokládá jeho obraz \"Agonie Krista v Getsemanské zahradě\" (1458/60), který byl dlouho považována za Mantegnovo dílo, neboť o několik let dříve namaloval obraz s obdobnou tematikou. Je to však první Belliniho obraz, v něm příběh z Nového zákona spojil s krajinou v ranním rozbřesku. Také Mantegnovo „sochařské“ zobrazení postav Giovanni Bellini převzal a použil v několika dalších obrazech \"Piet\". Nejlépe to dokládá Belliniho obraz \"Mrtvý Kristus podepíraný Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou\" (1465/67). Až po roce 1470 Mantegnův vliv na Belliniho malbu začal slábnout, neboť Mantegna přijal místo dvorního malíře v Mantově. Mezi roky 1464 a 1470 vznikly i čtyři triptychy pro rodinné kaple v benátském kostele Santa Maria della Charita. Triptychy jsou považovány za dílenskou práci s různým podílem účasti Giovanni Belliniho. Jedná se o polyptychy nazvané podle vyobrazeného světce či Panny Marie na centrálním panelu. Jsou proto nazvány \"Triptych Narození\", \"Triptych se sv. Šebestiánem\", \"Triptych se sv. Vavřincem\" a \"Triptych Madony s dítětem\". Všechny tyto triptychy mají charakter archaické formy \"Sacra Conversazione\" s patrným vlivem muránské malířské školy, jmenovitě Bartolomea Vivariniho. Tyto čtyři triptychy se dnes nacházejí v Gallerie dell ́Accademia. Nový typ „posvátného rozhovoru“ do malířství uvedl Alvise Vivarini (1442/44 – 1503/05). Bylo to poté, co se inspiroval obrazem nazvaným \"Madona s dítětem, světci a Federicem da Montefeltro\" od Piera della Francesca (1416/17 – 1492). Giovanni Bellini téma plně využil v oltáři určeném pro benátský kostel sv. Jóba. Obraz znázorňuje Pannu Marii s Ježíškem ve svatém rozhovoru se světci sv. Františkem, sv. Janem Křtitelem, Jobem a naproti stojícími sv. Dominikem, sv. Šebestiánem a Ludvíkem z Toulouse. U nohou jim hrají tři andělé. Svatý rozhovor se odehrává v apsidě zaklenuté konchou a vyzdobené cherubíny ve zlaté mozaice. Zářivost mozaiky byla dána použitou technikou olejomalby. Tento obraz z konce 80. let 15. století lze považovat za přechod Giovanni Belliniho od rané renesance k její vrcholné podobě. Asi ve stejné době Bellini namaloval obraz \"Proměnění Páně\" (dnes neapolské Museo Capodimonte), ve kterém diváka ohromí krajina zaplavená magickým světlem oblohy. Jaký význam v těchto světelných efektech hraje olejomalba, to ukazuje srovnání s Belliniho stejnojmenným obrazem, který namaloval pod Mantegnovým vlivem temperou v letech 1458 až 1460 (dnes Museo Correr, Benátky). Navíc je obraz oproti jeho pozdější variantě orientován na výšku, čímž v něm ubylo pohledu do krásné krajiny. V druhé polovině 15. století se portréty benátských dóžat a představitelů bohatého patriciátu staly předmětem četných objednávek.Vznikla tak řada portrétů, včetně několika malířových autoportrétů. Mezi těmito portréty vyniká podobizna Leonarda Loredana, namalovaná u příležitosti jeho zvolení benátským dóžetem (1501). Dóže, kterému bylo v době vzniku portrétu téměř 70 let, je vyobrazen s řadou detailů, včetně hubené, vrásčité tváře a v plášti z damašku sepnutém kulovitými knoflíky. Pravděpodobně se jednalo o oficiální portrét, a proto jsou detaily poukazující na věk portrétovaného jen naznačeny. Intenzivní světlo dopadající na Loredanovu tvář zleva rozděluje obličej dóžete na levou, vladaři odpovídající část. Pravá polovina jeho obličeje se nachází ve stínu a náznak úsměvu odkazuje na lidskou stránku portrétovaného dóžete. Krátce po dokončení portrétu Leonarda Loredana vznikl jeden z nejlepších Belliniho mariánských obrazů nazvaný \"Madona na louce\". Předcházela mu řada vyobrazení Madon s dítětem, která jsou často dílenskými pracemi, přestože jsou připisovány Bellinimu. Obraz \"Madona na louce\" je plný symbolů dokládajících malířovu hlubokou znalost novozákonních evangelií. Giovanni Bellini však vynikl nejen krásnou barevností svých obrazů, ale i pozoruhodnými kresbami, které ve formě skic často umisťoval na zadní strany svých obrazů. Kresby Giovanni Bellini se kresbě vyučil v dílně vedené Jacopo Bellinim. Giovanniho kresby světců se vyznačovaly postupnou individualizací zobrazené osoby, kterou často byl dárce či objednavatel. Giovanniho kresba zobrazující hlavu starého muže (Windsorská sbírka královny Alžběty II.) byla nepochybně nakreslena podle konkrétní osoby. Kresba měla být předlohou pro podobu světce nebo poustevníka v obraze typu \"Sacra Conversazione\". Tyto přípravné kresby byly zahrnuty do kartonových kreseb a následně přenášených na plátno. Takovéto kartony používal Bellini i pro zhotovování kopií svých obrazů. Podobně jako v malbě obrazů, i v Giovanniho kresbách je patrný Mantegnův vliv, ale není to vliv jednostranný, takže určení autorství u mnoha kreseb je nejasné až nemožné, což dobře dokládají kresby \"Ukřižování\" nakreslené oběma malíři. Pravdou je, že Mantegna i ve svých kresbách kladl důraz na objem postav a prostorovou zkratku, zatímco Bellinho kresby se vyznačovaly důrazem na účinky světla. Ještě nesnadnější je však vymezení podílu Giovanni Belliniho na knižních miniaturách, na kterých je hlavní podíl práce připisován Jacopo Bellinimu.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecko-historický význam díla Giovanni Belliniho.", "content": "Giovanni Bellini začal malovat pod vlivem toho, co viděl v přírodě nebo v antickém umění či v dílech svých současníků. S pokračující zkušeností malíř tvořil především pod vlivem svých vnitřních představ. Neváhal k tomu využít i podnětů přicházejících od jeho žáků, jmenovitě od Giorgiona a Tiziana. Jeho dílem začala slavná doba benátského malířství, jejíž základní kámen položil Giorgione a k jejímu vrcholu dovedl Tizian v průběhu 16. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni Bellini, zvaný také Giambellino (1424/28 nebo 1430/34 Benátky – 26. nebo 29. listopad 1516 Benátky), byl skutečným zakladatelem benátské renesanční malby. Vytvořil vlastní lyrický styl, v němž spojil obdiv k přírodě s citovým půvabem. Původně muránskou kompozici \"Sacra Conversazione\" Giovanni Bellini přetvořil, když \"Madonu s dítětem\" umístil pod klenbu apsidy a obklopil ji postavami světců s výrazy opravdové svatosti. K dokonalosti však dovedl nejen vyobrazení Madon s dítětem, ale také podobizny významných osobností. Vytříbená barevnost jeho obrazů s mytologickou tematikou se stala základem pro pozdější Giorgionovu a Tizianovu malířskou tvorbu.", "tgt_summary": "Giovanni Bellini dit Giambellino et, en vénitien, Zambellin (né à Venise, entre 1425 et 1433 - Venise, ), est un peintre italien de la Renaissance, considéré comme le précurseur de l'école vénitienne, dont l'œuvre marque la rupture définitive avec le style gothique, par son attachement à la rigueur géométrique, à travers des peintures qui effacent la différence entre monde sacré et profane. ", "id": 957249} {"src_title": "Moše Feiglin", "tgt_title": "Moshe Feiglin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Feiglin se narodil roku 1962 v Haifě v Izraeli, absolvoval ješivu \"Or Ecijon\" a sloužil jako kapitán v bojové jednotce Izraelských obranných sil. Je autorem knih \"Where There Are No Men\" a \"War of Dreams,\" publikuje množství článků a často se objevuje v mezinárodních televizích a rádiích. Společně se Šmuelem Sackettem byl v roce 1993 spoluzakladatelem hnutí \"Zo Arcejnu\" („Toto (je) naše Země“), které protestovalo proti Mírovým dohodám z Osla. Je zakladatelem hnutí izraelské občanské neposlušnosti, které pořádalo protesty proti Oselským dohodám. Několikrát byl odsouzen za podněcování k veřejně prospěšným pracím. V březnu 2008 byl Feiglinovi zakázán britským ministrem zahraničí vstup do Spojeného království s odůvodněním, že „by to nebylo prospěšné veřejnému zájmu.“ V letech 2005 a 2007 kandidoval na předsedu Likudu, avšak ani jednou neuspěl. V prosinci 2005 získal 12,5 % a skončil na třetím místě za Benjaminem Netanjahuem a Silvanem Šalomem. V srpnu 2007 skočil s 23,4 % na druhém místě za Netanjahuem. V primárkách Likudu byl v listopadu 2012 zvolen na volitelné 15. místo kandidátky pro volby do Knesetu. V lednu 2013 byl zvolen poslancem. V průběhu volebního období se profiloval jako kritik premiéra a předsedy Likudu Benjamina Netanjahua. V primárkách Likudu konaných před volbami do Knesetu v roce 2015 byli vyloučeni jeho pozorovatelé ze sčítání hlasů a Feiglin nebyl umístěn na volitelné místo kandidátní listiny. Sám to označil za \"cílené zabití\" provedené stoupenci Netanjahua a počátkem ledna 2015 oznámil, že odchází ze strany. V červnu 2015 podal žádost o registraci nové politické strany Zehut - Tnua jisraelit jehudit. Je ženatý a s manželkou Cipi mají pět dětí a jedno vnouče. Žijí v Samařském regionu na Západním břehu ve městě Karnej Šomron.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moše Feiglin (, narozen 31. července 1962 Haifa) je izraelský pravicový politik, do ledna 2015 člen Likudu, v letech 2013–2015 poslanec Knesetu za uskupení Likud Jisra'el bejtenu a místopředseda Knesetu.", "tgt_summary": "Moshé Feiglin (né le ) est un politicien israélien apparu sur la scène politique en 1992 s'opposant aux accords d'Oslo. Son mouvement Zou artzeinou (C'est notre terre) basé sur le principe de la désobéissance civile non violente a paralysé le pays. Du jour au lendemain Feiglin a quitté l'anonymat. Feiglin appelant le public à ne pas respecter les lois, a bloqué la circulation. Il a été jugé et condamné pour sédition en 1997. Il a effectué des travaux d'intérêt général. ", "id": 1266294} {"src_title": "Petr Jiráček", "tgt_title": "Petr Jiráček", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začal v Sokole Tuchořice. Ve svých 10 letech přestoupil do sokolovského Baníku. Během působení v Sokolově byl poslán na hostování do klubů SK Buldoci Karlovy Vary a SK Slavia Praha. Poté se vrátil do Baníku Sokolov, kde zůstal až do léta 2008.", "section_level": 1}, {"title": "FC Viktoria Plzeň.", "content": "Tehdy se o něj začala zajímat Viktoria Plzeň a podepsala s ním smlouvu. Ze začátku většinou střídal, ale poté se probojoval do základní sestavy mužstva, které vyhrálo Gambrinus ligu v roce 2011 a následně postoupilo do Ligy mistrů. 8. července 2010 nastoupil v dresu Plzně k historicky prvnímu zápasu českého Superpoháru, který sehrávají mistr ligy, tehdy AC Sparta Praha, a vítěz národního poháru (Viktoria Plzeň). Trofej vyhrála pražská Sparta, utkání skončilo výsledkem 1:0. Petr Jiráček se dočkal této trofeje o rok později, kdy Viktoria Plzeň jako mistr ligy porazila držitele českého poháru FK Mladou Boleslav. Utkání skončilo nerozhodně 1:1 po 90 minutách hry; prodloužení se nehraje, na pokutové kopy zvítězila Plzeň 4:2. Jiráček nastoupil do zápasu ve 46. minutě.", "section_level": 2}, {"title": "VfL Wolfsburg.", "content": "V prosinci 2011 podepsal Petr Jiráček smlouvu (platná od 1. ledna 2012) s německým klubem VfL Wolfsburg na 4,5 roku. Vyhlédl si jej trenér klubu Felix Magath a přestupní částka se odhadovala na 4 miliony € (cca 100 milionů Kč). Setkal se zde s dalším českým reprezentantem Janem Polákem. Wolfsburg podepsal smlouvu i s Jiráčkovým spoluhráčem z Plzně Václavem Pilařem. V týmu se uvedl dobře, ve čtvrtém utkání za Wolfsburg vstřelil 2 góly SC Freiburgu. Potom se v přípravném reprezentačním utkání v Irsku zranil a po vyléčení svalového zranění nastupoval na jaře v klubu do zápasů jako náhradník. Po konci sezony s ním trenér Felix Magath přestal počítat a souhlasil s jeho přestupem do Hamburku.", "section_level": 2}, {"title": "Hamburger SV.", "content": "28. srpna 2012 Jiráček přestoupil za cca 4 miliony € do týmu Hamburku, kde se setkal s českým brankářem Jaroslavem Drobným. Podepsal zde čtyřletou smlouvu. Za nový klub debutoval ve 2. kole německé Bundesligy v sezóně 2012/13 (31. srpna 2012) proti domácímu Werderu Brémy s Theo Gebre Selassiem v sestavě, ale neprosadil se a zápas skončil vítězstvím Brém 2:0. Utkání 3. kola Bundesligy proti domácímu Eintrachtu Frankfurt se českému hráči nepovedlo, ve skluzu zajel na konci prvního poločasu do protihráče Andersona a po červené kartě musel za stavu 2:1 pro Frankfurt opustit hřiště. Bylo to jeho první vyloučení v prvoligové fotbalové kariéře. Oslabený Hamburk prohrál 2:3 a zůstal po třech kolech bez bodu. Jiráček dostal automaticky zákaz startu v následujícím utkání, disciplinární komise mu trest zvýšila ještě o jeden zápas. Po návratu na trávníky ho limitovaly problémy s třísly a od listopadu 2012 musel z tohoto důvodu zápasové nasazení přerušit. Trenér Hamburku Thorsten Fink oznámil, že s hráčem počítá až pro jarní část sezony. Ve 30. kole německé Bundesligy 20. dubna 2013 přihrál ve 20. minutě na vítězný gól Rafaelu van der Vaartovi, Hamburk vyhrál 2:1 nad hostujícím klubem Fortuna Düsseldorf. Svůj první ligový gól za Hamburk vstřelil 11. května 2013 proti domácímu týmu TSG 1899 Hoffenheim, přispěl tak k výhře 4:1. V podzimní části sezony 2013/14 na čas vypadl ze sestavy Hamburku. 22. února 2014 dostal příležitost pod novým trenérem Mirkem Slomkou proti Borussii Dortmund a tu využil, pod konečný výsledek 3:0 se podepsal vítězným gólem.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Po třech letech Jiráček opustil Hamburger SV a zamířil trochu překvapivě do AC Sparta Praha místo návratu do FC Viktoria Plzeň. Podepsal smlouvu na 4 roky. Ve Spartě odehrál v sezóně 2015/16 18 ligových utkání, gól nevstřelil. Střelecky se prosadil (dvakrát) v českém poháru.", "section_level": 2}, {"title": "FK Jablonec (hostování).", "content": "V červnu 2016 odešel na hostování do mužstva FK Jablonec, kde se uvolnilo místo ve středu pole po odchodu Slováka Jána Greguše do dánského FC Kodaň. V Jablonci odehrál 18 ligových zápasů, v nichž jednou skóroval.", "section_level": 2}, {"title": "FC Fastav Zlín.", "content": "V červnu 2017 přestoupil ze Sparty do klubu FC Fastav Zlín (vítěz českého poháru ze sezóny 2016/17), což pro něj znamenalo případnou možnost zahrát si v evropských pohárech – v základní skupině Evropské ligy UEFA 2017/18, kam se Zlín kvalifikoval. Ve Zlíně podepsal dvouletý kontrakt, stal se pátou letní posilou klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "3. září 2011 debutoval v českém národním A-týmu v kvalifikačním zápase na EURO 2012 proti Skotsku (hrálo se v Hampden Parku v Glasgowě), strávil na hřišti 77 minut a pak byl vystřídán Tomášem Pekhartem (utkání skončilo nerozhodně 2:2). V následujícím domácím přátelském utkání 6. září 2011 proti Ukrajině byl sice v nominaci, ale do zápasu nezasáhl (skončil vítězstvím českého týmu 4:0). 7. října 2011 v kvalifikačním zápase na EURO 2012 proti Španělsku odehrál Petr Jiráček celý zápas, ale domácí prohře 0:2 nezabránil. V základní sestavě se objevil i 11. října 2011 v kvalifikačním utkání v Litvě, kde rovněž odehrál celý zápas, jenž skončil výrazným vítězstvím české fotbalové reprezentace 1:4. Svou první branku v reprezentačním dresu vstřelil 15. listopadu 2011 v 81. minutě barážového utkání v Podgorici proti Černé Hoře, utkání skončilo vítězstvím českého týmu 1:0, který tak postoupil na EURO 2012 s celkovým skóre 3:0 z barážového dvojutkání. Po evropském šampionátu 2012 nastoupil v prvním přátelském utkání nového reprezentačního cyklu 15. srpna 2012 ve Lvově proti domácí Ukrajině (0:0) a 8. září v Kodani proti Dánsku (kvalifikační zápas o MS 2014 v Brazílii, opět 0:0). V dalším utkání v Teplicích proti Finsku 11. září byl u prohry 0:1 (přátelské střetnutí). Nastoupil v základní sestavě i v kvalifikačním zápase proti Maltě a přihrával z levé strany na gól Tomáši Pekhartovi, ten znamenal zvýšení skóre na 2:1. Po čtyřzápasovém střeleckém trápení českého týmu bez vstřeleného gólu (mimo tří výše zmíněných zápasů ještě prohra 0:1 z evropského šampionátu s Portugalskem) zvítězila ČR 3:1, v nastaveném čase chytil ještě Petr Čech přísně nařízený pokutový kop. 16. října 2012 nastoupil Jiráček v Praze v kvalifikačním zápasu s Bulharskem (0:0). Po pauze kvůli zdravotním problémům nastoupil k dalšímu (přátelskému) zápasu až 6. února 2013 v Manise proti domácímu Turecku, Česká republika zvítězila 2:0. Objevil se i v základní sestavě 22. března na Andrově stadionu v Olomouci v kvalifikačním zápase s Dánskem, český výběr podlehl soupeři 0:3. 10. září 2013 přihrál na úvodní gól Liboru Kozákovi v kvalifikačním utkání proti domácí Itálii, ale na zisk potřebných bodů to nestačilo, neboť soupeř otočil stav utkání na konečných 2:1. ČR zůstala pouze teoretická naděje na postup alespoň do baráže o Mistrovství světa 2014 v Brazílii.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 v Polsku a na Ukrajině. V prvním zápase (8. června 2012) byl na hřišti u prohry českého mužstva 1:4 s Ruskem. Ve druhém zápase (12. června 2012) vstřelil první gól utkání proti Řecku po kolmém pasu Tomáše Hübschmana, český tým nakonec zvítězil 2:1. V závěrečném zápase základní skupiny proti Polsku byl Jiráček autorem jediného a rozhodujícího gólu po přihrávce Milana Baroše, když si v pokutovém území soupeře zasekl míč před obráncem a prostřelil polského brankáře Przemysława Tytońa. Díky tomu český tým získal další tři body a s celkově šesti body postoupil z prvního místa ve skupině (přes pasivní skóre 4:5 ze tří zápasů) do čtvrtfinále turnaje (společně s Řeckem, které po vítězství nad Ruskem 1:0 skončilo druhé). Petr Jiráček s Václavem Pilařem, který také skóroval dvakrát, byli jedinými úspěšnými střelci České republiky v základní skupině A. Čtvrtfinálový zápas ve Varšavě (21. června 2012) proti Portugalsku český tým prohrál 0:1 a s turnajem se rozloučil. Petr Jiráček nastoupil ke všem čtyřem zápasům české reprezentace na Mistrovství Evropy 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Petra Jiráčka v A-mužstvu české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr Jiráček (* 2. března 1986, Sokolov, Československo) je český fotbalový záložník a bývalý reprezentant, od července 2017 hráč klubu FC Fastav Zlín. Úspěšná léta zažil ve Viktorii Plzeň, s níž vyhrál ligový titul, český pohár i Superpohár. Mimo Česko působil na klubové úrovni v Německu ve VfL Wolfsburg a Hamburger SV. V české seniorské reprezentaci odehrál v letech 2011–2014 28 zápasů a vstřelil 3 góly.", "tgt_summary": "Petr Jiráček, né le à Tuchořice (Tchécoslovaquie, aujourd'hui République tchèque), est un footballeur international tchèque qui évolue au poste de milieu de terrain au FC Fastav Zlín.", "id": 776835} {"src_title": "Alfons II. Portugalský", "tgt_title": "Alphonse II (roi de Portugal)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alfons II. se narodil roku 1185 v Coimbře jako páté dítě a druhý syn Sancha I. a jeho manželky Dulce Aragonské. Jeho starší bratr Raimund se nedožil dospělosti a tak se stal následníkem trůnu Alfons II. V roce 1206 se oženil s Urracou Kastilskou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Jeho sňatek předznamenal snahu udržet mír s Kastilií a Leónem, čímž se jeho vláda odlišovala od vlády jeho otce. Alfons II. nastoupil na trůn v roce 1212 a v počátku své vlády se musel vypořádat se spory se svými sourozenci. Následně se pak soustředil na vnitřní správu říše. Jeho vláda tak ukončila nejen spory na severu, ale také vleklý boj s Maury na jihu (ten pokračoval pouze lokálně a z iniciativy jednotlivých šlechticů). Alfons II. se snažil aktivně konsolidovat mladé království. Zlepšil administrativní správu a celé království více centralizoval a sjednotil moc do svých rukou. Nechal sepsat první sbírku portugalských psaných zákonů, čímž se výrazně zasadil o rozvoj práva v celém regionu Zároveň se zásadně angažoval také v diplomacii, když navázal diplomatické i obchodní styky s větším počtem zemí mimo Iberský poloostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Spory s církví.", "content": "Jeho děd Alfons I. byl v rámci své snahy o uznání Portugalského království papežem nucen odevzdat velké množství pravomocí portugalské církvi. Tento stav ve finále vedl k vytvoření de facto \"státu ve státě\", kdy církev fungovala značně nezávisle na světské moci. Alfons II. se tuto situaci snažil řešit, vše však nakonec vedlo k zásadní roztržce se svatým stolcem. Alfonso II. byl exkomunikován, papeži Honoriovi III. však slíbil nápravu. Než tak však mohl učinit, zemřel v roce 1123. Je pohřben společně s manželkou v cisterciáckém klášteře Alcobaça.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfons II. Portugalský zvaný \"Tlustý\" ( \"Afonso II de Portugal\", 23. dubna 1185 Coimbra – 25. března 1223 Coimbra) byl třetí portugalský král z dynastie burgundské.", "tgt_summary": "Alphonse II de Portugal (, Coimbra - Coimbra) est roi de Portugal de 1211 à 1223. Il est le fils de Sanche et de Douce d'Aragon.", "id": 2175253} {"src_title": "Maďarská revoluce 1848–1849", "tgt_title": "Révolution hongroise de 1848", "src_document": [{"title": "Maďarské reformní hnutí 19. století.", "content": "Uhersko bylo stejně jako České země součástí Habsburské monarchie, respektive Rakouského císařství. Uherské království, které vždy patřilo k významným zemím střední Evropy, bylo počátkem 19. století zemí značně zaostalou, topící se v hospodářské krizi a lidé v ní nesvobodní, nemající žádná občanská a politická práva. Velká francouzská revoluce ovlivnila maďarské obrozence touhou změnit tento systém, odtrhnout se od Rakouského císařství a vyhlásit samostatnou Uherskou republiku. Během 30. let bylo reformní hnutí zaměřeno především na reformu hospodářského života, jak ji představovaly návrhy hraběte Istvána Széchenyiho. Svým politickým rozhledem tehdy Széchenyi vysoce převyšoval své současníky. Na sněmu v Bratislavě v letech 1832–1836 zazněly již v duchu idejí Istvána Széchenyiho požadavky na výkup z dědičného poddanství, stejná majetková práva a rovnost před zákonem. Rakouský kancléř Metternich spatřoval v mnoha sněmovních vystoupeních nástup revolučních snah, které chtěl odstrašujícím způsobem potlačit. Do vojenského vězení byli v květnu 1836 dopraveni László Lovassy a další představitelé sněmovní mládeže. Za vinu se jim kladly buřičské projevy proti habsburskému absolutismu, podpora polských revolucionářů atd. Za obviněné se tehdy postavil mladý advokát, dnes národní hrdina, Lajos Kossuth. V květnu 1837 byl však zatčen a na svobodu se dostal až roku 1840.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce 1848–1849.", "content": "Dne 11. března 1848 bylo vypracováno formou petice Uherského sněmu 12 hlavních revolučních požadavků maďarského národa: Těchto 12 bodů podpořilo i vystoupení maďarského obyvatelstva v Pešti dne 15. března, během kterého byla poprvé přednesena Nemzeti dal (\"Národní píseň\") od Sándora Petőfiho. Vídeňská vláda pod tlakem revolučních sil souhlasila se zřízením odpovědného Uherského ministerstva, v jehož čele stál Lajos Batthyány. To byl počátek revoluce, která přerostla do války za nezávislost. Právní kodifikaci revolučních vymožeností a vyvrcholení prvního vzestupného období Maďarské revoluce přinesly tzv. Dubnové zákony, stvrzující všech výše jmenovaných 12 bodů a dále stvrzení nového právního a správního uspořádání Uherska – tedy byla zrušena Uherská dvorská kancelář a Uherské místodržitelství, což byly nástroje rakouského absolutismu, a dále zrušeno poddanství. Dalším problémem v Uhrách byla národnostní otázka. Nemaďarské národy nedostaly záruky národních práv, zato většina sněmovních rozhodnutí napomáhala uvést do života teorii o národnostně jednotném Uhersku. Maďarští politici však odmítali, s výjimkou Chorvatů, jakákoli práva ostatních národů podílet se na uherské politice a jejich návrhy označovala jako neslučitelné se zájmy země. Ústup revoluce v západní Evropě ovlivňoval i osudy Maďarské revoluce. Pod hrozbou ofenzívy Chorvatů a vládních vojsk byl vytvořen výbor národní obrany v čele s Lajosem Kossuthem. Maďarská armáda porazila v bitvě u Pákozdu 29. září 1848 vojska chorvatského bána Josipa Jelačiće. V revoluční armádě bojovali mnozí evropští demokraté a revolucionáři, zejména Poláci. Maďarskou revoluci podpořilo říjnové povstání ve Vídni, které bylo krvavě potlačeno. Na rakouský trůn nastoupil František Josef I. V Uhersku však nebyl nový císař uznán. Začátkem ledna 1849 dobyla císařská vojska Pešť a revoluční vláda tudíž přesídlila do Debrecína. Na jaře roku 1849 dosáhla Maďarská revoluce velkých vojenských úspěchů, které jí získaly sympatie celé demokratické Evropy. Vůdce revolučních vojsk Artur Görgey porazil rakouskou armádu u města Gödölö a oddíly generála Béma porazily spojené rakousko-ruské pomocné armády v Sedmihradsku. Revoluční jednotky opět obsadily Budín a Pešť. Sněm, který zasedal 14. dubna 1849 v Debrecínu, zbavil Habsburky trůnu (Detronizace Habsburků) a vyhlásil nezávislost země, republiku však ne, a hlavou států se stal Lajos Kossuth. Vídeňská vláda musela k potlačení revoluce zavolat na pomoc ruskou carskou armádu. V červnu 1849 vtrhla carská vojska přes Karpaty do Uher a Sedmihradska. Posledním bojem Maďarské revoluce se stala bitva u města Világos, konaná 13. srpna 1849. Generál Artur Görgey zde se zbytkem svých vojsk kapituloval. Maďarská revoluce utrpěla porážku. Mnoho vlastenců, jako například básník Sándor Petöfi, v bojích zahynulo. Lajos Kossuth emigroval do zahraničí. Více než tři sta rozsudků smrti vynesly rakouské soudy nad vojenskými a politickými vůdci revoluce. Obětí krvavých represálií se stal také první uherský ministerský předseda Lajos Batthyány. Žaláře Rakouského císařství byly přeplněny maďarskými povstalci.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Mnoho vůdců a účastníků revoluce, jako Lajos Kossuth, István Széchenyi, Sándor Petőfi či Józef Bem, patří k nejrespektovanějším národním hrdinům v maďarských dějinách a výročí počátku revoluce, 15. březen, je maďarským státním svátkem, který je každoročně velkolepě oslavován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maďarská revoluce a boj za svobodu a nezávislost 1848–1849 je jednou z největších evropských revolucí roku 1848 a je úzce spojena s revolucí v Českých zemích. Ovšem na rozdíl od ostatních zemí Rakouského císařství v Uhersku přerostla tato revoluce ve válku za nezávislost.", "tgt_summary": "La révolution hongroise de 1848 est l'une des nombreuses révolutions de cette année et est étroitement liée à la révolution autrichienne de 1848. Cette révolution, au sein du royaume de Hongrie, a progressé en une guerre d'indépendance contre la domination des Habsbourg. Elle se donne pour objectif de rétablir les droits et libertés du peuple (\"Demos\"). Impulsée par un besoin de réformes agraires, la remise en question des droits féodaux et une volonté nationale, la révolution est menée par les classes moyennes des villes et des nobles. L'armée révolutionnaire de libération remporte initialement des victoires mais, en 1849, les insurgés sont écrasés par les armées autrichiennes et russes (corps expéditionnaire d'Ivan Paskevitch).", "id": 2254953} {"src_title": "Homo floresiensis", "tgt_title": "Homme de Florès", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "První nálezy učinil spojený australsko-indonéský tým paleoantropologů a archeologů, kteří na ostrově Flores hledali doklady pravěké migrace \"H. sapiens\" z Asie do Austrálie, v září roku 2003. Objev nového druhu neočekávali a nález kostry hominida ve vápencové jeskyni Liang Bua, označeného jako LB1, je překvapil. V blízkosti pak objevili ještě čelist dalšího jedince, kterého označili jako LB2. V průběhu následných vykopávek v roce 2004 odkryli části sedmi dalších koster pocházejících z období před 38 000–13 000 lety, označené jako LB3–LB9. Jedna nalezená pažní kost, rovněž předběžně připisovaná \"H. floresiensis\", je asi 74 000 let stará. Na rozdíl od téměř kompletní kostry LB1, jediné s celou lebkou, byly tyto další nálezy velmi neúplné. Nejkompletnější z nich je kostra označená jako LB6, sestávající ze spodní čelisti, vřetenní kosti, části loketní kosti, části pravé lopatky, jedné kůstky z chodidla a několika kostí prstů horních i dolních končetin. Vřetenní kost nese známky vyléčené zlomeniny. Kromě toho se v jeskyni nacházely též důmyslné kamenné nástroje, jejichž rozměry naznačují, že je užívali lidé vysocí asi 1 metr. Tyto nástroje pochází z archeologických horizontů datovaných do doby před 95 000–13 000 lety a zřejmě se používaly ke zpracování zabitých mláďat trpasličí formy Stegodona, o nichž se předpokládá, že byly kořistí LB1. Nalezené kosti nejsou zcela fosilizované, jejich konsistence po nálezu připomínala mokrý savý papír. Po odkrytí bylo nutné je nejprve nechat vyschnout a potom je teprve archeologové mohli vykopat. Výzkumníci původně také doufali, že v nich naleznou zachovanou mitochondriální DNA, kterou by mohli porovnat se vzorky z podobně nefosilizovaných koster \"Homo neanderthalensis\" a \"H. sapiens\". Možnost nálezu využitelného vzorku DNA je však v kostrách velmi malá, neboť DNA obvykle teplému tropickému prostředí rychle podléhá, často během několika desítek let. Vyloučit nelze ani možnost kontaminace z okolního prostředí. Archeologové se do jeskyně znovu vrátili v roce 2007 a od té doby odkryli řadu dalších kostí, které připsali \"H. floresiensis\". Podle zpráv z konce roku 2008 byly objeveny části koster již 14 jedinců, ovšem žádná z nich není ani zdaleka tak úplná, jako LB1. Mezi nálezy nebyla ani žádná další lebka.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Nejdůležitějšími identifikačními znaky \"H. floresiensis\" jsou malé tělo a malý objem lebky. Brown s Morwoodem identifikovali i další, méně zřejmé znaky, které LB1 odlišují od moderních \"H. sapiens\". Patří mezi ně tvar zubů, absence brady a neobvykle málo prohnuté kosti předloktí. Každý z těchto odlišovacích znaků se stal předmětem přísného posouzení vědeckou komunitou, zda opravdu svědčí o novém lidském druhu či spíše o patologických odchylkách \"H. sapiens\", přičemž různé výzkumné týmy dospěly k různým závěrům. Objev dalších koster potvrdil existenci některých znaků nalezených u LB1, jako například málo vyvinutou bradu, ovšem Jacob a jeho tým argumentovali, že může jít jen o lokální morfologickou odlišnost \"H. sapiens\". G. A. Lyras et al. zase v morfometrickém výzkumu prokázali, že lebka LB1 se znatelně liší od všech lebek druhu \"H. sapiens\", včetně jedinců malého vzrůstu či mikrocefaliků, a je podobná spíše lebce \"H. erectus\".", "section_level": 1}, {"title": "Tělo.", "content": "Typový exemplář navrženého nového druhu je tvořen poměrně kompletní kostrou a téměř kompletní lebkou, pravděpodobně patřící 30leté 1,06 m vysoké ženě (LB1), které se dostalo přezdívky Flo. Závěr, že \"H. floresiensis\" dorůstal jen velmi malé výšky, podporuje také nález holenní kosti LB8, která mohla podle Morwooda et al. patřit osobě vysoké 1,09 m. Tyto odhady se výrazně liší od výšek moderních lidí a jsou dokonce znatelně nižší, než je průměrná výška dospělého člověka i v současných populacích fyzicky malých lidí, jako jsou například Pygmejové (kde dospělá žena měří méně než 150 cm), Twaové, Semangové (dospělá žena 137 cm) či Andamanci (dospělá žena 137 cm). Obecně se z biofyzikálního hlediska považuje za významnější hmotnost a podle tohoto měřítka jsou rozdíly ještě větší. Odhaduje se, že LB1 dosahovala hmotnosti kolem 25 kg, což je nejenom méně než u současných \"H. sapiens\", ale i méně než u \"H. erectus\", který by měl podle Browna být přímým předchůdcem \"H. floresiensis\", a podobá se spíše hmotnosti jejich více než tři miliony let starého předka rodu Australopithecus, o němž se soudí, že nepřekročil hranice Afriky. Přes tyto rozdíly ve velikosti se zdá, že jinak se nalezené exempláře podobají \"H. erectus\", o němž se ví, že žil v jihovýchodní Asii v době, která se kryje s nejstaršími nálezy připisovanými \"H. floresiensis\". Stejný tým nalezl také údajné důkazy o přítomnosti \"H. erectus\" na ostrově Flores v době před 840 000 lety, a to v podobě kamenných nástrojů, ovšem přímo pozůstatky samotného \"H. erectus\" na ostrově nalezeny nebyly. Brown s kolegy vysvětlují malou postavu \"H. floresiensis\" jako výsledek života v prostředí s omezenými potravními zdroji, které vedlo k silnému ostrovnímu nanismu. Podobný vývoj byl zaznamenán i u jiných druhů žijících na ostrovech a na ostrově Flores ho lze zaznamenat také např. u trpasličího Stegodona, což byl chobotnatec, který se během čtvrtohor rozšířil po celé Asii. Teuku Jacob se svým týmem však teorii ostrovního nanismu podrobil kritice s tím, že kostra LB1 je podobná místní populaci v okolí vesnice Rampasasa a že u pygmejských populací mohou nastat podobné výrazné výkyvy ve velikosti těla.", "section_level": 2}, {"title": "Mozek.", "content": "Kromě malých rozměrů těla měl \"H. floresiensis\" také pozoruhodně malý mozek. Mozkovna typového exempláře má objem 380 cm3, což je na spodní hranici objemu mozku šimpanze nebo vyhynulých australopitheků. Mozek jedince LB1 je znatelně redukován i ve vztahu k předpokládanému přímému předku \"H. erectus\", jehož objem byl 980 cm3, což je více než dvojnásobek. Ovšem odhadovaný poměr objemu mozku vůči hmotnosti těla LB1 leží někde mezi \"H. erectus\" a velkými lidoopy. Objevitelé také \"H. floresiensis\" připisují pokročilé chování. V jeskyni Liang Bua byly nalezeny důkazy používání ohně k vaření a kosti stegodona se stopami po řezných nástrojích. Nalezené kamenné nástroje připomínají nálezy z mladého paleolitu, který je ovšem jinak spojován s moderními lidmi, jejichž mozky měly objem 1310–1475 cm3, tj. téměř čtyřnásobek objemu mozku \"H. floresiensis\" (při 2,6násobné hmotnosti těla). Některé z těchto nástrojů byly zjevně používány při skupinovém lovu místního trpasličího stegodona. Ukazatelem inteligence je také rozměr oblasti 10 prefrontální kůry mozkové, která bývá spojována se sebeuvědoměním a která je u LB1 stejně velká jako u současných lidí, a to i přes jinak mnohem menší celkový objem mozku. Myšlenka, že příslušníci druhu \"H. floresiensis\" používali různé pokročilé technologie a navzájem spolupracovali, vedla objevitele k hypotéze, že snad ovládali i řeč.", "section_level": 2}, {"title": "Další znaky.", "content": "Mezi další znaky, jimiž zastánci teorie o novém, dosud nepoznaném druhu hominida argumentují, patří poměrně malé prohnutí pažních kostí a poměr šířky a délky kostí dolních končetin. Přítomnost těchto znaků potvrdili i nezávislí odborníci, ovšem jejich význam je předmětem sporu. Podle Teuku Jacoba jsou všechny tyto znaky, nalezené na kostře LB1, patologického původu. Roku 2007 Susan G. Larsonová ze v New Yorku studovala se svým týmem téměř úplné kosti horní končetiny LB1 a povšimla si odlišnosti ve stavbě kosti pažní. Moderní lidé mají hlavice kosti pažní pootočené o 145 až 165 stupňů, což jim umožňuje, aby vnitřní strana jejich lokte směřovala mírně dopředu. Larsonová původně prohlásila, že pažní kost LB1 byla pootočená pouze o 110 stupňů, později však se svým týmem provedla nová měření a dospěla k závěru, že pootočení činilo 120 stupňů. Tento vývojový rozdíl oproti současným lidem mohl být výhodou při houpání se na pažích, ovšem komplikoval by činnosti spojované s moderními lidmi, jako je například výroba nástrojů. Dalším předmětem jejich výzkumu byl nekompletní materiál pletence horní končetiny sestávající ze zlomené klíční kosti LB1 a lopatky LB6. Klíční kost LB1 byla poměrně krátká, což v kombinaci se zjištěným tvarem lopatky a malým pootočením pažní kosti muselo vést k tomu, že \"H. floresiensis\" měl ramena o něco posunutá směrem dopředu, jakoby pokrčená. Díky tomu mohl ohýbat loket podobným způsobem jako moderní lidé, a tudíž snad i vyrábět nástroje. V září roku 2007 publikoval Matthew W. Tocheri z amerického Národního přírodovědného muzea se svým týmem studii zaměřenou na zápěstí \"H. floresiensis\". Předmětem studie byly tři zápěstní kůstky (kost loďkovitá, kost mnohohranná menší a kost hlavatá), o nichž se předpokládá, že patří ke kostře LB1. Podle jejich zjištění se tvary těchto kůstek znatelně liší od kostí zápěstí moderních lidí a podobají se spíše zápěstí afrických lidoopů nebo australopitheků. William L. Jungers, morfolog ze, publikoval se svým týmem zase studii dolních končetin. Podle jejich měření měl \"H. floresiensis\" neobvykle plochá chodidla, která byla také poměrně velká v porovnání se zbytkem těla. Jedním z důsledků zřejmě bylo, že při chůzi musel mnohem více ohýbat kolena, než jak to činí současní lidé. Podle Jungerse nemohl být schopen rychlé chůze. \"H. floresiensis\" měl také neobvykle tvarované prsty na nohou a velmi krátký palec.", "section_level": 2}, {"title": "Doba výskytu \"H. floresiensis\" na ostrově.", "content": "Jediné informace o době výskytu \"H. floresiensis\" na ostrově pocházejí z nálezů koster a nástrojů v jeskyni Liang Bua. Kosterní pozůstatky připisované \"H. floresiensis\" pochází z doby před 74 000 až 13 000 lety, některé nástroje jsou však až 95 000 let staré. Hluboký průliv v sousedství ostrova byl příčinou toho, že Flores zůstal izolovaný i v průběhu poslední doby ledové (též zvané würmská), přestože hladina moře v tomto období poklesla natolik, že se většina ostatních Sundských ostrovů spojila v jeden. To vedlo objevitele k závěru, že případní příslušníci druhu, nebo jejich předchůdci, mohli ostrova dosáhnout jedině vodní cestou, možná na bambusovém voru, asi před 100 000 lety, nebo pokud se jednalo o příslušníky druhu \"H. erectus\", i mnohem dříve. Na jiných místech ostrova byly nalezeny různé doklady o přítomnosti hominidů staré až 840 000 let. Jedním z důvodů vyhynutí \"H. floresiensis\" i dalších členů místní fauny, včetně trpasličího chobotnatce stegodona, mohla být vulkanická erupce přibližně před 12 000 lety. \"H. floresiensis\" byli tedy po nějakou dobu současníky \"H. sapiens\", a dokonce o 12 000 let přežili neandertálce, kteří vyhynuli asi před 24 000 lety. Podle hypotézy Gregory Fortha z kanadské však tento druh mohl přežívat v některých částech ostrova i déle, a stát se tak zdrojem místního mýtu o člověku podobných stvořeních nazývaných \"Ebu Gogo\" (česky „pramáti, která všechno sní“), což měli být malí, chlupatí obyvatelé jeskyní s omezenou schopností řeči. Tato stvoření měla údajně na ostrově pobývat ještě v době příjezdu prvních portugalských lodí v 16. století a podle některých tvrzení dokonce ještě koncem 19. století. Nizozemský paleontolog Gert van den Bergh zaznamenal vyprávění o \"Ebu Gogo\" ještě na začátku 90. let 20. století. Na ostrově Sumatra kolují podobné pověsti o 1–1,5 m vysokém člověku podobném tvoru nazývaném \"Orang Pendek\" (česky „malý člověk“), o kterém paleontolog Henry Gee spekuloval, že by mohl souviset s \"H. floresiensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Současně s \"H. floresiensis\" obývali ostrov Flores mj. krysa floreská (\"Papagomys armandvillei\"), která zde žije dodnes, a malý chobotnatec \"Stegodon florensis\". Tyto druhy mohly být součástí jídelníčku člověka floreského. Naopak jeho nepřáteli mohli být varan komodský, který je v současné době na ostrově téměř vyhuben, či 1,8 metru vysoký a 16 kg vážící čáp \"Leptoptilos robustus\" rodu marabu, popsaný v roce 2008 ze stejně starých vrstev jako \"H. floresiensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Úvahy o tom, že nálezy z ostrova Flores reprezentují nový druh, jsou mezi odbornou veřejností považovány za velmi kontroverzní téma. Vedoucí paleontolog indonéské univerzity Gadjah Mada Teuku Jacob a další vědci vyjádřili s připsáním nálezů novému druhu rodu \"Homo\" nesouhlas. Jacob prohlásil, že se jedná o poddruh \"H. sapiens\" patřící k australomelanéské rase. Podle indonéského vědce malá lebka patřila mentálně retardovanému modernímu člověku nějaké pygmejské formy, který trpěl genetickou poruchou mikrocefalie, jejímž důsledkem je malý mozek i lebka. Na začátku prosince roku 2004 Jacob většinu nálezů z Národního archeologického výzkumného centra v Jakartě bez povolení odvezl k výzkumu do své vlastní laboratoře ve 443 km vzdáleném městě Jogjakartě. Objevitel kostí Peter Brown následně vyjádřil obavy o to, aby se důležité vědecké důkazy neocitly pouze v rukou malé skupiny vědců, kteří k nim ani neumožní přístup jiným vědcům, ani nebudou sami publikovat výsledky vlastních výzkumů, podobně jako se stalo v případě tzv. Svitků od Mrtvého moře. Jacob nakonec pozůstatky vrátil, ovšem některé jejich části byly vážně poškozené, což způsobilo mezi kolegy ve světě velké pozdvižení. Zprávy o navrácených fosiliích hovořily o dlouhých hlubokých řezech po obou stranách spodní čelisti, snad způsobených nožem při sundávání gumového odlitku. Brada druhé čelisti byla ulomená a přilepená zpět, ovšem v nesprávném úhlu. Pánev byla rozdrcená, což podle některých znemožňovalo rozpoznat některé podrobnosti tvaru a držení těla a historii jeho vývoje. Jacob však popřel jakýkoliv zlý úmysl s tím, že tato poškození se vyskytla během přepravy zpět do Jakarty. Některé znaky však svědčily spíše o tom, že čelist byla poškozena při práci na odlitku tváře, přičemž následně byly obě poloviny čelisti k sobě přiloženy ve špatném úhlu, mezery vyplněny úlomky kostí a vše následně překryto silnou vrstvou lepidla. Roku 2005 indonéské úřady zakázaly vstup do jeskyně, takže žádné další vykopávky nebyly možné. Některá média, jako např., spekulovala, že za těmito opatřeními byla snaha nedovolit žádná zjištění prokazující, že se Teuku Jacob, považovaný za „krále indonéské paleontologie“, mýlil. Návrat do jeskyně byl vědcům znovu umožněn až v roce 2007. Ještě před tím, než Jacob kosti odvezl, byla lebka LB1 podrobena CT vyšetření, podle něhož roku 2005 tým Dean Falkové z vytvořil a analyzoval její počítačový model. Výsledky byly publikovány v časopisu v únoru roku 2005. Autoři studie došli k závěru, že lebka nepatřila pygmejské formě člověka ani deformovanému jedinci, a podpořili tak názor, že se jedná o nový druh. V říjnu téhož roku však otiskl další studii týmu vedeného Alfredem Czarnetzkim, Carstenem Puschem and Jochenem Weberem. Tito autoři vyjádřili nesouhlas se závěry únorové studie s tím, že lebka LB1 vykazuje znaky mikrocefalie. Výsledky studie z února 2005 napadl také v květnu 2006 Robert D. Martin s kolegy z Field Museum v Chicagu, kteří rovněž dospěli k závěru, že lebka je mikrocefalická. Podle Martina je tento mozek příliš malý na to, aby patřil nějakému oddělenému trpasličímu druhu. Objemu mozku 400 cm3 by podle něj odpovídal tvor maximálně 30 cm vysoký, přičemž objevená kostra je více než 3krát vyšší. V září roku 2006 došla ke stejnému závěru skupina vědců z Indonésie, Austrálie a Spojených států pod vedením Teuku Jacoba, zkoumající strukturu kostí a lebky.", "section_level": 1}, {"title": "Důkazy proti mikrocefalii.", "content": "Brown a Morwood tyto studie podrobili kritice s tím, že výška \"H. floresiensis\" nemůže být důsledkem mikrocefalie, a poukázali na studie jiných vědců, které zavrhly možnost, že by nalezený jedinec trpěl nějakou podobnou chorobou. Rovněž tým Dean Falkové stál nadále za závěry své studie a trval na tom, že tvar lebky je velmi odlišný od jedinců trpících mikrocefalií. Také William Jungers, morfolog ze, prohlásil, že kostra nevykazuje žádné stopy choroby. Ovšem podle Jochena Webera z Leopoldina Hospital ve Schweinfurtu nelze mikrocefalii zcela vyloučit. Studii na toto téma zveřejnila též Debbie Argue z, která v \"Journal of Human Evolution\" možnost mikrocefalie zavrhla a dospěla k závěru, že se jedná o nový druh. 29. ledna 2007 publikovala Falková novou studii, která podpořila názory, že v případě floreských nálezů se nejedná o mikrocefalického \"H. sapiens\". V této nové studii Falková prozkoumala trojrozměrné počítačové modely devíti mikrocefalických mozků a 10 běžných lidských mozků. Studie odhalila, že floreská lebka se více podobá lebkám zdravých mozků současných lidí než lebkám mikrocefaliků, ale současně má také některé jedinečné znaky, které by se daly čekat spíše u odlišného druhu. Porovnáním frontálních a temporálních laloků Falková zjistila, že se jedná o vysoce rozvinutý mozek, zcela nepodobný mozku mikrocefalickému, který je v mnoha ohledech odlišný od mozků současných lidí. Toto zjištění současně považovala i za odpověď na předešlé kritiky, podle nichž byl mozek LB1 příliš malý na to, aby mohl dosáhnout inteligence požadované k vytvoření nástrojů nalezených v blízkosti kostry. Výše uvedená studie G. A. Lyrase z roku 2008 potvrzuje závěry Dean Falkové, neboť podle ní trojrozměrné morfometrické znaky mikrocefalických lebek \"H. sapiens\" jsou stále v rozsahu typickém pro druh \"H. sapiens\", zatímco lebka LB1 se z tohoto rozsahu vymyká.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza Laronova syndromu.", "content": "V červnu 2006 přišel americký anatom Gary D. Richards z s názorem, že kostry nalezené na ostrově Flores by mohly být pozůstatky lidí trpících tzv. Laronovým syndromem. O rok později, v červnu 2007 Jisra'el Herškovic, Li'ora Kornreichová a Cvi Laron z Telavivské univerzity v Izraeli publikovali studii, podle níž jsou morfologické znaky \"H. floresiensis\" prakticky totožné se znaky typickými pro Laronův syndrom. U postižených lidí vzniká tzv. hypofyzární nanismus, který působí zdáním, jako by trpěli nedostatkem růstového hormonu. Ve skutečnosti je však u nich úroveň růstového hormonu spíše zvýšená, ovšem jejich tělo na něj nereaguje. Mezi další znaky choroby patří nedostatečně vyvinutá lebka, malý obličej, malá spodní čelist a jiné kosterní změny. Choroba je nejvíce rozšířená na Blízkém Východě, a to zejména u dětí, jejichž rodiče jsou si navzájem blízce příbuzní, vyskytuje se ale i v dalších oblastech včetně jihovýchodní Asie. Izraelští vědci porovnali také rentgenové snímky několika Izraelců postižených syndromem, kteří dosahovali výšky mezi 108 a 128 cm, s údaji o LB1. Ve své studii srovnávali celkem 36 znaků vyskytujících se po celé kostře a dospěli k závěru, že většina se podobala znakům Laronova syndromu, včetně výrazného nadočnicového oblouku, absence jedné z vedlejších dutin nosních a krátkých končetin vzhledem k délce trupu. Lidé postižení syndromem měli také malé hlavy, i když ne tak malé, jako LB1. Rovněž některé anatomické znaky, které Dean Falková zaznamenala na vnitřní straně lebky, by mohly být výsledkem přizpůsobení se zmenšené mozkovně a byly nalezeny i u postižených Laronovým syndromem. Tito postižení však mívají také velmi hutnou kost u bradavkového výběžku spánkové kosti v oblasti zvané, zatímco u zdravých jedinců tato kost bývá houbovitá a vyplněná vzduchem. Protože Hershkovitz neměl k dispozici rentgenové snímky této části lebky, nemohl podobné srovnání učinit. Falková však mohla ke srovnání využít snímků počítačové tomografie a zjistila, že tato oblast lebky LB1 nevykazuje žádné známky Laronova syndromu. V březnu roku 2009 Falková a její spolupracovníci zveřejnili studii, v níž srovnali některé další rysy LB1 s rysy popsanými v lékařské literatuře u pacientů s Laronovým syndromem, jako pneumatizaci (vytváření dutin) a tloušťku lebečních kostí, tvar obličeje, čelisti, zubů a brady, mimo lebku pak tvar ramene, zápěstí, pánve a celkové proporce těla včetně relativní velikosti chodidla. Autoři studie neshledali žádnou významnou podobnost mezi studovanými znaky LB1 a znaky typickými pro Laronův syndrom a dospěli k závěru, že LB1 touto chorobou netrpěla.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura kostí.", "content": "Struktura ramenních, pažních a zápěstních kostí \"H. floresiensis\" se podle popisů publikovaných v některých studiích z roku 2007 liší od moderních lidí a je mnohem bližší struktuře kostí raných členů podčeledi Homininae nebo šimpanzů. Závěry této studie do značné míry podporují názor, že \"H. floresiensis\" je spíše samostatným druhem a nikoliv současným člověkem trpícím tělesnou vadou. Susan G. Larsonová et al. studovali kosti horní končetiny kostry LB1. Podle nich byla pažní kost tohoto jedince neobvykle málo pootočená vůči lokti, mnohem méně, než u současných lidí. Tento znak už před nimi analyzovali také Gary D. Richards, podle nějž ho lze nalézt též u současných pygmejských populací, a Teuku Jacob, který na základě studia míst úponů svalů na kostech LB1 dospěl k názoru, že malé pootočení pažní kosti je jen důsledkem slabých svalů tohoto jedince. Larsonová oponovala Richardsovu závěru s tím, že ve své studii citoval starší práci z roku 1972, která analyzovala vzorek 6 pygmejských žen ze středovýchodní Afriky, a že tento malý vzorek není reprezentativní pro celou populaci. Podle ní jsou pažních kosti pygmejských populací obvykle pootočené podobně jako u lidí běžné výšky. Kromě toho Larsonová se svým týmem na studovaných kostech hledala nějaké známky mikrocefalie, ale žádné nenašla. William L. Jungers ze přirovnal malé pootočení pažní kosti \"H. floresiensis\" k podobně malému pootočení u raného hominida, jehož pozůstatky byly nalezeny v Dmanisi v Gruzii, a který byl označen jako \"Homo georgicus\". Larsonová et al. studovali také poměrně krátkou klíční kost a neobvyklou stavbu pletence horní končetiny \"H. floresiensis\". Své nálezy pak porovnali s kostrou KNM-WT 15000, známou jako „chlapec z Nariokotome“, která byla přiřazena druhu \"H. erectus\", a dospěli k závěru, že pletenec horní končetiny \"H. floresiensis\" je mezičlánkem ve vývoji lidského ramene. Zatímco někteří odborníci, včetně paleoantropologa Russela Ciochona z, tyto závěry podpořili, jiní se k nim postavili zdrženlivěji s tím, že vzorek kostí \"H. floresiensis\", který je v současné době k dispozici, je příliš malý, a že výzkum Larsonové je z větší části založen pouze na jediné kosti horní končetiny. Další studii, která podpořila teorii nového druhu, publikovali Matthew W. Tocheri et al., kteří se soustředili na analýzu zápěstních kostí. Ve své práci porovnali tři zápěstní kůstky nalezené v jeskyni Liang Bua, které pravděpodobně patří ke kostře LB1, se zápěstními kůstkami současných lidí, některých raných hominidů a afrických lidoopů. Podle jejich závěrů jsou tyto kůstky podobné kůstkám lidoopů a částečně též australopitheků, a velmi odlišné od zápěstních kůstek jak současných lidí, tak také člověka neandertálského a dokonce i \"Homo antecessor\". Zápěstní kůstky patřící \"H. floresiensis\" nemají některé znaky, které se vyvinuly u předchůdců současných lidí již nejméně před 800 000 lety. Protože tyto znaky se na kostech objevují již v průvěhu embryonálního vývoje, Tocheri z toho vyvozuje, že je velmi nepravděpodobné, aby jejich neobvyklý tvar byl důsledkem nějaké vývojové vady. Nesouhlas s tímto závěrem vyjádřil paleontolog Robert D. Martin, který poznamenal, že zatím nikdo nestudoval zápěstí mikrocefaliků. Alan Thorne z prohlásil, že rozdíly mezi kostmi byly jen velmi malé a že podobné odchylky se mohou objevit i u současných lidí. Také poukázal na fakt, že nalezené zápěstní kůstky byly v jeskyni rozptýlené a není jisté, zda všechny patřily stejnému jedinci. Michael Morwood z v Austrálii, jeden ze spoluautorů studie, Thornovi oponoval s tím, že tyto nálezy na zápěstních kůstkách se doplňují i s dalšími zjištěními, jako jsou proporce těla, velikost mozku, morfologie ramene, pánve, čelisti a zubů, které všechny dohromady naznačují, že \"H. floresiensis\" je samostatným druhem, který se vyvinul v izolaci na ostrově. Teorie nového druhu byla dále podpořena studií dolních končetin, kterou zveřejnil William L. Jungers se svým týmem (složeným převážně ze stejných vědců, kteří se podíleli na výše uvedené analýze kostí horní končetiny). Jednou z nejvýznamnějších odlišností ve struktuře kostry dolní končetiny byla neobvykle plochá a v porovnání se zbytkem těla též velká chodidla. Palec byl popsán jako neobvykle krátký a podobný raným hominidům, včetně australopitheků. Antropolog Henry McHenry z prohlásil, že tyto nálezy Jungersova týmu by mohly znamenat konec veškerým diskusím na téma vývojové choroby. Mnohem větší záhadou podle něj je, odkud se druh \"H. floresiensis\" vzal. Antropolog John Hawks z však stále zůstává nepřesvědčen, neboť daná studie podle něj nedostatečně porovnala popisované znaky se současnými pygmejskými populacemi.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza endemického kretenismu.", "content": "Roku 2008 přišli australští vědci Peter J. Obendorf, Charles E. Oxnard, a Ben J. Kefford s teorií, že jedinci označení LB1 a LB6 trpěli tzv. myxedémovým typem vrozeného syndromu z jodové karence (nedostatku jódu) a že byli součástí touto chorobou jinak nedotčené populace \"H. sapiens\", která podle nich ostrov v té době obývala. Porucha bývá vyvolána několika faktory spojenými s životním prostředím postižených, mezi něž patří i nedostatek jódu. Choroba způsobuje též určitou formu nanismu a i v dnešní době ji lze sledovat mj. i mezi obyvateli Indonésie. Postižení, kteří se narodili bez funkční štítné žlázy, mívají malá těla a zmenšený mozek, ale jejich motorické schopnosti jsou ovlivněny mnohem méně než v případech endemického kretenismu neurologického původu. Autoři studie se domnívají, že na ostrově Flores mohly před přibližně 18 tisíci lety (což je doba, z níž nalezené kostry pochází) vládnout podmínky vedoucí ke vzniku této choroby. Podle nich jsou různé odlišnosti, nalezené na kostech z jeskyně Liang Bua, jako například zvětšená podvěsková jáma klínové kosti, neobvykle rovná a jen málo pootočená kost pažní či relativně silné končetiny, příznaky této diagnózy. Tímto způsobem mohou být údajně vysvětleny rovněž spodní třenové zuby se dvěma kořeny či primitivní morfologie zápěstí. Autoři studie nevylučují ani možnost, že i ústně tradované příběhy o podivných člověku podobných stvořeních žijících na ostrově, mohou ve skutečnosti popisovat lidi postižené kretenismem. Reakce na zjištění australských vědců se lišily. Robert D. Martin vyjádřil souhlas se zkoumáním různých dalších postižení, kterými by se nálezy vysvětlily, aniž by je bylo nutné připisovat novému druhu, osobně však stále dává přednost mikrocefalické teorii. Dean Falková výsledky australského týmu napadla s tím, že CT snímky podvěskové jámy neukázaly, že by byla větší, než je obvyklé, a protože rozměry této části klínové kosti byly klíčovým argumentem studie, zavrhla celou tuto hypotézu. Peter Brown, objevitel fosílií, prohlásil, že pozůstatky LB1 byly natolik špatně zachovalé, že podle něj žádné smysluplné změření velikosti podvěskové jámy není možné. Napadána byla i další Obendorfova měření, neboť jeho tým je neprováděl přímo na kostech ani nepoužil CT snímky, ale pouze záběry rentgenových snímků z dokumentu, který roku 2005 natočila britská.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza vývoje z raných hominidů.", "content": "Evoluční vztahy \"H. floresiensis\" jsou rovněž předmětem kontroverze. Mnohé dřívější studie naznačovaly, že se vyvinul z lokální populace druhu \"Homo erectus\", který obýval Asii před expanzí druhu \"Homo sapiens\". Nejnovější výzkum však upozorňuje, že populace \"H. floresiensis\" nesla výrazné znaky raných hominidů, kteří žili před rozšířením druhů \"H. erectus\" a \"H. ergaster\". Je možné, že \"H. floresiensis\" vznikl evolucí z raných migračních skupin druhů \"H. habilis\", \"H. rudolfensis\", či \"H. georgicus\", jejichž existenci nelze vyloučit. Migraci těchto hominidů z Afriky do Asie lze předpokládat nejpozději před 1,4 milionu let. Izolací některé z jejich lokálních populací mohlo následně dojít k evoluci \"H. floresiensis\".", "section_level": 2}, {"title": "Nové objevy a pohledy do poloviny roku 2016.", "content": "V letech 2015-2016 bylo o \"hobitech\" z Flores publikována celá řada dalších studií v recenzovaných časopisech. Konkrétně: Změněné datování - \"H. floresiensis\" žil na Flores asi před 190 tisíci lety až 50 tisíci lety. Tvrzení, dle nichž zde hobiti přežívali ještě před 13 tisíci lety, jsou opouštěna. Cca v době konce hobitů jsou na Flores doloženi první zástupci druhu \"Homo sapiens\" (ohništi, nikoliv zatím fosíliemi; uvádí se, že \"H. floresiensis\" oheň nepoužíval, i to je v rozporu s řadou údajů ve starších článcích). Je-li nové datování správné, prakticky to vylučuje hypotézu mikrocefalie, hobiti žili na Flores dříve než \"Homo sapiens\" a dávno před migrací \"Homo sapiens\" z Afriky. Také se propojují evoluční vztahy mezi hobity a jinými formami (ještě nezmenšenými) asijských \"Homo erectus\". Druhové řazení je poněkud věcí vkusu, není tím zcela vyloučeno ani to, že hobiti mají původ v ještě ranějších druzích rodu \"Homo\" (viz výše) nebo dokonce australopitéků. Nové studie byly roku 2016 publikovány např. v \"Nature\" a v \"Journal of Archaeological Science\". Veřejně přístupná jsou shrnutí těchto článků: Phys.org (anglicky, První Homo sapiens na Flores a konec hobitů), Sciencemag.cz (česky), Osel.cz (česky, Homo erectus jako pravděpodobný předek hobita).", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo floresiensis (česky též člověk floreský, neformálně přezdívaný „hobit“) je podle některých teorií samostatným druhem rodu \"Homo\", odlišujícím se zejména svou malou postavou a mozkem, který přežíval do relativně nedávné doby. Pojmenován byl po indonéském ostrově Flores, na němž byly nalezeny jeho pozůstatky. Roku 2003 byla na ostrově v usazeninách jeskyně Liang Bua nalezena jedna téměř kompletní částečně fosilizovaná kostra (označená podle jména jeskyně a pořadí nálezu jako LB1) a jedna kompletní čelist (označená jako LB2), pocházející z doby před 18 000 lety (svrchní pleistocén). Tyto nálezy byly poprvé publikovány v říjnu 2004. V dalších letech vykopávky v jeskyni pokračovaly a do konce roku 2008 archeologové odkryli části koster celkem 14 jedinců a také malé nástroje, vše pocházející z období před 94 000 až 13 000 lety. Objevitelé, antropologové Peter Brown a Michael J. Morwood s kolegy, vyjádřili názor, že řada znaků kostry LB1 svědčí o tom, že se jedná o nový druh hominida, jehož přímým předchůdcem byl snad \"Homo erectus\", a nazvali ho \"Homo floresiensis\". Tito hominidé dosahovali i v dospělosti výšky pouze o něco více než 1 metr. Jejich extrémně malou výšku objevitelé přisoudili tzv. ostrovnímu nanismu, který způsobuje, že těla velkých druhů živočichů se v prostředí s omezenými potravními zdroji po několika generacích zmenší. S ohledem na dobu, z níž nálezy pocházejí, by \"H. floresiensis\" byl současníkem \"Homo sapiens\".", "tgt_summary": "Homo floresiensis, ou Homme de Florès, est une espèce éteinte du genre Homo, dont des fossiles ont été découverts en 2003 dans la grotte de Liang Bua, sur l'île indonésienne de Florès. Les outils lithiques trouvés sur le site couvrent une période allant de, tandis que les fossiles humains ont été datés en 2016 entre avant le présent. ", "id": 596254} {"src_title": "Isidor Gunsberg", "tgt_title": "Isidor Gunsberg", "src_document": [{"title": "Počátky Gunsbergovy šachové kariéry.", "content": "Gunsberg se narodil roku 1854 v Budapešti, kde jej v jedenácti letech jeho otec naučil základy šachu. Krátce poté odjel s rodiči do Paříže, kde navštěvoval šachovou kavárnu Café de la Régence. Roku 1867 se vrátil do vlasti, ale roku 1876 přesídlil do Velké Británie, kde později získal britské státní občanství. Svou šachovou kariéru zahájil jako operátor šachového pseudoautomatu Mephisto, brzy se však stal šachovým profesionálem. Jako operátor Mephista vyhrál roku 1878 turnaj v Londýně, na kterém došlo k malému skandálu, když z něho odstoupil George Alcock MacDonnell, který odmítl proti Mephistovi nastoupit, pokud nebude znát jméno jeho operátora.", "section_level": 1}, {"title": "Gunsbergovy šachové úspěchy.", "content": "Šachových turnajů se Gunsberg začal zúčastňovat od roku 1883 a postupně se vypracoval na jednoho z nejlepších šachistů světa. Vyhrál mezinárodní turnaje v Londýně a v Hamburku roku 1885, v Londýně roku 1887 (společně s Amosem Burnem) a roku 1888 a v Bradfordu roku 1888. V zápasech porazil roku 1886 H. E. Birda 5: 1 (=3), roku 1887 J. H. Blackburna 5: 2 (=6), roku 1888 zvítězil nad Frankem Leem 3:0 (=2) a nad Jamesem Mortimerem 4:0 (=1) a v roce 1889 opět nad Birdem 3:2. Vítězství na významných mezinárodních šachových turnajích i výsledky v zápasech s předními šachovými mistry té doby umožnily Gunsbergovi pomýšlet na střetnutí s Wilhelmem Stenitzem o titul šachového mistra světa. Na turnaji při Šestém americkém šachovém kongresu roku 1889 skončil Gunsberg sice třetí za Michailem Ivanovičem Čigorinem a Maxem Weissem, ale Čigorina na turnaji dvakrát porazil. Když pak v roce 1890 v Havaně s Čigorinem remizoval 9:9 (=6), Steinitz nabídku \"Manhattan Chess Clubu\" na sehrání zápasu s Gunsbergem koncem roku 1890 v New Yorku přijal.", "section_level": 1}, {"title": "Zápas o titul mistra světa.", "content": "Střetnutí mezi Stenitzem a Gunsbergem začalo 9. prosince roku 1890 a skončilo 22. ledna 1891. Hrálo se na dvacet partií a o možnostech vyzývatele se hodně pochybovalo. Gunsberg však celý šachový svět do jisté míry překvapil, neboť po pěti partiích zápasu vedl 2:1 (=2). Pak se však Steinitz vzpamatoval a výbornou hrou v dalších šesti partiích otočil stav ve svůj prospěch na 4:2 (=5). Po určitém polevení, kdy začal uplatňovat určité novinky v zahájení, dovolil Steinitz Gunsbergovi snížit na 5:4 (=7), pak však přišlo definitivní rozhodnutí. Steinitz v sedmnácté partii dosáhl černými kameny remízy, osmnáctou partii bílými vyhrál a v devatenácté mu již stačilo remizovat, což se také stalo. Steinitz tedy celkově zvítězil 6:4 (=9) a opět obhájil svůj titul šachového mistra světa.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr Gunsbergovy šachové kariéry.", "content": "Po prohraném zápase se Steinitzem se již Gunsbergovi na turnajích tak nedařilo: Gunsberg také dlouhodobě vedl šachovou rubriku v \"Daily Telegraph\". Roku 1916 zažaloval \"Evening News\" pro urážku na cti kvůli tvrzení, že jeho šachová rubrika obsahuje hrubé chyby a svou při vyhrál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isidor Arthur Gunsberg (2. listopadu 1854, Pešť – 2. května 1930, Londýn) byl maďarský a později britský šachista a šachový novinář, v osmdesátých a devadesátých letech 19. století jeden z nejlepších hráčů světa.", "tgt_summary": "Isidor Gunsberg ( à Pest - à Londres) est un joueur d'échecs hongrois puis britannique, qui a fait partie de l'élite mondiale dans les années 1880 et a disputé un match de championnat du monde d'échecs contre Wilhelm Steinitz.", "id": 1897105} {"src_title": "Volby do Knesetu 2009", "tgt_title": "Élections législatives israéliennes de 2009", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "17. září 2008 se konaly stranické volby strany Kadima, které vyhrála Cipi Livni. Po jejím vítězství rezignoval bývalý předseda strany Ehud Olmert (který se voleb nezúčastnil) na post premiéra. Livni byla prezidentem Šimonem Peresem pověřena aby ve lhůtě 42 dnů sestavila vládní koalici. Přestože Strana práce souhlasila s účastí v koalici, současný koaliční partner Šas nabídku odmítnul. Livni posléze tvrdila, že Šas měl ekonomicky a diplomaticky nelegitimní požadavky (zvýšení dětských přídavků a závazek že se nebude jednat o rozdělení Jeruzaléma). Strany Gil a Sjednocený judaismus Tóry účast rovněž odmítly, zatímco jednání se stranou Merec stále probíhala. 26. října doporučila Livni prezidentu Peresovi vypsání předčasných parlamentních voleb. 27. října se Peres sešel s předsedy parlamentních stran, kteří mu většinově doporučili vypsání předčasných voleb. Prezident následně rozpustil Kneset, což je nezbytné pro konání takových voleb. Ehud Olmert tak zůstává přechodným premiérem, a to až do doby než bude po volbách vytvořena nová vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Strany.", "content": "K 23. prosinci se pro únorové parlamentní volby zaregistrovalo 43 politických stran (v porovnání 31 k volbám v roce 2006), avšak pouze 34 stran nakonec odevzdalo kandidátní listinu. 12. ledna 2009 bylo Ústřední volební komisí arabským stranám Balad a Sjednocená arabská kandidátka-Ta'al zakázáno účastnit se voleb, jelikož neuznávají Izrael jakožto židovský stát a vyzývají po ozbrojeném konfliktu proti Izraeli. Balad i Ta'al byli oba vyloučeni před volbami v roce 2003, ale Nejvyšší soud jim nakonec dovolil se voleb zúčastnit. 21. ledna 2009 Nejvyšší soud rozhodnutí Ústřední volební komise zrušil.", "section_level": 1}, {"title": "Aliance.", "content": "Před volbami došlo k ukončení aliance Strana práce-Meimad, která trvala od roku 1999. Zatímco Strana práce bude kandidovat samostatně, Meimad bude kandidovat společně s novým Hnutím zelených. Merec kandiduje společně s novým levicovým hnutím Tnu'a ha-Chadaša, vedeným Cali Rešefem. Představitelé nového hnutí získali na společné kandidátce v pořadí třetí, sedmé a jedenácté místo. Hnutí Tarabut, které vystupuje proti izraelské bezpečnostní bariéře se spojilo s Chadašem. Nábožensky-sionistické strana Achi, která byla dříve součástí aliance Národní jednota se koncem prosince sloučila s Likudem. Ultraortodoxní strany Agudat Jisra'el a Degel ha-Tora pokračují i pro tyto volby ve své koalici Sjednocený judaismus Tóry.", "section_level": 2}, {"title": "Nové strany.", "content": "Od voleb v roce 2006 bylo založeno několik politických stran. První byla Sociální spravedlnost, založená v únoru 2007 miliardářem Arkadijem Gajdamakem a Jisra'el ha-Caka založená bývalým poslancem Strany práce Efrajimem Snehem v květnu 2008. Po oznámení o předčasných volbách koncem října 2008 se části Národní jednoty Tkuma a Moledet a Národní náboženská strana spojili počátkem listopadu 2008 v jednu stranu s názvem Židovský domov. Po odchodu Tkumy a Moledetu uzavřela Národní jednota alianci se stranou Hatikva a Židovskou národní frontou Barucha Marzela (Marzel a Šolom Dov Wolpo původně založili pro tyto volby stranu Erec Jisra'el Šelanu). Poslanec Abbás Zakúr opustil Sjednocenou arabskou kandidátku, aby počátkem prosince 2008 založil Arabskou středovou stranu.", "section_level": 2}, {"title": "Předběžné výsledky.", "content": "U 90 % sečtených hlasů má Kadima zatím 29 mandátů, následovaná Likudem s 27, Jisra'elem Bejtejnu s 15 a Stranou práce s 13.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby do 18. Knesetu se v Izraeli konaly 10. února 2009. Tyto volby byly předčasnými parlamentními volbami, které se konaly kvůli rezignaci předsedy strany Kadima a premiéra Ehuda Olmerta a selhání jeho následovnice Cipi Livni při zformování koaliční vlády. Kdyby Olmert zůstal v úřadu premiéra nebo se Livni podařilo sestavit koaliční vládu, volby by se podle plánu konaly až v roce 2010.", "tgt_summary": "Les élections législatives israéliennes de 2009 se sont déroulées de manière anticipée le à la suite de la démission de Ehud Olmert de son poste de Premier ministre et à l’échec de Tzipi Livni, son successeur à la tête du parti Kadima, à reconstituer un gouvernement de coalition.", "id": 2450772} {"src_title": "Delft", "tgt_title": "Delft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Osadu založil lotrinský kníže Gottfried IV. Hrbatý roku 1071 rozšířením svého panského dvora a zřízením prvního kanálu. Ze středonizozemského termínu pro kanál byl odvozen název města. Město rychle bohatlo díky místnímu zemědělství, řemeslům a obchodu. V 15. století se zde připomíná na 140 pivovarských (právovárečných) domů a několik tkalcoven sukna. Ve \"Zlatém věku\" Nizozemska byl Delft společně s Amsterodamem nejvýznamnějším městem hrabství Holland a dodnes jsou obě města nejpopulárnějšími turistickými místy v Nizozemí. Roku 1536 město zničil velký požár, a v následujícím období náboženské reformace byly zrušeny kláštery. V 16. a 17. století město bojovalo o nezávislost na Španělsku. Za sídlo si je zvolil vůdce povstalců, princ Vilém I. Oranžský. Roku 1572 si dal upravit rezidenci (Prinsenhof) a rozšířil městské opevnění. Reorganizoval a sjednotil pod svým velením vojska severních provincií a snažil se zabránit rozdělení země. V hodnosti místodržitele Spojených nizozemských provincií bojoval až do svého zavraždění 10. července 1584. Roku 1602 zde byla založena Nizozemská východoindická společnost (VOC) pro dálkový námořní obchod. Operovala s flotilou více než 100 lodí mezi Nizozemím a Dálným Východem. Její kanceláře byly v přístavech Indie, Barmy, na Jávě, Borneu, v Japonsku i v Číně. Obchodovala s kořením, kávou, čajem, čínským porcelánem, slonovinou a dalším luxusním zbožím. Do konce 18. století byl Delft hlavním centrem řemesel, obchodu, výtvarného umění, vědy a kultury. Vůdčími podporovateli byly šlechtické rodiny Pauw, Van der Graeff, Van Udrichem a Van der Dussen. Delftskou malířskou školu ve 2. polovině 17. století vytvořili Jan Vermeer, Carel Fabritius a Pieter de Hooch, sdružení v Cechu sv. Lukáše, jehož dům je dodnes Vermeerovým památníkem. V několika manufakturách se zde vyráběla keramika z bílé hlíny s bílou glazurou zdobenou modrým kobaltovým (někdy také pestrobarevným) dekorem, světoznámá pod jménem delftská modrá fajáns (\"Delft blauw\"). Zhotovovalo se z ní jak stolní nádobí, tak rukojeti příborů, svícny, figurky, obkladačky i podlahové dlaždice. Proslulé jsou vázy na tulipány s radiálně uspořádanými otvory pro každou květinu zvlášť a patrové vázy ve tvaru pyramidy, někdy v čínském stylu. Oblíbené byly také konvičky a smetanu ve tvaru stojící figurky krávy. V období vleklých válek mezi Anglií a Francií zdejší manufaktury a trh poněkud upadaly a po napoleonských válkách Delft klesl mezi spíše chudá provinční města. Zaostávání průmyslu však nepřímo přispělo k zachování historického jádra města s mnoha architektonickými památkami. Vzdělanost byla povznesena roku 1842, kdy král Vilém II. založil Královskou akademii pro vzdělání městských inženýrů, díky níž se rozšířily podnikatelské možnosti. Tato akademie byla uzavřena roku 1864 a nahradila ji všestrannější Polytechnická škola, dodnes významná Technická univerzita Delft. Hlavními obory studia byly architektura, městské, vodní a lodní stavitelství, strojírenství a hornictví. Dnes zde studuje kolem 13 000 studentů. V žebříčku světových technických univerzit 2010 se tato univerzita umístila na 33. místě. Nástup průmyslu byl podpořen železnicí, jejíž nádraží bylo v Delftu otevřeno roku 1847. K hlavním podnikům patřili výrobci lihovin a zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Významné chrámy: Paláce a domy: Ostatní stavby:", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V Delftu jsou továrny na zbraně, olověné kule, stroje, z potravinářského průmyslu ocet, olej, želatina, droždí a likéry. Také je tu průmysl sklářský, strojírenský, elektrotechnický, farmaceutický, papírenský a kartonážní. Vyrábí se tu košíky, město je proslulé světoznámou delftskou fajánsí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Delft je nizozemské město ležící v provincii Jižní Holandsko mezi Haagem a Rotterdamem, jedno z nejstarších historických sídel Holandska, proslulé architekturou, modře zdobenou keramikou a univerzitou. Žije v něm přes 100 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Delft (, ) est une ville et commune de la province néerlandaise de Hollande-Méridionale. Comptant au, elle est située entre La Haye et Rotterdam, le long du canal du Rhin à la Schie, dans la conurbation de la Randstad. ", "id": 1038178} {"src_title": "Abraxas (mytologie)", "tgt_title": "Abraxas (religion)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Někteří vidí původ jména v kopštině 1. století n. l., v níž by mohlo znamenat „svaté slovo“ či „svaté jméno“. Valentinus, nazývaný „nejhlubším učencem gnoze“, vykládal jméno velkého gnostického božstva Abraxas jako složeninu ze slov \"Ab\" nebo \"Af\" („budiž“) + \"rax\" nebo \"rak\" („uctíváno“) + \"sas\" nebo \"sax\", pův. ze \"sadži\" („jméno“). Kurt Rudolph, světově uznávaný odborník na gnózi, však uvádí, že se původně jednalo o \"„tajemný opis jména židovského boha Jahveho, psaného čtyřmi (hebrejsky: arba = abra) souhláskami (tetragram).\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Jméno Abraxas je spojeno s magickou formulí slova \"abrakadabra\" – jedním z názvů (původem íránského) boha Mithry. Je psáno 7 hláskami, přičemž každá symbolizuje jeden den Stvoření, a jsou-li písmena jména čtena řeckým způsobem jako čísla, dávají 365 (tj. počet dní v roce). Tento symbol se nachází jak na egyptských čarodějnických papyrech, tak na starověkých kamenných amuletech. Na četných řeckých i římských gemách z pozdního starověku je bytost tohoto jména zobrazována s trupem člověka, hlavou kohouta (symbol \"fronésis\", prozíravosti), nohama v podobě hadů \"Loga\" (slova) a \"Núse\" (rozumu), držící štít (symbol \"sofie\", moudrosti) a bič (symbol \"dynamis\", síly/potence). Abraxas v sobě spojuje a harmonicky sjednocuje božské i temné stránky, světlo a tmu, mužský a ženský princip.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se", "section_level": 1}, {"title": "Magická symbolika.", "content": "Je ochranným symbolem, znamením vítězství a štěstí. Jako bojovník s bičem je znamením moci a jako nositelem štítu je znamením opory a bezpečí. Abraxas je nejmocnější znamení pro neutralizaci sil černé magie a proto je od svého vzniku používán jako ochranný a podpůrný amulet. Ve zvířecí říši byl Abraxas manifestován havranem (věřilo se, že Abraxas se může lidem zjevit v této podobě). V numerologii s číslem 7 (vládne sedmi planetám, sedmi dnům Stvoření, má 7 písmen). Mezi planetami znázorňuje Slunce (vládce všech planet, vládce světla, vítěz nad temnotou). Jako časový úsek znázorňuje celý cyklus. Je symbol celistvosti a jméno boha roku (číselná hodnota jména je 365; a = 1, b = 2, r = 100, x = 60, s = 200). Abraxas je kouzelné slovo složené z počátečních písmen hebrejského Božího jména.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraxas (řecky \"Αβρασαξ\", \"Abrasax\") je jméno, jímž egyptský gnostik Basileidos (kolem r. 130) označuje symbol nejvyšší bytosti, reprezentující Dobro i Zlo, v jedné entitě uctívané božstvo i obávaný démon. Z této bytosti pak vychází pět prasil: duch, slovo, prozřetelnost, moudrost a moc. Basileidovi následovníci uctívali Abraxa jako nejvyššího boha, který na svět poslal i Ježíše Krista (jehož považovali za ducha).", "tgt_summary": "Abraxas (grec : \"Αβραξας\"), Abrasax, ou encore Abracax, est un terme gnostique, utilisé notamment par Basilide, qui désigne les 365 émanations du dieu suprême. Ce serait en effet une transcription altérée d'un cryptogramme d'origine hébraïque, dont l'interprétation isopséphique renvoie à 365. Le terme se retrouve gravé sur des amulettes ou des talismans qu'on appelle abraxas par métonymie. Pour les chrétiens orthodoxes le terme désigne un démon.", "id": 2371968} {"src_title": "Trojský most", "tgt_title": "Pont de Troja", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě Trojského mostu stál od roku 1981 provizorní Trojský tramvajový most, ten sloužil pro tramvaje a chodce. Rok před dokončením mostu Trojského byl zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonická soutěž.", "content": "Architektonicko-konstrukční řešení vybral Magistrát hlavního města Prahy z 20 návrhů v soutěži vypsané roku 2005. První cena spojená s odměnou 700 tisíc korun byla na podzim 2006 udělena návrhu, jehož autory jsou Ing. Jiří Petrák, Ing. Ladislav Šašek (Mott MacDonald Praha s. r. o.) a Doc. Ing. arch. Roman Koucký a Ing. akad. arch. Libor Kábrt (Roman Koucký architektonická kancelář s. r. o.). Druhá cena nebyla udělena. Třetí cenu (450.000,- Kč) získaly dva návrhy, autorem prvního je Prof. Ing. Jiří Stráský (Stráský, Hustý a partneři s. r. o.), autorem druhého Ing. arch. David Titz, Ing. arch. Zbyněk Svoboda, Ing. Ladislav Huryta, Martin Matůšů (ARCHicon s. r. o.). Ve druhém kole bylo hodnoceno celkem pět návrhů, autorem dalšího (č. 4) byli Ing. arch. Roman Gale, Ing. arch. Michal Palaščák, spoluautoři: Bc. Barbora Šimonová, Bc. Libor Dašek (Atelier AGP) a dalšího (č. 9) Ing. arch. Martin Rösler, Ing. Vít Havlíček, spolupráce: Michaela Chvojková, Radek Jiránek. Porota měla 11 členů, z toho 2 zástupci magistrátu, po jednom zástupci městských částí Praha 7 a Praha 8, 4 zástupci České komory architektů, 2 zástupci České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT) a 1 zástupce České společnosti pro systémovou integraci. Na odměnách bylo autorům pěti projektů, které postoupily do druhého kola, rozděleno celkem 2,6 milionu Kč. Realizační dokumentaci vyprojektovala společnost Mott MacDonald, ocelovou konstrukci navrhla společnost Excon (ing. Vladimír Janata, ing. Dalibor Gregor), projekt výsunu mostu zpracoval doc. ing. Lukáš Vráblík ze společnosti Novák & Partner.", "section_level": 2}, {"title": "Nedodržené zadání.", "content": "Provedení mostu se stalo tématem politických diskusí poté, co se ukázalo, že došlo k navýšení původně kalkulované ceny tunelu Blanka a navazujících staveb Městského okruhu téměř o polovinu původní ceny. Mluvčí Metrostavu uvedl jako příklad, že v zadávací dokumentaci byl jednoduchý most v ceně asi 400 milionů Kč, po uzavření kontraktu s Metrostavem však vyhlásilo město Praha konstrukčně-architektonickou soutěž, kterou vyhrál most jiný – výrazně dražší, takže spolu s dalšími novými požadavky došlo k navýšení jeho ceny o 720 milionů Kč, tedy téměř na trojnásobek. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže 16. prosince 2014 udělil hlavnímu městu Praze pokutu 11 milionů Kč za to, že stavba byla realizována ve zcela jiné podobě a podle zcela jiného architektonického návrhu, než jaký byl obsahem původní zadávací dokumentace na veřejnou zakázku, také vybraný uchazeč pro zadavatele provedl stavební práce, které nebyly zadány v řádném zadávacím řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Praha podala 31. prosince 2014 proti rozhodnutí rozklad.", "section_level": 2}, {"title": "Předpokládané zahájení.", "content": "Dopravní podnik hl. m. Prahy v roce 2008 uváděl jako zamýšlený termín zprovoznění mostu rok 2011. Na stejný rok bylo plánováno zprovoznění tunelu Blanka, to ale bylo mezitím odloženo na konec roku 2012. Ředitel magistrátního odboru městského investora Jiří Toman v roce 2009 uvedl, že most v Troji bude otevřen ke dni otevření tunelu Blanka.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba.", "content": "Stavba mostu byla zahájena v létě 2010. V únoru 2011 ředitel odboru městského investora MHMP oznámil, že most nebude otevřen v roce 2011, jak se původně plánovalo, ale až s celým tunelovým komplexem, tedy nejdříve na přelomu let 2013 a 2014, avšak pro tramvaje bude možná zprovozněn dříve. Podle zprávy ze srpna 2011 měl být most v polovině roku 2013 zprovozněn pro tramvaje a nahradit tak provizorní tramvajový most, který má být bezprostředně poté rozebrán. Podle zpráv z jara 2013 k tomuto zprovoznění mělo dojít až koncem roku 2013. Pro silniční vozidla, cyklisty a chodce měl být zpřístupněn až s otevřením tunelu Blanka, pravděpodobně roku 2014. Trojský most byl 6. října 2014 zprovozněn pro tramvaje i pro automobily. Tunelový komplex Blanka, který měl být původně otevřený ve stejném termínu, byl zprovozněn až v září 2015. V září 2014 rozhodčí soud rozhodoval, kolik Praha Metrostavu za most zaplatí. Projekt výstavby vedl Bc. Alexandr Tvrz, Ing. Zdeněk Račan a Ing. Petr Koukolík. Ocelovou konstrukci zhotovila Divize 3 Metrostavu a společnost MCE Slaný. Samotný výsun mostu řídili Ing. Tomáš Wangler a Ing. Jiří Lukeš. Od 20. do 23. srpna 2014 proběhly zatěžkávací zkoušky, přes den dynamické, v noci statické. Například ve středu 20. srpna na most najelo 24 plně naložených nákladních aut a 4 tramvaje. Výstavba mostu vyšla celkem na 1,3 miliardy Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "V soutěži byl vybrán návrh síťového obloukového mostu s dolní mostovkou. Předpjatá deska mostovky je uložena na prefabrikovaných předpjatých příčnících zavěšených přes síťový systém ocelových táhel do plochého ocelového obloukového nosníku. Délka mostu je asi 262 metry, rozpětí oblouku hlavního pole 200,4 metrů. Celková výška nosné konstrukce jsou asi 34 metry nad maximální plavební hladinou. Opěry a pilíře stojí na vrtaných pilotách ve skalním podloží na březích, do šířky řeky žádný pilíř nezasahuje. Most má po dvou jízdních pruzích pro každý směr, střední tramvajové těleso, oboustranné chodníky pro pěší a cyklisty. Součástí křižovatky na severním (trojském) předmostí je mimoúrovňová křižovatka Troja, jejíž součástí je zaústění tunelu Blanka na Městském okruhu, s Městským okruhem se zde frekvence z mostu mimoúrovňově kříží s propojením všech směrů, na místní komunikaci v Troji (Povltavská ulice) navazuje prodloužená komunikace z mostu úrovňovou křižovatkou. Pobřežní cyklostezka na trojské straně most podchází. Podle redaktora \"trj\" z Práva považují kritici dva pruhy vozovky v každém směru za naddimenzování, neúměrné šíři železničního podjezdu navazujícího na holešovické straně.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Objevily se úvahy, že by se most mohl jmenovat po zesnulém prezidentovi Václavu Havlovi, na začátku dubna 2013 však rada hlavního města oficiálně schválila vžitý název \"Trojský most\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Rok po zprovoznění získal most v soutěži \"The European Steel Design Awards 2015\" pořádanou \"Evropským sdružením ocelových konstrukcí\" cenu Award of Excellence v kategorii mosty. Komise ocenila pomyslné smazávání hranice mezi architekturou a inženýrskými dovednostmi, uvedla: „Trojský most je jako sochařské dílo a krásný doplněk města Prahy“.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Trojský most se objevil v následujících filmech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojský most je silniční a tramvajový ocelový obloukový most most přes Vltavu v Praze. Veřejnosti byl slavnostně otevřen 4. října 2014, doprava na něj vyjela o dva dny později. Vede z Partyzánské ulice v Holešovicích do oblasti ulic Nové Povltavské a Trojské v Troji. Slouží místní dopravě a nahradil původní provizorní trojský tramvajový most, zvaný „Rámusák“, který sloužil od roku 1981 do roku 2013. Na severním předmostí je mimoúrovňovou křižovatkou Troja propojen s Městským okruhem.", "tgt_summary": "Le pont de Troja (2014) (en ) est un pont bow-string situé à Prague enjambant la Vltava. Moderne, il a été ouvert au trafic en.", "id": 1721403} {"src_title": "Intercese", "tgt_title": "Intercessio", "src_document": [{"title": "Římské právo.", "content": "Intercese je v římském právu soukromém převzetí cizího závazku, děje-li se s očekáváním, že ten, koho závazek se vlastně týče, jej sám splní. \"Intercedent\", totiž ten, kdo závazek přejímá, může převzít cizí dluh buď vedle vlastního dlužníka, nebo místo něho. Podle toho rozeznává se intercese kumulativní a privativní. Druhá se uskutečňuje hlavně novací (pasivní delegací), první hlavně rukojemstvím. Intercese je pojmem praktickým, neboť \"Senatus consultum Velleianum\" (46 po Kr.) a interpretace právnická stanovily za právo, že všechny intercese od osob ženského pohlaví jsou v zásadě právně neúčinné. Vůdčí myšlenkou k tomu bylo, že ženy vzhledem ke své nezkušenosti a dobromyslnosti mají být chráněny proti škodlivým následkům smluv, jimiž se zavázaly za jiného, očekávajíc, že samy nebudou muset zaplatit. Závazek ženy z intercese je neplatný \"ope exceptionis\", ale tak, že nezbývá ani jako \"obligatio naturalis\". V některých případech je výjimečně intercese pro ženu závaznou, jako když je věřitel od ženy oklamán nebo v jiném nezaviněném omylu nevěděl, že běží o intercesi ženy, podle obecného práva jmenovitě též, když žena se zavázala jako obchodnice. Kromě toho v římském státním právu intercese, též \"intercesse\", označuje zákrok, jímž římský úředník (\"magistratus\") zakázal, vetoval výkon rozhodnutí jiného úředníka. Tento zákrok vyplývá z \"ius intercessionis\", práva intercese, jehož mohl užít každý římský \"magistratus\" proti každému jinému \"magistratovi\", který byl jeho kolegou v úřadě nebo zastával nižší magistraturu – tak např. konzul mohl intercedovat rozhodnutí druhého konzula, svého kolegy v úřadě, jakož i rozhodnutí kteréhokoli níže postaveného úředníka, např. praetora či quaestora; bylo možno uplatnit intercesi rovněž proti usnesení senátu. Tribun lidu pak, využívaje svého specifického postavení v politickém systému římské republiky, byl oprávněn použít intercese nejen proti ostatním tribunům lidu, ale proti všem římským \"magistratům\" bez ohledu na jejich postavení. Právo intercese sloužilo coby brzda možného zneužití široké výkonné moci, jíž římští \"magistrati\" disponovali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intercese obecně označuje změnu závazku v osobě dlužníka (dojde-li ke změně věřitele, jde o cesi nebo subrogaci). Rozlišuje se \"intercese privativní\" (převzetí dluhu) a \"intercese kumulativní\" (přistoupení k dluhu). V českém právu je takto upravena v ustanoveních § 1888–1892 občanského zákoníku. V římském právu šlo také o veto držitele veřejného úřadu vůči rozhodnutí jiného magistráta.", "tgt_summary": "L’intercessio est un concept juridique de la Rome antique, dont la signification propre et technique varie selon qu'on se situe dans le domaine du droit public ou du droit privé, mais dont le trait commun à ces deux branches du droit est qu'elle implique l'intervention d'une personne à l'occasion d'un acte accompli par autrui.", "id": 786403} {"src_title": "Bachova květová terapie", "tgt_title": "Élixirs floraux de Bach", "src_document": [{"title": "Princip léčby.", "content": "Dle Bacha jsou nemoci způsobené disharmonií mezi lidskou psychikou a stavem lidského těla. Léky nepůsobí chemicky, ale jsou přenašečem informace, mimo jiné zvyšujícím nedostatečné vibrace těla. Dr. Bach rozlišoval 38 různých patologických, „negativních“ duševních stavů, resp. „slabostí charakterů“ a 38 různých květin pro jejich léčení. Vhodné květiny vybral pomocí své ruky, kterou vkládal nad květinu a určoval tak její léčivou schopnost. Léky se připravují tak, že se květy, získané jen z divoce rostoucích rostlin, položí do misky s pramenitou vodou, na kterou musí po dobu 3 až 4 hodin působit slunce. Z této matečné tekutiny, konzervované brandy, se připraví v laboratoři, situované v „Bachově centru v Anglii“ v Mount Vernon, blízko Oxfordu, po ředění s alkoholem v poměru 1 : 240 „koncentrát“, z něhož se dvě kapky použijí na přípravu prodejného preparátu. Z něho pacient opět použije vždy jen dvě kapky do mixovací lahvičky či přímo pro vlastní aplikaci. Dva pacienti se stejnou lékařskou diagnózou mohou být léčeni různými esencemi, záleží na jejich vnímání situace a jejich pocitech. Bachova terapie je v dnešní době populární mimo jiné proto, že nestaví pacienta ani terapeuta do situace složitého hledání příčin daného psychického stavu, věnuje se přítomnosti a řešení aktuálních problémů. Problémy spojené s minulostí řeší paralelně bez nutnosti probírat se, často bolestivou, minulostí pacienta.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Podle organizací zabývajích se květovou terapií je léčba doporučena při těchto stavech a onemocnění: úzkost/stres, deprese, celkový duševní stres, nedostatek sebejistoty, emociální a fyzické trauma, rakovina, nákaza HIV a AIDS.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika terapie.", "content": "Podle systematického přehledu publikovaného v roce 2010 Edzardem Enrstem v současnosti dostupné randomizované klinické studie neprokázaly jakoukoliv účinnost této terapie. Z tohoto přehledu byly v souladu s principy medicíny založené na důkazech a pravidly pro vytváření kvalitních a věrohodných metaanalýz vyloučeny nenáhodné a nekontrolované klinické studie, hlášení jednotlivých případů a publikované řady případů. Kritici Bachovy léčby tvrdí, že jde o typickou pseudovědeckou metodu s prvky homeopatie, patřící do rámce alternativní medicíny. Podle Českého klubu skeptiků Sisyfos není znám přesný způsob výroby, neexistují ověřovací studie a téměř homeopatické ředění vylučuje specifický efekt. Odborná kritika dále uvádí, že lék je neškodný, ale značné nebezpečí pro pacienta spočívá v zanedbání řádné léčby, zejména proto, že metoda může být léčiteli používána u vážných chorob, a také proto, že masivně propagovaný Bachův preparát č. 39, připravovaný ze směsi 5 koncentrátů, tzv. „Rescue Remedy“, je určen pro první pomoc i u akutních, životu nebezpečných stavů, při šoku, úrazech, infarktu, mrtvici, delirium tremens atd.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Tento článek je převzat ze Stručného výkladového slovníku českých skeptiků, konkrétně z hesla Bachova květinová léčba, jehož autorem je Jiří Heřt.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bachova květová terapie je varianta homeopatie, která používá „esence“, výluhy květů některých rostlin. Metodu zavedl v r.1928 Edward Bach v Anglii. Podle něj je většina lidských nemocí způsobena negativním stavem mysli. Proto určil 38 květových esencí, které měly utišit takové stavy a tím vyléčit pacienta. Metoda se rozšířila do dalších zemí Evropy včetně České republiky (v Německu je např. 700 bachovských léčitelů). Používají ji dnes nejen léčitelé, ale i někteří psychoterapeuti jako pomocný prostředek. Metoda má blízko k homeopatii.", "tgt_summary": "Les élixirs floraux de Bach, parfois désignés simplement sous les noms de fleurs de Bach ou de remèdes de Bach, sont des macérations alcooliques de plantes, dits \"élixirs floraux\", réalisés à partir des fleurs de trente-sept espèces de plantes, auxquelles s'ajoute l'eau de roche, ce qui donne donc 38 « élixirs » au total. Par extension, ils désignent la pratique à visée thérapeutique qui les utilise, conceptualisée entre 1928 et 1936 par Edward Bach, médecin homéopathe anglais. ", "id": 2111390} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1987", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 1987", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Mistrovství světa bylo rozděleno na dvě části. V první se všech osm účastníků utkalo systémem každý s každým. První čtyři týmy pak postoupily do finálové skupiny, další čtyři do skupiny o udržení. Ve finálové skupině se předchozí výsledky nezapočítávaly, zatímco ve skupině o udržení se započítávaly všechny výsledky z první části. Výsledky vzájemných utkání evropských týmů, sehraných v první části, stanovily pořadí mistrovství Evropy. Vítěz finálové skupiny stal mistrem světa, poslední tým ze skupiny o udržení sestupoval do skupiny B. K = utkání Československo - USA 4:2 bylo pro doping hráče Scotta Younga (USA) kontumováno 4:0 ve prospěch ČSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní část.", "content": "SSSR – Švýcarsko 13:5 (6:1, 3:2, 4:2) 17. dubna 1987 (10:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 1:41 Vjačeslav Bykov, 10:07 Valerij Kamenskij, 11:13 Valerij Kamenskij, 16:07 Andrej Chomutov, 17:40 Alexander Semak, 18:04 Vladimir Krutov, 23:11 Vladimir Krutov, 29:09 Andrej Chomutov, 34:44 Valerij Kamenskij, 48:00 Sergej Starikov, 50:10 Vladimir Krutov, 54:39 Sergej Makarov, 59:35 Alexej Gusarov Branky Švýcarska: 7:22 Peter Schlagenhauf, 27:08 Reto Dekumbis, 29:39 Peter Jaks, 44:33 Reto Dekumbis, 52:13 Bruno Rogger Rozhodčí: Tyszkiewicz (POL) – Lipina (TCH), Korentschnig (AUT) Vyloučení: 7:4 (2:0) Diváků: 2 000 17. dubna 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 5:14 Lars Karlsson, 19:22 Lars Molin, 20:28 Thomas Eklund Branky SRN: nikdo Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Prusov, Gerasimov (URS) Vyloučení: 6:4 (1:0) Diváků: 4 000 17. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 2:41 Petr Vlk, 15:09 Jiří Šejba, 16:10 David Volek, 31:13 Miloslav Hořava, 38:11 Igor Liba Branky Finska: 39:21 Jarmo Kuusisto, 48:28 Timo Jutila Rozhodčí: Banfield (CAN) – von de Fenn (GER), Lundström (SWE) Vyloučení: 11:12 (2:1) Diváků: 3 500 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Finsko: Jarmo Myllys – Hannu Virta, Arto Ruotanen, Timo Jutila, Jarmo Kuusisto, Teppo Numminen, Pekka Laksola – Jari Torkki, Pekka Järvelä, Risto Kurkinen – Petri Skriko, Risto Jalo, Raimo Summanen – Reijo Mikkolainen, Janne Ojanen, Timo Susi – Karl Jalonen, Christian Ruuttu, Jukka Seppo. 17. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 14:02 Troy Murray, 21:02 Barry Pederson, 52:24 Dan Quinn Branky USA: 50:56 Tom Kurvers Rozhodčí: Jalarvo – Venhenen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 4:5 Diváků: 8 000 18. dubna 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 5:49 Raimo Summanen, 26:55 Karl Jalonen, 35:13 Risto Kurkinen Branky Švýcarska: 2:38 Gaetan Boucher, 29:35 Peter Jaks Rozhodčí: Hart (USA) – Hausner (AUT), Lipina (TCH) Vyloučení: 3:4 (2:1) Diváků: 2 500 18. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 29:40 Brian Erickson, 56:12 Ron Wilson Branky Švédska: 2:24 Robert Nordmark, 20:44 Bengt Åke Gustafsson, 27:09 Thomas Eklund, 29:21 Matti Pauna, 35:29 Mats Kihlström, 57. Thomas Eklund Rozhodčí: Morozov (URS) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 11:4 (1:2) Diváků: 2 500 18. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Donaupark-WIG Halle) Branky SRN: nikdo Branky SSSR: 32:35 Sergej Starikov, 35:32 Vjačeslav Bykov, 38:52 Igor Larionov, 49:35 Jurij Chmylov, 51:52 Sergej Makarov, 55:17 Igor Larionov, 57:04 Vjačeslav Bykov Rozhodčí: Banfield (CAN) – Korentschnig (AUT), Gerasimov (URS) Vyloučení: 10:8 (0:3, 0:1) Diváků: 1 500 18. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 42:24 Dušan Pašek Branky Kanady: 59:45 Anthony Tanti Rozhodčí: Lindgren (SWE) – von de Fenn (GER), Lundström (SWE) Vyloučení: 7:7 (1:0) Diváků: 8 500 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Kanada: Sean Burke – Craig Hartsburg, Zarley Zalapski, Bob Rouse, Doug Bodger, Bruce Driver – Dirk Graham, Keith Acton, Dino Ciccarelli – Anthony Tanti, Barry Pederson, Brian Bellows – Kirk Muller, Mike Foligno, Dan Quinn – Kevin Dineen, Troy Murray, Allan Secord. 20. dubna 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 17:47 Petri Skriko Branky SRN: 26:02 Miroslaw Sikora, 26:43 Udo Kiessling, 37:42 Helmut Steiger Rozhodčí: Morozov – Prusov (URS), Gerasimov (URS) Vyloučení: 3:4 Diváků: 5 000 20. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 2:31 Anatolij Semjonov, 6:48 Vladimir Krutov, 7:11 Sergej Světlov, 14:46 Sergej Světlov, 15:11 Michail Vasiljev, 21:49 Sergej Světlov, 27:27 Alexej Kasatonov, 36:56 Valerij Kamenskij, 38:20 Anatolij Semjonov, 45:37 Vjačeslav Bykov, 50:18 Vladimir Krutov Branky USA: 19:01 Craig Janney, 54:03 Aaron Broten. Rozhodčí: Jalarvo (FIN) – von de Fenn (GER), Lundström (SWE) Vyloučení: 4:10 (4:1) + Wollanin na 10 min. Diváků: 4 000 20. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Donaupark-WIG Halle) Branky Kanady: 8:54 Doug Bodger, 16:13 Barry Pederson, 40:47 Anthony Tanti, 44:50 Keith Acton, 47:29 Anthony Tanti, 48:57 Dino Ciccarelli Branky Švýcarska: 32:53 Peter Schlagenhauf. Rozhodčí: Karandin (URS) – Korentschnig, Hausner (AUT) Vyloučení: 9:8 (3:0) Diváků: 1 000 20. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 02:31 Miloslav Hořava, 17:14 Luděk Čajka, 23:28 Libor Dolana Branky Švédska: 30:10 Bengt Åke Gustafsson, 59:01 Thomas Eklund Rozhodčí: Hart (USA) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 9:10 (1:0) Diváků: 7 000 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Švédsko: Åke Lilljebjörn – Robert Nordmark, Mats Kihlström, Tommy Albelin, Anders Eldebrink, Lars Karlsson, Peter Andersson – Håkan Loob, Bengt Åke Gustafsson, Håkan Södergren – Peter Sundström, Lars Molin, Mikael Andersson – Thomas Eklund, Anders Carlsson, Lars Gunnar Pettersson – Thomas Sandström, Thomas Rundqvist, Matti Pauna. 21. dubna 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 4:09 Miroslaw Sikora, 20:09 Helmut Steiger, 23:21 Daniel Held, 30:23 Roy Rödger, 49:24 Harald Kreis Branky Kanady: 25:44 Dino Ciccarelli, 37:57 Anthony Tanti, 51:19 Kevin Dineen Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Lundström (SWE), Hausner (SUI) Vyloučení: 6:6 Diváků: 4 000 21. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 0:29 Thomas Sandström, 3:56 Håkan Södergren, 10:49 Lars Gunnar Pettersson, 13:07 Matti Pauna, 18:04 Mikael Andersson, 21:28 Anders Carlsson, 28:00 Jonas Bergqvist, 29:23 Håkan Södergren, 32:56 Håkan Södergren, 36:40 Anders Eldebrink, 54:25 Peter Sundström, 55:43 Thomas Sandström Branky Švýcarska: 44:01 Pietro Cunti Rozhodčí: Tyszkiewicz (POL)- Prusov (URS), Gerasimov (URS) Vyloučení: 5:4 Diváků: 3 000 21. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Donaupark-WIG Halle) Branky USA: 41:23 Jimmy Carson, 44:45 Tom Kurvers Branky Finska: 2:14 Teppo Numminen, 8:13 Jari Torkki, 29:10 Pekka Järvelä, 29:48 Jari Torkki, 37:49 Pekka Järvelä Rozhodčí: Banfield (CAN) – Lipina (TCH), von de Fenn (GER) Vyloučení: 9:7 (0:1) + Jim Johnson na 10 min. Diváků: 1 500 21. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 43:36 Libor Dolana Branky SSSR: 27:53 Vjačeslav Fetisov, 29:46 Igor Larionov, 39:36 Sergej Starikov, 42:41 Vjačeslav Fetisov, 48:43 Alexej Kasatonov, 56:36 Vjačeslav Bykov Rozhodčí: Lindgren (SWE) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 6:6 (0:2, 0:1) Diváků: 8 000 ČSSR: Dominik Hašek – Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Drahomír Kadlec, Jaroslav Benák, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – František Černý, Dušan Pašek, Jiří Šejba – Rostislav Vlach, Vladimír Růžička, Igor Liba. SSSR: Jevgenij Bělošejkin – Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Sergej Starikov, Igor Stělnov, Alexej Gusarov, Vasilij Pěrvuchin – Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov - Andrej Chomutov, Vjačeslav Bykov, Valerij Kamenskij – Sergej Světlov, Anatolij Semjonov, Sergej Prjachin – Michail Vasiljev, Alexander Semak, Jurij Chmylov. 23. dubna 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 22:33 Alexej Kasatonov, 25:27 Vladimir Krutov, 42:55 Igor Larionov, 49:14 Sergej Světlov Branky Finska: nikdo Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Lundström (SWE), von de Fenn (GER) Vyloučení: 5:5 (1:0) Diváků: 4 000 23. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 22:51 Tony Granato, 29:43 Brian Erickson, 34:48 Brian Leetch, 39:49 Aaron Broten, 42:11 Brian Lawton, 53:09 Kevin Stevens Branky SRN: 2:05 Dieter Medicus, 54:20 Georg Holzmann, 57:27 Udo Kiessling, 58:09 Udo Kiessling. Rozhodčí: Lindgren (SWE) – Lipina (TCH), Prusov (URS) Vyloučení: 11:6 (2:2) Diváků: 4 000 23. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Donaupark-WIG Halle) Branky Československa: 27:28 Libor Dolana, 28:58 David Volek, 45:34 Libor Dolana, 50:30 Vladimír Růžička, 57:23 Igor Liba Branky Švýcarska: 24:10 Thomas Vrabec, 27:03 Gaetan Boucher Rozhodčí: Jalarvo (FIN) – Korentschnig, Hausner (AUT) Vyloučení: 4:5 (0:1, 1:0) Diváků: 2 000 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Miloslav Hořava, Drahomír Kadlec – David Volek, Jiří Hrdina, Rostislav Vlach – Dušan Pašek, Jiří Šejba, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Švýcarsko: Olivier Anken – Andreas Ritsch, Bruno Rogger, Jakob Kölliker, Fausto Mazzoleni, Eduard Rauch, Marco Müller, Sandro Bertaggia – Jörg Eberle, Alfred Lüthi, Thomas Vrabec – Peter Jaks, Gaetan Boucher, Reto Dekumbis – Manuele Celio, Pietro Cunti, Roman Wäger – Gil Montandon, Peter Schlagenhauf. 23. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 20:39 Tommy Albelin, 30:34 Mikael Andersson, 32:22 Mats Kihlström, 45:15 Håkan Loob Branky Kanady: 17:54 Brian Bellows, 41:39 Anthony Tanti, 50:24 Kevin Dineen Rozhodčí: Morozov (URS) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 10:8 (2:1, 1:0) Diváků: 8 000 24. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 21:41 Pekka Järvelä, 41:20 Janne Ojanen, 55:09 Janne Ojanen, 57:34 Teppo Numminen Branky Švédska: 33:37 Mikael Andersson Rozhodčí: Šubrt – Lipina (TCH), Prusov (URS) Vyloučení: 10:7 (0:0, 1:0) Diváků: 7 500 24. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 9:32 Valerij Kamenskij, 21:58 Sergej Makarov, 55:30 Vladimir Krutov Branky Kanady: 9:47 Dino Ciccarelli, 36:49 Kirk Muller. Rozhodčí: Hart (USA) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 8:8 (1:0) Diváků: 9 500 25. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 6:37 Edward Olczyk, 10:22 Clark Donatelli, 32:53 Brian Erickson, 43:29 Bobby Carpenter, 44:36 Jimmy Carson, 51:02 Mark Johnson Branky Švýcarska: 34:07 Jakob Kölliker, 45:15 Alfred Lüthi, 58:54 Reto Dekumbis Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Korentschnig, Hausner (AUT) Vyloučení: 8:3 (0:1) Diváků: 2 000 25. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 2:48 Vladimír Růžička, 21:57 Petr Rosol, 51:19 Dušan Pašek, 51:36 Libor Dolana, 54:49 Jiří Hrdina Branky SRN: 30:19 Gerd Truntschka, 33:18 Manfred Wolf Rozhodčí: Banfield (CAN) – Prusov, Gerasimov (URS) Vyloučení: 2:5 (2:0) + Jiří Kučera na 5 min. Diváků: 7 000 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. SRN: Helmut de Raaf – Udo Kiessling, Andreas Niederberger, Harald Kreis, Horst-Peter Kretschmer, Dieter Medicus, Manfred Schuster – Helmut Steiger, Gerd Truntschka, Georg Franz – Manfred Ahne, Ernst Höfner, Axel Kammerer – Georg Holzmann, Manfred Wolf, Daniel Held – Dieter Hegen. 26. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 4:05 Dan Quinn, 6:21 Kevin Dineen, 10:47 Kevin Dineen, 25:42 Kirk Muller, 35:23 Dino Ciccarelli, 44:29 Troy Murray, 54:28 Keith Acton Branky Finska: 38:28 Teppo Numminen, 40:31 Pekka Järvelä Rozhodčí: Morozov (URS) – von de Fenn (GER), Lundström (SWE) Vyloučení: 5:4 (1:1) Diváků: 8 000 26. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 11:56 Sergej Starikov, 20:46 Vladimir Krutov, 34:18 Sergej Světlov, 59:33 Sergej Makarov Branky Švédska: 5:36 Anders Carlsson, 29:03 Anders Carlsson Rozhodčí: Banfield (CAN) – Kunz (SUI), Vanhanen (FIN) Vyloučení: 7:8 (2:1) + Michail Vasiljev na 5 min. Diváků: 7 000 27. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 2:31 Udo Kiessling, 25:00 Dieter Hegen, 28:06 Roy Rödger, 41:16 Helmut Steiger Branky Švýcarska: 14:56 Gaetan Boucher, 22:34 Alfred Lüthi, 25:10 Manuele Celio Rozhodčí: Lindgren (SWE) – Lipina (TCH), Gerasimov (URS) Vyloučení: 4:4 (1:0, 1:0) Diváků: 6 500 27. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 26:30 Jiří Hrdina, 35:56 Jiří Hrdina, 51:47 Dušan Pašek, 59:53 Dušan Pašek Branky USA: 6:50 Craig Janney, 58:54 Mark Johnson Rozhodčí: Tyszkiewicz (POL) – von de Fenn (GER), Lundström (SWE) Vyloučení: 9:11 (1:1) + Gord Roberts na 10 min. Diváků: 1 500 ČSSR: Jaromír Šindel – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk – Jiří Hrdina, Vladimír Růžička, Igor Liba – David Volek, Rostislav Vlach, Jiří Doležal. USA: John Vanbiesbrouck – Brian Leetch, Gord Roberts, Ron Wilson, Jim Johnson, Tom Kurvers, Craig Wolanin – Edward Olczyk, Mark Johnson, Bob Brooke – Brian Erickson, Jimmy Carson, Aaron Broten – Brian Lawton, Tony Granato, Bobby Carpenter – Kevin Stevens, Craig Janney, Scott Young.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "SSSR – Kanada 0:0 29. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Rozhodčí: Lindgren (SWE) – von de Fenn (GER), Lindström (SWE) Vyloučení: 4:4 Diváků: 9 500 SSSR: Bělošejkin – Kasatonov, Fetisov, Starikov, Stělnov, Gusarov, Pervuchin – Makarov, Larionov, Krutov – Chomutov, Bykov, Kamenskij – Světlov, Semjonov, Prjachin – Vasiljev, Semak, Chmyljov. Kanada: Froese – Hartsburg, Zalapski, Patrick, Bodger, Murphy, Driver – Dinnen, Acton, Graham – Bellows, Pederson, Tanti – Foligno, Muller, Quinn – Ciccarelli, Murray, Secord. 29. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 2:11 Petr Rosol, 5:36 Libor Dolana, 19:46 Dušan Pašek Branky Švédska: 9:44 Håkan Loob, 20:12 Håkan Loob, 59:21 Håkan Loob Rozhodčí: Banfield (CAN) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 9:7 (1:1) Diváků: 9 000 ČSSR: Dominik Hašek – Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Drahomír Kadlec, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Švédsko: Åke Lilljebjörn – Tommy Albelin, Anders Eldebrink, Lars Karlsson, Peter Andersson, Robert Nordmark, Mats Kihlström – Bengt Åke Gustafsson, Thomas Sandström, Håkan Loob – Thomas Eklund, Thomas Rundqvist, Matti Pauna – Jonas Bergqvist, Anders Carlsson, Håkan Södergren – Peter Sundström, Lars Molin, Mikael Andersson 1. května 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 4:12 David Volek, 10:58 Jiří Doležal, 45:19 Petr Rosol, 47:55 Dušan Pašek Branky Kanady: 6:27 Lawrence Thomas Murphy, 34:58 Keith Acton Rozhodčí: Morozov (URS) – Lundström (SWE), Von de Fenn (GER) Vyloučení: 5:8 (1:1, 1:0) + Mike Foligno na 10 min a do konce utkání. Diváků: 9 500 ČSSR: Dominik Hašek – Drahomír Kadlec, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk. Kanada: Robert Glenn Froese – Craig Hartsburg, Zarley Zalapski, James Allan Patrick, Doug Bodger, Lawrence Thomas Murphy, Bruce Driver – Brian Bellows, Barry Pederson, Anthony Tanti – Mike Foligno, Kirk Muller, Dan Quinn – Kevin Dineen, Keith Acton, Dirk Graham – Dino Ciccarelli, Troy Murray, Allan Secord. 1. května 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 8:24 Vladimir Krutov, 50:46 Vladimir Krutov Branky Švédska: 13:16 Anders Eldebrink, 58:39 Thomas Sandström Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 6:6 (1:0) Diváků: 9 500 SSSR: Bělošejkin – Kasatonov, Fetisov, Starikov, Stělnov, Gusarov, Pervuchin – Makarov, Larionov, Krutov – Chomutov, Bykov, Kamenskij – Světlov, Semjonov, Prjachin – Vasiljev, Semak, Chmyljov. Švédsko: Lindmark – Svensson, Kihlström, Karlsson, Peter Andersson, Albelin, Eldebrink – Eklund, Rundqvist, Pauna – Sundström, Molin, Mikael Andersson – Loob, Sandström, Gustafsson – Bergqvist, Carlsson, Södergren. 3. května 1987 (13:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 11:38 Thomas Rundqvist, 16:48 Mikael Andersson, 17:42 Anders Eldebrink, 27:19 Lars Gunnar Pettersson, 34:40 Bengt Åke Gustafsson, 46:03 Håkan Loob, 50:33 Lars Molin, 52:01 Thomas Sandström, 59:00 Anders Carlsson Branky Kanady: nikdo Rozhodčí: Hart (USA) – Vanhanen (FIN), Kunz (SUI) Vyloučení: 11:13 (2:0) Diváků: 9 500 Švédsko: Lindmark – Albelin, Eldebrink, Karlsson, Peter Andersson, Nordmark, Kihlström – Sandström, Gustafsson, Loob – Eklund, Rundqvist, Pettersson – Bergqvist, Carlsson, Södergren – Sundström, Molin, Mikael Andersson. Kanada: Froese – Hartsburg, Zalapski, Patrick, Bodger, Murphy, Driver – Dinnen, Acton, Muller – Bellows, Pederson, Tanti – Foligno, Quinn, Secord – Ciccarelli, Murray. 3. května 1987 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 9:41 Antonín Stavjaňa Branky SSSR: 52:43 Vladimir Krutov, 54:58 Igor Stělnov Rozhodčí: Jalarvo (FIN) – Lundström (SWE), von de Fenn (GER) Vyloučení: 6:5 (1:1) Diváků: 9 500 ČSSR: Dominik Hašek – Drahomír Kadlec, Jaroslav Benák, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Luděk Čajka, Miloslav Hořava – Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk – David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal – Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba – Jiří Šejba, Dušan Pašek, František Černý. SSSR: Jevgenij Bělošejkin – Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Sergej Starikov, Igor Stělnov, Alexej Gusarov, Vasilij Pěrvuchin – Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov – Andrej Chomutov, Vjačeslav Bykov, Valerij Kamenskij – Sergej Světlov, Anatolij Semjonov, Sergej Prjachin – Michail Vasiljev, Alexander Semak, Jurij Chmylov. SRN – Švýcarsko 8:1 (4:0, 2:0, 2:1)", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "28. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 0:29 Gerd Truntschka, 3:25 Dieter Hegen, 8:28 Dieter Hegen, 13:44 Roy Rödger, 31:47 Helmut Steiger, 39:29 Manfred Ahne, 43:19 Roy Rödger, 58:49 Dieter Hegen Branky Švýcarska: 54:40 Bruno Rogger Rozhodčí: Morozov (URS) – Gerasimov (URS), Korentschnig (AUT) Vyloučení: 5:7 (2:0, 1:0) + Gerd Truntschka, Ernst Höfner, Patrice Brasey, Sandro Bertaggia na 5 min. Diváků: 3 000 28. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 4:19 Raimo Summanen, 22:03 Risto Kurkinen, 29:34 Jari Torkki, 29:51 Teppo Numminen, 31:32 Reijo Mikkolainen, 59:41 Karl Jalonen Branky USA: 2:18 Tony Granato, 12:24 Tom Kurvers, 34:56 Brian Leetch, 38:21 Brian Lawton. Rozhodčí: Šubrt – Lipina (TCH), Prusov (URS) Vyloučení: 7:7 + Janne Ojanen na 5 min. Diváků: 2 000 30. dubna 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 15:41 Risto Kurkinen, 23:23 Jari Torkki, 30:09 Pekka Järvelä, 30:31 Timo Susi, 39:44 Teppo Numminen, 46:00 Järvi, 47:22 Jari Torkki Branky Švýcarska: 13:30 Pietro Cunti, 26:06 Peter Jaks, 26:19 Alfred Lüthi, 38:16 Roman Wäger Rozhodčí: Hart (USA) – Gerasimov (URS), Hausner (AUT) Vyloučení: 4:5 Diváků: 3 000 30. dubna 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 1:47 Aaron Broten, 17:56 Brian Lawton, 25:22 Brian Erickson, 26:13 Aaron Broten, 44:09 Bobby Carpenter, 50:14 Edward Olczyk Branky SRN: 5:15 Gerd Truntschka, 23:00 Helmut Steiger, 55:24 Roy Rödger Rozhodčí: Šubrt – Lipina (TCH), Prusov (URS) Vyloučení: 11:5 (1:0, 1:0) + Tom Kurvers a Horst-Peter Kretschmer na 5 min. Diváků: 4 000 2. května 1987 (16:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 7:22 Bob Brooke, 14:58 Aaron Broten, 30:33 Mark Johnson, 39:24 Bob Brooke, 47:17 Brian Leetch, 48:39 Edward Olczyk, 53:52 Edward Olczyk Branky Švýcarska: 21:17 Andreas Ritsch, 24:48 Andreas Ritsch, 34:15 Marco Müller, 49:24 Peter Schlagenhauf Rozhodčí: Jalarvo (FIN) – Hausner, Korentschnig (AUT) Vyloučení: 5:3 (2:0) + Gord Roberts a Jörg Eberle na 5 min. Diváků: 2 500 2. května 1987 (19:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 12:01 Dieter Hegen, 14:11 Dieter Hegen Branky Finska: 13:26 Janne Ojanen, 23:04 Timo Susi Rozhodčí: Banfield (CAN) – Lipina (TCH), Prusov (URS) Vyloučení: 8:7 (1:1) Diváků: 8 000", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "1. Švédsko Brankáři: Peter Lindmark, Åke Lilljebjörn, Anders Bergman. Obránci: Anders Eldebrink, Tommy Albelin, Mats Kihlström, Lars Karlsson, Peter Andersson, Magnus Svensson, Robert Nordmark. Útočníci: Thomas Eklund, Anders Carlsson, Lars Gunnar Pettersson, Thomas Sandström, Lars Molin, Mikael Andersson, Jonas Bergqvist, Thomas Rundqvist, Matti Pauna, Håkan Södergren, Peter Sundström, Bengt Åke Gustafsson, Håkan Loob. Trenér: Tommy Sandlin, Curt Lindström.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "2. SSSR Brankáři: Jevgenij Bělošejkin, Sergej Mylnikov, Vitālijs Samoilovs. Obránci: Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Igor Stělnov, Sergej Starikov, Alexej Gusarov, Vasilij Pěrvuchin, Michail Tatarinov, Zinetula Biljaletdinov. Útočníci: Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov, Andrej Chomutov, Vjačeslav Bykov, Valerij Kamenskij, Sergej Světlov, Anatolij Semjonov, Sergej Prjachin, Michail Vasiljev, Alexander Semak, Jurij Chmylov. Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "3. Československo Brankáři: Dominik Hašek, Jaromír Šindel, Karel Lang. Obránci: Mojmír Božík, Jaroslav Benák, Luděk Čajka, Miloslav Hořava, Antonín Stavjaňa, Bedřich Ščerban, Drahomír Kadlec. Útočníci:David Volek, Jiří Hrdina, Jiří Doležal, Jiří Šejba, – Dušan Pašek, František Černý, Petr Rosol, Vladimír Růžička, Igor Liba, Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk, Rostislav Vlach. Trenéři: Ján Starší, František Pospíšil.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "4. Kanada Brankáři: Robert Glenn Froese, Sean Burke, Patrick Riggin. Obránci: Scott Ronald Stevens, Bruce Driver, Doug Bodger, Craig Hartsburg, Zarley Zalapski, Lawrence Thomas Murphy, James Allan Patrick, Bob Rouse. Útočníci: Barry Pederson, Anthony Tanti, Dan Quinn, Keith Acton, Troy Murray, Mike Foligno, Dino Ciccarelli, Allan Secord, Dirk Graham, Brian Bellows, Kirk Muller, Kevin Dineen. Trenér: Dave King.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "5. Finsko Brankáři: Hannu Kampuri, Jarmo Myllys, Jukka Tammi. Obránci: Pekka Laksola, Teppo Numminen, Timo Jutila, Jukka Virtanen, Arto Ruotanen, Jarmo Kuusisto, Hannu Virta. Útočníci: Jari Torkki, Pekka Järvelä, Risto Kurkinen, Petri Skriko, Risto Jalo, Raimo Summanen, Reijo Mikkolainen, Janne Ojanen, Timo Susi, Karl Jalonen, Christian Ruuttu, Jukka Seppo. Trenér: Rauno Korpi.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "6. SRN Brankáři: Helmut de Raaf, Karl Friesen, Josef Schlickenrieder. Obránci: Udo Kiessling, Andreas Niederberger, Harald Kreis, Horst-Peter Kretschmer, Dieter Medicus, Manfred Schuster, Joachim Reil. Útočníci: Helmut Steiger, Gerd Truntschka, Georg Franz, Manfred Ahne, Ernst Höfner, Axel Kammerer, Georg Holzmann, Daniel Held, Manfred Wolf, Dieter Hegen, Miroslaw Sikora, Marcus Kuhl, Roy Rödger. Trenér: Xaver Unsinn.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "7. USA Brankáři: John Vanbiesbrouck, Mike Richter, Chris Terreri. Obránci: Brian Leetch, Jim Johnson, Tom Kurvers, Craig Wolanin, Ron Wilson, Gord Roberts. Útočníci: Mark Johnson, Kevin Stevens, Brian Lawton, Bobby Carpenter, Bob Brooke, Jimmy Carson, Aaron Broten, Craig Janney, Tony Granato, Brian Erickson, Edward Olczyk, Clark Donatelli, Scott Young, Lane McDonald. Trenér: Dave Peterson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "8. Švýcarsko Brankáři: Olivier Anken, Richard Bucher, Renato Tosio. Obránci: Andreas Ritsch, Bruno Rogger, Jakob Kölliker, Fausto Mazzoleni, Eduard Rauch, Marco Müller, Sandro Bertaggia, Patrice Brasey. Útočníci: Jörg Eberle, Alfred Lüthi, Thomas Vrabec, Peter Jaks, Gaetan Boucher, Reto Dekumbis, Manuele Celio, Pietro Cunti, Roman Wäger, Gil Montandon, Peter Schlagenhauf, Thomas Müller. Trenér: Simon Schenk.", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Francie - Norsko 5:5 (2:2, 2:1, 1:2) 26. března 1987 – Canazei 26. března 1987 – Canazei 27. března 1987 – Canazei 27. března 1987 – Canazei 27. března 1987 – Canazei 28. března 1987 – Canazei 28. března 1987 – Canazei 29. března 1987 – Canazei 29. března 1987 – Canazei 29. března 1987 – Canazei 30. března 1987 – Canazei 30. března 1987 – Canazei 31. března 1987 – Canazei 31. března 1987 – Canazei 31. března 1987 – Canazei 1. dubna 1987 – Canazei 1. dubna 1987 – Canazei 2. dubna 1987 – Canazei 2. dubna 1987 – Canazei 2. dubna 1987 – Canazei 3. dubna 1987 – Canazei 3. dubna 1987 – Canazei 4. dubna 1987 – Canazei 4. dubna 1987 – Canazei 4. dubna 1987 – Canazei 5. dubna 1987 – Canazei 5. dubna 1987 – Canazei 5. dubna 1987 – Canazei Bulharsko - Rumunsko 3:7 (1:0, 1:6, 1:1)", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "20. března 1987 – Herlev 20. března 1987 – Hørsholm 2:1) 20. března 1987 – Herlev 20. března 1987 – Hørsholm 21. března 1987 – Hørsholm 21. března 1987 – Herlev 22. března 1987 – Kodaň 22. března 1987 – Kodaň 23. března 1987 – Hørsholm 23. března 1987 – Herlev 23. března 1987 – Herlev 23. března 1987 – Hørsholm 25. března 1987 – Herlev 25. března 1987 – Hørsholm 25. března 1987 – Hørsholm 25. března 1987 – Herlev 26. března 1987 – Herlev 26. března 1987 – Hørsholm 26. března 1987 – Hørsholm 26. března 1987 – Herlev 28. března 1987 – Hørsholm 28. března 1987 – Herlev 28. března 1987 – Kodaň 28. března 1987 – Kodaň 29. března 1987 – Kodaň 29. března 1987 – Herlev 29. března 1987 – Hørsholm 29. března 1987 – Kodaň Tchaj-wan sehrál čtyři zápasy, které se nepočítaly do Mistrovství světa a byly brány jako exhibice. Prohrál 3:31 s Austrálií, 0:24 s Koreou, 1:12 s Novým Zélandem a remizoval 2:2 s Hongkongem.", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina D.", "content": "Austrálie - Hongkong 37:0 (15:0, 10:0, 12:0) 13. března 1987 – Perth 13. března 1987 - Perth 14. března 1987 – Perth 14. března 1987 - Perth 15. března 1987 - Perth 15. března 1987 - Perth 17. března 1987 – Perth 17. března 1987 – Perth 18. března 1987 – Perth 18. března 1987 – Perth 20. března 1987 – Perth 20. března 1987 – Perth", "section_level": 1}], "src_summary": "52. Mistrovství světa a 63. mistrovství Evropy se hrálo ve dnech 17. dubna - 3. května 1987 ve Vídni v Rakousku.", "tgt_summary": "Le cinquante-deuxième championnat du monde de hockey sur glace eut lieu à Vienne en Autriche du au. Le Mondial D est créé avec l'arrivée de plusieurs nations dans la IIHF.", "id": 476965} {"src_title": "Hořeček", "tgt_title": "Gentianella", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hořečky jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, dorůstající výšky od 3 cm až do 1 metru. Lodyha je přímá, již od báze nebo až v horní polovině větvená. Listy jsou jednoduché, vstřícné. Květy jsou čtyř nebo pětičetné, jednotlivé a vrcholové nebo uspořádané ve vrcholících. Kalich je nálevkovitý, obvykle do 1/2 až 2/3 členěný v úzce čárkovité až vejčité cípy. Mezi kališními cípy není na rozdíl od rodu trličník (\"Gentianopsis\") vyvinuta blanitá membrána. Koruna je trubkovitá nebo nálevkovitá, u některých druhů jsou na bázi korunních laloků šupinovité, třásnité přívěsky. Na bázi korunní trubky jsou přítomna nektária. Tyčinky jsou přirostlé ke korunní trubce. Čnělka je krátká a tlustá, na vrcholu se 2 vytrvalými bliznami. Plodem je tobolka pukající 2 chlopněmi a obsahující mnoho drobných semen. Tobolky jsou válcovitě vřetenovité a v průběhu zrání dalece přesahují korunu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod hořeček obsahuje asi 250 druhů. Celkový areál zahrnuje Evropu, Asii, severozápadní Afriku, Severní, Střední a Jižní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland. V Jižní Americe se vyskytuje asi 170 druhů. V asijských velehorách vystupují některé druhy do nadmořských výšek až 5400 metrů. Z české přírody je známo celkem 12 taxonů, z toho 6 druhů. Hořečky se celosvětově vyskytují zejména v alpínských a arktických oblastech. Ve střední Evropě osidlují zejména pastviny.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Květy hořečků jsou opylovány zejména hmyzem. V Jižní Americe je opylují také kolibříci. Hořečky vyskytující se v ČR jsou vázány na pastvou udržované biotopy. Vytvářejí sezónní i geografické formy, které způsobují silnou proměnlivost těchto rostlin. Zpravidla se rozlišuje aestivální forma, kvetoucí v časném létě, a autumnální, kvetoucí od srpna do října. Rozdíly mezi těmito 2 formami mohou být větší než rozdíly mezi druhy. V poválečném období začaly hořečky z české krajiny houfně mizet, což souvisí se zánikem drobné pastvy, změnou způsobu obhospodařování a celkovou eutrofizací krajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V rámci Ćeské republiky je na seznamu chráněných rostlin, vydaném vyhláškou ministerstva životního prostředí, zařazeno všech 12 taxonů, které zde byly zjištěny. Polovina z nich je vedena jako vyhynulé (kategorie A1) či nezvěstné (kat. A2) druhy. Jedná se o \"Gentianella amarella\" subsp. \"lingulata\", \"G. campestris\" subsp. \"campestris\", \"G. campestris\" subsp. \"suecica\", \"G. germanica\" subsp. \"solstitialis\", \"G. praecox\" subsp. \"praecox\" (A1) a \"G. germanica\" subsp. \"germanica\" (A2). Zbývajících 6 je řazeno do kategorie kriticky ohrožené (C1). Jedná se o \"G. amarella\" subsp. \"amarella\", \"G. campestris\" subsp. \"baltica\", \"G. lutescens\" subsp. \"carpatica\", \"G. lutescens\" subsp. \"lutescens\", \"G. obtusifolia\" subsp. \"sturmiana\" a \"G. praecox\" subsp. \"bohemica\". V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je uvedeno 24 druhů, žádný z nich však není v kategorii kriticky ohrožené.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Gentianella\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Gentianeae\" a subtribu \"Swertiinae\". Poslední komplexní monografie rodu \"Gentianella\" byla publikována v roce 1896. Autor v ní rozdělil \"Gentiana\" sect. \"Gentianella\" do 8 sekcí. Některé z nich byly později převedeny do samostatných rodů \"Gentianopsis\", \"Comastoma\" a \"Megacodon\". Někteří taxonomové v minulosti spojovali rody \"Gentianella\" a \"Gentiana\" (hořec), v současné taxonomii jsou však řazeny do odlišných subtribů a nejsou bezprostředně příbuzné. Výsledky molekulárních studií ukazují, že tento rod je v současném pojetí silně parafyletický. Převážná část rodu \"Gentianella\" (celkem 244 druhů) je monofyletická a je označována jako \"Gentianella\" s.str. Její zástupci se vyznačují korunními laloky pouze s jediným nektáriem. Zbývající druhy jsou ve vývojovém stromu subtribu \"Swertiinae\" promíseny s druhy rodů \"Lomatogonium\" (hořepnička), \"Comastoma\" (hořkavka), \"Jaeschkea\" a rovněž silně parafyletického rodu \"Swertia\" (kropenáč). Celou skupinu tak čeká v budoucnu důkladná taxonomická revize.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled druhů zjištěných v ČR.", "content": "V České republice bylo zaznamenáno šest druhů, většina z nich mizí nebo již vymřela. Tento přehled je založen na údajích z Klíče ke květeně ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Esence z hořečku nahořklého (\"Gentianella amarella\") je součástí Bachovy květové terapie pod názvem hořec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hořeček (\"Gentianella\") je rod rostlin z čeledi hořcovitých. Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny s jednoduchými vstřícnými listy a čtyř nebo pětičetnými květy. Rod zahrnuje asi 250 druhů. Je rozšířen v Severní i Jižní Americe, Evropě, severozápadní Africe, Asii, Austrálii a na Novém Zélandu. V české přírodě hořečky rapidně ubývají, neboť jsou vázány na nehnojené pastvinné biotopy. V České republice rostlo celkem 12 taxonů, polovina z nich je považována za vyhynulé a ostatní jsou kriticky ohrožené. ", "tgt_summary": "Gentianella est un genre de plantes à fleurs proche du genre \"Gentiana\" (les gentianes), dont il a été séparé en 1912 par Börner. Il appartient comme lui à la famille des Gentianacées.", "id": 48481} {"src_title": "Unilever", "tgt_title": "Unilever", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Unilever vznikl v roce 1929 fúzí dvou podniků - Margarine Unie z Nizozemska a Lever Brothers z Velké Británie. Syn Johanna Schichta, Georg E. A. Schicht, se stal prvním celosvětovým prezidentem Unileveru. V roce 1848 založil jeho děd Georg Schicht v Rynolticích provoz na výrobu mýdel a svíček. Tento podnik, později přesunutý do Ústí nad Labem, následně ovládl potravinářsko-drogistický trh ve střední Evropě. William Hesket Lever, později Lord Leverhulme, založil společnost Lever Brothers v roce 1885 a brzy vybudoval továrny na výrobu mýdla v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Dálném Východě a podniky na zpracování olejů v Port Sunlightu a v australském Sydney. V roce 1872 začaly konkurující si firmy Jurgens a Van den Bergh výrobu margarínů. Ekonomická nutnost je ale dovedla k fúzi a s dalšími dvěma společnostmi Centra a Schicht a.s. ke zformování Margarine Unie. Následovalo připojení dalších společností. V roce 1928 získává Margarine Unie společnost Calvé-Delft a rok 1929 Hartog. Smlouva o založení společnosti Unilever byla podepsána Margarine Unie a Lever Brothers 2. září 1929, 1. ledna 1930 pak tato společnost oficiálně vznikla.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever v České republice.", "content": "Unilever působí od roku 1991 i v České republice a to ve třech hlavních kategoriích - potraviny (značky Knorr, Flora, Hera, Rama, Perla, Lipton, Hellmann's, Saga), hygienické a kosmetické přípravky a prostředky pro domácnost (značky Cif, Domestos, Dove, Signal, Axe, Rexona, Timotei, Radox) a zmrzlina (značky Algida, Míša, Magnum, Carte D'Or, Ben&Jerry's, Breyers). V roce 2004 společnost prodala svůj výrobní závod v Zábřehu na Moravě a v roce 2006 zakoupila značku nanuků Míša od společnosti Alima. V roce 2010 v rámci evropské optimalizace výrobních kapacit společnost prodala svůj závod v Nelahozevsi.. Výroba rostlinných tuků Rama, Flora, Rama Crème Bonjour, Hera a Perla a téměř celé portfolio značky Hellmann's bylo přesunuto do jiných evropských závodů. Společnost Unilever v červnu 2013 získala od firmy Bochemie značky Savo, Biolit a Diffusil. Unilever získal od Bochemie stoprocentní podíl v její dceřiné společnosti HomeBrands a kromě uvedených značek převzal i další duševní vlastnictví a vybrané zaměstnance. Výroba získaných značek bude v souladu se smlouvou i nadále zajišťována v závodě Bochemie v Bohumíně. Centrála české pobočky je v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a udržitelný rozvoj.", "content": "Společnost Unilever je zavázána k zodpovědnému chování. Věří, že s pomocí 2 miliard svých zákazníků dokáže změnit svět k lepšímu. Společnost Unilever založila v roce 2012 nadaci The Unilever Foundation, která se zaměřuje na kvalitu života hned v několika oblastech: hygienické podmínky, přístup k čisté a pitné vodě, výživa a lepší životní styl. V této souvislosti uzavřel Unilever partnerství s pěti globálními neziskovými organizacemi: UNICEF, Oxfam, World Food Programme, PSI a Save the children a v roce 2014 s Mezinárodním fondem pro zemědělský rozvoj (IFAD). V listopadu 2010 byl představen Unilever Sustainable Living Plan (Unilever Plán Udržitelného Rozvoje), který si klade za cíl pomoci více jak jedné miliardě lidí zlepšit jejich zdraví, hygienické podmínky a životní úroveň, využívat 100 % zemědělských surovin z udržitelných zdrojů a zmírnit dopad na životní prostředí do roku 2020 o celou polovinu. Společnost Unilever se již 13. rok v řadě drží v čele žebříčku Dow Jones Sustainability Index v kategorii potravin. Tento index částečně vychází z hospodaření, sociálních závazků, vlivu na životní prostředí a výsledků společnosti. V rámci plnění cílů, které si společnost stanovila, podniká Unilever v České republice konkrétní kroky a realizuje zajímavé projekty, které pomáhají životnímu prostředí i lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Unilever Česká republika obsadil v roce 2010 2. místo v soutěži Podnik podporující zdraví a rovněž získal ocenění v soutěži Top odpovědná firma 2011 v kategorii Inovátor v životním prostředí za projekt Green Office. Společnost je také, v rámci ochrany životního prostředí, již několik let partnerem občanského sdružení Tereza. Pomáhá prostřednictvím svých výrobků desítkám charitativních organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast výživy.", "content": "Společnost Unilever se v roce 2010 stala hlavním partnerem vzdělávacího projektu SAPERE, který si klade za cíl vést děti a mladistvé ke zdravému životnímu stylu a zdravé výživě. Součástí projektu je každoroční soutěž „SAPERE – vědět, jak žít“ pro žáky základních škol a studenty středních škol po celé České republice. Divize společnosti UNILEVER Food Solutions dlouhodobě dbá na kvalitu, nutriční hodnoty a vyváženost pokrmů, která jsou připravována z našich značek. Tým zkušených šéfkuchařů a výživových poradců pomáhá zákazníkům vytvořit plnohodnotná jídla.", "section_level": 1}, {"title": "CSR a dobrovolnictví.", "content": "Důležitou součástí Unilever Plánu Udržitelného rozvoje jsou aktivity v rámci Společenské odpovědnosti firem (CSR) aktivity, které pomáhají životnímu prostředí a těm, kteří to potřebují.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a lidé.", "content": "Společnost Unilever se zaměřuje také na studenty a absolventy vysokých škol, pro které každoročně pořádá Den otevřených dveří. Návštěvníci mají možnost poznat chod firmy zevnitř, setkat se se zajímavými lidmi a zjistit, jakým směrem by se v budoucnu chtěli ubírat. V roce 2014 Unilever vyhlásil studentskou soutěž pro vysokoškoláky České republiky a Slovenska v oblasti udržitelného rozvoje. Studenti se do soutěže Unilever výzva zapojují registrací svých projektů v několika oblastech. Autoři nejlepších projektů získají finanční obnos na realizaci svých nápadů.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a zaměstnanci.", "content": "Jednou z priorit společnosti je bezpečnost a zdraví svých zaměstnanců. K tomu Unilever přispívá dlouhodobým projektem Lamplighter, který je primárně určený ke zlepšení fyzického a psychického zdraví a životního stylu zaměstnanců. V roce 2013 byl Unilever za tento projekt oceněn v soutěži Podnik podporující zdraví, kterou vyhlašuje Státní zdravotní ústav.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Unilever čelí obrovské kritice kvůli kácení deštných pralesů. Ty jsou vypalovány, aby na jejich místě mohly být vysázeny palmové plantáže, ze kterých je možné získat palmový olej. Samotný palmový olej bývá navíc na produktech zatajován. Sběračky čaje mají malé platy a jsou nuceny k sexuálnímu styku s nadřízenými. Další kritiku sklízí Unilever za to, že v jedné své kampani bojuje proti povrchnosti módy a krásy, zatímco v další ji podporuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společnost Unilever byla založena 1. ledna 1930 a je jedním z největších výrobců potravin a výrobků pro péči o tělo a o domácnost na světě s pobočkami ve více než 100 zemích. V bývalém Československu působil Unilever mezi roky 1930–1945 v rámci závodů Johann Schicht. Znovu se do země vrátil roku 1991. V České republice zaměstnává přibližně 174 tisíce zaměstnanců.", "tgt_summary": "Unilever est une multinationale néerlando-britannique, dont les sièges sociaux sont situés à Rotterdam, (Pays-Bas) et à Londres, (Royaume-Uni). Société présente dans plus de cent pays, il s'agit en 2010, par son volume de ventes, du quatrième acteur mondial, derrière Nestlé, PepsiCo et Coca-Cola Company, du marché de l'agroalimentaire, et du premier producteur de glaces et de thé au monde. ", "id": 432374} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1979", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 1979", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Pro toto MS byl vytvořen nový model, bohužel dost komplikovaný, takže nenašel velkou odezvu ani u hráčů, ani u diváků. Osm týmů bylo rozděleno do dvou skupin, v nichž se utkal každý s každým. První dva týmy v tabulce pak postoupily do finalové skupiny, zbylé dva se přesunuly do skupiny o udržení. V obou těchto skupinách se všechny týmy utkaly dvakrát každý s každým, přičemž jeden vzájemný výsledek, které si dva týmy přinesly ze základní části, se započítával. Vítězný tým z finalové skupiny slavil titul mistra světa, poslední ze skupiny o udržení sestoupil do Skupiny B. Názor na tento systém asi nejlépe vyjádřil výrok švédského trenéra Hanse \"Viruse\" Lindberga: \"Šampionát bez zápasu Švédsko - Finsko není žádné mistrovství světa!\"", "section_level": 1}, {"title": "Postřehy a překvapení.", "content": "Do sovětské metropole se šampionát stěhoval teprve potřetí ve své historii. V živé paměti byl ještě dominantní výkon domácí \"sborné\" před šesti lety, ale jen málokdo čekal, že tentokrát bude ještě výraznější. Prvním překvapením byla těsná výhra SSSR nad celkem Německa, která však překvapivě prospěla domácím hráčům. Od té chvíle soupeře válcovali stylem, který se občas nazývá \"vražděním neviňátek\". Asi druhým největším překvapením, ne-li šokem, byl vzájemný zápas dvou odvěkých rivalů SSSR a ČSSR, ve kterém Československo prohrálo rozdílem deseti branek! Což o to, takoví Švédové už párkrát dvoucifernou porážku zažili, ale u ČSSR to opravdu nebylo zvykem. Vůbec o dvouciferné výsledky zde nebyla nouze - ČSSR například v odvetném utkání poprvé v historii vzájemných zápasů zatížila čeřen Kanady \"desítkou\". Novinkou bylo i vyhlašování nejlepších hráčů daného utkání bezprostředně po zápase před interpretací hymny vítěze. Zrovna tak direktoriát IIHF se tentokrát nespokojil s tradičním vyhlášením nejlepších hráčů na každý post a jmenoval rovnou celou pětici, jakousi \"úřední\" obdobu novinářského all-stars týmu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh šampionátu.", "content": "Obě základní skupiny měly dva jasné favority na postup, kteří také prognóny naplnili. Jak už bylo řečeno, Sověti se nečekaně zapotili s Německem, naši hráči zase nenašli recept na americkou tvrdost a vyválčili pouze remízu. Mrzet nás to ale příliš nemuselo, protože tento výsledek se stejně nezapočítával. Ve finálové skupině se už naplno rozjela \"sovětská mašina\". Po milosrdném vítězství nad Kanadou nastřílela v následujících dvou zápasech 22 branek! O titulu bylo rozhodnuto, šlo jen o kovy další, k nimž vedl klíč přes vzájemné utkání československých a švédských hokejistů. Náš celek, jenž přivezl na šampionát devět nováčků, nakonec vyválčil stříbro, ale byl to poněkud hořký úspěch. V týmu už nevládla taková pohoda a soudržnost jako v předchozích letech, problémy se hromadily a posléze i měly vliv na neúspěch na OH 1980. Švédové si bronz vybojovali díky remíze v první zápase s námi, ke konci turnaje už jim docházely síly. Kanada tak musela přijmout odvetu za loňské mistrovství, kde právě Tre Kronor přehrála. Doplatila opět na fakt, že v týmu nemohla mít kvalitnější hráče, vlastně jedinou větší hvězdou byl útočník Marcel Dionne z Los Angeles Kings. Ve skupině o udržení bylo jasné, že sestupem jsou nejvíce ohroženi Poláci, což se také potvrdilo, ačkoliv houževnatě bojující tým ještě v základní skupině dokázal potrápit Švédy, sahal po úspěchu v duelu s Finskem, ale protože nevyhrál ani jedno utkání, nemohl dopadnout lépe. Finové potvrdili svou převahu, i když tentokrát nedokázali zahrát proti Američanům.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švédsko - SRN 7:3 (2:1, 3:0, 2:2) 14. dubna 1979 (18:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Švédska: 13:36 Rolf Edberg, 14:57 Ulf Weinstock, 21:43 Lars-Erik Ericsson, 30:59 Bengt-Ake Gustafsson, 33:22 Mats Näslund, 55:46 Tomas Jonsson, 56:28 Lennart Norberg Branky SRN: 10:54 Hermann Hinterstocker, 42:02 Holger Meitinger, 46:59 Vladimir Vacatko Rozhodčí: Gregg Madill (CAN) – Luděk Exner (TCH), László Schell (HUN) Vyloučení: 7:9 (1:1, 3:0) Diváků: 12 000 14. dubna 1979 (22:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 9:48 Sergej Babinov, 13:07 Alexandr Skvorcov, 39:33 Alexandr Skvorcov, 45:35 Vladimir Petrov, 48:25 Alexander Golikov, 51:27 Valerij Charlamov, 57:50 Sergej Kapustin Branky Polska: nikdo Rozhodčí: Jim Neagles – Robert Luther (USA), Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 8:4 (0:0, 2:0) Diváků: 13 000 15. dubna 1979 (18:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 9:27 Vladimir Petrov, 14:28 Viktor Žluktov, 35:13 Valerij Charlamov Branky SRN: 30:50 Vladimir Vacatko, 39:12 Hans Zach. Rozhodčí: Ulf Lindgren – Christer Karlsson (SWE), Robert Luther (USA) Vyloučení: 8:7 (1:1) + Jurij Lebeděv na 10 min. Diváků: 13 500 15. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Zimnij stadion CSKA) Branky Švédska: 17:15 Mats Näslund, 17:43 Inge Hammarström, 20:08 Bengt-Ake Gustafsson, 30:37 Leif Holmgren, 33:49 Per Lundqvist, 52:26 Rolf Edberg Branky Polska: 2:36 Walenty Ziętara, 35:51 Henryk Janiszewski, 38:09 Stefan Chowaniec, 46:20 Wiesław Jobczyk, 55:37 Andrzej Iskrzycki Rozhodčí: Viktor Dombrovskij – Jurij Smirnov (URS), Hans Bergmüller (GER) Vyloučení: 8:4 (0:2, 0:1) + Lars-Erik Ericsson – Henryk Janiszewski 10 min. Diváků: 7 000 17. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Zimnij stadion CSKA) Branky SRN: 9:11 Holger Meitinger, 25:28 Udo Kiessling, 38:07 Uli Egen Branky Polska: 31:12 Henryk Janiszewski, 44:26 Andrzej Malysiak, 44:49 Mieczysław Jaskierski Rozhodčí: Viktor Dombrovskij – Jurij Smirnov (URS), László Schell (HUN) Vyloučení: 5:4 (1:0) Diváků: 2 500 17. dubna 1979 (21:30) - Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 5:05 Boris Michajlov, 10:28 Helmuts Balderis, 13:55 Valerij Charlamov, 29:17 Helmuts Balderis, 30:44 Valerij Vasiljev, 38:21 Zinetula Biljaletdinov, 44:28 Vladimir Golikov, 45:00 Alexander Jakušev, 59:17 Gennadij Cygankov Branky Švédska: 25:51 Dan Labraaten, 48:30 Per Lundqvist, 54:34 Inge Hammarström Rozhodčí: Gregg Madill (CAN) – Lasse Vanhanen (FIN), Robert Luther (USA) Vyloučení: 5:3 (2:2) Diváků: 13 500", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Československo - Finsko 5:0 (2:0, 1:0, 2:0) 14. dubna 1979 (14:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 2:35 Jiří Novák, 11:41 Vladimír Martinec, 24:35 Peter Šťastný, 59:14 Anton Šťastný, 59:39 Milan Figala Branky Finska: nikdo Rozhodčí: Wilhelm Edelmann (GER) – Alexander Zagórski (POL), Christer Karlsson (SWE) Vyloučení: 3:4 (2:0) Diváků: 12 000 ČSSR: Jiří Králík – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Kužela, Jozef Bukovinský, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, Milan Figala – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Peter Šťastný, Marián Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann. Finsko: Antero Kivela – Pekka Marjamäki, Lasse Litma, Timo Nummelin, Reijo Ruotsalainen, Pertti Valkeapää, Hannu Haapalainen – Jukka Porvari, Pertti Koivulahti, Antero Lehtonen – Juhani Tamminen, Seppo Repo, Jukka Koskilahti – Mikko Leinonen, Jouni Rinne, Matti Rautianinen – Tapio Koskinen, Velli Matti Ruisma, Seppo Ahokainen. 14. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Zimnij stadion CSKA) Branky Kanady: : 9:22 Dennis Maruk, 16:32 Wilf Paiement, 26:22 Ryan Walter, 35:07 Wilf Paiement, 42:29 Brad Maxwell, 57:18 Wilf Paiement Branky USA: 15:41 Phil Verchota, 22:55 Rob McClanahan, 27:19 Phil Verchota Rozhodčí: Viktor Dombrovskij – Jurij Smirnov, Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 5:4 (1:0) Diváků: 6 000 15. dubna 1979 (14:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky USA: 45:09 Joe Mullen Branky Finska: 10:28 Matti Rautianinen Rozhodčí: Vladimír Šubrt – Luděk Exner (TCH), Jurij Smirnov (URS) Vyloučení: 6:3 Diváků: 13 500 15. dubna 1979 (21:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 3:55 Ivan Hlinka, 12:56 Vítězslav Ďuriš, 32:51 Bohuslav Ebermann, 56:52 Jiří Bubla Branky Kanady: 44:29 Steve Payne Rozhodčí: Karl-Gustav Kaisla – Lasse Vanhanen (FIN), László Schell (HUN) Vyloučení: 5:5 (1:0) Diváků: 13 500 ČSSR: Jiří Králík – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Peter Šťastný, Marián Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann. Kanada: Ed Staniowski – Trevor Johansen, Rick Green, Brad Maxwell, Greg Smith, Dave Shand, Brad Marsh - Al McAdam, Bobby Smith, Steve Payne – Marcel Dionne, Dennis Maruk, Garry Unger – Paul Woods, Dale McCourt, Nick Libett – Wilf Paiement, Guy Charron, Ryan Walter. 17. dubna 1979 (14:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Kanady: 16:54 Wayne Babych, 27:32 Marcel Dionne, 32:58 Brad Marsh, 34:10 Guy Charron, 58. Trevor Johansen Branky Finska: 5:13 Antero Lehtonen, 22:07 Pekka Rautakallio, 46:46 Juhani Tamminen, 49:03 Timo Nummelin Rozhodčí: Jim Neagles (USA) - Luděk Exner (TCH), Christer Karlsson (SWE) Vyloučení: 5:4 (0:1, 0:1) Diváků: 13 000 17. dubna 1979 (18:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 9:19 Jaroslav Pouzar, 31:33 Jaroslav Pouzar Branky USA: 13:13 Graig Sarner, 30:05 Steve Christoff Rozhodčí: Wilhelm Edelmann (GER) – Alexander Zagórski (POL), Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 3:1 (1:0) + Brownschidle 5 min. Diváků: 13 000 ČSSR: Marcel Sakáč - Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Chalupa, Jozef Bukovinský, František Kaberle, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Peter Šťastný, Marián Šťastný, Anton Šťastný – Miroslav Fryčer, Jiří Novák, Ladislav Svozil – Bohuslav Ebermann, Milan Nový. USA: Jim Craig – Jack O'Callahan, Jack Brownschilde, Les Auge, Don Jackson, Wally Olds, Bill Baker – Dan Bolduc, Graig Sarner, Graig Patrick – Rob McClanahan, Steve Christoff, Phil Verchota – Bob Collyard, Curt Bennett, Jim Korn – Eric Strobel, Joe Mullen. Československo - Švédsko 3:3 (0:1, 1:2, 2:0)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "19. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 23:47 Jaroslav Pouzar, 40:43 Ladislav Svozil, 53:46 Milan Figala Branky Švédska: 14:55 Bengt-Ake Gustafsson, 29:40 Leif Holmgren, 31:37 Tomas Wallin Rozhodčí: Jim Neagles – Robert Luther (USA), Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 4:3 (0:1) Diváků: 13 500 ČSSR: Jiří Králík – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Peter Šťastný, Marián Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Ladislav Svozil, Milan Nový. Švédsko: Per Lindbergh – Tomas Jonsson, Ulf Weinstock, Leif Svensson, Mats Waltin, Tomas Eriksson, Sture Andersson – Bengt-Ake Gustafsson, Leif Holmgren, Mats Näslund – Inge Hammarström, Tomas Wallin, Dan Labraaten - Per Lundqvist, Håkan Eriksson, Bengt Lundholm. 19. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 12:32 Sergej Makarov, 15:19 Zinetula Biljaletdinov, 29:01 Vladimir Petrov, 44:25 Alexander Jakušev, 51:42 Vladimir Petrov Branky Kanady: 23:07 Al McAdam, 41:18 Bobby Smith Rozhodčí: Wilhelm Edelmann (GER) – Christer Karlsson (SWE), László Schell (HUN) Vyloučení: 1:5 Diváků: 13 500 SSSR: Treťjak – Cygankov, Lutčenko, Vasiljev, Babinov, Biljaledtinov, Pervuchin – Michajlov, Petrov, Charlamov – Balderis, Žluktov, Kapustin – Makarov, Vladimir Golikov, Alexander Golikov – Jakušev, Lebeděv, Gimajev. Kanada: Rutherford – Greg Smith, Maxwell, Shand, Picard, Johansen, Green – Paiement, Charron, Walter – Dionne, Woods, Libett – Bobby Smith, Al McAdam, Payne – Babych, Maruk, Unger. 21. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Švédska: 29:49 Sture Andersson, 32:24 Mats Näslund, 34:40 Ulf Weinstock, 37:56 Bengt Lundholm, 40:40 Mats Näslund Branky Kanady: 12:51 Bobby Smith, 33:51 Bobby Smith, 36:26 Al McAdam Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Alexander Zagórski (POL), Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 2:2 (1:0) Diváků: 13 500 21. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 24:59 Milan Chalupa Branky SSSR: 6:26 Alexander Golikov, 9:51 Sergej Makarov, 15:31 Helmuts Balderis, 15:50 Zinetula Biljaletdinov, 21:30 Viktor Žluktov, 24:28 Sergej Babinov, 30:55 Sergej Kapustin, 35:35 Sergej Makarov, 37:21 Jurij Lebeděv, 43:19 Sergej Makarov, 49:51 Vladimir Petrov Rozhodčí: Gregg Madill (CAN) – Robert Luther (USA), Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 9:4 (0:4) Diváků: 14 000 ČSSR: Jiří Králík (16. Marcel Sakáč) – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Ladislav Svozil – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Jiří Novák, Anton Šťastný. SSSR: Vladislav Treťjak – Gennadij Cygankov, Vladimir Lutčenko, Valerij Vasiljev, Sergej Babinov, Zinetula Biljaletdinov, Vasilij Pěrvuchin – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Helmuts Balderis, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin – Sergej Makarov, Vladimir Golikov, Alexander Golikov – Alexandr Skvorcov, Jurij Lebeděv, Alexander Jakušev. 23. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 2:59 Ivan Hlinka, 4:51 Vladimír Martinec, 10:59 Bohuslav Ebermann, 18:05 Bohuslav Ebermann, 24:59 Jaroslav Pouzar, 29:57 Peter Šťastný, 32:56 Anton Šťastný, 45:39 Anton Šťastný, 49:59 Bohuslav Ebermann, 58:07 Bohuslav Ebermann Branky Kanady: 5:09 Trevor Johansen, 15:20 Ryan Walter, 16:05 Steve Payne, 26:10 Garry Unger, 53:39 Nick Libett, 54:12 Al McAdam Rozhodčí: Karl-Gustav Kaisla (FIN) – Robert Luther (USA), László Schell (HUN) Vyloučení: 3:3 (1:1) Diváků: 13 500 ČSSR: Jiří Králík (17. Marcel Sakáč) – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann. Kanada: Jim Rutherford (Ed Staniowski) – Dave Shand, Brad Marsh, Robert Picard, Trevor Johansen, Rick Green, Greg Smith – Al McAdam, Bobby Smith, Steve Payne – Wayne Babych, Dale McCourt, Dennis Maruk – Garry Unger, Marcel Dionne, Nick Libett – Wilf Paiement, Guy Charron, Ryan Walter. 23. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 2:01 Alexander Golikov, 3:09 Boris Michajlov, 14:34 Alexander Jakušev, 23:04 Sergej Makarov, 24:02 Jurij Lebeděv, 25:32 Sergej Kapustin, 26:01 Helmuts Balderis, 32:14 Sergej Kapustin, 40:59 Viktor Žluktov, 42:25 Alexander Jakušev, 50:19 Valerij Charlamov Branky Švédska: 35:45 Mats Waltin, 38:36 Rolf Edberg, 46:02 Ulf Weinstock Rozhodčí: Gregg Madill (CAN) – Luděk Exner (TCH), Alexander Zagórski (POL), v 14:15 byl vystřídán Robertem Lutherem (USA) Vyloučení: 5:2 (0:1) + Helmuts Balderis 5 min. Diváků: 13 500 25. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 4:17 Vladimír Martinec, 5:37 Anton Šťastný, 23:59 Ivan Hlinka, 35:47 Vladimír Martinec, 50:52 Anton Šťastný, 57:09 Vladimír Martinec Branky Švédska: 3:36 Inge Hammarström, 9:07 Mats Näslund, 12:55 Rolf Edberg Rozhodčí: Karl-Gustav Kaisla (FIN) – Robert Luther (USA), Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 6:4 (1:1) Diváků: 13 500 ČSSR: Marcel Sakáč – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Milan Nový. Švédsko: Per Lindbergh – Leif Svensson, Mats Waltin, Tomas Eriksson, Sture Andersson, Tomas Jonsson, Weistock – Inge Hammarström, Rolf Edberg, Labraaten – Per Lundqvist, Lars-Erik Ericsson, Lennart Norberg – Bengt-Ake Gustafsson, Leif Holmgren, Mats Näslund - Tomas Wallin, Bengt Lundholm. 25. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SSSR: 3:53 Valerij Charlamov, 5:41 Alexander Golikov, 9:42 Sergej Makarovv, 12:54 Boris Michajlov, 23:32 Boris Michajlov, 24:57 Vladimir Petrov, 31:33 Viktor Žluktov, 41:24 Sergej Kapustin, 56:53 Sergej Makarov Branky Kanady: 20:20 Garry Unger, 36:41 Ryan Walter Rozhodčí: Jim Neagles (USA) - Christer Karlsson (SWE), Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 6:10 (3:1) Diváků: 13 500 27. dubna 1979 (15:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Kanady: 12:44 Al McAdam, 17:29 Marcel Dionne, 46:05 Rick Green, 48:01 Bobby Smith, 55:08 Ryan Walter, 58:38 Bobby Smith Branky Švédska: 18:03 Tomas Eriksson, 39:34 Bengt-Ake Gustafsson, 56:26 Per Lundqvist Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Anatolij Barinov (URS), Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 8:1 (1:1) Diváků: 13 500 Kanada: Rutheford – Johansen, Green, Shand, Marsh, Picard – Babych, McCourt, Libett – Unger, Dionne, Woods – Paiment, Maruk, Walter – Al McAdam, Bobby Smith, Payne. Švédsko: Lindberg – Jonsson, Weinstock, Håkan Eriksson, Holmgren, Näslund – Svensson, Waltin, Hammarström – Gustafsson, Labraaten, Tomas Eriksson – Andersson, Lundquist, Lundholm – Wallin. 27. dubna 1979 (18:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Československa: 14:48 Ivan Hlinka Branky SSSR: 5:40 Alexander Golikov, 15:44 Valerij Charlamov, 25:56 Sergej Makarov, 38:56 Sergej Kapustin, 40:42 Vladimir Petrov, 47:37 Valerij Charlamov Rozhodčí: Jim Neagles – Robert Luther (USA), Christer Karlsson (SWE) Vyloučení: 5:7 (1:0, 0:1) Diváků: 13 500 ČSSR: Jiří Králík – Jiří Bubla, Vítězslav Ďuriš, Milan Figala, Milan Kužela, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, František Kaberle – Libor Havlíček, Ivan Hlinka, Jaroslav Pouzar – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Ladislav Svozil. SSSR: Vladislav Treťjak (Vladimir Myškin) – Irek Gimajev, Vladimir Lutčenko, Valerij Vasiljev, Sergej Babinov, Biľaletdinov, Vasilij Pěrvuchin – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Helmuts Balderis, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin – Sergej Makarov, Vladimir Golikov, Alexander Golikov – Alexandr Skvorcov, Jurij Lebeděv, Alexander Jakušev. USA - Polsko 5:5 (2:4, 3:1, 0:0)", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "18. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky USA: 0:14 Dan Bolduc, 0:39 Steve Christoff, 22:51 Joe Mullen, 32:06 Dan Bolduc, 32:42 Joe Mullen Branky Polska: 2:07 Leszek Tokarz, 6:30 Walenty Ziętara, 10:46 Mieczysław Jaskierski, 19:10 Mieczysław Jaskierski, 26:39 Tadeusz Obłój Rozhodčí: Karl-Gustav Kaisla (FIN) – Luděk Exner (TCH), Hans Bergmüller (GER) Vyloučení: 4:3 (1:1) Diváků: 9 000 18. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Finska: 1:13 Pekka Rautakallio, 19:34 Jouni Rinne, 47:04 Seppo Repo, 47:11 Antero Lehtonen, 54:56 Pekka Marjamäki Branky SRN: 18:08 Holger Meitinger, 57:07 Vladimir Vacatko Rozhodčí: Ulf Lindgren (SWE) – Alexander Zagórski (POL), Jurij Smirnov (URS) Vyloučení: 5:6 Diváků: 11 000 20. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Finska: 13:40 Seppo Ahokainen, 16:50 Pekka Marjamäki, 27:25 Seppo Repo, 31:20 Jukka Porvari Branky Polska: 15:17 Jan Szeja, 17:34 Mieczysław Jaskierski, 19:34 Andrzej Zabawa Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – László Schell (HUN), Jurij Smirnov (URS) Vyloučení: 1:1 Diváků: 12 000 20. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SRN: 15:30 Klaus Auhuber, 19:10 Holger Meitinger, 20:11 Vladimir Vacatko, 30:17 Rainer Phillipp, 35:00 Franz Reindl, 41:48 Uli Egen Branky USA: 1:00 Steve Christoff, 12:11 Jack Brownschilde, 52:38 Bill Baker Rozhodčí: Gregg Madill (CAN) – Luděk Exner (TCH), Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 8:8 Diváků: 12 000 22. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky USA: 3:11 Dan Bolduc, 28:31 Wally Olds, 37:26 Eric Strobel, 39:15 Joe Mullen, 46:28 Bob Collyard, 48:18 Eric Strobel Branky Finska: 31:27 Jouni Rinne, 31:59 Jukka Porvari. Rozhodčí: Viktor Dombrovskij – Jurij Smirnov, Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 5:5 (1:0) Diváků: 12 000 22. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SRN: 9:56 Uli Egen, 25:55 Udo Kiessling, 34:08 Marcus Kuhl, 38:38 Ignaz Berndaner, 43:54 Marcus Kuhl, 49:57 Gerd Truntschka, 56:00 Martin Hinterstocker, 56:43 Vladimir Vacatko Branky Polska: 37:33 Jan Szeja Rozhodčí: Ulf Lindgren – Christer Karlsson (SWE), Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 6:4 (3:0) + Andrzej Iskrzycki na 5 min. Diváků: 13 000 24. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky USA: 11:17 Joe Mullen, 16:22 Les Auge, 22:14 Bill Baker, 38:27 Eric Strobel, 56:58 Bob Collyard Branky Polska: 5:22 Leszek Kokoszka Rozhodčí: Vladimír Šubrt – Luděk Exner (TCH), László Schell (HUN) Vyloučení: 5:5 Diváků: 12 000 24. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Finska: 2:07 Juhani Tamminen, 22:21 Mikko Leinonen, 27:35 Jukka Porvari, 31:20 Seppo Repo, 51:40 Juhani Tamminen, 55:10 Matti Rautianinen, 57:49 Jouni Rinne Branky SRN: 7:55 Hans Zach, 15:24 Gerd Truntschka, 25:06 Peter Scharf Rozhodčí: Viktor Dombrovskij – Jurij Smirnov, Anatolij Barinov (URS) Vyloučení: 7:6 (2:1) Diváků: 12 000 26. dubna 1979 (17:00) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky Finska: 10:04 Reijo Ruotsalainen, 17:31 Juhani Tamminen, 19:13 Jukka Porvari, 59:27 Antero Lehtonen Branky Polska: 5:46 Walenty Ziętara, 30:12 Henryk Janiszewski Rozhodčí: Ulf Lindgren (SWE) – Luděk Exner (TCH), Jurij Smirnov (URS) Vyloučení: 3:5 Diváků: 9 000 26. dubna 1979 (20:30) – Moskva (Dvorec sporta Lužniki) Branky SRN: 20:16 Rainer Phillipp, 31:32 Marcus Kuhl, 40:22 Marcus Kuhl, 57:07 Marcus Kuhl, 59:39 Marcus Kuhl Branky USA: 8:29 Joe Mullen, 38:05 Joe Mullen Rozhodčí: Gregg Medill (CAN) – Lasse Vanhanen (FIN), Laszlo Schell (HUN) Vyloučení: 7:9 (3:0) + Don Jackson na 10 min. Diváků: 9 000", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "1. SSSR Brankáři: Vladislav Treťjak, Vladimir Myškin. Obránci: Valerij Vasiljev, Vasilij Pěrvuchin, Zinetula Biljaletdinov, Vladimir Lutčenko, Sergej Babinov, Gennadij Cygankov, Irek Gimajev, Sergej Starikov. Útočníci: Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin, Helmuts Balderis, Alexander Golikov, Vladimir Golikov, Sergej Makarov, Alexander Jakušev, Alexandr Skvorcov, Jurij Lebeděv. Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "2. Československo Brankáři: Jiří Králík, Marcel Sakáč. Obránci: Milan Figala, Vítězslav Ďuriš, Milan Chalupa, Jozef Bukovinský, Milan Kužela, František Kaberle, Jiří Bubla, Miroslav Dvořák. Útočníci: Milan Nový, Vladimír Martinec, Jiří Novák, Ladislav Svozil, Miroslav Fryčer, Marián Šťastný, Anton Šťastný, – Ivan Hlinka, Libor Havlíček, Jaroslav Pouzar, Bohuslav Ebermann, Peter Šťastný. Trenéři: Karel Gut, Ján Starší.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "3. Švédsko Brankáři: Sune Ödling, Per Lindbergh. Obránci: Tomas Jonsson, Sture Andersson, Ulf Weinstock, Leif Svensson, Mats Waltin, Tomas Eriksson, Tord Nänsén. Útočníci: Roger Lindström, Per Lundqvist, Rolf Edberg, Bengt-Ake Gustafsson, Mats Näslund, Lennart Norberg, Bengt Lundholm, Leif Holmgren, Lars-Erik Ericsson, Dan Labraaten, Inge Hammarström, Håkan Eriksson, Tomas Wallin. Trenéři: Tommy Sandlin, Jan Eric Nilsson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "4. Kanada Brankáři: Jim Rutherford, Ed Staniowski. Obránci: Brad Marsh, Rick Green, Trevor Johansen, Brad Maxwell, Dave Shand, Greg Smith, Robert Picard. Útočníci: Garry Unger, Wayne Babych, Wilf Paiement, Dale McCourt, Bobby Smith, Ryan Walter, Nick Libett, Guy Charron, Paul Woods, Marcel Dionne, Dennis Maruk, Al McAdam, Steve Payne. Trenéři: Marshall Johnstone, Andre Budrias.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "5. Finsko Brankáři: Antero Kivela, Jorma Valtonen. Obránci: Pekka Rautakallio, Timo Nummelin, Pertti Valkeapää, Reijo Ruotsalainen, Hannu Haapalainen, Pekka Marjamäki, Kari Eloranta, Lasse Litma. Útočníci: Tapio Koskinen, Antero Lehtonen, Jouni Rinne, Mikko Leinonen, Juhani Tamminen, Jukka Koskilahti, Velli Matti Ruisma, Seppo Repo, Seppo Ahokainen, Matti Rautianinen, Jukka Porvari, Pertti Koivulahti. Trenéři: Kalevi Numminen, Kaj Matalamyaki.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "6. SRN Brankáři: Sigmund Suttner, Erich Weisshaupt. Obránci: Udo Kiessling, Ignaz Berndaner, Robert Murray, Klaus Auhuber, Harald Krüll, Peter Scharf, Dieter Medicus, Harald Kreis. Útočníci: Rainer Phillipp, Hermann Hinterstocker, Franz Reindl, Vladimir Vacatko, Martin Hinterstocker, Marcus Kuhl, Hans Zach, Uli Egen, Hubert Müller, Gerd Truntschka, Holger Meitinger, Lorenz Funk. Trenér: Hans Rampf.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "7. USA Brankáři: Jim Warden, Jim Craig. Obránci: Jack Brownschilde, Don Jackson, Les Auge, Jim Korn, Bill Baker, Wally Olds, Jack O'Callahan. Útočníci: Rob McClanahan, Mark Johnson, Steve Christoff, Bob Collyard, Phil Verchota, Dan Bolduc, Graig Patrick, Graig Sarner, Curt Bennett, Eric Strobel, Steve Jensen, Joe Mullen, Ralph Cox. Trenér: Herb Brooks.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "8. Polsko Brankáři: Henryk Wojtynek, Henryk Buk. Obránci: Andrzej Słowakiewicz, Andrzej Iskrzycki, Henryk Janiszewski, Henryk Gruth, Andrzej Jańczy, Jerzy Potz, Andrzej Chowaniec, Marek Marcinczak. Útočníci: Stefan Chowaniec, Wiesław Jobczyk, Tadeusz Obłój, Walenty Ziętara, Leszek Kokoszka, Jan Szeja, Andrzej Zabawa, Henryk Pytel, Mieczysław Jaskierski, Leszek Tokarz, Andrzej Malysiak, Jan Piecko. Trenér: Slavomír Bartoň (TCH).", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Maďarsko - NDR 2:10 (1:5, 1:3, 0:2) 16. března 1979 – Galati 16. března 1979 – Galati 17. března 1979 – Galati 17. března 1979 – Galati 18. března 1979 – Galati 19. března 1979 – Galati 19. března 1979 – Galati 20. března 1979 – Galati 21. března 1979 – Galati 21. března 1979 – Galati", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Norsko - Švýcarsko 5:1 (3:0, 1:1, 1:0) 16. března 1979 – Galati 16. března 1979 – Galati 17. března 1979 – Galati 17. března 1979 – Galati 18. března 1979 – Galati 19. března 1979 – Galati 19. března 1979 – Galati 20. března 1979 – Galati 21. března 1979 – Galati 21. března 1979 – Galati NDR - Norsko 9:2 (2:1, 2:1, 5:0)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "23. března 1979 – Galati 23. března 1979 – Galati 24. března 1979 – Galati 24. března 1979 – Galati Švýcarsko - Dánsko 3:1 (0:1, 1:0, 2:0)", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "23. března 1979 – Galati 23. března 1979 – Galati 24. března 1979 – Galati 24. března 1979 – Galati", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "Španělsko - Jižní Korea 7:1 (2:1, 1:0, 4:0) 16. března 1979 – Barcelona 16. března 1979 – Barcelona 16. března 1979 – Barcelona 16. března 1979 – Barcelona 17. března 1979 – Barcelona 18. března 1979 – Barcelona 17. března 1979 – Barcelona 18. března 1979 – Barcelona 19. března 1979 – Barcelona 19. března 1979 – Barcelona 19. března 1979 – Barcelona 19. března 1979 – Barcelona 20. března 1979 – Barcelona 20. března 1979 – Barcelona 21. března 1979 – Barcelona 21. března 1979 – Barcelona 22. března 1979 – Barcelona 22. března 1979 – Barcelona 22. března 1979 – Barcelona 22. března 1979 – Barcelona 24. března 1979 – Barcelona 24. března 1979 – Barcelona 24. března 1979 – Barcelona 24. března 1979 – Barcelona 25. března 1979 – Barcelona 25. března 1979 – Barcelona 25. března 1979 – Barcelona 25. března 1979 – Barcelona", "section_level": 1}], "src_summary": "46. mistrovství světa a 57. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 14. - 27. dubna 1979 v Moskvě v Sovětském svazu.", "tgt_summary": "Le championnat du monde de hockey sur glace et par la même occasion le championnat d’Europe eu lieu en Union des républiques socialistes soviétiques, Roumanie et Espagne.", "id": 2237306} {"src_title": "Malcolm X", "tgt_title": "Malcolm X", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí (1925–1946).", "content": "Narodil se roku 1925 ve městě Omaha, stát Nebraska, jako čtvrté dítě ze sedmi. Jeho matka se jmenovala Louise Helen Little (rozená Norton) a otec Earl Little. Jeho otec byl laický baptistický kazatel a propagátor panafrikanistického učení Marcuse Garveye. Rodině bylo několikrát vyhrožováno členy Ku-klux-klanu, a proto se roku 1926 přestěhovali do města Milwaukee, stát Wisconsin a brzy poté do Lansingu, stát Michigan, kde bylo rodině vyhrožováno odnoží Ku-klux-klanu s názvem Černé legie. Ti jim roku 1929 zapálili dům. Roku 1931 byl Earl Little zavražděn a roku 1938 prodělala Louise Little nervové zhroucení, které vyústilo k jejímu umístění do psychiatrické léčebny Kalamazoo. Děti byly rozděleny a poslány k pěstounům. Malcolm a jeho sourozenci svou matku dostali z léčebny až o 24 let později. Školu opustil v osmé třídě a od 14 let začal pracovat v nejrůznějších pomocných pracích. V mládí se přestěhoval ke své nevlastní sestře Elle Little-Collins, která žila ve čtvrti Roxbury ve městě Boston. Roku 1943 se poté odstěhoval do Harlemu ve městě New York, kde se dal na kriminální dráhu. V roce 1946 byl zadržen při pokusu o prodej kradeného zboží a v únoru nastoupil svůj trest osmi až deseti let ve věznici Charlestown u města Boston.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení (1946–1952).", "content": "Ve věznici potkal staršího vězně jménem John Bembry, na kterém začal obdivovat jeho vzdělání, které získal samostudiem. To přivedlo Malcolma k zájmu o knihy. V roce 1948 někteří jeho sourozenci vstoupili do islámské sekty Nation of Islam a snažili se pro ni získat i Malcolma. On sám byl do té doby ateistou, až do té míry, že mu jeho spoluvězni přezdívali Satan. Ke konci roku 1948 napsal dopis Elijahu Muhammadovi, vůdci hnutí Nation of Islam. Od té doby s ním udržoval čilou korespondenci. Ve vězení poté hodně četl, nejvíce o historii a náboženství. Ve vězení si také způsobil, vinou špatného osvětlení, astigmatismus. V roce 1950 napsal otevřený dopis prezidentovi Harrymu S. Trumanovi, ve kterém se postavil proti Korejské válce a prohlásil se za přívržence komunismu. Od té doby o něm FBI vedla spis. Na začátku 50. let také začal používat jméno Malcolm X, kdy X znamená, že mu běloši odňali znalost jeho kmenového jména, a proto odmítá jméno Little, které jeho předkům dali běloši. Tento postup byl tehdy u členů hnutí Nation of Islam běžný.", "section_level": 2}, {"title": "Nation of Islam a rodina (1952–1962).", "content": "Po svém propuštění v srpnu 1952 odjel za Elijahem Muhammadem do Chicaga a v červnu 1953 byl jmenován pomocným duchovním v Chrámu číslo jedna v Detroitu. Ke konci roku 1953 dostal povolení založit Chrám číslo jedenáct v Bostonu, v březnu 1954 založil Chrám číslo dvanáct ve Filadelfii a o dva měsíce později se stal hlavou Chrámu číslo sedm v Harlemu. Od roku 1953 ho FBI začala pravidelně sledovat, znepokojena jeho aktivitami v Nation of Islam. Roku 1955 založil nové Chrámy ve Springfieldu, Massachusetts (číslo 13); Hartfordu, Connecticut (číslo 14) a Atlantě, Georgie (číslo 15). Současně dokázal naverbovat stovky členů. Téhož roku v hnutí potkal Betty Sanders, která používala jméno Betty X. Poté se občas vídali. V lednu 1958 ji Malcolm přes telefon požádal o ruku a o dva dny později se vzali. Měli spolu šest dcer Attallah (* 1958, pojmenovaná po Attilovi); Qubilah (* 1960, pojmenována po Kublajovi); Ilyasah (* 1962, pojmenována po Elijahovi Muhammadovi); Gamilah Lumumba (* 1964, pojmenována po Patriceovi Lumumbaovi) a dvojčata Malikah a Malaak (* 1965 po smrti jejich otce a pojmenované po něm). Pro americkou společnost se stal známým až roku 1957, kdy byl člen hnutí Nation of Islam Johnson Hinton zbit newyorskou policií. Malcolm X tehdy vedl skupinu muslimů k policejní stanici, kde drželi zbitého Hintona. Policie je odmítala pustit dovnitř, ale když se dav rozrostl na pět stovek, tak dovolili Malcolmovi X vstoupit. On poté zajistil převoz Hintona do nemocnice a dal signál, aby se dav rozešel. Ten ho uposlechl. Tato událost ohromila policisty i novináře. V pozdních 50. letech začal používat další jména jako Malcolm Shabazz nebo Malik el-Shabazz, kdy se přihlásil k bájnému černošskému arabskému kmenu, ze kterého měli pocházet afroameričané, alespoň podle učení Nation of Islam. Tehdy se také stal prominentním řečníkem, ale stále plně oddán vedoucí roli Elijaha Mohammada. Roku 1959 s ním byl veden rozhovor pro dokument \"The Hate That Hate Produced\", který měl zmapovat hnutí Nation of Islam. V téže době se pro členy hnutí zažil novinářský název Černí muslimové, proti kterému hnutí protestovalo. V září 1960 pronesl řeč na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Tam se setkal s řadou světových lídrů, jako byli Gamál Násir, Ahmed Sékou Touré, Kenneth Kaunda a Fidel Castro. Mediální pokrytí aktivit Malcolma X přivádělo do hnutí Nation of Islam nové členy, kterých nyní byly desítky tisíc. Také inspiroval boxera Cassia Claye (později známý jako Muhammad Ali), aby do hnutí vstoupil a přijal islám. Mezi lety 1960 a 1961 se spolu setkávali.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Nation of Islam (1963–1964).", "content": "V prosinci 1963 byl dotázán na svůj názor ohledně atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho. Malcolm X odpověděl kriticky, což ve vypjaté atmosféře přineslo mediální smršť. Současně tím porušil zákaz komentování atentátu, který vydal Elijah Muhammad. Negativní reakce médií a veřejnosti vedla k 90dennímu suspendování Malcolma X z aktivit hnutí. Další rozkol přišel s morálními skandály Elijaha Muhammada, ke kterým se doznal. Současně se Malcolm X stal velmi neoblíbeným u některých členů Nation of Islam, protože byl upřednostňován médii, členové to vnímali jako ohrožení vedoucí role Elijaha Muhammada. V březnu 1964 Malcolm X oficiálně oznámil, že vystupuje z hnutí Nation of Islam, ale že zůstává muslimem a že založí vlastní organizaci. To se také stalo, když založil Muslim Mosque, Inc. a Organizaci afroamerické jednoty (OAAU). V březnu se také poprvé a naposledy setkal s bojovníkem za lidská práva Martinem Lutherem Kingem, kterého často kritizoval jako příliš umírněného a propagujícího rasovou integraci. V dubnu pronesl svou slavnou řeč \"The Ballot or the Bullet\", ve které vybízel afroameričany, že pokud jim budou běloši stále upírat právo volit, tak se mají bránit i s použitím násilí. V dubnu 1964, financován svou nevlastní sestrou Ellou, odcestoval vykonat hadždž, když odletěl do města Džidda v Saúdské Arábii. Při pouti do Mekky poznal odlišnosti arabského islámu od sektářské podoby praktikované v Nation of Islam. Král Fajsal bin Abd al-Azíz ho později prohlásil za oficiálního státního hosta. Malcolm X zde také poznal jednotu muslimů, kteří se oproti situaci v USA, neohlížejí na rasu věřícího. Opustil zde své radikální názory (bělochy považoval v duchu učení Nation of Islam za ďábly) a přijal víru sunnitských muslimů. Během dubna a května procestoval Súdán, Nigérii a Ghanu. Do USA se vrátil jako sunnita, který hodlá bojovat proti rasismu, nikoliv proti bělochům jako celku. V červenci 1964 opět vycestoval na Blízký východ a do Afriky a navštívil země Egypt, Etiopie, Tanganika, Nigérie, Ghana, Guinea, Súdán, Senegal, Libérie, Alžírsko a Maroko. V Egyptě se účastnil summitu Organizace africké jednoty. Současně byl oficiálním státním hostem u hlav států, jako byli Kwame Nkrumah (Ghana), Gamal Násir (Egypt) a Ahmed Ben Bella (Alžírsko). Nigerijská studentská muslimská organizace mu udělila čestné jméno v jazyku Joruba \"Omowale\" (což znamená: syn, který se vrátil domů).", "section_level": 2}, {"title": "Atentát (1965).", "content": "Dne 21. února 1965 hovořil Malcolm X ke čtyřem stům posluchačů během setkání Organizace afroamerické jednoty. Projev byl náhle přerušen výkřikem: „Dej ty pracky pryč od mý peněženky, negře!“. Když se Malcolm X spolu se svou ochrankou vydal k místu v hledišti, aby situaci zklidnil, vytáhl na něj útočník upilovanou brokovnici (známou též pod italským názvem lupara) a střelil jej do hrudníku. Dva další komplicové vnikli na pódium a začali na Malcolma střílet z pistolí, přičemž jej zasáhli celkem šestnáctkrát. Okolo stojící svědkové činu jednoho z atentátníků povalili na zem a spoutali, zatímco zbylí dva ze sálu uprchli. Zmíněným pachatelem, zadrženým přímo v sále byl Talmadge Hayer, člen hnutí Nation of Islam, známý též pod jménem Thomas Hagan. Svědkové přítomní v sále poté policii popsali zbylé dva komplice Normana 3X Butlera a Thomase 15X Johnsonona, kteří byli také členy Islámského národa. Všichni tři uvedení pachatelé zapojení do činu, byli obviněni za vraždu či za spoluúčast na ní. Obviněný Hayer zprvu odmítal své zapojení do činu, později však u soudu vypověděl, že střílel na ležícího Malcolma X. Dále tvrdil, že jeho dva komplicové nebyli Butler a Johnson, nýbrž jiné osoby, které ale odmítl jmenovat. Butler, známý též jako Muhammad Abdúl Azíz, byl v roce 1985 podmínečně propuštěn, roku 1998 se stal vůdcem mešity v Harlemu a neustále deklaruje svou nevinu. Johnson, známý též jako Khalil Islam, byl z vězení propuštěn v roce 1997. Během výkonu trestu začal popírat učení organizace Nation of Islam a posléze konvertoval k sunnitskému islámu. Stejně jako Butler popírá jakoukoliv vinu. Poslední z odsouzených Hayer, známý pod jménem Mudžáhid Halim, byl podmínečně propuštěn v roce 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Počet lidí, kteří přišli vzdát poslední hold ostatkům Malcolma X mezi 23. až 26. únorem, je odhadován na 14–30 000. Pohřební obřad se konal dne 27. února v kostele církve Boha v Kristu Faith Temple nacházejícího se ve čtvrti Harlem. Kostel byl zcela zaplněn více než tisícovkou smutečních hostů. Před kostelem byly navíc nainstalovány velké reproduktory tak, aby se dav, který se shromáždil před kostelem, mohl alespoň částečně účastnit posledního rozloučení a navíc byl celý obřad živě přenášen televizí. Z řad známých bojovníků za lidská práva se obřadu účastnili John Lewis, Bayard Rustin, James Forman, James Farmer, Jesse Gray a Andrew Young. Malcolm X byl pohřben na washingtonském hřbitově Ferncliff Cemetery ve čtvrti Hartsdale. Po skončení ceremonie převzali Malcolmovi pozůstalí lopaty od již čekajících kopáčů a sami dokončili jeho pochování. Přátelé Malcolma X vytvořili po jeho smrti Sdružení pečujících matek, jejímž prostřednictvím vybrali dostatek finančních prostředků k zakoupení domu a zabezpečení budoucnosti pro jeho pozůstalou rodinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malcolm X (čteno: Melkolm eks) (19. května 1925 – 21. února 1965), rodným jménem Malcolm Little a přijatým islámským jménem El-Hajj Malik El-Shabazz, byl americký islámský duchovní a bojovník za lidská práva. ", "tgt_summary": "Malcolm Little, connu sous le nom de Malcolm X, également connu sous le nom d'El-Hajj Malek El-Shabazz (en ), né le à Omaha (Nebraska) et mort assassiné le à Harlem (État de New York), est un orateur, prêcheur, porte-parole de la Nation of Islam, militant politique et défenseur des droits de l'homme afro-américain. ", "id": 603637} {"src_title": "San Fernando (Kalifornie)", "tgt_title": "San Fernando (Californie)", "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání z roku 2000 má San Fernando 23 564 obyvatel, 5 774 domácností a 4 832 rodin. Hustota zalidnění byla 3 822,7/km2. Ve městě bylo 5 932 domů s průměrnou hustotou 962,3/km2. Rasové složení města bylo 42,76 % bělochů, 0,98 % Afroameričanů, 1,69 % původních Američanů, 1,12 % Asiatů, 0,11 % obyvatel z ostrovů v Tichém oceánu, 49,35 % obyvatel dalších ras a 3,98 % z dvou či více ras. Hispánci a Latinoameričané jakékoliv rasy tvořili 89,28 % populace. Ve městě bylo 5 774 domácností, z nichž 52,8 % mělo děti do 18 let, které s nimi žili, 59,1 % jsou sezdané páry, které žijí společně, 16,4 % jsou ženy, které žijí bez manžela a 16,3 % jsou bezdětné rodiny. 12,4 % domácností bylo tvořeno jednotlivci a 5,6 % byli ti, co žijí sami a jsou nad 65 let věku. Průměrná velikost domácnosti byla 4,07 členů a průměrná velikost rodiny 4,33 členů. Populace ve městě byla rozložena takto: 34,4 % mladších 18 let, 11,4 % mezi 18 - 24 lety, 32,1 % mezi 25 - 44 lety, 15,0 % mezi 45 - 64 lety a 7 % bylo nad 65 let. Medián věku byl 27 let. Na 100 žen připadalo 101,7 mužů. Na 100 žen starších 18 let připadalo 99,9 mužů. Medián příjmu domácnosti ve městě byl 39 909 USD a medián příjmu rodiny byl 40 138 USD. Muži měli medián příjmu 26 068 USD a ženy 22 599 USD. Příjem na obyvatele ve městě byl 11 485 USD. Velkým úkolem, který stojí před státní i národní vládou je fakt, že 15,3 % rodin a 19,1 % populace žije pod hranicí chudoby, včetně 22,5 % mladších 18 let a 15,6 % starších 65 let.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "San Fernando je obsluhováno školním okrskem Los Angeles. V San Fernandu je: V roce 2011 bude v San Fernandu otevřena Vyšší škola Valley Region 5. Knihovna v San Fernandu je řízena Veřejnou knihovnou okresu Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Ve státní legislatuře patří San Fernando do 20. senátního obvodu, reprezentovaného demokratem Alexem Padillou, a do 39. obvodu parlamentu, reprezentovaného demokratem Felipem Fuentesem. Na federální úrovni spadá San Fernando do kalifornského 28. kongresového obvodu, který má hlasovací index hlasovací index Cook Partisan +25 a je reprezentován demokratem Howardem Bermanem.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná bezpečnost.", "content": "San Fernando má vlastní policejní oddělení, zatímco se spoléhá na služby Losangeleských hasičů; podobná myšlenka panovala i v Signal Hillu, kde se až do nedávna spoléhali na hasiče z Long Beach, zatímco udrželi vlastní policejní síly, nyní také využívají hasiče z Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Fernando je město ležící na severozápadě okresu Los Angeles v Kalifornii ve Spojených státech. Podle sčítání z roku 2000 má 23 564 obyvatel. Město bylo pojmenováno podle nedaleké mise svatého Fernanda Rey de Espaňa a je celé obklopeno městem Los Angeles, čtvrtí Sylmar na severu, Lake View Terrace na východě, Pacoima na jihu a Mission Hills na západě. Je obsluhováno silnicemi Golden State, Foothill, Ronald Reagan a San Diego. ", "tgt_summary": "San Fernando est une ville située dans le comté de Los Angeles, dans l'État de Californie, aux États-Unis. Au recensement de 2000 sa population était de habitants. Elle est complètement encerclée par la ville de Los Angeles. Elle est nommée en l'honneur de Ferdinand III de Castille.", "id": 1822131} {"src_title": "Podolská vodárna", "tgt_title": "Station d'épuration de Podolí", "src_document": [{"title": "Staré vodárny v Podolí a Braníku.", "content": "V lokalitě před touto vodárnou existovaly dvě starší vodárny, které nahradila. Historie jejich vzniku souvisí s prudkým rozvojem hlavního města a jeho předměstí a jejich průmyslu zejména v druhé polovině 19. století, kdy bylo v Praze zřízeno mnoho zcela nových vodárenských zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Stará Vinohradská vodárna.", "content": "V roce 1882 byla v Podolí zřízena Vinohradská vodárna určená pro zásobování tehdy samostatného města Královské Vinohrady. Voda byla vedena z Podolí na Královské Vinohrady potrubím do Vinohradské vodárenské věže v dnešní Korunní třídě. Později k Vinohradům přibyly i další okolní obce - Žižkov, Nusle (města), Vršovice (městys) a Strašnice.", "section_level": 2}, {"title": "Stará Pražská vodárna.", "content": "V roce 1885 byla v sousedství Vinohradské vodárny postavena Pražská vodárna, dodávající přirozeně filtrovanou vltavskou vodu do vodojemu Karlov. Po dalším rozšíření a technické modernizaci vodárny v roce 1885 bylo možno dodávat upravenou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu na protějším břehu řeky, později byla zdejší voda přiváděna do Karlína. V roce 1888 probíhala rekonstrukce starých pražských vodáren, zároveň s tím došlo ke zrušení veřejných městských kašen.", "section_level": 2}, {"title": "Vršovická vodárna v Braníku.", "content": "Také Vršovice, které byly městem od roku 1902, měly vlastní vodárnu, a to v sousedním Braníku s vodojemem na Zelené lišce (1906). Byla využívána až do 60. let 20. stol. Definitivně byla zrušena až po zprovoznění zdroje Želivka v roce 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik starých vodáren.", "content": "V roce 1908 začala výstavba nového přivaděče z nových vodních zdrojů u Káraného, kde se voda pocházející z Jizery filtruje přirozeným způsobem štěrkopískovými vrstvami místních studní. Tento společný vodovod pro Prahu a její předměstí byl dokončen v roce 1913, což vedlo k tomu, že všechny staré městské vodárny mohly být zrušeny. Teprve poté, co po vzniku Velké Prahy v roce 1922 kapacita nových jizerských vodních zdrojů přestala stačit stále rostoucím potřebám, bylo rozhodnuto o výstavbě nové velkokapacitní vodárny v Podolí na místě staré Pražské vodárny. Obě vodárny (Stará Vinohradská i Stará Pražská) v souvislosti s výstavbou nové vodárny v Podolí zanikly. Stará Pražská vodárna, jejíž provoz byl zastaven v roce 1911, byla zbořena v souvislosti se stavbou nové podolské vodárny v roce 1922, zatímco Vinohradská vodárna v Podolí čerpala vodu do pražské vodovodní sítě do roku 1929, kdy byla nová vodárna v Podolí spuštěna. Zůstala zachována jako záložní zdroj. Definitivně byla zbořena v polovině 50. let v souvislosti s rozšířením a dostavbou Podolské vodárny.", "section_level": 2}, {"title": "Nová Podolská vodárna.", "content": "Tato nová vodárna vznikla v druhé polovině 20. let 20. století podle projektu Antonína Engela, resp. byla realizována v letech 1925-1929 firmou Kress Praha. Kromě základní budovy určené pro filtraci vltavské vody byl nově vystavěn i zvláštní jímací objekt nacházející se na Veslařském ostrově. Součástí celého technologického celku byla také budova strojovny s čerpadly, administrativní budova určená pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi mohutnou stavbu velkého rozsahu i objemu. Výkon této nové Podolské vodárny činil 35–40 tisíc kubických metrů vody za jeden den. Vltavská voda byla nejprve filtrována v několika hrubých filtrech a během této technologické operace byla také několikrát provzdušňována. Teprve potom přecházela na jemnější filtraci a dezinfekci, která byla prováděna chlórováním. Takto upravená pitná voda byla potrubím odváděna především do vodárenského areálu na Zelené lišce a na Brusce. Odtud pak byla dále rozváděna do dalších částí města. Postupem doby, tak jak se město stále více rozrůstalo, přirozeně stoupala i spotřeba vody, což vedlo k průběžnému zvyšování kapacity vodárny, ať již jejím rozšířením nebo instalací nových technologií, případně rekonstrukcí a modernizací: - poč. 30. let 20. století přibyla před původní filtrační stanici ještě chemická úpravna vody. Ta pracovala na principu čeření, což je technologický proces, při němž se nečistoty z vody vysrážejí a oddělí se z ní i některé usazeniny. - ve 40. letech 20. století byly instalovány nové rychlofiltry. - v letech 1956–1965 byla dostavěna další část vodárny podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina. Byla dobudována další technologická budova s druhou filtrační stanicí a zároveň s tím byla nově rekonstruována celá její starší část. Toto řešení plně zachovalo původní architektonický ráz původní stavby. - v roce 1992 byla zahájena další generální rekonstrukce Podolské vodárny. Kromě vlastních oprav vodárenských budov zde došlo za nepřerušeného provozu k další modernizaci stávajícího technologického zařízení. V sousedství staré filtrace byly v budově upraveny prostory pro expozici Muzea pražského vodárenství, které se sem přestěhovalo v roce 1997 z původních prostor na Národní třídě.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické provedení.", "content": "Budovy jsou vystavěny v novoklasicistním stylu. Jižní budova uprostřed vrcholí 45 metrů vysokou vodárenskou věží. Jižní průčelí věže zdobí pískovcové sochy, které představují alegorii řeky Vltavy (výška sochy 3,6 m) a deseti jejích významných pravých a levých přítoků v řadě pod ní.", "section_level": 1}, {"title": "Sochy a jejich autoři.", "content": "\"zleva:\"", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 2003 Podolská vodárna slouží už jen jako záložní vodní zdroj pro případ výpadku úpraven Želivka nebo Káraný. Do té doby se vyrobená voda z vodárny v Podolí mísila s vodou z těchto dvou úpraven tak, že podíl podolské vody závisel na zeměpisné poloze odběrného místa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podolská vodárna v Praze 4 je velké vodárenské zařízení nacházející se v hlavním městě Praze v městské části Podolí při pravém břehu řeky Vltavy naproti Veslařskému ostrovu mezi Vyšehradem a plaveckým stadionem v Podolí. Jedná se o technicky zajímavou a historicky i architektonicky cennou stavbu, která je památkově chráněna.", "tgt_summary": "La station d'épuration de Podolí (en tchèque \"Podolská vodárna\") se trouve sur la rive droite de la Vltava entre Vyšehrad et la piscine de Podolí. C'est un monument historique de premier plan qui lie beauté architecturale et technique d’épuration des eaux.", "id": 145738} {"src_title": "Telly Savalas", "tgt_title": "Telly Savalas", "src_document": [{"title": "Život a vojenská služba.", "content": "Pocházel z rodiny řeckých přistěhovalců, jeho tatínek byl obchodník a majitel restaurace a maminka byla výtvarnice. Aristotelis \"Telly\" Savalas měl bratry: Teddy, Telly, Gus a George. Savalas zpočátku mluvil pouze řecky, až v základní škole se naučil anglicky. Po absolvování střední školy pracoval jako plavčík na pláži. Při jedné příležitosti se mu však nedařilo zachránit otce rodiny před utopením. Když se pokusil o resuscitaci, obě mužovy děti stály přitom poblíž a volaly na otce, aby se probudil. Tato událost natolik zasáhla Savalase, že po zbytek svého života byl propagátorem bezpečného plavání a zajistil, že všechny jeho děti chodily na hodiny plavání. V roce 1941 krátce po začátku studia na Columbia University School of General byl Salvalas povolán do americké armády. Od roku 1941 do roku 1943 sloužil Aristotelis Savalas ve Fort Pickett ve Virginii. V roce 1943 byl propuštěn z armády s hodností desátníka poté, co byl těžce zraněn při dopravní nehodě. Salvalas strávil více než rok zotavováním v nemocnici se zlomeninou pánve a poraněným kotníkem a po zranění byl vyznamenán purpurovým srdcem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po válce vystudoval psychologii na Columbijské univerzitě, po absolutoriu úspěšně pracoval nejprve jako státní úředník na Ministerstvu vnitra. V druhé polovině padesátých let 20. století pracoval pro televizní stanici ABC jako režisér a produkční televizního zpravodajství. Poté pracoval jako divadelní režisér, jakožto herec začal hrát až koncem 50. let, v televizi se objevil poprvé teprve až v roce 1959 ve věku 35 let, kdy hrál řeckého soudce. V roce 1965 si zahrál ve snímku \"Největší příběh všech dob\", kdy si pro roli Piláta Pontského musel oholit hlavu. Tato image se mu zalíbila natolik, že holohlavý zůstal až do konce svého života. Díky svému zjevu často hrál různé dobrodruhy, lidi na okraji společnosti a psychopaty jako např. Ernst Stavros Blofeld v šesté bondovce V tajné službě jejího veličenstva. Poručíka Theodora „Theo“ Kojaka hrál poprvé hrál v televizním filmu \"Marcus – Nelson Murders\" (CBS,1973), který byl natočen podle na skutečného případu vraždění. Kojak je holohlavý detektiv z New Yorku se slabostí pro lízátka. Savalas vystudoval psychologii a byl světovým pokerovým hráčem, který skončil v pořadí jako 21. na hlavní akci v roce 1992 World Series of Poker. Byl to také motocyklový závodník. Mezi jeho další záliby a zájmy patřil golf, plavání, čtení romantických knih, sledování fotbalu, cestování, sběr luxusních aut a hazard. Miloval dostihy a vlastnil dostihového koně společně s filmovým režisérem a producentem Howardem W. Kochem. Měl menší fyzické postižení v tom, že jeho levý ukazováček byl zdeformován. Zemřel 22. ledna 1994, jen jeden den po svých 72. narozeninách, na komplikace rakoviny močového měchýře a prostaty v hotelu Sheraton v Universal City, v Kalifornii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telly Savalas (21. ledna 1922 Garden City, stát New York, USA – 22. ledna 1994 Los Angeles, USA) byl americký novinář, zpěvák, herec, režisér a producent řeckého původu. Mezi jeho nejznámější role patří Teockrat Kojak z amerického televizního seriálu \"Kojak\" z roku 1973.", "tgt_summary": "Aristotelis Savalas, dit Telly Savalas (Αριστοτέλης \"Τέλλυ\" Σαβάλας), né le à Garden City (État de New York) et mort le à Universal City (Californie), est un acteur et chanteur américain d'origine grecque. ", "id": 1827914} {"src_title": "Bohuslav Brouk", "tgt_title": "Bohuslav Brouk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl mladším synem Jaroslava Brouka, spoluzakladatele firmy Brouk a Babka. V roce 1931 absolvoval obchodní akademii v Praze Karlíně, o rok později složil maturitní zkoušku na gymnáziu v Klatovech. Po krátkém studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě UK (doktorát 1937), a estetiku na Filozofické fakultě UK Praha (doktorát 1946). Časopisecky poprvé publikoval v roce 1930 v \"Tvorbě\". Tento \"enfant terrible\" české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let se v roce 1934 stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR, jejíž leták, informující o jejím ustavení, vydal vlastním nákladem. Při sporu uvnitř skupiny, v roce 1938, stál na straně Karla Teigeho proti Vítězslavu Nezvalovi. Zabýval se především psychoanalýzou, sexuologií, problematikou sebevraždy a řadou dalších témat. Za druhé světové války pracoval jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť, který postavila a vlastnila rodinná společnost. V poválečném období let 1945–1948 se intenzivně zapojil do politické a publicistické činnosti – jako jeden z mála intelektuálů v této době veřejně přednášel a v tisku uveřejňoval texty, v nichž systematicky a neúprosně demaskoval komunistickou ideologii a především praktickou politiku Komunistické strany Československa. Vedle toho se svými přáteli, architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem, rozvíjel koncept životního slohu. Na jaře 1948 odešel do exilu, nejdříve do americké okupační zóny v Německu, poté do Francie (Paříž), Austrálie (Melbourne), od konce roku 1958 žil ve Spojeném království (Londýn).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ukázky z některých Broukových textů obsahuje článek Myšlenky Bohuslava Brouka (\"Analogon\", 1992, r. IV, č. 9, s. 21–22) a Kdo má zadnici pro veřejné vystoupení? (\"Babylon\", 29. listopadu 2010, r. XIX, č. 14, s. 7).", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky v periodikách.", "content": "Příspěvky podepisoval např. jako Bohuslav Brouk, B. Brouk, Boh. Brouk, Gottlob Brauk, Boguslav Broukčenko, -bkb-, -br-, Dr. B. B. či Jan Vlasák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohuslav Brouk (19. listopadu 1912, Praha-Holešovice – 19. ledna 1978, Londýn) byl psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista, filosof, estetik, sociolog a biolog. Od roku 1948 žil v emigraci. Byl jedním z prvních propagátorů psychoanalýzy a kritickým vykladačem díla Sigmunda Freuda v Československu. Jeho dílo se týká psychoanalýzy (\"Autosexualismus a psycherotismus\", 1935), jazyka a způsobu vyjadřování (\"Jazyková komika\", 1941), či vztahů člověka k věcem (tzv. chrematologie neboli nauka o věcech, \"Lidé a věci\", 1947).", "tgt_summary": "Bohuslav Brouk, né le à Prague (Autriche-Hongrie) et mort le à Londres, est un psychanalyste, écrivain, poète, journaliste, philosophe, esthéticien, sociologue et biologiste tchécoslovaque.", "id": 1317580} {"src_title": "Vilém IV. Britský", "tgt_title": "Guillaume IV (roi du Royaume-Uni)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 21. srpna 1765 v Buckinghamském paláci jako třetí syn Jiřího III. a jeho manželky královny Šarloty. Měl dva starší bratry Jiřího a Frederika a nepředpokládalo se, že by kdy usedl na trůn Spojeného království. Jako třináctiletý nastoupil ke Královskému námořnictvu jako lodní poddůstojník. V době americké války za nezávislost sloužil v New Yorku. V době, kdy byl v Americe, schválil George Washington plán na jeho únos. Poté, co se tato informace donesla Britům, byl Vilém při cestách po městě doprovázen stráží. Roku 1785 se stal poručíkem a kapitánem lodi HMS \"Pegasus\". Na konci roku 1786 byl přeložen do Indie, kde sloužil pod Horatiem Nelsonem, se kterým se stali blízkými přáteli. Snažil se, aby podobně jako jeho starší bratři získal titul vévody a tím i stálý příjem, ale jeho otec o tom nechtěl slyšet. Aby přinutil otce jednat, začal se Vilém ucházet o místo poslance v Dolní sněmovně. Jeho otec nechtěl, aby se tato záležitost přetřásala mezi voliči a tak ho v květnu roku 1789 jmenoval vévodou z Clarence a St Andrews a hrabětem z Munsteru.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Od roku 1791 žil s irskou herečkou Dorotheou Blandovou (později přijala jméno Dorothea Jordan). Z tohoto vztahu se narodilo deset nelegitimních dětí: Tyto děti měly řadu prominentních potomků; pochází z nich např. bývalý britský premiér David Cameron. 13. července roku 1818 se v Kew Palace v Surrey oženil s princeznou Adelheid von Sachsen-Meiningen. Šlo o dvojitou svatbu, neboť tentýž den se ženil i Vilémův bratr Eduard, vévoda z Kentu s jinou německou princeznou, Viktorií z dynastie \"Sachsen-Coburg-Saalfeldské\". Adelheid měla v době sňatku 25 let a byla o 28 let mladší než Vilém. Manželství nebylo bezdětné – Adelheid porodila čtyřikrát, nejstarší dcerka však zemřela těsně po porodu, ve dvou případech se děti narodily mrtvé a jediná přeživší dcerka zemřela v necelých čtyřech měsících věku. Zemřel tedy, aniž by po něm zůstali legitimní potomci.", "section_level": 1}, {"title": "Karolina von Linsingen.", "content": "Téměř neznámá však je skutečnost, že ještě jako mladík (tehdy až třetí v pořadí na následnictví trůnu) se tajně oženil s hannoverskou šlechtičnou, hraběnkou Karolinou Charlottou Dorotheou von Linsingen (1768–1815). Seznámili se v Hannoveru v roce 1790 a v srpnu roku 1791 se tajně vzali. Když po čase vyšla pravda o tajném a nerovném sňatku najevo, vypukl skandál. Královská rodina, především královna Šarlota, odmítla Karolinu přijmout, a proto došlo v roce 1792 k rozvodu, ačkoliv Karolina již byla těhotná (v listopadu 1792 údajně potratila, ve skutečnosti jí však bylo zamlčeno, že dítě – chlapec – předčasný porod přežilo a bylo dáno pod jménem Hans Georg Meyer na vychování do bohaté židovské rodiny). Karolina (posléze provdaná za lékaře dr. Adolfa Meineke), zemřela v roce 1815; snad lze i v této skutečnosti spatřovat důvod, proč se Vilém oženil až v poměrně pokročilém věku padesáti dvou let v roce 1817, tedy dva roky po její smrti. Na druhé straně i dva z pěti jeho bratří se oženili v takto pozdním věku, poté, co v roce 1817 zemřela po porodu svého jediného mrtvě narozeného dítěte Šarlota Augusta, jediná dcera nástupce trůnu, waleského prince Jiřího, a britský trůn neměl v další generaci následníka.", "section_level": 2}, {"title": "Admirál.", "content": "Jeho nejstarší bratr Jiří se stal, poté co byl jeho otec roku 1811 postižen záchvatem duševní nemoci, princem regentem. Roku 1820 Jiří III. zemřel a jeho nejstarší syn se stal britským panovníkem jako Jiří IV., následníkem trůnu pak druhý syn Jiřího III. Frederik, vévoda z Yorku. Když roku 1827 zemřel i on, stal se v šedesáti letech následníkem trůnu Vilém. Ke konci roku ho premiér George Canning jmenoval do úřadu admirála, který byl zřízen roku 1709. Po dobu, kdy byl admirálem, měl stálé spory s admirálskou radou složenou z důstojníků admirality. Navzdory rozporům dosáhl mnoha změn. Zakázal použití devítiocasého biče pro tresty kromě vzpoury, dosáhl zlepšení úrovně dělostřelectva a vyžadoval pravidelné zprávy o stavu a připravenosti každé lodi. Nechal postavit první válečný parník a doporučoval výstavbu dalších. Zbytek období vlády svého bratra strávil jako člen Sněmovny lordů a podporoval emancipaci katolíků.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Poté, co jeho bratr 26. června 1830 zemřel bez legitimních dědiců, nastoupil na britský trůn v 64 letech jako nejstarší osoba, která kdy britský trůn získala. Na rozdíl od svého bratra, který trávil mnoho času na Windsorském hradu, se Vilém zdržoval v Londýně nebo Brightonu. Většinu sbírek obrazů svého bratra věnoval galeriím a zahájil rozsáhlou rekonstrukci Buckinghamského paláce. Po smrti předchozího krále byly vyhlášeny všeobecné volby. Toryové z nich vzešli oslabeni, i když stále disponovali většinou v dolní komoře parlamentu. Protože byli nejednotní, vytvořil novou vládu Whig Charles Grey. Ten slíbil reformovat volební systém, který od 15. století doznal pouze malých změn. Nesrovnalosti mezi jednotlivými obvody byly obrovské. Zatímco velká města jako Manchester nebo Birmingham neměla v parlamentu zastoupení, protože byla částí hrabství, malá městečka (označována jako \"rotten boroughs\"), jako například Old Sarum se sedmi voliči, byla zastoupena dvěma poslanci. Tyto obvody byly ovládány aristokraty, jejichž kandidáti byli často zvoleni, případně mohli tato zajištěná místa v parlamentu i prodávat zájemcům o post poslance. Když roku 1831 neprošel dolní komorou parlamentu první reformní zákon, Greyovi ministři jej pobízeli, aby vyhlásil nové všeobecné volby. Zpočátku nesouhlasil, protože volby se konaly předchozí rok a veřejnost byla podrážděna, což mohlo vyústit v násilné protesty. Nicméně byl roztrpčen úmyslem opozice vydat rezoluci proti rozpuštění parlamentu. V tomto úmyslu viděl útok proti svému právu odročit jednání parlamentu. Rozhodl se zúčastnit jednání Sněmovny lordů a jednání parlamentu odročit. Přístup poslanců ho ale rozčílil natolik, že parlament rovnou rozpustil. V nových volbách do dolní komory zvítězili stoupenci reforem, ovšem v horní komoře převládali jejich odpůrci. Krátkým přerušením této krize se stala jeho korunovace 8. září 1831. Nebyl si jist, zda na ni má přistoupit, ale nechal se tradicionalisty přesvědčit. Nicméně odmítl oslavy takového rozsahu, jaké doprovázely korunovaci jeho předchůdce a vyžádaly si náklady ve výši 240 000 liber a určil maximální výši prostředků na 30 000 liber. Po odmítnutí druhého návrhu reforem Sněmovnou lordů roku 1831 se rozpoutala kampaň za jejich prosazení po celé zemi. Na základě podpory veřejnosti se Greyova vláda rozhodla neuznat porážku a znovu navrhla přijetí tohoto zákona. Grey, který byl zklamán potížemi s projednáváním zákona v horní komoře, jej žádal, aby jmenoval nové peery, kteří by pomohli tento zákon prosadit. On sám byl ochoten jmenovat nové peery potřebné pro přijetí reforem, ale zároveň viděl nevýhody ve vytváření stále početnější horní komory a trval na tom, aby nově vytvořená místa byla pokud možno vyhrazena pro nejstarší syny nebo dědice současných členů horní komory a postupně tak vedla k opětovnému snížení počtu poslanců Sněmovny lordů. Doplněná sněmovna neodmítla zákon přímo, ale snažila se změnit jeho charakter pomocí dodatků. Grey a jeho ministři pohrozili rezignací, pokud panovník nebude souhlasit se jmenováním dostatečného počtů nových peerů pro přijetí reforem. On ale jejich rezignaci přijal a pověřil sestavením nové vlády Wellingtona, ale ten neměl dostatečnou podporu pro vytvoření stabilní vlády. Vilém pak souhlasil s opětným jmenováním Greyovy vlády a vytvořením nových peerů, pokud bude Sněmovna lordů pokračovat v obstrukcích s přijetím zákona o reformách. Roku 1832 byl zákon reformující volební obvody přijat. V zahraniční politice podporoval záměr výstavby Suezského průplavu, jako příspěvek ke zlepšení vztahů s Egyptem. Později se snažil urovnat vztahy s Amerikou, silně narušené za vlády jeho otce.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V pozdním období své vlády zasáhl do politiky pouze jednou, když roku 1834, jako poslední britský panovník, který tak učinil, jmenoval předsedu vlády v rozporu s vůlí parlamentu. Vláda čelila velké nepopularitě, Grey odstoupil a nahradil ho William Lamb. Ten ponechal ve funkci většinu ministrů a získal v dolní komoře dostatečnou podporu. Vilém ale některými členy kabinetu opovrhoval a považoval je za radikály. V listopadu zdědil John Charles Spencer, mluvčí Dolní sněmovny a ministr financí, hodnost šlechtice a přesunul se z dolní komory do Sněmovny lordů. Lamb musel navrhnout nového mluvčího a ministra financí, protože podle dlouhodobé tradice byli tito funkcionáři jmenováni z členů dolní komory. Jediným vhodným kandidátem byl podle Lamba John Russel, kterého on sám (a mnozí jiní) považovali pro jeho radikální postoje za nepřijatelného. Odvolal proto vládu a pověřil jejím sestavením Torye Roberta Peela. Ten ale nemohl sestavit funkční vládu, protože neměl dostatečnou podporu v dolní komoře a tak byly vyhlášeny nové volby. Toryové v nových volbách získali více křesel, ale stále měli ve sněmovně menšinu. Peel v úřadu setrval ještě několik následujících měsíců, ale po několika porážkách rezignoval. Novým premiérem se stal Lamb, který v úřadu setrval až do Vilémovy smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "Vilém IV. zemřel na zástavu srdce 20. června 1837 na Windsorském hradu, kde byl také pohřben. Protože nezanechal žádné žijící legitimní potomky, stala se následnicí na britském trůnu princezna Viktorie z Kentu, jediná dcera jeho bratra Eduarda, vévody z Kentu. Hannoverské království ovšem vyžadovalo následnictví mužské linie, jeho následníkem v Hannoveru se tak stal jeho bratr Ernest Augustus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém IV. (21. srpna 1765 – 20. června 1837) byl panovník Spojeného království Velké Británie a Irska a Hannoveru od 29. června 1830 do své smrti. Byl třetím synem Jiřího III. a mladším bratrem a následníkem Jiřího IV. Stal se posledním mužským panovníkem z Hannoverské dynastie. ", "tgt_summary": "Guillaume IV (\"William IV\" en anglais), né William Henry le au palais de Buckingham (Londres) et mort le au château de Windsor (Berkshire), comte de Munster et duc de Clarence et de St-Andrews en 1789, est roi du Royaume-Uni de Grande-Bretagne et d'Irlande et de Hanovre du jusqu'à sa mort. ", "id": 1422529} {"src_title": "Mediaset", "tgt_title": "Mediaset", "src_document": [{"title": "Placené TV kanály.", "content": "Všechny kanály Mediaset vysílají v DVB-T a na satelitu Hot Bird, kromě teleshoppingového kanálu M4C který vysílá pouze na internetu. Všechny kanály (kromě TGcom24) jsou na satelitu kódované systémem Nagra a přístupné pouze s kartou TivúSat zdarma. Kódované a placené kanály jsou dostupné přes dekódovací kartu Sky Italia přes satelit nebo pozemní digitální vysílání a také přes placenou on-line videotéku Infinity. Speciálně pro zahraniční publikum je k dispozici program Mediaset Italia, který vysílá vybrané pořady skupiny Mediaset. Tento program je k dispozici např. v USA, Kanadě, Austrálii, Německu, Francii a dalších zemích. Kanál je placený. Mediaset je druhá největší a nejvýdělečnější mediální společnost v Evropě po lucemburské RTL. V roce 2006 zakoupila nizozemskou společnost Endemol a vlastní ji z více než 51%. Ve Španělsku vystupuje pod značkou Mediaset España a provozuje tam celkem devět TV stanic včetně té nejsledovanější Tele 5, má i podíl v německých Pro 7 a Sat.1. To stejné platí i pro britskou stanici Channel 4, ve Francii stanici TF1 a v Polsku má podíl ve stanicích Tele 5 a Polonia 1. Mediaset také uvažuje o expanzi na Ukrajinu, Slovensko a do Česka. Díky vysokému podílu v Endemolu patří Mediasetu i exkluzivní práva k různým TV formátům, např. Big Brother nebo Chcete být milionářem?. Mediaset velmi úzce spolupracuje s předními Americkými filmovými studiemi a to hlavně s 20th Century Fox a Universal. Díky této spolupráci má Mediaset mnohdy exkluzivní práva k nejnovějším filmům a některé tituly vysílá i ve světové premiéře na svých filmových kanálech. Od roku 2006 spolupracuje s televizí NBC zejména v rámci zpravodajství a zábavných pořadů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Mediasetu vznikl světově úspěšný formát reality show Pošta pro Tebe (C'e' posta per Te) za kterým stojí autorka pořadu Maria De Filippi. Pořad se vysílá i v Česku na programu ČT 1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mediaset je italská soukromá mediální společnost. Vznikla v roce 1978 pod původním názvem Fininvest. V roce 1987 došlo k přejmenování na Mediaset RTI a od poloviny 90.let se používá pouze Mediaset. Vlastníkem jsou italský magnát, podnikatel a politik Silvio Berlusconi a jeho rodina. ", "tgt_summary": "Mediaset est un groupe de média italien présent dans le secteur télévisuel, la production audiovisuelle, la presse et l'Internet. Il contrôle notamment les chaînes de télévision italiennes Canale 5, Italia 1, Rete 4, la chaîne tunisienne Nessma et, en Espagne, Telecinco et Cuatro, ce qui fait de lui le premier groupe privé dans le secteur de la communication. ", "id": 2484057} {"src_title": "Rurikovci", "tgt_title": "Riourikides", "src_document": [{"title": "Původ dynastie.", "content": "Za zakladatele dynastie Rurikovců je považován pololegendární varjag Rurik, jehož zná jediný písemný pramen, nejstarší ruská letopisná sbírka \"Povest vremennych let\", která vypráví o pozvání knížat ze zámoří. Podle ní přišel Rurik roku 862 ze Skandinávie a spolu se svými bratry Sineusem a Truvorem se zmocnil vlády na ruském severu, v Novgorodu, Izborsku a Běloozeru. Později Oleg, rovněž normanský náčelník, vládnoucí jménem údajného Rurikova syna Igora spojil Novgorod s významným centrem v zemi východních Slovanů Kyjevem, což je považováno za počátek státu, který později historikové nazvali Kyjevská Rus. Rurika ani Olega nezná jiný historický pramen než \"Povest vremennych let\". Teprve Igora můžeme doložit i v pramenném materiálu cizí provenience. Proto se někteří historici domnívají, že se původní Nestorova verze \"Povesti\" o nich nezmiňovala a vyprávění o nich bylo zařazeno až do dalších dvou redakcí. Podle nich byl potom zakladatelem dynastie Rurikovců až Igor, který již mohl mít slovanský původ (nebo být synem slovanské ženy a varjažského bojovníka, jak by spíše napovídalo jeho severské jméno). Vyprávění o pozvání knížat: \"\"Léta 6367\" [859] \"vybírali varjagové, kteří přicházeli ze zámoří, daně od Čudů, Slovanů, Merjanů, Vesů i Krivičů; a Chazaři vybírali daně od Poljanů a Severjanů i Vjatičů... léta\"[860] \"vyhnali Slované varjagy za moře, nedali jim daně a počali vládnout sami sobě a nebylo u nich práva; i povstal rod proti rodu, nenáviděli se vespolek a začali bojovat sami proti sobě. I řekli si mezi sebou: Vyhledejme sobě knížete, který by nám vládl a soudil podle zákona. Vypravili se za moře k varjagům, k Rusům; neboť tak se ti varjagové nazývali Rusy, jakož se jiní nazývají Švédy, další Normany, Angly, jiní Góty, tak i ti. A řekli Čudové, Slované, Kriviči i Vesové Rusům: Země naše veliká jest a oplývá vším, ale řád v ní není; pojďte nám panovat a vládnout. Vypravili se tři bratři s rody svými, vzali s sebou celou Rus a přišli: nejstarší Rurik se usadil v Novgorodu, druhý Sineus na Běloozeru a třetí Truvor v Izborsku. Od těchto varjagů dostala jméno ruská země, Novgorodští: ti lidé novgorodští pocházejí z varjažského rodu, dříve však byli Slované. Po dvou letech Sineus zemřel, také jeho bratr Truvor a vlády se ujal Rurik a rozdával svým mužům města, tomu Polock, tomu Rostov, jinému Běloozero. I v těchto městech žijí příchozí varjagové; ale první osadníci v Novgorodě byli Slované, v Polocku Kriviči, v Rostově Merané, v Běloozeru Vesové, v Muromi Muromci; a nad nimi všemi panoval Rurik.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Knížata rozdrobené Rusi.", "content": "V polovině 12.století se Kyjevská Rus rozpadla na několik nezávislých knížectví. Zpočátku jich bylo 12, ve 14.století až 250. Ve většině těchto knížectví vládla knížata z rurikovské dynastie, která byla velmi početná. Nejvýznamnější z nich byla veliká knížata vladimirská, knížata tverská, rjazaňská a suzdalsko-nižněnovgorodská, která většinou také používala od poloviny 14.století titulu veliký kníže. Ve 14.století se prosadili Rurikovci, vládnoucí moskevskému knížectví, kteří svůj původ odvozovalli od Alexandra Něvského, respektive od jeho syna Daniila, který získal moskevský úděl, osamostatnil se v něm a podstatně rozšířil území, jemuž vládl. Matka českého krále Václava II. a manželka Přemysla Otakara II., Kunhuta, byla dcerou Rostislava Haličského a vnučkou sv. Michala Černigovského z dynastie Rurikovců.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení Rusi pod Moskvou.", "content": "Na přelomu 15. a 16. století se ruská knížectví sjednotila pod vládou velikých moskevských rurikovských knížat (titul velikého knížete vladimirského se koncem 14.století přenesl z Vladimiru do Moskvy). Počínaje vládou Ivana III. užívali moskevští vládcové titul \"kňjaz vseja Rusi\" nebo \"gosudar vseja Rusi\", případně car, což ale nikdy nebyl řádný titul vládce. Prvním korunovaným ruským carem byl Ivan IV. Hrozný. Smrtí jeho syna cara Fjodora I. vymřela moskevská větev rurikovského rodu po meči. Fjodorovu smrt následovalo období politické nestability, označované jako smuta, které trvalo do roku 1613. Poté nastoupil na trůn Michail I., zakladatel dynastie Romanovců, která byla vzdáleně příbuzná s Rurikovci (z tohoto rodu pocházela matka cara Fjodora I.). Romanovci vládli do roku 1762 a jako rod Holstein‐Gottorp‐Romanov až do revoluce v roce 1917.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rurikovci (rusky \"Рюриковичи\" [Rjurikoviči], [Rjurykovyči]) byli původní vládnoucí dynastií ve středověkém ruském státě, to znamená v Kyjevské Rusi, později v dílčích ruských knížectvích i sjednoceném ruském státě. Vládli od 9. století do roku 1598. K nejznámějším panovníkům z rurikovské dynastie patří sv. Vladimír I., Jaroslav I. Moudrý, Vladimír II. Monomach, Vsevolod III. Bolšoje gnězdo, Alexandr Něvský, Ivan I. Kalita, Dmitrij Donský, Ivan III. Veliký, Vasilij III. Ivanovič a Ivan IV. Hrozný.", "tgt_summary": "La dynastie ruthène puis moscovite (d'origine varègue c'est-à-dire viking) des Riourikides ou Rurikides (en russe, en ukrainien, - \"Riourikovitchi\"), issue de Riourik, régna sur la Rus' de Kiev (ou Russie kiévienne) puis la Moscovie de 862 à 1598. ", "id": 1241576} {"src_title": "Pražská informační služba", "tgt_title": "Office de tourisme de Prague", "src_document": [{"title": "Vizuální styl.", "content": "Prague City Tourism změnil od roku 2013 svůj dosavadní vizuální styl - dynamickým a přitom jednoznačným symbolem organizace se stal stylizovaný rozcestník, ukazatel, který pomáhá návštěvníkům i obyvatelům Prahy zorientovat se v aktuálním turistickém a kulturním dění. Zároveň Prahu znázorňuje jako křižovatku měst. Nový komunikační styl získala i samotná destinace Praha. Česká metropole tak díky novému vizuálnímu stylu vystupuje na mezinárodní půdě jako sebevědomé, otevřené a životem pulzující město, jež nabízí nepřekonatelné zážitky. Nosným tématem destinační značky města Prahy jsou emoce, které návštěvník může pociťovat při procházce městem s unikátní architektonickou rozmanitostí budov a v široké nabídce kulturních, gastronomických a všeobecně volnočasových aktivit. Vizuální podoba destinační značky je \"Praha:emoce\".", "section_level": 1}, {"title": "Cíle Prague City Tourism.", "content": "Ve střednědobém časovém plánu jsou cíle Prague City Tourism následující:", "section_level": 1}, {"title": "Prostředky marketingové komunikace.", "content": "Mezi základní prostředky marketingové komunikace patří sociální média (Facebook v českém jazyce, Facebook v anglickém jazyce, Instagram, Twitter, Pinterest); webové stránky Prague.eu (oficiální turistický portál); tištěné tituly (brožury a mapy, které jsou distribuované v informačních centrech PIS - PCT, na veletrzích, prostřednictvím partnerských organizací a dalších subjektů); spolupráce s domácími i zahraničními médii včetně blogerů; poskytování informací, ad. v turistických informačních centrech PIS-PCT ; inzerce (outdoor, print, on-line).", "section_level": 1}, {"title": "Historie Pražské informační služby.", "content": "Pražská informační služba vznikla 1.1.1958, avšak historie některých jejích pracovišť je mnohem delší. Oddělení informací (dříve informací a dokumentace) existovalo již v rámci Ústřední informační služby slavnostně otevřené v červenci 1948 v budově paláce Dunaj na Národní třídě. Tato organizace vznikla po vzoru francouzské informační služby S`il vous plait. Kromě informací v této době pracoviště poskytovalo také právní porady, vyřizovalo telefonické i osobní dotazy. V průběhu několika let spadalo nejprve pod ministerstvo informací a osvěty, později pod ministerstvo školství a kultury či Dům výstavních a informačních služeb U Hybernů. Nakonec byla její působnost převedena pod Městský dům osvěty. Teprve v rámci Pražské informační služby vznikl útvar, který zajišťoval dokumentaci a aktualizaci všeobecných faktografických informací o Praze. Ty poskytoval veřejnosti nejprve prostřednictvím turistického informačního střediska Na Příkopě (budova Živnobanky, Na Příkopě 20), později byly jeho služby posíleny pracovištěm telefonních a písemných informací. Počet turistických informačních center rostl a od roku 1995 byly spuštěny také internetové stránky www.pis.cz. V roce 1953 začal vycházet měsíčník Přehled kulturních pořadů v Praze, který PIS hned po svém vzniku převzala. Časopis informuje Pražany i návštěvníky Prahy o aktuální kulturní nabídce v hlavním městě. Od roku 2014 je kompletní realizace Pražského přehledu kulturních pořadů v rukou soukromého vydavatele, kterého PIS - PCT jeho vydáváním pověřila. Součástí činnosti Pražské informační služby byla také výstřižková služba, jejíž tradice v Praze začala již v roce 1929. Tehdy v metropoli vznikla pobočka středoevropské výstřižkové kanceláře ARGUS. Roku 1948 byla zlikvidována \"pro nepřátelský postoj k lidově-demokratickému zřízení a pro jednostranné komerční zaměření\". Vedle ARGUSu zřídilo bývalé Ministerstvo informací a osvěty již v roce 1945 jako svůj výkonný orgán informační výstřižkovou službu ORBIS. Obě fungovaly společně do roku 1948, kdy Orbis převzal i funkci Argusu. Tak byl položen základ k činnosti, která obdobně jako pracoviště informací a dokumentace byla postupně připojena k Domu výstavních a informačních služeb, poté k Městskému domu osvěty a roce 1958 k Pražské informační službě. Výstřižková služba byla pro ekonomickou nerentabilnost zrušena k 31. 12. 2007. Vlastivědný útvar, dnes Pražská vlastivěda (kdysi Středisko vlastivědné práce), bylo zřízeno pod Městským domem osvěty. Některé jeho činnosti existují dodnes: Pražská vlastivěda organizuje kurzy pro průvodce Prahou a jejich odborné zkoušky, organizuje vycházky po zajímavých místech v Praze, po stopách významných osobností a událostí. Do roku 2006 organizoval útvar také vlastivědné zájezdy. Od počátku dodnes vlastivědný útvar také buduje knihovnu Pragensií pro průvodce a odborné spolupracovníky. Vlastivědný útvar měl ve správě různé pražské objekty, v nichž také zajišťoval průvodcovské služby. Kromě Staroměstské radnice byla Pražské informační službě svěřena do správy Prašná brána, Betlémská kaple (do roku 2002), Bludiště i Rozhledna na Petříně, Loreta (v roce 1963 byla předána Muzeu hl. m. Prahy), Malostranské zahrady pod Hradem (až do jejich uzavření kvůli rekonstrukci v 80. letech), kostel sv. Mikuláše na Malé Straně (počátkem 90. let církev ukončila spolupráci s PIS). Po generální rekonstrukci přibyly také věže na obou stranách Karlova mostu - Malostranská mostecká věž (obnovena v roce 1969) a Staroměstská mostecká věž. PIS veřejnosti přiblížila rovněž Dům pánů z Kunštátu a Poděbrad (odevzdáno Pražskému středisku památkové péče a ochrany přírody) a kryptu baziliky sv. Markéty v Břevnově (převzala církev). V posledních letech se velmi rozšířila praxe občasného provádění v zajímavých objektech v rámci vycházek a dnů otevřených dveří (např. Národní a Stavovské divadlo, Valdštejnský palác, Obecní dům aj.). PIS opravila a zpřístupnila veřejnosti také věž chrámu sv. Mikuláše a Ctěnický zámek. Mezi jednu z nejdůležitějších činností PIS patřily okružní jízdy Prahou. Před rokem 1989 byla Pražská informační služba jedinou organizací, která v Praze zajišťovala okružní jízdy v češtině i v několika světových jazycích. Útvar turistických služeb vznikl 1.1.1994 vyčleněním turistických informačních středisek z Útvaru informací a dokumentace. Hlavním posláním bylo a je poskytovat informace a zajišťovat služby cestovního ruchu. Útvar měl hlavní středisko Na Příkopě 20, které sloužilo veřejnosti od roku 1966 do roku 2005. V roce 1989 bylo otevřeno středisko na Hlavním nádraží, roku 1991 bylo k útvaru připojeno středisko na Staroměstském nám. 22, které se z důvodů restitucí od 1. 7. 1994 přestěhovalo přímo do budovy Staroměstské radnice. Od roku 1995 do října 2015 bylo v letní sezoně otevřeno informační centrum v Malostranské mostecké věži, roku 2007 vzniklo infocentrum v Rytířské 31 ale následně bylo přesunuto na adresu Rytířská 12. V současné době provozuje PIS - PCT pět informačních center (Staroměstská radnice / Staroměstské náměstí 1; Na Můstku / Rytířská 12; Václavské náměstí / roh Štěpánské ulice; Letiště Václava Havla terminál 1 a 2). K útvaru byly v roce 1996 připojeny tlumočnické a překladatelské služby, jejichž činnost měla v organizaci také mnohaletou tradici. Do 30.6.2012 spravovala tehdejší Pražská informační služba osm památkových objektů - Prašnou bránu (s výstavou \"Pražské věže\"), Staroměstskou radnici, Staroměstskou mosteckou věž (kde promítá krátký film \"Karlův most - paprsek staletími\"), Malostranské mostecké věže (s výstavou \"Na mostě o mostě\"), Věž chrámu svatého Mikuláše (s výstavou \"Hudba pražských kůrů\"), Bludiště na Petříně, Petřínskou rozhlednu (s výstavami \"Jára Cimrman, génius, který se neproslavil\" a \"Rozhledna a její historie\") a zámek Ctěnice (s výstavami \"Za císaře pána...\" a \"Kočárovna\"). Aktuálně má Prague City Tourism ve své správě pouze Staroměstskou radnici, kterou v roce 2018 navštívilo 599 509 návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch v Praze za rok 2018.", "content": "Stejně jako v předchozích letech tvořili převažující složku návštěvníci ze zahraničí, kterých Praha přivítala 6 674 368 (z hlediska počtu přenocování se jedná o země Německo, Rusko, USA, Spojené království, Itálie, ad.). Celková průměrná délka pobytu dosáhla na 2,3 noci. Informačními centry PIS - PCT prošlo 1 304 710 návštěvníků a oficiální turistické webové stránky navštívili lidé z 223 zemí a správních celků světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Někdejší Pražská informační služba, nyní Prague City Tourism (PCT) je příspěvková organizace zřizovaná Magistrátem hlavního města Prahy. Jejím primárním posláním je podpora domácího i zahraničního cestovního ruchu v hlavním městě. Organizace byla založena 1. 1. 1958 jako samostatné kulturně-informační a vzdělávací zařízení, jehož účelem byla podpora turismu v Praze. ", "tgt_summary": "L’Office de tourisme de Prague (en tchèque, \"Pražská informační služba\") est une entreprise parapublique chargée de la promotion et du tourisme de la ville de Prague. ", "id": 372703} {"src_title": "Jaroslav Krček", "tgt_title": "Jaroslav Krček", "src_document": [{"title": "Profesionální dráha.", "content": "Hudbě se věnoval od svých 14 let, kdy se naučil hrát na harmoniku a se svým bratrem Vladimírem začal docházet do mládežnického souboru \"Elán\". Ve čtrnácti letech také napsal svou první skladbu „Tango pro Věru“. Studoval nejprve Pedagogické oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých Budějovicích, v letech 1959-62 pak ještě pražskou konzervatoř (žákem Miloslava Kabeláče v kompozici a Bohumíra Lišky v dirigování). Šest let byl sbormistrem plzeňského smíšeného sboru \"Česká píseň\", současně byl zaměstnán jako hudební režisér v Československém rozhlasu v Plzni. Spolupracoval s plzeňským folklorním souborem Úsměv. V letech 1967-1972 působil jakou hudební režisér ve vydavatelství Supraphon v Praze. Zde spolupracoval se špičkovými soubory a s dirigenty Václavem Neumannem, Jiřím Bělohlávkem, Milanem Munclingrem aj. S Českou filharmonií a Václavem Smetáčkem nahrál jako režisér Smetanovu Mou vlast, tehdy první digitální hudební nahrávku v Československu, tato deska pak získala mezinárodní ocenění, japonskou cenu „Columbia Golden CD Prize“ (1984). Společně s folkloristou Františkem Bonušem založil na podzim roku 1959 Malou muziku Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Roku 1967 pak založil taneční soubor Chorea Bohemica a Malá muzika byla až do roku 1982 hudební složkou tohoto souboru. Roku 1975 založil ještě soubor Musica Bohemica, a s ním velmi rychle dosáhl mimořádných koncertních úspěchů na domácí scéně i v zahraničí. Zájem o folklór jihočeský a západočeský a o anonymní hudební projevy české kultury přerostl ve specializaci na folkloristickou problematiku v nejširších souvislostech: vyhledává nejstarší památky lidové hudby, uvádí je znovu do současného hudebního života a je také autorem překrásných úprav lidových písní a tanců. Jeho úpravy a adaptace lidových předloh mají zcela osobitý styl a výrazně se odlišují od prostých úprav vysokým stupněm stylizace. Tyto Krčkovy skladby tvoří kompletní koncertní repertoár souboru Musica Bohemica, pro nějž napsal desítky skladeb inspirovaných původním historickým materiálem. Mimo to se ale průběžně věnuje také kompozici v oboru soudobé vážné hudby. Jaroslav Krček je autorem rozsáhlých skladeb symfonických, komorních i vokálních. Roku 2005 byla v Praze provedena jeho Symfonie č. 4 „Desiderata“, v únoru 2010 byla Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK uvedena premiéra další skladatelovy Symfonie č. 5 „Renesanční“. Oratorium „Ten, který jest“ zaznělo v provedení Plzeňské filharmonie a hostů a Pražského filharmonického sboru dne 6. března 2011 v pražském Obecním domě. Koncert se konal v rámci celosvětových oslav 150. výročí narození rakouského filosofa, duchovního badatele a anthroposofa Rudolfa Steinera. Jako uznávaný autor, dirigent, interpret i hudební organizátor Jaroslav Krček spolupracuje s předními pražskými orchestry, komorními soubory, scénami i s několika nahrávacími společnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Rodina, v níž Jaroslav Krček vyrůstal, byla početná. Otec Josef Krček byl tovární dělník, matka Růžena Krčková, (roz. Dvořáková) byla vyučená švadlena v domácnosti. Jaroslav Krček má dva bratry, staršího Vladimíra (nar. 1936) a mladšího Josefa (nar. 1946), ten je rovněž hudebním skladatelem a hráčem na klarinet. V době dětství Jaroslava Krčka žil v rodině ještě jeho dědeček Dvořák, bývalý sedlák, ruský legionář. Jaroslav Krček se oženil roku 1968 s Marií Spurnou, manželství však nevydrželo a po rozvodu 1972 žil sám. Podruhé se oženil roku 1976 s Gabrielou Kolářovou, hobojistkou a učitelkou hudby. Z obou manželství má Jaroslav Krček celkem tři děti: Jaroslavu, Magdalenu a Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro rozhlas.", "content": "V Českém rozhlase (v Praze, Plzni a Brně) má Jaroslav Krček asi 350 nahrávek úprav českých a moravských lidových písní a tanců. Napsal také hudbu k rozhlasovým hrám: Je autorem hudby k rozhlasovým pohádkám v režii Karla Weinlicha:", "section_level": 2}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Jaroslav Krček sestavil několik sbírek lidových písní (např. z Podkrkonoší) a několik zpěvníků, zejména:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav Krček (* 22. dubna 1939 Čtyři Dvory, dnes součást Českých Budějovic) český hudebník, dirigent, sbormistr a hudební skladatel. Je manželem Gabriely Krčkové (roz. Kolářové), která je hobojistkou a učitelkou hudby.", "tgt_summary": "Jaroslav Krček (, Čtyři Dvory) est un producteur de radio, inventeur d'instruments de musique, chef d'orchestre et compositeur tchèque de musique classique et folklorique.", "id": 176670} {"src_title": "Transparency International", "tgt_title": "Transparency International", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "TI vznikla v roce 1993 jako nezisková organizace se sídlem v Německu. Spolu s dalšími ji založil Peter Eigen, bývalý vyšší funkcionář Světové banky, z které odešel, neboť odmítala zabývat se korupcí běžnou v mnoha zemích, v kterých Světová banka byla aktivní. Dnes TI funguje jako sdružení více než 80 národních poboček, řízených mezinárodním sekretariátem v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "TI vydává každoroční žebříček o stupni korupce v jednotlivých zemích – Index vnímání korupce / Corruption Perceptions Index (CPI). Tento žebříček je kritiky považován za neobjektivní, neboť je založen na výzkumech veřejného mínění, které popisují pouze subjektivní dojmy, nikoli fakta. Podle kritiků je již samotná idea porovnání korupce v různých zemích problematická, neboť definice korupčního jednání se v různých jurisdikcích liší. TI na takové kritiky odpovídá, že používá vědeckých metodik komparatistiky, tak jak ji vyvinuly během posledního půlstoletí renomované instituty po celém světě. Dále, že jde právě i o to, korupci měřit stejnými měřítky, a zejména o to, spojit síly k prosazení integrity.", "section_level": 1}, {"title": "Česko (TI ČR).", "content": "Srovnání hospodářské konkurenceschopnosti jednotlivých zemí a stupně jejich integrity \"Competitiveness and corruption\", bylo poprvé představeno na konferenci \"Corruption – how and why to avoid it\" pořádané za předsednictví Marie Bohaté koncem roku 1998 v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Státní zakázka na sanaci starých ekologických zátěží.", "content": "Mezi řadou aktivit TI ČR kritizovala v roce 2008 ministra financí Miroslava Kalouska za vypsání státní zakázky na sanaci starých ekologických zátěží, které se měla stát vůbec největší veřejnou zakázka v historii České republiky. Podle TI byla vypsána na základě podkladů sporné kvality a vypsání zakázky je extrémně nevýhodné pro státní rozpočet. Ředitel TI David Ondráčka uvedl, že u takové mimořádně velké zakázky je enormní riziko korupce a politických tlaků. Zakázka by svým objemem byla pětkrát větší než dosavadní největší zakázky a byla by unikátní i v evropském měřítku. Podle TI záměr ministra financí zcela zbytečně zatíží státní rozpočet nejméně o dalších 30 miliard korun. 19. října 2011 premiér Petr Nečas oznámil, že vláda vítěze ekotendru nevybere a tento projekt končí.", "section_level": 3}, {"title": "Vedení.", "content": "Zakladatelkou a první ředitelkou TI ČR byla Marie Bohatá (do povolání na viceředitelství Eurostatu v roce 2004), po ní Adriana Krnáčová (výkonná ředitelka, 2001-07). Od srpna 2012 je ředitelem David Ondráčka (2008-12 výkonný ředitel). Po volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 byl Ondráčka osloven hnutím ANO 2011, aby zastával v příští vládě post ministra vnitra. Ten tuto nabídku sice přijal, ministrem se ale nakonec stal Milan Chovanec z ČSSD.", "section_level": 3}, {"title": "Obvinění ze zpronevěry a výměna ředitele.", "content": "V dubnu 2007 byla Transparency International ČR podezřelá ze zpronevěry státní dotace v souvislosti s pořádáním Mezinárodní protikorupční konference ve dnech 8. až 11. října 2001. Policie vyšetřovala, jak organizace naložila s třicetimilionovou dotací, resp., půjčkou, kterou jí poskytlo ministerstvo financí. Šlo o bezúročnou půjčku. Organizace vrátila ministerstvu jen 14 a půl milionu Kč. Tehdejší ředitelka TI ČR Adriana Krnáčová tehdy uvedla, že \"\"Okolnosti případu, především pak jeho načasování, nás proto vedou k důvodným obavám, že cílem trestního oznámení je diskreditovat vytrvalou snahu o důsledné odhalovaní případů korupce, zejména korupce politické\"\" Následně k 1. lednu 2008 odešla Adriana Krnáčová z vedení organizace a nahradil ji David Ondráčka, který do té doby v organizaci pracoval jako projektový manažer.", "section_level": 3}, {"title": "Formality.", "content": "Dne 31. srpna 2005 občanské sdružení \"TIC – Transparency International\" formálně zaniklo a bylo formálně nahrazeno \"Transparency International – Česká republika\", o.p.s.", "section_level": 3}], "src_summary": "Transparency International (TI) je mezinárodní nezisková nevládní organizace bojující proti korupci, kterou definuje jako \"zneužití postavení k vlastnímu prospěchu\". TI také podporuje změny k větší integritě v hospodářství, politice a společnosti.", "tgt_summary": "Transparency International (TI) est une organisation non gouvernementale internationale d'origine allemande ayant pour principale vocation la lutte contre la corruption des gouvernements et institutions gouvernementales mondiaux. Elle a été fondée par Peter Eigen en 1993 et a aujourd'hui un rayonnement international, possédant des sections autonomes dans 110 pays. Elle rejette ainsi toute supériorité des premiers sur les seconds quant à la lutte contre la corruption et déplore souvent la baisse dans le classement de certains pays développés, notamment au sein de l'Union européenne. ", "id": 464011} {"src_title": "Greta Garbo", "tgt_title": "Greta Garbo", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a začátek kariéry.", "content": "Greta Garbo, vlastním jménem Greta Lovisa Gustafsson, se narodila v stockholmské dělnické čtvrti Södermalm. Pocházela z chudé rodiny (její otec byl dělník) a k herectví se musela těžce propracovávat. Ve třinácti letech opustila dívčí školu, ve čtrnácti jí zemřel otec (Greta o něj intenzivně pečovala) a po jeho smrti se už do školy nevrátila – nejprve pracovala u kadeřníka jako pomocnice pro mytí vlasů, pak nastoupila jako prodavačka klobouků ve stockholmském obchodním domě PUB. Zde ji také roku 1921 nafotografovali do reklamního katalogu klobouků, který vyšel nákladem 50 tisíc výtisků. Při návštěvě obchodu si jí téhož roku povšiml švédský režisér Erik A. Petschler a nabídl jí první malou roli ve švédské komedii \"Luffar-Petter\". Sama Greta se sestrou Alvou Marií zkoušely štěstí u komparsu již od roku 1921. Tyto praktické zkušenosti Gretě pomohly při přijímacích zkouškách ke studiu herectví na škole Královského dramatického divadla, kam nastoupila na podzim 1922. Zde se seznámila s tehdy slavným režisérem Mauritzem Stillerem – její zvláštní osobnostní typ a vysoká fotogeničnost na něj zapůsobily a na jeho popud v roce 1923 dostala nevelkou, ale výraznou roli ve snímku \"Gösta Berling\", který ale nebyl příliš divácky úspěšný. Následoval německý film \"Ulička, kde není radosti\", kde také vystupovala společně se svou pozdější hollywoodskou kolegyní Marlene Dietrichovou.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v Hollywoodu.", "content": "Ačkoliv neuměla vůbec anglicky, na pozvání Louise B. Mayera pro Stillera s ním odcestovala do USA, kde v Hollywoodu začala pracovat pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Její první americkou produkcí se stalo melodrama \"Moderní Carmen\" (1926), jež se stalo velmi populárním a pro Garbo znamenalo obrovský kariérní úspěch. Natočila zhruba deset němých filmů a přes svůj počáteční jazykový handicap velmi dobře zvládla i nástup zvukového filmu – jejím prvním zvukovým snímkem byl film \"Anna Christie\" (1931), v němž hrála cizinku a za nějž byla poprvé nominována na Oscara. Její zastřený alt s lehkým evropským akcentem výborně dokresloval její nevšední posmutnělý výraz a brzy se stala jednou z nejžádanějších hollywoodských hereček. Coby filmová hvězda a hollywoodská \"femme fatale\" zářila především ve 30. letech 20. století; na diváky působila svým zdánlivě lhostejným až smutným hereckým projevem, který kombinovala s vysokým osobním charismatem a tajemně dráždivou erotikou. Natočila celkem 28 filmů, z nichž nejvýznamější jsou \"Anna Kareninová\" (1927), \"Mata Hari\" (1931), \"Královna Kristýna\" (1933), \"Dáma s kaméliemi\" (1936) a \"Ninočka\" (1939). Celkem třikrát byla nominována na Oscara. Jako herečka byla velmi disciplinovaná a většinu scén natáčela „na první dobrou“ – kromě toho se nikdy neúčastnila filmových premiér (své filmy zhlížela později a anonymně) a odmítala užívání jejího jména v reklamě nebo na výrobcích. Stejně tak nesnášela popularitu a zájem novinářů, neodpovídala na listy svých příznivců a neposkytovala žádné interview. Po diváckém neúspěchu filmu \"Žena dvou tváří\" (1941) se Garbo rozhodla vzít si tvořivou dovolenou až do konce druhé světové války – nakonec se však na plátno už nikdy nevrátila a až do konce života neposkytla žádný rozhovor, žila v přísném ústraní a věnovala se zahradničení, procházkám po New Yorku a cestování. V roce 1954 obdržela čestnou cenu Americké filmové akademie Oscar za celoživotní tvorbu.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Greta Garbo se nikdy nevydala a neměla děti; i díky blízkému přátelství s básnířkou Mercedes de Acosta se někdy spekulovalo o její lesbické orientaci, což ovšem nebylo nikdy potvrzeno. Jejím blízkým přítelem byl další hollywoodský herec John Gilbert. Zemřela v roce 1990 v New Yorku, urna s jejím popelem byla pochována na stockholmském hřbitově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Greta Garbo (vlastním jménem Greta Lovisa Gustafsson, 18. září 1905 Stockholm – 15. dubna 1990 New York) byla švédská filmová herečka, jež se stala jednou z hollywoodských legend éry němého filmu a počátků zvukového filmu. Filmové kariéře se věnovala v období 1920–1941, pak se stáhla do ústraní a už nikdy nenatočila žádný film.", "tgt_summary": "Greta Lovisa Gustafsson, dite Greta Garbo est une actrice suédoise naturalisée américaine, née le à Stockholm et morte le à New York. ", "id": 2350466} {"src_title": "Izraelsko-palestinský konflikt", "tgt_title": "Conflit israélo-palestinien", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konec 19. století - rok 1920: Počátky.", "content": "K přílivu obyvatel docházelo v rámci tzv. alijí. Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromů v carském Rusku a později kvůli vzestupu národního socialismu v Evropě. V důsledku židovského přistěhovalectví docházelo k arabským nepokojům.", "section_level": 2}, {"title": "1920 - 1948: Britský mandát Palestina.", "content": "Dne 14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost. V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v němž sděluje, že \"„vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“\" Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina. V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu. Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu. Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím Bílé knihy. V reakci na neochotu Britů dostát svým závazkům se proti mandátní správě postavila židovská podzemní organizace Irgun, která proti britským vojenským civilním a vojenským cílům páchala atentáty. Později se z Irgunu vydělila skupina Lechi, která byla ještě militantnější. Britové nakonec nevěděli jak nastalou situaci řešit a tak v roce 1947 předali tento problém k řešení Organizaci spojených národů. Ta sestavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která posléze připravila plán na rozdělení Palestiny. Tento plán byl v roce 1947 schválen Valným shromážděním OSN. Jeho rozhodnutím připadlo 54 % území mandátu Židům, kteří tvořili 1/3 obyvatelstva, zatímco Arabům, kteří tvořili 2/3 obyvatelstva, bylo určeno 46 % území. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948. Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Na mnoha místech docházelo ze strany Židů k etnickému čištění území, boření domů a celých vesnic a k vyhánění místního arabského obyvatelstva. Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva. Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USA i SSSR.", "section_level": 2}, {"title": "1948 - 1967.", "content": "Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak Válku za nezávislost. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace. Arabové, kteří zůstali, byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli, byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli, však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli. Z území okupovaných Egyptem a Jordánskem do Izraele vyráželi tzv. fedajíni, kteří podnikali útoky na izraelské cíle a obyvatelstvo. V roce 1959 došlo k založení teroristické organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl \"„dosáhnout zničení Izraele“\" a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že \"„ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“\" V tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských teroristických organizací, palestinských Arabů, zvýšení nacionálního cítění a nenávisti vůči Izraeli. V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael totální mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.", "section_level": 2}, {"title": "1967 - 1993.", "content": "V důsledku Šestidenní války došlo k dalšímu odlivu arabského obyvatelstva. Západní břeh a Pásmo Gazy byly spravovány jako okupovaná území, zatímco východní Jeruzalém byl formálně připojen k Izraeli. Po válce probíhala v Izraeli diskuse, jak naložit se získanými územími. Silně levicové strany požadovaly jejich vrácení, zatímco silně pravicové strany o navrácení odmítaly jednat. Nakonec došlo za levicové vlády Ma'arachu k výstavbě prvních osad na strategických územích podél údolí Jordánu. Po válce došlo k velkým investicím jak v Pásmu Gazy, tak na Západním břehu a palestinští Arabové z těchto území získali povolení pro práci v Izraeli, takže došlo k plné zaměstnanosti. V roce 1970 se v Jordánsku odehrálo tzv. Černé září, během něhož se palestinští Arabové pokusili svrhnout a zabít jordánského krále Husajna. Ten následně nařídil zaútočit na sídla OOP a vyhnal tuto organizaci ze země. OOP se přesunula do Libanonu, odkud útočila na Izrael. K mediálně nejznámějšímu teroristickému útoku došlo během letních olympijských her v Mnichově roku 1972. Došlo při něm k únosu a následnému zavraždění 11 izraelských olympioniků. Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku. V roce 1974 bylo na sedmém arabském summitu v Rabatu určeno OOP jako jediný legitimní zástupce palestinského lidu. V listopadu téhož roku bylo OOP přizváno Valným shromážděním OSN jako pozorovatel. Mezi další teroristické akce s velkou mezinárodní publicitou patřil únos letounu Air France s izraelskými turisty a jeho odlet do Ugandy. Izraelská speciální komanda Sajeret Matkal však při operaci Entebbe všechny cestující osvobodila. V důsledku útoků z jižního Libanonu došlo koncem 70. a počátkem 80. let ke konfrontaci s Libanonem. V roce 1978 to byla operace Lítání, kdy IOS zatlačily jednotky OOP až za řeku Lítání. Poté se však stáhly a území kontrolovaly jednotky OSN. Další konfrontací byla první libanonská válka, při níž došlo k úplnému vyhnání OOP z Libanonu. Tato válka a následná izraelská vojenská přítomnost v Libanonu vedla k velkým protestním hnutím v Izraeli a ke vzniku teroristických organizací Hamás a Hizballáh. Obě tyto organizace odmítají jakékoliv územní ústupky ve sporu s Izraelem. Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda. První intifáda, která se také někdy označuje jako válka kamenů, byla vyvrcholením trvalého napětí mezi palestinskými Araby. Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které zahynulo několik Arabů. Následné násilí a nepokoje se brzy z Pásma Gazy přesunuly i na Západní břeh. Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ve skutečnosti však byl sám Arafat intifádou překvapen. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání Molotovových koktejlů či granátů.", "section_level": 2}, {"title": "1993-2000: Dohody z Osla.", "content": "Během 90. let se konalo množství mírových konferencí. První se uskutečnila po Válce v Zálivu roku 1992 a nazývala se Madridská konference. Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost. Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva. Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení, sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem. Mírový proces se poté velmi zpomalil a o rok později, po zvolení Benjamina Netanjahu z Likudu premiérem se zastavil téměř úplně. Netanjahu byl odpůrcem územních kompromisů, nicméně i přes to byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody a to Hebronský protokol a Memorandum od Wye River. První znamenala předání posledního velkého palestinského města Arabům a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům. V roce 1999 vystřídal Netanjahua labouristický Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo ke konání několika mírových konferencí (nejznámější z nich v Camp Davidu v roce 2000), ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma, avšak Arafat nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků. Po ztroskotání jednání a poté co Ariel Šaron z Likudu vystoupil na Chrámovou horu vypukla druhá intifáda (neboli intifáda al-Aksá).", "section_level": 2}, {"title": "2000 - Současnost: Druhá intifáda.", "content": "Podobně jako první intifáda, i tato druhá byla výsledkem dlouhodobé frustrace palestinských Arabů. Vedou se spory, zda se jednalo o organizované vypuknutí nepokojů, či zda bylo samovolné. Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě. Velkou roli během této druhé intifády hrála média. Mezi nejvíce mediálně známé obrazy této intifády patřilo zabití dvanáctiletého palestinského chlapce při přestřelce v Gaze (30.9.2000) údajně příslušníkem izraelské armády a zlynčování a umlácení dvou izraelských záložníků v Ramalláhu (12.10.2000). Na obou stranách konfliktu se objevily nové způsoby boje. Mezi palestinské patřily sebevražedné bombové atentáty na izraelské občany a po stažení Izraele z Gazy v roce 2005 také raketové ostřelování jihoizraelských měst. Izrael zahájil taktiku mimosoudní likvidace teroristů. Ta fakticky znamenala, že byli vybraní palestinští teroristé likvidováni raketami vypálenými z izraelských vrtulníků. Názory na konec intifády se různí. Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou. V roce 2001 se konaly předčasné premiérské volby v nichž zvítězil Šaron, který vytvořil vládu národní jednoty. Po volbách v roce 2003 vytvořil pravicovou vládu, která je označovaná jako jedna z nejnacionálnějších v izraelských dějinách. Navzdory tomu prosadil v roce 2005 jednostranné stažení z Pásma Gazy, které vedlo k rozštěpení Likudu. V reakci na druhou intifádu prosadil výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu. V září 2005 došlo k evakuaci všech Izraelců a Izraelské armády z Pásma Gazy a severního Samařska. Šaron posléze odešel z Likudu a založil centristickou stranu Kadima, která měla v rámci územních ústupků rychle vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Poté co vyvolal předčasné volby však utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu, z něhož se neprobral. V roce 2007 proběhla v americkém Annapolis mírová konference, která měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků. V praxi však nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. V nedávné době se také objevil saúdský návrh řešení konfliktu, který spočívá v úplném návratu do hranic z roku 1949 (tzv. Zelená linie). To by v praxi znamenalo vrácení východního Jeruzaléma, včetně Chrámové hory, celý Západní břeh i strategicky významné Golanské výšiny. Na konci roku 2008 eskalovalo napětí v Pásmu Gazy. Hnutí Hamás vypovědělo předchozí dvouměsíční příměří a obnovilo ostřelování izraelských měst raketami Kásam. Izrael reagoval leteckými útoky a pozemní invazí. Kadimou vedená vláda prohrála předčasné volby do Knesetu.. Novou izraelskou vládu sestavil předseda strany Likud Benjamin Netanjahu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izraelsko-palestinský konflikt, jakožto součást arabsko-izraelského konfliktu je jednou z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Jeho počátek se datuje přibližně ke konci 19. století, kdy docházelo k prvnímu většímu osidlování Země izraelské, která je označovaná také jako Palestina. Mezi jeho klíčové sporné otázky patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, bezpečnost, hranice a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů.", "tgt_summary": "Le conflit palestino-israélien (CPI) désigne le conflit qui oppose Palestiniens et Israéliens au Proche-Orient. Il oppose deux nationalismes (le nationalisme juif et le nationalisme arabe palestinien) et inclut une dimension religieuse importante, notamment du fait qu'Israël est un État juif, à majorité juive et que les Palestiniens sont majoritairement musulmans. ", "id": 52766} {"src_title": "Timorské moře", "tgt_title": "Mer de Timor", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Vody směrem na východ jsou známy jako Arafurské moře. Timorské moře je sousedem dvou velkých zátok na severním australském pobřeží, zálivu Josefa Bonaparta a Van Diemenova zálivu. Jediným velkým městem přiléhajícím k moři je australské město Darwin. Moře je asi 480 km široké, rozkládá se na ploše asi 610 000 km2. Jeho nejhlubším bodem je Timorské údolí, které je jihovýchodním rozšířením Jávského příkopu ležícího v severní části moře a dosahuje hloubky 3300 m. Zbytek moře je mnohem mělčí, většina má průměrnou hloubku 200 m, jakmile se překlene přes Sahulský šelf, který je součástí Australského kontinentálního šelfu. V Timorském moři vzniká nebo přes něho přechází mnoho tropických bouří nebo tlakových níží. V únoru 2005 porušila tropická cyklóna Vivienne ropná a plynová zařízení v oblasti a další měsíc přerušila těžbu vážná tropická cyklóna Willy. Zařízení na těžbu ropy jsou konstruována tak, aby odolala následkům cyklón, ovšem jako bezpečnostní opatření je těžba obvykle snížena nebo dočasně zastavena a dělníci evakuováni vrtulníky na pevninu – obvykle do Darwinu nebo do Dillí.", "section_level": 1}, {"title": "Útesy a ostrovy.", "content": "V moři leží několik významných ostrovů, hlavně Melvillův ostrov, který je částí Ostrovů Tiwi u Austrálie, a také Ashmorův a Cartierův ostrov, které jsou pod australskou správou. Všeobecně se věří, že první lidé se dostali do Austrálie tím, že se přemísťovali z jednotlivých ostrovů v Timorském moři. Útesy Scott a Seringapatam vytvořené v této oblasti a směrem na západ na stejné podmořské plošině jsou Rowleyho mělčinou.", "section_level": 2}, {"title": "Zásoby ropy a zemního plynu.", "content": "V Timorském moři se nachází značné zásoby ropy a zemního plynu. V provozu je několik ropných projektů na otevřeném moři a značná je rovněž průzkumná činnost. I pro budoucnost je předloženo již několik projektů.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Bayu-Undan.", "content": "Největším ropným projektem v Timorském moři v současnosti je projekt Bayu-Undan, který provozuje ConocoPhillips. Pole Bayu-Undan leží přibližně 500 km severozápadně od Darwinu. Těžba začala v roce 2004, kdy byl projekt na recyklaci zemního plynu – s kapalinami (kondenzovaný, propan a butan) zbaven surového pramene a exportován. Zpět dolů do zásobníku byl pumpován plyn. Přibližně ve stejné době začala stavba 500 km dlouhého podvodního plynovodu, který spojil těžební zařízení Bayu-Undan s továrnou na kapalný zemní plyn umístěnou ve Wickham Point v darwinském přístavu. Od té doby, kdy v roce 2006 byl dokončen plynovod a zařízení na kapalný zemní plyn v Darwinu, je plyn vytěžený na Bayu-Undan dopravován do darwinské továrny, kde je zkapalněn a dopravován dále do Japonska v rámci dlouhodobé obchodní smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Další projekty.", "content": "Těžební pole na zemní plyn Greater Sunrise, objevené v roce 1974, je jedním z největších v oblasti a očekává se, že Východnímu Timoru přinese několik miliard dolarů příjmů. Společnost AED Oil vlastní velký ropný projekt na Puffinově těžebním poli a společnost Woodside Petroleum těží ropu na poli Laminaria.", "section_level": 2}, {"title": "Územní spor.", "content": "Od objevení ropy v Timorském moři v 70. letech panují spory ohledně práv na vlastnictví a průzkum zásob nacházejících se v části Timorského moře známé jako Timorský průsmyk, což je oblast Timorského moře, která leží mimo územní hranice států na sever a na jih od Timorského moře. Tyto nesouhlasy původně zahrnovaly Austrálii a Indonésii, ačkoliv byla přijata rezoluce ve formě Smlouvy o Timorském průsmyku. Po uznání státu Východní Timor v roce 1999 byly podmínky dané Smlouvou o Timorský průsmyk smazány a začala jednání mezi Austrálií a Východním Timorem. Australské územní nároky se šířily po hloubkovou osu (hranice největší hloubky mořského dna) v Timorském údolí. Tím překrývaly územní nároky Východního Timoru, který sledoval nároky bývalé koloniální mocnosti Portugalska v tom, že dělicí čára by měla být v polovině cesty mezi oběma státy. Jednání vyústila ve Smlouvu o Timorském moři.", "section_level": 1}, {"title": "Smlouva o Timorském moři.", "content": "Smlouva o Timorském moři, která byla podepsána 20. května 2002, vedla k vytvoření Jmenovaného úřadu pro Timorské moře. Tato organizace je zodpovědná za vedení aktivit týkajících se ropy v části Timorského moře známé jako Joint Petroleum Development Area (JPDA). Podle podmínek smlouvy jsou podíly na těžbě ropy v JPDA rozděleny v poměru 90:10 mezi Východní Timor a Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během 40. let provádělo japonské námořnictvo nálety na Austrálii z lodí v Timorském moři. 19. února 1942 vypustila japonská letadlová loď Kaga spolu s dalšími plavidly letecké údery na Darwin v Austrálii, potopila devět lodí včetně \"USS Peary\". Toto bombardování označilo začátek bitvy o Timor na pacifické frontě druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Timorské moře (indonésky: \"Laut Timor\", portugalsky: \"Mar Timor,\" anglicky \"Timor Sea\") je moře ohraničené na severu ostrovem Timor, na východě Arafurským mořem, na jihu Austrálií a na západě Indickým oceánem. Rozkládá se na ploše asi 610 000 km2 a dosahuje hloubky 3200 m. Nachází se zde značné zásoby ropy a zemního plynu.", "tgt_summary": "La mer de Timor (\"Laut Timor\" en indonésien, \"Mar Timor\" en portugais) est un bras de l'Océan Indien situé entre l'île de Timor, divisée entre l'Indonésie et le Timor oriental, et le Territoire du Nord de l'Australie. Les eaux situées à l'est sont connues sous le nom de mer d'Arafura, toujours dans l'océan Indien. Deux grands golfes de la côte septentrionale australienne donnent sur la mer de Timor, le golfe Joseph Bonaparte et le golfe Van Diemen. La ville australienne de Darwin est la seule ville d'importance donnant sur cette mer. La mer de Timor fait environ de large pour une superficie de. Sa profondeur maximale est de, dans sa partie nord au \"Timor Trough\" mais la plus grande partie des fonds se situe à moins de. Elle est une source importante de développement d'orages tropicaux et de typhons. ", "id": 180121} {"src_title": "Prochlorococcus", "tgt_title": "Prochlorococcus", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "Přestože zprávy o existenci sinic s chlorofylem b byly již dříve, \"Prochlorococcus\" byl popsán až v roce 1986 Sallie W. (Penny) Chisholmovou z Massachusettského technologického institutu, Robert J. Olsonem z Woods Hole Oceanographic Institution a jejich dalšími spolupracovníky. Nález pocházel z Sargasového moře a buňky byly prokázány na základě průtokové cytometrie. Jméno \"Prochlorococcus\" pochází z domněnky objevitelů, že je tento druh příbuzný již dříve známé sinici rodu \"Prochloron\" a dalším sinicím s chlorofylem \"b\" (tehdy nazývány prochlorofyty).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mořské sinice jsou v současnosti nejmenší známé fotosyntetizující organismy, \"Prochlorococcus\" dosahuje velikosti v průměru od 0,5 do 0,8 mikrometrů. Také pravděpodobně představují nejhojněji se vyskytující druh na Zemi, jediný mililitr vody jich obsahuje i 100 000 buněk. V celém oceánu jich může být až 100 oktalionů (10). Nejběžněji se vyskytuje \"Prochlorococcus\" mezi 40 stupněm severní šířky a 40 stupněm jižní šířky, a to především v oligotrofních (na živiny chudých) vodách Z celkového množství kyslíku produkovaného fotosyntézou vytvoří tento druh sinic až 20% a rovněž tvoří významnou složku potravního řetězce v oceánu. V nedávné době byly sekvenovány genomy několika druhů rodu \"Prochlorococcus\".", "section_level": 1}, {"title": "Fotosyntéza.", "content": "\"Prochlorococcus\" má unikátní systém využívání světelného záření, při němž se k absorpci světla používají místo monovinyl chlorofylů takzvané divinyl deriváty chlorofylu. Pokud žije \"Prochlorococcus\" ve vodách s dostatkem světla, označují se tyto kmeny jako „high light“ (HL), v opačném případě tedy „low light“ (LL). Tyto dva ekotypy se liší svými nároky na světlo, poměrem svých pigmentů, využíváním fosforu a dusíku a dokonce náchylností k otravě mědí a k nakažení cyanofágy. Mohou však být rozeznány i na základě sekvencí jejich rRNA genu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prochlorococcus je rod velmi malých (0.6 μm) mořských sinic, které uvnitř svých buněk obsahují pro sinice neobvyklý chlorofyl b. Řadí se k fotosyntetizujícímu mořskému pikoplanktonu. Je to pravděpodobně nejrozšířenější (počtem odhadovaných jedinců) fotosyntetizující organismus na Zemi vůbec.", "tgt_summary": "Prochlorococcus est un genre de cyanobactéries marines photosynthétiques, qui peut être classé parmi les \"picoprocaryotes\" (très petits unicellulaires). Sa taille est d'environ 0,6 μm et appartient au bactérioplancton. Il est resté longtemps inaperçu car appartenant au picoplancton, mais on l'a trouvé presque partout dans l'océan (jusque dans les zones marines dites oligotrophes, et ailleurs jusqu'à des densités atteignant environ 100 000 cellules par millilitre ; elle serait à l'origine de 5% environ de la photosynthèse mondiale, ce qui lui donne une importance planétaire pour le cycle du carbone notamment, mais aussi pour les chaines trophiques et pour le rôle de puits de carbone des océans. ", "id": 1725075} {"src_title": "Solidus", "tgt_title": "Solidus (monnaie)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověký Řím a Byzanc.", "content": "Solidus jako měna byl poprvé užit za vlády římského císaře Diocletiana roku 301 a představoval šedesátinu římské libry čistého zlata (tedy 5,3 gramu) a hodnotu 1000 denariů. Diocletianův solidus byl vydán pouze v malém množství a tak jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden Konstantinem Velikým roku 312 a nahradil zlatý aureus coby císařskou zlatou minci. Nový solidus představoval dvaasedmdesátinu římské libry čistého zlata a každá mince vážila 24 řecko-římských karátů, tedy asi 4,5 gramů zlata. V té době již měl hodnotu 275 000 denariů, které neustále snižovaly svou hodnotu. Solidus byl udržován v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století, ačkoliv v řeckojazyčném světě a později i v byzantské ekonomice byl znám jako nomisma (pl. \"nomismata\"). Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena. Tím se zajišťovala pravidelnost váhy oběhových solidů a díky tomu neměla mince sklony k dlouhému oběhu a opotřebování se. Ražení zlatých mincí – stejně jako získávání základního materiálu – neprobíhalo pořád na stejném místě. Kvůli nárokům na výrobu těchto mincí musely být daně placeny ve zlatě a ražba mincí tak probíhala poblíž císaře a jeho dvora; například solidy se roku 353 razily v Miláně a po roce 402 v Ravenně – tedy tehdejších sídelních městech římských císařů. Ačkoliv obchodníci za Byzance měli zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, přesto se těmito mincemi platilo i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem v arabských zemích. Od té doby již císařové v solidech nevybírali daně, čímž mince nebyly přetavovány a měkké čisté zlato těchto mincí se brzy stalo opotřebované. Koncem 7. století začal chalífa Abd al-Malik razit arabské obdoby byzantských solidů – zlaté dináry, ražené ze zlata získávaného na horním Nilu. Dináry vážily pouze 20 řecko-římských karátů, nicméně opotřebovaným solidům, které byly v té době v oběhu, se plně vyrovnaly. V arabských zemích tak tyto dvě mince byly v oběhu společně. Vyjma zvláštních případů již v 7. století není zaznamenána ražba a oběh solidů. Solidy byly širší a tenčí než římské aureje, s výjimkou některých exemplářů nižší kvality pocházející z byzantského období. Solidus se dělil na \"semissis\" (půl-solidy) a \"tremissis\" (třetiny solidů).", "section_level": 2}, {"title": "Užití v dalších zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Franská říše.", "content": "V Marseille a Provenci pokračovala ražba solidů až do 7. století, častěji než celý solidus byl ražen \"triens\" (nebo \"tremissis\"), třetina solidu. Dosti dlouho Frankové respektovali nárok Byzance na výhradní umístění císařova jména a podoby na minci. Poprvé solidy se svým jménem razil Theudebert I. kolem roku 538, jména císařů se však na franckých ražbách vyskytovala až po Herakleia (610–641). Kolem roku 575 se začalo razit z libry zlata 84 solidů místo 72, změna byla na mincích vyznačena. V období od roku 590 do šedesátých let 7. století poklesl obsah zlata v mincích na minimum, prakticky se přešlo na stříbrné peníze, nazývané denáry (\"denarii\"). Podle některých autorů probíhal pokles obsahu zlata v mincích postupně a plánovitě a souvisel s relativním dostatkem stříbra oproti zlatu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověká Evropa.", "content": "Ve středověké Evropě byla v oběhu stříbrná mince, zvaná \"denarius\". Jednotka složená ze 12 denariů se poté rovnala 1 solidu. Různé varianty slova solidus dali v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince \"sou\", který měl hodnotu 12 denierů. V současné francouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty (v kanadské francouzštině se jedná o slangový výraz pro kanadský cent).", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii se od slova solidus odvodil výraz \"soldo\" (pl. \"soldi\"). V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko a Peru.", "content": "Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz \"sueldo\" (na Filipínách často pozměněno na suweldo). Následně od suelda se v Peru odvodil peníz \"sol\" (formálně \"sol de oro – zlatý solidus\"). V současné španělštině ovšem výraz sol znamená slunce (z latinského \"sol\"), etymologie názvu této měny je tak tudíž často zmatena.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Až do přechodu Velké Británie na desítkovou soustavu v roce 1971 se zkratka \"s\", odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak \"d\" (denarius) pro penci a £ (římská libra) pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka £sd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Solidus (latinský výraz \"solidní\") byla zlatá mince užívaná Římany. Její užívání se udrželo až do pozdní antiky a raného středověku, kdy byla nahrazena měnou hyperpyron. Od 4. až do 11. století byl zachován nezměněný obsah zlata v minci, což je nejdelší doba v historii. Ovlivněna solidem byla i ražba obdobných arabských či evropských mincí.", "tgt_summary": "Le solidus (au pluriel solidi) est la monnaie romaine d'or au début du. Cette monnaie connut une exceptionnelle stabilité qu'elle conserva à Byzance jusqu'au et devint la base du système monétaire du Bas Empire puis de l'empire byzantin. ", "id": 89240} {"src_title": "Matteo Ceirano", "tgt_title": "Matteo Ceirano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nejstarší bratr Mattea, Giovanni Battista Ceirano, byl průkopník automobilismu a tak se Matteo s dalšími dvěma bratry Ernestem a Giovannim vyučil a poté i pracoval v jeho dílně, opravující a později vyrábějící jízdní kola a automobily. Jedním z mechaniků zde byl i mladý Vincenzo Lancia. Od října roku 1898, kdy Giovanni Battista se společníky (Attilio Calligaris, Pietro Fenoglio, Emanuele di Bricherasio a Cesare Goria Gatti) založil firmu Ceirano & C., až do převzetí dílny firmou FIAT na jaře následujícího roku vyráběli automobil vlastní konstrukce s dvouválcovým motorem o objemu 663 cm3 a výkonem 3,5 k. Ten se za pomoci jejich patentů a dokumentace odkoupené Fiatem stal vzorem pro první osobní automobil Fiat 3,5HP. K Fiatu přešli všichni zaměstnanci, Giovanni Battista se stal generálním zástupcem pro prodej, avšak už v roce 1901 i s Matteem odešel a znovuobnovili společnost \"Fratteli Ceirano & C.\" Do roku 1903 vyráběli tři modely automobilů: dva s jednoválcovým motorem, typ 5 HP a 6/8 HP a typ 16 HP se čtyřválcovým motorem o objemu 4,5 l. V roce 1903 však Matteo z firmy vystoupil, přibral další společníky a založil novou společnost \"Ceirano Matteo & C. – Vetture Marca Itala\". V září téhož roku firma změnila jméno ještě jednou na \"Itala Fabbrica Automobili\". Jejich první vůz s objemem motoru 14,8 litru zvítězil v závodě do vrchu, rok nato, 4. září 1905 zvítězil v Coppa Florio a o rok později i v prvním ročníku závodu Targa Florio. Vůz Itala s motorem o objemu téměř 7,5 litru řízený hrabětem Borghese v roce 1907 zvítězil v náročném, šedesát dnů trvajícím závodě Peking–Paříž. Matteo s Michele Ansaldim v roce 1908 založil další firmu – Società Piemontese Automobili, ze které však Ansaldi odešel ještě před koncem první světové války. Matteo firmu opustil až v roce 1918. Je pohřben na Cimitero monumentale v Turíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matteo Ceirano (1870, Cuneo – 19. března 1941, Turín) byl italský podnikatel, zakladatel několika firem, zabývajících se výrobou automobilů, z nichž nejúspěšnější byla značka Itala.", "tgt_summary": "Matteo Ceirano (né en 1870 à Coni en Italie et mort le 1941 à Turin) est l'un des pionniers de l'industrie automobile italienne.", "id": 346921} {"src_title": "CMMI", "tgt_title": "Capability Maturity Model Integration", "src_document": [{"title": "Historie vzniku standardu.", "content": "SEI-CMU vydalo první model pro softwarové procesy v roce 1987. Tento model vycházel ze starších standardů a prací zejména z práce Phila Crosbyho Quality is Free, ve které definoval Maturity Grid, matici která byla pro CMMI ideovým základem. Model byl postupně vyvíjen a poprvé dostal označení CMM - Capability Maturity Model v roce 1990. V roce 1995 byla vydána verze modelu pro návrh celých technologických celků - SE-CMM System Engineering CMM. Vedle sebe tak existovaly dva velmi podobné standardy pro stejný typ práce: CMMI, označované nadále jako SW-CMM pro softwarové týmy a SE-CMM pro týmy technické. Dichotomie dvou podobných modelů vedla v roce 2000 ke vzniku CMMI. Přidané slůvko integrated značí, že model integruje několik standardů dohromady. I když CMMI sloučilo dvě větve CMMI standardu, souběžně vznikaly i další příbuzné standardy: CMMI for Acquisition (CMMI-AQ) a CMMI for Services (CMMI-SVC), který je faktickým ekvivalentem standardu ITIL. V rámci rozrůstající se rodiny CMMI standardů dostává \"původní\" označení CMMI for Development (CMMI-DEV) Současná verze CMMI-DEV 1.3 je z roku 2009, souběžné standardy jsou novější, CMMI-SVC z r. 2010 a CMMI-ACQ z r. 2011. Změny posledních verzí všech standardů se zabývaly především sjednocení požadavků i formy (organizace) samotných standardů, aby byly vzájemně komplementární. Díky tomu je snadné do týmu / firmy adaptovat více standardů najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace standardu.", "content": "Všechny modely CMMI mají stejnou vnitřní organizaci. Definují úrovně schopností a tým tak splňuje standard CMMI vždy na nějaké úrovni. Tyto úrovně jsou dvou typů, tzv. stupně zralosti (maturity stages) a úrovně schopností (capability levels). Stupně i úrovně směřují ke stejnému cíli (nejvyšší úrovně obou stupnic jsou shodné), ale jsou tak vytvořeny dvě cesty, jak k cíli směřovat. Oba druhy úrovní jsou doporučením, jak standard uvádět postupně do praxe. Samotné schopnosti, které musí tým splňovat, jsou popsány procesními oblastmi, které jsou shodné pro obě cesty. Procesní oblasti definují věcnou náplň standardu a pro každý standard (CMM-DEV, SMMI-SVC, CMMI-AQ) jsou specifické, Každá procesní oblast má definované cíle, které musí tým naplňovat a pro jejich naplnění jsou doporučené činnosti. Činnosti jsou doporučené, tj. týmy je mohou, ale nemusí vykonávat, jsou ale navrženy tak, aby vedly k naplnění cílů. Ke každé činnosti jsou doporučené postupy, vstupy a výstupy.", "section_level": 1}, {"title": "Procesní oblasti standardu CMMI-DEV (v 1.3).", "content": "Všechny varianty CMMI, tj. CMM-DEV, CMM-ACQ i CMMI-SVC mají téměř shodné procesní oblasti, liší se zejména obsahem. Standard rozděluje procesní oblasti na několik skupin podle typu činností: Skupina Řízení procesů Skupina Řízení projektů Skupina Návrh a realizace (Engineering) Skupina podpůrné procesy", "section_level": 2}, {"title": "Stupně zralosti.", "content": "Stupňovitý model CMMI definuje 5 úrovní zralosti, přičemž model je navržen tak, aby firmy mohly kvalitu svých procesů přirozeně rozvíjet podle úrovní: Do každého stupně jsou zařazeny procesní oblasti, ve kterých musí tým plnit cíle.", "section_level": 2}, {"title": "Úrovně schopnosti.", "content": "Úrovně schopností definují, jak kvalitně musí tým vykonávat jednotlivé procesní oblastí. Na rozdíl od stupňů zralosti úrovně schopností rozvíjejí všechny procesní oblastí (kromě několika \"pokročilých\" oblastí zařazených až do posledních dvou oblastí. Úrovně schopností odpovídají prvním třem stupňům zralosti a navazují na ně stupně 4. a 5., které jsou shodné se stupni zralosti.", "section_level": 2}, {"title": "CMMI pro služby (CMMI-SVC).", "content": "CMMI for Services se zaměřuje na oblast poskytování služeb, ať už jde o služby kontinuální (např. poskytování vody formou vodovodu nebo internetového připojení), pravidelné (zajištění servisu lékařským přístrojům, údržba letadel aj.) nebo jednorázové (technologická zarážka, převoz nákladu). Stejně jako CMMI-DEV model popisuje, jak musí tým zajistit připravenost poskytovat službu, jak si plánovat práci a pracovat na svém rozvoji. CMMI-SVC je sice obecně \"univerzální\", tj. stanovené cíle a postupy mohou být použity při poskytování libovolných služeb, ale svou komplexnostní a důrazem na schopnost poskytovat službu přesně v souladu s předem definovanými podmínkami, má smyl především u takových služeb, kde je jsou tyto důrazy důležité. Jde o rozvody energií, vody a správu technologií, které jsou výrobně nebo životně důležité a jejichž dodávka je pro klienta skutečně důležitá. Kromě zmíněných energií tak jde zejména o služby pro podniky, státní správu, armádu.", "section_level": 2}, {"title": "CMMI pro nákup (CMMI-ACQ).", "content": "CMMI for Acquisition, v souladu se svým názvem míří na oblast řízení nákupu od vypracování investičního záměru po dokončení akvizice. Svým obsahem je podobná s ostatními modely. Akvizicí se rozumí nákup v obecném smyslu, ale tak velkého rozsahu, aby se celý nákup řídil de facto formou projektu. Model má smyl pro oblasti typu: Mírnou odlišností modelu je, že zatímco CMMI-SVC míří plně na vztah dodavatel-odběratel a CMMI-DEV na něj z většiny míří také (zakázkový vývoj technologií), tak CMMI-ACQ je především interní standard, protože jeho hlavním uživatelem bude oddělení akvizic a nákupu. Využití by samozřejmě mohl mít i pro firmy, které zajišťují nákup jako službu pro své klienty, ale pak už jde více o poskytování služby samotné.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy k CMMI.", "content": "Model je svým určením blízký dobře známému modelu ISO 9000:2001, ale je mezi nimi několik zásadních rozdílů: Standard ISO 9000:2001 není určen pro žádnou konkrétní oblast a je aplikován na firmy z nejrůznějších oborů. Naproti tomu CMMI je určen pro vývojové týmy. ISO 9001 je stručný standard, který definuje pouze cíle, zatímco CMMI je podrobný model, který jde do podrobností, když definuje očekávané činnosti a jejich pracovní výstupy. Díky tomu má CMMI návodný charakter, takže je na jeho základě možné procesy přímo definovat. V neposlední řadě ISO 9001 nedefinuje stupně zralosti, takže nevede firmy k soustavnému zlepšování tak jako CMMI a ostatní uváděné standardy. Současná verze modelu CMMI je velmi blízká evropskému standardu ISO 15504, který vznikl z dřívější iniciativy SPICE. Podobnost není náhodná, CMMI se záměrně přizpůsobila standardu ISO, protože globálně působící společnosti potřebují plnit oba standardy. Pro firmy pracující pro automobilový průmysl, je výhodnější používat odvozeného standardu Automotive SPICE (mírně upravený standard ISO 15504). Rozhodnutí, který model jakosti je pro určitou firmu vhodnější, není příliš závislé na modelech samotných, ale především na zákaznících dané firmy a jejich požadavcích. Samotné modely jsou si podobné, liší se především úrovní detailu a zaměřením na určitou oblast podnikání. Pro firmy aspirující na dodávky do USA bude významnější model CMMI, evropské firmy zatím dávají přednost jiným standardům, ale zájem o CMMI díky globální ekonomice a jeho dominantnímu postavení v Americe i Asii trvale roste i v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "CMMI je systém pravidel a cílů, které určují, co by měly týmy dělat, aby jejich práce byla dobře udělaná, bylo ji možné plánovat a byla efektivní. Vytvořeny jsou 3 varianty modelu, každá se zaměřuje na samostatnou oblast práce: vývoj technologií, poskytování služeb a nákup. ", "tgt_summary": "CMMI, sigle de \"capability maturity model integration\", est un modèle de référence, un ensemble structuré de bonnes pratiques, destiné à appréhender, évaluer et améliorer les activités des entreprises d'ingénierie. ", "id": 1020031} {"src_title": "Důsledky první světové války", "tgt_title": "Conséquences de la Première Guerre mondiale", "src_document": [{"title": "Konec světové války.", "content": "Hospodářské vyčerpání a následné vojenské zhroucení Centrálních mocností vedlo v roce 1918 k ukončení bojů první světové války. Jako první požádalo o příměří s Dohodou vyčerpané Bulharsko, na jehož území se v září probily britské, řecké, francouzské a srbské jednotky. Smlouva o příměří s Bulharskem byla v Soluni podepsána 29. září 1918, přičemž v platnost vstoupila následující den. O měsíc později, 30. října, následovala krok Bulharska Osmanská říše, jejíž zástupci před spojenci kapitulovali na ostrově Lémnos. K podpisu příměří došlo na palubě britské lodi Agamemnon v přístavu Mudros a odtud je smlouva známá jako tzv. mudroské příměří. Posledním z válčících spojenců Německého císařství tak zůstalo Rakousko-Uhersko. Na konci října však Italové podpoření Brity, Francouzi a Američany přešli z postavení na řece Piavě do ofenzívy a po porážce u Vittorio Veneta byla rozpadající se monarchie donucena před postupujícími italskými vojsky kapitulovat. Příměří podepsala rakousko-uherská komise v čele s generálem Viktorem Weberem von Webenau ve Villa Giusti nedaleko Padovy 3. listopadu.
", "section_level": 1}, {"title": "Pařížská mírová konference a mírové smlouvy.", "content": "Po uzavření příměří svolaly vítězné státy Dohody do Paříže mírovou konferenci, která byla oficiálně zahájena 18. ledna 1919. Na konferenci pak byly se zástupci poražených států v průběhu let 1919 až 1920 dojednány jednotlivé mírové smlouvy, které položily základ tzv. Versaillského mírového systému. Klíčovou roli na konferenci sehráli především představitelé tří hlavních vítězných mocností, tedy francouzský premiér Georges Clemenceau, premiér Spojeného království David Lloyd George a americký prezident Woodrow Wilson, kteří při jednáních společně s italským premiérem Vittoriem Orlandem", "section_level": 1}, {"title": "Politické důsledky a územní změny.", "content": "V důsledku první světové války definitivně přestal fungovat \"Koncert velmocí\" ustanovený na Vídeňském kongresu v roce 1815. Jedním ze zásadních důsledků války byl zánik starých a vznik nových států ve střední a východní Evropě. Během války a krátce po ní byly donuceny abdikovat tradiční dynastie Romanovců, Hohenzollernů, Habsburků a Osmanů. Tak došlo k výrazné demokratizaci Evropy, neboť ve většině nástupnických států bylo monarchistické zřízení po vzoru vítězných mocností USA a Francie nahrazeno republikami. Následkem války byl rozpad Ruského impéria, Rakouska-Uherska i Osmanské říše. Oslabené západní evropské mocnosti Velká Británie a Francie si status velmocí udržely, avšak světovou politickou silou se nově staly Spojené státy americké. V Rusku se po občanské válce ustanovil Sovětský svaz, načež se zdejší extrémně levicová komunistická strana stala vládnoucí silou v největší evropské zemi. Sovětské Rusko a Výmarská republika, která se po listopadové revoluci ustanovila v poraženém Německu, byly na nějaký čas izolovány a dočasně přišly o status mocností. Vedle územních změn, jež potvrdila jednání vítězů, na pařížské mírové konferenci, došlo v Paříži k založení nové mezinárodní organizace, Společnosti národů, jejíž vznik prosazoval především americký president Wilson. Organizace si kladla za cíl s pomocí diplomatických vyjednávání a zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Společnost národů, jejímiž členy se však USA kvůli odmítavému postoji Kongresu nestaly, ale nebyla schopna mír zajistit. Mnoho zemí Evropy se již krátce po válce propadlo do občanských válek, v nichž se světovým konfliktem posílená socialistická levice střetávala s nacionální pravicí. Po první světové válce se navíc dříve okrajový extremismus stal masovou politickou silou, který v podobě komunismu respektive fašismu, ovlivnil dějiny zbytku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Státy zaniklé během války.", "content": "V důsledku první světové války a během", "section_level": 2}, {"title": "Státy nově vzniklé na původním území poražených států.", "content": "Německé císařství", "section_level": 2}, {"title": "Státy s územními zisky na úkor poražených.", "content": "Německá říše Osmanská říše", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný politický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rusko.", "content": "Rusko zažilo v důsledku první světové války turbulentní politické změny. Kvůli válečnému vyčerpání zde k nepokojům a protestům došlo již v průběhu roku 1915. Kritickou situaci v zemi pak vyhrotily obrovské ztráty během Brusilovovy ofenzívy a velmi tuhá zima na přelomu let 1916 a 1917. Následné nepokoje a vzpoury v ruské armádě vygradovaly během únorové revoluce. V důsledku toho v březnu 1917 rezignovala vláda a abdikoval také poslední ruský car Mikuláš II., načež byla ustanovena prozatímní vláda Georgije Lvova. V září 1917 pak bylo parlamentem schváleno vyhlášení Ruské republiky. Nový režim však pokračoval ve válce s Centrálními mocnostmi, což nahrálo radikální straně bolševiků volající po okamžitém uzavření příměří. Vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin dopravený do Ruska s pomocí Němců pomohl zorganizovat listopadový převrat a svržení prozatímní vlády. 26. prosince 1917 pak bolševici uzavřeli s", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko-Uhersko.", "content": "V mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku způsobila první světová válka vzedmutí silné vlny nacionalismu. U nevládnoucích národů monarchie Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Ukrajinců, Slováků, či Italů se pak záhy začaly projevovat separatistické tendence posilované odporem k pokračující válce a narůstající bídě v zázemí. Vyčerpaná monarchie, která se dostala do vleku německého vojenského velení, se přes pokusy císaře Karla o uzavření míru začala na podzim roku 1918 hroutit. Jako první z národů monarchie vyhlásili nezávislost již 6. října Poláci, přičemž nakrátko došlo k vytvoření tří polských vlád ve Varšavě, Lublinu a Krakově. Polské síly začaly obsazovat území Haliče a nová Polská republika, jež toužila obnovit území bývalé Republiky obou národů, si nárokovala rovněž Těšínsko a část Oravy a Spiše. V Praze došlo v den rakousko-uherské kapitulace, tedy 28. října, k vyhlášení samostatného Československa. K historickým českým zemím mělo být připojeno území Slovenska, Podkarpatské Rusi a nároky si nově vytvořené Československo činilo i na oblast Těšínska. 29. října vyhlásily samostatnost rovněž jihoslovanské národy monarchie. Nově vzniklý Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů pak existoval pouze do prosince téhož roku, kdy se spojil se Srbskem a Černou Horou, načež došlo", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Vyčerpaná Osmanská říše bojující ve válce na straně Centrálních mocností požádala o příměří 30. října 1918. Přestože se sultán Mehmed VI. i po uzavření příměří udržel u moci, okupovaly Istanbul a další části země vojska vítězů. O osudu říše se rozhodovalo během mírových jednání v Paříži. Britové a Francouzi, kteří měli na Středním východě své vlastní zájmu, si sféry vlivu v Osmanské říši rozdělili již během války v tzv. Sykes-Picotově dohodě. Územní nároky na maloasijském pobřeží si činili také Italové, kteří se odvolávali na příslib Dohody z tzv. Londýnské dohody, a Řekové, kteří argumentovali právem řeckých komunit v Malé Asii na sebeurčení. Problémy na Středním východě před mocnostmi vyvstávaly i kvůli slibům, jež během války daly Arabům, Židům, Arménům a Kurdům. Mocnosti a hlavně Britové se v Paříži postavili především za řecké nároky, které na konferenci velmi úspěšně propagoval Eleftherios Venizelos. Výsledná Sèvreská smlouva, kterou sultánovi zástupci podepsali 10. srpna 1920,", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království a Britské impérium.", "content": "Účastí ve válce utrpělo Spojené království do té doby nebývalé ztráty na životech. Největší množství britských vojáků padlo na západní frontě. Jen zde monarchie během neúspěšných ofenzív na řece Sommě, u Passchendale či během bitvy u Arrasu ztratila stovky tisíc mužů. Krvavá střetnutí však Británie zaznamenala i na dalších frontách, kde vynikl především neúspěch u Gallipoli nebo ztráty námořnictva v střetnutí u Jutska. V konfliktu celkově padlo přes 700 000 Britů a dalších 200 000 vojáků z Britského impéria. Ve válce bylo navíc dalších 2 500 000 mužů raněno, což v Británii vedlo k poválečné vlně antimilitarismu a pacifismu. V důsledku války se dominantní politickou silou ve Spojeném království stali Konzervativci a v roce 1918 bylo ženám od třiceti let uděleno volební právo. Válka výrazně poznamenala i britský průmysl, neboť Velká Británie se z předválečného největšího světového věřitele propadla mezi země s obrovským státním dluhem. Závislost hospodářství na vojenských zakázkách", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Přestože bylo Italské království před válkou členem Trojspolku dokázaly dohodové státy jeho vládu získat na svou stranu a v květnu roku 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku. Spojenci za tento obrat Italům v tzv. Londýnské dohodě tajně příslíbili rakousko-uherská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku. Ve světové válce pak Itálie ztratila přibližně 600 000 padlých vojáků a její na moderní válku nepřipravená ekonomika se nezhroutila jen díky podpoře západních spojenců. Přestože po porážce Centrálních mocností stanula Itálie v roce 1918 na straně vítězů, rozšířila se v zemi silná deziluze a mýtus o zmrzačeném vítězství. Zklamání veřejnosti z nedostatečných válečných zisků nezabránilo ani obsazení Tridentska, Istrie a Terstu, které Itálie zabrala rozpadajícímu se Rakousku-Uhersku. Spojenci však na mírové konferenci ve Versailles odmítli italské požadavky na Dalmácii, kterou si nárokovalo nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a na Rijeku, která", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Příměří se státy Dohody uzavřelo Německé císařství 11. listopadu 1918 v železničním voze nedaleko francouzského Compiègne. Přestože byla země na konci roku 1918 na pokraji hospodářského krachu, zůstaly německé oddíly až do konce války hluboko na nepřátelském území a propaganda i vojenské velení neustále slibovaly národu blížící se vítězství. Z hořké porážky pak většina vyčerpané německé společnosti vinila především novou politickou reprezentaci. V zemi se záhy rozšířil mýtus o \"ráně dýkou do zad\" či o zradě v zázemí. Pravicové kruhy vinu za porážku nejčastěji svalovaly na socialisty a židy. Země se po uzavření příměří prakticky ihned ocitla v občanské válce mezi nacionály a socialisty a na východě se německé oddíly střetly s Poláky. Poslední německý císař Vilém II., který před blížící se revolucí uprchl z Berlína do belgického Spa, odstoupil 9. listopadu. Říšský kancléř Max Bádenský pak předal vládu vůdci sociálních demokratů Friedrichu Ebertovi. Ebert ve spolupráci s umírněnými stranami prosadil vytvoření parlamentní demokratické republiky a s pomocí vojska a dobrovolnických sborů (tzv. \"Freikorps\") odrazil snahy radikální levice o vytvoření republiky rad. Krvavé", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "První světová válka zcela rozvrátila předválečnou světovou ekonomickou stabilitu. Evropské mocnosti kvůli zvyšujícím se výdajům na financování války záhy upustily od tzv. \"zlatého standardu\" a začaly své obrovské půjčky krýt prostřednictvím inflačních peněz. Největším věřitelem válčících států se pak staly Spojené státy americké. Během války se ekonomiky evropských zemí zapojených v celosvětovém konfliktu zcela přeorientovaly na válečnou výrobu a po válce se jen velmi pomalu zotavovaly. Francie a Spojené", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "Spojené státy americké, jejichž hospodářství zažívalo již od konce 19. století nebývale rychlý vzestup, byly zemí nejvíce ekonomicky profitující z první světové války. Z předválečného příjemce zahraničního kapitálu se z USA během války stal klíčový věřitel států Dohody. Americkou ekonomiku navíc nastartovala evropská poptávka po vojenském materiálu a také následné dodávky do poničené a vyhladovělé poválečné Evropy. Masivní nárůst výroby pak umožnil americkým firmám zaplavit evropský trh levným zbožím, kterému Evropané v té době nedokázali konkurovat, případně jej těsně po válce vůbec nedokázali vyrábět. Evropští spotřebitelé byli navíc po válce mimořádně ochotní", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Z asijských států na první světové válce nejvíce profitovalo Japonské císařství. Japonsko zapojené do války na straně Dohody se během války stalo mezinárodním věřitelem a došlo k rychlému rozvoji jeho průmyslu. Z průmyslových odvětví se pak v Japonsku nejrychleji rozvíjelo strojírenství a ocelářství soustředěné na stavbu lodí a také textilní průmysl zaměřený na produkci hedvábí a bavlny. Rozvoj těchto odvětví následně podmínil poválečný rozvoj japonského zahraničního obchodu. Hlavním japonským vývozním artiklem se stalo hedvábí a bavlněné textilie exportované především do USA, Číny a Indie. Z čínského trhu v meziválečném období Japonci vytlačovali", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty a demografické důsledky.", "content": "Přímým důsledkem první světové války byl nebývalý počet zabitých vojáků a civilistů. Velká válka byla do té doby nejkrvavějším vojenským konfliktem, v němž se však přesné ztráty vyčíslují jen velmi obtížně. Odhaduje se, že v letech 1914 až 1918 zemřelo v boji, v důsledku zranění či kvůli nemocem přibližně 9,5 milionů vojáků, přičemž přes 4 miliony mužů padlo v armádách Ústředních mocností a téměř 5,5 miliony mužů zemřelo v uniformách vojsk Dohody. Nejvyšší vojenské ztráty zaznamenalo Německo, kde se nejčastěji hovoří o přibližně 2 037 000 padlých vojácích. Na straně Dohody pak nejvyšší ztráty zaznamenalo carské Rusko, které za válku zaplatilo přibližně 1 811 000 padlými. V bojích dále zemřelo 1 398 000 Francouzů, přibližně 1 100 000 mužů z Rakouska-Uherska, přes 800 000 vojáků z Osmanské říše, 723 000 Britů, 578 000 Italů, 278 000 Srbů, 250 000 Rumunů, necelých 200 000 vojáků Britského impéria,", "section_level": 1}, {"title": "Celospolečenské důsledky.", "content": "Válka, jež v Evropě a dalších státech připravila o život miliony lidí, rozvrátila velké množství rodin. Smrtí otců se z mnoha dětí stali během bojů sirotci a další tisíce zmrzačených mužů nebyly po válce schopny zaopatřit sebe ani své blízké, což vedlo k vážným sociálním problémům mnoha rodin. Totalitní charakter světového konfliktu navíc v evropské společnosti do značné míry legimitizoval krutost, což se v meziválečném období projevilo ve zvýšené agresivitě a kriminalizaci evropské společnosti. Už během války se pak rozmohla především kriminalita mládeže. Dalším negativním důsledkem války byl nebývalý počet válečných uprchlíků. Odhaduje se, že světový konflikt a následný chaos ve válkou destabilizovaných regionech vyhnali mezi lety 1914 až 1922 ze svých domovů přibližně 4 až 5 milionů lidí. V tomto ohledu bylo nejpostiženější zemí Rusko, kde situaci ještě vyostřila občanská válka, avšak velké přesuny obyvatel se udály i na území Osmanské říše. Zde kromě genocidy a exodu Arménů došlo k poválečné výměně obyvatel turecké a řecké národnosti, a ze svých domovů odešly i stovky tisíc obyvatel dalších balkánských států. V důsledku války se navíc do značné míry změnily společenské pozice mužů a žen. Postupující ženská emancipace souvisela i s oslabením role muže jako hlavy", "section_level": 1}, {"title": "Technologické novinky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj zbraní.", "content": "V průběhu první světové války pracovaly obě válčící strany na zlepšení stávajících i vývoji nových zbraní, jež by pomohly zvrátit patovou situaci na frontách. Nově byly masově využívány vylepšené ponorky, letadla, kulomety, plamenomety či dalekonosná děla s dostřelem až 130 kilometrů. Úplnou novinku představovaly tanky, samopaly, letadlové lodě nebo chemické zbraně. Došlo i k zefektivnění účinnosti tradičních děl. Právě palba dělostřelectva se během statických zákopových bojů ukázala být nejvražednějším způsobem boje. Děla pravděpodobně na bojištích způsobila až 70% úmrtí. V průběhu války se palba artilerie nejen zpřesňovala, ale armády díky zlepšující se komunikační síti stále lépe kooperovaly útoky dělostřelectva s postupem pěchoty.", "section_level": 2}, {"title": "Kulomety.", "content": "Kulomety, které byly ve výzbroji řady armád běžné již od přelomu 19. a 20. století, byly do bojů za první světové války nasazovány v masovém měřítku. Palebná síla kulometů způsobená jejich vysokou kadencí vedla v bojích k zvýhodnění bránící se strany a", "section_level": 3}, {"title": "Samopaly.", "content": "Poptávka po lehké zbrani, jež by umožňovala hustou palbu, vedla vojenské konstruktéry v průběhu války k vytvoření samopalů. Zcela prvním z nich byl italský samopal Villar-Perosa z roku 1915, který však kvůli řadě nedostatků nevyhovoval kladeným požadavkům. A", "section_level": 3}, {"title": "Tanky.", "content": "Během velké války došlo k výrobě a prvnímu bojovému nasazení moderních tanků. S myšlenkou na vývoj obrněného vojenského vozidla, jež by dokázalo překonat území nikoho, dobýt něpřátelské zákopy chráněné ostnatým drátem a kulometnou palbou a krýt přitom postupující pěchotu, přišel britský důstojník Ernest Swinton již v roce 1914. V září 1915 Britové otestovali prototyp tanku, později nazývaný \"Little Willie\", avšak prvním typem tanku, který byl nasazen přímo v boji, se stal tank Mark I. 15. září 1916 využili Britové tyto stroje během bitvy na Sommě. Kvůli snaze o", "section_level": 3}, {"title": "Letadla.", "content": "Vojenský potenciál letounů dynamicky vyvíjených od počátku 20. století byl na počátku války spatřován především v možnostech průzkumu a bombardování. Při vypuknutí války disponovalo největším množstvím letadel a vzducholodí carské Rusko, avšak kvůli nevýkonnému průmyslu nebylo v průběhu konfliktu schopno adekvátně reagovat na výrobní tempo ostatních států a nedokázalo nahrazovat vlastní bojové ztráty. Během prvních střetů se potvrdily přednosti letadel při leteckém průzkumu, což ještě umocnili statické zákopové boje na západní frontě, kde se již nedalo k tomuto", "section_level": 3}, {"title": "Ponorky.", "content": "První světová válka představovala konflikt, ve kterém byly do bojů poprvé v masovém měřítku nasazeny ponorky. Německé námořnictvo je využívalo při boji s britskou námořní blokádou a U-Booty rovněž napadaly i spojenecké obchodní lodě v Atlantiku. Britové ponorky využili při operacích v Baltském moři a v bitvě u Gallipoli, avšak ponorky ve válce využívaly i další přímořské státy. S jejich nasazením došlo poprvé k vypuknutí ponorkové války, na kterou musely reagovat obě strany vývojem nových zbraní, technologií i změnou taktiky. Ve velké míře byly proti ponorkám nasazovány miny, britské námořnictvo začalo využívat systém konvojů a proti ponorkám se uplatnilo i nasazení lehkých hladinových plavidel. V roce 1916 byl pak jako předchůdce sonaru vyvinut systém ASDIC. I přes vysoké ztráty se ponorky ukázaly jako důležitá zbraň moderní námořní války a i proto Versailleská smlouva zakazovala Německu jejich poválečnou stavbu či provozování.", "section_level": 3}, {"title": "Další vynálezy.", "content": "Během světového konfliktu došlo navíc k vynalezení či masovému rozšíření mnoha dnes již běžných věcí. Například německá firma Teekanne zásobující vojáky na frontě začala s masovou distribucí čaje v bavlněných pytlících (tzv. \"Teebombe\"). Snahy o zlepšení hygieny nejen u vojáků, ale i v zázemí vedla k vyvinutí", "section_level": 2}, {"title": "Velká válka v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Zážitky z první světové války motivovaly ty, kteří v ní byli zapojení, sepisovat své vzpomínky do románů a básní. Mezi válečné veterány, jejichž spisy se zařadily mezi nejvýznamnější literární díla patří kupříkladu Němec Erich Maria Remarque (\"Na západní frontě klid\", \"Cesta zpátky\", \"Tři kamarádi\"), Francouz Henri Barbusse (\"Oheň\") či Američan Ernest Hemingway (\"Sbohem, armádo\"). Díla těchto autorů jsou charakteristická odporem k válce a ukazují světový konflikt jako", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka ve filmu.", "content": "S poválečným rozvojem filmového průmyslu se první světová válka stala i častým námětem filmů. Už v roce 1918 režíroval Charles Chaplin komediální snímek \"Dobrý voják Charlie\", v němž sám jako představitel hlavní role zesměšňuje zbytečnost války. Mezi první filmy zachycující válečné hrůzy patří snímek francouzského režiséra Abela Gance \"Žaluji\" z roku 1919. V dalších letech docházelo", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz války v umění.", "content": "Válka ovlivnila rozvoj množství nových avantgardních uměleckých směrů. V reakci na válečné hrůzy vznikl ještě během války dadaismus, na který později navázal surrealismus. Po válce došlo i k rozšíření dalších směrů, například expresionismu, futurismu nebo kubismu. Mnoho umělců bylo přímými účastníky bojů, což se promítlo do jejich poválečné tvorby. Britský surrealistický malíř a krajinář Paul Nash, který bojoval na západní frontě, vytvořil na základě svých zážitků množství obrazů. Mezi nejznámější patří jeho díla \"We are Making a New World\", \"The Menin Road\", \"Ypres Salient at Night\" či \"The Mule Track\". V německé armádě se bojů na západní i východní frontě", "section_level": 2}], "src_summary": "V důsledku první světové války došlo především v Evropě, ale též v Asii, Africe, ale i v dalších světových oblastech, k drastickým politickým, kulturním a společenským změnám, jež zásadním způsobem ovlivnily další průběh 20. století. Vznikly nové státy a dřívější státy zanikly. Zřízeny byly nové mezinárodní organizace, přičemž hlavní z nich představovala nově ustanovená Společnost národů. První světová válka, která byla ukončena příměřím, jež vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918, si mezi roky 1914 a 1918 vyžádala životy přibližně 9,5 milionu vojáků a další statisíce mužů bylo v bojích doživotně zmrzačeno. Miliony civilistů navíc zemřely v důsledku světového konfliktu v zázemí. První světová válka se tak stala do té doby nejkrvavějším světovým konfliktem. Mírové smlouvy mezi vítězi a poraženými byly podepsány během mírové konference konané v letech 1919 až 1920 v Paříži. ", "tgt_summary": "À GMT, le (plus tard connu comme jour de l’Armistice), les combats de la Première Guerre mondiale prirent fin à la suite d'un armistice avec l’Allemagne. Au cours des années 1919 et 1920, les puissances alliées signèrent avec les vaincus les traités de Versailles, de Saint-Germain-en-Laye, de Neuilly, du Trianon et de Sèvres mettant fin officiellement à la guerre. ", "id": 1572264} {"src_title": "Zofia Nałkowska", "tgt_title": "Zofia Nałkowska", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Její celé jméno je Zofia Gorzechowska, primo voto Rygier, rozená Nałkowska. Narodila se roku 1884 ve Varšavě. Její otec Wacław Nałkowski byl známým geografem, její matka Anna (roz. Šafránková) pocházela z Moravy. Vystudovala penzionát a tajnou \"Létavou univerzitu\" (Uniwerstytet Latający). Značnou část svých širokých znalostí však nabyla samostudiem. Zofia Nałkowska byla dvakrát vdaná. Jejím prvním mužem byl publicista a pedagog Leon Rygier (1875–1948). Vdala se za něj v roce 1904, přičemž oba, chtějíce si ulehčit případný rozvod v budoucnosti, přešli na kalvinismus. Manželství se rozpadlo kolem roku 1909, třebaže rozvod uskutečnili až v roce 1918. Jejím druhým mužem byl Jan Jur-Gorzechowski, bojovník ve Válečné organizaci (Organizacja Bojowa Polskiej Partii Socjalistycznej – OB PPS), v době meziválečné plukovník WP – velitel četnictva (żandarmeria), později velitel Hraniční stráže (Straż Graniczna) a generál. Bydlela v okolí Varšavy (Wołomin), v Kielcích, Krakově a nedaleko Vilniusu. V meziválečné době pracovala pro polskou vládu, v Úřadu zahraniční propagandy (Biuro Propagandy Zagranicznej). Byla místopředsedkyní polského PEN klubu, pracovala v ZZLP (Związek Zawodowy Literatów Polskich), byla poslankyní Zákonodárného sněmu (Sejm Ustawodawczy). Pracovala v Hlavní komisi německých zločinů v Polsku (Główna Komisja Badania Zbrodni Niemieckich w Polsce) – výsledkem této činnosti byly \"Medaliony\", sbírka povídek dokumentujících období druhé světové války. Spisovatelka zemřela 17. prosince 1954 v šest hodin odpoledne na následek zalití mozku krví. Poslední chvíle života strávila v léčebně na ulici Emilie Plater. Nałkowska debutovala v roce 1898 jako 14letá v „Týdenním přehledu“ (Przegląd Tygodniowy Życia Społecznego, Literatury i Sztuk Pięknych) básní \"Pamatuji\" (Pamiętam). Své básně zveřejňovala ve varšavských časopisech, mj. v modernistickém časopise „Chimera“. Záhy však poezii opustila a začala se věnovat próze. Její prozaický debut spadá do roku 1904, kdy vychází román \"Ledová pole\" (Lodowe pola) (první z trilogie \"Ženy\" (Kobiety) vytištěný v „Prawdzie“. Od poloviny prvního desetiletí 20. století publikovala své romány – \"Ženy\" (Kobiety), \"Kníže\" (Książe). Jejich tematika byla silně svázána s proudem Mladé Polsko. Později se ale spisovatelka začala čím dál více věnovat psychologické stránce člověka a lidským pocitům v různých životních situacích. Změna její tvorby nastala v období první světové války. Mimořádnou schopnost proniknout do lidské psychiky ukázala v \"Charakterech\", cyklu črt, které vycházely mnoho let (1922–1948). Spisovatelka byla oceněna mnoha vyznamenáními. Za své nejslavnější dílo meziválečné doby – román \"Hranice\" získala v roce 1936 Státní literární cenu. Opětovně jí byla cena udělena roku 1953. Získala také „Złoty Wawrzyn“ Polské literární akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie byl na její počest jeden z kráterů na Venuši nazván Nalkowska. V Lublině (ve čtvrti Wrotków) je jejím jménem nazváno sídliště (Osiedle Nałkowskich), ulice (ul. Nałkowskich) a v té samé čtvrti také název ulice podle jejího díla \"Medaliony\" (ul. Medalionów).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zofia Nałkowska (10. listopadu 1884, Varšava – 17. prosince 1954, Varšava) byla polská prozaička, dramatička, básnířka a žurnalistka. Psala psychologické romány. Z její poválečné tvorby je nejvýznamnější sbírka reportážních črt, v nichž zachytila osudy obětí během nacistické okupace. ", "tgt_summary": "Zofia Nałkowska, née le à Varsovie, décédée le dans la même ville, est une romancière, dramaturge et critique polonaise, militante pour les droits des femmes. Son récit \"Médaillons\" est une œuvre majeure de la littérature polonaise autour du thème des crimes nazis.", "id": 2246608} {"src_title": "Jeanne d'Arc (1928)", "tgt_title": "Jeanne d'Arc (1930)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidlo postavila francouzská loděnice Ateliers et Chantiers de Saint-Nazaire Penhoët v Saint-Nazaire. Stavba byla zahájena 31. srpna 1928, dne 14. února 1930 bylo spuštěno na vodu a dne 14. září 1931 zařazeno do služby.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Původní výzbroj tvořilo osm 155mm kanónů ve dvoudělových věžích, které doplňovaly čtyři 75mm kanóny, čtyři 37mm kanóny, dvanáct 13,2mm kulometů a dva jednohlavňové 550mm torpédomety. Plavidlo také neslo dva hydroplány, ale nebylo vybaveno katapultem, takže musely startovat z mořské hladiny. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbíny o výkonu 32 500 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 25 uzlů. Dosah byl 5200 námořních mil při rychlosti 11 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Při modernizaci provedené za války v USA byly sejmuty torpédomety a změněno složení lehké výzbroje. Tu tvořilo osm 155mm kanónů, čtyři 75mm kanóny, šest 40mm kanónů a dvacet 20mm kanónů.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "V době kapitulace Francie v červnu 1940 křižník kotvil na Martiniku (byla zde také letadlová loď \"Béarn\" a lehký křižník \"Émile Bertin\"). Stejně jako ostatní francouzské lodi v oblasti zůstal věrný vládě ve Vichy a ke spojencům se opět připojil až v roce 1943, po zániku vichistického režimu. Následně byl modernizován a přezbrojen v USA. Poté operoval v námořnictvu Svobodných Francouzů. Podporoval například spojenecké vylodění v jižní Francii v srpnu 1944 (Operace Dragoon). Křižník \"Jeanne d'Arc\" v pořádku přečkal zbytek války. V dalších letech dostal taktické číslo C605 a opět sloužil k výcviku. Sešrotován byl až v roce 1964. Ve službě ho nahradil cvičný vrtulníkový křižník stejného jména – \"Jeanne d'Arc\" (R97).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeanne d'Arc byla cvičná loď francouzského námořnictva, která svou velikostí a výzbrojí odpovídala lehkému křižníku. Ve službě byla v letech 1931–1964. Účastnila se bojů druhé světové války. Ve službě byla nahrazena stejnojmennou cvičnou lodí nové generace.", "tgt_summary": "La Jeanne d'Arc est un croiseur école de la Marine française, en service de 1931 à 1964, qui a participé à la Seconde Guerre mondiale.", "id": 1362227} {"src_title": "Stealth", "tgt_title": "Furtivité", "src_document": [{"title": "Radar.", "content": "Pro zjišťování polohy letadla (obecně cíle) vysílá radar elektromagnetické záření, jehož část, odražená od letounu, se vrací zpět do přijímače (obvykle spojeného s vysílačem), který pak díky tomu určuje polohu cíle. Přesněji řečeno určuje směr k cíli. Pro určení polohy cíle je nutné vyhodnocovat jeho vzdálenost od radaru nebo použít více radarů současně. Vědci se proto zaměřili na tři oblasti výzkumu: odraz radarových paprsků, jejich rušení a pohlcování, aby mohli snížit odrazivou plochu radarového záření (RCS – \"Radar Cross Section\"). Viz též heslo radar.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy.", "content": "Základem je pokusit se odrazit radarové paprsky tak, aby se nevrátily zpátky do zdroje. Toho lze dosáhnout různými tvary letadla. Zdrojem RCS jsou například rotující lopatky proudových motorů; z tohoto důvodu má stroj s technologií stealth ukryty motory uvnitř trupu. Dalším zdrojem mohou být náběžné hrany křídel, různé výstupky a prohlubeniny. Z toho důvodu je výzbroj umístěná v pumovnicích uvnitř trupu.", "section_level": 2}, {"title": "Pohlcování.", "content": "K tomuto účelu se využívají speciální materiály, které mají menší odrazivost než materiály klasické – například místo kovů jsou použity uhlíkové kompozity. Daleko efektivnější je ale využití speciálních materiálů (RAM – \"Radar Absorbent Materials\"), schopných pohltit radarové záření, přeměnit ho na tepelnou energii a snížit tak odrazivost letounu. Ty jsou ale velice drahé a navíc jejich účinnost se výrazně liší v různých kmitočtech.", "section_level": 2}, {"title": "Rušení.", "content": "Další metoda, jak snížit zpozorovatelnost letounu, je využití vysílače (rušičky), která vysílá stejný signál, jenž se odráží od letounu, ale s opačnou fází – tím se obě fáze vyruší a k radaru se zpátky nevrátí nic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stealth neboli v češtině daleko méně užívaný výraz \"obtížná zjistitelnost\" znamená co možná nejvíce omezit možnost zjištění, identifikace a zaměření cíle detekce (letadla, lodě nebo pozemního vozidla) pomocí různých detekčních systémů – zejména radaru a prostředků využívajících infračervené záření. Již v minulosti byly využívány různé druhy nátěrů techniky pro oklamání zraku nepřítele. Ty se využívají i dnes, ale hlavní důraz se klade na zamezení detekce radarem či infračervenými a jinými prostředky.", "tgt_summary": "La furtivité est la caractéristique d'un engin militaire conçu pour avoir une signature réduite ou banale et donc pour être moins détectable, classifiable ou identifiable. ", "id": 719583} {"src_title": "Pravidla hry go", "tgt_title": "Règles du go", "src_document": [{"title": "Pravidla podrobně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hraje se na čtvercové desce 19×19 průsečíků..", "content": "Toto pravidlo platí obecně pro všechny partie, které nejsou cvičné nebo na záměrně menší desce. Větší desky se nepoužívají. Menší gobany jsou také čtvercové a vesměs s lichým počtem průsečíků. Poznámka: Ve skutečnosti není obvykle deska přesně čtvercová, ale má tvar obdélníku, s delší stranou ve směru spojnice hráčů. Protože se na ni hráči ze svých pozic dívají šikmo, jeví se jim tak bližší čtverci, než kdyby skutečně měla tvar čtverce.", "section_level": 2}, {"title": "Hráči – černý a bílý – střídavě kladou kameny na volné průsečíky..", "content": "Toto pravidlo platí obecně. Každý hráč se může svého tahu vzdát (slovem pass).", "section_level": 2}, {"title": "Začíná černý.", "content": "Toto pravidlo plně platí v rovných partiích. V případě, že se hrají partie s handicapem, považuje se za první tah černého položení handicapových kamenů. Způsob, jak klást handicapové kameny se může lišit. Běžné je kladení na určené body v určeném pořadí, ale v historii existovala i pravidla, umožňující černému položit kameny kamkoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Braní kamenů.", "content": "Kameny, které jsou přímo spojeny čarami mezi průsečíky, tvoří jeden celek - skupinu. Pokud dojde k braní, musí být celá skupina sebrána naráz. Z každé skupiny, která je na gobanu, musí vést alespoň jedna spojnice na neobsazený průsečík. Každý takový volný průsečík se nazývá svoboda skupiny. Pokud skupina přijde tahem soupeře o poslední svobodu, je odebrána z hrací desky. Poznámka: Samostatný kámen, položený mimo okraj gobanu, má čtyři svobody. Kámen na okraji gobanu má jen tři svobody - myšlené průsečíky za okrajem hrací desky se nepočítají. Kámen v rohových průsečících má jen dvě svobody. Z vlastností průsečíků na okrajích a rozích vyplývají pak i některé taktické obraty v jejich blízkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Sebevražda.", "content": "Je zakázáno položit kámen takovým způsobem, aby skupina kamenů, k níž byl přiložen, ztratila poslední svobodu. Toto pravidlo se týká situace po dokončení tahu. Pokud hráč svým tahem odebírá poslední svobodu nějaké soupeřově skupině, nejedná se o sebevraždu a provedení tahu je v souladu s pravidly. Je to proto, že součástí tahu je i odebrání zajatých kamenů z gobanu. Příklad: V prvním případě nesmí černý táhnout na bod a, protože by se jednalo o sebevraždu. V situaci na druhém diagramu je však takovýto tah přípustný, protože tento tah odebírá bílému poslední svobodu a po odebrání mrtvých bílých kamenů má každá černého skupina dostatek svobod, jak je vidět na třetím diagramu. Poznámka: Podle Ingových pravidel sebevraždu spáchat lze.", "section_level": 2}, {"title": "Konec partie.", "content": "Partie končí poté, co se oba hráči po sobě vzdají tahu a shodnou se na statutu skupin na desce.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní pozice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seki.", "content": "Seki je zvláštní lokální situace, v níž ani jeden hráč nemůže táhnout, pokud nechce své kameny ztratit. Některé druhy seki ale nemusí být seki vždy: Seki svázané pomocí dvojitého ko není seki, pokud se hraje podle Ingových pravidel.", "section_level": 2}, {"title": "4 v rohu.", "content": "Pozice, zvaná 4 v rohu je podle japonských pravidel považována za prohranou pro toho, kdo tento tvar uvnitř své skupiny má.", "section_level": 2}, {"title": "Trojité ko.", "content": "Trojité ko a jiné zvláštní situace vedoucí k opakování pozice na desce se podle japonských pravidel považují za hru bez výsledku a řeší se opakováním partie nebo jiným způsobem závislým na organizačních pravidlech soutěže, v níž k této situaci došlo. V některých systémech (například Ingova pravidla) nemůže k opakování pozice na desce dojít.", "section_level": 2}, {"title": "Počítání skóre.", "content": "Počítání skóre následuje po dohrání partie (poté co se oba hráči vzdají tahu slovem pass). Před vlastním počítáním ještě může proběhnout rozřešení sporných situací. Sporné situace podle japonských pravidel se řeší precedenty, podle čínských pravidel dohrávkou. Jiné systémy pravidel řeší tento problém různě. Historicky (do začátku dvacátého století) se pro počítání skóre v Číně používal systém počítání kamenů na desce. V současnosti pro počítání skóre existují dva hlavní systémy: počítání území a počítání plochy. Ve většině případů se výsledek partie (rozdíl skóre hráčů) zjištěný počítáním území a počítáním plochy liší o 0 nebo 1 bod. Systém počítání ovlivňuje i dohrávky. U speciálních situací může rozdíl výsledků dosáhnout i několika bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Počítání území.", "content": "Systém počítání území (japonský systém) spočívá v počítání prázdných průsečíků uvnitř skupin a zajatých soupeřových kamenů. Tento systém nevyžaduje během hry zaplnění prázdných průsečíků mezi skupinami, protože na nich již výsledek nezáleží. Při praktickém počítání se obvykle postupuje tak, že oba soupeři nejprve vyberou ze svého území soupeřovy kameny, na kterých se shodli, že jsou mrtvé (bylo by možné je prakticky zajmout, ovšem pouze za cenu, že by si hráč zaplnil své území - a k tomu jej pravidla nenutí). Oba soupeři zaplní zajatými kameny soupeřovo území (černý zaplní zajatými bílými kameny bílé území a naopak). Území se upraví tak, aby vznikla obdélníková pole, kde se budou průsečíky snadno počítat. Oba hráči sečtou takto vzniklá území a jejich rozdíl dá konečné skóre. K němu se ještě na úplný závěr přičte komi (které je obvykle neceločíselné, čímž se zajistí, že nedojde k remíze).", "section_level": 2}, {"title": "Počítání plochy.", "content": "V systému počítání plochy se počítá bodový zisk hráče jako součet jeho živých kamenů a prázdných průsečíků, které ohraničují. Tento systém se používá především v Číně. Rozdíl od počítání území se projeví při dohrávce: každý tah do neutrálního území přináší bodový zisk, proto se vyplatí vyplnit všechny neutrální průsečíky. Výsledek je však obvykle shodný (+/- jeden bod) s teritoriálním systémem. Větší rozdíl může nastat, vzniknou-li speciální situace.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy pravidel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká pravidla.", "content": "Česká pravidla vycházejí z pravidel japonských (především se používá japonské počítání skóre). Jedinou podstatnou výjimkou je řešení sporných situací na konci hry. Podle českých pravidel se ve sporných případech provádí dohrávka.", "section_level": 2}, {"title": "AGA (americká) pravidla.", "content": "Americká pravidla se snaží propojit čínský a japonský systém. Dohrávka je pravidly upravena tak, aby při obou způsobech počítání vyšel stejný výsledek. Tato pravidla eliminují sporné situace a opakování pozice na desce s ukončením hry bez výsledku.", "section_level": 2}, {"title": "Ingova pravidla.", "content": "Ingova pravidla jsou snahou o sofistikovaný systém, který eliminuje sporné situace a možnost ukončení hry bez výsledku. Hlavní změnou proti japonským pravidlům je rozšíření pravidla o ko: Podle Ingových pravidel se nesmí v partii opakovat vůbec žádná předchozí situace (podle běžných pravidel je zakázáno pouze opakování situace v předcházejícím tahu). Tím je odstraněn problém trojitého ko. Ingova pravidla také ukončují seki, vázané přes dvojité ko. Je to tím, že dvojité ko v této pozici by vedlo k opakování pozice po více tazích, což tato pravidla zakazují.", "section_level": 2}, {"title": "Formální zdvořilost.", "content": "Kromě pevně daných pravidel existují v go i pravidla zdvořilosti. Patří sem například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravidla hry go jsou sice podobná ve všech zemích, kde se hra go hraje, ale v některých podrobnostech se liší.", "tgt_summary": "Les règles du go sont relativement simples, mais elles recèlent toutefois quelques difficultés pour le débutant, et il faut du temps pour les maîtriser complètement. Par ailleurs, il existe plusieurs variantes de ces règles suivant les pays : règles japonaise, chinoise, française, néo-zélandaise, etc. Des situations d'une complexité redoutable, mais heureusement extrêmement rares, peuvent parfois surgir, et il y a déjà eu quelques cas de parties professionnelles où les règles (telles qu'elles étaient définies à l'époque) ne suffisaient pas pour décider de la partie.", "id": 1303017} {"src_title": "Gestapo", "tgt_title": "Gestapo", "src_document": [{"title": "Vznik a fungování.", "content": "V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky \"Sicherheitsdienstu\" (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených. Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci \"Sicherheitspolizei\" zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání. Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. \"schutzhaft\", v překladu \"ochranná vazba\", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu. Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla\", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“. Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami. Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce \"Nacht und Nebel\" (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu.Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel příbuzným, ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace gestapa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úřad C (Administrativa a záležitosti strany).", "content": "Centrální administrativní kancelář gestapa, zodpovědné za kartové informace o celém personálu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gestapo (zkratka z \"Geheime Staatspolizei\", česky „tajná státní policie“) byla tajná policie nacistického Německa, působící i na jím okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zločineckou organizaci.", "tgt_summary": "La Gestapo, acronyme tiré de l'allemand \"Geheime Staatspolizei\" signifiant « Police secrète d'État », était la police politique du Troisième Reich. Fondée en Prusse par Hermann Göring, son pouvoir s'étendit ensuite, sous l'impulsion de Heinrich Himmler, à l'ensemble du Reich et des territoires envahis par ce dernier au cours de la Seconde Guerre mondiale. ", "id": 1489639} {"src_title": "Daniel Cohn-Bendit", "tgt_title": "Daniel Cohn-Bendit", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve francouzském Montaubanu židovským rodičům, kteří v roce 1933 uprchli z Německa před nacistickým režimem. Dětství strávil v Montaubanu a v roce 1958 se přestěhoval do Německa, kde jeho otec od konce války pracoval jako právník. Při narození byl bez státního občanství a když mu bylo 14 let, zvolil si německé občanství, aby se tak vyhnul povinné vojenské službě. V roce 1965 absolvoval v Německu střední školu.", "section_level": 1}, {"title": "Radikální aktivismus a politická kariéra.", "content": "Od roku 1966 studoval sociologii na univerzitě v Nanterre. V květnu 1968 byl jedním z vůdců studentských protestů, získal přezdívku „Rudý Danny“ a za narušování pořádku byl z Francie vyhoštěn, což v roce 1978 zrušil Mezinárodní soudní dvůr. V roce 1984 vstoupil v Německu do strany Zelení (Die Grünen) a v letech 1989 až 1997 byl místostarostou Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1994 byl zvolen do Evropského parlamentu za německé Zelené, v roce 1999 za francouzské Zelené a v roce 2004 opět za německé. V eurovolbách 2009 byl lídrem francouzské koalice Europe Écologie, která získala 16,28 procent odevzdaných hlasů a získala 14 míst v EP.", "section_level": 1}, {"title": "Pedofilní aktivismus.", "content": "V 70. a 80. letech učinil Cohn-Bendit množství provokativních prohlášení o sexu s dětmi. Například v polovině sedmdesátých let ve své biografii \"Le Grand Bazar\" (Velký bazar) popsal své zkušenosti s dětskou sexualitou z doby, kdy pracoval jako učitel v „alternativní“ mateřské školce: \"„Můj trvalý flirt se všemi dětmi získal brzy erotické rysy. Mohl jsem skutečně cítit, jak se mě již pětileté holčičky naučily balit.“\" V roce 1982 v interview prohlásil: \"„Když se malé, pětileté děvče začne svlékat, je to fantastické. Je to hra, neuvěřitelně erotická hra.“\" Za tento radikálně levicový aktivismus je od počátku 21. století kritizován. V roce 2013 prezident Spolkového ústavního soudu Andreas Voßkuhle odřekl účast na předání Ceny Theodora Heusse, když se dozvěděl, že jejím laureátem bude Cohn-Bendit, protože nechtěl být spojován s jeho pedofilním akivismem. To způsobilo vyvolání zájmu o pedofilní minulost německé strany Zelených, protože podobné názory byly ve straně až do 80. let obecně rozšířeny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Daniel Cohn-Bendit (* 4. dubna 1945, Montauban, Francie) je francouzsko-německý politik německo-židovského původu, který byl jedním z vůdců studentské revolty v květnu 1968. Je členem Evropského parlamentu a spolupředseda politického klubu European Greens–European Free Alliance.", "tgt_summary": "Daniel Cohn-Bendit, né le à Montauban (Tarn-et-Garonne), est un homme politique franco-allemand; actif en politique aussi bien en Allemagne qu'en France, il a obtenu la nationalité française en 2015. Né en France de parents allemands militants d'extrême gauche puis antinazis, il fait ses études supérieures en France, à l'université Paris-Nanterre. Militant libertaire, il accède à la notoriété durant le mouvement de mai 68, dont il est l'un des porte-parole. N'ayant pas à l'époque la nationalité française, il est expulsé en Allemagne par le gouvernement français. À partir des années 1980, Cohn-Bendit mène une carrière politique en Allemagne comme élu du parti écologiste Les Verts à Francfort-sur-le-Main. Devenu député européen des Verts allemands en 1994, il est réélu député européen en 1999 sur une liste des Verts français, faisant à cette occasion son retour sur la scène politique française. Tête de liste d'Europe Écologie en Île-de-France lors des élections européennes de 2009, il permet au parti d'obtenir le plus haut score atteint en France par un mouvement écologiste. Favorable à la mise en place d'une Europe fédérale, il est coprésident du groupe Verts/ALE au Parlement européen de 2002 à 2014. Il ne se représente pas au Parlement européen en 2014. ", "id": 537159} {"src_title": "Přehled o peněžních tocích", "tgt_title": "Tableau de financement", "src_document": [{"title": "Předpisy upravující přehled.", "content": "Základním předpisem pro sestavení tohoto přehledu je mezinárodní standard IAS 7 Výkazy peněžních toků. (Mezinárodní standardy účetního výkaznictví).Šlo o snahu najít veličinu, která by srovnatelně vypovídala o dosažených ziscích společnosti. Národní předpisy vychází z tohoto standardu. V českých účetních standardech je to pro podnikatele standard (ČÚS) číslo 023 a vyhláška č. 500/2002 Sb. § 3, § 40 až § 43. Přitom mezinárodní i české přepisy umožňují při respektování zásad výše uvedených předpisů volbu metody, formu i úpravy obsahové náplně.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Peněžní ekvivalenty - v jakékoliv měně (Cash Equivalents).", "content": "Je to krátkodobý finanční majetek, který pro účely přehledu o peněžních tocích je definován takto: Příklady peněžních ekvivalentů: Převody mezi jednotlivými druhy peněžních prostředků se v přehledu o peněžních tocích nevykazují.", "section_level": 2}, {"title": "Peněžní toky (Cash Flow).", "content": "Peněžní toky jsou přítoky a odtoky peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů. Aby se tyto toky správně vykázaly, přehled o peněžních tocích obsahuje i nepeněžní položky (např. odpisy, rezervy, opravné položky).", "section_level": 2}, {"title": "K čemu přehled slouží.", "content": "Informace o peněžních tocích poskytují uživateli účetní závěrky podklad ke zhodnocení schopnosti účetní jednotky generovat peníze a peněžní ekvivalenty a potřeb účetní jednotky využití těchto peněžních toků Účetní zisk nemusí znamenat dostatek peněžních prostředků a naopak, vykazovaná ztráta nemusí znamenat nedostatek peněžních prostředků. Přehled peněžních toků umožňuje lepší srovnatelnost výkonnosti různých podniků. Je to z důvodu, že poskytuje informace bez ohledu na: Přehled odpovídá za sledované účetní období na tyto základní otázky:", "section_level": 1}, {"title": "Základní vazby a transakce.", "content": "Existují základní obecné kontrolní vazby mezi finančními výkazy: V tomto trojbilančním systému lze identifikovat čtyři základní typy hospodářských transakcí,:", "section_level": 1}, {"title": "Členění přehledu.", "content": "Přehled o peněžních tocích je členěn odděleně za tyto činnosti: Pro vyhodnocení přehledu o peněžních tocích z pohledu celkových kladných či záporných toků existuje těchto 14 možných základních variant (JD): Komentář: Jako nejlepší můžeme vyhodnotit variantu 6b. Peněžní prostředky vytvořené z provozní hlavní činnosti pokrývají výdaje investiční oblasti (pořízení investic) a výdaje finanční oblasti (výplatu dividend včetně splácení případných úvěrů). A u této varianty je ještě celkový peněžní tok kladný.", "section_level": 1}, {"title": "Forma přehledu.", "content": "Ani mezinárodní standard neurčuje formu tohoto přehledu. V dodatku (Statement of Cash Flows) A a B k IAS 7 jsou uvedeny příklady tohoto výkazu, na kterých je ukázána jedna z možností jeho podoby. ČUS č. 023 uvádí základní formu přehledu jako možné řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Metody sestavení přehledu.", "content": "Tato metoda se mnohdy ještě rozlišuje Vzhledem k tomu, že tradiční metody vychází z toho, že zpracovatel přehledu o peněžních tocích má k dispozici data účetní závěrky, jsou tyto metody rozšířeny na tzv. „krokovací metody“. Postupně se přebírají údaje z rozvahy a výsledovky a ty se v jednotlivých krocích upravují. O zvláštnosti sestavení tohoto výkazu svědčí to, že jsou za tímto účelem vydávány samostatné účetní standardy. Podrobné návody k jeho sestavení jsou v odborné literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Programové řešení přehledu.", "content": "Některé prameny uvádí, že neexistuje obecný programový algoritmus pro sestavení přehledu o peněžních tocích. Nelze ani obecně tvrdit, že se výkaz cash flow „neúčtuje“. Přehled o peněžních tocích lze naplnit pomocí pentálního účetnictví. Podrobněji ve Wikiknize. Obecným algoritmem je pentální rovnice, pomocí níž je zaručena kontrola správnosti vyplnění a jednoznačné provázání na podvojné účetnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy přehledů z pohledu času.", "content": "Z pohledu zpracování rozlišujeme dva druhy přehledů:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady přehledů.", "content": "V odborné literatuře je velké množství příkladů. Příklady je možné rozdělit do dvou základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Z historie výkazu cash flow.", "content": "V roce 1863 firma Dowlais Iron Company řešila situaci, kdy neměla peníze na investice pro nové vysoké pece, navzdory tomu, že firma dosáhla zisku. Vysvětlení, proč tam nebyly finanční prostředky k investování, podal manažer firmy, který udělal nový finanční výkaz s názvem srovnávací rozvaha. Tento nový finanční výkaz stál u zrodu výkazu cash flow, který se používá dodnes Mezinárodní účetní standard - IAS 7 Výkazy peněžních toků vstoupil v platnost v roce 1994.Jeho první verze byla schválena již v roce 1977. V ČR první podrobný popis výkazu peněžních toků uvádí v roce 1992 Schroll", "section_level": 1}], "src_summary": "Přehled o peněžních tocích (anglicky cash flow statement) je ve finančním účetnictví jedním z finančních výkazů, který zobrazuje zdroj a využití peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů podniku. Přehled peněžních toků (cash flow) doplňuje rozvahu a výkaz zisků a ztrát o další rozměr, jímž se vrací k základní ekonomické kategorii, která stojí na prapočátku všech ekonomických úvah, tj. k peněžním prostředkům. Jedná se o výkaz, který informuje o tom, co se s penězi děje, a objasňuje, zdali zdrojem peněz a peněžních ekvivalentů pro činnost podniku byla interní výdělečná činnost podniku, nebo externí zdroje.", "tgt_summary": "Le tableau de financement est l'état comptable des flux de trésorerie d'emplois mobilisés et de ressources dégagées par l'entreprise au cours d'un, ou plusieurs, exercice comptable passé. Il ne doit pas être confondu avec le plan de financement qui est construit avec un mélange de flux de fonds et de flux de trésorerie.", "id": 731191} {"src_title": "Igor Volk", "tgt_title": "Igor Volk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, pilot.", "content": "Narodil se 12. dubna 1937 ve městě Zmijiv na východě sovětské Ukrajinské SSR. Později se jeho rodina přestěhovala na Dálný východ, do Vorošilova (dnešní Ussurijsk) a poté do Kurska, kde navštěvoval tamní letecký klub. Od roku 1954 sloužil v Sovětské armádě, roku 1956 s úspěchem dokončil studium na Kirovogradské vojenské letecké škole (), načež byl přeložen ke stíhacímu letectvu Bakuského okruhu PVO. Roku 1963 odešel z armády v hodnosti nadporučíka do školy zkušebních letců při Letecko-výzkumném institutu M. M. Gromova v Žukovském u Moskvy, kterou absolvoval roku 1965. V institutu zůstal jako zkušební letec, současně do roku 1969 dálkově studoval na MAI (Moskevská letecká škola). Létal na všech tehdy existujících letadlech v sovětské armádě, měl nalétáno přes 5000 letových hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "V Letecko-výzkumném institutu vznikla v červenci 1977 šestičlenná skupina zkušebních letců, která se začala připravovat na kosmické lety v rámci programu Eněrgija-Buran, jejím členem byl i Igor Volk. V srpnu 1978 získal souhlas Hlavní lékařské komise ke kosmickému výcviku a koncem roku byl jmenován velitelem skupiny. Od dubna 1979 letci zahájili všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku, a to formou opakovaných kratších stáží, pokračovali totiž v letech v institutu. Výcvik dokončil a kvalifikaci „zkušební kosmonaut“ získal v únoru 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V rámci přípravy na let raketoplánem Buran měl získat zkušenosti z letů do vesmíru na lodích Sojuz, proto byl už v září 1982 zařazen do posádky krátkodobého letu Sojuzu na stanici Saljut 7, k Leonidu Kizimovi a Vladimiru Solovjovovi. Nicméně v květnu 1983 byla posádka rozpuštěna. Znovu zahájil přípravu k letu v prosinci 1983. Do vesmíru letěl na palubě Sojuzu T-12 (COSPAR 1984-073A) v létě roku 1984. Partnery mu byli Vladimir Džanibekov a Světlana Savická. Cílem jejich posádky byla sovětská orbitální stanice Saljut 7, kde již byla stálá posádka (Leonid Kizim a Oleg Aťkov). Nová trojice byla na stanici čtvrtou návštěvou. Na její palubě strávili 10 dní, pak se vrátili na Zem. Přistáli s kabinou na padácích na území Kazachstánu. Volk je registrován jako 143. člověk ve vesmíru s 11 dny strávenými v kosmu. Méně než dvě hodiny po přistání – s cílem ověřit pilotní schopnosti po kosmickém letu – na trase Bajkonur–Moskva pilotoval letadlo Tu-154 vybavené řízením Buranu a vzápětí letěl zpět s MiGem 25 upraveným tak, aby měl letové charakteristiky blízké Buranu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V čele oddílu kosmonautů institutu se podílel na vývoji systému řízení Buranu, učastnil se pojezdových zkoušek a zkušebních letů analogu raketoplánu OK-GLI ve funkci velitele posádky. Současně se připravoval na let Buranem, podle plánů institutu a nadřízeného ministerstva leteckého průmyslu měl být při první misi velitelem (jeho druhým pilotem měl být Rimantas Stankjavičjus, roku 1988 zaměněný Magomedem Tolbojevem). Současně se připravoval s Alexandrem Ivančenkovem z NPO Energija. Roku 1987 se stal náčelníkem Odvětvového komplexu přípravy zkušebních kosmonautů (OKPKI, ), což bylo středisko přípravy kosmonautů ministerstva leteckého průmyslu. Start Buranu byl odsouván a nakonec roku 1992 bylo rozhodnuto o zastavení prací na Buranu a v příštím roce i na raketě Eněrgija. Vedení institutu a zejména Igor Volk stále doufali v obnovení programu a přes výzvy vlády k ukončení činnosti udržovali oddíl kosmonautů až do začátku roku 2002, kdy z institutu odešli dva ze tří zbývajících kosmonautů, včetně Igora Volka. Mezitím Volk v letech 1995–1997 zaujímal funkci zástupce náčelníka institutu a vedoucího jeho Letového zkušebního střediska. Vedle létání a kosmonautiky se Igor Volk věnoval i sportu, v letech 1986–1990 byl prezidentem Všesvazové tenisové federace SSSR. V letech 2003–2005 byl prvním viceprezidentem federace kosmonautiky, angažoval se v hnutí Zelených. S manželkou Valentinou Alexandrovnou měl dvě dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Igor Petrovič Volk (; 12. dubna 1937 Zmijiv, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR – 3. ledna 2017, Bulharsko) byl sovětský (resp. od 1991 ruský) letec a kosmonaut, který se připravoval na nakonec neuskutečněné lety raketoplánem Buran, v rámci přípravy absolvoval v roce 1984 krátkodobý kosmický let Sojuzem T-12 na stanici Saljut 7.", "tgt_summary": "Igor Petrovitch Volk (en ) est un cosmonaute soviétique puis russe, né le à Zmiïv en RSS d'Ukraine (Union soviétique) et mort le.", "id": 673443} {"src_title": "Volací značka", "tgt_title": "Indicatif (radio)", "src_document": [{"title": "Vnitrostátní volací značky.", "content": "V Československu a v České republice upravoval do roku 2000 tvorbu volacích značek předpis Federálního ministerstva spojů č. j. 11018/71-R/1 z ledna 1972. Vnitrostátní volací značka byla podle něj složena z třípísmenného prexifu, označujícího provozovatele radiostanice, a čísla rozlišujícího jednotlivé radiostanice téhož provozovatele. První písmeno prefixu vyjadřovalo kraj (každý kraj měl dvě písmena), druhé okres a třetí příslušnost k hospodářskému odvětví. Některé organizace a radioprovozy však dostaly zvláštní volací značky mimo tento systém, například pražské metro. Radiostanice na pražské tramvaji linky 22, pořadové číslo 15, tak měla například volací znak KGX 822/15 (čteno: ká gé iks osmsetdvacetdva patnáctý). Volací značky radiostanic zásahových vozidel Veřejné bezpečnosti, záchranné služby a některých dalších jednotek byly vyznačeny na střechách vozidel. Ze seriálu Sanitka je veřejnosti znám prefix KQZ pro ZZSHMP (používaný dodnes). V roce 2000 nahradila dosavadní předpis z roku 1972 vyhláška Ministerstva dopravy a spojů, která způsob tvorby volací značky nepředepisuje. Mnoho organizací si ponechalo volací značky podle původního schématu, jiné dostaly volací značku podle vlastního návrhu, například Dopravní podnik měst Mostu a Litvínova má prefix MOLI, karlovarský dopravní podnik prefix KVDP, městská policie Zlín VEGA, jihlavský dopravní podnik prefixy AUTOBUS a TROLEJBUS, liberecký dopravní podnik prefix TANGO, českobudějovický dopravní podnik prefix MHD a pražské metro prefix METRO. Policie ČR pak používá čistě slovní prefixy, které jsou ale v režimu utajení. Z otevřených zdrojů lze však zjistit například známou pražskou Lunu, Libelu, Epilog či Blatu. Hasičský záchranný sbor ČR a některé jednotky sborů dobrovolných hasičů používají značky Pxx, kde xx je zkratka příslušného okresu, dále zpravidla jednotky kategorie JPO II a III značky Hxx a JPO V Lxx; záchranná služba ve většině ČR pak podobně Zxx - mimo Zlínska, kde se používá DOKTOR.", "section_level": 1}, {"title": "Prefixy krajů.", "content": "První písmeno vnitrostátní volací značky podle předpisu platného v letech 1972–2000:", "section_level": 2}, {"title": "Prefixy okresů.", "content": "Druhé písmeno vnitrostátní volací značky podle předpisu platného v letech 1972–2000: Podle abecedního pořadí okresu v rámci kraje počínaje od A. Pro radioprovoz zasahující více okresů bylo druhé písmeno Q.", "section_level": 2}, {"title": "Prefix resortu.", "content": "Třetí písmeno vnitrostátní volací značky podle předpisu platného v letech 1972–2000: Doprava měla písmeno X nebo N, záchranná služba písmeno Z.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní volací značky.", "content": "Mezinárodní volací značka se skládá z prefixu, označení země, odkud stanice vysílá, a jedinečného sufixu, označení stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchá volací značka.", "content": "Značka OK1XYZ znamená: Kromě toho existuje řada různých speciálních značek.", "section_level": 2}, {"title": "Prefixy zemí.", "content": "Prefixy zemí jsou přidělovány Mezinárodní telekomunikační unií (ITU). V radioamatérském pojetí je celý svět rozdělen na tzv. entity (země) podle amerického diplomu DXCC. Těchto entit je přes 330 a jejich počet se mění, jak země v souladu s politickým děním vznikají a zanikají. Například zaniklo Československo a vzniklo Česko a Slovensko. Podmínky diplomu DXCC stanovují, co lze za novou entitu (zemi) uznat a co ne. Jako země jsou uznávány třeba i malé ostrovy a dokonce skaliska v moři. Seznam těchto entit lze získat např. u Českého radioklubu. DXCC seznam se nemusí krýt s oficiálním seznamem ITU prefixů, použití některých prefixů lze považovat za nelegální. Příklady prefixů jednotlivých „zemí“: Jsou i jednopísmenné prefixy:", "section_level": 2}, {"title": "Doplňky a kombinace.", "content": "Značky během provozu možno doplnit znaky: Občasné nahrazení písmena číslem u cizích stanic většinou znamená něco jako portable. SP5ABC/6 znamená, že polský radioamatér z okrengu 5 (Varšava) vysílá z okrengu 6 (Vratislav).", "section_level": 2}], "src_summary": "Volací značka ( \"callsign\"), lidově \"volačka\", v amatérském radioprovozu radioamatérská značka, je identifikace vysílače pomocí kombinace písmen a číslic. Je přidělena oprávněnou autoritou (v ČR je to ČTÚ) pro instituce, pro jednotlivce nebo pro kolektivní (klubovní) stanice. Volací značky jsou mezinárodní i vnitrostátní. Amatérským radiostanicím se přidělují mezinárodní značky, profesionálním radiostanicím pro lokální potřebu především vnitrostátní značky. ", "tgt_summary": "Dans les communications radio, l’indicatif est la désignation unique de chaque station émettrice. Les indicatifs sont notamment utilisés par l'aviation, par la marine, par les armées, par les radioamateurs, et dans certains pays par les stations de radiodiffusion.", "id": 2415239} {"src_title": "Viktor Orbán", "tgt_title": "Viktor Orbán", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Viktor Orbán, podle maďarského zvyku Orbán Viktor, se narodil dne 31. května 1963 v Székesfehérváru v župě Fejér. Jeho otec je inženýr, matka logopedka. Má dva mladší bratry Győza a Árona. Dětství strávil ve dvou nedalekých vesnicích Alcsútdoboz a Felcsút, a to až do roku 1977, kdy se jeho rodina přestěhovala do Székesfehérváru. Roku 1981 zde absolvoval Gymnázium Blanky Telekiové, a to ve třídě anglického jazyka. Ve stejném roce nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu ve městě Zalaegerszeg. Poté začal studovat práva na budapešťské Univerzitě Eötvöse Loránda (ELTE), studium dokončil roku 1987. Další dva roky žil v Szolnoku, ale dojížděl do Budapešti, kde pracoval na Ministerstvu zemědělství a výživy. V roce 1989 obdržel stipendium od \"Soros Foundation\", nadace amerického finančníka George Sorose v anglickém Oxfordu, kde studoval na \"Pembroke College\". V Británii ale vydržel jen necelé čtyři měsíce, protože se po zhroucení východního bloku vrátil do Maďarska, aby úspěšně kandidoval na poslance v prvních svobodných volbách v zemi po pádu komunistického režimu. Orbán je ženatý s právničkou Anikó Lévai a má s ní celkem pět dětí (Ráhel, Gáspár, Sára, Róza, Flóra).", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pád komunismu (1988–1990).", "content": "Orbánova politická dráha začala 30. března 1988, kdy spolu s třiceti šesti mladými intelektuály a univerzitními studenty založil hnutí mladých demokratů – Maďarská občanská unie - Fidesz. Ve svém projevu 16. června 1989 na smuteční slavnosti na počest rehabilitovaného předsedy vlády v období maďarského povstání proti komunismu v roce 1956, Imreho Nagye, se Orbán vyslovil pro uspořádání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska (v té době Maďarské lidové republiky). Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Tento akt se stal symbolem rozbřesku nové maďarské éry.", "section_level": 2}, {"title": "První roky demokracie (1990–1998).", "content": "V prvních svobodných volbách v březnu 1990 získal Fidesz 21 křesel a Orbán se stal předsedou parlamentní frakce. Tuto funkci zastával až do roku 1993, kdy byl v rámci přeměn uvnitř strany zvolen jejím předsedou. V této době vystupoval ještě jako liberální politik, ovšem po volbách 1994, kdy Fidesz získal jen 7 % hlasů, rozhodl o výrazné přeměně ideologie Fideszu, spočívající v přechodu od liberalismu k národně-konzervativní orientaci. Od této chvíle vystupoval Orbán mnohem více jako nacionalista, například prohlásil, že se – stejně jako József Antall – chce \"\"stát premiérem 15 milionů Maďarů\"\". Orbán tehdy začal obhajovat \"zájmy všech Maďarů\".", "section_level": 2}, {"title": "Předseda vlády (1998–2002).", "content": "Do voleb 1998 šel Fidesz jako hlavní pravicová strana s programem obhajoby zájmů \"celého maďarského národa\", a to včetně Maďarů žijících v zahraničí, požadoval ochranu maďarského jazyka a kultury, hájil význam církví pro soudržnost společnosti, a trval na důsledném hájení národních zájmů při vyjednávání vstupu do Evropské unie. Tyto volby Fidesz vyhrál a Viktor Orbán se stal na čtyři roky čtvrtým premiérem Maďarské republiky. Pod jeho vedením vstoupilo Maďarsko roku 1999 do NATO a dostalo se o krůček blíže ke vstupu do Evropské unie. Jeho vláda kladla větší důraz na podporu zahraničních Maďarů, což vyvrcholilo dne 19. června 2001 přijetím takzvaného Krajanského zákona, který dává Maďarům žijícím mimo území země v Maďarsku stejná práva, jako mají maďarští občané. Po celou dobu jeho tehdejší první vlády se úspěšně rozvíjela ekonomika, snížila se nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. Většina ministrů jeho vlády byla ve věku zhruba 30 let a měla tak blízko k mladé generaci a rodinám s dětmi, ale brala v úvahu i potřeby starších občanů. Dále však také existovalo napětí mezi Orbánovou vládou a primátorem Budapešti Gáborem Demszkym z politické strany SZDSZ. Kromě osobního nepřátelství Orbána s Demszkym, které sahalo až do jejich studentských let na univerzitě ELTE, se zde obrážel také tradiční konflikt hlavního města Budapešti s ostatními oblastmi Maďarska. V lednu 2000 Orbán, jako premiér, odstoupil z funkce předsedy své strany. Jeho nástupcem se stal László Kövér. V září téhož roku se Fidesz rozešel s Liberální internacionálou a v listopadu získal přidružené členství v Evropské lidové straně.", "section_level": 2}, {"title": "Osm let v opozici (2002–2010).", "content": "I přesto, že v dalších volbách 2002 získal Fidesz v koalici s MDF 188 křesel a MSZP jen 178 křesel, stal se opoziční stranou, jelikož vládu utvořila MSZP a SZDSZ, které měly dohromady 198 mandátů. Viktora Orbána ve funkci premiéra vystřídal Péter Medgyessy. Ještě v témže roce se Orbán stal místopředsedou Evropské lidové strany a o rok později opět předsedou Fideszu. Následně tvrdě kritizoval vládu MSZP a její čím dál méně realistické ekonomické sliby. Fidesz v čele s Orbánem zůstal v opozici i po volbách 2006, které doprovázela masivní kampaň. Následně však po velkých demonstracích na podzim 2006 proti premiérovi Ferenci Gyurcsánymu (MSZP), které Orbán organizoval, a v důsledku stále se zhoršující hospodářské krize, která od roku 2008 zasáhla maďarskou ekonomiku, popularita Fideszu a Viktora Orbána samotného před volbami 2010 silně vzrostla. Po ohlášeném odstoupení premiéra Ference Gyurcsányho dne 21. března 2009 Orbán, stejně jako prezident republiky László Sólyom, opakovaně žádal vypsání předčasných voleb. Když se 14. dubna 2009 rozhodovalo o zvolení Gordona Bajnaie do úřadu premiéra, shromáždilo se asi 5000 příznivců Orbánova Fideszu na náměstí před parlamentem a vyzývali poslance, aby Bajnaie při hlasování nepodpořili. Poslanci MSZP a SZDSZ však Bajnaie zvolili premiérem a očekávalo se od něj, že povede úřednickou vládu až do termínu řádných voleb na jaře 2010. Popularita jeho Maďarské socialistické strany, hlavního rivala Fideszu, se však tehdy pohybovala na historicky nejhorší úrovni od vzniku této strany. Viktor Orbán, který veřejně prohlásil, že podpoří snahy Maďarů žijících za hranicemi Maďarska o vytvoření jejich autonomie, se už v květnu 2009 cítil příštím maďarským premiérem. Dne 23. května 2009 Orbán prohlásil na předvolebním shromáždění slovenské Strany maďarskej koalície - Magyar Koalíció Pártja, která se konala v maďarském městě Esztergom, že nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou záležitostí všech Maďarů žijících v Karpatské kotlině. Orbán prohlásil během svého výstupu: \"Každého Maďara, který 7. června odevzdá svůj hlas, bude s očekáváním sledovat jiný Maďar za hranicemi.\" Slovenský premiér Robert Fico následně tato slova tvrdě kritizoval a dokonce označil Orbána a předsedu SMK-MKP Pála Csákyho za hrozbu pro Slovensko. Orbánova slova zkritizoval i bývalý slovenský premiér Mikuláš Dzurinda, jehož vláda si s Orbánovou vládou v letech 1998–2002 poměrně dobře rozuměla. Růst popularity Fideszu a Viktora Orbána se projevil během voleb do Evropského parlamentu 2009, kdy Fidesz (v koalici s KDNP) získal 16 mandátů a hlavní rival MSZP jen 4 mandáty. Do Evropského parlamentu se dostala také krajně pravicová strana Jobbik se 3 mandáty a liberálně konzervativní MDF obhájilo svůj 1 mandát.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2010 a podruhé premiérem.", "content": "Viktor Orbán byl kandidátem strany na post premiéra pro Parlamentní volby 2010. Již podle předvolebních průzkumů se preference Fidesz pohybovaly od 53 % do 68 %, zatímco preference levicové MSZP byly jen od 17 % do 23 %. Bylo tedy již předem vcelku jasné, že se Fidesz stane vítězem voleb. Parlamentní volby 2010 se pak pro stranu Fidesz podle očekávání staly nejúspěšnějšími volbami od jejího samotného vzniku. Fidesz zvítězil se ziskem 263 mandátů, což je 68,13 %. Získal tak ústavní dvoutřetinovou většinu nutnou ke změně ústavních zákonů. Měl takto otevřenou cestu nejen k reformám v hospodářství, ale také k dalekosáhlým změnám ve struktuře státního aparátu a jeho personálního obsazení. Po oznámení oficiálních výsledků tehdejší prezident republiky László Sólyom pověřil Orbána sestavením nové vlády. Dne 29. května 2010 složil Viktor Orbán v parlamentu slib a stal se tak po osmi letech v opozici v pořadí již osmým premiérem Maďarska. Pod jeho vedením byla vypracována nová maďarská ústava, která vstoupila v platnost k 1. lednu 2012. Touto ústavou byl mimo jiné změněn název státu z \"Maďarské republiky\" na Maďarsko. Kritiku opozice a Evropské komise vyvolaly nacionalistické prvky ústavy a zvýšení vládní kontroly nad justicí a ekonomikou, mj. oslabení pravomocí ústavního soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2014 a potřetí premiérem.", "content": "V květnu 2015 se dostal do konfliktu s Evropskou komisí, když odmítl její návrh na přerozdělování afrických uprchlíků v zemích EU na základě kvót a návrh Evropské komise vedené Junckerem označil za \"absurdní, téměř šílený.\"", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2018 a počtvrté premiérem.", "content": "Fidesz zvítězil i ve volbách v roce 2018 a Orbán se stal v květnu tohoto roku počtvrté premiérem. 30. března 2020 v souvislosti s probíhající globální pandemií COVID-19 získala Orbánova vláda prostřednictvím nového zákona časově neomezenou možnost vládnout pomocí dekretů. Ze strany opozice i ze zahraničí byl tento krok kritizován jako snaha o vymanění se z omezení daných běžným rámcem parlamentní demokracie. S tím měla souviset okamžitá Orbánova aktivita ve záležitostech s koronavirem nijak nesouvisejících a současně ve srovnání se zbytkem Evropy velmi slabá aktivita přímo související s pandemií, především nedostatečné testování na přítomnost viru. Někteří analytici mluví přímo o úplném konci demokracie v Maďarsku a směřování k diktatuře pod Orbánovým vedením. Na této interpretaci ale nepanuje mezi politology shoda.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jeho manželkou je právnička Anikó Lévai a mají pět dětí (čtyři dcery a syna). Je členem Kalvinistické reformované církve. Aktivně se věnuje sportu - fotbalu. Hrál na FC Felcsút. V roce 2007 byl zakladatelem fotbalové akademie Ferenca Puskáse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Mihály Orbán (* 31. května 1963, Székesfehérvár) je maďarský politik, předseda nejsilnější parlamentní strany Fidesz-MPS a od roku 2010 premiér Maďarska, kterým byl také v letech 1998 až 2002.", "tgt_summary": "Viktor Orbán, né le à Székesfehérvár, est un juriste et homme d'État hongrois. Membre du Fidesz-Union civique hongroise (Fidesz-MPSZ), il est Premier ministre de Hongrie de à, et depuis. ", "id": 1762500} {"src_title": "Sacerdotalis caelibatus", "tgt_title": "Sacerdotalis caelibatus", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Devátý křesťanský ekumenický koncil zvaný První lateránský, svolaný roku 1123 papežem Kalixtem II., zrušil teoretickou možnost kněží vstoupit do stavu manželského. V roce 1139 Druhý lateránský koncil, svolaný Inocentem II., již uzavřené sňatky kléru, mnichů a řádových sester zrušil. Encyklika Sacerdotalis caelibatus pouze stvrzovala tento stav povinné sexuální abstinence.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah encykliky.", "content": "Papež v této encyklice naléhavě zdůrazňuje eschatologický charakter kněžského celibátu. Kněží musejí být nachystáni na příchod vlády Ježíše na zemi, jak křesťané předpokládají, že se někdy stane. Celibát určený pro nebeské království je příslibem dobra, jehož dosáhne pozemský člověk hledající Boha ve věčném životě. Celibát je také příslibem konečného vítězství lásky, neboť není \"zřeknutím se lásky\", nýbrž naopak znamením prožívání trvalé lásky, která s pozemským životem nepomíjí. Argumentace vychází z Bible: Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (Mt 22,30). V lidské společnosti, která je deformována pozemskými starostmi a často formována do tělesné žádostivosti, je celibát vzácným darem dokonalé zdrženlivosti kvůli nebeskému království. S odkazem na Řehoře z Nyssy papež prohlašuje, že život v panenství je obrazem onoho štěstí, které očekává křesťany v příštím světě. Podle encykliky svědectví lidí plně oddaných Bohu svým životem v celibátu zve k prohloubenému vlastního pohledu na život; má-li být opravdu zralý, musí přesáhnout pouhé vyhledávání hmatatelného užitku a rozkoše. Celibát může způsobovat lidskou osamocenost kněze (větší než prožívají řeholníci nebo řádové sestry), povolání kněze může také vést - především v počátku - k nedůvěře, k pochybnostem a vášním. Současně existence lidí toužící po takové čistotě dopadá na ostatní v tom smyslu, že jsou na světě hodnoty, pro které má smysl zříci se tak důležité lidské záležitosti, jakou je manželská láska a touha po vlastních dětech. V manželství jistě prožívá člověk lásku v rodinném společenství muže, ženy a dítěte, v celibátu pak ve společenství spásy chápaném v mnohem širším významu než je rodina. Láska podle Pavla VI. prožitá v tomto stavu má možnost stát se dokonce duchovně všeobecnější a plodnější, a proto může být jasnějším znamením budoucího nebeského království pro všechny - jak pro manžele, tak i pro ty, kteří se ho vzdali a žijí v celibátu. Encyklika zmiňuje i praxi pravoslavné církve, kde v celibátu žije biskup a kněz se může oženit jen před svým vysvěcením.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní výjimky.", "content": "I když papež potvrzuje důležitost celibátu jako základního pravidla v katolické církvi, mohou nastat zvláštní případy, kdy například ženatý člověk, který přestoupí z církve s jinou tradicí ohledně celibátu, může být vysvěcen ke kněžství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sacerdotalis caelibatus (česky \"o kněžském celibátu\") je encyklika papeže Pavla VI. vydaná dne 24. června 1967, která brání tradici celibátu kněží v katolické církvi.", "tgt_summary": "Sacerdotalis caelibatus est une encyclique du pape Paul VI datant de traitant du sujet du célibat sacerdotal. Elle défend la légitimité de cette tradition.", "id": 561319} {"src_title": "El Al", "tgt_title": "El Al", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Inaugurační let z Ženevy do Tel Avivu proběhl 28. září 1948 letounem Douglas C-54 Skymaster (4X-ACA) pro prezidenta Izraele Chaima Weizmanna. Na počátku roku 1949 byla flotila rozšířena o další dva letouny Douglas DC-4 (4X-ACC, 4X-ACD). V červenci 1949 byla otevřena první pravidelná linka Tel Aviv-Paříž, do konce roku byla pravidelně spojena města Řím, Curych a Londýn. V roce 1950 byl zahájen provoz nákladních letadel Curtiss C-46 Commando (4X-ACE, 4X-ACF) a zakoupeny další tři DC-4 (4X-ADB, -ADC, -ADN). Dne 18. června 1950 byla zahájena pravidelná linka z Tel Avivu přes Řím, Paříž, Shannon a Gender do New Yorku. Ve stejném roce byly zahájeny lety do Istanbulu, Vídně, Athén a Johannesburgu. Tato síť linek zůstala nezměněna do roku 1956. V roce 1951 byl do provozu uveden letoun Douglas DC-3 (4X-ATA), který byl používán na linky do Nikosie a Istanbulu. Místo zastarávajících DC-4 byla zakoupena nová letadla typu Lockheed Constellation (4X-AKA, -AKB, -AKC). První byl zařazen do provozu v prosinci 1950, čtvrtý stroj 4X-AKD byl pořízen v roce 1954. V roce 1956 byly zahájeny spoje do Bruselu a Amsterodamu. Za sestřelený Lockheed 49 Constellation v červenci 1957 byl pořízen náhradní 4X-AKE. Stárnoucí Constellationy byly hlavními důvody nákupu nových letounů typu Bristol Britannia v roce 1957 (4X-AGA, -AGB, -AGC). Technické parametry těchto letounů umožnily otevření nonstop letů z Londýna do New Yorku. V dalších letech byl počet strojů Britannia zvýšen na pět (4X-AGD, -AGE). V roce 1958 došlo k otevření linek do Kolína nad Rýnem a Mnichova a o rok později do Teheránu. Provoz této linky byl zastaven až v roce 1979. První proudový letoun společnosti byl pořízen v roce 1961 (Boeing 707, 4X-ATA), což umožnilo nonstop lety z Tel Avivu do New Yorku. Během 28 let služby Boeingu 707 u El Al se v barvách přepravce vystřídalo celkem 18 letounů tohoto typu a čtyři stroje menších Boeing 720. V roce 1963 byla otevřena linka do Frankfurtu, 1964 do Kodaně a 1968 do Ženevy, Nice a Bukurešti. V 70. létech byly zahájeny lety do Montrealu a Marseille. V roce 1971 byl do flotily zařazen první dvoupatrový Boeing 747-200 (4X-AXA). Šest dní po jeho dodání, 8. června, byl zařazen na pravidelnou nonstop linku do New Yorku. V roce 1977 byl zahájen provoz do Lisabonu a o dva roky později do Miami. Díky podpisu mírové smlouvy s Egyptem v Camp Davidu byla v roce 1980 otevřena linka do Káhiry. V roce 1981 byla letecká síť rozšířena do Bostonu, 1983 do Chicaga a Los Angeles, v roce 1985 byl spojen Manchester a v roce 1986 Toronto. V 80. letech byly rovněž zakoupeny dopravní letouny Boeing 737 (4X-ABN, -ABO), Boeing 767-200 (4X-EAA, -EAB), Boeing 767-200ER (4X-EAC, -EAD) a Boeing 757 (4X-EBL, -EBM, -EBR, -EBS, -EBT, -EBU, -EBV). V roce 1989 byly zahájeny linky do Budapešti, Varšavy a Stockholmu. Dne 25. června 1991 byla zahájena pravidelná linka LY521 do Prahy letounem typu Boeing 757 (4X-EBR). K dalšímu rozšíření provozu do východní Evropy došlo v letech 1992 (Moskva, Petrohrad) a 1993 (Sofie). Helsinki a Lipsko byly do letecké sítě El Al zařazeny v roce 1994. Jako národní dopravce hrál El Al významnou roli v izraelských humanitárních záchranných pracích, kdy byli leteckým mostem přepravováni Židé z Etiopie, Jemenu a dalších zemí, kde byly jejich životy v ohrožení. El Al je držitelem světového rekordu pro nejvíce přepravených cestujících během komerčního letu, kterého dosáhl během operace Šalamoun, kdy transportoval židovské uprchlíky z Etiopie. Při této operaci bylo převezeno Boeingem 747 této společnosti 1 122 cestujících, což je světový rekord v přepravě jedním letadlem. V říjnu 1992 byla otevřena první pravidelná linka na Dálný východ do Pekingu. V roce 1993 následovaly Bombaj a Bangkok, v roce 1994 Hongkong a Dillí se Soulem v roce 1995. V létě roku 1994 přistály na letišti Ben Gurion první dva Boeingy 747-400 (4X-ELA, -ELB) a třetí letoun tohoto typu rozšířil stav společnosti v červnu téhož roku. První Boeing 777 byl do flotily El Al zařazen v březnu 2000. Od roku 2003 probíhala dlouho odkládaná privatizace. V roce 2013 El Al představil novou dceřinou společnost, nízkonákladovou společnost UP. Ta začala se svými pěti Boeingy 737 létat do pěti destinací v Evropě. El Al některá svá letadla vybavuje od roku 2015 protiraketovým systémem C-MUSIC od firmy Elbit System.", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Codeshare.", "content": "El Al má také několik codeshare dopravců, nepatří do žádné z aliancí leteckých společností.", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Linka El Al na pražské letiště Ruzyně byla zahájena 25. června 1991. Měla číslo LY521 a obsluhoval ji Boeing 757-200 imatrikulace 4X-EBR. Později linku pravidelně obsluhovaly Boeingy 737-800, střídané většími Boeingy 777 či 767. Od roku 2014 na této lince létala její nízkonákladová značka UP, kterou od 15. října 2018 nahradila El Al. Letadla Boeing 737-800 do Prahy létají 8x týdně.", "section_level": 2}, {"title": "Letecké nehody a incidenty.", "content": "El Al je všeobecně uznáván jako nejbezpečnější ze světových leteckých společností, jelikož mnohokrát díky svým bezpečnostním protokolům zabránil pokusům o únos letadla a teroristickým útokům.", "section_level": 1}], "src_summary": "El Al (hebrejsky: אל על, doslova „k obloze“) je izraelský národní letecký dopravce. Provozuje pravidelnou mezinárodní osobní a nákladní leteckou přepravu mezi svým domovským Ben Gurionovým mezinárodním letištěm poblíž Tel Avivu a destinacemi v Africe, Asii, Evropě a Severní Americe, stejně jako vnitrostátní leteckou přepravu na letiště Ovda u Ejlatu. K srpnu 2017 tato společnost létala do 56 destinací a ve flotile měla 42 letadel.", "tgt_summary": "El Al (אל על, \"Vers le haut\" en hébreu). (code IATA : LY ; code OACI : ELY) est la compagnie aérienne porte-drapeau d’Israël. C’est également la plus importante compagnie aérienne du pays. Son vol inaugural a lieu de Genève vers Tel-Aviv en septembre 1948. La compagnie dessert aujourd'hui 49 destinations sur quatre continents. Comme compagnie nationale de l'État d'Israël, El Al a joué un rôle dans les efforts humanitaires lors des missions en Éthiopie ou au Yémen. D'autre part, El Al est considérée comme la compagnie aérienne la plus vigilante sur le plan de la sécurité, pour notamment empêcher ou réduire l'impact d'attentats terroristes.", "id": 1062307} {"src_title": "Fotografie ze vzduchu", "tgt_title": "Photographie aérienne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První fotografie z ptačího pohledu byly zhotoveny na fotocitlivé kolodiové desky, které byly vynalezeny v roce 1851. To bylo možné díky tomu, že létající stroje byly známy už mnohem dříve, a to nejméně od počátku osmnáctého století. V roce 1709 představil Bartholomeo de Gusmão v Lisabonu první létající model balónu na horký vzduch a v roce 1783 ve Versailles bratři Montgolfierovi postavili balón, který provedl první let s posádkou v podobě berana, kohouta a kachny. Poté, co experiment dopadl úspěšně, se ještě v témže roce uskutečnily lety s lidskou posádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Balónová fotografie.", "content": "První fotografie ze vzduchu pořídil po prvních pokusech ve Francii v roce 1858 vzduchoplavec a fotograf Nadar, který z balónu fotografoval letecké snímky Paříže. Tato událost byla zachována na karikatuře kreslířem Honoré Daumierem. Dva roky po něm snímal Boston z balónu americký fotograf James Wallace Black v letech 1860–1862. Jeho upoutaný balon se vznášel ve výšce 360 metrů nad zemí. Krátce nato byla fotografie z balónu využívána pro vojenské účely armádou Unie v americké občanské válce (1861–1865). Jednalo se o první známé použití leteckých snímků v armádě, tedy v oblasti, která od té doby s tímto žánrem fotografie velmi úzce souvisí. Stojí za zmínku, že snaha využít ptačí pohled při leteckém snímkování byla již v roce 1859 během francouzsko-rakouské války, Nadar však francouzské vojenské rozvědce poskytnout své schopnosti odmítl. V roce 1890 se na cestu z Evropy do Turkestánu ve stopách bývalé Hedvábné stezky vydal syn Nadara Paul Nadar a fotografoval navštívená místa. Po vzoru svého otce fotografoval z balónu, přičemž používal tehdy nový fotoaparát Kodak. Současně s tím začalo další důležité využití v oblasti letecké fotogrammetrie pro přípravu topografických map. Již v roce 1859 Aime Laussedat využíval k zaměření Paříže fotoaparát na upoutaném balonu a v této práci pokračoval až do roku 1866. Jeho snímky byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži v roce 1867. Důležitým momentem pro usnadnění a rozvoj leteckého snímkování přišel v roce 1871, kdy Angličan Richard Leach Maddox nahradil těžké mokré kolodiové desky za suché želatinové, které nevyžadovaly mobilní temnou komoru. V roce 1884 si George Eastman nechal patentovat papírový fotografický film a v roce 1887 reverend Hannibal Goodwin vynalezl celuloidový svitkový film, který umožnil snížení hmotnosti kamery, která mohla být použita nejen pro fotografování z balónů s posádkou, ale dala se také připevnit k malému balónu, bezpilotnímu letounu, draku a dokonce i na poštovního holuba. Na sklonku osmdesátých let devatenáctého století (1880–1887) major H. Elsdale ve Velké Británii zdokonaloval bezpilotní balóny s automaticky spouštěnými fotoaparáty s několika navinutými filmovými svitky. Po dokončení série fotografií balón ztratil požadovanou teplotu plynu a usedl na zem. Balónová letka byla součástí První stíhací perutě britské Royal Air Force. Průkopníkem fotografování z balónu ve Švédsku byl Oscar Halldin. Snímky, které pořídil v letech 1897–1898 byly hlavně dokumentární povahy, ale staly se pozoruhodně přesnými i pro dnešní experty. Jeho balónové snímky jsou považovány za nejdůležitější letecké fotografie před tím, než fotograf Oscar Bladh ve dvacátých letech začal celostátní obrazovou dokumentaci z letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie z draků.", "content": "V roce 1883 Archibald Douglas draky používal pro měření rozdílů rychlosti větru. Alexander McAdie zopakoval pokusy Benjamina Franklina s drakem a elektroměry. V roce 1887 zveřejnil zprávu o řiditelných dracích Woodbridge Davis. V osmdesátých letech 19. století experimentoval Arthur Batut s leteckou fotografií z draků (KAP). První fotografii pořídil v Labruguière ve Francii v roce 1888. Po roce 1893 se inspiroval Malajským drakem americký vynálezce William Abner Eddy, který jej dále vylepšil a dnes je známý jako „čtyřúhelníkový drak Eddy“ (anglicky: \"diamond Eddy kite\"). Zlepšil také způsob řetězení několika draků. Dříve byl každý drak spojen s předchozím a Eddy místo toho vedl jednotlivé draky z odboček ze společné hlavní linie. Dne 30. května 1895 Eddy pořídil první fotografie ze vzduchu v Americe. Bylo to 37 let po prvních Nadarových snímcích z balónu a 7 let po prvních fotografiích z draků Arthura Batuta. Eddy Batutovu technologii vylepšil a dokonce experimentoval s telefonováním přes draky a „dračími zrcadly“. Eddy využíval draky k měření teploty vzduchu pro společnosti American Meteorological a observatoře Blue Hill (Blue Hill Meteorological Observatory), pomáhal také námořnictvu ve Španělsko-americké válce. Slavné fotografie San Francisca po zemětřesení v roce 1906 pořídil pionýr KAP George R. Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem a stabilizační plošiny, kterou sám navrhl. Jednalo se o 160 stupňovou panoramatickou fotografii pořízenou z výšky 600 metrů, která byla vyvolána kontaktním otiskem z negativu o rozměrech 17 x 48 palců (43 x 121 cm). Mnozí je následovali – Francouz Amédée Denisse vyvinul v roce 1888 raketu s kamerou a padákem. Jednalo se o návrh fotoaparátu, který měl mít 12 objektivů, a který byl připevněn na špičce rakety. Poté, co byl film naexponován, měl být fotoaparát spuštěn na padáku na zem. Není však známo, zda byla tato raketa skutečně postavena. Fyzik Alfred Nobel v roce 1896, těsně před svou smrtí, zdokonaloval techniku fotografování nejen z balónů a raket ale i ze střel. Hledal její využití v měření a vytváření kartografických map.", "section_level": 2}, {"title": "Holubí fotografie.", "content": "V roce 1889 proběhl experiment na univerzitě v Petrohradě, při kterém šéf ruského balónového armádního sboru Alexandr Kovanko pořídil letecké snímky z balónu a poslal kolodiové filmové negativy na zem holubí poštou. Začala se psát historie využívání holubů ve fotografii ze vzduchu, což je metoda pořizování fotografických snímků fotoaparáty připevněnými na letících holubech. Podobně jako jiné specializace vyžaduje holubí fotografie znalosti zvláštních fotografických technik a poštovních holubů. Holub je vybaven speciálním fotoaparátem s automatickým mechanismem časování a snímání s různými objektivy a filmovými zásobníky. S holuby při leteckém snímkování experimentoval v první polovině 20. století německý lékárník Julius Neubronner. Holubi byli vybaveni lehkou miniaturní kamerou pro fotografování ze vzduchu, kterou měli připevněnou na prsou. Neubronner navrhl a zkonstruoval několik typů fotoaparátů, se širokoúhlým panoramatickým objektivem, se dvěma objektivy nebo dvojitou sportovní panoramatickou kameru. Poslední model z roku 1920 vážil necelých 40 gramů a dokázal pořídit dvanáct snímků. Ani jeden typ se však nepodařilo vyrábět sériově. Neubronner ptáky na jejich zatížení postupně trénoval. Odvážel je do míst i sto kilometrů vzdálených od jejich domova, nasadil jim kameru a vypustil je. Holubi obvykle létali ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí 15 kilometrů v hodině. Mechanismus v kameře ovládal prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi. Během první světové války se ukázala výhoda holubí fotografie v pořizování záběrů z menší výšky než bylo možné například z balonu, letadla nebo draka. Tyto metody byly převzaty také do německých a francouzských armád. V dílně švýcarského hodináře Christiana Adriana Michela ve třicátých letech 20. století vznikl upravený Neubronnerův model dvojité sportovní kamery pro 16mm film s vylepšenými časovými mechanismy a principem posunu filmu. Michel si nechal svůj fotoaparát patentovat v roce 1937, ale neexistuje více než přibližně sto exemplářů tohoto typu. V sedmdesátých letech holubí fotografii využívala také americká CIA. Vysoce kvalitní kopie dvojitých sportovních kamer vyráběl Rolf Oberlaender a po roce 2000 s holuby pracoval akční umělec Amos Latteier.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká fotografie.", "content": "Použití letecké fotografie pro vojenské účely se rozšířilo v době první světové války. Zpočátku se dokumentování pozic nepřátelských vojsk z ptačí perspektivy provádělo z balónů s posádkou, která však byla ohrožena nepřátelskou palbou a nemohla se dostat příliš daleko za nepřátelskou linii. Tím, že se začalo využívat letadel, která mohla letět relativně nízko a fotografovat přímo nad nepřátelskými pozicemi, poskytovalo velitelům mnohem lepší pohled na bojiště a techniku. Během italsko-tureckého konfliktu v Africe uskutečnil 23. října 1911 italský kapitán Carlo Pizza první bojový průzkumný let na stroji Blériot. O pár měsíců později v březnu 1912 kapitán Pizza pořídil historicky první fotografie z letounu. Byla to dokumentace tureckých postavení. 16. října 1912 bulharský letoun Albatros vykonal první válečný průzkumný let v Evropě a v Německu byla v témže roce ustavena první fotoprůzkumná letecká jednotka. Známí byli „letci - fotografové“ jako například americký vojenský zpravodaj Fred Zinn. Další pokrok letecké fotografie přineslo její využití v bezpilotních letadlech. První z nich nesl název \"Aerial Target (Vzdušný cíl)\" a vynalezl jej roku 1916 profesor Archibald Montgomery Low. Na začátku 20. století vznikly významné letecké snímky ve středním Německu, jejímž autorem byl Ernst Wandersleb. Během druhé světové války se v letecké fotografii používal například letecký fotoaparát Fairchild K-20 od firmy Fairchild pana Shermana Millse Fairchilda. Mezi 1924 a 1925 pořídila agentura Underwood & Underwood letecké fotografie měst Miami a Miami Beach. Přibližně 400 fotografií dokumentovalo první stavební boom nově se rozvíjejících metropolí před ničivým hurikánem v roce 1926 (Great Miami Hurricane). První fotografii vzduch-vzduch pořídil americký fotograf Lee Embree v roce 1941 během útoku na Pearl Harbor. Průkopníkem leteckých snímků v šedesátých letech minulého století byl švýcarský fotograf Georg Gerster. Průkopníkem fotografování z letadla ve Švédsku byl Oscar Bladh. Městská knihovna v Uppsale obsahuje stovky jeho snímků z let 1934–37, 1947 a 1950, všechny s motivy z Uppsaly. Nejrozsáhlejší je však jeho sbírka Stockholmských obrázků. Ve více než pěti tisících negativů dokumentoval měnící se město a ilustroval dobu, kdy Stockholmská předměstí během poválečného období rostla. Od začátku druhé poloviny dvacátého století začal rozvoj fotografování Země, planet a hvězd z umělých družic. První satelitní snímky Země pořídila 14. srpna 1959 americká družice Explorer 6. Zvláštní aplikací tohoto druhu fotografie je ve vojenské oblasti, špionáži, předpovědi počasí. Satelitní fotografie slouží geologům pro objevování nerostných zdrojů a zpravodajským organizacím pro přenos nejaktuálnějších fotografií z nejvzdálenějších míst na světě. Vzhledem k tomu, že vakuum nespadá pod definici \"vzduchu\", nebude se tento článek satelitní fotografií zabývat.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Nasnímané fotografie z letadla se později zpracovávají v oborech geodézie a nebo kartografie při výrobě map, při rekonstrukci tvaru objektů - například v lékařství, archeologii nebo ochraně památek. V architektuře se pozorují a snímkují budovy nebo v lomech na těžbu kamene se koordinují jejich hlavní body. Fotografování ze vzduchu se využívá při plánování využití země, archeologii, filmové produkci, studiích o životním prostředí, špionáži, komerční reklamě a dalších odvětvích. Fotografie jsou často zpracovávané GIS systémy. Fotografování ze vzduchu se používá také při analýze znečištění životního prostředí (v USA existuje tzv. program \"Phase I Environmental Site Assessment\"). V posledních letech se snímky z výšky staly populární také díky volné dostupnosti mapových podkladů, například společností Google Earth nebo Microsoft Windows Live Local.", "section_level": 1}, {"title": "Letecká archeologie.", "content": "Letecká archeologie je druh archeologické prospekce. Řadí se mezi nedestruktivní archeologické metody. Pomocí leteckého pozorování a fotografického snímkování jsou na základě půdních, vegetačních, stínových a jiných příznaků vyhledávány, identifikovány a evidovány archeologické objekty. Letecká archeologie se rovněž zabývá vyhodnocením leteckých snímků, které nebyly pořízeny pro archeologické účely. Archeologická letecká fotografie vychází z metod vojenského leteckého průzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Fotogrammetrie.", "content": "Ve fotogrammetrii se využívá fotoaparát pro rekonstrukcí tvarů, měřením rozměrů a určováním polohy předmětů, které jsou zobrazeny na fotografických snímcích. Obecněji lze fotogrammetrii definovat jako vědní obor, zabývající se zpracováním informací na snímcích. Využívá se například při rekonstrukci tvaru objektů v oborech lékařství, archeologie, ochraně památek, architektuře nebo v lomech na těžbu kamene a koordinace jejich hlavních bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarná letecká fotografie.", "content": "Letecké snímky neodmyslitelně patří k tvorbě výtvarného umělce Yanna Arthuse - Bertranda (cyklus a kniha \"Země shora\") nebo švýcarského fotografa Georga Gerstera. Z pohledu ptáka výtvarně fotografují hory, pouště, pobřeží, jezera, zemědělské a průmyslové krajiny. Na jedné straně zobrazují krásu krajiny, na straně druhé poukazují na ochranu ohrožené přírody na celém světě, nadměrné využívání zdrojů, eroze nebo strojírenství a mechanizace. Gerster se také zabývá ochranou historických a archeologických nalezišť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vzdušná fotografie, fotografie ze vzduchu nebo fotografie z ptačí perspektivy se označuje fotografování ze vzduchu s fotoaparátem drženým v ruce nebo přimontovaným na letadle, helikoptéře, balónu, raketě, poštovním holubovi, drakovi, RC modelu nebo podobném dopravním prostředku.", "tgt_summary": "La photographie aérienne est un domaine vaste tant sur le plan de la variété des documents que des techniques employées.", "id": 785151} {"src_title": "Ovariální cysta", "tgt_title": "Kyste ovarien", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účelné cysty.", "content": "Některé jednoduché, tzv. účelné cysty, jsou součástí přirozeného procesu menstruace. Nemají nic společného s nemocí, a mohou být ošetřeny. Těchto cyst jsou tři typy: Objevují se zejména v období ovulace. Pokud vajíčko nebylo uvolněno, vaječník se naplní tekutinou. Většinou tyto cysty zmizí po několika menstruačních cyklech.", "section_level": 2}, {"title": "Folikulární cysta.", "content": "Je jednou z jednoduchých cyst, která je nejběžnější cysta tvořící se na vaječníku. Tento typ se formuje, když se neuskuteční ovulace; když se vytvoří uzlík a praskne, nebo když vajíčko zůstane a roste až se z něj stane cysta. Případně když prostřední pro vajíčko zkolabuje do sebe. Může dorůstat v průměru až do velikosti 6 cm. Je tvořena jednou, či několika vrstvami tenké stěny ze zrnitých buněk, naplněna čirou tekutinou. Její natržení může působit ostrou bolest. Tato ostrá bolest se většinou vyskytne uprostřed menstruačního cyklu, během ovulace. 4 z 10 žen s touto cystou trpí touto bolestí. Tato cysta většinou nezpůsobuje žádné symptomy a sama zmizí během několika měsíců. Ultrazvuk je základní prostředek k dokumentaci této cysty. Diagnostice také pomáhá pánevní prohlídka, pokud tato cysta dostatečně veliká, aby byla vidět. Lékař by měl vše monitorovat a ujistit se, že cysta mizí, případně přihlédnout k léčbě, pokud cysta nemizí.", "section_level": 3}, {"title": "Cysta žlutého tělíska.", "content": "Dalším typem cysty, je cysta žlutého tělíska (která se může roztrhnout v období menstruace), většinou jí trvá až 3 měsíce než zcela zmizí. Tento typ tzv. užitečné cysty se často objevuje po uvolnění vajíčka s folikulu. Folikula se poté stane sekreční žlázou, známá pod názvem žluté tělísko (\"corpus luteum\"). Natrhnutý folikul začne produkovat velké množství estrogenu a progesteronu, aby se připravil na početí. Pokud k početí nedojde, tak se žluté tělísko většinou rozpadne a zmizí. Avšak toto může být naplněno tekutinou, či krví a způsobit nárůst žlutého tělíska, které přeroste do cysty a uhnízdí se na vaječníku. Tato cysta je většinou jen na jedné straně a nepůsobí žádné symptomy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Cysta na vaječníku je jakékoliv nahromadění tekutiny obklopené velmi tenkou stěnou v prostředí vaječníku. Za vaječníkovou cystu je považován jakýkoliv uzlík na vaječníku větší než 2 centimetry. Velikostí se různí; může být malá jako hrášek, až velká jako pomeranč. Většina těchto cyst je tvořena přirozeně a jsou zcela neškodné. Jde o záležitost statisticky běžnou. ", "tgt_summary": "Un kyste ovarien est une petite poche remplie de liquide développée aux dépens d'un ovaire. Il s'agit d'une affection extrêmement fréquente, découverte la plupart du temps de manière fortuite au cours d'un examen d'imagerie (échographie par exemple). Ces kystes sont bénins dans la grande majorité des cas, et ont des causes variées.", "id": 1678983} {"src_title": "Leopold Kronecker", "tgt_title": "Leopold Kronecker", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Leopold se narodil v zámožné a vzdělané židovské rodině, jeho mladší bratr Hugo (1839–1914) byl významný fyziolog. Získal vynikající vzdělání od domácích učitelů a na gymnáziu byl jeho učitelem Ernst Eduard Kummer, který v něm probudil zájem o matematiku. Roku 1841 začal studovat filosofii na univerzitě v Berlíně, zajímal se hlavně o Descarta, Leibnize, Kanta, Hegela a Spinozu. Studoval také astronomii, chemii, meteorologii a zejména matematiku, kde k jeho učitelům patřili Dirichlet a Jakob Steiner. Po kratších pobytech na univerzitách v Bonnu a ve Vratislavi se roku 1844 vrátil do Berlína, kde 1845 promoval latinskou prací o „Komplexních jednotkách“. Pak se deset let s velkým úspěchem věnoval obchodu a zajistil si tak finanční nezávislost, také díky bohatému strýci a sňatku s jeho dcerou. Znovu začal s matematikou v roce 1853, kdy rozšířil Galoisovu teorii algebraických rovnic. Kronecker publikoval množství prací na nejrůznější témata jako teorie čísel, eliptické funkce apod. Díky těmto pracím byl roku 1860 přijat za člena berlínské Akademie. To mu dalo právo přednášet na univerzitě, kde vyučoval teorii čísel, teorii rovnic, teorii determinantů a integrálů. Nepřitahoval příliš mnoho studentů, jen málo z nich bylo schopno sledovat jeho myšlenky a dokonale jim porozumět. Mezi nimi byl například Georg Cantor a Edmund Husserl. Kronecker odmítl nabídku profesury na univerzitě v Göttingenu, protože jej přitahoval Berlín, kde získal místo profesora v roce 1883 po svém někdejším učiteli Kummerovi a kde také roku 1891 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "Spolu s Weierstrassem, Helmholtzem a dalšími vydával Kronecker vlivný \"Journal für Mathematik\". Jako zastánce finitismu a předchůdce matematického konstruktivismu uznával Kronecker jen ty matematické předměty, které lze podle výslovného předpisu zkonstruovat, a byl přesvědčen o tom, že matematiku lze vybudovat jen na základě přirozených čísel. Při jedné přednášce roku 1886 řekl později slavnou větu: Stavěl se proti iracionálním číslům, limitám, Bolzano-Weierstrassově větě, čímž se dostával do sporů s mnoha jinými matematiky. Ostře napadl zejména svého někdejšího žáka Georga Cantora a jeho teorii množin, protože se domníval, že pro konkrétní analýzu nic nepřináší. Dokonce snad bránil publikaci Cantorových příspěvků v \"Jahrbuch für Mathematik\". I přes tyto dnes překonané přístupy patří Kroneckerovi uznání za mnohé nové myšlenky, které byly dále rozvíjeny např. Poincarém. Kroneckerovo jméno nesou např. Kroneckerovo delta, Kroneckerovo lemma, Kroneckerův součin apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold Kronecker (7. prosince 1823 v Legnici, Prusko – 29. prosince 1891 v Berlíně) byl německý matematik a logik, který se snažil založit aritmetiku a analýzu na celých číslech.", "tgt_summary": "Leopold Kronecker ( - ) est un mathématicien et logicien allemand. Persuadé que l'arithmétique et l'analyse doivent être fondées sur les « nombres entiers », il est célèbre pour la citation suivante : Cela met Kronecker en opposition avec certains développements mathématiques de Georg Cantor, l'un de ses étudiants. Le point de vue de Kronecker sera repris par Hermann Weyl au siècle suivant.", "id": 1555299} {"src_title": "Prokletí Salemu", "tgt_title": "Salem (roman)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Spisovatel Ben Mears se vrací do Nové Anglie do Jerusalem ́s Lotu, kde po smrti otce strávil u tety Cindy čtyři roky. Tady se seznámí s mladou malířkou Susan Nortonovou. Chce zde zůstat, aby napsal další knihu. Vzpomíná na svůj dětský zážitek, když jako devítiletý chlapec jakou zkoušku odvahy vstoupil do domu Marstenových, kde sebevraždu spáchal manželský pár Marstenových. On viděl oběšeného Hubieho Marstena, tento sen ho děsí i v dospělosti. Chtěl si zchátralý dům pronajmout, ale už to udělal někdo jiný. V domě se svítí, ale ne elektřinou. Na brátu hřbitova byl pověšen pes místního hrobníka. Při cestě lesem se ztratil mladší bratr Dannyho Glicka Ralphie, Danny zkolaboval a na prudkou anémii zemřel. Ben se seznámí s místním učitelem angličtiny Mattem Burkem. Po Dannyho pohřbu šel Mike Ryerson zaházet hrob, byl zhypnotizován, vyhrabal Dannyho, stali se z nich upíři. Mike to o sobě neví, požádá Matta o pomoc, myslí, že je nemocný. V noci zemře. Matt pochopí, že Mike je upír. Zavolá Bena, aby mu přinesl kříž. Nový nájemník Marstenova domu R. T. Straker otevřel obchod se starožitnostmi, je velmi milý, jeho spolupracovník Barlow je údajně na cestách. Bývalý přítel Susan zbije Bena do bezvědomí. Susan je u Matta, k němuž se vrátí Mike, Matt ho odežene křížem a poté dostane infarkt. Dostane se do nemocnice. Mattův lékař Jimmy Cody jejich příběhu uvěří a začne jim pomáhat. Každou noc upíři přibývají. Susan jde prozkoumat Marstenův dům, spojí se se zvláštním chlapcem Markem Petriem. Susan objeví Barlowa - hlavní upír, ten ji promění. Straker sváže Marka, ten se osvobodí a Strakera zabije. Mark se spojí s Benem, Jimmym, Mattem a katolickým knězem Callahanem (pije, pochybuje o víře). Ben osvobodí Susan, když ji probodne srdce dřevěným kůlem. Callahan s Markem se vrátí k Petrieovým, ti nevěří, přijde Barlow, zabije Petriovi, Mark uteče, Callahan nesplní slib a neodhodí kříž, aby se mohli utkat s Barlowem rovnocenně. Nevěří své víře a je přeměněn na upíra. Ráno odjíždí do New Yorku. Mark s Jimmym najdou místo odpočinku Barlowa, ale Jimmy spadne do nachystané pasti a zemře. Ben s Markem vrazí kůl do Barlowova srdce, ten se promění v prach, oba utečou před chodícími nemrtvými z Jerusalem ́s Lotu. Po letech, kdy upíři řádí po okolí liduprázdného městečka, se Ben s Markem vrací z Mexika, aby podle Benových vzpomínek na velký požár z roku 1951 zapálili oheň (nedopalkem z cigarety) a tak město očistili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prokletí Salemu (angl. orig. Salem's Lot) je román od amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1975, česky poprvé vydaný v roce 1994.", "tgt_summary": "Salem (titre original : \"\") est un roman d'horreur écrit par Stephen King et publié en 1975. C'est son deuxième roman à avoir été publié. L'histoire est celle d'un écrivain qui retourne dans sa ville natale, Jerusalem's Lot, découvrant qu'un vampire y a élu domicile, et décide de le combattre avec l'aide de quelques autres habitants de la ville. Le roman a été adapté deux fois sous forme de téléfilms et a été nommé au prix World Fantasy en 1976. ", "id": 1089856} {"src_title": "Josef Tichatschek", "tgt_title": "Josef Tichatschek", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se roku 1807 v Teplicích nad Metují do rodiny místního tkalce. V mládí vystudoval klášterní gymnázium v nedalekém Broumově. Poté se přesunul do Vídně, kde měl v roce 1827 zahájit studium medicíny. Do něj však nenastoupil, jelikož dal přednost své pěvecké profilaci. Jeho učitelem zpěvu byl italský tenorista Giuseppe Ciccimarra, mj. též pedagog Sophie Löwe. V roce 1834 získal angažmá jako sólista ve Štýrském Hradci. Po zdařilém hostování získal v roce 1837 trvalé místo v drážďanské opeře. Zde na pódiu spolupracoval zejména se sopranistkou Wilhelmine Schröder-Devrient a od roku 1842 se zdejším kapelníkem, kterým byl Richard Wagner. Ocenění u publika i u kritiky se dočkaly zejména Tichatscheckovy role v operách \"Rienzi, poslední z tribunů\", \"Tannhäuser a souboj bardů na Wartburgu\" a \"Lohengrin\". Tichatscheck hostoval na scénách v řadě evropských metropolí (např. Stockholm, Moskva, Wroclaw a Londýn). V roce 1837, kdy mířil ke svému stálému angažmá do Drážďan, udělal odbočku také do Prahy, kde vystoupil v Belliniho opeře. Jeho repertoár byl nesmírně pestrý. Byl schopen zpívat jak dramatické, tak charakterní role (Rossini, Auber, Bellini, Mozart, Beethoven, Meyerbeer etc.). Kariéru pěvce ukončil v roce 1870 a zbytek života strávil nedaleko Drážďan, kde roku 1886 zemřel. Je pochován na zdejším Starém katolickém hřbitově spolu s manželkou Pauline.", "section_level": 1}, {"title": "Tichatscheck a jeho rodiště.", "content": "Dům v Horních Teplicích, v místní části města Teplice nad Metují, ve kterém se Tichatscheck narodil, již nestojí. V roce 1999 mu byl v centru města odhalen pomník. Po určité období se v červenci u pomníku a v místním kostele konala vzpomínková akce, jež nesla název Tichatscheckova hudební slavnost. V listopadu roku 2019 vyšla první pramenná monografie o tomto pěvci, jejímž autorem je český muzikolog Martin Kajzar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Aloys Tichatscheck (11. července 1807 Teplice nad Metují - 18. ledna 1886 Drážďany), též Josef Anton Ticháček, Tichatschke, Tichaschek byl operní pěvec českého původu. Hlasovým oborem tenor je považován za vůbec prvního heldentenora nejen dramatickým projevem ale též hrdinným vzezřením. Zpíval světové premiéry Wagnerových oper \"Rienzi\" a \"Tannhäuser\" (1842, 1845). Mimo bohatou pěveckou kariéru je znám jako celoživotní přítel Richarda Wagnera a propagátor skladatelova díla.", "tgt_summary": "Josef Aloys Tichatschek (Ticháček), né à Weckelsdorf le et décédé à Dresde le est un chanteur d’opéra originaire de Bohème très apprécié par Richard Wagner. Il crée les rôles titres de \"Rienzi\" et \"Tannhäuser\". On peut le considérer comme le premier des grands ténors wagnériens, le « Heldentenor ». Il est cependant peu probable que sa voix était aussi puissante que celle du tels que Lauritz Melchior ou Jon Vickers, étant donné le faible volume des orchestres de l’époque. ", "id": 242324} {"src_title": "Hatzegopteryx", "tgt_title": "Hatzegopteryx", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Objevené fosilie naznačují, že tento obří pterosaurus dosahoval v rozpětí křídel až kolem 11 metrů. Tím se řadí mezi největší známé létající tvory všech dob (vedle jiných gigantických ptakoještěrů, jako byl severoamerický \"Quetzalcoatlus\" nebo asijský rod \"Arambourgiania\"). Maximální hmotnost těchto ptakoještěrů nesměla přesáhnout zhruba 250 kilogramů, jinak už by se nejspíš nedokázali vznést ze země. Jen lebka tohoto živočicha měřila podle srovnávacích propočtů až 3 metry na délku a byla na poměry pterosaurů značně masivní. Proto se vědci domnívají, že tento létající plaz měl lebku odlehčenou buď svou unikátní stavbou nebo nějakým dosud neznámým fyziologickým mechanismem. Typový druh \"H. thambema\" (druhové jméno znamená doslova \"obluda\") byl popsán francouzským paleontologem Erikem Buffetautem a jeho vědeckými kolegy v roce 2002. Druh \"Albadraco tharmisensis\", popsaný z Transylvánie koncem roku 2019, může představovat odrostlé mládě tohoto obřího ptakoještěra.", "section_level": 1}, {"title": "Pozemní predátor?", "content": "Podle vědecké studie Darenna Naishe a Marka Wittona z roku 2017 mohl být \"Hatzegopteryx\" specializovanou robustní formou azdarchida, představující pozemního oportunistického predátora, schopného ulovit i kořist střední velikosti (například ornitopody rodu \"Zalmoxes\" nebo \"Telmatosaurus\").", "section_level": 1}, {"title": "Největší ptakoještěr všech dob?", "content": "V březnu roku 2018 byl německými a rumunskými paleontology oznámen objev gigantického krčního obratle jakéhosi obřího azdarchidního ptakoještěra, žijícího na území dnešního Rumunska v době končící křídy. Mělo by jít o jednoho z největších známých ptakoještěrů vůbec (o čemž svědčí udávaná hmotnost 500 kilogramů a rozpětí křídel přes 12 metrů) a může se jednat právě o exemplář druhu \"H. thambema\" (ačkoliv samotní objevitelé fosilie zastávají názor, že jde o zcela nový druh, představující dokonce nelétavou formu azdarchida). Zatím však nebyla vydána oficiální popisná studie k tomuto nálezu. V Německu byla vystavena replika kostry tohoto obřího ptakoještěra, ta je však založena spíše na reprodukci částí koster jiných velkých azdarchidů. Tomuto druhu může patřit také část obří mandibuly (spodní čelisti), objevené v Rumunsku v lokalitě Vălioara. Jde o největší známou čelistní kost ptakoještěra na světě, exponát nese kat. ozn. \"LPB (FGGUB) R.2347\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hatzegopteryx (\"křídlo z Haţeg\") byl rod obřího ptakoještěra z čeledi Azhdarchidae, který žil na úplném konci křídového období (asi před 66 miliony let) na území dnešního Rumunska (ostrov Haţeg). Jedná se patrně o jednoho z největších létajících živočichů všech dob.", "tgt_summary": "Hatzegopteryx (« l'aile du bassin de Hațeg ») est un genre de ptérosaures azhdarchidé trouvé dans les dépôts Maastrichtiens récents de la formation Densuș Ciula, affleurants en Transylvanie, en Roumanie. Il n'est connu que de l'espèce type Hatzegopteryx thambema, nommée par Buffetaut \"et al.\" en 2002 sur la base de parties du crâne et de l'humérus. Des spécimens supplémentaires, y compris une vertèbre du cou, ont ensuite été placés dans le genre, représentant une gamme de tailles. Le plus important de ces vestiges indique qu’il faisait partie des plus gros ptérosaures, avec une envergure estimée de 10 à, pour un poids allant jusqu'à (Mark Witton, 2019). ", "id": 1785060} {"src_title": "Beethoven 3", "tgt_title": "Beethoven 3", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Rodina Newtonových z původních filmů o Beethovenovi je na cestě po Evropě. George Newton tedy požádá svého bratra Richarda, aby mu něco doručil na sraz celé rodiny Newtonů. To něco je Beethoven. Newtonovi mají zrovna v plánu se vydat v novém luxusním karavanu na sraz. Proto ho Richardova manželka Beth nechce vzít s sebou. Obává se, že Beethoven karavan zničí. Nakonec se ale rodina rozhodne, že se psa ujme, k nelibosti Richardova syna Brennana a k radosti dcery Sary. V patách za nimi cestují zločinci Bill a Tommy, kteří se chtějí zmocnit DVD, které si Richard půjčil z videopůjčovny. Jsou na něm totiž ukrytá tajná data. Již na první zastávce se Beethovenovi podaří zničit člun, poničit zařízení karavanu a rozčílit všechny ostatní v kempu. Pes tak ale odhání zloděje. Toho si všimla jediná Sara, ostatní jí nechtějí věřit. Brennan se mezitím zamiluje do Penny a k tomu, aby ji získal, využívá Beethovena. Na další zastávce lupiči rozbijí čelní sklo karavanu a rodina si opět myslí, že to způsobil Beethoven, protože ho nalezli v autě s cihlou v tlamě. Když se rodina rozhodne strávit jednu noc v hotelu, Billovi a Tommymu se konečně podaří proniknout do karavanu a ujedou s ním. Tam je ale Sara s Beethovenem. Richard se za nimi vydá v policejním autě. Lupiči se mezitím snaží v karavanu napadnout Saru a Beethovena a karavan nakonec nikdo neřídí. Situaci zachrání Beethoven, když si sedne na brzdu. Zločinci jsou zatčeni, Newtonovi doputují na rodinný sraz. Dětem je líto, že se budou muset psa vzdát. Na srazu se ale dozví, že rodina George Newtona je v Bratislavě a žádá je, aby se o Beethovena ještě postarali. Navíc se mají ujmout ještě dalších dvou bernardýnů...", "section_level": 1}], "src_summary": "Beethoven 3 (orig. \"Beethoven's 3rd\") je americká rodinná komedie z roku 2000, navazující na předchozí dva filmy \"Beethoven\" a \"Beethoven 2\".", "tgt_summary": "\"Beethoven 3 (Beethoven's 3rd)\" est un film américain de David M. Evans sorti en 2000 directement en vidéo et faisant suite à \"Beethoven\" (1992) et à \"Beethoven 2\" (1993).", "id": 420247} {"src_title": "Mumio", "tgt_title": "Shilajit", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Dodnes není zcela věrohodně prokázáno, zda původ této látky je živočišný či geologický neboť obsahuje mnoho stop vitamínů a aminokyselin. V mumiu podobné substanci z Antarktidy byl objeven obsah derivátů glycerolu a věřilo se, že má rovněž léčebné vlastnosti. Český klub skeptiků Sisyfos uvádí, že podle dnešního názoru jsou mumio organické pozůstatky fauny a flóry, které se vzájemně v průběhu tisíciletého přirozeného procesu promísily a spojily s anorganickými skalními minerály a podle jiných autorů jde o mineralizované exkrementy horských hlodavců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis vlastností.", "content": "Hmota je zmiňována ve spisech Aristotela a Avicenny (Abú Alí ibn Síná) jako prostředek antiseptický s celkově povzbuzujícími vlastnostmi užívaný na Kavkaze. Mumio očištěné od příměsí a extrahované má podobu tmavě hnědě zabarvené homogenní hmoty, elastické konsistence, s lesklým povrchem, s osobitým aromatickým pachem a nahořklou chutí. Specifická hmotnost 2 — 2,5, teplota tání 80°С, рН - 0,5% roztoku = 6,7 — 7, při skladování se zvyšuje na 7,5. Při uskladnění mumio postupně tvrdne v důsledku ztráty vlhkosti. Je snadno rozpustné ve vodě (1/8), málo rozpustné v 95% lihu (1/4500) a éteru (1/10000). Surové mumio musí být vyčištěno a až poté je připraveno k dalšímu použití. Postup čištění mumia je rozhodující procedurou v procesu získávání čistého mumia. Až ve fázi čištění získává mumio svou terapeutickou hodnotu. Patentovaná metoda úpravy mumia dle N. M. Lavrenjuka, podle které se k čištění nepoužívají žádná organická rozpouštědla a pracuje se pouze s čistou pramenitou vodou, zaručuje trvale nejlepší a nejkvalitnější výrobu mumia. Vodní roztok je čirý, temného zbavení. Mumio je tvořeno jak organickými tak neorganickými prvky a obsahuje okolo 30 makro a mikroelementů, kolem 10 různých oxidů kovů, silikátové skupiny dioxidů křemíku, anhydridy fosforu, různé organické látky a kyseliny.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Mumio se řadí do skupiny adaptogenů, je přírodní směsí 17 aminokyselin, vitaminů ze skupiny B (B2, B6, B12), provitaminu D, organických kyselin z fosfolizované vegetace ( kyselina benzoová, kyselina hippurová, mastné kyseliny, ichthyol, triterpeny, dibenzo-α-pyrony, huminové kyseliny, fulvokyseliny). Obsahuje makroprvky (vápník, fosfor, sodík, hořčík, draslík), stopové prvky (železo, měď, kobalt, mangan, selen, zinek, molybden, aj.) Aminokyseliny obsažené ve 100% očištěném mumiu: Alfa-alanin, Arginin, Asparagin, Cystin, Fenylalanin, Glutamin, Glycin, Histidin, Isoleucin, Leucin, Lysin, Methionin, Prolin, Serin, Threonin, Tyrosin, Valin. Léčivých vlastností mumia si poprvé všimli lovci, když zraněná zvěř vyhledávala a olizovala přírodní sedimenty mumia v horách a velice rychle se uzdravovala. Mnoho výzkumů mumia bylo provedeno v bývalém SSSR, včetně rozsáhlých klinických experimentů. Většina spolehlivých informací o mumiu pochází z ruských zdrojů. V Ajurvédské medicíně je mumio známé také jako \"šiladžit\": „Významnou rasajánou je \"šiladžit\". (...) je-li přípravek užíván pravidelně, pak má posilující a omlazující účinek, ovšem také upevňuje zdraví a léčí...“ Výzkum provedený ve Vernadském institutu molekulární chemie v Moskvě stanovil obecný vzorec základu mumia jako Ca Si [ (K,Na) C H CH ]. (Chemické vyjádření neorganické složky mumia je: CaSi(K,Na)CHO s organickou СНО). Hojivé a povzbuzující vlastnosti mumia se cení již mnoho staletí v zemích Středního východu a Indii. Odedávna je mumio široce využíváno při léčení mnoha nemocí a zranění, а taktéž při povzbuzení sexuálních funkcí – léčení mužské i ženské neplodnosti, zvýšení potence.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Český klub skeptiků Sisyfos uvádí, že „jako většina podobných ‚přírodních preparátů‘, které jsou dnes dováženy do ČR s bombastickou reklamou, nejsou preparáty z mumia považovány za lék, ale za potravinový doplněk. Údaje o jejich léčivých vlastnostech jsou nevěrohodné, protože neexistují klinické studie, které by takové účinky prokazovaly, nehledě k tomu, že složení mumia není standardní a že extrakt z něho je vzhledem k vzácnosti mumia vysoce ředěný.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Mumio nebo mumijo (lidově též \"horská pryskyřice\", \"slzy skal\", \"slzy hor\" apod., rusky ', anglicky'nebo \"\") je hutná, lepkavá hmota připomínající dehet s rozsahem barvy od bílé po tmavě hnědou (druhá varianta je nejrozšířenější). Získává se v horských jeskyních ve střední Asii, (Kavkaz, Altaj, Tibetské pohoří). V současné době je za nejlepší a nejkvalitnějsí považováno mumio pocházející z Kyrgyzstánu, kde jej ručně těží speciálně vyškolení sběrači. ", "tgt_summary": "Le shilajit (du sanskrit, \"śilājatu\") – aussi appelé moumiyo, mumio, mumie, mummiya (du russe ) – est une sorte d'huile minérale épaisse et collante dont la couleur va du blanc au marron foncé (cette dernière étant plus commune) qui se trouve principalement dans l'Himalaya et les montagnes du Tibet, les montagnes du Caucase, les montagnes de l'Altaï, et les montagnes de Gilgit-Baltistan au Pakistan. ", "id": 1004504} {"src_title": "Żary", "tgt_title": "Żary", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Żary jsou jedním z nejstarších měst na území Polska. Poprvé jsou zmíněny v kronice Dětmara z Merseburku v roce 1007. Okolní kraj byl osídlen původním slovanským kmenem, jejžž Dětmar uvádí vedle Lužičanů a Slubjanů pod jménem ŽŽarované. Okolo roku 1030 bylo spolu s celou Lužicí za vlády Měška II. Lamberta z dynastie Piastovců se stalo součástí Polska. Tímto místem procházela solná stezka. To mělo od středověku značný vliv na rozvoj města i celého regionu. V roce 1207 byly postaveny hradby s baštami. V roce 1260, kdy byla oblast pod vládou rodu Děvínů, město figurovalo jako sídliště na solné stezce z Lipska do Vratislavi. V roce 1274 zde vznikla pobočka řádu menších bratří. Do roku 1364 bylo pod vládou Piastovců. Během spanilých jízd husitů (taboritů a sirotků) do Horní Lužice bylo město roku 1427 vyrabováno. Do roku 1635 patřilo k území ovládanému českými králi. Město vyhořelo v letech 1424, 1619, 1684 a 1701. Od roku 1635 patřilo Sasku. Na základě výsledků Vídeňského kongresu připadlo město roku 1815 Pruskému království a součástí Pruska bylo do roku 1945. Po druhé světové válce připadlo v rámci rozhodnutí z postupimské konference Polsku. Zde náleželo k Zelenohorskému vojvodství (1950–1998), od roku 1999 k Lubušskému.", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Jedním z nejzajímavějších objektů ve městě rozlehlý zámecký komplex, jenž napovídá o jeho dlouhé a bohaté historii. Zámek však byl během spojeneckého náletu roku 1944 zasažen a vyhořel, a přes veškerou snahu, se zámek do dnešního dne nepodařilo dostat do původního stavu. Jeho historie sahá nejpravděpodobněji do 13. století. Vládl zde saský rod Děvínů/Devin (polsky Dewinowie). S jistotou se dá tvrdit, že poslední z rodu Děvínů, Albrecht, zemřel roku 1280 a v té době již stál kamenný hrad, čemuž odpovídá severní křídlo zámku. Dům byl třípatrový (1. patro/suterén kamenné, další 2 patra cihlová) a vstupní brána na východní straně. Oblast přebírá rod Pačků (polsky \"Paczkowie\", německy \"von Patschkau\") a hrad dále rozšiřoval. Mezi lety 1320–1329 se přistavělo západní křídlo a jižní věž. Postaveny jsou také ochranné hradby a spojeny s městskými. V roce 1355 získal rod Biberštejnů zámek jako věno. Východní křídlo se staví počátkem 15. století v gotickém stylu. Stejně jako během předešlé výstavby je přízemí kamenné a vyšší patra cihlová. Další úpravy se zámek dočká během první poloviny 16. století během vlády Jeronýma z Biberštejna a jeho bratra Kryštofa, které je již v renesančním slohu. V nádvoří jsou přistavěny arkády v jižní a východní části. Dále vnitřní klenby s lunetami, malířské a štukové výzdoby a další úpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Osoby spojené s městem:", "section_level": 1}], "src_summary": "Żary (výslovnost,,, česky \"Žarov\") jsou město na západním okraji Polska v Lubušském vojvodství ležící mezi dvěma přítoky Odry, Bobrem a Nisou, zhruba v půli cesty mezi Berlínem (180 kilometrů na severozápad) a Vratislaví (140 kilometrů na jihovýchod). Ke konci ledna 2014 mělo město 38 527 obyvatelů. a je největším městem polské části Dolní Lužice.", "tgt_summary": "Żary [ˈʐarɨ] (\"Żarow\" en bas sorabe ; en ) est une ville historique de l'ouest de la Pologne, située dans la voïvodie de Lubusz (depuis 1999), le chef-lieu du powiat de Żary. La plus grande ville de la partie polonaise de la Lusace, Żary est l'un des plus grands centres économiques et culturels au sud de la voïvodie et mérite amplement de porter le nom de la capitale de Lusace polonaise.", "id": 2315744} {"src_title": "Klement V.", "tgt_title": "Clément V", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertrand de Got pocházel ze starého jihofrancouzského šlechtického rodu. Byl Gaskoněc a narodil se jako třetí dítě z devíti. Stal se mnichem v Grandmontského řádu. Další vzdělání získal ve vzdělávacím ústavu v Orléans a v Kolíně nad Rýnem vystudoval práva. Působil ve službách papeže Bonifáce VIII., který ho v roce 1295 jmenoval biskupem v Comminges a v roce 1299 arcibiskupem Bordeauxským. Roku 1305 byl jmenován papežem. Až do roku 1309 se zdržoval střídavě v Bordeaux, Poitiers a Toulouse. Trpěl hypochondrií a neustále hledal místo prospívající jeho zdraví. V březnu roku 1309 ustanovil jako sídlo papeže Avignon. Papež Klement V. zemřel 20. dubna 1314, patrně na rakovinu, a jeho ostatky byly uloženy v kostele Notre Dame v Uzeste.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní kariéra.", "content": "Z pozice arcibiskupa vcelku šikovně balancoval ve vzrůstajícím konfliktu mezi papežem Bonifácem VIII. a francouzským králem Filipem IV. Sličným. Přes zákaz krále odjel na pozvání papeže do Říma, kde však v podstatě obhajoval zájmy francouzského krále. Stal se tak tedy postavou přijatelnou pro obě strany konfliktu. Po smrti Benedikta XI. v roce 1304 trvalo téměř jedenáct měsíců, než se kardinálové dohodli na osobě nového papeže. Počet profrancouzských kardinálů byl v konkláve téměř vyrovnán s počtem stoupenců Bonifácovy linie. Nakonec se prosadila vůle francouzského krále Filipa IV. Sličného a dne 5. června 1305 byl papežem zvolen Bernard de Got, který přijal jméno Klement V. Ustanovení do funkce proběhlo v listopadu 1305 v Lyonu. Tam byl přítomen i král Filip IV. Sličný. Ten zvolením Klementa V. získal na Petrově stolci servilního papeže. Klement V. byl sice inteligentní, ale nerozhodný, a byl pod stálým tlakem chladnokrevně kalkulujícího krále Filipa. Například hned v roce 1305 jmenoval nový papež devět francouzských kardinálů a Italové se tak ocitli v menšině. V březnu 1309 se papež s kurií usídlil v jihofrancouzském Avignonu, čímž začalo více než sedmdesátileté období tzv. avignonského zajetí papežů, které ukončil až v roce 1377 papež Řehoř XI. Za papeže Klementa V. a jeho následníků v Avignonu se z papežství stala vpodstatě jihofrancouzská provinční instituce. Klement V. při obsazování vysokých míst v církvi upřednostňoval známé a příbuzné. Následkem této politiky bylo nadměrné rozšíření korupce a nepotismu. Jen mezi kardinály bylo pět přímých příbuzných Klementa V. Dalších sedm příbuzných jmenoval biskupy či arcibiskupy. Ve svém bezbřehém nepotismu se vyrovnal některým svým následovníkům jakými byli např. Sixtus IV. či Alexandr VI. Současníci nazývali kurii v Avignonu posměšně „Klementův jarmark“. Papež Klement V. potřeboval mnoho peněz. Šly zvěsti, že jeho metresa Brunissende de Foix Talleyrand de Périgord byla nákladnější než „celý svatý svět“. V souladu s přáním krále Filipa odvolal Klement V. brzy po svém nástupu do úřadu bulu \"Unam Sanctam\", vydanou papežem Bonifácem VIII. v roce 1302. V ní Bonifác VIII. nadřadil papežskou autoritu nad moc královskou. Francouzský král požadoval také zahájení procesu proti již mrtvému Bonifáci VIII. Papež souhlasil, nechal vyslechnout několik svědků a teprve v roce 1311 se mu podařilo proces zastavit. Ovšem výměnou za další ústupky Filipu IV., především za spolupráci s králem při potlačení templářského rytířského řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpuštění templářského řádu.", "content": "V srpnu roku 1307 ztroskotal papežův pokus spojit templářský řád s řádem johanitů. V pátek 13. října 1307 nechal král Filip IV. všechny templáře ve Francii zatknout. Důvodem bylo, že se francouzský král, který byl stále v peněžní nouzi, chtěl zmocnit obrovského majetku templářů. Paradoxně to byli vždy právě templáři, kteří zachraňovali francouzské království před bankrotem. V procesu s templáři nechal Filip IV. vznést státním inkvizitorem žalobu proti řádu kvůli herezi a blasfemii. Doznání četných obžalovaných členů řádu bylo vynuceno krutým mučením. Klement V. vydal 22. listopadu 1307 bulu Pastoralis praeminentie, která byla určena všem panovníkům v Evropě, a ve které papež nařizoval ve všech zemích zatčení templářů a jejich předání do rukou církve. Ve Francii předtím zajatí templáři doufali, že před církví se spíše obhájí než před státními institucemi. Mnozí začali svá doznání odvolávat. Na to reagoval horlivý arcibiskup v Sens Filip z Marigny, který nechal 54 obránců řádu upálit. Papež Klement V. se rozhodl předložil případ koncilu. Nechal svolat Viennský koncil, který se konal v letech 1311–1312. Na tomto koncilu bylo konstatováno, že templářům předhazovaná herese a blasfemie nebyla prokázána. Nehledě na mínění koncilu zrušil papež Klement V. řád templářů bulou \"Vox in excelso\" dne 22. března 1312. Jako důvod uvedl, že zrušení řádu je nutné už jen kvůli jeho momentálně špatné pověsti. Následně převedl papež majetek templářů bulou \"Ad providam\" řádu Johanitů. Větší část majetku, především finance a movitý majetek, byl však již v této době v rukou krále Filipa IV. V roce 1312 byli velmistr řádu Jacques de Molay a další tři představení nejprve odsouzeni na doživotí. Z rozhodnutí Filipa IV. byl však Jacques de Molay s jedním dalším představeným dne 19. března 1314 upálen.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Po zavraždění římského krále Albrechta I. v roce 1308 se o získání německé koruny snažil bratr Filipa IV: Karel z Valois, což Klement V. zřejmě podporoval. Snaha Karla z Valois však ztroskotala a římským králem byl zvolen Jindřich VII. Zpočátku papež Jindřicha VII. jako římského krále uznával, nechal ho svým zástupcem 29. června 1312 v Římě korunovat. Když se ovšem Jindřich VII. stále usilovněji pokoušel obnovit říšskou moc a vystupoval proti papežovým spojencům, jako byl Robert I. Neapolský, italští guelfové či francouzský král Filip IV., došlo mezi papežem a římským králem k neřešitelnému konfliktu. Klement V. založil univerzitu v Perugii, sestavil knihu dekretů Clementinae, kterou zveřejnil teprve Jan XXII. v říjnu 1317. Papeže Klementa V. uvádí Dante ve svém díle \"Božská komedie\". V části Peklo, v devatenáctém, zpěvu ho zmiňuje jako \"pastýře bez zákona\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "BORDONOVE, Georges. Filip IV. Sličný 1. vyd. Praha: Brána, 2007.. GELMI, Josef. Papežové 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1989..", "section_level": 2}], "src_summary": "Klement V., vlastním jménem Bertrand de Goth (někdy též \"Got\", \"Gouth\") (1264, asi Villandraut, Francie – 20. duben 1314, Avignon, Francie), byl francouzský duchovní a od 5. června 1305 až do své smrti 195. papež římskokatolické církve. Sídlil v Avignonu.", "tgt_summary": "Bertrand de Got (ou de Goth, de Gotz, de Gout) est le premier des sept papes qui siégèrent à Avignon entre 1309 et 1377, et naquit vers 1264 en Guyenne, près de Villandraut (actuellement en Gironde), fils de Béraud de Goth et d'Ide de Blanquefort. Membre de la famille de Goth, il est couronné à Lyon, pour devenir le de l’Église catholique en 1305, et meurt le, à Roquemaure (actuellement dans le Gard). Son tombeau se trouve dans l'église collégiale qu'il avait fait bâtir à Uzeste. Il fut évêque de Saint-Bertrand-de-Comminges puis archevêque de Bordeaux, avant de devenir pape sous le nom de. Sous son égide furent aussi construits dans le sud de l'actuel département de la Gironde les châteaux dits « clémentins » : Villandraut, Roquetaillade, Budos, Fargues, La Trave, Duras. ", "id": 1970569} {"src_title": "Mexický císař", "tgt_title": "Empereur du Mexique", "src_document": [{"title": "První mexické císařství.", "content": "Prvním mexickým císařem byl jako Agustín I. mexický voják a politik Agustín de Iturbide, celým jménem Agustín Cosme Damián de Iturbide y Arámburu (27. září 1783, Morelia, Mexiko – 19. červenec 1824, Padilla, Mexiko). Císařská hodnost byla na rozdíl od \"legitimněji\" přípustnější královské, zvolena zřejmě proto, aby se zabránilo příslušníkům španělského rodu Bourbonů usednout na trůn jako bývalým (a tím i legitimním) vládcům Mexika resp. místokrálovství Nové Španělsko, protože kdyby k tomu došlo, Mexiko by se stalo opět španělskou državou. Na císařskou hodnost tedy nemohli mít Bourboni žádné nároky. Císařská hosnost byla navíc v té době po vzoru Francie revoluční, i když v Mexiku neměla tradici. Agustínův plný titul tak zněl „Z Prozřetelnosti boží a Národního Kongresu První konstituční císař Mexika“ (španělsky \"Por la Divina Providencia y por el Congreso de la Nación, Primer Emperador Constitucional de México\"). 21. července 1822 byl jako Agustín I. korunován hlavou tzv. Prvního Mexického císařství. Již od počátku však měl císař konflikty s Kongresem, a tak ho Agustín I. nechal 31. října rozpustit. Kongres se proti císaři postavil a velitel veracruzské posádky Antonio López de Santa Anna Agustína svrhl a prohlásil se mexickým prezidentem. Agustín I. abdikoval 19. března 1823 a odešel do evropského exilu, odkud se již po roce vrátil do Mexika, kde byl odsouzen k smrti zastřelením. Císař měl deset dětí, dědicem císařského titulu se tak stal jeho nejstarší syn Agustín Jerónimo de Iturbide y Huarte.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé mexické císařství.", "content": "V roce 1861 provedla francouzská expediční vojska invazi do Mexika a svrhla prezidenta Benita Juáreze. Francouzi dosazená junta generála Juana Almonta poté vyhlásila císařství a korunu na nátlak Napoleona III. nabídla liberálnímu Maxmiliánu Habsburskému, který roku 1863 přijal. 9. dubna 1864 podepsal Maxmilián, pod nátlakem Františka Josefa, rodinnou smlouvu, ve které se před svědky vzdal nástupnictví na trůn a 10. dubna 1864, po složení slavnostní přísahy, se stal Maxmiliánem I., císařem mexickým. Maxmiliánovo císařství, které bylo protektorátem Francouzů a kteří bojovali s republikánskými povstalci sesazeného Benita Juáreze, navazovalo na První císařství Agustína I.; císařský pár, který neměl děti, dokonce adoptoval dva vnuky císaře Agustína I., kteří se tak stali následníky trůnu. Maxmiliánovu monarchii podporovala především konzervativní mexická nobilita a zpočátku i církev; obojí však naráželo na Maxmiliánovy liberální postoje, díky čemuž mnohdy potvrzoval zákony režimu Benita Juáreze, který byl rovněž liberál, čímž se císař dostával se svými stoupenci do konfliktu. Maxmilián nejprve nabídl Juárezovi milost výměnou za kapitulaci, ten však odmítl. Císařský režim tak začal být vůči republikánům stále represivnější, čímž se císař stával stále více nepopulární mezi Mexičany. V polovině 60. let se ve válce začala karta obracet a republikáni přešli do ofenzivy; na nátlak Spojených států a i přípravy války s Pruskem stáhl roku 1866 Napoleon III. expediční sbor z Mexika. Maxmilián v Mexiku zůstal, avšak jeho císařsví se začali rychle hroutit. Císař musel uprchnout z Mexico City do města Querétaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání díky zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud a počátkem roku 1867 byl republikány zatčen, odsouzen a přes prosby mnoha státníků a osobností byl 19. června 1867 zastřelen.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam Mexických císařů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhé mexické císařství.", "content": "\"Dynastie: Habsbursko-Lotrinská\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Mexický císař byl titul panovníků Mexika v letech 1822–1823 a 1864–1867. Císařem Mexika byl nejdříve Augustín I. a později Maxmilián I. Mexický z Habsbursko-lotrinské dynastie. Jak první, tak druhé mexické císařství bylo konstituční dědičnou monarchií podle evropských vzorů. Obě monarchistická období však byla velmi krátká a byla svržena republikánskými převraty. Ačkoliv mexický trůn již v současnosti neexistuje, pretedenti trůnu žijí dodnes; v současnosti je legitimním dědicem trůnu Maximilian von Götzen-Itúrbide (* 1944) z rodu prvního císaře Agustína I. a po něm jeho nejstarší syn Fernando (* 1992).", "tgt_summary": "L'empereur du Mexique (en espagnol : \"Emperador de México\") fut le chef de l'État mexicain lorsque celui-ci fut, à deux reprises, une monarchie constitutionnelle, en 1822-1823, puis entre 1863 et 1867.", "id": 2368551} {"src_title": "Centaur (raketový stupeň)", "tgt_title": "Centaur (étage de fusée)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj začal v roce 1956 udělením kontraktu firmě General Dynamics. Mělo jít o průkopnický projekt v použití kryogenických a nestabilních pohonných látek. Dodavatelem motorů byla zvolena společnost Pratt&Whitney se svým motorem RL-10. Výrobní závod na kapalný vodík patřící USAF byl už tou dobou schopen produkovat velká množství kapalného vodíku. V roce 1962 byl projekt převeden do NASA Lewis Research Center, kde probíhaly pokusy s LOX/LH2 raketami již od počátku 50. let. Projektu byla přidělena nejvyšší priorita, ale stejně utrpěl zpoždění kvůli administrativním pochybením na straně NASA i Convairu. První let se uskutečnil s raketou Atlas v listopadu 1963 a první „ostrý let“ se konal až v květnu 1966. Původně se s Centaurem počítalo jako horním stupněm raket Saturn, ale než byl hotov, byly už Saturny vybaveny mnohem silnějšími stupni Saturn-IV se šesti motory RL-10. Počáteční zdržení však překonala dobrá konstrukce Centauru, která vedla k mnoha dalším modifikacím a Centaur je používán i na počátku 21. století a počítá se s ním i do budoucnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Centaur C.", "content": "První verze. Testy probíhaly mezi lety 1958-1965 a proběhlo celkem 28 startů, přičemž dvakrát selhal. Naváděcí systém byl inerciální a navigační počítač byl digitální s magnetickou bubnovou pamětí, na kterou se letový program zapisoval z děrného pásku.", "section_level": 2}, {"title": "Centaur G.", "content": "Verze upravená speciálně pro vypouštění z nákladního prostoru raketoplánu Space Shuttle. Celý stupeň byl zmenšen a zjednodušen. Největší problém byl systém vypouštění paliva v případě zrušení startu a návratu raketoplánu na zem. Projekt byl zrušen po havárii raketoplánu Challanger z bezpečnostních důvodů. Později byl podobný typ Centauru použit na raketě Titan 4, která byla vyvinuta USAF jako náhrada za zrušený projekt Shuttle/Centaur.", "section_level": 2}, {"title": "Centaur IIIA.", "content": "Upravená verze s jedním motorem pro raketu Atlas III. Naváděcí systém a řídící jednotka palivového systému byly přemístěny do speciálního oddílu na vrchu stupně a byly společné pro Centaur, i první stupeň Atlas III.", "section_level": 2}, {"title": "Common Centaur.", "content": "Vylepšená verze Centauru III, používaná na raketách Atlas V. Používá se v jednomotorové nebo dvoumotorové variantě. První start se konal roku 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Technické specifikace.", "content": "Centaur používá motory Pratt & Whitney RL-10. Až do verze Centaur IIIA byl počet motoru dva, poté se začal rozlišovat účel, pro který je raketa určena. Pro těžké náklady na nízkou orbitu Země se používá dvoumotorová verze a pro mise na geosynchronní přechodovou dráhu, lehké náklady nebo pro meziplanetární lety se využívá jednomotorová verze. Nádrže jsou řešeny „balonově“, to znamená, že nádrž nemá žádnou vnitřní podpůrnou konstrukci, ale jsou vyrobeny pouze z tenkého nerezového plechu a pevnosti je dosaženo stálým přetlakem v nádržích. Tento systém byl prvně použit na mezikontinentálních střelách SM-65 Atlas a byl používán až do verze Atlas III. Nádrže na kapalný kyslík a vodík jsou odděleny dvojitou přepážkou vyplněnou skelnou vatou, aby se zamezilo přenosu tepla mezi relativně teplejší nádrží na kapalný kyslík a chladnější nádrží na kapalný vodík.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí vývoj.", "content": "V současnosti se zvažuje použití Centauru V jako druhého stupně rakety Delta IV a také jako urychlovací stupeň budoucí rakety Ares V, pro meziplanetární sondy. Dále se plánuje zvětšení průměru až na 5,4 m, což je průměr aerodynamického krytu raket Atlas V. To má snížit hmotnost a zároveň výrazně zvýšit množství neseného paliva. Budoucí konstrukce má být modulární, což má umožnit vybavit Centaur až šesti motory RL-10, přičemž úprava bude vyžadovat minimální úpravy a většina komponent má být společná pro všechny varianty. Důležitý požadavek je na kompatibilitu se stávající kompletační a odpalovací infrastrukturou. Předpokládá se, že 5,4metrový Centaur se šesti motory, připojený na Atlas V s pěti SRB (pomocné motory) se nosností vyrovná raketě Atlas V 5HX (nejsilnější varianta Atlasu V) nebo Deltě IV Heavy. Tato možnost přináší výrazné snížení nákladů v porovnání s variantami Heavy raket Atlas V nebo Delta IV. V případě použití těžké verze Atlasu V a nového Centauru má nosnost dosahovat až 80 tun. Takovou nosnost srovnatelnou s Aresem V nebo Saturnem V dokáže využít pouze vládní program letů s posádkou, avšak za použití komerčních technologií a pravděpodobně za nižší cenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Centaur je urychlovací stupeň používaný na nosných raketách. Je určen ke konečnému navedení nákladu na požadovanou orbitu, nebo v případě meziplanetárních letů, k urychlení sondy na únikovou rychlost. Centaur, pojmenován podle kentaurů z řecké mytologie, byl vyvinut společností Convair a hlavní podíl na jeho úspěchu mají Karel J. Bossart (hlavní inženýr SM-65 Atlas) a Dr. Krafft A. Ehricke. Jejich koncept je v podstatě zmenšená verze Atlasu, využívající lehké balonové nádrže z nerezové oceli, jejichž pevnost je dosažena tlakem plynů uvnitř nádrže. Centaur byl světově první vysoce výkonný raketový stupeň, spalující kapalný kyslík a vodík. Je vybaven jedním nebo dvěma motory RL-10. V současné době má za sebou již 50 let služby a je používán ve verzi Centaur V na raketách Atlas V.", "tgt_summary": "Centaur est un étage supérieur de fusée, développé à la fin des années 1950 pour les besoins de l'agence spatiale américaine (NASA), et utilisé jusqu'à aujourd'hui sur plusieurs types de lanceurs. Ce fut le premier étage de fusée à mettre en œuvre le couple d'ergols hydrogène liquide (LH2) / oxygène liquide (LOX), très performant mais également très difficile à maîtriser. Par ailleurs, l'étage Centaur reprenait la technique de construction de la fusée Atlas, avec une structure très allégée qui contribue à ses performances. ", "id": 419513} {"src_title": "Program New Frontiers", "tgt_title": "Programme New Frontiers", "src_document": [{"title": "Probíhající mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "New Horizons.", "content": "New Horizons je mise k Plutu, která odstartovala 19. ledna 2006 a je na cestě k svému cíli. Po gravitačním manévru u Jupiteru v únoru 2007 se sonda vydala k Plutu. Sonda proletěla kolem Pluta 14. července 2015 ve vzdálenosti 12500 km od jeho povrchu. Mezi rokem 2015 a 2020 bude zkoumat další jeden či dva objekty z Kuiperova pásu.", "section_level": 2}, {"title": "Juno.", "content": "Juno je sonda určená pro průzkum planety Jupiter, na svou misi odstartovala 5. srpna 2011. Po gravitačním manévru u Země v roce 2013 zamířila k Jupiteru. 4. července 2016 byla navedena na polární dráhu, odkud začala zkoumat magnetické pole planety. Předchozí sonda k planetě (Galileo) získala rozsáhlé znalosti o horní atmosféře. Další studie Jupiteru má zásadní význam nejen pro pochopení původu planety a sluneční soustavy, ale také obřích extrasolárních planet obecně. Hlavní vědecké cíle mise sondy Juno k Jupiteru:", "section_level": 2}, {"title": "OSIRIS-REx.", "content": "OSIRIS-REx (\"Origins Spectral Interpretation Resource Identification Security Regolith Explorer\") je třetí sondou, zahrnutou do programu dne 25. května 2011. Sonda na svou misi k asteroidu 101955 Bennu odstartovala 8. září 2016 ve 23:05 UTC z odpalovací rampy 41, letecké základny Cape Canaveral na Floridě. Dne 3. prosince 2018 dorazila k asteroidu a zahájila výzkumnou fázi, během níž bude mapovat a zkoumat povrch tělesa. Návratové pouzdro s materiálem z povrchu by se mělo vrátit na Zemi o tři roky později. Vzorky by měly vědcům pomoci lépe pochopit vznik sluneční soustavy a původ složitějších molekul, potřebných pro život.", "section_level": 2}, {"title": "Navrhované mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Venus In Situ Explorer.", "content": "Sonda Venus In Situ Explorer (start nejdříve v roce 2022) by měla studovat složení a vlastnosti povrchu Venuše. Cílem je získat a charakterizovat odebraný vzorek z povrchu, určit jeho chemické a mineralogické složení. V návrhu se uvažuje buď o analýze vzorku přímo na povrchu nebo vynesení vzorku pomocí balónu do výšky s přijatelnější teplotou a tlakem a tam vzorek analyzovat.", "section_level": 2}, {"title": "Lunar South Pole-Aitken Basin Sample Return.", "content": "Sonda Lunar South Pole-Aitken Basin Sample Return by měla získat a dopravit na Zemi asi dva kilogramy vzorků horniny z kráteru u jižního pólu Měsíce. Vědci předpokládají, že v kráteru je původní měsíční materiál.", "section_level": 2}, {"title": "Comet Surface Sample Return.", "content": "Mise Comet Surface Sample Return plánuje získat a dopravit na Zemi vzorek prachu z jednoho či více míst z povrchu jádra komety, včetně jednoho v bezprostřední blízkosti aktivní oblasti, odkud uniká materiál zevnitř jádra. Podrobná studie komet slibuje možnost pochopit fyzické podmínky a chemické složení sluneční soustavy ve velmi raném stádiu, včetně rané historie vody a biogenních prvků.", "section_level": 2}, {"title": "Vyloučení Marsu.", "content": "Vědecké studie v rámci programu New Frontiers se nezabývají zkoumáním planety Mars, pro kterou je určen jiným způsobem financovaný program Mars Scout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program New Frontiers (česky \"Nové hranice\") je výzkumný program NASA řady středně drahých (náklady nepřekračující 700 milionů USD), vysoce vědecky zaměřených vesmírných misí. Program je pokračovatelem velmi úspěšného programu Discovery.", "tgt_summary": "Le programme New Frontiers est un programme de la NASA qui regroupe des missions d'exploration du système solaire dont le coût est plafonné à un milliard de dollars. Il est mis en place en 2002 en s'inspirant du programme Discovery qui, lui, rassemble des missions ayant le même objectif tout en étant deux fois moins coûteuses. Courant 2019 trois sondes spatiales rattachées au programme \"New Frontiers\" sont en opération : New Horizons (premier survol de la planète naine Pluton), Juno (placée en orbite autour de Jupiter) et OSIRIS-REx (mission de retour d'échantillons d'un astéroïde). Une quatrième mission, Dragonfly a été sélectionnée en 2019 et devrait être lancée à destination de Titan en 2026.", "id": 1619724} {"src_title": "Sikorsky CH-37 Mojave", "tgt_title": "Sikorsky CH-37 Mojave", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Těžký nákladní vrtulník Mojave (jméno indiánského kmene) vznikl kvůli požadavku Americké námořní pěchoty (USMC) na těžký transportní vrtulník schopný unést až 26 vyzbrojených vojáků nebo dva až tři lehké terénní automobily.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Celokovový vrtulník CH-37 byl netradiční svým uspořádáním, pro maximální využití prostoru. Pohonné jednotky 2 pístové, dvojhvězdicové, vzduchem chlazené, osmnáctiválcové motory Pratt & Whitney R-2800-54 \"Double Wasp\" s výkonem 2 100 koní (1566 kW), byly umístěny na pylonech po stranách trupu. Pomocí vyosených reduktorů a kardanových hřídelí byl kroutící moment přenášen na hlavní reduktor v trupu, který poháněl pětilistý nosný rotor a vyrovnávací čtyřlistou vrtuli. Palivo bylo uloženo ve vnitřních nádržích, v pomocných pylonech motorových gondol. Později byla přidána úprava na nesení přídavných nádrží o 1136 litrech díky nimž se dolet zvětšil o 1/3. Spodní část motorových gondol sloužila pro uchycení zatahovacího, polozapuštěného podvozku. Hlavní podvozkové nohy byly opatřeny dvojmontáží a zatahovaly se hydraulicky dozadu. Zadní ostruhové kolečko se nezatahovalo. Zvolené uspořádání umožnilo plně využít nákladový prostor, který byl v té době největší - 37,5 m. Pro nástup a výstup výsadku a vjezd vozidel byla v přídi velká dvoukřídlá do stran rozevíratelná vrata. Na pravé straně nákladového prostoru byly, podle verze posuvná nebo otevíratelná vrata. Pro snadnější manipulaci s nákladem byl vrtulník vybaven navijákem o tažné síle 950 kg a kolejnicemi na stropě nákl. prostoru. V nemocniční úpravě byl schopen přepravit až 24 ležících pacientů. Zesílená spodní část trupu dovolovala nést v podvěsu břemena až do hmotnosti 4500 kg, včetně lehkých tanků a letadel. Posádka byla dvojčlenná a seděla v patře v přídi stroje. Do kokpitu se nastupovalo přes nákladový prostor. Třetím členem posádky byl palubní operátor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sikorsky CH-37 Mojave (tovární označení S-56) byl americký těžký transportní vrtulník, který byl používán během 50. a 60. let 20. století.", "tgt_summary": "Le Sikorsky CH-37 Mojave (désignation constructeur : Sikorsky S-56) est un hélicoptère de transport lourd de l'armée de terre américaine des années 1950. C'est un des derniers gros hélicoptères à utiliser des moteurs à pistons, plus lourds et moins puissants que les turbines des modèles plus récents, ce qui explique sa carrière relativement courte : dès la fin des années 1960, il a été remplacé par le Sikorsky CH-54 ou le Sikorsky CH-53 Sea Stallion.", "id": 1169723} {"src_title": "Michelinův průvodce", "tgt_title": "Guide Michelin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "André Michelin vydal první edici průvodce po Francii v roce 1888. Jejím cílem bylo pomoci řidičům při hledání příjemného ubytování a možností dobrého stravování při cestování. Průvodce obsahoval adresy benzinových pump, garáží, autoopraven a informace o cenách paliva a otevíracích dobách. Kniha byla v letech 1900–1920 rozdávána zdarma. Bratři Michelinové zavedli poplatek poté, co bylo mnoho brožur nalezeno bez užitku. Průvodce zdarma nebyl brán „vážně“. Kniha poprvé představila hodnocení hvězdou v roce 1926, aby upozornila na dobrou kuchyni. Dvě a tři hvězdičky byly přidány poprvé na počátku 30. let. Obal průvodce byl původně modrý, ale od roku 1931 byl změněn na červený. Protože se cestování stále více rozšiřovalo, systém hvězdiček se rozvíjel a průvodce se dostal i do dalších zemí. V dnešní době série obsahuje 12 průvodců s více než 45 000 hotely a restauracemi napříč Evropou a jen ve Francii bylo prodáno 30 miliónů kopií od doby prvního vydání. Nyní je znám Červený průvodce Michelin pokrývající Francii, Rakousko, Nizozemí, Belgii, Lucembursko, Itálii, Německo, Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko a Velkou Británii a Irsko. Průvodce zabývající se Francií je stále považován za značně dokonalý. Existuje pak rovněž průvodce Zelený Michelin, který se zabývá hlavními městy Evropy. První průvodce po městech mimo Evropu byl vydán až v roce 2005 pro New York a v roce 2006 pro San Francisco. Průvodci Tokiem, Los Angeles a Las Vegas byly poprvé vydány až v listopadu 2007. V průvodci Tokiem vydaném v listopadu 2008 bylo uděleno celkem 227 hvězd – 9 restaurací dostalo 3 hvězdy, 36 restaurací 2 hvězdy a 128 restaurací 1 hvězdu. Je to větší množství než v případě 3 hvězdičkových restaurací v New Yorku a 2 hvězdičkových restaurací v Paříži. Ale příčinou byl zřejmě počet restaurací, které má Tokio (160 000 – oproti NY s 25 000 a Paříži s 13 000 restauracemi). Průvodce pro Hongkong a Macao byl vydán v prosinci 2008, kdy byla jmenována do funkce šéfredaktora pro francouzskou sérii průvodce Němka Juliane Caspar. Je to první žena a zároveň první člověk jiné národnosti, který převzal kontrolu nad francouzskou verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Červený a zelený průvodce Michelin.", "content": "Červený průvodce Michelin je podrobnější než ostatní Michelin průvodci. Rozsáhlý systém symbolů popisuje každý recenzovaný podnik jak v jedné, tak ve dvou rovinách. Pro restaurace ohodnocené hvězdou také jsou uvedeny navíc 3 speciality. V poslední době je přidána hvězdička mnoha podnikům, např. ve Francii je nyní 9 000 restaurací, které se mohou pyšnit 1-3 hvězdami Michelin. Toto shrnutí je zapisováno do průvodce v jazyce země, pro kterou je vydáván, ale symboly jsou zachovány. Červený průvodce používá anonymní inspekci a neohlašuje předem svou návštěvu. Michelin požaduje znovu navštívit podniky průměrně jednou za 18 měsíců k udržení svého hodnocení do budoucna. Zelený průvodce Michelin se zaměřuje na konkrétní oblasti Francie a na mnoho zemí, oblastí a měst mimo Francii. Většina Zelených průvodců pro Francii je dostupná v několika jazycích. Obsahují základní informace a abecední seznam popisující hlavní zajímavosti podniků. Stejně jako Červený průvodce Michelin používá 3-hvězdičkový systém doporučující speciality v podnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Michelinské hvězdy a další hodnocení.", "content": "Průvodce hodnotí 1-3 hvězdami malý počet restaurací výjimečné kvality. Hvězdy jsou udělovány šetrně, například ve Velké Británii a Irsku bylo v roce 2004 ohodnoceno pouze 5 500 účastníků – nově 98 restaurací 1 hvězdou, 11 dvěma hvězdami a pouze 3 restaurace třemi hvězdami. Od roku 1955 průvodce zvýrazňuje restaurace nabízející dobré jídlo za dobrou cenu, dnes nazvaný jako \"Bib Gourmand\". Podniky musí mít v nabídce menu, které nepřesáhne částku £28. Název pochází ze slova Bibendum, což je název maskota společnosti Michelin. Průvodce také obsahuje restaurace, které nemají žádnou hvězdu. Tyto restaurace jsou obvykle hodnoceny stupnicí „příborů“. Toto hodnocení je dáváno všem restauracím, uznanými v průvodci, v rozsahu 1-5 příborů. Jeden „příbor“ znamená „docela příjemná restaurace“ a pět „příborů“ znamená „luxusní restaurace“. Jestliže je příbor zbarven do červena, označuje to restaurace, které jsou „velmi příjemné“. Příborová stupnice je určena pro označení celkově příjemného prostředí a kvalitu restaurace, nicméně žádný seznam v průvodci nepožaduje vysoký standard kuchyně. Restaurace, nezávisle na jejich dalším hodnocení v průvodci, mohou také dostat další symboly z tohoto seznamu:", "section_level": 1}, {"title": "Spory.", "content": "Kvůli jejich pověsti jsou Michelinovi průvodci předmětem vzrůstajícího množství kontrol a kritiky.", "section_level": 1}, {"title": "Louisova aféra.", "content": "24. února 2003 Bernard Loiseau, vynikající francouzský šéfkuchař, spáchal sebevraždu, když jeho restauraci hrozilo nebezpečí snížení hodnocení ze 3 na 2 hvězdičky. Loiseau byl velmi zoufalý, protože tím by jeho obchod upadl. Navíc už delší dobu trpěl depresemi a psychickými problémy, pravděpodobně následkem vystavení tomuto velkému stresu. Nicméně 4 dny po Louisově smrti byl vydán nový průvodce, ve kterém Louisově restauraci 3 hvězdičky zůstaly. Pozdější zprávy připsaly sebevraždu úpadku v průvodci Gault Millau. Michelinova francouzská verze Červeného průvodce prodala v roce 2004 415 000 kopií ve Francii, šestkrát více než nejbližší soupeř, průvodce Gault Millau.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění za laxní přístup k inspekci.", "content": "Pascal Rémy, inspektor společnosti Michelin a zároveň zaměstnanec Gault Millau, napsal v roce 2004 knihu ve které prohlašuje, že společnost Michelin se stává nesmírně nedbalou při hodnocení. Podal svědectví, že ačkoli průvodce tvrdí, že navštěvuje každých 18 měsíců všech 4 000 ohodnocených restaurací k udržení standardu hodnocení, navštěvují je pouze každých 3,5 roku, jestliže nevznikne nějaká stížnost. Rémy byl následně ze společnosti Michelin propuštěn. Přinesl k soudu důkazy za nespravedlivé propuštění, které však nebyly úspěšné.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění ze zaujatosti.", "content": "Neboť je Michelin Guide vydávan francouzskou společností, angličtí kritici tvrdí, že je hodnocení zaujaté směrem k francouzské kuchyni. Když společnost vydala prvního průvodce pro NY, novinář z New York Times poznamenal, že místní vysoce hodnocená newyorská restaurace, která dostává různá ocenění od jiných průvodců, nedostala od Michelina žádnou hvězdičku. Novinář ale také podotkl, že restaurace byla zmíněna v průvodci kladně a že další dvě restaurace, které vlastnil stejný majitel, dostaly od Michelina hvězdičky. Podle novináře jsou však v NY další výtečné restaurace, které by zasloužily ocenění více než některé francouzské restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdílné působení.", "content": "Rozsah působení průvodce se značně liší země od země. Ačkoli mezinárodní pokrytí průvodce stále roste, stále zahrnuje jen rozsáhlejší města a nejlepší restaurace dostupné v dané zemi. To vedlo průvodce k dosažení titulu „snobský“ v mnoha zemích, kde jsou na seznamu jen nejlepší a nejdražší restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění Michelin v Česku.", "content": "V roce 2008 získala jako první v Česku i ve střední a východní Evropě Michelinskou hvězdu pražská restaurace \"Allegro\". V současném vydání „Michelin Guide 2018 - Hlavní města Evropy“ jsou oceněné jednou hvězdou dvě pražské restaurace: \"Degustation Bohéme Bourgeoise\" a \"Field\" na Starém Městě v Praze. Hvězdu také dříve získala restaurace \"Alcron\" a \"Maze\" (která však zanikla ještě předtím, než bylo ocenění oznámeno). V kategorii Bib Gourmand („dobré jídlo za přijatelné ceny“) byly oceněné i další pražské restaurace: Aureole, Divinis, Eska, Maso a Kobliha, Na Kopci, Sansho, SaSaZu a Bistrot 104.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průvodce Michelin () je série knižních průvodců vydávaných každoročně francouzskou společností Michelin ve více než 12 zemích. Tento průvodce volně navazuje na Michelin Red Guide, nejstarší a nejznámější průvodce, který uděloval hvězdičky hotelům a restauracím. Společnost Michelin vydává také Zeleného Průvodce Michelin (Michelin Green Guide) pro cestování a turistický ruch, stejně jako několik novějších publikací jako Guide Voyageur Pratique (samostatné cestování), Guide Gourmand (dobře hodnocené restaurace), Guide Escapade (rychlá občerstvení) a Guide Coup de Cœur (popis hotelů).", "tgt_summary": "Le Guide Michelin, souvent surnommé \"Guide rouge\", est un livre sous forme d'annuaire et guide gastronomique hôtelier et touristique lancé au début du par la société des pneumatiques Michelin, qui en est toujours l'éditeur et le revendique en ornant sa couverture du célèbre Bibendum. ", "id": 1799663} {"src_title": "Ramat ha-Šaron", "tgt_title": "Ramat Ha-Sharon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v jižní části Šaronské planiny v nadmořské výšce 25 metrů, severovýchodně od Tel Avivu v metropolitní oblasti Guš Dan, nedaleko od pobřeží Středozemního moře. Na severu s ním sousedí město Herzlija a kibuc Glil Jam. Nachází se v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Jižně od města je souvisle zastavěná plocha aglomerace Tel Avivu předělena údolím řeky Jarkon. Město je na dopravní síť napojeno pomocí četných komunikací v rámci aglomerace Tel Avivu, zejména dálnice číslo 20,dálnice číslo 4 a dálnice číslo 5.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ramat ha-Šaron byl založen roku 1923. Podle jiného zdroje došlo k založení již roku 1922. Původně se obec nazývala Ir Šalom (\"Město Míru\"). Následně bylo v roce 1932 přejmenováno na Kfar Ramat ha-Šaron (\"Vesnice na Šaronské výšině\"). Později bylo vypuštěno slovo Kfar s tím, jak obec získávala městský charakter. Roku 1949 byla obec povýšena na místní radu (malé město) v roce 2003 na město.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo lidí. Většina budov ve městě je rezidenčního typu samostatně stojících pro rodiny se středními až vysokými příjmy, ačkoliv vyrůstá zde i množství nových řadových domků. Nachází se zde i jedno předměstí pro rodiny z nižšími příjmy, které je pozůstatkem imigračních vln z 50. let. Méně než 50 % rozlohy města je zastavěno. Rozvoj obce je limitován ze dvou stran největším izraelským naftařským centrem a hlavním strojním skladištěm izraelské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí Izraelské tenisové centrum založené v roce 1976, které hostí a organizuje mezinárodní, národní a oblastní tenisové turnaje. Kromě sportovního zázemí pro tenis, které zahrnuje 24 osvětlených kurtů a sportovišť, které dohromady pojmou na 4500 diváků, sídlí ve města také ústřední výbor této organizace, která spravuje 13 dalších tenisových center po celé zemi. Zdejší ženský basketballový tým Electra Ramat ha-Šaron je jedním z předních týmů izraelské ligy a bývalý evropský šampion. Zdejší fotbalový tým Ironi Nir Ramat ha-Šaron hraje v národní lize.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramat ha-Šaron (hebrejsky, doslova \"„Šaronská Výšina“\", v oficiálním přepisu do angličtiny Ramat HaSharon) je město v Izraeli v Telavivském distriktu. Starostou je Jicchak Rochberger.", "tgt_summary": "Ramat Ha-Sharon (littéralement \"\"les hauteurs du Sharon\"\" en hébreu) est une ville de la banlieue nord de Tel Aviv, située entre Tel Aviv et Herzliya. Elle a été fondée en 1923 par des immigrants venus de Pologne au début du. Pour garder son caractère non-urbain, Ramat Ha-Sharon a refusé pendant plusieurs années de passer du statut de conseil local à celui de ville.", "id": 340650} {"src_title": "Kronštadtské povstání", "tgt_title": "Révolte de Kronstadt", "src_document": [{"title": "Nástin událostí.", "content": "Rebelie byla výsledkem katastrofální hospodářské a politické situace Sovětského Ruska, které se ocitlo v krizi. V Petrohradu stoupala významně nespokojenost již v únoru 1921, poté co zde bylo uzavřeno několik továren a došlo k prodlení v zásobování obyvatelstva. Napětí se šířilo do okolí a nevyhnulo se ani Kronštadtu, kde mělo základnu na osmnáct tisíc vojáků a námořníků. Samotné povstání de facto začalo 28. února 1921 poté, co na setkání námořníků a vojáků na palubě bitevní lodi Petropavlovsk došlo po návratu kronštadtské delegace ze stávkujícího Petrohradu k odhlasování Petropavlovské rezoluce, zahrnující řadu politických a ekonomických požadavků, které odmítaly legitimitu a autoritu bolševické vlády. „Poté, co jsme vyslechli zprávu představitelů, vyslaných všeobecným setkáním lodních posádek do Petrohradu, aby prověřili tamější situaci, požadujeme: \"1) Vzhledem ke skutečnosti, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, okamžitě uspořádat nové tajné volby se svobodou předvolební agitace pro všechny dělníky a rolníky.\" \"2) Poskytnout svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům a levým socialistickým stranám.\" \"3) Zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace.\" \"4) Na datum ne pozdější než 10. března 1921 svolat nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Kronštadtu a petrohradské oblasti.\" \"5) Osvobodit všechny socialistické politické vězně a stejně tak všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky, uvězněné v souvislosti s dělnickými a rolnickými hnutími.\" \"6) Zvolit komisi na přezkoumání případů těch, kteří jsou drženi ve vězeních a koncentračních táborech.\" \"7) Zrušit všechna politická oddělení, neboť žádná strana by neměla mít zvláštní privilegia propagovat své myšlenky nebo dostávat za tímto účelem finanční podporu od státu. Místo nich by měly být ustaveny kulturně - vzdělávací komise, volené místně a financované státem.\" \"8) Okamžitě odvolat všechny hlídkové oddíly.\" \"9) Zrovnoprávnit potravinové příděly pro všechny pracující s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni ve zdraví škodlivých provozech.\" \"10) Zrušit komunistické bojové oddíly ve všech součástech armády stejně jako komunistické stráže, umístěné v továrnách a mlýnech. Pokud jsou podobné stráže nebo oddíly potřebné, vytvořit je v armádě z řadových vojáků a v továrnách a mlýnech se souhlasem pracujících.\" \"11) Poskytnout rolníkům plnou svobodu jednání vzhledem k jejich půdě a rovněž právo chovat dobytek za podmínky, že rolník vystačí svými prostředky, tj. nebude využívat námezdní práci.\" \"12) Přijmout naši rezoluci ve všech součástech armády stejně jako mezi našimi soudruhy vojenskými kadety.\" \"13) Zveřejnit naše rezoluce v tisku.\" \"14) Vytvořit nestranický kontrolní úřad.\" \"15) Povolit svobodnou řemeslnou produkci za použití pouze vlastní práce.\" \"PETRIČENKO, předseda setkání (bitevní) eskadry\" \"PEREPELKIN, sekretář\"\". Povstání bylo následně vedeno Prozatímním revolučním výborem vytvořeným krátce poté. Vladimír Iljič Lenin toto povstání dehonestoval a označil ho za \"bílé spiknutí\". Ke krvavému potlačení povstání byly nasazeny elitní oddíly Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a celá operace uskutečněna mezi 16. až 18. březnem 1921. Podle dobových sovětských dokumentů bylo za účast v povstání tvrdě perzekvováno mnoho účastníků. „\"Mimořádná trojka kronštadtského zvláštního oddělení a revoluční tribunál petrohradského vojenského okruhu odsoudily do léta roku 1921 k zastřelení 2103 osob, k různým trestům pak dalších 6459 osob.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Přes svůj neúspěch Kronštadtské povstání přispělo k přechodu od válečného komunismu k Nové ekonomické politice (NEP). Vládnoucí bolševické straně pak sloužila rebelie za záminku k potlačení zbytků politických stran a rozmetání tzv. dělnické opozice na X. sjezdu komunistické strany, který se konal paralelně s povstáním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kronštadtské povstání představovalo neúspěšnou vzpouru značné části sovětské Baltské flotily proti vládě bolševiků v březnu 1921. Centrem povstání se stala námořní základna a pevnost Kronštadt (30 kilometrů vzdálena od Petrohradu) ležící na ostrově Kotlin při břehu Finského zálivu, jejíž posádka předtím v mnoha případech podpořila revoluční snahy, včetně Říjnové revoluce, která v důsledku vynesla k moci bolševický režim.", "tgt_summary": "La révolte des marins de Kronstadt contre le pouvoir bolchevique se déroule en Russie soviétique en mars 1921. Elle est le dernier grand mouvement contre le régime bolchevique, sur le territoire russe, pendant la guerre civile et la plus importante manifestation ouvrière d'opposition au communisme de guerre. ", "id": 1956280} {"src_title": "Risk management", "tgt_title": "Gestion des risques", "src_document": [{"title": "Řízení rizik.", "content": "Disciplína zvaná řízení rizik se zabývá navzájem provázanými činnostmi, které se snaží zamezit nebo zmírnit výskyt rizik nebo nemilých překvapení. Rizika ohrožují dosažení cílů, mohou mít negativní dopad na naši činnost a s určitou pravděpodobností se u každé činnosti vyskytnou. Řízení rizik zahrnuje široké spektrum problémů, do kterých lze zařadit:", "section_level": 1}, {"title": "Určení odpovědných osob.", "content": "Pro pečlivé řízení rizik musí být stanoveny odpovědné osoby. Již zde ovšem mohou vzniknout první rizika personální – ne každý člen týmu může mít zkušenosti s projektovým řízením a nemusí být dostatečně kvalifikován. Řízení rizik se skládá ze čtyř po sobě jdoucích činností:", "section_level": 2}, {"title": "Identifikace rizik.", "content": "Rizika bychom nejprve měli rozdělit na interní a externí. Interní jsou ovlivnitelná a kontrolovatelná projektovým týmem. Rizika externí nejsou ovlivnitelná a kontrolovatelná projektovým týmem. Rizik samozřejmě existuje velké množství, v tomto článku jsou popsána hlavně rizika spojená s projektem, jinak ale existuje celá řada rizik, například rizika finanční, rizika přírodní. Existuje mnoho technik na rozpoznání rizik například: Vyhotovení kontrolního seznamu – systematická kontrola předem stanovených podmínek a opatření. Seznamy kontrolních otázek (checklists) jsou generovány na základě seznamu charakteristik sledovaného systému nebo činností, které souvisejí se systémem a potenciálními dopady, selháním prvku systému a vznikem škod. Bezpečnostní kontrola (safety audit) – postup hledání potenciálně možné nehody či provozního problému. Je používán připravený seznam otázek a matice pro skórování rizik. Používá se především u technologických rizik. Co se stane když – diskuse a hledání nápadů, ve které skupina zkušených lidí dobře obeznámených s procesem klade otázky nebo vyslovuje úvahy o možných nehodách. Analýza stromu událostí – sledování průběhu procesu na základě dvou událostí – příznivé a nepříznivé. Jedná se o graficko statistickou metodu – vznik rozvětveného stromu ze kterého se stanovují rizika. Analýza lidské spolehlivost) – posouzení vlivu lidského činitele na výskyt nehod, havárií apod. či jejich dopadů. Jde o posouzení činitelů lidského faktoru a lidské chyby. Zahrnuje přístupy mikroergonomické (vztah „člověk – stroj“) a makroergonomické (vztah „člověk – technologie“). Vztah s platnými pracovními předpisy. Metoda IPR - Identifikace procesů a rizik. Diskuse (odborníci, zainteresované osoby...) – diskuse je často zaměňována s what-if analýzou nebo s brainstormingem SWOT Brainstorming", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení rizik.", "content": "Výsledky identifikace rizik je potřeba analyzovat a určit priority jejich řešení. Toto hodnocení je činností subjektivní, proto na ni může být více pohledů. Pokud máme známá rizika, která nám vyšla z předchozí identifikace, již můžeme tato rizika hodnotit a přisuzovat jim patřičný význam. Pokud chceme hodnotit rizika musíme si určit některé skutečnosti: Dle výsledné hodnoty rizika rozlišujeme rizika na běžná, závažná a kritická.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie zvládnutí rizik.", "content": "Po důkladném zhodnocení rizik je nutné vytvořit plán rizik, ve kterém bude určena strategie zvládnutí, minimalizace nebo eliminace rizik. Detailní rozpracování všech variant řešení jednotlivých rizik a jejich hodnocení. Přiřazení řešení rizik odpovědným osobám. Nezbytná je soustavná kontrola, případně revize plánu rizik dle aktuální situace. Faktory, které ovlivňují tvorbu strategie: fáze projektu, velikost, priorita, komplexnost, časová a finanční náročnost. Abychom se na rizika dokázali připravit a následně je řídit a dále sledovat, je potřeba vytvořit plán rizik jako součást plánu projektu. Tvorba plánu rizik není složitá, ale je prioritně důležité rozpoznat všechna závažná rizika, které mohou náš projekt ovlivnit a k těmto rizikům navrhnout účinná protiopatření. Pokud máme dvě předchozí činnosti (Identifikaci rizik a hodnocení těchto rizik) splněné, můžeme přistoupit k tvorbě tabulky plánu rizik. V tabulce musí být uvedeno: riziko, váha rizika, jeho pravděpodobnost a jeho hodnota. Dále zde musí být stanoveno preventivní opatření, pokud riziko nastane, jaké kroky podniknout k jeho odstranění nebo minimalizaci. Důležité je také určit odpovědnou osobu spojenou s provedením preventivního opatření. Určení krizového scénáře je další důležitou součástí tabulky plánu rizik. Krizový scénář se stanovuje pro případ, že se nepodaří riziko odstranit nebo je minimalizovat. Stejně jako za provedení preventivního opatření je stanovena odpovědná osoba, tak i za tvorbu krizového scénáře a jeho dodržení musí být stanoven odpovědný pracovník.", "section_level": 2}, {"title": "Průběžný monitoring vývoje rizikových stavů.", "content": "Pravidelná aktualizace plánu rizik je potřebná pro včasnou identifikaci případných nových rizik, přehodnocování dříve identifikovaných rizik, aktualizace strategie zvládnutí (původní strategie funguje, není potřeba nějaká změna?), aktualizace dokumentace, komunikace Během jakéhokoli projektu se mohou objevit další rizikové události a proto musejí být rizika stále monitorována. Nikdy nemůžeme určit a rozpoznat všechna rizika a pravděpodobnost, se kterou mohou nastat, proto je důležité abychom stále identifikovali nová rizika a přehodnocovali rizika, která byla již dříve rozpoznána. To znamená, že Plán rizik a jejich řízení se bude stále měnit v čase.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy rizik.", "content": "Existuje mnoho základních členění rizik. Rizika projektová, které popisuje tento článek, rizika finanční, rizika přírodní atd. Rizika týkající se přímo projektu jsou především - rizika na straně uživatele, investora, dodavatele, sem například může patřit i nedostatečná zainteresovanost koncového uživatele na cílech projektu.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika okolí projektu - legislativa, trh, třetí strany.", "content": "Měnící se legislativa, podmínky na trhu (preference zákazníků apod.) a v neposlední řadě také naše partnerské a dodavatelské firmy významně ovlivňují projektovou činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika všeobecná projektová.", "content": "Jsou významnou skupinou všech rizik, často mívají drtivější dopad než rizika technická. Patří mezi ně: V plánu projektu jasně vymezit způsoby a techniky externí komunikace. Uživatel často dostává produkt, který vůbec nechtěl, nesplňuje jeho požadavky, očekávání bylo odlišné nebo obsahuje nepotřebnou funkcionalitu, to vše může být způsobeno zanedbávanou zpětnou vazbou od skutečných uživatelů (nesmíme opomínat, že uživatel je nejdůležitější subjekt pro závěrečné hodnocení projektu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Risk management, česky zacházení s riziky, je oblast řízení projektů i procesů, která se zabývá zjišťováním a hodnocením jejich nebezpečí a nežádoucích důsledků. Při zahájení každého projektu je důležité stanovit rizika spojená s tímto projektem a nezapomínat, že každý projekt je jedinečný. Než se s projektem začne, je třeba vyhodnotit rizika spojená se špatně definovaným cílem. Důležité je propojení projektu s jinými projekty, včetně časových návazností. Následuji rizika spojená s lidmi, s jejich nedostatečnou kvalifikací a zkušenostmi. Závažné jsou i finanční rizika, včetně časového plánování příjmů a nákladů.", "tgt_summary": "La gestion des risques, ou management du risque (\"risk management\"), est la discipline qui s'attache à identifier, évaluer et prioriser les risques relatifs aux activités d'une organisation, quelles que soient la nature ou l'origine de ces risques, pour les traiter méthodiquement de manière coordonnée et économique, de manière à réduire et contrôler la probabilité des événements redoutés, et réduire l'impact éventuel de ces événements. Pour la probabilité d’un danger, le magazine \"Pour la science\" (hors-série ) suggère que les courbes de probabilité du danger suivent des courbes de loi d’extremum généralisée ou loi de valeurs extrêmes (ou loi de Fréchet ou loi de Weibull ou loi de Gumbel (développée en 1941 pour des crues, montrée s’appliquer aux inondations par chargée d’évaluer la nouvelle hauteur des nouvelles digues des Pays-Bas dans les années 1950)... ) ; le magazine cite l’économie (krach de 1987 de l’indice S&P500) ", "id": 51984} {"src_title": "John Martin", "tgt_title": "John Martin", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Nejprve ho jeho otec poslal na učení heraldické malby do Newcastle upon Tyne, po neshodách s učiteli byl přeřazen k italskému mistrovi Bonifaciovi Mussoovi, což byl otec malíře emailů Charlese Mussa. Se svým novým mistrem se Martin přestěhoval v roce 1806 do Londýna, kde se také v devatenácti oženil. Živil se učením malby a malováním akvarelů. Ve volném čase pak studoval architekturu a perspektivu.", "section_level": 1}, {"title": "Malíř.", "content": "Jeho první vystavený obraz, \"Sadak hledající vody zapomnění\" (\"Sadak in Search of the Waters of Oblivion\"), visel v předsíni Královské akademie v roce 1812 a byl prodán za padesát guineí. Tento obraz byl následován \"Vyhnáním\", \"Rájem\" (oboje 1813), \"Clytií\" (1814) a \"Josua staví slunce\" (1816). V roce 1821 byl představen \"Kvas Baltazarův\", který se setkal s mnohem bouřlivější a kontroverznější reakcí a nakonec byl oceněn 200 librami, přičemž již dříve dostal Martin za toto dílo od Britského institutu dalších 100 liber. Na tento obraz navázala \"Zkáza Herkulanea\" (1822), \"Stvoření\" (1824), \"Předvečer potopy\" (1841) a řada dalších děl s biblickými či smyšlenými motivy. Například \"Nebeské pláně\" byly myšleny jako vzpomínkový obraz na jeho mládí v Allendalu. Martinova velká plátna byla ovlivněna především dobovými dioramaty a panoramaty, velmi populární zábavou, která umně používala umělé světlo k vytvoření dojmu skutečnosti. Martin bývá často považován za předchůdce epického kina a není pochyb, že jeden z průkopníků filmu D. W. Griffith si byl vědom malířova významu. Následně se tvůrci dioramat dopouštěli na Martinově díle plagiátorství. V roce 1833 bylo instalována 190 m veliká reprodukce \"Baltazarova kvasu\" na zařízení Britské diorama. Martin se následně snažil o odstranění tohoto díla soudním příkazem, ale neuspěl. V roce 1835 bylo za stejným účelem použito stejného díla v New Yorku. Obě tato představení slavila nevídaný úspěch u diváků, ale notně pošramotila pověst Martina na poli seriozních malířů. V roce 1840 namaloval obraz \"Pád Ninive\", který koupila belgická vláda a jako uznání mu byl udělen Řád Leopolda v rytířské třídě.", "section_level": 1}, {"title": "Rytec.", "content": "Mimo malířskou dráhu nelze u Johna Martina zapomínat na to, že byl význačný mezzotintový rytec, což mu vynášelo více po většinu života než malba. V roce 1823 byl Martin pověřen americkým vydavatelem Samuelem Prowettem k ilustrování \"Ztraceného ráje\" od Johna Miltona. Za tímto účelem dostal zálohu 2000 liber. Ještě nedokončil první zakázku 24 rytin a dostal novou zálohu 1500 liber na dalších 24 rytin na menší desky. Ke dvěma známějším rytinám patří vyobrazení pekelného hradu Pandemonia nebo \"Satan předsedá pekelnému koncilu\". Na obou rytinách jsou patrné prvky umělcovy fantazie, obzvláště pak na architektuře. Prowett publikoval rytiny mezi lety 1825 a 1827. Na základě tohoto podniku se pokusil sám Martin publikovat mezi lety 1831 a 1835 ilustrace k Starému zákonu, nicméně to se ukázalo příliš nákladným a nevýdělečným. Nakonec musel zbývající podklady odprodat Charlesi Tiltovi, který je znovu publikoval roku 1838 a v menším formátu v roce 1839.", "section_level": 1}, {"title": "Věhlas.", "content": "Martin si zprvu získal slušnou popularitu poté, co svoji fantaskní architekturou na Baltazarově kvasu ovlivnil umělce z rodiny Brontëových, kde především jejich smyšlená země Angria s hlavním městem Glasstownem získala podobu Martinovy imaginace. Dokonce hrdina Edward de Lisle mohl být umělcovým odrazem. Ještě větší slávu získal v roce 1829, kdy jeho starší bratr Jonathan Martin podpálil yorskou katedrálu. Tento požár nejenže způsobil značné škody, ale mnoho vnějších pozorovatelů přirovnávalo spáleniště k obrazům Johna. Dokonce se ukazuje, že John měl s incidentem více společného s přihlédnutím k tomu, že obhajoba v procesu proti Jonathanovi byla placena z Johnových peněz. Jonathan, teď už známý jako šílený Martin, se nakonec vyhnul oběšení díky nepříčetnosti. Martin se také zabýval vytvářením schémat pro vylepšení Londýna, publikoval řadu plánů pro systém zásobování vody, kanalizace, přístavy, železnice. Jeho plány pro londýnské kanalizace z roku 1834 zohlednil v roce 1859 Joseph Bazalgette. V posledních čtyřech letech života se věnoval velkému triptychu věnovanému poslednímu soudu, přičemž vytvořil \"Poslední soud\", \"Velký den jeho hněvu\" a \"Pláně nebeské\". Všechny tyto tři obrazy připadly Tate Britain v roce 1874. Ještě během prací byl stižen mozkovou příhodu a posléze zemřel. Zemřel sám, protože se stal obětí změny vkusu a módy společnosti. Společnost již považovala jeho velkoformátové výjevy za příliš teatrální a zastaralé. Ani po smrti nebyl ušetřen určitých paradoxů všeobecného vkusu. V 30. letech 20. století nebyla Martinova plátna ceněna více jak několika librami, zatímco dnes se ceny pohybují v tisících.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi jeho nejzásadnější díla patří především velkoformátová plátna, na kterých je zachyceno apokalyptické téma s velkou fantazií. Dá se jim vytknout jisté chyby v technice, pozorování a vkusu. Také ilustroval Bibli či Miltonův \"Ztracený ráj\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Martin (19. července 1789 v Haydon Bridge, Northumberland – 17. února 1854 v Douglasu, ostrov Man) byl vlivný anglický malíř romantismu. Původně byl vyučený řemeslným malířem a živil se malbou glazur, ale později rozvinul svoji fantazii a proslavil se malbou velkých pláten s biblickými motivy. Jeho kariéra skončila po záchvatu mrtvice.", "tgt_summary": "John Martin, né le à Haydon Bridge et mort le à l'île de Man, est un peintre et graveur anglais de la première moitié du. Ses œuvres, inspirées par le romantisme, mettent le plus souvent en scène des paysages et tableaux apocalyptiques tirés de la Bible, sa principale référence.", "id": 1287247} {"src_title": "Isadora Duncanová", "tgt_title": "Isadora Duncan", "src_document": [{"title": "Profesní charakteristika.", "content": "Tanec nestudovala systematickým způsobem, ale vytvořila originální, neopakovatelný styl vyjádření založený na své vlastní filozofii, opírajíc se o nové tendence moderního tance, jehož byla průkopnicí. Viděla v tanci výraz volné mysli a radikálně se vzepřela omezením, která nařizoval klasický tanec. Chtěla znovu objevit krásu pohybu lidského těla. Její vliv byl ohromný, jak na vývoj scénického umění, tak na nastupující generace tanečníků. Odhodila klasický bílý kostým i střevíčky a tančila oděná do řecké tuniky, bosá a s rozpuštěnými vlasy, což byla pro tehdejší publikum šokující novinka. Jako první se ukázala na scéně oděná pouze do přiléhavého trikotu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v Čechách.", "content": "Vystoupila v Čechách v sérii představení v západočeských lázních v srpnu 1902 (v Mariánských lázních, ve Františkových lázních, v Karlových Varech a neověřeně v Teplicích). V českém prostředí byla v povědomí především jako vzor a příklad, kterým bylo po roce 1904 poměřováno domácí taneční snažení. Ve 30. letech byla v Čechách pod vlivem filosofie Isadory Duncan založena taneční škola. Založila ji Jarmila Jeřábková, která studovala u Duncaniny sestry Elizabethy. Díky ní a jejím žačkám dostávalo duncanovské hnutí v Čechách osobitý charakter a schopnost dalšího vývoje. Pravděpodobně nezávisle na ní rozvíjela vzor Isadory Duncanové v Praze také tanečnice Jarmila Kröschlová, manželka Oskara Schürera a matka Evy Kröschlové. Zároveň byla námětem Liboru Vaculíkovi k vytvoření baletního představení \"Isadora\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Měla tři děti, jedno s divadelním režisérem Gordonem Craigem, druhé s Parisem Singerem, synem majitele továrny na šicí stroje Isaaca Singera, třetí dítě – syn, zemřel při porodu. Její soukromý život nebyl chudý na skandály či tragédie. Největší z nich byla smrt jejich dětí (Deirdre a Patricka), které se utopily v Seině v roce 1913. Děti jely v autě s chůvou, zatímco ona sama zůstala doma. Když auto vyjíždělo do kopce, vysadil motor a šofér vystoupil, aby ho opravil. Zapomněl však zatáhnout brzdu; když pak motor nastartoval, automobil se rozjel a sjel do řeky. Chůva i děti se utopily. Po ztrátě dětí se Isadora ukryla na několik týdnů v přímořských lázních spolu s herečkou Eleonorou Duseovou. V souvislosti s tím, že Duseová opustila lesbický svazek s feministickou aktivistkou Linou Polettiovou, existuje podezření, že i Duncanová měla s Duseovou milostný vztah. Od roku 1904 se věnovala výuce tance dětí. Rok poté založila v Berlíně bezplatnou školu pro proletářské děti. V roce 1922 odcestovala (již poněkolikáté) do Moskvy, kde plánovala založit taneční školu pro malé děti. Navíc ji přitahovalo i bolševické hnutí, přijala dokonce ruské občanství a ztratila americké. Zde poznala o 17 let mladšího ruského básníka Sergeje Jesenina a v květnu 1922 se vzali. Několik let s ním v Rusku žila. Jejich vztah byl ovšem velmi bouřlivý, nevyrovnaný, plný zvratů a manželství záhy skončilo. V roce 1925 se Jesenin oženil znovu (aniž se s Duncanovou rozvedl). Dne 28. prosince 1925 byl však Jesenin nalezen mrtvý v hotelovém pokoji – pravděpodobně spáchal sebevraždu. Na konci 20. let se Duncanová potýkala s finančními problémy, vedla skandální milostný život. Poslední roky svého života strávila mezi Paříží a Středozemním mořem. Část jejích přátel se ji snažila podpořit v sepsání autobiografie. V knize \"Intimní portrét\" od Sewella Stokese byla popisována její extravagance. Její autobiografie byla vydána v roce 1927. Australský skladatel Percy Grainger ji popsal jako \"život obohacující mistrovské dílo\".", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Tragický byl i závěr jejího života – zahynula při projížďce autem, když se její dlouhý vlající šál zamotal do kola automobilu typu kabriolet, a zlomil jí vaz.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v kultuře.", "content": "V roce 2016 ji ztvárnila Lily-Rose Depp ve filmu \"Tanečnice\" na motivy života Loie Fuller.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isadora Duncanová, vlastním jménem Dora Angela Duncan, (26. května 1877 San Francisco – 14. září 1927 Nice) byla americká tanečnice.", "tgt_summary": "Isadora Duncan, née le 26 ou le à San Francisco, et morte le à Nice, est une danseuse américaine qui révolutionna la pratique de la danse par un retour au modèle des figures antiques grecques. Par sa grande liberté d'expression, qui privilégiait la spontanéité, le naturel, elle apporta les premières bases de la danse moderne européenne, à l'origine de la danse contemporaine. Influencée par son frère Raymond Duncan sur un retour à l'hellénisme et le culte du corps, elle a voulu redonner toute sa place à la beauté, à l'harmonie du corps, osant s'exhiber presque nue, dissimulée seulement par quelques voiles. Par ailleurs, son travail chorégraphique accorde une place particulière à la spiritualité. ", "id": 1808058} {"src_title": "Freddie Highmore", "tgt_title": "Freddie Highmore", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Jeho první filmová role přišla když mu bylo sedm let ve filmu \"Drsný holky\" po boku Heleny Bonham Carterové, kde zahrál postavu malého Sama, který žije se svou svobodnou matkou. Potom přišly ještě další tři méně významné filmové role. Jeho první velká filmová přišla v rodinném filmu \"Dva bratři\". Film vypráví o dvou tygrech, který se natáčel v Kambodži. Daleko větší filmová role přišla ve filmu \"Hledání Země Nezemě\", kde se poprvé setkal s Johnny Deppem a Kate Winsletovou. Za tento film byl čtyřikrát nominován za nejlepšího mladého herce nebo na nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (například na Filmovou cenu MTV a Screen Actors Guild Awards) a získal pět ocenění. Další velká filmová role přišla opět po boku Johnnyho Deppa coby Willyho Wonky ve filmu \"Karlík a továrna na čokoládu\" a také zazářil ve filmu \"5 dětí a to\", film byl opět inspirován knižním vydáním E. Nesbitt. O rok později následovaly neméně velké úspěchy. Zahrál si ve filmu \"Dobrý ročník\" po boku Russella Crowea nebo hlavní roli v \"Arthur a Minimojové\", kde opět hrál s lidmi jako Madonna, Robert De Niro nebo David Bowie. Snímek sklidil další ocenění. V roce 2008 následovaly filmy \"Melodie mého srdce\" a \"Kronika rodu Spiderwicků\" (hraje zde dvojčata). Během let 2013–2017 hrál hlavní roli Normana Batese v dramatickém seriálu stanice A&E \"Batesův motel\". Za svůj výkon získal cenu People's Choice Awards v roce 2016 a nominace na ceny Saturn, Satellite Award a Critics' Choice Television Award. Pro seriál zrežíroval díl „The Body“ a napsal scénář k dílům „Unfaithful“ a „Inseparable“. V roce 2017 získal roli v seriálu stanice ABC \"The Good Doctor\", ve kterém hraje hlavní roli doktora Shauna Murphyho, začínajícího pediatrického chirurga diagnostikovaného autismem a syndromem učence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Thomas „Freddie“ Highmore (* 14. února 1992, Londýn, Velká Británie) je anglický herec. Proslavil se rolemi ve filmech jako \"Karlík a továrna na čokoládu\", \"Kronika rodu Spiderwicků, Arthur a Minimojové, Melodie mého srdce, Umění zapadnout\" a \"Toast\". Od roku 2013 do roku 2017 hrál hlavní roli Normana Batese v dramatickém seriálu \"Batesův motel\". Za roli získal cenu People's Choice Awards. V roce 2017 začal hrát roli doktora Shauna Murphyho v seriálu stanice ABC \"The Good Doctor\".", "tgt_summary": "Freddie Highmore, de son nom complet Alfred Thomas Highmore, né le à Londres (Camden), est un acteur britannique. Il est révélé au cinéma à l'âge de douze ans en jouant dans le film \"\" dirigé par Marc Forster, aux côtés de Johnny Depp et Kate Winslet. Puis, il se fait connaitre en interprétant Charlie dans \"Charlie et la Chocolaterie\" (2005) de Tim Burton. ", "id": 588234} {"src_title": "Aermacchi MB-339", "tgt_title": "Aermacchi MB-339", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Od počátku 70. let ve společnosti Aermacchi probíhaly koncepční práce na nástupci cvičného letounu Aermacchi MB-326. Zpracováno bylo celkem devět různých variant. Sedm variant neslo označení MB-338 a další dvě MB-339. Jednalo se o další evoluci osvědčeného letounu MB-326K s motorem Larzac (MB-339L) a Viper série 600 (MB-339V). Hlavní odlišností byla přepracovaná přední část s pilotní kabinou. Roku 1975 italské letectvo objednalo vývoj nového cvičného letounu na základě projektu MB-339V. Letoun měl umožnit hladší přechod od základního výcviku na letouny Panavia Tornado, nebo jako náhradní typ za Lockheed F-104 Starfighter. Zároveň si zachovával schopnost provádět bitevní akce. První let prvního prototypu proběhl 12. srpna 1976. Druhý vzlétl 20. května 1977. Na první pohled nejnápadnější změnu představuje přepracování kabiny s výraznějším stupněním sedaček pilotního žáka a instruktora, která poskytuje instruktorovi lepší výhled přes hlavu žáka. Směrovou stabilitu letounu zlepšilo zvětšení svislé ocasní plochy a zkosené dolní kýlovky. Standardní vybavení zahrnuje vystřelovací sedadlo Martin-Baker Mk.10F s parametry H=0, V=0. Modernizována byla avionika. První sériový MB-339A byl zalétán v roce 1978. Italským vzdušným silám byl první stroj předán 8. srpna 1979, poslední 101. exemplář převzalo v roce 1987. Akrobatické skupině Frecce Tricolori bylo dodáno 15 upravených speciálních MB-339PAN, které nemají přídavné nádrže na konci křídla a jsou vybaveny vyvíječem kouře. Pro kalibraci elektronických zařízení byly čtyři letouny přestavěny na verzi MB-339RM. Zdokonalená cvičná verze MB-339B s posílenou schopností bitevních akcí. Poháněl ji motor Rolls-Royce Viper Mk.680-43 o tahu 19,57 kN. MB-339AM je varianta vyvinutá v roce 1995 z MB-339A, která byla určena pro útoky na hladinové cíle a vyzbrojená dvěma řízenými střelami Marte Mk.2A. Typ MB-339C poprvé vzlétl 17. prosince 1985. Zahrnuje variantu MB-339CD s kabinou plně vybavenou digitální avionikou pro zdokonalovací výcvik, MB-339CB pro RNZAF, šest strojů MB-339CE bez digitálního vybavení pro Eritreu a MB-339CM na export do Malajsie. Dne 30. května 1980 proběhl první let jednomístné bitevní varianty Aermacchi MB-339K Veltro 2 (imatrikulace I-BITE). MB-339K měl novou přední část trupu, zvětšený objemem palivových nádrží, kanón a šest závěsníků pod křídly. Poháněl jej motor Viper Mk.680 o výkonu 19,57 kN. Letoun zůstal v prototypu.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Aermacchi MB-339 je italský cvičný letoun pro základní a pokračovací výcvik se zbraněmi s možností využití jako lehký bitevní letoun. Vznikl dalším vývojem cvičného letounu Aermacchi MB-326.", "tgt_summary": "L'Aermacchi MB-339 est un avion biplace d'entraînement militaire italien, conçu dans les années 1970 pour remplacer le MB-326. Élégant et racé, il n'a connu qu’un succès mitigé face à la concurrence d’appareils plus modernes comme le BAe Hawk. Environ 200 exemplaires ont été construits, et sont utilisés par neuf pays différents.", "id": 38125} {"src_title": "Opel Vectra", "tgt_title": "Opel Vectra", "src_document": [{"title": "Typ A.", "content": "Vyráběla se v letech 1988 až 1995. V září 88 byl představen sedan s 8V motory 1.6i/55 kW, 1.8i/65 kW, 2.0i/85 kW a 1.7D/42 kW. V březnu 1989 se objevil liftback. Stejného roku se pod kapotu nastěhoval i motor 2.0i 16V dosahující výkonu 110 kW. V roce 1991 se objevil nový turbodiesel 1.7TD s výkonem 60 kW, který pocházel od automobilky Isuzu, konkrétně se jedná o motor s označením TC4EE1. V roce 1992 proběhla modernizace a objevil se další nový motor – 2.5 V6/125 kW. V roce 1993 byla představena sportovní verze 4×4 Turbo s výkonem 150 kW. Starý dvoulitr byl nahrazen novým motorem 2.0i Ecotec/100 kW. Z Typu A vycházelo rovněž kupé označované jako Opel Calibra. První řady se vyrobilo okolo 2 a půl miliónu vozidel.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "!Model!Kód
motoru!Počet
válců!Počet
ventilů!Ventilový
rozvod!Vrtání × zdvih
[mm]!Zdvihový
objem
[cm]!Kompresní
poměr!Přeplňování!KAT!Max. výkon
[kW (k) při ot./min]!Max. točivý moment
[Nm při ot./min]! colspan=\"12\" |Zážehové motory ! colspan=\"12\" |Vznětové motory ", "section_level": 2}, {"title": "Typ B.", "content": "Vyráběl se v letech 1995 až 2002. S výrobou kombi s označením Caravan se začalo v roce 1996. V roce 1997 získal v testech Euro-NCAP 2 hvězdičky. Po faceliftu z roku 1999 už hvězdičky 3. Dodával se s motory 1.6/55 a 74 kW, 1.8/85 kW, 2.0/100 kW a 2.5 V6/125 a 143 kW, 1,7TD/60 kW, 2.0Di/60 kW, 2.0 DTi/74 kW a 2.2 DTI/92 kW. Ještě byla motorová řada od r. 99 – 1.8/92 kW. Dále také 2.2i 108 kW. Této generace se celkem vyrobilo okolo 2 miliónů kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Poprvé prošla druhá generace Vectry nárazovými testy Euro NCAP v roce 1997, a to ve verzi liftback s motorem 1,8 l. Tehdy vůz obdržel za ochranu dospělé posádky tři hvězdičky z pěti, jedna mu však byla dodatečně odebrána. Konkrétně za ochranu při čelním nárazu získal 8 bodů, při bočním nárazu pak 10 bodů. V testu ohleduplnosti vůči chodcům byl pak ohodnocen dvěma ze čtyř možných hvězdiček. V roce 2001 si Vectra nárazové testy jako faceliftovaný liftback se zážehovou osmnáctistovkou zopakovala. Tentokrát již za ochranu dospělé posádky při čelním nárazu obdržela 9 bodů a při bočním nárazu 15 bodů. Se 24 body to bohatě stačilo na zisk tří z pěti hvězdiček. Za ohleduplnost vůči chodcům pak zůstala se 14 body na dvou ze čtyř hvězdiček.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "!Model!Kód
motoru!Počet
válců!Počet
ventilů!Ventilový
rozvod!Vrtání × zdvih
[mm]!Zdvihový
objem
[cm]!Kompresní
poměr!Přeplňování!KAT!Max. výkon
[kW (k) při ot./min]!Max. točivý moment
[Nm při ot./min]! colspan=\"12\" |Zážehové motory ! colspan=\"12\" |Vznětové motory ", "section_level": 2}, {"title": "Typ C.", "content": "Třetí generace byla představena v březnu 2002. V roce 2005 Typ C prodělal facelift a z nabídky byly vyřazeny vznětové motory 2.0 DTI a 2.2 DTI. Odvozeným modelem od Vectry C se stal Opel Signum, což je hatchback vyšší střední třídy. Roku 2008 ji nahradil Opel Insignia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opel Vectra je automobil střední třídy, který vyráběla německá automobilka Opel. Jejím předchůdcem byl model Ascona, nástupcem se v roce 2008 stal model Insignia.", "tgt_summary": "Les Vectra sont des automobiles du segment M2 produites par General Motors sous les marques : Il existe trois générations de Vectra : ", "id": 78830} {"src_title": "Generální guvernér", "tgt_title": "Gouverneur général", "src_document": [{"title": "Generální guvernér v britském Commonwealthu.", "content": "Britský generální guvernér je formálním zástupcem britského panovníka v zemi. Funkce byla nejprve vytvořena v souvislosti s reformou britské koloniální správy na začátku 20. století, v rámci které se z Kanady a Austrálie staly dominia. Kanada měla prvního generálního guvernéra již v roce 1867, Austrálie v roce 1901 a Nový Zéland v roce 1917. Dnes má britská Koruna celkem 15 generálních guvernérů, mezi které patří: Funkce generálního guvernéra jsou v současné době spíše formálního a reprezentativního charakteru, i když je existence monarchie například v Kanadě a v Austrálii v posledních desetiletích zpochybňována. V posledních třiceti letech tuto funkci zastávají stále častěji ženy: v Kanadě to byla Michaëlle Jeanová (od roku 2005) a v Austrálii Quentin Bryceová (od 2008). Ve většině případů je generální guvernér jmenován královnou po poradě nebo na doporučení předsedy vlády země. Výjimkou jsou Papua Nová Guinea a Šalamonouvy ostrovy, kde generálního guvernéra volí parlament.", "section_level": 1}, {"title": "Generální guvernér/gubernátor v carském Rusku.", "content": "V době carského Ruska byl generální gubernátor vojensko-administrativním velitelem správní oblasti (kraje), kterému administrativně podléhali další gubernátoři zahrnutí pod jeho jurisdikci. Zastával nicméně především kontrolní funkce. To se týkalo celkem šest z osmi generálních gubernií Ruské říše k roku 1914. Výjimkou byla Moskva a Petrohrad. K roku 1914 měla Ruská říše celkem osm generálních gubernátorů (guvernérů): Finský generální gubernátor se řídil specifickým statusem a podléhal finskému právnímu systému. Moskevský a petrohradský generální gubernátor měl v jurisdikci pouze oblast Moskvy a Petrohradu a odpovídal přímo panovníkovi bez existence mezistupně gubernátora gubernie nebo oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Další použití.", "content": "Užití titulu a funkce generálního guvernéra je typická především v koloniálním nebo post-koloniálním kontextu. Například v Arubě a na Antilách existuje funkce generálního guvernéra zastupující nizozemskou královnu. Funkce nebyla cizí ani ve francouzském kontextu (např. generální guvernér francouzské Indočíny), Španělům (např. generální guvernér Filipín) nebo Belgičanům (např. generální guvernér Konga). Titul a funkce se ale objevila také ve válečném Polsku, kde byl oficiálním zástupcem německé moci v letech 1939–1944 také generální guvernér (\"Generalgouverneur für die besetzten polnischen Gebiete\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Generální guvernér (anglicky Governor-general, resp. Governor General, francouzsky gouverneur général, rusky Генера́л-губерна́тор) je právně-politický titul, který označuje úřední osobu, která plní funkci zástupce hlavy státu, resp. monarchy v určité správně-politické oblasti nebo zemi. ", "tgt_summary": "Un gouverneur général est aujourd'hui le représentant d'un monarque dans un royaume indépendant. Par le passé, dans les anciennes colonies et territoires étrangers sous administrations civiles ou militaires, il s'agit du représentant de l'État exerçant la souveraineté sur ce territoire.", "id": 1542476} {"src_title": "Chairóneia", "tgt_title": "Chéronée", "src_document": [{"title": "Členění obecní jednotky.", "content": "Obecní jednotka Chairóneia od roku 2011 zahrnuje 8 komunit, z nichž každou tvoří právě jedna vesnice. Jsou to Agios Vlasios (212), Akontio (127), Afthochorio (207), Vasilika (38), Thourio (127), Proselio (33), Profetio Ilia (82) a Chairóneia (556). V závorkách je uveden počet obyvatel komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé se zde usadili už v době prehistorické na místě nyní známém jako Magoula Balomenou (Μαγούλα Μπαλωμένου), jeho starší název byl Arne. Na konci 5. století př. n. l. patřila Chairóneia k jednomu z 11 okresů v Bojótii spolu s Acraephnium a Copia. Nejznámějším rodákem byl spisovatel a filosof Plútarchos, který ve svých spisech několikrát o svém rodišti píše.", "section_level": 1}, {"title": "Bitvy.", "content": "U Chairóneie proběhly v historii dvě bitvy. První roku 338 př. n. l. mezi Makedonií a Athénami. Druhá roku 86 př. n. l. mezi Římem a pontským královstvím.", "section_level": 1}, {"title": "338 př. n. l..", "content": "U tohoto městečka porazil v roce 338 př. n. l. makedonský král Filip II. spojená vojska řeckých městských států vedená Athéňany a Thébany. Během bitvy byla elitní jednotka thébských vojáků známá jako Svatý oddíl úplně zničena. Tím se makedonský král zmocnil řeckého území. Thébané postavili nad hrobem svých padlých vojáků sochu lva (Lion Chaironeia), která je 5,5 m vysoká. V roce 1818 byl tento pohřební monument objeven anglickým cestovatelem. Pomník byl opraven a instalován v roce 1902 v místě svého objevu.", "section_level": 2}, {"title": "86 př. n. l..", "content": "Na témže bojišti porazil v roce 86 př. n. l. římský vojevůdce Sulla vojsko pontského krále Mithradata z Malé Asie. Už na jaře roku 87 př. n. l. přistál Sulla s pěti legiemi v Dyrrhachiu (dnešní Durrës). Asie byla v této době okupována Mithridatovým vojskem pod velením Archeláose a rovněž Řecko s výjimkou Makedonie stálo na straně pontského krále. Sulla si však silou svého vojska postupně podmanil města v řeckém Epeiru, Aitólií,Thesálii a hlavně Athény. Při svém pochodu na Makedonii narazil u obce Chairóneia na armádu Archeláose. Bitva se vyvíjela střídavě ve prospěch obou stran, nakonec se Archeláos spolu s asi 10 000 muži zachránil útěkem, ale jeho ztráty dosahovaly mnohem vyšších čísel. Sulla byl poté svými vojáky pozdraven jako imperátor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chairóneia (řecky Χαιρώνεια, latinsky Chaeronea) je vesnice v regionální jednotce Bojótie v kraji Střední Řecko. Má 556 obyvatel a nachází se 14 km severně od centra obce Livadie.", "tgt_summary": "Chéronée (en / ) est une cité grecque de Béotie située entre la Phocide et l'Attique, non loin du fleuve Céphise, patrie de Plutarque.", "id": 1394754} {"src_title": "Paul Leppin", "tgt_title": "Paul Leppin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Paul Leppin se narodil v rodině vyučeného hodináře Josefa Leppina (1850–1916), který se však živil jako zapisovatel, a vychovatelky Pauline, rozené Scharsach (1840–1913). Oba rodiče přišli do Prahy z moravského Frýdlantu. V letech 1888 až 1897 absolvoval gymnázium ve Štěpánské ulici (něm. Stefansgymnasium). V té době se také spřátelil s Camillem Hoffmannem. Vzhledem k nelehké finanční situaci rodiny nemohl pokračovat ve studiích na univerzitě, a tak roku 1897 nastoupil jako úředník Poštovního a telegrafního úřadu. Na přelomu století začal publikovat první texty a recenze a záhy se stal nedílnou součástí pražského německého literárního života. Byl členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách a pravidelně se stýkal s dalšími německy hovořícími umělci, mezi nimiž nechyběli Oskar Wiener, Victor Hadwiger, Richard Teschner či Gustav Meyrink, toho času ještě používající původního příjmení Meyer. Znal se též s Jiřím Karáskem ze Lvovic. V roce 1907 se oženil s Henriette Bogner (1885–1946), která pocházela z bohaté liberecké rodiny. V květnu 1908 se páru narodil syn Paul. Po roce 1918 zůstal Leppin v Praze, v roce 1920 se stal účetním radou. Ke svým padesátinám obdržel oficiální uznání i od kanceláře prezidenta republiky. Roku 1937 jeho jediný syn Paul zemřel. Přestože Leppin nikdy nepatřil k německým nacionalistům, byl během okupace vnímán jako nepřítel. Zemřel krátce před koncem války na následky svého bohémského života. Jeho knihovna byla zničena během Pražského povstání. Jeho manželka byla vysídlena do Německa, kde krátce nato zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roku 1899 publikoval první básně (\"Spuk\" a \"Refrain\") ve výboru \"Goethe-Festschrift\" vydaném Čítárnou a přednáškovou síní německých studentů (\"Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag\") a báseň \"Gedenken\" ve \"Frühlingsschrift der Deutschen in Königl. Weinberge\", který sám redigoval. V témže roce zveřejnil i své první recenze. Od roku 1900 vydával Leppin sérii letáků \"Frühling\" (Jaro), ve kterých měli první možnost publikovat mladí pražští němečtí spisovatelé (kromě Leppina samotného např. Peter Baum, Camill Hoffmann, Rainer Maria Rilke, Oskar Wiener, Ottokar Winicky, ale též Rakušan Stefan Zweig a další). Už od roku 1899 byl Leppin členem spolku \"Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen\" (Spolek německých výtvarných umělců v Čechách), kde mimo uvedené spisovatele a básníky působili např. malíř a grafik Richard Teschner, herec Alexander Moissi, básník Victor Hadwiger, bankéř Gustav Meyer (pozdější spisovatel Gustav Meyrink) nebo grafik Hugo Steiner-Prag. V roce 1902 vyšla šestnáctistránková publikace \"Die Kralle, ein Höllen-Adagio\", která byla manifestem tohoto spolku a kterou Paul Leppin připravil ve spolupráci s Oskarem Wienerem. V dubnu 1906 vychází časopis \"Wir - Deutsche Blätter der Künste\", který Leppin rovněž redigoval. Vyšla pouze dvě čísla (druhé v květnu 1906). V roce 1901 otiskl Leppin svou první povídku \"Die Türe des Lebens\", v roce 1903 první básnickou sbírku \"Glocken, die im Dunkel rufen\" a v roce 1905 první román \"Daniel Jesus\". Jeho dramatické dílo nemělo větší ohlas. Max Brod ve svých pamětech \"Život plný bojů\" (\"Streitbares Leben\") mj. uvádí, že Leppin, který na rozdíl od Broda patřil k výše zmíněnému okruhu novoromantiků, ve svém románu \"Severinova cesta do temnot\" zvěčnil svého spisovatelského kolegu a dobrého přítele Gustava Meyrinka. Konkrétně vtiskl Leppin Meyrinkovy rysy do postavy pana Nikolause. Tutéž tezi vyslovuje také německá germanistka Angela Reinthal ve své studii o vztahu Gustava Meyrinka ke generaci autorů kolem Leppinova letáku \"Frühling\".", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časopisecky vydané texty, texty na pokračování (výběr).", "content": "1904 1907 1909 1910 1913 1914 1917 1919", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Leppin (27. listopadu 1878, Praha – 10. dubna 1945, tamtéž) byl pražský německý dekadentní (novoromantický) básník, spisovatel, dramatik a redaktor, civilním povoláním byl poštovní úředník.", "tgt_summary": "Paul Leppin, né le à Prague, dans l'empire austro-hongrois et mort le à Prague, est un écrivain de langue allemande.", "id": 316760} {"src_title": "Kaiserštejnský palác", "tgt_title": "Palais Kaiserstein", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Do dnešní podoby byl dostavěn v roce 1714. Vznikl přestavbou dvou renesančních domů. Palác se skládá ze dvou budov spojených úzkými bočními křídly, které vytvářejí menší nádvoří. V přízemí zadní budovy jsou dodnes dochovány renesanční klenby a pozdně renesanční trámové stropy zdobené malbami. Vchod do této budovy je z ulice Josefská 3. Návrh je dílem Giovanniho Battisty Alliprandiho. (Dalším jeho dílem na Malostranském náměstí je Šternberský palác, čp. 7). Stavbu provedla dílna Kryštofa Dientzenhofera. V průčelí hlavní budovy obrácené do Malostranského náměstí bývalo loubí, které bylo zazděno při přestavbě v roce 1896. Při této přestavbě byl rovněž přistavěn balkon. Budova nemá obvyklý štít. Atika je však vyzdobena sochami Čtyř ročních období a dekorativními vázami. Sochařská výzdoba je dílem italského sochaře Ottavia Mosta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie paláce.", "content": "Prvním majitelem byl vojenský velitel Prahy František Helfrýd svobodný pán z Kaisersteinu. V dalších letech palác vystřídal několik majitelů. Byla mezi nimi i rodina Radeckých z Radče. Maršálu Radeckému, považovanému za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, byl v roce 1859 odhalen pomník na Malostranském náměstí, které v té době také neslo jeho jméno. Palác od Radeckých získal hoteliér Václav Petzold, který zde zřídil restauraci. Paláci se tak dalších sto let říkalo „U Petzoldů“. Petzoldova manželka, operní pěvkyně Marie Petzoldová-Sittová, se stala první představitelkou Smetanovy Prodané nevěsty. Ve 40. letech 19. století získala budovu Česká spořitelna. Pro účely České spořitelny byl podle návrhu architekta Kašpara Předáka v roce 1845 upraven slavnostní sál v prvním patře ve slohu pozdního klasicismu. V roce 1977 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce pod vedením architektů ing. Zdeňka Pokorného a ing. arch. Jaroslava Bělského. Rekonstrukce vrátila palác do původní barokní podoby. Byl obnoven hlavní velký sál, loubí v přízemí a vchod posunut na původní místo. Po dlouhou dobu byl sídlem Československé obchodní a průmyslové komory, později Hospodářské komory České republiky. Po vyřešení restitučních sporů zde dnes sídlí mimo jiné Komerční banka. V letech 1908–1911 zde žila další česká operní hvězda – Ema Destinnová. V roce 1978 byla na domě odhalena pamětní deska s bronzovou bustou zpěvačky od sochaře Jana Simoty. V roce 1964 byl dům vyhlášen chráněnou památkou (reg.č. 38990/1-533)", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití.", "content": "Kaiserštejnský palác v současné době slouží jako prostor pro pořádání konferencí, svateb, výstav, koncertů a dalších společenských akcí. Do devíti sálů se vejde až 400 návštěvníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaiserštejnský palác (též \"dům U Petzoldů\") je barokní budova na Malostranském náměstí čp. 37. Vznikl roku 1714 přestavbou dvou renesančních domů. V současné době slouží jako prostor pro pořádání společenských akcí.", "tgt_summary": "Le palais Kaiserstein (en tchèque, Kaiserštejnský palác, également \"maison U Petzoldů\") est un bâtiment de style baroque situé place de Malá Strana dans le quartier du même nom, à Prague. Il a été édifié en 1714 par la reconstruction de deux maisons Renaissance. Il accueille aujourd'hui divers événements.", "id": 835206} {"src_title": "Bosenská krize", "tgt_title": "Crise bosniaque", "src_document": [{"title": "Historie Bosny a Hercegoviny.", "content": "Od roku 1463 byla Bosna Hercegovina obsazena a přejata osmanskými sultány, přestože byla v titulatuře rakouských králů a později i v Habsburské titulatuře. Ovšem musíme si uvědomit, že pro Habsburky nebyla tato země nijak atraktivní, kromě strategického při boji proti Turkům. Ovšem to se změnilo s Vídeňským kongresem v roce 1815, kdy mu bylo přiřknuto Rakousku-Uhersku území Dalmácie (Ilyrská provincie) a oblast Boky Kotorské. Díky čemuž byly provincie Bosny a Hercegoviny, obklopeny ze tří stran. Zlom nastal až v roce 1866, kdy Rakousko-Uhersko bylo poraženo Pruskem a bylo vyhnáno ze středu Evropy. Takže Bosenský prostor se stal jediným, kde by se mohlo Rakousko-Uhersko účastnit a zvětšit svá území. Chtěly se rozšířit na Balkánu, protože to bylo jediné místo, kam mohli. Ovšem to ovlivnila Krymská válka, kdy se ruský car pokusil o získání území v dnešním Turecku. Což zalarmovalo evropské vládce, protože pokud by byla Osmanská říše oslabena, tak by se mohla rozpadnout. Což nikdo nechtěl. Pokud by se Osmanská říše rozpadla, tak by Rusku nic nebránilo se rozšířit, díky čemuž by se zesílil vliv Ruska na Balkán a zesílil tlak na Rakousko-Uhersko i na Balkáně. Což si jasně uvědomoval i Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andreássy, proto se Rakousko-Uhersko v oblasti Balkánu v 19. století snažilo udržet status quo. Kam tedy patří i zmiňovaná Bosna a Hercegovina. Na počátku roku 1876... \"Guyla Andrássy prohlásil, že zachování Osmanské říše v jejím stávajícím rozsahu je pro habsburskou monarchii naprosto klíčové\". Mezitím se Německo a Rusko vytvořily spolek tří císařů. Spolku tří císařů na základě schönnbrunnské smlouvy podepsané při setkání cara Alexandra II., rakouského císaře Františka Josefa I. dne 6. června 1873, k níž se 23. října přidalo i Německo v čele s Vilémem II. Ovšem Německo a Vilém II nijak zvlášť nebyl důležitý pro bosenskou krizi, protože z ní mu neplynul žádný prospěch. V této době bojovali Srbové s osmanskou říší kvůli masakrům Slovanů na území osmanské říše na Balkáně. Hlavními aktéry na Balkáně byly Rusko a Rakousko-Uhersko a tito dva se v Zákopech (Reichstadtu) domluvily na dohodě o územním vývoji Balkánu. Hlavními body této dohody byly: vyjádření ruského souhlasu pro případnou rakousko-uherskou anexi Bosny výměnou za souhlas Vídně s připojením Batumi a jihovýchodní Bessarábie k Rusku. Dalším z bodů v této dohodě bylo, že pokud by Osmanská říše prohrála, tak by ji eliminovali jako evropskou mocnost, a pokud by vyhrály, tak by jí měli zabránit změnu statusu quo. O co se pokusila osmanská říše a tak ji Rusko vyhlásilo válku a vyhrálo ji. Car donutil sultána přijmout mírovou dohodu v lázních v San Stefanu, která neodpovídala jeho slibům ze Zákopů a Budapešťské konvenci, kdy si Rusko zajistilo neutralitu Rakouska-Uherska pod podmínkou, že bude dodržovat smlouvu ze Zákup. Sanstefanská mírová dohoda naštvala i Velkou Británii, protože by ohrozila její postavení, jako nejsilnější námořní mocnost na blízkém východě. Díky tomu Británi získala Kypr pod podmínkou, že bude bránit zájmy Osmanské říše.. Nakonec byla svolána do Berlína Kongres, který se o to zajímal. Kde hospodářsky vyčerpané Rusko nemělo jinou možnost než souhlasit. Nakonec Rusko bylo donucen, aby splnilo dohody a Osmanská říše byla donucena k uznání okupace Bosny a Hercegoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh Bosenské krize.", "content": "Okupační správa Bosny a Hercegoviny, která trvala již od roku 1878 se souhlasem Berlínského kongresu, byla považována za pouze dočasnou a řada institucí, které Habsburská monarchie na území tohoto regionu zřídila, byla značně provizorního charakteru. Formálně byla Bosna a Hercegovina stále součástí Osmanské říše. Jakmile však došlo k mladoturecké revoluci v Osmanské říši, řada států, která měla zájem na parcelaci jejího území, využila příležitosti. Rakousko-Uhersko z iniciativy ministra zahraničí barona Lexa z Aehrenthalu anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Srbsko, které již od poloviny 70. let 19. století aktivně usilovalo o zisk Bosny, kde se nacházel nemalý počet Srbů, bylo tímto aktem pobouřeno. Vztahy mezi Bělehradem a Vídní byly již v té době v důsledku ekonomické blokády špatné. Ruský ministr zahraničí Izvolskij se pokoušel získat souhlas Rakousko-Uherska s volnou plavbou ruských lodí úžinami Dardanely a Bospor výměnou za ruský souhlas s připojením Bosny a Hercegoviny k Rakousko-Uhersku a dohodl Buchlovickou dohodu, která ovšem vyvolala v Rusku velkou vlnu nevole. Odpor ruských panslavistů, kteří dohodu vnímali jako zradu na Srbech, a diplomatický neúspěch Ruska vedl ke kritice ministra Izvolského a nakonec i k jeho odvolání. Srbští představitelé ve Vídni zájem Ruska na připojení Bosny k Rakousku přirovnávali k dělení Polska. V Chorvatsku byly na rozkaz Vídně prováděny akce proti politickým představitelům tamní srbské menšiny (zatýkání) z obav, že by se uvnitř monarchie našli odhodlaní stoupenci nepřátelského přesvědčení. Přesto chorvatské obyvatelstvo přijalo anexi víceméně pozitivně, především z toho důvodu, že národně zaměření političtí představitelé v Záhřebu požadovali sjednocení všech chorvatských zemí. Skutečnost, že nedaleká Bosna a Hercegovina, která byla domovem značné části chorvatského obyvatelstva, byla nyní součástí Rakouské monarchie, této skutečnosti jen napomáhala. Podporu tak získala idea trialismu Tato krize trvale poškodila nejen diplomatické vztahy mezi Rakousko-Uherskem na straně jedné a Ruskem a Srbskem na straně druhé, ale vedla ke kompletní změně nálad ve společnosti a ještě větší polarizaci prosazovaných kulturních i civilizačních okruhů. Na plno se ukázalo rozložení budoucích soupeřících stran, které se utkají v první světové válce. Anexi a reakce na ni lze připočíst k příčinám první světové války. Krize byla zažehnána poté, co Srbsko prohlásilo, že anexe Bosny a Hercegoviny nijak oficiálně nepoškozuje jeho zájmy (30. března), nevzdalo se ale práva bojovat za Srby v Bosně s cílem území k sobě připojit. Turci uznali anexi již v průběhu února 1909.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosenská krize (někdy též Anekční krize, srbochorvatsky Aneksiona kriza) vypukla v letech 1908–1909. Bulharsko 5. října 1908 vyhlásilo svou nezávislost a 6. října 1908 Rakousko-Uhersko vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny.", "tgt_summary": "La crise bosniaque oppose les grandes puissances européennes durant l'automne et l'hiver 1908-1909. L'annexion formelle par l'Autriche-Hongrie des vilayets de Bosnie et d'Herzégovine en octobre 1908 constitue l'élément déclencheur de cette crise diplomatique. ", "id": 1828507} {"src_title": "Mistrovství Evropy ve fotbale 2020", "tgt_title": "Championnat d'Europe de football 2020", "src_document": [{"title": "Kandidáti na pořadatelství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční nabídkové řízení.", "content": "Dne 21. března 2012 UEFA oznámila, že termín podání kandidatury na pořádání ME 2020 bude do 15. května 2012 a pořadatele by měl být vyhlášen v září 2014. Kandidaturu podalo Turecko a společně Irsko, Skotsko, Wales a Gruzie s Ázerbájdžánem.", "section_level": 2}, {"title": "Celoevropský turnaj.", "content": "Dne 30. června 2012 na tiskové konferenci, den před finále Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, navrhl předseda UEFA Michel Platini, aby místo toho, aby ME 2020 hostila jedna země (nebo jej společně pořádaly dvě nebo tři země), bylo rozloženo do \"12 nebo 13 měst\" přes celý kontinent. Dne 6. prosince 2012 UEFA oznámila, že šampionát 2020 se bude konat v několika městech po celé Evropě u příležitosti 60 let existence turnaje. Michel Platini vyvozoval, že toto bylo logickým rozhodnutím v době finančních potíží napříč Evropou.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjádření zájmu.", "content": "Termín pro vyjádření zájmu byl do 12. září 2013. Dne 20. září UEFA potvrdila, že zájem projevilo celkem 32 fotbalových svazů. 19 zemí dosud nehostilo Mistrovství Evropy ve fotbale (v seznamu jsou označeny hvězdičkou). I když Chorvatsko ani Srbsko nehostily Mistrovství Evropy ve fotbale jako nezávislé země, v Bělehradě i Záhřebu coby součásti tehdejší Jugoslávie se konalo shodně po dvou utkáních ME 1976. Nakonec kandidaturu podalo 19 zemí, přičemž o pořadatelství semifinále a finále měly zájem Anglie (Wembley) a Německo (Mnichov). Španělsko se nakonec rozhodlo kandidovat se stadionem v Bilbau. Před výběrem úspěšných kandidatur (19. září 2014) bylo rozhodnuto, že kandidatury Běloruska, Bulharska, Izraele a Makedonie nesplňují požadavky ze strany UEFA. Mnichov nakonec vzdal pořadatelství finále a Wembley bylo zvoleno aklamací. Pořadatelství čtvrtfinále obdržel Mnichov (38 hlasů), Baku (37), Petrohrad (29) a Řím (20). Neúspěšné byly Brusel (11), Cardiff (3) a Budapešť (2). V další fázi se volilo tak, aby bylo zastoupeno všech 6 evropských regionů (jižní, střední, východní, středovýchodní, Skandinávie, severozápadní). Čtyři regiony již byly zastoupeny. Volba tedy proběhla v oblasti Skandinávie, kde byla vybrána Kodaň (13) nad Stockholmem (3). A dále v oblasti středovýchodní, kde byla vybrána Bukurešť (12) nad Budapeští (3). V poslední fázi bylo vybráno ze zbylých kandidátů šest zemí a měst. Úspěšné byly Amsterdam (58), Dublin (55), Bilbao (50), Budapešť (48), Brusel (43) a Glasgow (22), naopak neúspěšné Cardiff (21) a Stockholm (18 hlasů). Dne 7. prosince 2017 přišla o pořadatelství Belgie díky průtahům s rekonstrukcí stadionu, pořadatelství zápasů základní skupiny a osmifinále bylo přiřazeno Londýnu.", "section_level": 3}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Žádný tým nemá zaručen přímý postup. Všech 55 evropských reprezentací, včetně týmů ze dvanácti zemí, které budou hostit soutěžní zápasy, se muselo utkat o 24 míst ve finálovém turnaji. Účastníci byli rozděleni při losování do 6 skupin a los proběhl 2. prosince 2018 v Convention Centre Dublin v Dublinu. Z kvalifikace bylo obsazeno 20 ze 24 míst: po přijetí Kosova do UEFA v květnu 2016 bylo oznámeno, že 55 členů UEFA bude rozděleno do deseti skupin, pět z nich bude pětičlenných a pět šestičlenných. Z každé skupiny postoupí dva týmy. Účastníci se utkají každý s každým, doma a venku. Dvojzápasy doma/venku se odehrály v březnu, červnu, září, říjnu a listopadu 2019. Nově vytvořená Liga národů UEFA, která měla svůj první ročník v sezóně 2018/19, poskytne týmům další příležitost probojovat se na Euro 2020. Čtyři týmy z každé divize, které se neprobojovaly na Euro, sehrají v březnu 2020 v každé divizi zápasy play-off. Z každé divize vzejde jeden postupující a tím doplní 20 přímých postupujících z kvalifikace.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled stadionů.", "content": "Dne 19. září 2014 bylo vybráno třináct měst a stadionů, kde se bude hrát. Dne 7. prosince 2017 přišel Brusel o pořadatelství šampionátu z důvodu průtahů se stavbou stadionu a zápasy připadly Londýnu. Každé město bude hostit tři zápasy základních skupin a jeden zápas v osmifinále nebo čtvrtfinále. Rozdělení zápasů mezi 12 stadionů je následující: Hostitelská města byla rozdělena do šesti dvojic na základě sportovní síly (za předpokladu, že se všechny země kvalifikují), geografického rozmístění a bezpečnostních a politických omezení. Dvojice byly přiděleny jednotlivým skupinám náhodným losem dne 7. prosince 2017. Každá hostitelská země, která se kvalifikuje na turnaj, bude hrát nejméně dva zápasy na stadionu ve své zemi. Dvojice jsou rozděleny takto: Pro určení domácích zápasů hostitelských zemí ve skupině se použijí tato kritéria: Pokud se některá z hostitelských zemí probojuje do baráže, ale nekvalifikuje se na Mistrovství, pak jejich místo zaujme vítěz baráže a bude hrát dva nebo tři zápasy (dle kritérií výše) v hostitelském městě v zemi, která se nekvalifikovala. Los se uskutečnil dne 22. listopadu 2019 ve 12:00 v sídle UEFA v Nyonu, ve Švýcarsku, spolu s losem týmů do baráže. Los byl potřeba jen u skupiny B (Dánsko, Rusko) a týmem, který odehraje tři utkání na svém stadionu, bude Dánsko.", "section_level": 1}, {"title": "Los základních skupin.", "content": "Los, který měl rozhodnout o rozdělení účastníků do základních skupin, proběhl dne 30. listopadu 2019 v 19:00 místního času v Romexpo v Bukurešti, v Rumunsku. Celkem 24 týmů bylo rozlosováno do 6 skupin po 4 týmech. Čtyři týmy ještě nebyly v době losu známy, a proto jsou v tabulkách uvedeni jako \"vítěz baráže A\" až \"vítěz baráže D\". Pokud se stane taková situace, že některá ze skupin bude vyžadovat další losování, uskutečnilo by se 1. dubna 2020, ale UEFA potvrdila, že to nebude nutné na základě toho, že kvalifikované týmy a týmy v baráži jsou známy. Týmy byly nasazeny dle celkového žebříčku UEFA na základě výsledků v kvalifikaci na hlavní turnaj. Jednotlivé losovací koše byly rozděleny takto: Aby nebyly dvě hostitelské země jedné skupiny ve stejném koši, byl připraven speciální panel UEFA, který by rozhodl o změně týmů. Po skončení kvalifikace však nebyly úpravy potřeba. Los začal losováním prvního koše a skončil losováním posledního koše, odkud byl tým vylosován a přiřazen do první volné skupiny. Poté bylo vylosováno pořadí ve skupině pro určení pořadí zápasů. Los se řídil těmito pravidly:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení týmů z baráže.", "content": "Vzhledem k výsledkům kvalifikace a formátu baráže nebylo možné zabránit tomu, aby se v jedné baráži setkaly dvě hostitelské země. Do baráže A byly k sobě nalosovány Maďarsko (hostitel skupiny F) a Rumunsko (hostitel skupiny C); vítěz této baráže je tak zatím přiřazen do dvou základních skupin. Výsledek této baráže tak přímo ovlivní přiřazení vítěze baráže D (ve které není hostitelská země). Los se konal dne 22. listopadu v 12:00 v sídle UEFA v Nyonu, ve Švýcarsku. Nejdříve byla vylosována skupina, do které bude patřit vítěz baráže A – s výjimkou případu, kdy by ji vyhrál hostitelský tým neprioritní skupiny. Prioritní skupinou se stala skupina F, což znamená:", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "Složení košů pro los bylo následující:", "section_level": 2}, {"title": "Rozlosování týmů.", "content": "Rozlosování týmů a zápasů určil tyto skupiny (týmy \"kurzívou\" jsou vítězové baráže, jejichž identita nebyla v době losu známa):", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy.", "content": "\"Všechny časy zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (UTC +2).\"", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazovací fáze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finále Mistrovství Evropy ve fotbale 2020 se uskuteční dne 12. července 2020 na Wembley Stadium v Londýně v Anglii.", "section_level": 3}], "src_summary": "Mistrovství Evropy ve fotbale 2021, označované též jako UEFA Euro 2021 nebo EURO2021, by mělo být 16. Mistrovství Evropy ve fotbale. Je naplánováno, že se bude konat ve dvanácti městech dvanácti různých evropských zemí v období od 11. června do 11. července 2021. Mistrovství původně plánované na rok 2020 bylo o rok odloženo kvůli koronavirové pandemii, která na jaře 2020 postihla Evropu i zbytek světa a vynutila si přijetí přísných epidemiologických opatření, která na řadu týdnů znemožnila konání veškerých sportovních akcí. Ač bylo konání turnaje přeloženo na rok 2021, zůstane jí původní název včetně letopočtu.", "tgt_summary": "Le championnat d'Europe de football 2020, officiellement UEFA Euro 2020, est la seizième édition du Championnat d'Europe de football, compétition par équipes nationales masculines de football organisée par l'Union des associations européennes de football (UEFA). Il était préalablement programmé du au, mais, en raison de la pandémie de Covid-19 qui sévit en Europe, l'UEFA décide de le reporter d'un an, du 11 juin au 11 juillet 2021, son nom « UEFA Euro 2020 » restant toutefois inchangé. ", "id": 488691} {"src_title": "Franz von Pillersdorf", "tgt_title": "Franz von Pillersdorf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z šlechtické rodiny původem z Moravy, která dlouhodobě působila ve státních službách. Franz von Pillersdorf studoval na Vídeňské univerzitě státovědu a právo. Po studiích nastoupil jako státní úředník v Haliči. Od roku 1809 byl sekretářem u dvorské komory, kde se specializoval na oblasti státních financí. V letech 1813-1815 pomáhal vojenskému ministru Baldaccimu se zásobováním vojska a správě obsazených oblastí ve Francii. Z Francie navštívil Spojené království, odkud se vrátil do Rakouska, kde byl zaměstnán u finanční správy. Roku 1824 se stal viceprezidentem dvorské komory, roku 1832 členem tajné rady, spojené dvorské kanceláře, a od roku 1842 kancléřem dvorské kanceláře. Roku 1845 se stal čestným občanem Vídně. Již tehdy se profiloval jako liberálně orientovaný, byť k monarchii loajální politik. Během revoluce v roce 1848 byl Pillersdorf, jehož opozice vůči dosavadnímu Metternichovu systému byla známa, 20. března 1848 jmenován coby šéf spojené dvorské kanceláře ministrem vnitra a 4. května 1848 i ministerským předsedou. Ústava, kterou 25. dubna 1848 vydal (Dubnová ústava) pro oblast Předlitavska (neměla platit pro Uhersko a Království lombardsko-benátské) ovšem nevyhovovala ani revolucionářům ani koruně. Předpokládala totiž dvoukomorový parlament s jmenovaným senátem a nepřímo volenou poslaneckou sněmovnou, zachovávala historická privilegia šlechty a výrazný vliv panovnického dvora. Radikální liberálové ve Vídni ji odmítli a ještě během května 1848 byla ústava odvolána. 8. července 1848 Franz von Pillersdorf abdikoval. Brzy nato byl ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Vídeň-vnitřní město I v Dolních Rakousích. Uvádí se jako ministerský předseda. Na mandát rezignoval v prosinci 1848. V seznamu poslanců k lednu 1849 už nefiguruje. Sněm byl zahájen 22. července 1848, avšak Pillersdorf už nemohl uplatnit žádný vliv na vývoj dalších událostí. V říjnu 1848 se stal 2. místopředsedou sněmu. Po rozpuštění sněmu, který se mezitím přesunul do Kroměříže, zůstal bez veřejného úřadu, a dokonce byl popotahován v disciplinárním vyšetřování a roku 1852 mu byla odebrána některá vyznamenání. Nový panovník František Josef I. vůči němu neměl sympatie. Pillesdorf měl v porevolučním období jen okrajový politický post, když byl zvolen do Vídeňské obecní rady. Do aktivní politiky se ještě krátce vrátil po obnovení ústavnosti. Zasedl do Dolnorakouského zemského sněmu, který jej v dubnu 1861 zvolil do Říšské rady (městská kurie, obvod Vídeň). V Říšské radě se zaměřoval na témata finanční a na otázku státoprávního uspořádání Uherska. Již 22. února 1862 zemřel, krátce poté, co byl plně rehabilitován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baron Franz von Pillersdorf (1. března 1786 Brno – 22. února 1862 Vídeň) byl rakouský státník a roku 1848 krátce i předseda ministerské rady (ministerský předseda) Rakouského císařství.", "tgt_summary": "Franz von Pillersdorf était un homme d'État autrichien, né à Brünn le et mort à Vienne le. Il fut ministre-président d'Autriche pendant la révolution autrichienne du au.", "id": 672407} {"src_title": "Italsko-turecká válka", "tgt_title": "Guerre italo-turque", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Již od 19. a 20. století sílily v Itálii hlasy požadující italskou kolonizaci území dnešní Libye, tehdy volně závislé na Osmanské říši. Tyto požadavky Itálie nastolila již na berlínském kongresu roku 1878, kde obdržela souhlas od ostatních velmocí. Kolonizace by měla umožnit uplatnění pro chudé obyvatelstvo především jižní Itálie, které jinak volilo osud vystěhovalců do USA a Latinské Ameriky. Premiér Giovanni Giolitti chtěl také zahraničním angažmá řešit svou domácí neoblíbenost. Turecké území se zdálo jako snadná kořist vzhledem k slabosti tohoto impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "V noci z 26. na 27. září 1911 předložila Itálie Osmanské říši ultimátum požadující předání severoafrických území. Turecko s rakousko-uherským zprostředkováním vyjádřilo ochotu přenechat Itálii kontrolu těchto území, pokud si nad nimi zachová formální svrchovanost. Přesto Itálie 29. září vypověděla válku.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní operace.", "content": "K prvnímu střetu mezi italskou Regia Marina a osmanským námořnictvem došlo v Turky držené Albánii, v přístavu Preveza (29.–30. září 1911). Skupina 5 italských torpédoborců pod vedením Luigiho Amedea, vévody z Abruzzi, potopila 4 turecké torpédoborce a zajala jedno pomocné plavidlo. Také zámek Saint Andreas byl poškozen palbou děl. Další akcí byla dělostřelecká podpora italské armády během bojů o přístav Tobruk (29. prosince 1911-9. ledna 1912), které ovšem skončily neslavně. Reputaci si královské námořnictvo spravilo během střetu v zátoce Kufunda v Rudém moři, kde úderný svaz složený z křižníku a dvou torpédoborců během 7. ledna 1912 zničil 7 tureckých dělových člunů. Italové tak de facto zničili osmanské válečné námořnictvo v Rudém moři a do konce války zablokovali přístav Al Hudaydah. 24. února 1912 napadly dva italské pancéřové křižníky \"Giuseppe Garibaldi\" a \"Francesco Ferruccio\" pod vedením kontradmirála Paola Thaona di Revel přístav Bejrút, kde Italové zničili starý turecký bateriový pancéřník \"Avnillah\", torpédovku \"Angora\" a šest zásobovacích remorkérů. Ve dnech 4.–16. května 1912 krylo italské námořnictvo úspěšnou invazi na ostrov Rhodos, což přispělo k tomu, že Itálie posléze obsadila Jižní Sporady.", "section_level": 1}, {"title": "Pozemní boje.", "content": "3. října začalo vylodění italských sil o počtu 40 000 mužů u Tripolisu. V průběhu dalšího vojska byla italská síla zvýšena na 100 000. Proti chabě vyzbrojeným tureckým vojskům měli Italové značnou převahu, proti nim se však přidalo také místní arabské a berberské obyvatelstvo. Italové na to odpověděli rozsáhlým terorem. 5. listopadu vydala italská vláda dekret o anexi libyjských území, ačkoliv měla pod kontrolou pouze pobřežní oblasti. To umožnilo stíhat arabské vojáky jako vzbouřence.", "section_level": 1}, {"title": "Bilance.", "content": "Italské ztráty za celou válku činily asi 1 500 mužů. Ztráty tureckých vojsk jsou odhadovány na 4 500. Ztráty arabských bojovníků i civilistů byly mnohem vyšší, odhady se různí. Italsko-turecká válka zaznamenala řadu technických novinek. Poprvé byly (na italské straně) ve válečném konfliktu využity vzducholodě a letadla (Blériot XI), jak k průzkumným letům, tak ke shazování bomb.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Italský útok odhalil slabost Osmanské říše. Na začátku roku 1912 se spojily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko a vstoupily do války proti Turecku. To pro Turecko představovalo mnohem větší ohrožení než vzdálené boje v severní Africe. Proto souhlasilo s uzavřením míru při odstoupení libyjských území a Dodekanésu. Itálie však neměla libyjské provincie ani zdaleka pod kontrolou. Musela čelit guerille místních kmenů, která byla Tureckem podporována. V roce 1914 měla Itálie pod kontrolou pouze třetinu libyjského území. První světová válka donutila Itálii soustředit síly na evropské bojiště a v Africe mezitím ztrácela pozice. Teprve na začátku 30. let se podařilo Mussoliniho režimu tzv. Italskou severní Afriku pacifikovat za cenu značných ztrát na životech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Italsko-turecká válka (Tripolská válka) byla válka Italského království proti Osmanské říši vedená pod záminkou ochrany italských zájmů v severní Africe. Vyhlášena 29. září 1911, skončila 18. října 1912 mírem z Lausanne, kdy Turecko postoupilo Itálii Tripolsko, Kyrenaiku a Fezzán (tj. území dnešní Libye) a dále souostroví Dodekanés.", "tgt_summary": "La guerre italo-turque (turc : \"Trablusgarp Savaşı\", « Guerre de Tripolitaine » ; italien : \"Guerra di Libia\", « guerre de Libye ») est un conflit qui opposa l'Empire ottoman et le royaume d'Italie du au. ", "id": 1426303} {"src_title": "Baruch Spinoza", "tgt_title": "Baruch Spinoza", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bento (Benedikt) resp. Baruch de Spinoza (také d’Espinoza) se narodil v zámožné sefardské obchodnické rodině, která do Holandska uprchla z Portugalska. Navštěvoval nižší talmudskou školu, ale ačkoli byl mimořádně nadaný, do vyššího stupně, který byl obvykle přípravou k povolání rabína, se patrně nezapsal. Po smrti svého otce roku 1654 převzal jeho zadluženou firmu, kterou však později předal svému mladšímu bratru. Někdy po roce 1650 se setkal s protestantskými menonity a navštěvoval latinskou školu bývalého jezuity Van den Endena, kde se setkal s Druhou scholastikou a s dílem R. Descarta, které na něho udělalo velmi hluboký dojem; Maimonidovo dílo znal patrně už dříve. Roku 1655 se spřátelil se dvěma portugalskými racionalisty, kteří přijeli do Holandska, a roku 1656 se dostal do těžkého názorového konfliktu s amsterodamskou židovskou obcí, která ho 27. června slavnostně vyloučila a zakázala svým členům, aby se s ním stýkali. Spinoza žil snad dále v Amsterodamu nebo v blízkém Rijnsburgu, sepsal svoji obranu, a sám pak užíval jen latinskou formu svého jména Benedikt (portugalsky Bento). V letech 1658–1659 studoval v Leidenu. Kolem roku 1660 pracoval na latinském „Traktátu o nápravě rozumu“ a „Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“. Živil se broušením čoček a snad i výrobou mikroskopů a dalekohledů, která mu získala velmi dobrou pověst, stejně jako jeho filosofické názory, takže si začal dopisovat s anglickými i německými učenci. Roku 1663 uveřejnil latinské shrnutí Descartových „Principů filosofie“, roku 1669 se přestěhoval do Haagu a roku 1673 obdržel pozvání na univerzitu v Heidelbergu, formulované ovšem tak, že je nemohl přijmout. Podobně odmítl i pozvání do Francie. Roku 1670 uveřejnil anonymně „Teologicko-politický traktát“, kde sice uznával absolutní moc vladaře, nicméně v polemice s Hobbesem doporučoval panovníkům v jejich vlastním zájmu mírnost a názorovou toleranci. Cílem státu je podle něho svoboda. Roku 1672 byl zavražděn liberální regent De Witt a roku 1674 byl Traktát v Holandsku zakázán. Spinozu v Haagu navštěvoval Henry Oldenburg, Leibniz a von Tschirnhaus, na něž Traktát udělal velký dojem, i když Leibniz jeho systém výslovně odmítl. Roku 1677 Spinoza náhle zemřel, patrně na tuberkulosu, která snad souvisela s jeho brusičským povoláním. Benedikt Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné skromnosti a poctivosti a několikrát osvědčil velkou občanskou statečnost. Třebaže v něm jeho okolí většinou vidělo ateistu, jeho filosofie je bez Boha nemyslitelná, a i když zůstal po zbytek života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu nepopíral. Jeho myšlení pak obsahuje i některé prvky kabaly a tradiční židovské etiky. Ježíše Krista za Boha nepokládal, oceňoval jej však jako vzor lidské dokonalosti. Ještě v roce 1677 vydali přátelé pod názvem „Opera posthuma\" [Posmrtné spisy] jeho dosud nevydané dílo, tj. „Etiku“, „Politický traktát“, „Pojednání o nápravě rozumu“, hebrejskou gramatiku – vesměs nedokončené - a Spinozovy dopisy. Katolická církev zařadila téměř celé dílo Barucha Spinozy na Index zakázaných knih. Spisy, které byly vydány v „Opera posthuma\", byly na \"Index\" zařazeny dekretem ze dne 29. srpna 1690. „Teologicko-politický traktát\", který Spinoza vydal anonymně v roce 1670, byl na \"Index\" zařazen dekretem ze dne 3. února 1679.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Spinoza byl krajní racionalista, jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem Eukleidovy Geometrie. Začíná vždy definicemi a axiomy, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.", "section_level": 1}, {"title": "Metafyzika.", "content": "Spinoza vychází z Descarta, dovedl však jeho systém do důsledků. Východiskem mu byla absolutní nekonečnost Boha, vedle něhož nemůže už nic samostatného existovat. Na rozdíl od Descarta, pro něhož Bůh jako stvořitel stojí nad světem, chtěl ho Spinoza zahrnout do jediného celku, mimo nějž nemůže být vůbec nic. Substance, jíž s Descartem rozuměl „to, co ke své existenci nic jiného nepotřebuje, co na ničem jiném nezávisí“, může být tedy pouze jedna, nekonečná, věčná a božská. Substance je tedy nepodmíněný předpoklad, to, co nemůže nebýt a co „leží v základu“, aniž by však byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí (\"omnis determinatio negatio est\"). Jsoucna neboli věci jsou jen mody jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Je-li substance jediná, nemá zdůvodnění mimo sebe a pokud musí být zdůvodněna, poskytuje sama faktem své jednosti a nutnosti (je tím, co nemůže nebýt) své zdůvodnění neboli je \"causa sui\" (příčinou sebe sama). Pro to Spinoza volí označení \"Deus\" - Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen. Substance neznamená žádnou látku ani poznatelnou skutečnost, nýbrž především myšlenkovou kategorii. Nekonečná substance má i nekonečně mnoho atributů, z nichž může lidský rozum poznávat jen dvě, totiž ducha jako „myslící věc“ (\"res cogitans\") a látku jako „rozlehlou věc“ (\"res extensa\") - Descartovy substance. Rozlehlost je identická s látkou, kdežto duch představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslového vnímání přes imaginaci, afekty až po ideje). Oba atributy, a tedy i všechny poznatelné věci a celý Vesmír, jsou pouze „v Bohu“, jehož Spinoza někdy nazývá také „natura“ (z lat. \"nasci\", rodit), což nelze přeložit moderním slovem „příroda“ a znamená spíše něco jako „povaha“ či „podstata“. Ačkoli je tedy všechno zahrnuto v jediném nekonečném, věčném a naprosto nutném celku, mezi Bohem jako stvořitelem a stvořeným světem je přesto zásadní rozdíl, který Spinoza vyjadřuje rozlišením mezi \"natura naturans\" (tvořící podstata) a \"natura naturata\" (stvořená, zrozená). Tím se Spinozův metafyzický systém liší od panteismu a někteří pro něj užívají název panenteismus (z řec. \"pan-en-theó\", vše v Bohu). Pokud Spinoza výslovně upíral Bohu osobní a lidské rysy nebo činnosti (vidění, chtění, city atd.), bylo to – jak vysvětluje v dopisech – jen proto, že se chtěl bránit naivním lidským představám, které si Boha představují jako člověka: Je třeba upozornit na skutečnost, že existují různé interpretace Spinozovy metafyziky. Josef Tvrdý i profesor Drtina považovali Spinozu za klasického představitele panteismu. Také profesor Rast uvádí, že „\"Spinoza učí jednoznačnému panteismu. Bůh je »natura naturans«\" [příroda tvořící\"], mody jsou »natura naturata«\" [příroda vytvářená], \"avšak v základě je všechno jedno.\" Dle profesora Röda \"„»Příroda« a »Bůh« jsou u Spinozy synonyma\",\" i když ovšem \"„přírodou nerozuměl jen materiální skutečnost, ale skutečnost obecně včetně jejího duchovního aspektu.\" „V rámci Spinozových předpokladů pochopitelně nelze vážně mluvit o tom, že by Bůh stvořil svět, protože vše, co existuje, je v Bohu, stejně jako je Bůh ve všem...\"\". Problém vzniku věcí statický panteismus Spinozův jednoduše pomíjí. Profesor Muller konstatoval: \"„Spinozův Bůh venkoncem není transcendentní a »jiný«. Bůh je příroda sama../.../ Jedinečná nekonečná příroda neboli Bůh tak může být pochopena dvěma způsoby: buď jako jeden Bůh a jako »natura naturans«, anebo jako nekonečný řád konečných věcí a jako »natura naturata«\".\" Ve Spinozově myšlení neexistuje prostor pro osobního Boha a náboženské přesvědčení o nesmrtelnosti duše považoval za iluzi. Na možnost různých interpretací Spinozových názorů upozorňuje profesor Kenny: \"„Klíčem ke Spinozově filozofii je monismus, tj. myšlenka, že existuje jen jedna jediná substance, nekonečná božská substance, která je identická s přírodou: Deus sive Natura, »Bůh čili příroda«.\"\" Toto ztotožnění Boha s přírodou lze pojímat různě. \"„Pokud někdo chápe Boha v jeho systému jako prostě kódovaný způsob odkazující k řádu věcí v přirozeném světě, pak se bude Spinoza jevit jako nefalšovaný ateista\".\" Materialistické pojetí Spinozova monismu zastávali marxističtí badatelé. Nábožensky založení myslitelé Spinozův monismus a panteismus většinou odmítali; v českých zemích ke kritikům Spinozovy metafyziky patřili např. katolický učenec Josef Pospíšil a profesor Emanuel Rádl, který vyjádřil i pochybnost o Spinozově víře v nějakého Boha: \"„Víra mu však naprosto scházela, víra v lidi i v Boha; že užíval často slova bůh, nic neznamená.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Etika a politická filosofie.", "content": "Motivem Spinozova filosofování jsou především praktické otázky lidského života, jako jsou štěstí a svoboda mysli a antiutopistické uspořádání společnosti ve státě, v 17. století plném občanských a náboženských válek zvlášť naléhavé. Spinoza navazuje na Hobbese a vychází z konceptu společenské smlouvy, kterou lidé uzavřeli, aby se vymanili z přirozeného stavu pouhé snahy zachovat si vlastní existenci, v kterém je každý svému druhu zákonitě nepřítelem. Jako důsledný racionalista byl Spinoza přesvědčen, že svět se řídí (přírodními) zákony a že mezi zákony hmotného a duchovního či mravního světa nemůže být žádný rozpor. Například pojem spravedlnosti tím nabývá významu pouze ve státu, protože v přirozeném stavu je vše myslitelné povoleno. Také lidský život a mezilidské vztahy jsou z velké části určovány různými nutnostmi a moudrý člověk se může dopracovat ke svobodě a aktivnímu životu jen tak, že je uzná a přijme a že se naučí ovládat své vášně. Spinozova etika tak má velmi blízko k etice stoické, protože však předpokládá rozumnost každého člověka, výslovně obhajuje sledování vlastních zájmů: rozumný člověk sám pochopí, že sobectví by bylo proti nim a že se bez druhých nikdy neobejde. Etika je pro Spinozu základem politiky. Harmonické spolužití lidí a nashromáždění moci každého člena společnosti do moci lidu, která je posléze přenesena vládě, vede k zajištění nejúčinnějšího prosazování řádu ve společnosti a stability. Nezbytným rozumovým předpokladem pro maximální zachování funkce a existence státu jsou cíle jako prospěšnost a minimální zásah státu do života občana, ale především svoboda mysli a mír. Pokud jde o druh vlády, Spinoza dává přednost demokracii před aristokracií a monarchií, protože rozhodování více lidí je lépe chráněno před osobními výstřelky a tudíž racionálnější. Panovník ovšem nepodléhá jiným restrikcím, než vlastním vydaným zákonům, ani jiné vyšší moci. Pouze v mezním případě vyvolá moc lidu převrat. Panovník nebo vláda má tudíž po určitou dobu plnou autoritu nad svými poddanými, kteří ho musí ve všem poslouchat, pokud nenařizuje něco vyloženě zvrhlého jako zabít vlastní rodiče. Je však v zájmu panovníka samého, aby svým poddaným nechal co největší svobodu názoru a přesvědčení a nevytvářel tak ve společnosti zbytečné konflikty. I když Spinozovy etické názory jsou v jistém napětí s jeho determinismem, mají i pro současnou politickou filosofii svůj význam a své pevné místo v historii politických a právních teorií.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Za Spinozova života se jeho vliv omezil na malý okruh znalců a přímo ovlivnil například Leibnizovu „Monadologii“; Leibniz ale také napsal vyvrácení Spinozovy etiky. Osvícenec Pierre Bayle považoval Spinozovu filosofii za „to nejabsurdnější, co si lze vymyslet“ a David Hume za „ohavnou“, protože potlačuje lidské já a jeho svobodu. Ta podoba ontologického důkazu Boží existence, kterou odmítl Kant, pochází právě ze Spinozy. První vlnu širšího zájmu o Spinozu ale zahájil teprve Friedrich Heinrich Jacobi knihou, v níž ho obvinil z panteismu. Jeho prostřednictvím se se Spinozou seznámil například Lessing, Herder a Goethe, kteří jím byli nadšeni, stejně jako Fichte, Schleiermacher nebo Schelling. Hegel dokonce napsal, že Spinoza je jediný možný počátek filosofického myšlení. Podobně nadšeně o něm píše Feuerbach a Nietzsche, který ho pokládal za svého předchůdce. Ve 20. století se na Spinozu odvolávali například Ludwig Wittgenstein, který se Spinozou inspiroval ve svém prvním spise, nazvaném \"Tractatus logico-philosophicus\", a Albert Einstein, ale zejména myslitelé ovlivnění marxismem, například Louis Althusser, Gilles Deleuze nebo Slavoj Žižek. Na jeho politickou filosofii u nás navázal Pavel Barša. Naopak polemicky se proti Spinozovi postavil Emmanuel Lévinas, který v něm viděl prototyp totalizujícího myšlení, které – podobně jako myšlení Hegelovo - potlačuje jednotlivce, podřizuje Jiné Stejnému, chce aspoň v myšlení „uchopit“ celek a tak vzdáleně připravuje i politické totality.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baruch Spinoza (či Benedikt Spinoza, lat. Benedictus; 24. listopadu 1632, Amsterdam – 21. února 1677, Haag) byl holandský filozof židovského původu, který mj. kriticky rozvinul Descartovu nauku o substancích. Mezi současníky byl jedním z nejdůslednějších racionalistů a jeden z prvních kritických čtenářů Bible. V současnosti má význam hlavně jeho politická filosofie, ale také překonání kartézského dualismu těla a ducha.", "tgt_summary": "Baruch Spinoza (), né le à Amsterdam et mort le à La Haye, est un philosophe néerlandais. Il occupe une place importante dans l'histoire de la philosophie, sa pensée, appartenant au courant des modernes rationalistes, ayant eu une influence considérable sur ses contemporains et nombre de penseurs postérieurs. ", "id": 1315855} {"src_title": "Francesco Feo", "tgt_title": "Francesco Feo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Feo studoval na konzervatoři Conservatorio di Santa Maria della Pietà v Neapoli v letech 1704 až 1712. Mezi jeho spolužáky byli např. Leonardo Leo, Niccolò Jommelli a Giuseppe de Majo (který se později oženil s jeho neteří. Jeho prvním učitelem byl Andrea Basso a po roce 1705 i Nicola Fago. V roce 1713 uvedl svou první operu \"L’amor tirannico, ossia Zenobia\" (Krutá láska aneb Zenobia) a hned pro karneval v následujícím roce oratorium \"Il martirio di Santa Caterina\" (Utrpení svaté Kateřiny v Egyptě). Velmi úspěšné byly jeho církevní skladby pro místní chrámy, jako např. \"Missa defunctorum\" (Mše za zemřelé) z roku 1718. Proslul rovněž recitativy, áriemi a komickými scénami komponovanými pro představení oper jiných autorů uváděných v Neapoli. V roce 1719 složil operu \"La forza della virtù\" (Síle ctnosti) a vzápětí \"Teuzzone\" ve stylu opera seria. Skutečné slávy se dočkal v roce 1723 operou \"Siface, re di Numidia\" (Syphax – Numidský král) psanou pro divadlo Teatro San Bartolomeo. Libreto bylo prvním pokusem o hudební drama tehdy pětadvacetiletého Pietra Metastasia, který právě začínal svou životní dráhu v Neapoli. Na základě svých úspěchů byl v témže roce jmenován jako \"primo maestro\" konservatoře Conservatorio di Sant'Onofrio a Capuana, kde ve funkci vystřídal Nicola (Francesca) Grillo. V té době zde vyučoval např. Ignazio Prota a mezi jeho žáky byly významní skladatelé jako Nicola Sabatino, Niccolò Jommelli a Gennaro Manna. V roce 1739 přešel na Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo, kde nahradil Francesca Duranta, který odešel na odpočinek. Zde u něj studoval např. Giacomo Insanguine, známý pod přízviskem „Monopoli“. Většinu svých oratorií, kantát a další duchovní hudby zkomponoval Feo v letech 1723 až 1743. Jeho nejznámějším oratoriem se stalo \"San Francesco Salesio, Apostolo del Chablais\" z roku 1734, které bylo mnohokrát provedeno v celé Itálii. Pro Řím a Turín zkomponoval šest oper a několik intermezz. Pro Madrid byla určeny serenády \"Oreste\" a \"Polinice\" (1738). Na objednávku řádu křižovníků v Praze složil v roce 1739 pro Prahu oratorium \"La distruzione dell’esercito dei Cananei con la morte di Sisara\" (Zničení vojsk Kanánců a smrt Sisary). Jeho poslední opera \"Arsace\", byla uvedena v roce 1740 v Turíně při znovuotevření divadla Teatro Regio a poslední oratorium (\"Ruth\") v Římě roku 1743. V tomto roce bylo Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo zrušeno a přeměněno na kněžský seminář. Feo odešel na odpočinek, ale dál pokračoval v komponování pro neapolské kostely, zejména pro chrám Santissima Annunziata, kde byl již od roku 1726 ředitelem kůru (maestro di cappella). Zemřel 28. ledna 1761. Poslední skladbou byla árie pro tenor a smyčcové nástroje \"Quoniam tu solus sanctus\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Opery Intermezza Serenády Oratoria Další chrámová hudba Kromě toho zkomponoval 31 kantát: \"Cantate profane e solfeggi per soprano\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Francesco Feo (? 1691 – 28. ledna 1761) byl italský operní skladatel, představitel Neapolské operní školy. Narodil se a zemřel v Neapoli, kde byla také většina jeho děl uvedena.", "tgt_summary": "Francesco Feo (né à Naples, alors capitale du royaume de Naples, en 1691 – mort le dans la même ville) est un compositeur italien du. Gian Francesco de Majo était son petit-neveu.", "id": 2349925} {"src_title": "Persepolis (film)", "tgt_title": "Persepolis (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj začíná v na pařížském letišti Orly. Marjane tam přichází připomenout si svůj přílet z Íránu. Usedá na lavičku v letištní hale, kde se ponoří do vzpomínek, v nichž bude celý film ubíhat. Začínají v Teheránu roku 1979, během Íránské islámské revoluce. Režim šáha Muhammada Rezy Pahlavího uvěznil množství jeho odpůrců, včetně Marjanina strýce z otcovy strany, její rodina to tedy vítá a připojuje s k protestům. Malá Marjane je revolucí nadšená a nesmírně obdivuje svého z vězení propuštěného strýce. Po nadšení však přichází deziluze – přichází islámská krutovláda, Marjanin strýc je opět uvězněn, tisíce disidentů jsou popraveny, jsou zavedeny přísné islámské zákony, které přesně nařizují styl oblékání (závoj) či přísně zakazují nemanželský sex, konzumaci alkoholu či západní hudbu. Školu ovládá islámská propaganda. Marjane má v režimu problémy – pohádá se se svojí učitelkou náboženství kvůli lžím, které tvrdí o současné vládě, načerno shání západní hudbu, za svoje oblečení (bunda s vlastnoručním pravopisně chybným nápisem „\"Punk is not ded\"“, odznak s obrázkem Michaela Jacksona) je málem odvedena mravnostní policií, její rodina je zastavena při jízdě autem a prohledá jejich byt. Navíc zuří irácko-íránská válka, a tak Marjanini rodiče se rozhodnou, že musí z Íránu pryč. Odlétá do Rakouska, kde má bydlet v bytě u známých jejich rodičů. Ten však musí „z důvodu nedostatečné kapacity“ opustit a stěhuje se do domova, který spravují jeptišky. Začíná pozvolna rozumět německy, do země dorazila s nulovou znalostí tohoto jazyka. Nachází si první rakouské přátele, spolek výstředních odpadlíků, se kterými bere drogy. Pohádá se s jeptiškami, které spravují její ubytovnu, a opět se stěhuje, tentokrát do podnájmu k podivnínské učitelce filosofie v důchodu. Nachází si nové přátele – partu „anarchistů“, s nimiž jezdí na výlety do lesů. Navazuje první milostný vztah – Fernarda. Ten ji však oznámí, že je homosexuál a ona ho v tom měla utvrdit. Brzy má nového přítele – Marcuse, s kterým se rozejde, poté co ho in flagranti nachytá s jinou dívkou. Když ji bláznivá majitelka domu, v němž bydlí, obviní z krádeže brože, ve vzteku odchází z jejího domu. Rychle střídá bydlení – bydlí například s homosexuály a nakonec skončí na ulici. Hluboko podchlazenou ji převezou do nemocnice. Marjane telefonuje rodičům a dohodne se s nimi, že se vrátí do Íránu. Tam už skončila válka, země je poškozená, režim jen mírně povolil oproti svému začátku. Marjane se znovu setkává s rodiči, babičkou, starými přáteli. Znovu studuje a znovu má spory s vyučujícími. Několikrát ji na ulici zadrží strážci morálky. Vdává se, ale po roce zjišťuje, že byl sňatek omyl a rozvádí se. Zúčastní se večírku u své přítelkyně, kam vtrhne mravnostní policie. Dívky ukrývají alkohol a chlapci, kteří s nimi byli, se utíkají schovat do podkroví, protože společný večírek obou pohlaví by byl pro mravnostní policisty nepřijatelný. Chlapci jsou však nalezeni a při útěku přes střechy se při pádu zabije jeden z Marjaniných přátel. Marjane znovu odchází ze země a její rodiče ji přikazují, aby se už nevrátila – Írán není místo pro ni. Naposledy vidí svoji babičku. Odlétá do Francie, kde příběh končí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Persepolis je francouzsko-americký kreslený film íránské režisérky Marjane Satrapi a francouzského režiséra Vincenta Parronauda z roku 2007, natočený na motivy stejnojmenného autobiografického komiksu Marjane Satrapi, v němž popisuje svůj život v Íránu a v Rakousku, včetně událostí a epoch jako svržení posledního šáha Muhammada Rezy Pahlavího (Íránská islámská revoluce), nástupu islámské teokratické diktatury, začátku Irácko-íránské války či situace na přelomu 80. a 90. let. Film byl úspěšný u diváků i kritiků – získal mimo jiné Cenu poroty na Filmovém festivalu v Cannes roku 2007. Na úspěchu se podílela i hudba různých autorů. Většina filmu je černobílá.", "tgt_summary": "Persepolis est un long métrage d'animation français réalisé par Vincent Paronnaud et Marjane Satrapi, sorti en France le. Le film s'inspire de \"Persepolis\", la bande dessinée autobiographique de Marjane Satrapi. ", "id": 350791} {"src_title": "Neplodnost", "tgt_title": "Infertilité", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Příčinou (u žen i mužů) může být věk (proto také maximální věk dárců vajíček či spermií se pohybuje okolo 35 let), stres, chlamydie, genetické poruchy atp. Za snížení plodnosti (zvýšení výskytu vývojových vad jako je rozštěp či fetální alkoholový syndrom) mohou teratogeny, jako je například kouření, alkohol atp.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny neplodnosti u žen.", "content": "Faktorů ovlivňující ženskou neplodnost je celá řada. Kromě vyššího věku způsobuje neplodnost mnoho onemocnění a genetických dispozic.", "section_level": 1}, {"title": "Hormonální faktory.", "content": "Hormonální příčiny jsou nejčastější. Vychýlení menstruačního cyklu z normy (interval cyklu 28 + 3 dny a délka krvácení 3 až 5 dnů) ukazuje na možnou nesprávnou funkci vaječníků, která může způsobovat neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Endometrióza.", "content": "Podstatou endometriózy je vznik ložisek (endometria) mimo děložní dutinu.", "section_level": 2}, {"title": "Tubární faktory.", "content": "Mezi tubární faktory se řadí neprůchodnost vejcovodů, kvůli níž se vajíčko nemůže dostat do dělohy a spermie se tak nedostanou k vajíčku. Za neplodnost může také úplná absence vejcovodů.", "section_level": 2}, {"title": "Děložní faktory.", "content": "Mezi děložní faktory se řadí abnormality v dutině dělohy, např. polypy či myomy, a také srůsty (Ashermanův syndrom). Za neplodnost mohou také vývojové vady dělohy, které se mohou projevovat také silnějšími projevy menstruace nebo celoživotní bolestí v pánevní oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Trendové příčiny.", "content": "Způsob, jakým v moderním době žijeme své životy, se může negativně promítat do schopnosti počít dítě. Nadváha způsobená sedavým životním stylem zhoršuje tvorbu vajíček, zvyšuje riziko předčasného potratu, cukrovky a vysokého tlaku v těhotenství. Ačkoliv nebyl prokázán přímý vliv alkoholu a drog na schopnost ženského těla počít, doporučuje se návykové látky a alkohol požívat v co nejmenší míře. Například marihuana obsahuje látky, které mohou způsobovat primární neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Jak se zjišťuje neplodnost.", "content": "U žen je prvním krokem při zjišťování neplodnosti měření bazální teploty. Pro otěhotnění je potřeba ovulovat a právě ovulaci provází zvýšená bazální teplota. Běžně se používají ovulační testy, které lze pořídit v lékárně. Při podezření na neplodnost doporučuje gynekolog několik testů, které zahrnují ultrazvuk vaječníků, vejcovodů a dělohy, společně s krevními testy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neplodnost jinak též \"sterilita\", či \"infertilita\", primárně znamená biologickou neschopnost jedince počít dítě a vyskytuje se jak u mužů, tak u žen. Neplodnost je klasifikována jako nemoc, kterou lze léčit a to buď změnou životního stylu, nebo metodami asistované reprodukce. Z lékařského hlediska můžeme o neplodnosti mluvit až po jednom roce pravidelného nechráněného styku. Neplodnost však může rovněž znamenat stav, kdy žena není schopna nosit dítě během celé doby těhotenství. Existuje mnoho biologických příčin neplodnosti, z nichž některé mohou být napraveny lékařským zásahem. Plodné ženy jsou přirozeně plodné před a během ovulace, a přirozeně neplodné během zbytku menstruačního cyklu.", "tgt_summary": "De manière générale, l'infertilité est la difficulté à donner la vie. Ceci s'applique aussi bien à un terrain sur lequel toute tentative de culture agricole est infructueuse, qu'à un animal ou un couple d'êtres humains éprouvant des difficultés à avoir une descendance.", "id": 834139} {"src_title": "Levirát", "tgt_title": "Lévirat", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V tradičních zemědělských společnostech je půda pevně rozdělena na určitý počet hospodářství či starověkých „domů“ (řec. \"oikos\"). Nová hospodářství tedy nemohou vznikat a stabilita společnosti vyžaduje, aby žádné dosavadní nezaniklo. Každé hospodářství je pevně spojeno s určitým rodem a „jménem“, které se stejně jako majetek dědí v otcovské linii. S tímto uspořádáním úzce souvisí i typické rodové nebo domácí náboženství, někdy nazývané kult předků. Jednou z nejdůležitějších povinností hlavy rodiny je postarat se o pokračování rodu, protože na něm závisí posmrtný život zemřelých předků. Muž, který zemřel bezdětný, tak nesplnil tuto povinnost a levirát je pokus chybu napravit. Obvykle mladší bratr zemřelého, který s ním žil na tomtéž hospodářství, si má vzít vdovu a zplodit s ní „svému bratru“ syna, který by hospodářství později převzal.", "section_level": 1}, {"title": "Biblický levirát.", "content": "Různé formy levirátu se vyskytovaly v mnoha různých kulturách, přesný popis se zachoval v Bibli. Kniha Genesis popisuje příběh tří Judových synů, z nichž nejstarší Er jednal zle a brzy zemřel. Juda přikázal mladšímu bratru Onanovi, aby spal s vdovou Támar a zplodil dítě svému bratrovi. Onan s Támar sice spal, ale nechal sperma vystříknout na zem, protože dítě by \"„nebylo jeho“\". Za to ho Hospodin potrestal smrtí a Juda řekl Támar, aby počkala, než dospěje nejmladší syn. Nakonec Támar v přestrojení za prostitutku svede svého tchána Judu a má s ním syna. Juda ji chce upálit za cizoložství, ale když Támar prokáže, že spala s ním, uzná svou chybu i své otcovství. V knize Leviticus se sice důrazně zakazuje sexuální styk mezi blízce příbuznými (princip exogamie), nezakazuje jej však v případě, kdy žena ovdoví. Kniha Deuteronomium pak levirát ( יִבּוּם, \"jibum\") přesně vymezuje: zakazuje vdově, aby se vdávala mimo rodinu a bratrovi zemřelého přikazuje, aby si ji vzal. V případě, že je vdova švagrem odmítnuta, má vdova v přítomnosti svědků muži, jenž ji odmítl, zout pravou botu a uplivnout před ním. Ačkoliv je uzavření levirátního svazku v rámci judaismu chápáno jako jedno z tarjag micvot, přesto již v době Talmudu bylo upřednostňováno propuštění vdovy obřadem \"chalica\" (hebrejsky חליצה, doslova \"„odstranění“\" ve smyslu zutí obuvi). Po tomto obřadu se může vdova provdat za kteréhokoliv muže podle své volby, jak je to popsáno v knize Rút. K levirátním sňatkům doposud dochází v některých orientálních židovských komunitách jako např. v Maroku, Tunisku, Íránu či Jemenu. Ve Státě Izrael je tato praxe zakázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levirát (z lat. \"levir\", švagr) nebo levirátní sňatek je sňatek vdovy s bratrem bezdětného zemřelého muže. Vyskytuje se v zemědělských společnostech, které kladou velký důraz na zachování rodu a jeho jména.", "tgt_summary": "Le lévirat est un type particulier de mariage où le frère d'un défunt épouse la veuve de son frère, afin de poursuivre la lignée de son frère. Les enfants issus de ce remariage ont le même statut que les enfants du premier mari. Durant l'Antiquité, le lévirat était pratiqué notamment par les Égyptiens, les Babyloniens, les Phéniciens, les Hébreux et les Xiongnu. ", "id": 1566944} {"src_title": "Tetanie", "tgt_title": "Tétanie", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Tetanie je stav zvýšené dráždivosti (hyperiritability) nervosvalového ústrojí. Je způsobena buď nedostatkem vápníku a nebo hlavně nedostatkem hořčíku (Mg). Tato choroba se projevuje buď sklonem ke křečím (tzv. latentní forma), různými křečovými stavy (tzv. manifestní forma), také však rozsáhlými křečovými záchvaty, stavy hluboké deprese, rozšířené agresivity, nervozity. Příznaky se mohou projevovat velmi dramaticky, sama o sobě ale tetanie není život ohrožující, ale může dojít k případům, kdy pacient může kvůli křečím přestávat dýchat či může dýchat příliš, v důsledku čehož vznikají poruchy acidobazické rovnováhy. Silné křeče však můžou způsobit natržení nebo jinou deformaci svalu, a tak pak může vést k trvalému poškození.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tetanický záchvat a prostá tetanie.", "content": "Tetanický záchvat může vypadat velmi dramaticky, ale není život ohrožující.", "section_level": 2}, {"title": "Manifestní tetanie.", "content": "V případě manifestní tetanie se setkáváme s bolestivými svalovými křečemi (obličeje, rukou, nohou), patří sem: Záchvat trvá minuty až hodiny a může u něj vzácněji dojít i ke ztrátě vědomí. To může vést k podezření na epileptický záchvat (na rozdíl od epiparoxu jsou nejdříve parestezie a tonické spasmy – pacient si je uvědomuje, nejsou nepříjemné, bolestivé, pak event. ztráta vědomí). Mezi příznaky nedostatku hořčíku patří také nespavost, úzkost, únava (pocit jakoby bez energie).", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Stimulem ke vzniku tetanie může být nízká hladina volného krevního vápníku (hypokalcemie), např. při nedostatečnosti příštítných tělísek (hypoparatyreóza), nedostatku vitaminu D nebo při hlubokém a déle trvajícím rychlém dýchání v klidu (tzv. hyperventilaci, která vede následně k respirační alkalóze). Podle toho se tetanie dělí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metabolická tetanie.", "content": "V popředí je hypokalcémie (u hypoparatyreózy, poruch vstřebávání vápníku) nebo alkalózu (při zvracení, většímu přívodu alkálií, intoxikacích). Dnes se za nejvýznamnější udává deficit hořčíku.", "section_level": 2}, {"title": "Neurogenní tetanie.", "content": "Též označována jako spazmofilie. Vyskytuje se nejčastěji jako funkční porucha (vegetativně labilní jedinci, snížená adaptace na zátěžové situace a stres, hyperventilace při psychické nebo fyzické zátěži). I při těchto funkčních poruchách se sekundárně uplatňují metabolické vlivy (hlavně nedostatek hořčíku, respirační alkalóza při hyperventilaci, aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Důvody nedostatku hořčíku v těle - ovlivnění léky.", "content": "Také některé léky nepříznivě ovlivňují metabolizmus hořčíku a vedou k jeho záporné bilanci. Jsou to diuretika (zároveň s nedostatkem draslíku), také srdeční glykosidy, laxantia, sulfonamidy, kortikosteroidy, zvláště jsou-li tyto léky dlouhodobě užívány, dále také hladovění a redukční diety se mohou podílet na vzniku nedostatku hořčíku. Jsou známy studie, kdy při zvláště chronické stresové situaci uvolněním katecholaminů dochází ke zvýšenému vylučování hořčíku močí, k následné hypomagnezémii a ta vede k projevům tetanické ataky. Tak se mohou psychogenní příčiny konvertovat na biochemické.", "section_level": 1}, {"title": "Incidence.", "content": "Incidence onemocnění je značná, tito nemocní patří do pravidelného kontingentu obvodních lékařů, ale také interních, neurologických, psychiatrických a i jiných ambulancí, tak to odpovídá povaze potíží v jednotlivých případech. Od roku 1975 pozorujeme neustálý nárůst počtu těchto nemocných ovšem také z důvodů zlepšení diagnostických kriterií, zvláště zavedením rutinního elektromyografického (EMG) a biochemického vyšetření hladin Mg v krvi. Častěji jsou postiženy ženy než muži, vždy však jde o mladé jedince nejčastěji mezi 20–30 lety věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tetanie je syndrom vyvolaný obvykle extrémně sníženou hladinou hořčíku v krvi a projevující se nedobrovolnou kontrakcí svalů. Léčba spočívá v odstranění příčiny. Příznaky tetanie jsou např. mravenčení, svědění, pálení na jazyku, rtech, prstech, chodidlech, pocit nedostatku vzduchu, křeče, křečové záchvaty, neúmyslné trhavé pohyby (tiky), desorientace, podrážděnost, agresivita. Když nemocný reaguje zrychleným dýcháním, dochází k ještě většímu poklesu hořčíku v krvi a tím i ke zhoršení stavu. Důsledky tetanie jsou i psychického rázu. Pacienti často trpí depresemi, změnami nálad, poruchami soustředění, rozsáhlou nervozitou apod.", "tgt_summary": "La tétanie est un syndrome (ensemble de symptômes) et un état pathologique caractérisé par de longues contractions involontaires de certains muscles. Cet état est très rarement permanent, et plus souvent périodique (« crises de tétanies »). ", "id": 32774} {"src_title": "Ketamin", "tgt_title": "Kétamine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ketamin na začátku 60. let 20. století objevil Calvin Stevens z Wayne State University. V 70. letech už byla látka používána na bojištích války ve Vietnamu, už tam se však začaly objevovat zprávy o zvláštních halucinacích v období, kdy pacienti přicházeli k vědomí. Od ketaminu se v humánní medicíně rychle ustoupilo a dnes ho využívají hlavně veterinární lékaři. Od 80. let se však ketamin zneužívá jako klubová droga (ač v menším rozsahu než metamfetamin či extáze).", "section_level": 1}, {"title": "Využití v medicíně.", "content": "Ketamin je disociativní anestetikum. Na rozdíl od ostatních anestetik stimuluje kardiovaskulární i dechové centrum a je potentním analgetikem. Myorelaxace je slabá, naopak tonus horních cest dýchacích je zachovaný (nedochází k zapadnutí jazyka). Spolehlivého účinku je dosaženo i po nitrosvalovém podání. Účinek nastupuje rapidně, většinou do tří minut po podání, jelikož ketamin je až 10× více liposolubilní než thiopental. Tyto vlastnosti ho předurčuji k použití v medicíně katastrof, protože je bezpečný i v rukou nevyškoleného anesteziologa. Širšímu použití v klinické praxi zabraňují nežádoucí účinky, zejména vysoký výskyt psychických fenoménů – děsivé sny, dezorientace, senzorické a percepční iluze. Tyto mají pravděpodobně podklad v redistribuci a pomalém uvolňování ketaminu z tukových tkání (viz tiopental). Mírně zvyšuje nitrolební tlak. Ketamin se obvykle aplikuje intravenózní nebo intramuskulární injekcí. V humánní medicíně se občas používá jako anestetikum u dětských či naopak starších pacientů (u nichž má zřejmě méně vedlejších účinků než ostatní látky tohoto typu), vždy však v kombinaci se sedativy, aby se zabránilo halucinacím. Zkoumá se také jeho využití při léčbě alkoholismu, závislosti na heroinu, léčbě deprese nebo bolestí. Ve veterinární medicíně se ketamin používá hlavně v kombinaci s xylazinem k anestezi nebo analgezi u koček, psů a jiných malých zvířat (90 % ketaminu prodaného legálně v USA jde do veterinárního lékařství).", "section_level": 1}, {"title": "Rekreační zneužívání.", "content": "Ketamin se zneužívá pro své disociativní účinky podobné účinkům fencyklidinu (PCP) a dextromethorfanu (DXM). Účinek trvá od 45 minut do několika hodin, ale osoba se cítí v pořádku až přibližně za 24–48 hodin. Aplikuje se v této souvislosti injekčně, šňupáním nebo kouřením. Vyvolává ketaminový trip, projevující se např. halucinacemi, pocity depersonalizace, derealizace a oddělení od vlastního těla. Ve vyšších dávkách vede disociace k extrémním stavům typu \"k-hole\" až \"ego death\", tj. pocit splynutí mysli s okolním světem, např. má člověk pocit, že je nehmotná entita vznášející se vesmírem. Na rozdíl od jiných látek s halucinogenními účinky (psychedelických tryptaminů a fenethylaminů) může vyvolat poměrně silnou psychickou závislost, zvlášť pokud je zneužíván soustavně. Subanestetická dávka má rychlý, ale přechodný antidepresivní efekt, neboť dojde k indukci synaptogeneze přes mTOR a efekt je blokován rapamycinem.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobé negativní efekty.", "content": "Chronické užívání ketaminu může vést ke zhoršení kognitivních funkcí včetně paměti. V roce 1989 profesor psychiatrie John Olney publikoval, že ketamin způsobil nezvratné změny ve dvou malých oblastech mozku pokusných krys. Nicméně, zrovna tyto dvě oblasti člověka a krysy se svými metabolickými procesy značně liší, tudíž ten samý proces nemusí u člověka probíhat. První širší, dlouhodobá studie uživatelů ketaminu zjistila, že lidé často zneužívající tuto látku (nejméně 4 dny v týdnu a zároveň 20 dní v měsíci) jsou více depresivní a mají zhoršené různé úseky paměti včetně verbální, krátkodobé a vizuální. U méně častých uživatelů ketaminu (užití 4 dny v měsíci) nebyly na poli pozornosti, paměti a psychické pohody zjištěny rozdíly vůči kontrolní skupině. Stejně na tom byli bývalí uživatelé ketaminu. To podporuje názor, že méně časté užívání ketaminu nezpůsobuje kognitivní deficit a že kognitivní deficit u častých uživatelů je vratný při abstinenci. Ovšem bývalí uživatelé, častí i ti méně častí, měli vyšší skóre v testu bludných příznaků než kontrolní skupina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ketamin je léčivo používané v humánní i veterinární medicíně jako anestetikum např. pod obchodními názvy Ketanest, Ketaset, Ketalar, Narkamon a Calypsol. Působí jako antagonista NMDA receptorů, ve vysokých, plně anestetických dávkách obsazuje i opioidní receptory a sigma-receptory. Podobně jako fencyklidin (PCP) vyvolává stavy nazývané disociativní anestezie a zhruba od roku 1965 je zneužíván i jako rekreační droga. Kromě anestetického účinku způsobuje halucinace a hypertenzi. Ketamin je chirální sloučenina a často se prodává jako směs obou izomerů (enantiomerů), (\"S\")-ketaminu a (\"R\")-ketaminu.", "tgt_summary": "La kétamine est un psychotrope utilisé comme anesthésique général. Elle est aussi employée comme analgésique, sédatif, en traitement des douleurs chroniques, et en médecine vétérinaire. Elle doit absolument être évitée en post-opératoire (tout particulièrement dans la sphère ORL ou en dentisterie). En effet, en tant qu’inhibiteur de l’acide glutamique, elle ralentit (voire même empêche) le drainage lymphatique des tissus mous, ce qui peut augmenter la douleur après la prise alors que la kétamine l’avait brièvement atténuée, la guérison s’en trouve considérablement retardée voire empêchée (complications graves après interventions dentaires ou en maxillo-facial, ou après intervention sur des articulations), elle peut provoquer des états fébrile intermittents en cas d’abus chronique. Aux États-Unis, elle est commercialisée depuis comme antidépresseur sous le nom de Spravato (Laboratoires Janssen), en spray nasal. ", "id": 1874817} {"src_title": "Stabilizace obrazu", "tgt_title": "Stabilisation d'image", "src_document": [{"title": "Techniky stabilizace obrazu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optická stabilizace obrazu.", "content": "Optický stabilizátor obrazu, často zkracovaný jako OIS (Optical Image Stabilizer), je mechanismus použitý v digitálních fotoaparátech a videokamerách, který stabilizuje nahrávaný obraz změnou optické cesty k senzoru. V implementaci firmy Canon funguje s použitím plovoucího čočkového členu, který se posouvá ortogonálně k optické ose objektivu za použití elektromagnetů. Vibrační signál, který je kompenzovaný stabilizačním čočkovým členem, je obvykle získán použitím dvou piezoelektrických senzorů zjišťujících úhlovou rychlost (často také nazývaných gyroskopické senzory).", "section_level": 2}, {"title": "Posun obrazového senzoru.", "content": "Senzor, který zachytává obraz, může být posunutý takovým způsobem, aby protichodně reagoval na pohyb fotoaparátu. Konica Minolta použila techniku nazvanou \"anti-shake\", nyní marketingově označovanou jako SteadyShot v řadě fotoaparátů Sony α, která se spoléhá na velmi přesný senzor na zjišťování úhlové rychlosti, aby detekovala pohyb fotoaparátu. Jiní výrobci používají Digitální signálový procesor (DSP) na analýzu obrazu za běhu a následně podle toho posouvají senzor.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální stabilizace obrazu.", "content": "Digitální stabilizace obrazu se používá v některých videokamerách. Tato technika posouvá elektronický obraz ze snímku do snímku videa dostatečně (dodatečně?), aby negovala pohyb. Používá pixely za okrajem viditelného rámu na poskytnutí \"nárazníku\" pro pohyb.", "section_level": 2}, {"title": "Stabilizační filtry.", "content": "Řada nelineárních střihových systémů používá stabilizační softwarové filtry, které dokáží opravit nestabilizovaný obraz následováním pohybu pixelů v obraze a nápravou obrazu pohybem políčka. Proces je podobný jako digitální stabilizace obrazu, ale když tu není žádný \"větší\" obraz, který by fungoval jako nárazník, tak filtr buď ořízne obraz na menší, aby skryl pohyb políčka nebo se pokusí znovu vytvořit ztracený obraz na okrajích pomocí extrapolace.", "section_level": 2}, {"title": "Orthogonal Transfer CCD.", "content": "Orthogonal transfer CCD (OTCCD) se používá v astronomii a funguje tak, že posouvá obraz v rámci CCD senzoru po dobu toho jak je obraz zachytáván podle analýzy předpokládaného pohybu jasných hvězd. Toto je vzácný příklad digitální stabilizace pro statické obrázky. Příkladem tohoto způsobu je gigapixelový teleskop Pan-STARRS, který byl roku 2007 postaven na Havaji.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stabilizace obrazu je řada různých technik zaměřených na zvýšení stability obrazu. Používá se v dalekohledech se stabilizací obrazu, fotografii, videografii a astronomických teleskopech. U fotoaparátů je roztřesení fotoaparátu značně problematické při dlouhých časech závěrky nebo s dlouhými ohniskovými vzdálenostmi teleobjektivů. U videokamer může roztřesení kamery způsobit viditelné chvění mezi půlsnímky v nahraném videu. V astronomii jsou tyto problémy násobené měnícími se variacemi v atmosféře, které způsobují zdánlivou změnu polohy objektů.", "tgt_summary": "La stabilisation d'image (\"image stabilisation\" en anglais, souvent abrégé en IS) est un ensemble de techniques permettant d'améliorer la netteté d'une image. Ces techniques sont employées dans les appareils photographiques, les jumelles, et les télescopes. La stabilisation permet de réduire l'effet du flou de bougé des images prises avec un temps de pose trop long pour avoir une image nette avec un appareil tenu à la main.", "id": 152473} {"src_title": "Ústava Slovenské republiky", "tgt_title": "Constitution de la Slovaquie", "src_document": [{"title": "Charakteristika ústavy.", "content": "Ústava Slovenské republiky může být charakterizovaná jako psaná, rigidní, právní, unitaristická, republikánská a demokratická. Další charakteristiky jsou vyjádřené v čl. 1 ods. 1, který charakterizuje Slovenskou republiku \"jako svrchovaný, demokratický a právní stát, který se neváže na žádnou ideologii ani náboženství\". Svrchovanost či suverenita státu v podstatě znamená, že státní moc je nezávislá od jakékoli jiné moci, jak z vnitřku státu tak i mimo něho. Pojem právního státu obsahuje zejména chápaní ústavy jako právního základu státu, kterým jsou vázáni všichni (státní moc). Zdůrazněné to je zejména v čl. 2 ods. 2: \"Státní orgány můžou konat jen na základě ústavy, v jejích mezích a v rozsahu a způsobem, který ustanoví zákon.\" Dalším principem právního státu je dělba moci, která je v ústave formálně vyjádřená rozdělením zákonodárné, výkonné a soudní moci do páté, šesté a sedmé hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Členění ústavy.", "content": "Text Ústavy Slovenské republiky je členěný na hlavy, oddíly, články, odstavce a písmena. Skládá se z preambule a devíti hlav. Některé hlavy jsou dále rozdělené do oddílů. Ty se člení na články (1 až 156), přičemž každý článek se ještě může (ale nemusí) členit na odstavce a\\anebo písmena.", "section_level": 1}, {"title": "První hlava.", "content": "V prvním oddílu první hlavy je vymezen základní charakter státu (\"Slovenská republika je svrchovaný, demokratický a právní stát. Neváže se na žádnou ideologii ani náboženství.\") a též vztah mezi občany a státní mocí. Jsou tu též vymezené základní principy týkající se státního území, státního občanství, státního jazyka, či mezinárodních závazků Slovenské republiky. Druhý oddíl upravuje státní symboly, kterými jsou státní znak, státní vlajka, státní pečeť a státní hymna. Třetí oddíl stanovuje, že hlavním městem Slovenské republiky je Bratislava.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ústava Slovenské republiky (č. 460/1992 Zb.),, je hierarchicky nejvýše postavený právní předpis platný ve Slovenské republice. Přijata byla 1. září 1992 v 22:26 hod. počtem 114 hlasů poslanců Slovenské národní rady. Podepsaná byla 3. září 1992 v Rytířské síni na Bratislavském hradě a účinnost byla stanovena od 1. října 1992 (s výjimkou vybraných ustanovení). Její výklad a kontrolu, zda je dodržovaná, má na starosti Ústavní soud Slovenské republiky. Ke konci 2019 byla novelizována 19krát, nálezem Ústavního soudu č. 40/2019 Z.z. a ústavními zákony č. 244/1998 Z. z., 9/1999 Z. z., 90/2001 Z. z., 140/2004 Z. z., 323/2004 Z. z., 463/2005 Z. z., 92/2006 Z. z., 210/2006 Z. z., 100/2010 Z. z., 356/2011 Z. z., 232/2012 Z. z., 161/2014 Z. z., 306/2014 Z. z., 427/2015 Z. z., 44/2017 Z. z., 71/2017 Z. z., 137/2017 Z. z. a 99/2019 Z.z.", "tgt_summary": "La Constitution de la République slovaque () est la norme juridique la plus élevée de la République slovaque. La Cour constitutionnelle est chargée de son respect.", "id": 2251927} {"src_title": "Černovice (okres Pelhřimov)", "tgt_title": "Černovice (district de Pelhřimov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Městečko bylo založeno na důležité křižovatce cest pravděpodobně v 1. polovině 14. století. Patřilo k hradu Choustníku a bylo součástí rožmberského panství. Za husitských válek bylo několikrát zpustošeno. Roku 1597 koupila Černovice Magdalena Malovcova z Lisova a připojila je ke Kamenici nad Lipou. Samostatné černovické panství pak vytvořil roku 1641 Martin Jindřich Paradis z Eschaide. Z dalších majitelů byli pro město významní Kinští ze Vchynic, Šternberkové (kteří Černovice dočasně připojili k panství Žirovnice) a Schönburgové. Během své existence byly Černovice mnohokrát postiženy požáry - jen v období 1611–1857 shořelo při velkých požárech nejméně 350 domů. Poprvé zmiňovány jako město jsou Černovice již roku 1586. Oficiální status města získaly v roce 1991. V letech 2006–2010 zde působil jako starosta Ladislav Novotný, od roku 2010 tuto funkci zastává Jan Brožek.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Centrem města je Mariánské náměstí, kde uprostřed stojí kostel, zvonice, stará radnice a sloup se sochou Madony, podle níž dostalo náměstí jméno. Na náměstí se konávaly významné jarmarky a dobytčí trhy. Z domů na náměstí stojí dále za zmínku fara a bývalá měšťanská škola, zachovala se zde také kamenná vážní budka z roku 1924. V blízkosti náměstí bývala malá židovská čtvrť se synagogou. V dolní části města stojí klasicistní zámek, dnes Diagnostický ústav. Černovicemi prochází trať úzkorozchodné železnice z Jindřichova Hradce do Obrataně, kterou od konce 90. let provozuje soukromá společnost JHMD.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Na náměstí se nachází historická budova, ve které sídlilo kino, a pro kterou se hledá nové využití. Dále jsou zde supermarkety Flop a Coop tuty, trafika aj. Zajímavostí je i místní cukrárna, ve které se nachází sbírka 1 000 budíků a kdokoliv tam může přidat i svůj starší budík. Od roku 2018 funguje ve městě dobíjecí stanice pro elektromobily.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Astronom Miloš Tichý, který zde vyrůstal, pojmenoval jménem města planetku (6802) Černovice, kterou objevil 24. října 1995.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černovice () jsou město v okrese Pelhřimov v kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Katastrální území stejnojmenné části se jmenuje \"Černovice u Tábora\" (toto jméno také nese místní železniční stanice). Leží na pomezí současného kraje Vysočina a kraje Jihočeského.", "tgt_summary": "Černovice est une ville du district de Pelhřimov, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 427504} {"src_title": "Operacionalizace", "tgt_title": "Opérationnisme", "src_document": [{"title": "Počátky operacionalizace.", "content": "Vývoj v oblasti přírodních věd na začátku dvacátého století zapříčinil větší zájem o způsob zjišťování vlastností při vytváření nových pojmů. Problém operacionalizace byl vymezený americkým fyzikem P. W. Bridgmanem v knize The Logic of Modern Physics (1927). Ústřední myšlenkou této knihy byla teze, že jakýkoli koncept nepředstavuje více než množinu operací a jako synonymum jí odpovídá. Bridgman také požaduje, aby všechny vědecké pojmy byly operacionálně definovány. Jako příklad uvádí pojem délky, který je definovaný v případě, kdy jsou stanoveny operace, jejichž prostřednictvím se délka měří.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce operacionalizace P. F. Lazarsfelda.", "content": "Klasická sociologická koncepce operacionalizace pochází od P. F. Lazarsfelda, který patří mezi hlavní představitele neopozitivismu, i když nepřijímal všechny jeho požadavky. K teoretickým přístupům reprezentujícím tehdejší sociologii se stavěl skepticky, ale zároveň nepodlehl tzv. primitivnímu (brutálnímu) empiricismu. P. F. Lazarsfeld zavedl problém definování proměnných, tedy určitých souborů hodnot (atributů), kde každá proměnná vždy sleduje klasifikační aspekt. Při tvorbě proměnných je potřebné definovat a operacionalizovat výchozí/počáteční pojmy a vychází se především z každodenní praxe a zkušeností. Ve svojí teorii rozlišuje čtyři základní etapy: Podle Lazarsfelda je tedy operacionální definice soubor indikátorů, který přiřazujeme k určitému pojmu.", "section_level": 1}, {"title": "Princip adekvátnosti operacionalizace.", "content": "Princip adekvátnosti operacionalizace upozorňuje na nebezpečí záměny obecného jazyka s jazykem užívaným ve vědě. V takové situaci může následkem dojít k záměně perspektivy člena společnosti a výzkumníka, což je nežádoucí. Dle principu adekvátnosti by každá sociologická výpověď měla nabízet vhodný překlad do nevědeckého jazyka. Tento překlad musí být srozumitelný osobám, jejichž činnost je s danou sociologickou výpovědí spojena, a osoby samy v ní musí být schopny své konání rozpoznat. Daná skupina osob je pak jediná oprávněná k posouzení, zda jsou výsledky výzkumu v souladu s realitou či nikoli.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby provedení.", "content": "Základní rozdělení způsobů provedení operacionalizace je dle M. Illnera a M. Foreta stanoveno na taxativní a dynamický (resp. systematický) přístup.", "section_level": 1}, {"title": "Taxativní přístup.", "content": "Při použití taxativního přístupu jsou prvky horizontálně a vertikálně urovnány, dochází k vytvoření shrnutí jednotlivých empirických charakteristik. Tento přístup je v praxi poměrně běžný. K jeho výběru dochází například z důvodu časové tísně či málo rozvinuté výchozí teorie. Taxonomie nespecifikuje požadavky výběru indikátorů ani předpoklady o vztazích mezi znaky, což patří mezi její základní nevýhody. Při nesprávném provedení může dojít k nejasnostem při analýze získaných dat.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamický přístup.", "content": "Cílem dynamického nebo systémového přístupu je naopak model, v němž jsou utříděny proměnné včetně všech domnělých relací. V případě dynamického přístupu je nutná přesnější identifikace předmětu a dostačující informovanost o elementárních vztazích v rámci něj i s jeho okolím. Jeho hlavní výhoda spočívá v komplexním vnímání korelací. Vztah dvou proměnných z různých oblastí vytvořeného systému by nikdy neměl být zkoumán izolovaně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Operacionalizace v sociálních vědách je procedurou překládání pojmů z teoretického do observačního jazyka. Je procesem rozvinutí specifických výzkumných procedur (operací), které vyústí v empirickém pozorování daných abstraktních konceptů v reálném světě. ", "tgt_summary": "L’opérationnisme, opérationisme ou opérationnalisme. Cette approche, introduite au début du par le physicien Percy Williams Bridgman, facilite le développement de la mécanique quantique. Elle est ensuite appliquée en psychologie.", "id": 457401} {"src_title": "Koza domácí", "tgt_title": "Chèvre", "src_document": [{"title": "Pojmenování a etymologie.", "content": "Slovo „koza“ se vyskytuje ve všech slovanských jazycích, svým původem však není indoevropské. Patrně má původ v altajských jazycích a ke Slovanům se zřejmě dostalo od Hunů, Avarů či jiných stepních nomádů. Ve většině indoevropských jazyků se jména pro samici, samce a mládě odvozují od téhož kořene (rozdíl např. oproti ovci, skotu, koni, psu nebo praseti). V češtině se samice se nazývá koza, samec kozel, ve východomoravských nářečích též cap. Vykastrovaný kozel se označuje slovem hňup; hňup je méně agresivní, maso hňupů má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá kůzle.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Koza domácí je jeden z nejstarších domestikovaných druhů. Tisíce let byly kozy chovány pro jejich mléko, maso, srst a kůži na všech světadílech kromě Antarktidy. V minulém století si získaly oblíbenost i jako domácí mazlíčci. Kozy byly domestikovány v oblasti Mezopotámie, Malé Asie a indického subkontinentu přibližně 9000 let př. n. l., a okolo 8000 let př. n. l. v pohoří Zagros na západě Íránu. Neolitičtí zemědělci je chovali především pro maso, mléko a kůži, ceněn však byl také trus, který používali jako hnojivo i palivo, a kosti, rohy, srst a šlachy na oděvy a nástroje. Kozy domácí byly chovány ve stádech a putovaly po kopcích nebo jiných pastvinách s pasákem koz, což bylo často dítě nebo adolescent. Ve starověkých civilizacích byla koza zasvěcena různým božstvům a velmi často sloužila jako obětní zvíře. S kozami byl spojován např. starořečtí bohové Dionýsos a Pan nebo germánský Thór, ale také někteří démoni, jako byl u Izraelitů Azazel, jemuž o svátku Jom kipur obětovali kozla, symbolicky obtíženého hříchy lidského společenství. Připomínkou oběti kozla, konané při zimním slunovratu Germány, je slaměný \"jule kozlík\", používaný ve Skandinávii jako součást vánoční výzdoby. Ve středověku se stal kozel symbolem Ďábla, který začal být zobrazován s kozími rohy a bradkou. Věřilo se, že ďábel v podobě kozla na sabatu obcuje s čarodějnicemi a jméno \"hircus nocturnus\" (noční kozel) se stalo epitetem Ďábla. Někde (např. ve Skotsku) se věřilo, že čarodějnice létají na sabat na kozlu (místo obvyklejšího koštěte). V Českých zemích se kozy chovaly už v době bronzové, později je chovali Keltové, Germáni i Slované, ale ve středověku měl chov koz jen malý význam. Na českém venkově chovali kozy většinou jen chudí vesničané – chalupníci a domkáři, kteří si nemohli dovolit živit krávu. Proto se také koze říkalo „kravička chudých“. Později, v 2. pol. 19. a počátkem 20. stol. chovali kozy i dělníci a horníci v okolí Kladna či Ostravy. Užitkem bylo mléko, přebytečná kůzlata majitelé prodali nebo sami snědli, maso dospělých koz příliš oblíbené nikdy nebylo. Místy, např. na Hané, chovali kozy i bohatí sedláci, ale jen proto, aby jejich mlékem krmili prasata (ta po kozím mléku rychleji rostla, byla odolnější a snad měla i jemnější maso). Za chov koz se však sedláci styděli a dokonce ho tajili před úřady. Podivným zvykem bylo shazování kozla, doložené v 16.–19. stol. (dosud se provádí na některých místech ve Španělsku). Na den sv. Jakuba vesničané vyvedli kozla na kostelní věž a shodili ho dolů. Pokud se kozel při pádu zabil, bylo to pokládáno za dobré znamení a jeho krev měla mít léčivé účinky. Kozy vystupují také v mnoha pohádkách, říkadlech nebo lidových písních. Např. pohádka o vlkovi a kůzlátkách je rozšířená v mnoha oblastech Evropy a Asie. Koza je hlavní postavou českých animovaných filmů Kozí příběh - Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem. Po roce 1945 v Česku chov koz v souvislosti s kolektivizací zemědělství téměř zanikl. Znovu se rozvinul až v 90. letech, v souvislosti s rostoucí poptávkou po kozích produktech, zejména sýrech. Kozy se u nás chovají na specializovaných farmách pro mléko i maso. Kozí produkty jsou ale dosud hodně drahé, a proto je jejich spotřeba omezená. Zakrslá plemena koz se pro svou hravost a inteligenci někdy chovají jako domácí mazlíčci. Nutností je výběh na zahradu a možnost ustájení, chovat kozu v bytě však není možné.", "section_level": 1}, {"title": "Užitek.", "content": "V Evropě se kozy chovají nejčastěji pro mléko, případně maso. Kozí mléko je prospěšné zdraví, má vyšší obsah tuku a nižší obsah laktózy než mléko kravské, Čerstvé kozí mléko má charakteristický kozí pach, který je mnoha konzumentům nepříjemný. Intenzita pachu závisí na plemeni kozy, způsobu ustájení i krmení. Je oblíbené hlavně ve Středomoří na Středním východě a v severní Africe. Z kozího mléka se vyrábí výtečné sýry, jogurty i tvaroh, osvěžujícím nápojem je kozí mléko kysané. Dojivost jednotlivých plemen koz, nejvyšší dojivost, 700–1100 l mléka ročně má anglonúbíjská koza, sánská koza nebo ušlechtilá bílá koza. Kozí a kůzlečí maso je rovněž oblíbeno hlavně v jihovýchodní Evropě a na Středním východě, uplatňuje se také v indické kuchyni, v Africe, karibské oblasti a v Jižní Americe. Kozí maso je málo tučné, ale poměrně tuhé a má osobitý pach, podobně jako kozí mléko. Jateční výtěžnost je u většiny kozích plemen nízká (pod 50 % živé váhy). Za nejlepší masné plemeno se pokládá búrská koza. Oblíbené je hlavně maso mladých kůzlat, které se chutí podobá jehněčímu, je však méně tučné. Pokud jde o dospělé kozy, pro masnou produkci se hodí hlavně kastrovaní kozli (hňupové), jejichž maso má slabší specifický pach. Kozí kůže (zvaná kozinka) je jemná, pružná a přitom pevná. Proslula jako materiál na výrobu rukaviček a jemné dámské obuvi. Dříve se kvalitní kozí kůže ze Severní Afriky a Malé Asie prodávala pod názvem \"safián\" (podle perské dynastie Sáfíjovců) nebo \"marokán\". Ve Středomoří a Asii je používána pro výrobu měchů na uchování vody a vína. Ve starověku a středověku byla používána k výrobě pergamenu. Podobně jako u ovcí existují i u koz kožešinová a kožichová plemena. Kožešinové kozy poskytují jemné kožešiny (obvykle z kůzlat), patří k nim např. jihoamerická plemena marote a moxoto. Kožichová plemena jsou chována hlavně v Tibetu a Centrální Asii, kde se z jejich kožešin vyrábí součásti tradičního oděvu. Pro vlnu se chovají jen dvě kozí plemena – koza angorská a koza kašmírová. Vlna angorské kozy je známa jako \"mohér\", vlna kozy kašmírové jako \"kašmír\" nebo \"pašmína\" a patří mezi nejjemnější- živočišná vlákna, využívaná k textilnímu zpracování.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jednotlivá plemena koz se od sebe odlišují velikostí, zbarvením, strukturou srsti, tvarem (či přítomností) rohů, ale i tělesným rámcem. Hmotnost domácích koz dosahuje od 15 kg (kamerunská koza) po 100 kg (burská koza), výška v kohoutku se pohybuje od 40 cm do 90 cm. Většina koz má poměrně štíhlé tělo na vysokých nohách, štíhlý krk a malou hlavu. Pouze kamerunská koza a příbuzná zakrslá plemena z Afriky mají nízké nohy a objemné, podsadité tělo (achondroplastická zakrslost). Tvar hlavy je u evropských plemen většinou zašpičatělý, s rovným profilem, naproti tomu kozy z Afriky a Blízkého východu mají těžší, klabonosé hlavy. Rozdíly jsou i ve tvaru uší, plemena z Evropy a horských oblastí Asie mají malé, zašpičatělé, kolmo stojící boltce, zatímco kozí plemena tropů a subtropů mají boltce převislé a mimořádně dlouhé (např. burská koza, anglonúbíjská koza, mamberská koza, jamnapari). Na krku či pod bradou se nachází u většiny kozích plemen \"bradka\", která je u kozla nápadnější než u kozy, a také dva bradavčité útvary nazývané \"zvonečky\". Většina koz má dva rohy různých tvarů a velikostí v závislosti na plemeni. Nejobvyklejší jsou tři tvary rohů: šavlovitě zahnuté, lyrovité nebo spirálovitě stočené. Rohy jsou vesměs více vyvinuté u kozlů než u koz, u rohatých plemen mají rohy obvykle obě pohlaví, u bezrohých (např. sánská koza, appenzelská koza) rohy chybí. Výjimečně mohou mít až osm rohů, ale jedná se o zděděnou genetickou vzácnost. Rohy se skládají z živé kosti obklopené rohovinovým pouzdrem. Kozy je používají k obraně proti nepřátelům a při vzájemných soubojích. Podle struktury srsti se kozy dělí na krátkosrsté (např. sánská koza, hnědá krátkosrstá koza, kamerunská koza, anglonúbijská koza), dlouhosrsté s hrubou srstí (např. girgentánská koza, holandská koza, appenzelská koza) a dlouhosrsté s jemnou srstí (angorská koza, kašmírová koza). Zbarvení koz může být divoké (tzv. srnčí), tj světle hnědé s černým \"úhořím\" pruhem na hřbetě, připomínající kozu bezoárovou – (např. hnědá krátkosrstá koza, harzká koza, karpatská koza, kamzičí koza), černé (např. bengálská černá koza, kamerunská koza), bílé (např. sánská koza, angorská koza), krémové či světle šedé (kašmírová koza, jamnapari) nebo strakaté (černobílé, hnědobílé, šedobílé) s typickou kresbou (wallisnerská černokrká koza, burská koza, paví koza, malá východoafrická koza).", "section_level": 1}, {"title": "Domestikace.", "content": "Koza domácí je pravděpodobně polyfyletického původu (pochází z více divokých předků). Hlavní podíl má nepochybně koza bezoárová, zatímco koza šrouborohá mohla být předkem některých asijských plemen a jednoho plemene ze Sicílie. Platnost druhu \"Capra prisca\" je v současné době zpochybňována, neboť se zřejmě jedná o domácí kozu neolitických obyvatel Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Koza domácí pohlavně dospívá ve stáří půl roku, ale v chovu by se neměla používat zvířata mladší než 15 měsíců. K období říje dochází dvakrát do roka. Samice v říji se \"prská\", ozývá se hlasitým mečením a kývá ocáskem ze strany na stranu – popsáno v lidové písni \"Když se kozy prskaly, ocasama mrskaly\" (zpívá se na melodii \"Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala\"). Březost koz trvá 150 dní. Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo skotná. Potrat (událost) se nazývá zmetání. Potracený plod se nazývá zmetek. Mladé kozy po prvním oplodnění (prvničky) rodí většinou jen jedno kůzle, v následujících vrzích bývají obvykle dvě mláďata, trojčata nejsou u koz ničím výjimečným, čtyřčata se vyskytují vzácně a mláďata bývají v takovém případě zpravidla velmi malá a slabá. Koza je plodná až do věku 10 let, poté rychle stárne. Domácí koza se může dožít 12-15 let, v posledních letech však už nedává žádný užitek a mívá často i zdravotní problémy. Kozy se chovají vesměs extenzívním způsobem. Buďto individuálně (pastva přivázaných koz), nebo ve stádech, někdy i společně s ovcemi. V zimním období nebo za nepříznivého počasí je vhodné kozy chovat pod střechou – v chlévě. Kozy se živí téměř jakoukoli rostlinnou potravou od trávy až po listy a kůru stromů. Proto představují vysazené kozy vážnou ekologickou hrozbu na mnoha místech světa, zejména na ostrovech (Galapágy, Ostrov Sv. Heleny, Nový Zéland aj), kde dokázaly na některých místech takřka zničit vegetaci. Je zajímavé, že koza může v malém množství požírat i jedovaté rostliny, které škodí např. ovcím nebo koním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koza domácí (\"Capra aegagrus hircus\") je menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, člověk ji chová bezmála 10 tisíc let. Dříve se předpokládalo, že koza domácí vznikla křížením více druhů divokých koz – zejména kozy bezoárové (\"Capra aegagrus\") z jihozápadní Asie, kozy šrouborohé (\"Capra falconeri\") z pohoří centrální Asie a vymřelé kozy keltské (\"Capra prisca\") z jižní Evropy. Současné výzkumy však nasvědčují tomu, že jediným předkem kozy domácí je koza bezoárová, pouze u některých plemen se předpokládá i podíl kozy šrouborohé. Koza keltská není podle současných názorů divoké zvíře, ale domestikovaná koza neolitických zemědělců. V průběhu dějin bylo lidmi vyšlechtěno více než tři sta plemen koz, lišících se velikostí, tvarem těla, zbarvením i užitkovostí. Kozy žijí na všech kontinentech a osídlily pestrou škálu biotopů od vysokohorských oblastí až po pouště a tropické pralesy.", "tgt_summary": "La chèvre domestique \"(Capra hircus ou Capra hircus hircus, Linnaeus, 1758)\" est une espèce de mammifères herbivore ruminant, appartenant à la famille des bovidés, sous-famille des caprins. La plupart du temps, les chèvres sont domestiquées, mais on les trouve aussi à l'état sauvage dans quelques contrées du Caucase, d'Iran, d'Afghanistan ou d'Irak. Leur domestication est ancienne (au moins ). On les élève pour leur lait, leur cuir, leur poil et leur viande.", "id": 156020} {"src_title": "Jean Todt", "tgt_title": "Jean Todt", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Pierrefortu ve francouzském departementu Cantal, jeho předkové pocházeli z Francie a Polska. Jeho automobilová kariéra začala ve chvíli, kdy si vzal otcův Mini Cooper S, aby se projel. Poté prošel rolemi jezdců různých šampionátů, ale rozhodl se ukázat svou sílu jako spolujezdec – s týmem Peugeot Talbot Sport Rally Team spolupracoval až do roku 1981, kdy odešel do závodního důchodu. Tento tým mu přenechal pozici v managementu, jejíž pracovní náplní bylo organizovat konstrukci a design Peugeotu 205 Turbo 16 na Světový šampionát v rallye roku 1984. Po pomalém startu vyhrál typ 205 světové šampionáty v roce 1985 a 1986. Pod Todtovým vedením sbíral úspěchy i další vůz – Peugeot 905, který vyhrával šampionáty sportovních prototypů (např. Le Mans nebo Světový šampionát sportovních aut) až do 90. let. Peugeot, přes jeho naléhání, odmítl účast v šampionátu Formule 1, takže když mu v roce 1993 Scuderia Ferrari F1 team nabídl místo, chytil se této příležitosti. Po odchodu z této funkce se stal ředitelem FIA.", "section_level": 1}, {"title": "Scuderia Ferrari.", "content": "Stal se prvním jmenovaným prezidentem Ferrari Lucou di Montezemolo, který byl dosazen do vedení kdysi legendárního týmu, jež „se stal tak trochu vtipem“. Během vedení Todta a di Montezemola byl v roce 1996 najat Michael Schumacher, se kterým přišel do závodní stáje i stratég Ross Brawn a designer Rory Byrne. Tato šťastná souhra vytvořila téměř nerozlučný tým. Todt a Luca di Motezemolo, prezident společnosti Ferrari, jsou považováni za odpovědné za změnu celého týmu Ferrari z bezmocného (bez zakladatele Enzo Ferrariho se tým zdál být již minulostí) v silného soupeře, kterým je dnes. Během roku 2004, když se blížil čas odchodu prezidenta FIA Maxe Mosleyho do důchodu, vzrostl počet zvěstí o tom, že by na jeho místo mohl kandidovat právě on sám. Mosley to okomentoval slovy, že ačkoli by mohl být vynikajícím prezidentem, je spokojený ve Ferrari. Dlouhou dobu se pak usuzovalo, že až Michael Schumacher odejde z Formule 1, mohl by své místo opustit. Zřejmě proto, aby si udržel Todtovu věrnost, prezident Montezemolo jej podporoval ve vůdčím postavení v kompletní činnosti společnosti, která zahrnovala i výrobu tramvají. Ve funkci ředitele ředitele týmu Scuderia F1 Team zůstal jednu sezónu. 1.1.2008 ho v této funkci vystřídal Stefano Domenicali, ve funkci hlavního výkonného ředitele Ferrari však setrvává. Francouzská vláda mu udělila titul „Chevalier“ (rytíř) z „Legion d ́Honneur“, dále byl v lednu 2007 titulován „Grand Officier“. V Malaisii se mu dostalo oficiálního titulu „Datuk“, což je obdoba britského rytířského titulu. Malou roli manažera červené hippodromové stáje si zahrál ve filmu Asterix a Olympijské hry (spolu s Michaelem Schumacherem jako svým jezdcem).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Zásnuby s herečkou Michelle Yeoh oznámil 28.9.2005, ona je však následně odmítla. V březnu 2007, Yeoh popřela své tvrzení ohledně nastávající svatby. Během rozhovoru s Craigem Fergusonem v The Late Late Show na CBS (31.7.2008) potvrdila fámu, že s ním byla zasnoubená. Jeho syn Nicolas je manažerem jezdců Formule 1, mezi ně patří i současný jezdec Williamsu Felipe Massa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Todt (* 25. února 1946 ve francouzském Pierrefortu) je bývalý výkonný ředitel závodní stáje Scuderia Ferrari, která působí v závodech Formule 1. Dne 25.10. 2006 byl zvolen CEO (hlavní výkonný ředitel), o rok a půl později (přesněji 18.3.2008) na tuto funkci rezignoval. 23. října 2009 byl v Paříži zvolen prezidentem FIA.", "tgt_summary": "Jean Todt, né le 25 février 1946 à Pierrefort (Cantal), est un ancien copilote de rallye français, devenu d'abord Directeur de Peugeot Talbot Sport en 1981, puis directeur de l'écurie de Formule 1 Scuderia Ferrari en 1993, avant d'être nommé directeur et administrateur de Ferrari de 2004 à 2008. Il est depuis le président de la Fédération internationale de l'automobile (FIA). ", "id": 811541} {"src_title": "Pajasan žláznatý", "tgt_title": "Ailanthus altissima", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jeho domovským areálem je severovýchod až východ Číny a Korejský poloostrov. Odtud se postupně rozšířil do celého mírného až subtropického pásu nearktické a palearktické oblasti včetně oblasti indomalajské. A nyní se šíří i do severní Afriky, Střední a Jižní Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland i Tichomořské ostrovy. Invazivně proniká zejména do travnatých a skalnatých oblastí, na lesní mýtiny i rumiště. Na území dnešní České republiky byl prokazatelně vysazen v roce 1803 v Lednici na Moravě. V roce 2004 již byl evidován na 202 lokalitách převážně v teplých oblastech jižní Moravy a v Polabí v nadmořské výšce do 350 m n. m. Agresivně se prosazuje i v Národním parku Podyjí a v Chráněné krajinné oblasti Pálava.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pajasan žláznatý je dvoudomý strom dorůstající do výšky až 25 m. Kmen má hladký, rovný a jeho průměr může být až 1 metr. Borka je šedě zbarvená a dlouze podélně pruhovaná. Koruna je široce vejčitá, řídce rozvětvená se spodními větvemi často převislými. Listy po rozdrcení nepříjemně páchnou po myšině, lístky mají na bázi žlázy, které toto nepříjemné aroma produkují. Jsou licho- nebo sudozpeřené, 5 až 13 jařmé, 30 až 100 cm dlouhé. Jejich celokrajné nebo jemně zubaté, vejčitě kopinaté lístky jsou 5 až 15 cm dlouhé a 2 až 4 cm široké, na podzim od vřetene listu opadávají. Listy po poranění produkují tekutinu, která může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce. Samčí pětičetné květy jsou nápadné, skládají se z tyčinek a zakrnělého semeníku, jsou velmi aromatické a je jich asi třikrát více než samičích. Samičí žlutozelené květy, uspořádané do koncových lat dlouhých 10 až 40 cm, jsou drobnější, také pětičetné, obsahují semeník a tyčinky, které nejsou funkční a neprodukují pyl. Kvete v červnu až červenci a jeho pyl je silným alergenem. Plodem je protáhlá dvoukřídlá nažka, po dozrání šedohnědé barvy, obvykle na stromě setrvává až do jara. Jsou velice lehké, asi 30 000 ks váží 1 kg. Dřevo stromu je tvrdé, lehké, ohebné a dobře snáší sucho.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Semena brzy ztrácejí klíčivost, dokáží se však do daleka rozšířit větrem nebo po vodě. V prvém roce mohou semenáčky dorůst do výšky až 2 metrů, začínají plodit v 10. roce. V reakci na poškození vytváří dřevina intenzivní kořenové a pařezové výmladky, je světlomilná a nesnáší zastínění. Je krátkověká, po 30 až 50 letech usychá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jedná se o velice rychle rostoucí dřevinu, která je schopna kořeny i listy alelopaticky působit na okolí a tím omezovat růst okolní vegetace; vylučuje hlavně ailanthon, který způsobuje potíže růstu zhruba sedmdesáti druhů listnatých a jehličnatých stromů. Tyto látky produkují zejména mladí jedinci, kteří tak vyhrávají boj o světlo s ostatními dřevinami. Pajasany patří mezi 40 nejvíce invazních dřevin na světě. Nejlepší možné odstranění těchto mnohdy nežádoucích dřevin je hluboký řez a následné potírání pařezů herbicidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pajasan žláznatý je velmi odolný vůči průmyslovým emisím a proto bývá vysazován jako rychle rostoucí dřevina do parků, měst i větrolamů. Díky své schopnosti růst na půdách vápenitých, nekultivovaných i podmáčených se vysazuje jako prvotní dřevina po rekultivaci. Z jeho dřeva se dříve vyráběl nábytek, nyní se využívá jen pro stavební účely a na topení. Je ovšem třeba dbát na jeho stáří, protože trpí uhníváním kořenového systému. Stromy starší 35 let by se proto měly preventivně kácet, aby se předešlo tragédiím při neočekávaném pádu stromu. Ve větrných polohách často trpí polomy. V Asii se z něho vyrábějí homeopatika k potlačení malárie a úplavice. Jeho listy jsou hostitelem larev motýla martináče hedvábného (\"Samia cynthia\"), z jejichž kokonů kukel se získává hedvábí.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Nejznámější variety pajasanu žláznatého:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pajasan žláznatý (\"Ailanthus altissima\") je druh opadavého listnatého stromu z čeledi simarubovitých, pocházející z Asie. V Česku je poměrně často pěstován jako okrasná dřevina a často zplaňuje, zejména v prostředí lidských sídel, například v oblastech rumišť, nebo dopravních staveb.", "tgt_summary": "L'Ailante glanduleux, Ailante, Faux vernis du Japon, Frêne puant ou Vernis de Chine (Ailanthus altissima) est une espèce d'arbres à feuilles caduques de la famille des \"Simaroubaceae\". Il est natif à la fois du nord-est et du centre de la Chine et de Taïwan. Il est présent davantage dans la forêt tempérée que dans la forêt subtropicale d’Extrême-Orient. L'arbre pousse vite et est capable d'atteindre des hauteurs de en 25 ans. Cependant, l'espèce a également une durée de vie courte et vit rarement plus de 50 ans (il peut cependant poursuivre son existence bien au-delà grâce à son pouvoir drageonnant particulièrement développé). ", "id": 1256313} {"src_title": "ATP syntáza", "tgt_title": "ATP synthase", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "ATP syntáza je protein složený z několika podjednotek. Velká hlava umístěná v matrix mitochondrie, připomínající hlavu lízátka, se nazývá F část (také stator) a je připevněná na podlouhlé duté podjednotce, připomínající stopku (ta se označuje jako F neboli rotor). Obě tyto části, tedy F a F, jsou každá složené z několika podjednotek. Rotor je tvořen 14 podjednotkami (ty jsou nazývány „c“), statorová hlava obsahuje šest podjednotek (tři alfa a tři beta).", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Syntéze ATP předchází transport protonů (vodíkových kationtů) přes membránu (díky procesům probíhajícím v dýchacím řetězci buněčného dýchání), čímž vzniká mezi oběma stranami membrány silný protonový gradient (též proton-motivní síla). Vodíkové kationty mají proto tendenci vracet se nazpět přes membránu, aby tak vyrovnaly tento gradient. Tyto vodíkové kationty však nemohou nazpět přecházet libovolně, jediným místem, jímž mohou vodíkové kationty procházet, jsou právě kanálky ATP syntázy. Vodíkové kationty tedy u eukaryot prochází v mitochondriích vnitřkem ATP syntázy z mezimembránového prostoru do matrix, v chloroplastech z lumen tylakoidů do stromatu a konečně u bakterií z vnější strany plazmatické membrány nazpět dovnitř buněk. Právě proud vodíkových kationtů skrz kanálek ATP syntázy umožňuje výrobu ATP, tedy tzv. chemiosmózu. Konkrétně se dá říct, že jedna molekula ATP vzniká při průchodu tří iontů vodíku skrz molekulu ATP syntázy. ATP syntáza v podstatě katalyzuje tuto reakci: Při průchodu rotorem způsobují vodíkové kationty jeho roztočení (proto se také někdy ATP syntáza přezdívá „molekulární mlýnek“). Stopka se otáčí se statorem a ta způsobuje změny konformace (prostorového uspořádání) statoru ATP syntázy. Díky těmto periodickým změnám jsou odhalována aktivní místa, na nichž prochází výše uvedená reakce.", "section_level": 1}], "src_summary": "ATP syntáza je složitý transmembránový bílkovinný komplex, schopný syntézy ATP. U eukaryot je umístěný zejména na vnitřní membráně mitochondrií, ale je přítomen i ve vnitřní membráně chloroplastů. U bakterií je umístěn na plazmatické membráně (u gramnegativních bakterií na té vnitřní).", "tgt_summary": "L'ATP synthase (EC 7.1.2.2) est un complexe protéique enzymatique qui se trouve dans les crêtes mitochondriales, la membrane des thylakoïdes, et la membrane plasmique des bactéries et des archées. Le rôle de cette protéine membranaire est de synthétiser l'adénosine triphosphate (ATP) à partir du gradient électrochimique de protons entretenu par la chaîne respiratoire et d'adénosine diphosphate (ADP), ainsi que de phosphate inorganique (P), selon la réaction suivante : ", "id": 443373} {"src_title": "NetLogo", "tgt_title": "NetLogo", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "NetLogo má prostředí navržené pro zkoumání emergentních jevů, tvorbu simulací a jejich vizualizaci s využitím připravených grafických prvků. Ovládání je možné pomocí vkládání přepínačů, posuvníků, nabídek, různých vstupů a jiných prvků rozhraní. Prostředí obsahuje nástroje pro import a export datových formátů využívaných v aplikacích geografických informačních systémů. Součástí NetLoga je i nástroj HubNet umožňující propojení více uživatelů, kteří se tak mohou společně podílet na simulacích v rolích jednotlivých agentů. Název NetLogo odkazuje slovem \"net\" (česky \"síť\") na povahu jevů, pro jejichž zkoumání NetLogo slouží – decentralizované, vzájemně propojené prvky a systémy. Druhá část názvu je odkazem na programovací jazyk Logo, jehož dialektem NetLogo je. Logo se řadí k dětským jazykům, jako je např. robot Karel či Baltík. Tím pádem i NetLogo je přístupné uživatelům bez pokročilých znalostí programování, cílí především na výuku ve školách, vědce a jiné odborníky. Daní za použití jazyka NetLogo je však absence objektových vlastností a rovněž nedostatečná výkonnost při složitějších simulacích, proto se nehodí pro řešení složitých úloh. Ty je vhodnější řešit v některém z robustnějších prostředí, jako je např. Jade. NetLogo coby vývojové prostředí zaostává i v jiných ohledech, při editaci kódu nepotěší absence našeptávání či opravy syntaktických a sémantických chyb v reálném čase. Objevují se také problémy s kompatibilitou při přenášení hotových modelů mezi různými verzemi NetLoga.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast použití.", "content": "NetLogo je vhodné pro modelování komplexních systémů, které se vyvíjejí v čase. Vývoj systému přitom vyplývá z chování mnoha samostatných agentů, určeného souborem pravidel, která mohou zahrnovat interakci s jinými agenty a s prostředím. Díky tomu lze studovat souvislost mezi chováním jednotlivce na lokální úrovni a výsledkem na globální úrovni celého systému – tzv. emergence. Aplikační oblast je široká, přiložená knihovna modelů obsahuje příklady z ekonomie, biologie, fyziky, chemie, sociálních věd a systémové dynamiky. Přiložené modely je možné dále upravovat nebo vytvářet modely vlastní. NetLogo má mnoho aktivních uživatelů a ke vzdělávacím účelům je využíváno v široké škále amerických i světových škol, od základních až po univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Základními stavebními kameny NetLoga jsou agenti označovaní jako \"želvy\" (\"turtles\"), kteří se mohou pohybovat po \"dlaždicích\" (\"patches\"). Dále zde existují spoje (\"links\"), které umožňují modelovat vztahy mezi agenty, případně jejich skupiny. Následující ukázky demonstrují způsob programování v NetLogu. Definování nového druhu agentů (lidí) a přiřazení proměnné \"smer\" každému z agentů: breed [people person] people-own [smer] Náhodné rozmístění těchto lidí v prostoru: ask people [setxy random-pxcor random-pycor] Všichni lidé na červené dlaždici jsou zrušeni:", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "NetLogo vytvořil Uri Wilensky, ředitel \"Center for Connected Learning and Computer-Based Modeling\" na Northwestern University v Illinois. Jeho předchůdcem bylo StarLogoT, které Wilensky vytvořil roku 1997. NetLogo 1.0 bylo představeno roku 2002. Verze 6.0.2 byla vydána v srpnu 2017. Na vývoj přispěla především National Science Foundation. NetLogo je napsáno převážně v jazyce Scala, některé části jsou psány v Javě. Současně s klasickou verzí je vyvíjeno také NetLogo 3D (prozatím jako samostatná aplikace) a NetLogo Web, které nabízí omezenou sadu funkcí, zato ale funguje v běžném webovém prohlížeči na všech platformách. NetLogo je volně dostupné jako open-source pod licencí GNU GPL verze 2. Zdrojové kódy aplikace a některých doplňků jsou volně přístupné na GitHubu, který v tomto projektu slouží také k návrhům nových funkcí a hlášení problémů – k únoru 2018 na vyřešení čekalo 312 problémů a z toho 93 bugů. Knihovna ukázek kódu a modelů, která je dodávaná spolu s NetLogem, je taktéž dostupná na GitHubu, jednotlivé modely jsou ale poskytnuty pod různými licenčními podmínkami. Kromě angličtiny bylo rozhraní programu postupně lokalizováno do španělštiny, čínštiny, ruštiny a japonštiny. Oficiální uživatelský manuál je dostupný v anglickém, čínském a českém jazyce.", "section_level": 1}], "src_summary": "NetLogo je multiplatformní prostředí určené pro multiagentní modelování komplexních systémů. Zároveň se jedná o jazyk pro programování těchto simulací, založený na programovacích jazycích StarLogo a Logo.", "tgt_summary": "NetLogo est un langage de programmation et un environnement de modélisation pour le développement de système multi-agents. Développé par l'université Northwestern et financé par la National Science Foundation, NetLogo a été conçu et rédigé par Uri Wilensky, directeur de l'université de Northwestern. Il est utilisé dans l'enseignement et dans le domaine professionnel sans pour autant avoir des connaissances en programmation pour modéliser des phénomènes liés. ", "id": 452561} {"src_title": "Opel Manta", "tgt_title": "Opel Manta", "src_document": [{"title": "Manta A.", "content": "Vycházela z typu Ascona. Měla být hlavním konkurentem vozu Ford Capri. Během pětileté výroby se vyrobilo 498 533 kusů. Na výběr byla široká paleta pohonných jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Manta B.", "content": "Vycházela z faceliftované Ascony. Na výběr byla jako fastback nebo kupé. Od roku 1979 se Opel začal zúčastňovat rallye s typem Manta 400 ve skupině B.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opel Manta 400.", "content": "Technicky vycházela z tybu Manta B2. Od roku 1979 pracoval tým Opel Motorsport na vývoji modernizované verze Ascona 400. Po vzniku skupiny B se tým ale rozhodl tyto komponenty implantovat do vozu Manta. Na vývoji spolupracovaly firmy Irmscher a Cosworth. Výroba rallyeového typu byla ukončena v roce 1985. Do té doby bylo vyrobeno 245 vozů. První soutěží, jíž se vůz zúčastnil, byla Korsická rallye 1983. Nikdy však nezískal žádné vítězství. Největších úspěchů dosáhl na afrických soutěžích, kde vynikala jeho spolehlivost. Na Safari rallye 1984 vybojoval Rauno Aaltonen druhé místo, což byl největší úspěch vozu. Na Rallye Dakar 1984 byl Guy Colsoul první mezi vozy s pohonem jedné nápravy. Jezdci s tímto vozem získaly národní tituly v Británii a Francii. Vůz měl samonosnou karoserii s motorem vpředu. Poháněl jej čtyřválec o objemu 2420 cm s rozvodem OHC který dosahoval výkonu 275 koní a točivého momentu 294 Nm. Na zvýšeném výkonu se podílela dvojice karburátorů Weber DCOE 50. Pětistupňová převodovka byla od firmy Getrag 265. Vůz měl dvoulamelovou spojku, samosvorný diferenciál ZF, tlumiče Bilstein a padesátilitrovou nádrž. Byl 4463 mm dlouhý, 1770 mm široký a vážil 960 kg. Tým pracoval na vývoji vozu Manta 400 4x4, ale projekt nebyl realizován a dále byl vyvíjen pouze typ Opel Kadett 4x4.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opel Manta byl sportovním modelem německé automobilky Opel. Vyráběl se dvou generacích v letech 1970 až 1988. Manta nahradila Opel GT a v roce 1989 ji vystřídal model Calibra.", "tgt_summary": "L’Opel Manta est un coupé de la marque automobile allemande Opel produit de 1970 à 1988 en deux générations : Manta A (1970-1975) et Manta B (1975-1988). Opel avait décidé à l’époque de produire la Manta pour rivaliser avec la Ford Capri. Elle partage sa plate-forme avec la première Opel Ascona. L’Opel Manta a été remplacée en 1988 par l’Opel Calibra.", "id": 352514} {"src_title": "Hadí vejce (film)", "tgt_title": "L'Œuf du serpent", "src_document": [{"title": "Zvláštnosti filmu.", "content": "Bergman proslul konzervatismem ve výběru hereckého obsazení (viz bergmanovský herec). \"Hadí vejce\" jsou jedinou výjimkou v níž se v tomto směru uchýlil k dobrovolnému experimentování; především obsazením hlavní role Abela Rosenberga (v českém znění se jmenuje Alfred) hercem Davidem Carradinem známým především z pochybných akčních filmů. V Hadích vejcích se poprvé spoléhal na hollywoodskou produkci a financování. Rentabilita filmu nenaplnila rozsáhlá očekávání a Bergman již s Hollywoodem nikdy nespolupracoval. Přes všechny experimenty Bergman důsledně lpěl na některých svých oblíbených tématech a hercích (například angažování své exmanželky Liv Ullmannové jako Manuely, důraz na reálie ze života artistů). Jako hlavní jazyk je používána angličtina, ale z důvodů realističnosti je ponechána na příslušných místech němčina (například kabaretní produkce). Sexuální scény Bergman obvykle jen naznačuje (například avantýra jedné ze sester ve filmu \"Mlčení\", nevěra kovářovy ženy v \"Sedmé pečeti\") nebo ukazuje surrealistické sekvence (například úvod \"Persony\"). V \"Hadích vejcích\" vedle scén se zjevně sexuálním podtextem (kabaretní produkce) se vyskytuje scéna z nevěstince syrově, ale bez pornografických detailů, zobrazující pokus o soulož. Podobně neobvykle syrově je zobrazeno násilí v souvislosti s Thanatoxinem a dalšími experimenty (viz popis děje). \"Hadí vejce\" jsou jedním z mála Bergmanových barevných filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Žánr a určení filmu.", "content": "Je to náročný dramatický psychologický thriller s hororovými prvky, který rozhodně není vhodný pro děti a mladistvé.", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "Židovský artista Alfred Rosenberg přijíždí do krizí zmítaného Berlína za prací. Kvůli sebevraždě jeho bratra dochází k rozpadu souboru, Alfred přichází o práci a de facto i o existenční zabezpečení. Později se svou švagrovou Manuelou vedou společnou domácnost. Manuela se snaží opatřit stálý příjem. Alfred propadá alkoholismu a často provádí různé sebepoškozující jednání. Jeho psychický stav naznačuje počátek rozvoje hraniční poruchy osobnosti. Po několika dalších podezřelých úmrtích se stává z Alfreda hlavní podezřelý. Vyšetřování je ovlivněno byrokratičností, zkostnatělostí a předsudky místního policejního inspektora Bauera (Gert Fröbe). Ten se ostentativně hlásí k ideálům demokracie a humanity, a současně svým jednáním ukazuje, že systém již není schopen čelit problémům doby. Silně depresivní atmosféra snímku graduje až do doby odhalení ilegální činnosti špičkového lékaře Hanse Vergeruse (Heinz Bennent). MUDr. Vergerus je ve skutečnosti skrytý nacistický ideolog, přesvědčený, že všechna dosavadní společenská uspořádání byla založena \"na extrémně romantických představách o lidské přirozenosti\". Toto přesvědčení jej motivuje k experimentům, během nichž pokusné osoby vystavuje extrémním podmínkám, vedoucím k trvalému narušení integrity osobnosti; zmíněno například podávání silného psychofarmaka Thanatoxin (smyšlený preparát), vystavení značné smyslové deprivaci, vyvolávání dlouhodobých silně stresových situací. Toto objasnění zprošťuje Alfreda všech podezření. Policie obstará Alfredovi práci u renomovaného zahraničního cirkusu, a zařídí mu vycestování z Německa. Místo využití této atraktivní nabídky však silně psychicky narušený Alfred uteče a zmizí beze stopy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Film Hadí vejce (\"The Serpent's Egg\", \"Ormens ägg\") z roku 1977 představuje po formální i obsahové stránce velmi atypické dílo režiséra Ingmara Bergmana, které zároveň tvoří přelom v jeho umělecké tvorbě. Meritum tohoto thrilleru leží v analýze psychologických motivů politických událostí demonstrovaných na konkrétním příkladu společenské situace v Německu v době poválečné krize (počátek roku 1923, Berlín). Způsob, kterým snímek rozkrývá předpoklady vzniku a růstu nacistického hnutí, se odlišuje od ostatních Bergmanových snímků s politickým podtextem (například období tzv. \"ostrovní trilogie\"). Připomíná však Shakespearovy hry, ke kterým se explicitně odkazuje doslovnou citací monologu s podobenstvím o hadích vejcích.", "tgt_summary": "L'Œuf du serpent (\"The Serpent's Egg\") est un film allemand réalisé par Ingmar Bergman, sorti en 1977. Le titre fait référence à une tirade de Brutus dans Jules César de Shakespeare : \"And therefore think him as a serpent's egg\" / \"Which hatch'd, would, as his kind grow mischievous;\" / \"And kill him in the shell\".", "id": 814402} {"src_title": "Faktorová analýza", "tgt_title": "Analyse factorielle", "src_document": [{"title": "Princip explorační faktorové analýzy.", "content": "Faktorová analýza se snaží popsat každou pozorovanou proměnnou jako lineární kombinaci vlivů jednotlivých faktorů za využití maticových operací (zpravidla) korelační nebo variančně-kovarianční matice. Počet použitých faktorů může být různý; čím více faktorů je extrahováno, tím větší procento rozptylu proměnných je vysvětleno. Na druhou stranu smyslem faktorové analýzy je nalézt pokud možno co nejmenší přijatelný počet faktorů. Proto je třeba počet hledaných faktorů určovat podle konkrétních dat. Můžeme použít teoretický předpoklad na základě znalosti oblasti zkoumání, nebo některou metodu pro identifikaci počtu faktorů (Kaiserovo pravidlo, analýzu scree plotu, Hornovu paralelní analýzu a řadu dalších). Ze zjištěných faktorů lze vytvořit nové proměnné a dále s nimi statisticky pracovat. Předpokladem použití faktorové analýzy jsou normálně rozdělené spojité proměnné. Nesplnění tohoto předpokladu může v různé míře ovlivnit výsledky EFA; na druhou stranu, dnes již existují postupy pro ordinální data, která využívají např. tetrachorické či polychorické korelace.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad použití.", "content": "Příkladem využití faktorové analýzy v sociologických výzkumech je měření politické orientace. Respondenti odpovídají na větší počet otázek týkajících se jejich názorů na různé problémy, například: daně, zásahy státu do ekonomiky, poplatky ve zdravotnictví, školné, registrované partnerství, legalizace drog, eutanázie, potraty. U každé otázky odpoví na určité škále mezi souhlasem a nesouhlasem a výsledkem je v tomto případě osm proměnných s různým rozptylem odpovědí. Po provedení faktorové analýzy pravděpodobně získáme dva faktory, z nichž jeden bude ve větší míře vysvětlovat první čtyři proměnné a druhý zbylé čtyři. Tyto faktory pak vzhledem k pokládaným otázkám můžeme pojmenovat například pravo–levá a konzervativní×liberální politická orientace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faktorová analýza je statistická metoda, sloužící k tomu, aby vysvětlila rozptyl pozorovaných proměnných pomocí menšího počtu latentních proměnných – tzv. faktorů. Smyslem je tedy měřit něco, co není měřitelné přímo. Poprvé se objevila v psychologii (Charles Spearman ji použil pro testy inteligence), ale našla široké využití v sociologii, marketingu a dalších oblastech. ", "tgt_summary": "L'analyse factorielle est un terme qui désigne aujourd'hui plusieurs méthodes d'analyses de grands tableaux rectangulaires de données, visant à déterminer et à hiérarchiser des facteurs corrélés aux données placées en colonnes. ", "id": 506517} {"src_title": "26. dynastie", "tgt_title": "XXVIe dynastie égyptienne", "src_document": [{"title": "Formování 26. dynastie.", "content": "U zrodu 26. dynastie v Sais byl vládce Neko I., dosazený s podporou asyrského krále Aššurbanipala, a to ještě za panování faraona Taharky z \"Nubijské dynastie\". Teprve jeho syn Psammetik I. je považován za zakladatele 26. dynastie. Zároveň se v této době formovaly nové mocenské poměry v oblasti Levanty. Moc Assýrie po smrti Aššurbanipala (~627 př.Kr.) oslábla vnitřními rozpory, na východě se formovala říše Achaimenovců, v Mezopotamii přetrvávala mocná Babylonie, která za vlády Nabopolasara Asýrii ovládla (~609 př.Kr.). Historie těchto dějů, plná válečných střetů, nepochybně ovlivnila i počáteční období 26. dynastie.
", "section_level": 1}, {"title": "Genese 26. dynastie.", "content": "Zakladatel Psammetik I., který vládl poměrně dlouhou dobu, ~ 54 let, udržel celistvost Dolního Egypta a v 8. roce své vlády ovládl podstatnou část Horního Egyptu, přičemž reálnou moc uplatňoval až v Thébách, odkud vytlačil dosud dominantní Nubijce a posledního vládce 25. dynastie krále Tantamani. Psammetik I. se prohlásil za vládce Horního a Dolní Egypta, se symboly faraona. Jeho vláda byla relativně úspěšná, Egypt prosperoval a dařilo se mu obhájit územní celistvost. V ~11 roce vlády potlačil nájezdníky z Lybie. Navázal spojenecké vztahy s archaickým Řeckem a umožnil zakládání enkláv řeckých osad.
Jeho syn Necho II. se již střetával s expanzí Achaimenovců, kteří útočili na Asýrii a Necho II. Asyřany spolu s Řeky podporoval. Nicméně se dostal do střetu s Nabukadnesarem II. a v bitvě u Karchemiše byl poražen. Původní egyptské území přešlo pod vládu Novobabylonské říše. Necho II. se i potom prohlašoval za faraona dvou zemí Horního a Dolního Egypta. V nápisu na stěně v Serapeu zanechal nápis: Peršané postupně ovládli rozsáhlá území Levanty a ve vrcholné fázi pak ovládli Egypt, když v bitvě u Pelúsia perský král Kambýsés II. vojska Psammetika III. (posledního faraona 26. dynastie) porazil. Kambýsés II. se pak stal zakladatelem 27. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Patrně nejvýznamnější stavební činností za vlády Psammetika I. byla dostavba nekropole posvátných býků Apisů v Serapeu, kde nechal vystavět velkou galerii s 28 pohřebními nikami osazenou granitovými nebo bazaltovými sarkofágy, do kterých byli ukládáni mumifikovaní býci. Celková rozloha byla zvětšena až o 350 m, 5 m výšky a 3 m šířky. Dílo bylo dokončeno v 52. roce vlády Psammetika I. Kromě jednoho sarkofágu, který nalezl Auguste Mariette v roce 1850, byly všechny vyloupeny. Nevyloupený sarkofág je vystaven v Zemědělském muzeu v Káhiře. Faraon Necho II. dal vybudovat (obnovit) kanál spojující větev Nilu do Polusie přes Wadi Tumulat, vedoucí přírodní územní depresí do Rudého moře poblíž Suezu. V budoucnu se stal součástí plánů Suezského průplavu.Historické úsilí vybudovat spojení Nilu s Rudým mořem se datuje již k vládě faraona Senusreta III. z 12. dynastie.
Další stavbou Nacha II. byl chrám boha Amona v oáze Siwa. Historie sídla Sais 26. dynastie není dosud v archeologickch výzkumech ukončena, rozsáhlé práce jsou prováděny v gesci Universty Durham.", "section_level": 1}, {"title": "Šachtové hrobky v Abúsíru.", "content": "Intenzivní výzkum lokalit na Sakkáře, kromě jiných, odkryl hrobky z pozdní \"Saiské\" doby ponořené v hlubokých šachtách. Tyto specifické šachtové hrobky se nacházejí v lokalitě memfidské nekropole. Dosud známých je čtrnáct, z nich jmenovitě :", "section_level": 1}], "src_summary": "26. dynastie podle řeckého jména svého sídelního města Sais je také nazývaná jako \"\"sajská dynastie\"\". Doba její vlády se uvádí v rozmezí 665-525 př. Kr.Podle chronologie staroegyptské historie a v návaznosti na 24. dynastii je řazena do Pozdní doby.", "tgt_summary": "La égyptienne, première dynastie incluse intégralement dans la \"Basse époque\", ainsi nommées par les égyptologues, et autres historiens spécialistes, couvre la période d'environ −664 à −525, dite période saïte, du nom de la ville de Saïs dont est originaire la dynastie. ", "id": 757842} {"src_title": "Altran", "tgt_title": "Altran", "src_document": [{"title": "Odvětví a činnost.", "content": "Atran podporuje firmy během jejich inovačního procesu. Zabývá se implementací technologických znalostí, aplikování základního výzkumu a přípravy industrializace výrobního procesu. Převážně v sektorech: automobilového průmyslu, železniční dopravy letectví, kosmonautice, telekomunikace. Altran vyvíjí své aktivity ve 20 předních zemích v Evropě, Latinské Americe, USA a Asii. Roku 2006 Altran otevřel novou skupinu poboček (Altran Central & Eastern Europe) v Česku, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rumunsku.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Altran byl dříve organizován jako 200 dceřiných společností, všechny byly samostatné, měly operativní management a vlastní obchodní strategii. Dnes má 80 dceřiných společností. Ve střední a východní Evropě je Altran od konce devadesátých let. Pro pokrytí těchto trhů byly v roce 2006 založeny společnosti v České republice, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a na Slovensku. Altran ve střední a východní Evropě je zaměřen na automotive, telekomunikační a elektronický trh.", "section_level": 1}, {"title": "Altran a životní prostředí.", "content": "Altran se stále výrazněji zapojuje do problematiky životního prostředí, převzal odpovědnost za „39 St. Mary Axe“ budovu v Londýně a tímto započal rozšíření své působnosti do oblasti ekologického designu. Na konferenci „Ecobuilding 2006“ představil různé ekologické koncepty, které byly vybrány pro další rozvoj na „Altran Innovation Conference, 4 February, 2007“. Návrhy obsahují: okno které čistí vzduch, světla reagující na pohyb (rozsvítí se a zhasnou když někdo vstoupí resp. opustí místnost), městská odpadní jednotka a náměstí. Poslední návrh se zabývá městskými zahradami s květinami a jinou florou, prostřednictvím energie ze solárních panelů se přes den extrahují plyny které mohou být uskladněny jako energie nebo v případě methanu – lze zabránit úniku škodlivého plynu do atmosféry. Návrh „náměstí“ zvítězil a byl prezentován na konferenci „Altran Innovation 2007“ v únoru téhož roku. Tato konference byla dalším krokem Altranu v ekologickém boji. Po rozhovorech s průmyslovými experty a oficiálními zástupci evropských institucí a vlád navrhl Altran řešení k problémům jako bezpečnost dodávek a zdroje dodávek, dále představil své inovace v oblasti energie a dopravy včetně letadla poháněného solárními panely a vodíkových palivových článků. Další nápady zahrnují centralizaci evropské železniční sítě, satelitní technologie pro usnadnění automobilového provozu v Evropě, přístroj schopný nezávisle regulovat cukrovku a ruční radar schopný ukázat polohu osob za relativně silnou zdí, usnadňující operace záchranářů při minimalizaci rizika.", "section_level": 1}, {"title": "Altran Engineering Academy.", "content": "Inženýrská akademie Altranu je mezinárodní technická soutěž ve Formuli 1. Účastníci předkládají inovační technické projekty zlepšující bezpečnost, efektivitu a výkon v oborech: aerodynamika, pohony, design a analýzy, dynamika vozidel, kontrolní systémy a elektronika, nové materiály, čidla a testovací technologie. V roce 2007 se prvnímu účastníkovi ze střední a východní Evropy podařilo zvítězit v pařížském finále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altran Technologies, SA (Euronext: ALT) je evropská poradenská společnost založená v roce 1982 ve Francii. Altran se považuje za evropského leadera v technologickém a inovativním poradenství, na které se primárně zaměřuje a tvoří polovinu jeho obratu. Třetinu obratu Altran realizuje v organizačním a informačním poradenství a poslední část obratu uskutečňuje prostřednictvím strategického a manažerského poradenství. Počet zaměstnanců ve všech 150 dceřiných společnostech dosáhl na konci roku 2007 počtu 17502 (včetně 445 nových konzultantů přijatých v roce 2007). Obrat za rok 2007: 1591,4 milionu euro. 57% obratu bylo realizováno mimo Francii.", "tgt_summary": "Altran est une entreprise de conseil en ingénierie. Elle a été fondée en France en 1982 par Alexis Kniazeff et Hubert Martigny. ", "id": 2237282} {"src_title": "27. dynastie", "tgt_title": "XXVIIe dynastie égyptienne", "src_document": [{"title": "Genese 27. perské dynastie.", "content": "Počátek perské říše se datuje do 6. století př. Kr. a zakladatele Kýrose II., který na východě od Perského zálivu založil říši, kterou za dobu své vlády (~590–530 př. Kr.) rozšířil až přes celou Levantu včetně Lýdie. Po jeho smrti se ujal vlády jeho syn Kambýsés II.. Expanse říše zasáhla Egypt, který Kambýsés II. dobyl 525 př. Kr. a ovládl až po hranice s Nubií. Protagonisty byli panovníci Perské říše a Egypt ovládali jako jednu ze svých satrapií a provincií platící pravidelný tribut. Tradiční egyptská královská ideologie ovšem nepřipouštěla nadvládu cizinců proto zřejmě v Egyptě přijali tamní titulaturu faraonů. Akceptovali aktuální správní strukturu a loajální místní vládce ponechali ve svých funkcích. Vrcholné úředníky vybírali ze svých perských řad. Oficiálně byli pokládáni v nepřetržitém sledu za další „domácí“ krále. Jejich dynastie se tedy řadí ke sledu předchozích egyptských dynastií.. Zmíněný stav přetrval přes vládu Dareiose I. a jeho následníky až do smrti Dareiose II. ∼405 př. Kr. Po jeho úmrtí došlo k nástupnickým rozporům, navíc v různých částech říše docházelo k povstáním, které vyčerpávaly zdroje vládnoucího panovníka. Toho využil princ Amyrtaeus v egyptském Sais k rovoletě proti Peršanům 411 př. Kr., ovládl Deltu Nilu a prohlásil se faraonem. Jeho vláda a jeho šest následníků (29. a 30. dynastie), kteří jednotlivě nevládli příliš dlouho, se odehrávala v období trvajícím 46 roků za vlády Artaxerxése II.. Období jejich souhrnné Saiské egyptské vlády trvalo ∼61 roků. Několikrát proti nim Artaxerxés II. vojensky neúspěšně zasahoval. Po jeho smrti vládu převzal jeho syn Artaxerxés III. V roce ∼351 př. Kr. se opakovaně pokusil porazit Egypťany, úspěšně až v bitvě u Pelusia 343 př. Kr. kdy Egypťany porazil a nastolil zde \" druhou perskou satrapii\".
S ohledem na tradiční dělení dynastií 27. až 31. se do perské dynastie promítá souběžná historie perských králů a revolty egyptských \"Saiských\" lokálních vládců, které jen v historicky poměrně krátkém období narušili perskou nadvládu, nicméně nakonec neuspěly a Egypt se stal nedílnou součástí pádu Perská říše a vítězného nástupu Makedonců.", "section_level": 1}, {"title": "Konec perské nadvlády.", "content": "Historický obraz Achaminovské dynastie na Středním východě a v Egyptě dokumentuje vzestup a pád Perské říše, která po fázi enormní expanze své moci za vlády Kýrose II., Kambýsés II. a Daraiose I. v období ~590–480 př.Kr., se za následníků potýkala jednak se svými vnitřními rozpory, zejména při řešení nástupnictví, a jednak vnějšími v okupovaných oblastech, kde se permanentně vyskytovaly rebelie lokálních vládců. To vše říši oslabovalo.
V Mezidobí relativního obnovení jednoty Egypta v 30. dynastii, 380–343 př.Kr. bylo několik pokusů Pešanů znovu obnovit svou nadvládu za Artaxerxése II., až to Artaxerxés III. završil porážkou posledního egyptského faraona Necteneba II. u Pelussie 343 př. Kr. V Egyptě ustanovil vládou satrapu Pherendates II a vrátil se do centra perské říše. Nicméně se stal obětí spiknutí svého syna Arsése, který otce dal otrávit a ujal se vlády. Ani ne po dvou letech vlády jej ale dal otrávit Dareios III., jeho nevlastní bratr.
Mezi tím se zformovala armáda Řeků pod vedením Alexandra Velkého. V první bitvě u Issus 333 př.Kr. se projevily malé válečné schopnosti perského krále, takže velitelem perské armády ustanovil Satrapu Mezause. Ten pak vedl bitvu u Gaugamel 331 př.Kr. kde Řekové Pešany porazili. Dareius III. uprchl byl ale dostižen a usmrcen. Vítězný Alexandr ustanovil v Egyptě vládcem Satrapu Mezause., který zde vládl od 332 až do své smrti 328 př.Kr.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "[[Kategorie:27. dynastie| ]] [[Kategorie:Egyptské dynastie]] [[pl:Achemenidzi#XXVII dynastia Faraonów]]", "section_level": 1}], "src_summary": "27. dynastie (též nazývaná jako doba první perské nadvlády) byla jedna ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Pozdní doba. Vládla v letech 525–404 př. Kr.", "tgt_summary": "Peu après la défaite de à Péluse, le royaume d'Égypte passe aux mains des Perses (-525). Mais l'Égypte a une vitalité et une originalité trop puissante pour tomber immédiatement au rang de simple province : elle forme dans l'empire perse un état à part dont le souverain achéménide est le pharaon. ", "id": 72406} {"src_title": "Kostel svaté Alžběty Uherské (Bratislava)", "tgt_title": "Église Sainte-Élisabeth de Bratislava", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Kostel leží v centru Bratislavy na Bezručově ulici v sousedství gymnázia Grösslingova. Kostel a přilehlá fara byla mezi prvními stavbami, které byly v Bezručově ulici začátkem 20. století postaveny. Původně patřil do areálu školy a sloužil gymnáziu jako kaple. Je zasvěcen uherské světici, sv. Alžbětě Durynské, dceři Ondřeje II. z rodu Arpádovců. Sv. Alžběta se pravděpodobně narodila na Bratislavském hradě. Kostel byl pojatý jako její symbolické mauzoleum. Stavba byla provedena v letech 1909 až 1913 podle projektu maďarského architekta Ödöna Lechnera. Jeho základní kámen položil 23. srpna 1909 Šimon Való, zástupce ostřihomského arcibiskupa Klaudia Františka Vaszaryho. Listinu pro příležitost kladení základního kamene sestavil profesor gymnázia Jozef Volker. Text začíná slovy: „Jsem kostel pojmenovaný po sv. Alžbětě z rodu Arpádovců. Postavit mě dalo uherské královské Ministerstvo kultury a školství, díky obětavosti obyvatel svobodného královského města Bratislavy, v sousedství nově postaveného královského katolického gymnázia.“", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Jedná se o jednolodní secesní kostel s postranní válcovitou věží zakončenou střechou přilbicovitého tvaru. Charakteristická je modrá omítka a na valbové střeše krytina s modrým glazováním. Dekorace vnějších povrchů se vyznačují vrstvením barevně odlišných omítek a členěním do polí orámovaných ozdobnými pásy. Na hlavní fasádě je italská mozaika sv. Alžběty. Klenby jsou zhotoveny ze železobetonu. Stavbu řídil bratislavský stavitel Anton Durvay. 26. června 1910 byl slavnostně vztyčen kříž kostela a 14. května 1911 byly zavěšeny zvony. Hlavnímu oltáři dominuje mozaika se sv. Alžbětou držící v náručí růže. Nad oltářem je zavěšen obraz sv. Alžběty rozdávající milodary od Júliusa Túryho z roku 1911. Růže jakožto květina spojená s legendou o sv. Alžbětě je také motivem drobné secesní ornamentální výzdoby interiéru. Interiér dále zdobí socha sv. Alžběty z carrarského mramoru od A. Rigeleho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svaté Alžběty, známý také jako Modrý kostelík () je secesní katolický kostel v Bratislavě. Nachází se ve východní části bratislavského Starého města. Byl postaven v letech 1909 až 1913 podle projektu maďarského architekta Ödöna Lechnera.", "tgt_summary": "L'église Sainte-Élizabeth, également connue comme « église bleue », est un sanctuaire catholique de la ville de Bratislava, capitale de la Slovaquie. Caractéristique de la Sécession hongroise et édifiée en 1907-1908, l'église est consacrée à Élisabeth de Hongrie.", "id": 13722} {"src_title": "Pes hřivnatý", "tgt_title": "Loup à crinière", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Obývají Jižní Ameriku, především území Brazílie, severní Argentiny, Paraguaye, jižní Bolívie a jihovýchodního Peru. Jejich domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Vlci hřívnatí dorůstají délky 95–107 cm, s ocasem dlouhým 35–49 cm. V kohoutku měří 70–90 cm, váží 20–25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem. Je znám silným, specifickým pachem moči samců, podobným pachu marihuany. Někdy se mu proto říká skunčí vlk, přestože tento pach není zdaleka tak nepříjemný.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Samec a samice obývají společné teritorium ale většinou se setkávají pouze v době páření. Páření probíhá na konci jara, 2–5 mláďat přichází na svět v průběhu srpna a září. Mláďata dospívají v jednom roce. Doba březosti samic činí 56 až 66 dnů. Dožívají se asi 16 let. Vlci hřivnatí jsou monogamní, na celý život mají jednoho partnera.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Pes hřívnatý je všežravec. Loví menší a střední savce jako jsou hlodavci (zvláště zajíci), dále pak ptáky a ryby. Přes 50 % jeho jídelníčku tvoří rostlinná strava – cukrová třtina, různé hlízy a ovoce (zvláště vlčí jablko – \"Solanum lycocarpum\").", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh byl v červenci 2019 chován ve více než 60 evropských zoo. V rámci Česka se jedná o tyto zoo: V minulosti byl tento druh chován také v Zoo Děčín, Zoo Dvůr Králové, Zoo Jihlava, Zoo Liberec, Zoo Olomouc, Zoo Zlín. Na Slovensku tento druh chován není, pouze krátkodobě se v roce 1975 objevil v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Tento druh začal být chován v Zoo Praha na konci 60. let 20. století. V zoo se za éry prof. Veselovského povedl jeden z prvních světových odchovů tohoto druhu. Na konci roku 2018 byl chován jeden pár. Vlk hřivnatý je k vidění v horní části zoo, poblíž výběhu koní Převalského a horní stanice lanovky, a to v rámci expozičního celku Napříč kontinenty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pes hřivnatý (\"Chrysocyon brachyurus\"), též vlk hřivnatý, u domorodých indiánů kmene Guaraní známý jako „Guarou či \"Aguarasu\" (v překladu \"vysoká liška\"), je šelma z čeledi psovitých (\"Canidae\").", "tgt_summary": "Le loup à crinière (Chrysocyon brachyurus) est une espèce de carnivores de la famille des canidés, originaire de l'Amérique du Sud. Il est le seul représentant de son genre : Chrysocyon. Bien que ressemblant à un loup ou à un grand renard, le loup à crinière est génétiquement distinct de tous les autres canidés.", "id": 2150920} {"src_title": "Luna 20", "tgt_title": "Luna 20", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Použitý typ E-8-5 byl vyroben, jako všechny sondy programu od Luny 9 výše, v konstrukčním středisku OKB Lavočkina, což je dnešní NPO Lavočkina v Chimkách. Hmotnost sondy byla při startu 5600 kg, výrobní číslo měla 408.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Start nosné rakety Proton K/D se sondou byl odpoledne 14. února 1972 kosmodromu Bajkonur. Nejprve byla vynesena na nízkou oběžnou dráhu nad Zemí (též uváděna jako parkovací) a z ní pomocí nosné rakety pokračovala v letu směrem k Měsíci. Během přeletu byla provedena korekce dráhy a 18. února 1972 se sonda dostala na oběžnou dráhu Měsíce ve výši 100 km nad jejím povrchem. O tři dny později, tedy 21. února sonda měkce přistála na měsíčním povrchu na okraji Mare Fecunditatis (Moře plodnosti) v kráteru Apollonius C blízko zálivu Sinus Successus. O další den později sonda s pomocí vrtacího zařízení odebrala velmi tvrdý kousek horniny, dopravila jej svým manipulátorem do svých útrob. Krátce poté ze sondy odstartoval její návratový modul i se vzorkem na zpáteční cestu k Zemi. Dne 25. února se modul rozpojil na dvě části a samotné pouzdro se vzorkem přistálo na území Kazachstánu asi 40 km od Džezkazganu. Na Zem byl dopraven vzorek 100 gramů horniny, který byl následně zkoumán v laboratořích AV SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti.", "content": "V programu Luna to byla třetí mise zaměřená na odběr horniny. V době letu Luny 20 již na Měsíci mělo za sebou pobyt na jeho povrchu postupně 9 amerických astronautů z programu Apollo, kteří zpět přivezli kilogramy vzorků, závod velmocí o Měsíc skončil. Byly ukončeny i ostatní bezpilotní programy, týkající se Měsíce (programy Zond, Ranger, Surveyor).", "section_level": 1}], "src_summary": "Luna 20 (rusky Луна 20) byla další automatická meziplanetární sonda ze Sovětského svazu z programu Luna, která v roce 1972 dokázala přistát na Měsíci, odebrat vzorky horniny a vrátit se s nimi na Zemi. V katalogu COSPAR byla později označena jako 1972-007A.", "tgt_summary": "Luna 20 (ou Lunik 20) est une sonde spatiale soviétique lancée le à 03:27:59 UTC. L'objectif principal de la mission Luna 20 était de retourner un échantillon du sol lunaire sur Terre. C'est la huitième sonde du programme Luna à tenter de ramener un échantillon lunaire. ", "id": 1734591} {"src_title": "Žofie z Hohenbergu", "tgt_title": "Sophie de Hohenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 24. července 1901 na zámku Konopiště v Čechách. Měla dva mladší bratry, Maxmiliána (Maximilian; 29. září 1902 Vídeň – 8. leden 1962 Vídeň) a Arnošta (Ernest; 27. květen 1904 Konopiště – 5. březen 1954 Štýrský Hradec). Kvůli morganatickému sňatku rodičů byli všichni sourozenci vyloučeni z následnictví na trůn. Většinu svého dětství strávila na zámku Konopiště obklopená milující rodinou. Žofiin otec velice miloval lov a zasloužil se o to, že Žofie skolila svého prvního jelena už ve třech letech. Roku 1914 spolu se svými sourozenci nečekaně osiřela v důsledku atentátu na své rodiče spáchaném Gavrilo Principem v Sarajevu. O smrti rodičů se dozvěděla na zámku Chlum u Třeboně. Do konce 1. světové války bydlela se svými sourozenci na Konopišti, kde se o ně starali a vychovávali je matčina sestra Marie Jindřiška Chotková (1880–1964) a Otto Lev Stanovský (1882–1945), později Jaroslav kníže Thun-Hohenstein (1864–1929). Roku 1916 jí byl udělen titul kněžna a přiznáno oslovení Jasnost. V roce 1920 se v Děčíně provdala za Fridricha, hraběte Nostice-Rienecka a z tohoto manželství se narodili tři synové a jedna dcera. Rodina se hlásila k německé národnosti, během druhé světové války synové narukovali k Wehrmachtu. Nejstarší Erwein (nar. 1921) zemřel v sovětském zajetí v roce 1949, mladší Franz (nar. 1923) v bojích na východní frontě v roce 1945; nejmladší syn Aloys (nar. 1925) a dcera Sophie (nar. 1929) válku přežili. V říjnu 1945 dostala rodina povolení vycestovat do Rakouska, což v dubnu 1946 učinili. Usadili se na zámečku Geyeregg v Eisenerzu (Štýrsko), který Žofie získala jako dědictví. V roce 1962 se přestěhovali do Salzburgu. V roce 1981 navštívila po 60 letech Konopiště. Žofie o mnoho let přežila oba své bratry Maxmiliána a Ernsta. Zemřela ve věku 89 let 27. října 1990 v Thannhausenu ve Štýrsku a byla pochována po boku svého manžela v hrobce rodu svobodných pánů Gudenus, ze kterého pocházel její zeť, na hřbitově ve Weizu ve Štýrsku.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Žofie Hohenbergová se 8. září 1920 v Děčíně provdala za hraběte Fridricha (Bedřicha) Leopolda Josefa Huberta Mariu Nostitz-Rienecka (1. listopad 1893 Praha – 29. prosinec 1973 Štýrský Hradec), syna Erweina Felixe Marii Nostitz-Rienecka (20. květen 1863 Měšice – 3. listopad 1931 Vídeň) a jeho manželky (sňatek 25. červen 1891 Vídeň) hraběnky Amálie Podstatské z Liechtensteinu (14. prosinec 1867 – 1. prosinec 1956). Narodily se jim čtyři děti. Tito potomci se hlásili k německé národnosti. Synové sloužili za druhé světové války ve Wehrmachtu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žofie z Hohenbergu (celým jménem \"Žofie Marie Františka Antonie Ignacie Alberta kněžna z Hohenbergu\", \"Sophie Marie Franziska Antonia Ignatia Alberta Fürstin von Hohenberg\", po sňatku též jako \"Sophie Nostitz-Rieneck\", 24. července 1901, Konopiště – 27. října 1990, Thannhausen, Štýrsko) byla jediná dcera a nejstarší dítě následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky Žofie z Hohenbergu rozené Chotkové, kteří byli zavražděni 28. června 1914 v Sarajevu.", "tgt_summary": "Sophie de Hohenberg, née \"Sophie Marie Franziska Antonia Ignatia Alberta Fürstin von Hohenberg\" le à Konopiště et morte le à Tannhausen, est une personnalité autrichienne, fille de l'archiduc héritier d'Autriche-Hongrie François-Ferdinand et de sa femme la comtesse Sophie Chotek, princesse de Hohenberg.", "id": 1393598} {"src_title": "Bleskový prášek", "tgt_title": "Poudre flash", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Na výrobu bleskového prášku se používají materiály, které při hoření vydávají vysoký světelný výkon. K tomu se používá práškových kovů, jako hliníku, častěji hořčíku. Jelikož kov potřebuje k hoření velké množství kyslíku, je nutné přidat do slože materiál, který ve vysoké teplotě vytváří dostatečné množství kyslíku. Této složce se říká okysličovadlo. Jako okysličovadla slouží chlornany a chloristany sodíku, draslíku, baria, stroncia atd. Čím více okysličovadla směs obsahuje, tím rychleji hoří. Na rychlost hoření má také vliv jemnost mletí použitého kovu. Rozhodně se na bleskový prášek nehodí velmi jemné mletí kovů (pudry), protože pak rychlost hoření již při malém množství přechází v explozi. Jako nejbezpečnější směs je ověřena směs 40 % drceného hořčíku (na velikost zrn cca 0,3 mm) a 60 % chloristanu draselného. U této směsi je bezpečné množství pro zapálení cca 50 g najednou. Pokud je nutné větší množství světla, je nutné použít více odpalovacích stanovišť nebo směs slisovat za pomoci vhodného pojiva pod vysokým tlakem do tablety. Toto řešení je používáno u vojenských osvětlovacích raket (ROS). Díky slisování do tablety materiál hoří podstatně pomaleji a nemůže přejít v explozi jako u většího množství volně sypané směsi. Jako pojivo je nejvýhodnější starý, již zhoustnutý čirý nitrocelulózový lak. Tento nezmění vlastnosti směsi, jelikož nitrocelulóza je základem bezdýmého střelného prachu. Stačí směs smíchat s malým množstvím hustého laku a dobře promíchat. Laku musí být pouze tolik, aby směs nelepila. Poté ve vhodné trubce s pístem lisujeme s využitím hydraulického zvedáku (panenky). Ideální tlak je 100 kg/cm. Při nízkém lisovacím tlaku hrozí nízká kompaktnost tablety roztržení tablety během hoření. Přestože bleskové prášky byly doménou fotografů minulého a předminulého století, dokud nebyl vyvinut stejně kvalitní elektrický blesk a používají se v omezené míře dodnes, například během velmi úzce specializovaných fotografických prací, kdy není, či nemůže být k dispozici zdroj elektrické energie v dostatečném množství. Například při fotografování v jeskyních, kde ve větších prostorách je třeba velký světelný výkon, který by z bateriových blesků nebyl dostatečný, či by byl energeticky velmi náročný. Použití bleskového prášku má ale i jiné výhody a to daleko měkčí podání stínů, což odstraní extrémní kontrasty, vznikající ve fotografované scéně při použití klasických blesků (bez použití difuzérů, které zase snižují světelný výkon).", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Složení směsi: Nejběžnější používaný flash prach, kterým se prakticky výhradně plní dělobuchy a petardy, je směs chloristanu draselného a práškového hliníku (kulovité částice, kolem 5 mikronů veliké) v poměru 70 % chloristanu draselného a 30 % hliníku. Tento typ bleskového prachu je z celé řady běžných bleskových prachů nejvíce stálý a nejvíce hlučný.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bleskový prášek vynalezli v roce 1887 tehdejší asistenti Astrofyzikálního institutu v Postupimi (\"Astrophysikalisches Institut Potsdam\", dnes \"Leibniz-Institut für Astrophysik Potsdam\") Adolf Miethe a Johannes Gaedicke. O dva roky později zkonstruovali i magnéziové zábleskové zařízení (lampu). Jeho vynalezení umožnilo fotožurnalistům fotografovat s použitím velmi krátkého času. Do té doby byla reportážní fotografie prakticky nemožná, protože citlivost tehdejších fotografických materiálů byla podstatně nižší než dnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bleskový prášek je pyrotechnická směs, které se používá při divadelních efektech, ohňostrojích a používal se pro záblesky ve fotografii. Používá se také ve vojenské pyrotechnice, při výrobě velkého množství hluku, světla, infračerveného záření; například u falešných raket, na které se mají navádět vypálené rakety nebo u oslepujících granátů. Bleskový prášek je velmi citlivý na tření, teplo a statickou elektřinu.", "tgt_summary": "La poudre flash, ou poudre-éclair, est un explosif déflagrant employé en pyrotechnie. Elle est souvent composée de perchlorate de potassium et de fine poudre d'aluminium, mais d'autres formules sont possibles.", "id": 2069659} {"src_title": "Nabucco (plynovod)", "tgt_title": "Nabucco (gazoduc)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přípravy tohoto projektu začaly v únoru v roce 2002, kdy proběhla první jednání mezi rakouskou OMV a tureckou společností Botas. V červnu 2002 pět společností (OMV z Rakouska, MOL z Maďarska, RWE z Německa, Bulgargaz z Bulharska, rumunský Transgaz a Botas z Turecka) podepsalo protokol o záměru na stavby plynovodu Nabucco, následuje dohoda o spolupráci v říjnu 2002. V prosinci roku 2003 dala EU grant projektu ve výši 50 % odhadovaných celkových nákladů na studie proveditelnosti, včetně analýzy trhu, technické, ekonomické a finanční studie. Oživení projektu přinesla v roce 2009 hlavně plynová krize, kdy přes Ukrajinu netekl ruský plyn dál a jeden ruský plynovod byl tak prakticky zcela odstaven.", "section_level": 1}, {"title": "Nejistá budoucnost.", "content": "Skutečná realizace stavby tohoto plynovodu je však nejistá, protože EU zatím nedohodla podmínky např. spolufinancování. Nabucco má navíc silnou konkurenci hlavně ruských projektů, které si kladou za cíl stavbu dalších plynovodů z Ruska do Evropy (plynovody Nord Stream, South Stream). Tři členové konsorcia firem, které mají budovat plynovod Nabucco (ÖMV, MOL a Bulgargaz) již uzavřely smlouvu s Gazpromem na plynovod South Stream, což vyvolává otázku konfliktu zájmů. Některé evropské vlády (například Německo, Francie a Itálie), které mají dlouhodobé dohody s Gazpromem o přínosu plynovodu Nabucco, nejsou zcela přesvědčeny. V roce 2009 na summitu v Budapešti EU rozhodla nefinancovat výstavbu Nabucca, ale přispěla 250 miliony eur na prostředek, který má zajistit půjčky bank za lepších podmínek než jsou nabízeny na trhu. Další problémem je, že země, které by měly plyn dodávat, se zdráhají za těchto nejistých podmínek slíbit dodávky. Turecko chce navíc být prostředníkem a vydělávat na přeprodeji plynu, ne pouze pobírat tranzitní poplatky, což situaci komplikuje. Turci si navíc nárokují, aby až 35 % kapacity plynovodu mohli použít pro vnitřní spotřebu a přitom neplatit tranzitní poplatky. Jedním z potenciálně možných dodavatelů zemního plynu je i Írán, který má zásoby na to, aby z vlastních zdrojů naplnil celé Nabucco. Tuto možnost ale nepreferují USA. Rusko skupuje plyn i jeho naleziště ve Střední Asii a jednostranně uznalo nezávislost separatistických území v Gruzii a v těchto místech by měla vést také jedna část potrubí k Nabuccu. V červenci 2009 byla v Ankaře podepsána dohoda, že bude Nabucco vybudován. V roce 2011 od projektu coby vedlejší poskytovatel odešel Ázerbájdžán (společnost Azerbajdžana – GNKAR), který dal přednost dohodě s Tureckem a projektu Transanatolského plynovodu. 23. dubna 2012 řekl Viktor Orbán, maďarský premiér, že z konsorcia pro výstavbu Nabucco vystoupila maďarská naftařská společnost MOL a v polovině května informoval o odstoupení německý koncern RWE. 25. května uvedla britská nadnárodní společnost British Petroleum, že nebude dodávat plyn přes plynovod Nabucco.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plynovod Nabucco je název dosud nepostaveného plynovodu, který má podle plánu za cíl snížit závislost států Evropské unie na ruských dodávkách plynu. Tento plynovod má přivést kaspický plyn do Rakouska přes balkánské státy. Jen přes Ukrajinu pošle Rusko do Evropy 120 miliard kubíků plynu za jeden rok. Kapacita Nabucca by měla být nanejvýš 31 miliard kubíků, přesto by to vedlo k větší diverzifikaci zdrojů.", "tgt_summary": "Nabucco est un projet de gazoduc initié en 2002 dont la réalisation est devenue peu probable. Il devait relier l'Iran et les pays de la Transcaucasie à l'Europe centrale. Soutenu par l'Union européenne (UE), il devait permettre à partir de 2017 de diversifier les sources d'approvisionnement énergétique de l’Europe, notamment d'un pays comme la Hongrie, qui dépend à 80 % du gaz russe.", "id": 1795983} {"src_title": "Elendil", "tgt_title": "Elendil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Elendil se narodil v roce 3119 Druhého Věku v ostrovní říši Númenor, jako syn Amandila, pána Andúnië a vůdce \"Věrných\" (ti, kdo zůstali věrní božstvu Valar), kteří udržují silná přátelství s Elfy a drží se starých způsobů boje proti praktikám Ar- Pharazôna a Saurona. V jazyce Quenya (jazyk Elfů) znamená jméno Elendil \"Přítel Elfů\" či \"Milovník Hvězd\". Elendil, jeho synové Isildur a Anárion, a jejich podporovatelé uprchli do Středozemě po pádu a zkáze Númenoru. Elendil se svou lodí přistál v Lindonu na západě Středozemě, kde se ho ujal Gil-Galad, velekrál Elfů. Zatímco vlny moře zanesli lodě Isildura a Anáriona na jih Středozemě do Zátoky Belfalas a ústí řeky Anduiny. Založili ve Středozemi dvě říše Arnor a Gondor, a to roku 3320 Druhého Věku. S sebou si vzali Palantíry, \"Vidoucí Kameny\", které byly darovány pánům Andúnië Elfy z Tol Eressëy a semenáček Nimlothu, Bílého Stromu Númenoru. V díle Nedokončené příběhy je vysvětleno, že po přistání ve Středozemi prohlásil Elendil v řeči Elfů: Et Eärello Endorenna utúlien. Sinome maruvan ar Hildinyar tenn' Ambar-metta!, což znamená \"Z Velkého moře do Středozemě já přišel jsem. Zde budu setrvávat já a moji dědici do skonání světa.\" Jeho dědic Aragorn pronesl totožná slova při své korunovaci krále Gondoru. Elendil žil a vládl v Arnoru, kde založil město Annúminas. Jeho synové žili v Gondoru, kde založili dvě města. Anárion založil město Minas Anor v Anórienu a Isildur založil Minas Ithil v Ithilienu. Přes řeku Anduinu nechali postavit město Osgiliath, kde společně vládli Gondoru. Přes celou říši byly postaveny věže pro ukrytí vidoucích kamenů Palantírů, přes které zůstávala celá říše ve spojení. Jak bylo vysvětleno v prvním díle trilogie Pána Prstenů - Společenstvo prstenu, temný pán Sauron se nakonec vrátil do Středozemě, kde zřídil pevnost v Mordoru, který se nacházel hned vedle Gondoru. Roku 3428 Sauron zaútočil a obsadil Minas Ithil. Poté Isildur utekl na sever do Arnoru ke svému otci, nechajíce Anáriona čelit útokům na Gondor. V roce 3434 se Elendil a Isildur vrátili na jih, společně s velekrálem Elfů Gil-Galadem a jejich společným vojskem v Poslední Alianci Elfů a Lidí. Porazili Saurona v bitvě Dagorlad a obléhali jeho pevnost Barad-dur po sedm let. Během dlouhých let obléhání byl Anárion zabit a v roce 3441 Druhého Věku se Sauron zapojil osobně do bitvy. Gil-Galad i Elendil s ním bojovali, ale oba byli Sauronem zabiti a Elendilův meč Narsil byl Sauronem zlomen. Avšak poté sám Isildur použil otcův zlomený meč a usekl Sauronovi Jeden Prsten přímo z ruky a Sauronův duch uprchl. Symbolem Elendila byl Bílý Strom Nimloth se sedmi hvězdami nad ním (hvězdy představují sedm z devíti lodí, které unikly zničení Númenoru a které nesly Palantíry) a nad nimi stříbrná koruna. Tento znak se stal hlavním symbolem královské rodiny v Gondoru. \"Zdroj: anglická wikipedie\"", "section_level": 1}, {"title": "Elendilova slova.", "content": "Když byl Elendil vynesen ze zkázy Númenoru na křídlech bouře a stanul na pobřeží Středozemě, quenijsky pravil: což znamená: Tato slova opět vyřkl Aragorn II. Elessar, Elendilův dědic při své korunovaci.", "section_level": 1}, {"title": "Narsil.", "content": "Narsil byl Elendilův meč. Poté, co byl Elendil zabit Sauronem při posledním souboji na svazích Hory osudu, Isildur uťal úlomkem Narsilu Sauronovi Jeden prsten a tím Saurona porazil. Později byl meč znovu zkut jako Andúril, Plamen západu a používal jej Aragorn.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Ve filmu Elendila hraje Peter McKenzie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elendil Vysoký nebo Elendil Věrný je literární postavou ve fantasy příbězích J. R. R. Tolkiena v knihách \"Pán prstenů\", \"Nedokončené příběhy\" a \"Silmarillion\". Byl posledním pánem Andúnië a prvním králem Arnoru a Gondoru. Je otcem Anáriona a Isildura.", "tgt_summary": "Elendil est un personnage de fiction faisant partie de l'univers de la Terre du Milieu de l'écrivain britannique. Il apparaît dans les romans \"Le Seigneur des anneaux\", \"\" et les \"Contes et Légendes inachevés\". ", "id": 1749580} {"src_title": "The Coca-Cola Company", "tgt_title": "The Coca-Cola Company", "src_document": [{"title": "Produkty.", "content": "Výběr značek z produkce The Coca-Cola Company:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Byla založena v roce 1886 lékárníkem Johnem Stithem Pembertonem a její původní značka vznikla spojením s Asa Candlerem a přeměnou na obchodní společnost v roce 1892. Kolem roku 1900 začala společnost prodávat šťávu nezávislým plnicím společnostem, které koupily jejich licenci. První z nich byla v roce 1894 Biedenharn Candy Company v Mississippi, jejímž vlastníkem byl Joseph A. Biedenharn. Tento princip platí dodnes. Podle původního receptu nápoj obsahoval kokain v množství asi miligram na láhev. V roce 1902 byl jeho obsah snížen a od roku 1906 jej nápoj neobsahuje, ale koková příchuť zůstala. Po Chandlerově smrti v roce 1919 rodina prodala „Coca-Colu“ za 25 milionů dolarů skupině obchodníků vedených Ernestem Woodruffem. O čtyři roky později byl prezidentem The Coca-Cola Company zvolen Robert Winship Woodruff, 33letý syn Ernesta Woodruffa. Ten řídil společnost dalších 60 let. Byl tím, kdo jako první pochopil, jak nesmírné možnosti v sobě skrývá mezinárodní distribuce. Jeho velkolepé představy se staly skutečností: nápoj je dnes k dostání prakticky kdekoliv na světě. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, Woodruff jednoznačně zformuloval svůj cíl: „Postaráme se o to, aby si každý americký voják mohl za 5 centů koupit láhev Coca-Cola, bez ohledu na to, kde slouží nebo kolik nás to bude stát“. Ve spolupráci s armádou USA společnost zajistila 64 výroben na plnění nápoje do láhví, které sloužily k zásobování amerických vojáků bojujících na frontách v Evropě, Africe i v tichomořské oblasti. S nápojem se tak seznámil celý svět. Stal se známým prakticky všude, kde se spojenci objevili. S návratem míru pak nastoupila Coca-Cola cestu celosvětové expanze. V současnosti společnost nabízí přes 400 řad svých produktů v 312 státech či závislých teritoriích. Za rok 2007 měla výnosy 28,9 a zisk 7,2 miliardy dolarů, z toho z 37 % na domácím trhu a zbytek celosvětově. Ve všech svých pobočkách zaměstnává přes 90 tisíc zaměstnanců (což z ní činí jednoho z největších soukromých zaměstnavatelů na světě), kteří každý den dopraví k zákazníkům 1,5 miliardy nápojů. Má akcie na NYSE. Značka jejího pilotního nápoje byla v roce 2008 čtvrtá nejdražší na světě, v hodnotě 58,2 mld dolarů. Současným CEO společnosti je Muhtar Kent.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Společnost se ohledně praktik spojených se vedením svých poboček v Indii je kritizována právě v této zemi. Ta se v některých částech potýká s kritickým úbytkem spodních vod, zejména vlivem jejího nadměrného čerpání. Továrny na Coca-colu v Indii čelí kritice za environmentálně neetické chování (resp. chování neslučitelné s dlouhodobou udržitelností), kdy neudržitelným tempem odčerpávají spodní vodu z daných lokalit pro produkci svých nápojů a ty následně odvezou na odbytiště vzdálená až tisíce kilometrů od daného místa, takže voda nemá šanci se přirozeným cyklem vrátit zpět. BBC hrazená speciální studie z roku 2003 odhalila, že odpadní produkty indické pobočky Coca-coly, propagované jako fertilizéry, byla pro tento účel naprosto neúčinná a navíc obsahovala toxické chemikálie – překročeny byly limity pro některé kovy jako např. olovo a kadmium, které může způsobovat rakovinu. Laboratorní výzkumník David Santillo uvedl, že obzvlášť rozrušující je, že odpadem byly kontaminovány okolní vodní zdroje a limity olova byly překročeny i v nich. Oslovený odborník na jedy John Henry konstatoval, že „výsledky měly devastující následky pro ty žijící v okolních oblastech, kde byl tento odpad vysypán“ a dodal, že nejvíc tížící je efekt, který to má na místní ženy v těhotenství, a předpovídá zvýšení případů předčasných porodů, potratů a rození dětí s postižením. Pro uvedení Coca-cola Zero byla nasazena virální kampaň, která rozšiřovala vědomě nepravdivé zprávy o údajné zvažované soudní žalobě ohledně napodobování příchuti tohoto produktu. Uvedení v Austrálii doprovázel skandál, ve kterém se přišlo na to, že propagace tohoto produktu byla vedena podvrženou předvojovou skupinou; zahrnovala grafitti a spamming odkazující na blog (stejně jako skupina i www stránky se falešně vydávaly za nezávislé). Kampaň byla shledána jako scestná. Coca-cola Zero určená pro Čínu, Venezuelu a některé další středoamerické země byla v červnu 2009 ve Venezuele zakázána pro obsah problematických umělých sladidel Acesulfamu, Aspartamu a především cyklamátu sodného, který byl v roce 1969 americkým FDA zakázán pro své „rakovinotvorné tumory a vrozené vady“. V srpnu 2012, krátce po skončení letních olympijských her v Londýně, jejichž byla společnost sponzorem, se pro zákaz Coca-Coly vyslovila další středoamerická země a to Kolumbie, prostřednictvím jeho ministra zahraničních věcí, který ji chce dostat z prodejních pultů do konce roku. Podle studie Cambridgeské univerzity publikované v květnu 2019 v \"Journal of Public Health Policy\", řada výzkumů vlivu produktů firmy Coca-Cola na zdraví často ani nebyla dokončena a publikována.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Coca-Cola Company () je obchodní společnost vyrábějící, distribuující a prodávající nealkoholické nápoje, sirupy a džusy. Je jednou z největších korporací ve Spojených státech amerických. Známá je zejména výrobou nealkoholického nápoje Coca-Cola, který vyrábí již od roku 1892. Sídlí v Atlantě v americkém státě Georgie.", "tgt_summary": "La société Coca-Cola, officiellement nommée, est une entreprise américaine spécialisée dans les boissons non alcoolisées. Il s'agit de l'une des plus importantes sociétés américaines dont la notoriété et la popularité est mondiale. Elle est, en 2012, la agroalimentaire du monde, en termes de chiffre d'affaires, derrière PepsiCo et Nestlé. Son siège est localisé à Atlanta, en Géorgie, dans le sud-est des États-Unis, et son PDG est James Quincey. Elle est surtout connue pour son produit phare, le Coca-Cola. Depuis la fin de la Seconde Guerre mondiale, cette boisson originale est, dans l'imaginaire collectif, un symbole de l'américanisme. ", "id": 858195} {"src_title": "Mount Redoubt (Aljaška)", "tgt_title": "Mont Redoubt", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Oficiální jméno hory je Redoubt Volcano. Jméno je překladem ruského jména \"Sopka Redutskaya\", v překladu to znamená slovo reduta (pevnůstka), opevněné místo. Místní jméno, \"Ujakushatsch\" také znamená \"opevněné místo\", ale je těžké rozhodnout, od které jména je název odvozen. Jméno \"Redoubt Volcano\" je poprvé zaznamenáno mezi geografickými jmény v roce 1891. Program Global Volcanism na Smithsonově institutu (Smithsonian Institution) odkazuje na jméno \"Redoubt\", ale uvádí se i následující jména: Burnt Mountain, Goreloi, Mirando, Ujakushatsch, Viesokaia a Yjakushatsch. Aljašská vulkanická observatoř (AVO) také užívá jednoduché \"Redoubt\", na jejím seznamu jsou táž alternativní jména a též další, jako: Redoubt, Mt., Goryalaya, Redoute Mtn. a Redutskaya.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Vulkán má asi 6 kilometrů (3.7 míle) v průměru a předpokládaný objem asi 30-35 km. Svahy vrcholového kužele jsou relativně příkré (v porovnání s vulkány obecně). Kužel je tvořen uloženinami pyroklastických proudů a lávových proudů, spočívajících na mezozoických horninách batolitu Aleutského horského pásma. Svahy jsou erodovány pohybem ledovců. Současný hlavní průduch je na severním svahu jícnu. Přítomny jsou lahary holocénního stáří, táhnoucí se až ke Cookově zátoce (Cook Inlet). Při nedávných erupcích hora produkovala převážně křemičitý andezit, basalt a dacit. Nejstarší horniny mají 890.000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější zprávy.", "content": "Kapitán James Cook spatřil Mt. Redoubt během léta 1778 a popisoval ji jako horu \"vydávající bílý kouř ale žádný oheň\". Domníval se, že to není nic více než bílý těžký mrak, který často viděl na pobřeží. Ale tento mrak byl příliš malý na to, aby to odpovídalo a zůstával takřka fixovaný na stejném místě po celých 48 hodin, i když se nad pohořím vyjasnilo. Nicméně některé zdroje tento popis nepovažují za popis erupce. Je známo několik dalších popsaných aktivit, které ovšem nelze nazvat erupcemi. V roce 1819 byl na hoře pozorován kouř. Také v tomto případě nelze z popisu identifikovat, zda se jednalo o erupci. Podobně v roce 2003 rozfoukaný mrak sněhu zmýlil zaměstnance v budově ConocoPhillips v Anchorage, který to považoval za chochol z popele. Možné výrony páry byl pozorovány v roce 1933.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1881.", "content": "V tomto roce byla popsána erupce na východní straně Mt. Redoubt, stále dýmící s periodami zvýšené aktivity. Daleko na moři byl viděn na vrcholu hory oheň. Erupce v roce 1881 zastihla na svahu loveckou skupinu uprostřed cesty na vrchol a jen dva její členové unikli. Nicméně tento výbuch není zdokumentován jinými zdroji.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1902.", "content": "Vulkán explodoval neočekávaně v roce 1902, chrlil popel od 18. ledna do 21. června. Místní noviny uvedly, \"Obdrželi jsme zprávu, že Mt. Redoubt, jeden z vulkánů v Cookově zálivu, měl erupci 18. ledna a země v okruhu 150 mil (240 km) kolem byla pokrytá popelem a lávou. Novinka přišla ze Sunrise, ale žádné definitivní zjištění ohledně škod nebylo, neboť žádné lodi nebyly v té době v sousedství vulkánu. Objevilo se tam mnoho dalších zpravodajských zpráv o erupci, jedna popisovala erupci jako \" hrozné zemětřesení, při kterém výbuchem pukla hora vedví a vytvořila se velká puklina\". Tato zpráva mohla možná naznačovat vytvoření trhliny v sopečném kráteru, nicméně je to zpráva pochybná. Z kaldery sopky pravděpodobně šlehaly plameny a erupce vyděsila místní lidi v oblasti. Noviny naznačovaly, že popel byl unášen více než 150 míl (240 km) a dosáhl protější strany Cookovy zátoky.", "section_level": 2}, {"title": "1989–1990.", "content": "Vulkán explodoval 14. prosince 1989 a stále vybuchoval po více než šest měsíců. Náhlé tání sněhu a ledu na špičce hory vyvolalo pyroklastické proudy a zhroucení kopule zapříčinilo vznik laharů (kamenotoky), které tekly dolů po severním svahu hory. Většina laharů dorazila až do Cookovy zátoky, asi 35 km (22 mil) od vulkánu. Lahary vnikly i do blízké řeky, což znepokojilo úředníky, neboť mohly zničit naftové sklady umístěné podél řeky. Od té doby, co se lahary objevovaly opakovaně, si vědci uvědomili, že je mohou užívat k tomu, aby analyzovaly po zkušební dobu nově vyvinuté zařízení k měření vzájemného pohybu hornin. Toto zařízení, nyní známé jako akustický monitor toku, varuje blízké stanice před možnými lahary. Erupce také způsobila u dopravního letadla (let KLM 867) selhání všech čtyř motorů poté, co vletělo do mraku sopečného popele. Škoda způsobená erupcí byla odhadována na 160 milionů dolarů, je to druhá největší v historii Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "30. ledna 2009 vědci z Aljašské vulkanické observatoře (AVO) upozornili na hrozící nebezpečí erupce, a zkušení obyvatelé Aljašky nakupovali ochranu proti spadu sopečného popele, který mohl dopadat na jižní část centrální Aljašky. 31. ledna bylo několik sopečných zemětřesení během hodiny a byla zpozorována velká díra v ledovci na svahu hory. Vědci začali monitorovat seizmická data z hory po dvacet čtyři hodin ve snaze varovat lidi v blízkých sídlech. Nízký přelet letadla prováděný AVO objevil \"významné páření z nové rozpouštěné deprese u ústí vrcholu kráteru blízko oblasti erupčního otvoru z let 1989-90\". Materiál z vulkánu tvořila hlavně vodní pára spolu s menším množstvím oxidu uhličitého a oxidu siřičitého. Další studium vzdušným monitoringem zjistilo, že materiál nebyly příliš oxidován a v malé koncentraci obsahoval sulfáty (méně než 20%). K erupci došlo pozdě večer dne 22. března 2009. AVO zaznamenalo četné sopečné výbuchy a exploze na vulkánu (viz článek 2009 Mount Redoubt eruptive activity na anglické Wikipedii).", "section_level": 2}], "src_summary": "Sopka Mount Redoubt, či Redoubt Volcano, patří k erupčním stratovulkánům, aktivním v poslední době. Je součástí převážně vulkanického Aleutského hřbetu ve státě Aljaška (USA). Leží v pohoří Chigmit Mountains (dílčí jednotka Aleut), přímo na západ od Cookovy zátoky, na poloostrově Kenai asi 180 km (110 míle) jihozápadně města Anchorage v národním parku Lake Clark (60°29’07’’ N, 152°44’35’’ W). Je vysoká 3108 m; je to třetí nejvyšší hora v oblasti, nejvyšší je Mt. Torbert, druhý Mt. Spurr. V 19. a 20. století byla aktivní pětkrát od roku 1900: v roce 1902, 1922, 1966, 1989 a 2009. Erupce v roce 1989 chrlila sopečný popel do výše 14.000 m (45,000 stop), kde byl zachycen letadly KLM Flight 867 a Boeing 747, oba lety však bezpečně přistály v Anchorage. Popel pokryl oblast asi 20,000 km (7,700 čtvereční míle). Erupce v roce 1989 byla důležitá jako první sopečný výbuch, který byl úspěšně předpovězen metodou dlouhodobých seizmických událostí, kterou vyvinul švýcarský Američan, vulkanolog Bernard Chouet.", "tgt_summary": "Le mont Redoubt ou volcan Redoubt, en anglais, est un stratovolcan actif et le plus haut sommet de la chaîne aléoutienne, dans la péninsule d'Alaska en Alaska. Il est situé dans les monts Chigmit (une sous-chaîne des aléoutiennes), à l'ouest du golfe de Cook, à environ 180 kilomètres au sud-ouest d'Anchorage.", "id": 853574} {"src_title": "Method Man", "tgt_title": "Method Man", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 2. března 1971 na Long Islandu v New Yorku (spolu se dvěma sestrami, Terri a Missy) kde i vyrůstal střídavě mezi otcem a matkou v Staten Islandu. Mládí tohoto rappera je podobné jako u ostatních hip hopových zpěváků – ze školy byl vyhozen, vydělával si prodejem drog a podřadnými, špatně placenými pracemi. (*Po čase, kdy pracoval jako uklízeč na Soše Svobody se i věnoval kreslením komiksů.) Na začátku 90. let Meth zakládá spolu s dalšími 8 přáteli skupinu \"Wu-Tang Clan\". Po vydání debutového alba skupiny (v roce 1993) se Method Man jako první člen Wu-Tangu rozhodl vydal sólovou desku – \"Tical\" vyšlo roku 1994 u věhlasné rapové společnosti Def Jam. Toto CD se stalo velmi populární, prodalo se více jak milión kopií, umístilo se na 4. místě americké hitparády a Meth za něj získal platinovou desku. Píše se rok 1995 a hitparádam vévodí megahit \"I'll Be There For You/You Are All I Need To Get By\", na kterém se podílel jak Method Man, tak i \"Mary J. Blige\". Oba protagonisté byli za tento počin oceněni Grammy. Druhé album Method Mana, vydané roku 1998, se jmenuje \"Tical 2000: Judgement Day\". O rok později vydává se svým dlouholetým přítelem, rapperem \"Redmanem\" CD nazvané \"Blackout!\". Tito dva rappeři se spolu také objevují v hlavních rolích filmu \"Kdo hulí, ten umí (How High) \" z roku 2001. V roce 2004 vydává Meth album \"Tical O: The Prequel\" a od 2 roky později \"4:21...The Day After\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Wu-Tang Clan Redman Ostatní", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Objevil se v mnoha filmech a seriálech – jak v hlavní roli, tak i ve vedlejší. Zde je seznam těch nejzajímavějších snímků:", "section_level": 1}], "src_summary": "Clifford Smith (2. března 1971 na Long Islandu v New Yorku, USA), známý spíše jako Method Man, Mr. Meth, Johny Blaze, Tical, MZA atd., je americký rapper, producent, herec a člen hip hopového seskupení Wu-Tang Clan. Je také držitelem prestižní ceny Grammy.", "tgt_summary": "Method Man, de son vrai nom Clifford Smith, né le à Hempstead, dans l'État de New York, est un rappeur et acteur américain. Membre du Wu-Tang Clan, il conduit parallèlement une carrière solo ou en collaboration avec d'autres rappeurs tels que Redman. En 2012, le magazine \"\" classe Method Man dans sa liste des 50 meilleurs paroliers de tous les temps. ", "id": 2112721} {"src_title": "Cinnamaldehyd", "tgt_title": "Aldéhyde cinnamique", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Cinnamaldehyd byl izolován ze skořicového esenciálního oleje v roce 1834 Dumasem a Péligotem a syntetizován v laboratoři Luigim Chiozzou v roce 1856.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a fyzikální vlastnosti.", "content": "Cinnamaldehyd je žlutá olejovitá kapalina viskóznější než voda, vonící silně po skořici. Koncentrovaný cinnamaldehyd dráždí kůži a ve větších dávkách je toxický (LD 2 225 mg/kg pro myš, 2 220 mg/kg pro potkana). Nebylo však zatím vysloveno podezření, že by tato sloučenina byla karcinogenní nebo zakládala nějaká dlouhodobá zdravotní rizika. Většina cinnamaldehydu se z těla vylučuje močí v podobě kyseliny skořicové, oxidované formy cinnamaldehydu. Jakožto aromatický aldehyd má cinnamaldehyd v benzenovém kruhu nahrazen jeden vodíkový atom. Konjugovaná dvojná vazba (alken) vytváří planární geometrii molekuly. Cinnamaldehyd je technicky \"trans\"-cinnamaldehyd, protože koncová karbonylová skupina je na protější straně od aromatického kruhu, za dvojnou vazbou. Je známo několik metod laboratorní syntézy, ale cinnamaldehyd se nejekonomičtěji získává parní destilací oleje ze skořicové kůry. Sloučeninu lze připravit z příbuzných sloučenin, například cinnamylalkoholu (alkoholové formy cinnamaldehydu), ale první syntéza z nepříbuzných sloučenin byla aldolová kondenzace benzaldehydu a acetaldehydu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Nejvýznamnějším použitím cinnamaldehydu je ochucování. 50 gramů lze zakoupit za cca 20 USD (zhruba 510 CZK), přitom koncentrace potřebná pro ochucení potravin jako jsou žvýkačky, zmrzliny, bonbony nebo nápoje, se pohybuje v rozmezí 9 až 4 900 ppm (tj. 0,000 9 až 0,49 %). Cinnamaldehyd se používá v některých parfémech přírodní, sladké nebo ovocné vůně. Sloučenina může být pro svou příjemnou vůni součástí různých aromat, například mandlového, meruňkového, máslového apod. Cinnamaldehyd se používá také jako fungicid. Je prokazatelně účinný na více než 40 různých plodinách, typicky se aplikuje na kořenové systémy rostlin. Jeho nízká toxicita a dobře známé vlastnosti ho činí ideální pro zemědělství. Cinnamaldehyd je účinným insekticidem, jeho vůně také odpuzuje zvířata, například kočky a psy. Nedávno byly objeveny velmi silné insekticidní účinky cinnamaldehydu proti komářím larvám Již 29 ppm cinnamaldehydu zabije polovinu larev \"Aedes aegypti\" za 24 hodin. Cinnamaldehyd je známý též jako inhibitor koroze oceli a jiných slitin železa v korozivních tekutinách. Lze ho používat v kombinaci s dalšími složkami, například disperzanty, rozpouštědly a tenzidy. Cinnamaldehyd lze používat při falšování potravin. Bukvicové skořápky umleté na prášek a aromatizované cinnamaldehydem lze při prodeji vydávat za mletou skořici. Cinnamaldehyd extrahovaný z \"C. osmophloeum\" u myší inhibuje xantinoxidázu, proto je potenciálním lékem na hyperurikémii a související poruchy, včetně dny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cinnamaldehyd (též skořicový aldehyd nebo (2\"E\")-3-fenylprop-2-enal) je organická sloučenina s funkčním vzorcem CHCHCHCHO, která dává skořici její chuť a vůni. Přesněji hovoříme o \"trans\"-cinnamaldehydu, což je jediná přirozeně se vyskytující forma. ", "tgt_summary": "L'aldéhyde cinnamique, cinnamaldéhyde (plus précisément \"trans\"-cinnamaldéhyde) ou 3-phénylpropénal est un composé organique de la famille des phénylpropanoïdes, de formule CHO. C’est un exemple d’aldéhyde parfumé. ", "id": 48777} {"src_title": "Habry", "tgt_title": "Habry", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Habry byly prastarou tržní osadou, ležící na zemské stezce, která vedla od Prahy na Německý Brod a dále na Moravu. Je rozložena na obou březích Malé Sázavky v Hornosázavské pahorkatině. První písemná zmínka o osadě Habry je již v Kosmově kronice z roku 1101, kdy přes Habry táhl kníže Oldřich se svým vojskem. Z úzké cesty, zvané Haberská stezka, která kdysi vedla pohraničním hvozdem, vytvořily věky širokou obchodní cestu. Jako přirozené centrum obchodníků z širokého okolí byly za vlády Karla IV. v roce 1351 povýšeny na městys s tržním právem a právem užívati vlastního znaku: v červeném štítě starožitný stříbrný klíč, který křižuje běloskvoucí meč se zlatým držadlem. Během stíhání vojska krále Zikmunda od Kutné Hory k Německému, dnes Havlíčkovu Brodu, spojené husitské vojsko Jana Žižky 8. ledna 1422 u Habrů uštědřilo části jeho sil porážku, po níž Havlíčkův Brod oblehlo. Po roce 1850 se staly sídlem okresního soudu a centrem samosprávního okresu haberského a součástí politického okresu čáslavského. Podle statistických údajů měly Habry v roce 1850 celkem 2.136 obyvatel, avšak za sto let na to počet obyvatel v roce 1950 činil pouze 1.149. V roce 1909 byl městys Habry povýšen na město. Po první světové válce byl zrušen berní a uschovací úřad a po realizaci Košického programu došlo ke zrušení soudního okresu a soudu. Habry přišly o status města, stavební úřad i o matriku. V roce 1992 byl usnesením ČNR status města navrácen a později i matrika a stavební úřad. Od 1. července 1985 do 23. listopadu 1990 pod Habry patřil jako místní část Bačkov.", "section_level": 1}, {"title": "Známí rodáci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starostové a další představitelé města.", "content": "\"1856\" – Jan Jeli Engelberth, \"1864\" – Jan Jelínek, \"1866\" – Václav Reiter, \"1886\" – Vincenc Šturma, \"1894\" – František Pokorný ml., \"1904\" – Antonín Kreuzmann, \"1911\" – PhMr. Gustav Bretter, \"1918\" – MUDr. Alois Lochner, \"1919\" – PhMr. Gustav Bretter, \"1923\" – Karel Malina, \"1927\" – Josef Geier, \"1931\" – Josef Němec, \"1938\" – Karel Malina, \"1940\" – P. Julius Mládek, \"1942\" – JUDr. Jaroslav Adámek, \"1945\" – Jiří Komárek, \"1945\" – JUDr. Cyril Juda, \"1945\" – Miloslav Marek, \"1947\" – Miloslav Konvalina, \"1948\" – Jan Friml, \"1953\" – František Frýdl, \"1955\" – Jaroslav Holík, \"1958\" – František Rynda, \"1961\" – Jan Friml, \"1966\" – František Víšek, \"1981\" – Karel Holý, \"1990\" – Jiří Rainiš, \"2014\" – Luděk Kovařík.", "section_level": 2}], "src_summary": "Habry () jsou město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina. Leží na silnici I/38 z Čáslavi do Havlíčkova Brodu v mělkém údolí říčky Sázavky. Žije zde obyvatel. Dominantou města je rozlehlý Haberský rybník.", "tgt_summary": "Habry est une ville du district de Havlíčkův Brod, dans la région de Vysočina, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 1587860} {"src_title": "South Stream", "tgt_title": "South Stream", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dne 23. června 2007 generální ředitel italské energetické společnosti Eni Paolo Scaroni a generální ředitel ruského Gazpromu Alexander Medveděv podepsali v Římě memorandum o porozumění o výstavbě plynovodu South Stream. Dne 22. listopadu 2007 společnosti Gazprom a ENI podepsaly v Moskvě dohodu o založení společného projektu za účelem technické studie proveditelnosti projektu. V roce 2009 Rusko a evropští odbĕratelé ruského zemního plynu vyjádřili zájem na zrychlení výstavby plynovodů obcházejících Ukrajinu poté, co spor mezi Ruskem a Ukrajinou na dva týdny narušil dodávky plynu do Evropy. South Stream do značné míry konkuruje také dosud nepostavenému plynovodu Nabucco. V květnu 2009 představitelé Ruska, Itálie, Bulharska, Řecka a Srbska podepsali dohodu o výstavbě plynovodu South Stream. Rusko a Rakousko podepsaly 24. dubna 2010 bilaterální dohodu o rakouské účasti na výstavbě a provozu plynovodu South Stream. Stalo se tak při oficiální návštěvě tehdejšího ruského premiéra Vladimira Putina ve Vídni. Plynovod South Stream má vést pod Černým mořem z ruského přístavu Novorossijsk až na bulharské pobřeží, odkud by měl pokračovat až do Itálie. Rusko také přislíbilo, že prodlouží plynovod do Srbska. K plynovodu se mají připojit také například Maďarsko, Rakousko a Slovinsko. Na stavbě plynovodu se má podle údajů Gazpromu z dubna 2014 podílet mj. italská firma Saipem, která dostala zakázku za 2 miliardy Eur, a to na položení prvního úseku plynovodu na dně Černého moře. Odhaduje se, že celkové náklady výstavby plynovodu by obnášely 20 miliard Eur.", "section_level": 1}, {"title": "Změna projektu.", "content": "Projekt byl zrušen 1. prosince 2014 Vladimírem Putinem, v návaznosti na odmítavý postoj Bulharska a Evropské komise v projektu pokračovat. Dne 1. prosince 2014 prohlásil ruský prezident Vladimir Putin v tureckém hlavním městě Ankaře, že nastala situace, při které nemá pro Rusko smysl, ve stavbě plynovodu South Stream dále pokračovat. Projekt South Stream byl nahrazen novým plynovodem TurkStream, kterým byla pro ruský zemní plyn vytvořena nová tranzitní cesta do Turecka, místo původně plánovaného Bulharska. V listopadu 2015, po sestřelení ruského bombardéru u syrsko-tureckých hranic, bylo uskutečnění plynovodu TurkStream pozastaveno, jelikož spadalo pod ruské sankce proti Turecku. Rusko pozastavilo také jednání o projektu. Ovšem vztahy mezi Ruskem a Tureckem se poměrně brzo zlepšily a dohoda o plynovodu byla podepsána v říjnu roku 2016. Vlastní stavba plynovodu začala v květnu 2017 a jeho mořská část byla dokončena v listopadu 2018. Provoz má být zahájen koncem roku 2019. Pokračovat by měl poté plynovodem Tesla až do Rakouska, přes Řecko, Severní Makedonii, Srbsko a Maďarsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "South Stream (rusky \"Южный поток\", bulharsky \"Южен поток\", srbsky \"Južni tok\", maďarsky \"Déli Áramlat\", slovinsky \"Južni tok\", italsky \"Flusso meridionale\"), česky Jižní tok, je zrušený projekt plynovodu z Ruska do Bulharska a dále do Evropy. Tento projekt podporoval ruský Gazprom, který měl mít 50 % podílu na provozní společnosti. Na projektu se však podílely i jiné velké evropské společnosti, a sice italská společnost Eni (20 %), německá firma Wintershall, což je dceřiná společnost velkého chemického koncernu BASF (15 %), a francouzská Electricité de France (EDF, též 15 %). ", "tgt_summary": "South Stream ( « \"Flux du Sud\" » en anglais) était un projet de gazoduc paneuropéen qui, dès 2015, devait relier la Russie à l'Europe occidentale. Ce gazoduc devait avoir une capacité de de gaz par an, qui devait être acheminé sous la mer Noire vers la Bulgarie, puis la Serbie, l'Italie et l'Autriche. Son coût était estimé à. Le, la Turquie avait donné son feu vert à la pose du gazoduc dans ses eaux territoriales. ", "id": 2130758} {"src_title": "Daily Mirror", "tgt_title": "The Daily Mirror", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Harold Harmsworth koupil noviny od svého bratra Alfreda v roce 1913. Původně se jmenovaly \"The Daily Illustrated Mirror\". Byly určené primárně pro dámy. Avšak po prvním neúspěšném vydání začal nákup novin klesat a tak Harold Harmsworth najal Hamiltona Fyfe a ustanovil ho nejmladším šéfredaktorem v Británii. Nový šéfredaktor přeměnil noviny v tzv. „picture paper“ a jeho náklady začaly růst. V roce 1917 byla cena novin zvýšena na jeden cent. Oběh nadále rostl a od roku 1930 se \"Mirroru\" prodává více než 1 milion výtisků denně.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografové.", "content": "Fotografka Doreen Spooner (1928–2019) pracovala pro \"Mirror\" čtyřicet let. Její první titulní strana přišla v létě roku 1963, když v temné londýnské hospodě tajně vyfotografovala Christine Keelerovou a Mandy Rice-Daviesovou, dvě notoricky známé showgirls v samém srdci aféry Profumo. V šedesátých a sedmdesátých letech Spooner úzce spolupracovala s Felicity Greenovou, módní editorkou \"Mirror\" na propagaci revolučních módních stylů „Swingující Londýn“. Jednalo se o umělecké vyjádření poloviny šedesátých let a fotografování všech ikonických osobností té doby: Mary Quantová, Vidal Sassoon, Barbara Hulanicki z londýnského módního obchodu Biba, nebo topmodelky jako byla například Twiggy, za kterou byla Spooner obzvláště ráda. „Bylo zkrátka nemožné pořídit špatnou fotografii.“ Toto byl rozkvět \"Daily Mirror\", když dosáhl 5 miliónů výtisků, oslavili to v Královské Albertově hale umění a vědy, přičemž kabaretní zábavu jim zajišťovala kapela Beatles. Také fotografovala temnější novinové příběhy jako například stávka horníků v roce 1984, havárie trajektu Herald of Free Enterprise, ženský mírový tábor v Greenham Common nebo Toxteth Rangers. Také dokumentovala státní královskou návštěvu Číny v roce 1986 a stála přímo vedle prince Philipa, když dělal své slavné „štěrbinové oči“. Během kariéry v \"Mirror\" byl význam díla Spoonerové obrovský a zahrnoval celou řadu fotografií významných osobností – Margaret Thatcherovou, Edwarda Heatha, Leonarda Bernsteina, Tennessee Williamse, Sophii Lorenovou, Yvesa St. Laurenta, Edith Sitwellovou, Freddieho Mercuryho, Spandau Ballet, Dianu Rigg nebo Shirley Basseyovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daily Mirror jsou britské bulvární noviny, které byly založené v roce 1903. \"Daily Mirror\" mají nezanedbatelné místo v historii fotožurnalistiky za svůj významný přínos v publikování obrazových zpráv.", "tgt_summary": "The Daily Mirror est un quotidien britannique, classé dans la catégorie tabloïd, lancé en 1903 par Alfred Harmsworth et appartenant aujourd'hui au groupe Trinity Mirror. Il est le premier journal de l'histoire de la presse à être exclusivement illustré par des photographies. En 1915, il lance un supplément dominical qui devient en 1963 le \"Sunday Mirror\".", "id": 2448210} {"src_title": "Sovětské námořnictvo", "tgt_title": "Marine soviétique", "src_document": [{"title": "Vznik a občanská válka.", "content": "Sovětské námořnictvo vzniklo v roce 1917 z rozpadajícího se Ruského carského námořnictva. V nepřehledné situaci část carských námořníků dezertovala, jiná se přidala na stranu bílých či bolševiků a zejména v Sankt Petěrburgu tvořili rudí námořníci jejich hlavní oporu. Při konfrontaci s centrálními mocnostmi, intervenci Dohody a v občanské válce bylo ztraceno mnoho lodí, ostatní byly vinou špatné údržby ve velice špatném stavu. Brestlitevský mír umožnil bolševikům získat čas k jejich stabilizaci, v únoru 1918 však centrální mocnosti obnovily bojové operace vůči Rusku, což vedlo k evakuaci loďstva z Revalu, Helsinek a Sevastopolu. Zatímco evakuace Revalu a Helsingforstu proběhly bez velkých ztrát, německý postup na Sevastopol v dubnu 1918 znamenal de facto zánik černomořského loďstva. Plavbyschopné lodě byly evakuovány do Novorossijska (zejména moderní dreadnoughty \"Volja\", \"Svobodnaja Rossija\" a 16 torpédoborců) a ostatní se staly německou kořistí (jednalo se o sedm řadových lodí, dva křižníky, 12 torpédoborců, 14 ponorek a řadu dalších lodí). Německé ultimátum poté vedlo k tomu, že malá část lodí z Novorossijska – dreadnought \"Volja\" a šest torpédoborců, se vrátila zpět do Sevastopolu a vzdala se, zatímco ostatní se jejich posádky rozhodly potopit (\"Svobodnaja Rossija\" a 9 torpédoborců). Po kapitulaci Německa převzala ukořistěné lodě Velká Británie a předala je Dobrovolnické armádě generála Děnikina. Ti však byly přes svou převahu na moři bolševiky poraženi na souši a na konci občanské války musela bělogvardějská námořní eskadra odplout do francouzské Bizerty, kde se nechala internovat.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná obnova.", "content": "Po skončení občanské války představovalo sovětské námořnictvo jen zlomek síly dřívějšího carského námořnictva, o čemž vypovídá i fakt, že nebylo vůbec přizváno mezi námořní mocnosti na Washingtonskou konferenci. Přibližně 75% jeho tonáže bylo rozestavěno, poškozeno či beznadějně zastaralo. Navíc, když byly po několika letech z Bizerty navráceny válečné lodě bělogvardějské eskadry, pro katastrofální technický stav je bylo možné už jen sešrotovat. Program obnovy se nejprve soustředil na opravu poškozených a dokončení rozestavěných lodí. Do roku 1924 tak sovětské námořnictvo získalo alespoň bitevní loď \"Marat\", dva křižníky (\"Aurora\" a \"Komintern\"), 10 torpédoborců a 11 ponorek. V roce 1926 byly bitevní lodě celkem tři (opraveny byly také dvě další jednotky třídy \"Gangut\" – \"Parižskaja kommuna\" a \"Okťabrskaja revolucija\"). Do vypuknutí druhé světové války pak byly vyhlášeny tři pětileté programy pro obnovu loďstva. První pětiletý program byl vyhlášen v roce 1926 a v jeho rámci mělo být postaveno 12 ponorek (například šest lodí třídy \"Děkabrist\"), 18 hlídkových člunů, 36 torpédových člunů, dostavěny tři křižníky (\"Krasnyj Kavkaz\", \"Krasnyj Krym\" a \"Červona Ukrajina\" ) a modernizovány čtyři torpédoborce. Druhý pětiletý plán pochází z roku 1933 a část lodí postavených v jeho rámci byla projektována či stavěna s využitím zahraniční pomoci (zejména ze strany Itálie). Během platnosti programu byly rozestavěny čtyři těžké křižníky třídy \"Kirov\", čtyři vůdčí lodě torpédoborců (třídy \"Leningrad\" a osamocený \"Taškent\"), 46 moderních torpédoborců tříd \"Gněvnyj\" a \"Storoževoj\" (doplňoval je osamocený \"Opytnyj\"), 151 ponorek a řada menších lodí. Třetí pětiletý plán výstavby loďstva již počítal se stavbou čtyř mohutných bitevních lodí třídy \"Sovětskij Sojuz\", které by patřily k největším svého druhu, dvou bitevních křižníků třídy \"Kronštadt\", množství křižníků – mimo dvou posledních jednotek třídy \"Kirov\" bylo rozestavěno sedm velkých lehkých křižníků třídy \"Čapajev\" – a množství menších plavidel. Ambiciózní program výstavby sovětského námořnictva však byl přerušen německým útokem. Řada jednotek, mezi nimi zejména bitevní lodi třídy \"Sovětskij Sojuz\" a bitevní křižníky třídy \"Kronštadt\", proto nebyly nikdy dokončeny. Dokončen nebyl ani z Třetí říše dodaný rozestavěný těžký křižník \"Lützow\". Do německého útoku nebyly z Německa dodány ani moderní dvoudělové věže s 380mm kanóny (použité u \"třídy Bismarck\"), plánované pro přezbrojení lodí třídy \"Kronštadt\". Dostavěny nebyly ani první čtyři rozestavěné vůdčí lodě torpédoborců třídy \"Kijev\".", "section_level": 1}, {"title": "Zimní válka.", "content": "Za zimní války s Finskem hrálo Baltské loďstvo spíše okrajovou roli. Zejména bylo použito pro ostřelování pozemních cílů, do kterého se zapojil například těžký křižník \"Kirov\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během války se relativně slabší sovětské námořnictvo nestalo aktérem žádné větší námořní bitvy, spíše bylo nasazeno při podpoře pozemních jednotek a obraně vojenských základen a přístavů. Ponorky pak měly narušovat nepřátelskou lodní dopravu. Důležitá byla také minová válka. Mnoho námořníků bylo navíc převeleno na pozemní frontu. V době druhé světové války sovětské námořnictvo tvořilo čtyři floty – Černomořské loďstvo, Baltské loďstvo, Severní loďstvo a Tichooceánské loďstvo. Doplňovalo je Kaspické loďstvo, námořní letectvo, námořní pěchota a pobřežní baterie. Místo italských válečných lodí získal Sovětský svaz, po italské kapitulaci v roce 1943, starší britskou bitevní loď \"HMS Royal Sovereign\" a americký křižník \"USS Milwaukee\". Velká Británie také dodala devět torpédoborců na základě smlouvy o půjčce a pronájmu, navíc další čtyři rumunské torpédoborce tříd \"Mărăşti\" a \"Regele Ferdinand\" Sovětský svaz ukořistil. Italské lodě byly SSSR předány až po válce. Jednalo se o bitevní loď \"Giulio Cesare\" a křižník \"Emanuele Filiberto Duca d'Aosta\". Baltské loďstvo zůstalo uzavřeno ve Finském zálivu, kde podporovalo obranu obleženého Leningradu. Ztratilo zde mimo jiné jednu ze svých největších jednotek – dreadnought \"Marat\" a operace v Baltském moři tak prováděly zejména ponorky a lehké síly. Černomořské loďstvo pomáhalo bránit a zásobovat obležený Sevastopol, Novorossijsk či Oděsu. Prodělalo také několik vylodění, např. Kerčsko-feodosijskou operaci. V kritické situaci také pomáhalo s evakuací. Severní loďstvo se zejména podílelo na obraně arktických konvojů. Tichooceánské loďstvo do války téměř nezasáhlo, jelikož Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku až v posledních dnech 2. světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Studená válka.", "content": "Po skončení druhé světové válka zahájil Sovětský svaz ambiciózní program výstavby námořnictva, které se mělo stát rovnocenným soupeřem západních loďstev. Od roku 1955 bylo součástí sil Varšavské smlouvy. Za studené války bylo jeho hlavním soupeřem NATO. Přestože síly amerického námořnictva dosáhnout nemohlo a například stavbě letadlových lodí dlouho bránila obrovská finanční a technologická náročnost takového programu, snažilo se dosáhnout parity zejména v oblasti ponorek. Americká převaha měla být částečně omezena nasazením množství protilodních řízených střel, kterými byly vyzbrojeny hladinové lodě, ponorky i letouny. Až do roku 1962 bylo sovětské námořnictvo především silou pobřežní obrany SSSR, po Karibské krizi však začalo být budováno jako globální síla. Od poloviny 60. let proto postupně začalo operovat z řady základen, roztroušených ve spřízněných zemích po celém světě. Nově byla zformována loďstva pro působení ve Středomoří a Indickém oceánu. První základna pro Středomoří byla umístěna v Sýrii. Následovaly Vietnam, Libye, Etiopie, Jižní Jemen a Seychely.", "section_level": 1}, {"title": "Ponorky.", "content": "Během studené války stavělo sovětské námořnictvo značné množství ponorek, aby udrželo krok s USA. První poválečné třídy vycházely z nejnovějších generací německých druhoválečných ponorek typu XXI. Kvalitativním zlomem bylo zavedení ponorek s jaderným pohonem. První takovou lodí byla \"K-3 Leninskij Komsomol\", která byla zavedena do služby v roce 1958. Na rozdíl od amerického námořnictva, které se soustředilo pouze na jaderné ponorky, používalo sovětské námořnictvo i nadále řadu typů s diesel-elektrickým pohonem.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Zánik Sovětského svazu znamenal i zánik jeho ozbrojených sil, přičemž jednotlivá plavidla si mezi sebou rozebraly nástupnické státy. Nástupcem sovětského námořnictva se stalo dnešní Ruské námořnictvo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětské námořnictvo (rusky Военно-Морской Флот СССР, \"Vojenno-morskoj flot SSSR\") tvořilo v letech 1917–1991 součást ozbrojených sil sovětského Ruska a později Sovětského svazu. Vzniklo v roce 1917 na troskách Ruského carského námořnictva. Z původně slabého a občanskou válkou rozvráceného loďstva se Sovětské námořnictvo v desetiletích po skončení druhé světové války stalo po US Navy druhým největším námořnictvem na světě. ", "tgt_summary": "La Marine soviétique (en, \"Voyenno-morskoy flot SSSR\", littéralement « Forces militaires navales de l'URSS ») était la marine de guerre de l'Union soviétique. À son apogée, elle fut la deuxième flotte militaire maritime du globe ( de combat, amphibies et de soutien représentant de tonnage contre de combat, amphibies et de soutien représentant de tonnage pour l'United States Navy au ) et une des branches les plus fortes de l'Armée rouge.", "id": 659910} {"src_title": "Endokrinní disruptory", "tgt_title": "Perturbateur endocrinien", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Endokrinní disruptory (ED) jsou velmi heterogenní skupinou. Jedná se zejména o syntetické látky, ale najdeme zde i látky přirozeně se vyskytující. Dle původu lze endokrinní disruptory rozdělit na: nebo na: Dle výskytu pak můžeme endokrinní disruptory rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt endokrinní disruptorů v životním prostředí.", "content": "Vzhledem k široké škále různých druhů ED a jejich rozdílným vlastnostem jsme jejich působení vystaveni prakticky neustále. Jsou přítomny v půdě, ve vodě ale i ve vzduchu. Stejně tak je najdeme i v mnoha materiálech, které jsou běžnou součástí našeho života a s kterými přicházíme prakticky denně do styku. Jako příklad můžeme uvést již zmíněnou elektroniku, oblečení nebo obaly potravin. Množství ED přítomných v prostředí se značně liší v jednotlivých částech světa a stále se vyvíjí. Některé látky byly nalezeny i v takzvaných panenských oblastech, značně vzdálených od místa jejich produkce a užívaní. Rozšiřují se prostřednictvím vody, vzdušných proudů a díky migrujícím zvířatům, která stráví čas v kontaminovaném prostředí a později se stanou součástí potravního řetězce v jiném prostředí. Množství ED v organismu typicky stoupá spolu s umístěním v potravním řetězci a větší expozici jsou tak vystaveni zejména predátoři, jakožto i člověk. Některé z ED jsou z prostředí úspěšně eliminovány, jiné zde však mohou přetrvávat i desítky let (perzistentní organické látky). Organismus vystavený některému z ED, se jej přirozeně pokusí vyloučit z těla ven, některé z ED se ovšem mohou ukládat do určitých typů tkání a setrvávat v organismu i řadu let. Typickým příkladem jsou látky lipofilní povahy, které se snadno ukládají a hromadí v tukové tkáni. I u těchto látek je však snaha odstranit je z organismu pryč. Děje se tak například prostřednictvím mateřského mléka u savců či vajec, v případě ptáků a ryb. Těmito způsoby se však ED přenášejí do potomstva a mohou tak poškodit nový organismus již v počátcích jeho vývoje. Stejně tak mohou ED ovlivnit i jiného konzumenta mléka a vajec, případně konzumenta kontaminovaného masa. Pozorovány byly například zvýšené hladiny insekticidu DDT u kuřat chovaných v oblasti Severní Afriky, kde byla tato látka používána při snaze vymýtit malárii. Známým příkladem je také rtuť, která se ukládá v rybím mase ve formě methylrtuti.", "section_level": 1}, {"title": "Negativní dopad ED.", "content": "Značnou část ED tvoří pesticidy, a právě pesticidy mají hlavní podíl na narušování fyziologických endokrinních funkcí živočichů žijících v zasaženém prostředí. Tento efekt je dobře zdokumentován zejména u bezobratlých a ryb, ale i ptáků, plazů a savců. Většina vzniklých problémů je spojována s organochlorovými pesticidy, k nimž řadíme například DDT, DDE, chlordan, hexachlorbenzen (HCB) nebo hexachlorcyklohexan (HCH). Jedná se o syntetické pesticidy hojně využívané v zemědělství v období 60. let minulého století. Jsou vysoce stabilní, a přestože je jejich užívání ve většině zemí již řadu let zakázáno, stále zůstávají v prostředí. Jedná o látky lipofilní povahy, tudíž se hromadí i v tukové tkání živočichů a poměrně vysoké koncentrace byly nalezeny i jiných tkáních, například v mozku nebo játrech. Stěžejním důsledkem kontaminace životního prostředí ED je narušení reprodukční schopnosti nebo vývoje živočichů, případně obojího a pozorované abnormality souvisejí s tím, v jakém bodě je proces rozmnožování či vývoje narušen. Může se jednat například o poškozenou diferenciaci pohlaví (feminizaci, maskulinizaci) nebo změny v sexuálním chování. Pozorovány byly i změny imunitního systému. Konkrétním příkladem může být snížení populace mořského šneka Nachovce obecného, které je připisováno kontaminaci vod tribultinem, biocidem přítomným v laku, který se používá k ošetření lodí jako ochrana proti jejich znečištění. Tento druh živočicha je zvláště citlivý a znečištění vod u něj vyvolalo změny v diferenciaci pohlaví. Samičkám se vyvíjejí mužské pohlavní orgány (penis a chámovod), což znemožňuje jejich rozmnožování a vede tak k poklesu nebo i vyhynutí lokálních populací po celém světě. Co se týče savců, je efekt ED nejlépe popsán u tuleňů. Pozorována u nich byla nejen porucha reprodukčního cyklu ale i imunitního systému, následkem čehož došlo ke snížení populace těchto tuleňů jednak vlivem nedostatečného množství nově narozených jedinců a zároveň i díky hromadnému úhynu na virové nákazy. Vina je připisována polychlorovaným bifenylů (PCB), které jsou ve zvýšeném množství přítomny v potravě tuleňů.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv ED na člověka.", "content": "Stejně jako u zvířat, i u lidí byly zaznamenány změny v reproduktivním a sexuálním vývoji. Efekt pak závisí na několika faktorech, mezi něž patří například pohlaví, věk, stravovací zvyklosti nebo povolání. Vůbec nejcitlivějším k účinkům ED je plod v období gametogeneze a následném brzkém intrauterinním vývoji, jejichž působení může být vystaven vlivem mobilizace těchto látek z tukové tkáně matky. Stejně tak kojenci jsou vystaveni riziku účinků ED přítomných v mateřském mléce. Míra tohoto rizika a případného poškození se pak odvíjí od množství ED, kterým je dítě vystaveno. Pozorován byl například vyšší výskyt nízké porodní hmotnosti, nádorového onemocnění dětí a úmrtí plodu v oblastech sousedících se zemědělskou činností. Dále také vyšší prevalence kryptorchismu (nesestoupení varlat) a hypospadie (rozštěp močové trubice na spodní straně penisu) v oblastech s rozsáhlým zemědělstvím a užíváním pesticidů a u dětí matek pracujících jako zahradnice. Nakonec byla popsána i přímá souvislost mezi kryptorchismem a přítomností reziduí pesticidů v mateřském mléce. Některé z následků působení ED na organismus v brzkém vývoji se však nemusí projevit jako akutní postižení ale můžou mít dlouhodobý negativní dopad na duševní funkce nebo mohou způsobovat opožděné poruchy funkčnosti centrálního nervového systému. Výsledky studie, při níž byl pozorován efekt polychlorovaných bifenylů (PCB) na intelektuální vývoj dětí matek, které konzumovaly rybí maso kontaminované PCB a v jejichž mateřském mléce bylo i detekováno zvýšené množství tohoto ED, ukázaly, že děti vystavené působení ED již v prenatálním vývoji mají nižší hodnoty IQ. Největší efekt byl zaznamenán u paměti a pozornosti a také bylo pozorováno zaostávání v porozumění čteného textu. V jiné studii byl zase zjištěn opožděný vývoj mozkových funkcí v raném dětství u jedinců prenatálně exponovaných insekticidu DDT, další studie pak popisuje negativní dopad působení DDE na mentální a psychomotorický rozvoj exponovaných dětí. Obě tyto studie se však shodují, že kojení těchto dětí mělo na situaci pozitivní vliv i přesto, že matky byli zmíněným látkám během kojení stále vystaveny. Další oblastí, ve které se mohou ED negativně angažovat jsou nádorová onemocnění. Z epidemiologických studií vyplývá, že přítomnost pesticidů v životním prostředí koreluje s rizikem některých typů nádorového onemocnění. Například nádorové onemocnění prsu se vyskytovalo převážně u žen pocházejících z oblastí s vysokou mírou znečištění pesticidy. V tukové tkáni žen postižených nádorem prsu byly také zjištěny vyšší hladiny PCB, DDT a DDE. Stejně tak u nádorového onemocnění prostaty byla pozorována souvislost mezi jeho výskytem a mírou expozice pesticidům. Několik studií také popisuje vyšší výskyt nádorového onemocnění prostaty u lidí profesně vystavených působení pesticidům ve srovnání s běžnou populací. Jedna z těchto studií například prokázala významně zvýšené riziko nádorového onemocnění prostaty u lidí se zvýšenou koncentrací chlordekonu v plazmě.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady syntetických látek a jejich účinků.", "content": "Za endokrinní disruptory jsou považovány např. nonylfenol, některé ftaláty, polybromované difenylethery (PBDE), bisfenol A nebo některé pesticidy jako atrazin, chlordecon nebo chlorpyrifos. Endokrinní disruptory mají rozmanité účinky, např. DDT či endosulfan mohou napodobovat účinek estrogenů. Vinclozolin nebo linuron buňkám blokují schopnost přijímat signály androgenů. Pesticid atrazin narušuje tvorbu gonadoliberinu, který reguluje tvorby lidských pohlavních hormonů. Do této skupiny patří také některé UV filtry používané v opalovacích krémech jako např. ethylhexyl methoxycinnamate (EHMC), označován i jako octyl-p-methoxycinnamate (OMC), nebo benzofenony. Z humánní medicíny bylo v roce 1971 doloženo působení syntetického estrogenu diethylstilbestrolu (DES), který později u dcer uživatelek vyvolával vzácný typ rakoviny vaginy.", "section_level": 1}, {"title": "Fytoestrogeny.", "content": "Fytoestrogeny jsou přirozené hormonálně aktivní látky obsažené v tělech rostlin nebo živočichů, které mají vztah k estrogennímu receptoru. Jde například o izoflavony, kumestany, flavony nebo lignany. Fytoestrogeny se zvažují jako alternativa k hormonální substituční léčbě u žen v klimakteriu, které nemohou užívat syntetické estrogeny.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace v Evropské unii.", "content": "V roce 2013 poslanci Evropského parlamentu schválili zprávu, kterou předložila švédská poslankyně Asa Westlundová, a v níž vyzývají Evropskou komisi k prosazení regulace, jež lépe ochrání zdraví Evropanů před působením endokrinních disruptorů. Později poslalo 89 vědců z celého světa tzv. Berlaymontskou deklaraci místopředsedovi Evropské komise Antonio Tajanimu, komisaři pro zdraví a spotřebitele Tonio Borgovi a komisařce pro výzkum Máire Geoghegan-Quinnové, ve které žádají Evropskou unii, aby k efektivně regulovala endokrinní disruptory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem Endokrinní disruptory, zkráceně ED (nebo též hormonálně aktivní látky) označuje látky, případně směsi látek, které zasahují do normálních funkcí endokrinního systému a mohou tak narušovat fyziologické funkce endogenních hormonů. ", "tgt_summary": "Un perturbateur endocrinien (PE, ou aussi « leurre hormonal », « xénohormone », « disrupteur endocrinien ») est une molécule ou un agent chimique composé, xénobiotique ayant des propriétés hormono-mimétiques et décrit comme cause d'anomalies physiologiques, et notamment reproductives. L'expression a été créée en 1991 par Theo Colborn. ", "id": 1748105} {"src_title": "Kfar Šmarjahu", "tgt_title": "Kfar Shemaryahu", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v jižní části Šaronské planiny v nadmořské výšce 30 metrů, zhruba 9 kilometrů severně od Tel Avivu a na severním okraji města Herzlija. Východně od obce protéká vádí Nachal Rišpon. Město je součástí metropolitní oblasti Guš Dan. Nachází se nedaleko od pobřeží Středozemního moře, od kterého je odděleno čtvrtí \"Nof Jam\" příslušející k městu Herzlija. Je situován v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Severně od města souvisle zastavěná plocha aglomerace končí a následuje volnější krajina s rozptýleným venkovským osídlením. Město je na dopravní síť napojeno pomocí četných komunikací v rámci aglomerace Tel Avivu, zejména dálnice číslo 2. Po východním okraji obce vede železniční trať z Tel Avivu do Haify, která má ovšem stanici až v sousední Herzliji.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno v roce 1937 během páté aliji židovskými imigranty z Německa. Pojmenováno je podle Šmarjahu Levina, sionistického předáka, který působil v Rusku, Německu a USA. Původně šlo o zemědělskou osadu, ale v současné době jsou většina domů v Kfar Šmarjahu luxusní vily a obec má rezidenční charakter. V roce 1950 získala status místní rady.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 1 800 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 1 900 osob). Jde o menší obec předměstského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1864 lidí, během roku 2014 populace stoupla o 3,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kfar Šmarjahu (hebrejsky כְּפַר שְׁמֵרְיָהוּ, v oficiálním přepisu do angličtiny Kefar Shemaryahu, přepisováno též Kfar Shmaryahu) je místní rada (malé město) v Telavivském distriktu v Izraeli. Starostou je Dror Aloni.", "tgt_summary": "Kfar Shemaryahu () est un village israélien (conseil local du district de Tel Aviv depuis 1950) situé dans le sud de la plaine du Sharon au nord de la ville d'Herzliya. ", "id": 434826} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1935", "tgt_title": "Championnat du monde de hockey sur glace 1935", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švýcarsko – Švédsko 6:1 (4:0, 1:1, 1:0) 19. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 4. Ferdinand Cattini, 6. Charles Kessler, 7. Richard Torriani, 12. Charles Kessler, 17. Ferdinand Cattini, 40. Richard Torriani Branky Švédska: 24. Yngve Liljeberg Rozhodčí: Minder (HUN), Loicq (BEL) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Jöhncke, Johansson, Öberg – Liljeberg, Löw, Hellman. 19. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Maďarska: 3. Sándor Miklós, 6. Laszló Blazejovsky, 14. András Gergély, 25. Sándor Miklós, András Gergély, 29. Sándor Miklós Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Polimont (BEL), Kumetz (GER) Maďarsko: Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Miklós, A. Gergely, Jeney – Szamósi-Stoics, Blazejovski, L. Gergely. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 20. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 31. Ferdinand Cattini Branky Maďarska: 43. Matyás Farkas Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Jeney, Miklós, A. Gergely – L. Gergely, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 20. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 13. Bertil Lundell, 17. Sigfrid Öberg, 18. Börje Abelstedt, 26. Sven Bergqvist, 29. Gustaf Johansson, 41. Lennart Hellman Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Polimont (BEL), Kreisel (GER) Švédsko: Liedstrand – Bergqvist, Lundell – Abelsted, Johansson, Öberg – Liljeberg, Jöhncke, Hellman. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, Joh. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 21. ledna 1935 (9:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 12. Gustaf Johansson, 20. Gustaf Johansson, 43. Yngve Liljeberg Branky Maďarska: Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Švédsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Jeney, Miklós, A. Gergely – L. Gergely, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 21. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 2. Ferdinand Cattini, 2. Charles Kessler, 43. Richard Torriani, 44. Ferdinand Cattini Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Danielopol (ROM) Švýcarsko: Hirtz – Hug, H. Cattini – Pleisch, Torriani, F. Cattini – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, Joh. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Itálie – Německo 2:0 (1:0, 1:0, 0:0) 19. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Itálie: 4. Ignazio Dionisi, 27. Ignazio Dionisi Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Andreossi (SUI), Magwood (GBR) Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. Německo: Egginger –Schröttle, Jaenecke – Lang, Strobl, Korff – Kuhn, Orbanowski, Schenk. 19. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Francie: 4. Michel Delesalle, 16. Jean-Pierre Hagnauer, 29. Pierre Claret Branky Polska: Kazimierz Sokolowski, 32. Czeslaw Marchewczyk Rozhodčí: Geromini (SUI), Weinberger (AUT) Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Savoie. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki, Zielinski. 20. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 12. Roman Stupnicki, 28. Czeslaw Marchewczyk, 43. Adam Kowalski Branky Německa: 26. Horst Orbanowski Rozhodčí: Müller (SUI), Weinberger (AUT) Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Lemiszko, Stupnicki, Zielinski. Německo: Egginger – Schröttle, Jaenecke – Kuhn, Strobl, Schenk – Kögel, Orbanowski, Schibukat. 20. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Francie: 42. Jacques Lacarrière Branky Itálie: 27. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Andreossi (SUI), Magwood (GBR) Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Boyard. Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. 21. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 30. Gustav Jaenecke Branky Francie: 38. Michel Delesalle, 45. Albert Hassler Rozhodčí: Geromini (SUI), Magwood (GBR) Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Kögel, Strobl, Schenk – Orbanowski, Schibukat, Kuhn. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Boyard. 21. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Itálie: 27. Mario Zucchini Branky Polska: 23. Kazimierz Sokolowski Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Lemiszko, Stupnicki, Zielinski.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Československo – Rakousko 2:1 (0:0, 1:1, 1:0) 19. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 21. Jiří Tožička, 36. Josef Maleček – 27. Hans Tatzer Branky Rakouska: 27. Hans Tatzer Rozhodčí: Magwood (GBR), Römer (GER) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Michálek, Císař. Rakousko: Ördogh – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Demmer – Kirchberger, Göbl, Schneider. 19. ledna 1935 (12:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: 6. Constanin Tico, 42. Alexandru Botez Branky Belgie: 33. Willy Kreitz Rozhodčí: Müller, Fasel (SUI) Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovic, Suck. Belgie: Bureau – van den Driessche, Franck – Barbanson, van Reyschoot, Kreitz – Pootmans, Peltzer, Lippens. 20. ledna 1935 (9:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 2x Hans Tatzer, 2x Willibald Stanek, Friedrich Demmer, Josef Göbel Branky Belgie: 29. Willy Kreitz Rozhodčí: Danielopol (ROM), Sachs (GER) Rakousko: Ördogh (13. Weiss) – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Stanek – Demmer, Kirchberger, Göbl. Belgie: Bureau – van den Driessche, Franck – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Pootmans, Lippens 20. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 2. Oldřich Kučera, 10. Josef Maleček, 31. Oldřich Kučera, 37. Oldřich Kučera Branky Rumunska: 5. Wilhelm Suck, 27. Anton Panenca Rozhodčí: Geromini, Müller (SUI) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Panenka, Rabinovic, Suck. 21. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 37. Hans Tatzer, 45. Josef Göbel Branky Rumunska: 34. Constantin Cantacuzino Rozhodčí: Shewan (CAN), Sachs (GER) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Stanek – Demmer, Kirchberger, Göbl. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Buja – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovic, Suck. 21. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 1. Josef Maleček, 4. Zdeněk Jirotka, 5. Josef Maleček, 7. Jiří Tožička, 13. Josef Maleček, 13. Jiří Tožička, 15. Oldřich Kučera, 16. Karel Hromádka, 19. Josef Maleček, 20. František Pergl, 21. Jaroslav Pušbauer, 24. Oldřich Kučera, 26. Karel Hromádka, 29. Oldřich Kučera, 33. Oldřich Kučera, 36. Jaroslav Pušbauer, 38. Josef Maleček, 39. Karel Hromádka, 40. Jiří Tožička, 42. Jiří Tožička, 44. Josef Maleček, 45. Oldřich Kučera Branky Belgie: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Lefebure (FRA) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Maleček, Kučera, Tožicka – Pergl, Z. Jirotka, Císař. Belgie: Broheé – van den Driessche, Duvuvier – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – de Benkelaar, Pootmans, Lippens.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Kanada – Velká Británie 4:2 (0:1, 2:0, 2:1) 19. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 17. Albert Lemay, 22. Norm Yellowlees, 37. Norm Yellowlees, 37. Anthony Lemay Branky Velké Británie: 6. Carl Erhardt, 34. John Davey Rozhodčí: Andreossi (SUI), Danielopol (ROM) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Creighton, Albert Lemay, Anthony T. Lemay. Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Davey, Leacock, Dailley – Stevenson, Jackson, Ramus. 20. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanada: 3x Norm Yellowlees, 3x Norman Rivers, 3x Archie Creighton, 2x Albert Lemay, Victor Lindqvist, Albert T. Lemay, Anthony Lemay Branky Lotyšsko: nikdo Rozhodčí: Fasel (SUI), Weinberger (AUT) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 21. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 2x Pete Stevenson, Ernie Ramus, Gordon Dailley, John Davey Branky Lotyšska: Roberts Bluķis Rozhodčí: Fasel (SUI), Danielopol (ROM) Velká Británie: Milne – Dailley, Erhardt – Wyman, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále A.", "content": "Československo – Itálie 5:1 (0:0, 1:0, 0:1 – 4:0pp) 22. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 22. Oldřich Kučera, 63. Josef Maleček, 65. Jiří Tožička, 68. Josef Maleček, 69. Jiří Tožička Branky Itálie: 41. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Alexander Spengler (SUI), Franz Kreisel (GER) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer - Cetkovský, Císař, Z. Jirotka - Kučera, Maleček, Tožička. Itálie: Gerosa – Trovati, Carlassare - Dionisi, Zucchini, Scotti - De Mazzeri, Mussi Maiocchi. 22. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 9. Anthony Lemay, 10. Albert T. Lemay, 14. Albert T. Lemay, 18. Norman Rivers, 23. Albert T. Lemay – 27. Olle Andersson, 31. Yngve Liljeberg Branky Švédska: Rozhodčí: Magwood (GBR), Kumetz (GER) Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Švédsko: Larsson – Lundell, Bergqvist – Abelsted, Andersson, Johansson – Liljeberg, Jöhncke, Hellman. 23. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 8. Joe Rivers, 10. Victor Lindqvist, 12. Albert T. Lemay, 18. Anthony Lemay, 19. Albert T. Lemay, 20. Norm Yellowlees, 29. Norman Rivers, 32. Anthony Lemay, 37. Norm Yellowlees Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Kreisel (GER) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Itálie: Calcaterra – Rossi, Baroni – Carlassare, Dionisi, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. 23. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 13. Josef Maleček, 49. Josef Maleček Branky Švédska: 32. Torsten Jöhncke Rozhodčí: Magwood (GBR), Loicq (BEL) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožička, Maleček, Kučera – Cetkovský, Michálek, Císař. Švédsko: Larsson (49. Liedstrand) – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. 24. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 35. Jaroslav Císař Branky Kanady: 17. Victor Lindqvist, 35. Albert T. Lemay Rozhodčí: Lefebure (FRA), Polimont (BEL) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Pergl, Maleček, Kučera – Cetkovský, Zdeněk Jirotka, Císař. Kanada: Rice-Jones –Shewan, Hinkel – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees. 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 32. Gustaf Johansson Branky Itálie: 1. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Magwood (GBR), Kumetz (GER) Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále B.", "content": "Švýcarsko – Rakousko 1:1 (0:1, 0:0, 1:0 – 0:0, 0:0, 0:0 pp) 22. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 45. Richard Torriani Branky Rakouska: 4. Friedrich Demmer Rozhodčí: Magwood, Ehrhardt (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Rakousko: Ördogh – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. 22. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 9. Robert Wyman Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Trauttenberg (AUT), Danielopol (ROM) Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Francie: Paccard – Claret, Lorin – Hagnauer, Hassler, Lacarriere – Quaglia, Savoie, Boyard. 23. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 17. Gordon Dailley, 24. Gordon Johnson, 41. Gordon Dailley, 43. Ernie Ramus Branky Rakouska: 27. Hans Trauttenberg Rozhodčí: Lufebure (FRA), Kumetz (GER) Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Rakousko: Ördogh (39. – 41. Tatzer) – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. 23. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 11. Richard Torriani, 13. Ferdinand Cattini, 14. Ferdinand Cattini, 37. Paul Müller, 41. Ferdinand Cattini Branky Francie: 20. Léonhard Quaglia Rozhodčí: Shewan (CAN), Trautenberg (AUT) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Volpert. 24. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 3. Friedrich Demmer, 14. Josef Göbel, 25. Hans Tatzer, 42. Hans Tatzer Branky Francie: 30. Léonhard Quaglia Rozhodčí: Sachs (POL), Abrahamsson (SWE) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Hassler, Lacarriere – Quaglia, Volpert, Boyard. 24. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 3. Ferdinand Cattini Branky Velké Británie: nikdo Rozhodčí: Shewan (CAN), Kreisel (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Velká Británie: Milne – Erhardt, Dailley – Wyman, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Československo – Švýcarsko 0:4 (0:1, 0:0, 0:3) 26. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: nikdo Branky Švýcarska: 6. Richard Torriani, 38. Ferdinand Cattini, 41. Christian Badrutt, 42. Richard Torriani Rozhodčí: Lefebure (FRA) Kreisel (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – Ch. Kessler, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Schmidt. ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař. 26. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 5. Albert T. Lemay, 12. Norm Yellowlees, 13. Anthony Lemay, 21. Archie Creighton, 34. Norman Rivers, 44. Anthony Lemay Branky Velké Británie: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Sachs (POL) Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. 27. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 11. Ferdinand Cattini, 24. Richard Torriani Branky Kanady: 4. Anthony Lemay, 15. Norman Rivers, 18. Norm Yellowlees, 34. Albert T. Lemay Rozhodčí: Lefebure (FRA), Kreisel (GER) Švýcarsko: Künzler – Schmidt, Badrutt – Ch. Kessler, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, H. Kessler. Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – Albert T. Lemay, Yellowlees, N. Rivers – Lindqvist, Anthony Lemay, J. Rivers. 27. ledna 1935 (14:00) - Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 28. Oldřich Kučera Branky Velké Británie: 42. Gordon Johnson, 73. Gordon Dailley Rozhodčí : Poplimont, Loicq (BEL) Velká Británie:: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Pergl, Tožicka, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Švédsko – Francie 2:1 (0:1, 1:0, 1:0) 26. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 24. Torsten Jöhncke, 39. Yngve Liljeberg Branky Francie: 4. Albert Hassler Rozhodčí: Müller, Fasel (SUI) Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Volpert. 26. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 20. Oskar Nowak, 28. Hans Tatzer Branky Itálie: 21. Mario Zucchini Rozhodčí: Sachs (POL), Magwood (GBR) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. Itálie: Gerosa – Baroni, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Švédsko - Rakousko 3:1 (2:1, 0:0, 1:0) 27. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 1. Sigfrid Öberg, 10. Sven Bergqvist, Yngve Liljeberg Branky Rakouska: 3. Friedrich Demmer Rozhodčí: Geromini (SUI), Sachs (POL) Švédsko: Larsson – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Andersson – Öberg, Johansson, Abelsted. Rakousko: Weiss (31. Ördogh) – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Demmer – Tatzer, Nowak, Stanek.", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Itálie – Francie nehráno - oba týmy odřekly kvůli mnoha zraněným hráčům.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž útěchy.", "content": "Polsko – Belgie 12:2 (5:1, 4:1, 3:0) 23. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 3x Andrzej Wokowski, 3x Adam Kowalski, 2x Czeslaw Marchewczyk, 2x Witalis Ludwiczak, Józef Godlewski, Edward Zielinski Branky Belgie: Willy Kreitz, Georges Pootmans Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, J. Godlewski, Zielinski. Belgie: Broheé – van den Driessche, Duvuvier – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Lippens, Pootmans, 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Maďarska: 2x Sándor Miklós, 2x Laszló Blazejovsky, Laszló Gergély, Ferenc Szamósi-Stoics Branky Belgie: Marco Peltzer Maďarsko: Kramer-Katay – Barcza, Bethlen – Miklós, A. Gergely, Jeney – Haray, Szamósi-Stoics, Blazejovski. Belgie: Broheé – van den Driessche, Franck – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Lippens, Pootmans, 25. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 19. Andrzej Wokowski Branky Maďarska: 35. Béla Haray Rozhodčí: Ball (GER),??? Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki,Zielinski. Maďarsko: Hircsák – Farkas, Barcza – Miklós, A. Gergely, Jeney – Haray, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 23. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 3x Hans Lang, Philipp Schenk, Horst Orbanowski Branky Nizozemska: nikdo Německo: Leinweber – Römer, Jaenecke – Lang, Orbanowski, Schenk – Kuhn, Strobl, Korff. Nizozemsko: van Marle – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 23. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: Constantin Cantacuzino, Alexandru Botez, Wilhelm Suck Branky Lotyšska: Roberts Bluķis, Arvīds Pētersons Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Buia – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 24. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: 2x Constantin Cantacuzino, 2x Alexandru Botez, Iuliu Rabinovici, Paul Anastasiu Branky Nizozemska: nikdo Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: Karl Kögel, Georg Strobl, Gustav Jaenecke Branky Lotyšska: Ādolfs Petrovskis Německo: Egginger – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Korff, Kögel, Schibukat. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 25. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Lotyšska: 3x Andrejs Jessens, 2x Aleksejs Auziņš, Ādolfs Petrovskis, Kārlis Paegle Branky Nizozemska: nikdo Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. Nizozemsko: van der Vlier – van den Vlugt, van den Stock– de Jong, Maas, du Pont – Koeleman, de Kadt. 25. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 6. Horst Orbanowski, 9. Martin Schröttle, Gustav Jaenecke Branky Rumunska: nikdo Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Kuhn, Korff, Kögel.. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck.", "section_level": 2}, {"title": "Finále soutěže útěchy.", "content": "Německo - Polsko 5:1 (2:0, 2:1, 1:0) 27. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: Georg Strobl, Herbert Schibukat, 23. Gustav Jaenecke, 23. Gustav Jaenecke, 31. Georg Strobl Branky Polska: 21. Edward Zielinski Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Korff, Kögel, Schibukat. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki, Zielinski.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Winnipeg Monarchs) Brankář: Art Rice-Jones Obránci: Cameron Shewan, Joe Rivers, Roy Hinkel, Útočníci: Archie Creighton, Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Victor Lindqvist, Norman Rivers, Norm Yellowlees. Trenér: Scotty Oliver.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "Švýcarsko Brankáři: Albert Künzler, Arnold Hirtz. Obránci: Ernst Hug, Christian Badrutt, Oscar Schmidt. Útočníci: Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Richard Torriani, Herbert Kessler, Charles Kessler, Paul Müller, Thomas Pleisch, Otto Heller. Trenér: Charles Fasel.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Velké Británie.", "content": "Velká Británie Brankář: Ronnie Milne. Obránci: Carl Erhardt, Gordon Dailley, Robert Wyman. Útočníci: John Davey, Ted Jackson, Gordon Johnson, Ernie Ramus, Pete Stevenson, Pete Halford, Ernie Leacock. Trenér: Bunny Ahearne.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "4. Československo Brankáři: Jan Peka, Josef Boháč (neodcestoval) Obránci: Jaroslav Pušbauer, Karel Hromádka, Jan Michálek. Útočníci: Jiří Tožička, Josef Maleček, Oldřich Kučera, Alois Cetkovský, Zdeněk Jirotka, Jaroslav Císař, František Pergl, Drahoš Jirotka (nenastoupil).", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Wilhelm Larsson-Lagheim, Bengt Liedstrand. Obránci: Sven Bergqvist, Bertil Lundell. Útočníci: Börje Abelstedt, Olle Andersson, Lennart Hellman, Gustaf Johansson, Torsten Jöhncke, Yngve Liljeberg, Evert Löw, Sigfrid Öberg. Trenér: Carl Abrahamsson, Viking Harbom.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "6. Rakousko Brankáři: Karl Ördogh, Hermann Weiss. Obránci: Hans Trauttenberg, Rudolf Vojta, Franz Schüssler, Útočníci: Friedrich Demmer, Karl Kirchberger, Oskar Nowak, Josef Göbel, Willibald Stanek, Hans Tatzer, Hans Schneider, Emil Seidler. Trenér: Hans Weinberger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "7. Itálie Brankáři: Augusto Gerosa, Enrico Calcaterra. Obránci: Decio Trovati, Franco Rossi, Gianmario Baroni. Útočníci: Ignazio Dionisi, Mario Zucchini, Giovanni Scotti, Carlo de Mazzeri, Emilio Mussi, Mario Maiocchi, Franco Carlassare.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "7. Francie Brankáři: Jacques Morisson, Michel Paccard. Obránci: Pierre Claret, Pierre Lorin. Útočníci: Jean-Pierre Hagnauer, Michel Delesalle, Jacques Lacarrière, Léonhard Quaglia, Albert Hassler, Philippe Boyard, Guy Volpert, Pierre Savoie.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "9. Německo Brankáři: Wilhelm Egginger, Walter Leinweber. Obránci: Martin Schröttle, Gustav Jaenecke, Erich Römer. Útočníci: Alois Kuhn, Georg Strobl, Philipp Schenk, Karl Kögel, Horst Orbanowski, Herbert Schibukat, Hans Lang, Werner Korff. Trenér (hrající): Erich Römer.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "10. Polsko Brankáři: Józef Stogowski, Henryk Przezdziecki. Obránci: Kazimierz Sokolowski, Witalis Ludwiczak. Útočníci: Czeslaw Marchewczyk, Andrzej Wokowski, Adam Kowalski, Franciszek Glowacki, Roman Stupnicki, Edward Zielinski, Wladyslaw Lemiszko, Józef Godlewski. Trenér: Tadeusz Sachs.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rumunska.", "content": "11. Rumunsko Brankáři: Emil Maesciuc, Dumitru Danielopol. Obránci: Gheorghe Buia, Ladislaus Dietrich,Paul Anastasiu. Útočníci: Arthur Vogel, Alexandru Botez, Lájos Vakar, Constanin Tico, Constantin Cantacuzino, Anton Panenca, Iuliu Rabinovici, Wilhelm Suck. Trenér (hrající): Dumitru Danielopol.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Maďarska.", "content": "11. Maďarsko Brankáři: István Hircsák, György Kramer-Katay. Obránci: Miklós Barcza, István Bethlen, Matyás Farkas. Útočníci: Sándor Miklós, Laszló Gergély, András Gergély, Zoltán Jeney, Ferenc Szamósi-Stoics, Laszló Blazejovsky, Béla Haray. Trenér: Géza Lator.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "13. Lotyšsko Brankáři: Herberts Kušķis, Roberts Lapainis. Obránci: Arvīds Jurgens, Kārlis Paegle, Leonīds Vedējs, Útočníci: Aleksejs Auziņš, Roberts Bluķis, Andrejs Jessens, Edgars Klāvs, Arvīds Pētersons, Ādolfs Petrovskis.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Belgie.", "content": "13. Belgie Brankáři: Georges Brohée. Obránci: Francois Franck, Emile Duvivier, Carlos van den Driessche. Útočníci: Jean Barbanson, Pierre van Reysschoot, Willy Kreitz, Georges Pootmans, Marco Peltzer, Philippe Lippens, Jean de Beukelaer.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Nizozemska.", "content": "15. Nizozemsko Brankáři: Jan Gerritsen, Sjoerd van Marle. Obránci: Fritz van der Vlugt, Bob van der Stok, Útočníci: Hans Gerritsen, Huip de Pon, Zeger Reyers, Felix de Jong, Chris van de Mandele, Hans Maas, Dirk Jan Koeleman, Hans van der Vlier.", "section_level": 2}], "src_summary": "9. mistrovství světa a 20. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 19. – 27. ledna 1935 ve švýcarském Davosu. ", "tgt_summary": "Le neuvième championnat du monde de hockey sur glace et par la même occasion le vingtième championnat d'Europe a lieu entre les 19 et à Davos en Suisse. Quinze nations participent au tournoi avec la première participation pour les Pays-Bas. Le Canada est représenté par l'équipe amateur des Monarchs de Winnipeg et remporte la compétition devant la Suisse.", "id": 1725060} {"src_title": "Mato Grosso do Sul", "tgt_title": "Mato Grosso do Sul", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mato Grosso do Sul leží na středozápadě Brazílie v povodí řek Paraná a Paraguay. Jihovýchodní hranici státu tvoří řeka Paraná, která je zde několikrát přehrazena. Paraná odvodňuje východní část státu, odvádí vody ze Serra de Maracaju, severně ležícího Serra das Araras a na jihu ležícího Serra de Amambai. Na jihozápadě státu se v povodí řeky Paraguay rozprostírá Serra da Bodoquena. Na severozápadě státu se rozprostírají roviny Pantanalu. Nejvyšším bodem je vrchol Maciço do Urucum, s nadmořskou výškou 1065 metrů se vypíná západně od řeky Paraguay na západě státu u města Corumbá.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Mato Grosso do Sul leží mezi 17° a 24° j. š. Převládá zde tropické monzunové podnebí (Aw) s letními dešti (prosinec až leden) a suchými zimami. Teplotní průměry se pohybují od 25 °C v oblasti řeky Paraguaye po 20 °C ve vrchovinách. V jižnějších částech státu může mít charakter vlhkého subtropického podnebí (Cfa). Průměrné roční úhrnné srážky jsou 1471,1 mm. Leden je nejteplejší měsíc s průměrným maximem 34 °C a minimem 24 °C a je více deštivý; v červenci jsou nižší teploty s průměrným maximem 25 °C a minimem −2,0 °C a je slunečný.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace.", "content": "Ve státu Mato Grosso do Sul se vyskytují mokřady Pantanalu, komplexy savan a lesů cerrada, ale i oblasti s charakterem pamp a lesních porostů Atlantického lesa. Cerrada zabírají patrně největší část státu, ale byla z velké části přeměněna na ornou půdu.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "BR-060, BR-158, BR-163, BR-463, BR-267, BR-262, BR-359, BR-454, BR-419, BR-487.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Největší města spolkového státu Mato Grosso do Sul, počet obyvatel k 1. červenci 2013:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mato Grosso do Sul je brazilský vnitrozemský spolkový stát na středozápadě Brazílie. Hraničí na západě s Paraguayí a Bolívií, dále se spolkovými státy Mato Grosso, Goiás, Minas Gerais, São Paulo a Paraná. Mato Grosso do Sul mělo podle sčítání v roce 2005 2 297 981 obyvatel a má rozlohu 358 158,7 km2. Hustota zalidnění je 6,4 obyvatel na km2. Hlavní město spolkového státu je Campo Grande.", "tgt_summary": "Le Mato Grosso do Sul (; parfois Mato Grosso du Sud en français) est l'un des 26 États du Brésil. Sa capitale est la ville de Campo Grande ( en 2012).", "id": 1578847} {"src_title": "Lamborghini Gallardo", "tgt_title": "Lamborghini Gallardo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Představení.", "content": "Gallardo se představilo na autosalonu v Ženevě roku 2003 jako menší a levnější alternativa k modelu Lamborghini Murciélago. Model s pohonem všech kol, hliníkovou konstrukcí, hmotností 1430 kg, desetiválcem 4961 cm o výkonu 365 kW a maximální rychlostí 309 km/h se měl začít vyrábět ve větších sériích než Murciélago a stát se konkurentem Ferrari 360 Modena. Záměr automobilky se podařil, již v roce 2005 bylo na světě 3000 automobilů této modelové řady. Gallardo se tak stalo nejprodávanějším modelem automobilky Lamborghini, překonalo Lamborghini Diablo s 2903 prodanými kusy. Následující rok (2006) se italské automobilce podařilo prodat 2086 kusů, Lamborghini tak oslavilo další jubileum, 5000 vozů Gallardo. Pro modelový rok 2006 přišla automobilka s mnoha technickými změnami, výkon motoru byl zvýšen dokonce na 382 kW.", "section_level": 2}, {"title": "Concept S a Gallardo Spyder.", "content": "V roce 2005 v Ženevě představilo Lamborghini Concept S, roadster na bázi Gallarda s rozděleným čelním sklem a odděleným prostorem řidiče a spolujezdce. Spekulovalo se, zda se koncept v nezměněné podobě dostane do výroby pod názvem Lamborhini Piton. Od rozdělení prostoru pro řidiče a spolujezdce bylo nakonec upuštěno. Na konci roku 2005 bylo ve Frankfurtu odhaleno Lamborghini Gallardo Spyder. Počátkem roku 2006 se otevřené Lamborghini dostalo do výroby. Technicky je Spyderu odvozen z kupé, pětilitrový desetiválec dosahuje výkonu 382 kW, Spyder díky němu zrychlí z 0 na 100 km/h za 4,3 sekundy a dosahuje maximální rychlosti 314 km/h, se staženou střechou pak „pouze“ 307 km/h. Převodovka Spyderu pochází ze speciální edice Gallardo SE. Otevřená verze je paradoxně těžší než klasické kupé, váží 1590 kg. Skládání plátěné střechy vozu je ovládáno elektrohydraulicky a trvá pouze 20 sekund.", "section_level": 2}, {"title": "Facelift.", "content": "V roce 2008 bylo v Ženevě odhaleno faceliftované kupé Lamborghini Gallardo LP 560-4, na podzim téhož roku byl představen i modernizovaný Spyder. Kromě agresivnějšího designu který v mnohém připomíná Lamborghini Reventón se Gallardo dočkalo i nového motoru s vyšším výkonem. Důležité změny se dotkly přední části vozu. Příď se zašpičatila, změnily se typické nasávací otvory vzduchu a na přední světlomety byla použita kombinace LED a xenonu. Zadní světlomety přestaly zasahovat přes horní část kapoty a změnil se i vývod horkého vzduchu pod nimi. Designové změny zadních partií měly vést k optickému snížení vozu. Téměř nezměněn zůstal interiér, kde byly upraveny budíky a mírné změny doznaly i ovládací přepínače. Rozšířila se paleta jemných kůží čalounění. Objem desetiválce byl zvýšen u obou karosářských verzí na 5204 cm. Motor by měl lépe reagovat v celém spektru otáček. Maximální výkon se zvedl na 412 kW při 8000 ot./min. (560 k – odtud označení LP 560-4, čtyřka odkazuje k pohonu všech čtyř kol) a 560 Nm při 6500 ot./min. Maximální rychlost kupé se zvedla na 325 km/h. Z 0 na 100 km/h kupé zrychlí za 3,7 s, na 200 za 11,8 s. Přestože hmotnost samotného motoru se zvedla o 10 kg, hmotnost uzavřené verze klesla o 20 kg (na 1410 kg). Aerodynamika modernizovaného modelu by měla být o 31 % efektivnější. Změny by měly pomoci snížit emise CO. Změnou prošla jak manuální, tak i sekvenční převodovka E-gear, poskytující o dvě pětiny vyšší rychlost řazení. Nový je i podvozek a pohon všech kol. Gallardo LP 560-4 Spyder oproti kupé zrychlí z 0 na 100 km/h o 0,3 s déle (za rovné 4 sekundy), akcelerace na 200 km/h trvá déle o 1,3 s. Maximální rychlost je nižší pouze o 1 km/h. Cena modernizovaného kupé začíná na 173 740 € (přibližně 4,4 milionu Kč).", "section_level": 2}, {"title": "Limitované edice.", "content": "Gallardo se dočkalo řady limitovaných edicí se zvláštními jízdními vlastnostmi nebo upraveným vzhledem a to jak přímo od Lamborghini, tak od úpravců jako Hamann, IMSA nebo Momo.", "section_level": 1}, {"title": "SE.", "content": "Koncem roku 2005 byla představena omezená dvousetpadesátikusová série Gallardo SE (Special Edition), od běžného Gallarda se na první pohled liší dvojbarevným provedením. Pro Gallardo SE připravilo Lamborghini paletu šesti barev: dva odstíny šedé, bílou (\"Balloon white\"), žlutou (\"Giallo Midas\"), oranžovou (\"Arancio Borealis\") a zelenou (\"Verde Ithaca\"). Šestici barev doplnila černá barva (\"Nero Noctis\"), použitá na střeše, kapotě motoru, předním a zadním spojleru a na zpětných zrcátkách. Interiér je taktéž dvoubarevný, kombinující černou barvu s barvou převládající v exteriéru. Koncová světla jsou lehce zabarvena. Brzdové třmeny jsou lakované šedou nebo žlutou barvou. Nově se na voze objevila kola Callisto s pneumatikami Pirelli. Gallardu SE byla do výbavy dána také kamera pro snazší couvání. Manuální šestistupňová převodovka byla pro SE verzi přepracována, za příplatek je k dispozici robotizovaná převodovka E-gear. Lamborghini Gallardo SE přišlo na trh s cenou 141 500 €.", "section_level": 2}, {"title": "Nera.", "content": "Gallardo Nera bylo představeno na Pařížském autosalonu v roce 2006. Jízdní vlastnosti a výkon má stejný jako Gallardo SE (382 kW). Dostupné je pouze v černé barvě, černá je použita i na kola a v interiéru, kde jsou ale i kontrastní bílé prvky. Brzdné kotouče jsou nabarvené speciální stříbrnou. Bylo jich vyrobeno pouze 185, 60 z nich bylo určeno pro americký trh.", "section_level": 2}, {"title": "Superleggera.", "content": "Speciální verze Gallardo Superleggera, byla odhalena roku 2007 na Ženevském autosalonu a svými parametry se zařadila mezi vozy jako Ferrari 430 Challenge nebo Porsche 911 Turbo. Konec edice nastal s nástupem modernizovaného Gallarda LP560-4 v roce 2008. Superleggera je označení pro odlehčené verze vozů Lamborghini. Prvním automobilem nesoucím toto přízvisko byla odlehčená verze Lamborghini 350 GT z roku 1964. Modelu Superleggera se vyrobilo pouze 172 kusů, z toho 10 kusů v bílé, 34 v šedé, 37 v černé, 45 ve žluté a 46 v oranžové barvě. Od klasického provedení Superleggeru opticky odlišuje černý pruh na boku a prvky z uhlíkového kompozitu. Superleggera se oproti původnímu Gallardu lišila o 100 kg lehčí karosérií. Nižší hmotnosti bylo dosaženo díky použití uhlíkového kompozitu na panely dveří, víko motoru, difuzor, krytí spodku vozu, středový tunel, nosné skořepiny sedadel a vnější zpětná zrcátka. Na průhledné části krytu motoru a také na některá skla vozu byl použit místo skla lehčí polykarbonát. Podobně jako základní model, má i Superleggera pohon všech kol a pod kapotou desetiválec, motor oproti klasické verzi však dosahuje výkonu o 10 kW vyššího, tedy 390 kW při 8000 ot/min a točivého momentu 510 Nm při 4250 ot/min. Z 0 na 100 km/h tak Superleggera zrychlí za 3,8 sekundy, maximální dosažitelná rychlost je 315 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "LP 550-2 Valentino Balboni.", "content": "Edice 250 kusů s označením LP 550-2 představená v roce 2009 má náhon pouze na zadní kola a o něco nižší výkon než sériová verze, zato má pohotovostní hmotnost pouhých 1 380 kg. Tato edice byla pojmenována podle testovacího jezdce Lamborghini Valentina Balboni, který pro automobilku pracoval 42 let. Najal ho sám Ferrucio Lamborghini v roce 1967 a zaměstnancem firmy byl až do letošního odchodu do důchodu.", "section_level": 2}, {"title": "LP 570-4 Superleggera a Spyder Performante.", "content": "V roce 2010 odhalilo Lamborghini druhou generaci Superleggery. Hmotnost se oproti sériovému modelu snížila o 70 kilogramů. Změnil se přední nárazník a nad zádí přibyl karbonový spoiler. Maximální rychlost je 325 km/h. Zrychlení z 0 na 100 vůz zvládne za 3,4 sekundy, podle automobilky. Ale fastestlaps.com uvádí za 3,2 s. Z 0 na 200 za 10,2 s. Na podzim 2010 se odlehčené verze s 570 koňmi dočkal i Spider, ta nese označení LP 570-4 Spyder Performante. O 65 kg lehčí model dosahuje výkonu 419 kW a točivého momentu 540 Nm. Z 0 na 100 km/h zvládne zrychlit za 3,9 s. Ručička tachometru se zastaví na 324 km/h. K dispozici je šestistupňová automatická převodovka e-gear, nebo manuál za stejnou cenu. Využity byly kompozitní materiály vyztužené uhlíkovými vlákny. Designeři si pohráli s přídí, bočními prahy i zadním difuzorem, kapotu ozdobili dvěma krátkými úzkými proužky. Podlaha vozu je zcela zakrytovaná. Automobil nesou lehká 19\" kola obutá do pneumatik Pirelli P Zero Corsa.", "section_level": 2}, {"title": "Gallardo ve službách policie.", "content": "V roce 2004 dostala speciálně upravený model dopravní policie v Kalábrii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lamborghini Gallardo je supersportovní automobil vyráběný automobilkou Lamborghini. Gallardo je dnes nejvyráběnější model automobilky, díky prodeji přes 5000 kusů za první tři roky. Každé auto stojí okolo $ 180 000 až $ 210 000. Pojmenované je po slavném plemeni bojovného býka.", "tgt_summary": "La Lamborghini Gallardo est une voiture de sport du constructeur automobile italien Lamborghini. Sa conception est dirigée par Audi, propriétaire de la marque depuis 1998. Très attendue lors de sa présentation au salon automobile de Genève 2003, elle est conçue pour concurrencer la Ferrari 360 Modena. La marque avait dévoilé son moteur V10 de au Mondial de l'automobile de Paris 2002. ", "id": 1166735} {"src_title": "Ofakim", "tgt_title": "Ofaqim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 138 metrů v severozápadní části pouště Negev; v oblasti která byla od 2. poloviny 20. století intenzivně zúrodňována a zavlažována a ztratila částečně charakter pouštní krajiny. Aridní oblast pouštního charakteru se rozkládá východně a jihovýchodně od města, zatímco na západní straně převládá zemědělsky využívaná krajina. Městem protéká vádí Nachal Patiš. Obec se nachází 28 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 85 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 77 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 17 kilometrů severovýchodně od města Beerševa. Ofakim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Na východ od města ale v pouštní krajině existují četná arabská (respektive beduínská) sídla, včetně velkých měst jako Rahat cca 15 kilometrů severovýchodně odtud. Ofakim je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 241. V lednu 2007 začala výstavba železniční stanice Ofakim, která je součástí zcela nové železniční tratě o délce 63 kilometrů, spojující města Aškelon a Beerševa. Stanice, jakož i kompletní spojení mezi Aškelonem a Beerševou, byla zprovozněna koncem roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ofakim bylo založeno v roce 1955. Vzniklo 19. dubna 1955 jako takzvané rozvojové město plánovitě budované v periferních částech státu Izrael pro ubytování masivní přistěhovalecké vlny.První zdejší obyvatelé byli židovští imigranti ze severní Afriky a Indie. Podobně jako jiná rozvojová města i Ofakim čelilo těžké ekonomické situaci, velká část populace byla závislá na práci v místních průmyslových podnicích, jejichž potíže se pak přenášely v podobě nezaměstnanosti i do života města. Když například byla 24. prosince 1995 uzavřena textilní továrna Uman v Ofakim, přišlo o práci 240 lidí a ve městě to vyvolalo velký rozruch. V prosinci 1997 se ve městě konaly demonstrace proti nezaměstnanosti, která tu tehdy dosahovala cca 15 %. Od roku 1959 měla obec status místní rady (malé město). V roce 1995 byla povýšena na velké město. Kvůli blízkosti pásma Gazy ovládaného hnutím Hamás se město stalo terčem raketových útoků. V prosinci 2008 byl Ofakim poprvé zasažen raketou vypálenou z Gazy.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a sport.", "content": "V Ofakim se nachází 19 škol s celkem 4704 studenty. Ti jsou rozděleni do 13 základních škol (3079 žáků) a 8 středních škol (1625 studentů). V roce 2001 bylo celkem 43,4 % studentů připuštěno k maturitním zkouškám. Ofakim je jedno ze čtrnácti izraelských tenisových center. V roce 1990 zde bylo otevřeno šest kurtů. Ve městě se rovněž nachází fotbalový stadion.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ofakim Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca osob). V roce 2005 tvořili Židé 93,2 % obyvatelstva, včetně kategorie „ostatní“ pak 99,7 %. Původní přistěhovalci ze zemí jako Maroko, Tunisko, Alžírsko, Egypt, Indie a Írán tvoří v současnosti přibližně 40 % populace. Další složkou obyvatelstva jsou ultraortodoxní Židé (přibližně 25 % populace). Zbytek jsou představitelé imigrační vlny Židů ze zemí bývalého SSSR a Etiopie, kteří se sem přistěhovali zejména v 90. letech 20. století. Vedení města předpokládá do roku 2020 nárůst počtu obyvatel na přibližně. V roce 2001 žilo ve městě mužů a žen. Věkovou pyramidu tvořila z 41,8 % skupina mladší devatenácti let, 14,5 % skupina ve věku 20 až 29 let, 18,5 % skupina ve věku 30 až 44 let, 12,5 % skupina ve věku 45 až 59 let, skupina ve věku 3,6 % skupina ve věku 60 až 64 let a 9,1 % skupina starší 65 let. Jde o středně velké sídlo městského typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ofakim (hebrejsky אֳפָקִים, doslova „\"Obzory\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Ofaqim) je izraelské město v Jižním distriktu. Starostou je Cvika Greengold.", "tgt_summary": "Ofaqim (אופקים; aussi orthographié Ofakim signifie \"horizons\") est une ville située dans le district Sud d'Israël, et dont la population en comptait 24 700 personnes. La ville est située à légèrement au nord-ouest de Beer-Sheva. ", "id": 1400659} {"src_title": "Volare (píseň)", "tgt_title": "Volare", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Autorem textu a hudby je Modugno a Franco Migliacci (text), \"Nel blu dipinto di blu\" měla svou premiéru na festivalu v San Remu (1958) kde ji Domenico zpíval s Johnny Dorellim - píseň vyhrála a získala si okamžitou popularitu. Byla vybrána k reprezentaci Itálie na Velké ceně Eurovize (1958). Píseň je balada ve stylu dramatického šansonu a Modugno v ní popisuje své pocity po boku své milé (přirovnává je k létání). Do angličtiny ji přeložil Mitchel Parish. Alternativní anglický text v roce 1958 napsala Dame Gracie Fields a používala ho na většině svých koncertů do své smrti (1979). Ve své době často text měnila podle potřeby vystoupení.", "section_level": 1}, {"title": "Velká cena Eurovize.", "content": "Volare zazněla na Velké ceně Eurovize (1958) jako první. Před koncem hlasování dostala 13 bodů což jí zaručovalo 3. místo z 10. Při jejím znění došlo k poruše vysílání přenosu takže nebyla slyšet ve všech zemích, na konci pořadu byla před hlasováním interpretována znovu. V roce 1959 zde opět reprezentoval Domenico Modugno s písní \"Piove\" (\"Ciao, ciao bambina\").", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Píseň se stala světoznámou pod názvem \"Volare\" podle svého refrénu a dosáhla předních příček žebříčků hitparád po celém světě také díky překladům do různých jazyků: \"Воларе\" (Rusko – Sofia Rotaru), \"Dans le bleu du ciel bleu\" (překlad Jacques Larue v r. 1958), \"En el azul del cielo\" (Španělsko), Jouw ogen (Belgie), Taivaan sinessä (Finsko), \"Azul pintado de azul\" (Mexiko, Argentina, Brazílie). Rok po Velké ceně Eurovize se konal slavnostní ceremoniál Grammy Award a Modugno přijal ocenění za Píseň roku a Nahrávku roku. Časopis Billboard mu také udělil cenu za nejlepší píseň roku a přijal tři zlaté desky od hudebního průmyslu: Nejlepší zpěvák, Nejlepší píseň, Nejlépe prodávané album Popularita této písně dlouho přetrvala a byla zvolena jako druhá nejpopulárnější v historii Velké ceny Eurovize při 50. výročí této instituce v dánské Kodani (2005). Postupem času byla píseň převzata nejméně 100 krát jinými umělci. Po počátečním úspěchu byly okamžitě nahrány její jiné verze v angličtině a italštině McGuire Sisters a Dean Martinem. Bobby Rydell si z ní udělal hit, který se umístil na čtvrtém místě v Billboard Hot 100 v létě 1960 a Volare byla taky hrána ve filmu Vamp (1986). V roce 1989 ji vydali Gipsy Kings ve svižnější španělské verzi (částečně i italsky). V sedmdesátých letech zpíval tuto píseň s pozměněným textem televizní mluvčí Sergio Franchi pro reklamu automobilu Plymouth Volaré. Píseň byla v roce 2004 použita v televizní reklamě pro společnost s rychlým občerstvením Arby (USA a Kanada). Z této písně udělali fanoušci Arsenalu serenádu pro francouzského záložníka Patricka Vieiru, tvořiví příznivci Manchester United zase popěvky na své klubové modly Diega Forlána (Uruguay) a Nemanju Vidiće (Srbsko), na světlo světa přišla v rytmu této melodie i parodie na fotbalistu kanonýrů Vieiru, která zesměšňovala jeho fatální chybu v odvetě semifinále Anglického poháru (1999), díky níž v nastaveném čase rozhodl Ryan Giggs. \"Volare\" je také přítomna ve videohře Counter-Strike na mapě \"cs_italy\". Když byl na hřišti při baseballovém zápase bývalý chytač Paul Lo Duca na Shea Stadium zazněl malý úryvek Domenicovy písně. V prvních částech TV seriálu Quantum Leap v epizodě Double Identity zpívá fiktivní postava Dr. Sam Beckett právě tuto píseň. V TV seriálu Dancing with the Stars (v USA díl 6) Kristi Yamaguchi a Mark Ballas tančí sambu u verze této písně v podání Gipsy Kings. V roce 1980 ji zpíval v klasické komedii Hollywood Knights herec Newbomb Turk (Robert Wuhl) ve vtipném provedení k potěšení diváků ze střední školy a nelibosti dospělých. Píseň zazněla mj. ve filmech \"Step Brothers\" a Muž na Měsíci.", "section_level": 1}, {"title": "Citace.", "content": "Tvůrci písně \"Waterloo\" Benny Andersson a Björn Ulvaeus (ABBA) při přebírání ceny za nejpopulárnější píseň Velké ceny Eurovize všech dob řekli, že tuto cenu měla získat právě Volare (skončila na druhém místě). \"Sám jsem hlasoval pro Volare, ale jsem rád, že většina lidí hlasovala pro nás\". ― \"Benny Andersson\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Nel blu dipinto di blu (Modrá namalovaná na modré), známá jako Volare (italský infinitiv slovesa „létat“), je píseň Domenica Modugna, je jeho „firemní značkou“. Je vůbec jeho první písní, která se umístila na prvním místě Billboard Hot 100. ", "tgt_summary": "Nel blu dipinto di blu ( « \"Dans le bleu peint en bleu \"» en italien), plus connue sous le titre Volare (« \"Voler\" » en italien), est la chanson phare de Domenico Modugno co-écrite en 1958, avec Franco Migliacci. ", "id": 2267550} {"src_title": "Hokejová reprezentace Bosny a Hercegoviny", "tgt_title": "Équipe de Bosnie-Herzégovine de hockey sur glace", "src_document": [{"title": "Mezistátní utkání Bosny a Hercegoviny.", "content": "15. 2. 2008 Řecko 10:1 Bosna a Hercegovina 17. 2. 2008 Arménie 18:1 Bosna a Hercegovina \"Arménie prohrála kontumačně 0:5.\" 8. 2. 2014 Turecko 7:2 Bosna a Hercegovina 9. 2. 2014 Bosna a Hercegovina 6:4 Turecko 3. 4. 2015 KLDR 13:0 Bosna a Hercegovina 4. 4. 2015 Turecko 11:0 Bosna a Hercegovina 6. 4. 2015 Hongkong 8:0 Bosna a Hercegovina 7. 4. 2015 Lucembursko 5:0 Bosna a Hercegovina 9. 4. 2015 Gruzie 4:1 Bosna a Hercegovina 10. 4. 2015 Spojené arabské emiráty 5:2 Bosna a Hercegovina 31. 3. 2016 Bosna a Hercegovina 5:4 Hongkong 1. 4. 2016 Gruzie 8:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina vyhrála kontumačně 5:0.\" 3. 4. 2016 Turecko 8:2 Bosna a Hercegovina 4. 4. 2016 JAR 10:0 Bosna a Hercegovina 6. 4. 2016 Lucembursko 13:0 Bosna a Hercegovina 25. 6. 2016 Turecko 9:1 Bosna a Hercegovina 26. 6. 2016 Gruzie 14:2 Bosna a Hercegovina 10. 4. 2017 Hongkong 5:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina prohrála kontumačně 0:5.\" 11. 4. 2017 Tchaj-wan 5:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina prohrála kontumačně 0:5.\" 13. 4. 2017 Bulharsko 5:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina prohrála kontumačně 0:5.\" 15. 4. 2017 JAR 5:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina prohrála kontumačně 0:5.\" 16. 4. 2017 Spojené arabské emiráty 5:0 Bosna a Hercegovina \"Bosna a Hercegovina prohrála kontumačně 0:5.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Hokejová reprezentace Bosny a Hercegoviny je národní hokejové mužstvo Bosny a Hercegoviny. Hokejový svaz sdružuje 151 registrovaných hráčů (z toho 39 seniorů), majících k dispozici jednu halu a tři otevřené stadiony s umělou ledovou plochou. Bosna a Hercegovina je členem Mezinárodní federace ledního hokeje od 10. května 2001. Hokejisté Bosny a Hercegoviny jsou účastníci divize III MS 2015, 2016 a 2017.", "tgt_summary": "L'équipe de Bosnie-Herzégovine de hockey sur glace est la sélection nationale de Bosnie-Herzégovine regroupant les meilleurs joueurs de hockey sur glace bosniaques lors des compétitions internationales. L'équipe est sous la tutelle de la Fédération de Bosnie-Herzégovine de hockey sur glace et est classée sur 50 équipes au classement IIHF en 2019. ", "id": 174464} {"src_title": "Sakura ozdobná", "tgt_title": "Sakura", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to 3–7 metrů vysoký opadavý strom nebo keř s širokou korunou. Borka je hnědá, hladká, slabě lesklá, stejně jako letorosty. Listy jsou řapíkaté, vejčité, červenohnědé až zelené. Květy jsou růžové, často plnokvěté, uspořádané v krátkých hroznech; kvetou od dubna do května. Plodem je drobná, kulovitá nebo vejčitá peckovice. V zemi původu roste obvykle v lesích, lesních pláštích a na křovinatých stráních, často je vysazována okolo lidských sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Domovem sakury je mnoho asijských států, např. Japonsko, Čína, Indie, Vietnam a Korea. Japonsko má mnoho variant sakury (více než 200 kultivarů). Během období Heian (794–1191) převzala japonská společnost mnoho zvyků z Číny, včetně zvyku pozorování květů (japonsky hanami: 花見), kdy císařská rodina, básníci, zpěváci a aristokracie nejčastěji oslavovali květy sakury. V Japonsku byly pěstovány stromy pro svou krásu a zkrášlení okolí kjótskou šlechtou nejméně od roku 794. V Číně funkci sakury původně zastával strom švestky ume (meruňka japonská, \"Prunus mume\"), ale v polovině 9. století ho nahradila sakura.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek Hanami.", "content": "Každý rok japonští meteorologové a veřejnost sledují s příchodem teplejšího počasí květy sakury. Sakura začíná nejdříve rozkvétat na jihu Okinawy, kde je v plném květu kolem 30. března, v Kjótu a Tokiu rozkvétají sakury většinou na konci března nebo začátkem dubna. Rozkvět sakurových stromů postupuje do oblastí ve vyšších nadmořských výšek a na sever, na Hokkaidó přichází o několik týdnů později (kolem 10. května). Japonci věnují velkou pozornost předpovědím začátku kvetení sakury a po rozkvětu se vydají do parků, svatyní a chrámů, aby se s příbuznými a známými pokochali krásou rozkvetlých květů. Svátky zvané Hanami oslavují krásu sakury a pro mnoho Japonců jsou příležitostí se uvolnit a potěšit z pěkného pohledu. Zvyk hanami je velmi starý – kronika z osmého století Nihonšoki zaznamenává, že oslavy Hanami byly pořádány již v třetím století našeho letopočtu. Největší japonské školy a veřejné budovy mají stromy sakury ve svém okolí. V Japonsku začíná fiskální rok a školní rok v dubnu, v mnoha částech ostrova Hokkaidó je první pracovní den a školní den v období rozkvětu sakur.", "section_level": 1}, {"title": "Sakura jako symbol.", "content": "Zatímco v Číně třešňové květy symbolizují ženskou krásu, ženskost nebo lásku, v Japonsku, kvůli krátké kvetoucí době sakury, jsou symbolem pomíjivé povahy života. Třešňové květy také symbolizují oblaka, díky své povaze tvořit shluky květů. Květy jsou také častou ozdobou na všech druzích spotřebního zboží v Japonsku, včetně kimon, papírnického zboží a nádobí. Sakura je předzvěstí dobrého bohatství, je symbolem lásky, zalíbení a také reprezentuje jaro. Během druhé světové války, byla sakura používána pro motivaci a manipulaci japonských obyvatel. Japonští piloti malovali po straně letadel květy sakury či si s sebou brali na své mise větvičky stromů. Třešňový květ namalovaný na straně bombardéru symbolizoval intenzitu a pomíjivost života. Ve svých koloniálních zemích císařské Japonsko často zasazovalo stromy sakury jako symboly \"nároku na obsazené oblasti jako japonský prostor\".", "section_level": 1}, {"title": "Kultivary sakury.", "content": "Velmi oblíbeným kultivarem sakury je v Japonsku Somei Jošino (染井吉野, Prunus × yedoensis). Její květy jsou téměř bílé, v blízkosti kmenu s lehkým růžovým nádechem. Její květy opadají obvykle do týdne, před rozpukem listů. Proto stromy vypadají jako celé bílé. Tato varieta získala své jméno podle vesnice Somei, která je nyní částí čtvrti Tošima (豊島) v Tokiu. Vyšlechtěna byla v druhé polovině 19. století na konci období Edo. Zimní sakura (fujuzakura/Prunus subhirtella autumnalis) začíná kvést na podzim a pokračuje s kvetením sporadicky přes zimu. Je křížencem mezi třešní Tokio Higan (江戸彼岸(桜),Edohiganzakura/P. pendula) a Mamezakura(豆桜)/P. incisa. Dalšími kultivary jsou jamazakura (山桜), jaezakura (八重桜) a šidarezakura(枝垂桜). Jaezakura má velké květy, se silně růžovými okvětními lístky. Šidarezakura, nazývaná též převislá třešeň, má větve ohnuté směrem dolů jako smuteční vrba, při kvetení vytváří vodopády květů.", "section_level": 1}, {"title": "Roubování.", "content": "Sakury bývají většinou roubované na kmínek třešně ptačí nebo mahalebky obecné. Díky tomu jsou odolnější vůči suchu i dalším nepříznivým vlivům. Místo, kde se nachází roub, zpravidla mění svůj objem, neboť roub „tloustne“ jinou rychlostí než podnož. Všechny výhony, které vyrůstají pod tímto místem, je třeba odstraňovat, jinak strom časem zplaní. Roub pak dostává od kořene stále méně živin, slábne, přerůstá ho koruna narůstající přímo z podnože, až nakonec uschne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sakura ozdobná, též třešeň pilovitá nebo slivoň sakura (\"Prunus serrulata\", japonsky: 桜 nebo 櫻; pomocí katakany: サクラ; hiragany: さくら) je druh ovocného stromu z rodu slivoň. Plody třešní (v Japonsku nazývané sakuranbo) jsou z jiného druhu stromu.", "tgt_summary": "Les sont les cerisiers ornementaux du Japon (dont \"Prunus serrulata\") ainsi que leurs fleurs. La vient d'une autre espèce de \"Prunus\".", "id": 468187} {"src_title": "Kostas Karamanlis", "tgt_title": "Kóstas Karamanlís", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Kostas Karamanlis je synovcem bývalého řeckého prezidenta Konstantína Karamanlíse. Narodil se v Athénách, kde absolvoval právnickou fakultu tamní univerzity. Dále pokračoval v postgraduálním studiu na Fletcher School of Law and Diplomacy Tuftské univerzity v USA. V roce 1998 se oženil s Natásou Pazaïtiovou (nar. 1966). Mají spolu syna a dceru, dvojčata (nar. 2003). Již v mládí vstoupil do mladého křídla Nové demokracie (ONNED). V roce 1989 byl zvolen předsedou sdružení strany Nová demokracie v Soluni, v roce 2004 pak v Larise. Po stranické porážce v parlamentních volbách roku 1996 byl následujícího roku zvolen do jejího čela. V roce 2000 prohrál jen těsně o 1,1 % hlasů s hnutím PASOK premiéra Kostase Simitise. Avšak porážku levici vrátil v parlamentních volbách 2004, když zvítězil nad Panhelénským socialistickým hnutím \"(Panellinio Taksialistiko Kinima; PASOK)\". Díky klauzuli ve volebním systému, která dává vítězi 40 mandátů navíc a zbylých 260 mandátů se rozděluje dle poměrného volebního systému, získala Nová demokracie v jednokomorovém parlamentu (celkem 300 křesel) 165 míst, PASOK Jorgose Papandrea obsadil 117 křesel a třetí skončili komunisté s 12 křesly. 10. března téhož roku byl Karamanlis jmenován předsedou vlády. Jedná se o prvního řeckého premiéra, který se narodil až po skončení druhé světové války. Zároveň je i nejmladším předsedou vlády po roce 1945. V předčasných volbách v září 2007 dokázal opět zvítězit. Jeho Nová demokracie obdržela 152 křesel, kdežto PASOK jen 102 mandátů. Podruhé tak vytvořil z pozice premiéra řeckou vládu, která působila následující dva roky. V roce 2009 pak jeho strana utrpěla porážku a ztratila 61 ze 152 křesel. Následně rezignoval 30. listopadu na funkci předsedy. V období 1999 až 2006 také zastával post viceprezidenta Evropské lidové strany (EPP).", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantinos Alexandrou Karamanlís, známý jako Kostas Karamanlis (řecky: \"Κωνσταντίνος Αλεξάνδρου (Κώστας) Καραμανλής\"; narozen 14. září 1956, Athény, Řecko) je politik a bývalý předseda vlády Řecka, kterým byl v letech 2004 až 2009. V letech 1997 až 2009 byl zároveň také předsedou konzervativní pravicové strany Nová demokracie, kterou založil jeho strýc Konstantínos Karamanlís. V letech 2004 až 2006 byl ministrem kultury Řecka. Vládl po dvě funkční období od předčasných parlamentních voleb, které proběhly v březnu 2004.", "tgt_summary": "Konstantínos Alexándrou Karamanlís (en grec ) ou Kóstas Karamanlís (en grec ), né le à Athènes, est un homme d'État grec. Président du parti Nouvelle Démocratie à partir de 1997, il a été élu Premier ministre le, à 47 ans. ", "id": 683761} {"src_title": "Volby do Evropského parlamentu v Česku 2009", "tgt_title": "Élections européennes de 2009 en Tchéquie", "src_document": [{"title": "Volební systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volební systém, rozdělování mandátů stranám.", "content": "Přesná pravidla voleb do evropského parlamentu nejsou napříč EU plně sjednocena. Pro volby jsou nicméně stanovena rámcová pravidla: volby podle zásad poměrného volebního systému, maximální uzavírací klauzule a pasivní i aktivní volební právo pro všechny občany EU, kteří mají v státě voleb trvalé bydliště. Další pravidla jako je přesná doba voleb si přes pokusy o sjednocení každá země určuje sama. Přepočítávání hlasů na mandáty probíhá D'Hondtovou metodou, která mírně zvýhodňuje silnější strany. Oslabení malých stran však nebude tak velké jako se stalo při volbách do sněmovny v roce 2006, kde byly malé strany znevýhodněny tím, že nedosáhly dostatečného počtu hlasů v některých obvodech, protože pro volby do Evropského parlamentu tvoří celé Česko jeden volební obvod. Ve volbách do evropského parlamentu mohou v Česku kandidovat pouze politické strany, hnutí a jejich koalice, stejně jako ve volbách do Poslanecké sněmovny. Platí stejná 5% uzavírací klauzule. Zajímavostí je, že i v čistě proporčním systému by vzhledem k počtu poslanců, kteří se v Česku volí (22), mohla být tato klauzule jen o málo nižší (4,54 %). Vzhledem k tomuto faktu volba strany, jejíž preference se pohybují kolem 5 %, splývá s volbou člověka na prvním (případně ještě na druhém) místě kandidátky (v případě, že pořadí nezmění preferenční hlasy).", "section_level": 2}, {"title": "Udělování preferenčního hlasu v rámci volené strany.", "content": "Každý volič má právo udělit tzv. preferenční hlas až dvěma kandidátům jím volené strany. Provede to zakroužkováním čísla kandidáta na kandidátce. Pokud kandidáta takto označí 5 % z těch voličů, kteří dali hlas jeho straně, kandidát se pro udělování mandátů straně posunuje na první místo. Pokud dostatečný počet preferenčních hlasů obdrží více kandidátů, tito kandidáti jsou seřazeni podle počtu obdržených preferenčních hlasů. Každý volič má dva preferenční hlasy, nemusí však možnosti udělení preferenční volby vůbec využít nebo může využít jen jeden preferenční hlas. V případě, že využije obou preferenčních hlasů, je však musí přidělit dvěma kandidátům; nemůže přidělit dva hlasy jednomu člověku.", "section_level": 2}, {"title": "Technické záležitosti.", "content": "Pro získání volebního práva musí pro volby v Česku musí volič dosáhnout 18 let věku aspoň druhý dne voleb. Volby se v EU konají ve dnech 4.6. až 7.6.; až s koncem voleb v poslední zemi, kde se volby konají, smí být vyhlašovány výsledky. To znamená určité technické komplikace pro Česko, hlasy zde není možné začít sčítat hned po uzavření volebních místností, okrskové volební komise musí urny ponechat zapečetěné a sejít se ke sčítání opět v neděli 7.6. Rovněž další technické záležitosti a záležitosti volebního práva a systému jsou v EU nejednotné. V Česku bylo z rozpočtu bylo na volby vyčleněno 653 milionů Kč; strana, která obdrží víc než 1 % hlasů, dostane státní příspěvek 30 Kč za jeden obdržený hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Před volbami.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obhajované mandáty.", "content": "Následující tabulka ukazuje počet obhajovaných mandátů z roku 2004 dělený podle politické strany. Počet mandátů přidělených Česku se ovšem snížil z 24 na 22. Celkový počet mandátů Evropského parlamentu se snížil ze 785 na 736.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam kandidujících politických stran a politických hnutí dle vylosovaných čísel.", "content": "Oficiální názvy dle podaných volebních listin, vč. místy nesprávné interpunkce či pravopisu", "section_level": 2}, {"title": "Stranické kandidátky.", "content": "Záměr kandidovat s euroskeptickým programem deklarovali europoslanci zvolení v roce 2004 za hnutí NEZÁVISLÍ. Vladimír Železný nechal zaregistrovat značku Libertas.cz. Její kandidátku povede Vlastimil Tlustý, dále kandiduje i Jan Schwippel (oba dva poslanci vyloučení z poslaneckého klubu ODS). Jana Bobošíková stála v čele kandidátky koalice s názvem Suverenita. KDU-ČSL (2) vedla europoslankyně Zuzana Roithová. Občanskou demokratickou stranu (4) vedl europoslanec Jan Zahradil. Na druhém místě je bývalý hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský. Za Evropskou demokratickou stranu kandidovala její předsedkyně, europoslankyně Jana Hybášková, dále arm. gen. Jiří Šedivý, Věra Jourová a prof. Ivan Wilhelm. Za novou parlamentní Stranu svobodných občanů (ve Sněmovně ji zastupují poslanci, kteří vystoupili z ODS) kandidovali na předních místech Jiří Payne a Benjamin Kuras. Stranu podpořili například Ladislav Jakl, Alena Páralová či Miroslav Macek. Na předních místech kandidátky KSČM (21) byli europoslanci Miloslav Ransdorf a Vladimír Remek, dále kandidovali například poslankyně Kateřina Konečná a Zuzka Bebarová-Rujbrová. Na devátém místě byl umístěn Jiří Hudeček, člen Strany demokratického socialismu. Za nový politický subjekt Starostové a nezávislí (22) kandidoval dosavadní senátor Jaromír Štětina.. Za SNK Evropští demokraté (24) kandidovali Lukáš Macek, Zuzana Baudyšová, Jiří Plecitý, Eva Palatová, Sylva Kováčiková a další. Za stranu už nekandidovali výrazní představitelé zvolení ve volbách v roce 2004 – Josef Zieleniec a Jana Hybášková Stranu zelených (26) vedl náměstek ministra životního prostředí Jan Dusík. Na kandidátce se dále nachází poslanci Kateřina Jacques a Přemysl Rabas, socioložka Jiřina Šiklová, dosavadní europoslanec za německé zelené Milan Horáček nebo bývalá ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková. Za hnutí Zelení (30) kandidoval bývalý senátor Martin Mejstřík, za Demokratickou stranu Zelených pak poslankyně Olga Zubová. Do čela kandidátky ČSSD (33) se postavil Jiří Havel, stranický odborník na ekonomiku a vysokoškolský pedagog. Dále kandidovali oba dosavadní europoslanci Richard Falbr a Libor Rouček.", "section_level": 2}, {"title": "Důležité události.", "content": "Dne 4. března Nejvyšší správní soud zamítl návrh vlády na zákaz Dělnické strany. Ta původně v případě zamítnutí uvažovala o kandidatuře pod hlavičkou jiné politické strany. Vedení strany považuje za reálný zisk mezi 2–3 % hlasů. Průzkum pro ní provedený hovoří o 4,5 %, ostatní průzkumy to ale nepotvrzují. 21. března proběhl sjezd ČSSD, který ve funkci předsedy potvrdil Jiřího Paroubka. 24. března vyslovila Poslanecká sněmovna nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Sestavením nové vlády byl pověřen Jan Fischer, jeho kabinet byl jmenován 8. května. 14. května došlo k prvnímu „vajíčkovému“ útoku na Jiřího Paroubka na mítinku v Kolíně. Protesty proti němu a proti ČSSD pak pokračovaly, řada protestujících však zvolila umírněnější formy protestu. Vajíčka a vajíčkové útoky se staly symbolem volební kampaně.", "section_level": 2}, {"title": "Předvolební kampaň.", "content": "Kampaň Občanské demokratické strany byla představena 13. února lídrem Janem Zahradilem. Založená je mimo jiné i na kritice hejtmanů zvolených za ČSSD. Strana k tomu spustila i internetovou stránku nazvanou „ČSSD proti vám“. Občanská demokratická strana (4) oznámila, že do předvolební kampaně hodlá investovat až 40 milionů korun, nejsilnější opoziční strana, ČSSD, počítá s částkou okolo 30 milionů. ODS vytvořila tzv. Modrý tým, uskupení lidí, podporujících ODS, kteří jsou ochotni nějakým způsobem v kampani pomoct nebo podpořit její politiku. Kandidátka Demokratické strany zelených (11) Olga Zubová visela na 300 billboardech a 50 bigboardech, které jako dar v hodnotě odhadované na necelých pět milionů korun poskytl Jaromír Soukup, majitel mediální agentury v Médea. Česká televize stáhla z vysílání volební klip Národní strany (13), v němž hovoří o \"konečném řešení cikánské otázky\". Český rozhlas vyřadil dva ze tří klipů Národní strany a Dělnické strany. Při protestu proti tomuto rozhodnutí bylo 24. května v Praze zadrženo 42 lidí, včetně předsedy DS Tomáše Vandase. Komunistická strana Čech a Moravy 21 sestavila otevřený volební program pro volby do Evropského parlamentu, používá slogan \"SVÝM HLASEM ZMĚŇTE BUDOUCNOST EVROPY - JEŠTĚ NENÍ POZDĚ!\". Strana zelených (26) vyvolala pozornost především svými dvěma klipy. Na prvním z nich spolu na dvoře biostatku rozmlouvají zvířata, jsou parodovány ostatní strany a někteří političtí představitelé, je vtipně naráženo na trapas Kateřiny Jacques v pořadu „Uvolněte se prosím“ (Jacques zamává slovníkovou definicí pojmu biomasa, zvířata vysvětlí, že v politice jsou podstatnější věci než jeden výpadek). Na druhém klipu představitelé SZ domlouvají červenému kohoutovi, který symbolizuje Václava Klause, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, poslanec Přemysl Rabas přitom brousí sekyru. Česká strana sociálně demokratická (33) si jako téma pro volby do Evropského parlamentu vybrala boj proti hospodářské krizi a zároveň je míní pojmout i jako „referendum“ o vládě Mirka Topolánka. Její slogan zní: \"Jistota pro lidi - naděje pro Evropu\". Její kampaň výrazně poznamenaly protesty (především mladých) odpůrců ČSSD zaměřené hlavně proti Jiřímu Paroubkovi. 14. května 2009 házela v Kolíně skupina recesistů a odpůrců ČSSD na Paroubka vejce, na dalších mítincích se útoky opakovaly, řada dalších protestujících však zvolila umírněnější formy protestu např. donešení plata na pódium, převlek za marťany (narážka na dřívější Paroubkovo vyjádření, že zákony bude schvalovat nejen s komunisty, ale třeba i s marťany). Paroubkova ochranka (podle ČSSD pořadatelská služba) zasáhla i proti lidem, protestujícím umírněně, čímž podle řady vyjádření porušila zákon. Útoky na mítinky strany odsoudil ve svém prohlášení prezident Václav Klaus jako \"útok na principy demokratické soutěže politických stran\" i premiér Jan Fischer. Ministr vnitra Martin Pecina útoky označil za principiálně nacistické a prohlásil, že policejní prezidium by mělo zajistit ochranu při mítincích jakékoli politické strany; Pecina byl poté tvrdě kritizován bývalým ministrem Janem Rumlem za zasahování do práce policie a její úkolování, které podle zákona ministrovi nepřísluší.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky voleb.", "content": "Z počtu 8 401 374 oprávněných voličů volilo 2 371 009 z nich, což odpovídá volební účasti 28,22 %. Odevzdaných hlasů bylo 2 369 137, platných 2 358 934 hlasů, což představuje 99,57 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby do Evropského parlamentu v Česku 2009 byly volby konané v Česku, ve kterých bylo určeno, kdo bude Česko zastupovat v Evropském parlamentu ve volebním obdobní 2009-2014. V Česku se volilo 22 z celkových 736 poslanců. ", "tgt_summary": "Les élections européennes ont eu lieu en juin 2009 en République tchèque pour désigner les 22 députés européens au Parlement européen, pour la législature 2009-2014.", "id": 430024} {"src_title": "MiRNA", "tgt_title": "Micro-ARN", "src_document": [{"title": "Vznik a úpravy miRNA.", "content": "Geny kódující miRNA jsou mnohem delší (obsahují více nukleotidů), než finální upravené miRNA. miRNA je totiž nejprve v jádře hrubě přepsána polymerázami do podoby asi 70 nukleotidů dlouhého řetězce pri-miRNA s čepičkou na 5' konci a poly-A koncem na straně druhé. První úpravy obstarává u živočichů proteinový komplex známý jako Microprocessor complex. Ten je složený z nukleázy jménem Drosha a proteinu Pasha, schopného vázat na sebe dvouvláknovou RNA. Tento komplex mění pri-miRNA na tzv. pre-miRNA Následně pre-miRNA vstupuje do cytoplazmy, kde interaguje s endonukleázou jménem Dicer za vzniku miRNA, jenž se váže do komplexu RISC (RNA-induced silencing complex). Právě RISC je schopen utlumovat expresi genů, jev známý jako RNA interference. U rostlin je celá kaskáda vzniku miRNA mírně odlišná, což je dáno tím, že u rostlin není přítomen protein Drosha a jeho roli v podstatě zastává Dicer.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Funkce miRNA zřejmě spočívá v regulaci genů a jejich exprese. Molekuly miRNA jsou komplementární k části jedné nebo několika konkrétních mRNA. Živočišná miRNA vykazuje komplementaritu obvykle k regionu 3' UTR (část mRNA nekódující proteiny, ale vykonávající některé jiné regulační funkce vztahující se k dané molekule mRNA), zatímco rostlinná miRNA je komplementární ke kódujícím regionům messenger RNA. Když se spárují odpovídající řetězce miRNA a mRNA, je obvykle inhibována translace této mRNA v protein. Někdy je namísto toho usnadněn rozklad molekuly mRNA: v tomto případě zřejmě vznik dvouvláknové RNA navozuje v buňce proces podobný RNA interferenci způsobované siRNA molekulami. MiRNA může zřejmě také zasáhnout DNA, která koresponduje s danou mRNA, na níž se miRNA navázala - v tomto případě fungují miRNA spolu s proteiny. označovanými jako miRNP (microribonuclear proteins).", "section_level": 1}, {"title": "Role miRNA v medicíně.", "content": "Špatná funkce či regulace miRNA může způsobit v některých případech vážné choroby. Proto je miRNA v centru pozornosti vědců a její výzkum je velmi žádán. Poprvé byla deregulace miRNA v kancerogenezi spojena se vznikem leukémií a lymfomů. Dnes se hledají léky na bázi miRNA, které by pomáhaly například při onemocněních rakovinné povahy a nemocech kardiovaskulární a nervové soustavy. Některé studie například zjistily, že pokud jsou myši uměle modifikovány tak, aby produkovaly nadměrné množství proteinu c-myc (který má roli ve vzniku rakoviny), umírají na rakovinu mnohem dříve, pokud navíc jejich těla produkují nadměrné množství miRNA. Jiný výzkum prokázal, že miRNA se podílí na regulaci proteinu E2F1, který má roli v proliferaci buněk. V tomto případě se miRNA váže na mRNA a brání tím translaci. Je také možné na základě měření aktivity několika stovek genů kódujících miRNA u pacientů trpících nádorovým bujením zjistit, o jaký typ rakoviny se jedná a z jaké tkáně rakovina vznikla. Je zřejmé, že miRNa má značný vliv i na činnost srdce. Exprese genů pro miRNA se u lidí s poruchami srdeční činnosti značně odlišuje od zdravých lidí. Zřejmé je to zejména v případě kardiomyopatie, ale i v případě embryonálního vývoje srdce, poruch vývoje (hypertrofie) a podobně. Nejnovější studie také ukázaly, že miRNA produkované rýží (a dalšími rostlinami) nejenže přežívá trávicí proces živočichů, ale dokonce ovlivňuje svojí činností expresi genů. Například MIR168a interferuje s mRNA, ze které se translatuje receptor pro LDL. Dochází tak k utlumení schopnosti živočichů odstraňovat z plazmy LDL.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Nanjing University School of Life Sciences News Zhang a kol.: \" Exogenous plant MIR168a specifically targets mammalian LDLRAP1: an evidence of cross-kingdom regulation by microRNA \" Publishing on Cell Research, September 20, 2011.", "section_level": 1}], "src_summary": "miRNA neboli microRNA jsou jednovláknové řetězce nekódující RNA o délce 21-23 nukleotidů, které se podílejí na regulaci genové exprese. miRNA vznikají transkripcí z genů v DNA, ale následně nedochází k jejich translaci v protein. Namísto toho se každý primární transkript miRNA (tzv. \"pri-miRNA\") páruje s některými vlastními komplementárními bázemi a nakonec se mění na plně funkční miRNA. Tyto molekuly jsou částečně komplementární k určitým molekulám mRNA vyskytujícím se v buňce a jsou schopné regulovat (konkrétně snižovat) tímto výrobu proteinů, které tyto mRNA kódují. K objevu miRNA došlo v roce 1993 v týmu Leeho a jeho spolupracovníků v laboratoři Victora Ambrose, ale termín microRNA je mnohem mladší - pochází z roku 2001 z článků v Science. ", "tgt_summary": "Les microARNs (abréviation : miARN) sont une catégorie de acides ribonucléiques (ARNs), simple-brin, non-codants et propres aux cellules eucaryotes. Ils ont une longueur moyenne de 22 nucléotides (21 à 24 en général), soit moins que d'autres ARNs. ", "id": 1481405} {"src_title": "Johannes Urzidil", "tgt_title": "Johannes Urzidil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině železničního úředníka ing. Josefa Uržidila, který pocházel z Ošelína v okrese Stříbro a psal své jméno česky Uřídil a jeho ženy Elise Metzelesové, provdané Steinitzové, která si do svazku přivedla sedm dětí z předešlého manželství. Jediným jejich společným dítětem byl Johannes. U jeho porodu asistoval lékař a básník Hugo Salus. Matka zemřela 7. ledna 1900, když Johannesovi nebyly ani čtyři roky. Jeho otec se podruhé oženil s Češkou Marií Mostbeckovou. V roce 1906 začal studovat na německém gymnáziu v ulici Na příkopě. Zatímco na obecné škole patřil jako syn úředníka k „zámožným“ žákům, na gymnáziu ho jeho bohatší spolužáci mezi sebe nepřijali, takže se cítil osamocen. V roce 1913 otiskl první verše v Prager Tagblattu pod pseudonymem Hans Elmar (jméno hrdiny z knihy pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Carla Spittelera). Maturitu složil v roce 1914 a následně se zapsal na pražské německé universitě studium germanistiky, slavistiky a dějin umění (prof. W. Klein, H. Schmerber, A. Grünwald). Ve stejné době začal navštěvovat kavárnu Arco. Zde se seznámil s předními pražskými německými literáty, jako byli například: Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Felix Weltsch nebo Oskar Baum. Stal se vyznavačem expresionismu, spolu s vydavatelem Leo Reissem od roku 1917 připravoval a od roku 1918 redigoval brněnský expresionistický časopis \"Der Mensch\". V letech 1915–1917 se seznámil s českými malíři Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem a Rudolfem Kremličkou. V letech 1916-1918 sloužil v rakousko-uherské armádě, kde pracoval v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Zde se seznámil s Jaroslavem Topičem (synem a nástupcem nakladatele Františka Topiče). Jeho prostřednictvím se seznámil v roce 1918 s malířem Janem Zrzavým. Univerzitní studia dokončil v letech 1918-1919 a působil pak jako překladatel na Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze a úředník velvyslanectví. Od prosince 1921 nastupuje jako tiskový rada německého velvyslanectví v Praze (Pressebeirat der Deutschen Gesandtschaft). Toto místo zastává až do nástupu nacismu. V říjnu 1933 je uvolněn ze svých povinností a v lednu 1934 propuštěn. V roce 1922 zakládá spolu s Oskarem Baumem a Ludwigem Winderem \"Ochranný svaz německých spisovatelů v Československu\" (Schutzverband deutscher Schriftsteller in der ČSR). Tato organizace působila aktivně především po nástupu nacistů k moci. Urzidil byl tajemníkem tohoto svazu. Dne 4. dubna 1922 se oženil s Gertrudou Thiebergerovou (dcerou pražského rabína), jako svědci byli na svatbě Jan Zrzavý a sekretář německého vyslanectví Heinrich Stephany. V roce 1932 byl řečníkem u odhalení soch Johanna Wolfganga Goetha v Teplicích a Mariánských Lázních ke 100. váročí jeho úmrtí. Jako žák germanisty Augusta Sauera se zabýval vztahem Goetha k Čechám, o něm napsal několikrát přepracovanou knihu \"Goethe in Böhmen\" (od roku 1932 3 německá vydání, české jako \"Goethe a Čechy\").", "section_level": 1}, {"title": "Johannes Urzidil a zednářství.", "content": "Od roku 1923 byl Urzidil členem zednářské lóže „Harmonie“. V roce 1925 se stal mistrem a v roce 1937 stoličním mistrem. Tato lóže byla v roce 1938 uspána a rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace.", "content": "V noci z 30. června na 1. července 1939 se podařilo manželům Urzidilovým opustit území Protektorátu. Odjeli do Itálie a odtud lodí do Velké Británie, kam dorazili 2. srpna 1939. Usídlili se ve vesničce Viney Hill v Gloucestershire. V lednu 1941 se Urzidilovi v Londýně setkávají s básnířkou Bryher, která financovala jejich útěk. 30. ledna odplouvají Urzidilovi do Spojených států amerických, 12. února přistávají v New Yorku. Ve Spojených státech amerických se Urzidil nejprve živil jako knihvazač. Po překonání počáteční nedůvěry k přistěhovalcům se začal opět věnovat psaní. 16. dubna 1946 získává Urzidil americké občanství. V letech 1951-1953 pracoval v rakouském oddělení rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Byl propuštěn v rámci čistek mccarthismu. Urzidil podnikl přednášková turné, především po Evropě, a to v letech 1953, 1957, 1962, 1964, 1965, 1968 (během této cesty se ve Vídni naposledy osobně setkal s Janem Zrzavým). Při své poslední přednáškové cestě v roce 1970 zemřel v Římě na mozkovou mrtvici. Je pohřben na hřbitově Campo Santo Teutonico u baziliky svatého Petra.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Po Urzidilovi je pojmenována planetka 70679 Urzidil, která byla objevena v roce 1999 na hvězdárně Kleť astronomy Janou a Milošem Tichým. V roce 2006 otevřela \"Společnost Johannese Urzidila\" jeho muzeum ve Zvonkové (Glöckelberg) na Šumavě. Expozice již ale byla uzavřena.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Urzidil byl od roku 1921 pražským dopisovatelem Berliner Börsen-Courier, redaktorem časopisu Harmonie, vydavatelem literárního časopisu Das Silberboot (1935-1937 a spolupracovníkem bratislavského Die drei Ringe (1935-1938). Přispíval články do časopisů a novin Veraikon, Die Aktion, Alt-Prager Almanach, Deutsche Kunst und Dekoration, Das Kunstblatt, Musaion, Forum, The Germanic Rewiew, Deutsche Zeitung Bohemia, Obzor, Prager Tagblatt, Slavische Rundschau, Tribuna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Urzidil (3. února 1896, Praha – 2. listopadu 1970, Řím) byl pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění.", "tgt_summary": "Johannes Urzidil, né le à Prague et mort le à Rome, est un écrivain et poète de langue allemande. Contemporain de Franz Kafka, il écrivit beaucoup sur Prague et la Bohême. Il parlait couramment le tchèque et représentait à sa façon la Prague cosmopolite du début du. ", "id": 53431} {"src_title": "Murray Rothbard", "tgt_title": "Murray Rothbard", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Rothbard se narodil Davidu a Rae Rothbardovým, kteří ho vychovávali v židovské rodině v Bronxu. \"Vyrůstal jsem v komunistické kultuře,\" vzpomínal později. Studoval Columbia University, kde získal titul bakalář v matematice a ekonomii v roce 1945 a titul magistr v roce 1946. Titul doktor filosofie za ekonomii obdržel v roce 1956 pod vedením Arthura Burnse, pozdějšího předsedy Fedu. Počátkem 50. let studoval u Ludwiga von Misese na jeho seminářích na New York University a byl velmi ovlivněn Misesovou knihou \"Lidské jednání\" (\"Human Action\"). V 50. a 60. letech pracoval pro klasicky liberální William Volker Fund na knižním projektu, který byl završen v knize \"Zásady ekonomie\" (\"Man, Economy, and State\"), publikováno v roce 1962. V letech 1963 až 1985 vyučoval na Polytechnic Institute of New York University v Brooklynu, New York. Od roku 1986 do své smrti byl emeritním profesorem na University of Nevada, Las Vegas. Rothbard založil Center for Libertarian Studies v roce 1976 a Journal of Libertarian Studies v roce 1977. Byl spojen se vznikem Ludwig von Mises Institut v roce 1982 a později se stal jeho akademickým vicepresidentem. V roce 1987 zahájil vydávání \"Review of Austrian Economics,\" nyní nazývaný Quarterly Journal of Austrian Economics. V roce 1953 se oženil s JoAnn Schumacher v New York City, kterou nazýval “nepostradatelným rámcem” pro jeho život a dílo. Zemřel v roce 1995 na Manhattanu na srdeční infarkt. Nekrolog v New York Times nazval Rothbarda \"ekonomem a sociálním filosofem, který ostře hájil individuální svobodu proti vládním intervencím.\" William F. Buckley napsal ostrý nekrolog v National Review kritizující Rothbardovu radikální politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Rakouská škola.", "content": "Rakouská škola se snaží odhalit axiomy lidského jednání (nazývané \"praxeologie\" ). Podporuje volný trh a kritizuje řízené ekonomiky, protože ty ničí informační funkci cen a nevyhnutelně vedou k totalitě. Vlivní představitelé byli Eugen von Böhm-Bawerk, Friedrich Hayek a Ludwig von Mises. Rothbard argumentoval, že celá ekonomická teorie Rakouské školy vychází z logické implikace skutečnosti, že lidé se zapojují do záměrných jednání. Rothbard byl rovněž velmi vzdělaný v historii a politické filosofii. Rothbardovy knihy, jako \"Zásady ekonomie\" (\"Man, Economy, and State\"), \"Ekonomie státních zásahů\" (\"Power and Market\"), \"Etika svobody\" (\"The Ethics of Liberty\"), a \"For a New Liberty\", jsou považovány za libertariánské představy přirozeného práva. Studoval ekonomické školy předcházející Adama Smithe, jako scholastiky a fyziokraty a diskutoval je ve svém nedokončeném, mnohasvazkovém díle \"An Austrian Perspective on the History of Economic Thought\". Rothbard rozděluje různé druhy státních intervencí do tří kategorií: \"autistické intervence\", což je zásah do soukromé nesměnné aktivity; \"podvojné intervence\", což je vynucená směna mezi jednotlivcem a státem; a \"trojstranné intervence\", což je státem nařízená směna mezi jednotlivci. Podle Sanford Ikeda, Rothbardova typologie \"eliminuje mezery a nekozistence, které se objevují v Misesových původních formulacích.\" Rothbard byl ostrý kritik vlivného ekonoma Johna Maynarda Keynese a keynesiánského ekonomického myšlení. Jeho esej \"Keynes, the Man\", je útok na Keynesovy ekonomické ideje i na jeho osobu. Rothbard byl také velmi kritický, mezi jinými, k utilitaristickému filosofu Jeremy Benthamovi v jeho eseji, \"Jeremy Bentham: The Utilitarian as Big Brother\" publikováno v jeho díle \"Classical Economics\". Rothbard vytvořil \"Rothbardův zákon\": \"lidé mají tendenci se specializovat na to v čem jsou nejhorší\". Henry George, například, je skvělý ve všem kromě půdy, tak tudíž 90% času píše o půdě. Friedman je skvělý kromě peněz, tak se zaměřuje na peníze. Murray Rothbard věnoval kapitolu \"Ekonomie státních zásahů\" tradiční roli ekonoma ve veřejném životě. Rothbard poznamenal, že funkce ekonoma na volném trhu se velmi liší od funkcí na omezeném trhu. \"Co může ekonom dělat na zcela svobodném trhu?\", ptá se Rothbard. \"Může vysvětlit fungování tržní ekonomiky (zásadní úkol, zvláště když nevzdělaný člověk odjakživa má sklon považovat tržní ekonomii za naprostý chaos), ale více už může udělat jen málo.\"", "section_level": 1}, {"title": "Anarchokapitalismus.", "content": "Rothbard \"kombinuje laissez-faire svého učitele Ludwiga von Misese s absolutistickým pohledem lidských práv a odmítáním státu, které získal ze studia individualistických amerických anarchistů 19.století jako Lysander Spooner a Benjamin Tucker.\" O Spoonerovi a Tuckerovi, Rothbard psal: \"Lysander Spooner a Benjamin T. Tucker byli nepřekonatelní jako političtí filozofové a nic více je dnes potřeba jako obroda a zpřístupnění jejich z velké části zapomenutého odkazu, který zanechali politické filozofii... Zde najdeme vědecké vysvětlení fungování volného trhu (a následků vládních intervencí), které individualističtí anarchisté mohou jednoduše včlenit do svého politického a sociálního Weltanschauung.\" V jeho anarchokapitalistickém modelu ochranné agentury soutěží na volném trhu a jsou dobrovolně podporovány spotřebiteli, kteří si vybírají jejich ochranu a právní služby. Anarchokapitalismus by znamenal konec státního monopolu síly. Rothbard byl proti tomu, co považoval za přílišnou specializaci vědy a snažil se sjednotit vědní obory, jako je ekonomie, historie, etika a politologie a vytvořit \"vědu svobody.\" Rothbard popsal morální základy pro svůj anarchokapitalistický postoj ve dvou knihách: \"For a New Liberty\", publikováno 1972 a \"The Ethics of Liberty\", publikováno 1982. V díle \"Power and Market\" (1970), Rothbard popsal, jak by ekonomika bez státních zásahů mohla fungovat. V knize \"The Ethics of Liberty\", Rothbard prosazoval právo úplného sebevlastnictví, jako jediný princip slučitelný s morálními zásadami aplikovatelnými na každého člověka a \"univerzální etikou\" a toto je přirozené právo, co je přirozeně nejlepší pro člověka. Věřil, že v důsledku toho tak jednotlivci vlastní plody své práce. Na základě toho má každý člověk právo vyměnit svůj majetek s ostatními. Věřil že, když jedinec spojí svou práci s půdou bez vlastníka, pak je řádným majitelem a z tohoto pohledu je to soukromý majetek, který lze vyměnit nebo darovat. Argumentoval, že taková půda by neměla tendenci zůstat nevyužita, pokud by dávalo ekonomický smysl ji využít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Murray Newton Rothbard (2. března 1926 – 7. ledna 1995) byl americký ekonom rakouské školy, který pomohl definovat moderní libertarianismus a založil proud tržního anarchismu, který nazýval anarchokapitalismus. Rothbard kladl důraz na spontánní řád a prosazování individuálního anarchismu a odsuzoval centrální plánování.", "tgt_summary": "Murray Newton Rothbard ( - ) est un économiste et un philosophe politique américain, théoricien de l’école autrichienne d'économie (élève de Ludwig von Mises), du libertarianisme et de l’anarcho-capitalisme. ", "id": 1989905} {"src_title": "Žralok dlouhoploutvý", "tgt_title": "Requin longimane", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Žralok dlouhoploutvý byl poprvé popsán v letech 1822–1825 francouzským přírodovědcem René Primevèrem Lessonem, který se společně s mořeplavcem Louisem Isidorem Duperreym plavil na korvetě \"Coquille\". Lesson popsal dva exempláře tohoto druhu získané v souostroví Tuamotu ve Francouzské Polynésii. Žraloka nazval \"Squalus maou\" po polynéském výrazu pro žraloka. Lessonův popis a pojmenování však bylo zapomenuto. Další vědecké pojmenování tohoto druhu \"Longimanus squalus\" pochází z roku 1861 a zavedl je kubánský zoolog Felipe Poey. Přívlastek \"longimanus\" odkazuje na nápadnou velikost prsní ploutve a latinsky znamená „dlouhoruký“.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a rozšíření.", "content": "Žralok dlouhoploutvý se zpravidla vyskytuje v hlubokých, otevřených vodách s teplotou vyšší než 18 °C. Preferuje vody s teplotou mezi 20–28 °C a má tendenci se stahovat z oblastí, kde teplota moře klesne níže. Dříve byl tento druh žraloka hojně rozšířený, nicméně studie IUCN z roku 2010 naznačuje, že početnost drasticky poklesla. Podle analýzy údajů z amerických statistik z let 1992–2000 (zahrnujících severozápadní a střední Atlantik) poklesl výskyt v daném období o 70 procent. Běžně se s těmito žraloky lze setkat mezi 45° severní šířky a 43° jižní šířky. V roce 2004 byl objeven mrtvý jedinec na západním pobřeží Švédska, tedy za severní hranicí oblasti svého výskytu. Žralok dlouhoploutvý tráví většinu času v horních vrstvách oceánu do hloubky maximálně 150 metrů a dává přednost otevřenému moři. Podle statistických údajů roste počet těchto žraloků se vzdáleností od pobřeží. Občas se vyskytnou i u pobřeží na mělčinách s hloubkou okolo 40 metrů, a to zejména v blízkosti oceánských ostrovů jako je Havaj nebo v oblastech, kde je kontinentální šelf úzký a hluboký oceán není daleko. Žralok dlouhoploutvý je samotářský, ačkoliv byl pozorován i v hejnech, pokud byl poblíž bohatší zdroj potravy. Oproti většině druhů žraloků nemá pevný denní cyklus, je aktivní ve dne i v noci. Plave pomalu, s prsními ploutvemi široce roztaženými. Mohou jej doprovázet lodivod mořský, koryféna velká či některé další symbiotické druhy z čeledi štítovcovitých.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie a vzhled.", "content": "Nejvýraznějším rozlišovacím znakem tohoto druhu žraloka jsou jeho dlouhé, nápadně zaoblené křídelnaté prsní a hřbetní ploutve, výrazně větší než u ostatních druhů žraloků. Tlama je zaoblená a oči kulaté s ochrannou blánou. Žralok dlouhoploutvý má typické, i když poněkud zploštělé tělo žraloků z čeledi modrounovitých. Jeho kůže je bronzová, hnědá nebo namodrale šedá (barva se liší podle regionu) a bílá na břiše (může mít i žlutý nádech). Maximální velikost je 4 metry, ačkoliv obvykle nepřesahuje 3 metry. Jako maximální hmotnost je hlášeno 170 kg. Samice jsou obvykle větší než samec, dosahují v průměru 1,9 metru, samci 1,8 metru. Většina ploutví má bílé špičky (mladým exemplářům a některým dospělým mohou chybět). V jiných případech mohou mít mladí jedinci tyto skvrny černé. V dolní čelisti má tento druh tenké zoubkované zuby, které jsou relativně malé a trojúhelníkovité. Na každé straně čelisti jich je mezi 13–15. Zuby v horní čelisti jsou také trojúhelníkovité, ale mnohem větší a širší. Na každé straně čelisti jich je 14–15.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hlavní potravou žraloka dlouhoploutvého jsou pelagické druhy hlavonožců a kostnaté ryby. Neomezuje se však pouze na ně a požírá i smuhovcovité, rejnoky, mořské želvy, ptáky, plže, korýše i mršiny. Z kostnatých ryb jsou jeho potravou hlavně plachetníci, marlíni, tuňáci, makrely aj. Loví tak, že napadá hejna ryb nebo proplouvá hejny mladých tuňáků s otevřenými ústy. Při společném krmení s jinými druhy žraloků se stává agresivním. Spisovatel Peter Benchley, autor románu \"Čelisti\", podle kterého byl natočen známý stejnojmenný film, pozoroval tento druh žraloka, jak plave v blízkosti kulohlavce černého a požírá jeho exkrementy.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Žralok dlouhoploutvý plave většinou osaměle a pomalu a inklinuje k pobytu v horní části vodního sloupce, kde křižuje obrovské rozlohy oceánů a hledá potravu. Do 16. století nazývali námořníci tento druh žraloků \"mořskými psy\" kvůli tomu, že žraloci dlouhoploutví opatrně, ale vytrvale sledovali zaoceánské lodě v očekávání potravy. Pokud byli odehnáni, vzdálili se do bezpečné vzdálenosti, ale rychle se vrátili zpět, pokud něco zaujalo jejich pozornost. Žralok dlouhoploutvý není rychlý plavec, je ale schopen překvapujícího zrychlení například ve chvílích, kdy bojuje s jinými druhy žraloků o potravu. Často se o ni přetahuje se žraloky hedvábnými. Do hejn s ostatními žraloky stejného druhu se shlukuje v případech, kdy se v dosahu objeví větší zdroj potravy. Někdy pak může nastat alimentární frenezie, „krvežíznivé šílenství“. Žralok dlouhoploutvý je oportunní dravec, který raději okamžitě zaútočí i přes možné ohrožení, než aby si počkal na budoucí snazší kořist. Nezdá se, že by se projevy žraloků dlouhoploutvých lišily podle pohlaví či velikosti. Samci i samice pronásledují hejna tuňáků či skupiny kytovců (hlavně delfínů a kulohlavců) a útočí na kořist. Jejich po tisíciletí navyklé trasy sloužily rybářským lodím jako vodítko k hejnům ryb. Při lovu velryb v teplých vodách je tento druh žraloka zodpovědný za většinu škod na plovoucích ulovených kytovcích.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V severozápadním Atlantiku a jihozápadním Indickém oceánu bylo prokázáno páření na začátku léta, ale v Tichém oceánu byly spatřeny samice s embryi celoročně, což naznačuje dobu páření delší. Žralok dlouhoploutvý je živorodý; embrya se vyvíjejí v děloze a jsou krmena z placentárního vaku. Březost trvá jeden rok. Velikost vrhu kolísá od jednoho do 15 mláďat dlouhých cca 0,6 metru. Pohlavní dospělosti dosahují samci při velikosti 1,75 metru, samice při velikosti 2 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s lidmi.", "content": "Z hlediska rybolovu je žralok dlouhoploutvý komerčně významný druh kvůli ploutvím, masu a oleji. Maso lze konzumovat čerstvé, uzené, sušené a solené a v kožedělném průmyslu se zpracovává i kůže. Žralok dlouhoploutvý se loví celosvětově, mnohdy však spíše jako trofej a vedlejší úlovek na návnadu, určenou pro jiné druhy ryb. Známý oceánograf a badatel Jacques-Yves Cousteau popsal tento druh jako „nejnebezpečnější ze všech žraloků“. Přes větší proslulost velkého bílého žraloka a dalších žraloků žijících blíž u pobřeží je žralok dlouhoploutvý pravděpodobně zodpovědný za nejvíce smrtelných útoků, a to v důsledku predace přeživších z vraků nebo havarovaných letadel především během válečných let. Tyto nezdokumentované případy však nejsou zahrnuty do oficiálních statistik útoků na lidi ve 20. a 21. století, proto žralok dlouhoploutvý nefiguruje na prvním místě vedených statistik. Z největších incidentů lze jmenovat potopení amerického křižníku \"USS Indianapolis\" za druhé světové války 30. července 1945. Tehdy zemřelo 600–800 lidí, nemalá část po útocích žraloků dlouhoploutvých. Další z velkých válečných katastrof bylo potopení parníku \"Nova Scotia\" německou ponorkou poblíž Natalu. Z přibližně 1000 cestujících na palubě přežilo pouhých 192 lidí. Mnoho úmrtí se připisuje žralokům dlouhoploutvým. Žralok dlouhoploutvý představuje mnohem větší nebezpečí pro člověka na otevřeném moři než pro koupající se u pobřeží či sportovní potápěče. Přesto došlo v prosinci 2010 k pěti útokům žraloků (nejméně v jednom případě měl útočit právě žralok dlouhoploutvý) na čtyři plavce u egyptských břehů v letovisku Šarm aš-Šajch. Jeden z útoků byl fatální, zemřela při něm německá turistka. V této lokalitě klesá korálový útes prudce do hloubky již blízko u břehu, což zvyšuje pravděpodobnost výskytu žraloka dlouhoploutvého. Přestože žralok dlouhoploutvý je oportunistický a agresivní druh a může na člověka cíleně zaútočit jako na kořist, potápěči se s ním někdy odváží plavat. Doporučují se obecné zásady bezpečnosti; neharpunovat v jeho přítomnosti ryby, a pokud se žralok přiblíží příliš blízko nebo začne být zvědavý, raději okamžitě opustit vodu.", "section_level": 1}, {"title": "Status ohrožení.", "content": "Ještě v roce 1969 bylo o žraloku dlouhoploutvém napsáno: „Je neobyčejně hojný, možná nejhojnější zvíře větší než 45 kg na tváři Země.“ Podle populační studie z roku 2003 poklesl jeho výskyt v severozápadním a západním Atlantiku mezi roky 1992–2000 o 70 %. Další studie, zaměřená na Mexický záliv, porovnávala údaje z poloviny 50. let a konce 90. let 20. století. Podle ní poklesl výskyt tohoto druhu žraloka v porovnávaném období dokonce o 99,3 %. (Změny v metodě sběru dat i v oblasti komerčního rybolovu ovšem zhoršily srovnatelnost dat.) V důsledku toho byl žralok dlouhoploutvý na Červeném seznamu IUCN přesunut do \"zranitelných\" globálně a \"silně ohrožených\" v severozápadním Atlantiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žralok dlouhoploutvý (\"Carcharhinus longimanus\") je velký pelagický druh žraloka z čeledi modrounovitých, vyskytující se v mořích a oceánech subtropického a tropického pásu. Upřednostňuje hluboké vody, ale občas navštěvuje i vody pobřežní. Je snadno rozpoznatelný podle dlouhých prsních ploutví s bílými skvrnami. Studie Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ukazuje, že jeho populace stále klesá. ", "tgt_summary": "Le Requin longimane (Carcharhinus longimanus), aussi appelé Requin océanique, Aileron blanc du large ou encore Requin pointes blanches du large, est une espèce de grand requin pélagique vivant dans les eaux profondes des océans tropicaux et les zones chaudes des océans tempérés. Son corps trapu est surtout reconnaissable à son aileron et ses nageoires longues, arrondies et se finissant en pointes blanches. Sa longueur n'excède généralement pas les trois mètres. ", "id": 1712501} {"src_title": "Ingrid Bergmanová", "tgt_title": "Ingrid Bergman", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Její matka, původem Němka Friedel Adler Bergman, zemřela na žloutenku, když jí byly pouhé tři roky. O 11 let později, 29.7.1929, zemřel i její otec Justus Samuel Bergman na rakovinu. Ten se věnoval fotografování a pomáhal jí už od mala s rozvojem jejího hereckého talentu. Po smrti otce žila Ingrid u svého strýce a jeho rodiny. Vystudovala hereckou školu Královského dramatického divadla ve Stockholmu a v roce 1934 obsadila svoji první mluvenou roli ve švédském filmu \"Hrabě z Mnichova mostu\" (\"Munkbrogreven\"), uvedeném do kin v roce 1935. Jejím prvním manželem se stal roku 1937 Petter Lindström, který pracoval jako zubní lékař, a následujícího roku se jim narodila dcera Pia (* 1938). Ještě než odešla do Spojených států amerických, natočila v Německu film pro UFA \"Čtyři přátelé\" (režisér Carl Froelich). Mezinárodně známou filmovou hvězdou ji učinil snímek \"Intermezzo\" z roku 1936, který se producent David O. Selznick rozhodl v roce 1939 natočit v americké verzi. Mladá Švédka si získala americké publikum především svojí přirozeností, kterou se od tehdejších amerických hvězd zásadně odlišovala. V roce 1942 získala americké státní občanství a natočila svůj nejslavnější film \"Casablanca\", v němž byl jejím filmovým partnerem Humphrey Bogart a který režíroval Michael Curtiz. V roce 1949 natáčela v Itálii film \"Stromboli\". Přitom se zamilovala do režiséra tohoto filmu Roberta Rosselliniho a otěhotněla s nímː Pak opustila svého muže Pettera Lindströma a dceru Piu, což způsobilo v Americe skandál. Kvůli tomu také ztratila nakrátko přízeň amerického publika. V roce 1950 se za Rosselliniho provdala. Měli spolu tři děti: syna Roberta Ingmara Rosseliniho (* 1950) a dvojčata Isabellu Rossellini a Isottu Ingrid (* 18. června 1952). Druhá z dvojčat se později stala profesorkou na Stony Brook University). Bergmanová a Rossellini natočili spolu celkem sedm filmů. Roku 1957 se však jejich manželství rozpadlo, poté co Rossellini začal vztah s Indkou jménem Sonali Dasgupta, která byla o 24 let mladší než Rosselini a otěhotněla s ním. O rok později se Ingrid Bergmanová provdala za švédského producenta Larse Schmidta. Toto manželství vydrželo do roku 1970. V romantické komedii \"Indiskrétní\" (\"Indiscreet\"), natočeném v roce 1958, se Bergmanová objevila jako divadelní herečka Anna Kalman společně s Carym Grantem. Do výčtu mužů, kteří měli intimní vztah s Ingrid Bergmanovou, se řadí také maďarský reportážní fotograf Robert Capa. Její poslední film \"Žena jménem Golda\" z roku 1982 byl životním příběhem izraelské političky Goldy Meirové. Čtyři měsíce po jeho dokončení zemřela Bergmanová v Londýně na rakovinu, v den svých 67. narozenin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ingrid Bergmanová, nepřechýleně Bergman (29. srpna 1915, Stockholm, Švédsko – 29. srpna 1982, Londýn, Spojené království) byla švédsko-americká filmová a divadelní herečka. Obdržela tři Oscary za své hlavní role a Americký filmový institut (AFI) ji zařadil na čtvrté místo největších hereček v historii amerického filmu.", "tgt_summary": "Ingrid Bergman, née le à Stockholm, Suède, et morte le à Londres, Royaume-Uni, est une actrice suédoise. Elle avait déjà tourné quelques films en Suède lorsque le producteur David O. Selznick lui propose en 1939 de reprendre le rôle principal de l'adaptation américaine d\"'Intermezzo\", ce qui la fait connaître dans son pays. Sa carrière internationale est lancée et sa popularité s'accroît de films en films : \"Casablanca\", \"Pour qui sonne le glas\", \"Hantise\" (1944), qui lui vaut l’Oscar de la meilleure actrice, puis \"Jeanne d'Arc\" en font la star mondiale la plus désirée et la mieux rémunérée. ", "id": 22861} {"src_title": "Wii Sports", "tgt_title": "Wii Sports", "src_document": [{"title": "Hraní.", "content": "Wii Sports se skládá z 5 různých sportovních her – tenisu, baseballu, bowlingu, golfu a boxu. Hru si hráč zvolí v hlavním menu. Hry se ovládají pouze Remotem u tenisu, baseballu, golfu a bowlingu, a nebo Remotem s připojeným Nunchukem u boxu. Ovladače se používají jako sportovní náčiní a hráč s ním vykonává pohyby jako u reálného sportu, např. Remote drží jako golfovou hůl, v základním golfovém postoji a snaží se o odpálení virtuálního míčku reálným pohybem. Každá z her se skládá ze standardního herního režimu, tréninku a z režimu určeného pro více hráčů. Ve standardním módu se hráč naučí v tenisu hrát dvojhru proti soupeři, v baseballu odpalovat a nadhazovat, v bowlingu zacházet s koulí, v golfu odpalovat na cíl a v boxu různé chvaty a zákroky. Čím více utkání vyhraje, tím zkušenější budou soupeři. V multiplayeru si mohou zaboxovat dva hráči proti sobě nebo si v tenise zahrát čtyřhru a podobně. Postavy, se kterými se bude hráč reprezentovat v hrách, si vytvoří v Mii Channelu. Wii Sport je prvním titulem, ve kterém tuto postavičku může použít. Mii jsou uloženy v hráčově konzoli a představují jeho osobu.", "section_level": 1}, {"title": "Jak hráč postupuje.", "content": "Po odehrání dané hry, zápasu, je hráč odměněn body za svůj úspěch podle svých dovedností. Některé hry však nezapočítávají hru více hráčů do tohoto bodování. Graf vývoje bodů lze zhlédnout vždy po dohrané hře. Po získání 1000 bodů dosáhne hráč profesionální úrovně a kosmetické úpravy jeho Mii. Wii Sports obsahuje také fitness test, který vypočte fitness věk. Test spočívá ve vykonání několika sportovních úkolů z tréninkového módu. Věk se pak počítá z hráčova věku, rovnováhy, rychlosti a energie. Test se může udělat pouze jednou denně pro jednoho Mii a výsledky jsou znázorněny v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Wii Sports vytvořil Katsuya Eguchi se svojí vývojářskou skupinou, jež vyvíjí software pro Nintendo. S příchodem Wii Nintendo požadovalo, aby byli osloveni lidé, kteří video hry dříve nehráli. Proto byl požadován software, který bude zábavný a současně naučí nové hráče zacházení s Wii. Nintendo se snažilo zaútočit na hráče, kteří by hráli denně a jako vlajkovou loď Wii vyslalo právě hru Wii Sports. Wii Sports bylo navrženo jako jednoduchá hra pro použití jak dlouhodobých hráčů, tak i pro začátečníky. Byl vybrán právě sport, protože toto téma je rozšířené a pro všechny velmi známé. Přesné rysy profesionálních sportovců a realistická grafika pomůže komukoliv v herních dovednostech. Z počátku se uvažovalo o nasazení postaviček z Maria, ale hráči dali jasně najevo, že preferují postavy Mii. Hru lze zobrazit v širokoúhlém formátu 16:9 a podporuje progressive scan. Před Expem 2006 byl představen první sport ve hře, Wii Sport: Tenis. Později Nintendo oznámilo, že to bude část sportovního balíčku. Satoru Iwata představil tento balíček jako Wii Sports a uvedl, že bude zahrnovat tenis, golf a baseball. Ke hře bylo vytvořeno demonstrační video a demo verze. Ostatní tituly byly představeny až na Expu 2006 pod společným názvem Wii Sports: Baseball, Wii Sports: Golf a Wii Sports: Airplane. Airplane měl simulovat pilotování letadla, které mělo za úkol proletět kruhy v krajině. Tato hra ale nebyla zahrnuta do konečné podoby hry, ale objevila se následně ve hře Wii Sports Resort.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Wii Sports byla komerčně úspěšná až tak, že na konci roku 2007 se stala nejvíce prodávanou hrou na Nintendo Wii. V Japonsku se prodalo 176 167 kopií v prvních dvou dnech od vydání, což se stalo rekordem mezi hrami pro sedmou generaci konzolí v Japonsku. Od února 2007 se prodalo přes milion kopií. Na začátku května 2007 firma Media Create umístila Wii Sports na třetí místo mezi top 20 her Japonska. Byla to nejvíce prodávaná hra Japonska v roce 2007 s 1 911 520 prodanými kopiemi. V roce 2008 se Wii Sports umístilo na 10. místě v prodeji v Japonsku s 841 736 kopiemi. Do konce roku 2008 se prodalo 40,5 milionů kopií.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Wii Sport vyhrála", "section_level": 2}, {"title": "Vliv hry.", "content": "Wii Sports, významný faktor v celosvětovém uznání Wii, je první ze série her od Nintenda Wii Series. Tato série obsahuje Wii Play, Wii Fit, Wii Chess a Wii Music. Následovníkem by se mohla stát hra Wii Sports Resort, jejíž realizace je již plánovaná. Podle Wii Fit bude hra přitahovat spíše příležitostné, dámské či starší hráče. V jedné hře se propojují dovednosti členů rodiny a také slouží jako prostředek ke cvičení a hubnutí. Studie mezi 13–15letými teenagery vedená z Liverpoolu Univerzitou Johna Moorese dospěla k závěru, že tito hráči spotřebují o 2 % více energie než při hraní na ostatních konzolích. Wii Sports byla také použita jako pomoc při psychické terapii boxerů v rehabilitační nemocnici v Glenrose v Kanadě, při léčení lidí po mrtvici v Minneapolis, Minnesotě a Raleighu v Severní Karolíně a při léčení zraněných vojáků v Prescottu v Arizoně, Washingtonu D.C. a ve městě Landtuhl v Německu. Po vydání Wii začali hráči při hraní Wii Sports působit různé škody, kdy nešťastnou náhodou praštili do jiných hráčů nebo věcí svým Remotem. Mnoho nehod týkajících se odhozeného Remotu při hraní Wii Sports pobídlo prezidenta Nintenda Satoru Iwata k vyvinutí kampaně k redukci těchto incidentů. Nintendo vyvinulo nové pásky k Remotům, které byly dvojité a silnější. Wii Sports se stala populárním prostředkem na společenská setkání a soutěže. Obyvatelé domů důchodců a podobných center zformovali ligy pro hraní Wii Sports bowlingu. Wii Sports byla k vidění i v televizních seriálech, jako např. v The Big Bang Theory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wii Sports je sportovní hra vydaná a publikovaná Nintendem pro herní konzoli Nintendo Wii. Poprvé vyšla 19. listopadu 2006 v Severní Americe, po měsíci pak v Japonsku, Austrálii a v Evropě. ", "tgt_summary": "Le jeu est un ensemble de cinq simulations de sport, conçues pour initier les nouveaux joueurs à la télécommande Wii, comme le Wii U GamePad de la Wii U avec le jeu \"Nintendo Land\" et les Joy-Con de la Nintendo Switch avec le jeu \"1-2-Switch\". Sont compris un jeu de tennis, de baseball, de bowling, de golf et de boxe. Les joueurs manient la télécommande Wii de manière à reproduire des gestes réels, tel que frapper avec une raquette de tennis. Les règles de chaque jeu sont simplifiées dans le but de les rendre accessibles au plus grand nombre. Le jeu possède également des modes d'entraînement et de tests physiques qui surveillent les progrès du joueur dans les différents sports. ", "id": 573885} {"src_title": "Listnatcovité", "tgt_title": "Ruscaceae", "src_document": [{"title": "Pojetí čeledi.", "content": "Pojetí čeledi se během doby mezi jednotlivými taxonomickými systémy velmi měnilo. Proto se mohou lišit i popisy čeledi v různých publikacích. Tento článek se zabývá čeledí v pojetí systému APG II. Starší taxonomické systémy někdy uznávaly samostatnou čeleď konvalinkovité (\"Convallariaceae\"), jejíž zástupci jsou nyní včleněni sem. Rod \"Dracaena\" byl někdy řazen do čeledi \"Dracaenaceae\" nebo \"Agavaceae\", \"Comosperma\" do čeledi \"Anthericaceae\" a další případy. Někdy sem byl řazen i rod \"Streptopus\", nyní zařazen pod liliovité s. str.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé byliny, v některých případech dřevnatí a jsou to keře nebo až stromkovitého charakteru. Někdy jsou přítomny oddenky či hlízy. Listy jsou střídavé (vzácněji vstřícné nebo v přeslenech), jednoduché, někdy v přízemních či koncových růžicích nebo nikoliv, někdy kožovité, přisedlé nebo řapíkaté, s listovými pochvami. Čepel je celokrajná, kopinatá až vejčitá. Žilnatina může být souběžná, jindy dlanitě nebo i zpeřeně větvená. Někteří zástupci mají listy redukované na šupiny a list nahrazují útvary stonku zvané fylokladia, které mohou list věrně napodobovat, např. listnatec (\"Ruscus\"). Jedná se o jednodomé nebo dvoudomé rostliny. Květy jsou v jednotlivé nebo květenstvích, vrcholících, různých svazečcích či hroznech, někdy i na povrchu fylokladií. Okvětních lístků je 6 ve 2 přeslenech (vzácně 8), volné nebo srostlé. Tyčinek je nejčastěji 6 nebo 3, vzácně 4 nebo 8, volné nebo vzájemně nitkami srostlé v trubku či sloupek. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní, vzácněji spodní. Plodem je bobule nebo tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 26 rodů a asi 475 druhů, které jsou rozšířeny hlavně v Evropě, Asii, Africe, v Severní Americe, Střední Americe a v severní Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listnatcovité (\"Ruscaceae\") je bývalá čeleď jednoděložných rostlin z řádu chřestotvaré (\"Asparagales\"). Některé starší taxonomické systémy ji řadily do řádu liliotvaré (\"Liliales\"). Podle nejnovějšího systému APG III už není čeleď uznávána a zástupci jsou řazeni do čeledi chřestovité v širším pojetí (\"Asparagaceae\" s.l.).", "tgt_summary": "La famille des Ruscacées regoupait des plantes monocotylédones. La circonscription est discutée. En circonscription limitée elle comprend environ 9 espèces réparties en 3 genres : ", "id": 2005108} {"src_title": "Amicus curiae", "tgt_title": "Amicus curiae", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Institut \"amicus curiae\" pochází z římského práva. Od 9. století byl převzat britským právem a rozšířil se formou zvykového práva i do dalších soudních systémů, stal se také například součástí občanského procesního práva v Argentině. V moderní době se stal i součástí mezinárodního práva, zejména ve vztahu k ochraně lidských práv – používá jej Evropský soud pro lidská práva, Interamerická komise pro lidská práva a Interamerický soud pro lidská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Soudce Cyril Barnet Salmon popsal roli „amicus curiae“ v případu \"Allen v Sir Alfred McAlpine & Sons Ltd\" [1968] 2 QB 229 at p. 266 F-G takto: „Vždycky jsem chápal roli \"amici curiae\" tak, že má pomáhat soudu k nezaujatému výkladu práva nebo rozvíjet právní argumenty ve prospěch některé strany, pokud by je sama neuvedla“. Nejčastěji bývá v médiích zaznamenána situace, že některá zájmová skupina podává odvolacímu soudu zprávu k případu, v němž by rozhodnutí soudu mohlo mít širší dopad než jen na strany sporu. Kontroverzní kauzy zpravidla přitahují více zájemců, kteří nabízejí svoji zprávu z pozice „přátel soudu“.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kauz.", "content": "\"Amicus curiae\" je v angloamerickém světě běžným právním institutem. V českém prostředí bývá zmiňován vzácněji, je-li referováno o zahraničních nebo mezinárodních kauzách. Česká republika například 1. října 2004 prostřednictvím svého velvyslanectví předložila soudu v New Jersey své stanovisko jako \"amicus curiae\" ve věci skupinové žaloby proti firmě Wal-Mart, která vykořisťovala zahraniční úklidové pracovníky. Česká republika zdůraznila, že neschvaluje, nepovzbuzuje ani nepodporuje ilegální imigraci nebo ilegální práci ve Spojených státech, ale že bude případ pečlivě sledovat a že je v zájmu všech stran, aby bylo řádně prozkoumáno a zváženo, zda a v jakém rozsahu se obžalovaná strana dopustila údajných porušení zákonů Spojených států a mezinárodních standardů lidských práv. V dubnu 2008 zaslalo Evropskému soudnímu dvoru na podporu irského podání, k němuž se připojilo Slovensko, 40 organizací z 11 členských států Evropské unie zprávu \"amici curiae\", v němž konstatují a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zdůvodňují rozpor směrnice o uchovávání údajů (\"data retention directive\"), tedy směrnice o plošném sledování elektronické komunikace všech Evropanů, s čl. 8 odst. 1, čl. 10 Evropské úmluvy (svoboda projevu) a čl. 1 Prvního protokolu k Úmluvě (ochrana majetku). Množství amerických odborných organizací psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků se také touto formou angažovalo u amerických soudů v případech týkajících se homosexuality. V českém právu není institut \"amicus curiae\" výslovně upraven, je však občas využíván v řízení před Ústavním soudem, zejména ve společensky sledovaných věcech. Jako \"amici curiae\" vystupují jak zájmové spolky, tak i úřady a orgány veřejné moci (např. veřejná ochránkyně práv nebo Rada vlády ČR pro lidská práva). V září 2018 zaslal prezident Miloš Zeman Ústavnímu soudu nevyžádanou intervenci v kauze H-System na podporu stížnosti družstva Svatopluk, ve které uvedl své argumenty proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amicus curiae (v překladu \"přítel soudu\", v množném čísle amici curiae) je institut anglosaského právního systému, který označuje osobu, která není stranou sporu, ale dobrovolně nabídne soudu informaci o svém právním nebo jiném pohledu na projednávaný případ. Obvyklou formou je zpráva nazvaná amicus curiae brief (\"amici curiae brief\"), odborná publikace na téma související s případem nebo přímé svědectví nevyžádané žádnou ze stran sporu. Rozhodnutí, zda přijmout takovou informaci, leží na úvaze soudu.", "tgt_summary": "En droit, un est une personnalité ou un organisme, non directement lié aux protagonistes d'une affaire judiciaire, qui propose au tribunal de lui présenter des informations ou des opinions pouvant l'aider à trancher l'affaire, sous la forme d'un mémoire (un \"amicus brief\"), d'un témoignage non sollicité par une des parties, ou d'un document traitant d'un sujet en rapport avec le cas. La décision sur l'opportunité d'admettre le dépôt de ces informations ou de ces opinions est à la discrétion du tribunal. ", "id": 1757869} {"src_title": "Kvantový harmonický oscilátor", "tgt_title": "Oscillateur harmonique quantique", "src_document": [{"title": "Kvantový popis lineárního oscilátoru.", "content": "Kvantový lineární harmonický oscilátor je modelový systém, zahrnující částici vázanou na přímku nacházející se v poli sil popsaných potenciální energii formula_1, která závisí na poloze částice kvadraticky. Kvůli vázanosti na přímku se tento systém často označuje jako jednorozměrný harmonický oscilátor. Pro tento systém se studují stacionární stavy a pohyb částice. Pokud potenciál formula_1 zapíšeme jako pak Hamiltonův operátor pro jednorozměrný lineární harmonický oscilátor můžeme zapsat jako Stacionární Schrödingerova rovnice pro lineární harmonický oscilátor tvar Vynásobíme-li celou rovnici formula_6, získáme a zavedeme-li pro zjednodušení rovnice bezrozměrné veličiny rovnice přejde ve tvar Po úpravě dostaneme", "section_level": 1}, {"title": "Odhad řešení v asymptotické oblasti.", "content": "Řešení vyjádřené rovnice nelze nalézt jednoduchým matematickým aparátem a vyžaduje komplikovanější úvahy. V souladu s požadavky kladenými na vlnovou funkci formula_12 budeme požadovat, aby řešení rovnice byla konečná, jednoznačná a spojitá. Nejdříve odhadneme chování vlnové funkce formula_12 v asymptotické oblasti formula_14. Pro hodnoty formula_15 lze formula_16 v rovnici zanedbat a ta se pak zjednodušuje na tvar Jejím řešením je na stejné úrovni přesnosti rovnice, kde formula_18 a formula_19 jsou libovolné konstanty. Pro znaménko plus v exponenciále vlnová funkce formula_12 diverguje pro formula_14 a nelze ji normovat. Proto v asymptotické oblasti přibližně platí", "section_level": 2}, {"title": "Zpřesnění řešení v oblasti konečných hodnot.", "content": "Mimo asymptotickou oblast získané přibližné řešení původní rovnice pochopitelně nevyhovuje. Přejít k řešení přesnému, a to pro všechny hodnoty formula_24, znamená předpokládat, že formula_18 na formula_24 závisí. To znamená, že přesné řešení stacionární Schrödingerovy rovnice je ve tvaru kde formula_28 je dosud neurčená funkce modulující exponenciálu formula_29 dosazením předešlé rovnice pro formula_12 získáme novou rovnici pro neznámou funkci formula_28 Funkci formula_28 budeme hledat ve tvaru mocninné řad Neznámé koeficienty formula_35 pak získáme postupem, který zahrnuje dosazení řady pro formula_18 do odpovídající rovnice a porovnání členů se stejnými mocninami formula_37. Po jistém úsilí získáme Protože formula_18 je řešení obyčejné diferenciální rovnice druhého řádu, závisí podle očekávání na dvou konstantách formula_41 a formula_42. Ukazuje se však, že nekonečná řada formula_28 se pro velká formula_16 chová jako funkce formula_29, což znamená, že vlnová funkce formula_46 pro formula_14 diverguje. Funkce formula_28 proto nemůže mít předpokládaný tvar nekonečné řady. Nezbývá než předpokládat, že má funkce formula_28 tvar polynomu, to znamená, že počínaje určitým formula_50 platí formula_51 a pro dosud libovolné formula_16 musí splňovat podmínku", "section_level": 2}, {"title": "Energetické spektrum.", "content": "S ohledem na předešlý vztah a rovnici formula_54 dostáváme kvantování energií stacionárních stavů lineárního harmonického oscilátoru", "section_level": 2}], "src_summary": "Modelem kvantového lineárního harmonického oscilátoru je každý oscilující objekt kolem své rovnovážné polohy např. kmity atomů v krystalické mřížce. Lineární harmonický oscilátor patří mezi výjimky kvantové mechaniky, které lze řešit analyticky Schrödingerovou rovnicí. Řadu fyzikálních jevů lze také přinejmenším přibližně převést na harmonický oscilátor a popsat je tak s dostatečnou přesností.", "tgt_summary": "L'oscillateur harmonique quantique correspond au traitement par les outils de la mécanique quantique de l'oscillateur harmonique classique. De façon générale, un oscillateur est un système dont l'évolution dans le temps est \"périodique\". Il est dit de plus harmonique si les oscillations effectuées sont \"sinusoïdales\", avec une amplitude et une fréquence qui ne dépendent que des caractéristiques intrinsèques du système et des conditions initiales. Cela est le cas en mécanique classique pour une particule évoluant à une dimension dans un potentiel quadratique, de forme générale formula_1, \"k\" étant une constante positive. ", "id": 1726645} {"src_title": "Daviscupový tým Švýcarska", "tgt_title": "Équipe de Suisse de Coupe Davis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1992: Poprvé ve finále.", "content": "V roce 1992 přispěli ke zvýšení popularity tenisu ve Švýcarsku Marc Rosset a Jakob Hlasek, jakožto první reprezentanti země, kteří vyhráli mužskou čtyřhru French Open. Na Letních olympijských hrách 1992 se Rosset navíc stal olympijským vítězem v mužské dvouhře. Výkony hráčů se přenesly také do Davisova poháru, v němž se lídry stali Marc Rosset a Jakob Hlasek. Doplňovali je Claudio Mezzadri s Thierrym Grinem. Po výhře 4–1 na zápasy v úvodním kole Světové skupiny nad Nizozemskem v Haagu, cestoval švýcarský tým ke čtvrtfinálovému střetnutí do starobylého římského amfiteátru v Nîmes, v němž na antukovém dvorci zdolal Francii 3–2. Jednalo se o historicky první výhru nad tímto soupeřem. Třetí postupový bod vybojoval Jakob Hlasek proti antukovému specialistovi Thierrymu Championovi.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále proti Brazílii.", "content": "V ženevské hale Palexpo hladce vyřadili Brazílii 5–0 na zápasy. Současně ustavili nový rekord v návštěvnosti halového daviscupového zápasu, když mu přihlíželo 15 000 diváků. Hrálo se na velmi rychlém povrchu Taraflex, který svědčil dělovému podání Rosseta na úkor brazilských antukářů. Brazílie v předchozí fázi zaskočila favorizované Německo a Itálii, jež vyřadila. Brazilský tenista Jaime Oncins vstupoval do semifinále s bilancí výher a proher 9–0, přesto v Ženevě neuhrál ani jeden set.", "section_level": 3}, {"title": "Finále proti Spojeným státům.", "content": "Premiérová finálová účast pro Švýcarsko v soutěži znamenala utkání v texaském Fort Worthu proti Spojeným státům. Po semifinálové výhře došlo k odvolání nehrající kapitána Rolanda Stadlera za nejasných okolností, když důvody nebyly zveřejněny. Nahradil jej bývalý několikanásobný švýcarský mistr v tenise Tim Sturdza s rumunským aristokratickým původem. V otevírací dvouhře devátý hráč žebříčku Andre Agassi deklasoval 36. muže pořadí Hlaska, jenž favoritovi odebral jen pět her. Průběžný stav srovnal 35. tenista klasifikace Marc Rosset, který v pětisetovém dramatu dokázal porazit úřadující světovou jedničku Jima Couriera, jehož přehrál i na barcelonské olympiádě. Do klíčové čtyřhry nastoupili Hlasek s Rossetem proti Johnu McEnroeovi a Petu Samprasovi. Přestože získal švýcarský pár náskok 2:0 na sety, když vyhrál obě úvodní sady v tiebreaku, dokázali Američané utkání otočit a po víteztví šli do vedení The USA won the third set 2–1 na zápasy. V otevírací nedělní dvouhře pak Courier zajistil salátovou mísu čtyřetovou výhrou nad Hlaskem. Spojen státy vyhrály 3–1.", "section_level": 3}, {"title": "2014: Vítěz salátové mísy.", "content": "Od výhry nad Rumunskem v prvním kole Svěrové skupiny 2004, tým země helvetského kříže dalších deset let nezvítězil v žádném utkání této nejvyšší úrovně. Až v roce 2014 se zvýšily jeho šance, když účast v ročníku přislíbil Roger Federer a čerstvý vítěz Australian Open a světová trojka Stan Wawrinka. V úvodním kole Světové skupiny zdolali Srbsko, které bylo oslabené neúčastí Novaka Djokoviće pro vyčerpání z australské části. Absentovali také zraněný Janko Tipsarević i Viktor Troicki, jenž měl stopku pro dopingový trest. Švýcaři rozhodli v Novim Sadu po sobotní čtyřhře, jíž ovládli Chiudinelli s Lammerem, čímž se družstvo ujalo vedení 3–0 na zápasy. Srbové poté zkorigovali výsledek na konečných 3–2. Federer plnil poprvé od rané fáze kariéry roli týmové dvojky za výše postaveným Wawrinkou. V ženevském čtvrtifnále přivítali Kazachstán. Andrej Golubjev si na úvod překvapivě poradil s Wawrinkou. Páteční skóre srovnal Federer výhrou nad Michailem Kukušinem. Pekingští olympijští vítězové Federer s Wawrinkou pak nestačili na Golubjeva s Nedovjesovem po čtyřsetovém průběhu a hosté po sobotě překvapivě vedli 2–1 na zápasy. Přesto v nedělních singlech zvládli oba švýcarští hráči elitní světové pětky roli favoritů, když Wawrinka porazil Kukuškina a rozhodujícím bodem nad Golubjevem posunul Federer družstvo do semifinále. Tato výhra pro něj také znamenala, že překonal Hlaskův rekordní týmový zápis a s 35 singlovými vítězstvími se stal nejlepším Švýcarem v soutěži.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále proti Itálii.", "content": "Na semifinále proti Itálii do ženevské haly Palexpo přišlo rekordních 18 400 diváků, nejvyšší návštěva v rámci tenisových utkání země. Lístky byly vyprodány do tří hodin. Nehrající kapitání Severin Lüthi a Corrado Barazzutti nominovali sestavy: Mimo švýcarskou nominaci zůstal Yann Marti (ATP 209.), jenž fungoval jako sparring partner během přípravného týdnu. Federer a Wawrinka zvládli obě páteční dvouhry. Do sobotní čtyřhry domácí postavili k Warinkovi Marca Chiudinelliho, když se Federer stále necítil zcela zdravý po návratu z US Open. Italská dvojice Fognini a Bolelli udržela postupovou šanci pětisetovým vítězstvím. Wawrinka s Chiudinellim tak prohráli třetí daviscupovou čtyřhru ze tří společných utkání, včetně prohry proti Italům v roce 2009. V otevírací nedělní dvouhře poslal Federer Švýcary podruhé v historii do finále, když zdolal Fogniniho ve třech setech. Seppi pak porazil Lammera a Italové odjeli poraženi 2–3 na zápasy.", "section_level": 3}, {"title": "Finále proti Francii.", "content": "Finále se odehrálo na lilleském fotbalovém stadionu Stade Pierre-Mauroy, kde byl pod zataženou střechou instalován antukový dvorec s kapacitou 30 000 diváků. Francie se rozhodla pro pomalou antuku, i díky kvalitám obou Švýcarů na tvrdém povrchu, kteří byli navíc z tohoto podkladu rozehraní, když se, na rozdíl od Francouzů, účastnili Turnaje mistrů, hraného v týdnu před finále. Francouzští reprezentanti zahájili trénink na antuce deset dní před duelem, tedy v době, kdy Švýcaři stále hráli v Londýně na tvrdém povrchu. Původně domácí také zvažovali dějiště v některém ze zámořských teritorií, aby přinutili Federera s Wawrinkou k dlouhé cestě do jiného časového pásma z londýnského turnaje. Gilles Simon v tomto ohledu zmínil Nouméu v Nové Kaledonii. Poslední dvě vzájemné utkání vyhráli v letech 1992 a 2003 Švýcaři (1992 poměrem 3-2 ve čtvrtfinále v Nîmes; 2003 poměrem 3-2 ve čtvrtfinále v Toulouse). Jednalo se o jejich jediná dvě vítězství, když předtím dvanáctkrát triumfovala Francie. V semifinále předcházejícího Turnaje mistrů, které sehráli Federer s Wawrinkou, utrpěl basilejský rodák poranění zad. Kvůli němu pak nenastoupil do finále proti Djokovićovi. První daviscupový trénink odehrál až ve středu večer před víkendovým soubojem s Francií. Kapitáni Arnaud Clément a Lüthi nominovali sestavy: Přestože měl Gilles Simon dobrý závěr sezóny, odehrál finále Shanghai Rolex Masters, a figuroval na 21. příčce žebříčku, výše než Benneteau a Gasquet, do čtyřčlenné nominace se nedostal. V úvodní dvouhře porazil Warinka francouzskou jedničku Tsongu po čtyřsetovém průběhu. Následně však Federer nekladl větší odpor Monfilsovi, když mu podlehl ve třech sadách při osmi získaných gamech. Druhý švýcarský bod vybojoval Federer s Wawrinkou v sobotní čtyřhře, kde přehráli pár Julien Benneteau a Richard Gasquet. V úvodním nedělním singlu pak Federer zajistil první celkovou výhru Švýcarů v Davisově poháru porážkou Gasqueta, který nastoupil místo Tsongy. Tentokrát to byl Francouz, jenž odebral ve třech setech soupeři jen osm her.", "section_level": 3}, {"title": "Složení týmu.", "content": "\"Stav k březnu 2015\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Daviscupový tým Švýcarska reprezentuje Švýcarsko v Davisově poháru od roku 1923 pod vedením národní tenisové federace. Švýcarský tým se probojoval do finále dvakrát. V roce 1992 v něm podlehl ve Fort Worth Spojeným státům 1:3 na zápasy. Jedinou salátovou mísu pak vybojoval roku 2014, když se oporami družstva stali hráči elitní světové pětky Roger Federer a Stan Wawrinka. Ve finálovém boji Švýcaři porazili domácí Francii 3:1 na zápasy. ", "tgt_summary": "L'équipe de Suisse de Coupe Davis représente la Suisse à la Coupe Davis. Elle est placée sous l'égide de la Fédération suisse de tennis. ", "id": 2406110} {"src_title": "Ambrosio Spinola", "tgt_title": "Ambrogio Spinola", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ambrosio se narodil v bohaté obchodnické rodině v Janově a zprvu se věnoval také obchodu. Pro vojenskou kariéru se rozhodl poté, co viděl vojenské úspěchy jeho mladšího bratra Bedřicha, jenž ve službách španělských nabyl hodnosti admirála. Za vlastní peníze najal 9000 žoldnéřů, vstoupil též do španělských služeb krále Filipa III. a bojoval v Nizozemsku (1602). Následujícího roku byl jmenován vrchním velitelem španělského vojska v Nizozemsku, kde obnovil pokleslou kázeň, na svůj náklad rozmnožil vojsko a dobyl roku 1604 konečně Ostende, přes tři léta marně dobývané. I další jeho válečné podniky byly vítězné, nicméně nečinnost madridského dvora mařila jeho úspěchy a Ambrosio byl nucen sjednat s Mořicem Oranžským roku 1609 příměří na 12 let. Propuknutí třicetileté války jej opět vyrušilo z klidu. Roku 1620 Ambrosio se španělskou armádou obsadil Dolní Falc. Když v roce 1621 vypršelo příměří ujednané v roce 1609, Ambrosio byl od infantky Isabely znovu povolán do čela španělské armády do Nizozemska. Dobyl tu Julich a Bredu. V roce 1627 byl odvolán na italské bojiště, aby ve válce o mantovské dědictví bojoval pro španělského kandidáta. Oblehl tu roku 1628 Casale, ale po příchodu francouzské armády Ludvíka XIII. byl přinucen od obležení upustit, po odchodu Francouzů však obléhání obnovil a dobyl město kromě citadely, kde se uhájil francouzský maršál Thoiras. Ohrožován návratem Francouzů a marně žádaje ve Španělsku posily, uzavřel s Thoirasem příměří a brzy potom 25. září v Castelnuovo di Scrivia zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Roku 1592 se oženil s Giovanna Bacciadonne a v tomto svazku měli 3 děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ambrosio nebo Ambrogio Spinola Doria, markýz de los Balbases (1569 – 25. září 1630) byl původem italský generál sloužící ve španělské armádě. Jako válečník se zúčastnil především osmdesátileté války a třicetileté války. I přesto, že většinu svých vojenských zkušeností získal z knih, stal se jedním z nejvýznamnějších španělských vojenských velitelů své doby. Jako symbol uznání mu byl udělen Řád zlatého rouna nebo titul markýze de los Balbases.", "tgt_summary": "Ambrogio Spínola Doria, né en 1569 à Gênes et mort le à Castelnuovo Scrivia,, était un aristocrate génois de la fin du et du début du, qui servit comme général espagnol pendant la guerre de Quatre-Vingts Ans, puis pendant la guerre de Trente Ans.", "id": 2328552} {"src_title": "Leopold II. Toskánský", "tgt_title": "Léopold II (grand-duc de Toscane)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jeho rodiči byli Ferdinand III. Toskánský a jeho první manželka a zároveň oboustranná sestřenice Luisa Marie Amélie Tereza Neapolsko-Sicilská. Mládí strávil ve Vídni, Salzburgu a Würzburgu. Měl dvě mladší sestry, ze kterých se jedna stala sardinsko-piemontskou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Velkovévoda.", "content": "Velkovévodou se stal ve svých 27 letech, po předčasné smrti Ferdinanda III. Zajímal se o půdu a o její zlepšování, podporoval stavby silnic a přispěl ke zlepšení hospodářsko-sociální úrovně v zemi. Byl velkým odpůrcem liberalismu, přesto však musel postoupit několika ústupkům v podobě svobodného tisku, povolení občanské gardy nebo zavedení ústavy v parlamentu. V roce 1848 po vypuknutí první italské války za nezávislost, uprchl Leopold do San Stefana a poté do Gaety. Díky vojenskému zásahu císaře Františka Josefa, který se prodloužil na dlouhých sedm let, se mohl Leopold vrátit zpět do země. Mezi občany však začala vůči panovníkovi narůstat nesympatie, kterou chtěl Leopold potlačit zrušením ústavy a pokusem o autoritativní politiku. Tento stav si vynutil v roce 1859 v další válku za nezávislost, jež Leopolda donutila utéct z Florencie. Po Leopoldově abdikaci roku 1859, se jeho nástupcem stal prvorozený syn z druhého manželství Ferdinand IV. Toskánský. Leopold poté žil na zámcích v Brandýse nad Labem a Ostrově nad Ohří, kde působil mj. jako starosta.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek v Čechách.", "content": "Leopold II, velkokníže Toskánský je uváděn roku 1848 jako majitel Panství Zákupy a panství Police na Českolipsku. Krátce poté byla panství v Rakousko-Uhersku zrušena.. V testamentu z roku 1870 rozdělil svůj nemovitý i movitý majetek mezi své děti", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "16. listopadu 1817 se oženil s Marii Annou Saskou (1799–1832). Měli tři děti: 7. června 1833 se oženil s Marii Antonii Neapolsko-Sicilskou (1814–1898). Narodilo se jim deset dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold II. Toskánský (3. října 1797, Florencie – 29. ledna 1870, Řím) byl rakouský arcivévoda a toskánský velkovévoda v letech 1824–1859, pocházející z vedlejší linie Habsbursko-Lotrinské dynastie.", "tgt_summary": "Leopold de Habsbourg-Toscane (en italien : \"Leopoldo Giovanni Giuseppe Francesco Ferdinando Carlo\"), né le à Florence et mort le à Rome, fut grand-duc de Toscane sous le nom de Léopold II (\"Leopoldo II\") de 1824 à 1859. ", "id": 1587072} {"src_title": "Peugeot 205", "tgt_title": "Peugeot 205", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Díky typu 205 měla automobilka proniknout do segmentu malých vozů. Původně přebíral motory od svého předchůdce. V roce 1994 se objevila verze 205D Turbo. Tu poháněl přeplňovaný motor. Už po roce ale byla zastavena výroba a tento typ byl nahrazen modelem GTI. Model 205 nikdy neprošel faceliftem. Obměňovány byly pouze drobné části nebo vzhled interiéru. Výroba byla zastavena až po nástupu typu 206. Design kabrioletu navrhl Pininfarina.", "section_level": 1}, {"title": "205 GTI.", "content": "U sportovní verze byly na výběr pohonné jednotky o objemech 1,6 (76 a 85kW) a 1,9 l (75, 88, 94 a 96kW). Ve výbavě vozu byla sportovní sedadla, kotoučové brzdy na všech kolech v případě verze 1,9 88 a 94kW, která byla čtrnácti- nebo patnáctipalcová z lehkých slitin. Několik vozů GTI se objevilo i s karoserií kabriolet. V rámci série GTI se objevilo několik speciálních edic sloužících jako homologační série pro rallye.", "section_level": 1}, {"title": "205 Rallye.", "content": "Další sportovní verze se vyráběla v letech 1989 až 1992. Výroba probíhala ve spolupráci s Peugeot-Talbot sport. Hlavní důraz byl kladen na co nejmenší hmotnost vozu, která nakonec byla pouhých 794 kg. Bylo vyrobeno okolo 30 000 vozů, které se prodávaly jen ve Francii, Belgii, Nizozemí a Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "205 Turbo 16.", "content": "Speciál postavený pro závody ve skupině B. Pro homologaci musela být postavena dvousetkusová série. Motor byl umístěn za předními sedadly a vůz měl pohon všech kol. T bylo označení pro turbodmychadlo a číslice 16 znamenala šestnáctiventilový motor. Tým pod vedení Jeana Todta získal v letech 1985 a 1986 pohár konstruktérů a tituly mistra světa jezdců získali piloti Timo Salonen a Juha Kankkunen. Oficiální označení T u Peugeotu 205 s turbem není správné, neboť se toto označení doplňkově vžilo až s označením u Peugeotu 405 T 16. Správně a výhradně je Peugeot 205 Turbo 16 První prototyp byl představen v roce 1983. Prvním ostrým startem byla Korsická rallye 1984. Ari Vatanen tam vybojoval čtvrté místo. Již v této sezoně získávají vozy první tři vítězství. A tým Peugeot Sport končí celkově třetí za Audi Sport a Lancia Racing. Korsická rallye 1985 byla první soutěží vylepšené verze 205 T16 Evo 2. Po zrušení skupiny vyhrály tyto vozy Rallye Dakar 1987 a Rallye Dakar 1988. Vatanen se s upraveným vozem účastní závodu Pikes Peak, ale prohrává s Audi. Řada vozů závodí posléze v rallycrossu. Vůz měl laminátovou karoserii s rámem umístěnou na podvozku. Poháněl jej čtyřválcový šestnáctiventilový motor o objemu 1774 cm3 s rozvodem DOHC přeplňovaný turbodmychadlem Garett, který dosahoval výkonu 530 koní a točivého momentu 490 Nm. Dvoulamelová suchá spojka měla keramické obložení. Mezinápravový diferenciál byl od firmy Fergussona zadní od firmy ZF. Vůz měl pětistupňovou manuální převodovku a dvě palivové nádrže na 110 litrů umístěné pod sedadly. Samonosná karoserie měla ocelovou střechu. Všechna okna byla z čirého plastu. Tlumiče vyrobila firma Bilstein. Rozměry", "section_level": 2}], "src_summary": "Peugeot 205 byl malý osobní automobil, který v letech 1983 až 1997 vyráběla francouzská automobilka Peugeot. Celkem bylo vyrobeno 5,3 milionu vozů ve verzích tří- nebo pětidveřový hatchback nebo dvoudveřový kabriolet. Jeho předchůdcem byl Peugeot 104 a jeho nástupcem Peugeot 206. Vůz byl úspěšný i v rallye a získal také titul Auto osmdesátých let od časopisu Car Magazine.", "tgt_summary": "La Peugeot 205 est un modèle automobile du produit par le constructeur français Peugeot. Elle est l'un des modèles phares du constructeur, qui le sauve d'une situation financière délicate après l'achat de Chrysler Europe. Elle est fabriquée de 1982 à 1998 à, ce qui fait d'elle la Peugeot la plus produite jusqu'à ce que la 206 la dépasse. Elle est la voiture la plus vendue en France en 1984 et 1985, succédant à la Renault 5, et de nouveau en 1990, disputant la première place à sa principale rivale, la Renault Supercinq. ", "id": 350485} {"src_title": "Vladimir Voronin", "tgt_title": "Vladimir Voronin", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V 1961 vystudoval Kišiněvské družstevní učiliště. Pracovní činnost začal ihned po ukončení učiliště a to na pozici vedoucího pekárny v Criuleni. Od 1966 po 1971 působil ve funkci ředitele Dubasarské velkopekárny. V 1971 absolvoval Celosvazový potravinářský institut. Později pracoval ve státní správě.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Voronin je členem Komunistické strany Moldavské republiky za kterou byl v roce 2001 zvolen prezidentem a svůj mandát v roce 2005 obhájil. V dubnu 2009 se vyslovil proti demonstracím studentů, kteří nesouhlasí s vítězstvím komunistické strany ve volbách. 12. května 2009 byl zvolen do čela moldavského parlamentu, čímž si i po odstoupení z prezidentské funkce hodlá udržet moc v zemi. Opozice tuto volbu bojkotovala. Na 28. květnaa byla naplánována volba příští hlavy státu, dosavadní premiérce a kandidátce vládnoucích komunistů Zinaidě Greceanîiové chyběl ku zvolení jeden hlas. Druhé kolo volby plánované na 28. května bylo (oficiálně z důvodu církevního svátku) odloženo na 3. června. I tato volba byla neúspěšná. V souladu s ústavou musel být parlament rozpuštěn a byly vypsány nové parlamentní volby-ty se konaly 29. července 2009, a přestože v nich opětovně zvítězili komunisté, ztratili v parlamentu nadpoloviční většinu a opozice je odhodlána vytvořit koalici bez jejich účasti. Patová politická situace však v zemi nekončí, neboť ani komunisté, ani opozice nemají dostatek hlasů pro zvolení nového prezidenta, který jediný je oprávněn jmenovat nového premiéra a vládu. Vladimir Voronin oznámil 11. září 2009 v televizním projevu, že odstoupil z prezidentské funkce a předal moc nekomunistické, prozápadně orientované opozici. Jeho dočasným nástupcem se stal předseda parlamentu Mihai Ghimpu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Nikolajevič Voronin (* 25. května 1941, Corjova, Moldavská SSR) je moldavský politik a bývalý prezident Moldavska (2001 až 2009).", "tgt_summary": "Vladimir Nicolae Voronin (en ), né le à Corjova, arrondissement de Dubăsari, est un homme politique moldave, président de la République de Moldavie entre le et le. Il fait partie de la minorité d'origine ukrainienne. Il a également été secrétaire général du Parti des communistes de la république de Moldavie (PCRM).", "id": 1054437} {"src_title": "Malin Åkermanová", "tgt_title": "Malin Åkerman", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Malin se narodila ve Stockholmu matce modelce. Když jí byly dva roky, odstěhovala se rodina do Kanady. Po rozvodu rodičů se otec vrátil zpět na sever Evropy, zatímco Malin zůstala s matkou v Kanadě. Žila v městečku Niagara-on-the-Lake, dokud se nedostala na vyšší školy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Když bylo Malin 17, vyhrála v Kanadě soutěž společnosti Ford Models, která hledala nové modelky. Účinkovala v několika spotech a reklamách. Po kariéře modelky se dala na herectví a přestěhovala se do Kalifornie. Dostala roli v několika filmech, jako \"Ideální společnost\" nebo \"Zahulíme, uvidíme\", kde si zahrála krásnou manželku ošklivého a olezlého \"Freakshowa\". Objevila se i v seriálu HBO \"The Comeback\". Větších rolí se dočkala až v roce 2007, kdy se objevila ve filmu \"Těsně vedle\" s Benem Stillerem, dále ve filmu \"27 šatů\" s Katherine Heigl a Edwardem Burnsem. V roce 2013 účinkovala ve filmu \"Strážci – Watchmen\", kde se objevila jako Silk Spectre II. Za roli získala nominaci na cenu Saturn. Ten samý rok si zahrála ve filmech \"Návrh\" a \"Trable v ráji\". V roce 2010 získala jednu z hlavních rolí v komediálním seriálu \"Childrens Hospital\". V roce 2012 si zahrála v komedii \"Tohle je ráj\" a v muzikálovém filmu \"Rock of Ages\". Vedlejší roli si získala v sitcomu \"Zajataci předměstí\" a hlavní roli v seriálu \"Trophy Wife\", který v období 2013 až 2014 vysílala stanice ABC. V roce 2013 si zahrála ve filmech \"\", \"Cottage Country\" a \"Kódované vysílání\". V roce 2015 si zahrála ve filmu \"Poslední nás zachrání\". V roce 2017 začala hrát v seriálu \"Miliardy\" roli Lary Axelrod. V roce 2018 se objevila po boku Dwayne Johnsona ve filmu \"Rampage Ničitelé.\"", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2007 se Malin provdala za italského hudebníka Roberta Zinconeho. Dvojice se seznámila v roce 2003, kdy se stala hlavní vokalistkou skupiny The Petalstones, ve které hrál Zincone na bubny. Syn Sebastian se narodil dne 16. dubna 2013. V listopadu dvojice oznámila, že se rozchází a Zincone zažádal o rozvod dne 2. prosince 2013. V říjnu roku 2017 se zasnoubila s hercem Jackem Donnellym. Dvojice se vzala v prosinci roku 2018 v Mexiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malin Maria Åkermanová (* 12. květen 1978, Stockholm, Švédsko), nepřechýleně \"Åkerman\", je kanadská herečka, modelka a zpěvačka. Zlom v kariéře nastal po účinkování v několika kanadských filmových produkcích. První větší role získala ve filmech \"Těsně vedle\" (2007) a \"27 šatů\" (2008). V roce 2009 si zahrála roli v superhrdinském filmu \"Strážci – Watchmen\", za kterou získala nominaci na cenu Saturn v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli. Ten samý rok si zahrála ve filmech \"Návrh\" a \"Trable v ráji\". V roce 2010 získala jednu z hlavních rolí v komediálním seriálu \"Childrens Hospital\". V roce 2012 si zahrála v komedii \"Tohle je ráj\" a v muzikálovém filmu \"Rock of Ages\". Vedlejší roli si získala v sitcomu \"Zajataci předměstí\" a hlavní roli v seriálu \"Trophy Wife\", který v období 2013 až 2014 vysílala stanice ABC. Kromě herectví a občasného modelingu měla menší pěveckou kariéru jako hlavní vokalista pro rockovou skupinu The Petalstones, kterou však právě kvůli kariéře herečky opustila.", "tgt_summary": "Malin Maria Åkerman, plus connue sous le nom de Malin Åkerman, est une actrice suédo-canadienne née le à Stockholm (Suède). ", "id": 1951337} {"src_title": "Abigail Adamsová", "tgt_title": "Abigail Adams", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se jako druhá dcera reverenda Williama Smitha a Elisabeth Quincy Smithové. Quinceyovi byla stará a vážená rodina, Elizabeth, Abigailina matka, měla sestřenici Dorothy, což byla manželka Johna Hancocka. Abigail jako dívka nesměla získat formálně vzdělání, vědomosti nabyla intenzivním samostudiem a debatami v rodinném kruhu. Seznámila se s advokátem Johnem Adamsem, matka nejprve byla proti tomuto vztahu, neboť Adams nepocházel z dostatečně vznešené rodiny. 25. října 1764 je sezdal její otec, reverend William Smith. Abigail se s manželem přestěhovala na jeho zděděnou farmu v Braintree. Adams byl kvůli svému povolání nucen cestovat, a proto se o farmu starala převážně Abigail. Měli spolu pět, resp. šest dětí (viz níže). Abigail Adamsová se snažila bojovat za práva žen, černochů a za zrušení otrokářství. V roce 1785 se s manželem odstěhovala do Spojeného království, kde její choť působil jako velvyslanec. Po návratu byl v roce 1789 zvolen viceprezidentem a proto se rodina opět stěhovala, tentokráte do Filadelfie. Abigail Adamsová měla křehké zdraví, často trpěla různě těžkými nemocemi. V roce 1792 bylo město Braintree přejmenováno na počest rodiny na Quincy. V roce 1796 se její muž stal druhým prezidentem Spojených států a ona nabyla funkce první dámy země. Od roku 1800 přebývali v prezidentském době ve Washingtonu. V roce 1801 federalista John Adams prohrál prezidentské volby se svým viceprezidentem Thomasem Jeffersonem a manželé se proto vrátili do Quincey. Abigail Adamsová zemřela 28. října 1818 na tyfus, pouhé dva týdny před svými 74. narozeninami. Je pohřbena vedle svého manžela v Quincy.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Abigail porodila za celý svůj život celkem šest dětí, přičemž až na Susann, která zemřela ve dvou letech, a Elizabeth, která se již mrtvá narodila, byli všechny její děti zdravé a dožili se dospělosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abigail Adamsová, celým jménem Abigail Smith Adams, (11. listopadu 1744, Weymounth, Massachusetts – 28. října 1818, Quincy, Massachusetts) byla manželka druhého amerického prezidenta Johna Adamse a první dáma USA od 4. března 1797 do 4. března 1801. Jedna ze dvou žen, které byly jak manželkou, tak matkou amerického prezidenta. ", "tgt_summary": "Abigail Adams (née Smith) ( - ) est l'épouse de John Adams, le deuxième président des États-Unis. Elle est également la mère de John Quincy Adams, le sixième président américain. ", "id": 1987922} {"src_title": "Zmocňovací zákon (Německo 1933)", "tgt_title": "Loi allemande des pleins pouvoirs de 1933", "src_document": [{"title": "Text.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německé znění.", "content": "\"Der Reichstag hat das folgende Gesetz beschlossen, das mit Zustimmung des Reichsrats hiermit verkündet wird, nachdem festgestellt ist, dass die Erfordernisse verfassungsändernder Gesetzgebung erfüllt sind:\" \"Art. 1. Reichsgesetze können außer in dem in der Reichsverfassung vorgesehenen Verfahren auch durch die Reichsregierung beschlossen werden. Dies gilt auch für die in den Artikeln 85 Abs. 2 und 87 der Reichsverfassung bezeichneten Gesetze.\" \"Art. 2. Die von der Reichsregierung beschlossenen Reichsgesetze können von der Reichsverfassung abweichen, soweit sie nicht die Einrichtung des Reichstags und des Reichsrats als solche zum Gegenstand haben. Die Rechte des Reichspräsidenten bleiben unberührt.\" \"Art. 3. Die von der Reichsregierung beschlossenen Reichsgesetze werden vom Reichskanzler ausgefertigt und im Reichsgesetzblatt verkündet. Sie treten, soweit sie nichts anderes bestimmen, mit dem auf die Verkündung folgenden Tage in Kraft. Die Artikel 68 bis 77 der Reichsverfassung finden auf die von der Reichsregierung beschlossenen Gesetze keine Anwendung.\" \"Art. 4. Verträge des Reichs mit fremden Staaten, die sich auf Gegenstände der Reichsgesetzgebung beziehen, bedürfen nicht der Zustimmung der an der Gesetzgebung beteiligten Körperschaften. Die Reichsregierung erlässt die zur Durchführung dieser Verträge erforderlichen Vorschriften.\" \"Art. 5. Dieses Gesetz tritt mit dem Tage seiner Verkündung in Kraft. Es tritt mit dem 1. April 1937 außer Kraft, es tritt ferner außer Kraft, wenn die gegenwärtige Reichsregierung durch eine andere abgelöst wird.\"", "section_level": 2}, {"title": "Český překlad.", "content": "\"Říšský sněm schvaluje následující zákon, který tímto stanovuje, se souhlasem říšské rady, která potvrdila, že všechny náležitosti pro přídavek k ústavě byly splněny:\" \"Čl. 1. Vedle procedury předepsané ústavou, mohou být Říšské zákony také schvalovány přímo vládou říše. Toto zahrnuje článek 85 paragrafu 2 a článek 87 ústavy.\" \"Čl. 2. Zákony schválené vládou říše se mohou odchýlit od ústavy, pokud nijak neovlivní instituce říšského sněmu a říšské rady. Právo prezidenta říše zůstává nedotčeno.\" \"Čl. 3. Zákony schválené říšskou vládou jsou vydávány kancléřem a oznamovány v Říšském tisku. Vstupují v platnost následující den po oznámení, pokud není datum stanoveno jinak. Odstavce 68-77 ústavy se na zákony schválené vládou říše nevztahují.\" \"Čl. 4. Smlouvy říše s dalšími státy, které ovlivňují říšskou legislativu, nepotřebují souhlas legislativních těles. Říšská vláda vydá regulace potřebné pro uvedení takových smluv v platnost.\" \"Čl. 5. Tento zákon vstupuje v platnost den po jeho vyhlášení. Tento zákon pozbývá platnosti k 1. dubnu 1937 nebo pokud bude říšská vláda nahrazena jinou.\"", "section_level": 2}, {"title": "Pozadí.", "content": "Poté, co byl Adolf Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, požádal prezidenta Hindenburga o rozpuštění Říšského sněmu. Volby byly vyhlášeny na 5. března 1933. Požár Říšského sněmu 6 dní před volbami, zobrazený nacisty jako začátek komunistické revoluce, vedl k vydání dekretu o požáru říšského sněmu, kterým byla suspendována občanská práva a habeas corpus. Hitler využil dekretu k zadržení představitelů komunistické strany, čímž se jich zbavil. Přestože NSDAP získala o 5 milionů hlasů více než v předcházejících volbách, nezískala strana absolutní většinu a závisela na nepatrné většině s 52 hlasy svého koaličního partnera německé lidové strany. Aby se zbavil této závislosti, Hitler 15. března předložil kabinetu návrh zmocňovacího zákona, který by na čtyři roky vládě předal zákonodárnou moc. Nacisté navrhli zmocňovací zákon, aby získali politickou moc bez potřeby většiny v Říšském sněmu.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy a vyjednávání.", "content": "Zmocňovací zákon umožňoval vládě přijímat zákony, včetně zákonů odchylujících nebo měnících ústavu, bez souhlasu říšského sněmu. Protože umožňoval odchýlení od ústavy, byl považován za změnu ústavy a jeho přijetí vyžadovalo dvoutřetinovou většinu poslanců, se dvěma třetinami poslanců přítomných na schůzi. NSDAP počítala s podporou stran zastupujících střední třídu, podnikatele a junkery. 22. března 1933, den před hlasováním o zákonu, uzavřel Hitler dohodu i s Centrem, jeho předsedovi Ludwigu Kaasovi slíbil písemně stvrzené ústavní záruky. Ovšem Kaas tuto písemnou záruku, navzdory ujištěním, jak v den hlasování ani nikdy později nedostal. Se všemi těmito hlasy měl návrh zajištěnou dostatečnou většinu. Po požáru Říšského sněmu byla komunistická strana zakázána a všichni komunističtí poslanci byli zatčeni, za mřížemi skončila také část poslanců sociální demokracie, někteří další sociální demokraté se museli skrývat. Přesto mohl zbytek sociálních demokratů zablokovat přijetí snížením účasti poslanců pod dvě třetiny. Krátce před přijímáním zákona ale byla přijata změna jednacího řádu, podle které byli všichni neomluvení nepřítomní poslanci považovaní za přítomné. Za takových okolností se sociální demokraté rozhodli zúčastnit a hlasovat proti. 23. března 1933 jednání doprovázela přítomnost jednotek Sturmabteilung. Proti zákonu vystoupil bývalý kancléř centrista Heinrich Brüning, který se později rozhodl dodržet stranickou disciplínu a hlasoval pro, a předseda sociálních demokratů Otto Wels. Pro zákon nakonec hlasovalo 444 poslanců, proti bylo 94 sociálních demokratů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zmocňovací zákon () byl přijat německým Říšským sněmem a podepsán říšským prezidentem Německa Hindenburgem 23. března 1933. Byl druhým krokem následujícím po dekretu o požáru budovy říšského sněmu, kterým říšský kancléř získal výjimečné pravomoci a stal se Führerem (vůdce). Zákon umožnil vládě (kabinetu) přijímat zákony bez jejich schválení Říšským sněmem po dobu čtyř let. Plný název zákona je \"Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich (Zákon pro nápravu nouze občanů a národa)\". ", "tgt_summary": "La loi allemande des pleins pouvoirs de 1933, également connue sous le nom de loi d'habilitation ou sous sa dénomination officielle de \"\" (Loi du de réparation de la détresse du peuple et du Reich), est une loi allemande qui donna à Adolf Hitler le droit de gouverner par décret, c'est-à-dire de prendre des textes à portée législative sans aucune procédure parlementaire. ", "id": 2340951} {"src_title": "Černobylská havárie", "tgt_title": "Catastrophe nucléaire de Tchernobyl", "src_document": [{"title": "Elektrárna.", "content": "Černobylská jaderná elektrárna byla postavena v 70. letech 20. století 15 km severozápadně od města Černobyl, 10 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. V její těsné blízkosti, tři kilometry severozápadním směrem, bylo v té době vybudováno zcela nové sídlištní město Pripjať, které mělo sloužit především pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Elektrárna i města Pripjať a Černobyl leží na břehu řeky Pripjať, jež se vlévá do Dněpru. V době havárie byly v provozu čtyři jaderné bloky, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které dohromady tvořily asi 10 % ukrajinské výroby elektrické energie. Stavba elektrárny začala roku 1972, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další bloky (č. 5 a č. 6, každý také o výkonu 950 MW) byly v době havárie rozestavěny. Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000, tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaný experiment.", "content": "Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru bloku číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování funkce regulátoru magnetického pole rotoru (předešlé zkoušky v letech 1982, 1984 a 1985 skončily neúspěšně). Zkouška měla ověřit, zda v případě současného výpadku zdrojů elektrické energie bude turbogenerátor při svém setrvačném doběhu schopen ještě zhruba 40 sekund napájet hlavní cirkulační čerpadla nezbytná pro chlazení reaktoru. (Elektrárna disponovala záložními dieselovými generátory, ale trvalo asi 75 sekund, než po spuštění dosáhly dostatečného výkonu.) Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru měl být snížen z normálních 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším nízkém výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Snižování výkonu reaktoru.", "content": "Snižování výkonu bylo zahájeno 25. dubna v 1 hodinu po půlnoci. Po 12 hodinách ve 13:05 byl již výkon reaktoru snížen na polovinu a došlo k odstavení prvního turbogenerátoru, nato byl odpojen i systém havarijního chlazení. Krátce poté však dispečink energetických závodů požádal o udržení stávajícího výkonu bez dalšího snižování (údajně se před koncem měsíce v továrnách doháněl plán). Experiment byl tudíž na téměř 9 hodin pozastaven a mezitím nastoupila nová směna operátorů, nedostatečně obeznámená s probíhajícím děním. Ve 23:10 bylo zahájeno další snižování výkonu reaktoru. Skutečný výstupní výkon ovšem z neznámých důvodů (pravděpodobně chybou operátora) klesl až k 30 MW. Následkem toho se prudce zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se proto snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu. Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, obsluha se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byla 26. dubna v 1:05 spuštěna hlavní cirkulační čerpadla poháněná turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce i odstranění manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechna čerpadla pracovala naplno.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní experiment.", "content": "V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z obsluhy reaktoru obával nebezpečí. Operátoři odpojili elektrické napájení oběhových čerpadel, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v aktivní zóně reaktoru rostl. Jak se chladicí voda zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Reaktor typu RBMK se vyznačuje vysokým kladným dutinovým koeficientem, což znamená, že při přeměně vody (která pohlcuje neutrony) v páru se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se stává nestabilnějším a nebezpečnějším. V 1:23:40 stiskli operátoři tlačítko „AZ-5“ (аварийная защита – havarijní ochrana), které zajišťuje rychlé odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok odstavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno odstavení reaktoru kvůli pravidelné údržbě). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu. Naproti tomu Anatolij Stěpanovič Ďatlov, provozní zástupce hlavního inženýra, napsal ve své knize \"Černobyl. Jak to bylo\": „Před 01:23:40 centrální řídicí systém nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů, a jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.“", "section_level": 2}, {"title": "Exploze.", "content": "Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace), jejich specifické konstrukci a dočasnému odpojení chladicího okruhu došlo ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci šachet regulačních tyčí. Po zasunutí asi do jedné třetiny se tyče zasekly a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vzrostl tepelný výkon reaktoru na asi 30 GW, tedy desetinásobek normálního provozního stavu. Prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila víko reaktoru o hmotnosti 1 000 t (některé zdroje udávají 2 000 t) a potrhala chladicí potrubí. Po několika sekundách následovala druhá, silnější exploze. Pravděpodobně vybuchl vodík a oxid uhelnatý, vznikající v přehřátém reaktoru reakcí uhlíku s vodní párou. Síla druhé exploze se odhaduje na ekvivalent 10 tun TNT. Došlo ke zničení horních pater a střechy celé haly. Střecha elektrárny byla pokryta hořlavým asfaltem. Ten se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru. Hrozilo, že se požár rozšíří i na 3. blok. Toto nebezpečí bylo odvráceno za cenu toho, že mnozí z hasičů dostali vysokou dávku radiace. Požár ovšem přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí. Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 kvůli nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili „rychlé odstavení“. Někdy se prohlašuje, že exploze se stala dříve, nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání by šlo na vrub špatné konstrukce regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. V čase 1:23:39 byla v oblasti Černobylu zaznamenána slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudu 2,5. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexandr Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: „Nevím, jak se to mohlo stát. Udělal jsem vše, jak jsem měl.“", "section_level": 2}, {"title": "Okamžité řízení krize.", "content": "Dopady havárie byly ještě zhoršeny nekompetentností místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/s, tj. 3,6 R/h. Zbývající dva měly limit 1 000 R/s, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. V některých částech řídící místnosti se radioaktivita pohybovala okolo 800mR/s, v jiných částech byl ale překročen rozsah radiometru. Proto pracovníci směny předpokládali intenzitu kolem 5R/h, což by jim při legislativním limitu 25R dalo několik hodin na práci. Skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/h; dávka smrtelná v 50% případů je asi 500 rentgenů). Nízké naměřené úrovně radioaktivity umožnily náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného ve 4:30 byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru čerpat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na nemoc z ozáření během tří týdnů následujících po havárii. Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit požár. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Ohně mimo reaktor byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtvi a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, přiznal zničení reaktoru a přikázal evakuaci blízkého města Pripjať. V neděli 27. dubna v 01:13 a 02:13 byly vypnuty bloky 1 a 2. Z vrtulníků bylo na reaktor svrženo 40 tun karbidu boru (karbidu čtyřboru BC), 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj od června do listopadu 1986 postaven velký železobetonový kryt, přezdívaný „sarkofág“. Sovětská vláda vyslala na místo pracovníky, aby je vyčistili, posbírali radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru a umístili je dovnitř budov. Mnoho těchto likvidátorů (členů armády a jiných pracovníků) pracovalo bez dostatečných ochranných pomůcek. 2. října při stavebních a čisticích pracích zavadil vrtulník Mi-8 o lano jeřábu a zřítil se těsně vedle 4. bloku; zahynula celá čtyřčlenná posádka. V pondělí 28. dubna Sovětský svaz o havárii poprvé informoval v moskevském rozhlasu a přes zpravodajskou agenturu TASS.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Analýza Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1986, INSAG-1, označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala MAAE revidovanou analýzu (INSAG-7, vročeno 1992), v níž vinu přisoudila jak konstrukci reaktoru, tak chybám operátorů. INSAG-7 také retrahuje některá tvrzení z INSAG-1, která byla založena na nepravdivých informacích ze sovětské strany. Dle revidované analýzy INSAG-7 přispěly k nehodě následující faktory: Soud s pracovníky elektrárny proběhl v červenci 1987. Ředitel Černobylské jaderné elektrárny Brjuchanov, hlavní inženýr Fomin a provozní zástupce hlavního inženýra Ďatlov byli odsouzeni na 10 let pracovního tábora. Náčelník směny Rogoškin dostal 5 let, náčelník reaktorového cechu Kovalenko 3 roky, inspektor Gosatomnadzoru Lauškin 2 roky. Všichni byli propuštěni po odpykání poloviny trestu kromě Lauškina, který zemřel ve vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Bezprostřední následky.", "content": "Dva pracovníci elektrárny (Valerij Choděmčuk a Vladimir Šašenok) zemřeli v den havárie. 237 lidí bylo ihned po havárii hospitalizováno a u 134 z nich byl diagnostikován akutní radiační syndrom, do 3 měsíců zemřelo 28 z nich. V následujících 10 letech zemřelo dalších 14 (ne nutně v důsledku radiace) z původních 237. Mnozí z obětí byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření. Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady podílu uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty. Kontaminovaný materiál se pohyboval atmosférou v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny. Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Cyklistický Závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR na několik etap do Kyjeva, včetně československých reprezentantů (Regec a spol.), letecky. Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986. V noci z 29. na 30. dubna 1986 zachytili stopy kontaminace ovzduší v rámci běžně prováděných měření, což následně potvrdila data z Krajských hygienických stanic. Největší radioaktivní spad byl díky hustému dešti na Jesenicku a na území Novohradských a Orlických hor. Odhadované dávky ozáření obyvatelstvu však byly poměrně nízké, takže nebyla zahájena žádná zvláštní protiopatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovníci a likvidátoři.", "content": "Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství likvidátorů – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem).", "section_level": 2}, {"title": "Civilisté.", "content": "Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. MAAE poznamenává, že „1 800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů. Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli. Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství, ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace, ať už v kontaminovaných oblastech, nebo ještě dále.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé dopady.", "content": "Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia Sr a cesia Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů, jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad Cs na stabilní izotop barya Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.", "section_level": 1}, {"title": "Globální dopad.", "content": "Jak dokládají poznámky MAAE, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byl její celkový dopad asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.", "section_level": 2}, {"title": "Dopad na přírodu.", "content": "Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m2. Takzvaný „Rudý les“ z borovic, zničený silným radioaktivním spadem, leží v této 10 km zóně a začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kdy se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km2 lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem. Ale i půda a lesy ze širokého okolí byly zasaženy radioaktivním spadem. Proto i v současnosti trvá hrozba lesního požáru, který by do ovzduší nad Evropu rozšířil radioaktivní prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace obyvatel.", "content": "Sovětští činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí). Celkem bylo na území Běloruska, Ruska a Ukrajiny evakuováno nebo přesídleno v období 1986–1990 118 400 lidí, v období 1991–2000 dalších 232 000 lidí, celkem tedy 350 400 lidí. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5–12×10 Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km2 kontaminováno Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m2. V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km2 bylo kontaminováno Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m2. Z této plochy zhruba 7 000 km2 leží v Bělorusku, 2 000 km2 v Ruské federaci a 1 500 km2 na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil \"International Chernobyl Project\" Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci, pracovníci elektrárny a exkurze.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé vlivy na civilisty.", "content": "Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějším kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané MAAE. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. Řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS), a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace.", "section_level": 2}, {"title": "První studie: nejméně 30 000 zemře.", "content": "Zpráva SSSR (Legasov, 1986) vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. MAAE označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.", "section_level": 3}, {"title": "11 let poté: chronické ukládání Cs-137.", "content": "V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v tělech zemřelých osob, a jejich potravě z této zemědělské oblasti. Hlavní poznatky ze studie jsou: Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii. Studie konstatovala, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za „čisté“, což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování, jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu. Studie byla publikována v roce 2003, v době, kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn.", "section_level": 3}, {"title": "20 let poté: další studie.", "content": "Podle zprávy Černobylského fóra, sdružujícího osm agentur OSN včetně Světové zdravotnické organizace (WHO), s výjimkou 4000 případů rakoviny štítné žlázy u dětí, které se podařilo ve většině případů úspěšně vyléčit, neexistuje vědecký důkaz, že by v zasažených oblastech Ukrajiny, Běloruska a Ruska došlo v důsledku havárie v Černobylu ke zvýšenému výskytu rakoviny, leukemie nebo vrozených vad. Podle BBC zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u dětí souvisí s distribucí kontaminovaného mléka v době havárie. V roce 2005 bylo v studii MAAE množství lidí, kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, odhadováno na 9 000 až 10 000. „Jiná zpráva o Černobylu“ (Fairlie, Sumner, 2006) odhaduje množství lidí, kteří v budoucnu zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, na 30 000 až 60 000. MAAE se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrárna po havárii.", "content": "Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je MAAE o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.", "section_level": 2}, {"title": "Sarkofág.", "content": "Sarkofág je ocelobetonová konstrukce, která zakrývá budovu reaktoru č. 4. Navrhování sarkofágu začalo 20. května 1986, výstavba trvala od června do konce listopadu téhož roku. Sarkofág ale nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděná na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků aktivní zóny reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které ztuhly do keramické formy. V reaktoru byl popsán i nový nerost – černobylit. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází také nejméně 4 tuny radioaktivního prachu. Do sarkofágu prosakuje voda, kterou je nutno odčerpávat a ukládat jako radioaktivní odpad. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá ke korozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity.", "section_level": 2}, {"title": "Nový kryt.", "content": "Nový kryt je navržen tak, aby zabránil úniku radioaktivních látek do okolí, chránil reaktor před povětrnostními vlivy a umožnil bezpečné rozebrání původního sarkofágu a pozůstatků reaktoru. Je to oblouková konstrukce profilu obrácené řetězovky vysoká 108 m, dlouhá 162 m a široká 257 m. Výstavba krytu probíhala od září 2010, kryt byl dokončen a zprovozněn na přelomu let 2018 a 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Havárii, jejím dopadům, či prostředí Černobylské elektrárny a opuštěných okolních měst se věnuje řada dokumentárních filmů. Natočeny byly také celovečerní dramatické snímky inspirované skutečnou událostí, i filmy zcela fikční (sci-fi, horor). Roku 2013 byl odvysílán ukrajinský seriál \"Metelyky\", který se odehrává v Pripjati v době nehody. V roce 2019 vznikl dramatický britsko-americký seriál \"Černobyl\" zachycující průběh havárie a její řešení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černobylská havárie je dosud nejzávažnější havárií v historii jaderné energetiky. V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí. ", "tgt_summary": "La catastrophe nucléaire de Tchernobyl est un accident nucléaire majeur survenu le dans la centrale nucléaire V.I. Lénine, située à l'époque en république socialiste soviétique d'Ukraine, en URSS. Il s'agit de la plus grave catastrophe nucléaire du, classée au niveau 7 (le plus élevé) de l'échelle internationale des événements nucléaires (INES), surpassant, d'après l'Institut de radioprotection et de sûreté nucléaire (IRSN), par ses impacts environnementaux immédiats l’accident nucléaire de Fukushima de 2011, classé au même niveau. L’IRSN mentionne pour ces accidents des effets sanitaires potentiels, une contamination durable de territoires et d’importantes conséquences économiques et sociales. ", "id": 2267946} {"src_title": "Sněžné dělo", "tgt_title": "Canon à neige", "src_document": [{"title": "Historie a využití.", "content": "První pokusy vyrábět umělý sníh se konaly v Kanadě ve 40. letech 20. století. Sněžné dělo si jako první patentovali Američané v roce 1954 a k masovému využití byla sněžná děla připravena na zimní olympijské hry ve Squaw Valley roku 1960. Počátkem šedesátých let se začaly používat i v některých zimních střediscích v západní Evropě. V zemích socialistického bloku bylo údajně poprvé sněhové dělo použito v Zadní Telnici (obec Telnice) 12. listopadu 1965. Lyžařský klub Telnice dovezl jednou rakouské dělo a pod vedením profesora ČVUT Vladimíra Chlumského je upravili a zkonstruovali další tři děla. Zpočátku se využívala jen k tréninkům závodních lyžařů. V roce 2007 uvedli autoři redakčního článku v MF Dnes odhad, že v celé Evropě se používá asi 3100 sněhových děl. Sněhová děla vyrábí mnoho výrobců, do České republiky se dovážejí například děla švédské firmy ARECO, od roku 1983 vyrábí sněžná děla firma Lenko, dalšími značkami jsou EuroSnow, SUFAG či TechnoAlpin.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze umělého zasněžování.", "content": "Umělé zasněžování je kontroverzní z několika důvodů. K výrobě umělého sněhu je používána povrchová voda, která je odčerpávána z vodních zdrojů v krajině. Zvláště v horských oblastech způsobuje její odčerpání nenahraditelný sezónní deficit. Povrchová voda je na rozdíl od srážkové vody mineralizovaná a pokud se aplikuje na živinami chudé plochy, funguje jako hnojivo, což má dopad na ekologické vztahy v ekosystému a fatální dopad na biocenózu v chráněných územích. K snazší výrobě sněhu se používají aditiva umožňující snazší zmrznutí vody, která se po rozpuštění sněhu rovněž dostávají do ekosystému. Sněžná děla produkují hluk, který zvláště při nočním zasněžování plaší zvěř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněžné dělo (sněhové dělo) je stroj na umělou výrobu sněhu a umělé zasněžování ploch. Používá se zejména k tomu, aby lyžařské sjezdovky byly použitelné v období, kdy sice je mráz, ale v příslušné oblasti je nedostatek přirozené sněhové pokrývky. Fungují tak, že se v nich za pomoci kompresoru rozstřikuje vodní mlha do proudu podchlazeného vzduchu. Použití vodních děl vyžaduje náročnou infrastrukturu: dostatečný zdroj vody, nádrže na vodu s čerpadly a rozvodem vody a elektrické napájení. Problémem nočního zasněžování může být hlučnost. Pro svou hmotnost je dělo obvykle umístěno na stálém místě či přemisťováno pomocí rolby.", "tgt_summary": "Un canon à neige ou enneigeur est un dispositif permettant de fabriquer de la neige mécaniquement à partir d'eau et d'air, le tout à basses températures (0 °C et moins). Le principe est de projeter un mélange d'air comprimé et d'eau par temps suffisamment froid.
Un nivoculteur ou snowmaker est un employé qui assure la conduite et la surveillance de ces systèmes.
La neige ainsi produite est appelée neige de culture ou neige artificielle, bien que cette dernière appellation puisse provoquer une confusion avec la fausse neige décorative.", "id": 980192} {"src_title": "Holubice (okres Vyškov)", "tgt_title": "Holubice (district de Vyškov)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1371.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 1107 obyvatel. Z nich bylo 584 mužů a 523 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 37,8% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 989 lidí. Nejvíce z nich bylo (20,1%) obyvatel ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 17,1% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 5,6%. Z celkem 820 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 40,9% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 8,5% a bez vzdělání bylo naopak 0,1% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 485 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92,8% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 72% patřilo mezi zaměstnance, 2,1% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 46,7% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 433 obyvatel obce (což je 43,8%), se hlásilo k české národnosti. Dále 323 obyvatel bylo Moravanů a 6 Slováků. Celých 396 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "V letech 2010 až 2014 byl starostou Stanislav Přibyl. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 2014 byl do této funkce zvolen opětovně. Jeho cílem v následujícím období je stavba kanalizace a výstavba nové budovy mateřské školy.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1 s exitem 210 Holubice, ze kterého vychází silnice I/50 směrem na Slavkov u Brna. Dále zde vede silnice II/430 v úseku Brno - Rousínov a silnice III. třídy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Holubice se nachází v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel. Součástí Holubic je také vesnice Kruh. Okolními obcemi jsou Blažovice, Kovalovice, Křenovice a Velešovice. Nejbližšími městy jsou Slavkov u Brna a Rousínov. V obci se nachází základní škola a mateřská škola.", "tgt_summary": "Holubice est une commune du district de Vyškov, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2019.", "id": 87418} {"src_title": "Harvey Milk", "tgt_title": "Harvey Milk", "src_document": [{"title": "Mládí a počátek kariéry.", "content": "Narodil se ve Woodmere v New Yorku na Long Islandu 22. května 1930 Williamovi a Minervě Karns Milkovým. Byl mladším synem litevských Židů a vnukem obchodníka Morrise Milka, který vlastnil obchodní dům a pomohl zorganizovat první synagogu v oblasti. V dětství se Milkovi posmívali pro jeho odstávající uši, velký nos a nohy, měl sklon vzbuzovat pozornost jako třídní klaun. Na škole hrál fotbal a získal vášeň pro operu. Během dospívání si uvědomil svou homosexualitu, ale tajil ji. Ve středoškolské ročence stojí pod jeho jménem: „Glimpy Milk – a to se říká, že ŽENY nejsou nikdy v rozpacích“. Milk zakončil střední školu Bay Shore High School v Bay Shore v roce 1947 a poté mezi lety 1947 a 1951 navštěvoval New York State College for Teachers v Albany (dnešní State University of New York at Albany), kde vystudoval matematiku. Psal pro univerzitní noviny a stal se známý jako družný a přátelský student. Žádný z jeho přátel na střední nebo vysoké škole neměl podezření, že je gay. Jak vzpomíná jeden ze spolužáků, „nikdy se o něm neuvažovalo jako o možné buzně, byl to opravdový chlap“.", "section_level": 1}, {"title": "Raná kariéra.", "content": "Po ukončení střední školy nastoupil v době Korejské války k námořnictvu. Sloužil na palubě záchranné lodi pro ponorky USS Kittiwake (ASR-13) jako důstojník potápění. Později byl převelen na základnu Naval Station v San Diegu, kde sloužil jako instruktor potápění. V roce 1955 byl propuštěn z armády s hodností mladšího poručíka. Jeho raná léta byla poznamenána častými změnami. Později rád mluvil o proměně z židovského kluka střední třídy. Začal učit na George W. Hewlett High School na Long Islandu. V roce 1956 potkal na pláži Jacob Riis Park, oblíbeném místě setkávání gayů v Queensu, Joea Campbella, který byl o sedm let mladší a o kterého vášnivě usiloval. I poté, co se s Campbellem sestěhovali, mu psal romantické verše a básničky. Když se časem začali v New Yorku nudit, přestěhovali se do Dallasu, tam ale nebyli šťastní, a tak se vrátili do New Yorku, kde si Milk našel místo účetního statistika u pojišťovací společnosti. S Campbellem se rozešli po skoro šesti letech, a měli tak spolu Milkův nejdelší vztah. Snažil se oddělovat svůj milostný život od rodiny a práce. Jednou, unuděný a bez partnera v New Yorku, přemýšlel o tom, že by se přestěhoval do Miami, kde by se oženil s lesbickou kamarádkou. Zůstal však v New Yorku a tajně se pokoušel o homosexuální vztahy. V roce 1962 se seznámil s Craigem Rodwellem, který byl o deset let mladší. Přestože měl Milk o Rodwella velký zájem, denně ho telefonem budil a posílal zprávy, odrazovala ho Rodwellova činnost v newyorské Mattachine Society, aktivistické organizaci gayů. Když byl Rodwell zatčen při procházce v Riis Parku za podněcování výtržností a exhibicionismus (podle zákona musely plavky mužů dosahovat od místa nad pupkem až pod stehna), strávil tři dny ve vězení. Vztah brzy skončil, protože byl vyplašený Rodwellovým sklonem upozorňovat na sebe policii.", "section_level": 2}, {"title": "Připomínky.", "content": "V létě 2016 bylo ohlášeno, že druhý postavený vojenský tanker nejnovější americké třídy \"John Lewis\" bude na Milkovu počest pojmenován USNS \"Harvey Milk\" (T-AO-206).", "section_level": 1}], "src_summary": "Harvey Bernard Milk (22. května 1930, Woodmere, New York – 27. listopadu 1978, San Francisco) byl americký první otevřeně homosexuální politik zvolený do veřejné funkce v Kalifornii, konkrétně do zastupitelstva San Francisca. ", "tgt_summary": "Harvey Bernard Milk, né le à Woodmere (New York) et mort assassiné le à San Francisco, est un homme politique et militant pour les droits des homosexuels américains. Il est le premier élu superviseur, poste similaire à celui de conseiller municipal, ouvertement homosexuel de la ville de San Francisco. ", "id": 892691} {"src_title": "Emoční inteligence", "tgt_title": "Intelligence émotionnelle", "src_document": [{"title": "Složky dle Golemana.", "content": "Podle amerického psychologa Daniela Golemana se emoční inteligence skládá z pěti složek, které se vzájemně ovlivňují. Jedná se o:", "section_level": 1}, {"title": "Obecně.", "content": "Všechny emoce jsou dle Golemana v podstatě popudy k jednání, a proto je nutné, chceme-li být úspěšní v interpersonálních vztazích, abychom rozpoznávali spolehlivě své vlastní emoce i emoce druhých lidí. Tak si uvědomujeme, co sami činíme nebo chceme učinit, a co činí nebo chtějí učinit druzí. V podstatě tedy jde o dvě základní složky emocionální inteligence, o složku percepční a konativní. Rozpoznat správně své i cizí emoce a na základě toho psychologicky vhodně jednat.", "section_level": 1}, {"title": "Význam emocionální inteligence.", "content": "Daniel Goleman si uvědomuje, že lidé mohou zneužít jakýkoli druh svého nadání, ale jen velmi obecně hovoří o „významu emoční inteligence“, který se týká především propojení našeho charakteru, morálního instinktu a citu. Má za to, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností, a že bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Schopnost empatie a sebeovládání však ještě nezaručují morální užívání emocionální inteligence. Mnozí lidé dovedou dobře rozpoznat to, po čem jiní touží, a dovedou to využít k sobeckým účelům. Dovedou např. zneužít pocity osamělosti druhých lidí, dovedou se vetřít do jejich přízně a dovedou ovládat projevy svého sobectví a chtivosti.", "section_level": 1}, {"title": "Využití emocionální inteligence.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní užití.", "content": "Daniel Goleman je přesvědčen, že obecná inteligence přispívá k životní úspěšnosti jen z dvaceti procent. Nicméně emoční inteligence v praxi je také problém mravní, neboť ji lze zneužít k osobnímu prospěchu, často i na úkor druhých. Morálka a inteligence nejsou navzájem úzce spojeny, vysoce inteligentní lidé mohou být mravní zrůdy, jako byl např. jeden z nejzuřivějších antisemitů mezi nacisty, Joseph Goebbels, muž vysoce a všestranně vzdělaný v humanitních vědách. Jak již bylo naznačeno, morální užívání emocionální inteligence závisí na úrovni vývoje osobní morálky, resp. pozitivního sociálního cítění (altruismu). Předpokladem toho, jsou empatie a lítost. Bezcitní, nelítostní lidé mohou mít vysoký stupeň emocionální inteligence. Žádoucí je proto spojení emocionální inteligence a etického cítění. Obecně vzato, jedná se o vývoj citů od přirozeného dětského egoismu k altruismu, což je také problémem emocionální zralosti. Emočně inteligentní lidé jsou si vědomi svých slabin, umí usměrňovat svoje reakce, dokáží se sami motivovat, berou v úvahu pocity ostatních a dokáží je nasměrovat k požadovanému výsledku.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní užití.", "content": "Emočně inteligentní manažeři dokáží řídit nejen sebe, ale také ostatní, mnohem efektivněji. Silné emoční propojení manažerů a ostatních lidí v organizaci zapříčiňuje lepší povědomí podřízených o tom, co je po nich požadováno a tím zvyšuje výkonnost organizace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojem emoční inteligence uvedli poprvé v roce 1990 P. Salovey a J. D. Mayer, a zpopularizoval ve své knize, vydané v roce 1995, Daniel Goleman. Lze ji chápat jako schopnost zvládání emocí a umění vcítit se do emocí ostatních jedinců. Tento konstrukt je používán zejména v oborech blízkých psychologii, jako je personalistika či management, které používají například i „emoční kvocient“ jako číselný ukazatel, hodnotící schopnost zacházet s vlastními emocemi a také schopnost spolupráce se sociálním okolím. ", "tgt_summary": "L'intelligence émotionnelle (IE) est un concept proposé en 1990 par les psychologues Peter Salovey et John Mayer, qui réfère à la capacité de reconnaître, comprendre et maîtriser ses propres émotions et à composer avec les émotions des autres personnes. Elle est proche du concept d'intelligence sociale. Le concept a été popularisé par Daniel Goleman en 1995. ", "id": 1676345} {"src_title": "Bryologie", "tgt_title": "Bryologie", "src_document": [{"title": "Historie bryologie.", "content": "Jako samostatný vědní obor začíná v osmnáctém století — základním dílem je \"Fundamentum historiae naturalist muscorum\" Johanna Hedwiga z roku 1792, které se zabývá reprodukcí mechorostů a jejich základní taxonomií. Jeho taxonomické dílo \"Species muscorum\" (1801) je ustanoveno jako „\"starting point\"“ pro vědecká jména mechů (pokud byl mech popsán před tímto datem, není to jméno závazné). „\"Starting point\"“ pro játrovky a hlevíky je dílo \"Species plantarum\" (1756), které napsal Carl Linné.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti bryologie.", "content": "Bryologie není uniformním oborem a pracovní náplň jednotlivých bryologů se může značně lišit.", "section_level": 1}, {"title": "Určování mechorostů.", "content": "Určování mechorostů je poměrně komplikovaná záležitost vyžadující značnou praxi. V terénu se mechy prohlížejí s použitím 15-30× zvětšující botanické lupy, s jejíž pomocí lze určit velkou část nálezů, nicméně některé skupiny je nutné určovat doma s použitím mikroskopu. Určovací literatura je problematická. Vzhledem k nepatrné velikosti důležitých znaků nelze určovat mechorosty pouze podle fotografických atlasů (ty slouží spíše k učení a pro zpětnou kontrolu) a je nutné použít určovací klíče. V českém jazyce jsou bohužel dostupné pouze zastaralý Klíč k určování mechorostů ČSR (1960) a novější online klíč Mechorosty České republiky (2004), který ale není kompletní. Většinou je tak potřeba použít i několik zahraničních klíčů. Významnější položky se archivují v bryologickém herbáři. Ten má obvykle podobu papírových obálek, v nichž je položka volně vložena. Obálky se skladují buď v krabicích nebo v deskách.", "section_level": 1}, {"title": "Bryologie v ČR.", "content": "České amatérské i profesionální bryology sdružuje Bryologicko-lichenologická sekce České botanické společnosti. Tato sekce vydává 2× ročně časopis \"Bryonora\". Na jaře a na podzim pořádá několikadenní setkání (bryodny) na různých místech ČR. Náplní bryodnů jsou především exkurze a přednášky. Bryologové obvykle působí na univerzitách, v muzeích, v AOPK a národních parcích. Bryologická laboratoř je např. na katedře Biologie a ekologie Ostravské Univerzity. Aktuálně se zde studují epifytické mechorosty, konkrétně čeleď Orthotrichaceae. Autorem hlavních publikovaných výsledků zde je zejména Doc. RNDr. Vítězslav Plášek, Ph.D. Na Jihočeské univerzitě se bryologie studuje na katedře Botaniky Přírodovědecké fakulty pod vedením Doc. Mgr. Jana Kučery, Ph.D. Další bryologové jsou například na Masarykově univerzitě v Brně nebo na Karlově univerzitě v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bryologie (z řečtiny βρυον (řasa, lišejník, mech) + λόγος (slovo)) je věda zabývající se mechorosty (tedy játrovkami, mechy a hlevíky).", "tgt_summary": "La bryologie (du grec \"bruon\", mousse) est une branche de la botanique consacrée à l'étude des bryophytes (vulgairement dénommées \"mousses\") qui regroupent : ", "id": 2333742} {"src_title": "Little Joe", "tgt_title": "Little Joe (fusée)", "src_document": [{"title": "Program Little Joe.", "content": "V počátcích projektu Mercury hledala NASA raketu vhodnou pro testovací lety bez posádky. Měly to být hlavně aerodynamické testy kapslí pro posádku, testy únikového systému a dalších systémů. Jediné rakety přicházející v úvahu byly armádní Redstone a Atlas letectva. Jejich ceny však byly značné, Atlas vyšel na 2,5 milionu dolarů a Redstone přibližně na jeden milion (v cenách roku 1959). Bylo tedy rozhodnuto o vývoji vlastního nosiče, jenž bude jednoduchý a levný, plánovaná cena se měla pohybovat kolem 200 000 dolarů. Již v lednu 1958 pracovali Max Faget a Paul Puser ve Wallops Flight Facility na projektu \"High Ride\", jenž se zabýval možnostmi spojení čtyř raket Sergeant pro pohon kapsle s posádkou nad hranici stratosféry. \"High Ride\" byl však opuštěn, stejně jako von Braunův projekt Adam, který byl považován spíše jako kaskadérský kousek, než seriózní vědecký projekt. V druhé polovině roku 1958 byly prováděny aerodynamické testy kapslí Mercury při volném pádu, ačkoli byla získaná data důležitá, stále rostla potřeba získat reálná data z počáteční, vzestupné fáze letu, kdy je raketa hnána motory. V srpnu 1958 byly stanoveny požadavky a specifikace nového nosiče, měl být schopen vynést kapsli v plné velikosti i hmotnosti do výšky 100 mil (~160 km). V říjnu 1958 začali inženýři v NASA pracovat na návrzích nosiče, postaveného na základě High Ride, který byl přejmenován na Little Joe. Hlavním cílem relativně malého a jednoduchého nosiče byla úspora peněz. Měl za úkol provést řadu letových testů a prověřovat nová konstrukční řešení spojená s vývojem kosmické lodi s posádkou. Hlavní testy spočívaly v ověření funkčnosti únikového systému a sledování chování kapsle při vstupu do atmosféry za reálných podmínek. Kvůli rychlejšímu vývoji byla raketa co nejjednodušší a postrádala jakoukoli elektroniku a navádění. Výkonově byla srovnatelná s raketou Redstone a mohla vynést i stejně rozměrný náklad. Cena však byla oproti Redstonu pětinová, provozní náklady byly také mnohem nižší, vývoj byl jednodušší a raketa mohla startovat z existujících ramp na Wallops Flight Facility. Do výběrového řízení na výrobu trupu rakety se přihlásilo celkem 12 firem. Tendr nakonec 29. prosince 1958 vyhrála společnost North American Aviation, která se hned dala do práce. Bylo objednáno celkem 7 trupů raket a jedna mobilní odpalovací rampa. Little Joe byl jeden z průkopnických projektů využívající několik spojených motorů na tuhé pohonné látky. Díky spojení čtyř raket odvozených od MGM-29 Sergeant a dalších čtyř pomocných raket Recruit (Thiokol XM-19), dosahoval tahu až 1020 kN. To mu dávalo dostatek síly k vynesení 1800 kilogramů po balistické dráze do výšky 160 kilometrů. Na prvním stupni se používaly dva typy raket, Castor a Polux, oba typy byly odvozeny od MGM-29 Sergeant a vyráběla společnost Thiokol. Polux byl větší, silnější a hořel déle. Na úspěch Little Joe navázal v roce 1963 Little Joe II, který sloužil jako testovací raketa v programu Apollo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Little Joe byla americká raketa používaná k testovacím letům programu Mercury. Raketa byla navržena jako levná náhrada za rakety Atlas a Redstone, jejichž cena byla pro potřeby jednoduchých suborbitálních letů příliš vysoká. Pohon obstarává šest až osm raketových motorů na tuhé pohonné látky spojených dohromady. Raketa byla vyráběna v několika verzích, podle počtu a typu použitých motorů. Stabilizace během letu byla zajišťována velkými stabilizačními křidélky, která dávají raketě její nezaměnitelný vzhled. Celkem se uskutečnilo osm testovacích letů, při nichž dvakrát selhala.", "tgt_summary": "La fusée Little Joe est un lanceur développé par l'agence spatiale américaine (NASA) et utilisé entre 1959 et 1966 pour tester le comportement des vaisseaux spatiaux des programmes américains Mercury et Apollo durant les phases critiques de leur vol, en particulier au moment où la pression aérodynamique est maximale (Max Q). Little Joe a été utilisée pour la qualification en vol de la tour de sauvetage et du déploiement des parachutes. ", "id": 1928041} {"src_title": "Makúrie", "tgt_title": "Makurie", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Makúrie byla jedním z nejvýznamnějších křesťanských núbijských království, přesto mnohé informace o této zemi jsou jen kusé. Nejdůležitějšími zdroji o dějinách Núbie jsou různá díla arabských historiků a cestovatelů, avšak takové záznamy jsou často problematické, neboť mnozí arabští autoři byli vůči svým křesťanským sousedům zaujatí a arabské zdroje se omezují hlavně na zprávy o konfliktech mezi křesťanskou Núbií a muslimským Egyptem. Jednou z výjimek je egyptský diplomat Ibn Selim al-Asuání, který v 10. století, v době největší slávy Makúrijského království, cestoval do Dongoly a o své cestě zanechal podrobné zprávy. Núbijci tvořili vyspělou civilizaci a z doby Makúrie se zachovalo množství literárních památek. Tyto památky jsou psány ve staré núbijštině, jejíž písemná forma využívala unciální varianty řecké alfabety, doplněné o některá koptská písmena a písmena čistě núbijského původu. Jazyk byl blízce příbuzný s moderním nobiinským jazykem, jenž patří do nilo-saharské skupiny jazyků a užívá se v severní Núbii. Díky tomu zůstaly literární pozůstatky makúrijské doby prakticky nepřetržitě srozumitelné. Valná většina těchto děl však je náboženského či právního charakteru a o dějinách konkrétního státu vypovídají velmi málo. Největší známá sbírka, nalezená v Kasr Ibrímu, obsahuje několik cenných právních dokumentů a korespondencí, např. dopis abbásovského vládce Egypta makúrijskému králi z roku 758, který patří mezi nejstarší známé zachované arabské dokumenty. V posledních desetiletích se nejlepší metodou získávání informací o Makúrii stala archeologie. Asuánská přehrada roku 1964 zatopila až polovinu území historického Makúrijského království, proto roku 1960 UNESCO vyvinulo značné úsilí, aby se pomocí archeologie zachránilo co nejvíce památek. Na vykopávkách se několik let podílely tisíce odborníků z celého světa; skupina archeologů z Polska prováděla vykopávky v katedrále ve městě Faras, britský tým pracoval v Kasr Ibrímu a skupina z Ghanské univerzity ve městě Debeira West, které vydalo informace o každodenním životě z období středověké Núbie. Všechna tato místa se nacházejí na území někdejší Nobatie, jediné větší archeologické naleziště v samotné Makúrii (jižní části Makúrijského království) se nachází v hlavním městě Dongole.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátky makúrijského státu jsou nejasné především kvůli nedostatku relevantních zdrojů. Klaudios Ptolemaios soudí, že Núbijci, známí latinizovaně jako \"Maccuritae\", mohli být předky Makúrijců. Stejného názoru je i kronikář Jan z Biclara. Samotné Makúrijské království se zformovalo v období 4.–5. století na troskách starověkého Aksumského království. Hlavní město Dongola bylo vybudováno v druhé polovině 5. století některým z makúrijských králů. Zbudováním opevněného hlavního města se završil proces urbanizace a konsolidace Makúrijského království. První zmínku o Makúrii přinesl v 6. století Jan z Efesu, který odsuzoval makúrijské nepřátelství vůči monofyzitským misionářům, kteří putovali do sousedního království Alódie. Arabové v počátcích 6. století země na jihu od Egypta nazývali \"Bilád an-Núbíja\" – země núbijská a zahrnovali tak všechny tři núbijské státy v celek. Když Arabové roku 641 dobyli Egypt a oddělili jej tak od Byzantské říše, brzy se jejich dobyvačné úsilí obrátilo i na jih. Roku 652 vpadla do Núbie armáda o síle 5 000 mužů vedená Abdulláhem bin S'adem. V bitvě u Dongoly však Arabové byli Núbijci zdecimováni, ale hlavní město, včetně katedrály, bylo poškozeno. V boji proti Arabům se zvláště vyznamenali slavní núbijští lučištníci. Porážka u Dongoly byla jediným velkým neúspěchem během prvního století islámské expanze, jenž vedl k bezprecedentní dohodě, zvané \"bakt\", která zaručovala mírové vztahy mezi oběma stranami na dalších téměř 600 let. Součástí smlouvy byla i hospodářská spolupráce; Núbijci každý rok poslali do Egypta 400 otroků, zatímco Egypťané na jih dodávali na oplátku potraviny a další zboží, jako koně, či látky. Núbie nebyla jednolitým státním celkem, ale existovala zde jednotlivá nezávislá křesťanská království. Makúrie svou expanzi zaměřila na sever a ke svému území připojila jedno z dalších núbijských království, Nobatii. Kdy k tomu přesně došlo, není jisté; podle jedné z teorií se tak stalo v době, kdy Egypt obsadili perští Sásánovci, tedy v rozmezí let 619–628. Arabské popisy invaze roku 652 se zmiňují již jen o samostatném státu s centrem v Dongole. Bakt, vyjednaný makúrijským králem, se vztahoval na celou Núbii na sever od Alódie. To badatele vedlo k závěru, že v této neklidné době již obě království byla sjednocena. Nicméně životopis patriarchy Izáka z Alexandrie, pocházející z roku 690, se zmiňuje o dvou znepřátelených královstvích – Nobatii a Makúrii. Jasný důkaz o sjednocení obou království poskytují až nápisy z Taify pocházející z doby vlády krále Merkuria, podle nichž se Nobatie nacházela pod makúrijskou vládou od poloviny 8. století; každý pozdější pramen již hovoří o Nobatii jako o součásti Makúrijského království, což vedlo k přesvědčení, že Nobatie byla obsazena za vlády Merkuria, který byl jáhnem Janem nazýván „Nový Konstantin“. Výraz Makúrie se užívá pro označení celého státu, ačkoliv samotná historická Makúrie je pouze jižní část království. Někdy se užívá zeměpisného označení Núbie, bez ohledu na politické celky, které se kromě Makúrijského království v Núbii nacházely, což bylo zejména nezávislé Alódijské království. V pozdějších staletích se užívá podle hlavního města také název Dongolské království, případně Království Makúrie a Nobatie, což naznačuje personální unii a federální ráz království. Dalším názvem může být Dotawo, který ale rovněž označuje další zcela nezávislé núbijské království.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu moci.", "content": "V období 8. a 9. století byla Makúrie stabilní a prosperující zemí; núbijská keramika, malířství i architektura dosáhly svého vrcholu. V té době byl Egypt oslaben častými občanskými válkami, a tak nepředstavoval pro na jih ležící Núbii hrozbu. Namísto toho to byli Núbijci, kdo intervenoval do záležitostí svého souseda; značná část obyvatelstva horního Egypta byla stále křesťanská a egyptští křesťané se obraceli na núbijské krále se žádostmi o ochranu. Jeden záznam dokonce hovoří o vyplenění Káhiry v 8. století, ale tato zpráva je pravděpodobně apokryfní. Z této doby není ohledně Makúrie známa žádná mezinárodní dohoda, jež by se svým významem rovnala baktu. Roku 836 král Zachariáš III. vyslal svého syna Georgia do Bagdádu vyjednávat s chalífou o muslimském osídlení Nobatie a pohraniční pevnosti el-Kasr, kterou drželi muslimové. Princ Georgios již jako král Georgios I. později s pomocí svých synů dokázal odrazit invazi arabského dobrodruha al-Umarího, který se pokusil ve jménu Egypta obsadit se svou soukromou armádou oblast makúrijských zlatých dolů. Během bojů s al-Umarím došlo k pokusu o převrat ze strany Georgiova synovce, generála Niuty, který však potlačil Georgiův syn, princ Zachariáš. Za vlády dynastie Fátimovců udržoval Egypt s Makúrií přátelské a těsné vztahy. Šíitští Fátimovci neměli v okolním sunnitském světě mnoho spojenců, neváhali proto udržovat spojenectví se svými jižními křesťanskými sousedy. Základ fátimovských vojsk tvořila profesionální palácová garda složená z vojenských otroků; egyptská vojenská vojenská moc tak přímo závisela na otrocích dodávaných z Núbie, kteří sloužili ve fátimovské armádě, ponejvíce jako pěchota a pěší lučištníci, proslavení svou statečností. Kvetl i obchod mezi oběma zeměmi: Egypťané na jih vyváželi pšenici, lněné tkaniny a víno, zatímco z jihu do Egypta proudila slonovina, dobytek, pštrosí peří a otroci. Když roku 1171 byla fátimovská dynastie v Egyptě přemožena sunnitskými Zengíovci z Damašku, vztahy s Núbii začaly upadat. Krátce po uchopení moci v Káhiře Saladinem Núbijci vtrhli na sever – je možné, že jejich motivem byla podpora fátimovským spojencům. Saladin a jeho ajjúbovští příbuzní makúrijskou agresi neponechali bez odezvy; roku 1173 muslimové pod vedením Saladinova bratra Šamse ad-Dauly Turanšáha vpadli do Núbie. Muslimové Núbijce zpočátku porazili a obsadili Kasr Ibrím. Ajjúbovci však došli k závěru, že Núbie je příliš chudá a nestojí za dobývání. Roku 1175 tak muslimové Kasr Ibrím opustili a stáhli se zpět na sever. Ve 13. století Ajjúbovci se svými jižními sousedy žádné kontakty neudržovali. Z hlediska Evropy jsou zajímavou kapitolou kontakty Makúrie s evropskými křižáky. Křižácké státy v čele s Jeruzalémským královstvím roku 1163 svou pozornost zaměřily na Egypt. Po několika expedicích se jeruzalémskému králi Amaurymu I. podařilo roku 1167 Egyptu vnutit svou autoritu. Ačkoliv jeho protektorát nad Egyptem trval necelý rok, křižáci zde měli možnost získat povědomí o sousedních zemích včetně Makúrie. Pro Evropany tyto zprávy z Palestiny poprvé zdokumentoval Richard z Poitou. Když se Egypta zmocnil Saladin a roku 1173 napadl Núbii, Makúrijci jej začali vnímat jako hrozbu, což vedlo k tomu, že jednotliví núbijští velmoži zkontaktovali evropské křižáky. Když však Saladin svou invazi roku 1175 ukončil, Núbijci dali přednost dodržování baktu a míru s muslimy. Ale již roku 1204 se jeden z núbijských vládců setkal v křižáky právě dobyté Konstantinopoli s vůdci čtvrté křížové výpravy a jednal s nimi o možném společném útoku na Egypt, avšak žádné konkrétní dohody nebylo dosaženo. Makúrijci se tak žádné křížové výpravy nikdy fakticky neúčastnili. Nic též nenaznačuje, že by křižáci pronikli do Horního Egypta po souši ani že by oblast prozkoumávali z Rudého moře s výjimkou pirátského nájezdu Renauda de Châtillon na podzim roku 1182. Znalosti Evropanů o súdánských křesťanských zemích se tak povšechně omezovaly na to, že nějaké takové státy existují, a oblast Etiopie si začali spojovat s legendou o mocném východním křesťanském králi, knězi Janovi. Když do Egypta vstoupila pátá křížová výprava, která roku 1218 dobyla Damiettu, plánoval její velitel papežský legát Pelagio Galvani dobytí celého Egypta, přičemž se hodlal opřít i o jižní křesťanské, i když z pohledu západních katolíků heretické státy. Jeho informace o núbijských státech však byly jen kusé, žádné skutečné vztahy s núbijskými státy nenavázal a křížová výprava brzy ztroskotala.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "O období let 1171–1272 neexistují žádné prameny a události těchto let byly dlouhou dobu záhadou, ačkoliv modernímu bádání se podařilo tuto éru částečně osvětlit; zdá se, že Makúrie nastoupila cestu pomalého úpadku. Nejpodrobnějším zdrojem je dílo Ibn Chaldúna, který působil ve 13. století, a který píše o úpadku křesťanských království, jenž se projevoval také tím, že křesťanští Núbijci provdávali své dcery za muslimské Araby. Egyptští Ajjúbovci a později mamlúci se velmi tvrdě vypořádali s beduínskou hrozbou a nomádi byli nuceni stáhnout se na jih, kde se dostali do konfliktu s Núbijci. Archeologie přináší jasný důkaz vzrůstající nestability makúrijského státu. Kolem dříve neopevněných měst vyrostly městské hradby, lidé opouštěli nebezpečná území a hledali útočiště v lépe bráněných lokalitách jako byly vrcholy skal v Kasr Ibrímu. Domy v celém regionu byly stavěny mohutnější, s tajnými skrýšemi na jídlo a další cennosti. Postupně se na křesťanském území rozmáhala arabizace a islamizace. Součástí baktu byl volný obchod mezi Egyptem a Makúrií a arabští obchodníci po celou dobu získávali dominantní pozici na trhu v Dongole a dalších núbijských městech. Nakonec se celá severní oblast, většina někdejší Nobatie, stala z větší části arabskou a islámskou zemí stále více známou jako al-Maris a stále více nezávislou na centrální vládě v Dongole. I když nájezdy pouštních kmenů mohly být klíčovým faktorem, který přispěl k pádu Makúrie, daleko lépe zdokumentována jsou tažení egyptských mamlúků. Důležitým bodem baktu mezi Egyptem a Makúrií byl závazek, že Makúrie zabezpečí společné hranice proti nájezdům pouštních nomádů, jako například Bedžů. Makúrijský stát však již nemohl svým závazkům dostát, a tak na společné hranici operovala egyptská vojska, což Makúrii ještě více oslabovalo. V srpnu roku 1272 makúrijský král David I. vytáhl proti Egyptu a dobyl přístavní město Aidhab. Makúrijci se poté stočili do pouště a napadli egyptský Asuán. Mamlúcký sultán Bajbars, zvaný „Panter“, na makúrijskou agresi odpověděl rychle a ještě téhož roku vpadl do Núbie, čímž začal několik desetiletí, během nichž egyptští mamlúci aktivně zasahovali do vnitřních záležitostí Makúrijského království. Bajbarsův vpád zanechal Makúrii vydrancovanou a bezbrannou vůči dalším vpádům nomádských kmenů. Vnitřní nesváry zapříčinily další rozvrat státu; Davidův bratranec Šekanda si trůn nárokoval pro sebe, a roku 1275 proto odcestoval do Káhiry, aby si získal podporu mamlúků. Bajbars Šekandu podpořil a roku 1276 vpochodoval do země, dobyl město Dau (dnešní Džebel Adda) a nilský ostrov Mainarti, což mamlúkům otevřelo bránu do Núbie. Král David uprchl do al-Abwab, jenž byl součástí sousední Alódie, kde byl místním vládcem zajat a roku 1277 vydán mamlúkům. Na dongolský trůn byl dosazen Šekanda. Šekanda pak sultánovi odstoupil rozsáhlé území na severu a zavázal se platit velký tribut. Mamlúci navíc v Dongole zničili chrám, jenž nechal postavit David II. Roku 1286 však Šekandu svrhl Šamamun, další člen makúrijské královské rodiny, a zahájil povstání, které porazilo mamlúckou posádku v Dongole. Šamamun poté uchopil moc pevně do svých rukou a podařilo se mu dostat Núbii zpět pod makúrijskou vládu a úspěšně odrazit nájezdy mamlúků z Egypta. Šamamun vládl až do konce 13. století, jeho nástupcem se stal Amy, který vládl do roku 1310, kdy byl zavražděn. Po něm nastoupil Karanbas, poslední známý křesťan na makúrijském trůnu. Po klidném období vlády krále Karanby, kdy Makúrie neplatila Egypťanům tribut, však Egypťané znovu zaútočili. V té době se k moci dostala muslimská část makúrijského královského rodu; král Sanbu oficiálně Makúrii prohlásil za muslimskou a roku 1317 byla dongolská katedrála přeměněna v mešitu. To však nebylo přijato dalšími makúrijskými vůdci a Makúrie upadla do chaosu občanských válek a nepokojů. Venkov byl pod kontrolou kočovných pouštních kmenů a samotné království již fakticky neovládalo nic než hlavní město a jeho bezprostřední okolí. Ačkoliv za krále Kanz ad-Dauly se Makúrii znovu podařilo získat nezávislost, byla Dongola srovnána se zemí. Roku 1365 Arabové zavraždili makúrijského krále a hlavní město země se přesunulo z Dongoly do Dau. Posledním známým důkazem existence makúrijské dynastie je její žádost o pomoc mamlúckého sultána z roku 1397. Toho roku král z Dau uprchl do Káhiry a Makúrijské království přestalo existovat. V roce 1412 převzal kontrolu nad Núbií a egyptskou Thébanidou arabský kmen z Egypta známý jako Banú Kanz („synové Kanzu“), což byl kmen vzešlý z arabského kmene Rabi'a a nomádských Bedžů, který již po několik století představoval vážného soupeře pro Egypt. Banu Kanz oblast fakticky drželi až do roku 1517, kdy ji dobyl a přičlenil k Egyptu osmanský sultán Selim I. Mísení mezi Banu Kanzy a Núbijci přispívalo k další nenásilné islamizaci Núbijců.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Makúrie byla zaměřena především na zemědělství, předpokládá se, že se zemědělstvím zabývala většina obyvatel. Sklizně různých plodin jako ječmene, prosa či datlí se konaly několikrát do roka. Zemědělství v tomto regionu bylo podobné jako ve starověku; núbijské státy zdědily zemědělské metody i technologie od starověké Meroe. Podél Nilu se nacházely malé plochy zavlažované půdy, které byly zúrodňovány každoročními záplavami. Důležitým technologickým pokrokem byla sakía, dobytkem poháněné vodní kolo, které se používalo již v římských dobách a pomáhalo zvyšovat výnosy. Struktura osídlení ukazuje, že půda byla rozdělena spíše na jednotlivé pozemky než na feudální velká panství. Rolníci žili v malých vesnicích v podobě shluků domků postavených z nepálených cihel. Důležitými řemeslnými odvětvími byla produkce keramiky, jejíž střediskem byl Faras, a tkalcovství, jehož centrum bylo v Dongole. Menší roztroušené řemeslné dílny se zabývaly zpracováním kůže, kovů, rozšířené bylo také košíkářství a výroba rohožek a bot, které se pletly z palmových vláken. Významná byla také těžba zlata v kopcích u Rudého moře na východě země. Makúrijský obchod byl většinou směnný (směnnou hodnotu představovali otroci, dobytek a velbloudi), země nikdy nepřijala vlastní měnu. Na severu země se nicméně běžně vyskytovaly egyptské mince. Z Egypta proudily na jih řemeslné výrobky a luxusní zboží, zatímco hlavním makúrijským vývozním artiklem byli otroci. Otroci, se kterými Makúrie obchodovala, nepocházeli ze samotné Makúrie, ale převážně ze zemí na jih a západ od Makúrie, které zůstávaly „pohanské“, např. ze Súdánu, a většinou byli určeni pro vojenskou službu. Vzhledem k počtu vojenských otroků ve fátimovských armádách muselo být otroků, kteří proudili z jihu do Egypta, mnohonásobně více než 400 ročně, jak definoval bakt. Když v Egyptě přišel k moci sultán Saladin, súdánské gardy oddané Fátimovcům proti němu povstaly, ale jejich vzpoura byla potlačena. Nový sultán tak poznal, že na stará fátimovská vojska nelze spoléhat a opíral se ponejvíce o své vlastní vojenské otroky – mamlúky pocházející z Asie. Poté, co roku 1250 v Egyptě sami mamlúci svrhli ajjúbovskou dynastii, zakázali nasazování nespolehlivých černošských otroků pro vojenské účely. Avšak v dolech, pro domácí práce a další činnosti byli černoši využíváni i nadále. O obchodu a vztazích Makúrie s ostatními africkými zeměmi je známo jen velmi málo. Existují archeologické důkazy, například nalezená keramika, o obchodu s oblastmi na západě jako byl Dárfúr a Kordofán či muslimská Kanemská říše na území dnešního Čadu a jižní Libye. Podle četnosti nálezů makúrijské křesťanské keramiky a dokonce kláštera naznačují, že severní Dárfúr byl pod silným makúrijským vlivem; ten si Makúrie udržovala i v Kordofánu. Západním směrem sahal makúrijský vliv přibližně k pohoří Ennedi a Tibesti. Významné diplomatické vztahy Makúrie udržovala s křesťanským Etiopským císařstvím, které leželo na jihovýchodě. Například makúrijský král Georgios II. v 10. století úspěšně zasáhl ve jménu neznámého tehdejšího vládce Etiopie a přesvědčil alexandrijského patriarchu Filothea, aby pro etiopskou ortodoxní církev ustanovil vlastního metropolitu (známého jako \"abuna\"). Menší nálezy poté ukazují na čilé obchodní vztahy mezi oběma státy.", "section_level": 1}, {"title": "Vládní systém.", "content": "Makúrie byla monarchie v čele s králem, jenž sídlil v Dongole. Král byl rovněž pokládán za kněze a mohl sloužit mše. Systém nástupnictví není zcela jasný; raní autoři naznačují, že přecházelo z otce na syna. Nicméně v 11. století se jasně zdá, že v Makúrii nástupnictví přecházelo z krále na syna královy sestry, tedy systém, který se po tisíciletí udržoval ve starověkém Kušitském království. P. L. Shinnie spekuluje, že tento pozdější nástupnický systém mohl být používán i dříve a že arabští cestovatelé před 11. stoletím systém nepochopili a nesprávně jej popsali jako systém podobný tomu, který byl obvyklý v arabských zemích. O vládní administrativě podřízené králi je známo jen málo. Široký úřednický aparát obvykle užíval byzantských úřednických titulů, ale role jednotlivých úřadů nebyla nikdy objasněna. Díky dokumentům nalezeným v Kasr Ibrímu je dnes velmi dobře známa úloha jednoho úřadu – nobatijského eparchy – který poté, co Nobatii anektovala Makúrie, plnil v oblasti funkci místokrále; jeho sídlo bylo ve Farasu. Eparchovy záznamy objasňují, že mezi jeho úlohy patřil dohled nad obchodem a rovněž měl mandát k vyjednávání s Egyptem. Rané dokumenty naznačují, že eparcha byl zpočátku dosazován králem, ale pozdější zprávy naznačují, že eparchát se stal dědičným. Eparchie se nakonec stala územím nezávislým na centrální vládě v Dongole a posléze se dostala pod kontrolu Egypta. Na chod státu mohli mít vliv i biskupové. Arabský diplomat Ibn Selim al-Asuání poznamenal, že před tím, než král odpověděl na jeho poselství, setkal se s biskupskou radou. Al-Asuání popisuje vysokou centralizaci státní moci, ale jiní autoři uvádějí, že Makúrie byla federací třinácti království, s dongolským králem v čele a připomínala tak spíše impérium, než království. Jak to ve skutečnosti bylo není jisté, ale v dokumentech z Kasr Ibrímu je význačně zmiňováno Dotawské království, které mohlo být jedním z makúrijských federálních států. Co se týče výrobního systému, tak z pramenů je možné odvodit, že v Makúrii byla založena na rané formě feudalismu se silnou pozicí otrokářského systému.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Zdaleka nejvýznamnějšího zahraničního partnera pro Makúrii díky baktu představoval Egypt pod vládou Fátimovců, a to především na hospodářské úrovni. Vztahy muslimského Egypta s křesťanskou Núbií a Etiopií byly udržovány prostřednictvím alexandrijského patriarchátu. Bakt v makúrijsko-egyptských vztazích definoval především hospodářskou spolupráci, dále volný pohyb občanů a jejich vzájemnou ochranu a pakt o vzájemném neútočení. Protože však Makúrie byla křesťanská, jinou formu vztahů, než hospodářskou, ani s Egyptem, ani s jinými muslimskými zeměmi nenavazovala. Nejbližší křesťanskou zemí byla pro Makúrii sousední Alódie s hlavním městem Sóbou. Vztahy Alódie a Makúrie byly v dobách christianizace napjaté, protože Alódie přijala monofyzitské vyznání, zatímco Makúrie ortodoxní chalkedonské. Archeologické nálezy ukazují značné kulturní rozdíly mezi oběma zeměmi a podle systému alódijského opevnění na severních hranicích se usuzuje, že vzájemné vztahy Alódie a Makúrie byly nepřátelské. Arabští cestovatelé poté popisují, že Alódie byla mocnější a bohatší, než sousední Makúrie. Naproti tomu vztahy s Habešským císařstvím byly dobré; například spolupráce habešského císaře a makúrijského krále Georgia II., který využil svůj vliv v Alexandrii, aby přesvědčil patriarchu Filothea, aby etiopské církvi, jež byla padesát let bez vlastního metropolity, jmenoval nového primase. To dokazuje existenci určité formy církevní unie, která však nebyla zvláště pevná. Zejména v počátcích christianizace byly pro Makúrii důležité kontakty na křesťanskou Byzantskou říši, s níž Makúrii spojovalo společné státní vyznání; byzantská kultura makúrijskou silně ovlivnila. Když Arabové dobyli Egypt, přerušili tak všechny náboženské a diplomatické kontakty Núbie s Byzancí a Makúrie se tak musela v náboženských otázkách přeorientovat z Konstantinopole na Alexandrii. Během křížových výprav Makúrijci navázali několikrát kontakty s evropskými křižáky, zejména roku 1175, kdy Saladin ohrožoval ze severu Núbii a křižáci několik let před tím do Egypta několikrát vojensky intervenovali. Nicméně jednání s Evropany nikdy nedospěly k žádnému spojenectví a vztahy s nimi nebyly trvalejšího rázu.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jednou z nejdiskutovanějších otázek mezi badateli je náboženství Makúrie. Až do 5. století se zdá, že staré merojské pohanství si udržovalo silnou pozici, dokonce i když v sousedním Egyptě bylo tradiční náboženství zatlačeno křesťanstvím. V pátém století pohanští Núbijci podnikli vpád na sever do Egypta jako odvetu za to, že se křesťané pokusili některé hlavní pohanské chrámy přeměnit v kostely. Archeologické důkazy z tohoto období odhalily v Núbii množství křesťanských ornamentů, což podle některých badatelů znamená, že konverze v oblasti Núbie zakořeňovala odspodu. Christianizace Núbie neorganizovaně započala v 6. století a podíleli se na ní mniši usazení v Núbii i různí obchodníci, ale o těchto raných pokusech se nezachovaly významnější zprávy. Východořímská říše za vlády císaře Justiniána I. vyslala oficiální výpravu, která se měla pokusit obrátit núbijská království ke křesťanství chalkedonského vyznání, ale císařovna Theodora údajně zdržovala vyslání melchitské („císařské“) misionářské skupiny, aby tak do Núbie mohla jako první dorazit jiná skupina monofyzitských misionářů. Theodořina monofyzitská výprava vedená misionářem Juliánem a Theodorem, monofyzitským biskupem z Philae, dorazila do Nobatie roku 543 a během dvou let se jí podařilo pokřtít nobatijského krále a část populace. Podle Jana z Efesu, jehož církevní dějiny jsou nejdůležitějším zdrojem o rané christianizaci Núbie, se monofyzitským misionářům podařilo konvertovat núbijská království Alódie a Nobatie, zatímco Makúrie byla evangelizována jako poslední byzantskými ortodoxními misionáři, podle Jana z Biclara roku 569. Po oficiálním přijetí křesťanství státem (pokřtěním králů) následovala masová konverze obyvatelstva. Makúrie pak rozvinula těsnou spolupráci s Byzantskou říši, která se projevila např. v architektuře. Tisícileté tradice, jako např. budování monumentálních hrobek a pohřbívání do nákladných hrobů společně s drahými předměty, byly opuštěny a pohanské chrámy byly přeměněny v kostely. Kostely byly nakonec postaveny ve všech městech a vesnicích. Po definitivním přijetí křesťanství je však další směr makúrijské církve sporný. Je jisté, že v 7. století Makúrie oficiálně náležela ke koptské církvi a makúrijský král byl loajálním obráncem alexandrijského patriarchy, a občas vojensky zasáhl, aby patriarchu chránil; například roku 722 král Kyriakos I. vpadl v čele jednotisícové armády do Egypta a donutil Egypťany, aby propustili z vězení alexandrijského patriarchu, kterého předtím uvěznili. V témže období ortodoxní Makúrie obsadila monofyzitskou Nobatii, ale záhy Makúrie opustila pravověří a přijala monofyzitské vyznání, což vedlo mezi historiky k dohadům, proč vítězný stát přijal náboženství poražených; je však jisté, že koptský náboženský vliv byl v oblasti mnohem silnější, zatímco moc a vliv ortodoxní Byzantské říše upadala, což mohlo hrát roli. Historikové se rovněž neshodují, zda tím, že Makúrie přijala monofyzitské vyznání (tedy stejné, jako Egypt a ostatní núbijské státy), skončilo koptsko-ortodoxní schisma, protože existují důkazy o přítomnosti ortodoxní menšiny až do konečného pádu království. Makúrijská církevní správa se dělila na sedm biskupství: Kalabša, Kupta, Kasr Ibrím, Faras, Sai, Dongola a Suenkur. Na rozdíl od Etiopie se zde neobjevuje žádná národní církev a všech sedm biskupů bylo přímo podřízeno koptskému patriarchovi v Alexandrii. Biskupové tak byli dosazováni patriarchou, nikoliv králem, což svědčí o silném vlivu, jenž si egyptští křesťané udržovali v Núbii, ačkoliv se zdá, že biskupové pocházeli z řad domorodých Núbijců, a ne rodilých Egypťanů. V Núbii bylo rovněž rozšířeno mnišství, což dosvědčuje již al-Asuání v 10. století a později Abú Sálih ve 12. století. Bylo identifikováno až padesát míst, která měla přímou souvislost s monasticismem, několik z nich bylo typických velkých klášterních komplexů podobných egyptským a palestinským, přičemž některé kláštery se nacházely ve městech, jiné byly zcela izolovány. V hlavním městě Dongole bylo objeveno množství klášterních objektů. Na východě města se nacházel velký klášter (Klášter svaté Trojice či Antonína Velkého), existující od 7. do 14. století, jehož nástěnné malby napovídají, že byl založen některým z makúrijských králů, jenž mohl být posléze pohřben v jeho kryptách; celý klášterní komplex byl pak možná poutním místem. Podobně jako v Evropě i zde byly kláštery centry vzdělanosti a snad i řemesel a umění. Zánik křesťanství v Makúrii je nejasný. Poslední zmínka o křesťanství v Núbii pochází z roku 1742. Nástin obtíží, jimž křesťanství v Núbii čelilo po pádu křesťanských států, dává cestovatel Francisco Álvares, který ve 20. letech 16. století pobýval na dvoře habešského císaře Davida II. Álvares popisuje delegaci núbijských křesťanů, kteří císaře přišli požádat o kněze, biskupy a další církevní představitele, kteří byli nezbytní k udržení křesťanství v jejich zemi. David II. jim pomoci odmítl, odvolávaje se na to, že přijal svého biskupa od patriarchy z Alexandrie, a že poslové tedy mohou jít také za ním, aby jim pomohl.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Kultura křesťanské Núbie byla dlouho považována za „stojatou vodu“, převážně proto, že makúrijské hroby byly oproti předchozím érám relativně malé a postrádaly pohřební předměty a cennosti, typické pro předkřesťanské období. V současnosti spíše převažuje názor, že tomu tak bylo z kulturních důvodů; makúrijská kultura a umění byly ve skutečnosti na vysoké úrovni. Jedním z nejdůležitějších objevů spěšných vykopávek před tím, než měla voda z Nilu kvůli stavbě Asuánské přehrady zaplavit dolní Núbii, byla katedrála ve Farasu. Tato rozlehlá budova byla celá zaplněna pískem, který tak zakonzervoval množství cenných maleb. Podobné, i když ne tak zachovalé, malby byly nalezeny i na několika dalších místech v Makúrii – dokonce i v palácích a soukromých domech – a poskytují tak celkový přehled makúrijského umění. Styl i obsah maleb byl silně ovlivněn byzantským uměním, ale také se projevuje vliv koptského umění z Egypta i Palestiny. Makúrijské umění sloužilo v zásadě náboženství; jeho tématy jsou mnohé klasické biblické motivy, ale také králové a biskupové – nicméně světské postavy jsou malovány nápadně tmavší než postavy biblické; portréty králů byly malovány podle byzantského vzoru. Kostely byly zpočátku budovány ve stylu římských bazilik, kam se později, prostřednictvím kontaktů s Palestinou, promítaly syrské i arménské prvky. Z makúrijského období je rovněž významná keramika. Podle Petera L. Shinnieho je to „nejbohatší původní keramika na africkém kontinentě“. Badatelé keramiku rozdělují do tří období: V Makúrii se užívalo mnoho různých jazyků. V první staletích existence státu zde byl velmi silný byzantský vliv, díky čemuž se řečtina stala dominantním psaným jazykem a snad i jazykem královského dvora. V dalších staletích se řečtina objevuje při ceremoniálních příležitostech jakož i na náhrobních kamenech. Avšak řecké nápisy pocházející z doby po arabském dobytí Egypta se často vyznačují pravopisnými či gramatickými chybami, což reflektuje omezenou schopnost užívání tohoto jazyka (poslední řecký záznam pochází z roku 1181). Jako liturgický jazyk se řečtina udržela do 9. až 10. století, kdy ji nahradil jazyk běžné núbijské populace – staronúbijština, jež byla psána koptskou formou řecké alfabety a později se stala i hlavním jazykem literárním; staronúbijské překlady Bible a další náboženské literatury byly široce užívány. Ibn Selim al-Asuání zaznamenal, že oblasti Nobatie a Makúrie hovořily odlišným jazykem; téměř všechny dodnes dochované dokumenty pocházející z někdejší Nobatie se zdají být psané ve starších formách jazyka Nobiin, kterým se v oblasti hovoří dodnes. Dalším důležitým jazykem Makúrie byla egyptská koptština. Vztahy s egyptskými Kopty, kteří v Makúrii často hledali útočiště, byly velmi silné a zdá se, že koptská náboženská literatura byla rovněž rozšířená. V pozdějších letech se stále důležitějším jazykem stávala arabština. Arabští obchodníci byli významným prvkem ekonomiky a arabština se tak stala dorozumívacím jazykem mezi obchodníky. Jak se postupně obchodníci v Makúrii usazovali, každá větší arabská komunita získala ve městech vlastní čtvrť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makúrie, Makuria či Mukurra (staronúbijsky , \"Makúria\";, \"al-Mukurra\") bylo středověké království nacházející se na území dnešního severního Súdánu a jižního Egypta. Hlavním městem státu byla Dongola, a království je tak někdy také nazýváno Dongolské království. ", "tgt_summary": "La Makurie (ou Makourie) (en arabe : مقرة) est un royaume situé dans ce qui serait aujourd'hui la région s'étendant du nord du Soudan au sud de l'Égypte. Il est l'un des trois royaumes Nubiens qui ont émergé après la chute du royaume de Méroé, qui a dominé la région de -800 à l'an 350. Le royaume de Makurie s'étend le long du Nil de la troisième cataracte à un endroit situé entre la cinquième et la sixième cataracte. Le royaume avait le contrôle des voies d'échanges, des mines, et des oasis de l'est à l'ouest de la région. Sa capitale est Dongola, et le royaume est parfois connu sous ce nom. ", "id": 1410183} {"src_title": "Trompowského útok", "tgt_title": "Attaque Trompowsky", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zahájení je nazváno po brazilském šachistovi Octaviu Trompowském (1897–1984), který tuto ideu popularizoval již ve 30. letech 20. století. Popularita zahájení začala narůstat v 80. letech 20. století. Hrávat ho začali velmistři Julian Hodgson, Rafael Vaganjan, Michael Adams a od 90. let se začalo vzácně objevovat i v partiích světové špičky. V zápase o mistra světa FIDE 1997-1998 zahájení úspěšně v jedné partii použil Viswanathan Anand proti Anatoliji Karpovovi. V roce 2016 se k němu opět v zápase o titul mistra světa uchýlil v úvodní partii proti Sergeji Karjakinovi Magnus Carlsen, partie skončila remízou.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Bílý okamžitě napadá černého jezdce. Toho se černý snaží často využít protihrou po černých polích. Při výměně střelcem na f6 má černý dvojpěšce, kterého se snaží kompenzovat dvojicí střelců. Černý ale nejčastěji odpovídá výpadem 2... Je4, po kterém je napaden bílý střelec. To nutí bílého se vyjádřit, čehož se často černý snaží využít aktivní protihrou. Černý jezdec na e4 ale nestojí často příliš pevně. Vznikají zajímavé pozice s šancemi na obou stranách. V řadě variant má černý horší pěšcovou strukturu, kterou mu kompenzuje aktivní protihra.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší varianty.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5", "section_level": 1}, {"title": "Varianta e6.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5 e6 3. e4 h6 4. Sxf6 Dxf6 5. Jc3 d6 ve vzniklé pozici má bílý prostorovou převahu, černému pasivnější pozici kompenzuje dvojice střelců", "section_level": 1}, {"title": "Varianta c5.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5 c5", "section_level": 1}, {"title": "Varianta d5.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5 d5", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Je4.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5 Je4", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. Sg5 Je4 3. Sf4", "section_level": 1}], "src_summary": "Trompowského útok (ECO A45) je šachové zahájení zavřených her ze skupiny her dámským pěšcem. Charakterizují ho tahy 1. d4 Jf6 2. Sg5 ", "tgt_summary": "Aux échecs, l’attaque Trompowsky, est une ouverture qui est obtenue après les coups 1. d4 Cf6 2. Fg5. Elle porte le nom du joueur brésilien Octávio Trompowsky (1897-1984). ", "id": 1312202} {"src_title": "Augusta (Maine)", "tgt_title": "Augusta (Maine)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla poprvé osídlena v roce 1629, kdy zde angličtí kolonisté z kolonie Plymouth založili obchodní osadu na řece Kennebec. Původní indiánský název oblasti zněl Cushnoc (také \"Coussinoc\" nebo \"Koussinoc\"). Oblast byla zprvu centrem obchodu s kožešinou, avšak později musel být obchod v roce 1661 vlivem indiánských nájezdů a poklesu tržby pozastaven. Následujících 75 let zůstala oblast prázdná a vysídlená. Oblast hrála také významnou roli během indiánských povstání vůči osadníkům, kdy se zde nacházela pevnost britských osadníků. Od roku 1771 byla osada, známá jako Cushnoc, administrativně přidružována k různým okolním osadám a v průběhu času měnila také svůj název. Roku 1797 se osada přejmenovala na dnešní název Augusta, podle Augustě Dearbornové, dceři místního veterána z války za nezávislost Henryho Dearborna. Roku 1799 se stala Augusta administrativním centrem nově vzniklého okresu Kennebeck a v roce 1827 hlavním městem státu Maine (který vznikl v roce 1820). Statut města má od roku 1849.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 19 136 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 1,8% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V Augustě se nachází státní univerzita \"University of Maine at Augusta\", založená roku 1965 a Národní dům státu Maine. Ve městě se nachází botanická zahrada \"Pine Tree State Arboretum\", s rozlohou přes 90,6 ha, a státní muzeum. Město je rodným místem senátorky za stát Maine Olympie Snowe a guvernéra Josepha Williamse.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Ve městě je situován papírnický, ocelářský, potravinářský a počítačový průmysl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Augusta je město ve Spojených státech amerických. Leží na severu země, na řece Kennebec v Nové Anglii. Od roku 1827 je hlavním městem státu Maine, žije zde 18 560 obyvatel (stav k roku 2000). Jde o nejseverovýchodnější hlavní město státu kontinentálních Spojených států amerických.", "tgt_summary": "La ville d’Augusta est la capitale de l'État du Maine, aux États-Unis, sur la rivière Kennebec, et siège du comté de Kennebec. Lors du recensement de 2010, sa population s'élevait à, ce qui en fait la neuvième ville de l'État en nombre d'habitants et l'antépénultième capitale d’État la moins peuplée des États-Unis après Montpelier dans le Vermont et Pierre dans le Dakota du Sud. ", "id": 2116001} {"src_title": "1. československá fotbalová liga 1991/92", "tgt_title": "Championnat de Tchécoslovaquie de football 1991-1992", "src_document": [{"title": "Soupisky mužstev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Alexander Vencel (30/0/16), Vladimír Ženiš (1/0/0) − Peter Dubovský (30/27), Miloš Glonek (29/0), Stanislav Gorel (4/0), Pavol Gostič (26/8), Youssef Haraoui (11/3), Zsolt Hornyák (1/0), Miroslav Chvíla (28/2), Erik Chytil (9/1), Jozef Juriga (22/2), Vladimír Juščák (2/0), Vladimír Kinder (29/2), Boris Kitka (1/0), Juraj Konderla (1/0), Ondrej Krištofík (24/1), Ľudovít Lancz (26/4), Ladislav Pecko (27/3), Karol Pokryvka (1/0), Tomáš Stúpala (30/0), Jaroslav Timko (30/5), Eugen Varga (24/1), Ivan Žiga (1/0) - trenér Dušan Galis, asistent Jozef Valovič", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Petr Kouba (30/0/14) - Pavel Černý (29/12), Martin Frýdek (27/4), Michal Horňák (24/1), Jozef Chovanec (21/4), Jiří Jeslínek (9/0), Dejan Joksimović (8/0), Roman Kukleta (8/7), Vítězslav Lavička (15/2), Rudolf Matta (4/0), Lumír Mistr (26/2), Jiří Němec (29/0), Václav Němeček (27/4), Jiří Novotný (30/6), Horst Siegl (27/13), Jan Sopko (13/0), Marek Trval (10/2), Roman Vonášek (4/1), Tomáš Votava (4/0), Petr Vrabec (28/8) - trenér Dušan Uhrin, asistenti Miroslav Starý (celou sezonu), Vladimír Borovička (od 16. kola)", "section_level": 2}, {"title": "SK Sigma Olomouc.", "content": "Luboš Přibyl (30/0/11) - Jiří Balcárek (1/0), Jiří Barbořík (12/0), Alexandr Bokij (18/0), Tomáš Čapka (2/0), Michal Gottwald (19/0), Martin Guzik (9/0), Michal Guzik (1/0), Roman Hanus (29/14), Pavel Hapal (30/11), Jan Janošťák (1/0), Jiří Kabyl (9/1), Milan Kerbr (27/11), Jan Kolečkář (3/0), Martin Kotůlek (26/0), Michal Kovář (16/0), Pavel Kříž (6/0), Radoslav Látal (29/4), Jan Maroši (30/9), Josef Mucha (1/0), Rudolf Muchka (9/0), Miloš Slabý (28/1), Radek Šindelář (16/4), Jiří Vaďura (27/2) - trenér Karel Brückner, asistent Dan Matuška", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Jaromír Blažek (4/0/0), Zdeněk Jánoš (17/0/8), Stanislav Vahala (10/0/3) - Radek Bejbl (28/9), Patrik Berger (20/3), Dragiša Binić (12/5), Ľubomír Faktor (1/1), Tomáš Heřman (1/0), Petr Holota (25/1), Karel Jarolím (28/4), Bartolomej Juraško (24/1), Tomáš Kalán (1/0), Luděk Klusáček (1/0), Pavel Kuka (27/19), Jaromír Navrátil (6/0), Jiří Novák (7/1), Pavel Novotný (3/0), Martin Pěnička (28/6), Michal Petrouš (19/0), Jiří Povišer (14/1), Karol Praženica (27/2), Štefan Rusnák (19/2), Jan Suchopárek (29/4), Jaroslav Šilhavý (19/1), Vladimir Tatarčuk (11/1), František Veselý (6/1) - trenér Vlastimil Petržela, asistenti Jindřich Dejmal a Josef Pešice", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava.", "content": "Tomáš Bernady (6/0/0), Ivo Schmucker (24/0/8) - Jiří Časko (28/7), Martin Čížek (3/0), Jindřich Dohnal (8/0), Peter Drozd (6/0), Milan Duhan (2/1), Tomáš Galásek (10/0), Radomír Chýlek (28/3), Pavel Kubánek (13/1), Ivo Müller (5/0), Radim Nečas (26/13), Zbyněk Ollender (18/4), Karel Orel (3/0), Jan Palinek (20/2), Roman Pavelka (12/5), Petr Remeš (13/2), Tomáš Řepka (16/1), Roman Sialini (24/0), Radek Slončík (11/0), Petr Škarabela (29/4), Petr Veselý (13/0), Dušan Vrťo (22/0), Jiří Záleský (24/3), Libor Zelníček (23/4) - trenér Jaroslav Gürtler, asistent Erich Cviertna", "section_level": 2}, {"title": "FK Inter Bratislava.", "content": "Ladislav Molnár (28/0/11), Ladislav Tóth (2/0/0) - Milan Bagin (8/0), Viktor Dvirnyk (27/13), Milan Forgáč (2/0), José Carlos Chaves (10/0), Miloš Jonis (5/0), Marián Kopča (25/1), Branislav Kubica (28/2), Peter Lavrinčík (27/0), Peter Mráz (12/0), Martin Obšitník (28/15), Gustáv Ondrejčík (7/0), Michal Pančík (5/0), Vladimír Prokop (18/0), Rudolf Rehák (28/0), Jozef Sluka (10/0), Ján Stojka (26/7), Ladislav Šimčo (21/2), Ondrej Šmelko (14/0), Ľuboš Tomko (30/0), Vladimír Weiss (23/3) - trenéři Jozef Jankech, asistent Zdenko Jánoš", "section_level": 2}, {"title": "Tatran Prešov.", "content": "Peter Jakubech (7/0/2), Miroslav Seman (4/0/1), Miroslav Vrábel (20/0/6) - Petr Čmilanský (30/1), Jozef Daňko (18/0), Jozef Džubara (28/0), Peter Futej (9/1), Rašid Gallakberov (11/2), Jaroslav Kentoš (1/0), Jozef Kožlej (25/3), Viliam Ľuberda (1/0), Michail Olefirenko (24/0), Róbert Petruš (5/1), Marián Prusák (25/2), Ľubomír Puhák (2/0), Peter Serbin (19/7), Marián Skalka (27/3) Alojz Špak (28/3), Ľuboš Štefan (25/0), Štefan Tóth (18/0), Viliam Vidumský (26/2), Pavol Vytykač (5/3), Alexandr Žitkov (12/4), Vladislav Zvara (17/0) - trenér Štefan Nadzam, asistenti Jozef Bubenko a Mikuláš Komanický", "section_level": 2}, {"title": "Bohemians Praha.", "content": "Karol Belaník (2/0/2), Radek Cimbál (15/0/3), Juraj Šimurka (13/0/5) - Gabriel Bertalan (5/3), Libor Čihák (3/0), Bedřich Hamsa (15/5), Václav Hrdlička (4/1), Július Chlpík (20/0), Miroslav Chytra (9/0), Jaroslav Irovský (3/0), Ján Janči (11/0), Josef Jindra (12/0), Luděk Klusáček (15/1), Boris Kočí (23/4), Luděk Kokoška (10/0), Jiří Lang (6/1), Marcel Litoš (23/2), Pavel Medynský (6/0), Tibor Mičinec (15/5), Miroslav Mlejnek (27/1), Vítězslav Mojžíš (1/0), František Mysliveček (23/6), Jaromír Navrátil (9/1), Robert Neumann (15/1), Jaroslav Novotný (6/0), Gustáv Ondrejčík (2/0), Tomáš Pěnkava (4/0), Michal Petrouš (6/1), Vladimír Sadílek (13/1), Jan Sanytrník (15/2), František Veselý (14/3), Bohuš Víger (17/0), Prokop Výravský (22/0) - trenér Josef Hloušek a Jozef Adamec, asistent Zdeněk Hruška", "section_level": 2}, {"title": "DAC 1904 Dunajská Streda.", "content": "Jiří Jurčík (25/0/6), Peter Šanta (5/0/1) - Tibor Czajlik (1/0), Pavol Diňa (30/7), Rastislav Fiantok (5/0), Tibor Jančula (23/3), Ján Kapko (12/0), Szilárd Klempa (1/0), Milan Kolouch (25/1), Štefan Maixner (23/9), Imrich Miklós (2/0) Marek Mikuš (12/1), Juraj Mintál (11/0), Peter Molnár (6/0), Rudolf Pavlík (28/8), Attila Pintér (10/3), Jozef Pisár (6/0), Rostislav Prokop (17/2), Mikuláš Radványi (23/7), Gennadij Salov (14/0), Vladimír Siago (20/1), Július Šimon (27/2), Igor Súkenník (5/0), Tibor Szaban (12/0), Miloš Tomáš (15/0), Tibor Zsákovics (22/2) − trenér Juraj Szikora, od 13. kola Vladimír Hrivnák, asistent Vladimír Hrivnák, od 13. kola Ladislav Kalmár", "section_level": 2}, {"title": "TJ Vítkovice.", "content": "Adrián Hubek (2/0/0), Jan Laslop (15/0/6), Pavol Švantner (13/0/2) - Jan Baránek (30/7), Aleš Bažant (13/1), Zdeněk Cieslar (17/0), Stanislav Dostál (13/0), Pavol Gabriš (18/1), Miroslav Hajdučko (11/2), Pavel Harazim (28/1), Rostislav Jeřábek (3/0), Roman Kaizar (14/0), Miroslav Karas (8/0), Miroslav Kořistka (12/0), Petr Kraut (23/2), Martin Lesniak (7/0), Patrik Mičkal (7/0), Vlastimil Molnár (5/0), Miroslav Onufer (16/1), Karel Orel (21/1), Ivan Panáč (1/0), Martin Plachta (13/0), Dušan Rupec (5/0), Vladimír Sýkora (13/3), Lambert Šmíd (14/0), Marek Trval (14/7), Marián Varga (23/3), Jan Vožník (6/0), Luděk Vyskočil (16/4) - trenér Alois Sommer a Jiří Dunaj, asistenti Jaroslav Pindor a Josef Kalus", "section_level": 2}, {"title": "Dukla Praha.", "content": "Petr Kostelník (26/0/5), Tomáš Sedlák (1/0/0), Pavel Steiner (4/0/1) - Martin Barbarič (7/1), Marek Brajer (8/1), Petr Čavoš (23/0), Ondrej Daňko (9/0), Dušan Fitzel (10/0), Aleš Foldyna (26/4), Marián Chlad (4/1), Kamil Janšta (26/0), Jozef Kostelník (7/4), Tomáš Krejčík (16/3), Jan Kuzma (3/0), Rudolf Matta (9/0), Dale Mulholland (7/0), Pavel Nedvěd (19/3), Ľubomír Nosický (16/0), Josef Němec (13/2), Jiří Novák (13/4), Josef Obajdin (5/0), Miroslav Oršula (13/0), Roman Pivarník (28/1), Roman Pučelík (10/0), Karel Rada (9/1), Petr Rada (6/0), Jan Saidl (8/1), Dalibor Slezák (1/0), Zdeněk Svoboda (10/1), Tomáš Urban (27/2), Marián Vasiľko (21/1) - trenér Michal Jelínek, asistenti Radomír Sokol a Ivan Novák", "section_level": 2}, {"title": "SKP Spartak Hradec Králové.", "content": "Luděk Jelínek (29/0/9), Jan Vojnar (2/0/0) - Jan Barták (1/0), David Breda (11/1), Michal Doležal (4/0), Milan Duhan (10/0), Libor Fryč (13/0), Dušan Horváth (12/3), Pavel Janeček (5/0), Roman Janoušek (24/1), Aleš Javůrek (10/0), Josef Jinoch (3/0), Richard Jukl (22/4), Miloslav Kopeček (4/0), Rostislav Macháček (26/1), Vladimír Mráz (22/0), Petr Novotný (1/0), Bohuslav Pilný (18/2), Richard Polák (26/1), Martin Procházka (26/4), Milan Ptáček (17/0), Josef Ringel (3/0), Jurij Surov (1/0), Michal Šmarda (25/1), Karel Urbánek (16/0), Jiří Útrata (4/0), Aleš Vaněček (22/0), Petr Veselý (15/1), Jaroslav Vodička (14/2) - trenér Ladislav Škorpil, asistent Karel Krejčík", "section_level": 2}, {"title": "SK Dynamo České Budějovice.", "content": "Petr Hejníček (8/0/0), Josef Novák (8/0/1), Petr Skála (15/0/3) – Daniel Drahokoupil (18/2), Libor Fryč (13/1), Ladislav Fujdiar (23/5), Daniel Hort (9/0), Petr Hruška (23/0), Marián Chlad (13/2), Aleš Javůrek (2/0), Jaromír Jindráček (6/2), Josef Jinoch (15/5), Libor Koller (14/0), Jaroslav Konvalina (11/0), Jiří Lerch (27/4), Zbyněk Lerch (3/0), Stanislav Marek (10/0), Karel Poborský (26/0), Václav Pokorný (1/0), Milan Přibyl (13/0), Václav Rada (24/0), Petr Samec (14/1), Martin Seethaler (2/0), Radek Tejml (26/0), Karel Vácha (26/8), Ivan Valachovič (15/0), Pavel Vandas (6/2), Martin Wohlgemuth (13/3) – trenéři Jiří Kotrba (1.–5. kolo), Jiří Krauskopf (6.–15. kolo) a Jindřich Dejmal (16.–30. kolo), asistent Pavel Tobiáš", "section_level": 2}, {"title": "TJ Spartak Trnava.", "content": "Tomáš Lovásik (1/0/0), Róland Praj (30/0/7) – Igor Bališ (25/1), Marek Boskovič (1/0), Roman Bujdák (4/1), Viliam Duchoň (20/0), Zdenko Frťala (22/0), Richard Haša (15/0), Miloš Jonis (12/0), František Klinovský (28/3), Rastislav Kostka (19/0), Milan Malatinský (13/0), Jaroslav Michalička (24/1), Igor Mokroš (14/0), Róbert Ovad (27/1), Štefan Sadloň (9/1), Ján Solár (24/4), Jaroslav Šebík (27/2), Marián Tibenský (28/3), Marek Ujlaky (20/4), Július Zemaník (15/0), Vladislav Zvara (3/0) - trenér Valerián Švec, asistent Josef Geryk", "section_level": 2}, {"title": "Union Cheb.", "content": "Jiří Kobr (1/0/0), Jiří Krbeček (29/0/4), Jiří Vosyka (1/0/1) - Miroslav Baček (25/1), Jiří Balcárek (15/0), Gabriel Bertalan (4/0), Tomáš Čapka (1/0), Libor Čihák (21/0), Jaroslav Diepold (2/0), Robert Fiala (27/4), Martin Hašek (9/0), Michal Hrbek (7/0), Miroslav Chytra (14/0), Tomáš Kalán (6/1), Martin Kalenda (2/1), Miroslav Kamas (9/0), Luděk Kokoška (5/0), Tomáš Matějček (15/0), Pavel Medynský (5/0), Vítězslav Mojžíš (25/4), Petr Němec (1/0), Aleš Nešický (29/0), Pavel Novotný (13/6), Petr Podaný (13/4), Alexandr Samuel (1/0), Jan Sanytrník (6/3), Antonín Spěvák (9/0), Vlastimil Svoboda (13/0), Jiří Šámal (22/0), Milan Šedivý (25/2), Vladimír Valenta (9/0), Jozef Weber (24/1) - trenér Milan Šmarda, Jiří Kotrba, asistent Jiří Tichý", "section_level": 2}, {"title": "ASVŠ Dukla Banská Bystrica.", "content": "Norbert Juračka (30/0/5), Mário Michalík (1/0/0) - Stanislav Baláž (6/1), Milan Barna (10/0), Miroslav Bažík (27/3), Tibor Cvacho (25/1), Ľubomír Faktor (26/12), Peter Halaj (1/0), Štefan Karásek (25/1), Marián Klago (13/0), Ivan Kozák (27/0), Pavol Kulla (3/1), Marián Ľalík (10/1), Milan Lednický (13/2), Milan Malatinský (12/0), Jozef Mores (7/0), Jozef Paľo (1/0), Ľubomír Pauk (12/1), Marek Penksa (13/1), Jozef Pisár (1/0), Štefan Rusnák (1/1), Peter Rybár (5/0), Jozef Schelling (9/2), Róbert Semeník (10/0) Vladimír Sivý (28/1), Jaroslav Sovič (10/1), Marián Strelec (19/0), Dušan Tóth (2/0), Jozef Valkučák (14/1), Tibor Zátek (21/0) - trenéři Jozef Adamec, Anton Hrušecký, asistent Petr Pálka", "section_level": 2}], "src_summary": "1. fotbalovou ligu v sezoně 1991/92 vyhrál Slovan Bratislava. Toto byla předposlední sezona československé fotbalové ligy. Do tohoto ročníku postoupily SK Dynamo České Budějovice a FC Spartak Trnava. Sestoupily Union Cheb a FK Dukla Banská Bystrica. Nejlepším střelcem se stal Peter Dubovský ze Slovanu Bratislava s 27 góly.", "tgt_summary": "La saison 1991-1992 du Championnat de Tchécoslovaquie de football est la du championnat de première division en Tchécoslovaquie. Les seize meilleurs clubs du pays se retrouvent au sein d'une poule unique, la \"First League\", où les formations s'affrontent deux fois, à domicile et à l'extérieur. À l'issue du championnat, les deux derniers du classement sont relégués et remplacés par les deux meilleurs clubs de \"II. Liga\", la deuxième division tchécoslovaque. ", "id": 633441} {"src_title": "Jacobus Gallus", "tgt_title": "Jacobus Gallus", "src_document": [{"title": "Život a činnost.", "content": "Narodil se v Kraňsku, část dnešního Slovinska, jež se latinsky nazývá \"Carniola\", odkud pochází jeho přízvisko \"„Carniolus“\". Latinské příjmení \"Gallus\" (i německé \"Handl\"/\"Händl\") zase odkazuje na jeho rodné příjmení \"Petelin\" – kohout. Vzdělání získal v cisterciáckém klášteře Stična. Rodný kraj opustil mezi lety 1564 a 1566, a poté cestoval po Rakousích. Nějaký čas žil v dolnorakouském benediktinském opatství v Medlíku, v roce 1574 krátce působil v císařské dvorní kapele ve Vídni. Poté přesídlil do Olomouce, kde se stal biskupským kapelníkem (v letech 1579 nebo 1580 a 1585 ve službách Stanislava II. Pavlovského). Z jeho pobytu u biskupského dvora v Kroměříži se dochovalo několik skladeb, které jsou dnes uloženy v hudebním archivu Kroměřížského zámku. Od roku 1586 až do konce svého života pak působil v Praze jako kantor a kapelník v kostele svatého Jana Křtitele na zábradlí. Jacobus Gallus \"Carniolus\" zemřel 18. července 1591 v Praze. Na domě na nároží Anenského náměstí a ulice Na zábradlí je pamětní deska s jeho podobiznou a následujícím latinským nápisem:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Gallus byl plodným skladatelem, je autorem více než pěti set prokázaných skladeb. Tvořil ve smíšeném stylu pozdně renesanční franko-vlámské a benátské školy (vícesborovost), a současně mísením starých technik s moderními, a to v jak oblasti duchovní, tak světské vokální polyfonie. Naproti tomu jedna z jeho poměrně prostých skladeb \"Ecce quomodo moritur justus\" (Kniha Izajáš 57:1-2), byla dlouho používána v rámci katolické liturgie. Její motiv později použil Georg Friedrich Händel ve své pohřební písni \"The Ways of Zion Do Mourn\", a píseň se stala oblíbeným smutečním motetem v protestantském prostředí. Jeho nejvýznamnějším počinem je šestidílná sbírka 374 motet \"Opus musicum\" z roku 1587. Obsažené skladby mohly pokrýt potřeby celého liturgického roku. Moteta byla vytištěna v Praze v tiskárně Jiřího Nigrina, který rovněž opublikoval 16 z jeho 20 dochovaných mší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacobus Gallus (též \"Jacobus Gallus Carniolus\", \"Jacob Handl\" či \"Jacob Handl-Gallus\", \"Jakob Petelin Kranjski\", 3. července 1550 Ribnica – 18. července 1591 Praha) byl pozdně renesanční hudební skladatel slovinského původu, přestavitel protireformačního směru.", "tgt_summary": "Jacobus Gallus, né à Ribnica le et mort à Prague le, est un compositeur de la Renaissance. On lui connaît également les noms suivants : Jakob Petelin (son nom de naissance), Jacob(us) Handl, Jacobus Gallus Carniolus (par référence à sa région natale, la Carniole).", "id": 1336369} {"src_title": "Transplantace srdce", "tgt_title": "Transplantation cardiaque", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První experimentální transplantace srdce na psovi se uskutečnila v roce 1905 ve Vídni. První úspěšnou transplantaci na lidech provedl 3. prosince 1967 v Kapském Městě chirurg Christiaan Barnard. Pacient Washkansky zemřel po 18 dnech na zápal plic. Jen pět dnů později transplantoval chirurg Adrian Kantowitz v nemocnici v Brooklynu (USA) dětské srdce. Pacient ale zemřel krátce po operaci. Od prosince 1967 až do srpna 1970 bylo transplantovaných celkově 164 srdcí.", "section_level": 1}, {"title": "Transplantace srdce v ČSSR.", "content": "První transplantace srdce v bývalém Československu se uskutečnila 9. července 1968. Na II. chirurgické klinice Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě na Partizánské ulici ji vedl akademik MUDr. Karol Šiška a MUDr. Ladislav Kužela. První transplantaci srdce v Československu inicioval MUDr. Ladislav Kužela, který získal zkušenosti v USA. Operační skupinu v Bratislavě tvořili: akademik prof. Karol Šiška, MUDr. Ladislav Kužela, MUDr. Anna Pivková, MUDr. Ján Tréger, MUDr. Marian Holomáň; odběr srdce dárce: MUDr. Milan Schnorrer, MUDr. Ladislav Kužela, MUDr. Marian Holomáň; umělý krevní oběh (ECC z angl. extracorporeal circulation): MUDr. Jaromír Horecký, MUDr. Stanislav Čársky, Pavol Podolay; anestézie: MUDr. Ivo Soběský, MUDr. Viera Neumarová; instrumentářky: Márie Machková, Mária Homerová, Jožka Králová a laborantka Etka Malinová. Šlo o první transplantaci srdce nejen v Československu, ale také ve střední a východní Evropě. Transplantaci předcházela experimentální a klinická příprava. Dárcem srdce byl 46letý muž, který utrpěl smrtelné zranění mozku při pádu z balkónu a jeho rodina souhlasila s odběrem srdce až po dlouhém přesvědčování farářem. Příjemcem byla 54letá žena. Transplantaci však nepřežila, jelikož zemřela po pěti hodinách ještě na operačním sále na následky jiných nemocí. První úspěšnou transplantaci srdce v ČSSR a tehdejším východním bloku provedl kardiochirug Pavel Firt se svým týmem, jehož vedoucím byl z politických důvodů jmenován tehdejší ředitel IKEM Vladimír Kočandrle, jenž pak byl v mnohých médiích chybně uváděn jako operatér či vedoucí operace. Pacientův život se díky operaci prodloužil o 13 let.", "section_level": 2}, {"title": "Medicínské aspekty.", "content": "Transplantace srdce je hluboký zásah do organismu spojený s riziky. Při potlačení imunitního systému hrozí totiž nebezpečí zápalů. Na odvrácení odpuzení cizího organismu u příjemce je zapotřebí celý život potlačovat imunitní reakci. Terapie se vykonává kombinací různých léků (steroidy, azathiorpin, cyclosporin A). Pětileté přežití u pacientů s transplantovaným srdcem je při 70–80 procentech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transplantace srdce (, zkratka \"HTX\") je transplantace biologicky aktivního srdce dárce (prohlášeného za mrtvého pro mozkovou inaktivitu) do organismu příjemce.", "tgt_summary": "La greffe cardiaque, ou transplantation cardiaque, est une intervention chirurgicale consistant à remplacer un cœur malade par un cœur sain, prélevé sur un donneur du même groupe sanguin.", "id": 477276} {"src_title": "Da-Wen Sun", "tgt_title": "Da-Wen Sun", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Profesor Da-Wen Sun, narozený v jižní Číně, je světově uznávanou autoritou v oblasti výzkumu a výuky potravinářského inženýrství. Jeho hlavní výzkumné aktivity zahrnují procesy chlazení a sušení, systémy kvality a bezpečnosti potravin, simulaci a optimalizaci bioprocesů, počítačové obrazové analýzy a technologie. Jeho inovační studie, zejména vakuové chlazení vařeného masa, kontrola kvality pizzy počítačovou obrazovou analýzou a použití jedlých filmů k prodloužení trvanlivosti ovoce a zeleniny měly značný ohlas v národních i mezinárodních mediích. Výsledky jeho výzkumných prací byly publikovány ve více než 180 recenzovaných časopiseckých článcích a prezentováno bylo přes 200 přednášek a příspěvků na konferencích. Před svou zahraniční praxí a pobyty na západoevropských univerzitách získal v Číně tituly BSc a MSc ve strojním inženýrství a PhD v chemickém inženýrství. Stal se prvním Číňanem trvale zaměstnaným na irské universitě, když byl v roce 1995 jmenován asistentem (\"College Lecturer\") na National University of Ireland, Dublin (University College Dublin) a pak postupně v krátké době odborným asistentem (\"Senior Lecturer\"), docentem (\"Associate Professor\") a řádným profesorem (\"Professor\"). Dr Sun je nyní profesor potravinářského inženýrství a bioinženýrství (Food and Biosystems Engineering) a ředitel výzkumné skupiny chlazení potravin a počítačové technologie potravin (Food Refrigeration and Computerised Food Technology Research Group) na University College Dublin. Profesor Sun, jako vůdčí osobnost ve výuce potravinářského inženýrství, přispěl významným způsobem k rozvoji potravinářského inženýrství. Vychoval mnoho doktorandů (PhD studentů), kteří se s úspěchem uplatnili v průmyslu i ve výzkumu. Pravidelně přenáší potravinářské inženýrství v základních kurzech na univerzitách a je zván jako přednášející klíčových přednášek na mezinárodních konferencích. Jako uznávaná autorita v potravinářském inženýrství působil a působí jako hostující profesor na 10 předních univerzitách v Číně, zejména na Zhejiang University, Shanghai Jiaotong University, Harbin Institute of Technology, China Agricultural University, South China University of Technology, Jiangnan University a jiných. V uznání jeho zásluh v oblasti potravinářského inženýrství a za jeho vynikající vedení příslušné sekce v Mezinárodní komisi pro zemědělské inženýrství (International Commission of Agricultural Engineering, CIGR) byl vyznamenán v roce 2000 a znovu v roce 2006 cenou (CIGR Merit), Institut strojních inženýrů (Institution of Mechanical Engineers, IMechE) působící ve Velké Británii jej ocenil titulem “Food Engineer of the Year 2004”, v roce 2008 byl vyznamenán cenou CIGR (Recognition Award), která jej zařazuje mezi špičkové vědce světa v oblasti zemědělského inžernýrství. Je členem Institutu zemědělských inženýrů (Institution of Agricultural Engineers). Získal také četná ocenění za vynikající výsledky výzkumu a ve výuce, včetně stipendií (President’s Research Fellowship), dvakrát získal ocenění University College Dublin (President’s Research Award of University College Dublin). Je členem výkonné rady CIGR (Executive Board) a čestný vice-president CIGR, hlavní redaktor mezinárodního časopisu \"Food and Bioprocess Technology – an International Journal\" (Springer), editor serie knih “Contemporary Food Engineering” (CRC Press / Taylor & Francis), dříve byl též editorem časopisu \"Journal of Food Engineering\" (Elsevier) a členem redakční rady časopisů \"Journal of Food Engineering\" (Elsevier), \"Journal of Food Process Engineering\" (Blackwell), \"Sensing and Instrumentation for Food Quality and Safety\" (Springer) and \"Czech Journal of Food Sciences\". Dále je autorizovaným znalcem (Chartered Engineer) registrovaným při Engineering Council ve Velké Británii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sun Ta-wen (), známý jako Da-Wen Sun, je profesorem (Professor of Food and Biosystems Engineering) na University College Dublin, National University of Ireland.", "tgt_summary": "Dawen Sun (chinois 孙大文 ; chinois traditionnel 孫大文 ; pinyin : Sūn Dàwén), connu sous le nom d’usage Da-Wen Sun, né le à Chaozhou (Guangdong, République populaire de Chine). est professeur dans le département \"Food and Biosystems Engineering\" à l'University College Dublin et un membre de Royal Irish Academy.", "id": 1308528} {"src_title": "Nová demokracie", "tgt_title": "Nouvelle Démocratie (Grèce)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Nová demokracie\" byla založena 4. října 1974. Jejím zakladatelem byl Konstantínos Karamanlís, první premiér Řecka po pádu vlády vojenské junty. Téhož roku tato nová strana vyhrála první svobodné parlamentní volby, kdy získala 2,6 milionu hlasů (54,37 %) a stala se tak většinovou vládní stranou. Hlavním důvodem byla osobnost oblíbeného předsedy. V červnu 1975 strana slavila další úspěch, když byl její kandidát Konstantinos Tsatsos zvolen prezidentem. Směrování strany mělo být pokrokově a moderně pravicové. Původní ideologie byla popsána jako „radikální liberalismus“. V parlamentních volbách roku 1977 oslabila se ziskem 2,1 milionu hlasů (41,84 %), přesto si udržela parlamentní většinu se 171 poslanci. Roku 1980 byl Karamanlís zvolen prezidentem Řecka a ve funkci předsedy strany ho nahradil Georgios Rallis, který však stranu přivedl k porážce v parlamentních volbách 1981, kdy strana získala 2 miliony hlasů (35,87 %). Volby vyhrála levicová strana Panhelénské socialistické hnutí a ND tak odešla do opozice. Téhož roku, ještě během vlády ND Řecko vstoupilo do Evropských společenství. Později byla strana kritizována, protože nevypsala referendum o otázce přistoupení. Prohra stála předsedu Rallise pozici, nahradil ho Evangelos Averoff. V roce 1985 byl do čela strany zvolen Konstantinos Mitsotakis. Ve stejném roce ve volbách strana posílila, když získala 2,59 milionu hlasů (40,84 %). Stále však byl v opozici. Změna nastala až při volbách roku 1989, kdy získala 2,8 milionu hlasů (44,28 %) a podílela se na koaliční vládě s \"Koalicí levicových a pokrokových stran\". Ve stejném roce se volby opakovaly a strana získala 3 miliony hlasů (46,19 %) a podílela se na půlroční vládě koalice všech parlamentních stran. Ve volbách roku 1990 získala 3 miliony hlasů (46,89 %) a se 150 poslanci sestavili svou vládu. Téhož roku byl Konstantínos Karamanlís znovuzvolen prezidentem, člen strany tak po pěti letech znovu obsadil nejvyšší funkci. Avšak již ve volbách 1993 zaznamenali velkou ztrátu, kdy si pohoršili o 39 mandátů. Novým předsedou se stal Miltiadis Evert, ale ve volbách roku 1996 ztratil další tři mandáty a byl nahrazen. Nově zvoleným předsedou se stal Kostas Karamanlis, synovec zakladatele strany. V polovině devadesátých let 20. století byl do funkce prezidenta zvolen již třetí kandidát strany Konstantinos Stefanopulos. Jeho osobnost přinesla straně nových čtyři sta tisíc hlasů. Volby roku 2000 však opět prohráli a stále byli v opozici. Změna nastala o čtyři roky později, kdy si strana polepšila o dalších čtyři sta tisíc hlasů. Ve volbách získala 3,3 milionu hlasů (45,36 %) a se 165 poslanci získali pohodlnou parlamentní většinu. Stejný úspěch zaznamenali i o tři roky později, kdy však ztratili třináct mandátů, většinu v Parlamentu si však zachovali. Situace kolem voleb roku 2009 zapříčinila hluboký propad strany. Získala pouze 2,2 milionu hlasů (33,48 %), nejméně ve své dosavadní historii. Ztratila 61 mandátů. Kostas Karamanlis kvůli prohře rezignoval na post předsedy strany. Nahradil ho Antonis Samaras. V listopadu 2011 se strana přidala ke koaliční vládě Lukase Papadimose. Během prvního období Řecké dluhové krize (2009-11) byla strana v opozici. Strana nepodporovala první záchranný balíček z května 2010, ani tři následující úsporné balíčky. Lidová nespokojenost s Papadimosovou vládou úspor oslabila vliv tradičních řeckých stran. V květnových volbách roku 2012 strana získala své historické minimum hlasů, a to 1,19 milionu (18,85 %). Od minulých voleb ztratila milion voličů, přesto se stala nejsilnější stranou a získala bonusových padesát mandátů, kdy jich tedy měla celkem 108. Povolební situace vedla k patu a k opakování voleb v červnu téhož roku. Hlavním soupeřem se jí stala Koalice radikální levice. V opakovaných volbách strana posílila a získala 1,8 milionu hlasů (29,66 %), tím se stala nejsilnější stranou se 129 mandáty. V roce 2014 nedokázala, ani ve třech kolech volby, protlačit svého kandidáta na prezidenta Řecka – Stavrose Dimase – to vedlo k rozpuštění Parlamentu a k předčasným volbám v lednu 2015. V těchto volbách skončila Národní demokracie na druhém místě s 27,8 % hlasů (1,7 milionu hlasů), za vítěznou Koalicí radikální levice. Nová demokracie tím odešla do opozice. Antonis Samaras se stal lídrem řecké opozice. V červenci 2015 Samaras rezignoval na post předsedy a novým byl zvolen Vangelis Meimarakis. Ten vedl stranu do předčasných voleb v září 2015. Národní demokracie se umístila opět na druhém místě se ziskem 28,10 % hlasů a 75 mandáty.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora.", "content": "Tradičními regiony se silnou podporou pro stranu jsou Peloponés, Střední Makedonie a Západní Makedonie. Naopak minimální podporu mají v regionech Kréta, Egejské ostrovy nebo Západní Řecko. Typickými voličskými skupinami jsou lidé z venkova a podnikatelská elita, avšak tyto tradičně politicky vymezené skupiny začínají mizet.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Seznam straníků zastávajících významné řecké státní funkce. Uvedené roky značí dané funkční období.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová demokracie () je hlavní středopravicovou politickou stranou Řecka. Po původním období úspěchů v 70. letech strávila Nová demokracie většinu 80. a 90. let 20. století v opozici. Roku 2004 vyhrála pod vedením Kostase Karamanlise, synovce zakladatele strany Konstantina Karamanlise, volby a do roku 2009 byla hlavní vládní stranou. V předčasných volbách 2009, které premiér Konstas Karamanlis vypsal, aby získal mandát pro řešení hospodářské krize, strana utržila nejhorší volební porážku od jejího založení. ", "tgt_summary": "La Nouvelle Démocratie (en grec, ΝΔ ou ND) est un parti politique grec conservateur, fondé en 1974 par Konstantínos Karamanlís.", "id": 188841} {"src_title": "Selena Gomezová", "tgt_title": "Selena Gomez", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se ve městě Grand Prairie ve státě Texas, bývalé divadelní herečce Amandě \"Mandy\" Teefey (rozené Cornett) a Richardovi Joelovi Gomezovi. Její otec je mexického původu a její matka má italské kořeny. Její rodiče se rozvedli, když ji bylo pět let. Selena Gomezová má sestru jménem Gracie. V roce 2006 se její matka vdala za Briana Teefeyho. Byla pojmenována po texasko-mexické zpěvačce Seleně, která zemřela tři roky poté, co se Selena Gomezová narodila. V rozhovoru s časopisem \"People\" v roce 2009, uvedla, že její zájem o herectví se začal projevovat v době, kdy sledovala svoji matku při zkouškách a hraní v divadle. V roce 2010, při natáčení filmu \"Monte Carlo\", úspěšně odmaturovala. Selena Gomezová byla několik let ve vztahu se zpěvákem Justinem Bieberem - po jejich rozchodu v roce 2012 se ještě krátce setkávali, ale na začátku roku 2016 opakovaně potvrdila médiím, že jejich vztah je u konce. Komplikovaný vztah se zpěvákem ale výrazně ovlivnil její hudební tvorbu a otiskl se do jejích dalších sólových alb. Roku 2014 oznámila, že již několik let bojuje se závažnou chorobou – lupus – v důsledku čehož byla nucena omezit své pracovní aktivity. Jedná se o autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém člověka napadá vlastní pojivovou tkáň a dochází k poškození orgánů, jako např. kůže, kloubů, ledvin aj. Typické je pro toto onemocnění střídání období remisí a opětovného vzplanutí. Lupus je nevyléčitelný, ale kvalitní léčba umožňuje vysokému procentu nemocných vést plnohodnotný život. V roce 2017 kvůli nemoci podstoupila transplantaci ledviny.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1999–2008: Začátek kariéry.", "content": "Svoji hereckou kariéru zahájila ve svých deseti letech, když mezi lety 2002 a 2004 hrála malou Giannu v dětském pohádkovém seriálu \"Barney a přátelé\". Tam se také potkala s blízkou kamarádkou a budoucí zpěvačkou Demi Lovato. Později dostala malou roli ve filmu \",\" v TV filmu \"Walker, Texas Ranger: Falešné obvinění\" a hlavní roli v seriálu \"Brain Zapped\". V roce 2004 byla objevena na hromadném castingu v USA televizí Disney Channel. Získala role ve dvou pilotních snímcích, které byly spin-offy pro dva již vysílané Disney seriály. První z nich se jmenoval \"What's Stevie Thinking? (\"spin-off seriálu \"Lizzie McGuire)\", zde hrála Stevie Sanchez, Mirandinu malou sestřičku. Druhým snímkem byl \"Arwin! (\"spin-off seriálu \"Sladký život Zacka a Codyho)\", kde ztvárnila Alexu. Ani jeden ze seriálů však nebyl přijat a zůstalo pouze u pilotních snímků. Později se objevila jako hostující hvězda v seriálu \"Sladký život Zacka a Codyho\" a měla hostující vystoupení – které se později změnilo na opakující se roli – v seriálu \"Hannah Montana\", od druhé až do třetí série. Přelom její kariéry přišel na začátku roku 2007, kdy byla obsazena do nového seriálu studia Disney \"Kouzelníci z Waverly\" jako jedna ze tří hlavních postav - sarkastická čarodějka Alex Russo. Premiéru seriálu sledovalo 5,9 milionů diváků a seriál se ihned stal hitem. Selena Gomezová začala být v médiích označována jako nová Miley Cyrusová. Ona sama k tomu řekla: „\"Je to svým způsobem zvláštní, ale myslím si, že to je kompliment. Ona je opravdu úspěšná a myslím, že je i výborná herečka... takže být srovnávána právě s ní je pro mě polichocení.\"“ Selena Gomezová vydala čtyři skladby, z nichž jedna byla ze soundtracku seriálu \"Kouzelníci z Waverly\", z kterého byl vydán pouze hit \"Magic.\" V roce 2008 nazpívala píseň \"Cruella de Vil\" pro CD \"DisneyMania 6\". Také nahrála píseň \"Fly to Your Heart\" k filmu \"Zvonilka\", který měl premiéru v roce 2008. V červenci 2008, krátce před svými šestnáctými narozeninami, podepsala nahrávací smlouvu se společností Hollywood Records, jejímž vlastníkem je \"Disney\". V květnu téhož roku společně s kapelou Forever the Sickest Kids nazpívala duet \"Whoa Oh!.\" Ještě téhož roku se objevila ve filmu \"A zase jedna Popelka!\". V pokračování filmu z roku 2004 hrála společně s Hilary Duff a Drewem Seelayem. Také dostala malou roli starostovy dcery ve filmu \"Horton\", který měl premiéru tentýž rok v březnu. V dubnu ji Lacey Rose z \"Forbes\" zařadila na páté místo ve svém žebříčku \"osmi nejlepších dětských umělců\"; a popsala ji jako \"multi-talentovanou teenagerku.\"", "section_level": 2}, {"title": "2009–2011: The Scene.", "content": "V roce 2009 založila popovou kapelu Selena Gomez & the Scene. Jejich společné debutové album \"Kiss & Tell\" vyšlo 29. září 2009 u Hollywood Records a v březnu 2010 bylo album oceněno jako zlaté. V červenci byl pak platinově oceněn singl z alba s názvem \"Naturally\". V únoru roku 2009 získala Gomezová roli Beezus v komedii \"Ramona a Beezus\", filmové adaptaci knihy od Beverly Cleary. Gomezová řekla, že necítí žádný tlak při přijímání dospělejších rolí: „\"Jsem si plně vědoma, kolik dětí je v mém publiku. Vlastně i já jsem stále ještě dítě. Nemyslím si, že mě mé publikum nepřijme v dospělých rolích\".“ V tu dobu začala randit s hercem Taylorem Lautnerem, kterého potkala při natáčení filmu \"Ramona a Beezus\" ve Vancouveru, kde Lautner natáčel film podle světoznámé knižní ságy Stmívání - \"\". Tlak medií byl však příliš velký, a tak se spolu po několika měsících rozešli. V červenci 2009 se objevila jako hostující hvězda v seriálu Disney Channel \"Sonny ve velkém světě\" v epizodě \"Souboj hvězd\", kde si zahrála po boku své nejlepší kamarádky Demi Lovato, která v seriálu hrála hlavní roli. V témže měsíci se společně s Demi Lovato objevila v novém disneyovském filmu \"Program na ochranu princezen\". Film v televizi sledovalo přes 8,5 milionů diváků a stal se v té době třetím nejsledovanějším filmem Disney Channelu. O měsíc později se společně s herci ze seriálu \"Kouzelníci z Waverly\" objevila v televizní trilogii v cross-over epizodách seriálů \"Hannah Montana\" a \"Sladký život na moři\", nazvanou jako \"Kouzelníci na moři s Hannah Montanou\". Dva měsíce poté, co si zahrála ve filmu \"Program na ochranu princezen,\" se objevila ve filmu \"Kouzelníci z Waverly: Film\", založeného na stejnojmenném seriálu. V době jeho premiéry ho sledovalo před 11,4 milionů diváků a se stal televizní jedničkou na Disney Channel v roce 2009 a také druhým nejsledovanějším filmem hned po \"Muzikálu ze střední 2\". V září 2009 dostal seriál \"Kouzelníci z Waverly\" Cenu Emmy v kategorii \"nejlepší dětský program\" a v roce 2010 získala stejnou cenu jeho filmová adaptace. Její první celovečerní film \"Ramona a Beezus\" měl premiéru 23. července 2010 a setkal se s celkově dobrou odezvou. V březnu 2010 získala jednu ze tří hlavních rolí ve filmu \"Monte Carlo\", který produkovala Nicole Kidman, spolu se zpěvačkou Leighton Meester a Katie Cassidy. Gomezová ve filmu hraje dívku Grace, která si vydělává na spropitném, aby mohla na výlet do Paříže. Kvůli roli Grace se musela naučit hrát pólo a docházela na dvou týdenní hlasovou výchovu, aby zvládla dva různé britské přízvuky. V ten stejný rok Gomezová potvrdila, že čtvrtá série jejího Disney seriálu \"Kouzelníci z Waverly\" bude tou poslední. Dne 17. září 2010 Selena Gomez & the Scene vydali své druhé studiové album s názvem \"A Year Without Rain\", které debutovalo na čtvrtém místě v Billboard 200 a v lednu 2011 bylo oceněno jako zlaté. V dubnu 2011 kapela prodala celkem 1 345 000 alb jen v USA. Na podporu nového alba se kapela rozhodla vyjet na mini-turné A Year Without Rain Tour. V únoru 2011 uveřejnil časopis TV Guide, že si kapela zahraje cameo roli ve filmu \"Mupeti\". Dne 23. března 2011 oznámil Hollywood Records v tiskové zprávě, že se kapela rozhodla vyjet na americké turné s názvem We Own the Night Tour, které poběží v létě 2011. Poslední série seriálu \"Kouzelníci z Waverly\" byla ukončena 14. května 2011. Gomez se pak v červnu 2011 podílela na udílení cen MuchMusic Video Awards 2011 jako jedna z moderátorek akce. Moderovala i udílení cen MTV Europe Music Awards 2011, které se konalo 6. listopadu v Belfastu v Severním Irsku, kde také vystoupila se svou kapelou s písní \"Hit the Lights.\" Dne 28. června 2011 Selena Gomez & the Scene vydali své třetí album s názvem \"When the Sun Goes Down\", dříve pojmenované jako \"Otherside\" Album se opět dostalo vysoko až na čtvrté místo v žebříčku Billboard 200, po prvním týdnu prodeje se vyšplhalo na třetí místo, což byl zatím největší úspěch kapely. V listopadu 2011 se pak album stalo platinovým. První singl z alba byla píseň \"Who Says\", který byl oceněn jako platinový 23. června 2011 a stal se nejvýše umístěným singlem kapely na Billboard Hot 100, kde se vyšplhal až na 21. místo. Druhý song \"Love You Like a Love Song\", platinový 2. prosince 2011, byl prvním hitem kapely, kterého se prodalo přes 2 miliony kopií.", "section_level": 2}, {"title": "2012: Zaměřeno na filmy.", "content": "V lednu roku 2012 Gomezová oznámila, že se bude soustředit na svou hereckou kariéru namísto té hudební: „\"Moje kapela a já jdeme na chvíli každý svou cestou. Tento rok je o filmech a já chci, aby moje kapela hrála kdekoliv a s kýmkoliv. Zase se vrátíme, ale teď bude dobře, když dáme pauzu.\"“ Po boku Adama Sandlera a Steveho Buscemi se objevila v animovaném filmu Hotel Transylvánie, kde propůjčila svůj hlas hlavní postavě upírce Mavis. Film měl premiéru na 37. Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu a vyšel 21. září 2012. Dále se objevila ve filmu Spring Breakers po boku Jamese Franca. Film měl premiéru na 69. Filmovém festivalu v Benátkách.", "section_level": 2}, {"title": "2013: Album \"Stars Dance\".", "content": "I přes krátký odchod z hudebního průmyslu, začala Selena Gomezová pracovat na svém debutovém albu. První singl \"Come & Get It\" vyšel 8. dubna 2013. Píseň získala dvakrát platinové ocenění od RIAA v USA a v Kanadě a zlatá ocenění v dalších 3 zemích. V žebříčku US Billboard Hot 100 se umístil na 6. místě, a stal se tak jejím prvním singlem, který dosáhl TOP 10. Album \"\"Stars Dance\"\" vyšlo 23. července 2013. Debutovalo na 1. místě žebříčku US Billboard 200. Selena získala další filmovou roli v thrilleru \"Aftershock\", který měl premiéru na 37. Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Dále se objevila v thrilleru \"Závod s časem\" s Ethanem Hawkem, Jonem Voightem a Brucem Paynem, který měl premiéru 30. srpna 2013 v USA. Ten samý rok si znovu zahrála roli Alex ve speciálu Disney Channel - Návrat kouzelníků: Alex versus Alex\". \"Film měl premiéru 15. března 2013. V prosinci 2013 bylo oznámeno zrušení australsko-asijské části Stars Dance Tour, s odůvodněním, že si Selena Gomezová chce odpočinout a strávit nějaký čas s rodinou.", "section_level": 2}, {"title": "2014: Album \"For You\" a nová smlouva s Interscope Records.", "content": "Na začátku ledna 2014 strávila dva týdny v Dawn at The Meadows, léčebně ve Wickenburgu v Arizoně, která se specializuje na závislosti a traumata u mladých lidí. Její zástupce uvedl, že se pro léčbu rozhodla dobrovolně a že důvodem nebyly kvůli návykové látky. Jako důvody pro její dobrovolnou léčbu se objevoval problematický rozchod se zpěvákem Justinem Bieberem, únava z dlouholetého veřejného účinkování i tlak okolí. 5. září 2014 HITS Daily Double potvrdilo, že Selena Gomezová po 7 letech opustila Hollywood Records a podepsala smlouvu s Interscope Records. Posledním projektem s Hollywood Records bylo album \"For You\", které vyšlo 24. listopadu 2014.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Album \"Revival\".", "content": "Zatímco pracovala na svém druhém studiovém albu s Interscope Records, pracovala také na albu hudebního producenta Zedd na singlu \"I Want You to Know\". Singl se stal čtvrtým v TOP 20 hitparády \"Billboard Hot 100\". O čtyři měsíce později Selena Gomezová společně s rapperem ASAP Rocky vydává první singl k novému albu s názvem \"Good For You\". Písnička se prodala ve více než 179 tisíc kopiích během prvního týdne od vydání a stala se prvním TOP 5 hitem Gomezové na \"Billboard Hot 100\" v USA. V září pak Gomezová opět nadabovala roli upírky Mavis ve filmu Hotel Transylvanie 2. Samotné album \"Revival\" vyšlo 9. října 2015 a bylo ohodnoceno kritiky velmi kladně, oceněna byla především produkce a text písniček. Album se dostalo na první místo v žebříčku \"Billboard 200\" během prvního týdne od vydání (se 117 tisíci prodanými kopiemi). Druhý singl z alba \"Same Old Love\" se stal se druhým v TOP 5 hitparády \"Billboard Hot 100.\" Tuto píseň později Gomezová zazpívala na American Music Awards 2015. Třetí singl \"Hands to Myself\" získal první místo v žebříčku Mainstream Top 40 chart. Gomezová se tak stala jednou z šesti ženských umělkyň, jejichž tři singly ze stejného alba se dostaly na nejlepší místa žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "2016: \"Revival Tour\".", "content": "Revival Tour začalo 6. května 2016. Gomezová přiznala, že toto turné bude zaměřeno především na ji samotnou jako sólo umělkyni a bude obsahovat méně efektů jako turné předchozí. Po koncertování v Severní Americe, Asii a Oceánii Gomezová zrušila evropskou a jihoamerickou část turné z důvodů úzkostí, panických atak a depresí způsobených nemocí lupus. Po čase se Gomezová objevila na singlu \"We Don't Talk Anymore\" ve spolupráci s americkým zpěvákem Charliem Puthem. Ve stejném roce hrála ve filmu The Foundamentals of Caring a In Dubious Battle a objevila se na singlu \"Trust Nobody\" z alba 9 od norského DJ Cashmere Cat. Po zrušení Revival Tour se Gomezová odmlčela na sociálních sítích. Po delším čase se objevila na American Music Awards 2016, kde byla nominována na ceny \"Favorite Pop/Rock Female Artist\" a \"Artist of the Year.\" Cenu \"Favorite Pop/Rock Female Artist\" nakonec získala.", "section_level": 2}, {"title": "2017: Produkce a nové singly.", "content": "4. února 2017 zveřejnila úryvek písně \"It Ain't Me\" na Instagram story z její nové spolupráce s norským DJ Kygo. Píseň se umístila v TOP 10 v žebříčku \"Billboard Hot 100.\" Na konci ledna také zveřejnila první trailer k seriálu Proč? 13x proto (v originále 13 Reasons Why). 5. května zveřejnila na svých stránkách odpočet k vydání singlu z nového alba Rare, pracovně pojmenovanému SG2. Později odhalený singl \"Bad Liar\" vyšel 18. května i s videoklipem. 13. července vyšel druhý singl s názvem \"Fetish\". 19. října 2017 Gomezová společně s americkým DJ Marshmello oznámila vydání nové písně s názvem \"Wolves\".", "section_level": 2}, {"title": "2018: Soundtrack a kolaborace.", "content": "10. května 2018 vydala nový singl \"Back To You\" určený jako soundtrack k seriálu Proč? 13x proto. Namluvila také opět postavu Mavis pro film. Později se ve stejném roce objevila na společném singlu \"Taki Taki\" s Cardi B, Ozunou a DJ Snakem.", "section_level": 2}, {"title": "2019–2020: Album \"Rare\" a \"Rare Beauty\".", "content": "V únoru 2019 vydala společně s Tainym, J Balvinem a Benny Blancem singl \"I Can't Get Enough\". Objevila se i v novém filmu \"The Dead Don't Die\" od Jima Jarmusche. V září roku 2019 bylo oznámeno, že se Gomezová stala výkonnou producentkou nové dokumentární série společnosti Netflix Living Undocumented, která vyšla 2. října 2019. Od 16. října začala Gomezová přidávat příspěvky s nápovědami k novému singlu na svůj Instagram profil v podobě jejích dětských fotek s úryvky textu z nové písně. Později se ukázalo, že se nový singl jmenuje \"Lose You to Love Me\" a bude vydán 23. října 2019. Den poté Gomezová hned vydala další singl s názvem \"Look at Her Now\" jako poděkování pro fanoušky. \"„Jsem nadšená, že můžu vydat dvě písničky takhle po sobě a překvapit tak moje fanoušky. Tato písnička je připomínka toho, že se můžete zlepšovat a můžete vzkvétat nehledě na překážky, které vám život přinese.\"\" napsala Gomezová pod video. “Lose You to Love Me“ se stalo první písní zpěvačky, která získala první místo v Billboard Hot 100. 21. listopadu Gomezová oznámila, že začátkem roku 2020 vydá dlouho očekávané druhé studiové album s Interscope Records. 12. prosince uspořádala tajné setkání fanoušků v Londýně, kde jim pustila 4 nové písně z nového alba a kde také oznámila název alba a jeho cover art. 2. ledna na svých Instagram Stories zveřejnila část nové písničky \"Let Me Get Me\", která se objevila na novém albu. 10. ledna, po skoro pěti letech, vydala své třetí studiové album Rare (obsahující 13 skladeb a 18 v deluxe edici). Album se dočkalo velké popularity jak v Česku tak i v zahraničí. Umístilo se na prvním místě amerického žebříčku Billboard a i v jiných státech např.: Austrálie, Kanada, Norsko, Mexiko, Belgie, Portugalsko, Skotsko atd. Ještě ten samý den vydala oficiální video k třetímu singlu \"\"Rare\".\" Na konci ledna se hlas Gomezové objevil v novém filmu Dolittle, kde dabovala žirafu Betsy. 4. února zveřejnila oficiální teaser na její novou značku \"Rare Beauty\", která se bude zaměřovat na produkty péče o pleť, makeup atd. Pár dní po tom se objevila na obálce jarního vydání časopisu Dazed. 21. února vydala písničku \"\"\"Feel Me\"\"\", jako dodatečnou skladbu na vinylovou desku alba Rare. Písničku zpívala již v roce 2016 na Revival Tour, ale až teď, po čtyřech letech, oficiálně vyšla na všech streamovacích platformách. Tři dny poté zazpívala živě písničku Rare v \"The Village Studio\".", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Selena Gomezová byla zpěvačkou skupiny Selena Gomez & the Scene. Dohromady vydali tři studiové alba. Jako sólo umělec vydala dvě alba a jedno kompilační album. V lednu 2020 vydává třetí studiové album “\"Rare\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Selena Marie Gomezová (\"Gomez\", narozena 22. července 1992, Grand Prairie, Texas, USA) je americká herečka, zpěvačka a módní návrhářka. Poprvé se proslavila rolí čarodějky Alex Russo v Disney seriálu \"Kouzelníci z Waverly, k\"terý dvakrát obdržel Cenu Emmy\".\" Následně si zahrála v několika televizních filmech \"A zase jedna Popelka\", \"Kouzelníci z Waverly Film,\" \"Program pro ochranu princezen\" a \"Spring Breakers\". Ztvárnila také hlavní roli v divadelním filmu \"Ramona a Beezus\". ", "tgt_summary": "Selena Gomez, née le à Grand Prairie, au Texas, est une chanteuse, actrice et productrice américaine. Elle fait ses débuts de comédienne dans la série pour enfants \"Barney & Friends\" (2002-2004), puis se fait connaître du jeune public en interprétant le rôle d'Alex Russo dans la série humoristique de Disney Channel, \"Les Sorciers de Waverly Place\" (2007-2012). Elle joue ensuite dans de nombreux films ou téléfilms tels que \"Comme Cendrillon 2\" (2008), \"Princess Protection Program\" (2009), \"Sœurs malgré elles (Ramona et Beezus\", 2010), \"Bienvenue à Monte-Carlo\" (2011), \"Spring Breakers\" (2012), \"Getaway\" (2013) et \"The Fundamentals of Caring\" (2016). Elle interprète par ailleurs la voix du personnage Mavis dans les films d'animation de la franchise \"Hôtel Transylvanie\". ", "id": 2022318} {"src_title": "Princip neurčitosti", "tgt_title": "Principe d'incertitude", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "Důvodem k náhradě Schrödingerovy rovnice jinou pohybovou rovnicí je fakt, že nezohledňuje speciální teorii relativity. Proto nemůže být správná v situacích, kdy rychlosti částic jsou řádově srovnatelné s rychlostí světla ve vakuu. Vztah pro Hamiltonián vychází z newtonovského výrazu pro kinetickou energii formula_11, který při velkých rychlostech neplatí. Navíc Schrödingerova rovnice obsahuje první parciální derivaci vlnové funkce podle času a druhé derivace podle prostorových souřadnic, takže není invariantní vůči Lorentzovým transformacím.", "section_level": 1}, {"title": "Odvození.", "content": "Energie ve speciální relativitě je dána velikostí čtyřvektoru energie-hybnosti. Druhá mocnina jeho velikosti je kde formula_2 je klidová hmotnost částice, formula_14 je vektor hybnosti a formula_3 je rychlost světla ve vakuu. Kleinovu-Gordonovu rovnici dostaneme dosazením kvantových operátorů pro energii a hybnost do tohoto vztahu. (Konstanta formula_18 je imaginární jednotka.) Rovnost operátorů chápeme ve smyslu stejného působení na vlnovou funkci a dostáváme: Rovnici vydělíme formula_20, odečteme pravou stranu a získáme kde je na levé straně již vidět působení operátoru formula_6 na vlnovou funkci. Obdrželi jsme tedy Kleinovu-Gordonovu rovnici. Při přechodu do jiné inerciální vztažné soustavy, čili pri Lorentzových transformacích, se d'Alembertův operátor chová jako skalár, tedy právě jako konstanta formula_23, kde formula_2 je klidová hmotnost. Rovnice je tedy v souladu se speciální teorií relativity a z tohoto hlediska správně popisuje chování vlnové funkce. V jednorozměrném případě stačí vzít v úvahu pouze \"x\"-ovou část vektoru hybnosti. Příslušný operátor je formula_25 a Kleinova-Gordonova rovnice přejde na tvar", "section_level": 1}, {"title": "Problémy.", "content": "Kleinova-Gordonova rovnice je rovnicí druhého řádu v čase. To znamená, že pro její řešení je nutné jako počáteční podmínku zadat nejen vlnovou funkci formula_27 v okamžiku formula_28, ale zároveň i její derivaci formula_29. V důsledku z toho také plyne, že veličina která by měla odpovídat hustotě pravděpodobnosti, může nabývat i záporných hodnot. To vedlo Paula Diraca ke hledání lepší pohybové rovnice, které dnes říkáme Diracova rovnice. Při jejím odvození předpověděl Dirac existenci antihmoty a také zcela novou fyzikální veličinu (spin), která nemá v klasické fyzice analogii. Bez těchto úvah nelze problémy Kleinovy-Gordonovy rovnice korektně vyřešit, takže popisuje správně pouze částice s nulovým spinem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heisenbergův princip neurčitosti (též relace neurčitosti) je matematická vlastnost dvou kanonicky konjugovaných veličin. Nejznámějšími veličinami tohoto typu jsou poloha a hybnost elementární částice v kvantové fyzice. ", "tgt_summary": "En mécanique quantique, le principe d'incertitude ou, plus correctement, principe d'indétermination, aussi connu sous le nom de principe d'incertitude de Heisenberg, désigne toute inégalité mathématique affirmant qu'il existe une limite fondamentale à la précision avec laquelle il est possible de connaître simultanément deux propriétés physiques d'une même particule ; ces deux variables dites complémentaires peuvent être sa position et sa quantité de mouvement. ", "id": 691379} {"src_title": "Heinrich Marschner", "tgt_title": "Heinrich Marschner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Heinrich Marschner se narodil 16. srpna 1795 v Žitavě jako syn českého řemeslníka. V letech 1804–1813 navštěvoval gymnázium v Žitavě. Byl výborný zpěvák a již v době studií vystupoval na koncertech v Žitavě a v Budyšíně. Brzy začal i komponovat. Základní hudební vzdělání mu dal C. G. Hering. V sedmnácti letech odešel do Prahy, seznámil se s Václavem Janem Tomáškem a dirigentem Carlem Maria von Weberem a rozhodl se, že se bude věnovat hudbě. V roce 1814 se sice zapsal v Lipsku ke studiu práv, ale více se věnoval hudbě. Jeho učiteli byli hudební teoretik Johann Philipp Kirnberger a tomášský kantor Johann Gottfried Schicht. V roce 1817 se stal učitelem hudby hraběte Zichyho v Bratislavě. V té době začal psát své první opery. Výsledkem byla mimo jiné opera \"Jindřich IV. a D'Aubigné\", ktera měla premiéru v roce 1820 v Drážďanech za řízení Carla Marii von Webera. 26. října 1817 uzavřel své první manželství s Emilií Cerva, která však zemřela v roce 1818. V Bratislavě se 9. ledna 1820 oženil podruhé s klavíristkou Eugenií Franziskou Jaeggiovou. V roce 1821 přesídlil do Drážďan, kde byl od roku 1824 hudebním ředitelem drážďanské opery. V následujícím roce zemřela i jeho druhá žena a Marschner se v roce 1826 oženil potřetí se sopranistkou Mariannou Wohlbrückovou. V témže roce doprovázel svou ženu na jejím turné do Berlína, Vratislavi a Gdaňsku. V Gdaňsku pak v sezóně 1826/1827 působil jako operní ředitel. V letech 1827-1830 pobýval v Lipsku, kde byla jeho žena v divadelním angažmá. 29. března 1828 tam měla úspěšnou premiéru jeho opera \"Der Vampyr\". Od 1. dubna 1831 byl dirigentem v Královském dvorním divadle v Hannoveru až do svého odchodu do důchodu dne 16. srpna 1859. V Hannoveru Marschner vytvořil své nejdůležitější dílo, operu \"Hans Heiling\" (Jan Svatoš), která měla být klíčovým dílem německé romantické opery. Libreto podle prací Christiana Heinricha Spiesse, Theodora Koernera a bratří Grimmů, kteří zpracovali lidové pověsti o Svatošských skalách (dříve Hans-Heiling-Felsen) na řece Ohři mezi Loktem a Karlovými Vary, napsal zpěvák a herec Philipp Eduard Devrient, rovněž host západočeských lázní. Z Marschnerových deseti dětí jich 8 předčasně zemřelo a roku 1854 zemřela i jeho třetí manželka. Naposledy se oženil s kontraaltistkou Theresou Jandovou. Marschner zemřel v Hannoveru 16. prosince 1861 a je tam pohřben na hřbitově Neustädter Friedhof. Vdovu po něm si později vzal rakouský skladatel Otto Bach.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich August Marschner (16. srpna 1795, Žitava – 16. prosince 1861, Hannover) byl německý raně romantický hudební skladatel českého původu. Je považován za nejvýznamnějšího německého operního skladatele mezi Weberovou smrtí a nástupem Richarda Wagnera.", "tgt_summary": "Heinrich August Marschner, né à Zittau le et mort à Hanovre le, est un compositeur d'opéra et chef d'orchestre allemand de la période romantique. ", "id": 2179379} {"src_title": "Erich Wolfgang Korngold", "tgt_title": "Erich Wolfgang Korngold", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Erich Korngold se narodil 29. května 1897 v německojazyčné židovské rodině v Brně v tehdejším Rakousko-Uhersku jako druhý syn významného hudebního kritika Julia Korngolda. Jeho rodina se brzo přestěhovala do Vídně. Jako zázračné dítě přehrál v roce 1909 svou kantátu \"Gold\" (Zlato) Gustavu Mahlerovi, který jej označil za „hudebního génia“ a doporučil jej ke studiu Alexandru Zemlinskému. Velmi pochvalně se o mládenci vyjádřil i Richard Strauss. V 11 letech složil balet \"Der Schneemann\" (Sněhulák), který se v roce 1910 při představeních ve Vídeňské dvorní opeře, mj. v představení na zakázku císaře Františka Josefa I., stala senzací. Po baletu následovalo klavírní trio a poté \"Sonáta pro klavír č. 2 E-dur\", kterou hrál virtuóz Artur Schnabel po celé Evropě. Již v mládí uskutečnil Korngold živé nahrávky na hudební válečky pro pianolu Hupfeld DEA a systém Phonola a také pro Aeolian Duo-Art System, které se dochovaly dodnes a je možné si je poslechnout. Svou první skladbu pro orchestr, \"Schauspiel Ouverture\" (Předehra k divadelní hře), složil Korngold ve 14 letech. V následujícím roce vyšla jeho \"Sinfonietta\" a v roce 1914 jeho první opery, \"Der Ring des Polykrates\" a \"Violanta\". Roku 1920, ve svých 23 letech, složil operu \"Die tote Stadt\", která si získala mezinárodní úspěch. Znamenala vrchol jeho slávy jako skladatele oper a koncertní hudby. Zahrnovali jej chválou skladatelé jako Richard Strauss a Giacomo Puccini a jeho skladby zařazovali do svého repertoáru mnozí slavní dirigenti, sólisté a pěvci. V roce 1923 složil pro Paula Wittgensteina \"Koncert pro klavír pro levou ruku\" a o čtyři roky později svou čtvrtou operu, \"Das Wunder der Heliane\"(Helianin zázrak). Začal také upravovat a dirigovat operety Johanna Strausse mladšího a dalších. Zároveň vyučoval operní umění a skladbu na vídeňské Staatsakademie. Korngold byl vyznamenán rakouským prezidentem titulem čestného profesora. Režisér Max Reinhardt, s nímž Korngold dříve spolupracoval na uvedení operet \"Netopýr\" od Strausse mladšího a \"Krásná Helena\" od Jacqua Offenbacha jej požádal, aby přijel v roce 1934 do Hollywoodu upravit Mendelssohnovu hudbu ke \"Snu noci svatojánské\" pro jeho filmovou verzi této hry. Během následujících čtyř let se Korngold stal průkopníkem v komponování filmové hudby. Jeho partitury jsou od té doby uznávány jako klasika svého druhu. V roce 1938, kdy Korngold ještě žil v Rakousku a působil jako operní dirigent, dostal od hollywoodského filmového studia Warner Brothers žádost, aby se vrátil do Hollywoodu a složil tam hudbu k filmu \"Dobrodružství Robina Hooda\" (1938) s Errolem Flynnem hlavní roli. Zakázku přijal a s rodinou odcestoval do USA na zaoceánské lodi. Krátce po jeho příjezdu do Kalifornie došlo k připojení Rakouska k Německu (tzv. \"Anschluss\"). Bylo zřejmé, že pro rakouské Židy nastalo nebezpečné období, a proto se Korngold rozhodl zůstat v USA. Později se vyjádřil: „Považovali jsme se za Vídeňany. Hitler z nás učinil židy.“ Uvedl také, že filmová hudba k \"Dobrodružstvím Robina Hooda\" mu zachránila život. Získal za ni Oskara v kategorii \"Nejlepší původní hudba k filmu\". Později byl na Oscara nominován za hudbu k filmům \"The Private Lives of Elizabeth and Essex\" (Soukromý život Elizabeth a Essexe, 1939) a \"The Sea Hawk\" (Mořský jestřáb, 1940). Brendan G. Carroll napsal o Korngoldovi: Díky tomu, že každý film pojímal jako „operu beze zpěvu“, vytvořil silně romantickou, bohatě melodickou a kontrapunkticky náročnou hudbu, jejíž vrcholy se dají označit za obdobu symfonických básní Richarda Strausse a Ferencze Liszta. Jeho záměrem bylo psát takovou hudbu, jaká by se dala odděleně od filmového obrazu produkovat v koncertní síni. Jeho styl silně ovlivnil moderní filmovou hudbu. — Brendan G. Carroll, \"Korngold, Erich Wolfgang, The New Grove Dictionary of Music and Musicians\". Roku 1943 se Korngold stal naturalizovaným občanem USA. Rok 1945 byl v jeho životě důležitým milníkem. Jeho otec, který se v Los Angeles necítil příliš dobře a který nikdy neschvaloval Erichovo rozhodnutí zaměřit se výlučně na skládání filmové hudby, po dlouhé nemoci zemřel. Přibližně v téže době se druhá světová válka v Evropě chýlila ke konci. Korngold sám cítil stále větší rozčarování z Hollywoodu a nad tím, jaké filmy mu předkládají ke skládání hudby. Toužil po návratu ke kompozicím pro koncertní síně a divadla. Poslední filmovou hudbu složil v roce 1946, a to k filmu \"Deception\" (Podvod). Nicméně ještě poté pro film o Richardu Wagnerovi (společnost Trucolor) upravil Wagnerovu hudbu a některé části napsal sám. Od roku 1945 se Korngold navrátil k psaní koncertní hudby v bohatém, chromatickém, pozdně romantickém stylu. Mezi těmito pozdními skladbami vyniká jeho obecenstvem oblíbený \"Koncert pro housle a orchestr\". Erich Korngold zemřel 29. listopadu 1957 v North Hollywoodu (Los Angeles) a je pohřben na \"Hollywood Forever Cemetery\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Přes značné skladatelovy úspěchy v průběhu života nezískalo Korngoldovo dílo po dlouhá léta od jeho smrti téměř žádný další pozitivní ohlas odborné kritiky, spíše značné pohrdání. Obrat nastal v roce 1972, když nakladatelství RCA Victor vydalo desku \"The Sea Hawk\" s jeho hudbou k tomuto filmu. Po ní následovaly nahrávky Korngoldových oper a koncertních děl, což vedlo ke koncertnímu provedení jeho \"Symfonie Fis-dur\" a dalších skladeb. V roce 1973 vydala společnost Warner Brothers desku s výňatky z Korngoldovy původní filmové hudby a taktéž vzácnou nahrávku, na níž sám Korngold hraje na klavír hlavní téma z \"Kings Row\". Dále vyšel na desce rozhlasový pořad stanice KFWB vysílaný v roce 1938 s výňatky z hudby k \"Dobrodružstvím Robina Hooda\", kterou dirigoval sám autor, s vyprávěním herce Basila Rathbonea. V roce 1979 se do velkých divadel v New Yorku vrátila opera \"Die tote Stadt\". Existuje také množství digitálních nahrávek Korngoldovy filmové hudby i koncertních skladeb, zvláště \"Koncertu pro housle\" a jeho \"Symfonie\". RCA Victor jako první nahrála v Německu v roce 1975 celou Korngoldovu operu \"Die tote Stadt\" ve stereozáznamu s dirigentem Erichem Leinsdorfem. V roce 1980 nahrála CBS Masterworks operu \"Violanta\" za řízení Marka Janowského. V roce 1993 vyšla u společnosti Decca nahrávka opery \"Das Wunder der Heliane\" s dirigentem Johnem Maucerim. Obě zbývající Korngoldovy opery, \"Der Ring des Polykrates\" a \"Die Kathrin\", byly natočeny (1996, resp. 1998) německou společností CPO. Ta vydala také 4 CD Korngoldových orchestrálních děl, kde Werner Andreas Albert dirigoval Nordwestdeutsche Philharmonie. Americký dirigent a klavírista Alexander Frey nahrál kompletní Korngoldovo klavírní dílo pro Koch International Classics. V roce 2001 vydala společnost ArtHaus Musik dokumentární DVD \"Erich Wolfgang Korngold – The Adventures of a Wunderkind\". Sólový kontrabasista Joel Quarrington nahrál na svém CD v roce 2008 transkripci \"Zahradní scény\", Korngoldovy příležitostné hudby k \"Much Ado About Nothing\", opus 11. Roku 2009 vydala Naxos Records komplet s Korngoldovým \"Houslovým koncertem\", \"Předehrou k divadelní hře\" opus 4, a koncertní suitou z \"Much Ado About Nothing\". Interprety byli houslista Philippe Quint a Orquesta Sinfonica de Mineria. Další uznání se dostavilo v 90. letech: téměř současně vyšly dvě podrobné biografie – Jessica Duchen, \"Erich Wolfgang Korngold\" (Phaidon Press, 1996), a Brendan E. Carroll, \"Erich Korngold: The Last Prodigy\" (Amadeus Press, 1997). Carroll je předsedou \"Korngoldovy mezinárodní společnosti\". Vydal výňatky z nahrávek filmové hudby, kde Korngold diriguje studiový orchestr Warner Brothers, některé možná převzaté z vysílání stanice KFWB. Kromě toho byly některé nahrávky filmové hudby pod taktovkou Korngolda vydány na CD. V britské televizi dirigoval André Previn jednu větu z \"Houslového koncertu,\" načež vyprávěl historku o „slavném“ americkém hudebním kritikovi, který prohlásil, že „Korngoldův koncert je spíše Korn než Gold“. Previn dodal, že na rozdíl od Korngolda již není o kritikovi ani slechu. Americký filmový institut zařadil Korngoldovu hudbu k \"Dobrodružstvím Robina Hooda\" na 11. místo svého seznamu nejlepší filmové hudby. Na seznam byla nominována i hudba k dalším filmům: 6. srpna 2013 byla na londýnských Proms provedena v Royal Albert Hall Korngoldova \"Symfonie Fis-dur\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Wolfgang Korngold (29. května 1897 Brno – 29. listopadu 1957 Los Angeles, Spojené státy americké) byl původně rakousko-uherský občan a skladatel klasické hudby. Po emigraci do Spojených států přijal v roce 1943 tamější občanství. V USA se z existenčních důvodů věnoval hlavně komponování filmové hudby, vytvořil tam ale i několik vrcholných klasických skladeb. ", "tgt_summary": "Erich Wolfgang Korngold, né à Brünn (Autriche-Hongrie) le et mort à Hollywood le, est un compositeur autrichien, naturalisé américain en 1943. ", "id": 1289012} {"src_title": "Enrico Dandolo", "tgt_title": "Enrico Dandolo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narozen v Benátkách, byl ze společensky a politicky významné benátské rodiny. Jeho otec Vitali byl blízkým poradcem dóžete Vitala II. Michaela a jeho strýc, jehož byl Enrico jmenovcem, byl patriarchou z Grada, nejvyšší církevní pozice v Benátkách. Oba tito muži se dožili požehnaného věku a mladý Enrico jimi byl zastíněn než dosáhl svých šedesáti let. Během té doby sloužil republice jako diplomat – velvyslanec ve Ferraře a bailus v Konstantinopoli. Dandolova první důležitá politická role přišla během krize v letech 1171 a 1172. V březnu roku 1171 byzantská vláda zabavila zboží tisícovkám Benátčanů žijícím v říši, a poté je všechny uvěznila. Dóže nechal shromáždit odvetnou výpravu, která ovšem skončila s příchodem moru roku 1172. Při návratu do Benátek byl dóže Michael zabit rozhněvanou chátrou. Enricovi Dandolovi se podařilo hanebné smrti uniknout a příštího roku byl zvolen velvyslancem v Konstantinopoli. Během následujících let se Dandolo dvakrát ujal velvyslanecké mise k sicilskému králi Vilémovi II., a poté se vrátil roku 1183 do Konstantinopole k vyjednávání o obnovení benátské čtvrti ve městě. Benátčanům se příliš nedařilo najít diplomatické řešení neshod s Byzantskou říší. Obnovené vyjednání začalo po dvanácti letech a v roce 1186 vedlo k dohodě, ale předchozí epizody vytvořily v Dandolovi hlubokou nenávist k Byzanci a jejím obyvatelům.", "section_level": 1}, {"title": "Dóže.", "content": "1. ledna 1193 se Dandolo stal čtyřicátým druhým benátským dóžetem. Starý a slepý, ale vysoce ambiciózní, ukázal obrovskou psychickou a fyzickou odolnost. Měl mimořádně vyvinutý smysl pro realizaci svých vlastních plánů v souladu s blahem a prospěchem benátské republiky. O dva roky později nařídil reformaci benátského měnového systému. Představil velké stříbrné groše, které měly hodnotu 26 denárů a čtvrťáky o hodnotě čtvrt denáru. Také dal znovu do oběhu bianco o hodnotě půlky denáru, které nebyly raženy po dvacet let. Poničil hodnotu denáru, ovšem groše držely složení 98,5% čistého stříbra, aby zajistily jeho nepoužití v zahraničním obchodu. Enricovy revoluční změny udělaly z grošů dominantní měnu pro celý obchod ve Středomoří a přispěly k bohatství a prestiži Benátek. Krátce po uvedení groše do oběhu se denáru začalo říkat piccolo. Groš znamenal velký a piccolo malý.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá křížová výprava.", "content": "Okolo roku 1200 se na Benátky obrátili velitelé křižáckého vojska se žádostí o přepravu. V dubnu 1201 Dandolo po předchozím váhání přislíbil, že křižákům zajistí přepravu a zásobování pro více než třicet tisíc účastníků výpravy za 85 tisíc stříbrných marek. Rytíři se v Benátkách zdrželi. Pomalu se scházející křižáci ztráceli bojové nadšení na plážích benátského ostrůvku Lido di Venezia a čekáním na spolubojovníky se zvyšovaly i jejich dluhy u Benátčanů. Vojáci se nedostavili v předpokládaném počtu a Benátčané trvali na dodržení smlouvy a zaplacení předem dohodnuté ceny za přepravu. Enrico Dandolo tehdy využil jejich finanční tísně a přesvědčil je, že jim počká se splácením dluhu, nebude chtít finance před vyplutím, pokud pomohou benátské signorii s dobytím dalmatského města Zadar. 11. listopadu 1202 křižáci s Benátčany oblehli křesťanský Zadar a po krátkém obléhání jej dobyli. Během přezimování v dobytém městě je vyhledal Alexios Angelos, syn sesazeného byzantského císaře Izáka II. společně s posly římského krále Filipa Švába a předložil křižákům lákavou nabídku. Požadoval po nich, aby při cestě do Egypta udělali zastávku v Konstantinopoli a za úplatu v podobě 200 tisíc marek dobyli pro něj zpět byzantský trůn. Křižáci se nemohli shodnout na následném postupu. K dobytí a vyplenění Konstantinopole došlo 13. března 1204, události ve které se Dandolo i přes svůj vysoký věk a zdravotní stav představil v hlavní roli. Katoličtí křižáci poté získali úplnou kontrolu nad hlavním městem východní ortodoxní církve a založili zde katolický stát, Latinské císařství. Benátky dostaly tři osminy území Byzantské říše za podporu ve výpravě. Byzantská říše již nikdy nedosáhla takové moci jako před čtvrtou křížovou výpravou. Dandolo byl natolik aktivní, že se zasadil i o výpravu proti Bulharům, ale zemřel roku 1205. Byl pohřben v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli, zřejmě ve východní části.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enrico Dandolo (latinsky: \"Henricus Dandolus\", 1107 Benátky – 21. června 1205 Konstantinopol) byl benátský dóže a vládl Benátské republice v letech 1193 až 1205. Sehrál významnou roli ve čtvrté křížové výpravě, kterou vedl jako slepý stařec proti Byzantskému císařství, a vyplenění Konstantinopole. V 19. století italské námořnictvo na jeho počest spustilo na moře bitevní loď pod názvem \"Enrico Dandolo\".", "tgt_summary": "Enrico Dandolo, en latin Henricus Dandulus, (né en 1107 à Venise – mort en mai 1205 à Constantinople) fut le doge de Venise, élu en 1192. ", "id": 508009} {"src_title": "Watchmen – Strážci", "tgt_title": "Watchmen", "src_document": [{"title": "Pozadí a vznik.", "content": "V roce 1985 získalo DC Comics od Charlton Comics několik postav. V té době Alan Moore přemýšlel o příběhu, ve kterém by oživil některé nevyužité hrdiny, jako to udělal s Miraclemanem na začátku 80. let. Moore si pro tento projekt vybral Mighty Crusaders od MLJ Comics. Vymyslel zápletku, která by začínala objevením těla The Shielda v přístavu. Moore měl za to, že nezáleží na tom, jaké postavy využije, pokud je čtenáři poznají a „budou šokováni a překvapeni jejich skutečnou povahou“. Moore použil tuto premisu a vytvořil návrh, kde vystupovaly postavy od Charlton, a pojmenoval ho \"Who Killed the Peacemaker\". Tento návrh předal Dickovi Giordanovi. Tomu se návrh líbil, ale byl proti myšlence použit postavy od Charlton. Moore řekl: „DC si uvědomilo, že tyhle draze koupené postavy skončí buď jako mrtvoly, nebo blázni.“ Namísto toho Giordano přesvědčil Moorea, aby svůj návrh přepracoval a vypracoval originální postavy. Moore si nejdříve myslel, že nové postavy nebudou mít správný emocionální dopad na čtenáře, ale svůj názor později změnil. Řekl: „Uvědomil jsem si, že když vytvořím nové postavy tak, aby lidem připadaly povědomé, aby jejich určité superhrdinské stránky lidé znali, tak by to mohlo fungovat.“ Dave Gibbons, který s Mooorem pracoval již na předešlých projektech, se dozvěděl, že nyní Moore pracuje na nové minisérii. Sdělil mu, že se chce podílet, a Moore mu poslal nástin příběhu. Gibbons si s sebou přivedl Johna Higginse, protože se mu líbil jeho „neobvyklý“ styl. Bydleli blízko sebe, takže jejich vzájemná komunikace byla snazší. Len Wein se přidal k projektu jako vydavatel, zatímco Giordano pouze dohlížel na práci. Wein i Giordano se drželi zpátky a „nepřekáželi v cestě“. Jakmile dostal projekt zelenou, začali Moore a Gibbons vymýšlet postavy, dotvářet detaily zápletky a probírat různé vlivy na jejich práci. Obzvláště je ovlivnila supermanská parodie z časopisu \"Mad\" jménem „Superduperman“. Moore prohlásil: „Chtěli jsme Supermana obrátit o 180 stupňů, chtěli jsme drama, a ne komedii.“ Moore s Gibbonsem měli v úmyslu převést známé staromódní superhrdiny do úplně nového světa. Autor řekl, že jeho záměrem bylo vytvořit „superhrdinského Moby Dicka, něco, co bude mít hloubku“. Moore vymyslel jména a povahu postav, ale jejich vzhled nechal na Gibbonsovi. Gibbons vytvářel postavy ve svém volném čase, „strávil dva nebo tři týdny děláním náčrtků“. Gibbons postavy navrhl tak, aby se snadno kreslily. Jeho oblíbencem byl Rorschach, protože „musíte namalovat klobouk. Když umíte namalovat klobouk, tak jste namalovali Rorschacha. Pak přimalujete nějaký tvar jako obličej, na něj dáte pár černých bublin a jste hotovi.“ Když Moore psal scénář pro první sešit, uvědomil si, že má materiál jenom na šest částí, ale nasmlouváno jich měli dvanáct. Vyřešil to tak, že vyprávění hlavní příběhové linie přerušoval vyprávěním o původu postav. Moore napsal Gibbonsovi velmi podrobný scénář. Gibbons si vybavuje: „Scénář pro první sešit měl tuším 101 stran bez jakýchkoliv mezer mezi popisy jednotlivých políček nebo mezi jednotlivými stranami.“ Když scénář obdržel, musel si očíslovat každou stranu. „Kdybych to upustil na zem, trvalo by mi to dva dny, než bych to dal dohromady.“ „Chce to trochu organizování, než můžete začít kreslit,“ podotkl. I přes velmi podrobný scénář některé Mooreovy popisky končily poznámkou: „Když ti to nebude zapadat, udělej to tak, aby to fungovalo.“ Gibbons se přesto držel Mooreových pokynů. Gibbons měl ve vytváření vizuálního ztvárnění Strážců velkou volnost a často přidával do pozadí drobnosti, kterých si Moore všiml až později. Moore také občas kontaktoval spřízněného autora komiksů Neila Gaimana, aby se s ním poradil a aby vybrali citáty, které se v sešitech objevují. Oproti očekáváním Moore v listopadu 1986 připustil, že se nejspíše objeví prodlevy. Zatímco v prodeji byl sešit číslo pět, on teprve začal psát deváté číslo. Gibbons zmínil, že hlavním důvodem byl fakt, že scénáře dostával po částech. Tempo zpomalilo kolem čtvrtého čísla. Jak se blížily termíny, Moore si najal taxikáře, aby jezdil 50 mil a vozil scénáře Gibbonsovi. Později Gibbons dokonce nechal svou ženu a syna kreslit mřížky políček, aby ušetřil čas. Moore také musel zkrátit část Veidtova proslovu (který pronáší, zatímco odvrací Rorschachovy útoky), protože jej Gibbons nedokázal vtěsnat na jednu stránku. Když se projekt blížil ke konci, Moore si uvědomil, že se zápletka trochu podobá jedné z epizod televizního seriálu \"Krajní meze\". Autor a Wein měli spor ohledně změny závěru, ale Moore si prosadil svou. Na zmíněnou epizodu odkazuje v posledním sešitu.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Strážci jsou zasazeni do alternativní minulosti a odrážejí situaci ve světě v 80. letech. V tomto světě se objeví superhrdinové, kteří ovlivňují zásadní události minulosti jako válku ve Vietnamu nebo prezidentství Richarda Nixona. I když jsou bojovníci se zločinem nazýváni jako „superhrdinové“, ve skutečnosti jedinou postavou, která má nadlidské schopnosti, je Dr. Manhattan. Přítomnost Dr. Manhattana dává Spojeným státům strategickou výhodu nad Sovětským svazem, což zvyšuje napětí mezi těmito dvěma státy. Postupně se však stali superhrdinové nepopulárními, což vedlo k tomu, že byli roku 1977 postaveni mimo zákon. V říjnu 1985 policie New Yorku vyšetřuje vraždu Edwarda Blakea. Jelikož policie nemá žádné stopy, Rorschach se rozhodne zjistit více. Zjistí, že Edward Blake je totožný s Komediantem, hrdinou v kostýmu, kterého zaměstnávala vláda Spojených států. Rorschach věří, že objevil spiknutí, jehož účelem je tyto hrdiny odstranit, a chystá se varovat své druhy, kteří jsou již ve výslužbě: Dana Dreiberga (býval druhým Sůvou), Dr. Manhattana, s nadlidskými schopnostmi, ale emocionálně odtrženého, a jeho milenku Laurie Juspeczykovou (druhý Hedvábný přízrak), Adriana Veidta (kdysi hrdina jménem Ozymandias, nyní úspěšný podnikatel považovaný za nejchytřejšího člověka na světě). Po Blakeově pohřbu je Doktor Manhattan v televizi obviněn, že způsobil rakovinu svých bývalých kolegů. Když tato obvinění vezme vláda Spojených států vážně, Manhattan odejde na Mars a na toto oslabení Spojených států reaguje Sovětský svaz invazí do Afghánistánu. Rorschachova paranoidní teorie je potvrzena tím, že Adrian Veidt jen těsně unikne pokusu o vraždu a Rorschach samotný je neprávem obviněn z vraždy a uvězněn. Juspeczyková, vyčerpaná ze vztahu s Doktorem Manhattanem, se přestěhuje k Dreibergovi. Jak mezi nimi sílí citové pouto, znovu si oblečou své kostýmy, aby pokračovali ve své práci strážců. Protože Dreiberg v určitých věcech dává za pravdu Rorschachovi, rozhodnou se ho z vězení osvobodit. Dr. Manhattan teleportuje Laurie Juspeczykovou na Mars a během hádky je nucena se smířit s tím, že Blake, který se kdysi pokusil znásilnit její matku, je její otec. Tento objev přiměje Dr. Manhattana se znovu zajímat o lidstvo. Na Zemi Rorschach a Sůva pokračují ve vyšetřování spiknutí kolem smrti Komedianta a obvinění, které donutilo Manhattana odejít do vyhnanství. Objeví důkaz, že za celým plánem může stát Adrian Veidt, což si Rorschach zaznamená do svého deníku, který pošle poštou do malého ultrapravicového newyorského časopisu. Dvojice poté konfrontuje Veidta v jeho útočišti na Antarktidě. Veidt objasní svůj plán, jak chce zachránit lidstvo před hrozící nukleární válkou mezi Spojenými státy a Sovětským svazem tím, že bude předstírat útok mimozemšťanů na New York, který zabije polovinu jeho obyvatel. Doufá, že to spojí oba národy proti společnému nepříteli. Také se přizná k tomu, že zabil Komedianta, vyvolal rakovinu u bývalých spolupracovníků Dr. Manhattana, aby ho tak vystavil obviněním, a inscenoval pokus o vraždu sebe samotného, aby se zbavil podezření. Dreiberg a Rorschach se mu pokusí plán překazit, ale zjistí, že Veidt svůj plán již provedl. Když se Dr. Manhattan a Juspeczyková vrátí na Zemi, jsou svědky zkázy v New Yorku. Manhattan si povšimne, že jeho schopnosti jsou brzděny tachyony, jejichž zdroj je na Antarktidě, kam se oba teleportují, a dozvídají se o plánu Adriana Veidta. Veidt jim ukáže televizní vysílání, které potvrzuje konec nepřátelství mezi velmocemi. Toto zjištění přiměje téměř všechny k tomu, aby skryli pravdu před veřejností. Rorschach ale odmítne dělat kompromisy a odchází, aby odhalil světu pravdu. Do cesty se mu postaví Dr. Manhattan a Rorschach prohlásí, že ho musí zabít, aby mu zabránil v odhalení skutečnosti, na což Manhattan reaguje tak, že strážce zabije. Veidt se Manhattana zeptá, jestli tedy nakonec udělal správné rozhodnutí a Manhattan prohlásí, že „nikdy nic nekončí“, a odejde ze Země do jiné galaxie. Dreiberg a Juspeczyková se skrývají pod novou identitou a jejich vztah pokračuje. V New Yorku si vydavatel stěžuje na nedostatek článků do novin a požádá svého asistenta, aby našel něco, čím by mohli místo vyplnit. Komiks končí tím, že mladík směřuje ke stohu vyřazeného materiálu, na jehož vrcholu leží Rorschachův deník.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Záměrem Alana Moorea bylo vytvořit čtyři nebo pět úplně odlišných pojetí vnímání světa a nechat na čtenáři, aby si vybral, které z nich je pro něj morálně nejpřijatelnější. Moore nechtěl do čtenáře „tlačit“ morální ponaučení a místo toho chtěl ukázat rozpolcenost postav. Moore řekl: „Chtěli jsme všechny ty lidi ukázat bez příkras. Říci, že i ten nejhorší z nich má svůj význam a i ten nejlepší má své chyby.“ Komediant / Edward Blake: Jeho smrt je začátkem celého příběhu a dále se objevuje pouze v retrospektivách a vzpomínkách ostatních postav, které odhalují jeho povahové rysy. Komediant je založena na postavě Peacemakera od Charlton Comics a má určité rysy špióna jménem Nick Fury od Marvel Comics. Moore a Gibbons ho viděli „jako Gordona Liddyho [měl důležitou roli ve vloupání do Watergate], ale ještě většího a drsnějšího“. Pouze on a Dr. Manhattan jsou vládou tolerováni poté, co vešel v platnost Keenův zákon, který superhrdiny postavil do ilegality. Přestože se pokusil ve 40. letech znásilnit Hedvábný přízrak, v sešitu číslo 9 je odhalen jako otec Laurie. Dr. Manhattan / Jonathan Osterman: Bytost s nadlidskými schopnostmi ve službách americké vlády. Vědec Jon Osterman získal své schopnosti, když byl nedopatřením uzavřen v roce 1959 v komoře na extrahování inherentního pole. Dr. Manhattan byl založen na postavě Captain Atom od Charlton Comics. Moore si ale uvědomil, že Manhattan jako jakýsi „kvantový superhrdina“ má daleko větší potenciál. Na rozdíl od ostatních postav, které postrádají vědecké vysvětlení svých kořenů, se Moore při tvorbě postavy Dr. Manhattana ponořil do problémů jaderné a kvantové fyziky. Autor věřil, že člověk, který by žil v kvantovém vesmíru, by nevnímal čas lineárně, což by ovlivnilo jeho pohled na záležitosti lidí. Moore se také chtěl vyhnout vytvoření postavy bez jakýchkoliv emocí, jako je třeba Spock ze Star Treku, a tak ponechal Dr. Manhattanovi lidské návyky, ale celkově ho od lidí odcizil. Moore si vybavuje, že si nebyl jistý, jestli mu DC dovolí zobrazovat postavu, která je úplně nahá. Gibbons chtěl zachovat vkus při zobrazení a pečlivě vybíral momenty, kdy jeho nahotu ukázat, a anatomicky jej „obdařil“ jako klasické sochy, aby čtenářova pozornost nebyla rušena. Sůva / Dan Dreiberg: Superhrdina na odpočinku, který využívá pomůcky odkazující k sovám. Sůva je založen na postavě Teda Korda z \"Blue Beetlea\". Stejně jako Ted Kord i Sůva měl svého předchůdce, bojovníka se zločinem v důchodu, Hollise Masona. Když Moore sestavil pro Gibbonse základní popis postavy, Gibbons jí dal kostým a jméno, které si vymyslel, už když mu bylo dvanáct. Richard Reynolds v knize \"Super Heroes: A Modern Mythology\" poznamenal, že i přes původ postavy mají motivy Sůvy více společného s postavou Batmana. Podle Klocka jeho civilní vzhled „připomíná impotentního Clarka Kenta ve středních letech“. Ozymandias / Adrian Veidt: Veidt, jehož kresba je inspirována Alexandrem Velikým, bývalý superhrdina jménem Ozymandias, je ve výslužbě a zabývá se vlastním podnikáním. O Veidtovi se říká, že je nejchytřejším člověkem planety. Ozymandias byl přímo inspirován Peterem Cannonem – Thunderboltem, kterého Moore obdivoval kvůli plnému využití jeho mozkové kapacity a absolutní fyzické a duševní kontrole. Richard Reynolds poznamenal, že jeho záměr „pomoci světu“ staví Veidta do pozice, která je normálně přisuzována komiksovým padouchům, a v tomhle smyslu je tedy hlavním „padouchem“ série. Gibbons dodal: „Jeho nejhorší vlastností je povyšování nad ostatní lidi, pohrdání lidstvem.“ Rorschach / Walter Kovacs: Strážce nosící na obličeji bílou masku obsahující symetrické, ale neustále se měnící skvrny. Pokračuje v pronásledování zločinců, přestože je sám stíhán zákonem. Samotný charakter Moore vytvořil podle postav Mr. A nebo The Question, které vymyslel komiksový spisovatel Steve Ditko. Komiksový historik Bradford W. Wright popsal Rorschachovo vidění světa jako „černobílé, které na sebe bere různé podoby, ale nikdy neslije do šedivé, stejně jako skvrny v testech jeho jmenovce“. Moore řekl, že až do čtvrtého dílu neuvažoval o Rorschachově smrti. Pak si ale uvědomil, že když Rorschach odmítne udělat kompromis, nemůže přežít do konce. Laurie Juspeczyková / Hedvábný přízrak: Dcera prvního Hedvábného přízraku a Komedianta (jejich vztahy jsou napjaté). Byla milenkou Dr. Manhattana, poté se sblížila se Sůvou (Danem Dreibergem) a s ním také zůstala. Hedvábný přízrak je částečně založena na postavě Nightshade od Charlton Comics. Moore ale nebyl s touto postavou spokojený a přidal jí něco z hrdinek jako Black Canary nebo Phantom Lady.", "section_level": 1}, {"title": "Technika a kompozice.", "content": "Moore a Gibbons navrhli Strážce tak, aby ukázali unikátní možnosti komiksu a vyzdvihli jeho silné stránky. V rozhovoru v roce 1986 Moore řekl: „Chtěl bych prozkoumat ty oblasti, ve kterých je komiks úspěšný a kde žádná jiná média nemohou fungovat“. Tímto zdůraznil rozdíly mezi filmem a komiksem. Také řekl, že Strážci jsou napsáni tak, aby je bylo nutno přečíst čtyřikrát nebo pětkrát, protože až tehdy čtenář pochopí některé souvislosti. Dave Gibbons poznamenal: „Jak jsme postupovali, tak Strážci začali být spíše o způsobu vypravování příběhu než o příběhu samotném. Zápletka nemá až takový význam... není to ta nejzajímavější věc na Strážcích.“ Gibbons prohlásil, že úmyslně vzhled Strážců stvořil tak, aby každá stránka byla jednoznačně identifikovatelná jako součást určité série, a ne „jen nějakého komiksu“. Snažil se kreslit postavy tak, aby se odlišovaly od běžných komiksových hrdinů. Moore využil Gibbonsovu původní profesi geodeta, aby dostal do každého okénka i ty nejmenší detaily, a mohl tak přesně ovlivnit vyznění každého políčka. Gibbons popsal sérii jako „komiks o komiksu“. Gibbons cítil, že „Alan se spíše zabývá sociální problematikou, zatímco on technickou stránkou“. Příběh se odehrává v alternativní minulosti, což umožnilo Gibbonsovi některé součásti amerického života pozměnit, například dodat auta poháněná elektřinou, odlišné budovy, elektrické hydranty namísto vodních, na což Moore poznamenal, že „to umožňuje americkému čtenáři nahlédnout na vlastní kulturu očima cizince“. Gibbons zmínil, že neměl tak svázané ruce, protože při obvyklé práci musí nastudovat hodně faktů. John Higgins, který komiks barvil, použil temnější paletu a dával přednost sekundárním barvám. Moore se nechal slyšet, že vždycky „miloval Johnovy barvy, ale měl ho zařazeného jako airbrushového koloristu“, což se Mooreovi moc nelíbilo. Higgins věnoval zvláštní pozornost světlu a jemným barevným změnám; v šestém čísle ze začátku používal teplé a radostné barvy, ale postupně potemňoval, aby dal příběhu ponurý a temný nádech.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Strážci se v určitých aspektech lišili od jiných komiksů tehdejší doby, zejména v políčkovém rozložení a barvách. Místo políček různých velikostí rozdělili tvůrci každou stranu na mřížku o devíti polích. Gibbons toto rozložení preferoval kvůli „vážnosti“, kterou evokuje. Podle Gibbonse s tímto rozložením Moore souhlasil, protože mohl „mít takovou kontrolu nad vyprávěním, jakou nikdy předtím neměl“. Obálka každého sešitu sloužila jako první políčko příběhu. Gibbons řekl: „Obálka Strážců je z reálného světa a vypadá skutečně, který se ale změní se v komiks, portál do jiné dimenze.“ Obálky byly navrženy jako detail na určitou věc bez lidské přítomnosti. Tvůrci občas s rozvržením experimentovali. Gibbons nakreslil páté číslo jménem „Strašná souměrnost“ tak, že první stránka zrcadlově odráží poslední (myšleno rozmístění polí), a tak postupně až ke středu. Závěr každého sešitu obsahuje (kromě poslední části) doplňující text, který napsal Moore. Jsou mezi nimi kapitoly fiktivní knihy, dopisy, zprávy a články, které napsaly různé postavy ze Strážců. DC mělo potíže při prodávání reklamního prostoru, který zahrnoval zhruba osm až devět stran na číslo. DC mělo v plánu toto místo zaplnit reklamou na své publikace a sloupky s dopisy, ale vydavatel Len Wein měl za to, že by to bylo nefér k těm, kteří by napsali v průběhu posledních čtyř dílů. Rozhodl se tedy použít tyto stránky k doplnění příběhu. Moore řekl: „Když jsme se dostali tak k číslu tři nebo čtyři, říkali jsme si, že to vypadá bez dopisů lépe. Vypadá to míň jako komiks, tak jsme u toho zůstali.“", "section_level": 2}, {"title": "\"Příběhy Černé lodě\".", "content": "Strážci obsahují „vyprávění ve vyprávění“ jménem \"Příběhy Černé lodě\". Jde o fiktivní komiksovou knihu, která se objevuje v čísle tři, pět, osm, devět, deset a jedenáct. Příběh jménem „Trosečník“ si čte mladý černoch v ulicích New Yorku. Moore a Gibbons se rozhodli pro pirátský komiks, protože si uvědomili, že ve Strážcích vystupují opravdoví superhrdinové, takže by „lidé pravděpodobně neměli zájem o superhrdinské komiksy“. Gibbons navrhl pirátské téma a Moore souhlasil, protože je velkým fanouškem Bertolda Brechta. Černá loď je narážkou na píseň „Seeräuberjenny“ (Balada o pirátské Jenny) z Brechtovy \"Třígrošové opery\". Moore teoretizoval, že kdyby superhrdinové opravdu existovali a stali se předmětem strachu, odporu a pohrdání, tak by z komiksových sešitů brzy zmizeli. Moore měl za to, že „celý předobraz pirátství je tak bohatý a temný, že představuje skvělou protiváhu světa Strážců“. Autor tuto premisu pojal jako možnost přidat do příběhu podtext a alegorii. Doplňující článek, který osvětluje na konci páté části fiktivní historii \"Příběhů černé lodě\", uvádí jako hlavního tvůrce série skutečného kreslíře Joea Orlanda. Moore zvolil Orlanda, protože se domníval, že kdyby se pirátské příběhy ze Strážců staly populárními, mohlo by DC zkusit zlákat kreslíře k nakreslení takového komiksu. Orlando přispěl svou kresbou fiktivní stránky z časopisu. „Trosečník“ popisuje cestu mladého kapitána, který chce varovat své domovské město před příjezdem Černé lodě poté, co jako jediný přežije zničení své vlastní lodi. Podle Reynoldse je na své cestě okolnostmi donucen „přestupovat jeden zákaz za druhým“. Použije těla mrtvých námořníků jako plovák pro svůj vor. Aby získal koně, zabije nevinné lidi. Když se konečně dostane domů, myslí si, že město je jíž okupováno posádkou Černé lodi, a pomýlen napadne v potemnělém domě svou manželku. Pak se vrátí k mořskému pobřeží, kde zjistí, že Černá loď teprve připlouvá. Nezbývá mu než doplavat k lodi a připojit se k její posádce. Reynolds uvádí, že stejně jako Veidt si námořník myslí, že zabrání katastrofě tím, že použije mrtvá těla druhů jako prostředek k dosažení svých cílů. Moore řekl, že příběh Černé lodě končí stejně jako příběh Adriana Veidta a stejně tak může být chápán jako paralela k jiným částem příběhu, jako jsou třeba Rorschachovo zatčení nebo exil Dr. Manhattana na Marsu.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "Moore tvrdil, že největší vliv při psaní Strážců na něj měl Edgar Rice Burroughs. Obdivoval, jak ve svém jediném komiksovém stripu \"The Unspeakable Mr. Hart\" opakuje určité symboly, které nesou nějaký význam. Ne každá souvislost byla plánovaná; Moore podotkl, že „některých věcí, které tam dal Dave, si všiml až po šestém, sedmém přečtení, zatímco něco se tam objevilo jen náhodou.“ Zakrvácená smějící se tvář se vrací v několika formách. Thierry Groensteen ho ve své knize \"The System of Comics\" popsal jako navracející se motiv, který se objevuje v klíčových částech Strážců, nejzřejmější je to na první a poslední stránce. Gibbons vytvořil smajlíka jako součást Komediantova kostýmu, aby trochu „prosvětlil“ celkový vzhled; později přidal krvavou skvrnu, která symbolizuje jeho zavraždění. Gibbons řekl, že zakrvácený smajlík měli autoři za „symbol celé série“ a poukazoval na podobnost s hodinami odpočítávajícími do půlnoci. Moore se inspiroval v psychologickém testu, který ve smějící se tváři vidí symbol „absolutní nevinnosti“. Když se přidala krvavá skvrna přes oko, význam tváře se změnil tak, že byl jednoduchý, ale přesto výstižný, a mohl se tak dostat na obálku prvního čísla. I když se většina symbolů začleňovala úmyslně, některé vznikly náhodou. Moore konkrétně zmiňuje zásuvky na hydrantech: když je otočíte vzhůru nohama, uvidíte smějící se tvář. I další symboly, vyobrazení a narážky se často objevovaly nečekaně. Moore poznamenal, že „všechno kolem Strážců do sebe nějak zapadá a odevšad to vyskakuje“. V knize o kráterech a horách na Marsu Gibbons objevil fotografii kráteru Galle, který připomíná smějící se tvář, a tak ho zapracoval do příběhu. Moore řekl: „Zjišťovali jsme, že tyhle věci se objevují jako mávnutím kouzelného proutku“, konkrétně cituje situaci, kdy se rozhodli pojmenovat zámečnickou firmu „Gordický uzel“.", "section_level": 2}, {"title": "Tematika.", "content": "Počátečním předpokladem bylo prozkoumat, jací by byli superhrdinové „v uvěřitelném, skutečném světě“. Jak se zápletka stávala komplexnější, Moore řekl, že Strážci jsou o „moci a ideji supermanství ve společnosti“. Název série odkazuje na frázi „Kdo střeží strážce?“, i když Moore v interview v roce 1986 řekl, že nevěděl, odkud tato fráze pochází. Když si americký spisovatel sci-fi Harlan Ellison tento rozhovor přečetl, upozornil Moorea, že tato fráze je překladem otázky „Quis custodiet ipsos custodes?“, kterou nastolil římský satirik Juvenalis. Moore v roce 1987 komentoval, že „v kontextu Strážců to sedí“. „Střeží nás, ale kdo střeží je?“ Autor se nechal slyšet, že když Strážce psal, byl schopen oprostit se od superhrdinské nostalgie a místo toho se našel ve skutečných lidských bytostech. Bradford Wright popsal Strážce jako „nekrolog hrdinského pojetí a superhrdinského zvlášť.“ Tím, že zasadil Strážce do soudobého společenského kontextu, podle Wrighta Moore „varoval ty, kteří svěřili svou bezpečnost do rukou ‚hrdinů‘ a vůdců“. Ještě dodal, že svěřit svou víru takovým ikonám bylo jako vzdát se své odpovědnosti ve prospěch „všech těch Reaganů, Thatcherových a dalších světových ‚strážců‘, kteří nás měli ‚zachránit‘, a přitom třeba zničí planetu.“ Moore výslovně uvedl, že nepsal Strážce jako „jako antiamerikanismus, ale jako antireaganismus“, tvrdě, že „v té době se část Reaganovy Ameriky ničeho nebála. Mysleli si, že jsou nezranitelní.“ I když chtěl Moore psát o „vysoké politice“ a o obavách světa, ve kterém žil, tak prohlásil, že děj zasadil do alternativní historie, protože se obával, že by čtenáři jednoduše „vypnuli“, kdyby zaútočil na vůdce, kterého obdivovali. V roce 1986 prohlásil, že se „neustále snažil psát tak, aby to lidem nebylo příjemné“. Strážci jsou citováni jako bod, kdy komiks „dospěl“. Iain Thomson napsal ve svém eseji „Deconstructing the Hero“, že děj toho dosáhl tím, že „rozvíjel své hrdiny tak, aby zbořil samé základy hrdinství, a tak nás donutil přemýšlet o jeho významu z mnoha jiných úhlů pohledu“. Thomson tvrdí, že téměř všichni hrdinové ze Strážců sdílejí „nihilistický“ náhled a že Moore tento vzhled předkládá jako „jednoduchou, nepřikrášlenou pravdu“, aby „rozložil základní motivaci rádobyhrdinů, jmenovitě snahu přinést světu spásu a tím získat pro smrtelnou bytost nesmrtelnost“. Píše, že příběh „odhaluje hrdiny tak, abychom se sami ptali, jestli by nám bez nich nebylo lépe“. Thomson dodává, že z dekonstrukce hrdinské koncepce vyplývá, že „čas pro hrdiny již uplynul“, čímž se podle něj tato „postmoderní práce“ odlišuje od dekonstrukce hrdinství během existenciálního hnutí. Richard Reynolds tvrdí, že bez padouchů v příběhu jsou superhrdinové ze Strážců nuceni ke konfrontaci s „nehmotnými společenskými a morálními dilematy“, což dílo odděluje od klasické žánrové stavby. Reynolds shrnuje, že toto ironické sebeuvědomění znamená, že „Strážci jsou buď poslední zásadní superhrdinský text, nebo první z řady dospělých zástupců žánru“. Geoff Klock se vyhýbá pojmu „dekonstrukce“ a raději mluví o „novém pohledu na superhrdinský žánr“. Považuje \"Strážce\" spolu s \"Návratem temného rytíře\" od Franka Millera za „první ukázku nového druhu komiksu... první fázi vývoje, přechod superhrdinů z fantazie do literatury“. Moore vyjádřil zděšení nad tím, že „nelehký, dekonstruující, postmoderní komiks, jehož představitelem jsou Strážci... se stal žánrem“. V roce 2003 řekl: „Během 15 let od vzniku Strážců se objevilo spoustu komiksů, které využívaly ponurost, pesimistický pohled, ošklivost nebo násilí Strážců, aby ospravedlnily to, že jsou často jen velmi nechutnými příběhy, které nemají moc co nabídnout.“ Gibbons prohlásil, že zatímco čtenáři měli dojem, že jde o „ponurou, těžkou věc“, on na sérii pohlížel jako na „skvělou oslavu superhrdinů - kromě jiného“.", "section_level": 2}, {"title": "Vydání a přijetí.", "content": "Když Moore s Gibbonsem odevzdali DC první číslo, jejich kolegové byli jako omráčeni. Gibbons si vybavil: „Opravdu se toho chytil Howard Chaykin [scenárista a kreslíř], který nechválí jen tak, a řekl ‚Dave, to, co jste udělali, je fakt pecka.‘“ V roce 1986 se nechal Moore slyšet: „DC nás podporovalo celou dobu... podpořilo i ty největší grafické excesy.“ Jako propagaci DC vydalo limitovanou sérii odznaků, které zobrazovaly hrdiny a jiné symboly z komiksu. Prodalo se 10 000 sad po čtyřech odznáčcích, včetně repliky Komediantova smajlíku. Mayfair Games vydalo modul Strážci pro jejich hru na hrdiny ještě dříve, než byla série ukončena. Modul, který Moore schválil, zobrazuje události roku 1966 a přidává tak do pozadí příběhu některé podrobnosti. Strážci byli publikováni po jednotlivých částech v roce 1986 až 1987. Limitovaná série měla komerční úspěch a její prodeje dopomohly DC Comics k tomu, aby na trhu krátce předstihlo svého konkurenta Marvel Comics. Vydávání se zdrželo, protože na začátku byly dokončeny pouze tři části místo šesti, jak bylo naplánováno. Další zpoždění bylo způsobeno dobou vytváření jednoho čísla, které trvalo déle než měsíc. Když série skončila, jednotlivá čísla byla spojena a prodávána v paperbackové formě. Důsledkem publicity, kterou série v roce 1987 získala, bylo její vydání v ucelené formě. V roce 1987 Graphitti Design vytvořil speciální limitovanou edici v pevné vazbě, která obsahovala 48 stran bonusového materiálu, včetně původního návrhu a konceptu. V roce 2005 DC vydali \"Absolute Watchmen\", tohle vydání obsahuje bonusové materiály od Graphitti, včetně kreseb vybarvených Johnem Higginsem. V roce 2008 Warner Bros. Entertainment vydali \"Watchmen Motion Comics\", animovaný seriál podle původního komiksu. První kapitola byla dána do prodeje v létě 2008. V prosinci téhož roku DC vydalo nový výtisk prvního dílu Strážců za původní cenu 1,5 dolaru, za kterou se prodával v roce 1986. Strážce chválila kritika ze všech stran. Časopis Time ho označil za „nejlepší z nové vlny komiksů“ a vyzdvihl ho za jeho „vynikající imaginaci kombinující sci-fi, politickou satiru, která směle přepracovává současný komiksový formát v dysutopickou \"[sic]\" tajemnou zápletku.“ V roce 1988 získali Strážci cenu Hugo v kategorii „Other Forms“. V roce 1999 zařadil The Comics Journal Strážce na 91. pozici ve svém žebříčku nejlepších anglicky psaných komiksů 20. století. Strážci byli také jediným komiksem, který se objevil v žebříčku časopisu Time v kategorii „All-TIME 100 Greatest Novels“. Moore dokonce tvrdil, že pokud bude limitovaná série úspěšná, mohli by s Gibbonsem vytvořit dvanáctidílný prequel s názvem \"Minutemen\", ve kterém by se objevili superhrdinové ze 40. let. DC Comics nabídlo Mooreovi a Gibbonsovi vydání prequelů, jako třeba Rorschachův deník nebo Komediantův deník z vietnamské války. Také naznačovalo, že by mohli nabídnout tento svět jiným autorům, ale proti tomu vystupoval především Moore. Gibbonsovi se nápad s Minutemany líbil více, protože by „složil poctu jednoduchosti a ryzosti komiksům ze zlatých dob a přidal by dramatičnost příběhu, jehož rozuzlení je již známo. Bylo by zajímavé sledovat, jakým způsobem bychom se dostali k zakončení.“ Rozpory ohledně vlastnictví příběhu nakonec Moorea vedly k rozchodu s DC Comics. V roce 1985 na Comic-Conu v San Diegu Moore řekl: „Pokud tomu dobře rozumím, tak DC vlastní práva po dobu, kdy vydávají, pak se vracejí mně a Daveovi...“ Za Strážce Alan Moore a Dave Gibbons obdrželi 8 procent z výdělku. Moore roku 1986 vysvětloval, že měl za to, že „pokud nebude DC postavy využívat, jsou naše.“ Moore i Gibbons řekli, že jim společnost DC Comics zaplatila „značnou finanční částku“, aby si práva udržela. Moore opustil DC Comics v roce 1989 kvůli smlouvám týkajících se Strážců a dalšího jeho komiksu \"V jako Vendeta\". Moore měl za to, že klauzule, která zaručovala návrat práva autorům, byla prakticky bezvýznamná, protože DC nikdy nemělo v úmyslu přestat komiks vydávat. Pro The New York Times v roce 2006 prohlásil: „Řekl jsem, no dobře, povedlo se vám mě podvést, takže pro vás už nebudu nikdy pracovat.“ V roce 2000 se distancoval od plánů DC ohledně patnáctého výročí Strážců a vydání řady figurek. Moore řekl: „Pokud je mi známo, tak 15. výročí Strážců je čistě jenom 15. výročí doby, kdy DC vzalo Strážce mně a Daveovi.“ Krátce nato DC zrušilo vydání figurek, přestože již v roce 2000 zveřejnilo jejich návrhy. V roce 2012 DC Comics vydalo prequel \"Before Watchmen\" (devět minisérií o celkem 37 sešitech). Od roku 2017 vychází sequel \"Doomsday Clock\" (o 12 sešitech). Moore ani Gibbons se na těchto projektech nepodílejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Watchmen – Strážci (v originále Watchmen) je komiksová minisérie o dvanácti sešitech. Vytvořili ji scenárista Alan Moore, kreslíř Dave Gibbons a kolorista John Higgins. Série vyšla u DC Comics během let 1986 a 1987 a následně byla vydána v knižní podobě. \"Strážci\" původně měli vzniknout jako příběh, v němž by se uplatnili superhrdinové, které společnost získala od Charlton Comics. Jelikož ale Moore s postavami do dalších příběhů nepočítal, vydavatel Dick Giordano ho přesvědčil, aby si vytvořil postavy vlastní. ", "tgt_summary": "La série met en scène des super-héros entièrement originaux dans un univers parallèle à celui de l'univers traditionnel de DC Comics. L'histoire repose sur une uchronie introduite par le Dr Manhattan, un être presque omniscient et omnipotent, issu d'un accident nucléaire en 1960. Alors que les autres justiciers masqués de la série sont des hommes ordinaires souvent dépassés par leur propre statut et dont la légitimité est fortement remise en cause, le Manhattan représente l'arme absolue et permet aux États-Unis de remporter la guerre du Viêt Nam, permettant à Richard Nixon d'être réélu sans discontinuité depuis 1968 jusqu'au début du récit, en 1985. Alors que la Guerre froide atteint son paroxysme et que l'ombre d'une guerre nucléaire menace, le Comédien, un ancien super-héros, est mystérieusement assassiné. Dernier justicier encore actif, Rorschach décide de mener l'enquête dans cet univers oppressant et dystopique. ", "id": 383984} {"src_title": "Čírka obecná", "tgt_title": "Sarcelle d'hiver", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nejmenší z evropských plovavých kachen, dlouhá asi 37 cm a o rozpětí asi 60 cm. Váží asi 300 g. Kačeři mají od října do května svatební šat, který je z dálky nenápadný, z blízka je však pestrý: spodní ocasní pera jsou žlutá, hlavu zdobí po stranách tmavě zelený světle orámovaný ovál. V prostém šatu jej či kachnu stěží rozeznáme od poněkud větší čírky modré (\"Anas querquedula\"), neboť obě pohlaví u obou druhů mají zelená zrcátka na křídlech. Čírka obecná má zobák lehce prohnutý. Hlasité volání „Krik..krik“, které je původem německého názvu (Krickente), je pro čírku též charakteristické. Čírky obecné patří mezi nejšikovnější letce mezi našimi kachnami. Vylétají téměř kolmo z vody a létají velmi rychle v sevřených šicích. Jsou to ptáci velice společenští, jen zřídka se však přimíchají mezi jiné kachny. Jsou zvláště čilé za soumraku nebo za světlých měsíčních nocí. Proto obvykle polední hodiny prospí.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Jejich areál rozšíření tvoří několik tisíc kilometrů široký pruh napříč celou Eurasií a Severní Amerikou na sever od tundry až na jih po subtropy, kde se však vyskytují v izolovaných hnízdištích. V západní části Německa se stav odhaduje jen na několik set párů, na něž vyvíjejí lovci značný tlak. Jejich počet se zde pravděpodobně snižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tok začíná už pozdě na podzim, propuká ale naplno až v předjaří. Tehdy se setkávají páry, které spolu žijí téměř půl roku. Při toku se kačeři chovají podobně jako kačeři kachny divoké. Provádí však veškeré pohyby tak rychle, že je nejsme schopni sledovat zrakem. Místo pro hnízdo vybírá kachna. Staví je v úkrytu pod hustou vegetací a často daleko od břehu. Hnízdo je více či méně důkladná kotlinka vystlaná stébly, kterou kachna při hnízdění vyplní prachovým peřím. Hnízdění probíhá od poloviny května do konce června, sezení na osmi až deseti vejcích dlouhých asi 45 mm trvá 21 až 23 dnů. V době, kdy kachny sedí na vejcích, hlídá kačer poblíž hnízda. Mnozí vytrvají, dokud se nevylíhnou káčata a podílejí se pak při vodění mladých. Káčata váží po vyklubání z vajec asi okolo dvaceti gramů. Rodina se zpočátku zdržuje v úkrytu pod pobřežním rostlinstvem a ukazuje se na hladině jen v noci. Ve stáří něco přes tři týdny se mláďata osamostatňují a rodina se rozpadá. V té době čírky obecné opouštějí hnízdiště. Během následujícího období pelichání žijí v rákosinách.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Čírky obecné jsou všežravci, živící se v závislosti na nabídce jak živočišnou, tak i rostlinnou potravou. Na jaře tvoří značnou část jejich potravy larvy komárů, chrostíků, blešivci a červi. Na podzim převažují semena trav a bažinných a vodních rostlin. V době, kdy přezimují v lagunách, mohou tvořit jejich hlavní potravu drobní mlži. Tyto kachny vyhledávají potravu pokud možno v nejmělčí vodě nebo mezi rostlinami pod hladinou, přičemž plavou s hlavou ponořenou pod vodou. Pobíhají ale též po bahně těsně při okraji vody nebo se živí ve „stoji na hlavě“, přičemž však dosahují díky své velikosti jen do hloubky okolo 10 až 15 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čírka obecná (\"Anas crecca\") je malá plovavá kachna z čeledi kachnovití. Samci mají tmavohnědou hlavu s jemnou světlou kresbou, samice jsou nenápadně zbarvené. Je to nejmenší kachna žijící na území ČR, dorůstají délky 34–38 cm a vážící 200–400 g. Hnízdo si s oblibou staví ve vřesovištích. Snáší 8–10 vajec, na kterých sedí samice.", "tgt_summary": "La Sarcelle d'hiver (Anas crecca) est la plus petite espèce de canards de surface. Elle se rencontre en Europe, Amérique du Nord et aussi en Asie. Dans ces régions, elle vit dans les zones tempérées à septentrionales. C'est un migrateur partiel, elle est chassée en grand nombre en Europe et en Amérique du Nord. La population nord-américaine est considérée par certains ornithologues comme une espèce à part, la Sarcelle à ailes vertes, et par d'autres comme une sous-espèce.", "id": 812562} {"src_title": "Cliché verre", "tgt_title": "Cliché-verre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metoda vznikla v dílně francouzského litografa a malíře Constanta Dutilleux v Arrasu, za účasti fotografa Adalberta Cuveliera, profesora kreslení Grandguillauma a litografa a fotografa Charlese Desavery, kde se s cliché verre roku 1851 seznámili téměř současně Jean-Baptiste Camille Corot a Charles-François Daubigny Po nich se touto technikou zabývali i další, zejména francouzští krajináři barbizonské školy, malíři Théodore Rousseau, Jean-François Millet, Charles Desavary. Ve 20. století experimentovali s cliché verre Picasso, Max Ernst, Paul Klee, Man Ray a Brassaï. Tím že cliché verre postrádá spontánnost čisté kresby, výtvarnou sílu grafiky nebo magickou přitažlivost fotografie, získala brzy negativní reputaci a nikdy nebyla považována za moderní ekvivalent litografie nebo leptu. Neposkytuje fotografický obrázek kresby, ale spíše jen kopii, navíc postrádající objem a prostorovou hloubku. Samotné linie nejsou reprodukovány sytými tóny ale vytvářejí pouze stínový obraz. Za inovátora techniky ve 20. století je považován maďarsko-americký designér Gyorgy Kepes. V českých zemích se technika užívá jen ojediněle. Jedním z umělců, kteří se jí věnovali, byl Bohuslav Reynek. Všechna cliché verre Bohuslava Reynka vznikla v roce 1952 na skleněných deskách 18x24cm ve spolupráci se synem Danielem. Námětově se motivy cliché verre nikterak neliší od Reynkovy tehdejší grafické tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Základní postup spočívá v rytí kresby do vyvolané a ustálené černé fotografické emulze na skleněné desce. Negativní průsvitná kresba je pak kontaktně překopírována na fotografický papír. Alternativně lze užít obyčejnou skleněnou nebo plastovou tabulku pokrytou neprůhledným krytem, který se prorývá tupou jehlou nebo škrabkou, kovovým kartáčem, brusným papírem nebo žiletkou. Někteří z žijících umělců vyvinuli techniky pro dosažení různých linií, tónů, textur a barev, experimentují s filmem ojíněným mylarem (tzv. PET film), barvou a inkoustem a celou řadou nástrojů pro malování, leptání, škrábání, drhnutí a mazání. Zajímavé efekty dosahuje Abelardo Morell, který skleněnou desku pokrývá různými inkousty a do nich otiskuje listy kapradin. Negativy pak digitalizuje skenováním a tiskne. Za cliché verre je považována i metoda, při níž se kresba z počítače nebo fotografie vytiskne na průhledný papír a z něj pak přenese kontaktním kopírováním na fotografický papír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cliché verre nebo průsvit, rytina na skle, (fr.\"Cliché-verre\", \"dessin sur verre pour photographie\", \"dessin héliographique\", \"dessin sur verre bichromaté\", \"cliché glace\", angl. \"photogenic drawing\", \"hyalographie\", \"glass print\", \"etching on glass\", něm. \"autographische Radierung\", \"Diaphanradierung\", \"Glasklischeedruck\") je metoda spojující grafickou a fotoreprodukční techniku. Kresba se vyryje do osvětlené a ustálené emulze fotografické desky, ze které se kopíruje na fotografický papír.", "tgt_summary": "Un cliché-verre est un procédé photographique combinant le dessin, la gravure et la photographie : il s'agit d'une méthode pour graver, peindre ou dessiner en négatif sur une surface transparente, telle que du verre ou un film, et obtenir en positif l'image résultante sur un papier photosensible par tirage contact.", "id": 1351523} {"src_title": "Meša Selimović", "tgt_title": "Meša Selimović", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Alija (1882–1936) pocházel ze solidně zajištěné obchodnické rodiny z hercegovské Bileće. Krátce po uzavření domluveného sňatku však utekl z Hercegoviny ke vzdáleným příbuzným do severobosenské Tuzly, čímž svou ženu prakticky opustil a jeho rodina jí musela vyplatit odstupné. Z tohoto krátkodechého manželství se narodila dcera Hanumica, která pak vyrůstala s otcem. Roku 1902 si Alija vzal za ženu chudou a výrazně mladší tuzlanskou dívku Pašu, s níž přivedl na svět čtyři syny Šefkiju (–1944), Mehmeda (1910–1982), Muhameda a Teofika/Teufika (2005) a čtyři dcery Muliju (1908), Hasibu, Safiju (1916) a Fadilu (1922). Početná rodina kvůli otcovým hráčským a dalším poživačným zvykům postupně přišla téměř o veškerý majetek. Mehmed v rodném městě navštěvoval základní školu a gymnázium. Roku 1929 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity v Bělehradě, následujícího roku ale na vlastní žádost přešel na Filozofickou fakultu, kde vystudoval obor srbochorvatský jazyk a literatura. Bělehradští spolužáci mu tehdy dali přezdívku Meša, kterou později užíval i jako literární pseudonym. V jugoslávské metropoli našel útočiště a přístřeší v konviktu spolku \"Gajret\". Závěrečnou zkoušku složil v březnu 1934 z předmětů srbochorvatský jazyk, jugoslávská literatura, český jazyk, národní dějiny a ruský jazyk. Po dokončení školy se vrátil do Tuzly, kde se ucházel o místo učitele. Teprve až 9. dubna 1935 byl ministrem školství umístěn do měšťanské školy obchodního zaměření. Následně byl na podzim roku 1936 přeložen na reálné gymnázium (zde vyučoval předměty srbochorvatský jazyk a hygiena), kde setrval až do vypuknutí války v roce 1941. Toto gymnázium od roku 1989 nese jeho jméno. Vedle toho honorárně vyučoval v tuzlanské medrese a cvičil v místním Sokole. Profesorskou zkoušku složil 14. května 1939. Od začátku léta 1941 aktivně spolupracoval s komunistickými partyzány. Po odhalení místní stranické buňky v polovině roku 1942 v jeho rodném domě proběhla razie, načež byl s jedním bratrem a sestrou dvaačtyřicet dní ve vazbě a následně strávil dalších 80 dní ve vězení. Poté byl pro nedostatek důkazů společně s dalšími komunistickými sympatizanty propuštěn. V květnu 1943 odešel na partyzánské území. Jako účastník komunistického partyzánského boje za druhé světové války byl v jugoslávské společnosti uznávanou osobností. Mezi partyzány od října 1943 působil jako politický komisař (nejprve Srebrenické oddílu, od prosince pak Tuzlanského oddílu) a následně od dubna 1944 coby pracovník agitpropu. A třebaže byl oddaným komunistou, jeho vztah k levicovému hnutí poškodil fakt, že jeho bratra Šefkiju, partyzánského důstojníka, v prosinci roku 1944 spolustraníci popravili za údajnou krádež nábytku. V období socialistické Jugoslávie nejprve žil v Bělehradě, kde se pracovně zdržoval od listopadu 1944, poté se roku 1947 přestěhoval do Sarajeva. Jako spisovatel začal působit až v pozdních letech. Členem Spolku spisovatelů Bosny a Hercegoviny se stal roku 1949. Své první dílo sepsal ve čtyřiceti letech, další pak v jednapadesáti. Od září 1947 vyučoval na Vyšší pedagogické škole, poté od roku 1950 tři léta učil na pozici docenta na Filozofické fakultě právě založené Univerzity v Sarajevu. V roce 1953 u něj byly diagnostikovány příušnice a nějaký čas strávil v nemocnici. Krátce po uzdravení usiloval o post mimořádného profesora, ale neuspěl (ve výběrovém řízení uspěl Boško Novaković), načež byl zákulisními intrikami vyštván z univerzity. Následující čtyři roky s rodinou živořil na pokraji bídy, než roku 1957 získal práci honorárního dramaturga v sarajevském Národním divadle. Na podzim roku 1961 uspěl v konkurzu a stal se hlavním redaktorem uznávaného sarajevského nakladatelství \"Svjetlost\". Následujícího roku pak byl zvolen předsedou Spolku spisovatelů Bosny a Hercegoviny a v této pozici setrval až do roku 1963. Roku 1971 získal čestný doktorát na Univerzitě v Sarajevu. V červnu roku 1972 pak odešel do penze, přesně o rok dříve přitom dostal první mrtvici, a v březnu 1973 se přestěhoval do Bělehradu, kde později i zemřel. Na jeho rozhodnutí přestěhovat se do jugoslávské metropole měly podstatný vliv politické tlaky na jeho osoby, když dlouhodobě obhajoval postoje srbského spisovatele Dobrici Ćosiće, který po roce 1968 upadl v nemilost Svazu komunistů Jugoslávie. Jako spisovatel byl přijat do Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny (ANUBiH, řádným členem od 1967) a Srbské akademie věd a umění (SANU, dopisujícím členem od 1968, řádným od 1974). Roku 1943 se Meša oženil se Srbkou Desankou Đorđićovou, učitelkou tělesné výchovy v tuzlanském gymnáziu, s níž udržoval dlouhodobý intimní vztah. Sňatku delší čas bránila spisovatelova jinak liberální rodina, která odmítala přijmout mezi sebe „ženu volných mravů“, byť pocházela z dobrých poměrů. Do tohoto manželství se 22. června 1945 narodila dcera Slobodanka. V tu dobu již ale Meša udržoval blízký kontakt s Daroslavou (Darkou) (1923–1999), dcerou meziválečného jugoslávského generála Živorada Božiće (1885–1945). Tu potkal v Bělehradě začátkem léta 1945 a i navzdory manželským poutům na obou stranách s ní tajně založil novou domácnost. Na udání své dosud právoplatné manželky byl nato předveden před etickou komisi Komunistické strany Jugoslávie, která jej „kvůli neupřímnosti ke Straně a kvůli porušení proletářské morálky“ 16. srpna 1947 vyloučila ze svých řad (do strany byl znovu přijat 16. června 1949). V témže roce mladý pár ukončil své předchozí závazky, nový sňatek uzavřeli v březnu 1948. Krátce poté se novomanželé přestěhovali do Sarajeva, kde se pokoušeli začít nový život. Zprvu našli útočiště u malíře Ismeta Mujezinoviće, který byl Mehmedův dlouholetý přítel. V bosenskohercegovské metropoli se jim pak narodily dcery Maša (*1948, provdaná Momčilović) a Jesenka (*1949).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých dílech (\"Tvrdá země\", \"První rota\") se zabývá tematikou války a partyzánského boje, v jiných dílech ale rozebírá i témata víry (hlavně islámu), života v časech osmanské říše či existence člověka jako takového. Jeho první práce přijala kritika rozporuplně, spíše odmítavě. Román \"Derviš a smrt\" (\"Derviš i smrt\", 1966, česky 1969) patří k Selimovićovým nejvýznamnějším dílům, vysvětluje nelehké podmínky života za dob osmanské vlády a bývá často označován za metaforu tehdejšího jugoslávského režimu. Podobné struny se drží i román \"Tvrz\" (\"Tvrđava\", 1970, česky 1974), který pojednává o krutém životě válečného veterána v Bosně v období územních ztrát osmanské říše v 18. století. Selimovićova díla se velmi často drží psychologické roviny; hledají morální hodnoty, označují dobro a zlo a střet mezi nimi. V rozpravě \"Pro i proti Vukovi\" (\"Za i protiv Vuka\", 1967) se zabývá reformou srbštiny, resp. srbochorvatštiny, kterou v 19. století navrhl Vuk Stefanović Karadžić. Za svoji tvorbu získal Selimović několik ocenění – prestižní cenu časopisu NIN (1967 za román Derviš a smrt) a řád AVNOJe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meša Selimović (26. dubna 1910 Tuzla, Bosna a Hercegovina – 11. července 1982 Bělehrad, Socialistická federativní republika Jugoslávie), vlastním jménem Mehmed, byl srbský a bosenskohercegovský spisovatel, prozaik a esejista bosňáckého původu. Sám se považoval za Srba muslimského vyznání.", "tgt_summary": "Mehmed « Meša » Selimović, né le à Tuzla et mort le à Belgrade, est un écrivain yougoslave. Il était membre de l'Académie serbe des sciences et des arts.", "id": 2343284} {"src_title": "Wallis Simpsonová", "tgt_title": "Wallis Simpson", "src_document": [{"title": "Dřívější sňatky.", "content": "Byla již dvakrát vdaná, nejdříve za pohledného pilota od námořnictva Winnfrieda Spencera, s nímž se v roce 1927 rozvedla, a v době, kdy se seznámila s Eduardem, byla ženou makléře Ernesta Simpsona, který kvůli ní opustil ženu a dítě. Wallis byla velice společenská, znamenitě ovládala tanec, účastnila se mnoha společenských akcí – a měla též značné finanční nároky.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s princem Eduardem VIII..", "content": "Princ Eduard se s ní seznámil v uzavřené společnosti, kde jej zaujala tím, že na jeho účet pronesla jízlivou poznámku, na což nebyl jako následník trůnu vůbec zvyklý. Ernest a Wallis Simpsonovi náleželi 10. ledna 1931 k vybrané skupince hostů na venkovském sídle lady Furnessové, kde se Wallis opět setkala s Eduardem. Princ Eduard na ni jako muž nijak nezapůsobil, zato ji však velmi zaujal lesk a sláva britské koruny. Od té doby byli Simpsonovi zváni do Eduardovy společnosti. Edwardovy vzpomínky na první setkání. \"Edward ve svých pamětech vzpomíná, že Wallis byla při prvním setkání nachlazená, a když se jí zeptal, zda nepostrádá americké ústřední topení, odpověděla:\" \"\"Je mi líto, pane, ale zklamal jste mne.\"\" \"\"Proč?\"\" \"\"Všichni se ptají amerických žen, které přijely do vaší země, na totéž, doufala jsem, že Princ z Walesu bude originálnější.\" \"Edward později napsal: \"Wallis byla a stále je složitá a neuchopitelná a od první chvíle, kdy jsem ji viděl, jsem ji vnímal jako nejnezávislejší bytost, jakou jsem potkal.\"\" Eduard postupně Wallis propadal, řečeno slovy jeho oficiálního životopisce, byl na ní „otrocky závislý“. Došlo to tak daleko, že ji chtěl představit jako svou nastávající manželku rodičům, králi Jiřímu V. a královně Marii. Ti Wallis nevzali vůbec na vědomí a se sňatkem se stále ještě vdanou a předtím již jednou rozvedenou ženou striktně nesouhlasili (ve třicátých letech minulého století rozvod zdaleka nebyl běžnou záležitostí, jako je dnes). Eduard si ovšem nedokázal život bez ní představit. 20. ledna 1936 Jiří V. zemřel a Eduard se stal králem. Wallis se však nechtěl vzdát.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod druhého manželství a svatba s Eduardem.", "content": "Na podzim roku 1936 se Wallis rozvedla s Ernestem Simpsonem, přičemž podmínkou rozvodu bylo, že se půl roku nesmí stýkat s jinými muži. Eduard ještě na rady ostatních provedl poslední pokus jak legalizovat Wallis jako svou manželku – morganatické manželství – tzn. že Wallis by nebyla korunována za královnu Anglie (měla by pouze titul vévodkyně nebo hraběnky ) a také případné děti by byly vyloučeny z nástupnictví. Eduard přednesl návrh na tento sňatek předsedovi vlády Stanleymu Baldwinovi, ale návrh nebyl přijat. Eduard byl postaven před těžké rozhodování: Wallis, nebo panování. Rozhodl se jednoznačně: 11. 12. 1936 abdikoval. Prvním činem nového krále Jiřího VI. bylo udělení titulu „vévoda z Windsoru“ svému odstupujícímu bratru Edwardovi. Dne 3. června 1937 se na zámku Candé ve Francii Wallis (41 let) a Eduard (43 let) vzali. Svatbou získala Wallis titul vévodkyně z Windsoru. Manželství zůstalo bezdětné.", "section_level": 1}, {"title": "Další život a smrt.", "content": "Svůj další život prožili ve Francii s několika návštěvami Anglie. V tisku i literatuře se spekuluje o jejím románku s Jimmym Donahuem, který trval čtyři roky - od roku 1950 do roku 1954. V době, kdy se seznámili, byli spolu Edward a Wallis 13 let, Wallis bylo 53 a Jimmymu 34 let. Vytvořili nerozlučnou trojici, která navštěvovala společně noční kluby. Jimmy pocházel z rodu Woolworthů, který byl v Americe slavnější než titul Windsor; pár v té době také finančně zaštiťoval, byly to dárky, dovolené, automobily, zahraniční cesty, klenoty. Bylo o něm známo, že je promiskuitní homosexuál, proto nikdo nevěřil ve vážnost jeho vztahu s vévodkyní. Po čtyřech letech se Jimmy vrátil ke svému způsobu života, holdoval stále více alkoholu a drogám a v roce 1966 zemřel na předávkování. Téma zpracoval Christopher Wilson v knize \"Dancing With The Devil: The Windsors and Jimmy Donahue\". Vévoda zemřel roku 1972 na rakovinu plic, vévodkyně ho přežila o 14 let. Po smrti manžela předala vévodkyně pravomoci své francouzské právničce, Suzanne Blumové, přezdívané \"Maitre Blum\". Zajímavý vztah mezi nimi je popsán v knize Caroline Blackwoodové \"The Last of the Duchess.\" Kniha byla napsána v roce 1980, publikována však až po smrti Blumové roku 1995. Vévodkyně trpěla arteriosklerózou, v roce 1980 ztratila schopnost řeči a konec života strávila na lůžku, v izolaci, nepřijímala návštěvy. Zemřela 24. dubna 1986 ve svém domově v Bois de Boulogne v Paříži. Byla pohřbena vedle Eduarda 29. dubna 1986 ve Frogmore House ve Windsoru v Berkshiru v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Wallisová byla předmětem hereckého ztvárnění v mnoha filmech:", "section_level": 1}, {"title": "V módě.", "content": "\"S útlou postavou, neobdařená vnadami, poutala vždy pozornost, vtipem, smíchem, oblečením. U jména „Wallis\" zůstává provždy rovnítko pro prvotřídní šarm a nadčasovou eleganci. Za pomoci návrháře Mainbochera se jí podařilo vytvořit osobitý inspirativní styl. Stylové oblečení vévodkyně z Windsoru (mezi další oblíbené návrháře patřili Givenchy a Marc Bohan) bylo vždy ideálním diskrétním pozadím pro nádherné šperky, z nichž většina byla darem vévody z Windsoru. Desetkrát za sebou se vévodkyně z Windsoru dostala na seznam nejlépe oblékaných žen světa.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Wallis, vévodkyně z Windsoru (rozená Bessie Wallis Warfieldová, později Spencerová, poté Simpsonová; 19. června 1896 – 24. dubna 1986) byla příslušnice americké prominentní vrstvy. Proslavila se svým sňatkem s britským vévodou z Windsoru, dříve králem Eduardem VIII., kterého tak okouzlila, že kvůli ní 11. prosince 1936 abdikoval.", "tgt_summary": "Wallis Simpson (auparavant Wallis Spencer, née Bessie Wallis Warfield ; – ), duchesse de Windsor, fut l'épouse américaine du prince Édouard, duc de Windsor, anciennement roi du Royaume-Uni et empereur des Indes sous le nom d'Édouard VIII.", "id": 1464955} {"src_title": "Ichtyosauři", "tgt_title": "Ichthyosauria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jejich velikost kolísala mezi drobnými formami o délce několika decimetrů až k obřím formám velikosti dnešních velryb (\"Shonisaurus\", délka až 23 m). V roce 2018 byla zveřejněna studie o obří čelisti ichtyosaura objevené v Anglii, na jejímž základě bylo určeno, že tito obří jedinci dosahovali délky až kolem 26 metrů. Moderní výzkum histologie a anatomie ichtyosauřích obratlů ukazuje, že jejich tvarová variabilita byla velká, a že také rychlost jejich růstu byla velmi vysoká. Některé výzkumy naznačují, že tito mořští plazi mohli být homoiotermní (udržovali si tedy stálou tělesnou teplotu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevů.", "content": "Fosílie těchto pravěkých tvorů byly objeveny nejpozději již v roce 1699 ve Walesu, vědecky rozpoznány však byly až počátkem 19. století. První kompletní kostru ichtyosaura odkryla britská amatérská sběratelka fosílií Mary Anningová v roce 1811. Fosilie ichtyosaurů byly objeveny na mnoha místech světa, včetně například Indie. Ukazuje se také, že v rámci popsaných druhů existuje velká míra variability a tvarové rozmanitosti jednotlivých kosterních elementů (například u kostry zadních končetin), proto je třeba být opatrný při stanovování nových druhů. Biodiverzita skupiny mohla být ve skutečnosti poněkud menší.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Ve fosilní kosti zhruba 183 milionů let starého ichtyosaura byly údajně objeveny biomolekuly typu cholesterolu a kolagenu. Výzkumy také ukázaly, že ichtyosauři často procházeli tělesným zraněním rozpoznatelným na jejich fosilní kostře, přičemž tyto paleopatologie jsou nejčastěji objevovány u jurských druhů. V roce 2018 byl oznámen objev několika raně jurských ichtyosauřích embryí v anglickém Yorkshiru. Ukazuje se také, že ocasní ploutev ichtyosaurů mohla být ve skutečnosti mnohem výraznější, než jak byla dosud na paleo-rekonstrukcích zobrazována. Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se tito mořští plazi zbavovali přebytečné soli v těle. Pravděpodobně měli k tomuto účelu vyvinuty speciální vnitřní tělní orgány (solné žlázy). Výzkum patologií na fosilních kostech 41 jedinců rodu \"Temnodontosaurus\" ukázal, že tito draví ichtyosauři zřejmě často zápasili a způsobovali si při vnitrodruhových soubojích četná zranění na lebce, hrudním koši apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ichtyosauři (\"rybí ještěři\") nebo česky ryboještěři byli skupinou značně přizpůsobených vodních plazů, kteří žili v mořích a oceánech po většinu druhohorní éry (asi před 245 až 90 miliony let). Jejich charakteristickým znakem byl hydrodynamický tvar těla, značně podobný dnešním delfínům a většině ryb. Díky tomu byli ryboještěři rychlými a obratnými plavci, dokázali se pohybovat rychlostí až kolem 40 km/h. Evoluce této skupiny mořských plazů byla velmi rychlá až překotná - jejich biodiverzita byla od začátku značně vysoká.", "tgt_summary": "L'ordre des Ichthyosauria (du grec \"ιχθύς\" signifiant « poisson » et \"σαύρος\" signifiant « lézard ») regroupe des vertébrés tétrapodes jadis rattachés à la classe des reptiles. Ils ont vécu du Trias inférieur au Crétacé supérieur.", "id": 1089703} {"src_title": "BMW M1", "tgt_title": "BMW M1", "src_document": [{"title": "Popis automobilu.", "content": "Jedná se o jediné BMW s motorem uprostřed, které se prodávalo veřejnosti. Poprvé bylo představeno na Pařížském autosalonu. Na vývoji vozu se spolupracovalo s automobilkou Lamborghini. Z plánované výroby v Itálii sešlo a typ M1 se nakonec montoval ve Stuttgartu. Pohání ho tříapůllitrový šestiválec. Motor má čtyři ventily na válec. Dosahuje výkonu 204 kW. Maximální rychlost automobilu je 260 km/h. Podvozek byl tvořen příhradovým rámem s nezávislým zavěšením všech kol. V interiéru se nacházela sedadla Recaro, tříramenný volant, klimatizace, elektricky ovládaná okna a zpětná zrcátka.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní kariéra.", "content": "Pro závody upravovala firma Procar tento vůz a přeplňovaný motor dosahoval výkonu 634 kW. Tyto speciály byly homologovány pro skupinu 4. Vzhledem k popularitě byl vytvořen i vlastní seriál Procar BMW M1 Championship. V něm se utkávali jezdci Formule 1 s identickými vozy. V roce 1979 vyhrál sezónu Niki Lauda a o rok později Nelson Piquet. Po dvou letech byl pohárový šampionát ukončen. Pro jeden závod 24 hodin Le Mans byl BMW M1 Procar barevně upraven umělcem Andy Warholem. Tento vůz skončil v závodě šestý.", "section_level": 1}, {"title": "V rallye.", "content": "Bernard Darniche se rozhodl jeden exemplář přestavět na rallyeový speciál skupiny B. Poprvé se automobil představil na Rally du Var 1980, ale na předních pozicích závodil až na Tour de Corse - Rallye de France 1982. Automobil byl postaven pro závodění na asfaltových soutěžích a tak se na šotolinových příliš neobjevoval. Na podvozku byl připevněn trubkový rám, který nesl celou plastovou karoserii. Původní sériový motor byl upraven na konečných 315 kW. Vůz měl elektronické zapalování Magneti Marelli. Objem motoru byl 3498 cm a celková hmotnost vozu byla okolo jedné tuny.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V dubnu 2008 vystavovala automobilka koncept nového BMW M1 Homage jako showcar k příležitosti 30. výročí výroby prvního BMW M1. Design opět vytvořil Giugiaro.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW M1 (interní označení BMW E26) je supersportovní automobil, který v letech 1978 až 1981 vyráběla německá automobilka BMW. Vyráběl se pouze jako dvoudveřové kupé s motorem uprostřed a pohonem zadních kol. Jednalo se o první BMW s označením sportovní divize M. Design vytvořil Giorgetto Giugiaro. Sports car International prohlásila BMW M1 za desátý nejlepší sportovní vůz sedmdesátých let. Celkem bylo vyrobeno 456 vozů.", "tgt_summary": "La BMW M1 ou BMW E26 est une voiture de sport GT du constructeur automobile allemand BMW-BMW M. Produite de 1978 à 1981, elle est, de par son palmarès en compétition, malgré son échec commercial, une des voitures de sport les plus mythiques de son temps.", "id": 2295581} {"src_title": "Wunsiedel", "tgt_title": "Wunsiedel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Wunsiedel je prvně připomínán roku 1163, kdy zde měl sídlo ministeriál Adelbertus, nebo Albrecht. Název města je pravděpodobně složeninou slov \"wunne\" = země lesů a luk a \"sedel\" = šlechtické sídlo. V roce 1285 obdržel Wunsiedel purkrabí Bedřich III. z Norimberka jako léno od císaře Rudolfa I. Habsburského. Roku 1326 byla Wunsiedelu propůjčena městská práva, která byla v roce 1328 potvrzena císařem Ludvíkem Bavorským. Ve středověku byl Wunsiedel významným střediskem těžby cínu. Od roku 1613 byl Wunsiedel centrem Šestizemí. Hlavnímu úřadu ve Wunsiedelu byly podřízeny úřady v Hohenbergu, Weißenstadtu, Kirchenlamitz, Selbu a Thiersteinu. Do roku 1792 náleželo město k Bayreuthskému knížectví. Mezi lety 1792 až 1806 bylo pod pruskou správou, a poté bylo až do roku 1810 obléháno napoleonskými vojsky. V roce 1810 přešel Wunsiedel do správy Bavorského království. Požáry v letech 1476, 1547, 1607, 1636, 1644, 1646, 1657 a 1731 zasáhly, a významně poničili všechny části města. Po posledním velkém požáru v roce 1834, kdy byly zničeny skoro dvě třetiny města, získalo město svou nynější klasicistickou tvář. Wunsiedel proslul smutečními pochody, které se od 90. let 20. století konaly ve městě v srpnu a mířily k hrobu Rudolfa Hesse. I když Bavorský správní soud a Spolkový ústavní soud \"vzpomínkový pochod\" povolily, protestovalo proti němu v roce 2004 ve Wunsiedelu asi 4 500 demonstrantů. V roce 2005 byl pochod zakázán všemi nadřazenými soudy.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Ekonomiku města značně ovlivňuje oděvní průmysl, výroba skla a porcelánu, zpracování kamene a stavební průmysl. Oblíbeným vývozním artiklem je bylinný lék Sechsamtertropfen. Míra nezaměstnanosti je 7,6%, což je srovnatelné s bavorským průměrem.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Město má 30 místních částí, jimiž jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wunsiedel je správním střediskem bavorského zemského okresu Wunsiedel im Fichtelgebirge. Leží ve Smrčinách, v údolí nad řekou Röslau. Ve Wunsiedelu se nachází okresní úřad, finanční úřad, geodetický úřad, obvodní soud a ředitelství okresní policie.", "tgt_summary": "Wunsiedel est une ville allemande située en Bavière en Haute-Franconie. Elle se trouve dans les montagnes Fichtelgebirge au pied du Plateau de Kösseine. Wunsiedel est le siège du district du même nom.", "id": 1592174} {"src_title": "Bulharská lidová republika", "tgt_title": "République populaire de Bulgarie", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růst komunistické moci v Bulharsku.", "content": "V září 1944 svrhli příslušníci partyzánů a členové politického uskupení \"Vojenský svaz\", sjednocení do takzvané \"Vlastenecké fronty\", carský režim a oficiálně obnovili v zemi demokracii. To ale již od počátku neodpovídalo zcela pravdě – nový režim začal postupovat proti odpůrcům ještě tvrději, než ten původní. Stovky lidí, domnělí i skuteční viníci, byly zastřeleny bez soudu a tato proklamovaná „očista veřejného života“ tak měla spíše charakter odplaty. Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Antona Jugova rozpustilo policejní složky a zřídilo nové policejní orgány, v nichž měli hlavní slovo bývalí partyzáni. Dodatečným vládním nařízením byla řada nevyjasněných vražd a jiných zločinů částečně legalizována. Přes množství zločinů, které příslušníci carského režimu za války páchali, se rozsah rozsudků jevil jako přemrštěný a probíhající v příliš velkých rozměrech. Vzhledem k tomu, že vedení Bulharské strany práce (neboli komunistů) nadále sídlilo v Moskvě, je pravděpodobné, že k procesům s příslušníky bývalého režimu dal podnět Sovětský svaz a za jeho podpory byla očista státu také uskutečněna. Spolu s tím došlo v hospodářství k výraznému posílení státního sektoru znárodněním některých bank, stejně jako lodní a částečně i silniční dopravy. Zároveň proběhla konfiskace německého majetku, rozsáhlejších dolů a strojírenských závodů. V zájmu nastoupení pozdější kolektivizace a získání hlasů pro komunisty byla pozemkovou reformou přerozdělena část konfiskacemi získané půdy zhruba 130 000 rodinám. Vzhledem k nevelkému státnímu pozemkovému fondu (většina půdy již byla v této době majetkem drobnějších rolníků a nebyla zabavena státem) dostala každá rodina pouze zhruba jeden hektar. Za pomoci vykonstruovaných procesů nadále komunisté upevňovali moc v zemi. Oběťmi této snahy o získání moci byli například ministr obrany Damjan Velčov.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční postavení Bulharska ke konci druhé světové války.", "content": "Brzo po převratu se Bulharsko v zájmu zajištění výhodnějších mírových smluv zapojilo do války proti Třetí říši. Spolu s dalšími vojsky na východní frontě postoupila bulharská armáda z Makedonie jižním a středním Srbskem. Po bojích na Drávě pronikla bulharská vojska do jižního Maďarska a Slovinska. Na počátku května 1945 dosáhli bulharští vojáci Rakouska a o pár dní později byla již Německem podepsána kapitulace – druhá světová válka tak skončila. Přes tyto zásluhy nebyl Bulharsku přiznán status země bojující proti nacistickému Německu a Bulharsko okupovala Rudá armáda. Země se tak postupně spolu s vývojem zahraniční i vnitřní politické situace dostávala do sovětské sféry vlivu. Díky boji proti Třetí říši se podařilo Bulharsku udržet všechna území, která mělo k 1. lednu 1941. Území získaná od Jugoslávie (Makedonie) a Řecka (západní Thrákie) muselo tedy vrátit, smělo si však ponechat jižní Dobrudžu, která předtím byla od balkánských válek součástí Rumunska. Vzhledem ke spojenecké smlouvě odmítla Jugoslávie požadavky na jakékoliv válečné reparace, na druhé straně ovšem muselo Bulharsko zaplatit 45 000 000 dolarů (v surovinách a zemědělských výrobcích) Řeckému království.", "section_level": 2}, {"title": "Upevnění moci komunistické strany.", "content": "V souvislosti se zostřením mezinárodním vztahů po vyhlášení Trumanovy doktríny o boji za demokracii proti komunistickým povstalcům a režimům došlo k definitivnímu rozdělení Evropy na dvě části – západní (demokratický) a východní (totalitní a komunistický) blok. Spolu s tím vykrystalizoval vývoj i v Bulharsku, kde byla po referendu z roku 1946 zrušena monarchie a vyhlášena republika. Komunisté pomocí s velkou pravděpodobností vykonstruovaných spiknutí a dalším znárodňováním průmyslu získávali moc v zemi. Roku 1947 byla politická opozice úplně zničena. Nikola Petkov, vůdce jedné z agrárnických stran, byl postaven před soud a přes absurdní obvinění odsouzen a v září 1947 popraven. Jeho strana byla rozpuštěna a zakázána. Prokomunističtí agrárníci se zřekli původního programu své strany a přijali za vlastní program komunistický. Sociální demokraté byli donuceni ke sloučení s komunisty a zbytek stran se formálně rozpadl. V prosinci 1947 bylo na základě nové ústavy Bulharsko nazváno lidovou republikou. Vůdčí osobností bulharských komunistů a nejmocnějším mužem státu se stal Georgi Dimitrov, od roku 1945 předseda vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Období stalinismu.", "content": "Po svém ustanovení se režim zaměřil na kontrolu obecného a kulturního života. Ustavil síť organizací (např. odbory) závislých zcela na komunistické straně, ve kterých bylo pro danou společenskou skupinu v zásadě povinné členství. Dalším krokem bylo získání vlivu nad církví. To se režimu podařilo vytvořením bulharského patriarchátu a zpřetrháním jeho kontaktů se všemi ostatními církvemi kromě ruské. V kultuře se režim projevil snahou o vymýcení „\"úpadkových žánrů\"“ a zavedením socialistického realismu jako dominantního uměleckého směru. Po smrti Dimitrova v roce 1949 převzal vedoucí postavení Vasil Kolarov a po něm Vălko Červenkov. S rostoucí mocí komunistické strany ve státě se prohlubovala i závislost země na Sovětském svazu – zatímco Dimitrov se těšil i podpoře veřejnosti a Kolarov se prezentoval jako jeho nástupce a „druh“, záviselo postavení později nastoupivšího Červenkova již hlavně na vůli Moskvy. Stát se také postupně zapojoval do Východního bloku – V letech 1947 a 1948 došlo k uzavření smluv s Jugoslávií, Polskem, Maďarskem a dalšími komunistickými zeměmi. O rok později se Bulharsko stalo členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a roku 1955 se připojilo k Varšavské smlouvě. Z druhé strany byly velmi špatné vztahy s nekomunistickými zeměmi, především s bulharskými sousedy Řeckem (podpora komunistických povstalců během řecké občanské války) a Tureckem (otázka turecké menšiny, pohraniční incidenty, masová emigrace muslimů z Bulharska do Turecka). Zvláštní vztahy se vyvíjely s Jugoslávií, kde po Titově odmítnutí plánu na sjednocení s Bulharskem došlo mezi ním a Stalinem k roztržce. Vzájemné osočování a nepřátelský přístup mezi Jugoslávií a zbytkem Východního bloku trvaly až do Stalinovy smrti roku 1953. Ani poté se však vztahy s Bulharskem nezlepšily vzhledem k otázce bulharské Pirinské Makedonie, kde přestávala být uznávána práva makedonské menšiny. I přes normalizaci vztahů v polovině padesátých let neměly vztahy obou zemí příliš vřelý charakter. Nadále se pokračovalo v organizování teroru proti domnělé či skutečně existující opozici. Tak jako v době carského režimu i nyní vznikaly v Bulharsku koncentrační tábory, kam byli vězni posíláni bez soudu a na libovolně dlouhou dobu. Jakýkoliv pokus o nepovolenou emigraci se trestal smrtí a odsunem příbuzných proviněného do koncentračního tábora. Nadále se organizovaly zinscenované procesy. Po roztržce Sovětského svazu a tím pádem i ostatních komunistických států s Jugoslávií se dostali před soud tentokrát i vysocí straničtí funkcionáři. Jedním z nich byl i Trajčo Kostov, který byl s několika dalšími obviněn ze špionáže ve prospěch Jugoslávie a západních států. Kostov však nepodlehl mučení příslušníky státní bezpečnosti a sovětskými poradci, u soudu jakákoliv obvinění popřel a celý proces tak zdiskreditoval. I přesto byl odsouzen k trestu smrti a popraven v prosinci 1949, další obvinění obdrželi vysoké tresty minimálně desetiletého a v několika případech doživotního vězení. Následovaly další procesy, které zasáhly velkou část nejvyšších komunistických funkcionářů.", "section_level": 2}, {"title": "Přechodné uvolnění a éra Todora Živkova.", "content": "Určitou dobu po smrti Stalina roku 1953 došlo pod tlakem nového moskevského vedení v dosavadní bulharské politice represí k určitým změnám. Generální tajemník Vălko Červenkov vystoupil s kritikou sebe sama a kultu osobnosti. Odstoupil ze svojí funkce, avšak ponechal si post předsedy vlády a působil také v politbyru. Roku 1954 byla na základě amnestie propuštěna část politických vězňů. Vedoucí postavení namísto generálního tajemníka získalo kolektivní vedení, v jehož čele stál komunista Todor Živkov. Tato funkce ovšem neoplývala takovými pravomocemi jako post generálního tajemníka. Stejně jako Červenkov i on nebyl demokrat – podílel se například na brutální odplatě příslušníků carského režimu po revoluci v roce 1944. Spolu s postupným uvolňováním začala růst kritika režimu. Nebyl kritizován systém či ideologie, ale jedinci, kteří svými postoji a jednáním původní myšlenku „\"pozměnili\"“. Objevil se ale i prostor pro kritiku stávajících poměrů. Živkov tak byl obviněn několika příslušníky strany, že v liberalizaci režimu postupuje jenom v případě, kdy mu to sovětská vláda dovolí. Ozývaly se i hlasy požadující mimořádný sjezd strany, který by měl tyto záležitosti vyřešit. Kritiky se nyní účastnili již i představitelé kulturního dění, tedy novináři, spisovatelé a další. Obavy, že se kritika poměrů vymkne z rukou strany a protikomunistická povstání v Maďarsku a Polsku nakonec vedly k zastavení liberalizace a k opětovnému zavedení opatření proti opozici. Na podzim 1956 bylo během několika dní zatčeno více jak 500 lidí a snaha o demokratizaci prohlášena za „\"dílo nepřátel socialismu\"“. V dubnu 1956 se díky sovětské podpoře stal novým vedoucím stranickým činitelem Todor Živkov, který se poté udržel u moci až do pádu režimu v roce 1989. Živkov povětšinou kopíroval politiku Sovětského svazu a zároveň se snažil co nejvíce si moskevské vedení naklonit. Byl si vědom toho, že Bulharsko se nachází na strategickém, avšak citlivém místě mezi Jugoslávií provádějící nezávislou zahraniční politiku a Řeckem a Tureckem, které byly členy NATO, avšak mezi kterými panovaly nepříliš přátelské vztahy. Sovětské vedení tedy potřebovalo, aby se v Bulharsku udržoval stabilní systém a neváhalo by v případě nutnosti Živkova obětovat. Ten se proto snažil opřít o některé sociální složky obyvatelstva, jejichž věrnost hodlal získat zvýšením životní úrovně (například zvyšováním výkupních cen zemědělských výrobků či navýšením minimálních důchodů). To však značně zatěžovalo rozpočet a režim tedy musel tíhnout k určitým ekonomickým reformám, které dávaly podnikům větší samostatnost a zájem o vlastní výrobu. Projekt se vyvíjel úspěšně a později byl aplikován ve více než 60% všech podniků, roku 1968 však byl zrušen. Byl totiž přesnou kopií hospodářského systému v Československu, kde byl po srpnové invazi sovětských vojsk znovunastolen represivní kurz, a z politického hlediska nadále nevyhovoval. Podporu obyvatelstva se režim pokoušel získat i pokusem přesvědčit populaci, že bulharský režim se snaží obhajovat i národní zájmy a nejen zájmy Sovětského svazu. Tak došlo k zlepšení kontaktů s Řeckem a Tureckem, avšak s Jugoslávií se přes některé pokroky nadále udržoval konfliktní vztah, a to zejména kvůli nadále trvající makedonské problematice, kde bulharská vláda nadále považovala příslušníky makedonského národa za Bulhary. Po celou dobu patřil komunistický režim v zemích Východního bloku k těm konzervativnějším a následkem represivních opatření zde téměř chyběla politická opozice. I přesto se objevilo několik pokusů o svrhnutí režimu (například spiknutí Ivana Todorov-Goruni), ty však byly již v zárodku zlikvidovány. Živkovova moc byla v sedmdesátých letech dále upevněna vydáním nové ústavy. V té bylo zakotveno vytvoření Státní rady obdařené rozsáhlými pravomocemi, v jejímž čele stál po téměř celou dobu trvání režimu sám Todor Živkov. Význam premiéra a ostatních funkcí tak poklesl a Živkov nepokrytě nastolil režim osobní moci. Od sedmdesátých let docházelo i k pozvolné přeměně režimu od oslavování Sovětského svazu k podpoře vlastních národních tradic. Zásadní podíl měla na tom Živkovova dcera Ljudmila. Bulharská kultura se během tohoto období prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. Pořádaly se výstavy a bulharští umělci byli štědře dotováni státem (čímž si je však zároveň režim snažil naklonit). Spolu s podporou bulharské kultury však začal růst problém turecké menšiny, která v Bulharsku tvořila zhruba 9% obyvatelstva. Státní správa považovala tuto část populace za nebezpečnou složku společnosti, schopnou ohrozit územní celistvost státu odtržením tureckých částí (zejména Rodop) od Bulharska. Režim se snažil tento živel asimilovat zavíráním tureckých škol a nakladatelství. Tím však vládní složky vyprovokovaly dvojici teroristických útoků ze srpna 1984, na což vláda odpověděla ještě tvrdším postupem proti tureckému etniku. Měla být zakázána turecká jména a jejich majitelé si měli vybrat bulharská. To se nejen že setkalo s neúspěchem, ale vedlo i k zhoršení pozice státu v zahraničí a zejména k výraznému zhoršení vztahů s Tureckem.", "section_level": 2}, {"title": "Pád režimu.", "content": "Spolu s problémem turecké otázky se komplikovala ekonomická situace. Komunistický hospodářský systém nebyl schopen dosáhnout takové efektivity jako tržní ekonomika a komunistické země tak za západními kapitalistickými státy pomalu zaostávaly. Krizi navíc zhoršila i skutečnost, že Sovětský svaz vedený v té době Michailem Gorbačovem nemínil zasahovat do vývoje v jednotlivých státech, takže komunističtí funkcionáři museli řešit problémy bez sovětské podpory. Přes pokusy o administrativní reformu a liberalizaci systému se režim nemohl těšit podpoře bulharské inteligence, jež se postavila za několik příslušníků turecké menšiny, kteří se rozhodli v květnu 1989 uspořádat protestní hladovku. Aby se Živkov vyhnul případnému konfliktu, rozhodl se k populistickému kroku a nabídl Turkům možnost odchodu do kapitalistického Turecka, jsou-li ochotni opustit socialistické Bulharsko. Velké množství Turků se skutečně rozhodlo odejít a začali masově opouštět zemi. Brzy přesáhl počet emigrantů 100 000 osob a turecká vláda byla nucena uzavřít s Bulharskem hranice. Podle některých údajů se stihlo vystěhovat z Bulharska více než 300 000 příslušníků turecké menšiny. Nedůsledné reformy jen zvyšovaly celkovou nestabilitu ve státě, navíc vystěhování Turků znamenalo pro Bulharsko další zhoršení mezinárodní pozice. Proti Živkovovi začalo v létě 1989 sílit opoziční hnutí, postupně získávající stále větší podporu a organizující akce proti vyhánění bulharských Turků. vytvářela se též ekologická sdružení a opoziční křídlo se utvořilo i v samotném ústředním výboru komunistické strany, kde část politiků zastávala názor, že je nutno stranu se zastaralou marxisticko-leninskou doktrínou přebudovat ve politickou organizaci stavící na principech sociálnědemokratických stran. Do čela této skupiny se postavil ministr zahraničních věcí Petăr Mladenov. Poté, co se ujistil, že Živkov nadále nemá Gorbačovovu podporu, vystoupil Mladenov 10. listopadu v ústředním výboru. Živkov se vzdal funkce generálního tajemníka a 17. listopadu i předsedy Státní rady. Na jeho místo nastoupil Mladenov. 14. ledna 1990 byl z ústavy vypuštěn článek o vedoucí úloze Komunistické strany Bulharska ve státě. V zemi se ale již od prosince 1989 začala konstituovat politická opozice a samotná komunistická strana se o dva měsíce později zreformovala, zřekla se marxismu-leninismu a přihlásila se k sociálnědemokratické orientaci. Záhy po pádu Živkova tedy zanikl i samotný komunistický režim a Bulharsko (od 12. července 1991 \"Bulharská republika\") se stalo pluralitní demokracií s tržní ekonomikou.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecný kulturní vývoj po druhé světové válce.", "content": "Po roce 1944 se v bulharské kultuře začala prosazovat komunistická ideologie. Umění bylo bráno jako nástroj totalitního systému a jeho působení na společnost. Přes tyto projevy režimu došlo na druhou stranu k rozvoji zejména ve školství. Během čtyřiceti let trvání komunistické nadvlády se počet vysokých škol zvýšil z pěti na třicet, počet učitelů na těchto školách stoupl z 453 roku 1944 na 12 622 v roce 1983 a počet studentů ve stejném období ze zhruba 10 000 na více jak 85 000. Po reorganizaci Bulharské akademie věd se staly základní složkou výzkumu akademické ústavy, kterých již bylo v osmdesátých letech v Bulharsku čtyřicet.", "section_level": 2}, {"title": "Umění povolené režimem.", "content": "V literatuře měl vedle jiných významné postavení Dimităr Talev (díla \"Železný kahan\", \"Ilinden\", \"Prespanské zvony\", \"Slyším vaše hlasy?\", \"Samuel\"), píšící zejména romány z bulharské historie. Dalšími významnými postavami byli Nikolaj Chajtov (sbírky povídek \"Habrové větve\", \"Horské povídky\", \"Divoké povídky\", divadelní hra \"S loďkou v lese\", dále napsal scénář k jednomu z nejznámějších bulharských filmů \"Kozí roh\"), Blaga Dimitrovová (sbírky \"Svět v hrsti\", \"Odsouzení k lásce\" a jiné, romány \"Objížďka\", \"Poslední soud\", \"Lavina\", \"Obličej\", dále díla z oblasti literatury faktu \"Mládí Bagrjanovové\" a \"Dny černé a bílé\"; v letech 1992 až 1996 působila Dimitrovová jako bulharská viceprezidentka), jedním z nejoriginálnějších bulharských autorů byl Jordan Radičkov (prózy \"Obrácená obloha\", \"Horké poledne\", \"Sveřepá nálada\", \"Střelný slabikář\", \"Všichni a nikdo\", \"Něžná spirála\", \"Noemova archa\" a divadelní hry \"Mela\", \"Leden\", \"Poslední léto\", \"Lazarica\" a \"Pokus o let\"). V případě divadla je v padesátých letech významnější autorem pouze Kamen Zidarov (\"Carská milost\", \"Ivan Šišman\") Většina bulharských divadel byla zestátněna a na náplň her měla rozhodující vliv především komunistická strana. Od konce padesátých let dochází k uvolnění od pravidel socialistického realismu a v dramatickém umění přichází takzvaná „poetická vlna“ (autoři Ivan Pejčev, Georgi Džagarov; dále příslušníci takzvané burgaské skupiny – Leon Daniel, Julia Ognjanovová, Metodi Andfonov a další; krom nich se utvořilo také Státní satirické divadlo, které se vyznačovalo mimo jiné improvizací a inovací výrazových prostředků). V šedesátých letech bylo velmi oblíbené „drama všedního dne“ o mladých lidech, idealistech, bojujících s maloměšťáckými byrokraty. Nejvýznamnějším autorem tohoto období je Dragomir Asenov. V sedmdesátých letech se divadlo dočkalo nového rozvoje a stalo se zároveň náhražkou politické opozice, kdy byly některé hry chápány jako alegorie vůči současné politické situaci. Mezi významné autory tohoto období patří například Kolja Georgiev (\"Čtyřicet pět stupňů Richterovy stupnice\"), Georgi Danailov (\"Solunští spiklenci\"), Jordan Radčikov (\"Panika\", \"Leden\", \"Pokus o let\"), Konstantin Iliev (\"V říjnu bez tebe\", \"Bazalka pro švagra\", \"Nirvána\") nebo Stanislav Stratiev (\"Římská lázeň\", \"Semišové sako\", \"Linka\", \"Maximalista\"). V osmdesátých letech se divadlo již osvobozovalo od diktátu totalitního režimu a režiséři jako Stojan Kambarev nebo Stefan Moskov zapojovali při vytváření her do divadla nové prvky. Vedle divadla se začala projevovat i kinematografie například s režiséry Zachriem Žandovem, Christo Christovem, Ljudmilem Stajkovem a dalšími. Došlo k vzestupu animovaného filmu zásluhou Todora Dinova, Stojana Dukova a jiných. U hudby platila po dlouhou dobu jako hlavní žánr masová píseň, někdy též s politickou tematikou (Georgi Dimitrov, Ljubomir Pipkov, Svetoslav Obretenov). Psaly se písně pro lidové sbory. Koncem padesátých let se začala zřetelněji projevovat tvorba například operety (Bencion Eliezer, Dimităr Tapkov a jiní). V symfonické hudbě převažovala historická a hrdinská témata (například Pančo Vladigenov a jeho \"Heroická overtura\"). Až v sedmdesátých letech se začali autoři více zajímat o inovaci výrazových prostředků. Jako nový žánr se objevila hudba filmová. Zatímco u hraných filmů vynikal například Filip Kutev, u dokumentárních a kreslených filmů jsou známí Atanas Bojadžiev a Dimităr Griva. V oblasti populárních písní se v šedesátých letech dočkala velké popularity estrádová hudba (Josif Cankov, Žul Levi, Emil Georgiev a další). Jen pomalu se v Bulharsku prosazoval jazz a původně byl brán jen jako taneční hudba. První jazzové koncerty se začaly konat až v šedesátých letech. Vrchol jazzové tvorby představuje dílo Milča Levieva. Výtvarné umění se dále vyvíjelo v rámci realistických směrů, kde měl dominantní vliv zejména socialistický realismus. V této době tvořili například Ilja Petrov, Zlatju Bojadžiev a Dečko Uzunov, z mladší generace pak Georgi Baev nebo Dora Bonevová. V sochařství se prosadili Veličko Minekov nebo Georgi Čapkanov. V architektuře vznikaly mohutné stavby symbolizující novou komunistickou epochu a krom nich i také nevzhledná sídliště. Přesto byly během trvání lidové republiky postaveny i stavby s vyšší uměleckou hodnotou. Došlo též k značnému rozvoji věd. Přes dominanci marxismu-leninismu ve filosofii se objevilo množství význačných osobností v ekonomii, historiografii, jazykovědě, národopisu, literární vědě, matematice, fyzice, lékařství a dalších vědách.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura doceněná po pádu režimu.", "content": "Mezi významné autory, kteří byli doceněni až po roce 1989, patří například Georgi Markov, který v sedmdesátých letech odešel do exilu, kde psal o skutečné politické situaci v tehdejším Bulharsku. Po několika varováních ze strany bulharské vlády byl zavražděn příslušníkem tajné služby. Před emigrací napsal několik děl – román \"Muži\", novely \"Portrét mého důstojníka\" a \"Ženy Varašavy\" a divadelní hry \"Patent\", \"Projít se pod duhou\" a \"Já jsem byl on\". Svojí kritiku režimu psal v sérii reportáží a esejů. Soubor valné části z nich vyšla od jménem \"Dálkové reportáže\". Další významnou osobností byl básník Ivan Pejčev (sbírky \"Začátek dne\", \"Daleká plavba\", \"Podzim na břehu\", \"Lyrika\", \"Verše\"). Jeho poezie měla formu vzpoury proti společnosti. Krom básní psal i divadelní hry (\"Každý podzimní večer\", \"Kováři blesků\"). Vedle něho se mezi tyto autory řadí i Ivajlo Petrov (\"Křest\", \"Mrtvé vlnění\", \"Než jsem se narodil a potom\", \"Láska po poledni\", \"Podzimní povídky\" a další), Konstantin Pavlov (sbírky \"Satiry\", \"Verše\", \"Agónie, sladká\", \"Elegický optimismus\" a divadelní hry \"Staré věci\", \"Ptáci\", \"Vzpoura v neděli\") a Boris Christov (sbírky \"Večerní trubka\" a \"Čestný kříž\").", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období stalinismu.", "content": "Cílem komunistického vedení v padesátých letech bylo vytvořit z Bulharska zemědělsko-průmyslový stát, což se do jisté míry podařilo. Značným způsobem se rozrostla města i průmyslová výroba, což bylo umožněno díky rozsáhlým investicím, levné pracovní síle a dodávkám strojů z ostatních komunistických zemí. V oblasti zemědělství stát vytvářel zemědělská družstva, která byla pod jeho kontrolou. Vstup do takových družstev byl oficiálně dobrovolný, avšak většina z rolníků vstoupila do těchto organizací na základě nátlaku ze strany státních orgánů, doprovázeného často i násilím.", "section_level": 2}, {"title": "Živkovova éra.", "content": "Během éry Todora Živkova se komunistický režim snažil získat si podporu obyvatelstva zvyšováním jeho životní úrovně. To se díky sociálním opatřením a financím poskytnutým RVHP na výstavbu dalšího průmyslu alespoň formálně podařilo, přestože skutečný růst byl relativní. Na úkor státního rozpočtu však v delším časovém měřítku tyto reformy provádět nešlo, proto vláda přistoupila v oblasti ekonomiky k obměně dosavadního systému centrálního plánování za rozsáhlejší pravomoci jednotlivým podnikům a zvýšení zájmu závodů na vlastní výrobě. Roku 1968 musel být tento program však zrušen, protože do značné míry kopíroval hospodářské reformy v Československu, které se po srpnu 1968 spolu s dalšími projevy liberalizačních procesů ocitly v nemilosti. Velké změny probíhaly během sedmdesátých let v zemědělství. Pozici zemědělských družstev zaujaly obrovské zemědělské komplexy, které však vedly k neefektivnímu hospodaření a byly později rozděleny do menších a početnějších závodů. Významné postavení získal turistický ruch. Na pobřeží Černého moře začaly vyrůstat od šedesátých let hotely a turistická zařízení. Zájem byl zejména o turisty z kapitalistických zemí, protože ti přiváželi do země volně směnitelné měny. Většina turistů však pocházela z komunistických států střední a východní Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský úpadek.", "content": "Od poloviny osmdesátých let se ve východním bloku stále více projevovala hospodářská krize. Komunistická ekonomika byla na rozdíl od kapitalistického systému mnohem méně efektivní a neschopná přizpůsobit se novým podmínkám. Vláda se sice pokusila o reformy jak v administrativě, tak v hospodářství a dalších oblastech, ovšem pouze nedůsledně a liknavě. Takové reformy pouze zhoršovaly hospodářskou situaci, která spolu s dalšími faktory přispěla k pádu režimu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bulharská lidová republika byl státní útvar existující od konce druhé světové války až do roku 1990. Po posílení moci komunistické strany se do čela státu dostal roku 1946 Georgi Dimitrov, za jehož vlády se v zemi zavedl komunistický režim a země byla oficiálně roku 1947 nazvána \"lidovou republikou\". Postupně začal nový režim vystupovat proti politické opozici, zejména za pomoci vykonstruovaných procesů, v nichž bylo množství jejich odpůrců odsouzeno k trestům smrti či k dlouhodobému odnětí svobody. Po většinu padesátých let se v zemi uplatňovaly stalinistické praktiky v zájmu zachování komunistického mocenského monopolu. V polovině padesátých let se stal nejmocnějším mužem ve státě Todor Živkov, který od té doby v Bulharsku vládl až do svržení režimu roku 1989. Roku 1990 byl lidově demokratický bulharský stát na základě úprav ústavy přeměněn na Bulharskou republiku a éra vlády komunismu v Bulharsku tak skončila. ", "tgt_summary": "La république populaire de Bulgarie (en bulgare : ) est le régime politique en vigueur en Bulgarie entre 1946 et 1990, de l'abolition du royaume de Bulgarie à la chute du bloc de l'Est. Faisant partie des régimes dits de, associée au bloc de l'Est, membre du Pacte de Varsovie et du Conseil d'assistance économique mutuelle, la République populaire de Bulgarie est un proche allié de l'Union soviétique durant la guerre froide. Sa vie politique est dominée par le Parti communiste bulgare. Le régime prend fin \"de facto\" en 1989 ; la Bulgarie change de nom officiel en 1990 mais n'adopte une nouvelle constitution qu'en 1991.", "id": 2221014} {"src_title": "Sergej Krikaljov", "tgt_title": "Sergueï Krikaliov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Sergej Krikaljov je rodilý Leningraďan, roku 1981 získal titul inženýra na Leningradském mechanickém institutu (dnes Baltská státní technická univerzita „Vojenmech“ D. F. Ustinova). Roku 1981 nastoupil do NPO Eněrgija, zde se účastnil vypracovávání instrukcí pro kosmonauty a palubní dokumentace, byl přidělen do Střediska řízení letů v Koroljovu, po ztrátě spojení se Saljutem 7 roku 1985 byl ve skupině, která připravovala opravářský let ke stanici.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Záhy po nástupu v Eněrgiji se Krikaljov přihlásil mezi kosmonauty, v červnu 1983 získal souhlas lékařů k výcviku. Členem oddílu kosmonautů NPO Eněrgija se stal 2. září 1985. Prošel všeobecnou kosmickou přípravu a 28. listopadu 1986 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut. Byl zařazen ve skupině připravující se na lety raketoplánem Buran, v posádce s kosmonautem Letecko-výzkumného institutu Alexandrem Ščukinem.", "section_level": 2}, {"title": "První let (1988/89).", "content": "V březnu 1988 byl převeden do programu letů na orbitální stanici Mir. V posádce Sojuzu TM-7 zaměnil na postu palubního inženýra Alexandra Kaleriho, vyřazeného ze zdravotních důvodů. Sojuz TM-7 odstartoval 26. listopadu 1988 s Alexandrem Volkovem, Sergejem Krikaljovem a Jean-Loup Chrétienem na palubě. Chretien se po měsíci vrátil s Vladimirem Titovem a Musou Manarovem. Na stanici zůstali jako 4. základní posádka Volkov, Krikaljov a z předcházející posádky Valerij Poljakov. Trojice zůstala na stanici do dubna 1989, kdy se vrátila na Zem, stanici ponechali v automatickém režimu letu.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý let (1991/92).", "content": "Od června 1990 byl palubním inženýrem záložní posádky letu Sojuz TM-11 (v posádce s Anatolijem Arcebarským a Helen Sharmanovou). Po startu Sojuzu TM-11 se posádka Arcebarskij, Krikaljov, Sharmanová stala hlavní pro následující let. Se Sojuzem TM-12 odstartovali 18. května 1991, po převzetí stanice od stávající posádky tato se Sharmanovou přistála a Arcebarskij s Krikaljovem zůstali na Miru jako 9. základní posádka. Nedlouho před plánovaným přistáním bylo rozhodnuto o ponechání Krikaljova i v následující základní posádce. Ve výměnném Sojuzu TM-13 v říjnu 1991 totiž letěl rakouský a kazašský kosmonaut, kteří se ihned vraceli. Proto mohl pouze Arcebarského nahradit Alexandr Volkov. Volkov s Krikaljovem přistáli 25. března 1992. Krikaljovův druhý let tak trval 311 dní a 20 hodin, během letu šestkrát vystoupil do vesmíru.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí let (1994).", "content": "V září 1992 byl vybrán pro první let ruského kosmonauta v americkém raketoplánu. Od listopadu 1992 se v houstonském středisku NASA připravoval na misi STS-60. Potřetí se vydal do vesmíru z mysu Canaveral na palubě Discovery 3. února 1994, raketoplán přistál 11. února po 8 dnech a 7 hodinách letu.", "section_level": 3}, {"title": "V Houstonu.", "content": "Od dubna 1994 do února 1995 působil v Houstonu jako náhradník Vladimira Titova pro let STS-63. Při letech programu Shuttle-Mir (STS-63, STS-71, STS-74 a STS-76) zastával funkci vedoucího skupiny ruských pracovníků Střediska řízení letů přidělených do Houstonu.", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtý let (1998).", "content": "V lednu 1996 byl jmenován palubním inženýrem v Expedici 1, start se odkládal, proto byl mezitím zařazen do posádky STS-88. Raketoplán Endeavour odstartoval 4. prosince, připojil k základnímu bloku ISS Zarja blok Unity a přistál 16. prosince 1998. Let trval 11 dní 19 hodin.", "section_level": 3}, {"title": "Pátý let (2000/01).", "content": "Dne 31. října 2000 konečně odstartovala v Sojuzu TM-31 první základní posádka ISS (William Shepherd, Jurij Gidzenko a Sergej Krikaljov), ke stanici se připojili 2. listopadu a zůstali na ní do 19. března 2001.", "section_level": 3}, {"title": "Šestý let (2005).", "content": "V říjnu 2000 byl jmenován velitelem záložní posádky Expedice 7. Po havárii Columbie v únoru 2003 byly posádky několikrát reorganizovány, nakonec byl Krikaljov určen velitelem Expedice 11. K šestému letu odstartoval 15. dubna 2005 v Sojuzu TMA-6, přistál 10. října 2005 po 179 dnech letu.", "section_level": 3}, {"title": "Po letu.", "content": "V květnu 2006 byl předběžně určen velitelem záložní posádky Expedice 17 a hlavní Expedice 19, už v březnu 2007 byl z přípravy odvolán a nahrazen Gennadijem Padalkou.", "section_level": 3}, {"title": "Manažer.", "content": "V únoru 2007 byl jmenován viceprezidentem společnosti RKK Eněrgija pro pilotované lety, při zachování statusu kosmonauta. V létě 2007 po reorganizaci vedení společnosti zůstal pouze náměstkem hlavního konstruktéra společnosti. V březnu 2009 odešel z oddílu kosmonautů i vedení společnosti Eněrgija a převzal funkci náčelníka Vědeckovýzkumného zkušebního střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina, zájmy.", "content": "Krikaljov je ženatý, manželka je inženýrkou v RKK Eněrgija, mají dceru. Od roku 1977 se věnoval letecké akrobacii na kluzácích, byl členem reprezentace Leningradu (1980-81). Roku 1983 se stal absolutním mistrem Moskvy v letecké akrobacii, reprezentoval Sovětský svaz, později Rusko. Roku 1997 byl na světovém mistrovství v Turecku členem vítězného ruského družstva, individuálně získal stříbrnou medaili. Roku 2001 na 2. světových leteckých hrách v Barceloně byl hlavním trenérem ruské reprezentace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Konstantinovič Krikaljov (, * 27. srpna 1958 Leningrad, RSFSR (nyní Rusko)) je bývalý sovětský a ruský kosmonaut ruské národnosti. V letech 1988–2005 absolvoval šest kosmických letů o celkové délce 803 dní a osm výstupů do vesmíru. Od roku 2005 držel rekord v celkové délce pobytu v kosmu, který překonal v roce 2015 Gennadij Padalka. Od března 2009 je prvním civilním náčelníkem Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku.", "tgt_summary": "Sergueï Konstantinovitch Krikaliov () est un cosmonaute soviétique puis russe, né le, à Léningrad. Avec six vols à son actif, dont deux séjours prolongés dans la station Mir et deux séjours dans la Station spatiale internationale, il détenait le record de durée de séjour dans l'espace en temps cumulé (803 jours) avant d'être détrôné par Guennadi Padalka en 2015 (879 jours). Il est devenu en 2007 le vice-président de RKK Energia responsable des vols spatiaux habités. Sergueï Krikaliov a fait partie de l'équipe russe qui a remporté le titre de champion du monde par équipe de voltige aérienne en 1997.", "id": 1172708} {"src_title": "San Zeno Maggiore (Verona)", "tgt_title": "Basilique San Zeno de Vérone", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na hřbitově při římské silnici \"Via Gallica\" západně od města byl pohřben také svatý Zeno, v letech 362-380 biskup ve Veroně. Nad jeho hrobem vznikl brzy kostelík, rozšířený během 6. století. Francký král Pipin I. Akvitánský zde dal vystavět větší kostel s klášterem, vysvěcený v roce 806. Po maďarských vpádech dal císař Ota I. a biskup Raterius vybudovat nový kostel, který roku 983 vysvětil svatý Vojtěch. Koncem 11. století byl kostel opět přestavěn a z této doby pochází hlavní část lodi i krypta a část zvonice. Po zemětřesení roku 1117 byla loď prodloužena západním směrem, obnoven rajský dvůr a roku 1138 dokončeno průčelí a portál. Zvonice byla dokončena 1178. Od roku 1387 se stavěl nový chór a dřevěný strop, roku 1770 byl klášter zrušen, v napoleonských válkách byl zbořen palác a po roce 1870 proběhly větší úpravy uvnitř kostela, zejména vchodu do krypty.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kostel je trojlodní basilika bez příčné lodi se samostatně stojící zvonicí (\"campanile\"), vysokou 72 m na jihovýchodě a přiléhajícím rajským dvorem na severní straně. Od průčelí vlevo stojí hrubá věž ze 13. století, patrně zbytek hradu, kde ve středověku pobývali císařové při svých cestách do Říma. Z mramorového průčelí s velkou růžicí, pojatou jako kolo štěstěny, vystupuje portál, dílo mistra Nicolo z roku 1138. Na dvou štíhlých sloupech, nesených lvy, je masivní kamenný baldachýn a pod ním polychromovaný tympanon. Uprostřed je postava sv. Zena, jemuž z pravé strany holdují rytíři a z levé strany lid. Na kamenných reliefech po stranách portálu jsou vpravo scény ze Starého zákona a legenda císaře Teodoricha, vlevo výjevy z Nového zákona a souboje mezi rytíři a pěšáky. Za průčelím je předsíň z roku 1138 a portál uzavírají těžká vrata, pobitá figurálními bronzovými reliéfy. Na levém křídle jsou výjevy z evangelia, dílo patrně německého umělce kolem roku 1100. Mladší desky s výjevy ze Starého zákona jsou asi o půl století mladší a italského původu. V předsíni vpravo je velký kříž z první poloviny 11. století a monolitická křtitelnice kolem 1220, vlevo římská porfyrová vana ze 2. století.. Vyšší hlavní loď je od bočních lodí oddělena střídavě sloupy a pilíři a má profilový dřevěný strop, připomínající obrácený lodní trup. Stěny bočních lodí jsou vyzdobeny nepravidelně rozmístěnými freskami ze 12.-14. století, významná je zejména legenda sv. Jiří na jižní straně chóru. Asi ve 2/3 délky je kostel předělen schodišti, široké střední vede do krypty, obě postranní do horního kostela a gotického chóru z let 1386-1398. Na hlavním oltáři je slavný obraz P. Marie mezi světci od A. Mantegni z let 1457-9. Před chórem vlevo je mramorová socha sv. Zena ze 13. století. V prostorné kryptě z 11. století je náhrobek a relikviář sv. Zena. Na severní straně ke kostelu přiléhá rajský dvůr s křížovou chodbou (ambitem) s velmi jemně zpracovanými dvojitými sloupky.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Zeno Maggiore je románský kostel v západní části města Verona v severní Itálii. Byl vybudován jako klášterní kostel za městem v letech 1123-1135 na místě starších staveb ze 6. a 9. století a v kryptě je pohřben biskup a patron Verony sv. Zeno († 380). Kostel patří k nejvýznamnějším památkám románského umění v severní Itálii.", "tgt_summary": "La basilique San Zeno, appelée aussi \"San Zeno Maggiore\" ou \"San Zenone\", est une église de style roman construite à Vérone, dans la région de Vénétie. ", "id": 1134267} {"src_title": "Nakadžima A2N", "tgt_title": "Nakajima A2N", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Přímého předchůdce typu A2N začala z vlastní iniciativy vyvíjet firma Nakadžima pro císařské námořnictvo. Inspirací jí byly americké Boeing Model 69B a Boeing Model 100E, zakoupené v letech 1928 a 1929 císařským námořnictvem za účelem testování. V prosinci 1929 byly dokončeny dva prototypy s motorem Bristol Jupiter VI, který rovněž v licenci vyráběla firma Nakadžima. Stejný motor poháněl stíhačku A1N1, kterou v té době zařazovalo císařské námořnictvo do výzbroje. Prototypy navržené Takao Jošidou ale nepředvedly výrazně lepší výkony, než A1N1 a proto byl projekt námořnictvem odmítnut. Po odmítnutí byl projekt přepracován Džingo Kuriharou, který použil výkonnější motor Nakadžima Kotobuki 2. Nový prototyp byl dokončen v květnu 1932. Následovala stavba ještě jednoho prototypu a v dubnu 1932 byl nový typ zaveden do výzbroje jako A1N1, nebo–li palubní stíhací letoun typ 90. Verze A2N2 se lišila tím, že horní křídlo mělo vzepětí 5°.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Mezi lety 1932 a 1936 bylo Nakadžimou a námořním arsenálem Sasebo vyrobeno kolem 100 kusů A2M obou verzí. Ty byly nasazeny na letadlových lodích \"Hóšó\", \"Akagi\", \"Kaga\" a \"Rjúdžó\". Z pozemních základen typ provozovala \"Kure Kókútai\". A2N byl nasazeny za druhé čínsko–japonské války nad pobřežními oblastmi Číny, kde získaly několik vzdušných vítězství. Během úvodní fáze bojů v oblasti Šanghaje (léto 1937) představovaly již zastarávající A2N operující z palub letadlových lodí \"Hóšó\", \"Rjúdžó\" a \"Kaga\" jediné japonské stíhací letouny v oblasti. Již 16. srpna 1937 se šestice A2N z letadlové lodě \"Kaga\" střetla se čtyřmi čínskými letouny, přičemž sestřelila jeden čínský Vought O2U Corsair a dva Douglas O-38. Již od roku 1936 byl A2N postupně nahrazován typem Nakadžima A4N, ale u některých jednotek (například palubní skupiny \"Rjúdžó\" a \"Kaga\") vydržel a do doby, než ho vystřídal první stíhací jednoplošník císařského námořnictva Micubiši A5M.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima A2N byl japonský jednomístný palubní stíhací dvouplošník, používaný na letadlových lodích císařského námořnictva během třicátých let 20. století. V japonském námořnictvu byl letoun označován jako palubní stíhací letoun typ 90 (: 九〇式艦上戦闘機, \"Kjúmaru-šiki kandžó sentóki\"). Na základě A2N byla vyvinuta dvoumístná cvičná verze A3N1. ", "tgt_summary": "Le Nakajima A2N était un avion militaire de l'entre-deux-guerres, utilisé comme avion de chasse embarqué par la Marine impériale japonaise. Il était également connu comme Modèle 90. Ce chasseur monoplace embarqué entra en production en 1931 pour remplacer le Nakajima A1N. Très maniable, et apprécié autant de ses pilotes que du personnel technique, il était considéré comme supérieur à son successeur, le Nakajima A4N, en combat tournoyant. 100 exemplaires furent construits.", "id": 1079813} {"src_title": "Karl Seitz", "tgt_title": "Karl Seitz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a politické aktivity před rokem 1918.", "content": "Pocházel z rodiny obchodníka se dřevem. Otec mu ale brzy zemřel a Karl Seitz vychodil základní školu v městském sirotčinci. Začal se pak učit na krejčího. Díky podpoře liberálního vídeňského radního Wilhelma Baechera získal stipendium v učitelském ústavu v Sankt Pöltenu. Po vystudování se brzy začal profilovat jako mluvčí pokrokově orientovaných pedagogů. Opakovaně čelil napomínání od nadřízených. V letech 1895–1896 vydával list \"Freie Lehrerstimme\" a roku 1896 se podílel na ustavení sociálně demokraticky orientovaného spolku \"Zentralverein der Wiener Lehrerschaft\" (Ústřední jednota vídeňského učitelstva). V té době již byl aktivní v politice a podílel se na vypracování prvního sociálně demokratického školského programu. Ve volbách do Říšské rady roku 1901 se stal poslancem Říšské rady. Zvolen byl za městskou kurii, obvod Korneuburg, Floridsdorf, Stockerau atd. V roce 1902 se rovněž stal poslancem Dolnorakouského zemského sněmu. Mandát poslance Říšské rady obhájil ve volbách roku 1907, konaných již podle rovného volebního práva, tedy bez kurií. Zvolen byl za obvod Dolní Rakousy 33 a v parlamentu usedl do poslaneckého Klubu německých sociálních demokratů (a stal se předsedou tohoto poslaneckého klubu). Za stejný obvod uspěl i ve volbách roku 1911. Ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie. 29. ledna 1918 se navíc stal místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouským prezidentem a starostou Vídně.", "content": "Jeho politická kariéra vyvrcholila až po zániku Rakouska-Uherska. Poté, co 11. listopadu 1918 zemřel Victor Adler, zaujal Seitz jeho post předsedy Rakouské soc. dem. strany. 21. října 1918 byl zvolen jedním ze tří prezidentů Provizorního Národního shromáždění Německého Rakouska, přičemž jeden z těchto prezidentů byl předsedou Národního shromáždění (parlamentu), druhý předsedou Státní rady a třetí předsedou kabinetu (předsedou vlády). V těchto rolích se prezidenti střídali po týdnu v dohodnutém pořadí. 5. března 1919 po volbách, v nichž se sociální demokraté stali nejsilnější parlamentní frakcí, se stal předsedou Ústavodárného Národního shromáždění Rakouska a z titulu této funkce zároveň, až do volby prvního spolkového prezidenta Michaela Hainische 9. prosince 1920 i prezidentem Rakouska. Poslední schůzi Ústavodárného Národního shromáždění předsedal 1. října 1920, kdy byla schválena nová rakouská ústava. Po prvních volbách do Národní rady 17. října 1920, při nichž získali největší počet hlasů konzervativci, ukončili sociální demokraté vládu dosavadní velké koalice a přešli do opozice. Jako poslanec Národní rady zasedal až do roku 1934 (do roku 1923 byl jejím druhým místopředsedou). V letech 1923–1934 byl Seitz starostou Vídně, která v meziválečném období měla trvalou levicovou politickou orientaci. Díky progresivní sociálně demokratické komunální politice si město v tomto období vydobylo mezinárodní renomé. Provádělo masivní výstavbu sociálních bytů, rozvíjelo zdravotnické a vzdělávací ústavy.", "section_level": 2}, {"title": "Pronásledování po roce 1934.", "content": "Jeho politické působení ukončil nástup austrofašismu roku 1934, kdy byl 12. února 1934 zatčen a vězněn až do prosince toho roku. Jeho obvinění z velezrady ale nebylo úspěšné pro nedostatek důkazů. V následujících letech byl vyloučen z veřejného života. Formou protestu proti panujícímu režimu byly jeho pravidelné procházky městem, při kterých nadále udržoval kontakt s obyvateli Vídně. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 byl opět na několik dnů ve vazbě. Odmítl složil slib věrnosti novému nacistickému režimu. 20. července 1944 byl pro nespecifikovanou spolupráci s odbojovou skupinou okolo Clause Schenka von Stauffenberga uvězněn v berlínské věznici Moabit a pak navzdory vysokému věku převezen do koncentračního tábora Ravensbrück. Počátkem března 1945 byl odeslán do města Plaue v Durynsku. Zde byl, těžce nemocen, nalezen v červnu 1945. Po návratu do poválečného Rakouska se dočasně stal opět předsedou sociálně demokratické strany a byl poslancem Národní rady. Pak zastával post čestného předsedy strany. Opakovaně apeloval na spojeneckou správu v otázkách obnovení svobody Rakouska.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Josef Seitz (; 4. září 1869 Vídeň - Rossau – 3. února 1950 Vídeň) byl rakouský politik, předseda Sociálně demokratické dělnické strany Rakouska a od 5. března 1919 do 9. prosince 1920 první rakouský prezident.", "tgt_summary": "Karl Seitz, né le à Vienne où il est mort le, est un homme d'État autrichien, premier président de la République d'Autriche.", "id": 1531599} {"src_title": "Robert Browning", "tgt_title": "Robert Browning", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Camberwellu, předměstí Londýna, v rodině Roberta a Sarah Anny Browningových. Jeho otec byl původně vyslán do východní Indie jako správce plantáží cukrové třtiny. Instituce otroctví byla ale pro něho nepřijatelná a proto se vrátil, ve zlém se rozešel se svým otcem (dědem Roberta Browninga) a pracoval jako úředník v Bank of England. Přestože se touto změnou připravil o rodinné dědictví a měl podstatně menší příjmy, dokázal si vybudovat postavení, oženit se, založit rodinu a shromáždit knihovnu o 6000 svazcích. Matka byla silně věřící evangelička a vynikající klavíristka z rejdařské rodiny ve skotském Dundee. Jeho vzdělání bylo soukromé, i když v roce 1828 navštěvoval i přednášky Londýnské university (University of London). Hodně cestoval (Rusko - 1834, Itálie - 1838, 1844). Hmotně zajištěn otcem se cele věnoval literatuře. V roce 1845 se seznámil s Elizabeth Barrett, se kterou si déle než rok dopisovali. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. Poté se Robert Browning vrátil do Londýna spolu se svým synem Robertem (Robert Wiedemann Barrett Browning, 1849-1912). Vydal manželčinu literární pozůstalost a účastnil se literárního života. Podnikal cesty do Evropy, při takové cestě po Itálii v roce 1889 zemřel v Benátkách. Pohřben je ve Westminsterském opatství v tzv. \"koutku básníků\" (Poets’ Corner) v jižním transeptu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve své tvorbě se Browning inspiroval dílem Byronovým, Keatsovým a především Shellyovým. Typicky osobní romantickou poezii začal kombinovat s popisem objektivní skutečnosti. Své verše obohatil tehdy neobvyklými nepravidelnými rytmy a nezvyklými rýmy. Na příklad v básni \"Meeting at night\" (Noční schůzka) využil schému abccba, která se jenom zřídka vyskytuje v evropské poezii. Nejvíce psal však v blankversu, nerýmovaným pětistopým jambu. Příkladem je zde epická báseń \"Prsten a kniha\", která má 21 tisíc řádků. Často využival také aliteraci: All the breath and the bloom of the year in the bag of one bee: All the wonder and wealth of the mine in the heart of one gem: Obsahově nejsou jeho díla soustředěna na děj nebo na konflikty postav. Jedná se zpravidla o osobní pohled jedné z postav na události i na vlastní vnitřní konflikty. O svém dramatu Stafford např. řekl, že je to \"děj v postavě spíše než postava v ději\". Tento žánr je pak nazván dramatický monolog. Na Browningovo dílo v tomto směru navazují například Thomas Stearns Eliot, Ezra Pound nebo Robert Frost. Je to předznamenání techniky proudu vědomí v moderní literatuře. V některých svých pracích Browning kladl dost značné nároky na věcné znalosti čtenáře (poéma \"Sordello\", 1840), a proto získal pověst nesrozumitelného básníka. Knižně vydané drama \"Paracelsus\" bylo dobře přijato. Napsal dalších sedm dramat, ale uvedena byla jen některá a to bez úspěchu. Za svého života byla jeho žena Elizabeth populárnější než její manžel. Mezi nevýznamnější Browningovy básně patří \"Rytíř Roland přišel k temné věži\". Velice populární je dětská báseň \"Krysař z Hamelnu\" (česky také \"Strakatý pištec z Hamelnu\"). Robert Browning je pravděpodobně první básník, kterého hlas byl nahrán na Edisonově fonografu.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do čestiny.", "content": "Některé Browningovy básně přeložil Jaroslav Vrchlický. Překlady byly otištěny v časopisu \"Květy\" v roce 1894. Jsou to \"Jak nesli dobrou novinu z Gentu do Cách\" (\"How they Brought the Good News from Ghent to Aix\"), \"Biskup nařizuje, jak má býti vztyčen jeho hrob v kostele Santa Prassede\" (\"The Bishop Orders His Tomb at Saint Praxed's Church\"), \"Událost z francouzské války\" (\"Incident of the French Camp\"), \"Myšlénky o domově na moři\" (\"Home-Thoughts, from the Sea\"), \"Transcendentalismus. Báseň ve dvanácti knihách\" (\"Transcendentalism: A Poem in Twelve Books\") a \"Toccata Galuppiho\" (\"A Toccata of Galuppi's\"). \"Já skočil jsem v střemen a Joris a on,\" \"já cválal, Dírek cválal, my cválali vhbon,\" \"„Zdar s vámi!\" křikla stráž, my venku juž z bran,\" \"„As vámi!\" houk oblas v cval z valu všech stran;\" \"a zapadla fortna, všech světel zhas třpyt,\" \"a půlnocí hlubokou začli jsme hřmít.\" Pro formula_12 a více je tedy každé číslo větší než 1000 se definovaným postupem zmenšuje. V číslech menších než 1000 je číslo, jehož součet druhých mocnin jeho cifer je největší, 999, které dá výsledek 3 krát 81, což je 243. U čísel v intervalech [244,999], [164,243], [108,163] a [100,107] je vidět, že každé číslo větší než 99 se tímto procesem rychle zmenšuje. Tedy bez ohledu na to, s kterým číslem se začne, nakonec vznikne číslo menší než 100. Každé číslo z intervalu [1,99] je buď šťastné nebo se zacyklí.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastná prvočísla.", "content": "\"Šťastné prvočíslo\" je takové \"šťastné\" číslo, které je zároveň prvočíslem. \"Šťastná prvočísla\" menší než 500 jsou: Všechna čísla, a tedy i všechna prvočísla tvaru formula_14 a formula_15 pro \"n\" větší než 0 jsou šťastná. Je tomu tak proto, že: Palindromické prvočíslo 10 + 7426247×10 + 1, které má 150007 číslic, je taktéž šťastné číslo, neboť obsahuje mnoho nul, které součet neovlivňují a zbylá čísla dávají formula_16, což je šťastné číslo. Toto prvočíslo bylo objeveno Paulem Joblingem v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastná čísla v jiné než desítkové soustavě.", "content": "Definice šťastných čísel je závislá na desítkové soustavě. Tuuto definici lze rozšířit na ostatní číselné soustavy. K vyznačení čísel v jiných soustavách je možné používat číslo v pravém dolním indexu, které představuje zvolenou soustavu. Například formula_17 představuje číslo 4 ve dvojkové soustavě. V každé číselné soustavě existují \"šťastná\" čísla. Například čísla jsou \"šťastná\" pro jakoukoliv číselnou soustavu formula_19. Ze stejného důvodu jako výše se lz přesvědčit, že každé \"nešťastné\" číslo v číselné soustavě formula_19 vede k zacyklení v číslech menších než formula_21. Využije se to, že když formula_22, pak součet druhých mocnin čísel vyjádřených číslicemi čísla formula_6 v soustavě formula_19 je menší nebo roven Lze dokázat, že tento výraz je vždy menší než formula_26. Z toho lze usoudit, že jakmile se posloupnost dostane do čísla menšího než formula_21, zůstane v tomto rozmezí, a musí se tedy zacyklit (neboť čísel menších než formula_21 je jen konečně mnoho) či se dostat na 1. Ve dvojkové soustavě jsou všechna čísla šťastná. Všechna čísla ve dvojkové soustavě menší než 1000 jsou totiž šťastná: Dvojková soustava je tedy šťastná číselná soustava. Další takovou soustavou je soustava čtyřková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šťastné číslo () je v matematice definováno následujícím způsobem: vezme se libovolné kladné celé číslo, nahradí se součtem druhých mocnin svých číslic (kromě nuly) a tento proces se opakuje, dokud se nedojde k číslu jedna (kde se proces zastaví) nebo dokud se v posloupnosti neobjeví některé číslo dvakrát (posloupnost se zacyklí). Ta čísla, která tímto způsobem skončí jedničkou, se nazývají šťastná, ostatní pak nešťastná. ", "tgt_summary": "En mathématiques, un entier naturel est un nombre heureux si, lorsqu'on calcule la somme des carrés de ses chiffres dans son écriture en base dix puis la somme des carrés des chiffres du nombre obtenu et ainsi de suite, on aboutit au nombre 1. ", "id": 127936} {"src_title": "Gachal", "tgt_title": "Gahal", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Gachal byl vytvořen v roce 1965 jako aliance Cherutu a Liberální strany před koncem funkčního období pátého Knesetu v rámci přípravy na parlamentní volby téhož roku. Tato aliance spojila jediné dvě pravicové strany zastoupené v tehdejším Knesetu, které měly obě toho času sedmnáct mandátů. Liberální strana vznikla až v roce 1961 sloučením Všeobecných sionistů a Progresivní strany. Někteří bývalí členové Liberální strany však aliancí s Cherutem nebyli nadšení, neboť tuto stranu a jejího předsedu, Menachema Begina, považovali za příliš pravicové. V důsledku toho vystoupilo sedm poslanců Liberální strany a založili Nezávislé liberály, kteří později vstoupili do levicové strany Ma'arach. I tak šel Gachal do voleb v roce 1965 s 27 mandáty, jen o sedm méně než strana Mapaj, která v Izraeli vládla již od jeho založení (Mapaj byla posléze oslabena odchodem osmi poslanců v čele s Davidem Ben Gurionem, kteří založili stranu Rafi). Do prvních voleb v roce 1965, ve kterých strana získala 26 mandátů vedl stranu Menachem Begin. Její volební úspěch však byl zastíněn levicovou stranou Ma'arach (nově vzniklou aliancí stran Mapaj a Achdut ha-avoda), která získala 46 mandátů. Během funkčního období Knesetu byl Gachal oslaben odchodem tří poslanců, kteří posléze založili stranu Svobodného středu. Během šestidenní války byl Gachal přizván premiérem a předsedou strany Ma'arach, Levi Eškolem, do vlády národní jednoty. Strana zůstala součástí vlády i po válce a zůstala i poté, co se po Eškolově smrti v roce 1969 stala premiérkou Golda Meirová. Ve volbách v roce 1969 strana opět získala 26 mandátů, ale znovu byla ještě více zastíněna stranou Ma'arach, která získala 56 mandátů, což je dodnes vůbec nejlepší výsledek politické strany v izraelských dějinách. I přesto byl Gachal opět přizván do vlády národní jednoty, kterou však v roce 1970 opustil poté, co vláda oznámila svou podporu Rogersovu plánu. Vláda později svou podporu plánu stáhla, ale Gachal se již nevrátil. Před volbami v roce 1973 se Gachal sloučil s několika menšími pravicovými stranami, včetně strany Svobodného středu, Národní kandidátky (malé strany založené Ben Gurionem poté, co opustil Rafi) a neparlamentního Hnutí za Velký Izrael. Nová strana získala název Likud, což v hebrejštině znamená jednota. Přestože Gachal ve volbách v roce 1973 Ma'rach nedokázal porazit, v následujících volbách v roce 1977 se to povedlo jeho nástupci, straně Likud, čímž se poprvé v dějinách státu dostala k moci pravice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gachal (:, což je akronym celého názvu \"Guš Cherut-Liberalim\", hebrejsky:, doslova „Blok Svoboda-Liberálové“) byla hlavní izraelská pravicová politická strana založená v roce 1965, která se v roce 1973 sloučila ve stranu Likud.", "tgt_summary": "Le Gahal (, acronyme pour \"Goush Herout-Liberalim\" (Hebrew: גוש חרות-ליברלים), \"litt.\" Bloc Hérout-Libéraux) était un important parti israélien de droite dirigé par Menahem Begin de sa création en 1965 jusqu'à son assimilation au sein du Likoud en 1973.", "id": 586858} {"src_title": "Zelený pás", "tgt_title": "Ceinture verte (urbanisme)", "src_document": [{"title": "Politika územního rozvoje.", "content": "Vláda ČR dne 20.7.2009 na svém jednání schválila usnesením č. 929 návrh Politiky územního rozvoje ČR 2008 (celostátní nástroj územního plánování) V Politice územního rozvoje 2008 v článku (21) Politiky územního rozvoje, byl vymezen pojem zelených pásů jako ploch veřejně přístupné zeleně. Uvedený článek ukládá: Vláda ve svém dokumentu Politika územního rozvoje zcela konkrétně vymezuje následující specifické oblasti, kde je třeba zelený pás kolem měst zachovat, a to Karvinsko a Mostecko, kde jsou i problémy spojené s rozšiřováním území pro těžbu uhlí na již zastavěných plochách.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení zeleného pásu.", "content": "Podle některých urbanistů je pojem dále třeba specifikovat a upřesnit podle konkrétních podmínek řešeného města a dotčených obcí. Vymezení zelených pásů, nezastavěného území, je v pravomoci orgánů územního plánování. Vymezení pásů tak předpokládá spolupráci dotčených orgánů státní správy. Mohou nastat situace, kdy nebude možné vymezení pásu nezastavěných pozemků naplánovat.", "section_level": 1}, {"title": "V západní Evropě.", "content": "Cílem pásu pozemků nezastavěné plochy kolem měst v západoevropských zemích je: Nezastavěné pozemky mají mnoho výhod pro obyvatele: Účinnost zelených pásů se liší v závislosti na umístění. Mohou být narušeny výstavbou novou městské infrastruktury (letiště, továrny, zábavní parky) a někdy, dochází za zelenými pásy k vytvoření \"satelitních měst\", které fungují spíše jako předměstí než jako nezávislé komunity.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Praxi tvoření zeleného pásu ohledně efektů i motivace kritizoval například ekonom Tim Harford, s tím, že zelený pás je vytvořen pro zachování statu quo pro ty, kteří již žijí v uvedené zóně zeleného pásu. Nabízí také výhody majitelům domů, kteří těží z nedostatku bydlení. Uvádí, že motivace pro výhody zeleného pásu mohla být dobře míněna (veřejné zdraví, životní prostředí), ale tyto výhody nemají zmíněné efekty. Kritici, jako je Mark Pennington tvrdí, že pouze malá část populace někdy vstoupí do zeleného pásu a stráví zde část volného času. Tvrdí také, že není jasná příčinná souvislost mezi čistěním vzduchu a vody a zelenými pásy. Předpokládají, že je spíše konečným výsledkem rozhodnutí o zeleném pásu pro město, že zabrání poptávce po bydlení, aby se setkala s nabídkou (omezuje výstavbu obytných komplexů) a dusí konkurenční síly. Další oblast kritiky vychází ze skutečnosti, že jelikož zelený pás se nevztahuje na neurčito mimo město, zvyšuje růst stavební aktivity v oblastech mnohem dále od městského jádra, než kdyby zelený pás neexistoval, čímž se ve skutečnosti zvyšuje rozrůstání měst Příkladem jsou Ottawské předměstí Kanata a Orleans, z nichž oba jsou mimo zelený pás města, a v současné době prochází explozivním růstem. To vede k dalším problémům, kdy obyvatelé těchto oblastí mají delší dojíždění do práce ve městě a horší přístup k veřejné dopravě. To také znamená, že lidé musí dojíždět přes zelené oblasti, které nejsou určeny k vysoké úrovni dopravy. Zelený pás tak může zvýšit problém dopravy ve městě. Existuje mnoho příkladů, kdy skutečným účelem zelených pásů bylo působit jako územní rezervy pro budoucí dálnice a další silnice. Příklady zahrnují úseky dálnice 407 na severu Toronta a Hunt Club Rd / Richmond Rd. jižně od Ottawy. Zda už byly původně plánovány takto, nebo zda došlo k změně až v důsledku novějšího plánování, je diskutabilní. Ve Velké Británii, byly zelené pásy kritizovány jako jedna z několika protekcionistických politicko-ekonomických překážek pro bytovou výstavbu s negativními dopady na zásobování, náklady a ceny, a kvalitu nových domů. Kritici argumentují, že zelené pásy porazil jejich vlastní proklamovaný cíl, ochrana krajiny a volného prostoru. Zelené pásy brání stávajícím městům v organickém rozšíření a mají za následek další vývoj rozsáhlých zón bydlení dále od měst tedy nové komunity s nižší stavební hustotou za zeleným pásem, se svou vlastní infrastrukturou a větší závislost na automobilech a dojíždění do zaměstnání. Mezitím jsou cenná městská zeleň a brownfields, pozemky nejvhodnější pro rozvoj průmysl a obchod, ztraceny ve stávajících městských aglomeracích, kde je nahuštěno stále více a více nových bytů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelený pás (také nazývaný „greenbelt“) je označení používané v územním plánování. Spojuje nezastavěné oblasti obklopující nebo sousedící s městskými oblastmi. ", "tgt_summary": "En urbanisme, une ceinture verte est une zone entourant une ville où l’urbanisation est interdite afin d’empêcher l’étalement urbain. Le concept a été créé au Royaume-Uni durant la première moitié du sous le nom anglais \".", "id": 1945131} {"src_title": "Mehmed Paša Sokolović", "tgt_title": "Sokollu Mehmet Pacha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mehmed Paša Sokolović se narodil ve vesnici Sokolovići v Bosně, nedaleko od města Rudo. Jako jeden z mnoha byl odebrán tehdejší srbské pravoslavné rodině, když mu bylo 15 let. Následujících 13 let strávil na škole v Edirne, nedaleko od Istanbulu. Později se účastnil mnohých bitev Osmanské říše; jak té u Moháče, tak i prvního obléhání Vídně. V následujícím desetiletí se pak podílel na válkách mezi Turky a Persií; účastnil se obsazení Bagdádu. Roku 1546 se stal admirálem osmanské flotily, o pět let později pak získal post rumelijského správce (beylerbeye). Roku 1565 se stal velkým vezírem (v moderní terminologii předsedou vlády), nastupoupil po zemřelém Semiz Ali Pašovi. Nedlouho poté vedl Sokolović výpad osmanských vojsk do Uher; 5. listopadu 1566 obsadil opevněný Siget, tou dobou však shodou okolností zemřel sultán Sulejman I.. Nová hlava státu, kterou se stal Selim II., se ukázal rychle jako nepříliš silný a zkušený vůdce, díky čemuž moc Sokoloviće ještě vzrostla. Na jeho příkaz byl ve Višegradu v jihovýchodní Bosně vybudován most, který dodnes nese Sokolovićovo jméno a kde se odehrávají moderní díla spisovatele Iva Andriće, kromě toho vzniklo za Sokolovićovy vlády nesčetné množství architektonicky hodnotných i (ve své době) velmi užitečných staveb. Kolem roku 1573 byl Sokolović na vrcholu své moci; jeho bohatství i vliv byly veliké. Obnovil také Srbský patriarchát a na místo patriarchy postavil svého bratra, Makarije Sokolovićé. Selim II. zemřel 12. prosince 1574, k moci se následně dostal jeho syn Murad III. Ten se sice zajímal o státní záležitosti méně, avšak ve schopnosti vezíra neměl na rozdíl od svého otce velkou důvěru. To vedlo k pádu Sokolovićovy moci, byť sám zůstal ve funkci velkého vezíra. 11. října 1579 byl při atentátu duševně narušeného derviše, který ho navštívil doma, zabit, útočnou zbraní byl nůž. Pohřben byl v Istanbulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mehmed Paša Sokolović ( Sokollu Mehmet Paşa, zhruba 1505 — 11. října 1579) byl velký vezír a janičář v Osmanské říši, a to za vlády celkem tří sultánů.", "tgt_summary": "Sokollu Mehmet Pacha (\"Mehmed-paša Sokolović\" en bosnien et serbe latin, \"Мехмед-паша Соколовић\" en serbe cyrillique, \"Sokollu Mehmet Paşa\" en turc), né vers 1505 ou 1506 à Sokolovići, près de Rudo (Bosnie-Herzégovine), mort le à Constantinople (Empire ottoman), fut le grand vizir de Soliman le Magnifique, de Sélim II et de Mourad III de 1565 à 1579.", "id": 66705} {"src_title": "Grumman F-14 Tomcat", "tgt_title": "Grumman F-14 Tomcat", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V 60. letech 20. století začalo americké námořnictvo hledat nové palubní stíhací letadlo, které by bylo vhodným nástupcem letadel F-4 Phantom II. Nakonec podpořilo společný projekt firem General Dynamics a Grumman, který byl nazván F-111B. Tato stíhačka s měnitelnou geometrií křídel vycházela konstrukčně ze strojů General Dynamics F-111. Celkem bylo vyrobeno 7 prototypů F-111B, ale konstruktérům se nepodařilo splnit jednu z podstatných technických požadavků jakou byla nižší hmotnost. Letadlo bylo pro operace z paluby letadlové lodi příliš těžké a tak byl projekt v roce 1968 zrušen. Následně námořnictvo vypsalo novou soutěž, v rámci které se do užšího výběru dostali dva uchazeči - McDonnell Douglas a Grumman. Zatímco McDonnell Douglas představil modifikovanou verzi F-15, Grumman přišel se svým Modelem 303. Grumman navrhoval vyvinout letadlo s měnitelnou geometrií křídel, které by bylo vybaveno moderním radiolokátorem Hughes AWG-9. Grumman získal značné zkušenosti s technologií měnitelné geometrie křídel při předchozím vývoji letadla XF10F Jaguar, které však bylo postaveno jen jako prototyp. V lednu 1969 proběhlo závěrečné vyhodnocení obou návrhů o měsíc později byla se společností Grumman podepsána smlouva na vývoj stíhačky F-14A. Firma Grumman navázala na svou tradici v pojmenování svých letadel po kočkách. Dala proto stíhačce F-14 přezdívku Tomcat, přičemž šlo odkaz na kočku admirála Thomase Connollyho (Tom's cat). F-14A se vznesl poprvé k obloze 21. prosince 1970, jen 22 měsíců poté, co firma Grumman vyhrála soutěž na vývoj tohoto letadla. První prototyp absolvoval svůj první let o 16:00, což bylo poměrně pozdě, neboť v prosinci se na americkém východním pobřeží stmívá už o 17:00. Počasí také nebylo ideální, ale Grumman potřeboval provést první let do konce roku 1970, jinak by musel zaplatit námořnictvu pokutu za porušení smlouvy. V souvislosti s blížícími se Vánocemi si firma uvědomovala, že mnoho lidí začne čerpat dovolenou, aby si prodloužili vánoční svátky, takže to bylo \"buď nyní nebo nikdy\". 30. prosince 1970, během druhého letu první prototyp havaroval kvůli poruše hydraulického čerpadla včetně záloh. Posádka zcela ztratila kontrolu nad řízením letadla, přesto se jim podařilo bezpečně katapultovat. Následně bylo vyrobeno ještě 11 prototypů pro účely dalšího testování. Letoun poháněla dvojice proudových motorů Pratt & Whitney TF30-P-412 o tahu 92,90 kN, které byly vyvinuty z motorů TF-30-P-12 určených původně pro nestavěnou sérii palubních strojů General Dynamics F-111B. Radar Hughes AN/AWG-9 umožňoval dvoučlenné osádce vyhledávat vzdušné cíle do vzdálenosti 315 km v závislosti na jejich velikosti a střely s plochou dráhou letu do vzdálenosti 120 km. Druhý Tomcat byl zalétán 24. května 1971, který do konce roku následovalo dalších sedm exemplářů. Během testů do roku 1973 došlo k dalším dvěma haváriím a zkušebnímu provozu na letadlových lodích USS Forrestal a USS Independence. Podobný osud, jako v případě 1. prototypu, postihl ještě dvě letadla. 20. června 1973 havaroval 6. prototyp, na kterém probíhalo testování zbraní. Nehodu zapříčinila raketa AIM-7, která po vystřelení zamířila směrem nahoru a prorazila palivovou nádrž. To způsobilo požár a posádka musela nouzově opustit kokpit. 8. prototyp se kvůli požáru motoru zřítil 13. května 1974. Sériová výroba letadel se po úspěšném absolvování všech testů spustila v roce 1972 a 22. září 1974 byly stroje F-14 zařazeny do služby v americkém námořnictvu. Vývoj pokračoval stavbou dvou prototypů F-14B s výkonnějšími motory Pratt & Whitney F401-PW-400 o tahu po 124,90 kN. První z nich vzlétl 12. září 1973. Počátkem roku 1980 překročila produkce F-14 500 kusů, včetně 80 letounů pro Írán (IIAF) realizovaná v rozmezí let 1976–1978. Íránské Tomcaty poháněly výkonnější a spolehlivější pohonné jednotky TF30-P-414, samotné stroje patřily do výrobních bloků F-14A-90-GR a F-14A-95-GR s radary AN/AWG-9.Výroba pokračovala verzí F-14C s dokonalejší elektronikou a F-14D s dvojicí turbodmychadlových motorů General Electric F110-GE-400 o tahu 120,10 kN s přídavným spalováním. Od roku 1995 byly všechny Tomcaty vybaveny značkovacím laserovým kontejnerem LANTRIN, dále pak byla provedena úprava kokpitu pro možnost použití brýlí pro noční vidění (NVG). Letadla se během 32 let zúčastnila války v Perském zálivu, Iráku i Afghánistánu. Nakonec byly v roce 2006 vyřazeny z aktivní služby a zcela nahrazeny stíhačkami F/A-18 Hornet.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Střední a zadní část trupu se skládá ze dvou oddělených v prostorů pro motory, spojených dohromady plochou konstrukcí, přezdívanou \"palačinka\". Ta přispívá k vyššímu vztlaku letadla, umožňuje připojit více zbraňových závěsníků a poskytuje prostor pro palivo a vybavení. V zadní části \"palačinky\" jsou aerodynamické brzdy, nacházející se v horní i spodní části, přičemž se mohou rozevřít pod úhlem až 60 stupňů. Spodní brzda je rozdělena na dvě části kvůli uložení aretačního háku. Po stranách trupu se nacházejí dvě velká obdélníková vstupní ústrojí. Přední část přívodů vzduchu je ostře zkosená směrem dolů, aby měl motor dostatek vzduchu i při manévrech s vysokým úhlem náběhu. Hlavní jednokolový podvozek se zatahuje dopředu do konstrukce, ve které jsou uchycena křídla a otáčí se o 90 stupňů, aby byly kola uložena ve vodorovné poloze. Dvoukolový přední podvozek se zasouvá směrem dopředu do šachty v nose letadla. V trupu Tomcatu se nacházejí tři celistvé palivové nádrže, které pojmou celkem 6185 l paliva. F-14 je také vybaven zatahovacím nástavcem k tankování během letu, který se nachází na pravé straně trupu. Tomcat nemá elektronický systém fly-by-wire nebo mechanismus umělé stability. Řídicí systém se skládá z konvenčních tyčí a kabelů, pružin, servomotorů a posilovačů. Všechny řídící plochy jsou poháněny mechanicky, pouze spoilery mají elektrický pohon.", "section_level": 2}, {"title": "Křídla.", "content": "Koncept měnitelné geometrie křídel umožňuje jejich nastavení v rozsahu od 20 do 68 stupňů. Pro potřeby skladování letadel na palubě letadlové lodi je možné manuálně sklopit křídla pod úhlem 75 stupňů. Toto je možné díky tomu, že křídla jsou připevněna k trupu o něco výš, než vodorovné ocasní plochy. Seřízení geometrie křídel je automaticky řízeno centrálním počítačem AiResearch CP-1166B/A. Během vzletu a přistávání, jakož i při nízkých rychlostech letu, jsou křídla nastavena pod úhlem 20 stupňů a dosahují tak maximální rozpětí 19,1 m. Při letu nadzvukovými rychlostmi jsou nastavena pod úhlem 68 stupňů. V případě nouze může však pilot odstavit systém a přebrat nad nastavením křídel kontrolu.", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "Dvoumístná kabina posádky F-14 se skládá ze dvou samostatných kokpitů s tandemovým uspořádáním. Pilot sedí vpředu a v zadní části je sedadlo důstojníka zbraňových systémů. Oba členové posádky sedí na vystřelovacích sedačkách Martin-Baker GRU-7A s raketovým pohonem, které mohou být použity již v nulové nadmořské výšce a při nulové rychlosti. Pilot má tři displeje pro sledování letu, navigaci a taktická data, včetně ovládacích prvků letu a výzbroje. Důstojník v zadní části má ovládací prvky a displeje pro řízení palby prostřednictvím systému AWG-9. Má také určité přístroje, poskytující základní informace o letu, ale nemůže přebrat kontrolu nad letadlem. Jeho hlavní náplní je obsluha radaru, identifikace protivníka a vedení pronásledování nepřítele. Na rozdíl od Phantomu II, může každý člen posádky vystřelovat rakety.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Pohon varianty F-14A zajišťovala dvojice motorů Pratt & Whitney TF30, vyvinutých původně pro F-111B. Každý z motorů disponoval při forsáži výkonem 92,9 kN a Tomcaty, vybavené tímto pohonným systémem, dokázaly vyvinout maximální rychlost 2,34 M. Motory TF30 však pro svou nespolehlivost sklidily vlnu kritiky už při jejich použití v počáteční produkční sérii Tomcatů. Tyto námitky se ukázaly jako opodstatněné již během války v Zálivu. V plně naložených Tomcatech, které tankovaly během letu ve výšce asi 7000m, docházelo k pumpáži (nesprávné fungování kompresoru), což bylo často doprovázeno vyšlehnutím plamenů z motorů. Proto byly další verze F-14 vybaveny spolehlivějšími a navíc výkonnějšími motory F110-GE-400. Každý z těchto motorů od firmy General Electric poskytoval při zapnutí přídavného spalování výkon 123,7 kN.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "F-14 je vybaven pulzním dopplerovským radiolokátorem Hughes AN/AWG-9, který byl odvozen z radaru AN/ASG-18, vyvinutého pro F-108 Rapier a F-111B. AWG-9 umožňuje pilotovi pálit téměř simultánně na 6 nepřátelských letadel, přičemž dokáže sledovat dalších 24 cílů. Radar je v podstatě talíř o průměru 92 cm, který může být nakloněn směrem dolů a sledovat tak i nízko letící objekty. AWG-9 má dosah více než 200 km a v kombinaci se střelami dlouhého dosahu AIM-54 Phoenix, představoval v době zavedení F-14 velmi nebezpečný zbraňový systém. První produkční série Tomcatů byla vybavena infračerveným senzorem AN/ALR-23, který se nacházel pod nosem letadla a umožňoval vyhledávat nepřátelské stroje na základě tepelných emisí. Ten se však ukázal jako neúčinný, a proto byl později nahrazen TV kamerou Northrop AAX-1, vybavenou stabilizovaným teleobjektivem. Digitální přenos dat mezi Tomcatem a velícím střediskem na lodi zajišťovalo zařízení Harris ASW-27B. Tento systém bylo možné také použít k datové komunikaci mezi F-14 a letadlem včasné výstrahy E-2C Hawkeye. Díky němu si mohla letadla vzájemně předávat informace o vzdušných cílech, což pomáhalo posádkám Tomcatů získat širší obraz o taktické situaci. A navíc, pokud to taktika vyžadovala, ASW-27B umožňoval letadlu F-14 operovat bez použití vlastních senzorů. Tomcaty byly zpočátku vybaveny radarovým výstražným systémem AN/APR-25 a AN/APR-27. Ty byly později nahrazeny systémem AN/ALR-45 nebo AN/ALR-50 a závěrečná produkční série dostala AN/ALR-67. Tyto systémy byly navrženy tak, aby varovaly posádku před raketami protiletadlového kompletu, jakým je například 2K12 Kub. Ochranu posádky F-14 před přiletajícími raketami zajišťují i výmetnice klamných cílů Goodyear AN/ALE-39. K dalšímu avionickému vybavení F-14 patřil inerciální navigační systém Asn 92 Kainovia II a komunikační systém, který se skládal z UHF rádia ARC-51 (později nahrazen ARC-159).", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U.S. Navy.", "content": "Do služby v US Navy letoun vstoupil v červnu 1972 převzetím prvního sériového stroje, kde začal nahrazovat Phantomy. V září 1974 zahájily letky VF-1 a VF-2 na palubě jaderné letadlové lodě USS Enterprise první osmiměsíční túru s F-14 v západním Pacifiku. Prvními atlantickými letky Tomcatů se staly VF-14 „Tophatters“ a VF-32 „Swordsmen“, které v červnu 1975 na palubě USS John F. Kennedy odpluly do oblasti působnosti americké 6. floty ve Středomoří. Několik Tomcatů sloužilo v 80. létech u US Navy Fighter Weapons School „Top Gun“ na NAS Miramar. Z U.S. Navy byl Tomcat vyřazen roku 2006 a nahrazen letouny F/A-18E/F Super Hornet.", "section_level": 2}, {"title": "Incident v zálivu Velká Syrta.", "content": "V srpnu 1981 nařídil Ronald Reagan námořní cvičení \"Freedom of Navigation\" v zálivu Velká Syrta, který Libye považovala za své výsostné vody. Americké F-14 se následně v několika soubojích s libyjskými stíhači utkaly. Cvičení se zúčastnila letadlová loď USS Forrestal se stíhačkami Phantom II a USS Nimitz, která nesla na palubě stroje F-14 Tomcat. 19. srpna 1981, během hlídkového letu u pobřeží Libye, zachytily americké F-14 na svých radarech blížící se dvojici Su-22, která se pokusila sestřelit dvojici letounů F-14A z perutě VF-41 „Black Aces“. Jedno z libyjských letadel vystřelilo na Tomcaty raketu, ta však minula cíl. Piloti F-14 ve složení Cdr. Henry „Hank“ Kleeman a Lt. Dave Venlet, a Lt. Larry Muczynski a Lt. Jim Anderson opětovali střelbu a připsaly zničení obou letounů řízenými střelami AIM-9L. Celý vzdušný souboj trval jen 45 sekund. 24. března 1986 se během operace Prairie Fire dostala do vzájemné konfrontace dvojice F-14A se dvěma libyjskými stroji MiG-25.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Zálivu.", "content": "Od 17. ledna 1991 se americké F-14 zapojily do plnění různých úkolů v rámci operace Pouštní bouře (\"Operation Desert Storm\") v Perském zálivu. Na mise do Kuvajtu a Iráku startovaly z pěti letadlových lodí: USS John F. Kennedy, USS Saratoga, USS America, USS Ranger a USS Theodore Roosevelt. V době, kdy operace Pouštní bouře začínala, byly F-14 jedinými americkými stíhačkami v aktivní službě, které měly za sebou skutečné vzdušné souboje s potvrzenými sestřely nepřátelských letadel. Paradoxně však během války v Zálivu vykonávaly převážně hlídkové lety. Vybaveny zařízením TARPS (Tactical Airborne Reconnaissance Pod) byly Tomcaty vysílány také na průzkumné mise, během nichž vyhledávaly irácké mobilní raketové systémy Scud. Jelikož hlavní roli při potlačování iráckého letectva sehrály stíhačky F-15C, připsaly si F-14 pouze jediný sestřel vzdušného cíle. Šlo o vrtulník Mil Mi-8, který byl zničen střelou AIM-9 Sidewinder 6. února 1991 a jednalo se o poslední vzdušné vítězství Tomcatů ve službách amerického námořnictva. Během celé letecké kampaně ztratilo americké námořnictvo jen jeden stroj F-14A, který byl 21. ledna 1991 sestřelen iráckým systémem S-75 Dvina. Oba piloti se stihli katapultovat, ale jen jednoho z nich americké speciální jednotky zachránili. Druhého zajala irácká armáda a byl vězněn až do konce války.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Kosovu.", "content": "Do ozbrojeného konfliktu v Kosovu, který probíhal mezi silami Jugoslávie a UCK se zapojila v roce 1999 i Severoatlantická aliance. Bombardovací kampaň trvala od 24. března do 11. června 1999 a angažovalo se v ní hlavně americké letectvo. Tomcaty vzlétaly z letadlové lodi USS Theodore Roosevelt a shodily celkem 350 laserem naváděných pum. Stroje F-14 spolu se stíhačkami F/A-18 zničily nebo poškodily 477 taktických cílů a 88 pevných cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Trvalá svoboda.", "content": "7. října 2002 vzlétly americké F-14 z letadlové lodi USS Enterprise a stíhačky F/A-18 z letadlové lodi USS Carl Vinson na první bombardovací misi v Afghánistánu. Hlavními cíli byly teroristické základny, zbraně a vozidla, výcvikové tábory a vojenské jednotky Talibanu.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Irácká svoboda.", "content": "Na rozdíl od operace Pouštní bouře, kde se Tomcaty zapojily do bojových akcí minimálně, bylo působení F-14 v kampani Irácká svoboda, která probíhala v Iráku o 12 let později, mnohem masivnější. 52 stíhaček F-14D se kromě lokalizování iráckých oddílů a systémů protivzdušné obrany zapojovalo výrazně více do útoků na pozemní cíle. Vedle Super Hornetů, které se zúčastnily bojových akcí poprvé, ničily nepřátelské pozemní cíle 900kg pumami JDAM (GBU-31).", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "V lednu 1974 objednal Írán 30 kusů F-14A (evidenční č. US Navy \"160299\" až \"160328\") pro íránské letectvo (IIAF), v červnu pak následoval kontrakt na dalších 50 Tomcatů (\"160329\" až \"160377\"). Výcvik prvních vybraných osádek IIAF, které před tím létaly na Phantomech, začal v USA v květnu 1974. Prvé dva Tomcaty převzal Írán 14. ledna 1976 včetně moderní výzbroje. V květnu následujícího roku již IIAF disponovalo 12 letouny F-14A. V létě 1977 došlo k prvnímu zásahu F-14A proti sovětskému letounu MiG-25R, které neustále narušovaly Íránský vzdušný prostor. Pilot Tomcatu se dostal do střelecké pozice a zaměřil cíl svými raketami, z diplomatických důvodů však nedostal rozkaz ke střelbě. Dodávky F-14A pro IIAF byly ukončeny v roce 1978 předáním 79. stroje. Poslední Tomcat zůstal v USA, kde sloužil k testům zařízení pro tankování za letu a zbraňových systémů. Po islámské revoluci v roce 1979 již do Íránu nedorazil a byl uskladněn na základně Davis-Monthan. Později byl předán US Navy a počátkem 90. let předán \"Pacific Missile Test Centre\" na kalifornské základně Point Mugu, kde byl v srpnu 2000 vyřazen. Jako první byla na F-14A přezbrojena 82. taktická výcviková peruť IIAF na základně Isfáhán-Chatámí. Následně pak tvořily výzbroj 71., 72. a 73. taktické stíhací perutě na základně Šíráz a 81. perutě dislokované na Isfáhán-Chatámí. První ztráta Tomcatu (\"160311\") z výzbroje IIAF se odehrála 30. dubna 1977 při výcvikovém letu jihovýchodně od báze Isfahan-Chatámí se smíšenou osádkou íránského pilota a instruktora společnosti Grumman. 15. listopadu 1977 došlo k další havárii 140 km od základny s plně íránskou osádkou (\"160346\"). Po islámské revoluci bylo íránské letectvo přejmenováno na vojenské letectvo islámské republiky Írán (\"Islamic Republic of Iran Air Force\" -IRIAF) a během několika měsíců se stav letuschopných strojů podstatně snížil. Do léta 1980 stav Tomcatů činil pouze několik desítek akceschopných letounů. Dne 22. září 1980 zaútočilo na šest základen IRIAF a čtyři pozemního vojska irácké letectvo, čímž započala osmiletá íránsko-irácká válka, mj. o sporné území v oblasti Chúzistán, ukončená v srpnu 1988. K prvnímu vítězství Tomcatů IRIAF došlo 7. září 1980 sestřelem iráckého vrtulníku Mi-25, tedy několik dní před oficiálním zahájením konfliktu. Další sestřely si na svá konta připsaly osádky F-14A již 25. září zničením dvou strojů MiG-23MS, třetí Tomcaty IRIAF zlikvidovaly 2. října 1980. Do konce roku 1980 podlehly při leteckých soubojích s F-14A další tři irácké stroje MiG-21 (21. a 27. listopadu a 2. prosince). Následující rok otevřely konta sestřelů osádky F-14A sestřelením Su-22M-3 29. ledna, další dvě potvrzená vítězství následovala 21. dubna nad dvojicí letounů MiG-23BN íránského letectva. 25. března 1984 „Perské kočky“, jak se F-14A IRIAF v USA přezdívalo, zničily Tu-22, 6. října 1986 jim za oběť padla dvojice strojů Dassault Mirage F1EQ iráckých vzdušných sil (\"Al Qauwa al Džauwíja al Iráqíja\"). Další dva sestřely nárokovaly osádky Tomcatů 24. února 1987 (MiG-23ML a Mirage F1EQ), třetí pak v tomto roce 24. června (vrtulník S.A.321H). Během roku 1988 nahlásili íránští piloti a operátoři F-14A zničení celkem deseti Mirage F1EQ ve vzdušných soubojích, poslední sestřel pak zaznamenali 19. července 1989 (MiG-21). Naopak iráčtí piloti během celého konfliktu nahlásili celkem 11 vítězství nad Tomcaty protivníka, z toho poslední dva stroje podlehly novým iráckým letounům MiG-29 19. července 1988. 12 F-14A ztratilo IRIAF následkem závady na motorech a přechodu do kritického letového režimu při manévrovém boji. Po ukončení konfliktu byly zbylé F-14A IRIAF v 90. letech rozděleny do 83. taktické stíhací perutě na základnách Teherán-Mehrabad a Shiraz, 82. taktické stíhací perutě na letištích Bushehr a Isfahan-Chatámí, odkud operovala rovněž 81. peruť.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí uživatelé.", "content": "USA", "section_level": 2}], "src_summary": "Grumman F-14 Tomcat je nadzvukový, dvoumotorový, dvoumístný vojenský letoun s měnitelnou geometrií křídla. Vyvinut byl v rámci programu VFX pro americké námořnictvo, poté co byl zrušen projekt F-111B. F-14 byl první z novějších amerických stíhacích letounů (tzv. \"teen-series\"), které byly navrženy s ohledem na zkušenosti ze vzdušných soubojů s MiGy během války ve Vietnamu. ", "tgt_summary": "Le Grumman F-14 \"Tomcat\" est un avion de chasse embarqué, dont la particularité était de posséder des ailes à géométrie variable. Destiné à protéger la flotte d'attaques aériennes, il fut le premier chasseur conçu aux États-Unis à intégrer les leçons de la guerre du Viêt Nam. Il est devenu mondialement célèbre en 1986, grâce au film \"Top Gun\", avec Tom Cruise. ", "id": 1896518} {"src_title": "Gang", "tgt_title": "Bande criminelle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Gangy jako organizované skupiny vznikly v USA ve druhé polovině 19. století, například jako odnože italské mafie, a velmi se rozmnožily v období prohibice (1919–1933), kdy nelegální prodej alkoholu sliboval obrovské zisky. K tomu se přidala i prostituce a později obchod s drogami. Původní gangy nebyly velké, operovaly na stálém místě a ze svých zisků velkoryse podplácely politiky, policisty a zejména městské úředníky. Jejich náčelníci („boss“) často vystupovali jako zámožní obchodníci a své spojení se zločinci dokonale maskovali. Jeden z nejslavnějších, Al Capone (1899–1947), mohl být nakonec odsouzen jen za daňové podvody, ačkoli měl na svědomí množství vražd a jiných zločinů. Protože se pohybovaly „mimo zákon“, dostávaly se gangy často do sporů, které nakonec řešily vraždami, jež vyvolávaly podobnou pomstu protivníků. Jakkoli veřejnost nelegální prodej alkoholu spíše vítala, tyto války gangů ji začaly znepokojovat a když došlo k masovým přestřelkám a vyvražďování protivníků, rostl také tlak na účinný boj proti nim. Důležitým rysem gangů je zvláštní symbolika, značky, gesta, odznaky nebo oblečení. Svými značkami si gangy navzájem dávají najevo svou přítomnost, případně terorizují obyvatele.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti jsou gangy převážně tvořeny přistěhovalci, často stejného původu. Zabývají se prodejem drog, organizují prostituci, pašování a jiné výnosné a nezákonné činnosti. Podle odhadů z roku 2007 působí v USA asi 30 tisíc gangů s více než 800 tisíci členy, z toho asi 120 tisíc jen v Los Angeles. Členové gangů působí až 80 % násilných trestných činů a téměř 150 tisíc je ve vězeních. V Česku působí také mezinárodní a „etnické“ gangy, z domácích hlavně tzv. motocyklové gangy a gangy ve věznicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gang [geng] (amer., z angl. \"to go\") znamená původně pojmenovanou mužskou skupinu, dnes téměř výlučně zločineckou. Její člen se nazývá gangster [genkstr].", "tgt_summary": "Une bande ou gang est un groupe d'individus partageant une culture et des valeurs communes, engendrées par leur association et le milieu social et urbain où ils vivent. Un de leurs traits caractéristiques est leur promptitude à employer la violence contre les autres gangs et à l'étendre contre à peu près n'importe qui. Ils s'engagent dans des activités criminelles de nature et d'intensité variables. ", "id": 2066119} {"src_title": "Near Field Communication", "tgt_title": "Communication en champ proche", "src_document": [{"title": "Případy užití.", "content": "Technologie NFC umožňuje také oboucestnou komunikaci mezi koncovými zařízeními. Předchozí systémy postavené na pouhém čtení bezkontaktních čipů RFID umožňovaly pouze jednocestnou komunikaci. Nenapájené NFC „tagy“ (bezkontaktní platební karty a identifikační prvky, zvané \"čipy\", např. pro kontrolu vstupu) mohou být čtené i aktivními NFC zařízeními, takže systém NFC může postupně nahradit tyto jednostranné systémy a také souběžný provoz. Hlavní výhoda oproti dosavadní bezkontaktní identifikaci, zejména pomocí RFID (platební karty, kontroly vstupu, ochrana navázání komunikace) spočívá v", "section_level": 1}, {"title": "Platební systémy.", "content": "Pro platební systémy využívající debetní či kreditní karty a čipové karty (tzv. Smartcards) může znamenat použití technologie NFC alternativu či kompletní náhradu. Pro příklad můžeme uvést Google Wallet, který umožňuje zákazníkům uložit si informace o platební kartě resp. perspektivně o více platebních kartách. Poté při jakékoli platbě u terminálu MasterCard PayPass mohou využít svůj mobilní telefon podporující NFC pro platební transakce. Německo, Rakousko a Itálie již vyzkoušely a zavedly NFC jako způsob prodeje jízdenek pro veřejnou dopravu. Čína již běžně využívá NFC v autobusech veřejné dopravy a Indie zavádí pokladny podporující NFC transakce.", "section_level": 2}, {"title": "Kontakty lidí s bluetooth a Wi-Fi připojení.", "content": "Další možností využití technologie NFC jsou situace, při níž se setkávají skupiny lidí. V těchto situacích může technologie NFC zjednodušit sdílení kontaktů, fotografií, videí nebo souborů. Díky velmi jednoduché a rychlé konfiguraci NFC, byť o nízkých přenosových rychlostech, může se využít k navázání a konfiguraci ostatních, složitějších bezdrátových připojení, jako je párování zařízení pro připojení Bluetooth, kdy se pro párování užije technologie NFC, zatímco pro přenos dat bude následně použita technologie Bluetooth. Podobně také konfigurace připojení Wi-Fi, ačkoliv pro tyto případy zde existuje technologie Wi-Fi Protected Setup, která umožňuje také velmi jednoduchou konfiguraci Wi-Fi připojení.", "section_level": 2}, {"title": "Identifikace.", "content": "NFC Forum má zájem o to, aby se potenciální NFC zařízení užívala jako elektronické identifikační karty a klíčenky, běžně nazývané „čip“, dosud používané pro kontrolu vstupu. Vzhledem k tomu, že NFC podporuje šifrování, je její použití výhodnější než méně zabezpečené systémy RFID.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Počátky technologie NFC se datují do doby vzniku technologie RFID. RFID umožňuje čtečce, aby vysílala rádiové vlny k pasivnímu, elektronickému tagu, pro identifikaci, autentizaci a sledování.", "section_level": 1}, {"title": "Technické specifikace.", "content": "NFC je sada bezdrátových technologií krátkého dosahu, pracující obvykle na vzdálenostech do 4 cm. Na nejnižší vrstvě je NFC definováno skupinou standardů bezkontaktních karet, mezi které patří standardy bezkontaktních čipových karet ISO/IEC 14443, JIS X 6319 pod názvem FeliCa a ISO/IEC 15693. První dva zmíněné standardy (ISO/IEC 14443 a JIS X 6319) operují na frekvenci 13,56 MHz na ISO/IEC rádiovém rozhraní a s obvyklými přenosovými rychlostmi od 106 kbit/s do 424 kbit/s. Výjimkou je standard ISO/IEC 15693, jehož použitelná vzdálenost dosahuje oproti dvěma předchozím standardům vzdálenostem výrazně větším, a to až do vzdálenosti 1,5 metru. S touto vzdáleností však musíme počítat s razantním poklesem přenosových rychlostí, jedná se o rychlosti do 26 kbit/s. Rozšíření standardu pro potřeby technologie NFC je specifikováno pomocí standardů NFCIP, které rozšiřují standard ISO/IEC 14443 o další technické specifikace, jenž definuje komunikaci mezi dvěma NFC zařízeními, a je znám jako ISO/IEC 18092.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická a linková vrstva NFC.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "ISO/IEC 14443.", "content": "Bezkontaktní čipové karty, na nichž je založena technologie NFC, jsou popsány standardem ISO/IEC 14443. Veškeré NFC transakce, jako jsou libovolné přenosy dat mezi účastníky přenosu, jsou realizovány pomocí přenosu energie skrze elektromagnetickou indukci mezi dvěma smyčkovými anténami čipové karty a NFC čtečky (mezi stěžejní komponenty NFC čtečky patří mikrokontrolér a magnetická smyčková anténa pracující na frekvenci 13,56 MHz). V rámci tohoto standardu se běžně užívají pojmy PICC (Proximity Integrated Circuit Card) a PCD (Proximity Coupling Device), které představují zmíněné komponenty v rámci NFC transakce, a to PICC ve formě čipové karty (obsahující čip a smyčkovou anténu) a PCD ve formě NFC čtečky. Společně se standardem ISO/IEC 14443 existují i některé vzájemně kompatibilní standardy, z nichž nejznámější jsou MIFARE, Calypso a FeliCa. Čipové karty, které se pro tyto podmínky používají, mohou nabývat rozměrů definovanými standardem pro rozměry identifikačních karet a jejich fyzickým vlastnostem, standardem ISO/IEC 7810, jehož nejpoužívanějším rozměrem je formát ID-1. Rozměry tohoto formátu používá většina identifikačních a platebních karet. Standard ISO/IEC 14443, na němž staví bezkontaktní karty, definuje především základní elementy v komunikaci, základní požadavky, fyzické vlastnosti, maximální vysílací výkony a protokoly pro iniciaci komunikace, antikolizní protokoly a přenosové protokoly. Základní shrnutí tohoto standardu je v níže uvedené tabulce, která popisuje jednotlivé části tohoto standardu. Standard ISO/IEC 14443 definuje dva typy komunikačních rozhraní, a to typ A a typ B. Jako dodatek k nim existuje rozhraní typu F z Japonského standardu JIS X 6319. Rozhraní typu A používá ve směru čtečky (PCD) ke kartě (PICC) ASK modulaci se 100% hloubkou, jehož data jsou zakódována pomocí modifikovaného Millerova kódování. V opačném směru komunikace se používá OOK modulace s daty zakódovanými pomocí Manchester kódování. V tomto typu rozhraní se pole vypíná po dobu krátkých intervalů, kdy čtečka přenáší data. Rozhraní typu B používá ve směru čtečky (PCD) ke kartě (PICC) ASK modulaci s 10% hloubkou, jehož data jsou zakódována pomocí kódování NRZ-L. Komunikace v opačném směru používá BPSK modulaci s daty zakódovanými pomocí NRZ-L.", "section_level": 3}, {"title": "NFCIP.", "content": "Rozšířením standardu ISO/IEC 14443 je standard NFCIP-1, který z něj vychází, ale rovněž jej rozšiřuje o komunikační režimy zařízení, transportní protokoly a protokoly pro přenos dat. Komunikační režimy jsou rozděleny na pasivní a aktivní režim. Tento standard je podmnožinou skupiny standardů NFCIP, do kterého rovněž patří i standard NFCIP-2. V pasivním komunikačním režimu zařízení iniciující komunikaci poskytuje nosné pole, které je cílovým zařízením modulováno (čímž tímto odpovídá iniciátorovi komunikace). V tomto režimu může cílové zařízení získat energii z elektromagnetického pole iniciujícího zařízení, což pak činí z cílového zařízení, tzv. transpondér. V aktivním komunikačním režimu iniciátor a cílové zařízení komunikují alternativně mezi sebou generováním vlastních magnetických polí. Zařízení deaktivuje své pole zatímco čeká na data. V tomto režimu jsou obě zařízení napájena vlastními zdroji. Komunikace skrze radiofrekvenční rozhraní v aktivním a pasivním režimu musí definovat modulační schémata a přenosové rychlosti. Dodatečně lze také zahrnout počátek komunikace, její konec, bitovou reprezentaci, detekci rámců a detekci chyb, detekci zařízení, výběr parametrů a protokolů, výměnu dat a deselekci NFCIP-1 zařízení. Všechna zařízení podporující NFCIP-1 musí operovat na přenosových rychlostech 106, 212 nebo 424 kbit/s. Mezi těmito rychlostmi se zařízení mohou přepínat či si stávající rychlost ponechat. V rámci jedné transakce od iniciátora akce k cíli není zapotřebí, aby přenosová rychlost byla fixní. Změna rychlosti v rámci jedné transakce je jednoduše realizovatelná pomocí změny parametru procedury. Na rozdíl od rychlosti však nelze měnit režim v rámci jedné transakce (z aktivního na pasivní nebo naopak). NFCIP-2 je rozšířením standardu NFCIP-1, který je specifikován ve standardech ISO/IEC 21481, ECMA 352 a ETSI TS 102 312. Tento standard specifikuje mechanismy výběru správného komunikačního režimu a je navržen tak, aby nenarušoval jakoukoliv implementaci komunikace na frekvenci 13,56 MHz, tj. je navržen s ohledem na existující bezkontaktní implementace postavené na RFID. Zařízení, které implementuje tento standard, musí rovněž implementovat funkce zařízení definovaných ve všech zmíněných standardech - a to funkce všech druhů zařízení blízkých a z blízkého okolí (standardy ISO/IEC 14443 a ISO/IEC 15936). Tímto se zaručí zpětná kompatibilita všech zařízení s již existujícími bezkontaktními systémy.", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace zařízení.", "content": "Vzhledem k široké škále standardů definujících technologii NFC je nutné rozlišit zařízení v závislosti na klíčových parametrech. Prvním parametrem, na jehož základě dělíme typy zařízení, jsou napájecí požadavky: Druhým parametrem, na jehož základě dělíme typy zařízení, je rozlišení účastníků komunikace na:", "section_level": 2}, {"title": "Režimy přenosu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Reader/Writer režim.", "content": "Specifickými režimy pro čtení či zápis dat NFC čteček z tagů jsou režimy reader/writer. Tyto režimy vyhovují rádiovému rozhraní standardů ISO/IEC 14443 typu A, B a schémat FeliCa. V tomto režimu není vyžadována vysoká bezpečnost vzhledem k povaze komunikace, tj. není zde zapotřebí mít bezpečné, zašifrované úložiště dat, tzv. \"Secure element\". Celý proces komunikace spočívá pouze v zápisu nebo čtení dat z/do pasivního čipu, tzv. NFC tagu. NFC tag je v obou případech napájen elektromagnetickým polem iniciátora. Maximální přenosová rychlost v režimu pro zápis je 106 kbit/s. Příkazy a instrukce k řízení tagů NFC zařízeními jsou realizovány pomocí datového formátu NDEF a parametrů RTD k definici obsahu NDEF záznamů. Použití datového formátu NDEF však není pro aplikace vyžadováno.", "section_level": 3}, {"title": "Peer-to-peer režim.", "content": "Rozhraní komunikačního peer-to-peer režimu, který umožňuje obousměrnou komunikaci mezi NFC zařízeními, je definováno v rámci standardu NFCIP-1. Tento režim je určen především pro vzájemnou výměnu dat, kontaktů či textových zpráv. U tohoto režimu se předpokládá, že veškerá zařízení budou v aktivním režimu během komunikace. Maximální přenosové rychlosti dosahují 424 kbit/s, komunikace mezi zařízeními probíhá v half-duplexním kanálu. Standard NFCIP-1 poskytuje na základní funkce linkové vrstvy, jako opravy chyb, potvrzování rámců, jejich řazení a další vlastnosti. LLCP protokol rozšiřuje základní funkcionalitu standardu NFCIP-1 o další důležité služby - spojově orientovaný transport rámců, nespojově orientovaný transport (nepotvrzovaný), řízení stavu linky, asynchronní vyvažovanou komunikaci a multiplexaci protokolů.", "section_level": 3}, {"title": "Card emulation režim.", "content": "Režim card emulation umožňuje mobilním telefonům (nebo jiným NFC zařízením) chovat se jako NFC čipová karta. Mobilní telefon (nebo jiné NFC aktivní zařízení) se v tomto případě chová jako pasivní NFC čip standardu ISO/IEC 14443. Jakmile dojde ke kontaktu NFC čtečky s tímto čipem v telefonu, tak komunikaci iniciuje NFC čtečka. Jako běžný případ užití je v tomto případě chování telefonu jako sms jízdenka, vstupenka nebo libovolná forma autentizačního faktoru ve formě pasivního čipu.", "section_level": 3}, {"title": "NFC tagy.", "content": "NFC tagy obsahují data a jsou typicky pouze pro čtení, mohou být ale i přepisovatelnými. Jejich výrobci je mohou šifrovat, nebo používat specifikace poskytnuté NFC fórem. Tagy mohou být bezpečným úložištěm soukromých dat, jako jsou informace o debetních a kreditních kartách, PIN kódy, kontakty a další typy důvěrných dat. Vhodným použitím NFC tagů je také NFC smartposters. NFC forum definuje 4 typy tagů, které poskytují různé přenosové rychlosti a schopnosti ve vztahu k jejich konfigurovatelnosti, bezpečnosti, velikosti paměti a kvalitě čipu proti zápisům. Níže uvedená tabulka uvádí obecný přehled jednotlivých typů tagů.", "section_level": 2}, {"title": "Kapacity bezkontaktních čipů.", "content": "Paměťové kapacity běžně dostupných bezkontaktních čipů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace NFC a Bluetooth.", "content": "NFC a Bluetooth jsou rádiové technologie krátkého dosahu. Podle technických detailů uvedených níže NFC operuje na nižších přenosových rychlostech, nicméně potřebuje ke svému provozu výrazně méně energie a nepotřebuje párování. Konfigurace NFC je výrazně rychlejší ve srovnání se standardním Bluetooth, ale nikoliv ve srovnání s Bluetooth low energy. Namísto manuální konfigurace pro identifikace zařízení je spojení mezi dvěma zařízeními provedeno automaticky, a to za méně než 1/10 sekundy. Maximální přenosové rychlosti NFC (424 kbit/s) jsou nižší, než u standardu Bluetooth V2.1 (2.1 Mbit/s). Maximální dosah menší než 20 cm u této technologie výrazně redukuje možnosti okolních zařízení zachytávat provoz, jelikož musí být ve velmi blízkém dosahu zařízení, u nějž chcete odchytávat provoz. Ve srovnání s Bluetooth, je NFC kompatibilní s existující pasivní RFID infrastrukturou (13.56 MHz, ISO/IEC 18000-3). Požadavky na napájení jsou výrazně nižší, nebo podobné s Bluetooth V4.0 low energy protokolem. V některých případech mohou být ale požadavky na napájení zařízení vyšší, než u Bluetooth V4.0 Low Energy protokolu, a to v případech komunikace s pasivním, nenapájeným zařízením (vypnutý telefon, bezkontaktní čipové karty, smart postery), které je potřeba napájet ze zařízení iniciujícího komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Normy NFC a jejich tvůrci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Normy.", "content": "NFC bylo schváleno jako norma ISO/IEC 8. prosince roku 2003 a později jako norma ECMA. NFC je otevřená platforma technologií standardizovaná v ECMA-340 a ISO/IEC 18092. Tyto normy specifikují modulační schémata, kódování, přenosové rychlosti, formáty rámců na rozhraní NFC zařízení, ale také i inicializační schémata a podmínky vyžadované pro řízení kolizí během inicializace během obou, pasivních a aktivních režimů. Mimoto také definuje transportní protokol, který zahrnuje aktivaci protokolu a metody pro přenos dat. Rádiové rozhraní pro NFC je definováno ve dvou normách:", "section_level": 2}, {"title": "GSMA.", "content": "Asociace světového systému pro mobilní komunikaci (Global System for Mobile Communications, GSMA) je globální oborovou organizací zahrnující téměř 800 mobilních operátorů a přes 200 firem poskytujících produkty a služby ve 219 zemích. Mnoho členů této asociace vyzkoušelo technologii NFC po celém světě. Tyto zkušenosti jim umožnily komerční spuštění služeb založených na NFC. GSMA je zapojeno v několika iniciativách souvisejících s NFC:", "section_level": 2}, {"title": "StoLPaN.", "content": "StoLPaN ('Store Logistics and Payment with NFC') je celoevropské konsorcium podporované Evropskou komisí, a to konkrétně programem Technika informační společnosti IST (Information Society Technologies) nadnárodního projektu FP6 a zkoumá dosud nevyužitý potenciál této technologie ve vztahu k mobilní komunikaci.", "section_level": 2}, {"title": "NFC Forum.", "content": "NFC Forum je nezisková organizace, která byla založena za účelem zkonsolidovat rádiové technologie krátkého dosahu do jednoho funkčního celku, NFC, se záměrem protlačit tuto technologii na veškeré možné trhy. Jedná se o uskupení, které specifikuje NFC standardy postavené na ISO/IEC standardech. V tomto uskupení jsou zahrnuty firmy, jenž udávají směr vývoje v mobilních, informačních a platebních technologiích. Bylo založeno v roce 2004 firmami, mezi nimiž byla firma Nokia, Philips a Sony. S postupem času počet členů NFC fóra roste a nyní již čítá přes 170 členů. Jedná se o výrobce hardwaru, softwaru a finanční instituce. Mezi hlavní záměry organizace NFC Forum patří:", "section_level": 2}, {"title": "Java Community Process.", "content": "\"Java Community Process\" (JCP) je proces, program či mechanismus, který zašťituje vývoj standardů, specifikací a nových API pro platformu jazyka Java. Účastnit se vývoje a poskytování zpětné vazby pro požadavky na změnu Java specifikací (\"Java Specification Requests\", zkratka \"JSR\") může kdokoliv. JCP tímto způsobem přijalo dvě důležitá API specifikace pro mobilní telefony podporující NFC technologii, a to konkrétně Contactless Communications API (JSR257) a Secure and Trust Service API (JSR177).", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní implementace NFC.", "content": "Absence vestavěných NFC čipů v mobilních telefonech nebrání ve využití NFC technologie. Pro tyto případy byly vyvinuty karty \"microSD\" a \"UICC SIM\", které obsahují bezkontaktní smartcard čipy s rozhraním podle normy ISO14443 s vestavěnou anténou nebo bez ní. Tyto implementace v podobě SIM karet a karet microSD umožňují nasazení této technologie na současná zařízení, což umožňuje realizaci NFC služeb i na přístrojích, u nichž s tímto využitím nebylo počítáno. Výhodou tohoto přístupu je jak zlevnění, tak i zkrácení doby globálního nasazení bezkontaktních služeb na stávající trh.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní spolutvůrci norem NFC.", "content": "Ostatní standardizační subjekty a projekty zainteresované ve vývoji NFC zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní aspekty.", "content": "Ačkoliv může být krátký dosah NFC technologie brán za jeden z bezpečnostních aspektů, tak NFC samotné nezabezpečuje komunikaci. V roce 2006 Ernst Haselsteiner a Klemens Breitfuß popsali různé typy útoků a ukázali, jak využít odolnost NFC vůči útokům typu Man-in-the-middle k získání specifického klíče. Tato technika není součástí ISO standardu, NFC nenabízí nějakou ochranu proti odposlechu a může být proto zranitelné vůči modifikaci dat. Aplikace využívající NFC proto musí použít kryptografické protokoly vyšších vrstev (např. SSL) k vytvoření zabezpečeného kanálu. Zajištění bezpečnosti přenášených dat pomocí technologie NFC proto vyžaduje spolupráci na více úrovních: Útoky mohou být různého typu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Near field communication (NFC) je modulární technologie rádiové bezdrátové komunikace mezi elektronickými zařízeními na velmi krátkou vzdálenost (do 4 cm) s přiblížením přístrojů. Tuto architekturu definuje sada standardů ISO. Současné a předpokládané využití této technologie je především ve výměně klíčových dat při bezkontaktních finančních transakcích a ve zjednodušené konfiguraci spojení rádiových zařízení, jako např. Wi-Fi. S využitím této technologie se počítá ve vzájemné komunikaci jak dvou aktivních přístrojů (např. příslušně vybavených mobilních telefonů), tak aktivních zařízení s pasivními zařízeními (s tzv. tagem, pasivním nenapájeným NFC zařízením) jako čtečka s bezkontaktní platební kartou. ", "tgt_summary": "La communication en champ proche (CCP), en (NFC) est une technologie de communication sans fil à courte portée et à haute fréquence, permettant l'échange d'informations entre des périphériques jusqu'à une distance d'environ dans le cas général. Cette technologie est une extension de la norme standardisant les cartes de proximité utilisant la radio-identification (RFID) qui combinent une carte à puce et un lecteur au sein d'un seul périphérique. ", "id": 979490} {"src_title": "Zwiesel", "tgt_title": "Zwiesel", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Zwiesel leží na soutoku řek Großer Regen a Kleiner Regen – dál řeka pokračuje pod jménem Schwarzer Regen (Černá Řezná) – v rozlehlé kotlině na úpatí zalesněných vrcholů západní části Bavorského lesa (Velký Javor 1456 m, Velký Falkenstein 1315 m, Kiesruck 1265 m) přibližně 10 kilometrů severovýchodně od okresního města Regen, 35 kilometrů od města Deggendorf, 30 kilometrů od obce Grafenau a 15 kilometrů od hraničního přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein. Do Zwieselu se dostanete pohodlně po silnici první třídy B11. Město Zwiesel je vlaky Waldbahn spojeno s okolními městy Plattling, Bayerisch Eisenstein a Bodenmais v hodinovém taktu a s obcí Grafenau v dvouhodinovém taktu.", "section_level": 1}, {"title": "Mineralogie.", "content": "Ve Zwieselu se nachází řada rozmanitých mineralogických odkryvů bohatých na křemen, které vedly k rozvoji sklářského průmyslu. Nejznámějším místem těžby je křemenný lom Hennenkobel (Hühnerkobel), kde byly objeveny vzácné a oblíbené minerály. Minerál Zwieselit (anglicky Zwieselite), který se zde vystytuje byl pojmenován právě po Zwieselu, městě skla.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé byli podle pověsti zlatokopové. První zmínka o vesnici Zwiesel s dřevěnou kapličkou pochází z roku 1255. V roce 1280 bylo toto místo významným překladištěm na cestě do Čech. Od roku 1313 se již hovoří o Zwieselu jako o městu s právem trhu. Dne 11. září 1560 byl Zwieselu vévodou Albrechtem V. Bavorským udělen erb, který se používá dodnes. Philipp Apian na své mapě z roku 1568 použil pojmenování „Zwisel“. Vývoj Zwieselu byl bohužel opakovaně negativně ovlivněn požáry, válkami a morovými epidemiemi. Město bylo několikrát vypáleno: v roce 1431 Husity, v roce 1468 během války „Böcklerkrieg“ a během třicetileté války v roce 1633 Švédy. Roku 1741 sem vpadli panduři a v roce 1809 došlo k velké bitvě u Landwehrberglu proti českým nájezdníkům. Již v 16. století probíhala v dole Rotkot ve Zwieselu těžba. Roku 1767 byl postaven kostel Bergkirche a v roce 1838 byla vybudována nynější radnice. V letech 1825, 1832, 1846, 1849 a 1870 město opakovaně vyhořelo. Při posledním požáru 19.8. 1876 shořel farní kostel. Vodovod byl vybudován v roce 1888, elektrické osvětlení pak v roce 1896. Mezi lety 1891 až 1896 byl postaven městský farní kostel Sv. Mikuláše. V roce 1904 byl Zwieselu udělen statut města. Zwiesel se rychle rozvíjel a stal se hospodářským a kulturním centremBavorského lesa. Sklo a dřevo vždy patřilo k faktorům určujícím další vývoj města. Historie sklářského průmyslu v oblasti okolo Zwieselu sahá až do 15. století (Rabenstein 1421). Roku 1836 byla založena továrna na výrobu křišťálu Theresienthal a v roce 1872 začal sklářský mistr Anton Müller budovat sklářskou huť Annathal, později známou jako firmu Schott-werke, která v současné době působí pod jménem Zwisel Kristallglas AG a je významným německým výrobcem skleněných pohárů. Roku 1904 byla založena odborná sklářská škola, která se stala státní školou pro obor sklářství. Na konci druhé světové války, dne 20. dubna 1945 v poledne, bylo při bombovém útoku na železniční mosty zničeno mnoho domů a o život přišlo 15 civilistů. Dne 22. dubna byl Zwiesel bez dalších krveprolití vydán Američanům. Výjimečnou událostí v nedávné historii města byla Bavorská zemská výstava Čechy-Bavorsko: 1500 let sousedství. Mnoho návštěvníků výstavy navštívilo také sousední Českou republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Město se v roce 1254 jmenovalo „Zwisel“, brzy po roce 1301 již „Zwiseln“, v roce 1738 „Zwisl“ a v roce 1832 „Zwiesel“ a „Zwisel“. Slovo „zwisel“ pocházející ze středověké němčiny znamená rozvětvení. V tomto případě tak byl označován soutok Velké a Malé Řezné a křižovatka dvou hlavních cest. [3]", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření města Zwiesel o okolní obce.", "content": "Dne 1. října 1971 byla ke Zwieselu připojena obec Klautzenbach. 1. ledna 1978 byla ke Zwieselu přičleněna část obce Rabenstein. Obec Bärnzell s 652 obyvateli a plochou 1250 hektarů byla ke Zwieselu připojena 1. května 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katolické.", "content": "Již v roce 1356 měl Zwiesel vlastního duchovního, který byl jako vikář podřízen faráři z Regenu. V roce 1558 se expozitura Zwiesel stala farností. Od roku 1962 se zde nachází augustiniánský klášter Panny Marie Utěšitelky (OSA), založený sudetoněmeckými mnichy a patřící k vídeňskému vikariátu.", "section_level": 2}, {"title": "Evangelické.", "content": "Po vydání bavorského náboženského ediktu kurfiřtem Maxmiliánem roku 1803 se ve Zwieselu usadili evangeličtí křesťané. V roce 1885 byl založen Evangelický spolek Zwiesel, který dosáhl toho, že Zwiesel dostal roku 1889 právo vysílat putovní kazatele doprovázející sezonní pracovníky. Dne 29.5. 1895 byl vysvěcen neogotický kostel v ulici Bahnhofstraße (dnes Dr.-Schott-Straße). V roce 1922 zde byla zřízena farnost.", "section_level": 2}, {"title": "Novoapoštolské.", "content": "Novoapoštolská obec se také usadila ve Zwieselu a má zde svůj vlastní kostel.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1800 měl Zwiesel 803 obyvatel a 140 obytných budov. Již v roce 1810 počet obyvatel překročil jeden tisíc. 1867 mělo město Zwiesel s právem trhu 2.303 obyvatel a 243 obytných budov. V roce 1900 byl počet obyvatel 3.760 a počet obytných budov 333. Po druhé světové válce vzrostl počet obyvatel Zwiselu na 5.885. Nejvyšší počet obyvatel v historii města byl dosažen v roce 1984 - 10.670 obyvatel. Aktuálně ve mestě Zwiesel a v přilehlých částech obce žije 9.257 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Partnerské město.", "content": "Od května 2006 je přístavní město (Dolní Sasko) oficiálním partnerským městem města skla Zwieselu. Města jsou od sebe vzdálena přibližně 800 kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Starosta.", "content": "Prvním starostou je od 13. února 2011 Franz Xaver Steininger (nezávislý). Ve druhém kole byl zvolen starostou 60,57% hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Městská rada.", "content": "Rada města Zwiesel má od komunálních voleb ze 16.3.2014 následující složení: CSU: 7 křesel SPD: 5 křesel Svobodní voliči (Freie Wähler, FW): 5 křesel Sdružení nestraníků (Parteifreie Wählergemeinschaft, PWG): 4 křesla Zelení: 3 křesla", "section_level": 2}, {"title": "Umění, kultura a památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kostely.", "content": "Městský farní kostel Sv. Mikuláše: trojlodní neogotická stavba z pálených cihel. Postaven byl v letech 1892 – 1896. Má 86 metrů vysokou věž. Bývá nazýván též „dómem Bavorského lesa“ Katolický horský kostelík (Bergkirche Maria Namen): postaven v rokokovém stylu v roce 1767, stropní malby od Franze Antona Rauschera (1731−1777)", "section_level": 3}, {"title": "Skleněná křišťálová pyramida.", "content": "Skleněná křišťálová pyramida: jediněčné dílo postavené společností Zwiesel Kristallglas AG měří přes 8 metrů a skládá se z více než 93.000 skleniček na víno.", "section_level": 3}, {"title": "Památník Sv. Jana Nepomuckého.", "content": "Náměstí zdobí sousoší z roku 1767, které zobrazuje Sv. Jana Nepomuckého, po stranách se Sv. Sebastianem a Sv. Florianem. Radnice z roku 1838 byla postavena v klasicistním stylu. Na dolní straně náměstí se nachází studna od společnosti Schott, dar firmy Schott Zwiesel AG z roku 1975. V roce 1998 bylo náměstí vyhlášeno pěší zónou, toto rozhodnutí bylo ale již v roce 1999 rozhodnutím občanů zrušeno", "section_level": 3}, {"title": "Podzemní chodby.", "content": "Historické podzemí města Zwiesel: systém chodeb pod hradními stájemi a v jejich okolí pochází z vrcholného středověku a je zpřístupněn veřejnosti. Bývají zde pořádány různé výstavy.", "section_level": 3}, {"title": "Muzea.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum lesa.", "content": "Muzeum lesa ve Zwieselu: v 17 místnostech si můžete prohlédnout přibližně 8.000 exponátů vztahujících se k lesu, dřevu, sklu a k tomuto regionu. Lesní fauna i flóra je znázorněna ve velkoplošných dioramatech. Celkový obraz lesa doplňuje naučný přehled hub. Nově si můžete prohlédnout původní zachovalý inventář městské lékárny z roku 1870. Muzeum lesa také uchovává umělecký odkaz dolnobavorského skladatele Erharda Kutschenreutera. Do budoucna je v plánu také nová koncepce expozic a přestěhování muzea do prostor bývalé dívčí školy nacházející se nad budovou katolického kostela. Právě v těchto prostorách byla uspořádána Bavorská zemská výstava.", "section_level": 3}, {"title": "Muzeum skla.", "content": "Muzeum skla Theresienthal: V bývalém panském zámku rodiny Poschinger se nachází sbírka sklenic, které byly vyrobeny mezi lety 1800 a 1930. Můžete si zde prohlédnout skleněné objekty manufaktury na výrobu křišťálu „Kristallmanufaktur Theresienthal“, které byly v 19. století ozdobou mnoha evropských dvorů.", "section_level": 3}, {"title": "Muzeum pivovaru.", "content": "Muzeum pivovaru „Dampfbierbrauerei Zwiesel“: Pivovar rodiny Pfeffer je známý pivem nazývaným Dampfbier (svrchně kvašené polotmavé pivo). V bývalém prostoru varny se dozvíte informace o historii vaření piva, o tradičních i moderních postupech.", "section_level": 3}, {"title": "Galerie a ateliéry.", "content": "Galerie Zwiesel Galerie Horizonte Galerie Männerhaut Galerie Ritterswürden Glasstadt Galerie Zwiesel", "section_level": 2}, {"title": "Kino.", "content": "Dne 23. března 1898 poprvé promítalo putovní kino v sálu hostince Janka ve Zwieselu. Program se skládal z 5 krátkých filmů. Od 27. října 1917 byly v sálu Pfeffersaal pravidelně promítány filmy. Dne 29. dubna 1923 bylo ve čtvrti Hafnerstadt otevřeno první klasické kino ve Zwieselu. Následně bylo 8. prosince po 16 měsících stavby otevřeno první filmové divadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Interkulturní projekty.", "content": "Město Zwiesel a Dům bavorských dějin zorganizovaly v roce 2007 Bavorskou zemskou výstavu Bavorsko – Čechy: 1500 let sousedství v prostorách Staré dívčí školy. Kromě typické muzejní a didaktické výstavy proběhla u této příležitosti celá řada dalších doprovodných událostí jako například Česko-bavorský festival setkání. Stoleté kulturní vazby mezi Bavorskem a Čechami se díky této akci dostaly do širšího povědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Městský park a chráněné krajinné oblasti.", "content": "Lázeňský park podél řeky Großer Regen byl zřízen v roce 1885 spolkem Verschönerungsverein Zwiesel. Před vybudováním parku se v těchto místech nacházela neudržovaná divočina tzv. „Grüben“ s odtoky dešťové vody, s haldami, které na místě zůstaly jako pozůstatky po těžbě zlata a s podmáčenými loukami zarostlými křovím. V roce 1887 se součástí parku stal také rybník. Díky aktivní pomoci místních mohly být hlavní práce dokončeny již rok poté. Nyní vede lázeňským parkem tematická cesta „Zwieseler Skulpturenweg“. Na území města Zwiesel se nachází celkem tři chráněné krajinné oblasti: Stockauwiesen, Rotfilz a Kiesau.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Důležitým pilířem hospodářství města Zwiesel je i cestovní ruch. Město Zwiesel leží na tzv. „Sklářské cestě“. Tato 270 km dlouhá turistická stezka, která byla v roce 1997 otevřena spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem, vede z města Neustadt an der Waldnaab až do Pasova. Na mnoha místech na této trase se můžete sklářům dívat pod ruce, když tvoří ze skla. A diváci mají možnost si výrobu skla i sami vyzkoušet a tak se o tomto řemeslu dozvědět více informací. Zwiesel disponuje kapacitou 3.800 lůžek různých kategorií pro hosty a dvěma kempy. V roce 1910 vzniklo první koupaliště ve Zwieselu o rozloze 50 m2. V roce 1938 bylo postaveno v ulici Rabensteiner Straße koupaliště s vodní plochou 2.000 m2. Později byla postavena krytá plovárna. V roce 1999 byla renovována krytá hala, v roce 2000 pak i venkovní koupaliště. Celý areál byl pojmenován Zwieseler Erlebnisbad. Dne 15. června 2005 byl v blízkosti plovárny otevřen saunový svět Bayerwald-Sauna.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní sporty.", "content": "V regionu zimních sportů v okolí města Zwiesel na Velkém Javoru (až 1456 m) se nachází jedno z největších lyžařských středisek Bavorského lesa. Lyžařská střediska jsou vybavena lanovkami a vleky. Síť běžeckých stop v okolí čítá více než 100 km. Městem Zwiesel prochází známá trasa pro běžkaře tzv. Bayerwaldloipe o délce 150 km. Na vrcholu Velký Javor se jezdí světový pohár ve sjezdovém lyžování. Německý spolek sjezdového lyžování naplánoval, že od zimní sezóny 2006/2007 se každé dva roky uskuteční závod světového poháru na Velkém Javoru. V mezičase se pak bude závod konat ve středisku Ofterschwang. Po závodě světového poháru ve sjezdu 10. a 11. března 2007 se další rok závody plánované na 1. a 2. března kvůli počasí neuskutečnily. Ve dnech 4. a 5. února 2011 se na Velkém Javoru kromě závodu světového poháru konal i závod ve slalomu a v obřím slalomu. Kromě toho se můžete v zimě procházet po upravených zimních turistických trasách, vyjet si na saních tažených koňmi národním parkem, objevovat přírodu na sněžnicích nebo se vydat průvodem s pochodněmi.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelné kulturní události.", "content": "V roce 1880 se ve Zwieselu uskutečnila první lidová slavnost a v roce 1936 proběhla poprvé pod názvem Grenzlandfest – hraniční slavnost. Tradice byla přerušena 2. světovou válkou a znovu obnovena roku 1949 z počátku na náměstí Jahnplatz, od roku 1956 na Pfefferwiesen a od roku 1992 na nynějším místě u řeky Schwarzer Regen. Od roku 1949 se tato slavnost koná každoročně od soboty předcházející 3. neděli do předposlední neděle v červenci. Během hraniční slavnosti roku 1939 se poprvé z iniciativy Paula Friedla uskutečnila soutěž lidové hudby o cenu „Zwieseler Fink“. Toto setkání zpěváků a hudebníků s nejstarší tradicí v Bavorsku se již každoročně koná v listopadu. V roce 1962 byla místními členy spolku přátel Bavorského lesa poprvé zorganizována jedna z nejvýznamnějších uměleckých výstav Bavorského lesa „Zwieseler Buntspecht“. Každoročně v rámci této výstavy prezentují svá díla malíři, grafici, sochaři, keramici a umělečtí skláři z celého Bavorského lesa, z Podunají a Šumavy. Nabídka kulturních událostí v průběhu celého roku je velmi pestrá. Za zmínku jistě stojí i výstava skleněných lahviček na šňupací tabák (tzv. Schnupftabakglas-Ausstellung) spolku Gläserner Winkel.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Sklářství je stále jedním z pilířů hospodářství města Zwiesel. Z toho logicky vyplývá, že firma Zwiesel Kristallglas AG je největším zaměstnavatelem ve městě. Město Zwiesel si jako „město skla“ získalo mezinárodní uznání. Vedle moderní průmyslové výroby je se sklem pracováno i v řemeslných dílnách, které zaměstnaným umělcům dávají prostor k volné umělecké tvorbě. Dalším pilířem hospodářství města je cestovní ruch. Město Zwiesel disponuje přibližně 3.000 lůžky pro hosty. Počet přenocování dosahuje ročně 300.000. Město Zwiesel je tak beze sporu jednou z nejznámějších destinací pro dovolenou ve Východním Bavorsku. Ale právě díky přísunu kapitálu zde fungují i menší firmy, které vytvářejí další pracovní místa. Díky dobré infrastruktuře ve zdravotnictví je možnost uplatnění i v této oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silnice I. třídy tzv. Bundesstraße Bundesstraße 11: Bayerisch Eisenstein – Zwiesel − Regen − (Bundesstraße 85: Cham/Pasov) – Deggendorf − Landshut − Mnichov", "section_level": 2}, {"title": "Vlaková doprava.", "content": "Nádraží ve Zwieselu – nazývané též „zwieselský pavouk“ – je důležitým dopravním uzlem v Bavorském lese. Nachází se na trase Plattling-Bayerisch Eisensteina je výchozím bodem pro trať č. 906 vedoucí do Grafenau a pro trať č. 907 vedoucí do Bodenmaisu. Na těchto tratích provozuje dopravu pod značkou Waldbahn v pověření DB Regio společnost Arriva.", "section_level": 3}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Zwiesel je součástí autobusového dopravního systému společnosti RBO. Mimo to existují ještě autobusové linky společnosti Lambürger, které jezdí do turisticky zajímavých míst v okolí Zwieselu, Falkenstein-Bus a Stadtbus. Zwiesel je proto důležitým dopravním uzlem v dopravním konceptu NP Bavorský les, kde platí jízdenky Bayerwald-Ticket a karty pro hosty GUTi.", "section_level": 3}, {"title": "Veřejné instituce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovolní hasiči Zwiesel.", "content": "Zasahují v případě požárů a zajišťují pomoc okresní nemocnici ve Zwieselu. Nemocnice byla zřízena 24. listopadu 1929 jako nemocnice zdravotní pojišťovny AOK a v roce 1964 ji převzal zemský okres Regen.", "section_level": 3}, {"title": "Vzdělání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Základní škola.", "content": "Základní škola (do 4. třídy) tzv. Grundschule: Základní škola v ulici Bergstraße se nachází v prostorách dívčí školy postavené v roce 1961. Prostory byly rozšířeny v roce 2001. Základní škola (od 5. do 9. třídy) tzv. Mittelschule: Budova Hauptschule v ulici Böhmergasse byla postavena jako chlapecká škola a v roce 1961 byla rozšířena.", "section_level": 2}, {"title": "Reálka.", "content": "Reálka tzv. Realschule: státní reálná škola byla postavena v roce 1975.", "section_level": 2}, {"title": "Gymnázium Zwiesel.", "content": "S účinností od 2.9.1952 byla ve Zwieselu otevřena státní reálka. V roce 1957 získala označení Vyšší reálná škola. Na základě tzv. Hamburger Abkommen z roku 1964 byla označena jako matematicko-přírodovědecká a od roku 1966 po rozšíření zaměření i na moderní jazyky jako matematicko-přírodovědecké a jazykové gymnázium. Na konci roků 1971 a 1996 se škola přestěhovala do nových prostor.", "section_level": 2}, {"title": "Střední odborná škola sklářská.", "content": "Střední odborná škola sklářská: Střední odborná škola sklářská ve Zwieselu – státní centrum odborného vzdělávání v oboru sklářství nacházející se v ulici Fachschulstraße je jedinou střední odbornou sklářskou školou svého druhu v Bavorsku. Byla založena v roce 1904. Od roku 1957 má k dispozici vlastní sklářskou huť. V roce 1997 byla značně rozšířena.", "section_level": 2}, {"title": "Centrum odborného vzdělávání v oblasti sociálních služeb.", "content": "Skládá se ze střední odborné školy sociálně-pedagogické (Fachakademie für Sozialpädagogik), Střední odborné školy zaměřené na péči o seniory a vzdělávání odborných pracovníků a Střední odborné školy zaměřené na péči o děti a k tomu patřící internát pro žákyně. Internát pro žákyně v ulici Theresienthaler Straße byl zprovozněn 7. prosince 1951 a rozšířen byl 21. prosince 1958 a pak znovu v roce 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Synové a dcery města.", "content": "Anton Waldmann (1878–1941), odborný lékař v oboru hygieny a generální vrchní štábní lékař Josef Zizler (1881–1955), architekt Fritz Rümmelein (1895–1918), důstojník a nositel vojenského řádu Pour le Mérite Walter Mauder (1913–1999), malíř Wolf Hirtreiter (* 1922), sochař Fritz Stoiber (* 1924–2013), člen hudební skupiny Stoiber Buam Ludwig Wörner (* 1948), politik SPD Geiss Haejm (* 1951), písničkář a spisovatel Karlheinz Meininger (* 1953), fotbalista Franz Bernreiter (* 1954), biatlonista a vítěz broznové medaile na olympijských hrách v roce 1980 a na mistrovství světa v roce 1981 Klaus Gattermann (* 1961), závodník ve sjezdovém lyžování Susanne Kiermayer (* 1968), sportovní střelkyně a držitelka stříbrné medaile z olympijských her v roce 1996 Gloria Gray (* 1970), herečka, zpěvačka, komička Lutz Pfannenstiel (* 1973), brankář Michael Adam (* 1984), komunální politik Josef Wenzl (* 1984), závodní běžec na lyžích, vítěz světového poháru Lukas Mühl (* 1997), fotbalista", "section_level": 2}, {"title": "Další osobnosti, které mají vztah k městu Zwiesel.", "content": "Bruno Mauder (1877–1948), umělecký sklář a ředitel odborné sklářské školy ve Zwieselu Paul Friedl (1902–1989), spisovatel a vlastivědec Siegfried Schriml (* 1927), umělec Walter Demel (* 1935), běžkař Heinz Wittmann (* 1943), bývalý fotbalista Bundesligy a dvojnásobný německý mistr (svoji kariéru začal u SC Zwiesel) Klaus Fischer (* 1949), bývalý fotbalista národního týmu Karlheinz Meininger (* 1953), bývalý fotbalista Bundesligy (svoji kariéru začal u SC Zwiesel) Josef Weikl (* 1954), bývalý fotbalista a dvojnásobný vítěz DFP-Pokalu (svoji kariéru začal u SC Zwiesel)", "section_level": 2}], "src_summary": "Zwiesel (česky \"Svízel\") je město v dolnobavorském okrese Regen. Od roku 1972 se řadí mezi státem uznané klimatické lázně. Pojmenování města bylo odvozeno od kořene bajuvarského slova „zwisl“, který označuje rozvětvení. Území nacházející se mezi dvěma řekami Großer Regen (Velká Řezná) a Kleiner Regen (Malá Řezná) bylo pojmenováno Zwiesel. ", "tgt_summary": "Zwiesel est une ville allemande en Basse-Bavière, située dans l'arrondissement de Regen. Il s'agit également d'une station de sports d'hiver.", "id": 1539006} {"src_title": "Spolčení hlupců", "tgt_title": "La Conjuration des imbéciles", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Kniha vypráví o třicátníkovi Ingáciovi J. Reillym, který má akademické vzdělání, je sečtělý a inteligentní a všechen čas tráví ve svém pokoji v malém domku, kde se nechá vyživovat svou omezenou matkou. Za své životní poslání považuje sepsání význačného díla, ve kterém odhalí zkaženost a mravní zpustlost dnešní doby. Dlouhé hodiny tak polehává ve své staromládenecké ložnici před televizní obrazovkou, proklíná svět do jehož morálního bahna upadl, nebo sepisuje nesouvislé kapitoly svého díla o tom, jak vysoko ční éra středověku nad zkažeností moderní doby. Při jedné cestě z baru nicméně Ingáciova matka poškodí autem cizí dům a jelikož nemá peníze na náhradu škody, je Ignácius donucen hledat si práci – ačkoliv matku varoval, že to nedopadne dobře. Nedopadlo. Po několika pokusech je přijat do továrny Levyho kalhoty, což je malý upadlý podnik před bankrotem, vedený přednostou kanceláře panem Gonzalesem. V podniku se vyskytuje také slečna Trixie, asi osmdesátiletá senilní účetní, toužící po šunce a penzi. Ignácia práce v podniku nadchne, ale cítí ji především jako svou šanci trumfnout svou přítelkyni ze studií Myrnu Minkoffovou, která se angažuje v boji za lidská práva v New Yorku. V úmyslu se zviditelnit chce pozvednout ekonomickou situaci firmy a tak padělá dopis a jménem majitele nařkne jediného odběratele z neschopnosti prorazit na trh. To vede k tomu, že jsou Levyho kalhoty žalovány o závratných půl milionu dolarů. Po následném vyvolání vzpoury černošských dělníků, která skončí fiaskem, je vyhozen. Následně je přijat jako pouliční prodavač párků, což matka snáší velmi těžce. Boje Ignácia s matkou se neustále stupňují a když je po sérii náhod a nehod Ignácius vyfocen v novinách ležící na silnici před barem, v němž se obchoduje s pornografií, dochází matce trpělivost a chce zbavit syna svéprávnosti a nechat ho hospitalizovat na psychiatrii. Ignácius však její plán včas odhalí a když se objeví Myrna Minkoffová, neváhá a utíká s ní do New Yorku vstříc novým dobrodružstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Další postavy.", "content": "Příběhem neustále prochází pouze několik vedlejších postav, které se objevují v různých funkcích a rolích – například věčně nevrlý a do dýmu zahalený černoch Burma Jones, plachý policejní vyšetřovatel Angelo Mancuso nebo zámožný starý pan Claude Robichaux, který se uchází o Ignáciovu matku a trpí paranoidním strachem z „komoušů“. Důležitou roli hraje také bývalá Ignáciova přítelkyně Myrna Minkoffová, která je zapálená bojovnice za lidská práva a považuje se za hlubokou znalkyni Ignáciovy duše.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik románu.", "content": "Autor napsal dílo v průběhu 60. let, ale nepodařilo se mu pro něj najít vydavatele. Několikeré odmítnutí jej zřejmě hluboce zasáhlo a ve spojení se zdravotními problémy jej v roce 1969 dohnalo k sebevraždě. O vydání románu se zasadila jeho matka, která požádala o pomoc s vydáním spisovatele Walkera Percyho. Najít vydavatele se podařilo až po 11 letech, román vyšel v roce 1980 a o rok později za něj jeho autor obdržel Pulitzerovu cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Román vyšel poprvé v češtině v roce 1985 (Odeon) v překladu Jaroslava Kořána, prozatím naposledy v roce 2008 (Argo). Jde o revidované vydání, protože původní edice byla z politických důvodů zcenzurována.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasová adaptace.", "content": "Kniha byla zpracována v roce 2016 v Českém rozhlasu jako čtrnáctidílná četba na pokračování. Překlad: Jaroslav Kořán, adaptace: Gabriela Albrechtová, četl: Luboš Veselý, režie: Vít Vencl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spolčení hlupců (v originále A Confederacy of Dunces, 1. vydání v roce 1980) je humoristicko-satirický román, který napsal americký spisovatel John Kennedy Toole (1937-1969). Román vyšel až po autorově smrti v roce 1980 a v roce 1981 byl oceněn Pulitzerovou cenou. Příběh obtloustlého a potrhlého intelektuála Ignácia J. Reillyho se odehrává v barvitém prostředí New Orleansu na počátku 60. let 20. století. Kniha je vyprávěna bohatým, svěžím jazykem. Do češtiny ji přeložil Jaroslav Kořán.", "tgt_summary": "La Conjuration des imbéciles (titre original : \"\") est un roman humoristique de John Kennedy Toole, non publié de son vivant. Le titre est une référence à une citation de Jonathan Swift, mise en épigraphe : ", "id": 2402601} {"src_title": "Robert Frank", "tgt_title": "Robert Frank (photographe)", "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "Narodil se 9. listopadu 1924 v Curychu ve Švýcarsku do židovské rodiny jako syn Rosy (Zucker) a Hermanna Franka. Robert uvádí v dokumentu \"Leaving Home, Coming Home\" Geralda Foxe z roku 2005, že jeho matka Rosa (jiné zdroje uvádějí její jméno jako Regina) měla švýcarský pas, zatímco jeho otec Hermann pocházel z Frankfurtu nad Mohanem v Německu a zůstal bez státní příslušnosti poté, co jako Žid ztratil německé občanství. Pro Roberta a jeho staršího bratra Manfreda museli požádat o švýcarské občanství. Přestože Frank a jeho rodina zůstali ve Švýcarsku během druhé světové války v bezpečí, přesto hrozba nacismu ovlivnila jeho vnímání útlaku. Začal se věnovat fotografii, částečně jako prostředek úniku z domácích mantinelů a své rodiny orientované na podnikání a studoval u několika fotografů a grafických designérů, než v roce 1946 vytvořil svou první ručně vyrobenou knihu fotografií \"40 Foto\"s. Frank v roce 1947 emigroval do Spojených států a v New Yorku si sehnal práci módního fotografa pro \"Harper's Bazaar\". V roce 1949 publikoval Walter Laubli (1902–1991), nový editor časopisu \"Camera\", rozsáhlé portfolio obrázků Jakoba Tuggenera pořízených v zábavních zařízeních a továrnách, vedle práce 25letého Franka, který se po dvou letech v zahraničí právě vrátil do svého rodného Švýcarska. Časopis obsahoval stránky s některými z jeho prvních fotografií z New Yorku a propagoval autora jako zástupce „nové švýcarské fotografie“. Tuggener byl vzorem pro mladšího umělce, kterého poprvé zmínil Frankův šéf a mentor, komerční fotograf z Curychu Michael Wolgensinger (1913–1990), a který pochopil, že Frank není vhodný pro žoldnéřské použití média. Tuggener jako seriózní umělec, který opustil komerční svět, byl „ten, kterého Frank opravdu miloval, nejvíce ze všech švýcarských fotografů“. Podle bývalého ředitele Kunsthaus v Curychu pana Guida Magnaguagna byla Tuggenerova kniha \"Fabrik\" Frankovým vzorem pro jeho \"Les Américains\" (\"The Americans\" - \"Američané\") publikovaná o deset let později v Paříži vydavatelem Delpire, v roce 1958. Frank brzy odcestoval na cestu do Jižní Ameriky a Evropy. Vytvořil další ručně vyráběnou knihu fotografií, které nafotografoval v Peru, a do USA se vrátil v roce 1950. Tento rok byl pro Franka významný, po setkání s Edwardem Steichenem se zúčastnil skupinové výstavy \"51 American Photographers (51 amerických fotografů\") v Muzeu moderního umění (MoMA) a také se oženil s kolegyní umělkyní Mary Frankovou rozenou Mary Lockspeiser, se kterou měl dvě děti, Andreje a Pabla. Ačkoli byl zpočátku optimistický ohledně americké společnosti a kultury, Frankův pohled se rychle změnil, když čelil rychlému tempu amerického života a tomu, co viděl jako přílišný důraz na peníze. Později často viděl Ameriku jako chmurné a osamělé místo, což se ukázalo na jeho pozdějších fotografiích. Frankova vlastní nespokojenost s kontrolou, kterou editoři vykonávali nad jeho prací, také nepochybně ovlivnila jeho zkušenost. Pokračoval v cestování a na krátký čas se přestěhoval se svou rodinu do Paříže. V roce 1953 se vrátil do New Yorku a nadále pracoval jako fotoreportér na volné noze pro časopisy včetně \"McCall's\", \"Vogue\" a \"Fortune\". Spolupracoval s dalšími současnými fotografy, jako je Saul Leiter a Diane Arbus, a pomohl sformulovat to, co Jane Livingston nazvala New York School of Photographers, tedy Newyorská škola fotografie (nezaměňovat s New York School of Art - Newyorskou školou umění) během čtyřicátých a padesátých let. Tato škola s oblibou od 30. do 70. let dvacátého století využívala různé druhy neostrosti. Nebyla to instituce v pravém slova smyslu, ale šestnáct autorů (narozených od 1898–1934) žijících a tvořících v New York City. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami: Diane Arbus, Alexey Brodovitch, Ted Croner, Bruce Davidson, Don Donaghy, Louis Faurer, Richard Avedon, Sid Grossmann, William Klein, Saul Liter, Leon Levinstein, Helen Levitt, Lisette Model, David Vestal a Weegee. V roce 1955 obdržel Frank další uznání, Edward Steichen zařadil sedm jeho fotografií (mnohem více než většina ostatních přispěvatelů) do světové muzejní výstavy \"Lidská rodina\" v Muzeu moderního umění, kterou vidělo 9 milionů návštěvníků, včetně populárního katalogu, který je stále v tisku. Frankovy příspěvky byly přijaty ve Španělsku (žena líbající své rozcuchané dítě v náručí), klanící se staré ženy v Peru, revmatický horník ve Walesu, včetně dvou snímků (jeden atypicky rozostřený) jeho manželky v těhotenství a šesti smějících se žen v okně stánku White Tower Hamburger na čtrnácté ulici v New Yorku. Ta byla později zařazena do knížky \"The\" \"Americans\".", "section_level": 1}, {"title": "\"The Americans\".", "content": "Inspirováno filmovou knihou Švýcara Jakuba Tuggenera z roku 1943 \"Fabrik,\" Bill Brandtova \"The English at Home\" (1936), a Walker Evansovy \"American Photographs\" (1938), a dále na doporučení Evanse, Alexeje Brodoviče, Alexandra Leibermana, Edwarda Steichena a Meyera Schapira, Frank v roce 1955 získal Guggenheimovo stipendium od John Simon Guggenheim Memorial Foundation aby cestoval po Spojených státy a fotografoval všechny vrstvy společnosti. Navštívil například následující města: Detroit a Dearborn v Michiganu; Savannah, Gruzie; Miami Beach a St. Petersburg, Florida; New Orleans, Louisiana; Houston, Texas; Los Angeles, Kalifornie; Reno, Nevada; Salt Lake City, Utah; Butte, Montana; a Chicago, Illinois. V průběhu dalších dvou let vzal s sebou svou rodinu na řadu výletů, během nichž pořídil 28 000 záběrů. Z toho 83 z nich bylo vybráno k publikování v \"The Americans\". Frankova cesta se neobešla bez incidentů. Vzpomínal na antisemitismus, kterému byl vystaven v malém městě v Arkansasu. „Pamatuji si, že mě jeden policista vzal na policejní stanici, tam se posadil a dal si nohy na stůl. Ukázalo se, že jsem Žid, protože jsem měl dopis od Guggenheimovy nadace. Opravdu byli primitivní.“ Šerif mu řekl: „No, musíme někoho, kdo mluví jidiš.“... \"Chtěli z toho něco udělat.\" To bylo jenom jednou, co se mi stalo na cestě. Dali mě do vězení. Bylo to strašidelné. Nikdo nevěděl, kde jsem.“ A kdesi v jednom městě na jihu mi nějaký šerif řekl, že mám „hodinu na odchod z města“. Tyto incidenty pravděpodobně přispěly k temnému pohledu na Ameriku, který je v práci obsažen. Krátce po návratu do New Yorku v roce 1957 se Frank setkal se spisovatelem Beatnické generace Jackem Kerouacem na chodníku před párty a ukázal mu fotografie ze svých cest. Kerouac okamžitě Frankovi řekl: „Určitě můžu o těchto obrázcích něco napsat.“ Nakonec do knihy přispěl svým úvodem. Frank se také stal celoživotním přítelem s Allenem Ginsbergem a byl jedním z hlavních vizuálních umělců, který dokumentoval subkulturu Beatníků, která pociťovala spřízněnost s Frankovým zájmem o dokumentování napětí mezi optimismem 50. let a realitou třídní a rasové odlišnosti. Ironie, kterou Frank našel v lesku americké kultury a bohatého majetku nad tímto napětím dala jeho fotografiím jasný kontrast k těm nejmodernějším americkým fotožurnalistům, stejně jako jeho využití neobvyklého zaostření, slabého osvětlení a ořezu, které se odlišovalo od běžně akceptovaných fotografických technik. Tato odchylka od současných fotografických standardů způsobila Frankovi potíže při hledání amerického vydavatele. Proto byl \"Les Américains\" poprvé publikován v roce 1958 Robertem Delpireem v Paříži, jako součást série \"Encyclopédie Essentielle\", s texty Simone de Beauvoir, Erskine Caldwell, William Faulkner, Henry Miller a John Steinbeck, které Delpire umístil naproti Frankovým fotografiím. Kniha byla ve Spojených státech nakonec publikována v roce 1959 bez textů a zpočátku byla doprovázena značnou kritikou. Například magazín \"Popular Photography\" se vysmíval jeho fotografiím kvůli nesmyslnému rozostření, zrnu, zmatené expozici, opilým (padajícím) horizontům a obecné nedbalosti.” Ačkoli prodeje byly zpočátku také malé, skutečnost, že úvod napsal populární Kerouac, pomohl oslovit větší publikum. V průběhu času a prostřednictvím inspirace pozdějších umělců se kniha \"Američané\" stala klíčovým dílem americké fotografie a dějin umění a je to dílo, s nímž je Frank nejjasněji identifikován. Kritik Sean O'Hagan, píšící pro \"The Guardian\" v roce 2014 řekl: „Je nemožné si představit nedávnou minulost fotografie a drtivou matoucí přítomnost bez jeho přetrvávající a všudypřítomné přítomnosti.“ a že kniha \"Američané\" „změnila povahu fotografie, [...] zůstane snad nejvlivnější fotografickou knihou 20. století.“ V roce 1961 Frank zrealizoval svou první samostatnou show s názvem \"Robert Frank: Photographer\" na Art Institute of Chicago. V roce 1962 se představil také v Muzeu moderního umění v New Yorku. U příležitosti padesátého výročí prvního \"vydání Američanů\" bylo 30. května 2008 celosvětově vydáno nové vydání. U této nové edice od Steidla je většina fotografií neoříznutá (na rozdíl od oříznutých verzí v předchozích vydáních) a dvě fotografie jsou nahrazeny fotografiemi stejného subjektu, ale z jiného pohledu. Slavnostní výstava \"The Americans\" s názvem \"Looking In: Robert Frank's The Americans\" byla uvedena v roce 2009 v Národní galerii umění ve Washingtonu, DC, v San Francisco Museum of Modern Art (SFMOMA) a v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Druhá část čtyřdílné výstavy SFMOMA, 2009, zobrazuje Frankovu původní přihlášku k Nadaci Johna Simona Guggenheima (která financovala primární práci na projektu \"Američané\"), spolu s archy historických kontaktů, dopisy fotografovi Walkeru Evansovi a spisovateli Jacku Kerouacovi, a dvě první rukopisné verze Kerouacova úvodu do knihy. Vystaveny byly také tři koláže (vyrobené z více než 115 originálních hrubých děl), které byly shromážděny pod Frankovým dohledem v letech 2007 a 2008, odhalující jeho zamýšlená témata i jeho první kola výběru obrázků. Byla vydána doprovodná kniha s názvem \"Looking In: Robert Frank's The Americans,\" velmi podrobná fotografická studie na 528 stránkách. Když pracoval jako strážce v Metropolitním muzeu umění, požádal Jason Eskenazi další známé fotografy, kteří navštívili výstavu \"Looking In,\" aby vybrali svůj oblíbený obrázek \"Američanů\" a vysvětlili svůj výběr, což vyústilo v knihu \"By the Glow of the Jukebox: The Americans List\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "V roce 1959 se začal věnovat filmu. Celkem natočil 31 titulů. V době, kdy \"Američané\" vyšli ve Spojených státech, Frank odešel od fotografie a soustředil se na filmovou tvorbu. Mezi jeho filmy byl \"Pull My Daisy\" z roku 1959 \",\" který napsal a vyprávěl Kerouac a hráli v něm Ginsberg, Gregory Corso a další z okruhu Beatníků. Beatníci zdůrazňovali spontánnost a improvizaci. \"Pull My Daisy\" byl podle toho ceněn celá léta jako improvizační mistrovské dílo, dokud Frankův spolu-režisér Alfred Leslie neodhalil v novinách z 28. listopadu 1968 v \"Village Voice\", že film byl skutečně pečlivě naplánován, nacvičován, natáčen profesionální technikou a osvětlením a režírován jím a Frankem. Frankův dokument o Rolling Stones z roku 1972, \"Cocksucker Blues\", je patrně jeho nejznámějším filmem. Snímek ukazuje Stones na turné, dokumentuje těžké užívání drog a skupinový sex. Frank řekl o Stonech: Mick Jagger Frankovi údajně řekl: „Je to zasraně dobrý film, Roberte, ale pokud se to ukáže v Americe, už nikdy nedostaneme v zemi povolení.“ Skupina se proto snažila u soudu domoci toho, aby film nebyl zveřejněn. Soud nakonec omezil promítání maximálně na pětkrát ročně, a to vždy za Frankovy přítomnosti. Frankova fotografie se objevila také na obálce alba \"Exile on Main St.\" Mezi další Frankovy filmy patří \"Me and My Brother\", \"Keep Busy\" a \"Candy Mountain\", přičemž poslední z nich spolurežíroval s Rudym Wurlitzerem.", "section_level": 1}, {"title": "Stáří.", "content": "Přestože se Frank i nadále zajímal o film a video, v 70. letech se k fotografiím vrátil a v roce 1972 vydal svou druhou fotografickou knihu \"The Lines of My Hand\". Tato práce byla uvedena jako „vizuální autobiografie“ a skládá se převážně z osobních fotografií. Z velké části se však vzdal „přímé“ fotografie, aby místo toho vytvořil vyprávění ze sestavených obrazů a koláží, včleňující slova a sérií více obrázků, které byly poškrábány a pokresleny přímo na negativech. Žádná z autorových pozdějších prací nedosáhla účinku srovnatelného s účinkem \"Američanů.\" Jak někteří kritici zdůraznili, je to pravděpodobně proto, že si Frank začal hrát s konstruovanými obrazy více než deset let poté, co Robert Rauschenberg představil své kompozity na sítotisku — na rozdíl od \"Američanů\" však Frankovy pozdější obrazy zkrátka nepřevyšovaly tehdejší banální akceptovanou technikou a praxi. Frank a Mary se rozvedli v roce 1969. Znovu se oženil se sochařkou June Leaf a v roce 1971 se přestěhoval do komunity Mabou v Novém Skotsku na ostrově Cape Breton v Kanadě. V roce 1974 jeho dcera Andrea zahynula při letecké havárii v Tikalu v Guatemale. Také v té době byl jeho syn Pablo poprvé hospitalizován a diagnostikován se schizofrenií. Velká část Frankovy následné práce se zabývala dopadem ztráty jeho dcery a následně i jeho syna, který zemřel v Allentownu v pennsylvánské nemocnici v roce 1994. V roce 1995 založil na památku své dcery Nadaci Andrey Frank, která poskytuje umělecké granty. Po svém přestěhování do kanadské Nového Skotska rozdělil Frank svůj čas mezi svůj domov v bývalé rybářské chatrči na pobřeží a podkroví Bleecker Street v New Yorku. Získal renomé samotáře za to, že (zejména od smrti Andrea) odmítal většinu rozhovorů a veřejná vystoupení. Pokračoval v přijímání eklektických úkolů, například fotografování Demokratické národní konvence z roku 1984 a režírování hudebních videí pro umělce, jako je New Order („Run“) a Patti Smith („Summer Cannibals“). Frank produkoval oba filmy i fotografie z natáčení a pomohl zorganizovat několik retrospektiv svých uměleckých děl. Jeho práce byla reprezentována v Pace / MacGill galerie v New Yorku od roku 1984. V roce 1994, Národní galerie umění ve Washingtonu, DC představila nejkomplexnější retrospektivu Frankovy práce k dnešnímu dni, nazvaný \"Moving Out\". Robert Frank zemřel 9. září 2019 ve věku 94 let ve svém domě v Novém Skotsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Frank (9. listopadu 1924, Curych, Švýcarsko – 9. září 2019, Inverness, Kanada) byl švýcarsko-americký fotograf, režisér a kameraman. Jeho nejpozoruhodnější dílo byla kniha z roku 1958 s názvem \"The Americans\", která poskytla čtenářům Frankův svěží a neutrální pohled na americkou společnost. Frank později expandoval do filmu a videa a experimentoval s fotografickou manipulací a fotomontáží. Vyučil se fotografem v Basileji a Curychu, kde pak také jako fotograf pracoval. Roku 1947 odjel do New Yorku, kde fotografoval pro módní časopis \"Harper's Bazaar\". Následující rok podnikl cestu po Peru a Bolívii, z níž vydal knihu spolu s Wernerem Bishofem. V letech 1950–1951 navštívil Evropu a pak tři roky fotografoval ve Spojených státech pro různé časopisy (\"Life\", \"Look\", \"McCall’s\"). V roce 1955 obdržel Guggenheimovo stipendium, díky kterému se dva roky věnoval fotografování v různých částech Spojených států a mohl později připravit knihu \"The Americans\" (nejprve však vyšla roku 1958 ve Francii pod názvem \"Les Americains\"). V roce 1959 se začal věnovat filmu. Celkem natočil 31 titulů. Je řazen k takzvané „Newyorské škole fotografie“, která s oblibou od 30. do 70. let dvacátého století využívala různé druhy neostrosti.", "tgt_summary": "Robert Frank, né le à Zurich (Suisse) et mort le à Inverness sur l'île du Cap-Breton (Nouvelle-Écosse), est un photographe et réalisateur suisse, naturalisé américain. ", "id": 593080} {"src_title": "Alexandr Nikolajevič Ostrovskij", "tgt_title": "Alexandre Ostrovski", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se do rodiny moskevského obchodního právníka a tak mu byl svět obchodování blízký už od malička. Po ukončení moskevského gymnázia studoval právo na Lomonosovově univerzitě. Po ukončení studia v roce 1843 vstoupil do státní služby a pracoval u soudů až do roku 1851. Mnohé charaktery, ať už z jeho rodinného prostředí, nebo pracovních zkušeností, posloužily jako předobraz postav z komedie \"Dohodneme se, neboť jsme svoji\". Už jako sedmnáctiletý chlapec si oblíbil svět divadla a v roce 1847 začal psát své první dramatické pokusy, které i veřejně prezentoval. V témže roce se mu podařilo vydat jednu ze scén komedie \"Vždyť jsme svoji\", která byla vydána ve své úplnosti o tři roky později, v roce 1850 pod názvem \"Bankrot\". Díky této hře získal reputaci zručného dramatika. Sarkastický, ale pravdivý obraz o moskevských obchodních kruzích v nich vzbudil velkou nevoli a tato hra byla zakázána. Po zásazích cenzury byla znovu vydána v roce 1859 a v této znetvořené formě měla svoji premiéru roku 1861. Původní text hry se na jevišti objevil až v roce 1881. Právě tato divadelní hra přispěla k jeho odchodu ze státních služeb. Po odchodu ze státních služeb se začal naplno věnovat psaní - mezi ruskými autory je výjimečný právě tím, že se věnoval výlučně jen dramatu a divadlu. V době svého života napsal 48 divadelních her, z toho osm bylo veršovaných. Věnoval se různým tématům, ať už to byly ruské dějiny nebo pohádkové hry. Těžiště jeho práce však leží v manýristických dramatech kriticky zobrazujících moskevskou společnost. Následovala další hra \"Chudoba cti netratí\", která vznikla pod vlivem slavjanofilského hnutí. Autor v ní kontrastuje ruskou tradici, ve které jsou poklady milost a láska, s povrchností a pozlátkem západní civilizace. Následovaly hry \"Bez věna\" a \"Nesedej si do cizích saní\". Právě tato divadelní hra byla první, která byla v roce 1854 uvedena v divadle. V roku 1856 se vydal na cestu po krajích v okolí Volhy. Taktéž se ucházel o funkci ministra námořnictví - jeho úlohou bylo provést průzkum a podat zprávu o říční navigaci na Volze a využitelnosti kraje pro námořnictvo. Taktéž měl za úkol vykonat etnologický průzkum mezi místním obyvatelstvem. Zapisoval zvyky, obyčeje a pracovní podmínky obyvatel. Tento výlet přímo ovlivnil jeho hry \"Les\" a \"Bouřka\". Právě \"Bouřka\" je považována za jeho mistrovské dílo. Je pochován na hřbitově při Kostele svatého Mikuláše v oblasti Ščelykova (село Никола-Бережки) v Kostromské oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (rusky \"Александр Николаевич Островский\") (12. dubna 1823 v Moskvě, Rusko – 14. června 1886, Ščelykovo (Щелыково), Rusko) byl ruský dramatik. Ve svých dílech se zaměřoval především na život moskevské společnosti. ", "tgt_summary": "Alexandre Nikolaïevitch Ostrovski (en ), né le à Moscou et mort le à (aujourd'hui dans l'oblast de Kostroma), est un dramaturge russe, considéré comme le fondateur du théâtre russe.", "id": 910476} {"src_title": "Wolofové", "tgt_title": "Wolofs", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o Wolofech můžeme dohledat v cestopisech Ibn Chaldúna a El Bakrího. Prvním evropanem, který Wolofy zmiňuje, byl Portugalec Ca da Mosto, který se na jejich území dostal v 15.století. Podle archeologických nálezů byli předchůdci Wolofů ze svého původního domova na území Mauretánie vytlačeni Berbery. Od 9. do 12.století založili státy Sanghama, Gallan a Tekrúr. Ve 13.století se Wolofové a Sererové oddělili a založili několik menších knížectví. V 16.století se říše Wolofů do čtyř hlavních království: Walo, Djolof, Kayor a Baol. I když se na toto území Evropané dostali už v 15.století, nenabyla jejich spolupráce s Wolofy až do 19.století žádného velkého významu. V 19. století začaly první francouzské pokusy dobýt království Wolofů. Do konce století se Wolofové podrobili a byla implantována francouzská koloniální správa. V tomto období, také kvůli francouzskému tlaku a dobývání, začali Wolofové hojně přestupovat k islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "V dnešním Senegalu žije víc než 21 etnických skupin. Nenajdeme zde etnicky homogenní region. Nenachází se zde ani žádné jazykové hranice – ve všech regionech, krom pár malých území na východě země, se hovoří všemi jazyky. Naprostá většina obyvatel Senegalu (i západní Afriky) je nejméně bilingvní a mimořádným jevem není ani setkání s člověkem dokonale znalým šesti nebo více jazyků. Wolofština se používá jako dorozumívací prostředek i v místech, kde jsou vlastní Wolofové v menšině. Jedinou výjimkou je část jižního Senegalu, kde se neprosadila mandingština a většina obyvatelstva je mandingizovaná. Oblasti s nejvyšším počtem wolofsky hovořícího obyvatelstva jsou zároveň oblastmi s nejvyšší demografickou denzitou – přirozeným důsledkem je postupující wolofizace, protože děti ze smíšených manželství mají tendenci hovořit wolofsky. Za Wolofy se prohlašují, i když jejich otec pochází z jiného etnika, které by jinak – podle tradice – měly považovat za své vlastní. Dříve bývaly znakem etnické příslušnosti příjmení, místo původu a jazyk: dnes tato úloha zůstává víceméně jen jazyku.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většinové náboženství (95% Wolofů) je islám. Wolofský islám nepatří mezi ortodoxní formy islámu. Naprostá většina Wolofů je členy jednoho z súfijských bratrstev: 1. Murídíja – je bratrstvo senegalského původu. Bylo založeno kolem na konci 19.století Amadem Bambou Mbacke. Úspěch Bambova učení, založeného na meditaci, práci a oddanosti duchovnímu učiteli upoutal pozornost francouzských koloniálních úřadů. Byl vyhnán na 12 let ze Senegalu a po svém návratu byl držen v domácím vězení až do své smrti v roce 1927. Zatčení mu ale přineslo ještě větší popularitu.. Pro mnoho Mouridů byl a je spojením mezi nimi a bohem. Také je považován za národního hrdinu. Nejvýznamnějším událostí mouridismu je pouť do města Touba, kde je Bamba pohřben. Mešita v Toubě je největší v Senegalu a jednou z největších na světě. 2. Tídžáníja – zakladatelem byl Ahmed Tidjan, který žil v 18.století. Tidjanismus se u Wolofů rozvinul především za života filosofa El Hadjiho Malicka Sy. Narodil se kolem roku 1855 v Dawfal v regionu Walo. Po studiích koránské školy v Gaye později ve Fouta Toro, Jollofu a marockém Fesu pokračoval ve studiu literatury, arabské gramatiky, islámského práva a teologie. Po návratu z pouti do Mekky v roce 1889 otevřel četné školy v Saint Louis, Jollofu, Kajooru a Waalu. V Dakaru inicioval vystavění mešity, stejně jako v roce 1902 ve městě Tivaouane. Tivaouane se brzy poté stal poutním místem pro mnoho příslušníků bratrstva tijaniya. 3. Qádiríja - její učení, vzniklé ve 12. století v Bagdádu, se do Senegalu dostalo v 18.století. 4. Lájén - odnož, k níž se hlásí převážně lidé kmene Lebou (při sčítání považovaní za součást etnika Wolofů) z Dakaru.", "section_level": 1}, {"title": "Životní styl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jídlo.", "content": "Základními potravinami Wolofů je proso a rýže. Primárním zdrojem bílkovin jsou ryby, ovce, kozy, vzácně drůbež. Mezi oblíbená jídla, jejichž základem je rýže patří Ceebu Jen (rýže a ryba) a Ceebu Yapp (rýže a maso). Na vesnicích je častý nedostatek potravin, hlavně po výsadbě a těsně před sklizní. Není neobvyklé, že Wolofové v těchto obdobích jedí pouze jedno jídlo denně.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky pro život.", "content": "Většina Wolfů žije v prašném regionu Senegalu, známém jako Sahel. Ve venkovském prostředí žijí v osadách ohrazených plotem. Domy v těchto osadách jsou vyrobeny většinou z bahna a zastřešeny trávou nebo palmovými listy. Majetnější Wolofové na venkově si staví domy z betonových bloků. Obyvatelstvo jedné takové osady se může skládat pouze z členů jedné rodiny – muž, jeho ženy a děti, jeho neprovdané sestry a jeho bratři a jejich rodiny. Ve městě žijí v chatrčových čtvrtích, bytovkách i výstavných vilách. Městské domácnosti se můžou skládat z jádra rodiny, rozšířené o členy rodiny z vesnice ve městě studující, hledající práci nebo o příslušníky rodin přátel hlavy rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Oblečení.", "content": "Wolofové si hledí stylu oblékání. Očekává se chodit vhodně oblečený k určitým příležitostem a také podle toho jakou roli hrají ve společnosti. Typickým oblečením vhodným do práce či do mešity je mbubb nebo boubou. Jedná se o dlouhou volnou prošívanou košili a kalhoty. Dále se nosí ještě - méně honosný - kaftan. Ve městech chodí chudší nebo mladší Wolofové oblékaní podle západního stylu. Ženy i muži většinou nosí vyšívané šaty. Kvůli šatům vhodným k muslimským svátkům jsou schopni se i zadlužit. Nošení západní módy (džíny, sukně) se u žen příliš neujalo; odívají se tak jen mladší svobodné ženy ve městech, a nikdy ne při slavnostních příležitostech.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinná struktura.", "content": "Wolofská společnost je organizována do rodinných jednotek. Rodina, včetně rozšířené rodiny, je až posvátná. Šlechtické rodiny bývaly matrilineární, význam rodokmenu otce byl posílen až zavedením islámu do wolofské kultury. Wolofové věří, že po přeslici se dědí charakter, inteligence a čarodějnictví, zatímco po otci je odvaha, nervy, kosti, jasnovidnost a tabu. Rodinný zákon v Senegalu umožňuje polygamii a téměř polovina manželství je polygamních. Často ale dochází k žárlivosti mezi manželkami a k rozvodům. První sňatky bývají domlouvány rodiči, preferované je manželské spojení s potomkem sestry otce nebo bratra matky.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla a autority.", "content": "Hlavy domácností činí zásadní rozhodnutí pro rodinu; většinou tak činí po konzultaci s kolegy a členy rodiny. Kdokoliv, kdo ještě není ženatý/vdaná je považován za mládež a není schopen činit důležitá rozhodnutí. Při těžkých rozhodnutích se jde hlava rodiny poradit s marabutem (náboženský učitel, někdy s nadpřirozenou mocí), Wolofy zvaným sëriň. Ačkoli každá čtvrť nebo vesnice má svého imáma, ten nemusí být se sëriňem totožný. Muslimská bratrstva mají v čele sëriňe z rodin svých zakladatelů. Tito muži jsou uctíváni a respektováni do takové míry, že jsou slepě posloucháni i při vydávání rozkazů v rozporu s islámem. Lídři těchto bratrstev patří mezi nejvýznamnější muže v Senegalu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wolofové jsou etnická skupina žijící především na území Senegalu, Gambie a Mauritánie. Jejich populace se odhaduje asi na 3,1 milionu. Největší počet (asi 2 800 000) jich žije v Senegalu, kde tvoří přibližně 40 % populace. Jsou to především zemědělci, řemeslníci a obchodníci. Věřící jsou muslimové, kteří islám často kombinují s tradičními náboženstvími.", "tgt_summary": "Les Wolofs constituent une population d'Afrique de l'Ouest vivant principalement au Sénégal où ils représentent environ 41.6 %. Ils arrivent en troisième position en Gambie avec 16 % des habitants et environ 9 % en Mauritanie. Ils sont aussi présents au Mali, en Europe et en Amérique du Nord, où la diaspora sénégalaise est bien implantée. ", "id": 44492} {"src_title": "Šerpové", "tgt_title": "Sherpas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do vysokohorských oblastí Nepálu, především do Khumbu, přišli Šerpové před 300 až 400 lety. Po roce 1948, kdy se Nepálské království otevřelo světu a vpustilo na své území odvážlivce dychtící vystoupat na třetí pól naší planety, se začaly desítky expedic vydávat na několikatýdenní pochod údolím řeky Dudh Kosi, aby dosáhly svého vysněného cíle. Na množství přepravovaného nákladu potřebovaly nosiče – a po ruce byli Šerpové, odolní vytrvalí lidé a hlavně zvyklí na vysoké nadmořské výšky. A když před více než padesáti lety stanuli první dva pozemšťané na vrcholu nejvyšší hory světa Everestu, byl jedním z nich příslušník šerpského národa, Tenzing Norgay, díky němuž se Šerpové stali známými po celém světě. Největší šerpská vesnice Namčhe Bazár v nadmořské výšce kolem 3400 m s asi stovkou bytelných kamenných domů s dřevěnou střechou se stala hlavním obchodním střediskem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Šerpové se díky tučným příjmům z nosičství i horolezectví stali nejbohatším nepálským národem a své malé domky nahradili velkými honosnými domy upravenými jako hotely pro turisty a Namčhe Bazár se proměnilo v proslulé turistické centrum s hotely a obchodními uličkami. Dnes díky dostatku peněz si mohou Šerpové dovolit posílat své děti na studie a tradiční pracovní místa Šerpů včetně řemesla nosičského se uvolnila pro jiné nepálské kmeny, především Tamangy a Raje. Tak vznikla skupina šerpů s malým “š”, všeobecně označující povolání nosičů a dalších pomocníků větších i menších expedic.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Jako většina Tibeťanů vyznávají buddhistické náboženství, konkrétně mahájánový buddhismus, většina klášterů v oblasti patří sektě Ňingmapa. Z celkem více než dvaceti klášterů je nejznámější gompa v Tengphočhe, která byla znova postavena po požáru v roce 1988. V nedalekém Debočhe stojí jediný ženský klášter v Khumbu. Šerpové používají tibetské písmo, protože jejichž řeč, šerpština, je dialektem tibetštiny. Tradiční obživou Šerpů bylo po dlouhou dobu pastevectví jaků. Čím více čistokrevných jaků, nekřížených s buvoly, rodina vlastnila, tím byla významnější. Proto také vznikl velmi složitý systém pojmenování nejrůznějších kříženců jaků s indickými buvoly. Z potřeby směňovat jačí produkty se vyvinulo další tradiční odvětví Šerpů, kterým je obchod. Khumbu leží na jedné z důležitých obchodních tras spojujících Nepál s Tibetem přes sedlo Nangpa (5716 m), po níž z Tibetu přicházely karavany obtěžkané nákladem soli, ovčí vlny a masa i stáda jaků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šerpové jsou etnikum obývající pohoří Himálaj v Nepálu, konkrétně jeho nejvyšší část u hranic s Tibetem (dnes část Čínské lidové republiky). Jejich jméno v tibetštině zní \"šer-pa\" a znamená „člověk z východu“, protože tento původně tibetský kmen pochází z východního Tibetu. Mluví šerpštinou, která patří k jižní větvi tibetobarmských jazyků, nicméně šerpština se liší od tibetštiny používané ve Lhase a oba jazyky jsou si vzájemně nesrozumitelné. ", "tgt_summary": "Le peuple sherpa est un groupe ethnique originaire du Tibet. En tibétain, \"shar\" désigne l'« est » et \"pa\" est un suffixe qui signifie « peuple » : d’où le mot Sharpa ou Sherpa, désignant ceux qui viennent de l'est. Il y a environ, les Sherpas ont quitté la province du Kham, située dans l'Est du Tibet (bouddhiste), pour venir s'établir dans les hautes vallées himalayennes du Népal, notamment dans la vallée de Khumbu. ", "id": 1413126} {"src_title": "STS-101", "tgt_title": "STS-101", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "K setkání raketoplánu s ISS došlo v neděli 21. května 2000 v 04:31 UT. Ještě před vstupem astronautů na palubu ISS se 22. května uskutečnil jeden výstup do vesmíru (EVA). Během něj Voss a Williams připevnili na povrch ISS americký manipulátor (jeřáb) OTD. Ten byl totiž během své původní instalace zajištěn nedokonale. Astronauti také dokončili instalaci ruského manipulátoru Strela na adaptéru mezi moduly Unity a Zarja. Poté vyměnili na modulu Unity jednu ze dvou antén ECOMM. Pro ulehčení budoucích operací vně stanice připevnili Voss a Williams na povrch ISS osm nových madel. Následující den vstoupila posádka raketoplánu do ISS. Jako první do stanice vstoupili Helmsová, Usačov a Voss, kteří by měli v příštím roce vytvořit druhou základní posádku ISS. Astronauti vyměnili dvě ze šesti baterií, instalovali nové potrubí, které pomohlo zlepšit cirkulaci atmosféry. Také odebrali vzorky atmosféry k pozdější analýze. V dalších dnech astronauti přenášeli náklad na ISS a prováděli na stanici opravy. V modulu Zarja vyměnili 4 baterie a požární hlásiče, paměť v telemetrickém systému (u které končila záruční doba) a v neposlední řadě naplnili čtyři plastikové vaky (každý o objemu 45 litrů) vodou. Celkem bylo přeneseno přes 1000 kg nákladu. Posledním úkolem mise STS 101 bylo zvýšení dráhy komplexu ISS. K němu došlo 25. května 2000. Raketoplán pomocí motorků RCS „zvedl“ ISS o zhruba 40 km. Během celkem 3 manévrů byl ISS naveden na novou oběžnou dráhu ve výši 372 × 380 km. Následujícího dne se Atlantis od ISS odpojil a po provedení inspekčního obletu se vydal na sestupnou dráhu k Zemi. Na ranveji 15 Kennedyho vesmírného střediska přistál úspěšně 29. května 2000 v 8:20 hodin SELČ. Mise STS-101 byla první, kdy se do vesmíru vypravil raketoplán se skleněným kokpitem.", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-101 byla mise amerického raketoplánu Atlantis k Mezinárodní vesmírné stanici. Jednalo se o 98. let raketoplánu a 21. let raketoplánu Atlantis. Cílem desetidenní mise byla doprava zásob na stanici. Start mise byl třikrát opožděn kvůli silnému větru v místě startu. Raketoplán uskutečnil 155 obletů Země. Uskutečnil se jeden výstup do otevřeného vesmíru.", "tgt_summary": "STS-101 est la vingt-et-unième mission de la Navette spatiale Atlantis et la troisième mission vers la Station spatiale internationale (ISS).", "id": 661267} {"src_title": "Deftones", "tgt_title": "Deftones", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1989–1993).", "content": "Když bylo Carpenterovi 15 let, srazilo ho auto během ježdění na skateboardu. Kvůli nehodě musel strávit několik měsíců na invalidním křesle. V této době se sám začal učit na kytaru, přičemž hrál písně od skupin jako Anthrax, Stormtroopers of Death a Metallica. Je též známa informace, že řidič oného auta Carpenterovi zaplatil. Ten prý díky tomu nakoupil kapele potřebné vybavení, avšak bubeník Abe Cunningham sdělil v jednom z interviewů, že šlo pouze o „mýtus jak naše skupina začala\". Carpenter, Moreno a Cunningham chodili na stejnou školu. Byli to přátele od dětství a zůstali jimi skrz jejich společnou zálibu, skateboarding. Když se Moreno dozvěděl o Carpenterově zálibě v hraní na kytaru, rozhodl se ve vytvoření kapely (společně s Cunninghamem) a od roku 1988 všichni tři nacvičovali v garáži. Poté co skupina odzkoušela několik basáků, narazila na Chi Chenga, s kterým brzy nahráli 4 stopé demo. Následující dva roky strávila kapela hraním v mnoha klubech po celé Kalifornii (San Francisco, Los Angeles atd.), kde se na pódiích setkali např. se skupinou Korn. Mezitím Deftones hledali vhodnou nahrávací společnost, která by jim poskytla kontrakt na nahrání desky. Nakonec se jim podařilo ohromit Maverick Records. Když jim Deftones nechali poslechnout své tři písně, ihned byla podepsána nahrávací smlouva.", "section_level": 2}, {"title": "\"Adrenaline\" (1994–1996).", "content": "Debutové album od skupiny nese název \"Adrenaline\", bylo nahráváno v Bad Animals Studiu v Seattlu (Washington) a vydáno 3. října 1995. Jako producent této desky se představil Terry Date, který s Deftones produkoval ještě další tři CD. \"Adrenaline\" se zpočátku příliš dobře neprodávala, ovšem pořádání mnoha koncertů a propagace přes Internet pomohly kapele vybudovat základnu fanoušků, stejně jako prodat 220 000 kusů nahrávky. Oba singly z alba, „7 Words\" a „Bored\", se nedočkaly žádného hraní v rádiích a jejich music videa se nevysílala ani v jediné televizi. Deftones přispěli nezveřejněnou písní „Teething\" do soundtracku k filmu (1996) a v jedné scéně jsou dokonce vidět při živém vystoupení. Song „Engine No. 9\" byl použit ve filmu Law Abiding Citizen a skupiny Korn a Suicide Silence vytvořily na tu samou píseň cover verze. Album strávilo 21 týdnů na Billboard Heatseekers chart (hitparáda pro nově se prosazující interprety) a dosáhlo 23. pozice. Když se v jednom rozhovoru zeptali basáka Chenga, co je příčinou úspěchu \"Adrenaline\", odpověděl: „Vytrvalost. Byli jsme pohromadě skoro osm let (na turné dva roky) a dělali jsme to poctivě a čestně.\" Deska byla RIAA (Recording Industry Association of America) 7. července 1999 certifikována jako zlatá (prodeje vyšší než 500 000). Co se týče nahrávání desky, Abe Cunningham sdělil: „V té době to bylo naše první album - které mám vpravdě rád a myslím si o něm jen dobré - můžete říci že kapela byla příliš mladá. Většinu písní jsem nahráli během vteřiny a měli jsme takovou radost, že jsme ani nepřemýšleli jako naše songy vylepšit.\" Moreno zase o \"Adrenalinu\" řekl, „bylo nahráno příliš rychle\". Všechen zpěv, který byl použit na albu, vykonal v místnosti s použitím klasického mikrofonu. Kritikové na CD pochválili preciznost a překvapivě důmyslné tempo bicích. Na druhou stranu, kritici odsoudili povrchnost Morenových šeptavých melodií, které zbytečně kazily dojem recenzentů na \"Adrenaline\". Nakonec bylo album ve Spojených státech označeno 23. září 2008 jako platinové (1000 000+).", "section_level": 2}, {"title": "\"Around the Fur\" (1997–1999).", "content": "Druhé studiové album od Deftones, \"Around the Fur\", se tentokrát nahrávalo v Studio Litho (Seattle), přičemž producentem byl opět Terry Date. Deska zamířila do prodeje 26. října 1997. Kapela při tvorbě CD spolupracovala se zpěvákem Maxem Cavalerou (Sepultura/Soulfly/Cavalera Conspiracy) na písní „Headup\", která vzdávala hold Cavalerovu zesnulému nevlastnímu synovi Danovi Wellsovi, jemuž byla také celá nahrávka určena. Ačkoliv ještě nebyl členem skupiny, Frank Delgado se objevil jako spolutvůrce pěti songů (tzv. „audio\") a Cunninghamova žena Annalynn poskytla svůj hlas na písni „MX\". „Když jsme se odebrali do studia, neměli jsme ani tušení, co vlastně chceme nahrát,\" tvrdil Chino Moreno v jednom interviewů pro Chart magazine v roce 1998. Deftones rozšířili škálů používaných zvuků, trávili více času s producentem Terrym Datem a celkově dávali zhotovení \"Around the Four\" větší váhu. Album bylo kritiky přijímáno lépe než \"Adrenaline\", hlavně díky střídání hlučné a tiché melodie, skvělé dynamice, Morenovu neobvyklému zpěvu a výborné rytmice zaručované Chengem a Cunnighamem. Kritik Allmusic (Stephen Thomas Erlewine) zastával názor, že deskou \"Around the Fur\" se Deftones vydali tou správnou cestou. CD bylo velmi očekávano a odstartovalo slávu Deftones jako nadějné alternative metalové kapely. Tentokrát se singly z alba, „My Own Summer (Shove It)\" a „Be Quiet and Drive (Far Away)\", dočkaly hraní v rádiích a jejich videa byla dokonce odvysílána televizní stanicí MTV. \"Around the Fur\" se prodalo 43 000 kusů v otevíracím týdnu a vstoupilo do Billboard 200 na 29. místě, udržující se v této hitparádě po 17 týdnů. Deftones vtrhli na celou řadu festivalů, jako např. Warped Tour (odehrávající se ve Spojených státech, Austrálii a na Novém Zélandu), Pinkpop Festival, Roskilde Festival a Ozzfest. Při této příležitosti skupina vypracovala EP \"Live\", vydané 22. června 1999. \"Around the Fur\" byla 24. června 1999 certifikována (v USA) jako zlatá (500 000+). Píseň „My Own Summer (Shove It)\" zase našla své místo v soundtracku pro film The Matrix.", "section_level": 2}, {"title": "\"White Pony\" (2000–2002).", "content": "20. června 2000 spatřilo světlo světa třetí studiové album od Deftones, \"White Pony\", produkované již známým Terry Datem. CD se nahrávalo v The Plant Studios, San Franciscu (Kalifornie). Deska se vyšplhala na 3. místo v Billboard 200 s 178 000 prodanými kusy v prvním týdnu. Frank Delgado (DJ Speedboat) byl již plnohodnotným členem kapely, přinášející nové prvky hudby do skupiny. Například, melancholická píseň „Teenager\" představuje radikální odklon od stylu Deftones. Tato „love song\", jak jí říká Chino Moreno, obsahuje nádech glitche a trip hopu, přičemž programming ležel na bedrech Morenova blízkého přítele, DJe Crooka. Spolupráce zpěváka Maynarda Jamese Keenana z Tool je prezentována v písni „Passenger\". Refrén songu „Knife Party\" uvádí zpěv Rodleeny Getsicové, a Scott Weiland nazpíval vokály v pozadí k písni „RX Queen\". Moreno je také na \"White Pony\" uváděn jako druhý kytarista. V interviewů pro Alternative Press kapela popsala nahrávací proces \"White Pony\". Poté co se utrhli z koncertů, strávila skupina čtyři měsíce psaním a nahráváním \"White Pony\", což byl do té doby nejdelší čas, co Deftones věnovali svému studiovému albu. Moreno vysvětlil, že většina tohoto času byla strávena psaním písní, a tak se z psaní songu „Change (In the House of Flies)\" stal důležitý bod, kdy začali Deftones pracovat jako sehraná parta. Navzdory tlaku, jakému byla kapela vystavena, nechtěli Deftones vydat desku ani o den dříve. Cheng dále informoval: „Necítili jsme, jako kdybychom neměli co ztratit, tudíž jsme zhotovili nahrávkou takovou, jaká měla být.“ Moreno nechtěl použít běžné melodie a slova, nýbrž chtěl do svých písni zakomponovat prvky fantazie, a jak sám řekl: „Většinou nezpívám ve svých písních o sobě samém, ale snažím se své \"já\" dostat pryč z písní a psát o jiných věcech.“ Ohlasy na \"White Pony\" byly zpravidla pozitivní, zaznamenávající stoupající sofistikaci Morenova zpěvu, stejně jako lyričnost a experimentalismus celé skupiny. Jeden kritik na adresu CD napsal: „Deftones změkli, ale působivou metodou.\" Originální album bylo vydáno s 11 tracky, začínalo písní „Feiticeira\" a končilo songem „Pink Maggit\". Tato nahrávka měla také šedivý obal. V limitované edici (50 000 kusů) byl obal černý nebo červený a na desce se vyskytovala ještě píseň „The Boy's Republic\". Později Deftones vypustili do světa singl „Back to School (Mini Maggit)\", rapovou verzi písně „Pink Maggit\". Song „Back to School (Mini Maggit)\" byl součástí předběžné verze \"White Pony\", dostávající se do prodeje v dubnu 2000, ale v originálním tracklistu \"White Pony\" nebyl. Když se singl „Back to School (Mini Maggit)\" v rádiích prosadil, vynutili si Deftones znovuvydání CD (3. října 2000). Tentokrát figurovala zmíněná píseň na prvním místě v tracklistu a obal byl pro změnu bílý. Kapela, ačkoliv nepříliš šťastná z této situace, dala singl „Back to School (Mini Maggit)\" zdarma k dispozici jako digital download fanouškům, kteří si již \"White Pony\" koupili. \"White Pony\" dosáhl platinové certifikace (1000 000+) 17. července 2000 a v USA prodal přes 1,3 miliónů kopií. Píseň „Elite\" získala cenu Grammy za nejlepší metalové provedení pro rok 2001 (Best Metal Performance).", "section_level": 2}, {"title": "\"Deftones\" (2003–2005).", "content": "Čtvrté album od kapely mělo pracovní název \"Lovers\". S ohledem na produkci desky, Cheng konstatoval: „Chtěli jsme se hudebně vydat jakýmkoliv směrem a na této nahrávce jsme chtěli být tvrdí.\" Moreno podstoupil několik hlasových cvičení, jako prevenci vůči zranění hlasivek (při vystoupeních v roce 2001 se mu totiž něco podobného stávalo). Deftones předělali své zkušební místo v Sacramentu na plně vybavené studio, přičemž právě zde byla nahrávana největší část alba (za zanedbatelnou cenu). Skupina k tvorbě CD naposledy přizvala Terryho Datea, a také obdrželi několik cenných rad od Grega Wellse, podílejícího se tak na několika písních zmíněného alba. Kapela později přidala ještě více materiálu v Studiu X (Seattle) a WA, Larrabee Studios v západním Hollywoodu. Celkově trvalo nahrávání desky 12 měsíců a stálo 2,5 miliónů dolarů. Maverick records dokonce pokutovali Deftones za nesplnění domluveného termínu. V lednu 2003 Deftones opustili studio, aby navštívili několik festivalů. Například v Austrálii a Novém Zélandu hostovali na obrovském Big Day Out. Brzy poté skupina vydala své čtvrté studiové album. Stejnojmenné CD \"Deftones\" se objevilo na pultech 20. května 2003. \"Deftones\" okupovala 2. místo v Billboard 200 se 167 000 prodanými kusy v otevíracím týdnu. Nahrávka zůstala v Billboard top 100 ještě dalších devět týdnů, podporována první singlem z alba, „Minerva\". Ačkoliv druhý singl „Hexagram\" nebyl zdaleka tak úspěšný, Deftones natočili na píseň video, kde je kapela při hraní songu obklopena svými fanoušky. Skupina ještě zhotovila hudební video pro „Bloody Cape\", ovšem toto video se na televizních obrazovkách nikdy neobjevilo a bylo dostupné pouze na stránkách skupiny. Později video pro „Bloody Cape\" obsahovalo jejich \"B-Sides and Rarities DVD\". Většina kritiků měla k \"Deftones\" kladný postoj, hodnotící jej jako tvrdé CD se správným spádem a originalitou, v době, kdy současný metal více méně stagnuje a upadá. Chino Moreno na to řekl: „Všechno je to na desce. Každému jsme ukázali, že nepatřímě do té velké hromady nu-metalových kapel, protože když se těmto interpretům nedaří, my s nimi ke dnu nejdeme.\" V jedné recenzi na \"Deftones\", kritik Stephen Thomas Erlewine prohlásil: „„Hexagram\", první track na nahrávce, udeří tvrdě - tvrději než jakákoliv píseň předtím, ukazující, jak změklý jsou Staind a jak bezzubí jsou Linkin Park,\" ale také napsal, „Deftones se trochu moc drží staré a známé tvorby.\" The Onion's A.V. Club (s podobnou recenzí) nazval album „méně hodnotné než předchůdce, avšak stále porážejícího každého rivala v tomto žánru.\" \"Deftones\" je v USA označeno zlatou certifikací (500 000+). Kapela 4. října 2005 vypustila do světa své \"B-Sides & Rarities\". CD obsahuje velké množství písní, na které v klasických albech nezbylo místo. \"B-Sides & Rarities\" rovněž pojmulo různé cover verze, ukázky živých vystoupeních a kompletní videografii Deftones.", "section_level": 2}, {"title": "\"Saturday Night Wrist\" (2006–2007).", "content": "\"Saturday Night Wrist\" je titulek pátého studiového alba od Deftones, vydaného 31. října 2006. Deska debutovala na 10. místě Billboard 200, přičemž prodala v prvním týdnu něco přes 76 000 kopií. Umístění v Billboard 200 jasně dokazuje významné snížení prodejnosti \"Saturday Night Wrist\" oproti předchozím nahrávkám. Spíše než spolupráci s dlouholetým producentem Terry Datem, rozhodli se Deftones, že album nahrají za pomoci Boba Ezrina. Abe Cunningham dále informoval: „Užívali jsme si produkci s Terry Datem, ale už jsme opravdu potřebovali změnu [...] A tohle je zcela jistě nepoznaný styl naší hudby\". Po nahrání všech potřebných instrumentů na CD, zpěvák Chino Moreno provedl rozhodnutí, že svůj zpěv nahraje odděleně od zbytku \"Saturday Night Wrist\". Moreno tak dokončil nahrávání alba s bývalým kytaristou kapely Far, Shaunem Lopezem. Kolaborace na nahrávce zahrnuje zpěv Annie Hardy z Giant Drag na songu „Pink Cellphone\" a Serja Tankiana ze skupiny System of a Down na písni „Mein\" (pozdějším singlem). První singl ze \"Saturday Night Wrist\", „Hole in Earth\", udeřil v rádiích 16. října 2006. „Hole in Earth\" je také k dispozici (ke stažení) na PS3 & Xbox 360 verzi hry Guitar Hero 3. Druhý (a méně úspěšný) singl „Mein” se dostal do rádií na jaře roku 2007. V březnu 2007 měla deska \"Saturday Night Wrist\" (v USA) na kontě 250 000 prodaných kusů. Deftones strávili většinu času let 2006 a 2007 koncertováním a pořádáním různých show po celém světě. Kapela hrála na místech jako jsou Spojené státy, Kanada, Evropa, Jižní Amerika, Japonsko a Austrálie. Skupina také vystupovala na festivalech typu Taste of Chaos, Family Values Tour a Soundwave Festival v Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "\"Eros\" a Chengova autonehoda (2008–2009).", "content": "Deftones pracovali na očekávaném šestém studiovém albu, \"Eros\", od konce roku 2007. Chino Moreno popsal nahrávku jako tajemnou, neortodoxní, obsahující velkou dávku vytříbené atmosféry a mající, cituji: „fuck you, I hope you die!” styl agrese. Nahrávání započalo 14. února 2008 a jeho vydání bylo původně plánováno na jaro 2009 (později odloženo). 4. listopadu 2008 utrpěl basák Chi Cheng během autonehody těžké zranění (Santa Clara, Kalifornie). Důsledkem tohoto zranění (utrpěného při autonehodě) bylo Chengovo kóma. Chengova matka a členové kapely používali svůj blog k informování fanoušků o basákově zdravotním stavu. 9. prosince 2008 byl Cheng převezen do jiné (nejmenované) nemocnice, která se podle slov skupiny specializuje na „mozková zranění\" Ke konci ledna 2009 uvedli Deftones nové sdělení, začínající: „Náš padlý kamarád ještě neprojevil žádné známky zlepšení, a proto se stane Sergio Vega (bývalý člen Quicksand) novým (a prozatímním) basákem kapely.\" Sergio Vega nebyl v Deftones žádným nováčkem, už jednou zastupoval Chenga při živých vystoupeních v roce 1998. 5. února hrála skupina na koncertě poprvé od roku 1998 bez basáka Chenga (na Bamboozle Left Festival v Kalifornii). 20. května 2009 byla uvedena informace, že Chi Cheng už není pacientem intenzivní péče. Brian „Head\" Welch a jeho dlouholetý přítel Reginald „Fieldy\" Arvizu, společně s dalšími členy Sevendust, Slipknot, Disturbed a jiným rock/metalovými kapelami zhotovili instrumentální píseň nazvanou „Song for Chi\", jejíž výtěžek byl věnován Chengově rodině. V říjnu 2009 Deftones oznámili, že se připojili k Slipknot v jejich turné po různých místech Kanady a Spojených států. Bylo také ověřeno, že se Deftones zastaví na Smokeout festival v Kalifornii, aby podpořili vystoupení Cypress Hill.", "section_level": 2}, {"title": "\"Diamond Eyes\" a \"Koi No Yokan\" (2010–2013).", "content": "Deftones přes svůj oficiální web oznámili vydání nového alba na 4. květen 2010 (dříve uváděný datum zněl 18. května), přičemž název desky zní \"Diamond Eyes\". Na počátku toho samého roku se kapela rozhodla svou nahrávku \"Eros\" ponechat v záloze, s neurčenou dobou vydání. 23. února 2010 byl singl „Rocket Skates\" (z \"Diamond Eyes\") dostupný ke stažení. Producentem CD se stal Nick Raskulinecz (producent skupin Foo Fighters, Ash, Trivium, Stone Sour, Danzig, Velvet Revolver, Shadows Fall, Marilyn Manson, Rush, Coheed a Cambria). Basák Sergio Vega zastoupil Chi Chenga na zmíněném albu. V roce 2010 Deftones vystupovali na Download Festivalu, Rock on the Range a Vive Latino. 10. března zveřejnila kapela oficiální video k písni „Rocket Skates\" 15. března se v rádiích objevil singl „Diamond Eyes\". Obě písně, „Diamond Eyes\" a „Rocket Skates\", měly skvělé ohlasy od kritiků, kteří přirovnávají songy k dřívější tvorbě Deftones, především k albu \"Around the Fur\". Skladba „Sextape\" byla realizována jako singl ve Velké Británii a poslední písní vyslanou do rádií je „You've Seen the Butcher\". \"Diamond Eyes\" vyšlo 4. května a umístilo se na 6. místě v Billboard 200 s 67 000 prodanými kusy v prvním týdnu. Deska se dočkala velmi kladných recenzí od kritiků. Ke konci roku 2010 podniknou Deftones turné po Spojených státech a Kanadě společně s kapelami Mastodon a Alice in Chains. Turné se jmenuje Blackdiamondskye, název vznikl ze spojení slov, které obsahují poslední alba těchto skupin (\"Black Gives Way to Blue\", \"Diamond Eyes\", a \"Crack the Skye\"). Album \"Koi No Yokan\" bylo vydáno v roce 2012.", "section_level": 2}, {"title": "\"Gore\" (2013–současnost).", "content": "V roce 2016 Deftones vydali osmé album zvané \"Gore\".", "section_level": 2}, {"title": "9 Studiové album (2020-2021-do budoucna).", "content": "Na rok 2020 až do roku 2021 nebo tak nějak, Deftones plánuji vydat 9 album nástupce alba Gore z roku 2016. Chino Moreno řekl že to album bude nejtvrdší a neuřvanější album v historii kapely Deftones.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl a vlivy.", "content": "Ačkoliv se zpočátku jevili Deftones jako heavy metalová kapela, jejich hudba měla vždy prvky více stylů, které uměla patřičně využít. Hudební styl kapely je většinou popisován jako alternative metal, art rock, dream pop, experimental rock, nu metal, post-grunge, progressive rock, alternative rock, a rap metal.. Jejich kompilace, \"B Sides & Rarities\", obsahuje coververze písní od oblíbených umělců, hrající metal, hard rock (Lynyrd Skynyrd), post-hardcore (Helmet a Jawbox), gothic rock, art rock, new wave (Duran Duran, Cocteau Twins a The Cure), R&B (Sade Adu) a hip hop (Cypress Hill). Deftones jsou často chváleni za svůj inovativní přístup k hudbě, přičemž je to také jedna z mála kapel, která má u kritiků úspěch a přitom se může chlubit slušnými prodeji. Jak napsal recenzent Johnny Loftus: „Kritici často ponechávají Deftones speciální místo, pryč od metalových skupin posledních let [...] Deftones byli vždy více kuriózní a nezávislí než ostatní interpreti.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Deftones je americká alternative metalová skupina. Kapela pochází z Kalifornie a její počátek spadá do roku 1988. Členové Deftones jsou: Chino Moreno (zpěv a kytara), Stephen Carpenter (kytara), Frank Delgado (klávesy) a Abe Cunningham (bicí). Skupina vydala již osm studiových alb, jejich zatím poslední počin nese název \"Gore\".", "tgt_summary": "Deftones est un groupe de nu metal américain, originaire de Sacramento. Avec Korn, ils sont considérés comme les fondateurs du nu metal, et également considérés comme l'un des groupes les plus novateurs et les plus influents du genre. ", "id": 2322342} {"src_title": "Silniční doprava", "tgt_title": "Transport routier", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "K silniční dopravě se dnes zpravidla využívají kolová vozidla, zde pak zejména osobní auta, autobusy, motocykly, trolejbusy a nákladní automobily. Z hlediska energetické a finanční náročnosti se jedná se o relativně nákladný způsob dopravy. Oproti jiným druhům jsou silniční motorová vozidla velmi flexibilní a dostanou se na mnoho míst, kam například nevede železnice, a proto je tato doprava velmi žádaná. Značně znečišťuje životní prostředí, což vede ke snahám ji omezit. Je dostupná, rychlá na krátké vzdálenosti, ale je hlučná, produkuje velké množství emisí. Údržba veřejných pozemních komunikací v zimě navíc způsobuje i zasolování půdy a podzemních vod.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava na území České republiky.", "content": "Silniční a motorovou doprava je provozována na pozemních komunikacích. V České republice je lze rozdělit do několika kategorií.", "section_level": 1}, {"title": "Dálnice.", "content": "Dálnice (zastarale autostráda) jsou rychlostní komunikace výhradně pro motorová vozidla. Jejich správu na území České republiky má na starosti Ředitelství silnic a dálnic a vlastníkem je stát.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Silnice tvoří silniční síť a jsou určené jak pro silniční a jiná vozidla, tak pro chodce. Silnice se dělí do několika tříd:", "section_level": 2}, {"title": "Místní komunikace.", "content": "Místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace sloužící dopravě v rámci území obce. Vlastníkem je vždy ta obec, v jejímž katastrálním území se komunikace nachází.", "section_level": 2}, {"title": "Účelová komunikace.", "content": "Účelová komunikace je komunikací sloužící ke spojení několika nemovitostí. Její význam je především ve prospěch majitelů těchto nemovitostí případně k obhospodařování lesních a zemědělských pozemků. Vlastníkem účelových komunikací může být fyzická nebo právnická osoba.", "section_level": 2}], "src_summary": "Silniční doprava je individuální druh dopravy, který probíhá za použití dopravních prostředků zpravidla po silnicích či zpevněných cestách. Využívá se k přepravě osob, ale i nákladů.", "tgt_summary": "Le transport routier rassemble les modes de transport suivants : les véhicules particuliers, les véhicules utilitaires (légers et lourds) et les deux-roues. ", "id": 145899} {"src_title": "McDonnell Douglas F/A-18 Hornet", "tgt_title": "McDonnell Douglas F/A-18 Hornet", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Letoun vznikl dalším vývojem typu Northrop YF-17A. Po zařazení do služby měl nahradit stroje A-7 Corsair II sloužící v americkém námořnictvu a F-4 Phantom II námořní pěchoty. Původně se plánovaly 2 rozdílné verze: \"F-18\" pro stíhací úkoly a \"A-18\" pro bitevní úkoly, ale nakonec byly sloučeny do jednoho konstrukčního návrhu. To se odrazilo i v jeho neobvyklém označení \"F/A-18\". Poprvé se vznesl z letiště Lambert 18. listopadu 1978 s šéfpilotem MDD Jackem Kringsem. Od ledna 1979 se F-18 zapojil do testů v Námořním zkušebním leteckém středisku v Patuxent River a u později detašované zkušební letky VX-4. Během následujících letových zkoušek do 4. února 1981 zde bylo použito 9 strojů předcházejících sériové jednomístné \"F/A-18\" a dvě cvičné \"TF-18A\". 8. září 1980 se v důsledku roztržení rotoru nízkotlaké turbíny pravého motoru zřítil druhý dvoumístný Hornet, těsně po odletu z předvádění v britském Farnborough. Palubní kvalifikační zkoušky F-18 probíhaly na letadlové lodi USS America (CV-66) u pobřeží Virginie mezi 31. říjnem a 3. listopadem 1980. První sériové stroje se začaly k námořnictvu dostávat v květnu 1980. První jednotkou, která dosáhla operační způsobilosti byla jednotka námořní pěchoty \"VMFA-314\", která byla za operačně způsobilou vyhlášena 7. ledna 1983. Ukázalo se, že letadlo vyniká jak v stíhací tak v útočné roli, pro které byl navržen. K tomuto úspěchu dopomohl i radar \"AN/APG-65\". Po vyrobení 371 ks \"F/A-18\" a 40 ks \"F/A-18B\" se výroba soustředila na produkci vylepšených verzí \"F/A-18C\", které byly první verzí schopnou nést rakety AIM-120 AMRAAM a protizemních střel AGM-65 Maverick. Spolu s novými \"F/A-18C\" byly pořízeny i \"F/A-18D\" – dvoumístné verze, které měly nahradit stroje A-6 Intruder. Pozdější verze \"F/A-18D\" měly schopnost nasazení k nočním útokům. Hlavními nedostatky prvních verzí F/A-18 byl malý dolet. Vývoj zvětšené verze, která měla o 86 cm delší trup a 25% zvýšenou plochu křídel, začal na počátku 90. let 20. století. Byl označen jako \"F/A-18 Super Hornet\" (jednomístný) a \"F/A-18F Super Hornet\" (dvoumístný). Jeho úkolem je nahradit starší verze F/A-18 a stroje F-14 Tomcat. Byla také vyvinuta verze pro elektronický boj, označena jako \"EF/A-18G Growler\", přičemž by měl nahradit letadla EA-6B Prowler.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Austrálie Kanada Finsko Kuvajt Malajsie Španělsko Švýcarsko USA", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell Douglas (dnes Boeing) F/A-18 Hornet je víceúčelový stíhací dvoumotorový letoun schopný provozu z letadlové lodi a za každého počasí, který je určen jak pro vzdušné souboje, tak i pozemní útoky. Navržen byl v průběhu 70. let 20. století pro potřeby amerického námořnictva a námořní pěchoty, ale do služby se dostal i v mnoha dalších zemích. ", "tgt_summary": "Le McDonnell Douglas F/A-18 \"Hornet\" est un avion de combat multirôle américain, initialement destiné à être embarqué à bord de porte-avions de l\"'US Navy\". Mis en service au début des années 1980, il a pour l'instant été construit à plus de et exporté dans une dizaine de pays. Il est le deuxième avion de combat le plus utilisé dans le monde en 2012 avec, selon une estimation, en activité, soit 6 % de la flotte mondiale d'avions de combat. Le Boeing F/A-18E/F Super Hornet est son successeur.", "id": 367756} {"src_title": "Bájezíd I.", "tgt_title": "Bayezid Ier", "src_document": [{"title": "Před nástupem.", "content": "Narodil se nejspíše mezi léty 1347 až 1354 Muradovi, jednomu ze synů osmanského emíra Orhana, a jisté Slovance jménem Gülčiček (Růžový kvítek). Asi roku 1357 se Bajezidův otec Murad stal následníkem po smrti svého staršího bratra Sulejmana a pravděpodobně roku 1362 stařičkého Orhana I. na trůně vystřídal. Murad ještě upevnil osmanskou moc v Malé Asii a za jeho vlády začal podrobovací proces slovanských národů na Balkáně, když v září roku 1371 porazil buď on, nebo nezávislí bejové Hadži Ibeyi a Evrenos Bey v bitvě na Marici u Čirmenu spojená vojska samozvaného srbského krále Vukašina a jeho bratra, serského despoty Jovana (Ivana) Uglješi, přičemž oba bratři ve vřavě zahynuli. Další velký krok k podrobení Srbů hodlal učinit Murad, tentokrát již osobně, v roce 1389. Tehdy proti sobě na Kosově poli nastoupili na jedné straně Osmané pod velením samotného Murada a jeho dvou synů, Bajezida a Yakuba, na druhé straně spojená vojska srbského knížete Lazara Hrebeljanoviće, Vuka Brankoviće a oddíly poslané bosenským králem Tvrtkem. V předvečer bitvy (či během nebo po ní) byl však Murad zavražděn Srbem Milošem Obilićem, který byl hned na místě rozsekán. Bajezid se však, naštěstí pro Osmany, ujal velení dříve, než ve vojsku vypukl chaos. Bajezid také nechal zavraždit svého bratra Yakuba. Bitva se vyvíjela nejednoznačně, velké množství padlých bylo na obou stranách. Bitvu nepřežili oba hlavní vůdci – Lazar Hrebeljanović byl zabit buď na příkaz umírajícího Murada, nebo nad otcovou mrtvolou vyřknul Lazarův ortel Bajezid, který se otcovým skonem vyhoupnul na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Samotná kosovská bitva skončila nerozhodně, do vývoje událostí však zasáhl mladý syn císaře Svaté říše římské Karla IV. Lucemburského, uherský král – manžel Zikmund, který pomohl Bajezidovi tím, že napadl Srbsko ze severu. Vzhledem k Zikmundově útoku a k revoltám Lazarova zetě Vuka Brankoviće se Lazarova vdova Milica Bajezidovi vzdala za pro Osmany výhodných podmínek. Sultán také donutil nejmladší Lazarovu dceru Oliveru, aby se stala příslušnicí jeho harému. Bajezid tedy dovršil otcovu snahu o podmanění Srbska: někdejší nejmocnější stát na Balkáně se stal vazalským státem Osmanů. Po zkrocení Srbů připojil k rodící se mocnosti emiráty Saruhan, Aydin, Candarli, Menteše, Hamid a Germyian v Malé Asii. Sultán také podpořil nároky byzantského prince Jana Palaiologa jako Jana VII. na byzantský trůn proti svému stárnoucímu dědovi, několikrát sesazenému a osudem těžce zkroušenému císaři Janovi V. a jeho druhorozenému synovi Manuelovi. Roku 1390 mladý Jan skutečně děda sesadil, ale jen nakrátko. Manuel se jako rukojmí zúčastnil Bajezidova obléhání několika posledních byzantských pevností v Anatolii, ale příštího roku uprchl, postavil se proti synovci Janovi, ale i proti Bajezidovi, kterému vyvstal soupeř vskutku důstojný. Ještě roku 1391 vyrazilo sultánovo vojsko opět do Evropy, obsadilo Skopje, utkalo se s valašským knížetem Mircem Starým a o rok později (1392) se Bajezidova armáda utkala s kontingentem krále Zikmunda. Tentokrát byl uherský panovník úspěšnější a turecký útok odrazil. Zikmunda navíc o pomoc požádal Ivan Šišman, tarnovský car (1371–1393). To už ovšem bylo na Bajezida příliš a rozhodl se vytáhnout proti Trnovu, které oblehl na jaře roku 1393. Město odolávalo pod vedením patriarchy Euthymije (Evtimije) tři měsíce. Když se Bajezidovi zdálo, že Trnova nedobude, prolomil jeden oddíl bránu do města a 17. července roku 1393 bylo Trnovo, někdejší sídlo mocných carů, obsazeno. Car Ivan Šišman v Trnovu ale nebyl, odjel do Nikopole, která se stala dalším Bajezidovým cílem. Nikopol byla ještě téhož roku dobyta a Ivan Šišman byl zajat; ve vězení později zemřel. Asi v téže době (roku 1393) dobyla další Bajezidova armáda dobrudžský despotát. Bajezid tedy i nadále upevňoval svou moc. Roku 1393/1394 porazil valašského knížete Mirču a roku 1394 se poprvé rozhodl zaútočit na Konstantinopol. Tím si však sultán vzal poněkud velké sousto. Bez blokády na moři byla jakákoli blokáda na souši zbytečná: Theodosiánské hradby protentokráte překonány nebyly a císař Manuel II. Palaiologos se proti Bajezidovi ubránil, stejně jako císařův bratr Theodor I., morejský despota sídlící v Mistře. Téhož roku obsadila turecká vojska Thessálii a na severu dosáhla Dunaje. Bajezidovy vojenské úspěchy však nedaly spát uherskému králi Zikmundovi, který požádal zbytek křesťanské Evropy o pomoc. Příznivá odezva byla především ve Francii, která chápala Zikmundovu výzvu v podstatě jako křížovou výpravu. Uherský panovník však nebyl aktivní jen na poli diplomatickém, ale i vojenském: roku 1394/1395 opět dosadil Bajezidem sesazeného valašského knížete Mircu, který byl ale vzápětí (17. května) 1395 poražen osmanským vojskem u Rovine nad Jalovicí, čímž se Valašsko stalo vazalským státem Osmanů. V létě 1396 se francouzská a uherská armáda setkala poprvé v Budíně, ale na cestu vyrazila v několika proudech. Jeden z nich, Zikmundem vedený, přitáhl do Vidinu, kde ho přivítal tamější vládce Ivan Stracimir, bratr zavražděného Ivana Šišmana a vazal Osmanů. Již spojení křižáci došli až k Nikopoli, kde však již čekal Bajezid, který musel upustit od nového plánu zmocnit se Konstantinopole, s armádou. Došlo k bitvě, v níž Bajezidova armáda dne 25. září 1396 úplně rozdrtila křižáckou armádu, jíž se mj. zúčastnil i Jean de Nevers, známý jako Jan Nebojácný, pozdější burgundský vévoda. Bitva se však zprvu nevyvíjela pro sultána zrovna růžově. Křižáci porazili první linii, poté se ovšem projevila tvrdohlavost a namyšlenost Francouzů, kteří se nechtěli zformovat, tím pádem měli menší obranyschopnost proti turecké jízdě (kapikule) která i přes odpor křižáků vykonala své. Všichni neurození zajatci byli na sultánův rozkaz popraveni. Zbytek urozených poslal do Kallipole a vzkázal Zikmundovi, aby si pro ně poníženě přijel. Po vítězné bitvě u Nikopole Bajezid definitivně vyvrátil druhé bulharské carství. Oblehl totiž Vidin, sídelní město Ivana Stracimira a poslední baštu bulharského odporu proti Osmanům. Město obsadil a Ivana Stracimira poslal do vyhnanství do Anatolie. Pádem Vidinu skončila existence říše, která byla svého času nejmocnější na Balkáně (kolem roku 1235). Příštího roku (1397) vyvrátil Bajezid karamanovský emirát na jihovýchodě Malé Asie a zmocnil se města Konya (Ikonia). Roku 1398 se zmocnil Sivasu při Černém moři a následujícího roku měst Elbistan a Malatya, což ovšem později vedlo k velkým rozporům s Mongoly. Na přelomu století se opět pokusil dobýt Konstantinopol, hlavní město Byzance, jejíž moc byla, zejména díky Bajezidovi, v posledních letech velmi okleštěna. Na maloasijském pobřeží vystavěl sultán pevnost Anadolu Hisar. Byzantskou říši tehdy spravoval císař Jan VII., synovec autokratora Manuela II., který právě vyhledával v Evropě pomoc proti Turkům. Prakticky ve stejný moment vyvstalo však Bajezidovi velké nebezpečí – Tamerlán, který byl rozhořčen tím, že Bajezid obsadil města Malatya a Elbistan, a roku 1400 vyplenil Sivas a příštího roku Bagdád. Bajezid ještě roku 1402 vyzval císaře Jana VII. ke kapitulaci; musel však s vojskem spěchat do Malé Asie, kde se měla jeho armáda utkat v bitvě s kontingentem Tamerlánovým. Bitva, která byla osudná nejen pro Bajezida, ale málem také pro celou osmanskou říši, se uskutečnila patrně 25. července 1402 u Ankary (Angory). Bajezid, který do bitvy táhl i se svými syny Sulejmanem, Isou, Musou, Mustafou a Mehmedem a také za pomoci srbských vojsk, byl Mongoly drtivě poražen a zajat.", "section_level": 1}, {"title": "Interregnum.", "content": "Osmanská říše ztratila jednotu. Nejstaršímu Sulejmanovi, Isovi, Mehmedovi a možná také Mustafovi (Mustafa měl ve vřavě zahynout, roku 1416 se však opět objevuje na politické scéně) se podařilo uprchnout. Musa zůstal s Bajezidem v Tamerlánově zajetí. Bajezid Yildirim, jeden z největších osmanských dobyvatelů, zemřel v březnu roku 1403 v zajetí Mongolů (patrně spáchal sebevraždu) a jeho synové mezi sebou bojovali o moc, takže byla expanze Osmanů prozatím pohřbena. Jak na východě říše – emiráty, které Bajezid a jeho otec Murad přivtělili k osmanskému státu, se osamostatnily – tak i na evropské pevnině – Konstantinopol byla (prozatím) osvobozena – došlo k posunu zpět. Naštěstí pro budoucí vývoj říše nebyla Evropa schopna účinně zasáhnout proti oslabené říši – jednak díky Sulejmanovi, schopnému vyjednavači, který se zmocnil evropských držav svého otce, tzv. Rumelie, a který zastavil nepřátelské chování části křesťanstva, a také díky momentálnímu stavu v křesťanské církvi, který byl velmi neblahý. Dalším faktorem byl vazalský systém říše – bejové (místní vládci) pomáhalo v daných oblastech Bajezidovým synům. Nejstarší Sulejman se usadil na Balkáně, Isa v Burse, pohřebišti sultánů, Mehmed se usadil v Amasyi v Anatolii a Musa vyhlásil později Sulejmanovi boj. Během deseti let byli odstraněni dva pretendenti – Isa († asi 1405) a Sulejman († asi 1411). Roku 1413 došlo k rozhodnému střetnutí. Krutý Musa byl nakonec poražen Mehmedem, který se po jedenácti letech anarchie stal jako Mehmed I. Çelebi – Sjednotitel (1413–1421) pánem všech osmanských držav, byť okleštěných. Teprve po dlouhém boji se Mehmedovým nástupcům Muradovi II. a Mehmedovi II. podařilo obnovit (byť ne zcela přesně) hranice z roku 1402. Bajezid měl osm žen:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bayezid I. (v osmanské turečnině بايزيد, Beyazıd Yıldırım v moderní turečtině, přezdívaný \"Yildirim\" (Blesk) někdy také Bajezid, Bayezit, Bájezíd nebo Bajazid, asi 1347/54 – březen 1403), syn a nástupce osmanského sultána Murada I. Hüdavendigara, vládnoucí v letech 1389 – 1402, byl jedním z nejvýbojnějších osmanských sultánů. Během jeho vlády se Osmané, jeden z mnoha tureckých kmenů v Malé Asii, zmocnili se téměř celého Balkánu (až na západní pobřeží) a vyvrátili turecké emiráty v Malé Asii. Po Bayezidově porážce od Tamerlána roku 1402 se osmanská říše svíjela 11 let v agónii, než jí nejmladší Bayezidův syn Mehmed I. Çelebi (Sjednotitel) navrátil stabilitu.", "tgt_summary": "Son caractère emporté et la rapidité de ses décisions lui valurent son surnom de la « Foudre ». Fait prisonnier par Tamerlan en 1402, il mourut en captivité l'année suivante.", "id": 1328184} {"src_title": "Rybíz červený", "tgt_title": "Ribes rubrum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rybíz červený je listnatý keř, dorůstající běžně 1 až 2 m. Má pětilaločné listy spirálovitě uspořádané na stopkách, jsou střídavé, zašpičatělé, zubaté, okrouhlé a na okraji pýřité. Kůra rybízu je černošedá. Květy jsou nenápadné žluto-zelené, velké 4-9 mm, kvete v 7–8 cm dlouhých převislých hroznech. Kvete od dubna do května. Zralé bobule jsou kulovité, lysé, zpravidla 0,6–0,7 cm v průměru, červené nebo světle žluté, mírně nakyslé. Větve nemají trny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V ČR se rybíz červený vyskytuje ve dvou formách. První, planá forma se vyskytuje v lužních lesích a na vlhkých půdách, nicméně je vzácná. Druhá, kulturní forma je pěstována především v zahradách a ovocných sadech. Obě formy rostou na úrodných půdách, které jsou bohaté na živiny.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pěstování rybízu červeného je běžné pro komerční účely, často je rovněž pěstován pro osobní spotřebu plodů přímo drobnými spotřebiteli. Často bývá pěstován nevhodně pod zahuštěnými výsadbami stromů. Rybíz je množen vegetativně ale lze jej množit i generativně, často je množen hřížením, řízkováním nebo kopčením.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické faktory.", "content": "Mezi nejdůležitější faktory, které je třeba zvážit při výsadbě plantáže rybízu je snadnost a rychlost sklizně a odbyt. Rychlý sběr ovoce a bohatá nabídka levné nevyužité sezónní pracovní síly, nádeníků, je důležitá. Ačkoli význam příznivých přírodních podmínek nelze opomenout, je zřejmé, že pokud plody nemohou být sebrány a odeslány rychle, nemůže být výrobce ziskový, bez ohledu na to, jak mohou být příznivé přírodní podmínky. Při výběru umístění pro rybízové plantáže pro produkci ovoce na přepravu do vzdálených trzích je blízkost lodní nebo železniční přepravy důležitá. Je důležité, jak dlouho to bude trvat železnici dodat ovoce na trh, a charakter cesty mezi plantáži a přepravní stanicí, to jsou body, které je třeba pečlivě zvážit. Hojný zdroj levné sezónní pracovní síly, jako jsou ženy a děti, musí být v bezprostřední blízkosti plantáže a musí být snadno zajištěn. Pěstitel ovoce musí mít možnost zařídit, aby nádeníci byli na místě a připraveni v termínu, když bude potřeba pro sklizeň. Dělníky bude třeba zajistit na 7-10 dnů sklizně rybízu. Obvykle je nejvýhodnější pěstovat rybíz jako jednu z řady plodin náročných takovou pracovní silu. Sběr rybízu následuje ihned po sklizni jahod. Je výhodné omezit náklady na dovoz i byť nejlevnější pracovní síly pro sklizeň, nebo navázat sklizeň jedné plodiny na druhou. Někdy se rybízové plantáže nacházejí v blízkosti konzervárny a lze dohodnout prodej sklizně za předem stanovenou cenu. Toto uspořádání je často uspokojivé. V opačném případě by pěstitel měl mít dobré přepravní zařízení na alespoň jeden dobrý trh, ale je obvykle lepší mít více odběratelů. Rybíz se sklízí v nejteplejší části roku, v červenci a ovoce musí být použito buď rychle, jako v konzervárnách, nebo být chlazeno při přepravě, pokud má být ovoce přepraveno na vzdálené trhy. Rybíz může být pěstován v částečném stínu, z tohoto důvodu se někdy vysazuje pod mladé jabloně. Takový postup však může být přípustný v malém sadu, kde je cena půdy velmi vysoká a práce jsou prováděny z velké části ručně, ale není to dobrá praxe pro velké plantáže. Každá plodina má být v zemědělství ideálně vysazena jako monokultura.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv kvality rybízu na poptávku.", "content": "Maloobchodní trh je nakloněn rybízu s velkými plody a dlouhými hrozny, ale konzervárny a výrobci želé dosud věnovali malou pozornost těmto detailům. Odborníci věří, že malé plody rybízu, jsou pro výrobu želé opravdu lepší než odrůdy jemnější chuti a větších plodů. Ovšem všude tam, kde je větší ovoce stejně produktivní jako menší, je více ziskové pěstovat velkoplodé odrůdy, protože kromě toho, že po větších plodech je vyšší poptávka, jsou velké bobule ovoce snadněji sklízeny.", "section_level": 3}, {"title": "Poloha.", "content": "Téměř každá poloha je vhodná pro pěstování rybízu, za předpokladu, že se plantáž nachází na místě, kde je dobrá cirkulace vzduchu. Rybíz by neměl být umístěn na pozemku, který je příliš nízko položen, protože v mrazové kotlině může být celá úroda zničena v některých letech, v důsledku mrazíků v době kvetení.", "section_level": 2}, {"title": "Půda.", "content": "Přednostně by půda na stanovišti měla být rovná. Rybíz se pěstuje na všech druzích půd, ale mnohé odrůdy preferují různé půdní a klimatické podmínky, za kterých se bude dařit nejlépe. Pěstitelé, kteří dosáhli úspěchů v pěstování rybízu, byli ti, kteří našli odrůdu zvlášť přizpůsobenou podmínkám. Obecně platí, že na živiny bohatší půda je pro rybíz lepší. Měla by být drobivá a snadno na zpracovatelná, aby byly náklady na tuto operaci tak malé, jak je to možné. Půda by měla být dobře zásobena vlhkostí, ale ne vlhká. Pokud není propustná a odvodněná, rybíz nebude prospívat, protože jsou kořeny stále v nadměrném množství vlhkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Agrotechnika.", "content": "Není považováno za ideální v praxi orat rybízovou plantáž a udržovat půdu čistě obdělávanou během celé sezóny. Je-li půda nějak méně vhodná, například zapýřená, je lepší soustředit se na problém první rok, zatímco keře jsou malé a vyčistit půdu co nejvíce. K tomu bude nutné každých pár dní provádět úpravu úpravou kultivátory, a tím šetřit ruční prací. Pokud jsou tyto úpravy provedeny správně, to nebude nutné provádět ruční okopávání první rok. Druhý a následující roky, je-li v meziřadí pěstována plodina, půda mezi keři může být upravena diskovými branami již na jaře, jak je to možné. Zpracování půdy v plantáži nemusí být hluboké, asi 2 cm je dostatečně hluboko zpracovaná půda. Pěstování v intenzivních výsadbách by mělo být doprovázeno intenzivní údržbou od časného jara až do července, kdy je sklizeň ovoce. Těsně před nebo po době sběru je vhodné zasít v meziřadí vhodné plodiny pro zelené hnojení. Jeteloviny jsou zvláště žádoucí plodiny do meziřadí pro rybíz všude tam, kde jsou vhodné půdy a klimatické podmínky. V malém měřítku, mulčování slámou, hrubým senem, atd. je úspěšně prováděna v plantážích a není žádný důvod, proč nepoužívat mulčování v rozsáhlých plantážích kde je k dispozici vhodný mulčovací materiál. Tam, kde je používáno mulčování je vhodné zahustit počet rostlin v řadách. V případě, že jetel nachový se nedaří dobře pěstovat, je možné pěstovat například laskavec, který je vynikající krycí plodinou a jsou také sníženy náklady na osivo na minimum.", "section_level": 3}, {"title": "Výsadba.", "content": "Prostokořenné keře červeného rybízu zakoupené na jaře nebo na podzim je nezbytné vysadit co nejdříve. Sazenice s podezřele povadlými kořeny lze zcela namočit na půlden do vody a až potom vysadit. Sazenice je vhodné vysadit o 5 cm hlouběji, než rostly ve školce. Hlouběji vysazené výhony tak samy zakoření a umožní snáze zmlazení. Výhony nad zemí je při výsadbě vhodné silně zkrátit (na 3-4 očka), sazenice se lépe ujme.", "section_level": 3}, {"title": "Řez.", "content": "Rybíz se prořezává, aby byl stimulován růst nových výhonů, aby byly odstraněny staré málo plodící a suché výhony, a keř zůstal prosvětlený pro vybarvení plodů. Prakticky žádné prořezávání není prováděno u rybízu do věku 4 nebo 5 let. Nové výhony vznikají z kořenů, a pokud je umožněno rozvíjet každoročně další nové výhonky, mohou být odstraněny staré. Keře rybízu tak budou po celou dobu životnosti silné a produktivní, to je až po dobu 30 let po výsadbě. Odhadovaná životnost udržované plantáže rybízu nemusí být tedy krátká. Mnohé plantáže však nebývají starší 8-12 let, což je průměrná životnost plantáže rybízu, když je zanedbávaná. V Anglii je v určité množství prováděn letní řez na rybízových keřích s velmi dobrými výsledky. Nové letorosty jsou zkráceny zpět na dva nebo tři pupeny v červenci nebo v srpnu, což podporuje tvorbu květních pupenů níže na letorostech.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Vzhledem k tomu, že rybíz přirozeně roste v půdě bohaté na organické látky, je tedy obvykle vhodné použít statková hnojiva pro rybíz na jakémkoli typu půdy. Pokud je hnůj málo rozložený, je pravděpodobně nejlepší jej aplikovat na podzim. Tam, kde se pěstují plodiny, jako například zelené hnojení, v meziřadí, je možné se obejít bez použití hnoje a použít správné množství koncentrovaných průmyslových hnojiv. Nutnost půdních rozborů je prokázána skutečností, že je často důvodem poškození nevyrovnaná výživa rostlin, kdy jedna nebo dvě ze tří hlavních složek hnojiv je v půdě v dostatečné míře a pokud jsou aplikovány je jejich použití ztrátou. Například v pokusné stanici v Massachusetts, bylo zjištěno, že výrazný přínos byl zajištěn u rybízu při hnojení draselnými hnojivy.", "section_level": 2}, {"title": "Množení.", "content": "Rybíz se obvykle množí pomocí řízků a kopčení nebo hřížení. Pro zahrádkáře se někdy používá také roubování odrůdy rybízu na podnož z meruzalky jako tzv. „stromkový rybíz“. Takový rybíz pochopitelně nemá nikdy vitalitu a výhody růstu keřových forem, o velikosti sklizně nemluvě. Jindy je „školkařem“ prostě vyholen prut rybízu a vytvořena „korunka“. Stárnutí takového ovocného tvaru je pochopitelně ještě rapidnější. Řízky jsou výhony odříznuté pro zakořenění a samostatný vývoj do formy kompletní rostliny. Hřížení je způsob ukotvení výhonu částečně v zemi pro zakořenění, aniž by část byla oddělena od rostliny. Kopčení je způsob, kdy je na výhony matečné rostliny naorána půda a ty zakoření.", "section_level": 2}, {"title": "Řízkování.", "content": "Řízek je výhon zcela oddělený od mateřské rostliny. Při množení řízkováním by řízky rybízu by měly být odděleny z dobrých, bujně narostlých letošních výhonů. Ideální jsou řízky z mladých keřů, které nejsou silně plodící. Dává lepší výsledky než ty ze starých a plodících rostlin. Řízky je obvykle vhodné odebírat na podzim před nástupem mrazivého počasí. Je důležité, aby byla věnována pozornost tomu, aby byly byly zpracovávány horním koncem vzhůru, tak, jak výhon rostl na keři. Po odebrání řízků je vhodné je držet ve vegetačním klidu, dokud jejich konce nevytvoří kalusy. To může být provedeno tak, že jsou svázány ve svazcích, obvykle dvacet pět až sto řízků ve svazku, a jsou uloženy v písku nebo pilinách které jsou neustále udržovány vlhké. Pokud je čerstvě řezaný řízek umístěn přímo v zemi, začne růst kořenů mnohem obtížněji, než když se kalus vytvoří dříve než jsou vysázeny. Řízky jsou obvykle pěstovány dva roky ve školce před výsadbou nebo prodejem. Tyto rostliny s několika silnými výhony a bohatým kořenovým systémem jsou pak prodávány jako dvouleté rostliny.", "section_level": 3}, {"title": "Kopčení.", "content": "Mnohem jistějším způsobem, jak zabezpečit vypěstování dobré rostliny rybízu než z řízků, je kopčení výhonů z mateřských rostlin. Tento způsob je méně vydatný. Pro tento způsob mohou být mateřské rostliny vysazovány 5-6 ft od sebe v každém směru.Jsou ošetřovány do plodnosti, aby se výrobce ujistil o pravosti odrůdy. Poté, co byla daná odrůda uspokojivě stanovena, lze keře seřezat brzy na jaře, pokud je to nutné, a stimulovat tak nový růst. Naorání nebo nakupení půdy kolem (výhonů) matečné rostliny brzy na podzim vede k zakořeňování z nového dřeva a je tak později umožněno oddělení několika nezávislých mladých rostlin. Zakořeněné výhony jsou odřezány z matečných rostlin brzy na začátku následujícího jara. Tato operace je samozřejmě silným řezem pro matečné rostliny, takže rostliny jsou stimulovány k rašení dalších mladých výhonů v létě, a může tak na výhony být zase naorána na podzim půda. Takové zacházení s rostlinami je možné opakovat asi 5 nebo 6 let od zahájení prvního množení.", "section_level": 3}, {"title": "Generativní množení.", "content": "Nové odrůdy rybízu jsou pěstovány ze semen, která mohou být použita, jakmile je ovoce zralé. Tato semena jsou odstraněny z dužniny, smíchány s pískem, a uchovávány v chladném a stinném místě až do jara, kdy mohou být zasety půl palce hluboko v do země, nebo do mělké nádoby, naplněné živnou zeminou, která bude udržována stále vlhká. Semena klíčí brzy a rostliny v nádobách, jakmile jsou 2 nebo 3 cm vysoké, mohou být vysázeny. Žádná souvislost nemůže však být samozřejmě očekávána mezi semenáčem a kvalitní mateřskou rostlinou, a z tohoto důvodu rostliny žádnou komerční hodnotu nemají. Ve skutečnosti, pěstitel může pracovat po mnoho let, aby vypěstoval odrůdu, kterou lze považovat za žádoucí a může být uznána, certifikována a dále šířena.", "section_level": 3}, {"title": "Vzhled sazenice při prodeji.", "content": "Rybízy jsou prodávány jako dvouleté a jednoleté. Velikost keře bude záviset spíše na odrůdě, ačkoliv dvouletá rostlina bude podsaditá, s bujně rostoucími letorosty, 15 nebo více centimetrů dlouhými od kořene, a bude mít především silný, bohatý a bujně rostoucí kořenový systém. Dobrá školka by měla dodávat rostliny bez chorob a škůdců. Bezinfekčnost materiálu v množitelských závodech v ČR by měl kontrolovat ÚKZÚS (dříve SRS). V prodejnách se kontrolu rostlinných materiálů provádí prodejce.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Poškození chladem.", "content": "Dosud nebyly vyzkoušeny žádné prostředky na ochranu rybízových plantáží před mrazem, a ani to nebylo považováno za nezbytné, aby tak bylo učiněno, protože je levnější a uspokojivější najít vhodné místo pro plantáž, a vyhnout se tak takovým problémům. Je třeba být opatrný před mrazovými kotlinami. Keře by měly být vždy umístěny na svahu nebo na vyvýšené části země, kde bude dobrá cirkulace vzduchu. Rybízové keře jsou velmi náchylné k poškození mrazem, a pokud se nachází v mrazové kotlině nebo jsou v místě vystaveném mrazu. Pupeny začínají rašit brzy na jaře a mohou být poškozeny. V některých případech mohou být v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek hrozny špatně opyleny a část bobulí opadne. To může být způsobeno poškozením chladem, ale je také možné, že to možné že to může být způsobeno nedostatkem opylení (například pro nízké teploty).", "section_level": 3}, {"title": "Sklizeň, skladování a prodej.", "content": "Rybíz je sklízen v druhé části června do druhé poloviny července. Sklizeň začíná jakmile svazky začínají vykazovat jednotnou barvu (bělavě žlutou). Provádí se pouze jeden sběr, keře jsou zcela sklizeny. Na sklizeň od dozrání je obvykle od 7 do 10 dnů, protože plodenství rybízu visí na keři poměrně pevně několik dní poté, co jsou bobule dobře vybarvené. Sběrači jsou většinou placeni podle množství keřů a v roce 1912 někteří sběrači vydělávali až 2,5 dolaru za den. Pro práci jsou obvykle používány ženy a děti, a často je potřeba jeden dozorce na každých deset nebo dvacet sběračů. Pro zajištění co nejlepších výsledků by plody neměly být sbírány za mokra, jinak vlhkost v bednách urychlí hnití. Má-li být ovoce atraktivní, když se dostane na trh, musí být udržováno v čistotě. aby se zabránilo rozdrcení a otlakům na plodech, je třeba opatrnosti při sběru. Poškozené ovoce není přijímáno ani v konzervárnách. Je-li rybíz prodán do konzervárny, není třídění nezbytné, a není nutné prakticky třeba žádné balení. V konzervárenském závodu je malý nebo žádný rozdíl v ceně podle velikosti plodů. Při prodeji na trh je ovoce baleno do košíků a nejlépe jsou hodnoceny plody s velkými bobulemi. Pro přepravu na vzdálené trhy, by rybíz měl být sklizen když jsou bobule tvrdé a pevné. Pro domácí trh mohou být plody ponechány, dokud nejsou dokonale zralé a měkké. Nejpohodlnější způsob, je prodej sklizně do blízké konzervárny. Pokud není prováděna sklizeň pro konzervárnu, je moudré mít smlouvu s nějakou firmou na nějakém konkrétním místě, aby se dal zvládnout odbyt pro alespoň určitou část úrody.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Od poloviny června až do srpna sbíráme plody a můžeme si z nich vyrobit kompot, marmeládu, džem, sirup a víno. Z naší široké škály ovoce obsahují rybízové bobule nejvíce kyselin a kromě toho jsou zdrojem důležité vlákniny a vitaminu C. Za syrova mají osvěžující nakyslou chuť. V lidovém léčitelství se využívají listy červeného rybízu na léčení střevních chorob, látky obsažené v čaji působí močopudně a podporují správné trávení.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Odrůdy červeného rybízu povolené v České republice k výsadbě v roce 2012:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Planá forma tvoří plazivé výhonky a listy má lesklé, trochu síťovité a svrasklé. Naproti tomu kulturní formy plazivé výhonky nemají a jejich listy jsou matné a hladké. Rybíz se pěstuje od 15. století, zejména ve Francii a Anglii, odkud pronikl i do střední Evropy. Ribes bylo původně perské a arabské jméno pro druh reveně, z níž Arabové vyráběli sirup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybíz červený (\"Ribes rubrum\") je ovocný keř, jehož plody jsou malé jedlé bobule červené barvy s nakyslou chutí. Patři do čeledi meruzalkovité. Bobule vyrůstají na větvičkách v plodenstvích, malých hroznech. ", "tgt_summary": "Le Groseillier à grappes (Ribes rubrum) est une espèce du genre \"Ribes\", de la famille des \"Grossulariaceae\" qui produit des fruits rouges (groseilles) très appréciés des oiseaux. Au Canada français, le fruit du groseillier à grappes est appelé gadelle ; en Suisse romande, raisinet. Dans ces deux pays, le terme \"groseille\" sans précision désigne la groseille à maquereau. ", "id": 539935} {"src_title": "Valentinianus III.", "tgt_title": "Valentinien III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Získání vlády v dětském věku.", "content": "Valentinianus se narodil 2. července 419 v Ravenně jako syn generála Flavia Constantia a jeho manželky Gally Placidie. Ze strany své matky Placidie, dcery Theodosia I. a jeho druhé ženy Gally, náležel k theodosiovské dynastii. Jeho otec se během služby v západořímském vojsku vypracoval až do nejvyšší hodnosti \"magister utriusque militiae\" a zhruba od roku 411 fakticky spravoval říši na místo západního císaře Honoria, Valentinianova strýce. V roce 421 Honorius stvrdil Constantiovu dominanci na Západě, když ho učinil svým spolucísařem. Placidie byla současně prohlášena za augustu a Valentinianus obdržel titul \"nobilissimus\". Východořímský císař Theodosius II., Valentinianův bratranec, nicméně odmítl akceptovat jejich povýšení, což vážně narušilo vztahy mezi oběma polovinami říše. Nebezpečí konfliktu odvrátila Constantiova smrt, k níž došlo v témže roce, v němž dosáhl císařské důstojnosti. Intriky na dvoře v Ravenně záhy odcizily Placidii a jejího bratra Honoria, načež se Placidie i s Valentinianem a jeho starší sestrou Honorií odebrala roku 422 do exilu v Konstantinopoli. Bezdětný Honorius nedlouho nato, v srpnu 423, zemřel, čímž se Theodosius II. stal formálně jediným panovníkem celé římské říše. Placidie, pobývající tehdy společně s Valentinianem na Východě, se dožadovala návratu do Ravenny, avšak Theodosius se jí zdráhal vyhovět. Vzniklého politického vakua využil vysoce postavený úředník, \"primicerius notariorum\" Joannes, který se chopil vlády na Západě. Třebaže uzurpátora podpořila značná část tamější armády a byrokracie, místodržitel v severní Africe, \"comes Africae\" Bonifatius, zachoval loajalitu vůči Placidii. Tato skutečnost zřejmě přiměla Theodosia k rozhodnutí neuznat Joanna a prosazovat nárok svého bratrance Valentiniana na západní trůn. Valentinianus byl společně se svojí matkou dopraven do Soluně, kde ho 23. října 424 \"magister officiorum\" Helion prohlásil za caesara. Soudržnost theodosiovské dynastie utužilo Valentinianovo zasnoubení s Theodosiovou dcerou Licinií Eudoxií. Na jaře 425 se početné námořní a pozemní síly pod velením východořímského vojevůdce Ardabura a jeho syna Aspara vypravily na Západ. Ačkoli Ardabur upadl v průběhu kampaně do zajetí, Asparovi se podařilo vtáhnout do Ravenny a sesadit uzurpátora. Krátce po Joannově popravě dorazil do severní Itálie jeho spojenec Aetius v čele obrovského zástupu Hunů. Aetius svedl s Asparem krvavou a nerozhodnou bitvu, načež se podrobil a výměnou za rozpuštění svého vojska získal velení v Galii. 23. října 425 Helion v Římě slavnostně korunoval šestiletého Valentiniana za augusta Západu.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj o hegemonii.", "content": "Historik Olympiodoros líčením Valentinianovy intronizace symbolicky uzavírá své dílo zachycující dvacetileté období krize a obnovy západořímské říše. Vnitropolitická nestabilita, trvající přinejmenším od okamžiku Constantiova úmrtí, přesto neskončila, nýbrž pouze dospěla do své další fáze. Po roce 425 se sice nevyskytl žádný vážnější pokus o uzurpaci, nicméně Galla Placidie, Valentinianova zkušená a schopná matka vládnoucí jako regentka, musela čelit ambicím velitelů západního vojska, mezi nimiž se snažila zachovat rovnováhu sil. Klíčová role náležela Felikovi, působícímu jako \"magister militum praesentalis\" na císařském dvoře v Itálii, Aetiovi, jenž nahradil Joannova stoupence Castina jako velitel v Galii, a Bonifatiovi, zastávajícímu post comes Africae. Placidiina strategie účinkovala přibližně do roku 427, kdy se mezi špičkami armády rozhořel otevřený boj o to, komu připadne rozhodující vliv na chod říše. Vnitřní otřesy dále prohlubovaly rozklad Západu: Británie definitivně odpadla od říše již kolem roku 410 a separatistickým tendencím podléhala rovněž Armorica na severozápadě Galie. Z pozvolného rozvratu centrální moci na Západě těžili římští nepřátelé. Vizigóti, usazení Constantiem jako \"foederati\" v Akvitánii, v roce 425 oblehli Arelate (dnešní Arles), sídlo římské správy v Galii. Při někdejší rýnské hranici se nacházely potenciálně nebezpečné kmenové svazy Franků, Burgundů a Alamanů. Svébové a Vandalové spojení s Alany, zdržující se v provinciích Gallaecia a Baetica, představovali konstantní hrozbu pro římskou kontrolu Hispánie. Kolem roku 426 Vandalové dobyli Sevillu a Cartagenu a posléze si opatřili loďstvo, s nímž zaútočili na Baleárské ostrovy a zpustošili pobřeží Mauretánie. Aetius, doprovázený v Galii částí svých Hunů, odrazil Vizigóty od Arelate a vedl úspěšné tažení proti Frankům na Rýně, patrně v roce 428. Felix o rok dříve vypudil Huny z Panonie. Pak učinil první krok namířený proti svým konkurentům, když vyzval Bonifatia pro podezření ze spiknutí k návratu do Itálie. Podle dějepisce Prokopia z Kaisareie měla Galla Placidie uvěřit obviněním vzneseným na adresu Bonifatia, v čemž měly sehrát svoji roli Aetiovy intriky. Bonifatius dopřál sluchu Aetiovým radám a odmítl opustit Afriku, čímž potvrdil podezření z neloajálnosti. Felix vyslal proti Bonifatiovi do severní Afriky vojsko, které ale utrpělo porážku. Aetius posílený vítězstvími nad barbary využil Felikova zaváhání v zápase s Bonifatiem a s tím související ztráty přízně Gally Placidie a v roce 429 se odebral do Itálie, kde nahradil Felika v hodnosti magister militum praesentalis. V květnu následujícího roku nechal Felika a jeho manželku zadržet a krátce nato v Ravenně popravit. Felix i Bonifatius se během svého konfliktu měli údajně ucházet o spojenectví s Vandaly v Hispánii. Vandalové a Alani vedení Geiserichem překročili však zřejmě roku 429 Gibraltarský průliv a poblíž města Tingis (Tanger) vstoupili na půdu severní Afriky. Historikové Prokopios a Jordanes, tvořící svá díla v 6. století, vysvětlují jejich příchod do Afriky Bonifatiovým pozváním. Moderní badatelé nepovažují ovšem jejich tvrzení za věrohodná, neboť žádný soudobý pramen se nezmiňuje o Bonifatiově zradě, navíc Bonifatius se brzy s útočníky tvrdě střetl. Geiserich a jeho lidé se ihned po přistání v Mauretánii vydali východním směrem a o rok později se srazili s Bonifatiovým vojskem na hranicích Numidie. Římané utrpěli v bitvě porážku a stáhli se do města Hippo Regius (Annaba), jež Vandalové v červnu 430 oblehli. Dobývání se protáhlo na čtrnáct měsíců a v jeho průběhu zemřel kromě jiných i místní biskup Augustinus. Zatímco Vandalové plenili severní Afriku, Aetius v letech 430 až 431 porazil alamanské Juthungy a zpacifikoval vzpurné obyvatelstvo Norika. Jeho rostoucí moc po odstranění Felika znepokojovala politické špičky v Ravenně a obavy vůči němu chovali patrně také na konstantinopolském dvoře. Východ proto poslal do Afriky vojenské sbory pod velením generála Aspara, pověřeného bojem s Vandaly na straně Bonifatia. Za Aetiovy nepřítomnosti Galla Placidie povolala roku 432 Bonifatia do Itálie, kde se mu dostalo povýšení do hodnosti magister militum praesentalis. Aetius na to zareagoval tažením do Itálie proti Bonifatiovi, s nímž se utkal v bitvě u Rimini. Bonifatius sice v tomto střetnutí dosáhl vítězství, když donutil Aetiovy síly k úprku, sám ale utržil smrtelné zranění a zanedlouho zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho zeť Sebastianus. Aetius se nejprve zdržoval na svých statcích a poté, co přečkal atentát na svoji osobu, se znovu vypravil k Hunům. V roce 433 se společně s hunskými spojenci vrátil do Itálie, a tím přiměl Sebastiana k útěku do Konstantinopole. Aetiovi se postupně podařilo vyřadit oba své úhlavní soupeře a domoci se pozice nejmocnějšího muže na Západě, třebaže vláda formálně náležela Valentinianovi. Jeho dominantní postavení v západořímské říši bylo stvrzeno 5. září 435, kdy přijal titul \"patricius\".", "section_level": 2}, {"title": "Pomíjivá stabilita.", "content": "Prokopios se zmiňuje o tom, že východní vojevůdce Aspar podlehl Vandalům a ještě před Bonifatiovou smrtí opustil Afriku. Navzdory tomu Aspar prokazatelně pobýval v Kartágu ještě počátkem roku 434 a sváděl s Vandaly opotřebovávací válku, čímž pohnul Geisericha k vyjednávání. Aspar tedy musel spolupracovat s Aetiem, tehdy již zcela ovládajícím západořímskou říši. Východní generál zřejmě sjednal mírovou smlouvu s Geiserichem, uzavřenou 11. února 435, podle níž Vandalům připadly chudší severoafrické provincie v Mauretánii a část Numidie. Většina Numidie a ekonomicky nejvýnosnější provincie Západu Africa Proconsularis a Byzacena setrvaly v rukou Římanů. Zhruba v téže době se Aetius zaměřil na konsolidaci Galie, v čemž mu významně dopomohly hunské pomocné sbory sloužící v římském vojsku. Výměnou za jejich podporu musel Hunům přenechat území při řece Sávě v Panonii. Básník Merobaudes, velebící Aetiovy činy, uvádí ve svých panegyricích, že smlouvy s barbary zajistily hranici na Rýně. Frankové nicméně neustávali v postupu jihozápadním směrem, přičemž zabrali nynější Kolín nad Rýnem a opakovaně vydrancovali Trevír. Burgundové, sídlící v okolí Wormsu, podnikali nájezdy do Belgiky. Aetius je v letech 436 a 437 vystavil několika útokům a zvláště jeho hunští spojenci jim způsobili nezměrné ztráty. Masakr Burgundů se ve středověku stal námětem pro vznik eposu \"Píseň o Nibelunzích\". Po jejich zdolání se Aetius rozhodl uspořádat poměry v neklidné severozápadní Galii, kde se v roce 435 vzbouřili bagaudové v Armorice pod vedením muže jménem Tibatto. Termín bagaudové pokládají současní historikové za poněkud zavádějící, protože prameny jím často označují lokální vůdce a skupiny, které v 5. století převzaly bez císařského pověření správu teritorií, nad nimiž vláda ztratila kontrolu. Tibatto byl roku 437 zajat a povstání potlačeno. Na jihozápadě Galie vypověděli v roce 436 poslušnost Vizigóti, vedení Theodorichem I., a napadli významná města Narbo (Narbonne) a Arelate, umožňující Římanům pozemní spojení s Hispánií. Římané s vydatným přispěním Hunů odrazili jejich nápor a pod velením Aetiova podřízeného Litoria přivodili v dalších dvou letech Gótům citelné ztráty. V roce 439 s nimi Litorius svedl u Tolosy (Toulouse) bitvu, v níž padl do zajetí a posléze byl popraven. Římané nato sjednali s Vizigóty mír pravděpodobně za totožných podmínek, jaké stanovila smlouva z roku 418. V Hispánii se situace poněkud uklidnila po odchodu Vandalů, ačkoli Svébové soustavně znepokojovali obyvatele Gallaecie. Aetius sice nevyhověl jejich žádostem o přímý vojenský zásah na Pyrenejském poloostrově. Hispanořímský kronikář Hydatius se ale zmiňuje o diplomatickém nátlaku, jímž Aetius pod dojmem římských úspěchů v Galii přinutil Svéby zdržet se nepřátelských akcí. O přetrvávajících kontaktech s Británií svědčí dvě návštěvy biskupa Germana z Auxerre na ostrově. Po dosažení osmnácti let se Valentinianus vydal po moři do Konstantinopole, kde 28. října 437 pojal za manželku Licinii Eudoxii, dceru svého císařského bratrance Theodosia II. Svatbou s Licinií se Valentinianus symbolicky vymanil z vlivu své matky Placidie, nikoli však z vlivu Aetia. Veškerá důležitá rozhodnutí na místo mladého císaře, postrádajícího jakoukoli reálnou vojenskou a politickou průpravu nezbytnou k řízení říše, nadále činil tento generál, soustavně upevňující svoji nezpochybnitelnou autoritu.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Afriky Vandaly.", "content": "Aetius s pomocí Hunů a východních Římanů nastolil ve třicátých letech 5. století vratkou rovnováhu sil, a do určité míry zastavil proces politické fragmentace Západu. Obtížné postavení říše se nicméně zhoršilo vítězstvím Vizigótů nad Litoriem. Snahám o její stabilizaci pak zasadil kritický úder vývoj událostí v severní Africe. Geiserich využil koncentrace západní vlády na záležitosti v Galii a v říjnu 439 podnikl náhlý útok na Kartágo, jehož obsazením si Vandalové zajistili klíčové africké provincie. Tím odřízli Řím od zásobování obilím a především připravili Západ o nejdůležitější zdroj jeho daňových příjmů. Vandalové v Kartágu vzápětí plně rozvinuli své znalosti mořeplavby a stali se hrozbou pro všechny přímořské kraje při Středozemním moři. Již v následujícím roce napadli Sicílii a oblehli tamější přístav Panormus (Palermo). Římané nebyli vzhledem k logistickým omezením schopni okamžité reakce na uchvácení Kartága Vandaly. V prvé řadě se proto zaměřili na rekonstrukci opevnění pobřežních měst a zvláště Říma a Konstantinopole před případnými námořními přepady. O rostoucím vandalském nebezpečí svědčí také zákon povolující občanům držení zbraní. Zároveň se začaly konat přípravy k protiútoku: Aetius soustředil na Sicílii koncem roku 440 všechny dostupné vojenské síly Západu, k nimž se připojil východní expediční sbor pod velením generála Areobinda, stažený z dunajské hranice. Desítky tisíc mužů měla do severní Afriky dopravit obrovská flotila čítající 1100 transportních a válečných lodí. Veškeré plány na znovudobytí Kartága ale zmařil mimořádně úspěšný vpád Hunů do balkánských provincií východořímské říše v úvodu roku 441. V důsledku toho se Konstantinopol rozhodla stáhnout svá vojska ze Sicílie k obraně vlastního teritoria. Kartágo zůstalo v moci Vandalů, což formálně stvrdila druhá smlouva s Geiserichem, uzavřená v roce 442. Podle ní si Vandalové ponechali kontrolu nad nejbohatšími africkými kraji, zatímco Římané obdrželi vydrancovanou Mauretánii a západní Numidii. Geiserich se zavázal platit Římu tribut ve formě obilí a svého nejstaršího syna poslal na císařský dvůr jako rukojmí, kde byl zasnouben s Valentinianovou starší dcerou Eudokií. Na dobytém území Geiserich vystupoval jako suverénní král, přičemž zkonfiskoval velkostatky římské nobility a získaný majetek rozdělil svým stoupencům. Příchod Vandalů, vyznávajících ariánství, se dotkl nejen aristokracie, nýbrž postihl také katolické duchovenstvo vystavené perzekucím.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Někteří moderní badatelé spatřují ve ztrátě Afriky nejzávažnější úder, jaký západořímská říše utrpěla, neboť tak pozbyla svoji hospodářsky nejvitálnější část. To ji připravilo nejen o tamější zásoby obilí, ale hlavně o mimořádně vysoké daňové příjmy plynoucí z této země. Už před rokem 439 se navíc vláda potýkala se zásadním výpadkem příjmů způsobeným obsazením rozlehlých oblastí Galie a Hispánie barbary. Nastalé finanční katastrofě se pokusila čelit sérií fiskálních opatření přijatých ve čtyřicátých letech, jimiž se snažila o maximalizaci finančních výnosů ze zbývajících zdrojů. V důsledku došlo k výraznému zvýšení daňové zátěže. Sotva několik měsíců po pádu Kartága vstoupil v platnost zákon rušící v celé říši všechny daňové úlevy a osvobození od daně. Státní úředníci a velkostatkáři přišli o velkorysá privilegia vyjímající je z povinnosti platit daně. Současně byla zavedena nová daň z prodeje ve výši čtyř procent. Veškerá úsporná opatření přesto nedokázala vykompenzovat vzniklé ztráty a zajistit adekvátní prostředky k pokrytí vojenských výdajů, pohlcujících zřejmě až dvě třetiny všech státních příjmů. Jak připustila sama vláda, zdroje nepostačovaly ani k ošacení a nasycení stávající armády, natož k vytvoření nových vojenských sborů. Pohroma v Africe tedy vedla k dalšímu poklesu početního stavu západořímského vojska, jehož sílu výrazně zredukovaly již porážky na počátku 5. století.", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "Valentinianus pokračoval v přijímání tvrdých nařízení proti jinověrcům postihujícím zvláště Židy a stoupence manicheismu, když těm zakázal vydědit své potomky konvertující ke křesťanství, oněm znemožňoval zdržovat se ve městech a činit jakékoli právní úkony. Ve sporu biskupa z Arelate odmítajícímu podřídit se papeži Lvu I. se císař postavil jednoznačně na stranu Lva a vydal edikt, jímž zdůraznil nadřazenost papeže vůči ostatním biskupům. Pokud se kterýkoli biskup vzepřel papežově autoritě, představitelé civilní administrativy měli být nápomocní při zajištění jeho poslušnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Západ v defenzívě a roztržka s Huny.", "content": "O vývoji v Galii v období po roce 439 se dochovalo relativně málo informací, i přesto je zjevné, že politika úspor se projevila v méně aktivním přístupu k nepřátelům. Vizigóti zachovávali po celé desetiletí klid zbraní a poskytli Římanům vojenskou podporu. Římané sice v těchto letech nemuseli v Galii čelit žádné vážnější výzvě, avšak nadále se potýkali s nepokoji v Armorice. Aby zamezil povstáním v tomto regionu, Aetius usadil v roce 442 nedaleko Aureliana (Orléans) a při řece Seině své alanské spojence. Tamější bagaudi se pod vedením Tibattona, uprchlého ze zajetí, znovu vzbouřili. Aetius nato dovolil Alanům, aby bagaudy napadli. Někdy v téže době přikázal jiné skupině Alanů k obývání území u města Valentia (Valence) a přeživší Burgundy přesídlil roku 443 do oblasti poblíž Ženevského jezera, zvané Sapaudia. Na rozdíl od relativně stabilní Galie císařská vláda utrpěla řadu nezdarů v Hispánii. Král Svébů Rechila využil Aetiovy zaneprázdněnosti severní Afrikou, vypravil se z Gallaecie na jih a v roce 439 si podrobil lusitánské město Emerita (Mérida). Během tří let opanoval rovněž Sevillu a zmocnil se provincií Baetica a Carthaginensis, čímž pod svoji kontrolu získal většinu Iberského poloostrova. Do Rechilova zajetí při tom padl \"comes\" Censorius, Aetiův velitel a zástupce na poloostrově. Císařskou správu dále podkopala série povstání bagaudů, k nimž došlo především v Tarraconensis, jediné hispánské provincii nepodmaněné Svéby. Podobně jako v periferních oblastech Galie i zde rozklad centrální moci povzbudil lokální činitele k převzetí iniciativy. Po sjednání míru s Vandaly Aetius vyslal na poloostrov několik svých podřízených. První dva z nich, Asturius a Merobaudes, se v letech 442 a 443 soustředili na potlačení bagaudů v Tarraconensis. Dalekosáhlejším úkolem byl pověřen Vitus, jenž v roce 446 vstoupil do Hispánie s poměrně početnými sbory zahrnujícími i gótské foederati. Vitus postupoval Carthaginensis a Baetikou, pak se střetl s Rechilou a drtivě mu podlehl. Svébové následně obnovili svoji kontrolu téměř nad celou Hispánií, přičemž jejich král v doprovodu bagauda jménem Basilius přitáhl až k městu Caesaraugusta (Zaragoza) v údolí Ebra a později navázal spojenectví s vizigótským králem Theodorichem. Aetius těžil dlouhá léta z významné vojenské pomoci Hunů, ovlivňujících tak od dvacátých let 5. století západořímskou politiku. Po porážce Litoria u Tolosy v roce 439 se patricius již nemohl spoléhat na podporu těchto barbarů, s jejichž vládcem Attilou přesto stále udržoval přátelské styky. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že Attila obdržel velitelskou hodnost \"magister militum\" a společně s tím mu náležel i odpovídající plat a obilí pro vydržování vojska. Hunové, stojící v čele obrovské mnohonárodní říše s centrem ve Velké uherské nížině, vrhli v letech 441 a 442 a opět v roce 447 svoji nezměrnou moc proti východořímské říši a důkladně zdevastovali její provincie na Balkáně. Po posledním z těchto tažení Attila uzavřel s Theodosiem smlouvu, jíž si zabezpečil hranice s východní říší. Naproti tomu dosud mírové vztahy mezi Huny a dvorem v Ravenně se zásadně zhoršily v závěru čtyřicátých let, neboť Attila tehdy pojal úmysl podniknout výpravu proti Západu. Obrat v hunské politice vůči Západu se projevil v sérii drobných incidentů vyvolaných Attilou za účelem rozdmýchání napětí. V úvodu roku 450 hunský král otevřeně prohlásil, že hodlá jako Valentinianův spojenec napadnout Theodorichovy Vizigóty. Takřka v témže momentě mu rozpory v císařské rodině zavdaly další záminku k intervenci. Valentinianova sestra Honorie pojala náklonnost ke správci svého sídla. Po vyzrazení aféry stihl jejího milence trest smrti, zatímco ona sama byla přinucena k zasnoubení s jistým váženým senátorem. Honorie následně Attilovi zaslala dopis, v němž ho žádala o ochranu a na důkaz přiložila svůj prsten. Attila se v reakci na to domáhal Honorie jako své nevěsty a zároveň vznesl nárok na věno v podobě poloviny západořímské říše. Od tohoto nátlaku ho neodradila ani změna na trůnu v Konstantinopoli, kde se po smrti Theodosia II. stal v létě 450 císařem Marcianus. I přes Attilovy výhrůžky válkou Valentinianus odmítl vyhovět jeho požadavku a vydat mu Honorii. Roztržku mezi Huny a Západem dokonal koncem roku 450 spor dvou bratrů o nástupnictví u ripuárských Franků, v němž se každá ze stran přiklonila k jinému z uchazečů.", "section_level": 2}, {"title": "Attilův vpád.", "content": "Na začátku roku 451 se na středním Dunaji shromáždily obrovské zástupy Hunů a jim poddaných národů, jejichž počet údajně činil až půl milionů mužů. Básník Sidonius Apollinaris barvitě líčí složení Attilovy armády a vedle mnoha jiných zmiňuje jména kmenů Rugiů, Gepidů, Skirů, Burgundů, Durynků a Franků, doprovázených rovněž Ostrogóty. Attila vyrazil s tímto mohutným vojskem na severozápad podél levého břehu Dunaje a u nynějšího Koblenze překročil Rýn. V dubnu si podrobil Méty a krátce nato někdejší císařskou rezidenci Trevír. Po jejich vydrancování Hunové vtáhli do nitra Galie, přiblížili se k městu Orléans a oblehli ho. Attila chtěl zřejmě získat na svoji stranu tamější Alany, jejichž věrnost k Římanům začala po příchodu Hunů kolísat. Aetius mezitím navázal spojenectví s Theodorichem a vydal se na sever v čele značně nesourodých vojů, tvořených Římany a kontingenty Vizigótů, Burgundů, Alanů, částí Franků a mimo jiné i Armoričanů. Postup Aetiových sil Attilu donutil k upuštění od obléhání Orléansu a k ústupu do Champagne. Zde, na rovině v nevelké vzdálenosti od dnešního Troyes, známé jako \"campus Mauriacus\", případně Katalaunská pole, se obě armády srazily v bitvě, odehrávající se pravděpodobně koncem června 451. Z Jordanova popisu vyplývá, že nejurputnější zápas se svedl o kopec uprostřed bojiště, z jehož vrcholu se Hunové snažili po celý den vytlačit nepřátelské síly. Prameny se zmiňují o líté řeži a obrovském krveprolití, v němž padl i vizigótský král Theodorich a které ustalo teprve v pozdních hodinách. Attila se nakonec stáhl pod ochranu vozové hradby a nechal si zřídit pohřební hranici. Aetius však nepokračoval v boji proti Hunům, nýbrž doporučil Theodorichovu nástupci, aby se vypravil do Tolosy hájit své následnictví. Hunové včetně Attily se poté neznepokojováni odebrali z Galie zpět do svých sídel. Nastalou zimu strávil Attila přípravou nové válečné výpravy, jejímž cílem se stala Itálie. Na jaře 452 Hunové překročili alpské průsmyky a zaútočili na významné a houževnatě bráněné venetské město Aquileia. Jeho obléhání provázely obtíže, kvůli nimž Attila uvažoval o přerušení celé kampaně. Město bylo posléze dobyto a zničeno takovým způsobem, že v 6. století bylo stěží možné určit jeho někdejší polohu. Podobně se Hunové zachovali i v ostatních městech severní Itálie, jako bylo Patavium, Mantua, Vicetia, Verona, Brixia a Bergomum, jež srovnali se zemí a obyvatele odvedli do otroctví. Po delším obléhání Attila zpustošil Mediolanum (Milán) a také Ticinum (Pavia). Na řece Mincio se setkal s mírovým poselstvem, mezi jehož členy se nacházel papež Lev I., načež Hunové ukončili tažení a vrátili se za Dunaj. Prosper z Akvitánie z toho vyvozuje, že Lev měl Attilu odradit od útoku na Řím a přesvědčit ho, aby opustil Itálii. Ve skutečnosti ale Huny přiměly k odchodu závažné logistické problémy, zhoršované dále hladem na Apeninském poloostrově a řáděním rozličných nemocí v jejich řadách. Císař Marcianus vyslal v létě téhož roku východořímské vojsko za Dunaj, kde úspěšně napadlo jádro Attilovy říše. Huny navíc v Itálii neustále znepokojoval Aetius, obezřetně se vyhýbající přímému střetu.", "section_level": 2}, {"title": "Zavraždění Aetia a císařova smrt.", "content": "Počátkem roku 453 Attila uspořádal jednu ze svých četných svateb, nicméně během svatební noci náhle zemřel. Attilova smrt vedla mezi jeho syny ke konfliktu, jehož využily poddané národy ke vzpouře proti Hunům. Po bitvě u řeky Nedao se Attilova říše rychle rozpadla a Hunové již pro Římany nepředstavovali vážnější hrozbu. Kolaps Hunů měl podstatný dopad na poměry na císařském dvoře v Ravenně, neboť Valentinianus vycítil, že jeho politické přežití nadále nezávisí na Aetiových schopnostech. Vztah mezi těmito dvěma muži se zhoršil už krátce po úmrtí Valentinianova bratrance, císaře Theodosia. Valentinianus se údajně chystal odcestovat do Konstantinopole, aby tam uplatnil svůj dynastický nárok na vládu nad celou římskou říší. Aetius se ovšem postavil proti císařovu záměru. Generálovu pozici pravděpodobně oslabila rovněž skutečnost, že nedokázal zamezit Attilovu vpádu do Itálie. Aetius si patrně uvědomoval svoji zranitelnost a usiloval o upevnění svého postavení prostřednictvím manželského svazku mezi svým synem Gaudentiem a Valentinianovou mladší dcerou Placidií. Protože Valentinianus neměl žádného mužského potomka, Gaudentius se svatbou s jeho dcerou mohl stát jeho potenciálním nástupcem. Valentinianus se stavěl s odporem k Aetiově návrhu a v císařově okolí nadto vzrůstala nelibost vůči generálově dlouhotrvající dominanci. Podporován senátorem Petroniem Maximem a svým komořím Heracliem císař v září 454 v Ravenně Aetia vlastnoručně zavraždil, zatímco mu generál přednášel zprávu o stavu státních financí. Kdosi prý tehdy před Valentinianem podotkl, že neví, zda udělal dobře nebo špatně, když usmrtil Aetia, ale že dobře ví, že se zachoval jako muž, který si levou rukou uťal pravou ruku. Ihned po Aetiově usmrcení nastal masakr jeho stoupenců, z nichž nejvýznamnější byl tehdejší pretoriánský prefekt Boethius, děd stejnojmenného filozofa. Valentinianus vyslal poselstva k barbarským národům, aby je ujistil, že smlouvy uzavřené s Aetiem zůstávají v platnosti. Brzy si proti sobě popudil Maxima, jemuž se za jeho spoluúčast na Aetiově odstranění nedostalo odměny, po níž prahl. Maximus proto zosnoval spiknutí, do něhož zapojil dva gardové důstojníky a někdejší Aetiovy druhy, Optilu a Thraustilu. Podle Priskova podání, když císař 16. března 455 na Martově poli slézal s koně, aby se procvičil v lukostřelbě, udeřil ho Optila do hlavy. Jakmile se Valentinianus ohlédl, aby spatřil toho, kdo ho napadl, Optila ho dorazil druhou ranou, zasazenou do obličeje. Thraustila mezitím zavraždil Heraclia a společně s Optilou dopravili císařský diadém Maximovi, jenž byl druhý den prohlášen za císaře.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Valentinianus vystupoval jako povolný a nevýrazný císař, a kráčel tak ve stopách svých strýců a bratrance. Východní vojsko ho sice dosadilo na císařský trůn, ve skutečnosti ale nikdy nedržel otěže vlády ve svých rukou. Tu za něho zpočátku vykonávala jeho matka Galla Placidie, jež měla syna zkazit špatnou výchovou. Po ní převzal řízení říše generál Aetius. Valentinianus vykonával pouze ceremoniální roli, přičemž symbolizoval kontinuitu theodosiovské dynastie a trvající existenci římského státu, těšícího se božské ochraně a přízni. V Ravenně plnil úlohu přisouzenou mu Aetiem, když přijímal generálem navržené zákony, kdežto v Římě se oddával astrologii, požitkům a ženám jiných mužů. Císařův nejzásadnější politický čin, rozhodnutí zbavit se Aetia, strhlo do propasti jeho samotného a zanedlouho i Řím. V závěru Valentinianovy třicetileté vlády se naskýtal chmurný pohled na doutnající trosky západní říše, která pozbyla celou Británii, většinu Hispánie, nejbohatší provincie severní Afriky a značnou část Galie s výjimkou jihovýchodu této země. Jak stručně poznamenává Prokopios, Valentinianus nezískal nic z toho, co ztratili jeho předchůdci, nýbrž pozbyl i Afriku. To málo, co zbývalo, záhy postihl sled pohrom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Placidius Valentinianus (2. července 419 – 16. března 455), známý jako Valentinianus III., byl západořímský císař od roku 425 až do své smrti. Narodil se jako syn Constantia III. a Gally Placidie. Po smrti svého strýce Honoria a krátké uzurpaci Joanna byl s vojenskou pomocí východořímského císaře Theodosia II. dosazen v Římě na trůn. Za nedospělého Valentiniana spravovala státní záležitosti nejprve jeho matka Placidie. Po roce 433 ho zastínil \"patricius\" Aetius, který vzešel vítězně ze střetnutí vojenských velitelů usilujících o politickou hegemonii na Západě. ", "tgt_summary": "Valentinien III (en latin \"Flavius Placidius Valentinianus Augustus\"), né le à Ravenne, mort le à Rome, est empereur romain d'Occident de 424 à sa mort en l'an 455.", "id": 2432308} {"src_title": "Jekatěrina Makarovová", "tgt_title": "Ekaterina Makarova", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1988 v Moskvě, tehdy stále ještě metropoli Sovětského svazu, do rodiny bankéře Valerije a ženy v domácnosti Olgy Makarovových. Má bratra Alexandra. S tenisem začala v šesti letech, když ji na doporučení přátel rodiče přivedli do olympijského komplexu v Lužnikách.", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "První singlový titul na okruhu WTA Tour si připsala z červnového AEGON International 2010, hraného na eastbournské trávě. Do hlavní soutěže postoupila z kvalifikace. V celém průběhu neztratila žádný set. Na úvod přehrála nasazenou italskou šestku Flavii Pennettaovou. Poté deklasovala zkušenější krajanku Naděždu Petrovovou, které dovolila uhrát jen dva gamy. Po vyřazení další ruské hráčky Světlany Kuzněcovové, ji v semifinále nezastavila ani turnajová trojka Samantha Stosurová. Dobrou formu zužitkovala posledním vítězným zápasem proti Bělorusce Viktorii Azarenkové. Na druhou singlovou trofej čekala téměř čtyři roky. V únoru ji dobyla na thajském PTT Pattaya Open 2014. Mezi poslední čtyřku tenistek postoupila přes japonskou veteránku Kimiko Dateovou Krummovou ve třech setech. Přestože jí v semifinále Andrea Hlaváčková uštědřila „kanára“, zbylé dvě sady dokázala vyhrát. Jako čtvrtá nasazená vstupovala do boje o titul proti nenasazené Češce Karolíně Plíškové v roli favoritky. Tu potvrdila dvousetovou výhrou. V grandslamové dvouhře se nejdále probojovala do semifinále US Open 2014, kam přijížděla v pozici turnajové sedmnáctky. Na první nasazenou hráčku narazila ve čtvrtém kole, kde zdolala sedmičku Eugenii Bouchardovou po dvousetovém průběhu. Také čtvrtfinálový duel proti Azarenkové zvládla a stopku jí vystavila až v dalším kole světová jednička a pozdější šampiónka Serena Williamsová, které dokázala odebrat pouze čtyři hry. Již na předcházejícím Wimbledonu 2014 dosáhla čtvrtfinálové účasti. Ve čtvrtém kole lehce porazila světovou čtyřku Agnieszku Radwańskou. Mezi poslední osmičkou ji však bez zaváhání zastavila 23. nasazená Lucie Šafářová ve dvou setech. V sezóně 2013 vyhrála s Jelenou Vesninovou čtyřhru na březnovém BNP Paribas Open, kde ve finále zdolaly Petrovovou se Srebotnikovou. Premiérový grandslamový triumf si připsaly na antukovém French Open a také semifinálová účast na Australian Open jim zajistila start ve deblové soutěži istanbulského Tunraje mistryň 2013. Kvalifikovaly se do něj jako poslední čtvrtý pár. V semifinále přesto vyřadily světové jedničky Erraniovou s Vinciovou, aby je ve finále zastavila čínsko-tchajwanská dvojice Pcheng Šuaj a Sie Su-wej. Z pozice deblových světových dvojek získaly s Jelenou Vesninovou první trofej roku 2018 ve čtyřhře Mutua Madrid Open 2018, když ve finále zdolaly maďarsko-francouzské turnajové trojky Tímeu Babosovou s Kristinou Mladenovicovou až v rozhodujícím supertiebreaku. Vybojovaly tak šestou společnou trofej v kategorii Premier Mandatory. Proti témuž páru odehrály v předchozí části sezóny dvě utkání. Z finále Australian Open 2018 odešly Rusky poraženy a naopak zvítězily v semifinále BNP Paribas Open 2018. S Vesninovou navázaly na finále z Madrid Open 2012, kde vůbec poprvé postoupily jako pár do závěrečného boje o titul. Přiblížily se také k pozici deblových světových jedniček, když na první Latischu Chanovou ztrácely 14. května 2018 jen 230 bodů. Jednalo se o jejich poslední turnaj před ukončením šestileté spolupráce v sezónách 2012–2018. V době rozchodu oběma patřilo druhé místo na deblovém žebříčku. Na prvním následném turnaji, French Open 2018, se její novou partnerkou stala krajanka Anna Kalinská, s níž vypadla v úvodním kole. Přesto po skončení pařížského grandslamu s Vesninovou vystřídala první v pořadí Chanovou a obě se tak poprvé staly světovými jedničkami ve čtyřhře, až po rozpadu dvojice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jekatěrina Makarovová ( \"\", * 7. června 1988 Moskva) je bývalá ruská profesionální tenistka hrající levou rukou. V létě 2018 byla pět týdnů světovou jedničkou ve čtyřhře žen, kterou se s Jelenou Vesninovou staly společně jako druhá a třetí Ruska po Anně Kurnikovové, respektive třicátá sedmá a třicátá osmá hráčka od zavedení klasifikace v roce 1975. V deblovém žebříčku tak vytvořily 13. dvojici na vrcholu pořadí. Na Riodejaneirské olympiádě 2016 společně získaly zlatou medaili v ženské čtyřhře. ", "tgt_summary": "Ekaterina Valerievna Makarova (en ), née le 7 juin 1988 à Moscou, est une joueuse de tennis russe, professionnelle depuis octobre 2004. Ekaterina Marakova commence le tennis à l'âge de six ans et rejoint le circuit des seniors à l'âge de seize ans. ", "id": 940449} {"src_title": "John Demjanjuk", "tgt_title": "John Demjanjuk", "src_document": [{"title": "Obvinění z válečných zločinů.", "content": "Narodil se ve vesnici Dubovi Macharynci v dnešní vinnycké oblasti tehdy na západě Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Před službou v sovětské armádě pracoval v kolchozu jako traktorista. Po německé invazi Sovětského svazu v roce 1941 byl odveden do rudé armády. Po bitvě na východě Krymu byl zajat a dostal se do německého koncentračního tábora pro sovětské válečné zajatce. Přežil útrapy a byl odeslán jako dobrovolník do koncentračního táboru Trawniki, kde probíhal výcvik stráží táborů rekurtovaných z řad sovětských válečných zajatců. Později měl působit jako dozorce v koncentračních táborech Majdanek, Sobibor a Flossenbürg, dále byl při potlačení Varšavského povstání. Prohlašoval, že se na začátku roku 1945 připojil k Ruské osvobozenecké armádě, také známé jako Vlasovova armáda, kterou organizovalo nacistické Německo v boji proti Rudé armádě. Mnoho sovětských válečných zajatců dobrovolně sloužilo pod nacistickým velením, aby se ze zajateckých táborů, kde 2,8 milionu sovětských válečných zajatců zemřelo hlady, podchlazením a bylo popraveno, dostalo na svobodu. Tyto neněmecké dobrovolníky, kteří sloužili v německých cizích legionech, v pomocných nebojových polovojenských a civilních sborech, německé velení označovalo jako \"Freiwillige\" - německé slovo pro dobrovolníka, a také jako \"Hilfswilliger\", doslova ochotné pomoci, často zkracováno na \"Hiwi\". Podle generálporučíka Władysława Anderse okolo roku 1942 bylo jen ze Sovětského svazu asi milion takových dobrovolníků. Po válce 9. února 1952 se svou manželkou a dítětem na palubě lodi USS General W. G. Haan dorazili do New Yorku, kde žil pod jménem John Demjanuk. Dne 14. listopadu 1958 se stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických. V roce 1988 byl v Jeruzalémě odsouzen k trestu smrti za podíl na masovém vyvražďování Židů, v roce 1993 byl ale rozsudek zrušen, protože se prokázalo, že se stal obětí záměny osob. Byl považován za Ivana Hrozného, který byl velící dozorce v Treblince a přibližně o dekádu starší - předpokládalo se, že se narodil v roce 1911. Po rozpadu Sovětského svazu roku 1991 se však zjistilo, že Ivan Hrozný zemřel v roce 1943 pod vlastním jménem Marčenko. Má se za to, že o tom CIA věděla. Po procesu se v září 1993 vrátil do svého domova v Ohiu. Později na něj vydalo zatykač Německo, neboť podle německého centrálního úřadu pro objasňování nacistických zločinů se ve vyhlazovacím táboře Sobibor od března do konce září 1943 spolupodílel na smrti tisíců lidí. Podle tohoto úřadu existuje dostatek důkazů, že jako dozorce osobně vodil v Sobiboru Židy do plynových komor.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o deportaci z USA.", "content": "Spojené státy americké ho zbavily amerického občanství. Počátkem května 2009 zamítl Nejvyšší soud Spojených států amerických žádost o zastavení deportace Demjanuka do Německa. V Mnichově byl obžalován z podílu na spolupachatelství vražd nejméně 29 tisíc Židů. Demjanjuk svou vinu popíral a tvrdil, že sloužil v sovětské armádě a že v roce 1942 padl do německého zajetí. Své deportaci ze Spojených států amerických do Německa se snažil zabránit nepravdivým zveličováním svých zdravotních obtíží.< Dne 12. května 2009 byl letecky deportován ze Spojených států amerických do Německa. Přesně za dva roky, 12. května 2011 byl odsouzen na pět let vězení, kvůli vysokému věku však do výkonu trestu nenastoupil. Zemřel 17. března 2012 v pečovatelském ústavu v Rosenheimu ve věku 91 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dokument.", "content": "O Johnu Demjanjukovi vznikla roku 2019 pětidílná dokumentární série pod názvem Ďábel od vedle (anglicky \"\"The Devil Next Door\"\") z produkce internetové televize Netflix.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Demjanuk (rodným jménem Ivan Mykolajovyč Demjaňuk; ) (3. dubna 1920 Kozjatyn – 17. března 2012 Bad Feilnbach) byl ukrajinsko-americký válečný zločinec, bývalý voják rudé armády a druhoválečný zajatec. Podle střediska Simona Wiesenthala patřil mezi nejhledanější nacistické válečné zločince.", "tgt_summary": "John Demjanjuk (Ivan) (en ukrainien Іван Миколайович Дем'янюк, Ivan Mikolaïevitch Demïaniouk) né le à Doubovïe Matcharinzjy (oblast de Vinnytsia, Ukraine), et mort le à Bad Feilnbach, près de Rosenheim, en Allemagne, est un gardien ukrainien du camp d'extermination nazi de Sobibor.", "id": 1573602} {"src_title": "Jacob Zuma", "tgt_title": "Jacob Zuma", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1959 se stal členem strany Africký národní kongres (ANC). V roce 1963 byl na 10 let uvězněn za nezákonné opuštění země. Od roku 1979 do počátku 90. let 20. století žil v exilu v Mosambiku a Zambii. V roce 1994 se stal členem vlády provincie KwaZulu-Natal. V roce 1997 byl zvolen místopředsedou ANC a v roce 1999 viceprezidentem JAR. Ale z funkce byl kvůli obvinění z korupce odvolán v červnu 2005. V prosinci 2007 se stal předsedou ANC, když ve volbě porazil Thabo Mbekiho. V květnu 2009 byl zvolen prezidentem JAR. Mandát obhájil i v květnu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění ze znásilnění.", "content": "Zuma byl obžalován, že znásilnil dceru svého kolegy z období boje proti apartheidu. V roce 2006 však byl obvinění zproštěn, když tým obhájců přesvědčil soud, že HIV pozitivní žena s nechráněným pohlavním stykem souhlasila a tudíž nešlo o znásilnění. Vlnu kritiky si vysloužil i za tvrzení, že po sexu s HIV pozitivní ženou se šel osprchovat, aby tím zabránil možné nákaze virem HIV, ačkoli předsedal jihoafrické Národní radě pro boj s AIDS.", "section_level": 1}, {"title": "Polygamní státník.", "content": "V lednu 2010 se Zuma popáté oženil a to ve věku 68 let. Svatbu absolvoval v rodné vesnici a tradičním oblečení Zulů. O dvě ženy kdysi přišel (rozvodem, sebevraždou), nynější žena je jeho v současnosti třetí. V době nové svatby měl 19 dětí. Polygamie je v JAR povolena.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z korupce.", "content": "V době jeho působením ve funkci viceprezidenta v letech 1999 až 2005 byl Zuma obviněn z korupce, vydírání a praní špinavých peněz. Kvůli korupčnímu skandálu, který se týkal vládních armádních zakázek v hodnotě několika miliard dolarů, byl odvolán z funkce viceprezidenta. V období od května 2009 do února 2018 byl prezidentem Jihoafrické republiky. 15. 2. 2018 oznámil svou okamžitou rezignaci. Bývalý ministr financí Pravin Gordhan odhadl, že lidé z vedení ANC, kteří byli napojeni na Zumu, zpronevěřili státní prostředky v celkové výši kolem 350 miliard korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacob Gedleyihlekisa Zuma (* 12. dubna 1942, Nkandla, Jihoafrická republika) je bývalý jihoafrický politik, prezident Jihoafrické republiky (JAR) od roku 2009 až do své rezignace 14. února 2018.", "tgt_summary": "Jacob Zuma (né le ) est un homme d'État sud-africain, président de la République du au. Issu de l'ethnie zouloue, autodidacte, il est une figure de la lutte anti-apartheid, ayant été emprisonné durant dix ans à Robben Island, au large du Cap. Membre de l'aile gauche du Congrès national africain (ANC), il est vice-président de la République de 1999 à 2005 et accède à la tête de l'ANC en 2007. ", "id": 1560910} {"src_title": "Swing (Java)", "tgt_title": "Swing (Java)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní nástroj pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní je Abstract Window Toolkit (AWT), vyvíjený firmou Sun Microsystems jako součást Javy. První verze vyšla v roce 1995, spolu s první verzí jazyka Java. Během dalšího vývoje se ale u AWT projevily chyby v návrhu a další problémy. Např. bylo závislé na platformě a tím porušovalo jeden z principů, na kterém je jazyk Java postaven. V roce 1997 Sun upustil od dalšího vývoje AWT a začal vyvíjet Swing. Jako základ sloužily Internet Foundation Classes (IFC), vyvinuté Netscape Communications Corporation na konci roku 1996, jako nástroj pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní pro Javu. V roce 1997 došlo ke spojení IFC a dalších technologií od Netscape a Sun Microsystems do Java Foundation Classes (JFC), jehož je Swing součástí. Swing je vyvíjen jako kombinace AWT, IFC a dalších technologií. Swing je nedílnou součástí Java SE od verze 1.2. Do té doby byl dostupný pouze jako knihovna k samostatnému stažení.", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Hierarchie tříd grafických komponent Swingu je založena na rodičích z AWT, jak ilustruje obrázek napravo. Jako každá třída v Javě, i třídy grafického uživatelského rozhraní jsou potomky třídy codice_1. Základním stavebním kamenem všech grafických komponent je třída codice_2. Instance třídy codice_2 představují objekty, které mají svoji grafickou reprezentaci a mohou být zobrazeny na monitoru a interagovat s uživatelem. Všechno, co Java na monitoru nakreslí, je instance třídy codice_2. Různé ovládací prvky (tlačítko, zaškrtávátko, seznam, atd...) v AWT jsou definovány jako potomci třídy codice_2. Od třídy codice_2 je dále odvozena třída codice_7 (kontejner). Kontejner je taková grafická komponenta, která v sobě může držet a kreslit ostatní grafické komponenty. Jakým způsobem se komponenty v kontejneru nakreslí, určuje tzv. správce rozložení (implementace rozhraní codice_8). V AWT jsou od třídy codice_7 odvozeny různé prvky, např. třída codice_10 nebo codice_11. Základním kamenem knihovny Swing je třída codice_12. Tato třída je rodičem každé swingovské komponenty. Jak je patrno z obrázku, codice_12 je potomkem codice_7. Tudíž všechny swingovské prvky v sobě mohou držet další komponenty. Potomci třídy codice_12 jsou samotné swingovské komponenty, jako je codice_16 (tlačítko), codice_17 (seznam), codice_18 (obecný panel), atd... Všechny swingovské komponenty mají před svým logickým názvem písmeno J, aby byly rozlišitelné od svých protějšků z AWT. K této obecné hierarchii existují výjimky, a to jsou okna a obecně všechny nejvyšší kontejnery (top-level containers – okna, dialogy, applety). Okna jsou obecně potomci třídy codice_10, a nemohou proto být potomci třídy codice_12 (v Javě nelze dědit od více tříd). Swingovské protějšky k codice_10 a jeho potomků (codice_22, codice_23, atd...) jsou definovány jako potomci těchto tříd s „J“ na začátku. Tj. hlavní swingovské okno codice_24 je definováno jako potomek codice_22.", "section_level": 1}, {"title": "Těžké a lehké komponenty.", "content": "AWT bylo koncipováno jako rozhraní mezi Javou a grafickým API platformy. Tj. všechny grafické komponenty byly přímo kresleny systémem a měly tedy nativní vzezření. Např. JVM na Windows využívala Win32 API (konkrétně knihovny gdi32.dll a další) ke kreslení AWT komponent. Tyto nativně vykreslené prvky se nazývají „těžké“ (v originále heavyweight), protože měly své vlastní nativní neprůhledné okno v systému. Na systém se spoléhaly i v dalších věcech, např. zajišťování pozice na ose Z (která komponenta je v popředí a která v pozadí). Swing přináší jiný přístup, a to ten, že každá komponenta je sama zodpovědná za svůj vlastní vzhled a nespoléhá se na systém. Každá komponenta sama definuje, jak vypadá, a na požádání se namaluje na monitor. Samotné kreslení se odehrává přímo v Javě, a operačnímu systému se pouze předá hotový obrázek k namalování. Tomuto přístupu se říká „lehký“ (lightweight). To, jak komponenty budou vypadat, již tedy nezáleží na operačním systému. Swing navíc přidává podporu pro dvojitou vyrovnávací paměť (double buffering), která umožňuje plynulé kreslení grafických prvků; pro podporu průhlednosti a částečné průhlednosti; pro optimalizované kreslení v případě překrývajících se komponent; a další technologie. Pro kreslení využívá další část JFC, a to Java 2D API. Kreslení nejvyšších kontejnerů (oken, dialogů...) je ve Swingu převzato z AWT, tudíž okna jako taková jsou platformě závislá (nelze mít okno na platformě, která okna nepodporuje). Jejich vzhled ale konfigurovatelný je.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurovatelný vzhled.", "content": "Protože operační systém již ve Swingu nemá kontrolu nad tím, jak bude komponenta vypadat, je možné ve Swingu změnit vzhled, chování a některé další charakteristiky všech komponent pomocí tzv. Look and Feel („Vzhled a Pocit“). Look and Feel je sada delegátů, které určují, jak bude která komponenta vypadat. Např. pro tlačítko (codice_16) je to třída codice_27. Vždy, když se má komponenta namalovat, tak se zeptá vhodného delegáta, jak má v tomto Look and Feel vypadat, a namaluje se podle toho. Look and Feel je dokonce vyměnitelný za chodu, tudíž je možné během chodu programu kompletně změnit to, jak program vypadá, protože se pouze změní třída zodpovědná za poskytování informací o vzhledu. Implicitní Look and Feel je platformně nezávislý a vypadá stejně na všech platformách. Swing dále poskytuje různé Look and Feel pro všechny hlavní platformy, a lze nastavit, aby zavedl takové Look and Feel, které bylo naprogramováno na nativní vzhled na dané platformě. Na Internetu se nachází ke stažení mnoho dalších verzí Look and Feel třetích stran, a je samozřejmě možné si nadefinovat vlastní Look and Feel. Tato architektura vyměňování Look and Feel je blízká návrhovému vzoru Abstraktní továrna.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura MVC.", "content": "Model – View – Controller (MVC) je typ softwarové architektury, kde je uživatelské rozhraní (View) odděleno od logiky programu (Model) řídící logikou (Controller). Tyto tři komponenty bývají často odděleny rozhraními, a tak modifikace jedné části má minimální vliv na ostatní části. Ve Swingu má každý grafický objekt (tlačítko, seznam, rozbalovací menu...) svůj model v podobě rozhraní, který je na daném grafickém objektu nezávislý. Swing poskytuje implicitní implementaci modelu pro běžné využití, ale nic uživateli nebrání, aby si naprogramovat objekt s jiným modelem. Toto umožňuje uživateli změnit chování grafické komponenty, ale využívat její vzhled. Například codice_17 (seznam) má definovaný model pomocí rozhraní codice_29. Protože rozhraní je definované pro danou komponentu, codice_29 poskytuje metody pouze pro čtení dat (to je vše, co codice_17 potřebuje k vykreslení prvků). Implicitní implementace codice_29u je codice_33, který přidávání a odebírání prvků ze seznamu již podporuje. Obecně codice_29 představuje jednorozměrné pole prvků, ale programátor může dané rozhraní implementovat podle svých potřeb. Model dále nabízí rozhraní pro komunikaci se zbytkem programu pomocí vyvolávání událostí. Ve zkratce, komponenta nabízí, že si k ní kdokoliv může přihlásit posluchače (tzv. listener) na různé události. Listener je pro danou komponentu definován obvykle jako nějaké rozhraní. Když v komponentě proběhne daná události (ať už ji vyvolal kdokoliv) – např. zmáčknutí tlačítka, vybrání položky, minimalizování okna, atd..., komponenta všem přihlášeným posluchačům odešle zprávu o provedené akci. Tato technologie přihlašování a odesílání zpráv je založena na návrhovém vzoru Observer. Např. tlačítko vyvolává jedinou událost – obecnou akci, která nastane při zmáčknutí tlačítka. Kdokoliv se může stát posluchačem mačkání tlačítka tím, že implementuje rozhraní codice_35. Po zaregistrování se k tlačítku bude daný objekt dostávat zprávy o mačkání tlačítka prostřednictvím metod definovaných v rozhraní codice_35. Jiné komponenty mohou definovat více událostí – např. strom (codice_37) vyvolává události při rozbalení položky a při vybrání položky. Dále obecně všechny komponenty (protože jsou potomky různých tříd v komponentní hierarchii), definují další události – při změně vlastníka, při změně vlastnosti (property), při změně kontejneru, při klepnutí myší, při psaní textu, při změně zaměření (focus), atd...", "section_level": 1}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přístupnost (Accessibility).", "content": "Swing poskytuje možnost implementace přídavných technologií pro asistenci tělesně postižených lidí při práci s počítačem. Některé z nich jsou implementovány přímo ve Swingu, jako např. možnost přiřazení klávesových zkratek tlačítkům, nebo přeskakování mezi prvky formuláře pomocí tabulátoru. Ostatní lze dodefinovat tím, že se implementuje rozhraní codice_38 a poskytne instanci třídy codice_39. Různé podpůrné technologie využívají toto API pro svou funkčnost.", "section_level": 2}, {"title": "Serializovatelnost (Serializability).", "content": "Všechny komponenty grafického rozhraní jsou serializovatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Více vláken (Multi-threading).", "content": "Ačkoliv samotný Swing nepoužívá pro svůj běh více vláken a není navržen pro používání vláken (není vláknově bezpečné – thread safe), podporuje více vláken svou architekturou. Např. poskytuje vlákno, které se nazývá Event dispatch thread, které je mimo jiné zodpovědné za spouštění dalších vláken, když nějaký prvek spustí nějakou událost. Je možné tedy oddálit spuštění události, popřípadě volat logiku programu v samostatném vlákně.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Tento výňatek z kódu zobrazí text „Hello World!“ v okně: import javax.swing.JFrame; import javax.swing.JLabel; public class HelloWorld {", "section_level": 1}], "src_summary": "Swing je knihovna uživatelských prvků na platformě Java pro ovládání počítače pomocí grafického rozhraní. Knihovna Swing poskytuje aplikační rozhraní pro tvorbu a obsluhu klasického grafického uživatelského rozhraní. Pomocí Swingu je možno vytvářet okna, dialogy, tlačítka, rámečky, rozbalovací seznamy atd.", "tgt_summary": "Swing offre la possibilité de créer des interfaces graphiques identiques quel que soit le système d'exploitation sous-jacent, au prix de performances moindres qu'en utilisant Abstract Window Toolkit (AWT). Il utilise le principe Modèle-Vue-Contrôleur (MVC, les composants Swing jouent en fait le rôle de la vue au sens du MVC) et dispose de plusieurs choix d'apparence pour chacun des composants standards. ", "id": 228145} {"src_title": "Oskar Davičo", "tgt_title": "Oskar Davičo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl židovského původu, studoval na školách nejdříve v rodném Šabacu, poté v Bělehradě a nejvyššího vzdělání dosáhl na pařížské Sorbonně. Tam vystudoval literaturu a francouzský jazyk. Poté pracoval v profesi středoškolského učitele v Šibeniku, Bělehradě a Bihaći. Jako člen komunistické strany Jugoslávie se aktivně účastní nesnadného meziválečného politického života. Stal se sekretářem stranické organizace v Bihaći. Vzhledem k tomu, že tehdejší královská Jugoslávie byla nepříliš přátelská ke komunistickým aktivitám byl v roce 1932 zatčen za komunistickou propaganda a soudem na ochranu státu odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši pěti let. Ten si odseděl ve vězení ve Sremské Mitrovici. V posledních letech před vypuknutím války žil střídavě v Záhřebu a střídavě v Bělehradě. Roku 1940 byl vyloučen z KSJ za to, že v časopisu \"Pečat\" uveřejnil některá díla spisovatele Miroslava Krleži, který upadl mezi komunisty v nemilost. Po vypuknutí 2. světové války v roce 1941 se přestěhoval do Splitu, kde podnikal ilegální aktivity. Byl však dopaden a internován na ostrově Korčula, později byl převezen do italského vězení v Lombardii. Odsud se v roce 1943 vrátil (utekl) do vlasti, kde se připojil k \"první proletářské divizi\", v jejíž řadách zůstal až do osvobození a konce války. Roku 1945 začíná pracovat jako novinář v tiskové agentuře TANJUG, později působí i v novinách \"Borba\" a \"Glas\". Davičo se stal zpravodajem v záležitosti aktivit Markosových vzbouřenců v Řecku (napsal dokonce i knihu – cestopis \"Među Markosovim partizanima\" (Mezi Markosovými partyzány) – která se věnuje celé této době). Po skončení těchto událostí opustil zaměstnání novináře a věnoval se hlavně literatuře. Přispíval však do časopisů \"Nová Mysl\" (Nova Misao), později také i \"Delo\". V 80. letech založil v Sarajevu časopis \"Dalje\". Zemřel v Bělehradu roku 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo tvoří jak básně, tak i prozaická díla, například sociálního zaměření. První svojí báseň napsal už při studiu na gymnáziu v roce 1925. Následovala další, surrealisticky laděná díla, poetické \"Tragovi\" (1928) a \"Četiri strane sveta i tako dalje\" (1930), a prozaická báseň \"Anatomija\" (1930). Následující období ovlivnila pak spíše sociálně laděná témata, projevující se od humorných pasáží a erotických témat až k oslavování revoluce a jejího významu (například \"Višni za zidom\" – Višně za zdí, \"Zrenjanin\" na přelomu 40. a 50. let). Po skončení války se začal Davičo věnovat hlavně prozaickým dílům, tedy románům a povídkám. Ty se věnují mnohým historickým událostem, od pronásledování komunistů během meziválečného období (\"Ćutnje\", 1963, \"Gladi\", 1963; Tajne, 1964, a Bekstva, 1966) až k národněosvobozeneckému boji za druhé světové války (Pesma, 1952; \"Gospodar zaborava\", 1981). Komunistické vize o stvoření nového člověka a obnově válkou zničené Jugoslávie shrnul v dílech (\"Beton i svici\", 1956, či \"Radni naslov beskraja\", 1958). Za svoje díla získal celkem třikrát prestižní jugoslávské literární ocenění časopisu NIN a \"Řád mládežníka socialistické práce\" (Orden junaka socijalističkog rada).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar Davičo (v srbské cyrilici Оскар Давичо, 18. ledna 1909 Šabac – 30. září 1989 Bělehrad) byl nejmladší z generace srbských surrealistů, básník a prozaik.", "tgt_summary": "Oskar Davičo (en serbe cyrillique : ; né le à Šabac et mort le à Belgrade) est un romancier et poète yougoslave et serbe d'origine juive. Il est considéré comme l'un des plus importants écrivains surréalistes du pays. Parallèlement à son écriture, il a également été un activiste révolutionnaire.", "id": 562271} {"src_title": "Revmatické nemoci", "tgt_title": "Rhumatisme", "src_document": [{"title": "Revmatoidní artritida.", "content": "Mnoho lidí se domnívá, že revmatoidní artritida je onemocněním kloubů, avšak ve skutečnosti se jedná o onemocnění imunitního systému. Při revmatoidní artritidě je to právě imunitní systém, který napadá klouby, nezvratně je poškozuje a vyvolává v nich chronickou bolest. Revmatoidní artritida obecně je dlouhodobé, postupující a invalidizující onemocnění, provázené bolestí. Toto onemocnění člověka postupně omezuje v pohybu a brání mu vykonávat běžné každodenní aktivity a žít samostatný a nezávislý život. Přestože pro revmatoidní artritidu je nejtypičtější onemocnění kloubů, může nemoc postihnout také kterýkoli jiný orgán v těle, například plíce, srdce nebo oči. Z kloubů jsou nejčastěji postižena zápěstí a drobné klouby na rukou a na nohou. Původní příčina, která u konkrétního člověka vyvolá rozvoj nemoci, není dosud známa. Víme toho však hodně o mechanismech, kterými nemoc poškozuje klouby a vyvolává typické obtíže pacientů s artritidou. Hlavním škodlivým procesem je chronický nitrokloubní zánět. Ten je způsoben vstupem bílých krvinek do kloubu a projevuje se jako otok, horkost, citlivost na dotek, bolestivost a snížená funkčnost. Po nějaké době probíhající zánět vyústí v destrukci a deformaci kloubu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřovací metody.", "content": "Pro správnou diagnostiku a léčbu revmatoidní artritidy jsou nejdůležitější následující vyšetření: odběr a vyšetření krve, rentgenové vyšetření a punkce (postiženého) kloubu.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti léčby.", "content": "Nejvýznamnější místo v léčbě revmatoidní artritidy zastávají léky. Kromě nich však máme k dispozici také postupy rehabilitace, fyzikální léčby, revmatochirurgie a protetiky. Svou roli hraje rovněž lázeňská léčba (viz sekci Lázně).", "section_level": 2}, {"title": "Lázně.", "content": "Lázeňská léčba revmatoidní artritidy je vhodná především pro ty pacienty, u nichž nemoc není příliš aktivní. Při některých formách lázeňské léčby může totiž dojít i k oživení zánětu, zejména jsou-li používány příliš teplé procedury. O vhodnosti lázeňské léčby může rozhodnout pouze lékař-revmatolog, který také nese odpovědnost za to, že pobyt v lázních nezhorší průběh nemoci. Obecně je lázeňský pobyt možné předepsat pacientům od II. stupně choroby s funkčním postižením typu b. Na doporučení lékaře většinou pacient absolvuje pobyt v průměrném rozsahu jeden měsíc až jeden a půl měsíce. Lázeňský pobyt by měl přinášet zintenzivnění celkové léčby. Prospěšná je možnost celodenního rozvržení léčby a často i příznivé působení příjemného lázeňského prostředí. Při vzniku aktuálních problémů bývá navíc k dispozici odborná lékařská pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Lupénka.", "content": "Spíše než jako psoriáza je toto onemocnění známé pod svým českým názvem lupénka. Psoriáza postihuje především kůži, avšak zhruba u 10–20 % pacientů se může objevit kromě kožního také kloubní postižení. Onemocnění kloubů, které je do jisté míry podobné revmatoidní artritidě, se nazývá „psoriatická artritida“.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Přestože přesný důvod, proč psoriáza u některých lidí vzniká, není znám, jsou definovány některé vlivy, které při vzniku psoriázy hrají určitou roli. Tyto vlivy můžeme rozdělit do následujících kategorií: Spouštěče", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Psoriáza je především onemocnění kůže, u 10–20 % pacientů se rozvine také postižení kloubů (Kloubní projevy), takzvaná psoriatická artritida. Protože psoriáza se může vyskytovat v několika různých formách, nejsou její příznaky vždy u všech pacientů stejné. Nejčastější forma psoriázy se označuje jako ložisková (psoriasis vulgaris). Mimoto rozlišujeme ještě několik dalších forem tohoto onemocnění. Typické onemocnění psoriázou vypadá následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Lokální léčba Při lokální léčbě se léčivé přípravky aplikují pouze lokálně, přímo na postiženou kůži. Jedná se tedy o nejrůznější masti, gely, mléka a podobně. Lokální léčba se užívá především u méně závažných forem psoriázy. Její výhodou je minimální výskyt nežádoucích účinků, neboť účinné látky pronikají především do kůže, do celého organismu však jenom minimálně. Přípravky užívané pro lokální léčbu lupénky rozdělujeme do následujících skupin podle obsahu konkrétní účinné látky: Systémové léky K systémové léčbě, tedy k lékům podávaným v tabletách či injekcích, je nutné sáhnout u závažnějších forem psoriázy. Protože účinná látka systémově podaného léku se dostane skrze krevní oběh do celého organismu, zvyšuje se oproti lokální léčbě riziko nežádoucích účinků. Právě kvůli zmírnění nežádoucích účinků se systémové léky často kombinují nebo střídají. Pacienti, kteří systémovou léčbu užívají, musí také pravidelně podstupovat krevní a jaterní testy, aby se včas odhalilo případné poškození. Nejčastější systémově podávané léky užívané při léčbě psoriázy: Biologická léčba V takzvané biologické léčbě se užívají látky vyráběné genetickým inženýrstvím, které se blízce podobají přirozeným molekulám produkovaným v organismu. Tyto látky mají schopnost zastavit v určitém místě sled kroků, které vedou ke spuštění reakce imunitního systému a udržování chronického zánětu. Protože účinné látky užívané v biologické léčbě účinkují konkrétně na určitý aspekt v imunitní odpovědi. Biologická léčba zasahuje do imunitních mechanismů cíleně. Tlumí zánět v časné fázi, tedy v situaci, kdy ještě není dostatečně nastartovaný, kůže se vyčistí a zůstává čistá. Léčba dále zlepšuje výskyt a závažnost přidružených onemocnění, která jsou typická pro pacienty s psoriázou, např. metabolického syndromu, kardiovaskulárního onemocnění, zánětu kloubů, depresí, úzkostí, únavy atd. Vrací pacienta do normálního pracovního i společenského života. Fototerapie Již dlouho je známo, že každodenní a přitom nepříliš dlouhé vystavení se slunečnímu záření zmírňuje příznaky psoriázy. Později se přišlo také na to, že za léčivé účinky slunečního záření je zodpovědná jeho krátkovlnná složka, záření ultrafialové. To se dále rozděluje na tři složky, UVA, UVB a UVC záření. K léčbě psoriázy se užívá UVB složka. Existují dva typy UVB lamp, které emitují léčebně působící záření, širokopásmové a úzkopásmé. Pro zvýšení účinnosti fototerapie je možné současně aplikovat přípravky s retinoidy, dehtem nebo antralinem. Fotochemoterapie neboli PUVA Kombinace látky psoralenu a UVA složky ultrafialového záření se označuje jako PUVA. Při této metodě je pacient ozařován UVA zářením a zároveň užívá tablety psoralenu nebo tuto látku aplikuje lokálně. Přesný mechanismus, jakým PUVA potlačuje projevy psoriázy, není znám. Předpokládá se, že psoralen zvyšuje citlivost kůže k léčebným účinkům UVA záření.", "section_level": 2}, {"title": "Bechtěrevova nemoc.", "content": "Bechtěrevova choroba je chronické, celoživotní onemocnění. Jeho příznaky se postupně vyvíjejí a nejsou v každé fázi nemoci stejné. Je častější u mužů než u žen, první příznaky se většinou objeví mezi 18 a 30 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina nemoci.", "content": "Přesná příčina Bechtěrevovy nemoci zůstává stále nejasná. Již dlouho je však známa souvislost, která existuje mezi výskytem nemoci a přítomností antigenu HLA-B27. HLA antigeny jsou molekuly na povrchu buněk, podle kterých imunitní systém rozeznává vlastní buňky od cizích. Nejrůznějších HLA antigenů existuje velké množství a antigen HLA-B27 se vyskytuje přibližně u 7 % obyvatel České republiky. U bechtěreviků jej lze prokázat až v 90 % případů. U osob s antigenem HLA-B27 je pravděpodobnost onemocnění až 300krát vyšší oproti osobám, které tento antigen nevlastní. Přítomnost antigenu HLA-B27 však ještě neznamená, že budete Bechtěrevovou nemocí postiženi, jedná se pouze o zvýšené riziko.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Bechtěrevova nemoc není dědičné onemocnění v tom smyslu, že by se jednoduše přenášela z rodičů na děti. Přesto však v jejím rozvoji dědičnost určitou roli hraje. Má-li někdo z blízkých příbuzných (rodiče, prarodiče, sourozenci) Bechtěrevovu chorobu, je i vyšší riziko tohoto onemocnění, a neměly by být podceňovány případné příznaky, které jsou pro počátky Bechtěrevovy choroby typické. Dědičnost sklonů k Bechtěrevově chorobě může být založena na dědičnosti antigenu HLA-B27, který výrazně zvyšuje riziko tohoto onemocnění. Tento specifický antigen se vyskytuje asi u 7 % populace. Antigeny jsou molekuly umístěné na povrchu buněk a slouží jako značka pro imunitní systém, který díky nim rozpozná buňky vlastní od buněk cizích (například bakteriálních, nádorových nebo transplantovaných). Sestavu antigenů má každý člověk individuální, ale dědí se z rodičů na děti tak jako krevní skupiny nebo třeba fyziognomické znaky. Proto mají blízcí příbuzní podobnou sestavu antigenů a dá se očekávat, že mohou sdílet také rizikový antigen HLA-B27.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh onemocnění.", "content": "Tak jako se lidé vzájemně liší mezi sebou, liší se u každého pacienta s Bechtěrevovou nemocí i průběh jeho choroby. U někoho může nemoc postupovat rychle a záhy ho invalidizovat, zatímco v jiném případě se může nástup závažných projevů oddálit až do pozdního věku. Přesto je v průběhu choroby možné vysledovat několik společných znaků: Přes všechny naděje, které poskytují nové léky a léčebné postupy, stále zůstává nejdůležitějším pacientův osobní přístup k nemoci. Pravidelným cvičením a dodržováním základních doporučení lze podstatně zlepšit průběh choroby i rozsah trvalých následků.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčba Bechtěrevovy nemoci vyžaduje dlouhodobý odborný přístup. Choroba není ani při dnešních léčebných možnostech zcela vyléčitelná a podávané léky se zaměřují jen na zmírnění příznaků a zpomalení progrese onemocnění. Farmakologická léčba a druhy používaných léků. Používané skupiny léků se zaměřují na potlačení zánětlivé aktivity a na potlačení imunitního systému, který reaguje proti tkáním vlastního těla (autoimunitní reakce). V současné době se rozvíjí nová skupina léčiv náležejících do takzvané biologické léčby. Tyto léky potlačují přehnanou reakci imunitního systému, avšak činí tak velmi cíleně na základě detailních poznatků o spouštěčích a průběhu imunitní reakce. Proto mají výrazně menší nežádoucí účinky než klasické imunosupresivní léky. Léky používané v léčbě Bechtěrevovy nemoci můžeme tedy rozdělit do následujících základních skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Cvičení a rehabilitace.", "content": "U málokteré choroby jsou právě cvičení a rehabilitace natolik důležité, jako právě u Bechtěrevovy nemoci. Díky vhodné rehabilitaci je možné zpomalit rozvoj nemoci i její další průběh. Důležité je, aby byla rehabilitace odborně vedena a správně dávkována. Měla by se pro nemocného stát každodenní součástí života. Rehabilitace probíhá jednak za přímé spolupráce rehabilitačního pracovníka, který provádí masáže a asistuje při rozcvičování páteře. Pacient by měl být poučen o provádění samostatných cviků, především dechových cvičení. Důležitý je nácvik přímého držení těla a udržování obratnosti. Rehabilitace probíhá pravidelně, většinou jednou za týden. Samostatně by však měl pacient cvičit alespoň dvakrát denně, nejlépe ráno a v poledne. Kromě cvičení je nutné dodržovat určitá režimová opatření, dbát na správné držení těla a vhodnou polohu při spánku. Vhodné pro zmírnění bolestí je také cvičení ve vodě. Vztlaková síla vody usnadňuje pohyby a vede k uvolnění napětí a zlepšení pohybového rozsahu. Revmatickými chorobami se zabývá revmatologie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Revmatická onemocnění postihuji pohybový aparát (klouby, páteř, ale i svaly, vazy). Rozdělujeme je do několika základních skupin, přičemž mezi nejčastější a nejznámější patří zejména Bechtěrevova nemoc.", "tgt_summary": "Rhumatisme est un terme non spécifique pour désigner un problème médical affectant les articulations et les tissus conjonctifs. L'étude et le traitement de ce genre de troubles sont appelés rhumatologie.", "id": 1612752} {"src_title": "Top Gun", "tgt_title": "Top Gun (film)", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Námořní pilot kapitán Pete „Maverick\" Mitchell a jeho navigátor nadporučík Nick „Goose\" Bradshaw létají s F-14A Tomcat na letadlové lodi USS Enterprise (CVN-65). Během průzkumného letu se střetnou se dvěma nepřátelskými letadly MiG-28. Maverick jedno letadlo sestřelí, druhé však „vyděsí\" Maverickova vedoucího letu Billa „Cougar\" Cortella. Zatímco Maverick odstraší zbývající nepřátelské MiGy, přitom si s jedním z nich udělá fotografii, Cougar je natolik otřesený vzniklou situací, že má obtíže provést přistání na lodi. Maverick odmítne rozkaz, aby ihned přistál a letí na pomoc Cougarovi. Po přistání Cougar rezignuje jako námořní pilot, vzdává se svých leteckých křídel, a zdůvodňuje to tím, že má ženu a dítě, které pro něj znamenají více. Velitel lodi Tom „Stinger\" Jardian si pozve Mavericka i Goose do své kanceláře. Zde jim oznamuje, že „jednička\", tedy Cougar rezignoval, a že oni jako „dvojka\" jsou vybrání k absolvování školy pro piloty Topgun. Před začátkem nástupu do školy jsou piloti na drink do baru. Mavericka zaujme žena, kterou se později snaží ohromit zpěvem písně „\"You've Lost That Loving Feeling\"\", ale zatím neúspěšně. Další den se dozví, že ona žena je Charlotte „Charlie\" Blackwood, astro fyzička a civilní instruktorka Topgunu. O Mavericka se začne zajímat, až když se dozví o jeho obráceném manévru s MiGem-28, kterým vyvrací americkou zpravodajskou informaci o možnostech tohoto letadla. Během prvního tréninku Mavericku porazí instruktora poručíka Ricka „Jester\" Heatherlyho. Maverick je za své bezohledné létání a porušování dohodnutých pravidel potrestán velitelem Mikem „Viper\" Metcalfem. Maverickovým rivalem se stává kapitán Tom „Iceman\" Kazansky, který rovněž považuje Maverickovo létání za nebezpečné. Charlie se také staví proti Maverickově agresivnímu způsobu létání, ale nakonec přiznává, že obdivuje to, jak létá a svou kritiku vynechává ze závěrečné zprávy. Nedaří se ji udržet na uzdě své pocity k Maverickovi a mezi oběma začne romantický vztah. Při jednom z tréninkových letů Maverick opustí svého velitele Ricka „Hollywood\" Nevena, aby mohl pronásledovat Mike „Viper\" Metcalfa. Maverick je díky obratnosti Vipera vtažen do léčky a zasažen Jesterem. Tím velitel letu chtěl demonstrovat sílu týmové spolupráce v boji, nad osobní statečnosti. Maverick a Iceman, nyní přímí rivalové v Topgun Trophy, pronásledují při tréninku letadlo typu A-4. Maverick tlačí Icemana, aby mu umožnil cíl sestřelit. Při této akci dojde k poruše motorů Maverickovy F-14, motory zhasnou a letadlo padá v nekontrolované rotaci do oceánu. Maverick a Goose se musí katapultovat. Při tomto manévru Goose narazí hlavou do skla kokpitu a umírá. Ve vodě Maverick drží v náručí mrtvé Goosovo tělo a čeká na záchrannou helikoptéru. Při vyšetřování se dojde k závěru, že havárie nebyla zaviněna pilotem. Maverick je sice očištěn, ale sám sebe obviňuje z Goosovy smrti. Zcela ztrácí chuť k dalšímu létání. Charlie a ostatní se jej snaží utěšit, ale on sám zvažuje odchod do civilu. Jde si pro radu k Viperovi, který mu jen mezi čtyřma očima sdělí, že sloužil s jeho otcem Dukem Mitchellem na USS Oriskany, a že byl v oné letecké bitvě, ve kterém byl Duke zabit. Na rozdíl od oficiálních zpráv, které Duka Mitchella znevažují, Viper odhaluje Maverickovi utajované informace, které dokazují, že Duke Mitchell zemřel jako hrdina. Říká Maverickovi, že může uspět, pokud dokáže znovu získat zpět své sebevědomí. Maverick se rozhodne absolvovat Topgun, i když Iceman vyhraje celkové Top Gun Trophy. Během oficiálního vyřazení kurzu, Viper k sobě zavolá absolventy školy, kdy jim předá rozkazy k nasazení do boje. Iceman, Hollywood a Maverick dostávají rozkaz, aby se ihned vrátili na na USS Enterprise, kdy mají zajistit leteckou podporu pro „krizovou situací“, kdy se poškozená loď dostala do nepřátelských vod. Maverick a Merlin (Cougarův bývalý navigátor) jsou určeni jako záložní posádky na F-14. Při následném vzdušném střetu s šesti MiGy dojde k sestřelení Hollywooda, Maverick je povolán do boje, ale při příletu k boji se stáhne a letí pryč. V dlani svírá Goosovy „psí známky\", což jej přiměje letět zpět a zapojit se do boje. Vrací se k Icemanovi. V boji sestřelí tři MiGy, Iceman jednoho a další dva se dávají na ústup. Při jejich triumfálním návratu na USS Enterprise se na na palubě setkává Iceman s Maverickem a navzájem si vyjádří vzájemný respekt. Velení námořnictva nabídne Maverickovi zařazení dle svého uvážení, on si vybere vrátit se na Topgun, jako instruktor. V baru, někde v Miramaru, Maverick sedí a popíjí pivo, z vedlejší místnosti zazní z jukeboxu píseň „\"You've Lost That Loving Feeling\"\". Maverick si vezme svou leteckou bundu a jde se podívat, kdo ji pustil. Místnost je prázdná, když se otočí, stojí proti němu Charlie.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí filmu.", "content": "Námětem pro film byl článek „\"Top Guns\"” od Ehuda Yonaye, z California magazine, z května 1983, kde byly uvedeny letecké snímky poručíka Charlese „Heater\" Heatleyho. Čánek detailně popisoval život stíhacích pilotů na letecké námořní základně Miramar v San Diegu, která byla přezdívána jako „Fightertown USA\". Řada scenáristů práci na přípravě tohoto filmu odmítla. Jerry Bruckheimer a Don Simpson práci zadali Jimu Cashovi a Jacku Eppsovi Jr., kteří pak připravili prvotní scénář. Pro přípravu scénáře byl Epps pozván do výuky několika nepojmenovaných tříd Topgun a také absolvoval let s F-14, aby získal reálnou zkušenost. Tento prvotní návrh scénáře producenty zcela nezaujal a byl několikrát přepracován. Herec Matthew Modine, hrál např. zlého vědce v Stranger Things, odmítl roli kapitána Peta „Maverick” Mitchella, protože film byl proti jeho pacifistickému přesvědčení. Role byla později nabídnuta Tomu Cruisovi. Producenti požadovali pomoc a podporu od vojenského námořnictva. Velení námořnictva mělo přímý vliv na schvalování záběrů. Úvodní vzdušný souboj byl realizován v mezinárodních námořních vodách poblíž Kuby. Původní dialogy byly zmírněny, byla vyřazena jedna scéna, kdy mělo dojít k havárii letadla při přistávání na letadlové lodi. Maverickův milostný poměr, který měl mít původně s poddůstojníci sloužící na základně, byl změněn na milostný poměr s ženou z civilního personálu. Důvodem byl vojenský rozkaz, který zakazoval vztahy mezi důstojníky a poddůstojníky. Charakter „Charlie\" byl upraven poté, co se producenti filmu potkali s Christinou „Legs\" Fox, matematičkou, pracující pro Analytické centrum námořnictva, jako specialista pro MAS, pro rozvoj taktiky obraného boje z letadlových lodí. Pro tuto roli byla původně zvažována herečka Julianne Phillipsová, se kterou byly naplánovány kamerové zkoušky s Tomem Cruisem. Kontradmirál Pete „Viper\" Pettigrew, bývalý pilot námořnictva, veterán vietnamské války a instruktor školy Topgun, na filmu spolupracoval jako technický poradce. Také si zahrál ve filmu menší roli, jako kolega Charlie. Bývalý instruktor pilotní školy Topgunu a kongresman Randy „Duke\" Cunningham prohlašoval, že to on byl inspirací pro „Mavericka\", ačkoli to producenti filmu vždy popírali. Dle nich byl charakter „Mavericka\" založený na obecných vlastnostech námořního pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Námořnictvo uvolnilo několik letadel F-14 od stíhací perutě VF-51 “Screaming Eagles” pro natáčení tohoto filmu. Paramount zaplatil 7 800 USD za hodinu, což odpovídá dnešním 18 200 dolarů, za pohonné hmoty a další provozní náklady, kdykoli letadlo bylo použito při natáčení. Záběry na letadlové lodi byly natočeny na palubě USS Enterprise, letadla F-14 byly od perutí VF-114 \"Aardvarks\" a VF-213 \"Black Lions\". Většina záběrů z paluby letadlové lodi byla z běžného denního leteckého provozu a filmový štáb musela použít to, co se jim podařilo natočit, s výjimkou občasného průletu, který filmový štáb požadoval. Většina scén byla natáčena na letecké základně Naval Air Station Fallon v Nevadě. Snímky ve vzduchu se natáčely ve spolupráci se společnosti Learjet. Společnost Grumman, výrobce F-14 byla pověřena společností Paramount Pictures, k vytvoření uchycení kamer na letadle tak, aby byly zaměřeny na přední, nebo zadní část letadla. Dvě scény se natáčely v červenci 1985 v San Diegu, v restauraci Kansas City Barbeque. V první scéně Maverick a Goose spolu sedí u klavíru a zpívají píseň \"„Great Balls of Fire\"”. Druhá byla finální scéna, kde z jukeboxu zněla píseň \"„You've Lost That Lovin' Feelin'\".\" Po uvedení filmu restaurace získala značné množství filmových upomínkových předmětů na téma \"Top Gun\". Požár z 26. června 2008 zničil značnou část restaurace, vč. upomínkových předmětů z filmu. To co bylo zachráněno, vč. klavíru, který byl použit ve filmu, je dnes opět k vidění v restauraci, která byla znovuotevřena v listopadu 2008. Pro natáčení snímků ve vzduchu byl pozván akrobatický pilot Arthur Everett Scholl, který zahynul 16. září 1985 při natáčení jedné scény nedaleko města Carlsbad. Letadlo, ani tělo pilota nebylo nalezeno. Příčina nehody byla neznáma. Tento pilot byl vzpomenut v závěrečných titulcích.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "\"Další informace v článku: Top Gun (soundtrack)\"Soundtrack k filmu \"Top Gun\" patřil k nejpopulárnějších soundtracků. Získal 9x platinové ocenění. a byl číslo 1, na \"Billboard\" Hot 200, nepřetržitě po dobu pěti týdnů v létě 1986. Harold Faltermeyer, který již dříve spolupracoval s Jerrym Bruckheimerem a Donem Simpsonem na filmech Flashdance a Policajt v Beverly Hills, dostal před zahájením natáčení scénář k filmu \"Top Gun\" právě Bruckheimera. Giorgio Moroder a Tom Whitlock spolupracovali na mnoha písních, včetně oscarové \"„Take My Breath Away\"\". Kenny Loggins měl na soundtracku dvě skladby: \"„Playing with the Boys\"\" a \"„Danger Zone\"\". Hudební skupina Berlin nahrála píseň \"„Take My Breath Away\"\", která později získala řadu ocenění a dostala kapelu na mezinárodní úroveň. Po vydání Logginsova singlu \"„Danger Zone\"\" prodej tohoto alba raketově rostl a v USA se jej prodalo přes 7 miliónů kusů. Při opakovaném vydání v roce 2000, byly na album přidány dvě písně, které byly vynechány z původního alba: \"„Great Balls of Fire”\" od Jerry Lee Lewis a \"„You've Lost That Lovin' Feelin'\"\" od Righteous Brothers. Soundtrack také obsahuje skladbu \"„Top Gun\" Anthem\" od Steve Stevense a Harolda Faltermeyera, a skladbu \"„Memories\"\" od Harolda Faltermeyera. Pro vytvoření skladeb byl osloven také Bryan Adams, ale ten odmítl s tím, že jde o vojenský film, že oslavuje boj. Skupina Toto byla původně oslovena k nahrání písně \"„Danger Zone\"\" a zvukového doprovodu k písni \"„Only You\"\". Zde však vznikl spor mezi právníky skupiny a producenty filmu, kteří preferovali spolupráci s Kenny Logginsem.", "section_level": 2}, {"title": "Uvedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "VHS, DVD.", "content": "Mimo kasovního úspěchu v kinech, byl \"Top Gun\" uveden také na VHS pro domácí promítání. Reklamní kampaň k tomuto filmu na VHS byla ve výši 8 milionu dolarů, vč. tématické reklamy \"Top Gun-Pepsi\". Díky této kampani to byla nejprodávanější VHS kazeta v celé historii tohoto průmyslu. Jednalo se také o první vydání VHS kazety v cenovém rozpětí do 20 USD. Úspěch videokazety s filmem \"Top Gun\", se promítl také v pozdějším prodeji filmu na DVD nosiči, kdy bylo uvedeno speciální vydání. Současně s prodejem videokazety rostl také prodej leteckých bund a slunečních brýlí značky Ray-Ban Aviator, podle odhadů až o 40%. Film také zvýšil zájem mladých mužů o vstup k námořnictvu. Námořnictvo provádělo nábor přímo v některých kinosálech.", "section_level": 2}, {"title": "Verze pro IMAX 3D.", "content": "\"Top Gun\" byl upraven pro promítání v IMAX 3D, promítal se šest dní od 8. února 2013. Čtyřminutová konverze, která představovala sekvenci letu „Danger Zone“ byla promítána v roce 2012 na veletrhu International Broadcasting Convention v Amsterodamu. Film byl 19. února 2013 vydán na nosiči Blue-ray 3D.", "section_level": 2}, {"title": "Promítání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kina.", "content": "Film byl promítán ve Spojených státech 16. května 1986 v 1028 kinosálech současně. Byl to nejúspěšnější a nejvíce navštěvovaný film v roce 1986. Za první týden promítání film vydělal 8 193 052 USD, během celého promítání ve Spojených státech vydělal 179 800 601 USD, mimo USA 177 030 000 USD. Ceklem pak 356 830 601 USD. Na film se v severní Americe prodalo 47 650 100 vstupenek.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Po uvedení filmu byla reakce kritiků smíšená. Celková recenze v Rotten Tomatoes uvedla, že 54% z 54 kritiků napsalo na film pozitivní krtku, s průměrným hodnocením 5,9/10. Společný závěr kritiků zněl: \"„Přestože film ukazuje ty nejakčnější záběry, které jsou provedeny pod odborným dohledem. Top Gun však nabízí příliš málo pro dospělého diváka, a to zejména v okamžiku, kdy postavy právě nejsou ve vzduchu.\"\" Roger Ebert z Chicago Sun-Times dal filmu 2,5 ze 4 hvězdiček a poukázal na to, že: \"„Filmy jako Top Gun je těžké posuzovat, protože dobré části jsou velmi dobré a špatné části jsou nudné. Souboje jsou naprosto nejlepší od doby napínavých scén ve filmu Ohnivá liška od Clinta Eastwooda.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Nominace.", "content": "Film byl nominován na následující ceny: V roce 2008 byl film zařazen v magazínem \"Empire\" na 455. místo v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob. Yahoo! Filmy zařadily \"Top Gun\" jako 19 na seznam největších akčních filmů všech dob. Film byl několikrát nominován Americkým filmovým institutem do různých soutěží, a oceněn byl pouze jednou. V roce 2005, byla hláška z filmu: \"\"I feel the need... the need for speed!\"\" zařazena jako 94. na seznamu AFI's 100 Years...100 Movie Quotes.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl nominován a získal mnoho ocenění, především za zvuk a filmové efekty.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na vojenský nábor.", "content": "Filmový producent John Davis tvrdil, že film \"Top Gun\" je nejlepší náborový film pro námořnictvo. Lidé kteří film viděli, řekli: \"„Wow! Chci být pilot.\"\" Po uvedení filmu, americké námořnictvo sdělilo, že množství mladých mužů, kteří se přihlásili, a kteří chtěli být námořní piloti, se zvýšilo o 500 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vliv.", "content": "23. ledna 2011 zveřejnila čínská televizní stanice \"China Central Television\" zpravodajskou reportáž o údajné úspěšnosti čínských stíhacích pilotů, v reportáži byly použity akční sekvence z filmu \"Top Gun\". Čínští uživatelé internetu si všimli tohoto plagiátorství, upozornili na něj, a následně bylo vysílání reportáže okamžitě staženo. Paradoxně byla reportáž odvysílána krátce po zahájení čínské kampaně, která měla očistit vysílání od fake news; CCTV odmítla udělit komentáře k tomuto incidentu.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování filmu.", "content": "\"Další informace v článku: \" Pokračování filmu \"Top Gun\" bylo připravováno již od roku 2010. Vše se zkomplikovalo sebevraždou Tonyho Scotta v roce 2012. V roce 2013 se všechny zainteresované strany stále zajímaly o pokračování projektu spolu s Jerrym Bruckheimerem: „\"Již 30 let se snažím o pokračování filmu Top Gun a jen tak se nezastavím. Můj zájem realizovat film s Tomem Cruisem a Paramount Pictures stále trvá. Tom mi říká, že bez ohledu na to, kde na světě je, lidé si jej vždy spojí s rolí Mavericka. Je to něco, z čeho je stále nadšený, má naději, že se nám to podaří.\"\" Pokračování s názvem \"Top Gun: Maverick\" se začal natáčet 31. května 2018 v San Diegu v Kalifornii. Tento druhý film byl naplánován k premiéře na 26. června 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Videohra.", "content": "\"Další informace v článku: Seznam videoher na téma Top Gun\"Film \"Top Gun\" byl inspirací pro tvůrce počítačových her na různých platformách. První hra byla vydána v roce 1987 a měla stejný název jako film. Byla určena pro pět platforem: PC AT, Commodore 64, ZX Spectrum, Amstrad CPC a Nintendo Entertainment System (NES). Ve hře hráč pilotuje stíhačku F-14 Tomcat a musí splnit čtyři mise. Pokračování hry bylo vydáno v roce 1990 pod názvem \"Top Gun: The Second Mission\", ale jen pro NES. Další hra \"Top Gun: Fire at Will\", byla uvedena v roce 1996 pro platformu PC AT, později pak také pro Sony PlayStation. Hra \"Top Gun: Hornet\" byla zveřejněna v roce 1998. Hra \"Top Gun: Combat Zones\" pro Sony PlayStation 2 byla zveřejněna v roce 2001, v roce 2002 byla přenesena na platformu Nintendo GameCube a na počítače s operačním systémem Microsoft Windows. Bojové mise byly delší a složitější než v předchozích hrách, mimo letadel F-14 si hráč mohl zvolit jiný typ stroje. V roce 2005 byla představena hra \"Top Gun: Hard Lock\" verze pro Nintendo DS. Na E3 2011 byla ohlášena nová verze hry \"Top Gun: Hard Lock\", která byla vydána v březnu 2011 pro platformy Xbox 360 a PlayStation 3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Top Gun je americký akčně-dramatický film z roku 1986, který režíroval Tony Scott, produkoval Don Simpson a Jerry Bruckheimer, ve spojení s Paramount Pictures. Je to první díl filmové série \"Top Gun\". Scénář napsali Jim Cash a Jack Epps Jr., kteří byli inspirování článkem s názvem „\"Top Guns\"\", který byl vydán v \"California magazine\" v roce 1983. Ve filmu hrají Tom Cruise, Kelly McGillis, Val Kilmer, Anthony Edwards a Tom Skerritt. Tom Cruise hraje poručíka Peta „Mavericka\" Mitchella, mladého námořní pilota. On a jeho navigátor, nadporučík Nick „Goose\" Bradshaw (Anthony Edwards) dostanou šanci trénovat v US Navy Fighter Weapons School na Naval Air Station Miramar v San Diegu v Kalifornii. ", "tgt_summary": "Aujourd'hui considéré comme un film culte des années 1980, il a propulsé la carrière de Tom Cruise, faisant de lui une star.", "id": 1070048} {"src_title": "Alois Podhajsky", "tgt_title": "Aloïs Podhajsky", "src_document": [{"title": "Působnost.", "content": "Podhajsky byl ředitelem školy po celou dobu 2. světové války a tím také zůstal až do svého odchodu na odpočinek roku 1965. I po odchodu na odpočinek pokračoval ve vyučování klasického jezdeckého stylu a napsal množství knih na toto téma. Podhajsky zemřel na mozkovou mrtvici roku 1973 ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Přemístění stájí za druhé světové války.", "content": "Během 2. světové války, kdy se obával o bezpečnost školy a koní z důvodu náletů na Vídeň, Podhajsky evakuoval většinu stájí z města do Sv. Martina v Horních Rakousích. Množství klisen z Piberského chovu, chovná farma, která dodávala koně škole, byly rovněž evakuovány. Podhajsky upozornil generála George S. Pattona na další chov lipicánů. Mnoho lipicánských klisen a několik hřebců bylo vyčleněno Němci z rakouského chovu v Piberu a posláno do Hostouně do nacistické dostihové stáje v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Když Hostouň spadala již pod sovětskou bojovou linii, zajatí němečtí důstojníci, pod výslechem vedeným americkým kapitánem Ferdinandem Sperlem, poskytli detaily ohledně umístění lipicánů a požádali Američany, aby zachránili koně dříve, než padnou do rukou Sovětů, jelikož měli obavu, že by koně byli utraceni pro koňské maso. Patton vydal rozkazy a 28. dubna 1945 plukovník Charles H. Reed se členy skupiny A, C a F ze 2. Kavalerie, provedli přepadení za sovětskou linii, přijali kapitulaci Němců v Hostouni a evakuovali koně. Poté byla před generálem George Pattonem provedena parkurová přehlídka většiny koní. Lipicáni byli převezeni do Welsu, poté do Wimsbachu v Horním Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Podhajského odkaz.", "content": "Podhajsky je vzpomínán především v souvislosti se záchranou lipicánů, jejich zachování během války, stejně jako pro svou oddanost myšlence zdokonalování klasické drezury, a pro jeho příspěvek v oblasti Španělské jezdecké školy. Po skončení války byli lipicáni navráceni do Vídně až na podzim roku 1955.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plukovník Alois Podhajsky (24. února 1898 Mostar - 23. května 1973 Vídeň) byl ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, také olympijský medailista v drezuře, jezdecký instruktor a spisovatel.", "tgt_summary": "Aloïs Podhajsky (en allemand : \"\", - ) est né à Mostar, au sein de l'Empire austro-hongrois. Il était le directeur de l'école espagnole d'équitation de Vienne (Autriche), médaillé olympique en dressage, moniteur d'équitation et écrivain", "id": 24555} {"src_title": "Clark Ashton Smith", "tgt_title": "Clark Ashton Smith", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný život a vzdělání.", "content": "Smith trávil většinu svého života v malém městě. Žil v malé místnosti se svými rodiči, Fanny a Timeem Smithovými. Jeho formální vzdělání bylo omezeno: trpěl psychickými poruchami, a kvůli tomuto problému prošel pouze osmi roky mluvnické školy a nikdy se nedostal na střední školu. Po opuštění školy pokračoval v samostudiu, učil se francouzsky a španělsky a jeho téměř fotografická paměť mu umožnila uchovat si v paměti nesmírné množství informací z širokého rozsahu četby, včetně několika celých slovníků a encyklopedií.", "section_level": 2}, {"title": "Raná tvorba a inspirace.", "content": "Smith začal psát povídky ve věku jedenácti let a dvě z nich, \"Meč Zagan\" a \"Černé diamanty\", byly později publikovány v Hippocampus Press. Obě povídky jsou charakterizovány středověkou výpravou a výpravou podobnou pohádkám tisíce a jedné noci. Smithovu ranou tvorbu dále ovlivnily podobné pohádky bratří Grimmů (rovněž podobné arabským pohádkám) a práce Edgara Allana Poea. V pozdějším mládí se stal chráněncem sanfranciského básníka George Sterlinga, který mu pomohl publikovat jeho první sbírku básní \"The Star-Treader a další básně\", která se dočkala velmi dobrého přijetí u amerických kritiků, jeden z nich nazval C. A. Smitha Keatsem Pacifiku. Díky Sterlingovi vešel Smith ve známost coby člen místního nočního klubu Auburn Monday, kde se značným úspěchem četl několik ze svých básní. Publikace \"Ebony and Crystal\" roku 1922 byla následována nadšeným dopisem od H. P. Lovecrafta, čímž začalo patnáct let přátelství a korespondence.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnání a manželství.", "content": "Smith byl po většinu svého života nucen vykonávat podřadná zaměstnání jako sbírání ovoce a kácení dřeva z důvodu finančního zabezpečení sebe a svých rodičů. Po smrti svých rodičů se 10. listopadu 1954 oženil s Carol Jones Dormanovou a odstěhoval se do Pacific Grove v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví a smrt.", "content": "Smith trpěl celý svůj život očními problémy. Zemřel ve spánku 14. srpna 1961.", "section_level": 2}], "src_summary": "Clark Ashton Smith (13. ledna 1893 – 14. srpna 1961) byl americký spisovatel, básník, malíř a spisovatel horroru, fantasy a sci-fi. Pro své příběhy, literární přátelství s H. P. Lovecraftem od roku 1922 do smrti roku 1937 je dodnes populární. S Lovecraftem a Robertem E. Howardem, také přítelem a korespondentem, zůstává Smith jedním z nejslavnějších přispěvatelů do pulp magazínu Weird Tales.", "tgt_summary": "Clark Ashton Smith, né le à Auburn en Californie et mort le à Pacific Grove dans le même État, est un artiste, poète et écrivain américain de fantasy, horreur et science-fiction, et un grand ami de H. P. Lovecraft.", "id": 1174015} {"src_title": "Candide", "tgt_title": "Candide", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Děj románu se odehrává v Německu někdy v 18. století. Hlavní postava příběhu Candide vyrůstá ve Vestfálsku, na krásném zámku, barona Thunder-ten-Tronckha. Jméno dostal podle svého prostého až dětinského chování. Naivně myslí, má jemné mravy, zastává jednoduché názory a bezelstně jedná. Jeho učitel, filozof Panglos, totiž zastává teorii, že jakákoli příčina na světě má následek a naopak. Náš svět je proto nejlepší a nic na něm nemůže být zlepšeno. Pod vlivem svého učitele Candide s těmito názory souhlasí. Líbí se mu také slečna Kunigunda, která na Candida pomyslí, když jednou Panglose spatří jak dává jedné ze služebných ve křoví hodiny praktické fyziky. Candide se jednou s Kunigundou neočekávaně potká za španělskou stěnou. Ta upustí kapesníček, Candide jí ho podá a přitom vášnivě políbí. Přistihne je ale baron a prostého Candida vyžene ze zámku. Candide přijde příští den do neznámého města s divným jménem, kde se setká s verbíři bulharského krále. Ti ho pohostí a potom v okovech odvedou k vojsku. Tam se naučí pár cviků a odejde pryč. Brzy je chycen jako zběh a má na vybranou, buď proběhne šestatřicetkrát uličkou, nebo bude popraven. Candide nejprve zvolí uličku, ale dva tisíce mužů ho, po dvou kolech zbijí tak, že se smíří s popravou. Bulharský král, který vojenský tábor právě navštívil mu uděluje milost. Vypukne válka mezi Bulharskem a Abarií. Dojde ke krvavé bitvě. Candide přežije a z bitevního pole plného mrtvých a umírajících utíká zpustošenou krajinou do Holandska. Tam se nejprve protlouká jako žebrák je zatčen a horlivými misionáři pokřtěn. Po té se ho ujme jeden zbožný člověk novokřtěnec Jakub. Později Candide potká zuboženého, boláky pokrytého žebráka. Slituje se nad ním a dá mu almužnu. Žebrák se mu po té vrhne kolem krku a Candide v něm pozná svého učitele Panglose. Candide se Panglose ujme a spolu s Jakubem o něho pečují. Panglos se zotaví a Candidovi sdělí strašlivou zprávu; Kunigunda je mrtva! Bulharští vojáci zámek přepadli, celý zpustošili, vyloupili a všechny povraždili. Kunigundu prý nejprve znásilnili a pak jí rozpárali břicho. Nešťastný Candide několikrát omdlí. Později se Panglose zeptá proč tak těžce onemocněl, ten mu odpoví, že ho syfilidou nakazila jeho milenka, ona komorná ze zámku. Jakub o Panglose pečuje, vyléčí ho; ten přijde o jedno oko a ucho a poté se všichni vypraví do Lisabonu. Cestou jejich loď ztroskotá v bouři. Přežijí pouze Candide, Panglos a krutý námořník, který opustil tonoucího Jakuba, který mu krátce předtím zachránil život. Lisabon, kam nakonec všichni doplavou na troskách zničené lodi, krátce poté stihne strašné zemětřesení. Mnoho obyvatel zahyne, naši cestovatelé však přežijí. Panglos a Candide pomáhají postiženým obyvatelům; námořník okrádá mrtvé a za naloupené peníze si koupí dívku. Nehledě na prožité útrapy a tragické události je Panglos stále přesvědčen, že na světě je všechno, jak má být. Brzy je zatčen inkvizicí a spolu s Candidem a několika dalšími nešťastníky označen za viníky zemětřesení. Panglos je oběšen a jeho spoluobvinění upáleni. Candide je potrestán pouze veřejným výpraskem. Po vykonaném trestu začne pochybovat o platnosti názorů svého učitele, kterým dosud bezvýhradně věřil. V té době se setká se stařenou, která mu z neznámých důvodů poskytne přístřeší, jídlo a další životní potřeby. Starou ženu poslala Kunigunda, považovaná za mrtvou. Když se s ní překvapený a nevýslovně šťastný Candide setká, vypráví mu, co se událo od jeho vyhnání ze zámku. Byla skutečně znásilněna a rozpárali jí břicho, jeden bulharský velmož se jí ale ujal a po čase ji prodal židovi, donu Issacharovi, který jí z náklonnosti daroval dům. Zalíbila se také Velkému inkvizitorovi, a ten se s židem domluvil, že bude v dohodnutých dnech Kunigundu navštěvovat. Ona stále ještě oběma odolává. Z rozmluvy je vyrušil don Issachar, který Kunigundu přišel navštívit. Rozlícený se na Candida vrhl s nožem, ten se ubránil a Issachara zabil mečem, který mu přinesla stařena. Rozhodli se uprchnout, při přípravě útěku přišel na návštěvu inkvizitor a Candide, přesvědčený, že mu hrozí upálení, zabil i jeho. A poté všichni tři prchají do přístavu Cádiz. Druhá část novely se odehrává v Americe. Cestou do Buenos Aires vypráví stařena o svém životě, prohlašuje se za dceru papeže Urbana X., která byla unesena berberskými piráty a prožila mnoho nešťastných let v Maroku, Turecku a Rusku. Poté se seznámila s donu Issacharem. Všichni tři se dostanou do Buenos Aires, kde se guvernér Don Fernando d'Ibarra y Figueroa y Mascarenes y Lampourdos y Souza zamiluje do Kunigundy. Pak ale přijede důstojník, který chce Candida zatknout za vraždu Velkého inkvizitora, a Candide se sluhou Cacambem prchají do Paraguaye. Velitel na hranicích se ukáže být Kunigundiným bratrem, jenž se po svém zázračném zmrtvýchvstání přidal k jezuitům. Candide mu sdělí, že Kunigundu miluje a chce si ji vzít za ženu, její bratr ho napadne, dojde k souboji a Candide bratra probodne kordem. Na útěku se Candide a Cacambo setkají se ženami, které obtěžují dvě velké opice. Candide opice zabije, aleženy je oplakávají. Vyjde najvo, že to byly milenecké páry. Candida a Cacamba zajmou lidojedi Orejones a chtějí je uvařit v kotli, když ale zjistí, že nejde o jezuity, propustí je na svobodu. Poté se dostanou do Eldoráda, kde jsou ulice pokryty zlatem, neexistují kněží a král má smsl pro humor. Candide tu není šťastný, protože touží po Kunigundě a velkorysý král mu dovolí odejít dívku hledat. Cacambo odchází s ním. Král je na cestu vybaví stovkou nákladních ovcí (tj. lam) a množstvím peněz. Candide ale peníze dílem poztrácí a dílem jsou mu ukradeny. Dorazí do Surinamu, kde se Candide chystá na cestu do Evropy, zatímco Cacombo odjíždí do Buenost Aires aby přivedl Kunigundu. Candide se zatím v Surinamu spřátelí s pesimistickým manichejcem Martinem, který hlásá, že hmotný svět byl stvořen Ďáblem. Po celou cestu do Evropy se Candide a Martin dohadují o filozofii a podstatě světa. Přes Bordeaux doplují do Anglie, kde jsou svědky popravy admirála, odsouzeného za to, že nezabil dost nepřátel. Vyděšený Cabdide uprchne z Anglie do Benátek, kde potká prostitutku Paquettu, jež nakazila Pangrola syfilidou a nyní žije se spustlým theatinským mnichem Girofléem. Oba vypadají šťastně, ale uvnitř jsou zoufalí. Candide daruje Paquettě dva tisíce piastrů a tisíc dá Girofléovi. Na banketu u bentáského šlechtice Pococuranta se Candide setká s Cacambem, jenž mu oznámí, že Kunigunda se nyní nachází v Konstantinopoli. Než odjedou z Benátek, potkají na karnevalu šest podivných maškar, jsou to přestrojený ruský car, turecký sultán, princ Karel Eduard Stuart, Theodor z Korsiky, saský kurfiřt August a polský král Stanislav, kteří si tu chtěli inkognito užít sexu. Cestou do Konstantinopole potká Candide mezi veslaři na galéře Panglosa a Kunigundina bratra. Panglos, přes všechny peripetie, jimiž si prošel, stále nemění své filozofické názory. V Konstantinopoli najde Candide Kunigundu, která už není vůbec hezká, jak v otroctví u knížete Rákocziho myje nádobí. Candide vykoupí Kunigundu z otroctví a chce se s ní oženit, ale její bratr si nepřeje, aby se za kohokoli vdala. Je však vzápětí prodán do otroctví a už do niceho nemůže mluvit. Candide pro sebe a Kunigundu koupí z posledních peněz malou farmu, kam za ním přichází Paquette a Giroflée. Ti utratili tři tisíce piastrů a jsou bez prostředků. Na konci příběhu se Candide se svými přáteli vypraví za moudrým dervišem a chce se od něj nechat poučit o filozofii, podstatě dobra a zla. Derviš mu ale zabouchne před nosem dveře. Při zpáteční cestě se setkají s Turkem, jenž si předsevzal věnovat život jednoduché práci na své zahradě a nezabývat se vnějšími záležitostmi. On a jeho čtyři děti pracují na své zahradě a žijí bez tří zel: nudy, bídy a zločinu. Candide, Pangloss, Martin, Kunigunda, Paquette, Cacambo, stařena a Giroflée zůstanou spolu na Candidově farmě, aby každý vykonával tu práci, k níže má největší talent. Pangloss se holedbá, že všechno se ukázalo jako nejlepší možné pro potřeby všech Candide ho ale vyzve, aby šel spolu s ním a s ostatními pracovat na zahradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Candide, čili Optimismus () je satira francouzského osvícenského filosofa Voltaira, prvně publikovaná roku 1759. Novela je mimo jiné satirickou reakci na Leibnizovo učení o nejlepším možném světě. Novela byla publikována jako pseudopřeklad z němčiny.", "tgt_summary": "Candide ou l'Optimisme est un conte philosophique de Voltaire paru à Genève en. Il a été réédité vingt fois du vivant de l’auteur, ce qui en fait l'un des plus grands succès littéraires francophones. Seulement un mois après sa parution, six mille exemplaires avaient été vendus. Ce nombre est considérable pour l'époque. ", "id": 1096244} {"src_title": "ATI Rage", "tgt_title": "ATI Rage", "src_document": [{"title": "3D Rage (I).", "content": "Originální 3D Rage (neboli Mach64 GT) čip je založen na Mach64 2D jádru s novými 3 funkcemi a MPEG-1 akcelerací. 3D Rage byl použit na ATI 3D Xpression grafických kartách.", "section_level": 1}, {"title": "3D Rage II (II+,II+DVD).", "content": "Druhá generace Rage (neboli Mach64 GT-B) nabízí zhruba 2x vyšší 3D výkon. Grafický procesor je postaven na předělaném Mach64 GUI jádru s optimálním 2D výkonu s jednocyklovými EDO paměťmi nebo vysoce výkonnými SGRAM. 3D Rage II čip je rozšířený, pinově kompatibilní s 3D Rage akcelerátory. Čip je kompatibilní s druhou generací PCI, má o 20 % výkonu více ve 2D a přidána kompatibilita s přehráváním MPEG-2 (DVD video). Čip podporuje v ovladačích Microsoft Direct3D a Reality Lab, QuickDraw 3D Rave, Criterion RenderWare a Argonaut BRender. Rage II byl montován do některých Macintosh počítačů. Obsahovaly ho Macintosh G3, Power Mac 6500 a originální iMac G3 (RageII +). Specifikace RAGE II+DVD:", "section_level": 1}, {"title": "3D Rage Pro & Rage IIc.", "content": "ATI udělala několik změn proti Rage II, \"a new triangle setup engine, perspective correction improvements\", podpora mlhy a průhlednosti, \"specular lighting support\", rozšíření přehrávání videa a DVD podpora. Čip 3D RAGE Pro byl navržen pro Intelovský AGP, \"taking advantage of execute-mode texturing, command pipelining, sideband addressing, and full 2x-mode protocols\". Standardně dodávaná paměť byla 8 MiB SGRAM nebo 16 MiB WRAM. 3D RAGE IIC není postavena na jádru RAGE II, jednalo se o jádro 3R RAGE Pro se sníženou cenou. RAGE Pro nabízela výkon jako NVIDIA RIVA 128 a 3dfx Voodoo akcelerátory, ale v praxi nebyla výkonnější. V době uvedení postrádala podporu OpenGL. V únoru 1998 přejmenovala čip na \"RAGE Pro Turbo\" a díky novým ovladačům (4.10.2312) se honosila o 40% větším výkonem v testovacích programech (\"benchmarks\"). Ve hrách stále nabízel čip stejný výkon. To se podepsalo na pověsti čipu a přesto že ATI nakonec vydala ovladače, které zvyšovaly výkon i ve hrách, o kartu již mezi hráči nebyl zájem. RAGE Pro byl prodávám jako Xpert@Work nebo Xpert@Play, na Xpert@Play byl TV-out navíc. Byl navíc integrován do grafického čipsetu Sun Ultra 5/10 pracovní stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Rage LT & Rage LT PRO.", "content": "RAGE LT (neboli Mach64 LT) byl letován na základní desky nebo do mobilních zařízení (notebook). Čip byl vydán v roce 1996, byl velmi podobný RAGE II a podporoval podobné příkazy (programování). Byl vyvinut s technologií LVDS (\"Low Voltage Differential Signaling\") pro notebook LCD a měl pokročilou správu napájení (\"block-by-block power control\"). RAGE LT PRO byl postaven na 3D RAGE PRO, byl první použitý mobilní GPU do AGP. Nabízel funkci \"\"Filtered Ratiometric Expansion\"\", která automaticky upravila obraz do maximální velikosti (\"full screen\"). ATI ImpacTV2+ byl integrován do čipu RAGE LT PRO s podporou zobrazení vícekrát obrazu, tj. současný výstup na TV, CRT a LCD. Dále může ovládat 2 displeje s rozdílným obrazem a obnovovací frekvencí s integrovaným duálním nezávislým CRT ovládáním.", "section_level": 1}, {"title": "Rage XL.", "content": "RAGE XL byla levnější verze RAGE Pro čipu. Nízko odběrové řešení s možností 2D akcelerace, čip byl použit na mnoha kartách nižší třídy (\"low-end\"). Objevil se i na některých základních deskách od Intelu v roce 2004 a 2006 byl použit pro serverové základní desky. RAGE XL byl následně předělán na ATI ES1000. Čip byl zmenšení RAGE Pro, s optimalizací pro levnější segment se základními grafickými výstupy byla nezbytnost.", "section_level": 1}, {"title": "Rage 128.", "content": "Postupně se ATI snažilo vytvořit nejrychlejší a velmi pokročilý 3D akcelerátor, proto ATI přišla s Rage 128. Byly 2 verze RAGE 128 GL a RAGE 128 VR. VR byla levnější varianta s vnitřním 128-bit návrhem a vnější 64-bitovou paměťovou sběrnicí. GL byl navržen plně 128-bit. Rage 128 podporoval Direct3D 6 a OpenGL 1.2. Podporoval mnoho funkcí z předešlých verzí Rage, jako nastavení trojúhelníků (\"triangle setup\"), DVD akcelerace a schopnost VGA/GUI akcelerace. Rage 128 měl přidaný \"inverse discrete cosine transform (IDCT) acceleration to the DVD repertoire\". Bylo to první dvojitý renderování od ATI, možnost 2 pixelů za takt na výstupu (\"two pixel pipelines\"). Čip uměl dobře 32bitový barevný mód, ale 16bitový byl už horší, Rage 128 nebyl rychlejší v 16bitovém nastavení barev, přesto že bylo méně náročné na propustnost. Byl konkurencí proti NVIDIA RIVA TNT, Matrox G200 a G400 a 3dfx Voodoo 3 (plně nepodporoval 32bitové barvy).", "section_level": 1}, {"title": "Rage 128 Pro.", "content": "Rage 128 Pro byl nástupcem Rage 128. Tento čip obsahoval některá vylepšení \"including an enhanced triangle setup engine that doubled geometry throughput to eight million triangles/sec\", lepší filtrování textur, DirectX 6.0 komprese textur, podpora AGP 4x a DVI a \"RAGE Theater\" čip pro lepší kódování/dekódování videa. Čip byl letován na hráčsky orientované grafické karty RAGE Fury Pro a kancelářsky orientované Xpert 2000. PRO RAGE 128 Pro měl konkurenci Voodoo 3 3500, RIVA TNT2 Ultra a Matrox G400 MAX.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní renderování snímků.", "content": "anglicky \"Alternate Frame Rendering\" RAGE Fury MAXX obsahoval 2x čip Rage 128 Pro v konfiguraci alternativního renderování snímků pro získání až skoro 2x většího výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Rage 6.", "content": "Nebyl vydán pod jménem Rage \"x\", ale pod jménem Radeon \"xxx\". Díky tomu je Rage 128 Pro poslední vydaný čip ze série Rage.", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní verze.", "content": "Většina verzí Rage byla použita v mobilním segmentu. Některé verze byly zvlášť upraveny a vyladěny pro mobilní segment. Byly to první grafické karty s přezdívkou \"\"Mobility\"\" (mobilní). Tyto karty nejsou kompatibilní s funkcemi DirectX 9.0c.", "section_level": 1}], "src_summary": "ATI Rage je řada grafických karet podporující GUI 2D akcelerace, video akcelerace a 3D akcelerace. Je pokračovatel řady Mach 2D akcelerátorů.", "tgt_summary": "La troisième génération de l'architecture Rage est arrivée à l'été 1997 L' ATI Rage est une série de chipset graphiques offrant une accélération graphique 2D, une accélération vidéo et une accélération 3D. C'est le successeur de la série Mach.", "id": 2197465} {"src_title": "Mátyás Rákosi", "tgt_title": "Mátyás Rákosi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Od mládí aktivně pracoval v dělnickém hnutí. Na univerzitě se dokonce stal členem kroužku Galileiho, kde vedl sociálně demokratické křídlo. Po studiích v Hamburku se stal úředníkem v Londýně. Několik měsíců po vypuknutí první světové války padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře rozvinul účinnou protiválečnou propagandu. Po skončení války se vrátil do tehdejší Maďarské demokratické republiky a zde v listopadu založil Kommunisták Magyarországi Pártja (\"Strana komunistů Maďarska\").", "section_level": 2}, {"title": "Za Maďarské republiky rad.", "content": "Během existence komunistické Maďarské republiky rad byl zástupcem lidového komisaře pro obchod a politickým komisařem divize na jižní frontě. Jako voják se vyznamenal v bojích u Salgótarjánu, kdy Maďarská Rudá armáda porazila československo-francouzská vojska. V červenci se stal celostátním náčelníkem Vörös Őrség (\"Rudé stráže\" – obdoba policie). Také pomáhal při vzniku Slovenské republiky rad. Po pádu MRR v srpnu 1919 uprchl před Horthyho antikomunistickým režimem do Rakouska. Odtud byl ovšem v roce 1920 vyhoštěn za své názory a tak odešel na východ od Sovětského svazu. Zde pracoval v letech 1920 až 1924 jako tajemník Kominterny.", "section_level": 2}, {"title": "Před a po druhé světové válce.", "content": "V únoru 1924 ilegálně překročil hranice Maďarského království a ihned zahájil přípravy k znovuvybudování ilegální komunistické strany. Dne 22. září 1925 byl zatčen a v listopadu souzen stanným soudem. Následně byl v roce 1926 odsouzen na 8 a půl roku vězení, v roce 1934 po dalším soudu za svou činnost během MRR byl odsouzen na doživotí. V rámci maďarsko-sovětské smlouvy byl Rákosi v roce 1940 deportován do SSSR. Zde až do roku 1945 pracoval jako člen moskevské emigrační komunity Magyar Kommunista Párt. Do Maďarska se vrátil po osvobození sovětskou Rudou armádou a stal se generálním tajemníkem Magyar Kommunista Párt a ministrem státních věcí. V listopadových volbách v roce 1945 zvítězila Független Kisgazda Párt (\"Strana nezávislých malorolníků\") se ziskem 59,9 % hlasů. MKP vedená Mátyášem Rákosim obdržela pouze 17 % hlasů. Sovětský maršál Vorošilov však odmítl vládu samotných malorolníků a po jeho intervenci byla ustavena koaliční vláda s komunisty, kteří drželi několik klíčových pozic (ministerstvo vnitra, velitelství pohraniční stráže). Po vyhlášení Druhé Maďarské republiky měly již od počátku nově utvářené orgány státní správy lidově demokratický charakter. Prvním prezidentem byl zvolen člen Független Kisgazda Párt Zoltán Tildy, přívrženec Sovětského svazu, naopak premiérem se stal rovněž malorolník Ferenc Nagy, stoupenec západních demokracií.", "section_level": 2}, {"title": "Budování socialismu.", "content": "V roce 1947 se opět konaly volby, ve kterých zvítězila koalice v čele s MKP. Ta se pod Rákosiho vedením 12. června 1948 sloučila s MSZDP do jednotné Magyar Dolgozók Pártja (\"Maďarská strana pracujících\"). Jejím generálním tajemník se stal Matyás Rákosi. Krátce na to došlo k likvidaci opozice a dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika, jejíž ústava, sestavená podle ústavy SSSR z roku 1936, byla přijata 20. srpna téhož roku. Mátyás Rákosi si ke svým funkcím přidal ještě jednu, stal se náčelníkem Výboru pro bezpečnost státu. Rákosi, který se stal vůdcem MLR, začal vyžadovat od svých spolustraníků z MDP naprostou poslušnost. Jeho největším rivalem byl László Rajk, který se stal ministrem zahraničí. Toho se však už v září 1949 Rákosi zbavil tím, že ho dohnal k soudu, kde se Rajk musel přiznat k tomu, že byl agentem Miklóse Horthyho, Lva Trockého, Josipa Broze Tita a západního imperialismu. Rajk byl samozřejmě shledán vinným a následně popraven. Rákosi se v MLR snažil co nejvíce upevnit svoji moc. Kolem 2 tisíc lidí nechal popravit a přes 100 tisíc bylo uvězněno. Ti členové strany, které se vůči této politice postavili, byli vyloučeni, což činilo přibližně 200 tisíc lidí. Začaly vykonstruované soudní procesy s náboženskými činiteli, bojovníky z druhé světové války a odpůrci režimu.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj s Imre Nagyem.", "content": "V srpnu 1952 byl Rákosi zvolen Národním shromážděním předsedou Rady ministrů. Ovšem po smrti Stalina v březnu 1953, byl na přímý rozkaz nového vůdce SSSR Nikity Chruščova v červnu odvolán a novým premiérem se stal Imre Nagy. Avšak zarytý stalinista Rakosi zůstal nadále generálním tajemníkem MDP a po další tři roky soupeřil s Imre Nagyem o moc. Imre Nagy představoval nový reformní směr, zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také propustit politické vězně a začal mluvit o svobodných volbách a vystoupení MLR z Varšavského paktu. V roce 1956 již veřejně mluvil o možnosti Maďarska \"\"přijmout status neutrality podle rakouského vzoru\"\". Dne 9. března 1955 Rákosi jménem ÚV Magyar Dolgozók Pártja Nagye obvinil z revionizmu, protisocialistického nacionalismu a za špatnou hospodářskou situaci v zemi. Tisk tento útok podpořil a 18. dubna byl po jednotném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu. Rákosi se opět stal mužem číslo jedna. Jeho politický comeback však netrval dlouho. Poté, co Nikita Chruščov vystoupil proti kultu osobnosti, byl již v červenci 1956 Rákosi odvolán ze všech svých stranických funkcí (oficiálně \"\"ze zdravotních důvodů\"\") a následně poslán do SSSR na \"\"léčbu\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Od roku 1956 žil Rákosi v Sovětském svazu. O rok později byl zbaven poslaneckého mandátu, následně deportován do Krasnodaru, poté do Kirgizie a nakonec do města Gorkij. V roce 1960 mu bylo dočasně pozastaveno členství ve straně MSZMP, kterou vedl János Kádár a o dva roky později byl ze strany vyloučen úplně. Mátyás Rákosi, stalinista a komunistický vůdce, zemřel 5. února 1971 ve městě Gorkij (dnes Nižnij Novgorod) v SSSR. O dva týdny později byly jeho tělesné pozůstatky pohřbeny v tajnosti v Budapešti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mátyás Rákosi (maďarsky \"Rákosi Mátyás\", vlastním jménem Mátyás Rosenfeld nebo \"Emanuel Róth\", 9. březen 1892 Ada – 5. únor 1971 Gorkij) byl maďarský komunistický politik. Zakladatel a první Generální tajemník MDP a předseda vlády Maďarské lidové republiky v letech 1952–1953.", "tgt_summary": "Mátyás Rákosi, né Mátyás Rosenfeld, le à Ada et mort le à Gorki, est un homme d'État hongrois. Secrétaire général du Parti communiste hongrois, puis du Parti des travailleurs hongrois, il est Premier ministre en 1952-1953. Il s'exile en Union soviétique lors de la révolution hongroise d'octobre 1956.", "id": 643204} {"src_title": "Shannon Leto", "tgt_title": "Shannon Leto", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Shannon Leto se narodil v Bossier City v Louisianě. Jeho matka Constance Leto (rozená Metrejonová) je cajunského původu. Když byl ještě dítě, jeho rodiče se rozvedli a Shannon i se svým mladším bratrem Jaredem zůstali s matkou a přestěhovali se k jejím rodičům. Otec se znovu oženil, ale když Shannonovi bylo 10 let, spáchal sebevraždu. Letovi se často stěhovali z rodné Louisiany do různých měst po celé zemi. Shannon má kromě svého vlastního bratra i dva nevlastní z otcova druhého manželství. Matka Constance se účastnila hippie hnutí a podporovala své syny v dělání hudby. O bicí se začal zajímat v okamžiku, kdy začal hrát se svým bratrem. Shannon jednou řekl:,Pocházím z docela umělecké rodiny. Všude byly plátna, barvy, nástroje a spousta dalších věcí. Jako dítě jsem hrál na hrnce a pánve, takže tak nějak z toho vyplynuly bicí, byl to prostě přirozený proces.\" V deseti letech dostal svoje první bicí, začal se na ně učit a rozvíjet svůj vlastní styl hraní. Shannon popsal své dospívání jako neklidné období, požíval drogy a byl i vyhozen ze školy.,Nebyl jsem v pořádku, myslel jsem si, že nikam nepatřím,\" řekl a nazval se dokonce i \"outsiderem\", který nenáviděl pravidla a chopil se každe příležitosti je zničit a postavit se proti nim. Nakonec to byl Jared, kdo mu pomohl vše urovnat zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina.", "content": "Shannon spolu s Jaredem založili roku 1998 kapelu Thirty Seconds to Mars. Jejich debutové album vznikalo několik let a nahráno bylo na venkově v Wyomingu během roku 2001 a i některé skladby byly nahrané začátkem roku 2002. Na dalších albech s nimi chtělo spolupracovat spoustu nahrávacích společností, skupina se nakonec rozhodla pro Immortal Records. Na nahrávání spolupracovali s producentem Bobem Ezrinem a s Brianem Virtueem. První album bylo vydané nahrávacími studii Immortal Records a Virgin 27. srpna 2002 v USA. Dosáhlo 107.místa v US Billboard 200 a 1.příčky v US Top Heatseekers. Nahrávce se dostalo velmi pozitivních ohlasů např. i od Megan O ́Toole a do roku 2011 se prodalo více než 2 miliony kopijí po celém světě. Trvalo dva roky než vzniklo druhé album A Beautiful Lie a skupina dokonce procestovala 4 různé kontinenty. CD vyšlo v 30. srpna 2002 opět v USA. Stalo se platinovým v Recording Industry Association of America a dále zlatým a platinovým v několika dalších zemích s prodejem více než 4 miliony kopií. Skupina podnikla turné na propagaci alba a také se zúčastnili několika význammných festivalů jako Roskilde, Pinkpop, Rock am Ring nebo Download. V srpnu roku 2008, během nahrávání 3.alba, se skupina rozhodla podepsat kontrakt s novou nahrávací společností, což se neobešlo bez soudního líčení. Po téměř roku právních bitev kapela vyhrála soud. Podepsali novou smlouvu s EMI v prosinci 2009 vydali 3.album This Is War. Nahrávka dosáhla top desítky v několika národních hitparádách a získala řadu hudebních ocenění. V únoru 2002 odstartovali své turné Into the Wild Tour a zařadili se mezi nejvytíženější \"putovní\" umělce roku. V prosinci 2001 vstoupili do Guinessovy knihy rekordů za nejvíce živých vystoupení (300 koncertů) během období jednoho vydaného alba. V září 2002 vydal Shannon remix skladby Night of the Hunter, skladba z This Is War, a řekl, že chtěl do písně vnést nové světlo pomocí tanečních prvků. V květnu 2013 vydali v pořadí již své 4.album s názvem Lust, Love, Faith and Dreams. Album vydala nahrávací společnost Universal. Opět mělo velice kladné ohlasy a dosáhlo top desítky ve více než 15 zemích včetně USA a Velké Británie. Skupina se vydala na turné Love, Lust, Faith and Dreams Tour a the Carnivores Tour, na které jeli společně se skupinou Linkin Park. V dubnu 2014 30 Seconds to Mars oznámilo, že odešli od nahrávací společnosti Virgin Records.", "section_level": 1}, {"title": "Hraní.", "content": "Shannon je znám pro energetická živá vystoupení a schopnost skloubit dohromady tradiční hraní na bicí s experimentálním. Během tvorby 1.alba studiového alba hrál výhradně na elektronické bicí a byl přirovnáván ke kapelám jako jsou Pink Floyd, The Cure, Led Zeppelin nebo The Who. Producent alba Bob Ezrin řekl:...Shannon je jeden z nejvíce invenčních bubeníků, se kterými jsem pracoval. Nespokojí se s pouhým přidáním rytmu, jeho bubnové části jsou nedílnou součástí skladem a je to také skvělí bubeník na živo, je velmi zábavné ho sledovat...\" Napsal také instrumentální skladbu L490 a zahrál každý nástroj v ní. Při nahrávání 4.alba experimentoval s různými nástroji a právě jeho vlivem se na albu objevuje velká škála stylů. Shannon byl víceméně samouk co se týče bicích. V mládí byl velmi oddaným fanouškem progresivního rocku a blues, poslouchal Fleetwood Mac, Janis Joplin, Jimi Hendrix, Pink Floyd, Led Zeppelin a Boz Scaggs. Inspiroval se elektronickou hudbou, Depeche Mode a The Cure. Největší vliv na něj měla jazzová skupina Steely Dan nebo heavy metalové skupiny jako Mountain, Iron Maiden a Kiss. Podle Shannona byli tito umělci komerčně životaschopní a byli také respektovaní pro to, co řekli a nebo čím přispěli do světa hudby. V jednom rozhovoru řekl, že jeho obdiv se nikdy nezaměřil pouze na bubeníky, prozradil, že se vždy cítil být více spojený s celou hudbou než pouze s bubeníkem. Při tvorbě prvního alba Shannon i Jared experimentovali,snažili se vytvořit specifický zvuk, tento \"proces\" byl popsán jako \"velmi organický\". Pokoušeli se vytvořit spíše pocit než zvuk, který by připomínal komunitu, ve které byli jako děti. Shannon také řekl, že koncerty jsou jakýmsi přímým odrazem z tohoto období jejich dětsví. Roku 2012 získal na Drummies Awards cenu Indie Drummer Award a v letech 2009 a 2011 byl nominován na Alternative Drummer.", "section_level": 1}, {"title": "Další práce.", "content": "Roku 1994 si zahrál menší roli v My So-called Life, kde hrál původně pouze Jared. Později se objevil ve filmech Prefontaine (1997), Sol Goode (2001) a Highway (2002). Také v roce 1999 nahrál skladby \"Drop That Baby\" a \"Let's Go All the Way\" s krátkotrvající kapelou The Wondergirls. Od roku 2007 občas hrál se skupinou Street Drum Corps, v červnu 2008 se stal součástí Habitat for Humanity společně s dalšími členy kapely 30 Seconds to Mars. Stal se také producentem americké elektronické kapely CB7 a to po setkání s hudebníkem Antoine Becksem v roce 2009. CB7 se roku 2011 přidalo na tour Into the Wild Tour v Severní Americe společně s 30 Seconds to Mars. Ve stejném roce se stal součástí vedlejšího projektu s Antoine Becksem, cestovali spolu po celém světě až do roku 2012 kdy se rozdělili. V březnu 2015 Shannon zahájil projekt Black Fuel Trading Company, značka životního stylu, která se zaměřuje především na zodpovědné zdroje a na přímý obchod s kávou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shannon Carl Leto (* 9. březen 1970) je americký zpěvák a textař a především bubeník skupiny 30 Seconds to Mars. Skupinu založil spolu se svým bratrem Jaredem Leto roku 1998 v Los Angeles. ", "tgt_summary": "Shannon Carl Leto (né le à Bossier City, Louisiane) est le batteur du groupe de rock alternatif américain Thirty Seconds to Mars, mais également photographe, auteur-compositeur, chanteur et acteur.", "id": 752890} {"src_title": "Alex Tanguay", "tgt_title": "Alex Tanguay", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "Alex v mládí hrával v lize QAAA (Quebec Amateur Athletic Association) za tým Cap-de-Madeleine Estacades. Před sezónou 1996/1997 přešel do kanadské juniorské ligy QMJHL, kde hrál za Halifax Mooseheads a hned v 1. sezóně o sobě dal vědět, když si připsal 68 bodů v 70 zápasech a po zásluze byl jmenován do sestavy nejlepších nováčků ligy QMJHL (QMJHL All-rookie team). Další sezóna (1997/1998) se mu povedla ještě lépe a hrál i na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji za Kanadu, ale nezískali žádnou medaili. O Tanguayovi se šířila dobrá pověst i mezi kluby NHL a na draftu NHL v roce 1998 si ho v 1. kole, jako celkově 12. vybral tým Colorado Avalanche. V sezóně 1998/1999 hrál opět za Halifax, ale po skončení sezóny, ještě stihl nastoupit v pěti zápasech základní části a pěti zápasech Playoff za farmářský tým Colorada Avalanche, za tým Hershey Bears hrající ligu AHL. V sezóně 1999/2000, už ale hrál pravidelně ve slavné lize NHL a hned ve své první sezóně dokázal nastřádat 51 kanadských bodů, což byl na nováčka slušný počin. V sezóně 2000/2001 se mohl radovat z ohromného úspěchu, když se svým týmem Colorado Avalanche vyhrál Stanley cup, když právě on vstřelil vítězný gól v šestém prodloužení posledního zápasu, který rozhodl o vítězství 4:0 na zápasy nad New Jersey Devils ve Finále Playoff. V Coloradu zažil své zatím nejúspěšnější období kariéry a obzvláště vydařená byla sezóna 2003/2004, kdy si zahrál i v exhibičním zápase NHL All-Star Game ve kterém proti sobě hrají výběry největších hvězd z Východní a Západní konference, ve kterém si sice nepřipsal ani bod, ale celkově se v této sezóně umístil na 9. místě v kanadském bodování se 79 body za 25 gólů a 54 asistencí. V sezóně 2004/2005, která se v NHL nehrála kvůli výluce, hrál Alex ve Švýcarské lize NL A za HC Lugano, kde si zahrál, ale pouze v 6 zápasech, ve kterých si připsal 6 kanadských bodů. Ve znovunastartované NHL se mu v sezóně 2005/2006 opět dařilo, ale i díky novým pravidlům platového stropu byl po sezóně vyměněn do Calgary Flames za Jordana Leopolda, za výběr místo Calgary Flames v 2. kole draftu 2006 (Codey Burki) a za výběr místo Calgary Flames v 2. kole draftu 2007 (Trevor Cann). V 1. sezóně za Calgary Flames byl úspěšný, ale v sezóně 2007/2008 se mu nedařilo, tak jak byl zvyklý a stěžoval si na defenzivní systém hry Flames a ačkoliv měl ve smlouvě klauzuli o \"nevyměnitelnosti\", tak se této klauzule vzdal a požádal vedení o přestup. Vedení Calgary Flames mu vyhovělo a v létě 2008 ho vyměnili společně s výběrem místo Calgary Flames v 5. kole draftu 2008 (Maxim Trunev) za výběr místo Montrealu Canadiens v 1. kole draftu 2008 (Greg Nemisz) a za výběr místo Montrealu Canadiens v 2. kole draftu 2009 \"(Tento výběr byl později vyměněn do Colorada, které si vybralo hráče Stefana Elliotta)\". Alex Tanguay se do Montrealu velmi těšil hlavně na útočnější hokej a také pochází z Quebecu, ve kterém Montreal leží. V sezóně 2008/2009 hrál dobře a dařilo se mu tak, jak byl zvyklý dříve, ale hrál pouze v 50 zápasech, protože mu sezónu zkrátilo zranění ramene. Před sezónou 2009/2010 mu v Montrealu skončila smlouva a jako volný agent mohl podepsat smlouvu s kterýmkoliv týmem NHL, čehož využil k podpisu smlouvy s týmem Tampa Bay Lightning. 1. července 2010 se vrátil zpět do Calgary Flames na 1 rok za 1,7 milionu dolarů. 27. června 2013 se vrátil do Colorado Avalanche jako součást výměny spolu s Cory Sarichem za Shane O'Briena a Davida Jonese. Jeho sezónu 2013/14 poznamenalo zranění kyčle, kvůli němuž musel vynechat druhou polovinu sezóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alex Tanguay (* 21. listopadu 1979, Sainte-Justine, Québec, Kanada) je kanadský hokejový útočník, hrající za tým Colorado Avalanche v severoamerické profesionální lize NHL.", "tgt_summary": "Alex Tanguay (né le à Sainte-Justine, dans la province de Québec au Canada) est un joueur professionnel canadien de hockey sur glace.", "id": 691681} {"src_title": "Nevyřešený případ", "tgt_title": "Élémentaire, mon cher... Lock Holmes", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu je založen na tom, že postavu Sherlocka Holmese si vymyslel doktor John Watson (Ben Kingsley). Ten o něm píše knihy a tak zatímco společnost a policisté ze Scotland Yardu se obracejí jako na Holmese na nastrčeného bývalého nepříliš úspěšného herce Reginalda Kincaida (Michael Caine), kriminální činy ve skutečnosti řeší právě Watson. Kincaid je zcela neschopný a navíc alkoholik a tak ho Watson jednoho dne vyhodí a v redakci časopisu \"The Strand Magazine\", kde vycházejí Holmesovské příběhy, Watson hrozí skončením úspěšné série povídek (je Holmesem unaven podobně jako jeho skutečný tvůrce Arthur Conan Doyle). Zároveň ale dojde ke krádeži štočků pro tisk pětilibrových bankovek a zmizení jednoho z pracovníků tiskárny a britská vláda žádá Holmese o pomoc. Doktora Watsona nikdo nebere vážně a tak ten, pokud chce pomoci, musí Holmese zavolat zpátky. Inspektor Lestrade (Jeffrey Jones) žárlí na Holmesovy úspěchy a nevynechá žádnou příležitost ke špehování Holmese a Watsona a k přivlastňování si jejich nápadů. Když Watson a \"Holmes\" objeví, že za celou sérií zločinů je plán profesora Moriartyho, Watson je kvůli nešikovnosti \"Holmese\" zabit. \"Holmes\" tak musí pokračovat v pátrání sám s paní Hudsonovou (Pat Keen) a s dcerou uneseného pracovníka tiskárny (Lysette Anthony), o které se ale později zjistí, že je nastrčenou špiónkou. \"Holmes\" náhodou objeví tajnou tiskárnu profesora Moriartyho a celý případ vyřeší spolu s doktorem Watsonem, který nezemřel, pouze využil toho, že je nezvěstný, a pátral na vlastní pěst (podobně jako Doylův Holmes v povídce \"Prázdný dům\", 1903). Ač si oba hlavní protagonisté na začátku případu řekli, že tento je jejich poslední, na konci se smíří a plánují v podobném duchu pokračovat dál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nevyřešený případ či Není Sherlock jako Holmes (\"Without a Clue\", 1988) je britská filmová parodie na příběhy o Sherlocku Holmesovi.", "tgt_summary": "Élémentaire, mon cher... Lock Holmes (\"Without a Clue\") est un film britannique réalisé par Thom Eberhardt, sorti en 1988. Le film est une parodie où les rôles sont inversés : Holmes est un imbécile hâbleur, poltron et chaud lapin, en réalité un acteur raté engagé pour tenir le rôle du personnage imaginé par Watson, le véritable détective dépassé par sa création.", "id": 1251091} {"src_title": "Pero (strojní součástka)", "tgt_title": "Clavette (mécanique)", "src_document": [{"title": "Montáž.", "content": "Pero je ocelová podlouhlá součástka s pravoúhlým průřezem. Vkládá se do drážky odpovídajícího tvaru vyfrézované v hřídeli a na něj se nasouvá náboj s průchozí drážkou. Tvary drážek pro standardní pera a jejich přiřazení k hřídelům stanoví norma ČSN 02 2507. Drážky v hřídeli i v náboji mají šířku v toleranci P9. Pera těsná mají toleranci šířky e7 nebo h9 (předepisuje se v označení). Pera výměnná (vodící) mají toleranci šířky d9. Uložení nábojů je obvykle H/h (např. H8/h7), H/k (H7/k6) výjimečně H/m (H7/m6). V axiálním směru musí být náboj na hřídeli nějakým způsobem zajištěn (např. pojistným kroužkem, šroubem, kolíkem, maticí, atd.)", "section_level": 1}, {"title": "Dimenzování.", "content": "Velikost pera se určuje následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Pevnostní výpočet.", "content": "Pevnostní výpočet se provádí pouze na tlak. Průřezy normovaných per jsou stanoveny tak, že pokud nebude překročeno maximální dovolené napětí v tlaku, nebude překročeno ani maximální dovolené napětí ve střihu.", "section_level": 1}, {"title": "Normy.", "content": "Rozměrové normy per:", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "K výrobě se používá ocel 11 600 a její ekvivalenty. Dodávají se jak pera hotová, tak i tyče přesně tažené – tzv. klínová (klínková) ocel.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty provedení.", "content": "Používají se pera se zaoblenými nebo s rovnými čely. Pera zaoblená mohou být v provedení s upevňovacím a odtlačovacím šroubem. Nosná délka (ta, která přenáší kroutící moment) pera se zaobleným čelem je pouze délka přímé části (bez zaoblení). U per s rovným čelem je nosnou délkou celá délka pera. Dalším, dnes už zřídka používaným typem pera, je tzv. Woodruffovo pero. Pokud použijeme podobnou součástku většího průřezu, ale s délkou jen málo přesahující příčné míry, hovoříme o tzv. kameni. Kámen bývá obvykle přišroubovaný, může být i osazený a používá se jako unášecí nebo vodící (polohovací).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pero je strojní součástka používaná pro spojení hřídele s nábojem. Spojení slouží k přenosu kroutícího momentu mezi nábojem a hřídelem (např. mezi hřídelem a ozubeným kolem). Svým tvarem připomíná vsazený klín, nemá však úkos na vrchní straně a v namontovaném stavu zůstává vždy vůle mezi vrchní ploškou a dnem drážky v náboji. Přesto se obecně používá označení „klínek“. ", "tgt_summary": "En mécanique, une clavette (étymologiquement, une petite ) est une pièce qui a pour fonction de lier en rotation deux pièces (liaison de moyeux). En complément, elle peut être dimensionnée pour se rompre par cisaillement lorsque le couple transmis est trop important.", "id": 662834} {"src_title": "Tachanun", "tgt_title": "Tahanoun", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "S výjimkou pondělí a čtvrtka (dny, kdy se v synagoze předčítá Tóra) Tachanun sestává ze tří (v některých komunitách dvou) krátkých odstavců. Ve většině aškenázských synagog Tachanun začíná úvodními verši z a pokračuje žalmem (), který podle tradice složil král David, když byl nemocen a trpěl. Kdo recituje tachanun v místě, kde se nachází svitek Tóry, pokládá v této části hlavu na hřbet nebo předloktí levé ruky; má-li na levé ruce položené \"tefilin\", pokládá hlavu na pravou ruku. Druhý odstavec, שומר ישראל (\"Strážce Izraele\") se čte v sedě, ale vzpřímeně (v některých komunitách se tento odstavec čte pouze o půstech). Poté po slovech \"„va'anachnu lo neida“\" je v mnohých obcích zvykem povstat a zbytek posledního odstavce přečíst ve stoje. Po tachanun vždy bezprostředně následuje \"kadiš\" – poloviční kadiš v ranní modlitbě a celý kadiš v odpolední modlitbě. V pondělí a ve čtvrtek se čte delší modlitba začínající ; tato modlitba se vkládá buď před, nebo za „krátký“ každodenní tachanun, podle zvyklostí, a čte se ve stoje. V různých komunitách se liší i délka této modlitby. Aškenázové používají nejdelší text, Sefaradi (a Chasidé, jejichž struktura modlitby vychází ze sefardského ritu) mají podobnou modlitbu, ale o něco kratší. Italské obce mají nejkratší text, který navíc nezačíná zmíněným žalmem, nýbrž veršem. Talmud (\"Bava Kamma\") označuje pondělí a čtvrtek jako \"et racon\", čas dobré vůle, kdy prosebné modlitby mají větší naději být vyslyšeny. V sefardském ritu začíná tachanun modlitbou \"viduj\" (vyznání), která vyjmenovává některých hříchů. Během jejich výčtu si věřící symbolicky udeří pěstí na srdce při zmínění každého hříchu. Následuje výčet třinácti atributů božího milosrdenství. Většina Sefardů nemá ve zvyku pokládat hlavu na ruku, ale aškenázský vliv v Maroku způsobil, že některé marokánské sidury tento zvyk zmiňují.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pramenem pro prosebnou modlitbu (\"tachanun\") je a. Tyto verše naznačují, že po modlitbě by měla vždy následovat prosba. Na základě toho talmudičtí učenci zavedli zvyk připojovat osobní prosby k bohu za ustálenou sestavu modliteb.. Ve 14. století se z těchto spontánních proseb ustálil text modlitby \"tachanun\". Zvyk sklonit se a položit tvář na levou ruku vychází z prvního verše tachanunu, který zahrnuje slova: „Nipla na be-jad ha-Šem“ („Upadněme do rukou Hospodina“). Rovněž je to připomínka denní oběti přinášené v chrámu, která byla před porážkou povalena na levý bok. Paže má být zahalena rukávem, talitem nebo jiným oděvem. Tato poloha se vyvinula v potalmudické době a symbolizuje původní praxi, kdy lidé klekali a dotýkali se tváří země. Vyjadřovali tak svoji pokoru a podřízení boží vůli. Stejnou polohu zaujal Mojžíš a Jozue, když padli na tvář před Bohem po hříchu zlatého telete. Kvůli tomuto zvyku je \"tachanun\" někdy označován jako \"nefilat apajim\" („padání na tvář“). Z toho, že Jozue padl na tvář před Archou úmluvy, praktikuje se zvyk padání na tvář pouze v místě, kde je aron ha-kodeš se svitkem Tóry; jinde se má při tachanun sedět vzpřímeně. Dlouhá verze tachanunu čtená v pondělí a ve čtvrtek má svůj původ podle klasických pramenů u třech učenců, kteří unikli před zničení židovského osídlení Svaté země Římany: Když pak cestovali lodí do Evropy, zastihla je bouře; všichni tři se modlili své osobní modlitby, načež se bouře sklidnila. Tito učenci potom založili židovské obce v Evropě. \"Abudraham\" uvádí, že slova \"„rachum ve-chanun“\" („milosrdný a milostivý“) označují začátek další části.", "section_level": 1}, {"title": "Vynechávání tachanunu.", "content": "Tachanun je vynecháván o šabatu, o všech svátcích (včetně Chol ha-mo'ed), o novoluní, o Chanuce a Purim, protože tyto dny mají sváteční povahu a \"tachanun\", který je poněkud truchlivý, se k nim nehodí. Následující seznam uvádí další dny, „menší svátky“, kdy je tachanun rovněž vypouštěn z modlitby. Není-li uvedeno jinak vypouští také z odpolední modlitby mincha předcházejícího dne: Tachanun se také nečte v domě truchlícího. Uváděné důvody se různí: buď proto, aby se nepřitěžovalo truchlícímu v jeho žalu zdůrazňováním Božího soudu, nebo proto, že dům truchlícího je domem soudu a soud není patřičné místo pro vyprošování milosrdenství. Tachanun se také nečte v přítomnosti ženicha v období sedmi dnů veselí, dále v synagoze, kde probíhá obřízka nebo v přítomnosti otce, mohela nebo sandaka. V mnohých obcích se také vypouští tachanun, když se koná Simchat Bat a je přítomen některý z rodičů. V chasidských obcích se tachanun vypouští na výročí smrti admora, protože takový den je považován za den duchovní obnovy a slavnosti. V některých obcích je zvykem vypouštět tachanun i o svátcích ustanovených Státem Izrael, případně i o některých občanských svátcích jiných zemí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tachanun (hebr.: תחנון, „prosba“), nazývaný také nefilat apajim („padání na tvář“) je součástí židovské ranní a odpolední modlitby. V pořadí modlitbe je řazena bezprostředně za amidu, ústřední modlitbu židovské bohoslužby. Tachanun se neříká o šabatu, svátcích a při některých dalších příležitostech (např. v přítomnosti ženicha v průběhu prvního týdne po jeho svatbě). V pondělí a čtvrtek se ve většině obcí říká rozšířená verze tachanunu.", "tgt_summary": "Le Tahanoun (hébreu : תחנון « supplication » ou « rogations ») est un recueil de prières de supplication suivant une confession des péchés. Il est récité après la répétition de la prière par l’officiant lors des offices du matin et de l’après-midi en semaine.", "id": 2476090} {"src_title": "Lékořice", "tgt_title": "Glycyrrhiza", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lékořice jsou vytrvalé byliny a polokeře s dlouhými oddenky a bohatým kořenovým systémem. Stonek je vzpřímený, větvený. Listy jsou lichozpeřené, složené nejčastěji z 5 až 17 celokrajných nebo pilovitých lístků. Palisty jsou přítomny, volné, vytrvalé nebo opadavé. Květy jsou uspořádány v úžlabních dlouze stopkatých hroznech. Kalich je pětičetný, zvonkovitý až válcovitý, s 5 zuby. Koruna je bílá, žlutá, purpurová až červená. Na rozdíl od klasických květů bobovitých jsou člunek a křídla zkráceny oproti pavéze. Tyčinek je 10, přičemž 9 z nich je srostlých a poslední je volná nebo po jedné straně přirostlá k ostatním (jednobratré nebo dvoubratré). Semeník je přisedlý, lysý a obsahuje 2 až 10 vajíček. Plodem je pukavý nebo nepukavý lusk různého tvaru, na povrchu obvykle trnitý a na vrcholu zúžený v zobánek. Semena jsou zploštělá, okrouhlého až ledvinovitého tvaru.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod lékořice zahrnuje asi 20 druhů. Je rozšířen především v Evropě a v Asii. Jedním druhem je zastoupen i v Severní Americe (\"Glycyrrhiza lepidota\"), v jižních oblastech Jižní Ameriky (\"G. astragalina\") a v jihozápadní Austrálii (\"G. acanthocarpa\"). V České republice není žádný druh původní, v teplejších oblastech se však místy vyskytuje lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") jako pozůstatek dřívějších kultur. V evropské květeně je lékořice zastoupena celkem 5 původními druhy. Lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") roste v celém Středomoří, lékořice ježatá (\"G. echinata\") ve východní části, \"G. foetida\" pouze ve Španělsku. Další dva druhy rostou v Rusku: \"G. aspera\" a \"G. korshinskyi\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako stará kulturní rostlina je pěstována zejména lékořice lysá, pocházející ze Středomoří. Má využití jako léčivo, v cukrářství a také v tabákovém průmyslu. Významnou rostlinou tradiční čínské medicíny je lékořice uralská (\"Glycyrrhiza uralensis\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékořice (\"Glycyrrhiza\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to vytrvalé byliny a polokeře se zpeřenými listy a bílými, žlutými nebo červenými květy v hroznech. Některé druhy jsou využívány jako léčivo a v potravinářství, zejména lékořice lysá. V české květeně je zastoupen pouze zplanělý druh lékořice lysá.", "tgt_summary": "Ce sont des plantes herbacées vivaces ou des sous-arbrisseaux, aux feuilles composées imparipennées et aux racines et rhizomes très développés. L'espèce la plus connue est \"Glycyrrhiza glabra\" L., la réglisse, dont on utilise les rhizomes en pharmacie et en confiserie. Une autre espèce, \"Glycyrrhiza uralensis\" Fisch., la réglisse chinoise, est utilisée dans la médecine traditionnelle chinoise.", "id": 30614} {"src_title": "Drak (předmět)", "tgt_title": "Cerf-volant", "src_document": [{"title": "Fungování.", "content": "Drak se drží v povětří díky dynamickému vztlaku – tedy proudění vzduchu podél nakloněné roviny. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od např. bezmotorových letadel je drak většinou upoután na jednom místě vůči zemskému povrchu, je k jeho udržení ve vzduchu zapotřebí větru.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zábava.", "content": "Jednodušší typy draků dnes slouží především k zábavě, jako hračky – jednoduché letecké modely, vedené lanem (či lanky) nataženým ze země. Vlastnoručně vyrobené draky v poslední době začínají být vytlačovány kupovanými, technicky vyspělejšími typy, které jsou do značné míry řiditelné a s nimiž je možné zvládat i složitější akrobatické kousky. Technické zvládnutí letu a estetické kvality draka jsou dvěma hlavními disciplínami, které se hodnotí v soutěžích, obvykle nazývaných „drakiády“.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Úzce souvisejícím sportem je také tzv. powerkiting, neboli jízda za drakem. Slovo kiting je vlastně anglickým pojmem pro pouštění draka, často se však užívá pro označení zvláštní disciplíny, kdy se člověk nechá drakem (speciálního paraglidingového typu) táhnout na surfu, skateboardu či snowboardu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "V Orientu, především v Číně, byly draky často vypouštěny během náboženských slavností. Většinou byly konstruovány v podobě různých bájných stvoření – draků, hadů a ryb – a jejich vypouštění na oblohu mělo symbolický význam.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vojenství.", "content": "V době před rozvojem modernějších typů letadel byly draky využívány v meteorologii a dokonce ve vojenství. Svou zlatou éru zažily v druhé polovině devatenáctého století. Před první světovou válkou se je armáda snažila zdokonalit pro výzvědné účely a speciálně upravené draky dokázaly dokonce nést lidskou posádku. Leutnant Brooke-Smith vystoupal roku 1905 na soustavě draků do výšky 1048 metrů. Před vysláním prvních meteorologických družic se používalo meteorologických draků, které stoupaly do značných výšek. Rekord dosažený jediným drakem byl ustanoven 28. února 1898 v Miltonu (USA), kdy krabicový drak na ocelovém lanku vystoupal do výšky 3200 metrů (3801 m nad mořem). Ještě lepšího výsledku bylo dosaženo 1. srpna 1919 nad německým Lindenbergem, kdy krabicový drak, podporovaný soustavou osmi dalších draků, spojených celkem 15 km drátu, vystoupal do výšky téměř devět a půl kilometru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Drak je létající zařízení těžší než vzduch spojené lanem se zemí, které se ve vzduchu udržuje bez vlastního pohonu, pouze na základě aerodynamických sil.", "tgt_summary": "Le cerf-volant est un aérodyne assez léger pour être mu par les forces aérodynamiques, lancé et manœuvré depuis le sol à l'aide d'un ou plusieurs fils. Sa structure la plus commune se compose d'une pièce de toile ou de papier plus ou moins tendue sur une armature.", "id": 674101} {"src_title": "Linalool", "tgt_title": "Linalol", "src_document": [{"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Linalool je produkován více než 200 rostlinnými druhy, hlavně z čeledi hluchavkovité (máty, vonné byliny), vavřínovité (vavříny, skořice, růžové dřevo) a routovité (citrusy), ale také břízami a dalšími rostlinami, od tropického až k polárnímu pásu. Je obsažen i v některých houbách.", "section_level": 1}, {"title": "Enantiomery.", "content": "Linalool má chirální centrum C a proto existují dva stereoizomery: likareol je (\"R\")-(−)-linalool a má označení CAS 126-90-9 (PubChem 67179), zatímco koriandrol je (\"S\")-(+)-linalool s CAS 126-91-0 (PubChem 13562). Oba enantiomery se vyskytují v přírodě: (\"S\")-linalool je například hlavní složkou esenciálního oleje semene koriandru (\"Coriandrum sativum\" L. čeleď Apiaceae), kadidlovníku (\"Cymbopogon martinii\" var martinii (Roxb.) Wats., čeleď Poaceae) a pomerančovníku čínském (\"Citrus sinensis\" Osbeck, čeleď Rutaceae). (\"R\")-linalool je mimo jiné přítomen v levanduli (\"Lavandula officinalis\" Chaix, čeleď Lamiaceae), vavřínu (\"Laurus nobilis\", čeleď Lauraceae) a bazalce (\"Ocimum basilicum\", čeleď Lamiaceae). Každý enantiomer způsobuje u člověka jiné nervové odezvy, proto má každý jinou vůni. (\"S\")-(+)-linalool je vnímán jako sladká, květinová vůně podobná pomerančovému listí (práh 7,4 ppb), kdežto 3R forma má dřevitější a levandulovou vůni (práh 0,8 ppb).", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza.", "content": "U vyšších rostlin je linalool, stejně jako jiné monoterpenoidy, produkován z isopentenylpyrofosfátu přes univerzální isoprenoidní meziprodukt geranylpyrofosfát, pomocí třídy membránových enzymů nazývaných monoterpensyntázy. Jeden z těchto enzymů, linaloolsyntáza (LIS), je podle zjištění odpovědný za tvorbu (\"S\")-linaloolu ve více rostlinných tkáních.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kromě použití pro svou vůni ve výrobcích jako jsou mýdla, čisticí prostředky, šampony a krémy, se linalool používá také jako chemické reagencium. Jedním z produktů linaloolu je vitamin E. Linalool se používá také jako insekticid proti blechám a švábům.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Linaloolu by se měly vyvarovat osoby s alergií na parfémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linalool je přirozeně se vyskytující terpenový alkohol, obsažený v mnoha květinách a kořenných rostlinách. Má široké komerční použití, zejména pro svou příjemnou vůni (květinovou, s trochou kořenné vůně). Nazývá se též β-linalool, linalylalkohol, linaloyloxid nebo allo-ocimenol, systematický název je \"3,7-dimethylokta-1,6-dien-3-ol\".", "tgt_summary": "Le linalol ou linalool (3,7-diméthyl-1,6-octadién-3-ol) est un alcool terpénique, alcool tertiaire, insaturé, possédant une odeur florale et fraîche. On le retrouve notamment dans une majorité d'huiles essentielles notamment celles de lavande, de bergamote, de bois de rose, dont il est le composant majeur, et de menthe. Ce composé organique est faiblement soluble dans l'eau. ", "id": 2067705} {"src_title": "Maxis", "tgt_title": "Maxis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a první úspěchy.", "content": "Maxis byla založena v roce 1987 Willem Wrightem a Jeffem Braunem, kvůli vydání SimCity na domácí počítače. Do té doby, byla hra k dispozici pouze v omezené míře na Commodore 64 a proto se někteří vývojáři zajímali o portování. Důvodem bylo to, že Simcity nebyla tradiční hra, ve které byly přesně dané podmínky pro vítězství nebo prohru. Tento titul se v té době stal statisticky nejpopulárnějším a nejúspěšnějším titulem. Série SimCity se od té doby rozšiřovala a zahrnuje SimCity 2000 (1993), SimCity 3000 (1999), (2000), SimCity 4 (2003). Byly také vydány nějaké non-sim hry, jako například 1991's RoboSport a dobře známý \"3D Pinball for Windows\", který byl zařazen do některých verzí Microsoft Windows. Po takovém úspěchu se SimCity série, Maxis vyzkoušeli různé další Sim-tituly. Mezi některé z těchto pokusů patří SimAnt, SimFarm, SimEarth, SimLife, SimTower, SimIsle a SimHealth. Maxis byl rovněž osloven společnostmi k vytvoření hry o podnikání; SimRefinery je jedním z příkladů. Úspěch těchto her se liší, ale žádná neměla takový úspěch původního SimCity. Jedinou výjimkou se stala série The Sims", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Po obrovském úspěchu SimCity, Maxis experimentoval s různými žánry. Avšak jejich nové hry, včetně The Crystal Skull a SimCopter byly komerční selhání. Také získal Cinematronics a vytvořil hru s názvem Crucible. Těžké ztráty a nedostatek nápadů vedl Maxis, aby začal zvažovat svůj prodej.", "section_level": 2}, {"title": "Koupen EA.", "content": "Electronic Arts (EA) dokončila akvizici Maxis dne 28. červenec 1997. V porovnání s ostatními společnostmi získanými EA, jako jsou Origin Systems a Westwood Studios, absorbování Maxis vzala pomalejším tempem, a společnost má zachovány některé z jeho původních zaměstnanců, včetně Willa Wrighta. Na několik let byly výrobky vydávány pod značkou Maxis, ale v roce 2004, The Sims 2 už měla na krabičce jen značku Electronic Arts. V březnu 2015 bylo pro špatné výdělky zlikvidováno. O další vývoj značek The Sims a Simcity se budou starat další studia EA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maxis software je americká společnost založená jako nezávislé vývojářské studio. V současné době je dceřinou společností Electronic Arts (EA). Maxis je tvůrcem nejprodávanějších počítačových her, The Sims, jeho pokračování The Sims 2, The Sims 3, The Sims Society a The Sims 4 a také Spore, stejně jako série SimCity. ", "tgt_summary": "Maxis est une société américaine de création de jeux vidéo fondée par Jeff Braun et Will Wright en 1987 et qui appartient à Electronic Arts. ", "id": 1881813} {"src_title": "Otevřený systém (informatika)", "tgt_title": "Système ouvert (informatique)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výraz \"otevřený systém\" byl zpopularizován na počátku 80. let minulého století, kdy se používal pro popis systémů založených na bázi Unixu, obzvláště jako protiklad k rozšířenějším počítačům mainframe a minipočítačům, které se v této době používaly. Na rozdíl od starších systémů poskytovala novější generace unixových systémů standardizované rozhraní (API) a propojení periferií. Vznikl prostor pro vývoj hardware a software třetími stranami. To byl velký pokrok proti období 70. let, kdy se společnosti Amdahl a Hitachi soudily o právo prodávat operační systémy a periferní zařízení slučitelná s mainframy od IBM. Definice „otevřeného systému“ byla lépe formulována v 90. letech 20. století. Objevily se v ní nezávisle spravované softwarové standardy, jako například Single Unix Specification od The Open Group. Ačkoli jsou uživatelé již zvyklí na vysoký stupeň hardwarové a softwarové součinnosti, ve 20. století byly otevřené systémy významným rozdílem při koupi počítače. IBM spolu s dalšími společnostmi vzdorovaly tomuto trendu po desetiletí. Je to doloženo slavným varováním z roku 1991, kdy zaměstnanec IBM prohlásil, že by si uživatel měl dát pozor na to, aby se „neuzamkl v otevřených systémech“. Nicméně na začátku 21. století mnoho z prodejců placeného operačního systému, zvláště IBM a Hewlett-Packard, začalo přijímat Linux jako součást své celkové odbytové strategie. Open source software (software s otevřeným zdrojovým kódem) byl prezentován jako neporazitelný „otevřený systém“. Jako odpověď začalo více společností otevírat zdrojový kód svých produktů. Důležitým příkladem je např. Sun Microsystems a jejich projekty OpenOffice.org a OpenSolaris. Tyto projekty jsou založeny na předchůdcích, kteří neměli otevřený zdrojový kód, např. StarOffice a Solaris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otevřený systém () je v informatice označení pro počítačové systémy, které poskytují kombinaci interoperability, portability a otevřených standardů. Termín však může označovat též specifické instalace (operačního systému, software), které jsou konfigurovány tak, aby umožnily volný přístup lidem nebo dalším počítačům (záměrný i nechtěný), o čemž tento článek nepojednává.", "tgt_summary": "Le terme systèmes ouverts peut désigner à la fois des systèmes informatiques : - qui fournissent un ensemble d'avantages en interopérabilité, portabilité, et standards ouvert de logiciel; ", "id": 2361751} {"src_title": "Červený a černý", "tgt_title": "Le Rouge et le Noir", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Námět je z minulosti, příběh se odehrává v konkrétních lokalitách v různých, místně určených částech Francie. Prostředí románu obsahuje prvky a motivy venkova i města, především Verrières a Paříže. Námětem je příběh Juliena Sorela, obdivujícího Napoleona, usilujícího o kněžskou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Téma.", "content": "Dvě hlavní témata: psychologické pohnutky hlavního hrdiny – Juliena Sorela a střídání prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Julien Sorel je ústřední postavou románu, je synem tesaře, v mládí zatracován svým otcem pro svou fyzickou slabost. Nepokrytě obdivuje Napoleona, je cílevědomý, není spokojen se svým postavením, snaží se udělat kariéru, naučí se nazpaměť celou Bibli. Velmi rozporuplný, svazuje ho láska a ctižádost. Paní de Renal je manželkou starosty, matka několika dětí. Její manžel není moc velký milovník a tak snáze podlehne kouzlu Juliena, zvláště, co si jej oblíbily i její děti. Přesto po vyzrazení jejich poměru volí svou rodinu, ale nikdy na Juliena nezapomene. Matylda de la Mole' je dcerou významného šlechtice, mladá, má vše na co si vzpomene. Zpočátku Julienovi klade odpor, netrvá však dlouho a bezhlavě se do Juliena zamiluje. Po incidentu ve Veriéres se ho snaží zachránit, ale zbytečně. Po Julienově smrti se vdá za pařížského šlechtice.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj je rozdělen na jednotlivé události. Julien Sorel je synem tesaře, narodil se ve Verrières. Nepokrytě obdivuje Napoleona, rád se věnuje knihám a sní o kariéře kněze. Jeho zájmy jsou však s rozporu se zájmy jeho otce dvou bratrů. Jednou se pan de Rênal, verriérský starosta, rozhodl, že Juliána zaměstná jako vychovatele svých tří dětí, jelikož Julián uměl dobře latinsky, znal celou bibli a měl se stát knězem. Julián jeho nabídku rád přijal a okamžitě musel nastoupit. Děti si Juliána velice oblíbily a časem jeho vztah s ženou starosty, paní de Rênal, přerostl v milostný. Po čase pan de Rênal pojal podezření a poslal tedy Juliána pryč do kněžského učení do Besançonu. V tomto učení byl ze začátku Julián neoblíbený, ale časem si, za podpory ředitele semináře abbé Pirrarda, oblibu získal. Poté abbé Pirrard odstoupil a odstěhoval se. V Paříži se setkal s hrabětem de la Mole, který chtěl Juliána přijmout za svého sekretáře. Julián se tedy usídlil v Paříži. Při práci pro pana de la Mole se Julián seznámil s pařížskou vyšší třídou. Časem se však zamiloval do dcery pana de la Mole Matyldy, která jeho lásku opětovala a poté otěhotněla. Řekla to svému otci, ten sice zuřil, avšak udělal z Juliána husarského nadporučíka de la Vernaye. Julián byl šťastný, ale dlouho mu to nevydrželo. Paní de Rênal napsala dopis hraběti de la Mole. Psala v něm, že Matyldu jen využil k lepšímu mocenskému postavení, stejně jako kdysi ji. Jakmile Julián dopis dočetl, vydal se do Verriérs, kde v kostele postřelil paní de Rênal. Za tento čin byl odvezen do vězení a čekal na soud. Ve vězení ho navštěvovala paní de Rênal, na kterou Matylda velice žárlila, ale přesto se snažila, aby nebyl odsouzen k smrti. Paní de Rênal Juliána navštěvovala každý den, pořád Juliána milovala a on si uvědomil že miluje i on ji. Nakonec byl Julián odsouzen k trestu smrti a byl popraven gilotinou. Paní de Rênal zemřela v náručí se svými třemi dětmi 3 dny po jeho pohřbu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Červený a černý (někdy se používá \"Červená a černá\", v originále \"Le Rouge et le noir\", 1830) je román francouzského spisovatele Stendhala. Tento román popisuje rozpor ambiciózního hlavního hrdiny, Juliána Sorela, mezi vojenskou kariérou a nebo úspěchem v duchovní kariéře. Název knihy je od tohoto odvozen, tedy červené francouzské vojenské uniformy a barvě kněžské sutany.", "tgt_summary": "Le Rouge et le Noir, sous-titré Chronique du, puis Chronique de 1830, est un roman écrit par Stendhal, publié pour la première fois à Paris chez Levasseur le, bien que l'édition originale mentionne la date de 1831. C'est son deuxième roman, après \"Armance\". ", "id": 2081326} {"src_title": "Paulinus z Yorku", "tgt_title": "Paulin d'York", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Paulinus byl mnich pocházející z Říma a byl pravděpodobně rodilým Italem. Roku 601 byl vyslán papežem Řehořem Velikým s druhou skupinou gregoriánské mise, kde se také nacházeli osobnosti jako Mellitus, Justus, Rufinianus a další, do království Kentu, kde misionáři měli za úkol christianizovat Anglosasy. Do Anglie misionáři dorazili roku 604, nicméně o Paulinových aktivitách v Kentu se dnes neví téměř nic. Paulinus zůstal v Kentu až do roku 625, kdy byl 21. července Justem, arcibiskupem z Canterbury, vysvěcen na biskupa. Paulinus byl součástí doprovodu křesťanské princezny Æthelburgy (sestry kentského krále Eadbald) do Northumbrie, kde se měla provdat za pohanského krále Edwina. Ten své nastávající nevěstě přislíbil, že si bude moci ponechat svou křesťanskou víru. Svatý Beda, jenž působil na počátku 8. století, napsal, že Paulinus si přál Northumbriany obrátit na křesťanství, stejně jako zůstat v náboženských službách nové královny. Je obtížné s pomocí Bedovy chronologie určit datum svatby Æthelburgy a krále Edwina, protože papežova korespondence Edwinovi, ve které papež krále vybízí k přijetí křesťanství, naznačuje, že kentský král Eadbald křesťanství přijal teprve před nedlouhou dobou, což je s Bedovou chronologií v rozporu. Podle historika D. P. Kirbyho proto museli Paulinus a Æthelburga do Northumbrie dorazit před rokem 624 a Paulinus by tak ještě nebyl biskupem, ale pouze knězem, čímž by se kvůli vysvěcení musel vrátit zpět; ke Kirbyho závěrům se přiklání i profesor Henry Mayr-Harting. Naproti tomu anglický historik Peter Hunter Blair tvrdí, že Æthelburga a Edwin byli oddáni ještě před rokem 625, nicméně Æthelburga dorazila do Northumbrie až v roce 625. Pokud by byly přijaty Kirbyho argumenty, pak by se datum Paulinova biskupského vysvěcení muselo posunout o rok, na 21. července 626. Svatý Beda Paulina popisuje jako „muže vysoké postavy, trochu shrbeného s černými vlasy a hubeným obličejem, úzkým orlím nosem, jenž budil úctu a zároveň naháněl strach“. Beda tento popis pravděpodobně převzal od Jakuba Jáhna, jednoho z Paulinových společníků, který byl v Bedově době stále naživu.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup z Yorku.", "content": "Podle svatého Bedy Paulinus Edwinovi řekl, že narození jeho a Æthelburginy dcery bylo vyslyšení jeho modliteb. Narození princezny a zmařený pokus o atentát na krále skupinou Západních Sasů z Wessexu bylo zobrazováno na mincích. Edwin přislíbil přestoupit na křesťanství a dovolil, aby jeho dcera Eanflæd byla pokřtěna, pokud Northumbrie dobude vítězství nad Wessexem. Svůj slib král nesplnil úplně, protože po svém následném triumfu nad Západními Sasy křesťanství nepřijal a přestoupil na něj až poté, co mu Paulinus vyložil detaily snu, který Edwin měl ještě před nástupem na trůn během exilu na dvoře východoanglického krále Rædwalda. V Edwinově snu, podle výkladu svatého Bedy, cizinec Edwinovi pověděl, že v budoucnu bude mocný, jestliže někdo položí ruku na jeho hlavu. Protože Paulinus tento sen králi vyložil, položil vzápětí svou ruku na Edwinovu hlavu, což byl důkaz, který Edwin potřeboval. Pozdější hagiografie Řehoře Velikého z konce 7. století uvádí, že Paulinus byl přesně tím cizincem, jež se zjevil ve snu. Pokud by to byla pravda, dalo by se uvažovat i o možnosti, že Paulinus strávil nějaký čas na Rædwaldově dvoře, ačkoliv Beda se o žádné takové návštěvě nezmiňuje. Je nepravděpodobné, že se jednalo o nadpřirozený jev a samotný Paulinův výklad snu měl za následek Edwinův křest. Zdá se, že northumbrijští velmoži byli christianizaci nakloněni a sám král přijal dopisy od papeže Bonifáce IV., v nichž Edwina vyzýval k přijetí křesťanství. Edwin a mnozí jeho stoupenci byli nakonec pokřtěni v Yorku roku 627. Podle jedné z legend během pobytu Edwina a Æthelburgy v jejich paláci v Yeaveringu Paulinus strávil celých 36 dní křtěním nových proselytů. Paulinus byl v Lindsey také aktivním misionářem. Po této misijní činnosti král Paulina učinil prvním yorským biskupem. Plán papeže Řehoře Velikého počítal s tím, že se York stane druhým anglickým metropolitním městem a tak zde Paulinus založil kostel. Ačkoliv kostel byl postaven z kamene, nebyly nalezeny žádné jeho pozůstatky. Paulinus také postavil množství kostelů v dalších královských sídlech, např. jeho kostel v Lincolnu v Lincolnshire byl ztotožněn s nejranější stavební fází kostela svatého Pavla. Mezi dalšími pokřtěnými byla Hilda, pozdější představená Whitbyjského opatství, stejně jako její nástupkyně, Edwinova dcera Eanflæd. Jako jediný italský biskup v Anglii Paulinus vysvětil na biskupa jiného člena gregoriánské mise, Honoria, jenž se po smrti Justa, někdy v letech 628–631, stal arcibiskupem z Canterbury.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup z Rochesteru.", "content": "Roku 633 byl Edwin Northumbrijský v bitvě u Hatfield Chase Velšany poražen a zabit, podle tradice se tak stalo 12. října. Ohledně datace bitvy však existuje určitá nejasnost; totiž papež Honorius I. v červnu 634 napsal Paulinovi a arcibiskupovi Honoriovi dopis, v němž uváděl, že oběma poslal papežský symbol pallium. Papežův dopis vůbec nenaznačuje, že by zprávy o Edwinově smrti dorazily do Říma ani devět měsíců po tradičním datu bitvy u Hatfield Chase. Podle D. P. Kirbyho tento nedostatek informací ukazuje na to, že bitva se odehrála spíše až v roce 634. Po Edwinově porážce a smrti se jeho království rozpadlo nejméně na dvě části. Edwinovi nástupci také začali prosazovat zpět tradiční pohanství a křesťanství tak v Northumbrii upadalo. Ačkoliv Paulinův jáhen Jakub na severu zůstal, aby znovuzískal ztracené pozice římské mise, vdova po Edwinovi se rozhodla pro návrat do Kentu, kam jí následovali její a Edwinovi potomci a vnoučata, stejně jako Paulinus. Dva z northumbrijských princů se uchýlili hledat azyl do Evropy, na dvůr franského krále Dagoberta. Æthelburga, Eanflæd a Paulinus zůstali v Kentu, kde Paulinovi bylo nabídnuto biskupství v Rocherstru, které spravoval až do své smrti. Protože papežské pallium nestihlo dorazit dříve, než Paulinus opustil York, Paulinus jej nikdy neužíval.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a kanonizace.", "content": "Paulinus zemřel 10. října 644 v Rochestru, kde byl také v sakristii zdejšího kostela pohřben. Jeho nástupcem na biskupském stolci se stal Ithamar, první rodilý Angličan vysvěcený gregoriánským misionářem. Po své smrti byl Paulinus prohlášen za svatého, jeho svátek připadal na 10. října, den výročí jeho smrti. Když byl v 80. letech 11. století v Rochesteru vybudován nový kostel, Paulinovy relikvie byly do něho přeneseny v novém relikviáři. Paulinovy ostatky spočívají také v Canterbury a dalších nejméně pěti kostelech, které mu byly zasvěceny. Ačkoliv Rochester držel některé z Paulinových relikvií, jeho kult nabyl na významu až po dobytí Anglie Normany roku 1066. Paulinus z Yorku je považován za svatého jak římskokatolickou, tak anglikánskou církví. Paulinovo misionářské úsilí je obtížné hodnotit; svatý Beda naznačuje, že Paulinova mise do Northumbrie byla úspěšná, nicméně pro to není jednoznačný důkaz a tak je pravděpodobnější, že Paulinovy snahy byly spíše bezvýsledné. Jeden z konvertitů, jehož Paulinus pokřtil, deirský král Osrik a jeden z Edwinových nástupců, po Edwinově smrti křesťanství opustil a vrátil se k pohanství. Naproti tomu Hilda z Whitby si křesťanskou víru ponechala a nakonec se stala abatyší vlivného Whitbyjského opatství. Christianizaci Northumbrie dokončili převážně iroskotští misionáři obrácením Edwinova konečného nástupce Oswalda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorský biskup. Paulinus byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo. ", "tgt_summary": "Paulin ou Paulinus (mort le ) est un missionnaire romain et le premier évêque d'York. Membre de la mission envoyée par le pape Grégoire pour convertir les Anglo-Saxons, Paulin débarque en Angleterre en 604. Après quelques années passées dans le Kent, il est sacré évêque, probablement en 625, et accompagne la princesse Æthelburg de Kent en Northumbrie, où elle épouse le roi Edwin. Paulin réussit à convertir Edwin et un certain nombre de ses sujets au christianisme et construit plusieurs églises en Northumbrie. Après là mort d'Edwin en 633, il fuit la région avec Æthelburg et retourne dans le Kent, où il occupe jusqu'à sa mort le poste d'évêque de Rochester. ", "id": 2475536} {"src_title": "Giorgio de Chirico", "tgt_title": "Giorgio De Chirico", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "De Chirico se narodil v přístavním městě Volos v Thesálii. Jeho otec Evaristo pracoval jako inženýr pro firmu, která v Řecku stavěla železniční tratě. Matka Gemma Cervetto byla operní zpěvačka. V roce 1891 se narodil jeho bratr Andrea († 1952), který roku 1914 přijal umělecký pseudonym Alberto Savinio. Ten se prosadil rovněž jako malíř, ale také jako spisovatel a hudební skladatel. Chlapci byli vychováváni v aristokratickém duchu, odděleni od svých vrstevníků. V roce 1900 začal Giorgio de Chirico studovat malířství na polytechnice v Athénách. V květnu 1905 mu neočekávaně zemřel otec. Oba bratři odjeli spolu s matkou do Mnichova, místa tradičně navštěvovaného mladými řeckými umělci. Giorgio zde až do roku 1909 studoval na Královské akademii výtvarných umění. V té době na něj měla největší vliv díla Arnolda Böcklina a Maxe Klingera, které měl v Mnichově možnost spatřit. Také jeho obrazy z prvního tvůrčího období do roku 1910 se nesou v duchu romantismu a symbolismu. V létě 1909 de Chirico Mnichov opustil a odešel do Milána, kam se mezitím odstěhovali bratr s matkou. V roce 1910 celá rodina přesídlila do Florencie. V té době de Chirico intenzivně studoval filosofická díla Arthura Schopenhauera, Otto Weiningera a zejména Friedricha Nietzsche. Zejména kniha \"Tak pravil Zarathustra\" se stala jedním z jeho hlavních inspiračních zdrojů. V Itálii prodělal těžké střevní onemocnění, s jehož následky se potýkal po zbytek života. Intenzivní emoční zážitek, který zakusil jednoho večera na náměstí Santa Croce ve Florencii, ho – spolu s filosofickými zdroji – přivedl k metafyzické malbě. Léta 1911–1915 prožil malíř v Paříži. Jen v březnu 1912 byl povolán do Itálie, aby zde vykonal vojenskou službu. Byl umístěn do Turína, spjatého s jeho vzorem Nietzschem. Po deseti dnech sice dezertoval, ale prostředí města, zejména věž Mole Antonelliana, na něj mělo hluboký vliv. V roce 1912 vystavil tři obrazy na Podzimním salónu, o rok později dalších třicet ve svém ateliéru a roku 1914 se zúčastnil pařížského Salónu nezávislých. Jeho práce si tak všimli Pablo Picasso a Guillaume Apollinaire, stýkal se i s vlivným uměleckým kritikem Maurice Raynalem. Pařížská moderna byla tehdy zaujatá kubismem, de Chirico ho však neakceptoval. Malíř patřil do kroužku umělců sdružených kolem časopisu \"Les Soirées de Paris\"; v něm poznal svého prvního galeristu Paula Guillauma. Krátce po vypuknutí první světové války byl spolu s bratrem odveden do italské armády. Byli přiděleni do služby v týlu ve Ferraře. Zde se seznámili s malířem Filippem De Pisis. Po čase byl Giorgio převelen do tamní vojenské nemocnice, kde pracoval v oddělení pro vojáky s psychickými poruchami. Zde se spřátelil s malířem Carlo Carrà. Spolu s ním a svým bratrem malovali v duchu metafyzické malby. Později se s Carlem Carrà rozešel, protože ten označoval za objevitele metafyzické malby sebe. Bezprostředně po válce se de Chirico do Paříže nevrátil. Postupně žil v Římě, Miláně a Florencii. V roce 1918 bylo v Římě založeno hnutí Valori plastici, sdružující nejvýznamnější italské malíře. Jeho zakládajícími členy byli kromě bratří de Chiriků také Carlo Carrà a Giorgio Morandi. Vydávalo stejnojmenný časopis, který publikoval články, jejichž společným jmenovatelem byla snaha o návrat ke klasickým hodnotám, odmítání futurismu a respekt k figurativnímu malířství. Na podzim 1919 v něm de Chirico publikoval článek nazvaný \"Návrat uměleckých řemesel\", ve kterém obhajoval návrat tradičních metod a ikonografie. Tento článek vyjadřoval neočekávanou změnu v jeho umělecké orientaci: De Chirico přijal klasický styl inspirovaný starými mistry, jako byli Rafael a Signorelli, a stal se přímým oponentem moderního umění. Bezprostředním impulzem pro změnu uměleckého názoru byl pro de Chirika Tizianův obraz \"Láska nebeská a láska pozemská\", který viděl v Galerii Borghese. V Itálii měl de Chirico první samostatné výstavy. První z nich proběhla roku 1919 v římské galerii Casa d'Arte Bragaglia, ta mu však úspěch nepřinesla. Negativní kritiky měla i výstava v Miláně o dva roky později. Roku 1924 navštívil malíř opět Paříž. Byl zde přijat do kroužku surrealistů vedeného André Bretonem. Je také vyobrazen – v podobě antické busty – na slavném Ernstově obraze \"Setkání přátel\", na němž jsou všichni významní surrealisté. De Chirico se účastnil i prvních dvou společných výstav surrealistů. První proběhla v listopadu 1925 v pařížské galerii Pierre, druhá o rok později v nově založené Surrealistické galerii v Callotově ulici rovněž v Paříži. To již ale bylo v době hlubokých rozporů mezi de Chirikem a Bretonem. De Chirikovy obrazy z metafyzického období zde byly vystaveny bez jeho souhlasu. V Paříži také v roce 1924 de Chirico poznal svou první manželku, ruskou baletku Raissu Gurjevič Krohlovou, s níž se oženil o rok později. Od roku 1927 se jeho vztahy se surrealisty stávaly stále problematičtější. Když Breton ve své knize \"Surrealismus a malířství\" nejnovější de Chirikovy práce odsoudil, rozešel se malíř se surrealisty definitivně. V roce 1929 vyzdobil vilu galeristy Léonce Rosenberga sérií nástěnných maleb s výjevy \"Gladiátorů\" a vydal experimentální prózu \"Hebdomeros\". O rok později vyšly Apollinairovy \"Kaligramy\" s více než 60 de Chirikovými litografiemi. Ve 30. letech hledal de Chirico trvalý domov. Roku 1931 se z Paříže odstěhoval do Itálie. Tři roky nato se opět vrátil do Paříže, kde sérií \"Tajuplné lázně\" ilustroval básnickou sbírku Jeana Cocteaua \"Mytologie\". V roce 1936 odešel do New Yorku, kde pobýval další dva roky. V roce 1938 se vrátil do Itálie. Ještě v témže roce stihl emigrovat do Francie a v důsledku vypuknutí války vrátit se do Itálie, kde se usadil v Miláně. Mezi tím, v roce 1930, poznal svou druhou manželku Isabellu Packszwer, opět Rusku, s níž se oženil roku 1935 a zůstal s ní do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Giorgio de Chirico byl všestranným umělcem. Maloval obrazy, vytvářel grafiku, věnoval se literatuře, zabýval se scénografií, příležitostně i drobnou volnou plastikou. Jeho výtvarný názor prošel několika často diametrálně odlišnými fázemi. Během mnichovského pobytu a vlastně až do roku 1910 maloval obrazy v duchu švýcarského symbolistního malíře Arnolda Böcklina a Němce Maxe Klingera, který bývá rovněž řazen k symbolistům. Pod dojmem četby Friedricha Nietzsche a zejména atmosféry italských měst začal od roku 1910 malovat obrazy, pro které se bude později používat termínu \"metafyzické\". Prvním z nich byla \"Záhada podzimního odpoledne\" právě z uvedeného roku. Mezi roky 1910–1918 vytvořil téměř 150 obrazů v tomto duchu, které založily jeho pověst a pro dějiny výtvarného umění se považují z jeho díla za nejinspirativnější. V letech 1912–1913 namaloval sérii obrazů nazývaných \"Piazze d'Italia\" (Italská náměstí). Zobrazuje na nich opuštěná náměstí lemovaná prázdnými arkádami. V centru prostoru se nacházejí antické sochy. De Chirico motivicky čerpal ze svého dětství a mládí. Podle legendy vypluli argonauti právě z malířova rodného Volosu. Proto je tato scéna námětem několika jeho obrazů. Odpočívající socha uprostřed náměstí je Ariadna, jež hrála významnou roli v mýtu o argonautech a zároveň ztělesňuje melancholii. Na vzdálených obzorech se objevuje vlak s kouřící lokomotivou – připomínka zaměstnání otce, který měl na Giorgiův duchovní vývoj velký vliv. Na náměstích vyrůstají věže, inspirované turínskou La mole antonelliana. Nad arkádami jsou umístěny nádražní hodiny, na komínech se třepetají praporky. Obrazy prostupuje pocit odcizení, hlubokého smutku a záhadnosti, zdůrazněný ještě jejich nejednoznačnými názvy. Přibližně od roku 1914 se škála de Chirikových motivů rozšířila o postavy manekýnů, jakýchsi krejčovských panen bez tváře. Jejich tělo je konstruováno z nejrůznějších, převážně dřevěných předmětů geometrických tvarů. Typickou ukázkou je obraz \"Velký metafyzik\" z roku 1917. Dalšími obrazy, které velice zapůsobily na pozdější surrealisty, byly \"Mozek dítěte\" (1914) a \"Píseň lásky\" z téhož roku. Zejména první z obrazů se stal pro surrealisty inspirací. Roku 1917 přiměl Bretona vystoupit z autobusu, když ho viděl vystavený ve výkladní skříni galerie v ulici Boétie. Yves Tanguy se při jeho spatření rozhodl, že se stane malířem. Roku 1919 napsal de Chirico dvě programové stati. V první s názvem \"My, metafyzikové\" formuloval východiska své dosavadní malby. Druhá měla název \"Návrat k řemeslu\" a malíř v ní již oznamoval návrat ke klasické malbě. \"Pictor classicus sum\" (Jsem klasický malíř), tak zněla poslední věta. Zřejmě poslední obraz, který avantgarda přijala, byly \"Znepokojivé múzy\" z roku 1925. De Chirikovu tvorbu po tomto roce surrealisté ostře kritizovali. Tento názor sdílel i český surrealista Vratislav Effenberger, když o de Chiricovi napsal: \"\"Po tomto sedmiletém období se vrací nejen k počátečnímu böcklinovskému klasicismu, ale dokonce hluboko pod průměrnou úroveň soudobého výtvarného akademismu\"\". Soudobá výtvarná kritika však takto příkré odsudky nesdílí. I přes proklamativní přihlášení se ke klasické malbě tvořil malíř i později obrazy, které byly přijímány s respektem. Ve 20. letech to byly série obrazů, jejichž náměty tvořil nábytek v neobvyklých souvislostech, koně na pobřeží, antickým inspiracím děkuje za vznik cyklus Archeologů. Ve 30. letech tvořil zvláštní obrazy a grafiky s námětem tajuplných lázní. Voda na nich má tvar parketové podlahy, zalidňují je strnulé postavy nahých a oblečených mužů. V posledním období života se de Chirico často k metafyzické malbě vracel, ať už v obměnách nebo replikách starších obrazů. Po celý život maloval autoportréty. Významná je jeho scénografická práce. V roce 1925 spolupracoval s Luigi Pirandellem v jeho římském divadle Teatro d'Arte. Roku 1929 navrhl scénu a kostýmy pro baletní soubor Sergeje Ďagileva. Ještě začátkem 70. let přivedly malíře jeho divadelní projekty do New Yorku a Athén. De Chirico byl činný i v oblasti literatury a teorie umění. Psal programové studie o své tvorbě. V roce 1945 vyšly jeho paměti, soubor esejů \"Commedia dell ́arte moderna\" a román \"Une aventure de M. Dudron\" (Dobrodružství pana Dudrona). Největšího ohlasu dosáhl jeho román \"Hebdomeros\". De Chirico ho napsal francouzsky v říjnu 1928, knižně vyšel o rok později. Je to kombinace básně v próze a hermeneutického vyprávění. V knize přicházejí olympští bohové mezi smrtelníky a mísí se do jejich snů, delirií a mánií.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané obrazy.", "content": "Na de Chirikova díla není pro Wikipedii uvolněná licence, jeho obrazy je možné prohlížet na některém z externích odkazů.", "section_level": 2}, {"title": "De Chirico a Československo.", "content": "Čeští umělci měli možnost seznámit se s de Chirikovou tvorbou v první polovině 30. let. V roce 1931 byl zastoupený na kolektivní výstavě s názvem École de Paris (Pařížská škola) v pražském Obecním domě. Ještě téhož roku měl rovněž v Praze v Alšově síni samostatnou výstavu, uspořádanou Uměleckou besedou. V roce 1935 vystavoval malíř v Československu opět, a to na pozvání Jana Zrzavého, s nímž se seznámil o rok dříve. Nejprve v dubnu a květnu opět v Alšově síni, v červnu byla výstava přenesena do Brna do galerie Skupiny V.K. V rámci výstavy v Praze přednesl de Chirico 17. dubna 1935 přednášku o estetických principech své tvorby. De Chirico napsal rovněž tři texty se vztahem k Čechám: \"O tichu\", \"O Praze\" a \"O Janu Zrzavém\". Oba malíři k sobě měli tématem i zaměřením své tvorby velmi blízko. Jan Zrzavý ale nebyl jediným malířem, který měl s de Chirikem styčné body. V delších či kratších časových úsecích měl de Chirico vliv na Vladimíra Sychru, Emanuela Fryntu, Cypriána Majerníka, Endre Nemese nebo Františka Muziku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giorgio de Chirico (IPA: ˈdʒɔrdʒo deˈkiriko; 10. července 1888 Volos, Řecko – 20. listopadu 1978 Řím), řecko-italský malíř a grafik. Byl hlavním představitelem tzv. \"metafyzické malby\" (pittura metafisica). Jeho raná tvorba významně ovlivnila surrealisty, ačkoliv on sám se od nich později distancoval. Časem se orientoval na klasickou figurální malbu. Vystupoval proti abstraktnímu malířství. Jeho dílo je založené na studiu antické kultury jakož i německých filosofů Friedricha Nietzsche a Arthura Schopenhauera.", "tgt_summary": "Giorgio De Chirico, né le à Volos en Thessalie (Grèce), et mort le à Rome (Italie), est un peintre, sculpteur et écrivain italien dont les œuvres, unanimement admirées des surréalistes jusqu'en 1925, ont ensuite été rejetées tout aussi unanimement. Il est l'un des fondateurs du mouvement de la peinture métaphysique.", "id": 715983} {"src_title": "Vernon Lee", "tgt_title": "Vernon Lee", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její matka Matilda Adamsová se vdala za kapitána Lee-Hamiltona, se kterým měla syna, budoucího básníka Eugena Lee-Hamiltona (1845-1907). Po manželově smrti v roce 1852 se podruhé provdala za učitele svého syna, Henryho Ferguson Pageta. Violet se narodila ve Francii, s rodinou cestovala po Německu a později po Itálii. Určitý čas strávila v Londýně. Dostalo se jí domácího vzdělání od matky, nevlastního bratra a soukromých učitelů. V Itálii strávila většinu svého života (\"„...byla Angličankou podle původu, Francouzkou podle místa narození, ale Italkou podle vlastní volby“\"). V Maiano nedaleko Florencie zakoupila roku 1889 Villu \"Il Palmerino\", kde žila až do své smrti. Zde ji navštěvovaly přední osobnosti kulturního světa, jako byli například: Bernard Berenson, Aldous Huxley, Carl Placci, Anatole France, Mario Praz, malíř John Singer Sargent nebo básník Oscar Wilde. Jako spisovatelka byla uznávána a obdivována řadou mužů. V osobním životě byly jejími partnerkami ženy: spisovatelka a básnířka Agnes Mary Robinson (1857-1944) a v letech 1887-1897 Clementina (Kit) Anstruther-Thomson (1857-1921).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Psala ve čtyřech jazycích – anglicky, francouzsky, italsky a německy. První článek \"Les Aventures d'une Pièce de Monnaie\" (1870) (ve francouzštině) otiskla ve švýcarských novinách, když jí bylo třináct let. Publikovat začala v roce 1878 pod mužským pseudonymem, což jí mělo poskytnout větší tvůrčí svobodu a respekt. Obecně byla ale její totožnost v literárních a uměleckých kruzích známa. Ve svých teoretických pracích se postavila proti teorii Johna Ruskina o morální hodnotě krásy. Podle jejího názoru je hlavní funkcí umění vzbuzovat potěšení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vernon Lee, vlastním jménem Violet Paget, (14. říjen 1856, Château St Leonard, Boulogne, Francie – 13. únor 1935 Maiano u Florencie, Itálie) byla britská spisovatelka a básnířka, autorka novel, povídek, esejů, cestopisných črt, literárních kritik a hrůzostrašných příběhů.", "tgt_summary": "Vernon Lee est le pseudonyme de l'écrivaine et essayiste anglaise Violet Paget (1856-1935). Disciple de Walter Pater, très liée au mouvement esthétique, outre des romans et nouvelles, elle a produit une dizaine de volumes remarquables sur l'art.", "id": 2037997} {"src_title": "Tragédie občiny", "tgt_title": "Tragédie des biens communs", "src_document": [{"title": "Princip tragédie občiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výnosy a náklady u tragédie občiny.", "content": "K znázornění situace uvádí Garret Hardin jako příklad takového zdroje společnou pastvinu, na které nechává více pastevců pást svá stáda dobytka. Každý kus dobytka ve stádě přináší pastevci určitý užitek (např. výnosy z prodeje masa, mléka), racionální úvahou pastevce tedy je zvyšovat počet kusů tak, aby se tento užitek zvyšoval. Stejně však uvažují všichni pastevci, čímž dochází k takovému navýšení celkového počtu dobytka na pastvině, že množství trávy na jeden kus dobytka se snižuje, čímž se snižuje i užitek z kusu (např. dobytek v důsledku snížení množství potravy pohubne a je z něj méně masa, příp. produkuje méně mléka). Může dojít i k naprostému vypasení pastviny, což má za následek další snížení užitku (zvířata pomřou), případně nenávratné poškození pastviny. S každým přidaným kusem dobytka se zvyšuje výnos pouze majiteli daného kusu, avšak ztráty spojené s přidáním kusu (tedy poškození pastviny, snížení množství trávy na kus) sdílejí všichni pastevci (tím, že je zdroj společný všem, se snížení množství trávy na kus projeví na dobytku všech pastevců). Individuální výnos za přidaný kus dobytka je tedy pro pastevce vyšší než náklad s ním spojený, existuje zde tedy stálá motivace přidávat další kusy dobytka. Chování subjektů, které se snaží o výše zmíněnou privatizaci výnosů a sdílení nákladů s ostatními, se nazývá Double C - Double P Game (\"Commonize Costs Privatize Profits\"; česky se ustálil výraz \"socializace nákladů (ztrát) – privatizace zisků)\".", "section_level": 2}, {"title": "Historický kontext.", "content": "Hardin ve své práci vycházel z historie středověké Anglie. V 16. století zde existovala volná území obecní půdy, která byla k dispozici pro všechny. Chudí poddaní mohli na tato území vyhánět svůj dobytek k pastvě, čímž si mohli přispět ke zlepšení kvality života. Pro každého však bylo výhodné posílat na tyto obecní půdy stále větší a větší stáda, což mělo za následek to, že zde bylo více dobytku, než půda mohla uživit.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Pastvina o pevně dané rozloze může dlouhodobě uživit 100 ovcí. Při tomto množství ovcí se všechny dostatečně napasou, přitom však neponičí travní porost. Ten stačí dorůstat dostatečně rychle k tomu, aby stádo na pastvině mohlo trvale žít. Pokud pastvinu vlastní soukromý vlastník, jistě na základě svých zkušeností na ni bude pást právě 100 ovcí, aby v dlouhodobém výhledu maximalizoval zisk. Pokud by vyhnal na pastvinu více ovcí, např. 200, toto stádo by brzy sežralo všechnu trávu, vyžralo ji i s kořínky a pastvinu zdevastovalo. Travní porost by se tak změnil v částečné bahniště, na kterém by zbytky vegetace, keříčky trávy, byly schopny uživit jen 20 ovcí. I populace těchto 20 ovcí by přitom byla schopna zabránit obnově pastviny, protože nyní mnohem méně ovcí logicky spásá mnohem méně trávy, ale kvůli poničenému porostu připadá na jednu ovci stejné množství dostupné trávy jako na začátku. Pokud si tedy představíme malou obec s 20 rodinami s právě takovou obecní pastvinou, dlouhodobého maximálního zisku by každý člen obce dosáhl, kdyby každý z nich na pastvině pásl 5 ovcí. Na obecní pastvinu však může kterýkoliv člen obce vyhnat tolik ovcí, kolik chce. V takové obci se však jistě najde několik lidí, kteří vyženou na obecní pastvinu více ovcí než by bylo potřeba, třeba 10. Každý farmář ví, že pokud to udělá každý, pastvina se zdevastuje, avšak to se stane tak jako tak, i kdyby on sám se toho nezúčastnil, protože jeho příspěvek je malý a celou situaci nezvrátí. Hnán logickou snahou alespoň dočasně, dokud pastvina nebude zničena, maximalizovat svůj zisk, vyžene každý z 20 farmářů rovněž 10 ovcí a tragédie obecní pastviny je dokonána.", "section_level": 2}, {"title": "Esej Garreta Hardina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí práce.", "content": "Na samém začátku své eseje Hardin zmiňuje problémy, které nelze řešit technickými prostředky. Vztahuje se k nim koneckonců i samotný podtitul práce \"Populační problém nemá technické řešení, nýbrž vyžaduje zásadní změny ve společenských zásadách\". Zatímco řešení „technických\" problémů vyžaduje pouze změnu v technologiích a žádné, či případně velmi malé, změny ve společnosti, tak „netechnické\" problémy jsou přesným opakem. Hardin dále tvrdí, že příčinu těchto „netechnických\" problémů můžeme často spojit s růstem lidské populace, resp. rostoucím užíváním přírodních zdrojů planety Země. Aby poukázal na důležitost těchto „netechnických\" problémů, Hardin popisuje omezení v dostupnosti energie (a materiálových zdrojů). Tato omezení dává do vztahu s „kvalitou života\", přičemž celý vztah charakterizuje takto: maximalizace populace sebou nutně přináší maximalizaci v užívání zdrojů na aktivity, které souvisí s přežitím populace (a obráceně). Důsledek podle Hardina je ten, že dlouhodobě neexistuje předvídatelné technické řešení, které by řešilo růst lidské populace a také zároveň zvyšovalo úrovně životních standardů, neboť zdroje na naší planetě jsou omezené. Proto se Hardin v dalších částech své práce snaží najít „netechnické\" řešení. Pro názornost volí hypotetický příklad pastviny, kterou sdílí pastevci. U pastevců předpokládá, že mají zájem na maximalizaci svých výnosů, a tak velikost svého stáda zvýší kdykoliv, kdy to jen bude možné, neboť větší stádo znamená větší výnosy. Užitek z přidání dalšího kusu dobytka je ovšem jak pozitivní, tak i negativní: Stěžejním bodem je právě toto rozdělení nákladů a výnosů, které je nerovné. Všechny výnosy sklízí jen ten pastevec, který zvětšuje své stádo, kdežto náklady nesou všichni pastevci dohromady. Jelikož výnosy pro jednotlivce jsou vždy větší než náklady, jako racionální chování všech pastevců se jeví takové chování, které vede k neustálému zvětšování stáda. Následkem tedy dochází k nadměrnému pasení stád a pastvina se postupně znehodnocuje; v dlouhodobém měřítku může dokonce dojít k jejímu naprostému zničení. I když jsou si této možnosti pastevci vědomi, nic to nemění na jejich postoji – výnosy z přidání každého dalšího kusu dobytka vždy převýší jejich náklady, které jsou s ním spojeny. Protože je tato sekvence událostí předvídatelná z racionálního chování zainteresovaných jednotlivců, Hardin celou situaci popisuje jako „tragédii\". Příklad s pastvinou představuje hlavní jádro Hardinovy eseje. Svou myšlenku ovšem dále rozvíjí na mnohem širší pojem „pastvin\" planety Země, za které označuje například zemskou atmosféru, oceány, řeky, hejna ryb, národní parky, dokonce i např. parkovací automaty. U všech situací naráží na vztah růstu lidské populace a přírodní zdroje, které obecně chápe jako „pastviny\". Jako možná řešení těchto „netechnických\" problémů Hardin navrhuje privatizaci, pokuty za znečišťování či regulace. V souvislosti s hypotetickým příkladem pastviny je označuje jako „ohrazené pastviny\" (v originále je použit termín \"enclosure\"). Hardin také popisuje historický vývoj, kdy jsou na začátku všechny zdroje přístupné jako „pastviny\" (tedy neomezený přístup všech) až ke stavu, kdy jsou pastviny „ohrazené\" (a jsou tedy předmětem různých regulací, které přístup k nim buďto omezují či plně zakazují). Hardin rovněž namítá a nesouhlasí s tvrzením, že by lidské svědomí postačovalo jakožto prostředek ochrany pastvin. Zdůvodňuje to skutečností, že na tomto přístupu vydělají sobečtí jednotlivci nad těmi nesobeckými.", "section_level": 2}, {"title": "Význam práce.", "content": "Účelem Hardinova hypotetického příkladu s pastvinou je poukázat na to, že volný přístup (neomezená poptávka) po omezeném zdroji v konečném důsledku zdroj samotný vyčerpává vlivem jeho přetěžování. Toto přetěžování může být buďto dočasného charakteru, anebo trvalé. K přetěžování dochází z toho důvodu, že výhody z něj jsou především na straně jednotlivce, kteří mají motivaci maximalizovat svůj užitek, přičemž náklady z přetěžování jsou rozloženy mezi všechny, pro které je zdroj dostupný. Tato situace vede k postupnému navyšování poptávky po zdroji, a dochází tak k lavinovitému efektu, který v konečném důsledku představuje úplné vyčerpání zdroje. Podle Hardina rychlost vyčerpání zdroje závisí primárně na třech faktorech: počet uživatelů společného zdroje, velikost jejich spotřeby a relativní velikosti zdroje. \"Tragédie občiny\" je ovšem pouze metaforou a její interpretace by neměla být brána doslova. Reprezentuje spíše strukturu vztahů a jejich následky. Slovo „tragédie\" by rovněž nemělo být chápáno negativně, jak je tomu v tradičním slova smyslu. V anglické literatuře je také často kritizováno užití slova \"commons\", které mnohokrát vedlo k nedorozumění. Dokonce sám Hardin se vyjádřil v tom smyslu, že měl svou esej pojmenovat spíše „Tragédie neregulované pastviny\". I přesto má esej \"Tragédie občiny\" velký význam zejména při analyzování chování jednotlivců v oblastech jako je ekonomie, evoluční psychologie, teorie her, politologie či sociologie. Hardinova esej byla velmi vlivným dílem, za zmínku stojí také z toho důvodů, že se explicitně věnuje společenským problémům mravnosti, i když byla publikována v přední publikaci vědecké komunity - magazínu Science.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Hardinova esej byla podrobena široké kritice, především kvůli nepřesnému popisu rozhodování jednotlivců, kteří sdílí společnou pastvinu. Často byla také kritizována skutečnost, že G. Hardin prosazuje privatizaci společných zdrojů. Hardinova obhajoba jasně definovaných vlastnických práv je i dnes často používána jako hlavní argument pro privatizaci, resp. obhajobu institutu soukromého vlastnictví jako takového. Mezi hlavní kritiky patří politoložka Elinor Ostromová, která tvrdí, že argumentování hypotetickým příkladem G. Hardina pro privatizaci určitého zdroje je pouhým „zveličováním\" případu. Nicméně i Ostromová uznává, že existují skutečné problémy, na které lze Hardinovu teorii a problematiku využívání zdrojů aplikovat. Část této kontroverze pramení z nesouhlasu ohledně chování a přístupu jednotlivců - především toho, zdali budou dlouhodobě preferovat sobecké chování tak, jak jej popsal Hardin. Někteří autoři argumentovali tím, že i sobečtí jednotlivci často najdou způsob, jak s ostatními kooperovat, protože určité omezení všech zainteresovaných slouží ku prospěchu jak celému kolektivu, tak i zájmům jednotlivce.", "section_level": 2}, {"title": "Praktické příklady tragédie občiny.", "content": "Tragédie občiny obecně popisuje stav „co je všech, není vlastně nikoho\". Jako další metaforu situace, kterou popisoval G. Hardin, je společná zahrada obyvatel domovního bloku. Všichni mají zájem na tom, aby vypadala co nejlépe; avšak každý rovněž doufá, že o zahradu bude pečovat někdo jiný. Nejčastěji je koncept \"tragédie občiny\" zmiňován v souvislosti s životním prostředím a trvale udržitelným rozvojem (Udržitelnost). Koncept je často brán jako model pro řadu problémů s přírodními zdroji, kterým v dnešní době čelíme. Jako konkrétní příklady lze uvést nedostatek pitné vody a úrodné půdy či neobnovitelné zdroje energií jako ropa a uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad rybolovu v oceánech.", "content": "Problematiku nejasně stanovených vlastnických práv a důsledků, ke kterým tento stav vede, lze ilustrovat na rybářském průmyslu. Jelikož oceány patří každému, nemá za ně nikdo zodpovědnost. Podobně jako pastevci v hypotetickém příkladu G. Hardina, rybářské flotily mají zájem na tom lovit co nejvíce (maximalizace užitku jednotlivcem), bez ohledu na to, co budou dělat ostatní flotily. Výsledkem je taková míra rybolovu, která z dlouhodobého hlediska může vést k vyhubení některých druhů ryb. Tato situace má dva extrémy - rybářské flotily buďto nebudou lovit vůbec (a nebudou tedy mít žádné zisky), anebo budou v nadměrném lovu pokračovat a časem dojde k vyplenění oceánů (což znamená, že nebudou mít žádné zisky v budoucnu). Hypotetickým řešením je optimální úroveň rybolovu, která zajistí dostatečné výdělky rybářským flotilám a která zároveň povede k tomu, že v oceánech zůstane dostatečné množství ryb potřebné k jejich reprodukci na další roky. Tato optimální úroveň rybolovu se ovšem v praxi velmi složitě dosahuje právě z toho důvodu, že nad rybími lovišti neexistuje žádný druh vlastnictví. Bjørn Lomborg, autor knihy Skeptický ekolog, jako jedno z řešení navrhuje, že by státy mohly rozšířit svá území o 200 mil od pobřeží, čímž by „získaly do vlastnictví všechny ryby v těchto hranicích a mohly by (kupříkladu prostřednictvím povolenek) zajistit, aby se chytalo pouze optimální množství ryb. Lomborg však podotýká, že je velmi komplikované (či dokonce nemožné) ryby vlastnit, protože „mnoho druhů jako tuňák nebo losos se pohybuje na velké vzdálenosti a migruje v oblasti větší než 200 mil.“ Vlastnická práva na hejna ryb žijících v oceánech by pravděpodobně vyžadovala ještě mnohem komplikovanější řešení. Lomborgem popsaný stav je tedy takový, kdy není možné zajistit optimální využití moří a oceánů státy či mezinárodními dohodami. Výsledek podle Hardinovy teorie je, že všichni budou usilovat o maximalizaci svého užitku tak dlouho, než dojde k vyčerpání zdroje. Rybářské flotily budou přehnaně investovat do svých lodí a vybavení, aby mohly na oceánském rybolovu vydělat co nejrychleji a nejefektivněji. Jediným limitem tohoto chování bude podle Lomborga takové vyčerpání oceánů, kdy další rybolov již nebude ekonomicky ziskový. Naproti příkladu rybolovu oceánů je rybniční rybářství. Zde jsou vlastnická práva definována jasně, stejně tak stav rybníka a množství ryb v něm je z dlouhodobého hlediska příznivé. Rybář totiž hospodaří takovým způsobem, „aby měl ryby nejen letos, ale i za rok či za deset let“. Jasně definované a zajištěné vlastnictví, jak zmiňuje Hardin, chrání rybník před tragédií občiny.", "section_level": 2}, {"title": "Tragédie obecní pastviny v teorii her.", "content": "Tragédie obecní pastviny spadá v teorii her pod tzv. sociální dilema. Je verzí vězňova dilematu pro více hráčů. U příkladu s pastvinou a dobytkem je strategií každého pastevce držet určitý počet kusů dobytka, který přinese maximální užitek (např. maximální množství mléka). Hru lze zjednodušeně znázornit ve formě výplatní matice vězňova dilematu, kde v řádcích jsou strategie (kolik držet kusů dobytka) jednoho pastevce, a ve sloupcích jsou strategie (kolik držet kusů dobytka) všech zbývajících pastevců dohromady.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení tragédie občiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Privatizace zdroje.", "content": "Privatizace zdroje, tedy převedení veřejného zdroje (veřejného majetku) do osobního vlastnictví, vede u soukromého majitele takového zdroje k přijmutí veškerých následků rozhodnutí, která udělá ohledně využívání zdroje. Oproti předchozí situaci tedy nese subjekt, který rozhoduje, nejen všechny výnosy, ale i náklady (o které se při využívání sdíleného zdroje dělil s ostatními subjekty). Díky tomu lze očekávat, alespoň teoreticky, zodpovědnější chování při využívání zdroje. Privatizovat však nelze všechny zdroje - zatímco kolem pastviny lze postavit ohradu, aby na ní nemohla pást stáda jiných pastevců, např. zdroj jako vzduch ohradit nelze (u těchto zdrojů se využívá nějaké formy regulace užívání zdroje).", "section_level": 2}, {"title": "Regulace užívání společného zdroje.", "content": "Zdroj zůstává ve veřejném vlastnictví, avšak subjektům, které zdroj užívají, jsou alokována (rozdělována) práva a omezení k jeho užívání (např. státem, obcí anebo družstvy). Úspěšné kooperativní systémy studovala např. Elinor Ostromová. Sem patří např. systémy povolenek či limity na těžby surovin, na rybolov, na množství vypouštěných škodlivin do životního prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace porodnosti.", "content": "Lidská populace exponenciálně roste, avšak přírodní zdroje jsou omezené. Hardin tvrdí, že kvůli tomu připadá na osobu stále menší podíl přírodních zdrojů, čímž dochází k zhoršování kvality lidského života. Znečišťování životního prostředí je důsledkem zvyšování lidské populace a tím i počtu subjektů, které produkují škodlivé látky do prostředí. Zatímco v minulosti, kdy byla lidská populace nižší, se dokázala příroda sama čistit, s rostoucí populací a vyšší mírou znečišťování je tato schopnost přírody nedostatečná. Podle Hardina je tento problém řešitelný omezením svobody lidí rodit libovolné množství dětí, aniž by zvažoval, zda je skutečným problémem počet lidí, nebo jejich chování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tragédie občiny (český ekvivalent k anglickému \"tragedy of the commons\"), někdy překládáno těž jako tragédie obecní pastviny, je pojem vycházející z eseje Garretta Hardina \"Tragedy of the Commons\" z roku 1968. Označuje situaci, kdy je určitý omezený zdroj sdílen několika jednotlivci, neboli občina, a ti se při jeho využívání snaží maximalizovat svůj osobní užitek. Tato snaha ovšem v konečném důsledku může vést k nenávratnému vyčerpání daného zdroje (erozi surovinové základny), a tedy ke snížení užitku všech jednotlivců (tragédii).", "tgt_summary": "La tragédie des biens communs, ou tragédie des communaux, est un concept décrivant un phénomène collectif de surexploitation d'une ressource commune que l'on retrouve en économie, en écologie, en sociologie La tragédie des biens communs doit se produire dans une situation de compétition pour l'accès à une ressource limitée (créant un conflit entre l'intérêt individuel et le bien commun) face à laquelle la stratégie économique rationnelle aboutit à un résultat perdant-perdant. ", "id": 2019683} {"src_title": "Nový Přerov", "tgt_title": "Nový Přerov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1350. V roce 1900 zde žilo 781 obyvatel. Do 40. let 20. století zde žila početná chorvatská (64 % roku 1930) a rovněž německá (17 % roku 1930) populace. V současnosti v obci žije přibližně 330 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 321 obyvatel. Z nich bylo 157 mužů a 164 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 41% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 299 lidí. Nejvíce z nich bylo (16,4%) obyvatel ve věku od 50 do 59 let. Děti do 14 let věku tvořily 12,7% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 8,4%. Z celkem 261 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 37,9% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 1,9% a bez vzdělání bylo naopak 1,9% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 149 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 84,6% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 65,8% patřilo mezi zaměstnance, 3,4% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 47,8% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 141 obyvatel obce (což je 47,2%), se hlásilo k české národnosti. Dále 41 obyvatel bylo Moravanů a 7 Slováků. Celých 92 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec je sídlem římskokatolické farnosti Nový Přerov. Ta je součástí děkanátu Mikulov - Brněnské dicéze v Moravské provincii. Při censu prováděném v roce 2011 se 57 obyvatel obce (19%) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 38 hlásilo k církvi či náboženské obci, a sice 17 obyvatel k římskokatolické církvi (6% ze všech obyvatel obce) a 3 k českobratrským evangelíkům. Úhrnem 99 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 143 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Nový Přerov (, ) se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Žije zde obyvatel. Jedná se o malou vesnici ležící v těsném sousedství státní hranice s Rakouskem, za níž se rozkládá malá dolnorakouská vesnice a katastrální území Altprerau (česky \"Starý Přerov\"), tvořící součást obce Wildendürnbach.", "tgt_summary": "Nový Přerov est une commune du district de Břeclav, dans la région de Moravie-du-Sud, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2017.", "id": 2338005} {"src_title": "JavaFX", "tgt_title": "JavaFX", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Platforma byla navržena tak, aby se ti, jež ji používají, mohli soustředit na kreativní část práce namísto kódování. Mimo jiné nabízí také velmi dobrou podporu pro používání multimediálních prvků, ať už jde o video, audio, animace, atd. Konkurenční výhodu přináší také přenositelnost mezi platformami – JavaFX koresponduje s heslem „Write once, run anywhere“. To znamená, že aplikace naprogramované na platformě JavaFX můžete spouštět na kterémkoliv prostředí, kde běží JRE (Java Runtime Environment). Od verze 2.2 je možné pomocí Native Packaging zabalit aplikaci tak aby se dalo nainstalovat a spustit bez nutnosti nainstalovaného JRE. V současnosti je JavaFX oficiálně plně podporována operačními systémy Windows XP, Vista, Windows 7, Windows 8, macOS a Linux. U mobilních zařízení lze spouštět aplikace na Androidu, systému Windows Mobile a dalších příslušných OS.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Pro vývoj v JavaFX se používá například vývojové prostředí NetBeans IDE nebo Eclipse, které jsou zdarma, poté je zde k dispozici IntelliJ IDEA které je placeným prostředím. Zde jsou uvedené pouze tři nejpoužívanější prostředí ale je jich mnohem víc a záleží na vývojáři, které z nich bude vyhovovat nejvíce. NetBeans IDE je k dispozici na stránkách Oraclu a dá se stáhnout společně s JDK Pomocí nástroje Java FX scene builder je možné navrhovat uživatelské rozhraní stylem „táhni a pusť“. Výstup je ukládán do souboru typu FXML (nástavba XML).", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení aplikací.", "content": "JavaFX platformu je možné nasadit následujícími způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "JavaFX Script, skriptovací jazyk JavaFX přišel s projektem od Chrise Olivera a nazýval se F3. Sun Microsystems poprvé oznámily JavaFX na celosvětové konferenci Java Developerů JavaOne v květnu 2007. Rok poté v květnu 2008 Sun Microsystems oznámili plán na vydání JavaFX pro prohlížeče a desktopy ve třetí čtvrtině roku 2008. JavaFX pro mobily v druhé čtvrtině roku 2009. Také oznámili několikaletou dohodu s On2 Technologies na jejich rozsáhlé grafické kapacity, které se přidali do JavaFX a tím umožnili pracovat s TrueMotion Video Codec. Koncem července 2008 si mohli developeři stáhnout zkušební verzi JavaFX SDK pro Windows a Macintosh a zároveň s JavaFX pluginem pro IDE NetBeans 6.1. Důležité uvolnění verze od JavaFX 1.1 má název založen na názvu ulice nebo sousedství v San Francisku. Vydané update většinou tento název nenesou.", "section_level": 1}, {"title": "JavaFX jako open source.", "content": "V říjnu 2011 Oracle oznámil záměr poskytnutí JavaFX toolkit open Source komunitě a v listopadu téhož roku byla JavaFX připojena do OpenJDK komunity. Od té doby je OpenJFX kompletně open source. OpenJFX je takzvaná, next generation client aplikace pro desktopy a další systémy. Každý kdo se chce zúčastnit vývoji aplikace má příležitost a může se jednat o vytvoření portů nebo třeba přidání nové vlastnosti atd. Více informací se dozvíte na oficiální wiki OpenJDK (https://wiki.openjdk.java.net/display/OpenJFX/Main), která je jenom v angličtině.", "section_level": 1}, {"title": "JavaFX nahrazuje swing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důvody.", "content": "Zastaralá technologie zavedena v 90. letech. Která nepodporuje nové technologické prvky:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad vytvoření aplikace.", "content": "\"//importy\"", "section_level": 1}, {"title": "CSS.", "content": "JavaFX dává k dispozici skinování komponentů pomocí CSS. Používá vlastní atributy v CSS například pro vyplnění barvou (\"příklad:.vyplnBarvou { -fx-fill: red }\"). To vyžaduje od grafika, aby se naučil tyto nové atributy a mohl je používat. Skinování zatím nepodporuje animování. Pro rozpoznání každý atribut pro FX začíná -fx-.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky.", "content": "JFX je stále ve vývoji a s každou novou verzí přibývají různé nové prvky. Chybí ji důležité prvky pro vyvíjení aplikací na mobily jako například geolokace, orientace zařízení nebo natáčení kamerou. Při přehrávání videa nebo zvuku mohou být použité pouze kodeky, které licencuje Oracle.", "section_level": 1}], "src_summary": "JavaFX je softwarová platforma postavená na bázi platformy Java z dílny společnosti Sun Microsystems. Slouží pro vývoj tzv. RIA aplikací (Rich Internet applications), v překladu bohatých internetových aplikací. Jak již z názvu vyplývá, jedná se především o prvky zajišťující interaktivitu webových stránek, tedy stránek, které s uživatelem, oproti těm statickým, nějakým způsobem komunikují. V případě JavaFX webových aplikací, které se formou pluginu spouští z prohlížeče, navíc platforma umožňuje si aplikaci stáhnout a využívat ji jako klasický desktopový program a to i v offline módu. JavaFX je cílena na vývojáře programů toužících po rychlém a snadném vývoji pro desktopy, internetové prohlížeče, ale i rychle rozvíjející se mobilní oblast. Vznikla jako reakce na masové rozšíření platforem jako je Adobe Flash a především Microsoft Silverlight. ", "tgt_summary": "JavaFX est un framework et une bibliothèque d'interface utilisateur issue du projet OpenJFX, qui permet aux développeurs Java de créer une interface graphique pour des applications de bureau, des applications internet riches et des applications smartphones et tablettes tactiles. ", "id": 1654282} {"src_title": "Samos", "tgt_title": "Samos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V obci a tedy i v regionální jednotce žilo v roce 2011 32 977 obyvatel, z čehož kromě čtyř na ostrůvku Samiopoúla všichni žili na hlavním ostrově. Obec Samos se člení na čtyři obecní jednotky, které se dále skládají z komunit a ty z jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel obecních jednotek a komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Samos má zhruba 477 km2. Nejvyšší horou je Kerkis dosahující výšky 1434 m n. m. Hlavní město ostrova, Samos či také \"Vathy\", se dříve také nazývalo \"Kato Vathy\" (Κάτω Βαθύ) nebo též \"Limin Vatheos\" (Λιμήν Βαθέος).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ekonomika spočívá zejména v zemědělství a turistice. Hlavními zemědělskými výrobky jsou hroznové víno, med, olivy, olivový olej, citrony, sušené fíky, mandle a květiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V klasické antice byl ostrov centrem iónské kultury a bohatství. Ostrov proslavily například zdejší vína a červená keramika. Největšího rozkvětu dosáhl Samos za vlády tyrana Polykrata. Později byl pod kontrolou Perské říše a v období helénismu o vliv nad ostrovem soupeřili Ptolemaiovci a Seleukovci. V 2. století př. n. l. se ostrov dostal pod kontrolu Římské říše. Během středověku byl součástí Byzance a poté jej získali Janované. V té době byl Samos opět centrem řecké kultury a umění, dokud jej roku 1566 nezískali Osmané. Obyvatelé ostrova se roku 1821 připojili k řecké válce za nezávislost, avšak Samos zůstal po jejím skončení součástí Osmanské říše. Roku 1835 získal ostrov v rámci říše určitou autonomii a roku 1912 byl začleněn do Řeckého království. Během druhé světové války byl ostrov okupován italskými a posléze německými jednotkami. Významnými rodáky byli například Pythagoras, Ezop, Epikuros či Aristarchos. Do roku 2011 tvořil spolu s ostrovem Ikarií a skupinou ostrovů Fourni stejnojmennou prefekturu spadající pod kraj Severní Egeis.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Na ostrově se nachází dvě památky zapsané v seznamu Světového dědictví organizace UNESCO – Héraion na Samu a Pythagoreion. Do seznamu byly oba zapsány roku 1992.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samos (druhý pád \"Samu\", řecky Σάμoς) je řecký ostrov, který leží ve východní části Egejského moře poblíž pobřeží Malé Asie. Spolu s okolními malými ostrůvky, z nichž je obydlen pouze Samiopoúla, tvoří stejnojmennou obec jež je zároveň regionální jednotkou spadající pod kraj Severní Egeis. V obci a tedy i v regionální jednotce žilo v roce 2011 32 977 obyvatel, z čehož kromě čtyř na ostrůvku Samiopoúla všichni žili na hlavním ostrově. Největším městem je Karlovasi, zatímco sídlem obce a regionální jednotky jsou Vathy a Samos, jež leží těsně vedle sebe.", "tgt_summary": "Samos (en, en turc \"Sisam\") est une île grecque de la mer Égée, proche de l'Asie mineure et située à au sud-ouest d'Izmir en Turquie. Elle forme un dème (municipalité) et un district régional de la périphérie d'Égée-Septentrionale. Son chef-lieu est la ville de Vathy ; les deux autres villes sont Chora et Pythagorion (Tigani). Elle compte (2001 ; \"Samiens\" ou \"Samiotes\") pour. ", "id": 2386921} {"src_title": "Rigorózní zkouška", "tgt_title": "Soutenance de thèse", "src_document": [{"title": "Obligatorní.", "content": "Realizuje se jakožto standardní, řádné, zakončení studia studentů magisterského studijního programu v oblasti všeobecného lékařství (MUDr.), zubního lékařství (MDDr.), veterinárního lékařství a veterinární hygieny (MVDr.) a toto studium se tak řádně ukončuje příslušnou státní rigorózní zkouškou (je jich více). (Ze zákona zde tedy v těchto případech přímo nevyplývá povinnost obhajovat rigorózní práci; nicméně v některých těchto lékařských oborech se tato práce, či její obdoba, zhotovuje, v jiných nikoli, vždy dle akreditované skladby příslušného studijního oboru.) Jde o tituly získané v rámci jednoho formálního studia; jedná se o tzv. profesní doktoráty.", "section_level": 1}, {"title": "Fakultativní.", "content": "Realizuje se jakožto dobrovolná, placená a dodatečná státní rigorózní zkouška (jedna) pro absolventy magisterského studijního programu v ostatních oblastech (JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThLic., ThDr.), pouze pro ty, kteří již získali akademický titul magistr (Mgr.), v tomto případě je nutné obhájit rigorózní práci. (Ze zákona zde tedy v těchto případech přímo vyplývá povinnost obhájit rigorózní práci; v některých případech lze případně uznat jako rigorózní práci i práci diplomovou či práci disertační, v jiných případech to být možné nemusí, vždy dle vnitřních předpisů konkrétní vysoké školy; v tomto případě se však nejedná o žádný další stupeň vzdělání, studia, resp. získané formální kvalifikace navíc, ale o dodatečnou zkoušku v rámci řízení, které je spjato s poplatky, rovněž je možné za úplatu používat i informační technologie potřebné pro přípravu k této zkoušce v souladu s pravidly určenými vysokou školou.) Na uvedené tituly se tedy dále formálně nestuduje, ale skládá se jedna zkouška.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam.", "content": "Uvedený seznam uvádí, ve kterých vysokoškolských oblastech vzdělávání je v současné době dle českého vysokoškolského zákona možno rigorózní zkoušku vykonat a též příslušný akademický titul, který je následně udělen (ten se ve všech těchto níže uvedených případech případně uvádí ve zkratce před jménem): Uvedené akademické tituly se občas označují jako tzv. „malé doktoráty“, protože rigorózum platí jen pro magisterskou úroveň vysokoškolského vzdělání, nikoli pro úroveň doktorskou. Předchozí titul magistra (Mgr.) je ale případným novým titulem nahrazen, resp. se již původní neuvádí (obdobně jako Bc. a Mgr.). Za jménem (odděleno čárkou) se pak uvádí až případné akademické tituly doktorské úrovně (Ph.D.). Například výše uvedený titul JUDr., který používají právníci, tedy není výsledkem doktorského studia (Ph.D.), jedná se stále o magisterskou úroveň (Mgr., JUDr.) vysokoškolského vzdělání a proto se někdy označuje jako zmiňovaný \"malý doktorát\", přičemž je zároveň jeho nositel stále vzděláním i kompetencemi rovnocenný s právníkem s titulem Mgr. Tedy právník (kupříkladu advokát, státní zástupce, soudce...) s titulem doktor práv (JUDr.) se od právníka s titulem magistr (Mgr.) de facto neliší, oba mají stejné pětileté magisterské vzdělání, nicméně právník s titulem Mgr. ukončil studium státní závěrečnou zkouškou (hovorově označovanou jako \"státnice\"), zatímco právník s titulem JUDr. se po získání titulu Mgr. rozhodl následně složit ještě další zkoušku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1953.", "content": "Rigorózní řízení vedoucí k zisku \"doktorátu\", tehdy prakticky jediného akademického titulu (s výjimkou magistra farmacie), bylo zavedeno roku 1850 a v dané podobě vydrželo přes sto let, kdy bylo roku 1950 bez náhrady zrušeno a dobíhalo až do roku 1953. Celé řízení bylo upraveno zejména nařízením z roku 1872, později částečně novelizovaným pro různé druhy doktorských titulů. Úspěšné ukončení tehdejších univerzitních studií nemuselo tehdy být vždy spojeno se ziskem akademického titulu, záleželo jen na konkrétním studentovi, zda v průběhu studia absolvuje nejen státní zkoušky, ale i tzv. přísné zkoušky doktorské (\"rigoróza\"), teprve jejichž úspěšné složení k zisku titulu vedlo. Tedy i bez něj bylo možné školu řádně dokončit. Každá fakulta měla stanoveny poněkud odlišné podmínky, po jejichž splnění mohla jménem rektora celé univerzity titul doktora udělit. Vždy bylo zapotřebí podstoupit jednu nebo více ústních zkoušek, nazývaných právě rigoróza, někdy i obhájit písemné vědecké pojednání, tzv. \"dizertaci\". Tak pro získání titulu doktora veškerého lékařství (MUDr.) bylo třeba vykonat jen tři rigoróza, stejně tak u doktora práv (JUDr.), konkrétně rigorózum historickoprávní, judiciální a státovědecké. U doktora filozofie (PhDr.), stejně jako u doktora přírodních věd (RNDr.), už bylo třeba sepsat dizertaci a poté absolvovat dvě přísné zkoušky doktorské, jedna byla kratší, zaměřená primárně na filozofii, delší druhá na vědecký obor, který si uchazeč vybral. Pro získání titulu doktora teologie (ThDr.) bylo třeba také sepsat dizertaci a vykonat tři rigoróza. Z hlediska počtu ústních zkoušek měli poněkud snadnější pozici doktorandi technických, zemědělských, veterinárních a obchodních věd, když kromě dizertace podstupovali jen jedno rigorózum.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1953.", "content": "Vysokoškolský zákon z roku 1950 (od roku 1953) žádné akademické tituly neznal, absolventi vysokých škol byli označováni pouze podle svých profesí, tzv. profesní označení (např. \"promovaný lékař\", \"promovaný právník\" apod.). Žádné rigorózní řízení proto pochopitelně neprobíhalo. Situace se změnila až v roce 1966, kdy byl přijat další zákon o vysokých školách, který opětovně akademické tituly zavedl a který univerzitním absolventům, s výjimkou lékařů a veterinárních lékařů (ti získávali svůj akademický titul již složením státní závěrečné zkoušky), umožnil rigorózní řízení po úspěšném složení státní závěrečné zkoušky vykonat a získat tak titul doktora práv, přírodovědy nebo filozofie. Podmínky tohoto rigorózního řízení byly už jednotné a spočívaly ve vypracování písemné práce a podstoupení ústní zkoušky z jednoho zvoleného vědního oboru a jeho širšího základu. Taková praxe zůstala zachována i po roce 1980, kdy začal platil další vysokoškolský zákon, rigorózní zkouška ale už byla skládána pouze ústně, mohly jí být nabyty i nové akademické tituly doktora pedagogiky (PaedDr.), farmacie (PharmDr.) a sociálně politických věd (RSDr.) a začala tak být označována i závěrečná zkouška lékařů a veterinářů.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Zcela jiná situace nastala po revoluci, kdy v roce 1990 byly všechny uvedené tzv. (fakultativní) „malé doktoráty“ (tedy s výjimkou titulů MUDr. a MVDr.) zrušeny, resp. nebyly udělovány, a rigorózní zkouškou se dále nazývala závěrečná zkouška tzv. \"postgraduálních studentů\", kteří jí získali akademicko-vědecký titul doktor (Dr.), standardně po 3 letech tohoto dalšího (postgraduálního) studia. Od roku 1990 byl totiž zaveden magistr, aby nahradil tzv. (fakultativní) malé doktoráty (PhDr., PharmDr., JUDr., RNDr. a další) a aby tak české akademické tituly lépe odpovídaly titulům \"anglosaského světa\", kde jsou podmínky pro získání doktorátu obtížnější. Boloňský proces pak sjednotil vysokoškolské vzdělávání v evropských zemích. Pro nesouhlas se stavem, kdy uvedené (fakultativní) \"malé doktoráty\" nebyly udělovány, bylo od přijetí nového vysokoškolského zákona v roce 1998 opět umožněno takovéto tituly získat, a to magistrům po dodatečné a zpoplatněné rigorózní zkoušce – udělení těchto titulů tak nepředchází žádné další formální studium, což může být ve světě neobvyklé (srov. např. J.D. a JUDr. apod.). Tento stav, kdy se udělují jak tzv. (fakultativní) malé doktoráty, tak magistr (Mgr.), přičemž oba označují de facto stejnou kvalifikaci (magisterskou úroveň, 7 v ISCED, \"master's degree\"), však někdy bývá předmětem kritiky, přičemž někteří dokonce uvedené označují jako „pseudodoktorát“. Těmto (fakultativním) malým doktorátům totiž v současné době předchází jen zkouška navíc, přičemž fakultativní rigorózní řízení, kterým uchazeč nezískává žádnou další kvalifikaci navíc, se tak v dnešní době v Česku dělá spíše pro prestiž – vysoké školy pak mají z tohoto placeného řízení svůj příjem, přičemž pokud to umožňují vnitřní předpisy školy, lze uznat za rigorózní práci i stejnou diplomovou (magisterskou) práci event. disertační. Vyšší kvalifikaci (8 v ISCED, \"doctor's degree\") primárně určenou pro vědeckou činnost je pak možno od roku 1998 dosáhnout dalším 3-4letým studiem v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.); uvedené je spjato s obhajobou disertační práce. Mezi lety 1990–1998 se jednalo o zmíněné „postgraduální studium“ (doktor – Dr.), v předchozím období (od roku 1953) se pak jednalo o tzv. „vědeckou aspiranturu“ (kandidát věd – CSc.).", "section_level": 2}], "src_summary": "Rigorózní zkouška (latinsky \"examen rigorosum\" – \"přísná zkouška\"), dříve též rigorózum, hovorově též \"rigo\", přesněji státní rigorózní zkouška, je v Česku jeden z typů státní zkoušky na některých vysokých školách univerzitního typu (univerzitách). Úspěšné vykonání rigorózní zkoušky v rámci rigorózního řízení vede k získání tzv. malého doktorátu – jedná se však stále o magisterskou úroveň kvalifikace (7 v ISCED, \"Master's degree\"), nicméně po získání magisterského stupně vzdělání lze rovněž dále studovat a získat i tzv. velký doktorát, tedy akademický titul doktor (ve zkratce Ph.D., 8 v ISCED, \"Doctor's degree\"), toho lze dosáhnout dalším (zpravidla 3-4letým) studiem v doktorském studijním programu. ", "tgt_summary": "La soutenance de thèse est l'épreuve universitaire concluant la thèse de doctorat. Il s'agit en général d'un examen oral prenant la forme d'une présentation effectuée par le candidat au titre de docteur durant laquelle il expose ses travaux de recherche devant un jury de spécialistes. ", "id": 1908338} {"src_title": "MOST-HÍD", "tgt_title": "Most-Híd", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Strana chce stavět svou politiku na hodnotách, jako jsou spolupráce, slušnost, otevřenost, důvěra. Bude mít i program pro menšiny, ale nebude mít ve svém programu autonomii jižního Slovenska. Skupina okolo Bugára opustila SMK-MKP kvůli nespokojenosti s politikou vedení strany zhruba dva roky poté, co se jejím šéfem stal Pál Csáky. Bugár v této souvislosti řekl, že SMK-MKP se změnila ve stranu, která nemá srozumitelný program a vizi a neumí se vyjadřovat. Výsledkem toho se stala podle Bugára skutečnost, že stranu opouštějí významné osobnosti. V červenci 2009 stranu podpořil bývalý ministr kultury Slovenské republiky Rudolf Chmel, který se stal následně jejím místopředsedou. To je významný rozdíl oproti SMK-MKP, kde jsou aktivní víceméně pouze lidé maďarské národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "V listopadu 2007 provedla agentura FOCUS průzkum u slovenských občanů maďarské národnosti. Na otázku: \"Predstavte si, prosím, že by okrem SMK vznikla nová maďarská politická strana, ktorej predsedom by bol Béla Bugár. Ktorú politickú stranu by ste volili v tomto prípade?\", odpovědělo 50,9 % dotazovaných, že by volilo právě nově vzniklou stranu pod vedením Bugára. Už v té době se tedy dalo předpokládat, že MOST-HÍD bude populárnější než SMK-MKP. Podle průzkumu agentury FOCUS ze dní 4. srpna – 11. srpna 2009 by strana MOST-HÍD, pokud by se volby konaly v srpnu 2009, získala 5,2 % hlasů a dostala by se tak do Národní rady SR. Zatímco volební preference SMK-MKP klesly z červnových 8,6 % na srpnových 6,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2010.", "content": "V červnu 2010 uspěl MOST-HÍD ve volbách se ziskem 8,12 % hlasů. Spolu s dalšími třemi stranami se tak podařilo vytvořit čtyřkoalici SDKÚ-DS, SaS, KDH a MOST-HÍD, která znamenala přechod doteď vládní strany SMER-SD do opozice. Nástup MOST-HÍD mezi strany s přítomností v Národní radě znamenal také propad dosavadní strany hájící maďarské zájmy, kterou byla SMK-MKP. Její zisk 4,33 % je hluboko pod předchozími úspěchy, mezi které patřila například účast ve vládě Mikuláše Dzurindy. MOST-HÍD, který se profiluje jako strana slovensko-maďarské spolupráce, uspěl sice silně v okresech s maďarskou menšinou (jakými jsou například Dunajská Streda nebo Komárno). Oslovil však i část voličů slovenské národnosti. Ve středopravé vládě Ivety Radičové strana získala pozici Místopředsedy vlády pro lidská práva a menšiny, kterým se stal Rudolf Chmel, dále ministerstvo zemědělství obsazené Zsoltem Simonem a obnovené ministerstvo životního prostředí s Józsefem Nagyem.", "section_level": 2}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech podle agentury FOCUS. Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5 % potřebné ke vstupu do parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "MOST-HÍD polgári párt – občianska strana, zkráceně jen MOST-HÍD, je slovensko-maďarská politická strana na Slovensku, hájící zájmy nejen maďarské menšiny. Stranu založil Béla Bugár s dalšími kolegy, kteří také opustili SMK-MKP. Strana podporuje spolupráci mezi Slováky a Maďary a mezi Maďary a Maďary. Zastupuje však všechny národností menšiny žijící na Slovensku.", "tgt_summary": "Most–Híd (du slovaque \"Most\" et du hongrois \"Híd\", qui signifient « pont »), sous-titré \"az együttműködés pártja – strana spolupráce\" (« le parti de la coopération » dans ces mêmes langues), est un parti politique slovaque de tendance sociale-libérale et qui défend un rapprochement et un dialogue entre la population slovaque et la minorité magyare de Slovaquie.", "id": 998207} {"src_title": "Bitva v zátoce Vigo", "tgt_title": "Bataille navale de Vigo", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Nástupnictví Filipa V. z bourbonské dynastie na španělský trůn roku 1700 se ve Španělsku setkalo jen s malou opozicí a to především mezi Katalánci, kteří byli vůči předchozí vládě Habsburků tradičně loajální. V amerických koloniích se však španělští úředníci i kolonisté proti francouzským snahám ovládnout španělský obchod postavili na odpor. Angličtí a holandští obchodníci – ačkoliv oficiálně ilegálně – byli Španěly přijati, ale v Karibiku byli francouzští admirálové, kteří přišli „chránit“ španělské stříbro na cestě do Evropy, přijati se silnou nedůvěrou. První francouzská eskadra, pod velením markýze de Coëtlogon do španělských karibských držav doplula v dubnu 1701, ale španělští guvernéři Francouzům dokonce nepovolili ani nakoupit zásoby potravin a eskadra se tak vrátila do Evropy s prázdnýma rukama. Nicméně španělské námořnictvo bylo velmi slabé a tato skutečnost španělské vládě nedávala velké možnosti vzdorovat francouzským válečným lodím při plnění doprovodné povinnosti. Proto se Španělé snažili, aby každá zásilka mincovního stříbra z kolonií přistála ve Španělsku, protože z Francie se již nikdy nemuselo vrátit. Námořní tažení roku 1702 se proto odehrávalo na dvou rozdílných scénách: v Americe a Španělsku. Boje v Americe, zejména britský admirál John Benbow a bitva u Santa Marty v srpnu 1702, se natolik proslavili, že na dlouhou dobu našli odezvu v anglické kulturní tradici. Nicméně hlavní zájem britského královského loďstva neležel ve španělských koloniích v Americe, ale v samotném Španělsku. Za krále Viléma III. se námořní mocnosti – Anglie a Holandsko – usnesly na společné středomořské strategii a společných operacích loďstev; tato aliance s Holandskem pokračovala i po Vilémově smrti v březnu 1702. Cílem tohoto spojenectví bylo přimět Portugalsko k připojení k Velké Alianci, čímž by se pro Anglii otevřel Gibraltarský průliv a Anglie by tak mohla zajistit svou velmocenskou pozici ve Středomoří. Rakousko, další člen Velké aliance, si rovněž udržovalo svou námořní přítomnost ve Středozemním moři, která sledovala prvořadý rakouský cíl – dobytí španělských držav v Itálii. K dosažení svých cílů muselo anglo-holandské loďstvo získat přístav na Pyrenejském poloostrově, který by sloužil jako základna pro další operace. Spojenci se tak rozhodli vyslat expedici, jejíž velení bylo svěřeno anglickému admirálovi Georgeovi Rookeovi, jejímž cílem bylo dobytí jihošpanělského přístavního města Cádiz, což by mimo jiné odřízlo španělský transatlantický obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Předehra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Španělská Stříbrná flotila.", "content": "Dne 11. června 1702 vyplula z přístavu Veracruz v Novém Španělsku nejprve do Havany na Kubě a poté do Španělska flotila, nazývaná Stříbrná, pod velením dona Manuela de Valesco, jednoho z nejschopnějších španělských admirálů. Stříbrnou flotilu tvořilo dvacet dva fregat a galeon mezi nimi např. \"Capitana de Barlovento\", \"San Diego\", \"San Juan\", \"Santísima Trinidad\", \"Tojo\", \"Sacra Familia\", či \"San Cristo de Buen Viaje\", zatímco Manuel de Valesco velel z lodi \"Jesus-María-José\". Jelikož na bohatství měl zájem i francouzský král Ludvík XIV., nechal Stříbrnou flotilu doprovázet loďstvem dvaadvaceti válečných lodí pod velením Françoise Louise de Rousselet Châteaurenaulta na fregatě \"Le Fort\", jež celkem neslo 283 děl. Celý konvoj vyrazil z Havany 7. července, 17 dní před střetem v zátoce Vigo ve Španělsku a čítal celkem 56 lodí; kromě válečných byl přítomen také velký počet lodí obchodních, které se ke konci plavby oddělily a dopluly do Francie právě včas, aby byly útoku Angličanů a Holanďanů ušetřeny. Když admirál Châteaurenault roku 1701 vyrazil z Evropy do Karibiku, válka mezi Francií a námořními mocnostmi ještě nebyla oficiálně vyhlášena, přesto už konvoj přijímal zprávy o propuknutí nepřátelství a Rookově blokádě Cádizu, obvyklého cíle španělských stříbrných flotil. Bylo proto nasnadě, že bude konvoj potřebovat nový cíl. Valesco zvažoval malý španělský přístav Los Pasajes, ale Châteaurenault upřednostňoval francouzský Brest, nebo La Rochelle, či dokonce Lisabon. Nakonec bylo dosaženo kompromisu a 23. září francouzsko-španělské loďstvo do zátoky Vigo v Galícii. Po zakotvení však velké byrokratické průtahy způsobily značné zdržení při vykládání nákladu; úředníci, kteří se přijímání amerického zboží účastnili (inspektoři, odhadci, královští důstojníci aj.) byli ve velkých přístavech v Seville a Cádizu a muselo se na ně čekat, než se cokoliv z lodí dostane na pobřeží. Když se s vykládáním konečně začalo, ukázalo se, že transportních prostředků pro vykládání je nedostatek, prioritou se tak stalo stříbro, které bylo vyloženo první a odesláno do Luga ve vnitrozemí. Po měsíci stráveném v zátoce tak z celé flotily byly vyloženy jen tři lodě.", "section_level": 2}, {"title": "Spojenecké pronásledování.", "content": "V polovině října anglická vláda zjistila přítomnost Stříbrné flotily v zátoce Vigo a okamžitě posly, aby prohledali moře a našli Rooka a admirála Cloudesleyho Shovella, který se svou eskadrou operoval u Ouessantu. V té době se admirál Rooke vracel do Anglie, když na konci září byl donucen v důsledku špatné koordinaci a bojové morálky ukončit tažení proti Cádizu. Rooke již v té době věděl o španělském konvoji; anglický kapitán Thomas Hardy na lodi \"Pembroke\", který zůstal vzadu, aby se plavil do portugalského přístavu Lagos. Kaplan na \"Pembroke\" jménem Beauvoir, původem z Jersey, se dozvěděl od upovídaného francouzského konzula o loďstvu s pokladem v přístavu, tuto zprávu Beauvoirovi potvrdil i posel z císařské ambasády v Lisabonu. Kapitán Hardy se okamžitě pustil za admirálem Rookem, kterého dohnal 17. října, aby mu zabránil překročit Biskajský záliv. Rooke se rozhodl proti Španělům vytáhnout. Rooke vyslal lodě, aby prozkoumaly ústí zátoky Vigo. Vyloďovací skupina získala od jednoho zajatého mnicha informace, že část pokladu patřící španělskému králi Filipovi již byla vyložena na pevninu, ale přesto že se na palubách španělských lodí nacházelo ještě značné bohatství.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Večer 22. října anglo-holandská flotila vstoupila do zátoky a proplula kolem dvou pevností města Vigo, které střílely na lodě plující kolem. Na konci zálivu v redondelském přístavu kotvily španělské lodě s pokladem a jejich francouzský doprovod, obklopený galicijskými horami. Admirál Châteaurenault převzal velení nad obranou a zablokoval úzký přístup barikádou ze dřeva a řetězů pevně svázaných dohromady. Na severním konci námořní barikády byla umístěna dělostřelecká baterie, která, podle Rookova deníku, byla složena z „15 nebo 16“ děl; na jižním konci vysoko nad úrovní moře stála pevnost Randa, skládající se ze silné kamenné věže s platformami pro děla. Prostor mezi pevností a břehem byl opevněný, ve spodní části stála dělostřelecká baterie kontrolující úžinu. Celkem se ve výzbroji pevnosti Randa nacházelo více než 30 děl. Francouzské jednotky z flotily navíc posílily jednotky prince barbanzonského, guvernéra a generálního kapitána Galície. Na palubě HMS \"Royal Sovereign\" válečná rada diskutovala o možnostech útoku. Plán nakonec zněl zničit anglickými a holandskými loděmi námořní barikádu, zatímco pěchota z lodí neutralizuje pobřežní obranu. Nicméně střetnutí na moři by nepředstavovalo klasickou námořní bitvu lodí vyrovnaných v řadě proti sobě, protože zátoka nedovolovala rozvinout bojovou linii; Rooke tak musel svou taktiku přizpůsobit situaci. Admirál ve svém deníku zaznamenal:", "section_level": 1}, {"title": "Prolomení blokády.", "content": "V pondělí 23. října brzy ráno viceadmirál Thomas Hopsonn na HMS \"Torbay\" zahájil útok na barikádu, těsně následován silnou eskadrou anglických a holandských lodí, jimž velel viceadmirál Van der Goes. Poblíž každého konce bariéry nechal Châteaurenault ukotvit své největší válečné lodě, \"Bourbon\" a \"Esperance\". Podél barikády bylo zakotveno dalších pět velkých válečných lodí se soustřednou palbou připravenou směrem na střed. Mezitím se James Butler, druhý vévoda z Ormonde vylodil s dvěma tisíci muži poblíž Teisu a vytáhl na pevnost Randu. Ormonde vyslal Lorda Shannon s předvojem granátníků napadnout nepřátelské pozice, hájené jednotkami o síle několika set mužů. Hradba uzavírající stranu byla zničena a baterie namířená k moři utichla včas, aby neohrožovala útok lodí na barikádu. Věž bráněná přibližně 300 francouzskými a španělskými vojáky vzdorovala o trochu déle, ale nakonec posádka nakonec podlehla Shannonovým granátníkům. Protože děla na jižním pobřeží byla napadena Ormondovými jednotkami, devadesátidělová \"Association\" zaútočila a umlčela severní baterii na opačné straně pobřeží zátoky. Fregata \"Torbay\" s větrem v zádech narazila do barikády, která tak byla prolomena a \"Torbay\" vplula zezadu mezi francouzskou eskadru. Nicméně náhlý pokles síly větru zabránil tomu, aby další spojenecké lodě \"Torbay\" následovaly a Hopsonn se tak byl dočasně stál proti přesile. Francouzská ohnivá loď však vzápětí \"Torbay\" napadla, avšak ohnivá loď, obtěžkána nákladem tabáku ze španělské Indie, náhle explodovala. Hustý mrak tak zahalil anglickou loď a tak její posádka mohla uhasit oheň vypuklý na \"Torbay\". Podle deníku admirála Rooka se při incidentu utopilo 53 mužů, ale jak se vírt opřel do dalších spojeneckých lodí, ty narazily do bariéry a prorazily ji také. Ve chvíli, kdy byla barikáda prolomena a pobřežní pevnosti vyřazené, byla pozice franko-španělského loďstva ztracena. Španělský admirál Manuel de Velasco vydal rozkaz lodě s poklady potopit, aby nepadly do rukou nepřítele. Angličtí a holandští se celou noc snažili zachránit svoji kořist; do rána byly všechny španělské a francouzské lodě buď zajaty, nebo skočily na dně moře. Ještě během bitvy se Angličané a Holanďané snažili ze dna zátoky vyzdvihnout poklady z potopených lodí, avšak neúspěšně.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Zátoka Vigo pro Francouze znamenala velkou námořní porážku: z 156 francouzských válečných lodí, dvou fregat a jedné ohnivé lodi se žádné nepodařilo vyváznout. Angličané zajali pět lodí a Holanďané jednu, zbytek francouzských lodí shořel (část zničili Spojenci a část zapálili sami Francouzi, aby lodě nepadly do rukou nepřítele). Ze španělské Stříbrné flotily přežily jen tři galeony a třináct obchodních plavidel, dalšíchg pět španělských lodí zajali Spojenci (tři Angličané, dvě Holanďané). Co nezničili Spojenci pod velením admirála Rooka dokonala eskadra admirála Shovella, která se na místě objevila o tři dny později, 27. října, a zničila zbylé lodě a pobřežní opevnění. Ztráty španělského námořnictva byly tak citelné, že Španělsko zůstalo zcela závislé na francouzském loďstvu, aby udržovalo kontakt s americkými koloniemi. Bitvou v zátoce Vigo Španělsko také utrpělo velkou finanční ránu, zůstaly mu pouze dvě nebo tři velké galeony a ani jedno obchodní plavidlo; nejvíce výsledkem bitvy utrpěli soukromí překupníci s americkým zbožím, a to nejen tím, že lodě Stříbrné flotily skončily na dně vigské zátoky, ale především ohromné ztráty znamenalo především zboží na palubách potopených lodí, jako náklad pepře, šarlatu, tabáku, indiga, kožešin atd. Většina amerického stříbra však byla z lodí vyložena ještě před spojeneckým útokem a uloženo v segovijském hradu. V červnu 1703 uvedl anglický ministr mincovny Isaac Newton, že objem veškerého kovu tehdy mu předaného činil 4504 liber 2 unce stříbra (~2,043 kg) a 7 liber 8 uncí a 13 hrubých nosností zlata (~3,4 kg) v odhadované hodnotě 14 000 liber šterlinků. Počáteční zprávy o šťastném zakotvení Stříbrné flotily byly obchodníky v Holandsku přijaty s nadšením, ale zprávy o následné bitvě byly v Amsterdamu přijaty se smíšenými pocity, stejně jako zprávy o pokladech zničených nebo ukořistěných a to jak ve Španělsku, tak i v Anglii a Holandsku. V únoru 1703 vydal španělský král Filip V. represivní nařízení, aby všechno zlato a stříbro patřící anglickým a holandským obchodníkům, které přišlo se Stříbrnou flotilou zničenou v zátoce Vigo, bylo zkonfiskováno; celkem byly zabaveny kovy v celkové hodnotě asi čtyř milionů španělských pesos. Navíc si španělský král rozhodl vypůjčit stříbro od španělských obchodníků a sevilleského konzulátu; celkově si španělský král přišel na asi sedm milionů pesos, což představovalo více než polovinu hodnoty stříbra ze Stříbrné flotily a představovalo největší částku získanou španělským králem z amerického obchodu. Z finančního hlediska tak bitva byla pro Filipa paradoxně výhrou.", "section_level": 1}, {"title": "Metheunská dohoda.", "content": "Námořní vítězství v zátoce Vigo mělo značný vliv na další směřování Velké aliance. Po nástupu Filipa V. z bourbonské dynastie na španělský trůn se portugalský král Petr II. uzkostlivě snažil s mocným sousedem udržovat dobré vztahy a v červnu 1701 uzavřel spojenectví s Francií. Nicméně pro Portugalce byla důležitější bezpečnost zámořských kolonií v Americe, než domácí fronta. Aby dokázali ochránit své námořní cesty do Jižní Ameriky, portugalská vláda kladla důraz na to, aby se portugalské námořnictvo dokázalo měřit s dominantními námořními mocnostmi operujícími v Atlantiku. Po Rookově vítězství bylo zřejmé, že námořní převaha se posunula na stranu Spojenců. V květnu roku 1703 Portugalsko s Anglií podepsalo Metheunskou dohodu (pojmenovanou podle barona Metheuna, jenž byl vůdcem anglických diplomatů). Odtrhnutí Portugalsko od Francie bylo velkým triumfem Spojenců; s námořní základnou v Lisabonu mohlo spojenecké loďstvo ovládnout Gibraltarskou úžinu a ochromit francouzskou námořní aktivitu ve Středomoří. Nicméně s Portugalskem na své straně musela Velká aliance přehodnotit svou strategii: námořní mocnosti se nyní nacházely značně zaměstnané tažením proti Španělsku, proti kterému stála jedna spojenecká armáda se základnou v Lisabonu a druhá na východě v Katalánsku. Tato strategie se ukázala jako značná zátěž a příčinou katastrofálního tažení na poloostrově, nicméně z dlouhodobého hlediska se obchodní zisky z metheunské dohody ukázaly jako jeden ze základních kamenů budoucího britského bohatství. Námořní bitva v zátoce Vigo tak měla značný nepřímý podíl na britské prospěritě v 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Osud potopeného pokladu.", "content": "Poklad, který skončil i s loděmi na dně vigské zátoky se ještě během bitvy pokusili vytáhnout Angličané a Holanďané, později také Španělé a Francouzi pod velením synovce admirála Châteaurenaulta, ale neúspěšně. Poté se španělská vláda rozhodla hledání zpřístupnit soukromníkům pod podmínkou, že 90 procent nalezeného zlata odevzdají státu. Následovaly pokusy, při nichž se postupně dařilo vyzdvihávat část potopeného zlata: jako první zaznamenal úspěch roku 1720 Švéd Sjöheln a roku 1732 Španěl Juan Antonio Rivero se skupinou malajských lovců perel. V 19. století se o vytažení pokladů ze zátoky pokoušelo množství podnikatelů, jejich úspěchy byly střídavé. Pokusy probíhaly i ve 20. století a obecně neúspěšně. Ačkoliv mnohým lovců pokladů se v zátoce Vigo nepodařilo z lodí vytáhnout nic, anebo byly nálezy velmi malé, některým se posléze podařilo proslavit literární činností s tematikou hledání pokladů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva v zátoce Vigo (španělsky \"Batalla de Ría de Vigo\", anglicky \"Battle of Vigo Bay\", francouzsky \"Bataille de la Baie de Vigo\", nizozemsky \"Slag bij Vigo Baai\") bylo námořní střetnutí mezi spojenými loďstvy Anglie a Holandska na jedné straně a Francie a Španělska na straně druhé, jež se odehrálo 23. října 1702, v úvodních letech války o dědictví španělské. Bitva následovala poté, co se v září spojené anglo-holandské loďstvo pokusilo dobýt španělský přístav Cádiz ve snaze zajistit si námořní základnu na Pyrenejském poloostrově, ze kterého by následně Angličané a Holanďané řídili operace v západním Středomoří, zejména proti francouzské základně v Toulonu. Obojživelný útok na Cádiz skončil fiaskem, ale když admirál George Rooke počátkem října ustupoval zpět do Anglie, donesly se k němu zprávy, že španělské \"Stříbrné loďstvo\", převážející z kolonií v Americe velké množství stříbra a dalších cenností, vplulo do zátoky Vigo ve španělské Galicii. Rooke okamžitě zavelel obrátit a španělské loďstvo napadnout. ", "tgt_summary": "La bataille navale de la baie de Vigo, parfois appelée bataille de Rande, eut lieu le (nouveau style) ou le 12 octobre (selon le calendrier julien encore utilisé en Angleterre à cette date) dans la baie de Vigo, au large des côtes de la Galice en Espagne. Elle mit aux prises une flotte anglo-hollandaise dirigée par l'amiral George Rooke, secondé par les amiraux hollandais Philips van Almonde et Philips van der Goes, avec la Flotte des Indes, un convoi franco-espagnol commandé par les amiraux François Louis Rousselet de Châteaurenault et Manuel de Velasco.", "id": 1375435} {"src_title": "Japonština", "tgt_title": "Japonais", "src_document": [{"title": "Genealogická klasifikace.", "content": "Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří: Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům. Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou, nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti. Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata. Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu:", "section_level": 1}, {"title": "Fonologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja). Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 \"cuki\"'měsíc' a 通気 \"cúki\" 'proudění vzduchu'.", "section_level": 2}, {"title": "Desonorizace.", "content": "Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 \"kucu \"'boty' nebo [haɕi̥] 箸 \"haši \"'hůlky'. Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] です \"desu\" slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ございます \"gozaimasu\" 'existovat' (zdvořile), [doːɕi̥te] どうして \"dóšite\" 'proč'.", "section_level": 3}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie:", "section_level": 2}, {"title": "Geminace.", "content": "V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来た \"kita\" 'přišel' vs. 切った \"kitta\" 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ. Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny).", "section_level": 3}, {"title": "Přízvuk.", "content": "Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles). K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu.", "section_level": 2}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to \"kandži\" (漢字, doslova „čínské znaky“), \"hiragana\" (ひらがな) a \"katakana\" (カタカナ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem \"kana.\" Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva, také nověji pro odborné taxonomické názvosloví. Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná. Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině).", "section_level": 1}, {"title": "Kandži.", "content": "Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů: Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. \"sinojaponská\", jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i \"japonské\" čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak 木 „strom“ se v současné čínštině čte \"mù,\" jeho sinojaponské čtení je \"moku,\" popř. \"boku.)\" Příklad: Příklad japonského zápisu: \"Wataši wa bíru o nomimasu. (= Piji pivo.)\"", "section_level": 2}, {"title": "Abecední řazení slov.", "content": "Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy \"godžúon\" (, doslova „padesát znaků“). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém řazení \"iroha\" (いろは), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi. Systém iroha (katakanou; od dalšího textu oddělené mezerou) se však nejčastěji používá v číslování částí textů – v češtině tomu odpovídá: za a), za b), za c) atd.", "section_level": 2}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Podstatná jména \"(substantiva)\" nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky. I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství. Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy \"-tači\" (達) a \"-ra\" (等) — 太郎たち \"taró-tači\" neznačí'skupinu mužů jménem Taró', ale'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen \"wataši-tači\" nebo \"boku-ra\", která jsou překládána jako \"'my' \", doslovný překlad je ovšem:'skupina, jejíž součástí jsem já'. Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních prefixů, které se zapisují hiraganovým お \"o-\" nebo ご (zastarale 御) \"go-\".", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná jména.", "content": "Přídavná jména \"(adjektiva)\" se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa. Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule \"na\" (な) nebo \"no\" (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní zájmena.", "content": "Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se (vypouštějí se častěji než v češtině). Samostatná sada zájmen existuje pro \"důvěrný stupeň\" a samostatná pro \"zdvořilý stupeň\" promluvy.", "section_level": 2}, {"title": "Důvěrný stupeň.", "content": "*", "section_level": 3}, {"title": "Zdvořilý stupeň.", "content": "Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ちら \"-čira\" nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 \"hito\" „člověk“; podle vzdálenosti může být předpona この \"kono\" nahrazena předponami その \"sono\" nebo あの \"ano.\" * Sada zájmen bez rozlišení čísla**: * Poznámka: ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼ら [karera] spíše nežli oni znamená on \"a ti druzí\"/on \"a spol.\"; podobně i v ostatních příkladech. **Poznámka: ve skutečnosti nejde o zájmena, ale o příslovečná určení místa: こちら [kočira] – zde, そちら/sočira – tam a あちら/ačira – onde", "section_level": 3}, {"title": "Přivlastňovací zájmena.", "content": "Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の \"no.\" Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自分 \"džibun:\"", "section_level": 2}, {"title": "Tázací, ukazovací a neurčitá zájmena a příslovce.", "content": "Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary \"jmenné\" (nahrazují ve větě podstatné jméno), \"přívlastkové\" (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), \"zpřídavnělé\" (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a \"lokální\" (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce).", "section_level": 2}, {"title": "Čísla a vyjádření počtu.", "content": "Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský. Takže číslo 123 456 se pomocí \"kandži\" zapíše (\"džú ni man san zen jon hjaku go džú roku\"). \"Kandži\" se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 ( \"hjaku man\"), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících ( \"man'en\"). Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky \"counter word/measure word/classifier\"), což jsou jakési „měrné jednotky“ pro počítaný předmět. Takže jeden pták je \"tori ičiwa\", přičemž znak \"wa\" (sinojaponské čtení) má význam „pero, křídlo“. Doslovný překlad by tedy byl „pták jedno křídlo“. Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami \"-tači,-domo,-gata,-ra\" (např. \"watašitači\" – my, \"karera\" – oni), zdvojením ( \"wareware\" – my) anebo vyjádřením počtu.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením. Podle způsobu časování se slovesa dělí na \"samohlásková\" a \"souhlásková.\" Slovníkový tvar („infinitiv“) samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou \"e\" nebo \"i\" a z přípony \"-ru\" (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou \"a\" a z přípony \"-u\". Z kmene lze vytvořit pět tzv. \"slovesných základů,\" které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů: 3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つぎのえきでおりる。 \"Cugi no eki de oriru.\" „Vystoupím v příští stanici.\" (Doslova „Příště od stanice v vystoupit.\" První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が.) Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona \"-masu\" zkracuje na \"[-mas],\" přípona \"-šita\" na \"[-šta]):\"", "section_level": 2}, {"title": "Částice.", "content": "Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice \"(partikule)\" pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, \"postpozice)\" a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť.", "section_level": 2}, {"title": "は.", "content": "Částice は se nečte \"ha,\" jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale \"wa.\" Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky.", "section_level": 3}, {"title": "が.", "content": "Částice が \"ga\" označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty.", "section_level": 3}, {"title": "を.", "content": "Částice を se nečte \"wo,\" jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale \"o.\" Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět.", "section_level": 3}, {"title": "の.", "content": "Částice の \"no\" má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného.", "section_level": 3}, {"title": "へ.", "content": "Částice へ se nečte \"he,\" jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale \"e.\" Označuje směr pohybu nebo činnosti.", "section_level": 3}, {"title": "に.", "content": "Částice に \"ni\" může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž). Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen záměnou za původní な vytvoří příslovce:", "section_level": 3}, {"title": "で.", "content": "Částice で \"de\" má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti.", "section_level": 3}, {"title": "から.", "content": "Částice から \"kara\" má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám \"z, od.\"", "section_level": 3}, {"title": "まで.", "content": "Částice まで \"made\" vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez, odpovídá českému \"až do.\"", "section_level": 3}, {"title": "と, や.", "content": "Částice と \"to\" nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky „a“ u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や \"ja\", avšak používá se u výčtu neúplného.", "section_level": 3}, {"title": "も.", "content": "Částice も \"mo\" zhruba odpovídá českým slovům \"i, také,\" v záporu \"ani.\" Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená „dokonce i“.", "section_level": 3}, {"title": "か.", "content": "Částice か \"ka\" se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled.", "section_level": 3}, {"title": "Slovosled.", "content": "Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí. Příklad: Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek.", "section_level": 2}, {"title": "Úrovně zdvořilosti.", "content": "Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti. Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti: Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků).", "section_level": 1}, {"title": "Důvěrná úroveň.", "content": "Důvěrná, prostá nebo také „dětská“ úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije. Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných. Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -ない \"-nai,\" např. „nepůjdu“ důvěrně 行かない \"ikanai,\" zdvořile 行きません \"ikimasen.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zdvořilá úroveň.", "content": "Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost. Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky:", "section_level": 2}, {"title": "Uctivá úroveň.", "content": "Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem. Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě („povýšit ji“), druhá naopak snižuje význam mluvčího („ponížit se“). Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso いただく \"itadaku\" s původním významem „přijmout“ (jeho neutrálním protějškem je sloveso もらう \"morau\"). Příklad: Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お- \"o-,\" ご- \"go-,\" které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読む \"jomu\" „číst“ má uctivý tvar お読みになる \"ojomi ni naru.\" Naopak skromné tvary jsou お読みいたす \"ojomi itasu\" nebo お読みする \"ojomi suru.\" Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan\" (御飯) – vařená rýže, okane\" (お金) – peníze, \"arigató gozaimasu\" ありがとうご座います – děkuji mnohokrát, \"ohajó gozaimasu\" お早うご座います – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy).", "section_level": 2}], "src_summary": "Japonština (: 日本語, \"nihongo)\" je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. ", "tgt_summary": "Le japonais est la langue du Japon, parlée par le peuple japonais. Néanmoins, aucune loi ne lui donne le statut de langue officielle, même si elle est en revanche la langue des documents officiels et de l'éducation. Le japonais est également utilisé par la diaspora nippone (notamment au Brésil et au Pérou, où d'importantes communautés parlant cette langue sont implantées, comme à Lima et à Sao Paulo), et a un statut de langue officielle sur l'île de Angaur dans les Palaos bien qu'il n'y soit plus parlé. ", "id": 2438379} {"src_title": "Walter Mondale", "tgt_title": "Walter Mondale", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Mondale se narodil ve městě Ceylon na jihu Minnesoty jako syn Claribel Hope, učitelky hudby, a metodistického duchovního Theodora Sigvaarda Mondala. Prarodiče Waltera Mondala z otcovy strany byli přistěhovalci z Norska (příjmení \"Mondale\" pochází ze slova \"Mundal\", což je město na jihu Norska), kořeny rodiny jeho matky sahají do Skotska a Anglie. Absolvoval Macalaster College ve hlavním městě Minnesoty Saint Paul a v roce 1951 získal magisterský titul v oboru politických věd na University of Minnesota. Neměl dostatek financí na studium práv, proto narukoval do americké armády a během korejské války sloužil dva roky na vojenské základně Fort Knox ve státě Kentucky. V roce 1955 se oženil s Joan Adamsovou. Díky státní podpoře vystudoval v roce 1956 právnickou fakultu. Advokacií se zabýval do začátku 60. let, kdy vstoupil do politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek politické dráhy.", "content": "Do politické činnosti se Mondale zapojil již v roce 1948, kdy pomáhal při volební kampani Huberta Humphreyho (1911–1978). V roce 1960 se Mondale stal v pouhých třiceti dvou letech generálním prokurátorem státu Minnesota.", "section_level": 1}, {"title": "Senátor.", "content": "Dne 30. prosince 1964 byl Mondale tehdejším minnesotským guvernérem Karlem Rolvaagem jmenován senátorem. V Senátu zaujal místo Huberta Humphreyho, který na tento post rezignoval poté, co byl zvolen viceprezidentem (administrativa Lyndona B. Johnsona, 1965–1969). Post senátora Mondale poprvé obhájil ve volbách roku 1966, kdy porazil republikánského kandidáta Roberta A. Forsythea, v roce 1972 pak vyhrál opět. Jako senátor se Mondale zabýval především ekonomickými a sociálními otázkami. Na rozdíl od svého otce nebyl horlivým zastáncem Rooseveltovy politiky New Dealu a jeho názorová stanoviska tak lze označit spíše jako středová než čistě levicová. Během Johnsonova prezidentského úřadu Mondale podporoval válku ve Vietnamu, názor změnil s nástupem Richarda Nixona do Bílého domu.", "section_level": 1}, {"title": "Viceprezident.", "content": "V roce 1976 získal nominaci Demokratické strany na post prezidenta Jimmy Carter a jako kandidáta na viceprezidenta si zvolil Waltera Mondala. Jejich tandem porazil v listopadových volbách úřadujícího prezidenta Forda a 20. ledna 1977 nastoupil Mondale do úřadu. Zatímco ve funkci senátora se Mondale příliš zahraničněpolitickým otázkám nevěnoval, jako viceprezident se na globální problematiku zaměřil mnohem více (zasloužil se např. o vrácení amerických rukojmích z Íránu). Kromě toho Mondale funkci viceprezidenta podstatnou měrou změnil: výrazně rozšířil jeho pravomoce, takže od té doby není viceprezident jen pouhým prezidentovým poradcem, ale účastník na prezidentské správě na plný úvazek a se všemi problémy, které k tomuto úřadu patří. Mondale byl mimo jiné prvním viceprezidentem, jenž měl kancelář přímo v Bílém domě, a který založil tradici pravidelných obědů s prezidentem, která přetrvala do dnešní doby.", "section_level": 1}, {"title": "Prohra v roce 1980.", "content": "V roce 1980 ovšem tandem Carter-Mondale v Bílém domě skončil, neboť byl poražen Ronaldem Reaganem a Georgem Bushem starším. Demokraté uspěli jen v sedmi státech: v Georgii (domovský stát Jimmyho Cartera), na Havaji, v Marylandu, v Minnesotě (domovský stát Waltera Mondala), na Rhode Islandu, v Západní Virginii a v hlavním městě.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentská kampaň v roce 1984.", "content": "Poté, co v roce 1980 odešel z úřadu viceprezidenta, se krátce vrátil k právnické činnosti (pracoval v prestižní mezinárodní firmě Winston&Strawn v Chicagu). V roce 1984 se zapojil do demokratických primárek, z nichž vyšel jako vítěz (zvítězil tehdy nad svými spolustraníky, černošským aktivistou Jesse Jacksonem a Gary Hartem) a byl tak poslán do volebního klání proti úřadujícímu prezidentovi Ronaldu Reaganovi. Mondale byl prvním kandidátem na prezidenta v rámci dvou největších politických stran, který si jako viceprezidentku zvolil ženu – byla jí kongresmanka ze státu New York Geraldine Ferrarová. Ve své liberálně orientované kampani se Mondale s Ferrarovou zaměřili především na hospodářské otázky (ostře kritizovali Reaganovu ekonomickou politiku), na téma postupné redukce jaderných zbraní či otázku rovných práv. Reagan se však tehdy v řadách Američanů těšil vysoké popularitě a tak Mondala drtivě porazil: Mondale získal 41,8% hlasů voličů a zvítězil pouze ve dvou státech, v rodné Minnesotě a ve Washingtonu, D.C..", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta Mondale opět začal pracovat v právním sektoru, nastoupil do firmy Dorsey&Whitney sídlící v Minneapolisu. V letech 1986–1993 působil jako předseda Národního demokratického institutu pro mezinárodní záležitosti. V roce 1993 jej nově zvolený prezident Bill Clinton jmenoval do prestižní funkce velvyslance USA v Japonsku, kterou zastával do roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Volby do Senátu v roce 2002.", "content": "V roce 2002, kdy probíhaly volby do Senátu, se o znovuzvolení ucházel demokrat Paul Wellstone z Minnesoty. Jedenáct dní před volbami, 25. října, však tragicky zahynul při letecké nehodě. Na naléhání Wellstonových příbuzných i příznivců se čtyřiasedmdesátiletý Mondale rozhodl, že jej ve volebním klání nahradí. I když volby proti republikánskému starostovi Saint Paulu Normu Colemanovi nakonec prohrál (byť velmi těsně), je tento krok vnímán jako velmi lidské gesto. Po volbách Mondale veřejně prohlásil, že se jednalo o poslední kampaň, do níž se zapojil.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho manžela Joan Mondalová, s níž se oženil 27. prosince 1955, byla proslulou mecenáškou umění, za což si u Američanů vysloužila přezdívku \"Joan of Art\". Zemřela v únoru 2014. Z manželství vzešly dvě děti, syn Ted (1957), který usiloval o demokratickou nominaci na guvernéra Minnesoty, a dcera Eleanor, známá televizní osobnost, která v roce 2011 zemřela ve věku 51 let na rakovinu. V současné době žije Walter Mondale v Minneapolisu. Rád rybaří, lyžuje, hraje tenis, čte Shakespeara a historickou literaturu a sleduje Monty Python. Je stále veřejně činný, pravidelně komentuje politické události (zasazuje se např. o ochranu vodních zdrojů v Minnesotě). V roce 2015 veřejně podpořil Hillary Clintonovou v její kandidatuře na prezidenta Spojených států v roce 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Frederick „Fritz“ Mondale (* 5. leden 1928, Ceylon, Minnesota) je americký politik, člen Demokratické strany, v letech 1964–1976 senátor, mezi lety 1977–1981 42. viceprezident Spojených států v administrativě Jimmyho Cartera a v roce 1984 kandidát demokratů na post prezidenta Spojených států.", "tgt_summary": "Walter Frederick Mondale, né le à Ceylon (Minnesota), est un homme politique américain, membre du Parti démocrate. Protégé d'Hubert Humphrey, il gagne un siège au Sénat lorsque celui-ci devient vice-président. Il refuse une première fois l'investiture à la vice-présidence en 1972 avant d'accepter en 1976. Élu aux côtés de Jimmy Carter, il est le premier vice-président à achever son mandat depuis que son mentor l'ait fait. Il est également candidat démocrate face au président sortant Ronald Reagan lors de l'élection présidentielle américaine de 1984.", "id": 2025092} {"src_title": "Systémová integrace", "tgt_title": "Intégration de système", "src_document": [{"title": "Přínosy.", "content": "Dobře provedená systémová integrace by měla přinést minimálně jednu z hodnot:", "section_level": 1}, {"title": "Systémový integrátor.", "content": "Systémový integrátor jako dodavatel integrace potřebuje mít širokou znalost problematiky spíše než hlubokou. Z potřebných znalostí můžeme vyjmenovat pojmy: software a jeho architektura, hardware, komunikační protokoly a smysl pro obecné řešení problémů. Jeho hlavní rolí je: „dát všechno dohromady“, kdy je mu vstupem práce jiných organizací/dodavatelů. Společný datový formát je integrační metoda nebo spíše praktika, která každému adaptéru ušetří nutnost konvertování datových zpráv od jednotlivých subsystémů, Enterprise application integration (EAI) systémy obvykle stanovují platformově-nezávislý (nebo běžný) formát pro výměnu dat. Například XML nebo JSON apod. EAI systémy obvykle poskytují službu pro datovou transformaci aby pomohli převod aplikačně závislých datových formátů na platformově-nezávislé.", "section_level": 1}, {"title": "Integrační platforma.", "content": "Integrační platforma je definovaná jako software, který integruje ostatní aplikace a služby. Využívá principů a metod systémové integrace, tak aby připravil prostředí pro systémové integrátory, které má usnadnit samotný proces integrace. Liší se od Enterprise application integration, která se zaměřuje na podporu supply chain managementu, pouze poskytuje systémovým integrátorům užitečné nástroje pro realizaci integrace. Integrační platforma může být složena z komponent, a předpřipravených balíků pro přímou instalaci nebo nabízená jako služba neboli: integration Platform as a Service (iPaaS).", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "Integrační platforma realizuje prostředí, ve kterém integrátor může realizovat:", "section_level": 2}, {"title": "Komponenty integrační platformy.", "content": "Integrační platforma typicky obsahuje komponenty jako:", "section_level": 3}, {"title": "Integration Platform as a Service (iPaaS).", "content": "IPaaS je cloudová služba, která poskytuje platformu pro integraci aplikací, dat a procesu integrace projektů. Projektem může být kombinace cloudových aplikací, API a on-premise systémů. Je to vlastně integrační platforma využívající cloud computingu, aby byla zajištěna škálovatelnost a abstrakce od fyzické infrastruktury.", "section_level": 2}, {"title": "Enterprise iPaaS.", "content": "U Enterprise iPaaS, myslíme například o integraci ERP a CRM systémů pro střední a velké podniky. Firmy nabízející Enterprise iPaaS nabízí i určitou formu SLA (servisní smlouvy), aby byla zajištěna záruka kvality poskytovaných služeb pro zákazníka.", "section_level": 3}, {"title": "Citizen iPaaS.", "content": "Citizen iPaaS, jejímž cílem je spojovat služby pro osobní užití například.: kalendář, osobní úložiště souborů, dokumenty nebo seznam úkolů. Zástupci Citizen iPaaS nabízejí napojení například na: Evernote, Google Drive, Dropbox, Gmail a Trello:", "section_level": 3}], "src_summary": "Systémová integrace je proces spojování různých softwarových komponent, subsystémů, v jeden fungující celek. Cílem je, aby tento celek pracoval co možná nejefektivněji, tedy z pohledu jednotlivých subsystémů, aby komunikace mezi nimi probíhala podle definovaného schématu a všechny případné chyby a anomálie byly zahrnuty do tohoto schématu. Jedná se o proces, protože systémy se vyvíjí, přibývají nové a staré zanikají, je tedy třeba zajistit udržitelný rozvoj systému jako celku. ", "tgt_summary": "En informatique, l'intégration de système consiste à réunir au sein d'un même système d'information, des parties développées de façon séparées. ", "id": 1382446} {"src_title": "Hloh", "tgt_title": "Aubépine", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hlohy jsou keře až malé stromy dorůstající zpravidla výšky 3–12 m. Na větvičkách jsou často trny dlouhé 1–6 (zřídka až 10) cm, brachyblasty jsou na vrcholu také často kolcovité. Listy jsou jednoduché, střídavé a většinou na zimu opadávají, řidčeji v teplejších krajích i přetrvávají přes zimu. Čepele jsou nečleněné nebo členěné, někdy až hluboce peřenosečné, na okraji pilovité až vroubkované. Palisty jsou kopinaté až poloměsíčité. Květy jsou oboupohlavné, 5četné. Kalich je přirostlý k češuli. Korunní lístky jsou nejčastěji bílé, řidčeji krémové nebo světle až sytě růžové (často u pěstovaných). Tyčinek je nejčastěji 10–20. Semeník je spodní, čnělek může být 1–5. Plodem je malvice, která může být červená, fialová, oranžová nebo černá. Uvnitř je 1–5 peciček se silně sklerifikovanou stěnou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hlohy jsou rozšířeny v mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky, na jih po Středomoří, Čínu a Střední Ameriku.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Jedná se o taxonomicky obtížný rod. Příčinou potíží je hybridizace, u amerických druhů částečně i apomixe. Počet druhů po celém světě je tedy udáván různě, např. Flora Severní Ameriky udává po celém světě asi 230 druhů, flóra Číny nejméně 1000.", "section_level": 1}, {"title": "Hlohy v České republice.", "content": "V České republice je dnes uznáváno asi 9 původních druhů, včetně druhů hybridního původu. Důležitým znakem je počet čnělek, resp. počet peciček v malvicích. Hloh obecný má dvě, zatímco ostatní základní druhy (v rámci ČR) pouze jednu. Druhy hybridního původu, do kterých byl zapleten hloh obecný, pak mají na jednom keři (stromu) květy s jednou i 2 čnělkami, resp. plody s jednou i dvěma pecičkami. Dále se občas pro okrasu pěstují i nějaké cizí druhy, hlavně severoamerické, jako je např. hloh slivoňolistý (\"Crataegus persimilis\"), hloh břekolistý (\"Crataegus pedicellata\"), hloh měkký (\"Crataegus mollis\") a další.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hlohy patří mezi léčivé rostliny. Z planě rostoucích domácích druhů (k léčení lze použít všechny druhy) se sbírají květy (\"Flos crataegi\"), listy (\"Folium crataegi\") anebo méně často i plody (\"Fructus crataegi\"). Z pěstovaných okrasných hlohů s růžovými a červenými květy se droga nesbírá. Hlavními obsahovými látkami hlohových drog jsou flavonoidy a triterpenické kyseliny. Dále jsou obsaženy aminopuriny regulující krevní oběh, třísloviny, saponiny, v plodech také karoteny, sacharidy a vitamíny C a B. Hlohové drogy se používají hlavně v léčivech ke snížení krevního tlaku a majících uklidňující účinek na nervovou soustavu. V lidovém léčitelství se hloh používá proti skleróze, vysokému krevnímu tlaku, nespavosti, předrážděnosti, bušení srdce, arytmiích, srdeční neuróze, klimakterických potížích, migrénách apod. Příznivě působí zejména při dlouhodobém užívání svým tonizujícím účinkem při srdeční vadě či slabosti u starších lidí. Dřevo hlohu je velmi tvrdé, rodový název je odvozen z řeckého \"krataiós\", což znamená „silný“, „pevný“ a sloužilo k výrobě topor seker. Některé druhy lze použít jako okrasné rostliny. Okrasné je olistění, trny, barevné kvetení, podzimní plody.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hloh (\"Crataegus\") je početný rod keřů a stromů z čeledi růžovité, které rostou v mírném pásmu severní polokoule. Květy jsou pětičetné, bílé, růžové nebo červené, plody jsou červené malvice (\"hložinky\").", "tgt_summary": "Crataegus est un genre d'arbres ou arbustes épineux de l'hémisphère nord, appartenant à la famille des Rosacées, communément appelés des aubépines. ", "id": 1489683} {"src_title": "Summorum pontificum", "tgt_title": "Summorum Pontificum (motu proprio)", "src_document": [{"title": "Obsah \"Summorum pontificum\".", "content": "Dokument papež podle vlastních slov vydal „v důsledku naléhavých proseb věřících, po vyslechnutí otců kardinálů na konsistoři, po hlubokém zvážení všech aspektů, vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží“. Na počátku se papež v dokumentu zmiňuje o tom, že liturgická forma, jak ji podává misál Jana XXIII., nebyla nikdy zrušena a má se jí pro její ctihodnost a starobylost prokazovat potřebná úcta. Označuje ji za mimořádnou formu římského ritu vedle řádné formy, kterou je pokoncilní způsob slavení. Dokument poté nahrazuje podmínky pro užívání starší litrugie stanovené předcházejícími dokumenty za pontifikátu Jana Pavla II. \"Quattuor abhinc annos\" a \"Ecclesia Dei\". V dokumentu papež poté stanovuje, že: Dokument pak končí slovy: „Nařizujeme, aby všechno to, co jsme stanovili tímto Apoštolským listem daným Motu proprio, bylo pokládáno jako „ustanovené a nařízené“ zachovávat ode dne 14. září tohoto roku, na slavnost Povýšení Svatého Kříže, navzdory všemu, co by s tím mohlo být v rozporu.“", "section_level": 1}, {"title": "Dopis Beneditka XVI. biskupům.", "content": "V dopise, který Benedikt XVI. zaslal všem biskupům popisuje důvody, které ho vedly k sepsání dokumentu a snaží se taktéž odpovědět na některé námitky. Za dvě obavy, které se dokumentu nejvíce stavěly na odpor považuje obavu z oslabení autority II. vatikánského koncilu a poté obavu z toho, že vznikne jakási rozpolcenost ve farnostech. Tyto námitky označuje v dopise za neopodstatněné a zdůrazňuje, že misál Jana XXIII. nebyl v katolické církvi nikdy zakázán a tak možnost podle něj slavit existovala stále, pouze nebyly dány přesné pokyny k jeho užívání. V dopise Benedikt XVI. připomíná motu proprio \"Ecclesia Dei\" Jana Pavla II., kde Jan Pavel II. vyzval biskupy k velkodušnosti vůči „oprávněným touhám“ věřících po starší formě slavení. Zdůraznil taktéž, že starší formu slavení nepožadovaly jen skupiny na pokraji katolické církve jako FSSPX, ale že na vlastní oči viděl, „jak hluboce byly svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve“. To mluví o době po koncilu, kdy se podle něj „na mnoha místech necelebrovalo věrně podle pokynů nového Misálu, který byl dokonce chápán jako určitá autorizace či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím Liturgie na mezi snesitelnosti“. Svoji pozitivní motivaci k vydání dokumentu pak v dopise popisuje slovy: Např. tradicionalistické Kněžské bratrstvo svatého Pia X. se již dříve vyjádřilo tak, že svolení k vysluhování mší podle misálu z roku 1962 je první podmínkou k navázání jakéhokoliv věroučného dialogu se Svatým stolcem. V dopise pak papež také zmiňuje povinnost považovat za posvátné liturgické formy starších generací, neboť mezi nimi a formou dnešní nemůže být žádný rozpor. Doslova píše: „V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Většina reakcí uvnitř církve oceňovala papežovu snahu o smíření. Objevili se však i kritikové z řad katolických představených a židů.", "section_level": 1}, {"title": "Tradicionalisté uvnitř církve.", "content": "Dokument vřele přijali zejména tradicionalisté uvnitř církve, kteří k předkoncilní liturgii obecně lnou. Tyto skupiny (např. Kněžské bratrstvo svatého Petra) tuto liturgii podle starších podmínek slavily již dříve. Existuje i mezinárodní společenství převážně mladých katolických laiků Juventutem, které vzniklo v roce 2006 a které se nyní na dokument \"Summorum pontificum\" přímo odvolává. Dokument pochvalně ocenily i různá národní společenství pro latinskou mši a zejména jedna z vůbec největších tradicionalistických skupin – Kněžské bratrstvo svatého Petra.", "section_level": 2}, {"title": "Kněžské bratrstvo sv. Pia X..", "content": "Představený Bratrstva sv. Pia X. Bernard Fellay označil dokument za „dar Milosti, který představuje nejenom krok, ale přímo skok správným směrem“. Zároveň se však zástupci Bratrstva zmínili i o tom, že překážky ve vztazích se Svatým stolcem stále jsou, ale že doufají, že pozitivní atmosféra, která byla tímto navozena, pomůže do budoucna problémy řešit. Dalším významných krokem Benedikta XVI. vůči FSSPX bylo poté zrušení exkomunikace čtyř jejich biskupů v roce 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika uvnitř katolické církve.", "content": "Uvnitř církve se objevila taktéž kritika papežova kroku. Kritici se vyjadřovali o \"Summorum pontificum\" tak, že je krokem zpět v progresivních změnách II. vatikánského koncilu. Italský biskup Luca Brandolini, člen liturgické komise italské biskupské konference, řekl, že se nemůže ubránit slzám, a že jde o nejsmutnější den jeho života jako člověka, kněze i biskupa. Nicméně na druhou stranu vyjádřil svoji poslušnost vůči papeži. Další námitky pak biskupové vznesli proti praktickému uplatňování dokumentu. Za problém označovali nalézt kněze, kteří podle staršího misálu sloužit umí, popř. starší liturgické texty vůbec sehnat. Arcibiskup Malcolm Ranjith, sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, mluvil po vydání dokumentu o tom, že se někde setkal s kritikou dokonce z řad biskupů a kardinálů a s místními dokumenty nepřímo omezujícími dopad \"Summorum pontificum\". Za těmito aktivitami dle něj stojí jednak ideologické předsudky, jednak pýcha. Navíc řekl, že biskupové, kteří se snaží aplikaci \"Summorum pontificum\" nějak omezovat, se dobrovolně stávají nástroji ďábla a obvinil je z neposlušnosti či dokonce vzpoury proti papeži, na kterou nemají právo.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce židů.", "content": "Některé židovské skupiny proti rozhodnutí papeže protestovaly, neboť ve znění modlitby, která je součástí velkopáteční liturgie dle misálu z roku 1962, se vyskytovaly výrazy (např. vyjádření o „slepotě\" židů.), se kterými někteří židé nebyli spokojeni. Papež jejich protestům vyhověl a pasáže, které vyvolávaly konflikty, nahradil jinými. Současné znění modlitby zní: „Všemohoucí věčný Bože, který chceš, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy, uděl milostivě, aby vstupem do plnosti národů v Tvé Církvi, byl spasen celý Izrael.“ Zástupci Antidefamační ligy dokument označili jako teologický krok zpět a ránu 40letému vývoji katolicko-židovských vztahů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Summorum pontificum je apoštolský list papeže Benedikta XVI., vydaný \"motu proprio\" (z vlastního popudu). Dokument specifikuje pravidla a možnosti slavení starší liturgické formy podle misálu Jana XXIII. z roku 1962 (tzv. tridentská mše), kterou ustanovuje jako mimořádnou formu římského ritu (\"forma extraordinaria\"). Řádnou formou zůstává stále mše podle misálu Pavla VI., který reagoval na liturgické návrhy druhého vatikánského koncilu. Obecně řečeno \"Summorum pontificum\" možnost slavení podle staršího způsobu oproti dřívějšku usnadňuje. ", "tgt_summary": "Summorum Pontificum cura (en latin, « La sollicitude des Souverains Pontifes ») sont les premiers mots d'une lettre apostolique sous forme de \"motu proprio\", annoncée de longue date et finalement publiée le par le pape Benoît XVI, dont l'objet est de redéfinir le cadre juridique de la célébration de « la forme extraordinaire du rite romain », c'est-à-dire du rite tridentin, dans la liturgie. ", "id": 61835} {"src_title": "Jú jú hakušo", "tgt_title": "Yū Yū Hakusho", "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "Júsuke (jap. 幽助, plným jménem 浦飯 幽助 Júsuke Urameši, ang. Yusuke Urameshi) je čtrnáctiletý mladistvý delikvent, jenž chodí za školu (prý \"ho to prostě nebaví\"), vše rád řeší hrubou fyzickou silou, takže se v jednom kuse jenom pere (anebo odpočívá). Jeden den vypadal jako každý jiný den, kdy se Júsuke objeví ve škole asi tak pět minut, pak se popere s místním rivalem a zakončí den poflakováním se. Jakoby tomu osud nepřál, Júsuke si všiml malého kluka čutající si míč poblíž silnice. Než se nadál, kluk byl na silnici a v dáli se řítilo auto veselého opilce s dámskou společností. V poslední minutě Júsuke zachránil kluka před jistou smrtí, ale už nestihl zachránit sám sebe. Svět duchů (nebe) se smrtí Júsukeho nepočítal, takže mu je po určitém \"úkolu\" vrácen život za obětování se. Dobrodružství Júsuke Uramešiho může začít...", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Togaši pracoval na manze \"JúJú Hakuša\" kolem listopadu 1990. Když poprvé Togaši přemýšlel nad názvem svého díla, tak vůbec nevěděl jak svému dílu vlastně bude říkat. Když prezentoval své hrubé návrhy svým editorům a animátorům, předběžně nazýval své návrhy \"\"How to be a Ghost\"\" (jak být duch). V před-produkci Togaši navrhl další název \"JúJú-Ki (\"Poltergeist Chronicles\", duchovní kroniky)\", jelikož v obsahu jsou zápasy s demony a také by to byla hra se slovíčky na \"\". Jelikož se začaly publikovat jiné manga série s podobným názvem (\"Čin-Ju-Ki\"), Togaši brzy vymyslel (zřejmě finální) alternativu: \"JúJú Hakusho\". Toto okomentoval tak, že mohl použít třeba \"Den\" (Legend) či \"Monogatari\" (Story, \"příběh\"), ale \"Hakušo\" (Report, \"zpráva\") bylo první co ho opravdu napadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Náměty.", "content": "Seriál kombinuje elementy vizuální (, okultismus a mysticismus) a elementy žánrové (bojová umění, drama až dokonce slapstick). V seriálu existují tři navzájem neproniknutelné sféry světa:", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu k seriálu \"Jú jú hakušo\" složil Júsuke Honma (jap. 本間 勇輔), který později přispěl i na soundtracky seriálů jako např. \"Ninku\" či \"Flame of Recca\". Seriál má jedno opening theme (úvodní znělka), \"Hohoemi no Bakudan\" (\"微笑みの爆弾\") od Macuko Mawatariové, avšak naproti tomu má odlišných 5 zakončovacích znělek (ending theme): \"Homework ga Owaranai\" (\"ホームワークが終わらない\"; 1st ending), \"Sajonara bye bye\" (\"さよならbye bye\"; 2st ending) & \"Daydream Generation\" (\"デイドリーム ジェネレーション\"; 5st ending) od Mawatariové; \"Unbalance na Kiss wo Šite\" (\"アンバランスなKissをして\"; 3st ending) & \"Taijó ga Mata Kagajaku Toki\" (\"太陽がまた輝くとき\"; 4st ending) od Hiro Takahašiho. Nejedno YYH soundtrack album bylo publikováno; jsou k dostání v japonských obchodech nebo na internetových obchodech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parodie.", "content": "Na YYH existuje satirická parodie s názvem \"Yu Yu Hakusho Abridged\", jde o zkrácené verze skutečných YYH epizod opatřených vlastním dabingem. Autorem těchto parodií je Lanipator; aktuálně bylo na YouTube publikováno celkem 21 dílů (+ předabovaný druhý film \"Poltergeist Report\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Jú jú hakušo () je japonská komediálně laděná fantasy-dramatická manga série, ilustrovaná Jošihiro Togašim, která se brzy dočkala anime adaptace, kterou produkovalo studio Pierrot. ", "tgt_summary": "Le manga a été adapté en anime par le studio Pierrot, les ont été diffusés entre et sur la chaîne Fuji TV. Un film est également sorti en. L'anime et le film sont édités en France par Dybex, l'anime fut diffusé sur Mangas, TF6 et NT1. ", "id": 2320966} {"src_title": "Sde Boker", "tgt_title": "Sde Boker", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Sde Boker byl založen 15. května 1952. V prosinci 1953 tehdejší premiér David Ben Gurion rezignoval na funkci předsedy vlády a přesunul se do tohoto kibucu. Přestože se o dva roky později do politiky vrátil, ve Sde Boker zůstal žít až do své smrti v roce 1973. Kibuc se během této doby stal i místem politických jednání. V roce 1966 zde Ben Gurion oslavil své 80. narozeniny za přítomnosti mnoha hostů včetně pozdějšího izraelského premiéra a prezidenta Šimona Perese. Poté, co Ben Gurion zemřel, byl pohřben poblíž Sde Boker v Midrešet Ben Gurion vedle své manželky Pauly Ben Gurion. Jako své bydliště si toto místo vybral kvůli své vizi kultivace Negevské pouště a výstavby měst jako Jerucham či Dimona. Věřil, že by se Negev mohl stát místem bydliště pro mnohé Židy, kteří do Izraele přišli v rámci alijí (přistěhovaleckých vln) a chtěl, aby Sde Boker byl vzorovým příkladem pro jeho následovníky. V červnu 1954, krátce po svém dočasném odchodu z politiky, právě s takovou výzvou vystoupil na masovém shromáždění v Tel Avivu, kde před osmi tisíci převážně mladých posluchačů označil osidlování periferních regionů země jako hlavní úkol.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Sde Boker Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Sde Boker obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě klesající populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 426 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 7,0 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sde Boker ( שְׂדֵה בּוֹקֵר, doslova „\"Kovbojská pole\"“) je vesnice typu kibuc v Negevské poušti v jižním Izraeli. Leží v plochém údolí, kterým po jeho délce protéká vádí Nachal ha-Ro'a a které je obklopeno hornatou krajinou. ", "tgt_summary": "Sde Boker (, littéralement « Champ du matin » ou « du vacher ») est un kibboutz dans le désert du Néguev au sud d'Israël à environ 50 km au sud de Beer-Sheva sur la route vers Mitzpe Ramon. Ce kibboutz est surtout connu pour avoir été la résidence du premier ministre David Ben Gourion. Il relève de l'administration du Conseil régional de Ramat HaNegev.", "id": 2154993} {"src_title": "Rynholec", "tgt_title": "Rynholec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle uspořádání zástavby a polností lze založení vesnice Rynholec datovat zhruba do 13. či počátku 14. století. Název je odvozen od osobního jména \"Ryn(h)olt\" (Reinhold). První písemná zmínka o obci pochází z 21. září 1330, kdy všechen svůj majetek v Rynholci (\"in Rynolcz\") prodával Dittrich ze Stochova. Památkou na období husitských válek je bronzová pozlacená monstrance, nalezená v katastru obce a dnes vystavená v novostrašeckém muzeu. V roce 1437 se připomíná zeman Oldřich z Rynholce se synem Janem. Za krále Ladislava Pohrobka byla v roce 1457 Ctiborovi ze Svojkova a na Kačici potvrzena zástavní držba Rynholce a roku 1466 dal král Jiří Poděbradský Rynholec do zástavy Bořitovi z Martinic. Protože se ani v následujících desetiletích o majetek žádný leník z doby předhusitské nepřihlásil, udělil král Vladislav Jagellonský roku 1514 vesnici natrvalo Hynkovi z Martinic a jeho bratrancům. Až do konce feudálního zřízení pak Rynholec tvořil součást rozsáhlého smečenského panství Martiniců a Clam-Martiniců. Po zrušení poddanství náležela od roku 1850 obec Rynholec k politickému okresu Slaný, po roce 1949 tvořila součást okresu Nové Strašecí, od roku 1960 dodnes spadá pod Okres Rakovník. Od konce 18. století byla u obce dobývána rašelina, ve druhé polovině 19. století černé uhlí (doly Anna (ČSA I) a Laura (ČSA II). Těžba uhlí u Rynholce byla ukončena roku 1965.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Rynholec \"(1779 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: nákladní autodoprava, bednář, 2 výroby cementového zboží, cihelna, 2 obchody s cukrovinkami, důl Laura a Anna, 2 obchody s dřevěným zbožím, 4 výroby dřevěného zboží, 4 holiči, 8 hostinců, 4 kapelníci, kolář, konsum Včela, 2 kováři, 2 krejčí, mlýn, nakladatelství, 3 obuvníci, papírnictví, 2 pekaři, obchod s lahvovým pivem, povoznictví, 2 řezníci, sedlář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Rynholec, švadlena, 2 trafiky, truhlář, obchod s velocipedy, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rynholec (něm. \"Rinholetz, Reinholtz, Reinholz, Reinholds\") se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, zhruba 2 km jihovýchodně od Nového Strašecí, 15 km východně od Rakovníka a 13 km západně od Kladna. Žije zde obyvatel. Obcí prochází železniční trať 120 Praha – Kladno – Rakovník (zastávka \"Rynholec\"). Rynholec je významným střediskem těžby lupku.", "tgt_summary": "Rynholec est une commune du district de Rakovník, dans la région de Bohême-Centrale, en République tchèque. Sa population s'élevait à habitants en 2018.", "id": 1524876} {"src_title": "Slovenská televize", "tgt_title": "Slovenská televízia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Pravidelné vysílání z bratislavského televizního studia začalo 3. listopadu 1956. Televizní pracovníci měli v této době k dispozici přenosový vůz se třemi kamerami, provizorní hlasatelnu, později byla přebudovaná na miniaturní studio, dvě kamery a filmový snímač. Hlavním programem prvního televizního vysílaní byl přenos ze slavnosti v bratislavském Parku kultury a oddechu. Režii prvního programu měl J. Mazanec, vysílání J. Rehák, hlasatelkou byla Hilda Michalíková. Skupinu kameramanů vedl E. Rožňovec. V době prvního vysílání bylo na Slovensku přibližně 500 televizorů. Nejdříve se vysílalo dvakrát týdně, ve středu a v sobotu, od 3. listopadu 1957 každý den vyjma pondělků.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1968.", "content": "V počátečním období rozvoje televize se museli pracovníci potýkat i s ideologickými problémy. Vyžadalo se od nich upřednostňování politických obsahů o úspěchu socialismu a o ideálním socialistickém občanovi. Kolem roku 1968 nastalo určité kulturní a umělecké uvolnění. Umožňovalo natáčet adaptace děl západních autorů, které však byl velice brzy zastaveno a televize měla zásluhu na šíření myšlenek pražského jara. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se situace zdramatizovala, televizní studia byla obsazená a vysílaní přerušeno. Opět nastala tvrdá cenzura. Televize byla po příchodu vojsk Varšavské smlouvy odsouzená jako prozápadní a antikomunistická, což mělo dopad na propouštění pracovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Televizní centrum v Mlýnské Dolině.", "content": "V roce 1964 vypsala Československá televize architektonickou soutěž na řešení výstavby nového moderního televizního centra v Mlýnské dolině. Pro celý televizní komplex státní orgány vyčlenily plochu 181900 m2, na které mělo podle studie z roku 1966 stát pět objektů s celkovou plochou 65000 m2. Ostatní plochu měli tvořit komunikace a užitkové plochy. Slavnostní zahájení stavby se uskutečnilo 5. května 1965. Již 7. 8. 1965 vláda ČSSR přijala usnesení o II. televizním programu a právě s Mlýnskou dolinou se počítalo v souvislosti se spuštěním barevného vysílání druhého vysílacího okruhu ČST. První etapu odevzdala Stavoindustria 26. 10. 1970, skládala se z vysílacího pracoviště, třech studií MD I, II, III s plochou 150, 250 a 550 m2. Na tehdejší dobu šlo o moderní pracoviště vybavené televizní technikou západoněmecké firmy Bosch Fernseh. V této souvislosti je nutné připomenout, že obrazová výroba v Mlýnské dolině byla už od samotného začátku realizovaná v systému PAL a to, že se vysílalo v systému Secam (tak jako v bývalém Sovětském svazu a ve státech Varšavské smlouvy) bylo politické a ne technické rozhodnutí. Vybudováním první etapy se otevřely větší možnosti pro kvalitní televizní tvorbu. Druhá etapa, která byla charakteristická záměrem soustředění programových pracovníků pod jednu střechu začala už v roce 1968 a vzhledem k její náročnosti výstavba trvala do konce roku 1975. V Mlýnské dolině tak vyrostla nejvyšší budova v tehdejším Československu a svými 28 podlažími ještě dnes patří mezi nejvyšší budovy v SR. Budova sloužila do března 2015 pro přípravu programu a administrativu. Třetí etapa byla předána do užívání 8. 1. 1981. Nové studio MD IV s plochou 1000 m2 patřilo k největším v Československé televizi i střední Evropě. Projektanti prostor studia vyprojektovali pro natáčení velkých scén a se zaměřením na velké zábavné programy. Studio mělo propadliště, zabezpečený přístup pro velké dekorační prvky a vjezd motorových vozidel, zvukotěsné hydraulické opony, počítačem řízený světelný park, svůj vlastní záznam nezávislý na ostatním provozu a pohyblivé sezení pro 600 diváků.", "section_level": 3}, {"title": "Po revoluci v roce 1989.", "content": "V době sametové revoluce se potvrdila úloha televize jako nosného informačního média. Od 22. listopadu 1989 přinášela Československá televize přímé přenosy z Václavského náměstí v Praze a nejrůznější diskusní bloky s právě se rodícím hnutím za demokracii. Na televizní obrazovky se dostávaly necenzurované záběry a komentáře, které přispěly k pádu totalitního režimu, protože informovaly veřejnost objektivně a rychle. Od 4. září 1990 došlo ke změně koncepce Československé televize. Federálním kanálem zůstal 1. program \"F1\", zatímco 2. program se rozdělil na dva samostatné vysílací okruhy: ČTV pro Česko a S 1 pro Slovensko.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1993.", "content": "Od 1. ledna 1993 začala vysílat Slovenská televize na dvou programech pro celé území Slovenska. Doposud se na vysílání dvou programů Československé televize podílela přibližně jednou třetinou. Složitý společenský a politický vývoj zasáhl i do fungování této instituce. Za dvanáct let se v Slovenské televizi vystřídalo 13 managementů. Do víc než stoprocentního nárůstu výroby zasáhlo také výrazné zvyšování nákladů na vysílání Slovenské televize, na údržbu a správu jejích archivů.", "section_level": 2}, {"title": "Nový začátek v roce 2004.", "content": "V roce 2004 byl generálním ředitelem Richard Rybníček a uskutečnila se změna grafiky i kompletní změna vysílacího schématu. Začal takzvaný „nový začátek“ STV. Lidé mají dodnes různé názory na tuto událost, protože mnohým vadí přesycenost programu americkými filmy, ale i velmi omezený počet vlastní produkce – seriálů i filmů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovenská televize (ve slovenštině: \"Slovenská televízia\") nebo také STV byla slovenská veřejnoprávní organizace zajišťující televizní vysílání na území Slovenska. Vznikla 1. července 1991 na základě zákona Slovenské národní rady. Vysílala na dvou programech od roku 2004 nazývaných \"Jednotka\" (původně STV1) a \"Dvojka\" (původně STV2). Ředitelem byl od 15. ledna 2003 do 10. července 2006 Richard Rybníček, po pěti měsících bez ředitele byl 11. prosince 2006 do funkce zvolen Radim Hreha, který od patnáctičlenné Rady Slovenské televize získal celkem devět hlasů. Přesně po roce, 11. prosince 2007 Rada Slovenské televize odvolala Radima Hrehu z funkce ředitele. Pro jeho odvolání hlasovalo deset členů Rady STV z patnácti. ", "tgt_summary": "Slovenská televízia (en abrégé \"STV\") était l'entreprise de télévision publique de la Slovaquie. En 2011, elle est intégrée au groupe naissant Rozhlas a televízia Slovenska, qui rassemble la télévision et la radio.", "id": 1569249} {"src_title": "Anglo-gurkhská válka", "tgt_title": "Guerre anglo-népalaise", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V údolí Káthmándú se v minulosti nacházela tři velká centra (Káthmándú, Pátan a Bhadgáón (dnešní Bhaktapur)), která byla po mnoho staletí vzájemně znesvářena. Dlouhotrvající neshody mezi jednotlivými centry Káthmándského údolí značně oslabovaly jejich moc. Nejednotnosti a vnitřní nestability údolí Káthmándú, které tvoří kulturní i mocenské centrum Nepálu, využil v roce 1769 Prithví Nárájan Šáh, který si s pomocí své armády Káthmándské údolí podrobil a položil tak základ Nepálskému království. Prithví Nárájan Šáhovi se podařilo sjednotit území, které bylo po mnoho staletí rozdrobeno. Položil základ dlouho vládnoucí dynastie Šáhů. Gurkhové si brzy podrobili i západní část Sikkimu a oblast Kumáúnu v dnešním Uttarákhandu. Podnikli též neúspěšné tažení proti Tibeťanům. Již koncem 18. století vliv dynastie Šáhů výrazně opadl a faktická moc připadla tzv. regentům, vysoce postaveným úředníkům z feudálních rodin. Nepálské království tehdy sousedilo s Britskou Indií, která se snažila o protlačení svého vlivu do Nepálu. První neúspěšně pokusy Britské Východoindické společnosti o kontrolu nepálského území sahají již do doby Prithví Nárájan Šáha, další šance se Britů naskytla počátkem 90. let 18. století v době střetu Gurkhů s Tibeťany. Britové se snažili Nepálu vnutit nevýhodnou smlouvu, díky níž by se Nepál fakticky ocitl pod vládou Britů. Nepál smlouvu nakonec nepodepsal.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Britská Východoindická společnost se však nedala tak lehce odbýt a když nemohla území Nepálu ovládnout diplomatickou cestou, začala se připravovat na válku. Nepál rovněž nezůstal nepřipraven a tehdejší premiér Bhímsén Thápa začal s organizovanou přípravou na válku v Brity. Britové jako záminku k válce využili pohraniční potyčky a roku 1814 vtrhli do Nepálu. Na mnohonásobnou britskou přesilu však čekal tuhý odpor Gurkhů, kteří jsou známí svými válečnickými schopnostmi, houževnatostí a oddaností veliteli. Válka se táhla až do roku 1815, kdy byla oběma stranami podepsána tzv. Sáugalíská smlouva, v jejímž důsledku Nepál přišel o část svého území ve prospěch Britské Indie a v Káthmándú byla ustanovena kancelář s britským rezidentem. I přesto Nepál zůstával nezávislým státem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglo-gurkhská válka, též anglo-nepálská válka či jen gurkhská válka, byl ozbrojený konflikt mezi britskou Východoindickou společností a Nepálem, resp. Gurkhy, probíhající mezi lety 1814–1816.", "tgt_summary": "La guerre anglo-népalaise ou guerre des Gurkhas (1814 - 1816) est un conflit opposant le Népal à la Compagnie britannique des Indes orientales. Cette guerre a pour origine des tensions aux frontières et l'expansionnisme tant anglais que gurkha dans la région. Elle se termine par le traité de Sugauli en 1816, ainsi que le Traité de Titalia, avec le royaume du Sikkim, en 1817.", "id": 1350066} {"src_title": "Světlana Školinová", "tgt_title": "Svetlana Shkolina", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První úspěch zaznamenala v roce 2003 na mistrovství světa do 17 let v kanadském Sherbrooke, kde získala stříbrnou medaili společně s Němkou Annett Engelovou. O rok později vybojovala stříbro na mistrovství světa juniorů v Grossetu. Na letních olympijských hrách 2008 v Pekingu skončila ve finále na 14. místě. V roce 2009 se umístila na halovém ME v Turíně těsně pod stupni vítězů, čtvrtá. Bronz zde získala její krajanka Viktoria Kljuginová. Na světovém šampionátu v Berlíně obsadila šesté místo. Dvakrát se zúčastnila ostravského mítinku Zlatá tretra, kde skončila v roce 2008 i 2009 na druhém místě. V roce 2010 skončila společně s Ivou Strakovou druhá na Hustopečském skákání. Ve stejném roce skončila těsně pod stupni vítězů, čtvrtá na halovém MS v katarském Dauhá i na ME v atletice v Barceloně. Dvakrát čtvrtá místa vybojovala také na světových letních univerziádách (İzmir 2005, Bangkok 2007). V roce 2011 se stala vítězkou prestižního výškařského mítinku v Eberstadtu, kde výkonem 199 cm porazila i Blanku Vlašičovou, která skončila druhá. Jejím největším dosavadním úspěchem je zisk bronzové medaile na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně. Ve finále si vytvořila výkonem 203 cm nový osobní rekord, stejně jako Američanka Brigetta Barrettová, která tuto výšku zvládla napodruhé a získala stříbro. Olympijskou vítězkou se stala další Ruska Anna Čičerovová, která překonala napodruhé 205 cm. Jejími trenéry jsou olympijský vítěz ze Sydney Sergej Kljugin a bývalá sovětská výškařka Galina Filatovová (bronz a zlato z Univerziády).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "Dvoumetrovou hranici zdolala celkově devěkrát (dvakrát v hale, sedmkrát pod širým nebem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Světlana Vladimirovna Školinová (rusky: \"Светлана Владимировна Школина\" – \"Světlana Vladimirovna Školina\"; * 9. března 1986, Jarcevo, Smolenská oblast) je ruská atletka, bronzová olympijská medailistka a mistryně světa ve skoku do výšky. Je také juniorskou mistryní Evropy (2005) a mistryní Evropy do 23 let (2007).", "tgt_summary": "Svetlana Vladimirovna Shkolina (, née le à Iartsevo) est une athlète russe spécialiste du saut en hauteur, initialement médaillée d'or, puis disqualifiée lors des championnats du monde 2013, à Moscou.", "id": 2248440} {"src_title": "Východní Turkestán", "tgt_title": "Turkestan oriental", "src_document": [{"title": "Historie termínu.", "content": "V Číně termín „Západní oblasti“ (čínsky: 西域 ; pchin-jin: Xiyu ; Wade-Giles: Hsi 1 -yü 4 ; ujgursky: Қуриғар; Qurighar) odkazoval na oblast Nefritové brány - průsmyku Jü-men, konkrétně Tarimská pánev v Sin-ťiangu přešla v roce 60 př.n.l. pod kontrolu dynastie Chan. Sin-ťiang nebyl pod čínskou politickou kontrolou, měl však úzké kontakty s Čínou, které jej odlišovaly od nezávislých turkických zemí Střední Asie. Po sjednocení turkických národů a vytvoření říše se až do 9. století stala součástí čínské dynastie Tchang. „Turkestán“, což znamená „oblast Turkutů“, byl definován arabskými geografy v 9. a 10. století jako oblasti severovýchodně od řeky Syr. Podle arabských historiků byli Turkuti turkutsky mluvící nomádi. Během 16. století dokončil turko-mongolský stát známý jako Čagatajský chanát ve střední Asii islamizaci a turkifikaci západního Sin-ťiangu a okolních regionů. V roce 1755 Dynastie Čching porazila mongolský Džúngarský chanát a obsadila dvě teritoria v Sin-ťiangu. Severní teritorium bylo nazýváno Džungarie, jižní oblast byla nazývána (doslovně: \"muslimské území\", nebo. V roce 1764 císař Čchien-lung použil „Sin-ťiang“ jako oficiální pojmenování, a vydal rozkaz definující Sin-ťiang jako „provinční správní oblast“. V roce 1882 byl Sin-ťiang oficiálně zařazen mezi provincie a název „Sin- ťiang“ nahradil název Si-jü i v písemné formě. Průzkumníci z britských a ruských říší zmapovali a vymezili Střední Asii v soutěži o koloniální expanzi. Po spoustě anexí ve střední Asii Rusko upevnilo v roce 1867 své podíly na západ od Pamíru jako „ruský Turkestán“. V této době západní historikové začali rozdělovat „Turkestán“ na ruskou a čínskou část.", "section_level": 1}, {"title": "Současné užití pojmu.", "content": "Pojem „Východní Turkestán“ je neoddělitelně spjat s politikou. Vzhledem k tomu, že historie Sin-ťiangu je zvláště sporná mezi čínskou vládou a ujgurskými separatisty, kteří hledají nezávislost, je oficiální a obecný název Sin-ťiang (Ujgurská autonomní oblast) odmítnut. „Východní Turkestán„, což je termín ruského původu, potvrzuje kontinuitu se „západním Turkestánem“ i s dnes nezávislými státy sovětské Střední Asie. Ne všechny z těchto států přijímají označení „Turkestán“. Persky mluvící Tádžikistán má blíže k Íránu a Afghánistánu. Pro separatisty je „Východní Turkestán“ souběžný s Sin-ťiangem, jako nezávislý stát. Zastánci termínu „Východní Turkestán“ tvrdí, že název „Sin-ťiang“ je arogantní, protože má-li být brán doslova, pak „Sin-ťiang“ znamená „Nové území“. Oficiální překlad pro „Sin-ťiang“ znamená „stará území se vrátila do vlasti“. Někteří čínští učenci obhajovali změnu jména pro tento region nebo přechod na starší termín Si-jü (pchin-jin: Xiyu) tzv. „Západní oblasti“. Jiní učenci brání jméno s tím, že „Sin-ťiang“ bylo nové pozdní označení dynastie Čching, která mu dala současný název. V moderním separatistickém užití pojmu „Ujguristán“ (Уйғуристан), což znamená „země Ujgurů“, je synonymem pro „Sin-ťiang“ nebo pro potenciální stát Sin-ťiang jako je Východní Turkestán. Separatisté se neshodují, zda použít název „Východní Turkestán“ nebo „Ujguristán“. „Východní Turkestán“ má tu výhodu, že je také názvem dvou historických politických subjektů, zatímco Ujguristán apeluje na moderní myšlenky etnického sebeurčení. Ujguristán také odlišuje jiné národy v oblasti Sin-ťiangu než jenom skupinu Chanů. Kazaši a Chuejové jsou do značné míry omezeni v pohybu více než Ujguři, kteří žijí blíže k východním provinciím Číny. Hnutí za „Východní Turkestán“ je pouze ujgurským fenoménem. Separatistický sentiment je nejsilnější mezi ujgurskou diasporou, která praktikuje tzv. „kyber-separatismus“, podporuje zneužívání názvu „Východní Turkestán“ na svých webových stránkách a v literatuře. Historicky „Ujguristán“ odkazoval na severovýchodní oázu regionu „Turfan “. Synonymum „Východního Turkestánu“ „Čínský Turkestán“ se nepoužívá, zamítli jej ujgurští separatisté pro „čínskou“ součást názvu. V Číně termíny „Východní Turkestán“, „Ujguristán“ a dokonce i „Turkestán“ samy o sobě implikují starý západní imperialismus, minulost republiky Východního Turkestánu a existenci moderních militantních skupin (např. Východní Turkestán Islámského hnutí ETIM). Čínská vláda směšuje násilí rozdílných separatistických skupin, například ETIMu a Organizace pro osvobození Východního Turkestánu. Čínské diplomatické mise zavrhly cizincům užívání označení „Východní Turkestán“ a argumentují, že tento termín je pouze politický a zeměpisně nebo historicky jeho používání představuje „provokaci“ vůči svrchovanosti Číny. Historické definice „Východního Turkestánu“ jsou nejednoznačné, odráží, že mimo čínskou správu se oblast nyní nazývá „Sin-ťiang“ a není geograficky nebo demograficky jediným regionem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie a národnostní situace.", "content": "V dávné minulosti zemi osídlili obyvatelé mluvící již vymřelými tocharskými jazyky, jež jsou považovány za archaičtější indoevropské jazyky, které se oddělily od hlavního indoevropského stromu velmi brzo. V současnosti je Východní Turkestán obydlen převážně Ujgury (8 milionů), kteří usilují o nezávislost a stejně jako Tibeťané jsou terčem útlaku a asimilace čínské vlády. Dalšími národy jsou Kazaši (1,5 milionu) a dalších 16 etnik s významným zastoupením. Do oblasti se díky čínské vládní politice stěhují ve velkém Chanové (nyní okolo 7 milionů) a místní obyvatelé se obávají, že budou brzy následovat osud Vnitřního Mongolska, kde se kultura Mongolů utopila v záplavě přistěhovalců. Čína povoluje Ujgurům ve městech mít 2 děti, na vesnici 3, to jenom prohlubuje obavy Ujgurů o svůj národ v područí Číny. Porodnost je přísně kontrolována a jsou nařízeny odstupy mezi porody, pravidelné prohlídky u gynekologa a další předpisy, jejichž nedodržení je trestáno peněžními pokutami. Pokuta za 4. dítě může např. okolo Chotänu, kdysi slavné, nyní jedné z nejchudších oblastí Sin-ťiangu, činit 10 000 juanů (50 000 Kč). Pokutu lze s úřady směnit za potrat či pobyt ve vězení. Tyto neutuchající snahy o sinoizaci jsou po tvrdých represích v padesátých letech již druhým vyvrcholením dávných snah o nadvládu, která vyplývala z vojenských a ekonomických zájmů ve strategicky důležité oblasti bohaté na nerostné suroviny. K tomu dochází navzdory tomu, že je Čína signatářem Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech. Ujgurové se pokoušeli založit vlastní nezávislý stát již v minulosti, výsledkem jejich snahy byly První (1932 – 1934) a Druhá Východoturkestánská republika (1944 – 1949).", "section_level": 1}], "src_summary": "Východní Turkestán (také Čínský Turkestán, Ujguristán či Ujgursko, ( شەرقىي تۈركىستان, Шәрқий Түркистан, \"Shərqiy Turkistan)\", ( tradičními znaky 東土耳其斯坦, zjednodušeně 东土耳其斯坦) je politický termín s více významy v závislosti na kontextu a použití a zároveň je územím, které tvořily v minulosti část Džungárie a nyní Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, největší oblast Čínské lidové republiky. ", "tgt_summary": "Le Turkestan oriental (en ouïghour : شەرقىي تۈركىستان \"Sherqiy Türkistan\"), également appelé petite Boukharie ou tartarie chinoise, est une région d'Asie centrale située dans le bassin du Tarim. ", "id": 2003705} {"src_title": "Mandejství", "tgt_title": "Mandéisme", "src_document": [{"title": "Nauka.", "content": "Mandejci jako jediného proroka uznávají Jana Křtitele a jako falešné proroky odmítají Mohameda i Mojžíše. K Ježíši je jejich vztah značně nevyvážený. Většinou je zatracován a odmítán jako čaroděj, ovšem část mandejců si jej naopak velice váží. Mandejci pokládají Židy, muslimy i křesťany za „téměř křesťany“, ač jejich nauky jsou podobné i odlišné zároveň. Mandejci si jsou myšlenkově velmi blízko se zoroastriány, byť je mandejci považují za kacíře. Janu Křtiteli je věnována celá kniha a jeho obraz v ní je odlišný od toho, co známe z biblického podání. Byl vůdcem a zachráncem mandejců (připravil 366 kněží) a křtil a kázal více než čtyřicet let. Nebyl popraven a měl syna, který byl zabit během židovského povstání. Nejváženější ženou je Marie, která vystupuje v Diwan Abatur (tj. Abaturův svitek) a v řadě legend pod jménem Miriaj. Je zde představena jako významná kněžka a za manžela měla kněze (muže v turbanu). Jedno z mandejských božstev je Ptahil, tvůrce hrubohmotného světa zvaného „Tibil“. V tomto jménu se podle některých badatelů skrývá staroegyptský bůh Ptah se semitskou příponou pro boha „il“ (el).", "section_level": 1}, {"title": "Mandejská literatura.", "content": "Mandejská literatura je známá pouze ze spisů, které se podařilo získat badatelům. Největší zásluhy o její poznání má Lady Ethel Stefana Drowerová. Následuje přehled její sbírky, která je dnes uložena v Oxfordu ve Velké Británii. Samotné knihy nejsou obvykle příliš staré. Je to tím, že mandejci si více cení opisů než starých originálů. První mandejskou knihou, která se dostala do Evropy, je Diwan Abatur. Lady Drowerová získala druhý exemplář. \"nečíslováno:\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mandejství je náboženství Mandejců, blízkovýchodní etnické skupiny s velice přísnými pravidly a dodržující pradávné rituály, díky nimž je jejich život v civilizované společnosti velmi obtížný až nemožný. Nejčastějším rituálem je u nich „křest“ (\"masbuta\"), který je velice často opakován. Musí být vykonáván vždy v tekoucí vodě ponořením. Mandejské společenství přímo závisí na kněžích, kteří všechny rituální obřady řídí a vykonávají. Právě v této sféře je jejich existence nejvíce ohrožená, protože se jim kněží obvykle chronicky nedostává. Musejí to být osvícení muži, ale i případně ženy, kteří musí jednak ovládat slovem i písmem mandejštinu a být ženatí/vdané. Znalost mandejštiny není zdaleka samozřejmá, protože mandejci k běžné komunikaci užívají jazyka, kde právě pobývají, tedy hlavně arabštiny, ale stále více i angličtiny (komunity v USA a Austrálii) a v ní již vznikají moderní mandejské knihy. Mandejština byla jeden čas dokonce mrtvým nerozluštěným jazykem. Když se však zjistilo, že jde o formu východní aramejštiny, byla brzy rozluštěna. ", "tgt_summary": "Le mandéisme (mandéen : מנדעיותא \"mandaʻiūtā\" ; arabe : مندائية \"mandā'iyyah\" ; farsi : مندائیان \"mandå'iyyån\") est une religion abrahamique, baptiste, monothéiste et gnostique qui ne compte plus que quelques milliers de membres. À la base du système doctrinal des mandéens, il y a un dualisme opposant le « monde d'en haut » et le « monde d'en bas », le « lieu de la lumière » et le « lieu des ténèbres », ce qui n'empêche pas Dieu d'intervenir par la création, comme dans les récits bibliques. Création qui se poursuit par l'action permanente de la Divinité et sa révélation par « l'Envoyé céleste ». Selon la tradition mandéenne, Jean le Baptiste est cet envoyé et leur principal prophète. Les mandéens vénèrent Adam, Abel, Seth, Enoch, Noé, Shem, Aram et surtout Jean-Baptiste. ", "id": 1668011} {"src_title": "Pavlos Kunduriotis", "tgt_title": "Pávlos Koundouriótis", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pavlos Kunduriotis byl členem rodiny, jejíž příslušníci se ve velké míře účastnili řecké války za nezávislost, například jeho dědeček Georgios Kunduriotis, který zastával za Oty I. post předsedy vlády. Původní jméno rodiny znělo \"Zervas\", ale později bylo změněno na \"Kunduris\", protože jeden z předků rodu žil po určitý čas ve vesnici Kundura nacházející se v Megridě.", "section_level": 1}, {"title": "Služba u námořnictva.", "content": "Roku 1875 se Kunduriotis přihlásil do řeckého námořnictva, aby byl poté roku 1912 povýšen při vypuknutí první balkánské války na kontradmirála. Během balkánských válek vedl námořnictvo se svou vlajkovou lodí \"Georgios Averof\" k řadě významných vítězství v bitvách u Elli (prosinec 1912) a Limnu (leden 1913). Díky těmto úspěchům se posléze podařilo osvobodit většinu Egejských ostrovů. Z Kunduriotise se tak stal národní hrdina.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Za první světové války a v roli regenta.", "content": "Roku 1916 se stal ministrem ve vládě Stefanopula Skuludise, avšak kvůli nesouhlasu s proněmeckým cítěním krále Konstantina I. odešel do Soluně za Eleftheriem Venizelem a získal post ministra námořnictva ve Venizelově vládě národní obrany. Poté odešel z námořnictva a když král Alexandr I. v roce 1920 zemřel, zastával Kunduritotis pozici regenta, a to až do voleb v listopadu 1920, díky kterým se král Konstantin vrátil zpět na trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentem.", "content": "V březnu 1924 po svrhnutí krále Jiřího II. byl zvolen prvním prezidentem druhé helénské republiky, ale roku 1926 odstoupil na protest proti diktátorskému režimu generála Pangalose. Byl znovuzvolen v květnu 1929, ale kvůli zdravotním potížím v prosinci toho samého roku opět abdikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pocty.", "content": "Pavlos Kunduriotis zemřel roku 1935. Byly po něm pojmenovány dvě řecké lodě – torpédoborec z druhé světové války a fregata \"F 462 Kunduriotis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlos Kunduriotis (řecky Παύλος Κουντουριώτης; 9. dubna 1855 – 22. srpna 1935) byl řeckým admirálem arvanitského původu. Stal se jedním z hrdinů Balkánských válek a dvakrát působil ve funkci řeckého prezidenta.", "tgt_summary": "Pávlos Koundouriótis (en grec moderne : ) était un homme politique et un amiral grec né le et décédé le.", "id": 739367} {"src_title": "Copiapoa", "tgt_title": "Copiapoa", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "První druhy byly známy již od roku 1845, ještě jako \"Echinocactus\". Rod \"Copiapoa\" vytvořili Britton a Rose 1922 a zahrnuli do něj 6 druhů. Pojmenován byl podle města Copiapó, které leží v centru areálu výskytu těchto kaktusů. V současnosti je rod \"Copiapoa\" řazen do tribu \"Notocacteae\", kde však je od ostatních rodů dobře vymezen. Zajímavostí je pojmenování druhu \"Copiapoa boliviensis\" pro rostlinu rostoucí v Chile. Pochází z doby, kdy území patřilo Bolívi. Dnes je tento taxon součástí druhu \"Copiapoa atacamensis\". Rod \"Copiapoa\" je jediný všeobecně uznávaný a dobře definovaný rod z vývojové větve čilských kaktusů. Vyznačuje se holými žlutými květy. Ostatní rody mají květy více či méně porostlé chlupy a štětinami. Druhy jsou vyjmenovány uznané v klasifikaci kaktusů podle International Cactaceae Systematics Group. V závorce jsou častěji užívaná synonyma. (lit.: \"Anderson E. F.\", 2001)", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Klimatografie Chile je určena vysokou hradbou And, která je odděluje od vnitrozemí a studeným Humboldtovým proudem. V zemi je nedostatek vody. V nejsevernější oblasti je poušť Atacama, kde prakticky neprší. Srážky na severu země jsou jen 1 mm/rok. Ještě tisíc kilometrů jižněji okolo 28° j.š. v oblasti občasných říček Huasco jsou jen 20 mm/rok a dále na jižním okraji výskytu \"kopiapoí\" u měst La Serena a Coquimbo 150 mm/rok. Zdrojem vody jsou pravidelné velmi husté mlhy garua přinášené od moře. V létě ještě přibývá tání horských ledovců. Ozáření sluncem je sice intenzivní, ale vlivem mlh rozptýlené, difusní. Při pobřeží je pás rovinaté pouště. Mlhy zde kondenzují jen ráno a brzy dopoledne. Po prohřátí půdy se mlhy zvednou a jsou hnány do vnitrozemí. Za pobřežní rovinnou je pásmo mírných svahů, ze kterých vystupují mírné pahorky a skaliska. Dosahují okolo 500 m n. m. Je zde mírně vlhčeji. Mírné svahy vedou až ke zdvíhajícím se horám. V nižší části horských svahů leží pásmo kondenzace mlh. Zde rostou křovité formace a cereusy, kulovité kaktusy chybí. Nad pásmem mlh pokračují suché pustinné horské svahy až do náhorní plošiny Altiplano v 4000 m n. m. a více na jihu do hřebene And. V nejsevernější nejsušší části pouště Atacama rostou i kaktusy jen vzácně, oblast většího výskytu začíná až v okolí města Antofagasta. Zde začíná areál nalezišť rodu \"Copiapoa\" a končí u měst La Serena a Coquimbo, leží mezi 23 až 30° j.š. Mimo hlavní areál, v nejsevernější části pouště Atacama byl hlášen nález u města Tocopilla se stejnojmennou občasnou říčkou. Rod \"Copiapoa\" se vyskytuje především v přímořském pouštním pásmu, také na mírných úbočích a pahorcích směrem k pásmu mlh, na příkrých pobřežních útesech a v údolí občasných říček Copiapó, Huasco, Chaňaral, Taltal. Výskyt není souvislý, ale ostrůvkovitý, na příznivějších místech. Některé populace \"kopiapoí\" na extrémně suchých místech v severní části pouště Atacama jsou považovány za přirozeně vymírající. Naopak na jiných, příhodných místech tvoří rozsáhlé pravidelné porosty. V oblasti se vyskytují ještě další skupiny čilských kaktusů jako \"Eriosyce\" (synonymum \"Neochilenia, Thelocephala\" a na jihu areálu \"Neoporteria\"), ze sloupovitých cereusů pak \"Eulychnia\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Copiapoa\" představuje značně různorodý rod. Všem druhům je společný široce otevřený, žlutý květ na krátké trubce bez chlupů či štětin a velká, lesklá, černá semena. Jediná \"Copiapoa taltalensis\" forma \"rubriflora\" má červenavý květ. Kořeny mohou být rozprostřeny pod povrchem pro sběr srážek, nebo mohou tvořit zásobní řepu. Semena si udržují klíčivost po mnoho let. Podle typu adaptace na přežití v extrémních podmínkách lze vytyčit tři skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Velké křídové kopiapoe.", "content": "Hlavní adaptací na intenzivní insolaci je silný povlak krystalických vosků, který dává rostlinám typické křídové zbarvení, doplněný o hustou temenní a areolovou vlnu. Trny jsou sice silné i delší, ale málo početné a nekryjí pokožku před sluncem. Žebra jsou poměrně plochá, přímá. Rostliny odspodu odnožují a vytváří velké trsy i přes 2 m široké. Solitérní růst je málo častý. Délka stonku může být až 1,5 m a šířka až 25 cm. Křídový povlak je bělošedý až křídově bílý. Trny jsou obvykle šedavé až smolně černé, ale mohou být i bílé nebo žluté. \"C. haseltoniana\" má trny krásně jantarově žluté a podobně zbarvenou vlnu. Ceněná je forma \"C. cinerea\", kde z každé areoly na bělostně křídovém stonku kolmo trčí jeden silný smolně černý trn.", "section_level": 2}, {"title": "Střední trnité kopiapoe.", "content": "Hlavní adaptací je mohutné krycí otrnění a hluboká žebra vytvářející stín. Křídový povlak chybí nebo je jen slabý, vlna je vyvinuta méně. Rostliny jsou celkově o něco menší, obvykle jen do 70 cm výšky, vzácně až 1 m. Mnoho druhů je schopné růst solitérně i tvořit trsy. Otrnění je barevně pestřejší. Výjimečný vzhled má \"C. krainziana\", která je zahalena do bílých vlasovitých trnů.", "section_level": 2}, {"title": "Malé zemní kopiapoe.", "content": "hlavní adaptací je geofytický způsob růstu, silně pigmentovaná epidermis a bohatá temenní vlna. Rostou solitérně i trsovitě. Převážná většina stonku je zanořena pod povrch půdy, kde přechází v mohutný zásobní řepovitý kořen. Stonek je měkký, obvykle 3 až 6 cm široký. Někdy se může válcovitě protáhnout do výšky. Epidermis je silně pigmentovaná do hněda, bronzova až černa, jen vzácně je tmavozelená. Temenní vlna může být rozsáhlá. Žebra jsou spirálovitá, málo vysoká až plochá a rozpadlá do jednotlivých hrbolů. Trny jsou tenké, přiléhavé, rostlinu téměř nekryjí. Jsou často černé, méně již šedé. \"C. laui\" má stonky jen do 3 cm velké a patří k nejmenším kaktusům vůbec. Svým vzhledem a adaptací připomínají rod/skupinu \" Thelocephala\".", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Je středně obtížné až obtížné. Jednotlivé skupiny se svými nároky liší. Obecně je potřeba dobře propustný substrát, opatrná zálivka a zcela suché přezimování při teplotách 8 až 12 °C. Některé druhy snáší plné slunce, jiné z trvale mlžných oblastí preferují rozptýlené, ale intenzivní světlo. Při přechodu z tmavého zimního umístění na plné slunce je na jaře nutné přistínit a postupně zvykat na plné slunce, jinak hrozí popálení pokožky. Rostou pomalu, zejména v prvních letech jako semenáčky. Nejlépe se pěstují malé měkkomasé zemní \"kopiapoe\", které při dodržení hlavních zásad pro pěstování kaktusů uspokojivě rostou a ochotně kvetou. Ačkoliv v přírodě mají mohutný kořen, u nás se přizpůsobí běžné velikosti květináčku. Z nich je nejběžnější \"Copiapoa hypogea\", která se občas objeví i v sortimentu květinářství pro veřejnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Copiapoa je rod kulovitých jihoamerických kaktusů. Patří mezi \"chilské kaktusy\", jejichž centrum výskytu a vývoje leží v poušti Atacama, ležící v Chile. K průzkumu nalezišť významně přispěl český lovec kaktusů Karel Kníže.", "tgt_summary": "Copiapoa est un genre de la famille des \"cactus\" composé d'environ 26 espèces. Elle est originaire des déserts côtiers du nord du Chili. Elle porte le nom de Copiapo, une ville de cette région.", "id": 436980} {"src_title": "Kolize (funkce)", "tgt_title": "Collision (informatique)", "src_document": [{"title": "Hašovací funkce.", "content": "Protože má hašovací funkce vždy stejně dlouhý výstup, zatímco její vstup může být libovolný, nelze se kolizím vyhnout (je-li libovolná množina vstupních dat transformována na menší množinu výstupních hodnot – viz Dirichletův princip). Kolize se vyskytuje ve všech základních aplikačních oblastech hašovacích funkcí: Při každé z těchto aplikací se mohou vyskytnout kolize, přičemž působí různé problémy. Hašovací funkce jsou pro různá použití navrhovány různými způsoby a proto mají i jiné charakteristiky vzhledem ke kolizím.", "section_level": 1}, {"title": "Kolize v hašovací tabulce.", "content": "Kolize způsobují nerovnoměrné rozložení dat, které následné prodlužuje doby operací. Kolize jsou obecně časté a implementace hašovacích tabulek s nimi počítají a mají různé záložní mechanismy. Existence kolizí taky vyžaduje, abychom v tabulce měli uložena i původní data (aspoň klíč, případně jeho část, nebo otisk dat), abychom mohli testovat, zda nalezená data odpovídají hledaným datům. Při návrhu funkcí chceme, aby podobná data byla hašována daleko od sebe, aby prostor indexů byl pokryt rovnoměrně a aby funkce byla rychlá.", "section_level": 2}, {"title": "Kolize v otisku.", "content": "Kolize v otisku je také nežádoucí. Pokud se spoléháme při porovnávání dat pouze na rovnost otisků, tak máme nesprávnou informaci, například falešný poplach u antivirového programu. Pokud otisky používáme pro předfiltraci dat, tak kolize způsobí nadbytečné vyvolání záchranných akcí, které jsou zpravidla drahé. Délka otisku (v bitech) je podstatná pro frekvenci náhodné shody - čím delší otisk, tím menší pravděpodobnost kolize. Jako otisku lze použít i kryptografické hašovací funkce, nebo její úvodní část, přičemž nevyužíváme kryptografické vlastnosti. Otisky se používají jako kontrolní součty při ochraně proti \"náhodným\" chybám při přenosu a ukládání dat. Při ochraně proti \"úmyslným\" chybám se používají jako otisky kryptografické funkce. Žádoucí vlastnost funkcí je, aby při malé změně dat (pouze několik bitů) byly otisky různé a tedy se na běžnou chybu vždy přišlo. To splňuje např. cyklický redundantní součet (CRC).", "section_level": 2}, {"title": "Kolize v kryptografii.", "content": "Stručně, řečeno, (něčí) schopnost systematicky nalézat kolize znamená, že funkce se považuje za prolomenou a dozrál čas na její nahrazení. Funkce se navrhují tak, aby měly požadované kryptografické vlastnosti, například odolnost proti nalezení kolize nebo odolnost proti nalezení klíče k danému výsledku. Funkce jsou výpočetně řádově náročnější než pro předcházející použití a často se v nich nějaký netriviální vnitřní výpočet několikrát opakuje.", "section_level": 2}, {"title": "Prolomení hašovací funkce.", "content": "Kryptografická prolomení hašovacích funkcí je možné rozdělit následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Teoretické prolomení.", "content": "O teoretickém prolomení hovoříme, pokud byl nalezen způsob hledání kolize s nižší složitostí než je \"odolnost hašovací funkce\". Odolnost je vypočítána na základě předpokladu, že hašovací funkce se chová jako náhodné orákulum. Kryptografická odolnost je tedy rovná 2. Při zkracování hashe se odolnost exponenciálně snižuje.", "section_level": 3}, {"title": "Praktické prolomení.", "content": "Praktické prolomení představuje nalezení konkrétních kolizí. Složitost jejich hledání souvisí s narozeninovým paradoxem, který snižuje řád složitosti na polovinu. Tedy odolnost je v praxi rovna 2. Při krátkém hashi je možné hledání kolize provést útokem hrubou silou – zkoušení všech možných kombinací. Praktické prolomení znamená, že existuje takový algoritmus a taková výpočetní síla, která umožní najít klíč v rozumném časovém úseku (distribuované výpočty).", "section_level": 3}, {"title": "Kolize v MD5.", "content": "Kryptografická hašovací funkce MD5 byla nejprve prolomena \"teoreticky\" a v roce 2004 i \"prakticky\". Na podzim roku 2004 publikovala Wangová (Čína) konkrétní příklady kolizí. Brzy postup hledání kolizí zrychlil na řádově hodiny, potom jen sekundy český kryptoanalytik Vlastimil Klíma a publikoval tzv. metodou \"tunelování\". Proto už není MD5 považována za bezpečnou. Už po nalezení chyb v algoritmu (teoretické prolomení) bylo doporučováno nahradit MD5 bezpečnějšími funkcemi. Případně v systémech zavést paralelní výpočet hashe dalšími funkcemi. Existují upravené algoritmy, které odolávají postupu Wangové a Klímy, ale ty nejsou dostatečně rozšířené a standardizované.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad kontrolního součtu MD5.", "content": "Otisk 43 bajtového znakového řetězce (vyjádřený v hexadecimálním zápisu): Stačí malá změna vstupního řetězce, aby byl otisk úplně odlišný (např. změňme d na c):", "section_level": 3}, {"title": "Kolize v SHA-1.", "content": "Kryptografická hašovací funkce SHA-1 je \"teoreticky prolomená\". Snížení časové složitosti publikovala v únoru roku 2005 opět Wangová, z 2 na 2. V srpnu 2005 na konferenci CRYPTO 2005 publikovali Wangová, Andrew Yao a Frances Yao snížení složitosti na 2. V prosinci roku 2007 poskytl důkaz tohoto prolomení Martin Cochran (více v odkazech níže). Institut NIST doporučil v roce 2007 v dokumentu SP800-57 používat SHA-1 jen do roku 2010. V nových systémech doporučil MD5 už podporovat jen kvůli zpětné kompatibilitě a nahradit ji bezpečnějšími kryptografickými hašovacími funkcemi, například z rodiny funkcí SHA-2, které mají delší hash a několik opravných zásahů do algoritmů. Institut NIST vyhlásil v roce 2012 výběrový konkurz na kryptografickou hašovací funkci, která bude standardizována jako SHA-3. V prosinci 2008 NIST zveřejnil 51 kandidátů do prvního výběrového kola (více v odkazech níže).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kolize je v matematice situace, kdy pro různé vstupní hodnoty funkce přiřazuje stejné výstupní hodnoty. Kolize je nežádoucí například u hašovací funkce nebo u kryptografické hašovací funkce, kde v informatice způsobuje potíže, které je nutné dále řešit.", "tgt_summary": "En informatique, une collision désigne une situation dans laquelle deux données ont un résultat identique avec la même fonction de hachage. Les collisions sont inévitables dès lors que l'ensemble de départ (données fournies) de la fonction de hachage est d'un cardinal strictement supérieur à l'ensemble d'arrivée (empreintes). Ce problème est une déclinaison du principe des tiroirs. ", "id": 2310031} {"src_title": "Dřevovláknitá deska", "tgt_title": "Panneau de fibres de bois", "src_document": [{"title": "Měkké dřevovláknité desky.", "content": "Měkké dřevovláknité desky jsou desky, jejichž hustota je nižší než 400 kg/m3. V současné době jsou nejčastěji vyráběny s hmotností kolem 250 kg/m3. Dřevní vlákna jsou v nich málo slisována a proto desky lze použít pouze jako výplňový nebo izolační materiál připevněný k nosné konstrukci. Izolace z dřevovláknitých desek má dobré akustické vlastnosti a je difúzně otevřená. Tato izolace je schopná zajistit teplotní fázový posun až 16 hodin.", "section_level": 1}, {"title": "MDF polotvrdé dřevovláknité desky.", "content": "MDF (\"Medium Density Fiberboard\") jsou vláknité desky se střední hustotou od 350 do 850 kg/m3. Vyznačují se stejnorodou strukturou slisovaných vláken v celém svém průřezu. Jsou vyráběny převážně jako jednovrstvé, ale mohou být i vícevrstvé. Užívají se především v nábytkářském průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "HDF tvrdé dřevovláknité desky.", "content": "HDF (\"High Density Fibreboard\") jsou vláknité desky s vysokou (high) hustotou (více než 850 kg/m3). Desky se užívají především v nábytkářském průmyslu (záda skříní, dna zásuvek).", "section_level": 1}, {"title": "HDF vyráběné mokrou cestou.", "content": "Vyrábí se z jehličnatého dřeva pro zvýšení odolnosti proti vlhkosti se k vláknům přidává parafín (vosk), někdy se pro zvýšení pevnosti v ohybu také užívá močovinoformaldehydové (UF) lepidlo. Používají se místo překližek. Pro desky je charakteristické, že z jedné strany mají vylisované síto.", "section_level": 2}, {"title": "HDF vyráběné suchou cestou.", "content": "Vyrábí se z listnatého dřeva (BK), částečně se přidává také jehličnaté. K vláknům se přidává PF lepidlo a parafín. Tyto desky jsou oboustranně hladké.", "section_level": 2}, {"title": "WPC.", "content": "WPC (\"Wood Plastic Composite\") jsou kompozitní materiály vyráběné ze dřevních vláken, prachových pilin a polymeru. Optimální poměr dřeva a polymeru bývá kolem 2/3 dřeva a 1/3 polymeru. Používají se tam, kde jsou obtížné povětrnostní vlivy (podlahy teras, balkony)", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřevovláknitá deska (DVD) je velkoplošný materiál vyrobený na bázi dřeva. Vyrábí se z vláken dřeva nebo jiných lignocelulózových materiálů. Soudržnost je dána uspořádáním vláken a jejich inherentními a adhezními vlastnostmi. Pro zvýšení pevnosti, odolnosti vůči vlhkosti, ohni, hmyzu, hnilobě nebo pro zdokonalení jiných vlastností je možné v průběhu výroby přidávat pojiva a jiné komponenty. Tato definice se vztahuje na výrobu mokrým způsobem. Mokrým výrobním procesem se vyrábí měkká dřevovláknitá deska (hobra) určena k izolaci stěn. ", "tgt_summary": "Le panneau de fibres de bois est un matériau en plaque d'une épaisseur égale ou supérieure à 1,5 mm obtenue à partir de fibres lignocellulosiques avec application de chaleur et/ou de pression. Il fait partie des panneaux modernes à base de bois.", "id": 961269} {"src_title": "Philippe Chatrier", "tgt_title": "Philippe Chatrier", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1945 vyhrál juniorské Mistrovství Francie v tenisu. V období 1948-1950 byl součástí národního daviscupového družstva. Wimbledonu se naposledy zúčastnil v roce 1953, poté se vydal na dráhu novináře a funkcionáře. Ve stejném roce, kdy opustil aktivní tenis založil časopis \"Tennis de France\", pracoval také jako redaktor pro pařížský deník \"Paris-Presse\". Oženil se s francouzskou tenistkou Susan Partridgovou, která vyhrála domácí mistrovství Francie v roce 1959. Po rozvodu se podruhé oženil s golfistkou Claudine Crosovou. Z prvního manželství měl dva syny. Starší Jean-Philippe Chatrier je hercem. V roce 1969 usedl do křesla nehrajícího kapitána francouzského daviscupového družstva. Z pozice tenisového činovníka sehrál významnou roli v procesu sloučení amatérského a profesionálního tenisu v roce 1968, kdy byla započata otevřená éra světového tenisu. Téhož roku se stal viceprezidentem francouzské tenisové federace, aby byl o pět let později zvolen jejím šéfem a následně i prezidentem Mezinárodní tenisové federace. Pod jeho vedením se v roce 1981 podařilo tenis opět začlenit do rodiny olympijských sportů. Na Letních olympijských hrách v Los Angeles roku 1984 byl tenis účasten jako ukázkový sport a první sady medailí v tomto odvětví byly rozdány o čtyři roky později na Olympijských hrách 1988 v Soulu. V roce 1992 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. Zemřel v obci Dinard roku 2000. Na jeho počest byl po něm v roce 2001 pojmenován centrální tenisový dvorec Court Philippe Chatrier pařížského klubu Stade Roland Garros, kde se odehrává druhý grandslam sezóny French Open. Druhý hlavní dvorec Court Suzanne Lenglen nese jméno francouzské tenisové legendy Suzanne Lenglenové. Nejvyšší ocenění Mezinárodní tenisové federace nese v názvu jeho jméno (\"Cena Philippa Chartiera)\". Toto ocenění například v roce 2009 obdržela Martina Navrátilová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Chatrier (2. února 1926 Cretell – 22. června 2000 Dinard) byl francouzský tenista, novinář a sportovní funkcionář. V letech 1973 až 1993 zastával post prezidenta francouzského tenisového svazu Fédération Française de tennis a čtrnáct let 1977–1991 také řídil z pozice prezidenta Mezinárodní tenisovou federaci.", "tgt_summary": "Philippe Chatrier, né le à Créteil et mort le à Dinard, est un ancien joueur de tennis français, devenu journaliste et dirigeant sportif.", "id": 38087} {"src_title": "Farrah Fawcett", "tgt_title": "Farrah Fawcett", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodila se jako Ferrah Leni Fawcettová v Corpus Christi v Texasu v USA jako mladší ze dvou dcer v rodině s francouzskými, anglickými a indiánskými předky. Základní vzdělání získala ve farní škole sv. Patrika v Corpus Christi. V Corpus Christi dále ukončila v roce 1965 vyšší školu. V letech 1966 až 1969 studovala na University of Texas. V prvním ročníku se stala školní královnou krásy, což významně nasměrovalo její kariéru, neboť její fotografie byla umístěna do hereckého rejstříku.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "Na televizních obrazovkách se zpočátku objevovala jako modelka v reklamách na spotřební zboží. První významnější roli získala v seriálu \"I Dream of Jeannie\" (1965). Následovalo hostování v seriálech \"Owen Marshall: Counselor at Law\" (1971) či v \"The Six Million Dollar Man\" (1974-1976). V roce 1976 se objevila ve filmu \"Charlieho andílci\" v roli vyšetřovatelky Jill Munroe. Díky úspěchu filmu byl následně natočen stejnojmenný seriál, který se vysílal v letech 1976 - 1981. Účast ve filmu a seriálu byla pro Fawcettovou nejvýznamnějším zlomem v její kariéře a zařadila ji mezi hvězdy. V roce 1976 hrála i v dalším úspěšném filmu \"Loganův útěk\" po boku Michaela Yorka. V roce 1976 navíc nafotila sérii snímků, z nichž se fotografie v jednodílných červených plavkách stala nejprodávanějším plakátem pin-up všech dob. Její podíly z prodeje tohoto plakátu jí finančně vynesly více než honoráře za \"Charlieho andílky\". V letech 1976 až 1983 se objevila v řadě filmů, které nebyly úspěšné komerčně a nezískaly ani příznivé ohlasy kritiky (např. \"Saturn 3\" či \"Tajný závod\"). V roce 1984 se objevila v dramatické roli týrané ženy ve filmu \"The Burning Bed\". Příběh filmu se zakládal na skutečnosti a Fawcettová za roli získala tři nominace na cenu Emmy. Další nominaci, tentokrát na Zlatý globus získala v roce 1986 za roli ve filmové verzi divadelní hry \"Extremities\" pojednávající o ženě, které se ubrání sexuálnímu napadení a následně řeší psychické dilema pomsty. Další nominace následovaly za roli Beate Klarsfeldové v \"Nazi Hunter: The Beate Klarsfeldová Story\" (nominace na Zlatý Glóbus) a za roli vražedkyně Diany Dowson v miniseriálu \"Small Sacrifices\" (nominace na Cenu Emmy a nominace na Zlatý Glóbus). Během své kariéry v 70. a 80. letech Fawcettová odolávala nabídkám na to, aby se nechala fotografovat nahá. To skončilo v 90. letech, kdy se její fotografie objevily v časopise Playboy. Tohoto čísla se po celém světě prodaly 4 milióny kusů. V roce 1997, ve svých 50. letech se objevila v dokumentu \"Playboy: Farrah Fawcett, All of Me\". V roce 1997 hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Roberta Duvalla \"Apoštol\". Za roli manželky hlavního hrdiny v tomto filmu získala nominaci na Independent Spirit Award. V roce 2000 si zahrála po boku Richarda Gereho v Altmanově filmu \"Dr. T a jeho ženy\". V tom samém roce byla v Los Angeles vystavena socha, pro kterou stála Fawcettová modelem. V posledních letech se Fawcetová objevila například ve filmu \"Hollywoodské manželky\" či v televizních seriálech \"Ally McBealová\" a \"Spin City\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V letech 1973 - 1982 byla Fawcettová provdaná za herce Leeho Majorse. V té době ke svému jménu připojovala příjmení \"Majors\". Od roku 1982 až do své smrti Fawcettová udržovala vztah s hercem Ryanem O'Nealem. Z toho vztahu se v roce 1985 narodil syn Redmond. V roce 2001 zemřela na rakovinu plic Diane Fawcettová, starší Farrahina sestra, matka zemřela v březnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Rakovina.", "content": "V roce 2006 byla Fawcettové diagnostikována rakovina konečníku a tlustého střeva. Díky následnému chirurgickém zákroku a prodělané chemoterapii bylo onemocnění vyléčeno. Ale za necelé čtyři měsíce u ní byl v tlustém střevě objeven maligní polyp. Navrženou kolostomii (\"vývod bokem\") Fawcettová odmítla a v Německu se podrobila léčbě, která byla v tisku popsána jako \"alternativní\" či \"agresivní\". V dubnu 2009 byla převezena zpět do USA (původní zprávy o bezvědomí a kritickém stavu se ukázaly jako přehnané). Krátce nato byla zveřejněna informace, že rakovina u ní metastazovala do jater. To Fawcettová popřela s tím, že bolesti jsou následkem břišního hematomu, který si přivodila neopatrným řízením auta. 9. dubna byla z nemocnice propuštěna. 7. května byl její stav prohlášen za kritický a navštívili jí její syn a 91letý otec. 15. května byl o ní na NBC odvysílán dvouhodinový dokument, který v premiéře sledovalo téměř 9 milionů diváků. V červnu požádal Farrah Fawcettovou její dlouholetý partner Ryan O'Neal o ruku (nikdy nebyli manželé). Ona souhlasila s tím, že ano si řeknou, jakmile to bude možné.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Fawcettová zemřela ráno 25. června na jednotce intenzivní péče v kalifornské Santa Monice. Ten samý den zemřel i Michael Jackson.", "section_level": 2}], "src_summary": "Farrah Fawcett (2. února 1947 Corpus Christi, Texas – 25. června 2009 Santa Monica Kalifornie) byla americká filmová a televizní herečka proslavená zejména televizním seriálem \"Charlieho andílci\" ze 70. let. Zároveň je díky svému vzhledu považovaná za jeden ze symbolů popkultury.", "tgt_summary": "Mary Farrah Leni Fawcett, dite Farrah Fawcett /ˈfɛrəˈfɔsɪt/, aussi connue sous le nom de Farrah Fawcett-Majors, est une actrice américaine d'origines libanaise, irlandaise, française, choctaw et anglaise, née le à Corpus Christi, au Texas, aux (États-Unis), et morte le à Santa Monica, en Californie, aux (États-Unis). ", "id": 222908} {"src_title": "Peter Capaldi", "tgt_title": "Peter Capaldi", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Peter se narodil v roce 1958 v skotském městě Glasgow. Jeho dědeček z otcovy strany byl Ital, zbytek jeho rodiny je převážně irský nebo skotský. Jeho rodiče vlastnili zmrzlinový obchod. Peter navštěvoval základní školu svaté Terezy v Possilparku, základní školu svatého Matouše v Bishopbriggs a střední školu v Kirkintilloch. Poté byl přijat na Glasgowskou školu umění. Už od mala navštěvoval dramatické kurzy a byl velkým fanouškem Doctora Who. Když mu bylo 15 tak dokonce poslal dopis Rogeru Delgadovi, jež hrál postavu Vládce v klasickém Doctor Who. Než se stal hercem, hrál v punk rockové kapele Dreamboys, spolu s bubeníkem Craigem Fergusonem, budoucím komikem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Jeho první film byla romantická komedie Living Apart Together, kde ztvárnil postavu Joe. O rok později se dostal do povědomí obecenstva díky roli Dannyho Oldsena v komedii Local Hero (Místní hrdina). Jeho první televizní role byl uzavřený gej, jež imigroval. V roce 1999 hrál v sérii Psychos matematika s biopolární poruchou. V roce 2007 se objevil v seriálu Wolking the Dead a v britském sitcomu Magicians. V roce 2008 hrál krále v The Devil's Whore. Dále například propůjčil svůj hlas do animovaného filmu Haunted Hogmanay. V roce 2011 si zahrál postavu doktora Peta v pořadu The Field of Blood, za kterou byl nominován na cenu BAFTA Skotsko v kategorii TV herec/herečka, byl poražen jeho co-star Jaydem Johnsonem. Od roku 2014 hraje roli kardinála Richelieu v moderní adaptaci Tří mušketýrů na BBC One.", "section_level": 2}, {"title": "Je to soda.", "content": "V tomto pořadu vysílaným v letech 2005 – 2009 si zahrál hlavní roli Malcolm Tucker. Za tuto roli byl v roce 2006 nominován na cenu BAFTA a RTS za nejlepší komedii; vyhrál však jen cenu BAFTA, a to až v roce 2010. V roce 2012 si zahrál stejnou postavu ve filmu In the Loop (Politické kruhy).", "section_level": 2}, {"title": "Doctor Who.", "content": "Capaldimu bylo nabídnuto při prvním obnovování seriálu v roce 1996, aby se přihlásil na konkurz na osmého doktora. Ten však ale odmítl.Přihlásil se až v roce 2013 na konkurz na dvanáctého doktora a vyhrál ho. Peter Capaldi je po Colinu Bakerovi druhým doktorem, který se v pořadu objevil již dříve, ale ne jako Doktor. Peter si zahrál v epizodě Ohně Pompejí postavu otce rodiny. Peter je stejně jako David Tennant, představitel desátého doktora, fanouškem seriálu ještě před jeho obnovením. Peter konkurz vyhrál hlavně díky tomu, že si hlavní režisér seriálu Steven Moffat přál změnu charakteru, pro kterou se Peter Capaldi hodí dokonale. Jeho charakter zprvu působil velmi nesympaticky, Doktor opomíjel svoje společníky a nesnažil se zachránit všechny, jako tomu bylo dříve u jedenáctého doktora. V průběhu série se ale Doktor změnil a na konci série se dostal do bodu, kdy si se svou společnicí rozumí. Peter je po Sylvesteru McCoyovi a Davidu Tennantovi třetí doktor ze Skotska a vadí mu jeho obočí, které je prý až nadmíru přísné.", "section_level": 2}, {"title": "Režisér a spisovatel.", "content": "V roce 1995 vyhrál Oskara za svůj film Franz Kafka's It's a Wonderful Life. Dále napsal Soft Top a Hard Shoulder za což získal cenu diváků na londýnském filmovém festivalu. Dále napsal a režíroval Strictly Sinatra v britském sitcomu Getting On, kde si v jedné epizodě zahrál Doctora Who, aniž by jím ještě byl. V roce 2012 napsal ve spolupráci s Tonym Rochem The Cricklewood Greats, který pojednává o fiktivním filmovém studiu. V roce 2012 Capaldi napsal a režíroval film Narodit se pro to být králem (Born to be King).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2009 je patronem mezinárodní organizace na podporu výzkumu rakoviny (AICR) a skotské dětské charitativní organizace v Aberlour. V roce 1991 si vzal herečku Elaine Collins poblíž svého rodného města ve Strathblane. Nyní žijí v Crouch End v Londýně a mají již dospělou dceru Cecily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Capaldi (* 14. dubna 1958 Glasgow) je skotský herec, režisér a spisovatel. Jeho bývalá velmi významná role byla role dvanáctého tedy minulého Doktora v kultovním britském sci-fi seriálu Doctor Who. Mimo to odehrál mnoho rolí jako je Malcom Tucker v pořadu Je to soda, a nebo Danny Oldsen ve filmu Local Hero.", "tgt_summary": "Peter Capaldi, né le à Glasgow (Écosse), est un acteur et réalisateur britannique. Il est connu pour son rôle du'écossais Malcolm Tucker dans la série'et le film '. Il succède à Matt Smith dans le rôle du Docteur, de la série télévisée ', entre Noël 2013 et Noël 2017. Également réalisateur, il remporte en 1995 l'Oscar du meilleur court métrage de fiction pour \"\".", "id": 2153803} {"src_title": "OKI", "tgt_title": "Oki Electric Industry", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "V současné době má společnost OKI zastoupení ve 120 zemích světa a má čtyři regionální centrály: OKI zaměstnává celosvětově přes 22 000 lidí a příjmy z prodeje v roce 2008 dosáhly 1,63 mld. dolarů. OKI Printing Solutions vyrábí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, jehličkové tiskárny a faxy. Většina jejích produktů však nachází uplatnění hlavně v kancelářích firem a podniků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Když v roce 1881 založil Kibataro Oki společnost Meikosha Ltd. (později přejmenovanou na Oki Electric), firma se usadila v pronajatém dvoupatrovém kancelářském bloku v srdci Tokia. Její zakladatel, povoláním stříbrotepec, byl nadšenec do technických vynálezů a věřil, že Japonsko stojí na prahu nového věku – věku komunikací.", "section_level": 1}, {"title": "Éra telefonů.", "content": "Krátce po založení firmy představil Oki-san jeden z prvních velkých vynálezů – zařízení Microsound, což byl telefon „edisonovského“ typu, který měl mikrofon s uhlíkovým práškem namísto uhlíkových tyčinek, které využívali konkurenční výrobci. Výsledkem této inovace byla lepší citlivost a kvalita zvuku. Tento vynález přinesl zakladateli firmy druhé místo na 2. národní průmyslové výstavě v Japonsku. Dalším vynálezem byl lakem izolovaný drát, který nahrazoval dosud používaný drát s hedvábnou nebo bavlněnou izolací, který Kibataro Oki představil na Mezinárodní výstavě vynálezů konané v Londýně v roce 1885. O tři roky později se zrodila značka OKI, když se Meikosha změnila na Oki Electric Works. Věhlas si nová společnost získala v Japonsku záhy. Když na začátku 90. let 19. století nainstalovala telefonní linky, které umožnily komunikaci mezi prvním a dvanáctým patrem v Ryounkaku, což byla tehdy nejvyšší budova v Japonsku, postavená podle vzoru Eiffelovy věže. Než Kibataro Oki v roce 1906 zemřel, byla již jeho společnost úspěšným telekomunikačním výrobcem.", "section_level": 2}, {"title": "Éra počítačů.", "content": "V šedesátých letech 20. století nastal zásadní obrat v zájmech společnosti. OKI se vrhla probádat nové možnosti a rozhodla se soustředit úsilí na poli elektroniky. Stačil jí rok, aby vyvinula svůj první elektronický počítač OKITAC-5090. Byl to první v Japonsku vyráběný počítač, který používal paměť z feritových jader. V roce 1964 pak světlo světa spatřila první sériová jehličková tiskárna. Za tři roky vývojové centrum OKI slavilo další úspěch. Společnost Fuji Bank nainstalovala svůj on-line systém spořitelních účtů s použitím terminálů OKISAVER. V stejném roce (1970), kdy společnost IBM začala účtovat zvlášť za hardware a software, založila Oki Electric softwarové oddělení, jelikož do té doby byla běžná praxe, že si každá divize psala svůj vlastní software.", "section_level": 2}, {"title": "Éra tiskáren a revoluční objev LED technologie.", "content": "Postupem času se stále více začínaly prosazovat inovace v oblasti tiskáren. V roce 1972 zavedla OKI řádkovou tiskárnu DP100 jako periferii pro malé a střední počítače. V tomto období také nebývale narostl export tiskáren do světa. DP100 se prodávala i v USA. Spojené státy dobýval v téže době i dálnopis MT100 s jehličkovou tiskárnou. Ten byl následně exportován do zemí v jihovýchodní Asii a států Středního východu. Na další zásadní objev v technologii si musela OKI počkat do 90. let, kdy její inženýři vyvinuli revoluční LED technologii (technologii s použitím světelných diod), která je svou kvalitou tisku a technologií řazena vedle technologie laserové. LED technologie má řadu výhod, jelikož přesnější zdroj světla vede k vyšší kvalitě tištěné grafiky. Navíc rychlost tisku na rozdíl od laserových tiskáren není u LEDkových přístrojů závislá na rozlišení, a proto při větším rozlišení rychlost tisku neklesá. Není totiž třeba rozmítat laserový paprsek, osvit je řešen prostřednictvím LED diod. V současné době většina tiskáren, multifunkcí i faxů značky OKI používá vylepšenou víceúrovňovou digitální LED technologii.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobky.", "content": "Během své mnohaleté historie společnost OKI vyvinula mnoho různorodých výrobků. V začátcích se kromě telefonů a izolovaných drátů firma věnovala také výrobě a instalaci elektrických zvonků a bleskosvodů. S érou počítačů přišly dálnopisy, elektronické ústředny, tiskárny a faxy. Právě poslední dva produkty se úspěšně prodávají až dodnes. V současnosti OKI Printing Solutions nabízí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, faxy, jehličkové a řádkové tiskárny.", "section_level": 1}, {"title": "OKI v České republice a na Slovensku.", "content": "Společnost OKI působí v České republice a na Slovensku prostřednictvím své pobočky Oki Systems (Czech and Slovak), s.r.o. Tato firma se v roce 2009 umístila na 81. místě v anketě Českých 100 nejlepších. Značka OKI dosáhla podle nezávislých dat společnosti IDC v roce 2008 v České republice dle počtu prodaných kusů těchto výsledků: Konkurenty OKI jsou výrobci tiskáren a multifunkcí Brother, Canon, Epson, HP, Konica Minolta, Kyocera Mita, Lexmark a Xerox.", "section_level": 1}], "src_summary": "OKI Printing Solutions je jeden z nejvýznamnějších výrobců tiskáren a multifunkčních zařízení. Historie společnosti sahá do roku 1881, kdy v Japonsku založil Kibataro Oki její mateřskou firmu Oki Electrics (tehdy pod názvem Meikosha Ltd.). Boom v rozvoji a prodeji svých výrobků OKI zaznamenala v 90. letech 20. století, kdy na trh uvedla výrobky, jež pracovaly s LED technologií (alternativa k laserovým modelům).", "tgt_summary": "OKI Eletric Industry CO., (沖電気工業株式会社 Oki Denki Kōgyō Kabushiki-gaisha), communément appelé OKI, OKI Eletric ou OKI group, est une entreprise japonaise de vente et de fabrication de matériel de télécommunication et de solutions d’impression. Le siège social est à Tokyo, Japon et l’entreprise opère dans plus de 120 pays à travers le monde. ", "id": 2163543} {"src_title": "Bathurst (Nový Jižní Wales)", "tgt_title": "Bathurst (Australie)", "src_document": [{"title": "Doprava.", "content": "Bathurstské nádraží se nachází deset minut chůze od centra města. Jezdí odsud vlaky a autobusy do Sydney, Lithgow a Dubbo. Místní autobusová doprava existuje v okolních předměstích Bathurstu.", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Bathurst je regionální dálničním uzlem. Několik silnic včetně Great Western Highway, Mid-Western Highway, Mitchell Highway, O'Connell Road, Bathurst-Ilford Road začínají zde. Jiné hlavní silnice ve městě jsou Durham Street, Eleven Mile Drive, a Bradwadine Road.", "section_level": 1}, {"title": "Předměstí.", "content": "Hlavními předměstími jsou Kelso, Eglinton, West Bathurst, Bathurst, Llanarth, South Bathurst, Rose Hill, Windradyne a Abercrombie Estate.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoké školy.", "content": "Bathurst má čtyři soukromé a dvě veřejné VŠ.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území bylo původně osídleno národem Wiradjuri. Vládní inspektor George William Evans byl první Evropan, který uviděl Bathurstské pláně. Stalo se to roku 1813. Bathurst byl založen v roce 1815 na příkaz guvernéra Lachlana Macquarieho a je nejstarším vnitrozemským městem v Austrálii. Město je pojmenováno podle britského koloniálního tajemníka Henryho Bathursta. Stalo se administrativním centrem západní pláně Nového Jižního Walesu, kde se plánovala budoucí kolonizace. Místní vůdci Wiradjuri jako Windradyne vzdorovali osadníkům dokud pohraniční války z počátku 20. let 19, stol. neukončily konflikt. Nejdříve začínalo osídlení na východní straně řeky. Je to dnešní předměstí Kelso. Každému z 10 mužů bylo uděleno 50 ha půdy, pět mužů se narodilo v kolonii a pět se přistěhovalo. Tito muži byli William Lee, Richard Mills, Thomas Kite, Thomas Swanbrooke, George Cheshire, John Abbott,John Blackman, James Blackman, John Neville a John Godden. Roku 1818 guvernér Lachlan Macquarie napsal do svého deníku:\"Dnes ráno jsem kontroloval 10 nových osadníků v Bathurst. Dohodli se poskytnout každému 50 ha země, služebníka, krávu, čtyři bušly pšenice a poskytovat jim po dobu 12 měsíců přístup do Královských skladů.\" Zlato bylo poprvé objeveno ve Fish river v únoru 1823, ale až objev zlata v Ophiru a později v Sofale v padesátých a šedesátých letech nastartovalo boom města. Bathurstská ekonomika byla transformována objevením zlata v roce 1851 v Austrálii. Později se stal důležitým centrem těžby uhlí a manufaktur. \"Main Western railway line\" ze Sydney dosáhlo Bathurstu v roce 1876.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bathurst je regionální středisko ve státě Nový Jižní Wales, přibližně 200 km západně od Sydney. Má 30 744 obyvatel. Je nejstarším sídlem ve vnitrozemí Austrálie. Bathurst je regionální centrem služeb a cestovního ruchu; je zde jeden z kampusů Charles Sturt University. Je sídlem anglikánského a katolického biskupa. Bathurst je dobře známý pro závodní okruh Mount Panorama. Za 2. světové války zde bylo sídlo premiéra Bena Chifleyho. Bathurst je neobvyklý v tom, že má sbírku dobových domů představujících různá období jeho historie od prvního osídlení do roku 1970, například Old Government Cottage, Abercrombie House, Miss Traill house a Chifley Home. Střed Bathurstu hostí Australské muzeum fosilií a nerostů. Mezi jeho výjimečnosti patří třeba kompletní kostra Tyrannosaura Rexe v Austrálii a největší kolekce turmalínů na jižní polokouli.", "tgt_summary": "Bathurst est une ville (« \"city\" ») de l'est de la Nouvelle-Galles du Sud en Australie à environ à l'ouest de Sydney. Elle compte habitants. ", "id": 2308802} {"src_title": "Okresy na Slovensku", "tgt_title": "District (Slovaquie)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Okresy jako správní jednotka se na území Slovenska vyskytují už od dob Uherska, jehož vyšší správní jednotky, župy, byly dále členěny právě na okresy (maďarsky \"járás(ok)\"). Po vzniku Československa bylo toto rozčlenění zhruba zachováno (89 okresů, později 91 okresů), ačkoliv vyšší celky (župy, později kraje) svůj rozsah výrazně měnily. Podstatná změna přišla teprve se správní reformou roku 1960, kdy byl počet okresů na Slovensku radikálně snížen na 33. Od 9. března 1968 získala Bratislava (dosavadní okres Bratislava-mesto) zvláštní postavení, nadále se tedy nejednalo o okres, ale o samostatnou územní jednotku (v některých ohledech obdobnou okresu, ale na úrovni kraje). Od 20. března 1968 vznikly čtyři nové okresy (Stará Ľubovňa, Svidník, Veľký Krtíš a Vranov) vyčleněním z území stávajících okresů. Dne 19. května 1968 byl dosavadní okres Košice rozdělen na okresy Košice-mesto a Košice-vidiek. K 1. červenci 1969 byl změněn název okresu Vranov podle celého názvu okresního města na Vranov nad Topľou. Těchto 37 okresů (a Bratislava jako samostatná územní jednotka) existovalo do roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy do roku 1996 (a jejich RZ).", "content": "V roce 1997 bylo území Slovenska rozděleno na dnešních 79 okresů, tedy více než na dvojnásobek předešlého počtu. Toto množství se blížilo stavu před rokem 1960, ale nové rozčlenění bylo méně rovnoměrné – zatímco většina dosavadních okresů byla rozdělena na dva až tři menší, okresů podél jižní hranice (se silnou maďarskou menšinou až většinou) se změna téměř nedotkla a zůstaly v původním rozsahu, a to i když měly nápadně nekompaktní tvar (okres Nové Zámky nebo Trebišov). Tyto okresy tak byly mnohonásobně větší a lidnatější než okresy jiné. Do 31. prosince 2003 byl každý tento okres spravovaný okresním úřadem, který vykonával na jeho území státní správu. Tyto úřady však byly zrušeny a počínaje 1. lednem 2004 nahrazeny tzv. obvodními úřady, kterých je na Slovensku 50. Tyto úřady jsou místními orgány státní správy pro oblast všeobecné vnitřní správy, živností, civilní ochrany a řízení státu v krizových situacích kromě období válečného stavu. Protože obvodních úřadů je méně než okresů, je pro některé okresy jeden společný obvodní úřad. Zpravidla se jedná o skupinu sousedících okresů (rozsah je určen zákonem). Ale naopak v okrese Nové Zámky jsou obvodní úřady jak ve městě Nové Zámky, tak i ve městě Štúrovo. Rozložení obvodních úřadů je rovnoměrnější než dosavadních úřadů okresních a je určitým kompromisem mezi okresy starými (do roku 1996) a novými.", "section_level": 2}], "src_summary": "Okresy na Slovensku jsou administrativní jednotky Slovenské republiky. Okresy nemají v současnosti na rozdíl od krajů správní funkci. Jejich území existují už jen jako statistické jednotky. Od roku 1997 je na Slovensku 79 okresů, přičemž hlavní město Bratislava je rozdělené na pět okresů a město Košice na čtyři okresy.", "tgt_summary": "Un district () est une unité administrative de la Slovaquie, inférieure à une région et supérieure à une commune. Il y a 79 districts en Slovaquie dont 5 districts urbains pour la ville de Bratislava et 4 pour la ville de Košice.", "id": 2091204} {"src_title": "JQuery", "tgt_title": "JQuery", "src_document": [{"title": "Filozofie.", "content": "Stejně jako CSS oddělují „zobrazovací“ charakteristiky od struktury HTML, jQuery odděluje „chování“ od struktury HTML. Například místo přímé specifikace \"on-click\" události přímo v HTML kódu tlačítka by stránka řízená jQuery napřed našla vhodný element tlačítka, a potom změnila jeho manipulátor události. Takovéto oddělení chování od struktury se také často nazývá jako princip nevtíravého JavaScriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "jQuery nabízí následující funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce $.", "content": "Jeden z kritických konceptů v jakémkoli jQuery kódu je tzv. funkce „$“. „$“ je vlastně alias pro jmenný prostor „jQuery“. \"Příklad 1:\" jQuery nabízí funkci pro oříznutí řetězců. Tato funkce může být použita jako: ret = \" foo \"; jQuery.trim(ret); // vrátí \"foo\" Nebo také jako: ret = \" foo \"; $.trim(ret); Tyto kódy jsou shodné. Použití „$“ místo „jQuery“ je ad-hoc konvence a je považováno za rychlejší cestu pro přístup ke knihovně jQuery. \"Příklad 2:\" Pro vybrání všech odstavců s třídou „foo“ a pro přiřazení druhé třídy „bar“: $(\"p.foo\").addClass(\"bar\"); \"Příklad 3:\" Pro spuštění funkce „mojefunkce“ ihned po načtení stránky (v žargonu jQuery: poté, co je zavolán manipulátor \"ready\"): $(document).ready(function() { Toto je většinou používáno v kontextu jako: $(document).ready(function() {", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "jQuery většinou existuje jako jeden javascriptový soubor, obsahujícího všechny funkce pro DOM, Ajax, události a efekty. Do webové stránky může byt vložen následovně: Nejnovější stabilní verze může být také načtena pomocí Google AJAX Libraries API. Tento způsob získávání knihovny má mnoho výhod včetně unifikovaného cachování a snížení odezvy. To může být provedeno následovně: Další populární způsob načítání jQuery je načtení přímo ze serverů Google: V neposlední řadě lze jQuery načíst v aktuální verzi přímo z domovské stránky projektu: